Co z Mi-24 udělala jihoafrická přestavba

Původní Mi-24V byl dítětem sovětské doktríny: robustní, ale v noci prakticky slepý, se zaměřovacími systémy, které odpovídaly éře analogových přístrojů. Jihoafrická firma ATE, dnes součást skupiny Paramount, provedla na alžírských strojích mezi lety 1999 a 2002 hlubokou přestavbu, která se dotkla téměř všeho kromě samotného draku.

Klíčové změny oproti původnímu Mi-24V:

• Senzorová koule FLIR/TV – infračervené a televizní zaměřování umožňuje vyhledávat a sledovat cíle ve dne i v noci, což sovětský originál neuměl.
• Kokpit kompatibilní s brýlemi nočního vidění – celé osvětlení kabiny bylo přepracováno pro práci s brýlemi nočního vidění, posádka tak může operovat v úplné tmě.
• Nová navigace a identifikace – GPS, dopplerový navigační systém a systém identifikace vlastních sil (IFF) kompatibilní s NATO.
• 20mm kanón v nové věži – nahradil původní sovětský čtyřhlavňový kulomet, s vyšší přesností a dostřelem.
• Jihoafrické protitankové střely Ingwe – laserově naváděné, s dosahem přes 5 kilometrů.
• Systém klamných cílů – obranné prvky proti řízeným střelám, které sovětská verze neměla.

Podle studie CSIS prošlo modernizací nejméně 34 alžírských strojů, některé starší přehledy uvádějí až 45 kusů. Ať už je přesné číslo jakékoliv, šlo o jednu z největších neruských modernizačních zakázek na typu Mi-24 vůbec.

Proč zrovna Niger, a proč právě teď

Převedení vrtulníků do Nigeru nedává smysl jako izolovaný vojenský dar. Dává smysl jako součást mnohem většího příběhu, jehož hlavní postavou je transsaharský plynovod TSGP, označovaný také jako NIGAL.

Jde o kolosální projekt: 4 128 kilometrů potrubí z Nigérie přes Niger do Alžírska, s plánovanou kapacitou kolem 30 miliard kubických metrů plynu ročně. V červnu 2026 Sonatrach oficiálně zahájil stavbu alžírského úseku. A důležitý detail: z 2 424 kilometrů alžírské části se nově staví „jen“ 1 210 kilometrů, zbytek tvoří již existující plynárenská infrastruktura. Niger má svůj 720kilometrový úsek začít budovat na počátku roku 2027.

Plyn z TSGP má podle firemních materiálů Sonatrachu mířit na evropské trhy právě přes existující alžírské exportní kapacity. Pro Evropu, a nepřímo i pro Českou republiku, je to potenciálně významný nový zdroj, byť reálně až v horizontu první poloviny třicátých let. Česko přitom s alžírským plynem už počítá: v říjnu 2024 MPO oznámilo kontrakt ČEZ na dodávky alžírského plynu s kapacitou pro až 100 tisíc českých domácností.

Niger je přitom nejzranitelnějším článkem celého koridoru. V lednu 2026 ozbrojenci zaútočili přímo na leteckou základnu v Niamey a zničili nejméně pět vojenských letounů a vrtulníků, včetně transportního Mi-171. Alžírsko tedy neposílá vrtulníky do klidné země, posílá je tam, kde je bezpečnostní situace akutní a kde se rozhoduje o budoucnosti energetické trasy do Evropy.

Co čtyři vrtulníky znamenají pro nigerské letectvo

Čtyři kusy se mohou zdát jako symbolické gesto. Jenže nigerské vojenské letectvo je extrémně malé. Podle přehledu FlightGlobal měl Niger před dodávkou k dispozici pouhé tři aktivní transportní Mi-17, jediný aktivní bitevní Mi-24/35 a dva další objednané. K tomu čtyři víceúčelové Bell 412 a pět lehkých SA342.

Podle dostupných informací z obranné spolupráce měl balík zahrnovat dva Super Hind Mk III a dva transportní Mi-171 spolu s municí a náhradními díly. Pokud se tato sestava potvrdí, Niger si v bitevní kategorii prakticky znásobí reálnou kapacitu. Nejde o kosmetické doplnění, jde o kvalitativní skok, zvlášť s ohledem na noční bojové schopnosti, které Super Hind přináší a které Niger dosud neměl.

Proti moderním bitevním vrtulníkům typu AH-64 Apache nebo Tiger je Super Hind Mk III samozřejmě stále omlazený veterán postavený na sovětském draku ze sedmdesátých let. Ale v sahelském operačním prostředí, kde protivníkem nejsou konvenční armády s pokročilou protivzdušnou obranou, nýbrž ozbrojené skupiny operující v rozlehlém pouštním terénu, je stroj se schopností přesného nočního úderu mimořádně cenný.

Bezpečnostní předpolí kolem plynovodu

Skutečný význam celé transakce neleží v technických parametrech čtyř vrtulníků. Leží v tom, co Alžírsko dělá systematicky: buduje si bezpečnostní předpolí kolem budoucího energetického koridoru. Ve stejném období, kdy Sonatrach vysílal technické mise do Niamey kvůli trase plynovodu, probíhala jednání expertních bezpečnostních komisí obou zemí. Nigerský ministr ropy po červnovém jednání v Alžíru výslovně ocenil „strategický charakter“ vzájemných vztahů.

Alžírsko tím vysílá signál hned několika směry. Nigeru říká: jsme tvůj bezpečnostní patron, investujeme do tvé obranyschopnosti. Evropě říká: budoucí plynový koridor bude chráněný, můžete s ním počítat. A širšímu Sahelu říká: máme v regionu vojenský i energetický zájem a hodláme ho prosazovat.

Samotné vrtulníky přitom na ochranu stovek kilometrů plynovodní trasy nestačí. Bude potřeba průzkumných prostředků, pozemních jednotek, předsunutých základen a dlouhodobého hlídkování. Super Hindy jsou ale viditelný a okamžitě nasaditelný prvek: rychlá reakce, palebná podpora, eskortní schopnost. Přesně to, co Niger po lednovém útoku na svou hlavní základnu zoufale potřebuje.

Čtyři vrtulníky nezmění bezpečnostní mapu Sahelu. Ale rozhodnutí Alžírska předat Nigeru stroje z jedné z nejhlubších afrických modernizací Mi-24, v době, kdy se na stejném stole řeší stavba plynovodu za miliardy, ukazuje, že energetika a obrana jsou tu dvě strany téže mince.

Článek Alžírsko se zbavilo ruských vrtulníků Mi-24, ale ne ledajakých. Jihoafrická modernizace z nich udělala úplně jiné stroje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč teď a proč „křápy“

Označit Mi-24 nebo Mi-17 za bezcenné vraky by bylo přehnané. Ještě v roce 2022 velitel maďarského letectva generálmajor Nándor Kilián v rozhovoru pro Janes připustil, že Mi-24 by teoreticky mohly sloužit až do roku 2032. Jenže ve stejném rozhovoru dodal klíčovou větu: po ruské invazi na Ukrajinu a následných sankcích je další spolupráce s Moskvou na dodávkách dílů a integraci nové výzbroje prakticky nereálná.

A právě tady se sovětské dědictví proměnilo ve slepou uličku. Maďarsko ještě v červenci 2016 podepsalo kontrakt na generální opravu čtyř Mi-17 v Rusku za téměř 4 miliardy forintů, zhruba 300 milionů korun. Kupovalo si tím čas, aby mezi dosluhující flotilou a novými stroji nevznikla nebezpečná mezera. Únor 2022 ale celý tento překlenovací scénář překreslil. Přístup k náhradním dílům se zkomplikoval, opravy v ruských závodech přestaly být politicky i prakticky průchodné a ekonomika provozu stárnoucích strojů se definitivně zhroutila.

Mi-24 ve verzích D a V, které Maďarsko provozovalo, přitom nebyly slabé stroje. Nesly pohyblivý čtyřhlavňový kulomet JAkB-12,7 ráže 12,7 mm, protitankové řízené střely 9K113 Šturm s doletem kolem 5 kilometrů a bloky 80mm neřízených raket S-8. Maximální rychlost kolem 335 km/h z nich dělala jeden z nejrychlejších bitevních vrtulníků své doby. Problém nebyl v tom, co uměly, ale v tom, že je už nebylo čím krmit.

Dvě platformy místo dvou epoch

Maďarsko nezvolilo cestu přímé náhrady, nekoupilo těžký západní bitevní vrtulník typu AH-64 Apache nebo AH-1Z Viper, jak to udělalo třeba Česko s americkými stroji H-1. Místo toho vsadilo na dvouplatformní model od jediného výrobce.

Airbus H145M, lehký víceúčelový vrtulník o hmotnosti kolem 3,7 tuny. Přebírá roli lehkého průzkumného a ozbrojeného stroje i běžné podpůrné úkoly. Maďarské kusy jsou vybaveny systémem HForce, balistickou ochranou a elektronickými protiopatřeními. Objednávka dvaceti kusů padla v červnu 2018.

Airbus H225M Caracal, střední víceúčelová platforma s kapacitou až 28 vojáků, podvěsnou nosností 4 750 kg a doletem 920 km. Maďarská konfigurace zahrnuje HForce, 20mm kanon a kulomet MAG58 ráže 7,62 mm. Šestnáct kusů Budapešť objednala v prosinci 2018 a stroje jsou určené pro transport, bojové pátrání a záchranu (CSAR) i speciální operace.

Pro srovnání: Mi-17 nabízel přepravu zhruba 24 vojáků a podvěsnou nosnost kolem 4 000 kg, ale bez moderní avioniky a s kompletní závislostí na ruském servisním řetězci. H225M ho v transportní roli nejen nahrazuje, ale přidává ozbrojenou schopnost a plnou kompatibilitu s aliančními systémy.

Co tím Maďarsko získalo? Jednotnou logistiku od jednoho výrobce, moderní avioniku, interoperabilitu s NATO a servisní nezávislost na Moskvě. Co opustilo? Těžkou specializovanou bitevní platformu. H145M ani ozbrojený H225M nejsou ekvivalentem pancéřovaného Mi-24 s jeho organickou palebnou silou. Budapešť se rozhodla, že univerzálnost a udržitelnost jsou důležitější než čistá palebná síla jednoho typu.

Kolik to stálo

Přesnou celkovou cenu všech 36 vrtulníků včetně doprovodných balíků maďarská vláda ani Airbus veřejně nezveřejnily. Doložitelný je výrok tehdejšího ministra obrany Tibora Benkőho v maďarské televizi M1 z července 2018: dvacet H145M včetně výcviku, náhradních dílů a technické podpory stálo zhruba 100 miliard forintů, tedy v přepočtu přibližně 6,5 miliardy korun. Cena šestnácti těžších H225M v otevřených zdrojích chybí, ale vzhledem k tomu, že jde o výrazně větší a komplexnější stroj, lze předpokládat, že celková investice do obou typů se pohybuje v řádu desítek miliard korun.

Součástí přechodu není jen nákup strojů. Na jaře 2026 Maďarsko v Szolnoku otevřelo nový hangárový komplex pro celou flotilu. Jde o přestavbu kompletní vrtulníkové infrastruktury, od údržbových hal přes simulátory až po skladovací kapacity pro západní munici a díly. Nové Airbusy navíc už před rozlučkou se sovětskými stroji prošly reálným nasazením, mimo jiné při hašení požárů, takže náhrada není jen papírová.

Maďarské obranné výdaje přitom v posledních letech rostly. Podle dat NATO dosáhly v roce 2024 odhadovaných 2,13 % HDP. Budapešť tedy dvouprocentní aliační cíl plní a vrtulníkové akvizice jsou součástí tohoto širšího trendu, ne jedinou položkou, která by ji k hranici dotlačila.

Širší trend: sovětské vrtulníky mizí z NATO

Maďarsko není osamělé. Analýza portálu Defence24 z roku 2022 mapovala náhradu ruských vrtulníků napříč východním křídlem NATO, od Polska přes Bulharsko, Chorvatsko a Slovensko až po Česko. Válka na Ukrajině celý proces urychlila: evropským provozovatelům se ze dne na den zhoršil přístup k dílům i opravám.

Český případ je zajímavý právě v kontrastu s maďarským. Česká armáda své bitevní Mi-24/35, přezdívané „ďáblův kočár“, vyřadila v roce 2023 a nahradila je americkými vrtulníky: osmi víceúčelovými UH-1Y Venom a čtyřmi bitevními AH-1Z Viper za 17,6 miliardy korun. Praha si tedy na rozdíl od Budapešti pořídila specializovaný bitevní vrtulník. Zároveň ale transportní Mi-171Š nevyřadila, naopak v prosinci 2020 uzavřela s LOM Praha smlouvu na modernizaci patnácti kusů za 1,2 miliardy korun a počítá s nimi ještě zhruba do druhé poloviny třicátých let. Česko tak zvolilo smíšenou cestu: západní bitevníky, ale sovětské transportéry si zatím nechává.

Co bude s vyřazenými stroji

Oficiální maďarská rozlučka z června 2026 oznamuje konec služby Mi-17 a Mi-24, ale o dalším osudu strojů mlčí. Zda budou sešrotovány, prodány, převedeny do muzejních sbírek, nebo případně darovány (třeba Ukrajině, která sovětské typy aktivně používá ve válce trvající už přes čtyři roky), z veřejných zdrojů nelze potvrdit. Budapešť to jednoduše neoznámila.

Na szolnockém letišti teď stojí řady nových Airbusů v olivové barvě s maďarskými kokardami. Sovětská éra maďarského vrtulníkového letectva trvala déle než většina kariér pilotů, kteří v ní sloužili. Skončila ne proto, že by stroje nemohly vzlétnout, ale proto, že svět, který je vytvořil a udržoval, přestal existovat.

Článek „Sbohem, sovětské ‚zgardy‘.“ Maďarsko se po 40 letech loučí s vrtulníky Mi-17 a Mi-24. Nahradí je západní za miliardy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna JakB-12,7

Kulomet JakB-12,7 vznikl v sedmdesátých letech jako integrovaná součást vrtulníku Mi-24 v instalaci USPU-24. Samotná zbraň váží kolem 45 kilogramů, měří 1 345 milimetrů a střílí náboji ráže 12,7×108 mm úsťovou rychlostí přibližně 810 metrů za sekundu. Praktický dostřel dosahuje 1 500 metrů. Klíčový parametr je ale kadence: čtyři rotující hlavně dokážou vyplivnout 4 000 až 4 500 ran za minutu. Pro srovnání, americký šestihlavňový kanon M61A1 Vulcan, ikona západních stíhaček, má kadenci 6 000 ran za minutu, ale ráži 20 mm a váží přes sto kilogramů. Pozemní systém M163 VADS, postavený kolem zmenšeného Vulcanu M168, nabízí kadenci 3 000 ran za minutu a dostřel až 2 600 metrů s podkaliberní municí, ovšem váží tuny a nese vlastní radar.

JakB-12,7 je proti nim lehký, relativně kompaktní a hlavně dostupný. Rusko má ve skladech zásoby těchto zbraní ze stovek vyřazených či poškozených Mi-24. Proti dronovému cíli o rozpětí pár desítek centimetrů, který se přibližuje rychlostí 100–150 km/h, rozhoduje jediná věc: kolik kovu dokážete dostat do vzduchu za zlomek sekundy. A v tom je JakB-12,7 extrémně efektivní.

Když vrtulník chybí

Problém nastává ve chvíli, kdy zbraň navrženou pro šestitunový bitevní vrtulník posadíte na korbu pickupu nebo na obrněný transportér MT-LB. Na Mi-24 pohlcoval reakce střelby celý drak stroje: tuhá konstrukce, hmotnost, letecká rychlost. Věž USPU-24 měla definované úhly palby, napojení na zaměřovací systém a konstrukční rezervy, které počítaly s vibracemi i s teplem.

Na zemi nic z toho není. Improvizovaná lafeta musí zvládnout zpětný ráz, který při plné kadenci rozkývá celou platformu. Obsluha stojí nechráněná centimetry od rotujících hlavní. A přehřívání je reálná hrozba: podle technické dokumentace se ani na vrtulníku neměla nepřerušená dávka protáhnout přes zhruba 400 výstřelů, při kadenci 4 500 ran za minutu je to necelých šest sekund palby. Pak je třeba nechat hlavně vychladnout.

Jak to vypadá, když se něco pokazí, ukázaly záběry šířené 12. července 2026. Na videu, které popsala italská Rai News, ruský voják při výcviku ztrácí kontrolu nad pozemně adaptovaným JakB-12,7. Zbraň se vymkne z lafety, hlavně se nekontrolovaně otáčejí. Silný zpětný ráz a zřejmě nedostatečné upevnění udělaly ze cvičné střelby virální důkaz toho, co „až příliš silný“ znamená v praxi.

K tomu přistupuje logistický detail, který na první pohled není vidět. Rosoboronexport u standardního náboje 57-BZT-542M ráže 12,7×108 mm výslovně uvádí, že je určen pro kulomety této ráže, s výjimkou JakB-12,7. Zbraň tedy není jen „další dvanáctsedmička“, kterou nakrmíte čímkoliv ze skladu. Vyžaduje specifickou munici, a při spotřebě desítek nábojů za sekundu je zásobování noční můrou každého logistika.

Součást většího obrazu

JakB-12,7 na korbě pickupu není izolovaná kuriozita jedné jednotky. Podle analýzy Critical Threats z počátku července 2026 Rusko systematicky rozšiřuje mobilní palebné skupiny určené k obraně proti ukrajinským dronům, a to nejen na frontě, ale i v hlubokém týlu. Gazprom formuje vlastní ozbrojené jednotky na ochranu energetické infrastruktury s dvouměsíčním výcvikem a tříletými smlouvami. Soukromé podniky v Rusku od května 2026 smějí pořizovat těžší zbraně včetně protiletadlových systémů, radarů a prostředků elektronického boje.

To všechno ukazuje na jednu věc: ukrajinské dronové útoky zasahují logistiku, sklady i infrastrukturu v takovém rozsahu, že klasická protivzdušná obrana nestačí pokrýt všechny ohrožené body. Rusko proto buduje další, levnější a mobilnější vrstvy obrany. A do těchto vrstev tlačí všechno, co je po ruce a co dává hustou palbu, včetně vrtulníkových kulometů.

Nábor do mobilních protidronových skupin přitom podle analytiků už konkuruje náboru vojáků pro samotnou frontu. Válka trvající déle než čtyři roky si vybírá daň na lidských zdrojích a Rusko musí rozdělit omezený počet mužů mezi útočné operace a obranu vlastního zázemí.

Jak to dělá druhá strana, a NATO

Ukrajina používá mobilní palebné skupiny také, ale s odlišným přístupem. Národní garda nasazuje pickupy s kulomety Browning M2 ráže 12,7 mm, stále častěji v dálkově ovládaných sestavách s termovizí a joystickem; obsluha sedí v bezpečí, ne vedle rotujících hlavní. Kadence Browningu je řádově nižší, kolem 500–600 ran za minutu, ale integrace se senzory a bezpečnost obsluhy to víc než kompenzují.

Západní armády jdou ještě dál. Americký systém BLADE, testovaný na podvozku Stryker, kombinuje kulomet M2 s radarovým řízením palby a ničí drony na vzdálenost 500–800 metrů. Systém LIDS od Raytheonu propojuje radar KuRFS, elektronický boj, velení a interceptory Coyote do vrstvené obrany, kde samotná hlaveň je až poslední článek řetězce. Kongresová rešerše k americkému C-UAS to shrnuje jasně: protidronová obrana není jen zbraň, ale celá disciplína vyžadující výcvik, doktrínu, senzory a síťové velení.

Česká republika se z ukrajinské dronové války učí také. Na cvičení Federated Cloud v roce 2026 armáda testovala protidronovou ochranu ve spolupráci s integrovaným záchranným systémem. Ministerstvo obrany pořizuje systém PLESS pro lokalizaci hrozeb v elektromagnetickém spektru a kolínská firma U&C vyvíjí interceptorový dron Chaser. Čeští vrtulníkáři na strojích H-1 systematicky procvičují protidronové postupy. Lekce z Ukrajiny je jednoznačná: nestačí mít kulomet, je třeba mít celý řetězec od detekce po zásah.

Síla jako prokletí

Podle nás je JakB-12,7 na zemi přesně tím, čím ruská dronová válka v roce 2026 je: pragmatická, brutální a na hraně kontroly. Proti většímu dronu letícímu rovně dává hustota palby reálnou šanci na sestřel. Proti malému FPV dronu s prudkými změnami směru a krátkým časem zjevení bude účinnost záviset na tom, jestli obsluha cíl vůbec včas uvidí; bez radaru a síťového velení je to spíš poslední krátkodosahová vrstva obrany než univerzální řešení.

Rusové po JakB-12,7 sahají, protože potřebují co nejvíc kovu ve vzduchu během zlomku sekundy. Jenže ta samá vlastnost znamená nekontrolovatelný zpětný ráz na lehké platformě, přehřívání po šesti sekundách palby, extrémní spotřebu specifické munice a reálné nebezpečí pro vlastní obsluhu. Zbraň, která byla geniálně navržená pro šestitunový vrtulník, se na korbě pickupu stává lotérií.

Čtyři hlavně rotují, náboje mizí rychlostí, kterou žádný zásobovač nestíhá, a jediná špatně utažená svorka dělí výcvik od katastrofy.

Článek Rusové sundali čtyřhlavňový kulomet z vrtulníku Mi-24 a loví jím drony ze země. Jenomže je až příliš silný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mi-24P, v kódu NATO označovaný Hind-F, není žádná novinka. Sovětský konstrukční závod Mil ho vyvinul jako kanónovou evoluci staršího Mi-24V, a to s jedním jasným záměrem: dodat posádce zbraň, která prorazí víc než 12,7mm kulomet předchůdce. Výsledkem je dvouhlavňový 30mm kanon GŠ-30K pevně uchycený na pravém boku přídě, se zásobou 750 nábojů a kadencí 2 000 až 2 600 ran za minutu. Teoreticky celou zásobu vystřílíte za necelých 23 sekund. Jenže kanon je jen začátek příběhu, a jeho konec na dnešní ukrajinské frontě vypadá úplně jinak, než by napovídala sovětská legenda.

Kill chain: jak Mi-24P „smaže“ obrněnou kolonu

„Smazání celé obrněné jednotky“ není práce jedné zbraně. Je to kombinovaný útok, jehož logika připomíná spíš dělostřeleckou palbu než střelbu z jednoho hlavňového systému.

Prioritní cíle, tanky a těžší obrněnce, obstarávají protitankové řízené střely 9M114 Šturm. Mi-24P jich nese až osm, každá s kumulativní hlavicí a efektivním dosahem kolem pěti kilometrů. Na shluk lehčích vozidel pak posádka vypálí salvu neřízených raket S-8 z bloků pod křídly. A teprve potom, při průletu nad cílem, zasáhne 30mm kanon boky transportérů, senzory, přeživší techniku, cokoli, co se ještě hýbe.

Česká armáda, která Mi-24/35 provozovala až do roku 2023, při posledních ostrých střelbách v Boleticích spotřebovala 239 raket S-8, 800 ran z kanonu a 640 ran z kulometu. Praktická ukázka toho, co jeden Hind dokáže vysypat během krátkého cvičného letu.

Celé palebné okno jednoho průletu trvá jednotky až nižší desítky sekund. Mi-24P letí cestovní rychlostí kolem 295 km/h, maximum je 335 km/h. „Pár sekund“ tedy sedí na útokový průlet nebo salvu, nikoli na garantované zničení rozptýlené obrněné roty v každé situaci. Nejsmrtelnější je Hind proti shluku vozidel v otevřeném terénu, ideálně v koloně nebo na shromaždišti. Proti rozptýlené a kryté jednotce jeho efekt prudce klesá.

Proč se k Ukrajincům „nedostane“

Počáteční měsíce ruské invaze ukázaly, že Mi-24P a jeho příbuzní mohou být na moderním bojišti stejně tak lovci jako kořist. Studie britského think-tanku RUSI popsala, jak těžké ztráty od ukrajinských přenosných protiletadlových systémů donutily ruské vrtulníky opustit hluboké průniky za frontu. Místo agresivních letů desítky kilometrů do ukrajinského týlu přešly posádky k opatrnějším útokům na vzdálenost, tedy loftování raket zpoza vlastních linií, kde je riziko zásahu nižší.

Podle prezentace podplukovníka Emiliana Pellegriniho z NATO JAPCC na konferenci IMH 2025, kterou citovaly Janes i FlightGlobal, stály MANPADS v prvním roce války za zhruba 49 % sestřelů ruských útočných vrtulníků. Číslo, které vysvětluje, proč se piloti Mi-24P k ukrajinským pozicím přibližují jen neradi.

Specifický problém Mi-24P je navíc konstrukční: pevně uchycený kanon znamená, že pilot musí na cíl natočit celý vrtulník. Každá sekunda mířícího manévru je sekunda, kdy stroj letí předvídatelnou trajektorií, a to je přesně okno, které střelec s MANPADS potřebuje.

Čím se Ukrajina brání

Ukrajinská protivzdušná obrana proti nízko letícím vrtulníkům stojí na několika vrstvách, z nichž každou dodali západní spojenci:

• MANPADS: Jen USA do května 2022 oficiálně dodaly přes 1 400 kompletů Stinger. Británie přidala systémy Starstreak, které nejsou závislé na infračerveném navedení, a proto je klamné cíle neoklamou.
• Mobilní SHORAD: Pentagon v listopadu 2022 výslovně popsal systém Avenger se Stingery jako prostředek „schopný chránit jednotky před vrtulníky“. Německo dodalo 60 samohybných protiletadlových kanónů Gepard a stovky dalších Stingerů.
• Vrstvená PVO: Systémy IRIS-T a Patriot sice primárně míří na jiné hrozby, ale samotná existence vícevrstvé obrany nutí ruské vrtulníky k ještě opatrnějšímu přístupu.

Vedle aktivních prostředků hraje klíčovou roli pasivní obrana. Rozptyl vozidel, okamžité lámání přímé viditelnosti za terénní hranu, les nebo zástavbu a důsledné maskování, to jsou opatření, která rozhodují o přežití dřív, než stačí doletět raketa ze Stingeru. Hierarchie je jednoduchá: kryt a rozptyl pro okamžité přežití, MANPADS a SHORAD pro zničení útočníka.

Starý hybrid, který pořád zabíjí

Rusko má modernější stroje. Ka-52M dostal vylepšenou optoelektroniku, radar s aktivním elektronickým řízením paprsku a dalekodosahovou řízenou střelu. Mi-28N byl oficiálně přijat jako útočný vrtulník nové generace. Přesto Mi-24P zůstává na frontě.

Důvody jsou prozaické: Rusko podle odhadů JAPCC vstupovalo do války s asi 95 vrtulníky řady Mi-24/35. Zavedená logistika, vycvičené posádky, dostatek náhradních dílů, a hlavně fakt, že pro řadu frontových úkolů starší platforma stačí. Mi-24 navíc není jen bitevní vrtulník. Je to hybrid, který v zadním prostoru uveze osm vojáků nebo raněné. Česká armáda, jež převzala 17 kusů Mi-35/24V a upravila je na minimální standardy NATO, tuto dvojí roli znala z první ruky.

Pellegriniho prezentace z února 2025 přinesla varovný závěr: po adaptační fázi, kdy ruské útočné vrtulníky vypadaly jako snadný cíl, se takticky přizpůsobily a znovu představují výraznou hrozbu. Ne proto, že by se Mi-24P stal neviditelným, ale proto, že posádky se naučily operovat na hranici dosahu ukrajinské obrany.

Kdy je Hind smrtící, a kdy zranitelný

Síla Mi-24P neleží v legendě, ale v matematice okamžiku. Kolona obrněnců na otevřené silnici bez protivzdušného deštníku, to je scénář, kde kombinace Šturmů, raket S-8 a třicítky skutečně dokáže během jednoho průletu vyřadit několik vozidel. Posádka lehčího transportéru zasaženého kumulativní hlavicí Šturmu má minimální šanci; u moderního tanku proti čelu výsledek automatický není.

Jenže totéž platí opačně. Stačí jeden střelec se Stingerem ve správný čas na správném místě, a čtyřicet tun sovětského kovu padá k zemi. Na ukrajinském bojišti roku 2025 už Mi-24P není pán nebe. Je to nebezpečný predátor, který ale loví v revíru plném pastí.

Článek Ukrajinci jsou rádi, že se k nim na frontě nedostane. Ruský vrtulník Mi-24P dokáže smazat celou obrněnou jednotku za pár sekund se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sovětský koncept: létající BVP místo čistého gunshipu

Americká cesta vedla ke specializaci. Bell AH-1 Cobra, která poprvé vzlétla v roce 1965, byla od začátku navržená jako specializovaný útočný vrtulník: úzký profil, dvoučlenná posádka, žádný nákladový prostor. Sověti šli opačným směrem. Požadavek na Mi-24 kombinoval tři role: přímou palebnou podporu pozemního vojska, protitankový úder řízenými střelami a taktické vysazení malé skupiny pěšáků.

Fyzicky to znamenalo kabinu pro osm vojáků za zády pilotů, těžkou výzbroj zahrnující protitankové řízené střely, neřízené rakety a kulometnou či kanonovou věž, a k tomu pancéřování klíčových částí trupu. Maximální rychlost dosahovala 335 km/h, což z Mi-24 dělalo jeden z nejrychlejších vrtulníků své doby. Podle Vojenského historického ústavu šlo o stroj koncipovaný jako „prostředek přímé bojové podpory pozemního vojska“, v podstatě létající bojové vozidlo pěchoty.

Právě tady se rodily obě přezdívky. „Létající tank“ odkazoval na roli a odolnost: Mi-24 útočil zblízka, snášel zásahy a ničil obrněnou techniku. „Krokodýl“, v ruštině „Krokodil“, se podle dostupných zdrojů rozšířil nejpozději během afghánské války jako neoficiální frontové pojmenování. Přesný původ obou přezdívek se nedá spolehlivě doložit k jednomu autorovi, ale obě přežily desetiletí a používají se dodnes.

Afghánistán: od hrůzy k Stingerům

Sovětská invaze do Afghánistánu v prosinci 1979 dala Mi-24 první velkou válku. A zpočátku šlo o jednostrannou záležitost. Mudžáhedíni neměli účinnou protivzdušnou obranu. Mi-24 kroužily nad údolími, kryly konvoje, ničily opevněné pozice a vysazovaly výsadky přímo do boje. Americká CIA později popsala Mi-24D jako „nejobávanější nepřátelskou zbraň“ afghánského odporu.

Zlom přišel v roce 1986. Washington se rozhodl dodat mudžáhedínům přenosné protiletadlové střely FIM-92 Stinger. Podle CIA první tři odpaly sestřelily tři sovětské vrtulníky. Morálka povstalců prudce vzrostla, sovětské ztráty naopak začaly narůstat. Stinger nezískal válku sám, to by bylo zjednodušení. Ale zásadně zlomil sovětskou vzdušnou převahu, na které celá taktika přímé podpory stála. V roce 1988 Gorbačov oznámil stažení vojsk, poslední sovětský voják opustil Afghánistán v únoru 1989.

Mi-24 se ukázal jako smrtelně účinný tam, kde protivník neměl moderní protivzdušnou obranu. Jakmile ji dostal, z „monstra“ se stal zranitelný stroj. Stále nebezpečný, stále schopný, ale už ne nedotknutelný.

Od Balkánu po Ukrajinu: šest dekád ve službě

Afghánistán nebyl ani zdaleka jedinou válkou Mi-24. Rodina Mi-24/25/35 se objevila v konfliktech na Balkáně, v Čečensku, Iráku, Sýrii, Nikaragui, Sierra Leone, Kongu i Súdánu. Více než šedesát zemí tento typ provozovalo nebo provozuje. Tvrzení, že „řádil v polovině světa“, je titulková nadsázka, ale ne úplně mimo realitu.

A není to jen historie. V červenci 2022 ukrajinské armádní letectvo nasadilo do boje české Mi-24V, které Česko předalo Kyjevu jako vojenskou pomoc. Ještě v prosinci 2025 oficiální ukrajinský vojenský portál ArmyInform informoval o posádce Mi-24, která zahynula při bojové misi. Stroj navržený v šedesátých letech dvacátého století tedy stále létá a stále zabíjí, i umírá, v největším evropském konfliktu od druhé světové války.

Československá stopa a kde Mi-24 vidět dnes

Do Československa zamířilo celkem 28 kusů Mi-24D a dva výcvikové Mi-24DU. Ty první čtyři, které v srpnu 1978 dosedly v Prostějově, zahájily éru bitevních vrtulníků v československé armádě. Po rozdělení federace přešla část strojů k české a část ke slovenské armádě.

Kdo chce Mi-24 vidět na vlastní oči, má v Evropě několik možností:

• Letecké muzeum Kbely u Prahy: ve sbírkách má několik verzí Mi-24, včetně unikátního výcvikového Mi-24DU zařazeného v roce 2011.
• Muzeum letectví v Krakově: vystavuje Mi-24W v maďarském zbarvení v otevřené expozici.
• Luftfahrttechnisches Museum Rechlin v Německu: od března 2024 zde stojí Mi-24P, který sloužil u východoněmecké NVA.

Kompromis, který definoval kategorii

Mi-24 nebyl dokonalý stroj. Jako transportér nesl málo vojáků, jako gunship byl větší a méně obratný než západní specializované protějšky. Jenže právě ta kombinace rolí (úder, doprovod, výsadek) z něj udělala nástroj, který sovětská doktrína potřebovala. Američané odpověděli specializací, Sověti univerzálností. Obě cesty měly svou logiku i své limity.

Zajímavé je, že právě ten „kompromisní“ stroj přežil všechny své původní zadavatele. Sovětský svaz se rozpadl, Varšavská smlouva zanikla, ale Mi-24 dál startuje z polních letišť na Ukrajině, s českými výsostnými znaky na trupu.

Článek Pro jedny byl „létající tank“, pro druhé „krokodýl“: Mi-24 řádil v polovině světa a nepřátelé se ho právem báli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stačilo málo a vrtulník mohl jít šel k zemi

V blízkosti fronty nasazuje ukrajinské letectvo zejména bitevní vrtulníky Mi-24 Hind pro přímou podporu pozemních vojsk a transportní Mi-8/17, které slouží k rychlým výsadkům a dopravě zásob, stejně jako k evakuaci raněných. Pohybují se přitom v extrémně nízkých výškách, často jen několik metrů nad zemí, aby využily terénní nerovnosti a stromy jako přirozený štít.

Video: Ukrajinci překvapili ruský tank T-72 modernizovanou Stugnou. Stačil jediný zásah a byl minulostí

Chrání se tak zaměření ruskými radary, popisuje Wikipedia s tím, že je tento typ letové dráhy nazýván Nap-of-the-earth (NOE). Nízký let je klíčovou obranou, kdy radarový signál v odrazech od země zaniká, a hlavním nebezpečím se stává vizuální identifikace vojákem, který je vyzbrojen kupříkladu systémem 9K333 Verba s efektivním dostřelem až 6 000 m, uvádí Wikipedia.

Jeho střela využívá vysoce citlivé třípásmové optické čidlo, které dokáže odlišit teplo motoru od klamných cílů, což z něj dělá jednu z nejnebezpečnějších přenosných zbraní současnosti, která vstoupila do služby teprve v roce 2014. Mohlo by se tedy zdát, že jakmile ji ruský voják vystřelil, bylo s ukrajinským vrtulníkem amen, ale opak je pravdou.

Slovensko zahajuje výrobu samohybných houfnic EVA. Revoluce, na jakou jsme dlouho čekali. Už mají zákazníka

I když je vidět z velké vzdálenosti, jsou patrné vypuštěné světlice, které mají za cíl zmást navádění střely. Teoreticky by se to povést nemělo, ale v tomto případě se tak stalo. Současně může pilot spoléhat na agresivní manévrování a infračervenou rušičku, kupříkladu systém Adros, který kolem vrtulníku vytváří proměnlivé tepelné pole a je efektivnější než klasické světlice.

Není jasné, zda zafungoval v tomto momentě právě Adros, ale Helicopter-Industry uvádí, že je součástí modernizačních balíčků pro ukrajinské vrtulníky Mi-24 a Mi-8/17 od roku 2005. Na druhou stranu platí, že bylo ukrajinské letectvo, stejně jako celé ozbrojené síly, ještě před ruskou invazí velmi chudé, takže si nemohlo dovolit rozsáhlé investice do veškeré techniky.

Článek Video: perfektní reakce pilota. Ruský voják zaútočil pomocí MANPADS na ukrajinský vrtulník, když letěl pár metrů nad zemí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na pohřebišti se nachází přes 70 vrtulníků

Na satelitních snímcích je vidět základna v Syzrani, na níž Rusové skladují hlavně vrtulníky, když už nejsou schopné letu. Důvody mohou být různé – konec životnosti, kdy jsou nahrazeny novějšími, nebo jsou poškozené a jejich udržování ve službě by bylo nerentabilní. Posloužit však mohou na náhradní díly, event. čekat kupříkladu na modernizaci.

Video: Rusové chtějí prorazit ukrajinské pozice v záchodových stanech. Doufají, že tak nebudou vidět

Taková místa mají mnohé země, největší letecký hřbitov přitom provozuje Amerika, konkrétně na letecké základně Davis-Monthan jen pár kilometrů od Tucsonu v Arizoně. Je sice otázkou, z jakého přesně důvodu Rusko vrtulníky k Syzrani přemístilo, ale hlavní je, že jde pravděpodobně o místo jejich posledního odpočinku, takže už nejsou schopné služby.

Ještě před rokem 2022, tedy před začátkem invaze na Ukrajinu, jich tam bylo 40, a během posledních čtyř let jich přibylo 31. Jedná se o Mil Mi-8 a Mil Mi-24/Mi-35. První z nich je dodnes nejrozšířenějším vrtulníkem na světě, podle Wikipedie vznikl v počtu vyšším než 17 tisíc kusů, a primárně slouží jako transportní, ale existuje i v mnoha specializovaných verzích.

Putin dobrovolně ukázal, jak je Orešnik špatný. Co ve Lvově předvedl, je opravdu bída. „Ukázka zoufalosti,“ míní odborník

Vedle toho může nést také výzbroj, a zejména v posledních letech sloužit k boji proti dronům, kdy je z něj vojáci ale sestřelují pomocí ručních zbraní, nikoliv střelami a raketami. V druhém případě jde naopak o bojový vrtulník, byť se schopností nést malý výsadek – třeba když někde havaruje jiný vrtulník, jehož posádku může potom vyzvednout.

V Rusku je přitom označován jako Mi-24, ale znám ji i pod Mi-25 nebo Mi-35, což jsou jeho exportní verze. Užívá ho skoro 60 zemí po celém světě v počtu bezmála 2 700 kusů, a vyvinut byl z Mi-8, uvádí Wikipedia. Ačkoliv má Ukrajina schopnosti na takové místo zaútočit, a nejspíše ani nebude moc dobré hlídané PVO, není jisté, zda by to něco přineslo okamžitě.

Kreml ví, že ho probuzená evropská mocnost drží v šachu. Atomovky má tak silné, že by jedním útokem smazala Moskvu

Odříznout ruské techniky od náhradních dílů by smysl dávalo, ale odsunuté vrtulníky mohou být ve stavu, kdy z nich už nelze moc těžit. Řada už jich je navíc „vykuchaná“, a WSJ už dříve uvedl, že se Rusko snaží od mnoha zemí, zejména Egypta, Íránu a Pákistánu, odkoupit zpět motory pro některé vrtulníky, což značí, že zrovna ty už na hřbitově nejsou.

At Syzran there were 40 dismantled helicopters on 23.10.2021, 43 on 02.06.2022, 60 on 16.10.2022, 61 on 31.05.2023 pic.twitter.com/mLSnloSQpm

— The Military Watch (@MarcinRogowsk14) January 11, 2026

Satelitní snímky ukazují stav pohřebiště v Syzrani (23. října .2021 tam bylo 40 vrtulníků, 02. června 2022 potom 43, a 16. října 2022 rovných 60, zatímco 31. května 2023 o jeden více, a 07. května 2025 už 71)

Článek Satelitní snímky: ruské pohřebiště 670 km od Ukrajiny se plní, více než 70 vrtulníků už není schopných boje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinské vrtulníky vzorky neodeberou

Užívání bitevních vrtulníků Mi-24RKhR je zdokumentováno na sociálních sítích, a záběry jsou součástí tohoto článku. Twz uvádí, že podle dostupných informací má ukrajinské letectvo k dispozici pravděpodobně dva kusy, takže jsou tedy nesmírně vzácné, a bylo velmi nepříjemné, kdyby je Rusko sestřelilo. Je samozřejmě otázkou, k čemu je Ukrajina potřebuje a kde je používá. Nesou totiž i výzbroj, takže mohou být využité k bojovým akcím.

Kreml ví, že ho probuzená evropská mocnost drží v šachu. Atomovky má tak silné, že by jedním útokem smazala Moskvu

Vrtulník Mi-24RKhR si zachovává většinu svých bojových schopností, nemůže používat pouze řízené protitankové střely, uvádí WeaponSystems. Disponuje tedy kulometem ráže 12,7 milimetrů a může nést různé typy neřízených raket. Ukrajinské verze mají dle všeho odinstalované moduly sloužící k odběru vzorků, takže je jasné, že neslouží ke zjišťování radiace. Armádní Zpravodaj nevylučuje, že slouží hlavně k lovu ruských dronů typu Shahed 136, též Geran-2, k čemuž jsou bitevní vrtulníky ukrajinským letectvem užívány často.

Vrtulník se poprvé objevil nad Černobylem

Mi-24RKhR jsou velice specifické a vzniklo jich něco kolem 150 až 160, údaje se v různých zdrojích liší. Vyráběny byly již v 80. letech 20. století. 16va uvádí, že jejich existence vyšla najevo v roce 1986 během likvidace následků havárie v Černobylské jaderné elektrárně, kdy byly zaznamenány na reportážních záběrech. Ukázalo se, že se jimi sovětské letectvo rozhodlo nahradit Mil Mi-8VD Hip, které byly k radiačnímu a chemickému průzkumu používány předtím.

Btw this nice video confirms that Ukraine reactivated another example of rare Mi-24RKhR and now operates at least two different airframes of this version. 3 examples were operated during ATO in 2014, but were stored after. None was in service in 2022.https://t.co/nY5WTsB7tv pic.twitter.com/ZYj65Q05Ov

— Chebik (@Chebik2) April 4, 2024

Kromě odstraněné výzbroje se vrtulník liší tím, že má na konci křídel sloužících k nesení zbraní zařízení, která mohou odebrat 6 vzorků půdy v místě přistání. Má také jiná větší okna, aby bylo v nákladním prostoru více světla. Slouží tam totiž dva operátoři, kteří obsluhují různé měřící přístroje a analyzují získaná data. Vrtulník má také speciální nasávání vzduchu do kabiny, který je čištěný, aby mohla posádka bezpečně operovat v zamořené oblasti. V případě, že by do Rusové sestřelili, nemá Ukrajina nic, jak by ho mohla ze vzduchu zastoupit.

Článek Ukrajinci využívají vzácné vrtulníky Mi-24RKhR ze studené války. Rusové je nesmí sestřelit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

2 vrtulníky ruského letectva jsou mimo hru

Bezpilotní letouny aktuálně vládnou bojišti, kde ohrožují s přehledem i mnohem silnějšího protivníka. Ukrajina má přitom ve výzbroji i velmi schopný Liutyi domácí konstrukce, který umí udeřit na 1 000 až 2 000 km daleko, a nese hlavici těžkou 50 až 75 kg, uvádí Wikipedia. Tím dokáže ruskou armádu doslova terorizovat a ničit jí cenné cíle.

Video: Ukrajinci odpálili ruskými vojáky nastražených nejméně 100 protitankových min, aby překazili Rusům postup

Na satelitním snímku je přitom vidět letiště Simferopol v jižní části poloostrova Krym, kde to odnesly dva ruské vrtulníky – jeden Mil Mi-8, a druhý Mil Mi-24. Jeden z přihlížejících též sdílel video, na němž je velký sloup černého kouře, a zpočátku kolovaly zvěsti, že došlo k zasažení palivové nádrže, ale později se ukázalo, že pocházel z jednoho z vrtulníků.

Je velmi obtížné určit, zda došlo k úplnému zničení, jelikož je satelitní snímek nekvalitní, ale i pouhé poškození znamená vyřazení vrtulníků z boje a dalších operací, zatímco oprava zabere běžně několik týdnů i měsíců. Mi-8 je přitom víceúčelový vrtulník sloužící ve více jak 50 zemích světa využívaný hlavně k přepravě až 4 000 kg nákladu v podvěsu, nebo až 24 osob.

Extrémně jednoduchá polsko-finská taktika zastaví 100 % ruských tanků i další techniky. Investice do ní jsou minimální

Wikipedia doplňuje, že patří mezi nejrozšířenější na světě, kdy konkrétně vzniklo přes 17 tisíc kusů v mnoha modifikacích. Naopak Mil Mi-24 je vrtulník bitevní, ale pojme také až 8 osob, uvádí Wikipedia s tím, že vznikl v počtu přesahujícím 2 600 kusů, a užívá ho skoro 60 států po celém světě. V obou případech to lze tedy považovat za cenný úlovek.

Armádní Zpravodaj přitom soudí, že kdyby Ukrajinci nasadili dronů více, mohly být následky výrazně větší. Ze snímku je totiž patrné, že se relativně blízko sebe nacházelo hned několik letounů, potažmo nejméně 5 vrtulníků Mi-8 a tři Mi-24, ale také letadla Antonov An-26, nebo Tupolev Tu-134 sloužící k výcviku posádek pro strategické bombardéry Tu-160.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Článek Satelitní snímek potvrzuje zničení dvou ruských vrtulníků Mi-8 a Mi-24 na letišti v samotném nitru Krymu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mi-24 Hind vzplál přímo na letišti

Výsledek činnosti diverzní skupiny můžete vidět na videu níže. MilIn uvádí, že je na záběrech vidět hořící ruský bojový vrtulník Mil Mi-24 Hind, který se diverzantům podařilo zapálit přímo na letišti. Není sice jasné, jak se jim podařilo na vojenskou plochu proniknout, ale nelze pochybovat o tom, že má ruská armáda v hlídání letiště, jakým je Klin nedaleko Moskvy, veliké mezery a nejspíše se spoléhá, že ho ochrání na vzdálenost. Wikipedia uvádí, že vrtulník patřil do střediska bojového použití a přeškolování letectva.

Houževnatí ukrajinští partyzáni znemožňují Rusům ovládnout oblasti a pomalu je ničí, jednou jich dokonce zemřelo 400 najednou

Ztráta vrtulníku Mi-24 je určitě citelná, i když se jedná již o starší model a ve výzbroji ruského letectva jsou i mnohem modernější. Airforce-Technology uvádí, že vstoupil do služby již v 70. letech 20. století a sloužil v asi 40 zemích světa. Jde o veliký stroj schopný nejenom boje, k němuž je vyzbrojený kulometem nebo kanonem, raketami nebo pumami, ale stejně tak může nést vojáky, protože je v jeho zadní části prostor pro 8 vojáků nebo 4 nosítka.

Článek Video: jestliže ruský bojový vrtulník Mil Mi-24 nikdo nehlídá, může ho záškodník spálit na popel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Havarovaný Mi-24P nejspíše nějak selhal

Jednu z havárií vrtulníku (nebo spíše její následky) zachycuje video pod článkem. Na záběrech je vidět i letící vrtulník, ale v tomto případě se jedná o transportní Mil Mi-8 Hip nebo z něj vyvinutý Mi-17. Havarovaným vrtulníkem byl ovšem Mi-24P patřící letectvu Abcházie, uvádí MilIn. Záběry neukazují přímo stroj, ale jenom v dálce doutnající trosky.

iZdroj fotografie: Alex Beltyukov / Creative Commons / CC BY-SA

Co přesně se při havárii vlastně stalo, není známé. Její nejpravděpodobnější příčinou je lidská chyba nebo nějaká technická závada. Abcházie sice v minulosti byla neklidným regionem, ale nyní se v něm nebojuje, takže sestřelení je spíše nepravděpodobné. Na palubě byli 3 lidé, a Aviation-Safety uvádí, že přežili a skončili v nemocnici. Pilotovi se tak pravděpodobně úspěšně podařilo s jeho helikoptérou přistát a všechny tím zachránit.

Verze vyzbrojená dvouhlavňovým autokanonem

Mi-24P je varianta sovětské helikoptéry Mi-24 vyráběná v letech 1981 až 1989, Rusko ale mohlo později výrobu této varianty obnovit. Oproti známému Mi-24V se liší výzbrojí. WeaponSystems uvádí, že místo minigunu Yak-B ráže 12,7 mm v přídi má dvouhlavňový autokanon Gsh-30K ráže 30 milimetrů, což mu dává velkou palebnou sílu. Jinak se od běžných strojů příliš neliší – může nést směs neřízených či řízených raket, pumy či podvěšené autokanony.

Co přinese modernizace českých vrtulníků AH-1Z Viper a UH-1Y Venom, a nakolik jsou adekvátní náhradou za sovětské Mil Mi-24

Jak je to s údržbou helikoptér v Abcházii, je velmi problematické dopátrat. Oficiálně jde o území Gruzie, uvádí Wikipedia, a nachází se na něm autonomní republika. Ale od roku 1993 nemá Gruzie nad tímto územím kontrolu, a ačkoliv se místní orgány tváří jako nezávislé, jde v podstatě o ruský protektorát. Ve výzbroji této autonomní republiky měly být 2 stroje Mi-24P, ale přesný počet ani stav jejich údržby nelze věrohodně ověřit.

Článek Video: ruský vrtulník Mi-24 se může zřítit kdykoliv. Když je ale pilot zkušený, může s ním přesto přistát a všechny zachránit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mi-24 byl na českém nebi od roku 1978

Vrtulník Mi-24 byl sériově vyráběn od roku 1972, uvádí na svých stránkách Armáda české republiky, ale do tehdejšího Československa dorazil až v roce 1978, a to ve vylepšené verzi Mi-24D. V posledních letech pak čeští letci používali modernizovanou verzi Mi-24V, které měli nakonec ve výzbroji celkem 13 kusů. Některé z nich přitom Česká republika poslala na Ukrajinu, která je měla ve výzbroji rovněž, takže se piloti nemuseli učit ničemu novému.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

České letectvo zvolilo jako jejich náhradu americké vrtulníky Bell AH-1Z Viper používané hlavně americkou námořní pěchotou. V současné době jsou však v ČR pouze 4 kusy, přičemž je ministerstvo obrany koupilo spolu s 8 kusy Bell UH-1Y Venom – dalších 6 Viperů a 2 Venomy pak Česko dostane jako dar za pomoc Ukrajině, doplňuje AČR. Jedná se však o již použité stroje, takže musí před zařazením do výzbroje projít modernizací, kterou nicméně uhradí USA; tyto vrtulníky mají být přitom zařazeny do výzbroje do roku 2026.

Mi-24 Hind zvládal kromě boje i výsadek

Vrtulník Mi-24 je veliký stroj. Trup má na délku 17,5 metrů, uvádí Wikipedia, má 2 nebo 3 členy osádky a v zadní části i prostor pro výsadek až 8 vojáků. Jeho výzbroj je buď kulomet nebo kanon, ale může nést i různé typy neřízených a řízených raket, pum a mnoho dalšího vybavení. Poslední verze používané v ČR byly značně modernizované, měly nové motory, GPS nebo optoelektronický systémem nočního vidění FLIR, a jejich rychlost byla až 310 km/h.

České vrtulníky Mil Mi-24 na Ukrajině stále válí: jsou to sice „staré křápy“, ale vojáky dokáží podpořit střelami i morálně

Oproti tomu nastupující AH-1Z Viper je menší a rychlejší; WeaponSystems udává jeho délku na 14,6 metrů a maximální rychlost 337 km/h. Má přitom dvoučlennou osádku a nedisponuje žádným místem pro výsadek, stavěn je totiž pouze na boj, a to za jakéhokoliv počasí. K tomu nese trojhlavňový kanon ráže 20 milimetrů a může používat i známé protitankové řízené střely AGM-114 Hellfire, případně neřízené rakety Hydra 70 a jejich naváděnou modifikaci APKWS, stejně jako střely vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder.

Článek Vrtulníky Mil Mi-24 už AČR zcela uzemnila, na zbytek Bell AH-1Z Viper si však bude muset ještě počkat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sice rozloučení, ale ne úplné sbohem

Dne 14. října 2023 se na letišti v Náměšti nad Oslavou sešlo na 300 hostů, aby se rozloučili s bitevním vrtulníkem Mi-35/24 V, uvedla AČR. Mezi nimi byly mnohé osobnosti, které s ním létaly nebo o něj pečovaly, a jednalo se o poslední veřejné vystoupení Mi-24 (v kódu NATO Hind, tedy Laň) v českých barvách. Již 6. června 2023 proběhly na polygonu v Boleticích poslední ostré střelby a bojová cvičení, a původně měly jít vrtulníky do výslužby 1. ledna 2024.

Výcvik posádek AH-1Z Viper se však protahuje a „pekelné kočáry“ tak ještě chvíli zůstanou. Konkrétně by to mělo být do konce února 2024, jak uvedla AČR na Twitteru.

iZdroj fotografie: Uwe Brodrecht / Creative Commons / CC BY

Mi-24 byly do tehdejší Československé lidové armády zavedeny v roce 1978. Podílely se přitom na střežení státní hranice a v případě války měly drtit tankové svazky NATO a provádět výsadky družstev na bojišti. Ani AČR se však po pádu Varšavského paktu „pekelných kočárů“ nevzdala, ovšem dnes posledních vyřazovaných 13 kusů již nejsou veterány studené války, ale modernizované exportní verze Mi-35 dodané v rámci umoření ruského dluhu.

Mimochodem, označení „ďáblův kočár“ si Mil Mi-24 vysloužil sovětsko-afghánském válečném konfliktu v letech 1979 až 1989, kdy ho tak nazvali afghánští mudžahedíni. Třeba Rusové mu pak zase přezdívali „krokodýl“. Ať se přitom podíval kamkoliv, všude budil respekt.

AH-1Z je lepší, i když ne ve všem

Z jakého důvodu u nás Mil Mi-35/24V končí? V první řadě je to snaha odpoutat se od zbraní ruské provenience, jenomže to dlouho nebylo možné (z velké části i z důvodu financí). Mil Mi-35 ve službách českého letectva se však rovněž dostávají na práh své životnosti před generální opravou, která by se ovšem neobešla bez ruských dodávek. A to je v době napjatých vztahů veliký problém. Naše vrtulníky tak zřejmě čeká po vyřazení export tam, kde ještě slouží.

Co přinese modernizace českých vrtulníků AH-1Z Viper a UH-1Y Venom, a nakolik jsou adekvátní náhradou za sovětské Mil Mi-24

V českém letectvu pak Mi-35 nahradí americké vrtulníky AH-1Z Viper, z nichž už jsou první v ČR, jak informovala AČR. Do služby jich má přitom dohromady vstoupit 10 a oproti svým předchůdcům mají daleko modernější aerodynamiku, elektroniku i výzbroj, stejně jako lepší obratnost a přehled na bojišti. Zásadní rozdíly jsou pak také v rychlosti – zatímco Mil Mi-35 dosahuje max. 310 km/h, Bell AH-1Z Viper až 411 km/h.

A podobné je to s dostupem, neboť sovětský zvládá max. 5 700 m, ale americký i kolem 6 000 m. Tady ten rozdíl tedy není tak veliký. Co už je ale úplně jinak, tak místo pro výsadek, protože Mi-35 unese vojáků 8, kdežto AH-1Z ani jednoho – na druhou stranu se jedná o úzce specializovaný vrtulník, a o dopravu výsadků se bude starat rovněž desítka UH-1Y Venom.

Článek Rozloučení s „ďáblovým kočárem“: po 45 letech vystřelil Mil Mi-24/35 naposledy, úplné sbohem mu však AČR zatím nedá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Když chybí díly, je to velký problém

Údržba složité bojové techniky, jakou jsou i helikoptéry Mil Mi-35 (jistě, dnes jsou i složitější), je náročná, a pokud má fungovat správně, vyžaduje předepsané opravy a revize. Ty mají být přitom prováděny za použití certifikovaných dílů, neboť jsou zárukou minimalizace rizika nějaké závady. Je ovšem otázkou, zda je takových dílů dostatek, neboť jsou většinou vyráběny v Rusku, které je aktuálně nevyváží, případně jenom velmi omezeně, neboť je samo potřebuje.

Nedostatek náhradních dílů byl mimochodem i jedním z důvodů, proč vyřadilo vrtulníky Mil Mi-35 Česko, i když se jednalo také o politiku a jejich stáří. O jak vážný problém se může jednat přitom ukázala třeba havárie vrtulníku Mi-35P v Nigérii, o níž informovalo BBC. I když nejsou přesné důvody pádu známy a naštěstí nikdo nezahynul, utvrzuje mě to v přesvědčení, že ruský zbrojní průmysl v současnosti prioritně plní požadavky vlastní armády spojené s válkou na Ukrajině, a pro zahraniční odběratele tak není náhradních dílů dostatek.

iZdroj fotografie: Yevgeny Volkov / Creative Commons / CC BY

A to dokonce ani pro ty, kteří patří dlouhodobě k věrným spojencům Ruské federace, což pro ni může v budoucnu znamenat obrovský problém a ztrátu zákazníků, o něž už přichází třeba na Blízkém východě. Na druhou stranu nelze přesně posoudit, jestli se nigerijské letectvo stará o vrtulníky dle předpisů a má dostatečně vycvičené piloty. Mohlo se totiž eventuálně jednat také o lidskou chybu, ačkoliv je všeobecně známo, že mnohé sovětské letouny nepatří mezi nejspolehlivější – sice šlo o stíhačku MiG-31, ale té začal hořet motor při rutinním letu.

Mi-35 je i dnes hodně silný a odolný

V mnoha evropských zemích tyto sovětské vrtulníky stále létají, ale stále častěji jsou nahrazovány modernějšími – hodně americkými, ale v budoucnu se možná objeví na scéně také italský AW249 Fenice, což by mohl být konkurent pro Bell AH-1Z Viper. Jenomže pro africké státy není jednoduché se se na nové typy přeorientovat, a navíc je pro ně Mil Mi-35 vhodný. Unese totiž i velmi těžkou výzbroj, dle Airforce-Technology je to až 80 neřízených raket S-8 ráže 80 mm nebo 20krát S-13 ráže 122 mm. K dispozici má ale i dělo ráže 23 mm nebo řízené protitankové střely.

Ukrajina sestřelila ruský bombardér Suchoj Su-24 v Černém moři

S tuto výzbrojí jsou helikoptéry vhodné pro boj s islámskými radikály, s nimiž se africké státy Sahelu a jeho okolí potýkají. Vrtulník Mi-35 přitom není jenom bitevní, ale zároveň i transportní, a lze ho tak označit za létající BVP. V případě potřeby může vysadit oddíl až 8 vojáků a v útoku na nepřítele s nimi úzce spolupracovat. Je také velmi silně pancéřovaný a poškodit ho obyčejnými ručními zbraněmi je téměř nemožné. Účinné jsou proti němu sice střely moderních systémů MANPADS, ale ty mají islámští rebelové jen ve výjimečných případech.

Článek Rusko zjevně nemá dostatek náhradních dílů pro vrtulníky Mil Mi-35. Takže i když jsou stále velice silné, mohou nečekaně padnout se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K výrobě dílů je třeba licence

Je pravdou, že se v ČR nachází hned několika firem, které mají s výrobou různých leteckých dílů zkušenosti, a navíc je v tuzemsku vyráběn i letoun Aero L-39NG a další. Lze se tedy domnívat, že by díly na sovětské vrtulníky vyrobit dokázaly, ale má to několik háčků. Tím hlavním je, že to prostě udělat nemohou – ČR není Írán ani Čína, ale právní stát, v němž je na patenty a licenční práva dbáno (alespoň většinou). U vrtulníku Mi-24 je ale drží Rusko, které by je vzhledem k podpoře Ukrajiny proti jeho invazi udělilo českým firmám jen těžko.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

„Namítači“ by jistě opět byli názoru, že není třeba se Ruské federace ptát – hlavně poté, co napadla Ukrajinu – a prostě to udělat. Jenomže vyrábět náhradní díly načerno by byla ostuda, která by Česko i její firmy poškodila. A to nikoliv v očích Rusů, s nimiž už AČR v budoucnu téměř jistě nepočítá, ale v očích zbytku světa. Ostatní výrobci by si tak mohli říci, že jim začnou české firmy kopírovat výrobky, pročež by si mohli obchody dvakrát rozmýšlet.

České vrtulníky Mil Mi-24 na Ukrajině stále válí: jsou to sice „staré křápy“, ale vojáky dokáží podpořit střelami i morálně

A pak také výroba leteckých součástek, zvláště těch vojenských, není jednoduchá. Díly musí být certifikované a splňovat řadu podmínek a parametrů (dokonce i ty ruské), nelicenčně vyráběné kopie by takovou certifikaci jistě nedostaly. Předpisy českého letectva pak určitě nepovolují lety se stroji s necertifikovanými součástkami, něco takového by bylo flagrantním porušením všech pravidel. Takto opravené Mi-24 by jistě nemohly ani na cvičení, spojenci by určitě nechtěli riskovat životy svých vojáků, i kdyby se o něco takového pokusila AČR.

Konstrukce Mi-24 je velmi stará

Vrtulníky Mi-24 sloužily v českém, respektive československém letectvu 45 let, a právě o nich je tedy možné tvrdit (na rozdíl od AH-1Z Viper), že pochází ještě z doby války ve Vietnamu, i když ty ve službách AČR byly o něco mladší. České letectvo si pak pořizuje kromě Bell AH-1Z Viper i víceúčelové helikoptéry Bell UH-1Y Venom. Ty mají s „Vipery“ 85 procent shodných dílů, což letectvu výrazně zjednoduší situaci, protože bude mít na bojové i transportní verze většinu dílů shodných, a tím bude levnější i snazší údržba.

Co přinese modernizace českých vrtulníků AH-1Z Viper a UH-1Y Venom, a nakolik jsou adekvátní náhradou za sovětské Mil Mi-24

Existují ale i další důvod, proč bylo nutné Mil Mi-24 vyměnit; nešlo jen o stáří a díly. Moderní „Vipery“ mají mnohem lepší schopnosti, dokáží snadno operovat v noci a za zhoršené viditelnosti, a jejich výzbroj je mnohem sofistikovanější. Mi-24 rozhodně nemohly odpalovat tak vyspělé protitankové střely jako jsou AGM-114 Hellfire nebo naváděnou verzi střely Hydra 70 APKWS II, což je díky AH-1Z Viper něco, co zvedají sílu českého letectva.

Sovětský bitevní vrtulník Mi-24 nemá ve světě obdobu. Dostal se do výzbroje desítek států, používají ho i obě strany na Ukrajině

To samo pochopitelně tak silné není, má však závazky vůči NATO (stejně jako ono vůči němu), a třeba kompatibilní střely mají do Bell AH-1Z Viper i jiné členské státy. Na scéně se pak objevil ještě třeba italský AW249 Fenice, o němž někteří tvrdí, že mohl být klidně o polovinu levnější než americké stroje, a Ministerstvo obrany ČR tak mohlo výrazně ušetřit – teoreticky ano, jenomže AW249 je stále ještě ve vývoji, kdežto náhrada za Mi-24 byla třeba již nyní.

Jejich koupě byla přitom schválena již před lety, konkrétně v roce 2019, kdy ještě nikdo o budoucí ruské invazi na Ukrajinu nevěděl. Rozhodnutí tak nesouvisí právě s tímto aktem, ačkoliv je pravda, že zamířily Mil Mi-24 namísto do šrotu právě na pomoc „žlutomodré“ zemi.

Článek Sovětské vrtulníky Mi-24 si AČR prostě nechat nemohla – logických důvodů je hned několik, o „pomstu“ Rusku zdaleka nešlo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velký stroj s výzbrojí a výsadkem

Bitevní vrtulník začali ruští konstruktéři vyvíjet v 60. letech 20. století, ale vydali se jinou cestou než tehdejší západní rivalové. Chtěli vytvořit jakési „létající bojové vozidlo pěchoty“, které mělo nést silnou výzbroj sestávající z kulometu nebo kanonu a různých typů střel, případně pum. Zároveň však mělo mít prostor pro poměrně velký výsadek nebo zraněné vojáky. I proto je Mil Mi-24 tak mohutný. Do výzbroje sovětské armády se pak dostal v roce 1972.

📷🇨🇿 Czech-supplied Mi-24 attack helicopters in the service of Ukrainian Air Force. #UkraineRussiaWar #CzechRepublic pic.twitter.com/bhC6xmhRRZ

— MilitaryLand.net (@Militarylandnet) July 9, 2022

Jedním z důvodů, proč se Česko rozhodlo vrtulníků ve prospěch Ukrajiny vzdát, byla jejich zastaralost, kterou šlo oproti strojům dnešních standardů pozorovat ve všech směrech. Vedle toho na ně ale není dostatek náhradních dílů, které jsou vyráběny v Rusku, a Česko navíc kupuje nové víceúčelové i bitevní vrtulníky z USA. Ukrajina tak získala narychlo relevantní pomoc, jíž může použít k podpoře pozemních jednotek. České stroje byly přitom opakovaně zachyceny, jak pálí po ruských jednotkách na bojišti, což je jejich hlavní bojový úkol.

Italský vrtulník AW249 Fenice mohl být vhodnou a levnější alternativou pro AČR namísto „Viperů“, ale čekat na něj nešlo

Střely S5 odpaluje Mi-24 z dálky

Vrtulník Mil Mi-24 má v přední čísti zabudovaný kulomet nebo rychlopalný kanon, a na externích nosnících má pak nejčastěji raketnice s neřízenými střelami S5, jichž může nést až 128. Taktika ukrajinských pilotů je přitom taková, že se strojem letí co nejníže nad zemí, aby se tak vyhnuli radarům, a těstě před odpalem vrtulník mírně zvednou, odpálí střely v oblouku a stahují se pryč, aby je nedostihla ruská protivzdušná obrana. Znamená to ale, že jsou rakety nepřesné, a tak spíše slouží k pokrytí nějakého území a morální podpoře jednotek na zemi.

Mi-24 může ale nést i protitankové střely, i když starších konstrukcí, jejichž použití je tak dnes omezené. Vedle toho pak může shazovat i pumy, ale jejich svrhávání těsně nad bojovou linií nebo za ní by bylo extrémně riskantní, a podle všeho tak Ukrajinci české vrtulníky takto nepoužívají. Názory na ně se přitom různí – zatímco někteří je považují za „staré křápy“, které už dávno neměly být ve výzbroji jakékoliv země, která se hlásí k Západu, jiné si jich cení pro relativní jednoduchost, odolnost i palebnou sílu. Zastaralé nicméně jsou, o tom žádná.

Americké bitevní vrtulníky AH-1Z Viper pro AČR jsou velkou posilou, letectvo získává snáze opravitelné moderní stroje světové úrovně

Asi všechny moderní vrtulníky jsou dnes výrazně lepší, ostatně i sama Ruská federace využívá například Kamov Ka-52 Alligator, ačkoliv ho zdaleka nemá v počtech, jaké by chtěla nebo potřebovala. Vrtulníky Mil Mi-24 (ani jemu podobné) tak nejspíše ze scény ještě hodně dlouho nezmizí. A možná, že až do Česka dorazí další vrtulníky z USA, pošle ministerstvo obrany na podporu napadené zemi i zbylé stroje, které již používat neplánuje.

Článek České vrtulníky Mil Mi-24 na Ukrajině stále válí: jsou to sice „staré křápy“, ale vojáky dokáží podpořit střelami i morálně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.