Proč nestačí zmizet

Klasická představa stealth technologie vychází z letounů jako F-117 Nighthawk nebo F-35 Lightning II: tvarování trupu a speciální nátěry odrazí radarový paprsek pryč od přijímače, takže se stroj na obrazovce buď neobjeví, nebo vypadá jako objekt o velikosti ptáka. Morphona ale řeší jiný problém. Její cíl nejsou vzdušné souboje, nýbrž satelitní radary se syntetickou aperturou (SAR), které snímkují zemi z oběžné dráhy.

A právě tady platí paradox: úplná „díra“ v radarovém obrazu může být stejně podezřelá jako jasný odraz. Pokud na letištní ploše, kde SAR satelit obvykle vidí hangáry, stojánky a techniku, najednou zeje černé místo, zkušený analytik si domyslí, že tam někdo něco schoval. Morphona proto volí jinou cestu: signál současně redukuje, absorbuje i částečně odráží, takže výsledná odezva je slabá, ale ne nulová. Objekt se rozpustí v přirozeném radarovém šumu pozadí.

Uhlíkové nanotrubice místo kovu

Technologickým základem je to, co Morphona na svém webu označuje jako vodivé povlaky a textilie postavené na matrici z uhlíkových nanotrubic (CNT). Firma se od kovových přístupů, běžných u starších maskovacích sítí a nátěrů, výslovně distancuje. Kovové vrstvy podle ní vytvářejí v SAR obrazu spíše „nic“, právě tu podezřelou díru. Uhlíková matrice naproti tomu umožňuje jemnější ladění: množstvím zapracovaných částic lze nastavit míru útlumu pro konkrétní frekvenční pásmo, podle prezentace v rozsahu od 2 do 100 GHz.

Co to znamená v praxi:

• Nátěr na pevné díly – konstrukční panely shelterů, hangárové stěny, trupy letounů.
• Vodivá textilie – plachty, maskovací sítě, přehozy přes techniku. Právě tady se skrývá vysvětlení „obyčejné plachty“: nejde o tkaninu z hobbymarketu, ale o nosič funkční uhlíkové vrstvy, která pohlcuje a rozptyluje radarovou energii.
• Integrace do stávajících výrobních procesů – firma tvrdí, že materiál nevyžaduje specializovanou výrobní linku.

Jako demonstrační případ Morphona na sympoziu uvedla test ve Finsku, při němž byl mobilní letecký shelter úspěšně skryt před SAR satelity společnosti ICEYE. Konkrétní snímky před a po, číselný pokles odrazivosti v decibelech ani přesná metodika zveřejněny nebyly, jde tedy o tvrzení firmy z prezentace, nikoli o nezávisle ověřený benchmark.

Proč právě teď: exploze komerčního SAR

Ještě před deseti lety byl satelitní radar se syntetickou aperturou doménou velmocí. Dnes je jiná doba. Finská ICEYE provozuje největší komerční SAR konstelaci na světě; v červenci 2026 měla na oběžné dráze 76 vypuštěných satelitů. Nejnovější generace Gen4 dosahuje rozlišení až 16 centimetrů. Každý satelit obletí Zemi zhruba patnáctkrát denně, globální revisit se pohybuje pod šesti hodinami a systém funguje ve dne, v noci, za mraku i za deště.

Pro armády to znamená zásadní změnu pravidel. Švédský Saab, přední výrobce maskovacích systémů, to popsal bez obalu: éra, kdy stačilo zajet s technikou do hangáru a čekat, až satelit přeletí, je pryč. Komerční SAR konstelace snímkují tak často, že analytik nemusí hledat samotný objekt, stačí mu sledovat změny mezi dvěma průlety. Nový stín na stojánce, čerstvá stopa v blátě, drobná odchylka v radarovém odrazu. Právě proto roste tlak na maskování celé logistické a letištní infrastruktury, ne jen samotných zbraňových platforem.

Morphona versus zbytek světa

Morphona nevstupuje do prázdného pole. Srovnání s existujícími systémy ukazuje, kde se pohybuje:

Saab nabízí komplexní multispektrální ochranu proti optice, termovizi i radaru. Morphona se zatím profiluje úžeji, jako specialista na radarovou vrstvu s důrazem na SAR satelity a na škálovatelnost do lehkých textilních forem. Ruská Nakidka je na papíře podobná, ale její skutečné parametry jsou neprůhledné a pocházejí výhradně z materiálů Rosoboronexportu. Čínský ekvivalent zaměřený přímo na maskování hangárů nebo plachet se ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat; Peking investuje spíše do protistealthových radarů než do publikování vlastních maskovacích materiálů.

Český kontext: zázemí existuje, kontrakt ne

Pro českou armádu téma radarového maskování není cizí. České obranné standardy už formálně řeší mobilní maskovací prostředky včetně radiolokační oblasti spektra. Brněnský Vojenský výzkumný ústav má specializovanou sekci elektromagnetického boje a maskování, která vyvíjí a testuje maskovací i klamné prostředky. Běží projekty ADAPT, HOTCAM a MOMA zaměřené na adaptivní maskovací materiály a mobilní překryvy.

Veřejně ovšem není dohledatelný žádný kontrakt mezi Morphonou a Armádou České republiky ani český průmyslový partner. Cesta by mohla vést buď přímým nákupem materiálu, nebo integrací přes výrobce maskovacích systémů. Ministerstvo obrany přitom samo dříve uvádělo, že SAR dokáže v mapovacím režimu rozlišovat detaily kolem 20 centimetrů, a to bylo před érou komerčních konstelací s šestnácticentimetrovým rozlišením a šestihodinovým revisitem. Bez speciálního krytí jsou české letištní stojánky, sheltery i mobilní technika pro takový průzkum logickým cílem.

Morphona zatím nedodala nezávisle ověřená čísla ani prvního veřejně oznámeného zákazníka. Ale problém, který řeší, tedy levné, opakované a celopočasní satelitní sledování, proti němuž klasický hangár přestal stačit, je reálný a roste s každým dalším satelitem na oběžné dráze.

Článek Nová finská stealth technologie na bázi uhlíku schová letadla i hangáry. Satelity vidí jen šum, funguje i na obyčejné plachtě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Rusko ukázalo a proč to není „plnohodnotný stealth“

Označení „stealth“ v případě těchto zbraní vyžaduje zásadní upřesnění. Nejde o plnohodnotnou technologii snížené zjistitelnosti, jakou známe u americké střely AGM-158 JASSM, která váží přes 1 000 kilogramů, letí rychlostí kolem Mach 0,85 (přibližně 1 050 km/h) a její radar absorbující povrch i tvarování draku jsou výsledkem desetiletí vývoje s rozpočtem, který si Rusko v současné situaci nemůže dovolit.

U S-71K Kovyor je snížená radarová odrazivost dosažena především tvarováním: lichoběžníkový průřez trupu, lomená příď, sklopná křídla, ocasní plochy do obráceného V a horní vstup vzduchu pro proudový motor. Analytici serveru The War Zone ale výslovně upozorňují, že na dostupných snímcích nejsou vidět žádné stopy radar absorbujících povlaků. Bojovou hlavicí je upravená letecká puma OFAB-250-270 o hmotnosti zhruba 250 kilogramů, řešení jednoduché a levné.

Novel munitions for the Russian aircraft, on an expo. pic.twitter.com/L1UPTb8qhX

— krakek (@krakek1) September 6, 2026

S-71M Monochrom vypadá konvenčněji, s úhlovým trupem a okénkem elektrooptického senzoru v přídi. Ukrajinská vojenská rozvědka GUR v troskách jednoho exempláře identifikovala výpočetní modul Nvidia Jetson Orin a čínskou kameru, což naznačuje schopnost strojového rozpoznávání cíle v terminální fázi letu. Plně autonomní výběr cílů ale veřejně doložen není.

Dan-T, tedy exportní Banderol, je nejmenší z trojice. Janes uvádí maximální vzletovou hmotnost 268 kilogramů, bojovou hlavici o 130 kilogramech, dolet 450 kilometrů a rychlost kolem 500 km/h. Pro srovnání: íránský Šáhid-136, který Rusko masově používá na Ukrajině, je pomalejší vrtulový dron s rychlostí přibližně 180 km/h. Banderol je proudový, rychlejší a pro obranu výrazně náročnější cíl.

Zrozeny z války: proč právě teď a právě takto

Celá rodina zbraní je přímým produktem opotřebovací logiky ukrajinského bojiště. Když se válka po prvních měsících změnila v poziční konflikt a Ukrajina postupně zesílila protivzdušnou obranu západními systémy, Rusko zjistilo, že mu docházejí drahé střely s plochou dráhou letu rychleji, než je dokáže vyrábět. Jedna konvenční ruská řízená střela stojí podle ukrajinských odhadů kolem 800 tisíc dolarů. Banderol se podle stejných zdrojů vejde do rozpětí 50 až 150 tisíc dolarů za kus.

Tady je jádro celé filozofie: nejde o to vyrobit neviditelnou střelu, ale o to vyrobit zbraň, která je dostatečně obtížně zjistitelná na to, aby protivzdušná obrana musela nasadit dražší interceptor, a zároveň dostatečně levná na to, aby se dala vyrábět v řádu stovek měsíčně. Ukrajinské zdroje u Banderolu hovoří o produkci kolem 80 kusů za měsíc s plánem dosáhnout tisícovky za celý rok 2026.

Bojové nasazení Banderolu je doložené. První stopy sahají do jara 2025, od května 2026 se jeho použití opět rozšířilo. Při útoku na Oděsu 9. srpna 2026 ukrajinské letectvo evidovalo jedenáct vypuštěných Banderolů, z nichž pět bylo sestřeleno. Ruský Rostec tvrdí, že proběhly „stovky úspěšných startů“, ale toto číslo není nezávisle ověřené a je třeba k němu přistupovat jako k marketingovému tvrzení výrobce.

Ukrajina přitom nezůstává pasivní. Inovační klastr Brave1 oznámil nasazení specializovaného systému proti Banderolům a zveřejnil záběry nejméně čtyř úspěšných zásahů, přičemž tvrdí, že cena jednoho zásahu je výrazně nižší než cena cíle.

Velký problém: kdo si to koupí?

Egypt jako místo premiéry nebyl zvolen náhodně. El Alamein International Airshow se profiluje jako brána na africké a blízkovýchodní obranné trhy, přesně tam, kde Rusko tradičně hledá odběratele. Podle agentury Reuters zástupce Rosoboronexportu výslovně uvedl, že všechny předvedené zbraně jsou určeny k exportu a lze je konfigurovat i pro neruské bojové letouny.

Jenže mezi vystavením na veletrhu a podepsaným kontraktem zeje propast, kterou Rusko nedokáže překlenout samotnou technikou. Problém je trojí:

• Sankce. Americký zákon CAATSA (Countering America’s Adversaries Through Sanctions Act) explicitně postihuje transakce s ruským obranným sektorem včetně Rosoboronexportu. Každý potenciální kupec riskuje sekundární americké sankce, zmrazení aktiv a vyloučení z dolarového finančního systému.
• Propad důvěry. Podle ročenky SIPRI za rok 2026 ruský zbrojní export v období 2021–2025 výrazně poklesl. Kongresová analytická služba CRS ve své zprávě o ruském obranném průmyslu přímo uvádí, že zákazníci jsou opatrnější, protože nákup ruské techniky s sebou nese politické a finanční riziko.
• Závislost na cizích součástkách. A tady je možná nejpalčivější paradox. Zbraně, které Rusko nabízí jako domácí produkt, jsou z velké části postavené na zahraničních komponentech. Ukrajinská analýza S-71K odhalila díly z Číny, Německa, Irska, Japonska, Švýcarska, Tchaj-wanu a USA. V S-71M se objevil americký čip Nvidia Jetson Orin. U Banderolu ukrajinské rozbory rovněž zmiňují široké spektrum zahraniční elektroniky. Pro kupce to znamená legitimní otázku: jak bude Rusko garantovat servis a náhradní díly, když samo závisí na šedém dovozu?

Nejde o revoluci, ale o nebezpečnou pragmatiku

Srovnání se západními ekvivalenty ukazuje, kde tyto zbraně stojí. Americká JASSM má dolet přes 370 kilometrů (u verze ER přes 900 km), hmotnost přes 1 000 kilogramů a prokázanou stealth architekturu. Britsko-francouzská Storm Shadow/SCALP váží 1 300 kilogramů s doletem přes 250 kilometrů. Ruské novinky jsou menší, lehčí, s kratším doletem a neověřenou úrovní snížené zjistitelnosti.

Jejich nebezpečí ale nespočívá v tom, že by byly technicky lepší. Spočívá v tom, že jich může být hodně a že každá z nich nutí obranu reagovat. Když protivzdušná obrana musí na každý Banderol za milion a půl korun vyslat interceptor za desítky milionů, matematika opotřebování hraje ve prospěch útočníka. Přesně tohle je lekce, kterou si Rusko z Ukrajiny odneslo, a přesně tohle se teď snaží prodat.

Zatím ale nemá komu. Veřejně potvrzený kontrakt na kteroukoli z vystavených zbraní neexistuje. Egyptská přehlídka byla vitrínou, ne obchodním úspěchem. A dokud bude každý potenciální kupec kalkulovat, zda mu nákup ruské munice za pár milionů dolarů nestojí za riziko amerických sankcí za miliardy, bude mít Rusko v rukou zbraně, které umí vyrobit, ale ne prodat.

Článek Rusko v Egyptě ukázalo levné stealth zbraně zrozené z války na Ukrajině. Chce prodávat, ale má velký problém se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Začátkem června 2026 se na obranných webech objevil produkt, který vypadá jako z katalogu hobby barviček: plechovka nátěru, stříkací pistole, tenká vrstva na povrch dronu, a radarový odraz klesne na polovinu. Tak to alespoň prezentuje šen-čenská firma Star-Navi na svém produktovém listu. Jenže mezi „polovinou odraženého výkonu“ a „neviditelností“ leží propast, kterou žádný nátěr nezasype. A právě v té propasti se skrývá skutečný příběh.

Co výrobce tvrdí, a co to znamená v praxi

Star-Navi u řady XRAM-C deklaruje takzvané reflection loss minimálně 3,0 dB v pásmu 8–12 GHz (typické pro palebné a sledovací radary) a 3,5 dB v pásmu 2–6 GHz. Vrstva je tenká (0,40 až 0,60 mm), vydrží teploty do 250 °C po dobu sta hodin a přilne silou 8 až 10 MPa. Balení po jednom, pěti nebo deseti kilogramech, aplikace stříkáním. Výrobce nabízí i ladění na konkrétní frekvenční pásma.

Tři decibely zní nenápadně, ale v logaritmické stupnici radaru to skutečně odpovídá zhruba polovičnímu odraženému výkonu. Jenže tady začíná zásadní nedorozumění. Radarová rovnice, jak ji popisuje MIT Lincoln Laboratory, pracuje se čtvrtou mocninou vzdálenosti. Pokud radarový průřez cíle klesne na polovinu, dosah zachycení se nezkrátí na polovinu, ale jen přibližně na 84 % původní hodnoty. U poklesu o 3,5 dB je to asi 82 %. Konkrétně: radar, který dron zachytí na deset kilometrů, ho po natření uvidí stále ještě na osm a půl. To je relevantní taktická výhoda, zvlášť u malého dronu letícího nízko nad terénem. Revoluce to ale není.

Kdo za produktem stojí, a kdo ho ověřil

Star-Navi vystupuje pod mateřskou značkou Nocturnal Dynamics Limited, která byla v hongkongském obchodním rejstříku zapsána 26. června 2024. Firemní web zmiňuje obranné zobrazovací technologie a exportně kontrolované rámce, ale vlastnická struktura zůstává neprůhledná. Přímý důkaz vazby na čínský stát se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat.

A teď to podstatné: veřejně dostupný nezávislý test XRAM-C neexistuje. Žádná západní laboratoř, žádná univerzitní studie, žádná nezávislá zpráva. Vše, co je k dispozici, jsou specifikace výrobce a jejich převyprávění na Defence Blogu. Dokumentace k produktu je navíc za firemním přihlášením, cena se nezveřejňuje; funguje režim „request a quote“. Tvrzení, že jde o nátěr „za pár korun“, tak z rešerše doložit nelze. Víme jen, že se prodává po kilech a bez potřeby tovární integrace.

Nátěr versus skutečný stealth: propast, kterou nelze přestříkat

U letounu F-35 je radarově absorpční nátěr jen jednou vrstvou komplexní architektury. Tvarování draku, vnitřní nesení výzbroje a paliva, precizní práce se spárami a rozhraními, speciální vysokoteplotní povlaky; to vše dohromady snižuje radarový průřez o řády, ne o jednotky decibelů. Jak uvádí technický přehled F-35, i údržba těchto povrchů je náročná servisní disciplína. Nátěr z plechovky tuto architekturu nenahradí. Může ale zlepšit existující platformu, a právě v tom je jeho skutečný význam.

Star-Navi přitom není na trhu sama. Turecký startup letos představil materiál Kürşat 3.0 s deklarovaným útlumem 43,2 dB, což by odpovídalo úplně jiné výkonnostní třídě. Ani k tomuto tvrzení ale neexistuje nezávislé ověření. Na evropské straně program ALOMAS pod Evropskou obrannou agenturou potvrzuje, že radarově absorpční nátěry jsou legitimní vývojová větev, typicky ale jako součást širšího balíku materiálů a struktur, ne jako samostatný zázrak.

Co to znamená pro obranu, a pro Česko

Pokud by se parametry XRAM-C potvrdily i mimo laboratoř, důsledek je jasný: protidronové systémy musí počítat s menšími návratovými signály. Radar, který dnes zachytí levný dron na deset kilometrů, by ho po natření viděl až na osm. U rychle přilétajícího útočného bezpilotníku to může znamenat ztrátu několika sekund reakčního času. Proto roste význam vrstvené detekce, tedy kombinace radaru s elektrooptikou, infračervenými senzory a radiofrekvenčním odposlechem.

V českém právním kontextu není nátěr typu XRAM-C „běžná barva“. Pokud je klasifikován jako materiál pro potlačení signatury určený k vojenskému použití, spadá v EU do seznamu obranných produktů. Ministerstvo průmyslu a obchodu od června 2026 pracuje s aktualizovaným seznamem vojenského materiálu a paralelně platí režim zboží dvojího užití. Nejde tedy o aerosol z e-shopu, ale ani o technologii pevně uzamčenou jen státním armádám.

Skutečný průlom není ve fyzice, ale v logistice

Tři decibely za vrstvu půl milimetru; to není magie, to je inženýrství na hranici toho, co tenký nátěr dokáže. Skutečný posun je jinde. Snižování radarové stopy se posouvá z tajných programů a miliardových platforem do polokomerční vrstvy, kterou lze nastříkat na levný dron v polních podmínkách. A právě tohle mění ekonomiku konfliktu: obrana musí investovat do sofistikovanějších senzorů, zatímco útočník přidá kilogram nátěru.

Než ale kdokoli vyhlásí revoluci, zbývá zodpovědět jednu otázku. Funguje to opravdu tak, jak výrobce tvrdí? Dokud chybí nezávislé měření, je XRAM-C především marketingový slib v plechovce, byť fyzikálně uvěřitelný.

Článek Čína prodává stealth v plechovce. Pouze nátěr za pár korun sníží radarový odraz dronu na polovinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vidí na stovky kilometrů, ale dron přehlédl

P-18-2 Prima je vylepšená verze z roku 2019 základní „pé-osmnáctky“ zavedené v roce 1970, vysvětluje Wikipedia s tím, že jde o tzv. radar včasného varování s dosahem až 320 km do dálky a 35 km do výšky, přičemž dokáže detekovat v azimutu 360 stupňů s přesností na 1 km. Stará se o to jedna anténa sestávají ze 16 antén Yagi, která zajišťuje jak vysílání, tak příjem.

Velká Británie provokuje Rusko, chce ho ochromit v týlu. Zajistí Ukrajině balistické rakety s doletem 500 km

Ta zajišťuje detekci leteckých objektů, včetně těch se stealth technologií, určení jejich souřadnic a nasměrování střel. Velkou výhodou je vysoká mobilita, jelikož je veškeré vybavení na jednom vozidle, díky čemuž lze radar P-18-2 připravit nebo sbalit během 5 minut. Lze však umístit ještě externí anténu ve vzdálenosti až 1 km od stanice pro zlepšení detekce.

Udávaný detekční dosah pro cíle s radarovým průřezem 2,6 m² je v nerušeném prostředí:

• ve výšce 3 000 metrů — nejméně 130 km
• ve výšce 10 000 metrů — nejméně 230 km
• ve výšce 20 000 metrů — nejméně 320 km

Zároveň výrobce udává provoz v pásmu VHF (150–180 MHz) a schopnost detekovat objekty s RCS až 0,1 m² (typické pro drony nebo stealth střely), a v některých testovacích režimech i cíle s extrémně nízkým RCS až 0,0001 m², což platí i pro letadla včetně F-35, která mají některé evropské země nebo Amerika, ale Ukrajina ničím takovým nedisponuje.

Satelitní snímky: ruské pohřebiště 670 km od Ukrajiny se plní, více než 70 vrtulníků už není schopných boje

Díky vysoké úrovni automatizace tvoří posádku radaru pouze dva pracovníci, kteří operují buď z vybavené kabiny, případně ze vzdálených pracovních stanic, což je chrání před odvetnými útoky hlavně drony. P-18-2 už není nejmodernější, v roce 1984 ho nahradil 1L13 Nebo, ale stále má kvality a nelze ho podceňovat – zejména pak jeho modernizované verze, třeba ReVEAL.

Jeho slabinou jsou nicméně drony, tak jako pro mnoho ruských systémů PVO, což potvrdili operátoři 412. brigády bezpilotních systémových sil „Nemesis“. Ti k tomu měli použít zatím málo známý prostředek Middle Strike s dosahem až 100 km, o němž Armádní Zpravodaj psal s tím, že de facto nahrazuje raketomety HIMARS, kterých je nedostatek.

Video: Rusové chtějí prorazit ukrajinské pozice v záchodových stanech. Doufají, že tak nebudou vidět

Hlavice měla být těžká 10 kg, což je na velmi citlivé radarové zařízení více než dostačující. Nelze sice vizuálně potvrdit, že by došlo k jejímu úplnému zničení, ale minimálně muselo být vážně poškozeno, což ho stejně vyřadilo z boje na týdny i měsíce – pakliže půjde opravit. Je ovšem úplně dobře možné, že ne, jelikož zejména anténu nelze nijak chránit. Je to přitom poprvé, co se ve válce na Ukrajině podařilo zasáhnout právě radar P-18-2.

Článek Ruská pýcha padla, Ukrajinci poprvé zasáhli radar detekující stealth letadla včetně F-35 na stovky kilometrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výrobu Su-57 Rusko evidentně nezvládá

Suschoj Su-57 je jedním ze 4 letadel páté generace na světě zařazených v činné službě. Z Ruska by tedy měl dělat leteckou velmoc, ale pravda je trochu jiná – zatímco ostatních letadel jsou řádově stovky, těch ruských doslova jenom hrstka – přitom jsou oficiálně ve výzbroji od roku 2020, uvádí Wikipedia. Rusko se totiž potýká s mnoha problémy s jejich produkcí. DefenseNews uvádí, že se proto snaží výrobu urychlit třeba zprovozněním vývojového zařízení souvisejícího s palivovým systémem nebo výstavbou hangáru pro testování avioniky.

iZdroj fotografue: Vojenské vzdušné síly Ruské federace

Výsledky výroby letadel Su-57 jsou doposud tristní. V roce 2019 si jich Rusko objednalo 76 s výhledem, že je všechny zařadí do roku 2027, jenomže jich doposud obdrželo pouhých 10 v roce 2022, a dalších 11 pak v roce 2023. V letošním roce by jich mělo být více, konkrétně 22, ale není to vůbec jisté. Problémem je, že až doposud měly dodané modely provizorní typ motoru, ale od roku 2024 již měla mít všechna dodaná letadla nové motory AL-41F-1. Jejich sériová výroba však nejspíše začne v roce 2025, takže letos nemusí dorazit ani jeden Su-57.

Ruské letectvo využívá i prototypy Su-57

Pro ruské letectvo jsou dodávky letounů evidentně nedostatečné, a kolik přesně jich je nasaditelných, není jasné. NationalInterest upozorňuje, že zařadilo dokonce do ostrého provozu i desítku postavených prototypů, což je tak nestandardní krok, že to svědčí o naprostém zoufalství. Navíc byly dva letouny poškozeny vlivem útoků na ruské letiště, uvádí ArmyRecognition, a další nejsou nasaditelné, protože podstupují údržbu, což je běžné.

„Největším soupeřem je pro stíhačku F-16 ruský Su-57, dokáže ji zaměřit, aniž by o tom věděla,“ srovnal letouny vysloužilý indický pilot

Rusko by přitom letadla se schopnostmi Su-57 potřebovalo pro vedení bojů, ale zatím jsou zprávy jenom o několika případech nasazení, kdy odpalovala řízené střely z ruského území mimo dosah protivzdušné obrany. To je pro špičkové letouny 5. generace se stealth dost podřadná role, zvládnou ji i méně vyspělé. Naopak Su-57 by se měly snažit útočit třeba na protivzdušnou obranu a využít všech svých výhod – tedy pokud je nemají jenom na papíře.

Článek Rusko zaostává za plánem mít 76 letounů Su-57 už v roce 2027. Letos však nemusí vyrobit ani jeden, zoufale zařadilo i prototypy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stealth letoun definuje více aspektů

Vlastnosti stealth je u letadel dosaženo kombinací několika faktorů. TheAviationGeekClub vysvětluje, že jedním z nejdůležitějších je přeprava zbraní ve vnitřním prostoru letounu, neboť když jsou střely a pumy v podvěsu, je jeho radarový průřez veliký a radar ho tak dokáže zachytit i na dlouhou vzdálenost. Tuto vlastnost přitom Su-57 má a může v trupu přepravovat až 6 střel, ale není to jediná podmínka, a navíc u ní i jiných panují pochybnosti.

„Největším soupeřem je pro stíhačku F-16 ruský Su-57, dokáže ji zaměřit, aniž by o tom věděla,“ srovnal letouny vysloužilý indický pilot

Z pohledu stealth vyvolává otázky také tvar trupu, sání do motorů nebo umístění lopatek motorů. Vše musí být totiž poskládáno tak, aby došlo k minimalizaci směrů, v nichž se radarové vlny odráží, neb stačí jenom maličkost a radarový odraz letadla nebude tak malý. Jenomže třeba sání motorů a trysek Su-57 tomu zcela neodpovídá. „Neviditelnost“ však zajišťují i použité materiály, případně povrchy. Rusové bezesporu mnohé použili, ale není jisté, zda byli schopni vyvinout tak kvalitní jako Američané, kteří s tím mají téměř 40 let zkušeností.

S F-35 se Su-57 zdaleka rovnat nemůže

Web NationalInterest například cituje leteckého experta Chrise Boltona, podle něhož je radarový průřez Su-57 srovnatelný s letounem Boeing F/A-18E/F Super Hornet. Ten však není letounem generace páté, ale čtvrté, případně „čtyř a půlté“. Vojenský analytik Harry Kazianis pro NewsWeek zase uvedl, že je vyloučeno, aby mělo Rusko nějakou výhodu, neboť Suchoj Su-57 není srovnatelný s Lockheed Martin F-22 Raptor ani Lockheed Martin F-35 Lightning II, ať jde o technologie, vlastnost stealth, zbraně nebo výcvik pilotů.

iZdroj fotografie: Alex Beltyukov / Creative Commons / CC BY

Zkrátka to vypadá, že je těch pochybností o Su-57 stále více, ať se to věčným zastáncům všeho ruského líbí nebo ne (a tím opravdu nevelebím vše americké, ať nedojde k nedorozumění). Ostatně jsme v ArmádnímZpravodaji již dříve upozorňovali, že může Su-57 dle ruských tvrzení proniknout i protivzdušnou obranou, ale dosud k tomu nedošlo, a dokonce má mít i některé schopnosti letounu 6. generace, což je ale opět spíše přání než realita.

A jelikož k mnoha deklarovanému dosud nedošlo (a nejspíše ani dlouho nedojde), nelze asi vnímat Suchoj Su-57 jinak jako velice silně vyzbrojený letoun, zatímco v ostatních směrech oproti světové špičce zaostává. Dokonce jsme dříve i srovnávali Su-57 s americkou F-35, která by dle mého názoru v souboji 1 vs. 1 drtivě vyhrála. Je prostě o moc lepší.

Názor: Suchoj Su-57 převyšuje vše, co má k dispozici Ukrajina, a do bojů by se Rusku náramně hodil – přesto raději zůstává stranou

TheAviationGeekClub se přitom pokouší popsat „neviditelnost“ letounu na konkrétním příkladu radaru 91N6E systému S-400. Výrobce udává, že má být na 390 kilometrů schopen zachytit cíl o průřezu 4 metrů čtverečních, a dle známých a udávaných hodnot o průřezech letadel prý uvidí F/A-18E Super Hornet na 275 kilometrů, a Su-57 na 155 kilometrů. Ovšem stealth americké letouny F-22 a F-35 až na pouhých 27 kilometrů.

Myslím, že je z toho více než zjevné, jak špatně na tom musí Suchoj Su-57 být, a že jsou F-35 i F-22 doslova průkopníky, s nimiž se nemůže rovnat. Tvrzení (třeba o tryskách a sání motorů) bych ještě podtrhl právě vyvíjeným Su-75 Checkmate, u něhož si ruští konstruktéři uvědomili právě tyto nedostatky a konstrukci letounu podle toho upravili.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Pokud by tyto údaje byly skutečné a některý americký letoun by se postavil ruskému Su-57, pravděpodobně by vyhrál. Americké letadla mají špičkové radary AESA, ruský stroj má tento radar také, otázkou je, zda stejně dobrý, jako mají Američané. I kdyby ano, američtí piloti uvidí svého protivníka mnohem dříve a budou proti němu schopni vypálit střelu dlouhého dosahu ještě v době, kdy o nich ruský pilot nebude mít ani tušení, a tak ho z bezpečí zničí.

Su-57 mnohé stroje porazit dokáže

Rozhodně nelze tvrdit, že Su-57 je letoun k ničemu. NewsWeek třeba uvádí, že je prokazatelně lepší než F-15 či General Dynamics F-16 Fighting Falcon. Je i lepší než vše, co má k dispozici Ukrajina. Je tedy hrozbou pro jakoukoli stíhačku čtvrté generace, na kterou narazí, ale také pro letoun páté generace, pokud se k němu dostane nablízko, uvádí PopularMechanics s odkazem na obratnost Su-57. Problém ale je, že dostat se blízko třeba k F-35 je pro ruský stroj v podstatě nemožné, protože dříve bude zničený.

O tom, že i Rusové mají o stealth schopnostech Su-57 možná pochybnosti, svědčí i to, že i když by mohl ničit protivzdušnou obranu, na takové akce ho neposílají. Patrně se obávají, že moderní systémy by ho dokázaly zaměřit a sestřelit a pravda by mohla vyjít najevo. To se ale stane až v okamžiku, kdy se Su-57 dostane do hledáčků západních radarů a odborníci budou schopni posoudit na základě ověřených údajů, jak to s ním vlastně je.

Článek Vychvalovaný Suchoj Su-57 má až žalostně slabé stealth, zachytit ho lze téměř 6krát dříve než F-35, která je pravým klenotem stealth se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stealth dron prozrazuje konstrukce

O novém jihokorejském dronu není známo téměř nic – pouze to, že ho jihokorejská armáda v září představila na vojenské přehlídce v Soulu. Že se jedná o bezpilotní letoun s vlastností stealth nasvědčuje jeho tvar takzvaného zalomeného draka, a zvenčí navíc nejsou vidět ani žádné výstupy, což je žádoucí (stealth je někdy označováno jako neviditelnost, ale ve skutečnosti jde jenom o špatnou viditelnost radary). Dron byl na přehlídce umístěn na střeše terénního automobilu, a z jeho velikosti lze usuzovat, že je zhruba 2,5 metrů dlouhý.

The stealth one is for reconnaissance? To small for carrying weapons, too expensive to be one-way-attack? https://t.co/br2T99NY6G

— Taepodong (@stoa1984) September 26, 2023

Zatím není potvrzené, zda jihokorejské ozbrojené síly představily opravdový dron nebo maketu, ale zakryté vstupy motoru nasvědčují, že je funkční. S vývojem stealth dronu začala Jižní Korea někdy po roce 2010, a portál Janes v roce 2021 informoval, že Jihokorejci disponují všemi potřebnými technologiemi, aby projekt uskutečnili. V té době již měli demonstrátor nazvaný Kaori-X, na němž koncept ověřovali. A nový dron z něj evidentně vychází.

Dron je průzkumný; zbraně později

Portál TheDrive informoval, že podle dostupných informací je nový jihokorejský dron určený především pro průzkumné a pozorovací mise. Není ale vyloučeno, že by mohl v budoucnu nést i nějaké druhy zbraní, například naváděné mikropumy – taková výzbroj by ho však, pokud by byla umístěná pod trupem, připravila o stealth. Jelikož ale o jeho konstrukci nic bližšího nevíme, je možné že konstruktéři počítají i s vymezením prostoru v jeho trupu právě pro zbraně.

Co si Polsko objednalo od Jihokorejců před pár měsíci, už představilo na cvičišti. Nákup skoro 2 000 kusů techniky za 340 miliard měl smysl

Už samotný průzkumný dron však může mít velké uplatnění, a to v případě Jihokorejců hlavně na hranicích se severním sousedem, jehož systémy o něm vůbec nemusí vědět, a ten tak může snadno zjišťovat zajímavé informace. Na stealth dronu mimochodem pracuje snad všechny vojenské mocnosti, ale žádná by ho dosud neměla mít ve výzbroji.

Spojené státy například mají Northrop Grumman X-47B, který se tomu jihokorejskému tvarem velmi podobá, Rusko zase dlouhou dobu pracuje na dronu Suchoj S-70 Ochotnik-B ve velmi podobném tvaru, a spolupracovat by měl hlavně s letouny Suchoj Su-57 Felon. Stealth drony by obecně měly být nejen průzkumné, ale počítá se s nimi také v rolích takzvaného loajálního wingmana doprovázejícího pilotované letouny.

Až 70letý sovětský šrot může chytit druhý dech, MiG-17 až MiG-29 totiž mohou posloužit jako kamikadze drony

Bezpilotní letoun, který zatím nemá ani veřejnosti známé označení, je další ukázkou vysoké úrovně jihokorejského zbrojního průmyslu, který zanechává ve světě stále větší otisk. V Evropě z něj hodně těží Polsko, zamířil však i do jiných zemí, a některé jeho produkty vážně zvažují také další evropské státy. Stealth dron by přitom posunul laťku na úplně jiný level, zejména pak, kdyby se objevil v doprovodné pozici u jiných letounů.

Článek První neviditelný dron z Jižní Koreje by „zaostalejší“ soused nemusel vůbec vidět. Zbrojní průmysl povznese, ale podobá se X-47B se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pokoutný výzkum stealth letounu Horten

Po neúspěšné bitvě o Británii byl na konci roku 1940 přizván k technickému vývoji letadel Walther Horten. Ten byl již před válkou společně se svými bratry konstruktérem civilních samokřídel, tedy letounů, které nemají žádné samostatné vodorovné řídící plochy. Waltera nejvíce zaujaly proudové motory, neboť je považoval za nejvhodnější pohonné jednotky pro stíhací samokřídla. K celému projektu přizval svého bratra Reimara a společně se svým týmem tak začal s utajeným vývojem první stealth stíhačky vůbec.

Zpočátku byl vývoj tajný, a to až do doby, než byla ověřena koncepce a životaschopnost projektu. Během tří let bylo vyrobeno několik bezmotorových prototypů, u nichž byla ověřována aerodynamičnost a letecké vlastnosti. Celý projekt mohl být tedy představen ministru letectví Hermannu Göringovi. Ten si nechal roku 1943 dva prototypy plnohodnotného jednomotorového stíhače Horten IX předvést a byl z nich velmi nadšený. Projekt tím dostal oficiální zelenou a téměř neomezené financování.

Konstrukt bratří Hortenů mohl Německu vyhrát válku

Během válečných let vychrlil projekt množství různých prototypů. I přes velkou snahu ale žádný z nich nezažil bojové nasazení. Nejblíže k tomu měl model Horten Ho 229 V3, konkrétně jeho stíhací varianta. Z objednaných 100 kusů byl ale v německých utajených továrnách vyroben pouze jediný letoun, a ke všemu ne úplně. V případě, že by se ho nakonec nasadit podařilo, šlo by o technologii, s níž se nemohly spojenecké stroje v žádném směru rovnat.

iZdroj fotografie: Uživatel Michael Katzmann / Creative Commons / CC BY-SA

Letoun měl létat rychlostí 977 kilometrů v hodině na vzdálenost až 1000 km, k čemuž využíval dvou proudových motorů Junkers Jumo 004B. Díky svému unikátnímu povrchu a tvaru měl být navíc pro spojenecké radary obtížně zjistitelný. Při zpozorování obvyklého německého stíhače radarem měli britští piloti zhruba 17 minut, než nepřítel dosáhl cíle. V případě Ho 229 V3 mělo jít o méně než 8 minut. Navíc i kdyby se v tomto čase k letounu dostali, vzhledem k jeho rychlosti by bylo složité ho vůbec dostihnout, stejně jako zasáhnout.

Celkově by sériové nasazení Horten Ho 229 znamenalo pro spojence naprostou katastrofu. Dle odhadů měla mít verze V3 ve výzbroji dvojici 30mm kanónů MK 108, dvě 500kg pumy a neřízené rakety R4M. Vzhledem ke svému doletu měl být také použit při náletech na americká města a případně v budoucnu nést i jaderné zbraně. Kdyby Třetí říše dokázala několik těchto strojů skutečně vyslat do boje včas, mohl být výsledek války (nebo alespoň některých bitev) úplně jiný.

Poválečný osud nacistického samokřídla

V posledních měsících války spustili Američané operaci Paperclip, která měla za úkol dostat z Německa co nejvíce vědeckého personálu a technologií. „Poklad/ našli 14. dubna 1945, kdy američtí vojáci objevili utajenou továrnu Gotha, v níž byly ukrývány nejrůznější prototypy projektu Horten 229, včetně téměř hotové verze V3.

Ve Spojených státech amerických byly modely prozkoumány společností Northrop a získané poznatky následně posloužily při výrobě moderních vojenských samokřídel, například bombardéru Northrop B-2 Spirit. Ukořistěné prototypy jsou dnes k vidění v americkém Národním muzeu letectví a kosmonautiky. K dalším zajímavým strojům Třetí říše patří třeba nejtěžší a dosud nepřekonaný tank Maus nebo „dvojkolejnicové“ dělo Schwerer Gustav.

Článek Hitlerova „stealth“ stíhačka Horten Ho 229 předběhla dobu a mohla změnit průběh války. Nakonec posloužila jako základ B-2 Spirit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.