Kdo stál proti komu

Na spojenecké straně velel ruský generál Pjotr Saltykov armádě čítající přibližně 41 000 Rusů. Doplnil ho rakouský sbor Ernsta Gideona von Laudona o síle asi 18 500 mužů, dohromady zhruba 59 500 vojáků. Proti nim stál Fridrich II. s 49 000 až 50 900 Prusy pod svým osobním velením.

Číselná převaha spojenců nebyla drtivá, ale rozhodující rozdíl ležel jinde. Saltykov si vybral bojiště sám. Výšiny Mühlbergy, velký Spitzberg, hluboký průsek Kuhgrund a zatarasené přístupy vytvořily terén, který systematicky dusil právě to, v čem Prusové vynikali: rychlý boční pochod a soustředěný úder do jednoho bodu nepřátelské linie. Navíc spojenci disponovali hustší dělostřeleckou masou, odhadem kolem osmi děl na tisíc mužů oproti pruským pěti.

Šest hodin, které zlomily armádu

Pruští vojáci vstoupili do rozhodujícího dne už vyčerpaní. Stáli 48 hodin pod zbraní, absolvovali dva noční pochody a žili prakticky jen z chleba a vody. Přesto vyrazili kolem druhé hodiny ranní.

Rozhodující dělostřelecká příprava začala kolem 11.30, kdy 50 až 60 těžkých pruských děl zahájilo palbu. Do 14. hodiny se zdálo, že Fridrichova metoda opět funguje. Prusové prorazili východní úsek spojeneckého postavení, dobyli Mühlbergy a ukořistili kolem 70 nepřátelských děl. Fridrich uvěřil, že rozloží i zbytek linie.

Jenže od 14. hodiny se boj zadrhl. Kuhgrund, hluboká rokle mezi dobytými Mühlbergy a velkým Spitzbergem, rozkouskoval pruské formace. Za ním čekaly čerstvé zálohy, připravené baterie a Laudonovy pluky. Kolem 15. hodiny přesunul Laudon na radu spojeneckého velení šest císařsko-královských pěších pluků k výborně umístěné baterii na výšině, kde se právě lámala bitva. Pruská pěchota, unavená a roztrhaná terénem, narážela vlnu za vlnou na obranu, která měla hloubku, o jaké Fridrich nevěděl, nebo ji podcenil.

Po 18. hodině už nešlo o organizovaný boj. Šlo o rozpad. Pruská sestava se rozložila a začal neřízený ústup.

Cena jednoho odpoledne

Historiografie uvádí pruské ztráty v rozmezí 18 609 až 20 700 mužů, mrtvých, raněných, nezvěstných, zajatých i rozptýlených vojáků, kteří po bitvě zmizeli z bojeschopné sestavy. K tomu 172 děl. Při výchozí síle kolem 50 000 mužů to představuje téměř dvě pětiny celé armády smazané za zhruba šest hodin aktivního boje.

Spojenecké ztráty nebyly zanedbatelné, přibližně 16 332 mužů, z toho 14 031 Rusů a 2 301 Rakušanů. Ale menší pruská armáda přišla o větší podíl sil, o téměř veškeré dělostřelectvo a především o soudržnost. Fridrich sám po bitvě napsal zoufalý dopis, v němž tvrdil, že „všechno je ztraceno“, a dočasně předal velení generálu Finkovi. Tradovaná legenda říká, že ho od smrti zachránila tabatěrka, která zastavila kulku; primární potvrzení se ale v dostupných pramenech nepodařilo dohledat.

Proč vítězové nešli na Berlín

Nabízí se otázka, proč tak drtivé vítězství neznamenalo konec Pruska. Důvodů bylo několik. Spojenci sami utrpěli těžké ztráty. Zásobovací linie byly natažené. A především, spolupráce mezi ruským a rakouským velením vázla. Podle Deutsche Biographie chtěl Laudon rozhodnější pronásledování, ale mezi spojenci ho neprosadil.

Fridrich se mezitím vzpamatoval rychleji, než kdokoli čekal. Už za čtyři dny po katastrofě disponoval znovu asi 32 000 muži a 50 děly; rozptýlení vojáci se vraceli k praporům. Válka pokračovala ještě čtyři roky. Skončila až v roce 1763 a Prusko si nakonec udrželo Slezsko, o které se celý konflikt vedl.

Pro habsburskou monarchii, a tím i pro české a moravské zázemí, znamenal Kunersdorf krátkodobé odlehčení. Fridrich po porážce musel opustit tempo ofenzívy v Sasku i ve Slezsku a v závěru kampaně 1759 už nedokázal diktovat vývoj na habsburské frontě.

Kde končí učebnice a začíná realita

Kunersdorf je v dějinách vojenství přesným protipólem Leuthenu. Tam Fridrich provedl šikmý útok na otevřeném terénu, skrytým bočním pochodem, s hodinářskou přesností a zvítězil brilantně. Tady stejný princip narazil na rokle, stísněný prostor, soustředěné baterie a obranu budovanou přímo proti této metodě. Jak shrnuje encyklopedický přehled pruské taktiky, po roce 1758 už nepřišly další Rossbachy a Leutheny.

Rusové a Rakušané u Kunersdorfu nezvítězili počtem. Zvítězili tím, že Fridrichovi vnutili bojiště, tempo i hloubku obrany. A ukázali něco, co platí dodnes: ani ta nejlepší armáda nemůže vyhrát, když protivník určuje pravidla hry.

Článek Kunersdorf: Den, kdy Rusové odolali nejlepší armádě v Evropě. Za 6 hodin smazali 2/5 všech sil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Císařské město na Voňavé řece

Bývalé císařské hlavní město Hue s téměř 140 000 obyvateli rozděluje Voňavá řeka na severní historickou část, jejímž jádrem je Citadela, ve které je podle vzoru Pekingu umístěn císařský palác. Na jižním břehu se nacházela naopak moderní část města se stavbami z 19. století a univerzitou. Městem Hue procházela i strategická železnice a dálnice. Do roku 1968 nebylo město válkou dotčeno. Jihovietnamský režim milně předpokládal, že komunističtí povstalci respektují statut otevřeného města.

Saigon se nemohl mýlit více. Severovietnamci si zde dlouhodobě chystali podhoubí pro povstání. Do vedení města se jim podařilo dostat několik kolaborantů, kteří pracovali pro druhou stranu. Jeden funkcionář například získal materiál a dotace na stavbu třípatrového betonového krytu ve vsi Thon La Chu pro případ komunistického atomového bombardování. Ve skutečnosti přichystal velmi kvalitní, strategicky umístěné místo pro štáb severovietnamské armády (NVA).

iZdroj fotografie: Public Domain

Agenti Vietkongu se ve městě skutečně činili. Nejenže se infiltrovali mezi místní populaci, ale vypracovali i seznam 200 strategických cílů, jež měly být obsazeny v co nejkratším čase. Vypracovali seznamy skutečných i potenciálních odpůrců režimu, kteří měli být co nejrychleji zlikvidováni. Útok na město začal ve 2:30 dne 31. ledna 1968. Za dvě hodiny, kromě velitelství jihovietnamské 1. divize a amerického velitelství, bylo město obsazeno.

Krvavá řež o vietnamský Stalingrad

Komunisté počítali s tím, že se obyvatelstvo spontánně přidá na jejich stranu. K jejich údivu se tak nestalo a lidé většinou zůstávali pasivní. Již odpoledne 1. února naopak došlo k prvním protiúderům jihovietnamských a amerických jednotek, kdy se spojencům například podařilo znovu získat letiště. Tvrdé boje zuřily především kolem obou velitelství.

Bitva o město se brzy změnila v noční můru. Hue bylo plné úzkých uliček, z každého okna byla vedena palba a každá budova se mohla změnit v pevnost. Američané se kvůli přítomnosti civilistů obávali použít ve větší míře dělostřelectvo a letecké bombardování. Strach byl nejen z reakce médií a veřejnosti v USA, ale především v rozvalinách by našli komunističtí povstalci daleko lepší kryt než v nepoškozených domech.

iZdroj fotografie: Public Domain

Na řadu proto přišel úporný boj muže proti muži o každou budovu a místnost. Ke slovu se dostaly ruční zbraně. Mnozí američtí vojáci odhazovali své dosud nevyzrálé a nespolehlivé M16 a používali kořistní Ak-47 nebo československé Sa-58. Při čištění místností se nesmírně osvědčil 40milimetrový ruční granátomet M79. Komunistům se naopak ve stejné úloze osvědčily sovětské RPG.       

Hořký konec vítězné bitvy

I přes urputnou obranu rudých povstalců, kterou však již v té době většinou tvořili „dobrovolníci“ ze Severu, se Spojenci pomalu dostávali do výhody. Dne 10. února bylo vyčištěno jižní město a začal boj o Citadelu. Do toho se zapojila americká a jihovietnamská námořní pěchota a průzkumníci 1. divize ARVN „Hoc Bao“ (Černí panteři). O přerušení zásobovacích tras se pak snažila legendární 1. jezdecká divize.

Již 15. února 1968 žádala posádka Citadely Hanoj o stažení, ale neúspěšně. Dne 21. února byla přerušena poslední zásobovací trasa a 25. března konečně Citadela padla. Operace se definitivně ukončila 2. března. Cena byla strašná, Američané ztratili 216 mužů a 1 594 vyvázlo se zraněními, Jihovietnamci přišli o 452 padlých a 2 123 bylo raněno. Severovietnamci přišli podle svých čísel o 2 400 mužů. Dle Američanů však NVA ztratila 5 400 mužů. Z toho bylo pouhých 98 zajato. Nejhůře však dopadli civilisté.

iZdroj fotografie: Public Domain

Komunisté si na nich vylévali frustraci z porážek a bylo jimi popraveno až 6 000 lidí. Celkem 118 000 ze 140 000 obyvatel Hue přišlo o domov. Přestože Spojenci vyhráli a Vietkong byl po celém Jižním Vietnamu prakticky vyhlazen a jeho roli přebrala severovietnamská armáda, pro americkou veřejnost bylo Hue a ofenziva Tet šokem. Dosud byla politiky ujišťována, že vše jde hladce a vítězství je blízko. Nyní se veškeré iluze rozpadly a schylovalo se ke stažení amerických sil.   

Článek Krvavá řež o Hue roku 1968. Největší a nejtvrdší bitva války ve Vietnamu skončila vítězstvím Američanů. Nakonec však slavili komunisté se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mongolská expanze

Mongolské invaze do Persie, Iráku a Levantanu začaly v roce 1256, kdy Velký chán, Möngke Khan, nařídil svému bratrovi Hulagu dobýt území západně od Mongolské říše a rozšířit tak jejich hranice. S národy, které se vzdaly rychle, zacházeli Mongolové shovívavě. Pokud se však národ vzdát odmítal, jako tomu bylo například v případě chalífátu Abbásovců, byla jejich města vypálena a lidé nemilosrdně povražděni.

Mongolové řádili na Blízkém východě až do roku 1260, zničili mnoho mocností v regionu a téměř všechny ostatní přiměli ke kapitulaci. Všechny kromě jediné. V roce 1260 byl Mamlúcký sultanát pravděpodobně poslední velkou mocností na Blízkém východě, která Mongolům úspěšně vzdorovala.

Persie byla dobyta a její nechvalně proslulý cech Asasínů, kterého se křesťanští křižáci tak báli, byl zcela vyhlazen. Abbásidský chalífát byl rozdrcen a během dobývání hlavního města Bagdádu zemřeli stovky tisíc civilistů. Dokonce i slavná dynastie Ayyubid, kterou založil renomovaný sultán Saladin, byla zničena. Zdálo se, že Mongolové jsou opravdu nezastavitelní.

Kuráž mamlúckého sultána

Když vůdce Mongolů poslal své vyslance k mamlúckému sultánovi Sajfovi ad-Dínovi Qutuzovi se vzkazem, že pokud se podrobí mongolské vládě, bude on i jeho lid ušetřen, rozhodně nečekal odpověď, které se mu dostalo. Sultán poslal mongolského vůdce i jeho armádu, slušně řečeno, do patřičných míst, když nechal pozabíjet všechny mongolské velvyslance a jejich hlavy vystavil na branách Káhiry. A tak započala Mongolská invaze do Mamlúckého sultanátu.

Mongolští nájezdníci, rozzuření vzdorovitostí Mamlúků, se rozhodli ukázat světu, proč by se jich měli všichni bát, a neustále posílali sultánovi další a další výhružné vzkazy. Mongolové slibovali Mamlúkům, že se jim nedostane žádné milosti a všichni, dokonce i staří, slabí, ženy a děti, budou chladnokrevně povražděni. Ano, sultánův vzdor by pravděpodobně skončil vypleněním Káhiry a smrtí statisíců Egypťanů, nebýt osudu, nebo dokonce šťastné náhody.

Osud, nebo šťastná náhoda?

Naštěstí pro Mamlúky, Velký chán Möngke zemřel při tažení proti dynastii Song v roce 1259 a jeho bratr Hulagu se rozhodl opustit Levantu s většinou své armády. Pod vedením svého nejlepšího generála, Kitbuqa Noyana, za sebou potenciální nový vůdce Mongolů zanechal na obranu Levanty pouze nedostatečný vojenský útvar čítající kolem 10 000 mužů.

Mamlúcký sultán, jásající nad svým štěstím, mezitím shromáždil v Káhiře velkou část svého vojska a započal dobývání Palestiny, aby tak zahnal mongolskou okupační armádu. I když měl mamlúcký sultán velmi špatné vztahy s křesťanskými křižáckými armádami, které stále okupovaly značné části Levanty, pod hrozbou mongolské nadvlády povolili křižáci Mamlúkům využívat své přístavy a zásobiště.

Poraženi svou vlastní lstí

Jedním z hlavních důvodů, proč Mamlúkové Mongoly porazili, byla jejich početní převaha. Mamlúkové čelili pouhému zlomku celkové síly Mongolské říše. Dne 3. září 1260 se Mamlúkové a mongolští nájezdníci střetli v údolí Jezreel, v severní části dnešního Izraele/Palestiny. Muslimské historické prameny uvádějí, že celé mamlúcké vojsko čítalo kolem 20 000 mužů, zatímco mongolské vojsko mělo ve svých řadách nanejvýš polovinu. Mongolové však čelili obřím přesilám již mnohokrát a v minulosti rozdrtili daleko větší armády. Co tedy bylo tentokrát jinak?

Právě tady přichází na řadu druhý hlavní faktor mongolské porážky. Mongolové byli v bitvě u Ain Jalutu příliš arogantní. Povzbuzeni četnými vítězstvími proti enormním armádám, Mongolové jednoduše nebrali vůbec v potaz, že by mohli být poraženi. Doposavad ani jedinkrát neprohráli, a tak věřili, že Mamlúkové se prostě přidají na seznam poražených. Tentokrát se však velice mýlili.

Mamlúkové využili mongolskou taktiku, která se zakládá na předstíraném ústupu a následném napadení nepřátelské armády, která se chystá na útok. Aniž by si velitel Kitbuqa uvědomil, že Mamlúkové chystají stejnou lest, kterou Mongolové využívali během posledních padesáti let stále dokola, rozhodl se ustupující nepřátelské vojsko pronásledovat. Netušil však, že za pahorkatinou, na kterou své vojsko vyslal, se skrývá druhá polovina mamlúcké armády. Vyčerpaní Mongolové tak padli pod neúprosnou palbu šípů.

Náročné pouštní podmínky

Posledním důvodem velké prohry Mongolů bylo prostředí, ve kterém se boje odehrály. Mamlúkové byli zvyklí na náročný pouštní terén, nedostatek vodních zdrojů i horké ovzduší. Mongolští nájezdníci byli však bojem v těchto podmínkách naprosto vyčerpaní a stejně tak jejich koně, kteří byli v minulosti životně důležitým prvkem jejich mnohých vítězství.

Generál Kitbuqa byl zabit v boji a celá mongolská jednotka byla nakonec vyhlazena, což natrvalo roztříštilo neporazitelnou auru mongolských nájezdníků. Porážka u Ain Jalutu pravděpodobně stála na počátku mongolského úpadku a blížícího se konce mongolské expanze na západ. Přestože Mamlúcko-mongolská válka pokračovala ještě mnoho let, Mongolové si již nikdy nevedli tak dobře jako dřív a utrpěli řadu dalších porážek.

Zdroj: SAUNDERS. The History of the Mongol Conquests. University of Pennsylvania Press, 2001. ISBN: 978-0812217667, Wearethemighty, Wikipedia

Článek Epická bitva, jež poprvé v historii zastavila mongolskou expanzi aneb Jak neporazitelná armáda nájezdníků naletěla na vlastní lest se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

David G. Farragut v americké občanské válce

Admirál Farragut stál v čele federální flotily a vedl útok proti loďstvu konfederace v přístavu v Mobile v Alabamě. Jedna z jeho lodí, Tecumseh, narazila na minu a během pouhých tří minut se potopila. Všech 93 mužů na palubě lodi zahynulo. Kapitán James Alden z Brooklynu, loď za Tecumsehem, zastavil a dal Farragutovi znamení, že stojí, protože jim v plavbě stálo minové pole. Nucené zastavení flotily ovšem vystavilo všechny Farragutovy lodě palbě z konfederačních pevností, které střežily přístav.

iZdroj fotografie: William Haysham Overend / Public Domain

Admirál Farragut na nic nečekal, se svou vlajkovou lodí Hartford obeplul Brooklyn a vedl loď do minového pole, kde se Tecumseh právě potopil. Přitom vydal nyní slavný rozkaz: „K čertu s minami, plnou parou vpřed!“. Federální flotila proplula minovým polem bez dalších ztrát a porazila konfederační flotilu. Tři konfederační pevnosti, střežící vstup do přístavu v Mobile, se bez námořní podpory vzdaly a během několika dní bylo po bitvě.

General George Patton, velký konkurent Montgomeryho

Generál Patton byl známý svými útočnými a často vulgárními proslovy, ve kterých si nebral servítky s ničím a s nikým. Jeho slova dala vzniknout mnoha dnes již legendárním citátům, které se zapsaly do historie a vydaly by na článek samy o sobě. My jsme pro vás vybrali pouze jeden, krátký, milý a k věci; „Pokud všichni přemýšlejí stejně, nikdo zřejmě nepřemýšlí.“

George Patton se nejvíce proslavil vedením 3. armády Spojených států ve Francii a Německu po spojenecké invazi do Normandie. Jeho charisma a schopnosti vést své muže na frontě inspirovaly mnohé a lidé z vrchního velení si ho velmi vážili, byť svým přístupem často budil kontroverze.

General McAuliffe, výsadkář v Normandii

Zcela obklíčen německými silami, Generál McAuliffe, velitel 101. výsadkové divize, obdržel od německého velitele ultimátum požadující kapitulaci. Jeho odpověď? „Blbost!“. Německý major, jenž dopis generála obdržel, byl prý odpovědí velmi zmaten a požádal jednoho z důstojníků generála McAuliffea o upřesnění toho, co zpráva znamená.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

Načež plukovník Joseph Harper, velitel 327. kluzácké pěchoty, odpověděl: „Jednoduše řečeno? Jdi k čertu.“ Muži ze 101. výsadkové divize zvládli své pozice úspěšně bránit po celé čtyři dny, než dorazily posily z normandských pláží. Generál McAuliffe byl za své zásluhy vyznamenán Medailí cti.

Generál Lewis Burwell v Koreji

Generál Lewis Burwell a jeho 30 000 mariňáků se během bitvy u Chosinské přehrady ve válce v Koreji dostali do obklíčení čínskou armádou. Vojsko 67 000 vojáků využilo znalosti tamního terénu a úspěšně přepadlo americké jednotky. Bitva začala u Yudam-ni, když tři čínské divize napadly tři pluky námořní pěchoty, aniž by přišlo varování od amerických tajných služeb. Rota Fox, ze sedmé námořní pěchoty, se ocitla v izolaci a zůstala sama proti celé čínské divizi.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

Rota byla odříznuta od zbytku amerických sil a jejich zbraně byly kvůli teplotám klesajícím hluboko pod bod mrazu nepoužitelné. Generál Lewis, tehdejší velící důstojník první námořní divize, přišel během této bitvy hned s několika citáty, které se permanentně vryly do americké válečné historie. Ta nejznámější slova pronesl po prvním útoku čínské armády: „Již nějakou dobu jsme nepřítele hledali a nyní jsme ho konečně našli. Jsme obklíčeni. To nám věci velmi zjednodušuje!“

Major Daniel Daly v první světové válce

Major Daly je dalším vojenským velitelem, který má na svém kontě legendárních proslovů nespočet. Nejvíce jej však proslavil bojový pokřik, který pronesl během zoufalých bojů v Belleau Wood v červnu 1918 za první světové války. Americká Námořní pěchota dostala na předměstí Lucy le Bocage na okraji Belleau Wood pořádně zabrat.

Nepřátelské vojsko mělo velkou početní převahu a američtí vojáci byli doslova přitlačeni k zemi. Daniel Daly, tehdy první seržant, už toho měl dost a svým mužům nařídil útok. Prodral se dopředu a na své unavené vojáky zařval: „No tak, vy zku*vysyni, to chcete žít věčně?„

Jaké další válečné citáty znáte?

Zdroj: Wearethemighty

Článek Legendární hlášky válčených vůdců v zoufalých situacích. Výkřiky, na které historie jen tak nezapomene se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

4. Hannibal

Nejproslulejší voják v období kartaginské zlaté éry. Po vpádu na Apeninský poloostrov se jeho armádě podařilo rozdrtit několik římských vojsk. Obsadil druhé největší italské město, Capua, spolu s většinou jižní Itálie. Oblehl Řím. Jeho přechod přes Alpy se slony je legendární, byť většina z nich uhynula. Řadí se k největším legendám a zároveň také k největším selháním ve válečné historii. Když se dnes podíváme na světovou mapu, Kartágo na ní budeme hledat jen těžko.

iZdroj fotografie: User Liftarn / Creative Commons / CC BY

I přesto, že Hannibal vyhrál většinu z velkých střetů s Římany, chyběl mu plán, jak celý konflikt završit. A bez plánu se válka vyhrává těžko. Nakonec tak byl poražen, jeho lid povražděn či odveden do otroctví a Kartágo srovnáno se zemí. Hannibal byl nucen odejít do vyhnanství a později, ze strachu, že padne do zajetí Římanů, spáchal sebevraždu.

3. První markýz Cornwallis

Klíčový velitel námořní pěchoty britských ozbrojených sil v bojích americké války za nezávislost. A také konec nadějí Velké Británie na udržení amerických kolonií. Markýz Cornwallis se zvládl zařadit mezi nejméně úspěšné vojenské velitele v historii. V bitvě u Yorktownu utrpěl zásadní porážku, když po urputné obraně kapituloval před dvakrát silnějším protivníkem. Předcházející námořní bitva, ve které Britové prohráli, byl jedinou vážnější porážkou Royal Navy v 18. století, ale následky byly nedozírné.

Celý konflikt trval pouze osm dní. Po osmi dnech totiž generál kapituloval a vzdal se celé své armády. A co je na tom nejhorší? Jeho armáda tvořila třetinu veškerých britských sil v Americe. Britové tak i díky této historii měnící události přišli o možná nejcennější drahokam královské koruny. Cornwallisova kariéra však úspěšně pokračovala, stal se mj. guvernérem Indie.

2. Le Petit Corporal

Napoleon Bonaparte, legenda Velké francouzské revoluce. V pouhých 24 letech se stal generálem, po třicítce již stál na vrcholu své moci a postupně ovládl většinu západní Evropy. Rychlý vzestup však následoval také rychlý pád. Mladý Korsičan představuje vzor schopného a cílevědomého vojevůdce, je však třeba myslet na to, že sice dokázal svůj národ dovést na vrchol, ovšem za cenu obrovských obětí na lidských životech.  Napoleon projevoval k lidem nesmírnou lhostejnost, jen během napoleonských válek přišlo o život přes milion francouzských občanů.

Nemluvě o tom, že jeho ruské tažení skončilo jako naprostá katastrofa. Nedostatek zásob a mrazy přinutili Napoleona opustit ruská území, kam se nechal vtáhnout ve vlastní víře, že jeho armáda je dostatečně silná a vybavená. Narazil však velmi tvrdě, nedostatek zásob a přicházející ukrutné mrazy jej donutily k ústupu. Z 680 000 mužů, jež Napoleon postupně zapojil do ruského tažení, se jich do svých vlastí vrátilo pouze 93 000. Ve finále znamenalo tažení počátek Napoleonova konce, který završil osamělou smrtí na ostrově Svaté Heleny

1. Napoleon Západu

Tak si říkal mexický politický vůdce, generál, státník a jedenáctkrát zvolený prezident Mexické republiky Antonio López de Santa Anna. Během 19. století významně ovlivnil španělskou a mexickou politiku. Začínal jako kadet španělské armády v Mexiku, o několik let později však přešel na stranu mexických rebelů. Účastnil se mnoha vojenských povstání a převratů, které byly pro Mexiko v té době typické.

iZdroj fotografie: Wally Gobetz / Creative Commons / CC BY-NC-ND

Po masakru v Almu a povraždění zajatců v Goliadu byl zajat skupinou texaských vojáků a v zajetí podepsal uznání Texaské republiky jako samostatného státu. Po návratu do Mexika však byl tento dokument smeten ze stolu. O dva roky později utrpěl další porážku a během konfliktu s Francií přišel o nohu. Pro jeho nohu byl uspořádán státní pohřeb.

V čele mexických sil se také zúčastnil Mexicko-americké války, kde nejen, že opět neuspěl, ale ještě ke všemu byl obrovsky ponížen, když Santa Annu přepadly americké jednotky a ukradly mu jeho protézu, kterou pak vystavovaly jako válečnou trofej. Jeho kariéru doprovázela korupce a dožil v americkém exilu.

Jaké hodnoty by podle Vás měl mít správný velitel?

Zdroj: Heritage

Článek 4 váleční vůdci, jejichž kariéra skončila katastrofou. Zapomenuti mohou skončit i ti nejlepší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Akademik, nikoliv voják

Joshua Lawrence Chamberlain se narodil v Brewer, Maine v roce 1828 jako jedno z pěti dětí. Jeho dědeček sloužil jako plukovník během války za nezávislost v roce 1812. Chamberlain zpočátku neměl vůbec v úmyslu přidat se k armádě, naopak se vydal směrem akademickým. Po studiích působil jako profesor rétoriky a učitel jazyků na univerzitě v Bowdoin. Oženil se a společně se svou manželkou se usadili v Brunswicku. Celkem spolu měli pět dětí.

Hned zpočátku občanské války se Chamberlain dobrovolně přihlásil do služeb unionistické americké armády. Guvernérem státu Maine mu byla udělena hodnost podplukovníka a byl přiřazen k 20. regimentu mainské dobrovolnické pěchoty. Přesto, že postrádal jakékoliv praktické vojenské zkušenosti, jeho akademické vzdělání, schopnost se rychle učit a spousta hodin strávených studiem armádních spisů mu pomohlo připravit se na nadcházející konflikty.

Levé křídlo vydrželo

Chamberlaina a jeho muže nejvíce proslavila Bitva u Gettysburgu, kde měli za úkol udržet klíčovou pozici na levém křídle unionistických pozic. V červenci 1863 jim po několika opakovaných útocích na jejich linii, které se jim dařilo odrážet, došla munice. Chamberlain však neváhal a nařídil svým mužům zaútočit na postupující linie pěšáků Konfederace prudkým během z kopce s bajonety, nasazenými na hlavně prázdných mušket.

iZdroj fotografie: Mathew Benjamin Brady / Public Domain

Tento nečekaný útok protivníka nejen překvapil, ale uvedl nepřátelské vojsko do naprostého chaosu, což jej nakonec donutilo k ústupu. Unii se tak podařilo udržet své důležité levé křídlo a nakonec krvavou bitvu u Gettysburgu vyhrála. Po této náročné bitvě převzal velení pátého sboru první divize, kde působil jako velitel až do konce občanské války. Během své služby utrpěl celkem šest vážných, často život ohrožujících zranění.

V červnu 1864, během obléhání Petersburgu, utržil zásah do oblasti třísel, který ho téměř stál život. Jeho šance na život pro velkou ztrátu krve byla mizivá, ovšem Chamberlain zas a znovu dokázal, že je rozeným bojovníkem a jako zázrakem své zranění přežil. Koncem roku 1864 už byl zpátky ve službě. Ani ne rok po tomto zranění utrpěl další vážné a krvavé zranění, čímž si vysloužil nejen povýšení na Generálmajora, ale také svou přezdívku Krvavý Chamberlain. Za své zásluhy byl v roce 1893 vyznamenán Medailí cti.

Univerzitní prezident

Po konci války se Chamberlain rozhodl kandidovat na guvernéra státu Maine, čehož dosáhl poměrně snadno, jelikož byl díky svým válečným zásluhám velmi oblíbený. Funkci vykonával 4 roky a poté se vrátil na univerzitu v Bowdoin. Přednášel o svých zkušenostech z války a vydal také několik knih.

Po celý zbytek života jej trápila jeho válečná zranění, jež také byla příčinou jeho smrti. Zemřel v roce 1914, pravděpodobně na důsledky poranění utržených u Petersburgu. Po boku mu u jeho smrtelného lože stál stejný doktor, který jej v době tohoto zranění ošetřoval o 50 let dříve.

Zdroj: WarHistoryOnline

Článek Krvavý Chamberlain: Jak si univerzitní profesor vydobyl svou přezdívku a stal se válečným hrdinou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Porážka v New Yorku

Americký vůdce George Washington okusil na počátku války o nezávislost velkou porážku při obraně New Yorku. Uvědomoval si, že město by bylo skvělým přístavem, který by poskytl Velké Británii základnu pro boj proti kontinentální armádě. Boj o toto město ale potupně prohrál. Naštěstí se mu s většinou jeho armády podařilo ustoupit a mohl pokračovat v boji. Uvědomil si, že i v tomto je klíč k úspěchu. Velká Británie mohla vyhrát nějaké bitvy, ale pokud zůstávala funkční americká armáda, nemohla vyhrát válku. To se nakonec i stalo.

iZdroj fotografie: U.S. National Guard / Public Domain

Bitva u Little Bighornu

Když indiáni v bitvě u u Little Bighornu porazili 7. kavalérii vedenou Georgem Custrem, znamenalo to pro americkou armádu potupu, ale zároveň budíček. Do té doby většinu prostředků věnovala na obranu pobřeží. Jednotky ve vnitrozemí, které vykonávaly policejní práci, byly opomíjeny, byly špatně vybavené a měly nedostatečný výcvik. To se ale změnilo a kongres armádě poslal v následujících letech peníze, za které mohla své vybavení a výcvik znatelně zlepšit. Byl to základ pro budování moderních ozbrojených sil.

iZdroj fotografie: Whitney Gallery of Western Art / Public Domain

Porážka v průsmyku Kaserín

Po vylodění v severní Africe se Američané cítili znechuceni, protože jejich jednotky byly vzdálené od německých divizí. Museli urazit dlouhou cestu, než se s nimi střetli. Bitva v průsmyku Kaserín, při které byli poraženi, znamenala pro sebevědomé Američany velké vystřízlivění. Ukázalo se, že jejich generálové nejsou na vedení moderních bitech připraveni, jednotky nejsou dostatečně vycvičené a neexistuje dostatečná koordinace s letectvem. Na nápravě začali okamžitě pracovat a vše zúročili v roce 1944 při vylodění v Normandii.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Zkušenosti s Task Force Smith

Když v létě 1950 Severní Korea napadla svého jižního souseda, dostaly americké ozbrojené síly rozkaz poslat do země pomoc. Nejblíže byly jednotky v Japonsku, které vytvořily jednotku nazvanou Task Force Smith a urychleně se přesunuly na Jižní Koreje. Ke střetu ale Američané nebyli dostatečně vybaveni a vycvičeni. V bitvě u Osanu utrpěli velké ztráty a museli se stáhnout. USA později poslaly jednotky mnohem lepší, ale hlavně ukázaly, že jsou odhodlány za své asijské spojence bojovat. Proto nikdy neztratily na kontinentu vliv.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Katastrofa v Desert One

Když v roce 1979 zvítězila v Íranu islámské revoluce, vzal zfanatizovaný dav útokem velvyslanectví USA a zajal 52 amerických občanu. Spojené státy spustily v dubnu 1980 operaci na jejich záchranu. Speciální jednotky měly zřídit dočasnou základnu v poušti nazvanou Desert One. Na ní se souhrou mnoha okolností mnohé pokazilo, při srážce letadla a vrtulníku zahynulo osm vojáků a Američané byli nuceni operaci přerušit. Fiasko vedlo k vyšetřování a nakonec spustilo reformy amerických ozbrojených sil, které z nich udělaly to, čímž jsou dodnes.

Jaké další porážky USA utrpěly a co by si z nich měly odnést?

Zdroj: Nationalinterest

Článek Klíčové porážky pro USA, které z nich učinily světovou velmoc. Poučení, bez kterého by se daleko nedostaly se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nešťastná Glorious šla od katastrofy ke katastrofě

Glorious nikdy nebyla šťastná loď. Byla postavena koncem roku 1916 jako bitevní křižník. Nestihla bitvu u Jutska, ale zapojila se do druhé bitvy u Helgolandské zátoky v roce 1917, kde jedno z jejích 381milimetrových děl explodovalo, když v hlavni vybuchl granát.

iZdroj fotografie: Public Domain

V letech 1924–1930 byla Glorious přestavěna na letadlovou loď. Bitevní křižníky se v 1. světové válce ukázaly jako ne právě odolné lodě. Glorious ale mohly plout rychlostí 31 uzlů (56 kilometrů), měly velké trupy a výtlak 26 000 tun vhodný k osazení letové paluby.

Glorious po přestavbě mohla nést až 48 letadel. Smůla ji však provázela dál. Dne 1. dubna 1931 proplouvala letadlová loď mlhou, když narazila do francouzské zaoceánské lodi Florida. Glorious přišla o jednoho námořníka. Na Floridě zahynulo dvacet čtyři lidí z řad cestujících a posádky.

Proklatá norská kampaň

To nejhorší mělo teprve přijít. Glorious byla nasazena do norské kampaně, která byla možná nejhorším obdobím pro Royal Navy ve 2. světové válce. Dne 9. dubna 1940 zahájili Němci obojživelnou invazi do Norska. Britové si věřili! Německá Kriegsmarine, kterou silně převyšovalo britské loďstvo a operující relativně blízko britských námořních základen ve Skotsku, měla být zničena.

iZdroj fotografie: Public Domain

Možná by se tak i stalo, pokud by britská reakce nebyla zmatená a letargická. Ačkoli německé námořnictvo utrpělo těžké ztráty, které se mu měly vymstít při plánování invaze do Británie na podzim 1940, německým obojživelným jednotkám a výsadkářům se podařilo zajistit norské přístavy a letecké základny. Pod vytrvalými leteckými útoky Luftwaffe se Britové a Francouzi vylodili s několika prapory vojáků a hrstkou letadel, kteří ničeho nedosáhli a museli být koncem května evakuováni.

Na snadnou misi není potřeba doprovod

Počátkem června dostala Glorious rozkaz vyplout k norskému pobřeží jako plovoucí letiště, aby evakuovala několik přeživších stíhaček RAF Gladiator a Hurricane v Norsku. Přinejmenším tato část operace byla úspěšná. Hurricany provedly své vůbec první přistání na letadlové lodi.

iZdroj fotografie: Public Domain

Navíc stroje nebyly vybaveny záchytným hákem. Aby se však uvolnilo místo pro letouny RAF, nesla samotná Glorious pouze devět stíhaček Sea Gladiator a pět torpédových letounů Swordfish. Nálada a morálka na palubě byla prachmizerná. Kapitán Guy D’Oyly-Hughes byl bývalý ponorkář a s posádkou si právě nerozuměl a ani nerozuměl velení leteckých operací a letadlových lodí.

Velitel letců J. B. Heath byl navíc postaven před válečný soud, protože odmítl při jedné misi u Norska poslat své staré dvouplošníky proti německým pozemním cílům. Ještě horší byl stav letadlové lodě. Glorious neměla v pořádku pohonný systém a některé kotle nefungovaly. Loď nebyla schopna maximální rychlosti. Budoucí tragédii podtrhovalo to, že eskortu letadlové lodi tvořily pouze dva torpédoborce – Acasta a Ardent. Admiralita zřejmě spoléhala na slabost Kriegsmarine a štěstí.

Německý snadný lov

Tentokrát to však nevyšlo. V 15:45 8. června 1940 spatřily Scharnhorst a Gneisenau na vzdálenost asi třiceti námořních mil (55 kilometrů) kouř z britského svazu. Byly to moderní kapesní bitevní lodě, postavené ve 30. letech 20. století, a byly více než rovnocenným soupeřem letadlové lodi a dvěma torpédoborcům.

Kapitán Glorious si byl sebou tak jist, že neměl ve vzduchu žádné průzkumné letouny ani bojové hlídkové stíhačky. Žádná letadla nebyla ani na letové palubě připravena ke startu. Torpédoborce Acasta a Ardent pluly v blízkosti letadlové lodi a spíše hlídaly letadlovou loď před ponorkami, než aby prováděly průzkum a varovaly před německými hladinovými loděmi. Žádná z lodí neměla radar. V roce 1940 to byla stále ještě novinka.

iZdroj fotografie: Public Domain

Taková nedbalost proti tak hrozivému nepříteli, jakým byli Němci, nezůstala bez trestu. Německé bitevní lodě se blížily rychlostí větší než třicet uzlů. Britské torpédoborce se pokoušely položit kouřovou clonu, aby kryly ústup letadlové lodi, zatímco Glorious se opožděně pokoušela vypustit letadla. Bylo však již příliš pozdě. Německé bitevní lodě zahájily palbu ze svých 28centimetrových děl na vzdálenost patnácti mil (24 kilometrů).

Během několika minut byl zasažen můstek Glorious a kapitán byl zabit. Oba torpédoborce se vrhly proti německým kapesním křižníkům. Skutečně se jim podařilo Němce rozptýlit a jedno torpédo Acasty zasáhlo Scharnhorst a těžce jej poškodilo. Cena však byla strašlivá. Oba torpédoborce klesly rozstřílené ke dnu. 

Mokrý hrob

Jejich snaha byla bezvýsledná. Německé lodě dostihly Glorious a pálily do ní, dokud se v 18:10 nepotopila. Britská admiralita nepřijala žádný nouzový signál. Oficiální tvrzení bylo takové, že Glorious a torpédoborce měly vysílačky nastavené na špatnou frekvenci. Nedaleko plující britský křižník Devonshire však signál zachytil. Křižník však vezl norského krále Haakona do bezpečí v Británii a viceadmirál John Cunningham – jeden z nejlepších britských admirálů – se rozhodl, že jeho prvořadou povinností je chránit krále.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

V ledových vodách Severního moře zahynulo 1 519 mužů. Teprve 10. června 1940 se k místu potopení britského svazu přiblížil norský parník Borgund. Tomu se z posádky Glorious, kterou tvořilo 1 207 mužů, podařilo zachránit pouhých 10 trosečníků a ze 142 mužů na Artendu pouze jednoho.

Ze 160 členů posádky Acasty přežili pouze dva. Ty našel až po 5 dnech v chladných norských vodách německý hydroplán. Jeden z přeživších nakonec na následky pobytu v moři zemřel. Zkáza svazu Glorious byla jedním z nejčernějších dnů v historii Royal Navy.

Američané si v podobné situaci vedli jinak

Zkáza HMS Glorious byla pro světová námořnictva velkým poučením. Letadlové lodě se od té doby držely dále od válečné zóny a velkých povrchových lodí nepřítele. Podobná situace se opakovala již jen jednou, kdy v říjnu 1944 u Samaru čtyři japonské bitevní lodě a šest těžkých křižníků překvapily šest malých amerických eskortních letadlových lodí chráněných pouhými sedmi doprovodnými torpédoborci.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / Public Domain

Američané však na rozdíl od Britů byli připraveni. Japoncům se podařilo zničit pouhé dvě lodě. Proti Japoncům vzlétlo 400 letadel a tři japonské křižníky šly ke dnu. To se s podceněním situace a naprosté nepřipravenosti Glorious nedalo srovnat.

Zdroj: NationalInterest

Článek Co se stane, když se střetne letadlová loď s bitevními loděmi? Smolná HMS Glorious zaplatila děsivou cenu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bitva u Thermopyl

Ačkoliv ke slavné bitvě u Thermopyl došlo zhruba před 480 před naším letopočtem, zůstává tato bitva zapsaná v mysli nejednoho nadšence. Na této skutečnosti se podepsal zejména fantasticko-historický film 300: Bitva u Thermopyl, který dokonale popisuje nehynoucí odvahu 300 Sparťanů, kteří i přes výraznou přesilu statečně bojovali proti nájezdu Peršanů pod vedením perského krále Xerxa I.

iZdroj fotografie: Uživatel John Steeple Davis / Creative Commons / Public Domain

Přestože jsou fakta tohoto filmu lehce upravená a řeckých bojovníků se nashromáždilo více, myšlenka a pointa odvahy i přes nespravedlivé rozvržení sil, zůstává stejná. Stejně tak i slib, který dal řecký velitel Leónidas. V tom se totiž zavázal, že Thermopyl neopustí a bude jej bránit, dokud sám nepadne. Ten také splnil a v tomto boji statečně položil život.

Bitva u Wizny

Pokud tedy znáte a chápete myšlenku bitvy u Thermopyl, pochopíte také, proč se tak říká bitvě, která se odehrála u malého polského městečka, zvaného Wizna. Tam totiž, během druhé světové války, zamířili ve svém tažení Němci a tím dokonale překvapili malý oddílek vojáků, který se na tomto místě nacházel. Ten se však nevzdal a do posledních sil bojoval za to, co pro něj bylo správné a důležité. Podobně, jako tehdy Sparťané.

iZdroj fotografie: Uživatel Lonio17 / Creative Commons / CC BY-SA

Překvapení 7. září 1939

Když 1. září Německo pod vládou Hitlera nečekaně zaútočilo na Polsko, nikdo ještě nevěděl, co se děje a co dělat. Útok byl směřován na hlavní město Varšavu, nacisté si však chtěli podrobit celou zemi. Proto své útoky neustále opakovali a podmaňovali si tak jednotlivé části Polska. Když však 7. září došly německá vojska až na hranice města Wizna, čekalo je překvapení.

Ačkoliv se totiž jednalo o jednu z klíčových obranných linií Polska, obsazeno bylo pouze zhruba 700 vojáků. Ti byli vyzbrojeni pouze dvěma protitankovými děli a několika málo protitankovými puškami. Přicházela k nim však celá 10. tanková devize Německa, která čítala asi přes 40tisíc vojáků, 350 tanků a 650 děl. Šance byly malé.

Věděli, že jsou v oslabení

I když polský velitel, kapitán Wladyslaw Raginis, okamžitě věděl, v jak velkém oslabení oproti Německu jsou, věděl také, že je musí zadržet, aby zabránil obklíčení operační skupiny Nerew a dopřál tak Varšavě čas na další útok. Sobě, svým mužům i celému Polsku dal tak slib, že obrannou linii bude držet do té doby, dokud bude naživu a síly mu postačí.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Polští vojáci se tak s malou dušičkou, avšak velkým odhodláním postavili na své pozice a čekali na rozkazy. Nejdříve ze všeho, vyhodili do vzduchu všechny mosty, po kterých se německé oddíly snažily přejet. Poté využili všech 12 betonových bunkrů, které mělo město k dispozici a čekali na obranný manévr přímo z nich.

Možnost vzdát se

Ačkoliv mělo v této bitvě Německo jasně navrch a v poměru sil 60:1 by hravě zvládlo Poláky rozbombardovat, rozhodli se smlouvat. 9. září tak vyzvali generála Raginise ke kapitulaci. Ten se jim však společně se svými vojáky vysmál a opět nasadili obranné pozice, pevně odhodlaní bránit své město, i svou čest.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Během jednoho dne však byla zlikvidována většina obranných bunkrů i útočné kulomety. Vojáci polské linie byly zabíjení a kdo přežil, byl buď raněn, nebo zajat protivníkem. Zbytek Polska navíc nemohl poslat pomocné síly, a tak byl dalšího dne velitel opět vyzván k tomu, aby se i se svými posledními dvěma bunkry Německu vzdal. Hitler však již dodal také výhružnou podmínku, při které sliboval smrt zajatců, jestli tak velitel Raginis neučiní.

Věčný hrdina

Ten tak pro ušetření alespoň několika nevinných životů svých vojáků učinil a Německo tak získalo volný průjezd do Nitra Polska. Svůj slib, že dokud bude živ, bude Wiznu bránit ze všech sil, však velitel Raginis dodržel a sám se Německu ani Hitlerovi nikdy nepodvolil. Spáchal totiž sebevraždu tak, že si lehl na odjištěný granát.

Síla jeho vzdoru, stejně jako jeho cti a odvahy tak navždy zůstává zapsaná v historii i paměti Polska a dodnes je tento velitel pokládán za hrdinu a nesmírný vzor. Stejně tak byla, a je oceňována i hrdinskost a odvaha mladých vojáků, kteří pro obranu Wizny nasazovali vlastní životy, a i přes početnou převahu setrvávali a nevzdali se.

Zdroj: Wearethemighty

Článek Polské Thermopyly aneb Legendární bitva u Wizny, která se zarytě vepsala do dějin druhé světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bitva na Marně

Na začátku války Německo doufalo, že se mu podaří dosáhnout triumfu a porazit Francii pohyblivou válkou. Proto zaútočilo přes země Beneluxu. Ze začátku vypadalo, že plán vychází a císařská armáda se blížila k Paříži. Na začátku září 1914 ale Francouzi spolu s Brity provedli protiútok, který německý postup zastavil. Němci se byli nuceni stáhnout. Obě strany se posléze zakopaly a začala statická válka.

iZdroj fotografie: Public Domain

Bitva o Gallipoli

Významným spojencem Německa a Rakouska-Uherska byla Osmanská říše. Proto v Anglii vznikl plán na útok na Dardanely a následné proražení cesty do Černého moře ke spojeneckému Rusku. Útok začal 15. dubna 1915, ale Angličané se spojenci Turky podcenili. Přišli o několik plavidel a dobře se nevyvíjel ani útok pozemních vojsk. Ta byla po těžkých ztrátách na obou stranách v roce 1916 stažena.

Bitva u Jutska

Německá císařské námořnictvo v letech před první světovou válkou postavilo mnoho moderních lodí a připravovalo se na střet se silnou britskou flotilou. K výpadu se odhodlalo na konci května roku 1916. Britská flotila zareagovala a svazy plavidel se střetly u Jutska. Hlavní síly flotil se nepotkaly, při střetech Britové ztratili 16 a Němci 11 plavidel. Císařské námořnictvo se poté stáhlo a do konce války zůstalo v přístavech. Britská flotila tak Německo mohla stále blokovat.

iZdroj fotografie: Public Domain

Bitva u Verdunu

V únoru roku 1916 se Němci pokusili o útok na francouzské město Verdun. Bitva se nakonec táhla téměř do konce roku 1916 a byla nejdelší bitvou celé války. Je jedním z nejznámějších symbolů utrpení při zákopové válce. Na obou stranách si vyžádala kolem jednoho milionu mrtvých a zraněných. Francouzskou i německou armádu značně vyčerpala, ale nepřinesla žádný podstatný výsledek.

Bitva na Sommě

V létě roku 1916 se britské velení ve spolupráci s Francouzi pokusilo o dosažení významného vítězství, které mělo znamenat obrat ve válce. Vybralo si k tomu část fronty u řeky Somma. Britové věřili, že intenzivní týdenním dělostřelecké bombardování rozvrátí německé pozice a pěchota pak snad projde. Mýlili se a jen za první den útoku zaznamenali ztráty 57 tisíc zabitých a zraněných. Do listopadu byly ztráty obou stran téměř milion mužů, britská vojska postoupila maximálně o deset kilometrů.

iZdroj fotografie: Public Domain

Ofenzíva Alexeje Brusilova

Od začátku války se Rusku na východě v boji s Němci a Rakouskem-Uherskem příliš nedařilo. Na léto 1916 naplánoval ruský velitel Alexej Brusilov útok, který měl situaci změnit. Rusové od června do září postoupili až o 100 kilometrů. Ofenzíva byla koordinována s boji na Sommě a u Verdunu. Němci museli část vojsk přesunout a pak jim chyběla na západní frontě. Rusku se již nikdy podobného úspěchu nepodařilo dosáhnout.

Třetí bitva u Yper

U města Yper svědly obě strany během války několik střetů. Ten nejznámější začal na konci července 1917 a trval do začátku listopadu 1917. Britové se při něm snažili dobýt významný železniční uzel. Boje se odehrávaly v blátě způsobeném vydatnými dešti a protrženými hrázemi. Obě strany utrpěly mnohasettisícové ztráty, ale nedosáhly téměř žádného úspěchu.

iZdroj fotografie: Public Domain

Německá jarní ofenzíva

Po revoluci v Rusku Německo uzavřelo na východní frontě příměří a uvolnil se mu dostatek sil na další operace na západě. Německé velení si bylo vědomé, že potřebuje dosáhnout úspěchu do příchodu významných posil z USA, které vstoupily do války. Proto na jaro 1918 naplánovalo rozsáhlou ofenzívu. Od března do července dosáhla dílčích úspěchů, ale koordinovanou obranu Britů a Francouzů neprorazila.

Bitva u Amiens

Po ztroskotání německé ofenzivy byla na řadě vojska spojenců. Využila zkušeností z předchozích neúspěšných bojů a změnila taktiku. Velitelé kombinovali nasazení dělostřelectva, pěchoty, letectva a tanků, kterých měli více než 400. Při dobytí nějakého území útočníci zastavili, aby se nerozbíjeli o nedotčená obranná postavení, a pak zaútočili jinde. Na mnoha místech se jim v srpnu 1918 obranu podařilo úspěšně prolomit.

iZdroj fotografie: Public Domain

Porážka Osmanské říše

V září 1918 zaútočili Britové v Palestině na turecká vojska. Osmanské říše v té době čelila mnoha problémům. Během prvního dne se útočníkům podařilo postoupit až o 30 kilometrů. Postupně turecké jednotky obklíčili a ty se ve velkém vzdávaly. Britové navíc vedli úspěšný útok v Mezopotámii. Osmanská říše pak na konci října požádala o příměří.

Zdroj: IWM

Článek Desítka nejdůležitějších bitev, které rozhodly první světovou válku. Při vzpomínkách na ně vstávají chlupy hrůzou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Boje na Siegfriedské linii

Bylo 19. září a americký 60. pěší pluk se poprvé dostal do lesa u Siegfriedské linie, ale byl poražen. Později se k nim připojil 28. pěší pluk. Do té doby přišli zhruba o 4500 vojáků. 2. listopadu zahájili útok na německou armádu a druhý den se dobyli do města Schmidt, poté byli vyhnáni protiútokem Němců. Američané se stáhli do Kommerscheidtu, kde se opět vydali do boje proti nepříteli. Boje pokračovaly a nakonec byli nuceni zase ustoupit.

iZdroj fotografie: Pixabay

Poručík Friedrich Lengfeld je viděl ve městě Vossenack mezi Schmidtem a Hürtgenem, jak zoufale bojují o záchranu města s tankovou divizí, která nakonec Američany vytlačí a donutí je ustoupit. Lengfeldova skupina byla vyčerpaná, měli vši, týdny se nekoupali, byli hladoví a podvyživení. Počasí jim nepřálo, byla zima, mokro a všude byl sníh.

Boj o úkryt v lesní chatě

Bojovali o lesní chatu na jih od místa, kde je nyní válečný hřbitov Hürtgen, v té době chatu využívali obě strany k úkrytu. Stavbu obklopovalo minové pole, které Němci nazývali „Wilde Sau“ v překladu divoké prase. Chata i přes svůj stav poskytovala vojákům úkryt před nepříznivým počasím.

Další den Lengfeld při palbě odstřelovači, přišel o další dva muže, takže se rozhodli připravit na další útok. Později toho večera se americké 12. pěchotě podařilo chatu obsadit. Lengfeld přišel o další muže, zahájili protiútok, a následujícího rána americké vojáky vyhnali, znovu se jim podařilo chatu obsadit.

iZdroj fotografie: Unsplash

Když Američané ustupovali, jeden z nich vběhl přímo do minového pole. Byl těžce zraněn, ale přežil a volal o pomoc. Vedle minového pole byla úniková cesta střežená německým kulometem. Lengfeld však nařídil, aby nestříleli na žádného z Američanů, kteří přijdou vojáka zachránit.

Záchrana amerického vojáka

Uběhly hodiny, ale nikdo se pro něj nevracel. Mysleli, že už je dávno mrtvý. Lengfeld se rozhodl, že vojáka zachrání sám. Chata se nacházela blízko silnice, chráněná protitankovými příkopy. Lengfeld přivedl tým zdravotníků.

iZdroj fotografie: Pixabay

Vešel do minového pole, ale šlápl na minu a tu odpálil. Rychle ho odnesli do chaty, aby ho ošetřili, ale už bylo pozdě. V zádech měl dvě hluboké díry a vážná vnitřní zranění. Přesto že se jim ho podařilo dostat na stanici první pomoci, večer zranění podlehl.

Bitva u Hürtgenu byla jednou z nejdéle trvajících bitev, která byla v druhé světové válce zaznamenána. Od září do října zde zemřelo přibližně 33 000 amerických a 28 000 německých vojáků. Identita Amerického vojáka dodnes není známa.

Zdroj: WarHistoryOnline

Článek Neuvěřitelné se stalo možným. Dojemný příběh o německém důstojníkovi, jež při záchraně amerického vojáka položil svůj život se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Verdunský mlýnek na maso, aneb vyhlazení francouzských linií

Každá z válek vyžaduje oběti, jenže bitva u Verdunu měla být od samotného začátku doslova vyhlazovací (genocidní) a pro francouzskou armádu konečná. Německý generál Erich von Falkenhayn svou strategii plánoval tak, aby byla bitva pro Francouze co největší pastí, a Německo bylo ve všech směrech zvýhodněno. Tím by se totiž značně změnila celá situace války na západní frontě, z níž se stala postupem času zákopová.

iZdroj fotografie: Unsplash

Proč probíhala bitva zrovna u Verdunu?

Výběr konkrétního místa útoku byl pro německou armádu velmi důležitý a generál Falkenhayn tento krok pečlivě zvážil. Jednalo se totiž o strategické obranné pásmo Francie, u něhož se nepředpokládalo, že by se někdo odvážil k útoku. Propracovaná síť německých špionů ale zjistila, že díky tomuto předpokladu Francouzi omezili podíly sil, které v zákopové válce raději převedli tam, kde bylo více potřeba, a Verdun se tak stal druhořadým.

iZdroj fotografie: Unsplash

Dalším důvodem pro výběr Verdunu byl úder na samotný francouzský národ, neboť se jednalo o velmi významnou oblast z hlediska politických dějin. Ve francouzsko-pruské válce zvládlo město odolávat a padlo jako úplně poslední. Byla zde také podepsána Verdunská smlouva, která rozdělila Franskou říši a vytvořila základ pro to, co je dnes Německem. Pro obě strany tak měl Verdun svůj vlastní význam a pro Francouze by dobytí tohoto města znamenalo velký morální pokles, který by mohl značně ovlivnit průběh války.

Dlouhé ostřelování, které mělo překvapivý výsledek

Když 21. února 1916 Německo zaútočilo, trvala střelba dlouhých 7 hodin, po nichž v celém okolí nebylo vidět ani na dálku několika metrů. Spokojení Němci si mysleli, že mají již téměř vyhráno, jenže opak byl pravdou. Další německý útok dokázala francouzská armáda vykrýt a uštědřit mu tak pořádné ztráty.

iZdroj fotografie: Unsplash

Velkým překvapením však pro všechny bylo dobytí pevnosti Douaumont, což byla jedna z nejdůležitějších pevností Verdunu. Bohužel zde však kvůli stahování sil zůstalo pouze 67 mužů, kteří byli pro německou armádu snadným cílem. Všichni byli přitom zajati a pevnost obsazena bez jediného výstřelu. Němci tak mohli oslavovat první velký úspěch bitvy, zatímco se Francie chystala na protiútok.

Bitva skončila nerozhodně, ale s velkými ztrátami

Přestože tato bitva skončila relativně nerozhodně, vyžádala si přibližně 300 000 obětí (s poměrem zhruba 60/40 ve prospěch Němeců). Mimo to však bylo zničeno celé okolí Verdunu, kde dodnes najdete stopy této tragické bitvy například v podobě kráterů v zemi nebo zničené půdy, kde sotva roste zeleň. Oběti, které se nikdy nepodařilo identifikovat, jsou nyní pohřbeny v kostnici Douaumont, kde se nachází ostatky přibližně 130 000 obětí této bitvy.

iZdroj fotografie: Unsplash

Zdroj: History

Článek Bitva u Verdunu patřila mezi nejkrvavější z celé 1. světové války. Němci v ní zabrali pevnost bez jediného výstřelu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

• 140 vojáků britské armády
• 11 příslušníků civilního vojska
• 100 jezdců domorodé kavalerie; ta se ovšem do bitvy prakticky nezapojila a uprchla

Překvapivý útok

Předem je třeba říci, že Britové nepokládali jižní Afriku za tak důležité území, aby na něm riskovali životy svých nejlepších mužů. A tak nebyli vůbec připraveni na eventualitu, že Zuluové úspěšně u hory Isandlwana přepadnou dvě britské jednotky, a i díky drtivé převaze deset ku jednomu zvítězí. Část vítězných domorodců se pak přesunula k Rorke’s Drift, kde druhý den bez větších okolků Afričané rovnou zaútočili.

Velící důstojník pryč, posily na cestě

Rorke’s Drift byl ve skutečnosti misií a nemocnicí, a tak byl velmi slabě opevněn. V době útoku v něm navíc chyběl velící důstojník, který se vypravil urychlit přesun setnin určených k obraně misie. Situace tak pro Brity, vedené dvěma nepříliš schopnými poddůstojníky, vojenským lékařem a jedním civilistou nebyla nikterak příznivá.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Pytle s kukuřicí i ohrada pro dobytek

Při hektické stavbě obranných pozic Britové využili vše, co bylo po ruce. Sami se nakonec opevnili v ohradě pro dobytek, další obranné linie tvořily pytle s kukuřicí. Obranné stanoviště vzniklo také z misijní nemocnice a dalších budov. Bitva samotná pak trvala celé odpoledne až do večera a Britové při ní vystříleli téměř všechnu munici. Tisícům Zuluů se však ubránili s minimálními ztrátami, padlo jich jen 17. Velká část obránců za svou účast získala čestný řád či jiné pocty.

Článek Bitva o Rorke‘s Drift: Tisíce Zuluů proti hrstce Britů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.