Dvacet tři patnáct na sloupském zámku

Podle zápisu ve farní kronice obce Sloup, na který v roce 2015 veřejně upozornil historik Jiří Padevět v časopise Vesmír, se střelba ozvala kolem 23:15. Pachatel je v různých pramenech veden pod jménem Petr Nimovič nebo Petr Klimovič Nazarenko, ani v patronymiku se zdroje neshodnou. Jisté je jádro příběhu: staršina Rudé armády, opilý, ozbrojený, vnikl do soukromých prostor zámku a napadl hraběnku. Kaspar Preysing, správce zámku a příslušník starého bavorského šlechtického rodu, se postavil mezi svou ženu a útočníka. Alžběta utekla oknem do tmy. Kaspar zůstal ležet na podlaze.

Ráno 10. května přišel exemplární trest. Nazarenkův vlastní velící důstojník ho nechal zastřelit. Jméno důstojníka ani text rozkazu se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat, ale samotný fakt popravy je doložen shodně ve farní kronice i v pozdějších historických textech. Sovětské velení v tomto konkrétním případě jednalo rychle, na rozdíl od mnoha jiných, kde se sexuální násilí vojáků systematicky přehlíželo. Historik Vít Smetana odhaduje, že na území dnešní České republiky mohlo být rudoarmějci znásilněno až dvacet tisíc žen.

Jak se z vraha stal hrdina

Kaspar Preysing byl v tichosti pohřben 11. května 1945 v zámecké kapli sv. Jana Nepomuckého. Jeho jméno se z veřejného prostoru rychle vytratilo. Nazarenkovo tělo čekal opačný osud.

V roce 1948, po únorovém převratu, byly ostatky zastřeleného vojáka exhumovány a slavnostně přeneseny na místní hřbitov. Na hrobě vyrostl náhrobek s nápisem, který dodnes hlásá, že zde odpočívá muž, jenž „padl v boji za svobodu naší velké rodiny“ 9. května 1945. Žádný boj se nekonal. Žádná svoboda se nebránila. Opilý voják se pokusil znásilnit ženu a zavraždil jejího manžela. Přesto z něj komunistická paměťová politika vyrobila osvoboditele s pietním místem.

Kdo konkrétně exhumaci a vztyčení pomníku nařídil, se z dostupných archivních zdrojů nepodařilo zjistit. Kontext je ale jednoznačný: šlo o součást budování sovětského osvoboditelského mýtu, který po roce 1948 systematicky přepisoval válečnou paměť v celém Československu.

Lež, která přežila i pád komunismu

Nejpozoruhodnější na celém příběhu není rok 1948. Je to rok 2025. Nazarenkův hrob je dodnes veden v Centrální evidenci válečných hrobů Ministerstva obrany pod identifikátorem CZE-5106-08214. Kamenný nápis zůstává beze změny. Heroizační text přečkal normalizaci, sametovou revoluci, vstup do NATO i do Evropské unie.

Posun přece jen nastal, ale pouze v doprovodné evidenci. Spolek pro vojenská pietní místa dnes u záznamu o hrobu uvádí poznámku s pravým kontextem: pokus o znásilnění, vražda hraběte, exemplární poprava pachatele. Vzniká tak absurdní rozpor. Kámen říká „hrdina“. Poznámka pod čarou říká „vrah“. Obojí existuje vedle sebe v rámci téhož systému evidence.

O samostatném veřejném pomníku nebo pamětní desce věnované Kasparu Preysingovi se v oficiálních obecních ani státních zdrojích žádný záznam nepodařilo dohledat. Hraběnka Alžběta přežila, zemřela až v roce 1979 v bavorském Freisingu. Její manžel leží v kapli, o které většina návštěvníků Sloupu neví. Jeho vrah má udržovaný hrob na hřbitově.

Co se s tím dá dělat

Nejde jen o symbolickou debatu. Ministerstvo obrany výslovně uvádí, že údaje v evidenci válečných hrobů lze měnit prostřednictvím obce s rozšířenou působností nebo přímo přes ministerstvo. Iniciovat opravu může kdokoli. Fyzická změna náhrobního textu pak spadá pod režim zákona o válečných hrobech a závisí na vlastníkovi hrobového zařízení a provozovateli pohřebiště. Stát vyžaduje dostatečné označení válečného hrobu, nikoli zachování konkrétního nepravdivého nápisu.

Ve zveřejněných zápisech zastupitelstva obce Sloup v Čechách se nepodařilo dohledat usnesení, které by se výslovně zabývalo odstraněním či přepisem Nazarenkova náhrobku. To neznamená, že téma nikdy nezaznělo, jen že veřejně dostupný záznam chybí.

Kaspar Preysing bránil svou ženu a zemřel. Jeho vrah dostal kulku od vlastního velitele ještě téhož rána. Spravedlnost proběhla, a pak ji o tři roky později vymazal nápis na kameni. Ten kámen stojí dodnes.

Článek Český šlechtic zachránil manželku před znásilněním od rudoarmějce, ale zaplatil životem; 40 let jsme vraha oslavovali jako hrdinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kotel, který se rodil z chaosu

Sovětský kolaps u Smolenska nebyl důsledkem jednoho špatného rozkazu. Byl to systémový rozpad, který měl několik vrstev najednou.

Předválečné jednotky Rudé armády na západní hranici byly po prvních týdnech Barbarossy už z velké části zničené, rozbité v kotlích u Białystoku a Minska, kde Wehrmacht zajal přes 340 tisíc mužů. Čerstvé armády, které Stavka posílala do prostoru Smolenska, byly teprve dva až tři týdny po mobilizaci. Neměly sehrané štáby, výcvik doplňků byl minimální, logistika nestíhala. Tanky se nasazovaly roztříštěně po malých skupinách místo v koncentrovaných úderech. Spojení mezi velitelstvími selhávalo.

A pak tu byl terén. Prostor mezi Dněprem a Západní Dvinou, kudy vedla osa postupu Skupiny armád Střed, je krajina hustých lesů, bažin a řídkých komunikací. Podle americké vojenské studie o terénních faktorech na východní frontě trpěly dezorientací a zácpami i německé jednotky, pěší svazky pochodovaly po lesních stezkách na hranici vyčerpání, závislé na několika málo průjezdných silnicích. Pro sovětské divize s rozbitým štábním a topografickým zabezpečením to znamenalo, že celé svazky ztrácely kontakt s nadřízenými, s vedlejšími jednotkami, se zásobováním. V nepřehledném terénu se pohyb měnil v tápání.

Německá mašinérie: ne odvaha, ale souhra

Wehrmacht u Smolenska nevyhrával hrdinstvím jednotlivců. Vyhrával operačním systémem, který v létě 1941 fungoval lépe než cokoli, co proti němu stálo.

Klíčová byla kombinace:

• Tankové klíny 2. tankové skupiny Heinze Guderiana a 3. tankové skupiny Hermanna Hotha, které prováděly hluboké obchvaty a trhaly sovětskou frontu na izolované kapsy.
• Letecká podpora, mezi 14. a 16. červencem provedlo Luftwaffe asi 1 500 bojových letů, ve druhé polovině července přes 12 500. Střemhlavé bombardéry Ju 87 Stuka ničily sovětské tankové kolony ještě na přísunových trasách.
• Pěchota a dělostřelectvo, které po průniku tanků sevřely kotel a blokovaly koridory úniku kulometnou a protitankovou palbou.

Výsledek v číslech byl zdrcující. Podle přehledu World History Encyclopedia Sověti ve smolenském kotli ztratili kolem 300 tisíc zajatých, přes 3 200 tanků, 3 120 děl a téměř 1 100 letadel. Další oddělený kotel přidal dalších asi 38 tisíc zajatců. Na papíře to vypadalo jako opakování Minska.

Protiútoky, které nedávaly smysl, a přesto ho měly

Stavka reagovala na německý průlom tím, co měla: házela do boje další a další armády, prakticky za pochodu. Jedním z největších raných protiúderů byla Lepelská operace, do které Sověti nasadili přes dva tisíce tanků. Skončila bez operačního průlomu, s těžkými ztrátami a bez změny iniciativy. Typický výsledek pro léto 1941.

Maršál Timošenko, který velel sovětským silám v prostoru, musel vědět, že učebnicový průlom kotle je nereálný. Ale protiútoky měly jiný účel. Vázaly německé tankové skupiny, udržovaly koridory pro únik části obklíčených sil a kupovaly čas. Historik David Glantz ve své studii Barbarossa Derailed interpretuje sovětskou reakci jako vědomou strategii opotřebení Skupiny armád Střed, ne jako snahu o rozhodné vítězství, ale jako snahu donutit Němce platit za každý kilometr.

Část obklíčených sil, řádově desítky tisíc vojáků, skutečně unikla a mohla být znovu nasazena. Obklíčené posádky v Mogilevu a samotném Smolensku odmítaly kapitulovat a vázaly německé síly, které mohly být jinde. Rudá armáda ještě neuměla bojovat moderní válku. Ale už uměla klást odpor, který Wehrmacht nečekal.

Vítězství, které neslo zárodek porážky

Němci Smolensk dobyli. Ale David Stahel v kapitole o smolenské bitvě v knize Operation Barbarossa and Germany’s Defeat in the East ukazuje, co za to zaplatili: motorizované divize „zcela opotřebené“, roztažené do izolovaných směrů, bez schopnosti koncentrace. Mnoho panzerových divizí kleslo pod 50 % tabulkových stavů. Skupina armád Střed ztratila kolem 200 tisíc mužů a 1 300 tanků.

Hitler po Smolensku pochod na Moskvu odložil a stočil síly na jih, k Ukrajině. To rozhodnutí dodnes historici rozebírají jako jeden z klíčových momentů celé války. Ale jeho kořeny leží v prostém faktu: Smolensk ukázal, že sovětský odpor neroste slabší, ale silnější, a že Wehrmacht nemá dost sil, aby postupoval všemi směry najednou.

Co se Rudá armáda naučila za cenu krve

Smolensk potvrdil, že roztříštěné protiútoky bez souhry zbraní, bez fungujícího spojení a bez koncentrace dělostřelectva vedou ke katastrofě. Sovětské velení z toho začalo vyvozovat důsledky, pomalu, bolestivě, ale měřitelně. Už sama skutečnost, že tatáž armáda, která v červenci u Smolenska ztrácela celé divize v lesích, dokázala v prosinci zastavit Wehrmacht před Moskvou, ukazuje rychlost učení pod existenčním tlakem.

Smolenský kotel byl pro Rudou armádu katastrofa. Pro Wehrmacht to bylo poslední velké vítězství, které ještě vypadalo jako blitzkrieg. Další už ne.

Článek Smolensk (1941): „Chaos a zmatek.“ Sovětské divize bloudily v lesích bez map, zatímco je Němci kosili jako králíky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pláže, které pohltily celé roty

Sovětské velení rozptýlilo síly do řady oddělených výsadků na obou stranách Kerčského poloostrova. Na azovské straně se vojáci vylodili u mysů Zjuk, Tarchan a Chroni, na jižní straně u Kamyš-Burunu, Eltigenu a Starého Karantinu. Právě jižní úseky se staly nejkrvavějšími. Německé pozice 46. pěší divize tam seděly na vyvýšeninách s přímým výhledem na pláže; kulomety a minomety rozbíjely čluny ještě před dosednutím. Z 5 200 mužů určených pro Kamyš-Burun se na břeh dostalo jen 2 175. Zhruba polovina z nich byla rozprášena nebo zničena do rána.

Severní úseky dopadly o něco lépe. U Bulganackého zálivu se podařilo vysadit přes 1 400 mužů, tři tanky a děla. Opěrný bod tam přežil i německé protiútoky a udržel se. Rozdíl dělaly terén, možnost vyložit těžkou techniku a menší palebná dominance obránců. U mysu Tarchan ale šel ke dnu transportní člun „Vorošilov“ s asi 450 vojáky na palubě. Přesné rozdělení ztrát na utopené, umrzlé a zabité palbou prameny většinou nerozlišují; zimní Kerčský průliv si vybíral daň všemi způsoby najednou.

Feodosie: úspěch, který nikdo nerozvinul

Taktický zlom přišel 29. prosince, když se 44. armáda vylodila přímo v přístavu Feodosie. Tentokrát šlo o skutečné překvapení. Velitel německého XLII. armádního sboru Hans von Sponeck dostal hlášení o hrozícím odříznutí svých sil na Parpačské šíji a bez Mansteinova souhlasu nařídil okamžitý ústup z poloostrova. Manstein se pokusil rozkaz zrušit, ale Sponeckovo rozhodnutí už běželo. Za neposlušnost byl Sponeck zbaven velení a postaven před válečný soud; v roce 1944 byl popraven.

Feodosie otevřela Sovětům prostor, který mohli proměnit v průlom směrem do nitra Krymu. Neproměnili. Vykládka postupovala extrémně pomalu, některé velitele se nepodařilo vysadit s jejich jednotkami, spojení mezi výsadky selhávalo. Moment překvapení se rozplynul dřív, než ho kdokoli stačil využít. Do 2. ledna 1942 se operace proměnila ve statickou obranu. Podle sovětských součtů stála vyloďovací fáze 41 935 mužů, z toho 32 453 nenahraditelných ztrát.

Od prosincového výsadku ke květnové katastrofě

Krátkodobě výsadek splnil jeden cíl: odtáhl část německých sil od Sevastopolu a přerušil Mansteinův prosincový tlak na obléhanou pevnost. Jenže Kerčský poloostrov se stal pastí. Krymská fronta pod velením generála Kozlova a politického komisaře Mechlise podnikla na přelomu zimy a jara sérii neúspěšných ofenziv na Parpačské šíji, aniž vybudovala obranu do hloubky.

8. května 1942 udeřil Manstein operací Trappenjagd. Drtivá letecká podpora Richthofenova VIII. leteckého sboru rozbila jižní sektor 44. armády, průlom přišel bez skutečné hloubkové obrany a sovětský ústup za Turecký val se opozdil o dva dny. Výsledek byl zdrcující: podle americké armádní historie padlo do německého zajetí 170 000 sovětských vojáků. Sovětské prameny uvádějí 176 000 celkových ztrát. Květnová porážka byla řádově větší než krvavý prosincový výsadek, a z vojenského hlediska rozhodující.

Stalin hledá viníky

Směrnice Stavky č. 155452 ze 4. června 1942 je neobvykle otevřený dokument. Jmenuje Kozlova, Mechlise i další velitele a obviňuje je z „nepochopení povahy moderní války“. Fronta neměla druhé a třetí sledy, velení ztratilo spojení, součinnost s letectvem neexistovala. Mechlis byl odvolán z funkcí zástupce lidového komisaře obrany a šéfa hlavní politické správy a degradován. Kozlov přišel o velení fronty a byl snížen z generálporučíka na generálmajora.

Dokument je pozoruhodný tím, co nepřiznává. Systémový problém, že Sověti spustili největší amfibickou operaci války prostředky, které na ni technicky ani velitelsky nestačily, zůstává mezi řádky. Existuje sovětská poválečná štábní studie operace, jejíž anglický překlad uchovává archiv U.S. Naval War College. I ta ale hledá viníky spíš mezi lidmi než v doktríně.

Co Kerč stála a co vzala

Po květnové porážce získal Manstein volné síly a mohl dokončit útok na Sevastopol. Krym zůstal v německých rukou až do roku 1944. Prosincový výsadek, který měl poloostrov osvobodit, nakonec jen prodloužil jeho utrpení.

Vojáky na kerčských plážích nezabila jen německá palba. Zabilo je rozhodnutí provést obrovskou operaci s rybářskými čluny místo vyloďovacích plavidel, s roztříštěným plánem místo soustředěného úderu, s komisařem místo velitele. Ledová voda Kerčského průlivu byla jen posledním článkem řetězu, který začínal daleko od břehu.

Článek Vylodění na Kerči skončilo pro Sověty masakrem. Vojáci skákali do ledové vody přímo pod německé kulomety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Armáda, která v roce 1941 nebyla „prvotřídní bojovou silou“

Sám Stalin v Teheránu přiznal víc než jen závislost na amerických strojích. V zápisech z konference otevřeně řekl, že po německém útoku v červnu 1941 „nebylo možné říci, že Rudá armáda byla prvotřídní bojující silou“. Reorganizace po katastrofální zimní válce s Finskem nestačila. Čistky velitelského sboru z konce třicátých let, špatná organizace, ztráta průmyslových oblastí na západě země a kolaps dopravní infrastruktury, to vše vytvořilo situaci, kterou zkratka „rozklad“ vystihuje přesněji, než by se mohlo zdát.

Nejde o popření odvahy milionů sovětských vojáků. Jde o to, že odvaha bez paliva, bez nákladních aut, bez radiostanic a bez výbušnin válku nevyhrává. A právě tyto položky Rudá armáda v prvních dvou letech války zoufale postrádala.

Co přesně Amerika poslala

Čísla z přehledu National Park Service a analýzy RFE/RL ukazují rozsah, který se těžko bagatelizuje:

• 427 000 nákladních aut a jeepů, téměř třetina všech vozidel Rudé armády na konci války
• Skoro 15 000 letadel, z toho asi 8 000 předaných vzdušnou trasou přes Aljašku a Sibiř
• 13 000 bojových vozidel
• Téměř 2 000 lokomotiv a skoro polovina kolejnic používaných SSSR během války
• Více než třetina sovětských výbušnin
• 55 % veškerého hliníku spotřebovaného sovětským průmyslem
• Přes 80 % mědi
• Letecký benzín odpovídající 57 % vlastní sovětské produkce

K tomu radiostanice, průmyslové stroje, obuv a potraviny. Celková hodnota: přibližně 11 miliard tehdejších dolarů. Americká delegace cestou do Teheránu sama pozorovala z vlaku kolony a vlaky s materiálem, které proudily z Perského zálivu přes Írán do Sovětského svazu.

Proč nejde jen o tanky, ale hlavně o logistiku

České historické výklady po roce 1989, ať už na portálu Fronta.cz nebo v analýzách Armywebu, se shodují v jednom klíčovém akcentu: rozhodující nebyl počet dodaných tanků nebo letadel. Rozhodující byla doprava, týl a spojení. Bez amerických lokomotiv a kolejnic by sovětské železnice nedokázaly přesouvat zálohy rychlostí potřebnou pro hluboké operace v letech 1943, 1944 a 1945. Bez Studebakekerů a Dodgů by pěchota zůstávala pěší. Bez radiostanic by koordinace mnohamilionových front zůstávala na úrovni první světové války.

Právě tady leží jádro sporu. SSSR možná nemusel padnout, mohl by se bránit, vyčerpávat protivníka, držet linii. Ale přejít od obrany k bleskové sérii ofenziv, které donesly Rudou armádu z Kurska do Berlína? Bez západní logistické páteře je to scénář, který sami sovětští velitelé považovali za nereálný.

Mýtus, který přežil Stalina i Sovětský svaz

Chruščov ve svých memoárech napsal, že Stalin mu opakovaně říkal totéž, co pronesl v Teheránu. A dodal: „O tom se oficiálně nemluví.“ Existuje i archivně doložené memorandum předsedy KGB Semičastného z června 1963, které zaznamenává podobné výroky maršála Žukova.

A přesto: 30. dubna 2025 mluvčí Kremlu Peskov prohlásil, že Lend-Lease byl sice cenný, ale Sovětský svaz by vyhrál i bez něj. Stejná linie jako v roce 1948. Stejný účel, udržet obraz země, která nikdy nikoho nepotřebovala.

Nacismus porazila koalice. Sovětský svaz nesl hlavní pozemní břemeno a zaplatil nejvyšší cenu v krvi. Spojené státy a Británie dodaly průmyslovou, dopravní a materiální páteř, bez které by ta krev tekla déle, víc, a možná marně. Stalin to věděl. Řekl to nahlas. A pak se to nesmělo opakovat.

Článek Rudá armáda byla v rozkladu, bez extrémní americké pomoci by ani nepřejela hranice Ruska. Už Stalin to přiznal mezi čtyřma očima se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj probíhal ještě za Výmaru

Nebelwerfer začali němečtí odborníci pod vedením Rudolfa Nebela vyvíjet již v roce 1927. Nebel byl sice po roce 1934 z výzkumu vyloučen, ale jeho jméno – česky „mlha“ – zůstalo, a jeho dílo je známo jako „Pokladač mlhy“. Rakety měly oficiálně sloužit k zamlžování bojiště nebo měst během náletů. Aerosol v nich obsažený šlo nicméně snadno zaměnit za bojový plyn. Takovou zbraň však mělo Německo přísně zakázáno Versaillskou smlouvou.

Velké ruské válečné lodě pod palbou kritiky. Torpédoborce třídy Udaloj ukazují slabost, od níž dává i Kreml ruce pryč

První prototyp rakety byl hotov v roce 1934. Odpalovací zařízení připomínalo granátomet a bylo zavedeno jen několik kusů, ale koncepce rakety zůstala do budoucna zachována. Od sovětské, ale i americké konkurence se značně lišila – hlavici tvořil aerodynamický kryt, za nímž bylo tělo s pomalu hořícím palivem, které tvořil černý nebo lisovaný diglykolový prach.

iZdroj fotografie: Public Domain

Tělo rakety bylo zakončeno 28 mírně zešikmenými tryskami, které ji nejenom hnaly vpřed, ale také zajišťovaly její rotaci, a tedy udržovaly její směr a přesnost. Teprve na konci rakety byla bojová hlavice z roznětkou. Nálož měla mít co největší fragmentační sálu a střelu zničit nikoliv při dopadu, ale ještě nad cílem.

První verze měla těžšího nástupce

Oproti konkurenčním raketometům byl Nebelwerfer 41 opravdu těžkou vahou. Střela s průměrem 150 milimetrů měla hmotnost 34,2 kilogramů, z čehož 6,5 kilogramů tvořilo palivo a 2,4 kilogramu vážila výbušná hlavice. Armádní Zpravodaj připomíná, že byly rakety odpalovány elektronicky a převáženy na lafetě z protitankového děla Pak 36.

Ruské tanky T-80BVM mají od roku 2025 zásadní vylepšení, která zvyšují jejich přežití na bojišti

Šest tubusů s raketami o délce 1,3 metru bylo uspořádáno do kruhu připomínajícího bubínek revolveru, a v každé hlavni byly vylisovány tři vodící lišty. Hmotnost prázdného zařízení byla 540 kg, ale s tím, co přišlo, šlo o lehkou váhu. V roce 1942 přišla do služby verze Nebelwerfer 42 ráže 210 mm s raketou vážící 110 kg s hlavicí 38,6 kg. Kvůli hmotnosti měl její přepravník jen 5 tubusů, a po vložení speciální vložky z něj šlo odpalovat i 150mm rakety.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Dostřel se pohyboval od 200 do 7 900 metrů, a v ideálních podmínkách dokázala dobře vycvičená posádka znovu nabít za 90 sekund (těžkou verzi za 5 minut). K dispozici byly fragmentační, zápalné, chemické (tedy i mlhotvorné) a propagandistické (obsahující letáky) hlavice. Pro 21cm verzi nicméně vznikly jenom fragmentační a osádku tvořili čtyři muži.

Na Kaťušu německá Nebelwerfer neměl

Výroba v letech 1940 až 1945 dala vzniknout celkem 5 789 raketometům Nebelwerfer 41 a 1 487 těžším Nebelwerfer 42. Z druhého typu vycházela i letecká raketa, která měla rozhánět spojenecké bombardovací svazy. V praxi však Werfer-Granate 21 naprosto selhal a Luftwaffe se jej brzy zbavila. Na zemi pak „Pozemní Stuka“, jak jí přezdívali Němci, vcelku uspěla.

S opakovačkou Mannlicher M1895 šli naši pradědečkové do velké války. Brzy ji začali proklínat, ČSR se jí chtěla všemožně zbavit

Byla vysoce účinná proti pěchotě, lehkým a plošným cílům. Němci mluvili o „změkčení pozic nepřítele“. Rakety však měly velký rozptyl a nešlo s nimi vést, na rozdíl od BM-13 Kaťuša, přesnou bodovou palbu, a nebyly ani účinné proti tankům. Sověti jí přezdívali Išák (osel), neboť jim připomínal jeho hýkání, a západní Spojenci zase Screaming Mimi (vřeštící mimino).

iZdroj fotografie: Public Domain

Velkou nevýhodou Nebelwelferu byla nízká mobilita a čtvrt kilometru dlouhá dýmová stopa, která po jeho použití vznikala. Místo odpalu se tak stalo okamžitě cílem palby protivníka, kvůli čemuž měly mnohé jednotky 100% ztráty a musely být několikrát znovu zformovány. Na polopásovem podvozku Opel Maultier proto vznikl pancéřovaný Panzerwerfer, který byl značně přetížený a v terénu zapadal. Jeden kus Nebelwerferu vlastní i muzeum v Lešanech.

Článek Německý Nebelwerfer 41 zvaný „kvílející smrt“ demoralizoval Rudou armádu i západní Spojence. Horší už byla jen Kaťuša se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vojáci SSSR připomínali komunismus i po jeho pádu

Ač byla Československá socialistická republika od roku 1989 politicky svobodná a po desítkách let tvrdé diktatury zažívala demokracii, až 21. června 1991, když oficiálně odešel poslední sovětský voják, se skutečně zbavila všech symbolů a nástrojů podřízenosti Moskvě. Zemi opustily desetitisíce vojáků, přes tisíc tanků a další techniky tzv. Střední skupiny vojsky:

• 73 500 vojáků a 39 000 jejich rodinných příslušníků
• 1 220 tanků
• 2 500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů
• 105 letounů a 175 vrtulníků
• 95 000 tun munice

Nutno zdůraznit, že sovětská vojska zůstávala po sametové revoluci v roce 1989 na území ČSSR „sine legitimitate“, tedy nelegitimně, potvrzuje Wikipedia s tím, že během toho země zažívala společenský, kulturní, morální, duchovní a ekologický úpadek i ekonomickou stagnaci. Kdo by chtěl namítat, že za komunistů bylo lépe, musí to Armádní Zpravodaj rozporovat.

Zvěrstvo sovětské NKVD a Směrš, které si Čechoslováci nezasloužili. Na 3 000 jich po 2. světové válce odvlekli do gulagů, kde mnozí zemřeli

Je pravdou, že měli „všichni kde bydlet a pracovat“, ale všeobecně byla úroveň života nízká a na lidech nezáleželo – ve zkratce, stačí se podívat do současného Ruska (a dále než do Moskvy, která je logicky jakožto hlavní město modernizována) a bývalých zemí SSSR, v nichž stále převládají původní myšlenky a režimy podobné tomu komunistickému.

Částečný odsun sovětských vojsk z ČSSR proběhl už v letech 1988, kdy se stáhla 122. raketová brigáda vyzbrojená balistickými raketami OTR-22 Temp-S sídlící ve vojenském újezdu Libavá, a další odchod následoval v roce 1989 po 10% snížení stavů vojáků ve střední Evropě také 4 prapory (vzdušný výsadkový, automobilní, ženijní a chemické ochrany).

6 největších vítězství Rudé armády a celého SSSR za 2. světové války. Připomínka, co srazilo nacistické Německo na kolena

Nutno připomenout, že vpád sovětských vojsk do ČSSR později mnoho zemí odsoudilo a označilo za neopodstatněné, což vyvolalo jednání o jejich postupném odsunu, uvádí univerzita obrany. Den odchodu okupačních vojsk byl přitom přidán mezi významné dny teprve nedávno – poslanecká sněmovna ho schválila 02. března 2025 a přiřadila mu právě 25. červen (tehdy mimochodem zavedla i 27. květen jako Den národního vzdoru).

Dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o odchodu sovětských vojsk z území Československé socialistické republiky nařizovala odsun po etapách, z nichž první skončila 31. května 1990, druhá 31. prosince 1990, a třetí 30. června 1991. Když pak konečně sovětská vojska odjela, čekal zemi obrat k lepšímu – mnozí by sice nesouhlasili, ale to je na jinou debatu.

Ukrajinská povstalecká armáda čili banderovci: nebyli to nacisté, ale nacionalisté s krví na rukou. Pověst jim zničil i SSSR

Jako poslední voják Střední skupiny vojsk odletěl 27. června 1991 symbolicky její velitel Eduard Vorobjov, který zastával hodnost generálplukovníka. Zajímavostí je, že se chtěl zúčastnit rozlučkového koncertu Adieu C. A., ale sovětské vedení mu to zakázalo. Místo něj proto o tři dny dříve odletěla ve vrtulníku figurína, aby na koncert mohl zavítat.

Článek Konečně svobodni: den, kdy odešla poslední sovětská okupační vojska a Československo se „nadechlo“ po odhození okovů komunismu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vojáci trpěli a s dělem nikam nedojeli

Konstrukce SU-76 se 76,2mm kanónem Zis-3 začala již na podzim 1941. Pro zrychlení vývoje byl zvolen podvozek lehkého tanku T-70, který byl sice rychlý, ale pro konstrukci a lafetu děla příliš lehký a nevýkonný. Specialista na pohon tanků Sergej Ginzborg tedy přišel s jiným řešením.

Kladivo sovětských výsadkářů: dělo ASU-57 aka „malý Ferdinand“ se neslavně proslavilo v Československu v roce 1968

Přidal do stroje další šestiválcový motor GAZ-202 s výkonem 51,4 kW (70 koní). Motory byly umístěny na obou stranách a každý měl i vlastní převodovku. Bohužel však bylo vše šito v rychlosti a bez rozmyslu, takže převodovky neměly synchronizaci. Za řidiče byly sice vybíráni statní a zkušení muži, ale moc to nepomáhalo – i oni měli s ovládáním co dělat.

iZdroj fotografie: Bin im Garten / Creative Commons / CC BY-SA

Naplno se to projevilo po přijetí do výzbroje a po prvním použití na frontě u Volchova v lednu 1943. Převodovky se zasekávaly a ničily, a suka, tedy „čubka“, jak vojáci začali stroji přezdívat, nebyla schopna ujet ani pár kilometrů. Řidič trpěl v hluku a posádka se po několika výstřelech dusila, protože nebyl uzavřený bojový prostor odvětráván.

Konstruktér přišel o život, ale SU-76 „ožilo“

Jak už to v SSSR bývalo, musel přijít trest. Ginzburg byl zbaven funkce a převelen k polní technické jednotce, v níž také u Kurska v létě 1943 zahynul. SU-76 mezitím prošlo značným vývojem – motory byly přesunuty vpravo a spřaženy pod jednu rychlostní skříň a hřídel. Kanón tak musel být kvůli tomuto řešení poněkud vychýlen mimo osu vlevo.

Zvěrstvo sovětské NKVD a Směrš, které si Čechoslováci nezasloužili. Na 3 000 jich po 2. světové válce odvlekli do gulagů, kde mnozí zemřeli

Stroj byl dle požadavků armády odlehčen – zmizel strop, což vyřešilo i problém s větráním, a síla bočního pancíře zeslabena. Celková hmotnost tak klesla z 11,2 na 10,5 tun. To spolu s úpravami podvozku vedlo ke zvýšení průchodnosti terénem, díky čemuž se čubky stal „Ferdinand s holým zadkem“ (dle podobnosti s německým strojem) nebo „Kolombína“.  

iZdroj fotografie: Public Domain

Vzniklá verze nesla označení SU-76M; měřila 4,97 m na délku, 2,72 m na šířku a 2,10 m na výšku. Hbitý „Ferdinand“ zvládl na silnici rychlost i 45 km/h a s plnou zásobou 450 litrů benzínu dojel až do vzdálenosti 250 km. Jeho posádku tvořili čtyři muži – jediný řidič přitom seděl v trupu, kde bylo kvůli neizolovaným motorům pekelné vedro. Zbytek posádky (velitel, střelec a nabíječ) měli svoji pozici v otevřené pevné věži.

Jediný Tiger ruskému dělu odolával

Jak se ukázalo, otevřená věž měla i svoje výhody. V případě nouze šlo ze stroje velmi rychle vyskočit a snadno se šlo dohodnout s okolní pěchotou. Problém bylo ovšem počasí, jemuž byla posádka vystavena, a případná palba nepřítele z ručních zbraní, před níž zůstala nechráněna. Ale přesto bylo mezi léty 1942 a 1945 vyrobeno celkem 14 292 kusů SU-76 všech verzí.

Poslední bitvu 2. světové války v Evropě musela Rudá armáda vybojovat 4 dny po konci války. Němci se děsili sovětského zajetí

Hlavní prací SU-76 byla podpora pěchoty. Hvězdnou chvílí pro ně byla operace Bagration v roce 1944, kterou Armádní Zpravodaj zařadil mezi největší vítězství SSSR v druhé světové válce. Vyjížděly totiž z bažin v Bělorusku v týlu nepřítele, kde ho drtily palbou z kanonů Zis-3 se zásobou 60 granátu – prorazit dokázaly víceméně všechny z nich, včetně těžkých. Pouze na Tigra, který byl nejlepším tankem války, si mohly troufnout až zblízka, případně z boku nebo zezadu. S koncem války a rozšířením panzerfaustů však ztrát přibývalo.

iZdroj fotografie: Roman Mifek / Creative Commons / CC BY-SA

Během bojů měli SU-76 ve výzbroji jenom Sověti a Poláci, ale po jejich konci je Moskva svým přátelům rozdávala darem. Mnoho z nich se tak ocitlo v Albánii, Jugoslávii, na Kubě nebo v Rumunsku, a v řadách vojsk KLDR a Vietnamu dokonce samochodky bojovaly. Překvapivě nejdéle sloužily v NDR, a to až do počátku 70. let 20. století. V Československu pak krátce sloužila asi padesátka SU-76M pod označením LSD-76 (jeden kus je zachován v Lešanech).

Článek Postrach Němců byl zprvu postrachem ruských posádek. Samochodka „suka“ SU-76M projela do týlu Němců a zničila jim jakýkoliv tank se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bitva o Moskvu (říjen 1941 – leden 1942)

První velký neúspěch nacistického Německa ve 2. světové válce. Wehrmacht vyzbrojený tanky jako Panzer III a Panzer IV se pokusil dobýt sovětské hlavní město, ale byl zastaven houževnatým odporem Rudé armády, která nasadila např. tanky T-34. K rozhodujícímu obratu přispěl i příchod zimy a posily ze Sibiře. Americký historik David M. Glantz uvádí podle Wikipedie ztráty sovětské armády 658 279 pro samotnou obrannou fázi, plus 370 955 pro zimní protiofenzívu. Wehrmacht měl mít 35 757 mrtvých v boji, 128 716 zraněných a 9 721 nezvěstných. Vítězství u Moskvy však posílilo morálku SSSR a zlomilo mýtus o neporazitelnosti německé armády.

Jak přelstil Stalin v bitvě o Moskvu Hitlera? Vítěz určil budoucnost Evropy

Obléhání Leningradu (září 1941 – leden 1944)

Jedno nejdelších a nejtragičtějších obléhání 2. světové války, které začala prolamovat až operace Jiskra roku 1943. Trvalo 872 dní a způsobilo smrt až milionu civilistů, převážně hladem a zimou. Ani přes odříznuté zásobování město nikdy nepadlo, občas se ho navíc dařilo zásobovat přes Ladožské jezero („cesta života“). Bitva vázala značné německé síly a stala se symbolem sovětské houževnatosti a odolnosti. Smrt nakonec našly až 2 miliony civilistů, a další statisíce byly raněné a nemocné, uvádí Wikipedia. Vítězství posílilo morálku a přispělo k obratu ve válce.

Obležení Leningradu bylo jako scéna z hororu. Kanibalismus, kam se podíváš. Jediná cesta pro zásoby spěla k nevyhnutelnému

Bitva o Stalingrad (srpen 1942 – únor 1943)

Rozhodující střetnutí mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. V krvavých bojích ve městě i jeho okolí padlo přes 300 000 Němců a až milion sovětských vojáků. Sověti nasadili tanky T-34 a KV-1, Němci zase Panzer IV a StuG III. Po obklíčení německé 6. armády v rámci operace Uran byla donucena kapitulovat. Bitva znamenala zásadní zlom – Němci utrpěli drtivou porážku, SSSR získal strategickou převahu a začal postup na západ, uvádí Britannica.

Po kapitulaci maršála Pauluse se v troskách Stalingradu ještě bránilo 10 000 vojáků až do začátku března

Bitva u Kursku (červenec–srpen 1943)

Největší tanková bitva 2. světové války, do níž Němci nasadili asi 2 900 tanků, včetně Pantherů a Tigerů, kdežto Sověti kolem 5 000 tanků, např. T-34 a KV-1. Obě strany v ní utrpěly velice těžké ztráty; Němci přišli o více jak 200 000 vojáků a až 1 200 tanků a útočných děl, a oproti tomu Sověti ztratili přes 860 000 vojáků a 6 000 tanků a útočných děl, hodnotí Wikipedia. Bitva skončila i přes velký nepoměr ztrát sovětským vítězstvím a znamenala zlom v celé válce, jelikož Německo přešlo do defenzivy a SSSR získal strategickou iniciativu a už jenom útočilo.

Bitva u Kursku byla poslední šancí, jak zvrátit výsledek 2. světové války. Nacisté bojovali skvěle, ale Sověti s motem „nas mnogo“

Operace Bagration (22. června – 19. srpna 1944)

Jedna z největších ofenziv 2. světové války, kterou zahájil SSSR proti nacistickému Německu. Jejím cílem bylo osvobození Běloruska a zničení německé skupiny armád Střed. Nasadil přes 2 miliony vojáků a tisíce tanků a děl. Výsledkem byla porážka Němců, kteří přišli o více než 400 000 mužů. Sovětské ztráty se odhadují na 180 000. Operace znamenala strategický zlom na východní frontě a otevřela cestu Rudé armádě do Polska a dále k Berlínu, uvádí IWM.

Waffen-SS: z ochranky A. Hitlera se stala jedna z nejobávanějších sil 2. světové války. Ale zdaleka ne všichni byli pověstnou elitou

Bitva o Berlín (duben–květen 1945)

Šlo o poslední velkou bitvu 2. světové války v Evropě. Rudá armáda zcela obklíčila a dobyla hlavní město Třetí říše, čímž definitivně porazila nacistické Německo. Boje byly mimořádně krvavé – na straně Sovětů padlo přes 350 0 000 vojáků, na straně Němců kolem 450 000, zatímco na 300 tisíc civilistů bylo zabito nebo zraněno, uvádí Britannica. Když Adolf Hitler věděl, že je konec, spáchal i se svou ženou 30. dubna sebevraždu a Německo nakonec 8. května 1945 kapitulovalo. Válka v Evropě tak oficiálně skončila, zatímco Japonsko se vzdalo až 15. srpna téhož roku.

Pád Berlína: Rozhodující bitva o Říšský sněm zbarvila evropskou metropoli do ruda

Článek 6 největších vítězství Rudé armády a celého SSSR za 2. světové války. Připomínka, co srazilo nacistické Německo na kolena se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Němci nechtěli do sovětského zajetí

Podmínky podepsané kapitulace byly jasné a říkaly, že po zastavení bojů 8. května 1945 se mají vojáci vzdát té armádě, do jejíž kompetence daný prostor spadá, vysvětluje Wikipedia. Většina území Čech byla přiotm po dohodě spojenců prostorem spadajícím pod sovětskou Rudou armádu. Té se ale Němci pochopitelně vzdát nechtěli, neboť věděli, jak se zajatci zachází. Na léta končili v pracovních táborech po celém SSSR a mnozí se domů nevrátili. Největším přáním Němců proto bylo, aby je na západě Čech zajali Američané.

#OTD in 1945, SS-Gruppenführer Pückler-Burghauss signed the capitulation of Army Group Centre in Rakovice in the presence of US and Soviet forces. 6000 German troops were taken prisoner- the Battle of Slivice was over. Czech partisans hunted fleeing Waffen-SS troops inthe forests pic.twitter.com/DIhCrnTZUI

— Jake Holliday (@J_O_Holliday) May 12, 2020

Na Příbramsku se tak do zajetí chtěly dostat jednotky pod velením generála Carl von Pückler-Burghausse, který se snažil dojednat, aby jeho muži mohli překročit demarkační linii k Američanům. Když byl ale odmítnut, vojáci se zakopali u osady Slivice spadající pod obec Milín. Z jedné strany stáli Američané a okrajově se do bojů zapojili i Vlasovci, ale hlavně se tam hrnuly jednotky hned 3 sovětských frontů a partyzáni z oddílu Smrt fašismu, uvádí na stránkách Obecní úřad Milín. Uprostřed poslední bitvy v Evropě zůstali uvěznění civilisté.

Rudá armáda nasadila i raketomety

Útok na zakopané Němce začal 11. května. Sovětští velitelé do něj nasadili dělostřelectvo a raketomety, čemuž nemohli Němci dlouho odolávat. Příbramské muzeum ve svých materiálech uvádí, že armáda postupovala ze 3 směrů a Němci se nakonec pod jejím tlakem brzy ráno 12. května rozhodli vzdát. V okolí navíc probíhala ještě další sovětská operace zaměřená proti Vlasovcům. Do sovětského zajetí se nakonec mělo dostat kolem 6 tisíc německých vojáků.

12 „asi“ nejlepších tanků 2. světové války: skvěle si vedli Němci, ale Spojenci je slušně potrápili. Tanky hrály klíčovou roli

Jejich velící generál neunesl skutečnost, že se mu nepodařilo své muže dostat k Američanům, a krátce po kapitulaci spáchal sebevraždu. Armádní Zpravodaj se domnívá, že Sověti odvedli zajaté Němce na dlouholeté práce do Sovětského svazu. Na místě posledního střetu vyrostl v roce 1970 památník, který poslední bitvu 2. světové války v Evropě připomíná. Na místě se také konají rekonstrukce střetu lákající tisíce lidí.

Článek Poslední bitvu 2. světové války v Evropě musela Rudá armáda vybojovat 4 dny po konci války. Němci se děsili sovětského zajetí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Masivní zbrojení a početná armáda

Situace na frontě se v roce 1943 změnila, po sérii několika porážek byla německá armáda značně vyčerpaná a měla problém s nahrazováním ztrát, ačkoliv to ještě neznamenalo, že by byla poražena. Sověty naopak některá vítězství povzbudila, ale věděli, že jsou Němci stále nebezpeční. Jejich vojenský průmysl se však rozjel a chrlil zbraně ve vysokých počtech, a další pomoc přicházela od spojenců. Rudá armáda si také osvojila praktické zkušenosti jak s Němci bojovat, a nebyla nezkušenou masou vysílanou od porážky k porážce z roku 1941.

Brutální „Hitlerovi psi na řetězu“: jednotka Feldjägerkorps inspirovaná Stalinem, z níž mělo strach i SS a přežila kapitulaci Německa

Německý polní maršál Erich von Manstein doufal, že se mu podaří sovětské útvary bránící výběžek útoky po křídlech obklíčit, uvádí WarfareHistoryNetwork, kdežto sovětský velitel Georgij Žukov naopak vsadil na připravenou obranu a zálohy, které měly na nepřítele v příhodném okamžiku udeřit. Výsledkem bylo, že zatímco Němci mleli z posledního, Rudoarmějci kopali tisíce kilometrů zákopů a protitankových příkopů, a pokládali miny.

Údaje o silách v nadcházející bitvě se v pramenech liší, nejčastěji podle toho, které jednotky do ní historici počítají. MilitaryTimes uvádí 777 tisíc vojáků, 2 451 tanků a 7 417 děl a minometů na straně Němců, zatímco Sověti vsadili na taktiku „nas mnogo“ (nás hodně), což si mohli vzhledem ke svým lidským zdrojům dovolit, a shromáždili 1,91 milionu vojáků, 5 128 tanků a 31 415 děl a minometů. A měli i více letadel, která mohla podporovat jednotky na zemi.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Na druhou stranu je nutné podotknout, že byli mnozí němečtí vojáci mnohem lépe vycvičení, jelikož se na válku připravovali řadu let, a jejich technika patřila často k tomu nejlepšímu, co mohla bojiště 2. světové války zažít. Vzpomenout můžeme Tiger I, jemuž se nevyrovnalo skoro nic, a který dokázal jediný zničit i 10 tanků, ačkoliv stál proti obrovské přesile. Zejména proto vlastně ani neměl SSSR jinou možnost než poskládat co možná nejvíce vojáků i techniky horších parametrů, protože ve stejných počtech by téměř jistě neuspěl.

Na severu skoro nic, na jihu „úspěch“

Německý úder započal 5. července 1943, a to útokem na severní a jižní křídlo výběžku. Ukázalo se ovšem, že němečtí plánovači schopnosti sovětské obrany podcenili, takže jejich jednotky postoupili v severním směru jenom o několik kilometrů, a už během 5 dní se jejich postup zcela zastavil, uvádí History. Naopak v jižním směru se útok vyvíjel podstatně lépe, německé jednotky tam postoupily o zhruba 80 kilometrů, ovšem 12. července se potom střetly u Prochorovky s připravenými ruskými tankovými divizemi, a „bylo to obrovské“.

Proč po Stalinově smrti nepřevzal SSSR maršál Žukov, všemi milovaný vítěz nad nacismem? Politici se ho báli a opakovaně zrazovali

Rusové spoléhali na lehké tanky T-70, ale hlavně na střední tanky T-34 s dělem ráže 76 mm a šikmým pancířem. V letech 1941 až 1942 dokonce německé protějšky převyšovaly, ale nacisté měli nově těžké tanky Panzerkampfwagen VI Tiger s dělem 88 mm (též Tiger I) a Panzerkampfwagen V Panther s dělem ráže 75 mm. Oproti sovětským tankům byly podstatně silnější a v bitvě 1 vs. 1 vítězily – bylo jich ovšem málo, a druhý zmíněný byl v té době značně poruchový. Museli se proto většinou spoléhat na starší a slabší stroje.

Sověti ztratili mnoho, ale uspěli

Německé jednotky si vedly proti sovětské přesile dobře a dokázaly zničit mnohem více tanků i zlikvidovat více vojáků. History uvádí, že odhady ruských ztrát činí 800 tisíc vojáků (tedy více, než kolik vůbec bylo Němců), kdežto německých kolem 200 tisíc. Jenomže zatímco pro Německo byly téměř nenahraditelné, Rudá armáda měla dostatek zdrojů, aby ztráty nejenom doplnila, ale v dalších měsících ještě zesílila, díky čemuž také mohla převzít iniciativu.

Již 12. července 1943 dostal Erich von Manstein první rozkazy ofenzivu ukončit, a ten den také začaly sovětské protiofenzivy – nejprve severně od Kurského oblouku, a posléze i na jihu. Rudá armáda postupovala, dokud nebyla zastavena, ale podařilo se jí osvobodit některá území včetně Charkova. Německé síly se však od té doby na východní frontě již nezmohly na žádnou velkou ofenzivní operaci, a po většinu času se jenom bránily sovětským útokům.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creactive Commons / CC BY

Ovšem kdyby bývala německá armáda v bitvě u Kursku vyhrála a zmohla se na další rychlou ofenzivu, mohla tím sovětské jednotky demoralizovat a udržovat v nižších počtech, neboť údery na klíčová města a postavení by protivníkovi nejspíše znemožnila nějaké významní sjednocení. Nehledě na možnost zničení nebo získání průmyslových podniků, bez nichž by byla válečná mašinerie SSSR nebyla schopna fungovat.

Kdyby se Němcům takový triumf proti početnější armádě podařil, mohli východní frontu opět posunout až k Moskvě a dobýt i tu, ačkoliv by se tím jejich postup nejspíše na nějakou zastavil. Po mnoha neúspěších v jejich zimním tažení si už jistě byli dobře vědomi, že by se do bojů na rozlehlé a nelítostné Sibiři hned tak pustit nemohli. Nehledě na to, že jim ze západu hrozil útok britské a americké armády – ovšem kdoví, zda by k němu nakonec došlo, kdyby nemohl Třetí říši z východu tlačit Sovětský svaz. Je docela možné, že nakonec ne.

Unikátní barevné filmové záběry Němců z bitvy o Stalingrad vám naženou husí kůži. Krutost té doby neznala mezí

Jak by to potom vypadalo v Evropě, lze jenom těžko domýšlet, ale dnešní podobu by zcela jistě neměla ani vzdáleně. Aby bylo jasno, nacistické skutky tím neobhajuji a ani neomlouvám jimi vyvolanou válku, pouze poukazuji na fakta – ale pokud chce někdo tvrdit, že nacističtí vojáci nepředvedli u Kursku dobrý výkon, měl by se nad sebou zamyslet, zda hodnotí střet jako takový, nebo ho pohání nenávist k nacistům a tím pádem byli vždy nejhorší. Ztratit „pouze“ 200 tisíc vojáků oproti 800 tisícům je prostě mnohem lepší výsledek, navíc proti dvojnásobné přesile.

Článek Bitva u Kursku byla poslední šancí, jak zvrátit výsledek 2. světové války. Nacisté bojovali skvěle, ale Sověti s motem „nas mnogo“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.