Zbraň bez války

Sériový Model 1921 vstoupil na trh v ráži .45 ACP (11,43 × 23 mm), s efektivním dostřelem kolem 50 metrů a hmotností necelých pět kilogramů bez zásobníku. Armáda zbraň testovala a výsledky byly příznivé. Přesto ji formálně nepřijala. Důvody byly prozaické: válka skončila, sklady přetékaly puškami Springfield M1903 a americká vojenská doktrína pro samopal jednoduše neměla místo.

Firma Auto-Ordnance vyrobila prvních 15 000 kusů a čekala na zákazníky. Za sedm let jich prodala asi 6 000, policistům, námořnictvu, mariňákům, zahraničním odběratelům. Ještě na konci roku 1938 leželo ve skladech 4 700 neprodaných samopalů z původní série. Thompson hledal svou roli a nacházel ji všude jinde než v americké armádě.

Gangsteři přišli dřív než generálové

Komerční dostupnost Thompsona znamenala, že si ho mohl koupit prakticky kdokoliv. A v éře prohibice to znamenalo i podsvětí. Masakr na den svatého Valentýna v únoru 1929, při němž v chicagské garáži zemřelo sedm mužů, vtiskl Thompsonu pověst zbraně organizovaného zločinu, přezdívku „Tommy Gun“ nebo „Chicagský psací stroj“ znal brzy celý kontinent.

Skutečný podíl Thompsonů ve výzbroji gangů byl přitom menší, než naznačovala média. Sílu mýtu nevytvořilo množství, ale obraz. A ten obraz definitivně zafixoval Hollywood. Rok 1931 přinesl hned dva klíčové snímky: Little Caesar a The Public Enemy, který podle AFI udělal z Jamese Cagneyho hvězdu gangsterského typu. O rok později přišel Scarface. Celý raný gangsterský filmový cyklus, jak popisuje PBS, vytvořil archetyp prohibičního antihrdiny a Thompson v něm fungoval jako vizuální zkratka drzosti, rychlého násilí a městského chaosu. Plátno dokázalo víc než jakákoli armádní zkouška.

Návrat na bojiště

Paradoxně to byli mariňáci, kdo dal Thompsonu vojenskou legitimitu jako první. Námořní pěchota ho nasadila v Nikaragui a na dalších meziválečných misích ještě předtím, než zbraň získala plně oficiální status. Podle odborné historie USMC šlo o zbraň bez formálního schválení, která se přesto dostala do služby dřív, než ji armádní komise stihly požehnat.

Americká armáda Thompson formálně zařadila až roku 1938, a to spíš jako pomocnou zbraň pro kavalerii a osádky vozidel. Teprve druhá světová válka ukázala jeho skutečnou hodnotu. V boji zblízka, při čištění budov, v džungli, při výsadcích, nabízel kombinaci, kterou puška nedokázala nahradit: okamžitou hustotu palby na krátkou vzdálenost. Mariňáčtí Raiders ho podle dobových hodnocení považovali za oblíbenou, robustní a spolehlivou zbraň.

Zároveň měl Thompson jasné limity. Byl těžký, drahý na výrobu a pro masovou pěchotní válku příliš složitý. Proto vznikly zjednodušené verze M1 a M1A1, které postupně nahradily elegantní, ale nákladný Model 1928. A proto nakonec přišel ještě levnější samopal M3 „Grease Gun“, vyráběný lisováním za zlomek ceny.

Thompson versus svět

Ve srovnání s konkurencí Thompson vynikal i zaostával, záleželo na kritériu. Sovětský PPŠ-41, jeho nejčastější protějšek na východní frontě, střílel slabší náboj 7,62 × 25 mm, ale dosahoval kadence kolem 1 000 ran za minutu a jeho jednoduchá konstrukce umožňovala masovou výrobu v desítkách továren. Thompson působil „luxusněji“ a na krátkou vzdálenost měl díky těžšímu náboji .45 ACP devastující účinek, PPŠ-41 ale lépe odpovídal logice sovětské průmyslové války.

Americká automatická puška BAR M1918 řešila úplně jiný problém: vážila přes sedm kilogramů, používala puškový náboj .30-06 a dávala družstvu dosah i průraznost, jakou samopal poskytnout nemohl. Thompson BAR nenahradil, obsadil jinou niku tam, kde rozhodovala okamžitá palebná síla, ne dostřel.

Za zmínku stojí i rozsah válečných dodávek. V rámci programu Lend-Lease putovalo do Sovětského svazu podle zprávy amerického Kongresu 135 000 samopalů. Část z nich se s Rudou armádou mohla dostat i do střední Evropy, byť konkrétní doklad pro území dnešní České republiky chybí.

Česká stopa a dnešek

Thompsony se do českých sbírek přece jen dostaly. Vojenský historický ústav v Praze eviduje exemplář M1928 získaný roku 1946 i mimořádně vzácný M1921 z francouzského kontraktu, převzatý o rok později. Právě francouzská objednávka 3 000 kusů z února 1940 je zajímavým mostem mezi gangsterskou meziválečnou pověstí a skutečným návratem zbraně do evropské války.

Kdo si chce Thompson vyzkoušet naživo, může zamířit na pražskou střelnici Ranger Prague, která ve své nabídce uvádí model M1A1. Současný výrobce Auto-Ordnance dodnes prodává civilní poloautomatické verze s dlouhou hlavní, ale v českém právním prostředí záleží na konkrétním provedení a aktuální kategorii zbraně; plně automatické originály spadají do přísně regulovaného režimu.

Thompson nebyl slepou vývojovou uličkou. Byl přechodovou zbraní mezi zákopovou logikou první světové války a masovou pěchotní palebnou silou druhé. Jeho legendu nevytvořila jedna bitva, ale dvě dekády čekání, a Hollywood, který mezitím vyplnil prázdno.

Článek Jediný voják s Thompsonem měl vyhladit celou rotu. Místo armády si ho zamilovali gangsteři a proslavily ho filmy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stát, který 4,5 roku čelí plnohodnotné ruské invazi, obvykle nemá čas ani peníze na vývoj nových zbraní od nuly. Prioritou bývá sériová výroba osvědčených vzorů a nákup od spojenců. Státní podnik RPC Fort přesto nezastavil modernizační program a svůj kompaktní 9mm samopal posunul z prototypu představeného v roce 2021 až k omezenému nasazení na frontě. Otázka zní: je to rozumné, nebo zbytečné?

Zbraň pro ty, kterým puška překáží

FORT-230 není zamýšlen jako náhrada standardních útočných pušek pro liniovou pěchotu. Jeho role je užší, jde o osobní obrannou zbraň pro osádky bojových vozidel, dělostřelce, piloty a speciální jednotky. Tedy pro lidi, kteří potřebují něco kompaktního po ruce, ale plnohodnotnou pušku by v kabině nebo u lafety sotva uložili.

Technicky jde o klasický samopal na pistolový náboj 9×19 mm Parabellum s jednoduchým dynamickým závěrem a střelbou z uzavřené polohy. Zásobník sedí v rukojeti, ovládací prvky jsou oboustranné, nahoře běží lišta Picatinny pro optiku. Varianta FORT-230 má teleskopickou pažbu, FORT-230A bočně sklopnou. Podle dat prezentovaných na Enforce-TAC 2026 v Norimberku měří zbraň se zasunutou pažbou 410 mm, hlaveň má 190 mm a hmotnost se pohybuje kolem 3,0–3,2 kg podle verze. Kadence dosahuje 800–900 ran za minutu, účinný dostřel zhruba 200 metrů.

Na frontě, ne jen na výstavě

Klíčová otázka zní, zda FORT-230 skutečně slouží při obraně proti ruské agresi, nebo zůstává veletržním exponátem. Odpověď je někde uprostřed, ale blíž k reálnému nasazení, než by skeptik čekal.

Dne 24. března 2025 zveřejnila tisková služba 13. brigády Národní gardy Ukrajiny „Chartija“ fotografie dělostřelecké osádky vybavené právě samopaly FORT-230 namísto dosavadních AKS-74 se sklopnou pažbou. Informaci převzal i specializovaný kanál Militarnyi. Odborný server GUNSweek v květnu 2025 už psal o zdokumentovaném použití u speciálních jednotek a některých dělostřeleckých osádek.

Zároveň je třeba říct, co doloženo není: veřejně chybí údaje o počtu vyrobených kusů, roční kapacitě závodu i přesném harmonogramu zavádění. Podle sekundárních zdrojů citujících zástupce RPC Fort sériová výroba běží přibližně od roku 2023 a zbraň prošla kodifikací, což je podle Ministerstva obrany Ukrajiny podmínka pro oficiální státní nákupy. Jde ale pravděpodobně o malé série. Na fotografiích z fronty se FORT-230 dlouho téměř neobjevoval.

Proč nekopírovat hotové řešení?

Námitka se nabízí okamžitě. RPC Fort roky vyráběl izraelské konstrukce IWI pod licencí, včetně modelu Fort-226, což byla v podstatě lokalizovaná verze Uzi Pro. Vzít hotový, prověřený vzor by logicky snížilo vývojové riziko. Jenže veřejně dohledatelná čísla k rozpočtu vývoje FORT-230 ani k licenčním poplatkům neexistují, tvrzení o „zlomku ceny“ tak nelze potvrdit ani vyvrátit.

Srovnání s konkurencí ukazuje, že FORT-230 parametricky nevyčnívá:

FORT-230 je těžší než oba konkurenti. Přímé vysvětlení výrobce chybí, ale kombinace ocelového horního pouzdra, robustního závěru, plné lišty a sklopné přední rukojeti hmotnost logicky navyšuje; prototyp z roku 2021 přitom vážil jen kolem 2,5 kg.

Hlavní výhoda tedy neleží v technické převaze. Leží v tom, že je to domácí zbraň vyráběná na Ukrajině, z ukrajinských komponentů, bez závislosti na zahraničním licencorovi, který může dodávky kdykoli přerušit.

Exportní ambice uprostřed války

Na Enforce-TAC 2026, uzavřeném norimberském veletrhu pro armádu, policii a bezpečnostní průmysl, vystupoval RPC Fort jako oficiální vystavovatel. V katalogu nabízel samopaly, pušky, tlumiče i munici. Zajímavý detail: u vystavené zbraně bylo uvedeno NATO Stock Number, což naznačuje logistické zařazení do standardizované evidence NATO.

Fort zjevně míří dvojím směrem. Domů, na vybavení specializovaných jednotek, které dosud používaly sovětské krátké automaty. A ven, na zahraniční státní zákazníky, kteří hledají cenově dostupnou osobní obrannou zbraň od země s reálnou bojovou zkušeností. Konkrétní exportní kontrakt ani nabídku pro Českou republiku se veřejně dohledat nepodařilo.

Kalkulace, která dává smysl jen v kontextu

Podle nás FORT-230 dává smysl právě a pouze v té úzké nišové roli, pro kterou byl navržen. Není to zbraň, která změní průběh války. Je to nástroj, díky kterému dělostřelec nemusí tahat plnohodnotnou pušku, a přitom má po ruce něco spolehlivějšího než pistoli. Že Ukrajina dokáže takový projekt dotáhnout do omezené sériové výroby uprostřed existenčního konfliktu, vypovídá o stavu jejího obranného průmyslu víc než samotné parametry zbraně.

Článek Ukrajina uprostřed války překvapivě vyvíjí vlastní samopal FORT-230. Mohla by přitom za zlomek ceny zkopírovat existující zbraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč právě MP7 a ne pistole nebo puška

Odpověď je překvapivě pragmatická. Když americká Capitol Police po útoku na Congressional Baseball Game v roce 2017 řešila výzbroj své Dignitary Protection Division, hledala něco, co v kongresovém slyšení popsala jako zbraň, která překlenuje mezeru mezi pistolí a karabinou M4. Pistole je snadno skrytá, ale má omezený dosah a kapacitu. M4 je účinná, ale v obleku na galavečeři ji neschováte.

MP7 řeší obojí. Váží necelé dva kilogramy, v zasunuté konfiguraci se vejde do diskrétního packu a střílí náboj 4,6×30 mm, ráži navrženou speciálně pro lepší průnik balistickou ochranou než klasické pistolové devítky. Zpětný ráz je minimální, kadence vysoká, ovladatelnost díky opoře o rameno nesrovnatelná s jakoukoli pistolí.

Virální moment a jeho anatomie

Fotka agenta s MP7 okamžitě vyvolala vlnu memů a srovnání. Analytici z The War Zone ji přirovnali k ikonickému záběru agenta Secret Service s Uzi po atentátu na Reagana v roce 1981. Důvod virality je prostý: kontrast. Strohý oblek, klidný postoj a v rukou futuristicky vypadající zbraň, kterou běžný člověk zná maximálně z Call of Duty.

Podle specializované analýzy jde nejpravděpodobněji o příslušníka U.S. Capitol Police, nikoli FBI či Secret Service. USCP má veřejně doložené zavedení MP7 pro ochranu kongresových špiček a na večeři byli přítomni i předsedové obou komor. Oficiální potvrzení identity ale k dnešnímu dni chybí.

Co se vlastně stalo u Washington Hilton

Podle affidavitu DOJ se Allen kolem 20:40 přiblížil k bezpečnostnímu checkpointu na Terrace Level. Proběhl magnetometrem s brokovnicí ráže 12 a pistolí Rock Island Armory 1911 ráže .38. Důstojník Secret Service zasažený do hrudi přežil díky balistické vestě. Útočník byl zneškodněn dřív, než se dostal na Concourse Level, kde v ballroomu seděl prezident Trump.

Vnější hotelová vrstva tedy selhala, ozbrojený muž se dostal dovnitř. Vnitřní ochranný systém ale splnil účel. AP popsala další bezpečnostní kruhy: oddělovací buffer, agenti u pódia, skryté pancéřové desky. Právě v tomto mezivrství operoval i agent s MP7.

Český kontext: Scorpion EVO jako domácí obdoba

Česká Ochranná služba Policie ČR svou konkrétní výzbroj nezveřejňuje. Funkčně nejbližším domácím analogem MP7 je CZ Scorpion EVO 3, kompaktní samopal v ráži 9×19 mm určený pro speciální a policejní složky, navržený i pro skryté nošení a boj v omezeném prostoru. Oproti MP7 používá běžnější pistolovou ráži a nemá ambici prorážet balistické vesty, ale logika nasazení, tedy diskrétní zbraň s vyšším výkonem než pistole, je totožná.

Pro srovnání: belgická FN P90, dlouhodobě spojovaná s americkou Secret Service, nabízí 50ranný zásobník a ráži 5,7×28 mm s podobnou filozofií průniku jako MP7. Obě platformy jsou si funkčně blízké, konstrukčně ale zcela odlišné.

Proč ta fotka řekla víc než tisíc slov

Jedna fotografie z Washington Hilton ukázala veřejnosti to, co bezpečnostní profesionálové vědí dekády: mezi pistolí v pouzdře a puškou v kufru auta existuje celá kategorie zbraní navržených přesně pro okamžik, kdy se galavečeř změní v bojovou zónu. Agent v obleku s MP7 není anomálie, je to systém, který funguje přesně tak, jak byl navržen. Jen tentokrát ho zachytil objektiv.

Článek Agent tajné služby v obleku se stal internetovou senzací. Vytáhl skrytý samopal MP7, kterým chrání Bílý dům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Samopal je vhodný třeba pro dělostřelce

Fort-230 je novou zbraní, ale je již zaveden v některých jednotkách, o čemž svědčí příspěvek 13. brigády národní gardy Ukrajiny. Zde mají samopal dělostřelci ze samohybné houfnice, ale její typ není rozpoznatelný. Přesně pro ně, tankisty, osádky obrněných vozidel, řidiče automobilů a podobné vojenské profese se samopal hodí. Je totiž mnohem menší a lehčí než útočná puška a skvěle se hodí k sebeobraně, ale mohl by být vhodný i pro speciální operace.

iZdroj fotografie: Národní garda Ukrajiny

Fort-230 využívá klasické pistolové střelivo ráže 9 milimetrů, uvádí TheFireArmBlog, které je v zásobníku na 20 nebo 30 ran. Ten je zasunován otvorem ve spodní části jeho pistolové rukojeti, přičemž má volitelnou možnost poloautomatické nebo plně automatické střelby, při níž je kadence 800 ran za minutu. Efektivní dosah má přitom zbraň 200 metrů.

Fort-230 se může stát standardem

Samopal vyniká malými kompaktními rozměry; podle GunsWeek je jeho délka pouhých 40 centimetrů v případě, že má zataženou teleskopickou pažbu, ale pokud se ji uživatel rozhodne využít, prodlouží se na 60 centimetrů. Hmotnost prázdného Fort-230 je potom 2,6 kilogramu, a navíc má také skládací přední rukojeť pro lepší uchopení.

Ruská puška AMB-17 pro speciální jednotky a tajné služby má neobvyklé střelivo, které prorazí i balistickou ochranu a pancíř vozidel

Zbraň má klasická železná mířidla, ale zároveň disponuje i lištou, na níž je možné umístit přídavné zařízení, například kolimátor. Úsťové zařízení je upravené tak, aby umožňovalo montáž tlumiče, což se může hodit třeba při speciálních operacích. Armádní Zpravodaj soudí, že se samopal může v budoucnu stát standardní zbraní některých ukrajinských armádních jednotek, národní gardy nebo policie, i když určitě nebude rozšířen nějak masivně.

Článek Ukrajinské samopaly Fort-230 poskytují skvělou možnost obrany i útoku jednotkám, které nemohou mít útočné pušky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SCAR 15P je kombinací několika typů

Výrobcem zbraně je zbrojovka FN America, která ji na stránkách označuje za poloautomatickou pistoli. Pravdou ale je, že jde spíše o jakousi zmenšenou verzi útočné pušky FN SCAR, a to o velikosti pistole nebo samopalu. Původně přitom užívala náboje 5,56×45 milimetrů, což je střelivo pro útočné pušky, avšak později byla SCAR 15P komorována i pro .300 AAC Blackout.

The FN SCAR 15P may be small, but it’s mighty! https://t.co/CtZWjV8SJ9 #FNAmerica pic.twitter.com/cXf21D5x5x

— FN (@FN_America) August 24, 2023

Tento typ munice je používán tam, kde je třeba vysoký výkon v krátkých hlavních, a je ideální pro zbraně používající tlumiče, uvádí Wikipedia s tím, že se projektil pohybuje podzvukovou rychlostí. Náboj má zároveň vyšší výkon než klasické pistolové střelivo jako 9×19 milimetrů používané v pistolích nebo samopalech, takže způsobí i jediný zásah pořádné zranění.

S tlumičem je SCAR 15P velmi tichá

SCAR 15P s náboji .300 AAC Blackout je ideální zbraní pro operace, při nichž je vyžadována co nejmenší míra hluku, uvádí ArmyRecognition, a zároveň se hodí do stísněných prostor. Jednak je velice malá, hlaveň má jenom 19,05 cm, jednak mají projektily na krátkou a střední vzdálenost vysokou zastavovací sílu; při použití tlumiče je navíc střelba velice tichá.

„MiG-23 si chválili i američtí piloti, co s nimi létali 8 let,“ uvedli kdysi Rusové; ve skutečnosti je ale nesnášeli a 2 z nich přišli o život

Hmotnost SCAR 15P je přibližně 2,5 kg bez zásobníku a používá standardní zásobníky do útočných pušek na 10 nebo 30 nábojů. Jsou na ní i lišty, takže si ji uživatel může vybavit doplňky, například zaměřovači, laserovými značkovači nebo taktickými baterkami, ale i dalšími věcmi. A jelikož se jedná o poloautomatickou zbraň, mohou ji v mnoha zemích získat i civilisté.

Článek Kdo to schytá, zranění těžko „rozchodí“. Nová ultrakompaktní pistolová útočná puška SCAR 15P komorovaná v ráži .300 Blackout se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zrozen na Slovensku, dotažen v ČR

Zbraň vznikala od roku 2002 ve slovenské firmě ZVS Holding pod vedením Jána Lučanského, ale plány k samopalu pojmenovaném „Laugo“ nakonec odkoupila Česká zbrojovka v Uherském Brodě, uvádí Wikipedia. Pod její taktovkou prošel značným vývojem, který se od původního slovenského návrhu dost liší, a byl představena za značné pozornosti odborníků a médií roku 2009 na výstavě IDET v Brně. Firma také zahájila rozsáhlou reklamní kampaň.

Vzácný samopal PP-91 Kedr zvláštních ruských jednotek byl neznámo proč na Ukrajině, připomínat může ČS vzor 61 Škorpion

Samopal CZ Scorpion EVO 3 má ráži 9×19 mm Parabellum a měří 410 mm, s rozloženou pažbou potom 600 mm. Z toho má hlaveň délku 196 mm a hmotnost bez zásobníku vychází na 2,1 kg. Vytvořeny však byly dvě verze: A1 dokáže střílet dávkou, omezenou dávkou (tři rány) nebo jednotlivě, zatímco S1 je karabina střílející pouze jednotlivými ranami. Kadence při palbě dávkou je až 1 500 ran v minutě a dostřel 250 metrů. Ke zbrani jsou přitom k dispozici zásobníky z průhledného tvrzeného plastu na 20 nebo 30 nábojů, uvádí CZUB.

Oblíbený u speciálních jednotek

CZ Scorpion EVO 3 je uzpůsoben pro boj ve stísněných prostorech a pro snadné a skryté nošení. Velká pozornost byla věnována odolnosti a odlehčení, takže je mechanismus i všechny namáhané části z vysoce kvalitního kovu, zatímco zbytek z odolných polymerů. Aby vyhovoval pro co největší spektrum úkolů, lze CZ Scorpion EVO 3 různě upravovat, tedy zejména měnit stranu natahovací páky a pojistky nebo upravit opěrku pažby, uvádí MilitaryFactory.

iZdroj fotografie: Uživatel Costas-1963 / Creative Commons / CC BY-SA

Samopal lze také vybavit celou řadou doplňků, které je možné uchytit na lištu, a vedle železných mířidel může dostat také moderní optiku. Díky kompaktnosti a možnosti skrytého nošení se stal CZ Scorpion EVO 3 populární především mezi policejními a bezpečnostními složkami po celém světě.  Ve výzbroji ho tak má třeba policejní sbor ČR, Egypta, Vietnamu, Panamy nebo Bolívie. Samonabíjecí S1 je k dispozici i pro civilní trh, na němž slaví značné úspěchy.   

Článek Legenda pokračuje: samopal CZ Scorpion EVO 3 navázal na tradici slavného předka z 60. let. Původ má slovenský, ale „zrodil“ se v ČR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velice kompaktní a lehký samopal

Vývoj samopalu PP-2000 začal v roce 2000 (z toho také označení) v tulské zbrojovce KBP. Cílem bylo vytvořit kompaktní zbraň pro službu u policie nebo vězeňské stráže, stejně jako osobní ochranou zbraň pro posádky obrněných vozidel a letadel. PP-2000 se tím řadí do stejné kategorie jako FN 90, HK MP7 nebo český Scorpion III Evo. Veřejnosti byl poprvé představen v roce 2004 na pařížské zbrojní výstavě Eurosatory 2004, a od roku 2006 je zařazen do služby u vězeňské stráže a vojsk ministerstva vnitra Ruska, uvádí MilitaryFactory.

iZdroj fotografie: Uživatel Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Rozměry PP-2000 jsou skutečně kompaktní – se složenou pažbou má pouhých 340 mm (s opěrkou pak 555 mm), a jeho hmotnost je pouhých 1,4 kilogramu. Toho je dosaženo tím, že jsou při výrobě v maximální míře používány polymerové materiály, díky nimž je zbraň odolnější, lehčí a nekoroduje. Zbylé součástky jsou potom z vysoce kvalitní oceli. Vývrt hlavně je pochromován a hlaveň je pro skrytí pozice střelce vybavena tlumičem plamene. Po těle má nakonec několik lišt, na něž mohou byt připnuty doplňky jako laser nebo baterka.    

Tajemství PP-2000 je v náboji

PP-2000 má, podobně jako Uzi, Sa 24/26 nebo MP 7, šachtu pro zásobník v pistolové rukojeti. V něm přitom může být až 22 ran, ovšem další zásobník pak může být netradičně ukryt v pažbě, kde tvoří část opěrky. Zbraň má také velký lučík, aby si střelec při střelbě nemusel sundávat rukavice. Palbu může jednotlivými ranami nebo automaticky, volič a pojistka jsou na levé straně a nejdou – na rozdíl od natahovací páky – přenastavit. Kadence PP-2000 je dle použité munice 600 až 750 ran v minutě, a efektivní dostřel 200 m, stojí na Roe.

Ruský samopal PP-19 Bizon klame velikostí i designem, ve skutečnosti jde o rychlého zabijáka pro boj zblízka

Velkou výhodou je munice, kterou PP-2000 používá. Je jí „západní“ ráže 9×19 mm Parabellum, ale Rusové si pro tyto potřeby zkonstruovali vysoce účinnou munici 7N21 a 7N31, která nemá na světě ekvivalent. Náboje si poradí i s neprůstřelnou vestou nebo lehce pancéřovaným vozidlem. Brzy se má PP-2000 dostat vedle služby u bezpečnostních, ochranných a speciálních jednotek také k ruskému letectvu, kde se stane tento moderní samopal osobní zbraní posádek letadel a nahradí legendární AKS-74U.

Článek Ruský samopal PP-2000 měří pouze 34 cm, ale prostřelí i pancíř vozidla – má totiž unikátní munici, pro níž ve světě není ekvivalent se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Samopal měl dealer drog na Ukrajině

Dobrým příkladem je nejspíše kriminální případ z ukrajinské Černihovské oblasti, kde policisté zasahovali proti muži podezřelému z obchodu s narkotiky. Portál MilIn uvedl, že u něj při domovní prohlídce našli nejen drogy, ale i 3 kovové sudy se zbraněmi zakopané v zemi. Mezi nimi byla i útočná puška AKM, krátká AKS-47 s tlumičem a zásobníky, granáty, a nakonec i samopal PP-91 Kedr s více než 200 náboji ráže 9 mm, konkrétně 9×18 Makarov.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Je ovšem veliká záhada, jak se mohl takto vzácný samopal dostat rodákovi z Krymu do rukou, protože by ho měly mít jen některé ruské policejní jednotky. Právě pro ně byla zbraň na začátku 90. let 20. století vyvinuta, a do výzbroje se dostala kolem roku 1994. Zajímavá je na ní i osoba konstruktéra, jíž je Jevgenij Dragunov, autor známé sovětské odstřelovačské pušky SVD, která byla poměrně nedávno modernizovaná, jak jsme na ArmádnímZpravodaji psali.

Samopal Kedr je malý a lehký

Samopal PP-91 Kedr je velmi kompaktní, se sklopenou pažbou má jenom 305 milimetrů, a pokud je pažba rozložená, měří 539 mm. Portál ModernFireArms uvádí, že bez zásobníku váží jenom 1,5 kg. Samopal má volič pro plně automatickou palbu nebo pro jednotlivé rány. a je možné k němu připevnit tlumič a běžná mechanické mířidla doplnit laserovým zaměřovačem.

Ruský speciální mini samopal PP-90 měl být schopnou zbraní nablízko, nakonec se ale ukázal jako „šunt“, i když uplatnění má

Samopal používá munici 9 x 18 milimetrů Makarov v zásobnících na 20 nebo 30 nábojů. Střílet s nimi dokáže kadencí 800 ran za minutu a přesná střelba je možná do vzdálenosti zhruba 100 metrů. Zbraň má ještě speciální variantu označovanou jako P-91 Klin, pro níž byla vyvinuta nová munice 9 x 18 milimetrů PMM s vyšším výkonem. S ní je možné se trefit na vzdálenost 150 metrů a kadence je až 1 200 ran za minutu.

Střelba ze samopalu PP-91 Kedr

Článek Vzácný samopal PP-91 Kedr zvláštních ruských jednotek byl neznámo proč na Ukrajině, připomínat může ČS vzor 61 Škorpion se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Přesnost bez kompromisů

Vývoj nové zbraně započala firma KRISS (tehdy Transformational Defense Industries) v roce 2006. Autorem revolučního patentu byl francouzský inženýr Renaud Kerbrat, jehož nápad lze vysvětlit následovně: klasické automatické zbraně se vyznačují vysokou zastavovací silou, ale při střelbě dávkou nebo plně automaticky zbraň kvůli zpětnému rázu ztrácí stabilitu, a tím i přesnost. Nová konstrukce má však zpětný ráz prakticky eliminovat. Produkty firmy KRISS totiž využívají unikátní systém bržděného závěru Super V.

iZdroj fotografie: Michael E. Cumpston / Creative Commons / CC BY

Vector má pevnou hlaveň a střílí s polouzavřeným závěrem, který je brzděn třením v šikmé drážce; veden je klasicky dozadu. Na jeho konci je však čep, který tlačí tzv. V-blok s protizávažím směrem dolů, čímž dochází k eliminaci velké části síly zpětného rázu. Blok pak vrací na místo zpětná pružina, a při jeho návratu je do hlavně zasunován nový náboj. Hlaveň je nezvykle v rovině se spouští, díky čemuž je část hmotnosti přenášena vzad. Vylepšení zajišťují u KRISS Vector o 90% menší zpětný ráz a zvýšení přesnosti o 60 %!

Superzbraň s řadou otazníků

I přes popsaný mechanismus jsou rozměry a hmotnost opravdu kompaktní – uvádíme parametry samopalu a poloautomatické civilní verze zbraně z něj vycházející. Délka 620 mm (se složenou pažbou 410 mm), délka hlavně 170 mm, hmotnost pak pouhých 2,7 kilogramů. Té bylo dosaženo za použití leteckého hliníku, molybdenové oceli a tvrzeného nylonu. I další parametr přitom mluví jasně pro mechanismus Super V. Kadence 1 200 ran v minutě (bez omezovače dokonce 1 500 ran v minutě), a efektivní dostřel je 328 metrů.  

iZdroj fotografie: Picanox / Creative Commons / CC BY

Vector může být kalibrován na 9×19 mm Parabellum, .45 ACP nebo 10 mm. přičemž zásobníky jsou na 13, 17 nebo 30 nábojů. Od roku 2015 je vyráběna Generace II, která má lepší ergonomii pažby, vylepšený volič režimu palby, nebo ji lze dodat i s kamufláží a bohatou řadou vybavení. Vector má zatím jenom málo zákazníků (ve výzbroji mají karabinu jen speciální síly Bangladéše, Thajska a Panamy), a proto lze zatím jen těžko odhadovat spolehlivost jak celé zbraně, tak především jejího mechanismu. Zatím ale, zdá se, funguje velmi dobře.

Článek Samopal KRISS Vector: futuristická zbraň 21. století má o 90 % nižší zpětný ráz a o 60 % vyšší přesnost i při střelbě dávkou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V zákopech byla třeba rychlá střelba

Samopal Thompson je dílem společnosti patřící někdejšímu brigádnímu generálovi Johnu T. Thompsonovi. Jelikož se během první světové války ukázalo, že používané pušky nejsou příliš vhodné pro zákopový boj, snažil se vyvinout zbraň s automatickou palbou, která by byla dobře použitelná právě v zákopech. Tým techniků jeho společnosti Auto-Ordnance Company měl ale první prototypy připravené k odeslání na frontu až v okamžiku, kdy válka skončila. Zbraň tak nakonec začala být sériově vyráběna teprve v roce 1921.

iZdroj fotografie: Public Domain

Do výzbroje ji dostala třeba poštovní služba a námořní pěchota, u níž se osvědčila hlavně v banánových válkách probíhajících v některých zemích Karibiku a Střední Ameriky. Dodávána byla však i na civilní trh (byla přitom docela drahá), načež si ji oblíbili gangsteři, a následně pronikla i do světa. Má dva nejrozšířenější modely, i když jich je mnohem více, a to M1928A1 a M1 (M1A1). Druhý z nich je jednodušší a levnější, rozeznat jdou podle toho, že má M1928A1 žebrované chlazení, kdežto M1 ne, a také nemůže využívat bubnový zásobník.

Bubnový zásobník vojáci nechtěli

Samopal Thompson je poměrně těžká zbraň, model M1928A1 váží bez zásobníku 4,9 kilogramů, a M1A1 vyvinutý za druhé světové války 4,5 kilogramů. Kvůli hmotnosti a náchylnosti k poškození vojáci příliš nepoužívali bubnové zásobníky na 50 nebo 100 ran, ale raději schránkové, nejčastěji na 30 nábojů. Standardně zvládá samopal Thompson náboj .45 ACP; ranné verze měly kadenci 800, někdy i 1200 ran za minutu, pozdější pak 600 / minuta. Efektivní dosah byl 150 metrů, samopal obvykle sloužil na velmi krátkou vzdálenost.

„Thompsony“ byly rozšířené hlavně ve druhé světové válce, ale místo si nacházely i po ní – dostaly se do výzbroje hned několika desítek států, a používaly je i různé povstalecké skupiny a partyzáni. Ve Vietnamu nebo Číně byla dokonce vyráběna jejich kopie. Z naprosté většiny ozbrojených sil už ale byly samopaly jako zastaralé vyřazeny, a některé kusy jsou ceněnými sběratelskými skvosty. Například Ukrajina ale v roce 2011 dostala kolem 20 000 těchto samopalů, a jelikož byla o zbraně nouze, lze je občas spatřit i v současném konfliktu s Ruskem.

Článek Legendární „gangsterský“ samopal Thompson, ikona z 2. světové války, slouží i po více jak 100 letech, „buben“ ale vojáci nechtěli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Konstrukce PP-19 Bizon je nezvyklá, ale robustní

Tento samopal se vyznačuje pod hlavní umístěným zásobníkem se spirálovitým uložením nábojů; podobá se přitom těm, které jsou používány u některých typů granátometů. Design umožňuje uložit do zásobníku až 64 nábojů v ráži 9x18mm Makarov, případně 53 nábojů v ráži 9x19mm Parabellum, aniž by byla zbraň příliš těžká nebo nepohodlná k nošení. Tento zásobník je také příčinou neobvyklého tvaru PP-19 Bizon, který je na první pohled snadno rozpoznatelný.

PP-19 Bizon je navržen na základě konstrukce AK-74, což mu dává robustnost a spolehlivost, jimiž jsou zbraně z rodiny Kalashnikov známé. Samopal je jednoduchý na obsluhu i údržbu, což z něj činí ideální zbraň pro různé jednotky, a to včetně policejních a „speciálů“. Nicméně i navzdory své jedinečnosti a inovativnímu designu není samopal PP-19 Bizon bez nedostatků.

Zásobník, ačkoliv má vítanou velkou kapacitu nábojů, je složitý na výrobu i údržbu, a vedle toho může být pro svou šířku v některých situacích nepohodlný, ačkoliv je jinak zbytek zbraně kompaktní. Přesto je PP-19 Bizon zajímavou a jedinečnou zbraní, která představuje inovativní přístup k designu samopalů. A navzdory zmíněným nedostatkům si našla místo v řadě ozbrojených sil po celém světě.

V armádách slouží dodnes, i u „speciálů“

PP-19 Bizon je například ve výzbroji ruských ozbrojených sil, kde ho využívají různé jednotky, a to včetně těch speciálních. Je oceněn pro svou spolehlivost, lehkost a vysokou kapacitu zásobníku, které jsou užitečné například v městském prostředí nebo při čistění budov. Osvědčují se však také v zákopovém boji, kde často dochází ke střelbě jenom na pár metrů.

Samopal se nicméně dostal i do výzbroje některých ozbrojených sil Ukrajiny, zastoupení má především u policejních a bezpečnostních jednotek. Jeho kompaktní rozměry a vysoká kapacita zásobníku jsou ceněny hlavně v situacích, kdy je důležitá vysoká mobilita a schopnost rychle reagovat na měnící se bojové podmínky.

Video: co dokáže zničit nejsilnější sovětský samopal PPŠ-41 Špagin; i dnes může být obávaný, americkou balistickou ochranu rozlámal

Je ale důležité poznamenat, že ačkoliv je PP-19 Bizon stále ve výzbroji některých jednotek, ve většině moderních armád dochází k jeho nahrazování novějšími a technologicky vyspělejšími modely samopalů. Ani tak ale nelze předpokládat, že by byl v dohlednu nějak masově vyřazen, například v situacích, jakou je válka na Ukrajině, se jistě ještě o slovo přihlásí, neboť obě strany trpí nedostatek vybavení a používají tak často cokoliv, co je „po ruce“.

Kompaktní, ale přesto velmi schopný

Schopnosti PP-19 Bizon v boji jsou rozhodně větší, než by rozměry naznačovaly. Jeho hlavní silou je velká kapacita zásobníku a vysoká rychlost střelby, která dosahuje až 700 střel za minutu. Vedle toho má PP-19 Bizon integrovaný tlumič a lze k němu připojit doplňky, třeba optická mířidla nebo taktické svítilny, což jeho flexibilitu a efektivitu v boji ještě více zvyšuje.

Handicapem může sice být ráže 9mm, neboť tak PP-19 Bizon nemá takovou průraznou sílu jako některé těžší ráže, ale ve výsledku to tolik nevadí, protože je určen zejména k útoku na pěší jednotky „face-to-face“, nikoliv proti obrněným cílům. Ty je naopak schopen rychle a efektivně neutralizovat na střední a krátkou vzdálenost.

Článek Ruský samopal PP-19 Bizon klame velikostí i designem, ve skutečnosti jde o rychlého zabijáka pro boj zblízka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Suomi KP/-31

Finský samopal Suomi KP/-31 velmi připomíná slavný sovětský PPŠ-41, jehož konstruktér se inspiroval právě finskou zbraní. Ty byla do výzbroje zařazena již v roce 1931 a používá hlavně náboje 9 x 19 milimetrů – zpočátku byl zásobník 20ranný, ale později bylo vyvinuto i několik větších, včetně bubnových, s kapacitou až 71 nábojů. Hmotnost samopalu Suomi KP/-31 je 4,6 kilogramů a jeho zvláštností je vyměnitelná hlaveň. Voják měl vždy alespoň jednu náhradní, takže mohl tu přehřátou hned vyměnit za novou a pokračovat v boji.

iZdroj fotografie: Vojenské muzeum Finska / Creative Commons / CC BY

Lahti-Saloranta M/26

Lehký kulomet Lahti-Saloranta M/26 je zbraň finské konstrukce z roku 1926. Používá zásobník s kapacitou jenom 20 nábojů, i když existovaly i větší bubnové, ale ty prý finská armáda ve výzbroji neměla. Využívá přitom náboje 7,62 x 53 milimetrů, i když existuje i verze pro Čínu na střelivo 7,92 x 57 milimetrů. Kulomet je 9,3 kilogramů těžký a jeho efektivní dostřel činí 500 metrů. I když byl velice přesný, měl různé chyby, kvůli nimž nebyl příliš oblíbený.

Děgťarjov DP-27

Sovětský lehký kulomet Děgťarjov DP-27 sice ve výzbroji finské armády původně nebyl, ale v úvodních fázích války jich mnoho ukořistila, a jelikož se ukázaly být velmi dobré, okamžitě je začala využívat; mezi Finy se přitom těšily nesmírné popularitě. Kulomet využívá náboje 7,62 x 54 milimetrů nabíjené do charakteristického talířového zásobníku o kapacitě 47 ran. Děgťarjov DP-27 je 9,12 kilogramů těžký a dokáže efektivně zasahovat cíle do vzdálenost 800 metrů, jeho kadence je 550 ran za minutu.

Maxim M/09-21

Finská verze těžkého kulometu Maxim označovaná jako M/09-21 byla vyráběna od roku 1921 po vzoru ruských PM M1910. Nemá ale kola jako ruské zbraně, Finové ho opatřili stativem, což bylo lepší pro tamní terén. Oddělený stativ a kulomet bylo navíc snazší přenášet. Na zbrani také Finové udělali několik drobných úprav, Maxim M/09-21 používá náboje 7,62 x 54 mm a jeho kadence je 600 ran za minutu. Zbraň i se stavivem váží 51,6 kg, bez stativu pak 24 kg.

Článek Video: přehlídka automatických finských zbraní ze zimní války, které kosily početné Sověty několik měsíců se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Samopalů bylo vyrobeno poměrně málo

American 180 je zbraň z 60. let 20. století; nejprve se objevila jako Casull 290 se schránkovým zásobníkem typickým pro většinu podobných zbraní, ale později byla předělána na zásobník talířový umístěný v horní části. Myšlenkou bylo vyrobit zbraň s vysokou kadencí a objemným zásobníkem. Z výrobních linek ale sjelo asi jenom 10 tisíc kusů, a to většinou pro civilní trh, ačkoliv se objevily například ve výzbroji vězeňské stráže ve státě Utah.

22lr in full auto and large capacity mag has to be one of the scariest things I have ever seen. The American 180 tosses a large hive of lead bees at you. The idea was; body armor or not, one will eventually hit something soft. Shit worked too. pic.twitter.com/xfkgU7E1Ah

— Fondil Mabols (@animepfpv12) December 23, 2022

Samotný samopal American 180 je zbraň o hmotnosti 2,6 kilogramů, se zásobníkem na 177 ran se ale dokáže jeho hmotnost vyšplhat na 4,5 kg, a s většími zásobníky pak ještě výše. Využívá střelivo .22LR, což mu zajišťuje velmi malý zpětný ráz, a ačkoliv nejde o náboje s velikou silou, dlouhá dávka dopadající do jednoho místa dokáže nakonec narušit i neprůstřelnou vestu.

500 ran za zhruba 10 sekund

Video níže ukazuje velmi zajímavou úpravu sestávající v dvojice zmíněných samopalů, které jsou nějakým způsobem spojeny dohromady, ale přesto se chovají jako jedna dvojhlavňová zbraň. Na každou hlaveň je v tomto případě nainstalovaný zásobník obsahující 250 nábojů, a při stisknutí spouště se spustí vražedná palba z obou hlavní najednou. Trvá něco málo přes 10 sekund, ale zdá se, že jedna ze zbraní střílela o něco déle.

Invence umí zázraky: stařičké jugoslávské dělo Zastava M55 dostalo průmyslové kamery a zabíjí jeden dron za druhým

Pod videem je uvedeno, že vychází kadence jedné hlavně na 1 400 ran za minutu – dvojice jich tedy musí umět vychrlit 2 800 za minutu, což je 46 ran za sekundu – pro představu to je více než 1,5 zásobníku útočné pušky Bren 2 používané českou armádou. V tomto případě má ale zbraň využívat náboje .22 Short Magnum, přičemž se standardním střelivem má být kadence jedné zbraně 1 200 ran za minutu. Je otázkou, zda má takováto úprava praktické využití, ale pravděpodobně je jejím účelem pouze zábava na střelnici.

Článek Video: nadšenec k sobě spojil dva samopaly American 180 s bubnovým zásobníkem, „duo“ vychrlí 500 ran během 10 sekund se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vznik PPŠ-41 inspiroval finský samopal

Během zimní války se Rudá armáda setkala se samopaly Suomi KP/-31 s velkým bubnovým zásobníkem na 71 nábojů, v rukách ho drželi finští vojáci. V zalesněném terénu v bojích na krátkou vzdálenost byly tyto zbraně smrtící, a tak se SSSR rozhodl vyrobit podobné. Výsledkem byl PPŠ-41, a to rovněž s bubnovým zásobníkem, i když existovaly i menší krabicové. Byl přitom jednoduchý na výrobu, měl velikou kadenci střelby, a protože byl nenáročný, do rukou Rudoarmějců se skvěle hodil. Vyroben byl v počtu kolem 5 milionů.

Samopal využívá pistolový náboj 7,62 x 25 milimetrů Tokarev, a ruští Youtubeři se rozhodli otestovat, co vlastně dokáže. Když ze zbraně vystřelili na klasickou ocelovou helmu z druhé světové války, byla bezmocná. Projektily skrze ni proletěly a vojáka by s největší pravděpodobností zabily. Ale jinak to dopadlo s moderním keramickým plátem v rámci balistické ochrany. Střely neprošly, i když dlouhá dávka nakonec dokázala plát alespoň rozlámat. I dnes by si tak PPŠ-41 Špagin na bojišti v mnoha případech poradil.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Silnou stránkou samopalu PPŠ-41 Špagin byla vysoká kadence střelby, která mohla dosahovat až 1 250 ran za minutu, což bylo více než u většiny jeho konkurentů té doby. Dlouhá dávka tak velmi rychle dokázala rozmetat řadu postavených barelů s vodou. Celou řadu však střely prorazit nedokázaly, zvládly to nicméně postupně. Zato cihlovou zdí silnou 2 cihly na šířku už Špagin nepronikne, za ní by byl tedy nepřítel zcela v bezpečí.

Nechráněné tělo nemá žádnou šanci

Když Youtubeři zkoušeli střílet do balistického gelu simulujícího lidskou tkáň, jasně ukázali, že k zabití nepřítele by samopal více než postačoval i se slabším střelivem; dávka by mohla tělo proděravět skrz naskrz a udělat z něj řešeto. Žádná balistická ochrana přitom v době jeho vzniku neexistovala, a na boj do zákopů nebo do spleti městské zástavby byl PPŠ-41 Špagin ideální. Horší to však bylo na dlouhou vzdálenost, v té chvíli vojáci pocítili jeho limity naplno.

Špagin byl nepřesností na delší vzdálenost proslulý, a je jasné proč. Na 250 metrů si střelec na videu zvolil za svůj cíl dveře opřené o strom. A ačkoliv vypálil 25 ran, do dveří se trefil pouze 4 nebo 5 projektily, ostatní létaly evidentně kolem a zasahovaly max. větve. Na videu se navíc projevil i další neduh zbraně, a sice zaseknutí. Při snaze problém vyřešit pak mohla zbraň ke všemu nečekaně vystřelit. Ale ani tak nelze samopalu upřít silný vliv na vývoj druhé světové války, stejně jako v dalších konfliktech, v nichž ho vojáci využívali.

Článek Video: co dokáže zničit nejsilnější sovětský samopal PPŠ-41 Špagin; i dnes může být obávaný, americkou balistickou ochranu rozlámal se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stín „odborníka“ maršála Kulika

První pokus o sovětský samopal provedl roku 1927 legendární konstruktér Fjodor Tokarev. Jeho PTT-27 používala náboj 7,62 mm Nagant. Jednalo se však o velmi specifickou a složitou konstrukci, která se nakonec do výzbroje nedostala. Další pokus, tentokrát od specialisty na automatické zbraně Vasilije Děgťarjova, byl úspěšnější.

iZdroj fotografie: Uživatel I, BrokenSphere / Creative Commons / CC BY-SA

PPD-34 měl hlaveň s ventilačními otvory, neuzamčený závěr, přepínač režimu (zbraň totiž byla schopna automatické, nebo jednoranné palby) a zásobník na 35 ran. Celkem 5,69 kilogramů těžká zbraň měla kadenci 800 ran v minutě a dostřel 500 metrů. PPD-34 používal novou munici 7,62 Tokarev. Roku 1938 došlo k modernizaci zbraně a ta dostala nový zásobník na 71 nábojů. Výroba probíhala velmi liknavě a do roku 1940 bylo vyrobeno pouhých 5 000 PPD-34/38, které šly k jednotkám NKVD a pohraničníkům.

Proč? Hlavním důvodem byla nechuť mocného maršála Grigorije Kulika, který o samopalech tvrdil, že to je zbraň policejní, proti davům a vojsku stačí pušky. Dodejme, že tomuto „zbrojnímu expertovi“ se téměř podařilo zastavit výrobu tanku T-34 i raketometu „Kaťuša“. Velkou roli hrála i složitost zbraně a cena. PPD-38 se skládala z 95 dílů a stála 900 rublů. Pro srovnání kulomet DT vyšel na 1 050 rublů a puška Mosin vzor 1891/30 pouhých 163.

Peklo zimní války

Roku 1939 však přišla zimní válka s Finskem a v té se ukázala užitečnost a potřebnost „policejní zbraně“. Při přepadech ze zálohy a boji na blízko Finové sovětské vojáky svými samopaly Suomi m/31 jednoduše rozstříleli. Pušky Mosin nebyly na boj na blízko vhodné. Rychle byly všechny zbraně staženy od pohraničníků a jednotek NKVD a rozjela se naplno i výroba upraveného PPD-40, kterých bylo do konce roku vyrobeno 80 000. Krvavou lázeň přes Pyrrhovo vítězství Rudé armády to však nezastavilo.

Bylo však potřeba jiné, jednodušší zbraně, kterou by šlo masově vyrábět. Na podzim 1940 došlo k soutěži, do níž se přihlásili dva konstruktéři: Boris Gavrilovič Špitalnýj a Georgij Semjonovič Špagin. Obě konstrukce vycházely ze samopalu PPD, ale byly značně zjednodušeny a pro zjednodušení a zrychlení výroby se používala v maximální míře technologie lisování mnoha hlavních dílů. Frézované součástky měl samopal PPŠ jen dvě!

iZdroj fotografie: Uživatel I, BrokenSphere / Creative Commons / CC BY-SA

Zatímco Špitálného konstrukce měla 95 součástek a vyžadovala 23,5 hodiny práce, Špagin měl jen 87 součástek a byl hotov za 8,5 hodiny práce strojů. Při testech navíc zbraň prokázala značnou odolnost. Bylo z ní vystřeleno neuvěřitelných 30 000 ran a stále byla funkční! Z toho 5 000 bez jakéhokoliv čištění, přičemž závěrečná zpráva konstatovala, že to mělo na zbraň jen minimální vliv. Balalajka, jak se brzy začalo samopalu říkat, bezchybně střílela tedy i zcela neopatrovaná. Dne 21. prosince 1940 byl Špagin PPŚ-41 přijat do výzbroje.

Chrom nebyl luxus, ale nutnost

Pistolet-pulemjot Špagina obrazca 1941 goda, jak se zbraň oficiálně nazývala, měla masivní neuzavřený závěr s pojistkou na napínací páce. Pouzdro závěru bylo spojeno s pláštěm hlavně. Závěr lze vyjmout při posunutí krytu uzávěry pouzdra, přičemž se hlaveň s pouzdrem a horním víkem pouzdra sklopí na čepu dopředu. Masivní pouzdro hlavně je delší než hlaveň a je zakryto šikmou destičkou. V té jsou tři otvory – jeden horní a dva boční. Plyny po výstřelu z hlavně narážejí na tuto destičku a unikají otvory.

Toto jednoduché řešení sloužilo jako kompenzátor a brzda zpětného rázu. Konstrukčně unikátní bylo i hrubé chromování vývrtu hlavně. To jediné bylo sice na novém samopalu výrobně složitější, ale vyplatilo se. Zbraň s vysokou kadencí se během střelby enormně zahřívala. Chrom zvyšoval teplotní odolnost hlavně a značně prodlužoval její výdrž. Délka zbraně byla 640 milimetrů, hmotnost s bubnovým zásobníkem 5,4 kilogramu. Kadence Papaši byla až 1 000 ran v minutě. Samopal mohl střílet i jednotlivými ranami. Volič byl před spouští.

iZdroj fotografie: Mark F. Levisay / Creative Commons / CC BY-SA

Spoušť byla naddimenzovaná, aby šla snadno stisknout i v rukavicích. Zbraň měla původně mířidla na 1 000 metrů, protože samopal PPŠ-41 používá pistolový náboj 7,62×25 Tokarev se značným výkonem co do průraznosti či délky dráhy střely. Tento druh náboje má dopadovou energii nejméně 750 Joule. Bez větších problémů prorazí ocelový plech o síle až 4 milimetry. Reálný dostřel PPŠ-41 je proto opravdu nejméně 1 000 metrů.

Samozřejmě přesnost střelby je na takovou vzdálenost již velmi špatná. Nicméně je potřeba si uvědomit, že po celé dráze je střela smrtelná. Přesně mířený dostřel zbraně však byl reálně kolem 250 metrů, a tak byla mířidla během výroby značně zjednodušena a většina zbraní obdržela jednoduché překlápěcí hledí určené pro střelbu do 200 metrů.

Výroba začala s válkou

Výroba PPŠ-41 začala v červenci 1941, krátce po zahájení operace Barbarossa, v továrně v Zagorsku. Kulaté zásobníky se vyráběly ve městě Lopasnya (dnes Čechov). Oba závody byly před postupujícími Němci brzy evakuovány. Centrem výroby se stala továrna na výrobu cívek ve městě Vjatskija Poljana. V zoufalé situaci měly být první samopaly vybaveny rozpůlenými hlavněmi z pušek Mosin. Přesto bylo do konce roku 1941 vyrobeno 90 000 Balalajek, které byly nasazené poprvé do protiofenzivy u Moskvy. 

Na frontě se brzy ukázaly klady konstrukce. PPŠ-41 byla robustní a spolehlivá zbraň, která na rozdíl od německé MP-40 netrpěla v mrazu nespolehlivostí. Velkou výhodou byla i masivní pažba z lipového dřeva, jež byla použitelná i v boji muže proti muži jako kyj. Bubnový zásobník se 72 náboji střelcům vyhovoval v tom, že nemuseli tak často přebíjet, a jejich „žrout nábojů“, jak se Papaše také přezdívalo, měl dost krmení.

iZdroj fotografie: Julius Jääskeläinen/ Creative Commons / CC BY-SA

Jenže se projevily i nedostatky. Ten největší tkvěl právě v zásobníku. Ten byl plně nabitý dost těžký a v boji se špatně měnil. Navíc se obtížně nabíjel. Bubnové zásobníky měly zpočátku také tendenci se deformovat. Svoji roli hrála i velká výrobní tolerance, kdy PPŠ-41 měla dokonce při střelbě chrastit. Po pár stovkách výstřelů se pouzdro mohlo u prvních sérií zdeformovat, vznikla vůle a sběrací hřeben závěsu se dostal výše. Podání munice z bubnového zásobníku tak zpočátku nebylo stoprocentně spolehlivé. Ani pojistka nebyla spolehlivá a při pádu nebo ráně do Balalajky mohla vyjít náhodná rána.

Oblíbená německá kořist

Problémy se zásobníky se podařilo vyřešit nejprve posílením pláště bubnového zásobníku a nakonec roku 1942 zavedením alternativního dvouřadého segmentového zásobníku na 36 nábojů. Bubnový zásobník, který byl pro zbraň typický, se však používal dál. V roce 1942 cena PPŠ-41 klesla ve válečných závodech na pouhých 142 rublů za kus, výroba se rozjela naplno a dala neuvěřitelných 1,5 milionů samopalů. Pro srovnání MP-40 bylo za celou válku vyrobeno pouhý milion.

Balalajka sehrála klíčovou roli v bitvě o Stalingrad v letech 1942–1943. V podzemí a malých uzavřených prostorech dávala rudoarmějcům obrovskou palebnou sílu a převahu nad nepřítelem. Spolubojovníci si však museli dávat pozor. Kadence byla tak obrovská, že lidem stojícím 2–3 metry od střelce v uzavřeném prostoru hrozil proražený bubínek nebo kvůli prudkým změnám tlaku mohlo dojít k barotraumatu.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Nebylo divu, že se kořistní samopaly PPŠ-41 staly mezi vojáky Wehrmachtu brzy velmi žádaným zbožím. S municí nebyl problém. Munice 7,62 Tokarev byla zaměnitelná za stejnou ráži Mauser, která však byla méně výkonná a neměla zápalku obsahující fulminát rtuťový, tedy třaskavou rtuť, jež zajišťovala spolehlivost munice v mrazu. Němci označili Papašu jako Maschinenpistole 717 (r). U některých kusů byla vyměněna hlaveň za hlaveň z MP-40 a zbraň byla překomorována na náboj 9 milimetrů.

Na tanku do srdce Třetí říše

Samopal PPŠ-41 se stal nedílnou součástí výzbroje vojáků Rudé armády. Do konce války bylo vyrobeno více než 5 milionů Balalajek a bylo jimi vyzbrojeno kolem 55 % pěchoty. Zcela zásadním způsobem zvýšily palebnou sílu sovětské pěchoty, proti střeleckým jednotkám s puškami Mosin šlo nejméně o desetinásobek. Pro představu, sto vojáků s PPŠ-41 nahradilo v boji cca 1 000 vojáků s puškou Mosin.

Dodnes je pro Východní frontu příznačné spojení pěchoty vyzbrojené PPŠ-41 vezoucí se na legendárních tancích T-34, kteří po proražení první německé obranné linie z tanku seskakují a ženou ustupující pěchotní německé síly před sebou. Málo se však ví, že se Balalajka měla podívat i do vzduchu. Z PPŠ-41 byl totiž zkonstruován speciální podvěs nazvaný „Ohnivý ježek“.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Ten byl složený z 88 hlavní v 11 řadách a byl umístěn do pumovnice Tupoleva Tu-2. Idea byla taková, že stroj s označením Š by přelétal nad pozicemi nepřítele a ty by kropil neuvěřitelnou kadencí 79 200 ran v minutě. Ukázalo se však, že nabíjení systému bylo příliš složité, doba palby příliš krátká a systém byl i příliš těžký. Jen hlavně měly hmotnost 456 kilogramů.    

Během 2. světové války používaly PPŠ i jednotky jiných států. Ukořistěné zbraně používali Finové a Italové. Mnohé ukořistěné zbraně se na Apeninském poloostrově dostaly i do rukou partyzánů. Dodávky šly i jugoslávským partyzánům a samozřejmě se dostalo i na polské jednotky a náš 1. československý samostatný sbor. S pádem Berlína v květnu 1945 však historie zbraně rozhodně neskončila.

Od Koreji přes Vietnam až na Ukrajinu

Již během války se uvažovalo o náhradě PPŠ-41 a vznikl a byl vyráběn Sudajev PPS-43. Ani ten však Balalajku nedokázal nahradit a výroba původní Papaši v SSSR skončila teprve v roce 1947, po vyrobení 6 milionu kusů, kdy se začal vyrábět AK-47. Podle jiných pramenů se ale ve výrobě v malých sériích pokračovalo až do 50. let. Sověti však milerádi poskytovali plány zbraně jiným, a tak se již v roce 1943 rozběhla výroba v Iránu, která dala kolem 10 000 zbraní. Jednoho z těchto „Íránců“ dostal darem i generál Ludvík Svoboda.

Daleko masivnější produkce probíhala v Maďarsku, Rumunsku a především v Číně (Typ 50) a KLDR (Typ 49). Soudruzi tyto zbraně, které se od sebe odlišovaly pouze zásobníky (Typ 50 měl rovné, zatímco Typ 49 bubnové), nasadili v bojích proti Američanům. Ty jejich kadence šokovala a považovali klony PPŠ-41 za nejnebezpečnější zbraně protivníka. Stejnou zkušenost jim přinesla i válka ve Vietnamu. Zde si zabojovaly i původně československé zbraně vyřazené z čs. armády na začátku 60. let po zavedení útočné pušky Vz. 58.  

Statisíce kusů PPŠ-41 byly vyvezeny do Afghánistánu a na Blízký východ, kde samopal slouží spolehlivě ve všech konfliktech a proti všem. To, jak je ceněn, dokazuje i to, že během bojů v Iráku v roce 2004 bylo ukořistěno několik stařičkých Papaší s přední rukojetí a nejmodernějším holografickým zaměřovačem. I dnes je vitální stařík stále v boji.

V ukrajinských mobilizačních skladech se údajně nacházelo až 350 000 zakonzervovaných kusů. Roku 2005 bylo rozhodnuto zbraně vyřadit. V roce 2011 však ve skladech zůstávalo ještě 300 000 Balalajek. Ty se po vypuknutí občanské války dostaly jak do rukou vládních jednotek, tak separatistů. V současné době pak lze PPŠ-41 často spatřit v rukách bojovníků obou stran v bojích například o Mariupol nebo Severodoněck. Pro boj v městském prostředí se stále jedná o extrémně účinnou zbraň.

Která zbraň je podle vás srovnatelná se Špaginem?

Zdroj: A. B. Žuk, Pušky a samopaly, Praha, 1992.  

Článek Špagin PPŠ-41 neboli Papaša je odolný a děsivě účinný. Dovedl Rudou armádu až do Berlína. Dnes ho používají na Ukrajině obě strany se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Soudruh tankista

Kalašnikov, který pušku zkonstruoval, byl za druhé světové války tankistou. Podle možná poněkud poupraveného a přibarveného příběhu byl v roce 1941 zraněn v boji a při dlouhém pobytu v nemocnici se začal jako správný sovětský voják vzdělávat. V případě Kalašnikova to bylo studiem knih o konstrukci zbraní. Jeho první pušku vzor 1943 ještě komunistická strana nepřijala za svou, o čtyři roky později již uspěl a dal tak světu zbraň, která jej přežila.

Povinná výzbroj východního bloku

Masovému rozšíření AK-47 pochopitelně prospěla studená válka, hegemonie Sovětského svazu ve východním bloku a také jeho mocenské ambice v dalších regionech. V komunistických státech se jednalo prakticky o povinnou součást výzbroje každé armády, neboť Sověti v tomto ohledu netolerovali konkurenci. Po rozpadu Sovětského svazu a pádu komunismu v jeho satelitních státech se pak desetitisíce těchto zbraní dostaly na černý trh a odtud často do rukou teroristů či ilegálních bojůvek.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Licencovaná výroba po celém světě

Pokud nebylo z politických důvodů možné AK-47 vyvážet přímo ani prostřednictvím některého z věrných satelitů, Sovětský svaz a později i Rusko prodávaly licence na výrobu zbraní na základě konstrukce AK-47. Několik takových továren vyrostlo dokonce i ve Spojených státech amerických, kromě nich se AK-47 či pušky založené na jejich konstrukci vyráběly a vyrábějí také v těchto zemích:

• Bulharsko
• Jižní Korea
• Jihoafrická republika
• Kolumbie
• Ukrajina

Nezničitelná a levná zbraň

Oproti svým modernějším konkurentům má AK-47 ve všech modifikacích dvě zásadní výhody. Jde o zbraň, kterou prakticky nejde zničit, ať už s ní zacházíte jakkoli. Bez ohledu na terén a podmínky, v nichž se zrovna nacházíte, se málokdy zasekává a nevadí jí vlhko, bahno, horko ani zima. Pokud se nějaká součástka rozbije, snadno ji nahradíte, neboť těchto zbraní je ve válečných oblastech obvykle dost. A je také podstatně levnější než jakákoli jiná běžně dostupná automatická puška.

Článek Kalašnikovův automat vzor 1947: legendární útočná puška se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Těžké začátky

Přestože Colt v době uvedení nové zbraně na trh rozhodně nepatřil mezi nováčky v oboru, začátky M16 nebyly příliš slavné. První verze zbraně, z nichž jedna se mimo jiné ve velkém zapojila do bojů ve Vietnamu, se často zasekávaly a rozhodně nebyly tak spolehlivé jako již zmíněné Kalašnikovy, kterými byli většinou vyzbrojeni vojáci Vietcongu. Podmínky ve Vietnamu byly velmi náročné, ale pušky AK-47 se s nimi dokázaly vyrovnat podstatně lépe než americké M16.

Éra po Vietnamu

Na válku ve Vietnamu by asi chtěla zapomenout nejen zbrojovka Colt, ale také americká armáda, a vlastně i společnost jako taková. Také pušce M16 se po vietnamském neúspěchu začalo blýskat na lepší časy, postupně byla zdokonalena a nové verze mají tyto parametry:

• Hmotnost: 3,9 kg
• Typ náboje: 5,56 x 45 mm (.223 Remington)
• Kadence: 950 ran za minutu
• Účinný dostřel: 600 metrů

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Puška, která dobyla západní svět

Zatímco Kalašnikovy najdete zejména v chudších státech a u různých neoficiálních ozbrojených sil, M16 využívá celkem 15 členských států NATO a desítky dalších zemí blízkých Spojeným státům. Česká republika žádné pušky M16 nemá, ale jinak je najdete na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Asi proto nepřekvapí, že alespoň nějaké pušky M16 se zúčastnily většiny ozbrojených konfliktů od konce šedesátých let až do dneška.

Článek Útočná puška M16: Americká odpověď na úspěch Kalašnikovů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.