Co přesně Hersh tvrdí, a co ne

Hersh svůj zdroj popisuje jako anonymního insidera z okruhu Bílého domu. Podle něj Trump na nedávné tajné schůzce vyjádřil frustraci z toho, že Írán navzdory probíhajícímu bombardování dál vyrábí drony a střely v podzemních továrnách, a nahlas zvažoval, zda by jaderný úder nepřinesl rychlejší výsledek. Hersh sám to rámuje jako interní úvahu frustrovaného prezidenta před nejbližšími poradci, nikoli hotový operační rozkaz.

Jména účastníků schůzky v textu chybí. Není v něm ani zmínka o tom, kdo konkrétně prezidenta od myšlenky odradil, ani zda vůbec někdo musel. Formulace „smazat z mapy“ je tak třeba chápat jako nadsazenou zkratku pro potenciálně devastující úder na íránské podzemní a strategické kapacity, ne jako doložený plán fyzicky vyhladit celou zemi i s její populací.

Proč je to tak výbušné: rozpor s vlastní doktrínou

Právě tady leží jádro celé věci. Americká Nuclear Posture Review z roku 2022 stanovuje pro použití jaderných zbraní velmi vysokou laťku a omezuje je na krajní okolnosti ohrožující samotnou existenci státu nebo jeho spojenců. Ještě konkrétnější je zpráva o strategii jaderného nasazení z listopadu 2024, která pro Írán výslovně počítá s nejadernou vojenskou převahou, a to tak dlouho, dokud Írán sám nevlastní jadernou zbraň. Podle hodnocení amerických zpravodajských služeb přitom Teherán jaderný zbrojní program od roku 2003 neobnovil.

Pokud tedy Bílý dům opravdu interně probíral jadernou variantu proti státu, který jaderné zbraně nemá, jde o přímé napětí s veřejně deklarovaným základem celé americké strategie. Prezident je sice v americkém systému jedinou osobou oprávněnou nařídit jaderný úder, ale všechny plány procházejí schválením ministra obrany, právním posouzením a technickými pojistkami s lidskou kontrolou v každém kroku řetězce. Brzdy existují. Automatické veto zvenčí ale ne.

Hersh: legenda i kontroverzní postava

Seymoura Hershe nelze odbýt jako marginálního komentátora. Za odhalení masakru v My Lai dostal Pulitzerovu cenu, za Abu Ghraib pět cen George Polka, desítky let patřil mezi kmenové autory The New Yorkeru. Jenže jeho novější práce (texty o Nord Streamu, některé reportáže ze Sýrie) čelí kritice za spoléhání na jednoho či dva anonymní zdroje bez nezávislého ověření. Jak v lednu 2026 shrnul Adam Hochschild v The Nation: Hershova kariéra je řada mimořádných odhalení, ale i několik případů, kdy se ověření ukázalo jako problém.

Pro nás to znamená tři filtry: Je tvrzení podpořené více než jedním zdrojem? Navazuje na veřejnou doktrínu a pohyb sil? Objevuje se v oficiálních materiálech? Situace je smíšená: jde o seriózní signál z vnitřku moci, ne o potvrzené rozhodnutí. Greenová, která v lednu 2026 odešla z Kongresu, Hershovo tvrzení veřejně zesílila, ale vlastní nezávislé důkazy podle dostupných zdrojů nepřinesla.

Co to znamená pro NATO, Evropu a Česko

NATO osm dní po Hershově publikaci, 18. června 2026, vydalo prohlášení Skupiny pro jaderné plánování, v němž zopakovalo, že strategické síly Aliance zůstávají „nejvyšší zárukou“ bezpečnosti spojenců. Žádný posun směrem k útočné jaderné akci proti Íránu z něj neplyne. Alianční rámec zůstává u odstrašení.

Praktické dopady na Evropu a Česko jdou hlavně přes energetiku. Hormuzským průlivem proudí kolem 20 milionů barelů ropy denně a téměř pětina globálního obchodu se zkapalněným plynem. Jakákoli eskalace, natož jaderná, by vyslala cenovou vlnu po celém světě. Evropská komise 24. července 2026 řešila scénář blokády Hormuzu a konstatovala, že bezprostřední výpadek dodávek EU nehrozí, ale riziko utažení trhu v dalších týdnech a měsících je reálné. Česko je díky dovozní struktuře a trasám IKL/TAL fyzicky méně zranitelné než jiné části Evropy, ale před globálním cenovým šokem ho to neochrání. České ministerstvo zahraničí už v únoru 2026 rámovalo americkou operaci v Íránu optikou regionální stability, o jaderné variantě se v oficiálních českých dokumentech nemluví.

Frustrace prezidenta versus pojistky systému

Hershův text naznačuje něco, co bezpečnostní analytici znají z dřívějších administrativ: prezident v uzavřené místnosti testuje hranice toho, co je možné. Íránské podzemní továrny na drony a střely přežívají konvenční bombardování; údery na Fordó, Natanz a Isfahán jsou veřejně zdokumentované, ale výrobní kapacita se obnovuje. Frustrace z toho, že nepřítel produkuje dál, je pochopitelná. Otázka zní, jak daleko od nahlas vyřčené úvahy je k rozkazu.

Z otevřených zdrojů neplyne, že by existoval připravený rozkaz k provedení. Veřejná komunikace Bílého domu z března 2026 obsahuje 74 Trumpových výroků o tom, že Írán nesmí získat jadernou zbraň, ne o tom, že by USA jednu na Írán shodily. Květnové prohlášení administrativy mluví o „probíhajícím ozbrojeném konfliktu“ a národněbezpečnostních hrozbách, ale jadernou eskalaci nezmiňuje.

Už samotné projednávání jaderné varianty na úrovni Bílého domu je ale mimořádné, zvlášť proti státu, který podle amerických vlastních zpravodajských služeb jadernou zbraň nemá. Mezi frustrovanou úvahou a stisknutím tlačítka stojí doktrína, zákon a lidé v řetězci velení. Jak pevně stojí, se nikdo nechce dozvědět empiricky.

Článek „Ano, čtete správně.“ USA na strategických poradách řešily jaderný útok na Írán, který by ho smazal z mapy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně cestovní mapa požaduje

Patnáct bodů dokumentu Board of Peace stojí na principu „jedna autorita, jeden zákon, jedna zbraň“. V praxi to znamená:

• Veškerá civilní i bezpečnostní správa Gazy přejde na přechodný technokratický orgán NCAG (National Commission for the Administration of Gaza).
• Policejní zbraně se převedou pod NCAG, těžké zbraně se vyřadí a uloží pod dohledem mezinárodního verifikačního mechanismu IVC.
• Výrobní místa, sklady munice a tunelovací infrastruktura se zmapují a zlikvidují.
• Členové ozbrojených milic nesmějí vstoupit do nových bezpečnostních složek.
• Na konci procesu nesmí v Gaze držet, skladovat ani kontrolovat zbraně nikdo jiný než NCAG.
• Osobní zbraně podléhají registraci podle palestinského práva.

Ultimativní charakter celého plánu tkví v jedné podmínce: bez ověřeného postupu v těchto bodech se neposune nic dalšího. AP 17. srpna citovala izraelskou pozici, podle níž má být demilitarizace dokončena ještě před zahájením rekonstrukce. Bílý dům přitom už v lednu 2026 definoval cíl jako vytvoření „trvalého prostředí bez terorismu“.

Proč je tohle jiné než všechna předchozí kola

Diplomatická historie konfliktu v Gaze je plná příměří, která se rozpadla dřív, než stihla zaschnout tiskařská čerň na společných prohlášeních. Starší rámce fungovaly na principu „nejdřív klid zbraní, pak se uvidí“. Současná verze je operativně tvrdší: čtrnáctidenní lhůta na přípravu harmonogramu, nasazení mezinárodní stabilizační síly ISF pod velením amerického generálmajora Jaspera Jefferse, průběžná verifikace a konkrétní zacházení s každou kategorií zbraní.

Regionální zprostředkovatelé (Egypt, Katar, Turecko) veřejně zdůrazňují hlavně otevření přechodu Rafáh, humanitární pomoc a palestinskou správu. Washington jde dál. Váže každý další ústupek na ověřitelné odzbrojení. Rozdíl není v cíli míru, ale v tom, jak ostře jsou podmínky formulovány.

Hamás rámec podle Reuters označil za „obtížný a bolestivý“ a deklaroval souhlas, ovšem podmíněný. Jeho vyjednavač se záměrně vyhnul slovu „odzbrojení“ a mluvil o „uložení zbraní pod palestinskou správu“. A hlavně: Hamás trvá na tom, že Izrael musí nejdřív splnit první fázi příměří, zastavit útoky a začít se stahovat. Izrael naopak říká, že bez skutečného odzbrojení se nestáhne vůbec. Spor tedy není o tom, jestli dohoda vznikne, ale kdo udělá první krok.

Co je v sázce pro dva miliony lidí

Čísla z Gazy jsou zdrcující. Podle dat OCHA z června 2026 žije na území 2,1 milionu lidí, z nichž 850 tisíc akutně potřebuje nouzové přístřeší. Přes tři čtvrtiny bytových jednotek jsou zničené nebo poškozené. Téměř polovina domácností nemá přístup k vodě na úrovni minimálního humanitárního standardu.

Cestovní mapa slibuje, že přijetí podmínek odblokuje vstup NCAG, ochranu humanitárních dodávek přes ISF a spuštění rekonstrukce. Pokud ale Hamás ultimátum odmítne nebo Izrael nepřistoupí na synchronní stahování, zamrzne druhá fáze. Izrael už kontroluje zhruba 60 % území Gazy a premiér Netanjahu v květnu mluvil o rozšíření na 70 %. Prostor pro pokračující nebo znovu zesílené vojenské operace by zůstal otevřený.

Evropský a český rozměr

Konflikt v Gaze není jen blízkovýchodní záležitost. Europol ve zprávě TE-SAT 2025 konstatoval, že válka měla „zásadní dopad“ na teroristickou hrozbu v celé EU. Evropská komise v únoru 2026 explicitně spojila útok Hamásu ze 7. října 2023 a následný konflikt se zvýšeným rizikem radikalizace a útoků napříč ideologickým spektrem v Evropě.

Česká republika se k americkým podmínkám zatím výslovně nevyjádřila, ale její dlouhodobá linie je s jádrem ultimáta kompatibilní. Ministerstvo zahraničí v září 2025 uvítalo výzvu arabských států k odzbrojení Hamásu a jeho odchodu z Gazy. Už v srpnu téhož roku Praha uvedla, že přímé jednání o dlouhodobém míru nebude možné, dokud bude Gazu ovládat Hamás. Uklidnění Gazy by podle našeho odhadu mohlo oslabit jeden z radikalizačních spouštěčů i v Evropě, samo o sobě ale neodstraní online radikalizaci ani autonomní hrozby.

Proč Kushner přijel právě teď

Načasování nebylo náhodné. Po zveřejnění cestovní mapy 30. července její spuštění narazilo na izraelský odpor. AP 14. srpna psala, že Kushner míří do regionu právě proto, aby plán zachránil. V Káhiře si nejdřív ověřoval závazek Hamásu, teprve pak letěl do Jeruzaléma tlačit na Netanjahua. Logika byla jasná: přijet za oběma stranami se stejným poselstvím, že Washington přestává tolerovat nekonečný spor o to, kdo začne první.

Je tohle skutečný průlom? Částečně ano. Existuje nejdetailnější plán v historii konfliktu, Hamás deklaroval souhlas s jeho rámcem a pracovní skupiny k demilitarizaci a zdravotnictví se teprve formují. Zároveň je to stále otevřená partie. Ale poprvé je na stole něco, co se nedá odbýt obecným prohlášením o míru: patnáct bodů, které vyžadují konkrétní činy, konkrétní lhůty a konkrétní kontrolu. A právě v tom je tahle fáze tvrdší než cokoliv, co jí předcházelo.

Článek Konec terorismu se blíží, Hamás dostal tvrdé ultimátum: „Buď se kompletně odzbrojíte, nebo žádná dohoda nebude“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Blokáda, která už funguje

Ještě před srpnovým mítinkem Bílý dům veřejně deklaroval, že USA Hormuzský průliv kontrolují. Na konci července Trump v rozhovoru pro Fox & Friends prohlásil, že průlivem projdou jen lodě, které Amerika pustí, a pohrozil schopností během jediného dne vyřadit íránské elektrárny a mosty. Podle oficiálního shrnutí Bílého domu z 28. července jde o „kontrolu“ v plném slova smyslu, vojenskou blokádu, kterou zajišťuje americká námořní skupina včetně letadlové lodi USS Abraham Lincoln.

Operace Epic Fury začala 28. února 2026 se třemi deklarovanými cíli: zničit íránské balistické a dronové kapacity, námořnictvo a obrannou průmyslovou základnu. V dubnu Bílý dům tvrdil, že více než 85 procent íránské obranné průmyslové základny je zničeno. „Porazit Írán“ v Trumpově slovníku tedy neznamená okupaci země. Znamená to donutit Teherán ke ztrátě schopnosti ohrožovat dopravu v průlivu. Jenže i v polovině srpna IMO stále řeší krizový režim plavby Hormuzem a Trump sám mluví o blokádě, nikoli o ukončené válce. Írán je pod obrovským tlakem, ale konflikt pokračuje.

Proč nelze průliv prostě přepsat na mapě

Mezi vojenskou kontrolou a územní svrchovaností leží propast, kterou žádný prezidentský dekret nepřekročí. Historicky každé rozšíření amerického území vyžadovalo roli Kongresu, ať šlo o Aljašku, Havaj, nebo zámořská území. Žádný návrh zákona ani právní postup pro „anexi“ Hormuzského průlivu zveřejněn nebyl. Podle analýzy Congressional Research Service prezident sám takový krok provést nemůže.

Navíc tu stojí mezinárodní námořní právo. Mezinárodní námořní organizace (IMO) výslovně hájí režim tranzitního průjezdu mezinárodními úžinami: průjezd nesmí být odepřen, pozastaven, omezen ani zpoplatněn. Současné lodní koridory v Hormuzu nejsou žádnou novinkou, navrhl je Írán společně s Ománem a IMO je přijala už v roce 1968. Smysluplný moderní precedent, kdy by vzdálená velmoc jednostranně prohlásila mezinárodní úžinu za své území a svět to uznal, neexistuje.

Trumpův výrok tak podle nás funguje jako eskalační zkratka pro domácí publikum, srovnatelná s dřívější rétorikou kolem Grónska nebo Panamského průplavu. Rozdíl je v tom, že u Hormuzu je právní překážka vyšší a dopad na světový obchod okamžitější.

Tepna, na které závisí svět

Hormuzský průliv si označení „tepna světové ropy“ zaslouží. Podle americké Správy pro energetické informace (EIA) jím v roce 2024 prošlo průměrně dvacet milionů barelů denně, více než čtvrtina veškerého námořního obchodu s ropou a zhruba pětina globální spotřeby ropy a ropných produktů. Tudy navíc plynula i pětina světového obchodu se zkapalněným plynem.

Reakce světa na americkou kontrolu průlivu jsou jednoznačné, nikdo nechce nového pána úžiny:

• Čína požaduje obnovení normální navigace a respekt k právům pobřežních států.
• Saúdská Arábie zdůrazňuje bezpečnost a svobodu plavby, nikoli nové teritoriální uspořádání.
• Rusko přes čínsko-ruský diplomatický kanál tlačí na okamžité příměří.
• Indie reaguje prakticky, přesunula asi 70 procent dovozu ropy mimo trasu přes Hormuz, ale u zkapalněného ropného plynu zůstává zranitelná, protože přibližně 90 procent dovozů LPG stále šlo přes tuto úžinu.

Co to znamená pro českého řidiče

Fyzicky je Česko od Hormuzu dál, než se zdá. Od roku 2025 je republika plně zásobována ropou západní cestou, z Terstu ropovodem TAL a dál přes IKL do Kralup. Podle dat Ministerstva průmyslu a obchodu tvořily v roce 2024 hlavní zdroje české ropy Rusko (41,8 %), Ázerbájdžán (40,1 %) a Kazachstán (15,6 %). Žádný z těchto toků Hormuzem neprochází.

Jenže cena benzinu na české pumpě se neodvíjí od trasy tankeru, nýbrž od globální ceny ropy Brent. A ta už reaguje. EIA ve své červencové analýze ukázala, že Brent ve druhém čtvrtletí 2026 vystoupal až na 118 dolarů za barel. Denní cenové výkyvy dosáhly čtyř dolarů, čtyřnásobek oproti stejnému období roku 2025. Každý dolar na barelu se se zpožděním dnů až týdnů přelije přes velkoobchodní ceny, kurz koruny a marže rafinérií až k českému stojanu.

A ještě jeden rozměr: boj v Hormuzu neznamená automatické zatažení Česka do války přes NATO. Článek 6 Severoatlantické smlouvy geograficky omezuje vzájemnou obranu primárně na prostor severně od obratníku Raka. Hormuzský průliv leží jižněji. Šlo by tedy spíš o politické konzultace a případnou logistickou podporu, nikoli o spuštění článku 5.

Trump může Hormuzský průliv blokovat loděmi. Může ho kontrolovat raketami a letadly. Ale prohlásit ho za americké území, to by vyžadovalo souhlas Kongresu, mezinárodní uznání a přepsání pravidel, která platí déle než půl století. Dokud se tak nestane, zůstává jeho výrok tím, čím ho označila i AP: prohlášením, které zní jako žert, ale padá uprostřed války.

Článek Trump hodlá už brzy porazit Írán a prohlásit Hormuzský průliv za území USA. Ovládl by tepnu, kudy proudí třetina světové ropy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je Tu-214PU a proč se mu říká „letoun soudného dne“

Mediální přezdívka zní dramaticky, ale realita je o něco střízlivější. Tu-214PU není ekvivalent amerického E-4B Nightwatch ani ruského Il-80, tedy letounů konstruovaných tak, aby přežily jaderný konflikt a umožnily prezidentovi řídit zemi z výšky deseti kilometrů. Zkratka „PU“ v ruštině označuje velitelské stanoviště (punkt upravlenija). Jde o speciální verzi civilního Tu-214, vybavenou zabezpečenou komunikací a upravenou pro přepravu nejvyšších činitelů státu.

Provozuje ji letka Rossija, která spadá pod Správu záležitostí prezidenta Ruské federace. Podle oficiálního popisu zajišťuje leteckou přepravu prezidenta a dalších vrcholných představitelů. Už v roce 2010 server FlightGlobal potvrdil, že tehdejší prezident Medveděv absolvoval první let právě tímto typem. Když se tedy Tu-214PU objeví na radaru nad Teheránem, není to totéž, jako kdyby tam přistál běžný Aeroflot. Je to signál, že někdo velmi vysoko v ruské hierarchii buď cestoval, nebo potřeboval chráněný komunikační kanál.

Časová osa: od přistání po údery

Rekonstrukce z otevřených dat vypadá takto:

• 13. července 2026, 04:35 UTC — RA-64531 přistává v Teheránu na letu z moskevského Vnukova (ve veřejné historii veden jako RSD420).
• 13. července, večer místního času — stroj odlétá z Teheránu směr Peking. Sekundární zdroje uvádějí čas 19:08 kyjevského času, tedy přibližně 16:08 UTC.
• 13./14. července, noc — podle United24 Media, která cituje CENTCOM, začíná další americká vlna úderů kolem 23:45 kyjevského času. Cíle: vojenská infrastruktura v Búšehru, Čábaháru, Džásku, Konáraku, na ostrově Abú Músá a v Bandar Abbásu.

Mezi odletem ruského stroje a prvními výbuchy uplynulo zhruba čtyři a půl hodiny. Dost na to, aby to vypadalo jako víc než náhoda. Málo na to, aby to šlo prokázat.

Co víme, a co ne

Tvrdá fakta se vejdou do tří vět. Citlivý ruský vládní letoun přistál v Teheránu uprostřed probíhající americko-íránské vojenské konfrontace. Strávil tam řádově hodiny. Pak pokračoval do Pekingu, hlavního města třetího klíčového hráče celé krize.

Všechno ostatní je interpretace. Veřejně dostupné zdroje nedokládají, kdo seděl na palubě. Nedokládají, že Moskva předem znala přesný čas americké operace. A nedokládají ani to, že teheránská zastávka souvisela přímo s nadcházejícími údery. Sekundární analytické zdroje to říkají otevřeně: neexistuje důkaz, který by návštěvu stroje přímo spojoval s následnou americkou operací.

Přesto je načasování mimořádně výmluvné. Americké údery na Írán nebyly v červenci 2026 žádnou novinkou; CENTCOM útočil na íránské radary, sklady dronů, komunikační uzly a protivzdušnou obranu opakovaně už od konce června, poté co Írán zaútočil na komerční lodě v Hormuzském průlivu. Od 13. dubna platila americká námořní blokáda íránských přístavů. Příměří z 8. dubna se rozpadalo. Bílý dům ještě 8. července veřejně mluvil o odvetných úderech. Kdo sledoval situaci, a ruské zpravodajské služby ji bezpochyby sledovaly, mohl předpokládat, že další vlna je otázkou hodin, ne týdnů.

Proč Peking a co to naznačuje

Destinace po Teheránu není o nic méně zajímavá. Čína v červnu 2026 veřejně vítala americko-íránské memorandum o porozumění a ministr Wang I opakovaně zdůrazňoval strategické partnerství s Teheránem. Peking se stavěl do role mediátora a zároveň hráče, který má v oblasti Perského zálivu vlastní energetické zájmy.

Ruský vládní speciál letící trasu Moskva–Teherán–Peking v den dalších amerických úderů tak podle nás vykresluje obrys komunikačního trojúhelníku, který je pro Západ znepokojivý. Ne proto, že by dokazoval tajnou koordinaci, ale proto, že ukazuje, jak rychle a na jak vysoké úrovni spolu tři klíčoví oponenti americké politiky v regionu komunikují. Připomeňme, že EU v lednu 2026 přijala další sankce proti Íránu mimo jiné kvůli pokračující vojenské podpoře ruské agrese na Ukrajině. Íránské drony a rakety létají na ukrajinská města. Teherán a Moskva nejsou jen diplomatičtí partneři, jsou vojenští spojenci v aktivním konfliktu.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Americko-íránská konfrontace se může zdát vzdálená, ale její dopady se do střední Evropy propisují rychle. České ministerstvo zahraničí už 28. února 2026 varovalo občany před cestami do regionu a označilo americkou operaci za reakci na dlouhodobé obavy z íránské politiky. Evropská komise v červnu konstatovala, že dodávky z oblasti se obnovují jen pomalu.

Čísla mluví jasně. Podle americké EIA prochází Hormuzským průlivem přes 20 milionů barelů ropy a ropných produktů denně. V březnu 2026 počet průjezdů lodí průlivem krátkodobě spadl o 97 %. Modelový scénář Společného výzkumného střediska Evropské komise počítá při delším narušení s cenami ropy kolem 4 500 Kč za barel a plynu kolem 80 eur za megawatthodinu ve čtvrtém čtvrtletí 2026. Pro Česko to znamená dražší pohonné hmoty, vyšší náklady na vytápění a další inflační tlak; ne přímou vojenskou hrozbu, ale ekonomický úder, který pocítí každá domácnost.

Let RA-64531 zůstává jedním radarem zachyceným datovým bodem v mnohem větším příběhu. Ale je to datový bod, který ukazuje, že v hodinách před americkými bombami na íránské základny seděl na teheránském letišti stroj určený pro ruské státní vedení. A pak zmizel směrem na východ, do Pekingu, kde na něj nejspíš někdo čekal.

Článek Radar odhalil podezřelý let: Ruský „letoun soudného dne“ přistál v Teheránu jen hodiny před americkým úderem. Pak zmizel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři čluny, nula posádek

Prostředkem útoku nebyly torpédoborce ani stíhačky. Do přístavu vjely tři bezosádkové hladinové čluny Corsair, vyráběné texaskou firmou Saronic Technologies. Jde o jednorázové útočné platformy, v americké terminologii „one-way attack surface drones“, dlouhé zhruba sedm metrů, s doletem přes 1 850 kilometrů, maximální rychlostí kolem 65 km/h a náloží o hmotnosti asi 450 kilogramů. CENTCOM potvrdil, že šlo o vůbec první bojové nasazení amerických námořních dronů tohoto typu.

Záběry analyzované serverem USNI News ukazují, že čluny se k molu přiblížily nízkou rychlostí a bez viditelného pokusu íránské obrany je zastavit. Na zveřejněném videu nejsou patrné žádné bónové zábrany ani jiné fyzické překážky v útočné ose. CENTCOM technické detaily průniku (trasu, místo vypuštění ani případnou podporu rušením) nezveřejnil. Jisté je jen to, co zachytila kamera: nezastavený dojezd až ke konkrétnímu servisnímu stanovišti s ponorkou na portálovém jeřábu.

Základna pod tlakem už měsíce

Zásah z 12. července nebyl blesk z čistého nebe. Operace Epic Fury, zaměřená na degradaci íránských námořních kapacit ohrožujících komerční dopravu v Hormuzském průlivu, běží od 28. února 2026. Podle oficiálních přehledů CENTCOM bylo za prvních sedm dní poškozeno nebo zničeno 43 íránských plavidel, k 23. březnu jich bylo přes 140 a k 6. dubnu už více než 155. Satelitní snímky analyzované Al Džazírou v červnu 2026 potvrdily rozsáhlé škody přímo v areálu bandarabbáské námořní základny.

Útok Corsairů tedy dopadl na místo, které už měsíce krvácelo. A nešlo o izolovanou akci; téhož 13. července CENTCOM oznámil další pětihodinovou vlnu úderů proti cílům v Bandar Abbásu, Búšehru, Čáhbaháru, Džásku, Konaraku a na ostrově Abú Músá. Cílem bylo dál oslabovat íránskou schopnost ohrožovat námořní dopravu. Od 14. července navíc USA obnovily námořní blokádu íránských přístavů. Kombinace předchozí degradace základny, souběžných úderů na pobřežní obranu a malé radarové signatury bezosádkových člunů podle všeho vytvořila okno, kterým Corsairy proklouzly dovnitř.

Proč zrovna Ghadír

Miniponorky třídy Ghadír jsou diesel-elektrická plavidla navržená přímo pro mělké vody Perského zálivu. Podle přehledu NTI dokážou odpalovat torpéda i střely a jejich hlavní devízou je nízký profil, ideální pro zálohy, minování a asymetrické operace v úzkém Hormuzském průlivu. Veřejné odhady jejich počtu se liší: americká Obranná zpravodajská agentura (DIA) ve starším přehledu evidovala 14 kusů, novější souhrn NTI pracuje až s 23. Právě tyto ponorky jsou jedním z pilířů íránské strategie „odepření přístupu“, představy, že Teherán dokáže v případě konfliktu Hormuz uzavřít.

Zásah servisního stanoviště s Ghadírem na zvedáku proto není jen efektní záběr. Zasahuje jednu z citlivých pák, o které se íránská námořní doktrína opírá. Přesný počet Ghadírů ztracených v celé operaci Epic Fury veřejně známý není; oficiální souhrny CENTCOM slučují lodě a ponorky do jednoho čísla. Jisté je, že schopnost Íránu servisovat a nasazovat miniponorky z Bandar Abbásu dostala další ránu.

Černomořská lekce v Perském zálivu

Bandar Abbás není první přístav, kde bezosádkové čluny přepsaly pravidla. Americký admirál už v únoru 2025 označil válku v Černém moři za „laboratoř“ pro bezosádkové námořní systémy. Ukrajinské námořní drony do podzimu 2025 prakticky odepřely ruské černomořské flotile volnost pohybu ve velké části moře, a to proti mnohonásobně silnějšímu protivníkovi. Analytický text USNI Proceedings z června 2026 popisuje, jak logika „levný dron proti drahé lodi“ proměnila ekonomiku námořního boje.

Co se odehrálo v Bandar Abbásu, ukazuje, že tento model je přenosný. Jednorázový člun za zlomek ceny torpéda dokáže fyzicky vjet do chráněného přístavu a zasáhnout cíl, který by jinak vyžadoval letecký úder nebo operaci speciálních sil. Pro útočníka nulové riziko ztráty posádky. Pro obránce noční můra: přístav přestává být bezpečný jen proto, že je za vlnolamem a poblíž raketových baterií.

Írán není jedinou zemí, která si z toho musí vzít poučení. Každý stát s námořní infrastrukturou teď stojí před otázkou, zda jeho přístavní obrana počítá s rojem malých, pomalých a těžko detekovatelných hladinových cílů. Odpověď z Bandar Abbásu je jednoznačná: ta íránská nepočítala.

Článek Američané vpluli do íránského přístavu a zasáhli ponorku přímo na doku. Neměla šanci se bránit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je Corsair a co dokáže

Corsair vyrábí texaská firma Saronic Technologies. Podle jejích oficiálních specifikací má plavidlo dolet přes 1 852 km (tisíc námořních mil), maximální rychlost nad 35 uzlů a nosnost zhruba 454 kilogramů. Právě ta nosnost stojí za údajem o „450 kg výbušnin“, jde o celkovou kapacitu platformy, nikoli o potvrzenou hmotnost nálože, kterou člun nesl při útoku na Bandar Abbás. Americká armáda přesné složení nákladu nezveřejnila.

Klíčová je modularita. Corsair není jednoúčelová plovoucí bomba. Saronic ho prezentuje jako síťově propojenou platformu s odolným vícekanálovým komunikačním řetězcem; při demonstraci na veletrhu Navy League 2025 firma předvedla Corsair vybavený terminálem Starlink, záložními linkami přes 5G a satelitní síť Iridium, s možností přepínání mezi nimi. Operátor řídí misi přes webový prohlížeč, telemetrie a obraz proudí v reálném čase. Oficiální americké materiály k samotnému zásahu Starlink výslovně nezmiňují, ale doložená schopnost platformy naznačuje, že právě tato kombinace komunikačních kanálů mohla zajistit dálkové řízení útoku za horizontem.

12. července: první bojový úder

Podle videa zveřejněného na DVIDS šlo o historicky první případ, kdy americké síly nasadily námořní drony v bojových operacích. Cílem bylo zařízení pro údržbu ponorek a lodí na námořní základně Bandar Abbás, hlavním íránském válečném přístavu na severním břehu Ormuzského průlivu.

Na záběrech je vidět, jak se dron přibližuje k molu. Analytici Breaking Defense na základě videa identifikovali cosi, co vypadá jako odkrytý malý ponorný prostředek v doku. Kompletní vyhodnocení škod zatím americká strana nezveřejnila, ale samotný fakt, že útok mířil na servisní uzel, je podstatný. Zničení nebo poškození opravárenské kapacity může Íránu způsobit větší provozní potíže než přímé potopení jednoho plavidla; lodě a ponorky bez funkčního zázemí rychle ztrácejí bojeschopnost.

Útok nepřišel z prázdna. Už 8. června 2026 spadl u pobřeží Ománu americký vrtulník AH-64 a při záchranné operaci asistovala právě Task Force 59, jednotka operující s bezpilotními námořními prostředky včetně Corsairů. Následovaly americké protiúdery na íránské cíle. 12. července se pak Corsair poprvé proměnil z podpůrného nástroje v jednorázovou útočnou zbraň.

Ukrajinská logika v americkém balení

Paralela s Černým mořem se nabízí okamžitě. Ukrajinská vojenská rozvědka HUR nasadila námořní drony Magura V5 proti ruské Černomořské flotile a dosáhla bezprecedentních výsledků, včetně prvního potopení válečné lodi námořním dronem v historii. Magura je menší, rychlejší a od začátku konstruovaná jako asymetrická útočná zbraň: délka 5,5 metru, rychlost přes 80 km/h, nosnost 250 kilogramů.

Corsair je jiný příběh. Větší, s delším doletem, navržený jako univerzální modulární platforma, ze které USA teď udělaly i jednorázový úderný prostředek. Směr je ale totožný: levný, postradatelný dron útočí na mnohonásobně dražší námořní infrastrukturu. Když sedmimetrový člun za zlomek ceny torpédoborce dokáže vyřadit z provozu opravárenský dok, kalkulace námořní války se mění zásadně.

Zatím jde o jediný potvrzený americký bojový úder tímto prostředkem. O hotové revoluci je brzy mluvit. Ale doktrinální posun je zřetelný: největší námořní mocnost světa přebírá taktiku, kterou si v praxi ověřila země bez jediné velké válečné lodi.

Hormuz pod tlakem: co to znamená pro svět i Česko

Den po zveřejnění videa oznámil CENTCOM obnovení námořní blokády íránských přístavů od 14. července 2026. Nejde o uzavření celého průlivu, americká strana deklaruje, že podporuje provoz plavidel, která blokádu neporušují. Ale napětí kolem Hormuzu je na nejvyšší úrovni za desítky let.

Čísla mluví jasně. Podle americké Agentury pro energetické informace (EIA) procházelo Hormuzem v roce 2024 asi 20 milionů barelů ropy denně, zhruba pětina světové spotřeby. Přes průliv proudí i pětina globálního obchodu se zkapalněným zemním plynem. Většina tohoto objemu míří do Asie, ale cenový dopad je globální.

Evropská komise ve svém jarním scénáři počítá s tím, že při dlouhodobém omezení Hormuzu by ropa mohla vyšplhat ke 180 dolarům za barel a plyn na 80 eur za megawatthodinu. Pro Česko by šok přišel přes světové ceny, rafinerské marže a pojištění námořní dopravy. Česká republika sice dováží ropu ropovody Družba a IKL, tedy nikoli tankery přes Hormuz, ale globální cenotvorba se promítne do každého litru benzínu na české čerpací stanici.

Evropská unie přitom stojí na odlišné pozici než Washington. Předseda Evropské rady António Costa už v dubnu 2026 výslovně řekl, že Hormuz musí zůstat otevřený „bez omezení a bez mýtného“. Rada EU v květnu rozšířila sankční rámec proti subjektům narušujícím svobodu plavby. Brusel tedy odmítá jak íránské provokace, tak americkou logiku blokády a případného zpoplatnění průjezdu.

Cyklus akce a reakce nekončí

Írán má schopnost průliv výrazně narušit: minovat, zdražit pojištění, ohrožovat tankery. Nemůže ho hermeticky uzavřít na měsíce, ale i krátkodobé omezení stačí k tomu, aby trhy zpanikařily. A americká strana evidentně sází na to, že kombinace konvenčních úderů a nových nástrojů, jako je právě Corsair, donutí Teherán k ústupkům dřív, než eskalace pohltí celý region.

Sedmimetrový člun bez posádky, který se za letní noci přiblížil k íránskému molu, není jen technologická kuriozita. Je to signál, že éra levných, postradatelných námořních dronů dorazila z Černého moře do Perského zálivu, a tentokrát je nasazuje země s největším válečným námořnictvem na světě.

Článek Američané poprvé použili Corsair k útoku na íránskou základnu. Řídil je Starlink, každý unese 450 kg výbušnin se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co umí S-400 a proč je o něj takový zájem

S-400 „Triumf“ je ruský mobilní protiletadlový raketový systém dlouhého dosahu. Podle oficiální exportní stránky Rosoboronexportu dokáže ničit aerodynamické cíle (letouny, drony, řízené střely) na vzdálenost až 380 kilometrů a balistické rakety do 60 kilometrů. Komplet zahrnuje velitelské stanoviště 55K6E, přehledový radar 91N6E, víceúčelový radar 92N6E a odpalovací zařízení. Jde o vícekanálový systém schopný sledovat a napadat více cílů současně.

V Perském zálivu by takový systém dával vojenský smysl. V katarské základně Al Udeid sídlí Combined Air Operations Center, řídící středisko amerických vzdušných operací pro celý region CENTCOM. Ve Spojených arabských emirátech na základně Al Dhafra operuje 380th Air Expeditionary Wing. Obě lokality čelí rostoucí hrozbě íránských balistických raket a útoků bezpilotních prostředků. S-400 by zde mohl fungovat jako další vrstva protivzdušné obrany, tentokrát s ruským rodným listem, ale ve službách amerických bezpečnostních zájmů.

Proč pouhé vypnutí nestačilo

Kořen celého sporu sahá do roku 2019, kdy Turecko převzalo první dodávku S-400 od Ruska. Washington reagoval okamžitě: vyřadil Ankaru z programu F-35. V prosinci 2020 přišly sankce podle zákona CAATSA, namířené konkrétně proti tureckému Úřadu pro obranný průmysl (SSB) a čtyřem jeho funkcionářům. Opatření zahrnovala zákaz amerických exportních licencí pro SSB, zákaz úvěrů od amerických finančních institucí nad 10 milionů dolarů ročně, blokaci podpory Export-Import Bank a povinnost USA vetovat úvěry pro SSB v mezinárodních finančních institucích.

Klíčové je ale kongresové ustanovení, které váže případný převod F-35 Turecku na jednu jedinou podmínku: Ankara nesmí S-400 vlastnit. Ne provozovat. Ne aktivovat. Vlastnit. Podle vyjádření Fıratové turecká strana v průběhu let nabízela různé varianty: deaktivaci systému, rozebrání, uskladnění pod americkým dohledem přímo v Turecku. Žádná z nich americké právní požadavky nesplňovala. Jediné řešení, které zbývalo, bylo fyzické odstranění S-400 z tureckého území. Prodej do třetí země.

A právě tady vstupuje do hry Perský záliv. Podle zdrojové linie Hürriyet je kupcem stát v tomto regionu; turecká média ukazují na SAE, Reuters z 10. července hovoří o „nejmenované zemi v Zálivu“. Oficiální potvrzení ale zatím chybí.

Co za to Turecko dostane, a co zatím nedostalo

Slib je na stole. Trump 7. července řekl doslova: „Sankce sundáme.“ K F-35 dodal, že jde o „něco, co určitě zvážíme.“ Jenže mezi slibem a právní realitou zeje propast. Kongresové ustanovení stále platí. Šest tureckých F-35, které Ankara zaplatila ještě jako člen konsorcia, zůstává uskladněno v USA. Podle Congressional Research Service je v amerických rukou stále zhruba 44 miliard korun, které Turecko do programu vložilo.

Pro Ankaru tedy nejde jen o stíhačky. Jde o průmyslové zapojení do největšího zbrojního programu v historii, o návrat investice a o signál, že Turecko je znovu plnohodnotným partnerem v západním obranném ekosystému. Časová osa posledních dnů ukazuje, jak rychle se věci hýbou:

• 7. července 2026 – Trump v Ankaře oznamuje záměr zrušit sankce a zvážit F-35.
• 9. července 2026 – Hande Fıratová přináší informaci o prodeji S-400 do Perského zálivu.
• 10. července 2026 – Reuters zachycuje reakci Kremlu: mluvčí Peskov označuje situaci za „extrémně citlivou“ a potvrzuje, že Moskva s Ankarou jedná.

Moskva mlčí, ale neeskaluje

Ruská reakce je sama o sobě výmluvná. Kreml zatím nezvolil cestu otevřené konfrontace. Peskov neoznačil přeprodej za porušení smlouvy, nemluvil o odvetě. Řekl jen, že Rusko je s tureckou stranou v kontaktu a bude v něm pokračovat. To neznamená souhlas; ruské zbrojní kontrakty standardně obsahují závazky koncového uživatele, které přeprodej třetí straně bez souhlasu Moskvy komplikují.

Reputačně je to pro Rusko nepříjemná situace. Vlajkový exportní systém, který měl demonstrovat tureckou strategickou nezávislost na Západu, se může proměnit v nástroj ochrany americké vojenské infrastruktury proti Íránu, tedy proti státu, s nímž Moskva udržuje blízké vztahy. Kreml si ale zjevně spočítal, že otevřená roztržka s Ankarou by stála víc než tichá diplomacie.

Co to znamená pro NATO a pro Česko

Pro Severoatlantickou alianci by odsun S-400 z tureckého území odstranil chronický problém. Pentagon i Kongres roky argumentovali, že ruský systém na území členské země NATO představuje riziko pro interoperabilitu a bezpečnost dat, zejména v kombinaci s F-35, jejichž stealth vlastnosti by mohly být kompromitovány ruskými radary. Pokud S-400 z Turecka skutečně zmizí, padá nejviditelnější cizorodý prvek v západním obranném ekosystému.

Pro Českou republiku je dopad nepřímý, ale reálný. Silnější a koherentnější NATO je v českém bezpečnostním zájmu. A precedent, že i politicky toxický problém lze vyřešit pragmatickým obchodem, může být důležitý pro budoucí situace, kdy se alianční jednota střetne s národními zájmy jednotlivých členů.

Zbraň pořízená jako demonstrace turecké nezávislosti na Západu tak možná skončí v poušti Perského zálivu, kde bude radarovým štítem nad americkými letouny. Geopolitická ironie v čisté podobě, a důkaz, že v mezinárodní politice nemá žádný symbol trvanlivost delší než aktuální kalkulace.

Článek Ruské S-400 budou chránit americké základny před Íránem. Turecko je prodalo výměnou za F-35 a zrušení sankcí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Přednáška z května 2024: plán, který se začal plnit

Dne 29. května 2024 Ťiang publikoval přednášku nazvanou „Geostrategie č. 8: Íránská past“. V ní postavil jednoduchý řetězec: Trump vyhraje volby, Spojené státy půjdou do války s Íránem a tato válka se pro Ameriku stane pastí, z níž nevyjde jako vítěz. V té době to znělo jako provokace; Trump teprve čelil soudním procesům a válka s Íránem nebyla na pořadu dne žádného mainstreamového analytika.

O necelé dva roky později, 28. února 2026, CENTCOM oficiálně oznámil zahájení Operace Epic Fury. Americké síly začaly ničit íránské balistické kapacity, dronovou infrastrukturu, námořnictvo a obranný průmysl. Bílý dům po 38 dnech hlavních bojových operací mluvil o drtivém úspěchu. Ťiang se ke své tezi vrátil v březnovém rozhovoru a zopakoval: USA tuto válku prohrají. Ne na bojišti. Na účtence.

Co znamená „porážka“ v Ťiangově slovníku

Tady je klíčový posun, bez kterého celá teze nedává smysl. Ťiang netvrdí, že íránské tanky vjedou do Washingtonu. Neříká, že americká armáda bude vojensky zničena. Jeho „porážka“ je strategická, a vypadá úplně jinak než ta z hollywoodských filmů.

V Ťiangově modelu Írán nemusí Ameriku porazit silou. Stačí, když válku promění v vyčerpávací boj. Nástroje k tomu má:

• Hormuzský průliv – úzké hrdlo, kterým proudí zhruba 20 % světové spotřeby ropy a pětina globálního LNG. Podle briefingu britského parlamentu z června 2026 provoz přes Perský záliv klesl o 95 % u ropných tankerů a o 99 % u LNG oproti předválečnému stavu. I po vyhlášení podmíněného příměří zůstával průliv ve výrazně omezeném režimu.
• Infrastruktura Perského zálivu – ropná zařízení, odsolovací stanice a přístavy monarchií Zálivu jsou v dosahu íránských raket a dronů. Jejich ohrožení zvyšuje cenu konfliktu pro celý svět, nejen pro Washington.
• Geografie a velikost Íránu – země třikrát větší než Irák s 88 miliony obyvatel a hornatým terénem, kde jakákoli pozemní operace naráží na logistický noční sen.

Ťiang tvrdí, že se Írán na tento scénář připravoval dvě desetiletí. Ne tak, že by zrcadlil americkou vojenskou sílu, to by bylo sebevražedné. Místo toho investoval do levných dronů, balistických raket a schopnosti zasáhnout to, na čem závisí globální ekonomika. V jeho přednášce zaznívají historické analogie: sicilská expedice starověkých Athén, americký Vietnam. Výpravy, které vypadaly silně na začátku a rozpadly se na logistice, zásobování a nekonečném prodlužování mise.

Dva světy, dva výklady téže války

Bílý dům v dubnu 2026 prezentoval Operaci Epic Fury jako úspěch. Zničené raketové základny, vyřazené íránské námořnictvo, paralyzovaný obranný průmysl. Takticky to vypadá přesvědčivě.

Jenže analýza CSIS z dubna 2026 klade otázku jinak: kdo vlastně vyhrává? Odpověď není jednoduchá, protože každá strana měří vítězství jiným metrem. USA mohou vykazovat zničené cíle. Írán může vykazovat zdražení ropy, ochromení námořní dopravy a politický tlak na americké spojence. Druhá analýza CSIS z téhož měsíce mluví o Hormuzu jako o hlavní strategické páce a naznačuje, že pravděpodobnější než čistá výhra či prohra je vyjednaný výsledek.

A právě tady se Ťiangova teze stává zajímavou i pro skeptiky. Nemusíte věřit v „nevyhnutelnost“, abyste viděli problém: válka, která stojí stovky miliard, žere munici potřebnou jinde, drtí ceny energií a nutí spojence přehodnocovat, zda se jim americká ochrana vyplatí, taková válka může být „prohrána“ i tehdy, když na satelitních snímcích vypadá jako vítězství.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Hormuzský průliv není abstrakce. Podle americké energetické agentury EIA jím prochází pětina celosvětově obchodované ropy. ECB v květnu 2026 spočítala, že geopolitický ropný šok o 10 % sníží růst HDP eurozóny o 0,2 až 0,3 procentního bodu v každém z prvních tří let a zvedne inflaci. Pro české domácnosti to znamená nejdřív dražší benzin a naftu, pak postupně vyšší ceny plynu a elektřiny; podle Energetického regulačního úřadu se neregulovaná část cen energií odvíjí od velkoobchodních trhů a do koncových nabídek se propisuje se zpožděním podle typu smlouvy.

A pak je tu bezpečnostní rozměr. Článek 5 Washingtonské smlouvy právně platí dál, útok na jednoho spojence je útokem na všechny. Jenže praktická důvěryhodnost amerických záruk stojí na tom, že Washington má kapacitu a vůli reagovat. Vleklá, drahá válka na Blízkém východě obojí oslabuje. Ťiang jde ještě dál a mluví o fragmentaci NATO a Evropy pod tlakem energetických nákladů a sporů o to, kdo má nést cenu amerického impéria. Mainstreamová analytika tak daleko nejde, ale i CSIS upozorňuje na napětí v aliancích a erozi odstrašující důvěryhodnosti.

Prorok, nebo analytik s dobrým načasováním?

Ťiang svou metodu nazývá „psychohistorie“, pojem vypůjčený z Asimovovy sci-fi ságy Nadace. Kombinuje historické analogie, teorii her, psychologii aktérů a civilizační příběhy do modelu, který má produkovat testovatelné předpovědi. Když se předpověď splní, model se posiluje. Když ne, opravuje se. Zní to vědecky, ale není to standardní kvantitativní prognóza; v novějších výstupech Ťiang přimíchává eschatologické motivy a civilizační skripty, na což upozorňuje i profil v South China Morning Post.

Dvě výrazné trefy, Trumpův návrat a americký úder na Írán, mu vynesly virální slávu. Systematická auditovatelná tabulka všech jeho predikcí ale neexistuje. Nevíme, kolik tezí vyslovil a kolik jich tiše zapadlo. Mainstreamové think-tanky bývají méně bombastické, ale poctivěji pracují s nejistotou.

Přesto: i kdyby Ťiang nebyl žádný prorok, mechanismy, které popisuje, fungují nezávisle na něm. Hormuz je reálné úzké hrdlo. Vyčerpávací boj je reálná strategie. Cena konfliktu roste. A otázka, zda Amerika dokáže vyhrát válku, kterou si nemůže dovolit prohrát, ale ani levně ukončit, visí ve vzduchu bez ohledu na to, kdo ji vyslovil první.

Článek Proroctví čínského Nostradama: Írán porazí Spojené státy americké. Je to zcela nevyhnutelné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdo je Ben Gvir a co skutečně řídí

Ben Gvirův resort nemá s řízením izraelské armády nic společného. Podle oficiálních stránek ministerstva spadá pod něj izraelská policie, vězeňská služba a hasiči. Rozhodnutí o leteckých úderech na Bejrút nebo pozemních operacích v jižním Libanonu přijímá premiér Netanjahu společně s ministrem obrany Israelem Kacem.

Jenže Ben Gvirův vliv je jiného druhu. Je politický a koaliční. Bez jeho strany Židovská síla by Netanjahuova vláda ztratila parlamentní většinu. To mu dává páku, kterou žádný resort sám o sobě nevysvětluje. Když Ben Gvir mluví o spálení celého Libanonu, nepřikazuje generálům útok. Normalizuje jazyk, ve kterém se o válce diskutuje, a posouvá střed debaty směrem, kde se plošná odveta vůči celé zemi stává legitimním politickým požadavkem.

Co říkají ostatní a proč to zní jinak

Ben Gvirův výrok nebyl izolovaný exces v jinak umírněné vládě. Tentýž pátek slíbil Netanjahu Hizballáhu „velmi těžkou cenu“. Ministr obrany Kac mluvil o dlouhodobém držení bezpečnostního pásma v jižním Libanonu a varoval, že při dalším útoku na sever Izraele přijde úder na jižní předměstí Bejrútu. Ministr financí Bezalel Smotrič chtěl „otevřít brány pekla“.

Rozdíl mezi Ben Gvirem a zbytkem kabinetu není ve směru. Je ve slovníku. Netanjahu už 1. června nařídil útoky na bejrútskou čtvrť Dahíja a zdůvodnil je tím, že nemůže nastat situace, kdy Hizballáh útočí na izraelská města a jeho velitelství v Bejrútu zůstává mimo dosah. Kac hrozil dalšími údery a ničením vesnic. Všichni mluví o eskalaci, jen ji balí do vojensko-bezpečnostních formulací. Ben Gvir tu obálku strhl. Řekl totéž, ale jazykem kolektivního trestu, bez rozlišování mezi Hizballáhem a Libanonem jako celkem. Právě proto jeho slova rezonují jinak. A právě proto na ně ostatní „neměli žaludek“.

Příměří, které nikdy pořádně neplatilo

Aby bylo jasné, proč válka jen tak neskončí, je třeba podívat se na chronologii posledních dvou měsíců. Příměří mezi Izraelem a Libanonem vstoupilo v platnost 16. dubna 2026. Podle Reuters ale obsahovalo klauzuli, která Izraeli ponechávala právo na „všechna nezbytná opatření v sebeobraně“. To z něj od začátku dělalo spíš rámec pro snížení intenzity než skutečné zastavení bojů.

V praxi to vypadalo takto:

• Po 16. dubnu výrazně ubyly údery na Bejrút; Reuters k 1. červnu evidoval jen dva zásahy Dahíje od podpisu dohody.
• Na jihu Libanonu ale boje pokračovaly prakticky bez přestávky. Drony, pozemní operace, izraelské pozice hluboko na libanonském území.
• V květnu bylo příměří prodlouženo, 4. června přišla nová implementační dohoda. Násilí nepřestalo.
• 19. června USA oznámily další obnovení příměří. Střety pokračovaly i po jeho vyhlášení.

Klíčový strukturální problém: Hizballáh nebyl přímou smluvní stranou žádné z těchto dohod. Poslanec Hizballáhu Alí Fajjád už v dubnu odmítl přímá jednání s Izraelem a požadoval nejprve příměří a izraelské stažení. Dohoda od Hizballáhu vyžadovala zastavení útoků, ale jeho nejdůležitější ozbrojený aktér k ní nebyl připoután vlastním podpisem. Česká ambasáda v Bejrútu ve své aktualizaci z 5. června výslovně upozorňovala, že i přes prodloužené příměří pokračují pravidelné útoky hlavně na jihu země a hrozí i zásahy u Bejrútu.

Libanon jako pojistka širší dohody

Konflikt v Libanonu přitom dávno přerostl lokální rozměr. Text americko-íránského memoranda, který 17. června zveřejnil Axios, hned v prvním bodě mluví o okamžitém a trvalém ukončení vojenských operací „na všech frontách, včetně Libanonu“. Íránský ministr zahraničí Abbás Araghčí označil příměří v Libanonu za rozhodující bod celého vyjednávání s USA.

A právě tady se kruh uzavírá. Rozhovory mezi USA a Íránem ve Švýcarsku byly 19. června odloženy kvůli bojům v Libanonu. Írán žádal splnění závazků, USA chtěly počkat, až příměří vydrží. Libanonská fronta tak není vedlejší bojiště. Je testem, na kterém závisí celá architektura americko-íránské dohody. Pokud boje pokračují, padá hlavní mezinárodní páka na oba tábory.

Česko v tom není neutrální

Zajímavou roli hraje i Česká republika. Přímou reakci české vlády na Ben Gvirův výrok z 19. června se nám ve veřejně dostupných oficiálních výstupech nepodařilo dohledat; česká diplomacie v těchto dnech komunikovala hlavně bezpečnostní a konzulární linku, varování před cestami do Libanonu a výzvy českým občanům k opuštění země.

Český ministr zahraničí Petr Macinka ale 11. června v rozhovoru pro Bloomberg News řekl, že Česká republika zablokuje případné unijní sankce proti Ben Gvirovi. O čtyři dny později šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová potvrdila, že v EU na sankcích nebyla shoda. Česko se tak fakticky postavilo na stranu toho, aby člen izraelské vlády za svou rétoriku nečelil evropským důsledkům.

Ben Gvirova slova o spálení celého Libanonu nejsou oficiální izraelskou doktrínou. Ale nejsou ani izolovanou eskalační fantazií jednoho radikála. Jsou nahlas vyřčenou verzí toho, co zbytek izraelského kabinetu formuluje opatrněji, a co příměří, které se za dva měsíce třikrát zhroutilo a třikrát obnovilo, nedokáže zastavit.

Článek Válka jen tak neskončí. „Celý Libanon musí shořet.“ Izraelský ministr řekl nahlas, na co ostatní neměli žaludek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Průliv, který živí pětinu světa

Hormuzský průliv je úzký koridor mezi Íránem a Ománem, kde se veškerá námořní doprava vtěsná do dvou plavebních kanálů širokých přibližně 3,7 km (2 námořní míle), oddělených nárazníkovým pásmem o stejné šířce. V první polovině roku 2025 jím podle americké EIA procházelo 20,9 milionu barelů denně, zhruba pětina celosvětové spotřeby kapalných paliv. Alternativní ropovody v regionu dokážou nahradit jen asi 4,7 milionu barelů denně. Zbytek nemá kudy téct.

Proto trhy na každé íránské prohlášení o Hormuzu reagují nervózně. A proto „desítky procent“ v případě delšího omezení nejsou fantazie, ale scénář, se kterým počítají analytici Goldman Sachs: pokud by se tok plně neobnovil, Brent by podle jejich červnového modelu mohl do konce roku překročit 130 dolarů za barel. Ještě v pátek 19. června přitom Brent klesl na 78,31 dolaru díky optimismu kolem návratu dodávek. Rozdíl mezi 78 a 130 dolary je plus 66 procent.

Déjà vu: co se stalo od února

Sobotní oznámení nepřichází z ničeho. Časová osa letošního roku vypadá takto:

• 28. února po amerických a izraelských útocích na íránské cíle začaly Revoluční gardy vysílat VHF varování, že „žádná loď nesmí projet“. Velké rejdařské firmy okamžitě pozastavily plavby.
• Březen–květen průliv zůstal de facto blokovaný. Íránci rozmístili miny, centrální koridor byl neprůjezdný. Americké námořnictvo začalo budovat alternativní „bezpečnou trasu“ pomocí odminovacích systémů a eskort, ale šlo o práci na týdny.
• 18. června AP oznámila první větší tranzity po 110 dnech. Dvě boční trasy byly otevřené, centrální koridor ale zůstával omezený kvůli nevyčištěným minám.
• 20. června Írán oznamuje nové uzavření.

Mezi posledním obnovením provozu a novým uzavřením uplynuly pouhé dva dny. To je klíčový detail: nejde o rétorickou hrozbu z pozice klidu, ale o návrat k režimu, který region zažíval tři a půl měsíce.

Proč zrovna teď

Spouštěčem je Libanon. AP v sobotu potvrdila nejméně 16 mrtvých po izraelských úderech na jihu země. Teherán tvrdí, že první klauzule memoranda podepsaného s USA měla zastavit válku „na všech frontách“ včetně Libanonu a že Washington tento závazek nevynutil. Plný text memoranda není veřejně dostupný, takže jde o íránský výklad, ne o ověřitelnou citaci dokumentu.

Napětí přitom nesílí jen mezi Íránem a USA. Viceprezident Vance 18. června nezvykle ostře varoval Izrael, aby „neútočil na jediného spojence, co mu zbývá“, čímž bránil Trumpovu dohodu s Teheránem proti izraelským kritikům. Diplomatický kanál formálně existuje, delegace pokračují do Švýcarska, kde se chystá další kolo jaderných rozhovorů. Stav je křehce kontrolovaný, ne uklidněný. Írán mluví o uzavření průlivu jako o „prvním kroku“ a hrozí dalšími opatřeními.

Co to znamená pro české pumpy

Přepočet do české reality je poměrně přímočarý. Podle analýzy Komerční banky tvoří komoditní složka zhruba polovinu konečné ceny paliv na stojanu, takže desetiprocentní růst ropy se promítne přibližně pětiprocentním zdražením na pumpě. Při cenách z 15. června (benzín 40,46 Kč/l, nafta 38,21 Kč/l) to znamená:

Přenos ale není okamžitý. Změny na ropném trhu se do českých stojanů dostávají se zpožděním v řádu dnů až týdnů. Důvod k panikovému tankování v neděli ráno tedy zatím není; silnější by byl teprve tehdy, pokud pondělní obchodování potvrdí prudký skok ropy a nezávislé zdroje doloží fyzické zastavení tranzitu.

Česko navíc disponuje strategickými zásobami. Správa státních hmotných rezerv drží nouzové zásoby nejméně na 90 dnů průměrného čistého dovozu, dlouhodobě přes dva miliony tun ropy a ropných produktů. Jejich uvolnění je ale režimové rozhodnutí vlády, ne automatická reakce na geopolitickou zprávu.

Oznámení, nebo realita?

Největší příběh víkendu není věta v íránské televizi. Je to otázka, zda se z ní znovu stane měsíce trvající logistická blokáda. Letošní precedens ukazuje, že Teherán umí slova proměnit v miny, VHF zákazy a fakticky mrtvý průliv. Zároveň ale trh letos viděl i opačný pohyb: stačil náznak obnovení dodávek a Brent během dvou dnů spadl o desítky dolarů.

Klíčové budou nejbližší hodiny a dny: zda se objeví satelitní snímky íránských námořních pohybů, zda rejdaři znovu pozastaví plavby a zda diplomatický kanál ve Švýcarsku vydrží. Pokud ano, sobotní oznámení může zůstat nátlakovým gestem. Pokud ne, benzín za 46 korun nebude v Česku ničím výjimečným.

Článek A je to zpátky: Írán uzavřel Hormuzský průliv a nic nepouští. Ropa může znovu zdražit o desítky procent se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se v noci stalo, a co ne

Sled událostí rekonstruovaný z amerických a íránských zdrojů vypadá takto: čtyři íránské jednorázové útočné drony zamířily směrem k obchodním plavidlům v Hormuzském průlivu a jeho okolí. Americké síly je podle CENTCOM sestřelily ještě před zásahem cílů. Vzápětí následoval úder na pozici, odkud byly drony řízeny, tedy řídicí stanoviště poblíž Bandar Abbásu. Washington akci označil za „přiměřenou a čistě obrannou“, jejímž cílem bylo zabránit odpalu dalšího dronu.

Íránská verze se liší v každém podstatném bodě. Agentura Tasním, napojená na Íránské revoluční gardy, tvrdila, že námořní složka IRGC pálila na americký tanker a donutila ho obrátit. Gardy zároveň oznámily odvetný úder na americkou leteckou základnu v Kuvajtu. Kuvajtská armáda potvrdila zachycení nepřátelských střel a dronů nad svým územím, ale původ útoku veřejně neurčila.

Důležité je, co veřejné zdroje neříkají. Jméno údajně napadené obchodní lodi nebylo k 28. květnu zveřejněno, a to ani americkými, ani britskými námořními autoritami. A americká strana nemluví o zničení celé vojenské základny, nýbrž o zásahu konkrétního řídicího stanoviště. Rozsah škod zůstává neznámý; Teherán tvrdí, že žádné nebyly.

Příměří, které existuje jen na papíře

Bílý dům oznámil příměří 8. dubna s příslibem znovuotevření Hormuzu. Podle AP nyní obě strany jednají o jeho prodloužení o dalších 60 dní. Hlavním prostředníkem je Pákistán, Katar se znovu zapojil jako podpůrný diplomatický kanál. Návrh memoranda údajně počítá se zákazem íránských „mýtných poplatků“ za průjezd průlivem a s odstraněním min do 30 dnů.

Jenže právě tady narážíme na jádro problému. Spor o Hormuz není jen vojenský, je obchodně-správní. Americké ministerstvo financí 27. května uvalilo sankce na Persian Gulf Strait Authority, kterou Washington popisuje jako nástroj revolučních gard pro vybírání nelegitimních poplatků a navádění lodí po Íránem určené trase. Dokud Teherán považuje Hormuz za svou páku v jednání a Washington za červenou linii, každý „omezený“ úder může okamžitě roztočit další odvetu. Podle nás je právě tohle důvod, proč se příměří opakovaně hroutí: obě strany ho potřebují, ale ani jedna není ochotná ustoupit v tom, co ho činí funkčním.

Hormuz jako bojový prostor, čísla a praxe

Před válkou průlivem denně proplouvalo v průměru 138 lodí. Dnes je provoz drasticky nižší. Britská námořní koordinační služba UKMTO drží pro Hormuz kritickou úroveň hrozby a v květnu vydala speciální instrukce pro tranzit:

• Kapitán musí být po celou dobu průjezdu na můstku.
• Loď přechází na ruční řízení.
• Trvalý poslech nouzového kanálu VHF 16.
• Maximální možný odstup od íránského pobřeží.
• Okamžité hlášení jakéhokoli incidentu.

Průliv není formálně uzavřený. Prakticky je ale válečnou zónou, kde se v posledních týdnech opakovaně střílelo; jen 5. května zaznamenalo UKMTO zásah nákladní lodi neidentifikovaným projektilem. Aktuální epizoda se od předchozích liší rychlostí eskalace: drony sestřeleny, řídicí stanoviště zasaženo, íránská odveta oznámena, to vše v řádu hodin.

Co to znamená pro Česko

Vazba mezi Hormuzem a českou pumpou je přímá. Ropa Brent se 28. května obchodovala za 93,71 dolaru za barel při extrémní volatilitě; trh reaguje na každý signál z průlivu prudčeji než na standardní data o zásobách. V Česku se podle dat CCS k 27. květnu prodával Natural 95 za průměrných 43 korun za litr, nafta za 40,40 koruny. Před konfliktem to bylo zhruba 33,50 a 33 korun. Vláda drží regulaci maximálních cen pohonných hmot, aktuálně prodlouženou do 31. května.

Čeští vojáci v oblasti nasazeni nejsou; mise AČR v Iráku skončila a námořní zapojení do operace ASPIDES bylo štábní, s plánovaným koncem v lednu 2026. Konflikt ale české občany zasáhl už v březnu, kdy ministerstvo obrany organizovalo repatriační lety ze zemí Perského zálivu pro Čechy uvízlé kvůli bojům. Ministerstvo zahraničí stále udržuje zvýšené cestovní varování pro Kuvajt.

Tři měsíce války, jedno příměří, desítky incidentů, a jednací stůl, u kterého se řeší totéž co na hladině Hormuzu: kdo průliv kontroluje. Dokud na tuhle otázku neexistuje odpověď, budou noční sestřely a ranní odvety pokračovat.

Článek Konec v nedohlednu: americká armáda srovnala se zemí vojenskou základnu, Írán zaútočil na obchodní loď se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čísla, která si protiřečí

Cooperovo písemné svědectví je nejtvrdší veřejně dostupný americký dokument o výsledcích kampaně. Mluví o devastaci průmyslové základny, o ochromení raketového programu, o letech potřebných k obnově. Jenže CNN tentýž týden přinesla zcela jiný obraz, s odkazem na zdroje obeznámené s americkými zpravodajskými odhady. Podle nich Írán držel i po měsících bombardování přibližně 70 % předválečných zásob raket, 70 % mobilních odpalovačů a 30 z 33 lokalit v okolí Hormuzského průlivu zůstalo operativních.

Jak je to možné? Odpověď leží pod zemí. Doslova.

Podzemí, které bombardování přežilo

Už na začátku dubna satelitní snímky ukázaly, jak íránské jednotky nasazují nakladače a nákladní auta k odklízení suti ze vstupů do podzemních raketových základen. Údery často zablokovaly vstupy do tunelů, ale technika uvnitř (odpalovače, zásoby, výrobní linky) zůstala z velké části nepoškozená. Cooper sám to 19. května nepřímo přiznal, když veřejně žádal větší investice do technologií schopných ničit „hard and deeply buried targets“.

Írán se na tento scénář připravoval roky. Mobilní odpalovače, rozptýlená výroba, podzemní logistika, to vše snižuje účinnost klasické vzdušné kampaně. A právě tady leží klíčové selhání: ne v nedostatku destrukce na povrchu, ale v podcenění schopnosti protivníka přežít a regenerovat z hloubky.

Velitel letectva Islámských revolučních gard 19. dubna tvrdil, že Írán doplňuje raketové a dronové odpalovače rychleji než před válkou. Je to tvrzení íránské strany a je třeba ho brát s rezervou. Ale zpravodajské odhady citované americkými médii mu nepřímo přitakávají.

Čínské komponenty, ruské know-how

Írán neobnovuje výrobu sám. Podle CNN Čína dodávala raketové komponenty včetně dílů pro střely s plochou dráhou letu. Americké ministerstvo financí v dubnu a květnu 2026 sankcionovalo konkrétní sítě napojené na Čínu a Hongkong, firmy jako Yushita Shanghai, AE International Trade nebo Hitex Insulation Ningbo, kvůli dodávkám servomotorů, uhlíkových vláken a voštinových tkanin pro balistické rakety a drony řady Šáhid.

Ekonomický motiv Pekingu je přitom průhledný. Podle amerického ministerstva financí čínské rafinerie odebírají přibližně 90 % íránského exportu ropy. Z tohoto toku profituje režim i jeho zbrojní programy. Peníze tečou jedním směrem, komponenty druhým.

Rusko přispívá jinak. AP v březnu 2026 s odkazem na americké a evropské činitele popsala, že Moskva posílá Íránu modernizované verze šáhidových dronů s vylepšenou navigací a sdílí zpravodajské informace využitelné k úderům na americké cíle. Ukrajinský zástupce při OSN to shrnul přímo: blízkovýchodní konflikt a válka na Ukrajině jsou propojené přes tentýž dronový ekosystém. Know-how a komponenty putují oběma směry.

Co to znamená pro další měsíce

Benjamin Netanjahu 10. května v pořadu 60 Minutes řekl, že válka s Íránem „není u konce“. Cooperovo velení žádá nové technologie proti podzemním cílům. CNN popisuje americké rozhodování mezi diplomacií a obnovením bombardování. Tři signály, jeden směr: eskalace zůstává na stole.

Pro Česko a evropskou bezpečnost je podstatná vazba Írán–Rusko. Stabilizace íránské výroby a komponentových sítí zvyšuje pravděpodobnost, že šáhidový ekosystém bude fungovat na obou frontách současně, na Blízkém východě i na Ukrajině. Nejde o přímou hrozbu pro české území, ale o delší tlak na evropskou protivzdušnou obranu a o válku, která se nekrátí.

Tvrdší, ne nutně silnější

Formulace „silnější než před válkou“ vyžaduje upřesnění. Celková íránská průmyslová základna je proti stavu před 28. únorem 2026 stále poškozená. Co se ale mění, je model výroby: rozptýlenější, podzemní, napojený na zahraniční dodavatelské sítě, které americké sankce zatím nedokázaly přetrhnout. Tempo regenerace vybraných kapacit se podle zpravodajských odhadů už místy blíží předválečnému, nebo ho překračuje.

Údery operace Epic Fury byly takticky devastující. Strategicky ale vytvořily něco, s čím Pentagon veřejně nepočítal: protivníka, který se učí vyrábět pod tlakem, z podzemí a s cizí pomocí. Do jara 2027 může být íránský výrobní model odolnější než cokoliv, co existovalo před prvním úderem.

Článek Írán se srazit nepodařilo, obnovil výrobu raket i dronů s pomocí Ruska a Číny. Do roka může být silnější než před válkou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se skrývá za číslem 42

Řekněme si rovnou: 42 neznamená 42 sestřelených stíhaček. Bilance zahrnuje zničené i poškozené stroje, pilotované i bezpilotní, a mechanismy ztrát sahají od nepřátelské palby přes přátelskou palbu až po havárie ve spojeneckém vzdušném prostoru a úmyslné zničení vlastních strojů, které už nešlo evakuovat. Rozpad podle typů vypadá takto:

Největší pozornost přitahuje F-35A. Podle Air & Space Forces Magazine z 19. března letoun zasáhla íránská pozemní palba, pilot provedl nouzové přistání na regionální americké základně a jeho stav byl stabilní. Íránská strana tvrdila, že šlo o pasivně infračerveně naváděný systém protivzdušné obrany. Americká armáda konkrétní zbraň dosud veřejně nepotvrdila. CRS vede stroj jako poškozený, nikoli zničený.

Írán vsadil na válku opotřebení

Nejsilnější zpráva se neskrývá v jednom zasaženém stealth letounu. Skrývá se v šíři opotřebení. Tankery, AWACS, záchranné vrtulníky, speciální operační stroje, dvě desítky dronů, to je infrastruktura, bez které moderní letecká kampaň nefunguje. Každý ztracený KC-135 znamená méně paliva ve vzduchu pro stíhačky. Každý zničený MQ-9 je díra v průzkumném pokrytí. Každý poškozený MC-130J komplikuje speciální operace.

A přesně to byl, podle všeho, íránský záměr. Širší zpráva CRS z března 2026 popisuje strategii pokračujícího aktivního odporu: odvetné raketové a dronové údery na americké základny v regionu, útoky na námořní dopravu v prostoru Hormuzského průlivu, regionálně rozprostřené operace místo kapitulace. Režim v Teheránu věděl, že konvenční válku s USA vyhrát nemůže. Vsadil proto na to, že americkou technologickou převahu promění v nákladnou válku opotřebení a donutí Washington počítat nejen zásahy na íránské cíle, ale i vlastní účet.

Ten účet roste. Comptroller Pentagonu Jules W. Hurst III na slyšení 12. května zvýšil odhad nákladů operace na 29 miliard dolarů, z toho 24 miliard připadá na opravy a náhradu techniky. To je číslo, které mění politickou dynamiku v Kongresu.

Co zaplatil Írán

Bylo by zavádějící mluvit jen o amerických ztrátách. Podle oficiálního fact sheetu CENTCOM k 1. dubnu 2026 americké síly zasáhly přes 12 300 cílů, poškodily nebo zničily více než 155 íránských plavidel a systematicky ničily velitelská centra, objekty Revolučních gard, systémy protivzdušné obrany, raketové pozice i výrobní kapacity dronů a raket. CRS mluví o „značných škodách způsobených Íránu i celému regionu“.

Přesto režim pokračoval v boji. CRS pracuje se scénářem „oslabeného, ale přetrvávajícího“ Íránu, který zůstává schopen regionálního donucování. Devastace vnitrozemí nevyřadila schopnost odpálit raketu na základnu v Zálivu nebo vyslat dron na tanker v Hormuzu. A právě tato asymetrie, masivní americké údery na jedné straně a přetrvávající íránská schopnost zdražovat kampaň na straně druhé, definuje charakter konfliktu víc než jakýkoli jednotlivý sestřel.

Srovnání, které kulhá, ale mluví

Přímé porovnání s předchozími americkými operacemi je metodicky ošidné. CRS do svých 42 počítá zničené i poškozené, pilotované i bezpilotní, bojové ztráty i havárie. Při operaci Odyssey Dawn v Libyi roku 2011 USAF potvrdilo ztrátu jednoho F-15E kvůli technické závadě. V Iráku a Afghánistánu se používaly jiné metodiky a časové řezy. Přesto: řád desítek strojů v jediné operaci je proti nedávným americkým leteckým kampaním mimořádný. Naposledy se americké letectvo potýkalo s podobnou intenzitou ztrát v éře, kdy protivník disponoval integrovanou protivzdušnou obranou, a to je přesně to, co Írán nabídl.

Co to znamená pro Česko

Česká republika má v realizační fázi nákup 24 letounů F-35. Ministerstvo obrany počítá s dodáním prvních dvou strojů v roce 2030, o rok dříve, než se původně plánovalo. Debata o F-35 v české armádě tedy už dávno není teoretická.

Zjištění z Epic Fury automaticky nezpochybňují smysl českého nákupu. Jeden poškozený F-35A z desítek nasazených strojů není statistika selhání platformy. CRS ale výslovně otevírá otázku, zda ztráty nevyžadují úpravu taktik, postupů a způsobu rozmístění letounů, větší rozptýlení na základnách, tvrdší ochranu proti dronům a raketám, rychlejší potlačení nepřátelské protivzdušné obrany. To jsou lekce, které se týkají každého budoucího provozovatele F-35, Česko nevyjímaje.

Operace Epic Fury ukázala něco, co se v éře precizních zbraní a stealth technologií zdálo nepravděpodobné: i technologicky slabší protivník dokáže proměnit americkou leteckou kampaň v nákladnou válku opotřebení. Číslo 42 přitom nemusí být konečné. Pentagon svou vlastní bilanci stále dluží.

Článek Pentagon rozkrývá rozsah ztrát: armáda ztratila přes 40 letounů včetně F-35. Írán zvolil taktiku boje i přes obří následky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od zdrženlivosti k eskortám

Ještě 1. dubna Francie veřejně odmítla představu ofenzivních misí NATO v Hormuzu. O dvanáct dní později Reuters psal, že spojenci se nechtějí přidat k americkému tlaku na blokádu. Pak se ale začaly hromadit účty.

Mezinárodní energetická agentura v dubnu oznámila, že z trhu vypadlo téměř 20 % globální nabídky LNG. Ceny plynu v Evropě i Asii vyskočily na maxima od ledna 2023. Průměrná cena barelu Brent v dubnu dosáhla podle americké EIA 117 dolarů, o 46 dolarů víc než v únoru. Evropská centrální banka začala modelovat scénáře se 145 dolary za barel a 106 eury za megawatthodinu plynu.

Právě tyto cifry posunuly debatu. 12. května Británie s Francií představily samostatnou mnohonárodní misi výhradně obranného charakteru: ozbrojený doprovod civilních lodí, odminování, zajištění bezpečné plavby. Žádný útok na Írán. Politickou podporu jí vyjádřilo 38 zemí, širší okruh než samotné NATO. A o týden později Grynkewich naznačil, že i aliance samotná by mohla hrát roli, pokud blokáda potrvá do začátku července.

Co „otevření silou“ znamená, a co ne

Slovní spojení „otevřít průliv silou“ evokuje invazi. Realita, jak ji popisují dosud zveřejněné plány, vypadá jinak. Jde o eskortní operaci: válečné lodě doprovázejí tankery a kontejnerové lodě úzkým hrdlem mezi Íránem a Ománem, minolovky čistí trasu, letadla hlídají vzdušný prostor.

Britsko-francouzský návrh výslovně počítá se startem až v podmínkách, kdy se neočekává přímý boj. Alianční varianta, o které mluví Bloomberg, jde o krok dál: zvažuje nasazení i při přetrvávající blokádě, tedy dřív než po úplné deeskalaci. To je zásadní posun. Znamená, že aliační plavidla by operovala v prostoru, kde Íránské revoluční gardy v dubnu vyhlásily režim „průjezd jen s povolením“.

Riziko incidentu by bylo reálné. Ale cílem není dobýt Írán, nýbrž obnovit průjezdnost tepny, kterou v roce 2025 proudilo téměř 34 % světového obchodu s ropou.

Proč právě začátek července

Datum není náhodné. Na 7. a 8. července je naplánován summit NATO v Ankaře. Bloombergem citovaný diplomatický zdroj spojuje „začátek července“ právě s tímto politickým kalendářem: pokud průliv nebude do té doby otevřen, téma se dostane na stůl šéfů států a vlád.

NATO rozhoduje konsensem všech 32 členů. Jediný stát může misi zablokovat. Reuters i Bloomberg zmiňují, že několik spojenců váhá nebo je proti, ale konkrétní seznam na veřejném záznamu chybí. Víme jen, že Španělsko se veřejně stavělo proti válce a Francie ještě v dubnu odmítala ofenzivní roli aliance. Květnový posun Paříže, od odmítání k vedení vlastní obranné mise, naznačuje, že ekonomický tlak láme i dosavadní odpůrce.

Pokud by alianční konsensus nevznikl, nic se nezastaví. Britsko-francouzská mise běží mimo rámec NATO a už má politickou podporu desítek zemí. Litevský parlament schválil mandát pro vyslání až pěti osob do mezinárodní námořní bezpečnostní operace v Hormuzu. Itálie připouští vyslání minolovek, byť za podmínky konsolidovaného příměří. Alianční razítko by přidalo legitimitu a kapacity, ale není jedinou cestou.

Co to znamená pro Česko

Česká republika je v tématu už „uvnitř“, alespoň politicky. Praha patří mezi signatáře březnového prohlášení 35 zemí o ochotě přispět k bezpečné plavbě i mezi státy, které v květnu podpořily britsko-francouzskou misi. Konkrétní český vojenský příspěvek, lodě, personál ani technika, veřejně oznámen nebyl.

Fyzicky je ČR na Hormuzu závislá méně, než by se zdálo. V roce 2025 šlo 92,3 % českého dovozu ropy přes ropovody IKL a TAL, tedy západní cestou z Ázerbájdžánu, Norska a Kazachstánu. Do Evropy jako celku míří podle IEA jen asi 4 % ropných toků z Hormuzu a zhruba 7 % evropských dodávek LNG.

Jenže ceny ropy a plynu se tvoří na světovém trhu. Když Brent stojí 117 dolarů místo 71, promítne se to do české pumpy, do ceny tepla, do inflace. Otevření průlivu by pro Česko fungovalo spíš jako protiinflační brzda než jako garance okamžitého zlevnění. EIA odhaduje, že většina předkrizových toků se může obnovovat až do konce roku 2026 nebo začátku roku 2027.

Teherán mlčí, gardy hrozí

Přímou íránskou reakci na bloombergovskou zprávu z 19. května se nám dohledat nepodařilo. Veřejná linie Teheránu je ale jednoznačná. Ministr zahraničí Araghčí už v březnu prohlásil, že Írán je „stabilní a silný“ a nevidí důvod jednat pod nátlakem. Revoluční gardy v dubnu vyhlásily režim kontrolovaného průjezdu. Každá eskortní loď, která by průlivem proplula bez íránského souhlasu, by testovala ochotu Teheránu jít od slov k činům.

Právě v tom spočívá jádro celé debaty. Nejde o to, zda Západ chce válku s Íránem, tu veřejně nechce nikdo. Jde o to, zda si může dovolit nechat jednu zemi kontrolovat tepnu, na které závisí pětina světové ropy. Čím déle blokáda trvá, tím víc se odpověď posouvá od diplomacie k eskortám.

Summit v Ankaře za šest týdnů ukáže, kam přesně se posunula.

Článek Írán může počítat poslední dny. NATO zvažuje, že nakonec otevře Hormuzský průliv silou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Ben-Gvir řekl, a co ne

Ben-Gvir ve svém projevu zaznamenaném serverem Arutz Sheva mluvil o „židovském osídlení v Libanonu“ jako o ideologickém cíli. Neoznačil konkrétní území na mapě, nejmenoval obce, neuvedl harmonogram ani počet osadníků. Vyzval, aby se Izrael „neohýbal pod tlakem“ a „nebál se říkat pravdu“, a do jednoho balíku zabalil podporu emigrace z Gazy i osídlení libanonského jihu.

Zveřejněný vládní dokument, kabinetní usnesení nebo jakýkoli oficiální krokovník anexe a civilního osidlování libanonského území se k 18. května 2026 nepodařilo dohledat. To je zásadní rozlišení. Ben-Gvir jako ministr národní bezpečnosti formálně řídí policii, vězeňskou službu a hasiče, nikoli armádu, zahraniční politiku ani osadnickou agendu v cizí zemi. Rozhodnutí o anexi by muselo projít premiérem, bezpečnostním kabinetem a řadou dalších institucí.

Přesto jeho slova nezaznívají ve vzduchoprázdnu.

Vojenská realita, která dává rétorice váhu

Zatímco Ben-Gvir mluvil v ješivě, izraelská armáda reálně operovala na jihu Libanonu. IDF v březnu 2026 zahájila pozemní operace proti pozicím Hizballáhu a ministr obrany Israel Katz 24. března veřejně prohlásil, že Izrael vytvoří bezpečnostní pásmo sahající až k řece Litani, zhruba 30 kilometrů severně od hranice. V „teroristických“ oblastech podle něj nemohou zůstat domy ani obyvatelé.

Libanonský deník L’Orient Today popsal stovky čtverečních kilometrů nárazníkové zóny a zmínil extremistickou skupinu Uri Tzafon, několik rodin prosazujících trvalou izraelskou přítomnost v jižním Libanonu a posun hranice právě k Litani. Skupina je marginální, ale její požadavky se nápadně překrývají s tím, co izraelský stát už vojensky provádí.

Tady je jádro problému: Ben-Gvirova rétorika by před dvěma lety zněla jako okrajový exces. Dnes padá na půdu, kterou izraelská armáda doslova připravuje, ničí infrastrukturu, vysidluje obyvatele, drží území. Právě toto spojení ideologického tlaku s vojenskou realitou je podle nás tím, co z výroku dělá víc než pouhou provokaci.

Oficiální linie versus krajní pravice

Důležitý kontrast nabízí ministr zahraničí Gideon Sa’ar. Ten v květnu 2026 formuloval izraelské cíle v Libanonu jako čistě bezpečnostní: vytlačit Hizballáh, zničit jeho infrastrukturu a držet území jen do doby, než hrozba pomine. Žádné osady, žádná anexe. Podmíněný jazyk, podmíněná přítomnost.

Jenže izraelská politika má s podmíněností zkušenost. Stačí se podívat na precedenty:

• Golanské výšiny – vojensky obsazeny 1967, jednostranně anektovány 1981, mezinárodně široce neuznány, ale fakticky integrované do izraelského právního rámce dodnes.
• Západní břeh Jordánu – formální anexe neproběhla, ale v únoru 2026 izraelský kabinet schválil další kroky k registraci půdy, které Palestinci označili za de facto anexi. OSN mluví o nezákonné přítomnosti a povinnosti stažení.

V obou případech začala „dočasná bezpečnostní přítomnost“ a skončila trvalou realitou. Libanon je zatím o krok dřív: vojenská kontrola existuje, formální anexní akt nikoli. Ale trajektorie je čitelná.

Příměří trvá, diplomacie visí na vlásku

Ben-Gvirův projev zazněl ve chvíli mimořádně citlivé. Den poté, 15. května, oznámily Spojené státy, že Izrael a Libanon se dohodly na prodloužení příměří o 45 dní. Ve Washingtonu probíhalo další kolo zprostředkovaných jednání. Evropská unie opakovaně vyzvala Izrael k respektu k libanonské suverenitě a územní celistvosti, naposledy v závěrech Evropské rady z března 2026, které požadovaly zastavení pozemních i leteckých operací.

Velvyslankyně EU v Libanonu ještě 9. května, pět dní před Ben-Gvirovým projevem, na Dni Evropy mluvila o obnově státní autority a územní celistvosti Libanonu. Konkrétní sankční nebo jiná okamžitá reakce přímo na Ben-Gvirův výrok se ale v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat. Samostatné české vyjádření rovněž ne, dohledatelná je pouze obecná linie EU.

Dá se čekat, že pokud by rétorika o osídlení přerostla v jakýkoli formální krok, diplomatická reakce by byla tvrdší. Ale zatím platí vzorec, který známe z Golanských výšin i Západního břehu: mezinárodní společenství protestuje, realita na zemi se mezitím posouvá.

Co z toho plyne

Tři roviny existují vedle sebe a nesmí se zaměňovat: Ben-Gvirova ideologická výzva, oficiální izraelská bezpečnostní politika a faktická vojenská kontrola území. Žádný schválený plán osídlení Libanonu neexistuje. Existuje ale ministr, který o něm mluví nahlas, armáda, která drží terén, a historické precedenty, které ukazují, jak snadno se jedno může proměnit v druhé.

Článek Židé chtějí anektovat část Libanonu a osídlit ji. Mezinárodní právo je nezajímá, mají konkrétní plán se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč měla Merkava pověst nezničitelného tanku

Izraelská armáda Merkavu Mk4 provozuje od roku 2004 a od počátku ji prezentuje jako platformu postavenou kolem jediného principu: přežití posádky. Motor umístěný vpředu funguje jako dodatečná bariéra před kabinou řidiče. Pancéřování kombinuje kompozitní desky s reaktivními prvky. A nad tím vším bdí Trophy, aktivní ochranný systém od firmy Rafael, který detekuje přilétající střelu a odpálí proti ní protináboj dřív, než dorazí k pancíři.

Izraelské ministerstvo obrany Merkavu Mk4 označuje za jeden z nejpokročilejších tanků na světě. Trophy má podle oficiálního produktového listu pokrytí 360° v azimutu a rozšířený rozsah elevace. Klíčový detail je ale v tom, proti čemu je optimalizován: primárně proti takzvaným CE hrozbám, tedy protitankovým řízeným střelám, granátům RPG a kumulativním náložím letícím po předvídatelné trajektorii s výraznou radarovou stopou.

Dron za 400 dolarů a díra v ochranné logice

Fiber-optic FPV dron, jaký Hizballáh použil, funguje jinak než klasická protitanková střela. Podle reportáže AP stojí jeden kus 300 až 400 dolarů, v přepočtu zhruba sedm až devět tisíc korun. Je sestavený z komerčně dostupných komponent, poháněný malým elektrickým motorem a naváděný přes tenké optické vlákno, které za sebou odvíjí. Rádiový signál nepotřebuje, takže ho nelze rušit běžným elektronickým bojem.

Klíčové parametry v porovnání:

Útok shora míří do jiné zranitelnostní sady, než na kterou je Trophy primárně kalibrován. Malý rozměr, nízká rychlost, minimální odrazová plocha a vertikální sestup, to vše snižuje pravděpodobnost, že radar APS cíl včas klasifikuje a stihne odpálit protináboj. Nejde nutně o selhání jednoho konkrétního senzoru, ale o systémový nesoulad mezi ochranou navrženou proti raketám a realitou levných, masově nasaditelných dronů.

Není to jen o Merkavě, precedent z Ukrajiny

Problém není izraelský unikát. V dubnu 2024 Ukrajina stáhla americké tanky M1 Abrams z přední linie právě kvůli ruským FPV dronům. Abramsy byly příliš snadno detekovatelné a lovitelné. Hizballáh sám oznámil první nasazení fiber-optic dronů v bojové vlně začínající 2. března 2026, jde tedy o relativně čerstvou adaptaci inspirovanou ukrajinským bojištěm.

Pro českou armádu je paralela přímá. Armáda ČR aktuálně disponuje 42 tanky Leopard 2A4, které nemají integrovaný systém Trophy ani jinou známou APS. Ministerstvo obrany samo přiznává, že starší T-72M4CZ „nesplňují podmínky moderního bojiště“. Objednaných 44 kusů Leopard 2A8, jejichž dodávky mají začít od roku 2028, už podle výrobce KNDS zahrnují Trophy a explicitně i ochranu proti dronům. Otázka zní, zda samotná APS bude stačit, nebo zda se standardem stane celý ekosystém, tedy senzory, rušičky, sítě, klece a organická protidronová vrstva kolem každého tanku.

Izrael hledá odpověď, zatím ji nemá

Izraelské zdroje podle Jerusalem Post přiznávají, že proti FPV dronům neexistuje „magické“ hermetické řešení. Armáda improvizuje: na vozidla montuje drátěné klece a sítě, testuje nové detekční systémy, mění taktiku pohybu. Ale každá z těchto vrstev přidává hmotnost, náklady a složitost a žádná z nich nezaručuje stoprocentní ochranu proti roji levných dronů útočících současně z více směrů.

Největší zpráva tohoto incidentu proto není samotný zásah jednoho tanku. Je to potvrzení, že cena ochrany těžké techniky se už nedá oddělit od schopnosti přežít masový útok prostředků, které stojí méně než spotřební elektronika. Tank nepřestává mít smysl, ale přestává být samostatně odolnou platformou. Stává se uzlem v síti, která ho musí chránit shora stejně spolehlivě jako zepředu.

Osud posádky zasažené Merkavy není z otevřených zdrojů potvrzen. Cena lekce, kterou ten jeden zásah přinesl celému oboru, se teprve vyčísluje.

Článek Hizballáh poprvé sestřelil Merkavu Mk4 dronem za pár tisíc korun. Izraelský tank měl být prakticky nezničitelný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co bombardování nevyřešilo

Americká operace Midnight Hammer z června 2025 měla íránský jaderný program „těžce degradovat“. Pentagon po ní mluvil o rozsáhlých škodách na zařízeních v Isfahánu, Natanzu i Fordow. Bílý dům v dubnu 2026, po navazující operaci Epic Fury, šel ještě dál a tvrdil, že íránská hrozba byla „rozdrcena“.

Jenže IAEA ve svých zprávách z června 2025 potvrdila něco jiného. Údery zasáhly vstupy do tunelů a nadzemní haly, ale agentura zdůraznila, že potřebuje znovu ověřit inventář více než 400 kilogramů vysoce obohaceného uranu. Šéf IAEA Rafael Grossi v rozhovoru pro AP v dubnu 2026 upřesnil čísla: celkem 440,9 kg uranu obohaceného až na 60 %, z toho zhruba 200 kg pravděpodobně stále v podzemí pod Isfahánem. Při rozhodnutí o weaponizaci by taková zásoba podle Grossiho mohla teoreticky stačit až na deset jaderných zbraní.

Infrastruktura utrpěla. Materiál zůstal.

Diplomacie, která uvízla na uranu

Válka formálně přešla do příměří, ale jednání se od začátku zasekávala na jednom bodě. Americká strana podle jednostránkového memoranda popsaného Axiосem požadovala moratorium na obohacování v délce nejméně dvanácti let, zesílené inspekce, možný zákaz provozu podzemních zařízení, postupné uvolnění sankcí a ideálně fyzický odvoz vysoce obohaceného uranu z íránského území.

Teherán měl jiné priority: kompenzace válečných škod, konec americké námořní blokády, ukončení bojů na všech frontách včetně Libanonu a návrat normálního režimu v Hormuzském průlivu. A uran? Trump 17. dubna 2026 veřejně prohlásil, že Íránci „souhlasili se vším“, včetně odvozu obohaceného materiálu. Během hodin přišlo popření. Mluvčí íránského ministerstva zahraničí podle CBS prohlásil, že obohacený uran je „stejně posvátný jako íránská půda“ a nikam převeden nebude.

Podle nás právě tady vznikl zlom, po kterém se na stole objevily vojenské varianty. Když diplomacie narazí na suverenitní červenou linii a materiál zůstává v tunelech, zbývají buď inspekce, nebo síla.

Speciální jednotky jako krajní scénář

Netanjahu v nedělním rozhovoru pro 60 Minutes 10. května nejen odmítl vyloučit vojenské prostředky, přímo odkazoval na Trumpovu ochotu „jít dovnitř“. Axios o den později popsal, že Izrael na Bílý dům aktivně tlačí, aby operaci speciálních sil schválil. Trump se k ní ale podle amerických činitelů stavěl zdrženlivě. Důvod: vysoké riziko.

A riziko je skutečně enormní. Šlo by o operaci hluboko na íránském území, zaměřenou na strategický jaderný materiál v podzemním komplexu. Už omezený námořní incident v Hormuzu 7. května, kdy CENTCOM zachytil íránské útoky na americké lodě a odpověděl údery na íránská zařízení, ukázal, jak rychle se jakákoli akce mění v ozbrojený střet. Operace speciálních sil by v praxi znamenala restart války.

Na stole proto ležely i další varianty: obnovení Project Freedom, americké eskortní mise pro komerční lodě v průlivu, kterou Trump 5. května pozastavil s odkazem na „great progress“ v jednáních, nebo další vlna náletů. Podle Axios ale američtí činitelé neočekávali velký úder před Trumpovým návratem z cesty do Číny. Časové okno se měřilo spíš na dny.

Hormuz, ropa a čínský faktor

Průliv, kterým normálně prochází zhruba pětina světové ropy, zůstával i více než měsíc po příměří zásadně narušený. Brent se 11. května držel kolem 105 dolarů za barel. Pro Českou republiku to znamená tlak především na pohonné hmoty, logistiku a část průmyslových vstupů. Přímou českou kvantifikaci dopadu se ve veřejných zdrojích dohledat nepodařilo, ale mechanismus je jasný: světová cena ropy, pojištění lodní dopravy a náklady na přepravu hnojiv.

Ministři obrany EU 12. května řešili možné posílení operace EUNAVFOR ASPIDES. Británie už den předtím oznámila konkrétní příspěvek do mnohonárodní mise: víceúčelové bojové letouny Typhoon, fregatu HMS Dragon, prostředky pro lov min a protidronové systémy. Český příspěvek ve veřejně dostupných oznámeních k 13. květnu potvrzen nebyl.

A pak je tu Čína. Peking je velkým odběratelem íránské ropy, má vůči Teheránu diplomatickou páku a podle Netanjahu dodával komponenty pro íránskou raketovou výrobu. Trump veřejně čínskou roli shazoval, ale summit se Si Ťin-pchingem měl řešit i Írán a Hormuz. Peking tlačil na uklidnění, ne z altruismu, ale kvůli vlastním energetickým zájmům a hladkému průběhu summitu.

Proč nejde jen o bomby, ale o kontrolu

Celý spor se dá zúžit na jednu větu: kdo bude mít fyzický přístup k materiálu v isfahánských tunelech. Bombardování poškodilo infrastrukturu, ale nezničilo uran. Diplomacie narazila na íránský odpor proti jakémukoli transferu. IAEA trvá na tom, že každý přesun musí probíhat pod jejím dohledem a v rámci safeguards režimu. A Washington zvažuje, jestli to nakonec nebudou muset vyřešit lidé na zemi.

Osmnáct modrých kontejnerů na satelitním snímku z Isfahánu je možná nejkonkrétnější obraz toho, oč se hraje. Ne o rétoriku, ne o příměří na papíře, ale o necelou půltunu kovu, která dělí region od jaderného prahu.

Článek Amerika ještě s Íránem neskončila. Rostou obavy, že vyšle speciální jednotky pro íránský uran se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak se počty zásahů postupně zvyšovaly

Veřejný obraz škod se skládal po vrstvách a každá další vrstva byla horší než ta předchozí. New York Times publikoval 3. března vizuální investigaci, která doložila zásahy komunikační a radarové infrastruktury na nejméně sedmi amerických lokalitách v pěti zemích. Tři dny poté Le Monde přidal ověřené pozemní záběry a satelitní snímky: přímý zásah velitelského centra 5. flotily v Manámě, nejméně šest zasažených objektů u kuvajtské základny Alí al-Sálem, poškození v přístavu Zajíd v Abú Zabí.

Pak přišel Washington Post s květnovou bilancí. Patnáct amerických lokalit. Dvě stě dvacet osm zasažených struktur nebo kusů techniky. Sedm mrtvých amerických vojáků, přes čtyři sta zraněných. Jmenovitě se v otevřených zdrojích opakují: Naval Support Activity Bahrain, základny Ísá a Riffa v Bahrajnu, Al Udeid v Kataru, Camp Arifjan, Alí al-Sálem a Camp Buehring v Kuvajtu, Muwaffaq Sáltí v Jordánsku, Prince Sultan v Saúdské Arábii, Al Ruwais a Al Dhafra ve Spojených arabských emirátech. U Prince Sultan identifikoval Washington Post na snímcích zasažený letoun E-3 Sentry a tanker.

Důležitý detail: Washington Post při analýze objevil dalších deset zasažených objektů, které Írán ve své zveřejněné sadě vůbec neukázal. Íránská strana tedy paradoxně prezentovala méně, než kolik forenzní analýza potvrdila.

Ověřené versus falešné: proč na tom záleží

Absolutní tvrzení, že „žádný snímek nebyl podvrh“, vyžaduje zpřesnění. U sady analyzované Washington Post manipulace potvrzena nebyla: 109 kusů prošlo, 19 bylo raději vyřazeno. Metoda stála na porovnání satelitních záběrů před útokem a po něm: stabilní rozvržení budov na základně, identifikovatelné radomy a SATCOM terminály, geolokovaná videa zásahů. Kde shoda nebyla dost silná, snímek šel pryč.

Jenže vedle autentizované sady kolovala v infosféře i jiná vizuální tvrzení. Deutsche Welle koncem března doložila konkrétní falešný snímek, údajný důkaz zásahu radaru v Kataru, který byl ve skutečnosti buď generovaný umělou inteligencí, nebo manipulovaný, zatímco autentické poškození bylo jinde, v Bahrajnu. Veřejná verifikace navíc narážela na systémový problém: komerční poskytovatel Planet Labs zavedl dvoutýdenní zpoždění publikace snímků a Washington Post popsal i širší restrikce komerčních dat během války. Kdo chtěl ověřovat v reálném čase, měl svázané ruce.

Bezpečná formulace tedy zní: u forenzně prověřené sady manipulace prokázána nebyla, ale ne všechno, co koluje jako „íránský důkaz“, je pravé.

Proč Washington mlčel

CENTCOM odmítal jít do detailů o rozsahu škod. Bílý dům 1. května tvrdil zákonodárcům, že nepřátelské akce skončily, což byla právní formulace, která měla odvrátit tlak Kongresu přes War Powers Act. Plná transparentnost by podrývala dvě věci najednou: obraz „rozhodného vítězství“, který administrativa budovala od dubnového prohlášení o příměří, a právní pozici, že šlo o ukončenou operaci, nikoli pokračující válku.

Přitom realita na základnách vypadala jinak. Washington Post píše, že některé lokality byly příliš nebezpečné pro běžné osazení a velitelé personál stahovali. Experti citovaní listem nevidí důkaz, že by íránské údery zásadně ochromily americkou bombardovací kampaň, ale vidí jasný důkaz, že Washington podcenil hloubku íránských zpravodajských informací o fixní americké infrastruktuře. Radary, komunikační uzly, SATCOM terminály. Statické cíle, dobře identifikovatelné, rozmístěné v několika státech. Pro moderní dronovou a raketovou válku ideální terče.

Pro srovnání: po likvidaci Solejmáního v lednu 2020 Pentagon potvrdil 34 vojáků s traumatickým poraněním mozku po útoku na iráckou základnu Al Asad. V roce 2026 jde o patnáct lokalit, stovky zasažených objektů a sedm mrtvých. Nejde o symbolickou odvetu na jednom místě, ale o distribuovaný tlak na celou regionální síť.

Co to stojí a co bude dál

Energetický dopad války přestal být abstraktní číslo. Mezinárodní energetická agentura v květnové zprávě uvádí ztrátu 12,8 milionu barelů denně z globální nabídky od února, dubnový průměr ropy North Sea Dated 120,36 USD za barel a stále omezený provoz Hormuzského průlivu. Konflikt dočasně odňal téměř 20 % světové nabídky LNG; ceny plynu v Evropě i Asii vystřelily na maxima od ledna 2023. Eurokomisař Dan Jørgensen 13. května řekl AP, že bezprostřední nedostatek leteckého paliva EU nehrozí, ale delší výpadek vyloučit nelze. EU od začátku války zaplatila za stejné množství paliv o 35 miliard eur více.

Česko válku pociťuje zatím nepřímo. Ministerstvo zahraničí od konce února koordinovalo návrat občanů z regionu: k 27. března šlo o více než 1 500 lidí dopravených do ČR speciálními lety. Armáda ČR 1. dubna uvedla, že fyzická přítomnost aliančních sil v Iráku byla dočasně přerušena a české zastoupení v tamní misi prozatím nepokračuje.

A příměří? K 13. května je podle Reuters i AP „na přístrojích“. Trump odmítl íránský návrh dohody, Netanjahu veřejně připouští návrat k vojenské akci, Hormuz zůstává omezený a požadavky obou stran jsou zásadně vzdálené. Válka, kterou Washington 28. února spustil jako preventivní úder proti íránskému jadernému a raketovému programu, nemá viditelný konec, jen satelitní snímky, které ukazují její cenu.

Článek Trump to podělal. Írán zasáhl 18 amerických základen. Ověřené satelitní snímky prokazují, že žádný nebyl podvrh se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se za 37 dní nepodařilo

Seznam nesplněných cílů je nepříjemně konkrétní. Íránský režim nepadl. Teherán podle dostupných zdrojů neudělal jediný potvrzený strategický ústupek, ani v jaderném programu, ani v raketovém arzenálu. Hormuzský průliv zůstává de facto pod íránskou kontrolou: Council on Foreign Relations uvádí 70% propad lodní dopravy od začátku konfliktu, Mezinárodní námořní organizace mluví o „údajném uzavření“ průlivu a CSIS konstatuje, že provoz klesl na zlomek předválečné úrovně.

Írán si navíc podržel schopnost, která se ukázala jako rozhodující, zasahovat energetickou infrastrukturu v celém Perském zálivu. A právě ta schopnost změnila pravidla hry.

Ras Laffan: den, kdy se válka otočila

18. března 2026 Izrael zasáhl íránské pole South Pars. Teherán odpověděl během hodin úderem na Ras Laffan Industrial City v Kataru, největší exportní zařízení na zkapalněný plyn na světě. QatarEnergy následně oznámila, že útoky snížily exportní kapacitu o 17 % a opravy mohou trvat až pět let.

Tohle nebyl další zasažený závod. Tohle byl moment, kdy se ukázalo, že další eskalace neznamená jen íránské ztráty, ale globální energetický šok. Trump po Ras Laffanu přešel od hrozeb „obliterace“ íránských elektráren k moratoriu na útoky na energetickou infrastrukturu a posléze k příměří.

Kagan čte tento obrat jednoznačně: Írán dokázal, že cena za pokračování války roste rychleji pro Washington než pro Teherán.

Jazyk vítězství, realita patu

Bílý dům od dubna buduje právní a politický rámec pro odchod. 1. května 2026 Trump napsal Kongresu, že nepřátelské akce zahájené 28. února byly „ukončeny“. Tím si vytvořil dvojí štít: vůči kritikům z řad republikánů, kteří žádali autorizaci podle War Powers Resolution, i vůči demokratům, kteří mluvili o nelegální válce.

Jenže o deset dní později, 11. května, sám Trump označil příměří za „na přístrojích“. Provoz v Hormuzu zůstává na zlomku normálu. Ceny ropy se drží vysoko. A podle analýzy CSIS mohly USA za 39 dní kampaně spotřebovat více než polovinu předválečných zásob u čtyř klíčových typů munice, přičemž doplnění potrvá jeden až čtyři roky.

Vyhlášení vítězství je tak spíš mechanismus politického výstupu než popis strategického výsledku. Podle nás jde o nejkřehčí „misi splněnu“ od slavného Bushova transparentu na letadlové lodi v roce 2003.

Proč na tom záleží v Praze

Česko sice neodebírá většinu ropy přímo z Perského zálivu, v roce 2025 šlo přes 42 % dovozu z Ázerbájdžánu, kolem 20 % z Norska a Kazachstánu a přes 10 % ze Saúdské Arábie. Ale ceny na českých pumpách se řídí globální ropou Brent a cenou benzínu na trhu ARA, ne původem konkrétního barelu. Ropa tvoří zhruba třetinu konečné ceny pohonných hmot, zbytek jsou daně, marže a zpracování. I tak se ale ropný šok do české inflace propíše rychle, ČNB uvádí, že mezi cenou ropy a cenou na stojanu prakticky není časový posun.

U plynu je situace složitější. Česko je dnes fyzicky napojené hlavně přes západní Evropu a terminál v Eemshavenu, ale evropský trh reaguje na nervozitu kolem katarského LNG okamžitě. Podle EIA proudila přes Hormuz zhruba pětina světového obchodu se zkapalněným plynem a americké exportní terminály běžely v březnu na 94 % kapacity, takže výpadek jednoduše nezalepí.

A pak je tu bezpečnostní rozměr. Článek 5 NATO se nemění, závazek kolektivní obrany trvá. Ale pokud největší armáda světa nedokáže po měsíci bombardování vynutit ústupky regionální mocnosti, politický tlak na větší evropskou soběstačnost v obraně poroste. Česká i evropská obranná politika s tím ostatně už počítá, ministerstvo obrany explicitně mluví o posilování evropských schopností „v situacích, kdy se NATO neangažuje“.

Kdo drží páku po válce

Kaganův nejostřejší argument nezní, že Amerika prohrála bitvu. Zní, že po této válce se mění vlastnictví páky. Kdo kontroluje Hormuzský průliv, drží v ruce ceny energií, pojistné sazby tankerů, důvěryhodnost amerických bezpečnostních garancí a vyjednávací pozici vůči každému státu závislému na ropě a plynu z Perského zálivu.

Obchvatné kapacity jsou žalostně malé: Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty mají dohromady asi 2,6 milionu barelů denně volné kapacity pro obchvat průlivu, proti dvaceti milionům, které průlivem běžně tečou. Nejzranitelnější je Asie: Čína, Indie, Japonsko a Jižní Korea odebíraly 69 % hormuzské ropy. Tyto země budou muset hledat vlastní modus vivendi s Teheránem. A to je přesně ta změna, kterou žádné Trumpovo prohlášení na Truth Social nevrátí zpět.

Příměří dýchá na přístrojích. Průliv zůstává zúžený. A otázka, kdo po této válce skutečně vyhrál, se nerozhodne v americkém Kongresu ani na sociální síti, rozhodne se v pojistných sazbách tankerů a v telefonátech mezi Teheránem a Pekingem.

Článek 40 dní bombardování Íránu nestačilo. Trump hledá způsob, jak vyhlásit vítězství a odejít se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Trumpův dopis a dvouměsíční odpočet

Celý příběh se začal psát v březnu. 12. března doručil emirátský diplomat nejvyššímu íránskému vůdci Alímu Chameneímu osobní dopis Donalda Trumpa. Podle Axios obsahoval dvouměsíční lhůtu na uzavření nové jaderné dohody, přesný začátek odpočtu ale nebyl nikdy veřejně upřesněn. Trump k dopisu připojil varování, které pak 30. března zopakoval před kamerami: „Pokud Írán dohodu neuzavře, bude bombardování.“ Zmínil i sekundární cla na íránskou ropu a formulaci, kterou Bílý dům v dubnu ještě přitvrdil: „Všechny možnosti jsou na stole.“

Teherán odpověděl 27. března, nikoli přímo Trumpovi, ale přes Omán. Poradce Chameneího sdělil, že Írán je ochoten jednat nepřímo, odmítá však přímé rozhovory vedené pod „maximálním tlakem“ a vojenskými hrozbami. Dveře zůstaly pootevřené. Jen ne dokořán.

Pět kol, jeden spor

Od dubna se rozběhla série jednání, jejichž tempo zpočátku překvapilo i zkušené diplomaty:

• 12. dubna, Maskat — první kolo v nepřímém formátu. Obě strany ho označily za „pozitivní a konstruktivní“. Omán se etabloval jako hlavní zprostředkovatel.
• 19. dubna, Řím — druhé kolo posunulo debatu od obecných principů k rámci budoucí dohody.
• 26. dubna, Maskat — třetí kolo na expertní úrovni. Íránská delegace jednala s „extrémní opatrností“, jak napsal Reuters.
• 2. května — čtvrté kolo se odkládá. Rubio veřejně prohlásí, že Írán se musí vzdát veškerého obohacování. Americká červená linie je na stole.
• 11. května, Maskat — čtvrté kolo nakonec proběhne. Arákčí trvá na obohacování, Witkoff na jeho konci. Ománské ministerstvo zahraničí poté mluví o „užitečných a originálních nápadech“ a avizuje páté kolo po konzultacích delegací s vedením.

Právě tady se láme klíčový moment. Írán neodmítl jednat, odmítl jednat za podmínek, které Washington považoval za nepřekročitelné. A Washington neodmítl íránskou odpověď jako celek, odmítl představu, že by Teherán směl pokračovat v obohacování byť v omezeném rozsahu. Slovo „nepřijatelné“ v tomto kontextu nejspíš nepadlo nad jedním dokumentem, ale nad propastí mezi dvěma nesmiřitelnými pozicemi.

Co stálo za íránským otálením

Teherán nečekal do poslední chvíle z rozmaru. Podle informací Axios íránská strana zvažovala mezikrok, prozatímní dohodu, která by zmrazila nejcitlivější části programu výměnou za částečnou sankční úlevu, aniž by vyžadovala okamžité úplné zastavení obohacování. Trumpův dvouměsíční časový rámec byl z pohledu Teheránu příliš těsný na finální komplexní dohodu, a tak Írán zpomaloval, vyjednával o formátu a trval na nepřímém kanálu.

Zároveň platilo, že Arákčí po prvním kole informoval nejen Omán, ale i Katar, Kuvajt a Egypt. Teherán si budoval regionální podporu pro svou pozici, což byl signál, že případný americký úder by nebyl jen bilaterální záležitostí, ale problémem celého Perského zálivu.

Co by to znamenalo pro Česko

Hormuzským průlivem v roce 2025 procházelo zhruba 20 milionů barelů ropy denně, asi čtvrtina světového námořního obchodu s ropou a téměř pětina globálního LNG. Podle IEA ale do Evropy míří přímo jen asi čtyři procenta ropných toků přes Hormuz. Pro Česko by tedy primárním rizikem nebyl fyzický výpadek dodávek, ale cenový šok na světových trzích.

Česká republika je téměř stoprocentně závislá na dovozu ropy a plynu. Oproti situaci před dvěma lety je ale odolnější: po dokončení rozšíření ropovodu TAL+ dokáže pokrýt roční potřebu ropy západní trasou a Správa státních hmotných rezerv drží nouzové zásoby minimálně na 90 dní. První dopad eskalace by se projevil na čerpacích stanicích a v nervozitě trhů, ne v prázdných zásobnících.

Diplomacie, která ještě dýchala

Dvanáct dní po čtvrtém kole, 23. května, se obě strany sešly v Římě na pátém kole. AP ho shrnula jako „určitý, ale ne rozhodující pokrok“. Proces nebyl mrtvý. Nebyl ale ani blízko cíle.

Skutečná „nepřijatelnost“ jara 2025 nespočívala v jednom odmítnutém dokumentu. Spočívala v tom, že Washington požadoval nulu a Teherán nabízel kompromis, který pro americkou stranu nulou nebyl. Dokud jedna ze stran neustoupí, nebo dokud někdo nenajde kreativní slovní obrat, který nulu zamaskuje, bude každé další kolo končit stejně: užitečnými nápady a otevřenými dveřmi, za kterými nikdo neprojde.

Článek Írán odpověděl Trumpovi na poslední chvíli. Podmínky příměří byly velkorysé. „Nepřijatelné,“ reagoval se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně se má ukončit

Nejde o konec americko-izraelské aliance. Netanjahuův plán cílí na konkrétní finanční nástroj, Foreign Military Financing (FMF), tedy grantovou vojenskou pomoc, kterou Spojené státy poskytují Izraeli na základě desetiletého memoranda o porozumění. Současné MOU, platné od fiskálního roku 2019 do 30. září 2028, garantuje 38 miliard dolarů: 33 miliard v přímém financování a 5 miliard na protiraketovou obranu včetně systémů Iron Dome a Iron Beam.

Standardně to znamená 3,3 miliardy ročně v FMF a půl miliardy na společné protiraketové programy. Po útoku Hamásu 7. října 2023 přišly mimořádné dodatky, jen v roce 2024 dalších 3,5 miliardy v FMF a 5,2 miliardy na obranné systémy. Společný vývoj zbraní, obchodní nákupy ani technologická spolupráce ale pod plán nespadají. Netanjahu nemluví o konci vztahu. Mluví o konci jednoho jeho formátu.

Proč právě teď

Načasování není náhodné. Podle únorového průzkumu Gallupu se poprvé od roku 2001 americké veřejné sympatie nepřiklánějí víc k Izraelcům než k Palestincům. Automatická politická podpora Washingtonu přestává být samozřejmostí a grantová závislost se mění ve zranitelnost, každý rozpočtový cyklus v Kongresu se stává potenciální pákou.

Současné MOU navíc samo postupně ruší takzvaný Off-Shore Procurement, tedy možnost utrácet část americké pomoci přímo u izraelských výrobců. Do roku 2028 tato výjimka zcela skončí. Některé izraelské obranné firmy na to už reagovaly otevíráním poboček v USA nebo fúzemi s americkými partnery. Izraelský obranný průmysl se zkrátka přizpůsobuje dřív, než to politici stihli formálně oznámit.

Zajímavý je i pohled z druhé strany. Republikánský senátor Lindsey Graham po lednové návštěvě Izraele nemluvil o roztržce, ale o „neocenitelném vztahu“ a společném vývoji zbraní budoucnosti. V pro-trumpovském prostředí byl Netanjahuův plán čten jako příležitost, ne jako urážka.

Jak reálná je soběstačnost

Ambice je jedna věc. Čísla říkají něco jiného. Podle SIPRI pocházelo v letech 2021–2025 plných 68 procent izraelských dovozů hlavních zbraní z USA a dalších 31 procent z Německa. Ke konci roku 2025 měl Izrael u amerických dodavatelů objednáno nejméně 55 bojových letounů. Úplné odpojení od americké bezpečnostní infrastruktury za deset let je proto mimořádně ambiciózní scénář.

Pravděpodobnější je postupná redukce grantové závislosti, ne úplné fungování bez Ameriky. Izrael má k tomu ostatně vlastní precedent: ekonomické granty od USA přestal dostávat v roce 2008 a bezpečnostní vztah tím neskončil, naopak pokračoval v dalších, ještě štědřejších memorandech. Jednání o nástupnickém rámci po roce 2028 teprve začnou. A USA zůstávají i významným exportním trhem, 13 procent izraelského obranného vývozu směřovalo v roce 2024 právě tam; celkově Izrael vyvezl zbraně za rekordních 14,7 miliardy dolarů.

Co to znamená pro Česko

Česká stopa v příběhu existuje a není zanedbatelná. Ministerstvo průmyslu a obchodu za první pololetí 2025 eviduje do Izraele 52 licencí na vývoz vojenského materiálu v hodnotě 83,5 milionu eur, realizovaný export dosáhl 50 milionů eur. Podle dat UN Comtrade byl Izrael v celé kapitole „zbraně a munice“ čtvrtým největším odběratelem českého exportu za rok 2025 s objemem přes 59 milionů dolarů.

České velvyslanectví v Tel Avivu aktivně podporuje zapojení domácích firem do izraelských dodavatelských řetězců, letos v květnu organizovalo misi 18 českých podniků za spoluprací s koncernem RAFAEL. Pokud Izrael skutečně posílí lokální výrobu a bude hledat subdodavatele mimo americký grantový rámec, pro české výrobce komponentů a speciálního materiálu to může být příležitost. Ne náhrada amerických programů, ale vstup do nových kooperačních struktur.

Česká obranná strategie z roku 2023 ostatně sama zdůrazňuje bezpečnost dodávek a strategická partnerství se zahraničními dodavateli. Trend, který Netanjahu nastoluje, posiluje logiku, kterou Praha už přijala za vlastní.

Izrael nechce nemít s Amerikou nic společného, chce s ní mít jiný typ vztahu. Místo příjemce grantů partner ve vývoji. Místo závislosti na rozpočtových cyklech Kongresu vlastní výrobní kapacity. Jestli se to podaří za deset let, je otázka za desítky miliard dolarů, na kterou zatím nemá odpověď ani sám Netanjahu.

Článek Židé zatřesou Blízkým východem a budou se dít věci. Zcela ukončí americkou vojenskou pomoc se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Plán, který vypadá logicky, z Washingtonu

Americká logika je přímočará. Izraelské nálety a pozemní operace na jihu Libanonu nemohou trvat věčně, aniž by produkovaly další generaci radikálů. Zároveň nechat Hizballáh nedotčený znamená ponechat nejsilnější íránskou proxy v Levantě beze změny. Řešení: převést odzbrojování na domácí instituci, která má legitimitu, tedy na libanonskou armádu.

Model není úplně nový. Analytici ho přirovnávají k tzv. Daytonovu schématu na Západním břehu Jordánu po roce 2005, kde americký koordinátor Keith Dayton organizoval prověřování, výcvik v Jordánsku a koordinaci palestinských bezpečnostních sil s IDF proti Hamásu. V libanonské verzi by LAF hrála roli „státního vykonavatele“, USA roli organizátora schopností a Izrael by měl být z přímého odzbrojování postupně vytlačen.

Na papíře to dává smysl. Na zemi v Libanonu nikoliv.

Proč armáda nemůže být nástrojem proti Hizballáhu

Libanonská armáda je multikonfesní instituce, rekrutuje ze všech hlavních náboženských komunit včetně šíitů. Právě tato vlastnost z ní dělá jednu z mála důvěryhodných veřejných institucí v zemi. A právě tato vlastnost ji činí nepoužitelnou jako nástroj proti organizaci, kterou velká část šíitské komunity vnímá jako svou ochranu.

Hizballáh totiž není jen ozbrojená milice. Je to parlamentní a vládní síla, poskytovatel sociálních služeb, symbol šíitské politické váhy. Podle Council on Foreign Relations zůstal po Taifské dohodě jedinou milicí, která si směla ponechat zbraně, funguje uvnitř státu, ne mimo něj.

Pokud by LAF dostala rozkaz jít proti Hizballáhu silou, část šíitských vojáků i civilistů by to četla jako sektářskou válku státu proti jejich komunitě. Atlantic Council varuje, že takové nasazení by „téměř jistě mohlo vést ke kolapsu armády a potenciálně i k občanské válce“. Precedent existuje: v roce 2008 kroky vlády proti komunikační síti Hizballáhu vyvolaly krátkou vnitřní válku, v níž hnutí během hodin ovládlo západní Bejrút.

Pořadí kroků, jádro sporu

Největší rozpor mezi Washingtonem a libanonskou realitou není v cíli. I libanonská vláda chce státní monopol na zbraně. Už v únoru 2026 představila čtyřměsíční armádní rámec pro další fázi odzbrojovacích kroků severně od řeky Litani až k Awali. Jenže současně oficiálně přiznala limity: nedostatečné kapacity, pokračující izraelské útoky a terénní překážky.

Libanonská strana říká: nejdřív musí Izrael přestat bombardovat a stáhnout se, pak může stát postupně konsolidovat autoritu. Washington a Izrael říkají: nejdřív bezpečnostní výsledek, pak ústupky. Rubio sice připouští, že LAF „v tuto chvíli nemají plnou schopnost“ čelit všem hrozbám od Hizballáhu, proto mluví o prověřených jednotkách a výcviku. Ale tempo, které naznačuje, neodpovídá tomu, co libanonský stát dokáže absorbovat, aniž by se roztrhl.

Paradox je zřejmý: pokračující izraelský vojenský tlak, který má Hizballáh oslabit, zároveň posiluje šíitský narativ ohrožení a snižuje ochotu k dobrovolnému odzbrojení. I šíité bez zvláštní náklonnosti k Hizballáhu dnes instinktivně odmítají jeho odzbrojení, protože ho čtou jako ztrátu komunitní ochrany.

Regionální dominový efekt

Pokud se libanonský stát pod tlakem rozloží, důsledky nepůjdou jen dovnitř. Už mezi 2. a 27. březnem 2026 přešlo z Libanonu do Sýrie přes 200 tisíc lidí, z toho asi 28 tisíc Libanonců. Sýrie, kam se přelévají, je přitom sama křehká, a americké síly 12. února opustily klíčovou základnu al-Tanf na syrsko-jordánsko-iráckém trojúhelníku.

Pro Izrael by kolaps libanonského státu znamenal, že severní hranice zůstane aktivním bojištěm bez partnera na druhé straně. Pro Evropu další tlak na už přetížený azylový systém, v únoru 2026 evidovala EU+ zhruba 822 tisíc nevyřízených žádostí o azyl v prvním stupni. Pro Česko by přímý dopad byl v první vlně minimální, statistiky ministerstva vnitra ukazují jen tři žádosti o mezinárodní ochranu od libanonských občanů oproti 132 od Syřanů. Sekundární dopad přes evropskou migrační a bezpečnostní agendu by ale neminul nikoho.

Co se může stát, a co by se mělo

Nejpravděpodobnější scénář nejbližších měsíců není ani úplné odzbrojení, ani otevřená občanská válka. Spíš vleklý mezistav: LAF bude postupně rozšiřovat kontrolu po etapách, USA budou navyšovat tlak i podporu vybraným složkám, Hizballáh odmítne plné odevzdání zbraní a Izrael bude pokračovat v omezených úderech. Přelomovým negativním spouštěčem by byl pokus o rychlé silové odzbrojení bez předchozího snížení izraelského vojenského tlaku.

Největší slabinou amerického plánu podle nás není nedostatek vůle ani peněz, od roku 2006 Washington poslal LAF zhruba tři miliardy dolarů. Slabinou je představa, že libanonský stát unese nátlakové odzbrojení rychleji, než unese příměří. Pořadí kroků není diplomatický detail. V Libanonu je to rozdíl mezi státem a troskami.

Článek Američané mohou rozpoutat občanskou válku a destabilizovat Blízký východ. Chtějí odzbrojit Hizballáh po svém se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ropa jako fiskální injekce, ne jako bianco šek

Mechanismus je přímočarý. Válka v Íránu a hrozba uzavření Hormuzského průlivu ženou cenu ropy vzhůru. Pro Rusko, jehož federální rozpočet stojí a padá s energetickými příjmy, je to okamžitá úleva. Podle analýzy Atlantic Council, která cituje Oxford Institute for Energy Studies, dosáhly ruské ropné a plynové příjmy do státního rozpočtu v roce 2025 zhruba 8,5 bilionu rublů. Při delším období vysokých cen může Moskva tuto částku ještě navýšit.

Jenže celou válku na Ukrajině z toho nezaplatí. SIPRI ve své analýze ruského rozpočtu pro rok 2026 pracuje s celkovými vojenskými výdaji kolem 14,9 bilionu rublů, a to po roce 2025, kdy Rusko na válku a armádu vynaložilo odhadem 16 bilionů. Ropné příjmy pokrývají zhruba polovinu. Zbytek jde z daní, vnitřního dluhu, škrtů v civilních kapitolách a přesunů uvnitř rozpočtu.

Íránská válka Rusku válku nezaplatí. Ale může oddálit okamžik, kdy fiskální tlak začne omezovat tempo válčení. A v konfliktu, kde rozhodují měsíce, to není málo.

Americké interceptory hoří na Blízkém východě

Druhý kanál je vojenský a pro Ukrajinu bezprostředně bolestivý. Americké zásoby přesně naváděné munice a protivzdušných interceptorů nejsou nekonečné. Každá raketa vypálená na obranu amerických pozic v Perském zálivu je raketa, která neletí do Evropy jako součást podpory ukrajinské protivzdušné obrany.

Washington Post 6. března 2026 s odvoláním na tři informované americké činitele napsal, že Rusko předává Íránu zpravodajské informace o poloze amerických válečných lodí a letadel. Írán nemá vlastní silnou satelitní konstelaci, ruské snímky a zpravodajská podpora mu tak mohou výrazně zlepšit přesnost zásahů. Tvrzení stojí na anonymních zdrojích a není nezávisle potvrzené, ale pokud se ukáže jako pravdivé, znamená to, že Moskva aktivně přispívá k pálení amerických zásob, aniž by vystřelila jedinou vlastní střelu.

Pro Ukrajinu to v praxi znamená menší dostupnost systémů protivzdušné obrany a delší čekací doby na doplnění. Michta to rámuje jako jarní operační okno, období, kdy ruský tlak na frontě může zesílit právě proto, že ukrajinská protivzdušná obrana slábne.

NATO na papíře sílí, v praxi váhá

Tady je třeba být přesný. NATO se nerozpadá v žádném formálním smyslu. Na summitu v Haagu 25. června 2025 spojenci znovu potvrdili článek 5 i podporu Ukrajině. V březnu 2026 generální tajemník oznámil, že všichni členové Aliance už plní alespoň dvouprocentní závazek výdajů na obranu, přičemž evropské a kanadské výdaje meziročně vzrostly o 20 %.

Problém je jinde. Politická důvěra v transatlantickou vazbu eroduje. Spory o sdílení břemene se nezmírnily, naopak. A hlavně: Evropa zůstává kriticky závislá na amerických schopnostech, které si sama nedokáže nahradit. Podle analýzy Brookings chybí evropským armádám tankování za letu, strategická přeprava, integrovaná protivzdušná a protiraketová obrana a velitelské systémy na úrovni, která by umožnila operovat bez americké páteře. Defense News na základě expertní ankety z února 2026 uvádí, že některé z těchto schopností, zejména kosmický průzkum a integrovaná protivzdušná obrana, jsou realisticky úkolem pro začátek třicátých let.

Pro Rusko není nutné, aby se NATO formálně rozpadlo. Stačí, když se prohloubí nedůvěra, zpomalí evropské dozbrojení a prodlouží rozhodovací cykly. Každý měsíc, kdy Evropa nedokáže nahradit americké podpůrné kapacity, je měsíc, kdy Moskva operuje s větším manévrovacím prostorem.

Co to znamená pro Česko

Česká obrana je podle Obranné strategie z roku 2023 postavena na aliančním systému kolektivní obrany. NATO je hlavní rámec, ne doplněk. Pokud se transatlantická vazba oslabuje, dopadá to přímo na bezpečnostní architekturu, ve které Česko funguje.

Vláda na to reaguje: v březnu 2025 schválila postupné zvýšení obranných výdajů na 3 % HDP do roku 2030, pro rok 2026 počítá s 2,2 %. Jenže vyšší rozpočet sám o sobě neznamená okamžitou schopnost. Česko čelí konkrétním úkolům:

• Posílení role hostitelské země pro přesuny spojeneckých sil přes české území
• Doplnění munice, protivzdušné obrany a logistických kapacit
• Vyšší odolnost vůči hybridním a informačním operacím

Estonská zahraniční rozvědka ve výroční zprávě z února 2026 uvádí, že Rusko nemá v příštím roce úmysl vojensky napadnout členský stát NATO. Zároveň ale dodává, že Moskva pokračuje v reformě armády a zůstává nebezpečná. Pro Česko to znamená, že bezprostřední přímý útok nehrozí, ale okno pro přípravu se zužuje.

Kreml nesedí u šachovnice, ale u rulety

Klíčová otázka zní, zda Putin íránskou krizi naplánoval, nebo ji prostě využívá. Rusko-íránská vojenská spolupráce sice předcházela konfliktu, ale důkaz o tom, že Kreml válku v Íránu spoluvyvolal, se nám dohledat nepodařilo. Moskva spíš reaguje na příležitost, která se nečekaně otevřela.

To ale neznamená, že je méně nebezpečná. Oportunistický hráč s jadernými zbraněmi, rostoucími příjmy a ochotou sdílet zpravodajské informace s americkým protivníkem na Blízkém východě, to je kombinace, která nevyžaduje šachového velmistra, aby způsobila škodu.

Situace se může obrátit: pokud se íránská válka zkrátí, americké zásoby se uvolní pro Evropu a sankční tlak na ruskou ropu zůstane tvrdý, Moskva ztratí většinu výhod, které nyní sbírá. Pokud se ale konflikt protáhne, každý další měsíc hraje ve prospěch Kremlu, ne proto, že by vyhrával, ale proto, že jeho protivníci jsou zaneprázdněni jinde.

Článek Rusko je velkým vítězem války v Íránu. Zatímco se NATO rozpadá zevnitř, získává silnou výhodu proti Ukrajině se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čtyři odhalení za tři měsíce

Íránská mediální kampaň měla jasnou dramaturgii:

• 11. 1. 2025 — Tasnim zveřejnila záběry z nového podzemního „raketového města“ s raketami Emad, Qadr a Qiam. Agentura sama uvedla, že 90 % areálu zůstalo skryto.
• 2. 2. 2025 — do provozu vstoupilo podzemní námořní raketové zařízení v Bandar Abbásu s pobřežními střelami Qadr-380 a dalšími protilodními systémy.
• 25. 3. 2025 — „megacity“ s tisíci přesně naváděných raket pěti různých typů plus střelou s plochou dráhou letu Paveh.
• Začátek března 2026 — CNN identifikovala ve zveřejněném videu podzemní tunely plné dronů Shahed.

Motiv je průhledný: Teherán reagoval na domněnku, že předchozí americko-izraelské údery jeho raketovou sílu ochromily. Kontrolované odtajnění funguje jako zbraň samo o sobě, zvyšuje nejistotu protivníka, aniž by prozradilo skutečné rozložení celé sítě.

Co z toho je ověřitelné a co propaganda

Důležité je oddělit fakta od sebeprezentace. CSIS hodnotí íránský raketový arzenál jako největší a nejrozmanitější na Blízkém východě, s věrohodnou hrozbou pro americké a partnerské síly v regionu. To není íránské tvrzení, ale západní expertní konsenzus.

Méně jisté je všechno kolem hloubky. Velitel Letecko-kosmických sil IRGC Hajizadeh v listopadu 2024 tvrdil, že raketová města leží 500 metrů pod zemí. Často citovaná hodnota „100 metrů“ se v otevřených zdrojích nepodařilo nezávisle ověřit u žádného konkrétního komplexu. Reálná hloubka se pravděpodobně liší objekt od objektu a právě tato neznámá je z vojenského hlediska klíčová.

Počet „tisíců zbraní“ je doložený pro balistické rakety v březnové megacity. U dronů Shahed-136 přesné číslo veřejné materiály neukazují. Írán navíc v dubnu 2026 prohlásil, že tempo obnovy a přebíjení odpalovačů je vyšší než před válkou, což je nutné brát jako propagandistické tvrzení, nikoli ověřený fakt.

Proč nestačí mít nejsilnější bombu

USA disponují pumou GBU-57 Massive Ordnance Penetrator, třináctitunovou zbraní určenou pro tvrdé a hluboko uložené cíle. Její veřejně popsaný účinek sahá zhruba do hloubky asi 61 metrů (200 stop). Při operaci Midnight Hammer proti íránskému jadernému komplexu Fordow americké letectvo útočilo nikoli prostým „provrtáním hory“, ale přes ventilační šachty a známé vstupy. Pentagon vysvětlil, že každá zbraň měla individuálně naprogramovanou roznětku podle konkrétní geologie a geometrie cíle.

Problém tedy není v absenci munice. Problém je v tom, že Írán provozuje více než tucet velkých podzemních zařízení rozptýlených po celé zemi. Podle Reuters měli američtí činitelé po týdnech letecké kampaně jistotu zničení asi třetiny raketového arzenálu. Další třetina byla pravděpodobně poškozena nebo zasypána v tunelech, ale její stav zůstal nejasný. Zbývající část přežila. Spolehlivě vymazat celou síť najednou vyžaduje znalost každého vstupu, každé šachty, přesnou geologii desítek lokalit a čas, který protivník nemusí poskytnout.

Co to znamená pro Česko a NATO

Přímá hrozba pro české území z íránských podzemních skladů neplyne. Nepřímá ano a je konkrétní. Rada EU v lednu 2026 označila íránskou vojenskou podporu Rusku za přímou hrozbu pro bezpečnost EU. Drony Shahed se staly klíčovým nástrojem ruské kampaně proti ukrajinským městům a energetické infrastruktuře. Každý Shahed, který přežije v íránském tunelu, je potenciální Shahed nad Charkovem.

České ministerstvo zahraničí v únoru 2026 výslovně odsoudilo íránské raketové útoky na státy regionu. Ministr Macinka potvrdil, že americko-izraelské údery cílily i na podzemní lokality napojené na balistické systémy, a vydal cestovní varování pro širší Blízký východ. NATO po zachycení íránských balistických střel mířících na Turecko zvýšilo celoalianční postoj protiraketové obrany.

Odstrašení místo rozhodnutí

Srovnání se nabízí se Severní Koreou, která provozuje obdobnou tunelovou infrastrukturu, například základnu Sakkanmol se sedmi vstupy do podzemních objektů. Rozdíl je v přístupu: Pchjongjang maximálně utajuje, Teherán naopak kontrolovaně vystavuje. Obě strategie sledují totéž, přesvědčit protivníka, že cena preventivního úderu převýší jeho přínos.

Írán buduje podzemní raketovou infrastrukturu déle než dvě dekády, od traumatu íránsko-irácké války. Výsledkem není nezničitelnost v absolutním smyslu. Výsledkem je systém, jehož úplná likvidace je tak drahá, zpravodajsky náročná a časově nejistá, že racionální protivník raději volí jiné nástroje: sankce, sabotáž, diplomacii.

Region tak čeká spíš vleklý odstrašovací souboj než rozhodnutí jedním úderem. A právě to je zpráva, kterou Teherán těmi videi posílá.

Článek Írán odhalil podzemní raketová města v hloubce 100 metrů. Skrývají tisíce zbraní, které Američané nedokáží zničit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Supervelmoc bez odpovědi na dvacetitisícový dron

Problém nebyl v tom, že by americká armáda o hrozbě nevěděla. Už 13. ledna 2026 otevřel CENTCOM v Kataru nové koordinační středisko protivzdušné obrany. Jenže mezi vědomím rizika a schopností mu čelit zel obrovský rozdíl. Podle AP měly USA v regionu „omezené účinné protidronové obrany“. Patriot sestřelí balistickou střelu spolehlivě, za zhruba čtyři miliony dolarů. Sidewinder AIM-9X vyjde v rozpočtu amerického letectva pro fiskální rok 2026 průměrně na 580 tisíc dolarů za kus. Ani jeden z nich ale není ekonomicky ani takticky smysluplná odpověď na roj stovek dronů, z nichž každý stojí zlomek ceny jediné obranné střely.

Americká armáda se tak ocitla v paradoxu, který Ukrajina řeší od podzimu 2022: jak sestřelit něco levného, aniž byste na obranu utratili stonásobek ceny útoku.

Co přinesli Ukrajinci, a proč to fungovalo

Ukrajina čelí íránským Šáhidům ve velkém měřítku déle než tři roky. Za tu dobu si vynutila přesně to, co Američanům chybělo: levné, rychle škálovatelné a bojově ověřené řešení.

Podle Reuters vyslal Kyjev do Perského zálivu expertní týmy, které na základně Prince Sultan nasadily systém Sky Map, softwarovou platformu pro detekci a řízení protidronové obrany. Současně se do hry dostal Merops, interceptorový dron americké firmy Perennial Autonomy, který svou bojovou zkoušku složil právě nad Ukrajinou, kde operoval přes osmnáct měsíců proti Šáhidům. Jeho efektor AS3 Surveyor stojí podle odhadu Janes zhruba desetinu ceny Šáhidu, tedy kolem 10 až 15 tisíc dolarů.

Klíčové nebyly jen jednotlivé kusy hardwaru, ale celý ekosystém: senzory, software, taktické postupy a lidé, kteří s nimi mají reálnou bojovou zkušenost. Kancelář prezidenta Zelenského otevřeně představuje Ukrajinu jako „poskytovatele bezpečnosti“ v regionu, a tentokrát to není jen rétorika.

13 000 interceptorů za osm dní

Daniel Driscoll, ministr americké armády, před kongresovým výborem 16. dubna popsal, co následovalo. Armáda během přibližně osmi dnů nakoupila 13 000 interceptorů Merops za jednotkovou cenu kolem 15 tisíc dolarů. Využila k tomu existující smluvní rámce, rychlé dohody o zapůjčení a takzvané OTA, jiné transakční autority, které obcházejí tradiční, měsíce trvající akviziční procesy.

Driscoll spolu s generálem LaNevem zároveň popsal reorganizaci armádních akvizičních struktur: sloučení dvanácti programových kanceláří do šesti portfoliových celků a vznik nové platformy „Pathway for Innovation and Technology“, která má umožnit souběžné, nikoli sekvenční procesy. V březnu 2026 armáda spustila i takzvané c-UAS marketplace, tržiště protidronových řešení.

Čísla stojí za srovnání:

• Merops interceptor: ~15 000 USD
• AIM-9X Sidewinder: ~580 000 USD
• PAC-3 (Patriot): ~4 000 000 USD

Třináct tisíc interceptorů Merops vyšlo zhruba na 195 milionů dolarů. Za stejnou částku by armáda pořídila 336 Sidewinderů nebo 49 střel Patriot. Proti tisícům dronů by to nestačilo ani zdaleka.

Lekce pro NATO, a pro Česko

Merops byl ještě před operacemi na Blízkém východě rychle zaveden do Polska a Rumunska na východním křídle NATO. Operace Epic Fury ale posunula debatu o protidronové obraně z kategorie „perspektivní téma“ do kategorie „existenční nutnost“.

Česká armáda si hrozbu uvědomuje. Na konferenci NATO v Brně v květnu 2025 akcentovala umělou inteligenci, automatizaci a schopnost čelit nízko letícím, obtížně zjistitelným cílům. Systém SPYDER má být dodán do konce roku 2026, protidronové scénáře se teprve testují v rámci cvičení Federated Cloud 2026. Prakticky to znamená, že AČR je ve výstavbě, ne v plné připravenosti.

Obecnější poučení z Epic Fury je prosté: samotná high-end protivzdušná obrana nestačí. Budoucnost patří vrstvené architektuře, kde drahé rakety chrání před raketami a levné interceptory loví levné drony. Kdo tuhle spodní vrstvu nemá, platí za každý sestřel stonásobek.

Skutečný problém není v tom, že si Amerika vzala pomoc od země, která sama bojuje o přežití. Problém je, že lekci, kterou Ukrajina platila krví od roku 2022, přetavila nejsilnější armáda světa do nákupu a nasazení až ve chvíli, kdy jí drony ničily vlastní základny.

Článek Ukrajinci zachránili americkou armádu na Blízkém východě. Pustila se do něčeho, proti čemu neuměla bojovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Su-24 by se k základně nejspíše nedostaly

Největší silou íránských ozbrojených sil jsou balistické rakety a dalekonosné drony, jimiž napáchala nemalé škody. Kupříkladu základna Camp Buehring na severu Kuvajtu byla z části vymazána, jak potvrdily satelitní snímky, a takových případů je více. Téměř neexistující PVO se navíc podařilo sestřelit letadla F-15E a A-10, ale zřejmě proto, že se moc přiblížila.

Ruské letectvo se bez Ukrajiny ocitlo v hluboké krizi. Uniklé interní dokumenty odhalují neřešitelné problémy obřích rozměrů

Ukazuje se přitom, že ani americká administrativa není zcela transparentní. Na základnu Camp Arifjan, rovněž v Kuvajtu, měly totiž podle ní začátkem března 2026 zaútočit íránské sebevražedné drony, nejspíše HESA Shahed 136. Ty doletí až 2 500 km a unesou 50kg hlavici, potvrzuje Wikipedia, což není málo, ale na odolné objekty nestačí.

Zasaženy byly na Camp Arifjan také radarové systémy a velitelské stanoviště, stejně jako přiléhající infrastruktura (sklady, ubikace, ranvej) a technika, hlavně letecká. Na základně Prince Sultan mimochodem poslal Írán na věčnost velmi cenný letoun E-3 Sentry zvaný boží oko. Ale zpět ke Camp Arifjan, resp. blízkému Port Shuaiba, kde měla být v troskách zasažených budov identifikována stará sovětská puma FAB-500, tvrdí DailyMotion.

Rusové přepsali pravidla dělostřelecké války jedinou zbraní. Ukrajincům ničí děla za stovky milionů

Obrázek (níže) skutečně tuto bombu ukazuje, ale problém je, že nejde o důvěryhodný zdroj a podloženými informacemi, což platí například i pro TopWar, který o případu hovoří. Ono by bylo divné, pokud by se podařilo starým bombardérům Su-24 proletět až k dobře vyzbrojené základně, kdy Perský záliv střeží také radary a letectva okolních zemí.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Sice se měly dva z nich přiblížit k letecké základně al-Udeid, kde obvykle sídlí 10 000 vojáků americké základny, a k Ras Laffan, klíčovému zařízení na zpracování zemního plynu a základu katarské ekonomiky, ale ty byly podle CNN sestřeleny „dvě minuty před úderem“. Ale přesto některá média tvrdí, že dva Su-24 skutečně na Camp Arifjan zaútočily.

Wikipedia potvrzuje, že tento starý sovětský taktický bombardér z roku 1974 unese spoustu výzbroje, a to včetně zmíněných FAB-500. Jde o gravitační pumy těžké 500 kg, z čehož 201 kg připadá na výbušnou náplň. Nikde není zmínka, že by měly sadu UMPK pro odhození ve větší vzdálenosti, což by znamenalo, že by Su-24 musely přeletět nad základnou.

Nové NATO je přáním „pomatených starců“. Amerika zavrhla většinu Evropy, spojence chce z druhého konce světa, a Ukrajinu též

To je ale silně nepravděpodobné, i kdyby piloti zvolili zmíněnou taktiku, že letěli 24 metrů nad mořem. Tedy ve výšce, kdy by unikali radarům. Základna Camp Arifjan a její okolí je nicméně velmi dobře chráněna systémy jako MIM-104 Patriot, NASAMS nebo C-RAM, které využívají ty nejlepší radary. Aby takový útok vyšel, muselo by jít o veliké štěstí.

Redakci Armádního Zpravodaje se navíc nepodařilo ověřit pravost fotografie z jakéhokoliv oficiálního zdroje, a přiklání se proto k názoru, že Camp Arifjan skutečně zasáhly balistické rakety a drony. O útoku pochybovat nelze, ale že by ho měly na svědomí bombardéry Su-24, ano. Není také jasné, co má tvrzení o jejich nasazení přinést.

Článek Staré Su-24 měly potupit Američany jako nikdo. „Íránci letěli riskantně 24 metrů nad mořem, a pak je tvrdě vybombardovali“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vysoká nosnost zbraní a silné pancéřování

A-10 Thunderbolt II, známý jako Warthog, je legendární americký bitevník z roku 1977 navržený pro poskytování blízké letecké podpory. Ačkoliv je technicky starý a s přímočarým designem, jeho odolnost a palebná síla jsou i dnes ohromující, což je důvod, proč stál slouží. V praxi ukazuje, že umí stále doslova rozsekat obrněnou techniku, lodě i vojáky.

Írán je zcela paralyzovaný. F-15E Strike Eagle pustoší vše, co mu přijde do cesty. Obzvláště ničivé je kobercové bombardování (záběry)

Íránské ozbrojené síly pociťují z nasazení A-10 značné zoufalství, neboť na ně útočí extrémně ničivými zbraněmi. Jmenovitě má sedmihlavňový rotační kanon GAU-8/A Avenger ráže 30 mm, ikonické střely AGM-65 Maverick typu vzduch-země, laserem naváděné bomby (Paveway), např. GBU-12, přes GPS naváděné pumy jako GBU-31/38 apod., uvádí Wikipedia. Nést je může na 11 závěsnících s celkovým zatížením až 7 260 kilogramů.

Vzhledem k tomu, že íránská protivzdušná obrana převážně postrádá moderní systémy schopné zachytit nízko letící cíle, stává se tento „létající tank“ pro pozemní jednotky prakticky neřešitelnou hrozbou. Není to nicméně nemožné, Írán totiž sestřelil například F-15E Strike Eagle, a stejně tak A-10 Thunderbolt II, protože si piloti zřejmě nedali pozor. Nejspíše k tomu použil MANPADS jako Misagh-1, Misagh-2 nebo Misagh-3.

Kremelský mlýnek na maso se zadrhl, nastala příjemná změna. Rusko ztrácí několik měsíců vojáky rychleji, než je stíhá verbovat

Navzdory svému stáří zůstává A-10 v asymetrických konfliktech vysoce účinný. Jeho schopnost operovat dlouho nad bojištěm a snést těžké poškození z něj dělá postrach. Pro íránské ozbrojence je frustrující, že jejich zastaralá PVO nedokáže tento pomalý, ale pancéřovaný stroj s jistotou sestřelit, zatímco on systematicky likviduje jejich techniku a pozice.

Na druhou stranu nelze opomíjet, že byl začátkem dubna 2026 jeden sestřelen, když se pokoušel zachránit pilota sestřeleného F-15E, uvádí theGuardian, a že se ho americké letectvo sice snaží pro zastaralost vyřadit, ale je možné, že zejména teď moc spěchat nebude. Ostatně jako nosič zbraní se osvědčuje a ekonomicky adekvátní náhrada za něj neexistuje.

Článek „Létající tank“ poskytuje blízkou pozemní podporu už 50 let, a pořád nahání strach. Írán je z něj zoufalý se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K zemi šla F-15E, trosky tomu odpovídají

Íránská protivzdušná obrana téměř neexistuje, pokud jde o vyspělé systémy, ačkoliv by mohla mít některé ukryté pod zemí a nevyužívat je, protože stejně moc nezmohou. Jiné to je ovšem s přenosnými MANPADS, jejichž polohu nelze dopředu zjistit, a pokud si tedy piloti nedají pozor a letí příliš nízko, mohou je nepřátelé vizuálně identifikovat a zaútočit na ně.

Ukrajinci vytrestali Kreml, kde ho to šeredně bolí. Dokud neřeknou, v Černém moři už si neškrtne

Armáda má kupříkladu domácí Misagh-1, Misagh-2 a Misagh-3 s infračerveně naváděnými střelami, kdy nejlepší nabízí dosah 6 km, uvádí Wikipedia. Takovou zbraní se jí ostatně nejspíše podařilo zasáhnout F-35 v druhé polovině března 2026, i když útok přežila a nouzově přistála, což potvrdili sami Američané. I tak je ale otázkou, jak se to podařilo.

F-35 má schopnost stealth, takže je velmi těžké ji zaměřit radarem, ale záběry byly poměrně jasné, a zasáhnout ji také není jistota, jelikož má řadu vyspělých protiopatření, potvrzuje Wikipedia. V případě F-15E Strike Eagle už je situace jiná, protože nejde o stealth letoun, ale o generaci 4+, jejíž největší slabinou je právě to, že není „neviditelná“ pro radary.

Video: nedaří se jim útočit, ani bránit. Ukrajinská jednotka vypráskala Rusy v klíčovém směru v Doněcké oblasti

Vyznačuje se vysokou obratností, pokročilou avionikou a schopností útočit na cíle za hranicí viditelnosti, a unese až 10 400 kg, uvádí Wikipedia, pročež se skvěle hodí jako bombardér v oblastech, kde nehrozí sestřelení. V 80. letech 20. století vznikl F-15E jako víceúčelová varianta F-15 Eagle určená k provádění hloubkových náletů za všech povětrnostních podmínek, ale přesto si zachovala schopnost vést vzdušný boj.

Fotografie trosek přitom ukazují, že i nátěr odpovídá F-15E, konkrétně z 494. stíhací perutě amerického letectva, která je součástí 48. stíhacího křídla a sídlí na RAF Lakenheath ve Spojeném království, potvrzuje americké letectvo. Nejde přitom o první ztrátu F-15E, již na začátku války sestřelila kuvajtská tři z nich přátelskou palbou.

⚡️ 🔺IRGC announces the downing of a F35 fighter jet:

The spokesperson for the Central Headquarters of Hazrat Khatam al-Anbia (PBUH):
🔹The second advanced fifth-generation F35 fighter jet in the central sky of Iran was hit by the new air defense system of the Islamic… pic.twitter.com/J4dUx5t2AG

— Middle East Observer (@ME_Observer_) April 3, 2026

Trosky údajně sestřelené F-35 odpovídají F-15E Strike Eagle (zveřejněno 03. dubna 2026)

Článek Fotografie: Írán tvrdil, že sestřelil F-35, ale sám se usvědčil ze lži. Ukázal trosky úplně jiného letadla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Za několik týdnů válka zřejmě neskončí

Scénář je podobný jako při ruské invazi na Ukrajinu – mnozí si mysleli, že půjde o rychlý proces, v němž slabší země během chvíle podlehne a přistoupí na podmínky útočníků. To se ovšem nestalo, a tak od 28. února 2026 zuří válka Američanů a Izraelců proti Íránu, který se sice nemá moc jak bránit, ale zato odpovídá velmi ničivými údery pomocí raket a dronů.

Video: silná rána pro ruské letectvo. Ukrajinci zasáhli velmi vzácnou Čeburašku, kterou už nikdo nevyrobí

Wikipedia potvrzuje, že i když to schytaly i nějaké civilní cíle, těmi primárními jsou americké základny, zbraně a vybavení na Blízkém východě, což odnáší i američtí spojenci. Balistická raketa a drony kupříkladu zasáhly americkou základnu Camp Buehring na severu Kuvajtu, a jindy zase letěla balistická raketa na Turecko, které ji nicméně coby člen NATO sestřelilo.

Útočníci měli zasáhnout vyšší tisíce cílů, zatímco Írán nejméně vyšší desítky, některé opakovaně, a na jeho straně stojí také Hizballáh nebo Hútíové. Ani přes velkou devastaci země se ale teheránský režim vzdát nechce a doufá, že vyvine na Západ tlak, aby donutily Ameriku válku ukončit. Trump ovšem tvrdí, že bude pokračovat, a že ještě pořádné nezačala, uvádí CNN.

Rusové zase lžou, že obsadili celou Luhanskou oblast. Ukrajinci se jim vysmáli, protože je škádlí 20 km v týlu

Hrozí, že začne ničit také infrastrukturu, včetně mostů a elektráren. Armádní Zpravodaje je ale názoru, že bude zfanatizovaný islamistický režim bojovat do poslední chvíle, protože pokud by se snad vzdal a padl, znamenalo by to jistou smrt jeho vůdců. Nutno připomenout, že Evropa válku neschvaluje a odmítá se zapojit i coby součást NATO.

To je logické, protože NATO je obranná aliance, a nikoliv útočná. Na druhou stranu je opět nutné připomenout, že Írán už zaútočil třeba na Turecko, které jeho členem je. Teoreticky to tak lze vnímat jako legitimní důvod, ale přesto se Evropa distancuje – má nicméně zájem na znovuotevření Hormuzského průlivu, v němž Írán blokuje námořní obchod.

Video: silný úder Izraelců roztrhal 5 íránských válečných lodí na kusy. Radost mají ale hlavně v Kyjevě

Jenomže Íránu je zjevně jedno, jaké škody zanechá válka na jeho zemi a obyvatelstvu, a zatím to vypadá, že hodlá bojovat. Ukončení konfliktu během několik týdnů tak může být nereálné, i když to Donald Trump avizuje. Je však nutné ho brát s rezervou, protože to není zrovna stratég a již několikrát se nestalo nic z toho, co avizoval, nebo čím hrozil.

„Stále jsou plně připraveni způsobit absolutní chaos v celém regionu,“ uvedl anonymní zdroj pro CNN s tím, že má mít Írán stále polovinu mobilních odpalovačů balistických raket a tisíce dronů Shahed. Na druhou stranu měl klesnout počet útoků íránskými balistickými raketami o 90 %, takže to spíše vypadá, že režim není schopen rychle vyrábět nové.

Ukrajina konečně nasazuje zabijáky východního bojiště, tanky Abrams. Udělala je skoro nezničitelné, Rusové mají výzvu

Mezi ty nejnebezpečnější patří Chajbar Šekan s doletem 1 450 km a vysokou obratností, což ztěžuje její zachycení. Váží 6,3 tun, z čehož připadá 550 kg na bojovou hlavici, uvádí Wikipedia. Za v podstatě nejsilnější lze nicméně označit Chorramšahr-4 s doletem až 2 000 km a hlavicí těžkou 1,8 tuny, potvrzuje Wikipedia. Velmi schopná je též balistická raketa Sejjil, která využívá oproti zmíněným tuhé palivo, díky čemuž může odstartovat prakticky okamžitě.

Velikým nebezpečím jsou nicméně i drony Shahed. Například Shahed 136 (ale existují i jiné verze, jde totiž o celou rodinu dronů) má hlavici těžkou 50 kg a doletí až 2 500 km, potvrzuje Wikipedia. Sice nenapáchá zdaleka tolik škod jako balistická raketa, ale rozhodně nejsou malé, a navíc může být vypouštět v podstatně vyšších počtech a přehltit PVO.

Článek „Stále jsou plně připraveni způsobit absolutní chaos v celém regionu.“ Írán má mohutný arzenál, kterým může vytrestat Ameriku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Íránci přišli o letoun, kterým často létali do Ruska

Letoun Airbus A340-300 s registrací EP-IGA sloužil jako hlavní vládní speciál Íránské islámské republiky pro dálkové lety nejvyšších představitelů, uvádí IranIntl. Jeho historie je bohatá, neboť původně létal pro Air Canada, a později pro společnost Mahan Air, než byl upraven pro státní účely. Jeho provoz byl však kvůli mezinárodním sankcím technologickou výzvou, jelikož získávání originálních náhradních dílů bylo pro Írán velmi obtížné a nákladné.

Jdou na to chytře. Rusové se snaží obnovit Černomořskou flotilu, i když jim ji Ukrajinci zdevastovali

Na druhou stranu se již v roce 2023 ukázalo, že si Írán umí poradit, nejspíše domácí produkci, jelikož mu posílalo civilní letadla k opravě i Rusko, potvrzuje AA. Interiér iránského vládního speciálu prošel přitom luxusní přestavbou, která zahrnuje VIP salonky, ložnici a zabezpečené komunikační systémy odolné proti odposlechu, což je u takových letounů běžné.

Čtyřmotorová koncepce potom poskytuje vysokou míru bezpečnosti při dálkových letech nad oceány či pouštěmi, což bylo pro přepravu prezidenta a vysokých vládních činitelů klíčové. Může totiž nouzově letět i se dvěma motory. V březnu 2026 byl také často sledován při diplomatických misích do Ruska a Číny, kde Írán upevňoval své strategické spojenectví.

I z tohoto důvodu se stal ovšem přirozeným cílem amerického a izraelského letectva, a 16. března 2026 se ho také podařilo zničit na letišti Teherán-Mehrabád, uvádí Reuters nebo OSINT analytik „OSINTtechnical“. Kdysi letadlo sloužilo hlavně ajatolláhovi Alímu Chameneímu, a dnes by ho býval mohl užívat jeho syn a nástupce Modžtabá Chámeneí.

„Rusko už válku s Ukrajinou strategicky prohrálo.“ Historik vysvětluje, jak se samo prakticky zničilo

Íránský vládní speciál měl být zničen bombardováním, ale z toho nelze odhadovat, jakými zbraněmi, jelikož jich Američané i Izraelci užívají obrovské množství. Mohlo se jednat například o řízené střely nebo klouzavé pumy, třeba JDAM-ER, které doletí přes 70 km a mají hmotnost v rozmezí 500 a 2 000 kg, uvádí Wikipedia. Možností je ale spousta.

Článek Pýcha íránského ajatolláha v troskách. Izrael zničil luxusní speciál a ochromil celou vládu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sestřelení F-35 lze, ale za specifických podmínek

F-35 Lightning II je vrcholem moderního letectví díky technologii stealth, která drasticky snižuje její radarový odraz. Sestává totiž ze speciálních materiálů pohlcujících vlny, a má geometricky tvarovaný trup, takže se na radarech jeví jen jako malý pták. Tato „neviditelnost“ jí umožňuje ničit cíle z velké dálky, aniž by nepřítel vůbec tušil, že je zaměřen.

Z výpovědi zajatých Rusů mrazí. „Nepamatujeme si, kdy jsme naposledy jedli.“ Byli rádi, že je Ukrajinci zajali

Sestřelit F-35 je extrémně těžké i proto, že disponuje pokročilým systémem elektronického boje a senzory, které vidí v okruhu 360 stupňů. Pilot má tedy dokonalý přehled o bojišti a eliminuje hrozby dříve, než se dostane na dostřel. Letoun navíc efektivně maskuje svou tepelnou stopu, což ztěžuje práci infračerveným čidlům a raketám naváděným na teplo motoru.

Ale přesto existují scénáře, kdy lze F-35 zasáhnout. Pokud by letěla nízko, vystavuje se útoku MANPADS, které jsou pasivní a nelze je předem detekovat radarem. Střelec s raketou na rameni může využít vizuální kontakt v momentě, kdy letoun opustí krytí výškové převahy. Šance nicméně roste i v nepřehledném terénu, kde mají systémy včasné výstrahy méně času reagovat.

„Rusové se snaží vzdorovat, ale bez úspěchu.“ Ukrajinci si zuřivě berou okupovaná území na jihu zpět

Redakce ArmádníZpravodaj.cz připomíná také možné užití staré čínské taktiky, která vznikla již před zhruba 60 lety. Ta je vlastně velmi jednoduchá a lze ji rozdělit na dvě části. Tou první je, že nepřítel získá pocit, že již zničil veškeré systémy PVO, a nepočítá tedy s dalšími, na základě čehož si přestává dávat pozor a vysílá piloty do míst, kam by se dříve nevydali.

Druhou je potom ponechání systémů vypnutých a skrytých, díky čemuž je nelze detekovat jinak než vizuálně. Takže když se potom v jejich blízkosti prožene pilot, nepředpokládá útok. Obránci ho však aktivují a de facto ho střelí do zad, což značně snižuje jeho šanci na přežití. Ale přesto se v případě z 20. března 2026 mělo jednat pouze o poškození F-35.

„Byla to dobře naplánovaná akce,“ libují si Ukrajinci. Rusové utrpěli na jižní frontě fatální ztrátu území. Vojáků padly tisíce

Vzhledem k íránské propagandě by nebylo od věci to označit za nesmysl, ostatně dříve už lhala, že F-35 sestřelila, a později udělala totéž s B-2 Spirit. Navíc je k dispozici krátké video, z něhož ani nelze 100% určit, zda jde o F-35, byť tom tvary napovídají, nebo o další výplod AI. Na konci ho zasáhne střela a tím záběry končí, což je samo o sobě také podivné.

Na druhou stranu Armádní Zpravodaj dohledal, že Američané skutečně nějaký incident potvrdili, uvádí CNN. „Letoun páté generace vykonával bojovou misi nad Íránem, když byl nucen nouzově přistát, “ sdělil kapitán Tim Hawkins, mluvčí amerického Centrálního velení, s tím, že dosedlo na ranvej bezpečně, pilot je stabilizován a incident předmětem vyšetřování.

Video: ukrajinský MiG-29 shodil 250kg pumu na podzemní základnu ruské čety. Dovnitř ani ven už se nikdo nedostane

Dva obeznámené zdroje měly potom potvrdit, že k zasažení F-35 skutečně došlo, nejspíše tedy íránskou PVO. Armádní Zpravodaj připomíná, že pokud se dostala do špatné situace, stačil na to v podstatě i starý MANPADS. Armáda má k dispozici i domácí Misagh-1, Misagh-2 a Misagh-3 s infračerveně naváděnými střelami, kdy nejlepší nabízí dosah 6 km, uvádí Wikipedia.

Článek Video: nemožné se stalo realitou, Írán zasáhl F-35 raketou. Američané to nepopírají, ale neumí to vysvětlit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Írán blokuje Hormuzský průliv, Američané ho chtějí zpět

Nasazení 2 200 mariňáků z 31. námořní expediční jednotky (MEU) na palubě americké výsadkové vrtulníkové lodi USS Tripoli představuje kritickou fázi americké reakce na íránskou agresi. Tato elitní síla, obvykle dislokovaná v Pacifiku, byla narychlo přesunuta k íránským břehům, aby posílila ochranu strategických námořních tras, zejména Hormuzského průlivu.

Ukrajina si právě udělala silného nepřítele. Írán jí hrozí útokem. „Stala se pro nás cílem,“ zuří teheránský režim. Zelenský necouvne

Hlavním důvodem této dislokace je paralýza globálního obchodu způsobená íránskými útoky v Hormuzském průlivu a jeho blokádou. Mariňáci by měli zajistit doprovod komerčních tankerů, ale také obojživelné operace proti odpalovacím stanovištím dronů a raket na pobřeží, jakož i lodím íránského námořnictva. Hlavní boje by však měly být vedeny z plavidel.

Vliv na konflikt s Íránem je zásadní, neboť Teherán musí nyní počítat i s rizikem přímého výsadku na svém území. To nutí íránské velení vázat značné síly u pobřeží namísto jejich využití pro asymetrické operace. I když Donald Trump avizoval, že půjde proti Íránu o rychlou akci, je nucen vysílat na Blízký východ stále více sil, minimálně aby obnovil tok ropy.

Samotný Írán stojí dle Wikipedie v celosvětovém měřítku za 5,1 % produkce ropy, takže by ztráta jenom jeho dodávek nebyla ještě tak zlá. Mnohem horší je, že blokuje průjezd lodí Hormuzksým průlivem, jímž prochází asi 25 % světového námořního ropného obchodu, uvádí Wikipedia. Tuto trasu využívají například čínské a indické lodě vozící mj. i ruskou ropu.

„Peníze dáme Čechům. Proč by na nás měli útočit Rusové?“ nechápe Okamura. Výdaje na obranu vláda nezvýší

Obnovení námořních tras je natolik důležité, že Donald Trump dokonce vyzval Evropu a další spojence, aby poslali do Hormuzského průlivu ještě více válečných lodí, uvádí Reuters. Jistě tím chce nejenom minimalizovat případné vlastní ztráty, ale také mít k dispozici větší sílu, pokud bude třeba udeřit na íránské námořnictvo, letouny, el i pozemní základny.

Článek Stahují se mračna, Amerika přitvrdila. Přes 2 000 mariňáků míří k Íránu až z Pacifiku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajina má nepřátel dost, ale necouvne

Výroky íránského zákonodárce o Ukrajině jakožto o „legitimním cíli“ reflektují rostoucí napětí mezi Teheránem a Kyjevem. Írán tímto způsobem reaguje na obvinění z dodávání dronů, zejména Shahed-136, Rusku, a rovněž na zprávy o ukrajinsko-izraelské spolupráci v oblasti dronových technologií, jejímž cílem je pomoci ustát zemím Blízkého východu íránské útoky.

„Peníze dáme Čechům. Proč by na nás měli útočit Rusové?“ nechápe Okamura. Výdaje na obranu vláda nezvýší

Teherán se snaží vytvořit odstrašující narativ, který má Ukrajinu a její spojence donutit k omezení vojenské součinnosti s partnery na Blízkém východě. Nakolik bude ochotný situaci vyhrotit, je zatím neznámé. Stojí za připomínku, že by mohl například zvýšit dodávky dronů Rusků, případně mu nabídnout dokonce balistické rakety, kterých má nejspíše dostatek.

Z těch nejnebezpečnějších lze jmenovat Sejjil s hlavicí těžkou 700 kg, Chorramšahr, která jich může nést několik, případně jednu obří o hmotnosti až 1,8 tuny, a Qadr-110, která má hlavici těžkou 650 až 1000 kg, potvrzuje Wikipedia s tím, že všechny doletí alespoň 2 000 km. Rusko by je tak mohlo odpalovat z dostatečné vzdálenosti i do ukrajinského vnitrozemí.

Teoreticky by to mohl udělat sám Írán, protože to má na Ukrajinu asi 1 050 km vzdušnou čarou, a ukazuje, že mu nedělá problém vypouštět drony ani rakety na okolní země. I když to pro ukrajinskou administrativu znamená nutnost bojovat na dvou diplomatických a zpravodajských frontách zároveň, Armádní Zpravodaj je názoru, že s pomocí necouvne.

Video: Íránu přišel na pomoc očekávaný spojenec. Zasypal Izrael celou stovkou raket najednou

Nejenom, že dokáže útokům v malém množství čelit, protože má proti balistickým raketám třeba americký MIM-104 Patriot nebo francouzský SAMP/T, zatímco s drony bojuje specializovanými záchytnými interceptory, ale i ručními zbraněmi, ale zároveň se nebude chtít připravit o možnost pomoci Americe, která patří ve válce s Ruskem k jejím největším podporovatelům.

Článek Ukrajina si právě udělala silného nepřítele. Írán jí hrozí útokem. „Stala se pro nás cílem,“ zuří teheránský režim. Zelenský necouvne se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Drony ničí Američanům drahé radary

Situace v tažení proti Íránu podle všeho není tak dobrá, i když to v žádném případě neznamená, že by Američané prohrávali. Na druhou stranu jim nepřátelé umí působit významné škody. Příkladem může být zničení drahého a velmi vzácného radaru AN/TPY-2 v Jordánsku a poškození fázovacího radaru AN/FPS-132 v Kataru. Twz uvádí, že se ukázaly být zranitelné právě útoky dronů, s nimiž si Američané a jejich spojenci nedokáží dostatečně poradit.

iZdroj fotografie: Bílý dům

Na Blízký východ měli proto odcestovat ukrajinští specialisté, aby tam obráncům předávali své zkušenosti, uvádí Militarnyi. Zvláště pro Američany a prezidenta Donalda Trumpa musí být taková žádost hořkou pilulkou, jelikož se na konci února roku 2025 v Bílém domě vůči prezidentovi Ukrajiny, Volodymyru Zelenskému, choval neurvale. Wikipedia uvádí, že se schůzka konala před televizními kamerami a Trump ho z Bílého domu v podstatě vyhodil. V mnoha jednáních pak nadbíhal Putinovi, ačkoliv je to on, kdo napadl Ukrajinu.

Ukrajina čelí dronům dronů každý den

Americká administrativa ani státy na Blízkém východě v současné době nemají jinou možnost, než se na Ukrajinu obrátit. Armádní Zpravodaj připomíná, že nikdo nemá takové zkušenosti v boji s drony jako ona, neb musí jejich útokům čelit každý den, často po stovkách. Rusko přitom využívá hlavně drony typu Shahed, což je íránská konstrukce, kterou v licenci produkuje jako Geran. Jde tedy o ty samé, jimž Američané na Blízkém východě čelí.

Češi pořád tvrdí, že je Írán oběť. Ten mezitím už podruhé zaútočil na evropského člena NATO balistickou raketou

Ukrajinci mohou nabídnout zkušenosti s jejich detekcí, a také jejich levné a účinné ničení. Dotčené státy mají především zájem o takzvané útočné drony, jejichž úlohou je srazit bezpilotní letouny z oblohy. Spojené arabské emiráty jich údajně chtějí 5 000, a Katar 2 000, ale zájem mají i další. Ukrajina může nabídnout například interceptor Sting. Defenence-Blog uvádí, že se jedná o dron se čtyřmi vrtulemi startující kolmo a dosahující rychlosti 160 km/h. Cíl zasahuje až do výšky přes 3 km, takže si poradí i s drony s raketovým pohonem.

Článek Američané nezvládají íránské odvety. Trump žádá Ukrajince o rychlou pomoc v boji. „Jsou největší naděje“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z 93 milionů lidí by skoro 1/3 mohla bojovat

Íránská armáda je unikátní dvojkolejný systém tvořený pravidelnou armádou, tedy Ozbrojenými silami Islámské republiky Írán (Arteš), a elitními Islámskými revolučními gardami (Sepah), jimž může asistovat ještě Policejní velení Islámské republiky Írán (Faraja). V prvním případě je vojáků zhruba 450 tisíc, v druhém asi 150 tisíc, potvrzuje Wikipedia.

Amerika by smetla Írán do 48 h: srovnání americké námořní pěchoty coby první úderné síly a mnohem početnější íránské armády

Asistovat jim navíc může dalších asi 350 tisíc záložníků, což je obrovská síla. Policejní uniformu potom obléká nejméně 360 tisíc příslušníků včetně branců a rezervistů, ale zřejmě nejhorší jsou polovojenské dobrovolnické milice (Basij) spadající pod Islámské revoluční gardy. Wikipedia totiž uvádí, že mají k okamžitému nasazení 600 tisíc lidí, a bude-li nejhůře, mohou povolat všechny, kdo mají členství, což je síla více než 25 milionů rezervistů schopných boje.

Výzbroj ozbrojených sil je směsicí zastaralé západní techniky z dob šáha a domácích kopií ruských nebo čínských systémů. Nejsilnějšími zbraněmi jsou balistické rakety rodiny Šaháb, Chajbar a Chorramšahr doplněné tisíci sebevražedných dronů Shahed. Íránská armáda tak může zasahovat cíle po celém regionu a účinně odstrašovat potenciální útočníky.

Zbraň, jakou Rusko dříve nemělo, se nedaří sestřelovat. Vylepšená ruská balistická raketa testuje ukrajinskou PVO

Tolik k síle íránské armády, která sice pod leteckými útoky Izraele a Ameriky trpí, jelikož má letectvo i protivzdušnou obranu v naprosto žalostném stavu a nemůže se jim rovnat, ale pozemní invaze by byla extrémně náročná i v případě, že budou hlavní mocenská centra zničená. Írán by totiž těžil z velmi náročného terénu, jemuž dominují pohoří Zagros a Alborz.

Tato přírodní bariéra – v prvním případě široká 150 až 300 km, v druhém 60 až 130 km – je pro obrněné jednotky noční můrou. Útočník by musel čelit tisícům opevněných bodů v úzkých soutěskách a natolik náročnému terénu, že by se na techniku často spoléhat nemohl. V podstatě by technologická převaha ztratila na významu a šlo by o boj muž proti muži.

Izraelské F-35I Adir vyškolily íránskou protivzdušnou obranu. Klíčový systém měl být lepší než ruský S-400, ale selhal

Pozemní invaze by byla pro jakoukoliv mocnost nákladná a krvavá, navíc s nejistým koncem. Írán je rozlehlá a hornatá země s hluboce islamizovanou a nacionalistickou společností, která by se pravděpodobně sjednotila proti vnějšímu nepříteli. Okupace takto lidnatého státu by vyžadovala zřejmě miliony vojáků a zdroje, které žádná země aktuálně nemá.

Strategickou výhodou je i íránská doktrína „mozaikové obrany“, kdy každá provincie může bojovat autonomně i po zničení centrálního velení. V kombinaci s rozsáhlou sítí podzemních „měst“ a tunelů je íránská armáda v domácím prostředí téměř nezničitelná. Jakýkoliv pokus o svržení režimu silou může vést k dekádám partyzánské války v horách.

Video: největší zbraň Íránu zničil Izrael dříve, než stihla zaútočit. Úplně tím změnil pravidla hry

Íránská armáda sice postrádá nejmodernější tanky, houfnice, letadla i ruční zbraně, nicméně v asymetrickém má navrch. Její schopnost zahltit obranu nepřítele vlnami dronů a raket, zatímco pozemní síly by využívaly členitý terén k přepadům, z ní dělá nebezpečného soupeře. Útok na íránské vnitrozemí by byl strategickou pastí s fatálními následky.

Redakce ArmádníZpravodaj.cz je nicméně názoru, že by se takovému konfliktu snažily případné invazní síly vyhnout a zaměřily se pouze na důležité oblasti a odříznutí příjmů státní kasy. Scénář, kdy dojde k ovládnutí íránského pobřeží, zejména strategického Chúzestánu a pásma podél Perského zálivu, by znamenalo kontrolu nad hlavními ropnými terminály a přístavy.

Mirage 2000 v plném bojovém nasazení. Záběry těsně nad zemí ukazují, jak Ukrajinci bombardují Rusy s chirurgickou přesností

Tato „limitovaná“ invaze by odřízla Teherán od klíčových příjmů a ochromila export surovin, resp. by ho převzaly vláda invazních zemí. Logisticky by šlo na jihu o operaci v rovinatém terénu, kde by dominovalo letectvo a těžká technika, z moře potom námořnictvo včetně letadlových lodí, díky nimž by nebylo nutné držet letouny na zemi a vystavovat je odvetné palbě.

I v tomto scénáři by však Američané čelili brutální asymetrické válce vedené z nedalekého pohoří Zagros, které by komplikovalo operace hlavně podél Perského zálivu. Íránské jednotky by z něj mohly podnikat raketové a dronové útoky na pobřežní základny a zásobování, a okupace úzkého pobřežního pásu by vyžadovala trvalou přítomnost statisíců vojáků.

8 nejsilnějších zbraní Íránu, které právem nahání strach i vojenským mocnostem. Zapomínat nelze ani na početné skupiny bojovníků

Zahraniční invaze by navíc nemusela režim úplně zlomit, ale naopak by mohlo dojít k extrémní radikalizaci a sjednocení obyvatelstva proti „agresorovi“. Na druhou stranu je v Íránu mnoho lidí smýšlejících „svobodně“, a od 25. prosince 2025 dochází k masivním protestům proti současné vládě a prohlubující se ekonomické krizi. Jedná se o největší povstání od islámské revoluce v roce 1979, uvádí Wikipedia s tím, že proběhlo asi v 80 % země.

Lidé vyšli do ulic v 675 lokalitách ve 210 městech ve všech 31 provinciích, a vláda pod vedením již padlého nejvyššího duchovního vůdce Alího Chameneího je tvrdě potlačila silou. Zabít při nich měla více než 32 000 civilistů, ale reálná čísla budou nejspíše vyšší. Je zřejmé, že pokud dostanou lidé správnou příležitost, může dojít ke státnímu převratu.

Článek 27 milionů mužů ve zbrani. Pozemní invaze do Íránu je skoro nemožná. Když půjde do tuhého, poskládá nejpočetnější armádu světa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak kuvajtská PVO vystřelí, F-15E neunikne

F-15E Strike Eagle je páteřním víceúčelovým stíhačem amerického letectva pro hloubkové údery na pozemní cíle za každého počasí. Na rozdíl od čistě stíhacích verzí má dvoučlennou posádku a disponuje arzenálem až 11 tun výzbroje, uvádí Wikipedia. I po desetiletích služby zůstává díky modernizacím, jako je nový radar a systémy elektronického boje, vysoce efektivní.

Video: rozklad „ruského“ Krymu. Ukrajinci provádí chirurgicky přesné údery na PVO a působí Rusku obří potíže

Z hlediska zranitelnosti je největším limitem F-15E absence technologie stealth. Na rozdíl od F-35 je na radarech nepřítele dobře viditelný, což jej činí zranitelným vůči moderním systémům PVO dlouhého i kratšího dosahu. Při přežití se proto musí spoléhat na rušení, klamné cíle a schopnost létat v extrémně nízkých výškách, kde se skrývá v terénních nerovnostech.

Nic z toho mu ovšem nepomůže, pokud je vystaven palbě přátelských systémů, navíc na krátkou vzdálenost. Dojde-li totiž k selhání identifikace IFF (vlastní-cizí), může dojít v chaosu bojiště k záměně za nepřátelský cíl kvůli své vysoké rychlosti a radarovému podpisu. Historické incidenty potvrzují, že i nejmodernější letoun je zranitelný, pokud koordinační mechanismy selžou a přátelská raketa jej vyhodnotí jako hrozbu, potvrzuje Wikipedia.

Izraelské F-35I Adir vyškolily íránskou protivzdušnou obranu. Klíčový systém měl být lepší než ruský S-400, ale selhal

Naštěstí pro posádku je její šance na přežití při zásahu velmi vysoká díky robustní konstrukci a pokročilým systémům včasného varování. Letoun je vybaven radarovým výstražným přijímačem RWR, který pilota i zbraňového operátora (WSO) okamžitě upozorní na zaměření radarem a odpálení rakety. To dává drahocenné sekundy k provedení úhybných manévrů, uvádí americké letectvo, nebo k použití klamných cílů, případně až ke katapultáži.

Tu zajišťují vystřelovací sedadla ACES II, která umožňují bezpečnou katapultáž i v nulové výšce a při nulové rychlosti. Díky tomu, že v kokpitu sedí dva lidé, je kontrola situace a rozhodování o opuštění letounu efektivnější. F-15E je navíc známý svou schopností „přežít nepřežitelné“ a vrátit se na základnu i s těžkým poškozením draku, ačkoliv to samozřejmě neplatí vždy.

Poláci mají blízko ke zbrani budoucnosti, na kterou Rusko odpovědět neumí. Vectis zcela promění nebe

V případě sestřelení tří letounů F-15E kuvajtskou protivzdušnou obranou se mohlo jednat o palbu systémů MIM-104 Patriot, které tvoří její páteř. Jejich rakety jsou navrženy k ničení letadel a balistických cílů s drtivou přesností. Pokud tedy v chaosu boje vyhodnotí F-15E jako hrozbu, má posádka jenom minimální čas na úhybný manévr či elektronické rušení.

Historické zkušenosti z války v Iráku potvrzují, že k tragickým incidentům „friendly fire“ dochází nejčastěji při návratu poškozených letadel, uvádí Wikipedia. Pokud tedy nekomunikují správně, může je kuvajtská PVO zaměnit za íránskou raketu. Pro posádku je takový útok fatální, jelikož je téměř nemožné střely z Patriotu v konečné fázi letu vymanévrovat.

Článek Fatální selhání vedlo k palbě do vlastních. Kuvajtská PVO sestřelila tři americké F-15E, neměly šanci střely vymanévrovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vyloučený není ani útok Chámeneího

Velikou otázkou hrozby íránskému režimu je, jakým způsobem by to Američané mohli provést. Existuje celá řada možností, ale mají své výhody a nevýhody. AlJazeera uvádí, že v oblasti provozují řadu základem, z nichž mohou útok provést. Mohli by se zaměřit na vedení režimu, tedy Alí Chámeneího, a možné jsou i útoky na vojenské základny, např. Revolučních gard, což je opora režimu. V podstatě vyloučená je však pozemní invaze.

iZdroj fotografie: Khamenei.ir / Creative Commons / CC BY

V první fází útoku na Írán by Američané jistě nasadili letectvo, k čemuž by mohli využít i letiště v blízkosti Íránu, ale Forbes uvádí, že do oblasti také míří letadlová loď USS Abraham Lincoln. Jde o plavidlo, na jehož palubě se nachází až 90 letadel a vrtulníků, uvádí Wikipedia, konkrétně Lockheed Martin F-35C Lightning II, Boeing F/A-18E/F Super Hornet a Boeing EA-18G Growler pro elektronický boj sloužící třeba k oslepení protivzdušné obrany.

Maďarsko očekává dodávku prvního vyrobeného Gripenu. Odmítlo F-35 a vydalo se cestou udržitelnosti

Írán by neměl šanci se proti takovému útoku ubránit. V roce 2025 izraelské letectvo velice snadno proniklo jeho protivzdušnou obranou, a američtí letci budou mít podobné nebo ještě lepší schopnosti. Izrael navíc zničil systémy jako S-300 nebo Bavar-373. IsraelHayom uvádí, že Íránci sice mohli získat čínské HQ-9, ale Čína jejich dodání popírá. I kdyby to pravda byla, určitě jich nebude mnoho, a americké letectvo či námořnictvo si s nimi dokáže poradit.

Letecké údery by to nevyřešily

Ačkoliv není pochyb, že se Írán nemůže americkým útokům bránit, sami o sobě by nemusely nic změnit. IranIntl s odvoláním na analytiky soudí, že by nemohly násilí zastavit, pokud by neexistoval plán dalšího postupu. Problém je, že letecké údery mohou zničit protivzdušnou obranu a některé vojenské komplexy, ale nemohou zničit celou armádu. Armádní Zpravodaj připomíná, že proti demonstrantům zasahují členové bezpečnostních složek ozbrojení ručními zbraněmi rozptýlení po městech, takže na ně letadla nemohou.

iZdroj fotografie: Uživatel Msdroriginal / Creative Commons / CC BY-SA

Američané by teoreticky mohli provést pozemní invazi, Írán by smetli za 48 hodin, ale tu nelze provést okamžitě. Na plánování takové operace je třeba čas, shoduje se ChathamHouse. Donald Trump navíc zatím ani neřekl, že by o něčem takovém uvažoval. Američané mají velmi negativní zkušenosti z podobných operací třeba z Iráku a Afghánistánu, a nechtějí se zaplést do nějakého dalšího konfliktu. Armádní zpravodaj soudí, že by následoval, neboť v Íránu stále existují kruhy věrné režimu, a jistě by se bránily partizánskými útoky.

Video: vybavení z Kyjeva ničilo u Charkova jeden ruský útok za druhým. Nechalo za sebou totální spoušť

Neučinné by nejspíše bylo i unesení či zabití vůdce Chámeneího. U moci by totiž stále zůstávali členové mocných Republikánských gard, které tvoří základ režimu, a nejspíše by nechtěli otěže moci pustit. Lze proto předpokládat, že Bílý dům pravděpodobně zvolí taktiku vyhrožování, ekonomických sankcí a možná nějakého vyjednávání. Jestli to ale demonstrantům pomůže, je otázkou. Zkušenosti z Venezuely ukazují, že Donaldu Trumpovi ponechání diktátorského režimu u moci nevadí, pokud nebude protiamerický.

Článek Amerika by neútočila na Írán přímo, ale strategicky. Smetla by ho, aniž by se jí mohl jakkoliv bránit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Salva až 19 raket přes Patrioty neprošla

Dobrým příkladem účinnosti protiraketové obrany založené na systému MIM-104 Patriot může být íránský útok na katarskou základnu Al Udeid. APNews uvádí, že na ni podle katarských zdrojů letěla salva 19 raket, i když Američané hovoří o 14 – důležité ovšem je, že ani jedna nepronikla. Obraně se totiž až na jednu, která letěla mimo, podařilo všechny sestřelit, což podle názoru Armádního Zpravodaje hovoří ve prospěch systému Patriot, i když mohly být do obrany zapojeny i lodě se systémem Aegis, které v oblasti působí.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Samotný Katar, i když jde o zemi o rozloze pouze kolem 11 500 kilometrů čtverečních, tedy je téměř 7krát menší než Česká republika, disponuje 11 bateriemi, uvádí Wikipedia. Potřebuje však chránit jenom velká centra, značnou část země tvoří poušť, kde rakety příliš škody nadělat nemohou. Cílem protistřel Patriotu byly pravděpodobně rakety jako Fateh-110. MissileTreat uvádí, že mají dolet kolem 300 až 400 kilometrů a unesou 500 kilogramů těžkou hlavici. Přesnost starších verzí je cca 250 metrů, ale novější mají mít významně lepší navádění.

Protistřela PAC-3 do rakety narazí

Katar má disponovat Patrioty vyzbrojenými střelami PAC-3. ArmyRecognition uvádí, že byly vyvinuté, aby zlepšily jejich schopnosti v oblasti ničení balistických raket, přičemž jeden odpalovací systém pojme až 16 protistřel PAC-3; baterii většinou tvoří až 8 těchto stanovišť. Střela pak raketu ničí přímým nárazem. Vybavena je aktivním radarem a malými manévrovacími motory, které ji navedou na cíl dosahující i hypersonické rychlosti. Dosah protistřely je přitom asi 160 km a proti balistickým raketám chrání prostor o poloměru cca 35 km.

Jednu z nejlepších izraelských zbraní nese skrytě F-35: řízená střela ICE BREAKER přesně eliminuje hodnotné cíle a nelze ji rušit

Za úspěchem samozřejmě nestojí jenom protistřely, důležitou součástí Patriotu je radar, jako je AN/MPQ-65, schopný odhalit balistické rakety do vzdálenosti až 160 km. Dalším důležitým prvkem je pak řídící a velitelské vozidlo, které koordinuje palbu proti jednotlivým cílům. Díky tomu může Patriot s dostatečným počtem protistřel zlikvidovat i větší salvu. Většinou platí, že jsou proti každé raketě vysílány dvě protistřely, aby se pojistila úspěšnost jejího zničení.

Článek 19 íránských balistických raket může znít hrozivě, ale pro Patriot je to jenom předkrm a ani se nezapotí. Sestřelit jich může 100 % se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hlavním důvodem války jsou íránské atomovky

Mezi židovským Izraelem a muslimským Íránem to vře od revoluce roku 1979, kdy se v Íránu chopil moci ajatolláh Rúholláh Chomejní – šíitský duchovní, který se stal vůdcem hnutí proti šáhovi. Když zburcoval obyvatele k islámské revoluci, bylo výsledkem svržení tehdejšího monarchistického režimu šáha Mohammada Rezy Pahlavího, uvádí Wikipedia. Jeho syn, Reza Pahlaví, se snaží podle BBC obnovit moc své dynastie a burcuje ke svržení ajatolláha.

Američané zaútočili na Írán B-2 Spirit, bombardováním mu zcela zničili 3 jaderná zařízení. Použili 6 nejsilnějších bomb světa GBU-57A/B

Zda se mu to podaří, není jasné, ale údajně má plán na prvních 100 dní po pádu současného režimu, stejně jako na stabilizaci země a její vedení k demokracii a prosperitě. Redakce Armádního Zpravodaje tuto možnost nezavrhuje, jelikož je Írán dlouhodobě nepřátelský ke všemu „západnímu“ a ideologie jeho duchovního vůdce je z velké části založena na nenávisti vůči židovskému světu – nutno zdůraznit, že její rozsah my nepochopíme.

Země se každopádně změnila v roce 1979 z monarchie na teokratický režim (náboženský stát), kde drží hlavní moc nejvyšší duchovní vůdce (Velký vůdce) – tehdy Chomejní. Jeho nástup k moci poté inspiroval řadu dalších islamistických hnutí na Blízkém východě. Nechme teď stranou, že se režim zbavil jakéhokoliv vlivu Spojených států amerických, které udělaly v regionu řadu neodpustitelných tahů, například invazi do Iráku v roce 2003.

Simulace: 26tunová izraelská balistická raketa Jericho II by v íránském Teheránu zdevastovala přes 6 milionů lidí

O mnoho let později přiznal britský ex-ministr, že to byla jedna z největších chyb Západu, jelikož byl vpád neoprávněný. Redakce Armádního Zpravodaje má za to, že zejména zavedení práva šaría a omezování lidských svobod, hlavně u žen, je pro tamní obyvatelstvo mnohem horší než dřívější režim. Současné chování tamních představitelů každopádně není tím důvodem, proč Izrael na Írán zaútočil – je jím nekontrolovaný jaderný program.

Spojené státy americké se několikrát pokoušely s íránskými vůdci dohodnout, aby nevyráběli jaderné zbraně a omezili program zejména na civilní sféru, např. výstavbu elektráren, potvrzuje CFR, i když by nejspíše nevadilo ani využití v sektoru vojenském, pokud by šlo třeba o pohon plavidel. To však tamní režim opakovaně odmítl a cítil se být vojensky dostatečně silný, aby ho nikdo nemohl nutit k ústupkům – nehledě na to, že to Západ nechtěl znovu riskovat.

GBU-57A/B: jediný „louskáček“ světa, který zničí íránský bunkr 90 m pod zemí. Nepleťte si ji s matkou všech bomb, funguje jinak

Armádní Zpravodaj je názoru, že pokud by znovu vpadl do nějaké země Blízkého východu bez závažného důvodu, například aniž by docházelo k páchání zvěrstev na civilním obyvatelstvu ve velkém měřítku, nedokázal by si to obhájit. Na pomoc by navíc nemohl jenom tak přijít ani Izraeli, pokud by byl napaden, jelikož není součástí NATO. Zřejmě jediný, kdo toho je schopen a má k tomu důvody, je Amerika, s níž je dlouhodobým spojencem.

Ovšem nejenom politickým, na izraelských inženýrech přímo závisí i vývoj nejlepších zbraní světa, které mají ve výzbroji USA. Jejich ztráta by tedy byla naprosto fatální, pročež je redakce Armádního Zpravodaje názoru, že nenechají Izrael padnout. Ostatně už se mají připravovat k úderům na Írán, k čemuž dal podle všeho svolení Donald Trump už před několika dny. Zda k tomu skutečně dojde, není jasné – sám řekl, že nikdo neví, co udělá.

Írán má spojence mocnější, než se může zdát: Hamás a Hizballáh jsou jenom „hrstka“, ale vojensky mu nepomohou

Íránský jaderný program chce každopádně zničit Izrael i Amerika z jednoho prostého důvodu, a sice kvůli již zmíněné hrozbě výroby jaderných hlavic. Aktuálně je totiž schopen vyrábět tzv. obohacený uran na několika úrovních, vysvětluje Wikipedia:

• 3–5 %: pro jaderné elektrárny (běžné civilní použití)
• 20 %: pro lékařské izotopy (výzkumné a zdravotnické účely)
• 60 % a více: velmi blízko ke zbrojní úrovni

První dvě úrovně by byly zcela v pořádku, ale není žádný technický důvod obohacovat uran na 60 %, pokud nejde o zbraňové použití, i když Írán tvrdí, že to dělá pro mírové účely.

Írán mohutně zbrojil, ale stejně byl slabý

Ajatolláh, vůdce íránského lidu, vyhrožuje židovskému lidu dlouhodobě, ale nikdy neměl prostředky ho významněji ohrozit. To se sice začalo měnit s rozšiřujícím programem balistických raket (za zmínku stojí i dalekonosné drony Shahed), z nichž má být třeba Qasem Basir opravdu vyspělá, ale z toho si Izrael „nesedl“, protože byl stále násobně silnější.

Izrael hrozným způsobem zabil nejvyššího íránského generála. Využil k tomu nejspíše svou nejlepší střelu na hodnotné cíle

To ostatně prokazuje i od úderů od 13. června 2025, kdy zcela ovládá nebe a provádí téměř beztrestně útoky kdekoliv se mu zlíbí. O síle Izraele a Íránu vypovídá nejlépe srovnání, které redakce Armádního Zpravodaje provedla za účelem nastínění, kdo má jakou šanci:

• Izraelská armáda vs. íránská armáda
• Izraelské letectvo vs. íránské letectvo
• Americká námořní pěchota vs. íránská armáda

Samozřejmě nelze počítat, že by do útoku vstoupily celé ozbrojené složky daných zemí, jelikož musí zajišťovat úkoly na mnoha jiných místech, a konkrétně izraelská armáda má stále plné ruce práce s Hamásem a jeho podporovateli. Vedle toho by to nejspíše ani nebylo potřeba, jelikož je Írán mnohonásobně slabší než Izrael, natož pak, pomůže-li ho Amerika.

Článek Existuje jenom jeden důvod, proč Izrael zaútočil na Írán a vyvolal válku. Slabý režim ho dříve neohrozil, ale do budoucna mohl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nebezpečím jsou íránské balistické rakety

Izrael ovládá vzdušný prostor nad Íránem v podstatě od prvních hodin, a není jasné, zda se vůbec letectvo napadené země pokusilo o nějaké souboje. Ale redakce Armádního Zpravodaje hodnotí, že i kdyby ano, bylo by to k ničemu, jelikož disponuje maximálně MiG-29 a F-14, tedy již značně zastaralými konstrukcemi, které se nemohou s izraelským F-35.

Židovská země má sice i F-16 a starší F-15, ale ty slouží primárně k bombardování a létají až v druhé vlně, kdy jim nehrozí nebezpečí ani ze strany protivzdušné obrany. Vysloužilý americký generál Steve Anderson zhodnotil, že největším nebezpečím zůstávají pro Izrael balistické rakety Šaháb-3, kterých může mít Írán kolem 2 000, ale jisté to není.

Izrael žádá 10tunovou „Matku všech bomb“, aby mohl zasadit Íránu rozhodující úder, kterým všechno skončí

Armádní Zpravodaj připomíná, že je íránský program balistických raket velmi rozsáhlý, a určitě má i několik takových, které by mohly proniknout izraelskou PVO. Na druhou stranu už v pondělí 16. června 2025 informoval theJerusalemPost s odkazem na izraelskou armádu, že se podařilo zničit 1/3 íránských odpalovacích ramp pro balistické rakety.

Údery přitom pokračují, takže je zcela reálné, že i kdyby Írán zásoby měl, ani je nestihne využít. Balistická raketa Šaháb-3 je podle Wikipedie ve výzbroji asi od roku 1998, a existuje ve třech verzích – Šaháb-3A s doletem 1 300 km, Šaháb-3B s doletem 2 000km, a Šaháb-3C s doletem dokonce 2 200 km – všechny jsou tedy schopné zasáhnout izraelské území.

Amerika by smetla Írán do 48 h: srovnání americké námořní pěchoty coby první úderné síly a mnohem početnější íránské armády

V závěrečné fázi letu dosahuje rychlosti Mach 7 a na cíl udeří hlavicí těžkou až 1 200 kg, nebo místo ní pět hlavic s kazetovou municí, kdy může být každý zaměřena na jiný cíl. Její přesnost je ovšem 2 500 metrů, takže je de facto nemožné, aby trefila opravdu přesně požadovaný cíl, ale na druhou stranu může sloužit k terorizování měst a zahlcení PVO.

Boj na Blízkém východě není podle Steva Andersona vůbec vyrovnaný, Izrael má podle něj jasně navrch, což ostatně dokazuje od počátku války s Hamásem, do níž se pokoušel vstoupit také Írán, ale po pár odvetných úderech si to velmi rychle rozmyslel. Aktuálně navíc pluje do Arabského moře druhá americká letadlová loď USS Nimitz, která má údajně bránit Izrael před hrozbami, ale zároveň Donald Trump připustil, že je úder na Írán „blízko“.

Nejtěžší kalibr ukazuje video: skutečný zabiják íránských bunkrů je americká GBU-57A/B, kterou nosí jediný bombardér světa

Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že má Izrael kupříkladu přesně zmapovaný íránský bunkr Fordó, v němž je soustředěn jaderný program, který je také důvodem, proč vlastně k válce došlo. Zpravodajské informace jsou ve válce klíčové, a Izrael opakovaně dokazuje, že v jejich shromažďování vyniká. Ostatně i proto se mu podařilo zabít již několikátého nejvyššího generála íránských ozbrojených sil, který byl ve funkci teprve 4 dny.

Srovnání izraelské a íránské pozemní armády

Ačkoliv je íránská armáda o dost početnější a může se spolehnout i na organizace, jakou je třeba polovojenský Basij, na tu izraelskou ztrácí i přesto, že je aktuálně ve válce s Hamásem, a ještě se věnuje eliminaci hrozeb v Talibanu a Sýrii. Izraelci jsou špičkově vycvičení, jelikož musí odolávat arabskému světu po mnoho desetiletí, a de facto jim nic jiného nezbývalo.

Izraelská armáda má nesrovnatelně lepší a odolnější tanky, které patří k nejlepším na světě, zatímco Írán má nejmodernější modernizované T-72 Karrar, které Armádní Zpravodaj hodnotil, a potom M60 Zulfiqar, jejichž základem je tank z roku 1959, potvrzuje Wikipedia.

Srovnání izraelského a íránského letectva

V oblasti letectva má Írán nejmodernější MiG-29, ale to už je hodně stará konstrukce, která se nemůže rovnat ani s F-16 Sufa ve výzbroji Izraele, natož pak s F-35. Írán sice zveřejnil údajné autentické záběry, na nichž má být sestřelení dvou těchto letounů páté generace, ale redakce Armádního Zpravodaje upozorňovala, že pochází z českého herního simulátoru.

Článek „Írán se nemůže s Izraelem rovnat,“ zhodnotil vysloužilý americký generál, a jmenoval jedinou hrozbu ze strany Íránu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Americké základny by mohly být cíle útoků

Íránský ministr obrany, brigádní generál Aziz Nasirzadeh, vyslal Americe vzkaz, že pokud proti jeho zemi jakkoliv zasáhne, bude to mít za následek těžké ztráty pro její síly regionu. Redakce Armádního Zpravodaje ověřila v mapování AlJazeera, že aktuálně provozuje na Blízkém východě 19 základen – osm stálých je v Bahrajnu, Egyptě, Iráku, Jordánsku, Kuvajtu, Kataru, Saúdské Arábii a Spojených arabských emirátech.

Pákistán drží Izrael v šachu: hrozí, že na něj pošle atomovku kvůli Íránu. Ale je nepravděpodobné, že k tomu dojde

Další se nachází například v Iráku, tedy sousední zemi Íránu, nebo v Kuvajtu. V Rudém moři navíc v současné době působí americké lodě zasahující proti Hútíům podporovaných Íránem, ale ani to by vojáky na základnách při nějakém větším úderu neochránilo. Na druhou stranu snad nemůže tamní režim na střet se Spojenými státy americkými ani pomýšlet.

Armádní Zpravodaj hodnotil v prosinci 2023, že by ho Amerika „sfoukla“ jako svíčku. Tehdy se zdálo, že by to nebylo tak snadné kvůli tomu, že má za spojence třeba Hamás, Hizballáh, nebo Hútíe, ale jak se ukazuje, o většinu těchto hrozeb se už postaral Izrael. Ekonomické dopady by to nicméně mělo na celý svět, jelikož by došlo k zablokování námořních tras, ale nejspíše i omezení produkce ropy. Ozbrojený konflikt tak přesto není žádoucí.

Silná jako atomovka: Írán má brutální balistickou raketu s 2tunovou hlavicí, která by otřásla celým izraelským městem

Je ale možné, že Američané pošlou do blízkosti další vojenské plavidlo, aby demonstrovalo sílu. Írán jim má každopádně předložit protinávrh na vývoj jaderného programu. Právě selhání jednání bylo důvodem, proč Izrael nakonec na režim zaútočil stovkami letounů – údajně byl totiž jenom několik dní od vyrobení 15 jaderných hlavic. Že to může nastat se přitom vědělo skoro o tři týdny dříve, kdy to vyzradily uniklé dokumenty americké rozvědky.

Článek Írán vyhrožuje Americe, že jí zničí 19 vojenských základen, když podpoří Izrael. Neuvědomuje si, co by na sebe přivolal se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Útok na íránský jaderný program hrozil už dříve

Náznaky, že k tomu může dojít, sdílel Armádní Zpravodaj už 23. května 2025, kdy americké zpravodajské službě unikly přísně tajné informace, že Izrael nejspíše chystá útok proti íránské jaderné infrastruktuře. Protože ale stále probíhala jednání mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a íránským prezidentem Masúdem Pezeškjánem, resp. tamní vládou.

„Rusko se v dalších letech pokusí rozvrátit NATO,“ varuje rozvědka. Otestuje, jestli by Amerika pomohla Evropě

Cílem mělo být pozastavení vývoje jaderných hlavic, protože jak Amerika, tak Izrael – ale jistě ani další země, zejména ty v blízkém okolí – nechtějí, aby měl agresivní a nevyzpytatelný íránský režim k dispozici zbraně, jimiž by mohl zabít i tisíce lidí jediným úderem, a dalším zničit životy a domovy na desítky let. Jak silná je vlastně taková atomovka – i když není známo, jakou vyvíjí Írán – ukázala redakce Armádního Zpravodaje v simulaci v lednu 2023.

Nejspíše by nebyly tak silné, jako třeba ruská bestie RS-28 Sarmat, která by velikostně smazala jakékoliv krajské město ČR a jeho blízko okolí, ale i tak je jaderná hlavice obrovskou hrozbou. Jak moc velkou, to dokazuje i válka na Ukrajině – ačkoliv je Rusko největší jadernou velmocí světa, jak Armádní Zpravodaj v prosinci 2022 připomínal, nedovolí si tyto zbraně použít.

Rozhovor: Rusko bude mít hodně velký problém, pokud Německo dodá Ukrajině svou nejlepší zbraň. Zničila by symbol jeho moci

Obavy, že nepřítel, který přeje smrt všem židům, získá atomovky, mají proto pro Izraelce zcela jiný rozměr, než dokáží mnozí pochopit – čímž Armádní Zpravodaj neschvaluje útoky na civilní infrastrukturu – o život měl totiž přijít nejenom velitel íránských revolučních gard, Generál Hossein Salami, ale také nejvyšší íránský vojenský důstojník, generálmajor Mohammad Bagheri.

Informace sdílela CNN, a dle dalších zdrojů měli přijít o život také inženýři, kteří jsou pro íránský jaderný program klíčoví – někteří se přitom měli nacházet ve svých domovech, když na ně Izrael udeřil – o život tak přišli i někteří civilisté, potvrzuje BBC s odkazem na íránská státní média. Útoky proti íránským cílům mají pokračovat tak dlouho, jak to bude nutné.

Článek Izrael nečekaně zaútočil na Írán a rozpoutal válku: 200 letouny mu v noci zdevastoval tajnou výrobu atomovek a zabil generály se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K2 Black Panther s pořádným chlazením

Země Blízkého východu mají, co se týče tankového boje, hodně specifik. Tamní otevřený terén taktice mohutných tankových úderů nahrává, takže jde o vhodné zbraně. Na druhou stranu hrají poušť a vysoké teploty proti technice, leda by byla vhodně upravena. Jak se s tím vypořádal výrobce Huyndai Roten naznačuje post na síti X z výstavy IDEX 2025. Upravený T2ME má speciální chladící systém a klimatizaci, ale i další vybavení, třeba systém aktivní ochrany.

🇰🇷 South Korean company Hyundai Rotem unveiled the K2ME tank, a variant of the K2 Black Panther main battle tank for customers in the Middle East (possible deals with Saudi Arabia and the UAE are being considered). According to analysts, the value of potential contracts with… pic.twitter.com/sVkRuxgsod

— OSINT Expert (@OsintExperts) February 22, 2025

T2ME je speciální verze K2 Black Panther. Wikipedia uvádí, že se konkrétně jedná o licencovanou verzi pro Blízký východ, což znamená, že výrobce nabízí transfer technologií a výrobu přímo na místě. To ale není nic zvláštního, Armádní Zpravodaj připomíná, že i Polsko si většinu svých Black Pantherů vyrobí samo. Úspěšný prodej obrněnců by byl výhrou pro obě strany – Jihokorejcům by otevřel dveře do bohatých zemí, kdežto zákazníkům jako je Saudská Arábie či Spojené arabské emiráty by poskytl moderní zbraň i možnost ji produkovat.

Západní kanon a automatické nabíjení

Kromě speciálních úprav a například zesíleného pancéřování (na záběrech z výstavy jsou na tanku vidět kostky reaktivního pancíře) je K2ME v základu stále klasický K2 Black Panther. Výrobce Huyndai Roten ho popisuje jako třímístný tank, protože je vybavený automatickým nabíjením, o hmotnosti 56 tun, i když zesílené pancéřování a systém aktivní ochrany ji může zvýšit i o několik tun. Vybaven je přitom kanonem ráže 120 milimetrů schopným používat nejenom západní typy munice, ale také vlastní protitankové řízené střely.

Jihokorejský K2 Black Panther povýšil mezi nejlépe chráněné tanky světa. Zničit už by ho neměl ruský ani severokorejský zabiják

Součástí tanku má být i celá řada moderního vybavení, ať jde o řízení palby nebo moderní přístroje pro noční vidění a detekci nepřátel. K2 Black Panther je díky tomu označovaný za jeden z nejvyspělejších na světě, a pokud by se mu podařilo proniknout do armád bohatých arabských států, pro jihokorejské zbrojovky by to znamenalo mnohamiliardový úspěch a potvrzení Jižní Koreje v její sílící pozici zbrojařské velmoci.

Článek Jihokorejský tank K2ME v „licencované edici“ může být určen pouze několika vyvoleným zemím. Evropským ale nikoliv se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Delší dolet chtějí na Blízkém východě

Existence taktických balistických raket pro K239 Chunmoo není žádnou novinkou, ale překvapením je jejich dosah. Až dosud měli Jihokorejci rakety s dostřelem max. 300 km, takže je prodloužení o 200 km opravdu významným vylepšením. Informace jsou dostupné jenom stroze, takže není třeba jasné, zda nemají menší hlavici na úkor většího dosahu. ArmyRecognition uvádí, že motivem k tomu byla přání zemí Blízkého východu.

iZdroj fotografie: Uživatel Bukhanův dům Sarangbang / Creative Commons / CC BY-SA

Balistická raketa odpalovaná raketometem K239 Chunmoo je označována jako Ure, ale známá je spíše pod exportním názvem CTM-290 ráže 600 mm, a Jihokorejci pak vyvíjí i modernizovanou Ure-II. MilMag však uvádí, že CTM-290 je upravená raketa Ure-I, jejíž udávaný dolet je 290 km a přesnost kolem 2 metrů. Je v ní vysoce explozivní nebo termobarická hlavice o hmotnosti 500 kilogramů a do jednoho raketometu lze nabít rakety dvě.

K vylepšování dosahu nutí výbojný Írán

Raketomet K239 Chunmoo je univerzální odpalovací zařízení na kolovém podvozku a lze ho považovat za jakousi obdobu amerického raketometu M142 HIMARS, ale existuje do něj širší paleta raket. Kromě těch taktických balistických do něj lze nabíjet rakety ráže 131 mm pro starší korejský raketomet K136 Kooryong, a dále pak neřízené střely ráže 230 milimetrů a naváděné ráže 239 milimetrů s dosahem až 80 kilometrů, uvádí Wikipedia.

Jihokorejský salvový raketomet K239 Chunmoo je vycházející hvězdou, v některých směrech překoná i slavný americký HIMARS

Na Blízkém východě existují minimálně dva zákazníci, pro něž může Jižní Korea balistické rakety připravovat, a to Saudská Arábie a Spojené arabské emiráty. Zájem o rakety s delším doletem mohou mít z obav před střelami z Íránu, který má rozsáhlý program raketových zbraní. Navíc alespoň některé neváhá poskytovat svým spojencům jako je Hizballáh nebo jemenští Hútíové. Raketomety má však i Polsko, které pro ně nakupuje rakety CTM-290.

Článek Na Blízkém východě mají zřejmě obavy z Íránu: jihokorejské taktické balistické rakety pro K239 Chunmoo proto dostaly delší dolet se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Upravená raketa Ababil pro letouny

Írán podle všeho sestrojil balistickou raketu odpalovanou z letadla, jejíž označení je Arman, uvádí Defence-Blog. Zatím o ní neexistují doslova žádné informace, i když údajně by měla být upravenu balistickou raketou Ababil, čímž je pravděpodobně myšlena íránská raketa krátkého doletu Fateh-110. Výhodou takové zbraně může být hlavně mnohem větší dosah, a díky dopravování na letounu i mobilita, takže by byla obrana proti ní komplikovanější.

iZdroj fotografie: Chris Lofting / Creative Commons / CC BY-SA

Raketu představily Íránské revoluční gardy v prosinci 2023 během výstavy svého vybavení, uvádí MESKAT. Prezentovaly ji přitom jako zbraň odpalovanou z bombardéru Suchoj Su-22 Fitter, což je upravená verze letounu Suchoj Su-17 pocházejícího z konce 60. let 20. století, a i přes modernizace je již velmi zastaralá. Dle MilitaryFactory unese přes 4 tuny výzbroje, dokáže se pohybovat rychlostí kolem Mach 1,1, a její dosah je přes 1 400 kilometrů.

Raketa Arman může mít 0,5tunovou hlavici

Výkony nové íránské zbraně lze jenom odhadovat. Pokud by se ale opravdu podobala Fateh-110, mohla by mít i podobnou hmotnost, tedy kolem 3 450 kg, jak uvádí MissileThreat. Její základní verze má pak hlavici těžkou 500 kg a dolet kolem 200 až 300 km. Ovšem jelikož je Arman odpalovaný ze vzduchu, měl by být dolet mnohem lepší. Fateh-110 je naváděný, a to buď satelitně nebo elektroopticky, takže schopnost přesného zásahu cíle zřejmě zůstala zachovaná.

„Dostali jsme helmu i neprůstřelnou vestu na airsoft“, stěžují si vojáci. Rusko svou armádu nedokáže vyzbrojit, pomáhá mu ale Írán

Kombinace balistické rakety s letadlem, i když zastaralým, by dala Íránu schopnost zasahovat cíle ve velké vzdálenosti, zatímco by letoun zůstal v bezpečí mimo dosah protivzdušné obrany. Zbraň mu může posloužit třeba k odstrašení největšího íránského rivala v oblasti, tedy Saudské Arábie, ale obávat by se mohl i Izrael, neboť by měl Írán disponovat několika bombardéry Suchoj Su-22 také v Sýrii. V dosahu rakety je nejspíše celé území Izraele.

Na druhou stranu asi není úplně pravděpodobné, že by Írán s touto židovskou zemí rozpoutal válku, už jenom pro její silnou protiraketovou obranu, ačkoliv podporuje třeba Hamás, který na Izrael zaútočil 7. října 2023 mj. pomocí raket z vodovodního potrubí. Jaké to může mít následky se totiž teroristická organizace přesvědčuje na svém území v Pásmu Gazy.

„Nositel vítězství“ zvaný Fattah je první íránská hypersonická raketa v historii, třeba Evropu ale zdaleka neohrozí

Článek Íránská balistická raketa Arman s dosahem bezmála 3 500 km může potrápit, i když ji mají odpalovat jen staré letouny Suchoj Su-22 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.