Jeden dron, několik zásahů

Formulace „zničí několik cílů najednou“ neznamená, že jediná střela zasáhne více objektů současně. Princip je jiný a v kontextu současné dronové války možná ještě zajímavější. Opakovaně použitelný dron nese na palubě několik raket CP260 a během jednoho letu je postupně odpálí na různé cíle. Po posledním výstřelu se nosič vrátí na základnu, nabije se a letí znovu.

Tím se zásadně mění ekonomika mise. Klasický FPV kamikaze dron stojí řádově stovky eur, ale po nárazu do cíle přestává existovat, nosič i munice zaniknou. U CP260 zanikne jen střela za tisícovku, zatímco dron za násobně vyšší cenu přežije a může letět znovu. Při třech až čtyřech raketách na jednom nosiči tak operátor získá několik šancí na zásah za jediný vzlet.

Co přesně CP260 umí, a co zatím ne

Podle Defence.Tech má raketa tyto zveřejněné parametry:

• Hmotnost: přibližně 1 kg
• Maximální dolet: až 2,5 km
• Efektivní vzdálenost: 200–500 metrů
• Navádění: ruční, přes kameru na odpalovači
• Hlavice proti vzdušným cílům: přibližovací zapalovač s wolframovou fragmentací
• Hlavice proti pozemním cílům: tříštivotrhavé, zápalné a průbojné (ve vývoji)

Základní verze rakety už podle firmy absolvuje testovací lety. Nedokončenou částí zůstávají právě specializované hlavice a dotažení systému umělé inteligence pro automatické zachycení cíle. Plně bojeschopný systém by mohl být hotov na přelomu let 2026 a 2027, pokud vývoj nenarazí na zásadní komplikace.

Pro srovnání: americká přesně naváděná raketa APKWS, kterou BAE Systems prezentuje jako „levnou přesnou munici“, je úplně jiná liga. Jde o upravenou 70mm raketu Hydra o hmotnosti kolem 15,8 kg s rychlostí až 1 000 m/s. Sofistikovanější, těžší, dražší, a pro dron o váze několika kilogramů nepoužitelná. Izraelská barážující munice HERO 30 od UVision (dnes pod Rheinmetallem) se hmotností 3 kg blíží víc, ale funguje na zcela odlišném principu: sama je dronem, který nad cílem krouží až 30 minut a pak se do něj zřítí. CP260 je oproti oběma jednodušší, lehčí a výrazně levnější. Platí za to kratším dosahem a nižší sofistikovaností jednotlivého zásahu.

Ukrajinská stopa: spolupráce, ne hotové dodávky

Tvrzení, že „Ukrajinci už ji mají“, je třeba číst přesně. Veřejně doložená je průmyslová spolupráce: ukrajinské podniky se podílejí na vývoji hlavic a softwaru pro automatické rozpoznávání a zachycení cílů. Kontext dává i širší politický rámec: 7. července 2026 podepsali prezident Ukrajiny a estonský premiér takzvaný Drone Deal, který otevírá společnou výrobu dronů, senzorů, munice i protivzdušných prostředků v obou zemích.

Veřejný důkaz, že by CP260 už převzala konkrétní ukrajinská bojová jednotka, dohledatelný není. Ukrajinská strana je nicméně v projektu od počátku a trend je jednoznačný: ukrajinské ministerstvo obrany uvádí, že 95 % dronů pořizovaných pro ozbrojené síly pochází z domácí výroby a že přes platformu DOT-Chain Defence bylo za necelých pět měsíců roku 2026 dodáno 485 tisíc kusů bezpilotní techniky a dalšího vybavení. Přes systém Brave1 Dataroom už více než sto ukrajinských firem trénuje modely umělé inteligence pro automatické rozpoznávání cílů s ambicí pokrýt stoprocentně všechny frontové drony. Do tohoto ekosystému CP260 přirozeně zapadá.

Proč zrovna malé Estonsko

Pobaltská republika s necelými 1,4 milionu obyvatel dává do obrany v roce 2026 celých 5,4 % HDP, jeden z nejvyšších podílů v celém NATO. Blízkost Ruska není abstraktní hrozba, ale každodenní realita, kterou estonská kontrarozvědka KAPO ve své výroční zprávě popisuje s chirurgickou přesností včetně ruských pokusů obcházet sankce a získávat západní komponenty.

Tempterno Defence bylo založeno v červnu 2025 v Tallinnu a profiluje se jako vývojář zbraňových systémů pro bezpilotní a autonomní platformy. Estonsko funguje jako rychlý integrátor: kratší rozhodovací smyčka, méně byrokracie a přímá vazba na ukrajinské bojiště jako zdroj požadavků i zpětné vazby. Další estonsko-ukrajinské firmy, jako Farsight Vision s technologií testovanou přímo na frontě, ukazují, že nejde o ojedinělý případ, ale o systémový přístup.

Co to znamená pro Česko a NATO

Český ekvivalent CP260 ve stejné hmotnostní a funkční třídě veřejně představen nebyl. České firmy ale v segmentu dronů a efektorů rozhodně nejsou pozadu. Pražská LPP nabízí autonomní útočné drony, interceptory JWI-4000 a ARTEMIS 2.0 i vlastní dronové hlavice. Vojenský technický ústav vyvíjí zbraně, munici i bezpilotní prostředky. Program PRODEF Technologické agentury ČR podporuje obranný výzkum včetně bezosádkových systémů a umožňuje kofinancování z evropských obranných výzev.

Česko navíc s Ukrajinou už jedná o společných dronových projektech a CSG převedla licenci i know-how pro výrobu velkorážové munice přímo na ukrajinské území. Přímá spolupráce Tempterno s českými firmami sice veřejně doložená není, ale institucionální cesty existují.

Pro armády NATO je CP260 signálem, že budoucí dronová výzbroj nemusí stát jen na kamikaze strojích a barážující munici. Levné víceranné efektory, které z jednoho nosiče vytěží několik zásahů, mohou změnit taktickou vrstvu boje, a válka na Ukrajině, trvající už přes čtyři roky, je laboratoří, kde se tyto koncepty ověřují v reálném čase.

Raketa za 25 tisíc korun sama o sobě válku nerozhodne. Ale tisíc takových raket na stovkách opakovaně použitelných dronů, to už je jiný příběh, a právě na něj Estonci a Ukrajinci sázejí.

Článek Estonci vyvinuli miniraketu za 1000 eur, která mění pravidla hry. Zničí několik cílů najednou, Ukrajinci už ji mají se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč právě Rusko a proč Estonsko

Britské oficiální zdroje nepojmenovávají ASGARD jako „protiruský systém“, ale kontext nenechává nikoho na pochybách. Náčelník britské armády v červenci 2025 veřejně prohlásil, že Spojené království dnes disponuje podobným průzkumně-úderovým řetězcem, jaký Ukrajina použila k ničení ruských sil v Donbasu, a že tato schopnost sídlí přímo u předsunutých britských jednotek v Estonsku. Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, se stala živou laboratoří moderního bojiště. Britové z ní systematicky čerpají poučení a ASGARD je jedním z výsledků.

Estonsko přitom není náhodným dějištěm. Země leží na východním křídle NATO, sdílí hranici s Ruskem a svůj obranný průmysl buduje jako exportně orientovaný sektor úzce propojený se státem. NATO v Tallinnu otevřelo regionální hub akcelerátoru DIANA s odkazem na „mimořádnou inovační stopu“ země. Geopolitický tlak a digitální kultura tu vytvořily prostředí, kde malé firmy řeší velké obranné problémy.

Jak „křišťálová koule“ funguje v praxi

Platforma Winning Mind není monolitický bojový systém jako produkty velkých dodavatelů typu Palantir nebo Thales. Je to specializovaná zpravodajská vrstva, modulární hub, který přijímá data z více domén a nad nimi staví automatizované analytické procesy, mapové vizualizace, časové osy a práci s entitami. Podle SensusQ platforma zkrátila reakční doby o 200 %. Tento údaj ale pochází výhradně od samotné firmy a v otevřených britských dokumentech k němu chybí nezávislá metodika i ověření.

Co naopak říkají oficiální britské zdroje: zástupce náčelníka generálního štábu na veletrhu DSEI 2025 mluvil o zkrácení cyklu „vidět, rozhodnout, zasáhnout“ z hodin na minuty, v některých formulacích až na sekundy. Náčelník obrany na London Tech Week dodal, že ASGARD využívá i cílené velké jazykové modely a AI agenty. Klíčové je, že systém nerozhoduje sám; britská doktrína výslovně stanoví, že za rozhodnutí o použití smrtící síly nesou odpovědnost lidé, nikoli stroje. Umělá inteligence má roli podpůrnou: připravit informaci, navrhnout varianty, urychlit proces. Poslední slovo zůstává veliteli.

Malá firma ve velkém rámci

Proč se do strategicky citlivého projektu dostala firma, která nemá tisíce zaměstnanců? Britové záměrně zvolili otevřený kontraktační rámec nazvaný DDAD. Podle veřejně dostupného oznámení na Contracts Finder v něm uspělo 26 dodavatelů, z nichž polovina jsou malé a střední podniky. Maximální finanční strop rámce činí v přepočtu zhruba 5,4 miliardy korun, jeho jádro běží od ledna 2026 do ledna 2029 s možností dalšího rozšiřování. Britská armáda tím vědomě rozbíjí model, v němž jeden velký integrátor dodává všechno. Místo toho staví ekosystém, kde každá firma přináší jednu specializovanou schopnost.

SensusQ do tohoto ekosystému zapadla jako zpravodajsko-fúzní vrstva. Firma podle vlastních materiálů působí od roku 2020 a její platforma byla podle firemní prezentace nasazena i na Ukrajině; tento údaj je ovšem opět nutné brát jako tvrzení společnosti, nikoli jako nezávisle ověřený fakt.

Co to znamená pro Česko

Obranná strategie České republiky z roku 2023 označuje Rusko za nejzávažnější hrozbu pro bezpečnost země a budoucí konflikty popisuje jako multidoménové a technologicky náročné. Česká armáda na to reaguje: buduje digitální prostředí, otevřela Národní testovací polygon pro autonomní systémy a na konferenci Spojovací vojsko 2026 představila cestu k digitální suverenitě. Ministerstvo obrany v odpovědi na žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím v dubnu 2024 potvrdilo, že AI už využívá pro kybernetickou bezpečnost, zpracování otevřených zdrojů, generativní modely nad interními dokumenty i algoritmy v senzorických prostředcích.

Veřejně dohledatelný ekvivalent britského průzkumně-úderového webu ale česká armáda zatím nemá. Právě proto je britský přístup (otevřený rámec, zapojení malých firem, rychlé prototypování a testování v reálných podmínkách) relevantní i pro Prahu. Platforma typu Winning Mind by v českém kontextu dávala smysl zejména pro rychlou fúzi zpravodajských dat, ochranu předsunutých jednotek a interoperabilitu s aliančními silami.

Cesta k roku 2027

Britská armáda si vytyčila ambiciózní cíl: zdvojnásobit svou bojovou účinnost do roku 2027. Nejde jen o více munice nebo těžší techniku. Jde o rychlejší data, umělou inteligenci v rozhodování, integraci napříč doménami a schopnost nasadit síly tam, kde jsou potřeba. ASGARD je v tomto plánu vlajkovou lodí. Oznámení přišlo v říjnu 2024, kontrakty v lednu 2025, prototyp běžel o čtyři měsíce později v Estonsku a v červenci 2025 britské ministerstvo obrany prezentovalo úspěšné výsledky zkoušek.

Plné operační nasazení zatím nemá veřejně známé datum. Širší digitální cílovací web má být podle britských dokumentů budován právě do roku 2027. Jisté je, že ASGARD už není pouhý koncept na papíře; část jeho schopností byla ověřena na východním křídle NATO, pár desítek kilometrů od ruské hranice.

Válka na Ukrajině ukázala, že moderní bojiště patří tomu, kdo vidí dřív a rozhodne rychleji. Britové na to vsadili otevřený ekosystém malých firem místo jednoho velkého dodavatele. A klíčovou analytickou vrstvu jim dodává firma ze země, která ví nejlépe, co znamená žít vedle Ruska.

Článek Digitální „křišťálová koule“: estonská umělá inteligence věští ruské útoky dříve, než začnou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dva systémy, dva kontinenty, jedna strategie

Estonsko nesází na jednu kartu. Americký M142 HIMARS od Lockheed Martin tvoří páteř úderné kapacity už od loňska, kdy země převzala prvních šest odpalovačů. Dne 11. dubna 2026 estonské investiční centrum RKIK oznámilo kontrakt na další tři kusy s dodáním v roce 2027. Celkem tedy devět HIMARS.

Paralelně běží jihokorejská větev. V prosinci 2025 Estonsko podepsalo s firmou Hanwha Aerospace smlouvu na šest raketometů K239 Chunmoo v hodnotě přibližně 6 miliard korun. A 11. května 2026 objednávku rozšířilo o další tři kusy, na celkových devět. První dodávky mají dorazit ve druhé polovině roku 2027.

Proč dvě platformy najednou? Logika je trojí:

• Diverzifikace dodavatelů – závislost na jediném výrobci v době, kdy válka na Ukrajině trvá déle než čtyři roky, je riziko, které si malá země nemůže dovolit.
• Rychlé navyšování kapacity – paralelní nákupy zkracují cestu k osmnácti odpalovačům.
• Průmyslová stopa – Lockheed Martin v Estonsku buduje servisní centrum HIMARS pro celý baltský region, Hanwha zase vrací část hodnoty zakázky do estonského průmyslu.

Co přesně tyto systémy umí

HIMARS je šestikolový nosič s jedním kontejnerem pro šest řízených raket kalibru 227 mm nebo jednu taktickou balistickou střelu ATACMS. Estonské materiály ho popisují jako systém schopný přesných úderů za hranici 300 kilometrů. Na Ukrajině se od léta 2022 osvědčil při ničení muničních skladů, velitelských uzlů a logistických center. Pentagon tehdy veřejně hodnotil jeho nasazení jako zásadní pro narušení ruského zásobování.

Chunmoo je těžší, stojí na podvozku 8×8 a nese dva zásobníky. Každý pojme buď šest řízených raket ráže 239 mm s dosahem do 80 kilometrů, nebo jednu taktickou balistickou střelu CTM-290 ráže 607 mm s dosahem 290 kilometrů. Právě CTM-290 dělá z Chunmoo nástroj hlubokého úderu srovnatelný s HIMARS.

Pro srovnání: Rusko disponuje vlastní kategorií těžkých raketometů v linii BM-30 Smerč a jeho modernizované verze Tornado-S ráže 300 mm s udávaným dosahem kolem 120 kilometrů u starší munice, u novějších řízených střel údajně výrazně více. Funkčně jde o ekvivalent třídy, ale filozofie nasazení se liší. HIMARS i Chunmoo kladou důraz na přesnost a mobilitu jednoho nosiče, zatímco ruská doktrína tradičně pracuje s masivní salvou celé baterie.

Kronštadt a Petrohrad: proč právě tyto cíle

Estonsko-ruská hranice probíhá u dvojměstí Narva–Ivangorod. Odtud je to ke Kronštadtu na ostrově Kotlin zhruba něco přes sto kilometrů vzdušnou čarou. Petrohrad leží od hraničního prostoru řádově v nižších stovkách kilometrů, podle zvoleného bodu a způsobu měření.

Kronštadt přitom není jen historická námořní pevnost. Podle studie švédské obranné výzkumné agentury FOI zde sídlí velitelství Leningradské námořní základny, která spadá pod Baltskou flotilu. Celkové velitelství flotily je sice v Kaliningradu, ale Kronštadt představuje klíčový námořní uzel ve Finském zálivu: přístavy, opravárenské kapacity, kotvící lodě. Právě ten je nyní v dosahu estonských raketometů.

Válka na Ukrajině přitom ukázala, že ani moderní ruská protivzdušná obrana není neprůstřelná. Ukrajinské ministerstvo obrany v březnu 2026 popsalo sérii úderů na ruské prostředky PVO včetně odpalovače systému S-400 na Krymu. Přesné údery dokázaly „otevírat mezery“ v protivzdušném deštníku. Pro ruské velení v Leningradské oblasti to znamená nepříjemný precedent: cíle, které dosud vnímali jako relativně bezpečné, najednou bezpečné nejsou.

Estonsko v evropském kontextu

Devět HIMARS a devět Chunmoo, to zní skromně vedle Polska, které v rámci projektu Homar-K pořizuje celkem 290 modulů Chunmoo. Norsko podepsalo kontrakt na šestnáct kusů. Jenže Estonsko má 1,3 milionu obyvatel a rozlohu menší než Morava. Na velikost země a délku hranice s Ruskem je osmnáct přesných odpalovačů dlouhého dosahu mimořádně ambiciózní investice.

Česká republika šla jinou cestou. Raketomety RM-70 vyřadila z výzbroje už ke konci roku 2010 a od té doby modernizaci dělostřelectva staví na hlavňových systémech, konkrétně na samohybných houfnicích CAESAR ráže 155 mm. Koncepce výstavby AČR 2035 sice obecně zmiňuje potřebu přesného působení na velkou vzdálenost, ale konkrétní projekt zavedení raketometů typu HIMARS nebo Chunmoo ve veřejných dokumentech nefiguruje. Estonská cesta ukazuje, že i malá země může budovat schopnost hlubokého úderu, pokud se rozhodne, že ji potřebuje.

Víc než nákup zbraní

Estonsko nestaví jen arzenál. Buduje infrastrukturu. Dne 19. března 2026 estonské ministerstvo obrany oznámilo dohodu s Lockheed Martin o vybudování servisního centra HIMARS, které bude obsluhovat systémy všech pobaltských států. Estonsko se tím stává regionálním uzlem údržby, ne jen koncovým uživatelem.

K tomu přibývá munice. Dubnový kontrakt na další tři HIMARS zahrnuje i nákup dalších řízených střel. U Chunmoo jsou potvrzené tři rodiny munice: řízené rakety CGR-080, střely středního dosahu CTM-MR a taktické balistické střely CTM-290. Protilodní balistická varianta CTM-ASBM se v debatách objevuje, ale estonský nákup ji v dohledaných primárních zdrojích nepotvrzuje.

Celý projekt má jasnou logiku: zdražit Rusku jakoukoli formu nátlaku v prostoru Finského zálivu natolik, aby se nevyplatila. Osmnáct mobilních odpalovačů rozptýlených v estonském terénu, schopných zasáhnout cíle od Kronštadtu po okolí Petrohradu, mění kalkulaci rizika na ruské straně. Nejde o to, že by Estonsko mohlo Rusko porazit. Jde o to, že útok na člena NATO s touto výzbrojí by Rusko stál víc, než si dosud muselo připouštět.

Článek Rusové by si neměli zahrávat. Estonsko dostalo raketomety, které dosáhnou na Petrohrad i Baltskou flotilu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co Francie skutečně ztratila, a co si zachovala

Jádro ruského posměšku stojí na reálném faktu. Podle Le Monde byla výrobní linka na nové tanky Leclerc uzavřena v roce 2007 kvůli nedostatku dalších objednávek; po dokončení francouzských a emirátských sérií prostě nebylo pro koho vyrábět. Francie dnes skutečně neumí rychle rozjet sériovou produkci nových Leclerců z aktivní národní linky.

Absolutní výklad „Francie neumí tanky“ je ale propagandistická zkratka. Společnost KNDS France průběžně modernizuje stávající Leclercy na standard XLR a na veletrhu Eurosatory 2026 představila koncept CAPINT, zcela nový tank s bezosádkovou věží ASCALON, protidronovou ochranou, otevřenou digitální architekturou a napojením na robotické wingmany. Háček? Podvozek už není francouzský. KNDS pro CAPINT zvolila korbu německého Leopardu 2A8. Francie si drží věže, kanony, digitalizaci a systémovou integraci, ale jako základ bere německou platformu. To je přesně ten paradox, který ruská média přehlížejí, protože se jim nehodí do narativu.

MARTE: eurotank, který není jen slogan

Zkratka MARTE znamená Main ARmoured Tank of Europe a jde o projekt financovaný z Evropského obranného fondu. Oficiálně odstartoval 1. prosince 2024 jako dvouletá studie a návrh nové evropské tankové platformy. Koordinátorem je německý Rheinmetall a v konsorciu sedí 51 subjektů z jedenácti členských států EU plus Norsko. Mezi podporujícími ministerstvy obrany jsou vedle Německa i Estonsko, Itálie, Řecko, Polsko a další.

Proč je důležité, že projekt vede Rheinmetall, a ne KNDS? Protože Francie v MARTE nefiguruje, ani mezi ministerstvy obrany, ani v konsorciu. Současně Paříž a Berlín v červenci 2026 na společné radě obrany fakticky odepsaly původní francouzsko-německý program MGCS. Podle závěrů Elysejského paláce byl MGCS převeden do čistě výzkumného režimu a proof-of-concept pro kolaborativní boj a autonomní systémy. Cesta k jednomu společnému francouzsko-německému tanku se tak rozplynula.

Podle nás to znamená jediné: Francie z evropské tankové hry nezmizela, ale z pozice výrobce kompletního národního tanku se posouvá do role partnera, který nabízí subsystémy a přechodová řešení. Vlastní sériový stroj zatím nemá.

Estonci nejsou do počtu

Na první pohled působí účast Estonska v projektu budoucího těžkého tanku absurdně, země s populací 1,3 milionu a armádou čítající tisíce vojáků. Jenže MARTE není jen o svařování korby. Estonsko je přítomné dvojím způsobem: estonské ministerstvo obrany patří mezi jedenáct resortů, které projekt podporují jako budoucí zákazníci, a v konsorciu jsou tři estonské firmy (CAFA Tech, Rantelon a Wayren). Jejich přesné pracovní balíky zatím nejsou veřejné, ale v projektu zaměřeném na senzory, síťovou architekturu a subsystémy dává účast technologických firem z pobaltské země dobrý smysl. Pro malý stát na hranici s Ruskem je klíčové být u definice standardu, ne nutně vyrábět celý tank.

Do března 2026 projekt MARTE dokončil operační koncept (CONOPS) a harmonizované požadavky jedenácti armád. Míří na předběžný konstrukční přezkum. To je víc než politický slogan, i když k prototypu je ještě daleko; cíl hovoří o novém tanku kolem roku 2035.

Jak si MARTE stojí ve světovém kontextu

Současný Leopard 2A8, který si objednalo i Česko v počtu 44 kusů s rámcem až 77 strojů, nabízí kanon ráže 120 mm L55A1, čtyřčlennou osádku, zásobu 42 kusů munice, hmotnost kolem 62–64 tun, silniční rychlost do 60 km/h a dojezd pod 400 kilometrů. Tvrdá čísla k MARTE zatím zveřejněna nejsou, ale směr je čitelný z evropských demonstrátorů: menší osádka, vyšší automatizace, bezosádková věž, protidronová vrstva a otevřená digitální architektura.

Podobnou logikou se řídí i americký M1E3, nástupce Abramsu, který zdůrazňuje nižší hmotnost, menší logistickou stopu, ochranu proti dronům a nástroje umělé inteligence. Na opačném konci spektra stojí ruský T-14 Armata se 125mm kanonem 2A82 a bezosádkovou věží, ikona „tanku budoucnosti“, která ale po více než dekádě existuje jen v mizivém počtu kusů a do sériové výroby se nikdy pořádně nedostala. Právě Armata ukazuje, že mít ambiciózní koncept nestačí. Důležité je dotáhnout ho do série. A to je výzva, která čeká i MARTE.

Co to znamená pro Česko

Česká republika v programu MARTE nefiguruje. Praha se v letech 2025–2026 jasně ukotvila v leopardí větvi podpisem závazné objednávky na Leopardy 2A8 s dodávkami plánovanými od roku 2028 do roku 2031. Pro českou armádu, která dosud provozuje stárnoucí T-72M4 CZ a starší Leopardy 2A4, je to zásadní modernizační skok.

MARTE může být pro Česko relevantní až jako velmi vzdálený nástupce, evropský standard někdy po roce 2040. Rozbíjet právě podepsanou leopardí trajektorii kvůli projektu, který je zatím ve fázi studie, by nedávalo smysl. Pokud ale MARTE skutečně dospěje k sériovému tanku, Česko jako provozovatel leopardí platformy bude mít k přechodu blíž než země s úplně jinou technikou.

Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, do celého procesu tlačí urgenci. Drony, útoky shora, síťové sdílení dat, to vše mění pravidla hry a požadavky MARTE výslovně zahrnují poučení z probíhajících konfliktů. Rusko se může Francii vysmívat, ale samo nedokázalo dostat Armatu do série. Evropa má aspoň plán, a tentokrát i jedenáct armád, které ho chtějí zaplatit.

Článek „Francie neumí vyrobit jediný tank, výrobní linky zavřela,“ vysmívají se Rusové. Nový „eurotank“ vzniká s Estonci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Piraya: deset kilogramů, které mění pravidla

Klíčem k proměně „obyčejného“ obrněnce v lovce dronů je systém Piraya od estonské firmy Marduk Technologies. Jde o čistě pasivní optický senzor, který pracuje v infračerveném i viditelném spektru, automaticky detekuje, klasifikuje a sleduje bezpilotní cíle, a přitom sám nic nevysílá. Malé kvadrokoptéry dokáže odhalit na vzdálenost do dvou kilometrů, větší pevnokřídlé drony až na tři až pět kilometrů.

Při cvičení Siil 2025 byl modul poprvé ostře propojen přímo s věží CV9035. Jakmile Piraya zachytila cíl, data putovala rovnou do palebného řetězce; střelec ve věži dostal sledovaný objekt na displej a mohl okamžitě pálit z 35mm automatického kanonu Bushmaster III s efektivním dostřelem do dvou kilometrů. Výsledek: šest zničených kvadrokoptér a několik větších bezpilotních letounů. Jeden zásah padl přesně na hranici dvoukilometrového dosahu kanonu.

Proč je pasivita tak důležitá? Ruský obranný průmysl sám popisuje nástroje jako Čerjomuchа nebo Bulat, které fungují na principu zachycení rádiových signálů; hledají datové spoje dronů, směr k operátorovi, elektromagnetické stopy protivzdušných systémů. Každý radar či rušička, která musí vysílat, se tak stává potenciálním terčem. Piraya tomuto riziku uniká. Proti čistě optickému systému nemá ruská strana v rádiové doméně co zachytit.

Co znamená „obyčejné“ vozidlo

Estonské CV9035 není žádný prototyp z laboratoře. Jde o standardní bojové vozidlo pěchoty o hmotnosti 34 tun s tříčlennou osádkou a prostorem pro sedm pěšáků, maximální rychlostí 72 km/h a pancéřovou ochranou dimenzovanou pro frontovou linii. Estonská armáda ho provozuje jako páteř svých mechanizovaných jednotek.

Právě v tom spočívá síla estonského přístupu. Zatímco jiné státy NATO investují do specializovaných platforem (Německo vyvíjí systém Skyranger 30 na podvozku obrněnce Boxer jako dedikovaný mobilní prostředek PVO, Polsko buduje vrstvený komplex Pilica+ s radary, velitelskými stanovišti a raketami CAMM), Estonsko ukázalo, že protidronovou schopnost lze přidat k tomu, co už v garáži stojí. Rychle, levně a bez čekání na nový výrobní program.

Srovnání přístupů v kostce:

NATO se učí, ne jen cvičí

Siil 2025 nebyl izolovaná estonská akce. Cvičení Hedgehog probíhalo od 5. do 23. května 2025 s důrazem na integraci spojeneckých jednotek do estonské divize. Skutečný digitální základ se ale stavěl už dříve.

V březnu 2026 proběhlo v Rutje cvičení Digital Shield 2.0, které propojilo estonské a spojenecké senzory a velitelská stanoviště do jednotné datové sítě v reálném čase. Testoval se koncept centralizovaného řízení palby, přes které lze koordinovat interceptorové drony i rakety. Estonská armáda výslovně uvedla, že datové prostředí je podobné ukrajinskému systému Delta, bojově ověřenému nástroji pro sdílení informací na frontě.

Na aliančním stupni pak NATO Allied Command Transformation rozvíjí iniciativu LCI-X (Layered Counter-UAS Initiative), která má převést protidronové koncepty z jednorázových demonstrací do opakovatelné a interoperabilní schopnosti. Nejde tedy o hotovou doktrínu, ale o systematický proces experimentování, a estonský test Pirayi na CV90 je přesně ten typ vstupu, který tento proces potřebuje.

Estonská vláda navíc v dubnu 2026 přijala zásadní rozpočtové rozhodnutí: zastavila program nákupu nových bojových vozidel za více než 500 milionů eur, protože ta by přicházela až v letech 2029–2030. Místo toho prodloužila životnost stávajících CV90 nejméně o deset let a přesunula prostředky na drony, protidronové systémy, palebnou sílu a situační povědomí. Každodenní lekce z Ukrajiny přesvědčily Tallinn, že rychlá adaptace existující techniky má vyšší hodnotu než čekání na dokonalou novou platformu.

Český rozměr: CV9030 MkIV a otevřené dveře

Česká republika má od roku 2023 objednáno 246 vozidel CV90 MkIV v sedmi variantách od BAE Systems. V srpnu 2025 byl veřejně představen první český kus, CV9030 MkIV, tedy varianta se 30mm kanonem, odlišná od estonské 35mm verze, ale postavená na stejné rodině a sdílející otevřenou, škálovatelnou elektronickou architekturu.

První dodávky do České republiky jsou podle Velitelství pozemních sil AČR plánované na konec roku 2026. Ve veřejně dostupných materiálech ale není potvrzeno, že by české stroje přijely rovnou s dedikovanou protidronovou nadstavbou typu Piraya. Platforma to technicky umožňuje (otevřená architektura CV90 MkIV je na integraci doplňkových systémů přímo stavěná), ale konkrétní konfigurace zatím veřejně oznámena nebyla.

Důležitý je vstup ČR do takzvaného CV90 User Clubu, sdružujícího armády provozující tuto platformu. Právě přes tento kanál mohou české ozbrojené síly čerpat z estonských zkušeností s Pirayou a dalšími protidronovými řešeními.

Český průmysl přitom na protidronové obraně pracuje vlastní cestou. Společnost RETIA nabízí systém ReCAS, vícesenzorový C-UAS komplet kombinující optiku, aktivní 3D radar, pasivní RF senzor, rušení i interceptorový dron. V AČR je zaveden i její pasivní optický systém ReTob pro detekci nízkoletících cílů. A v květnu 2026 podepsal Colt CZ Group memorandum s estonskou Frankenburg Technologies na vývoj levných protidronových střel, byť nejde přímo o integraci systému Marduk do CV90.

Proč to mění rovnováhu na východním křídle

Tvrzení, že ruské drony „nebudou mít šanci“, neznamená absolutní konec bezpilotní hrozby. Znamená ale výrazně zhoršené podmínky pro útočníka v konkrétní obranné bublině. Kombinace pasivního senzoru, který neprozradí vlastní pozici, okamžitého kinetického zásahu z kanonu obrněnce a síťového propojení více platforem vytváří vrstvu, kterou ruské drony dosud nemusely překonávat.

Estonský model ukazuje pragmatickou cestu: co jde rychle namontovat na existující obrněnec a zapojit do datové sítě, to má na moderním bojišti vyšší cenu než další holý podvozek bez protidronové vrstvy. Minimální časový náskok Estonska před Českem je už dnes zhruba rok a půl, a každý měsíc bez rozhodnutí o integraci podobného systému do českých CV90 tento odstup zvětšuje.

Východní křídlo NATO se neučí z učebnic. Učí se z Ukrajiny, z estonských střelnic a z dat proudících přes sdílené sítě. Kdo se naučí rychleji, bude mít nad drony navrch.

Článek NATO se učí, Rusko nebude mít na východním křídle šanci. Obyčejná bojová vozidla CV90 se proměnila v lovce dronů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čísla, která tlačí Kreml ke zdi

Ruský postup na Ukrajině se v roce 2026 zadrhává způsobem, jaký Moskva nezažila od podzimu 2023. Podle dat analytické skupiny DeepState, na které odkazuje Reuters, získaly ruské síly v květnu pouhých 14 čtverečních kilometrů, a to navzdory tomu, že počet útoků vzrostl o 37,5 procenta. Na druhé straně fronty ukrajinský hlavní velitel Oleksandr Syrskyj 8. června oznámil, že Ukrajina letos dobyla zpět přes 600 čtverečních kilometrů a jen v květnu získala o sto kilometrů čtverečních víc, než ztratila.

Za tímto obratem stojí z velké části dronová válka. Ukrajinské střednědosahové bezpilotní údery v hloubce 30 až 180 kilometrů za frontovou linií narušují ruskou logistiku, ničí protivzdušnou obranu a brzdí pozemní operace. Nejde přitom o technologický zázrak jednoho superdronu, jde o levné vrstvené systémy, rychlou adaptaci a kvalitu operátorů. Slabina je ale zřejmá: s příchodem rychlejších proudových verzí Šáhidů a autonomněji naváděných strojů může být tahle výhoda časově omezená.

Brandsova logika „zahnaného zvířete“ vychází právě z tohoto nepoměru. Menší územní zisky, rostoucí ztráty, dronová převaha protivníka. Putin čelí situaci, kdy pokračování války ve stávajícím režimu přináší stále méně za stále víc.

Proč zrovna Estonsko, a proč teď

Estonsko v Brandsově scénáři nefiguruje jako snadný cíl k dobytí. Figuruje jako politický test. Malý stát na východním křídle NATO, kde Aliance už fyzicky drží předsunutou přítomnost: v základně Tapa slouží britsky vedené mnohonárodní uskupení o téměř dvou tisících vojácích. Od poloviny roku 2026 přebírá odpovědnost za obrannou posturu Estonska a Lotyšska německo-nizozemský sbor 1GNC.

Estonsko navíc patří k zemím, které berou hrozbu materiálně vážně. Podle estonského ministerstva obrany má do obrany v letech 2026–2029 směřovat přes 10 miliard eur a výdaje mají v letech 2027–2029 zůstat minimálně na pěti procentech HDP. Na Estonsko se zkrátka nehodí Trumpova stará nálepka o „neplatičích“.

A přesto, nebo právě proto, by omezený zásah proti takovému státu měl maximální politický efekt. Nešlo by o dlouhodobou okupaci. Šlo by o demonstraci, že Rusko dokáže porušit hranici NATO a odejít dřív, než Západ sjednotí odpověď. Pokud by americká reakce byla váhavá, podmíněná nebo opožděná, Moskva by mohla prohlásit článek 5 za prázdnou frázi.

Trump jako zdroj strategické nejistoty

Brands pracuje s Trumpem nikoli jako s jistotou, že spojence nezaštítí, ale jako se zdrojem nejistoty, a v odstrašení je nejistota skoro stejně destruktivní jako otevřené odmítnutí. Fakta mluví jasně. V únoru 2024 Trump veřejně řekl, že by členský stát NATO, který „neplatí“, nechránil a Rusko by „povzbudil, ať si dělá, co chce“. V dubnu 2026 šel dál: prohlásil, že „absolutně“ zvažuje odchod USA z NATO, kterou označil za „papírového tygra“.

Žádný z těchto výroků nemusí znamenat, že by Washington skutečně nechal spojence napospas. Ale každý z nich oslabuje odstrašení ještě předtím, než padne jediný výstřel. V Brandsově logice je právě tato ambivalence tím, co činí omezený test alianční soudržnosti pro Kreml lákavým.

K tomu přibývá další proměnná: dubnová porážka Viktora Orbána v maďarských parlamentních volbách. Orbán po šestnácti letech prohrál se stranou Tisza Pétera Magyara. Jeho vláda přitom opakovaně využívala právo veta k blokování financování Ukrajiny i sankcí proti Rusku. Odchod nejhlasitějšího proruského hlasu z čela členského státu EU paradoxně zvyšuje tlak na Moskvu; evropská jednota vůči Kyjevu se zpevňuje právě ve chvíli, kdy se Rusku na frontě nedaří.

Co říká estonská rozvědka, a co dělá Česko

Estonská zahraniční rozvědka ve své výroční zprávě z února 2026 výslovně uvádí, že Rusko „nemá v úmyslu vojensky zaútočit na Estonsko ani jiný stát NATO v příštím roce“ a že „není důvod k panice“. Současně ale dodává, že ruská vojenská reforma zvýší schopnosti ozbrojených sil v dalších letech. Bezprostřední hrozba ne, střednědobé riziko při oslabení odstrašení ano.

Východní křídlo NATO na to reaguje prakticky, ne jen rétoricky. A Česko není výjimkou. České jednotky působí v Litvě a Lotyšsku; ministr obrany při návštěvě vojáků výslovně spojil jejich přítomnost s obranou východního křídla i bezpečností České republiky. Od června 2026 chrání české vrtulníky Viper polský vzdušný prostor. Po průnicích ruských bezpilotních systémů na polské území zapracovala Armáda ČR do výcviku vrtulníkářů postupy proti nízkoletícím cílům.

Pro Česko není Brandsův scénář otázkou geografie; Tallinn leží daleko. Je to otázka aliančního závazku. Pokud by test článku 5 dopadl nejednoznačně, důsledky by pocítil každý členský stát.

Varování, ne předpověď

Brandsův komentář je třeba číst jako analytické varování před „omezenou demonstrací beztrestnosti“, nikoli jako předpověď plnohodnotné invaze do Evropy. Zlepšení ukrajinské pozice na bojišti je reálné a měřitelné. Ale samo o sobě nesnižuje riziko eskalace, může ho naopak zvyšovat. Právě proto Estonsko investuje miliardy do obrany, NATO posiluje předsunutou přítomnost a české vrtulníky hlídkují nad Polskem. Odstrašení funguje, jen dokud mu všichni věří. A právě o tuhle víru jde.

Článek „Putin je jako zvíře zahnané do kouta. Může napadnout Estonsko, aby dokázal, že Trump za NATO nestojí,“ míní analytik se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rok, který změnil pravidla, ale pozdě

Časová osa evropské reakce mluví jasně. První dva sankční balíky přišly už 23. a 25. února 2022, tedy bezprostředně po invazi. Šestý balík s ropným embargem ale Rada EU schválila až 3. června, cenový strop na ruskou ropu začal platit v prosinci a desátý balík přišel přesně rok po začátku války, 25. února 2023. Vojenská pomoc se institucionalizovala ještě pomaleji: výcviková mise EUMAM Ukraine byla spuštěna 15. listopadu 2022, devět měsíců po invazi, s cílem vycvičit až 15 000 vojáků.

Tsahknova výtka míří právě sem. Ne na to, že Evropa neudělala nic, ale na to, že každý krok vyžadoval měsíce vyjednávání mezi sedmadvacítkou, zatímco Kreml měl čas adaptovat ekonomiku i armádu. Podle dat Kielského institutu tvořily v prvním roce války dodávky ze stávajících zásob 60 % vojenské pomoci. V roce 2024 už jen 31 %, většina šla přes pomalejší nákupy nové výroby. Tempo se zvyšovalo, ale okno příležitosti se zavíralo.

Mírová rétorika jako zbraň

Druhá polovina Tsahknova argumentu je ještě ostřejší. Kreml podle něj mírovou rétoriku nepoužívá k ukončení války, ale k nákupu času. A není v tom sám; estonská rozvědka ve své ročence za rok 2026 píše, že Moskva „pouze předstírá zájem o mírová jednání“, chce formalizovat porážku Ukrajiny a co nejrychleji ukončit sankční režim.

Tsahkna proto veřejně označil i zákulisní úvahy o jmenování samostatného unijního vyjednavače pro rozhovory s Ruskem za nebezpečné. Podle něj by takový krok Moskvě umožnil rozehrávat členské státy proti sobě a posunout evropskou agendu od dalšího sankčního balíku k „dialogu“. V rozhovoru pro estonskou ERR to řekl bez diplomatických kudrlin: kdyby Evropa převzala roli mediátora, přestala by se bavit o nových sankcích. A právě toho se Kreml bojí nejvíc, konkrétně úplného zákazu námořních služeb v EU pro přepravu ruské ropy.

„Když sledujete fakta a čísla, vidíte víc války než kdykoli předtím,“ řekl Tsahkna pro El País. Putin podle něj k jednacímu stolu dobrovolně nepřijde. Musí být dotlačen.

Evropa v roce 2026: víc pomoci, ale stará past

Spravedlivě je třeba říct, že Evropa se od roku 2022 posunula. Evropská vojenská pomoc Ukrajině v roce 2025 vzrostla o 67 % oproti průměru předchozích tří let. NATO spustilo mechanismus PURL, přes který bylo alokováno přes 3,7 miliardy eur, včetně systémů Patriot, HIMARS a munice s rychlým dodáním. Instituce EU dnes pokrývají 89 % evropských finančních a humanitárních alokací, což je nesrovnatelné s chaotickými začátky.

Jenže celkový objem evropské pomoci v roce 2025 zůstal o čtyři procenta pod úrovní roku 2022, hlavně kvůli téměř úplnému zastavení nové americké podpory. A právě tady Tsahkna vidí opakování staré chyby: Evropa sice dělá víc, ale zároveň začíná debatovat o vyjednávací architektuře dřív, než institucionalizovala tlak. Pobaltské a severské státy v dubnovém prohlášení NB8 tlačí na dlouhodobou podporu, členství Ukrajiny v EU i NATO a pokračující sankce. Francie a Německo se přiblížily tvrdší linii víc než dřív (Pařížská deklarace počítá s bezpečnostními zárukami i mnohonárodní silou), ale jejich reflex je jiný: kombinovat tlak s formalizací vyjednávání. Rozdíl mezi přístupem „nejdřív tlak“ a „jednat a zároveň tlačit“ se může zdát akademický. V praxi rozhoduje o tom, jestli Kreml dostane čas, nebo ne.

Co to znamená pro Česko

Praha se drží v koalici ochotných a veřejně podporuje bezpečnostní garance pro Ukrajinu, ale vyslání českých vojáků odmítá a k části Pařížské deklarace má výhrady. Explicitní veřejná podpora samostatnému unijnímu vyjednavači pro Rusko ve vládních materiálech dohledatelná není; česká linie vypadá spíš jako účast na širším bezpečnostním formátu než aktivní prosazování nového diplomatického kanálu.

Praktické důsledky ale sahají dál než k diplomacii. Haagská deklarace NATO zavádí cíl 5 % HDP na obranu do roku 2035. Premiér Babiš v dubnu řekl, že větší armáda je jednou z priorit vlády. K tomu přibývá energetická nejistota: po narušení toků přes Hormuzský průliv vyskočila cena Brentu ze 78 nad 100 dolarů za barel, evropský plyn z 38 nad 56 eur za megawatthodinu. ČNB ve scénáři další eskalace počítá s vyššími inflačními tlaky a možností vyšších sazeb. Válka na Ukrajině a evropská reakce na ni nejsou abstraktní geopolitika, promítají se do rozpočtů, cen a každodenního rozhodování.

Tsahknova teze nakonec nestojí na otázce, zda s Ruskem mluvit. Stojí na otázce, zda Evropa dokáže institucionalizovat tlak dřív, než znovu institucionalizuje ruské průtahy. Odpověď zatím nemá. Ale čas na její hledání se krátí.

Článek Kdyby Evropa neváhala jediný rok, Ukrajina už mohla válku vyhrát. Putin podle Estonců žádný mír nechce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čtyři týdny, čtyři fáze

Spring Storm 2026 trvá od 4. května do 1. června a má přesně rozfázovanou strukturu. První týden patřil velitelskému cvičení, od 10. května běží společný výcvik, hlavní manévry přijdou 18.–22. května a celé to vyvrcholí ostrými střelbami od 23. května do konce měsíce. Geografické těžiště leží v okresech Põlva, Tartu, Valga, Viljandi a Võru, tedy v estonském pohraničním zázemí. Část aktivit se odehrává i v severovýchodním Lotyšsku.

Jde o dvacátý ročník cvičení. V letech, kdy Estonsko pořádalo větší manévr Hedgehog/Siil (2015, 2018, 2022, 2025), Spring Storm ustoupil. Letošek se ale vrací s rozšířeným záběrem: delší trvání, vícefázová struktura a poprvé tak silný důraz na přeshraniční spolupráci s lotyšskou armádou.

Drony jako nová vrstva bojiště

Oficiální popis cvičení výslovně říká, že letošní scénář přebírá lekce z ruské války proti Ukrajině „včetně použití bezpilotních systémů“. Nad celým Estonskem poběží letecké aktivity s nasazením dronů, a to jak průzkumných, tak útočných.

Kontext dodává březnové cvičení Digital Shield 2.0, které v Estonsku testovalo centralizované řízení obrany proti bezpilotním prostředkům: propojení senzorů a velitelství v reálném čase, interceptorové drony, střely Piorun a systémy CV90. Spring Storm teď tyto schopnosti ověřuje v širším manévru s tisíci vojáky v terénu. Už v roce 2024 Estonsko poprvé zapojilo civilní aplikaci „Ole valmis!“, přes kterou mohli obyvatelé hlásit letadla a drony nad svými hlavami. Důraz na bezpilotní hrozbu tedy není jednorázový experiment, je to trend, který rok od roku sílí.

Přeshraniční operace: ne útok, ale příjem posil

Formulace „přeshraniční operace“ může znít ofenzivně. Ve skutečnosti jde o obranné manévry v pohraničním prostoru dvou spojeneckých zemí. Estonská armáda nacvičuje posilování přeshraniční vojenské spolupráce, lotyšská strana k tomu doplňuje přípravu na přijetí přicházejících sil a odstraňování byrokratických překážek pro pohyb spojeneckých vojsk.

V praxi to znamená: když se na východním křídle zhorší situace, britská 4. brigáda nebo jiná alianční jednotka musí být schopna dorazit, překročit hranice a zapojit se do obrany bez administrativních prodlev. Právě tuto proceduru, Reception, Staging, Onward Movement, Spring Storm 2026 testuje v co nejrealističtějších podmínkách. Součástí cvičení je i ověřování nových řešení obranného průmyslu přímo v terénu.

Česko na seznamu, Pobaltí v české strategii

Estonská armáda Česko uvádí na oficiálním seznamu účastnických zemí. Konkrétní česká jednotka ani její přesná role ale k dnešnímu dni veřejně oznámena nebyla. Český kontext je přesto jasný: náčelník Generálního štábu Karel Řehka v dubnu navštívil Estonsko a Litvu a veřejně popsal Pobaltí jako místo, kde se ukazuje, „co znamená být připravený bránit zemi“. Čeští ženisté se letos vrátili do Lotyšska v rámci předsunuté alianční přítomnosti a NATO současně přes cvičení Steadfast Dart 2026 testuje rychlou aktivaci a přesun sil napříč Evropou, logiku, kterou Praha sama podporuje.

Pro Česko tak Spring Storm není vzdálená pobaltská záležitost. Je to součást téhož systému, v němž se česká armáda pohybuje.

Proč je to víc než rutina

Estonsko v roce 2026 zvedá obranné výdaje na 5,4 % HDP, téměř čtyřnásobek oproti roku 2021. Buduje Baltic Defence Line, hostí NATO Forward Land Forces i Baltic Air Policing. Spring Storm do tohoto rámce zapadá jako praktická prověrka toho, zda infrastruktura, procedury a lidé fungují dohromady.

Ruská strana na letošní cvičení dosud veřejně nereagovala. Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová ale v dubnu hovořila o „rusofobii“ Tallinnu a „proporční odpovědi“, Spring Storm tedy probíhá v prostředí, kde napětí existuje nezávisle na tom, kolik vlajek vlaje nad cvičištěm.

Pobaltí už nenacvičuje symbolické uklidňování spojenců. Nacvičuje obranu od první hranice, veřejně, opakovaně a s konkrétními procedurami, které mají zkrátit čas mezi varováním a bojem.

Článek Jasný vzkaz Rusům: „Evropa už se nebojí. Nechoďte sem.“ V Estonsku cvičí 20 zemí včetně ČR boj s drony i přeshraniční operace se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři pilíře rozhodnutí

Pevkur ve vysílání estonského Vikerraadio a následně pro ERR pojmenoval trojici důvodů, proč vláda program zastavila.

Za prvé: zkušenost z Ukrajiny. Obrněná technika je na moderním bojišti zranitelná způsobem, který před třemi lety nikdo nepředpokládal. FPV drony, barážující munice a levné průzkumné prostředky mění poměr cena/efekt ve prospěch útočníka.

Za druhé: nabídky dodavatelů zdražovaly. Nové CV90 měly dorazit až v letech 2029–2030 a cena rostla s každým kolem jednání. Přetížený evropský obranný průmysl, napjaté dodavatelské řetězce a rostoucí nároky na elektroniku a aktivní ochranu tlačí ceny nahoru napříč celým segmentem.

Za třetí: velitel estonských ozbrojených sil aktualizoval vojenské doporučení. V desetiletém horizontu je podle něj výhodnější prodloužit život stávajících CV90 modernizací, za zlomek ceny novostavby, a uvolněné prostředky investovat do vrstev, které Estonsku akutně chybí.

Kam půjde půl miliardy eur

Estonské ministerstvo obrany už v únoru 2026 zveřejnilo priority pro letošní rok a další období. Výčet čte jako katalog lekcí z Ukrajiny:

• Střední vrstva PVO — společný systém s Lotyšskem, dodání plánováno ještě letos.
• Krátký dosah — posílení prostředky Piorun.
• Protidronové systémy — protiopatření proti FPV i průzkumným UAV, akustické senzorové sítě.
• Vlastní drony a barážující munice — ministerstvo v dubnu 2026 zjednodušilo pravidla pro rychlejší zavádění nových typů.
• Situační povědomí — senzory, které mají odhalit cíl dřív, než se dostane na dostřel.

Společné prohlášení ministrů obrany všech tří pobaltských států z března 2026, reakce na sérii neidentifikovaných dronů nad Baltem, potvrzuje, že nejde o izolovaný estonský impuls. Celý region prioritizuje PVO, protidron a akustickou detekci.

Pevkur navíc zmínil izraelský laserový systém Iron Beam jako signál směru: budoucnost obrany malých států může ležet v levném zásahu na výstřel, ne v drahých raketách proti každému cíli.

CV90 neumírá, jen ne v Estonsku

Důležitý kontext: estonský odchod neznamená konec programu CV90. Pět zemí, Finsko, Litva, Nizozemsko, Norsko a Švédsko, v šestistátní spolupráci pokračuje. Šéf BAE Hägglunds pro Breaking Defense koncem dubna uvedl, že estonský krok nemá na společnou objednávku zásadní dopad a jednání s pěti zeměmi míří k uzavření ve třetím čtvrtletí 2026. Celková kniha objednávek firmy čítá kolem 600 vozidel a další balík má přidat nejméně 500.

Nizozemsko mezitím investuje přes 660 milionů eur do modernizace 128 stávajících CV9035NL s cílem prodloužit životnost do roku 2039. Česko má od května 2023 podepsaný kontrakt na 246 kusů CV90 za 59,7 miliardy korun a program běží bez přerušení.

Estonsko tedy neříká, že BVP jsou mrtvá kategorie. Říká, že pro malý stát s omezeným rozpočtem a 300kilometrovou hranicí s Ruskem je dnes důležitější pokrýt vzdušnou a dronovou vrstvu než čekat na nové obrněnce s dodáním za tři až čtyři roky.

Co to znamená pro Česko

Přímý dopad na český program CV90 není vidět, kontrakt je uzavřený, výroba běží. Relevance je jinde: v doktrinální rovině.

Česká armáda čte stejné lekce z Ukrajiny. Na konferenci protivzdušné obrany v dubnu 2026 zaznívá důraz na flexibilní vícevrstvou PVO, jednoduché a rychle nasaditelné systémy C-UAS a debata o řízené energii. Paralelně:

• Čtyři baterie systému SPYDER za 13,7 miliardy Kč už prošly operačním testem.
• Ministerstvo obrany investuje do programu 3 000 dronů s cílem nasazení do roku 2028.

Český model tedy zatím vypadá jako „BVP plus drony a PVO“. Estonský jako „místo BVP drony a PVO“. Rozdíl je v rozpočtové realitě: Česko si může dovolit obojí současně, Estonsko muselo vybrat.

Odvaha, nebo hazard?

Stávající estonské CV90 mají podle Pevkura sloužit až o deset let déle, než se původně plánovalo. Modernizace vyjde na „mnohonásobně méně“ než nový nákup, přesnou částku ministerstvo nezveřejnilo. Riziko je zřejmé: pokud se životnost prodlouží jen na papíře a nové protidronové vrstvy se nezavedou včas, Estonsko bude mít starší obrněnce bez vzdušného deštníku.

Proti tomu stojí argument, že fixovat půl miliardy eur do platformy s dodáním v roce 2030 znamená vsadit na to, že bojiště se do té doby nezmění. Ukrajina ukazuje opak, technologické cykly se zkracují na měsíce, ne roky. Pevkur to formuloval ostře: i stovky milionů investované do protidronových schopností musejí zůstat upravitelné, protože zítra mohou přijít drony s jiným pohonem, proti kterým dnešní řešení nebudou fungovat.

Pro malý frontový stát na východním křídle NATO je to sázka s vysokým rizikem i vysokým potenciálním výnosem. Pokud Estonsko dokáže rychle proměnit peníze v reálně nasaditelnou kapacitu, a první dodávky PVO jsou plánovány už letos, může se stát modelem pro ostatní. Pokud ne, bude to varovný příklad toho, co se stane, když strategie předběhne realizaci.

Článek Rusové ukázali Estonsku důvod, proč nevěřit BVP – nákup za 14 miliard Kč proto ruší. Budoucnost vidí úplně jinde se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvě brigády pro deset milionů

Česká republika má dvě vševojskové brigády: 4. brigádu rychlého nasazení a 7. mechanizovanou brigádu, která se přezbrojuje na těžkou techniku, konkrétně na tanky Leopard 2A8, bojová vozidla CV90 a houfnice Caesar. Vedle nich rostou teritoriální prapory u krajských vojenských velitelství a aktivní záloha čítající 57 jednotek po celé zemi. To je celá manévrová masa státu, který leží na klíčové tranzitní ose NATO.

Estonsko se svými 1 362 954 obyvateli, podle předběžných dat estonského statistického úřadu k 1. lednu 2026, provozuje 1. a 2. pěší brigádu sdruženou pod Estonskou divizí. Divize propojuje brigády s teritoriální obranou na celém území státu a vytváří velitelskou nadstavbu, kterou Česko nemá. Litva s necelými třemi miliony obyvatel šla ještě dál: v dubnu 2026 slavnostně předala velení klíčových pozemních prvků své 1. divizi, která zastřešuje tři brigády, Iron Wolf, Griffin a rozvíjenou brigádu Aukštaitija, plus dělostřelecké, ženijní a protiletadlové pluky.

Společný jmenovatel s Českem? Počet hlavních brigádních formací. Rozdíl? Hloubka, velitelská struktura a tempo růstu.

Co NATO chce a co Česko dává

V červnu 2025 schválilo NATO nové Capability Targets (CT25). Po České republice nově požaduje vybudovat dvě plné brigády namísto dosavadní jedné, výrazně posílit protivzdušnou obranu a logistiku. Ministerstvo obrany samo přiznalo, že splnění těchto cílů bude v příštích deseti letech stát „několik stovek miliard korun“ nad rámec dvou procent HDP.

Jenže rozpočtová realita jde opačným směrem. Předchozí vláda Petra Fialy v březnu 2025 schválila trajektorii 2,2 % HDP pro rok 2026 a 3 % HDP do roku 2030. Kabinet Andreje Babiše po nástupu do úřadu nastavil obranný rozpočet na rok 2026 takto:

• Rozpočet MO: 154,791 mld. Kč
• Celkové obranné výdaje: 184,694 mld. Kč (cca 2,1 % HDP)
• Snížení oproti návrhu předchozí vlády: 21 mld. Kč
• Plánované projekty přesunuté do roku 2027: 16,4 mld. Kč

Ministerstvo tvrdí, že žádný zahájený modernizační projekt nebude ohrožen. Ale nezahájené projekty, další vrstvy protivzdušné obrany, systémy C-RAM a C-UAS, střední vrtulníky, transportní letouny a rozšíření brigádních struktur, zůstávají v čekárně.

Teritoriální prapory místo třetí brigády

Místo nové manévrové brigády Česko od října 2025 buduje prapory územní obrany u krajských vojenských velitelství. Jde o transformaci dosavadních rot aktivní zálohy do větších celků. Teritoriální síly navíc v roce 2026 přebírají prapor podpory nasaditelných sil v Rakovníku, určený pro logistickou podporu spojeneckých jednotek procházejících českým územím.

Je to krok správným směrem, ale není to totéž co třetí brigáda schopná manévrového boje. Teritoriální prapory plní obranu objektů, ochranu území a Host Nation Support. Koncepce výstavby AČR 2035 počítá se stmelením aktivní zálohy „až do stupně prapor“, nikoli do brigádního svazku. U 4. brigády rychlého nasazení dokument zmiňuje záměr výstavby čtvrtého praporu. To je maximum, které schválené státní dokumenty obsahují.

Proč na tom záleží

Argument není o tom, že Česko stojí mimo alianční obranu. Článek 5 platí, spojenci plánují posily, na území ČR se cvičí a přesouvají spojenecké jednotky. Ale dvě brigády bez divizní nadstavby znamenají, že v případě konfliktu vysoké intenzity nemá český generální štáb dostatečnou hloubku pro rotaci, ztráty a současné krytí více směrů. Menší státy na východním křídle, s několikanásobně menší populací, tuto hloubku budují rychleji.

NATO po Česku chce víc. Česká koncepce to uznává. A přesto vláda v roce 2026 ubírá z rozpočtu miliardy a posouvá projekty do dalších let. Nejde o vědomé ignorování hrozby, jde o rozpočtové rozhodnutí, které fakticky zpomaluje růst armády v momentě, kdy alianční požadavky rostou nejrychleji od konce studené války.

Estonsko staví divizi pro 1,36 milionu lidí. Česko se svými deseti miliony zatím staví prapory.

Článek Česko se není schopné bránit a vláda to odmítá řešit. Milionová země má stejnou armádu jako my se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Su-30 není tak silný, ale měl jenom provokovat

Hned na začátek musí redakce ArmádníZpravodaj.cz zdůraznit, že NATO žádné takové incidenty nepůsobí. Ano, sice podniká monitorovací lety, ale zásadně z mezinárodního vzdušného prostoru, ale nikdy nenarušuje ruský vzdušný prostor. Naposledy k tomu došlo před mnoha desítkami let, od té doby je ale Západ, resp. Severoatlantická aliance, plně respektující.

Video: ukrajinští odstřelovači pokropili ruskou pěchotu na 300 metrů. Do některých vojáků stříleli i na zemi

Rusko tím sice může testovat rozsah její reakce, ale Wikipedia potvrzuje, že zejména po začátku války na Ukrajině těchto incidentů přibylo natolik, že je v žádném případě nelze vnímat jinak než jako čistou provokaci a vyvíjení nátlaku na západní vlády. Ty v reakci posilují obranu východního křídla hlavně vyšší přítomností bojových letadel, ale bojově nezasahují.

A to ani přesto, že na to mají v takovém případě plné právo. Armádní Zpravodaj připomíná, že si Rusové kdysi stejně zahrávali s Tureckem, které jim po neuposlechnutí mnoha výzev sestřelilo bombardér Suchoj Su-24. Od té doby už si nic takového nedovolili. Ostatně země NATO jsou však k takovému řešení zdrženlivé, a nebude-li ohrožena bezpečnost, neudělají to.

Video: hrůzná ruská zbraň se vracela z útoku, tak se Ukrajinci pomstili. Nezbylo z ní nic, ani posádka

Narušitelem měl být přitom Suchoj Su-30, tedy dvoumotorový víceúčelový stíhací letoun určený k vybojování vzdušné nadvlády i k přesným úderům na pozemní cíle. Měnitelné vektorování tahu a kanardy mu dávají mimořádnou obratnost, uvádí Wikipedia, zatímco dvoučlenná posádka umožňuje efektivní dělbu práce při obsluze radaru a navádění moderní výzbroje.

Je však pravděpodobné, že ani sami Rusové v těchto případech s bojem nepočítají, a tak letadla často ani nevyzbrojují, a jindy mají zase zbraně pro útok na pozemní cíle, ale nikoliv na vzdušný souboj. Vzlétnout k němu přitom mělo italské letectvo, které má v rámci mezinárodní mise NATO na estonské základně Ämari letadla Eurofighter Typhoon, potvrzuje NATO.

Otřesné zacházení v ruské armádě: „Vlastní velitelé mě svázali a bili jako psa. Nedali mi najíst a pít jsem musel moč,“ naříká ruský zajatec

Ta přitom vynikají nad Su-30 modernější avionikou, menším radarovým odrazem a supercruise, tedy letu nadzvukovou rychlostí bez přídavného spalování. Zatímco ruský letoun sází na extrémní manévrovatelnost, Typhoon dominuje v boji na dlouhou vzdálenost díky radaru AESA a střelám Meteor, takže ho mohou zničit dříve, než je spatří, uvádí Wikipedia.

Článek Ruský stíhač Su-30 vletěl do vzdušného prostoru NATO. Vyslalo tak silná letadla, že ho mohla zničit dříve, než by si jich všiml se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraň určená především pro lodě

Britská společnost Babcock, která se specializuje hlavně na námořní řešení, oznámila, že chce ve spolupráci s Frankenburgem vyvinout speciální odpalovací kontejner se střelami Mark 1. Estonská společnost je vyvinula právě proti dronům a jejich výhodou má být malá velikost. Lze jich tedy vyrobit hodně, a zároveň jsou cenově dostupné. Výsledný systém má být určený hlavně pro plavidla, ale nejspíše nic nebrání ani jeho použití na souši.

Střela Mark 1 je přitom dlouhá pouhých 60 centimetrů, a podle Militarnyi je schopná zasahovat cíle do vzdálenosti 1,5 až 2 kilometrů. K zaměřování disponuje elektrooptickým vyhledávačem, který má být pravděpodobně schopen velice přesně detekovat cíle, jakými budou nevelké drony. Její hlavice má potom hmotnost jenom půl kilogramu a obsahovat má skleněné úlomky, které rozptýlí do jakéhosi mraku. Armádní Zpravodaj se domnívá, že na křehký dron dostačují, ačkoliv jiné střely používají úlomky kovové.

Levnější a rychlejší produkce

Výhodou střel Mark 1 má být také jejich cena. GeekWeek tvrdí, že oproti srovnatelným zbraním má být 10krát nižší, i když konkrétní sumu neuvádí. Vyrábět by je také mělo být možné až 100násobně rychleji než srovnatelné alternativy, což je vzhledem k masivnímu nasazování dronů zásadní parametr. I zkušenosti z Ukrajiny ukazují nebezpečí přehlcení protivzdušné obrany a vyčerpání munice, která je schopná drony z oblohy sestřelovat.

Mark 1 jsou už navíc odzkoušené. Získala je totiž Ukrajina a mohla je nasadit třeba proti ruským útočícím dronům typu Shahed nebo Geran-2. Současně mají i probíhat jednání o výrobě v Polsku, což by produkci nejspíše výrazně znásobilo. Minimálně do doby, než budou k dispozici ještě levnější řešení, jakými jsou například laserové zbraně, by mohly být levné rakety odpovědí na různé drony, především ty používané Ruskem, ale i jinými zeměmi.

Článek Evropské země spojily síly, aby vytvořily zbraň proti ruským dronům. Efektivní, a přesto levnou při 100krát vyšší produkci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Malá země se snaží Putina odradit

Estonsko mělo se sovětskou okupací velice špatné zkušenosti, a není proto divu, že se jako svobodná země a člen NATO snaží již pod vliv Kremlu nedostat. Probrat ho musel především projev prezidenta Vladimira Putina v Mnichově, když se v roce 2007 vymezil proti Západu a rozšiřování NATO, uvádí Wikipedia. V praxi ovšem dosáhl naprostého opaku, hlavně kvůli invazi na Ukrajinu. Západní země, a především ty pobaltské jako je Estonsko, mu nevěří a spoléhají se na to, že jedinou možností, jak ho od něčeho odradit, je vojenská síla.

iZdroj fotografie: Ozbrojené síly Korejské republiky / Creative Commons / CC BY-SA

I proto si malé Estonsko s necelými 1,4 milionu obyvatel pořizuje moderní, a na jeho velikost početnou, výzbroj. Základ jeho dělostřelectva bude tvořit 36 jihokorejských samohybných houfnic K9 Thunder, z nichž šesti dorazilo v tomto roce, a dodávky dalších jsou připravovány, uvádí Defence-Blog. Kromě toho má estonská armáda objednaných i 12 kolových samohybných houfnic CAESAR, tedy stejný typ, jaký si pořizuje česká armáda.

K9 Thunder dostřelí až 54 km

Houfnice K9 Thunder je úspěšnou zbraní, Jižní Korea ji dodala již do řady zemí – nejznámější jsou asi Polsko nebo Indie. Wikipedia ji popisuje jako samohybnou pásovou houfnici s hlavní ráže 155 mm o délce 52 ráží. S nejnovějším typem munice zasáhne cíle do vzdálenosti až 54 km a má schopnost používat americkou munici M982 Excalibur. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že má dosah přes 50 kilometrů a přesné navádění za pomoci satelitní navigace.

Video: Rusové si ani nevšimli, že na ně útočí. Ukrajinská rozvědka jim zasáhla taktický bombardér

Moderní verze houfnice K9A2 má automatické nabíjení se zásobou na 48 ran, takže si vystačí pouze s tříčlennou obsluhou. Ta je chráněna pancířem proti střelbě z lehčích zbraní a dělostřeleckým střepinám, ale otázkou samozřejmě je, jakou má houfnice ochranu například proti dronům, a zda si k ní Estonsko nějakou nepořídí. Na pásovém podvozku se potom dokáže pohybovat rychlostí až 67 km/h na silnici a její dojezd je 360 kilometrů.

Článek Putin přihlíží přesně tomu, proti čemu 18 let protestuje. Malinký ruský soused se vyzbrojil jihokorejskými houfnicemi. se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Neznámý dron poslala k zemi protidronová puška

Kdo by chtěl ruské provokace zpochybňovat, připomíná Armádní Zpravodaj několik incidentů; kupříkladu narušení litevského vzdušného prostoru v říjnu 2025 na 18 vteřin bojovým letounem Suchoj Su-30 a tankovacím Iljušinem Il-76, nebo začátkem měsíce také vrtulníkem Mi-8 do estonského na 4 minuty, a podobných incidentů je celá řada a přibývají.

Vedle toho je také nutné připomenout vypuštění 19 až 23 dronů na polské území 19. září 2025, z nichž byly mnohé identifikovány jako ruské Gerbery, uvádí Wikipedia. Ty sice mají dosah 600 km, ale Armádní Zpravodaj spočítal, že by to stejně stačilo, pokud by byly vypuštěny ze západního Ruska; UNITED24 Media však později uvedlo, že měly přídavné nádrže, které jejich dosah ještě o stovky kilometrů prodloužily, takže doletěly až do polského vnitrozemí.

Většinu z nich přitom nechalo Polsko dopadnout, pakliže to neohrozilo lidské životy, bezpečnost státu, ani majetek, zejména budovy. Postimess nicméně uvádí, že 17. října 2025 letěly dva drony neznámého původu poblíž estonské vojenské základny Reedo na jihu země, jak potvrdila Liis Waxmannová, mluvčí generálního štábu estonských obranných sil.

Dodala přitom, že v takových případech neposkytují podrobnější informace, ale že se jim dron v místě údajné havárie objevit nepodařilo. K zemi měla poslat jeden ze dvou protidronová puška, takže druhý zřejmě nepředstavoval nebezpečí. Kdo je vypustil, není jasné, ale Armádní Zpravodaj pozoruje takové incidenty výhradně ze strany Ruska, a přibývá jich.

Jakou zbraň k tomu vojáci použili, také nebylo upřesněno – pouze to, že šlo o protidronovou pušku. Nejspíše tedy pomocí elektromagnetického impulsu rušila jeho komunikační a satelitní navigační systémy, což zapříčinilo pád. Třeba Litva má EDM4S funkční na 3 až 5 km, k jejíž obsluze stačí jediný voják, a na baterii vydrží v nepřetržitém provozu až 60 minut, uvádí Wikipedia.

Článek NATO začíná chápat, že domluva nefunguje a musí použít sílu. Sestřelilo letoun u vojenské základny v Estonsku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bude-li ohrožena bezpečnost, Estonci vystřelí

Ochrana národních zájmů a zajištění bezpečnosti je jedním z hlavní úkolů armády, potvrzuje Wikipedia, a je-li něco z toho ohroženo, může zasáhnout. Armádní Zpravodaj připomíná, že ruské letectvo často narušuje vzdušný prostor evropských zemí – do litevského vstoupilo v září 2025 na 18 vteřin bojovým letounem Suchoj Su-30 a tankovacím Iljušinem Il-76, začátkem měsíce také vrtulníkem Mi-8 do estonského na 4 minuty, a incidentů je celá řada.

Zoufalý Putin neví, co dělat. Ukrajinci získali tajnou dokumentaci k jeho nejnovější jaderné ponorce

Západní státy jsou velice zdrženlivé a na provokace i přímé ohrožení národní bezpečnosti reagují pouze vysíláním bojových letounů, které mají narušitele vyprovodit, ale ozývá se stále více hlasů, aby v takových případech mohly ruské letouny sestřelit. Někdo to považuje za přehnané, ale jak jinak si počínat, když Rusko na diplomatickou cestu neslyší a je agresivní?

„Máme všechny protokoly a schopnosti. Estonsko je součástí NATO již více než 20 let. Aliance je připravena bránit své území“ zdůraznil estonský ministr zahraničí, Margus Tsahkna s tím, že ruská letadla opakovaně narušila estonské hranice, takže musí být země připravena podniknout rozhodné kroky. Doufá přitom v lepší koordinaci s aliančními spojenci.

Nutno podotknout, že je tento krok ze strany Estonska i dalších zemí zcela oprávněný, a Rusové mají štěstí, že jim chování tolerují. Kdysi si mysleli, že si mohou dělat, co se jim zlíbí, také u hranic s Tureckem, jehož vzdušný prostor narušovali tak dlouho, až jim poslalo k zemi Su-24. Od té doby je klid a k dalšímu neoprávněnému narušování nedochází.

Ukrajinci použili Flamingo. Mnozí o něm pochybovali, ale sami Rusové zveřejnili záběry jeho letu

Estonsko pochopitelně nebude pálit jenom tak, ale pouze v případě, že dojde ze strany ruských letounů k ohrožení země. To nepochybně zahrnuje drony a bojová letadla, event. letadla pro průzkum, zatímco třeba sestřelení tankovacího letounu by úplně oprávněné být nemuselo. V praxi by to znemenalo i možný vojenský konflikt; ten si však Rusko dovolit nemůže.

Článek Pohár trpělivosti NATO přetekl. Estonsko je připraveno sestřelovat ruská letadla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mi-8 neodpovídal a s Estonci nespolupracoval

V podstatě už nejde o nic nezvyklého; Rusko provokuje prostřednictvím letectva evropské členy NATO dlouhodobě, a konkrétně s Estonskem se dostalo do křížku jenom v tomto roce již potřetí – velký rozruch způsobilo zadržení ruské nákladní lodě z tzv. stínové flotily, v důsledku čehož vletěl nad Estonsko ruský bitevní letoun Su-35S, který vyprovodily F-16.

Video: Neuvěřitelné štěstí měla ukrajinská PVO, když sestřelila ruskou balistickou raketu Iskander starým kanonem Zu-23-2

Tehdy šlo vyloženě o ukazování síly, ale tentokrát – jako v mnoha jiných případech – o čistou provokaci. Jinak si nelze vysvětlit, že letěl vrtulník Mil Mi-8 bez letového plánu a s vypnutým odpovídačem, stejně jako bez bilaterálního rádiového spojení s estonskými letovými navigačními službami. Je to běžná taktika a „omluva“, kdy musí k letounu vzlétnout letectvo v daném sektoru, aby ho identifikovalo a z prostoru vyprovodilo.

Mil Mi-8 je přitom primárně transportní vrtulník, potvrzuje Wikipedia, takže je zřejmé, že sice nebylo cílem působit nějaké škody (byť existují i ozbrojené a další verze), ale i tak jde o vážné porušení mezinárodního práva, jak potvrzuje Margus Tsahkna, ministr zahraničních věcí Estonska, který upřesnil, že došlo k narušení poblíž ostrova Vaindloo.

Český zbrojní průmysl opět válí. Rozjíždí sériovou výrobu pro Američany, kteří oceňují české proudové motory do dronů

Ten leží desítky kilometrů od pevniny, ale nedaleko u mezinárodní trasy, kterou využívají ruské i další lodě. Co přesně k tomu Rusko vedlo, není jasné, ale Armádní Zpravodaj je názoru, že šlo opět o ukazování síly, provokaci a testování reakce NATO. Kdo by chtěl namítat, že dělá totéž jak Severoatlantická aliance, tak třeba sama Amerika, není to úplně pravda.

Nedávný případ, kdy americký Boeing RC-135V letěl do blízkosti Murmansku, aby monitoroval aktivitu ruské Severní flotily, je totiž učebnicovým příkladem, jak by měla taková akce vypadat. Letoun se po celou dobu držel dostatečně daleko v mezinárodním vzdušném prostoru a svým působením nenarušoval ruské území, ani aktivitu, takže na něj nešlo reagovat.

Článek Když Rusko úmyslně provokuje: Vrtulníkem Mi-8 vletělo do estonského vzdušného prostoru a zůstalo v něm 4 minuty se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Linie, kterou nezdolá žádný ruský tank

Jako první probíhají výkopové práce protitankových příkopů ve vyhrazených oblastech podél estonsko-ruské hranice, jejichž zdolání by bylo pochopitelně nemožné, nebo alespoň obtížné, pro jakoukoliv vojenskou techniku. Na zkušebním místě je aktuálně hlouben příkop mezi stávajícím hraničním plotem a monitorovacími stanovišti, který by se měl stát klíčovou součástí budoucí infrastruktury – má být vícevrstvá a proti všem pozemním hrozbám.

Bombardéry B-2 Spirit letěly k Íránu celých 37 h, svědek zachytil přelet v doprovodu F-15. Donald Trump svolil k útoku už v pátek

Ještě do konce roku 2025 má vzniknout 28 bunkrů a několik skladových zařízení pro vojenské vybavení a munici, ale zatím není jasné, kolikačlenná bude jejich obsluha. Za projekt má přitom státní kasa zaplatit 4,4 milionu eur, tedy asi 109 milionů korun, ale další výdaje jsou spojeny se získáváním pozemků – obranná linie totiž vzniká na státních i soukromých.

Estonsko proto lidem nabízí výměnu, případně pronájem nebo odkup. Ze zveřejněných fotek je vidět, že je příkop hluboký nejspíše až 2 metry, ale zatím není známo, jakými dalšími úpravami projde – vzhledem k ostrému sklonu po obou stranách je jasné, že bude ke zdolání potřeba speciální ženijní technika, zejména provizorní mosty.

Američané zaútočili na Írán B-2 Spirit, bombardováním mu zcela zničili 3 jaderná zařízení. Použili 6 nejsilnějších bomb světa GBU-57A/B

Redakce Armádního Zpravodaje, že má Estonsko s Ruskem velmi špatné historické zkušenosti, a jednoduše nechce, aby se opakovaly. V roce 1939 bylo „přiděleno“ v rámci paktu Molotov–Ribbentrop do sféry SSSR, a ten o rok později provedl vojenskou invazi, aby mohl do vedení dosadit své lidi. V roce 1944 ji zopakoval poté, co bylo Estonsko okupováno Německem, a ponechal si ho až do roku 1991, než se rozpadl, potvrzuje Wikipedia.

Na možnou invazi Ruska se nicméně připravují i další země. Silné opevnění buduje Polsko, které se dokonce rozhodlo odstoupit od zákazu používání protipěchotních min. Je to logické, protože vojáci proniknou i místy, kam technika nemůže, a je třeba jejich postup zastavit, nebo alespoň zpomalit. Miny jsou navíc také silnou psychologickou zbraní.

Írán sestřelil izraelské F-35 pomocí 60 let staré čínské taktiky, kdy je „přepadl zezadu“. Zní to věrohodně, má to ovšem velké „ale“

Kdo by chtěl namítat, že útok z Ruska na žádnou z evropských zemí nepřijde, je na místě připomenout, že totéž slibovalo i Ukrajině, kterou se snaží zabrat již 4. rokem. A historie je plná příkladů, kdy Rusko nebo SSSR prosazovalo své imperialistické ambice.

Článek Estonsko buduje stálé opevnění na hranicích s Ruskem – je poučeno historií, kterou nechce opakovat. Žádný ruský tank neprojede se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Armáda maskovaná jako humanitární pomoc

Státní zástupce Triinu Olev-Aase uvedl, že začala dvojice estonských občanů – nyní obviněných z vlastizrady – vytvářet v roce 2022 tzv. jednotku civilní obrany, přičemž v korespondenci se svými spolupracovníky uváděl, že má být jejím cílem zajištění bezpečnosti a vykonávání funkcí armády v případě „mocenského vakua“. Zajistili také komunikační kanály mezi jednotkou a Hlavním ředitelstvím Generálního štábu Ozbrojených sil Ruské federace (GRU).

Rusko na sebe přivolalo zhoubu, s jakou se bude vypořádávat jen těžko. Západ povoluje Ukrajině útoky dříve zakázanými střelami

Jednotku přitom chtěli maskovat jako charitu, ale u soudu toto tvrzení neobstálo. „Sám Peterson pracoval u policie více než deset let, takže si byl dobře vědom toho, že národní obrana je výlučnou výsadou státu,“ zdůraznil u soudu státní zástupce Triinu Olev-Aase. Obžalováni jsou celkem tři muži, kterým hrozí 13 až 17 let vězení. Vyšetřování bylo zahájeno už v listopadu 2023, ale nejspíše vzhledem ke shromažďování důkazů byl soud odložen na červen 2025.

Zdaleka to přitom není poprvé, co bylo působení ruské GRU na území cizího státu odhaleno. V březnu 2025 redakce Armádního Zpravodaje upozornila, že měla na svědomí zapálení obchodního domu IKEA v litevském Vilniusu, k čemuž dokonce naverbovala ukrajinské občany. V říjnu 2023 také naše redakce sestavila seznam několika incidentů po celé Evropě, které způsobila právě GRU – jednalo se třeba o odpálení muničního skladu v českých Vrběticích.

Ukrajinská rozvědka vytvořila proti Rusku nové speciální jednotky. Mají odstraňovat vysoké velitele a sbírat utajované informace

Armádnímu Zpravodaji se navíc podařilo v únoru 2025 zjistit, že Rusko vytvořilo speciální sabotážní jednotku, jejímž cílem mají být podobné akce po celé Evropě. V jejím čele má dokonce stát agent, který stojí za zmíněným incidentem ve Vrběticích. Wikipedia nicméně doplňuje, že GRU operovala od konce 40. let 20. století po celém světě, kde způsobovala méně či více vážné nekalosti, a je mnohokrát prokázáno, že v tom stále pokračuje.

Článek Estonsko rozbilo ruské záškodníky, kteří chtěli převzít vojenskou moc v zemi. Podporovala je ruská rozvědka (GRU) se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Je zjevné, že Rusko neuneslo „křivdu“ a kope

Nakolik je zadržení řeckého tankeru Green Admire oprávněné, nelze věrohodně posoudit, neboť k tomu chybí informace, ale redakce Armádního Zpravodaje se domnívá, že jde čistě o reakci na zastavení ruské nákladní lodi v tomto týdnu v Baltském moři, která pašovala ropu a neměla žádné doklady k identifikaci. Estonsko ji proto zadrželo a znemožnilo jí plavbu, na což Rusko reagovalo vysláním letounu Suchoj Su-35S, ale „vysvobození“ lodi tím nedosáhlo.

Video: 1v5 postřílel granátem poraněný ukrajinský voják 5 útočících Rusů, kteří zničili jeho pozici minometem

Je zřejmé, že se tak nejenom snažilo ukazovat svou sílu, ale dokonce s ním (je jisté, že úmyslně) vletělo do estonského vzdušného prostoru. Na to už reagovaly v zemi umístěné portugalské F-16 a nezvaného hosta vyprovodily. Estonské ministerstvo dopravy k tomu uvedlo, že plul řecký tanker liberijskou vlajkou z estonského přístavu Sillamäe po dohodnuté trase.

Tu si dříve odsouhlasilo Estonsko, Finsko a Rusko, jehož teritoriálními vodami vede také, aby lodě nemusely plout v mělčích estonských vodách. Aby se však v budoucnu podobným incidentům předešlo, bude Estonsko přesměrovávat dopravu do a ze Sillamäe výhradně přes své teritoriální vody. Ministr zahraničí Margus Tsahkna k tomu řekl: „Dnešní incident ukazuje, že se Rusko nadále chová nepředvídatelně. O této události jsem informoval naše spojence.“

Norsko letos předá Ukrajině všechny F-16. A i když zveřejnilo číslo, lze ho dopočítat

Redakce Armádního Zpravodaje zjistila od estonské agentury EER, že byla řecká loď následně navedena k ruskému ostrovu Gogland, kam dorazila ve čtyři ráno 17. května 2025, a měla by tam kotvit doteď. Ministerstvo dopravy mimochodem také sdělilo, že k žádným takovým incidentům dosud nedošlo, takže se zřejmě opravdu jedná o odplatu.

Co přesně tím chce Rusko získat, ovšem není jasné. Minimálně v Baltském moři totiž tahá za mnohem kratší provaz, neboť tam má pouze slabou flotilu, která se nemůže se zeměmi NATO v oblasti rovnat. Armádní Zpravodaj soudí, že jde zkrátka jenom o projev moci, že to udělat může. Jaký přesně k tomu byl důvod, však nesdělilo ani ruské ministerstvo.

Článek Ruská odplata v Baltském moři: zadržení řeckého tankeru jako projev moci a důkaz, že dohody nic neznamenají se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tanker pašoval ropu a neměl dokumenty

Redakce Armádního Zpravodaje zaznamenala na sociálních sítích komentáře, že Estonsko zasáhlo proti ruskému tankeru neoprávněně, a tak mělo Rusko plné právo vyslat na jeho obranu Su-35S. Z ověření na MarineRegions ovšem vyplývá, že se nacházel v tzv. estonské výlučné ekonomické zóně v Baltském moři, do níž mu nebyl udělen přístup, když zakotvil poblíž ostrova Gogland ve Finském zálivu – zadržení bylo tedy na místě.

Tajné snímky ukazují, že Američané dodávají Ukrajině F-16, ale původně nechtěli. V boji proti Rusku se neobjeví

K tomu byl nasazen vrtulník AgustaWestland AW139, letoun M28 Skytruck a hlídkový člun EML Raju, jak potvrzuje video níže. A důvod? Nákladní loď plula bez dokumentů, takže nebylo možné ověřit její náklad. Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že to je běžná praxe, k níž se Rusko uchýlilo po zavedení sankcí v reakci na jeho agresivní válku vůči Ukrajině.

Chce se tak vyhnout policejnímu dohledu nad převáženou ropou, kterou se snaží pašovat do zemí třetího světa, uvádí Wikipedia. Armádní Zpravodaj soudí, že si chtělo vysláním Su-35S jenom prosadit svou a demonstrovat sílu, ačkoliv bylo jasné, že by případný souboj prohrálo. V blízkosti je totiž jenom ruská Kaliningradská oblast, kde nejsou dostatečné kapacity letadel.

Satelitní snímky ukazují, že Rusko kompletně vyčerpalo zásoby obrněné techniky v jednom ze skladů – včetně tanků

Na vyslání ruského bitevníku každopádně reagovalo NATO, resp. portugalské letectvo, které mělo v Estonsku několik F-16, a rozhodlo se tak nezvaného hosta ze vzdušného prostoru vyprovodit. Narušení nakonec netrvalo ani 60 vteřin, ale je důkazem, kam až je Rusko ochotné zajít.

Článek Rusové ukázali záběry z můstku při zadržení tankeru, který strážil Su-35S. Neoprávněně vplul do estonských vod, když pašoval ropu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Narušení netrvalo ani 60 vteřin, F-16 reagovaly ihned

K incidentu bylo zveřejněno naprosté minimum informací. Armádní Zpravodaj zjistil, že k němu došlo v úterý 13. května 2025, když ruský Su-35 – který mimochodem tvoří páteř ruského letectva a je jeho nejmodernějším strojem 4. generace – narušil vzdušný prostor poblíž poloostrova Juminda na severu Estonska ležící asi 50 km severovýchodně od Tallinu.

Houfnice CAESAR vylepší ČR podle ukrajinských zkušeností. Náčelník dělostřelectva si přeje, aby veřejnost armádě věřila

Estonský server ERR uvedl, že trvalo narušení necelou minutu, přičemž měl Su-35 vypnutý letový transpondér i obousměrné rádiové spojení, takže nekomunikoval s tamní službou řízení letového provozu. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že to je zcela běžná praxe, díky níž pilot „může“ letět dále, než kdyby dostával výzvy, že o něm vědí a má se ihned vrátit zpět.

Následně k němu vzlétly stíhačky F-16 portugalského letectva, které bývají v Ämari jako součást mise Baltic Air Policing, a provedly průzkumný let. Nakolik blízko se k ruskému letounu dostaly a zda ho doprovázely až za hranice Estonska, není jasné, ale běžně tomu tak bývá. Su-35 se zjevně nakonec vrátil zpět – vzhledem k poloze do Kaliningradské oblasti.

Ojedinělé záběry ukazují, jak ukrajinský voják sestřelil ruský Suchoj Su-25 starou zbraní z ramene. A to hned na první dobrou

Ministerstvo zahraničních věcí Estonské republiky si okamžitě předvolalo chargé d’affaires ruského velvyslanectví v Estonsku a předalo mu diplomatickou nótu. Dle Wikipedie jde o sdělení v písemné oficiální komunikaci mezi zastupitelským úřadem a ministerstvem zahraničních věcí přijímajícího státu, eventuálně přímo mezi ministerstvy zahraničních věcí.

Později Margus Tsahkna, estonský ministr zahraničních věcí, uvedl, že měl letoun Su-35 chránit tanker ruské stínové flotily plující v ekonomické zóně Estonsla. „Tento incident je dalším příkladem, který ukazuje, že Rusko představuje vážnou hrozbu nejen svou válkou na Ukrajině, ale také pro Alianci NATO jako celek,“ okomentoval.

Rusové si mysleli, že ho zlomili: pak ukrajinský výsadkář pod palbou dělostřelectva ze zajetí utekl a podělil se o příběh se světem

Že by z toho Rusku hrozil nějaký postih, který by ho trápil, je dle redakce Armádního Zpravodaje nepravděpodobné, jelikož je na sankce a všemožná omezení zvyklé, a navíc nectí mnohá mezinárodní práva ani slušnost. V této praktice bude jistě pokračovat i nadále. V červenci 2025 například jeho MiG-29K letěl k hranicím NATO, a v dubnu 2025 musely britské letouny vyprovodit hned tři ruské. Testuje tak reakce a připravenost svého rivala.

Článek Rusko nepřestává provokovat a překračuje hranice NATO: jeho Su-35S vletěl do Estonska, okamžitě byl vyprovozen F-16 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraní měli „partyzánští bratři“ dostatek

Pobaltské státy byly před druhou světovou válkou samostatné, ale na základě paktu Ribbentrop–Molotov je Sovětský svaz obsadil. Když pak Němci zaútočili na SSSR, v Lotyšsku a Estonsku dokonce vznikly jednotky bojující po boku nacistů proti původním utlačitelům. Mnohé z nich pak po ústupu Němců zůstaly na území své domoviny a přetransformovaly se na partyzánské oddíly. Stejně tak vzniklo podobné hnutí v Litvě, kde mělo zbraně po Němcích, ale také ty odcizené Sovětům. Boje v Pobaltí probíhaly řadu let a vyžádaly si mnoho obětí.

Uměle vyvolaný ukrajinský hladomor zabil miliony lidí. Sovětský vůdce J. Stalin chtěl Ukrajince zlomit, ale vyvolal genocidu a obvinil jiné

První střety mezi Lesními bratry a sovětskými jednotkami začaly krátce po ústupu Němců. LSM uvádí, že například již v lednu 1945 začali lotyšští partyzáni stavět opevnění v bažinatých oblastech řeky Vilaka, a již v březnu na ně útočilo více než 500 sovětských vojáků a policistů – partyzánům se ale podařilo ustoupit do lesů. Podobný průběh mělo následně povstání i v dalších místech, kdy husté lesy a podpora místního obyvatelstva pomáhala bojovníkům proti režimu uskutečňovat akce a útoky na sovětskou správu a její spolupracovníky.

SSSR nakonec fungovala infiltrace a zrada

Když nedokázal Sovětský svaz porazit partyzány silou, zvolil jinou taktiku. Armádní Zpravodaj dohledal připomínku NationalWW2Museum, podle něhož se jako efektivnější ukázala infiltrace agentů a najímání zrádců, případně poštvávání místního obyvatelstva proti partyzánům. Chycení členové Lesních bratrů a jejich spolupracovníci byli často mučeni, aby vyzradili potřebné informace. Vše doplnily masivní deportace příznivců nebo lidí podezřelých z podpory. Na Sibiři mělo do roku 1952 skončit zhruba čtvrt milionu ze 3 milionů Litevců.

iZdroj fotografie: Public Domain

Partyzánů bylo v Pobaltí do poloviny 50. let 20. století asi 50 000, ale zhruba 20 000 z nich Sověti zabili a podobný počet zatkli. Sami měli přitom ztratit 13 000 vojáků, uvádí Wikipedia. Ozbrojený odpor nakonec postupně opadl, i když existují zmínky o jeho existenci ještě na začátku 60. let 20. století. Za posledního lesního bratra je považován Jānis Pīnups, který dezertoval z Rudé armády a skrýval se v lesích nedaleko svého domova s podporou své rodiny. Z úkrytu vyšel až v roce 1995, tedy dlouhé desítky let po rozpuštění (nebo zániku) odboje.

Článek Partyzánské hnutí „Lesní bratři“ znepříjemňovalo vládnutí SSSR natolik, že ho nazval nacistickými banderovci a neštítil se brutality se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Síly v Estonsku musí být 100% připravené

Jedná se pochopitelně pouze o scénář „co by kdyby“, ale dnes je asi potřeba počítat úplně se vším. NATO již má v Estonsku rozmístěné svoje síly, které by měly s obranou země v případě napadení pomoci. Musí být ale dobře zkoordinované jak s jednotkami zde dislokovanými, tak i s případnými posilami. Způsob, jak toho dosáhnout, je pořádání velkých cvičení – to letošní je nazvané Spring Storm 2024, tedy Jarní bouře 2024. Bloomberg uvádí, že akce konaní v první polovině května 2024 měla Rusku vyslat jediný vzkaz: „Nejezděte sem.“

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Estonska

Cvičení na území Estonska se účastnilo 14 tisíc vojáků, uvádí estonské ministerstvo obrany na svých internetových stránkách, z nichž mělo být 9 tisíc členů estonské armády nebo záložníků, a zbylí vojáci pocházeli ze 14 zemí aliance. Mezi zúčastněnými armádami byla i ta česká, přičemž vojáci nasadili výzbroj od tanků přes bojová vozidla pěchoty, dělostřelectvo a raketomety, až po mostní techniku, a spolupracovali i s bojovými letouny, vrtulníky nebo drony.

V Estonsku jsou i Britové, angažuje se Francie

Kromě estonských ozbrojených sil se má na obraně země v případě napadení podílet také bojové uskupení, v jehož čele stojí Velká Británie. AtlanticCouncil uvádí, že se již v zemi na půlročních misích vystřídalo přes 10 tisíc příslušníků britské armády, ale samozřejmě tam působí i vojáci z jiných zemí – čím dál aktivnější začíná být třeba Francie. V dalších letech by pak měli spojenečtí vojáci v Estonsku dostat větší možnosti v oblasti sledování a zpravodajství, ale rovněž možnosti zásahu na delší vzdálenosti nebo posílení letecké síly.

Jasný vzkaz pro Kim Čong-una: už rozsáhlé námořní cvičení amerických a jihokorejských vojáků demonstruje jednoznačnou převahu

Rok 2024 je v historii NATO zásadní, protože probíhá největší série cvičení od dob studené války, která má zajistit koordinovanou obranu všech členů; Steadfast Defender 24. Estonská akce je jednou z jejích významných částí, ale zdaleka ne jediná. Série cvičení totiž probíhá během roku od nejsevernějších až po nejjižnější oblasti Evropy spadající pod deštník NATO. Akcí se celkem zúčastní na 90 tisíc vojáků ze všech aliančních zemí při využití všech druhů zbraní.

The best moments from the exercise Spring Storm. pic.twitter.com/5EqPqze4mN

— Estonian Defence Forces | Eesti Kaitsevägi (@Kaitsevagi) May 20, 2024

Záběry ze cvičení Spring Storm 2024

Článek Rozsáhlé vojenské cvičení v Estonsku bylo i vzkazem Rusku: „Nejezděte sem!“ Účastnila se ho také AČR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Systém určený pro tanky a další obrněnce

Vegvisir Core je dílem estonsko-chorvatského startupu Vegvisir, který na svých internetových stránkách tvrdí, že se jedná o pokročilý situační systém uvědomování. Díky němu tak vojáci vidí, co se děje v jejich bezprostředním i vzdálenějším okolí, a zároveň mohou získávané obrazy překrývat dalšími informacemi, což může připomínat prostředí počítačových her, kde byly takové prvky obvykle odrazem budoucnosti. Využít ho lze na tancích, BVP, obrněných osobních nebo ženijních vozidlech, ale i na bojových podpůrných plošinách.

#Breaking: Ukrainian Military Will Receive the Cutting-Edge Vegvisir Core System, Which „Sees Through Armor“.#Gaza #RedSea #Belgorod #F_16#BlackSeaFleet #Novocherkassk #Israel #Palestine #Lebanon #GazaWar #Ukraine #Avdiivka #KhanYunis pic.twitter.com/lA0vrNglPk

— The Global 202 (@theglobal202) December 30, 2023

V podstatě jde o to, že jsou na vozidla připevněny různé kamery a senzory snímající jeho okolí, díky čemuž má osádka přehled o tom, co se děje v okolí v úhlu 360 °, uvádí ArmyReciognition. Systém se skládá ze senzorů v přední části, bocích a vzadu, které mají i infračervený režim, takže umožňují operovat i v noci a za špatné viditelnosti, a osádka je může v případě znečištění očistit. Získávané obrazy lze promítat na různé displeje, hledí přilby, ale i speciální brýle. Za pomoci přístrojů je pak možné i řídit a zaměřovat a střílet.

Skvělý přehled, ale i možné riziko

Vozidlo vybavené Vegvisir Core může pro osádku působit tak, jakoby bylo téměř průhledné, i když sedí za tlustým pancířem. Senzory a kamery mají přitom poskytovat kvalitní obraz do vzdálenosti zhruba 10 kilometrů, uvádí Defence-UA. To samo o sobě není tak převratné, podobné systémy už existují, ale vojáci by díky němu mohli vidět také informace o přátelských a nepřátelských jednotkách (o koho se jedná, jaké mají zbraně, výzbroj atd.), stejně jako o stavu jejich vozidel (opět o jaká jde, jaké jsou jejich slabiny a výhody apod.).

Jestli se v praxi ukáže, že je systém Vegvisir Core účinný, mohlo by to osádkám různých obrněnců poskytnout nad nepřítelem velikou výhodu. Bylo by v podstatě nemožné, aby vozidlo někdo překvapil třeba útokem z mrtvého úhlu, kdy je např. z tanku s uzavřenými poklopy velmi špatně vidět. Otázkou samozřejmě je, jak budou senzory odolné, takže je nezbytné, aby osádka nebyla „zhýčkaná“ a v případě nutnosti si vystačila postaru.

Článek Na bojišti rozpozná nejenom vozidla a jejich slabiny v úhlu 360 °: systém situačního přehledu Vegsivir Core může přepsat způsob boje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Armáda objednala přes 2 tisíce Griffonů

V roli víceúčelového obrněného transportéru dříve francouzská armáda používala vozidla de l’Avant Blindé (poprvé zavedena v roce 1976), ale v novém tisíciletí jednoduše přestávala dostačovat. Do vývoje jeho nástupce se tak pustilo konsorcium francouzských zbrojních firem Nexter, Thales a Arquus, přičemž o nákupu Griffonů rozhodla francouzská armáda v roce 2014. Nyní jich má objednáno 2 122, ale další jsou určena i k exportu, například ozbrojeným silám v Belgii. I díky použití civilních dílů má jedno vozidlo stát „jenom“ kolem 35 milionů korun.

VBMR Griffon je poměrně velké vozidlo o délce 7,58 metrů a šířce 2,5 metrů na podvozku 6×6. Jeho hmotnost dosahuje 25 tun, což naznačuje, že bude poskytovat i vysokou míru ochrany osádky a přepravovaných osob, ačkoliv její úroveň nebyla zveřejněna. Uvnitř vozidla je místo pro 2 členy osádky a 8 plně vybavených vojáků. Griffon se dokáže pohybovat rychlostí až 110 km/h a jeho dojezd činí 800 kilometrů. Kromě standardní verze existuje ještě velitelská, dělostřelecká, případně jako ambulance, ale i další. Vyvinuta byla navíc i čtyřkolová varianta VBMR-L Serval.

VBMR Griffon může nést i protitankové střely

Obrněné vozidlo je velmi slušně ozbrojené, na dálkově ovládanou stanici lze namontovat lehký nebo těžký kulomet do ráže 12,7 milimetrů, případně granátomet ráže 40 milimetrů. Anebo je nahradit dvěma francouzskými protitankovými řízenými střelami Akeron MP. Vozidlo disponuje také systémem akustické lokalizace střelce. Pro armádu je výhodné, že má VBMR Griffon asi 70 procent dílů shodných s bojovým vozidlem EBRC Jaguar, které bylo zaváděno do výzbroje jako náhrada za ERC 90 Sagaie a AMX-10RC, jichž Francie poslala řadu na Ukrajinu.

Francouzská armáda začala vozidla přebírat v roce 2018 a od té doby je aktivně používá. V roce 2023 je mimochodem poslala do Estonska pro posílení tamní skupiny vojsk NATO, která chrání zemi před možným ruským útokem nebo provokacemi. Podle potvrzených fotografií tam dorazilo minimálně 12 vozidel VBMR Griffon. Kontingent v Estonsku tvoří, kromě vojáků Francie, také Britové a specialisté z Islandu.

Článek Nejmodernější obrněná vozidla Francie, VBMR Griffon, chrání i východní křídlo NATO. Specialitou je, že jsou ze 70 % z civilních dílů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vozidlo je odolné proti palbě

Jde o jakousi kombinaci bezosádkového bojového vozidla pěchoty nebo lehkého tanku, zařadit ho vzhledem k velikosti a výzbroji nejde zcela jednoznačně. Poprvé byl představen v roce 2020. Jde o pásové vozidlo, které je 6 metrů dlouhé, 2,9 metru široké a 2,2 metru vysoké. Jeho hmotnost je 12 tun. Ačkoli v jeho vnitřku nesedí člověk, přesto je obrněné. Odolat by mělo palbě z ručních zbraní i výbuchům min a nástražných náložích.

Konstruktéři předpokládají, že by mělo sloužit k boji, proto ho lze velmi silně vyzbrojit. A to podle přání zákazníka. Estonská firma se v tom spojila s belgickým John Cockerill, který je známým výrobcem věží pro bojová vozidla. Výzbroj není stanovena, byla by montována podle konkrétních požadavků. Hlavní zbraní může být rychlopalné dělo až do ráže 50 milimetrů doplněné koaxiálním kulometem. Na vozidle by mohlo být upevněno i odpalovací zařízení protitankových střel jako jsou Javelin, Spike (které mimochodem dodává Estonsko na Ukrajinu) a dalších.

Dopravit ho může i vrtulník

Stroj má mít vysokou míru autonomie, ale v bojových situací by se o jeho dálkové řízení měla starat dvoučlenná obsluha. Jeden z operátorů by stroj řídil, druhý ovládal zbraně. Type-X je vysoce mobilní. Lze ho přepravovat v závěsu pod těžkým vrtulníkem, nebo v transportních letadlech a z nich ho i shodit na padáku. Má elektrický pohon poháněný dieselovým generátorem. Jeho maximální rychlost je 80 kilometrů v hodině a dojezd kolem 600 kilometrů.

Konstrukce myslí i na údržbu, vozidlo má poklop, díky němuž lze snadno dobíjet zbraně. Jeho tvůrci tvrdí že by mohlo vykonávat celou škálu úkolů. Sloužit například při hlídání vojenských základen a skladů, doprovázet konvoje, případně se účastnit bojových operací. Podobných konceptů existuje ve světě více a některé byly nasazeny i do boje. Ne vždy se ovšem osvědčily. Každopádně postavený prototyp bude muset nejdříve prokázat své schopnosti, než se dostane do výroby.

Článek Nebezpečný bezosádkový zabiják, co se klidně snese ze vzduchu: Type-X by mohl v bitvách zajišťovat značné výhody se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.