Co přesně znamenal signál „Broken Arrow“

Nešlo o běžnou žádost o leteckou podporu. Kód „Broken Arrow“ v americké vojenské terminologii označoval situaci, kdy pozemní jednotce bezprostředně hrozí přejetí nepřítelem, tedy úplné zhroucení obranného perimetru a zničení celé formace. Po jeho vyslání se do prostoru okamžitě stahovaly veškeré dostupné vzdušné prostředky v celém operačním divadle. Podle doktrinálních materiálů Royal Canadian Air Force, které Ia Drang používají jako modelový příklad, šlo o krizový režim záchrany, ne o posílení, ale o poslední pojistku.

Na LZ X-Ray byl tento kód vyslán ráno druhého dne bojů, tedy 15. listopadu 1965. Perimetr 1. praporu 7. jezdeckého pluku pod velením podplukovníka Harolda Moora byl pod palbou ze všech stran. Vrtulníky nemohly bezpečně přistávat, zásobování i odsun raněných se zadrhly. Jeden odříznutý americký četový celek byl redukován na pouhých osm bojeschopných mužů. Situace se blížila kolapsu.

Dvě bitvy pod jedním jménem

Právě tady začíná problém s otázkou vítěze. Pod pojmem „Ia Drang“ se běžně směšují tři různé roviny: obrana LZ X-Ray (14.–16. listopadu), střet u LZ Albany (17. listopadu) a širší operace Long Reach, později přejmenovaná na Silver Bayonet.

Na X-Ray Američané obranu uhájili. Soustředěná dělostřelecká palba, bitevní letouny řízené předsunutými leteckými návodčími a právě efekt signálu „Broken Arrow“ zlomily hlavní severovietnamské útoky. Moore udržel přistávací zónu, přestože řešil extrémní dilema: vyslat zálohy na pomoc odříznutým četám znamenalo riskovat průlom jinde na perimetru.

Jenže o den později, u Albany, se situace obrátila. Americký 2. prapor 7. kavalerie pochodoval v rozvolněné koloně hustým porostem, když do něj severovietnamské jednotky udeřily z bezprostřední blízkosti. Výsledkem byl krvavý masakr. Americká palebná převaha (dělostřelectvo, letectvo, těžké bombardéry B-52) byla v boji na desítky metrů prakticky nepoužitelná. Právě to si severovietnamská armáda z Ia Drangu odnesla jako klíčové poučení.

Zbraně, které rozhodovaly

Charakter boje v Ia Drangu určovala kombinace zbraní obou stran. Americký univerzální kulomet M-60 ráže 7,62 × 51 mm NATO s kadencí kolem 550 ran za minutu a tabulkovým dostřelem přibližně 1 800 metrů tvořil páteř potlačovací palby při obraně perimetru. Na druhé straně stály především útočné pušky AK-47, jednoduché, robustní, ideální pro boj na krátkou vzdálenost v džungli.

Zvláštní hrozbu pro americkou vzdušnou mobilitu představoval těžký kulomet DŠK (resp. jeho čínská verze Type 54) ráže 12,7 × 108 mm s kadencí kolem 575 ran za minutu a dostřelem přes 2 000 metrů. Zatímco M-60 chránil perimetr, DŠK ohrožoval vrtulníky, tedy samotnou podstatu amerického způsobu boje. Piloti jako major Bruce Crandall, pozdější nositel Medaile cti, létali do LZ X-Ray pod touto palbou opakovaně, aby zásobovali obránce a odváželi raněné.

Proč se o vítězi nedá rozhodnout jednou větou

Americká strana měřila úspěch tradičně: držením prostoru a poměrem ztrát. Na X-Ray perimetr vydržel, severovietnamské ztráty byly vyšší. Podle této logiky Američané vyhráli. Severovietnamská armáda ale hodnotila jinak. Potvrdila si, že boj „na opasku“, tedy natěsno, kde americké letectvo a dělostřelectvo ztrácí účinnost, funguje. U Albany to demonstrovala s devastujícím efektem.

Srovnání s bitvou u Dien Bien Phu, kde Francouzi o dekádu dříve podlehli klasickému obléhání s dělostřelectvem ukrytým v okolních výšinách, ukazuje posun severovietnamské taktiky. V Ia Drangu nešlo o týdny trvající obléhání, ale o pohyblivý boj na krátkou vzdálenost: rychlé soustředění sil, úder a stažení. Americká rozvědka přitom netušila přesný rozsah nepřátelských sil u masivu Chu Pong, což překvapení umocnilo.

Pro americkou armádu se Ia Drang stal šablonou pro další válku: aeromobilita, vrtulníkové přesuny, integrované palby. Problém byl v tom, že stejnou šablonu (jen obrácenou) si vytvořila i druhá strana. Boj na krátkou vzdálenost, rozptýlení před úderem, využití terénu. Dvě logiky, které se pak střetávaly dalších deset let.

Verdikt, který neexistuje

Signál „Broken Arrow“ zachránil Američany na X-Ray před možným zhroucením. V tom je jeho význam nesporný, šlo o výjimečné a nejlépe doložené bojové použití tohoto nouzového kódu ve vietnamské válce. Ale sám o sobě nerozhodl spor o to, kdo z celého Ia Drangu vyšel jako skutečný vítěz.

Nejpoctivější odpověď zní: americké taktické vítězství na X-Ray, sporný verdikt pro celý Ia Drang. Obě strany si odnesly potvrzení vlastního způsobu boje, a obě za to zaplatily stovkami mrtvých. Právě ta cena, ne počet udržených přistávacích zón, definovala charakter války, která měla trvat ještě celé další desetiletí.

Článek Bitva v údolí Ia Drang: Američané vysílali signál „Zlomený šíp“, což znamenalo jediné. Ale kdo vlastně vyhrál? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč právě granátomet a proč právě síť

Klíč k pochopení vietnamského přístupu leží v jednom slově: logistika. Vietnam v posledních letech buduje vlastní pěchotní ekosystém kolem pušek řady STV a podvěsného granátometu OPL-40M. Ten používá standardní munici ráže 40×46 mm, váží pouhých 1,4 kilogramu a montuje se přímo pod hlaveň pušky. Vojáci ho znají, umí s ním zacházet, nosí ho při běžných operacích. Přidání nového typu náboje do zásobovacího řetězce je nesrovnatelně jednodušší než zavádění celého nového protidronového systému.

A proč síť místo klasického tříštivého granátu? Tříštivá munice potřebuje přesný zásah nebo alespoň blízký výbuch s dostatečnou fragmentací. Proti malému FPV dronu letícímu rychlostí desítek kilometrů za hodinu je to mimořádně obtížné. Síť naproti tomu vytváří větší „zachytávací objem“; nemusíte trefit přímo, stačí být dostatečně blízko. Navíc odpadá riziko vedlejších škod, které exploze v zástavbě nebo blízko vlastních pozic nevyhnutelně přináší.

QPVN nicméně nezveřejnila oficiální název munice, její dosah, velikost rozvinuté sítě ani cílovou kategorii dronů. Vše, co o funkci víme, je analýza obrazového materiálu. Jde tedy zatím o veřejné odhalení konceptu, nikoli o potvrzení sériové výroby nebo zavedení do výzbroje.

Vietnam není sám, síťový princip se šíří světem

Představa, že by šlo o osamělý vietnamský experiment, je mylná. Stejnou logiku (fyzicky zachytit dron místo jeho elektronického rušení) dnes řeší hned několik zemí, a to v různých stupních zralosti.

Nejdál je patrně Ukrajina, která má s drony čtyři roky tvrdých bojových zkušeností. Firma Ptashka Drones vyvinula ruční síťomet Ptashka 2.0, specializované zařízení, které vystřelí síť o rozměrech 4×4 metry na vzdálenost až 30 metrů. Přebití trvá dvě až tři sekundy, zařízení má pojistku a lištu Picatinny pro montáž příslušenství. Výrobce uvádí, že po výcviku dosahuje zásahovost 70–80 procent. Jde o jinou filozofii než vietnamská (samostatná zbraň místo náboje do existujícího granátometu), ale princip fyzického zachycení je totožný. Další ukrajinská firma Teneta Labs nabízí ještě radikálnější řešení: jednorázový kapesní síťomet MITLA za přibližně 2 500 korun.

Na americké straně se v experimentálním programu JIFX 26-3 při Naval Postgraduate School objevil projekt nazvaný přímo „40mm Drone Catcher for M320 Grenade Launcher“. Deklarovaná technologická připravenost dosahuje úrovně TRL 6, tedy demonstrace v relevantním prostředí, a testování probíhalo proti cílům ve vzdálenostech 25 až 150 metrů. Granátomet M320 přitom používá tutéž ráži 40×46 mm jako vietnamský OPL-40M. Paralela je téměř dokonalá.

Turecko zase v roce 2025 zaregistrovalo patent na 40mm samorozvíjecí síťovou munici kompatibilní s granátomety v inventáři a výslovně argumentuje tím, že není třeba nový odpalovací systém. Indická firma Unnayan Defence Technologies komerčně nabízí 40mm NATO „Net Grenade“ pro podvěsné i samostatné granátomety. A americký patent z roku 2022 řeší problém ještě jinak: místo sítě popisuje vzdušným výbuchem vypuštěný oblak streamerů, dlouhých pásků, které se zamotají do vrtulí dronu.

Fyzické zachycení tedy není jeden nápad jedné země. Je to celá rodina řešení, která konverguje ke stejnému závěru.

Proč rušení nestačí a co s tím má společného optické vlákno

Aby bylo jasné, proč se armády vracejí k tak primitivnímu principu, jako je síť vystřelená z granátometu, je třeba pochopit, co se změnilo na bojišti. Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, přinesla masové nasazení levných FPV dronů. Proti nim zpočátku fungovalo elektronické rušení, tedy přerušení rádiového spojení mezi operátorem a strojem. Jenže pak přišly optovláknové drony.

Optovláknový FPV dron je řízen přes tenký kabel, který za sebou odvíjí. Rádiový signál nepotřebuje. Rušička je proti němu bezmocná. NATO v červnu 2025 vyhlásilo speciální inovační výzvu zaměřenou právě na tuto hrozbu a britské ministerstvo obrany v březnu 2026 publikovalo výzvu k hledání řešení proti dronům, které jsou „imunní vůči konvenčním protiopatřením“. Aliance zároveň v rámci iniciativy LCI-X systematicky hledá nízkonákladové, škálovatelné a rychle zaveditelné protidronové vrstvy.

Právě tady zapadá vietnamská munice do širšího obrazu. Nejde o náhradu celého protidronového systému. Jde o poslední vrstvu, o moment, kdy dron letí přímo na pozici, rušička nezabrala a na složitější systém není čas. Voják sáhne po granátometu, který už má pod puškou, nabije síťový náboj a vystřelí.

Český kontext: granátomety máme, munici ne

Podstatné je, že Armáda České republiky disponuje velkým počtem podvěsných granátometů CZ 805 G1 ráže 40×46 mm; v rámci rámcové smlouvy s Českou zbrojovkou jich měla dostat přes 1 600 kusů. Nosič tedy existuje. Co chybí, je právě specializovaná protidronová munice.

Podle nás je to přesně ten typ příležitosti, kde by česká armáda nebo domácí obranný průmysl mohly reagovat rychle. Nevyžaduje to vývoj nové zbraně, nového nosiče ani nového výcvikového cyklu. Vyžaduje to náboj. A jak ukazují příklady z Vietnamu, USA, Turecka i Indie, koncept je technicky proveditelný a řeší reálnou mezeru ve vrstvené obraně.

Levná odpověď na levnou hrozbu

Přesnou cenu vietnamské munice neznáme. Ekonomická logika ale mluví jasně. Protidronová raketa stojí řádově statisíce až miliony korun. Komplexní systém elektronického boje desítky milionů. Specializovaný 40mm náboj se sítí by se měl pohybovat v řádu stokorun, maximálně nízkých tisíců, podobně jako běžná 40mm munice. Pro srovnání: ukrajinský jednorázový kapesní síťomet MITLA stojí v přepočtu asi 2 500 korun.

Samozřejmě, síťový granát sám o sobě válku nezmění. Má krátký dosah, omezenou účinnost proti rychlým cílům a nulový efekt proti větším dronům. Ale jako součást vrstvené obrany, kde ho doplňují rušičky, interceptory a senzory, dává hluboký smysl. Přesně ten typ smyslu, který dnes NATO hledá: levný, škálovatelný a okamžitě dostupný na úrovni každého pěšího družstva.

Vietnam neobjevil zázračnou zbraň. Ukázal ale směr, kterým se protidronová obrana nevyhnutelně vydává, od drahých specializovaných systémů k náboji v kapse pěšáka.

Článek Vietnam přišel s chytrým řešením proti dronům pro každého pěšáka: 40mm granát. Stačí podvěsný granátomet se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč se Vietnam odvrací od Ruska

Čísla mluví jasně. Podle stockholmského institutu SIPRI tvořilo Rusko v letech 1999–2018 celých 84,3 % vietnamských dovozů hlavních zbraňových systémů. Stíhačky Su-30MK2, ponorky třídy Kilo, fregaty Gepard 3.9, prakticky celá modernizace vietnamských ozbrojených sil nesla ruský rodný list.

Pak přišel únor 2022. Ruská invaze na Ukrajinu spustila západní sankce, zatížila ruský obranný průmysl a zpochybnila schopnost Moskvy plnit exportní zakázky. Analytici singapurského institutu ISEAS výslovně uvádějí, že válka na Ukrajině urychlila vietnamskou strategii diverzifikace. Ta stojí na třech pilířích: modernizovat stávající ruskou techniku, vyvíjet vlastní systémy a rozšířit okruh zahraničních dodavatelů.

Výsledek? Ruský zbrojní export celosvětově spadl mezi obdobími 2016–2020 a 2021–2025 o 64 %. Vietnam mezitím otevřel dveře novým partnerům, a podle SIPRI se v letech 2021–2025 mezi třemi hlavními dodavateli zbraní do Vietnamu objevila i Česká republika se 14% podílem.

Co přesně Vietnam staví

Nová loď je první velkou víceúčelovou fregatou, kterou Vietnam navrhl sám. Nejde o první vojenské plavidlo z vietnamské loděnice; Sông Thu už dříve stavěla hlídkové lodě, včetně 90metrové CSB 8005 o výtlaku 2 400 tun na základě nizozemského návrhu firmy Damen. Fregata je ale kategoricky jiný projekt.

Podle analýzy portálu Naval News, který vycházel z oficiální makety lodi, vypadají klíčové parametry takto:

• Délka: přibližně 105 metrů
• Odhadovaný výtlak: 2 500–3 000 tun
• Výzbroj: 12 buněk vertikálního odpalovacího systému (VLS), domácí protilodní střely, protiletadlové střely, 533mm torpéda, kanon ráže 76 mm
• Senzory: radar s fázovaným polem domácí výroby
• Letecké vybavení: hangár a přistávací plocha pro vrtulník
• Stavební lhůta: 36 měsíců

Oficiální vietnamské zdroje zdůrazňují, že jde o dosud nejvyšší míru lokalizace výzbroje a elektroniky na jakékoli vietnamské válečné lodi. Radar s fázovaným polem, protiletadlové i protilodní střely dodávají podniky skupiny Viettel a továrny pod Generálním ředitelstvím obranného průmyslu. Přesné typové označení všech střel ale veřejně zveřejněno nebylo; část závěrů o výzbroji vychází z expertních odhadů nad maketou.

Viettel: z telekomunikací do raketového průmyslu

Klíčovým hráčem celého projektu je Viettel, konglomerát, který většina lidí zná jako mobilního operátora. Jeho divize Viettel High Tech ale provozuje rozsáhlé vojenské portfolio, od pobřežních radarů přes námořní dohledové systémy až po velicí a řídicí platformy kategorie C5ISR. Nejde přitom o papírové prototypy: radary Viettelu už slouží u 451. radarového pluku vietnamského námořnictva a monitorují pobřežní vody.

Na obranné výstavě Vietnam Defence 2024 firma představila přes 80 produktů v deseti technologických oblastech a otevřeně mluvila o exportních ambicích. Právě Viettel dodává pro novou fregatu radar s fázovaným polem, technologii, kterou v regionu jinak nabízejí jen zavedení výrobci jako izraelský Elta, americký Raytheon nebo čínský CETC.

Gepard versus domácí fregata: co se mění

Pro pochopení skoku, který Vietnam dělá, stačí srovnat novou loď s dosavadní páteří vietnamského námořnictva, čtveřicí ruských fregat Gepard 3.9.

Gepard 3.9 je solidní loď; jeho protilodní střely Ch-35 s dosahem kolem 130 kilometrů a rychlostí přibližně Mach 0,9 (zhruba 1 100 km/h) patří k osvědčeným ruským exportním zbraním, srovnatelným s americkým Harpoonem starší generace. Nová fregata ale přidává vertikální odpalovací systém, vrtulníkový hangár pro protiponorkové operace a domácí senzorovou architekturu. Hlavní rozdíl přitom neleží v jednotlivých parametrech, ale v principu: Gepard je importovaná platforma s ruským dodavatelským řetězcem, nová fregata je pokus o domácí integraci.

Specialisté Naval News spekulují, že protiletadlové střely na nové lodi by mohly být typu TLĐK-01 s odhadovaným dosahem kolem 70 kilometrů. Pokud by se to potvrdilo, šlo by o střední vrstvu lodní protivzdušné obrany, srovnatelnou spíše s rolí systému ESSM (Evolved SeaSparrow Missile, dosah ~50 km) než s těžkou oblastní obranou typu SM-2 nebo čínského HQ-16. Oficiální potvrzení ale zatím chybí.

Co to znamená pro region i pro Rusko

Jedna fregata sama o sobě rovnováhu sil v Jihočínském moři nepřepíše. Čína provozuje desítky moderních hladinových bojových lodí a její námořnictvo je dnes největší na světě počtem plavidel. Vietnam ale nehraje hru o kvantitu, hraje o schopnost. Schopnost navrhnout, postavit a integrovat komplexní bojovou loď bez závislosti na jediném dodavateli.

Podle ISEAS je Vietnam od plné obranné soběstačnosti vzdálen ještě nejméně desetiletí. Úplný rozsah zahraniční pomoci na novém projektu zůstává neveřejný a nelze vyloučit, že část komponentů (pohonné jednotky, některé subsystémy) přichází ze zahraničí. Realistický scénář není „všechno sami hned“, ale postupné posouvání domácího podílu na klíčových projektech.

Pro Rusko je to další rána. Tradiční asijský odběratel, který po desetiletí spolehlivě kupoval hotové platformy, teď investuje do vlastního průmyslu a rozšiřuje síť partnerů od Nizozemska přes Česko po Izrael. Každá další loď, kterou Vietnam postaví doma, je zakázka, která už nikdy nepřistane v ruské loděnici.

Loděnice Sông Thu mezitím nespí. Vedle fregaty už podepsala kontrakt na export čtyř remorkérů ASD 2411 do Evropy ve spolupráci s Damenem. Vietnam se nejen učí stavět válečné lodě, učí se je i prodávat.

Článek Vietnam se zbavuje závislosti na Rusku a staví první vlastní fregatu. Má 105 metrů, domácí rakety i radary se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Starý koncept, nový stroj

Sovětský PT-76 vstoupil do služby v roce 1951 jako lehký obojživelný tank určený k překonávání vodních překážek bez mostních souprav. Motor o výkonu 240 koní (179 kW) ho po silnici táhl rychlostí 44 km/h, ve vodě pak dvojice proudových trysek zvládala asi 10 km/h. Vietnam tyto stroje provozoval desítky let a znal jejich limity důvěrně: slabý pancíř, manuální nabíjení 76mm kanónu, zastaralá optika.

T-1 z tohoto konceptu přebírá to podstatné: lehkou konstrukci, schopnost plavby vlastním pohonem a ráži 76 mm. Všechno ostatní je jiné. Korba je delší, hmotnost narostla z přibližně 14 tun na udávaných 18,6 tuny, motor dodává 470 koní (351 kW). Deklarovaná maximální rychlost na silnici činí 79–80 km/h. U pásového obojživelného stroje je to číslo, které stojí za srovnání.

Osmdesát kilometrů v kontextu

Čínský Type 15, dnes nejznámější asijský lehký tank, dosahuje podle dostupných údajů maximálně 70 km/h a nese 105mm kanón s automatickým nabíječem. Americký M8 AGS, který zůstal v prototypové fázi, měl strop na 72,4 km/h (45 mph) a rovněž 105mm hlavní výzbroj. Původní PT-76 se svými 44 km/h patřil do zcela jiné éry.

Důležitá poznámka: u T-1 jde zatím o hodnoty z otevřených zdrojů, nikoli o publikovaný testovací protokol. Přesto i jako deklarace ukazují, kam Vietnam míří, k nejrychlejšímu stroji v kategorii, který navíc umí plavat.

Digitální výbava za zavřenými dveřmi

Označení „digitální amfibie“ nestojí jen na rychlosti. Podle odborného serveru Asian Military Review nese T-1 digitální systém řízení palby, nezávislý panoramatický zaměřovač velitele a dálkově ovládanou zbraňovou stanici s 12,7mm kulometem. Automatické nabíjení hlavního kanónu odstraňuje pozici nabíječe a zmenšuje posádku. V některých zdrojích se objevují zmínky o laserových detektorech a reaktivním pancéřování, ale ty zatím spadají spíš do kategorie hlášených možností než potvrzené konfigurace prototypu.

Kdo přesně dodal optiku, řídicí elektroniku nebo software, veřejně známo není. Oficiální vietnamská linie mluví o koordinaci závodu Z125 s dvanácti armádními jednotkami a důrazu na domácí výrobu komponent. Žádný zahraniční partner nebyl jmenován. To může znamenat skutečnou soběstačnost, ale stejně tak i záměrnou diskrétnost.

Tank pro zemi řek a delt

Proč Vietnam nesáhne po hotovém zahraničním stroji? Částečně proto, že už to dělá: v arzenálu slouží ruské T-90S/SK a starší modernizované typy. Jenže těžký hlavní bojový tank řeší jiný problém než lehká amfibie. Vietnam má na severu deltu Rudé řeky, na jihu rozvětvenou deltu Mekongu a mezi nimi stovky kilometrů pobřežní nížiny protkané vodními toky. Rýžová pole se v období dešťů mění v bažiny, kde čtyřicetitunový kolos uvázne.

T-1 je odpovědí na tuto geografii. Se 76mm kanónem a hmotností pod dvacet tun nepůjde do čelního souboje s moderními hlavními bojovými tanky. Ale o to nejde. Jeho role je palebná podpora pěchoty, ničení lehce obrněných cílů a především rychlý přesun přes terén, kde jiné stroje potřebují ženijní mosty. Municí mají být převážně tříštivé a kumulativní střely, nástroje pro boj v deltách, ne pro tankový duel na pláních.

Prosinec v Hanoji

Organizátoři Vietnam Defence Expo 2026 slibují, že letošní ročník nebude jen statická přehlídka. Oficiální web výstavy zmiňuje společná cvičení a polní demonstrace. Pokud se T-1 do programu dostane, mohl by předvést víc než jen stání na betonové ploše. Registrace pro veřejné návštěvníky už běží, i když detailní harmonogram se ještě může měnit.

T-1 sám o sobě neukončí vietnamskou závislost na zahraničních dodavatelích obrněné techniky. Ale dokazuje něco jiného: že země, která desítky let pouze provozovala sovětské stroje, dokáže vzít starý operační koncept, osadit ho současnou elektronikou a postavit prototyp, který se parametry tlačí na špičku své třídy. Jestli prosincová ukázka v Hanoji potvrdí udávaných osmdesát kilometrů v hodině a hladkou plavbu přes řeku, bude to víc než průmyslové cvičení. Bude to vizitka.

Článek Z muzejního kusu udělali digitální amfibii. Vietnamci postavil tank, který jezdí 80 km/h a plave přes řeky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

D-20 usazená na nákladním automobilu KamAZ

Informací je známo jenom málo, ale zanedlouho by mělo proběhnout oficiální představení prototypu. Soudě podle toho, že houfnici vyvíjela společnost Viettel Dne, tedy stejná, jaká stojí za PTH105 založené na 105mm amerických dělech M101 a PTH130 na bázi 130mm sovětských houfnic M-46, lze označení děla na základě D-20 odhadovat na PTH152.

Rusko vyvinulo jadernou střelu Burevestnik s neomezeným dosahem. Její testování může proběhnout brzy

Její ráže je totiž 152 mm. Někdy je mimochodem nazývána M1955 podle roku zavedení do výzbroje, resp. roku, kdy byla představena (ale současně zavedena), a dodnes ji užívají desítky zemí. Mezi nimi i Vietnam, potvrzuje Wikipedia, ale není známo, v jakém počtu. Aktuálně je každopádně nejspíše nenakupuje, a určitě nemá licenci k jejich výrobě.

Na samohybné houfnice má tak čerpat armádní skladové zásoby, které osazuje na nákladní automobil KamAZ-6560 s pancéřovanou kabinou a otočnou instalaci dělostřelecké jednotky, díky čemuž vypadá relativně moderně, ačkoliv samotné parametry houfnice nejspíše lepší nejsou. Rychlost střelby tak nejspíše zůstává kolem 5 ran za minutu (nebo 65 za hodinu), a dosah s normálním střelivem 17,4 km, zatímco s raketovým až 24 km.

Video: Ukrajinci vzali Rusům protitankový louskáček Kornet a zasáhli jim nejlepším tank T-90M. Poté ho zasypaly napalmové bomby

Armádní Zpravodaj proto soudí, že nejde o žádnou převratnou zbraň, která by se snad mohla rovnat západním, ruským nebo čínským systémům, ale určitě jde o zajímavé využití tažených houfnic, jejichž nasazení může být v některých případech nebezpečné. Samohybná houfnice je naopak nesnadným cílem se schopností rychlého přesunu.

KamazExport uvádí, že nákladní vozidlo, na němž je usazena, jezdí rychlostí až 80 km/h, ale jedná se o údaj pro silnici – v terénu bývá nižší, zhruba do 50 až 60 km/h. Konstrukce houfnice pak nasvědčuje, že se bude posádka skládat nejméně z řidiče, nabíječe a střelce, jelikož to na přítomnost automatických systémů nevypadá, ale více řekne pozdější prezentace.

Shots of the Viettel self-propelled howitzer – Same credit.

From the look of it, there is enough space inside the turret to accommodate pieces larger than D-20 so weapon change is an option. Also, there is a mount for heavy machine gun on top of the cabin. pic.twitter.com/t5eFB4zqoS

— Lee Ann Quann (@AnnQuann) August 25, 2025

Článek Vietnam oživil stařičké sovětské dělo D-20. Udělal z něj samohybnou houfnici s malým dosahem, ale využití najde se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vietnam by mohl koupit alespoň 24 letounů F-16

Ačkoliv není v tuto chvíli jasné, kolik přesně „ef-šestnáctek“ chce asijská země svému letectvu pořídit, mělo by se jednat alespoň o 24 kusů. Akvizice by navíc měla být zkombinována s dalšími platformami, které chce Vietnam koupit od Spojených států amerických, což nahrává největší obranné dohodě mezi oběma zeměmi za celou dobu (ne)spolupráce.

Američané vyvrací zvěsti o F-35: „Nelze je na dálku vypnout. Žádné kill switch neexistuje.“ Ale ochromit je přesto mohou

Teprve v roce 2016 bylo totiž zrušeno zbrojní embargo ze strany Američanů, uvádí Reuters, a pokud se skutečně nákup odehraje, může to ovlivnit nejenom vztahy obou zemí, ale také Vietnamu a Číny, dvou současných rivalů. Země draka totiž postupuje vůči němu agresivně až nepřátelsky, aby si prosadila své nároky na ovládnutí Jihočínského moře.

Jedním z klíčových důvodů, které vedou vietnamské letectvo k nákupu F-16, jsou rostoucí výzvy, kterým čelí při provozu současných ruských stíhacích letounů Su-27 a Su-30. Vůbec hlavním problémem je, že se blíží ke konci své životnosti, kterou sice lze prodloužit, ale nikoliv bez zájmu ruské zbrojovky Suchoj a státní společnosti Rosoboronexport.

Ukrajinci nabídli kapitulaci skupině 9 ruských mariňáků, která ji s díky přijala. Odmítala už hájit kremelské iluze

„Když se vietnamské lidové letectvo obrátilo na Rusy s prosbou o pomoc s opravou jejich letadel, zástupci společností Rosoboronexport a Suchoj prohlásili, že nejsou ochotni pokračovat v podpoře platforem bez velkých plateb předem,“ uvádí 19FortyFive s odkazem na své zdroje. Redakce Armádního Zpravodaje tak soudí, že sami Rusové vlastně dali prostor Američanům a připravili se o zakázku i vliv. Ale není to poprvé, co zájem o jejich služby upadá.

Článek Velký americký úspěch sráží Rusko: Vietnam kupuje desítky F-16 a má nakročeno k největší obranné dohodě v historii se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

AK-47 byla do džungle lepší než M16

Severní Vietnam, případně partyzáni z Vietkongu, dostávali zbraně ze Sovětského svazu a Číny. Jednou z nich byla útočná puška AK-47, kterou poprvé zavedly do výzbroje sovětské síly, a to v roce 1949, uvádí Wikipedia. Severovietnamci však používali také modernizovanou verzi AKM, která se liší například vylisovaným důlkem v přijímači zbraně namísto frézovaného, nebo šikmou brzdou na konci hlavně, vysvětluje strojní inženýr Will Dabbs z TheArmoryLife. Navíc zde byla k dispozici i čínská Type 56, což je jakýsi mix mezi AK-47 a AKM.

AK-47 x Type 56#Vietnam #VietnamAesthetic #PAVNaesthetic pic.twitter.com/dvGaDc1c2X

— Lonely PAVN Soldier 🇻🇳 (@LonelyPAVN) February 24, 2023

Co ale dělalo z AK-47 nazývané dle jejího tvůrce Kalašnikov fenomenální zbraň do vietnamské džungle, byla její síla a spolehlivost. Používala munici ráže 7,62 x 39 mm, zatímco americká M16 měla 5,56 x 45 mm. Americká munice je sice lehčí a vysokorychlostní a puška s ní je přesnější, ale na tom ve Vietnamu nezáleželo. Bojovalo se totiž v džungli a většinou na krátkou vzdálenost, kde dokázaly těžší projektily ze sovětské zbraně snáze prolétat třeba kmeny stromů, ty slabší klidně několika ranami zlomit, a při jejich zásahu nebo škrtnutí se tolik nevychylovaly.

Kalašnikov vystřelí téměř pokaždé

K dalším silným stránkám Kalašnikovu patří jeho spolehlivost. Má velice jednoduchou konstrukci a snadno se udržuje, používat ho v podstatě okamžitě může i netrénovaný člověk. Military uvádí, že pokud je ve zbrani zasunutý zásobník s municí, pravděpodobně bude střílet. A i když nemusí být střelba úplně přesná, při kadenci až 600 ran za minutu byla veliká pravděpodobnost, že severovietnamský voják na krátkou vzdálenost nakonec něco trefil. Navíc když sebral zbraň svého padlého spolubojovníka ze země, mohl si být jistý, že bude fungovat.

První útočná puška na světě, Avtomat Fjodorova, předběhla dobu. A to vznikla již v carském Rusku; nakonec ji ale nahradil AK-47 Kalašnikov

AK-47 Kalašnikov měl samozřejmě i své negativní stránky, jednou z nich může být právě menší přesnost oproti M16. Jeho munice je o něco těžší, takže jí uživatelé sovětské útočné pušky nesly do boje o něco méně než američtí vojáci. Ti si na druhou stranu AK-47 velice cenili a mnozí z nich si ji dokonce od padlých nepřátel přisvojili a používali ji v boji jako mnohem spolehlivější alternativu své hlavní útočné pušky; navíc mohli sbírat munici od padlých nepřátel.

Článek Kalašnikov, metla na americké vojáky Vietnamské války, která rozstřílela i strom a byla velice spolehlivá. Mnozí Američané si ji přivlastnili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vietnam nebude potřebovat ruské střely

V ochraně svého dlouhého a členitého pobřeží Jihočínského moře se Vietnam dosud spoléhal převážně na zbraně z dob SSSR, případně modernější ruské. Ale jako jiní ruští odběratelé zbraní se v poslední době snaží o větší nezávislost a více se zaměřuje na domácí průmysl. Jednou z cest má být protilodní střela označovaná jako VSM-01A. MilIn uvádí, že by měla být vyvinuta z předchozí VSM-01 postavené na exportní verzi ruské Ch-35E.

iZdroj fotografie: Duc Thinh / Creative Commons / CC BY-SA

Vietnamská zbraň má dolet 80 kilometrů, pohánění ji domácí proudový motor VJE-01. Počítá se s ní hlavně jako s náhradou za zastaralé sovětské P-15/P-20 Termit, uvádí NusantaraNews. Hmotnost vietnamské střely je 600 kilogramů a délka zhruba 5 metrů, je lehčí než třeba známá ukrajinská R-360 Neptun, jíž padl za oběť ruský křižník Moskva. Dá se tedy předpokládat, že jejím primárním cílem by měla být menší plavidla do velikosti fregaty. Tedy přesně taková, na jaká Čína spoléhá při své expanzi v Jihočínském moři.

Střela je základem ochrany pobřeží Vietnamu

VSM-01A je primárně určena pro systém pobřežní obrany VCS-01 a jedna jeho baterie by se měla skládat z 8 odpalovačů na nákladním automobilu – každý bude mít 4 nebo 8 střel, uvádí NavalNews. Zároveň je systém složen z dalších mobilních částí jako je radar a velitelské, technické nebo přebíjecí vozidlo. Když dorazí na místo, že je schopen činnosti za několik desítek minut; přebití 4 střel do prázdného odpalovače pak trvá asi 40 minut.

Krvavá řež o Hue roku 1968. Největší a nejtvrdší bitva války ve Vietnamu skončila vítězstvím Američanů. Nakonec však slavili komunisté

Podle zatím nepotvrzených zpráv Vietnam také umístil střely VSM-01A na některé své raketové čluny, a ještě pracuje na verzi s mnohem delším doletem. Větší podrobnosti o jeho nové zbrani, jako je třeba velikost bojové hlavice nebo důležité detaily o jejím naváděcím systému, však nejsou známy. Pokud ale bude celkově na dobré úrovni, mohlo by její rozšíření, že budou mít čínské lodě mít v oblastech sporného území často ztíženou úlohu.

Článek Čínské lodě budou mít velký problém. Vietnam vyvíjí vlastní protilodní střelu VSM-01A, nepřímo s tím pomohlo Rusko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Oblast, o níž má zájem několik zemí

Umělé ostrovy soustředí Vietnam hlavně v oblasti Spratly Island, uvádí MilIn, což jsou ostrovy v Jihočínském moři zhruba na polovině cesty mezi Vietnamem a Filipínami. Na oblast si dělá nárok více států a Vietnam je jenom jedním z nich, dalšími jsou nepřekvapivě Čína a Filipíny. Spory v oblasti se však dotýkají například i Bruneje, Malajsie a dalších. Nutno dodat, že agresivně postupuje především Čína, ostatní země se mezi sebou o sporech většinou baví.

Vietnam has created 692 new acres of land in the South China Sea in the last six months. Satellite imagery reveals the growing scale of Hanoi’s efforts to expand its outposts in the Spratly Islands: https://t.co/mL7i8vijd2 pic.twitter.com/SQYXZ8IoD8

— AMTI (@AsiaMTI) October 13, 2024

Na rozdíl od přírodního je umělý ostrov vybudovaný lidmi za pomoci technologií, vysvětluje Wikipedia. Ve světě jich přitom existuje mnoho a často mají velmi dobré využití. V Jihočínském moři s nimi začala již před lety Čína, díky čemuž se jí podařilo vybudovat si v oblasti silně vyzbrojené základny, z nichž ji v podstatě nelze vytlačit. I proto v současnosti používá podobný systém Vietnam. Budování takových ostrovů ale není bez následků, často jsou stavěny na různých mělčinách a korálových útesech, které jsou touto činností zničeny.

Ostrovy rostou hodně vysokým tempem

Stavba umělých ostrovů je pod taktovkou Vietnamců velice intenzivní. IpDefenseForum uvádí, že jenom od listopadu 2023 do června 2024 rozšířili plochu umělých ostrovů o 2 800 000 čtverečních metrů. Na té zbudovali jak zázemí pro personál, vojenská letadla a lodě, tak nainstalovali moderní systémy protivzdušné obrany a protilodní systémy, čímž mohou ovládat plochu desítky a možná až stovky kilometrů od každého jednoho ostrova.

Američané v tichosti rozehrávají boj o moc v Tichomoří: proti Číně vybudují základny na ostrovech, z nichž kolmo odstartují F-35B

Vztahy Číny a Vietnamu jsou mimochodem špatné dlouhodobě a není to jenom kvůli sporům o oblasti v Jihočínském moři. Již v 70. letech 20. století mezi nimi propukly pohraniční spory, uvádí Wikipedia, které v roce 1979 vyvrcholily v čínskou invazi. Tu se Vietnamu podařilo zastavit, ale vztahy byly nějakým způsobem urovnány až po desítkách let, i když ani dnes je rozhodně nelze považovat za ideální – ostatně Vietnam považuje Čínu za svého největšího soupeře.

„Dominion“

Vietnamese working on the land reclamation at Barque Canada Reef (Spratly Islands, Vietnam). Currently, Barque Canada Reef only contains several outposts manned by personnel of Vietnam People Navy. In the future, Vietnam plans to build a shelter for fishermen there. pic.twitter.com/U3OuxcYFuV

— Lee Ann Quann (@AnnQuann) September 25, 2022

Stavba vietnamského umělého ostrova

Článek Vietnam má způsob, jak zastavit čínskou rozpínavost a „drzost“: na odpor jí staví umělé ostrovy, které zkrotí její lodě, letadla i rakety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Císařské město na Voňavé řece

Bývalé císařské hlavní město Hue s téměř 140 000 obyvateli rozděluje Voňavá řeka na severní historickou část, jejímž jádrem je Citadela, ve které je podle vzoru Pekingu umístěn císařský palác. Na jižním břehu se nacházela naopak moderní část města se stavbami z 19. století a univerzitou. Městem Hue procházela i strategická železnice a dálnice. Do roku 1968 nebylo město válkou dotčeno. Jihovietnamský režim milně předpokládal, že komunističtí povstalci respektují statut otevřeného města.

Saigon se nemohl mýlit více. Severovietnamci si zde dlouhodobě chystali podhoubí pro povstání. Do vedení města se jim podařilo dostat několik kolaborantů, kteří pracovali pro druhou stranu. Jeden funkcionář například získal materiál a dotace na stavbu třípatrového betonového krytu ve vsi Thon La Chu pro případ komunistického atomového bombardování. Ve skutečnosti přichystal velmi kvalitní, strategicky umístěné místo pro štáb severovietnamské armády (NVA).

iZdroj fotografie: Public Domain

Agenti Vietkongu se ve městě skutečně činili. Nejenže se infiltrovali mezi místní populaci, ale vypracovali i seznam 200 strategických cílů, jež měly být obsazeny v co nejkratším čase. Vypracovali seznamy skutečných i potenciálních odpůrců režimu, kteří měli být co nejrychleji zlikvidováni. Útok na město začal ve 2:30 dne 31. ledna 1968. Za dvě hodiny, kromě velitelství jihovietnamské 1. divize a amerického velitelství, bylo město obsazeno.

Krvavá řež o vietnamský Stalingrad

Komunisté počítali s tím, že se obyvatelstvo spontánně přidá na jejich stranu. K jejich údivu se tak nestalo a lidé většinou zůstávali pasivní. Již odpoledne 1. února naopak došlo k prvním protiúderům jihovietnamských a amerických jednotek, kdy se spojencům například podařilo znovu získat letiště. Tvrdé boje zuřily především kolem obou velitelství.

Bitva o město se brzy změnila v noční můru. Hue bylo plné úzkých uliček, z každého okna byla vedena palba a každá budova se mohla změnit v pevnost. Američané se kvůli přítomnosti civilistů obávali použít ve větší míře dělostřelectvo a letecké bombardování. Strach byl nejen z reakce médií a veřejnosti v USA, ale především v rozvalinách by našli komunističtí povstalci daleko lepší kryt než v nepoškozených domech.

iZdroj fotografie: Public Domain

Na řadu proto přišel úporný boj muže proti muži o každou budovu a místnost. Ke slovu se dostaly ruční zbraně. Mnozí američtí vojáci odhazovali své dosud nevyzrálé a nespolehlivé M16 a používali kořistní Ak-47 nebo československé Sa-58. Při čištění místností se nesmírně osvědčil 40milimetrový ruční granátomet M79. Komunistům se naopak ve stejné úloze osvědčily sovětské RPG.       

Hořký konec vítězné bitvy

I přes urputnou obranu rudých povstalců, kterou však již v té době většinou tvořili „dobrovolníci“ ze Severu, se Spojenci pomalu dostávali do výhody. Dne 10. února bylo vyčištěno jižní město a začal boj o Citadelu. Do toho se zapojila americká a jihovietnamská námořní pěchota a průzkumníci 1. divize ARVN „Hoc Bao“ (Černí panteři). O přerušení zásobovacích tras se pak snažila legendární 1. jezdecká divize.

Již 15. února 1968 žádala posádka Citadely Hanoj o stažení, ale neúspěšně. Dne 21. února byla přerušena poslední zásobovací trasa a 25. března konečně Citadela padla. Operace se definitivně ukončila 2. března. Cena byla strašná, Američané ztratili 216 mužů a 1 594 vyvázlo se zraněními, Jihovietnamci přišli o 452 padlých a 2 123 bylo raněno. Severovietnamci přišli podle svých čísel o 2 400 mužů. Dle Američanů však NVA ztratila 5 400 mužů. Z toho bylo pouhých 98 zajato. Nejhůře však dopadli civilisté.

iZdroj fotografie: Public Domain

Komunisté si na nich vylévali frustraci z porážek a bylo jimi popraveno až 6 000 lidí. Celkem 118 000 ze 140 000 obyvatel Hue přišlo o domov. Přestože Spojenci vyhráli a Vietkong byl po celém Jižním Vietnamu prakticky vyhlazen a jeho roli přebrala severovietnamská armáda, pro americkou veřejnost bylo Hue a ofenziva Tet šokem. Dosud byla politiky ujišťována, že vše jde hladce a vítězství je blízko. Nyní se veškeré iluze rozpadly a schylovalo se ke stažení amerických sil.   

Článek Krvavá řež o Hue roku 1968. Největší a nejtvrdší bitva války ve Vietnamu skončila vítězstvím Američanů. Nakonec však slavili komunisté se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vietnamci věří v mnoho duchů

Nápad byl vcelku jednoduchý. Vytvořit nahrávky, které by obsahovaly strašidelné zvuky, a ty pak vysílat. Jak dokazuje dochovaná nahrávka s názvem Ghost Tape Number 10, dali si autoři nápadu na výběru toho, čím budou Vietnamce děsit, velmi záležet. Nápad nebyl vůbec tak šílený, jak by se mohlo Evropanovi nebo Američanovi zdát. Ve vietnamské kultuře je silně zakořeněna víra v různé duchy a jejich vlivu na lidský život.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Využít se dalo faktu, že v bitvách v pralesích Vietnamu padlo mnoho vietnamských vojáků. Často se jednalo o oběti masivního odstřelování nebo bombardování, které nebylo možné pohřbít. Ve vietnamské kultuře jsou považování za lidi, kteří umřeli mimo domov a násilnou smrtí. Proto se nemohou přemístit do duchovního světa, ale neustále bloudí po bojišti.

V Bangkoku nahráli i tygra

Druhů duchů existuje v myslích obyvatel Vietnamu celá řada. Jsou třeba spjati i se zvířaty. Nebo zde existují příběhy o veliké kočce. I toho se američtí psychologové snažili využívat, když pořizovali nahrávky, které byly převážně v noci vysílány do džungle. Tým z útvaru psychologických operací dokonce kvůli tomu odletěl do zoologické zahrady v thajském Bangkoku, aby nahrál řev skutečného tygra.

iZdroj fotografie: Ronald A. Payne / Public Domain

Jak velký úspěch podobné pokusy měly, je velmi obtížné vyhodnotit. Minimálně je jasné, že zvuky nenechávaly severovietnamské bojovníky chladnými. Američané je pouštěli nejen ze svých základem, ale reproduktory montovali i na vrtulníky nebo říční čluny. Vojáci zjistili, že když zvuky zapnou, velmi často na sebe přilákají palbu nepřítele. Údajně mnohem častěji než bylo běžné. Také nebylo povoleno pásky pouštět v blízkosti jihovietnamských jednotek, které měly podobnou víru.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Někteří odborníci tvrdí, že určité úspěchy operace měla. Jsou zaznamenány případy, kdy někteří vojáci raději opustili oblast, než aby museli děsivé zvuky poslouchat. Jeden z velitelů Vietcongu si údajně stěžoval, že strašidelné zvuky pronikají i do podzemních tunelových systémů, které budovali. Každopádně podobný koncept využívání zvuku byl využit i později. Například v boji s Islámským státem, kdy se vysílaly zvuky ustupujících jednotek nebo dětský pláč.

Jak velký vliv na válečný konflikt mohou mít psychologické operace?

Zdroj: Thedrive

Článek Strašidelné příběhy a duchařské zvuky používali Američané během války ve Vietnamu. Měly povzbudit nepřítele ke kapitulaci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ve správný čas na špatném místě

Vietnamská válka byla v plném proudu. Krvavý konflikt, který rozdělil zemi vedví, trval téměř 20 let a postavil proti sobě komunistický sever a anti-komunistický jih. Obě rozkmotřené frakce byly podporovány svými stoupenci, sever měl přízeň SSSR a Číny, zatímco jih podporovaly USA, Austrálie, Jižní Korea a další země. USA za celou dobu trvání války do země poslalo téměř 3 miliony mužů, mezi kterými byli i členové pobřežní stráže. Jedním z nich byl i mladý William Carr.

iZdroj fotografie: Uživatel manhhai / Creative Commons / CC BY-NC

V roce 1968 se americká podpůrná námořní základna, ležící nedaleko od demilitarizované zóny mezi severním a jižním Vietnamem, ocitla pod ohromujícím útokem nepřátelského dělostřelectva. Ať již pouhou náhodou, či božím přičiněním, se poblíž ocitl, tehdy pouze 24letý Carr, sloužící v té době jako velitel hlídkového člunu Point Arden. Jeho posádka čítala pouhých 10 mužů.

Vběhl do hořícího muničního skladu

Situace byla tíživá. Několik budov vzplálo a plameny schvátily i muniční sklady. Výbuchy dělostřeleckých granátů otřásaly zemí a vzduchem. Jedna z explozí dokonce roztříštila okna na Ardenu, přesto však Carr v čele svých mužů neváhal přispěchat na pomoc.  Nejprve systematicky přemístili uskladněnou munici, aby zabránili její detonaci, a poté se sveřepě pustili do hašení zuřících požárů a do péče o raněné.

iZdroj fotografie: Uživatel manhhai / Creative Commons / CC BY

„Jestli jsme byli vyděšení? Na to vsaďte svůj zadek!“, uvedl Carr později. „Ocitli jsme se ve správném čase na špatném místě“ komentoval. Sám Carr při akci hrdinsky vběhl do hořícího muničního skladu, ve snaze najít ztraceného námořníka a byl později oceněn bronzovou hvězdou. Během celé akce zemřelo zhruba 9 mužů, včetně 3 členů jeho posádky a 98 mužů bylo raněno. Na místě explodovalo přes 150 tun munice.

Odnesl si tíživé následky

Po celých 47 let poté Carr o svých činnech neutrousil ani jediné slovo, dokonce se nesvěřil ani své ženě. Z války si odnesl posttraumatickou stresovou poruchu, kvůli které měl problémy se socializací. Jako civilista vyměnil uniformu za povolání bankéře a později se svou ženou založili počítačovou společnost. „Nikdy jsem si neuvědomil, jak moc jsem v sobě to neuvěřitelné trauma dusil.“ Uvedl Carr. „Bylo mi ctí, sloužit ve Vietnamu. Změnilo mi to život.“ prohlásil.

iZdroj fotografie: US Coast Guard Academy / Public Domain

Až ve svých 72 letech se konečně o své zkušenosti podělil. Když pravda o jeho činech vyšla na povrch, rozhodlo se ho vedení Akademie pobřežní hlídky v Connecticutu ocenit za jeho statečnost a hrdinství, které prokázal ve službě. Na slavnostní ceremonii mu byl předán plakát, který byl následně umístěn na „Zdi statečnosti“ v akademické síni hrdinů.

Jak pohlížíte na skutky a pokoru tohoto válečného veterána?

Zdroj: WEARETHEMIGHTY, SANDIEGOUNIONTRIBUNE

Článek Pobřežní strážce s nasazením života zachránil námořní základnu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bombardér měl zadní věž s kulomety

Bombardéry B-52 začaly v americkém letectvu sloužit v roce 1955. V té době jejich konstruktéři uvažovali o možnostech jejich obrany. Proto ještě v době války ve Vietnamu, kde tyto obří stroje nesly velkou tíhu bombardovacích operací, měly namontované protiletadlové zbraně. Konkrétně v zadní části letadla byla věž vybavená čtyřmi kulomety cal. 50, kterou ovládal střelec. Dvěma z nich se podařil husarský kousek během operace Linebacker II.

iZdroj fotografie: Uživatel Wilson44691 / Creative Commons / CC0

První sestřel se povedl Samuelu O. Turnerovi 18. prosince 1972. Bombardér, ve kterém letěl na pozici zadního střelce, shodil bomby a chystal se k návratu. Podařilo se mu zahlédnout vietnamský MiG-21, který se k nim blížil. Když byl na dostřel, spustil palbu ze všech čtyř kulometů. Po chvíli vietnamská stíhačka explodovala. Sestřel potvrdil střelec z jiného bombardéru. Za svůj čin později Turner dostal Stříbrnou hvězdu.

Poslední sestřel historie

Jen o šest dnů později na Štědrý den se podobný kousek povedl bombardéru B-52 s přezdívkou Diamond Lil. Jeho střelec Albert Moore zahlédl, jak se k nim blíží MiG-21. Informoval posádku a ta stabilizovala let. Když se stíhač přiblížil na dostřel, spustil palbu. Jeho čtveřice kulometů vypálila asi 800 střel, než mu stíhačka zmizela z dohledu. Ovšem letoun stále viděl střelec jiného bombardéru. Mohl potvrdit, že stíhačka hořela a později explodovala.

i

Sestřel Alberta Moora byl v historii leteckých soubojů posledním případem, kdy nějaký těžký bombardér sestřelil stíhačku. B-52 je také největším strojem, kterému se z oblohy podařilo sundat jiný letoun. V současné době to již není možné, protože B-52 již protiletadlové zbraně nemají. Jejich ochranu zajišťují doprovodné stíhačky. Nejspíše se to již nezmění, i když B-52 mají ve službách amerického letectva zůstat ještě asi zhruba dalších 30 let.

Existuje podle vás způsob, jak se může dnešní těžký bombardér sám bránit stíhačce?

Zdroj: Wearethemighty, Businessinsider

Článek Bombardéry B-52 byly v 70. letech postrachem nebes. Nedokázaly se jim vyrovnat ani stíhačky MiG-21 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Lehké lodě s tryskami Jacuzzi

Terén je zde většinou nepřístupný a běžné lodě se sem nedostanou, protože tu velmi často bývá malá hloubka. Američané si proto velmi brzy uvědomili, že pokud zde chtějí operovat, potřebují malé, obratné a rychlé plavidlo s malým ponorem. Obrátili se na filmu Hatteras Yachts, která vyráběla civilní lodě. Ta jeden ze svých člunů zkrátila, vybavila dvěma silnými motory a vodními tryskami společnosti Jacuzzi místo vrtule. Což lehké lodi s malým ponorem umožnilo se pohybovat i v malé hloubce kolem 60 centimetrů.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

V roce 1965 přišla objednávka na prvních 120 plavidel. Nakonec jich bylo vyrobeno přes 700. Trup byl ze sklolaminátu. Existují dvě verze PBR. První vyráběná v počátcích byla 9,4 metru dlouhá. Druhý typ byl o 40 centimetrů delší. Měl i hliníkovou obrubu, která zvyšovala jeho odolnost a několik dalších úprav. Čluny se dokázaly pohybovat rychlostí 53 kilometrů v hodině. Uměly velmi rychle zastavit a otočit se téměř na pětníku.

Těžká výzbroj, ale skoro žádný pancíř

Člun měl čtyřčlennou posádku a byl na svoji velikost silně ozbrojen. Vpředu měl osazen dvojitý těžký kulomet M2. Další jednoduchý M2 býval umístěný vzadu, ale některé posádky sem montovaly rychlopalné dělo ráže 20 milimetrů. Případně měl člun na bocích 2 lehké kulomety, někdy i granátomet Mk 19. Posádky byly vyzbrojené puškami M16, pistolemi a granáty, braly si s sebou i minomet. Sklolaminátový trup byl velmi zranitelný, kromě štítu u kulometu a kormidelny zde nebyla ochrana. Musel se spoléhat na rychlost a obratnost.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Díky jejich nízké hmotnosti člun unesl v podvěsu i vrtulník a mohl ho tedy vysadit kam bylo potřeby. PBR na řekách bojovaly proti plavidlům, většinou primitivním člunům, které používal Vietkong. Mohly také poskytovat palebnou podporu vojákům bojujícím na břehu řek. Díky tomu, že se mohly dostat téměř kamkoli v dělte, byly často využívány jako výsadková plavidla pro speciální jednotky SEALs.

Nejznámějším velitelem PBR se stal nejvíce vyznamenaný člen amerického námořnictva James Elliott Williams. Dne 31. října 1966 velel člunu PBR 105. Na Mekongu jeho loď hlídkovala s dalším člunem s cílem hledat bojovníky Vietkongu. Narazily na skupinu mnoha plavidel. Rozpoutala se asi tříhodinová bitva, ve které bylo zabito asi tisíc nepřátel a potopeno 50 lodí. Williams za odvahu v bitvě obdržel Medaili cti.

Pustili byste se do boje jen se sklolaminátovou lodí?

Zdroj: Wearethemighty

Článek Lehké lodě s tryskami Jacuzzi: PBR řádily na Mekongu a lovily bojovníky Vietkongu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kluk z New Yorku

Životní příběh vojína první třídy Dana Bullocka, mladého teenagera, který se jako příslušník americké Námořní pěchoty vydal na vietnamské bojiště, kde zanechal svůj život, rozhodně není veselý. Bullock se narodil 21. prosince 1953 v Goldsboro v Severní Karolíně. Po smrti své matky odešel dvanáctiletý Dan se svou sestrou do Brooklynu v New Yorku, aby zůstal u svého otce a nevlastní matky. Jeho snem bylo stát se pilotem letectva, policistou nebo příslušníkem americké Námořní pěchoty.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Dne 18. září 1968 už byla Amerika po krk ve válce ve Vietnamu a nábor do armády jel na plné obrátky. Bullock, kterému bylo v té době sice čtrnáct let, ale měřil 175 cm a vážil 75 kg, se rozhodl vstoupit do armády. Minimální věk pro zařazení do armády byl 17 let, a i v tomto věku potřeboval rekrut souhlas rodičů, aby mohl být zařazen do armády. Bullock se však tímto omezením vůbec nenechal odradit.

Podvod náborářům nevadí

Danovi stačilo ke vstupu do armády málo. Změnit si rodný list. Spoléhal na to, že vypadal starší.  Podařilo se mu u svého lékaře vyřídit rodný list, v němž bylo uvedeno datum narození 21. prosince 1949. Náborový personál v kanceláři Námořní pěchoty na Albee Square v New Yorku nového kadeta s radostí přijal. Zájemců nebylo nikdy dost a v domnění, že je mu 19 let, mu dali zelenou. Bullock úspěšně narukoval k americké Námořní pěchotě, a byl přidělen k četě 3039 na výcvikové základně Parris Island.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Bullock se v několikaměsíčním výcvikovém programu na legendární mariňácké základně trápil. Nakonec se mu jej s pomocí Franklina McArthura, spolubojovníka, který se s ním spřátelil, podařilo výcvik dokončit. „Když se dostal ke mně do čety, byl už úplně na dně,“ vzpomíná McArthur. „Měl problém udržet se na nohou.“

Bez kamaráda by skončil

Podle McArthura se rozhodl čtrnáctiletému chlapci pomoci projít náročným výcvikem ve výcvikovém táboře, protože chápal, co chlapci vložilo pušku do rukou. Bullock chtěl pomoci své rodině a vymanit se z chudoby. Bullockův otec se živil jako dřevorubec a zemědělský dělník. A to pro nalezení práce v New Yorku, kam se rodina přestěhovala, nebyla ta nejlepší kvalifikace. Bullockovi třeli bídu s nouzí. McArthurovo rozhodnutí pomoci chlapci jej bude pronásledovat po zbytek života.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Bullock dorazil do Jižního Vietnamu 18. května 1969. Lze si jen těžko představit, co se honilo hlavou patnáctiletému klukovi, když vystoupil do válečné zóny, kam doléhaly zvuky z bojiště. Jako vojín první třídy byl přidělen k 2. družstvu, 2. četě, rotě Fox, 2. praporu 5. Námořní pěchoty, 1. divize Námořní pěchoty. Jeho družstvo bylo umístěno na základně An Hoa, několik kilometrů západně od Hội Anu v provincii Quảng Nam.

V žáru boje

V jednu hodinu ráno 7. června 1969 na základnu An Hoa zaútočila severovietnamská armáda (NVA). Během noci se boje stupňovaly a na obou stranách přibývalo obětí. Do boje se zapojil i Bullock a snažil se co nejvíce pomoci, aby základna nepadla do rukou NVA. Jak však útok pokračoval, ukázalo se, že mariňáci mají přesilu.

Během chvílí klidu Bullock přebíhat mezi hnízdy odporu a nosil další munici svým obklíčeným kamarádům, kteří se zoufale snažili útok zadržet. Bohužel, když byl Bullock na své druhé zásobovací cestě, byl zasažen několika střelami z ručních palných zbraní a na místě zahynul. Teprve když reportéři navštívili Bullockovu rodinu, Amerika se dozvěděla, že Bullockovi bylo pouhých 15 let.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / Public Domain

Rozhodnutí tak mladého muže jít do války skutečně není něco, co by dokázal v té době pochopit každý. Podle jeho sestry Glorie chtěl Dan získat vzdělání, něco dokázat a viděl v Námořní pěchotě způsob, jak toho dosáhnout. Po návratu z Vietnamu měl v plánu jít studovat a získat dobrou práci a kariéru. Možná svojí roli hrálo i vlastenectví a touha po dobrodružství. To se však již nikdy nedozvíme.

Opožděné pocty

Na jeho památku a počest newyorská městská rada v červnu 2003 přejmenovala jeho jménem část ulice Lee Avenue v Brooklynu, kde Bullock žil od svých jedenácti let. Na památníku vietnamských veteránů ve Washingtonu, D.C. se jeho jméno nachází mezi jmény 58 266 vojáků, kteří přinesli nejvyšší oběť. Bullock nebyl jediný nezletilý, který zahynul v americké uniformě ve Vietnamu. Nejméně pěti padlým brancům bylo 16 let a dvanácti bylo 17 let.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Po čestném vojenském pohřbu zůstal Bullockův hrob 31 let bez náhrobku. Náhrobní kámen věnovala v roce 2000 moderátorka talk-show Sally Jessy Raphaelová. Při vzpomínce na dny strávené s Bullockem ve výcvikovém táboře McArthur v jednom rozhovoru uvedl, že jeden z mariňáků, který věděl, jak Bullockovi pomohl projít výcvikovým táborem, mu položil niterní otázku: „Napadlo tě někdy, že kdybys mu nepomohl, mohl přežít?“. Tato otázka jej trápí dodnes.

Poznali náboráři skutečný Danův věk?

Zdroj: WarHistoryOnline

Článek V pouhých 15 letech byl nejmladším mariňákem ve Vietnamské válce. Jak je možné, že vůbec narukoval? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nebezpečné mise v předvoji

K jejich vyhledání a zničení byly používány speciálně vyzbrojené letouny s piloty, kteří se nesměli bát nebezpečných situací. Jejich mise nebezpečné byly, letěli totiž jako předvoj před hlavními silami a museli protiletadlovou obranu eliminovat, než dorazí hlavní síly. Ta samozřejmě mohla pálit i na jejich stroje, navíc v oblasti mohly operovat severovietnamské stíhačky. Přesně do takové situace se 8. března 1967 dostal i pilot letadla F-105 Thunderchief Merlyn Hans Dethlefsen.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Tehdy se skupina 72 letadel startujících ze základen v Thajsku vydala nad železárny v Thái Nguyên. Před nim letěly čtyři F-105 s úkolem utkat se s protiletadlovou obranou. Dethlefsen jako číslo tři. Při příletu do oblasti do nich začala protiletadlová obrana pálit. Velitel letky byl sestřelen a skončil v zajetí, jeho křídlo musel s poškozeným letadlem zvolit návrat na základnu. Na úkol zůstal jen Dethlefsen a jeho křídlo.

Poškození od děl i stíhačů

Nařídil proto druhý útok, při kterém byly oba letouny zasaženy protiletadlovými děly. Když se vymotaly z palby, setkaly se se severokorejským MiG-21. Tomu se podařilo letadla zasáhnout, ale ustoupil. F-105 zopakovaly útok a zničily několik děl, když se objevil další MiG-21. I přes to se Dethlefsenovi podařilo uskutečnit další útok, zničit dvě odpalovací stanoviště raket SAM, úspěšné bylo i jeho křídlo. Letouny byly tak poškozené, že se stěží dobelhaly domů.

iMiG-21

Útok na železárnu byl úspěšný. I když Američané ztratili dvě letadla, obnovila provoz až v roku 2013. Mimořádný čin Dethlefsena nezůstal nepovšimnut. V únoru 1968 obdržel z rukou amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona Medaili cti. Je jedním z 12 pilotů, kteří ji za akce nad Vietnamem dostali. V letectvu pak sloužil do roku 1977 a dosáhl hodnosti plukovníka. Zemřel v roce 1987 a je pohřbený na hřbitově v Arlingtonu.

Pustili byste se do boje s moderní protiletadlovou obranou?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek F-105 ani poškození nezaskočí. Úkol zněl jasně – zničit postavení severovietnamské PVO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Předchůdce letounu MiG-17

Ještě před letounem MiG-17 se vyráběl jeho předchůdce MiG-15. Ten dokázal úspěšně likvidovat americké bombardéry v Koreji. Američané následně šířili informace o tom, kolik strojů MiG-15 zničili, což se ovšem postupem času ukázalo jako velmi přehnané. Tyto letouny měly v porovnání se svými konkurenty ze Spojených států na kontě mnohem více sestřelených letadel. Přesto však vznikala potřeba vyvinout ještě lepšího vzdušného bojovníka.

Nově vyvinutý MiG-17

Novější a lepší letoun nesl název MiG-17 a vznikl jako celokovový samonosný středoplošník. Jeho návrh a vzhled vycházel z předchozího modelu, a jeho křídla měla charakteristický šípovitý tvar. Proti MiGu-15 měl novější letoun tři plůtky na každém křídle (předchozí typ měl pouze dva), kýlový hřeben, který měl funkci zvýšení stranové stability letounu, zatímco patka chránila trup během přistání a prodlouženou zadní část.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Co se týče pohonné jednotky, využíval tento stroj obdobný model, jako jeho předchůdce, tedy jeden turbokompresorový motor Klimov VK-1A. Ve výzbroji měly letouny MiG-17 dva kanony Nudelman-Richtěr NR-23 o průměru 23 mm (každý z nich měl kapacitu 80 nábojů) a jeden kanon Nudelman N-37 es 40 náboji.  Všechny tyto zbraně se společně nacházely na lafetě pod sacím otvorem. Pro lepší přesnost palby využíval MiG-17 gyroskopický zaměřovač ASP-4NM.

Výhoda přídavného spalování

MiG-17 mohl proti svému předchůdci využívat i přídavné spalování, které sice několikanásobně zvyšovalo spotřebu paliva, ale zároveň dokázalo výrazně zrychlit letoun v krizových situacích. S tím souviselo i vyztužení křídel v důsledku vyšších rychlostí, aby se nedeformovala. MiG-17 dosahoval maximální rychlosti 1 085 km/h, a to ve výšce 5 000 metrů. Maximální provozní výška se proti MiGu-15 zvýšila na 14 700 metrů.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Boje ve Vietnamu

V rukou vietnamských pilotů MiG-17 dosahoval chvályhodných úspěchů. Proti jeho protivníkům, jako například Republic F-105 Thudrerchiefs a F-4 Phantom, byl ruský letoun menší, mnohem lehčí a výrazně lépe manévroval v nízkých rychlostech. Těchto podzvukových stíhacích letounů se dohromady vyrobilo přes 10 000 kusů, které sloužily v armádách po celém světě. Viděli jste už některý z nich?

Zdroj: Nationalinterest

Článek Ruské stíhací letouny MiG-17 ve Vietnamu doslova terorizovaly americké vojáky. Vzbuzovaly hrůzu na kilometry daleko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vyzbrojeni speciálními raketami

Původně k boji proti protiletadlové obraně Američané určili letouny F-100 Super Sabre. Ale nedopadlo to dobře, měly veliké ztráty a hlavně nemohly nést dostatečné množství munice. Pak si ale velení vzpomnělo, že kromě klasických stíhacích bombardérů F-105 má i dvoumístné cvičné verze. Ty byly urychleně upraveny, vybaveny detekčními systémy a vyzbrojeny první protiradarovou střelou AGM-45 Shrike.

iZdroj fotografie: Public Domain

Taktika boje byla v podstatě stejná jako u F-100. Letoun upravený do verze Wild Weasel letěl vpředu jako jakási návnada, která slídí po kořisti. Tou byly radary a odpalovací systémy protiletadlových raket. V okamžiku, kdy je zaznamenal, se pokusil radar zničit za pomoci svojí protiradarové rakety. Přivolal skupinu klasicky vyzbrojených bombardérů a s jejich pomocí si to zkusil vyřídit s co největším počtem odpalovacích stanovišť.

iZdroj fotografie: Public Domain

Později byly letouny modernizovány do verze F-105G, která dostala třeba nové radary. Instalované měly i rušící zařizení. Kromě toho se na řadě strojů objevily závěsníky pro rakety AGM-78 Standard ARM, které ještě zvyšovaly šance na boj proti radarovým stanovištím. Taktika se měnila a letouny Wild Weasel bojovaly s protiletadlovými bateriemi celou dobu operace. V podstatě jako první vletěly do prostoru bombardování a jako poslední ho opouštěly. Často tu trávily i několik hodin.

Piloti s Medailí cti

Mise byly opravdu nebezpečné a piloti letounů museli být nejen velmi schopní, ale také tak trochu blázni. Hned dva z pilotů také dostali za své činy Medaili cti. Prvním z nich byl major Merlyn Dethlefsen za misi 10. března 1967. Za to že se opakovaně vrhal proti protiletadlové obraně, i když ji střežily vietnamské MiG-21. Jeho letoun byl při souboji s nimi poškozen.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Druhou pak podplukovník Leo Thorsness za své činy z 19. dubna 1967. Úspěšně tehdy bojoval a sestřelil MiG-17, které je napadly. Z mise se vrátil v podstatě s vyschlými nádržemi. Část pilotů lasic za své činy ale zaplatila oběť nejvyšší. V pozdějších letech nakonec byly letouny z těchto riskantních letů staženy a nahradily je modernějšími a výkonnějšími F-4 Phantom.

Zdroj: Wearethemighty

Článek Americké divoké lasice likvidovaly nad Vietnamem silnou protiletadlovou obranu. Mise byly riskantní, mnozí piloti se nevrátili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odolný jen proti lehkým zbraním

Požadavky na stíhač tanků byly docela přísné. Musel vážit mezi 10 až 20 tunami. Zároveň bylo žádoucí, aby v něm byl šestiválcový motor využívaný armádními nákladními vozy GMC. Společnost llis-Chalmers nakonec přišla s nezvyklým vozidlem. Aby dodržela požadavek na nízkou hmotnost, bylo jen slabě pancéřované, zepředu pouhými 13 milimetry ocele. To poskytovalo jen ochranu proti pěchotním zbraním do ráže 12,7 milimetru.

iZdroj fotografie: USMC Archives / Creative Commons / CC BY

Armáda proto vozidlo odmítla, ale námořní pěchota kývla a objednala téměř 300 kusů stíhače nazvaného M50 Ontos. Vyzbrojený byl šesti bezzákluzovými děly M40 ráže 106 milimetrů. Tedy skutečná ráže byla 105 milimetrů, ale aby se nezaměňovala se 105milimetrovou municí děla M27, nesla označení o milimetr větší. Děla byla umístěna na věži, která se dala natočit až o 40 stupňů do stran a o 20 nahoru nebo deset dolů.

Vozidlo bylo tak malé, že se do něho vešla jen zásoba 18 střel. Ty se navíc daly nabíjet jen zvenku, takže během tohoto procesu byla posádka nechráněná. Děla se zaměřovala pomocí speciální pušky přidělané na stíhači, která vystřelila náboj a označila místo, kam střela dopadne. Vystřelit bylo možné z jedné hlavně nebo ze všech šesti najednou. Ontos měl navíc kulomet na obranu proto pěchotě.

Jako velká brokovnice

Své hodiny slávy si vozidlo vydobylo v konfliktu ve Vietnamu. Zde nepřítel až na výjimky tanky neměl, ale Ontos se osvědčil proti pěchotě. Kvůli své zranitelnosti raketami nebo minami byl většinou zakopán v pevné pozici. Dokázal vystřelovat i speciální náboje, které fungovaly jako brokovnice. Při použití HESH munice byl užitečný v městském boji, třeba v Hue. Dokázal probourat do zdí velké otvory. Vietkong často utekl, jen když vozidlo viděl.

iZdroj fotografie: Public Domain

Ale M50 se nakonec dostal i k protitankovému boji, ke které u byl původně určen. Námořní pěchota vozidlo použila v roce 1965, když se Američané zapojili do války v Dominikánské republice. Ontos zde zničil minimálně čtyři tanky, včetně jednoho M48 a AMX 13. Ze služby byla vozidla stažena v roce 1969. Většina z nich byla sešrotována.

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Ontos, stíhač tanků, který se významně osvědčil proti vietnamské pěchotě. Děsil vojáky na kilometry daleko svými šesti děly se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zpět do Vietnamu

Chick Donohue se narodil v roce 1941 a vyrostl v manhattanské čtvrti Inwood. V sedmnácti letech opustil New York, aby sloužil své vlasti u námořní pěchoty Spojených států. Ve Vietnamu strávil dva roky. Po propuštění se stal námořníkem a několik let pracoval jako námořník. Během služby na moři se dostal mnoha zahraničních přístavů, včetně Saigonu.

i

Plán zněl jednoduše a chytře jako každý plán, který vznikne v baru nebo hospodě. Jeden ze štangastů se měl proplížit do Vietnamu, vypátrat své kamarády v boji a každému z nich předat vzkaz podpory z domova, pobavit se s nimi a podpořit jejich morálku nejpádnějším, kapalným argumentem, tedy pivem. Chick zvedl hozenou rukavici a na pivní misi se přihlásil. Kamarádi dali do hromady jména šesti kluků ze sousedství, kteří stále byli ve vietnamském pekle a vybavili ho ruksakem plným piva.

Do Vietnamu se Chick vydal na nákladní lodi SS Great Victory, na které sloužil z přístavu Leonardo v New Yorku a v roce 1968 přistál v Quy Nhon. Vše se zvrtlo, když Vietkong zahájil ofenzívu Tet. Ta začala v ranních hodinách 31. ledna 1968. Chick se stal svědkem bitvy o americké velvyslanectví v Saigonu. Netušil, že v Jižním Vietnamu uvízne na několik měsíců.

Mise nade vše

I přes nebezpečí a chaos, který v Saigonu a Jižním Vietnamu panoval se Chick rozhodl ve svém úkolu pokračovat. Chick neměl přesná místa, kde kamarádi sloužili. Rozhodl se postupovat téměř detektivním způsobem. Jakmile potkal vojáky od jednotek, u kterých hoši ze seznamu sloužili, začal se jich vyptávat. Stačil mu pohled na nášivky.

iZdroj fotografie: Noah Wulf/ Creative Commons/ CC-BY-SA 4.0

„První dva jsem vlastně našel podle nášivek,“ řekl. „Viděl jsem kluky s nášivkou, která se shodovala s jednotkou, u které měl Tommy Collins být. Byl to první kamarád, kterého jsem našel. Byl přinejmenším překvapený,“ pokračoval Donohue. „Možná by to popsal jako šok. Několikrát se mě zeptal, co tam dělám. A já mu pokaždé řekl: „Přinesl jsem ti pivo a pozdravit tě. Abys věděl, že kluci ze sousedství tě podporují. Stojíme za tebou a děkujeme ti za tvou službu,“ nebo něco takového,“ popsal pro televizní stanici Fox News.

Šťastný muž

Chick nakonec strávil ve Vietnamu další půl rok a skutečně se mu podařilo najít všechny kamarády ze sousedství ze seznamu. Během své mise se dokonce dostal i do bojové zóny. Po návratu z Vietnamu Donohue vystudoval Harvardovu univerzitu a stavěl v New Yorku tunely. Jeho kolegové si jej velmi vážili, a dokonce ho zvolili za svého odborového předáka. Během nepokojů v Irsku Chick, jako hrdý Američan irského původu, založil neziskovou organizaci „New York Friends of Ireland“. Ta podporuje mírový proces na rozděleném ostrově. Chick je ženat má tři děti a šest vnoučat. Roku 2017 o svém pivním vietnamském dobrodružství napsal knihu.  

Zdroj: Sofmag

Článek Jak podpořit vojáky ve válce? Veterán jim přivezl batoh piv až na bojiště se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Vojenský pohřeb

Adkinsova rakev zabalená do vlajky Spojených států byla vystavena ve slavnostně vyzdobené kapli Arlingtonského národního hřbitova. Smuteční obřad vedl vojenský kaplan, podplukovník Michael Shellman, který se s nebožtíkem osobně znal. Pozůstalým, ale i zástupcům médií, Adkinse představil jako skvělého a zodpovědného seržanta na bojišti, a jako všemi oblíbeného muže v zázemí.

Kromě kaplana na obřadu promluvil také generál speciálních jednotek americké pěchoty John W. Brennan Jr., který se s Adkinsem znal od roku 2014. Generál připomněl, za co byla Adkinsovi udělena Medaile cti – během ostřelování nepřátelským dělostřelectvem sám odnesl několik zraněných vojáků z nekryté pláně, kde sám mohl padnout. Kromě zásahu šrapnelem mu navíc hrozilo nebezpečí od vietnamských odstřelovačů.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Změna přístupu ke koronaviru

Tento vojenský pohřeb lze se vší úctou k nebožtíkovi vnímat také jako demonstraci změny přístupu americké armády vůči pandemii koronaviru. Podobně jako zbytek federálních úřadů i americké veřejné mínění se k nákaze armáda zpočátku stavěla poměrně lehkovážně, přístup mění až v posledních měsících, ale za to razantně. Následky koronavirové infekce mohou být nově dokonce důvodem pro přiznání vojenské renty. Ta se vztahuje například na tyto s kronavirem spojené zdravotní komplikace:

• Dlouhodobé poškození plic
• Poškození kardiovaskulárního systému
• Takzvaný long covid

Článek Hrdina z Vietnamu zemřel na koronavirus, měl vojenský pohřeb se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Zlatá šedesátá

V šedesátých letech byla Dragon Lady výkřikem moderních technologií a díky své vysoké výšce letu a ohromnému doletu neměla ve své kategorii konkurenci. A i když sestřelení jednoho z těchto letadlel nad dnešním Jekatěrinburgem ukázalo, že Dragon Lady létá v dosahu sovětských radarů i raket, své využití našel stroj tehdy i v nedávné minulosti. Mezi veřejně známé mise, při nichž bylo toto letadlo nasazeno, patří:

• Špionážní mise nad Kubou
• Válka ve Vietnamu
• Válka v Perském zálivu
• Válka proti terorismu

Součást nového systému

Vysoká letová hladina Dragon Lady je úctyhodná i z dnešního hlediska, stroj je navíc velmi adaptabilní, má nízké náklady na provoz i vývoj nových modulů. I proto si ho americká armáda vybrala pro novou misi. Dragon Lady bude důležitou součástí projektu Advanced Battle Management System, který propojuje zbraňové systémy a informace z vesmíru, lodí, ponorek, letadel i od pozemních jednotek.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Letecká technika

Spolehlivý americký bezpilotní letoun Aerosonde Mark 4.7

4. září 2020

Advanced Battle Management System: vše v jednom

Americká armáda využívá celou škálu zbraní, zbraňových systémů a senzorů, ale doposud nejsou nikterak úzce propojeny. Jejich propojení samozřejmě není jednoduché, neboť se nacházejí prakticky všude od hlubokého oceánu až po oběžnou dráhu Země. A podle oficiálního vyjádření Pentagonu mají tyto systémy potíže spolu komunikovat, protože každý využívá jiný formát dat. ABMS má tuhle fragmentaci pomoci odstranit a plně využít synergii všech využívaných systémů. Projekt byl započatý v roce 2018. Letouny Dragon Lady se do něj plně zapojí po technologických úpravách v roce 2022. Letadla dostanou také nový operační systém, který má jejich plné zapojení do ABMS umožnit. Ten má fungovat podobně jako operační systémy mobilních telefonů – měl by být snadno rozšiřitelný o nově nainstalované aplikace k ovládání senzorů či komunikaci s dalšími složkami armády.

Článek Proslulý špionážní letoun U-2 se chystá na novou misi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.