Zaplať, nebo půjdeš do útoku

Podle obžaloby, kterou podrobně popsal deník Kommersant, fungovala uvnitř 272. gardového motostřeleckého pluku jakási vnitřní ekonomika strachu. Mechanismus byl přímočarý: vojáci, kteří se nechtěli účastnit šturmových útoků, mohli zaplatit. Kdo potřeboval ošetření, musel zaplatit. Kdo chtěl dovolenou, zaplatil taky. A kdo odmítl platit nebo se stal nepohodlným svědkem, byl bit, anebo „obnulován“, jak to údajně nazývali sami pachatelé.

Gudočkin podle spisu jednal na pokyn velitele s přezdívkou „Kirov“, jak uvádí investigace ukrajinského veřejnoprávního média Suspilne. Všech pět obžalovaných se plně přiznalo a vypovídalo jeden proti druhému. Tonilinův advokát výslovně potvrdil, že jeho klient uzavřel předsoudní dohodu s vyšetřovateli a poskytl informace o dalších členech skupiny. Řízení proto běží ve zvláštním režimu.

Pikantní detail: samotný 272. pluk je v kauze veden jako jedna z poškozených stran. Jednotka, v jejímž lůně násilí probíhalo, je formálně obětí.

Ne anomálie, ale vzorec

Kauza 272. pluku je mimořádná svým rozsahem, nikoli svou podstatou. Podle datové analýzy Novaja Gazeta Europe bylo jen v období od ledna do října 2023 v okupovaných částech Ukrajiny vedeno nejméně 135 soudních procesů s ruskými vojáky za vraždu spolubojovníků. Investigativní platforma ASTRA zdokumentovala přibližně stovku případů raněných nebo odmítajících vojáků, kteří byli bez léčby nuceni zpět do boje. Nizozemská platforma RAAM identifikovala nejméně 23 nelegálních detenčních míst pro ruské vojáky, včetně jednoho přímo v zázemí 47. motostřelecké divize, pod kterou 272. pluk spadá.

Sklepy pro neposlušné. Mučení odmítačů. Návrat raněných na frontu bez ošetření. To nejsou příběhy z jedné čety, ale opakující se schéma napříč více brigádami, od 5. brigády přes 110. až po 1. slovanskou.

Pojem „fragging“, tedy zabíjení vlastních, obvykle nadřízených, znají dějiny moderních konfliktů. Za války ve Vietnamu americká armáda zaznamenala téměř 800 potvrzených případů nebo pokusů, při nichž zahynulo 86 lidí. Motivy tehdy sahaly od drog a osobních sporů po rasové napětí a odpor k nesmyslným rozkazům. Případ 272. pluku se od vietnamského fraggingu zásadně liší: nejde o spontánní vzpouru, ale o organizovaný racket, kde zabíjení sloužilo k vymáhání peněz a odstraňování svědků.

Proč to Rusko přiznává

Ruský stát případ neotevírá jako důkaz systémového selhání. Zpracovává ho jako standardní trestní věc proti několika pachatelům, ohraničenou a kontrolovatelnou. Stejné soudy, které teď soudí Gudočkina, dlouhodobě tvrdě trestají dezerce a svévolné opuštění pozic. Násilí uvnitř armády se naproti tomu dostává na povrch většinou tehdy, když zasahuje příliš mnoho obětí, příliš mnoho peněz nebo příliš mnoho zbraní.

Veřejné připuštění jedné kriminální sítě může být pro režim menší škoda než dojem úplné beztrestnosti. Stát tak říká: čistíme vlastní řady. Co neříká, je to podstatné, že podobné mechanismy vznikají z povahy velení, z masového verbování vězňů a z personální politiky, která počítá s nahraditelností lidí.

Rozložená, a přesto funkční

Západní analytici varují před jednoduchým závěrem, že vnitřní brutalita rovná se nefunkčnost. Britský think-tank RUSI v červencové analýze z roku 2026 popisuje ruskou armádu jako případ „selektivní adaptace“, tedy systém, který se učí z chyb a upravuje taktiku, aniž by provedl hlubokou reformu. NATO Defense College ve své studii konstatuje, že Rusko je po více než čtyřech letech války oslabené, ale „ne vyřízené“, a schopné obnovy díky průmyslové kapacitě a politické vůli.

Česká Asociace pro mezinárodní otázky ve své únorové studii z roku 2026 upozorňuje, že válka oslabila vnitřní stabilitu Ruska i soudržnost jeho elit. Bojeschopnost ruské armády je hrubší, dražší a brutálnější. Ale ne mizivá.

Pro Ukrajinu a západní dokumentátory má kauza 272. pluku hodnotu jako střípek do mozaiky: důkaz systematického zneužívání, mučení, odepírání zdravotní péče a velením tolerovaného násilí. Sám o sobě válku neobrátí. Ale ukazuje, za jakou cenu Rusko svou válku vede, a kolik z té ceny platí vlastní vojáci.

Armáda, která potřebuje vnitřní mafii, aby udržela poslušnost, může stále dobývat vesnice. Otázka je, jak dlouho.

Článek Ruský soud to poprvé přiznal a vůbec se nestydí: „Zabíjení vlastních vojáků je v armádě běžná praxe“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak novináři spojili přezdívku s konkrétním mužem

Cesta k identifikaci začala u lidí, kteří se z Pakina vrátili v rámci výměn zajatců. Novináři se pokusili oslovit přibližně devadesát bývalých vězňů, podrobné rozhovory nakonec vedli s téměř padesáti z nich. Z výpovědí vytěžili křestní jméno Vjačeslav, přibližný věk, postavu a charakteristické rysy. Přes databázi KibOrg získali seznam asi 1 150 současných a bývalých zaměstnanců Medické jednotky č. 33, mezi nimiž figurovali čtyři Vjačeslavové. Křížením detailů (fyzický popis, délka služby, pracovní zařazení) dospěli k jedinému jménu: Čerdancev. V kolonii působil nejméně od roku 2015.

Přes třicet bývalých zajatců při konfrontaci s fotografií řeklo, že jde o „podobného“ muže. Asi tucet ho poznal s jistotou. Ukrajinští vyšetřovatelé následně získali další rozpoznání od nově navrácených zajatců, čímž se identifikace zpevnila natolik, že mohla přejít do právní roviny.

Medpunkt jako mučírna

Výpovědi bývalých zajatců vykreslují obraz, v němž lékařská role nefungovala jako ochrana, ale jako další vrstva kontroly a ponížení. Čerdancev rozhodoval o přístupu k léčbě, a podle svědectví ji systematicky odpíral. Neřešil ani snadno léčitelné stavy jako svrab, který se podle výpovědí vědomě šířil mezi celami.

Konkrétní popsané metody zahrnují:

• Nucená nahota při „lékařských prohlídkách“ spojená s osaháváním a sexualizovaným ponižováním.
• Vyhrožování znásilněním, nucení dotýkat se intimních částí těl a imitovat sexuální akty.
• Případ, kdy byl zajatec po odmítnutí nucen usednout na nohu židle.
• Stržení nehtové ploténky bez anestezie v prostředí medpunktu; bývalý zajatec Davyd Pradčenko, převezený do kolonie v říjnu 2022, vypověděl, že mu ji strhl zdravotnický personál za přítomnosti vězeňského lékaře.
• Elektrické šoky, bastonáda po ploskách nohou, nucené plazení „jako tuleň“.
• Natáčení propagandistických videí se zajatci.

Spolu s Čerdancevem byl identifikován i Jaroslav Kirilov, odsouzený vězeň, který v kolonii fungoval jako takzvaný „dňuvalnyj“, dozorčí s neobvykle širokými pravomocemi. Mohl otevírat cely, vyvádět zajatce a eskortovat je. Za tuto práci pobíral odměnu a podle svědectví sám navrhoval další způsoby šikany. Tento model má v ruském vězeňském systému hluboké kořeny. Organizace Human Rights Watch už v roce 1999 popsala takzvané „press-hut“, cely, kde privilegovaní vězni lámou ostatní k výpovědi za odměnu od správy. Amnesty International ve starší zprávě o mučení v Rusku popsala „press-kameru“ jako přímé pokračování gulagového modelu. Kirilov do tohoto vzorce zapadá téměř dokonale.

Pakino není výjimka, je součástí systému

Kolonie č. 7 v Pakinu není okrajové zařízení s několika desítkami obětí. Podle dat, která novináři získali od ukrajinských orgánů, tudy za dobu plnohodnotné invaze mohlo projít až 800 zajatců. Ke 20. květnu 2026 ukrajinská strana evidovala návrat 259 vojáků a tří civilistů. Dva ukrajinští zajatci jsou v souvislosti s Pakinem evidováni jako mrtví; u jednoho z nich, Pavla Polového, spoluvězni popisují, že po dlouhodobém odmítání pomoci spáchal v květnu 2023 sebevraždu.

A nejde jen o Pakino. Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) v říjnu 2024 uvedl, že ze 174 interviewovaných ukrajinských zajatců jich 169 popsalo mučení nebo těžké špatné zacházení. Celých 68 % uvedlo sexuální násilí. Expertní mise ODIHR při OBSE v září 2025 dospěla k závěru, že mučení ukrajinských válečných zajatců je v ruském systému rozšířené a systematické. Pakino se od ostatních zařízení odlišuje především mírou sexualizovaného násilí, aktivní rolí lékaře při ponižujících „prohlídkách“ a zapojením vězně-pomocníka do každodenní brutality.

Čerdancev a Kirilov přitom nejsou prvními veřejně pojmenovanými články pakinského aparátu. Už v roce 2025 Ukrajina řešila dva další pracovníky kolonie, Alexeje Chaveckého a Grigorije Švecova. Červencová identifikace tak představuje další vrstvu rozkrývaného mechanismu, nikoli izolovaný objev.

Spravedlnost na dosah, a přece daleko

10. července 2026 Ukrajina oznámila Čerdancevovi i Kirilovovi podezření z válečných zločinů v nepřítomnosti. Krátkodobě je největší překážkou skutečnost, že se oba s největší pravděpodobností nacházejí v Rusku, které své občany nevydává. Pokud by ale Čerdancev vycestoval do státu spolupracujícího s Mezinárodním trestním soudem, právní riziko prudce roste; Římský statut ukládá smluvním státům povinnost spolupracovat na zatčení a předání hledaných osob.

Reálnější nejbližší cestou zůstává ukrajinské stíhání v nepřítomnosti, budování důkazního spisu a omezení cestovního prostoru prostřednictvím sankcí. Evropská infrastruktura pro boj s beztrestností přitom roste: společný vyšetřovací tým JIT koordinovaný Eurojustem pracuje na klíčových mezinárodních zločinech na Ukrajině, Rada EU posiluje mechanismy odpovědnosti a ukrajinský státní portál warcrimes.gov.ua shromažďuje důkazy využitelné u domácích soudů, ICC i budoucího zvláštního tribunálu. Česká republika se do tohoto úsilí zapojuje finančně i expertně, vysláním státní zástupkyně a policejních expertů k vyšetřování válečných zločinů a účastí v přípravné skupině ke zvláštnímu tribunálu pro zločin agrese.

Identifikace „Konovala“ není jen mediální akt. Je to vstup konkrétního jména, konkrétní tváře a konkrétních skutků do důkazního ekosystému, který jednou, až se změní politické podmínky nebo až Čerdancev udělá chybu a překročí hranice, může vést k zatčení. Válka na Ukrajině trvá déle než čtyři roky a s každou výměnou zajatců přibývají svědectví, jména a důkazy. Beztrestnost má v tomto případě expirační dobu.

Článek Ruský lékař Konoval: Ukrajina odhalila mučitele svých zajatců v ruské kolonii. Trhal jim nehty a znásilňoval je se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvacet tři patnáct na sloupském zámku

Podle zápisu ve farní kronice obce Sloup, na který v roce 2015 veřejně upozornil historik Jiří Padevět v časopise Vesmír, se střelba ozvala kolem 23:15. Pachatel je v různých pramenech veden pod jménem Petr Nimovič nebo Petr Klimovič Nazarenko, ani v patronymiku se zdroje neshodnou. Jisté je jádro příběhu: staršina Rudé armády, opilý, ozbrojený, vnikl do soukromých prostor zámku a napadl hraběnku. Kaspar Preysing, správce zámku a příslušník starého bavorského šlechtického rodu, se postavil mezi svou ženu a útočníka. Alžběta utekla oknem do tmy. Kaspar zůstal ležet na podlaze.

Ráno 10. května přišel exemplární trest. Nazarenkův vlastní velící důstojník ho nechal zastřelit. Jméno důstojníka ani text rozkazu se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat, ale samotný fakt popravy je doložen shodně ve farní kronice i v pozdějších historických textech. Sovětské velení v tomto konkrétním případě jednalo rychle, na rozdíl od mnoha jiných, kde se sexuální násilí vojáků systematicky přehlíželo. Historik Vít Smetana odhaduje, že na území dnešní České republiky mohlo být rudoarmějci znásilněno až dvacet tisíc žen.

Jak se z vraha stal hrdina

Kaspar Preysing byl v tichosti pohřben 11. května 1945 v zámecké kapli sv. Jana Nepomuckého. Jeho jméno se z veřejného prostoru rychle vytratilo. Nazarenkovo tělo čekal opačný osud.

V roce 1948, po únorovém převratu, byly ostatky zastřeleného vojáka exhumovány a slavnostně přeneseny na místní hřbitov. Na hrobě vyrostl náhrobek s nápisem, který dodnes hlásá, že zde odpočívá muž, jenž „padl v boji za svobodu naší velké rodiny“ 9. května 1945. Žádný boj se nekonal. Žádná svoboda se nebránila. Opilý voják se pokusil znásilnit ženu a zavraždil jejího manžela. Přesto z něj komunistická paměťová politika vyrobila osvoboditele s pietním místem.

Kdo konkrétně exhumaci a vztyčení pomníku nařídil, se z dostupných archivních zdrojů nepodařilo zjistit. Kontext je ale jednoznačný: šlo o součást budování sovětského osvoboditelského mýtu, který po roce 1948 systematicky přepisoval válečnou paměť v celém Československu.

Lež, která přežila i pád komunismu

Nejpozoruhodnější na celém příběhu není rok 1948. Je to rok 2025. Nazarenkův hrob je dodnes veden v Centrální evidenci válečných hrobů Ministerstva obrany pod identifikátorem CZE-5106-08214. Kamenný nápis zůstává beze změny. Heroizační text přečkal normalizaci, sametovou revoluci, vstup do NATO i do Evropské unie.

Posun přece jen nastal, ale pouze v doprovodné evidenci. Spolek pro vojenská pietní místa dnes u záznamu o hrobu uvádí poznámku s pravým kontextem: pokus o znásilnění, vražda hraběte, exemplární poprava pachatele. Vzniká tak absurdní rozpor. Kámen říká „hrdina“. Poznámka pod čarou říká „vrah“. Obojí existuje vedle sebe v rámci téhož systému evidence.

O samostatném veřejném pomníku nebo pamětní desce věnované Kasparu Preysingovi se v oficiálních obecních ani státních zdrojích žádný záznam nepodařilo dohledat. Hraběnka Alžběta přežila, zemřela až v roce 1979 v bavorském Freisingu. Její manžel leží v kapli, o které většina návštěvníků Sloupu neví. Jeho vrah má udržovaný hrob na hřbitově.

Co se s tím dá dělat

Nejde jen o symbolickou debatu. Ministerstvo obrany výslovně uvádí, že údaje v evidenci válečných hrobů lze měnit prostřednictvím obce s rozšířenou působností nebo přímo přes ministerstvo. Iniciovat opravu může kdokoli. Fyzická změna náhrobního textu pak spadá pod režim zákona o válečných hrobech a závisí na vlastníkovi hrobového zařízení a provozovateli pohřebiště. Stát vyžaduje dostatečné označení válečného hrobu, nikoli zachování konkrétního nepravdivého nápisu.

Ve zveřejněných zápisech zastupitelstva obce Sloup v Čechách se nepodařilo dohledat usnesení, které by se výslovně zabývalo odstraněním či přepisem Nazarenkova náhrobku. To neznamená, že téma nikdy nezaznělo, jen že veřejně dostupný záznam chybí.

Kaspar Preysing bránil svou ženu a zemřel. Jeho vrah dostal kulku od vlastního velitele ještě téhož rána. Spravedlnost proběhla, a pak ji o tři roky později vymazal nápis na kameni. Ten kámen stojí dodnes.

Článek Český šlechtic zachránil manželku před znásilněním od rudoarmějce, ale zaplatil životem; 40 let jsme vraha oslavovali jako hrdinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinci jsou podle Rusů nacisté

Dehumanizující strategie ruského režimu a propagandy je vlastně obrovským neštěstím, a Rusové mnohdy ani neskrývají, že to dělají záměrně. Lidé tak běžně slyší, že jsou Ukrajinci nacisté a váleční štváči, což je samozřejmě nesmysl, ale to je propagandě naprosto jedno. UkraineWorld uvádí, že je cílem zprostit Rusko jeho válečných zločinů a podkopat mezinárodní podporu Ukrajiny jejím démonizováním v očích západních spojenců.

TheGuardian uvádí, že v ruských médiích naprosto běžně zaznívají názory vyzývající k vymazání Ukrajiny z mapy, propagující hromadné zabíjení Ukrajinců a dehumanizaci jejích obyvatel, které očerňují jako nacisty s tím, že potřebují denacifikovat. Jenže naočkovaní jsou takovými názory nejen vojáci, kteří působí přímo na frontě a setkávají se s Ukrajinci, ať už vojáky nebo civilisty na okupovaných územích. Propaganda působí i na širokou veřejnost včetně dětí, která pak v zabíjení Ukrajinců nebo nepřátel Ruska nevidí vlastně žádný problém.

Tisíce a tisíce Ruskem spáchaných zločinů

Efektivita ruské propagandy se projevuje i v počtu ruskou armádou spáchaných válečných zločinů. Rferl na jaře 2025 uvedlo, že vyšetřovatelé evidují minimálně 150 000 různých válečných zločinů spáchaných na Ukrajině ruskou armádou. K těm nejhorším může patřit masakr v Buči, záměrné útoky na civilisty shromážděné například na vlakovém nádraží, nebo únosy tisíců dětí vydávaných za jejich záchranu. Armádní Zpravodaj soudí, že o mnoha zločinech, které se dějí na okupovaných území, se ani neví, a může jich být enormní množství.

Podobný typ dehumanizující propagandy může mít zvrácený smysl, protože mnozí ruští vojáci nemají pak problém se zabíjením a krutým zacházením s Ukrajinci. Na druhou stranu to může být ohromné neštěstí pro ruskou společnost na další desetiletí. Vojáci, kteří neměli problém s pácháním válečných zločinů na Ukrajině, nebudou mít problém ani s pácháním násilí v Rusku po návratu z války. Vkládání podobných názorů do lehce ovlivnitelných dětí se navíc promítne i u nich, v podstatě budou mít narušené vnímání humanity.

Článek Rusové způsobili obrovskou tragédii, která nadobro mění vojáky. Jsou na to hrdí, i když je to pro ně destruktivní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kochová byla ženou velitele Buchenwaldu

Ilse Kochová se narodila v roce 1906 a ve svých 26 letech se stala členkou NSDAP. Wikipedia uvádí, že se seznámila a později vdala za Karla-Otto Kocha, který se v roce 1937 stal velitelem koncentračního tábora Buchenwald. A právě v této době se měla Kochová dopouštět těch nejzávažnějších zločinů. Její manžel byl kvůli korupci a dalším zločinům nejprve přeložen do velení jiného tábora, a nakonec také odsouzen a v roce 1945 těsně před koncem války popraven. Jeho žena nicméně přežila, a teprve poté vyšlo najevo, co byla vlastně zač.

iZdroj fotografie: Public Domain

Vězňové na ženu, kterou kvůli její brutalitě přezdívali Buchenwaldská čarodějnice, nezapomněli, a Američané ji nakonec zatkli a postavili před soud. History uvádí, že podle obvinění měla vybírat židovské vězně s propracovanými tetováními a nechávat je zabíjet, ale to by nebylo to nejhorší. Z jejich kůže si nechala vyrábět stínidla na lampy, fotoalba a rukavice. Před vězni chodila nahá a kdo se na ni podíval, toho měla nechat zbít nebo zabít. Nakonec byla odsouzena jenom ke krátkému trestu, protože se jí nepodařilo mnohá z obvinění prokázat.

Německý soud byl nemilosrdný

Případ vyvolal veřejné pohoršení, a tak Kochová stanula před soudem znovu, ale před německým, uvádí LiberationRoute. I tehdy měl soudce s mnoha důkazy problém, ale nakonec byl verdikt nekompromisní. Za těžké újmy na zdraví, podněcování k pokusu o vraždu a podněcování k vraždě ji odsoudil na doživotí. V té době již začala Kochová trpět psychickými potížemi, které se během jejího věznění prohlubovaly, a v roce 1967 se ve své cele oběsila.

Jedna z historických zakázek na F-35A v troskách. Letectvo zkoumá švédskou nabídku na Gripeny E/F

Zda vše, z čeho byla obviněna, Kochová spáchala, nelze podle názoru Armádního Zpravodaje sice prokázat, ovšem mnohé výpovědi svědků a bývalých vězňů nasvědčují tomu, že to byla pravda, přestože u ní stínítka či předměty z lidské kůže nebyly nelezeny, i když jinde existovaly. Problémem nejspíše bylo, že mnozí z vězňů, kteří její řádění zažili, nakonec koncentrační tábor nepřežili. V druhé polovině války už pak Kochová neměla moc někoho týrat.

Článek Jedna z nejznámějších nacistek se „proslavila“ až po konci 2. světové války. Ilse Kochovou přezdívali Buchenwaldská čarodějnice se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Civilistu zastřelili schovaní ruští vojáci

Z jakého důvodu byl civilista zastřelen, není ze záběrů patrné, ale armáda to to pochopitelně může snažit zdůvodnit tím, že měla podezření, že jde například o vojáka v přestrojení, nebo pro ni představoval jinou hrozbu. Jestli tomu tak bylo, Armádní Zpravodaj potvrzuje, že měli oprávnění i důvod zaútočit, ale v tomto případě to opravu nelze určit.

Ukrajina ztratila první Mirage 2000-5F. Kdysi francouzská chlouba a obávaný soupeř, dnes přesluhující nutnost

Jestli se ovšem jednalo o pouhého civilistu – není jasné, co dělal ve viditelně válečné oblasti, ale není výjimkou, že mnozí obyvatelé odmítají opouštět své domovy, i když jim hrozí smrt, což může být tato situace – je takový čin neomluvitelný. Což ostatně potvrzuje i Červený kříž, který cituje Ženevské úmluvy a dodatkové protokoly, konkrétně Článek 51:

„Ztráty na civilních osobách či poškození civilních objektů musí být vyloučeny nebo sníženy na nejnižší možnou mez, přitom však v žádném případě nesmí převýšit získanou vojenskou výhodu ani být ztrátami hromadnými; náleží sem i povinnost útočící strany ověřit, zda je cíl útoku opravdu objektem vojenským, není na nej zakázáno útočit, zjistit blízkost eventuálních civilních objektů a počty civilních osob,“ jak zní celé znění ustanovení.

Rusko nasadilo vražedné komando Rubikon, které přepisuje výsledky bojů. Neexistuje ani rok a už ukázalo, jak nelítostné je

Ukrajinská armáda se nicméně rozhodla útočníkům pomstít, vystopovala je pomocí dronu průzkumného, a následně jednoho po druhém eliminovala pomocí dronů sebevražedných. V prvním úderu to odnesli hned dva ze tří vojáků – do jednoho naletěl letoun napřímo, druhého zřejmě exploze odhodila, ale byl schopný se zvednout (alespoň to tak vypadá).

Následně ho zřejmě dorazil druhý dron, zatímco třetí voják utíkal – ale nikoliv daleko, po chvíli ho rovněž operátor ztrestal jiný operátor. Zjevně k tomu posloužili malé FPV drony, Armádní Zpravodaj to vzhledem k jejich manévrovatelnosti odhaduje na kvadrokoptéry, nesoucí menší výbušninu – často jde o HEAT granát z RPG-7 obsahující 730 g trhaviny, který je smrtící do dálky několika metrů od místa zásahu, jak potvrzuje Wikipedia.

Ukrajinský civilista zastřelený ruskými vojáky, kteří to následně schytali drony

Článek Video: ruští vojáci zastřelili civilistu na kole a dodělali ho ranou do hlavy. Odplata ukrajinské armády byla nelítostná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak hasiči odklízely trosky, počet obětí rostl

Z původních odhadů se zdálo, že nebudou následky tak zlé, ale po dokončení záchranných akcí a odklizení trosek vyšlo najevo usmrcení 14 lidí, z čehož byly tři děti ve věku 7, 9 a 12 let, uvádí Pravda s tím, že tělo nejmladšího z dětí bylo identifikováno až po 20. hodině. U dalších 20 došlo ke zranění, včetně 4 dětí, informuje Státní pohotovostní služba Ukrajiny.

Rusko tvrdě udeřilo na Ukrajinu, ale 350 vojáky za jediný den zaplatilo jenom u Pokrovsku. Jedná se o 25 % všech padlých

Zachráněno potom bylo 22 lidí a psychologové poskytli pomoc celkem 206 lidem včetně 11 dětí. Jedná se následek raketového útoku na pětipodlažní panelový dům v Poltavě na jihovýchodě země, která měla podle Wikipedie k roku 2022 téměř 280 tisíc obyvatel.

Rusko provádí útoky na civilní cíle poměrně často. Kromě již zmíněného na historické centrum Oděsy udeřilo 24. ledna 2025 například poblíž Kyjeva, kde rovněž umíraly civilisté poté, co byly drony zasaženy obytné budovy, jak ArmádníZpravodaj psal. O dva dny později zase napadlo infrastrukturu na západě Ukrajiny s cílem odříznout ji od plynu a elektřiny.

Ruský Su-57 se může poprvé v historii potkat s americkou F-35. Není ale jisté, zda se k tomu Američané odhodlají

Ženevská úmluva přitom jasně zakazuje nevybíravé útoky na civilní obyvatelstvo a ničení jídla, vody a dalšího potřebného materiálu pro přežití, uvádí Červený kříž.

Nejsou přitom zprávy, že by Ukrajina úmyslně mířila na civilisty, takže to nelze považovat za žádnou „odvetu“, ale za regulérní válečné zločiny. Bránící se země napadá na ruském území kupříkladu rafinerie, jelikož jsou strategicky významné, když zásobují armádu palivem. Nedávno zaútočila na v Rjazani asi 200 km od Moskvy, která patří mezi největší v zemi.

Článek Regulérní válečný zločin: Rusko nakonec zabilo při útoku na Poltavu 14 civilistů. Raketou zasáhlo panelák (video) se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V Norimberku padl poprvé termín genocida

V souvislosti s plánem na vyhlazení židů neexistovalo pro masové zabíjení lidí, natož konkrétní skupiny, příhodné pojmenování. To pomohl vytvořit až právník Raphael Lemkin, uvádí History, který použil řecké slovo „geno“ značící kmen nebo rasu a latinské „cide“, což znamená zabíjení, a spojil je dohromady. Norimberský tribunál byl tak první, kdo někoho stíhal za genocidu; při holokaustu mimochodem nacisté zabili asi 50 Lemkinových příbuzných.

Překvapivě padly i osvobozující rozsudky

Před soudem stanulo 24 obžalovaných, respektive 23, jelikož byl v nepřítomnosti souzen Martin Borman, a až v roce 1998 se prokázalo, že zemřel v Berlíně při jeho dobývání, uvádí NationalWW2Museum. V průběhu procesu také spáchal sebevraždu politik Robert Ley, který zastával úřad říšského vůdce nacistické strany NSDAP. Kromě 12 rozsudků smrti padly i 3 osvobozující, a to nad Hjalmarem Schachtem, Franzem von Papenem a Hansem Fritzschem.

Konce největších nacistických vůdců: někteří unikli, jiní se raději sami zabili, pro další si přišla spravedlnost později

Hermann Göring spáchal sebevraždu

Ačkoliv padlo 12 rozsudků smrti, fyzicky jich nakonec kat vykonal jenom 10, jelikož byl již zmíněný Martin Borman po smrti, což tehdy nikdo nevěděl, a druhá nevykonaná poprava patřila Hitlerově dlouholetému nástupci a veliteli letectva, Hermannu Göringovi. Tomu se v předvečer popravy podařilo spáchat sebevraždu kapslí s kyanidem. Britannica uvádí, že ji měl schovanou v nádobě s pomádou (někteří ji mívali ukrytou i v zubech).

Některé popravy mohly trvat déle

Desítka odsouzených k trestu smrti byla popravena oběšením, jejich katem se stal americký seržant John C. Woods. Military přitom uvádí, že některé popravy trvaly déle, než správně měly – podle některých spekulací totiž připravil krátké provazy a špatné padací dveře, takže je možné, že si odsouzení nezlomili vaz a nezemřeli okamžitě, ale na smyčce se pomalu udusili. Americká armáda však takové spekulace odmítla.

Julius Streicher: nechvalně proslulý nacista byl tím nejšpinavějším v Norimberku; vlastnil největší porno sbírku na světě

V Norimberku proběhly i další procesy

Soud s hlavními nacistickými zločinci nebyl v Norimberku jediný, v letech 1946 až 1949 proběhlo ještě dalších 12 procesů, uvádí History. Obviněno v nich bylo téměř 200 nacistických zločinců, mezi nimiž byli třeba lékaři provádějící pokusy na lidech, právníci a soudci podílející se na programech rasové čistoty nebo důstojníci obvinění ze zvěrstev vůči zajatcům. Konání procesů nakonec skončilo kvůli rostoucím rozporům mezi SSSR a západními zeměmi.

Článek 5 věcí, které neví o Norimberském procesu každý: některé odsouzené nechal americký kat schválně trpět, jiní byli osvobozeni se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Silná komunita z fašistických států

Argentina měla s fašistickými zeměmi, tedy Itálií, Německem nebo Španělskem, dobré vztahy již před začátkem druhé světové války, a její tehdejší vládu tedy nelze označit jinak než za profašistickou, i když s nacisty po boku nikdy neválčila. V zemi ale žily silné komunity ze všech fašistických zemí, a ačkoliv Argentinci nakonec vyhlásili Německu ke konci válku, postoje místních elit to nezměnilo. ThoughtCo uvádí, že naopak režim argentinského prezidenta Juana Peróna vynaložil po válce značné úsilí, aby dostal nacistické představitele do bezpečí.

iZdroj fotografie: Public Domain

Argentina zapojila do snahy ochránit nacistické zločince i své agenty a diplomaty a zřídila kanály pro jejich pašování, jimž se říkalo „Krysí stezky“. Díky nim se skutečně podařilo mnohým nacistům tajně uniknout, často pod falešnou identitou hlavně z přístavů ze Španělska a Itálie, a třeba pasy měli vydány Červeným křížem. Do jejich pašování byli však zapojeni i někteří představitelé církve, uvádí History. Mezi uprchlíky byli rovněž Chorvaté a představitelé dalších národů kolaborujících s nacisty. Juan Perón totiž doufal, že bude moci nacisty využít, a není tajemstvím, že s sebou mnozí z nich přinášeli nemálo cenností a jiného bohatství.

Nechyběly ani doklady vydávané Vatikánem

Asi nejznámější Krysí stezkou byla síť zřízená rakouským katolickým biskupem Aloisem Hudalem, což byl obdivovatel Hitlera. Měl za úkol starat se o německy mluvící internované zajatce v Itálii, uvádí Wikipedia, přičemž spolu s komplici vyhledával řady nacistů, jimž pak opatřil doklady vydané Vatikánem, díky čemuž dostali pasy od Mezinárodního výboru Červeného kříže. Další síť vytvořili chorvatští františkáni vedení Krunoslavem Dragonovičem.

5 nejznámějších nacistů, kteří se vyhnuli soudu a uprchli. Některé ale spravedlnost dohnala, jiní soud nepotřebovali

Do Argentiny se podařilo uprchnout tisícům zločinců a vysokým pohlavárům, kteří tam žili pod falešnými jmény, podnikali nebo vykonávali další úlohy. Nejznámějším zločincem byl Adolf Eichman, jeden z hlavních organizátorů holocaustu. Jako jeden z mála se nakonec nezachránil, neboť ho v roce 1960 Izraelci z Argentiny unesli a postavili před soud. V zemi byl i známý doktor smrt Josef Mengele, který nakonec vystřídal několik zemí a zemřel v Brazílii.

Článek Dokonce i Vatikán a jiní církevníci pomáhali pašovat nacisty z Evropy „krysími stezkami“. Ale proč utíkali právě do Argentiny? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mezi obětmi nacistů je přes 1 milion dětí

Počet civilních obětí nacistického běsnění se nejspíše nikdy přesně spočítat nedovede, ale HawaiiEdu zabývající se genocidami ve světě je odhaduje na 15 003 000 až 31 595 000 lidí. Do čísla zahrnuje lidi zavražděné nebo utýrané v koncentračních táborech, popravené, zabité válečné zajatce, oběti hladomorů, nuceného nasazení či bombardování. Z jeho odhadů mj. vyplývá, že je mezi těmito oběťmi minimálně 1 milion dětí mladších 18 let.

iZdroj fotografie: Public Domain

Nejznámější skupinou nacistického vyvražďování jsou oběti holocaustu, tedy židé, jichž je kolem 6 milionů. EncyclopediaUshmm v dokumentech odhaduje, že z toho jich bylo 2,7 milionu zabito ve vyhlazovacích táborech, např. v Osvětimi nebo Treblince. Zhruba 2 miliony jich pak nacisté zastřelili – tento způsob holocaustu uplatňovali hlavně ve východních částech Evropy. Téměř milion židů také zemřel v ghettech a táborech na strádání a hlad. Spolu s nimi mohli v táborech vyhladit až půl milionu Romů, ale třeba i desítky tisíc politických oponentů.

Psychicky nemocní byli zlikvidováni

Mezi další z mnoha hrůzných zločinů nacismu patří také zabíjení psychicky i jinak postižených lidí, a to hlavně samotných Němců. PubMed uvádí, že bylo jenom psychiatrických pacientů zabito na 180 tisíc, ale některé údaje občas uvádí i se započítáním postižených až 300 tisící obětí. Zpočátku takto nacisté zabíjeli hlavně postižené děti, a to třeba injekcemi a léky, ale později to rozšířili i starší pacienty, a k jejich hromadné a rychlejší „likvidaci“ se nepříčili používat ani plyn. A to dokonce i dříve, než byl zaveden ve vyhlazovacích táborech.

Zajímavé je potom etnické složení obětí, které vznikly v důsledku nacistického vraždění i jinak, tedy ne přímo při holocaustu. HawaiiEdu odhaduje, že po židech je nejvíce obětí z řad ukrajinského obyvatelstva, a to kolem 3 milionů; s 2,4 miliony zabitých následuje Polsko, téměř 1,6 milionu bylo Rusů, a 1,4 milionu Bělorusů. Ušetřeni však nezůstali ani obyvatelé Německa, těch bylo zavražděno minimálně 288 tisíc, a to se do počtu obětí nepočítají němečtí židé.

Článek Dokumentace dokládají, kolik lidí vlastně nacisté vyvraždili. Na svědomí mají až 1/2 obětí 2. světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Adolf Eichmann

Německý důstojník SS a jeden z hlavních organizátorů holocaustu, který řídil síť nacistických vyhlazovacích táborů pro židovské obyvatelstvo. History uvádí, že se po válce ukryl v Rakousku, a poté se mu s pomocí františkánského mnicha a falešného pasu podařilo získat vízum do Argentiny. V roce 1960 ho tam ale vypátrali agenti Mossadu a unesli ho do Izraele. Tam stanul před soudem a v roce 1962 byl na základě rozsudku popraven oběšením.

Josef Mengele

Nacistický lékař prováděl na vězních z koncentračního tábora v Osvětimi nelidské pokusy, k nimž si vybíral těhotné ženy, děti i postižené, a mnozí na následky zemřeli. S pomocí katolického kněze a sítě bývalých členů SS utekl do Argentiny, Uruguaye, Paraguaye, a nakonec do Brazílie. Vláda západního Německa opakovaně žádala o jeho vydání a stejně tak se ho pokusil zmocnit Mossad, ale neúspěšně. Josef Mengele nakonec zemřel v roce 1979 na mrtvici, udává Wikipedia.

Heinrich Himmler: ze zemědělce se stal jedním z nejhorších důstojníků SS a okultním veleknězem, který vyhlížel vzestup Árijců

Walter Rauff

Byl pobočníkem Reinharda Heydricha a pracoval v SD (tj. zkratka pro Sicherheitsdienst, tedy Bezpečnostní službu) a na Hlavním úřadu říšské bezpečnosti. Proslul jako konstruktér mobilních plynových komor, v nichž zemřelo minimálně 100 tisíc lidí, ale odpovědný byl i za popravy partyzánů. Na konci 2. světové války byl zatčen, podařilo se mu však utéct. Následně působil v Sýrii, Ekvádoru, a nakonec v Chile, kde pracoval pro Augusta Pinocheta, a podle všeho i pro západoněmeckou tajnou službu. Nikdy nebyl vydán a v roce 1984 zemřel na infarkt.

Franz Stangl

Rakouský nacista a člen SS, který pracoval v programu eutanazie T-4, jehož cílem bylo vyhladit mentálně postižené. K tomu působil jako velitel ve vyhlazovacích táborech Soribor a Treblinka, uvádí Holocaust. Po válce byl zatčen, ale podařilo se mu utéci, a s pomocí rakouského biskupa Aloise Hudala se dostal do Sýrie, odkud později prchl do Brazílie. Tam ho však objevil Simon Wiesenthal, což byl židovský aktivista a lovec lidí, potažmo nacistů. Brazílie ho v roce 1967 vydala do Německa, kde byl odsouzen na doživotí, a roku 1971 zemřel na selhání srdce.

Hitlerovy tajné zahrady: Nejkrvavější vegetarián jedl během války hlavně rostlinnou stravu pěstovanou v soukromých sklenících

Gerhard Bohne

Právník a člen SS, jehož starostí bylo vedení právní kanceláře ústřední služby T4, která měla na starost program eutanazie T-4 (německy Aktion T-4) zaměřený na likvidaci postižených obyvatel. Byl ale propuštěn, když poukazoval na zkorumpovanost celého úřadu, a v roce 1949 uprchl do Argentiny. Později se však vrátil do Německa, kde byl obviněn, načež opět prchl do Argentiny. Ta ho sice Německu vydala zpět, byl ovšem prohlášen za nezpůsobilého stanout před soudem, takže bylo jeho stíhání zastaveno. Nakonec zemřel v roce 1981.

Článek 5 nejznámějších nacistů, kteří se vyhnuli soudu a uprchli. Některé ale spravedlnost dohnala, jiní soud nepotřebovali se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinští pyrotechnici prohlíží dům od domu

Tamní úřady varují občany před návratem do jakýchkoliv nemovitostí, bez řádné prohlídky policejními a vojenskými pyrotechniky není pobyt v nich bezpečný. Okupanti totiž v rámci teroru obyvatelstva a zpomalení ukrajinské armády s oblibou nechávají na nečekaných místech nastražené výbušniny. Smrtící pasti se tak mohou skrývat všude: ve skříních, v nádobí, v kuchyňských spotřebičích, civilních vozidlech apod. Asi nejhorším případem je však zneužití dětských hraček.

iZdroj Fotografie: Vitaly Kuzmin / Creative Commons / CC BY

Během společné konference ukrajinského ministerstva obrany a Generálního štábu Ukrajinské armády bylo ukázáno několik dětských hraček, nejčastěji plyšových medvídků, v nichž byly výbušné předměty. Kromě obvyklých granátů vzbudila asi největší pohoršení ruská protipěchotní mina POM-3 Medailon. Jedná se o zbraně zakázané Ottawskou smlouvou, její smluvní stranou je nicméně v tomto případě pouze Ukrajina, Rusko nikoliv.

Zakázaná „skákavá“ mina POM-3 je ruská novinka

POM-3 byla vyvinuta mezi lety 2013 a 2015 Institutem vědeckého výzkumu v Moskvě, a do služby byla přijata v roce 2017. Je válcovitého tvaru se šesti sklápěcími opěrnými rameny a její hmotnost je pouhých 1,3 kg. Součástí je seismický senzor, jehož kolík se při položení na zem zaboří do země a začne snímat záchvěvy půdy. Pokud vibrace v blízkosti odpovídají lidské chůzi, znamená to pokyn k odpálení.

Zbraň je klasifikována jako tzv. „skákavá mina“, což znamená, že po aktivaci vyskočí její hlavice 1 až 1,5 metru vysoko, a teprve poté exploduje. Smrtící účinek detonace zvyšují přidané ozubené prstence, které při explozi vytvoří zhruba 1 850 trojúhelníkových střepin a rozletí se do okolí. Jednotky by měla zabít přibližně na vzdálenost 8 metrů, alespoň zranit je pak dokáže do třinácti. Miny POM-3 je možné pokládat z vozidel nebo ručně, a na delší vzdálenost pak dokonce prostřednictvím upravených raketometů ISDM.

Zaminované plochy jsou velký problém

Podle ukrajinské služby Defence Express, která shromažďuje údaje už od první ruské invaze v roce 2014, je po celém světě roztroušeno zhruba 110 milionů nejrůznějších min. Jen od roku 2014 bylo při incidentech s výbušninami zabito 172 lidí, z toho 21 dětí, a dalších minimálně 374 bylo zraněno. Vojenské výbušniny tvoří asi 65 % z celkového počtu, zbytek tvoří hlavně neautorizovaná manipulace s důlními trhavinami.

O jak vážný problém se jedná ukázala i tragédie u Plitvických jezer v Chorvatsku, kde výbuch starých min z Jugoslávské války připravil o život dvojici policejních pyrotechniků. Od roku 1996 zahynulo v Chorvatsku kvůli minám 207 lidí, z toho 40 pyrotechniků. Stejný problém čeká i Ukrajinu, odminování rozsáhlých oblastí je velice pomalý a extrémně nákladný proces. S čištěním ukrajinských území má pomáhat například americký „pavouk“ Wisent 1MC, s prohlížením domů pak třeba stovka polských policejních pyrotechniků.

Článek Rusko kleslo na samé dno, když výbušninami napěchovalo potraviny, domácí spotřebiče i hračky. K újmě už přišly stovky lidí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.