Imperiální velmocí a „pevností“ navždy, Rus dnes nedokáže smýšlet jinak. Z čeho pramení sebevědomí Putina i zbytku Ruské federace?

Pokud se podíváme na vývoj války na Ukrajině, resp. na neúspěchy Ruska a jeho obří ztráty, musí v tom běžný Evropan vidět něco nepochopitelného. Pokud by nějaké běžná demokratická země hnala své vojáky do války, ztratila během několika měsíců životy desetitisíce svých mužů, neměla úspěch a ještě trpěla pod sankcemi, lidé by se vzbouřili. V Rusku je až na výjimky klid a mnoho Rusů jakoby odevzdaně pochoduje na ukrajinská jatka. Za vším je strach, historie a mentalita. Z velké části nepochopená.

Staletí formované imperiální myšlení

Jak má veřejnost smýšlet jí vysvětlují odborníci. Imperiální mentalita největší země světa se začala formovat již před staletími někdy za vlády Petra Velikého, kdy se z Ruska stávalo impérium. Postupně obsadilo, správně řečeno, kolonizovalo rozsáhlá území na Sibiři, Kavkaze i jinde, a vše posléze utvrdilo i vítězství nad fašismem a skutečnost, že byl Sovětský svaz jednou ze světových supervelmocí. Po jeho rozpadu se sice území Ruska zmenšilo, ale imperiální myšlení přetrvalo. Současná Putinova propaganda toho navíc umí využít.

Rusko je prezentováno jako velmoc, kterou chce její okolí zničit. Lidé jsou v podstatě utvrzováni v přesvědčení, že i území, o něž SSSR přišel, jsou stále jejich. Třeba na Ukrajině přitom žijí rusky mluvící lidé a někteří Rusové tak mají pocit, že bojují za ně. V Rusku sice existují separatistické tendence, ty jsou ovšem tvrdě potlačovány. Stačí si vzpomenout, jak tvrdě Rusko zametlo s Čečenskem, což může pod povrchem v mnoha oblastech vřít a tendence tlumit jen přetrvávající strach.

Nejenom tamním obyvatelům je navíc dodnes připomínáno velké vítězství Rudé armády, která pomohla za druhé světové války porazit nacistické Německo. Zda by dosáhla takových úspěchů bez západních spojenců je jiná kapitola, první měsíce války operace Barbarossa tomu ale nenasvědčovaly. Přesto jde o jeden z hlavních důvodů smýšlení mnohých Rusů, které je podpořeno záští kvůli ponižování a urážení ruské armády za vlády Borise Jelzina. A jak řekl Vladimir Putin: „Rusko je obléhaná pevnost, jejíž obyvatelé musí držet při sobě.“

Rozpad Ruska je příležitost i hrozba

Neúspěch na Ukrajině a případný pád režimu může vést k rozpadu či dekolonizaci Ruska. Pro mnohé je to cesta, jak se zbavit problému ruského imperialismu a militarizmu. Otázkou zůstává, zda je myšlenka reálná. Ani rozpadem Ruska by se totiž staletí formované myšlení (hlavně etnických Rusů) jen tak nezměnilo. A nezmizel by ani arzenál zbraní, hlavně těch jaderných. Nikdo netuší, kdo by nad ním získal kontrolu. Některé odpadlé části Ruska by mohly být demokratické, jiné ale tvrdými diktaturami.

Teoretický rozpad může přitom urychlit i ekonomická situace. Sankce na Rusko dopadají a je známo, že Moskva mnohé regiony, chápaje kolonie, doslova vysává. Ty proto zůstávají chudé, i když se v nich formuje bohatství země. Jejich obyvatelům ale spolu s tisícovkami mrtvých jednou může dojít trpělivost. Když vidíme, jak Putin nedokáže zásobovat vojáky na Ukrajině a místo výzbroje dostávají náhražky na airsoft, je otázkou, co by dělal s povstáním. Jeho oslabená armáda, často tvořená právě vojáky z regionů, by nemusela být schopna nepokoje potlačit.

iZdroj fotografie: Kancelát prezidenta Ruské federace / Creative Commons / CC BY

Rozhodně ale Rusko nelze podceňovat, dle řady zdrojů má v záloze stále spoustu zbraní. Vedle moderních tanků T-90 to je například i jaderný arzenál, který je možná nejsilnějším na světě. Federace navíc začala obchodovat se Severní Koreou a řadou dalších zemí poté, co se od ní odvrátili její největší spojenci v čele s Čínou (ta ji nepodporovala vojensky, ale pouze obchodně, když mezi zeměmi probíhaly transakce i po měsících ukrajinské války).

Vedle toho musí Rusko čelit i novým nepřátelům, s nimiž zůstávalo dlouhou dobu neutrální či od nich naopak přijímalo pomoc. Jde třeba o Izrael, který vstoupil do boje poté, co měl v Íránu čelit ruským vojákům coby podporovatelům svých nepřátel. V neposlední řadě se pak zapojilo do boje Turecko, které prozatím vyslalo na Ukrajinu své supermoderní raketomety nebo Spojené státy, když umístili NASAMS na obranu Kyjeva.

Jak situace v Rusku dopadne vyhlíží i řada jeho sousedů, která nemá se sibiřskou zemí historicky zrovna vřelé vztahy. Na východě se přitom může angažovat Čína, jíž Rusko v 19. století „ukradlo“ velká území, která Číňané stále považují za svá. Japonsku pak byly ukradeny Kurilské ostrovy a v Gruzii zase zorganizovány separatistické regiony. Válkou na Ukrajině mohl Putin nastartovat nevídané změny, o něž rozhodně nestál. S prodlužujícím se konfliktem tak mnozí vyhlíží i rozpad impéria, ačkoliv jiní si neumí představit, co by přišlo poté.