Rozpočet, který neustále roste

Původní kontrakt na první fázi 348 vozidel počítal s částkou 2,083 miliardy eur. Dne 18. 4. 2023 ale španělská vláda schválila navýšení rozpočtového stropu o 420 milionů eur, tedy o více než 10 miliard Kč. Tím se první fáze vyšplhala na 2,52 miliardy eur a v pozdějších parlamentních a ministerských materiálech se už hovoří o celkové investici přes 2,612 miliardy eur, tedy zhruba 65 miliard Kč.

Tři různé rozpočtové cifry pro jeden a tentýž program nejsou překlep. Odrážejí postupné nabalování nákladů na integraci věže Guardian 30 od firmy Escribano, na komunikační systém od Indry, na logistické produkty, simulátory a výcvik. Každá vyřešená technická komplikace otevřela novou smluvní revizi, a ta přinesla další peníze navíc.

Váha jako politický i technický spor

Oficiální materiály uvádějí hmotnost Dragónu v rozmezí 30 až 33 tun podle verze a výbavy. Opozice ve španělském Kongresu ale v únoru 2025 tvrdila, že plně vyzbrojená bojová konfigurace se dostává až na 37 tun a že samotná věž přidala téměř tunu nad plán. Praktický dopad? Menší rezerva pro případné přidání další ochrany a hlavně spory o leteckou přepravitelnost.

Spravedlivě je třeba dodat, že 27. 3. 2025 španělské letectvo oficiálně certifikovalo přepravu ženijní verze Dragónu v transportním letadle A400M Atlas. Problém tedy není v tom, že by žádná varianta do letadla nevešla. Spíš v tom, že plně osazená bojová konfigurace s věží, municí a posádkou se pohybuje na hraně únosnosti, a to je u vozidla, které má být rychle nasaditelné, nepříjemné omezení.

Pro srovnání: německý Boxer GTK ve verzi s věží Lance dosahuje hmotnosti kolem 36,5 tuny a finský Patria AMV se pohybuje okolo 26 až 30 tun. Dragón parametrově míří do stejné třídy: kanón ráže 30 mm, maximální rychlost kolem 100 km/h, digitální systém mise a více konfigurací. Jeho slabinou nejsou papírové parametry, ale nižší programová zralost oproti zavedenějším platformám.

Ztracené rakety

Nejviditelnější ranou pro program se stala ztráta protitankových řízených střel Spike LR2. Kontrakt z listopadu 2023 počítal se 168 odpalovacími stanovišti a 1 680 střelami za 287,45 milionu eur. Spike LR2 je izraelská protitanková střela čtvrté generace s dosahem přes čtyři kilometry a schopností zasáhnout cíl shora, tedy do nejslabšího pancíře. Měla se stát hlavní protitankovou pěstí Dragónu.

Jenže Madrid v roce 2025 spustil politiku odpojování od izraelské vojenské technologie. Stát zrušil zveřejněnou adjudikaci a zahájil revokaci licencí. V parlamentní debatě z prosince 2025 pak zaznělo, že zrušení kontraktu znamená krátkodobou až střednědobou ztrátu protitankové kapacity. Mezi alternativami oborový tisk zmiňuje americký Javelin a francouzský AKERON MP (dříve MMP), ale finální rozhodnutí k polovině roku 2026 nepadlo. Jakákoli náhrada přitom znamená nové zkoušky, úpravu softwaru, propojení s věží a znovucertifikaci, tedy další čas i peníze.

Kdo za to může a kdo to řídí

Za program odpovídá konsorcium TESS Defence, sdružující čtyři španělské firmy: Santa Bárbara (platforma a montáž), SAPA (převodovka), Indra (systém mise a integrace) a Escribano (věž Guardian). Právě kombinace domácí převodovky SAPA s motorem Scania a komplexní integrace všech subsystémů se ukázala jako hlavní zdroj technických potíží. Oficiální didaktický materiál španělské obrany druhou fázi programu přímo popisuje jako etapu poznamenanou zpožděními, redesigny, integračními problémy a revizemi kontraktu, a používá ji jako „lekci pro budoucí programy“.

V roce 2025 Indra získala v konsorciu většinový podíl, čímž se stala de facto hlavním integračním hráčem. Rozpad TESS se nezdá pravděpodobný, spíš jde o zpřísnění dohledu. Ještě v červnu 2026 španělský Kongres registroval požadavky na formální vysvětlení incidentů a konfigurace dodaných vozidel.

Co to znamená pro španělskou armádu a český kontext

K první polovině roku 2026 španělská armáda převzala 40 vozidel a od října 2025 probíhá devítiměsíční operační evaluace prvních jedenácti kusů. Modernizační efekt už začal, ale plná bojová připravenost ještě ne: chybí vyřešená protitanková složka a uzavřená certifikace všech verzí. Nový cíl pro dokončení první fáze 348 kusů je rok 2028. Pokud se termín znovu posune, prodlouží se provoz zastaralých platforem a dál porostou náklady.

Příběh Dragónu je varováním i kontrastem zároveň. Česká armáda kolová vozidla Pandur II 8×8 se stanicí RCWS-30 a střelami Spike-LR už provozuje. Hlavní aktuální přezbrojovací projekt je ale pásové BVP CV90, 246 kusů za 59,7 miliardy Kč, s prvními dodávkami v roce 2026. České riziko dnes spočívá spíš v harmonogramu velkého pásového programu než v „dragónovském“ problému vývoje zcela nové platformy od nuly. Přesto španělská zkušenost ukazuje, jak snadno se ambiciózní národní zbrojní projekt může proměnit v rozpočtovou černou díru, když se v jednom vozidle sejdou přepjaté požadavky, složitá integrace a politické zásahy do výzbroje.

Dragón není příběhem jednoho vadného obrněnce. Je příběhem systému, ve kterém každé vyřešené selhání spolehlivě zplodilo další.

Článek „Černá díra“ španělského zbrojního průmyslu: BVP Dragón přišla o rakety, překročila váhu a spolkla přes 10 miliard Kč se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Španělé pošlou stovku vozidel

Poslední rozhodnutí španělské vlády mluví o tom že na Ukrajinu odejde stovka obrněných vozidel URO VAMTAC, uvádí Ukrinform. Doplní je pak munice a ráže 155 milimetrů, kolik kusů je přesně Španělsko na Ukrajinu dodá, nebylo specifikováno. Mluví se také i o několika střelách PAC-2 pro systém MIIM-104 Patriot. Ačkoli na první pohled nejde o něco mimořádného, není pochyb po tom že ruskou armádu musí takovéto dodávky trápit a v reality frontě nakonec i bolet.

iZdroj fotografie: Militarnyi (Ukrajinské vojenské centrum)

URO VAMTAC se nápadně podobá americkému vozidlu HMMWV, ale nemá s ním nic společného. Wikipedia uvádí, že když v 80. letech 20. století španělská armáda hledala nový typ lehkého obrněného vozidla, vypsala podobné parametry, jako má americký stroj. Ten byl mimochodem v soutěži konkurentem URO VAMTAC, ale Španělé nakonec dali přednost domácí produkci. Dovnitř se vejdou 4 vojáci, má maximální rychlost 135 km/h a dojezd 600 kilometrů. Na střechu lze umístit zbraně od kulometu přes granátomet až protitankovou střelu.

Munice pro Bohdany

I dodávky dělostřelecké munice mají podle názoru Armádního Zpravodaje pro Ukrajinu význam, i když se již nepotýká s jejím kritickým nedostatkem jako v minulosti. Ukrajina ale má stále větší počet dělostřelectva západní ráže. Jejím základním systémem je domácí houfnice 2S22 Bohdana. Defence-Ua uvádí, že jich je schopná vyrobit zhruba 30 až 40 kusů měsíčně. Je tedy jasné že i přes nějaké ztráty jsou dodávky pro ukrajinské dělostřelectvo klíčové.

Pokud se potvrdí i dodávka několika střel PAC-2 pro systém MIM-104 Patriot, bylo by to vítané posílení protivzdušné obrany i když pravděpodobně ne nějak významné. Wikipedia uvádí, že tento typ střel se hodí více k ničení klasických vzdušných cílů, jako jsou letadla nebo řízené střely, má jen velmi omezenou schopnost zasahovat proti balistickým raketám. Ale i řízené střely, například Ch-101, Rusko na Ukrajinu pravidelně odpaluje.

Článek Španělsko spěchá Ukrajině na pomoc, dny ruských pěšáků se chýlí ke konci. Mohutná dodávka je srovná do latě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je na HALCON I skutečně nové

Začněme tím, co nové není. Eurofighter s radarem E-Scan (označení pro verzi radaru Captor s aktivní fázovanou anténou) už létá. Kuvajt a Katar dostaly stroje se standardem E-Scan Mk0, Německo staví svou sérii Quadriga rovněž s E-Scanem a Británie vyvíjí vlastní větev ECRS Mk2 s důrazem na elektronický boj. HALCON I tedy není první Typhoon s moderním radarem na světě.

Co ho odlišuje, je celý balík:

• 20 nových letounů (16 jednomístných, 4 dvoumístné) objednaných v červnu 2022 za 2,043 miliardy eur, tedy zhruba 51,5 miliardy korun.
• E-Scan radar v konfiguraci přizpůsobené španělským požadavkům, s modernizační architekturou umožňující další růst schopností.
• Třetí španělská eurofighterová základna: letouny zamíří do Ganda na Gran Canarii, kde dosud operovaly výhradně F/A-18.
• Připravenost na výzbroj nové generace: v rámci širší linie HALCON počítá Airbus s integrací řízené střely Brimstone III pro přesné údery vzduch-země a plnou verzí rakety Meteor s náporovým motorem pro boj za hranicí vizuálního dosahu.

Rollout v Getafe potvrdil, že program přešel z papíru do kovu. Airbus Defence and Space oznámil připravenost k prvnímu spuštění motorů a zkušebnímu letu, dodávky mají začít ještě v roce 2026. Přesný měsíční harmonogram ale firma nezveřejnila.

Proč zrovna Kanáry a co to znamená pro NATO

Kanárské ostrovy leží tisíc kilometrů od španělského pobřeží, ale strategicky hlídají vstup do východního Atlantiku a přístupy k severozápadní Africe. Ještě v září 2025 tam šest F/A-18 drželo pohotovostní službu QRA během cvičení Eagle Eye. Stroje ale stárnou a jejich schopnosti už neodpovídají tomu, co NATO od jižního směru očekává.

A právě „jih“ je dnes pro Alianci znovu samostatná strategická agenda. Na washingtonském summitu v červenci 2024 přijalo NATO akční plán pro jižní sousedství a poprvé v historii zřídilo funkci zvláštního představitele pro jižní sousedství. Širší prostor Středomoří, Sahelu a severní Afriky přestal být doprovodným tématem a dostal vlastní institucionální rámec.

HALCON I do tohoto kontextu zapadá přesně. Španělsko přesouvá modernější stíhací kapacitu na pozici, kde dosud operovaly stroje z osmdesátých let. Gando se stane třetí základnou Eurofighterů vedle Morón de la Frontera a Los Llanos, a tím se zvyšuje kapacita pro hlídkování vzdušného prostoru, rychlou reakci i alianční sdílení zátěže na jihozápadním křídle.

Španělská sázka na evropskou cestu

Za programem HALCON stojí i politické rozhodnutí, které přesahuje jeden typ letounu. Mluvčí španělského ministerstva obrany pro Reuters v roce 2025 jasně řekla: Madrid nemá v plánu kupovat americké F-35 a investiční závazek směřuje do budoucího evropského systému FCAS. HALCON je v tomto světle přemostění, které udržuje španělskou bojovou leteckou kapacitu na moderní úrovni, zatímco se rozhoduje o dlouhodobém nástupci.

Čísla ukazují, že nejde o symbolické gesto. V prosinci 2024 Španělsko podepsalo navazující kontrakt HALCON II na dalších 25 letounů s první dodávkou v roce 2030. Celkem tedy 45 nových Eurofighterů od roku 2022; španělská flotila má narůst na 115 strojů. To je závazek, který z Madridu dělá jednoho z největších evropských provozovatelů Typhoonu, a zároveň klíčového průmyslového partnera, protože finální montáž probíhá právě v Getafe.

Český průmysl v pozadí

Eurofighter je evropský program a jeho dodavatelský řetězec sahá i do České republiky. Podle materiálů CzechTrade vyrábí jihlavská firma JIHLAVAN aktuátory mimo jiné pro Typhoon, Ray Service spolupracuje na výrobcích pro Airbus a Quittner & Schimek ve svém profilu uvádí kontrakty na kabelové svazky a boxy přímo pro Eurofighter. Přímou vazbu „tyto české díly jdou konkrétně do španělských HALCON I“ veřejné zdroje nedokládají, ale české firmy jsou v ekosystému Typhoonu prokazatelně přítomné.

Pro českou bezpečnost má španělské posílení jihu i nepřímý, ale reálný dopad. Čím víc Španělsko pokrývá Kanáry a Atlantik vlastními moderními stroji, tím méně musí Aliance řešit díry na jihozápadě, a tím víc zdrojů zůstává pro kolektivní obranu na východním křídle, kde stojí Česko.

Radar, rakety a férové srovnání

Lákavé je porovnávat E-Scan na HALCON I s radarem AN/APG-81 na F-35 nebo francouzským RBE2 AESA na Rafalu. Všechny tři jsou radary s aktivní fázovanou anténou, ale patří do odlišných architektur. F-35 staví na fúzi dat z pěti senzorů současně, Rafale byl prvním evropským bojovým letounem s AESA a je plně kompatibilní s Meteorem, E-Scan na Typhoonu zase nabízí evoluční cestu od Mk0 přes Mk1 až k britskému Mk2 s pokročilým elektronickým bojem. Výrobci nezveřejňují srovnatelná čísla dosahu ani počtu sledovaných cílů, takže jakýkoli žebříček „kdo má lepší radar“ by byl spekulací.

Co říct lze: kombinace E-Scanu s raketou Meteor a municí Brimstone III posouvá španělské letectvo o generaci dopředu oproti dosavadním F/A-18. Meteor s náporovým motorem nabízí mimořádně velkou zónu, z níž cíl neunikne. Brimstone umožňuje přesné údery proti pohyblivým i statickým cílům s minimálními vedlejšími škodami. Pro obranu Kanárů a atlantických přístupů je to kvalitativní skok.

HALCON I není absolutní technologický unikát v tom smyslu, že by šlo o jedinou pokročilou variantu Typhoonu na světě. Je unikátní jako balík: španělská konfigurace, španělská mise, španělská geografie a evropská průmyslová logika, která drží linku až k budoucímu FCAS. Právě tahle kombinace z něj dělá stroj, jaký si nikdo jiný neobjednal.

Článek Španělský Eurofighter HALCON I je naprostý unikát, nikdo jiný takový nemá. Významně posílí jižní křídlo NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se vlastně rozpadlo a co z toho vzniká

Příběh začal v roce 2017, kdy se Emmanuel Macron a Angela Merkelová dohodli na společném evropském bojovém systému budoucnosti (FCAS). Pilotovaný stíhací prvek, označovaný NGF, měl být jeho srdcem. Dassault Aviation držel roli hlavního konstruktéra, Airbus měl být silným partnerem. Španělsko se přidalo později.

Jenže spor o to, kdo skutečně řídí vývoj, kdo vlastní klíčové technologie a jak se dělí práce, program paralyzoval. Šéf Airbusu Guillaume Faury v únoru 2026 na tiskové konferenci otevřeně mluvil o patové situaci v otázce řízení a vedení programu. Pilotovaný pilíř se zastavil. Ostatní vrstvy FCAS, bojový cloud, bezpilotní platformy, senzorová síť, formálně žijí dál, ale bez nové stíhačky ztratily gravitační střed.

Team Gen 6 je odpovědí na tuto situaci. Není to státní program. Je to průmyslové seskupení, které se snaží předběhnout politické rozhodnutí a nadefinovat, kdo bude držet klíče k budoucímu evropskému stíhacímu letounu.

Třináct firem, dvě deklarace, jeden cíl

Německá strana podepsala strategický poziční dokument. Vedle Airbusu jsou v něm HENSOLDT (radary a senzory), MBDA Germany (řízené střely), MTU Aero Engines (pohonné jednotky), Diehl Defence, Rohde & Schwarz, Liebherr a AUTOFLUG. Španělská strana vydala společnou deklaraci závazku se šesti signatáři: Airbus, GMV, Grupo Oesia, Indra Group, ITP Aero a Sener.

Počty vypadají impozantně, osm plus šest, ale Airbus figuruje v obou seznamech. Unikátních firem je tedy třináct. A právě Airbus je tmelícím prvkem: drží hlavní roli na obou stranách a de facto definuje průmyslovou architekturu celého záměru.

Co má šestá generace přinést? Podle Airbusu jde o vyšší úroveň technologií stealth, výrazně silnější avioniku, umělou inteligenci v kokpitu, schopnost řídit a spolupracovat s bezpilotními platformami a fungování jako uzel v síťovém „systému systémů“. Vstup do služby? Kolem roku 2040.

GCAP je o patro výš, a to je problém

Kdo chce pochopit skutečnou pozici Team Gen 6, musí se podívat přes Lamanšský průliv. Britsko-italsko-japonský program GCAP, dříve známý pod názvem Tempest, už má:

• mezivládní smlouvu podepsanou v prosinci 2023,
• společný podnik Edgewing založený v červnu 2025,
• první mezinárodní kontrakt v hodnotě přes 21 miliard korun z dubna 2026,
• cíl vstupu do služby už v roce 2035.

Team Gen 6 nemá nic z toho. Žádnou mezivládní smlouvu, žádný společný podnik, žádný financovaný vývojový kontrakt. Má průmyslový konsensus a veřejný tlak na Berlín s Madridem, aby se pohnuly. Rozdíl je zásadní: GCAP je program, Team Gen 6 je předpolí programu.

Finanční náročnost naznačuje italský příklad: Řím schválil pro počáteční fáze GCAP 8,77 miliardy eur, celkové rané fáze počítají s 18,6 miliardami. Plnohodnotný šestogenerační stíhací program je záležitost řádově desítek miliard eur. Německo má sice obranný rozpočet přes 108 miliard eur na rok 2026 a Španělsko právě získalo od Rady EU flexibilitu pro růst obranných výdajů, ale to ještě neznamená, že jsou obě země schopné takový program utáhnout ve dvou.

Co to znamená pro Česko a pro NATO

Česká republika má podepsaný nákup 24 stíhaček F-35A s průmyslovou spoluprací za 15,3 miliardy korun a zapojením třinácti českých podniků a univerzit. Základnou má být Čáslav od roku 2031. Team Gen 6 na tomto rozhodnutí nic nemění, a v dohledné době měnit nebude.

Zajímavější je dlouhodobější horizont. Pokud se Team Gen 6 přetaví ve skutečný program, otevře se prostor pro subdodavatelské zapojení v elektronice, kompozitech, softwaru nebo údržbě. Airbus sám mluví o potřebě „dalších evropských partnerů“. Ale to je hudba vzdálené budoucnosti.

Pro NATO nejde o aliančně řízený program, nýbrž o evropskou průmyslovou iniciativu. Její úspěch by posílil evropský pilíř kolektivní obrany, tedy vlastní schopnost dodat špičkové bojové letectvo bez závislosti na americkém ekosystému F-35. Zároveň ale zvyšuje soutěž uvnitř Evropy: proti GCAP, proti francouzské cestě kolem Dassaultu, proti švédskému Saabu, který má vlastní studie budoucího stíhacího systému za 2,6 miliardy švédských korun.

Skutečná bitva se nevede ve vzduchu, ale u stolu

Nejdůležitější na celém Team Gen 6 není obrázek futuristické stíhačky, který Airbus ukázal na ILA. Je to otázka, kdo bude hlavním dodavatelem, kdo bude navrhovat, integrovat a vlastnit jádro příštího evropského bojového letounu. Právě spor o tuto roli zabil NGF. A právě proto Airbus tentokrát přišel s hotovou průmyslovou koalicí dřív, než vlády stihly zadat pravidla hry.

Chytrý tah má ale časový limit. Airbus paralelně tlačí přemosťovací řešení: bezpilotní bojovou platformu UCCA s evropským řídicím systémem MARS, propojenou s Eurofighterem, s cílem operačního nasazení už v roce 2029. Tím ukazuje, že nestaví jen vzdálené vize, ale i mezikroky. Pokud se však státní objednávka na pilotovanou šestou generaci nezačne rýsovat v letech 2026–2027, GCAP odskočí tak daleko, že evropský kontinent skončí s jedinou reálnou šestogenerační stíhačkou, a ta nebude mít na trupu ani německý, ani španělský praporek.

Článek Nová stíhačka 6. generace na scéně: Německo-španělský pakt má udat budoucnost Evropy a letectva NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně uniklo z Pentagonu

Podle zprávy Reuters e-mail neobsahuje jen jednu variantu. Jde o seznam možných kroků proti spojencům, kteří odmítli podpořit americké operace proti Íránu, od odebrání prestižních velitelských pozic v aliančních strukturách až po zmíněnou suspendaci. Mluvčí Pentagonu dokument přímo nepotvrdil ani nepopřel, ale řekl, že ministerstvo „připravuje prezidentovi věrohodné varianty“. To je důležitý detail: nejde o improvizaci, ale o systematickou interní úvahu.

Španělsko se na seznam dostalo ze dvou důvodů. Ten starší sahá do léta 2025, kdy Donald Trump na tiskové konferenci po haagském summitu NATO veřejně označil Madrid za „jedinou zemi, která odmítá platit“, a pohrozil obchodní odvetou. Ten novější a ostřejší přišel letos v březnu: premiér Pedro Sánchez odmítl poskytnout USA volný přístup ke španělským základnám a vzdušnému prostoru pro válku s Íránem. Konflikt rámoval jako rozpor s mezinárodním právem a řekl jednoduše: „Žádná válka.“

Proč je „vykopnutí“ právně nemožné – a přesto nebezpečné

Washingtonská smlouva z roku 1949 je překvapivě stručný dokument. Článek 10 řeší přijetí nových členů jednomyslnou pozvánkou. Článek 13 umožňuje dobrovolný odchod po roční výpovědní lhůtě. O pozastavení nebo vyloučení člena – ani slovo. NATO samo to po úniku e-mailu potvrdilo: taková procedura neexistuje.

Ani americký prezident nemá v rukou tolik, kolik by se mohlo zdát. Analytici Congressional Research Service připomínají paragraf 1250A amerického zákona, který prezidentovi zakazuje jednostranně pozastavit, ukončit nebo vypovědět Severoatlantickou smlouvu bez souhlasu Senátu nebo aktu Kongresu. Právní kolize by sice nebyla zcela bez otazníků, ale cesta k jakémukoli vyloučení spojence je v praxi neprůchodná.

Jenže právní neprůchodnost neznamená, že hrozba je neškodná. Odstrašení v NATO nestojí na textu smlouvy, stojí na důvěře, že se členové v krizi zachovají předvídatelně. Jakmile Washington začne veřejně i interně testovat, zda lze členství používat jako páku, tato důvěra eroduje. A eroduje pro všech 32 spojenců, nejen pro Španělsko.

Sánchez reaguje klidně, Evropa nervózně

Španělský premiér na summitu v Nikósii reagoval s demonstrativním klidem. „Nepracujeme s e-maily, ale s oficiálními dokumenty,“ řekl novinářům. Zopakoval, že Španělsko je „loajální partner“ a plní své závazky. Data NATO mu dávají částečně za pravdu: zatímco v roce 2024 Madrid vydával na obranu 1,43 % HDP, pro rok 2025 aliance eviduje už 2,00 %. Spor tedy není o starém dvouprocentním cíli, Španělsko ho právě dosáhlo. Je o Trumpově požadavku na 5 % HDP, který Madrid odmítá, a především o poslušnosti vůči americké politice v Perském zálivu.

Reakce zbytku Evropy byla méně klidná. Šéfka evropské diplomacie Kaja Kallasová podle AP reagovala zmateně, generální tajemník NATO Mark Rutte připomněl potřebu respektovat dlouhodobé dohody o přeletech a základnách. Mezi řádky se rýsuje otázka, kterou si evropští lídři kladou stále hlasitěji: co když americký bezpečnostní deštník jednoho dne prostě zmizí? Podle AP už některé hlavy států diskutují o praktickém využití článku 42.7 smluv EU, klauzule o vzájemné obraně, která by mohla sloužit jako záloha.

Proč si Kreml může mnout ruce

Přímou reakci Vladimira Putina nebo mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova na španělskou epizodu se v otevřených zdrojích dohledat nepodařilo. Ale to ani není potřeba. Ruská státní média TASS i RIA Novosti příběh převzala během hodin jako důkaz západního rozkladu.

Pro Moskvu je to ideální materiál. NATO ve své výroční zprávě za rok 2025 označuje Rusko za „nejvýznamnější a nejpřímější hrozbu“ a Rutte ještě v březnu 2026 ujišťoval, že všech 32 spojenců je „plně odhodláno zajistit kolektivní obranu“. Když pak tentýž Washington, který má být garantem článku 5, interně zvažuje postih spojence za to, že odmítl podpořit válku mimo alianční území, je to pro ruskou propagandu dárek, který si ani nemusela objednat.

Co to znamená pro Česko

Pro českou bezpečnost se formálně nemění nic. Článek 5 platí, členství v alianci je nedotčené a Česko s odhadovanými 2,00 % HDP na obranu v roce 2025 stojí na jiné startovní čáře než Španělsko před dvěma lety. Jenže precedens, který Pentagon vytvořil, mění pravidla hry pro všechny. Rizikovým faktorem už nejsou jen nízké výdaje, je jím i odmítnutí podpořit konkrétní americkou operaci. A to je proměnná, kterou žádný spojenec nemůže dopředu plně kontrolovat.

Srovnatelný precedens v historii NATO neexistuje. Nejbližší analogií je Francie, která v roce 1966 vystoupila z integrované vojenské struktury aliance, ale učinila tak sama, dobrovolně, a z NATO jako takového nikdy neodešla. Že by Washington interně pracoval s myšlenkou vyřadit spojence, je podle dostupných zdrojů poprvé.

Papír Washingtonské smlouvy zůstává. Politická vůle, která mu dává váhu, se ale právě stala předmětem vyjednávání.

Článek Konec jednotného Západu. Trump vyhrožuje Španělsku, že ho vykopne z NATO, a pifku má i na jiné. Důvod je naprosto zoufalý se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jinou možnost než F-35 země NATO nemají

F-35 je jedním z mála existujících letounů 5. generace na světě – kromě něj je to rovněž americký F-22 Raptor, ale ten země nikomu neprodává, jelikož slouží k vybojování vzdušné nadvlády. Potom je tu ještě ruský Su-57, ale zejména kolem jeho nízké schopnosti stealth jsou velké pochybnosti, a nakonec dva čínské letouny, tedy J-20 a J-31.

Hitlerova Ahnenerbe hledala dědictví předků, které mělo být důkazem čisté germánské rasy a základem 1 000leté árijské říše

Jak je patrné, krom amerických nepřipadají ostatní v úvahu hlavně z důvodu bezpečnostního rizika. F-35 je tak nejenom jedinou možností v případě páté generace, ale také tou nejlepší, pro jakou se mohou letectva aktuálně rozhodnout. Armádní Zpravodaj připomíná účinnost F-35 třeba proti ruským systémům S-300 v Íránu, které o nich ani nevěděly a byly zcela zničeny; ale stejně měl dopadnout i domácí Bavar-373, který je údajně lepší než ruský S-400.

Redakce Armádního Zpravodaje vnímá názory diskutujících, kteří označují F-35 za šrot, ale pravdou je, že jde o nejlepší letoun současnosti, navíc nejednou odzkoušený v boji, a že mnozí rádi přehlíží jeho komplexnost – slouží totiž i k průzkumu, PVO apod. Sice není manévrovatelný jako jiné, ale to je úplně jedno, protože vzdušné souboje probíhají na dálku.

Elitní jednotka na Krymu zasáhla 2 ruské stíhačky Su-30SM a 3 taktické bombardéry Su-24. Škody jsou obrovské i na Rusko

Byla by obrovská vzácnost, kdyby se k sobě letouny dostaly na vzdálenost jednotek kilometrů nebo stovek metrů. Program F-35 bude navíc pokračovat i přesto, že jsou ve vývoji letouny šesté generace – ano, v mnohém je pochopitelně překonají, ale je třeba vnímat, že bude jejich výroba dlouhá, nákladná a komplikovaná, a určitě tak ze dne na den nenahradí ostatní. Reálně to může být otázka i desítek let – důkazem je samotná F-35.

Wikipedia potvrzuje, že probíhá její výroba od roku 2006 a k lednu 2024 vzniklo něco přes tisíc kusů. Do evropských armád se navíc dostává ve větších počtech až v posledních letech, jelikož dosud spoléhala na starší řešení, a navíc je velmi drahá. Armádní Zpravodaj proto soudí, že je krátkozraké tvrdit, že budou F-35 za pár let k ničemu, když přijde šestá generace.

Video: ruský bombardér Tu-95MS v doprovodu Su-35S a Su-30SM slídil u hranic NATO. Zahnaly je dvě F-16 a F-35, zničily by je všechny

Totéž by šlo ostatně tvrdit o F-16, Gripenu, Rafale a dalších, ale ukazuje se, že je modernizace stále drží i na moderním bojišti, jelikož nemusí tak často bojovat proti vyspělejšímu soupeři (ve světě je stále obrovské množství starých letounů, které budou létat ještě po desítky let hlavně v méně vyspělých zemích), a navíc slouží skvěle jako nosiče zbraní. Často mají vyšší nosnost než pátá generace a jejich provoz je levnější, takže mohou třeba bombardovat.

Eurofighter není zrovna adekvátní náhrada F-35

Hlavním důvodem, proč Španělsko od zvažování nákupu F-35 ustupuje, jsou peníze, jelikož se dle El País rozhodlo utratit 85 % z obranného rozpočtu v Evropě. Jenom pro představu, ten dosahuje 10,471 miliard eur, což je cca 256,8 miliard korun. Zbývajících 15 %, tedy 38,5 miliard, by teoreticky na nákup nějakých letounů stačilo, ale zřejmě by jich nebylo dost.

Ukrajina odpustila dezertérům: 29 000 vojáků se tak dobrovolně vrátilo do armády, aby bránili svou vlast proti Rusku

Třeba AČR má za 24 letounů F-35 zaplatit bezmála 150 miliard korun, uvádí Ministerstvo obrany ČR, což vychází na 6,25 miliard na jeden. Španělsko by tak dokázalo financovat jenom lehce přes šest kusů, což je velmi málo, a navíc nakupuje i jiné zbraně mimo Evropu. Zvažuje proto, že rozšíří své letectvo o další Eurofightery Typhoon.

Aktuálně jich má 72 a patří mezi země, které je přímo vyrábí, takže by tím současně podpořilo domácí ekonomiku. Vedle toho zvažuje, že počká až na letoun 6. generace FCAS, na němž se dle Wikipedia podílí vedle Německa, které však zvažuje i vlastní cestu, a Francie usilující o dominantní podíl, takže není jasné, zda nakonec z projektu něco bude.

Velká rána pro F-35A, zájemce už je nechce. Padla tím obří zakázka, která mohla Americe přinést vliv u souseda Číny

V případě 6. generace by Španělsko pravděpodobně kumulovalo peníze, aby na nákup mělo. Její zavedení do výzbroje je ostatně předpokládáno až ve 30. letech 20. století, takže na to může mít kolem 10 let, během nichž nastřádá klidně stovky miliard korun. Do budoucnosti ovšem nikdo nevidí, je stejně tak možné, že se spolehne na 4,5. generaci Eurofighterů.

Článek Španělsko vyřadilo americké F-35 jako možnou budoucnost letectva. Vybírá náhradu z Evropy, ale Eurofighter adekvátní není se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Eurofightery mají několik AESA radarů

Letouny Eurofighter se v jednotlivých zemích mírně odlišují, což platí i pro radary. Dříve vyrobené stroje mají starší typ, ale nové nebo modernizované dostávají vylepšené aparatury AESA, jichž je několik typů. Kuvajtské a katarské mají radar ECRS Mk0, britské ECRS Mk2, německé a španělské zase ECRS Mk1, uvádí ve své zprávě výrobce radaru, společnost Hensold. Podle ní má poskytnout zvýšený výkon a rychlé přepínání režimů.

iZdroj fotografie: Hensold

O tom, jaký má radar dosah, nelze najít žádné údaje. TheDefensePost pouze uvádí, že má o 50 procent větší úhlový dosah než starý radar a podporu operací vzduch-vzduch a vzduch-zem s vysokým rozlišením. Obecně se dá říci, že jsou jeho schopnosti vyšší než třeba u radaru typu PESA ruského letounu Suchoj Su-35S Flanker-E. To znamená, že by ho měl Eurofighter mnohem dříve zaměřit, což může pilotovi pomoci rozhodnout se, zda zaútočit, nebo raději zvolit jiný postup, čímž to bude on, kdo bude mít iniciativu a udávat průběh střetu.

Lepší radar umožní lépe využít Meteor

Větší dosah radaru a možnost vidět nepřítele bez nutnosti měnit směr letu, což radar AESA umožňuje, znamená možnost použít proti němu střely vzduch-vzduch dalekého dosahu. Wikipedia uvádí, že Eurofighter používá radarem naváděné střely AIM-120 AMRAAM, a hlavně MBDA Meteor s dosahem až 200 km a vysokou pravděpodobností zničení cíle. Su-35 sice může mít střely R-37M s delším dosahem, ale jeho handicapem je právě slabší radar.

Nejlepší Západní protiletadlová střela není americká, ale evropská: Meteor je extrémně drahý a nestačí na ruskou „bestii“ R-37M

Vybavení Eurofighteru radarem typu AESA je v současnosti v podstatě nutnost, protože bez něj je jakékoliv letadlo v nevýhodě. Jejich evropští uživatelé je hodlají mít ve výzbroji ještě mnoho let, někteří si k nim jenom přikupují vyspělejší Lockheed Martin F-35 Lightning II, ale spíše jako doplněk. Eurofightery nahradí až letouny 6. generace, ať jde o projekt FCAS nebo GCAP, ale ty budou zaváděné do výzbroje nejdříve koncem 30. let 21. století.

Článek Ruský Su-35S bude proti Eurofighterům Typhoon v nevýhodě. Díky novému radaru přebírají iniciativu a dříve odpálí Meteor se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hispano MPW je opakovaně použitelný

Granátomet Hispano MPW je produktem španělské společnosti Instalaza. Jde o vícenásobně použitelnou reaktivní zbraň ráže 90 milimetrů, upřesňuje EdrMagazine, takže jde tedy o odpalovací zařízení, do něhož se vkládají reaktivní granáty různého typu, které střelec nebo jednotka nesou s sebou. Svou konstrukcí a využitím se podobá známému švédskému Carl Gustav, který má ve výzbroji i AČR, jak Armádní Zpravodaj připomínal v červenci 2024.

Granátomety Fort-600 ve výzbroji Ukrajiny jsou skladné a jednoduché, ale přesto velmi ničivé. Nosit je u sebe může každý voják

Hispano MPW má být schopen používat munici svého předchůdce, tedy granátometu C90, s dosahem 350 metrů, a nový typ s prodlouženým doletem na 650 metrů, ale nejsou u něj známy další parametry. Munice do C90 je různého typu – protipancéřová může prorazit pancíř o síle až 500 mm RHAe, uvádí Wikipedia. Armádní Zpravodaj upřesňuje, že to nestačí na moderní tank, ale hravě si poradí i s nejlepším ruským bojovým vozidlem pěchoty, a sice s BMP-3.

Střelec s Hispano MPW cíl nemine

Granátomet dává uživateli velikou šanci na zničení cíle, jelikož jak uvádí Defence-Ua, je vybaven denní i termální optikou pro použití v noci a za špatné viditelnosti. Má trojnásobné zvětšení, laserový dálkoměr a integrovaný systém řízení palby, přičemž umí zohlednit mnoho proměnných včetně vzdálenosti, úhlu, teploty a dalších, aby projektil zasáhl přesně.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Samotné odpalovací zařízení má hmotnost kolem 7,5 kg a délku necelý metr, takže ho dokáže bez problému nést jediný voják. Hispano MPW lze ale použít i proti jiným cílům než jenom proti obrněným vozidlům. Model C90 disponuje i fragmentační protipěchotní municí, jiný typ zase obsahuje červený fosfor a je zápalný, a další má tandemovou hlavici, kdy první část slouží k proražení zdi budovy či bunkru, a druhá pak exploduje později uvnitř.

Článek Nejlepší ruské BVP roztrhá na jedinou ránu: španělský granátomet ráže 90 mm pro moderní pěchotu udeří silou, jaké nemůže odolat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Konstrukce není nová, vychází z Piranha V

Vozidlo Dragon je vyráběno španělským konsorciem TESS Defence, ale nejde o žádnou unikátní konstrukci. Armádní Zpravodaj ověřil na Wikipedii, že vychází z vozidla Piranha V švýcarské společnosti MOWAG, které je už zavedeno v několika západních armádách. Jde o osmikolové obrněné vozidlo a ve verzi Dragon je na něm bojová věž Guardian 30. Koncepcí se tak neliší od mnoha podobných – a například jeho ruským protějškem je BTR-82A.

iZdroj fotografie: TESS Defence

Hlavní zbraní Dragonu je rychlopalný kanon ráže 30 milimetrů Bushmaster, tedy stejná zbraň, jakou má třeba český Pandur. Stejně jako on je vybaven řízenými protitankovými střelami Spike LR2 schopnými ničit cíle na vzdálenost až 5,5 kilometrů, což je oproti ruskému protějšku výhoda, jelikož ten podobnými střelami nedisponuje. K dispozici má jenom kanon ráže 30 milimetrů a kulomet, uvádí Army-Technology.

Základní ochranu lze ještě navýšit

Konsorcium popisuje VCR 8×8 Dragon jako vozidlo s vysokým stupněm ochrany. Podle dostupných informací je schopné ze všech stran odolat munici do ráže 14,5 milimetrů, ale úroveň ochrany lze ještě zvýšit instalací modulárního pancéřování. Vozidlo má disponovat varovným zařízením při zaměření laserovým paprskem používaným k navádění mnoha typů zbraní a zároveň být připravené na případnou instalaci systému aktivní ochrany. Armádní Zpravodaj soudí, že to je do budoucna u většiny obrněných vozidel nejspíše nutnost.

BTR-82A vs. M113: nesmyslné srovnání v propagandistickém pořadu, ruský transportér nemůže být americkému konkurencí

Hmotnost vozidla je 30 tun, má 3člennou osádku a v zadní části prostor pro 8 pěšáků. Ti vystupují v zadní části vozidla, což je oproti ruskému BTR-82A opět výhoda, jelikož to má výstup do strany, což poskytuje vojákům mnohem menší ochranu. Dragon se dokáže pohybovat rychlostí až 100 km/h a dojezd na plnou nádrž činí 600 kilometrů. Kromě verze bojového vozidla pěchoty může existovat třeba ve verzi průzkumné, ženijní, vyprošťovací a několika dalších.

Článek Španělské bojové vozidlo pěchoty Dragon má solidní palebnou sílu i ochranu. Ruský protějšek rozhodně překonává ve více směrech se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Připomíná Humvee, ale o kopii prý nejde

Při pohledu na španělské vojenské vozidlo URO VAMTAC, které je dílem společnosti Urovesa, se neubráníte pocitu, že se díváte na konstrukci vycházející z amerického Humvee. Ostatně i Wikipedia uvádí, že jsou si vozidla podobná, i když nejde o kopii – na druhou není tajemstvím, že se španělské ozbrojené síly inspirovaly parametry amerického protějšku. URO VAMTAC se později dostalo i do dalších států, ve výzbroji ho má například Ukrajina či Malajsie.

iZdroj fotografie: Uživatel Outisnn / Creative Commons / CC BY-SA

Výrobce na stránkách uvádí, že mezi nesporné výhody jeho automobilu patří všestrannost. Sloužit může jak k převozu vojáků nebo nějakého nákladu, tak být všemožně modifikován – často mívá kulomet nebo granátomet, ale i protitankové a protiletadlové střely. Vedle toho může sloužit i jako vozidlo sanitní nebo pro speciální psychologické operace.

Teoreticky by tak za správné situace dokázalo zničit jakýkoliv ruský obrněnec a letoun, který by se mu dostal na dostřel. Například tanku by ale musela osádka pálit ideálně do boku nebo zezadu – pancíř v přední části by u novějších a modernizovaných tanků prorazit nemusela.

URO VAMTAC uveze 4 vojáky a 2,5 t náladu

Vozidlo má čtyřnápravový podvozek s pohonem na všechna kola, díky čemuž se dokáže vypořádat i s náročným terénem. Je však i rychlé, podle MilIn může na silnici dosahovat rychlosti až 135 km/h a jeho dojezd s plnou nádrží je zhruba 600 km. V klasické verzi je pak uvnitř místo pro jednoho řidiče a tři členy osádky, a ještě uveze náklad o hmotnosti 2,5 tuny.

Americká armáda postupně, ale jistě nahrazuje obrněné vozy Humvee odolnější verzí Oshkosh L-ATV

URO VAMTAC má ocelový pancíř chránící osádku proti střelbě z ručních zbraní a střepinám, což je u podobných vozů standardní. Není jasné, jakou ochranu má proti minám a nástražným náložím, ale lze předpokládat, že jako u vozidla Humvee nebude příliš vysoká, takže dnes není v tomto směru ideální. I přesto ale může v současné vojákům poskytovat dobrou službu, což záleží samozřejmě na tom, jakým způsobem bude nasazeno.

Článek Obrněné španělské vozidlo VAMTAC, které má ve výzbroji i Ukrajina, si poradí s jakýmkoliv ruským obrněncem – ale ideálně z boku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Španělé zvládnou děla žádaných ráží

Jedním z evropských výrobců děl a kanonů byla v minulosti i společnost Santa Bárbara Sistemas ve španělské Asturii, ale výroba tam byla zastavena. Kvůli zvýšené poptávce po dělech se ji však koncern GDELS, do něhož továrna spadá, rozhodl znovu aktivovat. Podnik má být schopen vyrábět hlavně zbraňové systémy nejžádanějších ráží, uvádí ve své tiskové zprávě společnost GDELS. Avšak jaká děla by chtěla ve Španělsku vyrábět, nijak nespecifikovala.

iZdroj fotografie: Uživatel Outisnn/ Creative Commons / CC BY-SA

V minulosti nicméně dokázal provoz vyrábět dělostřelecké zbraně různých ráží, například přes 200 hlavní pro kanony španělských tanků Leopard 2E, uvádí ArmyRecognition. Továrna jinak produkovala hlavně do děl ráže 105 milimetrů a byla schopna vyrábět i těžké houfnice Santa Bárbara Sistemas 155/52 ráže 155 milimetrů s hlavní o délce 52 ráží. Podnik navíc může sloužit nejenom k výrobě nových zbraní, ale také k modernizaci těch starších.

Tažené houfnice s vlastním pohonem

Houfnici ráže 155 milimetrů produkovala španělská továrna v letech 2002 až 2009, uvádí Wikipedia, a v současnosti je ve výzbroji armád Španělska, Kolumbie a Salvadoru. Jde o taženou houfnici o hmotnosti 13,5 tun, která je vybavena pomocnou dieselovou pohonnou jednotkou, což znamená, že se může pohybovat i samostatně, a to rychlostí až 18 km/h – využít toho lze jenom na krátké vzdálenosti a jeho pomocí je poháněn i hydraulický systém děla.

České letouny JAS-39 Gripen útočily na F-16, F/A-18 Hornet nebo Mirage 2000 ve Španělsku, úkol to pro ně nebyl jednoduchý

Díky dlouhé hlavni používané na nejmodernějších západních dělostřeleckých systémech může houfnice zasahovat cíle do vzdálenosti až 30 km s klasickou municí, a 40 km s municí s raketovým posilovačem. Vybavena je také digitálním navigačním zaměřovacím a ukazovacím systémem a radarem úsťové rychlosti, což zvyšuje její přesnost. Není však jasné, zda bude ve Španělsku vyráběna opět tato zbraň, neboť moderní trendy preferují děla samohybná.

Článek Přezbrojení Evropy je nezbytné: pomoci s tím mohou i španělská velkorážní děla s dosahem až 40 km ze „staré“ továrny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dragon dostanou Španělé ve 4 verzích

Španělská armáda využívala (a stále ještě využívá) několik typů obrněných vozidel, třeba 3560 BMR, VEC-M1 nebo M113. Postupně je ovšem nahrazuje vozidly VCR 8×8 Dragon, jichž má být celkem 348, uvádí Euro-SD. Jedná se o modifikaci obrněných vozidel Mowag Piranha V používaných v několika armádách NATO. Největší počet těch španělských bude v provedení BVP, ale objednány jsou i verze průzkumné, ženijní a velitelské.

#Spain signs contract for Dragón IFV https://t.co/ViZi3pCWhi #army #IFVs @GD_LandSystems pic.twitter.com/2iDWbz7dsq

— Janes (@JanesINTEL) August 28, 2020

Jednou z předností nového BVP Dragon je jeho palebná síla. Janes uvádí, že je hlavní zbraní automatický kanon ráže 30 mm Bushmaster II, což je standardní zbraň západních armád, kterou lze najít třeba na českých transportérech Pandur II; doplněn je koaxiálním kulometem. S těžkými obrněnými vozidly a tanky pak bude Dragon bojovat dvojicí řízených protitankových střel Spike LR2 s dosahem minimálně 4 km a průrazností 700 milimetrů RHAe. To stačí i na ruský tank T-90M Proryv-3, který dle Wikipedie minimálně z boku tak odolný pancíř nemá.

Dragon se pyšní odolností proti minám

Vozidlo VCR 8×8 Dragon by mělo vojákům poskytovat vysoký stupeň ochrany. ArmyRecognition uvádí, že vozidla z rodiny Piranha V mají například mimořádně odolný spodek, díky němuž dokáží odolat i silným explozím nástražných náloží a min. Dragon má obsahovat i přídavné pancéřování, ale míra ochrany není přesně uvedena. Je pravděpodobné, že v přední části odolá až proti munici ráže 30 milimetrů. Vedle toho má Dragon i speciální nátěr omezující jeho radarovou a tepelnou signaturu, takže ho půjde hůře zaměřit.

AČR zná konečnou podobu svých nových BVP CV90 MkIV: významně přispějí i české firmy, na rozdíl od Gripenů jsou švédský úspěch

Hmotnost vozidla Dragon je 33 tun a má tříčlennou osádku, v zadní části pak prostor pro výsadek, ale zatím není nikde specifikováno, pro kolik vojáků – vozidla z rodiny Piranha V ho však mají nejčastěji osmičlenný. Na silnici se pak může pohybovat maximální rychlostí 100 km/h a dojezd má 500 kilometrů. Má také různé druhy pokročilých senzorů a kamer, a pravděpodobně bude disponovat nějakým typem moderní termovize i dalším vybavením.

Článek Španělské BVP VCR 8×8 Dragon si poradí i s ruským tankem T-90M Proryv-3. Navíc je extrémně odolné a hůře zaměřitelné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Castor vznikl na platformě ASCOD

Španělská armáda je vyzbrojena moderním bojovým vozidlem Pizarro, což je tamní modifikace vozidla ASCOD. Osazeno je kanonem ráže 30 mm a kulometem, a kromě 3členné osádky se do něj vejde 8 členů výsadku. Dle MlitaryToday dokáže plnit různé úlohy, přičemž ho Španělsko provozuje v počtu 293 ks. Ale např. s minovými poli či protitankovými překážkami by mělo i toto moderní BVP problém, takže vzniklo na jeho základě vozidlo Castor.

Spanish Army receives Castor advanced combat vehicles https://t.co/4RDyOep6W7 via @Defence Blog

— Tiojorge (@Tiojorge1970) March 9, 2024

Vozidla Castor jsou určeno pro španělské ženijní jednotky a celkem by jich mělo dle Defence-Blog být 36, tedy včetně jednoho prototypu. Vojáci je používají třeba k vyrovnávání či vyplňování příkopů, ale také k odstraňování překážek. Stejně tak mohou pomáhat při přechodu přes řeku a lze na ně namontovat radlici buldozeru, pluh, válec nebo systém značení průlomů, a také systém odpalování těžkých odminovacích hadic MICLIC. Skvěle se tak hodí třeba do terénu na Ukrajině a v Rusku, který je mj. plný říčních toků a nezpevněných cest.

Osádka je docela slušně chráněna

Castor poslouží jako náhrada za armádní M-113 VCZ a jeho výhodou je například mnohem větší odolnost než u starších vozidel, což je velmi důležité. ArmyRecognition potom dodává, že podobný typ vozidla dostali ženisté po 50 letech. Míra ochrany bude přitom záviset na tom, jaký typ pancéřování bude na vozidlo namontován, a podle toho může mít hmotnost od 30 do 35 tun. Lze předpokládat, že minimálně v přední části by mělo být schopné odolat projektilům ráže 30 milimetrů a mít dobrou odolnost proti minám.

Nové kupovat netřeba, ambiciózní modernizace španělského Leopardu 2E ušetří spoustu peněz, a přesto bude špičkový

Vozidlo není určeno k boji, i když se může při plnění misí velice často v bojové zóně ocitnout. Na svou obranu pak může osádka použít dálkově ovládanou věž Mini Samson vyzbrojenou těžkým kulometem ráže 12,7 milimetrů, který je schopný přesné střelby i za pohybu. Vozidlo také disponuje systémem získávání cílů za každého počasí, který lze ovládat z vozidla, a jeho součástí je i termokamera pro použití při špatné viditelnosti.

Článek Skvěle se hodí i na území Ukrajiny a Ruska: pokročilá bojová inženýrská vozidla Castor ze Španělska zajistí cestu skoro všude se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Leopard 2E má některá specifika

Španělský Leopard 2E je vlastně klasický Leopard 2A6 upravený pro potřeby španělských ozbrojených sil, uvádí Gagadget. Španělé ho v současné době provozují v počtu 239 ks a mají i necelou stovku starších Leopardů 2A4. Od běžné německé verze A6 se odlišuje třeba zesíleným pancéřováním některých míst, a další rozdíl je například v systému velení, v pomocné napájecí jednotce nebo adaptacích na španělský terén, objasňuje Wikipedia.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota Spojených států amerických

Španělská armáda chce tanky zmodernizovat tak, aby obstály na moderním bojišti a vyrovnaly se nejlepším protějškům, ale zatím na to nemá zajištěné financování. Přesto jsou plány ambiciózní. Zahrnují zejména zvýšení ochrany, neboť ta se dnes ukazuje jako jedna z největších slabin, a změnit by se měla hlavní výzbroj, díky čemuž by tanky mohly používat výkonnou protitankovou munici se zvýšenou průrazností. Program by měl přitom trvat až do roku 2035.

Nejdříve generálka, potom výměna

Modernizace španělských Leopardů 2 by měla probíhat ve třech fázích, jak přiblížil ArmyRecognition. Ta první bude hlavně o jakési generálce a výměně zastarávajících částí, čímž dojde k prodloužení životnosti tanků, a zároveň je to připraví na další fázi. Hotovo má být do roku 2029, a poté čeká tanky v dalším kroku hlavně výměna některého vybavení, například zaměřovačů, termovize, laserových dálkoměrů a dalšího. Zároveň by se také měl na španělských Leopardech 2 objevit systém aktivní ochrany nebo vzdálená zbraňová stanice na věži.

Hlavní bojový tank T-72M4CZ v AČR ještě nějakou dobu zůstane, i když by ho měl nahradit Leopard 2A8. Nic lepšího asi není

V poslední fázi je možné posílení některých kritických částí tanku a hlavně instalace nového děla. Mělo by se jednat o modernizovanou verzi současného děla označovanou jako Rheinmetall L55-A1 ráže 120 mm, které by mělo být mimochodem montované třeba do tanků Leopard 2A8. Lze proto říci, že je cílem španělské modernizace získat tank srovnatelný právě s Leopardem 2A8, což je nejmodernější verze tohoto stroje, o níž má zájem i česká armáda.

Článek Nové kupovat netřeba, ambiciózní modernizace španělského Leopardu 2E ušetří spoustu peněz, a přesto bude špičkový se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

ASCOD se v něčem CV90 podobá

Bojové vozidlo ASCOD je produktem španělské společnosti Empresa Nacional Santa Bárbara a rakouské Steyr-Daimler-Puch Spezialfahrzeug, což je součást koncernu GDLS. ArmyRecognition uvádí, že vývoj vozidla začal v 90. letech 20. století, a jednotliví uživatelé mají vozidlo upravené dle svých požadavků. Španělská armáda ho označuje jako Pizarro, a rakouská zase Ulan. Jako základ u nového BVP použila ASCOD i Velká Británie, kdy je výsledkem vozidlo Ajax.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Výhodou Vozidla ASCOD je otevřená architektura, takže ho lze postavit jako pásový obrněný transportér, bojové vozidlo pěchoty, lehký tank nebo nosič minometu, a existují i další možnosti. V mnohém je to podobné jako u švédského CV90 a jednotlivé verze a varianty se liší třeba mírou ochrany – ta by měla být až do úrovně STANAG 6, což znamená odolnost až proti munici ráže 30 milimetrů, což je opět podobné švédskému vozidlu.

Od kulometu až po tankový kanon

Volitelná je na ASCOD také výzbroj. Česká armáda požadovala na testovaných BVP kanon ráže 30 milimetr a dostala ho, a třeba modernizovaný typ označovaný jako ASCOD 2 má u obrněného transportéru dálkově ovládanou věž s kulometem ráže 12,7 milimetrů. U BVP pak věž s kanony ráže 30, 35 nebo 40 milimetrů, uvádí MilitaryToday, který mohou doplňovat nějaké protitankové řízené střely. Lehký tank Sabrah pro filipínskou armádu má třeba na podvozku ASCOD věž s tankovým kanonem ráže 105 milimetrů, uvádí Janes.

Nová bojová vozidla CV90 pro Armádu ČR: Na jejich výrobě mají spolupracovat české firmy

ASCOD 2 má na délku 6,98 a na šířku 3,15 m, a jeho hmotnost může být až 42 tun, což záleží na vybavení a úrovni ochrany. Kupříkladu nejtěžší CV90 má 38 tun. Španělsko-rakouský produkt má 3člennou osádku a dle verze a požadavku uživatelů místo pro výsadek 6 až 8 vojáků. Jezdit dokáže rychlostí až 70 km/h a jeho dojezd je na plnou nádrž 500 km. Rychlostí je tedy srovnatelný se švédským vozidlem, to má ale o něco větší dosah.

Článek ASCOD jsou schopná BVP, která se ucházela o místo v AČR. Ačkoliv boj prohrála se švédskými CV90, nebyla by chybou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stálice iberského nebe

První Bf 109 se v řadách Legie Condor, tedy německé nacistické jednotky podporující Francovi falangisty, objevily již v roce 1936. Když v roce 1939 frankisté válku vyhráli, v zemi zůstalo několik starších verzí D, E, postupně dostali i několik kusů verzí F, které ale v polovině války rozhodně výkonově již nestačily. V roce 1942 se proto Franco obrátil na svého „přítele“ Hitlera o pomoc. Podle vzápětí podepsané dohody mělo Španělsko tehdy začít vyrábět nejmodernější verzi Bf-109, označovanou jako G-2.

Motory, vrtule a přístroje slíbilo dodávat Německo. Stroje by vyráběla letecká továrna Hispano Aviación v Seville, a to i pro Německo samotné. Luftwaffe měla totiž za licenci na oplátku obdržet 200 stíhaček ze španělské výroby. Roku 1943 bylo dodáno prvních a jediných 25 rozmontovaných draků, a to bez ocasních ploch. Tím ovšem spolupráce skončila. Německo nebylo kvůli své válečné situaci schopné a ani ochotné do Španělska dodávat motory a ostatní slíbené komponenty.

iZdroj fotografie: Michael Barera / Creative Commons / CC BY-SA

Do Španělska nedošly dokonce ani všechny výkresy a kompletní vzorový kus. V roce 1944 bylo ve Španělsku jasné, že na Třetí říši už nelze v dodávkách výzbroje dál spoléhat, a tak se Španělé rozhodli pustit se do výroby sami. Vývojové práce ale proběhly v konstrukci u Messerschmitta v Německu, a to ještě v r. 1943, kde novou verzi s původním španělským motorem Hispano Suiza HS 89-12Z o výkonu 1 300 koní pojmenovali jako Bf-109J.

Španělé pak v roce 1944 vyzkoušeli na jednom stroji Bf-109E instalaci „hispánky“ s plným technickým úspěchem. Díky drakům, které měli Španělé z Německa, zpětně rekonstruovali kompletní výrobní výkresovou dokumentaci. Jako motorová jednotka byl nadále již použit jen domácí dvanáctiválec do V Hispano-Suiza 12Z a 2. března 1945 vzlétl HA-1109-J1L. Na jeho „sériovou“ výrobu padly všechny původní německé draky. Byly na ně použity ještě nouzové vrtule švýcarské továrny Escher Wiss A.G.

Albion pomáhá starým nepřátelům

Původní Ha-1109 byly značně nespolehlivé, a proto první a jediná „série“ HA-1109-J1L nebyla nikdy převzata armádou a v této verzi se dál nevyráběly. Ale potřeba aspoň nějakých letadel pro vlastní vojenské letectvo byla ve Španělsku stále akutnější. V roce 1951, tedy v roce, kdy se u nás začaly zavádět proudové MiG-15, obnovili výrobu upravených HA-1109 pod označením Ha-1112-K1L. Stroje měly vylepšené motory Hispano Suiza HS 17-12Z, ale třílisté vrtule byly již de Havilland Hydromatic.

Stroje byly vyzbrojeny dvěma kanóny 20 mm Hispano-Suiza HS.404/408 a pod křídly nesly neřízené rakety. Bylo objednáno 200 kusů, ale nakonec jich bylo vyrobeno jen 65. U pilotů nebyly moc oblíbené, protože konstruktéři zapomněli na to, že motor Hispano Suiza se otáčí na druhou stranu než Daimler Benz a konstrukční vyosení směrového stabilizátoru doleva z původních verzí Bf-109E ponechali i u nového svého stroje Ha-1112.

iZdroj fotografie: Public Domain

Když pak pilot španělského Buchónu dal při startu plný plyn, gyroskopický moment vrtule se sčítal s aerodynamickými silami na směrovce místo toho, aby se vzájemně rušily. Ve výsledku pak měl pilot plné ruce i nohy práce s tím, aby letoun aspoň trochu udržel při vzletu ve směru letištní dráhy. Ve stejné době, tj. na začátku 50. let, se studená válka dostala do nové fáze. Politická a ekonomická izolace fašistů na španělském poloostrově se začala pomalu drobit, ze Španělska se rázem stal spojenec Západu se vším všudy.

Vláda Velké Británie například jako symbol vstřícnosti dodala Španělsku velké množství motorů Rolls-Royce Merlin 500-45 a čtyřlistých vrtulí Rotol. Těmito motory byly původně vyzbrojeny legendární Spitfiry, největší protivníci Bf 109. Španělské messerschmitty a Heinkely He-111H měly rázem hlavní problém spolehlivé motorizace vyřešený. Stařičké stroje Bf-109 navíc vedle úprav trupu k instalaci motoru prošly v konstrukci i značným aerodynamickým vylepšením křídel. Výsledným strojem pak byl Ha-1112 M1L s motorem R-R Merlin.

Délka trupu posledního na světě vyráběného „messerschmitta“ byla 9,10 m, rozpětí 9,92 m a výška 2,62 m. Hmotnost prázdného stroje byla 2 656 kg a maximální vzletová 3 330 kg. Britský motor měl 12 válců do V a výkon 871,5 kW (1 185 koní). To dávalo stroji HA-1112-M1L rychlost až 674 km/h ve 4 000 m. Byl to rázem jeden z nejrychlejších strojů z rodiny Bf 109. Dostup byl 10 200 m a dolet 765 km. Přezdívku Buchón (holub) stroj získal díky mohutnému chladiči motoru pod přídí, který připomínal nafouklé vole holuba.

Velké retro Luftwaffe ve válce

Buchón byl vyzbrojen jako starší modely dvěma kanóny 20 mm Hispano-Suiza HS.404/408 a pod křídly bylo 16 neřízených raket 80 mm Oerlikon. Celkem vzniklo 170 kusů HA-1112-M1L. Několik starších strojů bylo přestavěno na dvoumístnou verzi. První stroj vzlétl 29. března 1954 a výroba běžela až do roku 1958. To již ovšem byl na západě frankistický režim rehabilitován a do Španělska přicházely zásilky moderní americké techniky. Přesto byly poslední Buchóny vyřazeny španělský vojenským letectvem až 27. prosince 1965!

Buchón se kupodivu dostal do boje. V roce 1957 Maroko napadlo španělskou kolonii Ifni. Američané zakázali použití své techniky proti Rabatu, kde měli své zájmy, a tak Madrid musel nasadit muzeální kusy. Španělské letectvo připomínalo reinkarnaci Luftwaffe. Dopravu zajišťovaly CASA 352L, tedy Junkers Ju-52/m3, pozice Maročanů bombardovaly CASA 2.111 Pedro, tedy Heinkel He 111, a blízkou podporu jednotkám poskytovaly Buchóny coby stíhací bombardéry. Válka skončila roku 1958 a vojensky Španělé vyhráli.

Mnoho strojů se po vyřazení ze španělského letectva dostalo do muzeí, kde v markingu Luftwaffe představují pro návštěvníky „originální“ německé válečné stroje. Dokonce se staly i východiskem pro dodatečné přestavby na původní válečné verze, například v Německu takto vznikla často předváděná Bf-109G-6 s původním motorem DB 605 a vrtulí VDM.

iZdroj fotografie: Tony Hisgett / Creative Commons / CC BY-SA

Vyřazené, ale letuschopné stroje Buchón se staly i hvězdami mnoha válečných filmů, kde hrály německé druhoválečné stroje. Nejslavnějším je samozřejmě film Bitva o Británii z roku 1969. Nepoužité a vyčištěné záběry z tohoto snímku se v roce 2001 objevily i v českém snímku Tmavomodrý svět. Několik HA-1112 je dosud stále letuschopných a k vidění na leteckých dnech po celém světě.   

Článek Mezek na španělský způsob, sourozenec stíhacího letounu Bf 109. Buchón měl motor ze Spitfirů, a dokonce si zabojoval se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vhodné pro stát s dlouhým pobřežím

Španělsko je totiž v prosinci 2022 vyšle do Rumunska, aby zde posílily východní křídlo NATO. V současné době v letectvu slouží 72 těchto strojů. Startují z letišť, protože španělská letadlová loď se skokanským můstkem Juan Carlos I. by na ně byla malá a využívá letouny Harrier. Ovšem skutečnost, že si je Španělsko zvolilo, nemusí být překvapením. Má dlouhé pobřeží, patří mu Kanárské ostrovy, Baleáry nebo severoafrické Ceuta a Mellila, proto je pro ně letadlo s dlouhým doletem určené pro námořní operace velmi vhodné.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Hornet vznikl v 70. letech, kdy námořnictvo označilo jako nevhodný pro operace z letadlových lodí jednomotorový letoun F-16. Požadovalo univerzální dvoumotorový stroj s dostatečným doletem, který by nahradil Douglas A-4 Skyhawk, A-7 Corsair II a doplnil F-14 Tomcat, jejichž provoz byl drahý. Navrhly ho společnosti McDonnell Douglas a Northrop, jež ke svému návrhu využily prototyp YF-17, původně konkurující známější F-16. Do výzbroje námořnictva byl zařazen sériový F-18 v roce 1984, ale již rok před tím ho začala využívat americká námořní pěchota.

Hornet první verze F-18 je dvoumotorový středokřídlý letoun. Jeho délka je 17,1 metru a rozpětí křídel 12,7 metru. Nejčastěji jsou používané verze C a D, přičemž první je jednomístná a druhá má kromě pilota i operátora zbraňových systémů. Maximální rychlost letoun je Mach 1,8, výškový dostup 15 kilometrů a bojový dosah 740 kilometrů. Právě nevelký dolet je jedna z mála věcí, která je na letadle kritizována. Jako jeden z prvních na světě měl letou multifunkční displeje, jež značně zvyšovaly jeho bojovou hodnotu.

Výzbroj je různorodá včetně jaderné pumy

Letadlo je vyzbrojeno rotačním šestihlavňovým kanónem ráže 20 milimetrů a má zásobu 578 nábojů. Zbraně a jiné podvěsy je možné zavěsit na 9 závěsníků a letoun unese až 6,2 tuny. Jako univerzální stroj může nést celé spektrum střel vzduch-vzduch krátkého a středního doletu, různé druhy střel a bomb včetně přesně naváděných na útoky na pozemní cíle, jaderné pumy B61 nebo střely s plochou dráhou letu AGM-158 JASSM. A pochopitelně protilodní střely AGM-84 Harpoon.

Poprvé se Hornety účastnily bojového nasazení nad Libyí v roce 1986. Velkého nasazení se pak letadla dočkala během operace Pouštní bouře nad Irákem. Zde si připsala dva sestřely iráckých stíhaček MiG-21. Účastnila se pak operací nad bývalou Jugoslávií a později v Afghánistánu a Iráku. V Evropě letadla kromě Španělska vlastní i Finsko a Švýcarsko. Největším uživatelem mimo USA je pak Kanada a provozovala je i Austrálie, která je ovšem již vyřadila.

iZdroj fotografie: Pxhere

Původní F/A-18 ale přece jen nedokázaly v určitých ohledech dosáhnout kvalit F-14 Tomcat, měly z hlediska potřeb amerického námořnictva i poněkud kratší dolet, a námořnictvo také chtělo, aby F-18 dokázaly unést ještě větší množství výzbroje. Proto začaly McDonnell Douglas / Boeing vyvíjet vylepšený letoun na základě draku F/A-18 Hornet. Tento nový a zvětšený Hornet byl 12. května 1992 objednán v počtu 100 kusů první série pod názvem F/A-18E/F „Super Hornet“.

Prototyp Super Hornetu vzlétl v roce 1995. Letadlo není přímo stealth, ale je konstruováno jako obtížně zjistitelné, protože bylo při konstrukci například použito pravidlo „platform alignment“, tzn. že jsou hrany vnějšího povrchu nového letounu sklopeny pod stejnými úhly, aby se případný radarový paprsek odrážel do jednoho směru mimo místo, odkud byl původně vyslán, a to v podobě úzkého paprsku. Díky tomu se podařilo zmenšit průřez radarové odrazivosti (Radar Cross Section – RCS) na 1,021 m² oproti 400 m² u F-15 či 15 m² u klasické podoby Su-27.

Mimochodem, na výrobě Hornetů se podílela i česká společnost Aero Vodochody, která dodávala firmě Boeing odklápěcí kryt kanónového prostoru, jakési kanónové dveře připravené k montáži na letoun. Zvětšený Super Hornet je dlouhý 18,38 m, rozpětí má 13,62 m a výšku 4,88 m. Dosahuje rychlosti 1,8 M, dostupu 15 240 m a unese na jedenácti závěsných bodech až 7,5 tuny nesené výzbroje, pum a raket.

Článek Letouny F/A-18 Hornet jsou již starší, ale stále velmi ceněné. Operovat nemusí pouze z letadlových lodí, Španělsko je posílá do Rumunska se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Uhlídat území není lehké

Problémem Ukrajiny je její rozsáhlé území a skutečnost, že se její protivzdušná obrana opírá hlavně o sovětské systémy. I ty si s některými útoky poradit dokážou, ale PVO systémů zkrátka není dost. Navíc některé byly zničeny a i přes dodávky od spojenců k nim začínají docházet střely. Bez nich jsou nepoužitelné. Ukrajina musí hlídat řadu směrů od Černého moře na jihu až po Bělorusko na severu. Rakety nebo sebevražedné drony mohou přiletět odkudkoli.

iZdroj fotografie: David Monniaux / Creative Commons / CC BY-SA

Pomoc mají ale i Španělsko a z Francie. Španělé již v minulosti slíbili Ukrajině protivzdušný systém Aspide. Podle dostupných informací na něm v současné době trénují ukrajinští vojáci. Další pomocí z jihoevropské země mají být čtyři systémy středního dosahu HAWK. Pomoc s protivzdušnou obranou slíbila i Francie. Ta ji nespecifikovala, ale nejčastěji se mluví o systému Crotale. Jedno mají zbraně společné – existují již několik desetiletí.

Aspide je systém středního dosahu původem z Itálie. Pochází ze 70. let. Jde o systém s poloaktivním radarovým naváděním, ovšem novější verze mají v hlavici integrované vlastní aktivní radarové navádění. Rakety odpalované ze země dokážou zasáhnout cíle do vzdálenosti 25 kilometrů a pohybují se rychlostí Mach 4. Podle dostupných informací by Španělsko mělo mít modernizované verze, které budou pochopitelně mnohem účinnější.

HAWK je letitý, ale vylepšovaný

MIM-23 HAWK (což je kupodivu zkratka Homing All the Way Killer) pochází ze Spojených států a jeho první verze byly vyvinuty nejpozději v roce 1959 společným úsilím firem Raytheon (raketa) a Northrop (všechno ostatní). Systém ale prošel mnoha modernizacemi, poprvé například již v roce 1963 (vznikla verze MIM-23A), dále v roce 1971 (vznikl systém IMPROWED-HAWK), a původní schopnosti byly dodnes značně vylepšeny.

Byl osazen i novějšími radary, stále jde ale o kombinaci čtyř radarů a radarových dálkoměrů. Střely z něj dnes mají dosah až 45–50 kilometrů proti cíli ve výšce až 20 000 metrů a pohybují se rychlostí Mach 2,4, i když původně zvládaly vzdálenost jen 25 km a vyšplhaly při tom do výše „jen“ 13 700 metrů. Rakety jsou poměrně veliké a mají bojovou hlavici o hmotnosti 54 kilogramů.

iZdroj fotografie: Uživatel Slaunger / Creative Commons / CC BY-SA

Poslední verze z roku cca 1996 se nazývají nejčastěji MIM-23K a MIM-23L či MIM-231m. Odpalovací zařízení M192 bylo na jednoosém přívěsu, střílet se z něho dá, ale až v okamžiku, kdy přívěs stojí a je stabilizovaný několika vzpěrami. Přebíjení probíhá pomocí osmikolového vozítka M 501. Proto je systém označovaný jako polomobilní. Kromě Španělska ho využívá třeba Řecko nebo Singapur.

Největším uživatelem Crotale je paradoxně Čína

Francouzský Crotale je systém krátkého dosahu, který pochází ze 70. let. Systém byl původně vyvinut společností Thomson CSF Matra pro JAR, kde se nazýval Cactus, brzy ho ale do výzbroje zařadila i francouzská armáda. Používán je je především na lodích, ale existuje i pozemní verze. Základním prvkem systému je otočná věž nesoucí naváděcí radar a osm kontejnerů se střelami, přičemž systém k detekci cílů využívá radiolokátory vlastní lodě.

Na lodi je obvykle 18 záložních raket. Pozemní verze má 2–8 střel podle typu vozidla – nosiče. Původní verze systému využívala střel R.440, pro modernější variantu Crotale NG ale byla vybrána americká střela VT-1. Jeho dosah záleží na stupni modernizace a použitých střelách. Rakety Mk.3 mají dosah až 16 kilometrů a do výšky 9 kilometrů.

Novější létají rychlostí kolem Mach 3,5. Mají bojovou hlavici o hmotnosti 15 kilogramů. Paradoxně největším uživatelem je námořnictvo Čínské lidové republiky, pro které celý systém vyrábí bez licence, zato ve velkém počtu domácí vojenský průmysl. Výhodou těchto systémů by bylo, že do nich v západních zemích existují rakety a bylo by možné je doplňovat.

Bezesporu by si dokázaly poradit se sebevražednými drony a mnoha řízenými raketami. Nasazeny by mohly být proti letadlům, zvláště strojům, jako jsou Su-24 a Su-25, které jsou jejich současníci. Hůře by si možná vedly proti moderním Su-34 a Su-35, i když i zde je otázka, zda jsou jejich protiopatření tak účinná, aby je dokázala kvalitně ochránit.

Článek Starší, ale stále dobré americké HAWK a francouzské Crotale míří na Ukrajinu. Obrana proti ruským raketám terorizujícím města se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Granátomet, který slouží již desítky let

Nejdůležitější částí je samozřejmě samotná zbraň. Tou není nic jiného než po mnoho let používaný americký granátomet Mk 19. Je zakomponován v počtu 12 kusů do speciální bojové věže a využívá programovatelnou munici Nammo. Není to však jediná možnost. Španělská společnost nabízí i verzi, kde by na věži byl osazen šestihlavňový rotační kulomet ráže 7,62 milimetrů. Tato zbraň od firmy Dillon Aero dokáže vystřelit za minutu až 3 000 ran.

Systém tedy kombinuje dálkově ovládanou bezposádkovou zbraňovou stanici Guardian 2.0 (RWS) vyvinutou v Escribano s 40mm granátometem Mk-19, nabitým střelami charakteru země-vzduch a dodávanými společností Nammo. RWS byl také při zkouškách vybaven minigunem Dillon M134D. Během loňských testů v Médano del Loro ve spolupráci se španělským velitelstvím protiletadlového dělostřelectva byl systém použit proti kvadrokoptérovým UAV a cílům dronů s pevnými křídly, s výsledky označenými jako „velmi slibné“.

Každopádně hlavní nabízenou verzí je překvapivě ta s granátometem. Granátomet samotný je přitom zbraň, která je ve výzbroji již od roku 1968 a její první verze zažily válku ve Vietnamu. Nyní ji používá několik desítek armád světa, a to buď na pevných stanovištích, nebo připevněnou k různým vozidlům. Jeho hmotnost je totiž více než 35 kilogramů bez munice. Granátomet odpaluje standardní granáty ráže 40 milimetrů. Je nabíjen nábojovým pásem a má i vysokou rychlost střelby.

Při souběžné střelbě všemi granátomety na věži činí kadence teoreticky až 390 ran za minutu, při trvalé nebo rychlé palbě ale systém pálí většinou 40 až 60 granátů za minutu. Jeho dostřel je více než 2,1 kilometru, ale efektivní je samozřejmě mnohem menší. V posledních letech byl samotný granátomet modernizován a některé jeho vlastnosti se tak ještě zlepšily. Lze předpokládat, že na protidronové věži by byl doplněn speciálním zaměřovacím zařízením, které by mu umožnilo na drony efektivně útočit.

Granáty navržené na přesné údery

V případě protidronového nasazení by zřejmě používal munici HEDP-AB Nammo. Ta je navržena tak, aby umožňovala různé typy přesných úderů. Podle potřeby může způsobit i různé druhy poškození. Nejúčinnější je v případě, kdy se hlavice rozpadne po výbuchu na velké množství kovových fragmentů, které všesměrově, ale i směrovaným výbuchem poškodí, nebo zničí zaměřený a poblíž letící UAV.

UAV zatím nejsou prakticky vůbec vybavována pasivní ochranou, pancířem, či speciálně konstruována pro zvýšení mechanické odolnosti při zásahu, takže jsou stále ještě velmi citlivá na jakékoli poškození palbou nebo střepinami. Speciální hlavice granátometu firmy Nammo mohou však i proniknout pancířem, nebo cíl zapálit. Z hlavně granátometu hlavice granátu vylétá rychlostí 240 metrů za sekundu a váží 247 gramů. Systém byl úspěšně vyzkoušen při sestřelení visícího UAV 300 m od RWS, nebo když cílový UAV přilétal směrem k RWS. 

Navádění bylo v této fázi zkoušek provedeno vizuálně, bez použití radaru. Druhá fáze testů proti pohybujícím se kvadrokoptérám s větší úhlovou rychlostí vůči ose vozidla se systémem RWS byla méně úspěšná, dva z pěti odpálených granátů nevybuchly, jejich čidla zřejmě nereagovala na blízkost UAV, nedostala včas data od systému RWS na vozidle či pokyn k odpálení od operátora. Tvůrci jsou ale zjevně přesvědčeni, že tento problém lze snadno vyřešit.

Celý systém pak je umístěn na pásovém bojovém vozidle ASCOD od General Dynamics. To je vlastně jedna z platforem, která se účastnila soutěže o nové BVP pro českou armádu. Bývá osazována různými věžemi, například s rychlopalným kanonem ráže 30 milimetrů, ale existuje i ve verzi lehkého tanku s dělem ráže 105 milimetrů. Vozidlo poskytuje posádce vysokou míru ochrany. Je vysoce mobilní v terénu, dosahuje rychlosti až 70 kilometrů v hodině a jeho dojezd je 500 kilometrů.

Jak se díváte na nápad používat proti dronům granátomet se speciální municí?

Zdroj: BulgarianMilitary

Článek Obrněnec ASCOD bude sestřelovat drony granátometem Mk 19 nabitým speciální municí, bude možné použít i kulomet se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Spojením osvědčených systémů vznikne ještě lepší

Jde vlastně o spojení osvědčených zbraňových systémů v jeden, na kterém pracují francouzské společnost Arquus a Thales spolu se španělskou NTGS. Přišly s konceptem, jenž umístil osvědčený těžký minomet s drážkovanou hlavní na obrněné vozilo, které je používané v mnoha armádách. Zůstaly zachovány výhody obou systémů a ve vozidle je navíc dostatek prostoru k tomu, aby vezlo pro minomet znatelně větší zásobu munice, než je v poli běžné.

Sherpa A2M je minometná platforma, která má 120mm drážkovanou minometnou hlaveň Thales a mobilní minometný systém Alacran, na výstavě Eurosatory 2022 pojmenován jako Deployable Mortar System firmy New Technologies Global Systems (NTGS). Podvozek nové zbraně tvoří obrněné vozidlo Sherpa Light. Jde o automobil, jenž je v různých verzích vyráběn již od roku 2006.

V licenci ho vyrábějí v Brazílii, ale také v USA. Ve své výzbroji ho mají nejen francouzské ozbrojené síly, ale nakoupilo ho více než 10 dalších armád po celém světě. Výrobce, společnost Arquus Defense Insight, udává, že platformy Sherpa jsou velmi úspěšné v provozu u francouzské armády i řady zahraničních zákazníků pověstných pro své náročné a různorodé terénní podmínky, jako je Egypt, Indonésie a například Katar.

V základu jde o 5,9 metru dlouhé a 2,2 metru široké vozidlo, které má podle verzí a pancéřování hmotnost 7,7 až 9,8 tuny. Je v něm prostor až pro pět členů posádky a náklad o hmotnosti až čtyři tuny. Vůz poskytuje vysokou míru ochrany proti palbě ručních zbraní, střepinám, minám a nástražným systémům, je chráněn ochranou certifikovanou STANAG 4569. Zároveň je vysoce mobilní.

Na silnici dosahuje rychlosti až 120 kilometrů v hodině a jeho dojezd může být až 900 kilometrů. Ve verzi Sherpa A2M jsou minomet, střelivo a další zařízení umístěné v zadní části vozidla a tvoří jeho užitečné zatížení zcela v limitu nosnosti vozidla. Všechny schopnosti vozidla i prostor pro posádku až čtyř mužů tak zůstaly zachovány. Pohotovostní hmotnost vozidla přidáním zbraně, munice a vybavení vzrostla jen nepatrně na 11,5 tuny.

Drážkovaný minomet je velmi přesný

Jako hlavní zbraň byl zvolen minomet ráže 120 milimetrů s drážkovanou hlavní, která byla vyvinuta společností Thales. Její výhoda oproti klasickým minometům s hladkou hlavní je především větší přesnost. Podle provedených testů tato zbraň ve spojení s moderními automatickými zaměřovacími systémy, jež jsou ve vybavení Sherpa A2M, může správně zaměřený cíl zničit jednou ranou tam, kde minomety s hladkou hlavní potřebují vypálit rány čtyři.

Přechod z jízdy do palebné pohotovostní polohy nebo naopak trvá 35 sekund (k zahájení palby) a 25 sekund (k odjezdu po posledním výstřelu). Součástí dodávaného komplexu je digitální systém řízení palby minometu. Zaměření minometu trvá 8 sekund. Kromě minometu vozidlo unese celkem 52 minometných nábojů ráže 120 mm, z toho 40 v pohotovostních schránkách na zádi vozidla. 

iZdroj fotografie: Thales

Minomet může vystřelit 12krát v první minutě, pokud má posádka vše připravené k rychlému nabíjení. Běžná dlouhodobější rychlost střelby je ale plus minus čtyři výstřely za minutu, neboť minomet se nabíjí ručně, i když odpal a zaměření probíhá z kabiny osádky.

Počítá se s použitím laserově naváděné munice

Minomet se po dosažení místa střelby vyklopí elektrohydraulicky na zádi na mechanickém rameni za vozidlo a opře se svojí základnou o zem. Rázy při výstřelech tak nijak nezatěžují samotný vůz. Další výhodou zbraně je kromě její přesnosti i na minomety mimořádně dlouhý dostřel. S běžnými náboji minomet zasáhne cíl ve vzdálenosti až 8,2 kilometrů.

Při použití raketově poháněných granátů se dostřel prodlouží až na 13 kilometrů, což umožňuje provést minometnou palbu v dostatečné vzdálenosti od nepřítele. Počítá se navíc s tím, že by Sherpa A2M mohl používat i laserově naváděnou munici, což by jeho přesnost a efektivitu ještě zvýšilo. Na střeše vozidla výrobce instaluje dálkově ovládanou stanici s pohyblivým kulometem ráže 7,62 milimetru, který slouží k obraně posádky v případě bezprostředního napadení.

Na Eurosatory 2022 byl Sherpa A2M představen se zbraňovým modulem Hornet Lite RCWS s kulometem MG. Vozidlo je zcela soběstačnou jednotkou, a to i energeticky po delší dobu, a je vybaveno informačním systémem elektronického on-line spojení, které veliteli zprostředkovává průběžné informace o poloze cílů a o celkové okolní situaci. V případě nutnosti je Sherpa schopen ve velmi krátké chvíli opustit místo, odkud prováděl palbu, a zaujmout novou pozici.

Systém Alacran ještě s původní hladkou hlavní 120 mm nakoupila i Ukrajina, instalovala ho na svém pancéřovaném vozidle Bars 8 4×4 a zařadila ho do výzbroje od roku 2019 jako Bars-8MMK. Technicky je téměř identický se systémem Sherpa A2M a funguje na stejném principu, vznikl však dříve! Bližší informace o jeho používání na frontě ovšem chybí.

Jak se díváte na kombinaci těžkého minometu a mobilního obrněného vozidla?

Zdroj: Thales, DefenceBlog, EdrMagazine

Článek Sherpa 2AM, spojení osvědčeného obrněného vozidla a drážkovaného minometu představuje neobyčejně účinnou zbraň se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Němci i Sověti zdokonalovali ve Španělsku svoji vojenskou taktiku

Španělská občanská válka se odehrávala na moři, ve vzduchu i na souši. Jednou z prvních zahraničních vojenských jednotek ve španělské občanské válce byla Legie Condor, expediční jednotka, kterou Hitler vyslal na pomoc Frankovým nacionalistům hned v okamžiku vypuknutí povstání.

Vyslané síly zahrnovaly bojové jednotky dělostřelectva, tanků i letadel, které měly možnost testovat a zdokonalovat techniku, jež byla později využita v bleskové válce. Mnoho významných německých důstojníků druhé světové války získalo své první válečné zkušenosti právě ve Španělsku. Následovala Itálie a nakonec i Sovětský svaz.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY- SA

Španělská obloha posloužila německému letectvu jako pomyslná aréna, v níž testovalo svoji novou leteckou techniku (první jednoplošné stíhačky Messerschmitt Bf 109 a Heinkel He-112, první Štuky, bombardéry Heinkel He-111B), taktiku leteckých soubojů (poprvé v historii stíhacích leteckých útvarů němečtí stíhači začali používat formaci volné dvojice a čtveřice namísto těžkopádných trojic stíhaček, kde se piloti báli hlavně toho, že se vzájemně srazí) i zásady spolupráce letectva s pozemními vojsky.

Také německá pozemní vojska, dělostřelectvo a tankové jednotky dokázaly analyzovat průběh a následky svých prvních a často neúspěšných střetů s vojsky republikánů s technikou, dovezenou i ze SSSR. Také tehdejší dovážená vojenská technika ze SSSR byla technicky na špičce světového vývoje, tanky T-26, bombardovací letadla Tupolev SB-2 a jednoplošníky I-16 zpočátku vykazovaly nad používanou vojenskou technikou Němců i Italů viditelnou převahu.

Špičkové výkony Legie Condor

Jak už bylo výše napsáno, jádrem německé účasti na letecké válce ve Španělsku byla letecká část Legie Condor, která bojovala na straně Frankových nacionalistů. Prvním úkolem Legie Condor, která se zodpovídala pouze samotnému Frankovi, byl po vypuknutí povstání a ovládnutí Španělského Maroka povstalci v červenci 1936 především rychlý transport vojsk a posil španělských vzbouřenců do samotného Španělska z ovládnutého zámoří.

Povstalci potřebovali přesunout svá vojska z Maroka co nejrychleji do jimi ovládaných měst (Pamplona, Cádiz, Cordóba, Zaragóza atd.). Dne 30. června 1936 dvacet dopravních německých letadel Junkers Ju-52m3 Legionu Condor tento legendární přesun zvládlo. Legion Condor jako vojenská jednotka se ale v první fázi svého působení ve službách generála Franka směla jen bránit v případě napadení.

To se však změnilo 13. srpna 1936, kdy dva německé Junkersy Ju-52 vyzbrojené jako bombardéry zaútočily na republikánskou bitevní loď Jaime I. O jedenáct dní později pak dorazily na španělské bojiště první dva stíhací letouny Heinkel He-51.

Na podzim roku 1936 bylo již na území Španělska přes formální protesty evropských zemí kromě značného počtu fašistických italských jednotek a letadel v rámci Corpo Truppe Volontarie celkem 146 německých letadel. Tvořily dvě formace – Gruppe Eberhardt se zastaralými stíhacími dvouplošníky Heinkel He-51 a Gruppe Moreau s dvaceti transportními Junkersy Ju-52, které bylo možné rychle adaptovat na bombardovací letouny, a dvěma moderními jednomotorovými Heinkely He-70F, užívanými na letecký průzkum.

Jedotka stále navyšovala své počty

Legion Condor se rychle změnil z podpůrné dopravní letecké skupiny na regulérní válečnou údernou leteckou jednotku ve službách generála Franka. Legie, vedená generálem Hugem Sperrlem, původně sestávala z 5 136 mužů, ale nakonec měla 12 000 aktivních příslušníků, letců, tankistů, dělostřelců, protiletadlovců a příslušníků jiných vojenských odborností. Jednotka se postupně zúčastnila všech významných bojů, včetně střetnutí a bitev v Teruelu, Aragonu, Brunete a na Ebru.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY- SA

A protože i SSSR se rozhodl aktivněji vstoupit do španělských bojů a od 12. října 1936 začal sám dodávat zbraně i s „dobrovolníky“ legální španělské vládě, regulérní boje s pomocí moderní techniky nabyly vzápětí ve Španělsku na intenzitě.

Vzestup a pád anarchismu ve Španělsku

Je důležité vědět, že španělská občanská válka představuje i jeden z nejvýznamnějších momentů v dějinách anarchismu. Již dlouho před vypuknutím občanské války kralovalo ve Španělsku politické násilí, které nebralo ohledy na nikoho. Vraždy civilistů, politiků, kněží i obyčejných zastánců té či oné politické linie byly na denním pořádku.

Chaos zvyšovaly různé stávky dělníků a horníků (např. násilně vojskem potlačená stávka horníků zvaná Španělská revoluce v r. 1934) a regionální povstání rolníků, přičemž obecně na španělském venkově docházelo k velké radikalizaci obyvatelstva. Po zahájení povstání v roce 1936 se z roztříštěného a vzájemně rozhádaného společenského a politického spektra ve Španělsku vyprofilovaly dvě zapřisáhle nepřátelské skupiny.

První převážně levicoví republikáni bojující na straně oficiální vlády Španělské republiky byli tvořeni socialisty, komunisty, trockisty, velmi výrazně i anarchisty a dále nacionalisty z Baskicka a Katalánska. Tyto skupiny ale často bojovaly i mezi sebou a měly velký problém respektovat velitelskou hierarchii, zvláště bohužel právě anarchisté. Druhou skupinou byli pravicoví povstalci, fašisté, nacionalisté, křesťanští demokraté a roajalisté, kteří byli souhrnně označováni za frankisty podle svého představitele, generála Franka.

Po vypuknutí občanské války například ženy i muži, inspirovaní anarchistickými ideály, ovládli ulice Barcelony a území Aragonie. Socialisté a trockisté podobně získali primát například v Madridu a na severu země v Katalánsku. Anarchie, rozdané zbraně dělníkům a vesničanům ve snaze získat je na svou stranu, však vedly na obou stranách jen k vypuknutí ještě většího a bezuzdného násilí.

Nekompetentnost republikánů a bezcenné lidské životy

Protože převrat v červenci roku 1936 rozvrátil vládní, úřednickou, policejní a soudní strukturu republikánského Španělska, cítili se povstalci povoláni španělský stát převzít do svých rukou a podle svých idejí ho řídit a ovládat. Téměř ve všech velkých španělských městech povstaly pravicové vojenské brigády, příslušníci civilní gardy i tzv. útočné gardy, kteří se společně pokusili zmocnit země ve prospěch povstalců.

Ale republikáni, socialisté, komunisté a anarchisté měli také své představy o řízení společnosti, které se snažili často sektářsky prosazovat na územích, které ovládali. Všichni se drželi zásady, že jediným způsobem, jak prosadit své, je nejlépe vyvraždit všechny oponenty s jiným názorem. Smrtelným nepřítelem najednou byli dokonce i jen potenciální oponenti. Boje trvaly přes tři roky. Život člověka ve Španělsku tehdy pozbyl jakékoli ceny.

Agresivní evropské mocnosti této situace rychle využily ke svému prospěchu. Hlavními zahraničními vměšovateli do občanské války byli na straně generála Franka Německo a Itálie, na straně republikánů především Sovětský svaz. Ty si s chutí na španělském bojišti vyzkoušely svoji novou a moderní vojenskou techniku. S domácími republikány bojovali bok po boku i mezinárodní levicoví dobrovolníci – interbrigadisté, řada z nich byla i z tehdejšího Československa. Ani ti však nedokázali zvrátit vývoj.

Generálové, rebelující proti demokraticky zvolené vládě, sice verbálně usilovali hlavně o kulturní, sociální i politické změny, ale sektářskému násilí, puštěnému ze řetězu, nedokázali a ani nechtěli čelit. Často ho naopak sami vyvolávali a brali ho pragmaticky jako důležitý nástroj a součást ozbrojeného útoku na republikány.

Krvavou cestou k autokracii

Franco byl totiž přesvědčen, a nijak se tím netajil, že náporu komunismem infikovaných socialistů a anarchistů ve Španělsku může čelit jen naprostou fyzickou likvidací nositelů těchto idejí. Znásilňování, mučení, věznění, zotročování i hromadné popravy často bez jakýchkoli soudů a zdůvodnění zahltily španělské ulice. Krutý osud a smrt čekaly na odboráře, nečleny církve, republikánské politiky a víceméně na každého, kdo se pokusil povstání vzdorovat.

Poslední republikánští partyzáni bojovali proti frankistům ve španělských horách víceméně ještě ve 40. letech 20. století, ale tvrdá restriktivní politika frankistů, která nebrala ohled nejen na lidská práva, ale ani na život i jen pouhých podezřelých z nesouhlasu s frankistickou politikou, nakonec násilím situaci ve Španělsku uklidnila.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

Největší historická revolta anarchistů na světě byla ve Španělsku během občanské války velmi rychle potlačena a anarchistické hnutí v důsledku rychlého postupu Frankových nacionalistů, ale i tvrdého nepřátelství ze strany komunistů a socialistů, rozdrceno. Frankovo konečné vítězství a následující desetiletí represí znamenaly i konec anarchismu jako masového hnutí ve Španělsku.

Co si myslíte o občanské válce ve Španělsku? Lze ji označit za předehru druhé světové války?

Zdroj: Spartacus, Encyclopedia,

Článek Brutální španělská občanská válka sloužila jako test zbraní SSSR a Třetí říše. Franco nemilosrdně likvidoval své odpůrce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Spory o svrchovatost nad poloostrovem

Gibraltar je britským zámořským územím, které se nachází na nejjižnějším cípu Pyrenejského poloostrova, přičemž je propojeno s jižním pobřežím Španělska písečnou úžinou. Jedná se o důležitou leteckou a námořní základnu, jež zajišťuje bezpečnost Gibraltarského průlivu spojujícího Středozemní moře a severní část Atlantského oceánu.

Gibraltar je samosprávnou a finančně samostatnou parlamentní demokracií. A jakožto součást Spojeného království disponuje vlastní ústavou i vládou, která spravuje místní zákony. Svrchovanost Spojeného království nad Gibraltarem ponechává Británii plnou mezinárodní odpovědnost za Gibraltar, včetně zahraničních vztahů a zajišťování obrany. Do nedávného Brexitu zastávala Británie roli členského státu zodpovídajícího za Gibraltar v Evropské unii. Británie také zůstává zodpovědná za vnitřní bezpečnost a finanční stabilitu poloostrova.

Roku 1704, během války o španělské dědictví, se anglo-holandské jednotky pod vedením sira George Rookea zmocnily Gibraltaru a zřídily zde vojenskou základnu. Podmínky postoupení Gibraltaru španělským královstvím Británii na dobu neurčitou pak byly ratifikovány v článku 10 Utrechtské smlouvy z roku 1713. Británie z tohoto dokumentu vychází při veškerých jednáních se Španělskem, jež se týkají tohoto území, prakticky dodnes.

Během 18. století se Španělsko pokusilo získat území Gibraltaru pod svá křídla za využití vojenských prostředků hned několikrát, ovšem vždy neúspěšně. Od roku 1783 si pak země nepřestává nárokovat svrchovatost nad Gibraltarem prostřednictvím nemilitantních postupů. I nadále vnímá britskou správu poloostrova jako nežádoucí odtržení integrálního úseku od svého území.

Strategický význam Gibraltarského průlivu

Ve válečném období měl Gibraltar vždy důležitý strategický význam. Jedná se o průliv, tedy o přirozeně zformovanou vodní tepnu, která spojuje dvě větší vodní plochy. Gibraltarská úžina je spojena s Atlantským oceánem a Středozemním mořem, což znamená, že jak v minulosti, tak v současnosti fungovala úžina jako tzv. „škrticí bod“ pro lodě plující do Středozemního moře nebo z něj.

Z vojenského hlediska to znamená, že námořnictvo musí, zjednodušeně řečeno, při proplouvání úžinou výrazně snížit svou operační kapacitu. Zatímco defenzivní jednotky mohou použít mnohem větší palebnou sílu, i když jsou v početní menšině. V podstatě stačilo pouze několik lodí Royal Navy na to, aby Britové dokázali sevřít a zničit část francouzského námořnictva v době francouzské revoluce a Napoleonské Francie. A stejně tak německé za první a druhé světové války, a sovětské námořnictvo v době studené války.

Průlivy, jakožto „škrtící body“, mohou zajistit, že menší počet defenzivních sil bude schopen zadržet, nebo alespoň výrazně zpomalit většího a silnějšího protivníka. Bitva u Thermopyl, bitva u Stirlingova mostu a bitva u Azincourtu jsou sice příklady ze souše, ale perfektně odrážejí fakt, proč jsou tyto „škrtící body“ tak důležité, pokud člověk čelí přesile.

Skalnatý poloostrov sloužil jako vojenská základna

Kromě toho sloužil poloostrov jako předsunutá operační základna pro země, jako byly USA a Spojené království. Nezbytný byl například pro doplňování paliva a zásobování letadel během první a druhé světové války. Významný byl rovněž při doplňování zásob obchodních lodí, které pak takříkajíc s „plným břichem“, pokračovaly v cestě do Asie či do Afriky.

I když Británie výrazně omezila svou námořní přítomnost, Britové stále považují přístup k Atlantiku za strategicky důležitý. A to je jeden z důvodů, proč je Gibraltar i nadále významným územím. Gibraltar se také stal důležitou ekonomickou oblastí, a to především díky cestovnímu ruchu a bankovnictví. S největší pravděpodobností bude tedy zastávat důležitou roli i nadále, i když jeho funkce vojenské základny byla omezena.

Vystoupení Británie z EU vyvolalo spoustu otázek

Mnozí tvrdí, že Gibraltar již nemá pro Británii žádný strategický význam a měl by být předán zpět Španělsku. A tak Britsko-španělské napětí přetrvává dodnes. Ovšem to, zda je poloostrov pro Británii strategicky důležitý, je v tomto ohledu docela nepodstatné. Lidé totiž často zapomínají, kolik toho gibraltarský lid pro Británii a její spojence obětoval v době, kdy to potřebovali.

Dnešní Gibraltar jako jeden z posledních pozůstatků britské koloniální éry připomíná Britům oběti, které padly při jeho dobývání a následné obraně. Podobně jako Falklandské ostrovy slouží k uctění památky padlých v roce 1982 při odrážení argentinské invaze. Je tedy více než spravedlivé, aby si místní obyvatelé mohli o své budoucnosti rozhodovat nyní sami. Ne, aby jim byla vnucována.

Při listopadovém referendu v roce 2002, odmítlo 99 % místních obyvatel jakékoli sdílení suverenity území se Španělskem. Velká Británie následně opětovně potvrdila, že veškerá rozhodnutí o budoucnosti Gibraltaru musí být učiněna se souhlasem vlády a obyvatel Gibraltaru.

Spoustu nových otázek ohledně svrchovatosti nad ostrovem pak přineslo vystoupení Velké Británie z Evropské Unie, kterou je Gibraltar rovněž součástí, na rozdíl od ostatních britských zámořských území. Jednání o budoucnosti Gibraltaru po Brexitu se však protáhla až do letošního roku, a tak status poloostrova zůstává v tomto ohledu stále nejistý.

Co myslíte, jak se bude vyvíjet budoucnost Gibraltaru po Brexitu?

Zdroj: Express, UKDefenseJournal

Článek Nedobytný Gibraltar: Achillova pata současné Evropské unie. Španělsko se může kdykoli dostat do konfliktu s Velkou Británií se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Epidemie propukla v několika vlnách

Bylo to během pátého roku první světové války, kdy se obzvláště virulentní epidemie chřipky rozšířila z Ameriky do celé Evropy. Epidemie, jež velice rychle přerostla v pandemii, zasáhla nepřipravenou a trpící část světa, která se ještě nestihla vzpamatovat z brutálního celosvětového konfliktu, ve třech po sobě jdoucích vlnách. A to během jara, podzimu a zimy, v období pouhých 12 měsíců. Přestože se chřipka objevila také v Indii, na Novém Zélandu a v Jižní Africe, převládl dojem, že se týká především Evropy, Asie a Severní Ameriky.

První vlna chřipky, na jaře a v létě roku 1918, proběhla z velké části bez povšimnutí. Dokonce o ní nebyla ani zmínka v indexu časopisu tehdy velmi uznávaného plátku The American Medical Association. Nemoc totiž měla zpočátku mírný průběh, nijak výrazně se neodlišovala od normální chřipky, úmrtnost nebyla neobvykle vysoká a svět byl navíc zaměstnán válečnými událostmi. Epidemie se tak připlížila dosti nenápadně.

Počátkem roku 1918 se objevila lokální ohniska uvnitř několika amerických vojenských táborů a v dubnu se nemoc rozšířila do Francie, kam ji pravděpodobně přinesli američtí vojáci. Ve Spojených státech byla nemoc poprvé oficiálně zaznamenána v okrese Haskell v Kansasu. Následně se začala šířit směrem do Kanady a na Aljašku, kde později vyhladila celé komunity.

Zasaženy byly také Indie, Indonésie, Samoa, Japonsko, Jihoafrická republika a Etiopie. Koncem dubna pak chřipka rovněž dorazila do neutrálního Španělska, kde poprvé od objevení nákazy započala medializace této vysoce nakažlivé nemoci.

Chřipka se přenášela vzduchem

Během května roku 1918 se španělská chřipka dostala do Řecka. První zaznamenaná zmínka o výskytu chřipkové pandemie v Řecku pocházela z peloponéského města Patra, kde chřipková epidemie ukázala lidem svůj zhoubný charakter. Tamější lékaři rozpoznali podobnost chřipky s tou, která se vyskytla ve Španělsku, a dne 6. října zveřejnili řecké noviny článek, který upozorňoval na způsoby přenosu nákazy. A rovněž na samotné příznaky nemoci.

Článek upozorňoval na fakt, že zárodek nemoci se dostává do těla dýchacími cestami, nemoc se šíří kašlem a přenáší se vzduchem. Časté kloktání, hlavně okysličenou vodou, a používání antiseptického krému může mít preventivní účinek. Člověk by se dle rad tehdejších mediků měl také vyhýbat psychickému stresu a přepracování.

Lékaři doporučili uzavřít všechny školy a vyhýbat se blízkému kontaktu s lidmi. Za prostředky přenosu nákazy byly považovány i každodenní předměty jako jízdenky v tramvaji, tužky ve školách, přikrývky v nemocnicích a armádách, a dokonce také svěcená voda v kostelech.

Nelehkou situaci ještě ztěžovala válka

Jako první pochopil závažnost onemocnění a zároveň význam hygieny Lyon Eduard Herriot (1872-1957), starosta francouzského města. Herriot přijal několik účinných opatření a sám fungoval jako jakási jednočlenná hygienická komise. Dezinfikoval tramvaje a zakazoval veřejná shromáždění, včetně pohřebních průvodů. Starosta rovněž zavedl systém rychlých pohřbů, přičemž svěcená voda byla smíchána s antiseptiky.

Zdravotnická střediska po celém světě začala distribuovat gázové masky, jež bylo povinností nosit na veřejnosti. Nemocnice přijaly krizová opatření, včetně takzvané „léčby čerstvým vzduchem“, která spočívala jednoduše v tom, že lůžka nakažených byla uspořádána mimo hlavní budovy nemocnic. I když se lékaři snažili nalézt na nemoc lék a aplikovali řadu nových teorií na prevenci, diagnostiku i samotnou léčbu chřipky, úspěchům se netěšili. Navíc přijatá preventivní opatření byla minimálně nedostatečná.

Klíčovým faktorem, který doslova tlačil na celosvětové rozšíření chřipky, byla logistika. Moderní dopravní systémy, ruku v ruce s masovou přepravou námořníků, vojáků a civilního obyvatelstva, usnadnily rychlé rozšíření nemoci do všech koutů světa. Navíc se z války vraceli domů často zranění vojáci s otevřenými ranami či popáleninami od yperitu. Kapacity zdravotnických zařízení tak byly naprosto vyčerpány.

Nehledě na zdravotnický personál, který nevěděl, kam dřív skočit. Válka a její důsledky zapříčinily nedostatek lékařů, a to zejména v civilním sektoru, neboť mnoho zdravotníků bylo přijato do služby v armádě. O nemocné se tak většinou starali pouze studenti medicíny. Už tak zoufalý nedostatek zdravotnického personálu se navíc ještě prohloubil, když si pandemie chřipky začala vybírat daň i na životech samotných zdravotníků.

Nevídaně vysoká mortalita

Mimořádně nebezpečný virus španělské chřipky, který zasáhl celý svět, byl výjimečný především svou vysokou úmrtností. Ta se pohybovala v rozmezí 2–⁠20 %. Na rozdíl od běžného chřipkového viru, u něhož je úmrtnost 0,01 %.

Mezi lety 1996–⁠2005 provedli vědci několik významných experimentů, a to s pomocí vzorků z hluboce zmrazených těl obětí, které použili k reprodukci kmene viru, aby jej mohli důkladně prozkoumat. Ne všichni byli samozřejmě z takto nebezpečného experimentu nadšeni. Avšak výzkum poskytl opravdu cenné informace a pomohl osvětlit, proč byl tento virus tak smrtící.

Dospěli k závěru, že virus se váže svým HA-proteinem k receptorům kyseliny sialové na povrchu hostitelské buňky, kterou pak zabíjí prostřednictvím cytokinové bouře, což je fyziologická reakce, při níž dochází k nekontrolovatelnému uvolnění protizánětlivých cytokinů. Tato neobvyklá vazba vysvětluje jak závažný průběh viru, tak i koncentrovaný věkový profil jeho obětí.

Ruku v ruce s černou smrtí

V polovině listopadu 1818 chřipka v Evropě značně ustoupila, avšak během ledna a února 1919 udeřila třetí chřipková vlna, která postihla například i účastníky Pařížské mírové konference. Smrtící chřipková epidemie pak skončila v létě roku 1919. Všichni nakažení buďto zemřeli, nebo si vytvořili imunitu. Někteří historici se domnívají, že v zimě 1920 proběhla ještě čtvrtá vlna, jež však byla podstatně mírnější.

Smrtelné ztráty v důsledku nemoci se odhadují až na 50 milionů. To je více ztracených životů, než si vyžádala první světová válka. Zasaženy byly dokonce i oblasti, kde byla úmrtnost poměrně nízká, neboť značné procento obyvatel bylo neschopno práce, což mělo za následek ztížení podmínek každodenního života. Pole neměl kdo obdělávat, obchody byly zavřené a mezi lidmi se rozšířila chřipková fobie. Epidemie španělské chřipky se po boku černé smrti, způsobené dýmějovým morem, zapsala do historie jako největší zdravotní katastrofa v dějinách lidstva.

Co myslíte, poučili se lidé z minulých smrtících epidemií?

Zdroj: History, Gilderlehrman

Článek Rok hrůzy a století reflexe: Smrtící španělská chřipka otřásla na konci první světové války již tak vyčerpaným světem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z britské licence

Země zrodu tančíků, Velká Británie, byla po skončení Velké války jedinou zemí, která dál soustavně vyvíjela pancéřovaná vozidla a tanky. Britové vymysleli z výše uvedených důvodů i ideu „tančíku“ a jejich konstrukce Carden-Loyd CL-VI, neboli Mk.VI, se dostala do výzbroje i britské armády. Protože šlo o jednoduchý a levný koncept, navíc dosti prezentovaný ve světových médiích, začaly mít o tento „tančík“ zájem mnohé armády světa.

Britové také neváhali prodávat licence všem, kdo zaplatili. Nejprodávanější stroj Carden-Loyd Mk.VI se tak dostal nejen do tak exotických zemí, jako bylo Thajsko nebo Japonsko, vyrábělo je i ve vlastní verzi Československo (MÚV-3 zachovaný ve vojenském muzeu v expozici v Lešanech) či komunistický Sovětský svaz. Po těchto strojích zatoužil i fašistický diktátor Benito Mussolini.

Roku 1929 byly z Británie zakoupeny 4 vzorové kusy a licence na 21 strojů Mk. VI., pojmenovaných v italské armádě Carro Veloce C.V. 29, tedy Rychlé vozidlo 29. Vyrobila je firma Fiat-Ansaldo. Na dobových propagačních filmových záběrech se v Anglii originální tančík pohyboval s velkou mrštností, rychlostí a snadno překonával různé terénní nerovnosti. Italům se ale představil v úplně jiném světle.

Po zavedení k jednotkám si vojáci okamžitě stěžovali na velké otřesy za jízdy, malou průchodivost horským terénem, neschopnost překonání i malého převýšení v terénu a špatné pracovní podmínky pro posádku. Interiér stroje byl nejen extrémně stísněný, ale posádka seděla na žhavém a velmi hlučném motoru a stroj spíše připomínal pojízdnou saunu zkříženou se šejkrem na míchání koktejlů.

Italská úprava

Italové v roce 1931 celý tančík přepracovali, prodloužili podvozek, rozšířili pásy a zmenšili jejich jednotlivé články. Také korbu stroje zvětšili. Motor byl umístěn do odděleného motorového prostoru mimo místa pro posádku a vozidlo zvládlo zdolat prudší stoupání i horší terén. C.V. 33 měřil 3,3 metru, šířka stroje dosahovala 1,4 metru a výška byla 1,3 metru. Pancéřování bylo skutečně subtilní.

Na čele, kde bylo nejsilnější, dosahovalo jen 14 milimetrů. Zbytek stroje byl z 6milimetrových plátů, podlaha jen ze 4mm. Ty byly k sobě přišroubovány. Vozítko vážilo 2,7 tuny. C.V. 3/33 poháněl čtyřválcový motor Fiat SPA s výkonem 31,7 kW (43 koní), který však plně vyhovoval. Maximální rychlost stroje byla 42 kilometrů v hodině a dojezd 150 kilometrů.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY SA

Italské velení bylo se strojem spokojeno a velkovýroba se mohla rozjet. Vojenské označení C.V. 33 znělo L3/33, tedy Leggato (lehký), 3 tuny a rok zavedení. První objednaná série v roce 1933 čítala dokonce 1 300 strojů. Druhá vyráběná od poloviny roku 1934 pod názvem C.V. 34 čítala minimálně 490 kusů. U první série jeden stroj vyšel na 86 800 lir, což by dnes bylo v přepočtu asi 2 410 000 korun.

Mnoho zbraní a verzí

První dva vyrobené exempláře italského tančíku byly vyzbrojeny vodou chlazeným kulometem Revelli-Fiat 14 ráže 6,5 milimetru. Od třetího kusu dostal tančík vzduchem chlazený kulomet Fiat vzor 14 o stejné ráži, od druhé série už měly dva kulomety – buď Fiat 35 nebo Breda ráže 8 milimetrů. Ve vozidle s kulometem Breda bylo celkem 79 zásobníků s 1 790 náboji. Jestliže na počátku 30. let to byla dostatečná výzbroj, už během španělské občanské války se ukázala jako naprosto nedostatečná.

V roce 1934 začala italská armáda experimentovat s vybavením velitelských tančíků radiostanicí. Roku 1935 přišla první větší úprava původní C.V. 33. Model C.V. 35 dostal silnější pancíř, který byl již z části nýtovaný, vylepšený podvozek, především pérování, a nový šestiválcový motor Breda. Model C.V. 35 do roku 1938 dovršil výrobu všech tančíků na počet 2 000 kusů.

Poslední mutací původního tančíku byla verze C.V. 38. U té doznal největších změn podvozek, který měl nyní čtyři velká pojezdová kola na každé straně. Dosud není jasné, kolik C.V. 38 bylo vyrobeno. Vznikla také plamenometná verze L 35Lf (lancia fiamme). Tančík mohl ale vézt pouze 25 litrů zápalné směsi. 

iZdroj fotografie: Uživatel Mono / Creative Commons / CC BY SA

Zvýšení vezené zásoby směsi konstruktéři řešili tak, že C.V. 35 dostal přípojný vozíček s 500litrovou nádrží. Takto však stroj přicházel o pohyblivost v terénu a stával se snadným cílem pro nepřítele. Od roku 1934 bylo postupně několik desítek velitelských tančíků vybaveno různými typy rádií. Naopak mostní tank se sériové výroby nedočkal. Celkem bylo vyrobeno kolem 2 500 tančíků.

Triumf v Habeši, problémy ve Španělsku  

Válka v Habeši, dnešní Etiopii, které začala v září 1935, byla pro Italské tančíky téměř procházkou. Habešané neměli protitankové zbraně a ztráty tančíků byly způsobeny kvůli poruchám strojů nebo „šťastným ranám“. Přesto ze 300 nasazených C.V. 33 bylo ztraceno kolem 50 a jeden byl dokonce habešskou armádou ukořistěn. Jednalo se o jasný, ale také jediný triumf tančíku C.V. 33. Jiné to bylo ve Španělsku, kam první C.V. 33 dorazily v březnu 1936.

iZdroj fotografie: Andrei Romanenko / Creative Commons / CC BY SA

Hned první nasazení větší skupiny v září téhož roku málem skončilo katastrofou. Skupina C.V. 33 totiž u Madridu narazila na sovětské lehké tanky T-26 v republikánských službách, pro které tančíky nebyly soupeřem. Po zničení dvou a poškození dalších dvou C.V. 33 se italské tančíky rychle stáhly. Celkem mělo být do Španělska dodáno 149 strojů. C.V. 33 zde narazily na své meze a často sloužily jen jako hlídkové stroje nebo pojízdná kulometná hnízda. 

V těchto letech slavily C.V. 33 a C.V. 35 ale jiný úspěch, a to exportní. Vozítka se prodávala po celém světě. Dvacet tři C.V. 33 koupila Brazílie, stovku Čína, po několika desítkách Afghánistán, Venezuela, Irák nebo Bolívie. Sedmdesát dva kusů koupilo také Rakousko, ty však po anšlusu v roce 1938 padly do rukou Wehrmachtu. Celkem 151 C.V. 33 provozovalo také Maďarsko. S nimi se československá armáda střetla v boji v roce 1939 na Podkarpatské Rusi a několik jich zničila.

Pozdní modernizace

Z výkonů C.V. 33 ve válce ve Španělsku se italská armáda poučila a rozhodla se k ráznému modernizačnímu kroku. Z C.V. 33 měl být vyvinut lehký tank. L6/40 měl na délku 3,78 metru, široký byl 1,9 metru a výška dosahovala 2,02 metru. Hmotnost vzrostla na 6,8 tuny. Stroj dostal silnější benzínový šestiválec Fiat SPA18 s výkonem 51,5 kW (70 koní). Maximální rychlost zůstala na 42 kilometrech v hodině a dojezd byl 150 kilometrů.

iZdroj fotografie: Uživatel Mil.ru / Creative Commons / CC BY SA

Hlavní rozdíl oproti starším strojům byla síla pancíře, který dosahoval na čele až 30 milimetrů, a otočná věž. V ní byl 20milimetrový kanón Breda 20/65 Mod. 1935, pro který bylo ve vozidle připraveno 296 nábojů a spřažený kulomet Breda 35 ráže 8 milimetru se zásobou 1 560 nábojů. Řada dalších podvozků byla přestavěna na samohybná děla Semovente da 47/32 se 47milimetrovým dělem.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Už při zavedení tohoto dvoumístného tanku do výzbroje roku 1939 byla jeho bojová hodnota malá. Celkem bylo vyrobeno 283 a 282 samohybných děl. Po okupaci severní části Itálie část z nich zabavili i Němci, kteří je používali v protipartyzánských jednotkách. Vedle toho se jednotlivé stroje z rukou okupantů dostaly do služeb loutkových režimů Chorvatska a Slovinska. 

Outsider 2. světové války

Přestože Itálie vstoupila do války až v polovině roku 1940, byla na ni zcela nepřipravena. Naprosto zastaralé tančíky byly stále páteří obrněných sil země. Italská armáda zaznamenala jediné vítězství, a to na konci roku 1940, kdy se jí podařilo obsadit chabě bráněné Britské Somálsko. Britové však v lednu 1940 přešli do ofenzivy a získali zpět nejen svoji kolonii, ale osvobodili i Habeš. Tančíky, i proti starším pěchotním britským tankům Matylda II, byly bez šance.

Po krutých porážkách během 2. světové války v Africe bylo mnoho desítek tančíků urychleně přezbrojeno na 20milimetrový protitankový kanón Solothurn, ale ani to už pochybnou bojovou hodnotu tančíku nezachránilo. Opravdovou ostudou však skončilo řecké tažení. Mussolini se do daleko slabší země pokusil vpadnout z Albánie. Jako inovativní, ale naprosto stupidní se ukázal nápad na použití tanků v horském terénu.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY SA

Řekové na italské tančíky, pohybující se v údolích a po silnicích v horském terénu, útočili vždy z převýšení ze svahů nad cestou, a protože pancéřování stropů tančíků bylo v té době již víceméně symbolické, nakonec většinu strojů zničili a Italy zahnali. Podobně se Italům vedlo i v Libyi, kde po ofenzivě do Egypta byly britským protiúderem zahnáni hluboko na své území. Italové nakonec museli požádat o pomoc Němce.

Až do hořkého konce

Obyčejní italští vojáci si o svých strojích nedělali iluze. Posádky jim přezdívaly „Motorizovaná rakev“, „Konzerva sardinek“ či prostě „Šrot“. Italské velení právě ke zvednutí morálky nepřispívalo, když jako oficiální kód pro tyto tančíky zvolilo slovo „Arrigoni“. Arrigoni byla v Itálii populární značka rajského protlaku na makarony. I přes snahu zvýšit bojeschopnost tančíků různými dalšími úpravami jejich bojová hodnota zůstávala nízká.

To se projevilo zvláště na východní frontě, kde měly italské expediční tankové síly stoprocentní ztráty. Po pádu Itálie padlo mnoho C.V. 33 a L6 do rukou Wehrmachtu. Jak již bylo popsáno výše, L6 se uplatnil aspoň v protipartyzánském boji, tančíky ale byly používány už jen jako dělostřelecké tahače a transportéry. Po skončení války poslední zbylé stroje používala italská armáda k výcviku až do 50. let. Do dnešních dnů se ale zachovalo mnoho C.V. 33 jako muzeální kusy.

Co si myslíte, bylo na bojišti 2. světové války ještě horší vozidlo?

Zdroj: Pejčoch, Ivo, Obrněná technika 9: Itálie, Španělsko 1919-1945. Praha. 2009.

Článek Italské tančíky Carro Veloce L3/33 byly za války všem pro smích. Před válkou v tom ale Italové nebyli sami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Skvělý námořník, uznávaný velitel

Po válce pracoval Newcomb několik let na souši, neboť většinu obchodních lodí pohlitily zahraniční korporace. Ovšem netrvalo dlouho a Newcomb opět podlehl volání oceánu. S hodností třetího poručíka zahájil svou službu u pobřežní celní služby. A to víc než úspěšnou. Díky svým obsáhlým znalostem námořního obchodnictva a informovaností o oceánu se mezi námořníky těšil velké oblíbenosti. Jak by taky ne, Newcomb byl nejen námořníkem skrz na skrz, ale také skvělým velitelem.

Jeho smysl pro spravedlnost, který může sloužit jako příklad nám všem, mu v roce 1878 zajistil funkci inspektora pobřežní stráže, která měla za úkol dohlížet na bezpečnost na pobřeží a vést záchranné akce na moři. I přesto, že na této pozici čelil mnoha předsudkům, Frank H. Newcomb byl pro tuto roli jako stvořený.

Během následující dvacetileté služby zachránila pobřežní stráž pod jeho vedením nespočet námořníků uvízlých na moři a všem dokázal, jak potřebná jeho jednotka doopravdy je. A aby toho nebylo málo, Newcomb neuznával jakoukoliv podobu rasismu a velice svérázně prosazoval rasovou rovnoprávnost. Společně s vrchním poručíkem Charlesem F. Shoemakerem se zasloužil o vznik jednotky tvořené pouze vojáky tmavé pleti. 

Španělsko-americká válka

Poté, co byl Newcomb povýšen na prvního poručíka, byl převelen na palubu plavidla USRC Hudson jako velící důstojník. I přesto, že se Hudson nevyznačovala závratnou rychlostí a svým vzhledem připomínala více remorkér než armádní loď, se svým kapitánem v čele si plavidlo vysloužilo uznání. Kvůli rostoucímu napětí mezi Španělskem a Amerikou se Hudsonu dostalo náležitého přezbrojení a z nevýrazného plavidla se stala bitevní loď.

Vybavená 16mm tlustým pancéřovým brněním, rychlopalnými zbraněmi a automatickými kulomety na zádi, čekala v přístavu kubánského Cárdenas na své další příkazy. V dubnu 1898 byla vyhlášena válka se Španělskem, a ani ne o měsíc později si Newcomb vysloužil svou přezdívku „Hrdina bitvy u Cárdenas“, kdy společně s torpédovým člunem USS Winslowem měla Hudson na starosti ostřelování útočícího španělského námořnictva.

USS Winslow byl několikrát zasažen, zbraně vyřazeny z provozu a více jak polovina posádky byla zraněná či mrtvá. Kapitán taktéž utrpěl těžká zranění a nebyl schopen dalších příkazů. Loď tak zůstala bez kapitána a naprosto bezbranná. Záchrana na sebe však nenechala dlouho čekat; kapitán Newcomb vydal příkaz dostat USS Winslow do bezpečí. A přesně to se stalo. Hudsonu se pod těžkou palbou a vážnou hrozbou uvíznutí v mělčinách podařilo dostat torpédový člun do svého závěsu a odtáhnout jej z dosahu zuřící bitvy.

Vysloužil si zlatou medaili

Posádka USS Winslowu byla zachráněna a díky Newcombovu hrdinskému činu neskončila v zajetí nepřátel. A aby toho nebylo málo, v následujících třech týdnech se posádka Hudsonu zasloužila o polapení tří nepřátelských zásobovacích lodí a zničení čtvrté. Newcomb si tak na své konto připsal další hrdinské činy.

Na návrh prezidenta Williama McKinleyho byla Frankovi H. Newcombovi udělena Prezidentská zlatá medaile za služby, které prokázal své zemi, a to nejen v Cárdenas, ale během celé své námořní kariéry. Stříbrné a bronzové medaile pak byly uděleny celé jeho posádce.

Zdroj: WarHistoryOnline

Článek Hrdina bitvy u Cárdenas: Frank H. Newcomb a jeho dvě šestiliberní děla vystřelila 135 ran za 20 minut se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Španělsko mělo mnoho problémů

Na konci 19. století bylo Španělsko slábnoucí evropskou velmocí, která se potýkala s mnoha problémy. Spojené státy byly lokální velmoc, jejíž moc a vliv rostl. Ale byl omezen jen na severoamerický kontinent. Blízko něho se nacházela Kuba, kde se místní obyvatelé bouřili proti španělské koloniální vládě. Podobná situace byla i na Filipínách. Bylo téměř logické, že si toho některé americká kruhy musely všimnout.

iZdroj fotografie: Public Domain

Americký prezident William McKinley válku nechtěl, ale když byla v únoru 1898 po výbuchu potopena u Havany loď USS Maine, nic jiného mu nezbývalo. Podle tehdejších tvrzení za výbuchem lodi stála španělská mina, i když nejspíše došlo jen k výbuchu na palubě. Americká armáda nebyla na válku připravena a proto ihned začala nabírat rekruty a hledat zkušené vojáky. O něco lépe na tom bylo americké námořnictvo.

Flotily ihned zahájily blokádu

Disponovalo dostatečným počtem moderních lodí, aby mohlo zahájit blokádu Kuby a Filipín. Španělé měli na obou místech jen slabé síly a nebyli schopní na dlouhou vzdálenost přesunout ke koloniím posily. K první vážné srážce konfliktu došlo 1. května 1898. Tehdy americká flotila potopila filipínskou španělskou flotilu. Místním vojenským silám nakonec po vylodění Američanů v červenci nezbylo než se vzdát. Navíc se potýkaly s místními povstalci.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC0

Na Kubě byla situace o něco jiná. Španělé zde disponovali 150 tisíci pravidelnými vojáky doplněných 80 tisíci místními milicionáři. Na papíře to vypadalo jako impozantní síla, pravdou je, že jednotky byly špatně vyzbrojené a zásobené. Byly určené k boji proti povstalcům, ne proti klasické armádě. Američané se vylodili bez odporu 22. června východně od Santiaga, později i na v Guantánamu a na Portoriku.

Se španělským vojskem svedli několik bitev a pomalu postupovali. Když byla 2. července v bitvě u Santiago de Cuba zničena španělská flotila a Američané začali Santiago odstřelovat. To se po dvou týdnech vzdalo. Válka skončila 12. srpna. Filipíny se staly americkou kolonií, Kuba dostala v roce 1903 nezávislost. Spojené státy si ale na ní udržely dostatečný vliv. Výhra a nová území získaná od Španělska jim pomohla stát se zemí s globálním vlivem.

Zdroj: TheNationalInterest

Článek Válka, která udělala ze Spojených států amerických globální mocnost se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.