Věž bez lidí, tank bez oken

Jádro celé koncepce T-14 spočívá v jednom radikálním rozhodnutí: posádku přesunout pryč z věže. Klasický tank, ať už sovětský T-72, americký Abrams, nebo německý Leopard, má posádku rozloženou mezi trup a věž. Velitel a střelec sedí ve věži, obklopeni municí a mechanikou kanónu. Armata tohle rozbíjí. Tři členové osádky sedí v oddělené pancéřové kapsli v přední části trupu. Věž je bezosádková, dálkově ovládaná, a 125mm kanón 2A82-1M obsluhuje automatický nabíjecí systém.

Výhoda je zřejmá: pokud protitankový granát prorazí věž, uvnitř není nikdo. Posádka přežije i zásah, který by v konvenčním tanku znamenal smrt. Jenže tenhle koncept má svou cenu, a nejde jen o peníze.

Kamery místo očí

Rostec ve svém oficiálním profilu T-14 otevřeně uvádí, že v tanku „nezůstaly optické kanály“. Posádka pracuje výhradně přes soustavu širokoúhlých kamer pokrývajících 360 stupňů, infračervené senzory a digitální displeje. Řízení palby, navigace, orientace na bojišti, všechno běží přes elektroniku.

Na papíře to zní jako pokrok. Digitální obraz lze zvětšovat, přepínat mezi spektry, sdílet po síti. Jenže v praxi to znamená jednu zásadní věc: když selže napájení, kamera nebo displej, posádka je slepá. Žádná záložní optická štěrbina, žádný periskop, kterým by se dalo aspoň hrubě orientovat. Pro srovnání: nejnovější Leopard 2 A8, který si Česká republika objednala v září 2025 v počtu 44 kusů s opcí na dalších 14, si přímý optický výhled pro velitele i střelce záměrně ponechává. Němečtí konstruktéři digitalizaci přidávají, ale analogovou zálohu neobětují.

Analytici z britského think-tanku RUSI k tomu dodávají širší problém tříčlenných osádek: méně lidí v tanku znamená horší údržbu, pomalejší doplňování a slabší situační povědomí, zvlášť když veškerý kontakt s okolím zprostředkovává elektronika.

Drahý na válku, vzácný na ztráty

Největší paradox Armaty neleží v technologii, ale v ekonomice. V březnu 2024 šéf Rostecu Sergej Čemezov v rozhovoru pro RIA Novosti řekl věc, kterou by žádný marketingový materiál neobsahoval: Armata je sice funkčně nadřazená, ale pro válku na Ukrajině příliš drahá. Armáda proto raději kupuje modernizované T-90.

Přitom sériové dodávky Čemezov sliboval už v prosinci 2020, s termínem rok 2021. Jenže v dubnu 2024 agentura TASS stále psala o pokračujících státních a vojskových zkouškách. Vývoj brzdily konkrétní technické problémy: nespolehlivé motory a závislost na francouzských termovizích, které po sankcích musely být nahrazeny domácí produkcí.

Kolik kusů T-14 vlastně existuje? Přesné číslo není veřejně doložené. Známý je kontrakt na 132 vozidel celé rodiny Armata, ale reálně jde podle všeho o malé desítky strojů, ne o počty, které by mohly změnit průběh války.

Britská Defence Intelligence 5. března 2024 uvedla, že je „téměř jisté“, že T-14 na Ukrajině nasazena nebyla. Databáze Oryx, která sleduje vizuálně potvrzené ztráty, žádnou Armatu neeviduje.

Afghanit versus Trophy: slib proti důkazu

Armata má být chráněna systémem aktivní ochrany Afghanit, který podle Rostecu dokáže zachytit „jakékoli existující“ protitankové hrozby. Problém je, že veřejně dohledatelný bojový záznam Afghanitu neexistuje. Žádné potvrzené zachycení střely, žádná nezávislá analýza účinnosti.

Na druhé straně stojí izraelský Trophy od firmy Rafael, systém, který jeho výrobce označuje za jediný operačně nasazený a bojově prověřený systém aktivní ochrany na světě, s více než 500 tisíci provozními hodinami. Trophy je integrován na Abramsech M1A2 SEPv3 i na Leopardech 2 A8, včetně ochrany proti útokům shora. Rozdíl mezi deklarací a doloženým výkonem je v tomto případě propastný.

Revoluční myšlenka, průmyslové selhání

T-14 Armata přinesla do tankového vývoje skutečně novou architekturu. Bezosádková věž, izolovaná pancéřová kapsle, plně digitální pozorování, síťové propojení s dalšími vozidly, to není kosmetická modernizace, ale koncepční skok. Rusko dokonce na veletrhu Aero India 2023 nabídlo technologie Armaty Indii pro společný vývoj budoucího tanku, přestože vlastní program ještě neprošel plnohodnotnými bojovými zkouškami.

Jenže koncepční skok a funkční zbraňový systém v rukou frontových jednotek jsou dvě různé věci. Česká armáda bude od roku 2028 zavádět 44 Leopardů 2 A8, tanků s prověřenou logistikou, bojově ověřenou aktivní ochranou a přímým optickým výhledem jako pojistkou. Rusko mezitím posílá na Ukrajinu desítky let staré T-72 a modernizované T-90, protože svůj „supertank“ si nemůže dovolit ztrácet.

Tank, který je příliš drahý na válku a příliš vzácný na frontovou linii, není supertank. Je to exponát.

Článek Ruský tank T-14 Armata: revoluční supertank bez posádky ve věži, z něhož tankisté nevidí ven. Je jenom zklamání, nic jiného se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Schopnosti Cheonma-2 jsou nejasné

Tank Cheonma-2 se poprvé objevil v roce 2020 a vypadá velice moderně, i když může svým vzhledem klamat. Jaké přesně jsou jeho parametry, se však oficiálně neví, a Wikipedia uvádí, že existují i pochybnosti o jeho schopnostech. Většinou ty, že že může jít jenom o jakousi slupku tvářící se moderním způsobem, zatímco technologie mohou být daleko horší, a dokonce by se mohlo jednat jenom o jakési makety, které některé přístroje imitují. Armádní Zpravodaj nevylučuje, že je tomu tak i u nejnovější prezentované verze.

North Korea latest MBT, Cheonma-2 equipped with 2 missile type Bulsae-3 Anti Tank Guided Missile similar to Russia Kornet missile. pic.twitter.com/TVHSFuaC46

— Kepten Kapal (@KapalKepte34772) June 2, 2024

Co na ní určitě zaujme, je instalace systému aktivní ochrany. ta by měla obsahovat detektory přilétajících střel, nejspíše radary a 4 odpalovače projektilů k jejich likvidaci. Armádní Zpravodaj soudí, že pokud opravdu funguje, jednalo by se o značné zlepšení jeho schopnosti přežití na bojišti a dotažení se na tanky jako Leopard 2A8 či ruský prototyp T-14 Armata. Na tanku jsou navíc namontovány bloky reaktivního pancéřování a v zadní části tzv. slat mříže. Obojí může sloužit jako ochrana proti kumulativním hlavicím i sebevražedným dronům.

Tank má asi kanon ráže 125 mm

Změněn byl oproti dřívější verzi i tvar věže, nyní připomíná tu z K2 Black Panther, ale předtím působil spíše jako kříženec M1 Abrams a T-14 Armata. Jako hlavní zbraň má kanon ráže 125 mm, domnívá se ArmyRecognition, i když to nebylo nikdy potvrzeno, a k dispozici je i odpalovač protitankových řízených střel. Tank by měl mít též pokročilejší optické systémy, nejspíše s termovizí, a vylepšené řízení palby, i když se opět těžko posuzuje, jak schopné.

„Kimskander“ je velice moderní taktická balistická raketa, kterou může Severokorejcům sestřelit jenom pár systémů na světě

Ačkoli může Cheonma-2 připomínat velmi moderní obrněnec, nejspíše bude za protějšky jako K2 Black Panther nebo M1 Abrams v mnoha parametrech zaostávat. Armádní Zpravodaj předpokládá, že minimálně v oblasti digitálního propojení, systému řízení bojiště a řízení palby, a horší budou i optické a termovizní systémy a úroveň pancéřování. Na druhou stranu bude tank mnohem lepší než jeho předchůdci a nikdy by nebylo vhodné ho podcenit.

Článek Modernizovaný severokorejský tank Cheonma-2 dotahuje ruskou T-14 Armatu: má dokonce systém aktivní ochrany se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ruská platforma pro tanky z Indie

Podle Ruska by pro stavbu tanků mohla Indie využít platformu Armata. A pokud by druhá nejlidnatější země světa byla v pokušení technologii koupit, mohla by to být pro pošramocenou pověst ruských systémů dobrá reklama. Ale vzhledem k tomu, že Rusko sotva nahrazuje současné ztráty na bojišti, bude dodávka jakéhokoliv systému nesmírně pomalá, ne-li nemožná.

O možné spolupráci se jednalo na nedávném rusko-indickém summitu. „Indickým partnerům byly navrženy nové směry spolupráce, včetně stavby obrněných vozidel na bázi platformy Armata podle specifikací zákazníka, zejména proto, že indická armáda plánuje stavbu nového hlavního bojového tanku,“ cituje mluvčí Federální služby pro vojensko-technickou spolupráci Valerii Reshetnikovou agentura RIA Novosti.

Indie už má jeden vroubek

Víceúčelová pásová platforma Armata je základem pro řadu obrněných vozidel. Má jí disponovat i nejmodernější ruská chlouba, tank nové generace T-14, který byl mj. spatřen na Ukrajině. Vojensky jde údajně o technologicky mimořádně vyspělé stroje, které odolají i americkým protitankovým střelám se samonaváděcím systémem Javelin. Sériová výroba tanků s platformou, kterou Rusko nabízí indické armádě, však spuštěna nebyla.

iZdroj fotografie: Unsplash

Podle některých médií má ruská armáda k dispozici pouze několik málo prototypů bitevních tanků. A vzhledem k sankcím západních zemí uvalených na Rusko je otázkou, zda se sériová výroba vůbec rozběhne. Přesto je možné, že Indie bude Armaty chtít. Nasvědčuje tomu i fakt, že se i přes hrozbu sankcí ze strany USA zajímá o vyspělé ruské systémy protivzdušné a protiraketové obrany S-400 Triumf, ačkoliv samotný S-400 moc úspěchu nesklízí.

Článek USA vyhrožuje Indii sankcemi: ta chce stavět nové tanky na moderní ruské platformě Armata a touží i po systému S-400 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Armata jen pár kilometrů od Luhansku

Zatím se tak dá soudit z jediné fotografie a videa, jež se objevily na sociálních sítích. Podle tvrzení u ní uvedeného byla pořízena v obci Mityakinskaja v Rostovské oblasti těsně u hranic s Ukrajinou. Ta se nachází jen asi 10 kilometrů od ukrajinského Luhansku. Ovšem skutečnost, jestli byla fotografie opravdu pořízena zde, se nedá nijak ověřit. Pokud je to pravda, je otázkou, k čemu by ruská armáda chtěla tento tank v oblasti použít.

Rusko sice před sedmi lety tvrdilo, že v roce 2020 bude mít až 2 300 těchto strojů. Pravdou ovšem zůstává, že se společnosti Uralvagonzavod, která by je měla vyrábět, dosud nepodařilo rozeběhnout sériovou výrobu. Poslední zprávy o Armatě tvrdily, že by v roce 2022 měly být dokončeny státní zkoušky a o rok později dostane armáda přes 40 těchto strojů. Ovšem po invazi na Ukrajinu se podnik potýká s nedostatkem dílů na výrobu tanků obecně, provoz dokonce stál. Otázkou také je, kolik je v Armatě nyní nedostupné zahraniční technologie.

Může jít o snahu tank i otestovat spíše než zvrátit situaci na bojišti. To by jeden stroj nedokázal a Rusko jich podle dostupných zpráv nemá více než 10. Navíc jde o prototypy. Ale Armata může sloužit například jako velitelský tank celých jednotek. Byla totiž zkonstruována tak, aby mohla tuto úlohu plnit, a má být vybavena systémem, který velení a řízení operací umožní. Navíc má být tento tank podle tvrzení Rusů odolným, a to i tak, že by ho neměly prorazit ani střely Javelin útočící shora. Otázkou samozřejmě je, zda to není jen tvrzení propagandy.

Dosud největší ruský tank pro sériovou výrobu

Hmotnost tanku má být 55 tun a jeho délka 10,7 metru. Jde o největší a nejtěžší tank, který by se v Rusku vyráběl. I přes to má dosahovat rychlosti až 80 kilometrů v hodině, a to i při couvání. Kromě vyspělého pancíře a elektroniky má disponovat dělem 2A82-1M s efektivním dostřelem 5 kilometrů. Má být schopen odpalovat novou munici typu Vacuum, jež je údajně schopná prorazit pancíř o síle 1 000 milimetrů RHAe na vzdálenost dvou kilometrů. A vystřelovat řízené střely s dosahem 12 kilometrů.

Ovšem poslat Armatu na Ukrajinu by mohlo být pro Rusko také velmi riskantní. Již několikrát se ukázalo, že se Ukrajinci díky naprostému šlendriánu a zbabělosti posádek ruské strany zmocnili i té nejmodernější a nejutajovanější ruské techniky, často opuštěné a nepoškozené. A v případě získání poškozeného, nebo pro Rusy nedejbože funkčního tanku, by Armata byla pro Ukrajince neskutečná výhra.

iZdroj fotografie: Unsplash

Zvláště, když je tak blízko, a možná by stačila jen šikovná akce tajné služby a speciálních jednotek, aby Rusy opět pořádně rozbolela hlava. Ukrajina a její spojenci by pak kromě jiného mohli ještě před zařazením do výzbroje Armaty v Rusku přesně vědět, co je na údajně úžasných schopnostech tanku pravda, a co ne. A samozřejmě na případný střet s ním se v předstihu připravit a ne jen věštit ze zpráv ruské strany a spoléhat se na špionáž.

Článek Další cenná kořist Ukrajinců? Tank T-14 Armata spatřen u Luhansku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dítě Studené války

V 70. letech francouzské obrněné síly zastarávaly. Bylo nutné najít náhradu za stávající tanky AMX-30, které pokulhávaly nejen za stroji západními, ale i sovětskými, a především byly extrémně zranitelné moderními protitankovými řízenými střelami. Francie původně nechtěla spoléhat jenom na svoje know-how a spojila své síly s Německem. Roku 1980 oba státy podepsaly smlouvu o spolupráci.

iZdroj fotografie: Michel Royon / Public Domain

Ta však dlouho nevydržela. Němci si představovali, že se bude jednat o pouhý derivát jejich tanku Leopard, zatímco Francie chtěla zcela nový stroj, který by byl na světové špičce a měl co nejvíce francouzských komponent a technologií. Vývoje se proto zhostila země galského kohouta sama. Bylo vyrobeno celkem 6 prototypů, než roku 1990 byla zahájena sériová výroba. Roku 1992 francouzská armáda hlásila operační připravenost prvních strojů.

Francouzská cesta

Délka Leclercu je 6,88 metrů (s kanónem 9,87 metrů), šířka 3,60 metrů a výška 3,06 metrů. Hmotnost modernizované verze XXI dosahuje 57,4 tun. Na západní tank to je skutečně střízlík. M1A2 SEP v3 má hmotnost 66,3 tun a Leopard má ještě o 200 kilogramů více. Naopak Armata váží „pouhých“ 48 tun.

Srdcem francouzského stroje je turbodieselový osmiválec Wärtsilä Uni Diesel (SACM) V8X-1500 s výkonem 1 100 kW (1 500 koní) při otáčkách 2 500 za minutu. Motor je vybaven vysokotlakým turbokompresorem Suralmo-Hyperbar. Tank má i záložní pohonný zdroj, jímž je plynová turbína Turboméca TM-307B.

iZdroj fotografie: G.Garitan / Creative Commons / CC BY-SA

Motor s turbokompresorem je spojen se spojkou do tzv. powerpacu, což velmi usnadňuje výměnu motoru, který mechanici dokážou nahradit za 2,5 hodiny. Pokud je motor vypnutý, má tank ještě malý záložní generátor, jenž dodává jeho systémům energii. Ovládání stroje je elektroimpulzní a Leclerc se řídí pohodlně pomocí joysticku.

Podvozek má hydropneumatické odpružení, takže jízda v Leclercu je nejen velmi pohodlná a rychlá, ale stroj může dle potřeby měnit i světlou výšku. Proto se mu někdy přezdívá „Citroen na pásech“. Maximální rychlost na silnici dosahuje až 71 kilometrů v hodině a v terénu stroj zvládne i 55 kilometrů v hodině. Palivové nádrže mají obsah 1 300 litrů a mohou být doplněny o dalších 400 litrů v odhoditelných barelech. Dojezd je 550 kilometrů, 650 kilometrů pak s přídavnými barely.

Bezkonkurenční zbraň

Hlavní zbraní Leclercu je 120 milimetrový kanón GIAT CN120-26/52. Zbraň je vybavena automatickým nabíjením, což dovolilo redukovat posádku na pouhé tři muže. V nabíjecím zásobníku je 22 nábojů a kadence je až 12 výstřelů v minutě. Pro tank je k dispozici celkem 6 druhů munice včetně programovatelné. V tanku je uložena celková zásoba 40 kusů munice včetně granátů v nabíjecím automatu a kanón může být nabíjen i manuálně, což je velmi důležité, neboť nabití automatického zásobníku trvá 15 minut. 

iZdroj fotografie: Daniel Steger / Creative Commons / CC BY-SA

Moderní elektronické zaměřování a automatický kanón dávají skvělé výsledky. Podle francouzské armády dokáže během minuty vyřadit první ranou s 95% pravděpodobností až šest cílů ve vzdálenosti 1 500 až 2 000 metrů. Kanón doplňuje spřažený kulomet 12,7 milimetrů a na věži je dálkově ovládaný protipěchotní kulomet 7,92 milimetrů.

Pancíř nejen ocelový

Síla a složení pancíře Leclercu jsou stále přísně tajnou informací. Víme, že se jedná o kompozitní pancíř obsahující wolfram. Přesto je známo alespoň to, že jde o systém modulárního kompozitového pancíře S XXI s titanovou, tungstenovou a poloaktivní vrstvou na čele věže a přídi korby, ostatní je homogenní válcovaný pancíř. V současné době je doplněn o reaktivní pancíř systému AZUR.

Modernizované verze byly také vybaveny titanovými pláty a speciálními zástěrkami kryjícími podvozek s reaktivním pancéřováním. Firma Nexter, výrobce Leclercu, také vyvinula systém obrany tanku KBCM. Jedná se o systém laserových a optických senzorů, který dokáže vyhodnotit nebezpečí pro tank. V roce 2004 některé tanky dostaly rozšířenou sadu AZUR pro boj ve městech.

KBCM je napojen na systém aktivní obrany GALIX. Ten je složen z devíti vrhačů granátů ráže 80 milimetrů. Ty odpalují nejen dýmovnice, světlice a falešné cíle, ale i protipěchotní tříštivou munici. Do budoucna budou systémy tanků propojeny pomocí sytému Icone, který bude zajištovat on-line výměnu informací mezi jednotlivými stroji na bojišti. Do roku 2025 bude tímto systémem vybaveno kolem sta tanků francouzské armády.

Astronomická cena

Jak již bylo řečeno, výroba tanku začala roku 1990, tedy rok před pádem Sovětského svazu. Původně se počítalo se zavedením 1 500 Leclerců do výzbroje jen francouzské armády. Vzhledem k uklidnění situace ve světě objednávka klesla na 404 kusů. S tím však stoupla i cena. Oficiálně Francie za kus zaplatila 9,3 milionů USD, ale spekuluje se, že jeden stroj první série vyšel až na 23 milionů USD. I první číslo však dělá z AMX-56 nejdražší sériově vyráběný tank všech dob.

iZdroj fotografie: David Monniaux / Creative Commons / CC BY-SA

Vzhledem ke konci Studené války skončily i zajímavé projekty, které měly na podvozku AMX-56 vzniknout. Jednalo se o protiletadlový systém proti nízkoletícím cílům podobný německému Gepardu vybavený čtyřmi kanóny Oerlikon 35 milimetrů a mobilní systém protiletadlové obrany s protiletadlovými střelami. Jedinou další vyráběnou variantou se stal ženijní speciál DNG/DCL, kterého bylo vyrobeno 66 kusů. Výroba Leclerců byla ukončena roku 2007 po dodání 876 kusů.

Děsí i další náklady

Přestože je Leclerc skutečně špičkový tank, který může ovládnout bojiště, nestal se vývozním trhákem. A není to jen nákupní cenou. Stroj má vysoké nároky na výcvik posádek a i náklady na jeho údržbu jsou ohromné. Podle francouzských zdrojů údržba jednoho stroje vyjde na 351 261 eur ročně v cenách roku 2014. Francie proto drží 184 tanků v rezervě a ve službě je jen 222 strojů, z nichž je ovšem 60 % připraveno k okamžitému nasazení.

iZdroj fotografie: Alain Servaes/ Creative Commons / CC BY-SA

I přes obrovskou snahu výrobce tanku firmy Nexter a Francie se našel pouze jeden zahraniční zákazník, který na Leclerc měl. Spojené arabské emiráty odebraly celkem 388 bojových tanků, 46 ženijních a 2 školní stroje. Pro SAE byla vyvinuta speciální tropická verze. Ta postrádá pro poušť nepotřebnou schopnost brodění. Naopak stroje mají výkonnější prachové filtry a novou vodou chlazenou pohonnou jednotku MTU 883 Ka-500.

Král bojiště?

Ve válce se Leclerc poprvé mihl roku 1991, kdy bylo několik kusů experimentálně nasazeno při operaci Pouštní bouře. Větší roli francouzské tanky hrály při mírové misi v Bosně a při operaci v Kosovu. Do přímého střetu s rovnocennou obrněnou technikou se zatím však žádný francouzský Leclerc nedostal. V současné době je v rámci mise NATO v Pobaltí dislokováno 12 AMX-56.

iZdroj fotografie: G.Garitan / Creative Commons / CC BY-SA

Naopak tanky SAE jsou v boji od roku 2015, kdy byly nasazeny v Jemenu. Zprávy o bojích v této části světa jsou kusé, ale uvádí se, že armáda SAE minimálně o čtyři stroje přišla. Tři tanky najely na minu a čtvrtý měl být těžce poškozen moderním ruským protitankovým systém 9K135 Kornet. Všechny tanky měly být opraveny. V roce 2020 SAE věnovala 80 Leclerců libanonské armádě.

S novou ráží

Již roku 2019 bylo oznámeno, že tanky Leclerc budou modernizovány. Hlavním úkolem je zvýšit ochranu stroje a jeho palebnou sílu. Proto všechny tanky ve službě získají nové reaktivní pancéřování a nový 140milimetrový kanón, který by měl být nejsilnější tankovou zbraní na světě. Leclerc by se tak minimálně měl vyrovnat ruské T-14 Armata.

iZdroj fotografie: Alain Servaes / Creative Commons / CC BY-SA

Zároveň by se měla životnost stroje prodloužit přes rok 2040. V té době by měl už být k dispozici nový tank – plod německo-francouzské spolupráce. Modernizované tanky by francouzská armáda měla dostávat mezi lety 2020 až 2028. Celá modernizace by měla vyjít na 300 milionů eur. Leclerc tak zůstane obávaným protivníkem a bude udivovat i svými schopnostmi, nejen cenou.

Co říkáte na Leclarc? Dokáže si skutečně tak snadno poradit s protivníky?

Zdroj: Military-Wiki

Článek AMX-56 Leclerc je nejdražším tankem na světě. Dokázal by zničit Armatu i Abramse se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tank pro budoucnost

Vývoj Objektu 148 začal roku 2009. Tank měl v sobě spojovat nejmodernější technologii s tradicí ruské tankové školy. Tedy měl mít co nejlepší ochranu při zachování rozumné hmotnosti a zároveň co nejlepší pohyblivost. V T-14 se měly objevit i supermoderní prvky jako bezosádková dálkově ovládaná věž, prvky technologie stealth a nové detekční technologie. To jsou vylepšení, která dosud nemají ani nejmodernější západní konstrukce.

Konstruktéři již na začátku vývoje předpokládali, že bude možné stroj přestavět na plně dálkově ovládaný pozemní dron. V současné době by dálkově ovládaná verze Armaty měla procházet předběžnými testy. Přesto Rusko v žádném případě se zaváděním tanku nespěchá. Spíše naopak. Výroba vázne a zahraniční experti z tohoto paradoxního vývoje mají často těžkou hlavu. Pojďme se však podívat na T-14 po technické stránce. V čem je tak unikátní?

Armata není jen tank

Přestože média jako Armata titulují pouze tank T-14, ve skutečnosti je to označení univerzální podvozkové pásové platformy. Armata je nejen základem tanku, ale i těžkého BVP T-15, transportéru Kurganěc-25, raketometu BM-2, samohybné houfnice 2S35 Koalicija-SV a ženijního vozidla BREM-T T-16. Platforma je velmi variabilní. Motor může být podle potřeby v platformě uložen jak vzadu, tak vpředu. V případě T-14 se motor nachází v zadní části tanku.

I samotná pohonná jednotka je unikátní. Jedná se o turbodieselový motor A-85-3A s 12 válci uspořádaný do X. Jednotka je plně elektronicky řízená a její výkon je 1 500 koní, přičemž v nouzovém režimu dokáže vyvinout až 2 000 koní. To by však bylo zaplaceno podstatným snížením životnosti motoru. Stejně unikátní je i převodovka. Ta má jak planetový, tak hydrostatický okruh a automaticky se přepíná podle náročnosti terénu. Tank dokáže vyvinout stejnou rychlost jak pro jízdu vpřed, tak i vzad. Motor lze vyměnit během 30 minut.

Platforma je vybavena systémem BIUS tedy Bojovým informačním a řídicím systémem, který shromažďuje informace o stavu stroje, upozorňuje na poruchy a posádku hlasovou výstrahou upozorňuje na poškození. Podvozek je vybaven aktivním zavěšením. Každé pojezdové kolo je vybaveno soustavou servomotorů, jež jsou ovládány pomocí senzorů. Ty sledují povrch, po němž se Armata pohybuje, a upravují světlou výšku a tvrdost odpružení podvozku. Jízda v tanku je tak velmi plynulá, pohodlná a lze z něj vést palbu i v největších rychlostech.   

Pro posádku počítačového věku

T-14 nepatří mezi největší tanky. Na délku má 8,7 metrů (s kanónem 10,8 metrů), šířka je 3,9 metrů a výška 2,7 metrů. Hmotnost stroje je 48 tun. Se sadou pro boj ve městech pak 56 tun. Armata je v současnosti nejrychlejším tankem na světě. T-14 na silnici dokáže vyvinout rychlost až 90 kilometrů v hodině, v terénu pak 51 kilometrů v hodině. Zásoba paliva v nádržích je 2 100 litrů, což tanku stačí na dojezd 500 kilometrů.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Posádku stroje tvoří tři muži, kteří sedí v pancéřové kapsli v korbě. Věž je u prvního hlavního bojového tanku na světě bez osádky. Řidič, velitel a operátor bojových systémů mají k dispozici řadu monitorů s vysokým rozlišením, které jim dodávají informace z kamer a čidel rozmístěných v rozsahu 360° na tanku. Ovládání strojů řady Armata má podle konstruktérů spíše připomínat počítačovou hru než řízení tanků minulých generací.   

Ochrana nadevše

Pasivní pancéřování stroje je kompozitní z plátů oceli a keramiky. Jeho síla a složení jsou samozřejmě tajné. Aktivní pancíř tvoří systém Malachnit. Ten je schopen protivýbuchem „rozptýlit“ zásah protitankové munice ještě dříve, než se dotkne povrchu pancíře vozidla. Malachnit má integrovaný indukční senzor, který dokáže zaregistrovat nepřátelský granát a odpálit aktivní pancíř v okamžiku, kdy je nepřátelská munice ještě v bezpečné vzdálenosti od vozidla.

Nový systém navíc obsahuje méně výbušné látky a při postupu s pěchotou je tak omezena možnost jejího zranění při aktivaci aktivního pancíře. Ochranu pak doplňuje sofistikovaný systém aktivní obrany Afghanit. Systém spojuje vysokofrekvenční radar, senzory a rušičky a je schopen detekovat, rušit a případně zničit letící projektily a střely. Dokáže díky dráze střely okamžitě spočítat umístění palebného postavení protivníka s následnou přesnou odvetnou palbou na něj.

V tomto systému aktivní i pasivní obrany jsou zahrnuty i dýmovnice, výmetné klamné cíle a automaticky ovládaný kulomet na věži. Afghanit je schopen sledovat a vyhodnocovat nebezpečí i v pasivním módu bez zapnutého radaru. Systém je opět přísně utajen a nejsou známy jeho specifikace. To vede u obou systémů ke spekulacím o jejich skutečných výkonech a bojové hodnotě.

Dělo s atomovou municí?

Unikátem je kanón Armaty. Je to plně automatický kanón 2A82-1C ráže 125 milimetrů s hlavní s hladkým vývrtem. Zbraň je vnitřně legovaná, což značně zvyšuje její životnost. Vedle toho má kanón integrovaný senzor teploty, který sleduje při intenzivní palbě ohyb hlavně a kompenzuje ho při zaměření. Kadence je 10–12 výstřelů v minutě. Z kanónu 2A82-1C lze vystřelit i řízené protitankové a protiletadlové střely Reflex-M.

Klasickou municí lze díky moderním systémům zasáhnout i nízkoletící vrtulník. Dostřel je 7 000 metrů a zásoba munice činí 56 granátů. Pro T-14 se ovšem chystá i ultimátní kanón ráže 152 milimetrů, který by měl střílet munici s ochuzeným uranem. Taková zbraň by podle odborníků nemusela prorážet pancíř.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Kinetická síla granátu by dokázala utrhnout celou věž nepřátelského tanku od podvozku nebo po zásahu vyvolat v konstrukci zasaženého vozidla takové pnutí, jež způsobí odloupání vnitřní vrstvy pancéřování a kovové konstrukce, která jako šrapnely okamžitě zlikviduje celou posádku uvnitř! Mimochodem, takto ničily samochodky ISU-152 za druhé světové války německé Tigry a Pantery, jestliže je dokázaly zasáhnout nevýbušným granátem s betonovým jádrem.

Dostřel munice s raketovým pohonem by byl kolem 50 kilometrů. Podle nepotvrzených zpráv se pro vozidlo vyvíjí i munice s nukleární hlavicí. Sami Rusové již v případě takto vyzbrojeného vozidla nemluví o tanku, ale o „bojovém dělostřeleckém vozidle“. Armata vyzbrojená takovýmto dělem by do značné míry nahradila i současné dělostřelecké systémy.

Dron ve věži

Velkým pokrokem je bezosádková věž. V té se vedle kanónu nachází spřažený kulomet 7,62 milimetrů PKTM. Ve vlastní automatické věžičce je lafetován těžký kulomet Kord 12,7 milimetrů, který je součástí systému Afghanit. Kord má vlastní přehledový radar a termokameru a může vést palbu až na 1 500 metrů. Vedle toho se v budoucnu ve věži počítá s místem pro dron s vlastním radarem a infrakamerami.

Samotná věž má prvky stealth technologií a je stejně jako celá Armata pokryta speciální vrstvou pohlcující teplo a radarové paprsky. Věž je konstruovaná tak, aby byly snadno přístupné všechny systémy, a v polních podmínkách lze vyměnit i anténu radaru. V současné době probíhají testy plně bezosádkové Armaty. Místa po posádce by měla zabrat další munice.

Stále sporná Armata

Přestože několik kusů bylo nasazeno při bojích v Sýrii, T-14 stále není zavedena do služby a o datu jejího zařazení se jen spekuluje. Již v roce 2015 například tvrdilo vedení koncernu Uralvagonzavod, kde se Armata vyrábí, že masová výroba je na spadnutí a do roku 2020 bude mít ruská armáda 2 300 tanků tohoto typu ve výzbroji. Realita je taková, že v letošním roce bude zřejmě vyroben a dodán 132. stroj. Proč Rusko s výrobou supermoderního tanku nijak nepospíchá?

Důvodů je hned několik. Na prvním místě je samozřejmě cena T-14. Z původních 500 milionů rublů (139 milionů korun) klesla na polovinu, tedy na 250 milionů rublů (69,5 milionů korun). Z hlediska cen západní techniky jde o cenu poměrně nízkou (M1A2 vyjde na 132 milionů korun), ale pro Rusko se jedná o závratné částky.

Například nejmodernější T-90 vyjde státní pokladnu na 42 milionů korun. To samozřejmě nadšení chladí. Je dobré si v této souvislosti připomenout jiný ruský supertank T-95 z prvních let 21. století, který byl také vybaven tolika moderními technologiemi, že by zřejmě ještě dnes neměl konkurenci. Přesto se do výroby nedostal.

Ještě důležitějším a podstatnějším faktem je, že se ruským inženýrům daří integrovat technologie z Armaty do starších tanků. Tak se například systém Afganit objevil na nejnovější verzi T-90, nebo dokonce na modernizované verzi T-72. Tím se samozřejmě zvedla bojová hodnota stávajících strojů, které jsou více než důstojnou a cenově dostupnější konkurencí zahraničních typů. Navíc jejich výroba běží naplno a není třeba nic měnit.

Exportní trhák?

Přesto však Rusko s T-14 počítá minimálně jako s výhodným exportním artiklem. Při příležitosti návštěvy prezidenta Vladimira Putina v Indii 6. prosince loňského roku nabídla ruská vláda Dillí licenční výrobu svého „korunního klenotu“. Indie má s ruskými tanky dlouhé a dobré zkušenosti a pokus o vývoj a výrobu (nebo spíše nevýrobu) vlastního tanku Arjun se změnil ve 40 let dlouhé martýrium.

Dalším potencionálním zákazníkem se může stát Čína, která by licenční výrobou mohla získat mnoho let výzkumu, ruské know-how a náskok nad konkurencí. Poslední sblížení Pekingu a Moskvy této možnosti nasvědčují. Dalším potenciálním zahraničním zákazníkem je Alžírsko. T-14 Armata je nepochybně světová špička. Její budoucnost je zatím stále ve hvězdách. Ruský supertank zatím může skončit jako zapomenutý zaprášený muzejní exponát stejně jako veleúspěšná zbraň vyráběná v tisícových sériích.

Který tank dokáže T-14 Armata konkurovat?

Zdroj: Ivo Pejčoch, Svět Tanků, Brno, 2018.

Článek Ruský supertank T-14 Armata – stále mnoho nezodpovězených otázek. Čeká se na zařazení do služby se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.