Proč sovětský vrtulník, a ne Black Hawk

Volba Mi-17 pro první tajný vstup do Afghánistánu nebyla nostalgická, ale čistě pragmatická. Vrtulníky rodiny Mi-8/17 létaly v afghánském vzdušném prostoru od sovětské invaze v roce 1979. Používala je Severní aliance, používal je Tálibán, používali je místní dopravci. Americký Sikorsky UH-60 Black Hawk by nad údolím Pandžšíru působil jako neonová reklama na přítomnost USA. Sovětský stroj splýval s krajinou.

Druhý důvod byl ryze technický. Trasa vedla přes průsmyk Anjuman v nadmořské výšce kolem 4 420 metrů. Podle ředitele muzea CIA Roba Byera patřil Mi-17 k málokterým vrtulníkům, které takový přelet zvládly s plným nákladem. Výrobce udává praktický dostup rodiny Mi-8/17 na 6 000 metrů a maximální nosnost přes 4 000 kilogramů. Pro srovnání: Black Hawk UH-60M pojme 11 až 12 vojáků a nabízí výrazně modernější avioniku i ochranné systémy, ale jeho silnou stránkou nikdy nebyla kapacita ani nenápadnost v prostředí Střední Asie.

Stroj navíc neměl transpondér. Posádka proto na horní plochy stabilizátorů namalovala nápis „USA“ a americkou vlajku, viditelné shora pro spojenecké letouny, ale skryté před pozorovateli na zemi. V kokpitu zůstaly původní azbukové popisky přístrojů, nad nimi anglické překlady psané mastnou tužkou.

Operace JAWBREAKER: tři miliony dolarů a lov na al-Káidu

Tým nesl krycí označení JAWBREAKER a vedl ho Gary Schroen, zkušený důstojník CIA se znalostí regionu. Phil Reilly, jeho zástupce, později veřejně popsal, jak na poslední chvíli hrozilo zhroucení celé mise, protože Tádžikistán váhal s povolením mezipřistání pro doplnění paliva. Let vedl nad územím s tálibánskými hlídkami, jediným vrtulníkem, bez zálohy.

Po přistání v Pandžšíru tým okamžitě převzali představitelé Severní aliance. Agenti plnili tři klíčové úkoly: upevnit spojenectví s aliancí, připravit příchod amerických speciálních sil a zahájit lov na al-Káidu. Tři miliony dolarů v hotovosti sloužily k získávání a vybavování místních spojenců. V následujících týdnech týmy CIA vybíraly cíle pro bombardování, zajišťovaly komunikační linky mezi Mazár-e Šarífem a Kábulem a pomáhaly vytlačovat Tálibán.

Samotný vrtulník s označením „607″ pak v Afghánistánu zůstal roky. Podle oficiálních materiálů CIA odlétal celkem 310 misí: noční zásobovací lety k izolovaným týmům s jídlem, municí, výstrojí i operační hotovostí. Posádka mu časem přidala volací znak „9-11-01″ jako poctu obětem útoků. Poslední operační let absolvoval v roce 2012.

Obnova pro 25. výročí

Do ústředí CIA v Langley dorazil stroj v roce 2018 a o rok později se stal trvalým exponátem. Jenže venkovní expozice si vybrala svou daň, nátěr silně vyšisoval a do trupu se začala dostávat zvířata. Před blížícím se 25. výročím prvního letu, které připadá na 26. září 2026, se CIA rozhodla vrtulník vrátit do podoby z roku 2001.

Jak popsal Byer pro CBS News, obnova zahrnovala utěsnění otvorů v trupu, kompletní přelakování a návrat původního označení „607″. Zelený odstín byl záměrně zvolen o něco sytější, protože restaurátoři počítali s tím, že slunce ho postupně vyšisuje směrem k autentickému tónu z mise. Nejde o generální opravu do letového stavu, jde o konzervaci muzejního exponátu, který má vypadat přesně tak, jako když před čtvrtstoletím startoval k průsmyku Anjuman.

Veřejnost si ho nicméně prohlédnout nemůže. Muzeum CIA ani areál v Langley nejsou přístupné civilním návštěvníkům; k dispozici je pouze virtuální prohlídka online.

Český kontext: stejné vrtulníky, pozdější vstup

Česká armáda provozuje vrtulníky ze stejné rodiny, konkrétně typ Mi-171Š s motory TV3-117VM, schopný přepravit až 24 vojáků s výstrojí. Před afghánským nasazením v roce 2014 prošlo sedm kusů modernizací na verzi Mi-171ŠM. České „mičky“ tak sdílejí s americkým exponátem základní konstrukci i filozofii: robustní, prostorný stroj stavěný pro drsné podmínky.

Samotné české zapojení v Afghánistánu ale přišlo výrazně později než operace JAWBREAKER. Ministerstvo obrany uvádí, že působení ČR v koaličních silách začalo až v květnu 2002. První bojovou misi pak 601. skupina speciálních sil absolvovala v rámci operace Trvalá svoboda až v roce 2004, armáda ji označuje za první bojové nasazení českých vojáků od druhé světové války.

Síla restaurovaného Mi-17 jako exponátu spočívá v tom, že CIA nevystavila abstraktní symbol, ale skutečný pracovní nástroj. Vrtulník, který měl v kokpitu azbuku přeloženou mastnou tužkou, tři bedny dolarů v nákladovém prostoru a na stabilizátoru ručně namalovanou vlajku, a který přesto změnil průběh války dřív, než do Afghánistánu dorazil jediný americký voják.

Článek CIA zrestaurovala sovětský vrtulník Mi-17, který 15 dní po 11. září tajně přepravil první agenty do Afghánistánu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdo je muž, který to říká

David H. Petraeus není jen „bývalý šéf CIA“, titul, který se k němu nejčastěji lepí. CIA ho na svém oficiálním seznamu vede jako ředitele v období září 2011 až listopad 2012. Jenže podstatnější je jeho vojenská kariéra. Čtyřhvězdičkový generál, který velel U.S. Central Command i koaličním silám v Afghánistánu. Člověk, který v Iráku prosadil protipovstaleckou doktrínu, jež na roky změnila americký způsob vedení války. Když Petraeus mluví o tom, jak se armáda má učit, nemluví z pozice komentátora. Mluví z pozice člověka, který to dělal.

Po odchodu z veřejných funkcí zůstal jedním z nejhlasitějších hlasů amerického bezpečnostního establishmentu. A právě na jaře 2026, po návštěvě ukrajinských pozic, zesílil tón. V rozhovoru pro CBS News ze 7. dubna mluvil o „zcela novém konceptu války“. O bojišti, kde se pravidla přepisují rychleji, než je stačí zachytit jakýkoli manuál.

Co znamená „poslat do zákopů“

Petraeusova výzva nezní „pošlete Američany bojovat“. Zní: pošlete je učit se. Rozdíl je zásadní, a právě v něm leží napětí mezi jeho pozicí a oficiální americkou politikou.

Pentagon potvrzuje, že na Ukrajině operuje malá skupina amerických vojáků při ambasádě v Kyjevě v rámci Office of Defense Cooperation. Jejich role je poradní a logistická: dohlížejí na dodávky vojenské pomoci, provádějí kontrolu koncového užití, tedy ověřují, zda zbraně končí tam, kam mají. Výslovně přitom platí, že nejsou v bojové roli a nejsou nikde poblíž fronty. Ministr obrany Pete Hegseth tuto linii potvrdil veřejně: administrativa neposílá americké vojáky do Ukrajiny bojovat.

Petraeus chce něco kvalitativně jiného. Chce důstojníky u frontových jednotek, u velitelských stanovišť, v podmínkách, které v kyjevském projevu z 3. dubna popsal jako „díry v zemi, sklepy a neustálý dronový dohled“. Ne proto, aby stříleli. Proto, aby viděli, jak vypadá válka, na kterou se jejich armáda musí připravit.

Riziko je přitom zřejmé. Důstojník v uniformě USA u fronty může být zabit nebo zajat. A zajetí amerického vojáka by Moskva téměř jistě využila jako důkaz „přímé“ účasti Washingtonu ve válce, s okamžitými strategickými důsledky. Právě proto současná politika drží Američany daleko od předních linií.

Laboratoř, kterou nelze simulovat

Proč ale Petraeus tak naléhá? Protože to, co se děje na ukrajinské frontě, podle něj nelze pochopit z briefingů ani ze satelitních snímků. Ukrajina je místo, kde se v reálném čase rodí nová vojenská doktrína.

• Dronová saturace: Bojiště je pod nepřetržitým dronovým dohledem obou stran. FPV drony za pár tisíc korun nahrazují dělostřelecké granáty za statisíce.
• Digitální řízení boje: Systémy jako ukrajinská Delta propojují průzkum, cílení a úder do jedné sítě v reálném čase.
• Elektronický boj: Obě strany masivně ruší signály, což vede k inovacím jako drony řízené optickým vláknem místo rádiového spojení.
• Rozptýlené velení: Velká velitelská stanoviště se stala smrtelnou pastí. Kdo se neschová, nepřežije.

Petraeus v rozhovoru pro CBS šel ještě dál. Řekl, že některé západní armády uvažují příliš konzervativně: místo posilování tradičních obrněných struktur by měly budovat celé dronové prapory. To není kosmetická úprava. To je výzva k přestavbě armády od základů.

NATO a Česko se už učí

Petraeusova výzva není v aliančním kontextu osamocená. NATO oficiálně přiznává, že z ukrajinské války systematicky přebírá poznatky. V polské Bydhošti funguje centrum JATEC, kde se frontové zkušenosti překlápějí do aliančního výcviku. Ukrajinští veteráni tam předávali znalosti z dronové války vojákům z Británie i USA.

Česká armáda není výjimkou. Do cvičení Hradba v roce 2025 promítla zkušenosti přímo z ukrajinského bojiště: rušičky, lokátory dronů, opticky vedené bezpilotní prostředky, síťové řízení. Poznatky od ukrajinských dělostřelců se promítají i do úprav houfnic CAESAR, které Česko pořizuje. Velitel pozemních sil Josef Trojánek to řekl otevřeně: zkušenosti z Ukrajiny zásadně změnily operační prostředí a tradiční velká velitelská stanoviště jsou v moderní válce neudržitelná.

Aliance navíc po ruské invazi posílila východní křídlo z původních čtyř na devět mnohonárodních bojových uskupení. Nejde jen o počty. Jde o to, že výcvik těchto jednotek stále více reflektuje realitu, kterou denně prožívají ukrajinští vojáci.

Spor o tempo adaptace

Petraeusova výzva v jádru není o tom, zda má Amerika vstoupit do války s Ruskem. Je o tom, jak rychle se největší armáda NATO dokáže přizpůsobit válce, která se odehrává právě teď, a která definuje, jak budou vypadat konflikty příštích desetiletí. Část amerického bezpečnostního establishmentu říká: učíme se dost rychle. Petraeus říká: ne, neučíte. A dokud vaši důstojníci neuvidí ten sklep s dronovým pilotem na vlastní oči, nebudou vědět, na co se vlastně mají připravit.

Ukrajinská fronta není regionální konflikt na okraji Evropy. Je to škola, ve které se právě píše osnova pro příští válku. Otázka zní, kdo si stihne zapsat poznámky.

Článek „Pošlete americké důstojníky do ukrajinských zákopů,“ volá bývalý šéf CIA. Jinak se proti Rusům válčit nenaučí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je potvrzené: záchrana v horách Isfahánu

Tvrdá fakta operace stojí na několika nezávislých zdrojích. AP popsala, že Bravo byl nalezen téměř dva dny po sestřelení. Reuters lokalizoval záchrannou akci na jih provincie Isfahán a doplnil, že minimálně jeden americký stroj musel být po poruše zničen přímo na místě, aby se citlivé vybavení nedostalo do íránských rukou. Trump na briefingu přiznal ztrátu dvou letadel, která uvízla v měkkém, mokrém terénu a nemohla vzlétnout.

Operace nebyla izolovaná epizoda. Podle oficiálního factsheetu CENTCOM měla operace Epic Fury k 1. dubnu 2026 za sebou přes 13 000 bojových letů s nasazením F-15, A-10, C-130, MQ-9 a dalších platforem, včetně „speciálních schopností“, které factsheet výslovně odmítl uvést. Írán po Bravovi pátral současně; CIA podle Ratcliffa vedla paralelní klamací operaci, která měla íránské síly odsunout jinam, a íránská hlášení skutečně zmiňovala pátrání hned ve čtyřech provinciích.

Ghost Murmur: kde končí briefing a začíná spekulace

Název Ghost Murmur se v oficiálních materiálech Bílého domu, CIA ani Pentagonu veřejně neobjevuje. Do oběhu ho dostaly sekundární zprávy ze 7. a 8. dubna 2026, opřené o anonymní zdroje. S nimi přišel i technický příběh: údajně jde o kvantově-magnetometrický senzor vyvinutý v divizi Skunk Works, schopný zachytit magnetické pole lidského srdce na vzdálenost až 64 km (čtyřicet mil). V mediální verzi tedy „šla přímo za srdcem“ není metafora, ale popis magnetokardiografie na dálku.

Jenže právě tady příběh naráží na zeď. Lidské srdce generuje magnetické pole řádově v desítkách pikotesla. To je asi stomilionkrát slabší než magnetické pole Země. Současné experimenty s NV-diamond magnetometry, nejpokročilejší veřejně popsanou technologií v oboru, zachycují srdeční signál v bezprostřední blízkosti hrudníku, typicky na milimetry až centimetry, a často s průměrováním stovek tepů. Lednový preprint z roku 2026 demonstroval měření lidského srdce diamantovým magnetometrem, ale v kontaktním režimu. Experiment s živými potkany publikovaný v Communications Physics pracoval na milimetrové vzdálenosti.

Scientific American nechal veřejně popsanou verzi Ghost Murmur posoudit fyziky a biomagnetiky. Závěr byl jednoznačný: tvrzení o detekci na desítky mil je v rozporu se známými limity oboru. Problém není jen vzdálenost, v reálném terénu přibývá elektromagnetický šum, geologické anomálie a biologické zdroje od zvířat. 64 km (čtyřicet mil) v íránských horách je jiný svět než stíněná laboratoř.

Reálný základ: kvantové senzory nejsou sci-fi, jen nedělají to, co se tvrdí

Důležité je neodmítnout celý příběh jako výmysl. Kvantová magnetometrie je skutečný a rychle se rozvíjející obor. NIST popisuje NV-center magnetometry jako senzory využívající spinové stavy elektronů v defektech syntetického diamantu, reagují na magnetické pole, dají se číst opticky a nabízejí vyšší citlivost i vektorové měření. DARPA financuje hned dva relevantní programy: AMBIIENT, zaměřený na snímání biologických signálů v přirozeném magnetickém šumu Země, a QuIVER, cílený na přesnou lokalizaci magnetických objektů.

Vojenský zájem je tedy reálný. NATO má od roku 2023 vlastní Quantum Technologies Strategy, provozuje Transatlantic Quantum Community a pracuje na Rapid Adoption Action Plan, který má dostat nové technologie do alianční praxe do 24 měsíců. Česko je mezi účastníky NATO Innovation Fund.

Rozdíl je v tom, co tyto programy veřejně slibují a co tvrdí příběh Ghost Murmur. DARPA mluví o lepší citlivosti, robustnosti a schopnosti pracovat mimo laboratoř. Nikde nemluví o dálkové detekci srdečního tepu konkrétní osoby v horském terénu. Skok od kontaktní biomagnetiky k operačnímu dosahu desítek mil je řádový a veřejně nedoložený.

Co tedy CIA skutečně použila?

Standardní výbava izolovaného letce zahrnuje systém CSEL, Combat Survivor Evader Locator. Je to nouzový maják se šifrovanou obousměrnou komunikací přes satelit, GPS lokací a UHF/VHF režimy. Aktivní prostředek: voják ho musí zapnout a musí fungovat. Pokud byl Bravo zraněný a mimo rádiový kontakt, CSEL sám o sobě nestačil. Ratcliffe explicitně zmínil kombinaci „human assets“ a technologií, tedy lidské zpravodajské zdroje na zemi plus něco dalšího.

Podle nás je nejpravděpodobnější vysvětlení směs tří vrstev: skutečná záchranná operace s nasazením speciálních sil a zpravodajských zdrojů, reálný, ale veřejně nepopsaný senzorický systém, který mohl zahrnovat pokročilou variantu kvantové nebo jiné detekční technologie, a informační mlha záměrně živená Washingtonem. Ratcliffe neřekl „Ghost Murmur“. Neřekl „srdce na 64 km“. Řekl „exquisite technologies“ a nechal zbytek na anonymní úniky a mediální imaginaci. V situaci, kdy chcete, aby protivník nevěděl, co přesně umíte, je přehnané tvrzení stejně užitečné jako pravdivé.

Budoucnost, která zatím nemá důkaz

Ghost Murmur nemusí být hotová revoluce v záchranných misích. Ale ukazuje směr, kterým se příští generace průzkumných a záchranných senzorů politicky i technologicky tlačí: menší závislost na aktivním vysílání, kratší fáze hledání, vyšší šance najít zraněného i v rádiovém tichu. Pokud něco z toho jednou přejde z utajené vrstvy CIA do standardního aliančního vybavení, cesta povede přes americké programy a NATO interoperabilitu, ne přes tiskovou konferenci.

Dva fakty zatím stojí vedle sebe bez mostu: Bravo byl nalezen živý v íránských horách a současná veřejná věda neumí detekovat lidské srdce na desítky mil. Mezi nimi leží buď utajený průlom, nebo velmi dobře vyprávěný příběh. Možná obojí.

Článek CIA vytáhla tajnou technologii z budoucnosti, aby našla ztraceného pilota F-15 v íránské poušti. Šla přímo za srdcem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Za požárem stojí technická nebo lidská chyba

Z dostupných informací došlo k požáru v továrně Salyut ležící v průmyslovém areálu Prospekt Budennogo jenom pár kilometrů severovýchodně od samého centra Moskvy. Co přesně se stalo, zatím není jasné, ale nebyl hlášen ani dronový nebo jiný útok, ani sabotáž. A jelikož tamní úřady mlčí, vypadá to na zpackaný technologický postup pracovníků továrny.

Video: 15 vteřin ujížděla ruská těžká houfnice a vojáci doslova bojovali o život. Když bouchla, vznikl hřib jako po 1tunové bombě

Armádní Zpravodaj připomíná, že by se zdaleka nejednalo o první takový případ. Kupříkladu v polovině roku 2025 dělníci kvůli nedodržení technologických postupů zapálili továrnu na výrobu střelného prachu ve městě Kotovsk v Tambovské oblasti asi 380 km od Ukrajiny. A to je jenom jeden z příkladů, řada podobných událostí se stala za poslední roky několikrát.

Salyut je přitom mimořádně důležitý ruský podnik zaměřený na vývoj, výrobu, opravu a údržbu leteckých motorů. Podle Wikipedie v něm vznikají například hnací jednotky pro vojenské bojové letouny Suchoj Su-24, což je nadzvukový taktický bombardér, a pro Suchoj Su-27, tedy víceúčelové stíhací letouny a stíhací letoun k získání vzdušné nadvlády.

Video: 900 km od hranic vyhodili Ukrajinci do povětří hlavní muničák. Ruská západní i centrální fronta přišla o zásobování

Jedná se tedy o velmi důležitý podnik ovlivňující výrobu desítek motorů pro různá letadla. Leží přitom asi 44 km od prezidentské rezidence Novo-Ogaryovo, což je původně označení pro sídliště v Odincovském okrese hlavního města, které však funguje i jako předměstské sídlo pro prezidenta Ruska. Jelikož v něm Vladimir Putin kdysi trávil hodně času, vysloužilo si postupně neoficiální označení „residence hlavy státu“, vysvětluje Wikipedia.

Nejspíše právě tato prezidentova rezidence měla být také koncem prosince 2025 napadena, jak fanaticky tvrdil Kreml, ale nejenom, že se mu to nepodařilo jakkoliv potvrdit, ale dokonce i jeho věrný zastánce, americký prezident Donald Trump, prohlásil, že tomu na základě zjištění CIA a dalších zdrojů nevěří, uvádí CNN. Ani požár v Salyut s tím tak nemá nic společného.

Video: Rusové se shromáždili k útoku na Pokrovsk. Ukrajinci jim zasadili ránu raketometem, který dostřelí skoro 100 km

Ze záběrů se zdá, že rozhodně nešlo o malou záležitost, ačkoliv se ji mělo podařit udržet na rozloze zhruba jenom 300 metrů čtverečních, uvádí 112 dobře obeznámený se situací. Nejméně jedno z technologických zařízení mělo být pohlceno požárem, takže je možné, že šlo o nějakou zábavu kvůli zanedbané údržbě, ale stejně tak o lidskou chybu při výrobě.

A fire has broken out at Moscow’s Salyut defense plant.

The incident occurred at the ODK-Salyut facility within the Rostec industrial network, where aircraft engines are produced for both civilian and military aviation.

Reports indicate that technological equipment caught fire… pic.twitter.com/tYll9srqpO

— SPRAVDI — Stratcom Centre (@StratcomCentre) January 7, 2026

Hořící továrna Salyut ležící jenom pár kilometrů od centra Moskvy a asi 44 km od moskevské rezidence Vladimira Putina (zveřejněno 07. ledna 2025)

Článek Video: jenom 40 km od Putinovy moskevské rezidence vypukl velký požár. Narušil výrobu bojových letadel Suchoj se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z pacifisty bojovníkem za ruskou ideologii

Co přesně se v hlavě mladého muže odehrávalo, není jasné. Jako syn náměstkyně ředitele CIA chtěl nalehko procestovat celý svět a zachránit planetu před ekologickou krizí. Navíc byl pacifista, takže neuznával násilí, a už vůbec válku – a přesto skončil v ruské armádě a zahynul na Ukrajině. Z vyšetřování vyplývá, že byl zřejmě součástí invazních sil, které měly dobýt Bachmut.

Rusko se v dalších 10 dnech zapotí. Francie ho chce přinutit k rychlému ukončení války. Zapojit se mají i Američané

Armádní Zpravodaj připomíná, že právě tam probíhaly možná nejtěžší boje za celou válku na Ukrajině, a že mu bylo zejména mezi obránci přezdíváno „mlýnek na maso“ – životnost mnohých vojáků totiž nebyla více než několik hodin, a kdo dostal příkaz tam jít bojovat, mohl si být de facto jistý smrtí. Kolik přesně vojáků tam padlo, není jisté, ale Rusko uvedlo, že Ukrajina přišla o nejméně 30 tisíc jednotek, i když západní analytici vášně zkrotili.

Podle nich jich byla nanejvýš třetina, na čemž se shodovala velká spousta zdrojů, které Armádní Zpravodaj porovnal. Ruská armáda měla naopak přijít až o 60 000 vojáků, z čehož ovšem byla asi polovina z řad Wagnerovců, a to nikoliv těch elitních. Tehdy totiž ruský režim umožnil naverbovat vězně, jimž nabízel za účast ve válce svobodu a „vykoupení“.

Ukrajina docela potupně ztratila těžkou stíhačku Suchoj Su-27 během ruského leteckého útoku. Pilot se katapultoval a přežil

Syn zástupkyně ředitele CIA, Juliany Galliny Glossové, a iráckého válečného veterána Larryho Glosse, měl tedy vyloženě smůlu. Dostal se totiž na zřejmě to nejhorší místo, kam mohl. V roce 2023 se přitom Michael Gloss, aniž by dokončil studia, vydal na cestu kolem světa. Cestoval do několika zemí, včetně Turecka, kde pomáhal odklízet trosky po zemětřesení.

Následně svým přátelům oznámil, že chce odjet pracovat do Ruska, kam také v roce 2023 získal vízum a skončil ve Vladikavkazu, ale poté cestoval i do dalších ruských měst, a nakonec zůstal v Moskvě. V komunistické zemi se mu nejspíše zalíbilo, jelikož se připojil na ruskou sociální síť VKontaktě, kde vstoupil do skupin o Leninovi a Stalinovi a zveřejňoval videa s Putinem.

Krym nemůže Rusku zůstat; Trump nabízí Ukrajině kapitulaci, a ne fér dohodu. Německo je připraveno podpořit Ukrajinu namísto Ameriky

Redakce Armádního Zpravodaje soudí, že vstoupil do ruské armády nejenom z přesvědčení v komunistických režim, ale také proto, že mu končilo vízum. A tak 5. září 2023 vstoupil do armády a byl přiřazen ke 137. gardovému výsadkovému pluku ruských výsadkových vojsk. Již v dubnu 2024 byl ale zabit, ačkoliv pohřbu se dočkal teprve v prosinci.

Článek Ukrajinci bez milosti semleli syna zástupce ředitele CIA, který bojoval za Rusko. Je to ostuda pro celou Ameriku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výzvědný letoun měl být ze sovětského titanu

Vedle mezinárodní „ostudy“ vyšla z celého incidentu potřeba nového průzkumného stroje. Tento úkol padl na tehdy tajné a dnes legendární Skunk Works (Skunčí dílny) firmy Lockheed. Nové letadlo mělo být chráněno výškou, ve které operovalo (26 000 metrů), ale především nepřekonatelnou rychlostí až 3 300 kilometrů v hodině, tedy trojnásobku zvuku.

Konstruktér stroje Clarence „Kelly“ Johnson měl však z úkolu těžkou hlavu. Od roku 1959 vyvíjel pro USAF novou superrychlou stihačku A-12, která měla nad Arktidou a Aljaškou ve vysoké rychlosti sestřelovat sovětské bombardéry. Konstrukce stroje byla z 85 % titanová, zbytek pak tvořily stejně revoluční kompozitní materiály. Problémy na sebe ale nenechaly dlouho čekat: zaprvé, titan byl nový a těžce zpracovatelný materiál, a téměř celé letadlo z něj ještě nikdy postaveno nebylo.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Druhým, a ještě palčivějším problémem bylo, že jedinou zemí, která průmyslovou výrobu titanu zvládla, byl „nepřátelský“ Sovětský svaz. Na úkol proto nastoupila CIA, jíž se podařilo v období studené války získat přes neutrální země dostatečné množství materiálu na výrobu několika desítek strojů. SSSR tak nevědomky dodal materiál na špionážní letadlo na své vlastní sledování. První model A-12 vzlétl v roce 196 a modernější Lockheed SR-71 následoval o dva roky později.

Tajná revoluce na nebi jménem SR-71 Blackbird

Blackbird, jak byl vzhledem ke své barvě přezdíván, nebyl žádný střízlík. Rozpětí křídel dosahovalo 16,94 metru, délka trupu pak 32,74 metru, a výška 5,64 metru. Konstrukce stroje se vyznačovala ostrými hranami a úhly. To mělo spolu s použitými materiály za efekt snížení radarového odrazu, a SR 71 je tak zároveň považován za jeden z prvních stealth strojů na světě.

Prázdný letoun vážil 30,6 tun a maximální vzletová hmotnost byla 78 000 kilogramů. Srdcem stroje byly dva motory Pratt & Whitney J58 s výkonem 144,6 kN, a ve spalovací komoře vznikala teplota až 1 760 °C. Vyžadovaly speciálně pro ně vyvinuté palivo JP-7 s vysokým bodem zážehu 320 °C, které sloužilo zároveň jako chladivo. Zajímavostí je, že nádrže i palivový systém na zemi protékaly a k jejich utěsnění došlo až v rychlém letu. Mazadla byla na silikonové bázi a na zemi byla pevná, takže začala svou funkci plnit až při vyšších teplotách.

iZdroj fotografie: Uživatel Niesy74 / Creative Commons / CC BY-SA

Maximální rychlost Lockheed SR-71 byla 3 530 kilometrů za hodinu, tedy 3,3 Machova čísla. Maximální dostup vycházel na 25 900 metrů a dolet bez doplnění paliva na 4 800 kilometrů. Protože se povrch stroje při vysokých rychlostech zahříval, musel být kokpit vybaven výkonnou klimatizací a posádka měla nasazené skafandry, v nichž dýchala čistý kyslík. K dispozici měla ale také jídlo v tubách podobné tomu pro kosmonauty.

Dlouhá a úspěšná služba

Lockheed SR-71 Blackbird patřil k nejnáročnějším strojům jak k pilotáži, tak na pozemní údržbu. Piloti museli mít nalétáno minimálně 2 000 hodin a absolvovanou velitelskou funkci. Pilot i operátor museli být ve skvělé fyzické kondici na úrovni astronautů. Ale přesto se služba neobešla beze ztrát, ačkoliv přišel za celou dobu o život pouze jeden pilot. Proti SR-71 bylo dohromady vystřeleno kolem 4 000 protiletadlových střel, ovšem ani jedna letoun nezasáhla. Ze 32 vyrobených strojů jich bylo během provozu ztraceno 12.

První stroje byly v roce 1968 vysílány z Tchaj-wanu k letům nad KLDR, Čínu, Vietnam a SSSR. Ve stejném roce pak byly zahájeny lety i z Velké Británie nad země Varšavské smlouvy. Do roku 1998, kdy byly definitivně stroje uzemněny, absolvovaly 3 550 ostrých misí (s cvičnými lety 17 300) s celkem 52 490 letovými hodinami, z čehož 11 676 bylo v rychlostech nad Mach 3.    

iZdroj fotografie: Lockheed Martin

Americké letectvo uzemnění strojů dlouho litovalo, neboť se jednalo o vskutku velmi užitečný průzkumný stroj. Průběžně dokonce padaly návrhy na obnovení jeho provozu, ale nakonec byl v roce 2007 ohlášen vývoj následníka označeného jako SR-72 „Son of The Blackbird“. Dlouho se však nic nedělo. Teprve v loňském roce Letectvo Spojených států amerických oznámilo, že bude SR-71 zřejmě nahrazen hypersonickým dronem. Termín prvního vzletu je však stále ve hvězdách, zatímco čínský hypersonický kluzák obletí svět do 100 minut.

Článek Jako letět v kulce z pistole: jak byl Sovětský svaz oklamán a dodal Američanům materiál na výrobu „špeha“ SR-71 Blackbird se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je to rendezvous?

1. první možností je setkání mezi dvěma nebo více lidmi ve stanovený čas a na stanoveném místě
2. druhá odpověď je pronásledování nepřítele s úmyslem ho zabít

Co znamená mrtvá schránka?

1. možností A je nenápadná výměna nějakého předmětu (nebo vícero předmětů) s kolegou špionem na veřejném, ale i soukromém místě
2. možnost B je plánovaná podpůrná operace pro nějakého špiona, která je zaměřena na jeho útěk, případně na přesun nějaké základny

Nůž nebo pistole?

Představte si, že stojíte tváří v tvář nějakému protivníkovi na vzdálenost 14 metrů a k jeho z zneškodnění si můžete vybrat jednu ze zbraní, přičemž ani jedna není vytažena z pouzdra:

1. nůž
2. pistoli

Kam bodnout?

Kdybyste měli možnost bodnout svého protivníka pouze do dvou míst, jaké byste si zvolili?

1. oblast pod levým ramenem
2. zadní část nohy

Jaký jed zvolíte?

Když budete potřebovat otrávit protivníka, jaký jed vyberete?

1. botulotoxin
2. kyanid

Správné odpovědi na otázky

1. správně odpověď je setkání lidí ve stanovený čas a na stanoveném místě, sousloví vychází z francouzského rendez-vous, tedy „setkání“ nebo „dostavení“ (případně „rande“)
2. správná odpověď je způsob, jak si agenti něco předají; často přitom mohou předmět někde zanechat a ani se nemusí potkat
3. správná odpověď je dle CIA nůž, protože ho lze vytasit rychleji a stačí tak k protivníkovi přispěchat a bodnout, než kdybyste museli vytáhnout pistoli, odjistit ji, zamířit a stisknout kohoutek
4. správná odpověď je zadní část končetiny, kde se nachází tepna, kterou když protivníkovi probodnete, tak během velmi krátké chvíle vykrvácí
5. správná odpověď je botulotoxin, který je mnohem jedovatější; i jediná lžička dokáže zabít i více než milion lidí, ačkoliv je právě kyanid spojován se špiony nejčastěji

Stát se špiónem pochopitelně vyžaduje mnohem více, pro základní vytřídění uchazečů však takový test stačí. Nejde přitom o to co nejvíce jich vyhodit, ale získat pouze nejlepší z nejlepších.

Článek Jednoduchý test CIA neudělá 90 % lidí, vypadnou na 5 otázkách. Zkusit si ho můžete také: byl by z vás superšpión? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K odpálení slouží kufřík

Mnoho lidí sice žije v představě, že prezident USA zmáčkne nějaké tlačítko a vzápětí vyletí rakety. Způsob, jakým se odpaluje americký jaderný arzenál, je ale odlišný. Prezident má k dispozici takzvaný jaderný kufřík nebo spíše speciální černou aktovku, které se také přezdívá fotbal a která k podobnému účelu slouží. Ve skutečnosti je to ovšem velmi sofistikované komunikační zařízení (bez červeného tlačítka).

Po zapnutí nejdříve ověří identitu hlavy státy a s jeho pomocí pak president vydá rozkaz k nějakému druhu odpálení střel s jadernou hlavicí či hlavicemi, a to buď z podzemních sil (strategické rakety), z ponorek či z letících nosičů (např. křižující střely s plochou dráhou letu apod.), např, z B-2 či B-52. Vlastní vypuštění střel pak provedou pověření a speciálně vycvičení členové ozbrojených sil.

iZdroj fotografie: Pexels

Černý kožený kufřík, jehož hmotnost je přes 20 kilogramů, vznikl po kubánské raketové krizi. Fotbal se mu přezdívá kvůli plánu z doby studené války, který se nazýval Dropkick, což je termín z amerického fotbalu. Kufřík nosí aktuálně pověřený člen pětičlenného týmu složeného z příslušníků pěti složek ozbrojených sil USA. Musí být neustále v blízkosti prezidenta, například s ním jezdí i ve výtahu. Existují další dva stejné kufříky. Jeden má americký viceprezident a druhý je náhradní.

Pokud chce prezident použít jaderné zbraně, musí pomocí terminálu v kufříku ověřit svoji totožnost. To se dělá prostřednictvím takzvaných zlatých kódů vytištěných na speciálních plastových kartách, kterým se říká sušenka. Ty má mít prezident neustále u sebe. I když se tradují historky, že Bill Clinton a Jimmy Carter karty ztratili. Karta Ronalda Reagana se po atentátu na něj ocitla v nemocničním plastovém sáčku. Občas ji prý některý prezident zapomene třeba v autě.

Prezident potřebuje kód

V kufříku má být i jakýsi manuál, který nabízí možnosti jaderného útoku. Od zničení nějakého vybraného cíle po různé druhy odpovědí, zničení konkrétní země až po odpálení celého arzenálu. Údajně se to podobá jakémusi počítačovému menu. Dále jsou zde například instrukce, kam se může prezident v době ohrožení uchýlit do bezpečí. Je zde i návod, jak používat systém nouzového varování, jímž by prezident upozornil obyvatele USA na akutní hrozbu blížícího se nebezpečí například atomového útoku či přímo už letících hlavic s atomovými náložemi.

Podle pravidel je prezident tou osobou, kdo o odpálení zbraně rozhodne. Obecně se ale předpokládá, že by měl toto rozhodnutí konzultovat s viceprezidentem a dalšími důležitými členy svého týmu, jako je ministr obrany. Ti ale bývají v krizových situacích většinou odděleni od týmu prezidenta ve svých vlastních štábech a jsou pouze v on-line spojení. Rozhodnutí prezidenta USA v této oblasti ale nikdo nemá možnost zvrátit. Samozřejmě je otázka, co by se stalo za nějaké krizové situace, když by členové vlády s rozhodnutím nesouhlasili.

Ministr obrany James Schlesinger z dob vlády Richarda Nixona údajně soukromě po linii velitelské struktury Pentagonu podřízené instruoval, aby si u něj takový pokyn ověřili. Není jisté, zda je to pravda, takový rozkaz omezující de facto pravomoci prezidenta USA by byl rozhodně nezákonný.

Nicméně americký spisovatel Tom Clancy, který se mimo jiné o tuto problematiku velmi intenzivně zajímal a velmi důkladně studoval skutečné reálie, se při sbírání a ověřování informací pro své značně realistické, byť fiktivní politické romány-thrillery dostal velmi blízko ke skutečným strukturám rozhodování o použití jaderných zbraní v systému americké vládní administrativy.

Ve své knize Nejhorší obavy ze série o Jacku Ryanovi, agentovi CIA, velmi věrně popsal možný postup a doprovodnou tíživou atmosféru při rozhodování svého literárního presidenta USA a jeho nejbližších poradců o zahájení atomového útoku na cizí zemi. A byť se jedná o literární licenci a fabulaci, rozhodně jde o velmi sugestivní líčení a stojí za to si to přečíst.

Článek Pro odpálení jaderných zbraní americký prezident žádné červené tlačítko nemá, ale disponuje speciálním kufříkem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mrštné zvíře, které se kamkoli dostane

Jde o zcela reálný program, který vyšel najevo při odtajnění některých materiálů CIA v roce 2001. Mezi nimi se nacházely i dokumenty o projektu Acoustic Kitty. Myšlenka byla v zásadě jednoduchá. Kočky se mohou přiblížit k nepřátelům, kteří si nevinně vypadajících zvířat běhajících po celém světe nebudou všímat. Jsou dostatečně velké, aby mohly nést mikrofon a vysílačku, mrštné, aby pronikly na mnohá místa, a dokážou se protáhnout i úzkými otvory.

Provedení již tak příjemné nebylo, alespoň ne pro kočky, které k němu byly vybrány. Ty totiž byly vybaveny mikrofonem, vysílačkou s anténou a baterií. Vše bylo zapotřebí schovat, odposlouchávaní lidé nesměli nic poznat. Kočka proto musela podstoupit asi hodinovou operaci. Během ní jí veterinář do uší nainstaloval malý mikrofon, v oblasti hlavy schoval i malý vysílač a pod kůží byla anténa, která se táhla až ke kořeni ocasu. V trupu pak kočka měla zabudovanou baterii.

Nepomohla ani mozková stimulace

Samozřejmě baterie v roce 1961, kdy CIA s programem začala, měly relativně malou výdrž. Počítalo se tedy s tím, že se budou nahrávat jen poměrně krátké úseky rozhovorů. Problémem se ale ukázalo být to, jak zvířata přimět, aby se přikradla do míst, kde se rozhovor konal. Jak každý majitel koček ví, většinou si dělají, co chtějí. Zkoušeli to s nimi po dobrém, ale i za pomoci mozkových stimulací. Ale kočky si většinou šly tam, kam chtěly, a ne tam, kam požadovali špióni.

Nakonec se autoři projektu odhodlali i k praktickému testu, když chtěli odposlechnout rozhovor dvou mužů v parku poblíž sovětské ambasády ve Washingtonu. Kočka opět neposlouchala, a dokonce vběhla pod taxík, který ji přejel. V roce 1967 CIA program raději ukončila, protože nedosáhla žádných úspěchů. Údajně stál až 20 milionů dolarů. V dnešním přepočtu jde o 471 milionů korun, ale v 60. letech byla hodnota dolaru mnohem vyšší.

Zdroj: TechInsider

Článek CIA chtěla mít z koček nenápadné špiony. Program za miliony dolarů narazil na jejich paličatou povahu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hypnóza i falešné vzpomínky

Některé dokumenty MK Ultra, jež byly odtajněny v roce 2004, se zmiňují o pokusech s hypnózou. S jejím využitím se CIA snažila vytvořit snadno manipulovatelné jedince. Tedy osoby, které by proti své vůli jednaly určitým způsobem, v tomto případě pro potřeby programu. Agentura také zkoumala způsoby na odhalování špionů, vymazávání jejich paměti a nahrazování té stávající falešnými vzpomínkami.

iZdroj fotografie: Uživatel neznámý/ Public Domain

K nejkontroverznějším aspektům projektu MK Ultra, jenž byl schválen v roce 1953, pak patří používání přírodních a syntetických drog. S relativně novým objevem LSD se vědci po celém světě začali zajímat o jeho účinky na lidskou mysl a především, zda by jej bylo možné použít v rámci obranných či útočných opatření. O rozsahu prováděných výzkumů drogy na lidskou mysl se však vedla minimální dokumentace.

První experimenty zkoumaly sérum pravdy

První provedené studie se zaměřovaly především na modifikace využití obranného chování, a to k ochraně Američanů před potenciálními hrozbami z komunistických zemí. Program MK Ultra se totiž podle všeho vyvíjel v reakci na studenou válku. Odtajněné dokumenty zmiňují jedny z prvních experimentů, ke kterým údajně došlo během korejské války v Japonsku, kdy agenti pod zástěrou polygrafických prací testovali speciální sérum pravdy.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

Počáteční testy dopadly podle všeho úspěšně, ovšem jak už bylo zmíněno, CIA vedla o svých pokusech pouze velmi omezenou dokumentaci, což se konec konců stalo trendem, který pokračoval až do ukončení programu. Je třeba se na všechny informace zveřejněné o projektu MK Ultra dívat s nadhledem, na internetu koluje spousta dezinformací, jež hraničí s konspiračními teoriemi.

Až příliš mnoho zásadních informací o projektu nebylo do dnešního dne zveřejněno. Podle oficiální zprávy zveřejněné americkou vládou však program MK Ultra skutečně existoval. V průběhu 60. let byl postupně omezován a poslední výzkumy pod jeho záštitou měly proběhnout v roce 1973. V tom stejném roce také CIA zničila většinu spisů a záznamů týkajících se tohoto programu.  

Co jste slyšeli o odtajněném programu MK Ultra?

Zdroj: wxxinews, digitalcommons

Článek Tajný program CIA se měl pokoušet o ovládnutí mysli skrz násilí i drogy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Měl se stát lékařem

Po konci druhé světové války se Spojené státy americké a Sovětský svaz doslova ocitly ve válce nervů. Mnoho z těchto studenoválečných bojů se odehrávalo za zavřenými dveřmi, neboť obě strany v té době pracovaly na vývoji smrtonosnějších zbraní. Ve studené válce byla znalost válečných schopností protivníka klíčová, američtí vědci vynalezli nový způsob získávání těchto citlivých informací; špionážní letouny U-2.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

A právě Francis Gary Powers byl jedním z prvních pilotů, již byli tajně naverbováni americkou Ústřední zpravodajskou službou (CIA) a vycvičeni k pilotování U-2. Narodil se v roce 1929 a stát se pilotem byl rozhodnutý už od svého prvního letu letadlem, který absolvoval ve 14 letech. Powers byl šestým dítětem a jediným synem Olivera Powerse, horníka a provozovatele opravny obuvi.

Navštěvoval střední školu Grundy High School v Poundu ve Virginii. Otec z něj chtěl mít lékaře a nechal jej zapsat do lékařského programu na Milligan College, církevní škole poblíž Johnson City v Tennessee. Již během prvního ročníku Powers medicíny zanechal, nadále však pokračoval ve studiu biologie a chemie. Školu úspěšně dokončil v červnu 1950 a následně vstoupil do amerického letectva. V roce 1952 pak získal hodnost nadporučíka.

O jeho schopnosti projevila zájem CIA

V dubnu 1955 se Powers oženil s Barbarou Gay Mooreovou. Doufal, že se bude moci stát komerčním pilotem a létat s dopravními letadly, místo toho byl však přijat do služby u CIA, Ústřední zpravodajské služby. Již během ledna roku 1956 požádala Powerse CIA, aby se stal pilotem průzkumných letounů Lockheed U-2, které byly navrženy pro lety ve velké výšce za účelem pozorování zahraničních vojenských zařízení.

Agentura mu nabídla na tehdejší dobu velmi slušnou odměnu, a to 2 500 dolarů měsíčně. Powers nabídku přijal a ještě na podzim téhož roku na palubě svého U-2 monitoroval nad východním Středomořím přípravu anglo-francouzských sil, které se chystaly na invazi do Suezského průplavu.

iZdroj fotografie: Russian International News Agency / Creative Commons / CC BY- SA

Letadla disponovala nejnovější fotografickou technikou a během letu pořizovala tisíce snímků. Ty byly následně analyzovány ve speciálních kancelářích CIA, kde působilo velké množství k tomu vyškolených agentů. Kromě sestřelu Powerse, jenž způsobil obrovskou krizi ve vztazích obou velmocí, také letouny odhalily raketová sila na Kubě. To odstartovalo Kubánskou krizi a svět se ocitl asi nejblíže třetí světové válce v historii.

Kontroverzní U-2 incident                                 

U-2 mělo dostup okolo 20–21 kilometrů, zatímco sovětské stíhačky nemohly překročit 15–17 kilometrů. Rakety Zenit s vyšším doletem se do sovětského arzenálu dostaly až v roce 1960. Mezi lety 1956–1960 se uskutečnilo asi 20 letů U-2 nad SSSR, letouny létaly v okružních trasách a opouštěly vzdušný prostor SSSR na různých místech. Powers byl prvním pilotem U-2 letící v linii, kterou byla sovětská protivzdušná obrana schopna zasáhnout.

Jinak Powers zdaleka nebyl prvním pilotem U-2, jenž byl zachycen sovětskými radary. Sovětské stíhačky se již před tím snažily průzkumné letadlo sestřelit, ale bez úspěchu. Spojené státy vždy popřely jakoukoli výzvědnou činnost ve vzdušném prostoru Sovětského svazu. U-2 dokonce nebyly označeny insigniemi amerického vojenského letectva, nýbrž nesly znaky civilních letadel, takže Američané mohli tvrdit, že žádná vojenská letadla nad SSSR nelétají.

iZdroj fotografie: Russian International News Agency / Creative Commons / CC BY- SA

Dne 1. května 1960 pak zahájil svou nejslavnější misi; devítihodinový a celkem 3,788 km dlouhý let z pákistánského Péšavaru přes celé území Sovětského svazu. Cílem bylo dostat se co nejhlouběji do nepřátelského území a zaznamenat nové cíle, které dosud nebyly objeveny, především zařízení na odpalování balistických raket. Sestřelení amerického špionážního letounu U-2, pilotovaného Francisem Garym Powersem nad Sovětským svazem, bylo jednou z nejkontroverznějších a nejdiskutovanějších událostí studené války.

Incident jej provázel až do smrti

Powersovo letadlo bylo sestřeleno protiletadlovým raketovým kompletem, přesněji S-75 Dvina, což je systém raket určený k ničení různých vzdušných cílů, od vrtulníků až po balistické rakety. Powers se zvládl katapultovat a s pomocí padáku se dostal bezpečně na zem, načež byl zajat sovětskými vojáky. Letouny U-2 byly navrženy tak, aby po katapultování pilota vybouchly a cenné informace, které nesly, tak nemohly být zneužity.

V tomto případě však systém selhal a kromě pilota se do rukou Sovětů dostal i jeho špionážní letoun. Sověti tento incident samozřejmě využili ve svůj prospěch, jak by také ne. Získali nejen cenné informace o letounu samotném, ale také fotografie, které letoun pořídil během své mise. Incident U-2 následně vedl ke zrušení konference mezi Sovětským svazem se Spojenými státy, Velkou Británií a Francií.  

Powers, který padl do rukou KGB, byl souzen jako špión a dostal trest 2 let vězení, následovaný 8 lety těžkých prací. Avšak v roce 1962 jej sovětské úřady propustily, a to výměnou za sovětského špiona Rudolfa Abela, který byl vězněn ve Spojených státech. Po návratu do Spojených států byl Powers očištěn od jakýchkoliv provinění, k nimž došlo během jeho věznění v Rusku. Temný oblak kontroverze jej však pronásledoval až do jeho předčasné smrti v roce 1977.

Byly dopady této špionážní aféry dlouhodobé?

Zdroj: POWERS Jr., DUNNAVANT. Spy Pilot: Francis Gary Powers, the U-2 Incident, and a Controversial Cold War Legacy. Prometheus Books: 2019. ISBN: 978-163-388-468-7,

Článek Francis Gary Powers: špionážní pilot U-2, který byl sestřelen nad SSSR a způsobil velkou krizi ve vztazích obou mocností se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vesmírný závod

Pochopitelně snaha o dobytí vesmíru má původ ve vojenském výzkumu. Především vývoj balistických střel znamenal výrazný posun směrem ke hvězdám. Postupně se dobývání vesmíru stalo extrémně drahou otázkou prestiže, která zároveň znamenala signál převahy ve Studené válce.

iZdroj fotografie: Central Intelligence Agency / Public Domain

Sovětský svaz zapůsobil celou řadou prvenství. V průběhu „soutěže“ vyslal do kosmu první satelit, první zvíře i prvního člověka. Postupně se situace stala pro Američany až schizofrenní, protože komunistický režim globálně působil jako vyspělejší a hlavně úspěšnější. Vláda USA tento faktor významně podcenila a byla nucena vynaložit obrovské množství prostředků k pokoření protivníka. Dwight Eisenhower založil Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) v roce 1958.

Eisenhowerův nástupce ve funkci, John F. Kennedy byl zpočátku ohledně NASA skeptický a příliš výzkum nepodporoval. Když v roce 1961 Jurij Gagarin jako první člověk vyletěl do vesmíru, změnil americký prezident názor a agentura začala být hojně dotovaná. Vyústěním byl Kennedyho slavný projev „Rozhodli jsme se jít na měsíc“ v září 1962. Jedním ze zásadních důsledků byla úzká spolupráce mezi armádou, NASA, vědeckými institucemi po celé zemi a zpravodajskými službami, především CIA.

Satelit na výletě kolem světa

Sovětský svaz vypustil v roce 1957 Sputnik a v roce 1959 Lunu, aby zúročil tento technologický a politický úspěch, byla Luna vzata na prezentační cestu po celém světě. Turné zahrnovalo Spojené státy, což při zpětném pohledu byla velká chyba. Panovaly pochybnosti ohledně autenticity vystavovaného zařízení. Američané byli přesvědčeni, že se jedná o maketu a nevěřili, že by Rusové ukazovali skutečný originál.

iZdroj fotografie: NASA / Public Domain

Americká zpravodajská agentura dlouho neváhala a také neodolala možnosti se na satelit podívat zblízka. Dodnes se neví přesné datum operace CIA, ale její agenti zřejmě v roce 1960, v noci, po jedné z prezentací Luny, vnikli do prostoru, kde bylo zařízení dislokováno a velmi důkladně provedli vizuální inspekci, která je doslova šokovala.

Překvapení přišlo hned na začátku, když zjistili, že sovětský agent, který měl hlídat Lunu, není na svém místě. Překvapení se postupně změnilo v šok, když zjistili, že se skutečně jedná o originál. Celý tým údajně strávil na místě značnou část noci, pořídil velké množství fotografií a poznámek, které později významně přispěly k vlastnímu americkému programu.

Satelit nebyl skoro nijak zabezpečen

Záhy přišel požadavek ze strany NASA o mnohem zevrubnější průzkum sovětského zařízení. CIA nahrávalo, že bezpečnost v průběhu přepravy mezi jednotlivými zastávkami turné byla velmi laxní. Satelit byl rozebrán, naložen do beden a kamionu a přepravován s minimálními bezpečnostními opatřeními na železniční stanice. Před naložením do vlaku strážný zkontroloval bedny, které měly být dopraveny na další místo výstavy. CIA si všimla, že stráž ve skutečnosti nekontrolovala všechny krabice a neexistoval přesný časový plán přepravy.

iZdroj fotografie: Uživatel Panda Hello / Creative Commons / CC BY SA

To byla pro CIA příležitost. Agenti zajistili, aby družice byla na posledním kamionu, který opustil výstavu a sledovali ji na cestě k nádraží. K náklaďákům se nepřipojili žádní strážci, takže CIA zastavila řidiče převážejícího satelit Luna a umístila ho přes noc do hotelu. Jak to udělali, není známo, ale pravděpodobně to zahrnovalo peníze, ženy a alkohol. Strážce na nádraží vůbec nezjistil, že mu chybí jeden kamion. Luna byla v držení CIA od 19 : 30 do páté hodiny ranní.

Satelit byl rozebrán, byla provedena podrobná dokumentace, složen a naložen zpět na kamion. Ten v poklidu dojel na nádraží a Sovětský svaz nikdy nic nezjistil. Spojené státy sice závod o dobytí vesmíru nakonec vyhrály tím, že jako první vstoupily na Měsíc. Jednalo se o senzační událost s radiovým přenosem. Přesto s koncem Studené války došlo k významnému omezení všech programů. Byly nemyslitelně drahé.

Jak nahlížíte na nezjištěnou krádež satelitu vy?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek CIA ukradla při vesmírném závodu Sovětům satelit. Povedlo se jim ho vrátit bez úhony se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Snaha byla vyšetřit i vše zakrýt

Snahy to byly různé. Pentagon například přiznal, že financoval výzkumy různých nevysvětlitelných jevů. Letectvo dokonce zveřejnilo i záběry získané vojenskými piloty, které si zatím nikdo přesně nedokáže vysvětlit. Na druhé straně to byla inciativa Blue book, která měla vše vědecky objasnit a z lidí, kteří na UFO ukazovali, udělat téměř blázny. Ale ukazuje se, že třeba americká CIA brala problematiku vážně.

iZdroj fotografie: George Stock / Public Domain

V roce 1967 dokonce vypracovala pokyny, jak by se měly objekty UFO fotografovat, aby bylo možné z pořízených snímků zjisti, co vlastně autor zachytil. Dokument byl zpřístupněn v roce 2013 a dokazuje, jak váže se problematika brala. Rad je deset. První říká, že fotoaparát by měl být nastaven na nekonečno. A druhá pak, jaký by měl být použit film, protože digitální fotografie tehdy neexistovala.

Aparátem nehýbejte, fotografujte co nejvíce

Další již jsou více odbornější. Třetí se totiž týká závěrky a clony a jak je na fotoaparátu nastavovat. I když samozřejmě by záleželo i na počasí a světelných podmínkách. Čtvrtá rada je naopak jednoduchá. Když snímek pořizujete, s fotoaparátem nehýbejte. Pořídit by se mělo více snímků objektu. Užitečné také bude, pokud na některých bude vidět zem.

iZdroj fotografie: Uživatel Timpaananen / Creative Commons / CC BY-SA

Pokud by se autorovi zdálo, že je objekt blízko, měl se pokusit poodejít 10 až 20 metrů do strany a fotografovat objekt znovu. V případě, že by byl daleko, měl zůstat na místě. Nebo sednout do auta a pokusit se ujet zhruba kilometr. Důležité také bylo zaznamenat místo, kde se fotografovalo. Fotograf na něm měl zůstat a pořídit snímky celé krajiny dokola, aby bylo možné vše přesně vyhodnotit.

V radě osm se říkalo, že fotograf by měl se svým filmem zacházet velmi opatrně, protože existuje jenom jeden. A také ho opatrně zpracovat. Pokud by mohl, měl udělat i jeho kopii. Všechny snímky, které by z něho vyvolával, měly být dělány z originálního negativu. Fotografie měly být udělány tak, aby na nich bylo vidět celé políčko. Nejlépe i s perforovanými okraji kinofilmu sloužícími k jeho pohybu.

Jaké důkazy o existenci UFO by pro vás byly nejpřesvědčivější?

Zdroj: Wearethemighty

Článek Odtajněné dokumenty CIA potvrzují víru USA v UFO. Tajná agentura poskytuje přesný návod, jak mimozemšťany vyfotit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tibet a hrozba ze strany Mao Ce-Tunga

OSS byla v roce 1947 rozpuštěna a znovu zformována jako Ústřední zpravodajská služba – CIA. Také CIA sledovala svého nového spojence zpovzdálí a nemohla si nevšimnout stále nepřátelštějšího chování Mao Ce-tunga, otce zakladatele Čínské lidové republiky. Mao hrozil, že Tibet „osvobodí“. Co se pod tímto pojmem skrývalo, bylo zřejmé.

iZdroj fotografie: U.S. Forest Service / Creative Commons / CC BY

Netrvalo dlouho a čínská armáda se skutečně dala na pochod Himálajem směrem k Chamdo, třetímu největšímu městu ve východní části Tibetské autonomní oblasti. Dne 23. května 1951 potom donutila Čína Tibet podepsat „mírovou smlouvu„, která deklarovala jeho autonomii za podmínky, že Čína bude dohlížet na jeho zahraniční politiku včetně civilní a vojenské složky. Co by se stalo, kdyby Tibet „dohodu“ nepodepsal, bylo celkem nasnadě.

Spolupráce Smokejumpers a CIA na tajných operacích

Spojené státy se za této situace rozhodly vyzbrojit tibetské odbojáře, cvičit je a udržovat s nimi pravidelný kontakt. Aby toho byli Američané schopni, museli nalézt skupinu lidí s vhodnými schopnostmi. Taková skupina lidí existovala: byli jí (původně čistě černošští) výsadkáři cvičení již za Druhé světové války ve spolupráci armády a Lesní služby pro boj s lesními požáry způsobenými japonskými zápalnými balony.

Tito výsadkáři si říkali Triple Nickles a měli speciální výcvik pro odlehlé a horské oblasti, uměli si poradit s terénem, dokázali se orientovat v meteorologii a měli a celou řadu dalších kriticky důležitých dovedností. Jindy jim bylo (a stále je) přezdíváno také „Smokejumpers“. A právě z jejich řad CIA verbovala své nové spolupracovníky.

iZdroj fotografie: Flickr

Do Tibetu dopravili tuny zbraní, munice a dalšího vybavení stejně jako peněz pro financování tibetského odporu proti vlivu Číny a Sovětského svazu. Akcemi v Tibetu ale role Smokejumpers neskončila, další „skokani“ působili v padesátých i šedesátých letech na Tchaj-wanu, v Laosu, na Kubě, v Guatemale, Kongu, Indii, Indonésii, a dokonce i v arktických oblastech.

Služba Smokejumpers u CIA a jejich hrdinství zůstávaly veřejnosti dlouho neznámé. Uznání se dočkali až v roce 2017. O tom, jak nebezpečná tato služba byla, svědčí i to, že těmto speciálním operativcům patří mnoho z hvězd připomínajících padlé na pamětní zdi CIA.

Zdroj: WeAreTheMighty

Článek Tibet a hrozba ze strany Mao Ce-Tunga aneb Jak CIA vycvičila výsadkáře známé jako „smokejumpers“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ďábelský Usáma bin Ládin jako přírůstek do série G.I.Joe?

Skoro každý kluk, který u nás vyrůstal v devadesátých letech, toužil mít doma figurky neohrožených hrdinů ze série G.I.Joe. Ve Spojených státech byl G.I.Joe samozřejmě populární ještě o dost dříve než u nás a je možné, že mezi jeho fanoušky v dětství patřili i budoucí agenti CIA. Ti si v letech po 11. září 2001 vzpomněli na hračku svého dětství a kontaktovali jejího tvůrce.

iZdroj fotografie: Flickr

CIA oslovila Davida Levina, tvůrce G.I.Joea, jednoho z manažerů hračkářské firmy Hasbro a veterána Korejské války. Jeho úkolem bylo navrhnout figurku Usámy bin Ládina, která by měnila svoji podobu. Levine navrhl figurku bin Ládina, která při zvýšené teplotě změní zabarvení a jejíž obličej dostane červeno-černou ďábelskou podobu.

Plány na distribuci

Figurky měly být vyráběny v Číně a následně distribuovány do uvedených zemí a regionů. To, jak operace „Ďábelské oči“ skutečně probíhala, je ale sporné. Jedna verze mluví o tom, že vyrobeny byly pouze tři prototypy a poté se v operaci nepokračovalo. Druhá verze mluví o tom, že do Pákistánu se skutečně v roce 2006 dostalo několik stovek kusů figurek.

iZdroj fotografie: Flickr

Faktem je, že na aukčních serverech se objevily dva prototypy a oba se prodaly za cenu v řádu tisíců dolarů. Je přirozené předpokládat, že nějaký prototyp má ve vlastnictví stále i CIA. Akce patřila mezi tzv. „vlivové operace“ jejichž prostřednictvím se CIA snažila změnit vnímání Usámy bin Ládina a Al-Kájdy jako takové.

Zdroj: We Are The Mighty

Článek Operace Ďábelské oči: Démonické figurky Usáma bin Ládina z dílny CIA jej měly zdiskreditovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Použití Viagry pro netradiční účely

Podle dostupných informací měla organizace CIA používat Viagru k vyjednávání s afghánským vůdcem. Central Intelligence Agency potřebovala tajné informace, za které byla schopna zaplatit nemalou částku. Na druhé straně domluvy stál vůdce z Afghanistánu, který místo peněž požadoval velké množství tabletek pro lepší erekci. A tak jim nezbylo nic jiného, než tomuto požadavku vyhovět.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Podávání LSD nic netušícím lidem

Celá organizace CIA má velmi známou historii s halucinogenní drogou LSD, kterou podávala nic netušícím lidem v ulicích San Franciska. Jejich cílem bylo sledování lidí pod vlivem LSD při sexu. K tomu jim sloužily speciálně připravené domy se zrcadly, díky kterým je bylo dobře vidět.

Utajená jména agentů CIA i po jejich smrti

CIA má památník, který vznikl na počest jejich členů ztracených při plnění svých povinností. Je umístěn v ústředí organizace v Langley a každý člen je reprezentován hvězdou. Hvězdy však nejsou doprovázeny jmény ani po smrti agentů, aby byla zachována jejich anonymita.

iZdroj fotografie: Ústřední zpravodajská služba / Creative Commons / Public Domain

CIA potvrdila existenci Oblasti 51 až v roce 2013

Legendární tajná základna v Oblasti 51 byla dlouho řešeným tématem. Její existence byla ale přiznána až v roce 2013. Mnozí lidé věřili, že bude tato základna sloužit pro analýzu a ukládání mimozemských bytostí a technologií. CIA však uvedla, že toto místo slouží pouze pro testování tajných letadel. V roce 2019 se skupina více než 2 milionů lidí rozhodla, že se vydá na základnu zachránit údajné mimozemšťany, kteří jsou podle různých teorií uvnitř.

Zdroj: War History Online

Článek Existuje oblast 51? Fakta o CIA, jež měly zůstat v utajení a nikdy nespatřit světlo světa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.