Čtyři vrtulníky, nebo strategický signál?

Samotná americká notifikace výslovně uvádí, že prodej „nezmění základní vojenskou rovnováhu v regionu“. Vojensky je to pravda. Sikorsky UH-60L Black Hawk je transportní víceúčelový vrtulník s maximální vzletovou hmotností kolem 10 660 kg, doletem přibližně 590 km a kapacitou pro jedenáct plně vyzbrojených vojáků. Jde o páteřní stroj americké armády, spolehlivý, ale primárně určený k přepravě, záchranným operacím a podpoře speciálních sil, nikoli k přímému útočnému nasazení. Pro srovnání: britské síly na Falklandách dnes disponují kontraktovanými civilními vrtulníky Sikorsky S-92A pro logistiku a AW189 pro pátrání a záchranu. Argentinské Black Hawky jsou oproti nim přímočařeji vojensky konfigurované, s vybavením pro rychlé výsadky a pomocnými nádržemi pro prodloužení doletu.

Jenže čtyři transportní vrtulníky samy o sobě nevytvoří schopnost dobýt ostrovy vzdálené přes 1 800 km od argentinského pobřeží. Pro reálnou obojživelnou operaci by Buenos Aires potřebovalo výsadkové lodě, námořní eskortu, vzdušné krytí, tankování za letu, zpravodajské senzory a udržitelné zásobování na velkou vzdálenost. Nic z toho v balíku není. Skutečný význam je politický: Washington tím potvrzuje ochotu Argentinu systematicky vybavovat přes program Foreign Military Sales, a to ve chvíli, kdy Buenos Aires už v dubnu 2026 zahájilo domácí výcvik pilotů na stíhačkách F-16.

Royal Navy na historickém dně

Problém neleží v tom, co Argentina dostává. Leží v tom, co Británie reálně má. Podle oficiální statistiky britského ministerstva obrany disponovala Royal Navy k 1. dubnu 2026 celkem 52 hladinovými plavidly, po vyřazení dvou obojživelných lodí a čtyř fregat oproti předchozímu roku. Personální stav námořnictva a Royal Marines zaostával přibližně o sedm procent za cílovými počty. Ministerstvo obrany samo přiznalo pokles takzvaných dnů připravenosti, tedy dnů, kdy jsou lodě skutečně připravené k nasazení, kvůli stárnoucí flotile, rostoucím nárokům na údržbu a menšímu počtu plavidel.

Parlamentní obranný výbor už v únoru 2024 varoval před přetížením ozbrojených sil a v listopadu 2025 šel ještě dál: zpochybnil základní schopnost Británie bránit vlastní území a zámořská teritoria, a dokonce zmínil možné selhávání závazku podle článku 3 NATO, tedy povinnosti udržovat vlastní kapacity k odporu proti útoku. Kombinace nejnižšího počtu lodí v novodobé historii, personálního podstavu a přechodového období mezi vyřazovanými a dosud nedodanými plavidly vytváří situaci, kdy je Royal Navy na papíře stále mocná, ale její manévrovací prostor pro paralelní krizové reakce je užší než kdykoli předtím.

Falklandy: obrana na slově „minimum“

Veřejně potvrzená britská přítomnost na Falklandách stojí na úzké, ale funkční sestavě. Podle písemné odpovědi ministerstva obrany z 10. září 2026 ostrovy chrání čtyři stíhačky Eurofighter Typhoon Tranche 1, stroje schopné nést řízené střely vzduch-vzduch i vzduch-země, s bojovým doletem kolem 1 390 km a maximální rychlostí přes 2 Machy (přibližně 2 470 km/h). Jejich výměna za modernější Tranche 2 je plánovaná až na přelom listopadu a prosince 2027. V jižním Atlantiku trvale hlídkuje jedna loď; od ledna 2026 HMS Medway, hlídkový člun třídy River Batch 2 o výtlaku 2 000 tun. Na ostrovech je trvale dislokováno přibližně 830 vojáků.

Britská vláda opakovaně tvrdí, že síly v jižním Atlantiku drží na minimální úrovni, kterou považuje za dostatečnou. Pro odstrašení a zachycení omezeného incidentu to může stačit. Ale právě v tom slově „minimum“ se skrývá problém. Pokud by se z diplomatické roztržky stala širší krize, obrana ostrovů by závisela na rychlém posílení z Británie, a právě tam naráží na menší flotilu, stárnoucí techniku a nižší rezervy.

Trump, Milei a transakční aliance

Kontext amerického prodeje nelze číst bez politické vrstvy. Dne 3. září 2026 se americký prezident Donald Trump v rozhovoru pro GB News vyhnul přímému příslibu pomoci Británii v případném sporu o Falklandy. Podle přepisu Sky News svou pozici propojil s britským postojem během íránské krize slovy, že Británie „nebyla tam, aby mu pomohla“. Formální americký dokument měnící dosavadní neutralitu k otázce suverenity dohledán nebyl; jde spíš o vyjednávací taktiku s potenciálně strategickými důsledky než o hotovou novou doktrínu.

Argentina mezitím buduje síť dodavatelů. Vedle amerických F-16 a Black Hawků v dubnu 2026 spustila s Izraelem program „Acuerdos de Isaac“ zahrnující spolupráci v oblasti bezpilotních letounů, kybernetické obrany, ochrany hranic a satelitních komunikací. A ekonomický motiv sporu je zcela konkrétní: projekt Sea Lion severně od Falkland, vedený společnostmi Rockhopper Exploration a Navitas Petroleum, počítá s první těžbou ropy v březnu 2028 a životností přes třicet let. Milei v dubnovém projevu varoval před „všemi nezbytnými diplomatickými opatřeními“ právě v reakci na tyto investice.

Co to znamená pro NATO a Česko

Falklandy nespadají pod článek 5 Severoatlantické smlouvy stejně přímo jako evropské území členských států. Nepřímý dopad ale existuje: tytéž britské námořní a letecké kapacity, které by v krizi musely posílit jižní Atlantik, zároveň plní úkoly v severním Atlantiku, na východním křídle aliance i jinde. Londýn zůstává klíčovou evropskou mocností s jaderným arzenálem a jedním z největších obranných rozpočtů v NATO. Ale veřejná data ukazují, že jeho prostor pro paralelní nasazení na více frontách se zužuje. Pro Českou republiku, jejíž vojáci slouží bok po boku s britskými na východním křídle, to není akademická otázka; je to připomínka, že i velcí spojenci mají konečné kapacity.

Největší riziko neleží v čtveřici argentinských vrtulníků. Leží v tom, že Británie dnes veřejně vykazuje méně rezerv než kdykoli v novodobé historii, a svět si toho začíná všímat.

Článek Britské námořnictvo je na tom nejhůře v historii, obrana Falkland visí na vlásku. Amerika mohutně vyzbrojuje Argentinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně znamená „vlajková loď NATO“

Důležité je zpřesnění: Queen Elizabeth není vlajkovou lodí celé Severoatlantické aliance. Tuto roli plní pro námořní složku Allied Reaction Force (ARF), tedy vícedoménové uskupení, které NATO drží ve vysoké pohotovosti pro případ krize. Británie převzala vedení námořní komponenty ARF v červenci 2026 a Queen Elizabeth se stala takzvanou plovoucí velitelskou platformou, místem, odkud se v případě aktivace velí a koordinují přidělené válečné lodě, námořní letectvo i podpůrná plavidla.

V praxi to znamená zabezpečené komunikační uzly, naloděný bojový štáb a nacvičenou schopnost řídit mnohonárodní svaz. Pokud by vrchní velitel spojeneckých sil ARF aktivoval, štáb z paluby Queen Elizabeth by koordinoval celou námořní komponentu, zatímco samotná ARF propojuje pozemní, vzdušné, speciální, logistické, kybernetické i kosmické prvky. Jde o první případ, kdy loď třídy Queen Elizabeth plní tuto velitelskou roli pod aliančním rámcem.

Hrozivá síla v číslech

Samotná loď je největším válečným plavidlem, jaké kdy Royal Navy provozovala. Délka dosahuje 284 metrů, letová paluba měří 280 krát 70 metrů a výtlak činí 65 000 tun. Rychlost přesahuje 25 uzlů, dosah je přibližně 18 500 km (10 000 námořních mil) bez doplnění paliva.

Klíčové bojové parametry:

• Letouny F-35B Lightning II – stroje páté generace se stealth profilem, rychlostí až Mach 1,6 (přibližně 1 975 km/h) a bojovým dosahem kolem 830 kilometrů. Výzbroj nesou interně, aby nenarušily radarovou neviditelnost. Třída Queen Elizabeth pojme až 36 těchto strojů a zvládne generovat až 72 bojových vzletů denně.
• Vrtulníky Merlin s radarem Crowsnest – poskytují včasné varování celé flotile, fungují jako létající radarová stanice a dokážou detekovat hrozby daleko za horizontem.
• Obrana zblízka – tři systémy Phalanx CIWS ráže 20 milimetrů s kadencí až 4 500 ran za minutu, určené k ničení protilodních střel v poslední fázi letu.

Pro srovnání: americké superletadlové lodě třídy Gerald R. Ford mají výtlak přes 100 000 tun a nesou přes 75 letounů, jsou to největší válečné lodě světa a operují v jiné globální lize. Queen Elizabeth je však jednoznačně nejsilnější evropskou nosičovou platformou. A ruský protějšek? Letadlová loď Admiral Kuzněcov, jediný ruský nosič, zůstává už roky v opravách a v otevřených zdrojích nelze doložit, že by v dohledné době plnila srovnatelnou operační roli. Kontrast je výmluvný: Británie má funkční, aktivně nasazenou letadlovou loď zapojenou do alianční struktury. Rusko nemá žádnou.

Proč právě teď a proč severní Atlantik

Časování vyplutí není náhodné. Sešly se tři faktory: dokončený téměř dvouletý refit, plánované převzetí role v ARF a prudce se zhoršující bezpečnostní situace v severním Atlantiku.

Royal Navy v srpnu 2026 oznámila, že objem monitorované ruské námořní a ponorkové aktivity v britských vodách a přilehlém Atlantiku meziročně vzrostl o čtvrtinu. Ruské válečné lodě a ponorky operují blíže evropským břehům, stínová flotila tankerů obchází sankce a NATO čelí hybridním hrozbám proti podmořské infrastruktuře, kabelům a plynovodům, na nichž závisí energetická a datová bezpečnost celého kontinentu. Aliance proto od ledna 2025 provozuje v Baltském moři operaci Baltic Sentry a britská sesterská loď HMS Prince of Wales letos na severním křídle vedla operaci Firecrest včetně cvičení Neptune Strike.

Válka na Ukrajině, která trvá už déle než čtyři roky, celý tento kontext zásadně formuje. NATO po ruské invazi z února 2022 přestavělo svůj model sil a ARF je přímým produktem této transformace. Queen Elizabeth v roli plovoucího velitelství tak není izolovaným gestem, ale součástí systémového posilování alianční přítomnosti na severu Evropy.

Návrat po refitu a pohled do budoucna

Cesta zpět do služby nebyla krátká. První fáze refitu proběhla v Portsmouthu, kde technici po devět měsíců instalovali nové navigační a řídicí systémy pohonu. Pak loď přeplula do skotského Rosythu, kde strávila dalších zhruba sedm měsíců v suchém doku kvůli pracím na systémech nepřístupných na vodě. Úplný seznam modernizací Royal Navy nezveřejnila, potvrzeny jsou mimo jiné upgrady pohonného ústrojí a řídicí elektroniky.

Loď nyní buduje zpět plnou velmi vysokou pohotovost a do konce roku 2027 má převzít od sesterské HMS Prince of Wales roli britské primární úderné letadlové lodě. Obě plavidla jsou konstrukčně téměř totožná, rozdíl dnes nespočívá v síle, ale v tom, která je dál v certifikačním cyklu.

Británie navíc směřuje ke zcela nové koncepci. Ministerstvo obrany investuje v přepočtu přes 7 miliard korun do vývoje hybridního leteckého křídla, které na palubě spojí pilotované F-35B s autonomními proudovými drony a jednorázovými bezpilotními prostředky. Projekt PANTHEON počítá se zkouškami dronů přímo vedle stíhaček na palubě nosičů třídy Queen Elizabeth. Pokud se plán naplní, britské letadlové lodě se stanou prvními evropskými nosiči s plně hybridním leteckým křídlem.

Co to znamená pro českou bezpečnost

Česká republika nemá námořnictvo a na palubě Queen Elizabeth čeští vojáci podle dostupných zdrojů neslouží. Přesto je tato událost pro českou bezpečnost relevantní. Obranná strategie ČR výslovně počítá s příspěvkem do NATO Allied Reaction Force a do všech úrovní nového modelu sil Aliance, typicky jde o štábní, pozemní, vzdušné nebo logistické prvky. Česká bezpečnost nezačíná na české hranici. Začíná na námořních trasách, kudy by v krizi putovaly alianční posily do Evropy, a právě ty Queen Elizabeth pomáhá chránit.

Pro Kreml není nejnepříjemnější samotný trup lodi o délce téměř tří fotbalových hřišť. Je to fakt, že Aliance dokáže během týdnů postavit plovoucí velitelské centrum se stealth letectvem, mnohonárodní podporou a schopností řídit operace od Norska po Středozemní moře. Přesně tohle ruské námořnictvo v tuto chvíli nabídnout nedokáže.

Článek Nová vlajková loď NATO děsí celý Kreml, její síla je hrozivá. HMS Queen Elizabeth vyplula jako velitelství úderné síly se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tanker, který změnil pravidla hry

Smyrtos nebyl náhodný úlovek. Šlo o sankcionované plavidlo zapojené do ruské stínové flotily, sítě tankerů, které pod nejasným vlastnictvím, s pochybnými pojistkami a často vypnutými transpondéry přepravují ruskou ropu za ceny nad stropem stanoveným západními sankcemi. Británie o těchto lodích věděla dlouho, ale do března 2026 se omezovala na monitoring a podporu spojeneckých akcí jinde v Evropě.

Březnové rozhodnutí změnilo logiku. Londýn dal najevo, že Lamanšský průliv přestává být bezpečným koridorem pro stínovou flotilu. Když pak Royal Navy v červnu provedla palubní operaci a Smyrtos skončil v detenci, Moskva pochopila, že nejde o symbolické gesto. Šlo o precedent, právní i vojenský.

Ruská odpověď: eskorty, střelby a objížďky

Kreml reagoval rychle a na několika úrovních. Ruské válečné lodě začaly doprovázet obchodní plavidla přes Severní moře a Lamanšský průliv. Část stínové flotily změnila trasy a zvolila delší cestu kolem Irska, dražší, pomalejší, ale mimo přímý dosah britských interdikčních pravomocí. Royal Navy koncem srpna potvrdila, že Moskva kvůli ochraně tankerů odklání „nákladné vojenské prostředky“ od jejich primárního účelu.

Napětí přitom stoupalo i fyzicky. V červenci fregata Neustrašimyj provedla živé střelby poblíž britského prostoru odpovědnosti, zhruba dvacet výstřelů ze 100mm kanónu AK-100 a 30mm protiletadlové baterie AK-630. Britská hlídková loď HMS Tyne celou palbu sledovala ze vzdálenosti pouhých pěti námořních mil (asi 9,3 km). Za prvních osm měsíců roku 2026 vzrostl počet aktivací Royal Navy k monitorování ruské činnosti o čtvrtinu oproti roku 2025.

A pak přišel srpen a zprávy o Chabarovsku.

Ponorka pro soudný den

Chabarovsk, oficiálně projekt 09851, je jaderná ponorka navržená od prvního výkresu jako nosič šesti aparátů Poseidon 2M39. Podle odborné analýzy USNI jde o specializovanější platformu než starší Belgorod přestavěný z třídy Oscar II, menší, ale účelově zaměřenou čistě na strategické podmořské odstrašení.

Samotný Poseidon není torpédo v klasickém slova smyslu. Jde o jaderně poháněný autonomní podvodní prostředek strategického dosahu. Veřejně citované parametry, pocházející z uniklé ruské prezentace, nikoli z nezávislého západního měření, uvádějí operační hloubku kolem tisíce metrů, rychlost do sta uzlů (asi 185 km/h) a dosah až deset tisíc kilometrů. NATO nemá zavedený podmořský ekvivalent; obdobný strategický účinek zajišťují západní námořnictva balistickými střelami odpalovanými z ponorek.

Podle Barents Observer vyplul Chabarovsk v srpnu 2026 na svou první zkušební plavbu. Oficiální ruské potvrzení chybí. Zda na palubě skutečně vezl ostré Poseidony, není veřejně ověřené, potvrzená je konstrukční kapacita, nikoli konkrétní náklad. Načasování ale mluví samo za sebe: Británie sáhla na logistiku ruské ropné flotily a Moskva připomněla, co se skrývá pod hladinou.

Přímou kauzalitu („zabavili jste nám tanker, tak jsme vyslali ponorku“) Kreml veřejně nepřiznal. Jde o interpretaci strategického kontextu a načasování, ne o doložené ultimátum. Signál je to nicméně dost hlasitý na to, aby ho v Londýně slyšeli.

Co by se stalo, kdyby Rusko Poseidon skutečně použilo

Ruská propaganda ráda pracuje s obrazem „zbraně soudného dne“, která smaže Británii z mapy. Realita je jiná, a pro Moskvu výrazně méně příznivá.

Británie provozuje systém nepřetržitého jaderného odstrašení známý jako CASD (Continuous At Sea Deterrent). V praxi to znamená, že v každém okamžiku je na hlídce alespoň jedna ze čtyř ponorek třídy Vanguard, vyzbrojená balistickými střelami Trident II D5. Každá střela nese několik nezávisle naváděných hlavic a má dosah přes 11 000 km. Rozhodnutí o odpálení leží výhradně na britském premiérovi, nezávisí na americkém souhlasu ani na funkčnosti pozemní infrastruktury.

Právě v tom spočívá klíčový paradox ruského zastrašování Poseidonem:

• Poseidon je zbraň pomalá v porovnání s balistickou střelou, i při udávané rychlosti sto uzlů potřebuje na překonání vzdálenosti hodiny, ne minuty.
• Britská odvetná ponorka operuje skrytě kdekoli v oceánu. Ani zničení celého britského ostrova by ji nevyřadilo.
• Britská jaderná doktrína je záměrně nejednoznačná v rozsahu a načasování odvety, což útočníkovi nedává žádnou jistotu, že úder zůstane bez odpovědi.

Kdyby Rusko vypustilo Poseidon proti Británii, nezískalo by tím strategickou výhodu. Získalo by jadernou odvetu z moře, kterou nedokáže předem lokalizovat ani neutralizovat. Nejhlasitější ruská výhrůžka je tak paradoxně pro Moskvu strategicky nejméně „bezpečná“, protože počítá s tím, že protivník nemá čím odpovědět. Británie má.

Nový normál v britských vodách

Hra na kočku a myš nekončí jedním zadrženým tankerem ani jednou zkušební plavbou ponorky. Británie vytvořila právní i operační precedent, který může kdykoli zopakovat. Rusko na to odpovídá eskortami, objížďkami a demonstracemi síly, včetně té podmořské. Pro evropskou bezpečnost i pro české dodavatelské řetězce, které závisejí na stabilitě námořních tras, energetických toků a podmořských kabelů, to znamená trvalé zvýšení rizika incidentu v šedé zóně.

Podle srpnové zprávy IEA hýbaly cenami ropy v létě 2026 hlavně blízkovýchodní výpadky, ale nervozita kolem severních tras přidává další vrstvu nejistoty. Na českých čerpacích stanicích se to projevuje jako součást širší cenové volatility, kterou zachycují i data CCS.

Londýn sáhl Moskvě na peněženku, na ropu, která financuje válku trvající na Ukrajině už více než čtyři roky. Moskva odpověděla kartou, která vypadá děsivě, ale při bližším pohledu jí chybí to nejdůležitější: schopnost zabránit protiúderu. A obě strany to vědí.

Článek Hra na kočku a myš: Británie zabavila tanker a Chabarovsk s Poseidony na palubě teď vysílá Londýnu signál se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Británie za ty peníze dostane

Jaderný balík má jasný vnitřní rozpad. Největší položku tvoří 47 miliard liber na ponorky a související infrastrukturu. Dalších 13 miliard pohltí hlavicový program, tedy vývoj a výroba nové hlavice Astraea. Na jaderná paliva jde 1,7 miliardy a 290 milionů zamíří do vzdělávání a rozvoje dovedností v jaderném průmyslu.

V praxi to znamená dvě velké ponorkové třídy:

• Dreadnought – čtyři balistické ponorky, které od počátku třicátých let nahradí stárnoucí třídu Vanguard. Každá měří 153,6 metru, má výtlak 17 200 tun, posádku 130 lidí a nese 12 tubusů pro balistické rakety Trident II D5 s doletem přes 7 400 kilometrů. Pohon zajišťuje reaktor PWR3, tichý chod pak tryskový pohon (pump-jet) a X-kormidla. Oproti Vanguardu jde o generační skok v akustické nenápadnosti.
• SSN-AUKUS – až 12 útočných ponorek s jaderným pohonem, vyvíjených společně s Austrálií. První ocel má být podle obranného investičního plánu řezána už příští rok, první britská loď má vstoupit do služby v pozdních třicátých letech.

Pro srovnání: ruský ekvivalent Dreadnoughtu, ponorka třídy Borej, měří 170 metrů, dosahuje rychlosti až 54 km/h (29 uzlů) a nese 16 balistických raket Bulava. Britská loď má méně tubusů, ale celá architektura britského odstrašení stojí na jiné logice: nepřetržité přítomnosti alespoň jedné jaderně vyzbrojené ponorky na hlídce, takzvané nepřetržité námořní odstrašující přítomnosti (Continuous At Sea Deterrence). Tuto hlídku Královské námořnictvo drží bez přerušení už od roku 1969.

Hlavice Astraea: pětkrát silnější?

Přesný výkon nové hlavice Astraea A21/Mk7 Británie nezveřejnila. Existují ale pevné orientační body. Současná hlavice Holbrook má podle rešerše knihovny Dolní sněmovny výkon kolem 100 kilotun. Astraea vzniká paralelně s americkým programem W93/Mk7, každá země přitom vyvíjí vlastní suverénní návrh v rámci společného technologického rámce.

Americké námořní hlavice se pohybují v rozpětí od 90 kilotun (W76-1) po 455 kilotun (W88). Pokud by se Astraea blížila horní hraně tohoto spektra, její výkon by proti Holbrooku představoval zhruba 4,5násobek. Při nižších neoficiálních odhadech Holbrooku kolem 80 kilotun vychází poměr až na 5,7násobek. Uváděných „pětkrát“ tedy drží horní hranu odhadů; není to oficiální specifikace, ale ani číslo vytažené z ničeho.

Pro kontext: ruská Bulava nese šest až deset hlavic MIRV, každou o výkonu 100 až 150 kilotun. Pokud by Astraea skutečně mířila k horní hraně americké třídy, překonávala by typickou hlavici Bulavy několikanásobně. Nasazení Astraea se dá podle amerického harmonogramu W93 odhadovat spíše na střední až pozdější třicátá léta.

Proč by se Moskva měla obávat

Kreml neděsí jedna tabulková hodnota v kilotunách. Rusko samo disponuje tisíci hlavicemi a modernizuje vlastní strategické síly. Co ale ruské plánovače skutečně komplikuje, je charakter britského odstrašení: tichá ponorka kdesi v hloubce oceánu, jejíž polohu nelze spolehlivě určit, nesoucí rakety s doletem přes sedm tisíc kilometrů. A právě tuto schopnost si Británie novým balíkem pojišťuje na další dekády.

Podle roční aktualizace pro parlament nejde jen o novou hlavici, ale o celý ekosystém: nové ponorky, nový reaktor, nový hlavicový design, nová infrastruktura v Barrow-in-Furness a v Aldermastonu. Británie tím nezískává novou kategorii zbraní; modernizuje přežitelnou mořskou nohu svého odstrašení tak, aby zůstala věrohodná i ve světě, kde Rusko a Čína investují do protiraketové obrany a detekce ponorek.

Haagská deklarace NATO z června 2025 navíc nastavila cíl nejméně 3,5 % HDP na jádrové obranné výdaje do roku 2035. Británie se k němu hlásí jako třetí největší hotovostní přispěvatel Aliance za USA a Německem. Podle organizace ICAN je zároveň třetím největším světovým utrácečem za jaderné zbraně s 12,6 miliardy dolarů ročně, za Spojenými státy a Čínou.

Kdo za to zaplatí a kdo protestuje

Vládní výklad zní jednoznačně: balík je financován v rámci fiskálních pravidel, bez odebírání prostředků ze zdravotnictví či školství. Realita je složitější. Institute for Fiscal Studies upozorňuje, že vyšší obranné výdaje mohou v širším rozpočtovém mixu vytlačovat jiné priority, i když formálně nesahají na konkrétní resort. Část financování (4,7 miliardy liber) navíc teprve čeká na potvrzení v podzimním rozpočtu.

Kritici mají i tvrdší čísla. Výbor pro veřejné účty britského parlamentu uvádí, že jaderný podnik už v roce 2024/25 spolkl 18 % celého obranného rozpočtu. Příští rok to má být 20 % a v dalších letech až čtvrtina. Výbor zároveň kritizuje neprůhlednost účetnictví a slabé podklady u části aktiv. Šance program úplně zastavit je při současné politické shodě minimální, ale tlak na parlamentní dohled roste.

Co to znamená pro Česko

Britské jaderné zbrojení se České republiky přímo netýká, Česko nemá a nebude mít jaderné zbraně. Nepřímo ale posiluje bezpečnostní deštník, pod kterým žijeme. Britský arzenál je součástí aliančního odstrašení a silnější evropský příspěvek k druhému úderu zvyšuje cenu, kterou by Rusko zaplatilo za jakoukoli agresi proti NATO.

Zároveň roste tlak. Haagská deklarace požaduje 3,5 % HDP na obranu do roku 2035 a Británie jde příkladem. Pro české politiky to znamená, že argumentovat nedostatkem peněz bude stále obtížnější, když Londýn právě podepsal čtyřletý šek na dva biliony korun jen za jadernou složku.

Británie nesignalizuje nový závod v počtech hlavic. Dělá něco subtilnějšího a z pohledu Kremlu nebezpečnějšího: zajišťuje, že její odveta zůstane tichá, skrytá a naprosto věrohodná i ve chvíli, kdy se současné ponorky třídy Vanguard po více než čtyřech dekádách služby odmlčí navždy.

Článek Kreml má důvod k obavám, nová hlavice bude 5krát silnější. Británie nalije přes 2 biliony Kč do jaderných ponorek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Konec éry osamělých torpédoborců

Dosavadní páteř britské protivzdušné obrany na moři tvoří šest torpédoborců třídy Daring, známých jako Type 45. Jde o lodě o výtlaku 7 350 tun, délce 152 metrů a rychlosti 30 uzlů s dosahem přes 12 960 km (7 000 námořních mil). Jejich systém Sea Viper dokáže vypustit osm střel za méně než deset sekund a navádět až šestnáct střel současně, radar SAMPSON sleduje hrozby na vzdálenost přes 460 km (250 námořních mil). Jsou to schopné stroje, jenže představují filozofii, která podle Londýna přestala stačit.

Původní plán počítal s jejich náhradou třídou Type 83, tedy opět velkým torpédoborcem. Británie od tohoto záměru ustoupila. Důvod byl dvojí: předchozí model byl podle Defence Investment Plan současně finančně neúnosný a operačně zastaralý. Malý počet velkých posádkových platforem s nedostatečnou investicí do autonomních systémů znamenal příliš mnoho vajec v příliš málo košících.

Common Combat Vessel: mozek hybridní flotily

Nástupce se jmenuje Common Combat Vessel. Přesné technické parametry (výtlak, délku, rychlost, počet vertikálních odpalovacích šachet) britské ministerstvo obrany zatím nezveřejnilo. Zveřejnilo ale něco důležitějšího: roli. CCV má být první britskou „hybridní“ válečnou lodí, řídicím uzlem celé soustavy bezposádkových prostředků a budoucím nositelem námořní integrované protivzdušné a protiraketové obrany i dálkových úderů.

Kolem CCV vzniká ekosystém označený čtyřmi novými typovými čísly:

• Type 91 – bezposádkové raketové platformy
• Type 92 a 93 – podvodní a protiponorkové bezpilotní systémy
• Type 94 – senzorové platformy protivzdušné obrany

Celou soustavu propojuje Maritime Fighting Web, námořní hrana takzvaného Digital Targeting Web, na který jde v rozpočtu 1,8 miliardy liber, plus dalších 420 milionů liber na Digital Backbone. Na drony a autonomní systémy napříč ozbrojenými silami směřuje přes 5 miliard liber. První velké autonomní platformy mají sloužit do roku 2030, samotné CCV od počátku třicátých let. Vyřazování Type 45 začne od roku 2035, poslední kus odejde podle parlamentní odpovědi ministerstva obrany do konce roku 2038. Mezidobí tedy nezůstane bez protivzdušné obrany; na modernizaci Type 45 jde v období do roku 2030 stále 600 milionů liber.

Proč Rusko nestíhá

Ruský komentátor Jurij Barančik na svém Telegramu popsal britský přechod jako zlom mezi „flotilami-platformami“ a „flotilami-sítěmi“. Přiznal, že letadlové lodě, fregaty, torpédoborce i ponorky zůstanou, ale budou muset fungovat jinak. A právě v tom „jinak“ má Moskva problém.

Nikolaj Patrušev už na podzim 2024 veřejně mluvil o nutnosti rozšířit výrobu podvodních dronů a vytvořit jednotné kompetenční centrum. Alexej Čadajev z centra Uškujnik v rozhovoru pro TASS v prosinci 2025 otevřeně řekl, že Rusko v námořní bezpilotní válce za protivníky zaostává. Na veletrhu Fleet 2026 Rosoboronexport vystavoval projekty Breeze, Orkan, BEK-6, MMT-300 a Klavesin-1RE, jenže výstavní exponáty a sériově zavedená schopnost jsou dvě různé věci. Británie má veřejně rozpočtově zakotvený systém systémů s termíny a pojmenovanými platformami. Rusko má fragmentované programy a přiznání, že je nutné teprve začít centralizovat vývoj.

Černé moře přitom už ukázalo, co se stane, když se velká flotila střetne s levnými asymetrickými prostředky. Britská námořní doktrína konstatuje, že Ukrajina kombinací střel a bezposádkových hladinových plavidel prolomila ruskou kontrolu moře a donutila lodě Černomořské flotily stáhnout se do centrální části. Malé autonomní drony poškodily a potopily ruské lodě a výrazně omezily operační dosah celé flotily. A to šlo o improvizované prostředky země, která před válkou námořnictvo prakticky neměla.

Nejde jen o Británii, NATO se mění celé

Podobnou cestu razí i další spojenci. Americké námořnictvo provozuje autonomní plavidla Sea Hunter a Seahawk jako distribuované senzorové platformy a zřídilo jednotku USVRON-1 pro zavádění středních bezposádkových hladinových plavidel do flotily. Německé námořnictvo v únoru 2026 převzalo první velký bezposádkový podvodní systém Blue Whale a na cvičeních REPMUS a Dynamic Messenger testuje integraci dronů do reálných námořních operací.

V Baltském moři se nová logika už uplatňuje. Osm spojenců včetně Polska a Německa se v únoru 2026 dohodlo na rychlejším pořizování technologických schopností pro námořní operace. Alianční operace TFX-Baltic testovala sedmdesát vzdušných a námořních dronů na ochranu kritické podmořské infrastruktury. Česká stopa v tomto ekosystému existuje: podplukovník Jan Štrbík z Armády ČR působí v NATO DIANA jako manažer oblasti autonomie a bezposádkových systémů. Pro Česko bez přístupu k moři je relevance nepřímá, ale zásadní: alianční posily, tok dat, energie i zásobování pro evropské bojiště závisí na zabezpečených námořních trasách.

Kdo dřív propojí síť, ten vyhraje

Vládnutí vodám v jednadvacátém století už není o tom, kdo má největší trup. Je o tom, kdo dřív propojí senzory, efektory a levné bezposádkové nosiče do jedné bojové sítě, kterou protivník nedokáže vyřadit jediným zásahem. Británie tuto transformaci rozpočtově spustila a dala jí termíny. Rusko zatím přiznává, že potřebuje dohánět, a válka na Ukrajině, trvající už přes čtyři roky, mu každý den ukazuje cenu toho zpoždění.

Článek „Rusko nemá čas připravit se na nový obraz nepřátelství na moři.“ Velká Británie mu ukáže, kdo vládne vodám se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Británie pohřbila, a co ne

Zrušení dvou lodních programů neznamená rozpuštění královského námořnictva. Znamená pohřbení konkrétní budoucí architektury. Type 83 měl být velkým osádkovým nástupcem šesti stávajících destroyerů Type 45, válečných lodí o délce 151 metrů, výtlaku 8 000 tun a primárním úkolu protivzdušné obrany se systémem Sea Viper s dosahem přes 120 kilometrů. Type 32 měl být novou fregatou doplňující flotilu. Ani jeden z konceptů se nedostal do smluvní fáze, natož na loděnici. Británie je zrušila ještě na papíře.

Stávající jádro flotily přitom běží dál. Osm protiponorkových fregat Type 26 se staví, pět fregat Type 31 třídy Inspiration (138,7 metru, 5 700 tun, rychlost 26 uzlů) míří do služby, obě letadlové lodě třídy Queen Elizabeth zůstávají v provozu a jaderná ponorková složka pokračuje beze změn. Jen v příštích čtyřech fiskálních letech plán počítá s 4,1 miliardy liber na Type 26, 1,6 miliardy na Type 31 a 600 miliony na údržbu a modernizaci Type 45. Klasické námořnictvo tedy Londýn neodstřihl. Změnil ale to, co k němu přidá.

Hybrid Navy: co nahradí zrušené lodě

Místo dvou tradičních lodních tříd Británie staví celou sestavu. Jejím jádrem má být nejméně šest nových Common Combat Vessels, řídicích uzlů, které vláda označuje za „první hybridní válečné lodě“ Royal Navy. Kolem nich se budou pohybovat bezpilotní raketové platformy Type 91, podvodní senzorové platformy Type 92, extra velká bezpilotní ponorná plavidla Type 93 a bezpilotní radarové platformy Type 94. Nad hladinou a ve vzduchu pak přibydou autonomní proudoví wingmani pro RAF v rámci programu Collaborative Combat Aircraft a ozbrojené drony Project NYX jako doprovod vrtulníků AH-64E Apache.

Celková investice do autonomních systémů přesahuje pět miliard liber během čtyř let. Z toho nejméně 1,3 miliardy směřuje přímo do Hybrid Navy, 210 milionů do levných jednorázových útočných dronů a 400 milionů do takzvané Land Lethality Pipeline pro pozemní síly. První velká autonomní plavidla mají být ve službě do roku 2030, demonstrátor autonomního bojového letounu má letět nejpozději ve stejném termínu.

Ukrajinská inspirace, a její limity

Britské dokumenty se na Ukrajinu odvolávají otevřeně. Generální tajemník NATO Mark Rutte 18. června 2026 prohlásil, že Ukrajina je v dronových a protidronových technologiích „číslo jedna na světě“. Číslo 200 tisíc FPV dronů měsíčně, které pochází z ukrajinského armádního média ArmijInform, ilustruje válečnou ekonomiku země, která za více než čtyři roky konfliktu vybudovala masovou dronovou produkci prakticky od nuly.

Británie ale nestaví válečnou ekonomiku. Staví mírový investiční plán. Londýn nezveřejnil žádný měsíční výrobní cíl srovnatelný s ukrajinským. Přebírá architekturu a logiku (distribuovanou síť levnějších prostředků místo několika drahých uzlů), nikoli frontový objem. Rozdíl je zásadní: ukrajinský FPV dron stojí řádově stovky dolarů a žije minuty, britský Type 93 bude autonomní ponorné plavidlo za desítky milionů liber s životností v řádu let.

Británie není sama, ale jde nejdál

Dronový obrat není britská specialita. NATO 7. července 2026 spustilo iniciativu Drone Edge s investicí přes 40 miliard dolarů do protidronových schopností během pěti let a závazkem vycvičit pětkrát více operátorů dronů do konce roku 2027. Německo objednalo osm dronů MQ-9B SeaGuardian pro námořní průzkum a lov ponorek, stroje s rozpětím 24 metrů, vytrvalostí přes 40 hodin a dosahem více než 11 000 kilometrů. Francie současně objednala pátou fregatu FDI a paralelně posiluje námořní drony SDAM. Spojené státy ve svém Shipbuilding Plan 2026 přiznávají, že tradiční lodě samy o sobě nestačí na potřebnou „námořní masu“, a plánují 47 středních bezpilotních hladinových plavidel.

Británie ale jako jediná z velkých námořních mocností kvůli dronům přímo zrušila dva budoucí lodní koncepty. Francie, Německo i USA drony přidávají ke klasickým lodím. Londýn jimi klasické lodě nahrazuje, alespoň ty, které ještě neexistují.

Český kontext ukazuje stejný směr v menším měřítku. Armáda České republiky rozjíždí pět veřejných zakázek na téměř tři tisíce dronů do roku 2028 a dlouhodobá koncepce AČR počítá s bezpilotními průzkumnými systémy s vysokým stupněm autonomie.

Rozpočtová realita za velkými slovy

Za strategickým obratem stojí i tvrdá rozpočtová politika. 11. června 2026, necelé tři týdny před zveřejněním plánu, rezignoval ministr obrany John Healey. Ve sněmovním vystoupení spojoval svůj odchod s požadavkem na jasnou trajektorii výdajů: 3 % HDP na obranu do roku 2030 a 3,5 % do roku 2035. Jeho nástupce Dan Jarvis zdědil plán, který slibuje 15 miliard liber nových peněz, ale přiznává, že 4,7 miliardy z nich dosud nemá zajištěné financování a čeká na podzimní rozpočet.

Právě tady je podle nás největší riziko celého obratu. Británie nepohřbila jen dva lodní koncepty, pohřbila i iluzi, že se dá budovat námořní síla budoucnosti bez bolestivého navýšení výdajů. Zda peníze skutečně přijdou, rozhodne až Budget 2026. Plán je na papíře ambiciózní. Loděnice, laboratoře a továrny na drony ale potřebují libry, ne strategie.

Článek Británie pohřbila vlastní námořní flotilu. Vsadí na drony po vzoru Ukrajiny, která jich nasazuje 200 000 měsíčně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč padl plán na klasický torpédoborec

Původně měla Royal Navy nahradit stárnoucí šestici Type 45 torpédoborcem označovaným jako Type 83. Šlo o tradiční přístup: velká, drahá, vysoce schopná loď, která nese protivzdušnou obranu soustředěnou v jednom trupu. Defence Investment Plan z 30. června 2026 ale tento model výslovně označil za finančně neudržitelný a operačně nevhodný pro moderní hrozby. Spolu s Type 83 padl i dřívější koncept Type 32. Místo jednoho supertorpédoborce Británie vsadila na rozptýlenou síť.

Jádrem té sítě je právě CCV. Oficiální dokumenty ho popisují jako „centrální mozek“ nového systému námořní protivzdušné obrany, který koordinuje čtyři typy bezosádkových platforem:

• Type 91 – bezosádkové raketové nosiče
• Type 92 – podvodní senzorové platformy
• Type 93 – extra velká bezosádková ponorná plavidla
• Type 94 – bezosádkové senzorové platformy na hladině

K tomu přibývají vzdušné drony. Royal Navy už letos v lednu testovala řízení dronů Puma a Providence z vrtulníku Wildcat v rámci programu Eagle’s Eye, přičemž výslovně zmínila technologie „prověřené v boji na Ukrajině“. Začátkem července 2026 pak z paluby britské lodi poprvé odstartoval úderný dron Nyan, jednorázový prostředek určený k ničení cílů. Zmíněné „roje dronů“ tedy nestojí na jednom typu stroje, ale na souběžně řízené síti desítek bezosádkových prostředků různých kategorií.

Co nahrazují: torpédoborce Type 45

Třída Daring, známá jako Type 45, tvoří páteř britské námořní protivzdušné obrany od roku 2009. Šest lodí o výtlaku 7 350 tun a délce 152 metrů dokáže plout rychlostí 30 uzlů s dosahem přes 12 960 km (7 000 námořních mil). Srdcem je radar SAMPSON a systém Sea Viper, schopný odpálit osm střel za méně než deset sekund a navádět až 16 střel současně. Po modernizaci Sea Viper Evolution ponesou až 48 střel s dosahem kolem 140 kilometrů, což představuje nárůst raketové kapacity o 50 %.

Britové přitom Type 45 neodpisují předčasně. Všech šest lodí dostává systém Sea Ceptor; první modernizovaná loď má být hotová v létě 2026, celá flotila do zimy 2032. Probíhají také dvouleté generální opravy včetně Power Improvement Plan, který řeší notoricky známé problémy s pohonným ústrojím. Odchod Type 45 ze služby se podle Defence Investment Plan očekává od roku 2035, takže CCV na ně naváže bez hluchého období.

Pro srovnání: americké torpédoborce třídy Arleigh Burke (výtlak kolem 9 700 tun) nesou systém Aegis se 96 svislými odpalovacími šachtami Mk 41, čínské torpédoborce Type 055 (přes 12 000 tun) disponují 112 šachtami. Type 45 s 48 střelami Sea Viper patří spíše do kategorie specializovaných platforem protivzdušné obrany než univerzálních arsenálů. Právě proto Británie mění filozofii: místo soutěžení o počet šachet v jednom trupu rozprostírá střely a senzory do celé sítě.

Proti komu: ruská hrozba v Atlantiku

Celý program má jasného adresáta. Strategic Defence Review z roku 2025 i Defence Investment Plan opakovaně jmenují zvýšenou ruskou podmořskou aktivitu v Severním Atlantiku a Arktidě. Konkrétně zmiňují výzvědnou loď Jantar a aktivity ruské Hlavní správy hlubinného výzkumu (GUGI), která mapuje podmořské kabely a energetickou infrastrukturu. Pro Moskvu je to nepříjemná zpráva: Británie buduje trojici vzájemně provázaných programů, které mají ruskou volnost pohybu v Atlantiku systematicky omezit.

• Atlantic Bastion – spuštěný v prosinci 2025 s rozpočtem dalších zhruba 39 miliard korun na čtyři roky. Vrstvená síť senzorů, fregat Type 26, bezosádkových plavidel a umělé inteligence pro akustické sledování ruských ponorek.
• Atlantic Shield – britský příspěvek k integrované protivzdušné a protiraketové obraně NATO proti dronům, hypersonickým a balistickým hrozbám. CCV je jeho jádrem.
• Atlantic Strike – konvenční odstrašení prostřednictvím hybridních úderných skupin letadlových lodí, dálkových přesných úderů a bezosádkového doprovodu.

Rusko podle analýzy CSIS buduje vlastní ekosystém umělé inteligence a bezosádkových systémů, ale veřejně dostupné zdroje neukazují sériový program, který by kopíroval britský model posádkového uzlu s rozptýlenými bezosádkovými nosiči. Čína je na tom jinak: loď Ču-chaj Jün slouží jako mateřská platforma pro více než 50 bezosádkových prostředků včetně vzdušných dronů a podvodních kluzáků. Británie je ale neobvyklá tím, že z experimentu dělá oficiální architekturu námořní obrany první linie.

Co to znamená pro Česko a NATO

Vnitrozemská země bez námořnictva by mohla britské lodě vnímat jako vzdálenou záležitost. Jenže transatlantické komunikace, podmořské kabely a energetické tepny, které Atlantic Bastion chrání, jsou životními tepnami celé Aliance, včetně České republiky. Posilové trasy NATO vedou přes Atlantik a bez jejich bezpečnosti ztrácí smysl i pozemní obrana střední Evropy.

Česko se na aliančních námořních schopnostech podílí nepřímo, ale měřitelně. Obranný rozpočet na rok 2026 činí téměř 185 miliard korun, tedy 2,06 % HDP. Český podíl ve společném financování NATO dosahuje 1,0558 %. Kromě peněz je tu i praktická účast: čeští vojáci slouží v námořní bezpečnostní operaci EUNAVFOR ASPIDES od března 2024.

Financovaný obrat, ne hotová zbraň

Technické specifikace CCV (výtlak, délka, rychlost, radarová sestava, výzbroj ani cena za kus) zatím zveřejněny nebyly. Stejně tak není známa loděnice, která lodě postaví, byť vládní oznámení zdůrazňuje, že půjde o britskou stavbu. Návrh teprve startuje, dodání se očekává od počátku třicátých let.

Přesto jde o nejzásadnější koncepční změnu britského námořnictva za poslední generaci. Londýn nereaguje na ruskou hrozbu stavbou většího torpédoborce, ale přepisem celé logiky námořní obrany. Moskva může sledovat, jak se v Severním Atlantiku rozprostírá síť, kterou jeden torpédový zásah nevyřadí, a nemá nástroj, jak jí v tom zabránit.

Článek Rusko marně přihlíží. Británie staví 6 hybridních válečných lodí, budou řídit roje dronů. Nahradí celou třídu torpédoborců se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna osm a proč uvnitř

Číslo osm není marketingový trik. Vyplývá z fyziky. SPEAR 3 měří na délku méně než dva metry, v průměru 180 mm a váží pod sto kilogramů. MBDA navrhla speciální čtyřpack, nosič, do kterého se vejdou čtyři střely vedle sebe a celý se zasune do jedné zbraňové šachty F-35B. Levá šachta pojme čtyři, pravá další čtyři. Výsledek: osm interně nesených střel s dosahem přes sto kilometrů na jednom letounu.

A právě slovo „interně“ je klíčové. Jakmile F-35B nese cokoli na vnějších závěsnících, jeho radarový odraz dramaticky naroste a stealth konfigurace je pryč. Dosavadní britská protizemní výzbroj pro Lightning, laserově a GPS naváděná bomba Paveway IV, je sice přesná, ale neposkytuje pilotovi luxus zasáhnout cíl ze stovky kilometrů, aniž by se přiblížil k nepřátelské obraně. SPEAR 3 tuhle rovnici mění. Pilot odpálí osm střel z bezpečné vzdálenosti, každá letí na vlastním turbojetu, přijímá aktualizace cíle přes dvoucestný datový spoj a v případě potřeby se dá přesměrovat nebo odvolat ještě za letu.

Co všechno má SPEAR 3 zasáhnout

Označení „zabiják všeho na zemi“ je novinářská zkratka, ale seznam cílů, které MBDA ve svém technickém datasheetu veřejně uvádí, je skutečně široký:

• jednotky protivzdušné obrany včetně mobilních systémů dlouhého dosahu
• odpalovače balistických střel
• chráněné a opevněné objekty
• rychle se pohybující a manévrující vozidla
• hlavní bojové tanky
• samohybné houfnice
• obrněné transportéry
• námořní plavidla

Střela kombinuje multimodální hledačku s inerciální a satelitní navigací a umí pracovat v režimu „vypal a zapomeň“ i v poloaktivním laserovém režimu. MBDA přímo mluví o schopnosti jednoho letounu zahltit nepřátelskou obranu několika střelami najednou, z nichž každá míří na jiný prvek systému. Koncept Orchestrike, který firma představila v červenci 2024, počítá s tím, že osm SPEAR 3 v šachtách jednoho F-35 bude vzájemně síťově spolupracovat a autonomně si rozdělovat cíle.

Deset let k prvnímu letu

Časová osa programu ukazuje, jak složité je dostat novou zbraň do útrob stealth víceúčelového bojového letounu páté generace.

Před rokem 2016 proběhla hodnoticí fáze za 150 milionů liber. V květnu 2016 britské ministerstvo obrany podepsalo vývojový kontrakt. V roce 2019 přibyl kontrakt na integraci na F-35. V lednu 2021 následovala smlouva na výrobní demonstraci, v níž britská vláda uváděla dolet střely přes 140 km a označovala SPEAR za „hlavní středně až dlouhodosahovou údernou zbraň“ svých F-35. V listopadu 2024 přišel průlom: první naváděné odpálení z letounu Typhoon, které potvrdilo, že střela letí, naviguje a trefí. A v roce 2026 konečně první let na F-35B.

Jenže od prvního letu k operační schopnosti vede ještě dlouhá cesta. Parlamentní odpověď britského ministerstva obrany z 8. září 2025 výslovně uvádí, že program prochází přehodnocením a zavedení do služby se očekává až na začátku třicátých let. Totéž potvrzuje zpráva britského výboru pro veřejné účty. Původní plán z roku 2016 přitom počítal s polovinou dvacátých let. Zpoždění je reálné a podstatné.

Víc než jen nová munice

Proč na tom záleží víc, než by napovídala jedna střela na jednom letounu? Protože SPEAR 3 mění roli, kterou britský F-35B může hrát v aliančním plánování. Dnes RAF na své oficiální stránce k Lightning uvádí jako protizemní výzbroj pouze Paveway IV, pětisetkusou naváděnou bombu, která vyžaduje přiblížení k cíli. Po zavedení SPEAR 3 se z F-35B stane stealth nosič schopný potlačovat nepřátelskou protivzdušnou obranu ze stand-off vzdálenosti, aniž opustí vnitřní konfiguraci. V terminologii NATO: platforma pro potlačení a ničení nepřátelské protivzdušné obrany (SEAD/DEAD).

Pro srovnání: americký StormBreaker od RTX nabízí trimodální hledačku a dolet přes 83 km (45 námořních mil), ale na F-35 je stále ve fázi integrace. Francouzský AASM Hammer od Safran má dolet přes 70 km, ovšem pracuje s bombovými těly od 125 do 1 000 kg, což je jiná hmotnostní i filozofická kategorie. SPEAR 3 se odlišuje souběhem malé velikosti, turbojetového pohonu, síťového řízení a interního loadoutu osmi kusů na jednom stealth letounu. Žádná jiná veřejně známá kombinace tohle dnes nenabízí.

Co to znamená pro střední Evropu

Česko převezme první F-35 v roce 2031. Polsko už 22. května 2026 přijalo první tři kusy F-35A. Obě země vstupují do ekosystému, v němž britský SPEAR 3 ukazuje směr, od přesných bomb k síťově řízeným miniaturním střelám schopným potlačit vrstevnatou obranu. MBDA ve svých materiálech mluví o požadavcích RAF i „spojeneckých národů“ a britská vláda už v roce 2021 explicitně zmiňovala exportní potenciál. Žádný konkrétní nákup pro Česko ani Polsko veřejně potvrzen není, ale pro budoucí středoevropské provozovatele F-35 jde o realistickou možnost, která stojí za sledování.

Britský SPEAR 3 zatím není ve službě a do operačního nasazení zbývají roky testů a integrace. Ale první let na F-35B potvrdil, že koncept funguje, a že osm střel ve vnitřních šachtách stealth letounu není jen prezentační slide, ale inženýrská realita.

Článek Britské F-35B testují nového zabijáka všeho na zemi. Střel Spear 3 pojmou 8 najednou a zachovají si stealth se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ultimátum a hodiny tikající k devíti

Bezprostřední příčinou krize byla smrt sultána Hamada ibn Thuwayniho 25. srpna 1896. Chálid ibn Barghash, jeho bratranec, obsadil palác bez britského souhlasu, a to v protektorátu, kde od helgolandsko-zanzibarské smlouvy z roku 1890 rozhodovala o nástupnictví právě Británie. Britský konzul Basil Cave mu doručil ultimátum: opustit palác do 9:00 následujícího dne, jinak bude použita síla.

Chálid odmítl. Kolem sebe shromáždil asi 3 000 ozbrojených mužů, nechal nabít několik děl a zabarikádoval se v pobřežním palácovém komplexu. Proti němu už v přístavu kotvilo pět válečných lodí pod velením kontradmirála Harryho Rawsona.

Pět lodí, ne jen křižníky

Představa „britských křižníků“ je zjednodušení. Rawsonova eskadra sestávala z HMS St George (vlajková loď, na které admirál řídil operaci), HMS Racoon, HMS Philomel, HMS Thrush a HMS Sparrow. Podle Encyclopaedia Britannica palbu na palác vedly konkrétně Racoon, Thrush a Sparrow, lodě různých kategorií, od chráněného křižníku po dělové čluny. K nim se přidala britská námořní pěchota a probritské zanzibarské jednotky na zemi.

Nepoměr sil byl drtivý. Ne tolik početně, Chálid měl víc mužů než Britové na břehu, ale technologicky a pozičně. Palác stál na pobřeží jako nehybný terč proti těžké lodní palbě. Výsledek:

• Zanzibarská strana: přibližně 500 mrtvých a zraněných
• Britská strana: jeden vážně zraněný námořník

38, 40, nebo 45 minut?

Kolem přesné délky konfliktu panuje drobný zmatek. Guinness World Records pracuje s rozmezím 9:00–9:45, tedy 45 minut. Britannica mluví o válce „kratší než 40 minut“. Tradiční číslo 38 minut pochází z dobových odhadů a opakuje se v populární literatuře. Existuje lodní deník HMS St George uložený v Royal Museums Greenwich, ale jednotný veřejně dostupný minutovník, který by rozhodl spor na sekundy, k dispozici není. Bezpečně lze říct: válka trvala zhruba 38 až 45 minut. I v tom nejdelším odhadu je kratší než průměrná pracovní porada.

Co se skutečně přepsalo

Rekordní délka je kuriozita. Skutečný přelom leží jinde. Ještě téhož odpoledne 27. srpna byl sultánem jmenován Hamúd ibn Mohammed, muž ochotný přijmout britské podmínky. Nástupnictví na zanzibarském trůnu tím přestalo být i teoreticky vnitřní záležitostí ostrova. Kdo kontroloval přístav a námořní palbu, kontroloval politickou budoucnost Zanzibaru.

Podle Britanniky po tomto zničujícím zásahu na ostrově nenastaly další revolty až do ukončení protektorátu v roce 1963. Třicet osm minut stačilo k tomu, aby se z formálního protektorátu stal de facto podřízený útvar na dalších 67 let.

Chálid mezitím žil v exilu, nejprve v Německé východní Africe, kam ho odvezl německý křižník, později ho Britové za první světové války zadrželi a přesunuli na Svatou Helenu a Seychely. Zemřel v Mombase roku 1927, zapomenutý sultán, který vládl necelé tři dny.

Zanzibar dnes

Stone Town, kde stál Beit el-Hukm, je dnes památkou UNESCO. Na místě zničeného paláce najdete zahradu a úřad péče o historické jádro; nedaleko funguje Palace Museum v budově Beit el-Sahel. Zanzibar sám je od roku 1964 autonomní součástí Tanzanie, po revoluci, která svrhla posledního sultána pouhý měsíc po vyhlášení nezávislosti.

Nejkratší válka v dějinách nezůstala jen rekordním řádkem v Guinnessově knize. Byla demonstrací principu, který platil po celé koloniální éře: suverenita bez námořní síly je jen slovo na papíře.

Článek Válka, která skončila za 38 minut – britské křižníky srovnaly sultánův palác se zemí a přepsaly dějiny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z válečné lodi školní lavicí

HMS Nile patřila ke konstrukční rodině takzvaných lodí druhé třídy navržených podle principů Roberta Seppingse, tehdejšího hlavního stavitele Royal Navy. Seppings zavedl diagonální vyztužení trupu proti deformaci zvané „hogging“ a zesílené kulaté zakončení přídě a zádě, což dávalo lodím mimořádnou strukturální odolnost. Právě tato robustnost se ukázala jako klíčová pro to, co přišlo po skončení aktivní služby.

V roce 1876 Admiralita loď zapůjčila Mercantile Marine Service Association. Nile dostala nové jméno, Conway, a novou roli: stacionární školní loď kotvící nejprve v ústí řeky Mersey a později v průlivu Menai Strait u velšského sídla Plas Newydd. Na palubě fungoval polovojenský internátní režim: všeobecná výuka, disciplína, praktický námořní výcvik a ovládání malých plavidel. Kadeti odtud odcházeli jako budoucí důstojníci obchodního námořnictva. Loď přitom po celou dobu zůstávala v podstatě nehybná, zátěž na trup byla nesrovnatelně menší než při oceánské službě. To jí pomáhalo přežívat desetiletí za desetiletím, i když každý další refit byl náročnější.

Den, kdy se všechno pokazilo

14. dubna 1953 měla Conway opustit své kotviště u Plas Newydd a být odtažena na generální opravu. Operace vypadala rutinně, podobný přesun proběhl už v roce 1949 se dvěma remorkéry. Jenže tentokrát se sešlo všechno špatně najednou.

Místní piloti doporučovali tři remorkéry. Kapitán Hewitt s tím souhlasil. Vedení školy, Conway Committee of Management, však trvalo na dvou. Dva přece stačily posledně. K tomu se přidalo chybné čtení přílivových podmínek: průjezd nebezpečnou pasáží zvanou „Swellies“ se opozdil a odlivový proud nastoupil dříve, než se čekalo. Severozápadní vítr na moři zesílil jihozápadní proud v průlivu. Když se zadní remorkér přesunul dopředu, aby pomohl s manévrováním, záď Conway ztratila vedení.

Loď najela na skaliska. Při odlivu jí pod trupem zmizela voda a dřevěná konstrukce stará přes 113 let nevydržela vlastní váhu. Hřbet se zlomil. O dva dny později, 16. dubna, byla Conway oficiálně prohlášena za konstrukční totální ztrátu.

Tři roky vraku

Tady příběh nekončí, jen mění tempo. Vrak zůstal ležet na břehu průlivu Menai Strait. Admiralita v písemné odpovědi v parlamentu z 20. května 1953 suše konstatovala, že Conway je hlášena jako totální ztráta a případná náhrada je věcí školních autorit, nikoli státu. Loď navíc podle dostupných zdrojů nebyla pojištěná, což rychle posunulo debatu od „jak ji zachránit“ k „kdo odpovídá za odstranění vraku“.

Žádný muzejní plán nevznikl. Na rozdíl od HMS Victory v Portsmouthu nebo HMS Trincomalee v Hartlepoolu, které měly dlouhodobý institucionální rámec ochrany a průběžné konzervace, Conway se po nehodě stala spíš logistickým problémem než památkovým projektem.

Vrak ležel na místě přes tři roky. Až 31. října 1956, při rozebírání, vzplál. Okolnosti dodnes nejsou zcela jasné: web HMS Conway mluví o nevysvětlených okolnostech, zatímco pozdější článek v ročence IOBA uvádí, že požár způsobil acetylénový hořák kontraktora. Ať už šlo o nehodu, nebo nedbalost, výsledek byl stejný: z jedné z nejdéle sloužících britských dřevěných válečných lodí nezbylo nic než popel a pár artefaktů.

Co z lodi zůstalo

Škola přežila svou loď. Výuka pokračovala na břehu v areálu Plas Newydd, nejprve provizorně, od roku 1964 v novém školním objektu. Instituce fungovala až do uzavření v roce 1974.

Z fyzické Conway se dochovalo překvapivě málo, ale přece:

• Figurehead — darován HMS Nelson v Portsmouthu
• Lodní zvon, kormidelní kolo a model — uloženy v Royal Navy Museum Portsmouth
• Lodní logbooky do 14. dubna 1953 a ročníky školního časopisu The Cadet — v Conway Archive v Merseyside Maritime Museum
• Kaple a malé muzejní zázemí — spravuje Friends of HMS Conway v Birkenhead Priory

Kdo chce dnes v Británii vidět srovnatelnou dochovanou loď z první poloviny 19. století, má na výběr HMS Trincomalee v Hartlepoolu nebo HMS Unicorn v Dundee. Obě jsou návštěvnicky přístupné. Obě měly víc štěstí, nebo spíš víc institucionální vůle k záchraně.

Řetězec selhání, ne jeden okamžik

Pozdější analýza kapitána Davida G. Williamse pojmenovala příčiny havárie jako řetězec, nikoli jednu chybu: opožděný průjezd, podcenění proudů, nedostatečná sestava remorkérů a manažerské rozhodnutí ignorovat doporučení pilotů. Williams šel ještě dál: podle něj bylo samotné umístění tak hluboko ponořené lodi u Plas Newydd od počátku hraniční a prakticky neudržitelné.

Přesně od spuštění na vodu 28. června 1839 do ztroskotání 14. dubna 1953 uplynulo 113 let, 9 měsíců a 17 dní. Zaokrouhlených „114 let“ je pohodlné číslo. Méně pohodlná je skutečnost, že celý ten mimořádně dlouhý druhý život skončil kvůli jednomu ušetřenému remorkéru a špatnému čtení přílivových tabulek.

Článek Britská válečná loď vyplavená na břeh: 114 let sloužila jako škola námořníků, a nakonec skončila v plamenech se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna dělo místo torpéda

Dobová obhajoba projektu stála na jednoduché logice. Torpédo potřebuje čas, aby dorazilo k cíli, a cíl, který mění kurz, mu snadno unikne. Dvanáctipalcový granát letí přímo a na krátkou vzdálenost je prakticky nevyhnutelný. Admiralita navíc argumentovala kapacitou: ponorka třídy M mohla vézt až padesát granátů, zatímco torpéd se do srovnatelného trupu vešlo jen několik kusů.

Další impuls přicházel z Německa. Zprávy o nových U-cruiserech s děly ráže 150 mm naznačovaly, že ponorky s výraznou dělostřeleckou výzbrojí nejsou jen britský nápad. Lord Fisher patřil k raným zastáncům konceptu už v srpnu 1915, ale finální návrh třídy M vznikl pod vedením komodora Halla a výboru admirála Tudora. Konstrukčně vyšla třída M z přestavby objednaných ponorek třídy K, konkrétně K18 až K21 byly přeprojektovány na nový typ.

Jak nacpat bitevní dělo do ponorky

Řešení nebylo elegantní. Dělo nestálo v otočné věži jako na bitevní lodi, bylo pevně zabudované v kasematě před velitelskou věží s minimálním odměrem. Pod ním, uvnitř tlakového trupu, zabíraly magazín, granátovna, hydraulika, nabíjecí komora a řídicí věžička přes devět metrů délky. Samotná zbraň s montáží vážila kolem 120 tun, munice dalších 29 tun. Celková hmotnost dělové výzbroje představovala 146 tun.

Proti srovnatelné třídě L to znamenalo:

• nárůst výtlaku asi o 650 tun,
• pokles povrchové rychlosti ze 17,2 na přibližně 15 uzlů,
• pokles ponorové rychlosti z 10,5 na 9 uzlů,
• výrazně omezenější vytrvalost pod vodou.

Každá výhoda obřího kalibru byla vykoupena ztrátou toho, co dělá ponorku ponorkou, tedy schopnosti zůstat skrytá.

Třicet sekund k výstřelu, tři minuty k přebití

Zamýšlený bojový cyklus vypadal takto: ponorka pluje v periskopové hloubce, velitel zaměří cíl, loď se zvedne tak, aby nad hladinu vyčnívala jen část hlavně. Výstřel. Okamžitý návrat dolů. Podle dobových údajů Admirality trvala fáze od periskopové hloubky k výstřelu asi třicet sekund a návrat zpět patnáct sekund. Sekundární přehledy uvádějí celkovou expozici zbraně nad hladinou kolem 75 sekund, zřejmě jde o širší měření zahrnující i přípravnou fázi.

Problém nastal po prvním výstřelu. Dělo nešlo nabít pod vodou. Ponorka se musela plně vynořit a přebíjení trvalo přibližně tři minuty. Tři minuty na hladině, bez možnosti úniku, s profilem, který nepřehlédne žádná hlídka. Třída M tak nabízela jeden devastující úder a pak se na kriticky dlouhou dobu chovala jako špatná hladinová loď.

Zkoušky vyšly, válka ne

HMS M1 byla dokončena v dubnu 1918. Zkoušky dopadly podle britských podkladů velmi úspěšně: loď se pod vodou chovala stabilně a dokázala se ponořit za přibližně 90 sekund. Jenže válka skončila dřív, než M1 zasáhla do boje. M2 a M3 byly dokončeny až v roce 1920.

Washingtonská námořní smlouva z roku 1922 pak stanovila, že žádná budoucí válečná loď mimo hlavní bitevní jednotky nesmí nést dělo větší než 203 mm. Třída M se do nových limitů nevešla. M2 přišla o dvanáctipalcové dělo a byla přestavěna na nosič hydroplánu. M3 dostala místo děla zařízení pro kladení min a testovala systémy, které později využila třída Grampus.

A osudy lodí? HMS M1 se potopila 12. listopadu 1925 po srážce se švédskou obchodní lodí SS Vidar: náraz utrhl dělo z trupu a voda zaplavila loď otvorem po montáži. Zahynulo všech 69 členů posádky. HMS M2 zmizela 26. ledna 1932, pravděpodobně kvůli otevřeným vratům hangáru pro hydroplán. Šedesát mrtvých. Z vraku se dochoval vzkaz na kusu dřeva: „Pomoc. M2 se potopila. Poklop č. 2 otevřen.“

Slepá ulička, která nebyla osamělá

Třída M nebyla izolovaný úlet. Francouzský Surcouf nesl dvojici 203mm děl a plovákový letoun. Britové sami postavili křižníkovou ponorku X1 se 133mm děly. Američané zkoušeli velké ponorky se 152mm kanóny, Japonci sériově vyráběli křižníkové ponorky s letouny. Všechny tyto konstrukce narážely na stejný paradox: čím víc síly přidáte ponorce na hladině, tím víc jí ubíráte pod ní.

Třída M tento paradox dovedla do nejextrémnější podoby. Dvanáct palců ráže, 390 kilogramů oceli letících k cíli, a pak tři minuty nahá na hladině, zatímco posádka cpala další granát do komory.

Praktická lekce pro další generace konstruktérů byla jednoznačná: hlavní účinek ponorky musí zůstat pod hladinou. Třída M to dokázala tím nejdražším možným způsobem, ne katastrofou v boji, ale tichým zjištěním, že geniální první výstřel nestojí za ztrátu všeho, co ponorku dělá ponorkou.

Článek Impozantní, ale naprosto šílený nápad: dělo z bitevní lodi ráže 305 mm nacpali Britové za první světové války do ponorky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Laser mohl britské piloty oslepit

Přítomnost ruské špionážní lodi Jantar není nic výjimečného, už Sověti takové operace prováděli. V mezinárodních vodách proti tomu nelze nic namítat, neboť tam může plout, kdo chce – problém ovšem je, pokud Jantar použije proti britskému vojenskému hlídkovému letadlu Boeing P-8 Poseidon laser schopný oslepit jeho osádku. Defence-Blog uvádí, že to Brity naštvalo natolik, až vydali upozornění, že by mohli proti lodi zasáhnout silou.

Video: Ukrajinci vzali útokem muniční továrnu v Luhanské oblasti, v níž Rusové rozjeli výrobu

V reakci na tento incident předal John Healey, britský ministr obrany, Moskvě přímé varování: „Rusko: Vidíme vás. Víme, co děláte. A pokud Yantar tento týden pojede na jih, naše síly jsou připraveny jednat,“ čímž Putinovi jasně předeslal, že si nemůže dělat, co se mu zlíbí.

Posádka Jantaru by se proti britské vojenské akci pravděpodobně nedokázala bránit. Wikipedia popisuje loď jako neozbrojenou, přičemž je 107,8 metrů dlouhá, má výtlak 5 736 tun a dosahuje rychlosti 15 uzlů. Provozuje ji přitom Hlavní ředitelství podvodního výzkumu ruského námořnictva. Zajímavé je, že disponuje 2 ponorkami schopnými potopit se do hloubky zhruba 6 km, a dle odborníků jde o špionážní plavidlo, které je schopné například mapovat, a poté ničit podmořské kabely, ale pravděpodobně zvládne i další věci.

Vojáci na Jantaru by neměli šanci

Pohyb letadla P-8 v blízkosti ruské špionážní lodě nebyla dle Armádního Zpravodaje náhoda; Velká Británie sledovala Jantar dle všeho nepřetržitě všemi prostředky. Wikipedia uvádí, že jde o hlídkový námořní letoun postavený na základě komerčního Boeing 737. Vybavený je radarem a celou řadou dalších senzorů, a v případě napadení se může i bránit, jelikož může nést různé protilodní střely, protiponorková torpéda a další výzbroj.

Nevěřte Putinovým lžím. Rusko na Ukrajině nevyhrává, dobylo směšné území. Jenom na Donbas je potřeba 400 000 vojáků

V oblasti byla navíc i britská Fregata HMS Somerset, která měla rovněž hlídat Jantar. Wikipedia uvádí, že jde o plavidlo vyzbrojené protilodními střelami Naval Strike Missile nebo dělem ráže 113 mm, a disponuje i vrtulníkem. Na palubě má pak zřejmě oddíl námořní pěchoty. Pokud by se tedy Britové rozhodli ruskou loď obsadit, pravděpodobně by se proti takovéto fregatě nedokázala v žádném případě ubránit – Rusové budou mít maximálně ruční zbraně.

Článek Mají se Rusové bát? Britové je důrazně varovali, že tvrdě zakročí, pokud si ještě dovolí napadnout jejich letadlo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Alespoň 1 ponorka Vanguard musí být na moři

Královské námořnictvo Velké Británie má dnes devět ponorek – pět víceúčelových třídy Astute, a třídy Vanguard, což jsou nosiče balistických raket sloužící k jadernému odstrašení, potvrzuje Wikipedia. Teoreticky to zemi umožňuje plnit většinu zadaných úkolů – jak v oblasti zajištění tzv. druhého úderu, tak při hlídkách v Severním a Atlantském oceánu.

„Myslí si, že jsem žoldák NATO. Já jenom bráním Ukrajinu proti invazi.“ Američan vysvětlil, proč bojuje proti Rusku

Jenomže z analýzy, kterou spustil sir Gwyn Jenkins, generál Královské námořní pěchoty, aby zjistil stav řešení systémových zpoždění při údržbě ponorek, vyplývá, že z nich je schopna okamžitého operačního nasazení pouze jedna třídy Astute, a jedna třídy Vanguard. A zrovna špatný stav jaderných nosičů je pro Velkou Británii extrémně závažnou situací.

Za redakce Armádního Zpravodaje to dokazuje například 204denní nasazení ponorky Vanguard, což je historický rekord, jelikož běžně bývá na moři 90 dní, max. dvojnásobek. I když to nebylo oficiálně potvrzeno, poukazuje to na špatný stav ostatních plavidel. Ostatně analýza prokázala, že je problém bojová připravenost flotily spojená s dlouhými intervaly údržby.

Jedna z největších zakázek v historii F-35 se zdárně hroutí. Kupec chce odmítnout 72 letounů a koupit místo nich švédské Gripeny

Vedle toho je už zastaralá infrastruktura, která není dostačující ani pro udržení současného počtu plavidel, a žalostně schází technický personál pro včasné opravy. Armádní Zpravodaj také zjistil, že se HMS Vanguard nachází v údržbě na základně v Devonportu již více než 7 let, a přitom měla být dávno vrácena zpět do služby; parlament to označil za nepřijatelné.

Podobný osud má přitom čekat i HMS Victorious, která v září 2023 prošla ve stejné loděnici rozsáhlou modernizací (Deep Maintenance Period). Podle odhadů to může trvat 5 až 7 let, takže bude britské námořnictvo opět značně oslabené. Od roku 2016 nicméně staví náhradu v podobě třídy Dreadnought – první ponorka měla být dokončena roku 2028, ale nejspíše to bude o něco později. Velká Británie jich přitom chce 12, aby se stala námořní velmocí.

Ukrajinci byli zprvu ze slovenských houfnic Zuzana 2 nadšení, pak přišlo zklamání. Fico na nich vydělává, i když zbraně dodávat nechce

Zejména třída Vanguard je nezbytná pro zajištění jaderného odstrašení a druhého úderu, což funguje tak, že pokud na zemi někdo zaútočí atomovkami, odpálí na agresora rakety z ponorky, která se může nacházet de facto kdekoliv, což snižuje šanci na jejich zachycení. Potencionálním cílem by mohlo být Rusko, které stále zhoršuje bezpečnostní situaci v Evropě.

Článek Podmořská krize, Vladimir Putin se směje. Jenom 2 z 9 ponorek britské flotily jsou schopny okamžitě vyplout na moře se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Není to dobrá vizitka, ale případů je málo

F-35 je v posledních letech horkým tématem také mezi evropskými zeměmi, jelikož si je začaly pořizovat ve velkém – například Norsko na ně vsadilo již dříve, stejně tak Velká Británie, ale třeba Česká republika teprve nedávno, zatímco další letectva jich přikoupila více, potvrzuje Wikipedia. F-35 se má dokonce během několika let stát páteří letectva NATO.

Největší francouzský nepřítel ruských balistických střel: SAMP/T NG zničí cíl na 150 km, nepronikne ani Iskander

Armádní Zpravodaj soudí, že to dává největší smysl, jelikož západní země v tuto chvíli nemají nic lepšího, co by mohly koupit – jediní Američané, kteří jsou dlouhodobí spojenci a součást Severoatlantické aliance, prodávají „vhodné“ letouny páté generace. Ve světě sice existují i další, ale ty by pro evropské země představovaly bezpečnostní hrozbu.

Jmenovitě jde o čínský J-20 Mighty Dragon a Shenyang J-31, a poté o ruský Suchoj Su-57, ale ten je ze všech nejhorší zejména z důvodu nízké úrovně stealth, ale také se potýká s řadou technických nedostatků a problémů, kvůli čemuž ho mnozí odborníci za 5. generaci neberou. Ve výsledku tak nemají země NATO jinou možnost, než koupit F-35, chtějí-li to nejlepší.

Video: Na nejmodernější ruský bojový vrtulník, Ka-52, zaútočil dron. Trefit ho měl do ocasu, ale není jisté, zda šel k zemi

Je nutné zdůraznit, že ačkoliv vznikají skvělé letouny i v Evropě, ať jde o francouzský Rafale nebo švédský Gripen, případně Eurofighter Typhoon, jedná se v posledních modernizacích pouze o 4,5. generace, která na pátou ztrácí zejména v oblasti stealth, ale také v systémech a senzorech. Jak moc velký rozdíl to je, ukázaly izraelské F-35A, které zničily íránskou PVO založenou na ruských S-300 a Bavar-373 (údajně lepší obdoba S-400).

Své kvality tedy letoun má, ale pochopitelně se ani on neobejde bez technických potíží a tedy incidentů, jakým bylo nedávné nouzové přistání F-35B britského námořnictva, které napříč světem se spojenci cvičí v rámci Highmast (též Carrier Strike Group 25). Aktuálně se má jeho letadlová loď HMS Prince of Wales nacházet v Indo-Pacifiku, kde kooperuje s americkou a japonskou armádou, což je vzkaz všem rivalům, zejména Rusku a Číně.

Ruská armáda může být „zásadně“ posílena severokorejskými tanky Cheonma-2. Vyrovnat se mají ruské T-14 Armatě

Jenomže jeden z letounů F-35B měl nespecifikovanou technickou poruchu, kvůli níž musel nouzově přistát na letišti Kagošima. Nezdá se ale, že by byla natolik závažná, aby vyžadovala speciální tým z Ameriky a Velké Británie – pravděpodobně se ji podaří vyřešit technikům v Japonsku, které „ef-třicet-pětky“ také provozuje.

Není to přitom poprvé, jelikož už v červnu musela jiná F-35B dle GlobalTimes nouzově přistát na indickém letišti Thiruvananthapuram. Zejména po druhém incidentu se F-35 trochu vysmáli čínští a ruští blogeři, ale také InsideHindustan, který položil dotaz: „NEJLEPŠÍ TRYSKOVÉ LETADLO NA SVĚTĚ… VÁŽNĚ?“ Armádní Zpravodaj připomíná, že F-35B je ze všech verzí tou nejsložitější, a že jde o nízké jednotky incidentů vzhledem k počtu vyrobených kusů.

Článek Špatná vizitka pro F-35: „béčko“ britského námořnictva se opět potýká s problémy. Během cvičení musí opakovaně nouzově přistávat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Britové jenom dohlíželi na klidný průběh

K incidentu mělo dojít 16. června 2025, kdy pohyb plavidlo námořnictva Ruské federace potvrdil systém AIS (Automatic Identification System) určený právě ke sledování pohybu lodí. Identifikováno bylo jako korveta s názvem Boikiy třídy Stereguščij, která byla podle Wikipedie zavedena do výzbroje v roce 2007, a námořnictvo jich chce celkem třicet.

Konečně svobodni: den, kdy odešla poslední sovětská okupační vojska a Československo se „nadechlo“ po odhození okovů komunismu

Klasifikována je jako korveta s řízenými střelami a vyzbrojena je námořním kanónem A-190 ráže 100 mm nebo A-192 ráže 130 mm, protivzdušným raketovým systémem Kashtan CIWS-M, dvěma automatickými systémy AK-630М CIWS s rotačákem, dvěma odpalovači po čtyřech proudových protilodních střelách Kh-35, 12 buňkami Redut pro střely PVO z S-400, dvěma odpalovači torpéd ráže 330 mm po čtyřech, a protiponorkovými torpédy Paket-NK.

Chybět pak nemají ani dva 14,5mm terčové kulomety MTPU nebo vrtulník Kamov Ka-27, a dokonce lze vypouštět průzkumné drony Orlan-10. Už z toho je patrné, že by uměla způsobit nemalé škody, takže je lepší se boji vyhnout. V tomto případě je ale redakce Armádního Zpravodaje názoru, že ani nehrozil, jelikož západní námořnictva nechtějí ruskou agresi zbytečně eskalovat, ačkoliv ty přímořské mohou údajně takové nebezpečí zničit.

Rusko je malý krůček od sebedestrukce. Válku si může dovolit do roku 2027, poté končí, ekonomicky se zhroutí

Jakmile se totiž nepřátelská loď přiblíží přespříliš, představuje automaticky hrozbu. Tentokrát ale měla na proplutí ruských plavidel dohlédnout britská fregata HMS Somerset, výrazně starší plavidlo zavedené do výzbroje už v roce 1992, potvrzuje Wikipedia. Armádní Zpravodaj soudí, že jde o reakci na nedávné incidenty v Baltském moři, kde nejdříve došlo k zadržení ruského tankeru, načež Rusko demonstrovalo svou sílu vojenskými letouny.

Článek Rusko vyslalo moderní korvetu až k Velké Británii, aby ukázalo sílu. Nikdo nic neudělal, jenom dohlížel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Type 31 má být univerzální fregata

Velká Británie už fregaty nějakou dobu provozuje. Wikipedia uvádí, že má v současné době ve výzbroji má 8 fregat třídy Type 23, z nichž nejstarší byla zavedena do výzbroje v roce 1992. Je tedy patrné, že potřebuje obnovu, a pětice plánovaných plavidel třídy Type 31 je měla nahradit. Mělo se jednat o takzvanou všeobecnou fregatu, která je vhodná pro různé hlídkové, protipirátské a protiteroristické akce. Poslední zprávy ale naznačují, že se Velká Británie rozhodla tuto fregatu vyzbrojit mnohem silněji, takže bude schopnější.

iZdroj fotografie: Britské královské námořnictvo

Britské námořnictvo totiž na stránkách tvrdí, že bude osazena vertikálním odpalovacím systémem MK 41 se schopností odpalovat protivzdušné a protiraketové střely SM-2, SM-3 a SM-6, řízené střely Tomahawk, rakety SeaSparrow, Evolved SeaSparrow, a také protiponorkové střely. Informace se hodně rozchází, ale systém má nejspíše mít 32 buněk. Znamenalo by to schopnost zasahovat cíle moderními zbraněmi ve vzduchu, na moři, pod vodou i na zemi. Dávalo by jí to tedy možnost zničit jakoukoliv ruskou loď nebo ponorku.

Na fregatě může být výsadek komanda

Samotná fregata je dlouhá 138,7 metrů a výtlak je udáván na 5 700 tun, v některých zdrojích se mluví dokonce o 7 000 tun. Wikipedia uvádí, že by se měla pohybovat rychlostí vyšší než 28 uzlů a její dosah by mohl být kolem 17 000 kilometrů. Posádka má mít asi 110 členů, ale ubytovací kapacita je pro 190 osob. Armádní Zpravodaj proto odhaduje, že může jít o kapacity třeba pro komanda námořní pěchoty určená k plnění různých speciálních úkolů.

Belgická fregata Louise-Marie je malý zabiják ruských lodí. Poradí si s nimi až na 250 km a problém pro ni nejsou ani ponorky

Tomu by napovídala i instalace rampy se schopností vyložit a zase vyzdvihnout tři taktické čluny PAC-24, ale na lodi je samozřejmě i vrtulník schopný vzdušného výsadku. Velká Británie nebude jedinou zemí, která bude používat fregaty Type 31. Tři si objednalo Polsko a další dvě hodlá provozovat Indonésie. Není ovšem vyloučeno, že se mezi státy s flotilou najdou ještě další zájemci – tedy pokud se plavidlo ukáže jako schopné a cenově dostupné.

Článek První britská fregata Type 31 spuštěna na vodu: výzbroj má na potopení jakékoliv ruské lodě, objevit se má i pod polskou vlajkou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nová úderná síla na nejméně 35 let

Aktuální jaderné ponorky ve výzbroji britského námořnictva jsou na tom docela špatně, jak hodnotila redakce Armádního Zpravodaje v dubnu 2025. Nejenom, že jich není dostatek, aby mohly nepřetržitě sloužit svému původnímu účelu – odstrašování nepřátel, k čemuž musí být vždy alespoň jedna na moři – ale ani nejsou v dobrém technickém stavu.

Tajné plány říkají, jak bude Velká Británie reagovat na válku s Ruskem. Předpokládá totální útok raketami, po zemi i ze vzduchu

Náhrada za ně je tedy více než nutná, jenomže první ponorka třídy Dreadnought měla podle předběžných plánu vstoupit do služby až roku 2028, uvádí Wikipedia, ačkoliv se zdá, že to bude o něco později. Její výstavba přitom začala už v roce 2016, což jenom potvrzuje, o jak zdlouhavý a náročný proces jde. Není proto divu, že se britská vláda rozhodla věci urychlit.

Namísto původně 7 plánovaných jich chce mít 12, což je v souladu s programem AUKUS. Reaguje tak na rychle rostoucí hrozby, čímž je pochopitelně myšleno ze strany Ruska, které vede agresivní válku proti Ukrajině již 4. rokem, a stále častěji dělá potíže také v Baltském moři, kde opakovaně narušuje vzdušný prostor členů NATO. Koncem května 2025 také Armádní Zpravodaj upozornil, že zásobilo libyjskou armádu technikou, aby si v zemi získalo moc.

Rusko na sebe přivolalo zhoubu, s jakou se bude vypořádávat jen těžko. Západ povoluje Ukrajině útoky dříve zakázanými střelami

Armádní Zpravodaj připomíná, že by měly ponorky třídy Dreadnought nést 12 střel Trident II, i když budou větší než předchůdci, a každá střela by měla mít možnost osazení až 8 hlavicemi, pochopitelně i jadernými, jelikož britské ponorky slouží i jako tzv. zbraně druhého úderu. Kromě toho měly mít čtveřicí torpéd ráže 533 mm a dosahovat životnosti 35 až 40 let.

Článek Velká Británie chce být opět námořní velmocí – postaví 12 jaderných ponorek. Reaguje tak především na Rusko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zub času hlodá a ponorky chátrají

Velká Británie se opírá o nukleární ponorky coby o středobod své obrany, přičemž Armádní Zpravodaj soudí, že se veškeré snižování vojenského rozpočtu v posledních letech opíralo o to, že válku s nukleární mocností nikdo neriskne. Problémem však bylo, že nedocházelo k investicím ani do modernizace nukleárního arzenálu, který se dostal do více než technických problémů. Ponorky přesluhují a jejich operační schopnosti jsou na hraně.

Ukrajinci odvrátili pád Pokrovsku. Celý měsíc bojovali o strategickou obec, která by Rusům umožnila postup. Zničili i jejich sabotéry

V současnosti jsou ve službě čtyři ponorky třidy Vanguard – vedle HMS Vanguard je to Victorious, Vigilant a Vengeance. Tyto chlouby Royal Navy byly spuštěny na vodu mezi léty 1993 a 1999, jenomže jejich životnost byla 25 let, takže jsou již dávno za svým zenitem a poruch přibývá. Již v roce 2012 byly v plášti Vanguardu nalezeny mikrotrhliny, jimiž unikala radiace.

iZdroj fotografie: Mez Merrill / Creative Commons / OGL

Byla proto odstavena a od roku 2015 do roku 2022 na ní probíhala náročná oprava. Jenomže proběhla horkou jehlou a přišlo se na to, že některé šrouby chladícího systému reaktoru byly přilepeny lepidlem! Vyřazení jedné z britských perel tak vedlo k neúměrné zátěži zbylých ponorek a jejich posádek.

Námořníci z HMS Vigilant jsou „rebelové“

Když byla čtveřice britských ponorek budována, bylo původně zamýšleno, že bude vždy jedna na hlídce na moři, další dvě v přístavu nebo na výcvik/cvičení, a poslední v údržbě. S výpadkem jedné se však ze tří měsíců náhle staly čtyři, což je pro techniku i posádky příliš. V roce 2022 tak na ponorce Victorious vypukl požár a musela se vynořit. A přestože neměly být ohroženy samotné nukleární zbraně, incident byl velmi zneklidňující.

Ukrajinští mariňáci překazili Rusům překročení hranic a nedali jim šanci přežít. Na stejném místě, jako už několikrát (video)

Posádky přitom trpí velikým stresem – 135mužů a žen je přepracováno a námořnictvo trpí nedostatkem kvalifikovaných expertů. Na ponorce HMS Vigilant byl potom katastrofální říjen 2017, kdy byli kapitán a jeho zástupce odvolání za vztahy s podřízenými důstojnicemi. Ve stejném měsíci pak devět námořníků z posádky neprošlo testy na kokain a bylo propuštěno.

iZdroj fotografie: Tam McDonald/ Creative Commons / OGL

Další incident se na stejné ponorce odehrál v roce 2020, kdy důstojník odpovědný za nukleární zbraně přišel do služby podnapilý a s pytlíkem kuřecích křídel pod rukou. Vloni byla zase jedna z důstojnic propuštěna za to, že na ponorce a na supertajné základně ve Skotsku točila s několika námořníky hanbaté filmy.

Velká bezpečnostní rizika i pro Američany

Na konci loňského roku se dokonce objevil ještě závažnější skandál. Ukázalo se totiž, že na životně důležitých softwarech pro plavidla jeho veličenstva pracovala firma z Běloruska. To znepokojilo nejenom britské specialisty, ale i Spojené státy americké, jelikož jsou britské ponorky vyzbrojeny jejich mezikontinentálními raketami Trident D5, a ty jsou propojeny se systémy americké námořní pěchoty, což už je de facto přímá spojka.

Záběry svědků ukazují, jak si Rusové opět sestřelili vlastní vrtulník. Šlo o chybu vojáků, kteří si ho spletli s nepřátelským letounem

Tridenty sama Velká Británie nevlastní, ale má je v pronájmu – každý rok tedy Londýn platí Washingtonu 12 milionů liber (358 milionů korun) – Britové jsou tak na Američanech zcela závislí. Údržbu a opravy na raketách mohou dělat pouze Američané a britské ponorky musí rok co rok plout na údržbu do americké Georgie.

iZdroj fotografie: Public Domain

Američané také Britům poskytují veškerý software a závisí na nich navigace pro případné použití nejničivější zbraně. Jak se vyjádřil pro web Politico jeden z britských činitelů, pokud by Spojené státy „vytáhly šňůru“, britské atomové ponorky by byly „pouhými hračkami“. Je tedy otázkou, jak by dopadl pokus o atomový úder bez souhlasu Washingtonu, resp. jestli by se odehrál.

Článek Stav britských jaderných ponorek je tragikomický a posádky v rozkladu. Amerika je navíc může vypnout – Rusko se tak bát nemusí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko by rádo vědělo o Vanguard úplně vše

Armádní Zpravodaj soudí, že důvodem, proč se snaží největší země světa, která je teď obrovskou potencionální hrozbou pro mír v celé Evropě, zjistit informace o britských jaderných ponorkách třídy Vanguard, je hrozba, jakou představují. Ačkoliv má všeobecně silnější a lépe vybavené protějšky, nemůže takový prostředek podceňovat, jelikož nese jaderné hlavice.

Ukrajinský odstřelovač zlikvidoval ruského vojáka na 1,5 km pomocí velkorážní pušky (video)

I dopad jediné dokáže způsobit obrovské škody, natož pak desítek. Armádní Zpravodaj zrovna koncem března 2025 hodnotil, jak by mohl vypadat úder na ruské území z britské ponorky třídy Vanguard, která nese 64 jaderných hlavic a může tak zasáhnout i stejný počet cílů. Jistě, Ruská federace má nějakou ochranou, ta však zdaleka nepokrývá celé území.

Uniklý snímek dokazuje, že Rusové používají zakázanou chemickou munici známou jako „kapky“. Mají na krku válečný zločin

Je tedy logické, že se snaží zjistit vše o pohybu britských ponorek, stejně jako o jejich stavu, vybavení apod. Slouží mimochodem nejenom jako prostředek odstrašení, ale také jako zbraň tzv. druhého úderu – i kdyby tedy někdo napadl území Velké Británie a zničil všechny její vojenské kapacity, ponorka Vanguard dokáže stále provést odvetný útok.

Armádní Zpravodaj připomíná, že je na moři vždy nejméně jedna, a v současné době je podle všeho také jenom jediná provozuschopná – ostatní stále prochází modernizacemi a opravami. Kdy budou opět schopné vyplout, není jasné, navíc začátkem roku 2023 vyšlo najevo, že technici některé části v rámci údržby pouze zalepili, než aby je vyměnili.

Ruský voják zveřejnil následky útoku M142 HIMARS na vrtulníky Mi-28 a Mi-8 v Belgorodské oblasti. Nejméně jeden je na odpis

Velká Británie má nicméně v procesu novější a vyspělejší třídu ponorek Dreadnought, jak redakce Armádního Zpravodaje upozorňovala v září 2022. Stavba té první začala v roce 2016 a do služby by měla vstoupit roku 2028, tedy už za pár let, potvrzuje Wikipedia. Královské námořnictvo má aktuálně zavádět opatření a pátrat po dalších špionážních zařízeních, která jsou de facto přímým ohrožením národní bezpečnosti, takže to má nejvyšší prioritu.

Článek Rusko se právem bojí. Moře náhodou prozradilo, jak špehuje britské jaderné ponorky. Samo má přitom lepší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

„Kapesní“ loďstvo s hrstkou lodí  

Dalo by se říci, že „Stará dáma“, jak Britové své milované Royal Navy přezdívají, je na kapačkách, a zlepšení jejího stavu v nedohlednu. Čísla mluví za vše – dnes má pouze 62 lodí, do čehož je započítána i legendární HMS Victory admirála Horatia Nelsona z roku 1778. Z těchto 62 lodí je však pouze 25 bojových – zbytek tvoří zásobovací, průzkumné nebo hlídkové lodě, které doplňuje 160 letadel a vrtulníků.

Pýchou a strastí jsou dvě letadlové lodě třídy Queen Elizabeth, které jsou však často v docích s většími či menšími poruchami, devět nukleárních ponorek, osm fregat a šest raketových torpédoborců. Zdaleka ne všechny jsou ovšem připraveny k boji. Z torpédoborců jsou to pouze dva, z fregat potom může vyplout „krásných“ šest.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Velké Británie / Creative Commons / OGL

Oficiálně jsou lodě na přezbrojování nebo v údržbě. Smutnou pravdou však je, že mnohé z nich slouží jako zdroje náhradních dílů anebo pro ně nejsou posádky. Současné námořnictvo má pouze 32 000 námořníků, což je nejméně v historii. O to více britskou veřejnost pobuřuje obrovské plýtvání a počty admirálů, které stále královské námořnictvo má.

Spousta admirálů a vysoké výdaje

V řadách Royal Navy je nyní 40 admirálů; pro srovnání, v roce 1938 mělo imperiální námořnictvo kolem 1 400 lodí, z čehož bylo 367 bojových, a v posádkách sloužilo 200 000 námořníků. Samozřejmě byly struktura námořnictva i jeho úkoly jiné a vycházely především z velikosti britského impéria te doby, ale přesto bije nepoměr do očí a vyvolává velkou nespokojenost.

Velké jsou především výdaje na admirály. Royal Navy má například 27 kontradmirálů, z nichž každý pobírá minimálně 108 000 liber ročně (asi 3,27 milionu Kč). Každý má také vlastní administrativu a štáb. Tři plní admirálové si potom přijdou každý až na 180 000 liber (asi 5,4 milionů Kč) a náčelník štábu dokonce na 250 000 liber (7,5 milionů Kč). Ani jeden z admirálů však podle všech informací neslouží na moři.

iZdroj fotografie: Britské královské námořnictvo

Všechny funkce dnes zastávané admirály by však mohly zastávat daleko „levnější“ kapitáni nebo komodoři. Nejvíce ovšem svými výdělky z Royal Navy pobuřuje její velitel, tedy samotné veličenstvo Karel III., a korunní princ William. Oba sice mají v námořnictvu jenom ceremoniální hodnosti, za které neberou plat, ale jejich příjmy jsou však i přesto od „staré dámy“ ohromné. 

Středověké zvyky nadzvedají Brity

Obrovské příjmy plynou jakožto jednomu z největších vlastníků pozemků a realit ve Velké Británii z pronájmu a z mnoha práv, která má král, což má tradici ze středověku. Britské daňové poplatníky pak zvláště pobouřilo to, že námořní akademie v Dartmouth musí platit za to, že její školní lodě používají vody jeho veličenstva 900 000 liber (asi 27,2 milionů korun) ročně.

Vojenská námořní základna v Plymouthu pak dosáhla s korunním princem a vévodou z Cornwallu roku 2017 velmi dobré dohody, kdy budou daňoví poplatníci za přístup k vlastním skladům s ropou a molu k doplňování paliva hradit koruně „pouhých“ 10 000 liber (asi 302 800 Kč) ročně. Smlouva je uzavřena na 125 let a počítá s inflací. Dalších 12 000 liber (asi 363 000 Kč) pak koruně plyne z práva doplňování paliva nukleárním ponorkám.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Jenom drobné v podobě 3 250 liber (asi 98 400 Kč) pak princi Williamovi plynou z blíže nesešikovaného mola pronajatého námořnictvu. To by možná Brity ani tolik nehnětlo, pokud by na jeho stavbu z erárních peněz nešlo 900 000 liber (asi 27,2 milionů korun). Budoucnost Royal Navy bez rozsáhlé a drastické modernizace, především pak jejích velících struktur, je nezbytná. Jinak jej čeká jenom pomalé zastarávání a opěvování dávno zašlé slávy.

Článek Rusko se jenom směje! Britské královské námořnictvo je v troskách. Má více admirálů než lodí, z nichž většina ani není schopna boje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vanguard je silná a na moři vydrží 200+ dní

Schopnosti čtyř britských ponorek s jadernými hlavicemi jasně ukázala HMS Vanguard. British Armed Forces News ve svém příspěvku uvádí, že na misi strávila rekordních 204 dní, a Armádní Zpravodaj upozorňuje, že jsou všechny stejné třídy, takže by měla každá zvládnou totéž. Jako plavidla s jaderným pohonem jsou omezená hlavně zásobami potravin, i když rekordně dlouhá plavba v uzavřeném plavidle pod hladinou oceánu může mít vliv i na psychiku osádky, která potřebuje odpočinek, a též na mechanické součásti ponorky.

iZdroj fotografie: Britské královské námožnictvo

Vanguard je přitom velmi nebezpečná ponorka. Vyzbrojena může být až 16 balistickými raketami UGM-133 Trident II D5, z nichž může mít každá až 12 jaderných hlavic o síle 100 kilotun. MissileTreat uvádí, že mají dolet až 12 tisíc kilometrů, ale reálně je ponorka vyzbrojena slaběji. Od roku 2010 má na palubě 8 raket s 8 hlavicemi na každé, uvádí Wikipedia. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že i tak to ovšem dává schopnost zasáhnout 64 ruských cílů, např. velkých měst. V případě krize lze navíc jistě počet raket i hlavic navýšit.

Vanguard je moderně vybavená

Britská ponorka třídy Vanguard je dlouhá 149,9 metrů a její výtlak činí 15 900 tun, popisuje na stránkách britské námořnictvo. Pohybuje se rychlostí až 25 uzlů, i když důležitější než rychlost je pro plavidlo tohoto typu schopnost se pohybovat utajeně. Na její palubě slouží 132 členů osádky, kteří mají k dispozici celou řadou detekčních přístrojů, např. aktivní a pasivní sonar, aby dokázali zjistit, zda je třeba nesleduje nepřátelská útočná ponorka.

Rusko by se mělo krotit, proti Evropě by nemělo šanci. „Jestli zaútočíte, přijde zničující reakce,“ zdůraznilo NATO

Kromě schopnosti odpalovat balistické rakety se dokáže i bránit. Má k tomu 4 torpédomety s těžkými torpédy Spearfish, k nimž Wikipedia uvádí, že jsou schopna pohybovat se rychlostí až 80 uzlů a jejich dosah je až 56 kilometrů. Jedno obsahuje 300 kg těžkou hlavici, jejíž exploze by dle redakce Armádního Zpravodaje dokázala min. těžce poškodit jakoukoliv nepřátelskou ponorku, i když stejně zranitelné by bylo i britské plavidlo.

Článek Britská jaderná ponorka je obrovskou hrozbou pro Rusko, smést ho může raketami. Na moři vydrží neuvěřitelných 204 dní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rakety budou mít prodlouženou životnost

Balistické rakety Trident II pro ponorky začalo americké námořnictvo vyvíjet na začátku 80. let 20. století, uvádí MissileThreat, a do výzbroje byly přijaty v roce 1990. Kromě amerického námořnictva se stalo jejich uživatelem ještě námořnictvo britské, pro něhož v současnosti představují jedinou možnost, jak by mohlo na některé místo na planetě doručit jadernou hlavici. A jak se zdá, ještě dlouho tomu tak bude, protože Lockheed Martin ve své tiskové zprávě uvádí, že dojde k jejich modernizaci a výraznému prodloužení životnosti.

UGM-133A Trident II and UGM-96A Trident I missiles. Lockheed Martin Corporation. Photo by Russ Underwood. pic.twitter.com/NLSYg0tyFQ

— NUKES (@atomicarchive) February 19, 2024

Co přesně si pod pojmem modernizace představit, ale není jasné. Možné je například vylepšení navádění, které bude přesnější a hůře rušitelné. Prodloužení životnosti je pak závazek udržet rakety ve službě až do roku 2084. Parametry Trident II by však měly pravděpodobně zůstat zachované – tedy dosah kolem 12 tisíc kilometrů, uvádí Wikipedia, i když přesný údaj je klasifikovaný, a nést by měla až 8 hlavic o výtěžnosti 450 kilotun, případně až 12 o síle 100 kilotun. A jelikož je odpalována z ponorky, může zasáhnout jakékoliv místo na Zemi.

Trident II se odpaluje pod hladinou

Trident II je třístupňová raketa na tuhé palivo, je 13,56 metrů dlouhá a váží 59 tun. Odpalována je z ponořené ponorky, která tak zůstává v bezpečí pod hladinou – z odpalovací komory je raketa vytlačena za pomoci expandujícího plynu z parního generátoru a její první stupeň se zapálí po dosažení hladiny – pak se již chová jako klasická balistické raketa. Hlavice uvolněné v závěrečné fázi letu mohou mířit na různé cíle, jejich přesnost je kolem 100 metrů.

Americký torpédoborec Arleigh Burke vs. ruská jaderná útočná ponorka Yasen: vyrovnaný souboj, ale Rus zaútočí až 5krát dále

V americkém námořnictvu rakety jsou rakety Trident II na jaderných ponorkách třídy Ohio, který je celkem 18, ale rakety jsou jenom na 14 z nich – zbylé jsou vyzbrojené řízenými střelami. Wikipedia uvádí, že je na jedné ponorce těchto raket 20, což znamená, že může jediná v případě maximálního využití hlavic zasáhnout až 240 cílů. Třída Ohio vznikla již za studené války, ale brzy ji má nahradit třída Columbia, na níž by mělo být raket šestnáct.

Článek S vylepšenými balistickými raketami Trident II mohou Amerika a Velká Británie udeřit kdekoliv na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nízká cenu a všestranné využití

Proteus vyvíjí pro britské námořnictvo místní pobočka společnosti Leonardo, uvádí MilIn s tím, že jde o vrtulníkový typ dronu, jehož přesné parametry ale nejsou dosud známé. Měl by však používat řadu dílů ze současných vrtulníků, díky čemuž budou náklady na výrobu sníženy co nejvíce. Sloužit pak bude nejspíše z palub válečných lodí a plnit celou řadu úloh.

With its modular mission bay, Proteus RWUAS could be employed by the RN in the in the ASaC, ASW or logistics role.https://t.co/2dVqOzYPCL pic.twitter.com/htyd8BRJ6M

— Navy Lookout (@NavyLookout) January 7, 2025

Specifikem dronu má být jeho modulární nákladový prostor, uvádí Leonardo na svých internetových stránkách. To znamená, že bude sloužit buď přímo k přenášení nákladu, ač není jisté, zda je počítáno i s převozem osob, případně bude osazen nějakým modulem přímo k řešení určitého úkolu. Účastnit by se tak mohl například protiponorkového boje tím, že by nesl detekční bóje nebo jiné prostředky k lokalizaci ponorek. Vyloučit nicméně nelze ani variantu, že by měl na palubě lehké protiponorkové torpédo a na cíle přímo útočil.

Parametry by mohl být jako lehký vrtulník

Hmotnost dronu Proteus by se měla pohybovat mezi 2 až 3 t, uvádí NavalNews, ale žádné bližší podrobnosti nejsou známé. Například rychlost a dostup by však mohly být podobné lehkým vrtulníkům, takže by max. rychlost nejspíše nebyla vyšší než 300 km/h. Jestliže to bude pravda, mohl by Proteus nést náklad zhruba do hmotnosti 1 t, i když to je jenom spekulace.

Víceúčelový vrtulník Harbin Z-20: Čínská kopie amerického UH-60 Black Hawk je od roku 2019 páteří čínského vrtulníkového letectva

Proteus by měl ale v první řadě sloužit jako demonstrátor různých technologií, takže je pravděpodobné, že pokud se osvědčí, bude ještě v mnohém upraven. Výrobce tvrdí, že při jeho vývoji využívá různé digitální technologie a 3D tisk, což by mělo náklady na jeho sestrojení co nejvíce snížit. Jestli ale budou podobné drony opravdu schopné nahradit pilotované vrtulníky, se pravděpodobně ukáže až v průběhu několika let.

Článek Budoucnost, jak ji vidí Britové: autonomní dron Proteus může nahradit klasické vrtulníky na lodích. Zvládat by mohl i boj s ponorkami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jednoduchá konstrukce se dvěma rotory

Na první pohled vypadá britský dron vyvinutý společností Rotron dost obyčejně. Je to jakási trubka se čtyřmi nohami a na každém konci má rotor – každý bude pravděpodobně rotovat v opačném směru – stylem pohonu by tak mohl připomínat americký vrtulník Boeing CH-47 Chinook. Firma na svých stránkách uvádí, že se snaží při konstrukci svých nabídnout co nejlepší poměr výkonu a hmotnosti, což dává dronu mnohé možnosti.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Milityrnyj)

Testy Talonu DT-300 prováděné britským námořnictvem se soustředily na to, jak ho využít k bombardování. Janes uvádí, že na něj umístilo minometné granáty vytištěné na 3D tiskárně, tedy bez explozivní hlavice. S jejich pomocí pak námořníci bombardovali zkušební loď XV Patrick Blackett. Dron každopádně není určen jenom proti námořním cílům, stejně by mohl projektily bombardovat i techniku, ať jde o ruské tanky nebo BVP, a vzhledem k nákladu, jaký unese, by mohl vyčkat a posléze udeřit i na případné prchající vojáky.

Vyzbrojený dron může zastoupit vrtulník

Talon DT-300 je schopen nést náklad o hmotnosti až 30 kg do vzdálenosti 45 kilometrů, a to při max. rychlosti 80 km/h a dostupu až 6 km, uvádí MilIn. V minulosti byl testován i s jinými typy zbraní, např. s účinným protitankovým systémem FGM-148 Javelin nebo odpalovačem střel AGR-20 APKWS, což jsou vlastně střely Hydra 70 vybavené laserovým naváděcím kitem. To z nich dělá přesnou řízenou zbraň nejčastěji užívanou na různých vrtulnících.

Konstrukčně „příliš jednoduchý“ ruský dron Motýlek unese 10násobek své váhy, dokonce i pumu FAB-250. Může jít o efektivní řešení

Jestliže konstruktéři vyřešili problémy se zaměřováním zbraní, mohl by být DT-30 Talon, nebo spíše celý roj, skvělou a levnou náhradou bitevního vrtulníku, navíc bez rizika ztráty drahé techniky a její osádky. Kromě toho je možné jeho zbraně nahradit i různými kamerami a senzory a přeměnit ho tak z bojového stroje na průzkumný.

Článek Jednoduchý britský trubkovitý dron, který by mohl zastoupit bitevní vrtulníky, se může stát postrachem ruských tanků, BVP i vojáků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Britský Harrier vzlétl již v roce 1967

Aktuálně existuje na světě jediný komerčně vyráběný letoun STOVL, a to Lockheed Martin F-35B Lightning II, za jehož předchůdce lze označit právě britský Harrier. KeyAero uvádí, že se jeho první let uskutečnil roku 1967, a už o dva roky později byl letoun označený jako Hawker Siddeley Harrier ve výzbroji pozemního letectva, kdežto pro námořní účely byl vyroben navalizovaný British Aerospace Sea Harrier. Později ještě vznikly dva typy letounů druhé generace, a to americký McDonnell Douglas AV-8B Harrier II a British Aerospace Harrier II.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Harrier je proudové letadlo, takže má trysky, která však nejsou klasicky vzadu nebo na křídlech. Wikipedia uvádí, že vychází z motoru 4 otočné trysky umožňující směrování tahu, ale letoun má ještě několik malých reakčních trysek. Tato konstrukce pilotovi umožňuje, aby nesměroval tah z trysek jenom dozadu a tím popoháněl letoun směrem dopředu. Stejně tak ho může směrovat i dolů, což mu dovoluje kolmo přistávat a vzlétat nebo se třeba ve vzduchu vznášet.

Umí to, ale většinou Harrier kolmo nestartuje

Harrier sice může vzlétnout i vertikálně, ale nemůže při tom být plně naložený, takže většinou startuje po krátké dráze a na některých letadlových lodích používá i tzv. skokanský můstek, ale pilot naopak s letadlem ve většině případů vertikálně přistává. Jednotlivé verze pak mají různý výkon, jako nejrychlejší je označen Sea Harrier s rychlostí až 1 180 km/h, uvádí Military-History, a jenom on a AV-8B Harrier mají v trupu instalovaný radar.

„Vtrhnout před 20 lety do Iráku bylo jedno z nejhorších rozhodnutí, které navíc poškodilo Západ,“ posteskl si britský ex-ministr

Třeba Sea Harrier použitý britským námořnictvem během války o Falklandy mohl nést díky radaru i radarem naváděné střely AIM-120 AMRAAM, ale i střely krátkého dosahu AIM-9 Sidewinder; jinak má i kanony ráže 30 mm. U Falkland se podařilo britským strojům sestřelit 20 argentinských letadel, aniž by samy utrpěly v soubojích jedinou ztrátu. Vedle toho mohou nosit i různé pumy nebo střely k útokům na pozemní, případně hladinové cíle.

Článek F-35B není jediným letounem s kolmým vzletem/přistáním, v mnoha zemích dodnes létá britský Harrier, který změnil letectví se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zulu a Nubian byly silně poškozené

Britská admiralita nechala mezi lety 1905 až 1908 postavit 12 torpédoborců třídy Tribal. Jednalo se o poměrně malá plavidla o délce zhruba 85 metrů a výtlaku až 940 tun. A právě mezi nimi byly i torpédoborce HMS Zulu a HMS Nubian. Oba se přitom staly po vypuknutí 1. světové války součástí tzv. Doverské hlídky (v Doverské, též Calaiské, úžině mezi VB a Francií). Nubian ale zasáhlo 26. října 1916 torpédo a Zulu pak 8. listopadu 1916 najel na minu. Incidenty si vyžádaly i několik životů členů posádek, ale obě plavidla přežila.

iZdroj fotografie: Public Domain

Škody byly ovšem velmi rozsáhlé a zdálo se, že oprava nemá smysl. Někteří velitelé si ale všimli, že je každé ze shodných plavidel poškozeno přesně na opačné straně, načež vznikl nápad je spojit. Torpédoborce tak byly odtaženy do loděnice Chatham, kde zůstala ze Zulu příď, a z Nubian zase střední a zadní část. Výsledné „frankensteinovské“ plavidlo bylo opětovně zařazeno do služby v červnu 1917. Námořnictvo pak improvizaci nakonec vtipně pojmenovalo spojením jmen původních lodí, čímž vznikl nový torpédoborec HMS Zubian.

HMS Zubian potopil německou ponorku

Spojení lodí v jednu přitom její schopnosti nijak neovlivnilo. Jednalo se o plavidlo vyzbrojené 2 děly BL 4 v L/40 Mark VIII, které doplňovaly 2 torpédomety. Dosahovalo rychlosti až 33 uzlů a na jeho palubě sloužilo 68 námořníků. Posádce HMS Zubian se v únoru 1918 podařilo v Doverské úžině zaskočit německou ponorku UC-50 při kladení min, a za pomoci hlubinných pum ji potopit. V dubnu se pak loď účastnila ostřelování belgického města Ostende. Už rok po skončení 1. světové války byl však HMS Zubian jako zastaralý poslán do šrotu.

Sherpa 2AM, spojení osvědčeného obrněného vozidla a drážkovaného minometu představuje neobyčejně účinnou zbraň

Využití zničené vojenské techniky však není zcela výjimečné. Moderním příkladem je francouzská jaderná ponorka Perle, jejíž příď byla zničena požárem, a nahradila ji tak příď z vyřazené ponorky Saphir. K podobným případům pak dochází více než častěji i ve válce na Ukrajině. Výjimkou také není například odstrojování poškozených ruských či ukrajinských tanků a využití komponentů při opravě jiných poškozených strojů. Obvyklé je i montování vyřazených námořních věží na obrněné transportéry a vytváření provizorních protiletadlových zbraní.

Článek HMS Zubian je vyvedená improvizace Královského námořnictva z 1. světové války, která potopila německou ponorku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Queen Elizabeth má skokanský můstek

Třída britských letadlových lodí je veskrze nová, Queen Elizabeth vstoupila do aktivní služby na konci roku 2017, a její sesterská loď o dva roky později. Jedná se o plavidla s konvenčním, a nikoliv jaderným pohonem, takže jsou odkázána na tankery. Mají také tzv. skokanský můstek namísto katapultů, tedy jako veliké americké letadlové lodě, což omezuje možnost operací z jejich paluby. Svou velikostí a silou ale patří k těm největším plavidlům na světě.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Velké Británie / Creative Commons / OGL

Obě britské lodě mají na délku shodně 284 metrů a výtlak 65 tisíc run – pro srovnání, nové americké letadlové lodě třídy Gerald R. Ford jsou dlouhé 333 metrů a jejich výtlak je 100 tisíc tun. Plavidlům Spojeného království nechybí integrovaný plně elektrický pohon, jemuž dodávají energii dva alternátory s plynovou turbínou a 4 dieselové motory. Schopna jsou dosahovat rychlosti až 32 uzlů, což je srovnatelné s americkými s jaderným pohonem, a dokáží doplout do vzdálenosti až 19 tisíc kilometrů, poté musí doplnit zásoby.

Výzbroj lodě tvoří letouny F-35B

Na Queen Elizabeth může být ubytováno až 1 600 sob, a kromě posádky, pilotů a mechaniků i 250 vojáků. Již zmíněný skokanský můstek znamená, že mohou z paluby vzlétat jenom letadla typu STOVL, což loď omezuje na Lockheed Martin F-35B Lightning II, neboť kromě katapultu postrádá i záchytná lana. Na palubě jich může být až 36, a dále z ní operuje 12 vrtulníků jako Boeing Chinook nebo Merlin HM2. Loď je vybavena trojicí systémů Phalanx CIWS na obranu proti přilétajícím střelám, ale hlavní obranu mají zajišťovat doprovodná plavidla.

Britská letadlová loď se vydala na první velkou misi v druhé polovině roku 2018, kdy přeplula Atlantik a navštívila New York a Karibik. V roce 2021 se spolu s doprovodem vydala až do Japonska a Jižní Koreji, kde se účastnila společných cvičení s japonským či americkým námořnictvem. Prince of Wales se pak stal v roce 2022 velitelskou lodí pro námořní síly NATO s vysokou připraveností, ale v srpnu 2022 se u něj projevila porucha vnější spojky pravé vrtule, v důsledku čehož má být do podzimu 2023 na opravě.

Článek Historicky největší letadlová loď Velké Británie, Queen Elizabeth, patří mezi nejsilnější na světě, na americké ale hodně ztrácí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.