Od taktické munice ke stand-off úderu

AKINCI není nováček. Těžký útočný dron Baykaru létá ve výškách do 12 000 metrů, vydrží ve vzduchu přes 20 hodin, unese 1 500 kilogramů výzbroje a díky satelitnímu spojení SATCOM operuje na vzdálenost až 6 000 kilometrů od řídicí stanice. Klíčové ale je, čím postupně plní závěsníky.

Rodina vzdušně odpalovaných střel Roketsanu se rozrůstá ve třech vrstvách:

• UAV-122 – dosah 55 km, hmotnost 81 kg, CEP pod 10 metrů, volitelné laserové navedení v terminální fázi.
• UAV-230 – dosah přes 150 km, hmotnost 225 kg, inerciální navedení s podporou GNSS odolné proti rušení.
• İHA-300 / UAV-300 – veřejně prokázaný zásah na 250+ km; konstrukční předobraz 300 ER, představený na veletrhu IDEF 2025, počítá podle podmínek odhozu s dosahem až 500 kilometrů.

Posun z 55 přes 150 na 250+ kilometrů mění roli AKINCI. Z nosiče kratších přesných zbraní se stává bezpilotní platforma pro hlubší stand-off úder, tedy útok, při kterém nosič nemusí vstupovat do dosahu protivzdušné obrany protivníka.

Co „nadzvuková balistická“ znamená v praxi

Označení zní impozantně, ale má konkrétní technický obsah. „Nadzvuková“ znamená let rychlostí vyšší než Mach 1. „Balistická“ odlišuje İHA-300 od klasických řízených střel s plouživým letem (cruise missile): zbraň po odhozu z dronu krátce volně padá, autonomně zažehne motor na tuhé palivo a letí po balistické či aerobalistické dráze. Roketsan tento profil veřejně popisuje u starší UAV-230; u İHA-300 detailní letový profil zatím nezveřejnil, ale 300 ER oficiálně označuje jako vzdušně odpalovanou balistickou střelu.

Výjimečnost není v samotné rychlosti ani v balistickém profilu, obojí zvládají i konvenční letecké zbraně. Neobvyklé je, že takovou munici nese bezpilotní platforma. V otevřených zdrojích se nepodařilo dohledat stejně konkrétní veřejnou demonstraci u amerického MQ-9A Reaper, ruských ani čínských úderných dronů. Reaper sice unese větší náklad (1 746 kg), ale General Atomics na své produktové stránce uvádí jen obecné „různé zbraňové a nákladové balíčky“, nikoli vzdušně odpalovanou balistickou střelu.

Exportní rozměr: 16 zemí a otevřené otázky

Baykar k datu testu uváděl 16 podepsaných exportních dohod na AKINCI. Mezi veřejně doloženými příjemci figurují Pákistán, Ázerbájdžán, Spojené arabské emiráty, Keňa či Maroko. Ještě v únoru 2025 firma hlásila export do deseti zemí, za necelé dva roky tedy přibylo šest dalších smluv.

Tady ale přichází zásadní „ale“: u samotné İHA-300 neexistuje veřejné potvrzení, že byla schválena k exportu nebo že ji některý zahraniční uživatel AKINCI objednal. Potenciálně by ji mohli získat stávající provozovatelé dronu, pokud Ankara export povolí a Roketsan integraci dokončí. Pro plánovače protivzdušné obrany v regionu, i v rámci NATO, je to relevantní signál: drony se mění z nosičů lehkých bomb na platformy pro regionální stand-off údery.

Co to znamená pro českou obranu

Přímou hrozbu z turecké strany test pro Českou republiku nepředstavuje, Turecko je spojenec v NATO. Relevantnější je lekce, kterou demonstrace přináší: bezpilotní prostředky přestávají být jen pomalými pozorovateli nebo nosiči malých bomb. Armáda ČR proto v roce 2026 akcentuje vrstvenou obranu proti dronům, jak ukázalo i cvičení Drone Shield 2026, a zapojuje se do integrovaného systému protivzdušné a protiraketové obrany NATO (NATINAMDS). Reálnější scénář než „turecká hrozba“ je totiž situace, kdy podobný systém získá stát mimo Alianci.

Průlom, nebo PR?

Obojí, a to není protimluv. Technický posun je reálný: nový typ střely byl z AKINCI poprvé veřejně odpálen a námořní cíl na 250+ kilometrů byl podle výrobce zasažen. Propagační vrstva je v obvyklém tureckém stylu silná, ale faktické minimum stojí. Co zatím chybí, jsou veřejná data o přesnosti, sériovém zavedení a počtech vyrobených kusů.

Turecko 11. září 2026 nepředvedlo „zázračnou superzbraň“. Předvedlo ale něco, co v otevřených zdrojích nemá přímý ekvivalent: těžký exportní dron, který z bezpečné vzdálenosti odpálí nadzvukovou balistickou střelu a zasáhne cíl čtvrt tisíce kilometrů daleko. Pro každého, kdo plánuje obranu proti bezpilotním prostředkům, je to důvod přehodnotit, co všechno slovo „dron“ dnes znamená.

Článek Nový trumf Turecka: AKINCI odpálil nadzvukovou balistickou raketu a trefil cíl na 250 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraň, o které se nesmělo mluvit

Saúdská Arábie provozuje vlastní Strategické raketové síly, v oficiálních materiálech označované jako „deterrent force“ spojená s projektem Falcon. Jejich existence není tajemstvím, saúdská státní encyklopedie Saudipedia je výslovně uvádí jako součást ministerstva obrany. Tajemstvím ale vždy bylo, co přesně tyto síly mají k dispozici.

Veřejně známý je nákup starších čínských střel DF-3A (v kódu NATO CSS-2) z konce osmdesátých let, obřích raket na kapalné palivo s dosahem kolem 2 800 kilometrů, určených primárně k odstrašení Íránu. Silné indicie naznačují pozdější akvizici modernějších střednědosahových DF-21 s dosahem přes 2 000 kilometrů. O rodině DF-15 se ale donedávna jen šeptalo. Zpětně dnes analytici čtou fotografii z roku 2013, kdy se při návštěvě tehdejšího náměstka ministra obrany na základně objevil model menší střely vedle DF-3, jako možný první veřejný náznak přítomnosti právě DF-15A.

Co trosky prozrazují, a co ne

Trosky nalezené v Maribu nesou označení odpovídající střele DF-15A. To je ověřitelný fakt opřený o snímky a OSINT analýzu. Co veřejně dohledatelné není:

• Přesné datum odpalu. Záběry se objevily 14. září 2026, samotný odpal mohl proběhnout dříve.
• Konkrétní cíl a účinek zásahu. Trosky dokládají dopad, nikoli co střela zasáhla ani jaké škody způsobila.
• Oficiální potvrzení operátora. Rijád se k použití střely veřejně nepřihlásil.

Přesto je logika silná. Húsíové DF-15A neprovozují, jemenská vláda takovou kapacitou nedisponuje. Jediným státem v regionu, u kterého dlouhodobé stopy vedou k čínským balistickým střelám tohoto typu, je Saúdská Arábie.

Proč je to víc než jeden zásah v poušti

Skutečná novinka nespočívá v tom, že v Jemenu dopadla čínská střela. Spočívá v tom, že Rijád poprvé nechal „prosvítit“ svou strategickou raketovou vrstvu do běžně vedené regionální války. Dosud saúdská koalice operovala v Jemenu výhradně letecky, stíhačkami F-15, Eurofightery Typhoon a drony. Balistická střela mění pravidla hned v několika ohledech.

Letoun potřebuje minuty až desítky minut na přípravu, vzlet a průlet nad nepřátelským územím, kde mu hrozí protiletadlová palba. Střela DF-15A doletí ke svému cíli za zlomek tohoto času, pilot neriskuje život a protivník má minimální šanci na reakci. Pro Húsíe to znamená, že velitelská stanoviště, sklady munice a logistické uzly přestávají být relativně bezpečné jen proto, že jsou mimo dosah okamžitého leteckého úderu. Roste tlak na rozptyl, maskování, časté přesuny, a to všechno stojí zdroje, které Húsíové potřebují jinde.

Ve srovnání s obdobnými systémy ve světě stojí DF-15A někde mezi americkým ATACMS a ruským Iskandarem. Americká střela ATACMS má dosah zhruba 300 kilometrů a slouží spíš jako hluboká raketová podpora odpalovaná z ramp HIMARS nebo MLRS. Ruský Iskander (9K720) nabízí podobný taktický dosah kolem 500 kilometrů, ale vyniká manévrováním za letu a sníženou trajektorií, která ho činí obtížněji zachytitelným. DF-15A je papírově dosahově nejdelší z trojice, ale technologicky méně sofistikovaná než Iskander. Dá se říct, že je to „malá strategická raketa“, dost velká na to, aby vyslala signál, a dost přesná na to, aby měla konvenční bojovou hodnotu.

Vzkaz pro Teherán a cena ropy pro Prahu

Írán je v tomto příběhu adresátem, i když přímo nezasáhnutým. Húsíové jsou jeho nejviditelnější proxy silou v regionu a jejich útoky na saúdská letiště, ropná zařízení Aramco i civilní infrastrukturu jsou pro Rijád existenční hrozbou. Saúdská Arábie demonstrací DF-15A říká: eskalace přes Húsíe může vyvolat odpověď nejen ze vzduchu, ale i ze strategické raketové vrstvy. Náklady a nejistota pro Teherán tím rostou.

Kontext je přitom širší. Podle amerických zpravodajských informací zveřejněných už v roce 2021 Saúdská Arábie s čínskou pomocí rozvíjí vlastní výrobu balistických střel na tuhé palivo. Čína tedy není jen dávný prodejce, ale i technologický partner, a zároveň odběratel ropy od obou rivalů, Rijádu i Teheránu. Saúdské vojenské výdaje přitom podle SIPRI za rok 2025 dosáhly 83,2 miliardy dolarů, tedy přes dva biliony korun, což řadí království na osmé místo na světě.

Pro českou ekonomiku má blízkovýchodní eskalace konkrétní cestu dopadu: ropu, diesel a inflaci. Světová banka na jaře 2026 odhadla růst cen energií o 24 % v důsledku konfliktu na Blízkém východě, Mezinárodní energetická agentura v říjnu uvádí cenu Brentu kolem 107 dolarů za barel a varuje před dalšími útoky na tankerovou dopravu. Česká národní banka přitom opakovaně upozorňuje, že dražší ropa se rychle propisuje do cen pohonných hmot a se zpožděním do celých dodavatelských řetězců.

Konec éry neviditelnosti

Desítky let Saúdská Arábie pečlivě skrývala svůj balistický arzenál ze tří důvodů: bezpečnostního, aby odstrašení fungovalo právě díky nejistotě; diplomatického, aby se vyhnula tlaku kvůli proliferaci; a vojenského, aby protivník netušil, co přesně a kde je rozmístěno. První veřejná ukázka přišla až v roce 2014, kdy Rijád vystavil starou DF-3, a i tehdy to analytici četli jako signál Teheránu.

Trosky DF-15A v Maribu jsou signálem řádově silnějším. Rijád ukázal, že jeho raketový arzenál není muzejní exponát, ale operační nástroj, který je ochoten použít v reálném boji.

Článek Írán dostal nečekaný vzkaz, Saúdská Arábie odpálila dlouho utajovanou zbraň a nastavila nová pravidla války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Operace, která přepsala pravidla

Dne 28. února 2026 v 1:15 východního času zahájily americké a spojenecké síly operaci Epic Fury. Prvními cíli byla velitelství Íránských revolučních gard, systémy protivzdušné obrany, raketové a dronové odpalovací pozice a vojenská letiště. Prezident Donald Trump schválil úder po kolapsu jaderných rozhovorů a Írán odpověděl masivní odvetou.

Ta odveta nebyla symbolická. Podle bývalého velitele amerických vzdušných sil pro Střední východ, generálporučíka Dereka C. France, vypálil Írán v průběhu širšího konfliktu více než 1 500 balistických střel a nasadil přes 6 000 útočných dronů. Terčem se staly základny Al Udeid v Kataru, Ali Al Salem v Kuvajtu, Al Dhafra ve Spojených arabských emirátech, Muwaffaq Al Salti v Jordánsku i námořní základna v Bahrajnu. Hlavní bojová fáze trvala od konce února do počátku dubna 2026, oněch 38 dní, během nichž koaliční letadla zasáhla přes 13 000 vojenských cílů a uskutečnila zhruba 10 000 bojových vzletů. To je průměrně 250 denně.

Pro srovnání: operace Desert Storm v roce 1991 přinesla za šest týdnů přes 116 000 bojových vzletů, Iraqi Freedom v roce 2003 pak více než 40 000 za čtyři týdny. Epic Fury je v absolutních číslech menší, ale americké letectvo ji označuje za nejintenzivnější leteckou kampaň od roku 2003, a to především kvůli souběhu ofenzivních úderů s nutností bránit vlastní základny pod přímou palbou.

Uvězněni v bunkru

Jeden z nejdrsnějších momentů Wilsbach popsal krok za krokem. Při vyhlášení stavu Alarm Red, signálu bezprostředního raketového útoku, vběhli letci na jedné z amerických základen v regionu do ochranného bunkru. Nedaleký zásah zapálil letoun v hangáru. Tlaková vlna zdeformovala dveře krytu natolik, že nešly otevřít.

Uvnitř byli uvězněni. Poddůstojník bezpečnostních sil se pokusil dveře vypáčit páčidlem a částečně se mu to podařilo. Pak ale explodovala vystřelovací sedačka hořícího letounu a rozeslala střepiny do okolí. Teprve poté se dveře podařilo uvolnit a letci vyběhli do dalšího krytu. Minuty dělily přežití od tragédie.

Tato epizoda nebyla ojedinělá. Za 38 dní zaznamenaly americké základny 1 200 stavů Alarm Red, pyrotechnici absolvovali 420 samostatných průzkumů nevybuchlé munice a ženisté provedli 48 oprav letištních ploch. Piloti víceúčelových F-15E Strike Eagle startovali v režimu „launch to survive“, tedy vzlétali pod palbou, aby zachránili stroje před zničením na zemi.

Padesát hodin na íránském území

Nejdramatičtější příběh celé kampaně nese kódové označení DUDE 44. Dvoumístný F-15E Strike Eagle, víceúčelový stíhací bombardér s doletem přes 3 700 km, bojovým dostupem 18 000 metrů a schopností nést přes osm tun výzbroje, zasáhla íránská protiletadlová řízená střela s infračerveným navedením. Oba členové posádky se katapultovali nad nepřátelským územím.

Pilota vyzvedla záchranná skupina už první den. Nasazeny byly bitevníky A-10 Thunderbolt II, transportní HC-130J Combat King II, vrtulníky HH-60W Jolly Green II, drony i speciální síly, to vše pod blízkou nepřátelskou střelbou. Navigátor zbraňových systémů ale dopadl asi osm kilometrů od pilota. S poškozeným padákem tvrdě narazil na zem, zlomil si záda, ruku i rameno a podvrtnul kotník. Přesto vystoupal na hřeben ve výšce přes 2 100 metrů a vydržel do vyzvednutí následující den.

Celá záchranná operace trvala přes 50 hodin a koordinovala 176 letadel různých typů. Wilsbach na konferenci oznámil mimořádná bojová povýšení deseti letců, kteří se na záchraně DUDE 44 podíleli. Je to jeden z největších záchranných podniků amerického letectva za poslední dvě dekády.

Co Epic Fury odhalila

Síla operace nespočívá jen v hrdinství jednotlivců. Epic Fury veřejně odkryla zranitelnost i těch nejmocnějších amerických základen proti kombinaci balistických střel a levných útočných dronů. Sám Wilsbach přiznal, že s robustnější obranou by základny možná neutrpěly takové škody. Klíčové systémy protivzdušné obrany typu Patriot PAC-3, s dosahem kolem 70 km a schopností ničit balistické cíle, patří pozemní armádě a není jich dost pro každou leteckou základnu.

Americké letectvo proto po Epic Fury rozjíždí zásadní změny:

• Vznik nového odborného směru pro obranu základen a zřizování takzvaných Point Defense Flights na každé základně.
• Tlak na pořízení systémů protivzdušné obrany přímo pod velením letectva.
• Hledání nástupce pro bezpilotní MQ-9A Reaper, který se v kampani osvědčil (Wilsbach mu připsal přes 800 přímo zasažených cílů), ale je zranitelný a jeho výroba skončila. Reaper s výdrží přes 27 hodin, rychlostí kolem 440 km/h a nosností 1 750 kg byl v Epic Fury nepostradatelný pro průzkum i údery, ale letectvo nyní hledá levnější a masověji vyrobitelnou náhradu.

Do operace se zapojili i spojenci. Británie po íránském útoku na svou základnu na Kypru umožnila americkým bombardérům využít základnu RAF Fairford a podílela se na omezených obranných akcích. Australský letoun včasné výstrahy E-7 Wedgetail poskytoval vzdušné velení. Přímá česká účast se ve veřejných zdrojích neobjevuje, ale útok na britskou základnu na Kypru ukázal, že íránský dosah se může dotknout i evropského prostoru, a debata o ochraně základen proti dronům je dnes relevantní pro celou alianci.

Konflikt nekončí

Na konci září 2026 mluvil generálporučík France o konfliktu, který vstoupil do sedmého měsíce. Írán pokračoval v útocích na lodní dopravu v Hormuzském průlivu. Americké základny v regionu zůstávají v dosahu íránských střel. Veřejně potvrzených je třináct padlých amerických vojáků v širším konfliktu k červnu 2026, a skutečné číslo může být vyšší.

Wilsbachův projev na zářijové konferenci AFA nebyl jen vzpomínkou na hrdinství. Byl varováním. Éra, kdy americké letectvo operovalo z nedotknutelných základen daleko za frontovou linií, skončila někdy mezi prvním Alarm Red a 1 200. dalším.

Článek Íránské rakety zasypaly americké základny, letci zůstali uvězněni v bunkru. Šéf letectva popsal 38 dní pekla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pravidlo, které nebylo technické, ale politické

Írán si strop kolem dvou tisíc kilometrů nestanovil proto, že by neuměl stavět rakety s delším doletem. Stanovil si ho proto, že ho nepotřeboval překračovat. Izrael, americké základny v Perském zálivu, saúdská ropná infrastruktura, to všechno leželo uvnitř dvoutisícového okruhu. Nejvyšší vůdce Alí Chameneí v roce 2021 sám přiznal, že osobně zablokoval ambice posunout se ke hranici pěti tisíc kilometrů. Studie Brookings cituje íránské představitele ve smyslu, že Evropa prostě nebyla vnímána jako hrozba, a proto neexistoval důvod na ni mířit.

Toto omezení mělo i diplomatický rozměr. Teherán jím de facto říkal evropským hlavním městům: nejste v našem hledáčku, nemáte důvod tlačit na sankce kvůli raketám. Analytici z Arms Control Association dokumentují, že limit byl veřejně potvrzován nejpozději od roku 2017 a fungoval jako signál směrem k Evropě i jako vnitropolitický nástroj; Chameneí jím kontroloval ambice vlastních generálů.

Březen 2026: praktická demonstrace nového dosahu

Dne 20. března 2026 Írán podle dostupných zpráv vypálil dvě balistické střely směrem na americkou námořní základnu Diego Garcia, vzdálenou zhruba 3 800 až 4 000 kilometrů od íránského území. Jedna střela selhala v letu, druhou zachytila americká obrana. Vojensky tedy útok neuspěl. Strategicky ale řekl víc než jakýkoliv projev.

Analytici ze stockholmského institutu SIPRI vyhodnotili pokus jako demonstraci schopnosti letu v téměř čtyřtisícové třídě, a jako silný symbolický vzkaz. Americký vojenský deník Stars and Stripes po útoku spočítal, co by takový dosah znamenal na mapě Evropy: do teoretického okruhu by spadl Berlín, Řím, Paříž i americká letecká základna Ramstein v Německu, jeden z klíčových uzlů NATO v Evropě. Podle SIPRI by se symbolicky do dosahu dostal i Londýn.

Klíčové slovo je „teoreticky“. Jedna selhavší a jedna zachycená střela nedokazují spolehlivou operační schopnost zasáhnout cíl na takovou vzdálenost s dostatečnou přesností. Dokazují ale, že Írán fyziku delšího letu zvládá, a že ji je ochoten použít.

Co Írán skutečně oznámil, a co ne

Říjnový výrok mluvčího Akramíníji je třeba číst přesně. Neřekl, že Írán představuje nový typ rakety s konkrétním označením a doletem. Řekl, že po válce se Spojenými státy armáda „učinila kroky tímto směrem“ a že zvýšení dosahu a rychlosti se má týkat všech jejích raket. Jde tedy o oznámení rozběhu programu a upgradů, ne o potvrzení sériové výroby konkrétního nového systému.

Írán přitom už disponuje raketami, které analytici sledují pozorně. Fattáh-2, prezentovaná íránskými státními médii jako hypersonická zbraň s klouzavým bojovým tělesem, má podle íránských údajů dosah 1 400 kilometrů, délku kolem 12 metrů, hmotnost až 4 100 kilogramů a přibližně 200kilogramovou bojovou hlavici. Jenže londýnský Institut pro strategická studia (IISS) už u předchozí verze Fattáh-1 upozornil, že íránské „hypersonické“ označení může být spíše marketingové; ve skutečnosti jde pravděpodobně o manévrující návratové těleso, ne o plnohodnotné klouzavé hypersonické těleso srovnatelné třeba s čínským DF-17.

Pro kontext: čínský DF-17 je v databázi CSIS veden jako operační systém s hypersonickým klouzavým tělesem a doletem 1 800 až 2 500 kilometrů. Pokud by Írán skutečně vstoupil do čtyřtisícové třídy, dostal by se na úroveň čínského DF-26, balistické rakety středního dosahu s doletem kolem 4 000 kilometrů, nebo severokorejského Hwasong-12, který v testu prokazatelně uletěl 3 700 kilometrů. Stále by šlo o kategorii IRBM (balistických raket středního dosahu), nikoliv o mezikontinentální systémy.

Jak je na tom evropská obrana

Evropa není bezbranná, ale není ani neprůstřelná. NATO po březnových íránských střelách na Turecko zvýšilo posturu své protiraketové obrany pro celou alianci. Podle oficiálních stránek NATO alianční systém BMD v březnu 2026 identifikoval, sledoval a zachytil íránské balistické střely, což byl první ostrý test proti reálnému íránskému útoku.

Konkrétní vrstvy obrany v Evropě vypadají takto:

• Aegis Ashore v Polsku – od července 2024 v plné operační pohotovosti, určený proti krátko- až střednědosahovým balistickým střelám.
• Arrow 3 v Německu – systém izraelského původu schopný ničit balistické rakety velkého dosahu ve výškách nad 100 kilometrů, aktuálně ve fázi zavádění v Bavorsku.
• Patriot – páteřní systém, jehož část kapacit ale byla v posledních letech přesouvána z Evropy na Blízký východ, což analytici označují za mezeru.

Pro Česko je situace specifická. Systém protivzdušné obrany SPYDER izraelské výroby dosáhl počáteční operační schopnosti v roce 2026 a v září byly na Dnech NATO poprvé veřejně představeny čtyři baterie. Plná operační schopnost je ale plánována až na rok 2028. Česko tak stále stojí uprostřed přechodu od starší sovětské logiky k nové vrstvené obraně a v otázce protiraketové ochrany se spoléhá především na alianční architekturu NATO BMD.

Proč je zlom politický, ne jen technický

Největší novinka posledních měsíců není v tom, že by íránští inženýři z ničeho nic objevili fyziku delšího letu. Íránský raketový program, jehož kořeny sahají k raným dodávkám Scudů ze Severní Koreje v osmdesátých letech, měl technický potenciál k překročení dvoutisícové hranice pravděpodobně už dávno. Skutečný zlom spočívá v tom, že Teherán po letech přestal Evropu veřejně vyjímat z okruhu možného raketového nátlaku.

Ještě 25. února 2026 íránský ministr zahraničí tvrdil, že země drží dostřel pod 2 000 kilometrů záměrně. O necelé dva měsíce později letěly střely na cíl vzdálený téměř čtyři tisíce kilometrů. A v říjnu armádní mluvčí otevřeně řekl, že program jde dál. Rychlost, s jakou se oficiální íránská linie během jediného roku otočila, je sama o sobě signálem, a podle nás tím nejdůležitějším.

Pro evropské hlavní města to neznamená bezprostřední hrozbu raketového úderu. Znamená to konec éry, kdy si mohla říkat, že íránské rakety jsou problém někoho jiného.

Článek Írán porušil vlastní pravidlo staré desítky let. Začal vyrábět rakety, které dosáhnou kamkoliv v Evropě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co znamená „čtyři letové profily“ a proč to není jen propaganda

Klasická balistická střela letí po předvídatelné křivce, vystoupá vysoko a pak padá dolů. Obranné systémy jako THAAD nebo Patriot PAC-3 s tím počítají: radar zachytí start, vypočítá trajektorii a interceptor zamíří do předpokládaného bodu dopadu. Jenže Hwasong-11Ma-1 tohle schéma narušuje.

Podle analýzy organizace 38 North střely z rodiny Hwasong-11 využívají tři základní triky. Depresivní trajektorie: střela letí nízko, takže ji radar vidí kratší dobu. Manévr v terminální fázi: v posledních vteřinách letu změní směr nebo výšku, čímž posune očekávaný bod dopadu. A horizontální odchylka: obrana může vyhodnotit, že střela míří jinam, a reaguje pozdě.

Kim Jo-čong ke všemu přidala tvrzení o „vlnovité trajektorii“ a změně dráhy v nízké výšce. Konkrétní čtyři režimy Pchjongjang veřejně nevyjmenoval. Jde tedy o severokorejské tvrzení, ne o nezávisle potvrzený parametr. Princip ale reálný je: čím víc způsobů letu střela zvládne, tím hůř obránce odhaduje, kam dopadne. A tím méně času má na rozhodnutí.

Hwasong-11Ma-1 v kontextu: co je nového oproti starším raketám

Rodina Hwasong-11, známá na Západě pod označením KN-23, vznikla jako severokorejská odpověď na ruský Iskander-M (9K720). Obě střely sdílejí logiku letu: nízká kvazibalistická trajektorie, tuhé palivo pro rychlý start, manévrování v závěru. Původní KN-23 má v otevřených zdrojích uváděný dolet kolem 690 kilometrů s bojovou hlavicí o hmotnosti přibližně 500 kilogramů.

Varianta Ma-1 jde dál. Podle snímků z testu i z výstavy Defense Development 2025 nese místo klasické bojové hlavice kluzné hypersonické těleso (v odborném žargonu HGV, hypersonic glide vehicle). To je kvalitativní skok. Zatímco manévrující balistická hlavice mění dráhu v posledních vteřinách, kluzné těleso se po oddělení od nosné rakety pohybuje v atmosféře desítky až stovky kilometrů a po celou dobu může měnit směr i výšku.

Pro srovnání: čínský DF-17, považovaný za první operačně nasazenou střelu s kluzným hypersonickým tělesem na světě, dosahuje doletu 1 800 až 2 500 kilometrů a rychlosti Mach 5 až 10 (přibližně 6 175 až 12 350 km/h). Severokorejský Hwasong-11Ma-1 je proti němu kratšího dosahu a výrazně méně doložený. Pchjongjang se ale zjevně snaží posunout z kategorie manévrujících balistických střel krátkého doletu blíž k čínskému hypersonickému modelu. Zda už tam skutečně je, zatím nikdo nezávisle nepotvrdil.

Tvrzení Kim Jo-čong o umělé inteligenci ve střele je třeba brát obzvlášť opatrně. Neupřesnila, zda jde o autonomní navádění, optimalizaci trajektorie v reálném čase, nebo jen marketingové přeznačení pokročilejšího autopilotu. Bez nezávislého ověření jde o propagandisticky podanou technologickou ambici, ne o prokázanou schopnost.

Ruská stopa: zpětná vazba z ukrajinského bojiště

Severní Korea nevyvíjí své rakety ve vakuu. Zpráva Multilateral Sanctions Monitoring Team z roku 2025 dokumentuje, že KLDR dodala Rusku nejméně sto balistických střel a tisíce kontejnerů munice. Výměnou za to Moskva poskytovala Pchjongjangu zpětnou vazbu k balistickým střelám, která vedla ke zlepšení naváděcí výkonnosti.

Generální tajemník NATO Mark Rutte v červnu 2026 šel ještě dál: podle něj Severní Korea za podporu ruské války na Ukrajině získává od Ruska „zásadní balistické technologie“. Severoatlantická rada ve svém stanovisku z listopadu 2024 přímo spojila prohlubování rusko-severokorejské spolupráce s ohrožením euroatlantické bezpečnosti.

Nejde přitom o to, že by Hwasong-11Ma-1 byl ruský návrh nebo licenční kopie Iskanderu. Přesnější je formulace o urychlení severokorejského vývoje ruskými bojovými daty, zkušenostmi z nasazení na Ukrajině a možnou dílčí technickou pomocí. Rusko samo provozuje Iskander-M s doletem kolem 500 kilometrů a manévrující hlavicí, a právě zkušenosti s jeho bojovým nasazením mohly Pchjongjangu poskytnout cenné informace o tom, jak se západní obrana chová při reálném zachycení.

Co to znamená pro obranu, a proč se to týká i Evropy

Systém THAAD, nasazený v Jižní Koreji, dokáže podle zprávy americké Kongresové výzkumné služby (CRS) zachytit i pokročilejší hrozby, ale chrání jen omezenou oblast a naráží na limity rychlosti zpracování dat. Patriot PAC-3 přidává další vrstvu, ale ani ten není navržen proti kluzným tělesům manévrujícím v atmosféře desítky kilometrů.

Problém není v tom, že by protiraketová obrana byla zastaralá. Problém je v tom, že musí být víc vrstvená, rychlejší a senzorově hustší. Každý nový letový profil, který Severní Korea přidá do repertoáru svých střel, zvyšuje nároky na celý obranný řetězec, od radarů přes velitelské systémy až po samotné interceptory.

Pro Českou republiku a Evropu není Hwasong-11Ma-1 přímou hrozbou, jeho dolet na to nestačí. Ohrožení je nepřímé, ale reálné. Severokorejské střely se už bojově ověřují na Ukrajině, ruská zpětná vazba zlepšuje jejich navádění a technologie proudí oběma směry. Český ministr obrany se v roce 2026 zúčastnil Seoul Defense Dialogue, což signalizuje, že Praha vnímá Indo-Pacifik jako součást vlastní bezpečnostní rovnice.

Proč je klíčový ne dolet, ale způsob letu

Největší posun v severokorejském raketovém programu není v tom, že střely letí dál. Je v tom, že letí tak, aby obránce rozhodoval později a s horšími daty. Depresivní trajektorie zkracuje varovný čas. Manévry v terminální fázi posouvají předpokládaný bod dopadu. Kluzné těleso prodlužuje fázi, ve které je střela těžko předvídatelná. A pokud k tomu Pchjongjang skutečně přidá schopnost přepínat mezi více letovými režimy podle cíle, obránce nebude vědět ani to, jaký typ letu má vlastně čekat.

Severokorejská propaganda to přehání do tvrzení o nevyhnutelnosti zásahu. Realita je střízlivější, ale dostatečně znepokojivá: sledování těchto střel je obtížnější, ne nemožné, a právě v tom prostoru mezi „obtížnější“ a „nemožné“ se odehrává závod, který definuje bezpečnost celého regionu na příští dekádu.

Článek Severní Korea teprve začíná být nebezpečná. Odpálila raketu se čtyřmi letovými profily, mate protiraketovou obranu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně záběry ukazují

Dosud veřejnost znala Hyunmoo-V hlavně z přehlídkových průjezdů mohutného devítinápravového mobilního nosiče TEL. Samotný testovací start nikdy předtím oficiálně zveřejněn nebyl. Podle rozborů odborných serverů Defense Express a Army Recognition je na videu zachycena kompletní startovací sekvence: takzvaný studený start, při kterém je střela z přepravního kontejneru vymrštěna plynovým generátorem, následné oddělení ochranného krytu a zážeh tuhého raketového paliva. Střela poté přechází do balistické dráhy směrem k cíli.

Proč jsou záběry označovány jako vzácné? Protože Hyunmoo-V byla dlouhé roky jedním z nejutajovanějších jihokorejských zbrojních programů. Poprvé ji Soul veřejně ukázal teprve v říjnu 2024 při 76. výročí ozbrojených sil, a i tehdy šlo jen o statickou prezentaci. Testovací video je kvalitativně jiná věc: potvrzuje, že systém funguje, a dává najevo, že Soul nemá důvod ho dál skrývat.

Osmitunová hlavice: proč je tak výjimečná

Číslo osm tun bojové části zní abstraktně, dokud ho člověk nepostaví vedle konkurence. Americký ATACMS (MGM-140) nese hlavici o hmotnosti zhruba 230 kg, jeho nástupce PrSM kolem 90 kg. Ruský Iskander-M, nejznámější operačně-taktická balistická střela současnosti, pracuje s bojovou částí o hmotnosti 480 až 700 kg a doletem kolem 400–500 km. Hyunmoo-V má bojovou část přibližně desetkrát těžší než Iskander.

Nejde přitom jen o výbušninu. Při hmotnosti kolem 8 tun a vysoké dopadové rychlosti balistické střely hraje zásadní roli kinetická energie samotného průniku. Jihokorejské vládní zdroje popisují schopnost zasahovat zodolněné cíle až do hloubky kolem 100 metrů pod povrchem. Celková hmotnost střely činí přibližně 36 tun, což z ní dělá de facto pozemní ekvivalent americké letecké průnikové bomby GBU-57 MOP, jenže bez potřeby strategického bombardéru B-2 Spirit, který ji musí dopravit nad cíl.

Dolet závisí na konfiguraci hlavice. S plnou osmitunovou bojovou částí se veřejně uvádí minimální dostřel kolem 300 km, s lehčí variantou až kolem 3 000 km. Pro kontext: vzdálenost z demilitarizované zóny do Pchjongjangu je přibližně 195 km. Celé území KLDR je v dosahu.

Tři dekády k jedné střele

Formulace „vyvíjena přes 30 let“ si zaslouží upřesnění. Samotný program Hyunmoo-V v dnešní podobě běží kratší dobu, ale vyrůstá z rodiny balistických střel Hyunmoo, jejíž kořeny sahají do roku 1986, kdy Jižní Korea nasadila první generaci Hyunmoo-I s doletem kolem 180 km. Následovaly verze II a III s postupně prodlužovaným dostřelem, ale vývoj po celou dobu svazovaly bilaterální americko-jihokorejské raketové směrnice. Ty omezovaly dolet i hmotnost hlavice jihokorejských střel výměnou za americkou technologickou pomoc.

Klíčový zlom přišel v květnu 2021, kdy Soul a Washington tyto limity definitivně zrušily. Teprve poté dostal jihokorejský průmysl volné ruce pro střelu s osmitunovou hlavicí a doletem v řádu tisíců kilometrů. Technicky šlo o mimořádně náročný úkol: spojit pohon na tuhé palivo, mobilitu na silničním nosiči, přesné navádění a extrémně těžkou průnikovou hlavici do jednoho systému.

V říjnu 2025 ministr obrany potvrdil rozběh sériové výroby. Agentura Yonhap v lednu 2026 informovala o zahájení operačního rozmísťování.

Proti čemu přesně Hyunmoo-V míří

Severní Korea disponuje jednou z nejrozsáhlejších sítí podzemních vojenských zařízení na světě. Otevřené zdroje hovoří o tisících objektů, od velitelských bunkrů přes raketové síly a sklady jaderných hlavic až po podzemní letecké základny a tunelové systémy pro přesuny techniky. Hloubka a zodolnění těchto zařízení jsou navrženy tak, aby přežily konvenční letecký úder.

Hyunmoo-V je součástí jihokorejské doktríny KMPR (Korea Massive Punishment and Retaliation), která tvoří jednu ze tří os jihokorejského odstrašení. Její role je jasná: v případě bezprostřední hrozby jaderného útoku ze strany KLDR zasáhnout podzemní velitelská stanoviště a strategickou infrastrukturu severokorejského režimu konvenčními prostředky, bez nutnosti sáhnout po jaderné zbrani, kterou Soul nevlastní.

Západní armády tento problém typicky řeší leteckými průnikovými pumami typu GBU-57 MOP o hmotnosti 13,6 tuny, které ale vyžadují strategický bombardér a vzdušnou převahu nad cílem. Jižní Korea zvolila jinou cestu: pozemně odpalovanou balistickou střelu, kterou protivzdušná obrana jen velmi obtížně zachytí a která nevyžaduje leteckou nadvládu.

Proč Soul záběry pustil právě teď

Načasování není náhodné. Zveřejnění spadá do období, kdy severokorejsko-ruská vojenská spolupráce dosáhla bezprecedentní úrovně: NATO oficiálně potvrzuje nasazení severokorejských vojáků a zbraní v ruské válce proti Ukrajině, která trvá již více než čtyři roky. Korejský bezpečnostní problém se tak přelévá přímo do euroatlantického prostoru.

Soul tím vysílá dvojí signál. Směrem k Pchjongjangu: schopnost zasáhnout vaše nejhlubší bunkry už není hypotetická, je operační. Směrem ke spojencům: jihokorejské odstrašení nestojí jen na americkém jaderném deštníku, ale na vlastních strategických systémech.

Spekulace o možném předání Hyunmoo-V Ukrajině, které se objevily zejména v ruských médiích v roce 2024, zůstávají bez reálného základu. Soul dosud držel politiku bez přímých dodávek smrtících zbraní Kyjevu a podle agentury Yonhap mezi Washingtonem a Soulem ani neprobíhala jednání o takových dodávkách. Hyunmoo-V je strategický domácí nástroj, ne exportní artikl.

Jihokorejská vláda nepřidala Soulu novou schopnost přes noc, ta vznikala dekády. Přidala ale něco, co v odstrašení váží stejně jako samotná střela: jistotu protivníka, že ta schopnost existuje a že ji druhá strana nemá důvod skrývat.

Přehlídka jihokorejských zbraní

Článek Vzácné záběry z testování balistické rakety Hyunmoo-V s 8tunovou hlavicí. Vyvíjena přes 30 let cílí na bunkry KLDR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hořelo 880 kilometrů od fronty a zároveň v Kyjevě

V noci na 12. září 2026 s ukrajinský generální štáb uvedl, že jeho síly zasáhly kombinát Togliattikaučuk v Samarské oblasti a že na jeho území vznikl požár; Ukrajinská pravda s odkazem na štáb a Síly bezpilotních systémů doplnila, že drony urazily odhadem 880 km. Institut pro studium války, americké analytické centrum sledující ruskou válku, mluví u Togliatti o zhruba 885 km od frontové linie a dodává, že snímky z otevřených zdrojů lokalizovaly požár k blízkému podniku KuibyshevAzot. Ukrajinské hlášení tedy jmenuje jeden areál, otevřené zdroje ukazují k druhému.

V Rostovské oblasti hlásil guvernér Jurij Sljusar podle agentury Interfax požáry po dopadu trosek bezpilotních prostředků v potravinovém skladu, supermarketu a na hřišti dětského fotbalového klubu. Šéfka Taganrogu Světlana Kambulovová uvedla, že hořely čtyři komerční objekty a poškozeno bylo 16 budov a pět automobilů. Ukrajinská strana podle Institutu pro studium války tvrdí, že v okolí Taganrogu zasáhla výrobu dronů, sklady, nádrž s ropnými produkty, radar i systém Pancir-S2; potvrzuje to zatím jen jedna strana. Samotný Taganrog leží podle téhož hodnocení asi 165 km od fronty.

Čísla sestřelů se v ruských hlášeních liší podle nocí a snadno se pletou. Redakce Armádního Zpravodaje porovnala obě zprávy: údaj o více než 90 bezpilotních prostředcích a raketách nad Rostovskou oblastí patří k noci na 11. září a přinesly ho Vedomosti, zatímco k noci na 12. září cituje Interfax Sljusarovo hlášení o více než 70 zničených dronech.

Opačným směrem mířil ruský úder. Ruské ministerstvo obrany podle RBC tvrdilo, že v Kyjevě a okolí zasáhlo logistické centrum Hostomel se součástkami pro výrobu dronů a datové centrum Bi-mobile, které mělo zpracovávat i zpravodajská data. Ukrajinské vzdušné síly potvrdily raketový a dronový úder se zásahy na 20 místech, obsah zasažených objektů ale nepotvrdily. Co v nich skutečně bylo, stojí tedy jen na tvrzení ruské strany.

Právě na tuhle situaci má odpovědět raketa, kterou ukrajinská firma ukázala o pár dní později v Polsku a jejíž hlavní argument není dolet, ale cenovka.

Kolik stojí jedna rána, kterou Kyjev slibuje

Fire Point je ukrajinská obranná firma, která od roku 2022 vyvíjí bezpilotní a raketové systémy. Její FP-7 je taktická balistická raketa: po startu vystoupá vysoko a na cíl padá strmě a velmi rychle, takže obrana má na reakci minuty. Generální ředitelka Iryna Terechová na obranném veletrhu MSPO v Kielcích 10. září 2026 podle portálu Caliber.Az řekla: „Řeč je o týdnech, ne o měsících.“ Firma tím slibuje první zásah ruského území ve velmi krátké době.

Fire Point na svém produktovém listu uvádí u FP-7 bojové zatížení do 150 kg, dolet do 200 km, přesnost 14 m a maximální rychlost 1 500 m/s; v mediálních vyjádřeních zástupců firmy, například pro Defense News, se objevuje až 300 km podle hmotnosti hlavice. Deklarovaná rychlost znamená 5 400 km/h. Vzdálenost Praha–Brno, tedy 205 km, by taková rychlost pokryla za 2,3 minuty; jde o ilustraci maximální rychlosti, ne o skutečný letový profil. Srovnatelný americký typ ATACMS má podle společnosti Lockheed Martin dosah do 300 km a hlavici třídy 500 liber, tedy zhruba 227 kg. Podobný dosah, výrazně těžší bojová nálož.

Jádro je ale v ceně. Hlavní konstruktér Denis Štilerman tvrdí, že FP-7 je 2,5krát levnější než ATACMS. Podle redakčního výpočtu z amerického dokumentu J&A, který zdůvodňuje zadání kontraktu bez soutěže, odpovídá celkový odhad 2 926 335 956 USD, tedy zhruba 61,9 mld. Kč, ročnímu množství až 500 střel. Po vydělení vychází jedna střela ATACMS orientačně na 5 852 672 USD, tedy zhruba 123,9 mil. Kč, a FP-7 by při 2,5krát nižší ceně vycházela na 2 341 069 USD, tedy zhruba 49,5 mil. Kč. Dokument jednotkovou cenu neuvádí a cena FP-7 je odvození z tvrzení výrobce, nikoli potvrzená částka.

Analytický web Defence Ukraine k 14. září 2026 upozorňuje, že veřejně neexistuje dokument ukrajinského ministerstva obrany, který by FP-7 kodifikoval, ani identifikovaný státní kontrakt či ověřené bojové použití. Firma přitom na webu nabízí i větší FP-9 s deklarovaným dosahem do 855 km a nákladem do 800 kg.

Na raketu odvozeně za 49,5 mil. Kč přitom v ruské Státní dumě padla odpověď, kterou stejný poslanec ještě 14 dní předtím vylučoval.

Když poslanec za čtrnáct dní změní názor

Poslanec Státní dumy a člen jejího výboru pro obranu Andrej Kolesnik řekl 11. září 2026 podle NEWS.ru: „Můžeme použít Orešnik za podmínky častějších teroristických útoků na civilní obyvatelstvo.“ Útoky na Novorossijsk a Soči označil za teroristické. To je jeho obvinění, ne zjištěný fakt.

Ze srovnání jeho vyjádření, která redakce Armádního Zpravodaje prošla, plyne obrat během dvou týdnů: 28. srpna 2026 týž poslanec podle Gazeta.ru použití Orešniku proti objektům v Kyjevě a Kyjevské oblasti vylučoval kvůli vysokým rizikům pro civilní obyvatelstvo.

Orešnik je balistická raketa středního doletu. Pentagon ji v listopadu 2024 popsal jako experimentální střelu vycházející z typu RS-26 Rubež a Rusko ji poprvé veřejně použilo 21. listopadu 2024 proti Dnipru. Institut pro studium války tehdy hodnotil, že hlavní přínos byl rétorický a měl odrazovat Západ od podpory Kyjeva.

Proti taktické raketě s doletem v řádu 200 až 300 km to není technická odpověď. Je to zbraň jiné kategorie, jiného dosahu a jiné ceny. Mezi 28. srpnem a 11. zářím 2026 se schopnosti Orešniku nezměnily, změnila se rétorika jednoho poslance. Kreml ani ruské ministerstvo obrany takové rozhodnutí veřejně nepotvrdily.

Proč se Evropa dívá na levné balistické rakety jinak než Kyjev

Levná balistická raketa netrápí jen Moskvu. Mění ekonomiku protivzdušné obrany, protože každá sestřelená raketa znamená spotřebovanou antiraketu z omezené zásoby. Česko pořizuje izraelský protiletadlový systém SPYDER: ministerstvo obrany podepsalo smlouvu 5. října 2021 za 13,7 mld. Kč s DPH na čtyři baterie a se střelami, které mají zasahovat cíle do 80 km a do 20 km výšky. Veřejné materiály resortu ale neuvádějí kusovou cenu střel ani jejich počet, takže přímé srovnání ceny útoku a ceny obrany na českých datech udělat nelze. Navíc SPYDER není určen proti balistickým raketám.

Druhá rovina je průmyslová. Firma ve válečné zemi ukazuje střelu v kategorii, kterou Evropa kupuje ze zámoří. Evropská komise 24. srpna 2026 schválila 6,1 mld. eur na ukrajinské obranné nákupy včetně protivzdušné obrany, raket a munice a přes evropský program na podporu obranného průmyslu podporuje rozjezd evropské výroby.

Třetí rovina je oprava jedné zkratky. Na polskou Jasionku u Rzeszówa míří transportní letouny se zdravotnickými evakuacemi a z materiálů, které redakce Armádního Zpravodaje prošla, plyne, že tam Evropská unie otevřela 1. září 2022 evakuační zdravotnické centrum pro pacienty z Ukrajiny; Světová zdravotnická organizace k 3. březnu 2026 uvádí přes 6 400 ukrajinských pacientů léčených ve 33 zemích. Tvrzení, že jde o evakuaci zahraničních důstojníků, oporu v institucionálních zdrojích nemá.

Válka o ruský týl se nerozhodne tím, kdo má hlasitější raketu, ale kdo unese cenu jedné rány častěji. FP-7 zatím nemá doložený kontrakt ani bojové použití. Až je mít bude, bude se počítat.

Článek Rusové se děsí nové ukrajinské balistické rakety, která je zasáhne hluboko v týlu. Odpovědí má být Orešnik, ale to je kravina se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stará Gorae: testovací platforma, ne strategický zabiják

Ponorka 8.24 Yongung byla spuštěna na vodu v březnu 2014 a od té doby slouží jako jediný severokorejský nosič balistických raket pod hladinou. Její parametry jsou ale skromné:

• Délka: přibližně 67 metrů
• Šířka: kolem 6,6 až 6,7 metru
• Pohon: diesel-elektrický, bez systému AIP (na vzduchu nezávislý pohon)
• Odpalovací šachty: jedna jediná pro balistickou raketu odpalovanou z ponorky (SLBM)
• Posádka: asi 35 mužů

Bez AIP se Gorae neudrží pod hladinou déle než několik dnů, než musí vystoupat k hladině nebo ke šnorchlu a dobít baterie. Podle NTI je příliš hlučná na to, aby spolehlivě unikla spojeneckému protiponorkovému lovu. Jedna odpalovací šachta znamená jednu střelu, a po jejím odpálení je ponorka de facto odzbrojená.

Pro srovnání: americká ponorka třídy Ohio měří 170 metrů, nese 20 střel Trident II D5 s dosahem přes 7 360 kilometrů a americké námořnictvo ji popisuje jako prakticky nezjistitelnou při ponoření. Ruský Borej dosahuje rovněž 170 metrů, pojme 12 až 16 střel Bulava a pod hladinou se pohybuje rychlostí 48 až 54 km/h (26 až 29 uzlů). Čínská Jin (Type 094) měří zhruba 135 metrů a nese 12 balistických raket JL-2 s doletem kolem 7 400 kilometrů. Gorae vedle nich vypadá jako rybářský člun vedle letadlové lodi. Ale právě proto je důležité sledovat, kam Severní Korea míří.

Síla, která teprve přijde: 8 700tunová jaderně poháněná ponorka

Dne 25. prosince 2025 zveřejnila severokorejská státní agentura KCNA záběry, na nichž Kim Čong-un osobně dohlíží na stavbu plavidla, které agentura označila za „8 700tunovou jaderně poháněnou strategickou řízenou raketovou ponorku“. Už v březnu 2025 se objevily první oficiální snímky rozestavěného trupu.

Analytici z 38 North odhadují, že nová ponorka by mohla nést přibližně pět až deset větších balistických raket odpalovaných z ponorky. To je kvalitativně zcela jiný nástroj než jednošachtová Gorae. Samotný výtlak 8 700 tun by ji řadil do kategorie středně velkých strategických ponorek, stále menší než Ohio nebo Borej, ale nesrovnatelně ambicióznější než cokoli, co KLDR dosud provozovala.

Zásadní upozornění: tvrzení o jaderném pohonu pochází výhradně ze severokorejských státních médií. V otevřených zdrojích neexistuje nezávislý důkaz, že by Pchjongjang postavil nebo úspěšně otestoval námořní jaderný reaktor. Může jít o propagandistické nadsazení, může jít o reálný technologický skok. Analytici z 38 North výslovně upozorňují, že tuto informaci nelze ověřit. Podle nás je ale samotná existence velkého trupu ve výstavbě faktem, který nelze ignorovat, ať už bude pohon jaderný, nebo konvenční.

Proč má Amerika problém, a proč ne ten, jaký si možná představujete

Gorae dnes nedokáže zasáhnout pevninské Spojené státy. Ani chystaná nová ponorka to pravděpodobně nedokáže hned po spuštění. Skutečný problém je jinde: Severní Korea systematicky buduje mořskou složku jaderné triády.

Mezi starou Gorae a budoucí jaderně poháněnou ponorkou už existuje mezikrok, přestavěná dieselová raketová ponorka Sinpo-C, pojmenovaná Hero Kim Kun Ok, odhalená v září 2023. Podle červencové analýzy 38 North z roku 2026 tato loď dosud nezahájila námořní zkoušky, ale její existence dokazuje, že severokorejský program postupuje po vrstvách, nikoli skokem z nuly na strategický „boomer“.

Pchjongjang mezitím otestoval několik generací raket SLBM. Pukguksong-1 s dosahem kolem 1 250 kilometrů prošla testy v letech 2015–2016. Pukguksong-3, testovaná v roce 2019, dosahuje odhadovaných 1 900 až 2 500 kilometrů. Menší varianta blízká KN-23, označovaná jako Hwasong-11S, byla testována v letech 2021 a 2022 s doletem kolem 600 kilometrů, to stačí na pokrytí většiny Jižní Koreje. Další typy (Pukguksong-4, 5 a předpokládaný Pukguksong-6) byly veřejně ukázány, ale letově nepotvrzeny.

Každá funkční ponorka s balistickou raketou komplikuje americké, japonské a jihokorejské obranné plánování. Pozemní odpalovací rampy lze sledovat satelity. Ponorku pod hladinou nikoli. I jediná ponorka s jedinou raketou vytváří nejistotu, která nutí protivníka rozmísťovat protiponorkové prostředky, hlídkovat v širším prostoru a počítat s variantou, že úder může přijít z nečekaného směru. Více ponorek s více raketami tento tlak násobí.

Jak reagují USA a spojenci

Washington a jeho indo-pacifičtí partneři odpovídají zahušťováním obranné architektury. Dne 23. dubna 2025 vydaly USA, Japonsko a Jižní Korea společné prohlášení o trilaterální bezpečnostní spolupráci. Nejde jen o papír, za prohlášením stojí konkrétní cvičení:

• Sea Dragon 2026 u Guamu, zaměřené na protiponorkový boj (ASW)
• PACIFIC DRAGON 2026 u Havaje, soustředěné na protiraketovou obranu (BMD)
• Japonsko-americko-australsko-jihokorejské protiponorkové cvičení z přelomu srpna a září 2026

Pro Evropu a NATO je dopad nepřímý, ale reálný. Čím více amerických kapacit pohlcuje Indo-Pacifik (protiponorkové hlídky, raketová obrana, zpravodajské sledování), tím méně jich zbývá pro euroatlantický prostor. Severokorejská podmořská ambice tak nepřímo zvyšuje tlak na evropské spojence, aby převzali větší díl zodpovědnosti za vlastní obranu.

Trend, který nelze přehlížet

Gorae není severokorejská Ohio. Není ani její stín. Ale Pchjongjang ji udržuje při životě jako testovací a výcvikovou platformu, mezitím staví mezistupeň Sinpo-C a veřejně ukazuje trup plavidla, které má být mnohonásobně schopnější. Podle nás právě tato vrstvená strategie, ne jednotlivá ponorka, představuje skutečný americký problém. Síla dnes leží v trendu a směru, ne v paritě. Ale trendy mají ve zbrojních závodech nepříjemnou vlastnost: když je ignorujete dost dlouho, jednoho dne se z nich stane hotová schopnost.

Článek Síla teprve přijde, Amerika má problém. Severní Korea staví svou první jadernou ponorku s balistickými raketami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně letělo z Plesecku a proč se mluví o Jarsu

Ruské ministerstvo obrany ve svém prohlášení záměrně neuvedlo konkrétní označení rakety. Popsalo ji pouze jako „mobilní tuhé palivo, mezikontinentální dolet“. Právě tyto parametry ale odpovídají systému RS-24 Jars, třístupňové balistické raketě na tuhé palivo, kterou Rusko provozuje jak v mobilní verzi na těžkých kolových nosičích, tak v silových šachtách.

Technické parametry Jarsu podle databáze CSIS Missile Threat jsou následující:

• Délka: 22,5 m
• Hmotnost: 49,6 t
• Dolet: přibližně 10 500 km
• Hlavice: typicky tři MIRV (každá 150–200 kilotun)
• Pohon: tuhé palivo, tři stupně

Pro srovnání: americký Minuteman III, páteř pozemní složky americké jaderné triády, váží kolem 36 tun, má dolet přes 9 600 km a dnes nese jednu hlavici, ačkoliv historicky uměl nést až tři. Spojené státy jich drží v aktivní službě čtyři sta kusů v silových šachtách. Zásadní rozdíl je v přežitelnosti. Jars může být přesouván po silnicích a lesních cestách, což ztěžuje jeho lokalizaci a zničení prvním úderem. Minuteman je fixní v silu, snáze zacílitelný, ale součástí technologicky robustní a vysoce udržované triády.

Právě mobilita dělá z Jarsu politický nástroj. Odpálit ho z Plesecku a nechat doletět na Kamčatku znamená demonstrovat, že systém funguje i uprostřed války, která Rusku odčerpává obrovské konvenční zdroje.

Sarmat: těžká váha, kterou Kreml sliboval roky

Zatímco Jars je lehčí a mobilní, RS-28 Sarmat představuje úplně jinou kategorii. Jde o těžkou mezikontinentální balistickou raketu na kapalné palivo, určenou výhradně do silových šachet. Má nahradit legendární systém R-36M2 Vojvoda, na Západě známý jako SS-18 Satan, nejmohutnější ICBM studené války.

Parametry Sarmatu podle CSIS ukazují, proč ho analytici berou vážně:

• Hmotnost: přibližně 208 tun (čtyřnásobek Jarsu)
• Užitečné zatížení: kolem 10 tun (oproti 1,2 tuny u Jarsu)
• Dolet: přes 10 000 km
• Pohon: kapalné palivo, dva stupně
• Bojová náplň: více hlavic MIRV, případně hypersonické kluzáky typu Avangard

Právě schopnost nést Avangard dělá ze Sarmatu systém, který komplikuje jakoukoli protiraketovou obranu. Avangard je hypersonický kluzák dosahující rychlosti kolem dvacetinásobku rychlosti zvuku. Po oddělení od nosné rakety manévruje a mění dráhu letu, takže klasické balistické výpočty bodu dopadu selhávají.

Rusko Sarmat testovalo roky s opakovanými odklady. Průlom přišel 12. května 2026, kdy státní agentura TASS oznámila úspěšný test a generál Karakajev deklaroval připravenost prvního pluku v užurské formaci v Krasnojarském kraji do konce roku 2026. Je třeba dodat, že TASS je ruský státní zdroj a podobná prohlášení slouží i propagandistickým účelům. Zda Sarmat skutečně dosáhne bojové služby v avizovaném termínu, ukáže teprve čas. Samo o sobě by to ale znamenalo, že Rusko zvládlo převést systém z testovací fáze do reálného nasazení po více než dekádě vývoje.

Proč Moskva straší právě teď: kulisy za jadernou show

Načasování srpnového startu je těžké považovat za náhodu. 25. srpna 2026 opustil Moskvu ředitel CIA John Ratcliffe, který podle CBS News varoval Rusko před útokem na členské státy NATO. Washington Post doplnil, že Ratcliffe varoval i před dalším zesílením války proti Ukrajině. O tři dny později Moskva oznámila odpálení mezikontinentální rakety.

Přímý důkaz, že start byl odpovědí na americkou návštěvu, neexistuje. Časová souslednost ale mluví sama za sebe a v kontextu ruské komunikační strategie dává smysl. Kreml od začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu v únoru 2022 opakovaně používá jaderné reference, cvičení a demonstrace schopností jako páku proti Západu. Analytická zpráva americké Kongresové výzkumné služby (CRS) z května 2026 to popisuje jednoznačně: Moskva se téměř jistě snaží vyhnout přímému konfliktu s NATO, protože usuzuje, že by konvenční střet s Aliancí nevyhrála. Jaderné zastrašování je proto levnější a bezpečnější nástroj nátlaku než otevřená konfrontace.

A důvod, proč Rusko potřebuje právě tento nástroj, leží na ukrajinském bojišti. Studie CSIS z července 2026 odhaduje ruské měsíční ztráty na více než třicet tisíc vojáků, zatímco nábor dosahuje zhruba dvaceti sedmi tisíc měsíčně. Válka, která trvá už přes čtyři roky, Rusku vysává konvenční síly rychleji, než je dokáže doplňovat. Armáda, která měla být druhou nejsilnější na světě, je zadržována menší ukrajinskou, jež nedostatek velikosti kompenzuje inovacemi: drony, přesnými údery západními zbraněmi a adaptivní taktikou.

Jaderná demonstrace v tomto kontextu není známkou sebejistoty. Je to kompenzace.

Jak NATO odpovídá a co to znamená pro Česko

Aliance na ruské signály nereaguje zrcadlovou show, ale systémově. NATO staví odstrašení na kombinaci jaderných, konvenčních a protiraketových kapacit a rozhodování o jaderných otázkách běží přes Nuclear Planning Group. Po roce 2022 Aliance výrazně posílila východní křídlo; k roku 2026 uvádí devět mnohonárodních bojových uskupení rozmístěných od Baltiku po Černé moře. Oficiální dokumenty NATO označují ruskou jadernou rétoriku za „nezodpovědnou“ a za „strategické zastrašování“.

Pro srovnání jaderných arzenálů: Federace amerických vědců odhaduje ruský vojenský arzenál na přibližně 4 400 hlavic, americký na 3 700 a čínský na zhruba 620. Rusko přitom rozmísťuje většinu svých strategických hlavic právě na pozemních ICBM, drží jich kolem 324. Čína rychle roste, Pentagon jí přisuzuje asi 550 odpalovacích zařízení pro ICBM, ale v celkové jaderné hmotě zůstává výrazně za oběma supervelmocemi.

Česká republika jako člen NATO stojí pod deštníkem kolektivní obrany a ruské testy jsou paradoxně argumentem pro ni, ne proti ní. Ministerstvo zahraničí pokračuje v Programu Ukrajina s alokací 500 milionů korun ročně na roky 2026 až 2028. Podpora Ukrajiny je v české optice součástí vlastní bezpečnosti a ruská jaderná rétorika tento postoj spíše posiluje, než oslabuje.

Strach jako strategie má své limity

Ruské jaderné zastrašování funguje jako politický nástroj jen do chvíle, kdy protistrana věří, že Moskva blafuje. A právě tady je problém Kremlu: čím častěji sahá po jaderné kartě, tím více ji devalvuje. Od února 2022 Rusko hrozilo jadernými zbraněmi desítkykrát, a pokaždé se nic nestalo. NATO mezitím dodalo Ukrajině tanky, stíhačky, rakety dlouhého doletu a výcvik, tedy přesně to, co mělo jaderné zastrašování zastavit.

Srpnový start Jarsu a květnový test Sarmatu jsou reálné technické události, které dokazují, že ruská strategická triáda funguje. To nikdo nezpochybňuje. Otázka ale není, zda rakety létají. Otázka je, zda Moskva dokáže přesvědčit svět, že by je skutečně použila, a zároveň vést konvenční válku, ve které jí docházejí lidé rychleji, než je stačí nahrazovat.

Rakety z Plesecku doletěly na Kamčatku za zhruba dvacet minut. Válka na Ukrajině trvá přes čtyři roky a konec v dohledu není. Právě v tom rozporu leží celý příběh ruského jaderného zastrašování.

Článek Vzkaz NATO je jasný a nelze ho ignorovat. Rusko odpálilo balistickou raketu Jars a brzy má ukázat světu i Sarmat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři rakety, tři příběhy, a jedno jméno

V debatě o Iskanderech se často směšují tři odlišné střely, které spojuje společná platforma 9K720 Iskander. Původní balistická 9M723 je kvazibalistická střela s kombinací inerciálního, satelitního a terminálního navedení. Britský think-tank RUSI ji popisuje jako vysoce přesný úderný nástroj schopný manévrovat v závěrečné fázi letu a nést penetrační pomůcky včetně klamných cílů. Její dosah ukrajinská rozvědka nově odhaduje na přibližně 390 km, méně, než se dříve běžně uvádělo.

Novější balistická varianta 9M723-2 je delší, vyžaduje nový odpalovací systém Bora-M a podle dat ukrajinské rozvědky zpracovaných serverem Defense Express dosahuje přibližně 550 km. Právě tato střela už byla v létě 2026 bojově nasazena, mimo jiné při útoku na Kyjev.

A pak je tu křídlatá 9M729 z rodiny Iskander-K. Právě k ní se v otevřených zdrojích váže dosah odhadovaný na 1 500 až 2 600 km. Když se tedy mluví o Iskanderech s dosahem 1 500 km, jde s největší pravděpodobností o tuto kategorii, nikoli o balistickou 9M723-2, u které tak dlouhý dolet zatím veřejně doložen nebyl. Ruská ambice dosáhnout balistického dosahu přes tisíc kilometrů nicméně existuje a analytici ji berou vážně.

Co všechno se na Iskanderech mění

Plukovník Oleksandr Zaruba, který v červnu 2026 podrobně informoval o stavu ruské raketové modernizace, popsal hned několik směrů vylepšení. Nejde jen o dosah. Stejně zásadní je odolnost proti protivzdušné obraně.

• Klamné cíle a rušení: Modul 9B899 v závěrečné fázi letu vypouští klamné cíle, dipólové reflektory a světlice, které mají zmást radary systémů typu Patriot.
• Rychlejší procesor a optické navedení: Nový software s pravidelnou aktualizací a výkonnější procesor umožňují přesnější zpracování obrazu terénu v reálném čase; střela porovnává obraz pod sebou s předem nahranou mapou cíle.
• Manévrování na trajektorii: Kvazibalistický profil letu kombinovaný s aktivním manévrováním v terminální fázi zkracuje reakční dobu obrany na minimum. Proti klasické balistické křivce, kterou Patriot PAC-3 dokáže zachytit, je nepravidelná trajektorie výrazně těžší sousto.
• Výrobní tempo: Zaruba uvádí produkci přibližně 60 až 70 balistických střel Iskander-M měsíčně, k tomu asi 10 křídlatých Iskander-K. To je objem, který umožňuje nejen nahrazovat spotřebované zásoby, ale i budovat kapacitu pro intenzivnější kampaně.

Pro srovnání: v arzenálech NATO dnes neexistuje přímý pozemní ekvivalent Iskanderu co do kombinace mobility, přesnosti a kvazibalistického profilu. Americký ATACMS má dosah kolem 300 km, novější PrSM (Precision Strike Missile) se pohybuje v pásmu 500 km a více. Evropské armády se na pozemní balistické úderné prostředky tohoto typu teprve vracejí.

Proč právě západ Ukrajiny

Logika ruského cílení je brutálně prostá. Přes polský logistický uzel Rzeszów-Jasionka, chráněný pod hlavičkou POLLOGHUB, proudí podle polského ministerstva obrany odhadem 90 až 95 procent veškeré pomoci směřující na Ukrajinu. Silniční, železniční i letecké moduly se na ukrajinské straně větví do sítě koridorů, které Evropská komise označuje jako Solidarity Lanes. Zasáhnout uzly, kde se tento tok koncentruje, znamená řetězové zdržení v celém systému, od munice přes náhradní díly až po energetické komponenty.

Německo proto na polské straně rozmístilo baterie Patriot právě k ochraně tohoto uzlu. Polsko a Ukrajina ve vzájemné bezpečnostní dohodě výslovně potvrzují klíčovou roli logistického koridoru. A česká muniční iniciativa, jak připomněl polský prezident, je s tímto uzlem přímo spojena. Pokud by Rusko dokázalo systematicky narušovat navazující trasy na ukrajinském území, dopad by pocítily dodávky ze všech evropských zemí, Česko nevyjímaje.

Čím se Ukrajina brání, a co přijde

Proti balistickým Iskanderům je dnes nejúčinnější americký Patriot PAC-3. Ukrajinské ministerstvo obrany ho označuje za klíčový interceptor schopný čelit Iskanderům, hypersonickým Kinžalům i Cirkonům. Jenže střely PAC-3 jsou drahé, zásoby omezené a každá vypálená raketa na klamný cíl je ztráta.

Posílení má přijít z Francie. Společná deklarace prezidentů Zelenského a Macrona ze 14. července 2026 potvrzuje dodávky systémů SAMP/T NG od roku 2027, urychlené zásilky střel Aster 30 a mezitím i starší komplexy SAMP/T. Italsko-francouzský SAMP/T disponuje střelou Aster 30 s dosahem kolem 120 km a schopností zachytit balistické cíle; je to evropská odpověď na Patriot, byť s menším počtem vyrobených kusů.

Nepřímou obranou zůstává i rozptyl logistiky, budování záložních tras a sankční tlak na dodavatelský řetězec ruské raketové výroby. Analytici z RUSI ale upozorňují, že právě kombinace manévrování, klamných cílů a vysokého výrobního tempa dělá z modernizovaných Iskanderů hrozbu, která ukrajinskou protivzdušnou obranu testuje stále tvrději.

Kdy to přijde, a co už přišlo

Původní prognózy hovořily o nasazení modernizované balistické verze na podzim 2025. Toto okno uplynulo, aniž by se v otevřených zdrojích objevilo jednoznačné potvrzení. Realita ale předběhla opatrné odhady jinou cestou: ukrajinská rozvědka v létě 2026 potvrdila bojové použití 9M723-2, a to včetně útoku na Kyjev. Střela tedy už není budoucí hrozbou. Je přítomností.

Otázkou zůstává, kdy (a zda) Rusko dosáhne veřejně doložitelného balistického dosahu přes tisíc kilometrů. Křídlatá 9M729 tuto vzdálenost pokrývá už dnes. Balistická varianta s podobným doletem by ale přinesla kvalitativní skok: kratší reakční čas pro obranu, vyšší rychlost dopadu a minimální šanci na včasnou reakci. Pro západoukrajinská města a logistické uzly by to znamenalo přechod z kategorie „občasný cíl“ do kategorie „permanentní ohrožení“.

Rusko nestaví jednu superraketu. Staví systém, rychlejší, chytřejší, hůř zachytitelný a vyráběný v desítkách kusů měsíčně. A míří ho tam, kde to Ukrajinu bolí nejvíc: na tepnu, kterou teče evropská pomoc.

Článek Rusové našli slabé místo, chtějí Ukrajinu úplně odříznout od Evropy. Vylepšují k tomu Iskandery na dosah 1 500 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Protiletadlová raketa v roli útočné balistiky

RM-48U není nová konstrukce od nuly. Jde o jednostupňovou střelu na tuhé palivo, která vzniká přestavbou vysloužilých protiletadlových raket systémů S-300 a S-400. Motor pochází z rakety 48N6DM, ocasní část z 48N6E2 a přístrojová sekce kombinuje prvky střel 9M96 a 48N6E2. Dosah činí až 400 kilometrů, bojová hlavice váží 199 kilogramů.

Proč to Rusko dělá? Důvod je pragmatický. Sovětské zásoby protiletadlových střel se blíží konci životnosti, odpalovací zařízení jsou už rozmístěná a Moskva potřebuje rychle navýšit počet útočných prostředků vedle dražších a složitějších Iskanderů. Podle údajů Ukrajinské Pravdy Rusko za rok 2025 vyrobilo přes 200 kusů RM-48U a pro rok 2026 míří nad 480 kusů, tedy přibližně 50 měsíčně. Nejde tedy o kuriózní improvizaci, ale o běžící výrobní linku.

Rychlost, která zabíjí, a čipy, které ji umožňují

Rychlost Mach 6 znamená řádově 7 000 až 7 500 km/h. Ukrajinské odhady pro příbuznou střelu 48N6DM hovoří dokonce o přibližně 2,5 km/s, tedy kolem 9 000 km/h. V praxi to znamená jediné: cíl vzdálený 200 kilometrů může být zasažen během několika minut a obránci zbývá minimální reakční okno na odpal protirakety.

Střela je reálně nebezpečná. Proti městům a civilní infrastruktuře představuje vážnou hrozbu, i když ve srovnání s Iskanderem-M (dosah až 500 km, hlavice 480–700 kg, rychlost rovněž kolem Mach 6) nese menší náklad a je méně přesná. A vedle Kinžalu Ch-47M2, který akceleruje až na Mach 10 s doletem přes 2 000 kilometrů, patří RM-48U spíš do kategorie „levnější druhá vlna“ salvy. Jenže právě v tom je její role: zahltit ukrajinskou protivzdušnou obranu množstvím rychlých cílů najednou.

Zachytit ji dokáže systém Patriot, který má podle výrobce Raytheon přes 150 bojových záchytů balistických střel od roku 2015, nebo evropský SAMP/T NG konstruovaný proti manévrujícím balistickým i hypersonickým hrozbám. Problém ale není jen technický. Každý interceptor stojí násobně víc než přestavěná protiletadlová raketa.

Americký mozek v ruském těle

A tady přichází jádro celého příběhu. Rusko umí vyrobit drak a motor, to jsou relativně jednoduché mechanické a chemické komponenty. Co neumí, je mikroelektronika. Navigační moduly, radiofrekvenční součástky, čipy řídící navedení. Právě ty tvoří 95 ze 117 analyzovaných elektronických komponent amerického původu. Veřejně publikované shrnutí HUR ukazuje dominantní americký podíl a několik dalších zemí: Tchaj-wan, Švýcarsko, Německo, Nizozemsko, Japonsko, Jižní Koreu a Francii. Úplný rozpad všech položek v otevřené verzi není plně vyložen, ale americká převaha je drtivá.

Mezi konkrétně jmenovanými zahraničními dodavateli figuruje i francouzská firma 3SP Technologies z Nozay, výrobce aktivních optoelektronických komponent, jejíž laserová dioda se v RM-48U objevila. Americký Bureau of Industry and Security výslovně uvádí, že řada elektronických položek je pro ruské zbraňové programy kritická právě kvůli nedostatku domácí výroby.

Zbraň prezentovaná jako ukázka ruské technologické soběstačnosti je tedy ve skutečnosti důkazem pravého opaku.

Jak se čipy dostanou do Moskvy

Sankce fungují, ale ne jako zeď, spíš jako zdražení a kriminalizace dodávek. Americký FinCEN popsal opakující se schéma: prostředník ve třetí zemi založí civilně vypadající firmu, objedná komponenty pod falešně deklarovaným účelem, rozdělí zásilky pod kontrolní prahy a přesměruje je ke skutečnému ruskému koncovému uživateli. Nejčastější trasy vedou přes Čínu, Hongkong a Turecko. Bureau of Industry and Security přidává širší seznam rizikových tranzitních zemí: Arménii, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tchaj-wan i Spojené arabské emiráty.

Evropská unie na to reaguje průběžným zpřísňováním. Podle přehledu Evropské komise zavedla povinnou smluvní klauzuli „No Russia Clause“, tranzitní zákazy a nástroj proti obcházení sankcí vůči třetím zemím. České ministerstvo průmyslu a obchodu i Celní správa připomínají zákaz vývozu pokročilých technologií do Ruska a povinnost smluvně zakázat reexport citlivého zboží. Česká stopa u RM-48U se ve veřejně dostupných podkladech neobjevuje, ale tlak na prověřování odběratelů roste napříč celou unií.

Co může odhalení změnit

Ukrajinská rozvědka nezveřejnila jen technický rozbor. Spolu s ním publikovala jména 63 ruských firem a jejich zaměstnanců zapojených do výroby. Kancelář prezidenta Zelenského na konci srpna 2026 uvedla, že partnerům předala materiály k celému výrobnímu řetězci (přes 200 závodů a více než 1 600 strojů) a očekává zařazení více než stovky firem na sankční seznamy. V americké praxi to může znamenat zařazení na Entity List, blokaci majetku přes SDN List nebo licenční překážky, které dodavatelům znemožní legální obchod.

Úplné zastavení výroby by bylo příliš optimistické tvrzení. Rusko zatím ukazuje, že umí sahat do zásob a obcházet restrikce. Ale každé zpřísnění sankce prodražuje, každá odhalená trasa nutí hledat novou a každý zveřejněný čip ztěžuje jeho opětovné obstarání. Podle ukrajinské strany mohou cílené sankce a exportní kontroly mít „rozhodující dopad“ na schopnost Ruska balistické zbraně vyrábět.

Raketa RM-48U létá rychlostí Mach 6 a zabíjí. Ale její skutečný příběh není o ruské síle, je o tom, že bez amerických čipů, švýcarské elektroniky a francouzských laserových diod by Moskva nedokázala postavit ani přestavěnou protiletadlovou střelu. Válka, která trvá už více než čtyři roky, odhaluje ruský zbrojní průmysl jako kolos na hliněných, a hlavně cizích, nohách.

Článek Rusové se chlubili raketou RM-48U s rychlostí Mach 6. Jsou to neschopní plácalové, 95 ze 117 součástek je amerických se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mezera v arzenálu, kterou Kreml chce zaplnit

Rusko dnes disponuje dvěma hlavními balistickými nástroji pro údery na Ukrajinu. Prvním je systém 9K720 Iskander-M, mobilní pozemní komplex na osmikolovém podvozku MZKT-7930, nesoucí dvě střely 9M723 s doletem přibližně 400 až 500 kilometrů. Podle CSIS Missile Threat je Iskander schopný rychlého přesunu, odpalu do několika minut a okamžité změny pozice, což z něj dělá obtížný cíl pro protiúder. Druhým je Kinžal (Ch-47M2), vzduchem odpalovaná hypersonická střela nesená upraveným MiGem-31K, s uváděným dosahem 1 500 až 2 000 kilometrů a rychlostí kolem Mach 10 (přibližně 12 250 km/h).

Mezi nimi ale zeje prostor. Iskander nedosáhne na hluboký západoukrajinský týl ze severního či severovýchodního směru. Kinžal sice dosáhne kamkoliv, ale vyžaduje letoun, jehož výroba je omezená, a Skibickyj v srpnovém rozhovoru pro RBC-Ukraine prozradil, že Rusko od dubna pozastavilo výrobu Kinžalů i střel Ch-32 a přesunulo zdroje jinam. Nová raketa s doletem 800 kilometrů by tuto mezeru zaplnila: delší ruka než Iskander, ale bez nutnosti nasadit vzácný MiG-31. Levnější, početnější, flexibilnější.

Proč právě západ Ukrajiny

Skibickyj svá slova spojil s jasným cílem: vyvolat na Ukrajině sociálně-ekonomickou krizi. Západ země přitom funguje jako logistické, energetické a humanitární zázemí celého válečného úsilí. Procházejí tudy koridory vojenské pomoci ze zemí NATO, železniční uzly pro přepravu materiálu, energetické sítě napojené na evropskou infrastrukturu. A právě sem směřují vnitřně přesídlení Ukrajinci, kteří hledají relativní bezpečí.

To „relativní“ je klíčové slovo. Už v květnu 2026 Rusko zasáhlo cíle v Zakarpatské oblasti těžkým kombinovaným útokem, který přiměl Polsko zvednout stíhačky. Západ Ukrajiny tedy není mimo dosah, ale dosud šlo spíše o sporadické údery, nikoliv o systematický balistický tlak. Nová raketa by to změnila. Balistická trajektorie znamená krátkou dobu varování, řádově minuty. Mobilní odpalovač znamená, že pozici střelby nelze snadno předvídat ani preventivně zničit. A dolet 800 kilometrů znamená, že prakticky celé ukrajinské území se stává potenciálním cílem z jediného odpalovacího prostoru.

Zakarpatská oblast přitom sdílí téměř 98 kilometrů hranice se Slovenskem a přes 133 kilometrů s Maďarskem. Zásahy v tomto regionu by probíhaly doslova na prahu Evropské unie a NATO.

Obrana existuje, ale je drahá a omezená

Proti balistickým hrozbám má Ukrajina k dispozici především systém Patriot s raketami PAC-3, které ukrajinské ministerstvo obrany označuje za nejúčinnější prostředek v této kategorii. Jenže každá baterie Patriot chrání omezený prostor. Každý interceptor PAC-3 stojí řádově desítky milionů korun. A každá nová balistická hrozba zvyšuje spotřebu těchto vzácných střel.

Pro srovnání: západní arzenál nabízí americký ATACMS s dosahem kolem 300 kilometrů a novější PrSM (Precision Strike Missile) s doletem přes 400 kilometrů, oba odpalovatelné z HIMARS nebo M270. Ani jeden ale nedosahuje 800 kilometrů. Rusko by tak v této kategorii získalo asymetrickou výhodu, pozemní balistický systém, proti kterému Západ nemá přímý ekvivalent v dosahu.

Skibickyj navíc v srpnu uvedl, že Rusko u klíčových raketových typů plní výrobní plány na 110 až 120 procent. Konkrétně u Iskanderu-9M723 zmínil zásobu kolem 130 kusů vyčleněných pro uskupení a červencovou produkci 65 střel proti plánu 60. Nejde tedy o dojídání sovětských skladů. Jde o průmyslovou válku, ve které Kreml systematicky rozšiřuje arzenál.

Co by se skutečně změnilo

Změna pravidel hry by nespočívala v jednom zázračném superúderu, který rozhodne válku. Spočívala by v něčem zákeřnějším: v rozšíření balistického teroru na regiony, které dosud fungovaly jako relativně bezpečné zázemí. Sklady, železnice, energetické uzly, přeshraniční koridory, to vše by se muselo chránit s intenzitou, jakou dnes vyžaduje obrana Kyjeva. Část ukrajinského týlu by se de facto proměnila ve frontové zázemí.

Skibickyj sám naznačil, že Rusko může využít testovací střelby k reálným úderům na Ukrajinu, podobně jako Severní Korea testuje své střely KN-23 a KN-24 v podmínkách, které jí poskytují tvrdá bojová data. Označení „test“ přitom na právním hodnocení nic nemění. Rozhodující je, co raketa zasáhne.

Zatím jde o pozdní vývojovou fázi, nikoliv o potvrzené sériové nasazení. Chybí důkaz o zařazení do konkrétní brigády, o zahájení sériové výroby, o bojové jednotce připravené k operačnímu nasazení. Hranice mezi „blízko“ a „už nasazeno“ je stále zřetelná. Ale právě proto přišlo varování teď, dokud je ještě čas reagovat, posilovat protivzdušnou obranu a připravit se na scénář, ve kterém se bezpečný ukrajinský týl definitivně stane minulostí.

Článek Kreml testuje balistickou raketu, která má terorizovat západ Ukrajiny. Jestli se mu povede, změní pravidla hry se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně deklarace požaduje

Text není novou smlouvou, ale politickou výzvou, která se opírá o existující Haagský kodex chování proti šíření balistických raket (HCoC), k němuž se hlásí 145 států. Signatáři požadují, aby každý stát provádějící strategický start sdělil dotčeným zemím:

• obecnou třídu střely nebo nosiče,
• plánované časové okno startu,
• oblast startu a plánovaný směr letu,
• jasná varování pro leteckou a námořní dopravu.

Minimální lhůta má být 24 hodin. To není nový nápad; podobný režim fungoval už na základě dvoustranné dohody USA a SSSR z roku 1988, která se týkala ICBM a SLBM a požadovala totožnou lhůtu s údaji o oblasti startu i dopadu. Americko-ruské memorandum z roku 2000 rámec rozšířilo i na kosmické nosiče. Nová deklarace je právně slabší než tyto bilaterální smlouvy, ale politicky výrazně širší: je mnohostranná a míří na všechny relevantní státy, zejména jaderné mocnosti, které dosud stojí mimo notifikační režimy.

Čínské „takzvané prohlášení“

Reakce Pekingu přišla ve dvou rovinách. Čínský velvyslanec Li Č‘-ťiang na plenárním zasedání Konference o odzbrojení 12. srpna prohlásil, že HCoC je dobrovolný mechanismus a Čínu nijak nezavazuje; Peking totiž mezi 145 účastníky kodexu nikdy nefiguroval. Následující den čínská mise při OSN v Ženevě označila celý dokument za „takzvané společné prohlášení“ a trvala na tom, že při červencovém testu SLBM ze 6. července postupovala správně a vydala potřebná varování.

Tchajwanské ministerstvo zahraničí ovšem shrnulo, že americký zástupce v Ženevě kritizoval právě nedostatečné čínské předběžné upozornění u tohoto testu. Deklarace sama mluví o „nedávné raketové testovací aktivitě v pacifické oblasti“, která neodpovídala běžné praxi notifikací. Čínská argumentace „nezavazuje nás to“ je formálně správná; Peking k HCoC nepřistoupil. Prakticky ale právě proto deklarace vznikla: aby nastavila veřejný standard, podle něhož lze neohlášené starty pojmenovat a diplomaticky izolovat.

Ke kontextu patří i neúspěšný start upravené rakety Long March-7A se satelitem Zhongxing-4B, který agentura Xinhua datovala na večer 10. srpna pekingského času. Během letu nastala anomálie a mise selhala. Žádný otevřený zdroj nenaznačuje jiný než deklarovaný účel startu.

Pchjongjang odpovídá raketou

12. srpna 2026 odpálila Severní Korea z oblasti přístavu Wonsan balistickou raketu, která podle japonského ministerstva obrany letěla přibližně 690 kilometrů ve výšce kolem 90 kilometrů a dopadla do Japonského moře mimo japonskou výlučnou ekonomickou zónu. Jihokorejská armáda uváděla let delší než 700 kilometrů. Analyticky bývá střela přiřazována k typu Hwasong-11D, taktické balistické raketě krátkého až středního dosahu, srovnatelné svou třídou například s ruským systémem Iskander-M (dosah do 500 km) nebo americkým ATACMS (dosah do 300 km). Oficiální potvrzení typu od japonské ani jihokorejské strany ale v době odpalu nezaznělo.

Načasování nebylo náhodné. Agentura AP i jihokorejské zdroje spojují odpal s blížícím se spojeneckým cvičením Ulchi Freedom Shield, které mělo začít 17. srpna. Každý balistický start KLDR přitom porušuje rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Přímý důkaz koordinace mezi Pekingem a Pchjongjangem v otevřených zdrojích neexistuje, ale souběh čínského diplomatického odmítnutí a severokorejského odpalu v rozmezí jednoho dne vysílá jasný signál: obě země odmítají, aby jim kdokoli diktoval pravidla transparentnosti.

Proč na tom záleží i Česku

Česká republika patří mezi signatáře deklarace a je členem HCoC od jeho vzniku. Bezpečnostní strategie ČR z roku 2023 výslovně počítá s tím, že české území mohou ohrozit balistické rakety a že prolomení jaderného tabu kdekoli na světě by zvýšilo rizika i pro středoevropský prostor. Degradace notifikačních režimů v Indo-Pacifiku se Prahy dotýká nepřímo, ale reálně, přes alianční plánování NATO, vyšší nároky na odstrašení a celkovou erozi strategické stability.

Deklarace nemá sankční mechanismus. Nemůže Peking ani Pchjongjang k ničemu donutit. Její hodnota je jinde: funguje jako lakmusový test. Kdo podepsal, hlásí se k předvídatelnosti. Kdo odmítl nebo odpálil raketu, dal najevo, že strategická nejasnost je pro něj výhodnější než pravidla.

Článek 40 zemí včetně Ukrajiny podepsalo deklaraci o raketových testech. Čína a KLDR se jí hned o den později vysmály se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Američané přiznali

Zprávu přinesla agentura AP na konci srpna 2026. Americký obranný činitel působící v Evropě v ní popisuje situaci, kdy americká armáda má jen „velmi omezenou“ schopnost reagovat i na jednotlivý balistický úder, natož na opakované salvy. Představitel NATO jeho slova potvrdil. Oba mluvili pod podmínkou anonymity, protože jde o citlivé údaje o počtech střel a rozmístění systémů.

Oficiální reakce Pentagonu a aliance byla předvídatelná: zpochybnění, důraz na kolektivní obranu a odstrašení. Jenže právě propast mezi tím, co říkají lidé v terénu, a tím, co říkají tiskoví mluvčí, je jádrem celého problému. Aliance ví, že má málo střel. Veřejně to ale přiznat nemůže, protože by tím oslabila vlastní odstrašení.

Proč ani Patriot nezaručí bezpečí

Patriot PAC-3 MSE patří mezi nejpokročilejší protibalistické systémy na světě. Používá technologii přímého zásahu (hit-to-kill), při které interceptor fyzicky narazí do přilétající hlavice rychlostí přesahující Mach 5 (přibližně 6 175 km/h). Jedna baterie ale pokryje jen omezenou oblast, typicky perimetr jedné základny nebo klíčového objektu, rozhodně ne celé město.

Rusko přitom útočí jinak, než jak si většina lidí představuje protiraketovou obranu z hollywoodských filmů. Kombinuje balistické střely Iskander (dosah kolem 500 km, rychlost až Mach 7, tedy přibližně 8 645 km/h), aerobalistické Kinžaly, střely s plochou dráhou letu a desítky levných dronů Šáhid. Všechno najednou, ve vlnách. Cílem je zahltit obranu, donutit ji vystřílet drahé interceptory na levné drony a pak poslat balistickou střelu na odkrytý cíl.

Podle analýzy britského think-tanku RUSI bylo na Ukrajině od září 2022 do října 2025 zachyceno jen zhruba 227 z 939 ruských balistických a aerobalistických střel, tedy asi 24 %. Ve 273 z 345 útoků nebyla zachycena ani jediná taková střela. Systémy NASAMS a IRIS-T fungují výborně proti střelám s plochou dráhou letu, ale proti Iskanderům a Kinžalům je Patriot a francouzsko-italský SAMP/T jedinou efektivní vrstvou. A té je zoufale málo.

Srovnání: Izrael, Rusko a iluze stoprocentní obrany

Častým argumentem bývá izraelský Iron Dome. Jenže ten chrání primárně proti krátkodosahovým raketám, minometným granátům a dělostřeleckým střelám, tedy proti hrozbám zcela jiné kategorie. Skutečnou izraelskou protibalistickou obranu tvoří systémy Arrow 2 a Arrow 3 (exoatmosférický zásah mimo atmosféru) a David’s Sling pro střední vrstvu. Izrael má čtyři vrstvy obrany a investuje do nich desítky miliard. I tak ale při íránských útocích v roce 2024 část střel pronikla.

Na druhé straně spektra stojí ruský S-400 Triumf. Podle profilu CSIS Missile Threat má deklarovanou schopnost zachytit balistické cíle, ale na rozdíl od Patriotu PAC-3 nepoužívá technologii přímého zásahu. Důvěryhodná bojová data o úspěšnosti S-400 proti masovým balistickým salvám prakticky neexistují a ukrajinské údery na ruské území ukazují, že ani ruská protivzdušná obrana není neprůstřelná.

Žádná obrana na světě dnes není stoprocentní. Rozdíl je jen v tom, kolik interceptorů máte, jak hustě pokrýváte prostor a jak dlouho vydržíte střílet.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Mezi vysoce hodnotné cíle v Evropě patří velitelství Allied Air Command v Ramsteinu, velitelství amerických pozemních sil v oblasti Wiesbadenu nebo lokality systému Aegis Ashore v Rumunsku a Polsku. Při delší ruské raketové kampani by obrana těchto objektů závisela na tom, kolik interceptorů je fyzicky k dispozici, a právě to je podle zdrojů AP kriticky málo.

Česko nemá vlastní protibalistickou vrstvu srovnatelnou s Patriotem. Systém SPYDER pořízený pro Armádu ČR má dosah do 80 km a strop kolem 20 km; je určen proti letounům a střelám s plochou dráhou letu, nikoli proti balistickým raketám letícím rychlostí přes Mach 5. Debata o pořízení Patriotu pro Česko se vede, ale zatím zůstává v rovině úvah.

NATO problém řeší, ale pomalu. Aliance v lednu 2024 zadala společný nákup až 1 000 střel Patriot za zhruba 135 miliard korun. Americká armáda v dubnu 2026 podepsala kontrakt na zrychlenou výrobu PAC-3 MSE za dalších 115 miliard korun. Evropská výroba střel Patriot má v Německu odstartovat na podzim 2026, první dodávky se očekávají začátkem roku 2027. Generální tajemník NATO Mark Rutte přitom v červnu 2025 veřejně řekl, že Rusko může být připraveno použít vojenskou sílu proti alianci do pěti let, tedy kolem roku 2030.

Cena štítu, který nestačí

Jedna střela PAC-3 MSE stojí v přepočtu kolem 100 milionů korun. Ruský dron Šáhid stojí zlomek. Ekonomika protivzdušné obrany je brutálně asymetrická: útočník vždy vybírá, kdy, kde a čím zaútočí, zatímco obránce musí být připraven všude a pořád. Právě proto anonymní zdroje z AP říkají, že nejlepší obranou jsou dnes paradoxně omezení na straně Ruska: válka na Ukrajině, která váže ruské kapacity, a nejistota, kterou i omezená obrana vnáší do ruského plánování.

Bezprostřední ruský útok na NATO se neočekává. Ale propast mezi tím, co aliance deklaruje, a tím, co její vlastní lidé popisují za zavřenými dveřmi, je příliš široká na to, aby ji šlo ignorovat. Obrana existuje. Jen nestačí.

Článek Američané si přiznali nepříjemnou pravdu: Ruské rakety by srovnaly se zemí základny stejně jako Kyjev. Obrana není se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je Iskander-1000 a co už Rusko má

Než se dostaneme k hrozbě, je nutné rozplést tři věci, které se v médiích běžně zaměňují. Systém Iskander-M (v označení NATO SS-26 Stone) nese dva typy střel: balistickou 9M723 a křídlatou 9M729. Ta druhá je pozemní střela s plochou dráhou letu, kvůli které se zhroutila smlouva INF, ale nemá s dnešním tématem nic společného. Balistická 9M723 letí po kvazibalistické trajektorii, manévruje v terminální fázi a podle databáze CSIS Missile Threat dosahuje doletu kolem 500 km s bojovou hlavicí o hmotnosti 480–700 kg.

Modernizovaná 9M723-2, kterou HUR identifikovala letos v létě, představuje evoluci uvnitř téže rodiny. Větší motor, upravená schránka, delší dolet. Název „Iskander-1000″ přitom není ustálené ruské oficiální označení; jde spíš o mediální nálepku, která se rozšířila po článku webu Military Watch Magazine a následných přepisech. Veřejně doložená objednávka činí pouhých 18 střel nového typu plánovaných na rok 2025. Podle analýzy Kyiv Dialogue se „Iskander-1000″ v ukrajinských reportech objevil letos jen dvakrát. Nejde tedy o stovky kusů v ruských brigádách, ale o malou testovací sérii, kterou propaganda nafukuje na strategický převrat.

Proč je Kaliningrad tak nebezpečný

Rusko drží systémy Iskander-M v Kaliningradu trvale od roku 2018. Exkláva funguje jako předsunutá vojenská základna hluboko v prostoru NATO; od Varšavy ji dělí necelých 400 km, od Berlína kolem 550 km, od Stockholmu přibližně 650 km. Už se stávajícím doletem kolem 500 km drží Rusko pod tlakem celé Pobaltí, podstatnou část Polska včetně hlavního města a severní Německo.

Při HUR uváděném doletu 550 km se záběr rozšiřuje o jih Švédska a Dánsko. Praha by v tomto pásmu ještě zůstala mimo dosah. Teprve plně rozvinutý scénář s doletem 1 000 km (pokud by se potvrdil) by do ohrožené zóny posunul celé Česko, Slovensko, Rakousko, Maďarsko a většinu Německa. Neznamená to automaticky celou Evropu od Británie po Pyreneje, ale pro středoevropský kontext je to zásadní posun.

Klíčové přitom není jen to, kam střela doletí. Kvazibalistická trajektorie s manévrováním v terminální fázi dramaticky zkracuje varovný čas. Z Kaliningradu do Varšavy letí Iskander řádově minuty. Obránce nemá čas na rozmyšlenou, musí reagovat automaticky, s předem rozmístěnými systémy. A právě tady začíná problém.

Obrana existuje, ale je tenká a děravá

Evropa není bezbranná. Tvrzení, že „nemá odpověď“, je třeba číst jako „nemá dostatečně hustou odpověď“. Vrstvy obrany existují, ale každá má svá omezení:

• Patriot PAC-3 MSE je dnes nejpraktičtější terminální obrana proti taktickým balistickým střelám. Chráněná plocha je ale omezená a podle analýzy britského think-tanku RUSI účinnost proti modernizovaným Iskanderům kolísá. Polsko systém zavádí v rámci programu Wisła, ale pokrytí celého východního křídla NATO je daleko.
• SAMP/T s raketami Aster 30 je evropská odpověď od MBDA, nasazená i na Ukrajině. Budoucí verze SAMP/T NG s interceptorem Aster B1NT má cílit na střednědobé a vysoce manévrující hrozby, ale teprve se rozšiřuje.
• Arrow 3 je izraelsko-německý systém pro horní vrstvu obrany, schopný zásahu balistických cílů ve výšce nad 100 km. Německo dosáhlo počáteční operační schopnosti v prosinci 2025 a systém je umístěn v Bavorsku. Jenže Arrow 3 není stavěn jako hustý lokální štít pro každé město; chrání velký prostor, ale proti saturujícím salvám z krátké vzdálenosti má své limity.
• NATO BMD, alianční architektura protiraketové obrany, zahrnuje základnu Aegis Ashore v polském Redzikowie a rumunském Deveselu. Systém je ale primárně navržen proti balistickým střelám středního doletu z jihu a jihovýchodu, ne jako hustý štít proti krátkodosahové palbě z Kaliningradu.

Problém není v tom, že technologie neexistuje. Problém je v počtech, rozmístění a ceně. NATO loni oznámilo společný nákup až 1 000 střel Patriot, což je nepřímé přiznání, že současné zásoby nestačí na vysoce intenzivní konflikt. Jeden interceptor PAC-3 MSE stojí řádově desítky milionů korun. Iskander stojí zlomek toho, co obrana proti němu.

Kaliningrad jako past, i pro Rusko

Tady je ale druhá strana mince, o které ruská propaganda mlčí. Kaliningrad je sice silný nástroj nátlaku v míru, ale v otevřeném konfliktu by se stal jedním z nejexponovanějších cílů na mapě. Exkláva nemá pozemní spojení s Ruskem, je obklopena členskými státy NATO a leží v dosahu prakticky celého aliančního arzenálu přesně naváděných zbraní.

NATO disponuje prostředky pro hloubkový úder, které by kaliningradské odpalovací rampy, radary i logistické uzly zasáhly dřív, než by stihly vypálit druhou salvu:

• JASSM-ER je americká letecká střela s doletem přes 900 km, odpalovaná z bezpečné vzdálenosti mimo dosah ruské protivzdušné obrany.
• Taurus KEPD 350E je německo-švédská střela s doletem přes 500 km, navržená k průniku do zpevněných cílů.
• Storm Shadow / SCALP je britsko-francouzská střela s doletem kolem 560 km, bojově prověřená na Ukrajině.
• Tomahawk je americká námořní střela s doletem kolem 1 600 km, odpalitelná z lodí i ponorek v Baltském moři.

Kaliningrad by se v reálné válce stal ostrovem pod palbou ze všech stran. Ruské zastrašování funguje právě proto, že k válce nedochází. V okamžiku, kdy by Iskandery z exklávy skutečně začaly pálit na členské státy NATO, by se aktivoval článek 5 a s ním celá hloubka aliančního úderu.

Propaganda, nebo reálná hrozba?

Obojí. Zbraňová rodina Iskander je skutečná, bojově prověřená a pro evropskou obranu mimořádně obtížná. Poloha Kaliningradu dává Rusku unikátní geometrickou výhodu. Ale veřejně doložená sériová síla nové verze 9M723-2 je zatím malá: osmnáct objednaných střel, dvě zmínky v ukrajinských reportech, žádný zveřejněný ruský dekret o rozmístění v Kaliningradu. Mediální aura kolem „Iskanderu-1000″ pracuje ve prospěch ruského zastrašování právě proto, že se směšuje potvrzený dolet 550 km s projektovým horizontem 1 000 km.

Česká republika sama zavádí systém SPYDER jako vrstvu protivzdušné obrany krátkého dosahu, ten ale není odpovědí na balistické střely typu Iskander. Regionální odpověď leží v polských Patriotech, německém Arrow 3 a celé alianční architektuře IAMD, kterou NATO po ruské invazi na Ukrajinu výrazně posiluje.

Iskander-1000 je zatím víc hrozba než realita. Ale hrozba, kterou Evropa musí brát smrtelně vážně; ne proto, že by proti ní neexistovala žádná odpověď, ale proto, že ta odpověď je stále příliš řídká, příliš drahá a příliš pomalá na to, aby pokryla každý čtvereční kilometr, na který Rusko z Kaliningradu dosáhne.

Článek Rusové to myslí vážně, v dosahu bude většina Evropy. Ta téměř nemá na Iskander-1000 v Kaliningradu odpověď se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč Orešnik vyděsil Evropu

Samotný Orešnik je mobilní balistický systém středního dosahu, pravděpodobně odvozený od mezikontinentální rakety RS-26 Rubež. Podle profilu CSIS Missile Threat má odhadovaný dolet 3 500 až 5 470 kilometrů, nese více návratových těles v konfiguraci MIRV a startuje z mobilního odpalovače, což ztěžuje jeho předběžnou lokalizaci. Hlavní problém pro obranu spočívá v tom, že během letu není jasné, zda nese konvenční, nebo jadernou hlavici.

Britský think-tank RUSI i polský Ośrodek Studiów Wschodnich se shodují: listopadový úder na Dnipro byl především politickou demonstrací s omezeným taktickým efektem. Orešnik je rychlý a psychologicky silný, ale proti většině konvenčních cílů dražší a méně přesný než střely s plochou dráhou letu nebo útočné drony. Pro běžné konvenční údery se zkrátka nehodí ideálně. A v jaderném scénáři by Moskva nekalkulovala s beztrestným úderem, musela by počítat s odvetou celé aliance, jejíž jaderný arzenál ruský mnohonásobně převyšuje.

Čísla, která mluví jasně

Kedmi staví svůj argument na objemech výroby, ale vlastní výpočet ani metodiku nepředkládá. Tvrdá data nicméně dodávají jiní. Podle březnového Policy Briefu Kielského institutu z roku 2026 evropská kapacita velkorážové munice směřuje ke dvěma milionům kusů ročně. Estonská zahraniční rozvědka přitom odhaduje ruský výstup v roce 2025 na přibližně 7 milionů kusů, tedy zhruba tři a půl až čtyřnásobek.

Kielský institut jde ještě dál: Rusko podle jeho červnové zprávy z roku 2025 stále převyšuje čtyři klíčové evropské země napříč více kategoriemi zbraní a Evropa by musela v kritických oblastech navýšit výrobu přibližně pětinásobně, aby se bilance přesvědčivě obrátila. Problém přitom není jen v penězích. Evropské zbraně jsou drahé kvůli nízkým sériím a roztříštěnému trhu, dodávky mají zpoždění i přes tři roky a některé klíčové systémy protivzdušné obrany se vyrábějí v jednotkách kusů ročně.

Pro srovnání v dronové oblasti: Británie cílí na 150 tisíc dronů do konce roku 2026, Německo financovalo 15 tisíc záchytných dronů STRILA pro ukrajinskou Národní gardu. Kedmi přitom zmiňuje údajný ruský plán na 15 milionů dronů ročně, číslo, které se v otevřených zdrojích nepodařilo opřít o žádný primární ruský dokument. I kdyby bylo nadsazené o řád, rozdíl zůstává propastný.

Orešnik-2: hrozba, nebo propaganda?

Kedmiho tvrzení o systému označovaném jako Orešnik-2 nelze v autoritativních otevřených zdrojích ověřit. Neexistuje technický popis, potvrzený harmonogram ani parametrické srovnání s původním Orešnikem. Formulovat ho jako potvrzenou hrozbu by bylo spekulací, a právě to je třeba mít na paměti při hodnocení výroků člověka, kterého EU eviduje na sankčních seznamech kvůli účasti v prokremelských mediálních formátech.

Reálný problém ale existuje nezávisle na Kedmim. Evropa skutečně zaostává v masové výrobě a její schopnosti hlubokého úderu jsou teprve ve vývoji. Otázka nezní, zda Orešnik-2 existuje, ale zda Evropa dokáže reagovat dostatečně rychle na hrozby, které už prokazatelně existují.

Evropská odpověď: pozdě, ale ne nikdy

Říct, že Evropa nedělá nic, by bylo nepřesné. V únoru 2026 šest států podepsalo komuniké iniciativy ELSA zaměřené na efektory s doletem nad 500 kilometrů. Německo v květnu 2026 veřejně popsalo tři pilíře posílení hlubokého úderu: modernizaci stávajících střel Taurus s doletem přes 500 km, vývoj nástupce Taurus Neo a společný britsko-německý program schopností nad 2 000 kilometrů. Britsko-francouzsko-italský projekt STRATUS má nahradit stárnoucí Storm Shadow/SCALP novými střelami pro hluboký úder i protilodní roli. A MBDA už nabízí pozemní systém LCMS s doletem nad 1 000 kilometrů.

Jenže mezi prezentací a sériovou výrobou leží roky. Storm Shadow s doletem přes 250 km a Taurus s doletem přes 500 km jsou dnes jediné evropské střely hlubokého úderu v aktivní službě. Všechno ostatní je ve fázi vývoje nebo raného testování. Tempo, sériovost a koordinace, přesně v tom Evropa zaostává nejvíc.

Český rozměr problému

Česká republika leží v dosahu Orešniku a její bezpečnost závisí na fungování evropské obranné základny. Praha přitom není jen pasivním příjemcem aliančního štítu. Od roku 2022 pořídila pro Ukrajinu materiál za 6,5 miliardy korun výhradně u českých výrobců, zprostředkovala muniční iniciativu za 93,3 miliardy korun od zahraničních dárců a vycvičila bezmála 10 tisíc ukrajinských vojáků. Český obranný export v roce 2025 překonal 112 miliard korun, přičemž asi 90 procent produkce směřuje do zahraničí. Zanedbatelný podíl to rozhodně není.

Evropský zbrojní průmysl na Rusko skutečně nestačí, ne proto, že by neměl technologii, ale proto, že ji příliš často vyrábí pozdě, draze a v příliš malých sériích. Orešnik-2 může být propagandistická bublina, ale díra v evropské výrobní kapacitě je reálná a každý měsíc bez sériových objednávek ji prohlubuje.

Článek Evropa se bála Orešniku, a teď přijde Orešnik-2. Odborník spočítal, proč její zbrojní průmysl na Rusko zdaleka nestačí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co víme o „Iskanderu-1000″ a co ne

Standardní systém Iskander-M (9K720) patří mezi nejznámější ruské zbraně krátkého doletu. Podle referenčního profilu CSIS Missile Threat jde o mobilní balistický komplex s dosahem 400–500 km, bojovou hlavicí o hmotnosti 480–700 kg a schopností manévrovat na sestupné trajektorii, což ztěžuje zachycení protivzdušnou obranou. Raketa dosahuje rychlosti kolem 6–7 Machů (přibližně 7 350–8 575 km/h) a odpaluje se z kolového podvozku MZKT, který lze přesunout po běžných silnicích.

Modernizovaná verze 9M723-2, jak ji popisuje GUR, má větší motor a upravený odpalovací prostředek. Ukrajinská rozvědka u ní uvádí dosah až kolem 550 km. To je navýšení oproti základu, ale stále daleko od oněch tisíce kilometrů, které rezonují v titulcích. Rychlost „přes 10 Machů“ a plný tisícikilometrový dolet se v důvěryhodných otevřených zdrojích k září 2026 nepodařilo nezávisle potvrdit. Označení 9M723-S ani systémový název Bora-M, které se občas objevují, Moskva oficiálně nepotvrdila, a nemá k tomu motivaci, protože by tím otevírala otázky kolem skutečných parametrů i možného porušování starších zbrojních limitů.

Přesné datum kyjevského úderu, při němž měla být 9M723-2 poprvé nasazena, GUR neuvádí. Nezávislá fragmentová či obrazová verifikace z otevřených zdrojů zatím rovněž chybí. Informaci je proto třeba číst jako „podle ukrajinské rozvědky“, nikoli jako ruskou stranou potvrzený fakt.

Kaliningrad, Berlín, Praha: komu hrozí co

Rámec výhrůžky stojí na geografii. Kaliningradská oblast, ruská exkláva sevřená mezi Polskem a Litvou, hostí Iskandery dlouhodobě. Berlín leží od Kaliningradu vzdušnou čarou přibližně 527 km, Oslo zhruba 850 km a Praha asi 659 km. Při skutečném doletu kolem tisíce kilometrů by všechna tři hlavní města spadala do teoretického dosahu. Při veřejně doloženém dosahu 550 km by ovšem Berlín ležel na samé hranici a Oslo i Praha mimo ni.

Právě proto je klíčové rozlišovat mezi tím, co Rusko deklaruje (respektive co mu přisuzují zahraniční analytici), a tím, co je ověřené. Zastrašovací logika kolem Kaliningradu není nová. Moskva ji používá roky jako nástroj politického tlaku na evropské spojence. Samotné rozmístění raket s delším dosahem by znamenalo kratší dobu varování pro Pobaltí a Polsko, více odpalovacích geometrií a větší tlak na alianční logistiku. Ale také by to ještě víc zvýšilo strategický význam polské základny Aegis Ashore v Redzikowě, která je od léta 2024 plně operační.

Ukrajinská odpověď: balistická raketa FP-9

Slovo „konkurence“ v kontextu titulku míří na ukrajinskou firmu Fire Point a její balistickou raketu FP-9. Podle výstavních materiálů, které firma prezentovala na dubnové obranné konferenci Road to URC v polském Rzeszówě, má FP-9 tyto parametry:

• Dosah: až 850 km
• Maximální rychlost: 2 300 m/s (přibližně 6,7 Machu, tedy asi 8 280 km/h)
• Hmotnost hlavice: až 800 kg
• Deklarovaná přesnost (CEP): 20 m

Na papíře tedy FP-9 překonává to, co GUR veřejně připisuje modernizovanému Iskanderu, jak v dosahu, tak v hmotnosti hlavice. Zakladatel Fire Point Denys Štilerman v rozhovoru pro Reuters uvedl, že firma počítá s bojovým nasazením FP-9 na konci podzimu 2026. Pokud se to podaří, půjde o historický milník: poprvé by Ukrajina disponovala vlastní domácí balistickou raketou delšího dosahu.

Jenže náskok Ruska neleží v parametrech jedné střely. Leží v zavedené sériové výrobě, tisících již vyrobených kusů, provozních zkušenostech a proběhlém bojovém použití. GUR ve své srpnové zprávě identifikovala 140 komponentů, 35 zapojených podniků a přes sto pracovníků podílejících se jen na výrobě standardního Iskanderu-M, a zároveň upozornila na pokračující závislost ruské raketové výroby na zahraničních součástkách. Pro srovnání: americký ATACMS, který Ukrajina již používá z odpalovačů HIMARS, má oficiální dosah kolem 300 km s hlavicí o hmotnosti zhruba 230 kg, jde tedy o jinou výkonnostní kategorii.

Co by Rusko riskovalo útokem na stát NATO

Představa, že by Iskander, ať už v jakékoli verzi, dopadl na území členského státu Aliance, otevírá zcela jinou kapitolu. Článek 5 Washingtonské smlouvy říká jasně: ozbrojený útok na jednoho spojence se považuje za útok na všechny. Každý členský stát pak podnikne takovou akci, jakou uzná za nutnou, včetně použití ozbrojené síly.

Pro Rusko by to znamenalo skok z války proti jedné zemi do přímé konfrontace s celým blokem. A čísla mluví jednoznačně. Podle oficiálních dat NATO dosáhly alianční obranné výdaje v odhadu za rok 2025 celkem 1,404 bilionu dolarů. Rusko podle SIPRI utratilo za obranu 190 miliard dolarů; Aliance tedy vynakládá na obranu přibližně 7,4krát více. V ekonomické základně je propast ještě hlubší: agregovaný HDP členských zemí NATO přesahuje 57,2 bilionu dolarů, zatímco ruský HDP podle Světové banky činí 2,56 bilionu dolarů. Poměr je zhruba 22:1.

Aliance navíc není proti balistickým hrozbám bezbranná. Systém protiraketové obrany NATO (BMD) zahrnuje základnu Aegis Ashore v rumunském Deveselu i v polském Redzikowě, americké torpédoborce třídy Arleigh Burke ve španělské Rotě a včasný radar AN/TPY-2 v Turecku. Že nejde jen o teorii, ukázal březen 2026, kdy alianční BMD identifikovala, sledovala a úspěšně zachytila íránskou balistickou raketu mířící na Turecko. Samozřejmě, žádný protiraketový systém na světě nezaručuje stoprocentní záchyt, zvláště proti manévrujícím střelám s krátkou dobou varování a hromadným salvám. Ale představa, že by NATO nemělo čím odpovědět, je zásadně mylná.

Proč Rusko sází na balistiku právě teď

Podle GUR se balistické rakety v posledních měsících staly hlavním nástrojem ruských vzdušných útoků na ukrajinská města. Důvod je prostý: doba letu na Kyjev se počítá na minuty, což dramaticky zkracuje reakční čas protivzdušné obrany. Každý takový úder spotřebovává drahé interceptory, jejichž zásoby nejsou neomezené. Efekt je stejnou měrou vojenský jako psychologický, terorizační.

Válka na Ukrajině trvá už více než čtyři roky a Moskva hledá způsoby, jak zlomit odolnost ukrajinských měst. Modernizovaný Iskander je v tomto kontextu evoluce, nikoli revoluce. Skutečnou změnu rovnováhy nepřinese jedna nová varianta rakety, ale tempo výroby, počet dostupných střel a schopnost Ukrajiny stavět proti nim vlastní protiváhu, ať už v podobě protivzdušné obrany, nebo právě zbraní jako FP-9, které mohou poprvé obrátit logiku balistického ohrožení i druhým směrem.

Článek „Iskander-1000 už dopadá na Kyjev. Z Kaliningradu zasáhne i Berlín a Oslo,“ hrozí Rusové. Ukrajinci mají konkurenci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je Hwasong-11C a odkud se bere údaj 4,5 tuny

Hwasong-11C je severokorejská balistická raketa krátkého doletu na tuhé palivo, větší odvozenina rodiny KN-23, kterou Rusko na Ukrajině prokazatelně používá od roku 2024. Klíčový rozdíl je v hlavici. Zatímco starší KN-23 nese konvenční bojovou část o hmotnosti kolem 500 kilogramů, KN-30 je podle severokorejských materiálů konstruovaná pro hlavice o hmotnosti 2,5 tuny.

Údaj „až 4,5 tuny“ pochází z odlišné, ale příbuzné zbraně. V září 2024 Pchjongjang veřejně otestoval variantu označovanou jako Hwasongpho-11-Da-4.5, která podle severokorejské agentury KCNA nesla „supertěžkou“ konvenční hlavici o hmotnosti právě 4,5 tuny při doletu 90 až 500 kilometrů. Analýza jihokorejského Sejong Institute tento test potvrdila, jihokorejské ministerstvo obrany ale upozornilo, že tak těžká nálož vyžaduje další vývoj a zkoušky a že běžná rodina Hwasong-11 operuje s hlavicemi od 500 kilogramů do 2,5 tuny.

Pro přesnost: veřejné zdroje spojují ruské držení s typem KN-30 a jeho 2,5tunovou hlavicí. Že by Moskva prokazatelně převzala právě 4,5tunovou variantu, zatím doloženo není, ale severokorejská řada tuto konfiguraci zahrnuje a nic nebrání jejímu budoucímu předání.

Proč by KN-30 mohla převzít část role Orešniku

Orešnik, střela středního doletu odvozená od mezikontinentální RS-26 Rubež, je zbraň z úplně jiné kategorie. Dolet v řádu tisíců kilometrů, více návratových těles, politická signalizace. Reuters v lednu 2026 citoval amerického činitele, který Orešnik neoznačil za zásadní změnu pravidel a popsal ho spíš jako experimentální prostředek. Do května 2026 byl veřejně doložen třikrát: v listopadu 2024, lednu 2026 a květnu 2026, kdy evropští lídři jeho použití označili za eskalaci.

KN-30 Orešnik nenahradí parametr za parametr. Nemá jeho dolet, nemá více bojových těles, nemá jeho strategický signál. Může ale převzít konkrétní roli: úder těžkou konvenční hlavicí proti rozlehlým, opevněným nebo symbolicky důležitým cílům v dosahu z ruského zázemí. Voroněžská oblast, kde GUR lokalizuje možnou severokorejskou raketovou jednotku se šesti odpalovači a až 120 střelami, leží zhruba 500 kilometrů od Kyjeva. To je přesně v operačním dosahu KN-30.

Rozdíl je v ekonomice a dostupnosti. Orešnik je vzácný, politicky nákladný a každé jeho použití vyvolá mezinárodní reakci. Severokorejská balistická střela s dvouapůltunovou hlavicí je v porovnání s ním spotřební materiál, a právě to ji činí nebezpečnější pro každodenní realitu ukrajinské obrany.

Co to znamená pro Kyjev a jeho protivzdušný štít

Kyjev v létě 2026 čelí zesíleným balistickým útokům. Agentura AP 20. srpna popsala, že Moskva cíleně využívá chronický nedostatek interceptorů Patriot, jediného systému v ukrajinském arzenálu schopného sestřelovat balistické střely. Střela PAC-3 MSE, kterou ukrajinské ministerstvo obrany popisuje jako klíčovou munici, dokáže zasáhnout balistický cíl do výšky 24 kilometrů a na vzdálenost do 60 kilometrů. Patriot na Ukrajině už prokázal schopnost ničit i hypersonické Kinžaly.

Problém není v tom, že by obrana neuměla KN-30 sestřelit. Problém je v matematice:

• Každý interceptor PAC-3 MSE stojí řádově desítky milionů korun a zásoby jsou omezené.
• Těžší hlavice znamená, že i jediný průnik obranou způsobí násobně větší škody než zásah běžnou půltunovou střelou.
• Vyšší počet balistických střel v salvách nutí obranu „pálit“ více interceptorů na jednu vlnu útoku.

Prezident Zelenskyj po útoku na konci července zmínil, že v Radišném Rusko poprvé po dlouhé době použilo severokorejskou balistickou střelu. Trend je jasný: Moskva kombinuje vlastní produkci (GUR uvádí přes 200 střel měsíčně, z toho 65 Iskanderů jen v červenci) s dovezenými severokorejskými střelami, aby zvyšovala intenzitu úderů bez ohledu na původ munice.

Jak reaguje Západ a co to znamená pro Česko

Česká diplomacie při jednání Rady bezpečnosti OSN v listopadu 2024 uvedla, že je „vážně znepokojena“ přímým zapojením KLDR do ruské války včetně dodávek balistických raket. NATO ve stejném měsíci odsoudilo prohlubující se vojenskou spolupráci Moskvy a Pchjongjangu jako hrozbu pro euroatlantickou bezpečnost. Společné prohlášení G7 a partnerských zemí tyto transfery označuje za porušení rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Rada EU explicitně spojuje své sankce proti KLDR i s vojenskou podporou ruské agrese.

Pro Česko samotnou KN-30 přímou hrozbu nepředstavuje, jde o zbraň krátkého doletu určenou pro ukrajinské bojiště. Nepřímý dopad je ale reálný. Každá nová vrstva severokorejsko-ruské spolupráce posiluje argument pro urychlení dodávek protivzdušné munice Ukrajině a pro další posilování východního křídla Aliance. A ve stínu KN-30 zůstává Orešnik s doletem, který sahá daleko za hranice Ukrajiny.

Jak spolehlivé jsou tyto informace

Samotná existence severokorejských raketových dodávek Rusku je ve veřejných zdrojích doložena robustně, potvrzují ji spojenecká prohlášení, jihokorejská rozvědka i předchozí bojové použití střel KN-23 a KN-24 na Ukrajině. Nová vrstva příběhu, tedy konkrétně přítomnost KN-30 v ruských zásobách, stojí zatím především na tvrzení GUR převzatém do analytických přehledů ISW a médií. Bojové nasazení KN-30 proti Ukrajině nebylo k 20. srpnu 2026 nezávisle doloženo.

U varianty s 4,5tunovou hlavicí je situace ještě opatrnější. Test proběhl, severokorejská média ho zdokumentovala, jihokorejští analytici ho potvrdili. Že by ale právě tuto konfiguraci Pchjongjang předal Moskvě, veřejné zdroje neříkají. Podle nás je ale logické předpokládat, že pokud Severní Korea dodává Rusku střely z rodiny Hwasong-11 a současně vyvíjí variantu s násobně těžší hlavicí, hranice mezi „testováno doma“ a „dodáno spojenci“ se může smazat rychleji, než by si kdokoli v Kyjevě přál.

Válka na Ukrajině trvá déle než čtyři roky. Každý měsíc přináší novou kombinaci zbraní, dodavatelů a taktik. Severokorejská raketa s hlavicí těžší než osobní automobil není konec příběhu, je to další kapitola v závodě mezi ruskými salvami a ukrajinskými interceptory, ve kterém rozhoduje počet střel na obou stranách.

Článek Severní Korea mohla předat Rusku těžké balistické rakety s až 4,5t hlavicemi. Nahradí Orešnik a změní útoky na Kyjev se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co by dolet 15 000 km skutečně znamenal

Číslo 15 000 kilometrů není regionální hrozba. Je to vzdálenost, která z Íránu pokryje celé pevninské Spojené státy, Aljašku i Havaj. Pro srovnání: stejný řád doletu přisuzují analytici z CSIS Missile Threat severokorejské Hwasong-17, jedné z mála střel na světě, které se řadí mezi skutečné mezikontinentální balistické rakety schopné ohrozit americkou pevninu. Jenže Severní Korea svou Hwasong-15 reálně otestovala: let trval 53 minut, střela vystoupala do výšky 4 500 kilometrů na zkrácené dráze a nezávislí experti z toho odvodili, že na standardní trajektorii dosáhne na celé kontinentální USA. Írán nic takového nikdy veřejně nepředvedl.

Praha je od Íránu vzdálená přes 3 000 kilometrů. Současný veřejně deklarovaný íránský strop 2 000 kilometrů na Česko ani na většinu střední Evropy nestačí. Pokrývá Izrael, americké základny v Perském zálivu a okraj jihovýchodní Evropy. Samotný kazatelův výrok bezpečnostní situaci pro NATO ani pro Česko okamžitě nemění, k tomu by musel existovat doložený test, pojmenovaný systém a nezávislé analytické ověření.

Proč to na íránské technice nevychází

Nejbližší íránský systém, který se v diskusích o mezikontinentálním dosahu vůbec objevuje, je kosmický nosič Símurgh. Podle CSIS jde o kapalinovou raketu dlouhou asi 27 metrů se startovní hmotností kolem 70–87 tun, která v prvním stupni používá klastr čtyř motorů odvozených od Šahab-3. Její deklarovaná schopnost je vynést zhruba 250 kilogramů na oběžnou dráhu ve výšce 500 kilometrů. Pokud by byl Símurgh hypoteticky přestavěn na balistickou střelu, odborné odhady mluví o dosahu kolem 4 000 kilometrů s nákladem 1 000 kilogramů. Ani s výrazně odlehčenou hlavicí se nedostává na 10 000 kilometrů, natož na slibovaných patnáct tisíc.

A to je jen první problém. Satelitní nosič totiž automaticky neprokazuje schopnost sestrojit vojensky použitelnou mezikontinentální střelu. Chybí tři zásadní bloky:

• Návratové těleso. Hlavice musí přežít návrat atmosférou při rychlostech přesahujících 7 km/s, což vyžaduje speciální tepelnou ochranu, kterou Írán veřejně nikdy neotestoval v mezikontinentální konfiguraci.
• Přesnost. Kosmický nosič nepotřebuje trefit pozemní cíl s přesností na desítky či stovky metrů. Vojenská ICBM ano.
• Operační zavedení. Série letových zkoušek vojenské konfigurace, spolehlivost, rychlost přípravy ke startu, nic z toho satelitní program neřeší.

Arms Control Association na to upozornila už v roce 2017: Símurgh je příliš malý na vojenskou verzi schopnou nést zbraňový náklad na vzdálenost přes 9 000 kilometrů. A íránský Chorramšahr, nejsilnější známá balistická střela v arzenálu, zůstává podle otevřených dat v kategorii střel středního dosahu, nikoli mezikontinentálních.

Írán sám dlouho držel strop 2 000 km, a měl k tomu důvod

Zajímavé je, že Teherán si limit 2 000 kilometrů sám veřejně stanovil. Velitel íránských Revolučních gard pro letectvo Amír Alí Hadžízádeh v roce 2016 vysvětlil, že tento dosah byl navržen tak, aby pokryl Izrael z bezpečné vzdálenosti. O dva roky později tentýž generál připustil, že Írán technicky umí jít dál, ale dodal, že většina nepřátelských základen leží do 800 kilometrů, takže to „nepotřebuje“. Prioritou se stala přesnost, nikoli další natahování doletu.

Výrok z Ahvázu o 15 000 kilometrech je proto skok o celou kategorii výš, a to bez jediného pojmenovaného nového systému, bez testu, bez telemetrie, bez záběrů. Zazněl v kázání plném pasáží o odvetě, „krvi a zkáze“ a světovém řádu. Páteční kazatelna v Íránu funguje jako režimní tribuna pro mobilizační sdělení. Músávífard není raketový inženýr. Je duchovní, který plní politickou funkci.

Co říká americká rozvědka, a co udělaly údery v letech 2025 a 2026

Veřejné hodnocení americké zpravodajské komunity z března 2026, publikované v Annual Threat Assessment, uvádí, že Írán měl před operací Epic Fury kosmické nosiče, které by mohl využít k vývoji vojensky použitelné ICBM do roku 2035, pokud by se tak rozhodl. To je formulace, která říká dvě věci najednou: technologická cesta existuje, ale hotová zbraň ne.

A mezitím přišly údery, které cestu prodloužily. V červnu 2025 ukázaly satelitní snímky agentury AP škody na raketových základnách u Kermánšáhu a Tabrízu po izraelských zásazích. Na konci února 2026 pak odstartovala americká operace Epic Fury, která podle informačního listu CENTCOMu výslovně cílila na balistická raketová stanoviště, výrobu střel a dronů. Analýza CSIS z června 2026 shrnuje, že útoky zasáhly výrobní kapacity, provozy na pohonné látky i mobilní odpalovací rampy. Rozsah škod v podzemních zařízeních zůstává z otevřených zdrojů nejasný, ale program to prokazatelně zbrzdilo a prodražilo.

Propaganda, nebo hrozba?

Rozlišit relevantní zpravodajskou informaci od vnitropolitické rétoriky není složité. Skutečná hrozba bývá navázaná na pojmenovaný systém, konkrétní test, satelitní stopy, čísla o apogeu a doletu a ideálně nezávislé analytické ověření. Rétorika naopak zazní v kázání, bez označení systému, bez testu a v odvetném slovníku. Výrok z Ahvázu splňuje každý bod druhé kategorie.

Íránský raketový program je reálný a v regionální dimenzi nebezpečný. Ale mezi dvěma tisíci kilometry, které Írán prokazatelně ovládá, a patnácti tisíci, které duchovní slíbil z kazatelny, leží celá generace technologií, které Teherán dosud veřejně nepředvedl, a po úderech let 2025 a 2026 k nim má dál než předtím.

Článek Íránský duchovní slíbil raketu s doletem 15 000 km, která zasáhne USA. Fyzika říká něco úplně jiného se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co Rusko skutečně vylepšilo

Dne 13. srpna 2024 uzavřelo ruské ministerstvo obrany kontrakt s konstrukční kanceláří KBM na dodávku střel s označením 9M723-2F3. To je ověřitelný fakt. Co ověřitelné není, jsou konkrétní technické parametry nové varianty. Rusko žádný technický list nezveřejnilo a veškerá tvrzení o „manévrování po celé trajektorii nad limity dnešních interceptorů“ zůstávají v otevřených zdrojích nepotvrzená.

Základní řada 9M723 je ovšem sama o sobě mimořádně nepříjemný cíl. Podle RUSI střela létá po kvazibalistické dráze, nižší a plošší než klasická balistická parabola, manévruje s přetížením až 30 g, v terminální fázi strmě klesá a část variant využívá optické navedení. K tomu přidejte klamné cíle a možné rušicí prostředky. Právě v těchto oblastech je nejpravděpodobnější i další modernizace verze F3. Střela měří zhruba 7,3 metru, startovní hmotnost dosahuje přibližně 3,75 tuny a dolet se pohybuje do 500 kilometrů. Nosnost hlavice se uvádí mezi 480 a 700 kilogramy.

Pro srovnání: americký MGM-140 ATACMS, který Ukrajina sama používá, je kratší (kolem 4 metrů), lehčí a s doletem do 300 kilometrů. Není stavěn na průnik protivzdušnou obranou, nýbrž na přesné operační údery. Ekvivalent „jedna ku jedné“ v arzenálu NATO neexistuje.

Proč Patriot „nezachytí“, a co to doopravdy znamená

Říct, že Patriot Iskandery nedokáže zachytit, je propagandistická zkratka. Střela PAC-3 MSE, kterou Patriot proti balistickým cílům používá, je podle americké armády přímo určena k ničení taktických balistických střel, hypersonických hrozeb i letadel. Problém není v tom, že by systém technicky selhal. Problém je dvojí.

Za prvé, Iskander zkracuje reakční čas na minimum. Nízká dráha, manévry a strmý terminální sestup znamenají, že interceptní okno, tedy čas, kdy Patriot může zasáhnout, je extrémně úzké. Geometrie zásahu musí sedět téměř dokonale.

Za druhé, a to je pro Ukrajinu v létě 2026 klíčové, chybí střely. NATO veřejně přiznává, že jeho program PURL dodal přibližně tři čtvrtiny všech interceptorů pro ukrajinské baterie Patriot. Agentura AP v polovině července 2026 upozornila, že ukrajinské síly hlásily první sestřely balistických střel po téměř dvoutýdenní pauze. Dva týdny bez jediného zachycení balistické rakety, ne proto, že by Patriot nefungoval, ale proto, že nebylo čím střílet.

Situaci navíc zhoršuje americká válka s Íránem, která odčerpává zásoby PAC-3 MSE z amerických skladů. Ukrajina tak soutěží o tutéž munici s Pentagonem.

Ruská taktika: zahlcení, ne zázračná zbraň

Rusko v létě 2026 dramaticky zvýšilo tempo balistických úderů. Podle ukrajinské vojenské rozvědky HUR je Rusko schopno odpálit až 100 balistických střel měsíčně při stabilní úrovni zásob, přičemž plánovaná výroba střel 9M723 na rok 2026 činí kolem 700 kusů, tedy 55 až 60 měsíčně. Jenže podle dat ISW Rusko jen od začátku července 2026 vypálilo 107 balistických střel, víc, než kolik jich běžně za měsíc vyrobí. Zjevně sahá do zásob.

Logika je prostá: balistické střely mají proti oslabené ukrajinské protivzdušné obraně vyšší úspěšnost než drony nebo většina řízených střel. Dne 2. července 2026 ruský útok zabil podle prezidenta Zelenského 30 lidí a zranil asi stovku dalších. Patrioty musejí jít přednostně na balistické hrozby a na obranu nejcennějších cílů, vše ostatní řeší vrstvená obrana levnějšími systémy. Když ale interceptory docházejí, i ta nejlepší prioritizace naráží na prázdné zásobníky.

Propaganda versus realita, a co z toho plyne pro střední Evropu

Ruské vychloubání tedy nestojí na vzduchoprázdnu. Iskander je skutečně jedním z nejtěžších cílů pro zachycení a Rusko jeho rodinu dál modernizuje. Kreml ale přehání z verze „hůře zachytitelná střela proti oslabené protivzdušné obraně“ do verze „Patriot je bezmocný“. Mnohem lépe doložený je fakt, že Ukrajinu oslabuje nedostatek interceptorů a brutální intenzita útoků, nikoli nějaká zázračná nezachytitelnost nové střely.

Západ problém řeší, ale průmysl reaguje se zpožděním. Kontaktní skupina pro obranu Ukrajiny uvádí plán spoluvýroby až 1 000 střel Patriot GEM-T v Německu. Americká armáda zrychluje výrobu PAC-3 MSE. Spojenci pro rok 2026 slíbili Ukrajině vojenskou pomoc za 70 miliard eur. Jenže mezi slibem a plným zásobníkem na frontě leží měsíce, ne-li roky.

A téma se netýká jen Ukrajiny. Polský institut PISM už v lednu 2026 analyzoval bojové použití prototypu takzvaného Iskanderu-1000 s potenciálně výrazně větším doletem. Pokud by šel do sériové výroby, posílil by ruské útočné schopnosti směrem ke střední Evropě. Konkrétní dosah závisí na místě rozmístění a na parametrech, které zatím nejsou plně ověřené, ale směr vývoje je zřejmý.

Válka na Ukrajině trvá už více než čtyři roky a jedno z jejích nejtvrdších poučení zní banálně: i ten nejlepší obranný systém je k ničemu, když do něj nemáte čím nabít. Rusko to ví, a právě na tom staví svou strategii vyčerpávání.

Článek „Vylepšili jsme Iskandery, které Patriot nezachytí,“ chvástají se Rusové. „Pošlete je a uvidíte, co z nich zbyde“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kolik hlavic, kolik materiálu

Přesný počet severokorejských jaderných zbraní nezná s jistotou nikdo mimo Pchjongjang. Stockholmský mírový výzkumný institut SIPRI odhaduje zhruba 60 sestavených hlavic a štěpný materiál minimálně pro dalších 30. Federace amerických vědců (FAS) pracuje s podobným číslem a výslovně upozorňuje na vysokou nejistotu celé metodiky. Trumpových 57 odpovídá střednímu veřejně dostupnému odhadu. Anovo pásmo 80–120 je ambicióznější a pravděpodobně víc započítává rychle využitelný štěpný materiál a agresivnější předpoklad jeho přeměny ve zbraně.

Formulace „asi 100 atomovek“ tedy není potvrzený inventář po jedné hlavici. Je to obhajitelný souhrnný odhad potenciálního arzenálu, tedy toho, co Severní Korea buď už má, nebo může v krátkém čase sestavit. Pro srovnání: podle SIPRI měl k lednu 2026 Pákistán asi 170 hlavic, Indie 190 a Izrael 90. Anův horní odhad by Severní Koreu posouval zhruba na izraelskou úroveň. To už není okrajový hráč.

Proč „nestřeženě“

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) nemá v Severní Koreji inspektory od dubna 2009. Sedmnáct let. Program sleduje nepřímo, satelitními snímky, analýzou tepelných stop reaktorů, odběrem vzorků mimo území KLDR. Přímý přístup k zařízením, centrifugám, skladům? Nulový.

K tomu přibyla další rána. Rusko v březnu 2024 vetovalo v Radě bezpečnosti OSN prodloužení mandátu panelu expertů, který monitoroval dodržování sankcí vůči Pchjongjangu. Monitoring musel převzít nově vzniklý mechanismus mimo rámec Rady bezpečnosti, s omezenějšími pravomocemi. A právě do tohoto vakua Kim Čong-un v červnu 2026 pozval kamery státní agentury KCNA do nové továrny na jaderný materiál a prohlásil, že kapacita výroby zbraňového materiálu se za posledních pět let více než zdvojnásobila.

Analytici webu 38 North potvrdili, že nově odhalená obohacovací budova může produkovat 100 až 200 kilogramů vysoce obohaceného uranu ročně. To odpovídá přibližně 4 až 8 novým zbraním za rok, jen z této části kapacity. Arzenál tedy neroste proto, že by ho nikdo nesledoval vůbec. Roste proto, že přímé inspekce chybí, sankční dohled zeslábl a Severní Korea sama ukazuje, že tempo zrychluje.

Co Pchjongjang skutečně chce

Kim Jo-džong, sestra vůdce a jedna z nejmocnějších postav režimu, to v červenci 2025 řekla otevřeně: jakýkoli pokus popřít status KLDR jako jaderného státu bude odmítnut. Dialog s Washingtonem je možný, ale jen pokud Amerika přijme „změněnou realitu“. V překladu z diplomatického jazyka Pchjongjangu to znamená jediné: přestaňte trvat na úplné denuklearizaci a začněte s námi jednat jako s hotovou jadernou mocností.

Americká rozvědka (ODNI) tento záměr potvrzuje. Kim chce zbraněmi posílit vyjednávací páku, upevnit prestiž režimu a dosáhnout alespoň tichého uznání jaderného statusu. Summit v Hanoji v roce 2019 ztroskotal právě na sporu o rozsah sankční úlevy výměnou za omezený severokorejský krok. Pchjongjang se z toho poučil: příště chce přijít k jednacímu stolu s tak velkým arzenálem, aby protistrana nemohla říct „nejdřív odzbrojení, pak úlevy“.

Proti tomu stojí oficiální linie. Soul v březnu 2024 znovu potvrdil, že Severní Koreu jako jaderný stát neuznává. Ještě v červnu 2026 to společně s USA zopakoval v rámci americko-jihokorejské Jaderné konzultační skupiny (NCG). Uznání faktického stavu a uznání statusu jsou dvě různé věci: Soul může pracovat s vojenským odhadem desítek hlavic, ale politicky dál trvat na denuklearizaci Korejského poloostrova.

Proč by to mělo zajímat Evropu

Severní Korea buduje arzenál, který má být podle FAS schopný držet v ohrožení cíle ve východní Asii, ve Spojených státech i v Evropě. Přímá hrozba jaderného útoku na Prahu? Krajně nepravděpodobná. Nepřímý dopad na evropskou bezpečnost? Ten už probíhá.

Jihokorejská vojenská rozvědka v březnu 2026 uvedla, že Severní Korea dodala Rusku přes 33 000 kontejnerů vojenského materiálu, ekvivalent více než 15 milionů dělostřeleckých granátů ráže 152 mm. K tomu přes 16 000 vojáků nasazených na frontě na Ukrajině. Severokorejská munice a živá síla přímo prodlužují a zlevňují ruskou válku, která trvá už přes čtyři roky. Pro Česko a celou Evropu to znamená pokračující tlak na podporu Ukrajiny, výrobu munice a posilování východního křídla NATO. Aliance sama označuje prohlubující se obranně-průmyslovou spolupráci Ruska se Severní Koreou za vážný důvod k obavám.

Odstrašení funguje, ale práh klesá

Znamená rostoucí arzenál bezprostřední jaderný útok? Podle americké rozvědky nikoli: KLDR pravděpodobně zůstává odstrašena silami USA a spojenců. Severokorejský zákon z roku 2022 ale rozšířil podmínky, za kterých režim připouští použití jaderných zbraní, a podle analytiků tím snížil práh pro jejich nasazení. Severní Korea je navíc po obnově testovacího areálu Pchunje-ri schopna provést sedmý jaderný test v čase, který si sama zvolí. Šest předchozích testů proběhlo mezi lety 2006 a 2017.

Nejpravděpodobnější scénář proto není apokalypsa, ale eskalace jiného druhu: více testů, demonstrací síly, krizových tlaků a diplomatického vydírání. Každá nová hlavice a každý nový nosič posilují Kimovu pozici u jednacího stolu. A v polovině srpna 2026, jen pár dní před Anovým výrokem, severokorejští vojáci krátce překročili demarkační linii na Korejském poloostrově. Jihokorejská armáda odpověděla varovnými výstřely, vojáci se stáhli. Malé hraniční tření a velká jaderná eskalace nejsou totéž, ale navzájem se psychologicky posilují.

Svět Severní Koreu jako jadernou mocnost oficiálně neuznává. Kimův režim na tom pracuje, aby mu nezbylo nic jiného.

Článek Jaderná síla, která nestřeženě roste. Severní Korea chce, aby ji svět konečně bral vážně, může mít asi 100 atomovek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně se na střele změnilo

Střela 9M723, hlavní munice systému Iskander-M (v kódu NATO SS-26 Stone), získala do nosové části digitální anténní mřížku s dvanácti přijímacími prvky. Označení modulu zní Kometa-M12R-VT a podle dostupných analýz jde o chráněný satelitní navigační přijímač pracující na principu takzvané CRPA, řízené anténní soustavy s adaptivním přijímacím diagramem.

Klíčové je, že tato úprava nesouvisí s motorem, doletem ani bojovou hlavicí. Jak výslovně uvádí Army Recognition, jde čistě o změnu navedení. Starší navigační aparatura Kometa-R8, umístěná v zadní části střely a využívající dvě digitální mřížky ARP-4T, přitom podle veřejně dostupných popisů zůstává na místě. Nový modul ji tedy spíše doplňuje než nahrazuje; střela tak získává dvě vrstvy navigace pro různé fáze letu. Nosová Kometa-M12R-VT pracuje v počáteční a střední fázi, zadní Kometa-R8 přebírá v závěrečné.

Proč dvanáct prvků znamená problém pro ukrajinské rušení

Technologie CRPA funguje na jednoduchém, ale účinném principu. Více fyzicky oddělených anténních prvků umožňuje elektronice upravovat přijímací diagram tak, aby potlačila směr, odkud přichází rušení, a naopak zvýhodnila pravé družicové signály GLONASS. V odborné literatuře platí pravidlo N-1: soustava s N prvky dokáže teoreticky potlačit až N-1 nezávislých zdrojů rušení. U dvanáctiprvkového řešení to znamená schopnost vyrovnat se až s jedenácti simultánními rušiči.

Na některých vojenských kanálech se proto objevil odhad, že k potlačení jedné takto vybavené střely by bylo zapotřebí jedenáct a více systémů elektronického boje. Toto číslo je ale třeba brát jako neověřený odhad, nikoli jako potvrzený fakt; nezávislé ověření jsme nenašli. Co však říci lze s jistotou: předchozí osmiprvková Kometa-R8 měla nižší odolnost vůči rušení. Nárůst na dvanáct prvků je kvalitativní skok.

Samotná existence takové úpravy přitom silně naznačuje, že ruská strana považuje ukrajinské rušení a spoofing za reálný problém. Jinak by do navedení neinvestovala další ochrannou vrstvu. Současně ale neplatí, že rušení „přestane fungovat“; CRPA zvyšuje odolnost, nikoli imunitu. Jde o průběžný závod opatření a protiopatření.

Co znamená „ničivější“ v praxi

Střela 9M723 má podle údajů CSIS Missile Threat dolet až 500 kilometrů a nese bojovou hlavici o hmotnosti 480 až 700 kilogramů. Rychlost v terminální fázi dosahuje přibližně Mach 6–7 (zhruba 7 350–8 575 km/h), což z ní činí mimořádně obtížný cíl pro protivzdušnou obranu. Tyto parametry se nezměnily.

Co se změnilo, je pravděpodobnost, že tato hlavice dopadne přesně tam, kam má. V prostředí nasyceném ukrajinskými systémy elektronického boje dříve docházelo k degradaci navigace; střela mohla minout zamýšlený cíl o desítky až stovky metrů. Pokud nový navigační modul skutečně drží trasu i pod intenzivním rušením, stejná hlavice s identickou náloží způsobí větší škodu jednoduše proto, že zasáhne přesněji.

Pro srovnání: americký ATACMS (MGM-140/164), který Ukrajina sama používá, spoléhá na GPS-zvýšenou inerciální navigaci. Jeho varianta Block IA přidala GPS navedení právě proto, aby zvýšila přesnost hlubokých úderů. Obě strany konfliktu tedy řeší totéž: jak udržet satelitní navigaci funkční na bojišti, kde se elektromagnetické spektrum stalo zbraní.

Riziko roste hlavně pro pevné a časově citlivé cíle: velitelská stanoviště, logistické uzly, pozice protivzdušné obrany, energetickou infrastrukturu. V této válce často nerozhoduje jen výkon rakety, ale schopnost přežít elektromagnetické bojiště, a právě tam Iskander posílil.

Kolik střel a jak rychle

Zjištěná úprava by zůstala kuriozitou, kdyby se týkala jednotek kusů. Jenže kontext naznačuje opak. Ukrajinská vojenská rozvědka HUR v červnu 2026 odhadla, že ruský průmysl plánuje v roce 2026 dodat až 700 střel 9M723, tedy přibližně 55 až 60 měsíčně. Při tomto tempu může Rusko měsíčně odpalovat kolem stovky balistických raket a zároveň udržovat zásoby na stabilní úrovni.

Kolik z těchto střel už nese novou Kometu-M12R-VT, veřejně doloženo není. Fotografie trosek a analýzy potvrzují nález na části použitých střel, nikoli plošné nasazení. Ale trend je zřejmý a zapadá do širšího ruského vzorce. Výrobce navigačních modulů Kometa, podnik VNIIR-Progress v Čeboksarech, dodává podobné anténní sestavy i pro drony Šáhid, klouzavé bomby UMPK/KAB a střely s plochou dráhou letu Iskander-K. Právě proto se stal terčem ukrajinských úderů; Generální štáb Ukrajiny potvrdil zásah tohoto závodu už v červnu 2025.

Jak se bránit a co dělá NATO

Systém Patriot PAC-3, hlavní západní prostředek proti taktickým balistickým střelám, zůstává relevantní. Jde o interceptor s přímým zásahem navržený přímo pro tento typ cíle a dosavadní úprava Iskanderu míří do navigace, nikoli do kinematiky letu; střela neletí rychleji ani po jiné trajektorii. Patriot se nestává zastaralým. Ale navedení odolnější vůči rušení může zvýšit šanci, že střela doletí po správné dráze až do zóny obrany, kde na ni musí čekat dostatek interceptorů.

A právě v tom tkví problém. Interceptory jsou drahé a je jich málo. Proto Evropa reaguje nejen dodávkami, ale i systémově. Dne 13. července 2026 vznikla v Paříži Integrovaná protibalistická koalice pod kódovým označením FREYJA, do níž vstoupily Ukrajina, Francie, Německo, Itálie, Velká Británie a další státy. Cílem je rozšířit kapacity nad rámec stávajících systémů Patriot, SAMP/T, IRIS-T a NASAMS.

Na východním křídle NATO se posiluje i národními nákupy: Polsko zavádí Patriot v rámci programu Wisła, Česká republika zavádí čtyři baterie systému SPYDER jako vrstvu protivzdušné obrany, byť specializovanou protibalistickou vrstvu třídy Patriot jsme u České republiky nedoložili. Odpověď na vylepšené Iskandery tak neleží jen v rušení, ale v kombinaci radarového pokrytí, vrstvené obrany, pasivní ochrany, disperze sil a úderů na ruskou výrobní základnu.

Dvanáct anténních prvků v nose jedné střely nezní jako převratná zpráva. Ale v konfliktu, kde se o výsledku zásahu rozhoduje v elektromagnetickém spektru ještě dříve než v okamžiku dopadu, je to posun, který si Kyjev ani jeho spojenci nemohou dovolit ignorovat.

Článek Rusové tiše vylepšili Iskandery, budou ničivější než kdy dříve. Nová navigace má odolat ukrajinskému rušení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je FP-9 a proč se liší od všeho, co Ukrajina dosud měla

Fire Point vyvíjí paralelně dvě balistické střely. Kratší FP-7 má podle výrobce dolet kolem 200 kilometrů, hlavici do 150 kilogramů, strop letu 65 kilometrů a rychlost přibližně Mach 4,4, tedy zhruba 5 400 km/h. Její únorové testy firma zdokumentovala na videu a konstrukčně vychází z upraveného těla rakety 48N6, původně určené pro systém S-300. Jde v podstatě o ukrajinskou odpověď na americký ATACMS, který má dolet kolem 300 kilometrů a hlavici o hmotnosti přibližně 230 kilogramů.

FP-9 je ale úplně jiná kategorie. Výrobce ji prezentuje jako těžkou balistickou střelu s parametry, které překonávají i ruský Iskander-M. Srovnání klíčových údajů mluví jasně:

Zásadní rozdíl oproti dronům a křídlatým střelám, které Ukrajina masově nasazuje, spočívá v principu letu. Balistická střela po motorické fázi stoupá do velké výšky a v závěrečné fázi padá na cíl extrémní rychlostí. Obránce má na reakci řádově kratší čas než proti pomalému dronu nebo nízko letící křídlaté střele typu FP-5 Flamingo, kterou Fire Point rovněž vyrábí. Právě na tomto argumentu firma staví celý marketing FP-9.

Podzimní termín: od maket k bojovému nasazení

Časová osa, kterou Fire Point komunikuje veřejně, je ambiciózní. V červnu 2026 Štilerman agentuře Reuters řekl, že letové zkoušky FP-9 proběhnou v létě a bojové testy na podzim. V srpnu pak generální ředitelka Iryna Terechová termín upřesnila: první bojové použití kratší FP-7 očekává na začátku podzimu, u těžší FP-9 na pozdní podzim 2026.

Právě toto okno dává celé věci její logiku. Pokud firma harmonogram dodrží, Rusko má několik měsíců na to, než se jeho centrum rozhodování a prestižní vojensko-průmyslové objekty poprvé dostanou do dosahu ukrajinské balistické zbraně. Nejde přitom o „zničení Moskvy“ ve smyslu srovnání města se zemí, to by vyžadovalo stovky těžkých hlavic. Reálný scénář je jiný a z vojenského hlediska možná ještě znepokojivější: cílené údery na fixní objekty s vysokou hodnotou. Zbrojní závody, energetickou infrastrukturu, logistická centra, velitelské uzly. Přesně ten typ cílů, které Ukrajina už dnes zasahuje drony v hloubce ruského území, jenže s podstatně menší ničivou silou.

Evropské komponenty a otázka věrohodnosti

Fire Point se rád prezentuje jako technologicky nezávislá firma s otevřenou architekturou. Realita je složitější. Paralelně s útočnými raketami buduje protiraketový systém FREYJA, do kterého zapojuje evropské partnery. Německý HENSOLDT ve své investorské prezentaci za první pololetí 2026 výslovně uvádí, že s Fire Pointem spoluvyvíjí systém FREYJA. Radar TRML-4D od HENSOLDTu, schopný sledovat až 1 500 cílů do vzdálenosti 250 kilometrů, má tvořit detekční vrstvu. Reuters zmiňuje i jednání s Diehl Defence o naváděcí hlavici. V širší architektuře FREYJA figurují jména jako SAAB, Thales, Leonardo, Kongsberg nebo Eurosam.

Důležité upozornění: veřejně doložená evropská komponentová závislost se v otevřených zdrojích týká hlavně protiraketové větve FREYJA a kratší FP-7, nikoli prokazatelně samotné útočné FP-9. Zda těžká balistická střela stojí na čistě ukrajinské technologii, nebo i ona potřebuje evropské díly, zůstává otevřenou otázkou.

A pak je tu věrohodnost samotných parametrů. Ukrajinská Pravda už v lednu 2026 upozornila, že u balistického programu Fire Pointu je „příliš brzy“ na velká očekávání. Čísla (855 kilometrů doletu, 800kilogramová hlavice) opakuje firma konzistentně, ale nezávislé testovací údaje ani armádní potvrzení veřejně neexistují. Podle nás je rozumné brát deklarované parametry jako horní hranici ambice, ne jako ověřený fakt.

Co to znamená pro Rusko a pro Evropu

Moskva je obklopena jednou z nejhustších protivzdušných obran na světě. Systémy S-300, S-400 a novější S-500 tvoří vrstvenou ochranu, která si s pomalými drony a křídlatými střelami poradí relativně spolehlivě. Balistická střela ale představuje kvalitativně jiný problém. Koncová rychlost několikanásobku rychlosti zvuku dramaticky zkracuje rozhodovací okno pro zachycení. Fire Point na tom staví celou svou argumentaci a z čistě fyzikálního hlediska má pravdu, balistický cíl je pro obranu náročnější než cokoliv, co Ukrajina dosud na Moskvu vysílala.

Pokud by Ukrajina prokázala schopnost proniknout do nejlépe chráněného vzdušného prostoru Ruska, psychologický a politický efekt by přesáhl čistě vojenský dopad. Rusko by muselo přesouvat další zdroje do obrany vnitrozemí, což by odčerpávalo kapacity z fronty. Kreml by poprvé čelil situaci, kdy jeho vlastní centrum moci není nedotknutelné.

Pro Evropu má program Fire Pointu ještě jeden rozměr. V červenci 2026 podepsalo deset států v Paříži zakládající deklaraci integrované protibalistické koalice kolem systému FREYJA. Česká republika mezi nimi zatím není. Pro Prahu je tak relevance spíš v průmyslové a bezpečnostní rovině, v otázce, zda a jak se zapojit do evropské protiraketové architektury, která zjevně nabírá na tempu.

Raketa, která ještě neexistuje, ale už teď mění kalkulace

Paradox FP-9 spočívá v tom, že i jako neověřený projekt mění strategickou rovnici. Samotná možnost, že by Ukrajina mohla zasáhnout balistickou střelou cíle v moskevském regionu, nutí ruské plánovače počítat s variantou, kterou dosud nemuseli řešit. Válka trvající přes čtyři roky ukázala, že Ukrajina dokáže překvapovat, od námořních dronů přes úpravy sovětských raket až po masovou výrobu útočných bezpilotníků.

Podzim 2026 ukáže, jestli Fire Point dokáže přeměnit maketu z Rzeszówa v létající zbraň. Pokud ano, Kreml bude muset přehodnotit základní předpoklad, na kterém stojí celá jeho válečná strategie: že Moskva je mimo dosah.

Článek Rusové se obávají nejhoršího, čas mají jenom do podzimu. Pak Ukrajinci zničí Moskvu balistickými raketami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Arestovyč řekl, a co ne

Arestovyčův telegramový komentář k „případu Vyšneve“ stojí na dvou pilířích. Za prvé: informační prostředí kolem ukrajinské armády je podle něj příliš děravé. Ruská rozvědka nemusí vyvíjet nadlidské úsilí, aby zjistila, kde co leží, stačí poslouchat. Za druhé: Ukrajina za více než čtyři roky plnohodnotné války nevybudovala dostatečnou síť podzemních a zabezpečených skladišť, a tak se munice hromadí v objektech, které k tomu nejsou určeny. Včetně těch u obytných domů.

Konkrétní jména ani případy úniku informací ale Arestovyč neuvedl. Jeho výrok „všichni kecají“ je zobecněním, nikoli doloženým obviněním. Důležitý detail: ve stejném příspěvku výslovně odmítl narativ o radioaktivním zamoření Vyšnevého kvůli ochuzenému uranu. Tím se dostáváme k nejcitlivější části celého příběhu.

Uranová munice: co je doloženo a co ne

Potvrzené je, že ve Vyšnevém se nacházel sklad munice patřící podniku z koncernu Ukroboronprom. To přiznal sám prezident Zelenskyj. Že by šlo konkrétně o munici s ochuzeným uranem, však v otevřených a důvěryhodných zdrojích potvrzeno není.

Ochuzený uran je extrémně hustý kov, vedlejší produkt obohacování uranu, používaný především v průbojných střelách tankového kalibru. Západní spojenci takovou munici Ukrajině prokazatelně dodali: Velká Británie potvrdila zásilku průbojných střel ráže 120 mm pro tanky Challenger 2 už v roce 2023, Spojené státy totéž pro tanky M1 Abrams. Jenže to, že taková munice na Ukrajině existuje, neznamená, že byla právě ve Vyšnevém. Polský fact-checkový portál Demagog konstatoval, že pro toto tvrzení chybějí důkazy. Podle WHO navíc dostupné studie nepřinesly přesvědčivou vazbu ochuzeného uranu na rakovinu či vrozené vady. Narativ o „radioaktivní katastrofě“ ve Vyšnevém tak spadá do kategorie neověřených spekulací, které šířily především dezinformačně zatížené zdroje.

Pět ulic, které „zmizely“

Formulace o zmizení pěti ulic není Arestovyčova nadsázka, pochází přímo od šéfa Kyjevské oblastní správy, který 6. července řekl agentuře Interfax-Ukraine, že „téměř pět ulic je úplně zničeno“. Nejde o administrativní vymazání ulic z mapy, ale o souvislý pás devastace, kde z domů nezbylo nic použitelného.

Čísla, která postupně zveřejnily ukrajinské úřady, dokreslují rozsah:

• Celkem 251 poškozených objektů jen ve Vyšnevém
• Zasažená plocha obytné zástavby: 13 hektarů
• Stovky evakuovaných obyvatel, připraveno 600 míst pro dočasné ubytování
• Úřady vydaly zdravotní varování kvůli silnému znečištění ovzduší, doporučovaly zůstat uvnitř, zavřít okna a použít respirátor

Pro srovnání: při explozích muničních skladů v Balakliji v roce 2017 muselo být evakuováno kolem dvaceti tisíc lidí, v Černihivské oblasti v roce 2018 zhruba dvanáct tisíc. Vyšneve je v absolutních číslech menší incident. Ale hustota civilní zástavby na předměstí Kyjeva z něj dělá něco jiného: katastrofu, která se odehrála doslova za humny hlavního města.

Kdo selhal: ruská raketa, nebo ukrajinský systém?

Tady se příběh Vyšnevého láme. Ruský úder je nepopiratelný, agresor cílil na vojensky relevantní objekt a zasáhl ho. Jenže to, co z něj udělalo katastrofu pro civilisty, nebyla jen přesnost ruské rakety. Bylo to umístění skladu.

Ukrajinská oficiální reakce se vyvíjela v jasně čitelných krocích. Dne 6. července prezident Zelenskyj hovořil o „vážné situaci“ a nařídil prověření. Následující den mluvčí generálního štábu Dmytro Lychovij zdůraznil, že zasažený objekt nebyl podřízen ozbrojeným silám, a připomněl, že existoval platný zákaz umisťovat sklady munice u civilních budov. Dne 9. července Zelenskyj veřejně přiznal, že šlo o muniční sklad podniku z Ukroboronpromu, oznámil trestní vyšetřování a personální důsledky.

Tečku zatím udělala SBU, která 16. července zadržela dva manažery obranného podniku. Obvinění: služební nedbalost s těžkými následky. Sklady neměly potřebná povolení, stály v těsné blízkosti obytných domů a porušovaly interní pravidla i rozkazy.

Český rozměr: co to znamená pro muniční iniciativu

Česká republika patří mezi klíčové zprostředkovatele dodávek munice na Ukrajinu. Ministerstvo obrany opakovaně zdůrazňuje, že celá iniciativa běží v utajovaném režimu právě proto, že „agresor systematicky sbírá citlivé informace“ o dodávkách. Bezpečnost zásilek před vstupem na ukrajinské území je tak pod kontrolou. Co se s municí stane po doručení, kde bude uložena, kdo ji bude střežit, jak blízko civilistům skončí, to už závisí na ukrajinském systému skladování a rozptylu. Vyšneve ukázalo, že tento systém má trhliny.

Arestovyčova teze o „kecání“ je v jádru politická provokace bez doložených detailů. Ale problém, na který ukazuje, tedy nedostatečná ochrana citlivých vojenských objektů a informací, je reálný. Ukrajina ho ve Vyšnevém nepopřela. Přiznala ho.

Článek Arestovič vysvětlil, proč Rusové trefili sklad s údajnou uranovou municí: „Na Ukrajině všichni kecají.“ Zmizelo pět ulic se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně FP-9 umí, aspoň na papíře

Oficiální produktová stránka Fire Point uvádí parametry, které si zaslouží pozornost:

• Dosah: až 855 km (výstavní karta DALO zaokrouhluje na 850 km)
• Bojový náklad: 800 kg
• Rychlost: 2 200 m/s
• Výška letu: 70 km
• Doba letu: 520 sekund
• Deklarovaná přesnost: 20 metrů

Dvacet metrů přesnosti je číslo, které okamžitě upoutá. Jenže je třeba dodat, co za ním stojí. Spolumajitel a hlavní konstruktér Fire Point Denys Štilerman v červencovém rozhovoru pro Apostrophe vysvětlil, že balistická verze FP-9 nepoužívá radar ani optickou hlavici; při rychlosti přes dva kilometry za sekundu a plazmatickém obtékání přídě by koncové navedení kamerou jednoduše nefungovalo. Dvacet metrů je tedy výrobcem deklarovaný parametr navigačního systému, nikoli výsledek ověřený v boji. Nezávislé potvrzení zatím neexistuje.

Proč Moskva a proč právě teď

Formulace „zničit Moskvu“ zní jako rétorika. Ale Štilerman ji sám používá; v rozhovoru řekl doslova, že „potřebují zasáhnout něco v Moskvě“, protože stávající ukrajinské systémy na takovou hloubku nedosáhnou. Nemluví o srovnání města se zemí. Mluví o schopnosti udeřit na vysoce hodnotné pevné cíle v moskevské oblasti: velitelskou infrastrukturu, vojenský průmysl, sklady, letištní uzly, prvky protivzdušné obrany.

Dosah 855 kilometrů to umožňuje. Z pozic v severovýchodní Ukrajině by FP-9 teoreticky dosáhla nejen na Moskvu, ale i na řadu klíčových logistických uzlů v ruském týlu, které dnes zůstávají mimo dosah ukrajinských zbraní. A právě proto ji Fire Point přivezl na DALO Industry Days, akci přímo napojenou na dánské ministerstvo obrany, kde se potkávají lidé, kteří rozhodují o nákupech, financování a partnerstvích. Firma neprodává jednu raketu. Na stánku měla celé portfolio: útočné drony FP-1 a FP-2, křídlatou střelu FP-5 Flamingo s doletem až 3 000 kilometrů, menší balistickou raketu FP-7 s dosahem 200 kilometrů a právě strategickou FP-9. Diplomatický záměr je čitelný: ukázat Ukrajinu ne jako žadatele o pomoc, ale jako partnera, který přináší vlastní úderné i obranné programy do evropského bezpečnostního ekosystému.

Motor jako poslední bariéra

Tady začíná střízlivější část příběhu. FP-9 není hotová bojová zbraň. Navigace funguje, konstrukční řešení je podle vedení firmy připravené, ale rozhodující brzdou zůstává motor na tuhé palivo. A není to maličkost.

Motor FP-9 obsahuje podle informací Defence Blog 4,6 tuny tuhého paliva, více než čtyřnásobek oproti přibližně jedné tuně u menší FP-7. Štilerman v rozhovoru popsal, že firma musela od nuly zvládnout licí technologie, výrobu tuhých motorů a vybudovat celou průmyslovou základnu. Reuters zachytil i širší kontext: Fire Point se pokouší vměstnat program, který běžně zabere dvacet až třicet let, do několika málo let uprostřed války.

Terechová v srpnu uvedla, že motory se právě odlévají a cílem je test na podzim 2026. Nejdřív propal, pak první let, pak zásah cíle, a teprve potom sériová výroba. Podzimní termín je firemní ambice, ne nezávisle potvrzený harmonogram. Ale i jako ambice ukazuje, jak blízko, nebo daleko, je Ukrajina od vlastní strategické balistické kapacity.

Co to znamená pro Rusko a pro alianci

Rusko by mělo FP-9 brát vážně, i když zatím neletěla. Parametrově jde o zbraň, která by Moskvu skutečně dostala do ohroženého prostoru. Osm set kilogramů nákladu dopadajícího rychlostí přes dva kilometry za sekundu na cíl s přesností dvaceti metrů: to je kategorie, kterou Západ Ukrajině dosud dodává jen omezeně, nebo vůbec. Fire Point sám přiznává, že roli „cenově efektivní alternativy k ATACMS“ přisuzuje spíš menší FP-7. FP-9 staví o třídu výš.

Žádný kontrakt ani rozhodnutí NATO o nákupu FP-9 veřejně oznámen nebyl. Ale samotná přítomnost rakety na akci, kde sedí akviziční úředníci a spojenecké delegace, je signál. Fire Point tam nešel ukazovat maketu z polystyrenu, přivezl celý produktový ekosystém a svolal vlastní tiskovou konferenci. Česká republika měla na výstavě vlastní národní pavilon a stánek ambasády, takže i české instituce se pohybovaly ve stejném prostoru.

Jedna vystavená raketa válku nezmění. Ale pokud FP-9 projde motorovými zkouškami, úspěšně vzlétne a dostane se do sériové výroby, Kreml bude poprvé čelit situaci, kdy ukrajinská zbraň (ne zapůjčená západní, ale domácí) dokáže zasáhnout strategické cíle hluboko na ruském území. A to je přesně ten druh tlaku, na který se Moskva připravuje nejhůř.

Článek Celé NATO si na výstavě prohlédlo novou balistickou raketu, která má Moskvu zničit. Cíl trefí s přesností 20 metrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč „monstrum“ a co znamená plocha větší než Francie

Označení není přehnané. Sarmat je kapalinová raketa odpalovaná ze sila, navržená tak, aby nesla více nezávisle naváděných hlavic, systém MIRV. Každá hlavice míří na jiný cíl, a právě v tom spočívá onen děsivý součet: pokud by všechny hlavice jedné rakety zasáhly různé body na mapě, souhrnná plocha zasažená jejich ničivými účinky by teoreticky mohla překročit 650 000 čtverečních kilometrů. Metropolitní Francie má rozlohu necelých 544 000 km². Nejde tedy o jednu obří explozi, která pohltí celou zemi, ale o kumulativní potenciál více jaderných náloží rozptýlených po rozsáhlém území. Je to ilustrace, ne certifikovaný parametr, ale ilustrace, která ukazuje, proč strategičtí plánovači berou Sarmat smrtelně vážně.

Oproti předchůdci Vojevodě, která vážila přibližně 191 tun a nesla deset hlavic MIRV s doletem kolem 11 000 kilometrů, je Sarmat těžší a podle západních odhadů nabízí dolet kolem 18 000 kilometrů. Ruské vedení po testu z 12. května 2026 tvrdilo dokonce přes 35 000 kilometrů; nezávislé zdroje jako CSIS Missile Threat ale pracují s konzervativnějšími čísly. Kreml rovněž deklaruje schopnost suborbitálního letu, tedy trajektorie, která obchází klasické severní přístupy sledované radary včasného varování. Právě na tuto schopnost má být v budoucnu napojen hypersonický klouzavý blok Avangard, manévrující v atmosféře rychlostí kolem Mach 20 (přibližně 24 500 km/h).

Testovací bilance, která kazí triumfální příběh

Tady propaganda naráží na realitu. K srpnu 2026 má Sarmat za sebou pouhé dva potvrzené úspěšné plné letové testy. První proběhl v dubnu 2022, druhý 12. května 2026. Mezi nimi leží nejméně tři doložené neúspěchy: selhání v únoru 2023, na podzim 2024 a v listopadu 2025. Podle Arms Control Association Rusko po květnovém testu znovu oznámilo záměr postavit první pluk do bojové pohotovosti do konce roku 2026, ale analytik Pavel Podvig už v lednu 2026 upozorňoval, že systém „nějakou dobu“ nebude připravený k plnému zavedení.

Pro srovnání: stárnoucí Vojevoda měla před zavedením do služby dvacet úspěšných testů. Sarmat má dva. To neznamená, že raketa nefunguje, znamená to, že o rutinní spolehlivosti zatím nelze mluvit. Plán počítá přibližně se 46 střelami rozmístěnými v silech u Užuru a Dombarovského, kde mají nahradit dosluhující Vojevody. Jenže Vojevoda byla produktem sovětsko-ukrajinského průmyslového řetězce a po roce 2014 se servisní spolupráce s ukrajinskými podniky fakticky rozpadla. Rusko tak neřeší jen modernizaci, řeší existenční problém celé rodiny těžkých ICBM.

Americký protějšek a alianční triáda

Sarmat nemá v západním arzenálu přímý ekvivalent co do hmotnosti. Americký Minuteman III, který tvoří pozemní nohu jaderné triády v počtu 400 nasazených střel, je výrazně lehčí a nese jednu hlavici. Jeho nástupce LGM-35A Sentinel má dolet přes 9 600 kilometrů a počítá se s ním na počátku třicátých let, opět v počtu 400 kusů. Americká filozofie nesází na jednu obří raketu, ale na spolehlivost, rozptýlení a propojení tří nezávislých nosičů: pozemních ICBM, ponorek třídy Ohio (a budoucích Columbia) s raketami Trident a strategických bombardérů.

K tomu přidejte britské a francouzské námořní jaderné síly. Francie provozuje čtyři strategické ponorky třídy Triomphant, Británie čtyři ponorky třídy Vanguard, obě země s balistickými raketami odpalovanými z ponorek. Dohromady má NATO jadernou architekturu, která je záměrně navržená tak, aby přežila i masivní první úder a dokázala odpovědět.

Proč Sarmat neruší pravidla hry

Celá logika jaderného odstrašení stojí na jednom principu: ani po prvním úderu nesmí útočník uniknout ničivé odvetě. Právě proto existují ponorky hluboko pod hladinou, mobilní odpalovací rampy a velitelské systémy stavěné tak, aby fungovaly i během probíhajícího útoku. NATO v červnu 2026 znovu potvrdilo, že strategické jaderné síly Aliance zůstávají nejvyšší zárukou bezpečnosti spojenců.

Americká protiraketová obrana (systémy GMD na Aljašce, Aegis na moři, senzory Space Force na oběžné dráze) je stavěná primárně na omezené útoky a regionální hrozby, nikoli na odražení plnohodnotné ruské salvy. To ale není slabina, je to záměr: bezpečnost nestojí na neprostupném štítu, nýbrž na jistotě, že útočník zaplatí neúnosnou cenu. Česká republika leží hluboko v dosahu Sarmatu; let ICBM na cíl ve střední Evropě by podle obecných odhadů trval řádově deset až patnáct minut. Bezpečnost Česka ale nespočívá v tom, že by bylo mimo dosah, nýbrž v tom, že útok na kteréhokoli člena NATO aktivuje článek 5 a s ním celou alianční odvetnou kapacitu.

Propaganda versus fyzika

Sarmat je reálná zbraň, ne maketa pro přehlídku. Ale vrstva kolem ní (apokalyptické slogany, nafouklé parametry, videa s dramatickou hudbou) je čistá politická komunikace. Rusko potřebuje, aby svět věřil v neporazitelnost jeho arzenálu, protože právě ta víra je podstatou odstrašení. Jenže totéž platí i opačným směrem. Spojené státy, Británie a Francie drží dohromady tisíce jaderných hlavic na nosičích, které jsou záměrně rozptýlené, skryté a odolné vůči prvnímu úderu.

Sarmat je inženýrsky impozantní stroj s reálným ničivým potenciálem a zároveň program sužovaný opakovanými selháními, který dosud neprošel ani zlomkem testů svého předchůdce. Vlastnit nejsilnější raketu neznamená mít možnost ji beztrestně použít, a přesně v tom spočívá krutá symetrie jaderného věku.

Článek Inženýrské monstrum: nejsilnější mezikontinentální balistická raketa Ruska smaže plochu větší než Francie se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně prohlášení požaduje

Nejde o novou smlouvu ani o odzbrojovací dohodu. Je to politická výzva, která kopíruje logiku Haagského kodexu chování proti proliferaci balistických raket z roku 2002. Požadovaný standard je jednoduchý:

• Minimálně 24 hodin předem oznámit plánovaný start.
• Uvést typ střely (mezikontinentální balistická raketa, raketa odpalovaná z ponorky, kosmický nosič).
• Specifikovat časové okno startu, oblast odpalu a plánovaný směr letu.

Týká se to testovacích startů ICBM, SLBM i nosných raket. Důležitá korekce: výzva nemíří na bojové použití raket, takže ruské ostřelování Ukrajiny by pod takový režim automaticky nespadalo.

Seznam signatářů čítá převážně členské státy NATO, ale i Japonsko, Jižní Koreu, Filipíny, Austrálii, Nový Zéland, Marshallovy ostrovy, Palau a Ukrajinu. Česko v seznamu figuruje pod označením „Czechia“.

Proč se Rusové „smějí“ a proč by neměli

Oficiální reakce Kremlu na tuto konkrétní výzvu se ve veřejně dostupných zdrojích neobjevila. Ruská komentátorská linie ale dlouhodobě stojí na námitce, která má svou logiku: příliš detailní předběžné hlášení může protivníkovi poskytnout zpravodajský obraz o vzorcích odpalu, koridorech a připravenosti strategických sil. Vojenští komentátoři jako Jurij Knutov, mediálně citovaný expert, nikoli státní činitel, rámují transparentnost jako potenciální výhodu pro protivníka. Odtud ten posměšný tón: proč bychom Západu ukazovali karty?

Jenže tady narážíme na paradox, který celou námitku oslabuje. Rusko samo provozuje s Čínou bilaterální dohodu o vzájemném oznamování startů balistických raket a kosmických nosičů, prodlouženou do roku 2030. A historicky fungovalo i s Washingtonem: americko-sovětská dohoda z roku 1988 vyžadovala totéž, minimálně 24 hodin předem plus datum, oblast startu a oblast dopadu. Moskva tedy podobný princip neodmítá absolutně. Odmítá jeho rozšíření do širšího, západně rámovaného formátu.

Čínský test, který všechno spustil

Střela, kterou čínská ponorka odpálila do Pacifiku, nebyla žádná taktická hračka. Japonské a americké expertní analýzy ji spojují s rodinou JL-3, balistickou raketou odpalovanou z ponorek s odhadovaným dosahem 12 000 až 14 000 kilometrů. Pro srovnání: americká Trident II D5, páteř námořního jaderného odstrašení USA, má dosah přibližně 12 000 km. Čínská JL-3 by tedy teoreticky dokázala z Jihočínského moře zasáhnout cíle na území kontinentálních Spojených států. Peking typ střely oficiálně nepotvrdil a agentura Xinhua hovořila pouze o „strategické raketě odpalované z ponorky“ s cvičnou maketou hlavice.

Riziko neoznámeného startu je přitom dvojí. Fyzické: bez včasného námořního a leteckého varování mohou lodě a letadla vstoupit do koridoru, kde hrozí pád stupňů nebo trosek. A strategické: nejasný start v citlivém regionu může vypadat jako nepřátelská akce a vynutit krizové reakce, které nikdo neplánoval.

Co z toho plyne pro Česko

Pro zemi bez vlastních jaderných zbraní, která je součástí NATO, má výzva praktický smysl v jednom bodě: snižování rizika omylu. Válka na Ukrajině, trvající už více než čtyři roky, ukázala, jak rychle se mohou eskalační signály vymknout kontrole. Každé pravidlo, které zvyšuje transparentnost raketových aktivit a zmenšuje prostor pro chybné vyhodnocení startu jako útoku, je v českém bezpečnostním zájmu, i když se odehrává tisíce kilometrů daleko v Pacifiku.

Prázdné gesto, nebo měřítko?

Vymáhat tuto výzvu nelze. Nemá kontrolní mechanismus, nevyžaduje ratifikaci, neukládá sankce. Pravděpodobnost, že ji Rusko, Čína nebo Severní Korea přijmou, je nízká. Ale úplně prázdná není. Podobné normy vytvářejí měřítko, podle kterého lze konkrétní stát veřejně označit za neodpovědného, a přesně to se po čínském červencovém testu stalo.

Čtyřicet jedna podpisů pod jedním dokumentem nezmění chování jaderných velmocí přes noc. Změní ale slovník, kterým se o jejich chování mluví. A v diplomacii je to někdy víc než smlouva, kterou nikdo nedodržuje.

Článek „Západ čeká, že nás oklame,“ smějí se Rusové: 41 zemí chce, aby Rusko a Čína hlásily starty raket 24 hodin předem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hadès: ultimátní varování na kolech

Raketa Hadès vznikla jako nástupce staršího systému Pluton a poprvé byla testována v roce 1988. Šlo o silničně mobilní balistickou střelu na tuhé palivo s dosahem 480 kilometrů, schopnou nést jednu jadernou hlavici o síle 80 kilotun. Pro srovnání, bomba svržená na Hirošimu měla sílu přibližně 15 kilotun.

Prezident Mitterrand ji v říjnu 1988 popsal jako prostředek „ultimátního a jediného varování“ proti přísně vojenským cílům. Nebyla to běžná bitevní zbraň. Byl to politický signál: pokud agresor nepřestane, přijde plná jaderná eskalace. Právě proto Hadès „mluví za vše“ o tvrdosti francouzské studenoválečné logiky, spojoval krátký reakční čas, mobilitu a jadernou roli do jednoho systému, který měl protivníka zastavit na samém prahu katastrofy.

Dosah Hadès přitom nebyl akademický. Již SIPRI v ročence z roku 1988 uvádělo, že střela mohla zasáhnout NDR i východní Československo. Mitterrand to v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung v roce 1991 potvrdil slovy, že dosah sahá „až do Československa a Polska“. Pro Moskvu to znamenalo, že sovětské síly v předsunutých pozicích v Evropě nejsou mimo francouzský jaderný dosah.

Proč Hadès skončil dřív, než začal

Konec studené války připravil Hadès o smysl rychleji, než se stačil dostat do plného operačního nasazení. Z původně plánovaných 120 kusů jich bylo vyrobeno pouhých 30 a systém byl uložen „pod kokony“, v záloze, nikoli v bojové pohotovosti.

Rozhodující slovo pronesl prezident Chirac 22. února 1996. V televizním vystoupení prohlásil, že Hadès ztratil „reálné opodstatnění“ a že dvě zbývající složky, námořní a letecká, pro bezpečnost Francie plně postačují. Zmínil i obavy Německa, pro které byl systém s dosahem přes německý prostor politicky problematický. Mise Hadès skončily k 30. březnu 1996, demontáž začala hned následující den. Do roku 1997 byl systém kompletně zlikvidován.

Když Hadès srovnáme s dnešním ruským operačně-taktickým standardem, systémem Iskander-M, vidíme zajímavý kontrast. Iskander-M má podle CSIS dosah do 500 kilometrů a nese bojovou část o hmotnosti 480 až 700 kilogramů; je přitom schopný nést jak jadernou, tak konvenční hlavici, tedy využitelný i čistě konvenčně v reálném boji. Hadès byl naproti tomu čistě jaderný politický nástroj, ne zbraň pro vedení kampaně, ale signál k jejímu ukončení.

M51: tichý strážce pod hladinou

Skutečným pilířem francouzského jaderného odstrašení je dnes ponorková balistická raketa M51. Nese ji čtveřice ponorek třídy Le Triomphant, z nichž minimálně jedna je neustále na hlídce v oceánu. Každá ponorka pojme 16 střel M51.

Parametry jsou v jiné lize než u Hadès:

• Dosah: řádově 10 000 kilometrů podle oficiálních francouzských materiálů
• Hlavice: vícenásobné (odborné odhady obvykle uvádějí 4–6 na střelu; přesný počet Francie nezveřejňuje)
• Pohon: třístupňový na tuhé palivo
• Verze: nejnovější M51.3 vstoupila do operační služby na podzim 2025

Ve srovnání s konkurencí obstojí M51 jako plnohodnotná strategická střela. Americký Trident II D5 má maximální dosah kolem 12 000 kilometrů a může nést až 8 hlavic. Ruská Bulava dosahuje přibližně 8 300 kilometrů s kapacitou až 10 hlavic MIRV. Francouzská M51 není „menší evropská hračka“, je to mezikontinentální zbraň srovnatelná s tím, co provozují supervelmoci.

Klíčový rozdíl oproti Hadès tkví ve schopnosti druhého úderu. Ponorka pod hladinou je prakticky nezasažitelná překvapivým prvním úderem. Hadès stál na silnici a byl zranitelný. M51 se skrývá v oceánu a čeká. Právě tato jistota odvetné schopnosti dělá z francouzského námořního odstrašení něco, s čím musí Moskva počítat bez ohledu na to, jak by vypadal první den konfliktu.

Macronovo „předsunuté odstrašení“ a evropský rozměr

Dne 2. března 2026 navštívil prezident Macron základnu Île Longue v Bretani, domovský přístav francouzských strategických ponorek, a pronesl projev, který posunul francouzskou doktrínu do nové fáze. Zavedl koncept „předsunutého odstrašení“ s evropským rozměrem.

Co to prakticky znamená? Spojenci se mohou účastnit francouzských jaderných cvičení. Francie může dočasně rozmístit prvky svých strategických sil na území spojenců. Konečné rozhodnutí o použití jaderných zbraní ale zůstává výhradně v Paříži, nesdílí se plánování, nesdílí se definice vitálních zájmů, nesdílí se červený knoflík. Společné francouzsko-německé prohlášení ze stejného dne zdůraznilo, že tento rámec má NATO doplňovat, nikoli nahrazovat.

Macron zároveň oznámil navýšení počtu francouzských jaderných hlavic a současně přestal zveřejňovat přesná čísla. Poslední široce citovaný odhad SIPRI k lednu 2026 uváděl 290 hlavic ve vojenském skladu a 280 rozmístěných. Rusko ve stejném přehledu figurovalo s 5 420 hlavicemi celkem. Francie s Ruskem nesoupeří objemem. Soupeří jistotou, že existuje.

Co to znamená pro Česko a střední Evropu

Francouzský jaderný arzenál nepředstavuje pro Českou republiku formální bezpečnostní garanci po vzoru amerického jaderného deštníku. Nikdo v Praze by neměl čekat, že Francie automaticky odpoví jaderným úderem na útok proti středoevropskému spojenci.

Praktický význam je jiný a subtilnější. Pro ruské strategické plánování znamená existence nezávislého francouzského jaderného centra rozhodnutí další proměnnou v rovnici, kterou nelze eliminovat. Válka na Ukrajině, trvající již více než čtyři roky, ukázala, že Moskva opakovaně sahá po jaderných hrozbách jako po nástroji zastrašování. Francouzská M51 je tichá odpověď: v Evropě nesedí jen Washington, ale i Paříž, a ta má vlastní ponorky, vlastní střely a vlastního prezidenta s vlastním kódem.

Za studené války mohl Hadès teoreticky zasáhnout území dnešní České republiky. Dnes M51 chrání prostor, ve kterém Česko žije. Ne jako garance, ale jako faktor, který zvyšuje cenu jakékoli agrese proti Evropě nad hranici, kterou si žádný racionální aktér nemůže dovolit zaplatit.

Článek Už velký SSSR se Francie bál, jaderná raketa Hadès mluví za vše. A M51 dnes připomíná Rusku, že není jedinou jadernou velmocí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je Hyunmoo-5

Hyunmoo-5 je balistická raketa vyvinutá jihokorejskou Agenturou pro obranný vývoj (ADD) ve spolupráci s firmou Hanwha Aerospace. Podle analytické služby Janes váží celá raketa přibližně 36 tun a nese konvenční penetrační hlavici o hmotnosti kolem osmi až devíti tun. Dosah závisí na hmotnosti nákladu; s plnou hlavicí se odhaduje na stovky kilometrů, v odlehčené konfiguraci teoreticky až na 3 000 km.

Poprvé byla veřejně předvedena 1. října 2024 při Dni ozbrojených sil Korejské republiky. O rok později, v říjnu 2025, ministr obrany An Kju-bek v rozhovoru pro agenturu Yonhap potvrdil zahájení masové výroby a operační nasazení od konce roku. V lednu 2026 Yonhap informovala, že rozmisťování skutečně začalo.

Klíčový kontext: bez zrušení americko-jihokorejských raketových omezení 21. května 2021 by tato zbraň pravděpodobně nikdy nevznikla. Dohoda z roku 1979, postupně uvolňovaná, omezovala Soul v hmotnosti hlavic i dosahu. Teprve její úplné ukončení otevřelo prostor pro vývoj takto těžké balistické střely.

Jak se jehla zavrtá do země a proč to připomíná zemětřesení

Označení „prázdná hlavice“ neznamená, že je dutá. Znamená, že je nejaderná, konvenční. Veškerá hmotnost jde do masivního penetračního tělesa, tvrdého pláště a nálože se zpožděným odpalem. Žádný jaderný balík, žádný uran, žádné plutonium.

Princip je fyzikálně elegantní a zároveň brutální. Úzké, extrémně robustní těleso dopadne vysokou rychlostí a kinetická energie ho zatlačí pod povrch, skrz zeminu, beton nebo horninu. Roznětka odpálí nálož až po průniku. A tady nastává rozhodující moment: podle studie National Academies už několik metrů podpovrchové detonace dramaticky zvyšuje takzvaný coupling efekt, tedy přenos energie do podloží. Místo aby se výbuch rozplynul do atmosféry, přemění se v zemní ráz, který se šíří horninou jako lokální seismický impulz.

Není to tektonické zemětřesení. Je to uměle vyvolaný otřes, soustředěný a lokální, ale pro podzemní konstrukce v dosahu devastující. Stropy praskají, stěny se hroutí, vybavení uvnitř bunkru se rozpadá. Právě proto jihokorejští představitelé mluví o „rovnováze strachu“ vůči severokorejské jaderné hrozbě, dosažené bez porušení Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.

Síla malého jaderného výbuchu, ale jen proti bunkru

Srovnání s malým jaderným výbuchem je přesné, ale jen v jedné rovině: v tom, co Hyunmoo-5 udělá s konkrétním podzemním cílem. Proti mělkému nebo středně hlubokému bunkru se známou polohou se může účinek penetrační hlavice o hmotnosti devíti tun blížit tomu, co by způsobila taktická jaderná zbraň malého výkonu.

Tím ale podobnost končí. Skutečná jaderná zbraň přidává tepelné záření, promptní radiaci, radioaktivní spad a nesrovnatelně širší ničivý poloměr. Hyunmoo-5 nic z toho nemá. Nezamořuje krajinu, nevyvolává radiační nemoc, nezpůsobuje plošnou zkázu. Je to chirurgický nástroj proti jednomu typu cíle, hluboko uloženým a tvrdě chráněným objektům, především severokorejským velitelským stanovištím, skladům zbraní hromadného ničení a podzemním základnám.

Podle nás je právě tohle nejdůležitější rozlišení: „jaderně podobná“ vůči bunkru, nikoliv vůči městu.

Jak si stojí ve srovnání se světem

Nejbližší americký protějšek není lehká munice GLSDB od Boeingu a Saabu; ta váží řádově méně, má dosah přes 150 km a je určena pro jiný typ cílů. Skutečným americkým analogem co do účelu je GBU-57 Massive Ordnance Penetrator (MOP), třináctitunová letecká puma shazovaná z bombardéru B-2 Spirit. Americké letectvo ji popisuje jako zbraň proti dobře chráněným zařízením a studie RAND u ní uvádí průnik až do 20 metrů železobetonu nebo 60 metrů zeminy.

Hyunmoo-5 se od MOP liší zásadně v nosiči: je to balistická raketa, ne letecká puma, takže nepotřebuje stealth bombardér a může být odpálena z mobilního odpalovacího zařízení. To je v kontextu Korejského poloostrova, kde vzdálenosti mezi Soulem a potenciálními cíli na severu měří stovky kilometrů, obrovská výhoda.

U Ruska ani Číny se v otevřených zdrojích nepodařilo doložit přímo srovnatelný systém se stejně těžkou konvenční penetrační hlavicí. Obě země disponují balistickými raketami s konvenčními hlavicemi, například čínská DF-21D nebo ruský Iskander-M, ale žádná z nich není veřejně prezentována jako devítitunový protibunkrový prostředek.

Co to znamená pro budoucnost podzemní obrany

Nástup Hyunmoo-5 nemění fyziku do té míry, že by „zrušil bunkry“. National Academies i RAND shodně zdůrazňují, že skutečně hluboké objekty v tvrdé hornině zůstávají mimo dosah konvenčních penetrátorů. Mění ale kalkul pro mělké a středně hluboké cíle se známou polohou. Ty už nejsou automaticky beztrestný trezor.

Obranná doktrína se proto posouvá od modelu „hloubka sama stačí“ k principu hloubka plus rozptýlení plus redundance plus klamání plus mobilita. Severní Korea to ostatně praktikuje už desítky let; její podzemní dělostřelecké pozice mají více tunelů, více vchodů a schopnost relativně rychlé obnovy. Trend v Evropě jde podobným směrem: šest zemí iniciativy ELSA v únoru 2026 potvrdilo urychlení vývoje dlouhodosahových přesných úderných prostředků včetně schopností hlubokého úderu.

Severokorejská reakce na Hyunmoo-5 byla okamžitá. Kim Jo-čong, sestra vůdce Kim Čong-una, dva dny po říjnové přehlídce 2024 zbraň zesměšnila jako „zbytečně obrovskou“. Jenže právě ta reakce prozrazuje, že Soul trefil citlivé místo. Pokud by devítitunová jehla nikoho neznepokojovala, nikdo by se neobtěžoval ji komentovat.

Článek Zavrtá se do země jako jehla a vytvoří umělé zemětřesení: 9tunová „prázdná hlavice“ má sílu jako malý jaderný výbuch se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je Kometa-M12R-VT a proč komplikuje obranu

Kometa není žádná novinka z ničeho. Jde o rodinu rušeníodolných navigačních modulů, které vyrábí závod VNIIR-Progress v Čeboksarech. Podle sankčního profilu ukrajinské vojenské rozvědky HUR firma dodává různé verze Komety pro bezpilotní letouny, klouzavé pumy UMPK, řízené střely Kalibr i Ch-69 a pro Iskander konkrétně přijímací jednotky Kometa-R8. Nová varianta M12R-VT má dvanáct anténních prvků uspořádaných do digitálního pole, které dokáže prostorově potlačovat rušicí signály, jednoduše řečeno „vidí“, odkud rušení přichází, a elektronicky ho odfiltruje.

Starší verze s menším počtem prvků zvládaly totéž, ale v omezenější míře. Čím víc anténních kanálů, tím víc směrů rušení musí obránce pokrýt současně. Právě odtud pochází odhad z otevřených monitorovacích zdrojů, že k efektivnímu zarušení nové Komety může být potřeba více než jedenáct výkonných prostředků elektronického boje najednou. Jde o odhad, nikoli o laboratorně ověřený parametr, ale i jako odhad ukazuje na zásadní posun. Soustředit tolik rušiček přesně v místě průletu balistické střely, která letí rychlostí přes Mach 6 (přibližně 7 350 km/h), je logisticky i technicky mimořádně náročné.

Iskander-M: střela, kterou se těžko chytá i bez upgradu

Systém 9K720 Iskander-M patří k nejnebezpečnějším konvenčním zbraním v ruském arzenálu. Podle databáze CSIS Missile Threat má balistická střela 9M723 dolet 400 až 500 kilometrů, délku 7,3 metru, průměr 0,92 metru a startovní hmotnost 3 800 kilogramů. Nese bojovou hlavici o hmotnosti 480 až 700 kilogramů. Letí po snížené balistické trajektorii a během letu manévruje, což dramaticky komplikuje záchyt. Celý systém je silniční, rychle přemístitelný a určený k úderu na vysoce hodnotné cíle v operační hloubce.

Pro srovnání: americký ATACMS, který Ukrajina sama používá, má dolet kolem 300 kilometrů a spoléhá na inerciální navádění s podporou GPS. Evropský Taurus od MBDA kombinuje inerciální navigaci, GPS, obrazové a terénní navádění a výrobce ho popisuje jako odolný vůči rušení i bez trvalého GPS signálu. Iskander se od obou liší tím, že je balistický, letí strmě a rychle, což obráncům nechává výrazně kratší reakční čas.

Kometa-M12R-VT nenahrazuje celý naváděcí řetězec střely. Iskander standardně stojí na inerciální navigaci a některé varianty mají i terminální elektrooptické navádění. Satelitní navigace je doplňková vrstva, která zpřesňuje zásah. Nový modul ale zvyšuje šanci, že si střela tuto přesnost udrží i v hustě rušeném prostředí, a to je pro Ukrajinu zásadní rozdíl.

Největší problém: chybějící interceptory Patriot

Elektronické rušení bylo pro Ukrajinu relativně dostupnou obranou. Jenže čím víc se ruské střely stávají odolnějšími, tím víc roste tlak na kinetické záchyty, a tam naráží Kyjev na tvrdou zeď. Prezident Volodymyr Zelenskyj ve svém projevu ze 6. července 2026 výslovně řekl, že problém s balistickými střelami vysvětluje „nedostatečný počet interceptorů“, a zdůraznil, že to platí zejména pro systém Patriot.

Systém MIM-104 Patriot v konfiguraci PAC-3 MSE je dnes prakticky jedinou západní zbraní, která dokáže spolehlivě zachytit manévrující balistickou střelu třídy Iskander. Jedna raketa PAC-3 MSE stojí podle dostupných odhadů kolem 100 milionů korun a k záchytu jedné balistické střely jich obrana obvykle vypálí dvě. Ukrajinské ministerstvo obrany v červnu 2026 označilo přístup k Patriotům a raketám PAC-3 za klíčovou prioritu a zmínilo mechanismy PURL a JUMPSTART jako cesty k jejich získání. Americká armáda v dubnu 2026 oznámila zrychlení výroby PAC-3 MSE, protože jde o kritický interceptor nejen pro Ukrajinu, ale i pro vlastní potřeby USA a spojenců. Podle agentury Reuters projevil Raytheon zájem o společnou výrobu interceptorů přímo na Ukrajině.

Situace je ale jasná: i kdyby se dodávky zrychlily, spotřeba roste rychleji. Každá modernizace ruských střel, která snižuje účinnost levnějších protiopatření, tlačí Ukrajinu hlouběji do závislosti na vzácných a drahých raketách Patriot.

Ukrajina útočí na zdroj: závod v Čeboksarech pod palbou

Kyjev nečeká se založenýma rukama. Závod VNIIR-Progress v Čeboksarech, kde se moduly Kometa vyrábějí, se stal cílem opakovaných úderů. Ukrajinské ministerstvo obrany potvrdilo zásahy v květnu 2026 a prezident Zelenskyj ve večerním projevu z 10. června 2026 řekl, že továrnu zasáhly ukrajinské střely Flamingo. Exploze a požáry ve výrobních provozech byly potvrzeny, ale rozsah škod a rychlost obnovy výroby veřejné zdroje nedokládají.

Strategická logika úderů dává smysl: VNIIR-Progress nevyrábí Kometu jen pro Iskander, ale pro celou řadu ruských zbraní, od dronů Orlan přes klouzavé pumy UMPK až po střely Kalibr. Narušení výroby v jednom závodě tak může zasáhnout navigační schopnosti širokého spektra ruského arzenálu.

Paralelně tlačí i Evropská unie. Rada EU dne 17. července 2026 rozšířila sankce na část skupiny ABS Electro, pod kterou VNIIR-Progress spadá, právě kvůli systémům zvyšujícím odolnost ruských zbraní proti elektronickému boji. Ukrajinská analytická organizace NAKO přitom výrobce Kometa mapovala už od března 2025 a upozorňovala, že výroba spoléhá i na zahraniční strojní vybavení, tedy na další potenciální sankční páku.

Alianční rozměr: Iskander není jen ukrajinský problém

Dolet 400 až 500 kilometrů znamená, že Iskander-M rozmístěný v Kaliningradu ohrožuje síly NATO v Polsku, Pobaltí i ve Švédsku. NATO proto buduje vlastní vrstvy balistické obrany, aliance deklaruje Enhanced Operational Capability a základna Aegis Ashore v polském Redzikowu je v plném operačním stavu. Polsko samo v prosinci 2025 oznámilo plné operační schopnosti vlastního systému Patriot. Evropský SAMP/T NG od MBDA je výrobcem prezentován jako systém se schopností záchytu taktických balistických střel.

Česká republika zavádí systém SPYDER od izraelského Rafaelu s dosahem do 80 kilometrů a výškou zásahu do 20 kilometrů, doplněný radary MADR v rámci integrované protivzdušné obrany NATO. Proti Iskanderu ale SPYDER není ekvivalentem Patriotu, jeho primární role leží jinde. Přímé ohrožení českého území Iskandery z běžných ruských pozic je dnes nepravděpodobné, ale v aliančním kontextu jde o společný problém: každý interceptor Patriot, který chybí Ukrajině, chybí i v celkové rovnováze NATO.

Válka na Ukrajině trvá už déle než čtyři roky a závod mezi útokem a obranou se nezpomaluje. Kometa-M12R-VT není zázračná anténa, která by učinila Iskander nezastavitelným, ale je dalším krokem, který zdražuje obranu a prohlubuje závislost na interceptorech, kterých je zoufale málo.

Článek Rusové vyzbrojili Iskander novou anténou Kometa a Ukrajina má problém. K jejímu rušení je potřeba 11 vysílačů najednou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč je Diego Garcia tak cenná

Diego Garcia není zapomenutý korálový atol uprostřed ničeho. Je to jeden z nejstrategičtějších vojenských uzlů na planetě. Britský premiér ji v květnu 2025 označil za základ „bezpečnosti doma“ a vyjmenoval její schopnosti: hlubokovodní přístav, letiště pro těžké bombardéry, rychlé nasazení do Blízkého východu, východní Afriky i jižní Asie, sledování objektů na oběžné dráze a podporu navigačního systému GPS. Podle amerického námořnictva na základně působí přibližně 2 500 osob a sídlí zde jak námořní a letecké prvky, tak předsunuté zásoby pro rychlé nasazení.

Právě proto byl už samotný pokus o zásah tak citlivý. Diego Garcia patřila mezi uzly, odkud se čeká projekce síly, ne nutnost obranného zachycení přilétající balistické střely.

Průlom v dosahu: pád dvoutisícového limitu

Írán po léta veřejně deklaroval, že jeho balistické rakety mají maximální dolet kolem 2 000 kilometrů. Analytici sice upozorňovali, že jde spíš o politické sebeomezení než o tvrdý technický strop, ale nikdo neměl důkaz o bojovém použití na větší vzdálenost. Do 21. března.

Izraelský náčelník generálního štábu Ejal Zamir podle agentury Reuters hovořil o dvou raketách s doletem okolo 4 000 kilometrů. Critical Threats Project označil útok za nejvzdálenější pokus o íránský raketový úder v historii. Analytici z Rádia Svobodná Evropa to čtou jako zhroucení dosavadního dvoutisícového limitu a jako signál směrem k Evropě, protože v dosahu 4 000 kilometrů od Íránu se ocitá podstatná část starého kontinentu.

Co přesně Írán odpálil, zůstává předmětem debaty. Rodina střel Chorramšahr, vyvíjená od roku 2017 na základě severokorejské technologie, je v otevřených zdrojích vedena s doletem 2 000 až 3 000 kilometrů. Varianta Chorramšahr-4, představená v roce 2023 pod názvem Chejbar, nese bojovou hlavici o hmotnosti 1 500 kilogramů a má být připravena k odpalu za 12 minut. Někteří analytici ale pracují i s hypotézou, že šlo o derivát kosmického nosiče Ghaem-100 nebo jiné vícestupňové řešení. Bezpečné je říct: pravděpodobně upravená střela z rodiny Chorramšahr nebo jiný dlouhodosahový derivát. Oficiální potvrzení typu chybí.

Pro srovnání: čínská DF-26, standardizovaná dvoustupňová balistická raketa středního doletu s tuhým palivem, má dolet rovněž kolem 4 000 kilometrů a nosnost 1 200 až 1 800 kilogramů. Čína ji ale provozuje sériově a otevřeně. Íránský výkon zatím vypadá spíš jako průlomový demonstrátor než jako doložená standardní schopnost. To ovšem neznamená, že je méně nebezpečný, právě naopak. Nepředvídatelnost je horší než známá hrozba.

Jak obrana fungovala, a kde má limity

Zachycení druhé střely s největší pravděpodobností zajistila vrstva Aegis se střelou SM-3, operující z torpédoborce třídy Arleigh Burke. Tento systém je navržený pro takzvanou středovou fázi letu, tedy zachycení balistické střely mimo atmosféru, vysoko nad zemí a daleko od cíle. Oproti tomu systém THAAD pracuje v terminální fázi, ale umí zasahovat uvnitř i vně atmosféry, a Patriot je nejnižší vrstva pro bodovou obranu základen. Zjednodušeně: SM-3 loví výš a dřív, THAAD výš a později, Patriot níž a nejblíž cíli.

Obrana tentokrát fungovala. Jenže zpráva DOT&E z roku 2025 upozorňuje, že klíčové jsou zásoby interceptorů, testování proti složitějším scénářům a odolnost proti větším salvám. Dvě rakety jsou jedna věc. Saturační útok desítkami střel je věc zcela jiná. A právě to je otázka, kterou si Pentagon po 21. březnu musí klást nahlas.

Trumpova rétorika versus realita na zemi

Načasování útoku má i pikantní politický rozměr. Pouhý den předtím, 20. března, prezident Trump na sociální síti Truth Social naznačoval, že USA zvažují utlumení operace Epic Fury po splnění cílů proti íránským raketám, námořnictvu a vojenskému průmyslu. Zároveň ale Pentagon ve stejných hodinách přesouvával do regionu až 2 500 mariňáků a další lodě. Rétorika o „útlumu“ narazila na realitu, ve které se bojiště právě rozšířilo o tisíce kilometrů.

Po útoku Bílý dům citoval admirála Coopera z velitelství CENTCOM slovy, že USA „pokračují podle plánu“ a dál ničí íránskou schopnost projekce síly. Žádná změna doktríny, žádná eskalace rétoriky o pozemní invazi, jen pokračování kampaně proti raketovým zásobám, odpalovacím zařízením, výrobním kapacitám a námořním prostředkům.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Přímé oslabení amerických bezpečnostních závazků vůči NATO z jednoho útoku neplyne. Americká protiraketová obrana má podle Kongresové výzkumné služby (CRS) mimo jiné právě ujistit spojence, že USA nebudou odrazeny od plnění globálních závazků. Washingtonská deklarace NATO z července 2024 navíc zdůrazňuje posilování evropské protiraketové a protivzdušné obrany.

Praktický dopad pro Českou republiku je ale nepřímý a reálný: vyšší tlak na zásoby interceptorů, plánování protivzdušné obrany v širším prostoru než jen nad Levantou či Perským zálivem a nutnost počítat s tím, že americká pozornost se dělí mezi stále více regionů. Přesun mariňáků z Okinawy na Blízký východ už vytvořil mezeru v indo-pacifickém prostoru. Každý další požár americké síly dál natahuje.

Psychologický efekt útoku na Diego Garcia je nakonec větší než jeho fyzický výsledek. Írán nedokázal základnu zasáhnout, ale dokázal něco jiného: přinutil nejmocnější armádu světa bránit místo, o kterém se dosud předpokládalo, že obranu nepotřebuje. A právě v tom spočívá šok, který v Bílém domě ještě dlouho neopadne.

Článek To asi Trump nečekal ani v nejhorším snu: Írán vypálil balistické rakety na základnu Diego Garcia vzdálenou 3 800 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Třetina selhání: co za tím číslem skutečně stojí

Formulace o „třetině, která vybuchne“ má reálný základ, ale vyžaduje kontext. Testovací historie střely RSM-56 Bulava (v kódu NATO SS-N-32) zahrnuje podle přehledu analytika Pavla Podviga na Russian Strategic Nuclear Forces celou řadu selhání prvního stupně, třetího stupně i takzvaného busu, tedy části, která po oddělení posledního stupně rozmisťuje hlavice na jejich individuální trajektorie. Nejhorší fáze spadá do let 2005 až 2015, kdy se program potýkal s opakovanými neúspěchy včetně problematické salvy v roce 2015.

Od roku 2016 se ale obraz výrazně mění. Veřejně známé odpaly zahrnují úspěšné čtyřstřelové salvy v letech 2018 a 2020, další úspěšné starty proběhly v letech 2022 a 2023. Program zkrátka dozrál. Raná bilance byla špatná, ale dnešní operační realita je jiná než vývojový chaos první dekády.

Důležité je odlišit testovací selhání od představy nekontrolovaného jaderného výbuchu. Moderní jaderné zbraně (a to platí obecně, protože ruský konkrétní bezpečnostní design veřejně popsán není) obsahují více vrstev pojistek, které brání nechtěnému přivedení energie k jaderným komponentám. Při havárii nosiče hrozí požár, tlaková vlna, úlomky a případná kontaminace z rozbité hlavice, nikoli samovolná jaderná exploze. To potvrzují i obecné principy popsané laboratořemi Sandia National Laboratories.

Parametry: co Bulava umí na papíře a co v praxi

Otevřené zdroje, především profil CSIS Missile Threat, uvádějí následující klíčové specifikace:

• Typ: třístupňová balistická střela odpalovaná z ponorky (SLBM), pohon na tuhé palivo
• Délka: přibližně 12,1 m
• Hmotnost při startu: cca 36,8 tuny
• Maximální dolet: 8 300 km
• Hlavice: až 10 nezávisle naváděných návratových těles (MIRV), každé s termonukleární náloží o odhadované síle 100–150 kt

Tady je ale potřeba dodat zásadní nuanci. Titulkových deset hlavic je technické maximum. Současné odborné odhady, včetně květnové analýzy Bulletin of the Atomic Scientists z roku 2026, mluví o reálném bojovém osazení spíše v rozmezí čtyř až šesti hlavic na střelu. Nižší počet mohl souviset s limity dnes již vypršelé smlouvy New START i s praktickými omezeními výroby hlavic. Přesné aktuální osazení každé konkrétní střely veřejně známé není.

Ruské zdroje rovněž tvrdí, že Bulava využívá manévrující návratová tělesa, přezaměřování za letu a klamné cíle určené k průniku protiraketovou obranou. Nezávislé veřejné ověření těchto schopností chybí, ale samotná možnost takových vlastností komplikuje jakýkoli obranný scénář.

Borej: neviditelný nosič, který dělá Bulavu nebezpečnou

Střela sama o sobě je jen polovina rovnice. Druhou polovinu tvoří ponorka. Třída Borej a její modernizovaná varianta Borej-A představují páteř ruských námořních strategických sil. K roku 2026 Rusko provozuje osm těchto ponorek, tři na Severní flotile a pět na Tichomořské flotile. Každá nese šestnáct odpalovacích šachet pro Bulavu.

Pro evropský kontext je klíčová severní větev. Z hlídkových oblastí v Barentsově moři a širším severním Atlantiku pokryje Bulava se svým doletem 8 300 km celou Evropu včetně České republiky, a to s velkou rezervou. Ponorky třídy Borej jsou navrženy tak, aby zůstaly pod hladinou neviditelné po celou dobu hlídky, a právě v tom spočívá jejich strategická hodnota: zajišťují takzvaný druhý úder. I kdyby první výměna zničila pozemní rakety a letecké základny, ponorky pod vodou přežijí a odpovědí.

Vedle osmi Borejů navíc Rusko stále provozuje pět starších ponorek třídy Delta IV, takže celkem má třináct operačních strategických raketonosných ponorek. Námořní složka ruské jaderné triády je dnes robustnější, než byla před deseti lety.

Bulava versus Trident: tvrdé srovnání se standardem NATO

Americký ekvivalent Bulavy je střela Trident II D5, která vyzbrojuje ponorky třídy Ohio. Srovnání ukazuje, kde Bulava zaostává a kde si drží paritu.

Rozdíl ve spolehlivosti je propastný. Americké námořnictvo v září 2025 oznámilo dosažení 197 úspěšných letových testů Tridentu. To je bilance, o které si Bulava může nechat zdát. Trident má také výrazně větší dolet, což dává americkým ponorkám širší hlídkové oblasti a tím i vyšší přežitelnost.

Na druhou stranu, i se slabší testovací historií plní Bulava svůj strategický účel. Nepotřebuje být dokonalá kus od kusu. Potřebuje být dostatečně spolehlivá na to, aby protivník nemohl vsadit na to, že selže.

Sarmat jako zrcadlo: Bulava na tom není nejhůř

Pro zasazení do širšího kontextu stojí za zmínku pozemní mezikontinentální střela RS-28 Sarmat, která měla být vlajkovou lodí ruské modernizace. Její vývoj je i v roce 2026 viditelně méně vyzrálý než program Bulavy. Britský think-tank RUSI popsal opakovaná zpoždění a katastrofické selhání testu v září 2024. Podvig k 12. květnu 2026 uvádí teprve druhý úspěšný test po sérii známých neúspěchů. Ve srovnání se Sarmatem dnes Bulava působí jako relativně zralý a funkční systém, což o raketě s problematickou pověstí říká hodně, ale o stavu ruského zbrojního průmyslu ještě víc.

Válka na Ukrajině, která trvá již více než čtyři roky, přitom klade na ruský průmysl obrovský tlak. Výroba konvenčních zbraní a munice požírá kapacity, které by jinak mohly směřovat do strategických programů. Bulava je v tomto ohledu v paradoxně výhodnější pozici, je už vyrobená, nasazená a na ponorkách. Sarmat na takový status stále čeká.

NATO na existenci těchto hrozeb reaguje vícevrstvou architekturou integrované protivzdušné a protiraketové obrany, jejíž klíčovou součástí je americký systém EPAA. Alianční dokumenty ale samy zdůrazňují technickou proveditelnost a limity systému, neslibují absolutní štít proti hromadnému útoku moderních střel s více hlavicemi a klamnými cíli.

Děsivost Bulavy nakonec neleží v dokonalosti každého jednotlivého kusu. Leží v tom, že někde pod arktickým ledem čeká ponorka, kterou nikdo nevidí, a na její palubě šestnáct střel, z nichž stačí, aby většina dolétla.

Článek Ruské Bulavy budí respekt, i když jich třetina vybuchne. Každá nese 10 jaderných hlavic a doletí 8 300 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Severní Korea převzala

Koncepce KN-23 vychází z logiky, kterou definoval ruský operačně-taktický komplex 9K720 Iskander-M. Obě střely létají po nízké kvazibalistické trajektorii, která zkracuje reakční čas protivzdušné obrany. Obě manévrují v terminální fázi letu takzvaným „pull-up“ manévrem, prudkým stoupáním a následným strmým seskokem na cíl. Obě využívají vektorování tahu motoru a pohyblivé ocasní plochy k řízení dráhy.

Podle analýzy 38 North z března 2026 je silueta KN-23 natolik blízká ruskému originálu, že inspirace je nesporná. Ukrajinské ministerstvo obrany ovšem v dubnu 2026 po podrobném rozboru trosek uzavřelo, že nejde o přímou kopii ani o licenční výrobu střely 9M723. KN-23 používá větší a delší motor, protože pracuje s méně energetickým palivem. Zadní průměr trupu měří 110 centimetrů oproti zhruba 95 centimetrům u standardního Iskanderu. Pájení a výrobní postupy odpovídají severokorejské průmyslové praxi, nikoli ruské. Jde tedy o dopracovaný iskanderovský základ, ne o xerokopii.

Papírové parametry versus bojová realita

Tady se příběh láme. Iskander-M má na papíře vynikající přesnost: asi 200 metrů při čistě inerciálním navedení, kolem 50 metrů s korekcí přes GLONASS a pouhých 10 až 20 metrů s elektrooptickým hledačem. Britský institut RUSI uvádí u varianty s elektrooptickým hledačem dokonce 5 až 10 metrů. Katalogový dostřel činí minimálně 500 kilometrů.

KN-23 vypadá na papíře skromněji:

• Délka: cca 7,5 m
• Průměr: cca 0,95 m (zadní část 1,1 m)
• Startovní hmotnost: 3 415 kg
• Hlavice: uváděno 500 kg, podle některých ukrajinských zdrojů až 1 000 kg
• Maximální dostřel: kolem 690 km

Jenže válka neměří katalogové maximum, nýbrž reálnou odchylku dopadu od zamýšleného cíle. A právě tady severokorejská střela předvedla pozoruhodný skok. Podle agentury Reuters a ukrajinských zdrojů měly první dodávky KN-23 odchylku 1 až 3 kilometry. Prakticky nepoužitelné pro přesné údery. Novější série, které dorazily v průběhu roku 2024, se ale dostaly na 50 až 100 metrů. Takové zlepšení během měsíců je v raketovém průmyslu neobvyklé, a vysvětlení leží v Moskvě.

Ruská zpětná vazba jako dar, který se vymkl kontrole

Zpráva Multilaterálního monitorovacího týmu pro sankce (MSMT), zveřejněná japonským ministerstvem zahraničí v červnu 2025, obsahuje klíčovou větu: Rusko poskytlo KLDR zpětnou vazbu z bojového nasazení, která vedla ke zlepšení naváděcího výkonu střel. Jinými slovy, Moskva nejen nakupovala severokorejské rakety, ale aktivně pomáhala partnerovi ladit jejich přesnost.

Do začátku roku 2025 Pchjongjang podle údajů ukrajinské vojenské rozvědky GUR dodal Rusku 148 střel typu KN-23 a KN-24. Kolem února 2025 jich bylo na Ukrajinu odpáleno přibližně sto kusů. Jen za samotný leden 2026 ukrajinská protivzdušná obrana hlásila zničení 37 střel kategorie Iskander-M/KN-23, což ukazuje, že tok severokorejské munice neustává ani ve čtvrtém roce plnohodnotné ruské invaze.

Paradox je zřejmý. Kreml potřeboval balistické střely tak zoufale, že sáhl po severokorejském dodavateli. A tím mu dal něco, co si žádný raketový program nemůže koupit za peníze: reálná data z bojového nasazení proti moderní protivzdušné obraně. Pchjongjang dnes ví, jak se jeho střely chovají proti systému Patriot PAC-3, jak reagují na elektronický boj a kde selhává navedení. Každá další série může být lepší.

Co to znamená pro obranu NATO

Nízká kvazibalistická trajektorie KN-23 představuje specifickou výzvu. Analýza 38 North z roku 2020 konstatovala, že tento typ letu zhoršuje efektivitu systémů Patriot i THAAD, nikoli však natolik, aby byla střela nezachytitelná. Ukrajinské ministerstvo obrany v březnu 2026 označilo interceptor PAC-3 za nejúčinnější prostředek proti balistickým střelám třídy Iskander, a tedy i KN-23.

Washingtonská deklarace NATO z července 2024 výslovně uvádí, že severokorejské exporty balistických střel do Ruska „vážně dopadají na euroatlantickou bezpečnost“. Aliance v reakci dále posiluje protiraketovou obranu: vrstvení systémů, zásoby interceptorů a radarové pokrytí. Pro Česko to znamená pokračující tlak na podporu Ukrajiny: muniční iniciativa, výcvik ukrajinských vojáků a udržení ukrajinské obranyschopnosti jsou přímým bezpečnostním zájmem Prahy.

Největší ostuda Kremlu

Srovnání s NATO nabízí ještě jeden úhel pohledu. Americký ATACMS, nejbližší západní protějšek v kategorii krátkodosahových balistických střel, má dostřel kolem 300 kilometrů a přesnost řádově v jednotkách metrů díky GPS navedení. KN-23 s dostřelem 690 kilometrů ho překonává dosahem, ale v přesnosti stále zaostává. Podstatné ale je, že se jí přibližuje, a to tempem, které umožnila válka vedená jejím hlavním zákazníkem.

Rusko se ocitlo v pasti vlastní logiky. Potřebuje severokorejské střely, protože jeho průmysl nestíhá pokrýt válečnou spotřebu. Bez dodávek z KLDR by se podle ukrajinské rozvědky ruské ostřelování propadlo zhruba na polovinu. Zároveň ale každou odpálenou KN-23 a každým předaným datovým balíčkem pomáhá budovat raketovou kapacitu režimu, který jednou může tyto zbraně nasměrovat jinam, třeba na Jižní Koreu nebo Japonsko.

Největší ostuda pro Moskvu tak nespočívá v tom, že severokorejská střela vypadá jako Iskander. Spočívá v tom, že z války na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, dnes technologicky těží i Pchjongjang, a Kreml mu k tomu sám otevřel dveře.

Článek Severní Korea zkopírovala ruské Iskandery a přidala jim přesnost, jakou originál nikdy neměl. Kreml může závidět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ironie celého příběhu má dvě vrstvy. Rusko samo už od léta 2022 používá své protivzdušné rakety S-300 k útokům na pozemní cíle na Ukrajině, podle analytiků i místních činitelů nepřesně a spíše plošně. Ukrajinský startup vzal tutéž konstrukční linii, obrátil ji naruby a zkouší z ní udělat přesnou údernou zbraň. Ne recyklací ukořistěných kusů, ale reverzním inženýrstvím: zachoval aerodynamické uspořádání sovětské střely, ale trup nahradil kompozitem z uhlíkových vláken, elektroniku navrhl vlastní a pohon postavil na domácím pevném palivu.

Od osmnácti lidí k balistickému programu

Fire Point vznikl v roce 2022 jako tým osmnácti lidí. Na polském zbrojním veletrhu MSPO v Kielcích v září 2025 už firma prezentovala 2 200 zaměstnanců a dva raketové programy. Menší FP-7 Pelikán-1 má být krátkodosahová balistická střela pro údery na logistické uzly, velitelská stanoviště a sklady v hloubce 200 až 300 kilometrů, rozsah se v různých veřejných vystoupeních firmy liší. Těžší FP-9 Pelikán-2 s 800kilogramovou hlavicí a dosahem kolem 855 kilometrů míří výš: zakladatel Denys Štilerman v rozhovoru pro Reuters v dubnu 2026 zmínil, že by měla dosáhnout až na Moskvu.

Veřejně uváděné parametry FP-7 zní na papíře působivě: hlavice 150 kilogramů, rychlost kolem 1 500 metrů za sekundu, strop letu 65 kilometrů a uváděná přesnost 14 metrů CEP. Firma ji prezentuje jako „2,5× levnější analogon ATACMS“. Jenže tady je potřeba brzdit: pevná, nezávisle ověřená jednotková cena v otevřených zdrojích neexistuje. Jde o tvrzení vývojáře, ne o auditované číslo.

Když Rusko střílí protiletadlovými raketami na zem

Aby člověk pochopil, proč je FP-7 víc než jen technická kuriozita, musí se podívat na druhou stranu fronty. Rusko od léta 2022 nasazuje střely systému S-300 proti pozemním cílům na Ukrajině. Studie CSIS „Putin’s Missile War“ z května 2023 popisuje tyto střely jako „nevhodné pro přesné údery“, jsou konstruované k ničení letadel, ne budov. Vitalij Kim, šéf mykolajivské vojenské správy, v červenci 2022 na Telegramu napsal, že ruské S-300 v pozemní roli „zůstávají nepřesné“, a to i po úpravách navigací GPS.

V říjnu 2022 jedna taková střela zasáhla obytný dům v Mykolajivu. Místní úředníci ji identifikovali právě jako S-300. Rusko tedy sahá po protivzdušných raketách jako po nouzové munici, ne proto, že by to bylo efektivní, ale proto, že spotřebovalo zásoby přesnějších střel a potřebuje střílet čímkoli.

A právě tady se rodí kontrast, který dělá z FP-7 zajímavý příběh. Rusko improvizuje, bere zbraň navrženou proti letadlům a doufá, že trefí pozemní cíl. Ukrajina dělá opak: bere stejnou konstrukční logiku a od prvního náčrtu ji navrhuje jako účelovou střelu země-země. Rozdíl není v původu konstrukce. Je v záměru.

Co FP-7 není, a co by mohla být

FP-7 není přestavěná ukořistěná raketa. Není to ani ověřená sériová zbraň. K dubnu 2026 existuje veřejně zdokumentovaný zkušební start z 28. února téhož roku a Štilermanovo vyjádření, že první vojenské nasazení přijde „v blízké budoucnosti“. Srovnání s americkou ATACMS, střelou ve službě od roku 1991 s dosahem 300 kilometrů a hlavicí 213 až 247 kilogramů, zatím kulhá na jednu nohu: ATACMS má za sebou desítky let bojového ověření, FP-7 jedno testovací video.

Přesto je logika za projektem pozoruhodná. Jde o pokus převrátit ekonomiku úderu. Pokud střela stojí zlomek ceny protivzdušné rakety, která ji má sestřelit, každý odpálený kus nutí protivníka utrácet víc na obranu, než kolik stál útok. Experti citovaní Reuters upozorňují, že širší nasazení levnějších balistických střel by mohlo „natahovat“ ruskou protivzdušnou obranu, která je už dnes oslabovaná ukrajinskými údery.

Dvojí život jedné rakety

Fire Point nemíří jen na útočné mise. Štilerman v dubnu 2026 popsal plán protivzdušného systému postaveného na platformě FP-7, který by měl být hotový do roku 2027. Firma jedná s evropskými partnery o radarech, hlavicích a komunikačních subsystémech. Stejná raketová linka má tedy v budoucnu fungovat i jako interceptor, ne jen jako úderná střela.

Pro český průmysl to může být relevantnější než samotná raketa. Fire Point nehledá v Evropě kupce hotového produktu, ale dodavatele komponent: senzorů, elektroniky, testovacích kapacit. Jestli z toho něco vzejde, ukáže čas. Ale směr je jasný: Ukrajina staví raketový program na rychlosti, levnosti a otevřené spolupráci, ne na utajení a soběstačnosti.

Rusko vzalo své protivzdušné rakety a v nouzi z nich udělalo nepřesnou pozemní munici. Ukrajina vzala tutéž konstrukci a zkouší z ní vyrobit přesnou údernou zbraň za zlomek ceny. Jestli se jí to podaří v sériové výrobě, bude to jedna z nejostřejších ironií téhle války.

Článek Ukrajinci postavili k útokům na Rusko levnou balistickou raketu. Sebrali mu jeho vlastní střely S-300 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od motoru k Moskvě: co Štillerman skutečně řekl

4. června 2026 Štillerman v rozhovoru s Olesjou Bacmanovou, který zachytil Interfax-Ukraine, popsal stav balistického programu bez příkras: motor rakety ještě nebyl vyzkoušen. Horizont prvních testových letů směrem na Moskvu zasadil do rámce „léto, maximálně začátek podzimu“. O měsíc později, v rozhovoru pro LIGA.net shrnutém serverem dev.ua, už formulaci zpřesnil na „podzim“, po úspěšném testu motoru a ověření, že raketa poslouchá řídicí algoritmus.

Cíl přitom popsal bez diplomatických oblouků: „nejlépe chráněné vojenské podniky“ v Moskvě. Logika je donucovací: zasáhnout to, na čem Kremlu nejvíc záleží, a vynutit si tak konec plošných útoků na ukrajinskou civilní infrastrukturu. Štillerman dokonce prohlásil, že Rusko jeho raketu „prakticky stoprocentně“ nezachytí.

Redakční odstup je tu na místě. Veřejně potvrzený test, který v červnu 2026 popsal Reuters, se týkal varianty FP-7.X, interceptorové odvozeniny od vyvíjeného balistického systému FP-7 s dosahem do 200 kilometrů. Útočná raketa FP-9, která má podle webu výrobce dosáhnout 855 kilometrů a teoreticky tak Moskvu pokrýt, je stále ve vývojové a testovací fázi. Žádný nezávislý zdroj dosud nepotvrdil úspěšný kompletní let na plný dosah. „Rakety na Moskvu“ jsou tedy veřejně oznámený plán, nikoli prokázaná podzimní realita. Plán, který ale zapadá do už probíhající kampaně hlubokých úderů na ruskou ekonomiku.

Hluboké údery už fungují, i bez balistiky

Štillermanovy ambice totiž nevisí ve vzduchoprázdnu. 10. července 2026 prezident Zelenskyj zřídil samostatné velení pro „dlouhodosahový, fakticky globální dopad na Rusko“. Tentýž den Reuters informoval o sérii ukrajinských úderů na ruské rafinerie, ropný terminál a tankery. Čísla mluví jasně: ruská výroba benzinu spadla zhruba na 65 % kapacity, Moskva zakázala vývoz dieselu a omezila plavbu u Azovského moře.

Fire Point není v tomto ekosystému nováček. Agentura AP už v roce 2025 dokumentovala sériovou výrobu hlubokých úderných dronů a střely FP-5 „Flamingo“ přímo v provozech firmy. Ukrajinská pravda v lednu 2026 popsala trojici zakladatelů (Jehor Skalyha, Iryna Terechová a Denis Štillerman) a Reuters firmu označil za „vycházející hvězdu“ ukrajinského obranného průmyslu. Firma navíc veřejně mluví o výrobě tuhého raketového paliva v Dánsku, což naznačuje ambici přerůst z jedné rakety do širšího evropského obranného uzlu.

Balistika FP-9 by v tomto kontextu představovala kvalitativní skok. Zatímco americké střely ATACMS mají dosah kolem 300 kilometrů a britsko-francouzské Storm Shadow přes 250 kilometrů, FP-9 s deklarovanými 855 kilometry by Ukrajině dala schopnost, kterou jí žádný spojenec zatím nedodal, a hlavně schopnost nezávislou na cizím nosiči i exportním režimu. Pokud se ovšem prokáže, že funguje.

Proč Štillerman říká, že příměří by Ukrajinu zabilo

Druhá osa Štillermanových výroků je ještě provokativnější než rakety. V rozhovoru přetištěném serverem TSN označil jakékoli příměří za „velký dárek Rusku“ a „nejhorší scénář pro Ukrajinu“. Jeho argument má tři stupně: nejprve klesne mezinárodní pozornost a s ní zahraniční podpora, pak se Ukrajina stane investičně neatraktivní a nakonec se otevřou hranice, část mužů odejde ze země, a teprve potom přijde další ruský útok. Jako historický precedent zmínil Jižní Vietnam.

Je důležité odlišit tuto pozici od oficiální linie Kyjeva. Ukrajinský prezident opakovaně deklaroval ochotu k příměří, ale pouze za podmínky reciprocity z ruské strany a s robustními bezpečnostními garancemi. Pařížská deklarace z ledna 2026 počítá s právně a politicky závaznými zárukami aktivovanými po vstupu příměří v platnost, právě jako pojistka proti scénáři, který Štillerman popisuje. Český premiér po pařížském jednání výslovně řekl, že americká účast v garanční architektuře je předpokladem skutečně trvalého míru.

Štillerman tedy neříká totéž co Zelenskyj. Říká něco ostřejšího: že i příměří s garancemi je riskantní, protože garance se v minulosti ukázaly jako prázdné, a Budapešťské memorandum z roku 1994 je toho důkazem. Podle nás je to legitimní varování, i když záměrně vyhrocené. Konstruktér zbraní má logický zájem na pokračování zbrojení, ale jeho argument o ztrátě pozornosti a lidského kapitálu není snadno odmítnutelný.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Eskalace úderů hluboko do ruského území zvyšuje napětí v bezpečnostním prostředí, které je už teď mimořádně napjaté. Evropská rada v červnu 2026 označila ruskou válku proti Ukrajině za „existenciální výzvu“ pro celou EU a vyzvala k prudkému posílení obranné připravenosti do roku 2030. NATO dokumentuje nárůst ruských kyberútoků, sabotáží a vzdušného narušování prostoru členských států. Británie s Ukrajinou v dubnu 2026 podepsala deklaraci o dlouhodobé obranně-průmyslové spolupráci.

Pro Česko z toho plyne spíš vyšší tlak na protivzdušnou obranu, zásoby munice, kyberodolnost a ochranu kritické infrastruktury než přímá hrozba balistického úderu. Česká republika prokazatelně patří k nejvýraznějším podporovatelům Ukrajiny: dodává techniku, velkorážovou munici, výcvik a přes český průmysl zprostředkovává nákupy materiálu. Konkrétní složení části pomoci ministerstvo obrany tají, takže přímou vazbu na balistický program Fire Pointu z veřejných zdrojů potvrdit nelze.

Slib, plán, nebo strategie?

Štillermanovy výroky je potřeba číst méně jako samostatnou senzaci a víc jako součást širší ukrajinské strategie: přenést náklady války co nejhlouběji do ruského týlu, vybudovat domácí zbrojní kapacity nezávislé na rozhodnutích spojenců a vytvořit tlak, který změní ruský kalkul. Zelenskyj zakládá velení pro dlouhé údery, Fire Point testuje balistické prototypy, ukrajinské drony už dnes srážejí ruskou rafinérskou kapacitu o třetinu.

Podzim 2026 ukáže, jestli FP-9 skutečně poletí. Ale i kdyby se termín posunul, směr je jasný, a Moskva to ví.

Článek „Na podzim poletí balistické rakety přímo na Moskvu a vyhrajeme válku,“ tvrdí Ukrajinci. Příměří by Ukrajinu zabilo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně umí DF-16

Dongfeng-16 je silniční mobilní balistická raketa krátkého až středního dosahu, odpalovaná z kolového vozidla TEL (transporter-erector-launcher). Její dvoustupňový motor na tuhé pohonné látky jí dává dosah odhadovaný na 800 až 1 000 km. CSIS eviduje tři varianty, z nichž dvě nesou manévrující hlavici s aerodynamickými plochami pro terminální korekce dráhy letu. Právě tato schopnost měnit kurz v závěrečné fázi sestupu je klíčová: hlavice neklesá po předvídatelné balistické křivce, ale aktivně se vyhýbá zachycení.

Uváděná přesnost pěti metrů CEP (kruhová pravděpodobná odchylka) není oficiálním čínským údajem. Jde o odhad z otevřených zdrojů založený na kombinaci inerciálního a satelitního navedení s terminálními korekcemi. Pokud se blíží realitě, řadí to DF-16 na absolutní špičku své kategorie. Pro srovnání: ruský Iskander-M, který je v otevřených zdrojích považován za měřítko manévrujících balistických střel, dosahuje odhadované přesnosti 10 až 20 metrů s optickým hledačem, ovšem na kratší vzdálenost 400 až 500 km. DF-16 posouvá podobnou logiku do dvojnásobného dosahu.

Ve veřejných databázích je raketa vedená jako dvojího určení, tedy schopná nést konvenční i jadernou hlavici. Potvrzená nasazená jaderná varianta ovšem veřejně doložena není. V realistickém scénáři kolem Tchaj-wanu se počítá především s konvenční rolí: přesnými údery na letiště, radary, velitelská stanoviště a protivzdušnou obranu.

Proč má Patriot problém

Americký systém Patriot PAC-3 je takzvaná terminální obrana nižší vrstvy. Zachycuje cíle v nižší vrstvě atmosféry, v závěrečné fázi jejich letu. Proti klasické balistické střele, která klesá po předvídatelné dráze, funguje spolehlivě. Jenže DF-16 s manévrující hlavicí mění pravidla.

Problém je souběh několika faktorů. Hlavice přilétá vysokou rychlostí, řádově několik Machů. Manévruje, takže radar Patriotu musí neustále přepočítávat dráhu. A rozhodovací okno, tedy čas od detekce po odpálení interceptoru, se dramaticky zkracuje. Tchajwanské zdroje už v roce 2017 upozorňovaly, že vyšší rychlost při návratu do atmosféry a manévrování činí záchyt pro PAC-2 i PAC-3 výrazně obtížnějším. Přidejte k tomu salvové použití desítek střel najednou a Patriot se ocitá v situaci, kdy mu nestačí ani čas, ani zásoby interceptorů.

To neznamená, že je Patriot k ničemu. Znamená to, že jako jediná vrstva obrany proti DF-16 nestačí.

Americká odpověď: víc vrstev, víc peněz

Spojené státy si tohle uvědomují a staví obranu jako vícevrstvý systém. Nad Patriotem operuje THAAD (Terminal High Altitude Area Defense), který zachycuje balistické střely ve vyšší terminální vrstvě, uvnitř i mimo atmosféru. Má větší prostor pro záchyt a delší reakční okno než Patriot, protože cíl potkává dříve na jeho dráze.

Třetí vrstvu tvoří námořní a pozemní systém Aegis BMD v kombinaci se střelami SM-6 pro terminální obranu a SM-3 pro střední fázi letu. Aegis není „další Patriot na lodi“, je to síťová architektura propojená se vzdálenými senzory, schopná využívat režim palby na vzdálená data, kdy střílí na základě informací z radaru stovky kilometrů daleko.

V rozpočtu americké iniciativy pro odstrašení v Pacifiku na fiskální rok 2026 jsou konkrétní položky: systém Aegis pro obranu Guamu, nový radar AN/TPY-6, integrace SM-6 a podpůrná infrastruktura. Jen jedna z položek Agentury pro protiraketovou obranu pracuje s částkou přes 2,7 miliardy korun. A to je pouze Guam; obrana první ostrovní linie vyžaduje ještě víc.

Koho DF-16 ohrožuje, a proč to zajímá i Evropu

Veřejné odhady mluví o desítkách odpalovacích zařízení rozmístěných mimo jiné v provincii Kuang-tung na jihu Číny. Odtud jsou v dosahu Tchaj-wan, Vietnam i americká základna Kadena na Okinawě, jedna z nejvýznamnějších leteckých základen USA v západním Pacifiku, kde operují stíhačky, tankery i průzkumné stroje.

Čínská strategie s DF-16 je přímočará: v první vlně případného konfliktu zasáhnout přesnými údery letiště, radary, sklady munice a uzly velení tak, aby protivník ztratil schopnost operovat z první ostrovní linie. Americká armáda na to reaguje nejen obranou, ale i vývojem vlastních úderných prostředků. Program PrSM Increment 1 s dosahem přes 400 km už vstoupil do výrobní fáze, připravovaný PrSM Increment 4 má mířit za hranici 1 000 km.

Pro Česko a Evropu nejde o přímou raketovou hrozbu, DF-16 je indo-pacifická zbraň. Nepřímý dopad je ale reálný. Případná krize kolem Tchaj-wanu by vázala americké protiraketové kapacity, munici a rozpočty, které jsou současně potřeba pro evropské odstrašení. Každý interceptor vypálený nad Pacifikem je interceptor, který chybí jinde.

Éra jednoho systému končí

DF-16 není důkazem, že Západ je bezmocný. Je důkazem, že doba, kdy stačilo postavit jednu baterii Patriotů a cítit se bezpečně, je pryč. Rozhoduje vrstvená architektura, zásoby interceptorů, síťové propojení senzorů a schopnost přežít první salvu. A hlavně: schopnost za to všechno zaplatit.

Čína dnes disponuje přesnou, mobilní a sériově vyráběnou raketou, která nutí protivníka investovat do obrany násobně víc, než kolik stojí útok. Tohle asymetrické počítání je možná to nejnepříjemnější, co DF-16 přináší; ne pět metrů přesnosti, ale ekonomika celého problému.

Článek Čínská raketa DF-16 trefí cíl na 1 000 km s přesností 5 metrů. A to nejhorší? Patriot ji nestíhá zachytit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stará raketa, živá hrozba

Hwasong-5 vstoupila do služby v polovině osmdesátých let. Podle profilu CSIS Missile Threat má dosah kolem 300 kilometrů, nese bojovou hlavici o hmotnosti zhruba 985 kilogramů a používá kapalné palivo. Severní Korea jich vyrobila odhadem 300 kusů, než výrobu v letech 1991–1992 ukončila. Přesný dnešní počet samostatných Hwasong-5 v arzenálu veřejné zdroje neoddělují od novějších variant Hwasong-6 a Hwasong-7, souhrnný odhad z roku 2006 pracoval s číslem kolem 600 raket všech tří typů dohromady.

Technicky jde o zastaralý systém. Kruhová pravděpodobná odchylka (CEP) činí asi 450 metrů, což znamená, že polovina střel dopadne do kruhu o průměru necelého kilometru. Na přesný zásah konkrétní budovy to nestačí. Na letištní plochu, sklad paliva, přístav nebo městskou čtvrť ano. A právě v tom spočívá její role: levná, početná zbraň pro plošné ničení v první vlně úderů.

Proč je skoro nemožné ji zastavit včas

Největší problém není samotný let střely. Systémy Patriot PAC-3 a THAAD, které mají spojenci na Korejském poloostrově k dispozici, jsou konstruovány právě proti taktickým balistickým střelám třídy Scud. Problém nastává o fázi dříve, v okamžiku, kdy se protivník pokouší mobilní odpalovač najít a zničit ještě před odpálením.

Analytici Vann H. Van Diepen a Daniel R. DePetris z think-tanku 38 North ve své studii z roku 2019 připomínají zkušenost z války v Zálivu v letech 1990–1991. Koalice vedená Spojenými státy měla naprostou vzdušnou nadvládu, tisíce letových hodin věnovala takzvanému „Scud-huntu“, a přesto si Irák podle analýzy RAND uchoval většinu, ne-li téměř všechny mobilní odpalovače. Důvody:

• Odpalovač vypadá na satelitním snímku jako běžný nákladní vůz.
• Irácké jednotky používaly makety, podpůrná vozidla jako návnady a úkryty pod mosty či v terénních proláklích.
• Časové okno mezi vyjetím z úkrytu, odpálením a odjezdem bylo kratší, než jaký byl reakční čas leteckého úderu.

Severní Korea tyto podmínky ještě zhoršuje. Hornatý terén poloostrova nabízí tisíce přirozených úkrytů. Infrastruktura podzemních tunelů a zpevněných pozic je budována desítky let. Scott LaFoy z Beyond Parallel sice upozorňuje, že rané Scudy potřebovaly zhruba hodinu na natankování kapalným palivem, ale i tato prodleva historicky nestačila k jejich preventivnímu zničení.

Exportní stopa: druhý arzenál v Íránu

Hwasong-5 neohrožuje jen Korejský poloostrov. Severní Korea technologii vyexportovala do Íránu, kde vznikl prakticky totožný systém pojmenovaný Šahab-1. Podle CSIS má Šahab-1 téměř identické rozměry, hmotnost, hlavici i dosah. Odhad z roku 2010 počítal s 200 až 300 íránskými střelami a asi 20 mobilními odpalovači.

Írán si navíc postupně vybudoval vlastní výrobní kapacitu a technologii dál šířil. NATO na svých oficiálních stránkách k protiraketové obraně explicitně zmiňuje íránskou balistickou hrozbu jako jeden z důvodů budování evropského štítu Aegis Ashore v Rumunsku a Polsku. Starý severokorejský Scud tak nepřímo formuje bezpečnostní architekturu tisíce kilometrů od Pchjongjangu.

Proč starý Scud nezmizel z radarů analytiků

Michael Elleman z 38 North ve své analýze z října 2019 uvádí, že KLDR pravděpodobně postupně nahradí zásoby Hwasong-5 a Hwasong-6 novějšími systémy na tuhé palivo, ty mají kratší přípravu ke startu, vyšší přežitelnost a u variant typu KN-23 i kvazibalistickou trajektorii, která komplikuje práci obranným systémům. Jenže přechod není okamžitý. Briefing 38 North z ledna 2026 ukazuje, že Severní Korea v roce 2025 provedla zhruba 15 balistických startů, téměř výhradně krátkodosahových, oproti 41 v roce 2024. Důraz na divadelní rakety pokračuje, ale starší typy ze skladů nezmizely.

Podle nás je právě tohle jádro problému, které si zaslouží pozornost. Hwasong-5 není zázračná zbraň. Nemá GPS navádění, neprolétne přes Pacifik, její přesnost je z dnešního pohledu mizerná. Ale je jich stovky, jsou mobilní, jsou rozptýlené, jsou vyvezené do dalšího státu, a historická zkušenost říká, že i s absolutní technologickou převahou je najít a zničit před odpálením mimořádně obtížné. Modernizace arzenálu tento problém neřeší, jen k němu přidává další vrstvu.

Hwasong-5 připomíná, že v raketové hrozbě nerozhoduje jen technologická sofistikovanost. Někdy stačí být dostatečně jednoduchý, dostatečně početný a dostatečně těžko k nalezení.

Článek Severokorejská raketa Hwasong-5 děsí svět a experti varují před skrytou hrozbou. Vypořádat se s ní skoro není možné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od havárie k pěti úspěšným testům

Moskevský institut tepelné techniky začal na RS-26 pracovat kolem roku 2008. Konstrukčně jde o odvozeninu mezikontinentální rakety RS-24 Jars, kratší, s menším počtem stupňů, ale s důrazem na mobilitu a schopnost nést více bojových hlavic. První start z Plesecku skončil po několika sekundách: raketa vybočila z kurzu a dopadla zhruba osm kilometrů od rampy. Přesná technická příčina nebyla nikdy zveřejněna.

Pak ale přišel květen 2012, úspěšný let na přibližně 5 800 kilometrů. Říjen 2012, červen 2013, březen 2015: další tři testy, tentokrát na vzdálenosti kolem 2 000 kilometrů. Podle CSIS Missile Threat šlo pokaždé o bezproblémový průběh. V dubnu 2015 ruské zdroje hlásily hotový vývoj, blížící se sériovou výrobu a první plánované rozmístění u Irkutsku.

Jedna raketa, dvě tváře: jak Moskva obcházela smlouvu INF

Tady se skrývá jádro problému, který západní analytiky znepokojoval víc než jakýkoli nepovedený start. Smlouva INF z roku 1987 zakazovala pozemní balistické střely s doletem 500 až 5 500 kilometrů. Smlouva New START zase definovala mezikontinentální balistickou raketu jako systém s doletem nad 5 500 kilometrů.

Moskva udělala následující: jedním testem na 5 800 kilometrů, s lehčím bojovým nákladem, si RS-26 kvalifikovala jako ICBM, tedy jako zbraň spadající pod New START, nikoli pod INF. Jenže opakované testy na zhruba 2 000 kilometrů, navíc s těžší a pravděpodobně vícehlavicovou konfigurací, ukazovaly na systém optimalizovaný pro střední dolet. Právě pro ten, který INF zakazovala.

Stephen Pifer, bývalý americký velvyslanec a expert na kontrolu zbrojení, to v roce 2014 před výborem Kongresu popsal jako sporné obcházení, nikoli přímé porušení smlouvy. V americkém Kongresu ve stejném roce zaznělo hodnocení, že RS-26 má zaplnit ruskou mezeru ve středním doletu, mezeru, kterou INF záměrně vytvořila. Moskva si zkrátka zřejmě postavila zbraň, která je jedním lehkým testem „legální ICBM“, ale v operační konfiguraci funguje hlavně jako evropská střela středního doletu.

Rusko navíc opakovaně odkládalo demonstraci rakety pro americké inspektory. V listopadu 2015 agentura TASS potvrdila odsunutí předvedení na neurčitý termín v roce 2016. Nový termín už nikdy stanoven nebyl.

Zmrazení, nebo metamorfóza?

V březnu 2018 přišel zdánlivý konec. TASS oznámil, že program Rubež byl v novém ruském zbrojním plánu odsunut ve prospěch hypersonického systému Avangard a práce byly pozastaveny minimálně do konce roku 2027. RS-26 zmizela z veřejného prostoru.

Jenže 21. listopadu 2024 Rusko vypálilo na Dnipro experimentální balistickou střelu středního doletu, kterou nazvalo Orešnik. Pentagon téhož dne uvedl, že použitá IRBM byla založena na modelu RS-26 Rubež. Analytická studie Národního strategického výzkumného institutu Nebraské univerzity z roku 2025 tuto vazbu potvrzuje a dodává, že systém byl navržen s profilem letu a bojovým vybavením zaměřeným na překonání protiraketové obrany.

Z archivního programu se přes noc stal znovu aktuální bezpečnostní problém.

Co to znamená pro Evropu a pro Česko

Při prokázaném maximálním doletu 5 800 kilometrů je Česká republika z evropské části Ruska jednoznačně v dosahu. I při operačním profilu kolem 2 000 kilometrů by střela z odpalovacích pozic v západním Rusku či z Běloruska dosáhla na střední Evropu. Kratší letové časy znamenají menší varovné okno a vyšší tlak na alianční protiraketovou obranu.

NATO na širší balistickou hrozbu reaguje postupně: základny v Rumunsku a Polsku, radar v Turecku, velení v Ramsteinu. V březnu 2026 Aliance podle vlastních materiálů dále zvýšila svou protiraketovou posturu. Samostatné české vyjádření specificky k RS-26 se nám ve veřejných zdrojích nepodařilo dohledat, systém ale přesně zapadá do kategorie hrozeb, proti nimž NATO svou obranu buduje.

Pro budoucí jednání o kontrole zbrojení je RS-26 varovným precedentem. Ukazuje slabinu definic postavených na jediné kvalifikační hranici doletu: stačí jeden test s lehkým nákladem nad 5 500 kilometrů a zbraň, která je ve skutečnosti optimalizovaná pro evropské bojiště, se formálně stane mezikontinentální střelou.

Raketa, která v září 2011 uletěla osm kilometrů a spadla, nakonec dolétla až do válečného konfliktu roku 2024, jen pod jiným jménem.

Článek Ruská veleraketa RS-26 při prvním testu uletěla 8 km a spadla. Kreml z ní přesto chce zbraň proti Evropě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvanáctinásobek za tři roky

Datová řada, kterou analyzoval The New York Times z údajů ukrajinských Vzdušných sil, ukazuje strmou křivku. Průměrný měsíční počet ruských balistických startů: 6 v roce 2023, 28 v roce 2024, 49 v roce 2025 a 74 v dosavadním průběhu roku 2026. Analytici Konrad-Adenauer-Stiftung pro leden až květen 2026 počítají 75 měsíčně, prakticky shodné číslo.

Za nárůstem nestojí jen vyšší výrobní kapacita, i když i ta je podstatná. Rusko v roce 2025 vyrobilo kolem 700 balistických střel v širším smyslu a letos má k dispozici odhadem 60 až 70 Iskanderů a Kinžalů měsíčně. Klíčová je ale taktická adaptace: technické úpravy Iskander-M pro lepší klamání protivzdušné obrany, větší salvy načasované do momentů, kdy jsou zásoby interceptorů PAC-3 na ukrajinské straně nejnižší, a kombinované údery s drony a střelami s plochou dráhou letu, které nutí PVO rozhodovat se, co chránit.

Kontrast je brutálně výmluvný. Při velkém útoku z 2. června 2026 sestřelila ukrajinská obrana 96 procent střel s plochou dráhou letu Ch-101 a 92 procent dronů. Proti balistickým Iskanderům uspěla jen ve 33 procentech případů.

Úzká a drahá vrstva, kterou Západ nestíhá plnit

Problém není v tom, že by protivzdušná obrana „nefungovala“. Proti dronům funguje výborně, v květnu 2026 dosáhla sestřelnost 91,5 procenta. Problém je v tom, že proti balistice funguje jen jedna úzká a mimořádně drahá vrstva: systém Patriot s interceptory PAC-3.

Ukrajinské ministerstvo obrany to říká otevřeně: PAC-3 jsou nejúčinnějším prostředkem proti ruským balistickým hrozbám. Jenže těchto systémů není dost a tempo jejich doplňování zaostává za tempem ruské palby. Rusko tuto asymetrii cíleně využívá. Zahlcuje obranu rychleji, než ji Západ dokáže nasytit.

Prezident Zelenskyj proto na jednáních s NATO i G7 tlačí na tři věci najednou: více hotových systémů PAC-3, rychlejší dodávky přes mechanismus PURL/JUMPSTART a licence na výrobu protibalistických systémů a střel přímo v Evropě nebo na Ukrajině. Kyjev pochopil, že čekat na americké dodávky nestačí, potřebuje vlastní výrobní kapacitu.

Co to znamená pro miliony lidí

Čísla z balistických útoků se přepisují do životů obyčejných lidí s krutou přesností. V lednu 2026 byly po sérii úderů poškozeny nebo zničeny klíčové energetické prvky nejméně v sedmnácti regionech a v Kyjevě. Miliony lidí měly elektřinu jen na několik hodin denně. V hlavním městě útoky opakovaně vyřadily vytápění téměř šesti tisíc bytových domů. U více než 1 100 z nich se topení během zimy nepodařilo obnovit vůbec.

V Oděse po únorovém zásahu zůstalo bez proudu 107 tisíc odběratelů, desítky tisíc bez tepla a vody. Společná zpráva vlády Ukrajiny, Světové banky, Evropské komise a OSN, takzvaná RDNA5, vyčísluje přímé škody v energetice na 24,8 miliardy dolarů a ekonomické ztráty sektoru na 88,2 miliardy dolarů. Kyjevská škola ekonomie navíc spojuje poškození energetiky s propadem výstupu v sektoru elektřiny, plynu a páry o 15,8 procenta v prosinci a 17,9 procenta v samotné elektroenergetice.

Balistické střely mají oproti dronům zhruba desetinásobný destrukční účinek. V květnu 2026 vzrostla celková hmotnost výbušné nálože, která pronikla obranou a dopadla na cíl, ze 44 na 60 tun, právě kvůli balistice.

Český kontext: pomáháme, ale ne proti balistice

Česká republika patří mezi nejaktivnější podporovatele Ukrajiny. Veřejně potvrzená pomoc zahrnuje munici, výcvik, příspěvky do fondů a účast v Dronové koalici. Konkrétní protibalistické systémy ale vládní souhrny české pomoci nerozepisují, a není to náhoda.

Česká armáda sama u systému SPYDER, který pořizuje od Izraele, otevřeně uvádí, že jde o obranu krátkého a středního dosahu. Ochrana před balistickými střelami je podle armádních materiálů až budoucí vrstva, kterou Česko teprve buduje. Civilní projekt „Viktor“, známý z iniciativy Dárek pro Putina, je protidronové řešení, nikoliv odpověď na Iskander letící rychlostí přes 2 km/s.

NATO téma nečte jen jako ukrajinský problém. V březnu 2026 Aliance zvýšila balistickou obrannou pohotovost a na svém webu otevřeně píše, že válka na Ukrajině názorně ukázala ničivost balistických zbraní pro evropské populace, území i ozbrojené síly. Pro východní křídlo NATO, Česko nevyjímaje, to znamená jedinou věc: vícevrstvá protivzdušná a protiraketová obrana není luxus, ale existenční nutnost.

Lučištník, ne jen šíp

Ukrajina mezitím hledá způsoby, jak asymetrii obrátit. Ministerstvo obrany popisuje systematické ničení ruské protivzdušné obrany, radarů a logistiky v operační hloubce pomocí dronů a střednědobých úderů. Logika je jednoduchá: nestačí sestřelovat střely, je třeba ničit odpalovací zařízení, sklady a výrobní řetězec. Střílet po lučištníkovi, ne jen po šípu.

Existují i zárodky vlastní balistické kapacity. Ukrajinská firma Fire Point na svém webu uvádí projekty FP-7 s doletem 200 kilometrů a FP-9 s doletem 855 kilometrů. Jde zatím o firemní deklarace, nikoliv o státem potvrzenou sériovou výzbroj. Ale směr je zřejmý.

Konrad-Adenauer-Stiftung zatím nevidí empirický důkaz, že by samotná intenzita ruských útoků už plnila strategické cíle Moskvy, tedy zlomení ukrajinské vůle k odporu. Čte ji spíš jako dlouhodobou opotřebovávací kampaň proti civilnímu zázemí. Riziko pro nadcházející podzim a zimu 2026 ale zůstává vysoké. Energetika je dál zranitelná, ochranná opatření nejsou hotová a ruská výroba balistických střel nepolevuje.

Sedmdesát čtyři raket měsíčně. Dvacet šest procent sestřelených. Šedesát tun výbušnin, které každý měsíc proniknou obranou a dopadnou na města, elektrárny a životy. To jsou čísla, se kterými Ukrajina vstupuje do čtvrté válečné zimy.

Článek Rusko se naučilo prorážet ukrajinské nebe. Na balistické rakety nemá PVO odpověď a silně pod nimi trpí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Ukrajina „dokončuje“

FP-9 není hotová zbraň připravená ke stovkám bojových startů. Je to projekt v pozdní vývojové fázi, což je zásadní rozdíl. K poslednímu červnovému týdnu 2026 Fire Point dokončoval pozemní zkoušky velkého motoru na tuhé pohonné látky. Právě motor je kritickým místem celého programu. Štilerman popsal, že pro FP-9 museli vybudovat zcela nový závod na zalévání velkých tuhých motorů a pořídit mixer schopný odlít celý motor na jeden zátah. U takto velkého pohonu rozhoduje homogenita směsi; jakákoli dutina nebo nerovnoměrnost může znamenat ztrátu tahu, odchylku trajektorie, nebo rovnou havárii při testu.

Reuters už 6. dubna 2026 psal, že FP-9 je těsně před testovací fází. O necelé tři měsíce později, 28. června, tatáž agentura upřesnila harmonogram: letové testy v létě 2026, bojové ověřování na podzim. Cesta od prototypu k sériovému nasazení bývá dlouhá: americký ATACMS měl první let v dubnu 1988 a do boje se dostal až během války v Zálivu v roce 1991. Válka ale časové osy komprimuje.

Proč je „pár minut“ tak důležitých

Dosavadní západní zbraně v ukrajinských rukou mají kratší dosah, nebo jiný profil letu, nebo obojí.

FP-9 by kombinovala výrazně větší dosah než ATACMS, téměř dvojnásobnou hlavici oproti Storm Shadow a balistickou trajektorii, která obráncům nechává jednociferný počet minut na reakci. Přesnost výrobce uvádí na 20 metrů. To z ní dělá zbraň mířenou na velké pevné cíle v hlubokém týlu: velitelské uzly, sklady, průmyslové komplexy, energetickou infrastrukturu.

Rychlostně se FP-9 pohybuje ve stejném řádu jako ruský Iskander, u něhož analytici z RUSI uvádějí terminální rychlost kolem 2 100 m/s. Právě kombinace rychlosti a kvazibalistické trajektorie dělá z takových střel mimořádně obtížný cíl pro protiraketovou obranu. Ukrajina by tak poprvé disponovala zbraní, která Rusku vrací jeho vlastní medicínu, a to ve srovnatelných parametrech.

Co to udělá s ruskou obranou

Tady začíná to skutečné „peklo“, ne jedním výstřelem, ale systémovým tlakem. Expert Fabian Hoffmann, kterého Reuters citoval v dubnu 2026, upozornil, že širší použití balistických střel může ruskou protivzdušnou obranu natáhnout a přetížit. Zvlášť když už byla poškozena předchozími ukrajinskými údery.

Moskvu dnes kryje jedna z nejmohutnějších protiraketových obran na světě. Není poctivé psát, že by Rusko „nemělo obranu“. Jenže obrana stojí peníze, lidi a techniku. Každý systém S-400 nebo S-300, který Rusko přesune k ochraně hlavního města nebo petrohradské aglomerace, chybí jinde. Už samotná věrohodná hrozba domácí ukrajinské balistiky na 855 kilometrů nutí ruské velení držet více prostředků v hlubokém týlu místo toho, aby je poslalo k frontě. A právě v tom spočívá strategický efekt, který může nastat ještě dříve, než FP-9 poprvé zasáhne cíl.

Fire Point navíc neřeší jen útočné střely. V červnu 2026 firma podepsala s německým HENSOLDT memorandum o spolupráci na projektu Freyja, protiraketovém systému, kde Němci dodají radar TRML-4D a Fire Point bude systémovým integrátorem. Buduje se tedy obojí: meč i štít.

Kdy se FP-9 může objevit na bojišti

Pokud letové testy v létě 2026 dopadnou dobře, Reuters očekává bojové ověřování už na podzim téhož roku. To je ambiciózní harmonogram. Fire Point zatím veřejně neoznámil plánovanou sériovou kapacitu pro FP-9. U menších produktů firma vyrábí stovky dálkových dronů denně a tři střely FP-5 Flamingo denně, ale u velkého balistického systému bude škálování výroby jiný příběh. Úzkým hrdlem zůstává právě výroba motorů.

Přesto nejde o papírovou raketu. Má oficiálně zveřejněné parametry, vlastní výrobní linku pro klíčový komponent a časovou osu, kterou nezávisle potvrzuje Reuters. Každé oslabení ruské schopnosti vést dlouhou opotřebovací válku zlepšuje bezpečnostní prostředí ve střední Evropě. Jedna raketa válku neukončí. Ale vědomí, že Moskva leží 520 sekund od ukrajinského odpalu, mění kalkulaci na obou stranách.

Ruští představitelé roky vyhrožují západním metropolím jadernými údery a balistickými raketami. Teď se poprvé ocitají v pozici, kdy jejich vlastní hlavní město čelí srovnatelné hrozbě z druhé strany, a tentokrát nejde o cizí zbraň, ale o ukrajinský stroj, vyvinutý a vyrobený doma.

Článek Ukrajina dokončuje vlastní balistickou raketu, a pak začne peklo. Dolet 855 km, Moskvu zasáhne za pár minut se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak fungoval sovětský „prak“

Komplet 9K52 Luna-M tvořilo odpalovací vozidlo 9P113 na osmiosém podvozku ZIL-135LM, raketa 9M21 a sada podpůrných prostředků: přepravní vozidla, meteorologická stanice, velitelský vůz. Raketa měřila kolem devíti metrů, vážila přes dvě a půl tuny a letěla balistickou dráhou na vzdálenost až 65–70 kilometrů. Neměla žádné navedení za letu. Stabilizaci zajišťovala rotace, směr a dostřel se nastavovaly před startem podle meteorologických dat a balistických tabulek. Příprava k palbě trvala zhruba patnáct až třicet minut.

Paleta hlavic odpovídala sovětské představě o flexibilitě:

• Tříštivotrhavá – pro konvenční údery na plochu
• Chemická – pro kontaminaci prostoru
• Submuniční – kazetová varianta proti živé síle a technice
• Jaderná – taktická hlavice, kvůli které celý systém vlastně vznikl

Ministerstvo obrany ČR výslovně označuje Luna-M za systém vyvinutý jako taktická jaderná zbraň. Konvenční role přišla jako bonus, ne jako výchozí záměr.

Lepší než předchůdce, horší než konkurence

Luna-M nebyla první sovětská taktická raketa, ale oproti předchůdci 2K6 Luna představovala znatelný posun. Starší systém měl dostřel jen 32–45 kilometrů a kruhovitou odchylku 1,2 až 2,0 kilometru, tedy rozptyl, při kterém konvenční hlavice nedávala prakticky žádný smysl. Luna-M zkrátila CEP zhruba na třetinu a téměř zdvojnásobila dosah. Důležitější než balistika ale byla logistika: kolový ZIL-135LM s vlastním hydraulickým jeřábem odstranil potřebu samostatného nakládacího stroje a zvýšil pochodovou rychlost celé baterie.

Jenže na druhé straně železné opony už ve stejné době sloužil americký MGM-52 Lance. Srovnání je nemilosrdné:

Lance byla řízená střela. Luna-M byla v podstatě velký dělostřelecký granát s raketovým motorem. NATO už operovalo v kategorii přesných taktických úderů, zatímco sovětská doktrína stále počítala s plošným ničením, a Luna-M do ní přesně zapadala.

Proč ji Sověti drželi tak dlouho

Pokus o modernizaci existoval. Projekt Luna-3, schválený 20. července 1966, měl dostat zjednodušený řídicí systém a stlačit CEP pod 500 metrů. Testy v letech 1968–1969 dopadly hůř než u výchozího prototypu (selhal hlavně korektor dostřelu) a práce byly zastaveny. Skutečný nástupce, OTR-21 Točka, vstoupil do služby až v roce 1975 a přinesl konečně naváděnou střelu s CEP kolem 150 metrů.

Mezitím Luna-M zůstávala ve výrobě a ve výzbroji. Podle otevřených zdrojů vzniklo 500 až 750 odpalovacích vozidel. V roce 1986 měla sovětská armáda ve službě přibližně 750 kompletů, což byl vrchol nasazení. Důvody nebyly sentimentální. Systém byl jednoduchý na obsluhu, mobilní, levný na výrobu a v doktríně, která počítala se zahájením konfliktu jadernými údery na uskupení NATO, plnil svou roli. Nepotřeboval trefit okno velitelského stanoviště. Potřeboval doručit hlavici do správného čtverce na mapě.

Československý rozměr

Dodávky Luna-M do Československa začaly v roce 1966. Podle brožury Vojenského historického ústavu měla ČSLA k roku 1990 čtyřicet odpalovacích zařízení a 158 raket. V míru disponovaly jednotky výhradně konvenčními hlavicemi. Jaderné měly být předány sovětskou stranou až v případě konfliktu; jejich montáž se nacvičovala, ale hlavice samotné zůstávaly pod sovětskou kontrolou. Dobová koncepce modernizace dělostřelectva ČSLA přitom explicitně počítala s tím, že válka v Evropě začne jadernými údery a raketové vojsko bude hrát klíčovou roli v prvním sledu.

Dědictví, které úplně nezmizelo

Exportní verze 9K52TS putovala do zhruba patnácti zemí, od Egypta přes Irák po Severní Koreu. Po studené válce většina provozovatelů systém vyřadila nebo nahradila Točkou. Irák si po roce 1991 ponechal FROG-7 ve velkých počtech pod monitoringem OSN. A v Severní Koreji analytici CSIS Beyond Parallel identifikovali bataliony FROG-7 v základně Sino-ri ještě v posledních letech jako součást strategické infrastruktury, která navazuje na sovětské technologické dědictví.

Luna-M ukazuje dobu, kdy se „dobrá raketa“ nehodnotila podle toho, jestli trefí konkrétní cíl, ale podle toho, jestli rychle dopraví dostatečně velkou hlavici do správné části bojiště. Přechod od Luny k Točce a od Točky k moderním systémům s přesností v desítkách metrů je vlastně příběh jedné proměny: od plošného ničení k chirurgickému úderu. Luna-M stála na samém začátku té cesty, s půlkilometrovým rozptylem a jadernou hlavicí jako pojistkou.

Článek Sovětský raketový systém 9K52 Luna-M: jaderný prak, který Rudá armáda milovala, i když se nikdy netrefil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je Orešnik a co umí doopravdy

Podle CSIS Missile Threat jde o silniční mobilní střelu odvozenou od mezikontinentálního systému RS-26 Rubež, s doletem odhadovaným na 3 500 až 5 470 kilometrů. Nese více návratových těles v konfiguraci MIRV nebo MRV, což z listopadového úderu na Dnipro dělá pravděpodobně první bojové nasazení technologie MIRV v historii. Zní to impozantně. Jenže čísla říkají něco jiného než kremelská rétorika.

Americká agentura AP s odkazem na zpravodajské činitele napsala, že Rusko má k dispozici jen hrstku těchto střel. Hlavice jsou menší než u běžně nasazovaných raket typu Iskander. Polský institut PISM rozebral kinetický účinek a dospěl k závěru, že dopad je spíš plošný než přesně ničivý, s oslabenou průrazností. Pentagon střelu označil za experimentální systém a výslovně odmítl, že by šlo o zásadní změnu pravidel hry.

Srovnání s ostatními ruskými raketami pomáhá zasadit Orešnik do kontextu:

Orešnik je tedy větší, dražší a vzácnější. A právě proto ho Kreml nepoužívá k ničení skladů munice, ale k ničení nervů.

Tři odpaly, žádný zlom

Časová osa použití Orešniku ukazuje vzorec: každé odpálení přišlo v momentě, kdy Moskva potřebovala eskalační signál.

21. listopadu 2024, Dnipro. První bojové nasazení. Cíl: průmyslový areál. Efekt: omezené fyzické škody, obrovský mediální ohlas. Putin vzápětí hrozí úderem na „rozhodovací centra“ v Kyjevě.

9. ledna 2026, okolí Lvova. Druhé použití, tentokrát blízko hranic NATO. Reuters popsal jen menší průniky do konstrukcí zasažených budov. Šéfka evropské diplomacie Kaja Kallasová reagovala výzvou k členským státům, aby „sáhly hlouběji do zásob“ protivzdušné obrany.

24. května 2026, kyjevský region. Třetí potvrzené odpálení, součást masivního kombinovaného útoku: 600 dronů a 90 střel najednou. Ukrajinská obrana zničila nebo rušením vyřadila 549 dronů a 55 střel. Útok zabil nejméně dva lidi, zranil 83 a poškodil desítky míst v hlavním městě. Svědci mluvili o dosud nejtěžší noci války. Stát ale fungoval dál. Obrana fungovala dál. A partneři pomoc nestáhli.

Britský RUSI to shrnul přesně: Orešnik funguje víc jako politické signalizování než jako vojenský nástroj. Každé další odpálení potvrzuje tutéž logiku, drahá demonstrace frustrace, ne průlomová schopnost.

Proč zastrašování nefunguje

Kreml opakovaně sází na jednu kartu: demonstrace technické hrůzy zlomí politickou vůli protivníka. U Ukrajiny a jejích partnerů ale naráží na opačný efekt.

Po prvním odpálení v listopadu 2024 nezačal Západ ustupovat. Začal počítat, kolik střel Rusko reálně má, a odpověď (jednotky kusů) uklidnila víc, než znepokojila. Po druhém odpálení u Lvova v lednu 2026 Kallasová netlačila na příměří za každou cenu, ale na další dodávky protiraketových systémů. A v dubnu 2026, tedy měsíc před třetím úderem, Evropská komise rozjela přípravu balíku podpory pro Ukrajinu na roky 2026–2027 v objemu 90 miliard eur, z toho 28,3 miliardy na obranné kapacity.

Moskva podceňuje, že ani velmi tvrdé údery automaticky nevedou k politickému zlomu. Ukrajinská společnost se za tři roky války adaptovala na realitu raketového teroru. Protivzdušná obrana se zlepšuje s každou dodávkou ze Západu. A evropské rozpočty se přeorientovávají směrem, který by byl před třemi lety nepředstavitelný. Orešnik tenhle proces nezastavil. Urychlil ho.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Dolet 3 500 až 5 470 kilometrů znamená, že Česká republika spadá do teoretického dosahu Orešniku při odpalu z části ruského území či z Běloruska. To je fakt, který nelze ignorovat. Zároveň ale PISM výslovně uvádí, že střela nepřináší novou kvalitativní hrozbu pro Alianci a nemění rovnováhu sil. NATO už provozuje alianční protiraketovou obranu určenou k ochraně evropského území, obyvatelstva a sil.

Podstatnější než samotná střela je vzorec chování, který za ní stojí. Kreml neopouští nátlakovou logiku, naopak ji zdvojuje. Po listopadu 2024 přišel leden 2026, po lednu květen. Žádná známka korekce, žádný signál, že by Moskva pochopila, proč zastrašování selhává. Nátlak, strašení a demonstrativní eskalace jsou pro Kreml zjevně levnější než přiznání, že rychlý vojenský zlom nepřišel a nepřijde.

Orešnik je reálně nebezpečná zbraň. Ale jako nástroj politického vydírání zatím funguje přesně obráceně, než si jeho provozovatel přeje: místo ústupu přináší víc peněz, víc systémů protivzdušné obrany a tvrdší odhodlání na druhé straně.

Článek Orešnik měl zlomit Kyjev, ale ukázal jenom ruskou bezmoc a vztek. Kremlu pořád nedochází, proti čemu stojí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Superzbraň ze součástek z roku 2004

Čtyři dny po květnovém útoku ukázala ukrajinská prezidentská kancelář evropským ambasadorům v Kyjevě rozložené desky z trosek Orešniku. Elektronika uvnitř pocházela výhradně z ruské a běloruské produkce, vyrobená mezi lety 2004 a 2014. Žádné západní čipy nové generace, žádná špičková technologie, komponenty staré přes deset let v raketě, kterou Kreml prezentuje jako vrchol svého zbrojního průmyslu.

Ukrajinští experti při rozboru identifikovali klíčový detail: Orešnik používá inerciální navigaci. Nespoléhá na satelitní navedení typu GLONASS, nemá veřejně doložený optický hledač ani jiný systém terminálního navedení, který by korigoval dráhu v posledních sekundách letu. Jak to shrnul Kyiv Independent na základě ukrajinské prezentace: střela „není špičková“.

Fyzika, kterou nelze obejít propagandou

Inerciální navigace sama o sobě nemusí být fatální, záleží na tom, jestli střela dokáže průběžně korigovat svou polohu pomocí vnějších signálů. Jenže právě tady naráží Orešnik na problém, který řeší celý hypersonický obor už od šedesátých let a dodnes ho spolehlivě nevyřešil.

Při rychlostech, jakých Orešnik dosahuje, se kolem tělesa vytváří vrstva ionizovaného plynu, plazma. Ta funguje jako štít, který blokuje rádiové signály. GPS, GLONASS, komunikace s pozemní stanicí, nic z toho plazmovým obalem spolehlivě neprochází. Technická studie NASA z roku 2010 popisuje tento jev jako zásadní překážku navigace a komunikace při hypersonickém letu a uvádí, že existující řešení jsou složitá a kompromisní.

Spojme si to dohromady: střela s inerciální navigací, která během nejrychlejší fáze letu nemůže přijímat korekční signály zvenčí. Výsledkem je zbraň, která letí velmi rychle, je velmi těžké ji sestřelit, ale její schopnost trefit konkrétní budovu nebo sklad je přinejmenším sporná.

Pro srovnání: ruský Iskander-M, taktická balistická střela kratšího doletu, dosahuje podle CSIS přesnosti kolem 50 metrů se satelitní navigací a 10–20 metrů s optickým hledačem. Analytici z RUSI u verzí s hledačem mluví dokonce o jednotkách metrů. U Orešniku žádné srovnatelné veřejné číslo neexistuje. A to je výmluvné samo o sobě.

Drahý výbuch bez jasného vojenského efektu

Květnový úder to potvrdil v praxi. ISW/CTP ve svém hodnocení z 24. května 2026 označilo nasazení Orešniku jako z velké části symbolické a vojensky nejasně užitečné. Někteří ruští vojenští blogeři, tedy lidé, kteří rozhodně nejsou na straně Kyjeva, útok kritizovali jako příliš drahý na to, jak málo přinesl.

Den poté, 25. května, přibyl další nepříjemný detail: ISW/CTP zaznamenalo na základě videí a OSINT materiálů, že druhý Orešnik z téhož útoku mohl selhat. Střela zřejmě nedoletěla k zamýšlenému cíli a dopadla v okupované části Doněcké oblasti. Stoprocentní potvrzení chybí, ale samotná možnost, že balistická střela za stovky milionů rublů skončí na vlastním území, vypovídá o spolehlivosti systému víc než jakákoli tisková konference v Kremlu.

Německý deník WELT 27. května shrnul situaci pod hlavičkou „rozhodující slabina Orešniku“. Paradox Putinovy superzbraně, tak článek nazval rozpor mezi propagandistickým obrazem a technickou realitou.

Proč ho Rusko přesto používá

Pokud je Orešnik tak nepřesný a drahý, proč ho Moskva vůbec odpaluje? Protože přesnost není jeho hlavní účel. CSIS vede Orešnik jako operační balistickou střelu středního doletu s doletem 3 500 až 5 470 km a konfigurací MIRV, tedy více nezávisle naváděných hlavic na jednom nosiči. Už útok z listopadu 2024 mohl být historicky prvním bojovým použitím MIRV vůbec.

Orešnik je především nástroj signalizace. Říká NATO: „Máme střelu, která dolétne kamkoli v Evropě a kterou těžko sestřelíte.“ Říká domácímu publiku: „Máme superzbraň.“ A říká Kyjevu: „Můžeme vás zasáhnout kdykoli.“ Že ta střela netrefí konkrétní hangár? Pro psychologický efekt to nehraje roli.

ISW/CTP výslovně uvedlo, že květnový úder mohl sloužit k odvádění pozornosti od ruských neúspěchů na frontě a k projekci síly směrem dovnitř i ven. Vojensko-politický signál, ne chirurgický zásah.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Dolet Orešniku geometricky pokrývá celou střední Evropu včetně České republiky. To je fakt, který žádná analýza přesnosti nezmění. I nepřesná balistická střela s více hlavicemi zůstává hrozbou, zvlášť proti plošnějším nebo měkkým cílům.

Zelenskyj 27. května znovu psal Bílému domu a americkému Kongresu s naléhavou žádostí o antibalistické střely. Ukrajina hlásí zásadní deficit v této oblasti. Německo a Ukrajina v dubnové strategické deklaraci dohodly urychlení společného vývoje antibalistické protivzdušné obrany. Berlín už buduje systém Arrow 3, izraelský interceptor určený k záchytům balistických cílů mimo atmosféru, tedy přesně v té vrstvě, kde by Orešnik letěl.

Debata se posouvá. Ne „jestli“ budovat protiraketovou obranu, ale jak rychle a v kolika vrstvách. Patriot zvládne nižší patro, Arrow 3 horní. Mezi nimi zeje mezera, kterou by měl vyplnit systém typu THAAD. Žádná z těchto vrstev zatím není na Ukrajině k dispozici v dostatečném počtu.

Orešnik není zázračná zbraň. Je to drahý, ne zcela spolehlivý nosič se slabou konvenční přesností, který Rusko umí prodat lépe, než ho umí navést na cíl. Ale právě proto je nebezpečný jinak, než jak si Kreml přeje: ne jako chirurgický nástroj, ale jako důkaz, že Moskva je ochotná odpalovat strategické střely na civilní území a spoléhat na to, že samotný strach bude stačit.

Článek Rusové pokazí úplně vše: Evropa se bála „nezastavitelné“ superrakety Orešnik, ale zbytečně. Analýza ukázala, že neumí mířit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jedna střela, dvě vlny zabíjení

Technicky jde o balistickou střelu 9M723 systému Iskander-M, vybavenou kazetovou hlavicí. Ta po dopadu rozptýlí 54 kusů submunice označené 9N730, tříštivotrhavých těles stabilizovaných křidélky, která detonují nad zemí pomocí laserového zapalovače 9E156. Tato submunice není novinka. Databáze METIS/Fenix Insight zaznamenala její první výskyt na Ukrajině už 5. října 2022 v Záporožské oblasti. Kazetový Iskander v boji existuje roky.

Co je podle eRadaru nové, je právě ono zpoždění. Submunice se po dopadu neaktivují okamžitě, ale čekají. Dvacet minut. Třicet minut. Přesně v okně, kdy se na místě shromáždí první zasahující, kolemjdoucí, rodiče hledající děti. Je třeba říct na rovinu: veřejně dohledatelný primární technický dokument, který by existenci tohoto konkrétního časovače nezávisle potvrdil, se nám při rešerši najít nepodařilo. Tvrzení pochází z ukrajinského monitoringu a převzala ho sekundární média. To ale neznamená, že je lze ignorovat, logika za ním je konzistentní s tím, co Rusko na Ukrajině prokazatelně dělá už roky.

Dvojitý úder bez druhého odpalu

Taktika „dvojitého úderu“, zasáhnout místo podruhé ve chvíli, kdy přijede pomoc, není ruský vynález, ale Rusko ji na Ukrajině zdokonalilo do systému. Zpráva HRMMU z června 2025 dokumentuje, jak operátoři FPV dronů v reálném čase cílí na ambulance, evakuační vozidla a humanitární konvoje. Pilot dronu vidí, kdo přijíždí, a vybírá si cíl.

Údajně zpožděná submunice 9N730 funguje jinak. Je méně flexibilní, nemá oči operátora, nemůže si vybrat konkrétní sanitku. Ale má dvě výhody, které dron nemá:

• Nepotřebuje druhý odpal. Celý efekt dvojitého úderu je zabalený v jediné raketě, kterou protivzdušná obrana buď sestřelí, nebo ne. Druhá šance na zásah neexistuje.
• Zamořuje širší prostor najednou. Padesát čtyři rozptýlených těles pokryje plochu, kterou by jeden FPV dron nikdy nepokryl.

Výsledek: rizikové okno se přesouvá z okamžiku dopadu do fáze záchrany. A právě v tom spočívá posun. Ne silnější raketa, ne nová munice, ale přeprogramování momentu, kdy zabíjí.

Co říkají ověřené případy

Chronologie civilních útoků kazetovým Iskanderem ukazuje eskalaci, která tvrzení eRadaru činí přinejmenším věrohodným.

Oděsa, 29. dubna 2024. Human Rights Watch identifikovala Iskander-M s kazetovou hlavicí a 54 submunicemi 9N730. Útok zasáhl civilní oblast.

Charkov, 24. července 2024. Ukrajinská policie i GUR popsaly zásah Iskanderem-M do civilního podniku. Ukrajinská Pravda citovala představitele, podle nichž kazetová varianta zasáhla lidi, kteří už na místě pomáhali, tedy klasický efekt dvojitého úderu, byť tehdy ještě nebylo veřejně řečeno, zda šlo o naprogramované zpoždění, nebo o druhou střelu.

Kryvyj Rih, 4. dubna 2025. Balistická střela detonovala ve vzduchu nad parkem a restaurací. Dvacet mrtvých civilistů, z toho devět dětí. OHCHR to zdokumentoval ve své měsíční zprávě. HRW následně zjistila, že v zasažené restauraci ani v bezprostředním okolí nebyla žádná vojenská přítomnost, nejbližší identifikovaný vojenský objekt ležel 2,5 kilometru od parku.

Samostatná statistika obětí, které zabil právě údajný zpožděný režim, veřejně vedena není. Ale vzorec je čitelný: kazetová munice na civilní cíle, absence vojenského zdůvodnění, rostoucí počet zdokumentovaných případů.

Právo, které nikdo nevymáhá

Už samotné použití kazetové munice v hustě obydlené oblasti je z pohledu mezinárodního humanitárního práva vysoce problematické, submunice jsou ze své podstaty neselektivní. Rusko není signatářem Úmluvy o kazetové munici, stejně jako Spojené státy nebo Čína. To ho nezbavuje povinností plynoucích ze Ženevských úmluv: zákaz úmyslného cílení na civilisty, povinnost rozlišování, zákaz nepřiměřených útoků.

Pokud by se potvrdilo, že zpoždění submunice je záměrně nastaveno na okno příjezdu záchranářů, šlo by podle naší interpretace o přímé cílení na chráněné osoby, zdravotníky a záchranáře. OHCHR i HRW u obdobných ruských útoků mluví o možných válečných zločinech. Materiál pro vyšetřování přibývá. Okamžitý donucovací efekt na Moskvu je ale prakticky nulový.

Česko se do kontextu zapojuje nepřímo: veřejně doložená je široká vojenská pomoc, výcvik ukrajinských vojáků i účast v odminovací koalici včetně výcviku pyrotechniků. Charita ČR aktualizovala bezpečnostní standardy pro své týmy na Ukrajině včetně školení osobní bezpečnosti. Specializovaný výcvik přímo na zpožděnou submunici 9N730 ale z otevřených zdrojů neplyne, a právě ten by teď mohl být nejcennější.

Co to znamená pro lidi na zemi

Praktický důsledek je brutálně prostý: po dopadu Iskanderu už nelze brát situaci jako uzavřený incident. Každý fragment na zemi je potenciálně živá munice. Perimetr se musí uzavřít okamžitě, civilisté nesmí vstupovat do epicentra a záchranáři by měli čekat na pyrotechnickou kontrolu. V zemi, kde lidé instinktivně běží pomáhat sousedům, je to požadavek, který stojí životy tak či tak, buď kvůli zpoždění pomoci, nebo kvůli další explozi.

Zpožděná submunice z jediné balistické střely mění pravidla hry ne na frontové linii, ale v ulicích, parcích a u restaurací. Devět dětí v Kryvém Rihu zemřelo v parku, kam šly na zmrzlinu.

Článek Rusko našlo nové dno: balistická raketa exploduje až po 20 minutách po dopadu. Čeká na hasiče a zdravotníky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co Sarmat skutečně umí, a co je propaganda

Sarmat nahrazuje sovětskou legendu R-36M Vojvoda, na Západě známou jako SS-18 Satan. Obě rakety sdílejí základní koncept: těžká, kapalinou poháněná mezikontinentální balistická střela odpalovaná ze sila, navržená k průniku obranou a zásahu strategických cílů. Rozdíl je v generačním skoku. Sarmat je třístupňová konstrukce s deklarovaně vyšší nosností, přesností a širší škálou bojových bloků.

Kolik hlavic raketa skutečně ponese, závisí na konfiguraci. Databáze CSIS Missile Threat uvádí ruská tvrzení: až 10 velkých nebo až 16 menších nezávisle naváděných hlavic (MIRV), případně kombinaci hlavic s klamným a průnikovými prostředky. Jedno odpálení tedy může mířit na více samostatných cílů a zároveň zahlcovat protiraketovou obranu směsí reálných a falešných objektů. Přesné operační složení prvních zaváděných kusů ale veřejně potvrzené není.

Putin při oznámení testu tvrdil dolet přes 35 000 km a schopnost suborbitální trajektorie, která by umožnila útok z nečekaných směrů, třeba přes jižní pól. Západní analytické zdroje jsou střízlivější: CSIS pracuje s rozpětím 10 000 až 18 000 km. I ta konzervativnější hodnota ovšem znamená, že celá Evropa včetně České republiky je v dosahu s velkou rezervou.

Program poznamenaný selháními

Než se Sarmat stane symbolem neporazitelné síly, stojí za připomenutí, čím si program prošel. Před letošním testem měl Sarmat jen jeden veřejně známý úspěšný letový test, v dubnu 2022. Následovaly roky zpoždění. V září 2024 pravděpodobně došlo k explozi přímo v silu, v listopadu 2025 k dalšímu neúspěchu. Analytik Pavel Podvig, který dlouhodobě sleduje ruské strategické síly, odhaduje, že do konce roku 2026 mohou být v základně Užur reálně nasazeny spíš první jednotky střel než početné uskupení.

To neznamená, že Sarmat lze odbýt. Znamená to, že mezi kremelským oznámením a plně funkční bojovou silou leží měsíce, možná roky testování, výroby a integrace. Ruská strana doložila úspěšný test, ale celkový program zůstává technicky poznamenaný zpožděními a předchozími selháními.

Avangard: budoucí kombinace, ne současnost

Samostatnou kapitolou je hypersonický klouzavý blok Avangard, který Rusko prezentuje jako součást budoucí výzbroje Sarmatu. Avangard je už v ruské službě, ale jeho současným nosičem je starší SS-19 Stiletto. Integrace na Sarmat je teprve plánovaná. Až k ní dojde, vznikne kombinace těžkého nosiče s manévrujícím blokem schopným měnit trajektorii ve vysoké rychlosti, a to je scénář, na který současná protiraketová obrana NATO není primárně stavěná.

Evropská architektura EPAA s Aegis Ashore v Rumunsku a Polsku je navržena hlavně proti středním a střednědelším balistickým hrozbám, íránským nebo severokorejským raketám. Střela SM-3 Block IIA v testech prokázala určitou schopnost proti ICBM, ale z toho nelze odvodit spolehlivý štít proti těžké raketě s vícenásobnými hlavicemi a sofistikovanými průnikovými prostředky. Americká obrana vlastního území stojí na systému GMD na Aljašce a v Kalifornii, mimo evropskou architekturu.

Proč právě teď: signál bez smluvních brzd

Načasování testu a následného cvičení jaderných sil není náhodné. 5. února 2026 vypršela smlouva New START, poslední právně závazný limit na strategické jaderné zbraně USA a Ruska. Poprvé od roku 1972 neexistuje žádný strop, žádná vzájemná verifikace, žádná povinnost transparentnosti. Federation of American Scientists upozorňuje, že to otevírá prostor pro nahrání dalších hlavic na existující nosiče a tlačí obě strany do plánování podle nejhorších scénářů.

V tomto prostředí funguje Sarmat dvojnásob: jako reálná modernizace stárnoucího arzenálu i jako politický nástroj zastrašování. Polský institut mezinárodních vztahů PISM čte květnový test a navazující cvičení jako otevřenou demonstraci připravenosti k použití strategických sil, signál adresovaný NATO i domácímu publiku.

Pro alianci to neznamená, že se ráno probudí do jiného světa. Sarmat je další kus skládačky ve zhoršujícím se strategickém prostředí: posiluje důraz na odolnost velení, včasné varování a vrstvenou obranu. „Bát se“ v alianční logice znamená hlavně brát Sarmat jako vážný faktor strategického plánování, ne jako raketu, která už dnes převrací rovnováhu sil, ale jako připomínku, že doba smluvních brzd skončila a těžký nosič s vícenásobnými hlavicemi a politickým nábojem stojí na startovní rampě.

Článek Satan II je důvod, aby se NATO bálo. Unese 16 hlavic, které se neptají, ale rovnou nemilosrdně trestají se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co víme a co je jen dedukce

Ukrajinský mluvčí Vzdušných sil Jurij Ihnat potvrdil, že Orešník byl odpálen z polygonu Kapustin Jar a dopadl v rajonu Bílé Cerkve v Kyjevské oblasti. Poškozeny byly civilní objekty, garážový kooperativ a budovy blízkého podniku. Žádný vojenský cíl ukrajinská strana nepotvrdila.

Ruské ministerstvo obrany přitom tentýž den tvrdilo, že úder mířil na „vojenská velitelská a řídicí zařízení, letecké základny“ a podniky ukrajinského obranného průmyslu v Kyjevě a Kyjevské oblasti. Mezi oběma verzemi zeje propast. Pokud skutečný zamýšlený cíl ležel jinde v kyjevském prostoru, třeba přímo v hlavním městě nebo u některé z vojenských základen, odchylka v řádu desítek kilometrů je realistická dedukce. Exaktní číslo ale z otevřených zdrojů doložit nelze, protože Moskva konkrétní souřadnice nezveřejnila a Kyjev zamýšlený cíl nekomentoval.

Podstatné je, co z toho plyne: střela prezentovaná jako nástroj k ničení vysoce chráněných objektů skončila u garáží.

Tři údery, jeden vzorec

Chronologie bojového nasazení Orešníku ukazuje opakující se schéma, silný politický signál a omezený vojenský efekt:

• Dnipro, 21. listopadu 2024: První bojové použití. Putin jej osobně představil ve videoprojevu jako bojový test systému letícího rychlostí Mach 10 (přibližně 12 250 km/h), odpověď na ukrajinské použití ATACMS a Storm Shadow.
• Lvov, 8.–9. ledna 2026: Poprvé zasažena západní Ukrajina. Ihnat tehdy otevřeně řekl, že cílem bylo zastrašit Ukrajince i západní partnery. Vzdušné síly uváděly rychlost kolem 13 000 km/h.
• Bílá Cerkev, 24. května 2026: Třetí použití. Potvrzený odpal z Kapustina Jaru, dopadové místo v civilním prostoru. Analytici z ISW/Critical Threats zaznamenali, že i ruští milblogeři útok kritizovali jako drahý a vojensky málo užitečný.

Interval mezi údery se zkracuje, z třinácti měsíců na čtyři a půl. Samo o sobě to nedokazuje sériovou výrobu, kterou Putin sliboval už v listopadu 2024. Ukazuje to ale častější ochotu systém nasadit. A každé nasazení generuje nový cyklus strachu.

Strach, který nesouvisí s garážemi

Šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová útok z 24. května označila za „bezohlednou jadernou provokaci“ a „politickou zastrašovací taktiku“. Přesně v tom spočívá funkce Orešníku. Nejde o to, co zničí, jde o to, co připomíná. Střela středního doletu s kapacitou nést jadernou hlavici, kterou žádný protivzdušný systém dosud prokazatelně nezachytil, funguje jako politický vzkaz: Moskva může eskalovat.

Zelenskyj už den před útokem, 23. května, veřejně varoval, že podle ukrajinské rozvědky a dat od amerických a evropských partnerů Rusko úder Orešníkem připravuje. Třetí použití tedy nepřišlo z ničeho, přišlo jako potvrzení zpravodajského varování, což paradoxně ještě zesílilo psychologický efekt. Kreml ukázal, že i přes předchozí detekci příprav dokáže střelu odpálit.

Ihnat po útoku zopakoval, že při masivním kombinovaném úderu (24. května šlo o balík Orešník, Iskander, Kinžal a Cirkon) nelze garantovat stoprocentní zachycení. Jedna baterie Patriot nepokryje celé město, natož celou oblast.

Co to znamená pro obranu

Zelenskyj den po útoku mluvil o akutním nedostatku protibalistických kapacit a potřebě zrychlit evropskou výrobu interceptorů. Generální tajemník NATO Mark Rutte už po lednovém lvovském úderu žádal spojence, aby sáhli do zásob a dodali víc střel pro systémy Patriot, NASAMS a SAMP/T.

Ukrajina se zároveň snaží problém řešit u zdroje. Šéf vojenské rozvědky Kyrylo Budanov prostřednictvím svého zástupce Maljuka v říjnu 2025 tvrdil, že ukrajinské služby už v létě 2023 zničily jeden ze tří Orešníků přímo na polygonu Kapustin Jar. A v únoru 2026 ukrajinské ministerstvo obrany popsalo další zásah téhož polygonu; poškozena měla být montážní budova, technický objekt i logistický sklad. Pokud tyto údaje sedí, program Orešník je zranitelný nejen při odpalu, ale už ve fázi přípravy.

Podle nás je právě tohle klíčový závěr květnového útoku: Orešník jako konvenční zbraň zatím nepřesvědčil ani vlastní příznivce. Jako nástroj politického strachu ale funguje spolehlivě, a na to stačí i garáže.

Článek Orešnik nejspíše minul o desítky kilometrů. Místo přesného zásahu zničil garáže, ale přesto zasel strach se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co víme jistě a co zatím jen pravděpodobně

Ukrajinské letectvo prostřednictvím mluvčího Jurije Ihnata potvrdilo jediný start Orešniku, odpálený z testovacího polygonu Kapustin Jar. Raketa zasáhla okolí Bílé Cerkve v Kyjevské oblasti. Sankční zmocněnec Vladyslav Vlasjuk po sběru trosek lakonicky shrnul výsledek: zničeny byly „pár garáží“.

O druhém Orešniku mluví ISW v hodnocení z 25. května. Opírá se o ukrajinské OSINT stopy a o detail, kterého si všimli i jiní pozorovatelé: ruské ministerstvo obrany samo použilo v anglické komunikaci množné číslo „balistické rakety Orešnik“, aniž by upřesnilo počet nebo přiznalo jakékoli selhání. Ihnat k tomu řekl, že pokud se objeví nové údaje, letectvo vydá oficiální oznámení. Zatím je ale druhý start nepotvrzený.

Šest dopadů v zorném poli kamery

Pracovní verze ISW vypadá takto: druhý Orešnik mohl selhat během letu nebo při separaci bojových částí a dopadnout v okupované části Doněcké oblasti. Veřejně dostupné video má zachycovat šest dopadů submunice. Kamera podle analytiků stála ve východní části okupovaného Doněcku a mířila na sever až severozápad; v jejím zorném poli leží mimo jiné Avdijivka a Jasynuvata, zhruba 40 km od frontové linie.

Konkrétní ruské ztráty na místě veřejně doložené nejsou. Žádný primární zdroj nepotvrzuje zabití vlastních vojáků. Ale samotná existence záběrů a analytická shoda na tom, že submunice dopadly do prostoru ruských pozic, je pro Kreml problém jiného druhu, reputační.

Superzbraň za miliardy, která má hlavně strašit

Podle ukrajinské vojenské agentury ArmyInform stál celý noční útok přibližně 361 milionů dolarů při započtení jednoho Orešniku. Při kurzu kolem 20,9 koruny za dolar je to asi 7,5 miliardy korun. Pokud by Orešniky byly dva, náklad stoupá zhruba na 411 milionů dolarů, přes 8,6 miliardy korun. Samotný Orešnik se odhaduje na 50 milionů dolarů za kus, tedy přes miliardu korun.

Za tu cenu Rusko dostalo zbraň s velmi omezeným arzenálem. Ukrajinská zahraniční rozvědka už v lednu 2026 uváděla, že Moskva disponuje třemi až čtyřmi kusy a teprve letos chce rozjet sériovou výrobu na pět a více ročně. Bojová efektivita je podle rozvědky sporná, systém vyžaduje stálou technickou podporu a jeho hlavní funkce je psychologická, zastrašování.

Dosavadní bilance to potvrzuje:

• Listopad 2024 – první bojové použití nad Dniprem
• Leden 2026 – druhé použití nad Lvovskou oblastí
• Květen 2026 – třetí potvrzené použití u Bílé Cerkve, plus jedno pravděpodobné selhání

Pokud se druhý květnový start potvrdí, vychází orientačně 25% míra selhání ve válečném nasazení. Vzorek je malý a tvrdý závěr o systémové nespolehlivosti z něj udělat nejde. Ale u zbraně, jejíž hodnota stojí a padá s pověstí nezastavitelnosti, stačí i jediné veřejné zaváhání.

Co to mění v praxi

Rusko žádné selhání nepřiznalo. Ministerstvo obrany tvrdí, že všechny určené cíle byly zasaženy: velitelská stanoviště, vojenská infrastruktura, obranný průmysl v Kyjevě a okolí. O dopadu v okupovaném Doněcku mlčí.

Podle nás je pravděpodobnější scénář ten, že Kreml bude Orešnik nasazovat ještě opatrněji a ještě řidčeji než dosud. Stáhnout ho z role „politického signálu“ si nemůže dovolit, příliš mnoho propagandistického kapitálu do něj investoval. Ale každé další použití je sázka: při třech až čtyřech kusech v arzenálu a miliardové ceně za střelu si nemůže dovolit další veřejné fiasko.

Trend na západní straně jde mezitím opačným směrem. Na dubnovém Ramsteinu spojenci navýšili příspěvky na protivzdušnou obranu Ukrajiny, Kyjev opakovaně zdůrazňuje potřebu střel PAC-3 pro systémy Patriot jako nejúčinnější prostředek proti balistickým hrozbám. Česká muniční iniciativa pokračuje a v únoru Zelenskyj s Petrem Pavlem řešil i možné české zapojení do programu PURL, z něhož se financují mimo jiné střely pro protivzdušnou obranu.

Raketa za miliardu korun, která má nepřítele děsit, ale místo toho možná zasype vlastní pozice submunicí: to je přesně ten druh příběhu, který zastrašovací efekt spolehlivě rozkládá. I kdyby se druhý start nikdy definitivně nepotvrdil, pochybnost už visí ve vzduchu. A pochybnost je pro zbraň, která má fungovat hlavně v hlavách protivníků, horší než sestřel.

Článek Rusové odpálili na Kyjev dva Orešniky, ale doletěl jenom jeden. Druhý spadl vlastním vojákům na hlavu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Zelenskyj řekl – a co znamená číslo 36

Klíčová věta z prezidentova projevu zní: „90 střel různých typů, mnoho z nich balistických, celkem 36.“ Číslo 36 tedy nepatří k jednomu Orešniku. Označuje celkový počet balistických střel v noční vlně. Vedle nich letěly desítky řízených střel s plochou dráhou letu a šest set dronů. Orešnik sám mířil podle Zelenského na oblast Bily Cerkvy, města asi 80 kilometrů jižně od centra Kyjeva. El País doplňuje, že přesná zasažená lokalita nebyla zveřejněna, ale oblast je dlouhodobě napadána kvůli koncentraci vojenských objektů.

Zelenskyj výslovně řekl, že „ne všechny balistické střely byly zachyceny“. To neznamená kolaps protivzdušné obrany. Většina dronů a část střel byla zneškodněna. Ale 36 balistických projektilů v jedné vlně je objem, který i funkční systém protivzdušné obrany dokáže přetížit.

Proč je Orešnik jiná liga

Pentagon po prvním bojovém nasazení v listopadu 2024 klasifikoval Orešnik jako střelu středního doletu odvozenou od balistického modelu RS-26 Rubež. Analytický projekt CSIS Missile Threat mu přisuzuje schopnost MIRV, tedy rozptýlení více hlavic na nezávislé cíle z jednoho nosiče. Ukrajinská rozvědka po útoku na Dnipro popsala konfiguraci šesti hlavic, každou se šesti submunicemi, a koncovou rychlost přes Mach 11 (přibližně 13 500 km/h).

Právě kombinace rychlosti, dosahu a vícehlavicové konstrukce dělá z Orešniku zbraň, proti které jsou standardní systémy protivzdušné obrany téměř bezmocné. Patriot dokáže zachytit balistický cíl, ale potřebuje čas a kapacitu, a když současně přilétá dalších 35 balistických střel plus stovky dronů, kapacita se vyčerpává rychleji než nepřátelská munice.

Útok z 24. května byl třetím známým bojovým nasazením Orešniku. První proběhlo u Dnipra v listopadu 2024, druhé ve Lvovské oblasti v lednu 2026. Podle Zelenského partnerské zpravodajské služby předem varovaly, že se Rusko chystá střelu znovu použít. Včasné varování ale neznamená plnou ochranu před balistikou.

Květen 2026: spirála úderů

Útok z 24. května nezačal ve vzduchoprázdnu. Květen 2026 přinesl sérii stále mohutnějších vln:

• 14. května – AP ho označila za největší baráž od začátku plnohodnotné invaze. V Kyjevě zahynulo 24 lidí.
• 18. května – 524 dronů a 22 střel. Mezistupeň, který ukázal rostoucí objem dálkových úderů.
• 24. května – 600 dronů a 90 střel, z toho 36 balistických plus Orešnik. Dosud nejmasivnější kombinovaná vlna měsíce.

Trend je zřejmý. Každý další úder přidal objem i komplexitu. Ukrajinské ministerstvo obrany přitom ještě 12. května uvádělo obvyklou úspěšnost kolem 90 % u dronů a téměř 80 % u střel s plochou dráhou letu, ale samo zdůraznilo, že balistické střely zůstávají „obtížnou výzvou“. O dvanáct dní později ta výzva dorazila v podobě 36 kusů najednou.

Časová souvislost s Putinovým prohlášením po ukrajinském úderu na internát ve Starobilsku je silná. AP den před útokem citovala ruského prezidenta, který zásah označil za „zločin“ a nařídil armádě připravit návrhy odvety. Přímý kauzální důkaz chybí, ale Kreml útok rámoval jako odpověď.

Co to znamená pro Česko a NATO

Polsko po noční vlně preventivně aktivovalo vojenské letectvo, byť narušení vlastního vzdušného prostoru nenahlásilo. Pro Česko z toho neplynula přímá hrozba přeletu, ale kontext je jasný: Armáda ČR už v únoru 2026 vyslala do Polska vrtulníkovou jednotku Heli Unit právě kvůli zhoršené bezpečnostní situaci a dřívějším průnikům ruských dronů na polské území.

Česká podpora Ukrajiny pokračuje ve dvou liniích. Vláda v lednu potvrdila pokračování muniční iniciativy, ministerstvo zahraničí má schválený Program Ukrajina 2026–2030 s roční alokací miliardy korun na humanitární a rekonstrukční projekty. Únorový Ramstein přinesl pro rok 2026 celkem 38 miliard dolarů mezinárodní podpory, z toho dvě miliardy na protivzdušnou obranu včetně urgentních dodávek střel Patriot z evropských zásob. Útok z 24. května bude spíš argumentem pro zrychlení této linie než spouštěčem úplně nové politiky.

Saturace, ne selhání

Skutečnou sílu nočního úderu nedělal samotný Orešnik. Dělala ji aritmetika zahlcení: šest set dronů nutí obranu spotřebovávat munici a pozornost na pomalé cíle, desítky řízených střel zaměstnávají radary středního dosahu a do vzniklých mezer prolétají balistické projektily, proti kterým zbývá méně kapacity, než by bylo potřeba. Jedna „superraketa“ je hrozba. Jedna superraketa v balíku s 36 balistickými střelami a stovkami dronů je systémový problém.

Kyjev se té noci neubránil úplně. Ale ubránil se z velké části, a právě ten zbytek, který proklouzl, stačil na dva mrtvé, desítky zraněných a škody v každém obvodu města. Příští vlna, podle dosavadního květnového tempa, může přijít během dnů.

Článek Ukrajina se neubránila. Rusové mohutně bombardovali Kyjev, seslali i mocný Orešnik, který udeřil 36krát se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Patnáct let vývoje a dvě exploze

Program RS-28 Sarmat běží od roku 2011. Putin jej veřejně představil v březnu 2018 jako součást nové generace strategických zbraní, které mají být odpovědí na americkou protiraketovou obranu. Původní plány počítaly s nasazením kolem roku 2018, později 2021. Nestalo se ani jedno.

V dubnu 2022 proběhl první úspěšný letový test a Kreml slavil. Pak přišly problémy. V únoru 2023 americké zdroje zaznamenaly pravděpodobně neúspěšnou zkoušku, Moskva ji nikdy veřejně nekomentovala. A v září 2024 přišla katastrofa: podle satelitních snímků a analýzy Podviga došlo na kosmodromu Pleseck k explozi rakety přímo v testovacím sile, které bylo vážně poškozeno až zničeno. Přesná technická příčina nebyla veřejně vysvětlena. Analytici soudí, že mohlo jít o selhání při startu, případně o incident během vypouštění paliva po zrušené zkoušce.

Přitom ještě v září 2023 ruské zdroje tvrdily, že Sarmat už stojí na bojové službě. Satelitní snímky a následné havárie ukázaly, že skutečný stav programu byl daleko za tím, co Kreml prezentoval.

Nejmocnější raketa světa, co z toho je ověřitelné

Ruská rétorika kolem Sarmatu pracuje s maximalistickými čísly. Putin hovoří o doletu přes 35 000 kilometrů a suborbitální trajektorii, která umožní útok přes jižní pól. Karakajev zdůrazňuje schopnost nést více bojových hlavic v režimu MIRV nebo hypersonické klouzavé bloky.

Co říkají nezávislé zdroje? CSIS Missile Threat uvádí startovní hmotnost 208,1 tuny, užitečné zatížení 10 tun a dolet 10 000 až 18 000 kilometrů. Číslo „35 000 km“ je ruské tvrzení, nikoli konsenzus západních analytiků. Bezpochyby jde o těžkou kapalinovou mezikontinentální balistickou raketu odpalovanou ze sila, kategorii, kterou dnes žádná jiná země sériově nevyrábí. Ale Putin sám v jednu chvíli říká, že Sarmat je „srovnatelný silou“ s předchůdcem R-36M2 Vojevoda, známým na Západě jako Satan. Modernější nástupce? Ano. O třídu silnější ve všech parametrech? To z dostupných dat nevyplývá.

Náhrada za stárnoucí Satany, ne převrat v rovnováze

Celý program má jednu hlavní logiku: Rusko potřebuje nahradit Vojevody, jejichž životnost dávno překročila původní plán. Federace amerických vědců odhaduje, že Moskva stále provozuje zhruba 40 těchto raket ze sovětské éry. Sarmat je jejich nástupce, ne zbraň, která by z ničeho vytvářela novou kategorii hrozby.

I kdyby Rusko do konce roku skutečně postavilo první pluk na bojovou službu, bezprostřední dopad na jadernou rovnováhu bude omezený. Větší strategický posun představuje něco jiného: 5. února 2026 vypršela smlouva New START, poslední dohoda omezující jaderné arzenály USA a Ruska. Svět tak poprvé od konce studené války žije bez smluvních limitů a bez verifikačního režimu, který umožňoval alespoň základní transparentnost. Sarmat je symbolem a nástrojem této nové éry, ale ne její jedinou příčinou.

Zajímavé je, že ani americký protějšek nemá na růžích ustláno. Program LGM-35A Sentinel, který má nahradit stárnoucí Minutemany III, čelí podle auditu GAO překročení rozpočtu, nerealistickému harmonogramu a problémům s průmyslovou základnou. Počáteční operační schopnost se očekává až v první polovině třicátých let. Obě supervelmoci tak modernizují své jaderné triády se skřípěním zubů.

Co to znamená pro Česko a NATO

Pro Českou republiku Sarmat nepředstavuje kvalitativně novou hrozbu. Rusko schopnost strategického jaderného úderu má desítky let a NATO s ní dlouhodobě počítá. Aliance považuje obranu proti balistickým střelám za stálou obrannou misi, v roce 2024 deklarovala posílenou operační schopnost BMD a po ruské agresi proti Ukrajině dále rozšiřuje integrovanou protivzdušnou a protiraketovou obranu na východním křídle v režimu 360 stupňů.

Česká armáda se v rámci modernizace protivzdušné obrany soustředí na systém SPYDER pro ochranu strategické infrastruktury, což je jiná vrstva obrany než protisíla proti mezikontinentálním raketám. Samostatnou reakci českého ministerstva obrany ani NATO přímo na pondělní test se nám nepodařilo dohledat. Což samo o sobě něco vypovídá: jeden úspěšný test rakety, která má nahradit jinou raketu stejné kategorie, není pro Alianci překvapení.

Sarmat 12. května podruhé úspěšně letěl. To je víc, než program dokázal za předchozí tři roky. Ale mezi úspěšným testem a spolehlivou bojovou službou desítek střel leží propast, kterou Rusko zatím nedokázalo překonat, a termín „do konce roku“ jsme od Kremlu slyšeli už mockrát.

Článek Putin slibuje, že ještě letos zařadí do výzbroje RS-28 Sarmat, nejmocnější raketu světa. Tedy jestli znovu nevybouchne se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od Yıldırımu k YILDIRIMHAN: třicet let v kostce

Turecký raketový program nezačal včera. Kořeny sahají do devadesátých let, kdy Ankara s čínskou pomocí rozjela projekt J-600T Yıldırım s doletem kolem 150 km. Pak přišla Bora (280+ km), Tayfun (560+ km) a plánovaný Tayfun Block IV s tisícikilometrovým dosahem. Rozpracovaný systém Cenk měl pokrýt pásmo kolem 2 000 km. Studie IISS z dubna 2026 mapuje celou trajektorii a ukazuje, že každý skok v doletu přišel po konkrétní regionální krizi: syrská válka, íránsko-izraelské výměny, ruská invaze na Ukrajinu.

YILDIRIMHAN představuje skok o celý řád. Z dvou tisíc na šest tisíc kilometrů. Erdoğan už v únoru 2025 veřejně tlačil na navýšení zásob střel nad 800 km a urychlení programu nad 2 000 km. Güler na SAHA 2026 řekl, že AR-GE centrum ministerstva obrany projekt opřelo o technologickou základnu budovanou poslední dva roky.

Co znamená 6 000 km a Mach 25

Šest tisíc kilometrů překračuje hranici 5 500 km, kterou Federation of American Scientists definuje jako dolní limit kategorie ICBM. Z tureckého území to pokrývá celou Evropu, sever Afriky, Blízký východ, Kavkaz a jižní Rusko. Praha leží od Istanbulu 1 511 km, od Ankary 1 829 km: hluboko uvnitř deklarovaného dosahu, s rezervou čtyř tisíc kilometrů.

Rychlost Mach 25 zní jako science fiction. Jenže FAS připomíná, že návratové hlavice balistických střel při průletu atmosférou běžně dosahují rychlostí kolem Mach 23–25. Turecko tedy neprezentuje fyzikální průlom, ale parametr konzistentní s tím, co balistická střela tohoto doletu prostě musí umět. Rozhodující otázky leží jinde: přesnost navedení, schopnost manévrovat při návratu, odolnost vůči protiraketové obraně. A hlavně, zda to někdy skutečně letělo.

Maketa, ne operační zbraň

Tady je třeba být přesný. Al Jazeera i Turkish Minute výslovně upozorňují, že na SAHA 2026 byl vystaven mock-up: fyzický model, nikoli hotová střela připravená k odpálení. Neexistují veřejné záběry z letového testu, data o trajektorii, informace o přesnosti ani harmonogram zavedení do služby. Breaking Defense označuje střelu za „údajnou“.

Turecko navíc má strukturální problém: domácí testovací trasy na pobřeží Černého moře jsou kratší než tisíc kilometrů. Pro ověření šestitisícového doletu by Ankara potřebovala buď zahraniční polygon, nebo kosmický testovací koridor. IISS uvádí, že Turecko investuje do testovacího zázemí v Somálsku právě kvůli tomuto omezení. Dokud neproběhne veřejně doložený test, zůstává YILDIRIMHAN v kategorii deklarované ambice.

Geopolitický signál, ne zatím zbraň

Analytik Ali Bakir, citovaný Breaking Defense, říká, že načasování není náhoda. Ankara chce protivníkům sdělit, že je připravena bránit své zájmy na strategické úrovni. Člen NATO veřejně ukazuje střelu interkontinentální třídy: to je politický vzkaz, i když střela zatím nestojí na odpalovací rampě.

Pro kontext: funkční pozemní ICBM dnes provozují USA (Minuteman III, dolet 13 000 km), Rusko (Jars, Topol-M, R-36: dolety 10 000–16 000 km) a Čína (DF-41 až 15 000 km). Severní Korea testuje systémy třídy Hwasong-17/18/19 s nejasným operačním statusem. Británie drží interkontinentální Trident D5 na ponorkách. Turecko se svými šesti tisíci kilometrů stojí na samém spodním okraji kategorie: ale i ten spodní okraj je signál, který region čte.

Co to znamená pro alianci a pro Česko

Samotné členství v NATO vlastnictví ICBM nezakazuje: důkazem jsou americké a britské arzenály. Režim MTCR kontroluje export raketových technologií, nikoli domácí vývoj. Právně Ankara nic neporušuje. Politicky je to jiná věc: země, která si pořídila ruský systém S-400 a byla za to vyřazena z programu F-35, teď ukazuje ambici na strategické odstrašení nezávislé na aliančních strukturách.

Pro Česko se bezprostředně nic nemění. Turecko je spojenec a YILDIRIMHAN není operační systém. Nepřímý význam ale existuje: uvnitř NATO sílí národní ambice na autonomní odstrašení a každá taková ambice otevírá debatu o koordinaci, eskalaci a protiraketové obraně. Ve veřejně dostupných zdrojích se zatím neobjevila oficiální reakce Washingtonu, Bruselu ani Moskvy.

Ankara na istanbulském veletrhu neukázala hotovou superzbraň. Ukázala vůli být čtena jako strategická mocnost: a to samo o sobě mění pravidla konverzace v regionu, kde se dosah měří v tisících kilometrů.

Článek Turecko se asi zbláznilo. Ukázalo první mezikontinentální balistickou raketu s doletem 6 000 km rychlostí Mach 25 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od komponent ke konceptu ICBM

Časová osa veřejně dostupných stop začíná nejpozději v roce 2009, kdy Treasury poprvé pojmenovalo finanční tok mezi severokorejskou Tanchon Commercial Bank a íránským SHIG. V lednu 2016 přibyl detailní sankční text s konkrétními komponentami. A v září 2020 americká administrativa zašla ještě dál: pojmenovala Shahid Haj Ali Movahed Research Center jako klíčový uzel íránsko-severokorejské raketové spolupráce a jednoho konkrétního muže, Seida Mir Ahmada Nooshina, jako vyjednavače projektů dlouhého doletu s Pchjongjangem.

Bechtol, profesor bezpečnostních studií a autor několika knih o severokorejské proliferaci, tyto rozptýlené stopy v březnu 2026 poskládal do ostřejší teze: Írán nezískal jen součástky, ale technologický základ pro systém třídy Hwasong-15, raketu postavenou na motorové architektuře odvozené od sovětského RD-250.

Co umí Hwasong-15

Podle databáze CSIS Missile Threat byl Hwasong-15 poprvé testován v listopadu 2017 a naposledy v únoru 2023. Jde o dvoustupňový kapalinový nosič s odhadovaným doletem přes 12 000 km, dostatečným k zasažení celého pevninského území Spojených států. Pro Evropu včetně České republiky je to vzdálenost s velkou rezervou.

Klíčové parametry severokorejského Hwasong-15:

• Typ: dvoustupňová kapalinová balistická raketa
• Odhadovaný dolet: 12 000+ km
• Pohon prvního stupně: dva motory odvozené od sovětského RD-250
• Testy: 2017, 2022, 2023

Pokud by Írán skutečně dokázal tuto architekturu přetavit do vlastního funkčního systému, přestal by být hrozbou jen pro Blízký východ a jihovýchodní Evropu. Stal by se hrozbou transatlantickou.

Proč se rámec změnil právě teď

28. 2. 2026 odstartovala Operace Epic Fury. Pentagon v oficiálním přehledu ze 16. března uvádí mezi cíli balistická stanoviště, výrobní kapacity a raketový průmysl. Bílý dům mluví o zničení íránských balistických raket, odpalovačů a raketového průmyslu. Nejde tedy jen o likvidaci zásoby regionálních střel, americká komunikace otevřeně cílí na infrastrukturu, která by mohla sloužit i budoucímu programu dlouhého doletu.

NATO 5. 3. 2026 potvrdilo zvýšení pohotovosti protibalistické obrany po íránském útoku na Türkiye. České ministerstvo zahraničí tentýž den odsoudilo íránské raketové útoky a ministr Petr Macinka výslovně zmínil, že mezi cíli spojeneckých úderů jsou vojenské lokality spojené s balistickými systémy.

Hotová zbraň, nebo technologický základ?

Tady je nutné být přesný. Ve veřejně dostupných primárních zdrojích se nám nepodařilo dohledat potvrzený íránský letový test mezikontinentální balistické rakety ani její operační rozmístění. Rozdíl mezi „Írán má technologický základ ICBM“ a „Írán má ICBM“ je zásadní, podobně jako je rozdíl mezi stavebním plánem a hotovou budovou.

Srovnání se zralými jadernými mocnostmi to ilustruje:

Írán tedy není na úrovni strategické síly Moskvy ani Pekingu. Ale podle nás je podstatné něco jiného: veřejná rétorika západních vlád byla po léta výrazně opatrnější než detaily v jejich vlastních sankčních spisech. Dokumenty z let 2016 a 2020 popisovaly osmdesátitunový booster a vyjednávání o projektech dlouhého doletu, a přesto se veřejná debata točila kolem íránských balistických střel středního doletu.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Pokud Bechtolova interpretace odpovídá realitě a Írán skutečně získal funkční know-how třídy Hwasong-15, pak se technologická hranice mezi regionální a transatlantickou hrozbou posunula dál, než naznačovala opatrná veřejná komunikace. NATO svou protibalistickou obranu staví explicitně na ochranu evropských populací a území proti proliferujícím hrozbám, a v březnu 2026 ji poprvé aktivně použilo proti íránské střele mířící na členský stát.

Hotový íránský ICBM veřejně potvrzen není. Ale základ, ze kterého by mohl vzniknout, je v amerických dokumentech popsán jmény, adresami a čísly objednávek už deset let. Zle nemusí být zítra ráno, ale stavební plán je na stole déle, než kdokoli veřejně přiznával.

Článek Zle teprve bude. Severokorejci předali Íránu tajemství mezikontinentálních balistických raket se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co říká Pentagon, a co ne

Výroční zpráva amerického ministerstva obrany o čínské armádě z prosince 2025 zařadila H-6K/N s YJ-21 do mapy konvenčních úderných systémů a připsala celé sestavě operační dosah 4 000 až 5 500 km. Samotné střele analytici odhadují dolet na 1 000 až 1 500 km, průměrnou rychlost kolem Mach 6 a terminální rychlost, tedy v závěrečné fázi letu, až Mach 10. Pentagon zároveň konstatuje, že Čína disponuje „světově předním arzenálem hypersonických střel“.

Co zpráva neříká: jaká je skutečná přesnost zásahu, typ navedení v terminální fázi ani pravděpodobnost průniku protivzdušnou obranou. Čínská státní televize CCTV v listopadu 2024 citovala vojenského experta, který YJ-21 označil za „vysoce přesnou“, ale nezávislé ověření těchto parametrů v otevřených zdrojích neexistuje. Veřejně doložená je existence systému, jeho nasazení na bombardéru a přibližný dosah. Zbytek stojí na oficiálních čínských tvrzeních a odhadech západních analytiků.

Nápadná podoba s Kinžalem, a její limity

Vizuální i koncepční podobnost s ruským Ch-47M2 Kinžal je zřejmá na první pohled. Obě střely sdílejí kónickou přední část, aeroballistický profil letu a odpal z leteckého nosiče. Obě jsou spojovány s rychlostmi kolem Mach 10 v části trajektorie. Obě mají za cíl ztížit zachycení kombinací rychlosti a manévrování.

Rozdíly se ale ukazují v detailech:

Z otevřených zdrojů neplyne důkaz, že by YJ-21 byla přímou kopií ruské zbraně. Pravděpodobnější vysvětlení: podobná mise, zasáhnout loď nebo pozemní cíl z velké vzdálenosti a vysokou rychlostí, vede k podobné architektuře. Čína navíc prokazatelně postupovala vlastní vývojovou linií: nejprve lodní verze zachycená v roce 2022, pak exportní model YJ-21E na salonu v Ču-chaji, následně potvrzení vzdušné varianty u letectva. Spíš než kopírování to připomíná konvergentní vývoj pod tlakem stejného operačního zadání.

Proč vzdušný odpal mění pravidla víc než rychlost

Dosavadní logika čínské protilodní hrozby stála převážně na střelách odpalovaných z pobřeží nebo z lodí, tedy ze sektorů, které protivník dokáže relativně předvídat a pokrýt radary. Bombardér tuto rovnici přepisuje. H-6K s bojovým doletem kolem 3 500 km může přiblížit střelu z azimutu, se kterým obránce nepočítal, mimo dosah sektorových radarů a daleko od čínského pobřeží.

Praktický důsledek pro americký námořní svaz operující západně od první ostrovní linie: kratší varovný čas, víc směrů, z nichž může přiletět salvo hypersonických střel, a větší tlak na protivzdušnou obranu, která musí pokrýt širší horizont. CSIS u Kinžalu výslovně upozorňuje, že právě mobilita a směr nosiče komplikují obranu víc než samotná rychlost střely. Stejná logika platí pro YJ-21 na H-6, s tím rozdílem, že bombardér je pomalejší než MiG-31K, ale může nést víc střel najednou. Jde méně o sprint nosiče, více o objem salva.

Čína tím fakticky rozšiřuje svou takzvanou bublinu A2/AD, tedy zónu, v níž dokáže odepřít protivníkovi přístup, i do vzdušné domény a posouvá ji stovky kilometrů dál do Pacifiku.

Existuje obrana? A kde je v tom Evropa?

Na otázku, zda lze střelu letící Mach 10 zachytit, neexistuje jednoduchá odpověď. Analytická služba amerického Kongresu (CRS) v únoru 2025 upozornila, že hypersonické zbraně bývají odhaleny pozdě v letu a obránci pak zbývá minimum času na reakci. Současná senzorová architektura je podle amerických činitelů nedostatečná pro spolehlivé sledování celé třídy těchto zbraní. NATO v únoru 2025 přijalo novou politiku integrované protivzdušné a protiraketové obrany, která hypersonické hrozby výslovně zahrnuje, což samo o sobě ukazuje, že jde o oblast probíhající adaptace, ne o vyřešený problém.

Pro srovnání: americký program vzdušně odpalované hypersonické střely AGM-183A ARRW je podle zprávy DOT&E za fiskální rok 2024 stále ve fázi prototypu. Dva letové testy včetně operační demonstrace proběhly, ale úřad konstatoval nedostatek dat pro posouzení přesnosti a letality s vysokou statistickou jistotou. Čína tak v tuto chvíli působí, že operační vzdušně odpalovaný hypersonický systém už zavedla, zatímco USA u ARRW teprve sbírají validační data.

Pro Evropu a Česko je hrozba nepřímá, ale reálná. Nejde o zbraň, která by přepsala evropské bojiště, primárním prostorem nasazení zůstává Indo-Pacifik, okolí Tchaj-wanu a první i druhá ostrovní linie. Dopad na evropskou bezpečnost je jiný: roste tlak na NATO, aby investovalo do protihypersonické obrany, a zároveň se prohlubuje dilema rozdělení americké pozornosti mezi dva oceány. Hypersonická hrozba už zkrátka není jen ruské téma.

Peking záběry z dubna 2025 neposlal světu proto, aby se svět dozvěděl technické parametry. Poslal je proto, aby si každý admirál v Pacifiku spočítal, kolik minut mu zbývá mezi detekcí a nárazem.

Článek Čínská hypersonická střela mění pravidla, řítí se Mach 10. Až nápadně se podobá ruskému Kinžalu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně ATACMS umí a proč je to problém

ATACMS je pozemně odpalovaná taktická balistická střela s GPS/INS navedením, kompatibilní s odpalovači HIMARS i M270 MLRS. Podle amerického armádního přehledu zbraňových systémů existuje několik variant s doletem od zhruba 70 do 300 kilometrů. Ukrajina nejprve dostala kratší verzi s kazetovou hlavicí a dosahem přes 160 km. V březnu 2024 pak USA tajně dodaly delší variantu schopnou zasáhnout cíle až 300 km daleko, což potvrdila agentura AP v souvislosti s dubnovým úderem na ruské vojenské letiště na Krymu.

Klíčová kombinace vlastností:

• Mobilní odpal – stejné vozidlo, které včera vystřelilo běžnou raketu GMLRS na 80 km, dnes může odpálit ATACMS na 300 km. Protivník neví, co přilétá, dokud je pozdě.
• Balistická dráha – extrémně krátký varovný čas pro obránce.
• Přesné navedení – kombinace GPS/INS umožňuje zasáhnout konkrétní hangár, ne jen „oblast letiště“.

Ztráta bezpečného zázemí

Tvrzení, že se před ATACMS nikdo neschová, neznamená, že ji nelze zachytit. Ruská vrstvená protivzdušná obrana teoreticky dokáže balistický cíl sestřelit. Jenže praxe ukazuje něco jiného: průniky se dějí a cíle hoří.

Skutečný efekt je systémový. Rusko musí:

• Odsouvat letiště, sklady a štáby desítky kilometrů dál od fronty.
• Rozptylovat techniku, která dřív stála pohodlně pohromadě.
• Přidávat vrstvy protivzdušné obrany k objektům, které dřív žádnou nepotřebovaly.
• Prodlužovat logistické trasy, což zásobování zdražuje a zpomaluje.

Každý z těchto kroků stojí čas, techniku a lidské zdroje – i bez toho, aby jediná další střela skutečně dopadla. Právě tohle je podle nás jádro strachu na ruské straně: ne samotný výbuch, ale permanentní nejistota v prostoru, který býval klidným zázemím.

Od prvního úderu k ruské půdě

Chronologie ukrajinského nasazení ukazuje postupnou eskalaci:

Politické uvolnění pravidel pro použití ATACMS proti cílům na ruském území přišlo poté, co Moskva nasadila severokorejské balistické střely a zintenzivnila útoky na civilní infrastrukturu. Jake Sullivan z Bílého domu to v dubnu 2024 výslovně pojmenoval jako důvod změny amerického postoje.

Proč USA tak dlouho váhaly

Pentagon měl dva doložitelné důvody k opatrnosti. Prvním byl dopad na vlastní připravenost – americké zásoby ATACMS nejsou neomezené a brigádní generál Pat Ryder v září 2023 výslovně řekl, že každé rozhodnutí o dodávce zohledňuje bojovou připravenost americké armády. Druhým byla eskalační opatrnost: střela s dosahem 300 km mění charakter konfliktu, protože umožňuje zasáhnout cíle hluboko na ruském území.

Nástupce ATACMS už existuje. Precision Strike Missile (PrSM) s oficiálně uváděným dostřelem přes 400 km americká armáda převzala v prosinci 2023. O jeho případném dodání Ukrajině se zatím veřejně nerozhodlo.

ATACMS versus Storm Shadow: dva způsoby hlubokého úderu

Občas zaznívá otázka, proč Ukrajina potřebuje ATACMS, když už má britsko-francouzské střely Storm Shadow/SCALP. Odpověď je jednoduchá: jde o zcela odlišné zbraně pro odlišné scénáře. Storm Shadow startuje z letounu, letí nízko nad terénem a je optimalizovaná na předem plánované údery proti tvrdým pevným cílům – bunkrům, mostům, velitelským komplexům. ATACMS startuje ze země, letí balistickou dráhou a je rychlejší v celém cyklu od rozhodnutí po dopad. Ukrajina tak disponuje dvěma komplementárními nástroji: jedním pro chirurgické letecké údery, druhým pro bleskové pozemní zásahy v hloubce.

ATACMS není zbraň, která válku ukončí jedním úderem. Je to zbraň, která Rusko každý den nutí utrácet čas, techniku a logistiku jen za to, aby přežilo v prostoru, kde se dřív cítilo v bezpečí. A to je typ tlaku, který se na mapě neprojeví posunem linie – ale v ruském týlu se projevuje každou noc.

Článek Rusové se jí děsí, a zcela oprávněně. Jakmile Ukrajinci nasadí ATACMS, nikdo se před ní neschová se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Hwasong-16B je

Hwasong-16B patří do kategorie IRBM, tedy střednědobých balistických raket. Od starších severokorejských systémů se liší ve dvou klíčových bodech:

• Tuhé palivo. Raketa nepotřebuje hodiny tankování před odpalem. Mobilní odpalovač ji může vystřelit během minut, což dramaticky zkracuje okno, ve kterém ji satelity nebo průzkumné letouny zachytí na zemi.
• Hypersonický kluzák (HGV). Místo konvenční hlavice nese manévrující klouzavé těleso, které po oddělení od nosné rakety letí rychlostí minimálně Mach 5, tedy přes 6 000 km/h, a přitom zůstává v nižších vrstvách atmosféry než klasická balistická dráha.

Podle profilové karty CSIS Missile Threat systém využívá takzvaný „cold launch“ z mobilního transportéru s ochranným krytem pro kluzák. To zvyšuje šanci, že odpalovač přežije případný preventivní úder.

Proč je pro obranu tak obtížná

Stávající protiraketová architektura v Pacifiku, THAAD, SM-3 a Patriot, byla navržena primárně proti hlavicím letícím po balistické křivce. Hypersonický kluzák tuto logiku narušuje třemi způsoby. Letí níž, takže ho radary zachytí později. Manévruje, takže výpočet bodu intercepce je nespolehlivý. A zkracuje reakční čas obránce na minimum.

Japonské ministerstvo obrany to říká otevřeně: hypersonické zbraně zkomplikovaly, diverzifikovaly a posunuly vzdušnou hrozbu na novou úroveň, a spoléhat pouze na dosavadní balistickou obranu přestává stačit. Proto Tokio spolu s Washingtonem už od srpna 2023 vyvíjí specializovaný Glide Phase Interceptor, tedy interceptor navržený přímo proti kluzákům v klouzavé fázi letu.

Co víme a co ne

Je podstatné oddělit tři vrstvy informací. KLDR tvrdí, že test byl plně úspěšný a systém je součástí jejího jaderného odstrašení. Japonsko a Jižní Korea nezávisle potvrdily odpal a zaznamenaly dráhu letu, střela skutečně letěla. Jihokorejský generální štáb ale zároveň označil severokorejské údaje o doletu a profilu za nadsazené.

Analytici z 38 North jsou ještě opatrnější: booster na tuhé palivo nejspíš funguje, ale výkon samotného kluzáku na plný dosah kategorie IRBM zůstává neprokázaný. Jinými slovy, raketa letí, ale zda kluzák dokáže manévrovat spolehlivě na vzdálenost tisíců kilometrů, zatím nikdo mimo Pchjongjang nepotvrdil.

Ve srovnání s ruskými a čínskými programy je Hwasong-16B v ranější fázi. Rusko už provozuje Avangard, Čína zavedla DF-ZF/DF-17. Severní Korea se teprve pokouší dostat podobný princip do svých regionálních raket.

Koho ohrožuje a co to znamená pro Česko

Primární cíle jsou jasné: Japonsko, Jižní Korea a americké základny v Pacifiku. Jihokorejský ministr obrany Šin Won-sik v rozhovoru pro KBS výslovně zmínil, že systém míří na americké síly v Japonsku a posily určené pro Korejský poloostrov. Panují také obavy z ruské technologické pomoci severokorejským programům výměnou za munici pro válku na Ukrajině, přímý důkaz ve vztahu k Hwasong-16B ale veřejně neexistuje.

Evropa ani Česká republika nejsou v dosahu tohoto systému. Nepřímo ale hrozba formuje i alianční plánování: NATO označuje šíření balistických a raketových technologií za důvod pro rozvoj společné protiraketové obrany a veřejně vyjadřuje solidaritu s Japonskem a Jižní Koreou vůči provokacím KLDR.

Závěr bez iluze nezastavitelnosti

Hwasong-16B není magická nezastavitelná střela, ale je to reálný krok ke zbrani, která regionální obranu staví před dilema bez snadného řešení. Odpověď na ni se teprve rodí v podobě nových interceptorů a senzorů. Než budou hotové, manévrovací prostor obrany se zužuje s každým dalším severokorejským testem.

Článek Severokorejci mají nebezpečnou zbraň. Hwasong-16B letí rychlostí přes Mach 5 a protiraketová obrana má problém ji zastavit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejsilnější ze všech a PVO ji neumí vždy zachytit

Chorramšahr-4, známá také jako Chajbar, je íránská balistická raketa středního doletu čtvrté generace. Její dolet jsou přibližně 2 000 kilometrů, uvádí Wikipedia s tím, že nese masivní bojovou hlavici o váze 1 500 kilogramů. Díky pokročilému motoru na kapalné palivo, které lze v raketě skladovat dlouhodobě, je systém připraven k velmi rychlému odpálení.

Kreml je v situaci, kterou už nedokáže skrývat. Supervelmoc se totálně hroutí pod ukrajinskými útoky a fronta se pro něj nevyvíjí dobře

Běžně je kapalné palivo vnímáno jako nevýhoda a přednost mívá tuhé, ale Írán u této rakety využívá technologii, kdy je „zapečetěno“ v nádržích přímo v továrně. Chorramšahr-4 tak může zůstat natankovaná a připravená k odpálení po dobu několika let, podobně jako rakety na tuhá paliva, aniž by docházelo k degradaci paliva, uvádí CAT-UXO.

Doba přípravy před odpálením je tak pouhých 15 minut. Zásadní inovací rakety je i pokročilý naváděcí systém, který umožňuje korigovat trajektorii letu také mimo atmosféru. To jí dodává vysokou přesnost a schopnost odolávat prostředkům elektronického boje, přičemž dosahuje v terminální fázi extrémních rychlostí, což z ní činí vážnou hrozbu pro stávající PVO.

Video: Ukrajinci udeřili na shromaždiště ruských vojáků, kteří se zrovna chystali k akci. Ani se nestihli bránit

Ostatně umí proniknout i tou izraelskou, která je všeobecně jednou z nejlepších na světě. Ale i ona má limity, hlavně pokud dojde k jejímu zahlcení jinými raketami a drony. Konkrétně proti balistickým raketám je určen David’s Sling (Davidův prak) nebo Arrow-2 a Arrow-3, potvrzuje Wikipedia. Ani ty ovšem nejsou 100% a nějaká jim občas proklouzne.

Článek Zkáza pro Izrael. Íránská bestie proráží jeho PVO a doručuje s přesností 1,5 tuny zkázy až na 2 000 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na 1 raketu už jenom 1 protistřela

Kritický nedostatek vhodných střel pro systémy Patriot znamená, že nedokáží Ukrajině zajistit dostatečnou ochranu před ruskými balistickými útoky, shoduje se Defence-Ua. Nejenom počet zásahů Kyjeva tak stoupá. Ukrajinci totiž nemohou vysílat proti ruským balistickým raketám dostatečný počet interceptorů. Člen obsluhy na videu (níže) uvádí, že se museli uchýlit k taktice, kdy na útočící raketu pošlou protistřelu pouze jedinou.

iZdroj fotografie: Uživatel Boevaya mashina/ Creative Commons / CC BY-SA

To však není doporučený postup. Wikipedia uvádí, že v běžných podmínkách jsou proti balistické raketě posílány dvě protistřely PAC-3, což má zajistit akceptovatelnou míru zničení zbraně, aby protiraketovou obranou téměř nic z protivníkova z útoku neprošlo. Pro Ukrajinu to znamená, že sice dokáže celou řadu ruských raket zničit, ale rozhodně ne tolik, aby nebyly způsobené škody tak vysoké. Armádní Zpravodaj se domnívá, že pokud nebude mít dostatek protistřel, bude škod způsobených ruskými útoky přibývat.

Improvizace je lepší než žádné střely

Taktika jedné střely je podle všeho lepší, než se držet zavedených pravidel. Ačkoliv jsou přesné údaje neveřejné a záleží na typu použité rakety i protistřely, obecně platí že, pravděpodobnost sestřelení rakety jednou protistřelou je zhruba 60 až 70 %, kdežto dvěma kolem 90 %. Pokud má tedy Ukrajina k dispozici jen 100 protistřel a míří na ni 100 raket, je lepší na každou poslat jednu protistřelu, protože jich pak projde jen asi 35. Pokud by ale na 50 raket poslala na každou po dvou a zbývajících 50 by nechala zcela volně, cíl by zasáhlo 55 ruských raket.

Krize, jakou Rusové nezažili. Ukrajinci je ženou tak svižně, že přitlačili na skrytou mobilizaci, aby se jim fronta nesesypala

Hlavním nebezpečím pro Ukrajinu ze strany Ruska jsou balistické rakety 9M723 Iskander-M ze systému 9K720 Iskander. Wikipedia uvádí, že zasahují do vzdálenosti 500 km a mají hlavici o hmotnosti 480 kilogramů. Ruští konstruktéři navíc měli rakety upravit tak, aby je systém Patriot dokázal zničit s nižší pravděpodobností. Mohou odhazovat klamné cíle, a také jsou schopné drobných manévrů. Pro Ukrajinu jsou tak ještě nebezpečnější než v minulosti.

Nasazení MIM-104 Patriot na Ukrajině

Článek Rusové udeří na Kyjev tvrději než kdy dříve. Ukrajinci se museli vzdát zajeté doktríny a nemají řešení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mnoho ruských střel a raket selhalo

Po začátku útoku na Ukrajinu začalo Rusko různé cíle odstřelovat přesnými zbraněmi. A nemířilo jen na ty vojenské, ale též na energetickou infrastrukturu, a nezřídka na civilní. Zpravodajské zdroje však již na začátku války hlásily, že řada ruských zbraní jako Iskander-M selhala či se netrefila, uvádí Usni. Výsledky byly a jsou horší než prezentované údaje. Zaznamenané jsou případy, kdy zbraně ani nevzlétly, nevybuchly, nebo byla jejich přesnost mizerná.

Trump je na hodně tenkém ledu. Americká invaze do Íránu už jednou proběhla. A skončila masakrem amerických jednotek

O tom, že ruské zbraně nejsou takové, jak je Kreml prezentoval, mluví nejen západní analýzy. Wikipedia uvádí, že čínští analytici například zkritizovali hypersonickou střelu Kinžal. Konstatovali, že se o hypersonickou střelu vůbec nejedná, protože jde o kvazibalistickou raketu odpalovanou ze vzduchu, která při hypersonické rychlosti nedokáže ani manévrovat. A velké problémy byly i s její přesností. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že jsou však zaznamenané případy, kdy raketa cíl zničila, a nelze ji tedy považovat za úplný šrot.

Nízká přesnost střely pro bombardéry

Problém měl ovšem být i se střelou s plochou dráhou letu Ch-101. U ní se přesnost pohybuje od 5 do 50 metrů, a horní hranice je doslova tristní. Wikipedia uvádí, že jde přitom o moderní zbraň, která vstoupila do služby v roce 2010, a odpalují ji strategické bombardéry, které ji odpalují zcela mimo dosah ukrajinské PVO. Špatná přesnost ale znamená, že nemusí trefit zamýšlený cíl, takže jsou škody diskutabilní, nebo se musí spoléhat na plošný účinek.

iZdroj fotografie: Kancelář prezidenta Ruské federace / Creative Commons / CC BY

Rusko se ale také dokáže poučit. Rusi uvádí, že jeho armáda dokázala vylepšit balistickou raketu Iskander-M odpalovanou ze země tak, aby byla mnohem obtížnějším cílem pro protivzdušnou obranu. Ukázalo se totiž, že původní verzi zvládne relativně snadno zničit systém MIM-104 Patriot, kdežto u té upravené je možnost zachycení nižší. Je tedy zřejmé, že ruští inženýři data z použití zbraní analyzují a pokoušejí se je vylepšit. Může se to týkat nejen schopnosti průniku PVO, ale také spolehlivosti nebo přesnosti.

Článek Výkon ruského Iskanderu na Ukrajině dává světu velké poučení. Putin vůbec není nadšený, jak se mu Číňané vysmáli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výroba raket PrSM vzroste 4krát

Na navýšení výroby PrSM se dohodl Lockheed Martin s ministerstvem obrany. Jeho zpráva uvádí, že by se tak měla brzy produkce zvýšit zhruba 4krát, ale bez uvedení počtu. BusinessInsider uvádí, že za poslední 2 roky vyrobila společnost 328 raket PrSM, a v letošním roce by mělo přibýt ještě dalších 124 kusů. Dá se tedy očekávat, že by se roční produkce v případě dostatečného financování mohla vyšplhat zhruba na necelých 800 kusů.

iZdroj fotografie: Lockheed Martin

Během akcí proti Íránu byla PrSM využita, ale není jasné, v kolika případech. Armádní Zpravodaj se domnívá, že půjde o jednotky. Američané mají ale problém s počtem střel Tomahawk, které jsou nejčastěji odpalované z lodí a ponorek, i když k tomu existuje i pozemní systém. Proti Íránu jich vystříleli zhruba 850, uvádí Reuters, což je vysoký počet, a ubývají závratným tempem, přičemž doplnění bude trvat dlouho. Pokud by Američané produkovali Tomahawk i PrSM současně, byl by schodek přesných zbraní dlouhého dosahu významně kratší.

Raketa pro raketomet HIMARS

PrSM je balistická raketa krátkého dosahu a později by se svým doletem měla dostat do kategorie raket středního doletu, uvádí Wikipedia. Jde o jiný typ zbraně než Tomahawk, protože to je střela s plochou dráhou letu létající velice nízko nad zemí, a ne raketa dosahující výšek desítek kilometrů a letící po balistické křivce. PrSM je odpalována hlavně z raketometu M142 HIMARS, i když existují plány na její odpalování z lodí za pomoci odpalovače Mk 41. V budoucnu by měla být určena nejen proti pozemním cílům, ale i proti námořním.

„Stále jsou plně připraveni způsobit absolutní chaos v celém regionu.“ Írán má mohutný arzenál, kterým může vytrestat Ameriku

Současná varianta PrSM má mít dolet kolem 500 kilometrů a má naváděcí systém založený na GPS. V budoucnu je ale počítáno nejen s prodloužením jejího doletu zhruba na 1 000 kilometrů, ale i s dalšími druhy navádění. Armádní Zpravodaj soudí, že by to mohlo řešit problém s rušením satelitní navigace, případně sloužit k tomu, aby mohla raketa zasahovat námořní a jiné cíle. Hmotnosti hlavice má být asi 100 kilogramů, což je výrazně méně než u balistické rakety MGM-140 ATACMS, ale tu HIMARS odpálí jenom 1, zatímco PrSM nese 2.

Článek Amerika šlápla vedle, proti Íránu se vyčerpala. Schází jí zbraně dlouhého dosahu, ale má nové eso v rukávu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Írán zasáhl americkou základnu vícekrát

Na nových satelitních snímcích je vidět, že jsou na základně Camp Buehring zničené hangáry, zdemolovaná vojenská technika, poškozené kryty pro personál nebo opravárenské kapacity. Z toho jasně vyplývá, že ji muselo zasáhnout více raket nebo dronů, protože škody nejsou na jediném místě. Ukazuje to, že americká obrana základen na Blízkém východě není rozhodně stoprocentní, a Íránci ji mohou překonat. Na druhou stranu se velice těžko usuzuje, jak závažné škody na základně vlastně útoky způsobily.

Video: Rusové v rozpacích. Ukrajinci jediným přesným úderem na 1 200 km vyřadili z provozu jednu z nejvyspělejších rafinerií

Wikipedia uvádí, že první útok na Camp Buehring uskutečnil Írán 01. března 2026 a použil k tomu rakety. Kolik jich přesně prošlo, není známo. Ale útok si vyžádal životy 6 amerických vojáků, což byly první americké oběti války. Armádní Zpravodaj soudí, že to pravděpodobně svědčí o přímém zásahu nějakého krytu, kde se vojáci v době útoku ukryli. Dalších 38 vojáků bylo totiž hospitalizováno s různými zraněními.

Íránské drony velké škody nezpůsobí

Cílem íránských útoků se stal Camp Buehring také 05. března 2026. CriticalThreats uvádí, že v tomto případě měly být použity drony, ale není známý jejich počet ani to, jestli nějaké prošly obranou. Írán nejčastěji k takovýmto útokům používá HESA Shahed136. Ty mají hlavici o hmotnosti 50 kilogramů, uvádí Wikipedia, takže jsou méně účinné než balistické rakety. Nedá se proto předpokládat, že by dokázaly způsobit vážné škody například na krytech nebo hangárech ze železobetonu, čehož balistické rakety naopak schopné jsou.

Ukrajina konečně nasazuje zabijáky východního bojiště, tanky Abrams. Udělala je skoro nezničitelné, Rusové mají výzvu

Camp Buehring je důležitou americkou základnou v regionu. Wikipedia uvádí, že byla založena v roce 2003 a jsou tam umístěny síly a materiál sloužící hlavně k operacím v Iráku. Podle dostupných informací tam může působit až 15 000 vojáků a být uskladněna technika, munice pohonné hmoty a mnoho dalšího. Není jasné, jak závažně mohly íránské útoky narušit bojové schopnosti základny. I když jsou škody evidentní, mnohé nejspíše stále funguje.

🛰‼️A ruin called Al-Udairi Base!

New satellite images show the state of Udairi base in Kuwait before/after #Iran's missile & drone attacks.

Iranians have destroyed hangars, equipment, military personnel shelters, maintenance hangars, warehouses of the #US army at this base. pic.twitter.com/TA1K3tcl2z

— IWN (@A7_Mirza) March 31, 2026

Satelitní snímek ukazuje škody na americké základně Camp Buehring v Kuvajtu po íránském útoku (zveřejněno 31. března 2026)

Článek Satelitní snímky: velká komplikace pro Trumpa. Írán raketami a drony z části vymazal americkou základnu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Balistické rakety Íránu drží Ameriku v šachu

Íránské letectvo mělo na počátku války F-14A Tomcat, F-4 Phantom II nebo F-5 Tiger II, uvádí Wikipedie. Ve všech případech šlo tedy o extrémně zastaralé letouny, které se nemohly nepříteli s nejmodernějšími F-35 a F-15 postavit. A stejně tomu bylo u protivzdušné obrany, která měla jenom několik nepříliš výkonných systémů, a které se podařilo rychle zničit.

Rusové si nevydechnou a už jsou bezradní. Ukrajinci jim 3krát po sobě zaútočili na největší přístav. Závisí na něm jejich existence

Nějaké sice ještě mít může, ale nejspíše neaktivní a dobře schované, aby je nepotkal stejný osud. V praxi je íránská PVO víceméně bezmocná, i když se jí mělo podařit zasáhnout americkou F-35, která poté musela nouzově přistát. Tím ale úspěchy režimu v tomto směru končí, a jediné, o co se může pokoušet, je přimět svět, aby vytvořil nátlak na Ameriku.

Toho se snaží docílit jak blokádou Hormuzského průlivu, v němž sice nedokáže získat námořní převahu, ale zaminoval ho a odstřeluje proplouvající lodě ze břehu, a také útoky na všechny země kolem. Obvykle sice cílí na americké základny v regionu, ale mnohokrát už „přestřelil“ a způsobil škody na civilních objektech. K čemuž má dva typy zbraní.

Video: Rusové se vzchopili a vypravili obrovský mechanizovaný útok k důležité křižovatce. Nikdo nedojel

Jedná se o dalekonosné drony Shahed-136, které jsou dobře známé z Ukrajiny, protože je proti ní odpaluje Rusko. To si je samo vyrábí pod označením Geran-2, ale současně bylo zásobováno i dodávkami z Íránu. Doletí zhruba 2 500 km, na něž unesou 50kg hlavici, uvádí Wikipedie, takže v místě dopadu napáchají poměrně velké škody, a hlavně jsou relativně levné.

Lze je tedy produkovat ve větších počtech než balistické rakety, ačkoliv právě ty jsou hlavní zbraní íránské armády. Mezi nejnebezpečnější patří Chajbar Šekan s doletem 1 450 km a vysokou obratností, což ztěžuje její zachycení. Váží 6,3 tun, z čehož připadá 550 kg na bojovou hlavici, uvádí Wikipedia. Za v podstatě nejsilnější lze nicméně označit Chorramšahr-4, u níž je udávaný dolet až 2 000 km a hlavice má být těžká až 1,8 tuny, potvrzuje Wikipedia.

Trump zuří, Írán ho šeredně vytrestal. Zničil americkému letectvu „boží oko“ za 5,7 miliard. Nové už vyrobit nepůjde

Balistické rakety jsou poměrně obtížné zachytitelné. Izrael i Amerika, stejně jako mnohé státy Perského zálivu, k tomu sice mají systémy jako MIM-104 Patriot, THAAD nebo Arrow-3, ale není jich dostatek, a pokud dojde k přetížení PVO, některé rakety projdou. Nejlepším způsobem je proto zničení jejich odpalovacích míst, která lze dobře vystopovat, jsou-li statická.

Americké letectvo zničilo několika úderu nepojmenovanou raketovou základnu íránské armády, a je nezpochybnitelné, že se ji nepodaří rychle obnovit. Mnohem větší oříšek jsou nicméně mobilní odpalovače na nákladních vozidlech, které neustále mění polohu, takže je lze jenom těžko zachytit a napadnout. I to se sice průběžně daří, ale méně, než by bylo třeba.

U.S. forces continue to eliminate the Iranian regime’s ability to project military power beyond its borders. pic.twitter.com/r2jAincxxd

— U.S. Central Command (@CENTCOM) March 27, 2026

Útok amerického letectva na íránskou raketovou základnu (zveřejněno 27. března 2026)

Článek Video: americké letectvo odtajnilo záběry, jak totálně zničilo íránskou raketovou základnu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zásah na poslední chvíli může napovídat o potížích

Íránské balistické rakety představují pro Izrael a arabské sousedy existenční hrozbu kvůli svému obrovskému dosahu a ničivé síle. Teokratický režim v Teheránu má zdaleka největší arzenál v regionu, přičemž dokáže zasáhnout jakékoliv místo v okruhu 2 000 km. Tato schopnost umožňuje Íránu vydírat okolní státy a šířit svůj vliv skrze strach, případně tvrdě udeřit.

Rusové zuří, Ukrajinci jim zkazili strategickou ofenzivu. Na nic se teď nezmohou

Mezi ty nejnebezpečnější patří Chajbar Šekan s doletem 1 450 km a vysokou obratností, což ztěžuje její zachycení. Váží 6,3 tun, z čehož připadá 550 kg na bojovou hlavici, uvádí Wikipedia. Za v podstatě nejsilnější lze nicméně označit Chorramšahr-4 s doletem až 2 000 km a hlavicí těžkou 1,8 tuny, potvrzuje Wikipedia.

Velmi schopná je též balistická raketa Sejjil, která využívá oproti zmíněným tuhé palivo, díky čemuž může odstartovat prakticky okamžitě. Za špičku lze ale považovat hypersonickou raketu Fattah navrženou k průniku nejpokročilejšími systémy PVO, což z ní dělá primární zbraň, které by se měl Izrael skutečně obávat, ačkoliv nebezpečné jsou i ostatní, potvrzuje Wikipedia.

„Morálku mají na nule. Rusové nám děkují, že je zajmeme.“ Ruští vojáci jsou vyčerpaní, na boj se často nezmohou

Izraelská protivzdušná obrana si s nimi sice umí poradit, ale ne vždy, a někdy až na poslední chvíli. Primárně to je úloha systémů Arrow a THAAD, které fungují na dlouho vzdálenost, ale pokud jim uniknou, zasahuje Davidův prak (David’s Sling), skrze nějž už by projít neměly. V praxi se nicméně ukazuje, že se to děje, a tak dochází dokonce k aktivaci Iron Dome.

Ten není proti balistickým raketám určen, Armádní Zpravodaj se této problematice věnoval již v červnu 2025, kdy došlo k první fázi izraelsko-íránské války. Ve výjimečných případech může být ovšem aktivován i za tímto účelem jako „poslední záchrana“, uvádí Wikipedia, což je vidět na záběrech (níže), kde zničil íránskou raketu těsně před dopadem.

Článek Video: jenom 1 vteřinu před dopadem zachytila izraelská PVO íránskou balistickou raketu. Výjimečně zasahoval Iron Dome se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejsou-li tankery, je bombardování problém

Boeing KC-135 Stratotanker je klíčový čtyřmotorový letoun pro doplňování paliva za letu, který tvoří logistickou páteř amerického letectva již od 50. let, uvádí Wikipedia. Jeho primárním úkolem je prodlužovat operační dosah bojových letadel, přičemž pojme až 90 700 kg paliva, případně uveze 37 tun nákladu, a měří 41,53 metrů na délku, 12,7 metrů na výšku, a rozpětí křídel je 39,88 metrů. Nezbytný je pro dálkové mise, hlavně bombardování.

Video: měla to být rychlá akce, ale Putin dostal „facku“. Ruský voják natočil, jak Ukrajinci nad Hostomelem sundali vrtulník Ka-52

Írán sice nemá možnost zničit tankovací letouny ve vzduchu, ale na zemi ano, což se také stalo na
saúdskoarabské základně Prince Sultan. Úder je experty vnímán jako přímá odveta za předchozí operaci „Epic Fury“, která paralyzovala íránskou vojenskou a jadernou infrastrukturu, a svědčí o ochotě teheránského režimu napáchat v dávno prohrané válce značné škody.

Z vojenského hlediska jde o kritický zásah do logistických schopností USA v regionu, neboť ztráta pěti tankerů omezuje operační dosah stíhaček F-35 a F-15, stejně jako bombardérů. Útok navíc potvrdil vysokou přesnost íránských raket středního doletu, které dokázaly překonat vrstvenou protiraketovou obranu. Vyvolalo to mj. otřesy na trzích a Saúdská Arábie dočasně omezila těžbu ropy, zatímco Washington nyní čelí tlaku na odvetu, a Trump ji chtít bude.

Stahují se mračna, Amerika přitvrdila. Přes 2 000 mariňáků míří k Íránu až z Pacifiku

Mohlo by to vést k válce v mnohem větším měřítku, zatímco geopoliticky situace nahrává Rusku prostřednictvím vysokých cen energií, především ropy. Na tu totiž Donald Trump zrušil na 30 dní sankce, takže ji zase může prodávat – ovšem podle Reuters pouze tu, která byla naložena na tankery před 12. březnem 2026 a je již na moři, což mohou být desítky tankerů.

Ve výzbroji Íránu se nachází i poměrně sofistikované balistické rakety. Z těch nejnebezpečnějších lze jmenovat Sejjil s hlavicí těžkou 700 kg, Chorramšahr, která jich může nést několik, případně jednu obří o hmotnosti až 1,8 tuny, a Qadr-110, která má hlavici těžkou 650 až 1000 kg, potvrzuje Wikipedia s tím, že všechny doletí alespoň 2 000 km a mají přesnost i menší než 30 metrů.

Článek Írán dává zabrat americkému letectvu. Balistickými raketami mu zasáhl hned pět obrů. Washington volá po odvetě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Írán má teroristický režim, teď ze sebe dělá oběť

Protivzdušná obrana NATO v pondělí 09. března 2026 úspěšně zneškodnila íránskou balistickou raketu mířící na jihovýchod Turecka, konkrétně na okres Şahinbey v provincii Gaziantep. Podle tureckého ministerstva obrany nebyly při incidentu hlášeny žádné oběti ani materiální škody, a administrativa to označila za vážné ohrožení bezpečnosti a územní celistvosti.

Video: Rus vyskočil z okna, aby obešel útočící ukrajinskou přesilu. Zdálo se, že uspěje, ale větší smůlu mít nemohl

Tato událost výrazně zvýšila napětí v regionu a vyvolala obavy z další eskalace konfliktu mezi Íránem, Izraelem a Amerikou. Turecko jako členská země NATO situaci konzultuje a zdůrazňuje odhodlání bránit svůj vzdušný prostor, čímž varuje před možným rozšířením válečného střetu. Událost podtrhuje zapojení Turecka do napjaté geopolitické situace.

Nešlo přitom o první incident; již 04. března 2026 systémy NATO zničily balistickou raketu odpálenou z Íránu nad Středozemním mořem, která směřovala k letecké základně Incirlik na jihu Turecka. Trosky dopadly u města Dörtyol, a ačkoliv byly důkazy jasné, Írán odpovědnost za tento útok popřel, což zvýšilo diplomatické napětí mezi oběma zeměmi, uvádí AlJazeera.

Ukrajinci zahájili mohutnou protiofenzivu a jsou blízko prolomení obrany. Rusové se museli stáhnout od Pokrovsku

Redakce ArmádníZpravodaj.cz se již legitimitě útoku na Írán věnovala, protože v diskuzích pozoruje, že ho hodně Čechů odsuzuje. Je na místě připomenout, že pohled na Írán jakožto na „oběť“ naráží na fakt, že dlouhodobě buduje „osu odporu“ a skrze své zástupné síly, jako jsou Hamás, Hizballáh nebo Húsíové, aktivně destabilizuje region.

Útoky na jeho území jsou často přímou reakcí na íránské údery nebo podporu terorismu. Vždyť i útok teroristů z Hamásu byl za podpory teheránského režimu, a nelze zapomenout, že se k němu později také sám přidal, ale během pár dní zase vycouval, protože mu židovská země zasadila ihned tvrdý úder a ukázala mu, kde je jeho místo, a že na straně vítězů to není.

Video: Ukrajinci nasadili na ruské pěšáky těžký kalibr. MiG-29 udeřil tak silně a přesně, že jim nedal šanci

Z tohoto úhlu pohledu tedy nese Teherán plnou odpovědnost za následky své agresivní politiky, kterou staví mj. na úplném zničení Izraele a židovského národa. Která jiná země je takto nenávistná vůči jiné rase nebo zemi? Která? Na druhou stranu nelze přehlížet, že údery ze strany Izraele a Ameriky zasahuje i civilní infrastrukturu, jako jsou ropná skladiště či elektrárny.

To logicky dopadá na běžné obyvatelstvo, které v totalitním systému nemá možnost politiku státu ovlivnit. Argument o oběti se tedy spíše než na režim vztahuje na íránské občany, kteří jsou rukojmími geopolitických ambicí vlastní vlády. A je to právě ona, kdo může válku zastavit. Jenže místo toho se snaží vtáhnout do konfliktu země, které s ním vůbec nesouvisí.

Článek Češi pořád tvrdí, že je Írán oběť. Ten mezitím už podruhé zaútočil na evropského člena NATO balistickou raketou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Skvělý průzkum zachytil íránské rakety včas

Íránské balistické rakety představují pro Izrael a arabské sousedy existenční hrozbu kvůli svému obrovskému dosahu a ničivé síle. Teokratický režim v Teheránu má zdaleka největší arzenál v regionu, přičemž dokáže zasáhnout jakékoliv místo v okruhu 2 000 km. Tato schopnost umožňuje Íránu vydírat okolní státy a šířit svůj vliv skrze strach, případně tvrdě udeřit.

„Co Írán světu udělal?,“ nechápou Češi. Je toho hodně. Válka jenom tak neskončí, Američané jsou připraveni útočit na Írán půl roku

A to nejenom na vojenské a strategické cíle. Nezřídkakdy totiž napadá i civilní objekty ve městech a kritickou infrastrukturu, potvrzuje BBC. Velké nebezpečí přitom znamenají rakety na mobilních odpalovačích, jelikož mohou neustále měnit svou pozici, skrývat se v podzemních tunelech nebo civilní zástavbě, což extrémně ztěžuje jejich včasné odhalení.

Přesto se to ale izraelské rozvědce a americkým ozbrojeným silám velice dobře daří, jelikož k tomu využívají kombinaci všemožných prostředků. To bude také důvod, proč se podařilo provést několik velice přesných úderů (nejsou první ani poslední) na odpalovače balistických raket, z nichž byly některé viditelně na palebných pozicích, zatímco jiné v „klidovém režimu“.

Video: tak tvrdou odplatu Rusové nečekali. Ukrajinci zasypali doněcké letiště balistickými raketami ATACMS a střelami Storm Shadow

Mezi nejnebezpečnější íránské balistické rakety patří Chajbar Šekan s doletem 1 450 km a vysokou obratností, což ztěžuje její zachycení. Váží 6,3 tun, z čehož připadá 550 kg na bojovou hlavici, uvádí Wikipedia. Za v podstatě nejsilnější lze nicméně označit Chorramšahr-4 s doletem až 2 000 km a hlavicí těžkou 1,8 tuny, potvrzuje Wikipedia.

Velmi schopná je též balistická raketa Sejjil, která využívá oproti zmíněným tuhé palivo, díky čemuž může odstartovat prakticky okamžitě. Za špičku lze ale považovat hypersonickou raketu Fattah navrženou k průniku nejpokročilejšími systémy PVO, což z ní dělá primární zbraň, které by se měl Izrael skutečně obávat, ačkoliv nebezpečné jsou i ostatní, potvrzuje Wikipedia.

Video: modernizovaný ukrajinský MiG-29MU1 udeřil na ruské vojáky u obranné linie. Jedna rána stačila, konec nastal okamžitě

Jelikož je íránská protivzdušná obrana v troskách, a ani na vrcholu své síly nebyla schopna sestřelovat vyspělé letouny 5. generace z výzbroje Izraele a Ameriky, mají útočníci nad nebem totální nadvládu. Jakmile F-35 zničily systémy PVO, mohou bez většího rizika operovat i letouny nižší generace – v případě Izraele to je například F-15, potvrzuje Wikipedia.

Není jasné, jakými střelami americké letouny zasahovaly íránské mobilní odpalovače, ale nabízí se kupříkladu AGM-88 HARM. Původně byla určena proti radarům, ale nejnovější verze G AARGM-ER na ně umí útočit i tehdy, jsou-li vypnuté, uvádí Wikipedia, a dokonce si poradí s cíli v pohybu. Navíc je velmi rychlá, takže nemá obsluha odpalovačů raket ani čas na útek.

Video: Ukrajinci naložili okupantům na jižní frontě. Zdevastovali jim protivzdušnou obranu v klíčových oblastech

Levnější, ale stále dostačující úder potom nabízí GBU-53/B StormBreaker, což je malá chytrá puma, kterou může nést F-35 ve velkém počtu. Má unikátní trojité navádění (radar, IR, laser) a dokáže autonomně vyhledat a zničit pohybující se vozidla i v kouři nebo za deště na vzdálenost přes 70 km, uvádí Wikipedia, což je v prostředí bez PVO zcela dostačující.

Článek Video: američtí piloti rozmetali íránské balistické rakety dříve, než je stihli odpálit. Přesné údery je proměnily v trosky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Útok svědčí o vysokém významu ruské základny

Letiště v Doněcku, dříve mezinárodní pýcha regionu, má pro ruskou okupaci zásadní symbolický i strategický význam. I když je po letech bojů terminál v troskách, samotný prostor slouží jako klíčový logistický uzel a předsunutá základna pro operace na Donbasu. Kontrola nad ním tak stále umožňuje Rusům upevnit nadvládu nad městem a vytvářet tlak na ukrajinské linie.

Z hlediska letectva je letiště důležité především pro provoz vrtulníků, jako jsou bojové Ka-52 Alligator a rovněž bojové Mi-28N, které odtud vyráží k přímé podpoře pozemních vojsk. Využívají ho také transportní vrtulníky Mi-8 pro rychlou evakuaci raněných a přesuny speciálních jednotek, jelikož postavení blízko fronty zkracuje čas reakce na aktuální vývoj.

Kromě toho slouží letiště v Doněcku jako základna pro rozsáhlé flotily průzkumných a úderných dronů, které jsou pro ruské dělostřelectvo „oči na nebi“. Strategická poloha navíc Rusům dovoluje umisťovat tam systémy PVO a elektronického boje, které kryjí okupovaný Doněck. Pro Ukrajinu je ničení techniky na tomto letišti prioritou, jelikož tak oslabuje ruský tlak.

Ukrajinská armáda v tomto případě nasadila balistické rakety ATACMS odpalované z raketometu M142 HIMARS a britské střely s plochou dráhou letu Storm Shadow (francouzské verze jsou známé jako SCALP-EG). V prvním případě je dolet až 300 km, potvrzuje Wikipedia, v druhém pak kolem 450 km, uvádí Wikipedia, a obě zbraně jsou určeny k ničení strategických cílů.

To jenom svědčí o vysoké hodnotě zasažených budov, v nichž mělo docházet ke skladování dalekonosných íránských dronů Shahed 136, v Rusku vyráběných pod jménem Geran-2, a také odtud byly odpalovány. Ukrajinci tak provedli úder, který předejde rozsáhlým škodám na jejich infrastruktuře i vojenských objektech a zachrání nespočet životů.

Článek Video: tak tvrdou odplatu Rusové nečekali. Ukrajinci zasypali doněcké letiště balistickými raketami ATACMS a střelami Storm Shadow se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Úspěšnost obrany Izraele je přes 90%

Írán pracoval na svém balistickém programu dlouhá léta a podařilo se mu vyvinout širokou škálu raket středního doletu, s nimiž dokáže bez problémů zasahovat území Izraele. Některé lze řadit mezi opravdu vyspělé zbraně, protože jsou přesné a jejich hlavicí je manévrující návratové těleso, které je pro protivzdušnou obranu obtížným cílem. Tu si Izrael na druhou stranu vyvinul vícevrstevnou, a v současné době je dokonce v sestřelování podobných hrozeb nejlépe vybavenou zemí na světě. Úspěšnost jeho obrany má být přes 90 procent.

200 dronů zdecimovalo Rusům loďstvo. Ukrajinci mají Černomořskou flotilu přesně tam, kde chtěli

Jednou ze základních raket ohrožujících Izrael je Fattah-1, resp. její modernizovaná verze Fattah-2. Wikipedia uvádí, že má dolet 1 400 km a hlavici těžkou až 450 kg. Írán ji dokonce označoval za hypersonickou zbraň, ale odborníci zařazení odmítají, protože návratové těleso dle všeho není klasickým hypersonickým kluzákem. Armádní Zpravodaj nicméně upozorňuje, že to rozhodně neznamená, že by raketa nebyla nebezpečná.

Emad má velikou hlavici a je přesná

Ještě hrozivěji vypadá balistická raketa Emad, protože má delší dolet a je ničivější. Wikipedia uvádí, že dokáže zasahovat cíle do vzdálenosti 1 700 km a její hlavice má hmotnost 750 kg. Skvělá má být její přesnost, protože ta dosahuje 10 metrů, a pokud pronikne protivzdušnou obranou, vzhledem k hmotnosti hlavice a přesnosti svůj cíl s vysokou pravděpodobností zničí. Ale některé zdroje uvádí, že má přesnost pravděpodobně 50 metrů.

Kreml by se měl obávat. Ukrajinci vyvinuli balistickou raketu s doletem 200 km schopnou manévrovat. Obelstí i systém S-400

Další zbraní určenou proti Izraeli je balistická raketa Kheibar Shekan, kterou mají ve výzbroji obávané Revoluční gardy. Wikipedia uvádí, že dokáže zasahovat cíle do vzdálenosti 1 450 km a její hlavice je těžká 550 kg, přičemž má schopnost manévrovat, a je tedy obtížným cílem. Není se tak divit, když by ji nějaké izraelské protistřely minuly, jako se tomu stalo na videu (níže).

Základem protiraketové obrany Izraele je systém Arrow 3. Wikipedia uvádí, že ničí cíle mimo atmosféru a je účinný proti raketám středního doletu i mezikontinentálním balistickým raketám. Jeho protistřely nemají nálož, ale ničí je přímým nárazem. Na videu je ale zřejmě vidět starší systém Arrow 2, jehož protistřely ničí cíle v atmosféře. Jsou v podstatě určeny k tomu, aby se pokusily zastavit hrozbu, kterou se nepovedlo zneškodnit protistřelám z Arrow 3.

Iranian ballistic missile Direct impact on Tel Aviv , passed through 2 interceptors .. 3/3/2026
by u/Iraq_PMU in CombatFootage

Iránská raketa zasáhne Tel Aviv

Článek Video: íránská balistická raketa je extrémně ničivá. Pronikla izraelskou PVO, i když po ní střílela, a zasáhla Tel Aviv se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Za raketou FP-7 stojí výrobce Flaminga

Za balistickou raketou FP-7 stojí ukrajinská společnost Fire Point, tedy ta samá, jaká vyrábí střelu s plochou dráhou letu FP-5 Flamingo. Defence-Ua uvádí, že má za sebou první veřejné odpálení, takže je zřejmé, že možné operační nasazení není daleko, i když testy ještě nemusí znamenat, že je akceschopná. Ukrajina na vývoj podobné zbraně ale určitě spěchá, neb jí umožní zasahovat cíle hluboko v ruském území, a navíc je proti balistickým raketám obtížná obrana.

Kyjev je nejlépe chráněná pevnost Ukrajiny. Rusové nedokážou pronikat obranou, většina útoků skončí v troskách

FP-7 by měla mít dosah 200 kilometrů a hlavici o hmotnosti 150 kilogramů, uvádí Militarnyi. To znamená, že by byla ničivější než běžná raketa odpalovaná z M142 HIMARS, jejíž hlavice má hmotnost 91 kilogramů. Záběry z testu také ukazují, že je schopná manévrovat, což pravděpodobně bude znesnadňovat její sestřelení. Armádní Zpravodaj se domnívá, že jedinou ruskou zbraní, která by mohla proti ní zasahovat, je systém S-400. Nicméně ani ten nedokázal úspěšně zastavit jiné balistické rakety, například MGM-140 ATACMS.

Raketa vychází z protiletadlové střely

Ukrajina pravděpodobně spojila vývoj FP-7 s konstrukcí protiletadlové střely pro S-300. TurDef uvádí, že vychází ze střely 5V55, ale jiné zdroje mluví o 48N6. Obě každopádně složí v S-300 nebo S-400. Ukrajinská raketa podle všeho používá shodný plášť a pravděpodobně i raketový pohon, jiné ale bude její vnitřní uspořádání a navádění. Je docela možné, že běží i vývoj střely určené právě pro ukrajinské systémy S-300 a konstruktéři spolupracují.

Ukrajinci odhalili ruské tajemství a přiznali novou výzvu. Zabijáka s 800kg hlavicí, kterého nelze rušit

Využití střely z S-300 k zasahování pozemních cílů není nic nového, ruská armáda to proti Ukrajině dělá opakovaně. V klasickém provedení s naváděním proti vzdušným cílům ale není přesná – se speciálním naváděním na pozemní cíle by být mohla. Ukrajinská raketa by měla být údajně schopná zasahovat cíl s přesností 14 metrů, což je solidní hodnota k tomu, aby dokázala ničit například ruská skladiště zbraní, velitelství, nádraží nebo další podobné cíle.

Вітаємо FP7) pic.twitter.com/FxgCHVHMET

— Denys Shtilierman (@DenShtilierman) February 27, 2026

Zkušební odpal FP-7

Článek Kreml by se měl obávat. Ukrajinci vyvinuli balistickou raketu s doletem 200 km schopnou manévrovat. Obelstí i systém S-400 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Úspěšnost sestřelů raket Iskander klesá

Systém využívající balistické rakety Iskander se jmenuje 9K720, přičemž je ve výzbroji Ruska již od roku 2006, uvádí Wikipedia. Standardní raketa 9M723 Iskander-M má potom dolet 500 kilometrů a hlavici o hmotnosti 480 kilogramů. Rusko ji nasazuje již od začátku války a vždy patřila k nejnebezpečnějším zbraním, ale americké systémy MIM-104 Patriot poskytnuté Ukrajině si s ní dokázaly s relativně solidní úspěšností poradit. Poslední zprávy ovšem ukazují, že úspěšnost sestřelů ukrajinské protivzdušné obrany klesá.

Mirage 2000 v plném bojovém nasazení. Záběry těsně nad zemí ukazují, jak Ukrajinci bombardují Rusy s chirurgickou přesností

Co přesně je důvodem, je veliká otázka, podle Rusi za tím může stát více faktorů. Jedním z nich je možnost, že Rusové posílají raketu po strmější dráze, pročež je rychlejší a hůře zasažitelná. Mnohem pravděpodobnější však je, že se ji podařilo významným způsobem vylepšit. Například tím, že používá mnohem sofistikovanější návnady, jimiž se daří mást protivzdušnou obranu. Rusko ale pravděpodobně rakety upravilo i jiným způsobem.

Dosah rakety mohl vzrůst na 1 000 km

Mezi odborníky převládá přesvědčení, že se Rusku podařilo u nových raket 9M723-2 zvýšit dolet. Twz uvádí, že některé zprávy naznačují jeho prodloužení až na 1000 kilometrů, z čehož by také mělo vycházet její označení Iskander-1000. Prodloužení doletu se podařilo hlavně instalací výkonnějšího motoru, ale není jasné, jestli například nedošlo ke zmenšení hlavice, což by mohlo oslabit ničivost rakety. Každopádně jde o zbraň, jakou Rusko ještě donedávna nemělo. Nelze ani vyloučit existenci dvou vylepšených verzí, a to 9M723-2 a Iskander-1000.

Fatální selhání vedlo k palbě do vlastních. Kuvajtská PVO sestřelila tři americké F-15E, neměly šanci střely vymanévrovat

Pokud se potvrdí prodloužení dosahu rakety Iskander-M, není to dle Armádního Zpravodaje dobrá zpráva nejen pro Ukrajinu, ale ani pro Evropu. Rusko tak totiž získává možnost zasahovat cíle hluboko na území Evropy, protože má odpalovací systémy 9K720 Iskander umístěné i v Kaliningradské oblasti. V případě odpálení odtud by raketa dokázala zasáhnout celé území České republiky a doletěla by až do Slovinska, Nizozemí nebo Norska.

Článek Zbraň, jakou Rusko dříve nemělo, se nedaří sestřelovat. Vylepšená ruská balistická raketa testuje ukrajinskou PVO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nový raketa má mít lepší palivo

Rusko chce v roce 2026 začít s testováním nového typu mezikontinentálních balistických raket, který by nahradil RT-2PM2 Topol-M. ArmyRecognition uvádí, že o nové ruské zbrani nejsou známé žádné podrobnosti. Pouze to, že by měla obsahovat vylepšené tuhé raketové palivo. To by pravděpodobně mohlo znamenat větší dolet nebo vyšší nosnost, a možná i přesnost. Uskutečnit by se měly dva testy, vše bude záležet na penězích a úspěšnosti konstrukce.

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Rusko chce nahradit rakety Topol-M, ačkoliv jsou poměrně nové – do výzbroje vstoupily v roce 2000. Wikipedia uvádí, že jsou odpalované z pevného sila, ale existují i verze mobilní, přičemž doletí do vzdálenosti zhruba 11 000 kilometrů a nesou jednu až megatunovou hlavici, případně 4 až 6 menších. Navíc již existuje jeden nástupce této rakety, a tím je RS-24 Jars, což jasně svědčí o tom, jakou prioritu pro Rusko vývoj jaderných zbraní a nosičů má.

Raketa má mít hypersonickou hlavici

Kreml počítá s tím, že by v budoucnu jeho nová balistická raketa nenesla jenom klasické hlavice, ale mluví také o hlavicích hypersonických, uvádí United24Media. Armádní Zpravodaj se domnívá, že tím pravděpodobně myslí nějaký typ hypersonického kluzáku, ale měl by být jiný než existující Avangard. Kluzáky jsou navržené tak, aby překonaly existující protiraketovou obranu, a není vyloučeno, že jde o reakci na americký protiraketový systém Golden Dome.

Ukrajinský Su-25 sestřelen. Divoké záběry z palubní kamery ukazují rozlomenou konstrukci i tvrdý dopad na zem

Testování nové rakety však nemusí znamenat, že se objeví v ruské výzbroji nějak brzy. Třeba jiná balistická raketa, RS-28 Sarmat, opakovaně selhává, ačkoliv je již oficiálně zavedena ve výzbroji. Lze proto předpokládat, že jde hlavně o propagandu, a zároveň to je důkazem, že má Kreml s vývojem nových moderních raketových technologií obrovský problém. Hlavně v okamžiku, kdy má Rusko omezený přístup k různým západním technologiím.

Článek Rusko chce být nebezpečnější než kdy dříve. Letos proto otestuje novou generaci jaderných balistických raket se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Orešnik sahá až do 80. let 20. století

RS-24 Jars je odlišná, protože jde o mezikontinentální balistickou raketu schopnou zasahovat na dlouhé vzdálenosti, zatímco Orešnik je raketa středního doletu. Mají však mnoho společného. Orešnik totiž vychází z rakety RS-26 Rubež, k níž Wikipedia uvádí, že je pouze odvozeninou RS-24, a to v tom smyslu, že má místo 3 stupňů jenom stupně 2, což vede k nižšímu doletu. Proto lze říci, že je vlastně jakýmsi otcem Orešniku.

NATO nasadilo v Grónsku první vojáky. Donald Trump vůbec nedomýšlí následky, Evropa je jeho největší spojenec

Stejně zhodnotil z technického hlediska raketu Orešnik pro Armádní Zpravodaj vojenský analytik Jiří Vojáček: „Je známo, že systém Orešnik (a všimněte si, že ani nemá své označení GRAU jako jiné raketové systémy, což o něm mnohé vypovídá) je zjednodušená raketa RS-26 Ruběž, de facto raketa s odejmutým posledním stupněm. Ruběž je přitom sama odvozena od rakety RS-24 Jars, což není nic jiného, než modernizace typu Topol-M, což je zase modernizace typu Topol, který přišel do výzbroje sovětských raketových sil už v polovině 80. let. Nejde tedy o nový systém, jen o odvozeninu odvozeniny systému velmi starého.“

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruska / Creative Commons / CC BY

RS-24 Jars zařadilo Rusko do své výzbroje pravděpodobně kolem roku 2010, uvádí Wikipedia. Jde o třístupňovou balistickou raketu určenou k tomu, aby dokázala prorazit americký protiraketový štít, čehož má dosahovat třeba tím, že její návratová vozidla MIRV mají manévrovat, a tím být hůře zasažitelná. Raketa může být odpalována z pevného sila, ale většinou je umístěna na kolovém podvozku. Je tedy velice obtížné ji v případě jaderného konfliktu najít a zničit, což hraje Rusku do karet. Navíc má být k odpálení připravena během 7 minut.

RS-24 Jars ohrožuje Evropu i Ameriku

Mezikontinentální balistická raketa RS-24 měří na délku 22,5 metrů a váží 49,6 tisíc kilogramů. MissileTreat potom doplňuje, že její dolet vychází na 10 500 km, a někde lze najít až 11 000 km. Měla by obsahovat tři návratová vozidla MIRV, každé s hlavicí o výtěžnosti 150 až 200 kilotun, i když některé zdroje tvrdí, že může být hlavice i více. Minimální dolet je pak 2 000 km, z čehož vyplývá, že když by byla odpálena z oblasti někde ve středním Rusku, bez problémů zasáhne jakékoli místo v Evropě, ale i v Americe, upozorňuje Armádní Zpravodaj.

Ukrajina dostane z Polska nové MiG-29, ale penězi platit nemusí. Rusům na frontě pořádně zavaří

TheDiplomat v roce 2019 odhadl, že Rusko vlastní 60 raket RS-24 Jars umístěných na mobilních podvozcích, a 10 jich je v podzemních silech. Jejich počet se mohl změnit, ale pravděpodobně nijak významně, ačkoliv přesné to určit nelze, protože Rusko odstoupilo od smlouvy Nový Start a neexistuje jediný oficiální monitorovací systém jaderných zbraní. Severoatlantická aliance se tak musí spoléhat hlavně na zpravodajské zdroje, ale ty nejsou veřejné.

Článek „Otec Orešniku“ je mnohem větší hrozbou. I dnes patří mezi to zdaleka nejsilnější, co Kreml provozuje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odchylka do 5 metrů a dosah až 500 km

Balistická raketa se pohybuje po tzv. balistické křivce, kdy nejdříve vystoupá hodně vysoko, a potom zamíří k cíli, na nějž dopadá pod ostrým úhlem. Poháněna je zpravidla v počáteční fázi letu, potažmo než dosáhne potřebné výšky, ale na zem dopadá bez pohonu. Největším plusem je, že tak nabírá vysokou rychlost, pročež ji mnohá PVO nedokáže zachytit.

Satelitní snímky: ruské pohřebiště 670 km od Ukrajiny se plní, více než 70 vrtulníků už není schopných boje

Wikipedia doplňuje, že se tak zásadně liší od řízené střely, která je poháněna po celou dobu letu. V případě balistické rakety, kterou chce Velká Británie vyvinout pro Ukrajinu, se bude jednat o tzv. taktickou, jelikož má mít dosah pouze 500 km. Umožní to zasahovat cíle v ruském týlu, i když ne v celém, ale i tak se bude jednat o velmi slušnou posilu.

Vláda Velké Británie uvádí, že má nést 200kg hlavici a má být navržena pro operace s vysokým rizikem velkého elektromagnetického rušení, díky čemuž ji bude těžké zmást, aby i tak zasáhla zamýšlený cíl s odchylkou max. 5 m. Zamýšleno je odpalování z různých vozidel v těsném časovém rozestupu, aby dopadlo více raket na stejné místo po několika minutách.

Ukrajinští výsadkáři vynalezli nový způsob, jak zachytit drony pomocí rybářského prutu. V praxi ho natočili

Projekt nazvaný Nightfall má zajistit efektivní balistickou raketu s cenou 800 tisíc liber za kus, tedy v přepočtu asi 22,36 milionů korun, zatímco jich má měsíčně vznikat 10. Britský ministr obrany John Healey řekl, že jeho země odmítá tolerovat Putinovu nelegální válku, v níž schválně zasahuje civilní oblasti a odmítá dosáhnout míru diplomatickou cestou.

Armádní Zpravodaj je názoru, že britská vláda s vývojem spěchá, jelikož podepsala dohodu na návrh balistické rakety se třemi firmami, které ho mají podat do 09. února 2026, zatímco smlouva na postavení prototypu má být zadána o měsíc později. Půjde nicméně pouze o jeden z prostředků dlouhého dosahu, nikoliv o nějaký dominantní.

Video: Rusové chtějí prorazit ukrajinské pozice v záchodových stanech. Doufají, že tak nebudou vidět

Rusko má přitom k zachytávání balistických raket řadu systémů, zejména S-500, který byl také nedávno nasazen do bojové pohotovosti, ale nejspíše stráží hlavně Moskvu. Zvládat je pak mají rovněž S-400 a S-300, jehož verze VM (S-300VM) se stala prvním systémem na světě, který dokázal současně zasahovat řízené střely, letadla i balistické cíle, uvádí Wikipedia. Zvládat by to však měl také S-350, který je hlavně určen k doplňování S-400.

Článek Velká Británie provokuje Rusko, chce ho ochromit v týlu. Zajistí Ukrajině balistické rakety s doletem 500 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Silný úder může Francie zasadit odkudkoliv

Hned na úvod je nutné zdůraznit, že jsou jaderné zbraně až krajní možností, a v podstatě nikdo by je neměl použít k útoku, ale nanejvýš k obraně v momentě, kdy by hrozil zánik země a její svrchovanosti, případně, pokud by ji někdo jiný jadernými zbraněmi napadl jako první. A právě tady je nutné vnímat Francii jako silného hráče, který má sílu ublížit i Rusku.

19 ruských generálů padlo. Ukrajinci se utrhli ze řetězu, kosí velení ruské armády jako na běžícím páse

Samozřejmě někteří namítnou, že kdyby Francie odpálila atomovky na Rusko, to by ji smazalo z povrchu zemského, na což sílu má – stejně jako na zničení celého světa hned několikrát – ale nelze se za žádných okolností domnívat, že by francouzská armáda zaútočila jako první. Nikoliv, její doktrína funguje na principu odstrašení a tzv. druhého úderu.

Z tohoto důvodu provozuje jaderné ponorky, které mohou operovat de facto kdekoliv, třeba u severního pobřeží Ruska, a odpálit tak balistické rakety nesoucí atomovky ze směru, kde má obranu pravděpodobně nejslabší. Francie má mít 290 hlavic, uvádí Statista, a ačkoliv v prosinci 2025 odpálila strategickou jadernou pumu z letadla, není to hlavní prostředek.

Video: Ukrajinci dali ruskému tanku zakusit svou nejlepší střelu. Projela pancířem jako nůž máslem a roztrhla ho zevnitř

Tím je balistická raketa M51 s dosahem 8 až 10 tisíc kilometrů a max. rychlostí Mach 25, takže je obrana proti ní extrémně obtížná, skoro až nemožná, ačkoliv by to dle Armádního Zpravodaje mohl zvládnout ruský S-500 na vzdálenost až 600 km, uvádí Wikipedia, ale ve válce na Ukrajině se opakovaně ukazuje, že jsou schopnosti ruských zbraní značně přechválené.

Jedna taková raketa má 4 až 6 tzv. návratových vozidel (MIRV), každé o výtěžnosti 150 kilotun, a na ponorce třídy Triomphant jich je M51 až 16, uvádí Wikipedia. Jediná hlavice by přitom uměla vytvořit ohnivý poloměr 0,66 km, ovšem vážné škody by způsobila až do 1,16 km (při přetlaku 20 psi jsou betonové budovy vážně poškozeny nebo zbořeny, a úmrtí se blíží 100 %).

Fotografie: novináři poprvé ukázali komponenty rakety Orešnik, které se podařilo získat. A zjevně má velké problémy

Radiační poloměr by potom dosahoval 1,94 km, zatímco poloměr tepelného záření až 4,67 km, a dokonce až do 2,43 km by byly zbořeny běžné obytné (rezidenční) budovy (při přetlaku 5 psi se většina obytných budov zřítí, zranění jsou univerzální, úmrtí častá). A pak poloměr poškození světelným výbuchem, který by dosahoval až 6,25 km, uvádí NuclearSecrecy.

iZdroj fotografie: NuclearSecrecy

Na zničení centra Moskvy by tedy stačila jediná hlavice o výtěžnosti 150 kilotun, ale nejspíše by raketa nebyla osazena pouze jednou, ale nejméně čtyřmi. Následky jedinou by tedy byly zcela devastační, natož pak, kdyby jich Francie vypustila více naráz. Armádní Zpravodaj je názoru, že by ani Vladimir Putin nechtěl zkázu svého mocenského centra riskovat.

Důmyslné řešení ukrajinských inženýrů. Vymysleli způsob, jak levně a jednoduše ochránit drony. Rusové je zkrátka nezasáhnou

Vedle toho Francie v posledních letech všestranně mohutně zbrojí, a prakticky lze tvrdit, že Rusko válkou proti Ukrajině probudilo spící velmoc s dlouhou vojenskou tradicí a schopnostmi, díky nimž je jednou z nejsilnějších zemí Evropy, a své postavení ještě upevní.

Článek Kreml ví, že ho probuzená evropská mocnost drží v šachu. Atomovky má tak silné, že by jedním útokem smazala Moskvu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nebezpečná, ale zřejmě problematická raketa

Orešnik je balistická střela středního doletu (IRBM) s údajným dosahem 5 500 km, takže z Ruska doletí kamkoliv v Evropě. Ta proti ní prakticky nemá ochranu, ačkoliv by to měl zvládat Arrow-3 kupovaný Německem, a také námořní systémy Aegis, které provozuje německé, španělské a norské námořnictvo, potvrzuje Wikipedia, ale třeba MIM-104 Patriot nikoliv.

Důmyslné řešení ukrajinských inženýrů. Vymysleli způsob, jak levně a jednoduše ochránit drony. Rusové je zkrátka nezasáhnou

Důvodem je její rychlost vyšší než Mach 10, s čímž si zkrátka současné systémy PVO poradit neumí. Orešnik vychází z rakety RS-26 Rubež, uvádí Wikipedia, která zastarává a má oproti ní o něco horší vlastnosti. Navržena je primárně jako nosič až 6 jaderných hlavic, ale Ukrajina to v noci 08. ledna 2026 schytala konvenčními, což ukázaly záběry z místa.

I přes mnohá zjištění byla ruská balistická raketa velkou neznámou. Sice se již dříve podařilo zjistit, jak vypadá, jelikož to (zřejmě záměrně) odhalil běloruský prezident, a analytikům se také koncem prosince 2025 podařilo zjistit pravděpodobnou polohu Orešniku v Bělorusku. Mnohem lepší jsou však zjištění vycházející z trosek, které se podařilo Ukrajincům získat.

Sabotáž uvnitř ruského námořnictva. Demoralizovaní námořníci do boje nechtěli, tak velitelům pod rukama rozbili lodě

Jednalo se například o stabilizační a naváděcí jednotku (v podstatě „mozek“ rakety), některé díly z motoru, fragmenty naváděcího systému, nebo trysky z platformy separační jednotky. Sice to neprozradí 100 % informací, ale pomůže to alespoň částečně odhalit, jakou technologii Rusové užívají, případně kde komponenty vyrábí. Kyjevský vědeckovýzkumný ústav forenzní expertízy přišel jenom o den později s dalšími zjištěními, která Orešnik poodhalují.

Na záběrech je vidět třeba část gyroskopu používaného v inerciálním naváděcím systému Orešniku, který ukrajinští odborníci popsali jako „takový, s nímž létal Jurij Gagarin“. Odhalit se podařilo též sovětské elektronkové trubice. Podle vzhledu se jedná o krytrony (speciální druhy plynem plněných výbojek se studenou katodou, které fungují jako extrémně rychlé spínače vysokého napětí), které slouží ve spínačích nebo vysokofrekvenčních rezonátorech.

Americká armáda představuje první (před)prototyp nové generace tanku M1E3 Abrams a prozrazuje podrobnosti

Označení na některých dílech naznačuje, že byly vyrobeny začátkem roku 2018, a nejspíše byly určeny pro jiné projekty. Novináři také ukázali blok pro prvky hlavice, což potvrdilo dřívější informace, že se skládá ze šesti menších částí. Analýzou záznamů nicméně odborníci zjistili, že na Lvov dopadly 08. ledna 2026 pouze čtyři hlavice, což poukazuje na problémy.

Extrémně vysoká rychlost způsobuje, že není Orešnik tak přesný a některé hlavice se trefují s větší než žádoucí odchylkou, a spoléhá se tak hlavně na svou hmotnost a rychlost. Navíc se zdá, že mají hlavice problém přežít atmosférický návrat, ačkoliv je i možné, že jich Rusové neosadili plný počet, ale to by vzhledem k povaze zbraně a její ceně nedávalo smysl.

Článek Fotografie: novináři poprvé ukázali komponenty rakety Orešnik, které se podařilo získat. A zjevně má velké problémy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinci našli části Orešniku po útoku na Lvov

Orešnik je balistická střela středního doletu (IRBM) s údajným doletem 5 500 km, což znamená, že z Ruska pokrývá s přehledem celou Evropu. V rámci spolupráce byla umístěna i v Bělorusku, což má hlavně psychologický efekt, a zřejmě to má také zkrátit dobu jejího letu, i když nejspíše nepatrně, ale možná je i diverzifikace odvetných úderů při ozbrojeném konfliktu.

Tradiční odběratel zbraní zasazuje Rusku opakovanou ránu. Připravil ho o desítky miliard v jediné zakázce

Vyvinuta byla z rakety RS-26 Rubež, uvádí Wikipedia, která zastarává a má oproti ní o něco horší vlastnosti. Její rychlost je přes Mach 10, kvůli čemuž není v Evropě proti Orešniku obranu. Kupříkladu MIM-104 Patriot, který se velmi osvědčil na Ukrajině i proti „nesestřelitelné“ střele Kinžal, jak Rusko tvrdilo, toho ani přes své kvality schopen není.

Umět by to nicméně měl Arrow-3 kupovaný Německem nebo námořní systémy Aegis, které provozuje německé, španělské a norské námořnictvo, potvrzuje Wikipedia. Vzhledem ke svému určení má nosit jaderné hlavice v počtu až 6 kusů, takže může během jediného letu zaútočit na několik cílů. Ukrajinští analytici nicméně připouští i možnost hlavic konvenčních.

Video: ukrajinský MiG-29 se přiblížil až moc blízko. Ruský soupeř ho sestřelil svou nejlepší střelou

S těmi měl totiž Orešnik zasáhnout 08. ledna 2026 ukrajinský Lvov ležící na západě země, jenom asi 60 km od polských hranic. Není překvapením, že proti tomu protivzdušná obrana nemohla nic dělat, ale nejspíše z toho bude i prospěch. Služba bezpečnosti Ukrajiny totiž nalezla různé trosky balistické rakety Orešnik, které předala k prozkoumání technikům.

Získat se podařilo různé části, kupříkladu stabilizační a naváděcí jednotku (v podstatě „mozek“ rakety), některé díly z motoru, fragmenty naváděcího systému, nebo trysky z platformy separační jednotky. I maličkost může přitom prozradit, z čeho je raketa vyrobena a jaké podniky se podílí na její výrobě. Ty pak budou moci Ukrajinci lokalizovat a napadnout, ale současně informace mohou pomoci s vylepšením PVO západním zemím.

Video: nejsilnější válečná loď světa provedla rychlý útok a byl konec. Putin sleduje, jak mu Američané likvidují stínovou flotilu

Již dříve přitom běloruský prezident odhalil, jak raketa Orešnik vypadá, a analytikům se koncem prosince 2025 podařilo zjistit jeho pravděpodobnou polohu v Bělorusku, ačkoliv je umístěn také v Rusku. Ukrajinci mimochodem 1 ze 3 raket zničili již ve fázi testování, a později z toho ukázali záběry. Obávaná ruská superzbraň tak pomalu přestává být velkou neznámou.

Článek Co Rusové skrývali, bude brzo NATO vědět. Ukrajinci dostali možnost podívat se pod pokličku rakety Orešnik se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Šlo o testování, proti Ukrajině nedává smysl

Orešnik je balistická střela středního doletu (IRBM) s údajným doletem 5 500 km, což znamená, že z Ruska pokrývá s přehledem celou Evropu. V rámci spolupráce byla umístěna i v Bělorusku, což má hlavně psychologický efekt, a zřejmě to má také zkrátit dobu jejího letu, i když nejspíše nepatrně, ale možná je i diverzifikace odvetných úderů při ozbrojeném konfliktu.

Za hranicí smlouvy Nový START, kde Rusko dávno pozastavilo účast. Co to znamená v oblasti kontroly jaderných zbraní?

Vyvinuta byla z rakety RS-26 Rubež, uvádí Wikipedia, která zastarává a má oproti ní o něco horší vlastnosti. Její rychlost je přes Mach 10, kvůli čemuž není v Evropě proti Orešniku obranu. Kupříkladu MIM-104 Patriot, který se velmi osvědčil na Ukrajině i proti „nesestřelitelné“ střele Kinžal, jak Rusko tvrdilo, toho ani přes své kvality schopen není.

Armádní Zpravodaj je názoru, že to zvládne až Arrow-3, který Německo kupuje v Izraeli a má být součástí evropského protiraketového deštníku. Zasahovat však mohou proti Orešniku také plavidla se systémem Aegis, který má ovšem v Evropě jenom španělské, norské a německé námořnictvo, uvádí Wikipedia. Většina kontinentu je nicméně zranitelná.

Ruské sevření Sýrie. I když Putin ztratil loajálního diktátora, začal si znovu upevňovat vliv na Blízkém východě

Vzhledem ke svým schopnostem je Orešnik předurčen nosit jaderné hlavice, a to až 6, takže může během jediného letu zaútočit na několik cílů. Ukrajinští analytici nicméně připouští také možnost konvenčních hlavic, jejichž dopady na Lvov, asi 60 km od Polska, z 08. ledna 2026 jsou vidět na záběrech. Ač někdo připouští, že se mohlo jednat o jinou raketu, nevypadá to.

Na Orešnik ukazuje i její vypuštění z testovacího polygonu Kapustin Jar v Astrachaňské oblasti, kde se již dříve podařilo jednu raketu zničit ještě před jejím odpalem, a odkud také byly dříve jiné odpáleny na Ukrajinu. Jelikož se přitom raketa pohybovala rychlostí 13 000 km/h, vypadá to opět na Orešnik, potvrdilo Letecké velení „Západ“ ukrajinského letectva.

Another footage of the “Oreshnik” intermediate-range ballistic missile strike on Lviv. https://t.co/fF6IR0cBu6 pic.twitter.com/jhYTopOule

— Special Kherson Cat 🐈🇺🇦 (@bayraktar_1love) January 8, 2026

Opakovaný dopad hlavic Orešniku na ukrajinský Lvov asi 60 km od Polska (zveřejněno 08. ledna 2026)

Článek Orešnik dal Ukrajincům ochutnat, co dokáže. Sdílené záběry ukazují mnohonásobný úder 60 km od Polska se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinci vedli úder na radar S-300 velmi přesně

S-300 je systém protivzdušné obrany schopný ničit letadla, vrtulníky a řízené střely, v omezené míře pak také balistické rakety, uvádí Wikipedia. A to na vzdálenost až 250 km, což se odvíjí od typu cíle a použité střely. Detekční dosah radaru je potom až 300 km, a zvládne navádět palbu na 24 cílů současně. V modernizaci VM se dokonce stal prvním na světě, který dokázal současně zasáhnout střely s plochou dráhou letu, letadla a balistické cíle.

Nečekaný únik odhaluje nové podrobnosti o tanku T-95. Rusové navrhli zdaleka nejsilnější tank na světě

Ve výzbroji ho lze nalézt od roku 1978, ale proti starší technice, zejména té, která není stealth, ho lze použít. Jedna baterie S-300 se přitom skládá z velitelského vozidla, několika vozidel s odpalovači střel, a radarů různých zaměření, což závisí na typu systému – může jít o přehledový na dlouhou vzdálenost, k detekci cílů v malých výškách, vyhledávací apod.

Ukrajinská armáda měla v tomto případě zasáhnout 9S32M1, což je podle amerického ODIN třísouřadnicová vícekanálová radarová naváděcí stanice pro střely navržená k řízení bojového provozu protiletadlového raketového systému. Kromě autonomního vyhledávání cílů se stará o navádění střel, a podle všeho toho má být schopen na vzdálenost až 200 km.

Kreml si 2krát rozmyslí, jestli něco zkusí, šance by měl mizivé. Německo kupuje stovky nejlepších houfnic světa

Oryx uvádí, že byly za téměř 4 roky zničeny jenom dva takové radary, takže je lze označit za poměrně vzácné. K zasažení stanice došlo nespecifikovaným dronem, ale podle typu letu se jistě jednalo o klasickou letadlovou konstrukci s křídly. Ten přitom patřil 412. brigádě bezpilotních systémů ukrajinské armády, která se o to postarala někde v Doněcké oblasti.

Wikipedia uvádí, že její jednotky působí jak v Doněcké, tak v Záporožské oblasti, které spolu sousedí. Armádní Zpravodaj podle toho odhaduje, že mohly použít FP-2, což je dron s doletem asi 200 km, na něž unese hlavici těžkou až 105 kg, uvádí theDefender. I pouhé poškození radar vyřadí z provozu, jelikož jde o extrémně citlivé zařízení.

Článek Video: Ukrajinci ukázali, kdo je pán. Stačil jim jediný úder a oslepili celou baterii ruské protivzdušné obrany se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Orešnik je přesunován hluboko v lesích

Na záběrech lze spatřit, jak se v Bělorusku přesouvají vozidla systému Orešnik. Jsou viditelně pečlivě zeditované, akže nelze vidět moc podrobností, ani zjistit, kde přesně se raketa nebo vícer raket nachází, protože jsou všude kolem jenom lesy. Docela nedávno se nicméně pravděpodobně podařilo polohu obávaného Orešniku odhalit. Rozmístěn by měl být na letišti Krychev-6, které se nachází na východě Mohylevské oblasti poblíž Ruska.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Orešnik je balistická raketa středního doletu, kterou Rusko donedávna nesmělo vlastnit. Politico uvádí, že by měla dosahovat rychlosti až 12 300 km/h, což proti ní značně znesnadňuje obranu. S největší pravděpodobností nese 6 hlavic, které mohou být konvenční, ale určena je především pro hlavice jaderné. Během zhruba 10 až 15 minut by jimi mohla zasáhnout jakékoliv místo v Evropě, protože má odhadovaný dosah až na 5 500 kilometrů.

Orešnik v Bělorusku je jen propaganda

Ačkoliv vypadá nasazení rakety Orešnik v Bělorusku hrozivě, nedává z taktického hlediska absolutně smysl. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že dokáže zasáhnout jakékoliv místo v Evropě, včetně vzdáleného Portugalska, i v případě, že by byla umístěna 1 000 kilometrů za Moskvou, tedy mimo dosah většiny zbraní evropských států NATO. V Bělorusku je naopak doslova na dostřel. Lze z toho tedy usuzovat, že je rozmístění právě tam pouze propagandistickým a zastrašovacím krokem, o čemž svědčí i zveřejněné záběry.

Je sice pravdou, že by z Běloruska letěl Orešnik na evropský cíl kratší dobu, ale paradoxně platí, že při odpálení z ruského území by proti ní byla obrana mnohem těžší. Musela by totiž vyletět výše a při návratu do atmosféry by dosáhla větší rychlost. Dobrou zprávou pro Evropu však je, že má Rusko těchto raket nejspíše velmi omezený počet, uvádí Wikipedia. Nejenže jsou drahé, ale jsou v podstatě stále experimentální a jejich výroba je náročná.

Какой Новый год без «Орешника»?

Обещали — показываем.

Так выглядит ритуал заступления на боевое дежурство подвижного грунтового ракетного комплекса «Орешник».

Подробнее 👉https://t.co/mdYoCyri6f pic.twitter.com/OInFIIabo1

— Минобороны Беларуси (@MOD_BY) December 30, 2025

Záběry ukazující Orešnik v Bělorusku

Článek Bělorusové ukázali vybavení pro ruskou raketu Orešnik v zemi. Sami tak potvrdili Evropě, že tam skutečně je se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výroba raket KN-23 má být vysoká

Informace, a dokonce i fotografie z výroby severokorejských raket KN-23, se dostaly na veřejnost díky zprávě oficiální severokorejské agentury. Sice žádné detaily neprozradila, ale ukazují vysoké desítky rozpracovaných raket, z čehož lze usuzovat, že jich je severokorejský režim schopen vyrábět relativně hodně. Armádní Zpravodaj je nicméně názoru, že jsou záběry pečlivě naaranžované a neukazují skutečný stav, ale přesně to, co chce propaganda.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

KN-23 je ekvivalentem ruské rakety 9M723 Iskander-M systému 9K720 Iskander, podle čehož jí je přezdíváno Kimskander. A v některých parametrech, jakým je dolet nebo hmotnost hlavice, je lepší. Wikipedia uvádí, že byla představena roku 2018 a jde o balistickou raketu krátkého doletu poháněnou tuhým raketovým palivem, takže ji lze velice rychle a snadno odpálit. Během letu je schopna částečně měnit dráhu, což ztěžuje její střelení, i když moderními systémy, jako je MIM-104 Patriot, ji zlikvidovat lze. KN-23 navíc v 50 % případů selžou.

KN-23 má různou hlavici a dolet

Informace o dosahu rakety KN-23 se liší. MissileTreat uvádí, že dokáže zasahovat cíle do dálky 690 kilometrů, ale jiné zdroje tvrdí až do 900 kilometrů. Armádní Zpravodaj se domnívá, že to bude záležet na tom, jak těžkou nese hlavici, jelikož ta může vážit 500 až 1 500 kg. Při menší lze do rakety vtěsnat více paliva, při těžší naopak, a hlavice může být konvenční, ale i jaderná. KN-23 je odpalována z různých mobilních platforem včetně železničního vagonu.

Video: Ukrajinský důstojník měl jenom chvíli. Ale přesto se chopil staré Igly a sestřelil ruskou střelou s plochou dráhou letu

Přesnost KN-23 má být nižší než u ruského ekvivalentu, uváděno je 35 až 200 metrů, kdežto navádění má být zajištěno prostřednictvím satelitní navigace. Severní Korea poskytla raketu Rusku, které ji používá k útokům na Ukrajinu, přičemž řada zdrojů zpočátku uváděla, že jsou poruchové a nepřesné, což měli severokorejští inženýři postupně zlepšovat. Lze předpokládat, že data z ostrého nasazení velmi pečlivě sbírají a analyzují, a posléze svou zbraň zdokonalují na základě reálných zkušeností, a dělají ji tak mnohem nebezpečnější.

Článek Severokorejský vůdce odhalil výrobu vlastních Iskanderů. Rozhodně jich nemá málo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketa na ničení hladinových lodí

Pákistánské námořnictvo ještě nemá nejnovější balistickou raketu SMASH ve výzbroji, ale úspěšně pokračuje v jejím testování, uvádí Deference-Blog. Má mít dosah až 350 kilometrů a schopnost ničit hladinové cíle., přičemž během své trajektorie dosáhne rychlosti až Mach 8, pročež ji Pákistán označuje za hypersonickou. Armádní Zpravodaj nicméně upozorňuje, že je toto označení u balistických raket propagandistické, protože hypersonické rychlosti dosahují téměř všechny takové rakety, a z tohoto důvodu za hypersonické považovány nejsou.

iZdroj fotografie: Uživatel Homoatrox / Creative Commons / CC BY-SA

Přesto není pochyb, že je hrozbou, protože takovouto balistickou raketu není vůbec snadné zničit. Wikipedia uvádí, že funguje jinak než balistické rakety pro zasahování pozemních cílů, protože musí být schopná zaměřit v konečné fázi letu pohyblivý cíl, jakým je loď na hladině. Obsahuje k tomu řadu senzorů a musí umět měnit směr letu podle toho, jak se plavidlo pohybuje; jak se to Pákistánu podařilo vyřešit, není jasné, možná je i pomoc jeho spojence Číny.

SMASH dokáže Indie zničit s obtížemi

Pákistán hodlá umístit raketu SMASH na své fregaty třídy Zulfiquar a Tughril. Jedná se o jeho nejsilnější hladinová plavidla postavená s pomocí Číny, od každého má čtyři. Zatím jsou vyzbrojena řízenými protilodními střelami, což jsou sice účinné zbraně, ale je proti nim mnohem jednodušší obrana. Balistická raketa SMASH bude přitom ohrožovat hlavně větší lodě, jako jsou indické letadlové nosiče, vyloďovací plavidla, torpédoborce a další.

Satelitní snímek ukazuje úspěch, který se jen tak nevidí. Ukrajinci tvrdě udeřili na ruskou bojovou ponorku

Armádní Zpravodaj soudí, že proti takové zbrani by se indické námořnictvo bránit dokázalo, ale s obtížemi. Jenom jeho nejmodernější torpédoborce a jedna z letadlových lodí mají ve výzbroji střely Barak 8 schopné ničit i balistické rakety. Wikipedia uvádí, že je vyvinulo ve spolupráci s Izraelem, který má v této oblasti velké zkušenosti, a také několikrát otestoval v praxi systémy PVO proti balistickým raketám, takže by mohly být účinné. Ale pokud by pronikla až k indické lodi jenom jediná raketa, dokázala by ji jistě vážně poškodit nebo potopit.

Článek Pákistán se hlásí o slovo mezi světovými mocnostmi. Otestoval vlastní hypersonickou balistickou raketu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odstrašení nefunkční raketou není tak vážné

RS-28 Sarmat je třístupňová supertěžká mezikontinentální balistická raketa (ICBM), která má být nástupcem již zastaralých R-36M2, potvrzuje Wikipedia. Jedná se přitom o jednu ze šesti ruských strategických zbraní, které představil prezident Vladimir Putin 01. března 2018 s tím, že zavádí nový stupeň odstrašení nepřátel. Ale ono to nakonec nebude tak horké.

Ve Švýcarsku se vyostřila debata o F-35. Jsou příliš drahé, „americká praktika“ nařizuje zaplatit za ně více, než bylo v plánu

Armádní Zpravodaj upozorňoval již začátkem srpna 2025, že RS-28 Sarmat při testech selhává, a ten nedávný to znovu potvrdil. Francouzský analytik Etienne Marcus upozornil na záběry, na nichž je vidět, jak raketa odstartuje, ale už po chvíli se pod ní objeví černý oblak, který následuje explozí, odlétající troskami a další výbuchem, po němž se zřítí k zemi jako meteorit.

Tam způsobila opravdu mohutný výbuch, což s největší pravděpodobností nebylo následkem hlavice, ta totiž při testování užívána není, ale z důvodu paliva. Armádní Zpravodaj připomíná, že strategické raketové síly ruské armády naléhavě potřebují RS-28 Sarmat certifikovat, protože má program již několik let zpoždění oproti původnímu plánu. Rakety R-36M2, které má nahradit, tak fungují od roku 2016 mnohem déle, než i po prodloužení životnosti měly.

Němci jsou připraveni „dát Putinovi do nosu“. Vypracovali tajný plán na přesun 800 tisíc vojáků NATO na východní hranici

„Pokud je to skutečně další selhání Sarmatu, bude to mít obrovské důsledky pro střednědobou budoucnost ruského odstrašení. Náhrada zastaralých raket R-36M2, které nesou významnou část ruských strategických hlavic, je do budoucna ještě více odložena, zatímco jejich údržba, kterou dříve prováděla Ukrajina až do roku 2014, zůstává velmi nejistá,“ zdůraznil expert.

Armádní Zpravodaj připomíná, že je v Rusku přísně zakázáno sdílet jakékoliv fotografie nebo videa o vojenské technice a její umístění (vyjímaje výstav), stejně jako o vojenských objektech, jelikož to v aktuálně probíhající válce proti Ukrajině znamená bezpečnostní riziko. A přesto se našel někdo, nejspíše pracovník areálu, kdo záběry vypustil a přinesl tak Rusku ostudu.

Článek Záběry, které se neměly dostat ven. Rusko v problémech, balistická raketa budoucnosti, RS-28 Sarmat, při testování vybouchla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obrana proti balistické raketě je obtížná

FP-7 je zatím relativně neznámá zbraň. Její vývoj oznámila ukrajinská společnost Fire Point, tedy stejná, jaká stojí za střelou s plochou dráhou letu FP-5 Flamingo, teprve v září 2025. Asi málokdo ale tušil, že už je v konečné fázi. Jedná se o raketu středního dosahu, jelikož doletí do vzdálenosti 200 km, a to rychlostí 1 500 m/s, zatímco přesnost má odchylku 14 m, uvádí Militarnyi.

Putin přitahuje otěže a zkouší, co mu NATO dovolí. Ruská loď oslepila britské letadlo u Skotska laserem, piloti mohli zemřít

Ve světě jsou ale v provozu protějšky s mnohem horší hodnotou, takže to není špatné. Vzhledem k hlavici těžké 150 kg přitom dokáže napáchat obrovské škody i tehdy, kdy cíl nezasáhne přímo, ačkoliv to záleží i na jeho povaze – například odolný bunkr by jistě přežil – na druhou stranu má ukrajinská armáda k ničení takového cíle vhodnější zbraně, třeba britské střely Storm Shadow, a možná obdrží i německé střely Taurus, které jsou zdaleka nejničivější.

I přes poměrně krátký dosah by byla FP-7 velkou posilou, jelikož je proti ní těžká obrana. Na rozdíl od klasických střel funguje tak, že vystoupá do vysoké výšky, kde dojde k vypnutí motoru, a poté klesá k cíli po tzv. balistické dráze jenom pomocí setrvačnosti a gravitace, uvádí Wikipedia. S tím si zdaleka neumí poradit každý systém PVO, ačkoliv jich má mít Rusko hned několik.

Jmenovitě Buk, Tor nebo Pancir, pokud jde o systémy krátkého a středního dosahu, zatímco ten nejlepší, S-500, je spíše lepší proti velkým balistickým raketám. Jenomže není 100% jisté, že zvládnou chytit každou balistickou raketu, a zejména jich Rusové nemají dostatek. Což platilo už před válkou, během níž Ukrajinci kupříkladu zničili polovinu Pancir-S1.

Kalašnikov posílá na frontu nové odstřelovací pušky. Jsou klíčové pro přesnou střelbu na vzdálenost až 1 000 metrů

Zavedení balistické rakety bude tedy znamenat vážný problém pro cíle vzdálené do 200 km od ukrajinských hranic, ale je otázkou, jak vysoká a rychlá bude její produkce. „Do konce tohoto roku doufáme, že bude raketa v provozu,“ odpověděl v rozhovoru na otázku Denys Stilerman, kdy bude ukrajinská balistická raketa k dispozici. S balistickými raketami si nedokázala 100% poradit ani izraelská PVO, a to je vyspělejší než ruská (ačkoliv i rakety byly lepší).

Článek Ukrajinci do konce roku zavedou novou balistickou raketu. Putin ví, že bude zle se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zasažena byla základna s bombardéry Su-24

ATACMS je taktická balistická raketa s dosahem až 300 km, a dosahuje tzv. supersonické rychlosti, když létá přes Mach 3, uvádí Wikipedia s tím, že má asistované inerciální navigační navádění, které jí zajišťuje bezprecedentní přesnost. Jednotlivé zdroje se shodují, že je menší než 10 metrů, a praxe opakovaně ukázala, že to jsou nanejvýš nižší jednotky metrů.

Ukrajinci prozradili, jak se jim podařilo Rusku zničit raketu Orešnik, a ruský voják natočil její výbuch

Ukrajinská armáda může rakety odpalovat z těžkých raketometů M142 HIMARS nebo M270, a i když je měla už dříve, na ruské území jimi nejspíše neútočila – ani přesto, že koncem května 2025 dostala povolení od jiných západních zemí řízené střely s dlouhým dosahem používat. Yahoo uvádí, že šlo 18. listopadu 2025 o jejich první použití za vlády Donalda Trumpa.

Jejich nasazení potvrdil Generální štáb ozbrojených sil Ukrajiny, a později se ukázalo, že nejméně jedna ATACMS zasáhla ruskou leteckou základnu Baltimore ve Voroněžské oblasti vzdálenou od hranic s Ukrajinou asi 180 km, ale pravděpodobně letěla z větší dálky, aby neměly ruské síly šanci zasáhnout odpalovací zařízení. Ukrajinská armáda sice útok na letiště nepotvrdila, ale OSINT analytici ze CyberBoroshno k tomu došli na základě zkoumání podkladů.

„Žába v hrnci“: Jak Vladimir Putin kroužil kolem NATO tak dlouho, až „přetaktizoval“

Očití svědci měli zveřejnit řadu videí, na jednom z nichž byly vidět čtyři kouřové stopy na obloze, které vytváří právě taktická balistická raketa ATACMS ve fázi aktivace hlavice nad cílem. A to nad letištěm Baltimore (též Voroněž Malshevo), z něhož operují letouny Suchoj Su-34, Su-24M, Su-24MR, MiG-25RB, vrtulníky Mi-8 a řada dalších, potvrzuje Wikipedia.

Rozsah škod vyšetřovatelé upřesňují a nelze je teď ani odhadovat, ale Armádní Zpravodaj je názoru, že nejspíše nebudou po útoku jedné rakety velké. Každopádně i ztráta jednoho z letounů zabolí, i kdyby byl poškozen – a tedy vyřazen z aktivního nasazení. Konkrétně Su-24 je taktický bombardér z roku 1974, a i když má nejlepší za sebou, jako nosič zbraní stačí.

Stíhačky odstartovaly s povolením střílet. Žádný omyl, ruský letoun vletěl 8 km do vzdušného prostoru NATO

Wikipedia upřesňuje, že vznikl v počtu 1 400 kusů, z čehož provozuje zhruba tři stovky Rusko. Unese přitom až 8 000 kg zbraní na 9 závěsnících, např. rakety Ch-59 s doletem 200 km, nebo řízené pumy KAB-250 a KAB-500, které doletí díky konverzní sadě přes 60 km, ale díky nové sadě zvládají některé i více než 3násobek. Možnost odhazování pum má také MiG-25, ačkoliv nebyl navržen jako taktický bombardér, nýbrž jako stíhací a průzkumný letoun.

Armádní Zpravodaj vnímá útok nejenom jako lekci pro ruskou PVO, která zjevně nedokázala raketu nad letištěm sestřelit, ale primárně jako ukázku, že Američané v čele s prezidentem Donaldem Trumpem, který musí používání takových zbraní schvalovat, drží s Ukrajinou a zaujímají proti Rusku tvrdší postoj s cílem přinutit Vladimira Putina k ústupkům.

Kouřové stopy na obloze po taktické balistické raketě ATACMS nad ruským letištěm Baltimore ve Voroněžské oblasti

Článek Ruskou základnu se strategickým letectvem zasáhla balistická raketa ATACMS. Poprvé za vlády Donalda Trumpa – je to vzkaz se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Je možné, že došlo ke dvěma útokům

Útok na Kapustin Jar, kde měla být raketa Orešnik zničena, se udál v noci z 08. na 09. července 2024. Zapojeny do něj byly ukrajinské tajné služby a speciální síly, ale není jasné, zda se jednalo o druhou akci, při níž byla raketa zničena, nebo o první. Vasil Maljuk, šéf Bezpečnostní služby Ukrajiny, před nedávnem prohlásil, že Ukrajina v roce 2023 zničila 1 ze 3 raket Orešnik, a to taky v Kapustin Jaru, ale protože chybí některé informace, nelze určit, zda proběhly akce dvě, nebo v prvním případě došlo k pozměnění data, a jde tak vlastně o jednu a tu samou.

Ukraine is using a new long-range drone known as the Bober (Beaver) to bring the war deep into Russia’s borders.

With the engine at the back and a second pair of smaller wings near front drone can make abrupt changes in flight altitude and evade air defenses#UkraineWar pic.twitter.com/fP5sL3bwLW

— Paul Healey 🇨🇦🇺🇦 (@Ukraine_Oracle) August 30, 2023

K útoku na Kapustin Jar v létě 2024 měly být použity sebevražedné drony, což je technicky možné, jelikož se nachází zhruba 700 kilometrů od ukrajinského území. Konkrétně se mělo jednat o letouny Bober, k nimž Wikipedia uvádí, že jsou vybavené kumulativní hlavicí a mají dolet 600 až 1000 kilometrů, takže mohly vzdálenost zvládnout. Dostupná vyobrazení pak ukazují, že mají tlačnou vrtuli, pravděpodobně jsou poháněny pístovým motorem.

Strašák Evropy s jadernou hlavicí

Orešnik je nebezpečná zbraň a v současné době jí straší ruská propaganda evropské země asi nejvíce. Jde o balistickou raketu středního doletu s dosahem až 5 500 kilometrů, která pravděpodobně disponuje 6 hlavicemi, uvádí Wikipedia. Zkonstruována byla přitom k nesení jaderných hlavic, ale při jejím jediném nasazení v listopadu 2024 proti ukrajinskému městu Dnipro je neměla; jednalo se o propagační zastrašovací útok.

„Žába v hrnci“: Jak Vladimir Putin kroužil kolem NATO tak dlouho, až „přetaktizoval“

Kolik raket Rusko v současné době má, není jisté, ale Armádní Zpravodaj se domnívá, že to budou pravděpodobně jednotky kusů. Jsou ale schopny zasáhnout jakékoliv místo v Evropě, a vzhledem ke krátké vzdálenosti, kterou musí překonat, bude jejich let trvat jenom krátkou dobu. Celý kontinent už sice buduje protiraketovou obranu, ale aktuálně je nejspíše většina zemí bez schopnosti útok touto raketou zastavit.

Článek Ukrajinci prozradili, jak se jim podařilo Rusku zničit raketu Orešnik, a ruský voják natočil její výbuch se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Orešnik zničila Ukrajina v létě 2023

Událost se zničením rakety Orešnik se měla odehrát v létě roku 2023. Maljuk tvrdí, že v tu dobu mělo Rusko disponovat třemi kusy, pravděpodobně se jednalo o prototypy, protože sériová výroba měla být spuštěna až v roce 2025. Minimálně jedna z nich se měla nacházet na polygonu Kapustin Jar. Wikipedia uvádí, že se jedná o zkušební střelnici, kde byly testovány různé rakety Sovětského svazu, na což později přirozeně navázalo Rusko.

Zmatek na cvičišti: Češi měli připravit Ukrajince na moderní válku, ale sami uznali, že vůbec nepobírají, co se děje

Jakým způsobem byla raketa Orešnik zničena, ale neupřesnil, a nelze to ani ověřit. Známo je tedy pouze to, že se kromě Bezpečnostní služby Ukrajiny na akci podílelo Hlavní ředitelství zpravodajských služeb (rozvědka) a Zahraniční zpravodajská služba Ukrajiny (zahraniční rozvědka). Střelnice se nachází zhruba 700 kilometrů od Ukrajiny, cca 100 kilometrů východně od Volgogradu. Teoreticky ji tedy mohly trefit nějaké drony. Armádní Zpravodaj se však domnívá, že šlo spíše o akci na místě, pravděpodobně o nějakou formu sabotáže.

Orešnik neměla v době testování hlavice

Ukrajina zaútočila na raketu Orešnik více než rok před tím, než se o ní dozvěděla veřejnost. Wikipedia uvádí, že ji Rusko poprvé odpálilo v listopadu roku 2024 na město Dnipro na Ukrajině. Zkonstruována byla jako nosič jaderných hlavic, ale v tomto případě nesla pouze hlavice kinetické, a posloužila tak jako propagační strašák. To ale nic nemění na tom, že se jedná o nebezpečnou zbraň ohrožující hlavně evropské členy NATO.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Orešnik je raketa středního doletu, jejíž dosah je do 5 500 kilometrů. Pravděpodobně nese 6 hlavic, ale mnoho schopností není veřejně známých. NATO podobnými zbraněmi nedisponuje, protože byl donedávna jejich vývoj zakázaný mezinárodními smlouvami. Rusko přitom vyvinulo Orešnik z mezikontinentální balistické rakety RS-26 Rubeš, takže ustanovení dohody evidentně obcházelo, což pak Ameriku vedlo k jejímu vypovězení.

Článek Rozhovor: „1 ze 3 raket Orešnik zničili Ukrajinci dříve, než vzlétla.“ Rusko zatajilo, jak v roce 2023 trpělo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jediná střela stojí desítky milionů korun

Kolik přesně a jakých raket nebo střel je Rusko schopné vyprodukovat, je tajný údaj, ale některých určitě stovky ročně. Informace, s nimiž přišel Militarnyi na základě smluv mezi ruskou vládou a výrobci, přitom naznačují, že rozhodně nejde o levné zbraně – jeden kus stojí i desítky milionů korun. Údaje samozřejmě nelze ověřit, ale Armádní Zpravodaj se domnívá, že mohou svědčit o tom, že Rusko na bombardování Ukrajiny vynakládá obří sumy.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace

Příkladem může být ze země odpalovaná střela s plochou dráhou letu Iskander-K, která existuje ve dvou variantách s dosahem 500 km, a pak přes 2 000 km. První z nich má stát až 31,4 milionů korun, druhý pak až 37,6 milionů korun. V rodině Iskanderů však existují i balistické rakety, označované jsou jako Iskander-M, uvádí Wikipedia, jejichž verze se liší například hlavicí. Cenově se potom pohybují od 50 do 63 milionů korun.

Cena Kinžalu se blíží 100 milionům Kč

K dalším druhům patří střely a rakety odpalované z letadel. Nejznámější z nich je střela Ch-101 užívaná na strategických bombardérech, jejíž dolet vychází na 3 500 kilometrů, uvádí Wikipedia. Ruské letectvo přitom platí za každou 42 až 50 milionů korun. Z letounů je potom odpalovaná i pseudobalistická raketa Ch-47M2 Kinžal označovaná Ruskem za hypersonickou, která je na tom ještě hůře – cenovka totiž šplhá až na 94,1 milionů korun.

České houfnice DITA ukazují Rusům technologickou převahu. Kdysi věrný odběratel si jich objednal hned 70

Skutečnou hypersonickou zbraní je pak střela odpalovaná buď z plavidel nebo ze systému pobřežní ochrany 3M22 Zircon. Wikipedia uvádí, že má dosahovat rychlosti až Mach 9 a dolet je 1 000 kilometrů. Cena jedné ovšem dosahuje 109 až 117 milionů korun. Námořnictvo tak vyjde levněji používat podzvukové střely s plochou dráhou letu Kalibr. Jejich cena je kolem 42 milionů korun, a navíc je lze odpalovat z hladinoných plavidel i některých ponorek.

Článek Rusové to tají, ale odborníci prozradili, kolik skutečně stojí nejobávanější ruské střely Kinžal, Kalibr nebo Iskander se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Balistické rakety vyvíjí Ukrajina dlouho

Program ukrajinských balistických raket je dlouhodobý a jeho počátky lze vysledovat až do roku 2006, kdy armáda dospěla ke zjištění, že bude potřebovat náhradu za sovětské rakety OTR-21 Točka-U, uvádí Wikipedia. Program se ale dlouhá léta potýkal s nedostatkem peněz, a dokonce s přerušováním. Ukrajinci se snažili potřebné financování získat i prostřednictvím zahraničních investorů, kterým raketu nabízeli, a více se rozběhl až po roce 2014.

iZdroj fotografie: Uživatel VoidWanderer/ Creative Commons / CC BY-SA

EuromaidanPress uvádí, že velkou sérií testů prošla raketa Hrim-2 v roce 2024, a v létě 2025 oznámila Ukrajina brzké zahájení sériová výroby, ale mnohé věci kolem ní jsou tajné. Armádní Zpravodaj zjistil, že měla během testování překonat schopnost americké balistické rakety MGM-140 ATACMS, takže se dá říci, že se může přibližovat až ruskému Iskanderu, i když třeba dosahem na ni mít nemá. Přesto jde ovšem o významný posun ve schopnostech Ukrajiny zasahovat taktické cíle jako sklady, velitelství, letiště a další.

Hrim-2 uletí minimálně 300 kilometrů

Dolet rakety Hrim-2 má být minimálně 300 kilometrů – v takové vzdálenosti měla na začátku léta 2025 zasáhnout ruské velitelské stanoviště, uvádí United24Media. V budoucnu je však počítáno dokonce se vzdáleností 500 kilometrů. Nesla přitom hlavici o hmotnosti 400 kilogramů, ale není známo, jak je naváděna, ani jakou má přesnost – nejspíše bude ovšem využívat GPS. Velitelské stanoviště nicméně nebude nějak rozsáhlé, takže bude přesnost v metrech, maximálně nižších desítkách metrů. Odpalovací zařízení je pak na nákladním automobilu.

Ruská ekonomika krvácí, válečná mašinerie přichází o miliardy. Armáda Ukrajiny zavřela největší ropný přístavu na Krymu

Velký otazník se vznáší nad tím, kolik raket Hrim-2 dokáže Ukrajina vyrobit, a také nad jejich cenou. TheMoscowTimes přinesl v srpnu 2025 informaci, že se měl ruské službě FSB podařit útok na jejich továrnu, ale informaci nelze potvrdit. Zdržení by bylo pro Ukrajinu nepříjemné, protože s balistickými raketami z Ameriky, které jsou obtížně sestřelitelné, příliš počítat nemůže. Vlastní by ale tento problém vyřešily, a navíc by se na ně nevztahovalo žádné omezení.

Článek Ukrajina úspěšně otestovala balistickou raketu, která je protiváhou Iskanderu. Putin ví, že v jejím dosahu nezůstane nic v bezpečí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Orešnik by doletěl do Ameriky během chvíle

Napětí mezi Venezuelou a Spojenými státy americkými roste od minulého roku, kdy už v červnu předeslaly, že by přispěchaly na pomoc Guyaně, jíž sousední země ohrožuje. Tato krize se ještě prohloubila v momentě, kdy se dostal k moci Donald Trump, který zahájil tažení proti narkobaronům, jejichž patronem je venezuelský prezident Nicolás Maduro.

NATO: „Rusko zvyšuje výrobu vybavení dostatečné kvality pro boj.“ Putin opakuje Stalina, na životech mu nezáleží

Chybělo málo, aby tam americká armáda vtrhla a odstranila ho od moci, ale nejspíše si i ona uvědomuje, že by to nemusela být tak hladká akce. Venezuela navíc začala zbrojit a požádala o pomoc také Rusko, Čínu a Írán, uvedl 31. října 2025 theWashingtonPost, zatímco Američané útočí na pašeráky drog ve vzduchu i na moři mimo Venezuelu, například na ponorku.

Všechny tři zmíněné země, které Venezuela požádala o pomoc, mají v čele diktátory, potažmo v Rusku a Číně jde o tzv. diktátorský komunismus. A z Ruska se už ozvala myšlenka žádost vyslyšet, i když asi v jiném měřítku – mělo jít totiž hlavně o modernizaci radarů, systémů PVO a dalších zbraní – na což může rovněž dojít – ale hlavním aktérem bude těžký kalibr.

„Program F-35 je extrémně neuspokojivý,“ rozčilují se Britové. Nasazení je schopných pouze 40 % letounů

První místopředseda výboru ruské Státní dumy pro obranu totiž uvedl, že by mohla jeho země nechat převézt do Venezuely balistické rakety Orešnik. Ta je velkou novinkou, teprve v září byla rozmístěna na hranicích s NATO, což ale nedává moc smysl. Má totiž dosah 5 500 km, takže by pokryla celou Evropu i při odpalu z většího bezpečí v ruském týlu.

Sice by v takovém případě letěla k cíli déle, ale má rychlost přes Mach 10, uvádí Wikipedia, takže by nemusel být rozdíl tak velký. Jde přitom o odvozeninu RS-26 Rubež, a nese 6 hlavic, díky nimž dokáže zasáhnout více míst najednou. Rusko ji otestovalo na Ukrajině, takže má být zcela funkční, a výzvu by z hlediska obrany představovala i pro Američany.

Putin není spokojený, Britové dodali Ukrajincům střely Storm Shadow. Právem se jich bojí, doletí až do Moskvy

Účinné jsou proti ní americké systémy THAAD a Aegis (pozemní i námořní), ale není jich dostatek a nemusí zachytit vše. Armádní Zpravodaj je nicméně názoru, že i kdyby se Orešnik ve Venezuele objevil, půjde pouze o způsob odstrašení a k jeho vypuštění nedojde – ani Venezuela, ani Rusko si nemohou dovolit válku s Amerikou. Ta by zase nejspíše nechtěla riskovat konflikt kvůli rivalitě s Čínou, s níž už teď v některých směrech prohrává zbrojní závody.

Článek Amerika netuší, jestli Rusko jenom vtipkuje. Předeslalo, že nasadí rakety Orešnik do Venezuely a ohrozí ji se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Railgun jako součást Golden Dome

O railgunu společnosti General Atomic jsou známy jenom velmi kusé informace. NavalNews uvádí, že by měl existovat ve 3 verzích s energetickou kapacitou od 3 do 32 megajoulů, a výrobce ho nabízí americké vládě jako součást budovaného protiraketového štítu Golden Dome, i když program railgunů v minulosti Američané pozastavily. Slibuje, že by mohl díky rychlosti projektilů přes Mach 6 sestřelovat balistické rakety nebo řízené střely. Užitečný by byl například na ostrovní základně Guam, kterou ohrožují hlavně Čína a Severní Korea.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

General Atomics pracuje na railgunech již řadu let. Popisuje je jako systémy využívající k pohonu projektilů elektřinu namísto klasické chemické explozivní směsi, což zaručuje vysokou úsťovou rychlost. Měly by přitom být víceúčelové, tedy zvládat celou řadu různých cílů a úloh, a zároveň mají mít vysokou kadenci palby, takže teoreticky mohou zasahovat proti více cílům bezprostředně po sobě. Railgun má mít proto také objemný zásobník. Každý výstřel z něj by byl výrazně levnější než třeba z protiraketových systémů, jako je MIM 104 Patriot.

Princip railgunu zná lidstvo přes 100 let

Railgun není nový objev, Wikipedia uvádí, že jeho první funkční model vytvořil již v roce 1917 francouzský vynálezce André Louis Octave Fauchon-Villeplée. Technologie měla však řadu nedostatků, ale od té doby existuje snaha o její zdokonalení. Principem railgunu jsou vlastně dva paralelní vodiče elektrické energie ve tvaru kolejnice, které projektil urychlují za pomoci elektromagnetické síly – ty tak mají tak potenciál překročit rychlost Mach 8,8.

Zoufalý Putin neví, co dělat. Ukrajinci získali tajnou dokumentaci k jeho nejnovější jaderné ponorce

Armádní Zpravodaj, že musí koncept railgunu překonávat řadu problémů, ale nelze vyloučit, že se je technikům podařilo vyřešit. Jedním je třeba odolnost hlavně, protože vodiče mají produkovat značné teplo. Zbraň také potřebuje dostatečný a stabilní přísun energie. Instalace jsou masivní, počítá se s nimi proto třeba na lodě. V případě General Atomics společnost ukazuje řešení na automobilovém návěsu, ale podrobnosti jsou dosud neznámé.

Článek Američané oprášili přes 100 let starou technologii. Nový railgun sestřelí balistické rakety projektily rychlými Mach 6 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Místo klasické hlavice dostala KN-23 kluzák

Severokorejská KN-23, označovaná i jako Hwasong-11A, je balistická raketa krátkého doletu známá především tím, že ji země poskytla Rusku k útokům na Ukrajinu. Wikipedia uvádí, že létá po pseudobalistické křivce ve výšce do 50 kilometrů, a její dosah je až 900 kilometrů, přičemž nese hlavici o hmotnosti až 1 500 kilogramů, a kromě konvenční může být i jaderná. Ale informace naznačují, že může být místo hlavice umístěn i hypersonický kluzák.

Ukrajina jásá. ČR pro ni staví vojenskou družici, která dokáže sledovat Rusy. Jako první na světě

Režim v Severní Koreji novou zbraň, tedy KN-23 s hypersonickým kluzákem, představil na výstavě zbraní. Její označení má být Hwasong-11Ma, uvádí NewsWeek, ale žádné podrobnosti k ní nejsou oficiálně známé. Lze nicméně vycházet z toho, jak podobné zbraně funguji. Kluzák se ve výšce desítek kilometrů oddělí od nosné rakety a bude pokračovat samostatně rychlostí vyšší než Mach 5 a po nepředvídatelném kurzu. Armádní Zpravodaj soudí, že by byl velkou výzvou pro obranu Jižní Koreje i Japonska, které leží v dosahu balistické rakety.

Kluzák může být funkční, ale také nemusí

Nový kluzák se podobá konstrukcím, které již Severní Korea představila v minulosti, ale má různé konstrukční odlišnosti, shoduje se Twz. Jde tedy dle všeho o nově postavenou zbraň. Samozřejmě nelze vyloučit, že je nefunkční a severokorejský režim jenom ukazuje nějaké makety neschopné reálného nasazení, ale nelze na to spoléhat. Jeho zbrojní průmysl totiž již prokázal schopnost vyvíjet systémy srovnatelné s jinými ve světě.

iZdroj fotografie: Public Domain

Použití kluzáku místo hlavice může též znamenat, že bude dosah větší než při klasické konfiguraci, protože směrem k cíli de facto plachtí – ale nejspíše nepůjde o více než 1 500 km. V jeho dosahu by tak kromě Japonska a Jižní Koreji byla jen Čína, Rusko a Mongolsko. U těchto států je však nepravděpodobné, že by s nimi měl severokorejský režim konflikt, byť není vyloučeno, že by zbraň mohl k otestování na Ukrajině poskytnou Rusku.

Článek Silná hrozba ze Severní Koreje: Představila raketu s hypersonickým kluzákem, kterou by mohla otestovat na Ukrajině se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Silná jako taktická atomovka, ale mnohem větší

V rámci strategického odstrašení, zejména Severní Koreje, ale eventuálně i dalších protivníků, se podařilo jihokorejským inženýrům vyvinout monstrózní balistickou raketu Hyunmoo-V. Není vyloženě novinkou, jelikož jde o pokračování Hyunmoo zařazené v roce 1987, od níž se odvíjely další čtyři generace, včetně V. Oproti nim je však značně vyspělejší.

Sestřelit, aby Rusko dostalo lekci. Jakmile naruší vzdušný prostor NATO, je třeba jednat, aby to Putin pochopil. Turecko je inspirací

Její hmotnost čítá 36 tun, uvádí TheDefensePost s tím, že jde o konvenční střelu, a pozoruhodná je zejména hmotnost její hlavice, která činí 8 až 9 tun. S tou má mít dolet až 300 km, což by znamenalo, že bude v této konfiguraci určena zejména proti severokorejskému sousedovi. Může ovšem nést i lehčí hlavice, s nimiž doletí do vzdálenosti až 3 000 km.

Sice není známa její rychlost, ale Wikipedia potvrzuje, že často dopadají balistické rakety na cíl rychlostí okolo 14 000 km/h, což je přibližně Mach 11,7. Její kombinace s velmi těžkou hlavicí tak dokáže zničit i velmi odolné cíle, včetně bunkrů, jelikož prorazí do hloubky až 100 metrů, ale dle Armádního Zpravodaje půjde o údaj v případě zeminy, ne železo-betonu.

Video: Ukrajinské dělostřelectvo mělo žně. Rusové útočili s 80 obrněnci a dalšími vozidly, ale větší selhání zažít nemohli

Jihokorejský ministr obrany, Ahn Gyu-back, v rozhovoru pro agenturu Yonhap uvedl: „Jižní Korea začne na konci letošního roku rozmisťovat rakety Hyunmoo-5, která je ústředním bodem vojenského plánu odvety v případě velkého severokorejského útoku. Přináší ‚rovnováhu teroru‘, která se rovná severokorejským jaderným hrozbám.“

Jižní Korea se rozhodla pro vývoj těchto raket hlavně z důvodu, že je členem dohody o nešíření jaderných zbraní. Neuvedla přitom její ničivost, ale pokud hlavice váží 8 až 9 tun, lze to vnímat při ekvivalentu 8 až 9 kilotun jako sílu taktické pumy B61, jíž lze nastavit na 0,3 až 340 kilotun, uvádí Wikipedia. Jižní Korea si ji chtěla od Američanů pořídit také, a to v počtu 100 kusů, uvádí studie, ale v takovém případě by byla stále pod kontrolou americké armády.

Levná, rychlá a účinná PVO k ochraně vojáků přichází z Německa. Cíle vidí na 30 km, ale zničí je až na poslední chvíli

Hyunmoo-V dá však Jihokorejcům mnohem volnější ruku. Raket si přitom chtějí pořídit 200, první z nich do konce roku 2025, a je nepravděpodobné, že by se jim severokorejská armáda dokázala bránit. Má mít sice výzbroji systémy jako Pyoljji-1-2 na základě ruského S-400, nebo Pongae-5 podle S-300, uvádí Wikipedia, ale proti balistickým raketám nejsou příliš vhodné.

Článek Nejsilnější nejaderná raketa na světě s 9tunovou hlavicí napáchá škody jako atomovky. Do výzbroje vstoupí do konce roku 2025 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Izraelský Arrow-3

V boji otestovaný je systém proti raketám s delším doletem, a sice izraelský Arrow-3, protože musel čelit íránským útokům na Izrael. Wikipedia uvádí, že jeho základem je exoatmosférická protibalistická střela dosahující hypersonické rychlosti. Své cíle ničí ve výšce zhruba 100 km, a to přímým nárazem do vzdálenosti až 2 400 kilometrů; a měla by být schopna sestřelit i satelity. Jde navíc o systém, který v rámci iniciativy European Sky Shield kupuje Německo.

Následky viditelné z vesmíru: Satelitní snímky ukazují energetickou infrastrukturu Ruska po ukrajinských útocích

Americký THAAD

Dalším ozkoušeným protiraketovým systémem je americký THAAD, který se též podílel na obraně Izraele proti íránským útokům. Určený je proti balistickým raketám středního doletu, tedy i Orešniku, které zachycuje na jejich sestupné dráze, a to přímým nárazem. Lockheed Martin uvádí, že v současné době existuje 7 baterií. Američané je mají rozmístěné po světě, kromě Izraele třeba v Jižní Koreji nebo na Guamu, ale v Evropě ho v současnosti být nemá.

Americký Aegis (námořní)

Spojená státy americké a někteří jejich spojenci mají výkonný protiraketový prostředek v podobě plavidel se systémem Aegis. Ve svých odpalovačích VLS mohou nést několik typů protistřel, z nichž je proti Orešniku nejvhodnější RIM-161 Standard Missile 3 známá jako SM-3. Opět cíl ničí přímým nárazem, uvádí Wikipedia, přičemž má mít dolet až 1 200 kilometrů a své cíle zasahovat ve výšce vyšší než 100 kilometrů. Dokázala přitom zničit i satelit.

Hrozí konec výroby slovenských houfnic Zuzana 2. Na Ukrajině se plně ukázalo, že jsou neschopné, a výrobce s tím nic neudělal

Americký Aegis (pozemní)

Američané vyvinuli na základě námořního systému i pozemní variantu Aegis označovanou Aegis Ashore. MissileDefenseAdvocacy uvádí, že zvládá i rakety středního doletu, a používá střelu SM-6 stejně jako námořní verze. Systém je v Evropě rozmístěn v Polsku a v Rumunsku, a provozuje ho rovněž americké námořnictvo. Oficiálně má být schopen zachytit rakety přilétající z Blízkého východu, tedy nikoliv z Ruska. Armádní Zpravodaj ale nevylučuje, že může nebo již dokonce mohl být upravený, aby ruský Orešnik zneškodnit mohl.

Článek 4 systémy PVO, které si poradí s ruskou raketou Orešnik. Ten nejlepší už má Evropa objednaný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Snímek z kanceláře běloruského prezidenta

Jak vlastně Orešnik vypadá, nikdo nevěděl, i když není vyloučeno, že některá jeho zobrazení velké západní rozvědky mají. Veřejnost mohla zjistit podobu díky běloruskému prezidentovi Alexandru Lukašenkovi, neb se snímky modelu, asi z jeho kanceláře, objevily na propagandistickém kanále. Je docela možné, že jde o záměr s cílem zintenzivnit strašení Evropy; Orešnik je sice ruská raketa, ale na základě dohody je umístěn v Bělorusku u hranic NATO.

Putin může panikařit, nad Ruskem se stahují mračna. Trump je skoro rozhodnutý, že Ukrajině poskytne střely s dosahem 2 500 km

Z uniklého snímku je jasné, že je Orešnik mobilní a umístěný na podvozku běloruského těžkého nákladního automobilu MZKT-79291 v konfiguraci 12×12, uvádí Defence-Blog. Jde o veliké vozidlo, ale přesné specifikace nejsou veřejně dohledatelné. Důležité je, že raketu mohou Rusové nebo Bělorusové snadno přemisťovat a schovávat. Armádní Zpravodaj soudí, že ji to činí obtížně zasažitelnou, ačkoliv je v Bělorusku v dosahu letectva NATO.

Orešnik dosáhne do celé Evropy

O raketě jsou jenom omezené informace. Wikipedia uvádí, že jde o odvozeninu RS-26 Rubež s dosahem až 5 500 km, což znamená, že zasáhne jakékoliv místo v Evropě, i když bude odpálen z prostoru daleko za Moskvou. Během letu dosahuje rychlosti až Mach 10 – za hypersonickou zbraň je označován propagandisticky, avšak chybně – byť je díky vysoké rychlosti obtížně sestřelitelný, a v Evropě téměř nejsou zbraně schopné se s ním vypořádat.

Raketa, Kreml již oznámil její sériovou výrobu, nese 6 hlavic, takže dokáže zasáhnout více míst najednou. Při jejím použití na Ukrajině byly nejaderné, ale je primárně určena pro hlavice jaderné, neboť pro konvenční nemá dostatečnou přesnost. Rusko a Bělorusko tedy mohou doslova držet Evropu pod krkem – tedy alespoň do doby, než proti ní bude vybudována obrana. Na druhou stranu to neznamená, že je NATO bezbranné. Západní jaderné velmoci mají schopnosti, jak na případný jaderný úder Orešnikem drtivě odpovědět.

Článek Foto: Ruské tajemství padlo. Běloruský prezident omylem vyzradil, jak vypadá Orešnik, který poslední roky straší Evropu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Orešnik nejspíše unese 6 (jaderných) hlavic

O ruském Orešniku je známo málo podrobností, jelikož jde o novou zbraň, kterou Rusko poprvé použilo v listopadu 2024, uvádí Wikipedia. Tehdy obsahovala kinetické hlavice, ale mohou být i jaderné, což je vzhledem k její nevelké přesnosti logičtější, a unese jich několik, nejčastěji zaznívá počet šest. Během letu dosahuje rychlosti Mach 10, pročež ji Rusko propagandisticky označuje za hypersonickou, což je v případě balistické rakety nesmysl.

Video: Ukrajinci se ani nemuseli snažit, 5. největší ropnou rafinerii v zemi si Rusové zapálili sami

Vysoká rychlost znamená, že je nesnadno sestřelitelná, přičemž nejčastěji v Evropě používaný systém MIM-104 Patriot na ni nestačí. Armádní Zpravodaj se domnívá, že řešením bude až Arrow-3, který Německo nakupuje v Izraeli a má být součástí evropského protiraketového deštníku, ale zasahovat mohou i plavidla vybavená systémem Aegis. Na druhou stranu Putin ohlásil zahájení výroby Orešniku v létě 2025, uvádí CNN, takže bude jenom v několika kusech.

Raketa zasáhne celou Evropu z Ruska

Rozmístění rakety jako Orešnik v Bělorusku však Armádnímu Zpravodaji nedává z vojenského hlediska smysl. TbsNews s odvoláním na ruské zdroje uvádí, že je jeho dosah 5 000 km, což znamená, že dokáže zasáhnout jakékoliv místo v Evropě, i kdyby byl odpálen hluboko na území Ruska daleko na východ od Moskvy, například z Kazaně. Vzhledem k rychlosti rakety a trajektorii letu jejím umístěním blíže možným evropským cílům tak Rusko nic nezíská.

🇧🇾🇷🇺 BREAKING: Belarus‘ Foreign Ministry says that the Russian “Oreshnik” intermediate-range ballistic missile (IRBM) has been deployed on its territory. pic.twitter.com/Kmayh5JwKQ

— Conflict Dispatch (@ConflictDISP) September 26, 2025

Naopak Bělorusko sousedí se zeměmi NATO, kde operuje silné alianční letectvo vybavené letouny 5. generace Lockheed Martin F-35 Lightning II se schopností stealth a zbraněmi, jako jsou střely s plochou dráhou letu s dosahem stovek kilometrů. Ty jsou schopné velice snadno zasáhnout jakékoliv místo v Bělorusku, což ale třeba o Kazani rozhodně neplatí. Lze proto předpokládat, že jde jen o Putinovo strašení evropské veřejnosti, protože je nesmysl takto vzácnou zbraň používanou jako eso v rukávu vystavovat zbytečnému riziku.

Článek Nejobávanější ruská zbraň 21. století je pár km za hranicemi. Na Orešnik nemá nikdo v Evropě obranu, ale Putin jenom straší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rychlejší, přesnější a hůře sestřelitelná M51

M51 je balistická raketa odpalovaná z ponorek, v tuto chvíli hlavně na třídě Triomphant, jejíž první plavidlo je ovšem v provozu od roku 1997, potvrzuje Wikipedia, takže na dnešní poměry zastarává. Francie nicméně staví jejího nástupce, a sice třídu SNLE 3G. Rovněž se má jednat o čtyři kusy, ale zařazení první z nich je plánováno až po roce 2035, uvádí Wikipedia.

Video: Ruský tank T-80BV v palebném postavení odpálil dron jedinou perfektní ranou. Dílo zkázy dokonal výbuch munice

Tedy zhruba v době, do níž má plánovanou životnost třída Triomphant. Vydržet přitom mají až do roku 2090 s tím, že bude vždy – stejně jako teď – nejméně jedna ponorka na vodě, zatímco další dvě v pohotovosti, a jedna procházet údržbou. A opět ponesou balistické rakety M51, které mají aktuálně dolet 8 až 10 tisíc km, max. rychlost Mach 25 a od 6 do 10 jaderných hlavic.

Jelikož se jedná o tzv. MIRV (návratová vozidla), jedná se o šest až deset nezávisle změřitelných termonukleárních hlavic, konkrétně TN 75, každá o výtěžnosti 150 kt. Co však není známo, je její přesnost, nejspíše ale půjde o jednotky, max. nižší desítky metrů. Nová generace balistických raket označená M41.4 má přitom nabídnout vylepšené vlastnosti, ať jde o zvýšený dolet, vyšší přesnost nebo schopnost překonat moderní systémy protiraketové obrany.

Rusko vytvořilo úderné zbraně až na 400 km, které ovládá přes Starlink. Určené jsou k úderům na Ukrajině, doma fungují hůře

ArmyRecognition doplňuje, že Francie posílí možnost odstrašit agresi tím, že bude mít možnost účinného odvetného úderu, a to i za těch nejnepříznivějších podmínek. Ponorka Triomphant, stejně jako nastoupivší SNLE 3G, se totiž pohybuje tiše a skrytě, a vzhledem k dosahu raket, který už teď vychází na až 10 000 km, může udeřit téměř odkudkoliv a kdekoliv.

V případě Ruska, jakkoliv je velké, by stačilo odpálit balistické rakety M51 tak, aby letěly od severu, kde je obrana nejslabší (nejsilnější je směrem k osídleným oblastem), a ačkoliv má země proti nim zejména systém S-500, stejně jako některé další, přičemž nejlépe je chráněna Moskva, není 100% jisté, že by ji dokázal zachytit, případně že by si poradil se všemi.

Satelitní snímky predikují černý scénář pro Ukrajinu. Rusko vytvoří více houfnic Msta-B, které Krasnopolem zničí PVO i tank

Ostatně i kdyby pronikla jediná, znamenalo by to obrovskou katastrofu, protože jaderná hlavice působí nejenom okamžité škody svým výbuchem a tlakovou vlnou, ale též radioaktivním spadem a celkovým zamořením. Oblast se tak stává neobyvatelnou, což z ní vyžene jak lidi, tak přeruší výrobu v podnicích, z nichž mohou být mnohé strategické pro armádu i stát.

Jde to zajisté ruku v ruce s myšlenkami německé vlády, která by ráda zainvestovala rozšíření francouzského jaderného arzenálu. Evropa by totiž podle ní měla převzít roli odstrašení vůči Rusku, eventuálně i dalším možným nepřátelům, namísto Spojených států amerických. Balistická raketa M51.4 nové generace by s tím pochopitelně pomohla, i když jde i o navýšení hlavic.

Článek Odstrašení, jaké se Rusku líbit nebude, a nemusí ho zastavit ani S-500. Francie vyvíjí novou balistickou raketu M51.4 pro ponorky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Balistická raketa bude výzva i pro ruskou PVO

Ukrajina má v tuto chvíli stále omezené možnosti úderů na dlouhé vzdálenosti. Od západních spojenců má sice třeba řízené střely Strom Shadow (SCALP-EG), podle Wikipedie s dosahem až 550 km, ale to nestačí. Nějakou dobu pak využívala hlavně své dalekonosné drony, z nichž umí Liutyi zasahovat cíle na dálku až 2 000 km, potvrzuje Wikipedia.

Satelitní snímek: Kráter po dopadu nové ukrajinské střely Flamingo s 1tunovou hlavicí je obří. Je sice účinná, ale méně přesná

Jeho nevýhodou ovšem je, že nese hlavici těžkou pouze 50 až 75 kg, a také létá relativně pomalu, resp. 250 až 300 km/h, uvádí UNITED24 Media. Na dron je to sice docela hodně, třeba malý FPV na frontě zvládá běžně kolem 80 km v hodině, zatímco průzkumné do 150 km/h (ale jsou i rychlejší modely), ale PVO si s ním pořád zvládne celkem snadno poradit.

Sestřelit ho lze i málo sofistikovanými kulomety a kanony, což je problém, a navíc letí na místo určení dlouho. Naopak nedávno představené řízené střely Flamingo doletí až 3 000 km a unesou hlavici těžkou 1 150 kg, potvrzuje Wikipedia s tím, že létá rychlostí 850 až 900 km/h. S tím už se musí poprat lepší systém PVO, třeba Buk, Tor, nebo třeba Pancir.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Jenomže balistické rakety fungují úplně jinak – vystoupají do vysoké výšky, kde dojde k vypnutí motoru, a nadále klesají k cíli po tzv. balistické dráze jenom pomocí setrvačnosti a gravitace. S tím si zdaleka neumí poradit každý systém PVO, a jejich výhodou je, že unesou i mnohem větší hlavice. Wikipedia potom dodává, že mají-li dosah do 200 km, jsou o taktické, ale třeba Rusko tak prezentuje i svůj Iskander létající do vzdálenosti až 500 km.

Ukrajinský výrobce řízené střely Flamingo přitom odprezentoval balistickou raketu FP-7 s dosahem právě do 200 km, zatímco max. rychlost je 1 500 m/s, a co lze označit za povedené, tak přesnost s odchylkou 14 metrů, což není na první pokus nezkušené firmy špatné (ve světě jsou obvyklé mnohem horší rakety, i když existují naopak i lepší).

Video: Krymská PVO ztratila dva cenné radary, které vidí nejnovější ukrajinskou střelu Flamingo, a též F-35 až na 600 km

Bojová hlavice má pak vážit 150 kg a max. doba letu dosahovat 250 sekund. K odpalování bude sloužit pozemní plošina, díky čemuž bude vysoce mobilní a chráněná před útoky. Druhou raketou je FP-9 s dosahem až 855 km, rychlostí letu 2 200 m/s a hlavicí těžkou až 800 kg. Má navíc umět vystoupat do výšky až 70 km a zasáhnout s přesností na 20 metrů.

Nutno zdůraznit, že Ukrajina ještě donedávna neměla s vývojem mnoha zbraní žádné, případně jenom minimální zkušenosti, ale současná válka vše urychlila. Výsledky jsou přitom často natolik dobré, že zaujímají i v zahraničí, a navíc jsou testovány v reálném boji.

AČR by se hodil raketomet NATO s dvojnásobnou silou amerického HIMARS. Rusku by vzal šanci na lepší vyhlídky

Rusko má přitom proti balistickým raketám nejlepší systém S-500, který právě v této roli doplňuje starší S-400 a S-300, ačkoliv i ty je mají zvládat. Kolem Moskvy funguje také A-135, potvrzuje Wikipedia, ale ten je statický, a v současné době vzniká jeho nástupce A-235.

Článek Ukrajina vyvinula proti Rusku balistickou raketu s dosahem 900 km, která udeří z výšky až 70 km hlavicí těžkou 800 kg se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Iskander se netrefil přesně, což Neptun zachránilo

R-360 Neptun podzvuková protilodní střela ukrajinské konstrukce zařazená teprve roku 2020, uvádí Wikipedia s tím, že létá rychlostí 970 km/h do vzdálenosti až 280 km. Určena je přitom k ničení válečných lodí a jiných plavidel do výtlaku 5 000 tun, případně pozemních cílů, ale ve větším počtu dokáže pochopitelně potopit i mnohem větší.

Video: Ukrajinci zničili ruský tank dvěma protitankovými granáty RKG-3 na padáčku. První přežil, druhý ho odpálil

Dobrým příkladem je zničení raketového křižníku Moskva, svého času nejmodernější válečné lodě ruského námořnictva. Šlo částečně o náhodu, ale zasáhnout ji měly dva Neptuny, které ji nekompromisně poslaly ke dnu. Posloužit však mohou i k útokům na pozemní cíle, ačkoliv největší potenciál mají právě proti plavidlům, jež udrží stovky kilometrů od pobřeží.

9K720 Iskander potom představuje ruskou balistickou raketu krátkého doletu. Podle Wikipedie zasahuje cíle do vzdálenosti až 500 km, a její hlavice váží 480 až 700 kg – už jenom to značí, že dokáže v místě dopadu napáchat veliké škody. V případě zachyceném na videu se ovšem projevila její slabina, a to horší přesnost pohybující se v rozmezí 1 až 30 metrů.

Finské letectvo po 107 letech opouští výsostný znak, odstraní z vlajky hákový kříž. Rusko by ho mohlo brát jako důvod k invazi

Je totiž patrné, že raketa dopadla možná 20 metrů mimo R-360 Neptun. Přímý zásah by ji rozhodně zničil, ale tentokrát šlo pouze o poškození – z hlavice odlétají po dopadu fragmenty do vzdálenosti možná 100 metrů, takže muselo dojít k proděravění odpalovacího vozidla, a rovněž byl spuštěn jeden z motorů Neptunu, ale jak vidno, nebouchl.

V závislosti na rozsahu poškození je možné, že půjde R-360 Neptun opravit, případně využít na náhradní díly. Podle Armádního Zpravodaje to nicméně dokazuje, že se Rusové zlepšují v oblasti průzkumu, kdy dokáží rychle udeřit, zatímco Ukrajinci se naopak nejspíše méně hlídali a nedodrželi pravidlo rychlého přesunu hned po odpalu, i když okolnosti známy nejsou.

Článek Video: Jedna z nejsilnějších zbraní Ukrajiny, R-360 Neptun, přežila útok Iskanderu. Zradila ho bídná přesnost se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rakety ATACMS mířily na části S-400

Odpáleno bylo minimálně 6 taktických balistických raket ATACMS nasazených proti ruskému systému S-400, a ačkoliv není na záběrech vidět, jak ho ničí, údajně měly být úspěšné. Lze předpokládat, že rakety mířily především na cenné radarové systémy a velitelské stanoviště, a protože jich bylo tolik, je pravděpodobné, že zničily i část odpalovacích systémů.

Rusko doplňuje ztráty Černomořské flotily. Jako posilu dostala korvetu se střelami Kalibr, které útočí na 2 500 km

Armádní Zpravodaj se domnívá, že byly proti S-400 byly použity rakety M39 nebo M39A1. Je to především proto, že mají kazetovou hlavici, uvádí Wikipedia, ovšem liší se například doletem. Ta první má dosah 165 km, a druhá 300 km, a také obsahuje podle všeho více paliva a méně munice, protože je v hlavici 300 kusů submunice, zatímco M39 jich má 950. A1 je však díky satelitnímu navádění přesnější, takže nepotřebujete takový plošný rozsah.

Rakety byly pravděpodobně vypáleny z raketometu M142 HIMARS nebo M270, případně z obou systémů. A zatímco první umožňuje odpálit jenom jednu ATACMS, uvádí Wikipedia, a pak musí dobít novou, větší pásový M270 naopak odpaluje dvě, a protože se zdá, že minimálně jednou odstartovaly dvě rakety z jednoho místa – napovídají tomu jejich stopy na obloze – byly při útoku pravděpodobně nasazeny obě zbraně.

Video: Dron opatrně zasadil ruskému T-90M konečnou ránu zezadu do podvozku. Udeřil mu do slabého místa

Jaké části systému S-400 rakety zničily, není jasné. ArmyRecognition uvádí, že se skládá z velícího centra, radarů, kterých může být několik, a také několika odpalovacích stanovišť. Nejcennějšími cíli jsou radary a velitelské stanoviště, jejichž vyřazení dokáže systém totálně zneschopnit. Pokud je ale vyřazena jenom část z několika odpalovacích vozidel, může S-400 i nadále fungovat, jenom bude mít k dispozici méně střel.

Článek Video: Poslední vteřiny života zbývaly ruskému S-400 Triumf, když na něj vyletěly balistické rakety, které má právě on ničit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sověti vůbec nevěděli, kde ponorku ztratili

Celý příběh akce Azorian začal 8. března 1968 v Tichém oceánu, kdy se ze stále dosud neobjasněných příčin potopila sovětská ponorka K-129. Wikipedia uvádí, že měla konvenční diesel-elektrický pohon, a na palubě měla trojici balistických raket R-21 s jadernou hlavicí schopných k cíli startovat pod hladinou. Zatímco sovětské námořnictvo nemělo tušení, kde se ponorka ztratila, Američané prostřednictvím systému SOSUS a dalších technologií místo zaznamenali a vrak našli v hloubce asi 4 900 metrů.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Naskytla se jim tím jedinečná příležitost dostat se k sovětským jaderným technologiím, ale problém bylo, jak z obrovské hloubky těžký vrak dostat. CIA uvádí, že technici dospěli k názoru, že jediným řešením je obří mechanický drapák na speciálním plavidle. Proto začala v rámci projektu Azorian stavba speciální lodi Hughes Glomar Explorer. Oficiálně ji vlastnil miliardář Howard Hughes a měla sloužit k těžbě manganové rudy ze dna oceánu. Šlo ale o akci CIA. Náklady na Azorian jsou odhadovány v dnešním přepočtu na až 110 miliard korun.

Drapák se zlomil, zůstala jen příď

Vlastní vyzvednutí vraku ponorky začalo v roce 1974, a byť Sověti loď sledovali, neměli tušení, co se děje, uvádí PopularMechanics. Speciální drapáky ponorku zachytily a začaly vyzdvihovat, ale když byla asi 2 700 m nad dnem, některé z čelistí se ulomily a asi dvě třetiny ponorky spadly zpátky. V zařízení zůstalo cca 12 metrů přídě. Je známo, že v ní bylo nalezeno 6 těl sovětských námořníků a údajně i 2 torpéda s jadernou hlavicí, ale rakety Američané nezískali.

Rusko posílilo letectvo o nové Su-35S, což jsou sice moderní, ale spíše průměrné letouny, které nic nezmění

Protože po nich ale toužili, hodlali akci zopakovat a zbytek vraku získat. Tehdy ale zasáhla nešťastná událost, neboť se zloději vloupali do společnosti Huges a ukradli materiály spojující miliardáře se CIA. Tajné služby a FBI se vše pokoušely získat zpět a utajit, ale informace začaly pomalu prosakovat, a v únoru 1975 se dostaly do médií. Bílý dům se nakonec rozhodl operaci zrušit. Armádní Zpravodaj soudí, že nehodlal riskovat střet se sovětským námořnictvem.

Článek Projekt Azorian: Američané zaplatili přes 110 miliard Kč, aby získali tajemství sovětské ponorky K-129, kterou SSSR ztratil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sarmat je osobním Putinovým projektem

Balistická mezikontinentální raketa RS-28 Sarmat je jednou ze šesti strategických zbraní, které před několika lety jmenoval ruský prezident Vladimír Putin. Wikipedia uvádí, že první zmínky o její výrobě se datují do roku 2015, a Rusko tvrdí, že je od roku 2023 ve výzbroji. O tom lze ovšem široce spekulovat, protože faktem zůstává, že se testování opakovaně nepovedlo, a její funkčnost je tak spíše na papíře a velkým snem kremelské propagandy.

iZdroj fotografie: MAXAR Technologies

Rusko naposledy otestovalo raketu v září 2024, ale v testovacím zařízení v Plesecku explodovala a zůstal po ní viditelný obří kráter (na fotografii výše), upozorňuje EuroNews. Poslední úspěšný pokus odpálení Sarmatu se tak Rusku povedl v roce 2022, a od té doby následovaly další čtyři pokusy, ale všechny byly neúspěšné. Armádní Zpravodaj je proto přesvědčený, že tvrzení o aktivní službě této zbraně je přehnané. Rusko pravděpodobně používá stále starší systémy jako RS-36M2 Vojvoda pocházející ještě z období Sovětského svazu.

Unese 10, ale možná i 16 jaderných hlavic

Na papíře vypadají parametry rakety RS-28 Sarmat úchvatně. Co ji činí naprosto unikátní, je její údajný dolet až 18 000 km, což znamená, že by například při útoku na Ameriku nemusela používat trasu přes severní pól, ale mohla by letět přes pól jižní, kde je mnohem slabší obrana, protože v minulosti nebylo s tímto směrem útoku počítáno. Jde o raketu odpalovanou z klasického pevného sila a vybavená je raketovými motory na kapalné palivo.

Jak silná je vlastně atomovka a co by proti ní zmohla AČR: možná by ji sestřelila, ale proti silné obranu nemá. Následky ukazuje simulace

Raketa je 35,3 metrů dlouhá a její hmotnost činí 208 tun. Unést má náklad o hmotnosti 10 tun, přičemž ArmyRecognition uvádí, že ruská strana deklaruje schopnost až 16 menších balistických hlavic, případně několik hypersonických kluzáků Avangard. Někteří odborníci ruské tvrzení zpochybňuji a domnívají se, že raketa nese hlavic pravděpodobně kolem 10. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že i když je to méně, rozhodně to znamená, že by se v případě funkčnosti nejednalo o jednu z nejhrozivějších zbraní na planetě.

Článek Putinův osobní projekt a zklamání: balistická raket RS-28 Sarmat stále selhává. Je menším nebezpečím, než se zdá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Balistická raketa, která dosáhne až 5 000 km

Orešnik je novou generací ruské balistické rakety středního dosahu, která byla vyvíjena jako součást modernizace strategických sil Ruské federace. Její dosah uvádí CNN na 500 až 5 000 km, což znamená, že při umístění v západním Bělorusku dosáhne do Velké Británie, kam to jsou zhruba 2 000 km, zatímco na jih Španělska to jsou asi 3 000 km. Z druhé strany dosáhne pro představu až do Pákistánu a Indie, takže pokryje i země, kde Rusko ztrácí vliv.

Video: ruské strategické bombardéry opět ochromeny, a k nim i stíhače MiG-29 a Su-27. Ruská PVO je neochránila, fatálně selhala

Vychází přitom z RS-26 Rubež a má nést hned několik hlavic s individuálním naváděním (MIRV), ale zvládne i hypersonické kluzáky Avangard, které však prozatím zůstávají velkou neznámou. Díky vysoké manévrovatelnosti, schopnosti měnit trajektorii a nasazení klamných cílů je navržena tak, aby zdolala i nejlepší systémy PVO, potvrzuje Wikipedia.

Jenomže zničit ji bude obtížné i na zemi, jelikož využívá mobilní odpalovač; má být nicméně i ve statických silech. Její přesnost má být velmi vysoká, ale informace chybí; impozantní je však její deklarovaná rychlost, a to Mach 10, tedy asi 12 300 km/h. Armádní Zpravodaj informoval v květnu 2025, že mělo Rusko raketu otestovat, a to odpálením na Ukrajinu. Ta sama potvrdila její použití již dříve, ale rovněž se jednalo pouze o zkoušku její funkčnosti.

Německo se chce vrátit k zakázaným zbraním, které vojáky na bojišti zmrzačí, ale nezabijí. Zase jenom kvůli Rusku

Koncem června 2025 přitom Vladimir Putin oznámil, že Orešnik vstupuje do sériové výroby, ale není jasné, kolik kusů zvládne tamní průmysl produkovat. Do služby v ruských ozbrojených silách nicméně měla před pár dny vstoupit první takto vzniklá raketa – ruský prezident to oznámil 01. srpna 2025 během setkání s běloruským prezidentem Alexandrem Lukašenkem v Karélii s tím, že do konce roku dojde k rozmístění v Bělorusku, uvádí Interfax.

Článek Sériová výroba nejobávanější ruské rakety 21. století je úspěšná, oznámil Putin. Do konce roku ji rozmístí na hranicích NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.