Proč námořnictvo X-47B „zabilo“

Slovo „zabitý“ v titulku neznamená, že X-47B selhal. Technologicky šlo naopak o průlom. Problém nastal až u navazujícího programu UCLASS (Unmanned Carrier-Launched Airborne Surveillance and Strike), který měl z demonstrátoru vyvinout operační zbraňový systém. Vládní kontrolní úřad GAO ve své zprávě z května 2015 popsal hluboký spor uvnitř námořnictva i Kongresu: má mít nový dron hlavně průzkumnou roli s omezenou údernou schopností, nebo naopak plnohodnotnou údernou roli? Spor program zdržoval, zdražoval a nakonec zabil.

Výsledkem bylo rozhodnutí upřednostnit akutní tankerovou mezeru. Stíhačky F/A-18E/F Super Hornet trávily příliš mnoho letových hodin takzvaným buddy tankováním, vzájemným doplňováním paliva ve vzduchu místo plnění bojových úkolů. Námořnictvo proto přesměrovalo bezpilotní ambici do programu MQ-25 Stingray, vzdušného tankeru s délkou trupu asi 15,5 metru a rozpětím křídel přes 22,8 metru. Tanker, ne bojový dron. Praktické řešení, ale za cenu opuštění unikátního technologického náskoku v palubním UCAV.

Co námořnictvo chce dnes

31. srpna 2026 zveřejnil NAVAIR prostřednictvím federálního portálu SAM.gov dokument nazvaný Navy Collaborative Combat Aircraft Increment 1 Prototype Project, Request for Information. Nejde o objednávku ani o soutěž, ale o formální průzkum trhu, kterým námořnictvo zjišťuje, co průmysl dokáže nabídnout. Požadavky jsou přesto výmluvné:

• Ozbrojený a autonomní palubní bezpilotní letoun s prodlouženým doletem.
• Bojový rádius počítaný včetně zbraňové zátěže a půlhodiny setrvání v operačním prostoru.
• Spolupráce s pilotovanými stroji, dron má létat po boku stíhaček 4. a 5. generace.
• Cestovní rychlost kompatibilní se standardním palubním křídlem.
• Palubní půdorys maximálně na úrovni stávajících stíhaček čtvrté generace.
• Údržba zvládnutelná stávajícím personálem letadlové lodi.
• Platforma má být cenově dostupná a tolerantní k riziku, tedy dostatečně levná na to, aby ji bylo možné nasadit i v situacích, kde by pilot riskoval příliš.

Kdo si vzpomene na původní zadání X-47B z roku 2003 (bojový rádius přes 2 400 km (1 300 námořních mil), zbraňová zátěž kolem 2 040 kg a dvouhodinové vyčkávání ve vzdálenosti 1 850 km), vidí zřetelný překryv. Námořnictvo si nekupuje nostalgii. Vrací se ke schopnosti, kterou před lety prokázalo a pak odložilo.

Závod, který mezitím začali jiní

Americké vzdušné síly jsou v programu spolupracujících bojových letounů (CCA) výrazně dál. Prototyp YFQ-42A Dark Merlin od General Atomics poprvé vzlétl 27. srpna 2025, konkurenční YFQ-44A Fury od firmy Anduril následoval v říjnu téhož roku. Cílem letectva je dosáhnout operační schopnosti do konce dekády.

Námořní varianta je ale konstrukčně mnohem těžší úloha. Katapultový start, zachycené přistání pomocí háku a brzdného lana, odolnost draku vůči koroznímu prostředí oceánu, omezený prostor hangáru a palubní manipulace, to vše přidává inženýrské vrstvy, které pozemní CCA řešit nemusí.

A pak je tu Čína. Podle otevřených zdrojů citovaných v americkém zpravodajském briefu z února 2026 prošel čínský stealthový UCAV GJ-11 (Sharp Sword, létající křídlo s odhadovaným rozpětím kolem 14 metrů) zkouškami na palubě nové čínské lodi S‘-čchuan a od října 2025 se objevují indicie o prvním známém pozemním rozmístění. Transparentní oficiální čínské potvrzení operačního statusu chybí, ale trend je zřejmý: Peking v hardwarové demonstraci palubního bojového dronu podle všeho předběhl Washington. Pro námořnictvo, které se považuje za garanta americké námořní převahy, je to nepříjemná realita.

Kdo má šanci stavět

Mezi veřejně zmiňovanými uchazeči vyčnívají tři jména. Northrop Grumman má historickou výhodu, je jedinou firmou na světě, která kdy prokázala plný palubní provoz stealthového UCAV demonstrátoru. Boeing přináší dvojí zkušenost: integraci bezpilotního systému na letadlovou loď díky MQ-25 a relativně vyspělý autonomní letoun MQ-28 Ghost Bat, který v Austrálii do roku 2025 absolvoval přes sto letů. General Atomics má jako jediná veřejně potvrzený kontrakt na konceptuální práce pro námořní CCA z října 2025 a zároveň letový prototyp YFQ-42A pro vzdušné síly.

Anduril, nováček s ambicemi a silnou pozicí u letectva díky YFQ-44A, zatím v otevřených zdrojích nemá stejně konkrétně doloženou námořní pozici. To ale neznamená, že je ze hry; právě RFI z konce srpna 2026 otevírá dveře všem.

Proč to tentokrát může dopadnout jinak

Před dekádou námořnictvo řešilo, jestli vůbec chce bojový dron na palubě. Dnes už tuto otázku nepokládá, pokládá otázku, jak rychle ho tam dostat. Rozdíl je zásadní.

Několik věcí se od roku 2015 změnilo. Koncept spolupráce pilotovaných a bezpilotních strojů (MUM-T) dozrál natolik, že v lednu 2026 piloti F-35 v simulačním prostředí Joint Simulation Environment ovládali přes dotykové tablety několik CCA současně a ladili s nimi taktické postupy. Tankerová větev MQ-25, jejíž sériový exemplář poprvé vzlétl teprve v dubnu 2026, mezitím ověřila palubní infrastrukturu, řídicí stanici a autonomní provozní rámec, tedy přesně ty stavební bloky, na kterých může bojový dron stavět. A hrozby se zhmotnily: sítě protivzdušné obrany typu A2/AD jsou hustší a sofistikovanější, než byly před deseti lety, a omezený počet drahých pilotovaných stíhaček páté generace nelze rozšiřovat donekonečna.

Veřejný RFI pevný harmonogram letu neobsahuje. Podle naší dedukce z rané fáze programu a z nutnosti náročných testů palubní způsobilosti dává smysl čekat první prototypový let nejdřív v letech 2028–2029 a operační způsobilost spíš na počátku třicátých let.

Pro Českou republiku a další evropské členy NATO je vývoj relevantní nepřímo, ale strategicky: silnější americké palubní letectvo s bezpilotní údernou masou znamená větší alianční schopnost držet vzdušnou převahu a projekci síly bez závislosti na zranitelných pozemních základnách, schopnost, která v éře ruských a čínských raket dlouhého doletu nabývá na ceně.

Námořnictvo před deseti lety mělo v rukou fungující demonstrátor a nechalo ho odejít. Teď staví znovu, na stejných základech, ale v jiném světě. Otázka už nezní, jestli palubní bojový dron dává smysl. Zní, jestli na něj bude dost peněz, vůle a času, dřív než ho budou mít ti druzí.

Článek Americké námořnictvo chce bojový dron, který před dekádou zahodilo. Zabitý X-47B je znovu ve hře se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je RQ-170 Sentinel a proč zůstává tajný

Americké letectvo existenci RQ-170 Sentinel oficiálně přiznalo 4. prosince 2009 v jednostránkovém prohlášení, které ho popsalo jako bezpilotní letoun se sníženou pozorovatelností určený k průzkumu a sledování ve prospěch bojových velitelů. Nic víc. Žádné rozměry, žádné senzory, žádný dolet, žádná operační historie. Od té doby uplynulo sedmnáct let a na tomto stavu se změnilo překvapivě málo.

Satelitní snímky z letecké základny Creech v Nevadě umožnily analytikům odhadnout rozpětí křídel přibližně na 11,6 metru, tedy výrazně méně než u běžného MQ-9 Reaper s rozpětím 20 metrů. Sentinel je kompaktní stroj s charakteristickým tvarem létajícího křídla, navrženým tak, aby minimalizoval radarový odraz. Výrobcem je Lockheed Martin, konkrétně divize Skunk Works proslulá letouny U-2, SR-71 nebo F-117. Přesná rychlost, operační dostup ani skladba senzorů zůstávají utajené.

Pro srovnání: Čína provozuje průzkumný dron WZ-7 Soaring Dragon ve třídě HALE (vysoká výška, dlouhá výdrž) nejméně od roku 2018 podle analýzy CSIS ChinaPower. Soaring Dragon ale není stealth platforma, jde o konvenční konstrukci s výrazným radarovým odrazem. Přímý ruský ekvivalent v čistě stealth průzkumné roli se v otevřených zdrojích nepodařilo spolehlivě doložit, což ukazuje spíš na odlišné ruské priority než na existenci tajného protějšku Sentinelu.

Proč si nikdo nevšiml 87 misí

Veřejnost měla dosud jen střípky. Starší oficiální materiály vázaly 30. peruť k Tonopah Test Range v Nevadě, základně, kde americké letectvo historicky schovávalo své nejcitlivější programy včetně prvních F-117 Nighthawk. Novější veřejný profil 432. expedičního křídla z Creech ale už otevřeně mluví o globálních operacích MQ-9 a RQ-170 přes čtyři bojová velitelství: CENTCOM (Blízký východ), EUCOM (Evropa), AFRICOM (Afrika) a INDOPACOM (Indo-Pacifik). Samotná nejednotnost veřejných stop pomáhala udržovat mlhu.

Jednotlivé mise se veřejně nesčítaly. Analytici věděli o satelitním snímku RQ-170 na italské základně Sigonella z období přibližně 2023–2024. Uniklý dokument naznačoval minimálně devět letů u Krymu mezi zářím 2022 a únorem 2023. Velitelství amerických vzdušných sil v Evropě tehdy odmítlo komentovat detaily, ale připustilo, že „rutinní zpravodajské lety podporují cíle USA, spojenců i partnerů“. Každý střípek sám o sobě říkal málo. Teprve laudace z konference AFA udělala z rozptýlených stop ucelený obraz.

Ocenění je přitom ideální formát pro kontrolované zveřejnění. Tradice ceny počítá s tím, že se veřejně přečte krátká bilanční citace hodnotící výkon za předchozí kalendářní rok. To dovoluje přiznat rozsah práce, aniž by se rozebíraly citlivé detaily, jako jsou konkrétní cíle, trasy, délky misí nebo skladba senzorů.

Ve kterých třech zónách peruť operovala

Veřejně potvrzený je počet oblastí odpovědnosti, nikoli jejich názvy. Laudace mluví jen o „průnikových zpravodajských misích ve třech oblastech odpovědnosti“. Naše dedukce z otevřených stop nabízí jako pravděpodobné minimálně dva směry: blízkovýchodní (CENTCOM) a evropsko-černomořský (EUCOM). Právě u Krymu dává nasazení stealth dronu smysl, Rusko tam provozuje hustou síť protivzdušné obrany postavenou na systémech S-400 s dosahem přes 400 kilometrů a S-300, kde konvenční průzkumný prostředek typu MQ-9 Reaper představuje snadný cíl.

Třetí oblast zůstává otevřená. Mohl to být AFRICOM, mohl to být INDOPACOM. Latinská Amerika se nabízí až v souvislosti s operací Absolute Resolve, dopadením venezuelského prezidenta Nicoláse Madura v lednu 2026, kde Lockheed Martin ve svých finančních výsledcích výslovně uvedl RQ-170 mezi „rozhodujícími přispěvateli“. Tato epizoda ale spadá do roku 2026, tedy mimo oceněný rok 2025, a nelze ji bez výhrady vložit do trojice hodnocených zón.

Za pozornost stojí i formulace z laudace o „narušování nepřátelských sítí“ a „rychlém zřízení předsunutých míst působení pod extrémním časovým tlakem“. To naznačuje, že Sentinel neplní jen pasivní průzkum, ale aktivně zasahuje do elektronického prostředí protivníka, tedy schopnost, kterou konvenční drony běžně nemají.

Špička ledovce: co zůstává utajené

Ocenění prozradilo rytmus nasazení, ale pořád jde o špičku ledovce. Chybí názvy oblastí, konkrétní základny, délka jednotlivých misí, senzorová výbava i explicitní pojmenování platformy přímo v textu laudace, ta mluví o 30. peruti, nikoli výslovně o RQ-170. Systémové odtajňování by vypadalo výrazně jinak.

Nad Sentinelem navíc existuje ještě utajenější vrstva. Na jaře 2026 se v Řecku poprvé veřejně objevil stroj běžně označovaný jako RQ-180, výrazně větší stealth dron strategické třídy s viditelnými multispektrálními senzory pod trupem. Jeho existence dosud nebyla oficiálně potvrzena. Pokud Sentinel představuje „taktický“ stealth průzkum schopný proniknout do prostoru s vyšší hrozbou, RQ-180 podle všeho pokrývá „strategickou“ vrstvu, tedy hluboký průzkum na velké vzdálenosti a ve velkých výškách. Americké letectvo v roce 2020 veřejně zapojilo RQ-170 do testu průniku společně s bombardérem B-2 Spirit a stíhačkou F-35 Lightning II proti pokročilé protivzdušné obraně na základně Nellis. To ukazuje, že i po letech služby má platforma stále hodnotu v prostředí s vysokým rizikem.

Co to znamená pro spojence v NATO

Přímý dopad na Českou republiku ve smyslu fyzického rozmístění sil nelze z dostupných informací doložit. Význam ale leží jinde. Přítomnost RQ-170 na Sigonelle a pravděpodobné lety u Krymu posilují sdílený situační obraz celé aliance; zpravodajské informace, které stealth dron sbírá v prostředí, kam se konvenční prostředky nedostanou, proudí do společných analytických center NATO.

Pro české bezpečnostní prostředí je podstatné, že americké letectvo dokáže provozovat průzkumnou jednotku takového rozsahu (87 misí, tři kontinentální zóny, čtvrt tisíce tun přesunutého materiálu) a přitom udržet její činnost prakticky neviditelnou i pro vlastní spojence. Samotná agregovaná čísla z laudace představují omezené bezpečnostní riziko, protože neprozrazují konkrétní cíle ani trasy. Vyšší riziko vzniká až skládáním těchto čísel s otevřenými stopami, tedy satelitními snímky, uniklými dokumenty a letovými daty. Ocenění samo o sobě mozaiku neodhalilo. Ale přidalo do ní další dílek, který protivník může využít.

Třicátá průzkumná peruť se po převzetí ceny vrátila do stínu, odkud vyšla. Příští rok možná vyhraje znovu a veřejnost se dozví další řádek čísel bez kontextu. Právě tak funguje kontrolované odtajňování: dost na to, aby si jednotka zasloužila uznání, málo na to, aby kdokoli věděl, kam přesně její Sentinely létají.

Článek Nové informace o tajné peruti RQ-170 Sentinel. Nikdo si nevšiml, že odlétala 87 misí ve třech zónách, teď ji prozradila cena se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je ta flotila a proč není klasická

Označení CCA (Collaborative Combat Aircraft) pokrývá dva typy strojů v první vlně. Prvním je FQ-42A Vengeance od General Atomics, druhým FQ-44 Fury od technologické firmy Anduril. Oba jsou proudové, semiautonomní a navržené pro vysoce ohrožené prostředí, kde by pomalejší turbovrtulový MQ-9 Reaper nepřežil. Požadovaný bojový rádius činí nejméně 1 300 km (700 námořních mil). Pilot sedící ve stíhačce plní roli velitele mise; CCA samostatně řeší navigaci, manévry i fúzi senzorových dat, ale rozhodnutí o odpálení zbraně zůstává v lidských rukou.

Paralelně běží program MMA (Medium-altitude Medium-endurance Attritable), který cílí na dalších 500 levnějších dronů s jednotkovou cenou kolem 250 milionů korun za letoun bez senzorů. Ty mají převzít průzkumné a úderné role po decimované flotile Reaperů. Mezi kandidáty patří například Wildfire od General Atomics s uváděným přeletovým doletem přes 14 816 km (8 000 námořních mil), parametr, který z něj dělá stroj šitý na míru rozlehlému Indo-Pacifiku.

Proč by měla být taková síla těžko přemožitelná

Klíčové slovo není „neporazitelná“ ve smyslu nezranitelnosti jednoho stroje. Síla spočívá v saturaci. Protivník, který dnes musí řešit desítky amerických stíhaček, bude muset řešit stovky dalších cílů, levnějších, postradatelnějších a přitom vyzbrojených. Každý CCA rozšiřuje dosah pilotovaného letounu, zvyšuje počet nesených zbraní v sestavě a komplikuje nepřátelské cílení. Ztráta jednoho dronu za zhruba 500 milionů korun bolí nesrovnatelně méně než ztráta F-35 za více než 2 miliardy.

V kombinaci s F-35 Lightning II, chystaným F-47, bombardérem B-21 Raider a spojeneckou sítí velení vzniká vzdušný ekosystém, který je mimořádně obtížné přemoci jako celek. Nejde o jeden zázračný letoun, ale o vrstvu, kterou nelze snadno nasytit ani vyčerpat.

Pro srovnání: Čína vyvíjí vlastní stealth bezpilotník GJ-11 Sharp Sword a lehčí FH-97A, ale podle studie francouzského institutu IFRI zatím nedosáhla fáze sériové produkce srovnatelné s americkým tempem. Ruský S-70 Ochotnik-B s rozpětím křídel kolem 19 metrů a odhadovanou maximální rychlostí 1 000 km/h zůstává ve fázi testování a Rusko v automatizaci i stealth technologiích výrazně zaostává. Právě Čína je přitom hlavním „tempovým soupeřem“, proti němuž je celý koncept CCA dlouhodobě zdůvodňován; její hustá síť protivzdušné obrany a rostoucí letecká kapacita jsou tím, co americké plánovače drží v noci vzhůru.

Z powerpointu do továrny

Nejsilnějším argumentem, že nejde o prázdnou proklamaci, je stav výroby. V červnu 2026 udělilo letectvo produkční kontrakty oběma hlavním dodavatelům. General Atomics potvrdil rozběhnutou výrobu FQ-42A, Anduril v červenci 2026 vyvedl z linky v Ohiu první YFQ-44A a samotná továrna má kapacitu až 150 kusů ročně. Letové zkoušky prototypu YFQ-42A přitom běžely už od srpna 2025.

Rozpočet na fiskální rok 2027 žádá téměř 25 miliard korun na první nákup CCA, dalších zhruba 3,7 miliardy na předběžné objednávky pro následující rok a asi 34 miliard na pokračující vývoj. Celkem kolem 60 miliard korun jen v jednom rozpočtovém cyklu. Současně probíhá oddělená soutěž o autonomní software; letectvo záměrně oddělilo „mozek“ od „draku“, aby mohlo průběžně aktualizovat schopnosti bez čekání na nový hardware.

Experimentální operační jednotka (EOU) už testuje reálné bojové postupy včetně provozu z austérních základen a řízení CCA z přenosných pozemních pracovišť nasaditelných kdekoli na světě. To naznačuje, že od začátku se počítá s rozptýleným nasazením v duchu konceptu Agile Combat Employment, ne s parkováním dronů na několika velkých základnách v Nevadě.

Proč právě teď a proč tak rychle

Urgenci dodaly ztráty. Americké letectvo přišlo při operacích proti Íránu o zhruba 45 dronů MQ-9 Reaper, asi čtvrtinu celé flotily. Stav klesl na přibližně 135 kusů. Reaper, turbovrtulový stroj s vytrvalostí přes 27 hodin, rychlostí kolem 440 km/h a dostupem 15 000 metrů, byl navržen pro prostředí s minimálním ohrožením: Afghánistán, Irák, Sahel. V hustě bráněném vzdušném prostoru se ukázal jako příliš pomalý a příliš drahý na to, aby byl postradatelný. Právě tato zkušenost urychlila program MMA s cílem dodat prvních 100 strojů do roku 2029.

Válka na Ukrajině, trvající již více než čtyři roky, přidala další lekci: levná bezpilotní masa dokáže ničit techniku za násobky své ceny a rychlost opotřebení v moderním konfliktu překonává tempo výroby tradičních platforem. Americké letectvo si tuto lekci vzalo k srdci dřív, než ji bude muset aplikovat na vlastní kůži.

Co to znamená pro Česko a NATO

Pro Českou republiku je dopad nepřímý, ale podstatný. Silnější americká vzdušná složka zvyšuje věrohodnost kolektivní obrany podle článku 5 Severoatlantické smlouvy. Pokud USA skutečně získají škálovatelnou vrstvu bojových dronů, zvedne to odolnost celého aliančního letectva, a z té Česko bezpečnostně těží, i když se programu přímo neúčastní. Konkrétní evropské základny pro CCA zatím veřejně potvrzené nejsou, ale přenosná řídicí pracoviště a koncept rozptýleného nasazení ze stovek spojeneckých letišť naznačují, že s evropským operačním prostorem se počítá.

Skutečná síla programu nespočívá v jednom typu dronu ani v jednom magickém čísle. Spočívá v otevřené architektuře, soutěži více dodavatelů a schopnosti obměňovat software i mise bez čekání na další generaci pilotovaných letadel. Právě to je ta složka, která má ambici trvat, ne roky, ale dekády.

Článek Americké letectvo si hodlá dominanci ve vzduchu nejenom obhájit, ale udržet navždy. Společná flotila 500 letounů bude zřejmě neporazitelná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je „potopený“ vstup vzduchu a proč na něm záleží

Většina proudových letounů nasává vzduch bočními otvory nebo horním vstupem, který více či méně vystupuje nad obrys trupu. Vectis jde jinou cestou. Jeho sání sedí na hřbetě, ale je hluboko zapuštěné do konstrukce, odtud označení „potopený“. Za klesajícím kanálem ve tvaru V pokračuje esovitý vnitřní tunel, který vede vzduch k turbofanu Williams FJ44-4 s tahem přes 16 kN.

Proč je to důležité? Fehlen na briefingu zmínil tři konkrétní přínosy:

• Nižší čelní odpor – hladký hřbet bez vystouplého nástavce znamená menší aerodynamický odpor, a tedy lepší dolet.
• Ochrana před cizími předměty – horní umístění daleko od země snižuje riziko nasátí kamínků, šroubů nebo úlomků z provizorních přistávacích ploch, což je klíčové pro koncept rozptýlených operací.
• Radarová nenápadnost – hluboké zapuštění a esovitý kanál brání radaru „vidět“ na lopatky kompresoru, které patří k nejsilnějším odrazovým plochám jakéhokoli proudového letounu. Lockheed tento bod výslovně nepotvrdil, ale tvar a uspořádání k tomuto závěru vedou jednoznačně.

Formulace „jaký zatím nikdo nepoužil“ drží především v kontextu amerických bojových dronů třídy CCA. Žádný z veřejně odhalených konkurentů nemá sání zapuštěné takto hluboko v kombinaci s bezocasou konfigurací typu lambda. Fehlen sám ale upozornil, že princip má u Skunk Works „dlouhou tradici“; odborné zdroje připomínají experimentální demonstrátor P-175 Polecat z první dekády tisíciletí, který pracoval s podobnou filozofií.

Dron, který se staví bez objednávky

Vectis je v jednom ohledu unikát i mimo aerodynamiku. Lockheed Martin do něj investuje vlastní peníze. Americké letectvo v dubnu 2024 vybralo pro první fázi programu Collaborative Combat Aircraft dva jiné výrobce: General Atomics s dronem FQ-42 Vengeance a Anduril s FQ-44 Fury. Oba už mají výrobní kontrakty a oficiální vojenská jména. Skunk Works zůstal za dveřmi.

Firma se ale nevzdala. Naopak rozšířila interně financovaný program na celkem pět prototypů. První kus se podle Fehlena fyzicky staví, díly jsou ve výrobě a první let míří na konec roku 2027. Zbylé čtyři stroje mají sloužit k testům a rozběhu sériové produkce, pokud se najde zákazník.

Základní parametry Vectisu, jak je Lockheed zveřejnil:

Propagační video naznačuje odpálení střely podobné AIM-120 AMRAAM a dvojici řízených pum připomínajících GBU-53/B StormBreaker. Konkrétní integraci ale Lockheed nepotvrdil.

Stealth za každou cenu, nebo sázka na špatného koně?

Americké letectvo u programu CCA opakovaně zdůrazňuje cenový strop kolem 500 milionů korun za kus. Fehlen tvrdí, že Vectis tuto hranici může splnit díky komerčnímu motoru, digitálnímu vývoji a jednodušší výrobě. Ověřit to ale zatím nelze, smlouva neexistuje a kusovníkové údaje firma nezveřejnila.

Podle nás je Vectis sázkou na to, že americké letectvo nakonec bude chtít víc než jen levné spotřební drony. Konkurenti z první fáze CCA stavějí na rychlosti zavádění, modularitě a ceně. Vectis vsází na přežitelnost. V prostředí, kde má bezpilotník letět před stíhačkou F-35 do silně bráněného vzdušného prostoru, je schopnost přežít sama o sobě hodnotou, a zapuštěné sání je viditelným důkazem, že Skunk Works tuto filozofii myslí vážně.

Čínský stín nad americkým programem

Zatímco Spojené státy teprve pojmenovávají své první bojové drony, Čína už má v letu víc veřejně doložených stealth bezpilotníků typu létajícího křídla. Dron GJ-11 byl v listopadu 2025 zachycen ve formaci s J-20 a J-16D, tedy v reálném teamingu s pilotovanými stíhačkami. Další velký stealth program WZ-X se podle satelitních snímků testuje od léta 2026.

Vectis ale cílí na jiný segment. Nejde o obří průzkumný stroj, nýbrž o menší bojový dron optimalizovaný pro spolupráci s F-35, a potenciálně i pro spojenecká letectva. Lockheed výslovně mluví o „Americe a jejích spojencích“ a Nizozemsko už vstoupilo do amerického znalostního programu CCA právě kvůli integraci s F-35. Česká republika, která F-35 pořizuje a má s Lockheedem průmyslovou spolupráci přes podnik LOM Praha, je teoreticky v okruhu možných budoucích uživatelů, ale reálně je to záležitost nejdříve druhé poloviny třicátých let.

Pět dronů bez zákazníka

Vectis řídí člověk, z kokpitu F-35 přes dotykové rozhraní nebo z pozemní stanice. Plně autonomní boj bez lidského dohledu Lockheed nedeklaruje; bezpilotník využívá řídicí platformu MDCX a operuje v režimu, kdy člověk zůstává v rozhodovací smyčce. Může ale létat i samostatně, bez přímého párování s pilotovaným strojem.

Bez kontraktu a bez zákazníka je realistické počítat se zavedením do výzbroje nejdříve na přelomu dekády, spíš v první polovině třicátých let, a to pouze pokud Lockheed uspěje v některé z dalších soutěží CCA. Firma nicméně investicí do pěti prototypů ukazuje, že na výsledek čekat nehodlá.

Pět dronů za vlastní peníze je v americkém obranném průmyslu neobvyklý risk. Buď Skunk Works ví něco, co veřejné zdroje zatím neříkají, nebo věří, že válka o budoucnost vzdušného boje se nevyhraje cenou, ale schopností přežít.

Článek Skunk Works odhalil nové detaily o bojovém dronu Vectis. Má „potopený“ vstup vzduchu, jaký zatím nikdo nepoužil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč záměna za F-117 dávala smysl

Lockheed F-117A Nighthawk, vyřazený z aktivní služby v roce 2008, má délku necelých 20 metrů, rozpětí křídel přes 13 metrů a charakteristickou fasetovanou siluetu navrženou k minimalizaci radarového odrazu. Maximální cestovní rychlost dosahuje přibližně 1 100 km/h. RAVN X je o poznání větší, podle serveru The Aviationist měří asi 24 metrů na délku s rozpětím kolem 18 metrů. Oba stroje spojuje černý nátěr, klínovitý tvar a dvojmotorová konfigurace. Za šera, z úhlu a na vzdálenost stovek metrů je záměna pochopitelná.

View this post on Instagram

A post shared by Ricky Schol (@aggressoraviation_)

Rozdíl je ovšem zásadní. F-117 je pilotovaný útočný letoun navržený k průniku nepřátelskou protivzdušnou obranou a přesnému bombardování. RAVN X nemá kokpit záměrně, od počátku vznikal jako plně autonomní stroj, jehož úkolem není ničit, ale vynášet náklad na oběžnou dráhu. Místo bomb nese pod trupem orbitální stupeň. Místo pilota řídí jeho pohyb umělá inteligence, LiDAR, sada kamer, radarový výškoměr a experimentální milimetrové radary. Fotografa tedy neohromil tajný bombardér, ale fakt, že zdánlivě pohřbený kosmický program se po letech znovu fyzicky pohnul, byť zatím jen po zemi.

Co přesně RAVN X předvedl a co zatím ne

Podle příspěvků zakladatele a CEO Aevum Jaye Skyluse na síti X z 8. září 2026, jak je cituje server The War Zone, proběhl u Long Beach Airport druhý pozemní test exempláře označeného RAVN X SN0 s registrací N567RX. Šlo o první plně autonomní pojíždění (taxi test) trvající přibližně 37 minut. Stroj se pohyboval po pojezdové dráze bez jakéhokoli zásahu člověka. Skylus upřesnil, že cílem bylo ověřit:

• funkčnost AI a autonomního řídicího softwaru,
• navigační a naváděcí systém (GNC),
• elektrický pohon a brzdný systém,
• vývojovou pozemní konfiguraci podvozku.

Právě podvozek je důležitý detail. Aktuální konfigurace působí jako řešení určené výhradně pro pozemní testy, pevný, nestavitelný. The Aviationist zároveň upozorňuje, že celý drak může stále vycházet z makety představené v prosinci 2020. Nejopatrnější formulace proto zní: RAVN X se posunul nad úroveň statické makety, ale důkaz letové způsobilosti ve veřejně dohledatelných zdrojích chybí. Žádný let, žádný orbitální start. Zatím.

Pro srovnání: firma Xwing už v dubnu 2023 oznámila, že její bezpilotní systém se stal prvním projektem standardní certifikace UAS u amerického Federálního leteckého úřadu (FAA) a mluví o plně autonomním provozu od brány k bráně. NASA veřejně popsala autonomní lety dronů mimo vizuální dohled, včetně vzletu, navigace po trase i přistání. Autonomní létání samo o sobě tedy není sci-fi; unikátnost RAVN X leží v měřítku a v zamýšlené kosmické roli, nikoli v samotné bezpilotní technologii.

Od vesmírného dronu k autonomní platformě

Příběh RAVN X začal dávno před zářijovým pojížděním. Dne 9. září 2019 získala firma Aevum od amerického Střediska pro kosmické a raketové systémy (dnes součást Space Force) kontrakt ASLON-45 v hodnotě zhruba 120 milionů korun na demonstrační orbitální misi z Cecil Air and Space Port v Jacksonville na Floridě. Cíl byl ambiciózní: vynést malý náklad na nízkou oběžnou dráhu pro program DoD Space Test Program a prokázat schopnost takzvaného responsive launch, tedy startu na zavolání.

V prosinci 2020 firma uspořádala veřejný rollout. Odborný magazín AIAA Aerospace America na začátku roku 2021 psal o plánovaných taxi a letových testech před misí kolem poloviny téhož roku. Nic z toho se nestalo. Program zmizel z veřejného prostoru tak důkladně, že mnozí pozorovatelé ho odepsali.

Co se dělo v mezidobí? Přesná odpověď chybí, ale stopy existují. Firemní newsroom Aevum měl jako poslední vlastní aktualizaci text z 19. listopadu 2025, který řešil nikoli launch program, ale reorganizaci firmy do čtyř divizí: Aviation, Halo, Space & Defense a Systems & Automation. Současný web Aevum už RAVN X neprezentuje jen jako „vesmírný dron“, ale jako širší autonomní platformu, tedy mobilní startovací systém, testovací letoun i těžký nákladní bezpilotník. Vedle něj firma uvádí orbitální stupeň ERV-A s deklarovanou kapacitou až 600 kg na LEO a dobou reakce 180 minut od výzvy, budoucí opakovaně použitelný stupeň RRV-A a operační systém reálného času CaraCara.

Naše redakční dedukce je nasnadě: kombinace zmeškaného harmonogramu a širšího přerámování firmy z jednorázového launch startupu na platformovou autonomní společnost vysvětluje, proč RAVN X na roky zmizel. Teď se vrátil, a firma chystá na 17. listopadu 2026 v Los Angeles akci nazvanou Autonomy Unveiling s technickými živými ukázkami a veřejným livestreamem.

Jak si RAVN X stojí na trhu malých nosičů

Koncept vzdušného startu (vypuštění rakety z letounu) není nový. Virgin Orbit provozoval systém LauncherOne zavěšený pod křídlem upraveného Boeingu 747-400. Fungoval, dokonce úspěšně vynesl satelity na oběžnou dráhu. Přesto firma vstoupila 4. dubna 2023 do konkurzní ochrany Chapter 11. Ani technicky zajímavý model negarantuje přežití.

Na opačném pólu stojí novozélandsko-americký Rocket Lab s raketou Electron. Ta vynese přibližně 300 kg na nízkou oběžnou dráhu a má za sebou už 95 startů. Je to dnes nejspolehlivější malý nosič na světě. RAVN X s deklarovanými 600 kg na LEO je na papíře ambicióznější, ale provozní vyspělostí za Electronem dramaticky zaostává, nemá za sebou jediný veřejně doložený let, natož orbitální misi.

Pokud by RAVN X skutečně dosáhl plné funkčnosti, jeho nejsilnější výhoda by nespočívala v konkurenci masovému komerčnímu trhu. Spočívala by v úzkém segmentu responsive launch, tedy urgentních misí pro obranu a bezpečnost, kde zákazník potřebuje kontrolu nad termínem i místem startu a kde doba reakce 180 minut má reálnou hodnotu.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Téma rychlého přístupu na oběžnou dráhu pro malé satelity není čistě americká záležitost. Evropská kosmická agentura (ESA) v rámci programu European Launcher Challenge podporuje nové evropské poskytovatele startovacích služeb s požadavkem dosáhnout orbitálního startu nejpozději do roku 2027. Český národní kosmický plán zase explicitně počítá s tím, že české firmy budou dodávat složitější komponenty satelitů i nosičů. Bezpilotní nosný letoun typu RAVN X v Evropě ani v Česku ekvivalent nemá, ale poptávka po flexibilním přístupu na orbitu roste i na této straně Atlantiku.

Černý letoun bez kokpitu, který se v září 2026 sám rozjel po dráze v Long Beach, není ani tajný bombardér, ani hotový kosmický systém. Je to důkaz, že projekt, který mnozí odepsali, ještě dýchá. Jestli se z pozemního demonstrátoru stane skutečný nosič, ukáže teprve první let, a ten zatím nemá datum.

Článek Z hangáru v Kalifornii vyjel tajemný černý letoun bez kokpitu. Fotograf si myslel, že vidí F-117, realita ho ohromila ještě víc se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od dronu k bezpilotní stíhačce

Fury nese oficiální označení YFQ-44A a spadá do kategorie Collaborative Combat Aircraft (CCA). Nejde o klasický průzkumný dron typu MQ-9 Reaper, turbovrtulový stroj s vytrvalostí přes 27 hodin, rychlostí kolem 440 km/h a dvoučlennou posádkou na zemi, který krouží nad bojištěm a čeká na cíl. Fury je proudový bezpilotní letoun navržený pro vysoce ohrožený vzdušný boj. Podle oficiální stránky Andurilu dosahuje rychlosti až 0,95 Machu (zhruba 1 170 km/h), disponuje stíhací obratností a modulárními sloty pro senzory i zbraně. Vizuálně připomíná kompaktní tryskáč bez kabiny se stealth tvarováním trupu a náběžných hran.

Zásadní odlišnost od předchozí generace bezpilotních prostředků tkví v autonomii. Reaper potřebuje pilota a operátora senzorů, kteří sedí v kontejneru tisíce kilometrů daleko a ovládají stroj joystickem přes satelitní linku. Fury od svého prvního letu na podzim 2025 funguje poloautonomně, plní letový plán, spravuje let a přistává „na stisk tlačítka“, jak uvádí Anduril v oficiálním oznámení. Nikdo ji nepilotuje na dálku. Člověk zadává úkol, stroj ho vykoná.

Tři stupně k nové éře

Program CCA postupuje ve třech jasně oddělených fázích, které je důležité rozlišovat:

• Samostatný poloautonomní let – Fury prokázala schopnost vzlétnout, manévrovat a přistát bez klasického dálkového řízení. Při cvičení v rámci experimentální operační jednotky (EOU) amerického letectva zvládl jediný operátor start a návrat stroje po pouhých hodinách výcviku. Obsluha navíc předvedla rychlou výměnu inertní střely AIM-120 AMRAAM s běžícím motorem v řádu jednotek minut.
• Formační lety po boku F-35 – V červenci 2026 Fury letěla ve společném vzdušném prostoru a ve formaci s pilotovanou stíhačkou F-35. Šlo o fyzický společný let, nikoli jen datové propojení na dálku. Během těchto letů ale F-35 stroj Fury ještě přímo neřídila.
• Quarterback integration – Teprve tento krok promění F-35 ve vzdušné velitelské centrum. Pilot přestane být jen stíhačem a stane se koordinátorem celého týmu strojů. Bude Fury směrovat, přidělovat jí cíle, přesouvat ji v prostoru a využívat její senzory i zbraně jako rozšíření vlastního bojového balíku.

Skutečný přelom nenastane v okamžiku, kdy dron vedle stíhačky jen letí. Nastane, až pilot začne ve vzduchu řídit celý tým jako jeden bojový systém. A právě to je krok, který Anduril avizuje na nejbližší týdny.

Proč to mění pravidla hry

Lockheed Martin popisuje F-35 jako „quarterback of the skies“, stroj, který sbírá a slučuje data z desítek senzorů a sdílí je s celou formací. Přidejte k němu několik kusů Fury a dostanete něco, co americké letectvo nazývá „affordable mass“. Tedy počet. Rizikovou toleranci. Další nosiče senzorů a efektorů, které pilot nemusí riskovat vlastním životem.

Ekonomika je přímočará. Jedna F-35A stojí kolem 80 milionů dolarů. Fury má podle briefingu Andurilu při uvažovaných objemech výroby stát „výrazně pod 20 miliony dolarů“ za kus, tedy zhruba pod 460 milionů korun. Za cenu jedné pilotované stíhačky páté generace tak lze pořídit čtyři až pět bezpilotních wingmanů. A pokud jeden z nich sestřelí protivník, neztratíte pilota, ztratíte stroj, který se dá vyrobit znovu.

Americké letectvo původně plánovalo pořídit kolem 150 kusů CCA. Aktuální plány počítají s 500 stroji do roku 2032. Oficiální zdůvodnění tohoto skoku veřejně publikováno nebylo, ale logika je čitelná: Air Force nabyla důvěru v koncept, testování postupuje rychleji, než se čekalo, a představa, že levnější bezpilotní doprovod doplní nedostatek drahých pilotovaných strojů, získala strategickou váhu.

Závody, které neběží jen v Americe

Spojené státy nejsou jediné, kdo na této třídě pracuje. Přímo v americkém programu CCA soutěží Fury s konkurenčním strojem YFQ-42A Vengeance od General Atomics, který rovněž absolvoval letové zkoušky a integraci autonomního softwaru. Přímé srovnání výkonových parametrů obou strojů zatím veřejně dostupné není, obě firmy publikují spíše koncept a architekturu než kompletní tabulky.

Za hranicemi USA má Rusko program S-70 Ochotnik, těžký bezpilotní letoun párovaný se stíhačkou Su-57. Analytici z RUSI i CNA popisují ruský koncept loyal wingman včetně formačního letu a reakcí na hrozby, ale veřejně doložená transparentní cesta od zkoušek k praktickému týmovému provozu je v americkém případě výrazně čitelnější. Čínské programy UCAV existují rovněž, avšak s ještě nižší mírou veřejné dokumentace.

Pro Česko je téma relevantnější, než se na první pohled zdá. Česká republika má objednáno 24 kusů F-35A a strategické dokumenty ministerstva obrany (Koncepce výstavby AČR 2035 i Dlouhodobý výhled pro obranu) výslovně počítají se zaváděním umělé inteligence, robotických a bezobslužných systémů. Vlastní program CCA Česko nemá a v dohledné době mít nebude. Tlak na interoperabilitu s aliančním ekosystémem, do kterého tyto stroje vstupují, ale poroste. NATO už buduje rámce pro autonomní „systems of systems“ a trvá na principech odpovědnosti, vysvětlitelnosti a souladu s mezinárodním právem, včetně zásady, že pravomoc nad použitím zbraně si ponechává člověk.

Éra, ve které jeden pilot řídí jeden stroj, nekončí ze dne na den. Ale okamžik, kdy pilot F-35 poprvé ve vzduchu úkoluje bezpilotního wingmana a ten splní rozkaz bez jediného joystickového vstupu ze země, změní definici toho, co znamená vzdušná převaha. A ten okamžik je podle Andurilu otázkou týdnů.

Článek Za pár týdnů to přijde, začíná nová éra vzdušného boje. Autonomní dron Fury už létá po boku F-35 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč Reaper nestačí

Rodina bezpilotních letounů GA-ASI překonala devět milionů nalétaných hodin. Právě MQ-9A Reaper se stal symbolem americké vzdušné dominance v asymetrických konfliktech, s výdrží přes 27 hodin ve vzduchu, operačním dostupem 15 240 m (50 000 stop) a nosností zhruba 1 750 kilogramů zbraní a senzorů obsluhoval bojiště od Afghánistánu po Jemen. Létá od roku 2001 a provozují ho kromě USA i Británie, Itálie, Francie nebo Španělsko.

Jenže prostředí se změnilo. Proti levným protivzdušným hrozbám, od íránských dronů po húsíjské rakety, se Reaper ukázal jako příliš drahý na to, aby ho bylo možné ztrácet bez bolesti. Americké letectvo přišlo v posledních letech o desítky kusů, zhruba třicet z nich v souvislosti s operacemi proti Íránu. Jednotková cena plně vybaveného MQ-9A přitom podle konfigurace přesahuje 400 milionů korun. Pentagon to shrnul jasně: spoléhat na špičkové platformy za více než 750 milionů korun v prostředí vrstvené protivzdušné obrany je neudržitelné.

Co Wildfire umí, a co zatím nevíme

GA-ASI zatím nezveřejnila kompletní tabulku výkonů. Firma ale potvrdila několik klíčových parametrů, které ukazují ambici:

• Přepravní dolet: přes 14 816 km (8 000 námořních mil)
• Výzbroj: až čtyři střely Joint Strike Missile (JSM) nebo dvě Long-Range Anti-Ship Missile (LRASM)
• Konstrukce: zcela nový návrh, nikoli přestavba existujícího draku
• Autonomie: od počátku navržen pro síťové řízení desítek strojů současně

Právě výzbroj si zaslouží pozornost. Střela JSM od norského Kongsbergu váží 416 kilogramů, dosahuje vysoké podzvukové rychlosti a dolétne přes 350 kilometrů k námořním i pozemním cílům. Dosud šlo o zbraň spojenou především s F-35A; Kongsberg ji navrhl přímo pro interní zbraňovou šachtu tohoto víceúčelového bojového letounu páté generace. Rozdíl je v nosiči: zatímco F-35 kombinuje JSM se stealth profilem a pilotovaným průnikem do bráněného prostoru, Wildfire má fungovat jako levnější „nosič střel“ operující ze vzdálenosti, kde nemusí spoléhat na neviditelnost. Podobně LRASM, dlouhodosahová protilodní střela amerického námořnictva, dává Wildfire schopnost ohrožovat vysoce chráněné námořní cíle, tedy roli, kterou dnes plní výrazně dražší pilotované platformy.

Satelity místo klasického spojení

Jedním z nejzajímavějších prvků je způsob řízení. GA-ASI mluví o „proliferované komunikaci přes satelity na nízké oběžné dráze“ a potvrzuje, že tento princip už ověřila na jiných svých strojích. Firma konkrétního dodavatele nejmenuje, ale architektura odpovídá tomu, co SpaceX nabízí pod značkou Starshield, tedy vládní bezpečnostní síť odvozenou od Starlinku s end-to-end šifrováním a dodatečnou kryptografickou ochranou.

Praktický přínos je zásadní. Klasická satelitní komunikace spoléhá na malý počet velkých družic na vysoké oběžné dráze; vyřazení jednoho uzlu může ochromit celou linku. Konstelace stovek malých satelitů na nízké orbitě nabízí redundanci, kratší zpoždění signálu a rychlejší obnovu. Nejde o magickou imunitu vůči rušení (terminály a frekvenční pásma lze stále napadat), ale o výrazně robustnější architekturu, která nepříteli nedává jeden kritický bod k zasažení. Pro koordinaci desítek dronů současně je to klíčová schopnost.

Kdo ještě soutěží a kolik to má stát

Wildfire není jediným uchazečem. Firma Swarm Aero představila o čtyři dny později konkurenční návrh Gamera, dron s rozpětím křídel přes 21 metrů, sedmi závěsníky a udávaným doletem 16 668 km (9 000 námořních mil). Oproti Wildfire sází Gamera na extrémní vytrvalost, zatímco GA-ASI zdůrazňuje návaznost na prověřenou výrobní linku rodiny Predator/Reaper a schopnost rychle škálovat produkci. Americké letectvo avizovalo, že hodlá zadat více kontraktů současně, a zájem projevili jak tradiční, tak netradiční dodavatelé.

Cenový strop, který Pentagon nastavil, je ambiciózní: zhruba 250 milionů korun za holý drak bez senzorů a pozemní stanice. Pro srovnání, plně vybavený Reaper stojí násobně víc. Minimální požadavky programu MMA zahrnují nosnost alespoň 1 270 kilogramů a bojový radius nejméně 4 260 km (2 300 námořních mil). Harmonogram počítá s prototypem přibližně do roka od podpisu kontraktu a s nasazením ve velkém měřítku kolem roku 2029.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Česká republika MQ-9 Reaper nevlastní; s americkým strojem se setkala pouze jako hostitelská země při aliančním cvičení Ample Strike a při monitoringu povodní. Pro Prahu je Wildfire spíš indikátor směru, kterým se alianční bezpilotní letectvo vydává. V NATO dnes Reapery nebo jejich novější variantu MQ-9B Protector provozují či zavádějí Británie, Itálie, Francie, Belgie, Dánsko, Kanada nebo Polsko. Pokud Wildfire uspěje v americké soutěži a projde exportním schvalováním, spojenecký trh je pravděpodobný; GA-ASI ho ostatně rámuje i pro „cenově citlivé zákazníky“.

Skutečný zlom ale nespočívá v jednom konkrétním dronu. Spočívá v tom, že největší letectvo světa opouští filozofii jednotlivě obsluhovaných drahých strojů a přechází k flotile levnějších, poloautonomních nosičů, které sdílejí senzory, data i zbraně. Wildfire je první veřejnou tváří této proměny, a právě proto stojí za pozornost i tisíce kilometrů od amerických základen.

A good idea spreads like Wildfire.#UAS #Airpower pic.twitter.com/eIONVDjZ1n

— General Atomics Aeronautical Systems, Inc (GA-ASI) (@GenAtomics_ASI) September 9, 2026

Dron Wildfire

Článek Nástupce legendárního Reaperu je konečně tu. Wildfire ponese střely s plochou dráhou letu jako F-35 a využije Starlink se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Valkyrie předvedla

Kratos oficiálně oznámila „demonstraci schopností elektronického boje“. Konkrétní typ rušeného radaru ani použitý payload firma nezveřejnila, a je fér to říct na rovinu. Radarové rušení je nicméně nejpravděpodobnější formou aktivního elektronického útoku, kterou letoun této třídy v koordinaci s F-35 a F/A-18 mohl provádět, právě proto, že námořní pěchota s Valkyrie od prvního letu v říjnu 2023 experimentuje v oblasti takzvaného AEA, tedy vzdušného elektronického útoku.

Klíčové je spojení tří prvků v jedné misi:

• Záhorizontní řízení (BLOS): operátor námořní pěchoty ovládal dron bez přímé rádiové viditelnosti, přes datový spoj přesahující klasický dosah.
• Elektronický boj: Valkyrie nesla specializovaný misijní kit a plnila koordinované úkoly elektronického boje společně s pilotovanými stroji.
• Síťová spolupráce s bojovými letouny: více F-35 a jeden F/A-18 tvořily bojovou síť, v níž dron fungoval jako vzdálený uzel přebírající část rizika.

Šlo už o čtvrtou novou konfiguraci misijního systému, kterou námořní pěchota na Valkyrie odzkoušela za necelé tři roky. To není izolovaný pokus, je to rychlá iterace platformy, která se blíží operačnímu nasazení.

Proč Rusko v tomto závodě ztrácí

Samotný fakt, že Rusko má velký bojový dron, ještě neznamená zaostání. Ruský S-70 Ochotnik poprvé vzlétl v roce 2019, tedy ve stejném roce jako Valkyrie. Jenže měřítkem technologického závodu není datum prvního letu draku. Měřítkem je to, co s ním dokážete udělat v síťovém boji.

A tady se propast otevírá. Podle analytické studie CNA z roku 2025 byl Ochotnik na Ukrajině nasazen pouze dvakrát. Investigativní server The Insider na základě satelitních snímků popisoval v lednu 2026 obnovené testování prototypů, přičemž stav sériové výroby zůstával nejasný. V říjnu 2024 Rusko nad Ukrajinou dokonce jeden exemplář samo sestřelilo, pravděpodobně po ztrátě kontroly nad strojem.

Veřejně doložená ruská demonstrace, která by kombinovala záhorizontní řízení, elektronický boj a síťovou spolupráci s moderními stíhačkami, jednoduše neexistuje. Přesné číslo „let zaostání“ nelze stanovit, protože neexistuje jednotné měřítko. Pokud ale za kritérium vezmeme ověřenou bojovou integraci do síťového prostředí, rozdíl vypadá nejméně na několik let. Rusko je silné v pozemním rušení; vrstvené systémy proti dronům a navigaci na Ukrajině to dokazují denně. Vzdušný síťový koncept, kde levný bezpilotní wingman přebírá nejrizikovější elektromagnetické úkoly po boku stíhaček páté generace, ale Moskva veřejně nepředvedla.

Levný, riskovatelný, opakovaně použitelný

Valkyrie není stealth bombardér ani sebevražedná munice. Laboratoř AFRL ji zařazuje do kategorie „attritable“, tedy účelově navržený, opakovaně použitelný bezpilotní letoun, který je ale dostatečně levný na to, aby velitel mohl tolerovat jeho nasazení do vysoce rizikových misí. Právě v tom spočívá strategická logika celého konceptu.

XQ-58A Valkyrie v číslech:

• Rozpětí křídel: 8,2 metru
• Délka: 9,1 metru
• Maximální rychlost: Mach 0,86 (přibližně 1 050 km/h)
• Praktický dostup: až 13 700 metrů (45 000 stop)
• Dolet: přes 5 500 kilometrů (3 000+ námořních mil)
• Architektura: otevřená, modulární, umožňuje rychlou výměnu misijních kitů

Pro srovnání: ruský S-70 Ochotnik je výrazně těžší stroj s rozpětím kolem 19 metrů a odhadovanou vzletovou hmotností přes 20 tun. Jde spíš o těžký úderný bezpilotní letoun koncipovaný jako průvodce Su-57, nikoli o levnou, škálovatelnou „masu“ po americkém vzoru. Kratos přitom hovoří o výrobní kapacitě kolem 40 Valkyriích ročně, a právě schopnost vyrábět tyto stroje v sérii odlišuje americký přístup od ruského kusového prototypování.

Podstata je jednoduchá: F-35 stojí desítky milionů dolarů a sedí v ní pilot. Valkyrie stojí zlomek a sedí v ní jen software. Pokud můžete nejrizikovější část mise (první průnik do prostoru protivzdušné obrany, elektronický útok na radary, průzkum v elektromagneticky nepřátelském prostředí) přesunout z pilotovaného letounu na bezpilotní wingman, děláte přesně to, co moderní válčení vyžaduje. Přesouváte riziko z člověka na stroj.

Od experimentu k programu, a co to znamená pro Česko

Námořní pěchota USA už v lednu 2026 převedla Valkyrie do programu MUX TACAIR jako svůj collaborative combat aircraft. Northrop Grumman dodá misijní kit s autonomním softwarem na otevřené architektuře, Kratos zajistí drak a integraci. Vznikla i speciální přechodová pracovní skupina, která řeší velení, výcvik, akvizice i základny. První prototyp MUX TACAIR Valkyrie má být podle Kratosu hotov v létě 2026, operační nasazení u testovací eskadry VMX-1 se ale očekává spíše kolem roku 2029.

Paralelně americké letectvo rozvíjí vlastní platformy CCA, stroje s označením YFQ-42A a YFQ-44A. První z nich vzlétl v srpnu 2025, druhý procházel pozemními testy. Valkyrie je v tuto chvíli „misijně ověřenější“, má za sebou konkrétní demonstraci elektronického boje s bojovými letouny páté generace, zatímco letecké programy CCA jsou v dřívější fázi testování.

Pro Česko je to relevantnější, než by se na první pohled zdálo. Česká republika podepsala pořízení 24 letounů F-35A, první stroje mají dorazit v roce 2031 a plných operačních schopností má systém dosáhnout v roce 2035. České F-35 budou vstupovat do aliančního ekosystému, v němž USA už dnes řeší spolupráci člověka se strojem jako standard. Nikdo netvrdí, že Česko bude provozovat Valkyrie. Ale české stíhačky budou pravděpodobně operovat v prostředí, kde bezpilotní wingmany po boku F-35 budou běžnou součástí bojových sestav.

Závod, který se neměří počtem prototypů

Skutečná výhoda Spojených států nespočívá v tom, že mají jeden konkrétní dron. Spočívá v tom, že z dronu dokázaly udělat levnější, obětovatelný uzel celé bojové sítě, způsob, jak F-35 nemusí vstupovat do nejnebezpečnější části elektromagnetického boje sama. Rusko zatím zůstává u kusových prototypů těžkého Ochotniku s nejasnou sériovou výrobou a dvěma doloženými nasazeními za více než čtyři roky války. Dubnový let Valkyrie nebyl zázračná zbraň. Byl to ale důkaz, že koncept funguje, a že ti, kdo ho nemají, budou muset dohánět.

Článek Rusové prohráli technologický závod o roky. Valkyrie rušila radary po boku F-35 a F/A-18 za horizontem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je Fury a proč nese označení „stíhačka“

Písmeno „F“ v označení FQ-44A znamená totéž co u F-16 nebo F-35, tedy fighter. Americké letectvo tuto kategorii přidělilo v březnu 2025 společně s prefixem „Q“ pro bezpilotní prostředek a „Y“ pro prototypový exemplář. Vzniklo tak označení YFQ-44A, první v historii USAF kombinující „fighter“ s „unmanned“. Po červnovém rozhodnutí o sériové výrobě prefix „Y“ odpadl a stroj přešel do produkční nomenklatury FQ-44.

Fury není klasická stíhačka v tom smyslu, že by měla kokpit a pilota. Je to kompaktní proudový letoun navržený pro takzvaný součinnostní provoz s pilotovanými stroji. Létá po boku pilotovaných strojů, nese senzory i zbraně a řídí ho autonomní systém Lattice for Mission Autonomy od Andurilu. Klíčové omezení: o odpálení zbraně vždy rozhoduje člověk. Software plánuje, přiděluje úkoly, provádí fúzi dat ze senzorů a připravuje sekvenci použití zbraně, ale spoušť drží lidský operátor.

Poloviční oproti F-16, co to znamená

Tvrzení o „polovičním“ rozměru se opírá o fyzickou velikost. Oficiální fact sheet USAF uvádí délku F-16 Fighting Falcon 15,06 m (49 stop a 5 palců) s rozpětím křídel 9,96 m (32 stop a 8 palců). Fury spadá podle Wall Street Journal do délkové třídy 6 až 9 metrů (20 až 30 stop). Rozměrově jde skutečně o přibližně polovinu.

Jenže „poloviční“ neznamená „polovičně schopný“. F-16 je plnohodnotný víceúčelový bojový letoun čtvrté generace s kanonem M61A1 ráže 20 mm, rychlostí přes Mach 2 (přibližně 2 450 km/h) a schopností nést šest střel vzduch-vzduch. Fury takovou šíři nenabízí, a ani nemá. Jeho smysl je jiný:

• Nízká cena a jednoduchá výroba, konstrukce využívá komerčně dostupné díly včetně motoru, což dramaticky snižuje náklady oproti pilotovaným strojům.
• Nulové riziko pro posádku, ztráta dronu je finanční, ne lidská.
• Násobič síly, jeden pilotovaný stroj může vést několik Fury jako doprovodné střelecké a senzorové platformy.

Firma a USAF přitom úplné výkonnostní parametry (rychlost, dostup, dolet, maximální nosnost) veřejně nezveřejňují. Zveřejňují roli, autonomii a výrobní filozofii. To samo o sobě naznačuje, že detailní specifikace jsou citlivé.

Proč by Rusko a Čína neměly spát klidně

Nebezpečnost Fury neleží v jednom zázračném letounu. Leží v systému, který má protivníkovu obranu zahlcovat počtem, tempem obnovy a kombinací s pilotovanými stroji.

Představme si scénář: místo jedné formace drahých F-35 vstupuje do bráněného prostoru skupina, kde každý pilotovaný stroj doprovází několik autonomních wingmanů s raketami AIM-120 AMRAAM, střelami s aktivním radarovým naváděním, dostřelem přes 100 kilometrů a schopností zasáhnout cíle za hranicí vizuálního kontaktu. Protivzdušná obrana najednou musí sledovat a ničit násobně víc cílů. A každý z těch levnějších cílů může střílet zpět.

Dne 15. července 2026 přesně tuto schopnost USAF potvrdilo v praxi: YFQ-44A nad Mohavskou pouští úspěšně odpálil AIM-120 v autonomním režimu s lidským schválením palby. Fury tak přestal být průzkumným doplňkem a stal se ozbrojenou platformou.

Rusko i Čína přitom vyvíjejí vlastní bezpilotní bojové letouny. Ruský S-70 Ochotnik-B je velký stealth UCAV určený pro průzkum a úder po boku Su-57, ale západní analytici z think-tanku RUSI mu vytýkají viditelné kompromisy v technologii stealth. Čínský GJ-11 je stealth dron s létajícím křídlem, prezentovaný jako prostředek pro průnik do silně bráněného vzdušného prostoru. Oba jsou ale koncepčně odlišné, velké, drahé a zatím bez potvrzené masové výroby. Fury jde opačným směrem: menší, levnější, vyráběný v desítkách až stovkách ročně.

Výrobní tempo jako strategická zbraň

Závod Arsenal-1 v Ashville leží asi 30 kilometrů jižně od Columbusu u letiště Rickenbacker. Uvnitř je zhruba 22 montážních pracovišť. Výroba odstartovala v březnu 2026 a už za čtyři měsíce z linky sjel první hotový kus.

Podle šéfa výroby Fury Johna Malonea by závod při třísměnném provozu zvládl až 12 kusů měsíčně, tedy teoreticky 144 ročně. Počáteční realistický cíl je střízlivější, asi 50 kusů za rok s postupným náběhem na 150 ročně. USAF v červnu 2026 oznámilo záměr mít více než 150 bojeschopných CCA do konce dekády a celkový cíl přibližně tisíc kusů. Produkční kontrakty přitom přišly o čtyři měsíce dříve, než byl původní plán, jasný signál, že Pentagon tento program považuje za prioritu, ne za experiment.

Fury navíc není jediný hráč v programu CCA. Konkurenční General Atomics vyvíjí YFQ-42A, typ odvozený od experimentálního XQ-67A s důrazem na vytrvalost a modulární společný základ. Oba stroje postupují paralelně a oba dostaly produkční kontrakt pro první fázi programu. Americké letectvo tak záměrně buduje konkurenční prostředí dvou výrobců.

Alianční přesah, a co Česko?

Program CCA je zatím čistě americký. Žádný export není veřejně oznámen. Ale dveře nejsou zavřené, už v dubnu 2024 USAF zmínilo zkoumání mezinárodních partnerství včetně potenciálních prodejů přes mechanismus Foreign Military Sales. A při cvičení na základně Creech v Nevadě na konci července 2026 už byli přítomni příslušníci nizozemského královského letectva.

Pro NATO existuje i softwarová stopa. Anduril v červenci 2026 získal první kontrakt s Aliancí na nasazení systému Lattice v projektu eAirC2, tedy evropského řízení vzdušného boje. Pro Českou republiku dnes žádný konkrétní signál o akvizici neexistuje, ale pokud se CCA osvědčí a NATO přijme koncept autonomních wingmanů za standard, tlak na rozšíření do spojeneckých letectev přijde přirozeně.

Tisíc levných, ozbrojených a rychle vyměnitelných dronů po boku nejlepších stíhaček světa, to je typ asymetrie, na kterou se ruská ani čínská protivzdušná obrana nepřipravovala. A první kus z linky právě stojí v Ohiu.

Článek Z linky v Americe sjela první bezpilotní stíhačka FQ-44A. Oproti F-16 je poloviční, ale pro Rusy i Číňany hodně nebezpečná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Blitz umí, a co zatím ne

Podle oficiálního datového listu DZYNE má Blitz dolet 80 až 150 kilometrů, unese až 2,3 kg (5 liber) užitečného zatížení a pohání ho tichý elektrický motor. Modulární architektura umožňuje přestavbu na průzkum (ISR), elektronický boj, klamání protivzdušné obrany i jednosměrný úder, vše na jednom draku, bez speciálního nářadí.

Výrobce potvrzuje tři způsoby startu: ruční hod, čtyřmístný kolejnicový odpalovač a takzvaný BlitzBox. Ten poslední je nejambicióznější. ISO kontejner o délce 3 m (10 stop) pojme 16 dronů na čtyřech kolejnicích, verze o délce 12 m (40 stop) až stovku kusů. Jeden operátor přes tablet s pluginem do systému ATAK přiřadí třeba třiceti strojům souřadnice, software je odpálí v sekvenci, automaticky dekonfliktuje trajektorie a načasuje dopad. Vzdálené řízení běží i přes satelitní spojení.

Co veřejné zdroje nepotvrzují: přesnou kusovou cenu. DZYNE mluví o cenově disruptivní platformě, ale konkrétní číslo nezveřejnila. Formulace „pár tisíc korun“ z titulku tedy vychází spíš z logiky spotřebního dronu než z ověřené cifry. Stejně tak „kartonová krabice“ je volná zkratka; oficiálně jde o ocelový ISO kontejner, případně o skladovací boxy pro rychlé přebíjení.

Switchblade, Rogue, Šáhed: kde je Blitz na mapě

Blitz spadá do americké kategorie Group 1, tedy drony pod 9 kg (20 liber). V téže kategorii operují dva zavedení konkurenti: Switchblade 300 Block 20 od AeroVironment a Rogue 1 od Teledyne FLIR Defense. Srovnání ukazuje, proč je Blitz zajímavý i bez známé ceny.

Switchblade 300 je rychlejší na nasazení (stačí otevřít tubus), ale jeho dolet je zlomkový. Rogue 1 právě vyhrál armádní program LASSO pro brigádní úroveň, což z něj dělá přímého rivala, ovšem s kratším dosahem a bez kontejnerového škálování.

A íránský Šáhed-136? Úplně jiná liga. Podle databáze CSIS Missile Threat váží kolem 200 kilogramů, nese 20–50 kg trhaviny a doletí 1 000 až 2 500 kilometrů. Šáhed saturuje protivzdušnou obranu nad městy, Blitz operuje na taktické úrovni: průzkum údolí, klamání radaru, přesný úder na pozici v hloubce 100 kilometrů za linií.

Proč to není jen další veletržní exponát

Blitz přichází do prostředí, které na něj čeká. Americká armáda v dubnu 2026 úspěšně otestovala hlavici BRAKER, navrženou přímo pro levné jednorázové útočné drony. NATO v únoru téhož roku spustilo mnohonárodní projekt zaměřený na inovativní schopnosti přesného úderu v hloubce pomocí dronů. A Allied Command Transformation v květnu varoval, že malé levné drony už mění charakter bojiště a vyžadují zcela novou vrstvu obrany.

Česká armáda není stranou. Ministerstvo obrany letos rozběhlo pět veřejných zakázek na celkem 3 000 dronů do roku 2028, byť otevřené zdroje nespecifikují, zda mezi nimi budou i jednorázové platformy typu Blitz. Tuzemská firma U&C mezitím vyrábí rodinu Stork a útočný dron Mace; kompletní specifikace Mace ale v otevřených zdrojích chybí, takže přímé srovnání s Blitz zatím není možné.

Co chybí k tomu, aby slib platil naplno

DZYNE tvrdí, že nezaškoleného operátora naučí základy za méně než dvě hodiny. Tvrdí, že Blitz zvládne autonomní let po souřadnicích i vizuální navigaci bez GPS. Toler v rozhovoru pro The War Zone přiznal, že plně autonomní rojová spolupráce mezi drony po startu zatím neexistuje; každý stroj letí svou trasu, software jen zajišťuje, aby si nelezly do cesty.

Stejně upřímně je třeba říct, že Blitz nemá veřejně doložené bojové nasazení ani oznámenou akvizici. Radarový odraz? Nezveřejněn. Statistika přežití proti moderní protivzdušné obraně? Neexistuje. Výrobce slibuje nízkou signaturu díky elektrickému pohonu a malým rozměrům, ale bez dat jde o marketingový argument, ne o ověřený fakt.

A pak je tu otázka proliferace. DZYNE deklaruje dostupnost jen pro „oprávněné americké a spojenecké zákazníky“, datový list nese značku ITAR. Jenže NATO samo upozorňuje, že technologická bariéra pro výrobu malých útočných dronů klesá, a proto roste tlak na systémy obrany proti dronům po celé Alianci.

Blitz zatím není zázračná zbraň za pár stovek dolarů. Je to modulární platforma, která z jednoho sedmikilového draku vytváří průzkumný prostředek, elektronickou návnadu i jednorázovou munici a škáluje nasazení od jednoho vojáka po kontejner se stovkou kusů. Pokud DZYNE dodrží slib nízké ceny a najde prvního armádního zákazníka, bude to jeden z nejpraktičtějších příkladů trendu, který právě přepisuje pravidla pozemního boje.

Článek Jednorázový dron za pár tisíc korun složí vojáci na koleni za 2 minuty a odpálí ho z kartonové krabice se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně letělo a co vystřelilo

TRV-150 vychází z rodiny těžkých multikoptér T-150 britské firmy Malloy Aeronautics. Americká společnost SURVICE Engineering ji upravila pro program logistického zásobování armády Spojených států; dron unese zhruba 68 kilogramů nákladu a umí autonomně doletět na zadané souřadnice. Od ledna 2025 ale SURVICE a divize BAE Systems FalconWorks na vlastní náklady vyvíjejí něco jiného: tříranný odpalovač pro 70mm rakety APKWS, který se připevní místo nákladového modulu.

APKWS je laserově naváděná sada, která z neřízené 70mm rakety udělá přesnou střelu. BAE Systems ji kvalifikoval na více než dvaceti platformách, od vrtulníků přes lehká letadla po námořní nosiče. Dosud ale vždy šlo o pilotované stroje nebo velké bezpilotní systémy. Fort Rucker byl první letový test, při němž tříranná konfigurace na multikoptéře úspěšně odpálila rakety ve vzduchu.

Jedním z hlavních cílů zkoušky bylo ověřit, jak dron zvládne zpětný impulz po odpalu. Armáda testovala kompenzaci vybočení a rázové vlny, zejména při střelbě z krajních trubic horizontálně neseného odpalovače. Přesná telemetrická data zveřejněna nebyla, ale armáda test označila za úspěšný.

Od Dugway k Fort Rucker, a dál

Zkouška na Fort Rucker nebyla prvním setkáním TRV-150 s ostrou municí. Už v květnu 2025 na polygonu Dugway Proving Ground v Utahu dron s jednoranným odpalovačem sestřelil bezpilotník střední velikosti; šlo o vůbec první doložený vzdušný zásah naváděcí sady APKWS odpálené z dronu. Při stejném testu zasáhl i dva pozemní cíle.

Fort Rucker posunul koncept dál: tři hlavně místo jedné, nový software řízení palby a vyhodnocení stability v konfiguraci bližší potenciálnímu nasazení. Další kroky jsou už naplánované:

• Červen 2026 – White Sands Missile Range, Nové Mexiko: scénáře obrany základny a protivzdušné obrany.
• Září 2026 – Eglin Air Force Base, Florida: testování proti jednosměrným útočným dronům (counter-UAS).

Obě zkoušky spadají do takzvaných Joint Readiness Exercises. Termín operačního zavedení do konkrétních jednotek veřejně potvrzen není; systém zůstává ve fázi experimentů.

Proč je „úroveň praporu“ klíčové slovní spojení

Když velitel praporu dnes potřebuje přesný úder na obrněný cíl nebo opevněnou pozici, typicky žádá podporu od vyššího stupně, brigádní nebo divizní úrovně, kde operují bitevní vrtulníky AH-64 Apache. Apache unese až 76 raket 70 mm, střely Hellfire a 30mm kanon. Je to mimořádně schopný stroj. Je to taky stroj za zhruba 1,5 miliardy korun s dvoučlennou posádkou.

Ozbrojený TRV-150 Apache nenahradí. Tři rakety versus sedmdesát šest, žádný kanon, žádný radar; srovnání nedává smysl. Smysl dává něco jiného: prapor dostane vlastní organický prostředek přesné palby, který nevyžaduje koordinaci s vyšším stupněm. Řetězec od detekce cíle k úderu se zkrátí z desítek minut na minuty.

BAE Systems mluví o „zlomku nákladů konvenčních prostředků“. Tvrdá srovnávací čísla za jednu bojovou misi veřejně chybí, ale logika je čitelná: bezpilotní multikoptéra je řádově levnější než bitevní vrtulník a její ztráta nestojí životy posádky.

Zajímavé je i srovnání s barážující municí, kterou masově nasazují obě strany na Ukrajině. NATO MSIAC definuje barážující munici jako hybrid mezi střelou a dronem: většinou jednosměrný efektor, který se při zásahu sám zničí. TRV-150 s APKWS funguje opačně. Odpálí řízenou raketu a vrátí se. Může teoreticky zaútočit znovu, nebo přepnout zpět na zásobovací roli. Nevýhodou je nutnost externího laserového navedení; barážující munice si cíl najde sama.

Česká stopa: Vipery, APKWS a smlouva do roku 2028

Fortruckerský test není jen americká kuriozita. Česká armáda provozuje vrtulníky AH-1Z Viper, které nesou až 28 raket APKWS. V červenci 2024 americká agentura DSCA schválila možný prodej 600 kusů APKWS II pro Česko v balíčku za odhadovaných 138 milionů dolarů, tedy přibližně 3,2 miliardy korun. Ročenka ministerstva obrany za rok 2024 potvrzuje uzavřenou smlouvu na dodávky raket Hellfire a naváděcích sad APKWS s plněním do roku 2028.

Česko tedy bude mít ve skladech stejnou munici, jakou TRV-150 právě odpálil z dronu. Veřejně není doloženo, že by Armáda ČR chystala ozbrojenou konverzi logistického bezpilotníku. Ale ekosystém je kompatibilní, a u spojenců se věci hýbou rychle. Royal Navy v září 2025 prohlásila platformu T-150 za připravenou k nasazení v první linii. Námořní pěchota USA testuje logistickou variantu TRV-150C na palubách lodí.

Směr, ne výjimka

Armáda v oficiálním článku k testu výslovně zasazuje projekt do širšího záměru: všechny bezpilotní systémy mají mít možnost nést smrtící náklad. NATO Allied Command Transformation ve zprávě z května 2026 konstatuje, že malé, levné a rychle se vyvíjející drony změnily charakter bojiště. Analýza CSIS z roku 2025 na základě ukrajinské zkušenosti popisuje totéž jako decentralizaci palebné síly a přesun inovací z velkých zbrojovek ke komerčním firmám.

Jeden úspěšný test na alabamském polygonu válku nezmění. Ale ukazuje směr, kterým se zbrojní průmysl i armádní doktrína pohybují: zbraně klesají k nižším taktickým stupňům, platformy se stávají modulárními a hranice mezi zásobovacím a bojovým dronem se rozmazává. Pro protivníka to znamená jediné: z jedné siluety na obloze už nepozná, jestli mu letí bedna s municí, nebo raketa přímo na něj.

Článek Létající raketomet, který udeří, když ho nikdo nečeká: americká armáda udělala z nosiče krabic zabijáka na úrovni praporu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čísla, která stojí za pozornost

X-BAT měří na délku necelých 8 metrů (26 stop) a v rozpětí křídel téměř 12 metrů (39 stop). Pro srovnání: F-35A Lightning II má délku 15,7 metru a rozpětí 10,7 metru. Dron je tedy výrazně kratší, ale v rozpětí dokonce širší než nejrozšířenější západní víceúčelový bojový letoun páté generace.

Klíčové deklarované parametry X-BAT:

• Maximální dolet: přes 3 700 km (2 000 námořních mil)
• Bojový radius: přibližně 1 850 km (1 000 námořních mil), F-35A uvádí přes 1 090 km (590 námořních mil)
• Vnitřní zbraňové šachty: podle Armora Harrise, viceprezidenta Shield AI, „zhruba stejně velké“ jako u F-35, teoreticky pojmou munici až do třídy 900 kg (2 000 liber)
• Pohon: upravený motor General Electric F110, testovaný pro vertikální režim
• Podvozek: žádný klasický, stroj startuje a přistává vertikálně z trailerového launch/recovery vozidla

Harris v rozhovoru pro The War Zone odhaduje životní náklady X-BAT na zhruba desetinu ve srovnání s víceúčelovým letounem páté generace. Chybí mu podvozek, pomocná pohonná jednotka i potřeba hangáru na velké základně. A právě tady začíná skutečný příběh.

Proč je VTOL důležitější než výzbroj

Bojových dronů ve vývoji je dnes celá řada. Americké letectvo už testuje prototypy YFQ-42A a YFQ-44A, Boeing staví MQ-28 Ghost Bat s doletem přes 3 700 km (2 000 námořních mil) a General Atomics chystá modulární Gambit 6 s interní šachtou a exportní linkou od roku 2027. Všechny ale sdílejí jedno omezení: potřebují ranvej.

X-BAT je pokus toto omezení odstranit. Vertikální start a přistání znamená, že letoun může operovat z paluby menších plavidel, z předsunutých ostrovních pozic nebo z improvizovaných míst, kam se klasický bojový letoun nedostane. V éře, kdy protivník cílí balistickými raketami právě na velké letecké základny, je to zásadní argument. Shield AI mluví o trojnásobně menší expediční stopě oproti konvenčnímu nasazení.

A je tu ještě jedna překvapivá role: X-BAT může sloužit jako létající tanker. Oba externí závěsníky jsou napojené na interní palivový systém a mohou nést doplňovací podvěsy s hadicí a košem. Místo jednoho typu mise tak firma nabízí celý ekosystém, stíhač, úderný prostředek, rušičku i létající čerpací stanici.

Jenže právě VTOL je největší technické riziko celého programu. The War Zone výslovně uvádí, že na vertikálních zkouškách „visí mimořádně mnoho“. Pokud by selhaly, zůstane sice použitelná práce na motoru, stealth aerodynamice a autonomním softwaru Hivemind, ale zmizí hlavní argument, který X-BAT odlišuje od všech ostatních.

Co je doložené, a co zatím ne

Firma uvádí dokončené větrné tunely, testy radarového průřezu a zkoušky upraveného motoru F110 v subškálovém i plném měřítku. Podle Military Embedded Systems se prototyp očekává v létě 2026, první lety VTOL později v témže roce. Oficiální harmonogram Shield AI pak počítá s plnou misijní schopností v roce 2028 a sériovou výrobou od roku 2029.

Autonomní software Hivemind už přitom létá, ovšem na jiných platformách. V prosinci 2025 Shield AI demonstrovala autonomní řízení dvojice námořních dronů BQM-177A, v březnu 2026 se menší V-BAT účastnil aliančního cvičení NATO HEIMDALL 26 v Norsku. Americké letectvo v únoru 2026 provedlo zbraňové testy CCA s inertní municí na základně Edwards a výslovně potvrdilo, že člověk si ponechává autoritu nad odpálením zbraně.

Co veřejné zdroje k polovině května 2026 nedokládají, je konkrétní zásah vzdušného nebo pozemního cíle živou municí samotným X-BAT. Schopnost zasahovat cíle na zemi i ve vzduchu je deklarovanou rolí platformy a odpovídá schopnostem demonstrovaným v širším ekosystému Shield AI a amerického programu CCA. Mezi deklarací a bojově ověřeným důkazem ale zůstává mezera, kterou mají zaplnit právě nadcházející zkoušky.

Konec pilotů, nebo nový typ spolupráce?

Shield AI sama nestaví X-BAT jako náhradu pilotovaných bojových letounů. Spíš jako jejich autonomního wingmana, nebo jako samostatný prostředek tam, kde je riziko příliš vysoké pro posádku. Americká směrnice DoD 3000.09 vyžaduje „odpovídající úroveň lidského úsudku nad použitím síly“, NATO staví autonomii na principech zákonnosti a odpovědnosti, Evropská unie drží červenou linii: člověk musí zůstat u rozhodnutí o smrtící síle.

Pro Česko je kontext ještě konkrétnější. Armáda ČR má jako strategickou prioritu 24 letounů F-35A, v dronové oblasti zatím buduje hlavně průzkumné schopnosti typu ScanEagle. Autonomní bojový letoun třídy X-BAT není na českém horizontu. Reálnější je postupné přebírání autonomie v průzkumu, velení a řízení a levnějších bezpilotních prostředcích, a právě tam technologie jako Hivemind mohou časem vstoupit i do aliančního prostředí středně velkých armád.

Co rozhodne

Léto 2026 bude pro X-BAT klíčové. Ne kvůli tomu, jestli dron umí nést zbraně, to u platformy se šachtami velikosti F-35 a motorem F110 překvapí málokoho. Rozhodující bude okamžik, kdy stroj poprvé odstartuje svisle, přejde do horizontálního letu a vrátí se zpět na ocas. Pokud se to podaří, Shield AI nepředstaví jen nový dron. Předloží argument, že část toho, co dnes dělají bojové letouny z velkých základen, může dělat levnější stroj odkudkoli.

Článek Vzdušné souboje bez pilotů: stealth dron velikosti F-35 může vše změnit, při testech trefil cíle na zemi i ve vzduchu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Wingman, který nepotřebuje kyslík

Označení „robotický wingman“ může svádět k představě malého FPV dronu z ukrajinského bojiště. Realita je jinde. CCA jsou proudové bezpilotní bojové letouny navržené k operování po boku pilotovaných stíhaček páté a šesté generace, F-22, F-35 a připravovaného F-47. Americké letectvo jim v březnu 2025 přidělilo stíhací designaci s prefixem „F“, poprvé v historii u bezpilotního typu.

Jejich role sahají od průzkumu a zaměřování cílů přes elektronický boj až po nesení zbraní vzduch-vzduch i vzduch-země. V únoru 2026 YFQ-42A zvládl více než čtyřhodinový poloautonomní let, při němž plnil příkazy lidského operátora ze země. Ve stejném měsíci proběhly testy s inertní municí zavěšenou pod trupem, první krok k integraci ostrých zbraní. Program ale zůstává ve vývojové fázi. Autorita nad odpálením zbraní zůstává podle USAF na člověku.

Tisíc kusů: číslo, které mění pravidla hry

Klíčový posun nespočívá v jednom prototypu, ale v zamýšlené škále. Oficiální cíl amerického ministerstva obrany zní: nejméně tisíc CCA. Vědecká poradní rada letectva upřesňuje harmonogram: první dodávky do jednotek v roce 2028, počáteční operační schopnost do roku 2030.

Proč tolik? Protože klasická stíhačka páté generace stojí desítky milionů dolarů a její výroba trvá roky. Americká flotila pilotovaných bojových letounů se zmenšuje, zatímco hrozby rostou. CCA mají být levnější vrstvou, u které si letectvo může dovolit vyšší ztráty: stroj bez posádky nepotřebuje katapultové sedadlo, životní podporu ani roky pilotního výcviku. Pilotovaná stíhačka se stává mozkem formace, bezpilotní wingmani jejím násobičem síly.

Ještě podstatnější je architektura pod kapotou. Air Force v únoru 2026 veřejně otestovala otevřený softwarový rámec A-GRA, který umožňuje přehazovat autonomní mise mezi různými platformami a dodavateli. Collins Aerospace i Shield AI už do ekosystému dodávají komponenty. Žádný vendor lock, žádná závislost na jediném výrobci. Právě tohle je podle nás silnější argument pro „změnu od základů“ než samotný první let kteréhokoli prototypu.

Kde jsou Rusko a Čína

Moskva i Peking mají vlastní programy spolupráce pilotovaných a bezpilotních strojů. Ruský S-70 Ochotnik se objevuje v médiích od roku 2019 a agentura TASS psala o státních zkouškách i plánech sériové výroby, zároveň ale sama přiznala, že klíčové termíny nemá oficiálně potvrzené. Válka na Ukrajině navíc ruský obranný průmysl zatěžuje prioritami, které s šestou generací nemají mnoho společného.

Čína prezentuje typ FH-97A jako svého „loajálního wingmana“. Studie amerického China Aerospace Studies Institute z dubna 2025 ale výslovně uvádí, že u FH-97A neexistuje veřejný důkaz letu ani zavedení do výzbroje. Peking bezpochyby investuje, veřejně doložená programová zralost je však jinde než u amerických CCA.

Tvrzení o „deklasaci“ obou rivalů je udržitelné především v kombinaci tří faktorů: veřejně doložené letové testy, plánovaná tisícikusová škála a alianční rozměr. Právě ten přidává další vrstvu.

Evropská stopa: od Nizozemska po Německo

V dubnu 2026 USAF formalizovalo partnerství s Nizozemskem na vývoji CCA, první mezinárodní dohoda svého druhu. General Atomics už dříve oznámila plán evropské verze platformy s montáží v Německu prostřednictvím své pobočky GA Aerotec Systems GmbH. CCA se tím posouvá z čistě amerického projektu do alianční roviny.

Pro Českou republiku je dopad zatím nepřímý. Veřejně oznámený zájem AČR ani ministerstva obrany o CCA se nám nepodařilo dohledat. Posílení vzdušné převahy NATO a vyšší interoperabilita spojenců ale mají bezpečnostní přesah i pro středoevropský prostor.

Británie mezitím jde vlastní cestou. RAF buduje paralelní portfolio autonomních platforem pod hlavičkou ACP Strategy; první z nich, StormShroud zaměřený na elektronický boj, už vstupuje do služby. Americký model je ale těsněji svázaný s bojovou stíhací rodinou a cílí na masovou výrobu, kterou britský přístup zatím nereplikuje.

Člověk na spoušti – zatím

Každá debata o autonomních bojových strojích naráží na jednu otázku: kdo rozhoduje o zabití? Aktuální americká linie je jednoznačná. Směrnice Pentagonu 3000.09 vyžaduje „přiměřenou míru lidského úsudku nad použitím síly“ a USAF u CCA opakovaně uvádí, že autorita nad odpálením zbraní zůstává na člověku. Mezinárodní výbor Červeného kříže potvrzuje, že mezinárodní humanitární právo se na autonomní zbraňové systémy vztahuje už dnes, zároveň ale volá po nových právně závazných pravidlech.

Co přesně bude řetězec oprávnění v konkrétním bojovém nasazení, zveřejněno není. Technologie běží rychleji než legislativa, a tisíc wingmanů ve vzduchu tu otázku učiní naléhavější, než kdy byla.

Rozhodnutí o sériové výrobě prvního incrementu má padnout ještě v tomto fiskálním roce. Pokud projde, Amerika nevstoupí do nové éry vzdušného boje s jedním prototypem a hrstkou slajdů, ale s průmyslovou základnou nastavenou na masovou produkci strojů, které nepotřebují pilota, jen jeho rozkaz.

Článek Vzdušný boj se mění od základů. Přes 1 000 robotických wingmanů deklasuje Rusko i Čínu najednou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V Řecku přistál tajný stroj, nikoli B-2

Nasazení utajovaného amerického dronu Sentinel naznačují náhodné fotografie a videozáběry (níže), kdy se dron objevil na řeckém letišti Larissa. Že jde právě o RQ-180 mohu naznačovat jeho tvary. Twz upozorňuje, že by ho sice někdo mohl zaměňovat s bombardérem Northrop B-2 Spirit, ale rozdíl je jasný hlavně v zadní části, protože tam má bombardér klasickou pilovitou konstrukci. Nic takového ale zachycené snímky neukazují, a proto lze předpokládat, že jde právě o Sentinel, i když teoreticky může jít i o jiný neznámý letoun.

This aircraft seen over Larissa, Greece is not a B-2 like the local Greek news reported or an RQ-170, but is in fact best imagery ever published of the RQ-180, an undisclosed low observable drone used by the USAF. Location suggests use in the Iran conflict https://t.co/Pa9whNlQSV pic.twitter.com/UsDxy9Tc4n

— IntelWalrus (@IntelWalrus) March 18, 2026

Není ani jasné, zda dron z řeckého letiště operuje, nebo tam pouze musel nouzově přistát, uvádí Defence-Ua. Nouzovému přistání by mohlo nasvědčovat, že se událo během dne, a svědci ho tak mohli snadno zahlédnout a vyfotografovat. Logické by totiž bylo nechat utajovaný stroj na letišti přistávat v noci, aby nebyl tak snadno zachytitelný. Na druhou stranu Armádní Zpravodaj nevylučuje, že by řecké letiště mohlo být výhodnou základnou. Nad Írán to není tak daleko, ale zároveň to je dost daleko, aby tam byl v bezpečí.

Sentinel je veliký a má dlouhou výdrž

Z tvaru RQ-180Sentinel jasně plyne, že půjde o dron se schopností stealth pravděpodobně určený pro operace ve vysoké výšce. Wikipedia uvádí, že odhadované rozpětí jeho křídel je kolem 40 metrů, takže jde o velice rozměrný stroj. Dostup má mít do výšky 18 kilometrů a jeho dolet bude 22 000 km; na obloze má pak vydržet po dobu 24 hodin. Při nasazení z Řecka by tedy mohl nad Íránem operovat dlouhou dobu a poskytovat zásadní výhodu.

Video: ruští vojáci chtěli proklouznout u Velké Novosilky, ale narazili nečekaně na Ukrajince. Konec byl okamžitý, ani se nebránili

Dron má být osazen moderním radarem AESA a celou řadou pasivních detekčních systémů, a pravděpodobně je vybavený i pro sběr elektronických informací a má schopnost elektronického boje. To vše by mohlo pomáhat operacím amerického a izraelského letectva nad Íránem. Předpokládá se, že Sentinel pomohl deklasovat i venezuelskou armádu, když Američané začátkem roku 2026 unesli venezuelského prezidenta.

Článek Náhoda prozradila tajný superdron, jehož existenci dosud ještě nikdo nepřiznal. Lidé si ho pletou s bombardérem B-2 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stealth dron nepozorovaně „šmíruje“

Ačkoliv není nasazení dronu Sentinel nad Venezuelou oficiálně potvrzené, naznačují to záběry dostupné níže, kdy bezpilotní letoun přistává na letecké základně v Portoriku těsně po akci ve Venezuele. Základna nazývaná Roosevelt Roads sloužila od září 2025 jako jeden z výchozích bodů pro operace proti Venezuele, uvádí Twz, takže jestliže tam byl dron RQ-170 zaznamenaný, je téměř stoprocentně jisté, že k jeho nasazení došlo.

Rare images show a test flight of the American RQ-170 Sentinel UAV. pic.twitter.com/7GrW1IpoNz

— OSINTWarfare (@OSINTWarfare) October 27, 2025

O dronu RQ-170 je známo jenom minimum informací. Wikipedia uvádí, že jeho existence vyšla najevo v roce 2007, ale Pentagon o něm nikdy příliš neinformoval. Dle odhadů má existovat ve zhruba 20 až 30 kusech, a je viditelné, že má podobný tvar jako neviditelný bombardér Northrop B-2 Spirit a jsou na něm použity materiály absorbující radarové záření. Má tedy pokročilou schopnost stealth, což mu umožňuje nepozorovaně operovat ve vysoké výšce a získávat různé informace, což nejspíše byla i jeho úloha ve Venezuele.

Sentinel informuje v reálném čase

RQ-170 je zhruba 12 m dlouhý, má rozpětí křídel 20 m a pohání ho jeden motor. ArmyRecognition uvádí, že je vybaven řadou pasivních detekčních systémů, které mu umožňují pracovat nepozorovaně, a přitom získávat široké spektrum dat. Předpokládá se, že disponuje i řadou kamer včetně infračervených s vysokým rozlišením, a dokáže získaná data přenášet v reálném čase. To pak poskytuje americkým ozbrojeným silám přehled, co protivník dělá.

Video: Ukrajinci zahájili raketový útok na důležitou továrnu 250 km od fronty. Ruská PVO minula a trefila panelák

Armádní Zpravodaj se domnívá, že Sentinel, možná nasazený ve dvou kusech, poskytoval velení potřebné informace buď o pohybu Madura, nebo o nasazení venezuelských ozbrojených sil, například co se protivzdušné obrany týče. Venezuelská obrana vybavená především ruskou, případně čínskou technikou, nebyla evidentně schopná dron zaznamenat a zneškodnit, což ukazuje, jakou mohou mít Američané v podobných situacích převahu.

U.S. RQ-170 stealth drone returning to Puerto Rico this morning.

This is immensely rare footage of the drone, spotted after supporting US strikes on Venezuela last night. pic.twitter.com/XQFpWyIjiW

— OSINTtechnical (@Osinttechnical) January 3, 2026

Americký dron RQ-170 Sentinel přistává na základně v Portoriku

Článek Svědek natočil tajnou zbraň, o které se Američané nezmínili. Pomohla deklasovat venezuelskou armádu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SeaGuardian může létat v civilním prostoru

Jak označení dronu SeaGuardian napovídá, patří do rodiny amerických dronů MQ-9 Reaper, respektive jde o úpravu verze nazývané SkyGuardian. Výrobce, General Atomic, ho popisuje jako stroj schopný hlídkovat nad mořem přes 30 hodin ve dne i v noci v klasickém civilním vzdušném prostoru, a to bez rizika kolize, čemuž předchází speciální systém. Díky spojení přes satelit je potom dron schopen získaná data okamžitě přenášet operátorům.

iZdroj fotografie: General Atomics

Ačkoliv může SeaGuardian pátrat po různých cílech na hladině a plnit další úlohy, jeho specialitou je protiponorkový boj. Může totiž nést dávkovače sonarových bójí – ty mohou být podle Wikipedie až 4 a v každém být 10 nebo 20 bójí, což záleží na jejich typu a velikosti. V podstatě to znamená, že lze díky nim odhalit jakoukoliv ponorku v oblasti působnosti, což v případě Ameriky znamená hlavně ruskou, čínskou nebo severokorejskou.

Sonarová bóje v moři naslouchá

Sonobóje je zvláštní zařízení, které je shazováno do moře ze vzduchu nebo z lodí. Wikipedia vysvětluje, že má hydrofonní senzory, s jejichž pomocí může naslouchat – pasivně detekuje hluk lodního šroubu, strojovny nebo jiného zařízení na ponorce. Existují též aktivní sonarové bóje vysílající signál a vyhodnocující odrazy od předmětů ve vodě. Sonobóje má vysílač, s jehož pomocí zjištěná data přenáší, podle nich se pak může řídit akce proti objevené ponorce.

Smrt pro ruské nebo čínské ponorky: loď vybavená odpalovačem SEA TLS umí vypálit torpédo pohotově a velmi přesně

SeaGuardian je stroj o délce 11 metrů a rozpětí jeho křídel je 24 metrů. Může dosahovat maximální rychlosti 482 km/h, ale běžně se pohybuje rychlostí kolem 300 km/h ve výšce asi 7,5 kilometrů, i když vystoupat dokáže až na dvojnásobek. Vybavený je také radarem Leonardo Seaspray 7500E V2 AESA schopným najít nejenom lodě, ale například i periskopy ponorek nebo lidi. Toho lze využít třeba při záchranných operacích při pátrání po trosečnících.

Článek Kde nastoupí americký dron MQ-9B SeaGuardian, tam ruské ponorky i lodě končí. Má unikátní zařízení k jejich objevení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střely Barracuda-M jsou různě velké

Rodinu střel Barracuda-M vyvíjí americká společnost Anduril, což je především výrobce dronů. A právě těchto zkušeností využila, neboť je její nový výtvor jakousi kombinací řízené střely a dronu. Existuje ve 3 velikostech a Barracuda-500M je z nich největší, uvádí společnost na svých internetových stránkách. V budoucnu by se měla stát jakousi alternativou řízených střel a být schopna zasahovat široké spektrum cílů na zemi i na moři.

iZdroj fotografie: Anduril

TheDefencePost uvádí, že by Barracuda-500M měla mít dosah 800 kilometrů a nést bojovou hlavici o váze 45 kg. To je sice méně než u klasické řízené střely, jakou je třeba Tomahawk nebo AGM-158 JASSM, ale na druhou stranu je síla srovnatelná nebo větší, než jakou má projektil těžkého dělostřelectva. Určitě tedy dokáže zničit měkčí cíle jako sklady paliva i jiné, méně odolná velitelství, letadla na letištní ploše nebo menší typy plavidel. To by při vysokém počtu střel znamenalo značnou hrozbu pro Rusko a Čínu, tedy největší americké rivaly.

Barracuda-500M je multifunkční

Jednou z výhod Barracuda-500M i jejích menších variant je univerzálnost. Uživatelé je mají být schopní odpalovat z různých platforem na zemi, moři i ve vzduchu, uvádí Twz. Odpalovací systémy by mohly vypadat jako raketomety – třeba u menšího Barracuda-250M je počítáno i s využitím M142 HIMARS. V podvěsu by je pak mohly nést vrtulníky, bojová letadla i větší drony, a odpalovat je z bezpečné vzdálenosti mimo dosah protivzdušné obrany.

Kratos XQ-58 Valkyrie je nejvýkonnější bezpilotní letoun světa, který může sekundovat F-35. Jeho cenovka ale překvapí, je „nízká“

Mnoho informací o Barracuda-500M je ještě neznámých, ale pohon má zajišťovat malý proudový motor, létat bude vysokou podzvukovou rychlostí a zvládne i dvě hodiny vyčkávání. Není však jasný způsob navádění, i když pravděpodobně pomocí GPS, případně dalších systémů. Společnost slibuje, že výroba zabere polovinu času než u dnešních řízených střel a bude třeba méně součástek a nástrojů, čímž bude o zhruba 30 % levnější.

Článek Náhražka za drahé řízené střely: Barracuda-500M je kombinací střely a dronu, navíc o 30 % levnější. Odstrašit může Rusko i Čínu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Cíl buď zničí nebo se vrátí na stanoviště

Roadrunner-M od společnosti Anduril Industries je nazýván záchytným nebo také stíhacím dronem proto, že slouží jako nástroj protivzdušné obrany. Výrobce ho na svých stránkách definuje jako stíhací dron se schopností rychle identifikovat, zachytit a zničit řadu vzdušných hrozeb mnohonásobně dražších než je on samotný, přičemž ho označuje za mimořádně levný, i když přesnou cenu neuvádí. Výhodou však je, že je znovu použitelný, pakliže coby kamikadze cíl nezasáhne. Soupeři Ameriky to tak vůbec nebudou mít snadné.

Nest is a companion product to Roadrunner, Roadrunner-M, and other Roadrunner variants in development. An automated hangar+technician that ensures Roadrunner is always ready to launch by autonomously monitoring, testing, and maintaining the aircraft inside. pic.twitter.com/N1PYZVVnJf

— Palmer Luckey (@PalmerLuckey) December 1, 2023

Na první pohled vypadá Roadrunner-M jako nějaká střela nebo raketa. Záběry publikované jeho výrobcem ukazují, že startuje z jakéhosi modulu připomínajícího bednu, což ho umožňuje umístit téměř kamkoliv. ForcesNews uvádí, že má schopnost kolmého startu a přistání a je vybaven dvojicí proudových motorů, s jejichž pomocí je schopen velice rychle odstartovat a vysokou podzvukovou rychlostí se přiblížit k cíli, aby ho zničil výbušnou hlavicí.

Roadrunner-M by mohl přepsat pravidla

Záchytný dron by měl umět spolupracovat z různými detekčními přístroji a zároveň je autonomní, uvádí InterestingEngineering, ovšem podrobnosti nejsou známy. Testy však měly dopadnout dobře, takže nejspíše proto si americké ozbrojené síly objednávají 500 kusů. Záběry také ukazují, že pokud dron do cíle nenarazí nebo má jinou misi, vyklopí se z něj při přistávání nohy, na něž dosedne. Následně mu stačí doplnit palivo a vložit do startovacího modulu.

„Nepolapitelný“ bojový dron Hunter Killer 20 doletí až za Moskvu a protivzdušná obrana ho údajně nedokáže detektovat

Jestliže Roadrunner-M v praxi ukáže, že je opravdu tak výkonný, jak o něm výrobce tvrdí, mohl by být v mnohém revolucí. Výhodou by byla nízká cena, neboť protiletadlové střely jsou drahé, a samozřejmě mobilita, protože by si američtí vojáci mohli vozit kontejnery s drony s sebou. Ideální by byly v případě konfliktu s Čínou v oblasti Pacifiku, kde by mohly téměř okamžitě vytvořit základní protivzdušnou obranu třeba na ostrově, kde se vylodily jednotky.

Článek Nepřátelé Ameriky to budou mít těžké. Přijala totiž 1. znovupoužitelný stíhací dron, který za pár vteřin vytvoří protivzdušnou obranu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Radar dronu Grey Eagle 25M vidí na 80 km

Nová průzkumná soustava pro dron Grey Eagle 25M je dílem společnosti General Atomics a opravdovou revolucí je jeho osazení radarem EagleEye. ArmyRecognition uvádí, že by měl výrazně zlepšit detekci cílů, a to v různých prostředích. Je totiž schopen poskytovat snímky ve vysokém rozlišení. Vadit by mu neměly ani špatné atmosférické podmínky, tedy mraky, déšť ani prach. TheDefensePost doplňuje, že má radar dosah kolem 80 km.

iZdroj fotografie: General Atomics

S ním je dron schopen detekovat různé druhy cílů na zemi i na vodní hladině a sledovat je v reálném čase. Disponuje také softwarem s umělou inteligencí a schopností strojového učení, díky čemuž zvládá získaná data okamžitě interpretovat a třídit a značně tak ulehčovat práci lidským operátorům. To např. umožní snáze rozeznávat cíle útoků, zaměřit je a vyhnout se vedlejším škodám, které často vedou k negativním ohlasům na některé vojenské akce.

Silně vyzbrojený dron vydrží až 40 hodin

Radar je umístěn uvnitř dronu Gray Eagle 25M a výrobce General Atomics na stránkách uvádí, že to je vhodný pro řadu misí – tedy nejen ke sledování. Je 9 metrů dlouhý a rozpětí jeho křídel činí 17 metrů, přičemž unese přes 600 kg nákladu – vyzbrojen bývá třeba 8 střelami AGM-114 Hellfire. Operuje ve výšce přes 7,5 km a ve vzduchu vydrží přes 40 hodin.

Vážná hrozba pro Rusko, Ukrajina by mohla brzy udeřit až v Moskvě pomocí nového dronu s dlouhým dosahem

Mít vyspělý dron se špičkovým radarem je pro americké ozbrojené síly jednou z výhod nad jejich konkurenty. Takovýto letoun se totiž velice hodí hlavně do oblastí Indo-Pacifiku, kde na sebe naráží zájmy Spojených států amerických a jejich spojenců s rostoucími ambicemi Číny. Operace dronů jako je Gray Eagle 25M s radarem EagleEye umožňují mít celou tuto rozsáhlou oblast pod neustálým dohledem a předejít tak případným překvapením.

Článek Budoucnost „po americku“: dron Grey Eagle 25M s umělou inteligencí létá silně vyzbrojený 7,5 km vysoko po dobu až 40 hodin se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V hlavní roli 3D tiskárna a absence GPS

Vyrobit dron s unikátní navigací se podařilo nadšencům z Theseus údajně za pouhých 24 hodin, a to velice levně. Jejich výtvor má tvar létajícího křídla, a DroneXl uvádí, že sestává z dílů, které konstruktéři produkují za pomoci 3D tiskárny. Všechny jsou tedy schopni vyrobit za méně než 500 dolarů (asi 11 330 korun), čímž splňují jeden předpoklad úspěšných dronů, a to velmi levnou a snadnou výrobu, po níž poptávka stále roste.

🇺🇸🇺🇦$500 GPS-free drone from #US startup Theseus catches #Ukraine‚s interesthttps://t.co/gfeX3WAIxe

— Army Recognition (@ArmyRecognition) August 29, 2024

Co ale dron činí unikátní, je skutečnost, že ke své navigaci nevyužívá systém GPS. ArmyRecognition připomíná, že levné drony využívané v bojových situacích – často se jedná o upravené komerční verze – signál GPS užívají. Ale v okamžiku, kdy se dostanou do oblasti, kde ho nepřítel ruší, jsou vlastně ztracené a nemohou operovat. Cílem konstruktérů bylo proto najít způsob, jak drony navigovat jinak, aby na ně toto rušení nefungovalo, a ještě levně.

V oblasti rušení jsou poměrně daleko Rusové, kteří tak dokáží eliminovat mnohé z existujících modelů. V tomto případě jim ale žádná rušička nepomůže, jedině sestřelení.

Dronu stačí obyčejné snímky z Google Map

Vývojářům z Theseus se podařilo vyřešit problém celkem jednoduše. DefenseOne uvádí, že vybavili dron systémem, který porovnává snímky pořízenými jeho kamerou s databází satelitních snímků z Google Map, díky čemuž dokáže polohu cíle určit sám i bez pomoci člověka. Na obyčejnou SD kartu s kapacitou 256 GB lze údajně nahrát snímky z území většího než 10 tisíc kilometrů čtverečních – jen pro srovnání, je to 20krát větší území než Praha.

Ukrajinští elitní vojáci mají podivný špionážní dron SpyGun, který je z více než 80 % průhledný; a právě v tom je jeho ultimátní síla

Ačkoliv je dron teprve prototypem, nabízí se několik způsobů jeho využití, event. alespoň jeho navigace. Lze si ji představit na dronech průzkumných, které by tak šlo nastavit zcela autonomně, případně by je bylo možné řídit, a kdyby vypadla jejich navigace GPS a řídící signál, prostě by se vrátily do určeného místa. Systém by se mohl osvědčit i na dálkových sebevražedných dronech útočících na stacionární cíle, jakými jsou třeba velké sklady paliva.

Článek Dron, který Rusové nevyruší: k navigaci mu stačí Google mapy, navíc stojí méně než 12 000 Kč. Vyvinul ho americký startup se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střelbou již zničil dron Mojave pick-up

Koncept miniguny vyzbrojeného dronu Mojave již společnost General Atomics úspěšně otestovala. Na svých internetových stránkách uvádí, že se takto vyzbrojenému dronu podařilo zasáhnout statický cíl – výsledky testu můžete vidět na videu pod tímto článkem. Dron na něm střelbou zničil stojící pick-up, vzletů přitom provedl během testu několik. Podobně vyzbrojený dron by byl vhodný k útokům na měkké cíle, tedy proti neobrněná technice a vojákům.

iZdroj fotografie: Dillon Aero

Společnost vyzbrojila dron dvojicí minigunů Dillon Aero DAP-6, jejíž výrobce na internetových stránkách uvádí, že tento rotační kulomet dokáže vypálit 3 000 ran za minutu – dvojice jich tak cíl zasype smrští 6 000 projektilů za minutu. Zbraň využívá munice ráže 7,62×51 milimetrů, což je jedna ze standardních municí ve výzbroji NATO. Závěsný kontejner s minigunem a plně nabitou municí má hmotnost 159 kilogramů, Twz doplňuje, že lze do minigunu použít klasickou i explozivní munici, která dokáže cíl zapálit.

Dron Mojave nepotřebuje velké letiště

Mojave je v současné době stále ve vývoji a má jít o bezpilotní letoun se schopností STOL, tedy krátkého vzletu a přistání. Aktuálně umí něco podobného jenom několik pilotovaných letounů, mezi nimi i F-35B, i když tam je princip jiný. To mu má umožnit operovat i v oblastech, kde chybí dlouhé letištní plochy, a stejně jak na letadlových lodích. Dron je 9 m dlouhý a rozpětí jeho křídel činí 16 m, uvádí Wikipedia. Na obloze vydrží až 25 hodin a urazí vzdálenost 4 600 kilometrů, a kromě minigunů může nést i 16 řízených protitankových raket AGM-114 Hellfire.

Kartonové drony jsou naprosto geniálním řešením: radary je nevidí, člověk neslyší a unesou až 5kg nálož; navíc jsou extrémně levné

Útočit na cíle za pomoci minigunů by dávalo dronu nové možnosti, a munice do nich je navíc určitě levnější než 3,5 milionu korun za jediný Hellfire (česky „pekelný oheň“). Na druhou stranu útoky miniguny jsou možné z nízké výšky a krátké vzdálenosti, což dělá velký dron zranitelným palbou ze země. Pokud ale bude vyřešené zaměřování, teoreticky si lze představit i využití dronu s miniguny jako lovce jiných dronů, i když taková schopnost představena nebyla.

Článek Video: dron Mojave zvládne operovat z lodí i míst jako F-35B. Nepřítele zasype rychlostí 6 000 ran za minutu nebo „pekelným ohněm“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sebevražedný dron zničí třeba 9K37 Buk

Dron ALTIUS-700M je produktem společnosti Anduril Industries, která o něm ve své tiskové zprávě tvrdí, že je největším dronem svého typu na světě. Existují samozřejmě i větší sebevražedné drony určené třeba k zasahování strategických cílů na stovky kilometrů daleko, ale tento dron je řízen a určen k zasahování konkrétních cílů. Na videu pod tímto článkem je například vidět test, při němž zasahuje maketu systému protivzdušné obrany 9K37 Buk. To je původně sovětská zbraň, kterou dnes hojně využívá Rusko, vysvětluje Wikipedia.

「Altius-700M」具有長達75分鐘的滯空時間、最遠160公里射程及高達33磅（約15公斤）的大型彈頭，其彈頭重量相當於AGM-114「地獄火」反裝甲飛彈，不僅能摧毀重型裝甲目標還可穿透防護物並對建築物造成重大破壞。 pic.twitter.com/8UzgTvGAwa

— 新台灣國防軍事網 (@Military_idv_tw) March 18, 2024

Přesné rozměry dronu nejsou veřejně dostupné, ale je o něm známo, že unese hlavici o hmotnosti 15 kg, uvádí Defence-Blog. Podle výrobce se tak silou dokáže vyrovnat známé řízené střele AGM-114 Hellfire. Třeba proslulý americký dron Switchblade 600 má hlavici těžkou něco přes 8 kg, a nový dron je tedy ničivější. Určitě si dokáže poradit třeba s tanky, ale i různým opevněním nebo skladem munice.

ALTIUS-700M odstartuje z auta i vrtulníku

Výhodou ALTIUS-700M je také možnost vypuštění z různých platforem. Využitelný je pro pěšáky a mariňáky, ale nasadit ho může i letectvo nebo námořnictvo. ArmyRegognition uvádí, že ho vojáci mohou vypustit např. z různých typů vozidel, ale také z vrtulníku jako je Sikorsky UH-60 Black Hawk, a stejně tak by ho bylo možné odpálit i z nějakého plavidla. Dosah 160 kilometrů je velice slušný, třeba výše zmíněný Switchblade 600 uletí jenom 40 kilometrů.

MAMBA je málo známý, a přesto pěkně „jedovatý“ systém protivzdušné obrany; jde o evropskou obdobu amerického MIM-104 Patriotu

Jeho přesná rychlost pak není známa, ale vzhledem k tomu, že na obloze vydrží až 75 minut, lze ji odhadnout na zhruba 130 km/h. Společnost zatím neuvedla, jakým způsobem je dron naváděn, ale na fotografiích je vidět nějaký typ optické hlavice s kamerami, a pravděpodobně bude i termovizní, takže dokáže operovat v noci. ALTIUS-700M bude asi možné řídit za pomoci nějaké konzole, případně tabletu nebo počítače.

Článek Video: nový americký sebevražedný dron ALTIUS-700M je „nářez“. Třeba ruský 9K37 Buk dokáže zasahovat na 160 km daleko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SR-72 nemusí být letoun, ale dron

O projektu SR-72 je veřejně dostupných jenom málo informací, a vlastně ani není jasné, že o něm bude možné hovořit jako o nejrychlejším letadle. Jak totiž uvádí TechWp, většina odborníků o něm mluví jako o bezpilotním letounu, tedy de facto dronu. Takže jestli to bude pravda, nešlo by ho označovat za nejrychlejší letadlo (to musí být pilotované), a zůstal by jím tak MiG-31, i když prvenství SR-71 už nevezme. Velikostí i účelem se bude nicméně SR-72 letadlu podobat, a navíc v něm má být i pilotní kabina, takže není jasné, co nakonec bude.

Future Of Mayhem Hypersonic Strike-Recon Aircraft Program Murky

The Mayhem program’s fate is uncertain, but its work, including on advanced high-speed engines, could find its way into other projects.

(and yes, we asked about the SR-72!)

Story: https://t.co/jIwOmeT5DA

— Tyler Rogoway (@Aviation_Intel) February 17, 2024

Na oblohu by se mohl prototyp SR-72 dostat již v roce 2025, uvádí NationalInterest, a následně lze očekávat několik let testování, protože půjde o převratnou technologii. Letoun nebo dron by měl dosahovat hypersonické rychlosti přes Mach 5, zmíněný zdroj uvádí dokonce až Mach 6. Pro srovnání, rychlost SR-71 byla „jen“ Mach 3,3. Bude přitom nutné prověřit pohon i funkci speciálních materiálů, z nichž bude letoun vyroben, aby odolal žáru při extrémně rychlém letu. Ve výzbroji letectva se tedy nejspíše objeví až po roce 2030.

Průzkumný stroj, ale možná vyzbrojený

Hlavním úkolem SR-72 má být zpravodajství, sledování a průzkum, ale Wikipedia uvádí, že by měl mít rovněž schopnost nést hypersonické úderné zbraně. A pokud opravdu výše zmíněných parametrů dosáhne, byl by přelomovou zbraní. V podstatě by díky své rychlosti nejspíše dokázal uletět naprosté většině existujících systémů protivzdušné obrany, které by ho zřejmě dokázaly zaznamenat, ale kdyby vystřelily, nedohnaly by ho.

Ruská odpověď Spojeným státům: „nadzvukový bombardér PAK DA bude lepší než ten americký“; co je o něm vlastně známo?

Na podobném letounu mimochodem pracuje Rusko, které ho označuje jako MiG-41, ale v jeho případě má být vesmírný. Není u něj však zatím stanoven datum prvního vzletu.

Vedle toho je nutné říci, že je před konstruktéry SR-72 k řešení mnoho problémů. Třeba jaký typ pohonu zvolit, i když nejčastěji mluví o kombinovaném či scramjetu. Počítat je navíc třeba s vysokou spotřebou paliva, takže je možné, že by letoun dosahoval vysokých rychlostí jenom krátce a cestovní měl nižší. Zůstává také problém s teplem, které při vysokých rychlostech zákonitě vzniká a lze ho už jenom těžko efektivně maskovat.

Článek Rusové se po desetiletích možná „půjdou klouzat“, nejrychlejší letadlo světa se rýsuje jako „syn“ legendy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj podvodního dronu trval desetiletí

Konstrukce dronu plujícího pod vodou není jednoduchá, bezosádkové ponorky byly dlouho nedostupným snem, a třeba společnost Boeing na nich pracovala přes 10 let, kdy testovala i prototyp nazvaný Echo Voyager. A právě díky němu nasbírala zkušenosti, které umožnily zkonstruovat Orca XLUUV. Ve své tiskové zprávě Boeing uvádí, že bude provádět dlouhodobé mise, údajně až několik měsíců dlouhé, s cílem dosáhnout podmořské námořní dominance, a bude schopna operovat i ve sporných vodách oceánů.

iZdroj fotografie: Boeing

Bezosádkoá ponorka Orca XLUUV má mít v americkém námořnictvu mnoho úloh. TheDrive uvádí, že bude moci vykonávat průzkum a hlídkovou činnost, vyhledávat miny, případně provádět elektronický boj. Námořnictvo nicméně počítá i s jejím vyzbrojením, takže později poslouží k pokládání vlastních min nebo odpalování torpéd, a to jak proti lodím, tak i jiným ponorkám. Sloužit ale bude moci i ke startu řízených střel – otázka ovšem je, zda jenom protilodních, nebo i pozemních, případně zda z ní bude startovat letecký dron.

Vyměnitelný modul s různou výbavou

Orca XLUUV je necelých 16 metrů dlouhá, a její výhodou je modularita – do středu lze totiž vložit asi 10 metrů dlouhý modul, což ji prodlouží na 26 metrů – v něm může být výbava podle typu mise, takže například různé průzkumné prostředky, ale později i zbraně. Nasadit ji bude možné zřejmě všude tam, kde americké námořnictvo nebude chtít, aby někdo o jeho přítomnosti věděl. V případě potřeby pak může na nepřítele nečekaně udeřit.

Jednoznačně ji lze označit za vysněnou revoluci v námořním vojenství, ale snad poslouží i v civilu. Američané tím také dokáží posílit ochranu svého pobřeží, ale i působení ve světě – aktuálně už nemají na obojí dostatek plavidel, ačkoliv postavili i nejsilnější válečnou loď v historii.

Kosmická loď DRACO s jaderným pohonem může dostat Američany na Mars již za pár let, téměř jistě položí i nové základy války

Pohon podvodního dronu je hybridní, konkrétně jde o diesel-elektrický pohon s lithium-iontovými bateriemi, a při nabíjení se bude muset vynořit, ale pravděpodobně jenom vysune speciální stožár jako šnorchl. S rychlostí 3 uzlů má pak vydržet na misi až několik měsíců. Nevím však, jak je naváděný, jistě bude mít vyspělý navigační systém a na stožáru nejspíše i satelitní navigaci. Není také jasné, zda bude pracovat zcela autonomně, či ho bude nějak řídit operátor, i když povely k použití zbraní by nejspíše měl vždy vydávat člověk.

Článek Americká bezpilotní ponorka Orca XLUUV je výsledkem 10leté práce a počátkem revoluce. Ale známo o ní moc není se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Operace z provizorních letišť je výhodná

Schopnosti MQ-9 Reaper na provizorních plochách otestovalo Velitelství speciálních operací letectva na prašných pláních v Texasu. Až donedávna přistávaly tyto drony pouze na kvalitních drahách, což bylo na základě poznatků z války na Ukrajině potřeba změnit. Ne vždy jsou kvalitní plochy k dispozici, a navíc možnost rozptýlení letounů snižuje riziko jejich zničení. Třeba u stíhačky General Dynamics F-16 Fighting Falcon ale dosud něco takového možné není (ano, nelze srovnávat stíhačku a dron, jde ale spíše o poukázání na náročnost amerických strojů).

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

V případě dronu to znamená, že může operovat z téměř každého místa, které je nějakým způsobem vhodné k přistání (může jít klidně o okresní silnici, ale i „panelku“ nebo dobře upravenou prašnou dráhu, event. o přirozeně rovnou plochu). Typickým příkladem mohou být Pacifické ostrovy, nejpravděpodobnější místo možného střetu mezi USA a Čínou. Dron by z nich mohl operovat a mít celou oblast pod dohledem, aniž by vzlétal z nějakých vzdálených základen, což by jinak bylo na úkor možné doby hlídkování v místě konfliktu.

MQ-9 Reaper je velký jako letadlo

Bezpilotní letoun MQ-9 Reaper se poprvé vznesl v roce 2001, a do výzbroje amerických ozbrojených sil vstoupil o 6 let později. Jedná se poměrně veliký stroj s délkou 11 metrů – jen pro srovnání, cvičný letoun Aero L-39 Albatros je jen o 1,3 m delší. Stoj má turbovrtulový motor s tlačnou vrtulí a jeho cestovní rychlost je 313 km/h, maximální pak až 482 km/h. Vystoupat dokáže do výšky přes 15 kilometrů a na obloze vydrží operovat až 27 hodin. Kromě USA ho používá třeba Francie, Itálie a Velká Británie.

Využít ho lze v roli průzkumné i bojové, případně obě schopnosti kombinovat. Má vlastní radar i zaměřovací systém, a podle druhu mise na něj lze umístit další přístroje určené pro průzkum nebo boj. Mezi jeho známou výzbroj patří protitankové střely AGM-114 Hellfire, nést ale může i 2 přesně naváděné pumy o hmotnosti až 230 kilogramů, i další. Mj. má také schopnost útočit na vzdušné cíle za pomoci střel AIM-9 Sidewinder.

Článek Zásadní posun: americký dron MQ-9 Reaper zvládne přistát i na prašné cestě, operovat by tak mohl klidně z ostrovů poblíž Číny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.