Proč výroba na deset let usnula

Příběh nezačíná u De Havillandu, ale u Bombardieru. Ten v červnu 2016 prodal celý program obojživelných letounů společnosti Viking Air a sám přiznal, že od prosince 2015 nevyrobil ani jeden další kus. Důvod byl prozaický: chyběly objednávky. Trh hasicích amfibií byl vždy úzký, kupují je výhradně státy a jejich agentury, nikoli aerolinky. Jednotlivé zakázky na dva, tři stroje nedávaly ekonomický smysl pro udržení výrobní linky. Program přešel pod De Havilland Canada, ale ještě roky zůstával na papíře. Teprve 31. března 2022 firma oficiálně spustila vývoj modernizované verze DHC-515 a teprve evropský balík 22 kusů dodal projektu potřebný rozsah k reálnému rozjezdu montáže.

Co dělá DHC-515 unikátním

De Havilland ho označuje za jediný účelově konstruovaný amfibický hasicí letoun své kategorie na světě. Není to přestavěný dopravní stroj ani improvizace s přídavnými nádržemi. Celá konstrukce je od počátku navržená pro jeden úkol: nabrat vodu, shodit ji na oheň, otočit se a nabrat znovu.

Klíčové parametry podle oficiálního specifikačního listu:

• Kapacita vodní nádrže: 6 137 litrů
• Doba nabírání vody: 12 sekund za letu po vodní hladině
• Provoz na vodě: do výšky vln 2 metry
• Vzlet a přistání: krátké dráhy, operace z jezer, řek i pobřežních vod

Právě schopnost operovat přímo z vodní plochy je to, co amfibii odlišuje od běžných hasicích letadel. Stroj nemusí po každém shozu zpět na letiště k plnění. Najde nejbližší jezero, za 12 sekund nabere plnou nádrž a vrací se na frontu požáru. Při blízké vodní ploše zvládne cyklus v řádu minut. Oproti předchůdci CL-415 přináší modernizovaný kokpit, nové materiály a lepší protikorozní ochranu; základní architektura (motorový koncept, objem vody, systém nabírání) ale zůstává osvědčená.

Konkurence existuje, ovšem s výhradami. Ruský Beriev Be-200ES-E měl evropskou certifikační stopu u EASA, ta je ale od února 2022 suspendovaná kvůli sankcím. Čínský AG600 získal v dubnu 2025 typový certifikát čínského úřadu CAAC; je výrazně větší, s maximální vzletovou hmotností 60 tun a nosností 12 tun vody, ale v evropském certifikačním ekosystému zatím nefiguruje. DHC-515 tak zůstává jedinou reálně dostupnou západní amfibií pro evropské zákazníky.

Evropa nekupuje nostalgii, ale chybějící schopnost

Číslo 22 objednaných letounů si zaslouží rozklíčovat. Dvanáct strojů tvoří jádro permanentní flotily rescEU, financované z unijního rozpočtu a rozmístěné v šesti zemích: Portugalsku, Španělsku, Francii, Itálii, Chorvatsku a Řecku. K tomu si Řecko a Španělsko objednaly každé po dalších pěti kusech na vlastní účet. Podle kanadské vládní korporace CCC mají první stroje dorazit v roce 2028, poslední z první série v roce 2031. Řecké ministerstvo klimatické krize tvrdí, že právě Řecko bude prvním příjemcem nového typu.

Francie navíc ve smlouvě drží opci na až 14 dalších DHC-515 s termínem uplatnění do 30. června 2030. Evropská poptávka tedy může ještě výrazně překročit dnešních 22 kusů.

Proč takový spěch? Zpráva francouzského Národního shromáždění k rozpočtu civilní ochrany otevřeně popisuje průměrné stáří části francouzské flotily blížící se třiceti letům, chronický nedostatek náhradních dílů a dny v létě 2024, kdy nebyl letuschopný ani jeden francouzský Canadair. Evropská komise zároveň upozorňuje, že riziko velkých požárů se posunulo daleko za Středomoří, výslovně zmiňuje Česko, Německo i Švédsko.

Česko jde jinou cestou, ale problém sdílí

Česká republika si DHC-515 neobjednala. Zdejší strategie stojí na vrtulnících: vláda v roce 2024 schválila program šesti strojů pro letecké hašení, z nichž tři mají být kryty přes rescEU. 14. července 2026 začala v polském závodě PZL Mielec výroba prvních evropských vrtulníků S-70 FIREHAWK určených právě pro Česko. Současná kapacita se opírá o policejní Bell 412 a sezonně nasazované Black Hawky s bambivaky.

Vrtulníky a amfibie se přitom nenahrazují, spíš doplňují. Těžké vrtulníky vynikají v členitém a horském terénu, kde amfibie nemá kde nabrat vodu. Amfibie naopak dominuje tam, kde je blízko jezero nebo pobřeží a požár se šíří po rozsáhlé frontě. Požár v Českém Švýcarsku v roce 2022 ukázal, že i střední Evropa potřebuje robustní letecké hasicí kapacity, a že při souběžných krizích napříč kontinentem nemusí být odkud si je půjčit.

Stihne to De Havilland?

Firma v březnu 2026 hlásí probíhající montáž prvního stroje a vedle evropských 22 kusů i nové kontrakty s kanadskými provinciemi Manitoba, Ontario a Alberta. Ambice jsou vysoké, ale francouzský parlament veřejně pojmenovává riziko: opakované odklady, složitost rozjezdu linky po desetileté pauze, nedostatek zkušených pracovníků. Termín 2028 pro první dodávku je oficiální cíl, nikoli garance.

Do té doby Evropa spoléhá na dočasně sdílené kapacity a národní flotily, které, jak ukázalo léto 2025, při souběžných požárech jednoduše nestačí. Každý rok zpoždění znamená další sezonu, kdy může přijít žádost o pomoc a odpovědí bude ticho.

Článek Kanada po 10 letech vzkřísila výrobu unikátního amfibického letounu Canadair 515. Chce je i Evropa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co jsou Tu-142 a proč je Rusko posílá k Aljašce

Tu-142 je sovětsko-ruský dálkový námořní průzkumný a protiponorkový letoun odvozený z rodiny strategických bombardérů Tu-95 Bear. Na první pohled si je snadno spletete: čtyři mohutné turbovrtulové motory, charakteristický hukot protiběžných vrtulí slyšitelný na desítky kilometrů. Rozdíl je v úkolech. Zatímco Tu-95 nese strategické střely a plní bombardovací roli, Tu-142 je vybaven radarem, magnetometrickými a akustickými senzory pro vyhledávání ponorek a námořní průzkum. Podle GlobalSecurity dosahuje maximální rychlosti kolem 855 km/h a praktického doletu přibližně 12 550 kilometrů. Ruské námořní letectvo jich provozuje odhadem 22 kusů ve verzích Tu-142M a Tu-142MR.

Pro srovnání: americké námořnictvo pro podobné úkoly používá proudový Boeing P-8A Poseidon s výrazně modernějšími senzory a síťovým propojením, ale kratším doletem kolem 7 500 kilometrů. Ruská výhoda tkví právě ve vytrvalosti: Tu-142 dokáže zůstat ve vzduchu extrémně dlouho a pokrýt obrovské plochy oceánu. To z něj dělá ideální nástroj pro průzkumné mise podél severoamerických přístupů.

Dvanáct proti dvěma: anatomie reakce NORAD

Podle tiskové zprávy NORAD reagovalo velitelství sestavou dvanácti letounů. Stíhací složku tvořily:

• F-22 Raptor – americký stealth stíhač vzdušné nadvlády páté generace, maximální rychlost přes Mach 2 (přibližně 2 470 km/h), schopnost supercruise (nadzvukový let bez přídavného spalování)
• F-35A Lightning II – víceúčelový stealth bojový letoun páté generace s mimořádně silnými senzory a datalinky, fungující jako síťový uzel celé operace
• CF-18 Hornet – kanadský víceúčelový bojový letoun čtvrté generace, maximální rychlost Mach 1,8 (přibližně 1 915 km/h), páteř kanadské protivzdušné obrany

Podpůrnou složku pak tvořily americké tankery KC-135 Stratotanker, kanadský tankovací a transportní letoun CC-150 Polaris a letoun včasné výstrahy E-3 Sentry AWACS. Právě AWACS je klíčový: jeho palubní radar dokáže sledovat stovky cílů současně a řídit celou operaci z výšky deseti kilometrů.

Proč tolik strojů proti dvěma pomalým turbovrtulákům? Odpověď leží v geografii. Aljašská identifikační zóna protivzdušné obrany (ADIZ) je obrovská: podle FAA se táhne od 50. rovnoběžky u Aleut až k 75. stupni severní šířky v Arktidě. Stíhačky nad takovými vzdálenostmi potřebují tankovat, tankery potřebují ochranu, celá sestava potřebuje řízení z AWACS. A protože ruské stroje přešly z aljašské do navazující kanadské ADIZ, zapojily se logicky i kanadské CF-18, NORAD je totiž binacionální americko-kanadské velitelství.

Testování, ne útok

Slovo „testovali“ v kontextu tohoto incidentu neznamená, že ruské letouny mířily na americké území. Vstup do ADIZ není totéž co narušení svrchovaného vzdušného prostoru. ADIZ je nárazníková zóna v mezinárodním vzdušném prostoru, kde se každý letoun musí identifikovat; pokud tak neučiní, obrana reaguje. Ruské Tu-142 zůstaly celou dobu v mezinárodních vodách a NORAD incident výslovně neoznačil za bezprostřední hrozbu.

Test ale přesto probíhal, a to oboustranně. Ruská strana prověřovala reakční časy, směry příletu stíhaček, typy nasazených platforem a způsob koordinace. Senzory Tu-142 přitom mohly sbírat data o radarových emisích a komunikačních profilech protivníka. Na druhé straně NORAD demonstroval připravenost a zároveň sbíral vlastní poznatky o ruských strojích. Každý takový zákrok je zpravodajsky cenný pro obě strany.

Únor a březen 2026: eskalace frekvence

Březnový incident nebyl ojedinělý. Pouhé dva týdny předtím, 19. února 2026, zachytil NORAD v téže zóně sestavu Tu-95, stíhaček Su-35 a letounu včasné výstrahy A-50. Tehdy reagoval devíti letouny. V březnu proti slabší ruské sestavě (pouhým dvěma Tu-142 bez stíhacího doprovodu) vyslal rovnou dvanáct strojů. Podle serveru Air & Space Forces šlo o jednu z největších reakcí za poslední dekádu a vůbec první nedávný případ, kdy byly společně nasazeny F-22 i F-35.

NORAD u obou incidentů použil stejnou formulaci: ruská aktivita v aljašské ADIZ nastává pravidelně a není vnímána jako hrozba. Veřejně dostupné záznamy přitom ukazují sérii podobných událostí už v průběhu roku 2025. Frekvence neklesá.

Co to znamená pro evropskou obranu

Princip je totožný, mechanismus se liší. NATO v Evropě nepoužívá jednu obří identifikační zónu jako NORAD u Aljašky, ale staví na systému integrované protivzdušné a protiraketové obrany NATINAMDS a nepřetržitém hlídkování vzdušného prostoru (Air Policing). Česká republika se do tohoto systému zapojuje vlastním nadzvukovým stíhacím letectvem: gripeny plní úkoly v rámci integrované protivzdušné obrany NATO, jak uvádí česká obranná strategie. Přímé operativní propojení s NORAD při březnovém zákroku veřejně potvrzené není, ale alianční systém sdíleného varování funguje jako nepřímá vazba.

Každý ruský průzkumný let u Aljašky je zrcadlem toho, co se pravidelně odehrává nad Baltem, Černým mořem nebo norskými fjordy. Mění se kulisy, logika zůstává stejná: prověřit, změřit, zaznamenat, a ukázat, že jste schopni doletět.

Dvanáct letounů proti dvěma turbovrtulákům není panika. Je to zpráva odeslaná stejným kanálem, jakým přiletěla.

Článek Rusové testovali obranu Aljašky dvěma letouny Tu-142. Vzlétly proti nim F-22, F-35 i kanadské CF-18 najednou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od taženého děla k chráněné platformě

M777 je lehká tažená houfnice, která kanadské armádě slouží přes dvě dekády. Podle oficiálního popisu kanadské armády jde o digitálně řízený systém s výbornou transportovatelností, dá se přepravit vrtulníkem. Jenže právě „taženost“ je v moderním konfliktu problém. Dělo potřebuje tahač, rozvinutí zabere čas a po výstřelu se posádka stává terčem protibaterijní palby dřív, než stihne sbalit a odjet.

Ukrajina to ukázala v přímém přenosu. Tažené houfnice přežívají jen díky neustálému přesunu, a i tak jsou ztráty vysoké. Kanadská modernizační strategie z roku 2025 to říká otevřeně: armáda už nemůže spoléhat na spojence v kritických schopnostech, mezi nimi výslovně jmenuje samohybné dělostřelectvo. Program Indirect Fires Modernization počítá s pořízením 80 až 98 samohybných houfnic ráže 155 mm. Odhadovaná cena? Přes 170 miliard korun. A zatím bez přiděleného rozpočtu.

Co Grizzly umí, a co zatím nevíme

Srdcem Grizzly je modul AGM od KNDS, plně automatizovaná bezosádková věž s hlavní délky 52 ráží. Výrobce uvádí kadenci až 9 ran za minutu a dostřel až 54 kilometrů v závislosti na munici. Klíčový marketingový argument zní „palba za jízdy“, schopnost vést palbu za pohybu díky autonomní navigaci, stabilizaci a automatizovanému nabíjení.

Nejde jen o efektní frázi. Praktický smysl je v tom, že houfnice nemusí klasicky zastavit, rozvinout opěry, vystřelit a zase sbalit. Čím kratší je okno, kdy stroj stojí na místě, tím menší šanci má nepřítel na protibaterijní úder. Většina současných konkurentů komunikuje spíš extrémně rychlý cyklus zastav–vystřel–odjeď; palba za pohybu je ambice, kterou si zatím dovolí málokdo.

Přesné parametry samotného Grizzly (hmotnost, počet vezených granátů, úroveň pancéřové ochrany, velikost osádky) GDLS-C veřejně neupřesnila. Víme, že podvozek vychází z rodiny LAV, kterou Kanada vyrábí a provozuje v tisícových sériích. Deset kol místo obvyklých osmi naznačuje potřebu unést těžší náklad a rozložit hmotnost automatizované věže.

Konkurence nespí: Archer, CAESAR, K9

Grizzly nevstupuje do prázdného pole. Kanadský tendr přitahuje nejsilnější hráče světového dělostřeleckého trhu.

BAE Systems na CANSEC 2026 aktivně nabízela Archer přímo kanadskému publiku. Hanwha u své nabídky K9 pro Kanadu hovořila o prvních dodávkách od roku 2032 při kontraktu uzavřeném v roce 2026. Každý z konkurentů má silnější provozní historii než Grizzly, který je zatím kandidátem bez veřejně oznámeného kontraktu.

Pro Grizzly ale hraje něco, co žádný zahraniční dodavatel nemůže snadno replikovat: společné díly s tisíci LAV, které kanadská armáda už provozuje, a domácí výrobní stopa. Navíc stejnou architekturu, modul AGM na podvozku rodiny Piranha/LAV, si v listopadu 2024 typově vybralo i Švýcarsko pro vlastní armádu. To je silný validační signál: kombinace prošla přísným státním hodnocením jinde, než se vůbec ukázala v Ottawě.

Český kontext: stejný směr, jiná cesta

Česká armáda řeší totéž co kanadská, přechod na kolovou samohybnou houfnici ráže 155 mm NATO. AČR pořizuje 52 systémů CAESAR na podvozku Tatra 8×8; první čtyři kusy vzniknou ve Francii, zbylých 48 přímo v Česku. Sériová výroba v ČR má podle KNDS odstartovat v červnu 2025.

Přímá vazba českého průmyslu na kanadský program Grizzly neexistuje. Nepřímá ano, přes ekosystém KNDS, se kterým české ministerstvo obrany spolupracuje i na tancích Leopard 2A8. Pokud by Grizzly uspěl a KNDS posílil pozici svého modulu AGM na světovém trhu, česká výrobní kapacita v dělostřeleckém řetězci by z toho mohla těžit. Ale to je zatím spíš systémová logika než konkrétní obchodní případ.

Od veletrhu ke smlouvě je daleko

Grizzly technologicky dává smysl: domácí podvozek plus ověřené německé jádro znamená nižší vývojové riziko a silnější průmyslovou suverenitu, než kdyby Ottawa kupovala hotový zahraniční systém. Jenže program Indirect Fires Modernization je zatím v etapě analýzy variant a bez přiděleného financování. Mezi plachtou staženou na veletrhu a první houfnicí v kasárnách leží roky soutěže, politických rozhodnutí a rozpočtových bojů. Kanada ukázala, že umí postavit věrohodného kandidáta. Teď musí dokázat, že ho umí i koupit.

Článek Rusko si může nechat zdát. Kanada vytáhla vlastní houfnici 10×10, která střílí za jízdy. Nahradí zastaralé M777 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Patnáct lodí, jedna obří závislost

Program River-class Destroyer nahrazuje vyřazené torpédoborce třídy Iroquois i stárnoucí fregaty třídy Halifax, které tvoří páteř kanadského královského námořnictva od devadesátých let. Nové lodě vycházejí z britského návrhu Type 26 Global Combat Ship od BAE Systems, ale kanadská varianta se od britského originálu zásadně liší právě v bojové architektuře.

Zatímco britská Type 26 stojí na domácím bojovém systému INTeACT, radaru Artisan 3D a raketách Sea Ceptor, Kanada zvolila americkou cestu. Její lodě ponesou radar Lockheed Martin SPY-7, systém bojového řízení Aegis, americkou schopnost kooperativního zapojení (Cooperative Engagement Capability) a vertikální odpalovací systém Mk 41 s raketami SM-2, ESSM, Tomahawk a protilodními střelami NSM. K tomu přibude blízký obranný systém RAM a 127mm palubní dělo.

Parametry jsou na papíře působivé: délka 151,4 metru, výtlak 7 800 tun, rychlost 27 uzlů, operační dosah přes 12 960 km (7 000 námořních mil) a 24 buněk Mk 41. Srovnatelná německá fregata F126 je větší (166 m, 10 000 t), ale pomalejší a s kratším dosahem. Španělská F-110 je naopak lehčí (6 200 t), zato nese 32 odpalovacích buněk a modernější hybridní pohon. Z této trojice je ale právě kanadská loď nejpevněji svázaná s americkým průmyslem, a to je klíčový rozdíl.

Proč záleží na jediném muži v Bílém domě

Aegis a další americké systémy Kanada nepořizuje na volném trhu. Jdou přes program Foreign Military Sales, tedy nástroj americké zahraniční politiky řízený ministerstvem obrany a ministerstvem zahraničí USA. A nad celým systémem stojí autorita prezidenta Spojených států, zakotvená v zákoně o kontrole exportu zbraní (Arms Export Control Act).

Prakticky to znamená, že každý citlivý podsystém, od softwarových aktualizací Aegisu přes technická data k radaru SPY-7 až po dodávky řízených střel, vyžaduje americké exportní uvolnění. Prezident USA nemusí program formálně zrušit. Stačí pozdržet schválení, zpřísnit podmínky, zpomalit tok technických dat. Výsledek je stejný: loď bez mozku.

Že nejde o teoretickou hrozbu, ukázal případ Turecka. V červenci 2019 Pentagon oznámil vyloučení Ankary z programu stíhačky F-35 poté, co si Turci pořídili ruský protivzdušný systém S-400. Spojenci NATO nejsou před americkou technologickou pákou imunní. Precedent existuje.

Kolik to vlastně stojí

Titulková suma 1,8 bilionu korun vyžaduje vysvětlení, protože kanadská vláda pracuje s několika odlišnými cenovými základnami.

• Březnový kontrakt 2025 na první várku lodí má počáteční hodnotu 8 miliard CAD včetně daní.
• Stavba a zavedení prvních tří lodí se odhaduje na 22,2 miliardy CAD.
• Vládní odhad celého programu (15 lodí) činí 56 až 60 miliard CAD bez daní.
• Odhad Parliamentary Budget Officer z roku 2021 vyčíslil program na 77,3 miliardy CAD včetně daní.

Právě ten nejvyšší odhad PBO, zhruba 77 miliard kanadských dolarů, odpovídá po přepočtu přibližně 1,8 bilionu korun. Jde tedy o horní hranici celoprogramového odhadu, nikoli o hodnotu jedné smlouvy. I tak je to astronomická částka, která z River-class dělá nejdražší obranný program v dějinách Kanady.

Stavba běží, návrh ještě ne

Zvláštnost celého programu spočívá v tom, že Kanada současně staví a současně dokončuje návrh. V červnu 2024 začal takzvaný Production Test Module, ověřovací výrobní blok, který měl prověřit dodavatelské řetězce a výrobní postupy. Implementační schválení přišlo v únoru 2025, stavební kontrakt následoval v březnu a plná výroba odstartovala v dubnu téhož roku. Finální přezkum návrhu má přitom podle vládního harmonogramu doběhnout až kolem roku 2028.

V Novém Skotsku navíc roste pozemní testovací zařízení (Land-Based Test Facility), kde se mají předem integrovat a ladit radarové, rádiové a elektronické systémy ještě před montáží na lodě. Právě tady by případné americké zdržení udeřilo nejbolestivěji, ne na svařování trupu, ale na integraci mozku lodi.

Existuje cesta ven?

Teoreticky ano. Evropské alternativy k americké bojové architektuře existují: francouzský Naval Group nabízí systém SETIS, španělská Navantia integruje radar SPY-7 do vlastního národního systému SCOMBA bez Aegisu a německá F126 staví na partnerství s Thalesem. Už v roce 2021 kanadský PBO modeloval přechod na francouzskou fregatu FREMM nebo britskou Type 31e a počítal se čtyřletým zdržením a náklady nové soutěže.

Jenže u rozestavěného programu nejde o výměnu kus za kus. Znamenalo by to zásah do návrhu, integrace, zkoušek i pozemní testovací infrastruktury, a roky navíc v období, kdy Kanada nemá čím stárnoucí Halifaxy nahradit. Kanada sama přitom veřejně přezkoumává nákup amerických stíhaček F-35 kvůli nadměrné závislosti na USA; podle dubnového vyjádření ministra obrany z roku 2026 tato revize stále běží. U námořního programu ale obdobný formální přezkum veřejně oznámen nebyl.

Širší politický kontext situaci nezlehčuje. Obchodní spory mezi Ottawou a Washingtonem, Trumpovy opakované narážky na Kanadu jako „51. stát“ a odpověď kanadského premiéra Carneyho, že „Kanada není na prodej“, vytvářejí prostředí, ve kterém se i hypotetická páka stává reálnějším rizikem.

První torpédoborec třídy River má být dodán nejdříve na začátku třicátých let. Do té doby závisí budoucnost kanadského námořnictva na tom, zda muž v Oválné pracovně nechá americké systémy plynout přes hranici, nebo je použije jako vyjednávací žeton.

Článek Kanadské námořnictvo je ve slepé uličce, budoucnost závisí na jediném muži. Trump může zakázku za 1,8 bilionu zablokovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co znamená „nejlepší proti Rusku“

Označit jakýkoli letoun za nejlepší proti Rusku vyžaduje upřesnění. Pokud hledáte stroj, který první den války neviditelně pronikne hluboko za nepřátelské linie a zničí protiletadlový systém S-400, pak je F-35A objektivně silnější volba: stealth profil, senzorová fúze systémů DAS a EOTS, interní nesení výzbroje. Jenže válka s Ruskem, jak ji ukazuje už více než čtyři roky trvající konflikt na Ukrajině, není jen o prvním úderu. Je o přežití na zemi, o schopnosti rozptýlit letouny po území, o rychlém přezbrojení a o elektronickém boji, který rozhoduje o tom, kdo koho vůbec uvidí.

A přesně tady Gripen E/F exceluje. Celá jeho koncepce vychází ze švédské doktríny Bas 90, systému rozptýlených základen, kde víceúčelové bojové letouny operují z úseků silnic dlouhých 500 až 600 metrů, obsluhuje je minimální pozemní tým a přezbrojení pro vzdušný boj trvá podle Saabu patnáct až dvacet pět minut. Letoun nese deset závěsníků, dokáže vzít až sedm střel Meteor s doletem přes sto kilometrů a disponuje jak ofenzivním, tak defenzivním elektronickým bojem, kombinace, kterou u jiného západního stroje v této třídě veřejné zdroje takto pohromadě nedokládají.

Proti ruským Su-35 s udávaným radarem o dosahu až 350 kilometrů a rychlostí Mach 2,25 (přibližně 2 390 km/h) Gripen nestaví „větší čísla“. Staví taktiku: pasivnější způsob boje, síťové sdílení dat, střely Meteor s největší bezúnikovou zónou ve své kategorii a silný elektronický balík pro přežití v prostředí ruského A2/AD. Podle nás je to pro obranu obrovského kanadského vzdušného prostoru hodnotnější než stealth profil, který je nejsilnější v typech misí, jež netvoří jádro každodenního úkolu NORAD.

Proč má smysl odmítnout F-35 jako jedinou platformu

Odmítnout F-35 neznamená vyhodit šestnáct už objednaných strojů. Znamená to nevsadit na jedinou kartu celou flotilu. A důvody jsou konkrétní.

Za prvé, provozní náklady. Americký kontrolní úřad GAO ve své zprávě z června 2026 uvádí, že roční náklad na jeden F-35A dosahuje 7,4 milionu dolarů (zhruba 170 milionů korun) a překračuje cíl amerických ozbrojených sil stanovený na 6,8 milionu. Rozpočtový úřad Kongresu CBO zároveň konstatuje, že provozní náklady na letovou hodinu F-35A převyšují starší F-16C/D a blíží se těžšímu F-15E. Saab přesnou cenu letové hodiny Gripenu E nezveřejňuje, ale celá filozofie letounu (malý servisní tým, rychlé otočení, jednoduchá logistika) směřuje k výrazně nižšímu provoznímu otisku.

Za druhé, strategická autonomie. Kanada je v programu F-35 zapojená do amerického ekosystému Joint Strike Fighter: softwarová podpora, soubory misijních dat vznikající v mezinárodní laboratoři ACURL na floridské základně Eglin, údržba řízená přes JPO. Přímý důkaz, že by Washington chtěl Ottawu od systému odstřihnout, neexistuje. Strukturální závislost ale ano, a v době, kdy premiér Carney staví obrannou politiku na posilování domácího průmyslu, je to politicky i vojensky relevantní riziko.

Saab oproti tomu Kanadě nabízí něco, co program F-35 ze své podstaty poskytnout nemůže:

• Výrobu a finální montáž přímo v Kanadě
• Servisní centrum v Montrealu
• Přenos klíčových technologií včetně duševního vlastnictví
• Plnou národní kontrolu nad celým zbraňovým systémem
• Podle výrobce šest tisíc nových pracovních míst v průběhu čtyřiceti let

Že nejde o prázdné sliby, dokládá Brazílie. V březnu 2026 Saab představil první Gripen E kompletně vyrobený v brazilském závodě, jedenáct kusů už bylo předáno a stroje létají ostré hotovostní mise. Model funguje.

Smíšená flotila jako realistický scénář

Mediálně popisovaný scénář počítá s tím, že by Kanada mohla provozovat menší počet F-35 pro nejnáročnější průnikové a síťové mise a větší počet Gripenů E/F pro každodenní obranu, rychlou pohotovost QRA a arktické hlídky. Oficiálně to potvrzené není, jde o variantu, kterou probíhající revize teprve posuzuje.

Smíšená flotila samozřejmě přináší komplikace: dvojí výcviková linka, dva typy simulátorů, odlišní technici, jiné sklady náhradních dílů. Kanada už pro F-35 rozjíždí vlastní výcvikovou architekturu. Saab na druhé straně nabízí kanadské servisní zázemí, které by část logistické zátěže absorbovalo. Praktická výhoda specializace (F-35 jako chirurgický skalpel, Gripen jako každodenní obranný nástroj) může převážit nad náklady duplicity. Zvlášť když alternativou je flotila složená výhradně z drahých strojů, kterých si země nemůže dovolit dostatek.

Důležitý je i širší kontext. Carneyho vláda v květnu 2026 oznámila jednání o pořízení letounů včasné výstrahy Saab GlobalEye a výslovně to spojila s domácí výrobou a pracovními místy. Kanada a Saab tak nebudují jednorázový obchod, ale potenciálně celý ekosystém spolupráce.

Český kontext: Gripen jako most, ne jako cíl

Česká republika se v této debatě nachází na opačné straně spektra. Praha provozuje dvanáct pronajatých Gripenů C/D, jejichž smlouvu prodloužila do roku 2035. Současně objednala dvacet čtyři kusů F-35A s plánovaným dodáním od roku 2031. České Gripeny procházejí modernizací (nové datalinky, identifikační systém IFF, integrace zbraňových systémů kompatibilních i s budoucími F-35) a plní roli přechodového obranného letounu pro úkoly NATO.

Kanadská debata se ale Česka dotýká nepřímo. Pokud by se země G7 a arktická mocnost rozhodla pro Gripen E/F, šlo by o zásadní reputační průlom. Ze švédského stroje by se přes noc stala plnohodnotná euroatlantická alternativa k americkému monopolu. Pro střední Evropu by to posílilo argument, že Gripen není jen „menší levnější volba“, ale dlouhodobě životaschopný ekosystém s průmyslovým zázemím a politickou vahou.

Čas hraje proti váhání

Jedno je jisté: kanadské CF-18 Hornet mají být vyřazeny do roku 2032. Každý měsíc odkladu zvyšuje riziko, že země zůstane s mezerou ve schopnostech, kterou žádný politický projev nezaplní. Právě proto dává smíšená cesta (ponechat rozběhnutou první tranši F-35 a doplnit ji větším počtem Gripenů E/F s domácí výrobou a plnou národní kontrolou) strategicky největší smysl. Ne proto, že by F-35 byl špatný letoun. Ale proto, že nejlepší obrana proti Rusku není ta nejdražší, je ta, kterou dokážete udržet ve vzduchu.

Článek Gripen E/F je skvělou volbou, v podstatě nejlepší, jaká dnes proti Rusku existuje. Odmítnutím F-35 udělá Kanada správný krok se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna Piranha

Požadavek na nový lehký obrněný transportér formulovala Ottawa v roce 1974. Do soutěže se přihlásilo několik kandidátů, mezi nimi americký Cadillac-Gage V-150 a brazilský Engesa Urutu. V-150 měl příliš tvrdou jízdu a nedokázal pojmout celé pěší družstvo. Urutu by vyžadoval zásadní konstrukční úpravy. Piranha splnila všechny požadavky: obojživelný trup, konfigurace 6×6, dostatečný vnitřní prostor a hlavně modularita, která umožňovala postavit na jednom podvozku tři odlišné varianty. Původní kontrakt na 350 kusů celé rodiny AVGP nakonec narostl na 491 vozidel.

Tělo Piranhy, hlava od Cadillacu

Samotný trup Grizzlyho nepřekvapí. Svařovaný ocelový pancíř chrání před střepinami a lehkou palbou, šest kol s pohonem všech náprav zajišťuje slušnou průchodnost terénem a vodní pohon, alespoň v raných verzích, umožňoval brodění. Uvnitř se tísní řidič, velitel a až šest pěšáků. Na papíře klasický APC.

Překvapení sedí nahoře. Jednomístná uzavřená věž Cadillac-Gage s průměrem prstence jeden metr byla původně vyvinutá právě pro V-150, tedy pro stroj, který Kanada v soutěži odmítla. Ironie: tělo zvítězilo švýcarské, ale hlavu dostal americkou. Věž nese:

• M2 Browning ráže .50 (12,7 mm), těžký kulomet schopný ničit lehce obrněné cíle i nízko letící vrtulníky,
• C6 (varianta M1919A6) ráže 7,62 mm, spřažený kulomet pro pěchotní cíle.

Na západním kolovém transportéru té doby byla uzavřená kulometná věž neobvyklá. Většina APC se spokojila s otevřenou lafetou nebo střílnami v trupu. Grizzly díky věži nabízel střelci ochranu a možnost pálit za jízdy s přijatelnou přesností, výhoda, kterou běžný transportér neměl.

Grizzly versus BTR-60

Nejbližší sovětský protějšek, BTR-60PB, byl těžší osmikola s kapacitou až dvanácti vojáků. Jeho jednomístná věž nesla 14,5mm kulomet KPV a spřažený 7,62mm PKT, tedy palebně silnější sestavu. Grizzly se mu v hrubé palebné síle nevyrovnal. Kde ale bodoval, byla modularita platformy, nižší logistická náročnost a lepší ergonomie pro posádku. A hlavně: Grizzly nebyl zamýšlen jako frontový stroj proti sovětským kolonám. Kanada ho pořizovala pro výcvik, vnitřní bezpečnost a mírové mise, kde kompaktní uzavřená věž s dvojicí kulometů stačila a zároveň vysílala jasný signál odhodlání.

Od Grizzlyho k LAV 6.0

Grizzly nebyl slepá ulička. Kontrakt na AVGP pomohl vybudovat v Kanadě průmyslový ekosystém, z něhož později vzešly daleko ambicióznější stroje. Coyote, LAV III a nakonec LAV 6.0, dnešní páteř kanadské pozemní síly, jsou přímými potomky téže Piranha DNA. LAV 6.0 je ale jiná váhová kategorie: 8×8, 25mm kanon M242, tříčlenná osádka věže, výrazně silnější pancéřování a životnost prodloužená upgrady do roku 2035.

Grizzly sám ze služby odešel postupně. V devadesátých letech přišel o plavební pohon, část vozidel se přesouvala do vedlejších úkolů. Posledním velkým nasazením byl Dárfúr, kde Kanada v rámci operací AUGURAL a SATURN zapůjčila sto Grizzly a pět Husky pro africké mírové síly AMIS a UNAMID. V roce 2009 byli staženi i poslední kanadští instruktoři a éra AVGP se uzavřela. Na aktuálním seznamu vozidel kanadské armády už Grizzly nefiguruje.

Nenápadný stroj, který odstartoval dynastii

Paradox Grizzlyho spočívá v tom, že jeho největší odkaz není on sám, ale to, co po něm přišlo. Přesto si zaslouží víc než poznámku pod čarou. Právě ten kontrast, utilitární šestikolový trup a sebevědomá uzavřená věž Cadillac-Gage na střeše, z něj dělá stroj, který si člověk zapamatuje i na přehlídce plné modernějších obrněnců.

Kanada odmítla V-150, ale vzala si jeho věž. A na švýcarském podvozku s americkou hlavou pak vystavěla jednu z nejúspěšnějších kolových obrněných linií Západu.

Článek Kanadský Grizzly vypadá jako obyčejný obrněnec. Věžička s těžkým kulometem ho ale odlišuje od všech ostatních se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Falcon je a co umí

Falcon není klasický průzkumný dron ani běžná řízená střela. UVAD Technologies ho navrhla jako modulární platformu, která v jednom draku spojuje hned několik rolí: vysokorychlostní cvičný cíl pro výcvik protivzdušné obrany, klamný prostředek pro průnik vrstvenou obranou, jednorázový úderný bezpilotník a takzvaného loyal wingmana, autonomního průvodce pilotovaných stíhaček.

Klíčové parametry podle výrobce a oborového serveru Janes:

• Rychlost: Mach 1,3 u hladiny, Mach 1,6 ve výšce (přibližně 1 960 km/h)
• Maximální výška: 10 000 metrů
• Nosnost: 50 kilogramů modulárního nákladu
• Vzletová hmotnost: 450 kilogramů
• Start: katapult bez ranveje, přistání na padáku s airbagem
• Pohon: dva proudové motory od evropského výrobce, nadzvuk bez přídavného spalování
• Vytrvalost: více než 30 minut

Dolet ani jednotkovou cenu UVAD nezveřejňuje. U platformy, jejíž výkon se dramaticky mění podle profilu letu a konfigurace mise, to není neobvyklé, spíš to naznačuje citlivost parametru než slabinu.

Proč „stealth“ neznamená neviditelnost

Slovo stealth v kontextu Falconu vyžaduje upřesnění. Janes mluví o „low-observability characteristics“, tedy o snížené zjistitelnosti, nikoli o radarové neexistenci. Konkrétní hodnotu radarového odrazu nikdo veřejně neuvádí. A tady přichází nejzajímavější detail celé platformy: Falcon umí svou signaturu nejen snižovat, ale i záměrně zvyšovat.

UVAD na produktové stránce uvádí aktivní i pasivní augmentaci radarového odrazu, infračervenou augmentaci, emulátor vyhledávače střel, klamné prostředky a dokonce desku pro testování laserových zbraní. V praxi to znamená, že Falcon může v jedné misi vypadat na radaru jako stíhačka, v jiné jako protilodní střela a ve třetí se snažit být co nejméně viditelný. Tahle „laditelná signatura“ z něj dělá víc než dron, dělá z něj nástroj pro simulaci prakticky libovolné vzdušné hrozby.

Proč by ruská obrana měla zpozornět

Přímý test Falconu proti ruskému systému S-300 nebo S-400 pochopitelně neexistuje. Ale válka na Ukrajině každý den ukazuje, co nízko letící a početné cíle dokážou s vrstvenou obranou udělat. Podle analýz Institutu pro vědu a mezinárodní bezpečnost Rusko v některých obdobích roku 2025 vysílalo na Ukrajinu průměrně přes 175 bezpilotníků denně, pomalých, levných, ale v takovém množství, že i sofistikovaná PVO nestíhala reagovat na všechny.

Falcon přidává do této rovnice rychlost. Zatímco Šáhid-136 letí kolem 180 km/h a obrana má minuty na reakci, nadzvukový dron u hladiny stlačí reakční okno pod jednu minutu. QinetiQ u obdobných nadzvukových hrozeb letících těsně nad hladinou uvádí, že posádka lodi má typicky méně než šedesát sekund na celý cyklus od detekce po odpálení. Systémy, které už teď bojují s pomalými drony v desítkách kusů, by čelily kvalitativně jiné výzvě.

A právě v tom spočívá podstata celého konceptu: nejde o to, že by Falcon byl nezaměřitelný. Jde o to, že kombinace nízké zjistitelnosti, nadzvukové rychlosti a nízkého letu vytváří tak krátké reakční okno, že mnohé systémy, a ruské obzvlášť, protože jsou denně vytěžované, prostě nestihnou celý řetězec dokončit.

Kdo za tím stojí a kdy to poletí

UVAD Technologies sídlí v Kanadě a od roku 2021 se specializuje na nadzvukové a hypersonické bezpilotní technologie. V květnu 2024 získala víceletou investici od Raytheonu v rámci kanadského programu průmyslových a technologických přínosů. Evropskou výrobu a distribuci zajišťuje německá firma Eurobotics, která Falcon poprvé veřejně představila v plné velikosti na berlínském Air Force Tech Summitu v listopadu 2025.

První let je plánován na rok 2027. Do té doby jde o maketu a slib, byť podložený investicí jednoho z největších obranných koncernů světa. Pro srovnání: americký podzvukový cílový dron BQM-167A stál podle údajů USAF z roku 2008 přes 570 tisíc dolarů za kus. Falcon bude podle výrobce „cenově dostupný“ a „ztrátově snesitelný“, ale konkrétní číslo chybí. U platformy se dvěma proudovými motory a stealth prvky to rozhodně nebude cena FPV dronu za pár tisíc korun.

Proč nejde jen o jeden dron, ale o celý směr

Největší hrozbou Falconu pro protivníka není samotná „neviditelnost“ ani rychlost 1 960 km/h. Je to ekonomická asymetrie. Každý nadzvukový dron s nízkou zjistitelností, který proletí obranou, nutí protivníka reagovat drahým prostředkem, raketou za miliony, radarem, který se prozradí, rozhodnutím, které zabere drahocenné sekundy. A pokud Falcon letí v roli klamného prostředku, obrana vyplýtvá zdroje na cíl, který ani nenese bojovou hlavici.

Nosnost 50 kilogramů přitom odpovídá třídě íránského Šáhidu, jenže při nesrovnatelně vyšší rychlosti. V konfiguraci loyal wingman zase Falcon nemusí ničit sám: stačí, když předletí před pilotovaný letoun, odláká radary a absorbuje první reakci obrany. Postradatelný partner, který má zemřít místo pilota.

Pro české prostředí je podstatné, že Eurobotics staví na interoperabilitě s natovskými standardy a nabízí integraci do širších velitelských architektur. Česká firma U&C UAS už dnes dodává průzkumné drony americkým silám v Evropě, alianční poptávka po bezpilotních systémech různých tříd roste a Falcon ukazuje, kam se posouvá horní hranice kategorie.

Falcon zatím neletěl. Ale směr, který představuje, levnější, rychlejší, ztrátově přijatelné platformy schopné zahltit i moderní obranu, už dnes mění způsob, jakým se o vzdušné válce uvažuje. A to je něco, z čeho klidné spaní nemá žádný operátor protivzdušné obrany na světě.

Článek Žádná PVO ho nestihne ani zaměřit, ruská už vůbec. Kanada staví stealth dron s rychlostí 2 000 km/h se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři podmínky, které Coates klade na stůl

V rozhovoru formuloval tři navazující teze. Za prvé: první nutnou podmínkou trvalého míru je Putinova smrt. Za druhé: dokud sedí v Kremlu, jakákoli dohoda bude jen přestávkou mezi dvěma koly války, protože ruské imperiální ambice přežijí každý podpis na papíře. Za třetí: ještě pevnějším základem míru než změna v Kremlu je vojenské vítězství Ukrajiny.

Žádný z těchto bodů neprezentoval jako blízkou předpověď. Naopak, výslovně varoval před předčasným optimismem. Iniciativa se podle něj v červnu 2026 částečně naklání k Ukrajině, ale změny ještě nejsou nevratné. „Jsme spíš v bodě rozhodování než v nové fázi války,“ shrnul. Volodymyr Zelenskyj jen o týden dříve, 3. června, řekl, že Rusko v květnu nedosáhlo významných bojových výsledků. Jenže velitel ukrajinské Národní gardy Oleksandr Pivnenko ještě 1. května odhadoval, že Moskva dokáže držet současnou intenzitu ofenzívy další rok až dva.

Coates tedy neprodává senzaci o rychlém konci. Prodává studenou logiku: bez zlomu v samotném kremelském režimu nebo bez vojenského neúspěchu Ruska nevznikne nic víc než přestávka.

Kdo by mohl být tím „někým jiným“

Coates v rozhovoru nikoho nejmenuje. Nerozebírá scénáře atentátu ani palácového převratu. Mluví o limitech ruské propagandy, o tom, že systém postavený na lži se s rostoucími lidskými a ekonomickými ztrátami začne drolit zevnitř. Ale kdy? Na to odpověď nedává.

Konkrétnější byl letos v lednu britský generál ve výslužbě sir Rupert Smith, bývalý zástupce vrchního velitele NATO v Evropě. V rozhovoru pro Ukrinform řekl, že zlomovým aktérem nebudou lidé v ulicích, ale vládnoucí oligarchická elita. Signály existují: na petrohradském ekonomickém fóru 5. června část ruského byznysu veřejně řešila vysoké úrokové sazby a stagnaci spojenou s válkou. Putin tam zároveň odmítl osobní schůzku se Zelenským se slovy, že v ní „nevidí smysl“. Postoj člověka, který nehodlá odejít dobrovolně.

Mezi řádky obou generálů se rýsuje stejný obrys: změna nepřijde zdola, ale zevnitř mocenského aparátu. A přijde teprve tehdy, až cena války překročí práh, který si elity kolem Putina stanovily samy pro sebe.

Není sám, ale je nejostřejší

Coatesova teze není v západním bezpečnostním prostoru osamocená. Liší se mírou přímosti. Bývalý americký velvyslanec při NATO Kurt Volker už v červnu 2025 řekl Ukrinformu, že s Putinem nevidí „reálný mír“, ale připouštěl vynucené příměří pod finančním tlakem. Předseda Evropské rady António Costa 24. února 2026 v Kyjevě zdůraznil, že Rusko nesmí získat u jednacího stolu to, co nevybojovalo na bojišti. Generální tajemník NATO Mark Rutte při únorové návštěvě Kyjeva prohlásil, že mír musí být podložen silou, ne jen podpisem.

Coates jde dál. Tam, kde ostatní mluví o „tlaku“ a „podmínkách“, on říká: smrt. Je to krajně vyhrocená formulace, ale v jeho logice konzistentní; pokud imperiální ambice přežijí každou dohodu, pak přežijí i každé příměří. A jediný způsob, jak je zastavit, je buď je vojensky porazit, nebo odstranit člověka, který je ztělesňuje.

Co to znamená pro Česko

Česká diplomacie formuluje svou pozici opatrněji, ale v základu podobně. Ministerstvo zahraničí trvá na tom, že jakýkoli trvalý mír musí zahrnovat Ukrajinu u stolu a respektovat její sebeurčení. Premiér po lednovém jednání „koalice ochotných“ v Paříži mluvil o potřebě bezpečnostních záruk, současně ale upřesnil, že Praha nepočítá s vysláním vojáků v rámci mírové mise a chce pokračovat v muniční iniciativě, pokud ji budou financovat další státy.

Praktický rozměr je ještě širší. Vládní program pomoci Ukrajině na roky 2026–2030 počítá s humanitární, stabilizační, rekonstrukční i hospodářskou asistencí. Prezident Petr Pavel se v květnu zúčastnil summitu bukurešťského formátu B9, kde východní křídlo NATO potvrdilo, že ukrajinská válka je součástí širší bezpečnosti celého euroatlantického prostoru.

Pokud by Rusko po případném příměří za několik let obnovilo útok (přesně ten scénář, před kterým Coates varuje), znamenalo by to pro Česko další tlak na zbrojní výdaje, energetickou bezpečnost i migrační kapacity. Právě proto Praha spojuje podporu Ukrajiny přímo s vlastní bezpečností, ne s charitou.

Laboratoř budoucí války

Coates v rozhovoru přidal ještě jeden motiv, který snadno zapadne za geopolitickými titulky. Ukrajinu označil za světovou laboratoř bezpilotní války. Tvrdí, že západní obranné systémy i akviziční procesy nestíhají rychlosti, s jakou se Ukrajinci adaptují na bojišti. Drony, elektronický boj, improvizované inovace, to všechno podle něj posouvá charakter konfliktu způsobem, který tradiční armády teprve vstřebávají.

Právě tady se jeho hodnocení ukrajinské pozice opírá nejen o politiku, ale i o technologii. Ukrajina podle něj bojuje s omezenými zdroji, ale s morální a technologickou převahou, která jí dává šanci. Ne jistotu. Šanci.

Spor o konec války na Ukrajině není o tom, zda se dá podepsat papír. Papír podepsat jde vždycky. Spor je o to, zda lze Putina a jeho režim donutit žít s výsledkem, který nepovede k další válce. Coates říká, že nelze. A zatím mu nikdo z lidí, kteří plánovali skutečné operace, veřejně neoponoval.

Článek „Dokud žije Putin, mír nebude.“ Sám neodejde, ale možná to udělá někdo jiný. Generál popsal, co musí nastat, než válka skončí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Trump a jeho „milovaný 51. stát“

Aby bylo jasné, proti čemu Stubb reagoval: Trumpova rétorika o Kanadě jako budoucí součásti USA není vtip na jednu tiskovou konferenci. Je to opakovaný motiv. V oficiálním přepisu rozhovoru s kanadským premiérem Markem Carneym v Oválné pracovně 6. května 2025 Trump na otázku, zda stále věří, že Kanada má být 51. stát, odpověděl: „Stále tomu věřím.“ Dodal: „K tangu jsou potřeba dva“ a „nikdy neříkej nikdy.“ V jiném oficiálním přepisu označil americko-kanadskou hranici za „umělou čáru“. A ještě dříve, na Truth Social, napsal o Kanadě jako o „milovaném 51. státu“.

Nejde tedy o jednorázovou provokaci. Trump tuto myšlenku opakuje v různých formátech, ústně, písemně, formálně i neformálně. Stubb ji vzal a převrátil. Místo americké absorpce nabídl evropskou alternativu.

Proč je to právně skoro nemožné

Tady je potřeba oddělit politický signál od právní reality. Článek 49 Smlouvy o Evropské unii říká jasně: o členství může požádat „evropský stát“. Kanada evropským státem není, geograficky, historicky ani právně. I kdyby se našla odvážná reinterpretace, samotný přístupový proces vyžaduje jednomyslný souhlas všech členských zemí, souhlas Evropského parlamentu a ratifikaci v každém jednotlivém státě. Podle přehledu Rady EU jde o proces, který u skutečných evropských kandidátů trvá desetiletí.

Pro srovnání, jak daleko jsou ti, kdo o členství opravdu usilují:

• Černá Hora – Evropská komise ji označuje za nejpokročilejší zemi v přístupových jednáních.
• Albánie – přístupové rozhovory běží, do poloviny roku 2025 otevřela několik jednacích clusterů.
• Ukrajina – přístupová jednání zahájena v červnu 2024, ale proces je teprve na začátku.
• Turecko – kandidátský status od roku 1999, jednání od roku 2005, fakticky zmrazená od roku 2018 kvůli problémům s právním státem.

Kanada v tomto seznamu nefiguruje. Nemá kandidátský status, nepodala přihlášku a nikdo v Ottawě o nic takového nepožádal.

Co se ale reálně děje mezi Kanadou a EU

Stubbova nadsázka má jedno důležité pozadí: Kanada se s Evropskou unií v roce 2025 skutečně sbližovala, jen ne přes přístupový proces. V červnu 2025 podepsaly obě strany nové posílené strategické partnerství, jehož součástí je i bezpečnostní a obranná dohoda. Kanadský premiér Carney mluvil o diverzifikaci vazeb mimo Spojené státy. Oficiální linie Ottawy zněla jasně: těsnější spolupráce s EU ano, debata o členství ne.

Existuje přitom model, který ukazuje, jak daleko může integrace bez členství zajít. Norsko je součástí vnitřního trhu EU přes Evropský hospodářský prostor, přejímá většinu unijní legislativy a norský ministr zahraničí v květnu 2025 sám popsal svou zemi jako tu, která „stojí EU nejblíž, i když není členem“. Pro Kanadu by něco podobného (sektorové napojení, obranná spolupráce, sdílení regulací) bylo nesrovnatelně realističtější než plné členství.

O čem Stubb doopravdy mluví

Stubb v projevu podle dostupných citací zasadil kanadský příměr do širšího rámce. Mluvil o tom, že Evropa musí „myslet ve velkém“ a že by se unie měla rozšířit zhruba na 40 zemí. To je číslo, které zahrnuje nejen současné kandidáty na Balkáně a ve východní Evropě, ale i země jako Norsko, Švýcarsko, a právě Kanadu jako symbolický extrém.

Český kontext je v tomhle zajímavý. Praha rozšíření aktivně podporuje, ale v evropském rámci: v lednu 2025 česká vláda představila non-paper k postupné integraci Ukrajiny a Moldavska do vnitřního trhu, v březnu zřídila vládního zmocněnce pro Balkán. Podpora rozšíření o západní Balkán, Ukrajinu, Moldavsko a Gruzii je dohledatelná. Podpora Stubbovy vize EU o 40 státech včetně Kanady nikoli.

A právě v tom spočívá Stubbova metoda. Neříká: přijměme Kanadu příští rok. Říká: podívejte se, jak absurdně zní Trumpova představa o 51. státu, a teď si uvědomte, že naše vlastní ambice pro Evropu jsou příliš malé. Pokud nechceme zůstat mezi Washingtonem a Moskvou jen jako objekt cizích rozhodnutí, musíme přemýšlet o tom, jak velký a politicky odolný blok Evropa potřebuje být.

Průzkumy a limity debaty

Zajímavé je, že myšlenka u Kanaďanů úplně nepropadla. Průzkum agentury Abacus Data z února 2026 ukázal 74 % podporu pro hlubší strategickou spolupráci s EU a 48 % podporu pro plné členství, proti bylo jen 28 %. Jenže průzkumová sympatie a reálná politická vůle jsou dvě různé věci. Ottawa sází na partnerství, ne na přihlášku do klubu, jehož pravidla její vstup ani nepřipouštějí.

Pro běžného občana EU by rozšíření na 40 států znamenalo širší jednotný trh a větší geopolitickou váhu, ale taky tvrdší boj o rozpočet, fondy a složitější skládání koalic v Radě, kde se dnes kvalifikovaná většina počítá jako 55 % států a 65 % populace. Při 40 členech by práh narostl na minimálně 22 zemí. Každé rozšíření je kompromis mezi silou a akceschopností.

Stubb ten kompromis nezastírá. Jen tvrdí, že v současném světě je cena za malou Evropu vyšší než cena za velkou.

Článek „Lepší být členem EU než státem USA,“ rýpe finský prezident do Trumpa, který chce Kanadu za 51. stát Ameriky. A učinil nabídku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kanada dodala Ukrajině již tisícovku Senatorů

Kanadská společnost Roshel začala posílat vozidla Senator na Ukrajinu v roce 2022, a Defenence-Blog uvádí, že jich již bylo tamním ozbrojeným silám dodána plná tisícovka. Využívá je přitom jak armáda, tak pohraniční služba. Vozidla se zúčastnila celé řady těžkých bojových akcích proti Rusům na jihu i východě Ukrajiny a mají být vojáky hodnocena jako velice schopná.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Víta Lukáše

Produkce vozidla Senator začala v roce 2018, uvádí Wikipedia. Jedná se o snahu postavit schopné a cenově dostupné obrněné vozidlo typu MRAP – i proto je u jeho konstrukce využitý podvozek automobilu Ford F-550. Vozidlo ale i tak poskytuje osádce a vezenému výsadku ochranu proti palbě z ručních zbraní a výbuchu min nebo nástražných náloží. Lze ho také osadit různými zbraňovými systémy podle toho, jaké jsou požadavky zákazníka.

Senator lze použít v mnoha rolích

Relativně cenová dostupnost vozidla Senator a snadné opravy za použití mnoha civilních dílů nejsou jedinou výhodou. Tou další je jeho univerzálnost a modulárnost. InterestingEngineering uvádí, že slouží v mnoha rolích. Armáda ho využívá nejenom pro přepravu vojáků nebo jejich evakuaci, ale například i při likvidaci min a v boji proti dronům. Redakce ArmádníZpravodaj.cz předpokládá, že v této roli bude osazený dálkově ovládaným modulem schopným drony detekovat, a poté je zničit například palbou z těžkého kulometu.

Video: takový masakr Rusové nečekali. Ukrajinci střelami Storm Shadow zdevastovali klíčovou továrnu, na níž závisí PVO i bombardování

Hmotnost základního vozidla Senator je 8 tun, i když přídavné zařízení ji pravděpodobně může ještě zvýšit. Jeho délka činí 5,6 metrů a má dvoučlennou osádku, zatímco v zadní části je prostor až pro 10 vojáků, případně pro nějaký náklad nebo přenosné zařízení. Na silnici dosahuje rychlosti 120 km/h a dojezd má 800 kilometrů. Vozidlo by mělo být vyráběno i v České republice, přípravu jeho licenční výroby v roce 2025 oznámila společnost Omnipol.

Článek Ukrajinci je hodnotí jako schopná, ale Rusové je v lásce nemají. Kanada už dodala Ukrajině tisícovku vozidel Senator se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Coyote zvládá přesun vojáků a i průzkum

Ukrajina má aktuálně neukojitelný hlad po zbraňových systémech všeho druhu, včetně obrněných transportérů sloužících primárně k přepravě vojáků, ale stejně tak jejich podpoře. Wikipedia uvádí, že je ve výzbroji již od roku 1990, ale od té doby prošel řadou modernizací a zúčastnila se mnoha válek, naposledy v Afghánistánu, a hned na to také na Ukrajině.

Rusové předběhli Západ. Nasadili modernizovanou leteckou pumu s rekordním dosahem 200 km, s níž se pilot vyhne PVO

Přepraví 8 vojáků + 2 členy posádky, a to rychlostí až 100 km/h, pokud jde o silnici, takže v terénu to bude cca polovina, a též dokáže plavat při rychlosti až 10 km v hodině. Poskytuje jim přitom ochranu před palbou z ručních zbraní, protipěchotními minami a šrapnely, a s přídavnými pancéřovými sadami též proti větším projektilům, nejspíše až z těžkého kulometu.

K boji má potom Coyote řetězový kanon M242 Bushmaster ráže 25×137 mm a dva kulomety 7,62×51 mm NATO C6 v elektricky poháněné věži. Jeho předností je nicméně možnost průzkumu, jelikož má sledovací systém namontovaný na stožáru, který zvedne do výšky až 10 m. Zahrnuje povrchový přehledový radar AN/PPS-5C MSTAR verze 3, a elektro-optický/infračervený sledovací systém s videokamerou s dlouhým dosahem a laserovým dálkoměrem.

Werwolf: Tajná armáda SS měla po pádu Hitlera zabránit obsazení Německa. Její skrýše jsou dodnes také v ČR

Umí tak detekovat cíle velké jako tanky na dálku až 12 km, zatímco nákladní automobily a další takto velké cíle na dvojnásobnou vzdálenost, zatímco vojáky vidí za dobrých podmínek na 20 km. Armádní Zpravodaj proto hodnotí nedodání 25 vozidel Coyote, která měla být opravena, jako velkou ztrátu s dopadem na bojeschopnost, přepravu jednotek i průzkum.

„V současné době bylo přijato rozhodnutí o zrušení smlouvy se společností Armatec Survivability. Nemohu sdělit více, pokud jde o důvod. Uvidíme, jak se to vyvine,“ uvedl David McGuinty.

Článek Kanada zrušila dodávku obrněných transportérů Coyote pro Ukrajinu. Mají silnou výzbroj a vidí vojáky až na 20 km, tanky na 12 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kanada chce nákup zredukovat kvůli neshodám

F-35 je aktuálně jediný letoun 5. generace, který si mohou země NATO a spojenci Ameriky koupit. Sice ve světě existují ještě další, ale – čínské J-31 a J-35 se sice zdají být dobré, ale představovaly by bezpečnostní hrozbu, pakliže by se dostaly do výzbroje NATO, zatímco ruský Su-57 má hodně nedostatků, zejména v oblasti stealth, a mnozí ho ani za 5. generaci nepovažují.

„Myslí si, že jsem žoldák NATO. Já jenom bráním Ukrajinu proti invazi.“ Američan vysvětlil, proč bojuje proti Rusku

Nespornou výhodou F-35 je navíc její mnohonásobné otestování v boji, například Izraelem, když útočil na Írán a prakticky mu zdevastovat PVO, byť starší – nejmodernější systém měl být ovšem Bavar-373, obdoba ruského S-400, který sice není špatný, ale má jisté mezery, a Armádní Zpravodaj se domnívá, že je na tom jeho íránská verze ještě o něco hůře.

Wikipedia doplňuje, že došlo k zavedení letounu v roce 2015, pokud jde o verzi B, zatímco verze A, kterou kupuje i AČR, o rok později, a roku 2019 pak vstoupila do výzbroje ještě námořní C. Za největší přednost F-35 je považována vysoká úroveň stealth, díky níž ji mnohé radary vidí na mnohem kratší vzdálenost, tedy až v momentě, kdy může být pozdě.

Ukrajinci byli zprvu ze slovenských houfnic Zuzana 2 nadšení, pak přišlo zklamání. Fico na nich vydělává, i když zbraně dodávat nechce

Dává jí to výhodu nejenom ve vzdušném souboji proti jinému letounu, ale prakticky proti všemu. K dispozici má však i další vyspělé systémy k provádění průzkumu, a rovněž může nosit moderní zbraní k úderům na pozemní a námořní cíle, stejně jako na vzdušné. Nevýhodou je ovšem vysoká pořizovací i provozní cena, což platí také o vybudování náročné infrastruktury.

Je jedním z hlavních důvodů, proč si některé země nákup rozmyslely. Příkladem je Španělsko, které by na ně sice mělo, ale rozhodlo se utrácet 85 % výdajů na obranu v Evropě, a za zbylou částku by jich moc nepořídilo, takže vybírá náhradu z Evropy v podobě 4,5. generace. A totéž se chystá udělat Kanada, respektive to zvažuje jako velmi pravděpodobný scénář.

Video: MiG-29 rozmetal základnu ruské pěchoty. Na rozlehlý panelák mu stačila jedna silnější puma

Původně si objednala 88 letounů F-35A, z nichž ale nejspíše přijme pouze 16, zatímco 72 zbylých odmítne ve prospěch nižší generace. Konkrétně zvažuje švédské Gripeny E/F, které jí výrobce navrhuje sestavit v Kanadě, která by tak podpořila domácí průmysl. Kontrakt na F-35 původně dosahoval 27,7 miliard dolarů (bezmála 600 miliard korun), z čehož by nakonec mohla americká zbrojovka Lockheed Martin inkasovat pouze 109 miliard (5,5krát méně).

Sice to ještě není rozhodnuto, ale tento scénář naznačovala kanadská vláda již dříve, načež jí nabídl francouzský prezident Emmanuel Macron jejich Rafale. Výsledek bude záležet na jednání obou zemí – pokud udělá Amerika ekonomické ústupky, např. sníží cla, může kontrakt pokračovat v plném rozsahu – v opačném případě se připraví o významnou zakázku.

Nejsilnější nejaderná raketa na světě s 9tunovou hlavicí napáchá škody jako atomovky. Do výzbroje vstoupí do konce roku 2025

Gripen E/F přitom není špatný, ale na F-35 zkrátka nestačí. Jde o silně modernizovanou verzi víceúčelového stíhacího letounu C/D, kterou má i ČR. Verze E je jednomístná, verze F dvoumístná (převážně pro výcvik nebo speciální mise), a oproti starším C/D má zvětšený trup pro větší zásobu paliva, silnější motor (modernizovaný proudový motor řady F414), vyšší nosnost a prodloužený dolet, což mu umožňuje provádět delší a náročnější mise bez tankování.

Disponuje výrazně modernizovanou avionikou, včetně pokročilého radiolokačního systému AESA, systému elektronického boje a zdokonaleného multisenzorového fúzního rozhraní, které pilotovi poskytuje lepší situační povědomí. Gripen E/F je navržen pro síťově orientované operace – podporuje datalinky, přesné naváděné zbraně (včetně dálkových střel vzduch–vzduch jako Meteor) a má nižší provozní náklady a vyšší dostupnost, uvádí Wikipedia.

Video: Američané neměli slitování. Zaútočili na ponorku s drogami, jakmile vyplula na hladinu

V jistém směru je schopný F-35 zastoupit, ale ne úplně. Mnohem více se to pak projeví při střetu s početným letectvem, jaké má třeba Rusko, i když je pořád třeba vnímat, že i Kanada je součástí Severoatlantické aliance, takže by nebojovala sama, ale po boku Američanů a Evropanů.

Článek Jedna z největších zakázek v historii F-35 se zdárně hroutí. Kupec chce odmítnout 72 letounů a koupit místo nich švédské Gripeny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

O Gripen projevují zájem stále další země

Snad ještě před rokem si dokázal málokdo pomyslet, že by švédský letoun mohl sehrávat nějakou větší roli. Krom domácího Švédska měl uživatelů žalostně málo, např. Českou republiku, a zdálo se, že je o něj zájem skoro nulový. Redakce Armádního Zpravodaje nicméně připomíná, že si ho nedávno zvolila oficiálně Kolumbie, která jím nahradí stárnoucí izraelské Kfiry.

Amerika potichu začala s anexí Grónska, ale ne vojensky. Jenom ona ho prý může ochránit před invazí Ruska a Číny

Micael Johansson, generální ředitel Saabu, pak v prohlášení uvedl, že se rýsují i další zákazníci v oblasti latinské Ameriky, a že probíhají oficiální jednání s Kanadou a Portugalskem. Zatím sice není jisté, zda se skutečně pro JAS-39 Gripen rozhodnou, ale údajně jsou jednání na dobré cestě a zbrojovka připravuje pro obě země návrhy na prodej letounů, jejich údržbu a výcvik personálu, protože to de facto vždy zajišťuje výrobce; včetně modernizace.

Armádní Zpravodaj připomíná, že JAS-39 Gripen rozhodně nebyl první volbou – tou byly již v roce 2010 v počtu 65 kusů americké F-35, jediné dostupné letouny 5. generace, které měly nahradit v kanadském letectvu 80 stárnoucích McDonell Douglas F/A-18 Hornet, uvádí Wikipedia. Po obstrukcích nakonec došlo k zaplacení 16 letounů F-35A, které má země obdržet někdy v příštím roce – ale vypadá to, že by mohla od zbytku upustit.

ČR si ještě na drahé F-35 počká, jedná proto o dalším pronájmu Gripenů. Později by ale chtěla provozovat oba letouny současně

Jako náhradu by nejspíše zvolila nejmodernější verzi JAS-39 Gripen řady E, která je dle výrobce navržena pro boj s pokročilými budoucími hrozbami a jejich poražení. V úvahu připadá ještě verze F, ta se ale liší pouze v tom, že je dvoumístná. K dispozici má i pestrou výzbroj, jejíž rozsah by se ještě mohl s vícero uživateli rozrůstat, ať jde o zbraně vzduch-vzduch nebo vzduch-země. Odpalovat navíc dokáže i střelu Taurus s plochou dráhou letu.

Článek Velká rána pro F-35: dvě země ji přehodnocují a oficiálně zvažují švédský Gripen. Obří zakázka na skoro 50 letounů může padnout se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jihokorejci nabízí kvalitní ponorku i letoun

Kanada, která používá některé americké zbraně – ale nutno přiznat, že má systémy i od jiných dodavatelů, případně domácí – dokládá, nakolik se mohou špatné vztahy snadno promítnout do zbrojních zakázek. Armádní Zpravodaj zjistil, že kanadská vláda intenzivně jedná s dodavateli z Jižní Koreje, od nichž by mohla získat celou řadu vyspělých zbraní západních standardů, třeba ponorku KSS-III, upozorňuje ArmyRecognition. Tu naše redakce mimochodem v září 2023 hodnotila s tím, že je velmi tichá a silně vyzbrojená a patří na světovou špičku.

Tato ponorka má kanadským požadavkům vyhovovat, a navíc má pohon nezávislý na vzduchu a vydrží pod hladinou až 3 týdny, přičemž může nést torpéda, ale i balistické rakety. Není to však jediný systém. Například kanadské letectvo dnes využívá americký letoun McDonnell Douglas CF-18 Hornet, uvádí Wikipedia, a Armádní Zpravodaj hodnotí, že bude potřebovat nahradit – v úvahu přicházel Lockheed Martin F-35 Lightning II – ale Jihokorejci mají nový KAI KF-21 Boramae, z nějž hodlají udělat plnohodnotný stroj 5. generace, který by mohl Kanadě vyhovovat.

Evropa povzbudí svoje zbrojovky

Naše redakce se domnívá, že by mohly podobný postoj zaujmout i evropské země. Evropská komise totiž ve své zprávě uvádí, že hodlá uvolnit 800 miliard eur (asi 20 bilionů korun) na zbrojní investice, a třeba Francie prosazuje, aby peníze zůstávaly v Evropě, takže lze očekávat, že budou mít domácí zbrojovky v příštích letech mnoho zakázek a budou investovat do rozvoje výroby i vývoje nových zbraní. Tehdy by evropské armády nejspíše méně nakupovaly v Americe a více právě v Evropě, která navíc může chtít produkty v budoucnu vyvážet.

„Invaze“ F-35 zabíjí evropský vojenský letecký průmysl. Evropské země by se měly spojit, záležet bude na letounu 6. generace

Třeba Francie už má s exportem dobrou zkušenost, příkladem může být Dassault Rafale pro Spojené arabské emiráty, ale uchytil se i letoun Eurofighter Typhoon nebo tank Leopard 2 z jiných států. Mnohé evropské i jihokorejské zbraně sice potřebují některé komponenty z USA, lze však předpokládat, že by evropský průmysl u většiny zvládl vyvinout podobné ekvivalenty a americké zbrojovky by tak mohly za pár let pociťovat značnou konkurenci.

Článek Amerika si může silně zabít zbrojní průmysl. Jestli se Evropa probere a „zabere“, může jí zdevastovat postavení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Řada úspěšných kanadských vozidel LAV

LAV 6.0, někdy bývá vozidlo označeno jenom jako LAV 6, je odvozené od velmi známého LAV III, uvádí Wikipedia. O tom, jak je tato rodina vozidel úspěšná, svědčí i skutečnost, že je na základně LAV III postaven i americký transportér Stryker. Vylepšené LAV 6.0 bylo do výzbroje zavedeno v roce 2016 a existuje ve dvou základních variantách. Ta první je určena jako bojové vozidlo, druhá označovaná ACSV pak slouží jako sanitní, vyprošťovací, velitelské a další. Využívá přitom podvozek 8×8, což je dnes u větších transportérů standard.

A LAV 6.0 Armoured Combat Support Vehicle (ACSV) found on the Federal Motorway 20 in Germany, as part of a $500 million package of Canadian military aid for Ukraine. https://t.co/K5XrKPZ1OH
(Photo: Tim) pic.twitter.com/yUFZlp9xUg

— Ronkainen (@ronkainen7k15) September 28, 2022

Co si zaslouží ocenění – a zároveň se tím vozidlo liší třeba od ruských BTR – je jeho pancéřování. WeaponSystems uvádí, že nejmodernější ruské BTR-82A má hmotnost 15,4 tun, zatímco LAV 6.0 má i s přídavným pancéřováním 28,5 tun. Ruské vozidlo poskytuje ochranu v celém obvodu trupu jen proti ručním zbraním, kdežto kanadské proti munici ráže 14,5 milimetrů, a také má mnohem vyšší odolnost proti minám a improvizovaným náložím.

Kanon nižší ráže, a přesto stejně silný

Hlavní zbraní vozidla LAV 6.0 je rychlopalný kanon M242 Bushmaster ráže 25 mm, uvádí ArmyTechnology. A ačkoliv má ruský transportér větší zbraň, sice kanon ráže 30 mm, mohlo by to svádět k dojmu, že je silnější. Zbraně jsou však spíše vyrovnané, což dokazují i případy, kdy např. nejmodernější ruský tank T-90M podlehl dvěma vozidlům M2 Bradley vyzbrojeným právě kanonem M242 Bushmaster. Výzbroj obou transportérů je pak doplněna kulomety.

Video: ani více než 5násobná přesila nemusí uspět, i pouzí 4 vojáci dokáží zastavit útok 3 ruských BTR-82 a jejich výsadku

Kanadský transportér se může pochlubit i větší kapacitou – obě vozidla sice mají tříčlennou osádku, ale kanadské uveze 8 vojáků, zatímco ruské 7. U ruského transportéru navíc vojáci vystupují nešikovně postranními dveřmi, u kanadského zezadu, což jim v boji poskytuje výhodu, protože jsou chráněni masou transportéru. Srovnatelná jsou pak obě vozidla co do rychlosti, maximum je 100 km/h na silnici a dojezd kolem 600 kilometrů.

Článek Kanadské obrněné transportéry LAV 6.0 jsou lepší než kdejaké ruské protějšky. Ani nejlepší BTR-82A na ně nemá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Za zrodem stál legendární Browning

Historie pistole Hi-Power sahá do 20. let 20. století, a to konkrétně do Francie, kdy armáda hledala novou poboční zbraň ráže 9 milimetrů a o spolupráci požádala konstruktéra Johna Mosese Browninga, uvádí TheArmoryLife, ač jeho práci nakonec dokončil Dieudonne Saive. Pistoli pak začala produkovat belgická společnost FN a přijala ji do výzbroje belgická armáda. Když začala 2. světová válka, plány zbraně poslala společnost do Velké Británie, odkud se dostaly do Kanady, kde ji začala vyrábět firma John Inglis and Company v Torontu.

iZdroj fotografie: Námořní pěchta Spojených států amerických

Pistole se stala populární. Belgickou verzi používali Němci, kanadskou pak spojenečtí vojáci. V letech 1944 až 1945 ji odebrala pro vojáky i kanadská armáda, uvádí Twz, a v počtu 11 tisíc nakonec vydržela díky své kvalitě ve výzbroji kanadských vojáků až do dnešní doby, a jen docela neochotně ji nahrazují pistolí SIG Sauer P320. Ačkoliv v plánu bylo pistole Hi-Power roztavit, kanadská armáda to nejspíše neudělá a přesune je do skladu a výcviku.

13 nábojů v zásobníku byla revoluce

V době svého vzniku byla Hi-Power doslova revoluční zbraní, a to hlavně díky kapacitě svého zásobníku, do něhož se vejde 13 nábojů. To byl zhruba dvojnásobek, než kolik nabíjely tehdy nejpoužívanější pistole světa – i proto získala označení Hi-Power. Pistole nejčastěji využívá munici ráže 9×19 milimetrů, ale existují i verze v ráži .40 S&W nebo 7,65×21 milimetrů, uvádí Wikipedia. S touto municí má pistole efektivní dostřel 50 metrů.

Video: stačilo několik vteřin a starý kulomet M2 Browning odrovnal i rychlou ruskou střelu s plochou dráhou letu

Hmotnost pistole Hi-Power je 1 kilogram, což je stejně jako u známé české pistole CZ 75. Délka je 197 milimetrů, z čehož je hlaveň dlouhá 119 milimetrů. Po válce se pistole dočkala masivní produkce, vyráběna byla i v několika zemích v licenci, případně vznikly její klony, a nakonec byla používána zhruba v 50 zemích světa. Jejím známým uživatelem byl třeba irácký diktátor Saddám Husajn. Výrobu pistole ukončila FN teprve v roce 2018, ale po 4 letech oznámila obnovení výroby vylepšené verze, která se dočkala opravdu mnoha změn.

Článek Kanadská armáda stále používá revoluční pistole Browning Hi-Power z 2. světové války. Někdy poslouží lépe než útočné pušky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Talíř létající čtyřnásobkem rychlosti zvuku

Do stavby stroje o tvaru létajícího talíře se pustil známý konstruktér společnosti John Frost v 50. letech. Jeho vizí byl revoluční stíhací letoun, který by dokázal létat rychlostí Mach 4 a dostat se až do výšky 30 kilometrů. Měl sloužit k zachycování sovětských bombardérů. Je proto pochopitelné, že se o tuto možnost velmi zajímalo i americké letectvo a později armáda. Frost měl v plánu využít takzvaného Coandova efektu.

V podstatě šlo o to, že uprostřed disku bylo nasávání vzduchu do proudového motoru nebo motorů. Jejich tah pak byl distribuován do obvodu stroje, čímž se nadnášel a úpravou směru tahu různými klapkami a dalšími zařízeními se měl i pohybovat. Případně mohl zůstat viset, čehož jsou schopné letadla VTOL. Teorie to byla relativně správná, ale byla technicky velmi obtížná a projekt se od počátku potýkal s mnoha problémy.

iZdroj fotografie: Public Domain

Jeden problém za druhým

V roce 1959 nakonec byly postaveny dva prototypy. Šlo o stroje tvaru disku o průměru 5,5 metru s dvoučlennou posádkou. Byly vybaveny třemi proudovými motory. Stroj se poprvé vznesl 29. září, ale začal velmi nepříjemně poskakovat. Testovací pilot musel motory zastavit. Problém byl nakonec úpravami odstraněn a zkoušky pokračovaly. V roce 1960 odhalily, že při rychlostech nad 56 kilometrů v hodině je stroj nestabilní. O rok později byla hranice posunuta na 190 kilometrů v hodině, ale i to bylo stále daleko ke slibované rychlosti.

Avru ale začaly docházet peníze, které dostalo na projekt od armády a letectva. Nakonec nezbylo, než projekt zcela zrušit. Na západě také začala konstrukce VTOL letounu Harrier, který se nakonec ukázal jako úspěšný. Jeden z Avrocarů později sloužil k různým testům. Na oba prototypy se nějakou dobu prášilo, ale nakonec skončily v muzejních sbírkách jako ukázka toho, čím vším se letečtí inženýři zabývali, a že mnohé projekty byly slepou uličkou.

Článek Letadlo mělo mít tvar létajícího talíře a létat neuvěřitelně rychle. Původní plány konstruktérů ale zcela selhaly se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vozidla nebudou mít věž s kanónem

V srpnu 2019 kanadská vláda u firmy General Dynamics Land Systems-Canada objednala vývoj a výrobu 360 obrněných bojových podpůrných vozidel pro kanadskou armádu. Hodnota kontraktu činí dvě miliardy dolarů (49 miliard korun). Tato vozidla nahradí současnou flotilu pásových lehkých obrněných vozidel M113 (TLAV) a LAV II Bison. Kanadská armáda zařadila do výzbroje první verzi nových osmikolových obrněnců v květnu 2021 a „oslavila” to v tomto měsíci velmi zvláštním ceremoniálem.

Ten proběhl za přítomnosti ministra obrany Kanady, Harjita Sajjana. Výrobce vozidla představil při této příležitosti první zaváděnou variantu TCV (vojenské nákladní obrněné vozidlo) v Ontariu ve městě Londýn na tiskové konferenci virtuálně. Před kanadskou vlajkou promítnutou na zdi tiskového střediska se před novináři objevil třírozměrný prostorový objekt generovaný laserovým promítáním, který byl podle potřeby zástupci výrobce digitálně „otevírán”, otáčen, byly představovány vnitřní prostory „v řezu”, atd. Bylo to velmi působivé představení.

Kanadská armáda má zatím objednanou celou škálu osmi variant těchto vozů, od bojových až po sanitní nebo velitelská, jež jsou vyvinuta v programu Armored Combat Support Vehicle (ACSV) a vyrobena pro kanadskou armádu. Nyní se jedná o 39 nově vyrobených vozidel. Podle dostupných informací je dostane v současné době přednostně Ukrajina.

Vozidla však nejsou určena k přímému boji, pouze k přepravě personálu a nákladu, tj. zřejmě ve verzi vojenského nákladního vozidla TCV. Nebudou totiž vybavena bojovou věží s rychlopalným kanónem ráže 25 milimetrů, kterou je základní bojová verze ACSV běžně vybavena. Samozřejmě je otázka, zda je Ukrajina nakonec nějakým způsobem nevyzbrojí, například namontováním vlastních kulometů.

Nové vozy mají vylepšenou ochranu

Vozidla ACVS jsou vyvinuta jako modernizovaná varianta strojů LAV 6, která zase vychází z předchozích verzí LAV. To je velmi rozšířená skupina bojových vozidel, protože například ze stroje LAV III vycházejí obrněná vozidla Striker, jež jsou používána americkými ozbrojenými silami. Právě z LAV III nejnovější model vychází. LAV 6 začaly být používány v roce 2013 a kanadská armáda má v plánu na novou verzi postupně přejít.

LAV 6 i ACSV mají oproti předchozím typům obrněných vozidel této rodiny zvýšenou balistickou ochranu a mnohem lepší odolnost proti minám a nástražným zařízením. Kromě řidiče a velitele by měl být součástí posádky i mechanik. V zadní části vozu je prostor pro přepravu vojáků a nákladu. Do vozidla by se měl vejít oddíl o síle minimálně šesti členů.

ACSV pohání motor Caterpillar, pravděpodobně verze C7 o výkonu 260 kW (360 koní). Ten mu je schopen udělit rychlost až 100 kilometrů v hodině na silnici. Stroj má i velmi slušný dojezd na plnou nádrž, a to až 600 kilometrů. Je vhodný do těžkého terénu. Překoná příkop, který je i dva metry široký a až 60 centimetrů vysoké překážky. Zvládá i velmi příkré svahy nebo 30% boční náklon.

Které zbraně by bylo vhodné Ukrajině poslat?

Zdroj: EnDefence, ArmyRecognition

Článek Kanada objednala nová obrněná vozidla ACSV. První várku ale armáda nepřevezme, posílá je na Ukrajinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vyrostl v přísné křesťanské rodině

George Frederick Beurling se narodil 6. prosince roku 1921 v městečku Verdun v Quebecu, jež bylo v podstatě předměstím a dnes už je pevnou součástí Montrealu. Tam rovněž studoval. Jeho rodina byla hluboce nábožensky založená, rodiče byli zbožnými příslušníky „Plymouthských bratří“, kteří se denně utápěli v četbě Bible a striktních modlitebních shromážděních. A tak Beurlingovo dětství, prožité převážně v ulicích Montrealu, mělo k typickému chlapeckému dospívání poměrně daleko.

Od ranného mládí mu učarovalo letectví a létání. Jako teenager se intenzivně věnoval konstrukci a prodeji modelů letadel, čímž si vydělával na soukromé hodiny létání. A také věnoval mnoho času lovu zvěře, aby se zdokonalil ve střelbě, jejíž mistrné zvládnutí od počátku považoval za integrální schopnost každého dobrého stíhacího pilota, kterým chtěl být. Již v roce 1939 získal licenci soukromého pilota a zvítězil v soutěži akrobacie v Edmontonu v Albertě, navzdory konkurenci civilních i vojenských pilotů.

Když vypukla válka v Evropě, chtěl se přihlásit jako pilot-dobrovolník do Finska. To mu ale rodiče zakázali. Pro nesplnění formálních požadavků na vzdělání nebyl přijat ani do kanadského vojenského letectva RCAF, i když již měl pilotní průkaz. Vyřešil to po svém, nasedl na obchodní loď a jako člen její posádky se vydal přes Atlantik s nadějí, že ho do svých služeb přijme Britské královské letectvo (RAF).

I tam se ovšem dočkal odmítnutí, protože si při spěšném útěku z domova zapomněl v Kanadě osobní doklady. Beurling se tedy vydal zpět přes ponorkami zamořený Atlantik, v Montrealu „shrábnul“ pas a další požadované doklady a do týdne opět odplul do Anglie. V září 1940 byl již konečně k RAF přijat.

Výcviku se Beurling věnoval intenzivně

Poté, co Beurling úspěšně absolvoval v RAF pokračovací letecký výcvik, přes několik „průšvihů“ s nekázní ve vzduchu od září 1941 procházel i bojovým výcvikem v OTU v Hawardenu. Tam získal poddůstojnickou hodnost seržanta. Jeho instruktor Ginger Lacey (27 sestřelů) na něj vzpomínal s respektem. Později popsal příhodu, která se stala hned při jeho prvním nácviku slétanosti ve formaci. Lacey dal pokyn nováčkům, aby samostatně přistávali, a sám prudce vystoupal nad letiště.

Při provádění pomalého výkrutu náhle zjistil, že těsně u jeho levého křídla všechny jeho manévry Beurling opakuje, jako by byl s Laceyho Spitfirem pevně spojen. Zato u ostatních pilotů ve výcviku nebyl Beurling moc oblíbený, protože obvyklé kratochvíle pilotů v restauracích a při návštěvách tanečních zábav ho nezajímaly. Pokud nelétal, bylo možno ho téměř vždy nalézt na střelnici či v učebně.

Tam velmi intenzivně studoval problematiku letecké střelby, způsoby odhadování vzdálenosti letícího cíle, odhadování předsazení při střelbě, trajektorii vystřelených projektilů, snos větrem atd. To vše si vtloukal do hlavy po celou dobu svého výcviku v OTU tak intenzivně, že poté v boji toto všechno dělal naprosto automaticky a podvědomě. Spolu s jeho vynikajícím zrakem se to stalo základem jeho pozdějších úspěchů.

Od OTU odcházel s hodnocením „vynikající pilot a ještě lepší střelec“. Byl přidělen k 403. peruti RCAF, která byla vyzbrojena ještě stíhacími letouny Hurricane. Po několika týdnech byl pak převelen k 242. peruti RAF se stíhačkami Spitfire Mk.V, kde létal v kanadské letce. Dne 1. května 1942 sestřelil svého prvního nepřítele, „sedlajícího“ mnohem výkonnější německý Focke Wulf Fw-190A, a to dokonce přesto, že Beurlingovi fungovaly jen dva kulomety.

Legenda Královského kanadského letectva

Mladý seržant si tak mohl udělat svůj první zářez. Hned o dva dny později však udělal „průšvih“, když bez povolení opustil pozici dvojky za svým vedoucím. I když Němce, kterého zahlédl, sestřelil, skutečnost, že nechal svého vedoucího bez upozornění nekrytého v boji, znamenala zásadní porušení interních předpisů RAF a vynesla mu velkou nelibost ostatních spolubojovníků v letce. Nikdo s ním pak nechtěl létat ve dvojici a při jeho povaze poněkud neurvalého samotáře a individualisty se vztah ostatních pilotů vůči němu spíše zhoršoval.

Využil proto první příležitosti a v červnu 1942 se nechal přidělit k 249. stíhací peruti na ostrov Malta. Dne 9. června odstartoval z paluby letadlové lodi Eagle a se svým Spitfirem a přiletěl spolu s ostatními na letiště na Maltě zrovna v okamžiku, kdy v bojích nad ostrovem nastala malá přestávka.

Ta skončila poměrně brzy a Beurling začal ukazovat, co opravdu umí. Dne 6. července 1942 už sestřelil tři nepřátelské stíhače a poškodil italský bombardér. Zvláště jeho mířený sestřel německého Bf-109G během psího souboje na vzdálenost 800 yardů byl v té době naprosto unikátní.

Odborníci a historici se v jeho případě shodují v názoru, že Beurling byl zcela jistě nejlepším střelcem celé války na obou stranách. Byl výjimečnou osobností, abstinent, zapřisáhlý nepřítel hazardních her, který v okamžicích nelibosti nikdy neklel, ale používal slovo screwball – cvok. To mu nakonec zůstalo jako jeho přezdívka. Často létal hladový, protože věřil, že jeho oči pak lépe a ostřeji vidí. Viděl skutečně skvěle, střílel ještě lépe a všechny své protivníky dostal hned první dávkou, často na obrovskou vzdálenost.

Jím sestřelená italská stíhačka Macchi MC.202 opět na vzdálenost 800–900 yardů, kterou pak našli rozbitou na ostrově, měla jen pět průstřelů, všechny ale v oblasti kabiny. Její pilot nepřežil. Onoho nekonečného, horkého a prašného léta 1942 mohli být lidé svědky toho, jak se na zářivé a žhavé obloze nad ostrovem doslova zrodila legenda. Kanadští stíhací piloti v té době sehráli při obraně Malty, jež se téměř dva a půl roku potácela na pokraji kolapsu, klíčovou roli. A ze všech Kanaďanů byl právě Beurling tím nejúspěšnějším.

Po zranění se věnoval výcviku nových pilotů

V červenci 1942 dosáhl dalších pěti sestřelů, a to v pouhých čtyřech dnech. Mezitím byl rovněž povýšen do první důstojnické hodnosti a vyznamenán Záslužným leteckým křížem (D.F.C.). Poslední boje na Maltě svedl 13. a 14. října 1942. Ačkoli byl skvělým pilotem, boje nad Maltou a velká početní převaha letounů Osy znamenala, že ve vzduchu vždy nemohl hrát na jistotu. Proto 14. října sám utrpěl během boje zásah a zranění, když bez ohledu na okolní německé stíhače spěchal na pomoc veliteli.

I s poškozenou stíhačkou zničil Beurling útočníka, který napadl jeho velitele, a následně sestřelil ještě jedno další letadlo. Nakonec však byl jeho letoun definitivně sestřelen a on musel vyskočit na padáku. Beurlingovi se pak podařilo i přes své zranění s padákem bezpečně přistát na hladinu moře, odkud byl zachráněn. Za své mimořádné úspěchy byl následně vyznamenán Řádem za vynikající službu (D.S.O.). Všech svých 26 potvrzených sestřelů individuálních, jeden společný a osm prokazatelně poškozených letadel dosáhl na Maltě během pouhých 27 dnů!

Poté, co se Beurling zotavil ze svých zranění, vrátil se do Kanady, kde jako přední kanadské letecké eso asistoval při prodeji válečných dluhopisů. S ohledem na média však musel akceptovat změnu své přezdívky ze „Screwball – cvok“ na dnes známé „Buzz“. Své mimořádné pilotní schopnosti následně směřoval k výcviku nových stíhacích letců. Beurling však toužil znovu bojově létat. V září 1943 byl proto opět převelen k RCAF do Evropy a ještě téhož měsíce zlikvidoval nepřátelskou stíhačku Fw-190, kterou mu však neuznali jako potvrzený sestřel.

S kariérou pilota se nedokázal rozloučit

V prosinci 1943 pak zničil další dva nepřátelské letouny Fw-190. Služební kázeň mu však činila potíže a nutno podotknout, že mezi svými nadřízenými se netěšil zrovna velké oblibě. Nikdy si totiž nezvykl na styl létání v týmu, nedokázal se přinutit k plnění dílčích úkolů podřízených cíli celé jednotky. Britské stíhací eso Johnnie Johnson při vzpomínce na Beurlinga jednou řekl, že mu v roce 1944 měli spíše dát nějaký nový P-51D Mustang s velkým doletem a měli ho pustit nad Evropu, aby bojoval svoji vlastní válku.

Beurling byl nakonec v říjnu 1944 propuštěn ze služby a po 31 potvrzených vzdušných vítězstvích se opět vrátil do Kanady. Beurling válku přežil a jelikož stále toužil pokračovat ve své letecké kariéře, přidal se k izraelskému letectvu, kde působil především jako instruktor. Tři roky po konci války, dne 20. května 1948, zahynul „Screwball – Buzz“ Beurling na římském letišti, když pilotoval startující přetížené dopravní letadlo.

Některé prameny udávají, že k jeho smrtelné nehodě došlo naopak při přistávání dopravního letadla po zkušebním letu. V každém případě jeho letoun začal ve vzduchu hořet a teprve poté se zřítil. Vyrojily se i různé fámy a konspirační teorie o jeho problémech s izraelskou tajnou službou. Pravdu si zřejmě „Screwball“ odnesl s sebou do hrobu. Bylo mu 26 let. Při obraně Malty se George Beurling stal leteckým esem číslo jedna. Ze „Screwballa“ či „Buzze“ Beurlinga se stala legenda a ta se stala neodmyslitelnou součástí národní i vojenské kanadské historie.

Který spojenecký stíhací letec druhé světové války byl podle vás nejlepší?

Zdroj: CAHF

Článek Stíhací eso RCAF: Ve věku pouhých 20 let Buzz Beurling za 27 dní bojů sestřelil neuvěřitelných 26 nepřátelských letounů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Konfigurace simulátorů bude proměnlivá

Armáda a Rheinmetall na projektu pracují již od roku 2020. Díky němu se podařilo soustředit řadu expertů z dalších partnerských firem, kteří se na přípravě cvičebních center podílejí. V celé Kanadě by jich nakonec mělo vzniknout pět, a to v hlavních místech soustředění armády, aby se výcviku mohlo snadno účastnit co nejvíce příslušníků ozbrojených sil.

Výhodou center bude skutečnost, že se nebude jednat o jeden simulátor, kde by nějaké posádka cvičila. Naopak ho bude tvořit celá řada středně a vysoce pokročilých simulátorů, které budou navzájem síťově propojeny. Cvičit se na nich budou společně posádky lehkých obrněných vozidel, taktických obrněných hlídkových vozidel nebo hlavních bitevních tanků Leopard 2. Jednotlivé pracovní stanice by měly simulovat různá vozidla.

iZdroj fotografie: Uživatel Amqui / Creative Commons / CC BY-SA

Jednotlivé trenažéry bude možné měnit podle toho, jaké situace a jaká vozidla budou v té době potřebovat výcvik. Využívat by se mělo i prostředí rozšířené virtuální reality, které by dokonce simulovalo bojové situace. Díky síťovému propojení tak budou moci jednotlivé posádky spolupracovat podobně, jako by tomu bylo ve skutečnosti.

Kanada předpokládá, že díky výstavbě center by v místě jejich vybudování měla vzniknout vysoce kvalifikovaná pracovní střediska, jejichž pracovníci budou nutní pro jejich obsluhu. Bude také potřeba změnit řadu současných výcvikových metod. V podstatě to bude znamenat, že vojáci budou v menší míře se svými vozy jezdit na skutečná cvičiště, i když samozřejmě ani tento výcvik nezmizí, protože nejde ničím zcela nahradit. Ale sníží se tak spotřeba pohonných hmot a také se tak prodlouží životnost jednotlivých bojových strojů.

Armáda zaspala dobu

Výše uvedené informace prokazují v podstatě to, že někteří vojenští velitelé konečně pochopili, že jejich děti a vnuci na síťových hrách s válečnou tematikou, například ve známém Worlds of Tanks, dokážou pomocí svých domácích počítačů s několika obrazovkami a díky speciálním perifériím velmi rychle a efektivně zvládnout nejrozmanitější vojenskou pozemní techniku, jejíž skutečné funkce v boji dokázali dnešní tvůrci síťových her dokonale naprogramovat.

Většinou tak věrně, že přesně kopírují vlastnosti a schopnosti jednotlivých vojenských vozidel, obrněných transportérů a tanků přímo v terénu a simulovaném boji. Bez ohledu na stupně různých utajení a „neveřejnosti“ řady dat a údajů. Podobným vývojem prošly herní simulátory letecké, které byly velmi populární a již v 80.–90. letech minulého století dospěly do takových forem, že běžný civilní uživatel / letecký fanoušek si mohl koupit doslova „kokpit“ jím zvoleného letadla v měřítku 1 : 1.

Do toho se mohl posadit, předtím k němu mohl dokoupit příslušnou hru, speciální hrací helmu atd. a po síti začít „létat“, bojovat, navazovat spojenectví s podobně „postiženými“ fandy on-line, absolvovat s nimi téměř reálně probíhající letecké válečné kampaně na historických i soudobých elektronicky generovaných letounech apod. Letecké simulátory přitom v primitivnějších formách používala různá letectva ve světě již v dávnověku, známé jsou třeba velmi jednoduché československé simulátory PCK z 50. let.

Nebo mechanické simulátory vyráběné v továrně Letov pro L-29 a později s televizními obrazovkami pro L-39. Ale až rozvoj moderních počítačů a obrovský boom síťových leteckých her – simulátorů dokázal přesvědčit i sebekonzervativnější vojenské plánovače, že v této oblasti vznikly pro výcvik vojenských pilotů kvalitativně nové a netušené možnosti. Dá se říci, že totéž se značným zpožděním pochopili vojenští páni i co se týká pozemní vojenské techniky. Inu, daňové poplatníky v Kanadě to bude něco stát…

Jak velkou část výcviku vojáků podle vás mohou nahradit simulátory?

Zdroj: ArmyTechnology

Článek Posádky bojových vozidel kanadské armády budou konečně cvičit i na pokročilých simulátorech, a to i bojové situace se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Samotná cesta do Ameriky zabila statisíce otroků

Transatlantický obchod s otroky byl největší migrací Afričanů ze Starého světa do Nového světa. V první fázi trojúhelníkového obchodu šlo o vývoz zboží z Evropy, například železa, brandy, střelného prachu či zbraní, které se v Africe směňovalo za otroky. Druhá etapa, označovaná jako Střední cesta, zahrnovala přepravu 10 až 14 milionů zotročených Afričanů přes Atlantský oceán do Evropy. Poslední etapou pak byl převoz zboží; cukru, bavlny, rumu, melasy a tabáku z Ameriky do Evropy.

Obchod s otroky započal na africké půdě a podíleli se na něm Afričané, Arabové i Evropané. Většina zajatců, kteří putovali do Ameriky, byli oběťmi nájezdů, únosů a válek. Velmi často pak afričtí páni prodávali do otroctví své vlastní poddané, domácí služebnictvo či zločince nebo dlužníky. Hlavní motivací těchto transakcí bylo získání zbraní pro neutuchající mezietnické konflikty. Vládci často vedli války jen proto, aby zajatce mohli prodat především Portugalcům do otroctví.

Evropští otrokáři pak často vsázeli na domorodé Afričany či míšence, kteří byli schopni nepozorovaně proniknout mezi prostý lid a unášet muže, ženy i děti a následně je prodávat na pobřeží. Už jen tato zkušenost musela být naprosto traumatizující. Samotný únos byl však teprve začátkem dlouhých útrap, které čekaly otroky na cestě do Ameriky. Po zajetí byli Afričané svázáni a nuceni pochodovat desítky až stovky kilometrů, přičemž trpěli hladem, žízní či úzkostí, neboť nevěděli, kam jdou, ani jaký bude jejich osud, jakmile cíle dosáhnou.

Mnozí z vězňů proto cestu z vnitrozemí na pobřeží nepřežili. Ty zajatce, kteří náročnou cestu zvládli, čekala nepříjemná fyzická prohlídka, při níž byli například nuceni skákat na místě či podstoupit vyšetření pohlavních orgánů. Následně byli vybraní otroci označeni pečetí evropských společností, pro něž byli přepravováni. Poté je čekala náročná plavba přes Atlantik, na jejíž absolvování však byli mnozí vězni příliš slabí a spousta z nich zahynula.

Otroci přišli téměř o všechna práva

Na přesném počtu Afričanů přepravených do Ameriky během transatlantického obchodu se historikové nejsou schopni shodnout. Vzhledem k tomu, že není k dispozici dostatečná dokumentace, která by zaznamenávala každou plavbu od počátku obchodu až po jeho zánik, není možné se dopátrat číselného údaje, který by byl na sto procent přesný. Odhady se pohybují od 5 do 100 milionů, z větší části se však odborníci shodují na 10-14 milionech. 

I když jsou přesná čísla sporná, dostupné údaje z plaveb mezi lety 1662 a 1867 do značné míry alespoň dokládají, jak byli afričtí otroci rozmístěni po Americe. Zhruba 90% zajatců z tohoto období skončilo v Latinské Americe a Karibiku, z toho 40% v Brazílii, 37% v britském a francouzském Karibiku a 10% ve španělských koloniích. Do Severní Ameriky se dostalo pouhých 7% otroků.

Od roku 1619 do konce sedmnáctého století byla práva Afričanů a jejich potomků v Americe neustále ohrožována. Úpadek lidských práv spolu s rychlým rozvojem tabákového a bavlněného průmyslu, které vyžadovaly stálou pracovní sílu, měl pro Afričany zničující důsledky. Ve Virginii bylo navíc v roce 1705 otroctví upevněno zákonem. V důsledku tohoto kroku se obyvatelé tmavé pleti a Afričané stali synonymem pro otroctví.

Po upevnění plantážního systému se otroctví po celé následující století rozrůstalo převážně ve Virginii a Marylandu, a to neuvěřitelnou rychlostí. Ve Virginii žilo nejvíce zotročených Afričanů podél řeky York, neboť řeka představovala hlavní tepnu, po níž obchodníci s otroky přiváželi do regionu nové “zboží“. Okolí řeky navíc disponovalo vhodnou půdou pro plantážnictví.

Virginie byla hlavním distributorem otroků

Poté, co v roce 1808 vešel v platnost zákaz transatlantického obchodu s otroky, staly se Virginie, Severní a Jižní Karolína hlavními distributory otroků. Pracovní síly dodávaly především na jih a západ kontinentu. Historie těchto regionů proto přímo souvisí s vývojem “černého Texasu“ neboť právě Texas představoval vrchol cesty mnohých Afroameričanů, která započala na africkém kontinentu a pokračovala přes Západní Indii do Virginie a Karolíny, až na pláně východního a středního Texasu.

Zpočátku se jasně rozlišovalo mezi otroky narozenými na africkém kontinentu a otroky narozenými v Americe. Samotný proces, v němž se z Afričanů stávali Afroameričané, byl však komplikovaný a vyvíjel se po celou dobu trvání otroctví. Trauma ze zajetí v Africe, Střední cesta, zotročení a život na plantážích hodně přispěly ke změně pojetí Afriky v myslích samotných otroků.

Vláda Spojených států vykonala mnohé pro odčinění otroctví na svém území. Přesto rasismus v zemi přetrvává, ale zároveň řada zákonů se přetavila v tzv. obrácený rasismus a nutno podotknout, že současné hnutí Black lives matter je naprosto neobjektivní a až rasisticky vyprofilovaná skupina, která výrazně přilévá do ohně rasových nepokojů v USA. Přestože je snaha se tvářit sluníčkově, nadále přetrvává rozsáhlá rasová segregace ze spousty důvodů.

Afroameričané významně ovlivňují americkou společnost

Od prvních výprav afrického cestovatele Estevanica až po vznik plantážnictví, zažívali Afričané v Americe nejistotu, snášeli brutalitu spojenou s otroctvím a prožívali zmatek pramenící z fyzického odtržení od jejich domoviny. Byli zajati, prodáni, mučeni a nuceni neustále se přizpůsobovat nové a nepříliš přívětivé americké realitě. Na všech místech bylo otroctví nelidské, přesto se praxe otroctví mohla v jednotlivých regionech lišit.

Tyto rozdíly jsou příčinou demografických, kulturních a dokonce i genetických odlišností mezi moderními diasporami černošského obyvatelstva. V důsledku transatlantického obchodu s otroky žije v současné době na území Spojených států, Mexika a Kanady 51,5 milionu lidí afrického původu. V Jižní Americe je to pak 66 milionů a více než 14,5 milionů na ostrovech v Karibiku.

I přesto, že s postupem času došlo u těchto diaspor k vytvoření mnohých odlišných kulturních tradic, všechny spojují prvky společného afrického dědictví. Členové diaspor také často disponují silným smyslem pro rasovou, etnickou nebo náboženskou identitu, který překračuje jakékoliv geografické hranice.

Zdroj: History, Encyclopedia,

Článek Afričtí otroci za Atlantickým oceánem: úlohu otrokářů zastávali často samotní Afričané se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Letadel je již mnoho v provozu

„P-8A Poseidon prokázal, že je to nejschopnější víceúčelové letadlo na světě, které se v současnosti vyrábí, a nabízí kompletní řešení pro kanadské požadavky,“ prohlásil v rámci marketingové kampaně Tim Flood z Boeingu. Připomněl, že v současné době již po světe létá 140 letadel tohoto typu. Mají nalétáno více než 400 tisíc hodin.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Poseidon je hlídkový letoun, který byl vyvinut na základě civilního Boeing 737-800. S tímto letadlem má tedy společnou celou řadu dílů i motory CFM56-7B. Je samozřejmě v některých ohledech upravený, má například zesílený trup a v bývalém nákladovém prostoru pro kontejnery pod podlahou kabiny má šest dalších palivových nádrží.

V nákladovém prostoru vepředu má tři a vzadu další tři, které mu umožňují výrazně větší vytrvalost při hlídkování ve vzduchu. Při doletu 2 220 km může na vybraném místě hlídkovat až 4 hodiny v cestovní rychlosti 818 km/h. To je při operacích nad hladinou oceánů klíčová vlastnost. Navíc dokáže tankovat palivo za letu.

Protiponorkové i protilodní zbraně

Letoun je dnes vybaven radarem Raytheon AN/APY-10. Nemá detektor magnetických anomálií (ušetřilo se tak až 1 600 kg), ale disponuje pokročilým vyhledáváním zvuků pod hladinou moře pomocí shazovaných aktivních i pasivních sonarových bójí a má i speciální detektory na uhlovodíkové sloučeniny neboli na zplodiny dieselových motorů neatomových ponorek a hladinových plavidel. Na cíle, které detekuje, může účinně udeřit.

Je chopen nést celou řadu zbraní. Od protiponorkových torpéd Mark 54 přes protilodní střely AGM-84 Harpoon, AGM-84H/K SLAM-ER k útoku na námořní a pozemní cíle nebo může pokládat i nejmodernější námořní miny. Letoun je ve výzbroji nejen amerického námořnictva, koupila ho i řada zemí a další se k tomu chystají. Létá tak třeba na protiponorkových hlídkách pro Velkou Británii, Austrálii, Jižní Koreu nebo Indii. U té je zajímavé, že si na letadla nechala namontovat detektor magnetických anomálií, který běžně ve výbavě není.

Konkurenci nemá moc velikou, ve skutečnosti pouze Japonsko vyrábělo a provozuje svůj obdobný letoun Kawasaki P-1, což je specializovaný čtyřmotorový reaktivní letoun od počátku konstruovaný jako protiponorkový. Také Airbus uvažuje o přestavbě svého populárního dopravního stroje A320 na námořní hlídkový pod názvem A320M3A. Ten je ale zatím pouze ve virtuální realitě, i když velmi reálná poptávka na něj trvá hlavně ve Francii.

Původně nabízené letouny CASA 295 jako protiponorkové a hlídkovací se ukázaly jako příliš malé a pomalé. A je zajímavé, že stejný problém, jak nahradit stará protiponorková letadla, dnes řeší i v Rusku a v Číně. Staré ruské stroje Il-38N sice procházejí rozsáhlou modernizací, ale v Rusku pro své námořnictvo jako kvalitativní řešení do budoucnosti objednali zcela nový protiponorkový letoun z upraveného dopravního stroje Tupolev Tu-204, respektive Tu-214.

Jak velké nebezpečí představují ponorky pro námořnictva západních zemí?

Zdroj: NavalNews

Článek Kanada shání moderní protiponorkové letouny. Boeing jí nabízí v několika státech osvědčené P-8A Poseidon se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nechal práce u počítače a vyrazil pomoci

Wali měl na Ukrajinu dorazit 9. března spolu s dalšími bývalými vojáky. Už se údajně zapojil do bojů a má mít na kontě šest mrtvých ruských okupantů, ačkoli tyto zprávy se nedají ověřit z nezávislých zdrojů. Čtyřicetiletý muž, který se po odchodu z armády živí jako počítačový inženýr, je mezi světovými odstřelovači považován za opravdovou elitu.

Ačkoli jeho skutečné jméno není známé, vystupoval v minulosti i na veřejnosti. Ví se, že má manželku a jednoročního syna. Když prý uslyšel výzvu prezidenta Volodymyra Zelenského, neváhal a rozhodl se nabídnout pomoc, stejně jako mnoho dalších bývalých vojáků. Do cizinecké legie se podle dostupných údajů hlásí asi 20 tisíc bojovníků včetně Čechů.

Již je zjevné, že tato pomoc je velmi vítaná, protože z mnohých dobrovolníků se stávají instruktoři, kteří pomáhají odvedencům s osvojením potřebných dovedností. Navíc nepochybně zvedají morálku těchto mužů, kteří se tak mohou učit od zkušených vojáků a v neposlední řadě přispívají k vědomí, že v tom Ukrajina v žádném případě není sama.

Sloužil v Afghánistánu nebo Iráku

Legendární kanadský sniper má celou řadu zkušeností. Byl příslušníkem 22. kanadského královského pluku. Dvakrát měl být nasazen v Afghánistánu a bojoval i v Iráku. Byl součástí elitní jednotky JTF-2. Údajně se dobrovolně účastnil i bojů po boku Kurdů. Svého legendárního zásahu dosáhl v červnu roku 2017, kdy na 3 540 metrů zasáhl bojovníka Islámského státu.

Jeho umění ukazují i počty zabitých nepřátel. Dobrý odstřelovač podle odborníků zvládne za den zastřelit kolem pěti protivníků. Ti hodně dobří se dostávají na hodnoty kolem 10 a více zastřelených. Ovšem Wali má mít ve svých záznamech prokázáno zabití i 40 nepřátel denně, což ho řadí mezi opravdovou špičku. Rusové se tedy v oblasti, kde bude nasazen, mají opravdu čeho obávat.

Vliv sniperů na bojující jednotky je nezpochybnitelný a oni sami jsou často primárním terčem protivníka. Dle zpravodajství, které hovoří o vysokých ztrátách Rusů v důstojnickém sboru, lze předpokládat, že Ukrajinci využívají vlastní odstřelovače. Význam Kanaďana je nepochybně hlavně psychologický. Již tak demoralizované ruské jednotky mají dalšího a velmi nebezpečného nepřítele, navíc jednoho z mnoha ze zahraničí.

Jak může zkušený sniper pomoci Ukrajině?

Zdroj: RepublicWorld, SsbCrackExams

Článek Ukrajincům pomáhá elitní kanadský sniper přezdívaný Wali. Už má mít na kontě první zářezy, nemluvě o vlivu na morálku Rusů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obsaďte město na cestě do Dánska

Jednalo se o 1. kanadský výsadkový prapor, který byl součástí 6. britské výsadkové divize. V akci byl již od vylodění ve Francii, kdy byl vysazen v rámci operace Overlord. Jeho poslední akcí byla operace Varsity v březnu a dubnu 1945. Po jejím skončení jednotka dostala rozkaz přesunout se do města Wismar na pobřeží Baltského moře. Šlo vlastně o bránu k městu Lübeck a následně k nedalekému Dánsku.

iZdroj fotografie: Charles H. Richter / Public Domain

Nápad měl prý pocházet od Winstona Churchilla, který rozpoznal důležitost města a hodlal před sovětským vlivem chránit Dánsko. Město sice mělo být v západní zóně, ale nikdo si nebyl jistý, kde se Sověti zastaví. Wismar byl ale podle dohod součástí sovětské zóny. Výsadkáři na svých automobilech spěchali ke svému cíli, míjeli německé jednotky, často ozbrojené, ale navzájem po sobě nestříleli. Do města vojáci dorazili ráno 2. května.

Sovětům se kanadská přítomnost nelíbila

Místní je prý vítali mnohem raději něž Sověty, o jejichž zacházení s civilisty kolovaly nepěkné historky. Ještě téhož dne Kanaďané narazili na první příslušníky Rudé armády. Setkání běžných vojáků dle vzpomínek účastníků proběhlo srdečně. Jiné to bylo v okamžiku, kdy se potkal velitel Kanaďanů podplukovník Eadie se svým sovětským protějškem. Ten totiž požadoval, aby Kanaďané odešli. Což velitel k rozčilení Sovětů odmítl.

Ti tak nemohli pokračovat dále a patovou situaci museli řešit velitelé o několik pater výše. Celou dobu prý mezi Kanaďany a Sověty panovalo značné napětí. Objevily se i zprávy o údajně zabitých Rudoarmějcích, kteří napadali civilisty, ale ty nejsou potvrzené. Velení se nakonec dohodlo, že Wismar Sovětům připadne, Kanaďané ho opustili, ale až 1. července. Do té doby mohli lidé, kteří se báli, odejít do západní zóny. Stejně tak již bylo zabezpečené území Dánska.

Co by se stalo s Dánskem, kdyby se do něho první dostala Rudá armáda?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Kanadští výsadkáři drželi týdny německé město Wismar aneb Jak skupina odvážných zachránila Dánsko před sovětskou okupací se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Neutuchající pře o bezvýznamné území

Vše to začalo roku 1880, kdy Velká Británie srovnávala účty se svou dřívější kolonií Kanadou, při čemž na tuto zem přepsala svá arktická teritoria. Mapy ale byly z 16. století, takže hranice nebyly aktuálně přesné. A tak se ostrov, který grónští Inuité znali jako Tartupaluk, ocitl mimo dědictví koruny. Až roku 1933 při aktualizaci tehdejších map se zjistilo, že tento ostrov není ničí, a tak se stal automaticky majetkem Grónska.

iZdroj fotografie: Uživatel Toubletap / Creative Commons / CC BY-SA

Jelikož by se tím zvětšila teritoria Grónska, zmenšila by se tak následně teritoria Kanady. To by byl ovšem problém, protože by se tím také zmenšil prostor pro kanadské rybáře a velrybáře, kterým jejich teritorium končí ostrovem Ellesmere. A tak jejich pře stále a stále stoupá a nezná konce. Nikdo z nich nechce o teritorium ostrova přijít.

Grónsko by se s tímto faktem jistě rychle smířilo, ale Dánsko určitě ne, jelikož jim od roku 1953 Grónsko přináleží a každý kilometr navíc vždy uvítají. Navíc by se tímto mohla zvýšit jejich kontrola nad Nareskou úžinou. Právě v ní byste Hansův ostrov našli. A že jste nikdy neslyšeli tento název? Dánové tak tomuto ostrovu říkají od nepaměti.

Nárokování ostrova nebylo nic platné

Po žádosti o přidělení ostrova Dánsku neuspěli a ostrov stále neměl majitele. To bylo malé plus pro Kanaďany. Od té doby to byl jen prostředník mezi dvěma zeměmi a nikdo si jej nevšímal. Ačkoliv všichni věděli, že tam ostrov leží, nikdo se k tomu nevyjadřoval, jako kdyby tam bylo něco, o čem nikdo nechce mluvit, jen k tomu přihlížet.

iZdroj fotografie: NASA / Public Domain

Nikdo nic neřešil až do roku 1973, kdy se Kanada a Dánsko začaly přetahovat o Hans Island a debatovat o svých námořních hranicích. Jelikož se ani jedna země nedokázala dohodnout, nedospěly tak k žádnému verdiktu, komu ostrov patří či bude patřit. A tak o deset let později obě země podepsaly dohodu o ochraně mořského prostředí a ochraně živočichů, kteří na ostrově žili, aniž by se dohodly, komu ostrov patří.

Možné vyhlídky na smír

Roku 1984 se Kanada rozhodla jednat. Zástupci Kanady odcestovali na Hans Island a zasadili na povrch ostrova kanadskou vlajku a ponechali u ní lahev kanadské whiskey. Dánové si samozřejmě nenechali nic líbit, a tak se na ostrov vydali taky a po umístěni dánské vlajky za sebou nechali lahev dánské pálenky a vzkaz „Vítejte na dánském ostrově“. Od té chvíle se konflikt nazýval Whiskey War a obě země na sebe pasivně agresivním způsobem útočily tím, že si vzájemně vyměňovaly vlajky.

iZdroj fotografie: Uživatel っ / Public Domain

Roku 2005 dánská vláda vydala Kanadě protestní dopis kvůli současnému sporu a o měsíc později obě země začaly vyjednávat o budoucnosti ostrova. Až roku 2018 se dohodly na společném pracovním uskupení k urovnání sporu. Přece jen si přiznejme, koho by bavilo stále měnit vlajky? Nakonec by se mohly dohodnout na společném vlastnictví, kdy by obě země mohly vztyčit vlajky na jednom území, bez jakéhokoliv sporu. Tímto by to byl nejklidněji ukončený spor v dějinách války.

Myslíte si, že tato válka někdy skončí?

Zdroj: WarhistoryOnline, iDnes

Článek Nejklidnější válka všech dob: Neutuchající při Dánsko a Kanada neřeší zbraněmi, ale lahví whiskey se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Válka o předpověď počasí

Tam, kde Abwehr selhal, však uspělo námořnictvo a armáda. Nebylo to ale ve Spojených státech. Němcům se podařilo uspět na samém severu Kanady, a to zřízením meteorologické stanice na pustém Labradoru. Jednalo se o jedinou úspěšnou vojenskou operaci Německa v Severní Americe během 2. světové války.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY

Pro německé letectvo a námořnictvo bylo naprosto klíčové získat přesnou předpověď počasí. Ponorky v bitvě o Atlantik potřebovaly vědět, jaké bude počasí v oblastech, kudy budou proplouvat konvoje, a kde na ně bude pro ně nejvýhodnější udeřit. Luftwaffe pak potřebovala předpovědi pro plánování leteckých operací. Bez těchto informací byli Němci jako slepí.

Válka, ve které od začátku Německo prohrávalo

Němci byli oproti Spojencům v obrovské nevýhodě. Bylo pro ně neuvěřitelně obtížné zřídit během války spolehlivé meteorologické stanice. Spojenci byli schopni vybudovat síť meteorologických stanic po celém severním Atlantiku, protože fakticky kontrolovali většinu pobřeží mezi západní a východní polokoulí severně od rovníku. Meteorologická služba u nich hrála důležitou roli při plánování velkých operací, jako byl den D.

Německo oproti tomu muselo budovat své stanice v utajení. A to zejména v jím dostupných místech, jako byl Island nebo Grónsko. Tato odlehlá místa byla často nalezena a obsazena spojeneckými hlídkami. Snažili se také využívat letadla a speciálně vybavené meteorologické lodě. Problémem letadel bylo, že získaná data byla často neúplná a nespolehlivá, ale především nebyla dlouhodobá. Lodě na moři, které hlásily průběh počasí, byly vystopovány a zajaty nebo potopeny spojeneckými silami.

Kam nemohou lidé, musí technika

V důsledku toho byly automatické meteorologické stanice jediným spolehlivým prostředkem, jak získat přesné zprávy o počasí v Atlantickém oceánu v reálném čase. Vyvinout takovou stanici se podařilo firmě Siemens. Wetter-Funkgerät Land (WFL) se skládal z 10metrové antény napojenou na 150wattovou vysílačku Lorenz 150 FK. Meteorologické zařízení se skládalo z větroměru a korouhve.

iZdroj fotografie: Canadian National Archives / Creative Commons / CC BY

Inženýrům firmy Siemens se podařilo zařízení vměstnat do dvou barelů. Vedle toho muselo být zařízení napájeno na zdroj energie. O to se staraly nikl-kadmiové akumulátory, které vážily 100 kilogramů a opět byly maskovány jako barely. Systém měl posílat dvouminutové zprávy co tři hodiny. Celé zařízení mělo fungovat minimálně šest měsíců, což záviselo na počtu baterii, kterých mohlo být až deset. Celkem bylo vyrobeno 26 těchto zázraků německé techniky.

Dobrodružná plavba ponorky U-537

Ponorka U-537 pod velením Kapitänleutnanta Petera Schreweho vyrazila 18. září 1943 z Kielu, aby zřídila jednu z těchto automatických stanic až v daleké Kanadě. Plavba ponorky byla více než dobrodružná. U-537 během plavby zasáhla bouře a byla vážně poškozena, nemohla se ponořit a ztratila palubní protiletadlové čtyřče. 22. října 1943 ponorka dorazila do oblasti severního Labradoru a našla místo, které bylo daleko od civilizace či jakéhokoli náhodného svědka.

WFL-26 nebo také „Kurt“, jak byla stanice kódově pojmenována, byla umístěna na opuštěném Chidleyho mysu v Martinově zátoce.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY

Na pevnině byly z ponorky vysazeny strážní oddíly a část posádky ji mezitím opravila. K ochraně stanoviště Němci využili jeho vzhled. „Kurt“ vypadal z dálky jako skládka opuštěných barelů. Němci navíc na ně nalakovali jména fiktivních vládních úřadů „Canadian Meteor Service“ a „Canadian Weather Service“. Kolem zařízení, aby byla iluze dokonalá, rozházeli prázdné krabičky od amerických cigaret. Pokud by na meteostanici někdo narazil, nemělo jej ani napadnout, že se jedná o německou meteorologickou stanici.

Zapomenutý německý úspěch

Posádce U-537 trvalo pouhých 28 hodin, než meteorologickou stanici zprovoznila a opravila svou ponorku. Jakmile bylo vše v pořádku, posádka U-537 „Kurta“ opustila. Byl to skutečný úspěch. Němci při pokusech o instalaci podobných stanic v Severní Americe přišli o dvě ponorky. Ani U-537 však svému osudu neunikla.

Po bojové plavbě u kanadského pobřeží, kde U-537 zasáhlo více spojeneckých letadel než ona nepřátelských lodí, se vrátila do Francie. Na další misi zamířila až do Jávského moře. Tam ji v listopadu 1944 potopila americká ponorka USS Flounder. Naneštěstí celá posádka zahynula.

Samotná meteostanice „Kurt“ přestala vysílat zprávy o počasí pouhý měsíc po svém zřízení. Na vině byla s největší pravděpodobností porucha nebo spojenecké rušení vysílačky. Na „Kurta“ se dokonale zapomnělo. Opuštěn tam stál dalších více než 30 let, dokud na něj v roce 1977 nenarazil polární kanadský vědec Peter Johnson. Ten si nejdříve myslel, že se jedná o meteorologické zařízení kanadské armády.

iZdroj fotografie: Public Domain

Po menším pátrání zjistil skutečný původ zařízení a jeho účel. Informoval tedy příslušné úřady a roku 1981 byla stanice převezena do Kanadského válečného muzea v Ottawě, kde se nachází dodnes. WFL-26 „Kurt“ je tichou památkou na jedinou úspěšnou vojenskou nebo zpravodajskou operaci nacistického Německa v Severní Americe. I tento úspěch však měl jen měsíční trvání.

Zdroj: WeAreTheMighty

Článek Jediná úspěšná německá operace v Americe za 2. světové války. Škoda, že byla odhalena až 30 let po válce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Využil fotografickou paměť

Fred Demara byl podvodníkem vlastně celý život. Postupně se vydával například za právníka, stavebního inženýra, výzkumníka rakoviny nebo psychologa. K předstírání využíval své vysoké inteligence a fotografické paměti. Díky tomu dokázal nastudovat a zapamatovat si řadu věcí, aby nikdo jeho trik neprohlédl. V roce 1951 byl v Kanadě, kde si jako falešný právník půjčil dokumenty lékaře Josepha Cyra.

iZdroj fotografie: Public Domain

S nimi bez jakéhokoli lékařského vzdělání nastoupil ke kanadskému námořnictvu a dařilo se mu úspěšně předstírat. Sice o něm měl jeden lékař pochybnosti, ale potíže překonal. Nakonec se ocitl na palubě kanadského torpédoborce HMCS Cayuga. Na něm se při válce v Koreji plavilo 219 námořníků a při jakémkoli problému se museli spoléhat na jeho pomoc. Když se vyskytl problém, rychle běžel do pokoje, nastudoval pasáže v knihách a díky fotografické paměti léčil.

Vyndal kulku ze zraněného vojáka

Známá je i historka, kdy kapitán lodi měl problém se zuby a potřeboval je vytrhat. Demara se bez jakýchkoli znalostí pustil do práce. Kapitán si dokonce poznamenal, že tak dobrou práci při vytrhávání zubů neviděl. Opravdová zkouška přišla v okamžiku, kdy na loď převezli několik zraněných korejských vojáků. Musel je operovat a jednomu dokonce vyndat kulku z hrudi. Je to až k neuvěření, ale všechny úspěšně léčil.

iZdroj fotografie: Public Domain

Osudným se mu stalo to, že se informace o vyndané kulce dostala do kanadských novin. Zde si jí všimla matka skutečného doktora Cyra a tajemství bylo odhaleno. Při vyšetřování údajně kapitán lodi nechtěl zprvu věřit, že jeho úspěšný lodní lékař je nestudovaný podvodník. Námořnictvo ho potichu propustilo. V roce 1979 se Demara účastnil srazu námořníků a ti ho vřele vítali. Na motivy jeho příběhu vznikl i film The Great Impostor, kde Demaru ztvárnil Tony Curtis.

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Podvodník bez vzdělání úspěšně sloužil na torpédoborci jako chirurg. Díky své fotografické paměti se vepsal do dějin se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vzorem byla norská loď

O výstavbě plavidel schopných hlídkovat v arktických oblastech se v Kanadě uvažuje již minimálně 15 let. V roce 2007 vláda oznámila, že objedná osm lodí, šest pro námořnictvo a dvě pro pobřežní stráž. Jejich vzorem se stal norský hlídkový ledoborec Svalbard. Předpokládá se, že životnost lodí bude kolem 25 let. S výstavbou prvního plavidla se začalo v roce 2015. Nese jméno po námořním kapitánovi z druhé světové války.

iZdroj fotografie: Uživatel WayeMasone / Creative Commons / CC BY-SA

Lodě se staví v loděnicích v Halifaxu, vláda chtěla, aby jejich stavba probíhala na domácí půdě. Nejde o žádná obří plavidla, jejich délka je necelých 106 metrů a výtlak 6615 tun. Nejsou ani extrémně rychlé, což by při operacích v oblastech s výskytem ledu byla nadbytečná vlastnost. Motory lodi dokáží udělit rychlost 17 uzlů. Při lámání ledu se ale plavidlo bude pohybovat jen rychlostí tři uzly. Jeho dosah je 12600 kilometrů.

Pouze slabá výzbroj

Lodě třídy Harry Dewolf nejsou nijak silně vyzbrojené. Jejich hlavní zbraní je rychlopalný kanon ráže 25 milimetrů. Dále jsou vybavené dvěma těžkými kulomety M2. Disponují ale kvalitními detekčními systémy. Na lodi je hangár a plocha pro přistávání vrtulníku CH-148 Cyclone. Plavidlo má 65člennou posádku, ale disponuje i místem pro ubytování hostů. K vybavení budou patřit terénní vozidla nebo sněžné skútry.

Harry DeWolf vstoupil do služby letos v létě, dokončena je i druhá loď nazvaná Margaret Brooke, která je nyní v testovacím provozu. V loděnicích jsou rozestavěné další tři lodní trupy. Harry DeWolfa nyní čeká první úkol, kterým bude obeplutí Severní Ameriky. Má se účastnit cvičení kanadských sil. Na podzim by měl být ve východním Pacifiku a pak má v plánu zamířit do oblasti Karibiku.

Zdroj: DefenseMediaNetwork

Článek Kanada pořizuje speciální válečné lodě na hlídkování v Arktidě. Vzorem jsou jí norské ledoborce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Přežil vylodění na Juno

Život Bomba začal v továrně General Motors’ Fisher Tank Arsenal v americkém Michiganu. Přes Atlantik se dostal do Anglie, kde byl přiřazen k 27. obrněnému pluku Sherbrooke Fusiliers. Ten byl jako součást 2. kanadské obrněné divize určen k vylodění za dne D. Tak se 6. června 1944 se svojí posádkou ocitl na pláži Juno. Nebyl to lehký úkol. Pláž byla poseta krátery a kladly na ní tuhý odpor 716. pěší divize v záloze s tanky 21. obrněné divize.

iZdroj fotografie: Public Domain

Mnoho spojeneckých strojů tak bylo rychle zničeno. Pluk, ke kterému byl přidělen, ztratil 41 tanků. Ale Bomb přežil a mohl se podílet na dalších navazujících operacích. Účastnil se tvrdých bojů kolem města Caen. Posléze se podílel na obklíčení ustupujících německých vosk u Falaise. V červenci byli zraněni velitel a střelec tanku. Na jejich místo nastoupili noví muži a legendární tank pokračoval.

Překvapení na Rýnu

Po konečném vítězství v Normandii byl Bomb nasazený v Belgii a Holandsku. Účastnil se například bitvy v Hochvalském lese, což bylo jedno z největších střetnutí tanků na západní frontě. Později se dostal až k Rýnu. Zde jeho osádka utěsnila všechny možné mezery a podařilo se mu se s dalšími stroji dostat až přes řeku, což obránce překvapilo.

iZdroj fotografie: Public Domain

Bomb se tak dostal až do Německa, kde ho 8. května zastihla zpráva o německé kapitulaci. Během své válečné pouti ujel 4 tisíce kilometrů a z děla vystřelil 6 tisíc nábojů. Skončil na belgickém šrotovišti, ale odtud se ho podařilo zachránit. Je vystaven ve městě Sherbrooke v Quebecu, kde o něj pečuje nástupnická jednotka jeho původního pluku Sherbrookští husaři.

Zdroj: WarHistoryOnline

Článek Jedinečný tank s názvem Bomb přežil nemožné. Z pláže v Normandii dojel až do Německa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj obrázku: wikipedia.org

Špičkový a moderní systém

Maďarsko se nakonec rozhodlo pro stejný typ radiolokátorů jako Česká republika, protože se podle vyjádření maďarského ministerstva obrany jedná o špičkový moderní systém, který splňuje všechny požadavky moderní protivzdušné obrany. Mezi hlavní konkurenční výhody ELM-2084 patří:

• Pokročilá technologie AESA radaru
• V bojových podmínkách ověřená funkčnost – ELM-284 byly úspěšně nasazeny v řadě vojenských operací
• Kompatibilita s nejmodernějšími bojovými počítačovými systém a s několika druhy řízených střel
• Radar je schopný detekovat všechny typy vzdušných i balistických cílů, a to včetně RCS cílů

Jisté rozpaky nicméně budí otázka, proč Maďaři nakupují tento systém v Kanadě a ne přímo v Izraeli. Podle maďarských komentátorů jde zjevně o politické hry a do celé záležitosti se mohl vložit i premiér Viktor Orbán.

iZdroj obrázku: wikipedia.org

Zastaralé systémy jsou na odpis

Radiolokátory P-37, PRV-17 a SZT-68U, které maďarská armáda doposud používala, jsou ještě sovětské výroby, i nejmladší z nich jsou tedy více než třicet let staré. Maďarská generalita proto počítá s tím, že tyto systémy bude třeba vyřadit z výzbroje, neboť o jejich odkud už nebude zájem. Na rozdíl od jiných vyřazených zbraní je tak nebude možné prodat do zemí třetího světa, které mají ve výzbroji mnoho zastaralé sovětské techniky.

Článek Maďarsko zbrojí, v Kanadě zakoupilo radiolokátory ELM-2084 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.