Co přesně se mění, a co ne

Nový Advanced Wing Weapons Pylon (AWWP) neznamená přestavbu draku ani výměnu křídla. Fyzicky jde o náhradu jednoho podsystému na existujícím hardpointu. Letoun zůstává stejný B-52H Stratofortress, jaký dnes létá v 76 kusech po celém světě. Mění se jen to, co visí mezi křídlem a municí.

Jenže právě tady se skrývá skok. Dosavadní pylon zvládne maximálně 2 268 kg (5 000 liber) na pozici. Nový má unést jednu zbraň o hmotnosti až 9 072 kg (20 000 liber). Čtyřnásobek. A nejde jen o jednu obří bombu. Požadavky letectva počítají s celou škálou konfigurací:

• 1× zbraň třídy 9 072 kg (20 000 lb)
• 2× zbraně třídy 4 990 kg (11 000 lb)
• 3× zbraně třídy 3 402 kg (7 500 lb)
• 4× zbraně třídy 2 268 kg (5 000 lb)
• nebo více lehčích střel na jednom pylonu

Rozpočtová žádost USAF pro fiskální rok 2027 navíc explicitně zmiňuje posun z šesti na osm střel JASSM na pylon. To není kosmetika. To je o třetinu větší salva standoff munice z bezpečné vzdálenosti, aniž by letoun musel vstoupit do dosahu nepřátelské protivzdušné obrany.

Jaderný rozměr: udržení role, ne nová kategorie

B-52 je součástí americké jaderné triády od počátku studené války. Dnes nese na externích pylonech po šesti střelách AGM-86B ALCM, jaderných řízených střel s plochou dráhou letu, na každém ze dvou křídelních závěsníků. Celkem dvanáct jaderných hlavic pod křídly.

AWWP má tuto schopnost zachovat a připravit platformu na budoucnost. Stárnoucí AGM-86B má nahradit nová střela LRSO (Long Range Standoff Weapon), kterou vyvíjí velení jaderných zbraní USAF právě pro současné i budoucí bombardéry. Nový pylon musí projít jadernou certifikací, procesem, který je technicky i administrativně jedním z nejnáročnějších v americkém zbrojním průmyslu. Nejde tedy o rozšíření jaderné role B-52, ale o její zachování v éře, kdy stará střela dosluhuje a nová potřebuje nový nosič.

Pro globální bezpečnostní rovnováhu to znamená spíš posílení důvěryhodnosti existujícího odstrašení než skokovou změnu. NATO chápe americké bombardéry jako součást rozšířeného odstrašení pro spojence a B-52 se spojeneckými partnery pravidelně cvičí. Při misi „Allied Sky“ v roce 2020 doprovázely B-52 letouny dvaceti spojeneckých zemí, včetně českých strojů.

Proč 60 let nikdo nesáhl na pylony

Odpověď je prozaická. V devadesátých letech dostal starý pylon digitální rozhraní MIL-STD-1760 a „stačil“. Prioritu dostávaly jiné upgrady: avionika, komunikace, konvenční integrace. Teprve dva souběžné trendy posledních let z pylonu udělaly úzké hrdlo.

Za prvé: moderní zbraně jsou těžší. Část současné i připravované munice překračuje hranici 2 268 kg (5 000 liber), kterou starý pylon zvládne. Za druhé: roste tlak na větší „magazín“ standoff střel na jeden letoun. V prostředí, kde protivník disponuje hustou protivzdušnou obranou, rozhoduje počet střel, které bombardér vypustí z bezpečné vzdálenosti, aniž by se přiblížil. Právě proto rozpočtové materiály AWWP zdůrazňují nejen vyšší hmotnost, ale i vyšší počet JASSM na pylon.

Mimochodem, některé sekundární zdroje spojují AWWP s možností nést „matku všech bomb“, GBU-43/B MOAB. Opatrnost je na místě. Požadavky mluví o třídě 9 072 kg (20 000 liber), ale oficiálně uváděná hmotnost MOAB je 9 798 kg (21 600 liber). Nový pylon otevírá cestu ke zbraním velmi těžké třídy, ale automatické rovnítko s MOAB zatím veřejné dokumenty nepotvrzují.

B-52 jako „tahoun“ pro třicátá léta

AWWP nedává smysl izolovaně. Je součástí širší proměny, která má z B-52 udělat relevantní platformu do roku 2050 a dál. Bombardér právě prochází výměnou motorů v programu CERP (nové Rolls-Royce F130 místo osmi původních TF33), dostává radar s aktivním elektronickým řízením paprsku AESA a modernizované komunikační systémy.

B-21 Raider, nejnovější americký stealth bombardér s plánovanou počáteční schopností v roce 2028, přitom B-52 nenahrazuje. Nahrazuje B-1B Lancer a B-2 Spirit. B-52 má zůstat tím, čím byl vždy: velkým, relativně levným a dlouhodosahovým nosičem výzbroje, který nepotřebuje pronikat do prostoru silné PVO, protože střílí z odstupu.

Ve srovnání s konkurencí: čínský H-6K je podle veřejného reportu amerického ministerstva obrany veden se šesti externími střelami s plochou dráhou letu, ruský Tu-95MS podle analýzy CSIS zvládne až šestnáct. AWWP nevyniká nutně absolutním počtem nesených střel, ale univerzálností: jeden pylon pro širokou paletu hmotnostních tříd od lehkých řízených bomb po devítitunové kolosy.

Kdy a za kolik

Harmonogram počítá s 36měsíční fází vývoje a inženýringu do kritického přezkoumání návrhu, poté s produkcí 20 až 24 kusů, z toho minimálně dvanáct v prvním roce výroby. Celkový požadavek činí zhruba 130 pylonů, méně než teoretických 152 pro celou flotilu, což naznačuje postupné přezbrojení a rezervní sady, ne okamžité vybavení všech strojů naráz. Pokud se harmonogram odvíjí od května 2026 bez skluzu, první produkční pylony by mohly dorazit přibližně v letech 2029 až 2030. Pro fiskální rok 2027 je v rozpočtu vyčleněno 30 milionů dolarů na výzkum a vývoj. Dodavatel zatím vybrán nebyl.

Slovo „jednoduchá“ sedí na rozsah fyzického zásahu: mění se pylon, ne celé letadlo. Na papíře jde o lokalizovanou výměnu jedné součástky. V praxi je to nový vývoj, těžká nosnost, integrace desítek typů munice a jaderná certifikace, která sama o sobě trvá roky. Malý zásah na pohled, velký efekt na to, co B-52 dokáže vzít do vzduchu ve třicátých letech.

Článek Jednoduchá modernizace bombardérů B-52 po 60 letech: na nových pylonech unesou až 9 tun i jaderné zbraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč stávající arzenál nestačí

Americké letectvo dnes disponuje dvěma novějšími variantami řady B61. B61-12, dokončená v prosinci 2021, přinesla vyšší přesnost navedení a nižší výnos, nahrazuje starší modely B61-3, -4 a -7 a slouží i v rámci NATO. B61-13, jejíž první kus NNSA sestavila 19. 5. 2025, přidává vyšší výnos srovnatelný s původní B61-7 a rozšiřuje paletu možností proti tvrdším a rozlehlým vojenským cílům. Ani jedna z nich ale nebyla navržena jako specializovaný nástroj pro průnik do desítek metrů horniny a betonu.

Stárnoucí B61-11 tuto roli zastává od devadesátých let. Jenže její životnost má své limity a Pentagon po odchodu B83-1 přišel o jedinou megátunovou gravitační pumu, která mohla kompenzovat nedostatečnou penetraci čistou silou výbuchu. Vznikla mezera. NDS-A ji má zacelit, nikoli jako provizorní záplata, ale jako trvalé řešení.

Návrat mise, kterou Kongres kdysi pohřbil

Myšlenka specializované jaderné zbraně proti podzemním cílům není nová. Na počátku tisíciletí Pentagon rozjel program Robust Nuclear Earth Penetrator (RNEP). Kongres ho ale v roce 2005 zastavil, vyřadil financování a přesměroval čtyři miliony dolarů na výzkum konvenčních penetrátorů. Nuclear Weapons Council studii oficiálně ukončila 25. 1. 2006.

Co se od té doby změnilo? Prakticky všechno.

• Čína dramaticky zrychlila jadernou expanzi. Pentagon ve své výroční zprávě za rok 2024 uvádí přes 600 operačních hlavic, výstavbu nejméně 30 nových šachet pro DF-5 v centrální Číně a další strategickou infrastrukturu.
• Rusko udržuje dlouholetou tradici hluboko zakopaných velitelských komplexů, o nichž se v odborné debatě mluví desetiletí.
• Írán se stal živou laboratoří pro konvenční variantu řešení: v červnu 2025 americké B-2 úspěšně nasadily třicetitunový konvenční penetrátor GBU-57 Massive Ordnance Penetrator proti íránským podzemním jaderným zařízením.

Právě zkušenost s GBU-57 je důležitá pro pochopení NDS-A. MOP je nejnásilnější nenukleární nástroj, jaký USA mají. Funguje. Ale má své fyzikální stropy, a Pentagon zjevně počítá se scénáři, kde tyto stropy nestačí.

Nejdražší bombardéry jako jediný možný nosič

NDS-A ponese to, co dnes nese B61-11 i GBU-57: stealth bombardéry. B-2 Spirit s jednotkovou cenou přibližně 1,157 miliardy dolarů (ve fiskálních dolarech roku 1998) a jeho nástupce B-21 Raider s průměrnou pořizovací cenou 692 milionů dolarů (v dolarech roku 2022). Dohromady jde o nejdražší bojové letouny, jaké kdy vznikly.

Důvod je prostý: aby zbraň určená proti hluboko zakopaným cílům měla smysl, musí ji nosič doručit přes nejtvrdší protivzdušnou obranu na světě. Žádný jiný americký bombardér to neumí. B-52 je viditelný na radaru za stovky kilometrů. B-1B nemá jadernou certifikaci. Zbývají dva stealth stroje, a právě tato kombinace neviditelného nosiče a specializované munice je to, co dává USA asymetrickou výhodu.

Moskva ani Peking veřejně nedisponují srovnatelnou dvojicí: stealth bombardér schopný hlubokého průniku plus specializovaná jaderná penetrační zbraň. Rusko může reagovat posilováním protivzdušné obrany, rozptylem klíčové infrastruktury nebo hlubším zakopáváním. Symetrická odpověď stejného typu ale z veřejně dostupných zdrojů nevyplývá.

Co zatím nevíme, a proč na tom záleží

Veřejné dokumenty k NDS-A jsou zatím skoupé na detail. NNSA sama přiznává, že po fiskálním roce 2027 nemá dostatek podkladů pro kvalifikovaný požadavek, tedy ani samotná agentura zatím nemá uzamčené požadavky na další roky.

Klíčové otevřené otázky:

• Forma zbraně. Rozpočet používá neurčitý název „System-Air-delivered“, nikoli „bomb“. Bude to gravitační puma vyžadující přelet přímo nad cílem, nebo řešení odpalované z bezpečnější vzdálenosti? Rozdíl je zásadní: gravitační puma znamená, že B-2 nebo B-21 musí proniknout až k cíli; varianta odpalovaná ze vzdálenosti by dramaticky zvýšila přežitelnost nosiče.
• Časový horizont. Pro srovnání: hlavice W93 ukončila Phase 1 ve fiskálním roce 2022 a její první produkční kus je plánován na rok 2035. Hlavice W87-1 míří na rok 2033. Pokud NDS-A nebude rychlý derivát hotových komponent, vstup do služby před polovinou třicátých let je málo pravděpodobný.
• Celková cena. Zatím známe jen prvních sto milionů. V kontextu 27,4 miliardy dolarů, které NNSA žádá na Weapons Activities, jde o drobnou položku. Jaderné programy ale mají tendenci růst, a NDS-A bude soutěžit o peníze s modernizací W87-1, W93 i dalšími projekty včetně dvou nových iniciativ Rapid Capability Team.

Signál, ne zbraň

NDS-A dnes není bomba. Není střela. Je to rozpočtový řádek, politické rozhodnutí a strategický signál. Říká protivníkům: vaše nejhlubší, nejodolnější úkryty nejsou nedotknutelné, a my jsme ochotni investovat do toho, aby takovými nikdy nebyly. Pro kredibilitu amerického odstrašení, včetně toho rozšířeného vůči spojencům v Evropě, je právě tento signál možná cennější než hotová zbraň v muničním skladu.

Článek Amerika chce novou jadernou pumu pro taktické údery, Rusko může jenom tiše sledovat. NDS-A ponesou nejdražší bombardéry světa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dva roky v rukou dvou set lidí

Regenerace bombardéru o rozpětí křídel přes 41 metrů není oprava auta po bouračce. Na stroji pracovalo více než 200 vojáků a civilistů z 567th Aircraft Maintenance Squadron v Oklahoma City Air Logistics Complex. Vyměnili přes 500 součástí a provedli kompletní systémové i strukturální opravy. Funkční kontrolní let proběhl 26. února 2026, ještě v holém, nelakovaném trupu, protože lakovnu si letoun vysloužil teprve po potvrzení plné způsobilosti.

Celý proces trval téměř dva roky. Pro srovnání: B-52H „Wise Guy“, vrácený ze stejného arizonského skladu, procházel třífázovou regenerací přes tři základny v podobném časovém rámci. Nejstarší precedent, B-52H „Ghost Rider“, se vrátil do služby v únoru 2015 po sedmi letech ve skladu. Regenerace velkého bombardéru z boneyardu není nemožná, ale je výjimečná a drahá. Přesnou cenu návratu 86-0115 americké letectvo nezveřejnilo.

Proč zrovna teď

Odpověď není dramatická, ale výmluvná. Americké letectvo plánuje provozovat B-1B minimálně do roku 2037. Rozpočtové dokumenty počítají s investicí 342 milionů dolarů do modernizace typu v letech 2027–2031, jak shrnuje Air & Space Forces Magazine. Nástupce B-21 Raider sice už existuje, jde o stealth platformu pro jaderné i konvenční mise plánovanou v minimálně stovce kusů, ale jeho náběh je postupný, ne skokový. Dyess, domovská základna 86-0115, má být jednou ze tří hlavních základen B-21. Jenže do té doby musí někdo létat.

A létá se hodně. B-1B nese největší konvenční náklad v inventáři USAF, přibližně 34 000 kg (75 000 liber), při rychlosti kolem Mach 1,2 (asi 1 470 km/h) a s proměnnou geometrií křídla. Mise Bomber Task Force v Evropě, Pacifiku i na Blízkém východě vytěžují flotilu nad původní předpoklady. Poptávka po dlouhém dosahu roste rychleji než generační obměna. Návrat jednoho kusu z pouště to neřeší, ale kupuje čas.

Jméno z Barmy, rok 1942

Ceremonie pojmenování proběhla 23. dubna 2026 na Dyess AFB. „Apocalypse II“ odkazuje na B-24J Liberator „Apocalypse“ z 436th Bombardment Squadron, jehož posádka byla ztracena nad Barmou 1. prosince 1942. Velitel 7th Bomb Wing plukovník Seth Spanier, který tento konkrétní letoun v minulosti sám pilotoval ještě pod přezdívkou „Rage“, představil nové jméno jako pietní linku mezi generacemi bombardovacích křídel.

Nejde o politický vzkaz ani o signál eskalace. Jde o tradici, kterou americké letectvo udržuje u bojových letounů desítky let: jméno padlých se přenáší na nový stroj, aby zůstalo ve vzduchu.

Co zůstává v poušti

Podle veřejného inventáře AMARG z března 2025 leží v arizonské poušti dalších 27 B-1B. Kolik z nich je technicky a ekonomicky realistické vrátit do služby, veřejné dokumenty neříkají. Platforma zároveň směřuje k budoucím hypersonickým schopnostem, USAF v roce 2020 demonstrovalo externí nesení zbraní na B-1B právě s výhledem na tento typ výzbroje, ale potvrzená integrace konkrétní hypersonické střely na typ zatím veřejně doložena není.

Kupování času jako strategie

Příběh „Apocalypse II“ je podle nás nejčitelnější právě takto: americké letectvo nevytahuje šrot do nové války. Vytahuje zálohu, protože si nemůže dovolit ztratit ani jeden kus z flotily, která stále drží globální konvenční údernou schopnost. V éře, kdy B-21 teprve nabíhá a operační tempo neklesá, je i jeden bombardér z pouště strategická pojistka. Drahá, pracná a zatím nenahraditelná.

Článek B-1B „Apokalypsa II“: Američané vytáhli zavržený bombardér ze hřbitova a vrátili ho do služby se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rapid Dragon chce využít transportní letadla

Cílem programu Rapid Dragon je vytvořit jednorázový modul na bázi jakési palety, z něhož by bylo možné odpalovat zbraně dalekého dosahu. Tím jsou nejčastěji myšleny řízené střely, vysvětluje Wikipedia, a v podstatě jde o snahu vytvořit paletu se střelami, která bude shozena z transportního letounu na padáku. Během cesty k zemi by střely odstartovaly a zamířily k cíli podobným způsobem, jako když jsou odpáleny z bombardéru. Armádní Zpravodaj vyzdvihuje výhodu, že nějaké transportní letouny mají téměř všechna letectva.

iZdroj fotografie: Lockheed Martin

Zamýšlenou střelou pro tuto paletu byla dříve AGM-158 JASSM nebo její verze ER s dosahem až 1 900 kilometrů, ale Lockheed Martin na svých stránkách uvádí, že vyvíjí speciálně pro program Rapid Dragon vzdušné vozidlo CMMT. To by mělo být navíc modulární a s otevřenou architekturou, aby se dalo měnit dle požadavků mise. Z popisu však není jasné, zda by se jednalo o řízenou střelu nebo nějaký hybrid mezi střelou a sebevražedným dronem, jaký je ukrajinské „Peklo“. Střelu by letouny odpalovaly z dálky, takže by zůstaly mimo dosah nepřítele.

CMMT by byla pro letadla i vrtulníky

Střela CMMT by měla v základu existovat ve dvou verzích, které by se nejspíše lišily velikostí. Armádní Zpravodaj našel materiály Twz, jehož redaktoři se dle dostupných informací a kreseb domnívají, že by větší typ sloužil ke shazování z palet z transportních letadel, třeba Lockheed C-130 Hercules, nebo k odpalování z bojových letounů jako General Dynamics F-16. Menší verzi by potom mohly používat vrtulníky, např. Sikorsky UH-60 Black Hawk.

Severní Korea by měla krotit vášně, americké bombardéry B-1B Lancer by ji roznesly, aniž by věděla, odkud útoky přichází

Zatím nejsou k dispozici žádné informace o tom, jak by byla střela veliká, rychlá nebo jaký by měla typ navádění, i když by určitě minimálně využívala GPS, soudí Armádní Zpravodaj. Nejedná se mimochodem o první podobnou iniciativu. Strategické bombardéry může z transportních letounů udělat i vyvíjená střela Black Arrow. Systém se střelami shazovanými na paletě se pak snaží vyvinout i Japonsko pro své transportní letouny Kawasaki C-2.

Článek Bombardování nové úrovně a z letounů, od nichž by to čekal málokdo. Americký program „Rapid Dragon“ přepisuje možnosti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

B-52 vyniká velmi vysokou nosností

Na první pohled by se mohlo zdát nasazení B-52 jako zastaralý koncept, protože jde o bombardér, jehož služba začala v americkém letectvu již v roce 1955. Jde ale o velice univerzální letoun s vysokou nosností výzbroje, jíž může být až 32 tun, což žádný další americký letoun nedokáže. O tom, jak je důležitý, může svědčit příklad z poslední velké konvenční války. Americké letectvo uvádí, že během Pouštní bouře svrhly B-52 asi 40 % leteckých zbraní celé koalice.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Armádní Zpravodaj soudí, že by mohl B-52 zopakovat takový scénář i v Severní Koreji, v první fázi zřejmě konvenčním bombardováním klasickými pumami. Tomu by ale musela předcházet eliminace severokorejské protivzdušné obrany třeba letouny se střelami AGM-88 HARM. V její výzbroji jsou totiž systémy dlouhého dosahu jako Pongae-5 nebo modernější Pongae-6, a Wikipedia uvádí, že by konstrukce jejich střel mohla být založena i na ruském S-400. S velikým bombardérem, pokud se dostane do jejich dosahu, si 100% umí poradit.

Bombardér B-52 může útočit z dálky

V momentě, kdy by nebylo potřeba shazovat klasické bomby, může bombardér B-52 útočit na cíle i z větší dálky. Jednou z možností jsou střely AGM-158 JASSM, k nimž ArmyRecognition uvádí, že může jejich verze s prodlouženým doletem zasahovat cíle do vzdálenosti až 925 kilometrů, případně může tento americký bombardér používat klouzavé pumy třeba z rodiny JDAM. Jejich dosah je kolem až 80 kilometrů, což by tedy letoun chránilo jenom před protiletadlovými střelami krátkého a středního dosahu, ale před Pongae-6 nikoliv.

„Game-changer“ proti balistickým raketám ve výzbroji Severní Koreji, Ruska i Číny – americko-japonské rakety SM-3 Block IIA

Pokud by se ale letectvu podařilo protivzdušnou obranu eliminovat, mohl by B-52 nad Severní Koreou působit nerušeně. Třeba systémy MANPADS na něj přitom nedosáhnou, neb létá ve výšce i přes 15 km, navíc se pohybuje rychlostí až 1 024 km/h, uvádí Wikipedia. A jelikož může tankovat za letu, mohl by k útokům na Severní Koreu startovat ze základem v USA, i když pravděpodobnější je to třeba ze základny Andersen na ostrově Guam.

Článek Ohromná síla, která by Severní Koreu roztrhala: americký bombardér B-52 nemá obdobu, vysype přes 30 tun bomb – ale nesmí zůstat sám se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

B-21 existuje zatím jako prototyp

O bombardéru B-21 jeho výrobce Northrop Grumman tvrdí, že jde o letoun 6. generace, který se vyznačuje pokročilými schopnosti stealth, digitálními technologiemi a mnoha dalšími vlastnostmi, z nichž jsou mnohé pochopitelně utajované. V současnosti existují pouze testovací prototypy a první kusy by měly vstupovat do výzbroje už v roce 2027. Americké letectvo na svých stránkách uvádí, že si jich pořídí alespoň 100 kusů.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Otázkou je, zda budou mít američtí protivnici proti letounu nějakou obranu. Velice těžko se to posuzuje, jelikož nejsou známé všechny jeho parametry a schopnosti, ovšem třeba z toho, že má mít ještě pokročilejší stealth, lze odvodit, že ho bude velice nesnadné detekovat. V praxi to znamená, že pokud to Rusko nebo Čína nedokáží na nějakou rozumnou vzdálenost, nebudou schopni proti němu zasáhnout např. stíhacími letouny nebo protivzdušnou obranou.

B-21 Raider bude útočit z bezpečné vzdálenosti

Soupeři budou nejspíše moci zničit B-21 Raider jenom tehdy, že ho americké letectvo vyšle bombardovat klasickými pumami. Lze si ovšem obtížně představit, že by to udělalo v případě, kdy by protivník disponoval vyspělým letectvem nebo protivzdušnou obranou. Ani by to navíc nemělo být nutné, B-21 má totiž používat mj. řízené střely AGM-181 LRSO. V této době jsou ve vývoji, ale Wikipedia uvádí, že by měly mít dosah až 2 500 kilometrů, odpalovány tak budou z veliké dálky. Střely přitom zvládnout nést konvenční i jaderná hlavice.

(Ne)chtěné vyzrazení podoby americké stíhačky 6. generace NGAD: co je o ní vlastně známo a v čem bude její největší síla

B-21 má tvar létajícího křídla, což mu zajišťuje pokročilou schopnost stealth. O jeho pohon se pak stará dvojice motorů, která mu udělí max. rychlost Mchx 0,8, uvádí Wikipedia. Nedokázal by tedy uniknout nadzvukovým bojovým letounům v případě, že by se k němu dostaly. Jho dosah bude však teoreticky neomezený, jelikož zvládne tankovat za letu. Pohybovat se bude ve výšce asi 15 km a v jeho pumovnici má být místo pro pumy a střely do hmotnosti 9,1 tun.

Článek Mělo by vůbec Rusko jak se bránit? Americký „neviditelný“ bombardér B-21 Raider by na obloze hledalo těžko. Útočil by až na 2 500 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dosah B-21 Raider základny neomezí

Připravit se na provoz nejmodernějšího bombardéru světa B-21 vyžaduje nejenom vycvičit jejich osádky, ale také pro ně mít připravené zázemí s dostatečnou kapacitou na údržbu a špičkově vycvičeným personálem. Americké letectvo tak již nyní ví, že budou jeho moderní letouny startovat z letecké základny Ellsworth v Jižní Dakotě, k níž přibyly Whiteman Air Force Base v Missouri a Dyess Air Force Base v Texasu, uvádí ArmyRecognition.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Strategické bombardéry jsou určeny pro působení na celém světě, takže není příliš důležité, kde se jejich původní základna nachází. Na místo, kde budou útočit, si prostě doletí. Northrop Grumman na stránkách uvádí, že je letoun B-21 prvním bombardérem 6. generace na světě, přičemž nabízí kombinaci doletu, užitečného zatížení a schopnosti přežití. Má být schopen proniknout i tou nejlepší protivzdušnou obranou a nepříteli zasadit tvrdý úder.

B-21 má nahradit současné B-1 a B-2

Vývoj B-21 začal kolem roku 2011 a americké letectvo počítá s tím, že budou jeho první zařazeny do výzbroje v roce 2027, uvádí Wikipedia. Má přitom tvar létajícího křídla, tedy podobně jako Northrop B-2 Spirit, což zajišťuje v kombinaci s použitými materiály stealth. Je však o něco menší, vybavený digitálními technologiemi, a hlavně má být výrazně levnější. Do roku 2040 by měl ve výzbroji nahradit nejen B-2, ale i nadzvukový Rockwell B-1 Lancer.

Nový americký bombardér B-21 Raider má překonávat všechny soupeře. Půjde o druhý strategický bombardér se schopností stealth na světě

Bombardér má na délku 16 metrů a rozpětí křídel 40 metrů, a unést by měl 9,1 tun výzbroje, což je méně než jeho předchůdci, i když jde o jenom předběžné údaje. Menší velikost na druhou stranu znamená, že bude mnohem hůře detekovatelný, což je důležité pro jeho přežití blízko nepřátelského území nebo na něm. Rychlost B-21 bude podzvuková, tedy zhruba Mach 0,8, a jeho prototyp poprvé vzlétl na podzim roku 2023. Jde tedy stále o velice nový letoun, který ještě během testů pravděpodobně projde nějakými úpravami.

Článek 3 místa, na nichž se bude již brzy nacházet první strategický bombardér 6. generace na světě, americký B-21 Raider se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Operace X-37B podléhají přísnému utajení

Američané postavili dva vesmírné drony či robotické raketoplány Boeing X-37B, a původně spadaly pod letectvo, ovšem posléze byly svěřeny pod velení vesmírných operací. Jak uvádí TheGuardian, jsou tyto drony označované za utajované, a je známo jenom velmi málo informací, co se reálně při jejich misích děje, i když něco přece jenom dostupné je. V současné době je třeba X-37B na misi za nízkou oběžnou drahou, kde ještě v minulosti nebyl. Jak dlouho to bude trvat, není známé, ale ta poslední měla délku 908 dní.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Co všechno dron na svých misích provádí a prováděl, je nejasné. Oficiálně jde obvykle o pokusy s různými materiály na konstrukci vesmírných těles, testovány na něm byly i různé typy pohonů. Při šesté misi proběhl třeba experiment americké námořní výzkumné laboratoře nazvaný PRAM-FX, při němž bylo sluneční světlo přeměněno na radiofrekvenční mikrovlnnou energii, což by mohlo sloužit k budoucímu přenosu energie z vesmíru na Zem, uvádí Reuters. Zkoumána by měla být i semena různých plodin a vliv gravitace na jejich růst.

Jaderný bombardér nejspíše možný není

Třeba z Ruska v minulosti zazněly obavy, že by X-37B mohl nést jaderné zbraně, načež ho označili za vesmírný bombardér, uvádí GlobalSecurity. Američané sice takové využití vesmírného dronu odmítají, ale na druhou stranu si lze minimálně teoreticky představit, že by nějakou zbraň nést mohl, ačkoliv by nemohla být veliká, neboť je samotný vesmírný dron poměrně malý. Na délku má jenom 8,92 metrů a unese náklad těžký 227 kg, uvádí Wikipedia. Jenom pro srovnání, 1 střela BGM-109 Tomahawk (může mít jadernou hlavici) váží 1 300 kg.

Soupeři mají vážné obavy z amerického raketoplánu Boeing X-37B: z vesmíru by mohl udeřit kdekoliv na světě, jediné Rusko má obranu

Možností samozřejmě je, že by dron mohl sloužit třeba k odchytávání, poškozování nebo infikování cizích satelitů, případně by mohl zastoupit roli nějakého amerického satelitu, pokud by byl zničen. Na druhou stranu nelze jeho let utajit, takže by nepřítel mohl vědět, kde se nachází a co dělá. Boeing X-37B má mimochodem i konkurenci v podobě čínského vesmírného dronu nazývaného Shenlong. Space uvádí, že je na třetí misi, ovšem o jeho poloze i akcích je pochopitelně známo ještě mnohem méně než o americkém dronu.

Článek Jako jaderný bombardér by americký raketoplán X-37B neposloužil. Má jenom „testovat lety do vesmíru“, ale není to jeho celý potenciál se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

F-111 létal nízko a byl 1. svého druhu

F-111 Aardvark je produktem 60. let 20. století, kdy Američané hledali letoun schopný pronikat nepřátelskou protivzdušnou obranou. Toho nakonec dosáhl nadzvukovým letem v extrémně nízké výšce, k čemuž mu pomohla měnitelná geometrie křídel. Letoun dokázal podle Airforce-Technology letět rychlostí až Mach 2,5, a u hladiny moře Mach 1,2. Měl i radar sledující povrch země, aby se při nízkém letu nesrazil s nějakou překážkou. Konstruktéři přitom usoudili, že nejlepším řešením, jak v případě nouze ochránit osádku, bude vystřelení celého kokpitu.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Nebyla to však zcela originální koncepce, už Convair B-58 Hustler měl zapouzdřená sedadla, a odhazovací kabinu pak dostal prototyp North American XB-70 Valkyrie, i když Aardvark byl první v tímto konceptem v sériové výroby. Kabina se oddělila za pomoci dvou raketových motorů, jejich aktivace záležela na rychlosti letounu. Kabinu vynesly vzhůru a ta se pak zbrzdila skluzem, než došlo k otevření padáku. Pod kabinou byly vaky, které se podle TheDrive před dopadem nafoukly, aby snížily náraz, a při přistání na vodě sloužily jako plováky.

Letoun unesl velký náklad

Osádka F-111 musela poprvé využít katapult 1. října 1967, a velmi krátce nato byl letoun nasazen ve Vietnamu, kde se nouzové situace opakovaly. Jeho zapojení do několika konfliktů (použit byl třeba v Libyi nebo Perském zálivu) lze hodnotit jako úspěšné, v Perském zálivu měl dokonce nejvyšší úspěšnost ze všech amerických strojů. Dokázal nést náklad o hmotnosti 14,3 tun složený z různých typů bomb nebo střel, a to i přesně naváděných, a ke všemu měl schopnost nosit jaderné pumy nebo střely.

Havárie amerického stíhacího letounu F-16: Pilot se katapultoval jen několik sekund před nehodou

Koncept odhazovatelné kabiny použilo americké letectvo ještě u 3 ze 4 prototypů bombardéru Rockwell B-1 Lancer, ale když jeden z nich havaroval, jeden z členů posádky při odstřelení kabiny zemřel, a další se zranili. Ačkoliv je to koncept funkční a má své výhody, konstruktéři ho nepreferují, je totiž technicky náročný. Raději tak volí osvědčená katapultovací sedadla, která rovněž prokázala, že jsou schopná v kombinaci s obleky životy pilotů v nějaké míře ochránit.

Článek Když s pilotem odletěl celý kokpit namísto sedadla: bezpečný koncept F-111 Aardvark se nakonec neuchytil, ale budoucnost měl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rychlost měla pomoci překonat obranu

Původ obou letounů sahá do 70. let 20. století, kdy se konstruktéři v SSSR i USA snažili vyvinout nový typ strategického bombardéru. A jelikož věděli, že jsou stroje klasické konstrukce zranitelné protivzdušnou obranou a stíhacími letouny, rozhodli se vsadit na rychlost. Ta měla umožnit obranu rychle překonat a zaútočit. Oba letouny vstoupily do služby v 80. letech 20. století, a kromě nadzvukové rychlosti mají společný i koncept s měnitelnou geometrií křídla.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace

Obě letadla jsou relativně velká, ale Tupolev Tu-160 je se svou délkou 54,1 m a rozpětím křídel až 55,7 m výrazně větší než 45 m dlouhý americký stroj, jehož křídla se roztáhnu max. do délky 42 m. I proto je dnes, sovětský, resp. ruský ruský stroj označován za největší letoun s proměnnou geometrií křídla na světě. Zajímavostí je, že zatímco ruské bombardéry jsou tradičně bílé, ty americké naopak tmavé. Shodná je však velikost osádky, oba stroje obsluhují 4 členové.

Ruský bombardér vítězí v rychlosti

Oba letouny mají společný i počet motorů, pohání je 4 agregáty, ale ruský je výrazně rychlejší – může dosahovat rychlosti až Mach 2 – zatímco americký pouze Mach 1,25. Jaký mají stroje dosah záleží na zatížení zbraněmi i na rychlosti letu, spotřeba paliva je v nadzvukových rychlostech mnohem vyšší. Papírově ale vychází, že Tupolev Tu-160 má bojový dosah až 7 300 kilometrů pokud letí jen podzvukově, a B-1 Lancer pak 5 540 kilometrů.

Ruské bombardéry Tupolev Tu-160 mohou zasazovat citelné rány takřka kdekoliv; kdysi byly odpovědí USA, dnes jsou nejrychlejší

Velikost letounů se projevuje i na jejich nosnosti. Větší ruský stroj unese náklad až 45 tun pum nebo raket, americký pak pouze 23 tun. Oba mohou nést i různé pumy včetně přesně naváděných, ale v současné době bývají často vyzbrojovány řízenými střelami jako je Ch-101 u ruského, nebo AGM-158 JASSM u amerického stroje, což jim umožňuje držet se daleko od svých cílů. USA chtějí poslat své letouny do výslužby a nahradit je novými stealth Northrop Grumman B-21 Raider, Rusko naopak výrobu obnovilo a pořizuje si letouny nové.

Článek Ruský bombardér Tu-160 vs. americký bombardér B-1 Lancer: oba zasadí úder kdekoliv na zemi, ale ruský je výrazně rychlejší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bombardér by se mohl aktivně bránit

Bombardéry B-52 měly v 50. letech 20. století (tehdy vznikly) protiletadlovou kanónovou výzbroj v dálkově ovládané věži na ocase letadla. Později byla však při modernizacích jako nepotřebná demontována. Letoun měl následně spoléhat jenom na různá protiopatření a střetům se stíhacími letouny nepřítele se vyhýbat. V současnosti má mít ale výkonný radar a obranný systém, s jehož pomocí by mohl odpalovat střely vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM, a také nově vyvíjené AIM -260 JATM, a aktivně se tak bránit.

iZdroj fotografie: Anna Zvereva / Creative Commons / CC BY

I podle ruských analytiků přitom mohou tyto střely ve spojení s novým radarem AN/APG-82 AESA umožňovat bombardérům B-52 sestřelovat nepřátelské letouny na dlouhé vzdálenosti. Zmíněný radar by přitom měl odhalit i velmi vzdálená letadla bez schopnosti stealth. Zároveň ale upozornili, že i radary letounů S-35S jsou velice schopné, a cíl, jakým je velký strategický bombardér B-52, by zaznamenaly již na 350 kilometrů.

Ruské střely doletí dál než americké

Největším argumentem je přitom dosah ruských střel, neboť zatímco americké AIM-120 AMRAAM mají dosah 160 km (a nově vyvíjené JATM 200 km), tak ty ruské R-77M 190 kilometrů, a R-37M dokonce 398 km, což je skoro dvojnásobek. Ruská letadla by tedy dokázala proti bombardérům pálit a zůstat mimo jejich dosah. To samé by samozřejmě platilo i pro jakákoliv jiná letadla vyzbrojená střelami s dlouhým dosahem; například evropskými střelami Meteor s dosahem 200 kilometrů, nebo čínskými PL-21 s doletem 300 kilometrů.

„F-16 je zranitelným cílem pro ruský systém S-300 i letouny Su-35 a MiG-31,“ myslí si americký bojový veterán Davis

Spekulace ale opomíjí fakt, že bombardéry B-52 nejsou již desítky let určeny pro operace v prostoru, kde by americké letectvo nemělo převahu ve vzduchu. Jen těžko by je tak velitelé poslali někam, kde operují nepřátelské stroje. B-52 Stratofortress mají přitom možnost nést gravitační pumy, ale právě pro tyto situace jsou používány jako nosiče řízených střel AGM-86 ALCM s dosahem přes 2 400 kilometrů. Odpalují je tedy hodně mimo dosah letounů nepřítele, stejně jako ruské bombardéry zase střely Ch-101 při útocích na Ukrajinu.

Článek Americký bombardér B-52 nemá proti ruskému stíhacímu letounu Su-35S šanci: správná úvaha, k níž ale nikdy nedojde se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.