Celá desetiletí stál příběh o nemanželském synovi Josifa Stalina na rodinném podání, útržcích z partajních archivů a jednom datu, které nedávalo smysl. Alexandr se měl podle starších dokumentů narodit 6. listopadu 1917. Jenže Stalin opustil sibiřskou Kurejku už na konci prosince 1916. Počítejte zpátky devět měsíců, a vyjde vám, že v době početí byl dávno pryč. Právě tato aritmetika držela skeptiky po celou dobu ve hře. Teď ji vymazal záznam č. 17 v matriční knize chrámu Proměnění Páně v Turuchansku, kde stojí jiné datum: 21. srpna 1917. A najednou všechno sedí.

Záznam č. 17: co přesně matrika říká

Nález popsal badatel Alexej Nilogov v rozhovoru pro ruský internetový magazín Rodina a v červnu 2026 jej přebrala řada dalších médií. V kolonce „Rodiče“ je výslovně uvedena „turuchanského obyvatelstva kozácká dívka Lidija Platonova Pereprygina pravoslavného vyznání“. Stalinovo jméno v dohledaném veřejném přepisu přímo v této kolonce nefiguruje, matrika ale jednoznačně posouvá narození na srpen 1917, tedy do doby plně slučitelné s pobytem Stalina v Kurejce. Právě tento chronologický posun je na nálezu to nejcennější.

Proč je to tak zásadní? Stalin žil v Kurejce jako politický vyhnanec od roku 1914. Vztah s tehdy třináctiletou Lidijí Perepryginou je doložen i z jiných zdrojů, místní žandarm Laletin věc řešil poté, co si stěžoval Lidijin bratr Ion. Stalin slíbil, že se s dívkou po dosažení plnoletosti ožení. Neoženil se. Na konci prosince 1916 odjel. A Lidija zůstala těhotná.

Čtyři vrstvy důkazů na jedné ose

Síla příběhu nespočívá v jediném dokumentu, ale v tom, že se za sto let nakupily čtyři nezávislé stopy, které ukazují stejným směrem.

• 1917 – matrika. Záznam o narození a křtu Alexandra Pereprygina v Turuchansku. Nově s datem 21. srpna.
• 1947 – stranické pátrání. Na konci roku 1946 zavolal Stalinův osobní tajemník Poskrjobyšev krajskému tajemníkovi Aristovovi s dotazem na rodinu Perepryginových, „protože se o ně Stalin zajímá“. Aristov vyslal do terénu agenta Syroněnka, který Lidiji a Alexandrovi pořídil fotografie a sepsal zprávu. K osobnímu kontaktu mezi Stalinem a synem ale podle dostupných materiálů nikdy nedošlo.
• 1956 – interní šetření KGB a Presidia ÚV KSSS. Chruščovovi lidé vytáhli celou aféru jako potenciální kompromitující materiál proti Stalinovu kultu. Aristovova zpráva šla do přísně tajného oběhu, takzvané „osobaje papky“. K 2. červenci 1956 ale skončila v archivu. Z dostupných pramenů se zdá, že vedení usoudilo, že má proti Stalinovi dost jiného materiálu a živý syn na Sibiři nepředstavuje politické riziko.
• 2016 – DNA test. Jurij Davydov, syn Alexandra, poskytl genetický vzorek, který byl porovnán se vzorkem Alexandra Burdonského, Stalinova vnuka po linii syna Vasilije. Veřejně oznámený výsledek: 99,98% shoda v mužské linii, odpovídající společnému mužskému předku. Plný laboratorní protokol ani název pracoviště veřejně zveřejněny nebyly.

Život pod cizím jménem

Alexandr Pereprygin se stal Alexandrem Jakovlevičem Davydovem, příjmení i patronymum převzal po otčímovi Jakovu Davydovovi. V databázi ruského ministerstva obrany Pamjať naroda je veden jako důstojník, který nastoupil službu v roce 1940, prošel druhou světovou válkou, byl vyznamenán a dosloužil v hodnosti majora. Zemřel v roce 1987 v Novokuzněcku.

Ve srovnání s osudy Stalinových oficiálně uznaných synů je to paradoxně nejklidnější životopis. Jakov Džugašvili padl do německého zajetí v červenci 1941 a zahynul v Sachsenhausenu v dubnu 1943. Vasilij, důstojník sovětského letectva a veřejně známý „syn vůdce“, otce přežil, ale zemřel v roce 1962 po letech alkoholismu. Alexandr, skrytý syn bez přístupu k moci, prožil standardní vojenskou kariéru a dožil se sedmdesáti let.

Co zůstává otevřené

Nová matrika výrazně posiluje verzi přijímanou částí historiků. Ale definitivní tečka zatím chybí. Faksimile záznamu č. 17 nebylo v době psaní tohoto textu veřejně publikováno, existuje pouze sekundární přepis citovaný přes magazín Rodina. Mezinárodní odborná studie, která by nový nález přebírala, v dohledaných zdrojích rovněž není. Samotný vztah Stalina s Lidijí Perepryginou přitom západní historiografie zná už delší dobu, popsal jej mimo jiné britský historik Simon Sebag Montefiore.

Podle Nilogova má být záznam teprve „uveden do vědeckého oběhu“ spolu s dalšími materiály o rodu Perepryginových. Až se tak stane, bude možné ověřit, zda originál obsahuje i další údaje, třeba poznámku o otci, které veřejný přepis nezachytil.

Sto let stará matriční kniha z Turuchanska neodhalila jen jméno a datum. Odhalila mechanismus, jakým sovětský systém dokázal jednoho člověka vymazat z příběhu, a jak dlouho trvá, než ho tam archiv vrátí.

Článek Stalin měl třetího syna, o němž svět nevěděl a nesmělo se o něm mluvit. Archiv v Krasnojarsku odhalil křestní list z roku 1917 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Stalin „pochopil“, a co ne

Stalinův kalkul nebyl iracionální. Sovětská armáda ve třicátých letech procházela masivní modernizací, ale zároveň krvácela po čistkách velitelského sboru, které sám nařídil. Odhaduje se, že v letech 1937–1938 přišla Rudá armáda o tisíce důstojníků, včetně tří z pěti maršálů. Vstoupit v takovém stavu do velké evropské války by bylo sebevražedné. Stalin proto vsadil na to, že nechá západní mocnosti a Německo, aby se navzájem vyčerpaly, a mezitím posílí sovětský průmysl i ozbrojené síly.

Část odborné literatury tento přístup skutečně popisuje jako racionální mocenský kalkul. Cambridgeská studie o Stalinově zahraniční politice připouští, že chtěl válce předejít nebo ji alespoň oddálit. Problém je v tom, co z tohoto kalkulu vyrostlo. Nikoli elegantní diplomatický manévr, ale pakt s nacistickým Německem, rozdělení východní Evropy a nakonec katastrofální nepřipravenost, když Hitler svůj závazek porušil.

A ještě jedna věc: slovo „jediný“ je nadsázka. Už car Alexandr III. bývá v referenční literatuře popisován jako panovník, který aktivně pracoval pro mír v Evropě. Stalinova specifičnost spočívala v tom, že svůj odstup od evropské války dovedl do extrému, až k paktu s agresorem.

Pakt s ďáblem a jeho skutečná cena

23. srpna 1939 podepsali sovětský ministr zahraničí Molotov a jeho německý protějšek Ribbentrop smlouvu o neútočení. Veřejná část vypadala jako standardní diplomatický akt. Skutečný obsah ale ležel v tajném dodatku, který rozděloval východní Evropu na sféry vlivu: Polsko, Pobaltí, Finsko, Besarábie, to vše se stalo předmětem sovětsko-nacistického obchodu.

Jak shrnuje US Holocaust Memorial Museum, pakt odstranil Hitlerovi hrozbu sovětské intervence při útoku na Polsko. Bez něj by se Německo muselo obávat války na dvou frontách už v září 1939. Český Ústav pro studium totalitních režimů na semináři k 85. výročí paktu v roce 2024 označil tuto dohodu za „nutný předpoklad vypuknutí druhé světové války“. Ne vedlejší epizodu, předpoklad.

Propagandistická verze tento fakt buď obchází, nebo ho převrací: Stalin prý jen „koupil čas“. Jenže ten čas koupil za cenu, kterou platili Poláci, Estonci, Lotyši, Litevci a Finové. A co je podstatné: SSSR zůstal paktu věrný až do německého útoku v červnu 1941. Žádné tajné přípravy na zradu Hitlera, žádný plán na osvobození východní Evropy. Pouze dodávky surovin do Německa a spokojenost s rozděleným Polskem.

Barbarossa: katastrofa, kterou Stalin sám pomohl vytvořit

22. června 1941 zahájilo Německo operaci Barbarossa, největší vojenskou invazi v dějinách. Přes tři miliony německých vojáků překročily sovětskou hranici. Rudá armáda byla zaskočena. Podle Imperial War Museums byla sovětská obrana rozvrácena během prvních hodin: letadla zničena na zemi, celé armádní skupiny obklíčeny, velení paralyzováno.

Proč tak totální překvapení? Objektivní faktory hrály roli: rozsah útoku, operační překvapení, genocidní charakter války na východě. Ale Stalinův podíl na katastrofě byl zásadní:

• Čistky velitelského sboru ve třicátých letech připravily armádu o zkušené velitele.
• Nová hranice po záboru východního Polska nebyla dostatečně opevněna.
• Stalin odmítal uvěřit zpravodajským varováním, že Hitler zaútočí právě v létě 1941.
• Rozmístění sovětských sil bylo špatné, příliš blízko hranice, příliš zranitelné.

Čísla mluví jasně. Do německého zajetí padlo podle USHMM asi 5,7 milionu sovětských vojáků. Zhruba 3,3 milionu z nich v zajetí zemřelo hladem, nemocemi, popravami. Celkové sovětské válečné ztráty dosáhly podle cambridgeské historiografie více než 9 milionů padlých vojáků a kolem 27 milionů mrtvých celkem. Pokud tohle je „vyvedení země z katastrofy“, pak jen ve smyslu, že režim přežil. Nikoli že by počáteční fázi války zvládl efektivně nebo s přijatelnými náklady.

Sovětské přežití nakonec nestálo na Stalinově prozíravosti z roku 1939, ale na chaotickém, zato účinném přesunu průmyslu na východ za Ural. Sovětská válečná výroba ve druhé polovině roku 1941 dramaticky vzrostla, a právě tato průmyslová mobilizace spolu s obrovskou obětí sovětské společnosti a nacistickými strategickými chybami rozhodla o výsledku. Ne Stalinův „geniální plán“.

Proč se o tom mluví právě teď, a komu to slouží

Výklad druhé světové války není v Rusku akademickou záležitostí. Je to politická zbraň. Daniela Kolenovská z Univerzity Karlovy v květnu 2026 pro iROZHLAS popsala oslavy vítězství jako středobod ruské propagandy a státní ideologie. Kreml redukuje válku na roky 1941–1945, vypouští pakt Molotov–Ribbentrop, vypouští sovětskou okupaci východní Evropy a z celého příběhu dělá legitimizační mýtus, dnes používaný i k ospravedlnění agrese proti Ukrajině.

Tento narativ se šíří i do českého prostoru. Bezpečnostní informační služba ve veřejné zprávě za rok 2024 potvrdila pokračující šíření dezinformací z produkce Ruska i domácích aktérů. Centrum proti hybridním hrozbám při Ministerstvu vnitra dříve identifikovalo mezi nositeli kremelských metanarativů weby jako český Sputnik, AC24, Novou republiku či Haló noviny. BIS v roce 2024 rozkryla konkrétní proruskou vlivovou síť kolem platformy Voice of Europe. A Rada EU v lednu 2026 uvalila sankce na šest osob zapojených do ruských manipulačních aktivit.

Jak poznat, kdy historický článek o Stalinovi slouží jako nástroj současné propagandy? Varovné znaky jsou poměrně spolehlivé: text začíná válku až rokem 1941, obchází pakt a rozdělení Polska, redukuje příběh na schéma „Západ viník, Stalin zachránce“ a válečné vítězství používá jako argument pro dnešní ruskou politiku. Přesně tento vzorec popisují české bezpečnostní instituce i odborná literatura o kultu „Velké vlastenecké války“.

Pyrrhovo vítězství, ne geniální plán

Západní historiografie běžně uznává význam sovětské mobilizace a konečného vítězství nad nacismem. Zároveň ale mluví o pyrrhově výsledku. Cambridgeská kapitola o historiografii války vysvětluje, že sovětské vyprávění o „zdrojích vítězství“ sloužilo primárně k legitimizaci režimu, a tento mechanismus funguje dodnes.

Stalin nebyl génius, který elegantně přelstil Hitlera. Byl to mocenský kalkulátor, který uzavřel pakt s agresorem, rozdělil s ním východní Evropu, oslabil vlastní armádu čistkami a pak byl zaskočen útokem, před kterým ho varovaly jeho vlastní zpravodajské služby. Že SSSR nakonec válku přežil a zvítězil, je fakt. Ale připisovat to Stalinově prozíravosti je jako chválit žháře za to, že nakonec pomohl hasit požár, který sám založil.

Dvacet sedm milionů mrtvých Sovětů není důkaz úspěšného plánu. Je to cena, kterou za Stalinovy „geniální“ manévry zaplatili lidé, kteří o nich nerozhodovali.

Článek Stalin jako jediný ruský vládce pochopil, že válka v Evropě není ruská věc. „Podařilo se mu vyvést zemi z katastrofy“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Třináct let na dolarové kotvě

Aby bylo jasné, co se vlastně změnilo, je třeba se vrátit do léta 1937. Tehdy Politbyro rozhodlo o přepočtu rublu na cizí měny a stanovilo oficiální kurz 5,30 rublu za jeden americký dolar. Americké diplomatické dokumenty z roku 1939 tento kurz výslovně potvrzují jako platný od 19. července 1937. Rubl tedy více než dvanáct let fungoval na dolarové bázi, jeho hodnota se formálně odvozovala od americké měny.

To mělo praktický důsledek: při jakémkoli zahraničněobchodním jednání stál v pozadí dolar jako referenční jednotka. Sovětské vedení vnímalo tuto vazbu jako zranitelnost. Tvrdilo, že dolarová báze zkresluje skutečnou hodnotu rublu a oslabuje vyjednávací pozici při exportu. Únorové usnesení z roku 1950 tuto kotvu přeseklo.

Co přesně dekret změnil

Usnesení Rady ministrů zavedlo tři konkrétní změny s účinností od 1. března 1950:

• Zlatý obsah rublu: 1 rubl = 0,222168 g ryzího zlata.
• Nákupní cena zlata u Gosbanky: 4 rubly 44 kopejky za gram ryzího zlata.
• Oficiální kurz: 4 rubly za 1 americký dolar (místo dosavadních 5,30).

Důležité je, co dekret nezavedl. Běžný sovětský občan si nemohl přijít do banky a vyměnit bankovky za zlaté slitky. Rubl se nestal volně směnitelnou měnou v západním smyslu. Zlatý obsah byl právní a účetní konstrukce pro zahraniční zúčtování, nikoli slib fyzického krytí v trezorech pro každou oběžnou bankovku.

Podle pozdějšího svědectví ekonoma Viktora Belkina, který se na výpočtech podílel, statistici po různých úpravách dospěli ke kurzu zhruba 14 rublů za dolar, tedy k číslu odpovídajícímu reálnější kupní síle. Stalin údajně jedničku přeškrtl a nechal čtyřku. Jde o retrospektivní vzpomínku účastníka, ne o dochovaný úřední zápis z porady, ale dobře ilustruje, jak silně do „ekonomického“ rozhodnutí zasáhla politická vůle.

Strategický dopad: co Západ ztratil

Co konkrétně znamenala ztráta strategického postavení Západu? Brettonwoodský systém, vybudovaný po druhé světové válce, stavěl dolar do role globální kotvy; MMF držel zlato za 35 dolarů za unci a ostatní měny se k dolaru vztahovaly. Stalinův dekret z tohoto řádu vyňal celý sovětský blok. Washington přestal být referenčním bodem pro oficiální kurz rublu, a tím i pro cenové rámce, v nichž SSSR vyjednával obchodní smlouvy se svými satelity.

Nešlo o zhroucení Bretton Woods, ten vydržel až do roku 1971. Šlo o něco užšího, ale reálného: SSSR si vytvořil vlastní účetní a cenovou suverenitu. Obchod v rámci čerstvě založené Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) v prvních letech stál hlavně na bilaterálních dohodách a clearingovém zúčtování, nikoli na volném trhu s tvrdými měnami. Stalinův „zlatý rubl“ do tohoto systému zapadl jako klíč do zámku: dal mu formální měnovou kotvu nezávislou na dolaru.

Pro sovětský export to znamenalo posílení vyjednávací pozice, alespoň na papíře. Ceny surovin a průmyslového zboží uvnitř bloku se přepočítávaly přes rublovou paritu, kterou Moskva kontrolovala. Podíl ropných produktů na devizových příjmech SSSR podle pozdějších ruských rekonstrukcí vzrostl z 3,9 % v roce 1950 na 9,6 % v roce 1955. Připisovat tento nárůst jedinému dekretu by bylo zjednodušení, ale dekret vytvořil rámec, v němž se sovětský export oceňoval mimo dolarovou logiku.

Československo v novém měnovém světě

Pro Československo měl Stalinův krok hmatatelné důsledky. Země se právě v letech 1945–1953 výrazně přeorientovávala od kapitalistických trhů k Sovětskému svazu a jeho bloku. Podíl SSSR na československém zahraničním obchodu rostl na úkor západních partnerů. Přechod na rublové zúčtování uvnitř RVHP znamenal menší roli tvrdých měn, větší závislost na plánovaných mezistátních bilancích a sovětských surovinách, a zároveň zajištěný odbyt pro československé strojírenství v rámci bloku.

Opačnou cestu zvolila Jugoslávie. Po roztržce s Kominformou v roce 1948 se Titův režim prudce otočil na Západ: v roce 1953 směřovalo přes 80 % jugoslávského exportu do západní Evropy a Severní Ameriky. Dva modely, dva výsledky, a oba ukazují, že Stalinovo měnové rozhodnutí nebylo izolovaný akt, ale součást širšího přerozdělení obchodních toků na kontinentu.

Poučení pro dnešní de-dolarizaci

Stalinův tah z roku 1950 je dnes často citován v diskusích o snaze Ruska, Číny či skupiny BRICS oslabit dominanci dolaru. Paralela existuje, ale má jasné meze. Politická vůle umí změnit účetní rámec, to Stalin dokázal. Bez směnitelnosti, důvěry a likvidních trhů z toho ale nevznikne globální konkurent dolaru, pouze uzavřený administrativní okruh. Formální konstrukce „zlatého rublu“ vydržela do reformy v roce 1961, kdy Chruščov provedl denominaci 10:1 a stanovil nový kurz 90 kopejek za dolar. Ani tehdy se rubl nestal světovou měnou.

Stalinův dekret tak zůstává historickým precedentem de-dolarizačního gesta, účinným uvnitř vlastního bloku, bezvýznamným na světových trzích. Přesně v tom spočívá jeho síla i jeho limit.

Článek Stalinův tah z roku 1950 připravil Západ o strategické postavení a ekonomika vzkvétala. Udělal rubl „zlatým“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Solovjov řekl

Podle záznamu, který zachytil a přepsal telegramový kanál Ostorožno, novosti, Solovjov ve svém ranním pořadu prohlásil: „Musíme v naší armádě zavést nejpřísnější pořádek a železnou disciplínu. Panikéři a zbabělci musí být likvidováni na místě. Toť vše. Není třeba hysterčit, je třeba přemýšlet.“ Citoval přitom Stalinův rozkaz č. 227 z 28. července 1942, známý pod názvem „Ani krok zpět“, jeden z nejtvrdších dokumentů sovětské válečné historie, který zaváděl trestné prapory a povoloval střelbu do vlastních vojáků ustupujících bez rozkazu.

Solovjov ale neskončil u historické paralely. Požadoval zavedení vojenské cenzury a veřejné uvěznění lidí, kteří sdílejí záběry zásahů. Těm, kdo se po útocích bojí nahlas, vzkázal, že v nich „není nic ruského“ a že mají opustit zemi, a přirovnal je k vlasovským zrádcům. Jaderná rovina jeho výstupu stojí na dlouhodobé eskalační linii: čím víc Ukrajina přenáší válku do ruského týlu, tím častěji Solovjov sahá po absolutních řešeních. Formulace o „nevyhnutelnosti“ jaderného úderu zapadá do tohoto vzorce, i když přesný doslovný přepis celé pasáže nebyl v otevřených zdrojích plně ověřitelný; jde o sekundárně citovanou eskalační tezi, kterou je třeba vnímat v kontextu jeho opakovaných nukleárních výhrůžek.

Drony nad Moskvou: spouštěč hysterie

Bezprostřední příčinou Solovjovova výbuchu byl masivní ukrajinský dronový útok, který 18. června 2026 zasáhl moskevskou rafinerii a vyvolal rozsáhlé narušení letového provozu nad hlavním městem. AP News popsala desítky přesměrovaných letů a zranění v Moskevské oblasti. Ukrajinský prezident Zelenskyj k tomu veřejně dodal, že když bude hořet Ukrajina, „bude hořet i Moskva“.

Už o šest dní dříve, 12. června, Vladimir Putin sám připustil, že ukrajinské dronové útoky mají ekonomické dopady a že Rusko musí zlepšit protivzdušnou obranu. Řekl to diplomatickým jazykem, ale sdělení bylo jasné: stávající systémy nestačí. A právě tady se rodí Solovjovova frustrace. Když ani prezident nemůže slíbit, že drony nad Moskvou zastaví, propagandista přepíná do režimu, kde řešením není lepší obrana, ale tvrdší disciplína a absolutní zbraň.

Analytici z německého think-tanku DGAP přitom popsali opakující se vzorec: po ukrajinském útoku na Moskvu v květnu 2026 Rusko o dva dny později vyhlásilo náhlý test jaderných sil s oficiálně uváděnými 64 tisíci vojáky, 200 odpalovacími zařízeními, 140 letouny a 13 ponorkami. Solovjovova studijní hysterie nevzniká ve vakuu. Vzniká v prostředí, kde se mediální a vojenské signalizování dokáže rychle propojit.

Proč Stalin a proč právě teď

Volba Stalinova rozkazu č. 227 není náhodná. Originální dokument, dochovaný v ruských historických archivech, byl vydán v nejtěžší fázi bitvy o Stalingrad, kdy se Rudá armáda hroutila pod německým náporem. Zaváděl trestné jednotky, zakazoval jakýkoli ústup bez rozkazu a výslovně povoloval likvidaci „panikářů a zbabělců na místě“. Pro sovětské vojáky znamenal, že nepřítel stojí před nimi i za nimi.

Solovjov tuto logiku přenáší do civilního prostoru roku 2026. Nepřítelem už není jen Ukrajina nebo Západ, nepřítelem je i Rus, který se bojí a svůj strach ukazuje. Sdílené video hořící rafinerie je v jeho optice sabotáž. Nervozita je zrada. To je zásadní posun: propaganda už neobhajuje jen válku, ale i tvrdší zacházení s vlastní společností. A právě proto je tento výstup zajímavější než desátá jaderná výhrůžka v řadě.

Jaderné zastrašování: proč slábne a proč sílí rétorika

Britský Chatham House popsal fenomén „inflace hrozeb“: čím častěji ruští představitelé a propagandisté mluví o jaderných zbraních, tím méně to na západní publikum působí. Reakce se postupně posunula od alarmu přes opatrnost až k něčemu blízkému otupění. NATO veřejně drží linku, že ruská jaderná rétorika je „nebezpečná a nezodpovědná“, ale aliance se jí nenechá zastrašit, a případné použití jaderné zbraně by mělo pro Rusko „závažné následky“.

Právě proto Solovjov přitvrzuje. Když běžná hrozba přestává fungovat, musí přijít Stalin, rozkaz o střílení vlastních a apokalyptické obrazy radioaktivního mraku nad Evropou. Fyzikálně je šíření radioaktivního spadu na velké vzdálenosti možné; americká EPA i CDC potvrzují, že lehčí částice se dostávají vysoko do atmosféry a mohou být neseny větrem stovky kilometrů. Rozsah ale závisí na typu zbraně, výšce detonace, místě dopadu a počasí. Automatická katastrofa pro celou Evropu to není. Česká republika má vlastní radiační monitorovací síť pod SÚJB a nouzové instrukce pro případ radiační události.

Důležitější než fyzika spadu je ale politická funkce těchto slov. Investigativní server iStories v obsáhlém přehledu ruského jaderného vydírání připomíná, že jadernými údery vyhrožují propagandisté často, ale „rozhodnutí budou dělat ne oni“. Solovjov není rozhodovací centrum. Je hlasitý reproduktor prostředí, v němž se jaderné hrozby používají jako nástroj nátlaku, navenek i dovnitř.

Co to vypovídá o náladě v Rusku

Když propagandista přestane uklidňovat a začne trestat vlastní publikum, něco se změnilo. Ukrajinské drony nedopadají jen na rafinerie a letiště, dopadají na iluzi, že válka je někde daleko a Moskvy se netýká. Putin to přiznal diplomaticky. Solovjov to přiznal hystericky. Oba řekli totéž: útoky fungují.

Rétorika „kdo se bojí, ať vypadne“ může část ruského publika zastrašit do ticha. Jinou část může posunout k pasivitě nebo k úvahám o odchodu ze země. Obojí Kreml potřebuje, ticho i odchod nespokojenců. Co nepotřebuje, jsou videa hořící Moskvy na Telegramu.

Solovjovův výstup tak paradoxně nejlépe ukazuje, jak moc ukrajinská strategie přenosu války do ruského týlu funguje. Čím víc propagandista zuří, tím víc prozrazuje, že dosavadní odpovědi nestačí. A čím víc sahá po Stalinovi a jaderných hlavicích, tím víc odhaluje, že mezi slibem bezpečí a realitou hořících rafinerií zeje propast, kterou nedokáže zacelit ani nejhlasitější hlas ruské televize.

Článek Solovjov žádá jaderný úder: „Je to nevyhnutelné,“ zuří a vyhrožuje vlastním lidem Stalinovým rozkazem z roku 1942 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Žukovovo varování a Stalinův výbuch

Dne 29. července 1941 předložil náčelník generálního štábu Georgij Žukov Stalinovi návrh: stáhnout jihozápadní front za Dněpr, vzdát se Kyjeva a zachránit armády pro obranu v hloubce. Operační logika byla jasná, německá 2. tanková skupina Heinze Guderiana se otáčela z moskevského směru na jih a hrozila spojením s 1. tankovou skupinou Ewalda von Kleista postupující od jihovýchodu. Výběžek kolem Kyjeva se měnil v past.

Stalin reagoval výbuchem. Návrh označil za nesmysl a Žukova odvolal z funkce. Nahradil ho Borisem Šapošnikovem, který neměl politický kapitál na to, aby se vrchnímu veliteli postavil. Od té chvíle platil jediný rozkaz: držet každý kout střední a východní Ukrajiny.

Kleště se zavírají

Guderianova obrněná skupina prorazila od severu, Kleistova od jihu. Dne 16. září 1941 se obě spojily u Lochvice, asi 200 kilometrů východně od Kyjeva. Kotel byl uzavřen.

Teprve následující den, 17. září, Stalin konečně povolil ústup. Jenže rozkaz se k jednotkám dostával do chaosu: spojení bylo přerušené, velitelské uzly rozstřílené, zásobovací trasy odříznuté. Kyjev byl vyklizen 19. září. Velitel jihozápadního frontu generálplukovník Michail Kirponos padl 20. září při pokusu prorazit z obklíčení. Poslední organizovaný odpor skončil 26. září.

Rozsah katastrofy se dodnes liší podle pramene:

• Německý odhad: 665 000 zajatců (číslo z Hitlerova propagandistického hlášení)
• Britannica: přibližně 520 000 zachycených sovětských vojáků
• Sovětské přiznání: 452 720 mužů a ztráta čtyř polních armád

I nejnižší z těchto čísel představuje jednu z největších obkličovacích katastrof v dějinách válčení. Srovnatelná je snad jen bitva u Vjazmy o tři týdny později, kde Němci zajali dalších zhruba 600 000 sovětských vojáků.

Dva diktátoři, stejný vzorec

Kyjev 1941 a Stalingrad 1942–1943 vypadají jako zrcadlový obraz. U Kyjeva Stalin zakázal ústup ještě před uzavřením kotle, a tím obklíčení vlastně umožnil. U Stalingradu Hitler zakázal průlom po uzavření kotle, nařídil Paulusovi držet pozice a nepovolil souběžný ústup k Mansteinově vyprošťovací operaci.

Mechanismus je totožný: diktátor přebije profesionální vojenský úsudek, protože ztráta města znamená ztrátu prestiže. Cenu platí armáda. V obou případech šlo o stovky tisíc mužů. A v obou případech se režim poučil jen tím, že zpřísnil disciplínu, ne tím, že by připustil chybu velení. Sovětská odpověď na kolaps u Kyjeva nebyla sebereflexe. Už 12. září 1941, tedy ještě před uzavřením kotle, vydala Stavka direktivu o zřizování zadržovacích oddílů. Kdo ustoupil bez rozkazu, riskoval zastřelení vlastními.

Město, které bylo zrazeno

Německé vítězství u Kyjeva otevřelo cestu k Donbasu a na jih Ukrajiny. Zároveň ale zdrželo útok na Moskvu o více než měsíc, a přispělo k německému přecenění vlastních sil. Stahel popisuje Kyjev jako obří taktický úspěch, který nevyřešil strategickou krizi Wehrmachtu.

Pro Kyjev samotný začalo po pádu peklo jiného druhu. Během několika dnů po obsazení města zavraždily SS a pomocné jednotky v Babím Jaru kolem 33 000 židovských obyvatel. Současný ukrajinský institucionální rámec, jak ho formuluje Ukrajinský institut národní paměti, nespojuje rok 1941 jen s německou invazí, ale i se sovětskými zločiny při ústupu: masové popravy vězňů, taktika spálené země, vyhozený Dněproges. Kyjev je v tomto čtení město zrazené dvakrát, nejprve vlastním velením, pak okupantem.

V české paměti stál Kyjev dlouho ve stínu roku 1943, kdy se na jeho osvobození podílel československý prapor. Dnešní zájem o ukrajinské dějiny ten poměr mění. A příběh z roku 1941 je naléhavější než kdy dřív, jako připomínka, co se stane, když jeden muž v Kremlu rozhodne, že město se neustupuje, a armáda za to zaplatí vlastní existencí.

Článek Bitva o Kyjev: „Největší neschopnost v dějinách.“ Stalin zakázal ústup a armáda se zhroutila jako domeček z karet se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zdál se to být docela dobrý nápad

Koncepce manévrovacího, nebo také průlomového tanku, pocházela ze zkušeností z Velké války z Velké Británie, kde vyvinuli i pozdějšímu T-28 velmi podobný Medium Tank Mark III. Jeho idea požadovala stroje dobře pancéřované, rychlé a s obrovskou palebnou silou schopnou palby ve více azimutech, aby udržela nepřítele v uctivé vzdálenosti.

NATO ukazuje laxní přístup. Belgičanům kroužily drony nad taktickou základnou s jadernými pumami, ale nesestřelili je

To by byl úkol těžký i pro dnešní inženýry, natož pro ty sovětské před sto lety. Ale přesto se nevzdali, a tak vzniklo opravdové monstrum o velikosti menšího domu. T-28 měřil na délku 7,44 metrů, na výšku 2,87 metru, a na šířku 2,82 metru. Jeho největším problémem se nakonec ukázala hmotnost, která zprvu dosahovala 25 tun. Jinak velmi moderní a kvalitní podvozek byl ovšem navržen do maximálního zatížení 16 tun.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Pancíř byl potom z homogenní válcované oceli s maximální silou 30 mm v čele, boky měly 20 mm, záď 10 až 20 mm, strop 10 mm, a podvozek 15 až 18 mm. Pohon zajišťoval dvanáctiválec Mikulin M-17 s výkonem 370 kW (500 koní), s nímž mohla na silnici vyvinout rychlost až 40 km/h, a v terénu pak teoreticky 20 až 25 km/h, zatímco dojezd byl až 220 km.

Ruský drak se třemi hlavami

Velice zajímavé bylo rozložení výzbroje T-28. Jelikož jeho koncepce počítala s rychlým postupem bez podpory pěchoty, musela být masivní a schopna palby na více cílů zároveň. Proto byla rozložena do tří věží – v té hlavní, velitelské, byl kanon ráže 76,2 mm KT-28, jehož nevýhodou bylo, že nebyla účinná proti pancíři, ale pouze proti živé síle a opevněním. Ve verzi 1939 byl proto nahrazen vhodnějším kanonem L-10, který si poradil i s obrněnci.

Video: Ukrajinské speciální jednotky nasadily nové těžké drony se 105kg hlavicemi a ničily jednu ruskou základnu po druhé

Ve věžičkách pak byly lafetovány kulomety DT ráže 7,62 mm; dva byly i v hlavní věži. Měly přitom zásobu 8 000 nábojů, zatímco kanon 69 granátů. Posádku pak tvořilo šest mužů, a nutno dodat, že byly v tanku použity na tu dobu i velmi moderní prvky. Všechny měly vysílačku, posádky k dispozici interkom a hasící systém, a většina T-28 měla na věži protiletadlový kulomet.

iZdroj fotografie: Richard Allen / Creative Commons / CC BY-SA

Vývoj a výroba probíhala od roku 1932 v Leningradském Kirovově závodě. Tempo bylo sovětsky zběsilé, neboť prvních 10 z nich mělo být předvedeno na přehlídce k 1. máji 1933. Celkem pak bylo do roku 1941 vyrobeno 503 tanků všech verzí – poslední z nich, 111 kusů T-28C, měly posílené pancéřování po zkušenosti ze ztrát v Zimní válce v letech 1939 až 1940 s Finskem.  Vznikla dokonce i plamenometná verze či prototyp samohybného děla.

Stalinova poštovní schránka

Už ve 30. letech se projevily obrovské problémy s podvozkem. V terénu se po hodině jízdy doslova rozpadal a maximální rychlost byla omezena na 30 km/h. Prvním velkým konfliktem, který T-28 zvládly vcelku dobře, byly pohraniční boje s Japonskem. To totiž nemělo kvalitní protitankové zbraně, tak docházelo k jejich vyřazení jenom v důsledku mechanických poruch.

Rusové mění taktiku. Fotografie a video ukazují, že vytváří 2krát větší „carské tanky“, které nezdolají ani desítky dronů

Opravdový masakr však nastal ve Finsku během Zimní války. Rudá armáda do ní nasadila 482 tanků T-28, z čehož jich bylo poškozeno a muselo být opraveno plných 386. Největším nepřítelem se stal protitankový kanon Bofors ráže 37 mm. Finové přezdívali T-28 dle jeho velikosti „činžák“ nebo „poštovní schránka“. Podle legendy se jim dokonce podařilo ukořistit jeden, v němž byla zrovna dodávka pošty pro celou divizi sovětské armády.

iZdroj fotografie: Balcer~commonswiki / Creative Commons / CC BY-SA

Úplné ztráty byly však překvapivě malé – Rudá armády přišla jenom o 32 tanků (30 jich vyhořelo a 2 byly ukořistěny) – o rok a půl později se však blížil jejich definitivní konec. Během roku 1941 je čekalo vyřazení, a při operaci Barbarossa nebyly připraveny k boji. Několik jich také zajali Němci, a poslední z nich dosloužily v roce 1944 v blokovaném Leningradu. Dodnes je zachováno pouze pět muzeálních kusů – dva v Rusku, a tři ve Finsku.     

Článek Stalinův tříhlavý drak: Průlomový tank T-28 měl dominovat za bojovou linií, ale moc se nepovedl. SSSR to naplno zjistil až ve válce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tak brzký útok na SSSR nedával smysl

Operace Barbarossa zahájená 22. června 1941 byla pro Kreml šokem. Stalin až do té doby nevěřil, že by mohl být Adolf Hitler tak hloupý a spustit válku proti SSSR. Sice se střetem s jeho mašinerií počítal, ale nikdo nečekal, že to přijde tak brzy, a navíc ve chvíli, kdy Velká Británie stále nebyla poražena a německé tanky a stíhačky běžely na sovětskou ropu.

Stalinova zbraň proti špionům, zrádcům a odpůrcům jménem SMĚRŠ. Abakumovovy jednotky budily větší strach než fronta

Pro to, co nastalo, je slovo katastrofa slabým slovem. Rudá armáda nebyla absolutně připravena, a ještě se nacházela uprostřed přezbrojování. Staré tanky jako například T-26 nebyly v nejlepším stavu, a nových T-34 nebyl dostatek, s nimiž to navíc vojáci ještě neuměli. Wehrmacht a jeho spojenci tak procházeli sovětským územím jako nůž máslem.   

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creactive Commons / CC BY

V obrovských kotlích, jako byl u Vjazmi nebo u Kyjeva, zůstaly uvězněny statisíce vojáků, které i se zbraněmi padaly do německého zajetí. Naději přinesl až podzim a zima, kdy Wehrmacht nejdříve zapadl do bahna, a poté zamrzl v ruské zimě. Protiútok u Moskvy v zimě 1941–42 nakonec přinesl světlo na konci tunelu, a také touhu Stalina po útoku.

Série katastrof roku 1942 nebrala konce

Josif Stalin s radostí na začátku roku 1942 konstatoval, že se fronta stabilizovala, a že je čas přejít do protiútoku. Jeho generálové a maršálové jej před tím varovali, a také se pak ukázalo, že měli pravdu. Za útok u Volchovska a druhou bitvu o Charkov zaplatili statisíci vojáků, a předválečná Rudá armáda s 4,9 miliony mužů byla prakticky vyhlazena.

Češi si rádi připomínají Mnichov, ale zapomínají na svůj podíl na rozbití první republiky. A to je chtěl „zachraňovat“ SSSR

Stalin pak konečně začal poslouchat své generály, jejichž plán byl prostý – zahájit plánovaný ústup a během něj vést tvrdé obranné boje, prodlužovat zásobovací linie nepřítele, a ve správnou chvíli, kdy bude nejvíce oslaben a Rudá armáda – i za pomoci dodávek ze Spojených států amerických – opět v lepší kondici, udeřit. Plán to byl dobrý, ale měl velký problém.

iZdroj fotografie: Public Domain

Tato strategie totiž vyžadovala velikou disciplínu a načasování; jednotky musely být připraveny se na rozkaz stáhnout. V předešlých bojích totiž docházelo k tomu, že se buď rudoarmějci ocitali v obklíčení, nebo se v panice rozprchli. Jako první se na útěk často dávali velitelé a politruci, ovšem rozkaz 227 „Ani krok zpět“ z 28. července 1942 udeřil i na ně.

Taktika pravdy a strachu fungovala výtečně

V rozkazu byla v první řadě odhalena složitá situace země – nepřítel totiž i přes obrovské ztráty na obou stranách postupoval. Vojáci byli z otevřenosti v šoku, a další měl následovat. Měli být zřízeny zadržovací jednotky, které by zastavily dezertéry a ustupující vojáky. Druhá rána padla nejen na prosté rudoarmějce, ale i na důstojníky a politruky. Ti měli být v případě zbabělosti, ztráty pozic, nesplnění rozkazu nebo jiného zločinu, postaveni před polní soud.

Rusko rádo zapomíná, že SSSR v 2. světové válce vyhrát nemusel, i když nesl hlavní tíži bojů. Obří americká pomoc pro něj byla stěžejní

Následně měli však možnost se vykoupit službou v trestném praporu a svou krví a službou na nejtěžších místech fronty smýt svůj hřích. Rozkaz měl v praxi obrovský úspěch – mnoho vojáků bylo z pravého obrazu věcí, stejně jako z drakonických nařízení, zděšeno. Strach nejen z nepřítele, vlastních, ale především z osudu vlastní země, zabral a postavil je do latě.

iZdroj fotografie: Public Domain

„Ani krok zpět“ měl velký vliv na bitvu o Stalingrad, která začala v srpnu 1942. Zadržovací oddíly se přitom brzy ukázaly jako nepotřebné a v říjnu 1943 byly zrušeny. Jinak to ovšem bylo s trestnými prapory – těmi si prošlo 427 910 osob, a poslední z nich byl rozpuštěn až v červnu 1945. V SSSR budil dokument takové rozpaky, že byl plně zveřejněn až v roce 1987.   

Článek Brutální, ale nutný. Stalinův rozkaz 227 „Ani krok zpět!“ dokázal za obří lidskou cenu postavit Rudou armádu na nohy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Browningův učeň v akci s bolševiky

Vývoje nové první sovětské poloautomatické pistole se chopil Sergej Alexandrovič Korovin (1884–1946). Jednalo se o velmi nadaného inženýra, který v mládí studoval na charkovské technice. Zapojil se však do revolučního hnutí a musel z carského Ruska prchnout.

Kanadská armáda stále používá revoluční pistole Browning Hi-Power z 2. světové války. Někdy poslouží lépe než útočné pušky

Usadil se nakonec v Belgii, kde pracoval v továrně Browning, a do vlasti se vrátil až v roce 1914, aby pomáhal v boji bolševikům, kteří si jej náležitě cenili. Korovin přišel s návrhem malé kompaktní pistole v mnohém připomínající Browning, a přesto se nebál ani vlastních řešení, která se ukázala jako velmi zdařilá.

iZdroj fotografie: Costas-1963 / Creative Commons / CC BY-SA

Korovinova pistole využívá klasicky zpětného rázu a otevřeného závěru, který vyhodí vystřelenou nábojnici a do hlavně nabije novou. Spoušť byla jednočinná a úderník krytý, střelci si velmi pochvalovali řešení pojistky na levé straně zbraně, přičemž jde odjistit pohybem palce. Byla však značně problémová – západka zásobníku je totiž na dolní časti rukověti.   

Kompaktní ocelový kvádr pistole TK

Rozměry pistole z návrhu pana Korovina nebyly velké. Měřila pouhých 127 mm, z toho délka hlavně byla 67,5 mm, zatímco výška zbraně 98 mm – tedy ideální do kapsy. Co naopak ideální nebylo, byla hmotnost. Prázdná zbraň měla 423 gramů a plně nabitá 485gramů. Pistole byla přitom komorovaná na náboj 6,35 x 15 mm Browning.

ČZ vz. 50: legendární pistole bratří Kratochvílů měla nevídaný úspěch. Vzniklo jí skoro 90 000 ks a na svou dobu byla dost pokroková

Korovin se sice u Browninga v mnohém inspiroval, ale jeho zbraň stejně tak vybočovala. Na rozdíl od „Belgičana“ se sovětská konstrukce lépe držela a vešlo se do ní místo šesti nábojů hned osm. Navíc měla také pouhých 26 dílů a mnoho součástek plnilo hned několik funkcí – například pojistka fixovala i hlaveň v rámu.

Zbraň Korovin vyvíjel v letech 1924 až 1925, a roku 1926 pak začala výroba. Vyráběna byla v Tule a vysloužila si označení „Pistolet Tulskij, Korovina obrazsca 1926 goda“, jednodušeji TK. Její produkce probíhala až do roku 1935, ale v roce 1930 došlo k drobné úpravě mířidel a střenek. Ty byly do roku 1930 ze dřeva, později z bakelitu.

Selhávala, ale přesto byla oblíbená

Konstrukce TK se brzy ukázala jako na svou dobu velmi zdařilá. Sice byla těžší, ale to nebylo ke škodě jejímu ovládání – zkušený střelec dokázal za minutu vystřílet až 24 ran. Problémová se však ukázala pojistka, která působila jenom na záchyt úderníku, takže pokud došlo k pádu, mohlo dojít k nechtěnému výstřelu.

Protitanková pistole Sturmpistole měla zvýhodňovat, ale zklamala: dostřelila sotva 65 m a zasáhla málokdy, myšlenka to ale byla dobrá

Když někdo nosil zbraň nataženou, docházelo k únavě bicí pružiny a TK ztrácela spolehlivost. Velkým problémem byla také přesnost – na 25 metrů zbraň „utíkala“ od cíle až na 25 cm. Zastavovací účinek byl pro armádu malý, a tak se TK nikdy oficiálně nedostala do výzbroje Rudé armády, i když si ji mnozí důstojníci pořídili, neboť byla lehčí než služební Tokarev TT-33.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Uplatnění naopak našla především u agentů NKVD, milicionářů a bankovních ochranek, ale na svou sebeobranu ji dostávali i mnozí vysoce postavení soudruzi. Často krásné gravírované kusy byly za odměnu předávány tzv. stachanovcům, a jeden měl mít i Stalin. Celkem bylo vyrobeno na 300 000 pistolí TK, z nichž se mnohé v nouzi dostaly i do bojů 2. světové války. Dnes však již patří jenom k vyhledávaným sběratelským kouskům.  

Článek Automatická pistole TK „Korovin“: měl ji Stalin, NKVD i důstojníci, ale armáda ji nepřijala, neboť selhávala. Dnes je sběratelskou raritou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Samostatná Ukrajina se nekonala

Konec první světové války a chaos vyvolaný bolševickou revolucí v Rusku využili Ukrajinci k tomu, aby vyhlásili po letech ruské kolonizace samostatný stát. Neměl však dlouhého trvání a z většiny se opět dostal do područí Ruska, část pak byla polská. Ukrajinci se ale nedali a stále měli snahy vlastní stát vytvořit, což se nelíbilo sovětskému diktátorovi Josifu Stalinovi. Odpor Ukrajinců, jejichž hlavní ekonomickou aktivitou bylo zemědělství, chtěl zlomit. HolodomorMuseum uvádí, že jednou z metod byla kolektivizace zemědělství z roku 1928.

iZdroj fotografie: Public Domain

Ukrajinci, většinou drobní zemědělci, se urputně bránili, jenomže režim zasáhl tvrdě a asi 50 tisíc farmářských rodin poslal na Sibiř, uvádí History. Drobné farmy byly tedy násilně kolektivizovány, ale neodborné a neefektivní metody vedly k tomu, že v roce 1932 vyprodukovalo Ukrajina o 60 procent méně plodin než předpokládal plán. Mohlo to sice stačit na nasycení Ukrajinců, ale reakcí sovětského režimu byl trest, kdy byla většina úrody zabavena a odvezena jinam. Výsledkem byl děsivý hladomor a miliony mrtvých a hladovějících.

S hladem přišly i represe a zákazy

Sovětský režim pokračoval a v letech 1932 a 1933 zvýšil na Ukrajině represe – proti inteligenci a údajným sabotérům, které vinil z nedostatku potravin. Lidé podezřelí z hromadění potravin byli velice přísně trestáni a hladoví Ukrajinci se snažili nějaké potraviny jakkoliv získat nebo odcestovat, ale to režim zakazoval. Často byly k vidění obrazy, kdy lidé doslova zemřeli na ulici nebo po požití něčeho nebezpečného, čím se pokoušeli zahnat hlad.

Výsledkem hladomoru na Ukrajině bylo 3,5 až 5 milionů mrtvých, uvádí Wikipedia, a jakoukoliv zahraniční pomoc Sovětský svaz odmítal. Teprve asi po roce restrikce uvolnil a režim se snažil tradičně dopady hladomoru tajit a bagatelizovat – údaje o počtu mrtvých byly utajované a k jejich uvolnění došlo až s postupným rozpadem SSSR a tím, že Ukrajina nakonec získala nezávislost. Mnohé instituce a státy události z dob holodomoru dodnes označují za genocidu.

Článek Uměle vyvolaný ukrajinský hladomor zabil miliony lidí. Sovětský vůdce J. Stalin chtěl Ukrajince zlomit, ale vyvolal genocidu a obvinil jiné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z vrcholu na dno za jediný rok 

Pro Žukova skutečně přinesl konec války vavříny vítězství, a dne 24. června 1945 velel v Moskvě oslavné přehlídce. Stalina však pobouřilo, že se mu dostalo větších ovací než jemu, a začal se maršála obávat. Ve stejném měsíci se navíc stal Žukov velitelem okupačních sil v Německu – v této funkci se snažil potrestat nacisty, ale i zlepšit život prostých Němců. Spřátelil se s americkým generálem Eisenhowerem, s nímž rád popíjel Coca-Colu, kterou pro něj firma vyráběla bezbarvou, neboť to byl kapitalistický nápoj, a takto ho mohl vydávat za vodku.

Poslední minuty totalitních vůdců: pekelnými branami je provázel strach, potupa a především nenávist z řad vlastního lidu

Na druhou stranu se Georgij Žukov nebránil pro sebe rekvírovat luxusní majetek, a brzy měl několik svých nemovitostí plných ukořistěných starožitností. Lavrentij Pavlovič Berija, maršál Sovětského svazu, náčelník státní bezpečnosti a šéf sovětské tajné služby NKVD a lidového komisariátu vnitra (děkujeme čtenářům za upozornění), vše pečlivě sledoval a hlásil přímo nejvyššímu, tedy Stalinovi. Ten zatím maršála zahrnoval poctami a v březnu dalšího roku se stal Žukov náměstkem ministra obrany a vrchním velitelem pozemních sil. Stalinova past pak sklapla v červnu 1946. Nic netušící Žukov byl pozván na vojenskou radu, kde se do něj za přítomnosti Stalina pustili Berija, Molotov a Bulganin.

iZdroj fotografie: Public Domain

Byl obviněn z „bonapartismu“, loupeže válečných trofejí a přivlastňování válečných zásluh. Dne 9. června 1946 byl proto maršál zbaven svých funkcí a převelen do Oděsy jako velitel tamního vojenského okruhu. Definitivní ortel nad ním byl ale nakonec vynesen v lednu 1948. Žukov se prohřešil arogancí nehodnou komunisty a rabováním, takže se za trest znovu stěhoval. Tentokrát však do Uralského vojenského okruhu. Utrpěla přitom nejen Žukovova pověst, ale i zdraví, když dostal po tomto rozsudku první infarkt.

Vděk od politiků nečekal ani nedostal

První krůček k rehabilitaci nastal ještě za Stalinova života, kdy se stal Žukov v říjnu 1952 kandidátem Ústředního výboru a vrátil se do Moskvy. V plné síle se však ukázal na scéně až po diktátorově smrti. Bulganin a Chruščov tehdy chtěli zlikvidovat mocného Beriju, k čemuž potřebovali armádu, která milovala Žukova. Bývalá maršál pochopitelně agenta Beriju nenáviděl, neboť mj. mučil jeho bývalé podřízené, a to maršála Novikova a generálporučíka Tělegina, aby proti němu získal důkazy. Příležitosti k pomstě tak musel využít.

Akce Zeppelin aneb jak zabít Stalina. Riskantní operace nacistů na sklonku druhé světové války

Georgij Žukov osobně 26. června 1953 na zasedání politbyra v Kremlu zatkl agenta Beriju a jako jeden ze tří soudců ho v prosinci téhož roku odsoudil k smrti. Opět tak začal získávat moc, a v roce 1955 se stal ministrem obrany. Ozbrojené síly byly pod jeho velením modernizovány a dokonce zabránil obnovení systému politických komisařů, a jako jeden z prvních začal mluvit o Stalinových zločinech. Krvavou kaňkou na jeho kariéře však bylo potlačení maďarského povstání v roce 1956. Jeho moc a popularita byla však opět trnem v oku.

V červnu 1957 Žukov podpořil Chruščova proti puči starých Stalinistů vedených Bulganinem, ale namísto vděku se dočkal zrady. I Nikita Sergejevič Chruščov se totiž jeho moci obával, a tak připravil jeho svržení. Dne 4. října 1957 odjel Georgij Žukov na návštěvu Albánie a Jugoslávie, a po návratu 26. října musel rovnou z letiště odjet na zasedání politbyra, kde byl pro „nestranické chování“ odvolán.

iZdroj fotografie: Mil.ru / Creative Commons / CC BY-SA

Svůj nucený důchod si však užíval. Věnoval se akvaristice, rybaření a lovu, a psal své paměti. Na otázku, proč nepřevzal moc po Stalinovi, odpovídal: „A co bych z toho měl? Jen neštěstí.“ Politici se jej báli, jeho zásluhy ponižovali a zakazovali o něm mluvit. Těžko říci, zda by býval byl lepším vůdcem Sovětského svazu než Stalinovy nástupci, ale možná spíše naopak. Georgij Konstantinovič Žukov zemřel 26. října 1974.        

Článek Proč po Stalinově smrti nepřevzal SSSR maršál Žukov, všemi milovaný vítěz nad nacismem? Politici se ho báli a opakovaně zrazovali se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Titovi partyzáni Jugoslávii osvobodili

Josip Broz Tito byl kovaný komunista, jehož během 1. světové války zajala ruská armáda, a měl tedy šanci se ke komunismu v Rusku přiklonit. Po válce se vrátil do Jugoslávie, kde se postupně stal (i s pomocí SSSR) vůdcem tamních komunistů. Po okupaci země nacisty vedl úspěšný partyzánský odboj, a již tehdy v rozporu s příkazy z Moskvy spolupracoval i se západními spojenci. Jeho silám se nakonec podařilo velkou část země osvobodit ještě před příchodem Rudé armády, což pomohlo jeho pozici upevnit, a vliv Sovětů naopak oslabit.

Invence umí zázraky: stařičké jugoslávské dělo Zastava M55 dostalo průmyslové kamery a zabíjí jeden dron za druhým

Neznamenalo to ale jejich úplné odříznutí; Tito začal naopak po válce se Sovětským svazem spolupracovat, ale brzy se začaly projevovat rozpory. Stalin byl silně znepokojen, že se jugoslávský prezident neřídí příkazy z Moskvy a dbá hlavně na zájmy vlastní země – rozpory se projevovaly nejen v ekonomické oblasti, ale i v politice vůči Albánii nebo Bulharsku, a též v podpoře povstání řeckých komunistů, což bylo v rozporu se Stalinovými příkazy a zájmy. Stalin se bál tak, že se snažil Tita od moci opakovaně odstavit, a to dokonce násilnými metodami.

iZdroj fotografie: Public Domain

Ono vzepřít se jakkoliv sovětskému režimu, případně samotnému Stalinovi, jehož moc byla de facto neomezená a on coby „největší vůdce“ představoval zákon, bylo nemyslitelné. Odpůrci končili nemilosrdně na popravištích nebo v gulazích, kde stejně dříve nebo později našli smrt, a pokud se mu vzepřela celá země, bylo to mj. ukázkou, že nemá jednoznačnou převahu.

Titova Jugoslávie sovětskou cestu odmítla

Situace Jugoslávie nebyla po válce jednoduchá, potýkala se z devastací země a několika neúrodami. Její obyvatelstvo sice doufalo v sovětskou pomoc, ale prezident nakonec přijal americkou – nejprve hospodářskou, a později i vojenskou. Situace nakonec došla tak daleko, že se část vojáků podporujících Sovětský svaz pokusila o převrat, ale neuspěla. Stalin měl údajně vyslat i vrahy s cílem Josipa Tita zabít, ale rovněž neúspěšně. Odpovědí pak bylo vystoupení Jugoslávie z Kominformy a její nezávislý vývoj po celou dobu studené války.

Krutější než nacisté? Gulagy byly peklem na zemi, Sověti do nich ale posílali lidi pouze na „převýchovu“. Rusko je dnes pochvaluje

A co hůř pro Sovětský svaz, jugoslávský prezident postupoval proti jeho vlivu velmi tvrdě. Mnozí přívrženci SSSR byli zabiti, jiní (nebo alespoň domnělí) zase skončili v krutých koncentračních táborech na jugoslávských ostrovech. Josip Briz Tito nechal dokonce vybudovat na hranicích opevnění, aby byl schopen bránit se případné sovětské invazi. Jugoslávii vládl jako autoritářský diktátor se silným kultem osobnosti až do své smrti v roce 1980.

Článek Josifovi Stalinovi naháněl hrůzu jediný, a to jugoslávský prezident Josip Broz Tito; i když byl tak „veliký“, jeho moci se vzepřel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Byl jednou jeden…, i tato pohádka měla začátek

V červenci 1944 byl do úřadu RSHA povolán spojovací důstojník eskadry KG 200. Ta prováděla různé speciální operace, přitom létala s mnoha prototypy exotických německých vícemotorových letadel a mimo jiné i s ukořistěnými letouny B-17 a B-24, vysazovala agenty v zápolí Spojenců atd. Takže podplukovník čekal něco podobného. Ale když ho uvedli až k samotnému šéfovi RSHA Kaltenbrunerovi a nechali je spolu o samotě, znejistěl a připravil se na všechno.

A přesto mu příkaz šéfa RSHA vyrazil dech. KG-200 dostala za úkol do čtyř týdnů připravit a provést výsadek dvou agentů s vozidlem nedaleko od Moskvy. Tj. vybrat letadlo, které doletí na vytipovaný, ale neupravený pozemek u Moskvy, tajně tam v noci přistane, vysadí dva agenty s motocyklem a sajdkárou a zase odstartuje na zpáteční let. Z dalšího rozhovoru šokovaný pplk. pochopil, že půjde o atentát na samotného Stalina. Zaskočenému důstojníkovi z KG 200 došlo, že na nejvyšších místech v Německu stále ještě nepochopili, že válka je prohraná.

iZdroj fotografie: Uživatel kitchener.lord / Creative Commons / CC BY-NC-ND

Ale nakonec se soustředil na samotnou leteckou technickou stránku celého projektu a konstatoval, že KG 200 toto může zajistit. V té době používala velmi zajímavé transportní letouny Arado Ar-232A a Ar-232B. Dvoumotorové (Ar-232A) a čtyřmotorové (Ar-232B) letouny s velkou trupovou gondolou unesly až 4 tuny užitečného nákladu, přičemž disponovaly i značným doletem.

Díky konstrukci podvozku složeného ze tří velkých a dvanácti malých podvozkových kol, který letounu umožňoval start a přistání na neupravených i nerovných plochách, mohl letoun přistát i na velmi „divokém“ terénu, podobně jako dnes například „bušletadla“. Pro tento podvozek dostal tento letoun přezdívku „stonožka“. Přepravovaný náklad byl soustředěn v trupové gondole.

Ta měla v zádi sklopný nájezdový můstek – rampu, po níž mohlo bleskově vjet do trupu a následně po přistání i vyjet jakékoli vozidlo, které se sem vešlo. Technicky to tedy bylo možné, pokud předem vytipované místo prozkoumá vysazené komando na padácích a bude vhodné počasí. A také na načasování velmi záleželo, protože například zpáteční cesta letounu vycházela již dosti za denního světla, což při letu přes cca 600 km ruského území s velmi účinnou PVO mohlo být smrtící.

Komando našlo vhodný terén pro tajné noční přistání

Nedaleko od Moskvy u silnice ze Smolenska byl nalezen vhodný terén a na padácích vysazené komando ho zkontrolovalo a schválilo. Dál kontrolovalo místo a hlavně sledovalo počasí. Vyskytly se obavy, jestli výsadkáři nebyli Rusy odhaleni a nehrají „dvojí“ hru, ale Němci byli přesvědčeni, že toto nebezpečí zatím nehrozí. Komando tvořili ruští zajatci, kteří přeběhli k Němcům a osvědčili se v jiných akcích.

Němci museli předem ověřit i to, zda je vybraný prostor dostatečně bezpečný. K provedení atentátu byli vybráni dva ruští přeběhlíci. Jeden muž v uniformě NKVD s hodností majora a mladá Ruska Olga jako jeho manželka, opět v uniformě NKVD s údajnou hodností poručík. Měli být vysazeni s ukořistěným ruským motocyklem M-72 se sajdkou, ve které měli připravený veškerý potřebný materiál, včetně výbušnin a otrávených střel dum-dum do pistolí. Jejich doklady byly perfektní padělky, jež se bez důkladné kontroly nedaly rozpoznat jako falešné.

iZdroj fotografie: Steve Glover / Creative Commons / CC BY

Muž v tomto dvoučlenném komandu ale byl velmi „zajímavou“ osobností. Původně se podle oficiálního životopisu jmenoval Pjotr Ivanovič Šilo a jako účetní v Saratově zpronevěřil v roce 1932 na tehdejší časy značnou částku 1 300 rublů. Zavřeli ho, ale on z gulagu utekl, údajně dokonce třikrát, a skrýval se. Záhadně v roce 1939 získal cizí dokumenty na jméno Pjotr Ivanovič Tavrin. Pak byl v roce 1941 povolán do Rudé armády. Ale v květnu 1942 vojenská kontrarozvědka náhodně zjistila, že vystupuje pod falešným jménem.

Dvojitý agent?

Byl povolán k výslechu, ale ještě před tím se stačil jako poručík přidat k průzkumu za linií fronty a přeběhl k Němcům. Jeho velitel ho údajně dle protokolu postrádal až po osmi dnech! A za jeho přeběhnutí prý nebyl vůbec potrestán! Tavrin pak na německé straně prohlašoval, že nenávidí Stalina a ruský komunismus, a přihlásil se k tajným operacím ruských agentů cvičených v německém programu Zeppelin. Tento program vymyslela a řídila tajná služba SD. Zde vycvičení agenti byli postupně vysazováni s různými úkoly v ruském zápolí.

Většinou byli velmi rychle odhaleni, ale Němci s tímto programem tvrdošíjně pokračovali až do konce války. Tavrin se také připravoval na svoji úlohu německého agenta, a přitom se dokonce stačil oženit s Lidií Adamčíkovou s podobným osudem. A když SS a SD vybírali atentátníky, vybrali tuto dvojici. Zdá se dokonce, že se o tuto akci sám Tavrin přihlásil – jako člověk, který bytostně nenávidí Stalina. Němcům to stačilo.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

To ale netušili, že Šilo/Tavrin byl ve skutečnosti podle shodného mínění mnoha odborníků na tuto dobu agent NKVD, jenž měl za úkol proniknout právě do výcvikových organizací pro přípravu agentů proti SSSR. Šilo/Tavrin byl patrně strategicky důležitým vyzvědačem, který se k případnému vysazení v nepřátelském týlu připravoval již před válkou. Životopis, podle něhož zpronevěřil peníze a třikrát uprchl z vězení, zní na tehdejší dobu značně nepravděpodobně a byla to podle všeho spíš krycí historka.

Akce, akce, akce!

V září 1944 konečně počasí vyhovovalo, přišla studená fronta, která slibovala, že celý let proběhne v mracích. Letadlo Arado Ar-232B (čtyřmotorové) s celou posádkou, agenty, vybavením a kontrolním a řídícím komandem z SD, RSHA a SS se přestěhovalo na letiště Baltikum blízko Rigy, které bylo cca 600 km daleko od vybrané plochy pro tajné přistání. V noci z 5. na 6. září 1944 letadlo i s agenty z letiště u Rigy odstartovalo.

Bylo to již podruhé, poprvé o několik dní dříve se letadlo i s agenty muselo pro velmi špatné počasí vrátit. Letadlo letělo za naprostého rádiového ticha a mělo se v případě úspěchu vrátit za přibližně 5–6 hodin. Letadlo se však nevrátilo. Místo toho zaregistrovala odposlechová služba RSHA radiové hlášení „majora“, že letadlo mělo při přistání nehodu, ale nikomu se nic nestalo, posádka se rozdělila a vrací se k frontě a on že se svojí motorkou a „ženou“ jedou do Moskvy splnit úkol.

iZdroj fotografie: S vědomím Ivo Pujmana

Letci z KG 200 sice měli speciální výcvik na přežití v nepřátelském zápolí a byli patřičně vybaveni ruskými rubly, mapami atd., ale nikdo nepochyboval o tom, že oněch 600 km je příliš daleko. Zvláště, když nikdo z letců Arada Ar-232B neuměl rusky. Ale řídící štáb SD a RSHA se utěšoval aspoň tím, že agenti to „zvládli“ a jedou vstříc svému úkolu.

Skutečnost, o které v té době Němci nevěděli, byla zcela jiná

Německý plán na atentát měl ale zásadní chybu – pro jeho provedení vybrali dvojitého agenta, jehož domovskou agenturou byla od začátku NKVD. Poválečné různě odtajňované informace „pouštěné“ spřáteleným ruským novinářům a spisovatelům ze zdrojů NKVD a později KGB ovšem tvrdily, že „zlý agent major NKVD“ byl i se svojí „radistkou“ odhalen bdělým důstojníkem Rudé armády na jednom kontrolním stanovišti, když u něho byl zastaven se svým motocyklem.

Bdělému rudoarmějci se údajně nezdálo, že osádka motocyklu M-72 je úplně suchá, i když předtím celou noc okolo Smolenska lilo jako z konve. Podle poválečného vyprávění „svědků“ je hrdinsky zatkl a nechal prověřit jejich doklady v centrále, kde již zjistili, že jde o padělky. Podobně „hodnotný“ zdroj tvrdil, že teprve potom se oba ruskoněmečtí agenti ke všemu kajícně přiznali a začali s ruskou kontrarozvědkou spolupracovat a „tahat Němce za nos“. A po skončení války s nimi proběhl soud, podle kterého byli odsouzeni k smrti a v roce 1952 byli údajně popraveni.

Jenže ve skutečnosti se Rusům podařilo hrát zpravodajskou hru v tomto směru poněkud v jiném rozměru. Zaprvé se jim podařilo pozatýkat již první komando, které ověřovalo a hledalo plochu pro přistání. Ti sice nevěděli nic o termínu provedení akce, ale NKVD tak již aspoň věděla, kde je vybraná plocha, na níž německé letadlo přistane. Záměnnou plochu ale neznali.

Proto jen u první plochy hlídkovala zamaskovaná jednotka, která měla za úkol letadlo i s posádkou zajmout. A čekala. Ale náhody jsou kořením příběhů. Neinformovaná baterie sovětských PVO kanónů v blízkosti první plochy v okamžiku, kdy se německé Arado v noci chystalo přistát, začala po německém letounu střílet a zasáhla ho do křídla. Německý pilot proto okamžitě otočil a letěl k záměnné ploše.

Tam při přistávání nešlo vše podle plánu a osamělý strom u kraje lesa „trefil“ křídlo brzdícího Arada tak nešťastně, že vyvrátil jeden z motorů a křídlo silně poškodil. Posádka vyskákala ze znehybnělého letounu a opravdu se vydala na pochod směr fronta. Nikdo už o ní nikdy neslyšel. Průzkumný Ju-188 pouze za několik dní vyfotografoval vrak Arada Ar-232B na záložní ploše.

Finále proběhlo v klidu a přesně podle not NKVD

Let špiónského letadla Arado Ar-232B byl v noci na 6. září prostě velmi komplikovaný, navigátor ztratil brzy kurz, letadlo poškodila střelba sovětských protiletadlových baterií a to nakonec přistálo v Karmanovském okrese Smolenské oblasti na záložní ploše. Tavrin se ženou okamžitě vyjeli na motocyklu směrem k Rževu. Rusům v oblasti bylo jasné, že letadlo někde blízko přistálo, a proto NKVD všude postavila hlídky.

Hned u první, která dvojici „agentů“ zastavila, se oba záškodníci podle mnohem později zveřejněných údajů bez jakýchkoli rozpaků a s naprostým klidem přiznali ke svému úkolu a nechali se bez odporu zatknout. Potom je zřejmě odvezli do Moskvy, kde chvíli hráli s Němci rádiovou hru, než to Němcům došlo a skončili to. Podle všeho byl Šilo/Tavrin ve skutečnosti důležitým vyzvědačem NKVD vyslaným za války do německého týlu a měl na svědomí řadu jiných ruskoněmeckých agentů programu Zeppelin.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Ale protože osobní a pracovní dokumenty agentů z doby války jsou v Rusku dodnes přísně tajné, není možné si to v listinách stoprocentně ověřit. Podle známých praktik NKVD a později KGB byli oba „agenti – atentátníci“ zřejmě fingovaně „popraveni“ v roce 1952 a pod novou identitou dál pracovali pro ruskou tajnou službu někde jinde a jinak. Budoucnost to možná potvrdí, možná ne. V každém případě pohádka o možnosti provedení atentátu na Stalina v roce 1944 byla opravdu jen německou pohádkou.

Článek Akce Zeppelin aneb jak zabít Stalina. Riskantní operace nacistů na sklonku druhé světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stavbu prováděli dělníci z metra

Rozhodnutí padlo v říjnu a bylo jasné, že zde bude potřeba nejen najít potřebné prostory, ale vybudovat i bunkry, které by byly odolné proti těžkému bombardování, a přitom by poskytovaly stranickým špičkám ten nejlepší komfort. Ten nejlepší měl samozřejmě sloužit sovětskému vůdci Stalinovi a jeho aparátu. Na místo proto byli posláni horníci a dělníci se zkušenostmi ze stavby moskevského metra, aby vybudovali podzemní prostory. Na stavbu měli mít doslova jen týdny nebo měsíce.

Stavba probíhala v naprosté tajnosti, i když svým rozsahem musela být ohromná. Ještě v 80. letech v Sovětském svazu až na několik zasvěcených neměl nikdo ani ponětí, že pod Kujbyševem existuje další podzemní město, kde by v případě ohrožení mohly pracovat stovky komunistických lídrů a jejich obslužný personál. Na stavbě přitom mělo pracovat 2 900 dělníků a stovky inženýrů. Jen při stavbě bunkru pro Stalina museli vyvézt 25 tisíc metrů krychlových zeminy, což dělali zásadně v noci.

Pracovna má čtvery falešné dveře

Stalinův bunkr je hluboký 37 metrů. Není to tak úplně přesné, protože má několik pater, která se samozřejmě hloubkou liší, ale toto je hloubka podlaží, na němž měl být Stalin. K dispozici zde měl pokoj s pracovnou, který byl jen velmi střídmě zařízený. Byl v něm pracovní stůl se zeleným povrchem, telefonem a klasickou lampičkou a bílá pohovka. Zajímavostí je šest dveří. Jedny na toaletu, druhé vchodové a zbylé falešné. Údajně jako opatření proti případné klaustrofobii.

iZdroj fotografie: Uživatel ShinePhantom / Creative Commons / CC BY-SA

K dispozici zde byl i obrovský klenutý zasedací sál, na němž je poznat, že se stavba podobá metru. Zde měl Stalin jednat se svými nejbližšími spolupracovníky. Je zde i prostor pro stenografy a další personál. Ten sídlil ve čtyřech patrech nad prostory, které byly určeny pro Stalina. I přes to měl bunkr odolat výbuchům o síle 2 tuny TNT. To zajišťovalo 23 metrů zeminy a další čtyři metry betonu. K dispozici byla elektrárna a regenerace vzduchu a další potřebné vybavení.

V zimě 1941 se Rudé armádě povedlo Moskvu ubránit. I když byli Němci velmi blízko, Stalin hlavní město neopustil. Celý jeho bunkr byl dokončený v lednu 1943, ale to již v podstatě nebyl potřeba, protože průběh druhé světové války se v té době obracel. Sovětský vůdce ho tak údajně nikdy nenavštívil. Dnes je z něho muzeum. V samotné Samaře je podobných bunkrů mnohem více, ví se například o tom, který měl sloužit šéfovi NKVD Lavrentiji Berijovi. Mnohé podzemní prostory jsou dodnes údajně tajné a nikdo tedy netuší, kolik jich je a k čemu slouží.

Článek Stalin nechal vybudovat bunkr, ze kterého by vládl, pokud by padla Moskva. Nikdy se do něho nepodíval se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Operace Barbarossa byla pro SSSR zdrcující

Rudá armáda měla zpočátku k dispozici zhruba 2,7 milionu vojáků, později se číslo navýšilo na 5 milionů. Hitlerova armáda měla včetně rezerv necelé 4 miliony, k tomu zhruba 3 500 tanků a cca 4 500 letadel. Sověti disponovali až 15 000 tanky a zhruba 12 000 bojeschopnými letadly. Nepoměr sil je zjevný. Laici si navíc často neuvědomují, že Němci v té době neměli ani Tigery, ani Panthery. Jádro tvořily relativně moderní Pz III a IV. Ty ovšem kvalitou nedosahovaly ani zdaleka sovětských T-34 nebo KV-1, kterých měla už v té době Rudá armáda řádově nižší tisíce.

Německé tanky vůbec nemohly moderním sovětským obrněncům konkurovat a Wehrmacht musel improvizovat. Velký rozdíl ovšem byl v kvalitě posádek a ve vybavení, kdy Němci měli ve strojích vysílačky, zatímco v RA jimi disponovala jen velitelská vozidla. Němci se hned na počátku zaměřili na sovětská letiště a bolševické letectvo doslova rozdrtili. Úspěch ovšem slavil především Blitzkrieg, hned v prvních třech měsících zajali Němci na tři miliony sovětských vojáků. Reakce Stalina byla okamžitá, zajatec je zrádce vlasti. Osudy těchto vojáků byly příšerné.

iZdroj fotografie: Schmidt, Georg / Creative Commons / CC BY-SA

Drtivá většina zemřela již v zajateckých táborech, kdy vojáky nepřipravení Němci nechávali na otevřených prostranstvích hromadně umírat žízní a hladem. Přeživší končili v koncentračních táborech a ti, co dokázali válku přečkat, končili v rukách NKVD, která je často rovnou střílela, nebo automaticky posílala do gulagů. Hitler od počátku nařídil popravovat politické komisaře a brutální jednání se zajatci obecně postupně vedlo k tomu, že sovětští vojáci se odmítali vzdát.

Zde je třeba připomenout zažitý narativ, kdy je utrpení SSSR spojováno především s Ruskem, ale naprosto se zapomíná, že Ukrajina a Bělorusko byly prakticky zlikvidovány a ztráty na životech těchto zemí zřejmě výrazně přesahovaly ztráty samotných Rusů. V každém případě, jen obrovská brutalita Stalinova režimu dokázala udržet SSSR při životě. Při obraně Moskvy v zimě již do pole přicházely prakticky civilní osoby, a to jen velmi slabě ozbrojené. O Stalingradu se často obecně hovoří jako o nejdůležitější bitvě války, ale rozhodla Moskva.

Sovětští generálové navrhovali ofenzivu již v roce 1942

Stalin se na rozdíl od Hitlera záhy poučil a dal si mnohem více poradit, především od Žukova. Řada sovětských generálů již na jaře 1942 navrhovala začít s rozsáhlým protiútokem. Síly se poměrně brzy vyrovnaly. Přesto bylo rozhodnuto, že ještě bude přetrvávat aktivní obrana. Důsledkem byl obrovský průnik Wehrmachtu směrem ke Stalingradu. SSSR stále bojuje o přežití. Samo o sobě je takřka neuvěřitelné, že Moskva dokázala ustát obrovské ztráty z počátku války, jelikož se Lend-lease (pomoc spojenců) začal výrazněji projevovat až v roce 1942.

K tomu, aby režim udržel zemi na nohou, byla třeba doslova drakonická opatření. Muži téměř všichni zmizeli v armádě, v zázemí vše zastávaly ženy. S tím souvisel rozkaz Lidového komisariátu obrany ze dne 28. července 1942 č. 227. Stalin zjednodušeně nařídil „Zpátky ani krok”. Přímo zakazoval jakýkoli ústup a nařizoval popravu důstojníků, kteří by něco takového udělali. Součástí rozkazu bylo vytvoření trestných jednotek na různých úrovních, jež měly likvidovat jakékoli pokusy o stahování se před nepřítelem.

iZdroj fotografie: Klintzsch / Creative Commons / CC BY-SA

Již v říjnu 1942 byla myšlenka zadržovacích jednotek v tichosti opuštěna, v říjnu 1944 vydal Stalin rozkaz č. 349, který jednotky zcela rozpouštěl. Součástí rozkazu č. 227 bylo vysvětlení vojákům, v jaké situaci se jejich země nachází, a že prakticky už není kam ustupovat. Jedním z důsledků nepochybně bylo známé heslo bitvy o Stalingrad: „Za Volhou není země”. Boje na východní frontě se s později vzniklou západní bitvou vůbec nedají srovnat. Brutalita konfliktu byla obrovská a umocněná rozsáhlými zločiny nacistů. Jen v Bělorusku zmizelo z mapy přes tisíc vesnic.

Rozkaz byl zřejmě nezbytností

Stalin se po zahájení německého útoku v červnu 1942 zřejmě několik dní vůbec nebyl schopen vyjádřit. Zdá se, že byl naprosto v šoku z Hitlerovy zrady a porušení Ribbentrop-Molotovova paktu. Ještě pár hodin před invazí přejížděly hranice vlaky naplněné sovětskými surovinami, tolik důležitými pro německou válečnou výrobu. Hitler ve svém Mein Kampf jasně definoval německý životní prostor na východě, Lebensraum, a konflikt byl od začátku na život a na smrt.

iZdroj fotografie: Kasuár zbarvení / Creative Commons / CC BY-SA

Bylo zjevné, že půjde o likvidaci východních národů, o čemž především jednotky Einsatzgruppen nenechávaly pochybnosti. Nevraždily jen Židy, ale úplně stejným cílem byli i komunističtí funkcionáři. Stalin dobře věděl, že on je tím, kdo bojuje o holý život. Jen diktátorské režimy podobného ražení mohly umožnit hrůzy, které se na východní frontě děly. Demokratická země by podobné ztráty zřejmě neustála a kapitulovala by.

Rozkaz č. 227 byl jen součástí vybičování národů Sovětského svazu k odporu vůči nacistům. Role NKVD ve střílení dezertujících vojáků stále není úplně jasná, byť se na tom podílela, není zřejmé v jak velkém rozsahu. Stalin povolil sevření režimu a obyvatelé země byli v těchto kritických chvílích paradoxně svobodnější, než diktaturu zase hned po válce utáhl. I přes svou brutalitu je jisté, že rozkaz přispěl k porážce nacismu.

Co vše musel Stalinův režim udělat, aby zastavil nacistickou agresi?

Zdroj: autorský komentář Jaroslava Červenky, History

Článek Přesně před osmdesáti lety přišel Stalinův rozkaz č. 227, nelidské jednání nebo nezbytná nutnost? Sovětský svaz byl v kritické situaci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Trockista Ochotnikov a jeho pomsta Stalinovi

Jakov Ochotnikov byl hrdinou bolševické revoluce a občanské války. V jejím průběhu prošel jak skutečnými boji, tak zkušenostmi s velícími posty. Problémem a stopkou pro jeho další vojenskou kariéru v Rudé armádě však byla skutečnost, že byl zapáleným Trockistou. Svým politickým smýšlením se navíc nikterak netajil.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY

Jakožto řadový kadet Frunzeho vojenské akademie byl spolu s dalšími poslán 7. listopadu 1927 na Rudé náměstí. Kadeti tam měli posílit bezpečnost oslav 10. výročí Říjnové revoluce. Stalin u toho na balkoně Leninova mauzolea samozřejmě nemohl chybět. O jeho osobní bezpečnost se starali agenti NKVD.

Incident na Rudém náměstí aneb překvapení pro Stalina

Ochotnikov a dva další kadeti, Vladimir Petenko a Arkady Geller, byli vybráni, aby hlídali širší vedení strany přímo u mauzolea. A právě v tu chvíli začaly problémy. Kadeti dorazili na místo se zpožděním, a proto je na tam nechtěl jeden agent NKVD vpustit. Kadeti jej odstrčili a pokračovali dále směrem k tribuně, kde stáli členové nejvyššího vedení strany včetně Stalina.

Další agenti, kteří v nich ale v tu chvíli viděli útočníky, se na ně vrhli a začala strkanice. V nastalém zmatku se Ochotnikovovi podařilo z chumlu uniknout, přiskočil přímo ke Stalinovi a udeřil jej do zad s větou: „O co jde? Přišli jsme vás přece chránit!“ Ochotnikov chtěl přidat i druhou ránu, kterou už ale agenti zastavili a zpacifikovali jej.

Trest pro Ochotnikova byl přísný, přišel ale se zpožděním

Při hledání důvodů, proč nebyl Ochotnikov na místě zastřelen, je třeba si uvědomit, že v roce 1927 ještě neměl Stalin tak neomezenou moc jako v pozdějších letech. Proto, když došlo k tomu, že se za kadety postavil ředitel akademie Roberts Eidemanis, Stalin na přísném potrestání netrval. V té době si ještě nemohl dovolit otevřený konflikt s armádou.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY

Nic z toho ovšem neznamená, že by snad Stalin na událost zapomněl. Ochotnikov sice dokončil vojenskou akademii, a dokonce se stal ředitelem výzkumného Institutu pro design leteckých továren (GiproAviaProm). Stalin však upevňoval svoji moc a v roce 1932 byl Ochotnikov obviněn z kontrarevolučních aktivit, vyloučen ze strany a odeslán na Dálný východ coby vedoucí skladu.

Stalinův „velký teror“ už se mu stal ale osudným. V roce 1936 byl zatčen, převezen do Moskvy a 8. března 1937 zastřelen za „organizaci atentátu na Stalina a Vorošilova“. Dne 12. června potom na popravišti skončili i lidé z vedení vojenské akademie, kteří jej v roce 1927 podpořili. Nutno podotknout, že není zřejmé, do jaké míry jeho zatčení a popravu nařídil sám Stalin a do jaké míry jej zlikvidoval systém bez jeho zvláštního osobního přičinění.

Zdroj: RussiaBeyond

Článek Kadet, který udeřil Stalina. Příběh vojáka, jenž provedl nemyslitelné za přítomnosti agentů NKVD se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Málem ho to stálo kariéru

První lord admirality Churchill za Velké války prosadil dardanelskou operaci, jejímž cílem byl průliv Dardanely, osmanská flotila a hlavní město Istanbul. Akce se nezdařila, invazní armáda uvázla na několik měsíců na malém předpolí a nakonec ustoupila. Navíc vážně ohrozila Winstonovu kariéru – údajně podcenil okolnosti a cíl byl příliš velikášský. On sám oponuje tím, že mu nebyly poskytnuty dostatečné síly. V každém případě se jedná o největší kaňku jeho kariéry.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Během druhé světové války měl výrazný podíl na invazi na Sicílii a do Itálie, ale operace je sporná z hlediska využití sil. V pozadí zřejmě stálo lavírování ohledně vyčerpání Německa i SSSR. Vzhledem ke zrychlujícímu se postupu Rudé armády začal prosazovat invazi do Jugoslávie namísto západní Evropy. Důvodem byla snaha nepustit Sovětský svaz do střední Evropy. Tento plán byl Američany označen jako příliš riskantní a obtížný.

Churchill považoval komunismus za největší nebezpečí 20. století. Názor, o kterém nebyl schopen přesvědčit amerického válečného prezidenta Roosevelta. Toto přesvědčení vyplývalo již z britské politiky 20. a 30. let. Premiér vyvíjel maximální snahu zachránit Polsko před sovětským vlivem, což se mu především kvůli Rooseveltovi nepovedlo. Ten uvěřil Stalinovým slibům a osud Polska byl zpečetěn.

Útok na sovětské síly

Churchill nejspíše ztráty Polska velmi litoval a cítil i vinu (to ještě netušil, že dojde i na Československo). Ještě před koncem války v Evropě zadal generálnímu štábu požadavek na vytvoření plánů operace, která měla zajistit vytlačení SSSR ze střední Evropy. A to především z Rudou armádou okupované části Německa a Polska.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Operace Unthinkable měla začít 1. července roku 1945 masivním Spojeneckým útokem britských, amerických, polských, a dokonce i německých sil proti sovětským pozicím. Nešlo však o svržení režimu v Sovětském svazu, ale o jeho vytlačení z okupovaných území. Nebezpečí spočívalo v tom, že riskovaly zatažení hlouběji na sovětské území a musely by čelit hrůzám ruské zimy.

Teoreticky šance moc velké nebyly. Sověti měli asi 170 divizí, zatímco západní Spojenci jich měli jen 47. Dokonce i přezbrojení německého Wehrmachtu a SS by přidalo jen deset dalších divizí. Bylo pravděpodobné, že se Sověti spojí s Japonci, ačkoliv mělo být Japonsko, dle dohod z Jalty, sraženo na kolena ofenzívou sovětských vojsk na Dálném východě.

Válka, která nakonec nebyla

Spojenci měli určité výhody. Sověti mohli stěží uživit svou armádu v horkém létě roku 1945. Při útoku na Berlín SSSR poprvé pocítili nedostatek živé síly. Zálohy postupně docházely a válka v Evropě pro ně skončila v pravý čas. Plánovači vnímali výhodu i v letectvu, které bylo výrazně silnější než to sovětské. Poslední devizou bylo vlastnictví atomové zbraně. Stalin o její existenci neměl tušení a už vůbec nevěděl, že Američané mají pouze dvě.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Operace nakonec zůstala pouze v generálním štábu. Churchill prohrál volby v červnu 1945 (ve funkci však zůstal až do 27. července), a i kdyby zůstal u moci, je nepravděpodobné, že by nově nastoupivší prezident Harry S. Truman tento plán podpořil. Operace tedy zůstává jen dalším „co kdyby“ z druhé světové války. Stalin po Jaltské konferenci pouze prohodil k Žukovovi: „Ten Churchill je schopen opravdu všeho.“ Sověti tak možná něco tušili.

Jaký máte názor na tuto událost vy?

Zdroj: Nationalinterest

Článek Operace Unthinkable: Záměr, který by vyvolal třetí světovou válku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kim Čong-Il a jeho vášeň pro jídlo

Severní Korea není zemí, která by byla známá jako ráj labužníků a milovníků gastronomie. O této zemi čteme spíše v souvislosti s nedostatkem základních potravin či dokonce hladomory. Diktátoři ale ani v Koreji rozhodně nehladoví, ba právě naopak. Zatímco současný diktátor, Kim Jong-Un, má asi jídlo rád, jeho otec, Kim Čong-Il, jím byl doslova posedlý.

i

Všechna zrníčka rýže v jeho jídle musela mít např. stejnou velikost. Měl na to speciální tým ženských „přebíraček“ rýže. Oheň, na kterém se rýže připravovala, musel být živen pouze dřevem z posvátné hory Paektu. Pizzu mu kuchaři připravovali v peci přestěhované cihlu po cihle z Itálie. Stejně tak se z Německa stěhoval pivovar.

Papa Doc a strach z černých psů

Bývalý haitský diktátor François “Papa Doc” Duvalier kdysi předal moc svému spojenci, Clementu Barbotovi. Stalo se tak ve chvíli, kdy trpěl zdravotními problémy. Když se z nich ale dostal, pojal podezření, že jej chce Barbot připravit o moc (ne snad, že by to v určité fázi nebyla pravda). Když Barbot uprchl, Duvalier si vzal do hlavy, že se jeho sok převtělil do černého psa. A právě proto nařídil utratit všechny černé psy na celém Haiti…

Hitler a jeho láska k Vinnetouovi

Knížky Karla Maye jsou u nás nesmírně populární a jejich zařazením na tento seznam rozhodně nechceme naznačit, že by na nich bylo něco špatného. Jde spíše o kontrast jejich poselství s osobností jednoho z jejich největších fanoušků: Adolfa Hitlera. Tento rasista par excellence miloval příběhy o nezlomném přátelství Němce – Old Shatterhanda – s indiánským náčelníkem Vinnetouem. Co si o tom mysleli jeho generálové, které k četbě Maye nutil, nevíme.

iZdroj fotografie: Flickr

Fidel Castro, milovník zmrzliny

I posedlost kubánského vládce Fidela Castra je poměrně dobře pochopitelná, miloval totiž zmrzlinu. Tak moc, že si jí dopřával i v džungli během revolučních bojů. Z této vášně ale vzešlo něco pozitivního, založení kubánského státního výrobce zmrzliny, firmy Coppelia, která funguje dodnes a jejíž zmrzlina je považována za skutečně dobrou.

Muammar Kaddáfí a posedlost ženou

Posedlost příslušnicí něžného pohlaví není nikterak zvláštní a postihuje nejen diktátory. Jedním z platonicky zamilovaných nešťastníků byl i lybijský diktátor Muammar Kaddáfí. Objektem jeho nenaplněné touhy však nebyla ledajaká žena, nýbrž americká ministryně zahraničí Condoleeza Rice. Kaddáfí měl album, kam si vylepoval její obrázky a nazýval jí „černou růží v Bílém domě“.

iZdroj fotografie: Flickr

Stalin a jeho mindrák?

Možná nejpodivnější úchylku měl Stalin. Při pohledu na obrazy nahých mužů totiž cítil neodolatelnou touhu obraz okomentovat a komentář na něj často i připsal. A vůbec nevadilo, že s ním třeba vůbec nesouvisel. S čím by ale naopak mohla takováto potřeba reagovat na obrazy nahých mužů souviset, je asi zřejmé.

Zdroj: We Are The Mighty

Článek Nejpodivnější úchylky světových diktátorů, nad kterými vám zůstane rozum stát. Čím trpěl Hitler, Stalin, Kaddáfí nebo Kim Čong-Il? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Záměrný politický teror

Faktem zůstává, že sovětský diktátor byl u moci mnohem delší dobu než Hitler. Teoreticky měl tedy více než dvojnásobek času na teror obyvatelstva. Ale tuto skutečnost lze zanedbat. Mnohem objektivnější bude zjistit, kolik civilních obyvatel zahynulo buď v samotných státech nebo na okupovaných územích přičiněním režimů. Renomovaný historik Timothy Snider dospěl k údaji 14 milionů mrtvých.

iZdroj fotografie: Ephraim Stillberg / Creative Commons / CC BY-SA

Stalinovi ve svých publikacích přičítá životy 3,3 milionu obyvatel Sovětského svazu v době hladomoru v letech 1932 až 1938. Ten Stalin záměrně vyvolával hlavně na Ukrajině. Pak 300 tisíc sovětských občanů zabitých na západě SSSR. Také 200 tisíc popravených Poláků, ale ty jdou na vrub jak Němců, tak Sovětů. Naopak ve výčtu kupodivu chybí zhruba jeden milion obětí takzvaného velkého teroru v letech 1937 až 1938. A nejméně 1,5 milionu lidí, kteří nepřežili věznění v gulagu.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv, Bild 183-H1216-0500-002 / Creative Commons / CC BY-SA

Hitlerovi přičítá 4,2 milionu sovětských občanů, kteří zemřeli za okupace hladem. Největší počet obětí, celkem 5,4 milionu má na svědomí židovský holokaust. Dále vypočetl, že v odvetných akcích Němci na okupovaných územích zastřelili 700 tisíc obyvatel. V konečném součtu se tedy zdá, že o něco více obětí , i při započtení gulagu a velkého teroru, jde na vrub nacistického diktátora.

Sporné hodnocení války

Pravdou ale zůstává, že s čísly může zamíchat počet obětí druhé světové války. Ty by se teoreticky daly všechny přičíst Adolfu Hitlerovi a jeho spojenců. Problém je v tom, že spojencem nacistického Německa na začátku války byl SSSR. Když Německo zaútočilo na Polsko, Sověti se po pár dnech přidali. Známé je, že poté brutálně popravili kolem 22 tisíc Poláků v Katyni. Stalin tedy nese velkou vinu na rozpoutání válečného konfliktu, i když nakonec s Hitlerem stáli proti sobě.

iZdroj fotografie: Public Domain

Celkový počet obětí druhé světové války je odhadován na více než 60 milionů. Necelých 24 milionů byly vojenské ztráty. Například Sovětský svaz ztratil necelých 10 milionů vojáků. Němci, kteří bojovali i se Spojenci, jen 5,5 milionu. Diktátoři často vydávali rozkazy, které přímo zavinily smrt mnoha vojáků. Jednotky měly zakázáno ustoupit, což znamenalo jejich zničení nebo zajetí. Až 225 tisíc obětí povstání ve Varšavě lze také přičíst Hitlerovi, faktem ale je, že Stalin ji záměrně nařídil neosvobodit, ačkoli zbývalo jen několik kilometrů.

Zajatci mohou být další problém. Na západní frontě se Německo a spojenci většinou drželi pravidel se zacházení se zajatci. Na východě to ale neplatilo. Tisíce vojáků Rudé armády, kteří na začátku Velké vlastenecké války padlo do zajetí, na následky týrání zemřelo. Stejně necivilizovaně se zachoval i Sovětský svaz. Například u Stalingradu zajala Rudá armáda 91 tisíc Němců. Pustila je až mnoho let po válce, kdy jich žilo jen kolem šesti tisíc.

Zdroj: TheNation

Článek Hitler a Stalin, legendární diktátoři, kteří mají na kontě nemálo životů. Kdo z nich je větším vrahem? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

1879: Dětství v chudobě

Narodil se 18. prosince 1879 v gruzínském městě Gori. Jeho rodné jméno bylo Iosif (Josef) Vissarionovič Džugašvili. Josif vyrůstal v chudobě. Jeho matka je pradlena a otec švec. V sedmi letech onemocněl neštovicemi a zůstal mu po nich obličej plný jizev a mírně deformovaná levá ruka. Byl šikanován ostatními dětmi a cítil neustálou potřebu něco dokázat. Jeho otec je alkoholik, který ho pravidelně bil. Během dospívání Džugašviliho ovlivňuje gruzínský folklór a protiruské sentimenty.

iZdroj fotografie: Public Domain

1899: Nezdárný seminarista

Josifova zbožná matka z něj chtěla mít kněze a v roce 1895 ho posílá studovat do gruzínského hlavního města Tiflisu (dnes Tbilisi). V semináři se však mladík vzbouří. Místo studia Bible čte tajně spisy Karla Marxe a přidá se k místní socialistické skupině. Většinu času věnuje revolučnímu hnutí proti ruské monarchii a ztrácí zájem o studium. Proti matčině vůli se Josif stává tajně ateistou a často se hádá s kněžími. V roce 1899 byl nakonec ze semináře vyhozen poté, co se nedostavil ke zkouškám.

iZdroj fotografie: Public Domain

1901: Revoluční bandita

Zatímco oficiálně pracoval jako pozorovatel na meteorologické observatoři, pokračoval Džugašvili v revoluční činnosti a organizoval stávky a protesty. O jeho aktivitách se dozvěděla carská tajná policie a mladý buřič je nucen přejít do ilegality. Vstupuje do bolševické strany a během ruské revoluce v roce 1905 vede odpor proti carskému režimu.

iZdroj fotografie: Public Domain

Poprvé se setkává s bolševickým vůdcem Leninem na stranické konferenci ve Finsku. Lenin je tímto „bezohledným revolučním banditou“ ohromen. V roce 1907 ukradne banda vedená Džugašvilim při bankovní loupeži v Tiflisu 250 000 rublů (přibližně 3,4 milionu dolarů), ze kterých chce financovat bolševické hnutí.

1907: Muž z oceli

V roce 1906 se Josif Džugašvili poprvé ožení. Jeho první žena, Ketevan Svanidzeová, pochází z rodiny chudé drobné šlechty. Následujícího roku se Ketevan a Josifovi narodí syn Jakov Džugašvili. Po přepadení banky v Tiflisu uprchl i s rodinou před carskou policií do Baku v Ázerbájdžánu. Když Ketevan v roce 1907 zemřela na tyfus, Josef byl zdrcen žalem. Nechal syna v péči manželčiných rodičů a vrhl se do revoluční práce. Přijímá jméno Stalin, což v ruštině znamená „muž z oceli“. Je několikrát zatčen a v roce 1910 vyhoštěn na Sibiř.

iZdroj fotografie: Simon Eugster / Creative Commons / CC BY-SA

1917: Během říjnové revoluce

Lenin slibuje „mír, půdu a chléb“ a lidé unavení 1. světovou válkou na to slyší. Stalin se stává jednou z klíčových postav bolševické revoluce a je oslavován jako hrdina, když vedl stranu poté co se Lenin musel ukrýt se před Kerenského vládou. Je jmenován do užšího vedení bolševické strany. Když je prozatímní vláda svržena, země upadá do občanské války. Stalin, stejně jako ostatní zastánci tvrdé linie ve straně, nařizuje veřejné popravy dezertérů a zběhů. Když se Lenin ujímá moci, jmenuje Stalina roku 1921 generálním tajemníkem komunistické strany.

iZdroj fotografie: Public Domain

1929: Cesta k absolutní moci

Po Leninově smrti v roce 1924 se Stalin začal bezohledně prosazovat jako jeho politický dědic. Mnozí bolševici očekávali, že Leninovým nástupcem bude vůdce Rudé armády Lev Trockij. Idea světové revoluce a jeho arogance Trockému brzy podráží nohy. Stalin má vlastní politickou cestu – „socialismus v jedné zemi“ – a soustředí se spíše na posílení Sovětského svazu než na svět. Když Trockij kritizuje jeho plány, Stalin ho nechává vyhostit. Stalinovy myšlenky jsou ve straně oblíbené a koncem 20. let se stává hegemonem.

iZdroj fotografie: Public Domain

1928-1938: Rychlá industrializace

Na konci 20. let 20. století Stalin přichází s pětiletými plány, jejichž cílem je přeměnit Sovětský svaz v moderní průmyslovou zemi. Obává se, že pokud se Sovětský svaz nemodernizuje, zničí jej kapitalističtí sousedé. Dosáhne obrovského zvýšení produktivity uhlí, ropy a oceli a země zaznamená obrovský hospodářský růst.

iZdroj fotografie: Public Domain

Jeho plány jsou nemilosrdně prosazovány. Továrnám jsou stanoveny drakonické cíle, které není pro mnoho dělníků nemožné splnit. Ti, kteří je neplní, jsou ostatními označeni za sabotéry a špiony a uvězněni nebo popraveni jako nepřátelé státu.

1928-1940 Kolektivizací k hladomoru

Sovětské zemědělství stojí na drobných vlastnících půdy a podle Stalina je neefektivní. Navíc zemědělci jsou vzpurní a brání podle bolševiků „v pokroku“. Stalin se rozhodne vyhlásit jim válku. Provádí proto kolektivizaci. Nuceně vyvlastňuje a sdružuje majetek drobných zemědělců do státních hospodářství.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY

Proti tomu se postaví miliony obyčejných zemědělců, kteří se uchylují k vybíjení dobytka a ničení úrody. V sérii hladomorů zemře kolem pěti milionů lidí. Stalin nicméně věří, že účel světí prostředky, a miliony drobných zemědělců jsou zabity nebo uvězněny. Koncem 30. let 20. století je zemědělství plně kolektivizováno. Produktivita je však stále mizerná.

1934-39: Velký teror

Stalin prosazoval obraz sebe sama jako velkého laskavého vůdce a hrdiny Sovětského svazu. Paranoidní vůdce však všude viděl konkurenci a mocenské nebezpečí a čistí komunistickou stranu a armádu od všech, kteří by mu mohli odporovat. Devadesát tři ze sto třiceti devíti členů ústředního výboru a osmdesát jedna ze sto tří maršálů, generálů a admirálů je popraveno.

iZdroj fotografie: Public Domain

Tajná policie vybízí obyvatele k vzájemnému udávání. Přes tři miliony lidí je obviněno z opozice vůči režimu a sabotáže a jsou poslány do gulagu, systému pracovních táborů na Sibiři. Přibližně 750 000 lidí je popraveno.

1932-1943: Na vrcholu a přesto sám

V roce 1919 se Stalin podruhé oženil. Jeho druhou paní se stává Naděžda Allilujeva a mají spolu dvě děti – Světlanu a Vasilije. Naděždu psychicky týrá a ta nakonec v roce 1932 spáchá sebevraždu. Stalin se postará, aby její smrt byla oficiálně vedena jako úmrtí na zánět slepého střeva.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY

Jakov, syn z první manželství, je vojákem Rudé armády a na počátku 2. světové války je zajat. Když Němci navrhnou, že ho v rámci výměny zajatců osvobodí, Stalin to odmítne. Jakov v roce 1943 dobrovolně umírá na elektrickém plotu koncentračního tábora Sachsenhausen.

1939-1941: Hitlerův spojenec

Stalin podepsal v srpnu 1939 s Adolfem Hitlerem pakt o neútočení a dohodnou se, že si mezi sebou rozdělí Východní Evropu. Ukolíbaný Stalin ignoruje varování svých generálů a špionů a je zcela nepřipraven na německý bleskový útok v červnu 1941. Sovětská armáda utrpí obrovské ztráty.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Stalin je v šoku nad Hitlerovou zradou a stahuje se na svou daču, kde není schopen učinit několik dní žádné rozhodnutí. Sovětské stát je na několik dní ochromen a nacistická válečná mašinérie se valí na Moskvu.

1941-1945: Porážka Hitlera

Budoucnost Sovětského svazu visela na vlásku a Stalin byl připraven obětovat miliony lidí, aby dosáhl vítězství nad nacisty a zachránil svoji zem. Německá vojska se přeženou Ukrajinou a v prosinci 1941 klepou na brány Moskvy. Stalin odmítne město opustit a rozhodne se, že musí být vítězství dosaženo za každou cenu. Nakonec uspěje a Moskva zůstane nedobita.

iZdroj fotografie: Public Domain

Bitva o Stalingrad je zlomovým bodem války. Hitler zaútočí na město nesoucí Stalinovo jméno, aby ho pokořil. Stalinův rozkaz je stejně tak prostý jako brutální: „Ani krok zpět!“ Ztráty jdou do milionů, ale v roce 1943 se Rudé armádě podaří nacisty zahnat na útěk. Sovětská armáda zahajuje dlouhý postup zpět do Německa až k Berlínu.

1946: Nad Evropou padá železná opona

Stalin hrál rozhodující roli při porážce Německa. Velké části Východní Evropy jsou obsazeny sovětskými vojsky včetně východního Berlína. Stalin je pevně rozhodnut, že se tyto země stanou satelitními státy Sovětského svazu. Jeho dřívější spojenci, USA a Velká Británie, se nyní stávají jeho soupeři a Churchill prohlašuje, že nad Evropou padá „železná opona“.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv_Bild_183-18688-0004 / Creative commons / CC BY

V boji o kontrolu nad hlavním městem Německa blokuje Stalin vstup do spojenci okupovaného Západního Berlína. USA reagují jedenáctiměsíčním leteckým mostem a zásobují obyvatele uvězněné v jejich části města. Dne 29. srpna 1949 Sovětský svaz vyzkouší svou první atomovou bombu. Začíná skutečná studená válka.

1953: Stalinova smrt a konec jedné éry

V posledních letech Stalinovy vlády se stává stále více paranoidnějším a pokračuje v čistkách proti svým domnělým „nepřátelům“ ve straně. Po noci plné alkoholu umírá Stalin 5. března 1953 na mrtvici. Mnozí v Sovětském svazu oplakávali ztrátu tohoto „Velkého vůdce a učitele národů“, který přeměnil Sovětský svaz z feudální ekonomiky na průmyslovou velmoc a sehrál klíčovou roli při porážce Hitlera.

Mnoho dalších milionů obyvatel SSSR však potají jásalo nad skonem jednoho z nejhorších a nejvražednějších diktátorů v dějinách. Stalinův nástupce Nikita Chruščov mrtvého diktátora odsoudí a tři roky po jeho smrti zahájil vlnu „destalinizace“

Zdroj: BBC

Článek Stalin, život rudého diktátora v datech. Jak se stal z učence církve brutální diktátor? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.