Kartelový narativ jako recyklovaná zbraň

Tohle není poprvé, co SVR sahá po latinskoamerickém strašáku. Už v dubnu 2024 tatáž služba bez jakýchkoli doložených podkladů tvrdila, že americké agentury DEA a FBI verbují uvězněné členy mexických a kolumbijských kartelů, aby bojovali na Ukrajině. Tehdy VOA provedla fact-check a nenašla jedinou zprávu, která by tvrzení podpořila. Vzorec je nápadně stejný: SVR vezme reálný problém (drogy, zbraně, organizovaný zločin) a bez důkazů ho napojí na Ukrajinu a Západ.

Ukrajinská ambasáda v Mexiku reagovala 1. července 2026 rychle a ostře. Označila ruská tvrzení za „kouřovou clonu“ a pokus o manipulaci. Přímé reakce vlád Venezuely, Kolumbie nebo Mexika se ve veřejně dohledatelných zdrojích neobjevily, což samo o sobě naznačuje, jak vážně region tyto konstrukce bere.

Přímý střet s NATO: kdo o něm vlastně mluví?

Zatímco SVR konstruuje příběhy o kartelech, vyšší patra Kremlu posouvají rétoriku ještě dál. Náměstek ministra zahraničí Sergej Rjabkov v květnu 2026 prohlásil, že riziko přímého střetu mezi Ruskem a NATO roste a že důsledky by byly „katastrofické“. Sám Putin v prosinci 2025 řekl, že Rusko nechce válku s Evropou, ale pokud ji Evropa začne, Rusko je připraveno.

Všimněte si té logiky. Moskva tvrdí, že NATO se chystá zaútočit. Současně ale generální tajemník NATO Mark Rutte na summitu v Ankaře 8. července 2026 výslovně zopakoval, že Aliance je obranná a „nikdy nezaútočí na jinou zemi“. NATO k roku 2026 rozmístilo devět mnohonárodních bojových uskupení na východním křídle, včetně nového ve Finsku. Jenže to jsou obranné síly, ne invazní armády. Rozdíl je zásadní a Kreml ho záměrně stírá.

Podle nás právě v tom spočívá jádro Putinovy strategie: vytvořit dojem, že válka s NATO je nevyhnutelná, a tím legitimizovat pokračování agrese proti Ukrajině i doma, před vlastním obyvatelstvem. Čím víc Moskva mluví o západní „provokaci“, tím víc sama potvrzuje, že konflikt už nevnímá jen jako válku s Kyjevem, ale jako souboj o udržení vlastního vlivu, i mimo Evropu.

Proč to vypadá jako zoufalství

Kreml disponuje jaderným arzenálem, druhou největší armádou světa na papíře a rozsáhlým zpravodajským aparátem. Přesto sahá po narativech, které se rozpadají při prvním ověření. Kartely verbované americkými agenturami? Nepodložené. Drogové trasy přes Oděsu řízené Kyjevem? Bez důkazů. Ukrajinský černý trh se zbraněmi jako magnet pro latinskoamerický zločin? Tvrzení bez jediného konkrétního případu.

Tohle není chování sebevědomé velmoci. Je to obranná propaganda z pozice tlaku. Rusko vede válku, která měla trvat tři dny a trvá přes čtyři roky. Ukrajinská armáda, menší, hůře vybavená, ale inovativní a motivovaná, drží frontu a stírá rozdíly, které měly být drtivé. A tak Kreml potřebuje nové nepřátele, nové hrozby, nové příběhy. Kartely se hodí. NATO jako agresor se hodí ještě víc.

Mezitím Rusko reálně posiluje vojensko-technickou přítomnost v Latinské Americe. Ve Venezuele v červenci 2025 Rosoboronexport spustil první etapu továrny na náboje ráže 7,62 mm pro automaty Kalašnikov s kapacitou až 70 milionů kusů ročně. To je hmatatelná vazba, na rozdíl od smyšlených kartelových spiknutí.

Co to znamená pro Česko

Česká Obranná strategie označuje Rusko za nejzávažnější hrozbu pro bezpečnost České republiky. Ruskou jadernou rétoriku vůči NATO a EU hodnotí jako velmi rizikovou, i když přímý jaderný útok na české území nepovažuje za pravděpodobný.

Premiér Petr Fiala po jednání s Markem Ruttem v roce 2025 připomněl varování, že Rusko by při politickém rozhodnutí mohlo být schopné udeřit na území NATO v horizontu let 2027, 2029 nebo 2031. Česko proto pokračuje v podpoře Ukrajiny, muniční iniciativa dodala přes 1,1 milionu kusů munice, a posiluje vlastní obranné kapacity.

Panikařit není na místě. Ale podceňovat rétoriku, která systematicky posouvá hranice toho, co je „normální“ říkat o válce s NATO, by bylo naivní. Kreml nevyhrožuje proto, že je silný. Vyhrožuje proto, že potřebuje, aby se svět bál víc, než kolik síly Rusku reálně zbývá.

Ruská rozvědka bude s největší pravděpodobností pokračovat v produkci podobných narativů, o kartelech, o západních provokacích, o chystané agresi NATO. Každý takový výstup je ale zároveň přiznáním: Kreml ví, že samotná válka na Ukrajině nestačí k tomu, aby svět přesvědčil o své verzi reality. A tak ji musí neustále dotvářet.

Článek Rusové obviňují Západ, že chce napadnout Rusko. Putin je takový zoufalec, že hodlá rozpoutat světovou válku s NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Časopis z Paříže a muž pod pseudonymem

Časovoj (česky Strážný) vycházel od roku 1929, nejprve v Paříži, od roku 1936 v Bruselu. Byl hlasem ruské vojenské emigrace první vlny, tedy důstojníků a vojáků Bílého hnutí, kteří po porážce v občanské válce odešli na Západ. Časopis přežil obě světové války a vycházel až do roku 1988; šedesát let nepřetržité existence z něj dělá jedno z nejdéle vydávaných periodik ruského exilu vůbec.

Článek „Problémy třetí války“ vyšel v čísle 264, datovaném červencem 1947, na stranách 5–6. Existence tohoto čísla i jeho datace jsou nezávisle doloženy v knihovních katalozích, japonském CiNii i v katalogu Ruské státní knihovny. Nejde tedy o novodobě vykonstruovaný podvrh, jak by mohla naznačovat případná sovětská či ruská propagandistická interpretace. Periodikum je reálné, číslo je reálné, datace sedí.

Kdo se skrýval za pseudonymem Marco Polo, se dodnes nepodařilo spolehlivě zjistit. Víme jen, že psal z pozice člověka, který důvěrně znal prostředí vojenské emigrace a sdílel její základní přesvědčení: bolševismus je dočasný, Západ s ním dříve či později bude muset bojovat a ruský exil musí být na ten okamžik připraven.

Co přesně „plány“ obsahovaly

Slovo „plány“ je třeba číst přesně. Marco Polo nesestavil operační rozkaz s bojovými úkoly pro divize. Sestavil politicko-strategickou osnovu, jakýsi návod pro Západ, jak má budoucí válku proti SSSR pojmout:

• Válka musí být vyhlášena jako boj proti bolševickému režimu, nikoli proti ruskému národu.
• Západ má počítat s tím, že uvnitř Sovětského svazu existuje potenciál pro protibolševický zlom.
• Emigrace se nabízí jako ideový most mezi Západem a „skutečným Ruskem“, které podle ní bolševici unesli.

Šlo o programové body, ne o vojenský plán. Ale právě v tom spočívá jejich historická zajímavost: vznikly téměř dva roky před podpisem Severoatlantické smlouvy 4. dubna 1949, tedy v době, kdy západní aliance ještě neměla ani institucionální rámec.

Pro srovnání: skutečné americké válečné plánování v té době představoval koncept PINCHER, jehož první verze vznikla už v březnu 1946. Jenže PINCHER byl interní dokument Sboru náčelníků štábů, který řešil úvodní fázi hypotetické války se SSSR a vycházel z realistického předpokladu, že Spojené státy nedokážou Sověty na zemi jednoduše vyrovnat. Jeden text byl exilovou publicistikou, druhý státním vojenským plánováním. Propast mezi nimi byla obrovská.

Děnikin, memorandum a společná iluze

Marco Polo nebyl osamělý hlas. Už o rok dříve, v roce 1946, sepsal generál Anton Děnikin, bývalý vrchní velitel Bílých armád na jihu Ruska, memorandum nazvané „Ruská otázka“. Děnikin v něm radil Západu, jak postupovat v případě střetu se sovětským režimem, a stejně jako pozdější článek v Часовém zdůrazňoval, že válka nesmí být vedena proti ruskému lidu.

Děnikin byl tónem umírněnější. Během druhé světové války odmítl spolupráci s nacisty a doufal, že Rudá armáda po vítězství nad Hitlerem obrátí zbraně proti komunistické moci. Nestalo se. Přesto jeho memorandum i text Marca Pola sdílejí stejný základní rámec: víru, že příští velký konflikt může zvrátit dějiny a vrátit Rusko jeho „pravým“ dědicům.

Jenže tato víra narážela na tvrdou realitu. Americká Policy Planning Staff v květnu 1947, tedy ve stejném měsíci, kdy Marco Polo pravděpodobně dokončoval svůj text, považovala hlavní problém západní Evropy za politický a ekonomický, nikoli vojenský. Prioritou Washingtonu nebyla preventivní válka, ale obnova zdevastovaného kontinentu. Marshallův plán, vyhlášený v červnu 1947, to potvrdil naprosto jednoznačně.

Exilové iluze a západní realismus

Ruská vojenská emigrace nebyla bezvýznamná. Měla své časopisy, organizační struktury, paměť vojenských institucí a dlouhodobou ideologii. Nebyli to izolovaní podivíni, šlo o organizované prostředí s desítkami let kontinuity. Ale mocensky byli slabí. Neměli stát, armádu, území ani rozpočet. Mohli psát, lobovat a nabízet svou interpretaci „ruské otázky“. Válku spustit nemohli.

A Západ o ni nestál. Když o dva roky později, v roce 1948, jednal americký diplomat s československým exilovým politikem Fedorem Hodžou, výslovně odmítl jakoukoli organizaci „mající charakter vlády v exilu“ a tlačil spíš na pomoc uprchlíkům v Německu. Vzorec byl univerzální: exilové komunity čtou rostoucí mezinárodní napětí jako předzvěst vlastního návratu, zatímco velmoci sledují širší stabilitu, vlastní kapacity a náklady.

Bělogvardějská emigrace navíc pracovala s pamětí Ruska, které opustila kolem let 1917–1920. Podcenila, jak hluboce sovětská socializace a zkušenost Velké vlastenecké války proměnily společnost. Většina sovětských občanů po roce 1945 ztotožňovala vlast se sovětským státem, ne s předrevolučním Ruskem. Emigrantský scénář protibolševického zlomu zevnitř stál na předpokladu, který se nenaplnil.

Dokument doby, ne předzvěst NATO

Článek Marca Pola je cenný jako psychologický a politický dokument, jako svědectví o tom, jak exilová zkušenost ztráty vlasti, porážky a desetiletí čekání dokáže vytvořit program, který je vnitřně logický, ale odtržený od reality. Emigrace měla hotovou představu o válce, která nikdy nepřišla v podobě, jakou si přála. NATO, které vzniklo o necelé dva roky později, mělo zcela jiné kořeny, jiné aktéry a jiný účel než ten, o kterém snili důstojníci bez armády v pařížských a bruselských redakcích.

Jejich teze přežily jako kuriozita studené války. Válka Západu proti SSSR nakonec proběhla, ale ne zbraněmi. Studená, ne třetí světová.

Článek Bělogvardějci v exilu chtěli třetí světovou válku proti SSSR. Plány měli hotové dva roky před vznikem NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdo je Daniel Davis a proč mu lidé naslouchají

Davis odsloužil 21 let v americké armádě. Prošel čtyřmi bojovými nasazeními: operací Pouštní bouře v roce 1991, dvěma turami v Iráku a misí v Afghánistánu. Za službu v Perském zálivu obdržel Bronzovou hvězdu za statečnost, další Bronzovou hvězdu si přivezl z Afghánistánu. Veřejnou pozornost na sebe upoutal v roce 2012, kdy otevřeně zpochybnil optimistická tvrzení amerického velení o pokroku v Afghánistánu, a čas mu dal za pravdu.

Právě tato zkušenost mu dodává kredibilitu. Ale je nutné vidět i druhou stranu mince. Davis dnes působí v think tanku Defense Priorities, který se sám definuje jako centrum „realismu a zdrženlivosti“. Jeho vojenský program výslovně prosazuje strategii omezení amerického přetížení a přesun břemene na spojence. Davis tedy není neutrální analytik bez ideového rámce, reprezentuje konkrétní americký proud, který systematicky tlačí na deeskalaci a menší angažmá USA v zámoří.

Co Davis tvrdí, a co vynechává

Jádro Davisovy argumentace stojí na třech pilířích: západní zásoby munice jsou vyčerpané, průmyslová výroba nestíhá a přímý střet s Ruskem by nesl jaderné riziko. První dva body nejsou vymyšlené. NATO i Evropská unie otevřeně přiznaly, že po roce 2022 bylo nutné dramaticky navýšit výrobní kapacity. Problém munice, zásob a průmyslových úzkých hrdel je reálný.

Jenže z faktu „máme problém s připraveností“ Davis dělá skok k závěru „Západ válku s Ruskem vyhrát nemůže“. A tady jeho logika naráží na zeď tvrdých dat.

Podívejme se na čísla. Podle americké Národní obranné strategie pro rok 2026 měla neamerická část NATO v roce 2024 nominální HDP kolem 650 bilionů korun, oproti zhruba 50 bilionům korun u Ruska. Poměr třináct ku jedné. Pentagon sám v tomto dokumentu označuje Rusko za „přetrvávající, ale zvládnutelnou hrozbu“ a konstatuje, že spojenci jsou „podstatně silnější než Rusko“. To není propaganda, to je oficiální strategický dokument amerického ministerstva obrany.

Ruská armáda na bojišti: daleko od neporazitelnosti

Pokud by Rusko bylo tak silné, jak Davisův rámec naznačuje, mělo by po více než čtyřech letech války Ukrajinu dávno porazit. Nestalo se tak. Analytická služba amerického Kongresu (CRS) ve zprávě aktualizované v únoru 2026 konstatuje, že ruská armáda nedokázala ukrajinské síly rozhodně zlomit. Trpí rigidním velením, vysokoztrátovou taktikou a přišla o více než 3 000 tanků.

Britská zpravodajská služba GCHQ ve své výroční přednášce z května 2026 hovoří o téměř půl milionu zabitých ruských vojáků. Britská mise při OBSE v dubnu 2026 popsala ruské ztráty jako „katastrofické za minimální územní zisky“. Armáda, která měla být druhou nejsilnější na světě, už čtvrtým rokem nedokáže zlomit menší a hůře vybaveného protivníka, byť Ukrajina využívá inovace a západní podporu k vyrovnávání rozdílů.

Rusko bezpochyby rozjelo válečnou výrobu. Estonská zahraniční rozvědka odhaduje, že v roce 2025 vyrobilo asi 7 milionů kusů dělostřelecké munice, min a raket. Ale ani Západ nestojí na místě. Evropská unie v rámci programu ASAP navýšila kapacitu výroby 155mm munice na milion kusů ročně už v lednu 2024, s cílem dosáhnout dvou milionů do konce roku 2025. NATO přijalo průmyslový závazek k obnově arzenálů a všechny členské státy poprvé v historii hlásí obranné výdaje nad dvěma procenty HDP.

Eskalační riziko je reálné, ale jinak, než Davis říká

Bylo by chybou Davisovo varování zcela odmítnout. Riziko eskalace berou vážně i ti, kteří jeho závěry nesdílejí. Šéf GCHQ v květnové přednášce uvedl, že riziko chybného přepočtu je „nejvyšší, jaké kdy zažil“. NATO samo opakovaně zdůrazňuje, že není ve válce s Ruskem a není stranou konfliktu, právě proto, aby eskalační spirálu nepřiživovalo.

Hrozba tedy neplyne z toho, že by Rusko bylo silnější než Aliance. Plyne z možnosti, že série špatných rozhodnutí na obou stranách vytvoří situaci, kterou nikdo nezamýšlel. To je legitimní obava. Ale je to něco zásadně jiného než tvrzení, že Západ „nemůže vyhrát“.

Co to znamená pro Česko

Pro Českou republiku z Davisova varování paradoxně neplyne závěr „ubrat“. Naopak. České ministerstvo obrany zdůvodňuje růst výdajů (vláda schválila postupné navýšení na nejméně tři procenta HDP do roku 2030) právě zhoršeným bezpečnostním prostředím. Nové alianční požadavky se pojí s konkrétními akvizicemi, zásobami munice a modernizací infrastruktury.

Davisova výzva „vystřízlivěte“ má smysl jako připomínka, že podpora Ukrajiny musí být udržitelná a promyšlená. Nemá smysl jako argument pro rezignaci na obranu nebo ústup z aliančního rámce. Mezi střízlivostí a kapitulací je zásadní rozdíl.

Americký podplukovník ve výslužbě pojmenoval skutečný problém západní připravenosti, a pak z něj vyvodil závěr, který jeho vlastní data nenesou. Rusko není neporazitelné. Půl milionu mrtvých vojáků a čtyři roky nerozhodné války proti menšímu protivníkovi to dokazují výmluvněji než jakýkoli podcast.

Článek „Vystřízlivěte, než bude pozdě.“ Americký podplukovník varuje Západ, že válku s Ruskem vyhrát nemůže se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Západ udělal

Reakce na únorovou invazi roku 2022 byla bezprecedentní. Evropská komise zavedla zmrazení aktiv a zákaz poskytovat finanční prostředky stovkám ruských osob a subjektů. USA spustily Task Force KleptoCapture pod ministerstvem spravedlnosti a společně s partnery vytvořily mezinárodní uskupení REPO, které už po prvních sto dnech hlásilo přes 30 miliard dolarů zablokovaných aktiv. Zabavovaly se jachty (Tango, Amadea) i soukromá letadla. Cestovní zákazy odřízly sankcionované osoby od Londýna, Monaka i Azurového pobřeží.

Politický záměr byl jasný: tvrdě zasáhnout kremelské elity, odříznout je od luxusu i od finančního systému a vytvořit tlak zevnitř na změnu kurzu. Americké ministerstvo financí mluvilo o „uvalení nákladů“ na ty, kdo umožňují Putinovu válku.

Proč miliardáři přesto zbohatli

Zabavená jachta za 120 milionů dolarů je mediálně silný záběr. Ale není to cash flow. A právě tam sankce narazily na svůj strukturální limit.

Ruské bohatství nestojí na nemovitostech v Chelsea ani na účtech ve švýcarských bankách. Stojí na ropě, zemním plynu, niklu, hliníku, ocelářství a hnojivu. A tyto komodity se po roce 2022 nepřestaly prodávat, jen změnily směr. Podle americké Správy energetických informací (EIA) brala Evropa v roce 2020 ještě 51 procent ruského exportu ropy a kondenzátu. V roce 2024 to bylo pouhých 12 procent. Ale 81 procent exportu mezitím pohltila Asie a Oceánie, především Čína a Indie. Přes polovinu zbývajících evropských dodávek šla přes Turecko.

K obcházení cenových stropů sloužila takzvaná stínová flotila, síť neprůhledných tankerů, jejichž počet EU v 17. sankčním balíku z května 2025 vyčíslila na 342 označených plavidel. Výsledek: ruské komoditní příjmy neklesly tak, jak Západ předpokládal, a miliardáři napojení na těžební a zpracovatelský průmysl z toho těžili přímo.

Trajektorie byla postupná, ale jednoznačná. V roce 2023 souhrnný majetek ruských miliardářů podle Forbesu vystoupal na 505 miliard dolarů, v roce 2025 na 625,5 miliardy a v roce 2026 na rekordních 696,5 miliardy. Alexej Mordašov, ocelářský magnát, vede žebříček s 37 miliardami dolarů. Vladimir Potanin, niklový král, je druhý s 29,7 miliardami. Jen mezi lety 2025 a 2026 si Mordašov polepšil o 8,4 miliardy, víc, než kolik REPO zablokovala některým oligarchům celkem.

Bohatší, ale méně svobodní

A tady přichází klíčový paradox. Sankce ruské miliardáře nezbavily peněz, ale zbavily je volby. Před válkou mohl typický ruský oligarcha držet majetek v Londýně, děti posílat do švýcarských škol, léto trávit na Sardinii a v případě politického konfliktu s Kremlem měl kam odejít. Po roce 2022 tato úniková cesta zmizela.

Analýza The Moscow Times z února 2026 to popisuje přímočaře: válka a sankce svázaly elity těsněji s Kremlem, protože „superbohatí byrokraté mají méně možností“. Kapitál, investice i politické přežití, to všechno je teď závislé na domácím státu, domácích bankách a domácích aktivech. Miliardáři jsou bohatší, ale zároveň zranitelnější vůči jakémukoli kremelskému rozhodnutí. Stali se užitečnějšími oporami režimu právě proto, že nemají kam utéct.

Podle nás je to klíčový efekt, který se v debatě o sankcích přehlíží. Západ uměl potrestat elity na Západě. Neuměl ale stejně rychle a účinně podříznout jejich domácí výdělečnou základnu. A výsledkem je vrstva, která je pro Putinův systém cennější než kdy dřív, ne proto, že by ho milovala, ale proto, že na něm závisí.

Praskliny ve zlaté kleci

Jenže závislost není totéž co spokojenost. V červnu 2026 agentura Reuters zachytila neobvyklý moment: ruští miliardáři veřejně kritizovali vysoké úrokové sazby, rostoucí daně a investiční útlum. Někteří mluvili o „pasti pro ekonomiku“. To je v ruském kontextu pozoruhodné; otevřená stížnost na hospodářskou politiku státu, na němž jste existenčně závislí, je riskantní hra.

Krátkodobě je „nacionalizace elit“ pro Kreml výhodná: méně kapitálu venku, víc loajality vynucené okolnostmi. Střednědobě je to ale riziko. Připoutaný oligarcha spolupracuje, dokud systém generuje zisk. Jakmile marže klesnou, sazby zůstanou vysoko a stát bude chtít víc (a signály tohoto napětí už existují), může se z opory stát zátěž.

Co to znamená pro Česko a EU

České domácnosti a firmy cenu sankční války pocítily přímo. ČNB dokumentovala, jak ruská agrese v roce 2022 vyhnala ceny energií a prudce zvedla účty za elektřinu i plyn. Podle MPO ale česká energetická závislost na Rusku klesla z předválečných 23,9 procenta na 11,3 procenta v roce 2024. Bolelo to, ale vedlo to k diverzifikaci.

EU sankce neruší, naopak. V červnu 2026 Rada EU prodloužila hospodářské sankce do července 2027 a vyzvala k přípravě 21. sankčního balíku. Těžiště se přesouvá tam, kde to od začátku mělo být nejtvrdší: na energetické příjmy, stínovou flotilu, sekundární sankce na banky a dopravce ve třetích zemích a na technologie dvojího užití. Samotné zmrazení jachet bylo symbolicky silné, ale ekonomicky okrajové. Skutečný boj se vede o ropné tepny.

Ruští miliardáři mají rekordní jmění, ale žijí ve zlaté kleci, jejíž klíč drží Kreml. Západ je nezbavil peněz, zbavil je svobody. A právě to z nich udělalo mocnější, ale zároveň křehčí pilíř systému, který financuje válku proti Ukrajině.

Článek Západ chtěl ruské miliardáře zruinovat sankcemi. Místo toho zdvojnásobili majetek a stali se nedobrovolně ještě mocnějšími se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od krizové reakce k dlouhému dechu

Abychom pochopili, co se v Ankaře stalo, musíme se vrátit o čtyři roky zpět. Na madridském summitu v červnu 2022 NATO poprvé černé na bílém označilo Rusko za „nejvýznamnější a přímou hrozbu“ euroatlantické bezpečnosti. Tehdy šlo o krizovou reakci, aliance se přeskupovala v šoku z plnohodnotné invaze na Ukrajinu.

Haagský summit 25. června 2025 už byl jiný. Členské státy přijaly závazek směřovat k pěti procentům HDP na obranu a související výdaje do roku 2035. Nešlo o symbolické číslo: haagská deklarace rozepsala trajektorii na konkrétní schopnostní cíle, výrobní kapacity a logistické plány. Ankara 2026 na to navázala sedmdesátimiliardovým balíkem vojenské pomoci Ukrajině pro rok 2026 s příslibem minimálně ekvivalentní částky pro rok 2027. Z bezprostřední reakce se stal systém.

Právě tady leží jádro proměny. Ruské jaderné výhrůžky, diplomatické ultimáta a mediální kampaně měly Západ přimět k sebeomezení. Výsledek je opačný: každý summit přidal víc peněz, víc zbraní, víc průmyslových kapacit. Strach z Moskvy nezmizel, NATO Rusko dál považuje za dlouhodobou hrozbu. Zmizela ale ochota nechat se tím strachem paralyzovat.

Turecko, Krym a panturecká symbolika

Turecká role v celém příběhu je složitější, než jak ji čte kremelská propaganda. Ankara formálně nevznáší územní nárok na Krymský poloostrov. Co ale dělá konzistentně od roku 2014, je trojí:

• Neuznává ruskou anexi Krymu. Turecké ministerstvo zahraničí to naposledy zopakovalo v březnu 2026 u příležitosti dvanáctého výročí nelegálního připojení.
• Drží krymskotatarskou agendu na mezinárodní scéně. Krymští Tataři jsou turkický národ a Ankara se cítí být jejich ochráncem, kulturně, politicky i diplomaticky.
• Pracuje s konceptem „turkického světa“. Mapy prezentované na summitu Organizace turkických států zahrnují oblasti od Balkánu po Střední Asii, a v ruské interpretaci i Krym a Tatarstán.

Právě tuto třetí vrstvu prokremelský komentariát přetavuje v narativ o „tureckých územních ambicích“. Server Cargrad v říjnu 2025 publikoval analýzu, kde mapy turkického světa četl jako důkaz, že Ankara plánuje „dělit Rusko“. Je to extrapolace, nikoli fakt, ale pro Moskvu bolestivá extrapolace, protože přichází od země, kterou dlouho považovala za svůj nejpohodlnější kanál uvnitř NATO.

Kremelský komentariát ztrácí půdu pod nohama

V prokremelských médiích se večer 7. července 2026, tedy v den zahájení ankarského summitu, objevily texty, které tureckou hostitelskou roli a alianční závazky četly jako důkaz, že Západ i Turecko „ztratily respekt“ k Rusku. Autoři jako Vadim Avva z webu Vaši novosti patří k vrstvě komentátorů, kteří dlouhodobě varují před „pantureckou hrozbou“ a spojují ji s krymskotatarskou agendou.

Podle nás je podstatné, co za tím nářkem stojí: frustrace z toho, že odstrašující aura Moskvy přestala fungovat. Rusko nedokázalo přinutit NATO k ústupu ani po letech války, ani po opakovaných jaderných výhrůžkách, ani po energetickém vydírání. A když stejnou tvrdou linii začne veřejně nést Turecko, země, která ještě nedávno hrála roli prostředníka, je to pro Kreml obzvlášť hořké. Ztratit nepřítele je nepříjemné. Ztratit užitečného partnera, který se přesune na druhou stranu stolu, je horší.

Co to znamená pro Česko

Ankarské závazky nejsou abstraktní čísla pro vzdálené hlavní město. Česká republika už v březnu 2025 schválila růst obranných výdajů o 0,2 procentního bodu ročně s cílem dosáhnout tří procent HDP do roku 2030. Po haagském závazku se trajektorie prodloužila: 3,5 procenta HDP půjde na čistě obranné výdaje, zbylých 1,5 procenta na infrastrukturu, odolnost, zásoby a obranný průmysl.

V praxi to pro českou armádu znamená konkrétní úkoly stanovené novými aliančními cíli CT25:

• Vybudování dvou brigád místo jedné
• Posílení protivzdušné obrany
• Modernizace logistiky
• Zavedení letounů páté generace

Dražší odstrašení teď má snížit pravděpodobnost ještě dražšího konfliktu později. Je to sázka, ale sázka podložená čtyřmi lety důkazů, že levnější alternativa nefunguje.

Přímo v den zahájení summitu Ukrajina zasáhla kompresorovou stanici Krasnodarskaja na plynovodu Modrý proud, který zásobuje právě Turecko. Podle Gazpromu dodávky přerušeny nebyly. Ale symbolika je výmluvná: válka se dotýká i infrastruktury, která spojuje Rusko s jeho posledními partnery v NATO. A Ankara přesto stála na summitu po boku aliance.

Článek Západ se přestal bát Ruska, Turecko si už dělá nároky na Krym. Kremelští brečí, že už se jich nikdo nebojí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Scénář první: dohoda s Trumpem jako odložená bomba

Nejméně krvavá varianta na papíře. Moskva uzavře s Washingtonem nějakou formu příměří, v prokremelské terminologii „Anchorage“ nebo „Minsk-3″. Boje se zmrazí, obě strany si oddechnou. Jenže právě tady Maržeckij varuje vlastní publikum: jakákoliv dohoda je pro Rusko past. Trumpův mandát končí 20. ledna 2029 a autor předpokládá, že demokratický nástupce dohodu pohřbí. Kyjev mezitím využije klid k přezbrojení za západní peníze a válka se vrátí v tvrdší podobě.

Je to automatické? Rozhodně ne. Kdo bude v Bílém domě po roce 2029, závisí na volbách, Kongresu a situaci na bojišti. Ale pro prokremelský narativ je podstatné něco jiného: připravit ruské publikum na to, že mír není konec, jen přestávka. A že po přestávce přijde horší kolo.

Scénář druhý: přímý střet s evropskými silami

Nejriskantnější varianta. Maržeckij počítá s tím, že pokud Rusko postoupí dál na západ, směrem k Oděse, případně na pravobřežní Ukrajinu, vstoupí na scénu evropské kontingenty. Británie, Francie, Polsko. Ne nutně pod vlajkou NATO, ale s jejich výzbrojí, logistikou a lidmi. V textu z 25. dubna 2026 otevřeně píše o možnosti, že evropští vojáci obsadí pozice ve Lvově, Oděse nebo Užhorodu.

Z války Rusko–Ukrajina by se stal konflikt s přímou přítomností evropských armád na ukrajinském území. Kvalitativně jiná úroveň rizika, i kdyby právně ještě nešlo o aktivaci článku 5. NATO na summitu v Ankaře v červenci 2026 slíbilo Ukrajině podporu v objemu 70 miliard eur jen na tento rok a zdůrazňuje největší posílení kolektivní obrany za generaci. Aliance mluví jazykem odstrašení, ne vstupu do války, ale hranice mezi odstrašením a přímým zapojením se tenčí s každým měsícem.

Scénář třetí: postup k Dněpru jako „nejpraktičtější“ cesta

Tady Maržeckij tlačí nejsilněji. Systematická expanze na celou levobřežní Ukrajinu: přerušení mostů přes Dněpr, postup na Charkov, Sumy, Černihiv. Výsledkem má být de facto nová hranice vedoucí po řece, s loutkovou vládou na levém břehu a zbytkem Ukrajiny ponechaným vlastnímu osudu, nebo Evropě.

Právě proto všechny tři cesty končí u hranic NATO. V prvním scénáři se válka po odkladu vrátí a Západ bude zapojen víc než dřív. Ve druhém vstoupí evropské síly přímo na ukrajinské území. Ve třetím vznikne de facto nová kontaktní linie mezi ruskou sférou a aliančním prostorem podél Dněpru. Ať Kreml zvolí cokoliv, výsledek ho přivede blíž k NATO, ne dál od něj.

Propaganda, nebo analýza? Obojí najednou

Důležité je říct, co tyto texty jsou, a co nejsou. Nejde o neutrální bezpečnostní analýzu. Maržeckij nepopisuje možné scénáře s akademickým odstupem. Doporučuje. Radí Moskvě, aby šla k Dněpru. Navrhuje údery na mosty. Kreslí loutkové vlády. Počítá s proxy konstrukcí „Nové Ukrajiny“. Je to preskriptivní argumentace, která má připravit ruské publikum na delší a širší válku.

Zároveň ale nelze tyto texty ignorovat. Chatham House ve své květnové analýze upozorňuje, že Moskva už tiše opustila některé původní cíle; změnu režimu v Kyjevě považuje za nedosažitelnou. Kreml hledá, jak z války vytěžit maximum s tím, co má. A prokremelské texty ukazují, jakým směrem se ubírá debata uvnitř ruského mocenského prostoru: ne k ústupu, ale k rozšíření cílů.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Praktické důsledky jsou hmatatelné už dnes. Podle Eurostatu žilo k lednu 2026 v EU 4,38 milionu lidí s dočasnou ochranou, z toho téměř 400 tisíc v Česku, což je nejvíc v celé Unii v přepočtu na obyvatele (36,4 na tisíc lidí). Rada EU prodloužila dočasnou ochranu do března 2027, protože s krátkým konfliktem už nikdo nepočítá.

Česká obranná strategie říká jasně: obrana republiky nezačíná na jejích hranicích. Muniční iniciativa pokračuje, alianční závazky platí. Případná ruská ofenzíva na Charkov nebo Sumy by znamenala další tlak na protivzdušnou obranu, zásobovací řetězce východního křídla NATO a další vlnu lidí hledajících bezpečí.

Ruské „scénáře vítězství“ tak paradoxně nejlépe ilustrují, proč Moskva nevyhrává. Kdyby vyhrávala, nepotřebovala by tři různé plány, jak z války udělat ještě větší válku.

Článek Rusko se probudí do horší války, než jakou vede teď. Má tři scénáře vítězství, a všechny končí u hranic NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně FOM naměřil a proč právě teď

Šetření proběhlo bezprostředně po masivním dronovém útoku na Moskvu z noci na 18. června, kdy na metropoli mířily desítky bezpilotních letounů, hořela rafinerie a v Moskevské oblasti hlásily úřady mrtvé a zraněné. Respondenti odpovídali tři dny poté, 19. až 21. června. Výsledek: důvěra v Putina 69 %, hodnocení jeho práce 71 %. Obě čísla jsou v dostupné řadě FOM za období od června 2025 nejnižší. Předchozí minima, 71 % důvěry na konci března a začátkem května, vypadají zpětně jako varovné záchvěvy před hlubším propadem.

Důležitý detail: tragický útok z 30. června, při němž v Jegorjevsku zahynulo dítě a Meduza hlásila 419 zničených dronů napříč regiony, do tohoto průzkumu časově nespadá. FOM data zveřejnil 25. června, pět dní před Jegorjevskem. Pokles tedy odráží atmosféru po útoku z 18. června, a je pravděpodobné, že příští vlna měření bude ještě horší.

Proč se Západ raduje, a proč je to riskantní

Západní mediální rámec je čitelný a lákavý: válka se vrací domů, drony dopadají na ruská města, Putin ztrácí auru nedotknutelnosti. Podle interpretací citovaných ukrajinskou agenturou UNN s odkazem na britský The Telegraph a zdroje z prostředí NATO útoky na Moskvu oslabují Putinovu pozici a nutí Kreml přesouvat protivzdušnou obranu k hlavnímu městu na úkor fronty. The Washington Post už začátkem června psal o rostoucím tlaku na Putina a o tom, že analytici považují ruské válečné cíle za nedosažitelné.

Jenže z čísla 69 % nelze vyčíst směr frustrace. FOM se neptal, jestli Rusové chtějí mír, nebo tvrdší odvetu. Pokles důvěry měří nespokojenost, ne její obsah. A právě tady přichází varování Borisova. Režim, který cítí tlak zdola, má v ruské historii tendenci utahovat šrouby, ne povolovat. Putin sám 12. června mluvil o posílení protivzdušné obrany a zvýšení úderů na ukrajinskou infrastrukturu. Analytický přehled Russia Matters z téhož týdne popisuje debatu o silnějších balistických úderech, demonstrativnějších zásazích Kyjeva a riskantnějších krocích u hranic NATO.

Karaganov a eskalační reflex

V pozadí čísel stojí ještě jeden aktér, kterého Západ podceňuje. Sergej Karaganov, akademik napojený na Vysokou školu ekonomickou v Moskvě, čestný předseda prezidia vlivné Rady pro zahraniční a obrannou politiku (SVOP) a člen Valdajského klubu, v červnové debatě znovu mluvil o „obnovení strachu z jaderných zbraní“ a o možnosti jejich použití v Evropě. Karaganov není okrajový provokatér. Jeho fóra podle HSE generují myšlenky, které berou vážně i na úrovni Lavrova. Když klesá Putinova důvěra a současně roste prostor pro jestřáby typu Karaganova, výsledkem nemusí být oslabení Ruska. Může to být Rusko, které potřebuje dokázat sílu.

Co to znamená pro Česko a NATO

Summit NATO v Ankaře 7. a 8. července je postaven na odstrašení, obranných investicích a podpoře Ukrajiny. Premiér Babiš po dubnovém jednání s generálním tajemníkem Ruttem označil obranu a aliační závazky za hlavní prioritu a mluvil o potřebě výrazně větší armády. České ministerstvo zahraničí uvádělo přípravu na Ankaru jako hlavní téma už květnového jednání ministrů zahraničí NATO. Eskalační scénář, ať už jde o silnější balistické údery na Ukrajinu, nebo riskantnější kroky kolem hranic Aliance, by nebyl izolovaný regionální problém, ale test soudržnosti celého bloku.

Nespokojenost Rusů s Putinem je reálná a měřitelná. Ale číst ji jako předzvěst kolapsu Kremlu je stejně nebezpečné jako ji ignorovat. Režim pod tlakem nemá ve zvyku ustupovat, má ve zvyku udeřit.

Článek Rusové ztrácí trpělivost a přestávají diktátorovi Putinovi věřit. „Západ se raduje předčasně,“ varuje expert se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co řekl Lavrov a proč právě teď

V rozhovoru pro Shanghai Media Group, který ruské ministerstvo zahraničí zařadilo do informačního bulletinu za 15.–21. května 2026, Lavrov poprvé takto otevřeně zhodnotil aljašský summit. Podle něj Moskva souhlasila s americkým návrhem, ale žádný progres nenastal. Evropští lídři a Zelenskyj prý tlačili na Washington, aby pozici změnil, a sankční režim pokračoval beze změn.

Formálně Lavrov dveře k jednání nezavřel, opakoval, že Rusko „zůstává otevřené komunikaci“ a kanály s americkou stranou fungují. Jenže samotný tón se posunul. Už nejde o diplomatický optimismus, ale o veřejné vysvětlování domácímu publiku, proč mírová epizoda zkrachovala. A vinu za to Lavrov přesouvá výhradně na Západ.

Anchorage: od „průlomu“ k hořkému účtování

Zpětný pohled na srpen 2025 ukazuje propastný rozdíl mezi tehdejšími očekáváními a dnešní realitou. Pátek 15. srpna 2025, společná základna Elmendorf-Richardson na Aljašce. Trump a Putin pózují před kamerami, Bílý dům zveřejňuje fotogalerii a o čtyři dny později mluví o „průlomech“ v mírovém procesu. Americká strana okamžitě přechází k jednáním se Zelenským a evropskými lídry, jako by se rýsoval reálný plán.

Z ruského pohledu se právě tady odehrál klíčový zvrat. Moskva tvrdí, že americký návrh přijala, ale pak se trajektorie změnila, Evropa a Kyjev podle Lavrova vtáhly Washington zpět k tvrdé linii. Právě tohle je moment, který prokremelský tábor dnes interpretuje jako „přechytračení“: Západ prý summit využil k nákupu času, zatímco pokračoval v posilování Ukrajiny a budování dlouhodobých bezpečnostních struktur.

Je to interpretace jedné strany konfliktu. Ale je důležité rozumět tomu, jak ji Moskva používá, jako alibi pro eskalaci.

Harčenko a jeho maximalistická teze

Alexandr Harčenko není člen Rady bezpečnosti ani generál. Je to válečný korespondent spojovaný s RIA Novosti a RT, který spolu se Sergejem Šilovem provozuje telegramový kanál Svědětěli Bajraktara. V prokremelském informačním prostoru má ale viditelný hlas, a ten hlas teď říká věci, které jdou daleko za oficiální rétoriku Kremlu.

Ve svém textu nazvaném „Čas přiznat realitu“ Harčenko tvrdí, že se s Ruskem nikdo nechce dohodnout, a proto je třeba přestat bojovat za mír a začít bojovat za zničení ukrajinského státu. Nejde mu přitom jen o abstraktní geopolitický cíl. Konkrétně zmiňuje „osvobození“ Charkova, Sum a Dněpropetrovska, tedy měst, která leží mimo území, jež Rusko dosud formálně anektovalo. Mluví o nových plucích, munici, dronech. O válce bez konce a bez kompromisu.

Mezi Lavrovovou diplomatickou hořkostí a Harčenkovým maximalismem je rozdíl v tónu, ale směr je stejný: diplomacie selhala, je čas přitvrdit. Harčenkův text přitom plní konkrétní funkci, pomáhá ruskému domácímu publiku pochopit, proč válka nekončí, a nabízí mu jednoduchou odpověď: protože nepřítel nechce mír, musíme ho zničit.

Má Rusko na takovou eskalaci kapacity?

Harčenkova vize obsazení několika velkých ukrajinských měst naráží na tvrdou realitu bojiště. Analýza amerického think-tanku CSIS z ledna 2026 popisuje ruskou válku jako opotřebovávací konflikt s mimořádnými ztrátami a velmi pomalými územními zisky. Institut pro studium války (ISW) už v červnu 2025 hodnotil, že Rusko je při současných ofenzivních schopnostech vysoce nepravděpodobně schopné dosáhnout tak rozsáhlých záborů, pokud pokračuje západní pomoc Ukrajině.

A ta pomoc pokračuje. NATO na haagském summitu v červnu 2025 označilo Rusko za dlouhodobou hrozbu pro euroatlantickou bezpečnost a potvrdilo trvalou podporu Kyjevu. V červnu 2026 ministři obrany Aliance na jednání před ankarským summitem znovu řešili navyšování kapacit. Česká vláda schválila program pomoci Ukrajině na roky 2026 až 2030, přičemž ministerstvo zahraničí výslovně uvádí, že podpora Ukrajiny posiluje i bezpečnost samotného Česka.

Ruská armáda měla být druhou nejsilnější na světě. Už více než čtyři roky ji ale zadržuje početně slabší ukrajinská, která rozdíly stírá inovacemi, západní technikou a motivací bránit vlastní zemi.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Pokud se ruské válečné cíle skutečně posunou od „speciální operace“ k otevřené likvidaci ukrajinské státnosti, pro střední Evropu to znamená jediné: delší a tvrdší konflikt za východní hranicí. Podle Eurostatu bylo ke 30. dubnu 2026 v celé EU pod dočasnou ochranou 4,37 milionu Ukrajinců, z toho 384 435 v Česku. Evropská komise v červnu 2026 navrhla prodloužení ochrany až do března 2028. Každý měsíc války navíc znamená vyšší obranné výdaje, trvající hybridní hrozby a další tlak na civilní odolnost.

Harčenkův text není důkaz nové oficiální doktríny Kremlu. Je to ale viditelný symptom proudu, který chce z neúspěšné diplomacie vyvodit ještě tvrdší válečné cíle, a který má v ruském informačním prostoru stále hlasitější ozvěnu. Západ na to neodpovídá polemikou o Anchorage. Odpovídá institucemi, smlouvami a pokračující podporou Ukrajiny.

Článek „Mír nebude, Kyjev musí zmizet.“ Vlivný ruský odborník žádá totální zničení poté, co Západ přechytračil Kreml se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Třináct let na dolarové kotvě

Aby bylo jasné, co se vlastně změnilo, je třeba se vrátit do léta 1937. Tehdy Politbyro rozhodlo o přepočtu rublu na cizí měny a stanovilo oficiální kurz 5,30 rublu za jeden americký dolar. Americké diplomatické dokumenty z roku 1939 tento kurz výslovně potvrzují jako platný od 19. července 1937. Rubl tedy více než dvanáct let fungoval na dolarové bázi, jeho hodnota se formálně odvozovala od americké měny.

To mělo praktický důsledek: při jakémkoli zahraničněobchodním jednání stál v pozadí dolar jako referenční jednotka. Sovětské vedení vnímalo tuto vazbu jako zranitelnost. Tvrdilo, že dolarová báze zkresluje skutečnou hodnotu rublu a oslabuje vyjednávací pozici při exportu. Únorové usnesení z roku 1950 tuto kotvu přeseklo.

Co přesně dekret změnil

Usnesení Rady ministrů zavedlo tři konkrétní změny s účinností od 1. března 1950:

• Zlatý obsah rublu: 1 rubl = 0,222168 g ryzího zlata.
• Nákupní cena zlata u Gosbanky: 4 rubly 44 kopejky za gram ryzího zlata.
• Oficiální kurz: 4 rubly za 1 americký dolar (místo dosavadních 5,30).

Důležité je, co dekret nezavedl. Běžný sovětský občan si nemohl přijít do banky a vyměnit bankovky za zlaté slitky. Rubl se nestal volně směnitelnou měnou v západním smyslu. Zlatý obsah byl právní a účetní konstrukce pro zahraniční zúčtování, nikoli slib fyzického krytí v trezorech pro každou oběžnou bankovku.

Podle pozdějšího svědectví ekonoma Viktora Belkina, který se na výpočtech podílel, statistici po různých úpravách dospěli ke kurzu zhruba 14 rublů za dolar, tedy k číslu odpovídajícímu reálnější kupní síle. Stalin údajně jedničku přeškrtl a nechal čtyřku. Jde o retrospektivní vzpomínku účastníka, ne o dochovaný úřední zápis z porady, ale dobře ilustruje, jak silně do „ekonomického“ rozhodnutí zasáhla politická vůle.

Strategický dopad: co Západ ztratil

Co konkrétně znamenala ztráta strategického postavení Západu? Brettonwoodský systém, vybudovaný po druhé světové válce, stavěl dolar do role globální kotvy; MMF držel zlato za 35 dolarů za unci a ostatní měny se k dolaru vztahovaly. Stalinův dekret z tohoto řádu vyňal celý sovětský blok. Washington přestal být referenčním bodem pro oficiální kurz rublu, a tím i pro cenové rámce, v nichž SSSR vyjednával obchodní smlouvy se svými satelity.

Nešlo o zhroucení Bretton Woods, ten vydržel až do roku 1971. Šlo o něco užšího, ale reálného: SSSR si vytvořil vlastní účetní a cenovou suverenitu. Obchod v rámci čerstvě založené Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) v prvních letech stál hlavně na bilaterálních dohodách a clearingovém zúčtování, nikoli na volném trhu s tvrdými měnami. Stalinův „zlatý rubl“ do tohoto systému zapadl jako klíč do zámku: dal mu formální měnovou kotvu nezávislou na dolaru.

Pro sovětský export to znamenalo posílení vyjednávací pozice, alespoň na papíře. Ceny surovin a průmyslového zboží uvnitř bloku se přepočítávaly přes rublovou paritu, kterou Moskva kontrolovala. Podíl ropných produktů na devizových příjmech SSSR podle pozdějších ruských rekonstrukcí vzrostl z 3,9 % v roce 1950 na 9,6 % v roce 1955. Připisovat tento nárůst jedinému dekretu by bylo zjednodušení, ale dekret vytvořil rámec, v němž se sovětský export oceňoval mimo dolarovou logiku.

Československo v novém měnovém světě

Pro Československo měl Stalinův krok hmatatelné důsledky. Země se právě v letech 1945–1953 výrazně přeorientovávala od kapitalistických trhů k Sovětskému svazu a jeho bloku. Podíl SSSR na československém zahraničním obchodu rostl na úkor západních partnerů. Přechod na rublové zúčtování uvnitř RVHP znamenal menší roli tvrdých měn, větší závislost na plánovaných mezistátních bilancích a sovětských surovinách, a zároveň zajištěný odbyt pro československé strojírenství v rámci bloku.

Opačnou cestu zvolila Jugoslávie. Po roztržce s Kominformou v roce 1948 se Titův režim prudce otočil na Západ: v roce 1953 směřovalo přes 80 % jugoslávského exportu do západní Evropy a Severní Ameriky. Dva modely, dva výsledky, a oba ukazují, že Stalinovo měnové rozhodnutí nebylo izolovaný akt, ale součást širšího přerozdělení obchodních toků na kontinentu.

Poučení pro dnešní de-dolarizaci

Stalinův tah z roku 1950 je dnes často citován v diskusích o snaze Ruska, Číny či skupiny BRICS oslabit dominanci dolaru. Paralela existuje, ale má jasné meze. Politická vůle umí změnit účetní rámec, to Stalin dokázal. Bez směnitelnosti, důvěry a likvidních trhů z toho ale nevznikne globální konkurent dolaru, pouze uzavřený administrativní okruh. Formální konstrukce „zlatého rublu“ vydržela do reformy v roce 1961, kdy Chruščov provedl denominaci 10:1 a stanovil nový kurz 90 kopejek za dolar. Ani tehdy se rubl nestal světovou měnou.

Stalinův dekret tak zůstává historickým precedentem de-dolarizačního gesta, účinným uvnitř vlastního bloku, bezvýznamným na světových trzích. Přesně v tom spočívá jeho síla i jeho limit.

Článek Stalinův tah z roku 1950 připravil Západ o strategické postavení a ekonomika vzkvétala. Udělal rubl „zlatým“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se změnilo oproti dřívějším hrozbám

Kreml vyhrožuje Západu od prvního dne plnohodnotné invaze. V únoru 2024 Putin varoval před vysláním západních vojáků na Ukrajinu a mluvil o riziku jaderné války. V červnu téhož roku hrozil „symetrickou odpovědí“ za dodávky zbraní dlouhého doletu. V září 2025 prohlásil, že cizí vojáci na ukrajinském území by byli legitimními cíli. Každý z těchto prahů byl nakonec překročen nebo obejit, a odvetný úder nepřišel.

Červnový výrok z roku 2026 je ale užší a ostřejší. Neřeší kategorii pomoci, nýbrž místo odpalu. Rozdíl je zásadní: když Ukrajina odpálí západní střelu ze svého území, Moskva může tvrdit, že bojuje s Kyjevem vyzbrojeným Západem. Jakmile by ale střela vzlétla z polského, britského nebo jiného aliančního území, Kreml by musel přiznat, že jeho protivníkem je přímo stát NATO. A právě to je ta poslední neprolomená čára.

Proč Putin mluví právě teď

Načasování není náhodné. V červnu 2026 Ukrajina dramaticky zesílila údery hluboko v ruském týlu. 18. června zasáhl Moskvu masivní dronový útok, který poškodil rafinerii a omezil letový provoz. O čtyři dny později rakety dopadly na závod ve Voroněži vyrábějící elektroniku pro ruské střely; Ukrajina útok potvrdila, Rusové hlásili pět mrtvých. Putin o těchto zásazích mluvil poprvé, ale zvolil obecný rámec „útoků na civilní infrastrukturu“ a „destabilizace společnosti“. Konkrétní zranitelnost Moskvy nepodtrhoval. Zároveň roste ruská frustrace z jednání s USA: Moskva otevřeně říká, že Washington nenaplňuje dohody z rozhovorů s Trumpem. Kombinace vojenského tlaku a diplomatického zklamání vytvořila prostředí, v němž Putin potřeboval veřejně nastavit nový práh odstrašení.

Co by přímý střet s NATO znamenal pro Rusko

Pokud by Moskva skutečně zaútočila na území členského státu Aliance, vstoupila by do hry kolektivní obrana podle článku 5. Ozbrojený útok na jednoho spojence je považován za útok na všechny. Odpověď nemusí být automaticky jaderná (každý člen přijímá opatření, která považuje za nezbytná), ale otevřela by kvalitativně jiný konflikt.

A Aliance se na něj připravuje. V roce 2025 skoro všichni spojenci splnili minimálně dvouprocentní hranici výdajů na obranu, v dubnu 2026 NATO přijalo závazek 5 % HDP do roku 2035. Po ruské invazi se zdvojnásobil počet mnohonárodních bojových uskupení na východním křídle ze čtyř na osm. Nové cíle schopností schválené v červnu 2025 dále posilují alianční připravenost. To vše Moskva označuje za „přípravu na válku“; NATO samo to popisuje jako odstrašení a obranu po roce 2022.

Pro Rusko by přímý střet s tímto blokem znamenal strategickou katastrofu. I bez jaderné výměny by čelilo skokovému nárůstu vojenského tlaku, další ekonomické izolaci a konfliktu s protivníkem, jehož souhrnný obranný rozpočet mnohonásobně převyšuje ten ruský. Šéf estonské zahraniční rozvědky v únoru 2026 řekl, že Rusko letos ani příští rok nemá dostatek zdrojů na útok na NATO. Americké zpravodajské hodnocení hrozeb na rok 2026 ale současně varuje, že pokračování války zvyšuje riziko neúmyslné i záměrné eskalace k přímému střetu.

Česko v rovnici

Česká republika je členem NATO a spadá pod článek 5. V praxi je pro ni v nejbližším horizontu reálnější hrozba hybridních operací, sabotáží a kyberútoků než přímý konvenční úder. Bezpečnostní rada státu v lednu 2026 řešila pokračování české muniční iniciativy pro velkorážovou munici i obranu kritické infrastruktury proti dronům. Česko Ukrajině dosud darovalo vojenský materiál v pořizovací hodnotě 6,2 miliardy korun. Rusko to může politicky označovat za nepřátelskou podporu, ale podle Putinovy vlastní definice z 23. června je posledním prahem přímý odpal ze západního území, ne logistická či muniční pomoc.

Pro české obyvatele se doporučení kvalitativně nemění. Projekt 72 hodin zůstává základním rámcem připravenosti: domácí zásoby, ověřené informace, připravenost na dočasné výpadky služeb. Putinův výrok je spíš argument, proč tato doporučení brát vážně, než důvod k panice.

Kreml posunul rétoriku o další stupeň. Jenže každý další stupeň ho přibližuje k hranici, za kterou by nečelil Ukrajině se západními zbraněmi, ale celé Alianci. A z takového střetu by se Rusko v jakékoli rozpoznatelné podobě vracelo velmi dlouho, pokud vůbec.

Článek Zbývá poslední červená čára, než Putin udeří přímo na země NATO. Když to udělá, zažije peklo, z něhož už se Rusko nevrátí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pět bodů, které Kreml nemůže přijmout

Společné prohlášení E3 + Ukrajina obsahuje tyto požadavky:

• Okamžité a úplné příměří.
• Jednání od aktuální linie fronty, bez uznání změn hranic silou, při plném respektu k právu Ukrajiny zvolit si vlastní bezpečnostní uspořádání a aliance.
• Robustní, právně závazné bezpečnostní garance včetně mezinárodní síly Multinational Force – Ukraine.
• Ruská aktiva zůstávají zmrazená, dokud Moskva nezastaví agresi a nenahradí škody.
• Evropské spolurozhodování, cokoli se v případné dohodě dotkne EU nebo NATO, musí mít souhlas členských států.

Každý z těchto bodů zasahuje do některého z klíčových ruských válečných cílů. Bod dva říká, že Ukrajina se nemusí vzdát ambice vstoupit do NATO. Bod tři zavádí mezinárodní vojenskou přítomnost, která by Rusku ztížila budoucí nátlak. Bod čtyři váže stovky miliard eur v Euroclearu na ruské chování. A bod pět, možná nejméně nápadný, ale strategicky nejzásadnější, říká Washingtonu i Moskvě: o evropské bezpečnosti se nebude rozhodovat bez Evropy.

Proč se Putin „směje“

Kreml nezareagoval překvapením. Zareagoval systémovým odmítnutím. Už 5. června, dva dny před summitem, Putin na petrohradském ekonomickém fóru odmítl Zelenského nabídku osobní schůzky se slovy, že v ní „nevidí smysl“. Den po summitu mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov označil pozici Macrona, Starmera a Merze za „nekonzistentní“, prý mluví o míru a současně chtějí dál vyzbrojovat Ukrajinu. 9. června přitvrdil: začínat zprostředkování kladením podmínek Rusku je pro Moskvu „nepřijatelné“.

Ruské minimum zůstává nezměněné: stažení ukrajinských sil z Donbasu a takzvané Novorossije, formální vzdání se vstupu do NATO, a teprve pak příměří a jednání. Londýnský balíček jde přesně opačným směrem. Příměří má být první, ne poslední. Fronta se má zmrazit tam, kde je dnes. NATO zůstává na stole.

Kreml přitom necítí, že by E3 měla bezprostřední páku, která by ho donutila ustoupit. Za mediátora uznává hlavně Spojené státy. A právě tady se otevírá druhý, méně viditelný střet.

Londýn versus Washington

Rozdíl mezi evropskou a americkou linií je zásadní a londýnský summit ho vyostřil. V srpnu 2025 Donald Trump veřejně prohlásil, že Ukrajina „nebude součástí NATO“. Americký mírový rámec z ženevského jednání v listopadu 2025 počítal s tím, že finální rozhodnutí učiní prezidenti Ukrajiny a USA. Evropa v tom seděla na zadní sedačce.

Londýnský bod pět je přímá odpověď. Říká: prvky jakékoli dohody, které se dotýkají EU nebo NATO, potřebují souhlas evropských členských států. Washington a Moskva mohou politicky cokoli ohlásit, ale nemohou bez Evropy rozhodnout o sankčním režimu, unijní integraci Ukrajiny ani o aliančních závazcích. Nejde o univerzální veto na každou dohodu. Jde o pojistku proti tomu, aby někdo obchodoval s evropskou bezpečností bez Evropanů u stolu.

Summit tak nebyl primárně nabídkou míru pro Putina. Byl pokusem zafixovat pravidla hry předtím, než se rozhodne o poválečné bezpečnostní architektuře, a zajistit, aby ji nepsali jen Washington s Moskvou.

Co to znamená pro Česko

Přímou oficiální reakci české vlády na londýnský summit se nám v dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Nejbližší oporou je lednové vyjádření premiéra Andreje Babiše po pařížském jednání Coalition of the Willing, kde Česko oznámilo, že má k části deklarace výhrady a „nepočítá s vysláním vojáků v rámci mírové mise“. Česká muniční iniciativa pokračuje, vládní program pomoci Ukrajině běží dál, ale k pozemnímu vojenskému závazku v rámci plánované mezinárodní síly je Praha zdrženlivá.

Pro běžného Čecha akutní důsledek nezní „zítra české jednotky na Ukrajině“. Spíš jde o vyšší tlak na obranné výdaje, průmyslovou podporu a přípravu na tvrdší bezpečnostní prostředí. Jarní zpráva ČNB hodnotí český bankovní sektor jako silně kapitalizovaný a odolný, byť geopolitická nejistota roste. Zmrazená ruská aktiva v hodnotě kolem 200 miliard eur se koncentrují u belgického Euroclearu, nikoli v českých bankách, riziko je spíš sekundární, přes volatilitu trhů a sankční compliance.

Kam to směřuje

Krátkodobě spíš k dalšímu vytvrzování pozic než k rychlému příměří. Londýnské prohlášení samo mluví o zvýšeném závazku vojenské podpory na červencovém summitu NATO v Ankaře a o dalším tlaku na ruskou válečnou ekonomiku. Zelenskyj argumentuje, že ukrajinská pozice sílí; velitel bezpilotních systémů Robert Brovdi tvrdí, že provoz na klíčové krymské trase R-280 klesl za poslední měsíc o 71 %. Kreml naopak evropské předběžné podmínky odmítl jako celek.

Červen a červenec 2026 nejsou měsíce finálního dealu. Jsou měsíce, kdy se rozhoduje, kdo bude sedět u stolu, až deal přijde, a za jakých pravidel se bude hrát.

Článek „Rusové, prostě se vzdejte.“ Západ tlačí na Kreml, ale Putin se jenom směje a všechno smetl ze stolu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři fáze probuzení, které Evropa nechce slyšet

Zalužnyj ve svém autorském textu pro NV.ua popisuje schéma, jímž podle něj prochází každý stát konfrontovaný s bezpečnostní hrozbou. V první fázi si vláda namlouvá, že se jí problém netýká, nebo ho odkládá „do dalšího volebního cyklu“. Ve druhé fázi je hrozba už viditelná, ale reakce zůstává alibistická: politici slibují kontrakty, objednávají techniku a přehazují odpovědnost na armádu. Teprve třetí fáze přináší skutečné celostátní vystřízlivění: stát pochopí, že válka není jen věcí vojáků, ale infrastruktury, ekonomiky, informačního prostoru i společnosti jako celku.

Problém je v ceně přechodu mezi fázemi. Každý měsíc strávený v první nebo druhé fázi znamená ztráty, které se ve třetí fázi nedají dohnat levně. Zalužnyj to neformuluje jako apokalyptickou vizi. Formuluje to jako zkušenost velitele, který viděl, co stojí pozdní probuzení.

Starý řád skončil, nový ještě nemá jméno

Už v dubnu na svém telegramovém kanálu Zalužnyj napsal, že „starý světový pořádek založený na pravidlech a síle, která je udržovala“ skončil. Za klíčový motor nového uspořádání označil technologickou revoluci spojenou s umělou inteligencí. V březnovém blogu pro NV šel ještě dál: válka proti Ukrajině podle něj rozložila mezinárodní právo de iure i de facto a hrozí řetězení lokálních konfliktů směrem k válce blížící se světové.

V květnovém textu tyto motivy spojuje do jednoho rámce. Doktrína NATO postavená na „superdrahých vysoce přesných zbraních“, tedy na zázračné zbrani 20. století, podle něj naráží na realitu bojiště, kde levné masové drony a „zbraně opotřebení“ vyčerpávají drahé systémy rychleji, než je průmysl stíhá vyrábět. Čísla mu dávají za pravdu: ukrajinský prezident Zelenskyj v lednu 2026 uvedl, že více než 80 % nepřátelských cílů už ničí drony, a ministerstvo obrany hlásilo dodávky přes 1 500 interceptorových dronů denně, tedy prostředků, které šetří zásoby drahých protiletadlových střel. Evropská komise na to v únoru 2026 reagovala vlastním akčním plánem proti dronovým hrozbám. Zalužného varování tedy už proniklo do evropské bezpečnostní agendy. Otázka je, jestli dostatečně rychle.

Nárazníkové zóny jako předstupeň další války

Zvlášť ostrý je Zalužnyj v pasáži o šedých a nárazníkových zónách. Jeho klíčová věta: když souhlasíte s nárazníkovou zónou, čekejte válku, ta už k vám jde, nejdřív skrytě. Za tím stojí konkrétní ukrajinská zkušenost s dlouhou hybridní fází konfliktu před plnou invazí v únoru 2022. Kompromis v existenční válce je podle něj falešná cesta a přijetí „neutrálních“ území vede jen k tomu, že se dříve nebo později stanou prostorem cizích zájmů.

Současně ale říká něco, co se v debatách o válce ztrácí: demokratická země má v obranné válce pokušení převzít totalitní metody nepřítele. Nesmí se tomu poddat. Musí udržet demokracii i během konfliktu, a zároveň čelit vnucené strategii ve vojenství, politice i ekonomice. Není to snadný balanc. Ale podle Zalužného je to jediný, který stojí za to bránit.

Kde je v tom schématu Česko

Zalužnyj Českou republiku výslovně nejmenuje. Naše redakční dedukce nad oficiálními daty ale naznačuje, že se země nachází spíš ve druhé fázi jeho schématu než v první. Bezpečnostní problém je pojmenovaný, rozpočet ministerstva obrany na rok 2026 činí 184,7 miliardy korun (zhruba 2,1 % HDP), modernizace běží a na úrovni NATO se řeší protidronové iniciativy.

Jenže náčelník generálního štábu Karel Řehka na velitelském shromáždění pro rok 2026 použil nápadně podobný jazyk jako Zalužnyj: armádě i společnosti chybí skutečný pocit naléhavosti, je nutné „zrychlit, zjednodušit a přestat čekat“. Tempo rozhodování neodpovídá době.

A pak je tu energetická infrastruktura, Achillova pata, o které Zalužnyj píše jako o klíčovém cíli moderní hybridní války. Mezinárodní energetická agentura v přezkumu z prosince 2025 ocenila český posun, ale zároveň výslovně doporučila zavést přísné minimální kyberstandardy v celém energetickém sektoru a zajistit reakční plány pro provozovatele významné infrastruktury. NÚKIB v prosinci 2025 varoval před proruskými skupinami, které už aktivně útočí na kritickou infrastrukturu včetně průmyslových řídicích systémů. Odolnost se posiluje. Hotová není.

Co Zalužnyj nabízí výměnou, a proč by Evropa měla poslouchat

Nejpozoruhodnější pasáž Zalužného textu není varování. Je to nabídka. Ukrajina chce svůj krvavě zaplacený know-how, od dronového boje přes kyberodolnost po celostátní mobilizaci, směnit za politickou podporu, investice a technologie. Není to prosba. Je to obchodní nabídka státu, který má něco, co Evropa teprve potřebuje vybudovat.

Estonská rozvědka ve své výroční zprávě z února 2026 konstatuje, že Rusko v příštím roce nemá v úmyslu vojensky zaútočit na stát NATO. Zároveň ale dodává, že Moskva masivně přestavuje armádu pro budoucí konflikty a sází na bezpilotní systémy. NATO mluví o nejnebezpečnějším bezpečnostním prostředí od konce studené války. Bezprostřední velká válka ne, ale hybridní konflikt v Evropě už běží.

Zalužného text není proroctví zkázy. Je to manuál od někoho, kdo třetí fází prošel a ví, kolik stojí. Prostor pro levné otálení se zavírá, a hodiny neběží podle evropského kalendáře volebních cyklů, ale podle tempa, které diktuje bojiště.

Článek Zalužnyj napsal Evropě tvrdý vzkaz: „Spíte, a Putin počítá dny.“ Starý svět už podle něj neexistuje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Památník, hřbitov i politická učebnice

Oficiální název zní Memorial Museum of Combat Feats at the Overseas Military Operations. Nejde o pouhou výstavní halu. Součástí ceremoniálu bylo slavnostní pohřbení ostatků severokorejských vojáků padlých v Kurské oblasti, čímž areál získal rozměr pietního místa a kultu oběti zároveň. Kim podle KCNA osobně vybral lokalitu a stavbu od října 2025 opakovaně kontroloval.

Severokorejská tradice trofejních expozic sahá ke korejské válce. Victorious Fatherland Liberation War Museum v Pchjongjangu dodnes vystavuje americká letadla a tanky z padesátých let. Nový areál ale dělá něco bezprecedentního: poprvé propojuje ukořistěnou techniku s aktuální zahraniční operací vedenou po boku jiné mocnosti. Není to retrospektiva. Je to manifest probíhajícího spojenectví.

Co přesně stojí v expozici

Přesný oficiální katalog exponátů KCNA nezveřejnila. Z dostupných fotografií a jejich následné analýzy v otevřených zdrojích lze identifikovat nejméně osm typů západní obrněné techniky:

• Tanky: Leopard 2A4, M1A1 Abrams
• Bojová vozidla pěchoty a obrněnce: Marder 1A3, AMX-10RC, VAB 4×4, britský Husky
• Obrněné transportéry: turecké Kirpi a Kirpi II

Polský server Defence24 tvrdí, že vystavený Leopard 2A4 je ex-polský kus předaný Ukrajině. Identifikace vycházejí z fotografií, nikoli z oficiálního severokorejského soupisu, ale i tak je výčet výmluvný.

Důležitá poznámka: v dohledaných zdrojích neexistuje přímý důkaz, že tuto techniku ukořistila přímo severokorejská armáda. Pravděpodobnější scénář je, že vozidla zajistilo Rusko a následně je v rámci prohlubující se spolupráce předalo Pchjongjangu. Pro režim to ale nehraje roli, v jeho narativu jde o společné vítězství.

Proč přijel Bělousov a co to znamená

Účast ruského ministra obrany posouvá inauguraci z pietního gesta do roviny státního vojenského aktu. Bělousov při návštěvě jednal s Kimem o stavu a perspektivách spolupráce a podle TASS veřejně oznámil, že Moskva je připravena letos podepsat plán vojenské spolupráce na období 2027–2031.

To je klíčový posun. Smlouva o komplexním strategickém partnerství mezi KLDR a Ruskem vstoupila v platnost 4. 12. 2024 a obsahuje klauzuli o vojenské pomoci při napadení jedné ze stran. Plán na pět let dopředu ale ukazuje, že obě strany chtějí vztah převést z reaktivní výměny, kdy munice putuje za politické krytí, do trvalého institucionálního rámce. Podle jihokorejských analytiků Pchjongjang získává vojenské zkušenosti, technologickou protihodnotu a legitimizaci, Moskva lidské zdroje a dělostřeleckou munici.

Odhady jihokorejské rozvědky hovoří o zhruba 15 000 vyslaných severokorejských vojácích a asi 2 000 padlých. Korea JoongAng Daily pracuje s rozmezím 11 000–15 000 nasazených.

Co z toho plyne pro Západ

Symbolická rovina je zřejmá: západní tanky za sklem v Pchjongjangu slouží jako propagandistický důkaz „porazitelnosti“ techniky NATO. Praktická rovina je ale podstatnější. Podle analýzy serveru Army Recognition může i nepojízdný kus Leopardu nebo Abramsu prozradit geometrii pancéřování, vnitřní členění, optiku či balistické počítače, tedy informace užitečné pro vývoj protiopatření.

Samostatná oficiální reakce Kyjeva nebo NATO přímo na muzeum se v otevřených zdrojích neobjevila. Širší linie odpovědi je ale jednoznačná: NATO veřejně označuje KLDR za přímého podporovatele ruské války a Rada EU 23. dubna 2026 přijala 20. sankční balík cílící na ruský vojensko-průmyslový komplex. Západ necouvá od dodávek, naopak přitvrzuje.

Státní mýtus v reálném čase

Největší síla nového muzea nespočívá v počtu vystavených kusů. Spočívá v tom, co jejich přítomnost za sklem říká: Severní Korea už svou účast ve válce neskrývá, ale veřejně ji převádí do národního příběhu. Kim při ceremonii označil operace v Kurské oblasti za společné vítězství KLDR a Ruska a spojenectví rámoval jako hráz proti „západní hegemonii“. Signál míří domácímu publiku, Moskvě, Soulu i Washingtonu současně.

V hwasongské čtvrti Pchjongjangu teď stojí Leopard 2A4 vedle rakví s ostatky padlých. Pro režim je to dokonalá kompozice, důkaz oběti i triumfu v jednom záběru.

Článek Severní Korea si dělá z techniky NATO výkladní skříň. V novém muzeu vystavuje kořist z ukrajinského bojiště se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co Medveděv řekl a proč to není jen další z hrozeb

Medveděv není uniformovaný velitel, ale v ruském systému moci funguje jako ventil pro nejtvrdší signály. V květnu 2023 mluvil o preventivním jaderném úderu. V červnu 2024 vyzýval „doslova ničit“ energetiku, dopravu a bankovní systém Západu a proměnit život jeho obyvatel v „permanentní noční můru“. Dubnové výroky z roku 2026 ale posouvají rámec dál, poprvé explicitně spojují rozšíření NATO s konkrétním zacílením jaderné složky na nové členské státy.

NATO na to reagovalo ještě tentýž den: označilo ruskou rétoriku za „nezodpovědné jaderné signalizování“ a zdůraznilo, že aliační odstrašení a obrana zůstávají plně funkční. Důležité je, co v otevřených zdrojích chybí, a to jakýkoli důkaz o bezprostřední přípravě k použití zbraní hromadného ničení. Jde tedy o zastrašování, ne o operační přípravu. Ale zastrašování, které se s každou vlnou zostřuje.

Fronta: Rusko tlačí, ale za co?

Čísla z posledních dnů ukazují válku na plné obrátky. Jen 29. dubna zaznamenal ukrajinský generální štáb 137 bojových střetů, 155 řízených leteckých pum a přes 4 600 útočných dronů. O den později to bylo 177 střetů a 226 klouzavých bomb. Nejtěžší boje probíhají u Pokrovsku, Huljajpole a Kostiantynivky.

Jenže intenzita se nepřetavuje ve výsledky. Podle analýzy ISW/CTP z 21. dubna náčelník generálního štábu Gerasimov nadsazuje rozsah ruských zisků. Data Russia Matters za období 24. března až 21. dubna ukazují čistou ruskou ztrátu přibližně 5,2 km² (dvou čtverečních mil) ukrajinského území, tedy záporný přírůstek. Rusko drží zhruba 20 % Ukrajiny, ale v posledních týdnech se tento podíl nezvedl. Spíš naopak.

Současně platí, že ruská armáda nepřestala být nebezpečná. V březnu vyslala na Ukrajinu 7 889 dronů, nejvíc za celou válku. Z dvanácti balistických střel ve stejném měsíci Ukrajina nezachytila ani jednu. Válka je vyčerpávací a obě strany platí vysokou cenu.

Ukrajina: aktivní obrana s výsledky

Ukrajinský vrchní velitel Syrskyj v dubnu oznámil, že od začátku února jeho síly znovu získaly přes 480 km² území. Jen v březnu to bylo téměř 50 km². Nejde o masivní ofenzivu, ale o soustavné lokální protiútoky, přesně to, co analytici označují za „aktivní obranu“.

Ještě výmluvnější jsou údery do hloubky. Podle ISW/CTP zasáhly ukrajinské síly v dubnu nejméně 18 cílů ruské ropné infrastruktury a 41 vojenských objektů v 19 federálních subjektech Ruské federace. Rusko tak nebojuje jen na frontové linii, ale musí řešit i systematické oslabování vlastního týlu, od rafinérií po vojenské sklady.

Shrnuto: Ukrajina vzdoruje armádě, která má mnohonásobnou převahu v munici, dronech i živé síle. Že ji dokáže na řadě míst zadržovat a místy postupovat, je samo o sobě strategický neúspěch Moskvy.

Proč apokalyptická slova přicházejí právě teď

Čím méně přesvědčivě vypadá rychlý průlom na frontě, tím víc se důraz přesouvá do slovní eskalace. Gerasimov potřebuje Putinovi prezentovat úspěchy, a když je nemá, nafukuje je. Medveděv potřebuje domácímu publiku i Západu vysvětlit, proč válka po čtyřech letech nekončí, a volí rámec existenčního střetu civilizací, který ospravedlňuje jakékoli trvání a jakékoli náklady.

Podle nás je to rétorika mocnosti, která nechce připustit, že se ocitla ve vleklém opotřebovacím konfliktu bez jasného konce. Není to řeč strany, která má rozhodující průlom za rohem. Je to řeč strany, která za malé výsledky platí nepoměrně vysokou cenu a potřebuje odvrátit pozornost od tohoto nepoměru.

Co to znamená pro Česko

Česká republika je součástí aliančního prostoru, na který Medveděvova rétorika míří. Armáda ČR se v únoru zapojila do cvičení Steadfast Dart s více než deseti tisíci vojáky z jedenácti států NATO. V dubnu ministerstvo obrany testovalo protidronovou koordinaci na cvičení Federated Cloud. Generál Řehka opakovaně mluví o potřebě věrohodného odstrašení a varuje, že Rusko by mohlo být schopné zaútočit na NATO kolem roku 2029.

Střízlivé doporučení přitom platí pro každého: projekt 72 hodin ministerstva vnitra radí mít doma zásoby vody, jídla, léků a hotovosti na tři dny. Ne kvůli zítřejšímu jadernému úderu, ale proto, že krizová připravenost je v době, kdy se apokalyptický slovník stává běžnou diplomatickou měnou, prostě rozumná.

Medveděvova slova jsou nejtvrdší za celou válku. Frontová realita ale ukazuje něco jiného než triumf, ukazuje armádu, která útočí ze všech sil a přesto ztrácí území. Právě ten rozpor dělá z kremelské rétoriky spíš projev frustrace než předzvěst rozhodujícího úderu.

Článek Kreml je zoufalý, že válku na Ukrajině prohrává. Nejvyšší ruské velení ztrácí zábrany a hrozí totální likvidací Západu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Osm kilometrů, na kterých stojí Pantsir

Pantsir – mobilní systém krátkého dosahu s dvanácti střelami, dvěma 30mm kanony a dosahem kolem dvaceti kilometrů – tvoří spodní ochrannou vrstvu pro drahé baterie S-300 a S-400. Jeho výroba je soustředěná do průmyslového clusteru v Tule, zhruba 350 kilometrů jižně od Moskvy. Studie RUSI identifikuje tři klíčové uzly:

• KBP (Konstrukční kancelář přesného strojírenství) – hlavní vývojový a montážní podnik celého systému.
• Shcheglovsky Val – blízká montážní kapacita napojená na KBP.
• TsKBA – výrobce radarových komponent pro Pantsir.

Všechny tři podniky leží v okruhu přibližně osmi kilometrů. To je z hlediska průmyslové odolnosti alarmující koncentrace. Jediný koordinovaný úder, ať už kinetický, kybernetický, nebo kombinovaný, by mohl paralyzovat výrobu systému, který chrání zbytek ruské protivzdušné obrany. Tula je sice silně bráněná a dosavadní ukrajinské útočné drony často neměly dostatečný náklad, aby klíčové cíle trvale poškodily. Studie právě proto zdůrazňuje, že kinetické údery jsou jen jedna ze tří rovin zásahu.

Software, který Rusko neumí nahradit

Druhá rovina je technologická – a podle nás nejpřekvapivější. Ruský zbrojní průmysl při návrhu radarů, antén a radioelektronických komponent stále závisí na západním softwaru: Altium Designer, AWR Microwave Office, Ansys HFSS, Keysight ADS, Simulink, Cadence Virtuoso, Mentor Graphics. Nejde o okrajové nástroje. Jde o prostředí, ve kterém se navrhuje, simuluje a certifikuje výkon systémů, které pak létají nad frontovou linií.

Ještě v červnu 2024 podle studie neexistovaly funkční ruské náhrady pro návrh radioelektronických komponent. V říjnu téhož roku Rusko postrádalo 65 kategorií softwarových substitucí, z toho 52 v oblasti modelování a simulace. Dokončení sofistikovanějších nástrojů se neočekává před rokem 2027.

K tomu přistupuje závislost na zahraniční měřicí technice. Jen v roce 2024 dovezlo Rusko zařízení značky Keysight v hodnotě 42,47 milionu dolarů – přes Čínu, Hongkong, Spojené arabské emiráty, Turecko a Thajsko. Podobně se do země dostávají PCB materiály americké firmy Rogers, tentokrát přes Čínu, Turecko, Indii a Litvu. A berylium-oxidovou keramiku, kterou Rusko samo nevyrábí a která je kritická pro výkonové elektronické komponenty, dodává kazašská firma Kaz Ceramics. Její vývoz do Ruska vyskočil z 1,2 milionu dolarů v roce 2022 na 17,8 milionu v roce 2024.

U pokročilých mikroprocesorů je situace ještě horší. Ruský procesor MCST-R2000 vyžaduje 28nm výrobní proces, zatímco domácí kapacita firmy Mikron se pohybuje kolem 90 nm. Přesun výroby z tchajwanského TSMC na Mikron studie označuje za neprokázaný.

Sankce existují – problém je v jejich vymáhání

Bylo by nepřesné tvrdit, že Západ nedělal nic. Americké ministerstvo financí zařadilo už v březnu 2022 holding High Precision Systems, pod který spadá i výroba Pantsiru, na sankční seznam. Americký BIS společně s EU, Japonskem a Británií sestavil Common High Priority Items List – katalog položek, které se nesmějí dostat do ruského zbrojního průmyslu. EU zavedla povinnost due diligence a takzvanou „No Russia“ klauzuli pro vysoce prioritní zboží.

Přesto se kritické komponenty do Ruska dostávají. Studie RUSI dokládá, že průmyslové pece pro Kaz Ceramics dodávala litevská firma UAB Snoltherm – tedy podnik z členské země NATO a EU. Měřicí technika Keysight proudí přes půl tuctu prostředníků v Asii a na Blízkém východě.

Posun přišel v dubnu 2026. Dvacátý balík sankcí EU poprvé aktivoval takzvaný nástroj proti obcházení sankcí, namířený proti třetizemním dodavatelům strojního vybavení a telekomunikační techniky – konkrétně přes Kyrgyzstán. Směr je správný. Otázkou zůstává tempo a důslednost.

Tři roviny jednoho úderu

Studie RUSI nenavrhuje jednoduchou odpověď. Navrhuje tři souběžné roviny:

1. Sankce a exportní kontroly – cílené na konkrétní materiály (berylium-oxidová keramika, Rogers PCB substráty), měřicí techniku (Keysight, National Instruments) a strojní vybavení. S důrazem na vymáhání u třetích zemí, které slouží jako prostředníci.
2. Kybernetické operace – zaměřené na softwarové prostředí, ve kterém ruský průmysl navrhuje a testuje zbraňové systémy. Závislost na nelegálně získaných verzích západního CAD softwaru vytváří zranitelnosti, které lze zneužít.
3. Kinetické údery – na koncentrovaný průmyslový cluster v Tule. Studie neskrývá, že jde o těžký cíl. Ale právě proto zdůrazňuje, že efekt je disproporční: paralýza několika podniků v okruhu osmi kilometrů by zasáhla výrobu systému, který chrání celou zbývající architekturu ruské protivzdušné obrany.

Podle nás je nejsilnější argument studie právě v této asymetrii. Budovat novou vrstvu protivzdušné obrany stojí miliardy a roky. Narušit výrobní řetězec, který ji produkuje, může být řádově levnější – pokud se to dělá koordinovaně a vytrvale.

Co to znamená pro kupce ruských zbraní

Studie má ještě jeden rozměr, který přesahuje ukrajinské bojiště. Země, které provozují nebo zvažují nákup ruských systémů protivzdušné obrany – od Alžírska po Indii –, musejí nově počítat s tím, že dodavatel nemusí být schopen zajistit přebíjecí munici a servis v krizi. RUSI výslovně píše, že expozice ruského průmyslu vůči narušení může z Ruska udělat nespolehlivého partnera pro doplňování zásob v konfliktu. A klade otázku, do jaké míry jsou ruské systémy technicky kompromitované ve srovnání se vznikajícími úderovými prostředky NATO.

Pro evropskou bezpečnost – včetně české – je důsledek nepřímý, ale podstatný. Oslabení ruské výrobní kapacity protivzdušné obrany zvyšuje účinnost ukrajinských dálkových úderů a snižuje bariéru pro alianční vzdušnou sílu. V horizontu let to posiluje konvenční odstrašení, na kterém stojí bezpečnost celého východního křídla NATO.

Největší slabina ruské protivzdušné obrany není jeden radar ani jedna raketa. Je to předpoklad, že osm kilometrů továren v Tule, nelegálně získaný západní software a berylium z Kazachstánu budou fungovat donekonečna. Studie RUSI ukazuje, že nemusejí – pokud se najde vůle to změnit.

Článek Ruská protivzdušná obrana má kritické slabiny, které Západ dosud nevyužíval. Analýza ukazuje, kde přesně udeřit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Matematika opotřebování: proč čísla mluví proti Moskvě

Jádro Foltýnovy teze není geopolitická spekulace, ale aritmetika. Ruské ztráty podle něj už čtvrtý měsíc v řadě převyšují nábor nových vojáků. Každý čtvereční kilometr, který ruská armáda na frontě získá, stojí podle jeho odhadu 100, 200, někdy i 400 vojáků. Ukrajinská strana přitom podle Foltýna vědomě obchoduje malé územní ztráty za obrovské ruské lidské náklady.

Tato logika má svou materiální oporu. Ukrajina vybudovala hluboký dronový systém, který omezuje ruské možnosti desítky kilometrů za frontovou linií. Podle údajů ukrajinské Národní bezpečnostní a obranné rady má země kapacitu vyrábět přes 8 milionů FPV dronů ročně a zapojuje více než 160 výrobců. Foltýn k tomu dodává, že ukrajinská armáda zvládla logisticky integrovat desítky různých zbraňových systémů od různých dárců, což by většinu evropských armád paralyzovalo.

Výsledek? Armáda, která zastavila sílu vydávanou Kremlem za „druhou na světě“, je dnes podle Foltýna nejsilnější bojovou armádou v Evropě. Má největší zkušenost, nejsilnější vůli a technologický náskok v oblasti, která definuje moderní bojiště.

Čína jako tichý vítěz a ruská past

Jeden z nejzajímavějších momentů rozhovoru se netýká fronty, ale geopolitiky za ní. Foltýn tvrdí, že skutečným vítězem války, bez ohledu na její výsledek, je Čína. Rusko podle něj válkou ničí vlastní budoucnost a propadá se do stále hlubší závislosti na Pekingu: na průmyslových vstupech, technologiích i ekonomickém kyslíku.

A pak přichází pointa, která stojí za pozornost: skutečné riziko pro Rusko po válce neleží na západě, ale na východě. Sibiřský prostor a jeho zdroje jsou pro Čínu dlouhodobě lákavé. Putin se podle Foltýna zapíše jako jeden z „mohylářů“ Ruska, člověk, který impérium nepohřbil zvenčí, ale zevnitř.

Je fér dodat, že jde o Foltýnovu geopolitickou dedukci, ne o bezprostředně měřitelný fakt. Ale logika závislosti je viditelná i bez analytického vzdělání: země, která se odstřihla od západních technologií a trhů, nemá kam jinam jít než do čínské náruče. A ta náruč má svou cenu.

Co Foltýn vytýká Česku, a co říkají čísla

Foltýn je ve vztahu k české podpoře Ukrajiny kritický. Podle jeho slov je Česko „pod evropským průměrem v tom, co jako stát dává Ukrajině“, zatímco čeští občané patří k nejštědřejším v Evropě. Tvrdí také, že česká muniční iniciativa zajistila téměř polovinu granátů, které Ukrajina vypálila, což je ovšem jeho tvrzení z rozhovoru, které se v otevřených zdrojích nepodařilo nezávisle ověřit.

Proti tomu stojí oficiální data: Ministerstvo obrany ČR už v únoru 2024 uvádělo vojenskou pomoc přesahující 6 miliard korun a výcvik 4 300 ukrajinských vojáků v rámci mise EUMAM. Všechny členské země NATO navíc podle výroční zprávy Aliance za rok 2025 splnily nebo překročily hranici 2 % HDP na obranu. Foltýnova výtka tedy míří spíš na celkovou ambici a tempo než na absenci pomoci.

Zvlášť ostrý je v oblasti dronů. Český plán počítá s výdaji přes 350 milionů korun v roce 2026 a s 3 000 bezpilotními systémy do roku 2028. Foltýn to označuje za řádově méně, než by bylo potřeba. Když Ukrajina vyrábí miliony dronů ročně, tři tisíce kusů za dva roky skutečně vypadají jako jiná liga.

Strategická komunikace: zrušený úřad, nezrušený problém

Foltýn byl od května 2024 do října 2025 vládním koordinátorem strategické komunikace. Po jeho rezignaci funkce zůstala neobsazená a v únoru 2026 byla formálně zrušena, stejně jako celý odbor strategické komunikace na Úřadu vlády. Paradox: starší bezpečnostní usnesení, která po státu budování systému strategické komunikace vyžadují, zrušena nebyla. Úkol tedy formálně existuje, ale centrální kapacita pro jeho plnění zmizela.

Foltýn to vysvětluje absencí politické vůle. Část politiky podle něj dává přednost krátkodobému zisku před obhajobou hodnot. Ve chvíli, kdy Rusko vede kromě kinetické války i válku informační, je to podle něj rezignace na obranu vlastního prostoru.

Učit se od těch, kdo bojují

Nejpraktičtější část rozhovoru se týká přenosu zkušeností. Foltýn opakovaně zdůrazňuje, že bojová zkušenost je na válce nejcennější komodita, a v evropském měřítku ji dnes ve velkém má jen Ukrajina. Evropské armády by se podle něj měly systematicky učit od Ukrajinců: rozšířit společný výcvik, vtahovat ukrajinské poznatky do vlastní přípravy, propojovat dodávky zbraní s výměnou know-how. Ministerstvo obrany ČR potvrzuje, že kontakt s ukrajinskými vojáky s bojovými zkušenostmi už dnes přináší české armádě cenné poznatky.

Zároveň ale Foltýn varuje před iluzí, že po případné porážce Ruska nastane klid. „Denacifikace“ Ruska po vzoru poválečného Německa by vyžadovala okupaci, a tu u země této velikosti nikdo neplánuje ani nemůže provést. Z toho plyne nepříjemný závěr: jakýkoli scénář po konci války bude pro okolí i pro samotné Rusko nebezpečný.

Foltýn může mít pravdu v diagnóze a mýlit se v načasování, sám přiznává, že před únorem 2022 podcenili ochotu Kremlu k tak „iracionálně arogantní chybě“. Ale jeho centrální argument, že o evropské bezpečnosti se rozhoduje rychlostí, jakou dokážeme Ukrajinu vyzbrojit a převzít její zkušenosti, je těžké odmítnout. A na ten žádný termín rozpadu impéria čekat nemusíme.

Článek „Pád Ruska je blízko.“ Otakar Foltýn v rozhovoru vysvětlil, proč Putin nemůže proti Ukrajině vyhrát. Prohrál už na začátku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

O důvodech Rusko nejspíše lže

Rusko zdůvodnilo útok raketou Orešnik na okolí města Lvov údajným útokem ukrajinských dronů na sídlo prezidenta Vladimíra Putina, uvádí KyivPost. Nejspíše jde ale o ruskou lež, protože ukrajinská strana podobný útok popírá a žádné náznaky toho, že by takovou akci provedla nemají ani západní tajné služby včetně CIA. Lze tedy soudit, že Rusko mělo jiný důvod a nechce ho sdělovat, ale pravděpodobně doufá, že si ho adresáti jasně domyslí.

Video: Rusové chtějí prorazit ukrajinské pozice v záchodových stanech. Doufají, že tak nebudou vidět

Analytici se nejčastěji shodují, že útok Orešnikem souvisí s vyjednáváním o případném konci války vyvolané ruskou agresí na Ukrajinu. UnderstandingWar soudí, že hlavním důvodem je odradit západní státy od poskytnutí bezpečnostních záruk Ukrajině. To je pro ni v mírových jednáních zásadní, protože se obává možného zopakování útoku za několik let. Na druhou stranu Rusko dává najevo, že si na Ukrajině nepřeje žádné západní vojáky. Západ je tam naopak poslat chce, protože se domnívá, že to jediné může Kreml odradit.

Rusko předvádí schopnosti Západu

K odpálení Orešniku však mohlo mít Rusko i další důvody. GeekWeek s odvoláním na bývalého náčelníka generálního štábu polské armády Leona Komornického uvádí, že tak chtělo západním soupeřům signalizovat schopnosti dalekého úderu, a to včetně jaderného, neboť jde o raketu, která může nést jaderné hlavice, i když při útoku na Ukrajinu tomu tak nebylo. I on se domnívá, že je důvodem vyjednávání o míru na Ukrajině, kdy Rusové chtějí, aby byla stranou.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace

„To, že Rusko používá de facto upravenou mezikontinentální raketu na operačně taktickém stupni, znamená jistě politický nátlak. Zjednodušeně řečeno jde zejména o připomínku vlastnictví jaderných zbraní, ovšem bez jejich skutečného nasazení,“ okomentoval nasazení balistické rakety Orešnik pro ArmádníZpravodaj vojenský expert Jiří Vojáček.

Velká Británie provokuje Rusko, chce ho ochromit v týlu. Zajistí Ukrajině balistické rakety s doletem 500 km

Dalším důvodem může být nejspíše i psychologický nátlak na Ukrajinu, aby její obyvatelé žili v přesvědčení, že jsou ohrožení a ukrajinská PVO s tím nemůže nic dělat. Armádní Zpravodaj nevylučuje, že Kreml použitím míří i na samotné Rusy, kteří mohou být z války a obřích ztrát stále více unavení. Podobný útok jim může dávat jistý pocit hrdosti a přesvědčovat je, že má jejich země velké schopnosti. I když Orešnik samotný není žádnou zázračnou zbraní, Putin s ní tak zachází, a pravděpodobně tomu tak bude i do budoucna.

.

Článek Odborníci vyhodnotili, proč Rusko na Ukrajinu odpálilo Orešnik se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinci našli části Orešniku po útoku na Lvov

Orešnik je balistická střela středního doletu (IRBM) s údajným doletem 5 500 km, což znamená, že z Ruska pokrývá s přehledem celou Evropu. V rámci spolupráce byla umístěna i v Bělorusku, což má hlavně psychologický efekt, a zřejmě to má také zkrátit dobu jejího letu, i když nejspíše nepatrně, ale možná je i diverzifikace odvetných úderů při ozbrojeném konfliktu.

Tradiční odběratel zbraní zasazuje Rusku opakovanou ránu. Připravil ho o desítky miliard v jediné zakázce

Vyvinuta byla z rakety RS-26 Rubež, uvádí Wikipedia, která zastarává a má oproti ní o něco horší vlastnosti. Její rychlost je přes Mach 10, kvůli čemuž není v Evropě proti Orešniku obranu. Kupříkladu MIM-104 Patriot, který se velmi osvědčil na Ukrajině i proti „nesestřelitelné“ střele Kinžal, jak Rusko tvrdilo, toho ani přes své kvality schopen není.

Umět by to nicméně měl Arrow-3 kupovaný Německem nebo námořní systémy Aegis, které provozuje německé, španělské a norské námořnictvo, potvrzuje Wikipedia. Vzhledem ke svému určení má nosit jaderné hlavice v počtu až 6 kusů, takže může během jediného letu zaútočit na několik cílů. Ukrajinští analytici nicméně připouští i možnost hlavic konvenčních.

Video: ukrajinský MiG-29 se přiblížil až moc blízko. Ruský soupeř ho sestřelil svou nejlepší střelou

S těmi měl totiž Orešnik zasáhnout 08. ledna 2026 ukrajinský Lvov ležící na západě země, jenom asi 60 km od polských hranic. Není překvapením, že proti tomu protivzdušná obrana nemohla nic dělat, ale nejspíše z toho bude i prospěch. Služba bezpečnosti Ukrajiny totiž nalezla různé trosky balistické rakety Orešnik, které předala k prozkoumání technikům.

Získat se podařilo různé části, kupříkladu stabilizační a naváděcí jednotku (v podstatě „mozek“ rakety), některé díly z motoru, fragmenty naváděcího systému, nebo trysky z platformy separační jednotky. I maličkost může přitom prozradit, z čeho je raketa vyrobena a jaké podniky se podílí na její výrobě. Ty pak budou moci Ukrajinci lokalizovat a napadnout, ale současně informace mohou pomoci s vylepšením PVO západním zemím.

Video: nejsilnější válečná loď světa provedla rychlý útok a byl konec. Putin sleduje, jak mu Američané likvidují stínovou flotilu

Již dříve přitom běloruský prezident odhalil, jak raketa Orešnik vypadá, a analytikům se koncem prosince 2025 podařilo zjistit jeho pravděpodobnou polohu v Bělorusku, ačkoliv je umístěn také v Rusku. Ukrajinci mimochodem 1 ze 3 raket zničili již ve fázi testování, a později z toho ukázali záběry. Obávaná ruská superzbraň tak pomalu přestává být velkou neznámou.

Článek Co Rusové skrývali, bude brzo NATO vědět. Ukrajinci dostali možnost podívat se pod pokličku rakety Orešnik se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kreml podceňuje sílu evropských zemí NATO

NATO je největší a nejmocnější vojenská aliance na světě, jejíž vznik je datován do roku 1949, krátce po druhé světové válce. Slouží jako systém kolektivní bezpečnosti, kdy nezávislé členské státy souhlasí se vzájemnou obranou, pokud někdo na kterýkoliv z nich zaútočí, což vychází z článku 5, uvádí Wikipedia. Tedy „jeden za všechny, všichni za jednoho“.

Ukrajinci nevědí, kdo bude pilotovat nové stíhačky. Sen o jednom z největších letectev Evropy se rozpadá

Rusové si přitom musí uvědomovat, že se nemohou se silou Severoatlantické aliance rovnat, neboť má mnohonásobně silnější armádu i ekonomiku. A přesto pro ni představují hrozbu, což je dnes hlavně z důvodu, že není jisté, zda jsou Spojené státy americké soudržné s evropskými zeměmi, které prezident Donald Trump často kritizuje a narušuje s nimi vztahy.

Německá rozvědka ostatně dříve uvedla, že má podezření, že bude Vladimir Putin testovat právě jednotku aliance, potažmo zda by Amerika přišla Evropě na pomoc. Nejenom v reakci na to připravili Němci „plán odporu“ pro případ, že by Rusko skutečně nějaký útok podniklo. Jinými slovy, Evropa se o sebe začíná starat sama a nespoléhá se na Američany.

Záběry, které se neměly dostat ven. Rusko v problémech, balistická raketa budoucnosti, RS-28 Sarmat, při testování vybouchla

Což je podle redakce Armádního Zpravodaje jednoznačně dobře, akorát je smutné, jakým způsobem ji k tomu Donald Trump dotlačil, když dal prakticky najevo, že Amerika může klidně z NATO vystoupit, aby si prosadila svou klidně i proti ostatním členům. A jak vidno, Evropa opravdu začíná pomalu chápat, že musí zaujímat tvrdý postoj sama za sebe.

To platí aktuálně zejména směrem k Rusku, které provádí v členských zemích NATO sabotážní akce, ovlivňuje politické dění, narušuje infrastrukturu, provádí špionáž, vstupuje do vzdušného prostoru jiných zemích apod. Jenomže až dosud na to Evropa reagovala výhradně domluvou a varováním a nedokázala ukázat, že jsou hranice, které nelze překračovat.

Video: Ukrajinský robot s těžkým kulometem přepadl projíždějící ruské MT-LB. Zasypal ho palbou pěkně z blízka

Jenomže předseda vojenského výboru Severoatlantické aliance je názoru, že by mohla zaujmout proti hybridním hrozbám ze strany Ruska agresivnější přístup, k čemuž má prostředky. Musí se však, na rozdíl od něj, řídit mnohem přísnějším etickým kodexem a legislativou.

Za příklad úspěšné strategie ze strany NATO byla podle něj operace Baltic Sentry, při níž lodě, letadla a námořní drony hlídkovaly v Baltském moři, což umožnilo zabránit opakování incidentů s poškozením kabelů v letech 2023 až 2024, které byly spojeny s ruskou stínovou flotilou. Neuvedl ovšem, zda aliance nějaké kroky skutečně provede, nebo kdy se k tomu odhodlá.

Ve Švýcarsku se vyostřila debata o F-35. Jsou příliš drahé, „americká praktika“ nařizuje zaplatit za ně více, než bylo v plánu

Není jasné, jak na to bude Vladimir Putin reagovat, ale podle redakce Armádního Zpravodaje je více než jasné, že mu to omezí možnosti provokace i přímých útoků a zasahování do záležitostí evropských zemí. A jestli bude muset Rusko kvůli tomu dokonce čelit třeba kybernetickému útoku, může to pro něj představovat nové výzvy a zásadní škody.

Článek Putin s obavami sleduje další kroky NATO. Už mu odmítá trpět neustálé útoky, zvažuje agresivnější reakce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

ČR získala refundace, zbrojní zakázky i zkušenosti

Česká pomoc ukrajinskému lidu patří mezi výrazné, ačkoliv jsme poměrně malá země. Za zmínku stojí jak jednotlivé balíčky zbraní, munice a techniky, tak finanční pomoc nebo výcvik vojáků – v roce 2024 například vycvičila AČR několik tisíc ukrajinských vojáků, stejně tak muniční iniciativa vedená ČR, která zajistila Ukrajině více než 2 miliony dělostřeleckých granátů.

Kdysi radikální fotbaloví fanoušci, dnes speciální jednotka, jíž se Putin bojí. Devastuje mu armádu tam, kde běžní vojáci selhávají

Samotnou pomoc České republiky lze rozdělit do pěti oblastí, vysvětluje vláda ČR. Tou první jsou dary nepotřebné techniky a munice ze skladů armády, z nichž bylo od roku 2022 dodáno Ukrajině celkem 390 kusů nepotřebné techniky a desítky tisíc kusů velkorážové munice různých druhů v celkové účetní hodnotě 5,77 miliard korun – včetně tanků, vrtulníků, bojových vozidel pěchoty, houfnic nebo obrněných kolových vozidel, upřesňuje Ministerstvo obrany ČR.

Druhou oblastí je finanční příspěvek na vojenskou asistenci Ukrajině, která obdržela od České republiky vojenský materiál za 6,5 miliard korun pořízený výhradně u českých výrobců za ceny stejné nebo nižší, než jaké měli zahraniční partneři, včetně Ukrajiny. V rámci muniční inciativy pak ČR zafinancovala 1,7 miliardy Kč z celkových 93,3 miliard Kč od zahraničních dárců.

Ukrajinci smutní, 71 švédských Gripenů nedostanou. Jsou přitom ideální do jejich podmínek

Neméně důležité oblasti pomoci pak tvoří výcvik ukrajinských ozbrojených sil na území ČR i v okolních zemích za 334 milionů korun, národní příspěvky do Evropského mírového nástroje (EPF), Komplexního balíčku pomoci NATO (NATO CAP) a též do fondu Dronové koalice ČR. Česká republika celkem přispěla 3,1 miliardy korun. Mnohem více se jí však vrátilo.

Odměnou za pomoc byly totiž mnohé refundace, ať už finanční z Evropské unie, nebo materiální z Německa a Spojených států amerických, což potvrzuje i dodávka 28 tanků Leopard 2A4, dvou vyprošťovacích vozidel Buffalo a 8 vrtulníků H-1 v celkové hodnotě 23,7 miliard korun. Finanční refundace pak dosahovala 1,3 miliardy Kč, takže celkem ČR získala zpět 25 miliard.

Video: Ukrajinci nabídli Rusům kapitulaci, ale odmítli. Záběry z helem ukazují, jak je postupně z velkého úkrytu vypráskali

Armádní Zpravodaj nicméně připomíná, že to zdaleka není to jediné. Ukrajina totiž vytvořila řadu velkých zbrojních zakázek u českých firem, a například útočné pušky CZ BREN 2 si dokonce vyrábí v licenci sama. Výrobci to přináší peníze, může zapracovat poznatky z reálného boje, a do budoucna získat kontakty. Totéž pak platí pro české houfnice Dana M2, které jsou podle ArmyRecognition v ukrajinské armádě ceněné pro dostřel i rychlost střelby.

Článek Pomoc Ukrajině se ČR vyplatila. Sice vydala přes 17 miliard, ale vrátilo se jí to s tučnými úroky. Získala i nezaplatitelné zkušenosti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V hlavní roli odminovací vozidla Božena 5

Slovensko poskytlo ukrajinské armádě například letouny MiG-29 nebo systémy protivzdušné obrany S-300, za což současná vláda později stíhala minulého ministra obrany, která také krátce po nástupu k moci zrušila tehdejší plánovaný 14. balíček pomoci pro Ukrajinu. Armádní Zpravodaj připomíná, že Robert Fico, premiér slovenské vlády, zastává proruské názory.

Video: Ukrajinci dali Rusům zakusit vlastní střelu Dlouhý Neptun s dosahem 1 000 km. Ropná rafinerie skončila v plamenech

„S radostí oznamuji, že jsme společně s ministrem Šmyhalem (ukrajinský ministr obrany) právě podepsali memorandum o 14. podpůrném balíčku, který poskytne Ukrajině pomoc při odstraňování min, a také další ženijní a zdravotnické prostředky,“ řekl Robert Kaliňák při svém pondělním projevu na třetím Mezinárodním fóru obranného průmyslu (DFNC3).

Mezi ně patří i myšlenka, že dodávkami zbraní Západ jenom prodlužuje válku s Ruskem, což v praxi znamená, že pokud by se všichni řídili jeho slovy, prakticky by Ukrajinu obětovali. S agresorem by navíc velmi rád obchodoval, zájem má především o levnější ruský plyn a ropu, ale Ukrajinci opakovaně útočí na infrastrukturu, která by jejich transport umožňovala.

Rekordní dolet na maximu možného: Ukrajinské drony zasáhly ropnou rafinerii 2 000 km od hranic. Rusko už neví, jak se bránit

O to překvapivější je, že Slovensko nějakou pomoc posílá. Na druhou stranu to neznamená, že by na válce neprofitovalo, jelikož přijalo zakázku na výrobu houfnic Zuzana 2 od německého ministerstva obrany, které je průběžně na Ukrajinu dodává, uvádí ArmyRecognition. Parametry jsou docela povedené, neboť nabízí dostřel 41 km, s raketovými projektily přes 50 km.

Rychlost střelby je 5 ran za minutu, uvádí Wikipedia, takže je lze považovat za srovnatelné s ukrajinskými 2S22 Bohdana, jejichž výroba rekordně vzrostla. Vedle toho se snaží Slovensko s Ukrajinou rozvíjet obrannou spolupráci, což má být jedním z hlavních témat. Ukrajinských ministr obrany uvedl, že má jeho země obdržet ze Slovenska pět odminovacích vozidel Božena.

Video: Ruský S-400 vůbec nezvládal taktické balistické rakety ATACMS, i když měl. Podařilo se jim rozmetat celou baterii

Ministerstvo obrany ČR vysvětluje, že jde o dálkově ovládaný samojízdný odminovací stroj určený k plošnému odminování terénu od protipěchotních i protitankových min. Jeho pracovní rychlost vychází na 4 až 9 km/h, a funguje na principu válce, který je přivede k výbuchu. Ovládat ho lze na dálku až 5 km, a nabízí vysokou odolnost, až 9 kg TNT, proti výbuchům.

Článek Slovensko se probralo a poprvé za 2 roky poskytne Ukrajině vojenskou pomoc. I přesto, že ji proruský Robert Fico dlouho blokoval se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Studená válka začala již na Jaltě

Začátek studené války není jasně definovaný, protože nezačal nějakým konkrétním konfliktem. Obecně se dá říci, že ho odstartovaly již rozpory vítězných velmocí na Jaltské, a pak Postupimské konferenci v roce 1945, kdy Sovětský svaz velmi tvrdě prosazoval, aby získal vliv ve státech osvobozených od nacistického Německa. NcPedia uvádí, že se rozpory projevily hlavně v otázce Polska, kde chtěl Západ svobodné volby, a vyvrcholily převratem v Československu.

Video: Ukrajinci zničili extrémně cenný ruský radar, který vidí až 3 800 km daleko, a dokonce také F-35

SSSR ovládl všechna jím osvobozená území – za výjimku lze označit jen Rakousko a Jugoslávii – ale tam šlo o spor vůdců Josifa Stalina a Josipa Tita. Wikipedia uvádí, že se Sověti snažili o šíření svého vlivu i ve světě, a to i ve státech, které coby bývalé kolonie získaly svobodu, ale Západ v čele s USA se je snažil zadržovat. Ekonomicky, jedním z nástrojů v Evropě byl Marshallův plán, ale i vojensky, což byl důvod vzniku NATO a na východě Varšavské smlouvy.

iZdroj fotografie: Public Domain

Jelikož obě velmoci nakonec disponovaly jadernými zbraněmi, nikdy mezi nimi, až do rozpadu SSSR v roce 1991, nevypukl otevřený konflikt. Ale válčilo se v zástupných konfliktech – příkladem může být válka na Korejském poloostrově, ve Vietnamu i jinde. Amerika třeba velice tvrdě reagovala během umístění sovětských raket na Kubě v roce 1962, zatímco SSSR v Maďarsku v roce 1956 a v Československu v roce 1968 tvrdě potlačil pokusy o změnu režimu.

Putin se proti Západu vymezil v Mnichově

Po pádu Sovětského svazu v roce 1991 by se možná zdálo, že menší nástupnické Rusko nemusí být takovou hrozbou. Ostatně se podařilo prosadit řadu odzbrojovacích dohod, a Západ se snažil Kremlu pomoci a zapojit ho do bezpečnostních struktur. V podstatě věřil, že se stane součástí celosvětové bezpečnosti založené na domluvě a ekonomické výhodnosti. Vše se ale změnilo v roce 2007. Politico uvádí, že ruský prezident Vladimir Putin v Mnichově pronesl projev, kde se vymezil proti systému evropské bezpečnosti a Západu vedeného USA.

Jakmile ruské letectvo vyšle jediný MiG-31K, po celé Ukrajině se rozezní sirény. Je tak mocný, že se bojí i v Kyjevě

Akce Ruska v nové studené válce na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 2008 podniklo pod záminkou ochrany rusky mluvící menšiny invazi do Gruzie, uvádí Wikipedia, a začalo masivně zbrojit. V roce 2014 následovalo obsazení Krymu a rozpoutání povstání na východě Ukrajiny. V roce 2022 pak zahájilo plnohodnotnou válku proti Ukrajině s opakovaným tvrzením, že bojuje proti Západu, a do toho podniká různé hybridní a vlivové operace po světě.

iZdroj fotografie: Yana Amelina / Creative Commons / CC BY-SA

Západní země se opět snaží Rusko zadržovat a vojensky se neangažují, jenom napadenému pomáhají finančně a materiálně. Armádní Zpravodaj ale upozorňuje, že situace ve světě je dnes odlišná. Rusko má sice množství jaderných zbraní, ale nemá ekonomickou sílu prosazovat svůj vliv, který částečně ztratil i Západ, hlavně na úkor nové světové velmoci – Číny – ale i dalších. Proto je situace mnohem složitější, protože existuje vlastně více různých zájmů.

Článek Opakování historie? Studená válka nezačala kvůli Americe, ale Stalinovi. A podobně dnes Rusko pokračuje Západu, i když mělo být součástí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Konflikt asi nelze vyloučit, Rusku nelze věřit

V posledních letech se vztahy mezi Západem a Ruskem silně zhoršily, a skoro to v některých směrech připomíná studenou válku. Kdo by namítal, že Vladimir Putin nemá zájem útočit na evropské země, je na místě připomenout, že totéž sliboval Ukrajině, proti níž vede již čtvrtým rokem agresivní válku s cílem ji zabrat a vyhladit její obyvatele, jak se nechal slyšet například jeho poskok, blízký spolupracovník a fanatický přisluhovač Dmitrij Medveděv.

Špatná vizitka pro F-35: „béčko“ britského námořnictva se opět potýká s problémy. Během cvičení musí opakovaně nouzově přistávat

Armádní Zpravodaj upozorňoval již v lednu 2025, že Rusko začalo budovat opevnění u hranic s Finskem, a o několik měsíců později se rozhodly s ním sousedící země, že celé hranice nejen mohutně opevní, a také zaminují, aby znemožnily průchod jak pěším jednotkám, tak těžké technice. Do obranné linie se pustilo nedávno také Estonsko.

Samotné Rusko má přitom hranici s Finskem, Estonskem a Lotyšskem, což jsou ale mnohem slabší země. Přes svou enklávu Kaliningradskou oblast pak sousedí s Polskem a Litvou, a má z ní také přístup k Baltskému moři, v němž může ohrožovat řadu dalších zemí. Jenomže díky Bělorusku má mnohem delší hranici s Polskem, které bude mít jako jediné v Evropě armádu připravenou na konflikt vysoké intenzity, a tedy by neslo hlavní tíhu bojů.

Vzkaz Rusku: Americké bombardéry B-1B Lancer dorazily do Norska, aby trénovaly získání vzdušné převahy. Doprovází je F-35

Nejspíše to je dle Armádního Zpravodaje důvod, proč právě na hranicích s ním vzniká většina opevněných bodů a systémů – konkrétně 80 %. Značná část jich ale bude jistě soustředěna také u Ukrajiny, která se přiklání k Západu a má s Běloruskem mnohem delší hranici než Polsko, a de facto celý východ a severovýchod sousedí s Ruskem.

Článek Vážně Rusko nechce válku s Evropou? Buduje rozsáhlou síť opevnění u hranic s NATO. Soustředí tam 80 % všech stanovišť se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Důvody útěku v MiG-29 byly prý politické

Psal se květen 1989, když ze Sovětského svazu uletěl Alexander Zujev, jehož útěk byl dramatický, a v Turecku, kam se dostal, přistál dokonce zraněný. NationalInterest uvádí, že ho dle jeho tvrzení k emigraci přimělo několik událostí, jako bylo násilné potlačení protisovětských protestů v Gruzii, kde měl základnu, či přístup režimu k havárii v Černobylu. O pravdivosti jeho slov lze pochybovat, ale 20. května 1989 se vydal na velmi dramatickou cestu bez návratu.

iZdroj fotografie: Srđan Popović / Creative Commons / CC BY-SA

Aby neměl problémy s kolegy a piloti ho nemohli při útěku pronásledovat, udělal dort, do něhož dal prášky na spaní a pod záminkou oslavy ho servíroval personálu základny, čímž většinu uspal. Mnozí pak skončili v nemocnici. Wikipedia uvádí, že ale dva strážní-mechanici nakonec nespali a s jedním z nich se Zujev střetl. Oba byli zraněni, ale pilotovi se podařilo dostat do jednoho z letadel, nastartovat a nakonec přistát na základně Trabzon v Turecku.

Turecko letoun vrátilo do 24 hodin

Ztráta funkčního špičkového letounu byla pro SSSR vážnou hrozbou, jelikož měl být soupeřem amerických McDonnell Douglas F-15 Eagle a General Dynamics F-16 Fighting Falcon. Navíc byl moderně vyzbrojený, vysvětluje Wikipedia, a jakékoliv informace v rukou nepřítele by sovětské piloty v případném střetu znevýhodňovaly. Sovětský svaz nicméně na Turecko tlačil, a to hned druhý den umožnilo návrat letadla. Armádní Zpravodaj soudí, že jestli se k němu dostali třeba američtí specialisté, neměli příliš času na získání potřebných informací.

Video: ruské strategické bombardéry opět ochromeny, a k nim i stíhače MiG-29 a Su-27. Ruská PVO je neochránila, fatálně selhala

Samotný Zujev se nakonec dostal do Ameriky, kde spolupracoval s ozbrojenými silami, a poskytl jim informace o schopnostech MiG-29, které se pak hodily během operace Pouštní bouře. Díky jeho informacím se svět dozvěděl i některé utajované skutečnosti o sestřelení letu 007 společnosti Korean Airlines sovětským letectvem. Svůj příběh sepsal Zujev v knize „Fulcrum: Útěk pilota Top Gunu ze Sovětského impéria“. Zemřel pak v roce 2001 při letecké nehodě.

Článek Sovětský pilot MiG-29 uspal vojenskou základnu dortem, aby uletěl na Západ: Příběh nejodvážnějšího útěku ze Sovětského svazu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Aktivních má Rusko je asi 1 718 hlavic

Kolik má největší země světa jaderných zbraní, jsou v současnosti jenom odhady, a zdroje se v jejich počtu někdy více, a jindy méně rozchází. Například Wikipedia uvádí, že jaderný arzenál Ruska činí 5 459 jaderných hlavic, ale Armádní Zpravodaj upozorňuje, že to neznamená, že je může všechny hned nasadit – mnohé jsou deaktivované a musely by být připraveny. Aktivních má být 1 718 hlavic, což je hodnota od Bulletinem atomových vědců, ale ten zase uvádí počet všech hlavic 4 309. Aktivních jich je zřejmě tolik, že by totálně rozdrtily celou Evropu.

Rusko rádo zapomíná, že SSSR v 2. světové válce vyhrát nemusel, i když nesl hlavní tíži bojů. Obří americká pomoc pro něj byla stěžejní

Rusko disponuje kompletní jadernou triádou, což Wikipedia popisuje jako schopnost použít jaderné zbraně odpálením nebo svržením z pevniny, z moře i ze vzduchu. Ze země je Rusko může odpálit za pomoci balistických raket, ze vzduchu je zase může svrhnout jako pumy nebo řízené střely s dalekým dosahem, a z moře pak může rakety nebo střely odpalovat z ponorek a řady hladinových plavidel. Kromě toho však existují ještě speciální jaderné zbraně.

Nejsilnější je v ruské výzbroji RS-28 Sarmat

Rusko by mělo být schopné odpálit strategickými balistickými raketami ze země až 1 254 hlavic, z ponorek pak 992, a ze strategických bombardérů 586 – tedy v případě, že by reaktivovalo některé neaktivní. Mezi schopnostmi mají být i možnosti hypersonického útoku, třeba kluzákem Avangard. MissileTreat uvádí, že že ho do výšky vynáší balistická raketa UR-100N, a samotný kluzák má dolet až 6 tisíc km, ale nejsilnější zbraní je raketa RS-28 Sarmat.

Rusko se odvážilo přiletět s nejlepšími strategickými bombardéry Tu-160 až k Velké Británii, která je odklonila na poslední chvíli

Světové společenství nemá v posledních letech příliš šancí jaderný arzenál Ruska kontrolovat, jelikož v roce 2023 pozastavilo svou účast na smlouvě START III, která umožňovala jeho monitoring. Redakce Armádního Zpravodaje se domnívá, že použití jaderných zbraní vždy bude záležet na vůli vládce Kremlu, ale na druhou stranu je zřejmé, že ho od jejich použití odrazuje možná západní odveta, včetně té evropské. Jaderné zbraně má totiž Francie nebo Velká Británie, kam jsou navíc přesouvány i americké pumy B61, které už má Německo.

Článek Rusko může kdykoliv smazat celou Evropu: Aktivních má nejspíše 1 718 jaderných hlavic, některé jsou nebezpečné extrémně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Žádný plán k obsazení Podněstří neexistuje

Armádní Zpravodaj se snažil dohledat více informací o údajném plánu na obsazení Podněstří, resp. Podněsterské moldavské republiky, na jejímž území žije dle Wikipedie skoro 370 tisíc obyvatel, z čehož je cca třetina Rusů, třetina Ukrajinci a třetina Moldavanů. Rusku se přitom hodí, že může takto vrážet klín mezi západní země a držet je v neustálé pohotovosti.

Partyzáni sabotovali ruské velitelské a logistické centrum. Vyhodili ho do vzduchu, když vojáci národní gardy vykládali zásoby

Proruský podněsterský politik Andrej Safonov přitom uvedl, že má NATO podle něj plán, jak „jeho“ zemi obsadit, a jedním z jeho prvků má být zrušení neutrálního statusu Moldavska, což by vytvořilo základ pro rozmístění západních a rumunských vojenských kontingentů na jeho území. Současně má však prý Západ ještě druhý plán, a to Podněstří obklíčit a donutit ho ke kapitulaci. Zda takové úvahy opravdu existují, však není možné zjistit.

Armádní Zpravodaj je názoru, že NATO, stejně jako země sousedící s Podněstřím, mají nějaký plán pro případ, že by došlo k vyhrocení situace ze strany Ruska, ale pochybuje, že to bude plán útočný. Je na místě připomenout, že si Rusko rádo vymýšlí různé záminky, proč na někoho zaútočit nebo mu vyhrožovat, ať už jde o Kazachstán, Lotyšsko, Estonsko nebo jiné.

Rusko bude nepříčetné, hlavně Medveděv a Solovjov. Trump povzbudil Ukrajinu k útokům na Moskvu, aby Rusové pocítili bolest

„Vstup rumunských vojsk a vojsk NATO do Moldavska znamená konec jakýchkoliv jednání o urovnání moldavsko-podněsterského konfliktu, protože to bude de facto znamenat válku mezi NATO a Ruskem, jehož jednotky jsou umístěny na podněsterském území. Nechť tedy bývalá Moldavská SSR zůstane územím míru. Vojenská alternativa přinese všem jen smutek,“ zdůraznil Safonov.

Moldavsko přitom provádí pravidelná vojenská cvičení – v srpnu 2024 informoval Armádní Zpravodaj o tom společném s Američany a Rumuny. Nemělo ovšem říkat, že jsou země schopné zaútočit, ale že jsou naopak schopné se bránit. Konkrétně Rumunsko má z Ruska také silné obavy, protože by mohlo být po Ukrajině dalším potencionálním cílem.

Článek NATO má údajně plán, jak vojensky obsadit ruské Podněstří. Proruský politik nezapomněl přiložit výhrůžku Západu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dva skvělé letouny, které nejsou tak ruské

Zpráva nazvaná „ČÁSTI PROBLÉMU: Sledování západních technologií v nejnebezpečnějších tryskových letadlech Ruska“, kterou připravilo Mezinárodní partnerství pro lidská práva (IPHR) ve spolupráci s Nezávislou protikorupční komisí (NAKO) a Hunterbrook Media, identifikovala a vystopovala původ 1 115 z 1 119 elektronických součástek použitých v těchto letadlech, tedy ve stíhacích bombardérech Suchoj Su-34 a stíhacích letounech Su-35S.

Na truc ruským obdivovatelům. Americké zbraně budou proudit na Ukrajinu více, než kdy dříve, oznámil Trump

Armádní Zpravodaj připomíná, že jde v obou případech o chloubu ruského letectva, v druhém pak dokonce o jeho páteř. Jedná se o nejvyšší modernizaci letounu z roku 2007, která vstoupila do služby o sedm let později. Díky své konstrukci s dvěma silným motorům vyniká vysokou manévrovatelností, uvádí Wikipedia, což je nebezpečné zejména pro boje na blízko – k těm ale dnes nedochází, naopak jsou vedeny na vzdálenost desítek, ale i přes 100 km.

K tomu má nicméně Su-35S střelu R-37M, jejíž dosah je 400 km, tedy na světě ze všech největší, ale v praxi to nikdy potvrzeno nebylo. Redakce Armádního Zpravodaje je názoru, že letoun ani nemůže její potenciál využít, jelikož nemá dostatečně výkonný radar, a zejména stealth soupeře nedokáže dostatečně rychle zaměřit. Su-35S je ale budoucností, neboť slouží jako přemosťovací platforma na letouny 5. generace (ne, že by se Rusku s jeho Su-57 zatím moc dařilo, byť ho nedávno opět vylepšilo, a to včetně stealth).

NATO došla trpělivost. F-35 budou startovat z Polska proti Rusku, aby mu připomnělo hranice. To nemá adekvátní odpověď

Suchoj Su-34 je potom stíhací bombardér a útočný stíhač, což je světový unikát, ale jeho hybridní konstrukce má řadu nevýhod. Na druhou stranu nabízí vysokou nosnost zbraní, což se poblíž fronty hodí. Na 12 závěsnících jich totiž unese 12 až 14 tun, přičemž nejtěžší munice může vážit až 4 000 kg, potvrzuje Wikipedia, což jiný letoun v ruském letectvu aktuálně nenabízí. O to horší je zjištění, že by, stejně jako Su-35S, bez Západu nelétal.

Elektronika v něm pochází ze společností jako Texas Instruments, Analog Devices, Intel, Murata, Maxim, OnSemi, Vicor a dalších, přičemž hlavní dodavatelé pochází ze Spojených států amerických, Německa, Japonska, Tchaj-wanu a Jižní Koreje:

• v Su-34 je 68 % elektroniky z USA, 16,2 % z Japonska, 7 % ze zemí Evropské unie, 4,4 % ze Švýcarska, 3,1 % z Tchaj-wanu, 0,9 % z Jižní Koreje, a 0,9 % z ostatních zemí
• v Su-35S je potom 62,3 % z USA, 18,4 % z Japonska, 7,7 % ze zemí Evropské unie, 4,7 % ze Švýcarska, 1,8 % z Velké Británie, 1,6 % z Číny, a 3,5 % z ostatních zemí

Rozhovor: prezident Pavel si nemyslí, že Rusko vyhrává válku. Jeho argumentům coby bývalý generál vůbec nevěří

Je zřejmé, že nebýt západních komponent, Su3-35S ani Su-34 by dosahovaly horších výsledků, a je velmi pravděpodobné, že tomu tak u nových šarží skutečně je. Rusko sice může díly pašovat nebo kupovat přes prostředníky, ale stejně tak je nahrazovat alternativami z Číny a jiných zemí. Ty však na takové úrovni nejsou, což dokazuje už to, že si Rusko původně zvolilo komponenty ze Západu. Jeho průmysl tím každopádně opět utrpěl.

Článek Potupa ruského vojenského průmyslu: Su-34 a Su-35S mají zásadní podíl západních dílů, odhalila studie se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Západu pomalu dochází s Ruskem trpělivost

Aby konflikt zbytečně neeskaloval a ruský prezident Vladimir Putin se nemohl odvolávat na to, že ukrajinská armáda devastuje jeho zemi, takže má plné právo v agresivní válce pokračovat, zakázali západní spojenci Ukrajině používat střely s plochou dráhou letu proti cílům na území Ruska. To se však změnilo poté, co Západu konečně došlo, že V. Putin není diplomat.

Ukrajinci budou zažívat těžké časy. Ruská armáda táhne na jejich druhé největší město, kde připravuje letní ofenzivu, míní odborníci

Své podmínky si snaží prosadit za každou cenu, a jak opakovaně ukázal, nedělá mu problém hnát do války klidně celý národ. Armádní Zpravodaj ostatně začátkem května 2025 upozornil na slova Dmitrije Peskova, mluvčího Kremlu, podle nějž je Rusko připraveno okamžitě mobilizovat jako za druhé světové války. Jenom pro představu, v roce 2025 má mít zhruba 144 milionů obyvatel, a jak zhodnotila studie ISW, současným tempem bude Rusko dobývat Ukrajinu 83 let.

Zdá se ovšem, že Vladimirovi Putinovi nedělá problém zavléct celou zemi do dlouhotrvající války bez rychlých výsledků. Znelíbil se tak dokonce i americkému prezidentovi Donaldu Trampovi, který na své sociální síti Truth napsal, že se úplně zbláznil.

Evropa zjistila, že Rusko sama neporazí, jelikož nedokáže pro Ukrajinu vyrobit dostatek zbraní. Američané pro ni ale mají plán

„Vždy jsem měl s Vladimirem Putinem z Ruska velmi dobré vztahy, ale něco se mu stalo. Úplně se zbláznil! Zbytečně zabíjí spoustu lidí, a to nemluvím jen o vojácích. Rakety a bezpilotní letouny jsou stříleny na města na Ukrajině, a to zcela bezdůvodně. Vždy jsem říkal, že chce CELOU Ukrajinu, ne jen její část, a možná se to ukazuje jako správné, ale pokud to udělá, povede to k pádu Ruska!,“ rozčílil se s tím, že kdyby byl tehdy prezident, k válce by nedošlo.

Výsledkem ruského neoblomného postoje je, že západní země – konkrétně Francie, Velká Británie, Německo a Spojené státy americké – přehodnotili zákaz užívání střel s plochou dráhou letu proti cílům v Rusku, a Ukrajina má nyní volnou ruku. Německý kancléř Friedrich Merz 26. května 2025 v rozhovoru sdělil, že: „Pro zbraně dodávané na Ukrajinu již neexistují žádná omezení doletu – ani od Britů, ani od Francouzů, ani z naší strany, ani od Američanů.“

Nizozemsko příští týden ukončí dodávky F-16 Ukrajině. Odhalilo zároveň celkové počty – jde o desítky kusů

Dodal, že se tak Ukrajina nyní může bránit například údery na vojenské pozice na ruském území, což dříve dělat nemohla – tedy nikoliv těmito západními zbraněmi, a tak k tomu využívala drony s dlouhým dosahem, které vyvinula. V případě střel má k dispozici:

• Storm Shadow / SCALP-EG z Velké Británie / Francie (jde o stejnou střelu, akorát s jiným označením) odpalované ze Suchoje Su-24M
• ATACMS z Ameriky odpalované z raketometů M142 HIMARS a M270
• GLSDB (kombinace malé bomby s plochou dráhou letu s raketovým motorem) odpalovaná z raketometů M142 HIMARS a M270
• Harpoon z Ameriky (protilodní střela, ale v některých variantách může útočit i na podzemí cíle) odpalované z pozemních platforem i lodí

Otázkou je, zda – nebo spíše kdy – dodá Německo na Ukrajinu své střely s plochou dráhou letu KEPD-350 Taurus. Zatímco minulý rok to striktně odmítalo, v dubnu 2025 uvedlo, že k tomu může dojít, pokud nebudou použity proti cílům v Rusku. To se však změnilo, takže je pravděpodobné, že je napadená země obdrží také, i když to zatím nikdo oficiálně nepotvrdil.

Záběry ukazují, jak Ukrajinci zapálili ruský vlak s palivem. Požár to byl mohutný a způsobil vážné narušení logistiky

Armádní Zpravodaj vybral v listopadu 2024 několik ruských systémů, které mají možnost střely zachytit, je však důležité připomenout, že nikoliv s příliš vysokou úspěšností – navíc nemá těchto systémů dostatek, aby pokrylo celé území frontové linie, natož vnitrozemí.

Střely s plochou dráhou letu se vyznačují dlouhým dosahem – u Storm Shadow to je až 400 km, zatímco u Taurusu o sto více, kdežto Harpoon doletí do 140 km, potvrzuje Wikipedia. Zároveň mají silnou bojovou hlavici, která si poradí i s odolnými cíli, jakými jsou bunkry nebo opevnění. K těm letí obvykle vysokou podzvukovou rychlostí těsně nad terénem, aby je bylo obtížné zaměřit radarem a sestřelit. Jsou navíc velmi přesné, většinou v řádech několika metrů.

Článek Rusko na sebe přivolalo zhoubu, s jakou se bude vypořádávat jen těžko. Západ povoluje Ukrajině útoky dříve zakázanými střelami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

HJ-10 prorazí i pancíř západních tanků

Protitanková střela HJ-10 je poměrně nová zbraň, jelikož byla vyvinuta teprve před několika lety; žádné údaje o datu jejího zavedení do výzbroje však nejsou dostupné. Wikipedia ji popisuje jako protitankovou střelu schopnou zasahovat cíle na vzdálenost až 10 kilometrů a tandemovou hlavicí probít pancíř o síle až 1 400 milimetrů RHAe. Armádní Zpravodaj se domnívá, že jí to dává solidní schopnost zničit i moderní západní tanky.

iZdroj fotografie: Uživatel Airbunny / Creative Commons / CC BY-SA

Těžká je 43 kilogramů, takže se jedná o zbraň určenou na nějaké typy pojízdných platforem. ArmyRecognition uvádí, že má pokročilý naváděcí systém založený na kombinaci televizního a infračerveného zobrazování, přičemž jsou data k operátorovi přenášena za pomoci optického vlákna. V případě potřeby je však schopna fungovat i v režimu vystřel a zapomeň, případně může operátor během letu změnit cíl.

ZBD-05 s HJ-10 vypadá nebezpečně

Střela byla v minulosti zaznamenána na vozidle ZBD-04A, ale nejnověji ji čínští konstruktéři umístili také na vozidlo ZBD-05. Armádní Zpravodaj ověřil, že se jedná o vozidlo v základním provedení vyzbrojené kanonem ráže 30 mm, kulomety a dvěma protitankovými střelami HJ-73 s dosahem až 5 km, vysvětluje ArmyRecognition. Jejich nahrazení vyspělejšími a silnějšími střelami HJ-10 tak dělá z vozidla mnohem nebezpečnější zbraň.

„Pryč se zlým Západem i Ruskem“, zájem je o čínské vojenské letouny: jsou ekvivalentem F-16 a nahradit mohou i Panavia Tornado

Armádní Zpravodaj nevylučuje, že může jít o jednu z cest, jak se čínské ozbrojené síly mohou připravovat třeba na invazi na Tchaj-wan. Jako plovoucí se může k něčemu takovému ZBD-5 velmi dobře hodit, neboť současně uveze výsadek 10 vojáků. Na tchajwanských plážích ale budou jistě čekat i tanky obránců včetně M1A2 Abrams. Schopnost na ně zaútočit a prorazit jejich pancíř na dlouhou vzdálenost by tak byla vítaným benefitem.

Článek Drsné čínské kladivo na západní tanky: protitanková střela HJ-10 nové generace prorazí cokoliv, co se jí na bojišti postaví se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinský prubířský kámen

Je pravdou, že jsou západní tanky technicky nejpokročilejší na světě. Platí však, že mají i velké slabiny, které se nyní naplno projevily v bojích na Ukrajině, a v poslední době o nich začala informovat i mainstreamová media jako německá ARD nebo britský TheTelegraph. Hlavní stesky padají na pýchu německého průmyslu, a sice Leopardu 2, ale ani britský Challenger 2 a americký M1A1 Abrams nezůstaly ušetřeny.

Britské královské letectvo vyprovodilo hned tři ruské letouny, které kroužily nad Pobaltím. Včetně dvou těžkých stíhačů

V čem jsou největší problémy se západními tanky? Nejvíce Ukrajince trápí nedotčená možnost oprav a údržby přímo v poli. I systémy nepoškozených tanků jsou velmi komplikované a potřebují specialisty, speciální nástroje a zařízení. Obrněnce proto musí být staženy k údržbě do týlu, či dokonce odvezeny do továren v zahraničí.

iZdroj fotografie: Uživatel Airwolfhound / Creative Commons / CC BY-SA

Tanky tak nejenom, že chybí na bojišti, ale extrémně to prodražuje i jejich provoz. Navíc musí být v takto moderních strojích vše dokonale synchronizované. Pokud totiž plně nefunguje jeden systém, ovlivňuje bojeschopnost celého tanku, což u jednoduchých konstrukcí z dob SSSR neplatilo a bylo snadné vést palbu i bez elektronické podpory míření.

Dědictví studené války

Redakce Armádního Zpravodaje se domnívá, že je obrovský problém už v samotné koncepci všech moderních západních tanků. Byly totiž konstruovány a postaveny pro bojiště studené války v západní Evropě s dostatkem dobré infrastruktury. Hlavní tedy nebyla pohyblivost v různých terénech, ale maximální ochrana posádky před tanky nepřítele.

Velký americký úspěch sráží Rusko: Vietnam kupuje desítky F-16 a má nakročeno k největší obranné dohodě v historii

Leopardy 2, Challengery 2, ale i Abramsy měly být v první řadě pojízdné pevnosti se skvělou palebnou silou, a být schopné eliminovat z velké vzdálenosti co největší množství techniky útočícího Varšavského paktu. Veškeré zázemí se přitom mělo nacházet v blízkosti a nemělo docházet k velkým přesunům.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

I úspěchy v pouštní válce typu dvou válek v Zálivu navíc vedly k ukolébání Západu ve své tankové dominanci. Rovný „nekomplikovaný“ pouštní terén a nesrovnatelně slabší nepřítel nebyl prubířským kamenem. První problémy se začaly objevovat až se saudskou invazí do Jemenu a tureckým dobrodružstvím v Sýrii, ale teprve Ukrajina ukázala limity západních tanků.

Tanky jenom pro léto a zimu

Největším problémem je vysoká hmotnost. Leopard 2 váží 63 tun a mnohde na Ukrajině není schopen překročit most. Podobně jsou na tom však i Challenger (od 62 tun) a Abrams (57 tun). V létě a třeskuté ukrajinské zimě je situace poměrně dobrá, pevný povrch jim dovoluje operovat neomezeně, ale během jara a podzimu, tedy tání a dešťů, je operační rádius omezen na pevné cesty. To však platí často i pro lehčí techniku.

Dassault Rafale vs. Eurofighter Typhoon: zásadní rozdíl lze najít jenom těžko, oba dva jsou skvělé a k podobným účelům

Mimo ně se ovšem stávají snadnou kořistí. Mnozí argumentují, že selhání západních tanků na Ukrajině připomíná selhání tech německých v SSSR během 2. světové války, ale není tomu tak. Ukazuje se, že v boji tanku proti tanku jsou stále velmi účinné, nicméně na jiné hrozby připraveny nebyly.

iZdroj fotografie: Picryl

Novým nebezpečím jsou moderní pěchotní protitankové zbraně jako RPG-32, a především pak drony. Navíc Abramsy i Challengery byly před dodáním Ukrajině downgradeovány a bylo z nich odstraněno pancéřování s ochuzeným uranem. Dodání kinetického pancéřování sice ochranu zvýšilo, ale také zvýšilo hmotnost. A jaké je řešení? Zdá se, že pouze nové lehčí konstrukce. Supertěžké nepohyblivé stroje velkou budoucnost nemají.  

Článek Velké varování: ve válce na Ukrajině se naplno projevují slabiny tanků Leopard 2, Abrams i Challenger 2. Západ se musí poučit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Splnění ruských cílů a vystoupení Ameriky z NATO

V rozhovoru pro Politico uvedl John Bolton, že ukvapená dohoda o ukončení rusko-ukrajinské války je docela blízko kapitulaci před cíli ruského vládce Vladimira Putina, a navíc by to mohlo rychle otevřít dveře k vystoupení Spojených států amerických z NATO.

Průzkum: Ukrajinci svému prezidentovi věří, Zelenskyj se těší vysoké popularitě, i když tvrdí Donald Trump opak

Tím vyhrožuje Donald Trump z více důvodů, například proto, že chce uzurpovat Grónsko, ale Armádní Zpravodaj psal, že ačkoliv je Amerika nejsilnějším členem Severoatlantické aliance, byla by to obrovská chyba, jelikož by zůstala sama proti Rusku a Číně.

„Myslel jsem si, že Trump vystoupí z NATO, a zatím to neudělal, ale můžete slyšet, jak začíná hrát hudba. Bylo by příměří, byla by vytvořena militarizovaná zóna, začala by jednání, Ukrajina by souhlasila s tím, že nevstoupí do NATO – což je dohoda, kterou mohli napsat v Kremlu,“ uvedl John Bolton v rozhovoru s tím, že je proti rozmístění mírových sil na Ukrajině.

Putin nechce plýtvat časem. Setkání s Trumpem kvůli míru na Ukrajině mu přijde zbytečné, dokud nebudou vyřešeny zásadní otázky

„Jsem proti rozmístění mírových sil. Zkušenosti s Organizací spojených národů ukázaly, že jakmile rozmístíte mírové síly, mohou se stát trvalou součástí krajiny a v tomto případě se mohou rovnat de facto rozdělení Ukrajiny, které by se po určité době mohlo stát de iure,“ uvedl.

Dodal také, že by Evropa udělala lépe, kdyby podporovala Ukrajinu masivně dodávkami zbraní, než aby se spoléhala na jakékoliv scénáře dohodnuté mezi Trumpem a Putinem.

Článek Západ sražený na kolena? Trumpův plán míru by byl kapitulací před Ruskem, míní jeho bývalý poradce. Evropa by měla posílat zbraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jugoslávie získala pomoc z Československa

Příběh M-80 se začal psát v polovině 60. let 20. století, kdy Jugoslávie hledala nové BVP. Bělehrad měl v té době výborné vztahy s Prahou, a proto byla navázána spolupráce – Čechoslováci měli totiž přístup k plánům nového sovětského BVP-1, nicméně po srpnu 1968 veškerá spolupráce skončila. Jugoslávci se však v moderní konstrukci více než inspirovali a M-80 byl někdy považován za pouhou kopii, i když se jednalo o svébytnou konstrukci.

SOKO J-21 Jastreb: jak se z holuba stal jestřáb, který se mohl vrhnout na NATO i varšavský pakt. Jugoslávci se mohli oprávněně chlubit

Samotný vývoj M-80 začal v roce 1969. Vnější podobnost s BVP-1 byla jasná i laikům, ovšem hnací mechanismus a koncepce výzbroje byla západní. Více než inspirací jí byly francouzský OT AMX-10P a západoněmecký Marder. Francouzi dokonce dodali k M-80 první motor Hispano Suiza HS-115-2 o výkonu 188 kW (256 koní). Roku 1975 pak byly prototypy sešité poněkud horkou jehlou představeny veřejnosti na přehlídce k 30. výročí konce 2. světové války.

iZdroj fotografie: Uživatel Srđan Popović/ Creative Commons / CC BY-SA

Práce na něm pak ještě pokračovaly a do výzbroje se M-80 dostal předběžně v roce 1978. Bylo to však typicky socialistické řešení – zdaleka nebyl hotov, jenomže musel být splněn stanovený plán. Až roku 1981 byla proto zahájena výroba vylepšené verze. Hlavní změnou byl motor, namísto francouzského byl nasazen licenčně vyráběný německý Daimler-Benz OM403 v Jugoslávii vyráběný jako FAMOS 10V003 s výkonem 231 kW (315 koní). Teprve roku 1983, tedy 8 let od prototypů, mohl být označen za bojeschopný a byl přijat jugoslávskou armádou.

Kombinace východní a západní výzbroje

M-80 měří 6,42 metrů na délku, 2,90 metru na šířku a 2,20 metru na výšku. Hlavní vnější rozdíl oproti sovětskému BVP-1 je v tom, že je o 30 cm kratší a má místo čtyř pojezdových kol pět. Aby byla udržena hmotnost v přijatelných limitech, byla jeho korba vyrobena z hliníku posíleným boridem titanu. Díky tomu bojové vozidlo pěchoty M-80 vážilo 13,8 t a sílu pancíře mělo mezi 9 a 14 mm. V terénu je mimochodem velmi mrštné a na silnici vyvine rychlost až 65 km/h, kdežto na vodě až 7 km/h. Jeho dojezd pak vychází mezi 350 a 550 km dle verze a motoru.

Josifovi Stalinovi naháněl hrůzu jediný, a to jugoslávský prezident Josip Broz Tito; i když byl tak „veliký“, jeho moci se vzepřel

Koncepce výzbroje byla zajímavou kombinací západní a východní fylozofie. Zatímco BVP-1 mělo ve věži poloautomatický kanón 73 mm 2A28 Grom, Jugoslávci šli západní cestou a nainstalovali původní francouzský letecký Hispano Suiza HS-804M55, tedy v jugoslávské licenci M55. Jeho kadence byla 650 až 750 ran za minutu a měla zásobu 400 nábojů. Její hlavní výhodou bylo, že oproti sovětské těžší zbrani byl schopen pálit s větší elevací, navíc i proti letícím cílům.

iZdroj fotografie: Uživatel Srđan Popović/ Creative Commons / CC BY-SA

Další výzbroj však byla v jednomístné věži východní provenience. Vedle M55 se nacházel koaxiální kulomet M-86, tedy licenční sovětský RPK s 2 000 náboji, nebo dvojitá odpalovací zařízení na dvě protitankové střely 9M14M Maljutka (ve vozidle byly ještě čtyři zásobní). Posádku tvořili tři muži – velitel, řidič a střelec, výsadek pak až sedm mužů, kteří opouštěli M-80 dveřmi vzadu. Ve výbavě nechybělo ani noční vidění a dýmotvorné zařízení.  

Trnitá jugoslávská cesta a dnešní odraz

Osud M-80 jakoby kopíroval i strasti nebohé Jugoslávie. S novým obrněncem měl Bělehrad obrovské plány, nabízel jej i v zahraničí a především v Africe a na Blízkém východě způsobil vlnu zájmu. Nakonec se však žádný obchod nekonal a ve ztracenu se ocitly i velkolepé plány, které s vynikajícím podvozkem jugoslávská armáda měla. Do výroby šly nakonec pouze velitelské verze M-80AKC a M-80AKB s rozšířenou komunikační výbavou.

Slabosti sovětského T-72 si Jugoslávci brzy uvědomili, a tak svůj M-84 značně překopali; poslední jugoslávský tank v boji exceloval

V ověřovací sérii skončil projekt M-80A1 s novou věží Vidra (Vydra) od firmy Zastava, k níž opět přispěli českoslovenští odborníci. Tentokrát v ní měl být výkonný automatický 30mm kanon M86, ovšem po desetikusové pokusné sérii vše skončilo a stejně tak dopadla i zaminovávací verze MOS. Nejpokročilejší a nejrozsáhlejší úpravou měl být protiletadlový systém Foka se dvěma 30mm protiletadlovými kanony Zástava a zaměřovacím systémem Motorola, jenomže po čtyřech prototypech došlo k rozpadu země a sérová výroba ani nezačala.

iZdroj fotografie: Uživatel Srđan Popović/ Creative Commons / CC BY-SA

Do rozpadu Jugoslávie sjelo z výrobních linek celkem 1 000 kusů M-80 a po jejím rozdělení zůstaly ve všech nástupnických zemích. Chorvatsko se 128 kusy a Slovinsko s 51 kusy se přitom M-80 pomalu zbavují a část jich darovaly Ukrajině, zatímco Srbsko se snaží svou flotilu čítající kolem 320 stárnoucích M-80 modernizovat – nová verze M-80AB1 má například vylepšený pancíř, dálkově ovládanou věž a pozorovací zařízení.

Článek Jugoslávský úspěch, který neskončil nejlépe – BVP M-80 spojovalo to nejlepší z východu i západu a mělo československou stopu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinu zachránila jenom pomoc Západu

Před ukončením pomoci Ukrajině varoval německý ministr obrany Boris Pistorius, který dle Pravdy uvedl, že pokud přestane Západ podporovat Ukrajinu, bude to znamenat její konec, tedy konec konec suverénního, svobodného státu ve středu Evropy. Jen pomoc a vojenské dodávky západních spojenců jí pomohly bránit se ruské agresi, která začala před téměř třemi lety. V NATO dokonce existují i úvahy, že by Evropa mohla platit za americké zbraně pro Ukrajinu, jak ArmádníZpravodaj informoval v lednu 2025 s tím, že toho „musí být schopna“.

Amerika na válce na Ukrajině slušně vydělala. V roce 2024 utržila za vývoz zbraní obří sumu, o 29 % více než předchozí rok

Konce západní podpory se mnozí obávali s nástupem nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, jelikož dodávky jeho země jsou pro Ukrajinu klíčové. Amerika totiž po jeho inauguraci pozastavila poskytování některé zahraniční pomoci na 90 dní, jak ArmádníZpravodaj informoval, ovšem s tím, že na Ukrajinu proudí americká vojenská pomoc i nadále, což později potvrdil i Pentagon. AP pak uvádí, že ale není jasné, jak je to s humanitární pomocí.

Vladimir Putin připravuje válku

Mezi vysokými evropskými představiteli panuje aktuálně obava, že by Rusko mohlo během 3 až 5 let zaútočit na evropské země NATO, ale Vladimirovi Putinovi do hlavy nikdo nevidí. Velmi pravděpodobně také bude měnit své choutky podle toho, jak dopadnou setkání s Donaldem Trumpem. Toho jediného totiž pravděpodobně vnímá jako skutečného soupeře, s nímž se může domluvit, za jakých podmínek válka na Ukrajině skončí.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creactive Commons / CC BY

Ukrajinská rozvědka nedávno zpracovala zprávu, jak je na tom ruská ekonomika a armáda a nakolik je země schopná pokračovat ve válce. Vyplynulo z ní však hlavně to, že se bude ruský prezident pravděpodobně manipulovat toho amerického a jeho mírové snahy. Na podmínkách ukončení invaze se totiž ani jedna válčící strana v tuto chvíli neshoduje.

Třeba ukrajinský prezident zdůraznil, že jeho země potřebuje pevné bezpečnostní záruky, za což považuje zejména vstup do NATO a EU, jak ArmádníZpravodaj informoval. Úplně jinak to ovšem vidí ruský prezident, který požaduje úplnou kapitulaci Ukrajiny, její značné odzbrojení a slib, že do Severoatlantické aliance nevstoupí a zůstane neutrální.

Připravenost NATO bránit svou východní hranici prezentuje i „moře“ americké techniky v Polsku, takovou sílu by Rusko zřejmě neustálo

Dokonce i Boris Pistorius se obává, že by Rusko mohlo v případě vítězství na Ukrajině zaútočit na Evropu. „Je pravda, že to není naše válka, ale mohla by se stát naší. Každý, kdo poslouchá Vladimira Putina, může dojít k jedinému závěru: Putin se připravuje,“ prohlásil podle Zeit.

Článek Evropa musí Ukrajinu ve válce podporovat, jak to jenom bude možné. V opačném případ to bude válka nás všech, tvrdí Němci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jen malá část strojů je ruská nebo čínská

Obcházení různých sankcí má dokazovat i vyšetřování InformNapalmu, kdy se podařilo proniknout do systému ruské obranné společnosti Mikropribor. MilIn uvádí, že získané dokumenty dokazují, že mnohé ze sofistikovaných zařízení používaných při výrobě zbraní pochází ze zemí jako Amerika, Německo a dalších, a jenom malá část z nich je z Ruska nebo Číny. Platí to i pro zařízení mladší 5 let, ale některé ze strojů mohly do Ruska přijít ještě před zavedením přísnějších sankcí po invazi na Ukrajinu v únoru 2022.

#Sanctions on #Russia work
„Uralvagonzavod“ defense company suspended work due to the lack of foreign-made components
Uralvagonzavod is the only Russian company that serially assembles tanks, in particular, modern T-90s which were lined up in #Ukraine pic.twitter.com/Mj1LYGvx0m

— C4H10FO2P ☠️ (@markito0171) March 21, 2022

Jiná vyšetřování zase prokázala, že se do Ruska dostávají vyspělé obráběcí stroje používané i pro výrobu zbraní z ČR. Zn uvádí, že je tam má dopravovat společnost Inter Style Plus z Kyrgyzstánu a údajně se jedná o zařízení z firem Phiffner, Mori-Say, Fermat, Kovosvit Mas nebo Tajmac-Zps. Lze předpokládat, že české i další společnosti nebo jiné firmy obchodující s jejich zbožím prostě oficiálně dodají zařízení do Kyrgyzstánu, který ho přeprodá do Ruska.

Export z některých zemí prudce vzrostl

Dovoz sankcionovaného zboží do Ruska však dokazují i jiná data. Ifo uvádí že například u zboží zásadního pro vojenský průmysl již v roce 2022 stoupl export do Ruska z Arménie, Kazachstánu, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu a Turecka asi 50krát oproti roku 2019. Zaznamenané měly být i transakce, kdy Rusko vydávalo stroje za domácí, ale byly placené v juanech, jako by byly z Číny. Může jít o snahu maskovat skutečného výrobce, aby na něj nedopadly sankce.

Jak obratně si Rusko poradilo se sankcemi Západu: vojenské součástky mu „v plném rozsahu“ zajišťuje Čína, může to mít různé důsledky

Uplatňování západních sankcí a zamezení dovozu vyspělých technologií do Ruska by jeho ekonomiku a výrobu zbraní určitě v mnohém postihlo. Ale jenom pokud by tyto sankce byly uplatňovány přísněji a také kontrolovány, což je velice obtížné. Teoreticky by to mohli poznat i samotní výrobci, pokud najednou prudce vzroste obchod s nějakou z podezřelých zemích. Mnozí z nich ale pravděpodobně raději zavřou oči, protože to pro ně znamená zisk.

Článek Tady něco nefunguje. Navzdory sankcím ruská válečná ekonomika vzkvétá. Stroje na výrobu zbraní kupuje ČR, Německa a Ameriky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Su-57 ve výzbroji je, ale velmi skromně

Suchoj Su-57 je dvoumotorový letoun 5. generace se schopnostmi stealth a moderním radarem typu AESA, a pochopitelně i řadou vyspělých zbraní. Do výzbroje ruského letectva byl zaveden v roce 2020, uvádí Wikipedia, a to po minimálně 10letém vývoji. V současnosti je přitom v sériové výrobě, ale i přesto existují sotva desítky kusů – vyrobených jich je kromě prototypu zhruba dvacet. Letoun je navíc stále vylepšován a např. létá s provizorními motory. A ukázalo se, že nebýt západních technologií, nejspíše by nelétal vůbec.

iZdroj fotografue: Vojenské vzdušné síly Ruské federace

Ačkoliv Rusko závislost na západních komponentech nerado přiznává, přesto se podařilo prokázat, že jsou i pro Suchoj Su-57 západní technologie nutností. SlobodenPecat uvádí, že se na veřejnost dostaly dokumenty ruské společnosti Mikropribor mluvící o vybavení MPPU-50 pro testování komponent. Jde o radiový přijímač pro satelitní komunikaci a radary použitý v Su-57. Jeho díly jsou ale ze zahraničí, samo Rusko je nevyrábí.

Rusko si může potřebné díly pašovat

Kolik zahraničních dílů a komponent (nebo alespoň zařízení) Rusko k výrobě Suchoje Su-57 potřebuje, není jasné. Západní země, kde je většina podobných dílů produkována, na něj totiž uvalily různá embarga, která se týkají i naprosté většiny takových zařízení. Rusko je však přesto může nějakým způsobem získávat – většinou přes prostředníky z jiných zemí. MilIn uvádí, že se v minulosti podařilo odhalit nákupy třeba přes Kazachstán.

(Ne)úspěšný letoun Suchoj Su-57 by mohl zachránit export do severní Afriky. Ale pravděpodobnější se mi jeví, že ho převálcuje konkurence

Rusko tedy zřejmě bude schopno vyrábět Suchoj Su-57 jenom do doby, než se Západu podaří zamezit nákupu technologií, které k tomu potřebuje. Ale to nejde u všech, neboť může mnohé poskytnout Čína, i když i u ní platí, že ne všechny. V globálním a propojeném světě je však 100% vynucení takového zákazu podle mě téměř nemožné. I pro mnohé manažery firem je navíc jistě lákavější přivřít oči, i když mají podezření, že může něco skončit v Rusku.

Článek Bez toho „zlého“ Západu by nevzlétl jediný Suchoj Su-57 páté generace. Rusko potřebuje komponenty, které samo vyrobit nedokáže se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sklady i základny, to jsou důležité cíle

Západní státy mají bezesporu zbraně, které by mohly Ukrajině poskytnout, a ta by tak byla schopna zasahovat různé druhy cílů. K těm nejcennějším by patřily např. sklady munice a zbraní, výrobní závody munice a zbraní, rafinerie, ale určitě i vojenské základny. Některé vhodné zbraně sice Ukrajina má, příkladem mohou být střely Storm Shadow nebo balistické rakety MGM-140 ATACMS. Jenomže problém je, že s většinou z nich nesmí na Rusko útočit.

iZdroj fotografie: Armáda USA

Ony balistické rakety ATACMS jsou odpalovány z raketometu M142 HIMARS nebo M270, uvádí na stránkách Lockheed Martin. a jde o velmi účinnou zbraň s dosahem až 300 km. Může mít přitom explozivní hlavici těžkou 214 kg nebo obsahovat kazetovou submunici. Britské střely Storm Shadow jsou zase odpalovány z letadel a jejich dosah je přes 250 km, uvádí výrobce MBDA na svých stránkách, přičemž mají speciální hlavice s hmotností 450 kg.

Některé systémy Ukrajina zřejmě nezíská

Existují ovšem i další zbraně, jimiž by mohli západní spojenci Ukrajině pomoci. Dobrým příkladem jsou německé řízené střely Taurus KEPD 350, které jsou principem podobné Storm Shadow. Jejich ekvivalentem jsou pak třeba americké střely AGM-158 JASSM, které existují v mnoha verzích – ta základní má dosah 370 km a hlavici těžkou 450 kg, uvádí MissileThreat. Odpalovat je lze z letounů General Dynamics F-16 Fighting Falcon, které Ukrajina má.

Názor: co vše by mohla vrhnout německá armáda do boje s Ruskem, kdyby opravdu musela: bojovat by vydržela možná jenom dny

Ukrajina by mohla teoretický využít i řadu dalších zbraní, ale jejich předání ze strany západních spojenců je krajině nepravděpodobné, protože jde o opravdu nové systémy, jichž je doslova hrstka. Tím nejvyspělejším je systém Typhoon, který zvládá odpalovat řízené střely Tomahawk, uvádí NavalNews; donedávna byly odpalovány pouze z lodí a ponorek. Jejich dosah je více než 1 600 kilometrů a disponují hlavicí s hmotností 450 kg.

Článek Ukrajina má několik zbraní Západu, jimiž by mohla na Rusko útočit. Stačilo by svolení a udeřila by na stovky kilometrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stará M109 je oproti dnešní odlišná

Samohybná houfnice M109 se dostala do výzbroje americké armády již v roce 1963, uvádí Wikipedia, ale od současné verze A7 se značně liší – a to vlastně ve všech podstatných věcech. Moderní houfnice má sice hlaveň stejné ráže, je ovšem delší, díky čemuž má mnohem větší dosah. Během let dostala M109 i jiný typ podvozku a věže, takže ačkoliv je stále označována jako M109, lze tvrdit, že to je oproti první verzi spíše naprosto odlišná zbraň.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Houfnici M109A7 Paladin začala v roce 2007 vyvíjet společnost BAE Systems jako výraznou modernizaci předchozí verze A6. Army-Technology uvádí, že bylo cílem získat dělostřelecký systém schopný vydržet ve výzbroji zhruba do roku 2050, přičemž má mít A7 oproti předchůdci modernizovaný trup, věž, motor a systémy zavěšení, což má zaručovat větší spolehlivost a schopnost přežití. ArmyRecognition uvádí, že byl modernizován také hasící systém a osádka má rovněž mnohem lepší situační povědomí o okolí, což je dnes nezbytné.

Menší dosah než jiná západní děla

Houfnice M109A7 je vybavena dělostřeleckou hlavní ráže 155 mm o délce 39 ráží, což je mnohem kratší hlaveň než u jiných západních dělostřeleckých systémů, kde je standardem délka 52 ráží. I proto dokáže s klasickou municí střílet jenom 22 km daleko, s raketově asistovanými projektily pak 30 km, což je i o 20 kilometrů méně než jiná západní děla. Existují ale plány na osazení M109A7 hlavní o délce 58 ráží, což by dosah značně prodloužilo, i když třeba na vyvíjenou jihokorejskou houfnici s dosahem až 70 km to mít nebude.

Tahoun z „šedesátek“ patří k nejlepším houfnicím na Ukrajině: M109 Paladin si přitom vojáci chválí více než moderní stroje

Houfnice používá podvozek sestrojený na základě bojového vozidla pěchoty M2 Bradley, což značně ulehčuje údržbu a logistiku. Pohybovat se dokáže rychlostí až 61 km/h a její dojezd činí kolem 300 km. K obsluze je potom zapotřebí osádka složená ze 4 vojáků, která dokáže z děla střílet rychlostí až 4 rány za minutu. K dispozici má i těžký kulomet umístěný na věži, který může sloužit k obraně proti pěchotě a lehčím vozidlům, a teoreticky i proti vzdušným cílům.

Článek Americké houfnice M109 jsou nesmrtelné: první sice vyjela před 61 lety, ale armáda je chce až do roku 2050, byť jsou evropské lepší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

F-35 má problém s tlakem nebo bouřkou

O problémech letadla F-35 hovoří někteří dlouhodobě. Třeba DefenseNews uvedl, že se během jeho provozu vyskytly potíže s regulací tlaku v kabině, z čehož piloty extrémně bolely dutiny, zatímco kamera pro noční vidění zabudovaná do helmy zase zobrazovala vodorovné zelené čáry. Letouny také byly uzemněny, protože měly problémy s pyropatronami v katapultovacích sedadlech, která jsou pro přežití pilota nezbytná, a hodně závažná je také obava, že by F-35A Lightning II mohl v blízkosti bouřky explodovat.

Sami čeští piloti si porovnali JAS-39 Gripen a F-35A Lightning – který z nich je lepší však stále rozděluje společnost na 2 tábory

V poslední době je potom největší kaňkou neustálé oddalování dodávek. Forbes uvádí, že výroba letadel F-35 stále běží, ale nejsou dodávána odběratelům, neboť čekají na modernizaci Block 4, jež jim má přinést mnohá vylepšení. Výrobce Lockheed Martin má však potíže s dokončením upgradu Technology Refresh 3, a to jak kvůli hardwaru, tak softwaru. Firma tak může mít na skladech až 120 nedokončených letadel, která čekají jenom na zabudování zmíněných komponentů. A to měly být F-35 dodány už v roce 2023.

iZdroj fotografie: Námořnictvo USA

Jasně, stát se to může, ale vypadá to, že americký zbrojní gigant nevychytal vícero aspektů. Letoun navíc vůbec není levný, BreakingDefense na podzim 2023 uvedl, že průměrná cena za jeden kus se pohybuje kolem 82,5 milionů dolarů (1,92 miliardy Kč). K tomu je pro uživatele nutné připočítat i další položky za zbraně, náhradní díly, servis a mnoho dalšího. I proto se mnozí odpůrci ptají, zda je vlastně letectva (včetně toho amerického) potřebují, když je možné pořídit i mnohem levnější – a velice dobré – alternativy 4,5 generace.

O problémech konkurenčních letounů se neví

Jestli někdo bude posuzovat F-35 s jinými letouny páté generace, je třeba si uvědomit, že jsou ve světě vyráběny jenom další dva, a to čínský Chengdu J-20 Mighty Dragon a ruský Suchoj Su-57 Felon. U těch nejsou podobné problémy známy, i když třeba jeden z prototypů Su-57 v minulosti havaroval, uvádí DefenceTurkey. Ovšem i kdyby k nějakým problémům došlo, oba státy by informace zatajily. Nicméně vzhledem ke složitosti technologií u letadel 5. generace se jim pravděpodobně nevyhnuly. Cena pak není veřejná, protože je země neexportují.

Vychvalovaný Suchoj Su-57 má až žalostně slabé stealth, zachytit ho lze téměř 6krát dříve než F-35, která je pravým klenotem stealth

A zatímco ruských Su-57 je jenom pár desítek, Američané a další státy se musí poohlížet hlavně po Číně, neboť může z montážních linek sjíždět více letounů J-20 než F-35, i když na počet je amerických stále výrazně více. Znamená to však, že Čína bude v dalších letech počty letadel 5. generace navyšovat, a také se chystá nejspíše brzy spustit výrobu Shenyang FC-31 Gyrfalcon. Ten bude však navíc vyvážet a koupit ho chce třeba Pákistán, uvedl GlobalTimes.

iZdroj fotografie: uživatel N509FZ / Creative Commons / CC BY-SA

Ve světě jsou potom ve vývoji ještě další letouny 5. generace, ale ty dnes nehrají roli. Turecko například vyvíjí TAI TF Kaan, ten by měl být náhradou za vyřazení z programu F-35. Jižní Korea zase vyvinula KAI KF-21 Boramae, který se již vznesl k nebi, ale jde pouze o letoun 4,5 generace, ač se Jihokorejci netají snahou modernizovat ho na generaci pátou. O vývoj se pokouší také Indie, i když ta je prozatím pozadu. Za několik let tedy může být na světovém trhu letadel 5. generace několik a teoreticky si je bude moci koupit každá země.

Bez F-35 by Amerika i NATO ztratily náskok

Američané a západní země obecně musí brát ohled hlavně na výrobní kapacity Číny, ale v budoucnu i na další. Pokud by se třeba americké letectvo, tedy dnes nejsilnější letecká síla na planetě, rozhodlo F-35 vzdát a nakupovat místo nich jenom moderní letouny 4,5 generace, mohlo by ho to čínské velmi rychle dohnat a kvalitativně dokonce předehnat. Vzhledem k tomu, že je F-35 stále jediný vyráběný západní letoun páté generace, neexistuje vlastně jiná možnost, pakliže si má minimálně NATO důležitou leteckou dominanci udržet.

Jas-39 Gripen E je „evropská F-35“, tedy velmi schopný i silně vyzbrojený letoun. Přesto ho víceméně nikdo nechce

Konstruktéři navíc pracují i na letadlech generace šesté, Američané třeba na NGAD. Ty mají být zařazeny do výzbroje během 30. let 21. století, což je relativně blízko, ale čekat na ně by byl risk, neboť stejně jako u každého nového letounu nové generace se může vývoj opozdit i prodražit, totéž platí o výrobě. USA by se pak najednou mohlo stát, že kvůli potížím s NGAD a rozhodnutí odepsat F-35 by jejich letectvo ztratilo dominanci. To by s sebou přineslo mnoho bezpečnostních problémů, a proto je jasné, že to nikdy udělat nemohou.

Někdo sice rád tvrdí, že je Evropě zbrojení k ničemu, protože ji žádná válka nečeká, ale že to nemusí být úplná pravda, ukázalo již v únoru 2022 Rusko, když vpadlo na Ukrajinu. Výroba moderních zbraní a výcvik posádky i dalšího personálu v potřebném množství navíc trvá nejméně několik let, takže pokud by rázem NATO čelilo nějaké vojenské hrozbě od soupeře, který se na to připravoval třeba celou dekádu (nebo i déle), pochopitelně by to nestihlo za krátkou chvíli dohnat. Ne nadarmo platí, že kdo chce mír, musí hodně zbrojit.

Článek F-35 je pro NATO důležitější, než si mnozí připouští. A to i když je hodně drahá a má za sebou spoustu technických potíží se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čínské satelity sledují vojenská cvičení

O schopnostech čínské armády sledování z vesmíru svědčí například reakce na cvičení pořádaná USA a Austrálií, což jsou mj. členové aliance AUKUS, který má bránit čínské rozpínavosti v oblasti Pacifiku. Je tedy pochopitelné, že má země draka o její činnost enormní zájem, což i projevuje. Když se v roce 2023 konala velká cvičení Talisman Sabre a Malabar, aktivita čínských satelitů se prudce zvýšila. Odborníci zaznamenali nad oblastí cvičení min. 3 tisíce přeletů čínských satelitů, a Číňané upravili i polohu 3 geostacionárních družic, aby viděly lépe.

China on Sunday sent Yaogan-40 satellite into orbit via Long March-6 carrier rocket from N China’s Taiyuan Satellite Launch Center, the 487th mission of the Long March series #rockets.
The #satellite will be used for electromagnetic environment detection and related experiments. pic.twitter.com/fk8g1r5ogp

— People’s Daily, China (@PDChina) September 10, 2023

Jaký je poměr čínských a amerických satelitů ve vesmíru, nebo jaké přesně jsou jejich schopnosti, je neznámou otázkou, informace jsou totiž přísně utajované. Například Pentagon ve své zprávě z roku 2022 tvrdil, že měla Čína na konci roku 2021 více než 260 satelitů a dalších systémů určených ke sledování, a jiná zpráva, tentokrát Národního střediska leteckého a kosmického zpravodajství, zase v roce 2018 tvrdila, že jich je 122, kdežto amerických 353. To by znamenalo, že Čína jejich počet během velmi krátké doby zdvojnásobila.

Lodě ani letadla se nemají kde schovat

Ačkoliv je počet čínských pozorovacích satelitů stále menší než amerických, je vyšší než součet satelitů všech ostatních zemí (s výjimkou USA). Třeba takové Rusko mělo v roce 2018 disponovat pouhými 23 satelity. Čínská zařízení mají být přitom vybavena digitálními fotoaparáty i radary, což jim umožňuje pozorovat povrch země 24 hodin denně a za každého počasí. Vidět tak mohou třeba americké svazy bojových lodí nebo expediční nebo letecké síly, což vylučuje jakoukoliv překvapivou operaci proti Číně de facto kdekoliv.

Vize americké armády je globální a neuvěřitelná: chránit chce celou planetu, technologie vybavit umělou inteligencí a přepsat pravidla

Kromě Číny ale existují ve světě i další významní hráči v oblasti průzkumu ve vesmíru, a to soukromé společnosti. Mnohé firmy mají na oběžné dráze Země velmi schopné satelity, s jejichž záběry obchodují – nakupují od nich kupříkladu i americké ozbrojené síly. Jejich provozovatelé jsou pochopitelně vázáni různými předpisy daných zemí, z nichž pochází. Úroveň informací, s nimiž mohu obchodovat, je tedy různá. Není pochyb, že společnosti ze států s nízkou regulací mohou komukoliv prodat i velmi citlivé údaje.

Článek Číňané vidí i to, co by nejspíše neměli: výhoda západních špionážních satelitů rychle klesá, Čína sleduje i americká vojenská cvičení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.