Co přesně znamenala „nedotknutelnost“

Slovo nedotknutelnost není nadsázka. Původní rusko-syrské dohody o základnách, jejichž anglický překlad publikoval americký Government Publishing Office, vytvářely na syrském území fakticky exteritoriální zónu. Klíčové body vypadaly takto:

• Nájem na 49 let s automatickým prodloužením o 25 let, pokud žádná strana smlouvu nevypověděla rok předem.
• Plná imunita základny vůči syrské civilní i správní jurisdikci.
• Ruská jurisdikce nad veškerým personálem, syrské soudy neměly pravomoc.
• Až 11 válečných lodí současně v přístavu Tartús, včetně plavidel s jaderným pohonem.
• Zákaz vstupu syrských úřadů bez výslovného souhlasu ruského velitele.

Pro srovnání: ani americká základna Ramstein v Německu nemá tak široký rozsah imunity. Německé úřady tam mohou vstupovat a německé právo platí mimo vymezený vojenský perimetr. Rusko si v Sýrii vyjednalo režim, který šel dál než standardní dohody o statusu sil (SOFA) běžné v NATO.

Osmnáct měsíců vyjednávání a jedno memorandum

Po pádu Asadova režimu v prosinci 2024 se nová syrská vláda pod vedením Ahmada aš-Šará postavila k ruské přítomnosti pragmaticky, ale tvrdě. Podle agentury SANA trvala jednání přibližně osmnáct měsíců. Dne 9. srpna 2026 obě strany oznámily memorandum, které ruskou přítomnost zásadně překreslilo.

Civilní část letecké základny Hmímím a čtvrté komerční molo v Tartúsu přešly pod syrskou správu. Vojenské části obou areálů se podle agentury AP mají proměnit ve společná rusko-syrská výcviková centra. Ruská diplomacie sama veřejně připustila, že Moskva v Sýrii nezůstane, pokud si to Damašek nebude přát.

Paralelně s tím syrská vláda zrušila 49letý kontrakt ruské firmy Strojtransgaz na provoz přístavu a koncesi předala emirátské společnosti DP World za zhruba 19 miliard korun na 30 let. Ztráta tedy nebyla jen vojenská. Byla i obchodní.

Proč Kreml nemůže vyhrožovat

Moskva se ocitla v pozici, kde jakýkoli silový nátlak znamená riziko úplné ztráty. Tartús je pro ruské námořnictvo jedinou plnohodnotnou údržbovou a zásobovací základnou ve východním Středomoří. Bez něj se ruské lodě operující v regionu, které podporují aktivity takzvaného Afrického korpusu v Libyi, Súdánu či Mali, ocitnou bez spolehlivého zázemí.

Analytici z britského think-tanku RUSI označují Libyi za nejpravděpodobnější náhradní variantu, ale zároveň upozorňují, že žádný libyjský přístav nenabízí srovnatelné opravárenské kapacity. Alžírsko má infrastrukturu, jenže politické vztahy s Moskvou ochladly kvůli třenicím kolem Mali. Náhradní kotviště existují. Náhrada za Tartús v plném rozsahu zatím ne.

Kreml si to zjevně uvědomuje. Proto raději ustoupil právně, provozně i symbolicky, než aby riskoval vypuzení. Z pána prostoru se stal trpěný partner.

Co Rusku přece jen zbylo

Přístup. Omezený, podmíněný, ale reálný. Dne 7. září 2026 dorazil do Tartúsu první doložený zásobovací konvoj po podpisu memoranda. Podle agentury Reuters kotvily u mol 3 a 4 lodě Sparta a Akademik Pašin, zatímco tanker Generál Skobelev čekal na rejdě. Syrský vojenský zdroj a rusko-syrský podnikatel citovaní agenturou Reuters tvrdili, že Sparta vyložila zásoby včetně munice pro Hmímím i Tartús, agentura to však nezávisle nepotvrdila.

Moskva se navíc pokouší vojenský ústup kompenzovat ekonomicky. Podle Reuters plánovala v Tartúsu rozjet logistický hub pro ruské zboží a obilí s cílovým objemem kolem 250 tisíc tun měsíčně. Jde o snahu přeměnit vojenskou ztrátu v obchodní přítomnost, a tím si udržet důvod, proč by Damašek měl spolupráci tolerovat i nadále.

Co to znamená pro Evropu a NATO

Pro jižní křídlo Aliance je oslabení ruské pozice v Sýrii dílčí pozitivní zprávou. German Marshall Fund ve své srpnové analýze konstatuje, že menší ruská výdrž ve Středomoří snižuje schopnost Moskvy promítat sílu směrem k evropským pobřežím. Zároveň ale varuje, že Rusko přesune těžiště do Libye a bude dál sázet na nepřímé nástroje vlivu.

Pro Česko a středoevropské členy NATO je dopad nepřímý, ale čitelný: každé oslabení ruské logistické sítě mimo vlastní území znamená o něco menší schopnost Kremlu operovat na více frontách současně, ať už ve Středomoří, v Africe, nebo na Ukrajině, kde válka trvá už více než čtyři roky.

Moskva v Sýrii neprohrála bitvu. Prohrála status. A ten se v geopolitice získává zpět mnohem hůř než území.

Článek Kreml v Sýrii přišel o nedotknutelnost, ale vojensky teď vyhrožovat nemůže. Musel se všeho vzdát, aby mu aspoň něco zbylo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od útěšné základny k imperiálnímu uzlu

V sovětské éře byl Tartús spíše náhradním řešením. Po ztrátě egyptských přístavů v sedmdesátých letech Moskva přesunula pozornost na syrské pobřeží, ale investice zůstávaly skromné. Zlom přišel až po roce 2015, kdy Kreml vojensky zachránil Bašára Asada. Odměnou byly dohody, které proměnily oba opěrné body v něco kvalitativně jiného: bezplatné užívání na 49 let, jurisdikční imunity, právo volného dovozu a vývozu vojenského materiálu a možnost souběžného pobytu až jedenácti lodí včetně plavidel s jaderným pohonem.

Tartús se stal jediným ruským opravárenským a zásobovacím bodem ve Středomoří. Chméjmím fungoval jako velký přestupní uzel pro vojenské i žoldnéřské operace směřující do Libye a dál do Sahelu. Dohromady tvořily bránu, přes niž Moskva držela pohromadě svůj africký bezpečnostní oblouk: Mali, Niger, Burkinu Faso a další projekty Afrického korpusu. Krátkodobý politický zisk převážil dlouhodobé logistické riziko, přesně jak by Ogarkov předpověděl.

Jak padaly kostky domina

Bašár Asad byl svržen 8. prosince 2024. Během několika dnů satelitní snímky společnosti Maxar zachytily nakládání techniky na letecké základně Chméjmím. Rusko začalo balit, ne nutně definitivně, ale rychle. V lednu 2025 už Moskva vedla, jak to diplomaticky nazvala, „upřímné rozhovory“ s novou syrskou mocí o tom, zda si základny vůbec udrží. Smlouvy přežily papírově déle než režim, který je nesl politicky.

Další kostka spadla v červnu 2026, kdy Moskva otevřeně přiznala, že jedná o přeformátování svých syrských zařízení. A 9. srpna 2026 přišlo formální potvrzení: memorandum mezi Sýrií a Ruskem přepisuje pravidla přítomnosti. Civilní části základen přecházejí pod syrskou správu, vojenské objekty se mají proměnit ve společná výcviková centra. Ruská přítomnost nezmizela úplně, ale bezpodmínečná kontrola ta skončila.

Třetí kostka je Afrika. Bez spolehlivého syrského uzlu musí Moskva zásobovat svůj Africký korpus složitějšími cestami. Agentura AP v roce 2025 doložila, že Rusko posílalo techniku do Mali loděmi přes Guineu a dál po souši, tedy trasou výrazně delší, dražší a zranitelnější než přímý most přes Středomoří.

Libyjská náhrada, která zatím nestačí

Nejpravděpodobnější alternativou k Tartúsu je Libye. Tobruk a Benghází jsou logičtí kandidáti, ale podle analýzy britského institutu RUSI nabízejí výrazně méně: chybí suchý dok, opravárenské kapacity jsou omezené, počet vhodných stání nedostačuje a právní jistota v rozděleném libyjském státě je křehká. Žádná z náhrad zatím nereplikuje kombinaci, kterou dávaly Tartús a Chméjmím dohromady.

Moskva to zjevně ví. V červenci 2026 Reuters popsal plán na zřízení komerčního logistického centra přímo v Tartúsu pro obilí a další zboží. Vojenskou ztrátu se Kreml pokouší kompenzovat ekonomikou. Samo o sobě je to nepřímý důkaz, že plnohodnotnou náhradu jinde nenašel. Nová syrská vláda navíc dál přijímala z Ruska zásilky tištěné měny ještě v březnu 2025, což ukazuje, že vztah nezkolaboval úplně, jen se převrátil vyjednávací poměr.

Co to znamená pro NATO a Česko

Pro srovnání: zatímco ruský model stál na jednom režimu a dvou zranitelných bodech, NATO má ve Středomoří hluboce integrovanou síť. Základna Souda Bay na Krétě disponuje hlubokovodním molem pro americkou letadlovou loď, celopovětrnostním letištěm pro všechny typy letounů Aliance a kompletní tankovací a udržovací infrastrukturou. Rozdíl není jen v tonáži, je v redundanci. Když jedno zařízení vypadne, alianční systém pokračuje. Ruský nikoli.

Pro Českou republiku jako člena NATO je oslabení ruského středomořského uzlu relevantní především v kontextu jižního křídla Aliance. Moskva ztrácí nejpohodlnější platformu pro projekci síly do východního Středomoří i do Afriky. To neznamená, že ruská přítomnost na kontinentu zmizí; v roce 2025 Africký korpus dál operoval v Mali, Nigeru i Burkině Faso. Znamená to ale, že každá další rotace, každá zásilka munice a každá oprava techniky stojí víc času, peněz a improvizace.

Ogarkov by nejspíš neřekl „já vám to říkal“. Řekl by, že past nespočívá v tom, že se zaklapne najednou, ale v tom, že se z ní nedá odejít bez ceny. Moskva tu cenu teď platí, kostku po kostce.

Článek Dominový efekt: Už sovětský maršál varoval, že je Sýrie past. Moskva ho 40 let ignorovala a teď přichází o celou Afriku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je Su-22 a proč jeho vzlet tolik znamená

Suchoj Su-22 není moderní stroj. Je to sovětský stíhací bombardér s měnitelnou geometrií křídla, navržený primárně pro útoky na pozemní cíle. Vznikl v sedmdesátých letech, Asadův režim jich provozoval desítky. Dnešní význam nespočívá v technologické převaze, ta neexistuje. Spočívá v signálu.

Nová syrská vláda Ahmada al-Šary, která vznikla 30. března 2025, od začátku deklarovala obnovu „právoplatné armády“. V září 2025 syrské ministerstvo obrany zveřejnilo propagační video ze základny Šajrát, na kterém Su-22 a lehčí cvičné L-39 létaly před kamerami. Šlo o demonstraci, o PR moment. Jenže v červenci 2026 absolvovalo leteckou akademii přes tisíc kadetů, a to už je jiná kategorie. To je personální základ pro skutečné letectvo.

Když se pak Su-22 objevil nad Abú al-Duhúrem, nebyl to jen další symbolický přelet. Byl to důkaz fungujícího řetězce: opravený stroj, palivo, technici, pilot, zabezpečená základna, použitelná dráha. Právě ten řetězec Izrael přerušil.

Proč zrovna Abú al-Duhúr

Základna leží na strategickém rozhraní mezi Idlibem, Hamou a Aleppem. Kontroluje plochý terén a klíčové dopravní osy severní Sýrie. Podle starších analýz Carnegie Endowment patřila vždy mezi nejdůležitější severosyrské letecké body, a právě proto ji po pádu Asada rehabilitovalo Turecko.

A tady se příběh komplikuje. Útok totiž nebyl jen vzkazem Damašku. Byl i signálem Ankaře, která do obnovy syrské infrastruktury investuje a jejíž napětí s Izraelem kvůli Sýrii od konce roku 2024 roste. Izrael jedním úderem řekl oběma: severosyrské letectvo má u nás nulovou toleranci.

Formulace „srovnal základnu se zemí“ odpovídá tomu, co útok prakticky způsobil: vyřadil klíčovou funkci základny. Osm zásahů do přistávací dráhy znamená, že z ní v dohledné době nic nevzlétne. Kompletní fyzické zničení všech budov doloženo není, ale pro letecký provoz je rozbitá dráha stejně fatální jako zbořený hangár.

Izraelská preventivní logika a její limity

Izrael po pádu Asada otevřeně ničil strategické zbraně, aby nepadly do rukou nástupců režimu. IDF v prosinci 2024 popsaly více než 350 leteckých úderů během 48 hodin a tvrdily, že zlikvidovaly přes 90 % identifikovaných prostředků protivzdušné obrany. Tehdejší logika dávala určitý smysl: chaotický přechod moci, nejasní aktéři, riziko proliferace.

Jenže v srpnu 2026 je situace jiná. Vláda al-Šary je mezinárodně komunikující subjekt. Od ledna 2026 funguje americky zprostředkovaný deeskalační mechanismus mezi Izraelem a Sýrií. Syrský ministr zahraničí Asaad al-Šibání útok označil za „izraelskou agresi“ a porušení suverenity. Americký vyslanec Tom Barrack ho nazval „zbytečnou eskalací“ a připomněl, že Damašek opakovaně signalizoval zájem o mír.

Oficiální izraelské právní zdůvodnění konkrétně tohoto úderu v otevřených zdrojích chybí. Izrael mlčí. Ale jeho činy mluví jasně: i omezenou obnovu syrského letectva čte jako hrozbu, kterou chce potlačit v zárodku. Podle nás jde o preventivní doktrínu dovedenou do extrému: Izrael neútočí na hotovou hrozbu, ale na samotnou možnost, že by jednou mohla vzniknout.

Co to znamená pro Sýrii a region

Sýrie se dnes bránit nemůže. Asymetrie je drtivá. Žádné syrské protiakce hlášeny nebyly, jen diplomatické odsouzení. Ale to neznamená, že útok obnovu letectva definitivně zastaví. Šajrát funguje dál, kadeti jsou vycvičeni, opravené stroje existují i jinde. Zásah Abú al-Duhúru obnovu zdrží a prodraží. Nezabije ji.

Pro civilisty v Idlibu je špatná už samotná návratnost leteckého násilí do oblasti. UNHCR eviduje od prosince 2024 přes 1,6 milionu návratů uprchlíků a 1,9 milionu návratů vnitřně vysídlených. Každá nová eskalace v severozápadní Sýrii tento křehký proces brzdí. Evropská agentura pro azyl v červenci 2026 konstatovala, že bezpečnostní, ekonomické i humanitární výzvy v Sýrii přetrvávají, a izraelské bomby na idlibskou přistávací dráhu tomu rozhodně nepomáhají.

Víc než jedna rozbitá dráha

Abú al-Duhúr není jen díra v betonu. Je to test. Test toho, zda nová Sýrie smí budovat vlastní vojenské letectvo, nebo zda i pár opravených Su-22 a tisícovka čerstvých kadetů překračují práh, za kterým Izrael automaticky sahá po zbraních.

Odpověď z úterního rána je jednoznačná. Osm kráterů v přistávací dráze říká, že práh je velmi, velmi nízko.

Článek Sýrie poprvé od pádu Asada vzlétla se Suchoji Su-22. Izrael okamžitě zaútočil a srovnal základnu se zemí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Patnáct kusů na papíře, realita je složitější

Číslo patnáct pochází z veřejně dostupného inventáře syrského letectva na portálu WDMMA, který pro rok 2026 eviduje varianty MiG-29UB, SE, SM i SMT. Sám zdroj ale upozorňuje, že po pádu režimu přesnost dat rychle klesá. Fotografie agentury Reuters z letiště Mezzeh jihozápadně od Damašku z ledna a listopadu 2025 ukazují opuštěné letouny na stojánkách, zachované hangáry i neporušenou vzletovou dráhu. Co neukazují, je důkaz, že všech patnáct strojů je letuschopných.

Rozdíl mezi „fyzicky dochovaný“ a „bojeschopný“ je u stíhačky propastný. Letoun MiG-29SM má maximální rychlost 2 400 km/h, dostup téměř 18 000 metrů, šest závěsníků pro střely i přesně naváděnou munici a 30mm kanon GŠ-301. Radar N-019ME s počítačem MVK-04, barevný multifunkční displej, datová sběrnice MIL-STD-1553B, to všechno potřebuje pravidelný servis, náhradní díly a kvalifikovaný personál. Bez ruských dodavatelů, kteří ze Sýrie de facto odešli, je údržba prakticky nemožná.

Proč noví vládci nemají důvod stíhačky udržovat

Přechodná vláda prezidenta Ahmada Šary má úplně jiné priority. Od března 2025 skládá novou syrskou armádu doslova od nuly: integruje tisíce bývalých povstalců, jedná s Tureckem o výcviku pozemních sil a řeší základní bezpečnostní architekturu státu. Malá flotila technicky náročných ruských stíhaček, závislých na dodávkách z Moskvy, do tohoto plánu nezapadá.

Sýrie nepotřebuje vzdušnou nadvládu. Potřebuje policii, funkční pěchotu a kontrolu nad vlastním územím. Patnáct MiGů na opuštěném letišti je pro Damašek spíš starost než aktivum, a právě to otevírá prostor pro spekulace, kdo by o ně mohl stát.

Ukrajina: ne zázrak, ale cenný zdroj dílů

Ukrajinské letectvo MiG-29 provozuje od sovětských dob. Podle ministerstva obrany Ukrajiny typ stále slouží vedle novějších F-16, které začaly přicházet v létě 2024 a další kusy dorazily i v roce 2025 spolu s francouzskými Mirage. Polsko už dříve Ukrajině darovalo vlastní MiGy-29 a polské ministerstvo obrany v červenci 2026 potvrdilo, že šlo o analyzovanou a vědomou donaci.

Jenže i polská zkušenost ukazuje limity. Náměstek polského ministra obrany v červnu 2026 otevřeně řekl, že Ukrajina by chtěla MiGy přizpůsobené modernějším bojovým podmínkám a Polsko nechce nést náklady takové modernizace. Syrské kusy by na tom byly ještě hůř: roky bez údržby, nejasná historie provozu, chybějící dokumentace.

Přesto by i odstavené trupy měly svou cenu. V opotřebovací válce, která trvá už déle než čtyři roky, je každý náhradní motor, radar nebo konstrukční díl prodloužením životnosti stávající flotily. Několik opravitelných kusů by mohlo uvolnit cenné F-16 pro náročnější mise, zatímco MiGy by plnily jednodušší úkoly. Americká agentura DSCA ostatně v květnu 2025 ve svém oznámení o podpoře ukrajinského programu F-16 výslovně uvedla, že ani tato pomoc „nezmění základní vojenskou rovnováhu v regionu“. Patnáct starých syrských MiGů ji nezmění tím spíš.

Čeho se Moskva skutečně bojí

Rusko v červnu 2026 stále vyjednávalo s Damaškem o „přeformátování“ svých vojenských zařízení v Sýrii. Kreml nechce přijít o poslední páky vlivu v regionu, a zbylá vojenská technika je jednou z nich. Kdyby syrské MiGy skončily na Ukrajině, Moskva by neztratila patnáct zázračných stíhaček. Ztratila by kontrolu nad dalším kusem sovětského dědictví, který protivník umí okamžitě vstřebat.

Pro srovnání: F-16 Fighting Falcon, hlavní západní stíhačka v ukrajinských službách, nabízí bojový rádius přes 900 kilometrů v útočné roli, modernější avioniku a schopnost přesných úderů za každého počasí. MiG-29SM je proti němu starší platforma, ale má jednu nenahraditelnou výhodu: kompatibilitu s existujícími ukrajinskými piloty, mechaniky a infrastrukturou. Žádný přeškolovací program, žádné měsíce adaptace. Nasadit, opravit, letět.

Překážky, které stojí v cestě

Cesta syrského MiGu na ukrajinskou základnu by ale nebyla přímočará. Evropská unie sice po pádu Asada zrušila většinu ekonomických sankcí vůči Sýrii, ale výslovně ponechala v platnosti zákaz nákupu, dovozu a přepravy zbraní syrského původu. Jakýkoli transfer přes unijní prostor by vyžadoval buď výjimku, nebo úplně jinou trasu. K tomu je třeba připočíst pravděpodobná smluvní a licenční omezení z původních ruských dodávek; i když konkrétní text syrsko-ruské smlouvy nebyl veřejně dohledán, existence takových klauzulí je u ruských zbrojních exportů standardní praxí.

Nejrealističtější scénář proto není dramatické přelétnutí celé eskadry. Spíš tiché rozebrání na díly, převoz přes třetí zemi s opravárenskými kapacitami pro typ MiG-29 a postupné vstřebání do ukrajinského logistického řetězce. Méně filmové, ale v kontextu čtyřleté opotřebovací války daleko užitečnější.

Na opuštěném letišti Mezzeh stojí stíhačky, které nikdo nechce, a právě proto jsou tak zajímavé pro toho, kdo je umí použít.

Článek 15 syrských MiG-29 přežilo izraelské nálety a Rusové se bojí, že skončí v rukou Ukrajiny. Noví vládci je nepotřebují se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně pluje k syrskému pobřeží

Konvoj není improvizovaná zásilka. Tvoří ho tanker General Skobelev, ro-ro nákladní loď Sparta a zásobovací plavidlo Akademik Pashin, trojice schopná dodat palivo, těžkou techniku i materiál pro delší provoz. Doprovod zajišťuje fregata Admiral Kasatonov, jedna z nejmodernějších ruských hladinových jednotek třídy Gorškov.

Ještě před příjezdem konvoje operovala u Tartusu korveta Stoikij. Ta do východního Středomoří dorazila oklikou, obeplula Afriku, zúčastnila se cvičení Mosi-26 u Kapského Města, zastavila na Seychelách a v íránském Bandar Abbásu a teprve poté prošla Suezem. Nejkratší cesta to rozhodně nebyla. Šlo spíš o demonstraci dosahu a sérii návštěv u partnerů než o snahu vyhnout se sledování.

Pikantní detail: General Skobelev podle námořních analytiků deklaroval jako cíl Port Said, ale manipuloval s identifikačním systémem AIS tak, aby vypadal, jako by se stále nacházel v Baltu. Zamlžování skutečného cíle plavby naznačuje, že Moskva si je dobře vědoma mezinárodního dohledu a aktivně se mu snaží unikat.

Časová osa, která mluví za vše

Americký odchod ze Sýrie nebyl náhlý. Probíhal ve fázích a obě strany ho rámovaly jako řízený přechod po oslabení ISIS.

• 11. února 2026 — CENTCOM oficiálně potvrdil odchod amerických sil z al-Tanfu.
• 16. dubna 2026 — SANA oznámila úplné předání zbývajících amerických stanovišť syrské vládě, včetně základny Qasrak.
• 18. dubna 2026 — ruský konvoj zaznamenán v Lamanšském průlivu.
• 29. dubna 2026 — průjezd Gibraltarem.
• 7. května 2026 — konvoj jižně od Malty, na přímé trase k Tartusu.

Dva dny mezi posledním americkým předáním a prvním zaznamenaným pohybem konvoje jsou podle nás příliš krátký interval na to, aby šlo o náhodu. Logistický konvoj takového rozsahu se nepřipravuje přes noc. Moskva zjevně čekala na potvrzení amerického odchodu a měla lodě připravené.

Tartus není nový, ale teď se mění pravidla

Ruská námořní přítomnost v Tartusu sahá do sovětské éry. Současný právní základ tvoří dohoda z roku 2017, uzavřená na 49 let s automatickým prodlužováním o dalších 25. Umožňuje současné kotvení až jedenácti ruských válečných lodí a garantuje ruský personál i imunity na místě opěrného bodu.

Jenže v posledních měsících fungoval Tartus spíš jako příležitostná zastávka než jako plnohodnotná základna. Maritime Executive popisuje, že ruská středomořská přítomnost se v uplynulém období scvrkla prakticky na jedinou válečnou loď a občasné návštěvy přístavů. Nynější konvoj mění charakter přítomnosti zásadně, ze zastávek na zásobování.

Důležité je odlišit dvě věci, které snadno splývají. V lednu 2025 Damašek zrušil civilní kontrakt společnosti Stroytransgaz na správu obchodního přístavu Tartus. To ale automaticky neznamená konec ruské vojenské přítomnosti, která se opírá o jinou, starší a dosud platnou mezistátní dohodu. Syrská vláda podle Reuters obojí odděluje a o budoucnosti vojenského opěrného bodu dál jedná.

Co to znamená pro NATO a Evropu

Funkční Tartus mění rovnici ve východním Středomoří. Nejde ani tak o počet lodí, Rusko jich tam víc než hrstku v dohledné době pravděpodobně nedostane. Klíčová je perzistence. Základna s tankerem a zásobovacím plavidlem umožňuje ruským jednotkám zůstat v regionu výrazně déle, aniž by se musely vracet do Severomorsku nebo Baltijsku.

Pro NATO to znamená nutnost soustavnějšího sledování jižního křídla a rozptylu prostředků, které aliance potřebuje i jinde. Pro Českou republiku je dopad nepřímý, ale reálný, přes alianční závazky, náklady na odstrašení a bezpečnost širšího středomořského prostoru.

Sankce mohou ruskou logistiku komplikovat, ale nezastaví ji. General Skobelev figuruje na britském sankčním seznamu, Sparta je zapsána v unijním sankčním režimu. U Akademika Pashina se přímý sankční záznam v otevřených oficiálních seznamech nepodařilo dohledat. Sankce ztěžují registraci, pojištění a přístup do přístavů sankčních jurisdikcí, jenže Tartus pod žádnou z nich nespadá.

Damašek vyjednává, nekapituluje

Vztah mezi novou syrskou vládou a Moskvou není ani spojenectví, ani otevřený konflikt. Zrušení civilního kontraktu v lednu 2025 ukázalo, že Damašek je ochoten přehodnocovat podmínky. Současně ale pokračují jednání o vojenské přítomnosti a Moskva zjevně počítá s tím, že právní základ dohody z roku 2017 stále drží.

Signály jsou smíšené. Sýrie chce suverenitu nad vlastními přístavy, ale zároveň nemá prostředky ani zájem na otevřený střet s Ruskem. Výsledkem je selektivní vyjednávání, Damašek škrtá to, co může, a ponechává to, co si nemůže dovolit zrušit.

Moskva vsadila na rychlost. Dva dny po americkém odchodu měla konvoj na vodě, za tři týdny u bran Středomoří. Jestli to byl plán, nebo instinkt, výsledek je stejný: Tartus se znovu probouzí.

Článek Rusové se vrací do Sýrie s válečnými loděmi a tankery. Američané sotva odešli a Kreml už zabírá přístavy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sýrie se Rusů nikdy zcela nezbavila

V Sýrii působil již Sovětský svaz v době studené války a vyzbrojoval například tamní armádu pro boj s Izraelem. RUSI přitom uvádí, že po roce 1963, kdy se dostali k moci bassisté, jeho vliv ještě vzrostl, což pokračovalo i za doby ruského impéria. To tam mělo dvě velmi důležité vojenské základny, a to přístav Tartus a leteckou základnu Hminím. Díky tomu mohlo projektovat sílu do oblasti Středozemního moře, ovšem v roce 2015 pak začalo Asadovi pomáhat s potlačováním místních povstání, i když povstalci nakonec v roce 2024 zvítězili.

Russian SSO in Syria 2017 pic.twitter.com/h6f3xSokjZ

— FD (@BrandonFDW) December 14, 2025

Je proto překvapující, že ti samí povstalci, na které ruská armáda střílela a bombardovala je letecky, nakonec Rusy na svých základnách nechávají. I návštěva současné syrského vůdce Ahmada Šary v Kremlu naznačuje, že se vztahy Sýrie a Ruska zlepšily, i když lze předpokládat, že budou jiné než v minulosti. Forbes se domnívá, že Rusko spíše v současnosti přechází na klasický obchodní model a zachovává si vliv v syrské energetice a dalších významných oblastech. Rusko pro Sýrii navíc tiskne peníze a dodává jí obilí či ropu.

Zájmy v Sýrii má mnohem více zemí

Vývoj v Sýrii je asi pro mnohé překvapením, ale Armádní Zpravodaj se domnívá, že jde o pragmatické rozhodnutí Kremlu i současného syrského vedení. Základny v Sýrii jsou stále důležité, i když méně než dříve, a Rusko už z nich tolik neoperuje. Ale jde o to zachovat si v oblasti vliv a přítomnost, což může být důležité i pro vedení Sýrie. EurAsiaReview upozorňuje, že se tam prolínají vlivy hned několika velmocí, od Turecka přes Izrael až po Ameriku, a stále tam operuje i Hizballáh nebo Kurdové. Ruská přítomnost je však může oslabovat.

Video: Rusové spustili rozsáhlý útok, ale ukrajinští výsadkáři jim vpadli do boku. Dokonalý manévr rozhodl o jejich neúspěchu

Pro Rusy i Syřany jsou pak důležité i ekonomické vztahy, obě země zkrátka obchodovat musí. Sýrie potřebuje peníze a suroviny na obnovu válkou zničené země, a Rusko zase prodávat suroviny nebo zemědělské produkty, aby získalo finance na vedení války proti Ukrajině. Jak situace nakonec dopadne, lze jenom těžko předpovídat, protože Sýrii rozhodně nelze považovat za stabilní zemi. Nejenže tam existují zájmy různých mocností, ale stále tam operují různé ozbrojené skupiny a vláda rozhodně nemá celkovou situaci pod kontrolou.

Článek Ruské sevření Sýrie. I když Putin ztratil loajálního diktátora, začal si znovu upevňovat vliv na Blízkém východě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bombardování se v Sýrii nemohli bránit

Nějaké střety probíhají na syrsko-izraelských hranicích již delší dobu. Tamní letectvo například ke konci března informovalo, že „pokropilo“ neupřesněný počet teroristů v jižní Sýrii, kteří stříleli na izraelské příslušníky. Technologicky i vojensky mnohem vyspělejší Izrael se to snaží řešit také údery na strategické objekty, kupříkladu na vojenskou infrastrukturu.

Fotografie omylem vyzradila tajné americké dodávky unikátního vozidla ukrajinským speciálním jednotkám

Tu totiž mohou v některých případech používat právě teroristé, proti nimž tamní režim nedokáže bojovat. Armádní Zpravodaj ověřil, že došlo k úderům například na vojenské výzkumné centrum v Damašku, hlavním městě Sýrie, nebo na základnách Hamá a T4 (též Tiyas) ležících na západě země. Druhé z nich by se mimochodem rádo zmocnilo Turecko, potvrzuje Wikipedia.

#Syria: Israel just bombed #Damascus.
Area struck is in the NE. district of Barzah, which once hosted a Military Research Center. pic.twitter.com/OT1cKbFaWX

— Qalaat Al Mudiq (@QalaatAlMudiq) April 2, 2025

Následky úderů zachycuje například video níže, které je kompilací záběrů. Izraelská armáda navíc neupřesnila, jaké letouny k akci použila – jednat se však mohlo třeba o F-16, jíž redakce Armádního Zpravodaje začátkem srpna 2024 hodnotila s tím, že se od všech ostatních ve světě významně liší. Stejně tak se ale mohlo jednat o letouny F-35, a také v jejich případě má Izrael k dispozici konfiguraci, jaká nemá ve světě obdoby, jak Armádní Zpravodaj rozebíral.

Analýza satelitních snímků: mocné Rusko čeká velká krize. Vyčerpalo zásoby tanků a nestíhá vyrábět nové ani modernizovat staré

Zásahy zmíněných vojenských kapacit potvrdila sama izraelská armáda s tím, že bude pokračovat v činnosti, aby odstranila jakoukoliv hrozbu pro izraelské civilisty. Z některých zdrojů pak vychází, že se staly cíli i radary a ropné sklady – nejspíše ty, které měly sloužit vojenským účelům. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že v Sýrii de facto nejsou žádné systémy protivzdušné obrany schopné se izraelskému letectvu bránit, takže působí víceméně bez rizika.

Článek Izraelské letectvo bombarduje Sýrii, aby jí zdevastovalo vojenskou infrastrukturu. Obrana ani neproběhla (video) se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V Sýrii jsou tábory s příslušníky ISIS

Američtí vojáci mají bránit tomu, aby se v současné chaotické situaci znovu nezformovali teroristé Islámského státu, uvádí AP s odvoláním na amerického ministra obrany Lloyda Austina. Na území ovládaných Kurdy jsou detenční tábory s několika desítkami tisíc příslušníků ISIS a jejich rodin. Přímo bojovníků v nich má být až 10 tisíc, z nichž je zhruba 1/5 nebezpečná. Islámský stát porazily síly vedené Kurdy a podporované západními státy v roce 2017.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Rusko po více jak 10 letech definitivně stáhlo úplně všechny ponorky ze Středozemního moře. Kdysi spřátelená země jí odepřela zázemí

Američané se v bojích proti ISIS v Sýrii angažují od roku 2014, kdy začaly bombardovat jeho pozice, uvádí Wikipedia. Později pak poslali do oblasti i speciální jednotky, které proti teroristům pomáhaly, a dokonce se měly střetnout i s příslušníky ruských Wagnerovců, když se pokoušeli útočit na oblasti s ropnými nalezišti, která ovládají Kurdové. Budoucnost amerických sil v Sýrii však může ovlivnit postoj nastupujícího prezidenta Donalda Trumpa.

Kurdové jsou pod útokem Turecka

Kromě boje s teroristy hrozí americkým vojákům, že by se mohli zaplést do případných budoucích sporů mezi Kurdy a Haját Tahrír aš-Šám, ale především s milicemi podporovanými Tureckem či přímo tureckou armádu. Turecko totiž považuje Kurdy za teroristy podporující PKK, uvádí WashingtonPost, přičemž proturecké milice s Kurdy v posledních dnech na řadě míst bojují a pomáhají jim v tom i nálety tureckého letectva.

Článek Američané se ze Sýrie nestáhnou, ačkoliv hrozí konfrontace s Tureckem. Vojáci musí zůstat, aby nadále bojovali s teroristy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vliv Ruska je po více jak 10 letech ohrožen

Když režim syrského diktátora Bašára al-Asada 8. prosince 2024 padl, připomíná GlobalStudies, začala se ze země mj. stahovat ruská armáda, která ho do té doby podporovala (a mimochodem jej dříve udržela u moci). Ne všem to ale bylo umožněno hned a blokována tam zůstala i některá technika, například letouny na letištích, a podle všeho i plavidla.

Spojenec žádá pro Rusko trest a může to mít vážné následky. Tragédii mu neodpustí, nepomohla ani Putinova omluva

Rusko každopádně přišlo o možnost využívat syrskou námořní základnu Tartús, která byla jediná ve Středozemním moři, kde mohla jeho plavidla kotvit. V důsledku pak muselo stáhnout i svou poslední ponorku, konkrétně šlo o konvenční Novorossijsk (B-61) třídy Kilo. Pod rouškou tmy odplula Gibraltarským průlivem 2. ledna 2025, ale všimlo si jí portugalské námořnictvo.

Rusko udržovalo svou přítomnost přes 10 let

Ve Středozemním moři by podle NavalNews mohla působit ještě jedna ruská ponorka s jaderným pohonem, ale je to spíše nepravděpodobné. Rusko v něm mimochodem udržuje přítomnost konvenčních ponorek už přes 10 let, respektive od roku 2013, ale po invazi na Ukrajinu roku 2022 začalo působení omezovat a investovat prostředky do války.

Rusko výrazně posílilo zbídačenou Černomořskou flotilu malou, avšak hodně silnou lodí. Ponese i hypersonické střely Zirkon

S krátkými přestávkami byla sice vždy nějaká ponorka třídy Kilo přítomna, ale nyní kvůli ztrátě syrské základny je tato možnost dlouhodobě neudržitelná, varuje MilIn. I během nasazení bývala totiž téměř neustále v přístavu a na moře vyplouvala pouze občas. Aktuálně by tak musela stále brázdit moře s možností občasných zastávek ve spřátelených zemích.

Článek Rusko po více jak 10 letech definitivně stáhlo úplně všechny ponorky ze Středozemního moře. Kdysi spřátelená země jí odepřela zázemí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

I slabé čluny Moskit je vhodné zničit

Video níže ukazuje následky útoku izraelského letectva na lodě patřící Sýrii, k čemuž MilIn uvádí, že letadla mířila na raketové čluny Projekt 205 Moskit, z nichž několik totálně zničila. Záběry ukazují doutnající trosky, takže je jasné, že se již tato plavidla na moře nevydají. Byla přitom starší, podle WeaponSystems se dostala do výzbroje již v roce 1960. Jde o rychlé čluny vyzbrojené protilodními střelami PT-15 Termit s dosahem 40 kilometrů, což může znít zajímavě, ale moderní válečné lodě asi neohroz – mohou však stačit na lodě civilní.

Video: během přesunu zůstal ruský raketomet TOS-1A zcela bezmocný. Když ho našel dron, zapálil ho a výbuch roztrhal vše kolem

Wikipedia uvádí, že byl k útoku použit General Dynamics F-16 Fighting Falcon, což je nepočetnější izraelský bojový letoun, který může nést celou škálu zbraní včetně střel nebo pum, jimiž lze na zakotvené lodě zaútočit – zvláště pokud nefunguje protivzdušná obrana. K podobnému útoku se mohou hodit třeba naváděné střely AGM-65 Maverick s dosahem 22 kilometrů a hlavicí o váze 57 kilogramů, ale též by se mohlo jednat třeba o pumy GBU-39.

Israeli Airforce destroyed last night several Syrian navy vessels docked in Latakia. It looks like old OSA-2 Class missile boats. pic.twitter.com/p9XznxVau2

— (((Tendar))) (@Tendar) December 10, 2024

Zničené syrské raketové čluny Projekt 205 Moskit

Článek Video: i když se může zdát, že jsou syrské raketové čluny v bezpečí, mohou je zničit izraelské letouny, jakmile přestane fungovat PVO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kopie, která nejspíše nemá takovou ochranu

Kopie ukrajinských vozidel Varta operují v Sýrii již několik let. MilIn uvádí, že se jejich první fotografie objevily již v roce 2019 a jejich používání se potvrdilo i v bojích mezi vládními jednotkami a rebely, jimž se je údajně podařilo ukořistit. Záběry vozidel můžete vidět i na videu níže, ačkoliv kolik přesně jich vzniklo, není známo.

Yo creo que se trata de un Varta🇺🇦, posiblemente construido por otra empresa, quizás SAV (shield armored vehicle). pic.twitter.com/PHDLq0xtSJ

— ArmaduraXXI💯🇪🇦 (@oscar198o) November 30, 2024

Některé zdroje uváděly, že jsou vozidla SAV původem z Ruska, i když Defence-Blog tvrdí, že jde o jednoznačný produkt syrského zbrojního průmyslu. Nepřináší však přesné specifikace – jenom tvrzení, že ve srovnání se západními nebo ruskými protějšky mají velice základní ochranu proti minám a vezeným vojákům poskytují střední stupeň ochrany, čímž je nejspíše myšleno proti běžným ručním zbraním. Ale přesto budou jistě užitečná.

Vozidlo vzniklo i pro speciální jednotky

Ukrajinské vozidlo Varta je pravděpodobně lepší a kvalitnější než syrská kopie, i když vypadá téměř jako jeho dvojče. Wikipedia uvádí, že bylo navrženo kolem roku 2015 a určeno hlavně pro národní gardu a speciální jednotky. Spodní část má přitom vytvarovanou do V, aby bylo odolné proti náložím a minám, pancíř pak chrání proti střelám do ráže 7,62 mm.

Video: ačkoliv se může zdát útok 10 ruských obrněnců za podpory tanku jako dostatečný, k prolomení linie stačit nemusí

Varta je poměrně dost rychlé vozidlo, na silnici dosahuje rychlosti až 120 km/h a na plnou nádrž ujede vzdálenost 500 km. Jeho osádka je 2členná, přičemž v zadní části má prostor pro 8 plně vyzbrojených vojáků. Na jeho horní straně je také otvor pro střelce – nejčastěji bývá vyzbrojeno nějakým kulometem nebo granátometem, občas i protitankovou řízenou střelou.

Rare
İdlib kırsalı han saykhun 2 adet varta ya benzeyen SAV diye bir mrap pic.twitter.com/055gakpfH2

— MR eis (@MR_eis001) December 1, 2024

Syrská vozidla SAV jsou kopií ukrajinského Varta

Článek I pirátská kopie ukrajinského obrněného vozidla Varta má co nabídnout. Oproti originálu se však zdá jednoznačně horší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hizballáh může mít 100 tisíc bojovníků

Hnutí Hizballách pochází z Libanonu (se zemí má Izrael severní hranici) a vzniklo na počátku 80. let 20. století. Jméno si kdysi získalo odporem proti izraelské invazi a v současné době v podstatě ovládá jižní část Libanonu. Mnozí odborníci se přitom shodují, že je mnohem silnější než regulérní libanonská armáda. Jednotky Hizballáhu pak bojují i na straně syrského režimu proti povstalcům a jsou podporovány Íránem. Podle Reuters samotní představitelé hnutí v roce 2021 tvrdili, že mají k dispozici 100 tisíc vojáků, ale může jich být o něco méně.

Írán vyzbrojuje teroristický Hizballáh, nyní dokonce Moskvu. Zbraně Teheránu stále více ovlivňují dění ve světě

Taková síla samozřejmě nemůže na izraelskou armádu stačit, ta je totiž schopna povolat do zbraně kolem půl milionu rezervistů, a po útoku Hamásu už jich údajně kolem 300 tisíc nasadila. Je také mnohem silněji a moderněji vyzbrojena, kdežto Hamás ani Hizballáh nemají vojenské letectvo, ani nějaké silné obrněné jednotky. Jejich ozbrojenci jsou nicméně schopni vést boj v zastavěných oblastech, a také disponují raketami k odstřelování cílů na území Izraele.

iZdroj fotografie: Hossein Velayati / Creative Commons / CC BY

Hizballáh má přístup hlavně k íránským zbraním, které nemusí do země pokoutně pašovat jako třeba Hamás, a navíc je dostává přímo v Sýrii, kde Izraelci tyto dodávky opakovaně bombardovali. Portál MilitantWire uvedl, že sílu svého arzenálu ukázalo hnutí na velkém cvičení v květnu 2023, a jednou z nejsilnějších zbraní byl salvový raketomet ráže 122 milimetrů postavený na základě sovětského BM-21 Grad, případně jeho odvozeniny.

Oproti zbraním v izraelské výzbroji, kde je třeba těžký salvový raketomet M270, je to pochopitelně „slabý odvar“, ale přesto nelze takovou sílu podceňovat, ničit ostatně umí. Vedle toho má mít Hizballáh velké množství raket, a to včetně sovětských Scud s doletem 500 kilometrů, ale i íránských Fateh-110 s doletem 250 kilometrů, a k nim řadu dalších.

Hizballáh má i protiletadlové zbraně

Bojovníci hnutí disponují i protiletadlovými zbraněmi, takže by mohli (i když spíše výjimečně) sestřelit izraelská letadla, a snáze pak vrtulníky. V jejich výzbroji jsou systémy MANPADS 9K310 Igla-1 vybavené íránskými termálními zaměřovači, případně čínské QW-18 Vanguard. Tyto střely by mohly minimálně zajistit, aby se izraelské letectvo drželo ve vyšších výškách, a třeba bitevní vrtulníky by mohly držet na uzdě úplně. Protiletadlová děla jako ZU-23-2 ráže 23 milimetrů pak mohou být nebezpečná proti dronům.

Video: dokonce i odolný izraelský tank Merkava Mk 4 vyřadil zásah obyčejným granátem. Osudnou se mu stala jeho přednost

Hizballáh vedle toho disponuje i tanky, i když nejspíše jen několika desítkami „křápů“ ze Sýrie. Jedná se o staré sovětské T-55 nebo T-72 (pravděpodobně bez modernizace), takže proti izraelským Merkavám nestačí. Větší hrozbu tak představují pro izraelské obrněné jednotky protitankové zbraně – Hizballáh má tradičně vysoký počet RPG-7, ale hlavně pak poměrně moderní systémy jako íránský Toophan, což je kopie amerického BGM-71 TOW, nebo 9M133-1 Kornet-E schopné poradit si i s moderními tanky, jaké má Izrael.

iZdroj fotografie: Izraelské obranné síly

Hizballáh disponuje také neznámým počtem dronů, a to nejen upravenými komerčními, které jsou schopné svrhávat granáty nebo provádět sebevražedné útoky. Ví se, že získal různé typy těchto bezpilotních letounů z Íránu, jmenovitě jde například o Mohajer-4 nebo Ababil-3, a není vyloučeno, že jsou některé z nich ozbrojené. Ve výzbroji hnutí je pak možné najít ještě třeba děla M-46 ráže 130 milimetrů, která jsou namontovaná na korbách nákladních automobilů, a lze předpokládat, že má Hizballáh podobných improvizací více.

Americká loď u Izraele útočit téměř jistě nebude, ale možná osvobodí své občany zajaté Hamásem; ostatním pak ukazuje „stopku“

Ke všemu zmíněnému je ještě nutno dodat, že Američané hned na začátku vpádu Hamásu do Izraele poslali ke břehu Pásma Gazy svou největší letadlovou loď, která se má částečně podílet na blokádě, a zejména pak odstrašit jakékoliv další strany, které by se rozhodly situace využít ve svůj prospěch. Je tedy pravděpodobné, že pokud se zapojí Hizballáh a případně i další muslimské organizace, či dokonce země jako Írán, vyústí to v další velký ozbrojený konflikt.

Článek Hizballáh může využít situace a zaútočit na Izrael – ten by ho ovšem „přejel“, i když je o dost silnější než teroristé Hamásu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

D. Trump stáhl americké síly domů

V době bojů s Islámským státem byla přítomnost vojáků USA v Sýrii, hlavně tedy na kurdských územích, mnohem větší, jelikož přímo i nepřímo podporovali své spojence proti radikálům. Rusko ale naopak podalo pomocnou ruku Asadovi, jehož režim začal prohrávat v občanské válce. I po jejím konci, nebo spíše příměří mezi stranami, však vojáci největší země světa zůstali, a udělali ze Sýrie jakýsi opěrný bod, z něhož těží doteď.

Naproti tomu tehdejší americký prezident D. Trump rozhodl, že se v roce 2019 Američané (až na výjimky) stáhnou, a vyklidí tak pole Rusům, Íráncům nebo Turkům (všichni jmenovaní mají totiž o některá syrská území zájem). Nejspíše to ale byla chyba, kterou už je dnes nemožné napravit nějakou jednoduchou cestou, a vojenský střet si nikdo nepřeje (snad).

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Situace v Sýrii se v poslední době vyostřuje, a dokonce je možné, že se budou síly podporované Íránem (a pravděpodobně i Ruskem) snažit Američany, kterých he v zemi asi jen 900, vyhnat. Jejich hlavní základnou je Al-Tanf, kde jednotky USA působí spolu se silami syrské demokratické opozice, ale až na ni jsou pro většinu stran nevítanými hosty – zvláště když ovládají ta nejcennější ropná pole. Nespokojenost dává najevo i Rusko, jehož letadla začala velmi pravidelně narušovat Američany ovládaný prostor, i jejich letadla.

F-22 Raptor je velmi silná „karta“

Ve snaze vyrovnat síly vsadili Američané na silnou kartu, která vskutku může stažení jednotek vykompenzovat. Na hlídku vyslaný asi nejsilnější stíhací letoun 5. generace současnosti, Lockheed Martin F-22 Raptor, je strojem, s nímž se nemohou rivalové v Sýrii rovnat. A vzhledem k tomu, že jich existuje jenom necelých 200, svědčí to o důležitosti, jakou oblasti přikládají. F-22 Raptor tam sice stojí proti ruským bojovým letounům Suchoj Su-35 Flanker-E, které jsou sice moderní, ale na americkou stíhačku nestačí. Už jenom proto, že je stealth.

Souboj jeden na jednoho má tak docela jasného vítěze, ovšem i přes nasazení těchto letadel zůstává největší vliv Rusku a Íránu, tedy zemím, které podporují tamní diktátorský režim, a nějaké slovo má rovněž Turecko okupující sever Sýrie. Ani jedna z jmenovaných zemí už si nejspíše proti takové síle netroufne, Američané ale na druhou stranu mohou spíše jenom udržovat status quo a doufat, že situace dále neeskaluje. Jejich armáda je sice silnější a technologicky vyspělejší, a v podstatě by dokázala odpor v Sýrii „smazat“, ale nedojde k tomu.

Nezáleží tedy, kolik moderních F-22 Raptor do země pošle, ani stovka jich v tuto chvíli nic nezmění. Důvodem je nejspíše možná nepopularita takového kroku, s níž se Spojené státy setkaly po invazi do Afghánistánu, kdy se ukázalo, že nakonec nebylo vše tak, jak se zdálo. A vedle toho Amerika téměř jistě nechce provokovat Rusko, s nímž je situace už tak extrémně napjatá kvůli válce na Ukrajině. Pro největší zemi světa je navíc Sýrie branou do Středomoří, takže se ho jistě nevzdá. F-22 Raptor by tak mohly alespoň zajistit přežití Kurdů.

Článek Názor: žádný počet F-22 Raptor nemůže Americe pomoci vypořádat se s Ruskem v Sýrii, i když by ho mohlo „smazat“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Útok na Al-Tanf v oblasti bohaté na ropu

Podle oficiálních zprávy zaútočila na základnu trojice dronů, z níž se podařilo dva sestřelit, ale poslední zranil dva bojovníky Svobodné syrské armády. Ti sídlí na základně spolu s americkými vojáky, ale nejspíše na ní slouží i jednotky z několika dalších spojeneckých zemí. Pomáhají tam s výcvikem bojovníků, ale také drží v dostatečné vzdálenosti jednotky syrské armády. Režim prezidenta Bašára Asada má o oblast zájem, protože se v ní nachází asi 80 procent zásob syrské ropy.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

A právě to je nejspíše hlavní důvod, proč se v ní Američané zdržují a tak vehementně odráží útoky. Ropa je totiž již několik let vyvážena přes Irák a příjmy z jejího prodeje jsou hlavním zdrojem financování bojovníků Syrských demokratických sil (tedy dalších válečníků proti vládě tamního prezidenta Bašára al-Asada). Její příslušníci bojovali nejen proti syrskému režimu, ale hlavně proti Islámskému státu a mají zásadní zásluhy na jeho porážce. Tyto síly tvoří především syrští Kurdové a některé skupiny syrské opozice.

Sporná americká přítomnost v Sýrii

Syrská vláda tvrdí, že přítomnost Američanů na jejím území je nelegální, protože je zde bez pozvání nebo mandátu OSN. Spojené státy zase oponují, že se nejenže snaží zajistit boj proti zbytkům Islámského státu, ale jsou i protipólem ruské vojenské přítomnosti v Sýrii. Intervence Ruska a pomoc Íránu před několika lety mj. zachránila tamní režim od porážky; obě země tak mají v Sýrii své zájmy. Na severu pak působí Turecko, kde pomáhá protureckým (často islamistickým) povstalcům, ale také operuje proti Kurdům v oblasti Rojavy.

Kdo přesně napadl americkou základnu, která existuje od roku 2016, není jisté. Podezřelé jsou síly věrné syrskému režimu nebo skupiny napojené na Írán. Nejde přitom o první podobný útok, v odvetě na ten předchozí americké letectvo v srpnu 2022 bombardovalo sklady zbraní dodaných do Sýrie spřáteleným Íránem. Na základně Al-Tanf může být v současné době až tisíc amerických vojáků. Mají k dispozici i několik tanků M1A2 Abrams a bojová vozidla pěchoty Bradley.

Článek Spojené státy dále „sedí“ na syrské ropě a odmítají odejít ze země: mají v ní své zájmy, nedávný útok na její základu si vyžádal dvě oběti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko má základnu v Sýrii již 8 let

Ruská základna v Sýrii existuje od roku 2015, kdy se ruský režim zavázal pomoci syrskému režimu v boji proti povstalcům, kteří ovládají značné území země. A to se také do jisté míry dařilo: vojáci federace postupovali po boku věrných „služebníků“ prezidenta Asada a nakonec získali mnohá území zpět, ačkoliv jich část ovládají Kurdové a severní oblasti s provincií Idlib zase povětšinou islamistické skupiny, především pak fronta Al Nusra. Tamní islamisté jsou podporováni Tureckem, jehož síly také v některých místech přímo operují.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creative Commons / CC BY

Tamní islamisté mohou být nebezpeční, jsou považováni za odštěpeneckou skupinu Al-Káidy, ačkoliv dle všeho teroristické útoky neorganizují. Soustředí se hlavně na boj v Sýrii, kde v minulosti opakovaně útočili právě na ruské letiště, a při odstřelování na konci roku 2017 tam zahynuli dva Rusové a došlo ke zničení 7 letadel. V lednu 2018 měl pak na základnu zaútočit roj dronů a od té doby Rusko ohlásilo ještě několik podobných incidentů, ale údajně je vždy zmařilo. Federace nicméně může vypouštět zprávy o možném útoku i záměrně.

Rusko má na základně i hypersonické střely

Pro federaci je Hmímím strategicky důležitý, neboť má tak pozici na jižním křídle NATO. A že základna nemá sloužit pouze k boji proti syrským povstalcům nasvědčuje i přítomnost strategických bombardérů Tupolev Tu-22M nebo stíhaček Mikoyan MiG-31, které jsou vyzbrojeny hypersonickými střelami Ch-47M2 Kinžál. K boji s nedostatečně vyzbrojenými rebely jde o zcela neadekvátní zbraně, ale naopak mohou sloužit jako hrozba různým soupeřům v tamní oblasti. Na letišti se nicméně nachází i další stroje, a to včetně moderních bojových letadel Suchoj Su-34 a Suchoj Su-35.

Jednoznačně největším soupeřem je v tamní oblasti Turecko, které má v Sýrii své vlastní zájmy. Ostatně proto také podporuje místní povstalce, a to i přímou účastí svých ozbrojených sil. Dalším soupeřem je pak Izrael, a to hlavně kvůli jeho napjatým vztahům s Íránem, který stejně jako Rusko stojí za Sýrií. Kvůli válce na Ukrajině navíc dle všeho Rusko část svých sil ze Sýrie stáhlo, čímž svoji pozici oslabilo. V srpnu 2022 se objevily zprávy, že odtud odvezlo i baterii protivzdušné obrany S-300, čímž mohlo ohrozit právě ochranu své základny Hmímím.

Článek Ruská základna v Sýrii je pro NATO klíčovou hrozbou a může čelit útoku. Zatím se úspěšně brání, teď ji ale mělo Rusko částečně „vyklidit“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K intervenci bylo mnoho důvodů

Pro Rusko to byla vítaná operace hned z několika důvodů. Po rozpadu Sovětského svazu ztratilo vliv v mnoha částech světa a režim Vladimira Putina se snažil vliv Ruska posílit. Také se zde mohl utkat se západem v čele s USA, které měly v Sýrii jednotky podporující povstalce a bojovníky proti extrémním islamistům. Mohlo získat základnu Latákia na jižním křídle NATO a vyzkoušet si mnohé své zbraně. Navíc úspěch znamenal posílení popularity Putina v Rusku.

Rusko nikdy nenasadilo v Sýrii nějaké významné síly, i když zde byly jeho nejlepší jednotky. Největší pomoc spočívala ve vojenské podpoře syrskému režimu, dodávkách zbraní, střeliva a dalšího materiálu, který značně zlepšil možnosti syrské armády. Dále poskytovalo leteckou podporu a bombardovalo cíle povstalců. Nasazeno zde bylo i ruské dělostřelectvo a další systémy. Proti povstalcům si vedly nadmíru dobře.

Ačkoli po tom někteří politici volali, Spojené státy se intervenci Ruska nepostavily, naopak se v mnoha oblastech prostě stáhly. Nechtěly, aby se jejich síly dostaly do nějakého střetu s Rusy, kteří zde vlastně byli oficiálně na pozvání vlády. I když diktátorské, jež má na svědomí statisíce životů a miliony uprchlíků a je podezřelá z užití chemických zbraní. Jediné Turecko se postavilo proti Rusku, a to sestřelením bombardéru Su-24. To vedlo Rusko k nasazení svých moderních stíhacích strojů a posílení protivzdušné obrany o systémy S-300 a S-400.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creative Commons / CC BY

Rusko testovalo nejnovější zbraně

Bombardování povstaleckých cílů, které si vyžádalo mnoho civilních obětí, přineslo úspěch. Rebelové se nemohli proti moderním letadlům, vrtulníkům, ale třeba i dělostřeleckým systémům bránit. Rusko dostalo možnost si vyzkoušet své stíhačky Su-35 a Su-30, stíhací bombardéry Su-34, bojové helikoptéry, tanky T-90, rakety Kalibr odpalované z lodí na dlouhou vzdálenost nebo nasazení strategických bombardérů. Brzy padlo Aleppo a pod kontrolou vládních sil nejsou jen oblasti obsazené Tureckem a ty ovládané Kurdy.

Rusko utrpělo jen minimální ztráty. I když třeba nasazení letadlové lodě Admirál Kuzněcov tak označit nelze, v globále se jednalo o obrovský úspěch. Výsledky ruských vojáků, nasazena zde byla ruská elita, mnohé přesvědčily, že takto schopná je i celá ruská armáda. Nejspíše o tom bylo přesvědčeno i ruské vedení a Vladimir Putin. Toto opojení z vítězství dle všeho vedlo k přecenění schopnosti ruské armády a jejích zbraní. Ale v Sýrii Rusko nestálo proti odhodlané obraně velké země, jako je Ukrajina, která má navíc materiální podporu svých spojenců.

Článek Rusko před sedmi lety intervenovalo v Sýrii. Úspěch akce bude jednou z příčin fiaska na Ukrajině se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Droga míří hlavně do arabských zemí

V Evropě není příliš známá, i když se na některých místech také objevila. Jejími hlavními odběrateli jsou uživatelé v zemích Blízkého a Středního východu, kde se bere jako relaxační droga v klubech, ale slouží i jako bojová droga v místních konfliktech, protože dokáže odbourávat únavu či potlačit strach. O tom, jaký je to problém, svědčí občasné zprávy o zabavení milionů kusů tablet captagonu. Je jasné, že jde jen o špičku ledovce.

Captagon je obchodní jméno látky fenetylin. Jde o mírnější alternativu amfetaminu objevenou na začátku 60. let. Používal se například při poruchách pozornosti a dalších indikacích, i když jeho účinky jsou sporné. V 80. letech začal být jako nebezpečná droga regulován a zakazován. Jeho největším odbytištěm je Saudská Arábie a další arabské země, kde je užíván v klubech. Ale zásilky captagonu byly zabavené i v Řecku nebo Itálii.

Opravdová epidemie captagonu začala s válkou v Sýrii. Kvůli zničené ekonomice všechny strany konfliktu hledaly možnosti, kde získat prostředky pro vedení bojů. Právě výroba nelegální drogy se ukázala jako jedna z nejsnazších. Do její produkce a distribuce se zapojily téměř všechny strany konfliktu, včetně Islámského státu, který jinak proti drogám vedl nekompromisní tažení. Příležitost získat větší množství peněz ale převládla.

Zabaveny byly miliony kusů tabletek

Odborníci odhadují, že současná výše obchodu s captagonem dosahuje minimálně pěti miliard dolarů (119 miliard korun) za rok. Například syrské úřady v červnu oznámily, že se jim podařilo zabavit obří zásilku 249 kilogramů pilulek. Na celém Blízkém východě jich jen v první polovině roku 2022 bylo zabaveno kolem 145 milionů kusů. Přesto půjde jen o menší část drog, které se nakonec dostanou na trh.

Hlášení syrských úřadů o boji s captagonem působí trochu komicky, protože podle zjištění investigativních reportérů z New York Times jsou to právě syrští vládní představitelé, kdo se v největší míře na narkobyznysu podílí. Drogy se vyrábějí v jednoduchých laboratořích a jsou pod dohledem syrských vojáků. Největší podíl na této činnosti má mít 4. obrněná divize, v jejímž čele stojí bratr syrského prezidenta Maher al-Assad. Ten je označován za jednoho z nejmocnějších mužů v zemi.

Zapojení vojáků a Hizballáhu

Pod dohledem vojáků mají být drogy nejen vyráběny, ale i schovávány do různých produktů od krabiček s čajem až po nábytek, které pak proudí do světa. Většinou z přístavu Lakátie. Další pašeráckou a distribuční síť zajišťuje hnutí Hizballáh, které se syrským režimem dlouhodobě spolupracuje a jehož bojovníci bojují po boku syrské armády. Hizballáh využívá kontaktů v řadě arabských zemí k pašování a ze zisků financuje svoji činnost.

Dalším nebezpečím rostoucí oblíbenosti captagonu, kromě financování syrského režimu a mnoha konfliktů či zbraní na Blízkém a Středním východě, je fakt, že se objevuje stále větší množství falešných pilulek. Kromě fenytylinu obsahují různé směsi jiných amfetaminů, kofeinu a dalších látek, které často mají mnohem silnější účinky než původní droga a mohou vést i k různým záchvatům a dalším negativním jevům. Ačkoli se úřady postižených zemí snaží s problémem něco dělat, zatím se zdá, že jsou spíše bezmocné.

Jsou drogy i běžným jevem ve válce na Ukrajině?

Zdroj: Nationalinterest, Nytimes

Článek Syrská armáda a vláda jedou v obřím narkobyznysu. Drogu captagon distribuuje i Islámský stát, jde o miliardy dolarů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ve službách egyptského chalífátu

Júsuf byl potomkem kurdského válečnického klanu, který sloužil Atabegům v Aleppu, tehdejším nejvýznamnějším městě v Sýrii. Jeho mistr, Núr ad-Dín, byl zapřisáhlým nepřítelem křižáckého Jeruzalémského království, jenž se několikrát utkal s mocnými Franky. Júsuf zahájil svou válečnou kariéru vojenského velitele právě pod Núr ad-Dínem, který jej poslal do Egypta.

Egypt byl v té době pro Aleppo jak soupeřem, tak také obchodním spojencem. Jednalo se totiž o zemi nesmírně mocnou a bohatou, v níž ovšem sídlil šíitský Fátimovský chalífát. Tedy opozice hlavního proudu sunnitské větve islámu.

Přesto se Júsufovi podařilo v řadách egyptské armády významně povýšit, a to především díky protekci ze strany jeho strýce Šírkúha, mocného emíra ve službách egyptského chalífy. Jeho už tak rychlý postup po žebříku hodností byl ještě navíc značně urychlen rozpadem již tak vratkého spojenectví mezi Jeruzalémem a chalífátem. Jeruzalemský král Amaury porušil v důsledku své hlouposti a chamtivosti smlouvu s Káhirou a vtrhl do Egypta, čímž byl Egypt víceméně donucen přiklonit se na stranu Núr ad-Dína a Aleppa.

Někteří historici se domnívají, že Amaury porušil smlouvu, neboť Núr ad-Dín údajně podplatil dvorní úředníky v Jeruzalémě. Jedná se však o nepotvrzené spekulace. Během války mezi Egyptem a Jeruzalémem zavraždil Júsufův strýc Šírkúh vezíra (politického a vojenského vůdce) a v roce 1169 ukořistil tento titul pro sebe. Krátce nato však Šírkúh zemřel. Egyptský chalífa pak jmenoval svým nástupcem právě Júsufa.

Núr ad-Dín naléhal na svého chráněnce, aby se chopil moci v Egyptě a chalífu popravil. Ten však, místo aby se řídil příkazy svého pána, raději upevnil svou moc na egyptské půdě a postupně nahradil většinu vysoce postavených úředníků svými muži. Říká se, že Júsuf mohl chalífu, který byl v té době ještě chlapec, snadno zabít. Avšak protože s ním soucítil, rozhodl se mladého vladaře ušetřit.

Z vojáka mocným sultánem

V roce 1171 chalífa zemřel přirozenou smrtí, a protože neměl žádného pokrevního dědice, umožnila chalífova smrt Saladinovi převzít plnou kontrolu nad Egyptem. Saladin se prohlásil sultánem. V následujících letech nový sultán rozšířil svou říši a ovládl Blízký východ. Místo toho, aby se Núr ad-Dínovi podřídil, jednal s ním jako s rovnocenným společníkem. A když jeho bývalý pán v roce 1174 zemřel, pomalu převzal kontrolu nad Sýrií, přičemž symbolicky přijal za nového vůdce Núr ad-Dínova nejstaršího syna.

Saladin velmi tvrdě pracoval na své pověsti „svatého bojovníka“ a vedl boje proti franským nájezdníkům. Přesto však byla většina jeho počinů namířena proti jeho muslimským souvěrcům, zatímco potyčky s křižáky byly zpočátku spíše malicherné nesrovnalosti. Saladin svou netečnost vůči křižákům údajně zdůvodňoval tím, že jsou příliš silní a muslimové příliš nejednotní. V roce 1179 pak sice zaútočil na křižácké království a opravdu dokázal jejich silná vojska porazit, avšak křižáci se téměř vzápětí vzpamatovali a v následující bitvě utrpěl sultán porážku.

Obě znepřátelené strany musely nakonec přistoupit na mírovou dohodu. Saladin následně pokračoval v upevňování své moci, která se postupně rozpínala až do dnešního Jemenu, Iráku a Libye. Až ve chvíli, kdy vzrostla vlna kritiky vůči Saladinově roli „svatého válečníka“ a mnozí jeho spojenci hrozili, že opustí dosavadní koalici, vytáhl v roce 1187 proti Jeruzalému. Tentokrát již v plné síle.

Sultán křižáky přelstil

Místo toho, aby bránili své hrady a pevnosti, pokusili se vůdci Jeruzalémského království porazit Saladinovu vojenskou ekipu v otevřené bitvě. Proti Saladinovi stanulo jedno z největších křižáckých vojsk všech dob. Sultán však křižáky u Galilejského moře přelstil. Enormní vojsko odřízl od zásob vody a nutil ho opakovaně útočit. Až nakonec, polomrtví žízní a naprosto vyčerpaní, složili křižáčtí vojáci zbraně. Nebylo jiné cesty, než se sultánovi vzdát.

Vítězný Saladin popravil královskou elitu a templáře, zatímco většina ostatních zajatců byla prodána do otroctví. Království bylo nyní zcela bezbranné. Porážka měla tak katastrofální následky, že papež Urban III. údajně zemřel následkem šoku. Saladinovi se během jeho tažení podařilo dobýt téměř všechna města i hrady v království. Dobytí samotného Jeruzaléma si nechal až nakonec.

Existuje spousta vyprávění o mírovém dobytí svatého města, avšak většinou se jedná opravdu jen o nepravdivé historky vychvalující sultánovu dobročinnost. Ze Saladinových dopisů, směřujících do Bagdádu k chalífovi, jasně vyplývá, že měl v úmyslu získat město násilím a prodat křesťanské obyvatelstvo do otroctví. Podle všeho se tak nestalo jen díky hrozbě obránců města, kteří vyhrožovali, že vypálí všechna svatá místa a mešity. Saladin tak nakonec křižákům dovolil, aby si svou svobodu vykoupili.

Odmítal zničit křesťanské památky

Ačkoli tedy možná nebyl tím galantním hrdinou z rytířských příběhů, jeho čest a poctivý charakter se rozhodně nezapřou. Saladin dodržel svůj slib křesťanskému obyvatelstvu Jeruzaléma a křižáky, včetně jejich rodin, ušetřil. Zejména velkorysý byl pak k východním křesťanům. Sultán rovněž odmítl zničit křesťanské kostely, některé z nich však nechal přestavět na mešity.

A třebaže byla většina jeho předností a ctností v průběhu následujících staletí přeceňována, je obdivuhodné, že své sliby a smlouvy s křižáky vždy dodržel. A to jak před dobytím Jeruzaléma, tak i později v rámci obrovských bojů proti třetí křížové výpravě.

Tato skutečnost, spolu s jeho dobrými vztahy s anglickým králem Richardem I. Lví srdce i dalšími, upevnily ve středověkých kronikách jeho renomé coby příkladného panovníka. A jsou také důvodem, proč se zrovna Saladinovo jméno objevuje v Božské komedii vedle velikánů, jako byl Platón či Aristoteles, či proč jej básník Walter Scott popisuje jako moudrého vojevůdce a gentlemana.

Jaké další slavné bitvy, kterých se Saladin účastnil, znáte?

Zdroj: LiveScience

Článek Uctíván muslimy i křesťany: Jak neporazitelný sultán Saladin dobyl Jeruzalém se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Složitá cesta k Bílé labuti

Sovětská vláda dala Tu-160 zelenou v roce 1972. Hlavním důvodem, proč vyhrál Tupolev byly zkušenosti z vývoje bombardéru Tu-22 a osobního Tu-114. Na vývoji a výrobě stroje se podílelo 800 institucí a závodů. Prototyp Tu-160 byl dokončen v roce 1981. Testy proběhly úspěšně a o tři roky později se začala vyrábět první série. Design bombardéru byl na svou dobu pokrokový.

Systém křídel s měnitelnou geometrií na letounu takové velikosti bylo skutečně úctyhodným inženýrským počinem. Sověti pojmenovali nový stroj poeticky – Bílá labuť. V kódu NATO je Tu-160 Blackjack.  

iZdroj fotografie: Sergey Krivchikov / Creative Commons / GFDL

Letoun je dosud největším a nejvýkonnějším nadzvukovým bombardérem. Tu-160 dosahuje rychlosti 2,05 Machy a je poháněn čtyřmi tryskové motory Samara/Trud NK-321 s výkonem 137 kN. S přídavným spalováním pak dosahují tahu až 225 kN. Jsou to jedny z nejvýkonnějšími motory, jaké kdy byly dosud do letadla namontovány. Rozpětí křídel nadzvukového bombardéru se pohybuje od 20° do 65°, tedy od 35,60 metru do 55,70 metru. Tu-160 je dlouhý 54,10 metru. Dolet je až 12 300 kilometrů a dostup 16 000 metrů. Hmotnost prázdného stroje je 110 000 kilogramů.

Těžce vyzbrojená labuť

Ve dvou pumovnicích může nést Bílá labuť až 45 000 kilogramů zbraní. Vedle klasických „železných“ bomb může Tu-160 nést i miny nebo kazetové bomby. Roku 2007 byla z Tu-160 svržena termobarická bomba ATBIP známější jako „Otec všech bomb“. Bombardér rovněž může nést rotační odpalovací zařízení pro řízené střely. Ty jsou jeho základní zbraní a také z něj dělají velmi nebezpečného protivníka. Střely Ch-55 mají dolet až 2500 kilometrů. Pro zasažení cílů proto nemusí Tu-160 ani vstoupit do vzdušného prostoru nepřítele.

iZdroj fotografie: Dmitry Terekhov / Creative Commons / CC BY-SA

Tu-150 má čtyřčlennou posádku – pilota, druhého pilota, bombometčíka a operátora obranných systémů. Vzhledem k dlouhým letovým hlídkám má posádky k dispozici i nebývalý luxus – malou kuchyňku a toaletu. Vzhledem k tomu, že stroj drží rekord v nepřetržitém letu, který překonal výkonem plných 25 hodin ve vzduchu bez přerušení, jedná se o naprostou nutnost. Bilá labuť má na svém kontě celkem 78 rekordů, včetně nejtěžšího letadla, které překonalo rychlost zvuku.  

Za vše se však platí. Provoz Tu-160 je nesmírně nákladný. Na jednu hodinu letu je potřeba až 64 hodin práce pozemního personálu. Pro start je potřeba až 20 speciálních vozidel. Absolutně mimo všechny předpisy je hluk motorů. Práh bolesti je 45 decibelů, zatímco motory Bílé labuti bez problémů „zvládnou“ až 140 decibelů. Pozemní personál je proto vybaven speciálním zvukuodolným vybavením.

Zrozen v těžké době

Tu-160 byl do výzbroje zařazen roku 1987 jako poslední strategický sovětský bombardér. Do rozpadu SSSR bylo vyrobeno 35 strojů, z čehož 9 bylo prototypů. Roku 1992 prezident Boris Jelcin výrobu Tu-160 zastavil. Samostatné Rusko na ní nemělo peníze. Horší zprávou pro Moskvu bylo, že 19 Bílých labutí bylo dislokováno na ukrajinském letišti Pryluky. A nezávislá Ukrajina stroje označila za své.

I zbylých 16 ruských strojů bylo kvůli špatnému stavu financí praktický uzemněno. Předpokládalo se, že supermoderní, ale i superdrahý typ na provoz bude brzy vyřazen.

iZdroj fotografie: Pavel Adzhigildaev / Creative Commons / CC BY

Rusko se však z děsivé krize začalo pomalu vzpamatovávat. Kyjev nevěděl co s Tu-160 dělat. Dokonce se uvažovalo o odprodeji tří strojů soukromé firmě, která by je využila jako platformy pro odpalování kosmických raket.  Moskva se pokoušela získat stroje z Ukrajiny. Ta však nabídku na 3 miliardy dolarů odmítla a deset strojů raději pod dohledem USA sešrotovala. Po bombardování Kosova roku 1999 však na obchod Ukrajina kývla a za umoření dluhu za plyn do Ruska odletělo 8 bombardéru Tu-160, dva Tu-95 a 575 střel Ch-55 MS.

V novém tisíciletí

Nové tisíciletí znamenalo i obnovení aktivit Tu-160. Roku 2000 a 2008 byly do výzbroje zařazeny dva Tu-160, vyrobené ze dvou zakonzervovaných nedokončených trupů. Postupně docházelo k modernizaci i zbylých Tu-160 na novou verzi M s novou avionikou a elektronikou. Roku 2018 bylo oznámeno zahájení výroby nových strojů. Do roku 2035 by mělo ruské letectvo disponovat až 50 Tu-160.

Výrobu v Kazani však provázejí mnohé problémy. Továrna KAPO trpí mnoha výrobními nešvary, nízkou kvalitou výroby a pomalou produkcí. Předpokládá se, že bude výroba pomalejší než 2-4 stroje ročně, které jsou plánovány. Mnozí odborníci také varují před stárnutím konstrukce, která by již nemusela do budoucnosti stačit. Největší nevýhodou konstrukce je jakákoliv absence Stealth technologií. Vzhledem k tomu, že stroj bude využíván jako nosič řízených střel s dlouhým doletem, nemusí to být až tak velký problém.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY

Bílé labutě se dočkaly i bojového nasazení. Od roku 2015 jsou letadla velmi intenzivně nasazena proti teroristům z IS v Sýrii. Tu-160, přestože jeho vývoj začal již před sice něž 50 léty, rozhodně stále nepatří do starého železa. Neustálá modernizace z něj dělá velmi nebezpečného protivníka, s nímž se často v Pobaltí nebo nad Černým mořem setkávají i hlídkující letci států NATO. Lze předpokládat, že Bílá labuť z nebe jen tak nezmizí.

Který bombardér by podle vás mohl bílé labuti nejlépe konkurovat?

Zdroj: WarHistoryOnline, Paul Duffy, Andrej Kandalov, Tupolev: muž a jeho letadla, Praha, 1999

Článek Největší nadzvukový bombardér Tupolev Tu-160: Bílá labuť má spletitou historii, dnes patří k světové špičce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V syrské provincii zahynuli turečtí důstojníci

O tom, že zde jsou zájmy Turecka velké, svědčí i skutečnost, že při útoku na provincii bylo zabito i několik tureckých důstojníků. Turci dodali spřáteleným skupinám nějaké ruční protiletadlové zbraně, ale to zdaleka nestačilo. Nyní se ukazuje, že na území ovládané islámskými džihádisty poskytlo i nejméně tří baterie amerických protiletadlových systémů MIM-23 Hawk. Mají dosah až 45 kilometrů.

iZdroj fotografie: Public Domain

Nejde o žádný supermoderní systém, většina vyspělých zemí ho již nahradila jinými. Do služby totiž tyto protiletadlové komplety vstoupily již v roce 1959. Jsou tedy obecně považované za zastaralé. Turecko ale provozuje verzí Improved Hawk. Ta byla v mnoha ohledech modernizovaná a disponuje mnohem lepšími vlastnostmi než původní systém. Protože jde o americkou technologii, Turecko by správně mělo mít k předání raket islamistům souhlas USA.

Nebezpečné hlavně pro starší letadla

Přes zastaralost systému Hawk tento krok výrazným způsobem posílil protiledadlovou obranu provincie. Může být nebezpečný především pro syrské letectvo, které je z velké části vybaveno letouny jako MiG-21 a MiG-23. Ty mají starší verze systémů obrany proto raketám naváděných radarem. Teoreticky by se mohly držet na hranici výškového dosahu raket Hawk, ale to by jim znemožnilo jakékoli přesné bombardování.

iZdroj fotografie: Public Domain

V posledních týdnech se začínají množit zprávy o útocích syrských i ruských sil na provincii Idlib. V médiích se objevily spekulace, zda nejde o předehru k nějaké větší akci. Letectvo by se pak museo s hrozbou Hawků vypořádat. Úkol by pravděpodobně připadl na Rusy a jejich Su-34, což jsou moderní letouny, které se mohou proti takovým protiletadlovým systémům úspěšně bránit. Ty by musely pročistit cestu staršímu syrskému letectvu.

Zdroj: Militarywatchmagazine

Článek Sýrie v ohrožení: Turecko dodalo džihádistům protiletadlové komplety Hawk se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nástupce „Lidojeda“

Tu-22 bylo sice na pohled elegantní stroj se skvělými výkony, ale realita byla jiná. Nevhodné umístění motorů na zádi stroje nad trupem vedlo k nestabilitě stroje a mnoha nehodám. Navíc mělo letadlo jen jednoho pilota, který byl v nevhodně řešené kabině značně přetížen. To měla vyřešit modernizace, která byla zadána Tupolevově kanceláři.

iZdroj fotografie: Alex Beltyukov / Creative Commons / CC BY

To se skutečně podařilo vyřešit: motory se podařilo přemístit do trupu, čímž se značně zlepšila stabilita stroje a k bombometčíkovi, navigátorovi a pilotovi přibyl druhý pilot. Jenže Tupolev zašel dál. V konkurenční konstrukční kanceláři Suchoj vznikal supermoderní „ničitel letadlových lodí“ T-4. Pokud by Suchoj uspěl, ohrozilo by to nejen postavení Tupoleva jako hlavního dodavatele bombardérů sovětského letectva, ale i dobrou pověst kanceláře.

Nový kůň se starým jménem

Vedle značně vylepšené aerodynamiky, spočívající v přesunutí kabiny posádky, nového sání vzduchu a úprav stability podvozku, Tupolev přišel se skutečně revoluční modernizací. Tu-22M měl měnitelnou geometrii křídel. To z něj dělalo skutečně revoluční stroj. Díky této modernizaci byl stroj skvěle ovladatelný nejen v nadzvukových rychlostech (křídlo v 72°) ale i v přízemním nadzvukovém letu(65°) a nízkých rychlostech (20°). To mohlo hrát velkou roli při průniku nepřátelskou obranou, ale i startu a přistání.

iZdroj fotografie: Alex Beltyukov / Creative Commons / CC BY

Údaje platí pro nejrozšířenější verzi Tu-22M3. Ta má rozpětí při úplném roztažení (20°) 34,28 metru a stažení (65°) pro lety v nadzvukových rychlostech 23,30 metru. Délka trupu je 42,4 metru a výška stroje 11,2 metru. Hmotnost prázdného stroje je 54 000 kilogramů. Maximální pak 124 000 kilogramů.Zásoba paliva pro dva dvouproudové motor Kuzněcov NK-25, každý s tahem až 245,2 kN je 11 600 kilogramů. Maximální rychlost je až 2300 kilometrů v hodině (2,2 M), dostup 13 300 metrů a dolet s omezenou výzbrojí dosahuje až 7000 kilometrů.  

iZdroj fotografie: Public Domain

Jedinou sebeobranou zbraní stroje byl kanón GŠ-23 ráže 23 milimetrů v dálkově ovládané ocasní věži. Ten byl však v nejmodernější verzi Tu-22M3M odstraněn a stroj se tak plně spoléhá jen na svoji rychlost. Daleko bohatší může být výzbroj v pumovnic. V ní a pod pylony na křídlech může Tu-22M nést až 24 000 kilogramů výzbroje. To může být 69 bomb FAB 250 nebo 8 FAB 1500. Vedle toho může Tu-22M3M nést i střely s plochou dráhou letu Ch-32, Kalibr, protilodní Ch-2 Raduga nebo hypersonické střely Ch-47 Kindžál

Na přání amerického prezidenta

Zavádění Tu-22M se neobešlo bez problémů. První masově vyráběná verze Tu-22M2, jejíž výroba dala od roku 1973 do roku 1983 celkem 211 kusů, trpěla nízkou životností motorů, prasklinami v trupu a při zapnutí bojových systémů byl prakticky naprosto vyrušen radar. Teprve s třetí modernizací Tu-22M3 se podařilo všechny tyto neduhy odstranit. Tu-22M3 se vyráběl od roku 1978 až do roku 1993 a bylo jich sovětskému, respektive ruskému letectvu dodáno 286.

iZdroj fotografie: Public Domain

Novou verzi Tu-22 zaznamenali západní zpravodajci již roku 1969. Stroj se od staršího „Blinderu“ značně lišil, a proto byl označen jako Tupolev Tu-26, v kódu NATO „Backfire“. Backfire způsobil především v USA značné zneklidnění. Vláda Spojených států se obávala, že masivní svazy Tu-22 by mohly překvapivě proniknout nad území USA a zničit strategickou infrastrukturu.

Tuto obavu v jednom z dopisů vyjádřil americký prezident Jimmy Carter sovětskému generálnímu tajemníkovi Leonidu Brežněvovi. Ten v rámci gesta dobré vůle slíbil omezení výroby Backfirů na 30 kusů ročně a odstranění zařízení doplňování paliva za letu. Vše mělo být oficiálně stvrzeno odzbrojovací smlouvou SALT II. I přesto, že nikdy nebyla ratifikována, Moskva Brežněvův slib dodržovala.

Od Afghánistánu po Sýrii

Nad světovými oceány se Tu-22M objevovaly od roku 1980, když sledovaly pohyb amerických letadlových lodí. První ostré nasazení Tu-22M2 se odehrálo roku 1984 proti postavení povstalců v Afghánistánů. Nad nepokojnou zemí, která i dnes hýbe světovým děním, se Tu-22M objevovaly až do roku 1993.O rok později byly poprvé použity i proti Čečensku.

iZdroj fotografie: Dmitriy Pichugin / Creative Commons / CC BY

Roku 2008 byly Tu-22M3 nasazeny i proti Gruzii během bojů v Jižní Osetii. Gruzíncům se však střelou Buk podařilo jeden Backfire sestřelit a ruské velení poté od dalších akcí dálkových bombardérů upustilo. Tento stroj byl jediným Tu-22M, který byl ztracen v boji. Celkem bylo během provozu typu ztraceno 22 strojů.

Roku 2015 se celkem 14 bombardérů Tu-22M zapojilo v odpovědi na zničení ruského dopravního letadla nad Egyptem bombardování pozic teroristické organizace IS u města Rakka. Roku 2017 podobný dálkový úder na cíle v Sýrii provedlo šest bombardérů.

Do 21. století

Výroba Tu-22M3 skončila roku 1993. Rusko se snažilo stroj prodat nejen Číně, ale i Indii a Íránu, ale žádná dohoda se nakonec nekonala. Jediným dalším uživatelem Tu-22M se stala vedle Ruska Ukrajina, která své stroje zdědila po SSSR. Roku 2006 však svých 58 strojů zlikvidovala.

Vzniklo několik zajímavých projektů, které měly udržet výrobu stroje. Z Tu-22M se měl stát nosič kosmických raket, dálkový stíhač nebo „zabiják“ letadlových lodí. Tu-344 měl být dokonce nadzvukový bizjet pro 12 osob. Ani jeden z těchto návrhů však nepřekročil fázi projektu.

iZdroj fotografie: Alex Beltyukov / Creative Commons / CC BY

Od začátku tisíciletí běží program modernizace Tu-22M3M (produkt 45.03M). Jeho hlavním cílem je prodloužení životnosti draku stroje o 40-50 let, modernizovat bojové systémy stroje a jeho avioniku. Ta podle nejnovějších informací v modernizovaném Tu-22M3M pochází z 80 % z modernějšího Tu-160.Ze současných 100 strojů Tu-22M3 ve službě ruského letectva by „omlazující kůru“ mělo podstoupit asi 30 až 40 kusů. Je proto velmi pravděpodobné, že Backfire se dožije 100 let ve službě.

Zdroj: Jefim Gordon – Dmitrij Komissarov, Ruské strategické letectvo v letech 1992-2010, Praha, 2014

Článek Tupolev Tu-22M sice vznikl z nouze, ale Západ vystrašil na jedničku. Dnes stále patří mezi špičku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proslavily se obranou Kobani

Skutečnost, že v kurdských ozbrojených silách bojují ženy, není novinkou. Ale veřejnost si to uvědomila v teprve v posledních letech. Přispěla tomu média a například spisovatelka Gayle Tzemach Lemmonová svojí knihou Dcery Kobani. V ní popisuje asi nejznámější boj kurdských žen proti islamistů při obraně města Kobani na severu Sýrie. To YPJ doslova vděčí za svoji svobodu vykoupenou mnoha obětmi.

iZdroj fotografie: Uživatel Kurdishstruggle / Creative Commons / CC BY

Ale v knize se popisuje celé tažení proti Islámskému státu. Bitvy o města jakými byl boj o Manbídž v roce 2016. Při něm šly ženy za noční akce jako první a zajistily břeh řeky Eufrat, kterou Kurdové překračovali. Posléze pokračovaly až do hlavního města Rakka. Jak proslulost YPJ rostla, přidávalo se k nim stále více bojovnic. Nejen ze Sýrie nebo Iráku, ale přišly ženy z Turecka, Íránu a dalších států světa.

Mnohé byly vychovány v tom, že se mužům nevyrovnají, ale hrdinný boj zcela změnil jejich názor. I postoje jejich okolí. Ženy měly velký respekt i u speciálních jednotek USA, které s nimi proti islamistům bojovaly. O to více je pak mrzelo, když prezident Donald Trump po dohodě v tureckým prezidentem Erdoganem kurdské jednotky obětoval a Turecko obsadilo část kurdských území v Sýrii. YPJ byly připraveny bojovat, ale nakonec se po dohodě stáhly.

V očích Turků blízko teroristům

V kurdských ozbrojených silách ženy bojovaly ve smíšených jednotkách. Čistě ženské oddíly byly založeny v roce 2012 a automaticky do nich přešly všechny bojovnice. O dva roky později již YPJ měly několik praporů tvořených sedmi tisíci bojovnic ve věku od 18 do 40 let. V roce 2014 se účastnily nejen bitvy o Kobani, ale i akci kolem irácké hory Sindžár. Zde se podílely na záchraně tisíce členů komunity jezídů.

iZdroj fotografie: Uživatel VOA / Public domai

Jednotky YPJ jsou úzce spojené se Sjednocenou demokratickou stranou, což je kurdská politická strana na severu Sýrie. Její politika vychází liberální socialistické filozofie Abdullaha Öcalana a turecké Kurdské strany pracujících. Tu turecká vláda označuje za teroristickou organizaci a s jejími členy svedla řadu bojů. Öcalan si odpykává doživotní trest v tureckém vězení. Při turecké ofenzívě v Sýrii v roce 2019 se YPJ s Turky opakovaně střetly.

Stavy YPJ se odhadují na zhruba 24 tisíc bojovnic. Většinou jsou vyzbrojeny lehkými zbraněmi, jako jsou útočné pušky AK-47, kulomety, protitankové rakety a různě upravená obrněná vozidla. Kromě Kurdek v nich působí i ženy ze zahraničí. Známou se stala britská feministka Anna Cambellová, která v roce 2018 zahynula při tureckém útoku. YPJ byly obviněny i z toho že v nich bojují dívky mladší 18 let. Mnohdy proto, aby se vyhnuly nuceným manželstvím.

Zdroj: ForeignPolicy

Článek Kurdské bojovnice, odvážné ženy, před kterými se třásli strachem vojáci Islámského státu. Jejich největší noční můra se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

• Nadzvukový kluzák Avangard, dříve známý pod kódovými označeními Objekt 4202, Yu-71 a Yu-74
• Řízená střela s plochou drahou letu 3M22 Zircon, určená primárně proti námořním cílům

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Peresvet představil sám prezident Putin

Že Rusko bere svou armádu velmi vážně, není žádným tajemstvím. O existenci laserového systému Peresvet dokonce veřejnost na jaře roku 2018 informoval sám prezident Vladimir Putin. V létě pak zveřejnilo ruské ministerstvo obrany video s tímto novým systémem. A v prosinci loňského roku byly lasery Peresvet spolu s nadzvukovými kluzáky Avangard poprvé povolány do bojové pohotovosti.

Dokončení vývoje

Zdá se, že první nasazení proběhlo podle plánů, protože letos v lednu oznámila ruská tisková agentura, že oddělení výzkumu a vývoje ruské armády v letošním roce dokončí projekt vývoje taktického laseru určeného k likvidaci dronů a slabě chráněných pozemních cílů pro pozemní a letecké síly i námořnictvo. Podle všech indicií se jedná právě o systém Peresvet.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Ruský systém se podobá laserovým zbraňovým systémům AN/SEQ-3 Laser a XN-1 LaWS, které vyvinulo a využívá americké námořnictvo. Pokud je tomu skutečně tak, Peresvet je založen na principu infračerveného paprsku z polovodičového laserového pole, který lze nastavit tak, aby cíl přímo zničil, případně tak, aby ochromil senzory cíle. Jak dokázal nedávný incident, Peresvet je schopen zničit například bezpilotní letouny či řízené střely.

Článek Ruský laser Peresvet v Sýrii sestřelil izraelský bezpilotní letoun se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.