Žádná superzbraň, ale propojený ekosystém

Kdo čeká jednu tajnou zázračnou zbraň, bude zklamaný. Skutečná novinka je jinde: americká armáda poprvé v evropském mnohonárodním prostředí testuje levné drony, protidronové prostředky, pasivní senzory, distribuované velení a nástroje umělé inteligence jako jeden propojený celek. Konkrétní výčet technologií, které se na cvičišti objevily, je překvapivě široký:

• FPV a průzkumné drony — systémy Archer FPV a eBee Vision nasazené u OPFOR (jednotka simulující protivníka), validační kurzy pro malý dron RQ-28 ještě před ostrou fází rotace.
• Counter-UAS — ruční rušička DroneBuster jako praktická vrstva obrany proti malým bezpilotním prostředkům.
• Senzorová fúze „Operation Condor“ — akustické, rádiofrekvenční, radarové a infračervené senzory napojené na umělou inteligenci, která automaticky prioritizuje hrozby. Během cvičení bylo podle oficiálních materiálů nasazeno přes 400 bezpilotních systémů napříč šesti velitelstvími.
• BANSHEE — distribuovaná síť pro velení a sdílení dat s minimální elektromagnetickou a fyzickou stopou.
• AI software pro Civil Affairs — nástroj, který překračuje rámec tvrdých zbraní a ukazuje, že budoucí bojiště je i o zpracování dat a reportingu.

Žádný z těchto prvků sám o sobě nepředstavuje revoluci. Revoluce je v tom, že fungují dohromady a zkracují takzvaný kill chain, tedy řetězec od detekce přes rozhodnutí po zásah, při co nejnižší vlastní signatuře.

Proč zrovna Bavorsko, padesát kilometrů od české hranice

Grafenwoehr Training Area leží asi 50 kilometrů západně od hranice s Českou republikou. Hohenfels je necelých sto kilometrů od českého území. Americká armáda netestuje tyto schopnosti v Bavorsku náhodou. Část jednotek už je rotačně nasazena v Polsku a na východním křídle NATO, takže dává smysl ověřovat technologie tam, kde by byly v krizi skutečně použity.

JMRC v Hohenfelsu je jediné evropské bojové výcvikové centrum americké armády. Trénuje se tu v mnohonárodním rámci, v terénu a klimatu střední Evropy, s protivníkem, který simuluje taktiky pozorované na Ukrajině. Právě proto sem armáda umístila i novou jednotku Eerie Company, speciální buňku OPFOR, která používá komerční drony a elektronický boj přesně tak, jak to dělají obě strany konfliktu na východě. Cvičící jednotky tak poprvé v Evropě čelí hrozbě, která není teoretická, ale odvozená z reálného bojiště vzdáleného necelé dva tisíce kilometrů.

Konec bezpečného týlu

Jedna z nejtvrdších lekcí z Ukrajiny zní jednoduše: velké, statické a „hlučné“ velitelské stanoviště je mrtvé stanoviště. Drony, elektronický boj, tepelné a rádiofrekvenční senzory dokážou odhalit a zasáhnout štáb brigády během minut. Americká armáda to ví a Combined Resolve 26-07 je místem, kde na to reaguje.

Systém BANSHEE představuje mobilní, rozptýlené velitelské řešení, které nahrazuje tradiční obří stany plné antén a generátorů. Menší uzel, menší signatura, rychlejší přesun. Odborný článek v armádním periodiku Aviation Digest z března 2026 přímo cituje pozorování z JMRC: velitelská stanoviště, která se nepřesouvala každých několik hodin, byla v simulovaném boji spolehlivě zničena. Příští konflikt bude senzorově transparentní a potrestá každou nehybnost.

Komunikační systém TCVC, který armáda vyvinula jako urgentní reakci na potřebu bezpečných a odolných sítí, přešel od požadavku k prvním dodaným systémům za devět měsíců. To je tempo, které obchází klasické akvizační cykly trvající roky. U komerčních dronů a counter-UAS řešení je horizont nasazení ještě kratší, v řádu měsíců, ne let.

Co to znamená pro Česko a pro Evropu

Česká armáda se Combined Resolve účastnila naposledy prokazatelně v červnu 2024, kdy do Hohenfelsu vyslala 4. brigádní uskupení. Zda se čeští vojáci zapojili i do letošní iterace, se z veřejných zdrojů nepodařilo potvrdit, americká strana uvádí jen souhrnný počet sedmi zemí bez výčtu.

Pro českou bezpečnost je ale podstatnější jiná věc. V bezprostředním strategickém sousedství ČR se mění způsob, jakým NATO plánuje bojovat. Nejdřív se promění taktika, víc dronů, víc pasivních senzorů, víc distribuovaného velení, kratší rozhodovací smyčky. Teprve potom se případně překreslí mapa rozmístění sil. Americká armáda přitom otevřeně počítá s tím, že příští evropský konflikt bude levný na senzory a drony, ale extrémně drahý na chyby ve velení, logistice a maskování.

Rutina, která přestala být rutinní

Combined Resolve je formálně opakovaná série cvičení pro rotačně nasazené síly v Evropě. Obsahově ale iterace 26-07 překročila hranici běžné alianční přípravy. FPV drony jako masová hrozba, detekce ovládacích stanic, akustické senzory převzaté z ukrajinských zkušeností, prioritizace cílů pomocí umělé inteligence v reálném čase, to všechno jsou přímé odpovědi na konkrétní vývoj bojiště, ne abstraktní modernizační plány.

Srovnání s Ukrajinou je přitom poučné i v tom, co zatím chybí. Americká armáda testuje stejné principy, levné drony, pasivní detekci, nízkosignaturní velení, ale v řádově nižší intenzitě, než jakou vidíme na skutečné frontě. Denní ztráty stovek dronů a nepřetržitý elektronický boj v hloubce celé linie se na cvičišti simulovat nedají. Lze ale natrénovat rozhodování pod tlakem dat, rychlost reakce a schopnost přežít první kontakt.

Bavorské lesy v květnu 2026 nejsou frontová linie. Jsou ale nejbližší aproximací toho, jak by vypadal první den velké války v Evropě, a americká armáda chce, aby její brigády ten den přežily.

Článek Američané v Německu testují zbraně budoucnosti pro válku s Ruskem. NATO nikdy nic podobného nezkoušelo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč je „bez výstřelu“ tak důležité

Současná protidronová obrana má jeden zásadní problém: ekonomiku. Levný komerční dron za pár set dolarů dnes dokáže vynutit odpálení rakety, která stojí desítky až stovky tisíc. Při útoku roje desítek dronů se zásobník klasického systému vyprázdní rychleji, než operátor stihne přemýšlet o dalším kroku.

Mikrovlnný efektor tuto rovnici obrací. Každý „výstřel“ spotřebuje jen elektrickou energii, žádná raketa, žádná kanónová munice, žádné doplňování zásobníku uprostřed boje. ThinKom u Alecta přímo uvádí „hluboký zásobník“ a „nízkou cenu na zásah“. Podle zprávy GAO o zbraních směrované energie je právě tato vlastnost klíčová pro obranu proti rojům: širší paprsek HPM může zasáhnout více cílů v jednom kuželu, zatímco laser vyžaduje přesné zamíření na každý dron zvlášť a je citlivější na mlhu nebo zakouření. ThinKom navíc tvrdí, že jeho systém atmosférické podmínky neovlivňují.

A pak je tu rychlost. Mikrovlnný pulz dorazí k cíli v podstatě okamžitě. Proti roji, kde se počet hrozeb mění po sekundách, je to vlastnost, kterou žádná raketa nenabídne.

Ne poprvé, ale jinak

Americká armáda s vysokovýkonným mikrovlnným zářením experimentuje už roky. Letectvo testovalo systém THOR proti rojům dronů přes dva roky. V únoru 2024 se 1. brigáda vícedoménové úkolové skupiny (1st MDTF) stala první jednotkou, která HPM systém reálně zavedla do výzbroje. A v dubnu 2025 proběhl živý test IFPC-HPM v tropickém prostředí Filipín během cvičení Balikatan 25.

Co je u ThinKomova systému nové, je mobilita. Dosavadní HPM řešení chránila pevné pozice, základny, velitelská stanoviště, logistické uzly. Alecto je navržen pro lehká taktická vozidla a pro střelbu za pohybu. Firma ho staví na vlastní anténě VICTS a vysokovýkonné vakuové elektronice, celé řešení má být dostatečně kompaktní pro přesun s manévrovou jednotkou. Právě přesun HPM od statické ochrany k pohyblivým silám je hlavní odlišností, a hlavním důvodem, proč armáda systém zařadila do CDF 26.

Podle informací, které ThinKom poskytl odbornému médiu Army Recognition, byl Alecto během experimentu spárován s radarem EchoShield od firmy Echodyne, kompaktním aktivním elektronicky řízeným polem určeným pro mobilní scénáře. Oficiální armádní text ale konkrétní systémy nejmenuje, takže míra integrace zůstává nepotvrzená z primárního zdroje.

Co mikrovlny umí – a co zatím nevíme

Rozsah účinku HPM se ve veřejných dokumentech pohybuje od „odepření funkce“ přes „narušení“ až po „zničení elektroniky“. ThinKom u Alecta mluví o „nekinetickém hard-kill efektu“ a o schopnosti „okamžitě narušit nebo zničit elektroniku“. Prakticky to znamená, že dron nemusí explodovat, stačí, že ztratí schopnost plnit misi.

Zvlášť zajímavá je účinnost proti dronům řízeným optickým vláknem. Ty se na Ukrajině rozšířily právě proto, že jsou imunní vůči klasickému elektromagnetickému rušení, signál jde po kabelu, ne vzduchem. Jenže HPM nemíří na datový link. Míří na samotnou elektroniku. Firma Epirus v lednu 2026 veřejně oznámila první známý HPM zásah proti dronu řízenému optickým vláknem. Pokud se tento princip potvrdí v širším měřítku, HPM by mohl být relevantnější než jakýkoli rušič právě tam, kde klasické rušení selhává.

Co ale veřejně chybí, je hodně:

• Přesný dosah systému
• Výkon a pulzní charakteristika
• Počet cílů zasažených v jedné salvě
• Míra odolnosti stíněných nebo tvrzených dronů
• Úspěšnost v testech CDF 26

Bez těchto čísel nelze poctivě říct, jak daleko má Alecto k reálnému nasazení. Armáda u jiných HPM řešení už jednotkové zavedení má, ale u ThinKomova systému jde zatím o experimentální validaci, mezi ní a akvizičním rozhodnutím leží měsíce až roky dalších zkoušek.

Vrstva, ne revoluce – a proč to zajímá i Česko

Mikrovlnný systém nenahradí rakety, kanóny ani lasery. Kongresová výzkumná služba i GAO ho řadí jako jednu vrstvu v architektuře, kde každý efektor pokrývá jiný segment hrozeb. Raketa zastaví těžký dron s pancéřováním. Laser spálí optiku průzkumného prostředku. HPM vyřadí elektroniku celého roje najednou. Dohromady tvoří síť, kterou je mnohem těžší přesytit než jakýkoli jednotlivý systém.

Právě tato logika vrstvení se přenáší i do NATO. Armádní Project Flytrap 4.5, organizovaný v Evropě na podzim 2025, testoval cenově dostupná protidronová řešení přímo pro východní křídlo Aliance, přičemž armádní text výslovně zmiňuje zvýšení hodnoty těchto systémů pro možné pořízení zeměmi NATO.

Česká armáda HPM zatím nepořizuje. Posiluje ale přesně ty vrstvy, do nichž by mikrovlnný efektor jednou mohl zapadnout: mobilní SHORAD na vozidlech MARS s RBS 70 NG, pasivní sledovací systém PLESS pro lokalizaci dronů a jejich řídicích stanic, projekt ES-RA pro elektromagnetický boj. Konference protivzdušné obrany 2026 v Praze explicitně volala po jednoduchých, flexibilních a rychle nasaditelných řešeních proti bezpilotním prostředkům. Mikrovlnný efektor na lehkém vozidle tuto definici splňuje téměř dokonale.

Kdo ještě vyvíjí HPM

GAO uvádí, že zbraně směrované energie vyvíjí přes třicet zemí, převážně právě pro protidronové mise. HPM není americká exkluzivita. Je to trend, který se urychluje s každým měsícem ukrajinské války, kde drony za stovky dolarů ničí techniku za miliony.

Právě proto je březnový test v Novém Mexiku důležitější, než by naznačoval jeho experimentální status. Nejde o zázračný paprsek, který vyřeší všechno. Jde o pokus změnit základní aritmetiku moderního bojiště, a dostat tu změnu z laboratoře na korbu terénního vozidla jedoucího s pěchotou.

Článek Americká armáda testuje zbraň, která zneškodní drony bez jediného výstřelu. Stačí jí mikrovlnný paprsek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od pořádkové zbraně k pistoli: tři roky za tři generace

V dubnu 2023 čínská státní média poprvé ukázala přenosnou elektromagnetickou zbraň určenou pro pořádkové síly. Devět cívek, mincovité projektily s nízkou průrazností, vestavěná lithiová baterie na stovky ran a displej hlásící teplotu, stav baterie i střelecký režim, automatický, poloautomatický, dokonce režim brokovnice. Konstruktér Lei Fengqiao z koncernu China South Industries vysvětloval na CCTV, proč je zbraň „méně smrtící“: plochý projektil má menší šanci proniknout tělem.

O dva roky později, v květnu 2025, SCMP popsal další prototyp, tentokrát větší elektromagnetickou pušku, která se zbavila klasického kondenzátorového mezikroku a napájela cívky přímo z lithiových baterií. Deklarovaná kadence: 3 000 ran za minutu. Šlo o demonstraci extrémní rychlopalby, ne o zbraň do ruky vojáka.

Verze z dubna 2026 je jiný příběh. Menší, kompaktnější, s delší hlavní a těžším projektilem než předchůdce. Global Times s odkazem na CCTV tvrdí, že zbraň „dokončila testy“ a „splňuje operační požadavky“. Kadence klesla na 1 000–2 000 ran za minutu, ale v balení, které voják unese.

Čísla, která vypadají impozantně, dokud je nesrovnáte s realitou

Kadence 2 000 ran za minutu zní drtivě. Pro kontext: CZ BREN 2 podle brožury Ministerstva obrany ČR střílí kadencí 850 ± 100 ran za minutu. Lehký kulomet FN Minimi 5,56 MK3 se pohybuje kolem 800 ran za minutu. Čínský coilgun tedy na horní hranici deklarace překonává Minimi zhruba 2,4×.

Jenže cyklická kadence a praktická bojová dávka jsou dvě odlišné disciplíny. U konvenčních zbraní limituje udržitelnou palbu přehřátí hlavně, zásobování municí a fyzická únava střelce. U elektromagnetické zbraně přibývají další brzdy:

• Proud. Vyšší kadence znamená vyšší odběr. Čínský komentátor pro CCTV to řekl přímo: chcete rychlejší projektil, musíte prodloužit elektromagnetickou dráhu, nebo zvýšit proud. Obojí žere energii.
• Teplo. Každý ampér navíc generuje ztráty v cívkách, vodičích i spínací elektronice. Přehledová studie z roku 2025 v Journal of Electromagnetic Analysis and Applications řadí tepelné řízení mezi klíčové nevyřešené problémy magnetických launcherů.
• Baterie. Lithiová baterie má konkrétní energetickou hustotu. Čím víc ran za minutu, tím rychleji se vybije, nebo tím těžší musí být.

Nezávislé ověření, že voják s touto zbraní dokáže udržet kadenci 2 000 ran za minutu déle než krátkou demonstrační dávku, veřejně neexistuje.

Tichá, ale ne neslyšitelná

Čínská média mluví o velmi malém hluku, ne o absolutním tichu. Odpadá exploze prachu, takže zmizí charakteristický výstřel, záblesk i kouř. Zůstává elektrický a mechanický provoz systému. A pokud by projektil překonal rychlost zvuku, vznikl by sonický třesk, veřejné materiály k verzi 2026 tuto otázku neřeší.

Přesto je nízká signatura zásadní. Střelce nelze lokalizovat podle záblesku ani podle vyhozených nábojnic. Pro speciální operace, stealth zásahy nebo pořádkové nasazení v městské zástavbě je to vlastnost, kterou konvenční zbraň nenabídne. Právě tady podle nás leží skutečný potenciál technologie, ne jako náhrada útočné pušky, ale jako specializovaný nástroj pro situace, kde je ticho taktickou výhodou.

Kde je zbytek světa

V otevřeně dostupných zdrojích nemá čínský ruční coilgun přímého konkurenta. Americký komerční GR-1 Anvil byl ještě nedávno limitovaný na přibližně 100 ran za minutu. Námořní railgunový program USA, na kterém námořnictvo pracovalo roky, byl podle zprávy Congressional Research Service pozastaven kolem roku 2021 kvůli integračním a rozpočtovým limitům. Evropští výrobci jako Rheinmetall ve svých veřejných portfoliích prezentují klasické zbraňové stanice, ne ruční elektromagnetické systémy.

To neznamená, že v utajených programech nic neexistuje. Znamená to, že Čína jako jediná tuto technologii systematicky ukazuje světu a posunuje ji z laboratorní kuriozity směrem k něčemu, co se alespoň tváří jako nasaditelný systém.

Ne zbraň zítřka, ale signál dneška

Dá se čekat, že čínský coilgun v dohledné době nevytlačí klasickou pušku z rukou pěšáka. Energetická hustota baterií, chlazení a účinnost cívek jsou problémy, které fyzika zatím řeší pomalu. Ale signál je jasný: Čína z elektromagnetické zbraně cíleně buduje praktický specializovaný nástroj, ne vědeckou demonstraci. A každá další generace je menší, lehčí a blíž k vojákovi.

Článek Čínská budoucnost. Elektromagnetická zbraň pro pěšáky vypálí až 2 000 ran za minutu bez jediného zvuku. Fyzika je její jediný nepřítel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pustý ostrov v ledové oblasti

Nejznámější ruské zařízení pro testování jaderných zbraní, které bylo využíváni už za Sovětského svazu, se nachází na ostrově Nová země. MilIn uvádí, že vedoucí tohoto zařízení deklaroval připravenost tam kdykoliv činnost obnovit. Nová země se nachází v Severním ledovém oceánu a jde o nehostinnou pustinu, na níž zřejmě Rusku moc „nezáleží“. V oblasti byl uskutečněn i největší jaderný výbuch historie o síle 55 megatun, k němuž Rusko zveřejnilo záběry.

Nejsilnější jaderná zbraň v ruském arzenálu je nepředstavitelně silná, jediná by jako nic vymazala všechna krajská města ČR

Jaderné velmoci v posledních desetiletích dodržují tzv. moratorium na zkoušky jaderných zbraní, i když oficiálně nikdy nevstoupilo v platnost, protože ho některé státy nepodepsaly. Mezi nimi byla například Amerika, zatímco ho podepsalo dokonce i Rusko, ale v roce 2023 se od něj rozhodlo odstoupit, uvádí Wikipedia. Hlavním důvodem měla být skutečnost, že Američané toto moratorium neratifikovali, ačkoliv ho dodržují a jaderné testy neprovádí. Rusku tak v testování jaderných zbraní nebrání žádné mezinárodní dohody.

Kreml se nejspíše do testování nepustí

Ruské ministerstvo zahraničí tvrdí, že se k obnovení jaderných testů nechystá. Údajně by tak učinila pouze v případě, že by jaderné testy obnovila Amerika, uvádí NewsWeek. A možná na tom bude něco pravdy, jelikož zahájit opětovně jaderné testování by bylo podle mě dvousečné. Mohlo by samozřejmě demonstrovat, že Rusko myslí výhrůžky vážně, ale na druhou stranu by to ve světě vyvolalo reakci a mohlo zhoršit jeho postavení u zemí, které vůči němu dnes nejsou příliš kritické. Zvláště klíčová by mohla být pozice sousední Číny.

Testy by také mohly vést k reakci Spojených států amerických, případně jiných jaderných velmocí. DefenceNews sice nepředpokládá, že by se rozhodla jaderné testy obnovit, protože k tomu není důvod a vyvolalo by to negativní reakci mezinárodní veřejnosti. Navíc by pro Rusko byly nejspíše horší další reakce, například rozmístění jaderných zbraní u jeho hranic, třeba v Polsku, které po tom dlouhodobě volá. A možností by bylo také nasazení nových jaderných střel SLCM-Ns s plochou dráhou letu na plavidla amerického námořnictva.

Článek Kdyby Rusko začalo po dlouhé době opět testovat jaderné zbraně, spíše by si přitížilo. I když ho k tomu „postrčila“ Amerika se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Izrael už testuje lasery delší dobu

Laserová obrana není ve výbavě Izraele ničím výjimečným, nejznámější je systém Iron Beam, což je pozemní laserový systém vybavený radarem a lasery od firmy Rafael. Měl by být schopen ničit drony, rakety nebo minometné granáty do vzdálenosti až 10 kilometrů. Využívá k tomu lasery o výkonu přes 100 kW (třeba Velká Británie má účinný laser „Dračí oheň“ s polovičním výkonem), a ačkoliv byl systém opakovaně úspěšně otestovaný, operačně zatím nasazený není. K tomu by mohlo dojít zhruba v roce 2024 nebo 2025.

V úvodu zmíněný HPL-WS je však jiný systém vyvíjený společností Elbit. Na rozdíl od Iron Beam není pozemní, test z roku 2021 provedený výrobcem ve spolupráci s ministerstvem obrany ukazuje, že ho lze umístit do letadla. V tomto případě byl použit obyčejný letoun Cessna; laser a zdroj jeho energie je totiž tak malý, že se vtěsnal do prostoru jednomotorového vrtulového letadla. Dává mu to nesmírnou mobilitu, protože v případě potřeby by mohla být letadla s lasery rychle vyslána v podstatě kamkoliv.

V provedeném testu zvolili operátoři za svůj cíl drony, jichž zvládli z oblohy sestřelit hned několik v krátkém sledu za sebou, a to na vzdálenost 1 kilometru. Záběry ukazují, že laserový paprsek dron během krátké chvíle propálí, v důsledku čehož stroj vzplane a jde k zemi. Drony jsou samozřejmě relativně lehké cíle, ale podle představitelů Elbitu by měl být jejich systém spolu se sledovacím zařízením) schopen zvládat i jiné cíle, pravděpodobně rakety. Mohl by tak tvořit další vrstvu protivzdušné obrany, a navíc vysoce mobilní.

I sestřelování dronů je velmi nákladné

Schopnost sestřelovat drony z paluby běžného malého dopravního letadla je velmi dobrým výsledkem. Současná válka na Ukrajině ukazuje, že drony, především sebevražedné, lze vypouštět ve velkých počtech a působit jimi významné škody. Jejich likvidace přitom vyžaduje mnoho zdrojů, přičemž je většina zbraní proti nim, hlavně tedy střel, velmi drahá. Lasery mají tu výhodu, že pokud mají dostatek energie, mohou střílet opakovaně a za zlomek ceny vyspělých protiletadlových raket.

Na laserových protivzdušných systémech však pracuje nejen Izrael, ale i Spojené státy, které je už implementovaly do některých letounů, a další Západní země. Lze tedy předpokládat, že je v nějaké fázi vývoje i Čína, která dotahuje své rivaly de facto v každém směru. Laserové zbraně předvádělo i Rusko, ale třeba ve válce na Ukrajině je zatím nijak viditelně nenasadilo. Podle expertů budou výkonné lasery se sofistikovanými zaměřovacími systémy, na nichž se nyní intenzivně pracuje, nejspíše i odpovědí, jak se bránit proti hypersonickým zbraním.

Článek Video: laserová protivzdušná obrana Izraele dokáže drony sežehnout za pár vteřin, ukázaly testy; a fungovat by měla i proti raketám se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Učitel se proti hlavni pušky nebál

Že voda dokáže střely výrazně zpomalit a po chvíli zcela zastavit, je všeobecně známo. Ale pouze málo lidí opravdu ví, jak dlouhou vzdálenost mohou střely vlastně urazit a do kdy jsou nebezpečné. Nejvíce za to asi mohou různé akční filmy, kde záběry projektilů prorážejících vodu patří k těm oblíbeným. Ale zastavovací účinek vody způsobený její hustotou je nejspíše větší, než si většina lidí myslí. I proto se Wahl ve videu dostupném na sociálních sítích nebál, když se postavil doslova jenom pár metrů od ústí hlavně.

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Zvolil přitom jednoduchou metodu – zbraň umístil v bazénu na stojan a do ruky si vzal provázek, aby za něj mohl zatáhnout, a stisknout tak spoušť. Ačkoliv záběry na videu nejsou zcela zřetelné, zvolenou zbraní bude pravděpodobně bojová puška Heckler & Koch G3. Do té jsou standardně využívány náboje ráže 7,62 x 51 milimetrů NATO. Jde o velmi silné střelivo, jaké lze použít i třeba v kulometech nebo některých odstřelovačských puškách.

Projektil urazil zhruba necelý metr

Zpomalené záběry z výstřelu ukazují, že učitel fyziky moc dobře věděl, co dělá – postavit se jen několik metrů od hlavně tak vlastně nijak nebezpečné nebylo. Cesta projektilu vodou je velmi dobře vidět, končí zhruba po uražení jednoho metru, poté se projektil zastaví a začne klesat ke dnu. U většiny střeliva opravdu platí, že po zhruba metru již není schopné člověku ublížit, silnější, jako jsou třeba střely do těžkého kulometu, možná pronikne o pár desítek centimetrů dále. Naopak projektily klasických pistolí mohou urazit nejvýše desítky centimetrů.

Omezení daná vodou ale neznamenají, že by neexistovaly zbraně se smrtící silou pod hladinou. Nejznámější z nich je ruská obojživelná puška ADS vyrobená tak, aby ji k boji pod vodou mohli používat vojenští potápěči. Využívá střelivo 5,45 x 39 milimetrů shodné třeba s AK-74 a na zemi má efektivní dostřel 500 metrů. Pod vodou je do ní ale třeba nabít speciální náboje, jejichž projektil je tvarovaný tak, aby snáze pronikal vodou. V hloubce 5 metrů má dosah 25 metrů, s přibývající hloubkou ale dostřel klesá.

Článek (Ne)bezpečný test učitele fyziky: na videu jasně ukazuje, jak daleko doletí střela ve vodě. Před většinou zbraní budete v bezpečí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mnohé vybavení ruských vojáků je nefunkční

Během více než rok trvající války na Ukrajině se objevila řada videí, která (ne)kvalitu – a často i naprostou nefunkčnost – ruské ochranné výzbroje usvědčuje. Extrémem byla balistická vesta vyplněná kartonem nebo fasování ochranných pomůcek určených pro airsoft. Od té doby už sice uplynul nějaký čas, situace se ale nějak zásadně nezlepšila, neboť i novější videa napovídají, že hlavně vojáci mobilizovaní během podzimu 2022 mají s mnohým vybavením problém/y. Uváděné samozřejmě neplatí pro celou armádu, ale pro značnou část ano.

Jedno z posledních videí například ukazuje balistickou vestu vyráběnou ruskou společností NPO Special Materials, která má dle popisků splňovat normu GOST 4, podle níž odolá projektilu s ocelovým jádrem ráže 5,45×39 milimetrů, což je nejčastěji používaná munice ruských i ukrajinských vojáků třeba v puškách AK-74. Jeden z ruských branců však v jejím vnitřku našel jenom zrezlý ocelový plát a žádný kevlar (extrémně odolné para-aramidová textilie). I když plát vojáka pravděpodobně ochrání, hrozí, že ho úlomky projektilu zraní, a mimo to je vesta i těžká.

Pod obalem byla helma z druhé světové války

S dalším problémem, s nímž se ruští vojáci setkávají, jsou i ochranné přilby. Na jednom z videí je na první pohled přilba vypadající jako Kolpak 20 s moderním krytem – pod ním se ale ve skutečnosti ukrývá helma SSH40 z dob druhé světové války. Ochrana je tak mnohem nižší, ale vojákům se ale alespoň lépe nosí, neboť má nové uchycení a vnitřní vycpávky vrstvou kevlaru, který může nějakou ochranu poskytnout.

Na druhou stranu může být paradoxně tato helma lepší než modernější ruské vybavení. Ukazuje to například série testů provedená Youtuberem Oxidem. Zatímco stará sovětská helma vydržela výstřel municí .357 Magnum, modernější ruská helma 6B47 naopak naprosto pohořela a při zásahu by voják pravděpodobně padl mrtvý k zemi. Jenomže stará helma je pouze těžký kus oceli a vojákům se tedy jistě dost pronese. Není to nicméně jediné, co ruské jednotky trápí, značné potíže mají také s nekvalitní municí, která jim může dokonce při střelbě vybuchnout.

Článek Ruští vojáci komentují svou výzbroj: „Helma z 2. světové války s hezčím obalem, balistická vesta s kartonem místo oceli“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.