Továrna, která si zaslouží přívlastek „obří“, ale jen v mírovém měřítku

Čísla vypadají impozantně. Rheinmetall do areálu v Unterlüß investoval téměř 500 milionů eur, tedy zhruba 12,5 miliardy korun. Závod má vytvořit až 500 pracovních míst a v prvním roce provozu, tedy v roce 2026, vyprodukovat 140 000 granátů ráže 155 mm. Do roku 2027 má kapacita narůst na 350 000 kusů ročně. Kromě samotných střel se tu mají vyrábět i motory pro dělostřelecké rakety, takže Unterlüß funguje spíš jako muniční uzel než jako jedna izolovaná linka.

Papperger při slavnostním otevření nešetřil ambicemi a mluvil o tom, že obdobné závody chce Rheinmetall stavět i v dalších státech NATO, v Litvě, Británii, na Ukrajině. Rychlost výstavby měla být důkazem, že západní průmysl se umí probudit. A v porovnání s jinými projekty skutečně je: litevský závod téhož Rheinmetallu, jehož smlouvy se podepsaly v listopadu 2024, má reálný start výroby posunutý až na polovinu roku 2027. Lotyšský projekt ROLLO na prachové náplně počítá s výrobou od třetího čtvrtletí 2026, přestože přípravy běží od roku 2024.

Patnáct měsíců v Unterlüß je tedy skutečně rekord. Problém je jinde.

Aritmetika, která nehraje

Kapacita 140 000 granátů ročně zní jako hodně. Přepočteno na měsíce to ale znamená zhruba 12 000 kusů. A tady začíná propast.

Podle analytické studie amerického think-tanku CNAS se ukrajinská spotřeba 155mm munice v různých fázích války pohybovala takto:

• Po invazi v roce 2022: 60 000 až 120 000 kusů měsíčně
• Později v průběhu roku 2023: kolem 180 000 měsíčně, ve špičkách přes 240 000
• V období nedostatku: omezená spotřeba kolem 60 000 měsíčně
• Odhad potřeby pro udržení obranných linií: 75 000 až 90 000 kusů měsíčně

Unterlüß v plném provozu roku 2026 tedy pokryje asi šestinu toho, co Ukrajina potřebuje jen k držení pozic. I po náběhu na cílových 350 000 kusů ročně v roce 2027, tedy přibližně 29 000 měsíčně, půjde jen o třetinu až dvě pětiny minimální potřeby.

Dne 14. července 2026 Rheinmetall oznámil první dodávku z Unterlüß na Ukrajinu. Šlo o granáty typu RH1412, nejnovější střelu v portfoliu firmy, kompatibilní s různými 155mm systémy, s deklarovaným dlouhým dostřelem a vysokou účinností. Přesné parametry Rheinmetall nezveřejnil, ale podle obecného členění firemního portfolia jde pravděpodobně o konvenční prodlouženodosahový projektil s dostřelem kolem 40 km, nikoli o naváděnou munici typu amerického Excaliburu (GPS-naváděný granát M982 s dostřelem přes 40 km a přesností pod 2 metry CEP). Dodaný objem firma označila jako „nízký pětimístný počet“, tedy řádově desítky tisíc kusů, z nichž více než polovina už byla odeslána.

Strukturální problém Západu, ne jen německý

Bylo by nespravedlivé svalovat vinu na jednu továrnu nebo jednu zemi. Unterlüß je symptomem širšího problému: po konci studené války západní státy systematicky škrtaly muniční kapacity. Vyrábělo se pro výcvik a krátké expedice, ne pro mnohaletou opotřebovací válku.

Evropská komise v lednu 2024 uváděla celkovou evropskou kapacitu milion kusů 155mm munice ročně s cílem dosáhnout dvou milionů do konce roku 2025. Americká armáda zase míří na 100 000 kompletních 155mm „shots“ měsíčně, tedy 1,2 milionu ročně. General Dynamics hlásí přes 36 000 kusů měsíčně na jednom pracovišti v Pensylvánii a novou kompletační kapacitu 50 000 kusů měsíčně. Ale i tyto objemy jsou rozprostřeny do několika závodů a výrobních kroků, od ocelových těl přes výbušniny a prachové náplně po finální kompletaci.

Právě prachy a výbušniny představují podle Evropské komise i americké armády nejužší hrdlo celého řetězce. Nestačí postavit továrnu na ocelová těla granátů, pokud chybí subdodavatelé schopní dodat to, co je uvnitř.

Česko: tichý šampion muničních dodávek

V tomto kontextu stojí za pozornost role České republiky. Česká muniční iniciativa v roce 2024 zprostředkovala Ukrajině asi 1,5 milionu kusů dělostřelecké munice, z toho přibližně 500 000 kusů ráže 155 mm. To je zhruba 3,6násobek plánované roční produkce Unterlüß pro rok 2026. V roce 2026 iniciativa hlásí už přes 400 000 velkorážových kusů.

Český průmysl navíc expanduje vlastní výrobní kapacity. STV Group deklaruje růst produkce 155mm munice ze 200 000 na 300 000 kusů ročně a rozjezd vlastní výroby kovaných těl střel. Podle ministerstva obrany ČR díky západním dodávkám a české iniciativě klesl nepoměr palby na frontě z původních zhruba 8:1 v ruský prospěch na přibližně 2:1. Každý granát, který Ukrajina dostane navíc, znamená konkrétní schopnost umlčet ruskou baterii, držet obranu a podporovat manévr.

Co musí Západ udělat, aby továrny dávaly smysl

Unterlüß sám o sobě Ukrajinu neutáhne, a nikdy to ani nebylo v plánu. Smysl dává jako jeden článek řetězce, který ale musí být mnohem delší: dlouhodobé rámcové objednávky, které dají průmyslu jistotu investic; další továrny na prachy a výbušniny; rychlejší povolovací režimy pro strategické stavby; a akviziční modely typu české muniční iniciativy, které dokážou vykrýt mezeru mezi frontovou potřebou a pomalým náběhem nových kapacit.

Rheinmetall plánoval postavit muniční závod i přímo na Ukrajině, původně s cílem rozjet výrobu do 24 měsíců od léta 2024. Ukrajina v září 2025 přidělila pozemek v bezpečném regionu, Papperger v lednu 2026 potvrdil, že místo existuje, ale zbývají organizační a regulatorní překážky. Reálný start se posunul nejdříve na rok 2027. I v mírovějších podmínkách Litvy projekt klouže, ve válečné zóně to překvapí jen málokoho.

Největší muniční továrna v Evropě stojí, běží a dodává. Jenže opotřebovací válka spotřebuje za měsíc víc, než dokáže za rok vyrobit. Západ nepotřebuje jednu obří továrnu. Potřebuje jich desítky.

Článek Němci postavili obří továrnu na dělostřelecké granáty za rekordních 15 měsíců. Ukrajinu přesto zásobovat nezvládá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně v Dubnici vzniká

Dva prototypy, které STV Machinery aktuálně staví, mají každý jinou úlohu. První slouží k finální montáži a integraci zbraňových systémů, firma na něm ověřuje, jak do nového trupu zapadnou věž, pohon a elektronika. Druhý prototyp je určen pro fyzické a zátěžové testy, tedy pro ověření, zda korba vydrží to, co od ní budoucí provozovatel bude vyžadovat. Tuto informaci potvrdil Pavel Beran, představitel STV GROUP, v rozhovoru pro slovenský portál Future Army z poloviny srpna 2026.

Oproti původnímu BMP-1 se nová korba liší v několika zásadních ohledech. Celý návrh prošel kompletní digitalizací, vznikla nová výrobní dokumentace a nové přípravky. Použité pancéřové materiály jsou moderní, nikoli kopie sovětského standardu ze šedesátých let. A klíčový detail: zákazníci mají mít na výběr z více typů motorů, včetně pohonných jednotek západní provenience. To je zásadní posun od pouhé repliky k flexibilní integrační platformě.

Kdo co dělá a kdo za tím stojí

Role v projektu jsou rozdělené uvnitř holdingu STV INVEST. Slovenská STV Machinery v Dubnici zajišťuje konstrukční práce, výrobu pancéřovaných korb a dílčích komponentů. Česká STV GROUP se sídlem v Poličce projekt zadala, přinesla do něj zkušenosti z oprav a modernizací vojenské techniky a podle Berana bude provádět kompletaci celého vozidla a jeho testování.

Veřejně potvrzený kontrakt pokrývá sériovou výrobu pancéřovaných korb na roky 2026 až 2027, přičemž tisková zpráva STV Machinery z prosince 2025 hovoří o budoucí kapacitě až sto vozidel ročně. Kdo je koncový zákazník? Firma uvádí pouze „nového strategického zákazníka ze zahraničí“ a bližší detaily odmítá komentovat z bezpečnostních a obchodních důvodů. V obranném průmyslu to není neobvyklé, ale prostor pro spekulace to samozřejmě otevírá.

Proč zrovna Dubnica a proč zrovna teď

Výběr lokality nebyl náhoda. Když STV INVEST na podzim 2024 převzala tehdejší MATADOR Industries a přejmenovala ji na STV Machinery, výslovně deklarovala záměr umístit do Dubnice výrobu těžké bojové techniky a vybudovat tam konstrukční centrum pro celou skupinu. Projekt nových korb BMP tak působí jako naplnění předem ohlášené strategie, ne jako jednorázová příležitost.

Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, funguje jako akcelerátor. Skupina STV ji opakovaně označuje za zlomový moment pro obranný průmysl a počítá se silnou poptávkou v horizontu nejméně deseti až patnácti let. Prodlužující se dodavatelské řetězce, rostoucí objednávky a politický tlak na posilování evropských obranných kapacit, to všechno hraje do karet firmě, která umí vyrábět velké ocelové celky a má k tomu historicky ověřený areál.

Co to znamená pro českou armádu, a co ne

Tady je důležité rozlišovat. Česká armáda má svou vlastní akviziční linii pro nová pásová bojová vozidla pěchoty, a tou je švédské CV90. Ministerstvo obrany schválilo nákup 246 kusů, první vozidla by armáda měla dostat letos. Program CV90 je oficiální odpovědí na aliančního závazek vybudovat těžkou brigádu a s projektem BMP od STV se nepřekrývá.

Pro připomenutí: původní BVP-1, z jehož konstrukce nová korba vychází, má podle českého ministerstva obrany bojovou hmotnost kolem 13 tun, osádku tři plus šest vojáků, maximální rychlost 65 km/h a výzbroj tvořenou 73mm kanónem 2A28 Grom, spřaženým 7,62mm kulometem PKT a odpalovacím zařízením pro protitankové řízené střely. Pancéřování korby dosahuje zhruba 19 milimetrů, na věži pak 23 milimetrů, tedy hodnoty, které v dnešním bojišti nestačí ani proti moderním střepinám. Právě proto má nová korba od STV používat současné balistické materiály.

Projekt BMP od STV tak podle nás dává největší smysl jako exportní nabídka pro státy, které na platformě BMP-1 stále konstrukčně stojí, potřebují obnovit nebo nahradit opotřebované korby, ale nemají rozpočet ani čas na pořízení zcela nového západního BVP. Takových armád je ve světě desítky.

Signál pro středoevropský obranný průmysl

Jeden projekt z regionu velmoc neudělá. Ale česko-slovenská kooperace na nové korbě BMP ukazuje něco podstatného: schopnost vyrábět těžkou obrněnou techniku se v tomto prostoru znovu skládá, od digitálního návrhu přes svařování velkých pancéřových celků až po integraci a testování. STV u projektu mluví o posilování evropských obranných kapacit a o zapojování širšího českého průmyslu do obrněných programů. Veřejně sice zatím chybí cena, finální sériová konfigurace i potvrzené objemy, ale průmyslový záměr je čitelný.

V Dubnici nad Váhom se po desetiletích ticha znovu řeže a svařuje pancéřová ocel pro bojová vozidla. Tentokrát s digitálním návrhem, moderními materiály a ambicí, která sahá dál než ke dvěma prototypům.

Článek Slovenská společnost STV vyrábí dva prototypy nového BMP. Česká firma už si objednala nové trupy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Živovův výrok a realita za ním

Ruský vojenský publicista Alexej Živov v srpnu 2026 prohlásil, že každý zničený závod v Kyjevě se přesune do Polska, a vyzval k úderům na evropské území. Jeho slova odvysílala televize Pervyj Sevastopolskij a přetiskl server Ukraina.ru, provozovaný pod hlavičkou státní mediální agentury Rossija Segodňa. Jde tedy o výrok z prokremelského mediálního ekosystému, nikoli o nezávisle ověřenou analýzu.

Přesto na něm něco sedí. Ne mechanický přesun každé zničené fabriky (tak jednoduše to nefunguje), ale trend rozptylování ukrajinské dronové výroby do bezpečnějších zemí EU a NATO je reálný a doložitelný. Živov ho jen zarámoval propagandistickou rétorikou a přidal výzvu k eskalaci, kterou žádný zodpovědný analytik nemůže brát jako plán, ale ani ignorovat jako prázdnou hrozbu.

Co se v Polsku skutečně „vzkřísí“

Polsko nefunguje jako náhradní hala za jednu vybombardovanou továrnu. Funguje jako průmyslový uzel, který přebírá ukrajinské know-how a staví kolem něj vlastní výrobní kapacity. Konkrétní kroky jsou už veřejné:

• Ukrajinská firma TAF Industries a polská Polska Grupa Zbrojeniowa (PGZ) podepsaly v Gdaňsku záměr lokalizovat výrobu bezpilotních prostředků a protidronových technologií přímo v Polsku, včetně výroby kritických komponent. Přesné modely dronů zatím zveřejněny nebyly.
• Premiér Donald Tusk vyhlásil projekt „polské dronové armády“, který explicitně staví na ukrajinských bojových zkušenostech a evropském financování.
• Paralelně Polsko rozvíjí i čistě domácí programy. Dron Hornet, vyvinutý Institutem technickým vojenského letectva (Instytut Techniczny Wojsk Lotniczych), je součástí širší „dronizace“ polské armády.

Polsko ale není jediný uzel. V Mnichově německý podnik Quantum Frontline Industries sériově vyrábí útočné drony s ukrajinskou technologií a umělou inteligencí, první zakázka činí deset tisíc kusů s dodávkami ještě v roce 2026. Norsko rozjíždí společnou výrobu několika tisíc dronů střední kategorie, první kusy míří na frontu už v létě. Prezident Zelenskyj v únoru 2026 oznámil plán otevřít do konce roku až deset podobných podniků napříč Evropou. Mezi konkrétními německo-ukrajinskými dohodami figurují systémy Anubis, Seth-X-G a WIY STRILA a firmy jako Helsing, FirePoint či Luč.

A česká stopa? Ta existuje taky. Skupina PBS v červenci 2026 oznámila partnerství s ukrajinskou firmou Airlogix, drony poháněné motory PBS se budou vyrábět v České republice pro ukrajinský trh. Už dříve fungovala v Kolíně továrna, která přesunula část výroby z Dnipra do Čech.

Proč si Putin na Polsko netroufne

Technicky vzato, Rusko prostředky s dosahem do hloubky Evropy má. Íránský dron Shahed-136 (v ruské armádě označovaný jako Geraň-2) disponuje podle amerického think-tanku CSIS odhadovaným doletem 1 000 až 2 500 kilometrů, nese bojovou hlavici o hmotnosti zhruba 20 až 50 kilogramů a letí rychlostí kolem 185 km/h. Řízená střela Ch-101, odpalovaná z bombardérů Tu-95MS a Tu-160, má dosah 2 500 až 2 800 kilometrů a bojovou část kolem 450 kilogramů. Pro srovnání: americká střela s plochou dráhou letu Tomahawk dosahuje přibližně 1 600 kilometrů v konvenční verzi. Ruské prostředky by tedy fyzicky na polské území doletěly.

Jenže fyzický dosah je jen polovina rovnice. Polsko je členem NATO a jakýkoli ozbrojený útok na jeho území spadá pod článek 5 Severoatlantické smlouvy, tedy princip kolektivní obrany, podle kterého útok na jednoho člena posuzují všichni jako útok proti sobě. Cena záměrného úderu na polskou továrnu by nebyla jeden zničený provoz. Byla by to evropská bezpečnostní krize, aktivace aliančních mechanismů a potenciální vojenská odpověď třiceti dvou států.

Že to není abstraktní scénář, ukázal už incident ze září 2025, kdy ruské drony narušily polský vzdušný prostor. Česká vláda tehdy situaci označila za přímé bezpečnostní riziko pro Českou republiku a mluvila o připravenosti pomoci chránit hranice Evropy. Česká obranná strategie výslovně řadí Polsko mezi prioritní operační směry českých ozbrojených sil na východním křídle NATO. Úder na Polsko by tedy nebyl jen polský problém, byl by automaticky i český.

Zastavit výrobu se Rusku nedaří

Ruské údery na ukrajinskou průmyslovou infrastrukturu nejsou bezvýznamné. Veřejně potvrzený je zásah výrobního areálu firmy General Cherry i zmíněný úder na Ukroboronprom. Kreml umí ničit jednotlivé uzly a nutí Ukrajinu k nákladné disperzi výroby do menších, hůře zasažitelných provozů.

Strategicky ale výrobu nezastavil. Ukrajinské ministerstvo obrany uvádí, že 95 % dronů pořizovaných agenturou DOT je domácí výroby. Během necelých pěti měsíců roku 2026 armáda převzala 485 tisíc bezpilotních prostředků a další techniky. Vicepremiér Mychajlo Fedorov označil rok 2026 za rekordní z hlediska dronové produkce. A nad tím vším stojí finanční injekce: Evropská komise na konci června 2026 vyplatila první tranši 3,9 miliardy eur z devítimiliardového balíku určeného právě na drony.

Soutěž se tak posouvá z roviny „znič továrnu na Ukrajině“ do roviny „přežij a škáluj výrobu napříč celým kontinentem“. Rusko může výrobu zpomalovat a ničit konkrétní provozy, ale úplně ji zastavit bude mimořádně obtížné, dokud funguje kombinace domácí ukrajinské produkce, evropského financování a kapacit rozmístěných na území států NATO.

Co to znamená pro rovnováhu na frontě

Válka trvá od února 2022 déle než čtyři roky a drony se za tu dobu proměnily z doplňkové zbraně v páteř taktického boje. Každý FPV dron za pár tisíc korun dokáže vyřadit obrněné vozidlo za desítky milionů. V této logice je rozptýlená, odolná a masově financovaná výroba důležitější než jakýkoli jednotlivý zbraňový systém.

Polsko v tomto příběhu není záložní sklad. Je to bezpečný průmyslový uzel chráněný nejsilnější vojenskou aliancí v dějinách. A právě proto Živovovy výzvy k úderům na Evropu zůstávají tím, čím jsou, propagandistickou rétorikou pro domácí publikum, ne reálným vojenským plánem. Kreml ví, že zničit továrnu v Charkově je jedna věc. Zkusit totéž v Gdaňsku by byla věc úplně jiná.

Článek Rusové bombardují továrny na drony na Ukrajině, ale ty se „vzkřísí“ v Polsku. A tam už si Putin udeřit netroufne se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna Kyjev a proč teď

Ukrajina po více než čtyřech letech plnohodnotné ruské invaze dávno přestala být jen příjemcem západní vojenské pomoci. Proměnila se v nejrychlejší inovační laboratoř protivzdušné obrany a dronového boje na světě. Státní platforma Brave1, zřízená jako brána pro obranné inovace, provozuje program „Test in Ukraine“, který zahraničním firmám nabízí něco, co žádná evropská střelnice nedokáže: bojovou validaci proti reálným hrozbám v reálném čase.

Lorenzo Mariani, provozní ředitel Leonarda, to na letošním veletrhu ve Farnborough řekl bez diplomatických obálek: kompetence ukrajinského průmyslu získané během konfliktu jsou „skutečně výjimečné“ a spolupráce s tamním dronovým sektorem dává strategický smysl. Nejde přitom o altruismus. Leonardo potřebuje prostředí, kde jeho technologie potkají íránské šahídy, severokorejské balistické střely a ruské řízené střely Kalibr, tedy přesně ten koktejl hrozeb, proti kterému Michelangelo vzniká.

Britské ministerstvo zahraničí přitom ve svém cestovním doporučení stále uvádí, že po celé Ukrajině dochází často k dronovým a raketovým útokům a platí stanné právo. Založit v takovém prostředí firmu s fyzickou adresou není projev naivity. Je to kalkulované riziko, které říká víc než jakýkoli tiskový briefing.

Co je Michelangelo a čím se liší od Patriotu

Michelangelo Dome není jedna střela ani jeden radar. Je to integrovaná, modulární architektura protivzdušné a protiraketové obrany, kterou Leonardo představilo v listopadu 2025. Propojuje pozemní, námořní, vzdušné i kosmické senzory s velitelskými systémy, umělou inteligencí a koordinovanými efektory, včetně raketových prostředků od MBDA. Cílem je chránit kritickou infrastrukturu, města i celá území před spektrem hrozeb od rojů dronů přes řízené střely až po hypersonické zbraně.

Srovnání s konkrétními systémy nasazenými na Ukrajině ukazuje zásadní rozdíl v pojetí:

• IRIS-T SLM (Diehl Defence) je konkrétní systém střední vrstvy s dosahem do 60 km a výškovým pokrytím 20 km. Jedna baterie, jeden úkol.
• Patriot (Raytheon) je zavedená integrovaná platforma s více typy interceptorů, nasazená u 19 armád světa. Zvládá balistické střely, řízené střely i letadla.
• Michelangelo chce být vrstva nad tím vším, architektura, která systémy typu IRIS-T nebo Patriot propojí do jednoho řídicího celku a doplní je o vlastní senzory a efektory.

Zatím nejde o hotový zavedený systém. Ale už to není ani powerpointová prezentace. Začátkem prosince 2025 Leonardo v Itálii provedlo první kvalifikační odpálení systému SAMP/T NG s radarem KRONOS Grand Mobile High Power a oznámilo simulovaný záchyt balistické střely 76 km od cíle. Cingolani v březnu 2026 investorům řekl, že první komponenta pro Ukrajinu je ve výstavbě a test v reálném prostředí má proběhnout ještě letos.

Leonardo není první, ale jde nejdál

Trend západních zbrojařů zakládajících lokální entity na Ukrajině běží už od roku 2023. Rheinmetall tehdy v říjnu zřídil v Kyjevě společný podnik pro servis, údržbu a výrobu vojenských vozidel. O rok později, v říjnu 2024, otevřela v Kyjevě dceřinou společnost francouzsko-německá skupina KNDS. BAE Systems tam má právnickou osobu a kancelář od jara 2024.

Leonardo Ukraine se ale od těchto předchůdců liší šíří záběru. Zatímco Rheinmetall se soustředí na pozemní techniku a KNDS na tankovou platformu, italská firma má v rejstříku výzkum, komunikace, navigaci, software i optoelektroniku. Podle deníku Milano Finanza nejde o prosté zastoupení ani čistě obchodní kancelář, ale o entitu s vývojovým profilem, která se má napojit na ukrajinský inovační ekosystém včetně Brave1.

Český rozměr: radar z Leonarda už slouží

Leonardo není v Česku neznámou firmou. Česká armáda provozuje v rámci protivzdušné obrany radar RAT-31DL, schopný sledovat vzdušnou situaci do vzdálenosti 470 km a integrovaný do natovského systému NATINADS. Leonardo samo potvrzuje, že tento radar dodalo mimo jiné České republice.

Vztah ale není bezproblémový. Leonardo v minulosti neuspělo v české vrtulníkové soutěži a právně napadalo postup ministerstva obrany při nákupu amerických strojů H-1. Otevření ukrajinské pobočky samo o sobě české obranné vztahy nemění, ale pokud se Michelangelo osvědčí v boji, Leonardo získá argument, který žádný konkurent v evropských tendrech na protivzdušnou obranu mít nebude.

Co to znamená pro válku i pro trh

Cingolani investorům prozradil, že o Michelangelo jedná s více než dvaceti zeměmi a od konce roku 2026 chce zahájit transfer technologie do partnerských států. Ukrajinský test je tedy víc než humanitární gesto, je to prodejní strategie. Systém ověřený proti skutečným ruským střelám má na mezinárodním trhu jinou váhu než systém ověřený na polygonu v Sardinii.

Ukrajina z toho těží symetricky. Každá západní firma, která si v Kyjevě otevře vývojové centrum, přináší know-how, kapitál a signál, že na zemi za frontovou linií se dá stavět dlouhodobě. A každý úspěšný test zahraniční technologie v ukrajinském prostředí posiluje pozici platformy Brave1 jako globálního uzlu obranných inovací.

Firma se sídlem na Lavrské ulici v Kyjevě, registrovaná uprostřed války, s mandátem testovat protivzdušnou architekturu proti reálným raketám, to není gesto. Je to sázka na to, že Ukrajina bude existovat dost dlouho na to, aby se investice vrátila. A právě tahle sázka Rusko znervózňuje víc než jakákoli diplomatická nóta.

Článek Italský zbrojní gigant se hrne na Ukrajinu, z Rusů strach nemá. Usídlil se přímo v Kyjevě, chce testovat zbraně ve válce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od rafinerií ke skladům e-shopů

Ještě před třemi lety ruské firmy řešily hlavně kompenzace za zásahy. Dnes řeší koordinaci s armádou, včasné zjištění tras dronů a aktivní i pasivní ochranu. Podle deníku Kommersant mělo do dubna 2025 nějakou formu protidronové ochrany až 80 % civilních průmyslových podniků, oproti zhruba 30 % o rok dříve. Květnový Putinův pokyn tedy nebyl startem od nuly, ale prudkým zrychlením už běžícího trendu.

Jak moc se hrozba rozšířila, ukázala série útoků na sklady online prodejce Wildberries od 18. července 2026. Podle dat Kommersantu bylo zasaženo 14,3 % logistické infrastruktury firmy a osm procent kapacit muselo být dočasně odstaveno. Deutsche Welle dokumentovala, že útoky nezasáhly jen vzdálené rafinerie, ale i objekty v Podmoskví. Terčem už nejsou jen vojenské cíle nebo energetická infrastruktura. Jsou jím logistické parky, sklady tržištních platforem, průmyslové areály.

Byznys platí, stát střílí

Šochin po jednání s Putinem otevřeně přiznal, že firmy samy nedokážou zajistit spolehlivou ochranu před vzdušnými útoky. Ruský model, který se v létě 2026 skládá, proto kombinuje několik vrstev. Na jedné straně stojí pasivní ochrana a systémy elektronického boje (REB), které si podnik může pořídit a provozovat přímo na svém objektu: stacionární rušicí komplexy, radary, optické a termovizní systémy. Na straně druhé existuje těžší kategorie: zbraně a technika, které byznys sice financuje, ale okamžitě je předává do vojenských jednotek a mobilních palebných skupin pod kontrolou ministerstva obrany.

Podle serveru RBC ministerstvo obrany kupujícím firmám radí a přes Minpromtorg existuje katalog doporučených prostředků. Ruský dodavatel Sirius nabízí například stacionární REB komplex KUB pracující v pásmu 200–7 200 MHz s dosahem ochrany do tří kilometrů, radar DQ-ARA s uváděnou detekcí na pět kilometrů nebo mobilní skupinu s kulometnou lafetací pro zásah do 600 metrů. Konkrétní ceny se v otevřených zdrojích neobjevují; trh funguje na individuálních kalkulacích podle velikosti a typu objektu.

Pro srovnání: v zemích NATO je důraz kladen silněji na detekci, řízení vzdušného prostoru a přísně regulované použití protiopatření. Aktivní rušení signálu i kinetické zásahy jsou v civilním prostředí právně a bezpečnostně citlivé, zejména v blízkosti letišť. Norský provozovatel letišť Avinor už nasadil detekční systémy, ale o volném prodeji rušiček soukromým firmám nemůže být řeč.

Pojištění nestačí, ochrana je drahá

Paralelně s budováním obrany roste tlak na pojišťovny. Rosgosstrach v srpnu 2026 uvedl, že za rok 2025 vyplatil korporátním klientům zhruba miliardu rublů (asi 250 milionů korun) za škody způsobené drony a za první polovinu roku 2026 už přes 600 milionů rublů. Poptávka po krytí útoků bezpilotních prostředků prudce stoupá; pojišťovna eviduje stovky nových dotazů. Kapacita pojistného trhu ale s rostoucím počtem útoků spíš klesá. Firmy se tak ocitají v kleštích: vlastní ochrana je nákladná, pojištění omezené a selektivní.

Strach z toho, co přijde po válce

Právě tady se otevírá nejcitlivější otázka celého mechanismu. Deník Vedomosti uvádí, že byznys sice doufá v mírové urovnání, ale chce pravidla řešit předem, a to organizační, finanční i mobilizační. A má k tomu důvod. Po zemi se v létě 2026 rozprostírají podnikové REB komplexy, lokální ozbrojené prvky ochrany a mobilní skupiny financované soukromým sektorem, ale řízené státem. Kdo je bude smět provozovat po odeznění konfliktu? V jakém režimu? Pod jakou kontrolou?

Ruský federální zákon č. 99-FZ z dubna 2025 stanoví, že kdo vlastní zařízení rušící řídicí signály dronů, musí na výzvu regulátora rušení zastavit, pokud nemá výslovnou zákonnou výjimku. Mít REB a mít právo ji kdykoli použít jsou dvě různé věci. Poválečný „exit plán“ pro nakoupené systémy a financované vojenské prvky zatím nikdo veřejně nepředstavil. Stát fakticky přenesl část ceny protivzdušné ochrany týlu na soukromý sektor, aniž by se vzdal kontroly nad nejtvrdšími prostředky, a aniž by řekl, co s nimi bude, až drony přestanou létat.

Český kontext: jiný svět, stejné dilema

Česká republika řeší podobné dilema, byť v nesrovnatelně menší intenzitě. Český telekomunikační úřad výslovně uvádí, že rušičky GSM a GPS signálu nelze v Česku provozovat ani uvádět na trh. Dne 21. července 2026 ale ministerstvo dopravy společně s ministerstvem vnitra poslaly do připomínkového řízení návrh zákona, který má zavést zóny se zvýšenou ochranou pro kritickou infrastrukturu a za přesně stanovených podmínek v nich umožnit eliminaci dronů. Pro běžnou soukromou firmu mimo režim kritické infrastruktury dnes v Česku žádné široké právo „pořiď si rušičku a braň se sám“ neplatí.

Rusko v roce 2026 ukazuje, kam vede válečná urgence: stát a byznys se propojují v polomilitarizované struktuře, která funguje pod tlakem, ale jejíž budoucnost po válce zůstává otevřená. Kdo bude kontrolovat tisíce REB systémů rozesetých po průmyslových areálech od Uralu po Podmoskví, je otázka, na kterou zatím nemá odpověď ani Kreml.

Článek Ruské firmy zahájily závod proti dronům. Putin vydal rozkaz, ale všichni se děsí, co nastane po válce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejde o jednu továrnu, ale o celou síť

Příběh začal v únoru 2026 na mnichovské bezpečnostní konferenci. Společný podnik Quantum Frontline Industries (QFI), založený s ukrajinskou firmou Frontline Robotics, tam předal první kus dronu Linza 3.0, vůbec prvního ukrajinského bezpilotníku vyrobeného na německé půdě. Dne 1. dubna 2026 už z linky odcházela první sériová várka a závod přešel do režimu průběžné výroby. Cíl pro rok 2026: deset tisíc dronů.

Jenže QFI je jen první článek řetězu. Dne 14. dubna 2026 Quantum oznámil dva další společné podniky, Quantum WIY Industries s ukrajinskou WIY Drones a Quantum Tencore Industries s firmou Tencore. Vzniká tak model, který firma nazývá „Build with Ukraine“: ne jedna továrna, ale průmyslová síť propojující německý kapitál, ukrajinské bojové zkušenosti a softwarovou vrstvu řízenou umělou inteligencí.

Kancelář ukrajinského prezidenta přitom označila QFI za první ukrajinsko-německý společný podnik na drony, financovaný vyhrazenou německou pracovní skupinou. Ukrajinské ministerstvo obrany celý rámec doplnilo programem Brave Germany, zaměřeným na podporu schopností hlubokého i středního dosahu a návrat iniciativy prostřednictvím technologií.

Linza 3.0: dron, který už létá nad frontou

Prvním hmatatelným produktem celé spolupráce je Linza 3.0 od Frontline Robotics. Nejde o experimentální prototyp, jde o stroj, který už plní mise.

Pro srovnání: ruské FPV drony běžně používané na frontě mají typicky dolet kolem 10–15 km a vytrvalost do 20 minut, ale většinou postrádají autonomní navigaci odolnou vůči rušení GPS. Právě schopnost Linzy navigovat bez satelitního signálu pomocí AI a vizuálně-inerciálního systému je v prostředí nasyceného elektronického boje zásadní výhoda. Quantum Systems uvádí, že jeho systémy vykonaly na Ukrajině jen v roce 2025 přes 19 tisíc misí; to není investorský příběh na papíře, ale firma s reálným bojovým provozem.

Proč právě teď a proč tak velké peníze

Rok 2026 přinesl v evropském obranném financování tektonický posun. Evropská inovační rada (EIC) poprvé v historii otevřela přímé investice do obranných a dual-use technologií s výslovným cílem snížit strategické závislosti. Evropský parlament tlačí princip „kupuj evropské“ a integraci Ukrajiny do evropského obranného trhu. A německá státní rozvojová banka KfW Capital potvrdila účast v rundě Quantum Systems přes program Scale-up Direct v rámci Deutschlandfonds; přesnou částku nezveřejnila, ale samotná přítomnost státního kapitálu v kole signalizuje politickou vůli.

Quantum přitom není jediný, kdo v Evropě sbírá miliardy na obranu. Německo-britský Helsing uzavřel v červenci 2026 kolo Series E za 1,8 miliardy dolarů při ocenění 18 miliard. Estonský STARK získal v červnu 500 milionů eur s podporou NATO Innovation Fund. Vzniká nová kategorie firem, kterou zakladatel Quantum Systems Florian Seibel nazývá „neo-prime“, nová generace hlavních integrátorů obrany, postavených na autonomních systémech, softwaru a AI místo na desetiletých akvizičních cyklech tradičních zbrojních gigantů.

Kontrast s ukrajinskou stranou je přitom bolestně ostrý. Podle zprávy KSE Institute z března 2026 získaly ukrajinské obranně-technologické firmy za celý rok 2025 dohromady asi 129 milionů dolarů v investicích a grantech. Quantum v jednom kole vybral desetinásobek. Důvod? Západní investoři se stále zdráhají financovat přímo letální hardware kvůli exportním omezením a reputačním rizikům; kapitál proto raději míří do AI a softwarových vrstev. Právě proto je model společných podniků tak důležitý: německá firma přitáhne kapitál, ukrajinský partner dodá bojovou zpětnou vazbu a frontové testování.

Co to znamená pro Rusko a pro Česko

Ukrajinské ministerstvo obrany rámuje celou spolupráci jako snahu vrátit iniciativu „ve vzduchu, na frontě a v ekonomické sféře“. Více taktických dronů pro pěchotu, více interceptorů proti ruským bezpilotním útokům typu Šáhid, větší tlak na ruskou logistiku a zásobovací trasy. Nejde o slib okamžitého zhroucení ruské armády. Jde o systematické prodražování války pro Moskvu; v konfliktu, kde Rusko už teď vynakládá přes třetinu státního rozpočtu na obranu a kde každý zničený zásobovací konvoj nebo sestřelený dron znamená další zatížení ekonomiky, která má své limity.

V dronové válce totiž nemusí rozhodnout nejdražší platforma. Rozhoduje ten, kdo rychleji nasytí frontu dostatečně odolnými a levnějšími systémy. A přesně o to Quantum se svými ukrajinskými partnery usiluje.

Česko jde podobnou cestou, byť v jiném měřítku. Už od roku 2022 existuje česko-ukrajinský obranný klastr, VOP CZ podepsala memorandum s Ukroboronpromem o opravách obrněnců, běží projekty kolem pušky Bren 2, malorážové a 155mm munice i transferu technologií. Bankovní expozice vůči českému obrannému a bezpečnostnímu průmyslu dosáhla za rok 2024 zhruba 40 miliard korun. Český přínos nebude spočívat v kopírování miliardových investičních kol, spíše v dodávkách komponent, výrobě munice, opravárenských kapacitách a napojení na evropský dodavatelský řetězec, který se právě přestavuje.

Kapitál jako zbraň

Celá runda Series D je ve své podstatě sázka na to, že v moderní válce rozhoduje průmyslové tempo stejně jako taktická genialita. Peníze mají proudit do rozšíření výrobních kapacit, odolnějšího dodavatelského řetězce, škálování dodávek na spojenecké trhy a dalšího vývoje softwaru a umělé inteligence. Část efektu se přitom může projevit překvapivě rychle; QFI už sériově vyrábí, linky běží, zpětná vazba z fronty proudí v reálném čase.

Samotná investice válku neukončí. Ale pokud se 30 miliard korun přemění v kontinuální proud dronů, interceptorů a softwarových aktualizací v tempu, které Rusko nedokáže levně dorovnat, pak Moskva poprvé čelí soupeři, který ji nepřekonává počtem vojáků, ale rychlostí průmyslové adaptace. A to je přesně ten druh tlaku, na který ruská válečná mašinérie nemá jednoduchou odpověď.

Článek Německo investuje přes 30 miliard Kč do ukrajinských zbrojovek. Chce změnit celou válku a srazit Rusko na kolena se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Prohlášení versus realita: co znamená „dekonsolidace“

Gühring v odpovědích pro The Insider vysvětlila, že ruskou dceřinou společnost k 30. červnu 2022 „dekonsolidovala“, přestala ji zahrnovat do skupinových účetních výkazů a tvrdila, že nad ní ztratila právní i praktickou kontrolu. Samo o sobě to ale neznamenalo fyzické přerušení dodavatelského řetězce. Ruská entita Tool Company Gut si ponechala web guhring.ru, skladové zásoby, kontakty na zákazníky i know-how. Americký úřad OFAC ji ještě k 30. červenci 2026 evidoval na sankčním seznamu právě s touto doménou.

Starší šetření The Insider z února 2024 zdokumentovalo, že po červnu 2022 proudily nástroje Gühring do Tool Company Gut přes turecké prostředníky. Celková hodnota tohoto dovozu činila nejméně 20,98 milionu dolarů, tedy zhruba půl miliardy korun. Formální odchod z trhu tak vypadal spíš jako přesměrování zásilky než jako skutečné přerušení obchodu.

Mobula: nová firma, starý šéf, stejný katalog

Novější fáze schématu je ještě výmluvnější. Po amerických sankcích na Tool Company Gut z října 2024 převzala štafetu firma Mobula, kterou vlastní Jurij Guljajev, bývalý šéf ruské pobočky Gühring. Mobula sídlila v sousedních prostorách jako někdejší pobočka, používala totéž telefonní číslo a ve své účetní závěrce přímo uvedla Tool Company Gut jako „spřízněnou stranu“. Její produktová řada SuperGut nesla katalogová čísla nápadně shodná s řadou Gühring SuperLine.

Nástroje tentokrát přicházely z Indie přes firmu Victools Inc. a z Číny přes Shanghai Zhuangyu Mechanical and Electrical Equipment Co. Podle celních záznamů z prosince 2023 dorazilo do Ruska 690 kilogramů nástrojů Gühring s fakturovanou hodnotou přes 28 milionů rublů. Tržby Mobuly v roce 2025 dosáhly 1,926 miliardy rublů, přibližně 450 milionů korun. Gühring na dotazy odpověděla, že u svého čínského partnera nenašla porušení. Digitální a personální stopy ale vyprávějí jiný příběh.

Kam nástroje míří: od leteckých motorů po jaderný komplex

Klíčové není jen to, že zboží proudí, ale kam. The Insider v období 2015–2023 dohledal 280 kontraktů na nákup nástrojů Gühring ruskými podniky. Mezi odběrateli figuruje moskevský závod Salyut, který vyrábí proudové motory AL-31 pro stíhačky Su-27, víceúčelové Su-30SM i palubní Su-33. Letoun Su-30SM, dvousedadlový víceúčelový bojový letoun s doletem kolem 3 000 kilometrů a maximální rychlostí Mach 2 (přibližně 2 450 km/h), tvoří páteř ruského taktického letectva a aktivně operuje nad Ukrajinou. Bez přesně obrobených lopatek turbíny a dalších komponent motoru nelze udržet sériovou výrobu ani generální opravy.

Mezi odběrateli byly podle šetření i podniky vyrábějící systémy protivzdušné obrany S-300 a S-400 Triumf. Systém S-400 představuje nejpokročilejší ruský protiletadlový komplex s udávaným dosahem až 400 kilometrů, srovnatelný s americkým systémem Patriot PAC-3, který ovšem pracuje na odlišném principu navedení. Výroba radarových antén, naváděcích hlavic i nosných konstrukcí vyžaduje přesné obrábění kovů, k němuž slouží právě nástroje typu, jaký Gühring dodává.

Nejtěžší řádek v seznamu odběratelů patří podniku PO Majak. Podle profilu organizace NTI hrál Majak klíčovou roli v sovětském jaderném zbrojním programu a jeho závod 20 zůstává zapojen do výroby štěpných komponent pro ruský program jaderných zbraní. Gühring nedodávala plutonium, dodávala vrtáky a frézy podniku, který s plutoniem pracuje.

Proč záleží na každém vrtáku: achillova pata ruské zbrojovky

Analytici Chatham House označují obráběcí stroje a přesné nástroje za jednu z nejcitlivějších slabin ruského vojensko-průmyslového komplexu. Rusko je stále silně závislé na dovozu; čínské alternativy bývají levnější, ale kvalitativně slabší, a plnou šíři sortimentu západních výrobců nepokrývají. RUSI ve své analýze doplňuje, že bez importu by Rusko mělo výrazně omezenější kapacitu nahrazovat moderní techniku ztracenou na frontě.

Každý funkční kanál, který udržuje ruskou přesnou výrobu motorů, hlavní, naváděcích komponent a dalších kovových dílů, prodlužuje schopnost Moskvy vést válku, která v létě 2026 trvá už déle než čtyři roky. Naše dedukce je přímočará: formální „dekonsolidace“ je pro válečný průmysl irelevantní, pokud zboží dál dohledatelně končí v halách, kde se rodí stíhačky, rakety a jaderné komponenty.

Český kontext: nejsme jen diváci

Gühring není izolovaný případ. Investigace.cz popsala obdobné vzorce u českých strojírenských firem, včetně schémat přes Turecko a Kyrgyzstán. The Insider s portálem VoxPot zdokumentoval pokračující servis strojů české skupiny Alta pro ruské výrobce tanků v Uralvagonzavodu. A nejde jen o mediální odhalení: v září 2025 Národní centrála proti organizovanému zločinu oznámila trestní stíhání šesti fyzických a jedné právnické osoby kvůli vývozu sedmi důlních strojů do Ruska přes prostředníky v jiných zemích.

Evropská komise přitom výslovně říká, že ochrana před odpovědností neplatí tam, kde firma neprovedla odpovídající prověrku a opomněla i jednoduché kontroly. 23. července 2026 EU přijala už jednadvacátý balík sankcí proti Rusku, který dál zpřísňuje postih obcházení a přidává desítky entit ze třetích zemí. Právní prostor pro postih firem typu Gühring se zužuje s každým dalším balíkem.

Firma, která veřejně oznámí úplný odchod z Ruska, ale jejíž nástroje se o čtyři roky později stále nacházejí v ruských zbrojovkách pod jiným jménem a se stejnými katalogovými čísly, má problém větší než účetní, má problém s věrohodností. A možná brzy i s prokuraturou.

Článek Německá firma tvrdila, že z Ruska odešla. Stále pomáhá vyrábět Su-30SM, S-400 i plutonium pro jaderné zbraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čísla, která Peking nerad slyší

Program Made in China 2025 měl být přelomový. Stanovil ambiciózní cíle soběstačnosti v klíčových technologiích – a většinu z nich nesplnil. Podle analýzy U.S.-China Economic and Security Review Commission dosáhla čínská soběstačnost v polovodičích v roce 2020 pouhých 16,6 %. Do konce roku 2025 analytici očekávají zhruba třicetiprocentní domácí podíl na spotřebě čipů. Zní to jako pokrok, jenže původní cíl byl 70 %.

Ještě výmluvnější je situace u zařízení, bez kterého se čipy nedají vyrábět. Ve třetím čtvrtletí 2024 činil podíl domácích strojů v čínských fabech asi 16 %. Zbytek dodávají firmy jako ASML, Tokyo Electron nebo Applied Materials. U high-end CNC obráběcích strojů drží čínští výrobci zhruba třetinu trhu. A u precizních kuličkových šroubů, zdánlivě banální, ale kritické komponenty pro přesné obrábění, ovládají zahraniční firmy 90 % čínského trhu.

Peking to ví. Vládní zpráva z 5. března 2026, která nastínila priority 15. pětiletky, znovu jmenuje integrované obvody, obráběcí stroje, high-end přístroje a základní software jako oblasti vyžadující „rozhodné průlomy“. Jinými slovy: samotná čínská vláda přiznává, že problém trvá.

Proč peníze nestačí

Čína do polovodičového sektoru nalila přes 150 miliard dolarů. Výsledek je viditelný v masové výrobě zralých čipů, tam Peking škáluje rychle a levně. Jenže špičkové technologie fungují jinak.

Ekonom Barry Naughton ve svědectví před americkým Kongresem v únoru 2025 vysvětlil proč: špičkový fab vyžaduje mimořádně přesnou koordinaci stovek dodavatelů, materiálů, procesů a tacitních znalostí. Nejde jen o jeden stroj nebo jeden patent. Jde o ekosystém, který se budoval dekády a kde rozhoduje kumulované know-how, které se nedá koupit ani zkopírovat. Státní dotace umí postavit továrnu. Neumí nahradit třicet let iterativního učení.

Právě proto Čína opakovaně naráží ve stejných segmentech. EDA software pro návrh čipů ovládají tři americké firmy. Litografické stroje pro nejpokročilejší uzly dodává jediná evropská společnost pod americkou licenční kontrolou. A pokročilé AI akcelerátory? V lednu 2026 přešel BIS u čipů Nvidia H200 a AMD MI325X na režim licencování případ od případu. Washington nemusel nic zakázat úplně. Stačí, že rozhoduje o každé jednotlivé zásilce.

Kde závislost míří na armádu

Pentagon ve své výroční zprávě Kongresu za rok 2024 popisuje čínskou strategii propojení civilního a vojenského sektoru. Čínská lidová osvobozenecká armáda nenaváží americké čipy přímo. Čerpá z téhož technologického ekosystému, který je na nich závislý.

GAO to formuluje explicitně: exportní kontroly mají omezit přístup Číny k pokročilým výpočetním technologiím využitelným pro vojenskou modernizaci, jaderné modelování, zpravodajství a sledování. Pentagon doplňuje, že ČLR zůstává závislá na zahraničních nástrojích a softwaru pro výrobu AI hardwaru, tedy přesně toho, co pohání novou generaci autonomních zbraní a velitelských systémů.

Pikantní detail: tatáž zpráva Pentagonu uvádí, že Čína v roce 2023 dodávala Rusku mikroelektroniku, precizní obráběcí stroje a další vstupy dvojího užití pro ruský obranný průmysl. Peking je tedy současně sankcionovaným cílem na špičkové technologie a dodavatelem středně pokročilé výroby pro jinou sankcionovanou mocnost.

Závislost není jednosměrná

Obraz by nebyl úplný bez druhé strany mince. Podle USGS byla Čína v roce 2026 hlavním zdrojem u 14 z 33 kritických minerálů, na jejichž dovozu jsou USA nejvíce závislé. U sloučenin a kovů vzácných zemin činí americká importní závislost 80 %, z toho 56 % kryje přímo Čína. Pentagon přiznává, že magnety ze vzácných zemin jsou kritickým vstupem pro F-35, ponorky, řízené střely i radary.

Rivalita USA a Číny tedy není příběh jednoho silného a jednoho slabého. Je to boj o kontrolu nad stále propojeným systémem, kde každá strana drží jiný uzel. Čína dominuje v surovinách a masové výrobě. Amerika v know-how, softwaru a precizních nástrojích na špičce řetězce.

Co to znamená pro Česko

České firmy jsou součástí téhož zranitelného řetězce. Ministerstvo průmyslu a obchodu v rámci evropského Chips Act monitoruje výpadky waferů, chemikálií a logistické problémy. V únoru 2025 ministr Vlček podepsal v Koreji memorandum o spolupráci v polovodičovém sektoru. A investice onsemi v Rožnově pod Radhoštěm za 43,4 miliardy korun je přímým důkazem, že Evropa i Česko chtějí stáhnout část rizika blíž k sobě. Kdo si pamatuje rok 2021, kdy nedostatek čipů paralyzoval české automobilky, ví, že tohle téma není abstraktní geopolitika. Je to otázka, jestli příští rok sjede z linky vaše auto.

Technologická rivalita dvou supervelmocí se neodehrává na bitevním poli. Odehrává se v čistých prostorách továren na čipy, v licenčních formulářích a v tabulkách importní závislosti, a obě strany v ní mají slabiny, které nedokážou rychle zakrýt.

Článek Čína je v klíčových oblastech stále závislá na amerických dodávkách – včetně armády. I když jsou to velcí rivalové se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři formy vracení, které se dají spočítat

Nejviditelnější je rozpočtová bilance. Podle MPSV přinesli ukrajinští uprchlíci pracující v Česku do státní kasy za první tři čtvrtletí 2025 přebytek 11,7 miliardy korun; odvody na daních a pojistném převýšily veškeré výdaje na humanitární dávky a integraci. Za celé tři roky od začátku konfliktu ministerstvo vyčíslilo příspěvek do rozpočtu na nejméně 54 miliard korun. To není solidarita. To je ekonomická realita.

Druhá forma je průmyslová. Česko-ukrajinská bezpečnostní dohoda podepsaná v červenci 2024 výslovně počítá se společnými podniky v oblasti munice, bezpilotních prostředků, elektronického boje, údržby a generálních oprav těžké techniky. Nejde o vágní sliby; při podpisu byla veřejně oznámena konkrétní společná výroba munice.

Třetí forma je technologická a datová. Ukrajina provozuje bojový systém DELTA, cloudovou platformu pro sdílení situačního povědomí nasazenou od roku 2025 napříč všemi úrovněmi ozbrojených sil. Německo si přes program Brave Germany zajistilo přístup k tomuto ekosystému včetně možnosti společně trénovat modely umělé inteligence na reálných bojových datech. Česko takový veřejně potvrzený přístup zatím nemá. Otázka zní, jak dlouho si to může dovolit.

Evropa přestala darovat a začala investovat

Klíčový zlom nastal v roce 2025. Americká vojenská pomoc Ukrajině podle Kielského institutu spadla o 99 procent; Washington oznámil jediný balík v lednu a pak ticho. Evropa musela výpadek nahradit a udělala to způsobem, který změnil celou logiku podpory.

Alianční mechanismus PURL (Procurement of Urgently Required Lethal equipment) se z novinky proměnil v pravidelný kanál s tempem miliardy dolarů měsíčně. K prosinci 2025 NATO evidovalo nasmlouvané balíky za více než čtyři miliardy dolarů. V dubnu 2026 EU schválila dvouletý úvěrový rámec 90 miliard eur, z toho orientačně 60 miliard na vojenskou pomoc a investice do obranného průmyslu. To už není charita. To je industrializovaná bezpečnostní politika.

A Ukrajina v ní nehraje roli pasivního odběratele. Kielský institut uvádí, že v roce 2025 šlo 22 procent pořizování zbraní pro Ukrajinu přímo přes ukrajinský obranný průmysl. Evropská komise na to reagovala programem EDIP s pracovním programem za 1,5 miliardy eur, jehož součástí je Ukraine Support Instrument, nástroj s explicitním cílem přiblížit ukrajinskou obrannou průmyslovou základnu budoucí integraci do evropského trhu. První výzvy běží od 31. 3. 2026.

Co za miliardu ročně kupuje Česko

Vláda schválila Program Ukrajina 2026–2030 s roční alokací jedné miliardy korun. Polovina jde na finanční nástroje přes Národní rozvojovou banku, druhá se dělí mezi ministerstva: 280 milionů pro MZV, 120 milionů pro MV, 85 milionů pro MPO a 15 milionů pro MŠMT. Pokrývá humanitární pomoc, stabilizaci, rekonstrukci, technickou spolupráci i podporu soukromého sektoru.

Stát sám přitom mluví o návratnosti: čtyři miliardy korun z nástroje EU pro Ukrajinu přes NRB a Českou rozvojovou agenturu a dlouhodobé uplatnění českých firem při obnově kritické infrastruktury a modernizaci nemocnic. České firmy se mohou zapojit minimálně čtyřmi cestami:

• přes státní rámec NRB/ČRA a programy obnovy,
• přes bilaterální česko-ukrajinské projekty a Business Club Ukraine,
• přes evropské výzvy EDIP, kde jsou části otevřené pro EU i ukrajinský průmysl včetně malých a středních podniků,
• přes BraveTech EU, program Evropské obranné agentury stavěný na společném vývoji, testování a nasazení obranných technologií EU a Ukrajiny.

Ve srovnání s Německem, které na vojenskou pomoc alokovalo v roce 2025 devět miliard eur, nebo Norskem s 3,6 miliardy eur je česká váha v absolutních číslech malá. Česká specifická role ale nespočívá v objemu peněz, spočívá v muniční iniciativě, ve zprostředkování dodávek a v pozici země, která sedí uvnitř vznikajícího evropsko-ukrajinského obranného řetězce.

Kdo přijde pozdě, bude subdodavatel

Německo v dubnu 2026 posunulo svůj vztah s Ukrajinou z role velkého dárce do role strukturálního partnera. Společná deklarace zahrnuje pracovní skupiny pro obranný průmysl, společnou výrobu dronových systémů a přístup k ukrajinskému ekosystému DELTA. Norsko, Dánsko a Švédsko patří v poměru k HDP mezi největší přispěvatele. Polsko buduje vlastní průmyslové vazby.

Program EDIP a BraveTech EU vytvářejí nový evropský standard pro obranné inovace a Ukrajina je v jeho jádru. Kdo bude uvnitř v první vlně, získá přístup k bojově ověřeným dronům, datům, postupům umělé inteligence a společné výrobě. Kdo přijde později, bude přijímat hotové standardy vytvořené někým jiným.

Podle nás je právě tohle skutečný důvod, proč debata o Ukrajině jako „nákladu“ škodí víc než jen politické náladě. Škodí české průmyslové pozici. Rámec pro integraci ukrajinského obranného průmyslu do evropského trhu už leží na stole. Jednotný trh ještě ne, ale pořadník ano.

Debata z roku 2022 v realitě roku 2026

Česká veřejná diskuse o pomoci Ukrajině se stále točí kolem dávek, munice a otázky „kolik to stojí“. Mezitím běží PURL, EDIP, BraveTech EU, německo-ukrajinské programy na bojová data a český rámec pro financování i byznysové zapojení do obnovy a obrany. Kdo bude dál mluvit o Ukrajině jen jako o příjemci, bude ignorovat, že Evropa ji už využívá jako zdroj schopností pro vlastní bezpečnost.

Miliardu korun ročně lze utratit, nebo investovat. Rozdíl záleží na tom, jestli se Česko posadí ke stolu včas, nebo až po tom, co příbory rozdělí ostatní.

Článek Češi pořád nadávají, ale Ukrajina začíná po letech pomoci vše násobně vracet. Pro evropský zbrojní průmysl je klíčová se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Východní raketa, západní mozek

Označení „klon S-400″ je zkratka, která sedí jen napůl. Fire Point nepřevzal celý ruský komplet, radary, velení, datové spoje. Převzal konstrukční logiku samotné střely. Základ FP-7.x stojí na sovětsko-ruské rodině 48N6, tedy na raketě, jejíž aerodynamický koncept je v postsovětském prostoru dobře známý a technicky dostupný. Všechno ostatní je jiné.

Radary mají být evropské, v prezentaci se objevují Saab Giraffe 8A, Thales Ground Master 400, Hensoldt TRML-4D, Leonardo KRONOS Land nebo dánský Weibel GFTR-2100. Velitelské centrum stojí na norském Kongsberg FDC, integrace běží přes Link-16 a formát ASTERIX. Výsledkem je hybridní architektura: ukrajinský efektor zasazený do NATO-kompatibilního ekosystému. Právě tohle odlišuje Freyu od pouhého reverzního inženýrství.

Co je ověřené a co zatím jen slib

Fire Point veřejně sdělil několik parametrů FP-7.x: rychlost, délku, materiál těla a dosah kolem 300 kilometrů. Štilerman v rozhovoru pro Defense News zároveň uvedl cíl srazit cenu jednoho interceptu pod milion dolarů, zlomek toho, co stojí americký PAC-3 MSE.

Co veřejně doložené není:

• Přesná hmotnost střely a číselné srovnání manévrovacího přetížení s ruskou 48N6.
• Reálná obálka zásahu ověřená nezávislým testem.
• Jakýkoli ostrý zásah balistického cíle.

V podcastu s Janinou Sokolovou z 18. května 2026 Štilerman řekl, že FP-7.x má „plný výrobní cyklus kromě jednoho detailu“. Ten jediný importovaný díl firma nejmenuje, neznáme ani jeho povahu, ani zemi původu. Zároveň ale Fire Point otevřeně přiznává, že v radarech, naváděcích hlavicích a komunikačních systémech expertizu nemá a hledá evropské partnery. Téměř plná lokalizace se tedy týká samotné rakety, nikoli celého systému Freya.

Proč Ukrajina staví vlastní štít

Odpověď je prostá: Patriotů je málo a jsou drahé. Ukrajinský vicepremiér Mychajlo Fedorov v únoru 2026 vyzval evropské partnery ke společným protibalistickým projektům. Argument zní logicky: Evropa sama nemá dostatek kapacit proti balistickým hrozbám typu Iskander-M a americké systémy nejsou škálovatelné v potřebném objemu.

Fire Point do tohoto rámce zapadá. V dubnu 2026 při návštěvě Německa podepsala firma technologickou dohodu s německým Diehlem, jednu ze dvou, které oficiálně potvrdila Kancelář prezidenta Ukrajiny. Freya tak přestala být startupovým nápadem a posunula se na úroveň státem podporovaného průmyslového projektu. Francie podle květnového jednání Zelenského s Macronem rovněž deklarovala ochotu pracovat na protibalistických schopnostech, i když přímé napojení na Freyu veřejné zdroje nepotvrzují.

Co to znamená pro Evropu a pro Česko

Freya míří do kategorie, kterou Evropa zoufale potřebuje: škálovatelná protibalistická vrstva za přijatelnou cenu. Pokud Fire Point splní vlastní harmonogram a na konci roku 2027 předvede funkční intercept, vznikne produkt, který by mohl doplnit existující systémy SAMP/T nebo Patriot tam, kde jich není dost.

Česká stopa v projektu se zatím ve veřejných zdrojích neobjevuje. Doložení partneři jsou z Německa, Norska a Francie a od firem jako Saab, Thales či Hensoldt. Česko nicméně samo označuje protivzdušnou obranu za modernizační prioritu a Ukrajině už dodávalo systémy kratšího dosahu, například prostředek Viktor od Excalibur Army. Ten ale operuje v úplně jiné vrstvě. Viktor je systém protivzdušné obrany krátkého dosahu (SHORAD) proti dronům a letadlům. FP-7.x míří na balistické střely letící rychlostí přes Mach 4. Jsou to komplementární, nikoli konkurenční systémy.

Ambice versus realita: horizont 2027

Největší síla projektu Freya nespočívá v tom, že Ukrajina „zkopírovala Rusko“. Spočívá v modelu: vzít známý raketový základ, obalit ho evropskými senzory a velením a vyrobit z toho exportovatelný protibalistický produkt za zlomek ceny amerických řešení. Největší slabina je symetrická: zatím jde o architekturu na slidech a raketu bez veřejně doloženého ostrého testu.

Štilerman sám říká konec roku 2027. Do té doby je FP-7.x příslib, ne zbraň. Ale příslib, za kterým už stojí státní dohody, evropští partneři a válkou vynucená motivace, jakou žádný západní zbrojní startup nemá.

Článek Ukrajinci naklonovali ruský S-400 a překonali ho, jeho výrobu si navíc z většiny lokalizovali. Střely jsou lehčí, rychlejší a lépe manévrují se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Žebříček, který mluví jasně

Deset největších exportérů zbraní za období 2021–2025 vypadá takto:

Pět největších dodavatelů drží 70 % světového exportu. Severní Amerika a západní Evropa dohromady tvoří 74 %, před pěti lety to bylo 62 %. Samotné členské státy EU se podílejí 28 %, což je čtyřnásobek Ruska. V první desítce sedí hned čtyři unijní země.

Kam míří americké, francouzské a ruské zbraně

Čísla v tabulce jsou jen polovina příběhu. Druhá polovina je v tom, kdo zbraně přijímá, protože dodávka stíhačky nebo fregaty není jednorázový obchod. Je to začátek desetiletí servisních smluv, výcviku, náhradních dílů a politické gravitace.

USA poprvé za dvě dekády poslaly největší podíl svého exportu do Evropy (38 %), nikoli na Blízký východ (33 %). Hlavní příjemci: Saúdská Arábie 12 %, Ukrajina 9,4 %, Japonsko 8,9 %. Asie a Oceánie odebraly 26 %.

Francie těží z diverzifikovaného portfolia. Indie odebírá 24 % francouzského exportu, Egypt 11 %, Řecko 10 %. Paříž si tak buduje vazby současně v indo-pacifickém prostoru, na Blízkém východě i na východním křídle NATO.

Rusko je dnes závislé na třech odběratelích: Indie 48 %, Čína 13 %, Bělorusko 13 %. Tři čtvrtiny exportu do tří zemí, to je křehká pozice. A i ta se tenčí: indický podíl ruských zbraní klesl z 51 % v období 2016–2020 a ze 70 % v období 2011–2015. Indie objednává francouzské bojové letouny a německé ponorky.

Německo směřuje 24 % exportu na Ukrajinu, 14 % do Egypta a 10 % do Izraele. Čína posílá 61 % do Pákistánu, což z obou zemí dělá de facto obranné partnery. Itálie zaznamenala největší růst v první desítce (+157 %) a 59 % jejího exportu míří na Blízký východ: Katar 26 %, Kuvajt 17 %, Indonésie 12 %.

Proč Rusko padá a co to znamená

Propad ruského exportu o 64 % není jen statistická kuriozita. V první desítce bylo Rusko jediným státem, kterému export klesl. SIPRI identifikuje několik příčin, které se navzájem posilují.

Už před plnou invazí na Ukrajinu byly ruské dodávky v letech 2020 a 2021 neobvykle nízké, Čína a Indie objednávaly méně. Po únoru 2022 se přidala priorita zásobování vlastní armády, multilaterální sankce a systematický tlak Washingtonu na tradiční ruské odběratele, aby přešli k jiným dodavatelům. Hlavní propadové trhy v období 2021–2025: Alžírsko, Čína, Egypt.

Menší export znamená i slabší dlouhodobé vazby. Kdo nedodává náhradní díly a munici, ztrácí vliv u servisního pultu, a nakonec i u jednacího stolu. Podle SIPRI je navíc objem rozpracovaných ruských exportních zakázek nízký, takže obrat v dohledné době nepřijde.

Česko: 17. exportér a velký zákazník Západu

Česká republika se v datech SIPRI objevuje na 17. místě mezi světovými exportéry hlavních zbraní s podílem 0,4 %. Celých 69 % českého exportu v této metodice šlo na Ukrajinu, 14 % do Vietnamu, 9 % do Maďarska. Od roku 2022 Česko předalo Ukrajině 390 kusů nepotřebné vojenské techniky a desítky tisíc kusů velkorážové munice v účetní hodnotě 5,77 miliardy korun. Rozvíjí se i společná česko-ukrajinská výroba munice a montáž ručních zbraní.

Na dovozní straně je obraz ještě výmluvnější. Česko nakupuje od tří ze čtyř největších světových exportérů:

• Z USA: Kontrakt na 24 letounů F-35A za necelých 5 miliard dolarů včetně munice a výcviku, dříve 12 vrtulníků H-1. Podle výroční zprávy MPO za rok 2024 tvořily USA přes 43 % využitých českých dovozních licencí na vojenský materiál.
• Z Francie: 62 houfnic CAESAR za 10,3 miliardy korun s DPH.
• Z Německa: 14 tanků Leopard 2A4 za 3,98 miliardy korun bez DPH, dalších 28 kusů jako dar za pomoc Ukrajině a připravovaný vstup do programu Leopard 2A8 v rámci 39,8 až 52,1 miliardy korun.

Pro českou armádu je to skok v kompatibilitě se spojenci v NATO. Zároveň ale roste závislost na americkém a evropském dodavatelském řetězci, od náhradních dílů po munici a softwarové aktualizace.

Mapa zbraní jako mapa vlivu

Žebříček SIPRI se čte jako geopolitický rentgen. Tam, kde proudí zbraně, proudí i instruktoři, servisní týmy, zpravodajské vazby a politické závazky. USA si touto optikou upevnily pozici v Evropě, na Blízkém východě i v indo-pacifickém prostoru současně. Francie roste jako alternativa pro státy, které nechtějí být závislé jen na Washingtonu. A Rusko? To dnes vyzbrojuje hlavně vlastní frontu.

Kdo dodává zbraně, ten si kupuje vztah na dekády dopředu. Čísla za období 2021–2025 ukazují, že tento vztah si dnes kupuje především Západ.

Článek Největší exportéři zbraní světa a kam je posílají. První má 42% podíl, Rusko předběhla i Francie se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Trojka na špici drží, ale náskok taje

Spojené státy, Čína a Rusko zůstaly v roce 2025 na prvních třech příčkách. Amerika utratila 954 miliard dolarů, Čína 336 miliard, Rusko 190 miliard. Jenže relativní dominance USA slábne rychleji, než by se z absolutních čísel zdálo. Americký podíl na světových vojenských výdajích mezi lety 2024 a 2025 klesl o 4,3 procentního bodu, hlavně proto, že Kongres neschválil novou finanční vojenskou pomoc Ukrajině a výdaje meziročně klesly o 7,5 %. Zbytek světa přitom přidal 9,2 %.

Poměr amerických a čínských výdajů se zúžil z 3,2násobku na 2,8násobek za jediný rok. To neznamená, že Washington přestává udávat tón. Znamená to, že ostatní přidávají rychleji.

Kdo koho sesadil a proč

Skutečné přesuny v žebříčku se odehrály pod stupni vítězů. Německo vyskočilo z páté na čtvrtou příčku se 114 miliardami dolarů a meziročním nárůstem 24 %. Indie se posunula z šesté na pátou pozici (92,1 miliardy). Ukrajina stoupla ze sedmé příčky na sedmou s 84,1 miliardy, a to uprostřed čtvrtého roku plnohodnotné války. Španělsko poskočilo z 17. na 15. místo díky padesátiprocentnímu meziročnímu skoku.

Nejrychleji rostoucí hráči roku 2025:

• Španělsko +50 %
• Německo +24 %
• Polsko +23 %
• Ukrajina +20 %
• Tchaj-wan +14 %
• Japonsko +9,7 %

Top pětka světa se proměnila. Ještě nedávno ji tvořily USA, Čína, Rusko, Spojené království a Saúdská Arábie. Dnes jsou to USA, Čína, Rusko, Německo a Indie. Patnáct největších zbrojících států dohromady představuje 80 % všech vojenských výdajů planety. Evropští členové NATO sami utratili 559 miliard dolarů, celá aliance pak 1,581 bilionu, tedy 55 % světového součtu.

Česko na hraně dvou procent

Česká republika podle odhadu NATO vynaložila na obranu 167,8 miliardy korun, tedy přesně 2,00 % HDP. Závazek splněn, ale jen těsně. SIPRI pracuje s odlišnou metodikou a pro Česko vychází na 7,1 miliardy dolarů a 1,8 % HDP; rozdíl plyne z toho, co která instituce do obranných výdajů počítá.

V evropském srovnání je české plnění spíše ve spodním patře:

Polsko utratilo víc než dvojnásobek českého podílu, a to je stát se srovnatelnou historickou zkušeností s východním sousedem. Pokud má Česko obranný podíl dále zvyšovat bez nových příjmů, tlak se nevyhnutelně projeví uvnitř rozpočtu, ať už vyššími daněmi, nebo přesuny z jiných kapitol. Dánsko to vyřešilo zrušením státního svátku a vyšším daňovým výnosem, Německo a Polsko sáhly po dluhu.

Šedesátkrát méně na hlad než na zbraně

Podle zprávy SOFI 2025 pěti agentur OSN zažilo v roce 2024 hlad 673 milionů lidí, tedy 8,2 % světové populace. Dalších 2,3 miliardy čelilo mírné nebo vážné potravinové nejistotě. Humanitární apel OSN pro rok 2025 požaduje přes 47 miliard dolarů pro téměř 190 milionů nejpotřebnějších. To je 1,6 % toho, co svět utratil za armády.

Reálně vykázaná humanitární pomoc donorských zemí OECD v roce 2024 činila 24,2 miliardy dolarů, stodvacetkrát méně než vojenské výdaje roku 2025.

Přímý účetní převod „ze zbraní do chleba“ samozřejmě neexistuje, bezpečnostní výdaje a humanitární pomoc mají odlišné rozpočtové logiky. Ale kontrast je brutálně výmluvný. Stačilo by přesunout necelá dvě procenta z globálních vojenských rozpočtů a humanitární apel OSN by byl pokrytý celý.

Souběh krizí, ne jedna příčina

Jedenáct let nepřetržitého růstu nelze vysvětlit jedním konfliktem. SIPRI výslovně jmenuje válku na Ukrajině a evropské přezbrojování, čínskou vojenskou modernizaci, napětí kolem Tchaj-wanského průlivu, regionální konflikty na Blízkém východě i turecké operace. V roce 2020 svět utrácel 1,981 bilionu dolarů. O pět let později je to o 906 miliard víc, nárůst téměř 46 %.

Ekonomický strop přitom neexistuje jako univerzální pravidlo. Rusko v roce 2025 věnovalo armádě 7,5 % HDP a SIPRI popisuje rostoucí rozpočtové napětí, vysokou inflaci i tlak na efektivitu výdajů. Írán naopak musel reálně škrtat kvůli 42% inflaci. Každý stát naráží na jiný limit, ať přes dluh, inflaci, nebo vytlačování sociálních výdajů.

Svět nepřerozděluje jen peníze. Přerozděluje vojenskou váhu rychleji, než stíhá financovat základní potřeby těch, kteří nemají co jíst. A to je číslo, které žádný žebříček nezachytí.

Článek Někteří nemají co jíst, ale mocnosti daly na zbrojení jen v roce 2025 přes 60 bilionů. Stálice sesazují nově probuzené velmoci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně říká pravidlo 65/35

Článek 16 nařízení SAFE stanoví, že náklady na komponenty pocházející mimo EU, státy EEA-EFTA a Ukrajinu nesmějí přesáhnout 35 % odhadované ceny komponentů finálního produktu. Zbylých 65 % musí mít evropský nebo asociovaný původ. Pokud dodavatel tuto podmínku nesplní, jeho nabídka se hůře kvalifikuje na financování z nástroje.

Pravidlo se vztahuje na vymezené prioritní kategorie:

• munice a řízené střely
• dělostřelectvo a pozemní bojové systémy
• protivzdušná a protiraketová obrana
• drony a antidrony
• námořní schopnosti
• kybernetická obrana a ochrana kritické infrastruktury
• vojenská mobilita
• strategické podpůrné prvky, vesmírná aktiva, umělá inteligence a elektronický boj

Důležité: nejde o univerzální povinnost pro každý národní tendr. Stát se do SAFE musí zapojit dobrovolně a typicky jde o společný nákup alespoň dvou zemí. Existující podepsané kontrakty, například český nákup 24 letounů F-35 autorizovaný v roce 2023, tím samy o sobě rušeny nejsou.

Tři vrstvy, které se často pletou

Mediální zkratka „65 % z Evropy“ zakrývá složitější architekturu. EU ve skutečnosti staví tři na sebe navazující patra:

Princip 65% obsahu přitom není úplná novinka. Velmi podobný práh měla už pravidla EDIRPA, účinná od října 2023. SAFE ho rozšiřuje a finančně násobí, ze stovek milionů na 150 miliard.

Proč teď: Trump, SIPRI a eroze důvěry

Únor 2024. Donald Trump na předvolebním mítinku prohlásil, že by „nechránil“ spojence neplnící výdajový cíl a Rusko by „povzbudil, ať si dělá, co chce“. Nebyla to oficiální politika Washingtonu, ale signál, který v evropských hlavních městech rezonoval víc než jakýkoli bruselský dokument.

Data SIPRI za období 2021–2025 potvrzují, že USA dodaly 58 % veškerých dovozů zbraní evropským členům NATO. Analytici stockholmského institutu přímo pracují s „nejistotou ohledně závazku USA bránit evropské spojence“ jako s faktorem rostoucí evropské poptávky po vlastní výrobě. Frank Slijper z organizace PAX v červnu 2025 mluví bez obalu o „nespolehlivých USA“.

Evropská odpověď není emotivní gesto. Je to kalkulace: pokud se nedá spolehnout na americký deštník, musí existovat alternativa. A alternativa potřebuje průmysl.

Kde to funguje, a kde ne

Pravidlo 65 % vytvoří největší tlak tam, kde Evropa už dnes umí dodat: munice, dělostřelectvo, pozemní systémy, řízené střely, radary, drony. Firmy jako Rheinmetall, KNDS, MBDA, Thales, Leonardo, Airbus nebo Saab mají výrobní kapacity uvnitř EU a přirozeně splní obsahovou podmínku.

Nejmenší dopad bude tam, kde technologická závislost na USA přetrvává. Bojové letouny páté generace? Evropa nemá ekvivalent F-35. Dlouhodosahová protivzdušná obrana? Částečně ano, SAMP/T a IRIS-T existují, ale plné pokrytí bez amerických systémů zůstává otázkou let, ne měsíců.

Pro české firmy je situace dvojsečná. Ministerstvo obrany eviduje 11 projektů průmyslové spolupráce s Lockheed Martin a 3 s Pratt & Whitney pro celkem 13 českých podniků. To je cenné zapojení do amerického programu, ale není to totéž co SAFE-kompatibilní evropský finální produkt. Naopak české subdodavatele v evropských řetězcích nová pravidla zvýhodňují.

Emancipace s otevřenými dveřmi

SAFE není hermetické uzavření trhu. Text nařízení výslovně mluví o prohlubování transatlantické spolupráce a komplementaritě s NATO. V prosinci 2025 se Kanada stala prvním neevropským účastníkem nástroje. Ukrajina a státy EEA-EFTA jsou zapojeny za stejných podmínek jako členové EU.

Zároveň ale platí, že kontrola vývozu zbraní zůstává v rukou jednotlivých států. EU nemá jednotné licenční centrum, COARM funguje jako koordinační platforma, ne jako federální úřad. Dubnová revize 2025 posílila konvergenci pravidel, ale licenční pravomoc na Brusel nepřenesla.

Evropská obranná emancipace je reálný směr, ne pouhé heslo. Ale zatím žije víc v pravidlech a finančních nástrojích než v plné výrobní soběstačnosti. Otočit poměr 78 ku 22 bude stát roky investic, nových výrobních linek a politické vůle. Prvních 150 miliard je na stole.

Článek Američané „utřou“, přijdou zakázky. Tak dlouho Evropě vyhrožovali, až se postavila na vlastní nohy: 65 % zbraní teď musí být z Evropy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ocelárna, na které stojí zbrojní řetězec

Zlatoustovský metalurgický závod (ZMZ) na svém webu otevřeně uvádí, že vyrábí vysoce legované a vysokochromové oceli se strategickou orientací na obranně-průmyslový komplex. Podnik má status systémotvorného podniku Ruské federace a jeho ocel odebírají závody jako Omsktransmaš (tanky T-80), Kurganmašzavod (BMP-3), podniky Sjednocené korporace pro výrobu motorů (ODK) i konstrukční kancelář SKB Turbina. Bez ferochromu v tavicí peci ZMZ nedokáže držet chemické specifikace těchto ocelí – klesá obsah chromu, a tím i korozní odolnost, tvrdost a žárupevnost hotového materiálu.

Nejde tedy o to, že by se tanky v poli zastavily ze dne na den. Dopad je pomalejší, ale o to zákeřnější: zužuje se výroba nových dílů a opravy techniky závislé na speciálních ocelích ze Zlatoustu.

Íránská trasa přes Tbilisi a proč fungovala

Interní smlouvy a prezentace reprodukované investigativním portálem UNITED24 Media odhalují dodavatelský řetězec, který začínal u íránské těžařské firmy EMIDCO, pokračoval přes gruzínskou společnost Rebratone sídlící v Tbilisi Free Zone a končil u ruského obchodníka ZEMZ, jenž materiál přeprodával do Zlatoustu. Smlouva pochází ze 14. října 2021, tedy ještě před plnou invazí.

Proč zrovna Gruzie? Tbilisi Free Zone nabízí nulovou korporátní daň, nulové DPH, žádné importní zatížení a možnost platit v jakékoli měně. Pro přeposílací firmu, která potřebuje překlenout íránsko-ruský obchod mimo dosah západních bank, je to ideální prostředí. Nejde nutně o prokázanou politickou toleranci gruzínského státu, ale o systémové nastavení, které podobné schéma usnadňuje.

Tři kanály, žádný spolehlivý

Írán ale nebyl jedinou cestou. Podle interních materiálů ZEMZ firma v březnu 2025 odebírala ferochrom ze tří zdrojů: z Íránu, z Kazachstánu a z ruského čeljabinského podniku. Problém je, že žádný z nich sám o sobě nestačí.

• Ruský domácí zdroj (Čeljabinsk) je dnes hlavní trasou, ale neplní objednávky – dokumentovaný schodek činí 1 470 tun. Některé alternativní ruské nabídky ZEMZ odmítl kvůli příliš vysokému obsahu křemíku, který kazí chemii výsledné oceli.
• Kazašský ferochrom od Kazchrome má vyšší obsah chromu, nižší stopové prvky a lepší metalurgické vlastnosti, proto si drží cenovou prémii. Interní hodnocení ZEMZ ho označuje za kvalitnější. Jenže Kazachstán je pod rostoucím diplomatickým tlakem Západu.
• Íránský kanál přes Gruzii fungoval spolehlivě, ale jeho zveřejnění zvyšuje riziko sankčního zásahu a problémů s dodržováním předpisů pro zapojené banky a dopravce.

Výsledek: ruský obranný průmysl u tak základního vstupu, jakým je ferochrom, pořád žongluje mezi třemi nespolehlivými zdroji. A deficit už existuje.

Západ ví, ale zavírá pomalu

O tom, že Rusko obchází sankce přes třetí země, Západ ví systémově minimálně od března 2023, kdy americká ministerstva financí, obchodu a spravedlnosti vydala společné varování před prostředníky ve třetích zemích. USA od té doby postihly desítky firem ze třetích zemí zásobujících ruský vojenský průmysl.

Evropská unie postupovala opatrněji. Brusel nemá obecné sekundární sankce po americkém vzoru, sám to přiznal v otázkách a odpovědích k 11. sankčnímu balíku. Disponuje ale jiným arzenálem: může zařazovat třetizemní firmy a osoby na sankční seznamy, blokovat transakce s vybranými zahraničními bankami a od dubna 2026 poprvé aktivoval svůj nástroj proti obcházení sankcí v rámci 20. sankčního balíku. To je důležitý precedent – Brusel přešel od upozorňování k přímému blokování exportu citlivého zboží do konkrétní třetí země.

Přesto platí: dosavadní prioritou Západu byly high-tech komponenty a čipy, nikoli hutní suroviny. Ferochrom zatím propadával sítem.

Co zveřejnění změní – a co ne

Publikace dokumentů pravděpodobně urychlí přesun dodávek k domácímu čeljabinskému kanálu, který je už dnes hlavní trasou. Banky a pojišťovny zapojené do íránsko-gruzínského řetězce přehodnotí riziko. Rebratone možná zmizí a nahradí ji jiná nastrčená firma.

Trasa se může změnit. Fyzika nabídky a poptávky nikoli. Dokud ruský domácí průmysl nedokáže vyrobit dost kvalitního ferochromu a Zlatoust zůstane závislý na úzkém okruhu dodavatelů s rozdílnou chemií, bude úzké hrdlo existovat dál. A právě v tom spočívá skutečná slabina: ne v jedné íránské slitině, ale v tom, že ve čtvrtém roce plnohodnotné války Rusko u kritického vstupu pro svou zbrojní výrobu stále nemá spolehlivý plán B.

Článek Ruská válečná mašinerie má fatální slabinu. Jediná ocelárna drží v chodu celý vojenský průmysl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

BVP Armata potkal osud tanku

Jednou ze zbraní, která se neobjevuje na Ukrajině, je tank T-14 Armata. Jeho příběh je známý, ovšem méně známější je bojové vozidlo pěchoty, které s ním souvisí. Označováno je T-15 Armata. Wikipedia uvádí, že se poprvé objevilo v roce 2015 a mělo být vybaveno různými typy věží s kanonem ráže 30 nebo 57 milimetrů a různými protitankovými řízenými střelami. Postaveno mělo být přitom na podvozku odvozeného od T-14 Armata, a mělo být velmi odolné. Jenomže Rusko nakonec tank nevyrábí, a stejný osud potkal pochopitelně i T-15.

Ukrajinci ukázali růžové Flamingo – střelu, která je postrachem Rusů. Dostane je v Moskvě i na Sibiři a nic s tím neudělají

Co by se Rusům určitě hodilo, je jejich protidronový systém Rat představený v roce 2020. IsraelDefense uvádí, že byl na obrněném vozidle a jeho součástí bylo rušicí zařízení schopné na 2,5 kilometru vyrušit spojení mezi dronem a operátorem. Druhou zbraní byl pak laser, s nímž měla osádka zaměřené drony sestřelovat. Pokud by ruská armáda takovou zbraň měla a byla funkční, pro vojáky by to byl doslova dar z nebe. Armádní Zpravodaj se domnívá, že nejspíše nefungoval laserový systém, a Rat byl je jen jakousi Potěmkinovou vesnicí.

Sprut nejspíše doplatil na odolnost

Na ukrajinském bojišti se podle dostupných informací neobjevil ani lehký obojživelný tank Sprut-SDM1, jehož první kusy začala armáda testovat v roce 2016. ArmyRecognition uvádí, že to bylo pásové obrněné vozidlo s tankovým kanonem ráže 125 milimetrů určené pro výsadkové jednotky. Mělo být schopné plavby i na rozbouřeném moři, případně ho šlo shodit z letadla na padáku i s osádkou. Poskytovalo však ochranu jenom proti projektilům ráže 12,7 mm. Je jasné, že by bylo zranitelné drony, a i proto ho zřejmě ruská armáda zavrhla.

Video: Kreml dostal tvrdou lekci za 3,2 miliardy. Dvě výsadkové lodě a radar detekující F-35 nechal přímo na ráně

Nebezpečí ze strany dronů nejspíše stojí i za koncem unikátní zbraně 2S40 Floks. Ta se měla na Ukrajině mihnout v roce 2023, ale od té doby o ní není ani vidu, ani slechu. Jednalo se o jakýsi hybrid mezi dělem a těžkými minometem schopným vystřelovat dělostřelecké projektily i minometné granáty ráže 120 mm, uvádí Wikipedia. Umístěný byl na podvozku nákladního automobilu, a problém byl nejspíše jeho dosah – i s raketově poháněnými projektily max. 10 km. Na bojišti nasyceném drony tak velká zbraň blízko fronty nemá šanci přežít.

Článek Zbraně, které se během války proti Ukrajině nikdy neobjevily. A to jimi Rusové chtěli změnit bojiště se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nižší závislost na Americe a Číně

Návštěva německého ministra obrany v Japonsku přinesla rozšíření vojenské spolupráce, uvádí AA, a předmětem jednání byla i otázka, jak přispět k obnovení plavby v Hormuzském průlivu, který je uzavřený kvůli válce s Íránem. Stane se tak ale až po ukončení válečných operací, jichž se nehodlají účastnit. Setkání může naznačovat, že se ekonomická trojka a čtyřka světa snaží vybudovat jakýsi alternativní řád, který by nebyl tak závislý na USA a Číně.

Ukrajina získává taktickou převahu a postupuje, už to došlo i Rusům. Každý den se bojí, co nastane

V některých lidech by spojení Německa a Japonska mohlo evokovat bývalou „osu zla“, která stála za druhou světovou válkou. Wikipedia uvádí, že Osa Berlín-Řím–Tokio byla vojensko-politické uskupení nacistického Německa, fašistické Itálie a militaristického Japonska. Jejím cílem přitom bylo změnit uspořádání ve světě, a proto také rozpoutaly vojenské akce vedoucí k druhé světové válce. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že v současné době by toto spojenectví bylo naprosto odlišné, jeho hlavní úlohou by byla obrana demokratických hodnot.

Japonci staví a nabízí superpočítač

Obě země si mají co nabídnout. S Pistoriem byli v Asii i zástupci Airbus Defence, Diehl, MBDA a dalších zbrojovek. Welt uvádí, že se jednalo o bezpilotních vojenských systémech a počítačovém sektoru. Konkrétním projektem má být třeba superpočítač vyvíjený společností Fujitsu. Ten by mohl Německo i Japonsko v této oblasti zbavit jejich závislosti na Spojených státech amerických. Německo přitom již v roce 2010 udělilo Japonsku v oblasti obchodu se zbraněmi stejný statut, jaký mají jeho spojenci v Severoatlantické alianci.

„Ukrajinská armáda je na pokraji katastrofy,“ smějí se Rusové. A mají plán, jak dobýt Doněck, aniž by padlo jediné město

Ačkoliv bylo Japonsko v minulosti hodně vojensky uzavřené a vyvíjelo si hlavně zbraně pro svou potřebu, mění se to. Asi nejlepším důkazem otevřenosti zahraničí může být projekt letounu 6. generace GCAP. Wikipedia uvádí, že Japonci spolupracují s Velkou Británií a Itálií. Německo v něm sice zainteresované není, ale vůbec nelze vyloučit, že v případě krachu projektu letounu FCAS, kde existují významné rozpory mezi Německem a Francií, by mohlo mít zájem do projektu z časových i finančních důvodů vstoupit.

Článek Stará „osa zla“ se opět rýsuje. Německo a Japonsko chtějí společně nastolit nový světový řád se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbavení se firem bylo údajně naoko

Firmou, která by mohla porušovat embargo vůči Rusku, je skupina Alta Invest, za níž stojí brněnský podnikatel Vladimír Plašil. Voxspot tvrdí, že díky ní se do Ruska mají dostávat stroje na výrobu munice nebo raket. Alta se naopak brání tím, že podniky které v minulosti v Rusku vlastnila, už nejsou její. Jenomže problém má být v tom, že zbavení se těchto podniků může působit účelově, a existuje šance, že je řídí nastrčené osoby, a tedy je ovládá Alta.

Morálka ruských vojáků se láme a zuří, jak je velení neschopné. Umírají, i když nemusí. Tají jim, že ztráty zbytečně žene do extrému

TheIns uvádí, že podle jeho zjištění se česká společnost měla podílet například na dodávkách strojů pro Uralvagonzavod. To je hlavní výrobce tanků produkující T-90M nebo T-72B3M, které Rusové ve vysokých počtech nasazují na válce na Ukrajině. Nelze samozřejmě říci, že by ruské tanky bez strojů spojovaných s Českem vůbec nevznikaly, ale Kreml by mohl mít s jejich produkcí problémy, a podepsat by se to mohlo i na modernizaci.

Převod firmy na svého právníka

Investigativci poukazují také na to, že měla česká Alta přes další společnost ovládat Uljanovský závod těžkých strojů. Když začaly platit sankce na Rusko, zbavila se ho, a získal ho právník Alexej Paninov, který pro Altu pracoval. U novinářů to vzbuzuje podezření, že jde o účelový převod. Objevily se informace, z nichž údajně plyne, že závod pro zbrojovky zajišťuje dodávky nebo servis strojů spojovaných s Českem. Obsluhovanou firmou má být třeba Motovilicha. Wikipedia uvádí, že jde o dodavatele dělostřeleckých a raketových systémů.

Rusové odpovídají na ukrajinské zbraně, které je na bojišti tolik trápí. Vylepšují tankům ochranu proti PTŘS i dronům

Dodávky do Ruska ale Alta jednoznačně odmítá, a podle ní plní všechny české zákony. Na možné porušení sankcí byly upozorněné i české orgány. I kdyby se to potvrdilo, nešlo by zdaleka o první případ. Firmy z celé Evropy nebo Asie dodávají do Ruska stroje na výrobu zbraní i mnohé další technologie. Často se tak děje přes třetí státy, přičemž výrobci těchto strojů, které mohou být i dvojího určení, často nemohou nebo nechtějí vědět, že končí v Rusku, a jiné to záměrně přehlíží. Kreml tak může snáze produkovat zbraně pro válku na Ukrajině.

Článek Ruské tanky by se bez Čechů nerozjely. Česká firma má pomáhat Rusům s výrobou T-90M a modernizací T-72 přímo u nich doma se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

6 nových muniček nebo výroba vrtulníků

Příkladem toho, jak se Velká Británie snaží o samostatnost ve zbrojní výrobě, je plán na podporu výstavby muničních továren. UkDefenceJournal uvádí, že má britská vláda v plánu podpořit výstavbu muniček na 6 místech. Není ale jasné, zda se jedná o munici dělostřeleckou, určenou do klasických zbraní, nebo například o rakety. Investoři by přitom mohli získat podporu ve výši až 50 % investice, maximálně však do výše 1,25 miliardy korun.

Rusům to konečně začíná docházet – prohrávají. A pokud nepřijmou hanebný mír, Ukrajinci je přejedou. Oni to vědí

Britům ale nejde jenom o munici. Třeba italská společnost Leonardo staví továrnu v jihozápadní Anglii, konkrétně v Yeovilu, kde by měla vyrábět vrtulníky pro britskou armádu. Reuters uvádí, že jich bylo objednáno celkem 23, a v budoucnu jsou předpokládány další zakázky. Britské ozbrojené síly by podle dostupných informací měly odebrat AgustaWestland AW149. Jde o helikoptéry schopné nést až 15 vojáků, a osazené mohou být různým typem výzbroje včetně střel AGM-114 Hellfire II k ničení obrněných cílů, opevnění a vozidel.

Lasery pro torpédoborce a „vesmír“

Velká Británie také hodlá investovat prostředky nebo podporovat vývoj technologií potřebných pro moderní válku. Britská pobočka MBDA získala například zakázku na laserový systém DragonFire. TomsHardware uvádí, že by měl být v roce 2027 instalovaný na torpédoborcích královského námořnictva, aby se vypořádala s útoky dronů, a pravděpodobně i řízených střel. Její výhodou má být skutečnost, že jeden výstřel stojí jen několik stovek korun.

Video: bylo potřeba 1,5 tuny výbušnin. Měsíce most odolával letectvu i raketometům. Ukrajinci nakonec zvolili jednoduché řešení

V myšlení Britů se promítá i hrozba ochlazení spolupráce s USA, kterou v posledních době Bílý dům pod vedením Donalda Trumpa hrozí. Armádní Zpravodaj se domnívá, že i to je důvodem, proč chce britská vláda podporovat kosmické technologie a být v této oblasti nezávislá. InnovationNewsnetwork uvádí, že podporuje domácí vesmírné komunikační technologie, především pak výrobu komponentů pro satelitní sítě provozované na nízké oběžné dráze.

Článek Rusko způsobilo, co rozhodně nechtělo. Velká Británie se připravuje na válku, rozjíždí to ve velkém se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ruskými letadly s čínským obutím to nekončí

O tom, jak je Rusko závislé na Číně, může svědčit například situace v jeho letectvu. GeekWeek uvádí, že až 85 procent pneumatik používaných u bojových letounů Suchoj Su-35S Flanker-M nebo stíhacích bombardérů Suchoj Su-34 Fullback je vyrobeno v Číně. Rusko jich potřebuje velké množství, protože se při intenzivní letecké agresi proti Ukrajině opotřebovávají a je nutné je často měnit. Bez dodávek z Číny by to rozhodně nedokázalo.

„Víme. Zjistíme. Zničíme“. Specnaz jednotka Artan je postrachem pro Putinovy hordy. Proniká do týlu a převrací ruské pozice naruby

Dodávky se nicméně netýkají pouze letectva a pneumatik. TheUkrainianReview uvádí, že 60 až 65 % dílů potřebných pro výrobu ruského dronu Geran-2, tedy licenčně vyráběného íránského Shahedu 136, také pochází z Číny. Ty v minulosti používané k úderům na Ukrajinu měly mít hlavně americké součástky, ale to se zpřísněním embarga změnilo. Mnohé čínské díly mají pak i střely s plochou dráhou letu a další zbraně. Armádní Zpravodaj soudí, že je Rusko neumí vyrobit, a bez nich by je tedy ani nemělo nebo by jich bylo velice málo.

Čínské stroje v ruských zbrojovkách

Závislost ruského zbrojního průmyslu na Číně se ale netýká pouze dílů k výrobě zbraní. Reuters upozorňuje, že země draka do Ruska exportuje například obráběcí stroje, speciální chemikálie, nebo střelnou bavlnu a další věci. Mnohé z nich mohou mít takzvané dvojí užití, kdy mohou být použity v civilním průmyslu, ale na druhou stranu i ve zbrojním, který se bez nich neobejde, a Rusko nemá jinou možnost, kde podobné technologie a chemikálie sehnat. Čína se také může tvářit, že Rusům nedodává materiál vojenský, ale pouze civilní.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Kolik přesně Čína dodá Rusku věcí používaných k výrobě zbraní, samozřejmě nelze z veřejných zdrojů zjistit, ale dá se předpokládat, že je objem stále vyšší. Rusům to umožňuje udržet si mohutnou produkci zbraní potřebnou k tomu, aby mohli pokračovat v agresi proti Ukrajině v takovém rozsahu, kdežto čínské firmy zase z podobného obchodu profitují, protože si vše nechají velmi dobře zaplatit. Navíc vedení v Pekingu ví, že díky tomuto propojení se na něm Kreml stává stále více závislým, čehož také do budoucna nejspíše využijete.

Článek Tak silnou potupu ruského zbrojního průmyslu čekal málokdo. Není soběstačný, 85 % nejdůležitějších letadel by ani nevzlétlo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajina dá 1 000 stíhacích dronů denně

Velmi dobrým příkladem adaptace ukrajinského průmyslu a schopnosti vyvinout a vyrábět zbraně na špičkové úrovni jsou stíhací drony. Jsou speciálně vyvinuté a mají velmi úzké zaměření, nejčastěji nárazem zlikvidovat drony nepřítele, například sebevražedné, průzkumné, ovšem i další typy. GeekWeek uvádí, že ukrajinský zbrojní průmysl je v současné době schopen vyrobit denně zhruba tisícovku takovýchto dronů, a vlastně tak přišel s novým druhem protivzdušné obrany. Typickým příkladem je dron nazývaný Bullet.

Ukrainian engineers have developed the Sting FPV drone interceptor, which costs three times less than the Shahed drone it’s designed to intercept 🙌 pic.twitter.com/7XnzgI43aQ

— Victoria (@victoriaslog) October 20, 2024

O tomto stíhacím dronu je známo, že dokáže zasahovat cíle do vzdálenosti až 20 km. Defence-Ua uvádí, že dosahuje rychlosti 310 km/h, takže si dokáže poradit i s drony jako Shahed, které může stíhat, protože dosahují rychlosti maximálně 185 km/h, uvádí Wikipedia. Výškový dosah Bulletu je pak 6 km, takže zvládne i drony létající ve středních výškách. Armádní Zpravodaj dodává, že díky své konstrukci může odstartovat v podstatě z jakéhokoliv místa.

Hned po válce může Ukrajina zazářit

Právě menší společnosti, které se specializují třeba na výrobu dronů, mají podle vojenského analytika Jiřího Vojáčka co nabídnout. „Začaly vyvíjet a vyrábět zajímavou techniku – typicky drony. To vše bude důležité po válce. Jsem přesvědčen, že až nastane mír, ukrajinský vojenský průmysl, zejména pokud bude dobře veden státem, či privatizován, má velké šance dobýt si v Evropě významné postavení. Pak zde bude druhá věc, mimo techniku, a tou budou zkušenosti ukrajinských vojáků. Dá se předpokládat, že NATO z nich bude čerpat,“ vysvětlil.

Video: speciální jednotka s cizineckou legií přepadla ruský transportér. Ukázala, že nemá ruská technika na dnešním bojišti místo

Bullet přitom není jediným stíhacím dronem produkovaným na Ukrajině, dalším může být Sting. Wikipedia uvádí, že je rychlejší, dosahuje rychlosti až 343 km/h, ale jeho výškový dosah jsou jenom 3 km. Má za sebou přitom celou řadu úspěšných zásahů proti dronům typu Shahed. Armádní Zpravodaj dodává, že Ukrajina bude mít i další vyspělé zbrojní systémy. Příkladem mohou být hybridy mezi střelou s plochou dráhou letu a dronem, jako je Peklo a jiné. A nelze opomenout ani dělostřeleckou výrobu, hlavně houfnici 2S22 Bohdana.

Článek Kreml teď lituje, že rozdmýchal ukrajinský zbrojní průmysl. Až skončí válka, bude z něj těžit Evropa i svět, míní analytik Vojáček se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Fire Point vyrábí zbraně pro daleké útoky

Společnost Fire Point vznikla v polovině roku 2022. Založila ji skupina inženýrů, designérů a herních vývojářů s cílem vyvinout cenově dostupné letecké systémy, které by sloužily k útokům na Rusko, uvádí Wikipedia. Soustředí se především na vývoj dronů, střel, a v poslední době také raket s delším dosahem, myšleno stovek kilometrů a více. Výrobky společnosti jsou v současné době nejpoužívanějšími při útocích v ruském týlu, například na rafinerie.

Polská armáda se rozroste na 500 tisíc vojáků. Aktivovala strategický dokument

Nejznámější produktem Fire Pointu je střela s plochou dráhou letu FP-5 Flamingo. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že zhruba v polovině roke 2025 byla doslova hitem a měla se stát zásadní údernou zbraní proti Rusku. V poslední době o ní ovšem vůbec není slyšet. Pravda uvádí, že první zprávy o ní byly nadhodnocené a v podstatě ještě není hotová. Jde o experimentální model, který je třeba dodělat. Jejím problémem má být skutečnost, že jako docela velká může být snadno sestřelitelná, a proto je třeba ji upravit, aby létala dostatečně nízko.

Drony, které tvoří asi 1/3 útočných kapacit

Nejdůležitějším produktem Fire Pointu je dron FP-1. Wikipedia uvádí, že unese hlavici o hmotnosti až 120 kilogramů a uletí až 1600 kilometrů. Platí ovšem, že čím dále letí, tím lehčí hlavice je, a ušetřené místo potom připadá na palivo. V současnosti tvoří FP-1 zhruba polovinu bezpilotních letounů užívaných k dálkovým úderům na Rusko. K dalším známým produktům patří dron středního dosahu FP-2 s doletem až 200 km a nosností 100 kg. Firma vyvíjí ale též rakety FP-7 a FP-9, z nichž první má mít dosah 200 km, a druhá pak až 850 km.

Rusko mělo přebytek střel pro systémy S-300 a S-400, tak je přestavělo a historicky poprvé jimi zasypalo Ukrajinu. Nesou až 180kg hlavice

O společnosti Fire Point je známo relativně málo informací, což je dané hlavně tím, že je strategickým dodavatelem ozbrojeným silám. Nevyhnulo se jí ale ani podezření z korupce, protože byla spojována s Timurem Mindičem, který je podezřelý z nadhodnocování dronů dodávaných právě ukrajinské armádě. Nutno podotknout, že nikdo z Fire Pointu obviněný není a spojitost společnost odmítá; je tedy nutné počkat na konec vyšetřování. To ale nic nemění na faktu, že pro obranu Ukrajiny je tato firma dnes evidentně nezbytná.

Článek Stvořila Flamingo i „monstr-drony“ se 120kg hlavicí, a přitom vyrostla z ničeho. Příběh nejzáhadnější ukrajinské zbrojovky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko vyrábí široké spektrum letadel

Zranitelnost ruské výroby letadel ukazuje i analýza RUSI (Royal United Services Institute), která uvádí, že Suchoj v továrnách vyrábí modely víceúčelové Su-30 Flanker-C a Su-35 Flanker-M, stíhací bombardér Su-34 Fullback a letoun 5. generace Su-57 Felon – některé z nich mohou být produkovány i ve více variantách. Na výrobě se podílí celá řada společností, které přitom potřebují velmi moderní technologie, ale z Ruska často nepochází. Mnohdy jsou navíc v dosahu ukrajinských dronů a zbraní dlouhého doletu, což je činí zranitelnými.

Kolik přesně dokáže ruský zbrojní průmysl vyprodukovat letadel za rok, není jasné, protože tyto údaje nezveřejňuje. Armádní Zpravodaj ale musí konstatovat, že u Su-57, což je nejmodernější letadlo v ruské výzbroji, platí, že jich vznikne jenom několik ročně. V současné době jich je zhruba 32, uvádí Wikipedia, a to včetně létajících prototypů. Měla se účastnit i akcí proti Ukrajině, ale jenom z bezpečí ruského týlu, neboť každá ztráta by byla nenahraditelná.

Rusku chybí moderní obráběcí stroje

Jednou ze slabin ruské výroby letadel je nutnost dovážet počítačově řízené obráběcí CNC stroje. Wikipedia uvádí, že jsou nezbytné pro výrobu různých dílů, přičemž mohou nahrazovat klasické soustružení, frézování a další technologie, a při výrobě moderních zbraní jsou v podstatě nenahraditelné. Jenomže na dovoz těchto strojů platí sankce a Rusko má problém je sehnat, uvádí InformNapalm, ačkoliv to není nemožné, ale stejně se to projevuje na množství výroby. Také jakýkoliv zásah nějaké továrny může způsobit nenahraditelné škody.

iZdroj fotografie: Anna Zvereva / Creative Commons / CC BY-SA

Netýká se to ovšem jenom existujícího letounu, jakým je Su-57, který by Rusko potřebovalo ve vyšších počtech, aby alespoň dokázalo dotáhnout západní letectva. Vázne i konstrukce dalších letadel, skvělým příkladem je projekt strategického bombardéru Tupolev PAK DA, což měl být ekvivalent amerického Northrop Grumman B-21 Raider. Není jasné, zda je ruský zbrojní průmysl schopen vyrobit alespoň prototyp, aby ho dokázal otestovat a vylepšit.

Článek Západní sankce i Ukrajinci silně drtí výrobu ruských Suchojů. Analýza odhaluje slabá místa, s nimiž si Rusové neumí poradit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

MUGEM bude 285 metrů dlouhá

Typickým příkladem růstu schopností tureckého zbrojního průmyslu je výstavba vlastní letadlové lodi označované MUGEM. TurkiyeToday uvádí, že bude po dokončení 285 metrů dlouhá a mít výtlak 60 000 tun. Minimálně délkou se tak vyrovná dvěma britským letadlovým lodím třídy Queen Elizabeth, i když ty mají o něco větší výtlak. Na vodu by mohla být spuštěna již v roce 2028. Turecko bude letadlovou loď používat hlavně ve Středozemní moři, neboť z ní zpočátku budou startovat asi jenom drony, kterých má Turecko široké spektrum.

Mavi Vatan’ın yüzen kalesi, Denizlerin Yeni Muhafızı TF-2000 geliyor!

İnşası devam eden Türkiye’nin ilk Milli Hava Savunma Harbi Muhribi TF-2000’in, 2028 yılında denize indirimesi planlanıyor.

Türkiye SİPER 1-D (100+km) ile kendi gemisinden, kendi lançerinden, kendi uzun… pic.twitter.com/X9OFR7M36t

— Oğuzhan Uygun (@ogzhn_uyg) December 20, 2025

Letadlová loď ovšem není jediným ambiciózním námořním projektem Turecka. Pracuje i na vlastní ponorce MILDEN o výtlaku 2 070 tun a délce 80 metrů. Wikipedia uvádí, že bude mít pohon nezávislý na vzduchu, a kromě torpéd by v budoucnu měla odpalovat i střely s plochou dráhou letu. Ty by spolu s protiletadlovými a protiraketovými střelami měl mít i další velký turecký projekt, a sice torpédoborec TF-2000 o délce 149 metrů a výtlaku 8 300 tun. Všechna plavidla udělají z Turecka černomořskou a středomořskou námořní velmoc.

Významný je také letoun 5. generace Taan

S letadlovou lodí MUGEM částečně souvisí i obří turecký zbrojní projekt na letoun 5. generace TAI TF Kaan, a Wikipedia uvádí, že již existují dva létající prototypy. Určen je pro starty z letišť a má být náhradou za americké vyhození Turecka z projektu Lockheed Martin F-35 Lightning II, ačkoliv se nedávno ukázalo, že by do něj chtělo zpět, a je dokonce ochotné se vzdát ruského S-400. Zároveň také uvažuje o konstrukci námořní varianty TAI TF Kaan se zesíleným podvozkem, která by mohla v budoucnu startovat i z jeho letadlové lodi.

Putin nakopnul ukrajinský zbrojní průmysl, jak to nikdo nečekal. 2S22 Bohdana už tvoří 40 % ukrajinského dělostřelectva na frontě

Významné zbrojní projekty má Turecko též v oblasti pozemní techniky, kdy produkuje celou řadu obrněných vozidel včetně hlavního bojového tanku Altay. ArmyRecognition uvádí, že jeho výroba začala na podzim roku 2025, a do 5 let by turecká armáda měla mít 250 kusů. Má přitom kanon klasické západní ráže 120 milimetrů o délce hlavně 55 ráží. Jde vlastně o tureckou modifikaci jihokorejského K2 Black Panther s celou řadou domácích technologií, což Turecku umožní mít tanková vojska na špičkové světové úrovni, jelikož patří k nejlepším.

Článek Velmoc, která neskutečně sílí každým rokem. Turecko spouští výstavbu 300metrové letadlové lodi, vyrovná se britské chloubě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vlastních děl vyrábí Ukrajinci stále více

Houfnice 2S22 Bohdana hezky ukazuje, jak se dokázal ukrajinský zbrojní průmysl přizpůsobit, a jak moc je flexibilní. Rbc uvádí, že v současné době dokonce tvoří kolem 40 procent všech ukrajinských dělostřeleckých zbraní, zatímco v roce 2022 se ukrajinské dělostřelectvo spoléhalo na zbraně z doby Sovětského svazu. Potom sice dostalo různé západní houfnice, nicméně v současnosti vyrábí stále více vlastních zbraní, které dosahují jejich hodnot.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ukrajiny / Creactive Commons / CC BY

2S22 Bohdana je moderní houfnice, která se může parametry rovnat například francouzské CAESAR. Wikipedia uvádí, že má ráži 155 mm a používá standardní západní dělostřeleckou munici – s klasickou má dosah 42 km, ale se speciální, jakou je M982 Excalibur, zasahuje na více než 50 kilometrů, a to s velmi vysokou přesností. Je také mobilní, přesouvat se dokáže po vlastní ose, a třeba podvozky Tatra jí zajišťují i dobrou prostupnost terénem.

Výroba houfnice byla velmi urychlená

Houfnice Bohdana existovala v roce 2022, kdy začala ruská invaze, jenom v jediném kusu, a ještě se jednalo o prototyp. Měla před sebou přitom řadu testů a postupný vývoj. Armádní Zpravodaj se však domnívá, že přesila ruského dělostřelectva a nutnost se mu vyrovnat nebo ho kvalitativně překonat nakonec Ukrajinu přinutila zvládnout plánované práce v extrémně krátkém čase. A jelikož se jí podařilo vyvinout velmi schopný systém, nemusí se už spoléhat na spojence. Vyvinula z ní navíc i taženou verzi 2P22 Bohdana-BG.

Video: Ukrajinský tank naposledy vystřelil, když ho nečekaně zasáhl ruský dron. Ustál to, ale po chvíli explodoval

Není to nicméně jediná zbraň svědčící o schopnostech ukrajinského zbrojního průmyslu. Skvělým příkladem může být raketový systém 1KR1 Sapsan známý také jako Grom, který odpaluje balistické rakety na vzdálenost až 500 kilometrů, tvrdí Wikipedia. Střela s plochou dráhou letu Dlouhý Neptun odpalovaná také ze země má potom dosah kolem 1000 kilometrů, uvádí Twz. Za špičkové lze ale považovat i mnohé ukrajinské drony, případně zbraně dlouhého dosahu v kategorii mezi dronem a střelou s plochou dráhou letu, jakou je Peklo.

Článek Putin nakopnul ukrajinský zbrojní průmysl, jak to nikdo nečekal. 2S22 Bohdana už tvoří 40 % ukrajinského dělostřelectva na frontě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Portugalsko koupí zbraně na Ukrajině

Dohoda mezi Ukrajinou a Portugalskem je vlastně výhodná pro obě strany. Militarnyi uvádí, že Portugalci vloží peníze do programu sloužícího pro nákup amerických zbraní určených pro ukrajinskou armádu na obranu proti ruské invazi, přičemž zároveň budou nakupovat zbraně vyrobené na Ukrajině. Během 5 let by měla výše portugalských zbrojních nákupů na Ukrajině dosáhnout 125 milionů eur (to jsou v přepočtu zhruba 3 miliardy Kč).

Suchoj Su-57 vzlétl s novým motorem páté generace. Rusové silně překvapili, nikdo to nečekal

Jakožto země s dlouhým pobřežím má Portugalsko zájem hlavně o námořní drony. Jedním z nich se může stát Magura V5. Wikipedia uvádí, že má na délku 5,5 metrů, dosah zhruba 800 km a uveze hlavici o hmotnosti 300 kilogramů, a již má za sebou několik úspěšných nasazení, jako potopení korvety Ivanovec nebo výsadkové lodi Tsezar Kunikov. Verzi osazené protiletadlovou střelou R-73 se dokonce podařilo zničit ruský vrtulník Mil Mi-8 Hip.

Britové spolupracují v oblasti dronů

Ačkoliv Ukrajina většinu svých vyrobených zbraní stále potřebuje na obranu proti ruské agresi, přesto se rozhodla přebytky vyvážet. Mnohé státy mají ovšem zájem nejenom o samotné zbraně, ale o technologie, které se Ukrajině podařilo vyvinout. Britská vláda třeba oznámila, že britský zbrojní průmysl přímo naváže na ukrajinské zkušenosti a bude spolupracovat v oblasti dronů, v níž je Ukrajina jedním ze světových lídrů.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Je to obrovský rozdíl ve srovnání s Ruskem, kterému útok na Ukrajinu přinesl pokles exportu zbraní asi o 50 procent. Ukázaly se totiž jako nepříliš účinné a ruský průmysl se během války jeví jako nespolehlivý. I když i ten samozřejmě mohl získat nějaké zkušenosti, které využije do budoucna. Pokud válka mezi Ruskem a Ukrajinou skončí, lze předpokládat, že bude ukrajinský zbrojní průmysl se svými zkušenostmi pokračovat v produkci a o zbraně vyvinuté na základě praktických zkušeností bude ve světě jednoznačně obrovský zájem.

Článek O ukrajinský obranný průmysl začíná být velký zájem. Portugalsko mu přihrálo zakázku za 3 miliardy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Flamingo vystavila britská společnost

Úmyslem tajné operace týkající se střely Flamingo bylo zakrýt, že je na Ukrajině vyvíjena zbraň, pro níž je potřebný konkrétní motor. Mezha s odvoláním na spolumajitele Fire Point, Denise Shtilermana, uvádí, že se firma dohodla se zbrojní společností Milanion registrovanou ve Velké Británii. Model Flaminga pak vystavila v únoru 2025 ve Spojených arabských emirátech na veletrhu IDEX-2025, a v podstatě budila dojem, že jde o její konstrukci.

Video: Ukrajinské speciální jednotky přerušily rotaci ruské pěchoty v Pokrovsku a jako bonus odbouchly muniční sklad

O tom, že Milanion zkonstruovala novou střelu s označením FP-5 Flamingo, v únoru tohtoo roku informoval například renomovaný portál ArmyRecognition. Hlavním cílem operace přitom bylo nevzbudit v Rusech podezření, proč je takový zájem o motor Ivchenko AI-25, jímž je poháněna. Wikipedia uvádí, že jde o proudový motor, který je využíván třeba v letounu Aero L-39 Albatros produkovaný ukrajinskou společností Motor Sič. Nejspíše bylo nutné Rusy udržovat v přesvědčení, že o něj jeví zájem britská firma, a nikoliv ukrajinská.

Střela ohrožuje evropskou část Ruska

Flamingo je střela s plochou dráhou letu odpalovaná ze země a vyvinutá proto, aby umožnila zasahovat cíle v hloubi Ruska. Wikipedia uvádí, že by měla mít dolet až 3 000 km, což znamená, že je schopná zasáhnout jakékoliv místo v evropské části Ruské federace. Létá přitom vysokou podzvukovou rychlostí a nese hlavici o hmotnosti 1 150 kg, takže dokáže napáchat veliké škody. Přesnost má mít potom slušných 14 metrů. Armádní Zpravodaj je už jenom proto názoru, že by se jí měl Kreml obávat, protože mu může silně uškodit.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Jestli dokázala ukrajinsko-britská tajná operace Rusko a jeho tajné služby skutečně zmást, lze samozřejmě těžko potvrdit. Armádní Zpravodaj ale musí konstatovat, že výroba střely Flamingo na Ukrajině existuje, a Ukrajina ji opakovaně proti němu použila. Její vývoj ani výrobu se tedy nepodařilo zastavit, ačkoliv není jasné, zda z důvodu utajení nebo proto, že toho ruské ozbrojené síly nebo tajné služby zkrátka nebyly schopné.

Článek Ukrajinci přechytračili Rusy a utajili před nimi FP-5 Flamingo. Speciální operace umožnila zrod zbraně, které by se měl Putin bát se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdysi měla Ukrajiny 4. místo, později přišel propad

Ukrajině zůstal hodně rozsáhlý zbrojní průmysl ještě po SSSR, ale v podstatě toho neuměla tolik využít. Měla sice i pár povedených produktů, například modernizovaný tank T-80, z něhož udělala schopný T-84 Oplot, ten si však krom domácí armády koupilo v počtu 49 kusů pouze Thajsko, uvádí Wikipedia. Zbrojní kapacity nicméně měla a má i v mnoha dalších sektorech.

Je to vážné, Belgie požádala NATO o ochranu vojenských základen. Obává se dalších letounů

Vyrábět umí rakety a střely, elektronické a radiolokační systémy, dělostřelectvo včetně munice, střelné zbraně a munici do nich, výbušniny, optiku apod. V roce 2012 dokonce dosáhl ukrajinský zbrojní průmysl v celosvětovém měřítku 4. místa v objemu vývozu, ale od roku 2015 se zaměřil hlavně na domácí trh z důvodu války na Donbase, a silně se propadl.

Mezi odběrateli byla hlavně Indie, Turecko a Saúdská Arábie, a od roku 2025 vydala Ukrajina úplný zákaz vývozu – do konce roku ho však ještě může zrušit. Kdo by chtěl namítat, že by měla upotřebit všechny zbraně sama, tak ano, ale ona nebude prodávat nic, co aktuálně potřebuje. Z počátku se má jednat hlavně o námořní drony, v nichž je nejspíše nejlepší na světě.

Video: Ukrajinské speciální jednotky zatřásly Krymem. Zničily Rusům dva vlaky a hned několik ropných skladů v jedné akci

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský to ohlásil již dříve, a dává to smysl. V podstatě ovládají Černé moře, kde proti nim Rusové prakticky nic nezmohou. Jmenovitě lze zmínit Sea Baby, což je sebevražedný dron, nebo Magura V5, který může být sebevražedný i průzkumný, a také Katran sloužící jako startovací platforma pro vzdušné bezpilotní letouny.

Je jich však více a postupně z nich Ukrajinci vyvíjí další varianty efektivnější pro konkrétní akce. O co může být ještě zájem, jsou určitě dalekonosné drony jako An-196 Liutyi nebo FP-1 a FP-2, neb sklízí proti ruským cílům velké úspěchy. Není však pravděpodobné, že by je teď Ukrajina prodala, maximálně licenci na jejich výrobu. A zájem by mohl být též o F5- Flamingo.

Smáli se jim, a teď Rusko udalo nový směr. Tankové „boudy“ se pomalu stávají standardem. Budí rozpaky, ale na bojišti fungují dobře

Střela má dle Wikipedie dosah až 3 000 km a unese hlavici těžkou 1 150 kg, přičemž stojí její výroba kolem 10,5 milionů korun, takže je mnohem levnější než západní protějšky, a lze ji tedy produkovat ve vyšších počtech. Odzkoušených zbraní a praktických zkušeností na prodej má nicméně Ukrajina mnohem více, a nabízí se, aby se je předávala svým partnerům.

Armádní Zpravodaj připomíná, že Rusko naopak svůj statut zbrojní velmoc ztrácí. Mohou za to jak nespolehlivé dodávky kvůli válce proti Ukrajině, tak bídná kvalita mnohých zbraní. Kyrgyzstán třeba kupuje jihokorejské vrtulníky namísto ruských, Egypt dal zase přednost francouzským Rafale coby novým víceúčelovým letadlům, a Indie pak zvolila Rafale pro letadlové lodě. Případů, kdy jsou upřednostněny jiné než ruské zbraně, je však spousta a přibývají.

Článek Rusové se mohou jenom vztekat, ale z Ukrajiny dělají zbrojní velmoc. Přebytečné zbraně bude prodávat do světa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.