Zuby pro stíhačky: AMRAAM a Meteor

Luftwaffe dostane další dva loty radarově naváděných střel AIM-120 AMRAAM, určených pro stíhačky F-35A Lightning II i Eurofighter Typhoon. AMRAAM je standardní střela NATO pro boj za hranicí vizuální dohlednosti (BVR), radarově naváděná, s aktivní hlavicí v závěrečné fázi letu, schopná zasáhnout cíle na desítky kilometrů. Raytheon ji označuje za jedinou radarově naváděnou střelu plně certifikovanou pro vnitřní zbraňové šachty F-35. Německo přitom není nováčkem: Bundeswehr AMRAAM pořizuje od roku 1996 a už v září 2025 americký Kongres schválil možný prodej až 400 kusů verze AIM-120D-3 do Německa.

Vedle AMRAAM prošly výborem i dva speciální loty střel Meteor, evropské BVR rakety od konsorcia MBDA. Meteor je jiné zvíře. Váží 190 kg, měří 3,65 metru a pohání ho integrální náporový motor (ramjet), který mu dává výrazně větší energii v závěrečné fázi letu než klasický raketový pohon. MBDA u něj zdůrazňuje největší zónu bez úniku ve své třídě, tedy prostor, z něhož se protivník prakticky nemůže uniknout manévrem. Německé loty Meteorů jsou určeny primárně pro verifikaci taktiky a integraci s modernizovaným radarem Eurofighteru, takže jde o přípravu na plné operační nasazení.

Koncepční rozdíl mezi oběma střelami je důležitý: AMRAAM těží z masového rozšíření, široké integrace a obrovské výrobní základny; Raytheon v únoru 2026 oznámil navýšení produkce na nejméně 1 900 kusů ročně. Meteor naopak sází na energetickou převahu v koncovém manévru. Bundeswehr si pořizuje obě, protože každá pokrývá jinou taktickou situaci.

Štít pro moře i pevninu: IRIS-T SLM a NNbS

PVO v tomto případě není metafora. Rozpočtový výbor schválil námořní adaptaci systému IRIS-T SLM pro fregaty třídy F125 Baden-Württemberg. Pozemní verze IRIS-T SLM je střednědobá protivzdušná obrana s účinným dosahem do 40 kilometrů a odpalovačem nesoucím osm střel. Námořní varianta přenáší tuto schopnost na palubu válečné lodi, a není to jen papírový projekt. Během cvičení Maritime Firing Exercise 2025 u norského ostrova Andøya fregata Baden-Württemberg odpálila tři ostré střely IRIS-T SLM. Všechny proběhly podle plánu a vzniklo první funkční propojení lodních senzorů se zbraňovým systémem. Bundeswehr to označil za technologický milník. Od prvního nápadu k ostrému testu přitom uběhlo pouhých deset měsíců, na německé obranné poměry tempo téměř neuvěřitelné.

Ministerstvo obrany u tohoto projektu výslovně píše o „aktuální hrozbové situaci“ a odkazuje na osvědčení IRIS-T v ukrajinské protivzdušné obraně, kde systém pomáhá chránit města před ruskými raketami a drony. Právě ukrajinská zkušenost funguje jako akcelerátor: Berlín vidí, co IRIS-T dokáže v reálném boji, a chce tutéž schopnost na svých fregatách.

Na pozemní straně balík zahrnuje i úpravy programu NNbS (Nächstbereichschutzsystem Nah) na platformě Boxer, tedy systému velmi krátké protivzdušné obrany. Společně s námořním IRIS-T tak Německo posiluje PVO ve dvou doménách najednou.

Obrněnci a digitální páteř: Fennek, Boxer, SINA

Bundeswehr schválil digitalizaci spojení u průzkumných vozidel Fennek ve verzích 1A1 a 1A2 a přestavbu speciální varianty Fennek JFST (Joint Fire Support Team) na standard A5.1. Fennek je lehký kolový obrněnec o hmotnosti kolem 10,5 tuny, navržený pro průzkum a řízení palby, a právě jeho komunikační systémy potřebovaly modernizaci, aby dokázal fungovat v síťově propojené bojové skupině.

K tomu přibyla rámcová dohoda na rakety ráže 70 mm a další laserové značkovače cílů, což doplňuje schopnost přesného navádění palby z terénu. Program NNbS na platformě Boxer pak propojuje protivzdušnou obranu s pozemními manévrovými silami.

Celou strukturu drží pohromadě zabezpečené komunikační sítě SINA (Sichere Inter-Netzwerk Architektur). Bez šifrovaného a odolného spojení by nové senzory a zbraně fungovaly izolovaně. Bundeswehr to ví, a proto je SINA součástí stejného balíku.

Logistika a námořní pěchota: SALIS a bojové čluny

Položka, která na první pohled nevypadá vzrušivě, ale bez které by celý balík ztratil smysl: pokračování programu SALIS (Strategic Airlift International Solution). Jde o mezinárodní řešení strategické letecké přepravy, přes které Bundeswehr využívá zejména letouny An-124 Ruslan pro nadrozměrné náklady, tedy tanky, nákladní automobily, vrtulníky či humanitární materiál. Bundeswehr výslovně uvádí, že pro tyto velikosti přeprav nemá vlastní prostředky. Bez SALIS by Německo nedokázalo rychle přesunout těžkou techniku na východní křídlo NATO.

Pro námořní pěchotu (Seebataillon) výbor schválil víceúčelové bojové čluny s dodávkami plánovanými od roku 2029 a upgrade simulátoru vrtulníku NH90. I tyto zdánlivě drobné položky zapadají do mozaiky: Německo neposiluje jen „velké“ systémy, ale i podpůrnou infrastrukturu, bez které by hlavní zbraně zůstaly na základnách.

Co to znamená pro Česko a východní křídlo NATO

Německé zbrojení není izolovaná záležitost. AMRAAM je standardní munice NATO a Česká republika ji používá na svých Gripenech JAS-39, přičemž počítá s ní i u budoucích F-35. Vyšší německá poptávka přes americký systém FMS může teoreticky zabírat výrobní kapacitu a pořadí dodávek, i když rostoucí produkce Raytheonu tento tlak částečně tlumí.

V pozemní protivzdušné obraně jde Česko jinou cestou než Německo. Zatímco Berlín staví na IRIS-T SLM, Praha v roce 2021 podepsala kontrakt na izraelský systém SPYDER CZ. Český materiál k evropské spolupráci v PVO (ESSI) to říká otevřeně: některé státy zvolí IRIS-T, Česká republika používá SPYDER. Přímá konkurence o stejný systém je tedy menší než u raket vzduch-vzduch.

Podstatné je ale něco jiného: obě země modernizují ve stejném aliančním ekosystému. F-35 bude v Evropě masově rozšířená platforma, AMRAAM je společný standard, síťově propojená PVO má fungovat přeshraničně. Když Německo posiluje vlastní zásoby a schopnosti, roste i hloubka obrany celého východního křídla, včetně České republiky.

Berlín tímto balíkem neřekl, že se chystá válčit. Řekl, že chce být připraven tak důkladně, aby válčit nemusel. Pro Moskvu, která přes čtyři roky nedokázala porazit výrazně menší Ukrajinu, je to zpráva, kterou těžko může ignorovat, i když na ni zatím mlčí.

Článek Německo zbrojí na všech frontách, Rusko jen hledí. Schválilo nákup AMRAAM i Meteorů, PVO a obrněnců najednou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč právě Kaliningrad

Ruská exkláva sevřená mezi Polskem a Litvou není jen geografická kuriozita. Vojensky jde o předsunutý uzel, z něhož Moskva buduje takzvanou bublinu A2/AD, tedy vrstvený systém protivzdušné obrany, raketového odstrašení a elektronického boje, který má aliančním silám znemožnit volný pohyb nad Baltem a kolem Suvalského koridoru.

Páteří raketové hrozby jsou systémy Iskander-M (označení NATO SS-26 Stone) s dosahem až 500 km, které Rusko v Kaliningradu trvale drží od roku 2018. Jejich balistické střely 9M723 dosahují rychlosti kolem Mach 6–7 (přibližně 7 350–8 575 km/h), manévrují v koncové fázi letu a jsou extrémně obtížně zachytitelné konvenčními systémy protiraketové obrany. Vedle nich oblast chrání vrstvená protivzdušná obrana, pobřežní protilodní systémy a aktivní prostředky elektronického boje, jejichž rušení podle litevského zpravodajského hodnocení sahá stovky kilometrů za hranice oblasti.

V případě ozbrojeného konfliktu by NATO muselo tuto bublinu oslabit jako první, aby si otevřelo prostor pro vlastní letectvo, logistiku a posily směřující k pobaltským spojencům. Proto Neumann Kaliningrad jmenoval. Ne jako politický symbol, ale jako vojenskou nutnost.

Co NATO v červnu 2026 skutečně dělalo

Neumannův výrok nezazněl ve vzduchoprázdnu. Spadl do období mimořádně husté alianční aktivity v baltském prostoru, která vypadala jako systematické mapování ruské reakce a připravenosti obrany kolem Kaliningradu.

Od 8. do 19. června probíhalo cvičení Ramstein Flag 2026 pod hlavičkou operace Eastern Sentry. Účastnilo se ho přes 200 letadel z 18 zemí, denně se uskutečňovalo více než 150 vzletů. Cvičily se integrovaná protivzdušná a protiraketová obrana, operace proti bublinám A2/AD a rychlé sdílení dat mezi aliančními silami. Americké stíhačky F-35A Lightning II, stroje páté generace s rychlostí Mach 1,6 (přibližně 1 960 km/h), doletem přes 2 200 km a dostupem nad 15 000 metrů, přiletěly do Finska už na začátku června.

Současně běžel BALTOPS 2026, poprvé od roku 1972 velený přímo z alianční struktury NATO (JFC Brunssum), s šesti tisíci vojáky z 15 zemí. Námořní odstrašení doplňovalo to vzdušné.

A pak tu byly ostré incidenty. Litevské ministerstvo obrany ve svých týdenních přehledech za období 1.–14. června zaznamenalo opakované ruské lety z Kaliningradu a zpět, bez zapnutých odpovídačů, bez letových plánů, často bez radiového spojení. Dne 8. června NATO Air Policing nad Lotyšskem identifikovalo a zničilo neznámý dron. Nešlo o cvičení na papíře. Šlo o reálné operace v reálném prostoru.

Důležité upřesnění: specializovaný průzkumně-elektronický letový balík zahrnující EA-37B Compass Call II, americký stroj elektromagnetického útoku na platformě Gulfstream G550, schopný rušit nepřátelské komunikace a radary, spolu s letounem včasné výstrahy E-3 AWACS a systémem ARTEMIS II je v otevřených zdrojích nejlépe doložen až pro 18. srpna 2026. Jde o navazující kontext, který ukazuje, že mapování ruských schopností kolem Kaliningradu pokračovalo i měsíce po Neumannově výroku.

Kreml mlčí, ale rozumí

Přímou veřejnou reakci Kremlu nebo ruského ministerstva zahraničí na Neumannův rozhovor se nám v dohledatelných oficiálních výstupech nepodařilo najít. Žádná tisková konference, žádný příspěvek Zacharovové, žádné hrozivé prohlášení Peskovova úřadu.

Toto mlčení ale neznamená lhostejnost. Litevské ministerstvo vnitra ve sdělení z 11. června, tedy ještě před zveřejněním rozhovoru, varovalo před možnými ruskými provokacemi a oznámilo posílení ochrany strategických objektů. Rusko podle litevských úřadů šířilo tvrzení o údajném využívání pobaltského vzdušného prostoru k akcím proti Ruské federaci a stupňovalo eskalační rétoriku. Moskva tedy reagovala nepřímo: rámováním, ne přímou odpovědí.

Kreml nemusel odpovědět veřejně, aby signál pochopil. Samotná citlivost Kaliningradu, investice do obrany, elektronického boje, posílení posádky, prozrazuje, že Moskva dobře ví, jak zranitelný tento předsunutý bod ve skutečnosti je. Kontrolované mlčení je v tomto případě pravděpodobně racionálnější než veřejná eskalace, která by Neumannova slova jen zesílila.

Česko v baltské rovnici

Konflikt kolem Kaliningradu by nebyl záležitostí jen Polska a Pobaltí. Česká republika jako člen NATO má v obranné strategii zakotveny závazky ke kolektivní obraně spojenců ve všech doménách, včetně logistiky, ochrany vzdušného prostoru a přípravy území pro příjem a přesun aliančních sil.

České jednotky na východním křídle už působí. Na konci roku 2025 bylo v Lotyšsku české uskupení se specialisty elektronického boje, v Litvě chemická jednotka v rámci německy vedeného battlegroup. A precedent existuje i ve vzduchu: v roce 2022 české gripeny, čtyři vyzbrojené JAS-39C/D, chránily baltský vzdušný prostor v rámci enhanced Air Policing z litevské základny Šiauliai.

Signál, ne rozkaz

Neumannova formulace „fight tonight“ není vyhlášením války. Bundeswehr je parlamentní armáda, o ozbrojeném nasazení rozhodují vláda a Bundestag, nikoli jednotlivý velitel. Tvrdost výroku ale spočívá v něčem jiném. Aktivní šéf Luftwaffe, ne komentátor v důchodu, veřejně říká Moskvě: Kaliningrad není nedotknutelná pevnost. Bývalý americký generál Ben Hodges v únoru 2026 mluvil o tom, že by exkláva mohla být „vyřazena“ během prvních 24 hodin. Neumann šel dál, nemluvil hypoteticky, mluvil v přítomném čase.

Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, přitom ukazuje, že značná část ruských vojenských kapacit je vázána na frontě. Litevské zpravodajské hodnocení to potvrzuje: ruské schopnosti v Kaliningradu rostou, ale širší ofenzivní potenciál je dočasně omezený. NATO tuto situaci zjevně využívá k tomu, aby demonstrovalo připravenost a sbíralo data o tom, jak ruská obrana v exklávě skutečně funguje.

Neumannova slova nebyla určena novinářům. Byla určena lidem v Kremlu, kteří plánují scénáře pro případ, že by se válka rozšířila za hranice Ukrajiny. A ti je slyšeli, i když na ně neodpověděli.

Článek Kaliningrad jako první cíl NATO. Šéf Luftwaffe prohlásil, že jsou připraveni zaútočit „už dnes v noci“. Kreml mlčí, ale chápe se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč se mluví o největší proměně Luftwaffe

Slovo „proměna“ by bylo přehnané, kdyby šlo jen o výměnu jednoho typu letounu za jiný. Jenže rozsah změn, kterými německé vojenské letectvo prochází, nemá v poválečné historii Bundeswehru obdobu. Luftwaffe současně:

• pořizuje 35 kusů F-35A Lightning II v balíku za zhruba 250 miliard korun,
• vyřazuje stárnoucí Panavia Tornado, jehož kořeny sahají do šedesátých let a jehož náhradní díly se shánějí stále obtížněji,
• přebírá roli nosiče v programu jaderného sdílení NATO, kde americké jaderné zbraně zůstávají pod absolutní kontrolou USA, zatímco spojenecké země poskytují víceúčelové letouny, infrastrukturu a vycvičený personál,
• buduje v Büchelu kompletní F-35 Campus, novou infrastrukturu včetně kyberzabezpečených hangárů a údržbových hal,
• posílá první piloty a techniky na výcvik do amerického Arkansasu.

Sám Bundeswehr program popisuje jako „více než jen nové bojové letadlo“. Tornado má definitivně skončit v roce 2030. Do té doby musí být celý přechod dokončen.

Od Tornada k páté generaci: v čem je skok

Panavia Tornado IDS je dvoumístný úderný letoun čtvrté generace, schopný letu rychlostí kolem Mach 1,3 v malých výškách. Vznikal v éře, kdy stealth byl spíš teoretický koncept. Oproti tomu F-35A Lightning II představuje jednomístný stroj páté generace s maximální rychlostí Mach 1,6, operačním doletem přes 2 200 kilometrů na interní palivo, praktickým stropem nad 15 000 metrů a tahem motoru Pratt & Whitney F135 přesahujícím 190 kilonewtonů.

Největší rozdíl ale neleží v rychlosti ani doletu. Spočívá v přežitelnosti a v tom, co piloti nazývají senzorová fúze. Radar AN/APG-81 s aktivním elektronicky řízeným polem, elektrooptický systém DAS pokrývající celou sféru kolem letounu a infračervený senzor EOTS, to vše se slévá do jediného taktického obrazu, který pilot vidí na přilbové projekci. Letoun sbírá, spojuje a sdílí bojová data v reálném čase s dalšími platformami NATO prostřednictvím zabezpečených datových linek.

A stealth? Nejde o speciální nátěr, jak se občas zjednodušuje. Americké vzdušné síly popisují nízkou pozorovatelnost F-35 jako souhru tvaru trupu, kompozitních panelů, přesně ošetřených spojů a radarově pohlcujících materiálů. Teprve dohromady s taktikou snižují pravděpodobnost odhalení a zásahu nepřátelskou protivzdušnou obranou.

Proč Rusko F-35 nikdy mít nebude

Program F-35 Lightning II je uzavřený americko-spojenecký projekt. Podle oficiálních F-35 Fast Facts k březnu 2026 zahrnoval dvacet účastnických zemí a přes 1 310 dodaných kusů. Rusko mezi zákazníky není a za současného geopolitického stavu ani být nemůže. Moskva je odkázaná na vlastní stealth program Su-57 Felon, dvoumotorový stroj s odhadovanou maximální rychlostí kolem Mach 2 a bojovým doletem přibližně 1 500 kilometrů.

Jenže propast mezi oběma programy je obrovská hlavně v číslech a v ekosystému. Podle portálu The Aviationist, který cituje ročenku World Air Forces 2026, bylo do konce roku 2025 dodáno pouhých 24 kusů Su-57, po únorových dodávkách v roce 2026 pak nejméně 26 známých strojů. Proti tomu stojí více než třináct set F-35 létajících v armádách od Norska po Japonsko.

Důležitější než samotné kusové číslo je ale síťový efekt. Dvacet zemí sdílí výcvik, servisní řetězce, taktické postupy a datové standardy. Rusko může mít vlastní stealth letoun, ale nemá přístup do tohoto aliančního provozního modelu. A právě v tom tkví skutečná asymetrie.

Německo v evropském F-35 klubu

Flotila 35 německých F-35A nebude v Evropě ani největší, ani nejmenší. Pro srovnání: Británie objednala 138 kusů varianty B, Itálie celkem 115 strojů obou variant, Nizozemsko 57, Norsko 52, Dánsko 43, Belgie 34 a Polsko 32 kusů. Česká republika je v oficiálních materiálech vedena jako zákazník 24 F-35A.

Že nejde o papírové plány, ukázalo letošní cvičení Ramstein Flag 2026, kde společně operovaly dánské, italské, norské a americké F-35 v rámci integrované protivzdušné a protiraketové obrany. Německé stroje do této sítě přirozeně zapadnou, a pro střední Evropu to má přímý bezpečnostní význam. Posílení bezprostředního aliančního souseda v nejcitlivějších úkolech, od jaderného odstrašení po síťové sdílení dat, se dotýká i České republiky.

Kontext dodává i operace Eastern Sentry, kterou NATO spustilo v září 2025 po narušení polského vzdušného prostoru ruskými drony. Německo se jí účastní od prvního dne. Letouny F-35 do tohoto rámce logicky zapadají jako platforma, která díky senzorům, stealth vlastnostem a sdílení dat posiluje celý alianční štít nad východním křídlem.

Harmonogram: kdy přesně Luftwaffe F-35 dostane

Výcvik německých pilotů poběží na základně Ebbing Air National Guard Base v americkém Arkansasu, která byla otevřena právě pro mezinárodní F-35 program. Že systém funguje, ukázalo Polsko: jeho první F-35A dorazily do Ebbingu v prosinci 2024 a už v únoru 2025 tam polský pilot absolvoval svůj premiérový let na tomto typu.

Klíčové milníky německého programu vypadají takto:

• Září 2026: slavnostní rollout MG-01 ve Fort Worth (plánovaný na 18. září).
• Rok 2026: převzetí prvního stroje v USA, zahájení pilotního výcviku.
• Konec roku 2027: přílet prvních F-35A na domácí základnu Büchel.
• Rok 2030: definitivní vyřazení Tornada z výzbroje Luftwaffe.

Přesné datum dosažení plné operační způsobilosti německé flotily F-35 zatím Bundeswehr veřejně neoznámil. Operační náběh lze očekávat v druhé polovině dekády.

Ve chvíli, kdy MG-01 v texaské továrně dostává svůj stealth kabát, probíhá v Büchelu stavba hangárů, které ho jednou přijmou. Luftwaffe nepřechází jen na nový typ, stává se pátogeneračním uzlem NATO nad střední Evropou. A to je proměna, kterou žádný ruský program nedokáže zrcadlit.

Článek Evropská velmoc povstává, Luftwaffe prochází největší proměnou. Brzy dostane F-35, na které Rusko nikdy mít nebude se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Civilní fasáda jménem Deutsche Luft Hansa

Dne 6. ledna 1926 vznikla Deutsche Luft Hansa A.G., na papíře běžná civilní letecká společnost, v praxi však něco mnohem víc. Historik Lutz Budrass, autor monografie Adler und Kranich, její roli shrnul výstižně: po první světové válce fungovala Lufthansa i jako tajná zbrojní agentura. Sama dnešní Lufthansa Group na svých stránkách otevřeně přiznává, že první Lufthansa „podporovala vyzbrojování a cvičila piloty pro Luftwaffe“.

Co přesně to znamenalo? Lufthansa dala Německu to, co Versailles vzal: piloty s nalétanými hodinami, síť pravidelných linek, standardizovaný provoz, dílny schopné údržby i složitějších strojů, a především výcvik nočního a přístrojového létání. Právě přístrojové létání bylo ve dvacátých a třicátých letech klíčovou vojenskou kompetencí. Pro srovnání: britské ministerstvo letectví a Imperial Airways ještě v létě 1935 řešily přístrojové létání jako rozvojový a experimentální program. Lufthansa v tom byla o roky napřed.

Jeden detail ilustruje hloubku maskování obzvlášť výmluvně. Některé Junkersy Ju 52 používané k výcviku vojenských pilotů nesly na trupu jeřábí logo Lufthansy, ačkoli formálně nepatřily do inventáře aerolinky. Navenek civilní stroj, uvnitř vojenský výcvik. Hranice mezi obojím byla od počátku spíš právní kulisa než skutečná zeď.

Sovětská stopa: Lipeck, Fili a nepřiznaná spolupráce

Lufthansa ovšem nebyla jediným nástrojem. Paralelně s budováním civilní fasády v Německu probíhala daleko od očí versailleských kontrolorů druhá, ještě odvážnější operace na území Sovětského svazu.

Smlouva o zřízení německé letecké školy a zkušebního polygonu v Lipecku byla podepsána 15. dubna 1925. Za sovětskou stranu ji signoval šéf Rudé letecké flotily Baranov. Do uzavření základny v září 1933 tam Reichswehr vycvičil přibližně 120 stíhacích pilotů a kolem 100 pozorovatelů, plus desítky pozemního personálu. Na lipeckém letišti jsou archivně doloženy stroje Fokker D.XIII, dvouplošný stíhací letoun nizozemské konstrukce s motorem Napier Lion o výkonu zhruba 336 kW (450 koní) a maximální rychlostí kolem 250 km/h, i průzkumné a cvičné Heinkely HD 17. Lipeck nebyl exotická epizoda. Byl to systematické centrum, kde budoucí velitelé Luftwaffe získávali reálné letové hodiny a taktické zkušenosti.

Vedle výcviku běžel i vývoj. Od ledna 1923 provozoval Junkers továrnu ve Fili u Moskvy, kde vznikaly vojenské prototypy označené J 21 a J 22. Typ J 21 (známý též jako Junkers K 47 v exportní verzi) byl celokovový jednoplošný průzkumný a lehký bombardovací letoun. Typ J 22 zůstal ve stadiu prototypu. Fili tak představovalo výrobní a vývojové zázemí, zatímco Lipeck sloužil jako zkušební a výcviková základna; dvě strany téže mince.

A právě tady vstupuje do příběhu ruská paměťová politika. Sovětský svaz o spolupráci nejen věděl, aktivně ji spoluorganizoval a v Lipecku školil i vlastní piloty a techniky. Jenže otevřené přiznávání této kapitoly je pro dnešní Kreml krajně nepohodlné. Oficiální ruský výklad dějin stojí na kultu „Velké vlastenecké války“, v němž je SSSR výhradně svatým vítězem nad nacismem. Připomínka, že sovětské letiště pomáhalo budovat zárodek Luftwaffe, do tohoto narativu jednoduše nezapadá, a ruská propaganda ji proto má tendenci překrývat nebo bagatelizovat.

Ju 52: letoun dvou tváří

Symbolem celého systému se stal Junkers Ju 52/3m, třímotor osazený pohonnými jednotkami BMW 132T-2, každý o výkonu přibližně 620 kW. V transportní verzi dosahoval maximální rychlosti kolem 286 km/h a doletu přibližně 1 300 kilometrů. Ve válečné konfiguraci nesl výzbroj čtyř kulometů ráže 7,92 mm.

Pro srovnání: americký Douglas DC-2, jeho civilní současník, přepravoval 14 cestujících rychlostí asi 274 km/h s doletem kolem 1 600 km. Technicky nebyl Ju 52 jednoznačně lepší. Jeho skutečná síla spočívala jinde, v robustnosti, univerzálnosti a snadné přestavitelnosti z dopravního stroje na vojenský transportér či bombardér. Přesně to z něj dělalo ideální most mezi civilní Lufthansou a rodící se Luftwaffe.

Československo jako tranzitní uzel

Německá letecká síť nesahala jen na západ. Dne 21. března 1927 byl zahájen provoz na trase Berlín–Drážďany–Praha–Vídeň a lety na této lince pokračovaly až do srpna 1939. Československo tak nebylo okrajem, ale tranzitním uzlem, přes který si Lufthansa budovala mezinárodní provozní rutinu, navigační zkušenosti a přeshraniční infrastrukturu; vše s nepřímou vojenskou hodnotou.

Československá vojenská rozvědka přitom Německo intenzivně sledovala. Pražské Výzvědné středisko I bylo klíčovou základnou zpravodajských operací proti nacistickému režimu. Zda přímo identifikovalo síť Deutsche Luft Hansa jako krytí pro vojenskou obnovu, nelze z dostupných archivních zdrojů potvrdit s jistotou, ale s ohledem na rozsah zpravodajské práce by bylo překvapivé, kdyby si této provázanosti nevšimlo.

Od civilní aerolinky k Luftwaffe

Když Hermann Göring 1. března 1935 oficiálně oznámil existenci Luftwaffe, nešlo o zázrak z ničeho. Existovalo jádro instruktorů a pilotů z Lipecku, provozní aparát vybudovaný Lufthansou, vývojové zkušenosti z Fili a celá generace letců vycvičených v nočním a přístrojovém létání pod civilní hlavičkou. Výhoda nebyla jen technická, byla organizační, personální a systémová.

Po napadení Polska 1. září 1939 Lufthansa odevzdávala letadla i personál Wehrmachtu a stala se součástí válečného hospodářství. Přechod proběhl hladce, protože hranice mezi civilním a vojenským provozem byla v tu chvíli už roky jen formální.

Důležitá poznámka na závěr: dnešní Deutsche Lufthansa AG není právním nástupcem firmy z roku 1926. Současná společnost vznikla v roce 1953 jako Aktiengesellschaft für Luftverkehrsbedarf a jméno Lufthansa převzala až v roce 1954. Kontinuita značky existuje, právní kontinuita nikoli. Ale příběh, který ta značka nese, zůstává jedním z nejpromyšlenějších případů v dějinách, kdy civilní letectví posloužilo jako fasáda pro budování vojenské síly, a kdy papírové zákazy prohrály s institucionální vynalézavostí.

Článek Křídla Třetí říše: Francie zakázala Německu armádní letectvo. Obešlo ji a stejně ho vybudovalo, stačila mu Lufthansa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Přes 130 kusů: co to číslo skutečně znamená

Číslo „přes 130″ vychází z inventáře FlightGlobal pro rok 2025, který eviduje u Německa 63 kusů Tornado IDS, 21 Tornado ECR a 2 cvičné IDS, u Itálie pak 27 IDS, 13 ECR a 6 cvičných IDS. Součet dává 132 aktivních letounů. Německý Bundeswehr ale zároveň oficiálně pracuje s číslem 93 kusů v celé flotile a 85 v provozních a výcvikových útvarech; rozdíl plyne z odlišné metodiky počítání, ne z rozporu v datech.

Podstatné je, proč je obě země „nepotřebují“. Německo má schválenou náhradu: 35 stíhaček F-35A Lightning II pro roli jaderného sdílení v NATO a 15 Eurofighterů ECR pro elektronický boj. Všech 85 německých Tornad má zůstat v provozu jen do konce roku 2030. Itálie soustředila zbývající Tornáda už pouze u 6° Stormo a paralelně přechází na F-35. Obě flotily tedy směřují k vyřazení, a otázka zní, co se s letouny stane potom.

Proč právě Tornado a co umí

Panavia Tornado je dvoumístný, dvoumotorový úderný letoun s proměnnou geometrií křídla, vyvinutý konsorciem Velké Británie, Německa a Itálie. Koncepčně patří do stejné kategorie jako sovětský Su-24, který Ukrajina provozuje; oba typy vznikly v 70. letech pro průnik v malé výšce a údery na pozemní cíle.

Klíčové parametry Tornada podle Aeronautica Militare:

• Maximální rychlost: přibližně 2 340 km/h (Mach 2,2)
• Bojový dolet: kolem 1 390 km, přeletový až 3 800 km
• Podvěsná výzbroj: až 9 000 kg
• Integrované zbraně: protiradarové střely AGM-88 HARM, naváděné pumy řady GBU, střely Storm Shadow/SCALP s doletem přes 250 km, průzkumný podvěs RecceLite

Verze ECR (Electronic Combat/Reconnaissance) je přitom pro Ukrajinu obzvlášť zajímavá. Specializuje se na potlačování protivzdušné obrany, loví nepřátelské radary pomocí střel HARM a otevírá koridory pro ostatní letouny. Právě tuto schopnost Kyjev zoufale postrádá.

Pro srovnání: Su-24M, který Ukrajina dosud používá, nese zhruba 8 000 kg výzbroje a dosahuje rychlosti kolem Mach 1,35. Ukrajinci ho sice dokázali adaptovat pro odpalování západních střel včetně Storm Shadow, ale platforma je sovětská, náhradní díly docházejí a každá ztráta je nenahraditelná. Tornado by nabídlo přístup k celému ekosystému západní munice bez improvizací.

Ukrajina sahá, ale nedosáhla

Formulace „Ukrajina po Tornadech sahá“ popisuje veřejný politický tlak, nikoli podepsanou smlouvu. V dubnu 2025 ukrajinský velvyslanec Andrij Melnyk veřejně vyzval Berlín, aby mimo jiné předal zhruba 30 Tornad. K červenci 2026 ale není veřejně doložena žádná mezivládní dohoda ani schválení transferu ze strany Německa nebo Itálie. Tornáda nefigurují na oficiálním seznamu německé vojenské pomoci Ukrajině.

Mezi veřejnou výzvou a reálným transferem stojí několik překážek. Zaprvé jaderná role: část německých Tornad slouží jako nosiče amerických bomb B61 v rámci sdílení NATO. Dokud F-35A plně nepřevezmou tuto úlohu, je politicky nemyslitelné tyto stroje darovat. Zadruhé logistika: výcvik pilotů a techniků, balík náhradních dílů, integrace do ukrajinského velení, to vše zabere měsíce až roky. A zatřetí politická vůle, která zatím chybí.

Jako měřítko poslouží případ švédských Gripenů. Tam debata trvala roky, ale v květnu 2026 švédská vláda formálně umožnila pořízení až 20 Gripenů E/F a dar 16 starších Gripenů C/D s dodávkami od začátku roku 2027. U Tornada žádný takový harmonogram neexistuje.

Proč se to Rusům nelíbí

Moskva reaguje na každou debatu o dodávkách západních úderných systémů Ukrajině eskalační rétorikou. Stalo se to u tanků Leopard, u stíhaček F-16, u střel Taurus. Vzorec je vždy stejný: Kreml varuje, že takový krok považuje za přímé zapojení dodavatelské země do konfliktu. V dubnu 2025 ruské ministerstvo zahraničí výslovně varovalo Německo před dodávkou řízených střel Taurus, a Tornado je přitom právě platforma, která tyto střely nese.

Ruské obavy mají racionální jádro. Tornado ECR s protiradarovými střelami HARM by přímo ohrožovalo ruské systémy protivzdušné obrany, které jsou páteří ruské obranné doktríny na frontové linii. Verze IDS se Storm Shadow by rozšířila dosah ukrajinských přesných úderů na logistická centra, sklady a velitelství hluboko za frontou. Nejde o zázračnou zbraň, která by zlomila válku, ale o citelné posílení konkrétních schopností, které Rusko nutí reagovat.

Co z toho plyne pro Česko a střední Evropu

Česká republika Tornáda nemá a nikdy neměla. Její příspěvek k ukrajinskému letectvu jde jinou cestou: výcvik ukrajinských pilotů na simulátorech L-39 a příprava pro F-16, zapojení do muniční iniciativy, opravy techniky. Ministerstvo obrany drží vlastní L-159 ALCA v provozu a schválilo jejich opravy na roky 2026–2029, což jasně ukazuje, že je pro vlastní obranyschopnost stále potřebuje.

Případný transfer Tornad by ale středoevropský bezpečnostní kontext ovlivnil nepřímo. Silnější ukrajinské letectvo drží hlavní nápor války východně od střední Evropy. Slabší ukrajinské letectvo naopak zvyšuje riziko, že se tlak přenese blíž. Z tohoto pohledu je každý funkční úderný letoun v ukrajinských barvách investicí do bezpečnosti celého regionu.

Tornáda v hangárech Luftwaffe a Aeronautica Militare zatím čekají na svůj osud. Ukrajina je chce, Rusko se jich bojí a Evropa váhá. Dosavadní zkušenost ale ukazuje jediné: co se dnes zdá nemyslitelné, bývá za rok na ranveji.

Článek Německo a Itálie mají přes 130 bombardérů Tornado, které už nepotřebují. Ukrajina po nich sahá a Rusům se to nelíbí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od Captor-M ke světu, kde se stealth hůř schovává

Radar Captor-M vstoupil do služby v roce 2003. Byl navržen pro zásadně jiné hrozbové prostředí, éru, kdy se protivník nepokouší být neviditelný. Mechanicky vychylovaná anténa zvládala sledovat omezený počet cílů, měnila režimy pomalu a její zorné pole záviselo na fyzickém natočení talíře.

ECRS Mk 1 je jiný svět. Podle společného prohlášení Indra a HENSOLDT jde o vícekanálový AESA s výkonným procesorem, který umožňuje ultrarychlé přepínání režimů a adaptaci v reálném čase na měnící se misi. V praxi: radar dokáže téměř současně vyhledávat vzdušné cíle, sledovat pozemní objekty a mapovat terén, a přitom je výrazně odolnější proti elektronickému rušení. Eurofighter navíc těží z repositioneru antény, který radaru dává širší zorné pole než pevně zabudované AESA na jiných platformách.

Proč se v této souvislosti mluví o Su-57? Ruský výrobce Rostec sám stroj prezentuje jako stealth letoun páté generace. Pro evropský bezpečnostní kontext je to nejviditelnější symbol „tvrdého“ cíle, a právě proti obtížně detekovatelným cílům AESA přináší, slovy výrobce, „skokovou změnu v detekčním výkonu a situačním přehledu“. Konkrétní čísla zůstávají utajená. Ale relativní posun je obrovský.

Quadriga, Tranche 5, Eurofighter EK: tři vrstvy jednoho plánu

Německý „vzestup“ nestojí na jednom letounu. Stojí na třech paralelních programech, které dohromady mění charakter celé Luftwaffe.

• Quadriga / Tranche 4 – 38 strojů objednaných v listopadu 2020 jako přímá náhrada za Tranche 1, které německý obranný report z roku 2023 označuje za technicky zastaralé. Klíčová výbava: radar ECRS Mk 1, modernizovaná avionika, životnost za rok 2050.
• Tranche 5 – dalších 20 kusů objednaných 15. října 2025, dodávky plánované na roky 2031–2034. Airbus u nich mluví o nových technologiích a schopnostech včetně vybavení pro elektronický boj a napojení do datového cloudu.
• Eurofighter EK – 15 strojů se systémem elektronického boje Arexis od švédského Saabu. Plně digitální senzorový a rušicí systém, který od roku 2030 převezme roli po stárnoucích Tornado ECR. Arexis umí detekovat, lokalizovat a identifikovat radarové zářiče v komplexním elektromagnetickém prostředí a výrazně zvyšuje přežitelnost letounu v prostoru nasycené protivzdušné obrany.

K tomu přibývají plánované retrofity radaru Mk 1 do starších Tranche 2 a 3a. Německo si nekupuje další stejné kusy. Kupuje dvě generační vrstvy a jednu specializovanou větev elektronického boje.

Proč rollout neznamená bojovou pohotovost

Stroj 34+03 stál 20. května v Manchingu na zemi. Podle dostupných informací k tomuto datu žádný německý Tranche 4 ještě neabsolvoval první let. Zkoušky měly začít v následujících týdnech. Důvod zpoždění naznačuje sám Airbus: radar Mk 1 se kvůli rychlejšímu schvalování a delší testovací době nejprve dolaďuje na přestavěném Airbusu A320 ATRA, civilním letounu s eurofighterovským nosem, který denně létá kvalifikační profily nad Bavorskem.

Původní harmonogram z německého obranného reportu počítal s dodávkami od poloviny roku 2025. Ten sklouzl. Pro aktuální připravenost to znamená, že Luftwaffe se dnes opírá o stávající Eurofightery, a ty už dnes slouží ostře. V lednu 2026 německé stroje zabezpečovaly Air Policing v Rumunsku, na východním křídle NATO, kde se vzdálenost od ruského vzdušného prostoru měří v minutách letu.

Síťový uzel, ne osamělý duelant

Skutečný význam Tranche 4 se neměří v hypotetickém souboji jeden na jednoho se Su-57. Měří se v tom, co letoun přináší do integrované protivzdušné a protiraketové obrany NATO, sítě propojených senzorů, velitelských systémů a zbraňových platforem, která chrání alianci 24 hodin denně.

Modernější radar znamená lepší data. Lepší data znamenají přesnější obraz pro celou síť, nejen pro pilota v kokpitu. A Airbus jde ještě dál: v summitovém materiálu uvádí cíl provozního nasazení Eurofighteru jako velitelské platformy pro bezpilotní wingmany typu UCCA/Valkyrie od roku 2029. Eurofighter se tak mění z čistého stíhače na síťový uzel, který řídí vlastní roj dronů, sdílí radarový obraz s aliančními partnery a v EK variantě oslepuje nepřátelskou obranu.

Český rozměr: silnější Luftwaffe, silnější aliance

Pro Českou republiku je modernizace Luftwaffe relevantní přímo. NATO Air Policing je kolektivní závazek a silnější německé kapacity zvyšují hodnotu celé alianční sítě, do níž ČR vstupuje. Česko samo směřuje k F-35 od roku 2031, stroji, který stojí na vlastním AESA radaru a extrémně silné senzorové fúzi. Dva největší evropští spojenci na východním křídle tak budou v příštím desetiletí operovat platformy, které si rozumějí na úrovni dat. A právě to je v moderním vzdušném boji důležitější než jakýkoli jednotlivý radar.

Stroj 34+03 zatím stojí v hangáru v Manchingu. Ale to, co představuje, přechod Eurofighteru z analogového stíhače na digitální páteř evropské obrany, už letí.

Článek Německé letectvo na vzestupu. Eurofighter nové generace Tranche 4 má radar, na kterém ruské Su-57 doslova svítí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

F-35 zaplatí letectvo ze speciálního fondu

Německo se rozhodlo, že si koupí 35 letounů F-35A. Bundeswehr uvádí, že má na jejich pořízení vyčleněný speciální fond obsahující 10 miliard eur (téměř 243 miliard Kč), z něhož jsou hrazena nejenom samotná letadla, ale i náhradní díly, zbraně a pětiletá údržba. Jedním z dalších nákladů je také přestavba letecké základny Büchel, odkud budou F-35 operovat. Hotová má být do roku 2027, tedy ve stejný rok, kdy do Německa dorazí.

Video: Rusové se snažili marně, Leopard 2A4 se ulovit nenechal. Mezi údery prokličkoval a všem se vyhnul

Na základně má vzniknout jakýsi hub pro F-35 zahrnující veškeré zázemí včetně hangárů, prostoru pro údržbu, mytí a další. Během prací ovšem vyšlo najevo, že budou mnohem dražší, než se čekalo. Stern uvádí, že vícenáklady činí zhruba 800 milionů eur, tedy asi 19,4 miliard Kč, a celkové náklady na přestavbu základny se nakonec vyšplhají na zhruba 2 miliardy eur, tj. 48,5 miliard Kč, což vše nákup německých F-35 prodražuje významně.

iZdroj fotografie: Uživatel Stahlkocher / Creative Commons / CC BY-SA

Úpravy letecké základny jsou rozsáhlé. Buechel-AtomBombenFreiJimdoFree uvádí, že tam vznikne minimálně 7 nových budov, z nichž největší má být hangár o délce 350 metrů, výšce 18 metrů a šířce 28 metrů, z něhož mají F-35 vyjíždět plně naložené. A mělo by tam být také operační středisko, z něhož budou vojáci akcím letounů velet.

Na základně je sklad jaderných pum

Büchel je pro Německo o to důležitější základna, protože tam jsou uložené americké jaderné pumy B61, které Američané v rámci programu sdílení poskytují několika spojencům z NATO včetně Německa. Wikipedia uvádí, že je na ní speciální zpevněný prostor pro jejich uskladnění, ale kolik se jich tam nachází, není veřejně známá informace. Armádní Zpravodaj odhaduje, že jich mohou být nižší desítky, pokud chce Německo 35 letadel k jejich použití.

Video: Ukrajinci se ani nemuseli snažit, 5. největší ropnou rafinerii v zemi si Rusové zapálili sami

Německé letectvo v současné době používá jako nosiče jaderných pum letouny Panavia Tornado IDS zařazené do výzbroje již počátkem 80. let 20 století, uvádí Wikipedia, a v současné době rychle zastarávají. Již delší dobu je proto plánuje vyměnit, a jedinou možnou variantou jsou vlastně F-35A, protože jde o letouny certifikované pro novou pumu B61-12, kterou mohou nosit ve své vnitřní pumovnici a zachovat si schopnost stealth.

iZdroj fotografie: Dave Bezaire & Susi Havens-Bezaire / Creative Commons / CC BY-SA

Velké investice do modernizace letiště se sice zdají jako prodražující nákup F-35, ale podle názoru Armádního Zpravodaje nejde o žádné vyhazování peněz. I plán na zvýšení obranných výdajů zemí NATO na 5 % HDP počítá s tím, že 30 % z této částky půjde na infrastrukturu, protože jde o důležitou část obrany. Moderní letiště jako Büchel navíc může v případě potřeby sloužit i jako velmi kvalitní základna pro jiná spojenecká letadla.

Článek Stinná stránka nákupu F-35, která každý letoun extrémně prodraží. Jen za úpravu letiště zaplatí Němci 48 miliard korun se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Víceúčelový letoun, který patří k nejlepším

Eurofigter Typhoon je společným projektem 4 evropských zemí, a sice Velké Británie, Německa, Itálie a Španělska, popisuje portál Eurofighter. A jelikož vstoupil do služby již v roce 1994, možná by ho někdo mohl označit za starší, ale Armádní Zpravodaj upozorňuje, že prochází postupnou modernizací. Jeho nejnovější verze patří mezi nejlepší letouny 4,5. generace, přičemž je vybaven radarem typu AESA a je schopný nejen stíhacích úkolů, ale i přesných úderných misí na pozemní cíle a dalších úloh za využití nejnovějších typů západních zbraní.

Rusko musí kvůli ukrajinské taktice spotřebovat až 16krát více bomb FAB. Vzala mu jednu z jeho největších výhod

Ačkoliv samotné polské letectvo rozhodně nepatří ke slabým, je jeho posílení spojenci logické. Polsko přímo v oblasti Kaliningradu sousedí s Ruskem, což vytváří možnost například k provokačním letům ruských letounů těsně u hranic vzdušného prostoru NATO. Také není vyloučeno, že by do Polska mohly dopadat střely odpalované Ruskem na Ukrajinu, třeba Ch-101, Ch-59 a další, upozorňuje Armádní Zpravodaj, protože bud selžou, nebo mohou být zmatené elektronickými opatřeními, a poletí tak doslova pánubohu do oken.

K ničení takovýchto zbraní je Eurofighter vhodným prostředkem, někdy lepším než pozemní protivzdušné systémy PVO, protože má možnost rychlého přesunu – dosahuje rychlosti Mach 2, uvádí Wikipedia, a k ničení střel má k dispozici celý arzenál střel vzduch-vzduch. V případě Německa půjde určitě o MBDA Meteor. TheAviationGeekClub ji označuje za nejlepší západní střelu na boj mimo vizuální pole, jejíž dosah je kolem 200 kilometrů.

Video: Ukrajinské taktické letectvo zničilo na 1 precizní ránu ruské velitelské centrum

Na kratší vzdálenost může zase německý Eurofighter využít střelu IRIS-T s infračerveným naváděním. Wikipedia uvádí, že je odolná vůči různým protiopatřením a schopná dělat extrémní manévry, takže je obtížné se jí vyhnout. Obě tyto zbraně jsou použitelné i v případě incidentu s ruskými letadly. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že Eurofightery ovšem nezvládnou sestřelit balistické rakety nebo hypersonické zbraně, ale to neumí žádný bojový letoun.

Článek Německé Eurofightery posílí polskou PVO. Vypadají možná starší, ale umí pochytat i nejsilnější ruské střely Ch-59 a Ch-101 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Eurofightery mají několik AESA radarů

Letouny Eurofighter se v jednotlivých zemích mírně odlišují, což platí i pro radary. Dříve vyrobené stroje mají starší typ, ale nové nebo modernizované dostávají vylepšené aparatury AESA, jichž je několik typů. Kuvajtské a katarské mají radar ECRS Mk0, britské ECRS Mk2, německé a španělské zase ECRS Mk1, uvádí ve své zprávě výrobce radaru, společnost Hensold. Podle ní má poskytnout zvýšený výkon a rychlé přepínání režimů.

iZdroj fotografie: Hensold

O tom, jaký má radar dosah, nelze najít žádné údaje. TheDefensePost pouze uvádí, že má o 50 procent větší úhlový dosah než starý radar a podporu operací vzduch-vzduch a vzduch-zem s vysokým rozlišením. Obecně se dá říci, že jsou jeho schopnosti vyšší než třeba u radaru typu PESA ruského letounu Suchoj Su-35S Flanker-E. To znamená, že by ho měl Eurofighter mnohem dříve zaměřit, což může pilotovi pomoci rozhodnout se, zda zaútočit, nebo raději zvolit jiný postup, čímž to bude on, kdo bude mít iniciativu a udávat průběh střetu.

Lepší radar umožní lépe využít Meteor

Větší dosah radaru a možnost vidět nepřítele bez nutnosti měnit směr letu, což radar AESA umožňuje, znamená možnost použít proti němu střely vzduch-vzduch dalekého dosahu. Wikipedia uvádí, že Eurofighter používá radarem naváděné střely AIM-120 AMRAAM, a hlavně MBDA Meteor s dosahem až 200 km a vysokou pravděpodobností zničení cíle. Su-35 sice může mít střely R-37M s delším dosahem, ale jeho handicapem je právě slabší radar.

Nejlepší Západní protiletadlová střela není americká, ale evropská: Meteor je extrémně drahý a nestačí na ruskou „bestii“ R-37M

Vybavení Eurofighteru radarem typu AESA je v současnosti v podstatě nutnost, protože bez něj je jakékoliv letadlo v nevýhodě. Jejich evropští uživatelé je hodlají mít ve výzbroji ještě mnoho let, někteří si k nim jenom přikupují vyspělejší Lockheed Martin F-35 Lightning II, ale spíše jako doplněk. Eurofightery nahradí až letouny 6. generace, ať jde o projekt FCAS nebo GCAP, ale ty budou zaváděné do výzbroje nejdříve koncem 30. let 21. století.

Článek Ruský Su-35S bude proti Eurofighterům Typhoon v nevýhodě. Díky novému radaru přebírají iniciativu a dříve odpálí Meteor se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela zkonstruovaná F-35 na míru

Výrobcem střely JSM je norská společnost Konsberg, a proto se k nákupu pochopitelně vyjadřuje tamní ministerstvo. Wikipedia uvádí, že má firma dohodu s výrobcem F-35, tedy společností Lockheed Martin, o tom, že bude tuto střelu propagovat. Je totiž navržena tak, aby se vešla do vnitřního zbraňového prostoru letadla, respektive se tam vejdou dvě. V takovém případě zůstává zachována schopnost stealth, ovšem v případě potřeby může nést další 4 střely na vnějších závěsnících – je to nicméně výměnou za to, že bude snáze odhalitelné.

iZdroj fotografie: Strak Jegan / Creative Commons / CC BY-SA

Střela JSM je odvozena od střely Naval Strike Missile určené primárně k zasahování námořních cílů, i když je schopná zasahovat i cíle pozemní. Oproti ní má ale větší hlavici, jejíž hmotnost činí 120 kilogramů. Ničivostí se tedy vyrovná lehčí letecké pumě, ačkoliv má výrazně menší sílu než třeba známá britsko-francouzská střela Storm Shadow s hlavicí o hmotnosti 450 kilogramů. Armádní Zpravodaj soudí, že bude vhodná proti méně odolným cílům než jsou betonové bunkry – třeba Rusku by mohla ničit protivzdušnou obranu hluboko v týlu.

Dlouhý dosah a mimořádná přesnost

Norská střela JSM se může pochlubit dlouhým doletem, který činí minimálně 500 kilometrů, a rychlostí Mach 0,9, což ji spolu s tvarem a nízkou výškou letu činí obtížně sestřelitelnou. Konsberg vyzdvihuje i její naváděcí systém. V konečné fázi používá sofistikovaný infračervený vyhledávač, během letu přitom nejenom inerciální a satelitní navádění, ale i terénní mapování. Bude tak odolná proti rušení satelitní navigace a její přesnost je uváděna 1 metr.

„Invaze“ F-35 zabíjí evropský vojenský letecký průmysl. Evropské země by se měly spojit, záležet bude na letounu 6. generace

Její délka potom činí 4 metry a váží 416 kilogramů. Kolik si jich Německo přesně pořídí, není jasné, ale hodlá za ně utratit zhruba 14 miliard korun. Wikipedia uvádí, že Německo má v USA objednáno celkem 35 letounů F-35A. Dá se předpokládat, že pokud je bude mít vyzbrojené střelami jako je MBDA Meteor a JSM, bude mít Luftwaffe schopnost nepozorovaného ničení pozemních i vzdušných cílů na velmi dlouhou vzdálenost.

Článek Německé F-35 dostanou norské střely vyvinuté speciálně pro ně. Umí obratně proniknout ruskou protivzdušnou obranou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zastavit Taurus je velmi obtížné

Německo disponuje v současné době asi 600 střelami Taurus. Jde o velmi obávané zbraně, keré mají dle Wikipedie integrované prvky stealth, takže je velice obtížné je zaměřit a sestřelit. Dokonce i systémy jako S-300 a S-400 by s tím mohly mít problém a při odpálení většího počtu střel by jich značnou část nemusely vůbec zastavit. Německo by však potřebovalo pro takový typ útoku i dostatek letadel; volba padla na Eurofighter Typhoon.

iZdroj fotografie: MBDA

V současnosti nosí německé Taurusy letouny Panavia Tornado, a MilIn uvádí, že v rámci modernizace P4E získají tuto možnosti i Typhoony. Balíček vylepšení je však mnohem obsáhlejší, schopnost používat nové typy zbraní je pouze jednou z částí. Airforce-Technology uvádí, že se jedná o zásadní modernizaci letounů tak, aby byly schopné operovat do 60. let 21. století, přičemž získají třeba i vylepšené zpracování dat ze svého radaru.

Letouny se mohou držet mimo PVO

Taurus je relativně veliká střela, jejíž délka je 5,1 m a hmotnost 1 400 kg, takže i když mají Typhoony nosnost zbraní a vybavení až 9 tun, je pravděpodobné, že unesou jenom dvě. Nicméně vzhledem k tomu, že mají dolet až 500 km, mohou na cíle zaútočit, aniž by se vystavily protivzdušné obraně nepřítele. Díky speciálně zkonstruované hlavici o hmotnosti 480 kilogramů je pak střela schopna zničit i velmi odolné cíle, jako jsou bunkry.

Jihokorejský „Taurus“ může značně posílit každou zemi NATO. Sice není s dosahem 300 km nejlepší, ale i tak dosahuje supersonické rychlosti

Ačkoli má Německo 600 střel Taurus, část z nich pravděpodobně není v provozuschopném stavu. I to se ale má změnit. EdrMagazine uvádí, že Německo je všechny chce nechat zrenovovat a modernizovat, což bude hlavně znamenat prodloužení životnosti minimálně do roku 2045. Navíc existuje projekt lepších a ničivějších střel Taurus Neo schopných zasáhnout i Moskvu.

Článek Německá Luftwafe bude schopná odpálit střely Taurus v počtech, že je ani věhlasné ruské S-400/S-300 nezastaví se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

AMRAAM bude vyměněna za lepší Meteor

Už když výrobce MBDA střelu Meteor navrhoval, počítal s tím, že bude na evropských letounech používána. ArmyRecognition uvádí, že Velká Británie, Španělsko a Itálie ji už ostatně používají na Eurofigterech, ale kupodivu to nebyl případ Německa, které je také vlastní, ale osazovalo je americkou střelou AIM-120 AMRAAM. Pokud chce tedy rovněž Meteor s lepšími parametry používat, znamená to potřebu je na letounech otestovat.

iZdroj fotografie: MBDA

Vydařený test Meteoru na německých Eurofighterech Typhoon pak znamená jeho úspěšnou integraci na německé letouny. TheDefensePost uvádí, že to posílí jeho schopnost neutralizovat hrozby na velké vzdálenosti, což znamená nejspíše hlavně ruské letouny jako Suchoj Su-35 Flanker-E nebo Suchoj Su-57 Felon vyzbrojené střelami R-77M s deklarovaným dosahem přes 190 km nebo R-37M, jejichž dosah je podle Ruska až 400 kilometrů.

Meteor bude i na amerických letounech

MBDA Meteor je všeobecně považována za nejlepší radarově naváděnou střelu vzduch-vzduch dlouhého dosahu používanou západními zeměmi. Wikipedia uvádí, že má dosah 200 km a je vybavena ramjetovým pohonem, s nímž dosahuje rychlosti Mach 4 – to umožňuje v kombinaci s pokročilým vyhledávačem vysokou pravděpodobnost zásahu cíle. I když je střela určena pro evropské letouny, bude certifikována i pro Lockheed Martin F-35 Lightning II.

Nejlepší Západní protiletadlová střela není americká, ale evropská: Meteor je extrémně drahý a nestačí na ruskou „bestii“ R-37M

Eurofighter Typhoon je bojový letoun generace 4. generace určený pro evropské země, ale Wikipedia uvádí, že ho používají i některé země Blízkého východu. Je velmi dobře manévrovatelný a ačkoliv nemá schopnost stealth, disponuje relativně malým radarovým průřezem. Dosahovat může rychlosti až Mach 2,35 a unese výzbroj o hmotnosti 9 tun, přičemž se může jednat o střely vzduch-vzduch, řízené střely, naváděné pumy a další zbraně. Nejnovější verze Eurofighteru mají přitom moderní radar typu AESA.

Článek Video: první německý test nejlepší západní střely Meteor na letounu Eurofigter prokázal, že by dokázala zničit ruská letadla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Cílem by byly objekty v hloubi Ruska

Projekt Taurus Neo je zatím jenom na papíře, protože vyvinout a vyrobit dostatečný počet takových střel – má jich být asi 600, uvádí ArmyRecognition, není jednoduché. Lze předpokládat, že by se mohly dostat do výzbroje kolem roku 2029 (tedy pakliže půjde vše podle plánu), přičemž u nich nejspíše zůstane zachován proudový motor i podzvuková rychlost.

iZdroj fotografie: MBDA

Současná střela Taurus má dosah kolem 500 kilometrů, uvádí Wikipedia, což znamená, že z území států NATO není schopna doletět do hloubi Ruska, a to ani kdyby ji letouny odpalovaly z Pobaltí. Kdyby však došlo k prodloužení doletu na více než 500 km, ocitla by se pravděpodobně v dosahu dokonce Moskva a její okolí, kde se nachází celá řada důležitých podniků, ale i základny a velitelská centra – a právě proti nim byla střela Taurus navržena.

Silnější hlavice a možná i lepší navádění

Taurus Neo by nejspíše neměla jenom větší dolet. Twz spekuluje i o dalších vylepšeních, přičemž je jednou z možností upravit současnou dvoustupňovou hlavici schopnou pronikat i do různých bunkrů na ještě ničivější. Úpravou by mohlo projít také navádění – současné je inerciální, GPS a obrazové, zatímco nové by mohlo být kombinované a schopné působit v rušeném prostředí. Taurus Neo by rovněž mohla dostat systémy klamající protivzdušnou obranu.

„Ukrajina by měla dostat téměř nesestřelitelné střely Taurus s dosahem 500 km,“ myslí si německý plukovník ve výslužbě R. Kiesewetter

Německé letectvo využívá k odpalování Taurus KEPD 350 hlavně letouny Panavia Tornado, ale bude je postupně vyřazovat. Zůstanou mu tak letouny Eurofighter Typhoon a Lockheed Martin F-35 Lightning II, ale upravit F-35 k nesení střely by bylo komplikované, a navíc může letoun typu stealth plnit jiné úkoly. Jako nejpravděpodobnější kandidát k nesení Taurus Neo se tak jeví letoun Eurofighter, který umí odpalovat i současný Taurus.

Článek Taurus Neo bude ještě ničivější a dalekonosnější než ta současná. Z východní hranice NATO by dokázala zasáhnout i Moskvu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Eurofighter dokáže tankovat za letu

Eurofighter je dvoumotorový letoun a jeho dolet je 3 790 km v případě, že nenese žádnou výzbroj a má tři přídavné nádrže, uvádí Wikipedia. To je samozřejmě mezní hodnota, piloti toho nikdy nevyužívají a vždy si nechávají dostatek rezervního paliva pro nějaké nečekané situace. Během dlouhého letu bez mezipřistání to pak znamená, že se musí setkat s létajícími tankery, od nichž získají palivo na pokračování, což vyžaduje pečlivé plánování.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Třeba při letu třech německých Eurofigterů, který se uskutečnil mezi Japonskem a Havají, je podporovaly tankovací letouny Boeing KC-135 Stratotanker. TheAviationZone uvádí, že jde o tanker postavený z dopravního komerčního letouni Boeing 707, v jehož trupu je celkem 22 nádrží na palivo, přičemž může nést celkový náklad těžký přes 37 tun. Za pomoci tankovacího zařízení pak může doplnit palivo do jiného letounu.

Letouny tankovaly za cestu celkem 6krát

Během rekordního letu na vzdálenost 8 600 km měly Eurofightery naplánovaných celkem 8 tankovacích setkání, uvádí Twz. Nakonec se ale uskutečnilo jenom 6 tankování, protože při prvním setkání dostaly takové množství paliva, že k druhému dojít nemuselo, a odpadlo pak i šesté tankování, jelikož pilotům přálo proudění vzduchu a letouny tak spotřebovaly méně paliva, než se původně předpokládalo. I tak byli piloti ve vzduchu 10 hodin a 31 minut.

Jestliže se vydá ruská stíhačka MiG-29K odvážně až k hranicím NATO, mohou ji vyprovodit vyspělejší německé protějšky Eurofighter

Pro Eurofighter je takový let opravdu rekordní, neb původní rekord držel britský letoun – ten se v září 2017 účastnil operace proti Islámskému státu a strávil ve vzduchu 8 hodin a 36 minut. Vlastnsoti letounů Eurofighter prokázané dálkovými lety jsou dobrou zprávou hlavně pro evropské členy NATO, v jejichž výzbroji mají zastoupení. Ukazuje se, že díky nim mohou provádět operace v podstatě kdekoliv po světě a třeba tak pomoci jiným spojencům.

Článek Neskutečný světový rekord si připsaly německé letouny Eurofighter, které vydržely ve vzduchu nejdéle ze všech se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na vývoji Eurodronu se podílí několik zemí

Eurodrone je projekt velkého evropského dronu, na jehož konstrukci se podílejí společnosti z Německa, Francie, Itálie a Španělska. Ještě rozhodně není hotový, ale Defence-Blog uvádí, že průzkum mezi budoucími uživateli ukázal, že je o něj zájem, a měl by proto postoupit do další fáze. K dispozici bude ovšem až za několik let, jeho zařazení do vývoje se očekává až někdy v roce 2028, což bude záležet jak na testování, tak na dalších okolnostech.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Cílem projektu je vytvořit veliký dron založený pokud možno na evropských technologiích. Wikipedia uvádí, že by měl být větší než známý americký dron General Atomics MQ-9 Reaper, který mají ve výzbroji i někteří budoucí uživatelé Eurodronu. Unese tak i větší náklad, a to nejen zbraní, ale třeba i různých senzorů určených k průzkumu.

Nezvykle umístěné motory na křídlech

Eurodrone by měl být vybaven dvojicí turbovrtulových motorů, která by neměla být umístěna na klasických místech jako jsou křídla, předek nebo zadek letounu, jako to bývá u tlačných systémů. Motory jsou podle animací na jakýchsi malých křídlech umístěných poblíž ocasní plochy. Dronu by měly dodávat rychlost až 490 km/h, uvádí na svých stránkách společnost Airbus, což je podobné jako 482 km/h u dronu Reaper. Ale není jasné, jaká bude jeho výdrž.

Kratos XQ-58 Valkyrie je nejvýkonnější bezpilotní letoun světa, který může sekundovat F-35. Jeho cenovka ale překvapí, je „nízká“

K přednostem Eurodronu by měla patřit jeho nosnost, a to až 2 300 kg, což je ve srovnání s americkým protějškem o 600 kilogramů více. Dron by měl být vyzbrojen nejenom laserově naváděnými pumami jako je GBU-49 Enhanced Paveway II, ale například i britskými řízenými střelami Brimstone nebo francouzskými Akeron MP. Není samozřejmě vyloučeno, že se během vývoje a konstrukce autoři rozhodnou začlenit ještě další schopnosti.

Vzhledem k záměru, že má dron sestávat pouze z evropských technologií a využívat evropské zbraně, se bude rovněž jednat o podporu místního zbrojního průmyslu. Země tak nebudou muset nakupovat americké alternativy, byť i ty budou mít nejspíše nějaké využití.

Článek Evropský bojový dron Eurodrone by mohl povznést evropský zbrojní průmysl. Bude jenom evropský, navíc lepší než americký se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nikdo neví, kam vlastně Devil (Ďábel) patří

Projektem možného německého letounu nové generace je stroj označovaný jako DLR-FFD Devil, česky Ďábel, a pracuje na něm tým vědců z German Aerospace Center DLR, uvádí MilitaryView. Objevily se i fotografie makety možné podoby, ale vše je zahaleno do mnoha nejasností. O letadle informuje hned několik portálů, ale samotné centrum o něm na svých internetových stránkách nemá ani slovo. Přitom jde o instituci placenou německou vládou, a ta se oficiálně podílí na programu FCAS, o čemž informace neskrývá.

DLR Aerospace Center, baru-baru ini telah mengungkapkan sosok konsep jet tempur generasi ke-6 Jerman yang dijuluki sebagai Devil. pic.twitter.com/Ev4sbsfXNw

— Sawiyya Sikumbang (@RBS_Sawiyya) March 29, 2024

TechWp spekuluje, že může jít o nezávislou spolupráci Německa na programu Global Combat Air Programme známém i jako GCAP, na němž spolupracují Japonsko, Velká Británie a Itálie. Tvary každopádně naznačují, že půjde o letoun se schopností stealth, takže bude buď 5. generace, na níž v Evropě nikdo nepracuje (nepočítáme-li Turecko), nebo by se muselo jednat už o letoun generace šesté. V jeho vývoji ale ještě zůstává nejasná cesta Švédska.

„Ďábelský“ letoun má dosahovat rychlosti Mach 2,6

Z prezentovaných údajů vychází, že by měl mít letoun Devil nosnost zbraní kolem 8 tun, z čehož by mohlo být 1,8 tuny uloženo ve vnitřním prostoru letadla, aby byla zachována schopnost stealth. Jeho dolet by mohl být až 2 000 kilometrů, a efektivní, i když nižší dostup kolem 15 kilometrů. Maximální rychlost by pak měla činit Mach 2,6, uvádí EssaNews, což by z něj dělalo jeden z nejrychlejších bojových letounů na světě.

Britové vyvíjí vlastní stíhačku 6. generace Tempest: bude tím nejlepším ve světovém žebříčku, její havárie bude téměř nemožná

Z pouhého modelu ale nelze v žádném případě nic vyvozovat – neznamená to, že vývoje skutečného letounu opravdu začne, ani že bude vypadat stejně. Je ale možné, že chce mít Německo alternativní řešení pro přípa, že by selhal jeho společný projekt s ostatními zeměmi. Další možností pak je, že se jedná jen o jakýsi vědecký výzkum, jehož výsledky pak mohou být přetavené právě do vývoje budoucího evropského letounu 6. generace.

Článek Futuristická stíhačka „Ďábel“ může být sólovým řešením 6. generace z Evropy, i když není jasné, k čemu vlastně projekt slouží se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Modernizace nebude, zájem navíc upadl

Kdyby chtělo české ministerstvo obrany ještě před několika lety při výběru nové bojové helikoptéry udělat chybu, vsadilo by na Eurocopter Tiger, pro který byla tehdy v plánu veliká modernizace označovaná jako MkIII. Nakonec ale vybralo americké Bell AH-1Z Viper a nejspíše udělalo dobře. Německo, Francie a Španělsko se totiž rozhodly od nákladné modernizace odstoupit a Tigery vyřadit, třeba v Německu postupně do roku 2038, uvádí AeroTime.

iZdroj fotografie: Uživatel Bidgee / Creative Commons / CC BY-SA

Během provozu měly vrtulníky Tiger veliké problémy s údržbou a závadami. Např. v roce 2020 měla německá flotila helikoptér operační připravenost pouhých 26 %, uvádí DefenceToday. Mezi nejčastější problémy patřily poruchy motoru, softwarové závady a problémy s údržbou. Vrtulníky provozuje také Austrálie, která se jich rozhodla zbavit už do roku 2025 a nahradit je americkými AH-64 Apache hlavně kvůli enormním nákladům na jejich údržbu.

Vyzbrojit lze Tiger poměrně slušně

Eurocopter Tiger není zase tak starý stroj; první let absolvoval v roce 1991 a do výzbroje armád začal pronikat v roce 2003, uvádí Military-History. Jde o dvoumotorový vrtulník klasické konstrukce s ocasním rotorem, který má 2člennou osádku, vzletovou hmotnost 6 tun a maximální rychlost 315 km/h. Vyzbrojený je kanonem ráže 30 milimetrů a může nést výzbroj složenou z různých raket, jednat se může o neřízené Hydra 70, protitankové AGM-114 Hellfire, PARS 3 LR nebo HOT-3, ale také o střely Mistral a Stinger proti vzdušným cílům.

Co přinese modernizace českých vrtulníků AH-1Z Viper a UH-1Y Venom, a nakolik jsou adekvátní náhradou za sovětské Mil Mi-24

Jelikož se Tiger příliš nepovedl, je velikou otázkou, jakou mají evropské země kromě AH-64 možnost. Německo se chce spoléhat na víceúčelové vrtulníky Airbus H145M, uvádí DefenseNews, což sice není bitevní vrtulník, ale lze ho vyzbrojit a používat jako lehký útočný vrtulník, a navíc zvládá odpalovat i protitankové střely Spike LR. V Evropě pak vzniká italský bojový vrtulník AW249 Fenice, který je lehčí než třeba AH-1Z Viper Viper, ale dostupný bude až za několik let.

Článek Evropský vrtulník Tiger je naprostý propadák a modernizovat ho nemá smysl. Lepší je vsadit na AH-1Z Viper jako AČR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.