Ukrajinci našli části Orešniku po útoku na Lvov

Orešnik je balistická střela středního doletu (IRBM) s údajným doletem 5 500 km, což znamená, že z Ruska pokrývá s přehledem celou Evropu. V rámci spolupráce byla umístěna i v Bělorusku, což má hlavně psychologický efekt, a zřejmě to má také zkrátit dobu jejího letu, i když nejspíše nepatrně, ale možná je i diverzifikace odvetných úderů při ozbrojeném konfliktu.

Tradiční odběratel zbraní zasazuje Rusku opakovanou ránu. Připravil ho o desítky miliard v jediné zakázce

Vyvinuta byla z rakety RS-26 Rubež, uvádí Wikipedia, která zastarává a má oproti ní o něco horší vlastnosti. Její rychlost je přes Mach 10, kvůli čemuž není v Evropě proti Orešniku obranu. Kupříkladu MIM-104 Patriot, který se velmi osvědčil na Ukrajině i proti „nesestřelitelné“ střele Kinžal, jak Rusko tvrdilo, toho ani přes své kvality schopen není.

Umět by to nicméně měl Arrow-3 kupovaný Německem nebo námořní systémy Aegis, které provozuje německé, španělské a norské námořnictvo, potvrzuje Wikipedia. Vzhledem ke svému určení má nosit jaderné hlavice v počtu až 6 kusů, takže může během jediného letu zaútočit na několik cílů. Ukrajinští analytici nicméně připouští i možnost hlavic konvenčních.

Video: ukrajinský MiG-29 se přiblížil až moc blízko. Ruský soupeř ho sestřelil svou nejlepší střelou

S těmi měl totiž Orešnik zasáhnout 08. ledna 2026 ukrajinský Lvov ležící na západě země, jenom asi 60 km od polských hranic. Není překvapením, že proti tomu protivzdušná obrana nemohla nic dělat, ale nejspíše z toho bude i prospěch. Služba bezpečnosti Ukrajiny totiž nalezla různé trosky balistické rakety Orešnik, které předala k prozkoumání technikům.

Získat se podařilo různé části, kupříkladu stabilizační a naváděcí jednotku (v podstatě „mozek“ rakety), některé díly z motoru, fragmenty naváděcího systému, nebo trysky z platformy separační jednotky. I maličkost může přitom prozradit, z čeho je raketa vyrobena a jaké podniky se podílí na její výrobě. Ty pak budou moci Ukrajinci lokalizovat a napadnout, ale současně informace mohou pomoci s vylepšením PVO západním zemím.

Video: nejsilnější válečná loď světa provedla rychlý útok a byl konec. Putin sleduje, jak mu Američané likvidují stínovou flotilu

Již dříve přitom běloruský prezident odhalil, jak raketa Orešnik vypadá, a analytikům se koncem prosince 2025 podařilo zjistit jeho pravděpodobnou polohu v Bělorusku, ačkoliv je umístěn také v Rusku. Ukrajinci mimochodem 1 ze 3 raket zničili již ve fázi testování, a později z toho ukázali záběry. Obávaná ruská superzbraň tak pomalu přestává být velkou neznámou.

Článek Co Rusové skrývali, bude brzo NATO vědět. Ukrajinci dostali možnost podívat se pod pokličku rakety Orešnik se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Šlo o testování, proti Ukrajině nedává smysl

Orešnik je balistická střela středního doletu (IRBM) s údajným doletem 5 500 km, což znamená, že z Ruska pokrývá s přehledem celou Evropu. V rámci spolupráce byla umístěna i v Bělorusku, což má hlavně psychologický efekt, a zřejmě to má také zkrátit dobu jejího letu, i když nejspíše nepatrně, ale možná je i diverzifikace odvetných úderů při ozbrojeném konfliktu.

Za hranicí smlouvy Nový START, kde Rusko dávno pozastavilo účast. Co to znamená v oblasti kontroly jaderných zbraní?

Vyvinuta byla z rakety RS-26 Rubež, uvádí Wikipedia, která zastarává a má oproti ní o něco horší vlastnosti. Její rychlost je přes Mach 10, kvůli čemuž není v Evropě proti Orešniku obranu. Kupříkladu MIM-104 Patriot, který se velmi osvědčil na Ukrajině i proti „nesestřelitelné“ střele Kinžal, jak Rusko tvrdilo, toho ani přes své kvality schopen není.

Armádní Zpravodaj je názoru, že to zvládne až Arrow-3, který Německo kupuje v Izraeli a má být součástí evropského protiraketového deštníku. Zasahovat však mohou proti Orešniku také plavidla se systémem Aegis, který má ovšem v Evropě jenom španělské, norské a německé námořnictvo, uvádí Wikipedia. Většina kontinentu je nicméně zranitelná.

Ruské sevření Sýrie. I když Putin ztratil loajálního diktátora, začal si znovu upevňovat vliv na Blízkém východě

Vzhledem ke svým schopnostem je Orešnik předurčen nosit jaderné hlavice, a to až 6, takže může během jediného letu zaútočit na několik cílů. Ukrajinští analytici nicméně připouští také možnost konvenčních hlavic, jejichž dopady na Lvov, asi 60 km od Polska, z 08. ledna 2026 jsou vidět na záběrech. Ač někdo připouští, že se mohlo jednat o jinou raketu, nevypadá to.

Na Orešnik ukazuje i její vypuštění z testovacího polygonu Kapustin Jar v Astrachaňské oblasti, kde se již dříve podařilo jednu raketu zničit ještě před jejím odpalem, a odkud také byly dříve jiné odpáleny na Ukrajinu. Jelikož se přitom raketa pohybovala rychlostí 13 000 km/h, vypadá to opět na Orešnik, potvrdilo Letecké velení „Západ“ ukrajinského letectva.

Another footage of the “Oreshnik” intermediate-range ballistic missile strike on Lviv. https://t.co/fF6IR0cBu6 pic.twitter.com/jhYTopOule

— Special Kherson Cat 🐈🇺🇦 (@bayraktar_1love) January 8, 2026

Opakovaný dopad hlavic Orešniku na ukrajinský Lvov asi 60 km od Polska (zveřejněno 08. ledna 2026)

Článek Orešnik dal Ukrajincům ochutnat, co dokáže. Sdílené záběry ukazují mnohonásobný úder 60 km od Polska se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hygiena a bezpečnost

Jako hlavní důvod naprosté změny kursu vývoje společnosti udávají dnešní mocní zkušenost, kterou lidé na Zemi prodělali s onemocněním Covid-19. Někteří odborníci dokonce tvrdí, že nový koronavirus může být jen předvojem dalších virových onemocnění, jež budou v nejbližších letech a desetiletích mutacemi vznikat. Otázkou podle nich není, zda se některé nové mutaci podaří prosadit podobně jako kmenu Covid-19, ale kdy se tak stane.

iZdroj fotografie: Pixabay

Města budoucnosti proto budou muset své obyvatelstvo chránit před přenosem různých nakažlivých nemocí. Podle vizí, šířených v mnoha světových médiích, to lze zajistit celou sadou opatření. Trochu paradoxně je první na ráně hromadná doprava, která byla dosud prosazována jako ekologická a šetrná alternativa k cestování osobním autem. Cestování hromadnou dopravou podle některých teoretiků však v nových podmínkách buďto téměř zanikne, nebo se bude muset razantně změnit, například:

• Namísto vagonů metra a vozů tramvají budou jakési „buňky“ s kapacitou jen několik osob
• Všechny vozy hromadné dopravy, ale i řadu veřejných míst, bude třeba pravidelně dezinfikovat – i několikrát denně

Pokročilé sledování občanů?

Jenže alternativa svobodného pohybu po městě není v automobilech, a to ani v elektromobilech individuálního charakteru. Prostě pro ně nebude dost místa a energie. Takže zbývá poslední možnost, tedy většina občanů měst bude muset zůstávat doma, vyjma cest do zaměstnání a z něho. To je dosti strašidelná vize, kterou sice již v minulosti popsali mnozí autoři sci-fi, ale pouze jako katastrofickou vizi budoucnosti lidstva.

Máme proto přijmout konec svobody pohybu v zájmu „ochrany” a „bezpečnosti” občanů? Kontrola a vymáhání tohoto stavu ve městech však již není sci-fi. Stačí se podívat do Číny a některých jiných asijských zemí. Tento bod vyvolává mnoho otázek. V asijských státech, kterým se zatím úspěšně daří koronaviru čelit, toho místní představitelé docílili zejména díky nástrojům ke sledování pohybu občanů a přísnými zákazy, jež tvrdě vymáhají.

iZdroj fotografie: Pixabay

Zdůvodňuje se to tím, že je třeba zajistit ve velkoměstě budoucnosti bezpečí ze zdravotního hlediska, podrobně sledovat, kde se nemocný nakazil a koho mohl sám infikovat. Taková vize sice zavání totalitarismem, ale jak je vidět v reálu, tak občanská společnost v některých politicky „sešněrovaných” zemích se tomu neumí bránit. A to zdá se velice láká politiky i v jiných zemích, kde dosud takovéto praktiky nejsou politicky průchozí.

Nicméně útoky na různé formy občanských svobod pod heslem „větší bezpečnosti” se dnes v naší civilizaci množí v médiích geometrickou řadou. Je bohužel patrné, že zvláště mladí lidé si na tuto myšlenku „potřeby bezpečnosti za každou cenu” dosti zvykají. Pro lidskou civilizaci to nevypadá dobře.

Článek Vize města budoucnosti se mění, bezpečnost v očích politiků hraje prim, hrozí nám Velký bratr? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Matematika jako teorie vojenství

Termín jako doba přežití se poprvé ve vojenské teorii objevil na konci 19. století a jeho autorem je dle všeho varšavský bankéř a železniční investor Jan Gotlib Bloch. Jako statistik, věnující se teoriím moderního válečnictví, vydal šestisvazkové dílo Budoucí válka v technických, ekonomických a politických vztazích. V něm se snažil spočítat, jak dlouho může průměrný voják přežít v moderní válce. Marně se snažil dílem přesvědčit mocnosti na Haagské mírové konferenci, aby se vzdaly všech záměrů na válku.

Po pečlivém přečtení jeho díla je zřejmé, že docela přesně odhadl, co za hrůzy se bude dít v zákopech první světové války a jaký pat tu hrozí. Nepoužil přitom nic jiného, než praktické zkušenosti vojenských velitelů a technické údaje o dostřelu a účinnosti zbraní, kterým vojáci budou čelit na na bojišti. Počínaje opakovacími puškami, přes kulomety až po dělostřelectvo.

V úplně jednoduchém případě nechal prapor složený z 637 vojáků postupovat proti zakopané jednotce 100 střelců s opakovacími puškami. Vůbec nepředpokládal, že by proti jednotce byly nasazeny kulomety nebo děla. Útok začal ve vzdálenosti 500 metrů. Matematicky podle údajů, které znal od vojáků, jako je rychlost střelby, pravděpodobnost zásahu na nějakou vzdálenost nebo rychlost postupu, spočítal, že 25 metrů od zákopu bude mít jednotka již jen 100 bojeschopných mužů a není prakticky schopna zvítězit.

iZdroj fotografie: Public Domain

Teorie platí, ale praxe může být jiná

Podobné principy jsou platné vlastně dodnes, i když výpočty jsou mnohem složitější. Musí se počítat s mnoha druhy a počty zbraní, které máte k dispozici vy a váš soupeř. Ale dají se aplikovat i třeba na obrněnou jednotku a vypočítat tak vaše i nepřátelské ztráty. Velitel tak vlastně bude vědět, jak potřebuje jednotku silnou, aby i přes ztráty nakonec zvítězil. Samozřejmě jde vždy jen o teorii, která může pomoci. Celková realita na bojišti se asi spočítat nedá.

Ovšem do výpočtů jako blesk z čistého nebe dopadla existence jaderných zbraní, zvláště neutronových. Ty dobu přežití dramaticky zkrátily, protože jednotky dokáží v podstatě vymazat z povrchu během jednoho okamžiku. Teorie doby přežití je tedy dobrým argumentem pro jedinou věc, raději tyto zbraně v konfliktu nepoužívat, protože by mohly mít pro všechny strany katastrofální dopady. Doufejme, že toto vědomí bude vůdce od takových myšlenek jen odrazovat.

Zdroj: Techinsider

Článek Doba přežití jednotky v boji je abstraktní pojem, který slouží velitelům a možná zabránil jadernému konfliktu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Američtí vojáci ve Vietnamu byli demoralizovaní

V roce 1968 nebyla situace amerických jednotek ve Vietnamu dobrá. Tisíce mladých Američanů již několik let bojovaly na druhém konci světa ve válce, kterou se zdálo nemožné ji vyhrát. Řada jejich druhů padla, probíhala ofenziva Tet a vypadalo to, že Vietcong a Severovietnamci mají stále dost sil. To vše v prostředí džungle, velkém vedru a vlhku. Podpora válce byla čím dál slabší i v USA. Svoji frustraci pak řada vojáků řešila alkoholem nebo drogami. Stačila maličkost a mohlo dojít k tragédii.

iZdroj fotografie: Ronald L. Haeberle / Public Domain

To přesně se stalo 16. března 1968. Účastníkem masakru byla rota Charlie 1. praporu, 20. pěšího pluku, 11. brigády, 23. pěší divize. Ve Vietnamu bojovala již čtvrt roku a ztratila několik členů, především kvůli nástražným systémům. Dva dny před incidentem zabila mina populárního seržanta, a tak nálada v jednotce klesla na bod mrazu. V inkriminovaný den byla rota vyslána do osady Song My, jejíž součástí byla i vesnice My Lai, aby pátrala po bojovnících Vietcongu.

Údajně již na brífinku dostala informace, že lidé mají být na trhu. Kdokoli bude v obci, je přívržencem partyzánů. Také zde prý měla otrávit studny. Když ráno rota přistála poblíž vesnice, nesetkala se s žádným odporem. Našla zde především ženy, děti a starší obyvatele. Při prohledávání obce pak vojáci sice objevili i několik ukrytých zbraní, ale žádné bojovníky. Nakonec údajně poručík William Calley nařídil vojákům začít do vesničanů střílet.

Střelba, upalování a znásilňování

Scény, jež se dostaly na světlo při vyšetřování případu a v dalších letech, byly brutální. Matky se prý vlastními těly snažily chránit své děti a křičely, že zde žádný Vietcong není. Vojáci je však rozstříleli. Také zapálili chatrče, ve kterých se vesničané ukrývali. Kdo chtěl ven, toho zastřelili, ostatní uvnitř uhořeli. Další lidé byli zastřeleni na polích, nebo popraveni kulometem v příkopu u cesty, kam je vojáci zahnali. Některé z žen dokonce znásilnili.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Masakr ukončil až přílet pilota vrtulníku, praporčíka Hugha Thompsona, který vše spatřil z výšky při průzkumné misi. Ve vesnici nakonec přistál a pohrozil vraždícím vojákům, že pokud nepřestanou, zahájí palbu z kulometu vrtulníku. Zachránil některé obyvatele vesnice a celý incident okamžitě nahlásil nadřízeným. Velitelé nakonec vydali příkaz, aby akce v oblasti okamžitě skončila, čímž další vraždění zastavili.

Odhaduje se, že ve vesnici My Lai mohlo zahynout kolem 500 Vietnamců. Americká armáda případ začala vyšetřovat, ale také ho maximálně zametala pod koberec. Na veřejnost se informace dostaly až v listopadu 1969. Thompson v roce 1970 vypovídal o událostech u soudu. Jediným odsouzeným se stal poručík Calley, jenž dostal trest 10 let vězení, avšak po 3,5 letech jej podmínečně propustili. Thompson byl naopak ostrakizován. Až teprve v roce 1998 se za své činy spolu s dalšími dvěma členy posádky vrtulníku dočkal vyznamenání.

Co může vojáky přivést k tak brutálnímu chování, jaké svět viděl v My Lai či Buče?

Zdroj: History

Článek Masakry nejsou ve válečných konfliktech výjimečné. Události v My Lai jsou temnou skvrnou americké armády se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tajná organizace Černá ruka

Území Bosny a Hercegoviny v té době ještě nebylo zcela součástí Rakousko-uherské říše, která se snažila získat nad těmito nezávislými zeměmi nadvládu. Srbsko pojalo podezření, že se Rakousko-Uhersko plánuje stát dominantní mocností na celém Balkánském poloostrově a přebije ambice tamních zemí. Hnutí Černé ruky chtělo zabránit rozpínání říše do blízkosti srbských hranic přímou konfrontací.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Černá ruka byla tajná vojenská organizace, již založili v roce 1901 důstojníci Armády Srbského království. Jednalo se o extremistické hnutí, které se neštítilo atentátů, aby dosáhlo svých cílů. Dá se říci, že sami sebe viděli stoupenci hnutí jako Davida bojujícího proti mocnému Goliáši v podobě Rakousko-Uherska, což je možná absurdní přirovnání, ale v této situaci to pěkně sedí.

Návštěva arcivévody Františka Ferdinanda

V červnu roku 1914 navštívil Sarajevo rakouský arcivévoda František Ferdinand se svou ženou. Oficiálním důvodem jeho příjezdu byla kontrola císařských ozbrojených jednotek anektovaných Rakousko-Uherskem v roce 1908. Anexe vzbudila v Srbsku vlnu nepokojů. Existuje ovšem mnoho spekulací, že pár přijel pouze strávit volný čas v cizí zemi. Proč by si ovšem manželé vybrali území, kde je místní obyvatelé neměli zrovna v lásce, není jasné.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

František Ferdinand a jeho manželka Žofie byli během své oficiální návštěvy v Sarajevu zastřeleni mladým nacionalistou Gavrilo Principem, který měl podle všeho vazby na hnutí Černé ruky. Po několika malých přehmatech byl teprve devatenáctiletý Gavrilo schopen rakouský pár konečně z bezprostřední blízkosti zastřelit.

Plány arcivévody se Srbům nelíbily

Arcivévoda František Ferdinand měl v úmyslu federalizovat RU a nabídnout Chorvatům, Čechům a Maďarům větší nezávislost. V tomto federalizačním procesu se měla Bosna stát součástí Chorvatska, stejně jako tomu bylo od 8. do 12. století. To se samozřejmě nelíbilo Srbům, kteří chtěli přírodní bohatství Bosny pro sebe.

iZdroj fotografie: Walter Tausch / Creative Commons / CC BY-SA

Mírové řešení plánované arcivévodou Františkem Ferdinandem stálo v cestě srbským ambicím, proto srbská vláda počítala s atentátem, případně i s válkou. Domněnky, že Srbsko nejednalo v atentátu samo a nešlo pouze o vzpouru skupinky mladých nacionalistů, ale o politický plán, se nepřímo potvrdily v roce 1914, kdy se na stranu Srbska postavilo Rusko, a také po roce 1918, v tu dobu přírodní bohatství v Bosně zabraly Britské a Francouzské společnosti.

Srbská vláda, která byla z atentátu obratem obviněna, odmítla poskytnout Rakousko-Uhersku prostor k prošetření události a vydat své vlastní občany. Tehdy se do konfliktu zapojilo Německo, vyjádřilo podporu Rakousko-Uhersku a poskytlo vojenskou oporu k invazi do Srbska. Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku a křehký mír mezi evropskými velmocemi se zhroutil, což uvrhlo svět do jednoho z nejničivějších konfliktů vůbec.   

První světová válka

Většina historiků se shodne na tom, že spouštěčem první světové války bylo právě zabití Františka Ferdinanda. Jeho smrt však nebyla důvodem k válce. Samotný František za svůj život zabránil hned několika konfliktům na Balkánském poloostrově, které mohly dost dobře vést k celoevropským válkám. V Rakousko-Uhersku nepatřil k nejoblíbenějším postavám, naopak jím většina lidí v říši pohrdala.

Jeho smrt však poskytla vrchním představitelům Německa a Rakousko-Uherska skvělý motiv k rozpoutání války, a tak se také stalo. Evropa byla v roce 1914 velmi nestabilní a válce nešlo zabránit. Zabití Františka bylo pouhou jiskrou, která katapultovala evropské mocnosti do války, k níž by došlo, i kdyby nebyl zavražděn. Důvody totiž existovaly, stačilo by jen najít jiný spouštěč.  

iZdroj fotografie: Imperial War Museums / Public Domain

První světová válka neboli Velká válka začala v roce 1914 a trvala až do roku 1918. Na jedné straně stály Ústřední mocnosti, mezi které patřilo Německo, Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Osmanská říše, na druhé straně mocnosti Dohody – Velká Británie, Francie, Rusko, Itálie, Rumunsko, Japonsko a Spojené státy.

Díky novým vojenským technologiím, které nebyly doposud ve válce využity, se stal svět svědkem nebývalé míry krveprolití a ničení. Vítěznou stranou byly mocnosti Dohody, avšak brutální konflikt si vyžádal více než 16 milionů životů z řad vojáků i civilistů a zanechal svět s hlubokými jizvami.  

Znáte hlavní důvody, které vedly k první světové válce?

Zdroj: Historyofyesterday, Grafhamgrangeschool, Karl T. Hjembo. Sarajevo 1914

Článek Proč Gavrilo Princip zavraždil Františka Ferdinanda a uvrhl tím evropské mocnosti do první světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dlouhá vláda Portugalců

Nejvýznamnějším územím patřícím Portugalsku na území dnešní Indie byla Goa, kterou tehdy evropská námořní velmoc dobyla v roce 1510. Země navíc vlastnila několik dalších enkláv a ostrovů. Portugalsku v minulosti obchod z Indií přinášel veliké zisky. Když ale Indie získala v roce 1947 nezávislost na Velké Británii, začali její představitelé požadovat i správu území patřících Portugalsku.

To ovšem vláda pod vedením diktátora Antónia de Oliveira Salazara jednoznačně odmítla. Nepomohly ani pokusy celý problém vyřešit diplomaticky či tlak některých zemí na Portugalsko. V Indii vzniklo i několik organizací, třeba UFG, které se snažily proti portugalské nadvládě organizovat protesty, ale i násilně vystupovat. V roce 1954 tyto organizace obsadily enklávy Dadra a Nagar Haveli ve vnitrozemí bráněné jen nepočetnými policejními jednotkami.

Portugalská vláda reagovala tak, že do Goa a na další území poslala vojenské posily s tím, že mají za každou cenu bránit jakémukoli pokusu o invazi. Mělo zde být více než sedm tisíc členů portugalských ozbrojených sil. V průběhu dalších let jich kvůli problémům v koloniích v Africe, třeba v Angole, muselo část Portugalsko stáhnout a zůstalo jich zde asi 3 300.

Velká indická přesila

Indie měla díky své velikosti nad portugalskými silami mnohonásobnou přesilu. Disponovala nejen dostatečnými lidskými zdroji, ale i dělostřelectvem, tanky, bojovými letadly a námořnictvem včetně letadlové lodi. Situace na začátku 60. let začala eskalovat. Portugalsko chtělo do oblasti poslat námořní posily, těm ale Egypt nedovolil proplout Suezským kanálem.

iZdroj fotografie: Uživatel Chanthujohnson / Creative Commons / CC BY-SA

Shromážděné jednotky indické armády dostaly povel k útoku 11. prosince 1961. Měl začít o šest dní později. Pobřeží u Goa a dalších portugalských enkláv začalo blokovat indické námořnictvo. Přes to a přes zákaz portugalské vlády povolil místní guvernér evakuaci asi 700 civilistů z Goa. Nakonec 18. prosince začalo enklávu ostřelovat dělostřelectvo a Indové útočili ze tří směrů.

Indické letectvo také na portugalské území začalo útočit ze vzduchu. Letouny bombardovaly nejen Goa, ale i oblast Daman severně od Bombaje nebo ostrov Diu. U přístavu Mormugao se pak portugalská expediční loď Afonso de Albuquerque vyzbrojená čtyřmi děly 120 milimetrů střetla s trojicí indických fregat. Byla poškozena a nakonec najela na mělčinu, kde ji posádka zapálila.

Beznadějná situace Portugalců

Na některých místech, například na Diu či ostrově Anjediva Island, se Portugalcům podařilo první útoky indických sil odrazit. Ale brzy jim začalo docházet střelivo, nebo čelili leteckému a dělostřeleckému bombardování, proti němuž byli téměř bezmocní. K večeru 18. prosince začala být situace portugalských jednotek špatná a generální guvernér i přes zákaz z Lisabonu 19. prosince kapituloval. Zajato bylo více než čtyři tisíce vojáků a civilistů.

Goa a další území se nakonec staly součástí Indie. Diktátorský režim Portugalska nikdy anexi neuznal a i přes porážku se snažil vyzývat k povstání proti indické vládě. V roce 1964 dokonce agent portugalské PIDE v Goa zorganizoval sérii pumových atentátů. Neústupnost portugalské vlády také vedla k tomu, že řadu měsíců trvala repatriace zajatých portugalských vojáků.

Během vojenských akcí bylo zabito 22 indických a 30 portugalských vojáků. Portugalsko po porážce zmrazilo veškeré diplomatické styky s Indií. Situace se změnila až v roce 1974, kdy padl Salazarův diktátorský režim. Portugalsko uznalo indickou suverenitu nad obsazenými územími a vztahy se vrátily k normálu.

Kdo měl větší právo na Goa a další území?

Zdroj: Autorský text Víta Lukáše

Článek Indie svedla válku s evropským Portugalskem. To se nehodlalo vzdát nevelkých území na indickém kontinentu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Němci i Sověti zdokonalovali ve Španělsku svoji vojenskou taktiku

Španělská občanská válka se odehrávala na moři, ve vzduchu i na souši. Jednou z prvních zahraničních vojenských jednotek ve španělské občanské válce byla Legie Condor, expediční jednotka, kterou Hitler vyslal na pomoc Frankovým nacionalistům hned v okamžiku vypuknutí povstání.

Vyslané síly zahrnovaly bojové jednotky dělostřelectva, tanků i letadel, které měly možnost testovat a zdokonalovat techniku, jež byla později využita v bleskové válce. Mnoho významných německých důstojníků druhé světové války získalo své první válečné zkušenosti právě ve Španělsku. Následovala Itálie a nakonec i Sovětský svaz.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY- SA

Španělská obloha posloužila německému letectvu jako pomyslná aréna, v níž testovalo svoji novou leteckou techniku (první jednoplošné stíhačky Messerschmitt Bf 109 a Heinkel He-112, první Štuky, bombardéry Heinkel He-111B), taktiku leteckých soubojů (poprvé v historii stíhacích leteckých útvarů němečtí stíhači začali používat formaci volné dvojice a čtveřice namísto těžkopádných trojic stíhaček, kde se piloti báli hlavně toho, že se vzájemně srazí) i zásady spolupráce letectva s pozemními vojsky.

Také německá pozemní vojska, dělostřelectvo a tankové jednotky dokázaly analyzovat průběh a následky svých prvních a často neúspěšných střetů s vojsky republikánů s technikou, dovezenou i ze SSSR. Také tehdejší dovážená vojenská technika ze SSSR byla technicky na špičce světového vývoje, tanky T-26, bombardovací letadla Tupolev SB-2 a jednoplošníky I-16 zpočátku vykazovaly nad používanou vojenskou technikou Němců i Italů viditelnou převahu.

Špičkové výkony Legie Condor

Jak už bylo výše napsáno, jádrem německé účasti na letecké válce ve Španělsku byla letecká část Legie Condor, která bojovala na straně Frankových nacionalistů. Prvním úkolem Legie Condor, která se zodpovídala pouze samotnému Frankovi, byl po vypuknutí povstání a ovládnutí Španělského Maroka povstalci v červenci 1936 především rychlý transport vojsk a posil španělských vzbouřenců do samotného Španělska z ovládnutého zámoří.

Povstalci potřebovali přesunout svá vojska z Maroka co nejrychleji do jimi ovládaných měst (Pamplona, Cádiz, Cordóba, Zaragóza atd.). Dne 30. června 1936 dvacet dopravních německých letadel Junkers Ju-52m3 Legionu Condor tento legendární přesun zvládlo. Legion Condor jako vojenská jednotka se ale v první fázi svého působení ve službách generála Franka směla jen bránit v případě napadení.

To se však změnilo 13. srpna 1936, kdy dva německé Junkersy Ju-52 vyzbrojené jako bombardéry zaútočily na republikánskou bitevní loď Jaime I. O jedenáct dní později pak dorazily na španělské bojiště první dva stíhací letouny Heinkel He-51.

Na podzim roku 1936 bylo již na území Španělska přes formální protesty evropských zemí kromě značného počtu fašistických italských jednotek a letadel v rámci Corpo Truppe Volontarie celkem 146 německých letadel. Tvořily dvě formace – Gruppe Eberhardt se zastaralými stíhacími dvouplošníky Heinkel He-51 a Gruppe Moreau s dvaceti transportními Junkersy Ju-52, které bylo možné rychle adaptovat na bombardovací letouny, a dvěma moderními jednomotorovými Heinkely He-70F, užívanými na letecký průzkum.

Jedotka stále navyšovala své počty

Legion Condor se rychle změnil z podpůrné dopravní letecké skupiny na regulérní válečnou údernou leteckou jednotku ve službách generála Franka. Legie, vedená generálem Hugem Sperrlem, původně sestávala z 5 136 mužů, ale nakonec měla 12 000 aktivních příslušníků, letců, tankistů, dělostřelců, protiletadlovců a příslušníků jiných vojenských odborností. Jednotka se postupně zúčastnila všech významných bojů, včetně střetnutí a bitev v Teruelu, Aragonu, Brunete a na Ebru.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY- SA

A protože i SSSR se rozhodl aktivněji vstoupit do španělských bojů a od 12. října 1936 začal sám dodávat zbraně i s „dobrovolníky“ legální španělské vládě, regulérní boje s pomocí moderní techniky nabyly vzápětí ve Španělsku na intenzitě.

Vzestup a pád anarchismu ve Španělsku

Je důležité vědět, že španělská občanská válka představuje i jeden z nejvýznamnějších momentů v dějinách anarchismu. Již dlouho před vypuknutím občanské války kralovalo ve Španělsku politické násilí, které nebralo ohledy na nikoho. Vraždy civilistů, politiků, kněží i obyčejných zastánců té či oné politické linie byly na denním pořádku.

Chaos zvyšovaly různé stávky dělníků a horníků (např. násilně vojskem potlačená stávka horníků zvaná Španělská revoluce v r. 1934) a regionální povstání rolníků, přičemž obecně na španělském venkově docházelo k velké radikalizaci obyvatelstva. Po zahájení povstání v roce 1936 se z roztříštěného a vzájemně rozhádaného společenského a politického spektra ve Španělsku vyprofilovaly dvě zapřisáhle nepřátelské skupiny.

První převážně levicoví republikáni bojující na straně oficiální vlády Španělské republiky byli tvořeni socialisty, komunisty, trockisty, velmi výrazně i anarchisty a dále nacionalisty z Baskicka a Katalánska. Tyto skupiny ale často bojovaly i mezi sebou a měly velký problém respektovat velitelskou hierarchii, zvláště bohužel právě anarchisté. Druhou skupinou byli pravicoví povstalci, fašisté, nacionalisté, křesťanští demokraté a roajalisté, kteří byli souhrnně označováni za frankisty podle svého představitele, generála Franka.

Po vypuknutí občanské války například ženy i muži, inspirovaní anarchistickými ideály, ovládli ulice Barcelony a území Aragonie. Socialisté a trockisté podobně získali primát například v Madridu a na severu země v Katalánsku. Anarchie, rozdané zbraně dělníkům a vesničanům ve snaze získat je na svou stranu, však vedly na obou stranách jen k vypuknutí ještě většího a bezuzdného násilí.

Nekompetentnost republikánů a bezcenné lidské životy

Protože převrat v červenci roku 1936 rozvrátil vládní, úřednickou, policejní a soudní strukturu republikánského Španělska, cítili se povstalci povoláni španělský stát převzít do svých rukou a podle svých idejí ho řídit a ovládat. Téměř ve všech velkých španělských městech povstaly pravicové vojenské brigády, příslušníci civilní gardy i tzv. útočné gardy, kteří se společně pokusili zmocnit země ve prospěch povstalců.

Ale republikáni, socialisté, komunisté a anarchisté měli také své představy o řízení společnosti, které se snažili často sektářsky prosazovat na územích, které ovládali. Všichni se drželi zásady, že jediným způsobem, jak prosadit své, je nejlépe vyvraždit všechny oponenty s jiným názorem. Smrtelným nepřítelem najednou byli dokonce i jen potenciální oponenti. Boje trvaly přes tři roky. Život člověka ve Španělsku tehdy pozbyl jakékoli ceny.

Agresivní evropské mocnosti této situace rychle využily ke svému prospěchu. Hlavními zahraničními vměšovateli do občanské války byli na straně generála Franka Německo a Itálie, na straně republikánů především Sovětský svaz. Ty si s chutí na španělském bojišti vyzkoušely svoji novou a moderní vojenskou techniku. S domácími republikány bojovali bok po boku i mezinárodní levicoví dobrovolníci – interbrigadisté, řada z nich byla i z tehdejšího Československa. Ani ti však nedokázali zvrátit vývoj.

Generálové, rebelující proti demokraticky zvolené vládě, sice verbálně usilovali hlavně o kulturní, sociální i politické změny, ale sektářskému násilí, puštěnému ze řetězu, nedokázali a ani nechtěli čelit. Často ho naopak sami vyvolávali a brali ho pragmaticky jako důležitý nástroj a součást ozbrojeného útoku na republikány.

Krvavou cestou k autokracii

Franco byl totiž přesvědčen, a nijak se tím netajil, že náporu komunismem infikovaných socialistů a anarchistů ve Španělsku může čelit jen naprostou fyzickou likvidací nositelů těchto idejí. Znásilňování, mučení, věznění, zotročování i hromadné popravy často bez jakýchkoli soudů a zdůvodnění zahltily španělské ulice. Krutý osud a smrt čekaly na odboráře, nečleny církve, republikánské politiky a víceméně na každého, kdo se pokusil povstání vzdorovat.

Poslední republikánští partyzáni bojovali proti frankistům ve španělských horách víceméně ještě ve 40. letech 20. století, ale tvrdá restriktivní politika frankistů, která nebrala ohled nejen na lidská práva, ale ani na život i jen pouhých podezřelých z nesouhlasu s frankistickou politikou, nakonec násilím situaci ve Španělsku uklidnila.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

Největší historická revolta anarchistů na světě byla ve Španělsku během občanské války velmi rychle potlačena a anarchistické hnutí v důsledku rychlého postupu Frankových nacionalistů, ale i tvrdého nepřátelství ze strany komunistů a socialistů, rozdrceno. Frankovo konečné vítězství a následující desetiletí represí znamenaly i konec anarchismu jako masového hnutí ve Španělsku.

Co si myslíte o občanské válce ve Španělsku? Lze ji označit za předehru druhé světové války?

Zdroj: Spartacus, Encyclopedia,

Článek Brutální španělská občanská válka sloužila jako test zbraní SSSR a Třetí říše. Franco nemilosrdně likvidoval své odpůrce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vojáky museli Osmané poslat jinam

Situace Osmanské říše na severu Afriky nebyla jednoduchá. Měli zde jen velmi omezené síly, mnohé vojáky museli odeslat do jiných částí říše, aby pomáhali v bojích třeba při povstání v Jemenu. V Libyi tak zůstaly především jen policejní jednotky. Itálie se domnívala, že její kampaň bude díky tomu snadná, a proto se ozbrojené síly na obsazení území ani příliš nepřipravovaly.

Válka začala 29. září 1911, ale vlastní operace byly zahájeny až o několik dní později. Italské námořnictvo nejprve začalo ostřelovat Tripolis a poté město obsadil námořní výsadek. Invazní síly měly kolem 20 tisíc vojáků a jejich cílem byla i další města jako Tobruk atd. Problémy měli Italové především v Benghází.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Reakce Osmanů nebyla nijak rychlá, měli zde jen omezený počet vojáků. Začali sem proto posílat důstojníky, kteří cestovali jako civilisté. Pro zajímavost, jedním z nich byl i budoucí zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk. Ti začali v Libyi organizovat odpor polopartyzánských jednotek tvořených především místními obyvateli a pokoušeli se jim i propašovat po moři zbraně. Nakonec dali dohromady asi 8 tisíc Osmanů a 20 tisíc místních domorodých obyvatel, kteří se italské invaze z různých důvodů obávali.

První prohra Italů a masakr jejich vojáků

Již 23. října utrpěli Italové první porážku u Shar al-Shatt na předměstí Tripolisu. Zde přišli o jednotku čítající zhruba 500 vojáků. Mnozí z těch, kteří se vzdali, byli navíc následně osmanskými bojovníky a domorodci zmasakrováni. Italům začalo být jasné, že to v Libyi nebudou mít snadné a museli sem posílat posily, kterých bylo nakonec až 100 tisíc. Dne 5. listopadu 1911 Itálie sice vyhlásila nadvládu nad územím, ale ovládala jen pobřežní enklávy.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Itálie se snažila do bojů nasadit i tehdy nejmodernější techniku, kterou disponovala, včetně letadel a vzducholodi, přičemž zvláště letadla (typu Blériot XI, Farman, Nieuport a Etrich Taube) byla ve vojenských operacích použita vůbec poprvé. Pilot Carlo Piazza 23. října poprvé v historii vykonal průzkumnou leteckou misi přeletem nad liniemi nepřítele. O několik dní později jiný pilot vrhal z letadla speciálně upravené granáty jako první letecké bomby. Osmané naopak vůbec poprvé jeden z letounů sestřelili. Italové používali i bezdrátovou komunikaci.

Válka se nakonec dostala do mrtvého bodu. Italové ovládali velké aglomerace na pobřeží Středozemního moře, avšak venkov a menší města byly pod kontrolou osmanských a místních sil. Občas se snažily italské síly napadnou, ale většinou byly zahnány zpět palbou, kterou podporovala i válečná plavidla. Naopak Italové se jen výjimečně pokoušeli o výpad z jimi ovládaných území u pobřeží.

Italská převaha na moři

Součástí války byly i boje na moři, v nichž mělo italské námořnictvo jednoznačnou převahu. Bojovalo se i v Rudém moři, kde v lednu 1912 italská eskadra potopila několik dělových člunů v zálivu Sifuda. V únoru pak italské námořnictvo zničilo několik lodí u Bejrútu. Pak již osmanské námořnictvo bylo v hluboké defenzívě, i když se snažilo do Libye pašovat zbraně. A to třeba i za pomoci malých plachetnic.

Partyzánský způsob boje, jenž Osmané s místními praktikovali, i masakr vojáků u Shar al-Shatt znamenal tvrdou odvetu ze strany italských sil. V reakci na zabití 500 vojáků Italové reagovali represemi, při kterých zabili několik tisíc místních obyvatel. Velký počet Libyjců byl za aktivity proti Italům popraven. Odhaduje se, že si konflikt vyžádal až 100 tisíc civilních obětí.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Během války Itálie obsadila i Dodekanéské ostrovy v Egejském moři u pobřeží dnešního Turecka. Říše se dostala do další složité situace, protože na Balkáně vypukly boje s místními státy. Nakonec 18. října 1912 Osmanská říše a Itálie podepsaly mírovou smlouvu. Osmané se nakonec ze severu Afriky stáhli. Nedostali zpět ani obsazené ostrovy v Egejském moři. Do situace brzy zasáhla i první světová válka, při níž země stály na opačné straně. Itálie neměla ani dostatek sil, které by v Africe udržovala, a stále tak ovládala jen pobřeží.

Podstatně eliminovat odpor místních kmenů se podařilo až ve 20. letech 20. století, ale vykořenit jej se nikdy zcela nepodařilo. Avšak tím, že Itálie obsadila pobřežní enklávy, kde byla většina úrodné půdy, místní obyvatele trápil i hladomor. Libye se o mnoho let později stala nástupním územím Italů i Třetí říše proti pozicím Velké Británie v Egyptě. Celé území se posléze stalo místem bojů i během druhé světová války. Svoji výraznou stopu pak zde zanechali i českoslovenští vojáci, kteří pod velením plk. Klapálka například úspěšně bránili přístav Tobruk.

Jak velké právo měla Itálie na sever Afriky?

Zdroj: Wikijii, autorský text Víta Lukáše

Článek Před první světovou válkou se Italové tvrdě střetli s Osmanskou říší. Bojovali o území současné Libye se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Problematická anexe Eritreji

Po porážce italských vojsk Brity za druhé světové války Etiopie opět obnovila svoji nezávislost pod vládou císaře Haile Selassieho. Ten nejprve domluvil federaci se sousední Eritreou, ale o několik let později ji anektoval. To vedlo k odporu Eritrejců a konflikt trval až do roku 1991. V 60. letech proběhl neúspěšný puč, avšak císař byl sesazen až v roce 1974.

iZdroj fotografie: British Press Service / Public Domain

Moc převzala vojenská junta, v jejímž čele nakonec stanul Mengistu Halie Mariam. Ten se rozhodl zemi směřovat do komunistického sovětského bloku. V roce 1978 vedl válku se Somálskem o Ogaden, kterou země díky přílivu zbraní i posil ze SSSR či Kuby vyhrála. Zároveň zahájil krvavé tažení proti opozici, jež si vyžádalo půl milionu obětí.

V 80. letech zemi zasáhla vlna hladomorů. Odhaduje se, že mohl zahynout až milion obyvatel. Zároveň se zahájením perestrojky začala klesat podpora Etiopie ze strany Sovětů, což jí začalo působit nemalé problémy. V zemi navíc sílily povstalecké tendence, například v regionu Tigray. V roce 1991 Eritrejci zvítězili a po referendu se v roce 1993 osamostatnili. Mariam uprchl do zahraničí.

Válka o sporná hraniční území

V zemi se konaly svobodné volby, ale příliš klidu si místní obyvatelé neužili. Kvůli hraničním sporům totiž vypukl v roce 1998 konflikt opět s Eritreou. Válku rozpoutala ona, když zaútočila na sporná území na hranicích. Etiopii se nakonec povedlo sporné území získat, avšak boje trvaly přes dva roky. Odhaduje se, že během nich bylo zabito přes 100 tisíc lidí. Vztahy zemí urovnala až mírová dohoda v roce 2018.

iZdroj fotografie: Uživatel VOA / Public Domain

O to se zasloužil premiér Abiy Ahmed, který se moci ujal v roce 2018. Propustil mnohé politické vězně a zdálo se, že Etiopie směřuje k pluralitě. Ovšem země složená z mnoha národností se začala zmítat v bojích mezi sebou. Nejviditelnější byl střet v oblasti Tigray, jež disponovala svými vlastními vojsky.

V listopadu 2020 tigrajské síly zaútočily na regionální základnu armády, následovala ofenziva vládních sil, která povstalce vytlačila do hor. Etiopii paradoxně pomáhala eritrejské armáda. Tigrajci se však dokázali konsolidovat a v roce 2021 Tigray dobyli zpět a spolu s jinými skupinami obsadili i velké území samotné Eiopie. Konflikt na obou stranách provází násilí včetně několika masakrů civilistů.

Ekonomice se velice daří

Současná etiopská vláda má i tak blízko k západním zemím. Spojuje je například boj proti extrémním islamistům. V poslední době se i přes řadu problémů daří etiopské ekonomice, která zaznamenala velký růst. Nejsilnější oblastí je zemědělství, známá je místní káva. Velká očekávání si země slibuje od Velké přehrady etiopského znovuzrození na Modrém Nilu.

Tu nyní uvádí do provozu a očekává se, že bude část zde vyrobené elektrické energie vyvážet. Ovšem přehrada je předmětem sváru se sousedním Súdánem a především Egyptem, který se bojí konce záplav na Nilu, protože ty jsou pro egyptské zemědělství klíčové. Egypt kvůli tomu dokonce několikrát hrozil intervencí.

Byla by ovšem velmi obtížná, země spolu nesousedí. Egypt má bezpochyby nejsilnější ozbrojené síly v regionu, ale ani armáda Etiopie není malá. Odhaduje se, že v ní slouží zhruba 200 tisíc vojáků. Vybavení pochází především ze Sovětského svazu a Ruska, najdeme zde například tanky T-72 a T-55, různé sovětské obrněné transportéry nebo raketomety Grad.

Etiopské letectvo se opírá o ruské letouny Su-27 nebo bojové helikoptéry Mi-24. Má i několik dalších strojů včetně českých L-39. Námořnictvem země nedisponuje, protože nemá mořské pobřeží. Po odtržení ho získala Eritrea. Kolik zbraní a v jakém stavu armáda má je velmi těžké odhadovat vzhledem k pokračujícím konfliktům a jeho ztrátám.

Jaké by bylo řešení dlouhodobých problémů v Etiopii?

Zdroj: Britannica, autorský text Víta Lukáše

Článek Etiopii trápí konflikty a časté hladomory. V současnosti prohrává boj s vlastním regionem, Tigrajci se zmocnili i části etiopského území se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Lež byla a je královnou informací

Zlaté časy pro tento druh konfliktu nastaly především za druhé světové války. Nicméně lež a falešné informace ovlivňující jednání lidí podle přání těch, kteří je záměrně vytvářejí, provázely lidstvo již od nepaměti. Lidé si ke své škodě zvykli na to, že úplné nesmysly a průšvihy jsou prezentovány jako pokrokové činy, které nás přenášejí do zlatého věku, jen je třeba si ještě chvilku utahovat opasky a platit vyšší daně.

Dnes už přitom nikdo ani neví, že moderní daňový systém zavedl generál Washington v USA jako regionální dočasné opatření k tomu, aby získal peníze na vedení války s Británií. Prezentoval to tehdy jako formu půjčky od obyvatel několika amerických států, kterou později federální stát zruší a splatí. Zlaté oči!!! A největší krádež světa, když se bankéři a mocní tohoto světa dohodli na zrušení zlatého standardu krytí papírových peněz.

iZdroj fotografie: Tim Evanson / Creative Commons / CC BY-SA

Bylo to v období po první světové válce, což odstartovalo hrůzy inflace a ovládání celých států a lidí pomocí dluhů, o tom se ve slušné společnosti vůbec nemluví a dnes se tomu říká fake news. Mimochodem, stálo to zřejmě život prvního čs. ministra financí Aloise Rašína, který proti tomuto rozhodnutí světových bank a vlád dlouho a hodně nahlas v médiích veřejně protestoval.

Země ovládané totalitními režimy měly a mají v oblasti informačního ovlivňování veřejnosti největší zkušenosti, ale ve skutečnosti tradiční „demokracie“ v Západních zemích za nimi nikdy moc nezaostávaly. Naopak, dnes bychom mohli spíše říci, že žijeme v době, kdy lež je pevnou a zásadní součástí politického života (vzpomeňme na sliby politiků před volbami).

Jedinou cestou, jak si ověřit pravdivost alespoň některých zpráv, je nechat uplynout od událostí, které popisují, více času. A pak hledat a hledat ve starých archivech, hledat očité svědky, ověřovat si nově získané informace navzájem, zkrátka věnovat dlouhý čas práci, která také nemusí přinést žádné výsledky. A když už, stará skrývaná pravda samozřejmě nesmí nikomu z dnešní věrchušky komplikovat život.

Zjistit pravdu dá práci a často o ni už nikdo nestojí

Běžně se říkalo, že na řece Ussuri byl ostrov, o který se přely jak SSSR, tak Čína. Nakonec o něj vypukly boje s lidskými ztrátami na obou stranách a Sovětský svaz ve snaze zamezit eskalaci bojů použil v daném konfliktu nějaké své tajné zbraně, nejčastěji se šeptalo, že pravděpodobně už měl vysokovýkonná laserová děla či jakési paprskové nebo případně ultrazvukové či infrazvukové směrované zbraně, kterými likvidoval útočící čínské vojáky, a dokonce i celé tanky. Prý tam byly poprvé použity i obrněné transportéry BVP-1.

A že jeden z ostrovů v řece, o nějž se také bojovalo, byl zničen nějakou zbraní geofyzikálního charakteru, která ho vymazala z map i povrchu země. Občas se objevovaly i sofistikovanější „odborné“ zprávy typu: „V 08:40 ráno 15. března 1969 se po dělostřelecké přípravě na sporném ostrově vylodilo nejméně 200 sovětských vojáků s 35 tanky a dalšími 25 obrněnými transportéry. Číňané odpověděli mohutnou dělostřeleckou palbou…“

Někdy kolem roku 2010 se ale konečně otevřely ruské archivy a cenzura v Rusku také přestala sledovat a kontrolovat pamětníky, hlavně bývalé vyšší důstojníky přímo se účastnící bojů, kteří svá autentická vzpomínání začali svěřovat veřejnosti v lokálním tisku. Několik investigativních novinářů, historiků a bývalých diplomatů, jimž reálné události na Ussuri nedaly tolik let spát, se zaradovalo. Mezi nimi byl i plk. gšt. ing. Pavel Kantor, novinář a bývalý diplomat Milan Syruček, ale i mnozí další.

Jejich poctivé historiografické snažení přineslo zajímavé výsledky, úžasné články v tisku, knížky a seznam odkrytých zdrojů ověřených informací. Ale najednou se ukázalo, že historie stará více než 40 let už nikoho nezajímá. Knížka plná ověřených faktů a skutečností nazvaná Tajná zbraň na Ussuri zcela zapadla a na internetu se skutečné informace stále mísí s fámami a fantastickými dohady. Fámy vedou tak 3 ku 1. Mají pěkně tuhý kořínek.

Co se vlastně stalo na Ussuri na jaře v roce 1969?

Začněme od lidí. Oficiální účet bojů na jaře 1969 na Ussuri zněl: Na straně SSSR padlo nebo bylo zabito v zajetí 58 pohraničníků a vojáků, na čínské straně údajně asi 6 000 vojáků, příslušníků Rudých gard a tzv. zemědělských divizí chung-wei-ping, rusky „chunvejbini“, kteří převážně zahynuli při použití tehdy zcela nové sovětské zbraně, salvového raketometu BM-21 Grad. Čínská strana o tom dodnes mlčí. Konflikt totiž vyvolala po sérii mnoha řízených provokací ona.

Průběh tohoto konkrétního konfliktu, kdyby neměl tak tragické následky, by se dal popsat jako burleska nebo absurdní komické představení. Probíhal na ostrově Damanskij a nejbližším okolí na řece Ussuri na ruském Dálném východě (nejbližší velké ruské město byl cca 200 km severně vzdálený Chabarovsk). Podle starých smluv ještě mezi Čínou a carským Ruskem vedla hraniční čára po břehu řeky na čínské straně a celá řeka patřila Rusku se všemi rybami i s právem plavby.

iZdroj fotografie: Georg Denda / Creative Commons / CC BY-SA

To se ale Maovi a spol. koncem 50. let nelíbilo, a tak postupně začali na SSSR nárokovat nejen vedení hranice středem toku řeky, jak bylo tehdy již zvykem, ale chtěli i řadu území za stávající 6 400 km dlouhou společnou hranicí, především na Dálném východě a v Kazachstánu. Od slov na mítincích přes stále ostřejší politické úvodníky došlo na výtržnosti včetně napadání sovětských občanů v Číně, a dokonce i napadení velvyslanectví SSSR v Pekingu „rozhořčenými čínskými studenty“ při demonstracích proti „revizionistické a sociálimperialistické politice kremelské kliky“.

Vyvrcholilo to na přímý pokyn vedení Číny vyhlášením 200 km dlouhého příhraničního pásma na řece Ussuri jako uzavřené zóny – přední linie obrany Číny s výjimečným stavem. Dne 25. ledna 1969 byl v Číně vydán rozkaz k „odvetným vojenským opatřením“ v oblasti ostrova Damanskij „v síle tří rot“.

Vojenské síly byly neustále navyšovány

Číňané zvětšovali své vojenské a ozbrojené síly na hranicích se SSSR velkým tempem. Přesunuli k hranici tzv. „pracovní armádu“, jejíž příslušníci byli něco jako u nás PTP s tím rozdílem, že zároveň velmi usilovně cvičili se zbraněmi. Doplňovali ji tzv. „kádrovými oddíly“, což byli vybraní fanatičtí dobrovolníci, kteří se mimo jiné starali i o osvětu a správné používání Rudých knížek citátů předsedy Maa.

Počet provokací čínské strany na hranicích se SSSR tehdy strmě vzrůstal. Jestliže v roce 1960 oficiální údaje udávaly cirka 100 narušení hranic z čínské strany, v roce 1962 už to bylo přes 5 000 registrovaných provokací. A v letech 1964–1968 zorganizovali čínští pohraničníci jen na území Dálněvýchodního pohraničního okruhu více než 6 000 provokací, kterých se zúčastnilo na 26 000 lidí.

Zpočátku šlo o provokace typu překročení hranic čínskými jednotkami tzv. zemědělských divizí, kteří na ruské straně lovili, kosili trávu, sušili seno či pásli dobytek a vše, co získali, přenesli na čínskou stranu. Pak se na hranicích objevily stovky rudých gardistů pokřikujících na ruské pohraničníky z megafonů různá hesla, na což ruská strana odpovídala stejně, tentokrát v čínštině. Při slovních „přestřelkách“ pak rudí gardisté začali vnikat na ruské území a začalo docházet k fyzickým potyčkám, když pohraničníci vytlačovali Číňany zpátky na jejich území.

Ruská strana také posilovala, pohraničníci byli vybavování novou technikou a zbraněmi, posilováni byli především těžkými kulomety, protitankovými granátomety a pro přepravu obrněnými transportéry BTR-60. Ale až příliš běžný každodenní šlendrián a obavy z vlastní iniciativy bez posvěcení „shora“ celý proces velmi zpozdily a samotný výcvik s novými zbraněmi postupoval příliš pomalu.

Boj o ostrov Damanskij

Mezitím Číňané konečně naplánovali svůj hlavní provokační útok údajně pod kódovým názvem „Odplata“. Čínská strana potřebovala nějaký hmatatelný úspěch a potvrzení „útoku Rusů“ na čínské území především z propagandistického hlediska. Proto hlavní úkol čínských vojáků byl získat „důkazy“ o sovětské provokaci. Plán údajně nepočítal se stálým záborem sporného ostrova Damanskij, naopak připravoval i pozice pro včasné stažení útočících vojáků zpět.

Zato na nedalekém vršíčku Hunsy bylo vybudováno pozorovatelské stanoviště náčelníka štábu vojenského čínského podokruhu a pro velitele celé akce, čínského zástupce velitele vojenského podokruhu. Plán schválil generální štáb Čínské lidové armády 19. února 1969 a poslal ho ke schválení po „stranické linii“. Schválení přišlo obratem. Boj začal nejdříve v létě 1968 vnikáním čínských „zemědělců“ na ostrov, kde demonstrativně sušili seno. Pohraničníci SSSR na ostrově proto zavedli strážní směny.

V zimě, když řeka zamrzla, začali po ledě přecházet čínští rudí gardisté s transparenty a megafony. Ruští pohraničníci je začali fyzicky vytlačovat zpět na břeh. Zpočátku Číňané utíkali, sotva se pohraničníci objevili a udělali spojením rukou živý řetěz. Ale Číňané se vraceli hned, jak pohraničníci odjeli. Začaly se stupňovat slovní přestřelky a vády, nadávky a vyhrožování. Obě strany vládly ruštinou i čínštinou velmi dobře. Číňané se začali bránit vytlačování transparenty a tyčemi, pohraničníci zbraněmi, které používali jako kyje.

Pak došlo na pěstní souboje a používání lopat, železných tyčí a podobných improvizovaných ručních zbraní. Koncem února už nebyl jediný příslušník ruského pohraničního útvaru, jenž měl na starosti i ostrov Damanskij, který by nebyl pěstními souboji poznamenán třeba rozbitým nosem či monoklem pod okem. Ale fyzicky silnější Rusové zatím vždy dokázali Číňany zahnat, i za cenu velké rvačky. Obě strany začaly nosit zbraně i s náboji, zatím je ale nikdo nepoužíval. Pak došlo k první tragédii, Číňané zajali dva ruské pohraničníky a odvlekli je na čínský břeh.

Jednoho umučili hned, druhého údajně vozili v kleci po čínských městech a veřejně ho bili na náměstích. Jeho tělo později vrátili sovětské straně a pitva bohužel potvrdila soustavné mučení. Podle vzpomínek jednoho z pohraničníků pak Sověti jako odvetu při dalším pěstním souboji těžce zranili tři Číňany, kteří zřejmě poté zemřeli. Ale k zásadní eskalaci stále ještě nedocházelo. Čínská strana vždy tvrdila, že provokace zahajují jen Rusové a oni jen pracují na svém území jako zemědělci.

Když se začalo střílet a byli první mrtví, přestala být legrace

V okamžiku, kdy pěstní souboje čínská strana stále prohrávala, rozhodlo velení armády nasadit do rvaček na hranici speciálně vycvičené vojáky pro boj muže proti muži. Situace se okamžitě změnila a Rusové začali být biti jako žito. Nenechali si to líbit a jejich velení také nasadilo na stejný úsek speciálně vycvičené vojáky na boj zblízka. Jejich velitelem byl poručík Ivan Strelnikov a byl to mimo jiné skvělý boxer.

A čínští vojáci zase dostávali na frak. Pak ale čínská strana začala nasazovat specialisty asijského bojového umění s meči a tyčemi a rvačky se staly nebezpečnějšími. Kdo začal první střílet, není dodnes jasné. Obě strany to přisuzují té druhé. Faktem ale je, že první potvrzené ztráty na životech měla čínská strana. V okamžiku, kdy masová rvačka mezi třemi sty ruskými pohraničníky a masou Číňanů hrozila přerůst v masakr pohraničníků, dal velitel poručík Vitalij Bubenin příkaz opodál stojícímu BTR-60, aby začal najíždět „do tlupy Číňanů“.

Na sněhu zbyli čtyři mrtví čínští vojáci, ostatní utekli. Dne 2. března 1969 čínská strana spustila ostrou verzi plánu „Odplata“. Ostrov tajně obsadila jednotka asi 300 čínských vojáků, kteří se zakopali a zamaskovali za západní straně ostrova. Na břehu řeky měli Číňané další zálohy v počtu cca 300 vojáků, dále děla a minomety v palebných postaveních a celé vojenské zázemí. Pak se dopoledne v 10:40 k ostrovu po ledu viditelně vydalo asi 30 dalších čínských vojáků, kteří tvořili „volavku“. Rusové reagovali vysláním 26 mužů ve dvou autech a jednom BTR-60.

iGrad BM-21

Byli zmasakrováni, přičemž jejich zranění byli Číňany dobíjeni bodáky a noži. Posily Rusů přijely v dalším obrněném transportéru a vypukly regulérní boje, při nichž čínská strana měla převahu zhruba 10 ku 1 a používala i dělostřelectvo a minomety. Nakonec za ztrát na obou stranách byli čínští vojáci z ostrova vytlačeni, když ruským pohraničníkům přišli odpoledne na pomoc další pohraničníci pod velením plukovníka Leonova včetně posluchačů poddůstojnické školy a členů speciální motorizované skupiny. Rusové měli ten den 32 padlých a 14 zraněných.

Ztráty čínské strany nebyly nikdy zveřejněny. Následující kapitolu sporu tvořila vzájemná obviňování v tisku a médiích. Přibyly k tomu i demonstrace před velvyslanectvími v Pekingu i v Moskvě. Ale u ostrova se začalo schylovat k dalším bojům. Ruská strana posílila pohraniční stráže, každá směna na ostrově měla minimálně 10 mužů. V týlu pohraničníků se objevila nová ruská zbraň, raketomet BM-21 Grad. Ty měla ve výzbroji 135. motostřelecká divize Rudé armády, která se na místě rozvinula včetně zpohotovění palebných postavení svého dělostřelectva.

Největší boje byly ukončené zničující salvou Kaťuší

Ticho před bouří skončilo 14. března 1969. Ten den dostali ruští pohraničníci příkaz stáhnout se z ostrova. Okamžitě se na něj vydali čínští vojáci. Rusové poslali osm transportérů BTR-60 k ostrovu a Číňané ihned utekli. V noci na 15. března pak ostrov opět obsadili sovětští pohraničníci v počtu 60 mužů s doprovodem čtyř transportérů. Ráno je začali Číňané pomocí megafonů vyzývat, aby ostrov opustili a „vzdali se revizionismu“.

Ruská strana odpovídala podobně. Zhruba v 10 hodin dopoledne místního času čínská strana zahájila dělostřeleckou palbu a útočila jednou rotou (cca 100 vojáků) za podpory minometů. Druhá čínská rota vzápětí zaútočila od jihu s pomocí granátometů a kulometů. Boj trval skoro hodinu se střídavými úspěchy. Do útoku se pak přidala třetí rota Číňanů. Ruským pohraničníkům docházelo střelivo, přišli o dva obrněné transportéry a na volání o dělostřeleckou podporu jim nikdo nechtěl ani odpovědět.

Dokonce ani minometné jednotky přidělené k pohraničníkům nezahájily palbu, protože jejich velitelé se báli o tom sami rozhodnout a rozkaz shora nepřicházel. Velitel pohraničníků Janšin nakonec odjel do týlu na posledním schopném transportéru, rychle zorganizoval posily a nové BTR-60 a rozjel se okamžitě zpátky na ostrov do bojů. Jeho nadřízený, plukovník Leonov, měl k dispozici jen čtyři tanky T-62 s tehdy přísně tajným vybavením, protože další vyžádané posily nedorazily, ale nesměl z tanků střílet!!!

Když však čínská dělostřelba zesílila a na ostrově se v postaveních Rusů rozpoutalo úplné peklo, rozhodl se, že do boje zasáhne alespoň se čtyřmi tanky. Ironií osudu jeho tank dostal zásah a při úniku z hořícího obrněnce byl plukovník Leonov zastřelen čínským odstřelovačem. Jeho zničený tank byl později čínskou stranou vyzvednut a převezen do vojenského muzea v Pekingu, kde je dodnes.

Když konečně zasáhli ruští vojáci….

Na celý boj se ze břehu z ruské strany dívali příslušníci a velitelé 135. motostřelecké divize – a nic nepodnikali. Ztráta tanku T-62 se supermoderní aparaturou nakonec ale prý rozhodla o tom, že velení 135. motostřelecké divize údajně porušilo v té době platné a velitelům otloukané o hlavu usnesení byra ÚV KSSS, že do konfliktu nesmí zasáhnout regulérní armáda (!!!), a v 17.00 hod. vydalo příkaz zahájit na čínskou stranu na ostrově palbu z raketometů Grad.

Jiné zdroje však uvádějí, že v dané době jel Brežněv na návštěvu do Maďarska a ve Vinici na Ukrajině obdržel zprávu o bojích na Ussuri. Údajně měl pak před svědky prohlásit „zažeňte ty čubčí syny všemi způsoby ke všem čertům!“ Jako rozkaz to pak doputovalo po vojenské linii až do štábu 135. divize.

Rozkaz nasadit Grad se ukázal být pro daný konflikt rozhodující, i když jeho realizace proběhla mírně řečeno „švejkovsky“. A přesto to bylo natolik zničující, že dodnes kolují fámy o laserových a jiných zbraních na Ussuri, protože si nikdo z tehdejších vojenských odborníků mimo SSSR nedovedl vysvětlit, co mohlo způsobit tak dokonalou zkázu. Musíme si ovšem uvědomit, že v březnu 1969 šlo o historicky prvé použití salvových raketometů v konfliktu se svědky od konce druhé světové války.

Jedna jediná salva z raketometů Grad a bylo po boji

Ke střelbě bylo připraveno 18 vozidel URAL-375D s odpalovacím zařízením, což reprezentovalo 720 reaktivních střel ráže 122 mm o hmotnosti cca 100 kg. Výpočty k zaměření provedl štáb raketových vojsk a dělostřelectva okruhu, nikoli štáb divize, jak ukládaly předpisy. Odborníci z nadřízeného štábu však zcela pominuli skutečnost, že střílejí ze zvýšeného břehu, a čínská postavení byla mnohem níž. Tak se stalo, že převážná část ze 720 raket byla vypálena příliš vysoko.

Většina cíl – postavení čínských vojsk na ostrově a na čínském břehu – přeletěla a dopadla o dalších cca 5 km dál na jiný cíl. Na čínskou vesnici, která byla ve skutečnosti úplným zázemím pro čínská vojska v oblasti se sklady, nemocnicí, ubytovnami, velitelstvím atd. A tam nastalo úplné peklo. Prakticky nikdo na místě nepřežil. Těch pár raket, co správně zasáhlo čínská postavení na ostrově a na břehu, však u Číňanů vyvolalo také zcela mimořádný dojem.

Zasloužil se o to další neuvěřitelný ruský šlendrián. Nikdo z nabíječů totiž nekontroloval, co do raketometů vlastně láduje. Ono to ani moc nešlo, velitelé najednou hrozně spěchali a hlavně – oddíl s sebou měl právě jen 720 střel. Zato v úplné všehochuti, s náplní hlavic tříštivých, trhavých, zápalných, kazetových s minami proti pěchotě, s minami proti tankům, napalmových i zadýmovacích. Když tato směs dopadla na čínskou vesnici i na postavení čínských vojáků na ostrově, smetla je dokonale včetně všech lidí.

Po této jediné salvě zavládlo na bojišti úplné ticho. Na ruské straně to zavinil další neuvěřitelný fakt. Raketová jednotka s sebou neměla žádné náhradní střely. Všechny nechala na domácí základně a nikoho nenapadlo je z tamních skladů vyzvednout. Jednotka totiž neobdržela pro přesun speciální vozidla TZM a neměla ani příkaz zrekvírovat civilní náklaďáky náhradou, i když s tím předpis v tomto případě počítal. Takže po první a jediné salvě mohli ruští raketoví dělostřelci po Číňanech akorát tak házet boty.

Čínská strana to pochopitelně nevěděla a naopak byla tak drsnou a nečekanou reakcí ruské armády naprosto zaskočena. Na čínské straně se rozhostil strach. Boje o ostrov na Ussuri prakticky skončily a ruská strana nabídla opět politická jednání k urovnání situace. Ale Číňané nechtěli „ztratit tvář“ a ještě několikrát zkusili podobné akce, tentokrát ale na jiné hranici se SSSR u Semipalatinského kraje v Kazachstánu. Neuspěli znovu.

Výsledky bojů a fake news o nich

Samotnou skutečnost bojů mezi SSSR a ČLR využily obě strany po svém. Čína je využila v mezinárodní diplomacii jako signál pro USA a znamení, že je připravena vést naprosto samostatnou politiku bez jakékoli závislosti na SSSR. Tehdejší politici USA Henry Kissinger a prezident Nixon to pochopili a výsledkem bylo navázání nových politických vztahů mezi USA a ČLR.

SSSR z reakcí zahraničních vojenských odborníků na zlomkové zprávy o průběhu a výsledcích bojů včetně dohadů o nasazených zbraních pochopil, že může událost využít jako propagandistickou zbraň, která přesvědčí svět o „úžasně silných ruských zbraních“. Proto tyto fámy pilně přiživoval ještě dvacet let poté.

Autor sám viděl jeden ruský (propagační) film o událostech na Ussuri, který byl promítán jako „tajný“ v roce 1979 pro velení čs. vojenského letectva v Hradci Králové a který, jak dnes víme, neměl se skutečností nic společného. Ale tenkrát se této fake news věřilo a světem na západ od našich hranic obcházel strach…

Jak vidíte události na řece Ussuri v roce 1969 vy?

Zdroj: Autorský komentář Ivo Pujmana

Článek Sovětsko-čínský konflikt na řece Ussuri 1969. Událost plná fám, které snad již byly vyvráceny. Konflikt na Ukrajině je zahalen podobně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejsilnější kolumbijské drogové kartely

Během 70. a 80. let vznikly v Kolumbii dva velké drogové kartely, v Cali a v Medellínu, které se rychle rozrostly a brzy kontrolovaly drtivou většinu drogového byznysu v zemi. Díky své obrovské síle a hlavně prorůstání do hospodářské a politické struktury státu představovaly oba kartely pro Kolumbii vážnou hrozbu. V 80. letech neváhali vyhlásit kolumbijskému státu otevřenou válku.  

Medellínský kartel, vedený Pablem Escobarem, byl mezi běžnými občany mnohem známější. I přesto, že existovali i další významní drogoví baroni, Escobar prohlásil sám sebe vůdcem. Naopak kartel Cali byl mnohem uzavřenější a méně známou organizací. V jeho čele nestál pouze jeden člověk, ale fungoval spíše jako velká firma, vedení se skládalo z několika lidí, kteří měli na starosti své vlastní oblasti.

Pablo Escobar byl bezohledný a krutý, což na jeho stranu přitahovalo více lidí, především tedy ze strachu. Medellínský kartel byl také mnohem bohatší, v podstatě měl celou armádu, která disponovala moderními zbraněmi i tanky. Pod palcem měl kartel také značnou část policejních složek. Kartel Cali působil spíše ve stínech, byli to intrikáři, kteří se k násilí uchylovali pouze v krajních případech a jejich propracované postupy byly mnohdy efektivnější, než Escobarova neutuchající touha po násilí.

Medellínský kartel se soustředil plně a vcelku otevřeně na obchod s narkotiky, kdežto kartel Cali veškerou svou nelegální činnost skrýval za legálními podniky. Kvůli Escobarovu agresivnímu vystupování představoval Medellínský kartel pro kolumbijskou vládu a Spojené státy americké mnohem větší hrozbu, proto se také v prvé řadě zaměřili právě na jeho likvidaci. Nakonec se k vládě a dalším skupinám, které chtěly Escobara i jeho kartel rozprášit, přidal i kartel z Cali.

Lidé se k aktivitám narkomafie otáčeli zády

Ve válkách vedených drogovými barony byly značně uplatňovány teroristické metody, což v podstatě zastínilo veškeré ostatní kolumbijské partyzánské aktivity. Přibližně mezi lety 1983-1993 tak můžeme v Kolumbii hovořit o narkoteroristickém období, kdy kartel z Cali a Medellínu dohromady kontrolovaly asi 60% veškeré produkce a exportu kokainu v Kolumbii. Navíc se ocitly v otevřeném střetu se státem, pro nějž se staly prioritními cíly k likvidaci.  

Narkomafie se těšila ze strany veřejnosti poměrně velké podpoře, částečně ze strachu a částečně proto, že narkobaroni často iniciovali ze svých vlastních finančních prostředků řadu veřejně prospěšných projektů. Pomáhali stavět domy, sportovní hřiště či spravovali ulice v chudinských čtvrtích. Například ani po zavraždění tří prezidentských kandidátů a řady vládních úředníků a politiků v 80. letech o podporu veřejnosti nepřišli. A kdo s jejich aktivitami nesouhlasil, raději se otočil zády.

Od počátku 90. let pak došlo k výraznému zlepšení operačních schopností kolumbijských bezpečnostních složek, a to hlavně díky finanční podpoře ze strany USA a také díky adaptaci nové strategie. V roce 1993 se podařilo najít samotného Escobara, jenž nakonec zemřel v přestřelce s policií. V důsledku ztráty vůdce a intenzivních zásahů policie byl medellínský kartel rychle zlikvidován a svůj definitivní konec potkal již v průběhu roku 1994.

Kolumbie po pádu kartelů

Poté, co byly kartely postupně rozprášeny, došlo v polovině 90. let ke značné fragmentaci kolumbijské drogové scény. Otěže totiž převzaly menší skupiny, jejichž počet se na rozdíl od předchozího uspořádání dostal až na 300. Kolumbijský vnitrostátní konflikt vyniká především různorodostí všech účastnících se aktérů.

Levicové guerilly s pevnými vazbami na narkomafii, které se často dostávají do střetů i mezi sebou, kolumbijská vláda, usilující o likvidaci narkomafie a ozbrojených povstaleckých skupin, postupně potlačila. A v neposlední řadě pravicově orientované paramilitární skupiny, jejich oficiálním cílem má být boj proti levicovým guerillám. Dopady jejich násilné činnosti jsou však s guerillami dost dobře srovnatelné.

I paramilitární skupiny mají navíc silnou vazbu s narkomafií, řada z nich totiž původně vznikla jako osobní stráž významných narkobaronů a v 80. a 90. letech se významně podílely na obchodu s drogami. V 90. letech pak v Kolumbii došlo k největšímu rozmachu paramilitárních skupin. Za tímto rozmachem stál muž jménem Carlos Castaño, s jehož životním příběhem se ztotožňuje velká většina členů skupin.

Bratři Castañovi stáli za vznikem paramilitárních skupin

Castaño byl synem nevýznamného farmáře a vyrůstal na venkově v provincii Antioqua nedaleko Medellínu. Když mu bylo patnáct let, unesly jeho otce Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC). Castañova rodina byla chudá a mohla si dovolit zaplatit pouze část požadovaného výkupného. FARC tak farmáře zavraždily.

Všichni čtyři farmářovi synové se zapřísáhli, že svého otce pomstí a vstoupili do armády, aby se mohli účastnit boje proti guerillám. Zatčení povstalci však byli často propouštěni, což přineslo bratrům velké zklamání. Armáda navíc nedokázala udržovat kontrolu nad venkovskými oblastmi a pokaždé, když se vojáci stáhli, povstalci začali tamní obyvatelstvo opět terorizovat. Castañovi bratři se proto rozhodli založit své vlastní antiguerillové hnutí.

V přímé konfrontaci s povstalci však nebyli příliš úspěšní a během prvních potyček utrpěli těžké ztráty. Bylo třeba změnit strategii, a tak se bratři zaměřili na likvidaci infrastruktury, kterou měly guerilly pod kontrolou. Jak guerilly slábly, získávala nově vzniklá paramilitární hnutí rychle na síle. Lidé již ze strachu neupláceli guerilly, ale platili paramilitárním skupinám za svou ochranu.

Navíc v zemi se nacházela velká spousta lidí s podobným osudem, jako měli bratři Castañovi a hnutí se tak rychle rozrůstala. Lidé jejich násilné postupy tolerovali a skupinám se někdy dostávalo i přímé podpory ze strany armády. Carlos Castaño byl zavražděn v roce 2004, po letitém sporu s vlastním bratrem, který si přál jeho smrt.

Mexiko jako hlavní vývozce drog

Nově vzniklé skupiny byly a stále jsou závislé na spolupráci se zahraničními partnery, neboť repertoár jejich aktivit je značně omezen. Nejsou schopny samy obstarat celý proces produkce drog, od jejich vypěstování až po distribuci. A právě zde přichází na scénu Mexiko, které se postupně stalo hlavní tranzitní zemí pro export kokainu. Kolem 60% až 80% procent veškeré produkce putovalo do USA právě pře Mexickou hranici. V roce 2000 to pak bylo až 90%.

Hlavní cílovou destinací pro export byla až doposud USA, nicméně v posledních letech je stále větší poptávka patrná i ve státech Evropské unie. Kolumbijské skupiny jsou navíc dosti flexibilní a dokážou rychle reagovat na nové poptávky. Stále ve větší míře tak v Kolumbii dochází například k pěstování a zpracování opia, potřebného k výrobě heroinu, neboť právě poptávka po této droze v USA značně sílí.

Zdroj: Autorský text Lindy Niesnerové

Článek Kolumbijské narkoteroristické období: Po pádu Escobara a dvou nejmocnějších kartelů přišly na scénu drogové kartely z Mexika se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraně byly na skladech a nové nebyly třeba

Asi nejzářnějším příkladem toho jsou přenosné protiletadlové střely FIM-92 Stinger, kterých Spojené státy a další země na Ukrajinu poslaly tisíce kusů. Měly je léta na skladě, kde samozřejmě probíhala jejich údržba, aby byly akceschopné. Protože však armády nebojovaly v konfliktech, kde by nepřítel disponoval letectvem, nepotřebovaly ani tyto zbraně. Proto armády neobjednávaly nové, případně jen omezený počet.

iZdroj fotografie: David Monniaux / Creative Commons / CC BY-SA

Zbrojařský gigant Raytheon, který Stingery vyrábí, si tak sice stále udržoval schopnost zbraně produkovat, ale nikoli ve vysokých počtech. Ekonomicky by se to totiž nevyplatilo, pokud nebyly potřebné zakázky. Například americké ministerstvo obrany si tyto zbraně údajně neobjednalo již plných 18 let, protože jich mělo dostatek. Ve válkách v Afghánistánu či Iráku je totiž až na nějaké výjimky prostě nepotřebovalo.

Podle generálního ředitele Raytheonu Grega Hayese nyní jejich společnost Stingery vyrábí, ale pro zákazníka, který si je objednal již v minulosti. Snaží se produkci raket navýšit, ale není to tak jednoduché. A to nejen kvůli kapacitě výroby, ale i dílům, které jsou nutné třeba pro elektroniku střel. Těch má firma na skladě jen omezené množství a jelikož se již některé nevyrábějí, nelze dokoupit nové.

Předělání konstrukce si vyžádá čas

Jediným řešením tedy je, aby technici společnosti střely upravili tak, aby mohly používat současně produkované díly. Problém se například týká součástek nutných pro naváděné hlavice. Taková úprava je ale časově velmi náročná a vyžaduje i testování, aby byla zbraň spolehlivá jako doposud. Firma proto upozorňuje, že v letošním roce bude produkce nových Stingerů omezená a navýšit se ji podaří až v letech 2023 a 2024.

Podobný problém může být i s dalšími zbraněmi, jejichž spotřeba kvůli konfliktu na Ukrajině vzrostla. Typickým příkladem mohou být třeba protitankové střely Javelin. Ani ty nejsou na výrobu jednoduché a v posledních letech jejich spotřeba nebyla vysoká. Jejich zásoby chtějí doplnit nejen státy, které je poslaly na Ukrajinu. Protože se ukázala jejich efektivita, mají o dodávky zbraní zájem i noví zákazníci, kteří tak chtějí osvědčeným systémem posílit svoji obranyschopnost. Navíc mnoho států navyšuje částky na obranu a logicky se zájem ještě zvýší.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Představitelé administrativy ve Spojených státech v posledních týdnech s výrobci zbraní jednají o tom, jak produkci potřebných zbraní co nejrychleji navýšit. Ozývají se dokonce hlasy, že by měl být připravený speciální zákon, který by předešel situaci, že některých systémů bude kritický nedostatek.

Problém s množstvím zbraní není jen ve výrobě, ale i na skladech. Třeba Německo uvedlo, že velký počet zbraní na Ukrajinu poslat nemůže, protože to, co nutně nepotřebovalo, již odeslalo. Stejné to může být třeba se zásobami starších tanků T-72 nebo sovětskými typy BVP, která Ukrajinci umějí ovládat. Na druhou stranu se stejnými problémy se potýká i Rusko. To například muselo zastavit produkci některých tanků a dalších zbraní, protože na ně nemá díly.

S jakými zbraněmi může být ještě problém?

Zdroj: TheDrive

Článek Výrobci nestíhají nahrazovat zbraně, které státy posílají na Ukrajinu. Problém je například s raketami Stinger se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinci oslepli a znovu uzřeli

Od začátku konfliktu sledujeme záznamy poničených či zcela zničených ukrajinských měst. Je nutné si uvědomit, že váleční reportéři jsou schopní natáčet v jakýchkoli podmínkách, které často ohrožují jejich vlastní život. Záběry přímých bojů na Ukrajině prakticky chybí. Jednoduše proto, že přímých bojů se odehrává minimum. Existuje poměrně rozsáhlá kritika ukrajinské armády, především z proruské strany, že nebojuje a schovává se ve městech. Částečně to je pravda, ale jsou k tomu zásadní důvody.

Rusové disponují velkým množstvím dělostřelectva všech typů. V tomto segmentu mají zcela zásadní převahu a je nutné si uvědomit velké množství aspektů, které s tím souvisí. Při dnešních moderních technologiích je běžný dostřel jakéhokoli děla daleko přes dvacet kilometrů. Jednotky jen čekají na souřadnice, kam mají střílet, a dokážou vražedným způsobem pokrýt velký prostor. Za takovéto situace jsou větší operace protivníka prakticky nemožné bez vzdušné nebo technologické převahy.

Ukrajina své ztráty nesděluje, ale dá se předpokládat, že v počáteční fázi konfliktu utrpěla armáda vzdušnými útoky protivníka značné ztráty, především právě na těžké technice a letectvu. Byla narušena komunikace a sledovací systémy. Ukrajinci do jisté míry oslepli a přišli o řadu klíčových zbraní. Stav, který ovšem byl jen dočasný. Zrak a sluch se mj. navrátily díky satelitům Elona Muska a především rozsáhlé zpravodajské podpoře ze strany západních států.

Bude se rozhodovat na zemi

Rusové zjevně skutečně počítali se snadným vítezstvím a záhy zjistili celou řadu problémů. Z těch zásadních je třeba hovořit o nedostatku přesně naváděných raket či munice, nedostatečný výcvik pilotů a v neposlední řadě západní přenosné protivzdušné systémy, zřejmě především Starstreak. Důsledek je ten, že ruští piloti pravděpodobně odmítají absolvovat mise na Ukrajině. Z výše uvedených důvodů a také proto, že většinou létají na starších strojích, které jsou vysoce zranitelné.

Až před nedávnem se objevily informace, že se na Ukrajině ukázal Su-57. Rusové mají určitý počet moderních letadel i přesné munice, ale klasická vojenská doktrína jim nedovoluje tato nejdůležitější zařízení nasadit. Musí být připraveni na případný úder NATO nebo třeba Číny či Japonska. Ale hlavně je zjevné, že všeho mají málo. Situace se dostala tak daleko, že ukrajinská železniční spojení jsou zřejmě bombardována strategickými Tupolevy z ruského území.

Výsledek je ten, že Rusko není schopno vzdušné nadvlády, Ukrajina ovšem také ne. Takže se musí rozhodnout na zemi. Vzhledem k technické převaze Rusů nezbylo Ukrajincům nic jiného než se bránit ve městech, kde ruské výhody mizí. Pokud by došlo ke klasickému frontovému boji, přesila ruského dělostřelectva by Ukrajince doslova rozdrtila. Obránci tedy nemohli jinak než volit taktiku malých jednotek s cílem udeřit, zničit a utéct. A díky přenosným protipancéřovým kompletům se jim to také daří.

Situace se pomalu mění

Jenže situace se pomalu mění. Rusové zcela jistě neútočili, alespoň zpočátku, záměrně na civilní cíle. Zničené budovy a auta byly dílem tří faktorů – nedostatečný výcvik ruských operátorů, nepřesná munice a snaha útočit na vojenské cíle ve městech. Jenže „speciální operace“ se nedařila. Rusové vůbec neví, co mají dělat, a pomalu přestali civilní cíle řešit. Je jich tam maximálně 200 000. S tím nemohou dobýt žádné velké město. Mohou! Jen tím, že ho úplně rozbombardují jako Mariupol – a ten stejně zjevně stále nemají plně pod kontrolou.

Žádná velká ofenziva na východě Ukrajiny se nekoná a konat zřejmě nebude. A pokud ano, nebude to ofenziva, ale masakr. Vojenské kruhy v současnosti tvrdí, že Rusové čekají, až budou mít k dispozici dostatek termobarické munice, a použití taktických jaderných zbraní je považováno za otázku času. Důsledky mohou být nedozírné pro celý svět. A Putin se zjevně nachází ve skleněné bublině, jež má jediný cíl. Zvítězit jakýmkoli způsobem.

Zde lze najít příčiny intenzivního volání Kyjeva po těžkých zbraních. Situace by se mohla relativně snadno zvrátit. Jen německé PzH 2000 jsou houfnice, které dalece převyšují jakékoli ruské vybavení. Ukrajinci by mohli být schopni přejít do protiofenzivy za použití západních systémů a protiletadlových obrněnců, jako je třeba Gepard. Výsledkem by mohlo být zničení kumulací ruských dělostřeleckých jednotek, jež brání rozsáhlejším akcím ukrajinské armády.

Vše závisí na rychlosti dodávek těžké techniky

To vše ale závisí na rychlosti dodávek na Ukrajinu a také schopnosti Západu je tam dostat. Množí se zprávy o útocích na ukrajinskou infrastrukturu a je jisté, že část pomoci se na místo určení prostě nedostane. A také to nadále závisí na očích, které Ukrajincům poskytuje NATO, jež je nepochybně schopné lokalizovat ruské dělostřelectvo a poskytnout klíčové souřadnice oněm těžkým systémům.

V každém případě je jasné, že brutalita konfliktu stoupá. Je známo, že nejhorší jsou občanské války, a toto do tohoto druhu konfliktu nemá až tak daleko. Ukrajinci jsou nepochybně rozzuřeni tím, co Rusové v jejich zemi provádějí. Už se takřka vůbec nehovoří o zajatcích. A kde je 300 000 obyvatel Mariupolu, se raději neptat. Zdá se, že jedinou možností, jak konflikt ukončit, je porážka ruských sil na Ukrajině.

Vyjádření americké diplomacie o možnosti poskytnutí top technologií Kyjevu naznačuje, že Američané začínají věřit ve schopnost Ukrajinců zvítězit. Putin je zjevně schopen na východě vytvořit další zamrzlý konflikt, který by už ale měl zásadní globální dopady. Další vyjádření USA o tom, že je pozitivní každé oslabení Ruska, už tak dobré není. Naznačuje totiž možnost dlouhodobého konfliktu, jenž by Ukrajinu asi úplně zlikvidoval.

Absolutním rizikem ovšem je, co by se dělo v případě, že by Ukrajinci začali skutečně vítězit. Slovo porážka zjevně není ve slovníku kremelského diktátora. Je zde extrémní riziko naplnění hrozby o bezprostředním ohrožení Ruska, a tím pádem použití nekonvenčních zbraní. Doslova děsivý scénář, kterému snad západní zpravodajské služby dokážou zabránit. Záleží to totiž především na nich. A také na odvaze samotných Ukrajinců.

Jaký bude podle vás další vývoj na východě Ukrajiny?

Zdroj: BBC, autorský komentář Jaroslava Červenky

Článek Co se vlastně děje v bojích na Ukrajině? Rusko předvádí úplnou bezradnost v přímém přenosu. Přijde masakr nebo protiofenziva? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nálož zničila armádní automobil

Příkladem je událost ve městě Tepalcatepec v západním státě Michoacan. Lidé, kteří zde vytvořili místní domobranu proti mocnému drogovému kartelu Jalisco, uvedli, že v lednu bylo v oblasti improvizovanou náloží zničeno lehce obrněné armádní vozidlo. Bližší informace ale nejsou zatím známé.

Přímé a střetné boje s ozbrojenci drogových kartelů jsou v Mexiku na denním pořádku. Podle armády dnes při nich kartely používají i improvizované obrněné vozy a další zbraně. Díky znovu propustným hranicím s USA kartely opět nabraly velkou ekonomickou sílu a patřičně ji využívají. V minulosti nebylo výjimečné, že kartely proti mexickým vojákům a jejich technice nasadily i ruční protitankové zbraně.

Ani dnes pro ně není podle řady náznaků nemožné získat například známé RPG-7 či spíše jejich neautorizovaně vyráběné kopie z USA, stále modernější automatické zbraně a výkonnější střelivo, které překonává běžnou osobní balistickou ochranu policistů a vojáků. Zaznamenané bylo i nasazení dronů, u nichž se mexická armáda obává, že mohou nést výbušniny. Ovšem improvizované nástražné nálože tu jsou novinkou. Dost podstatně mění způsoby vedení bojů.

Stačí pouze plastová trubka

Podle dostupných informací jsou improvizované nástražné systémy v Mexiku vyráběné převážně z plastové trubky. Mají kovový podstavec a kovové víčko, jež pomáhá směřovat výbuch. Není jasné, které skupiny takovéto nálože používají. Boje totiž kartely vedou nejen s policií a armádou, ale často bojují i o vliv v oblasti mezi sebou. Odborníci uvádějí, že improvizované nálože jsou zbraní sil, jež vědí, že v klasickém boji nemohou vyhrát. To ovšem vesničanovi, který měl smůlu a při jejím výbuchu přišel v lepším případě o svoji kárku, moc nepomůže.

Drogová válka v Mexiku již trvá více než 15 let. Ani přes velké nasazení armády a policie se moc kartelů nepodařilo zlomit, ba ani výrazněji omezit. Když zanikne jeden, většinou jeho pozice obsadí jiní zločinci. Je smutné konstatovat, že v Mexiku drogové peníze zatím vítězí a lidský život nemá velkou cenu. Jako by se úvodní zápletka ze slavného filmu Sedm statečných rozšířila téměř na celé Mexiko.

Současný prezident Andrés Manuel López Obrador zkoušel problém řešit vstřícnou politikou, ale ta nefunguje. Násilí především na venkově a v malých městech je obrovské, jejich obyvatelé a místní zemědělci se setkávají i s tím, že kartely staví na těchto územích kontrolní body a vybírají od nich výpalné. Na řadě míst se domácí obyvatelé snaží o vytvoření domobrany. Toto řešení však přináší také zvýšené ztráty životů civilistů. Ztráty na straně bojujících členů kartelů pak řeší chudoba, která žene do bojů kartelů mnoho mladých lidí.

Jak by bylo možné ukončit drogovou válku v Mexiku?

Zdroj: Military

Článek Mexické kartely začaly používat i improvizované nálože v boji s armádou. Snaha vlády o smírné řešení nefunguje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukořistěný systém je použitelný

Podle informací vycházejících ze sociálních sítí a médií se ukrajinským speciálním silám podařilo získat baterii protiletadlového systému Buk. Získali komplet, který obsahuje odpalovací vozidlo TELAR s přebíjecím vozidlem a radarem pro zaměřování cílů. Podle ukrajinské armády jsou všechny části použitelné. Ta je může velmi snadno zařadit do výzbroje, protože systémy Buk využívá, a umí je tedy bez problémů obsluhovat.

Buk je sovětský systém protiletadlové obrany středního doletu. Byl navržen v 70. letech jako nástupce systému Kub, který mimochodem v modernizované verzi využívá česká armáda. Slouží především jako mobilní systém a byl také opakovaně modernizován. Používá se k přímé obraně jednotek v poli, logistických nebo velitelských center. Nechvalně se proslavil hlavně sestřelením malajsijského letu MH-17 donbaskými separatisty v roce 2014. Zahynulo tehdy 298 lidí.

Cíle zachytí i na 85 kilometrů daleko

Systém je určený k sestřelování letadel, dronů, vrtulníků nebo některých druhů raket. Odpalovací vozidlo TELAR je postaveno na pásovém podvozku GM-569. Věž vozidla obsahuje vpředu radar pro řízení palby a odpalovače čtyř střel. Má čtyřčlennou posádku, která je uvnitř chráněna i proti zbraním hromadného ničení. Jedna baterie většinou obsahuje dvě tato vozidla. Radar pro získávání cílů Snow Drift dokáže zachytit objekty do 85 kilometrů.

Součástí baterie pak bývá velitelské vozidlo pro řízení palby. Většinou ho doplňuje i přebíjecí vozidlo, které je také na pásovém podvozku. Má ale jeřáb, aby se dalo manipulovat s raketami, a zvládne svoji činnost za 15 minut. Během dlouhého období ve službě byly vyvinuté různé druhy. Raketa bývá 5,5 metru dlouhá a 600 až 720 kilogramů těžká. Například střely 9M317 dokážou zasahovat cíle do vzdálenosti až 50 kilometrů a výšky okolo 25 tisíc metrů.

Ukrajina by mohla získat další sovětské zbraně

Právě systémy Buk by teoreticky mohly být zbraněmi na ochranu vzdušného prostoru, které by mohly být v budoucnu dodány na Ukrajinu. Ve výzbroji je má třeba Kypr. Spojené státy údajně jednají s kyperskou vládou, aby je pro zemi poskytla. Stejně tak jako další protiletadlový systém Tor nebo tanky T-80 či vrtulníky Mi-35, což je exportní verze Mi-24. Za to by Američané Kypru dodali jejich ekvivalenty těchto zbraní. Výhodou by bylo, že Ukrajinci by se nemuseli na tyto zbraně přeškolovat.

iZdroj fotografie: Jurij Lapitskij / Creative Commons / CC BY-SA

Proud zbraní a munice do napadené země může v dalších týdnech zesílit, což bude vzhledem k očekávané ruské invazi na Donbase velmi důležité. Americký senát například schválil návrh zákona podobný tomu O půjčce a pronájmu (Lande-Lease) z druhé světové války, který má pomoci s dodávkami zbraní, munice a materiálu na Ukrajinu. Fond na placení zbraní vytvořily i západní země. Podle některých zpráv z něho hradí například i dodávky zbraní a munice od českých privátních firem, a to prý až v řádu miliard korun.

Které zbraně by se měly co nejrychleji dodat na Ukrajinu?

Zdroj: DefenceBlog, TheDrive

Článek Ukrajinci získali ruský protiletadlový systém Buk. Zbraně ze západu k nim budou proudit rychleji, zřejmě se chystá nový Land-Lease se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko se bude soustředit na Donbas

Byl by ale hluboký omyl si myslet, že válka na Ukrajině tím končí a země zvítězila. Útočníci se stahují jen ze severní fronty. Na východě a jihu se stále tvrdě bojuje a zatím nic nenaznačuje tomu, že by měl konflikt uhasínat. Ruské vedení navíc před několika dny oznámilo, že mění cíl operace a více se soustředí na Donbas. Zde pokusy o útoky opravdu pokračují, i když příliš úspěšné zatím nejsou.

Reálné odhady mluví o tom, že během invaze ruská armáda ztratila až 15 tisíc vojáků a asi dvojnásobek jich byl zraněn. To může znamenat, že přišla až o pětinu útočných sil, které na začátku invaze nasadila. Jde o velmi významnou ztrátu, ale ne takovou, aby to armádě zlomilo vaz. Kyjev, Sumy nebo Černihiv jsou dle všeho zachráněny. Hlavní město díky stažení není v dosahu ruského dělostřelectva, i když stále může být cílem raketových a leteckých útoků.

Ruský režim potřebuje nějaký úspěch, protože i přes masivní propagandu a současnou vysokou podporu války ze strany obyvatelstva se může nálada změnit. Ruská veřejnost stále pravdu nezná, ale ta nakonec začne prosakovat i přes hráz zákazů. Dá se předpokládat, že takovým úspěchem by mohl být Mariupol, jehož část už je v ruských rukách. Ačkoli jsou zprávy velmi skoupé, je více než pravděpodobné, že situace obránců bez možnosti získat posily a zásoby se zhoršuje. Pokud nepřijde nějaký zázrak, město nejspíše nakonec padne.

Neúspěchy a masakry svědčí o špatné morálce

Takový úspěch by mohl mít alespoň částečně povzbuzující efekt pro veřejnost a viditelně demoralizované ruské jednotky. Jejich zoufalý stav ukazují nejen zprávy o tom, že někteří doslova odmítají plnit rozkazy. Ale i masakry, nelidským příkladem je Buč, jasně svědčí o frustraci ruských vojáků a neschopnosti či neochotě jejich velitelů s tím něco dělat. I proto byli na Donbas povoláni Wagnerovci a verbují se žoldnéři ze Sýrie.

Právě Donbas je místem, kde se nejspíše odehrají boje dalších týdnů. Svědčí o tom snaha Rusů útočit ze severu a jihu tak, aby zdejší síly obklíčili nebo vytlačili. Boje ale budou jiné než dosud. Ukrajinské jednotky jsou zde kvůli osm let trvajícímu konfliktu dobře zakopané. Rusko bude muset nasadit ještě větší síly dělostřelectva a Ukrajince přečíslit zhruba 3:1. Dá se navíc předpokládat, že sem Ukrajina stáhne posily. A až na pole vyjedou ruské obrněnce, opět se setkají s vražednou palbou moderních protitankových zbraní.

Na ofenzívu Ukrajina nemá síly a zbraně

Na druhou stranu nelze ani očekávat, že by se zvrat ve válce podařil v dohledné době Ukrajině. Rusko se zatím nestáhlo od Charkova a je možné, že zde chce být aktivní a vázat ukrajinské jednotky, aby se nemohly přesunout na Donbas. Síly ukrajinské armády jsou omezené a její protiútoky byly většinou jen místní. Představa, že má na to zorganizovat nějakou velkou ofenzívu proti ruským silám, třeba s cílem uvolnit Mariupol, je spíše z říše přání. Ačkoli Ukrajinci již několikrát překvapili.

K tomu by museli soustředit mnohem větší síly. Navíc moderní výzbroj jejich armády je spíše obranná. Rakety Javelin se k útoku na zakopané jednotky prostě nehodí. Nasadit je třeba dělostřelectvo a početné mechanizované jednotky. V nich ale Ukrajina převahu nemá, stejně jako jí chybí ve vzduchu. Západ sice mluví stále častěji o tom, že pošle děla, tanky a další techniku. To ale bude trvat. Pokud se morálka Rusů totálně nezlomí, boje zde asi ustrnou na mrtvém bodě. Klidně i na měsíce.

Jaký předpokládáte vývoj ve válce na Ukrajině?

Zdroj: Theguardian

Článek Stažení Rusů od Kyjeva je jen částečným vítězstvím. Konflikt se může změnit v zákopovou válku, kterou budou doprovázet další Buče se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Houfnici umístili na podvozek tanku

Sovětský svaz se v 80. letech snažil postavit moderní samohybnou houfnici, která by dokázala odpalovat i nově vyvíjené samonaváděné dělostřelecké granáty s vysokou přesností a velkým dostřelem. Rozhodl se k tomuto účelu využít tažené houfnice 2A65 Msta-B ráže 152 mm a délce hlavně 47 ráží. V dělostřeleckých systémech na pásovém podvozku má Rusko už od dob druhé světové války velkou tradici, takže i v tomto případě zvolilo pásový podvozek.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Sověti novou houfnici umístili na podvozek svého tehdy nejmodernějšího tanku T-80. Ten je poháněný dieselovým motorem stejně jako starší tank T-72. Vozidlo tak na silnici dosahuje rychlosti zhruba 60 kilometrů v hodině a má dojezd 500 kilometrů. Zvolené řešení mu umožňuje průchodivost i velmi těžkým terénem.

Na podvozku je osazena velká otočná věž, ve které je umístěna vlastní houfnice 2A65 ráže 152 mm. Stroj je opatřen protiletadlovým kulometem NSVT ráže 12,7 mm, jenž je na dálku řízený velitelem vozu. Dále jsou jeho součástí zadýmovací granáty. Ačkoli vzdáleně připomíná tank, je pochopitelně mnohem méně pancéřovaný. Věž posádce poskytuje ochranu především proti střepinám a palbě z ručních zbraní. Posádku tvoří pět vojáků. Hmotnost celého systému dosahuje 42 tun. Houfnice začala do výzbroje sovětské armády přicházet v roce 1989.

Moderní verze dostřelí do 40 kilometrů

Měla na svou dobu velmi dobré parametry. Její maximální dostřel byl 24,7 kilometru a její speciální munice s prodlouženým dostřelem dokázala doletět do vzdálenosti 28,9 kilometru. V modernizované verzi 2S19M1 se dostřel s granáty s dnovým výtokem dostal až na 40 kilometrů. Uvnitř stroje je zásoba 50 granátů. Vycvičená posádka dokáže odpálit až osm ran za minutu.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creative Commons / CC BY

Rusko, které bylo největším uživatelem těchto houfnic, se je v dalších letech pokusilo modernizovat, právě třeba na verzi M1. Nejnovější je 2S33 Msta-SM2 s vylepšenou balistikou a dostřelem údajně přesahujícím 40 kilometrů. První kusy měla armáda dostat v roce 2017. Vznikla i exportní verze vybavená dělem ráže 155 mm, která je určena pro standardní granáty NATO. Zkoušela se i varianta na kolovém podvozku.

Celkem bylo vyrobeno více než 1 300 exemplářů. Více než polovina je v aktivní službě nebo ve skladech ruské armády. Ukrajina má mít kolem 40 kusů, jednu z houfnic měla v minulosti ztratit na úkor separatistů na Donbase. Kromě těchto zemí je má ve výzbroji třeba Ázerbájdžán, Maroko nebo Venezuela.

Jak hodnotíte kvalitu Msty oproti moderním západním houfnicím?

Zdroj: Military-today, MilitaryFactory

Článek Obě strany konfliktu na sebe pálí samohybnou houfnicí Msta. Je jednou z nejmodernějších zbraní sovětské éry se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Moderní techniky je jen omezené množství

Ruský obranný rozpočet je sice třetí největší na světě, ale nikdo ve skutečnosti neví, kolik z této částky na obranu opravdu šlo. Rusko se sice často rádo chlubilo moderními zbraněmi a tím, jak s nimi jeho armáda sílí, ale opak je pravdou. Velká část techniky, kterou ruští vojáci používají, je sovětské konstrukce, případně jen nějak modernizované. Opravdu moderní stroje jako tank Armata-14 nebo letoun Su-57 má armáda ve výzbroji většinou jen v prototypech nebo v nevelkých počtech.

iZdroj fotografie: Alexej Ivanov / Creative Commons / CC BY

Nejde samozřejmě konstatovat, že by ruští vojáci vůbec nic moderního neměli. Problém je, že když už to dostali, tak ne v dostatečných počtech. Dobře to lze dokladovat na nasazení přesných zbraní, jakými jsou třeba rakety Inkander-M a další. Podle mnohých analytiků Rusko již většinu jejich zásob vystřílelo a musí se spoléhat především na hloupou munici. A ani přesnost inteligentních zbraní podle mnohých zpráv není srovnatelná s těmi západními.

Ale úplně markantní je tato situace na stavu obyčejných vojáků. Množí se zprávy o tom, jak do boje na Ukrajinu vyrazili nedostatečně vybavení. To až tak, že prý trpěli omrzlinami a museli používat získanou ukrajinskou výstroj, která je mnohem lepší. Na sociální sítě prosákly i zprávy o tom, že pořádně nefungují ani některé balistické vesty, kde jsou pláty údajně jen z tvrzeného kartonu. Často nefunkční mají být i bloky reaktivní ochrany na tancích.

Ropná velmoc trpí nedostatkem paliva

A do toho přicházejí zprávy, že jednotky na frontě mají hlad. A když mají jídlo, je již několik let prošlé. Případně že trpí nedostatkem paliva. Vojáci kvůli tomu dokonce museli řadu strojů opustit. To se zdá u armády, která patří ropné velmoci, jako zpráva z nějakého špatného sitcomu. Ovšem ve spojení se zprávami, jež v Rusku kolují již řadu let, že pohonné hmoty jsou druhou měnou armády, by to překvapovat nemělo. Zdá se, že pohonné hmoty sloužily jako přivýdělek vojáků od velitelů až po obyčejné vojíny.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Ovšem to bude nejspíše jen špička ledovce. Opravdová korupce pravděpodobně bují v samotných zbrojních zakázkách. Na luxusní život vysokých státních úředníků, vojenských hodnostářů ale i manažerů různých zbrojních firem dle všeho šly miliony a miliony dolarů. Zakázky se tak šidily, výrazně opožďovaly a prodražovaly. Výsledkem byl současný nedostatek mnoha druhů zásob nebo ne dobře udržovaná technika. Na druhé straně pak dači v lesích, vily v turistických destinacích nebo luxusní jachty na mořích.

Klasickým příkladem nakládání s penězi může být výroba tanků. V roce 2015 prezident Vladimir Putin představoval špičkový tank Armata-14 a tvrdil, že v roce 2020 jich budou ve výzbroji tisíce. Ačkoli se utratilo několik set milionů dolarů za výstavbu nového provozu ve společnosti Uralvagonzavod, v roce 2019 vše začala vyšetřovat FSB. Sériová výroba tanků ani dnes neběží. Ruská armáda tak naštěstí pro Ukrajince stále spoléhá hlavně na staré T-72. A nejenže nepostupuje, ale na některých místech musela dokonce i ustoupit.

Jak velkou roli v neúspěchu Ruska na Ukrajině podle vás hraje korupce?

Zdroj: Politico

Článek Jedním z důvodů katastrofálního neúspěchu ruské armády na Ukrajině je obrovská míra korupce, Uralvagonzavod je zářným příkladem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko využilo separatistických nálad

Ruská vojska opakovaně dostala příležitost poté, co se Sovětský svaz rozpadl. Již tehdy se jako záminka používala hlavně ruská menšina, která žila na území některého ze států vzniklých po rozpadu SSSR. Většinou šlo o to zachovat vliv či vojenské základny Ruska v oblasti a využít k tomu nepokojů. Rusko si poprvé tuto metodu vyzkoušelo v Gruzii.

iZdroj fotografie: Uživatel AlexandreAssatiani / Creative Commons / CC BY-SA

Zde v roce 1992 využily proruské skupiny obyvatel vnitřního konfliktu v Gruzii a vyhlásily nezávislost nejdříve v Jižní Osetii a pak v Abcházii. Pokus gruzínských sil narazil na odpor místních sil vyzbrojených, a dokonce i podporovaných Ruskem. Zvláště boje v Abcházii si vyžádaly mnoho obětí a gruzínské obyvatelstvo muselo území opustit.

Když se do Gruzie postižené porážkou vrátil v polovině roku 1993 bývalý prezident Zviad Gamsachurdia, musela oslabená gruzínská vláda v čele s Eduardem Ševardnadzem požádat o pomoc Rusko. To nakonec pomohlo síly bývalého prezidenta porazit. Gruzie ale musela vstoupit do SNS a respektovat nezávislost separatistických území.

Moldavskou vládu donutili k příměří

Podobný scénář se opakoval v Moldavsku, ve kterém se snažilo o odtržení území Podněstří s početnou ruskou menšinou. Boje mezi vládními jednotkami vyeskalovaly v roce 1992. Separatisté dostali zbraně od 14. gardové armády, která zde byla dislokovaná. Když ani to nestačilo, ruské jednotky vstoupily do bojů a separatistům pomohly. Moldavská vláda byla donucena podepsat příměří. V Podněstří, které je nezávislé, působí ruské jednotky dodnes.

iZdroj fotografie: Dmitry Ivlyov / Creative Commons / CC BY-SA

V roce 1992 se Rusko začalo angažovat v dalším postsovětském konfliktu, tentokrát v Tádžikistánu. Zde opozice, tvořená na jedné straně liberálním táborem a na druhé straně islamisty, povstala proti vládě prezidenta Rahmona Nabijeva. Ruští vojáci v konfliktu podporovali vládní síly a zasadili se o zřízení nové vlády. Střety trvaly až do roku 1997. I po ukončení konfliktu Rusku zůstala v Tádžikistánu velká vojenská základna.

Rusko neřešilo jenom vnější, ale i vnitřní konflikty související hlavně s karpatskou oblastí. Prvním z nich byl v roce 1992 konflikt ve východním Prigorodném. Na něj si začali z historického hlediska dělat nárok Inguši. Naopak proti se postavili Osetinci. Jejich milice podporované ruskými silami zmasakrovaly minimálně několik set Ingušů.

Čečensko bojovalo o svoji nezávislost

Asi nejznámější je konflikt v Čečensku. To na konci roku 1991 při rozpadu SSSR vyhlásilo nezávislost na Rusku, které ale oblast stále považovalo za svou. Navíc území bylo důležité kvůli transportu ropy. V roce 1993 v Čečensku vypukl občanský konflikt, ve němž Rusko podporovalo opozici. V listopadu 1994 pak ruská armáda spolu s rebely zaútočila na hlavní město Groznyj. Výsledkem byla válka trvající do roku 1996, ve které Rusko neuspělo a přišlo asi o 7 500 vojáků.

Ovšem ruské vedení se s něčím podobným nehodlalo smířit. V roce 1997 začali někteří islámští radikálové podporovaní zahraničními bojovníky pronikat z Čečenska na území sousedního ruského Dagestánu. Zde útočili i na ruské síly. V srpnu s nimi začala naplno bojovat ruská armáda a v září je zatlačila zpět do Čečenska. Při tom bombardovala čečenské území i město Groznyj.

iZdroj fotografie: Uživatel Alireza numberonei / Creative Commons / CC BY-SA

V září 1999 v Rusku došlo k sérii několika výbuchů domů a vláda z toho obvinila islamisty z Čečenska. Existuje ovšem řada náznaků, že mohlo jít o akci ruské FSB s cílem vyvolat ve společnosti protičečenské nálady. Po konfliktu v Dagestánu totiž Rusko pokračovalo v bombardování čečenského území. V říjnu 1999 tehdy nový ruský premiér Vladimir Putin nařídil vstup vojsk na území Čečenska.

Ruská armáda nakonec svedla s místními bojovníky těžkou bitvu o Groznyj. Obě strany utrpěly velké ztráty. Nejvíce trpěli civilisté, protože ruská armáda nasadila k dobývání města těžké dělostřelectvo, a dokonce i balistické rakety Scud. Město srovnala se zemí. Začátkem jara 2000 se bojovníci stáhli do hor, odkud vedli do roku 2009 partyzánskou válku.

Gruzie chtěla vstoupit do NATO

V roce 2008 se ruská pozornost opět obrátila na Gruzii, která začala usilovat o vstup do NATO. Její vztahy s Ruskem se tak začaly zhoršovat. Projevilo se to i na hranici s Jižní Osetií, která dokonce odstřelovala gruzínské území z děl. Vláda proto i přes varování Ruska v srpnu 2008 vyslala do separatistické oblasti armádu. Dokonce na krátkou dobu ovládla správní centrum oblasti Cchinvali.

Rusko reagovalo okamžitým vysláním sil do Jižní Osetie. Rychlost reakce naznačuje, že ruská strana byla na tuto akci dlouhodobě připravena. Slabá gruzínská armáda se proti přesile stáhla a ruská vojska obsadila nejen Jižní Osetii, ale dočasně okupovala i část gruzínského území mimo ni. Dokonce bombardovala Tbilisi a jeho okolí, střety se odehrály i na moři. Vše skončilo 12. srpna uzavřením příměří. Evropský soud pro lidská práva v roce 2021 prohlásil, že Rusko Jižní Osetii a Abcházii ovládá.

iZdroj fotografie: Yana Amelina / Creative Commons / CC BY-SA

Krym si Rusko prostě sebralo

V roce 2014 se po svržení ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče zrak Ruska obrátil na Ukrajinu. Neoznačení ruští vojáci nejprve obsadili klíčová místa na Krymu, kde mělo Rusko svoji námořní základnu v Sevastopolu. Dezorientované a slabé ukrajinské jednotky se nezmohly na odpor. Posléze zde Rusko zorganizovalo referendum, ve kterém obyvatelé rozhodli o připojení k Ruské federaci.

Na východě Ukrajiny v Donbaské a Luhanské oblasti také došlo k povstání separatistů, kteří se pokusili oblasti odtrhnout. Zde již ukrajinská armáda začala zasahovat. Separatisté dostali nejen materiální pomoc, do boje byly podle zpráv mnoha tajných služeb nasazeny i ruské jednotky. Ty dokonce měly spolu se separatisty sestřelit civilní letadlo MH17 plné cestujících. Konflikt zamrzl uzavřením Minských dohod, ale napětí na hranici pokračovalo dál a vyústilo v únoru 2022 v ruskou invazi na Ukrajinu.

V Sýrii se bombardovali civilisté

V roce 2015 Rusko využilo situace v Sýrii, kde tamní diktátorský režim Bašára Asada prohrával s povstalci, a přišlo mu na pomoc. Nasadilo zde jak pozemní síly, tak letectvo. Rozsáhlé bombardování nakonec konflikt zvrátilo. Rusko pomohlo vyhrát ve velké části země nejen nad povstalci, ale i Islámským státem. Opakovaně se objevily zprávy, že i ruské síly jsou zapojeny do masivního bombardování a odstřelování měst, které si vyžádalo vysoké počty obětí. Díky zapojení do konfliktu má Rusko v Sýrii stálou základnu.

iZdroj fotografie: Ministry of Defence of the Russian Federation / Creative Commons / CC BY

Na několika místech světa navíc v posledních letech Ruská federace působí za pomoci žoldnéřů, především z takzvané Wagnerovy skupiny. Oficiálně jde o soukromou armádu, ale jejím zřizovatelem je blízký spolupracovník ruského prezidenta Jevgenij Prigožin. Obecně se soudí, že žoldnéře Rusko posílá tam, kde nechce být vidět oficiálně.

Skupina působila v Sýrii, ale opakovaně nasazována byla v Africe, kde je spojována s válečnými zločiny. Působila nebo působí například v konfliktu v Libyi, Mosambiku, Súdánu, Středoafrické republice nebo Mali. Její členové měli být i na separatistických územích na Ukrajině. Naposledy dostala na začátku konfliktu Ruska a Ukrajiny za úkol zlikvidovat ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, což se jí nepovedlo.

Jaký je váš názor na vojenskou angažovanost Ruska ve světě?

Zdroj: Autorský text Víta Lukáše

Článek Válka na Ukrajině není první. Rusko se do válek od rozpadu SSSR pouští opakovaně, je strůjcem zamrzlých konfliktů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Američanům generálové ve válkách téměř neumírají

Podle všeho bylo zabito i mnoho plukovníků a dalších velitelů. To u řady odborníků vyvolává otázky, co se to s ruskou armádou vlastně děje. Například poslední americký generál zabitý ve válce byl generálmajor Harold Green v roce 2014 v Afghánistánu, nikoli ale v boji. Zabil jej na základně tam sloužící afghánský voják, který začal nečekaně střílet do skupiny hodnostářů. Před tím byl podobně vysoký činitel americké armády zabit během války ve Vietnamu.

Za nečekanými ztrátami vysokých ruských velitelů může být hned několik faktorů. Prvním je, že ruské armádě se nedaří. Vysocí důstojníci, kteří jednotkám v poli velí, jsou tak jistě pod velikým tlakem z generálního štábu a Kremlu. Mohou se proto doslova ze zoufalství snažit řešit problémy na místě, blízko přední linie, protože jejich podřízení toho zkrátka a dobře nejsou z nějakého důvodu schopni. Tím se vystavují enormnímu riziku.

Druhým možným vysvětlením je tradice ruské armády. Ta nemá na rozdíl od západních ozbrojených sil tak početný a vysoce kvalifikovaný personál poddůstojníků a nižších důstojníků. Mnozí z ruských vojáků jsou nezkušení branci, a proto nejsou zvyklí jednat samostatně a nezávisle, jako je tomu v západních armádách. Z tohoto důvodu tedy není přítomnost vysokých ruských důstojníků na bitevní linii ničím výjimečným, ale přirozeným způsobem řízení, který tento nedostatek kompenzuje.

Volat nezabezpečeně se nevyplácí

Velmi pravděpodobným vysvětlením jsou pak zpravodajské informace. Podle několika zdrojů byl minimálně jeden z generálů zabit poté, co použil nezabezpečenou linku. Ukrajinci tento hovor zachytili a věděli, kde se nachází. Jak ukrajinská armáda, tak západní představitelé opakovaně vyjádřili údiv nad tím, že ruské jednotky nemají dostatečně zabezpečenou komunikaci. Běžně se prý baví bez šifer, kdy jejich konverzaci může slyšet i radioamatér. Případně používají ukrajinské mobilní sítě.

Teorii o zpravodajských informacích může naznačovat i zpráva o konci Andreje Suchoveckého, jehož smrt potvrdila i ruská strana. Tohoto zástupce velitele 41. armády a známého velitele speciálních jednotek má mít na svědomí ukrajinský odstřelovač. Vzhledem k tomu, že odstřelovači zřídka střílí na větší vzdálenosti než jeden kilometr, musel být k tomuto vysokému důstojníkovi velmi blízko. Otázkou je, zda to bylo náhodou, nebo na něho číhal.

Ve smrti ruských velitelů totiž mohou mít prsty západní státy jako Američané, Britové a další. Západní tajné služby informacemi zásobují své ukrajinské kolegy. Je vysoce pravděpodobné, že odposlechem, dekódováním a využitím údajů špionážních letadel a družic prostě polohu a plány mnoha ruských velitelů znají. Ukrajinci si tak na ně mohou počíhat a pořádat na vysoké důstojníky doslova hon.

Jaký je podle vás důvod tak vysokých ztrát ruských generálů?

Zdroj: BusinessInsider

Článek Stávají se ruští generálové na Ukrajině lovnou zvěří? Počty padlých šarží dramaticky rostou, čísla jsou podezřele vysoká se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hypersonické zbraně jsou dvojího druhu

Hypersonická zbraň je vlastně střela, která dosahuje hypersonické rychlosti, tedy letí pětkrát a vícekrát rychleji než je rychlost zvuku. V současnosti provozované nebo vyvíjené zbraně dosahují většinou rychlostí od Mach 5 po Mach 10, ale mluví se i o vyšších rychlostech. Hypersonické zbraně jsou dvojího druhu. Klasické řízené střely, jimž jejich vlastní pohon dodá hypersonickou rychlost, nebo hypersonické kluzáky.

Většina zbraní, které existují nebo jsou ve vývoji, pracuje na principu kluzáku. Jde vlastě o střelu aerodynamického tvaru, kterou nosná raketa vynese do výšek na hranici vesmíru, často až 100 km vysoko. Odtamtud kluzák letí ke svému cíli a vyměňuje svou výšku a nabytou energii za získání hypersonické rychlosti. To ale většinou nestačí, takže se určitým způsobem zpronevěřuje označení KLUZÁK a s pomocí vlastního náporového motoru hypersonickou rychlost skutečně nabyde.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Kdo by však na tělese těchto kluzáků hledal nějaký připevněný motor v podobě trubky či jiného tělesa, nic nenajde. Nové náporové motory u soudobých hypersonických střel jsou konstrukčně velmi zvláštní, neboť mají jen jednu stěnu, která je zároveň povrchem samotné střely. Zbylé technické podmínky pro fungování principu náporového motoru zajišťují zákony aerodynamiky.

Vysoké rychlosti a velmi sofistikovaný složitý tvar jediné existující stěny toho, čemu říkáme náporový motor střely. A ono to funguje, což znamená, že na rozdíl od balistické rakety hypersonická střela poháněná tímto zvláštním náporovým motorem neletí po balistické křivce. Díky aerodynamickým zákonům pak dokáže v atmosféře měnit směr, a tak se zaměřit na cíl nebo se efektivně vyhýbat protiraketové obraně.

Dlouhodobě na špici ve vývoji takovýchto zbraní jsou Čína a především Rusko. Ti se totiž již řadu let, v Rusku i několik desítek let, soustředily na způsob, jak překonat stále silnější a efektivnější protiraketovou obranu USA a jejich spojenců.

Čína tak například vyvinula raketu DF-17, která slouží k vypouštění hypersonických kluzáků. Může využít v této roli i rakety DF-41. Rusko zase již dnes ve výzbroji disponuje raketou Avangard s protilodními hypersonickými střelami 3M22 Zirkon či mezikontinentální raketou JARS s leteckou hypersonickou střelou Kinžal, přičemž celý tento komplex nese MiG 31.

Do vývoje se dnes všude investuje mnoho prostředků

Několik druhů hypersonických střel v současné době testují i Spojené státy, které se rozhodly investovat do nich velké prostředky. Očekává se, že by mohly být operačně nasaditelné do konce roku 2023. Na svých verzích hypersonických střel pracuje i Francie, Velká Británie a Indie. Údajně hypersonickou střelu otestovala i Severní Korea.

Konstruktéři u nich musí vyřešit řadu problémů. První jsou nesmírné tlaky a teploty v náporovém motoru. Dalším je velké namáhání konstrukce střely při vysokých rychlostech. Pro hypersonické rychlosti se navíc extrémně zahřívá přední, respektive nosová část zbraně a je téměř nemožné sem umístit funkční zaměřovací systém a čidla. Proto je nutné vyřešit i problém, jak v hypersonických rychlostech zasáhnout nějaký cíl.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

V případě protilodní střely třeba letadlovou loď pohybující se rychlostí 50 kilometrů v hodině například na vzdálenost tisíc kilometrů. Nasazení hypersonických zbraní mění i situaci na bojišti, na kterou jsou velitelé zvyklí. I když se hypersonickou střelu podaří zaměřit, její vysoká rychlost znamená, že je mnohem méně času na to si připravit obranu či na útok odpovědět.

Ještě závažnější je to v případě jaderného odstrašování. Použití hypersonických zbraní, které by nesly jaderné hlavice, by teoreticky nemuselo nepříteli dát šanci na spuštění odvetného útoku. A právě obava z odvetného atomového útoku je prozatím důvod, proč se nikdo jaderné zbraně přes všechny světové krize neodhodlal použít jako první. Práh rozpoutání atomového šílenství se ale s hypersonickými zbraněmi bohužel výrazně snižuje.

Obrana je téměř nemožná

V současné době proti takovýmto zbraním neexistuje v podstatě žádná obrana. Protiraketové zbraně nedokážou rychle letící střely zasáhnout. Hypersonické kluzáky jsou navíc schopné využívat i hluchých míst v protiraketové obraně a být nějakou dobu svého letu v podstatě neviditelné. Samozřejmě nějaká zbraň by mohla hypersonickou střelu zasáhnout, třeba systém Phalanx, pokud zaregistruje střelu dostatečně včas, ale také v dostatečné blízkosti systému před dopadem, ale jednalo by se spíše o náhodu.

Přesto se na obraně pracuje. USA vyvíjejí hypersonický a balistický sledovací vesmírný senzorický systém HBTSS. Jednalo by se o síť senzorů na družicích na oběžné dráze kolem Země, která by pokrývala prakticky celý povrch naší planety, především místa, kam nedosahují dnešní radary. První prototypy takovýchto družic byly vypuštěny v roce 2021, letos a příští rok by měly být na oběžnou dráhu umísťovány další senzorické výstražné družice, a to poměrně ve velkém množství, aby celý americký systém kontroly povrchu a atmosféry celé Země co nejdříve zkompletovaly.

iZdroj fotografie: Public Domain

Ironií osudu kosmický sledovací a hlídkovací systém z orbity Země připravovali v pilotované (!) verzi v SSSR už v druhé polovině 60. let, přičemž raketoplán Spiral jako hlavní složka tohoto systému byl již připraven k prvnímu letu do vesmíru pomocí normální kosmické nosné rakety kolem roku 1977! Vyvíjela ho konstrukční kancelář MiG a ta zvládla již tehdy i hypersonickou (Mach 6+) technologii na připravovaném vynášejícím mateřském letounu MiG 105.

Jen naprostá idiocie tehdejšího ministra národní obrany SSSR maršála Grečka tento projekt těsně před prvním zkušebním letem do vesmíru v polovině 70. let 20. století zrušila, když maršál nedovolil v programu pokračovat se slovy, že „Není čas na nějaké fantazie – Mikojan má dělat pořádné stíhačky!“ Mikojanova konstrukční kancelář přitom v této oblasti využití hypersonických technologií nebyla v SSSR zdaleka první.

Perspektivy hypersonických zbraní

Idea manévrujícího hypersonického malého raketoplánu – kluzáku s raketovým motorem schopným kombinovat let v kosmu i v atmosféře Země, který měl být nosičem atomových zbraní, se objevila v řadě leteckých a kosmických konstrukčních kanceláří tehdejšího SSSR již mnohem dříve než u MiGů. Pro objektivnost je ale třeba dodat, že ve stejné době i v USA vznikaly podobné projekty (DYNASOAR, BoMi atd.), které ale nikdy nepřekročily projektové stádium. V tehdejším SSSR létaly zkušební makety a stavěly se reálné prototypy.

Za nejperspektivnější obranu proti hypersonickým zbraním jsou dnes považovány energetické zbraně. Americké námořnictvo například pracuje na projektu 150 kW energetického laseru, který by byl umístěn na lodích. Byl by určený k sestřelování dronů a raket, resp. k ničení jejich senzorického a řídícího systému. Další možností jsou zbraně například na principu railgunu, na kterých se také pracuje.

Jak bude v budoucnu možné bránit se proti hypersonickým zbraním?

Zdroj: SCMP

Článek Hypersonické zbraně mění rovnováhu sil, proto je každý chce. Na obraně proti nim se intenzivně pracuje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Po rozpadu SSSR plavidlo dostala Ukrajina

Fregata je lodí postavenou v rámci rozsáhle vyráběné sovětské třídy fregat Burevestnik, nebo také Krivak, která dala tehdejšímu SSSR řadu plavidel, i když v některých detailech se lišících. Její vlastní stavba začala na začátku 90. let a loď měla být používána sovětskými pohraničními silami pod jménem Kirov. Po rozpadu SSSR zůstala Ukrajině. Loď byla uvedena do provozu v dubnu 1993, o tři měsíce později byla pojmenována Hetman Sahajdačnyj.

Nejedná se o nějaké velké plavidlo. Loď je 123 m dlouhá, 14,2 m široká a má ponor 45,7 m. Její maximální výtlak je 3 510 tun. Na její palubě sloužila posádka 193 mužů. Je poměrně rychlá, její motory jí zajišťují rychlost až 32 uzlů. Její dosah je 6 500 km, pokud pluje úspornou rychlostí 16 uzlů. Jestliže pluje 30 uzly, akční rádius se zmenší na pouhých 1 700 km.

Nejde o plavidlo, které by bylo vybaveno protilodními nebo protiletadlovými raketami. Jeho hlavní zbraní je dělo ráže 100 mm. Další zbraní jsou dva rotační šestihlavňové kanóny AK-630 ráže 30 milimetrů. Slouží k protivzdušné obraně plavidla, především k sestřelování přilétajících raket, ale dají se použít i k ničení menších plavidel. Dále jsou na palubě dva čtyřhlavňové torpédomety ráže 533 mm a dva protiponorkové raketomety RBU-6000. Umístěn je tu i jeden vrtulník Ka-27.

Ruská média o fregatě neřekla pravdu

Fregata opakovaně reprezentovala Ukrajinu na různých plavbách do zahraničí. V roce 2006 loď prošla rozsáhlejší opravou. Byla pak ve Středozemním moři nasazena do společné operace NATO Active Endeavour. V roce 2014 měla být poslána do protipirátských operací. V době ruské invaze na Krym zrovna tankovala v Řecku. I když ruská média tvrdila, že její posádka přešla na ruskou stranu, nebyla to pravda.

Ve stejném roce se nakonec stala vlajkovou lodí ukrajinského námořnictva. To se na začátku roku 2022 rozhodlo, že plavidlo podstoupí zásadní modernizaci v přístavu Mykolajiv. Zde ho zastihl únorový útok na Ukrajinu. Když se ruské síly přiblížily k přístavu, posádka loď 24. 2. 2022 potopila, protože s ní nebylo možné odplout a nechtěla, aby padla do rukou nepřítele.

Podle zveřejněné fotografie loď spočívá na dně nakloněna na bok, ale velká její část zůstává nad hladinou. O rozsahu škod na potopené lodi však chybí jakékoli informace. Stejně tak se spekuluje o tom, zda by ji šlo v budoucnu vyzvednout a opravit.

Jak se měla zachovat posádka fregaty, když se blížili Rusové?

Zdroj: Firstpost

Článek Jediná ukrajinská fregata je ztracena. Posádka ji potopila v doku při její modernizaci, aby nepadla do rukou Rusů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pro Čínu je mnohem důležitější Hedvábná stezka

Ukrajina je součástí obřího čínského projektu Hedvábná stezka, Peking investoval na Ukrajině přes osm miliard dolarů (180 miliard korun) a, na rozdíl třeba právě od České republiky, je v Kyjevě skutečně důležitým investorem. V zemi pracuje několik tisíc Číňanů, což samo o sobě při trvalém ostřelování ukrajinských měst nese velká rizika diplomatické roztržky. Kyjev je strategickým partnerem pro Čínu a ta o tuto válku jistě nestojí.

Je vysoce pravděpodobné, že při setkání čínského vůdce Si Ťin-pchinga a Vladimira Putina na olympijských hrách oba vůdci neřešili hokej. Čína pravděpodobně byla informována o chystané invazi, ale ani ona jistě neměla představu, jak se konflikt zvrhne, o čemž svědčí i počáteční mlčení čínských úřadů k dění na Ukrajině. Je-li pravda, že Rusko požádalo své čínské „přátele“ o vojenskou pomoc, bude tato žádost s největší pravděpodobností oslyšena.

Již teď se dá těžko odhadnout, jaké škody utrpěly rozsáhlé čínské investice. V rámci budování Hedvábné stezky totiž Čína investuje do vystavění přístavních terminálů a logistických sítí na Ukrajině, především do železnice. Ruská agrese tuto činnost poškozuje a hlavně brzdí. Důležitým článkem Hedvábné stezky se stalo Polsko, ale to teď bude s Ruskem a Běloruskem spolupracovat na budování železnice asi těžko. Zbývá Ukrajina.

Peking je pomalu tlačený k výraznější reakci

Během včerejška proběhla sedmihodinová diplomatická schůzka mezi Čínou a USA, navíc Biden bude telefonicky hovořit se Si Ťin-pchingem. Nepřinesla výrazné změny v postoji Číny, ale ty se již dají vysledovat. Před několika dny dvě významné čínské banky zpřísnily úvěrový přístup Ruska. Pochopitelně se nejedná o nijak zásadní krok, ale samo o sobě to o lecčems svědčí. Navíc čínský velvyslanec v USA Čchin Kang již deklaroval čínskou ekonomickou pomoc Ukrajině.

Americký ministr zahraničí Antony Blinken vyslal Číně jasný vzkaz, pomůže-li Rusku vojensky, výrazně to pocítí. Navíc dle amerického zpravodajství se výše zmíněná sedmihodinová schůzka týkala především Tchaj-wanu, což jasně hovoří o prioritách obou zemí. Sporný status Čínské republiky jasně naznačuje, že ani pro Čínu není Rusko až tak důležité. Čínská rétorika se navíc postupně mění.

Kang při jednání jasně řekl, že Ukrajina je suverénní země, zatímco Formosa je čínské teritorium. Ministr zahraničí Číny, Wang I, již v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině použil slovo válka. To je v ostrém kontrastu s děním na počátku, kdy Čínou ovládaná OSN údajně měla zakazovat svým úředníkům toto slovo v souvislosti s konfliktem používat. Je až příliš zjevné, že mezinárodní postavení Ruska je kritické a Peking si je toho velmi dobře vědom.

Čína by podporou Ruska byla sama proti sobě

Všechny výše zmíněné argumenty jsou spíše sekundárního charakteru v porovnání s logikou situace. Splní-li Evropská unie svůj závazek a zbaví se závislosti na ruském plynu a ropě, bude to mít dalekosáhlé důsledky. Ruský rozpočet tím přijde o čtyřicet procent svých příjmů. To samo o sobě povede jen k jedné věci – totálnímu kolapsu východního obra. Ve finále to přinese markantní snížení cen ropy a plynu, což je voda na čínský mlýn.

Ruský ropovod a plynovod Sibiř, který dopravuje obě komodity do Číny, již teď kapacitně nestačí a Rusové se zavázali, že kapacitu zvýší. Otázka zní: Jak – s prázdnou kapsou? Navíc se dá předpokládat rozsáhlá mezinárodní izolace Ruska, která se již pomalu stává skutečností. A lavírování Číňanů svědčí jen o jedné věci, snaze si zachovat obchodní vztahy s Ruskem. Rusko na nich závislé je splněný čínský sen a přesně tam dění vede.

Pokud by Putin za čínské vojenské pomoci na Ukrajině zvítězil, i sama Čína by si zřejmě zásadně obchodně uškodila a o to Číňanům především jde, o obchod. Slabé Rusko, závislé na Číně, by jen posílilo velmocenské postavení asijského obra. Nutnost shánět suroviny po celém světě by se značně snížila a při potenciálním poklesu cen komodit by na tom země jedině vydělala. Kdežto se silným Ruskem by to měli Číňané značně složitější.

Je jasné, že geopolitická situace se kvůli konfliktu na Ukrajině změní. Dá se říci, že když se dva perou, třetí se směje – a ten třetí v tomto případě může být Čína. Udrží-li vztahy s Ruskem a zároveň pomůže ekonomicky Ukrajině, její vliv se jen rozšíří. EU až příliš často zapomíná na důležité postavení Polska v rámci Hedvábné stezky a nedělá nic pro zamezení sílícího čínského vlivu. Unie se bude prát s Green Dealem a potížemi s odstřihnutím se od ruských dodávek plynu a ropy, zatímco Čína z toho bude těžit.

Proč by teď Čína měla Rusku pomáhat?

Zdroj: Autorský komentář Jaroslava Červenky

Článek Spekulace o větší čínské vojenské pomoci Rusku jsou nesmyslné. Peking by byl sám proti sobě, nepotřebuje Moskvu silnou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ztráty ruských bojových výsadkových vozidel jsou značné

Podle ukrajinských sil se asi dvě desítky těchto vozidel podařilo zničit v okolí Kyjeva. Zde byli ruští výsadkáři nasazeni hlavně na začátku konfliktu, nejspíše s cílem obsadit hlavní město a zajmout vládu. Byli ale s těžkými ztrátami odraženi. Dalších 10 vozidel mělo být zničeno na jihu země. Minimálně osm BMD-4M Ukrajinci ukořistili, a mohou je tak nasadit sami. Pokud se lze na tato čísla spolehnout, Rusko ztratilo zhruba 15 procent všech těchto vozidel, které mělo ve výzbroji.

BMD-4M je jedna z nejmodernějších zbraní v ruském arzenálu. Rusko už delší dobu potřebovalo pro své výsadkáře nové a dostatečně lehké vozidlo s velkou palebnou silou, které by bylo schopné přepravy vzduchem pomocí Il-76. Zásadním požadavkem bylo, že se musí dát shazovat na padáku i s posádkou. Zároveň mělo být obojživelné, muselo být schopné překonávat vodní překážky z chodu. Proto tankový závod ve Volgogradu v roce 1997 vzal tehdy nejmodernější ruský výsadkářský BMD-3 a z něj vyvinul a v roce 2004 začal vyrábět vozidlo BMD-4.

S motorem 2V 06 s výkonem cca 331 kW (450 k. s.) a hmotností 13,6 tuny ale nedokázal splnit všechny požadavky vojáků. Přesto, než výrobce v roce 2005 zkrachoval, bylo nových BMD-4 vyrobeno celkem 60 kusů a výrobce je předal armádě k vyzkoušení. Vozidlo mělo prakticky totožný podvozek jako jeho předchůdce BMD-3, posádku tvořili tři vojáci a uneslo 5 výsadkářů.

Vojáci s novým vozidlem ale nebyli vůbec spokojeni, podle nich nepředstavovalo žádný pokrok a nemělo větší bojovou hodnotu než staré BMD-1 (od r. 1969) a BMD-2 (od roku 1985), které v té době tvořily a stále ještě (často ve skladech) tvoří hlavní početní sílu ve výzbroji ruských výsadkářů. Z důvodu velké kritiky původního BMD-4 velením ruských výsadkových vojsk se výroba první verze přerušila, což dovršil bankrot původního výrobce.

I přes dílčí potíže bylo vozidlo zařazeno do služby

Celý projekt ale převzal Kurganmashzavod, protože armáda nový stroj pro výsadkáře nutně potřebovala. Výrobu původní verze BMD-4 ale v podstatě nezahájil, kusová výroba a sestavování jednotlivých strojů na dílnách spíše měla umožnit novému výrobci se seznámit s konstrukcí stroje. Až v roce 2008 představil výrazně překonstruovanou a modernizovanou verzi BMD-4, označovanou jako BMD-4M . Oproti svému předchůdci měla v zásadě nižší hmotnost, výkonnější motor a uvezla více výsadkářů.

Byla podrobena tvrdým zkouškám, jejich výsledkem v roce 2012 byla další varianta modernizovaného BMD-4M, která měla například vylepšenou pasivní ochranu. Původní plán počítal s nákupem 1 000 vozidel BMD-4M do roku 2020. Ale ani stroji BMD-4M se nevyhnuly zmatky a problémy. V roce 2012 tehdejší náměstek ministra obrany Alexandr Suchorukov odmítl zařadit BMD-4M do výzbroje výsadkových vojsk kvůli jeho údajné slabé protiminové ochraně, aniž by vyčkal na výsledky zkoušek s novým pancířem z lehkých slitin.

Velitel výsadkářů Vladimir Šamanov však přesvědčil tehdejší ruské ministerstvo obrany, aby přece jen v roce 2013 objednalo alespoň prvních 10 vozidel BMD-4M s novým pancéřováním, z nichž prvních 8 bylo dodáno v roce 2014. Po řadě dalších zkoušek bylo nové výsadkářské BVP v této verzi nakonec zařazeno v roce 2016 do výzbroje. Do konce roku 2020 jich ruské výsadkové jednotky měly dostat celkem 200 a doplnit tak 123 kusů BMD-3 a několik starších BMD-4.

Bojové vozidlo BMD-4M poslední verze má pásový podvozek se šesti koly. Je 6,36 m dlouhé, 2,45 m vysoké a 3,11 m široké. Jeho hmotnost je 13,5 tuny. Pasivní ochrana vzrostla, nový speciální pancíř z hliníkové slitiny posádku chrání i proti projektilům ráže 30 mm. BMD-4M ale může být vybaven i přídavnou pancéřovou sadou. Vozidlo je také vybaveno NBC ochranou a automatickými protipožárními systémy.

Nezastaví ho ani vodní překážky

Protože BMD-4M získal nový trup z lehkých slitin o nízké hmotnosti, dokáže bez přípravy a z chodu překonávat vodní překážky. Upravený trup s drobnými nautickými vylepšeními zvýšil plavební schopnost vozidla tak, že rychlost plavby ve vodě překonává 10 km/h. Nové BMD-4M umožňuje také jeho od počátku požadované vysazení za letu na padáku jako celého plně vybaveného, natankovaného a vyzbrojeného vozidla i s posádkou. Nákladní letoun Iljušin Il-76 může nést a postupně vysadit dva BMD-4M.

Pohonná soustava je převzatá z pozemního vozidla BMP-3, což snížilo nároky na servis a logistiku. Dieselový motor UTD-29 o výkonu 367 kW (500 koní) má o 36 kW větší výkon než původní motor v první verzi BMD-4. Vozidlo má nyní díky výkonnějšímu motoru, nižší hmotnosti (BMD-4 13,6 t) a novému podvozku výrazně lepší jízdní vlastnosti a velmi slušnou ovladatelnost.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Maximální rychlost na pevné rovné ploše bez překážek a na komunikacích je téměř 70 km/h. Má dojezd 500 kilometrů. BMD-4M má oproti svým předchůdcům hydropneumatické odpružení s proměnnou regulací výšky, což umožňuje libovolné naklánění vozidla i za jízdy. Takové odpružení také umožňuje spouštění vozidla na plošinách z nákladového prostoru transportního letounu při nízkém průletu nad rovným terénem pomocí brzdicích výtažných padáků. 

Malé vozidlo s velkou palebnou silou

Na to, že jde o relativně malé bojové vozidlo s relativně lehkým pancéřováním, disponuje mohutnou výzbrojí. Hlavní zbraní je nízkotlaké dělo 2A70 ráže 100 mm s rychlostí střelby až 12 ran za minutu. To je schopno odpalovat řízené i neřízené střely do vzdálenosti až 7 km. Hlavní dělo umožňuje posádce odpalovat i moderní protitankové střely 9M117M1 Arkan (Bastion) řízené laserovým naváděním s dosahem až 5,5 km nebo 9M113 Konkurs. Ve věži vozidla jsou umístěny až čtyři tyto rakety.

Posádka je může nabíjet jako běžný granát do svého hlavního děla uvnitř pod ochranou pancéřování, což je velmi důležitý rozdíl oproti jiným obdobným vozidlům. Raketa dokáže prorazit pancíř o síle 800 RHAe. Spolu s tímto dělem je ve věžovém komplexu označovaném „Bakša-U“ umístěn i koaxiální rychlopalný automatický kanón 2A 72 ráže 30 mm. Má k dispozici 500 nábojů, část z nich jsou tříštivé, další protipancéřové. Střílí rychlostí až 400 ran za minutu.

Dále věž BMD-4M disponuje koaxiálním kulometem PKT nebo PKMS se zásobou 2 000 nábojů. Další kulomet stejného typu je možné lafetovat na vrcholu věže. Ovládá ho pak jeden z převážených výsadkářů. Najdeme tam i odpalovací zařízení (vodicí tyč), která umožňuje odpalovat i jiné další ruské protitankové rakety, například typu Fagot nebo další Konkurz, pokud je vozidlo veze s sebou.

Velení ruských vojsk bojovou cenu vozidla znehodnocuje

Vozidlo je vybaveno moderním digitalizovaným zaměřovacím systémem s detekcí možných cílů do 10 km. A to i v noci. Taková značná palebná síla může být pro výsadkáře velmi vítanou pomocí při střetnutí se silnějšími jednotkami protivníka. Ale žádné sebelépe vyzbrojené a opancéřované vojenské vozidlo světa nemůže být silnější a bojeschopnější než jeho posádka a její zvládnuté zásobování v boji.

A to je zřejmě hlavní důvod toho, proč tato vozidla nenaplnila očekávání velitelů ruských výsadkových vojsk a na letišti v Kyjevě v bojích nakonec neuspěla. O osudu samotných ruských výsadkářů je lépe v tomto případě raději nespekulovat. Ovšem je zjevné, v jakém stavu tím pádem musí být morálka ruských vojáků.

Hlavní problém ruských vojsk – logistika, respektive její naprostý krach, u výsadkářů ponechaných v boji bez dodání zásob a střeliva pravděpodobně způsobila, že po vystřelení posledního náboje a rakety ze supermoderních ruských hrozivých výsadkových strojů musely zbýt na letištní ploše v Kyjevě nakonec jen bezbranné plechové skořápky.

Proč má ruská armáda tak vysoké ztráty BMD-4M?

Zdroj: Defence-blog

Článek Rusko má na Ukrajině vysoké ztráty specializovaných bojových vozidel pro výsadkáře BMD-4M. Několik Ukrajinci ukořistili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jsou někteří Rusové proti?

„Z hodnocení informací, které máme, je jasné, že někteří lidé na ruské straně ve skutečnosti nechápou, co je ve hře,“ řekl CNN jeden z vysokých evropských představitelů. Podle něho se zdá, že i ta část úředníků ruské administrativy, která projevila určité pochybnosti o plánu útoku na Ukrajinu, se domnívala, že takováto akce bude sice velmi složitá, ale nijak se nestavěla proti jejímu uskutečnění.

Rusko mělo před invazí kolem ukrajinské hranice asi 200 tisíc vojáků, některé informace dokonce mluvily o ještě vyšších číslech. V Černém moři bylo také mnoho válečných lodí, včetně lodí určených k dopravě námořních výsadků do vybraných ukrajinských přístavů. Kreml ale do poslední chvíle odmítal, že by byly u hranic dislokovány s cílem útočit na Ukrajinu. Svoji „zdrženlivost“ ale podmiňoval splněním svých oficiálních požadavků na tzv. „bezpečnostní záruky“ od Západu a Ukrajiny.

Jejich naplněním se mělo napětí na ukrajinsko-ruské hranici snížit. Tyto požadavky však zasahovaly do suverenity řady zemí, především Ukrajiny, a USA a NATO je odmítly jako nepřijatelné. I podle odhadů amerických i dalších západních zpravodajských agentur bude nakonec plnohodnotná akce proti Ukrajině velmi krvavá. Také oni se domnívají, že by při ní mohlo zahynout i 50 tisíc civilistů. Další obětí samozřejmě budou vojáci obou stran, protože Ukrajina již jasně prokázala, že se chce a bude tvrdě bránit.

Současná čísla mrtvých a zraněných však nejsou ověřitelná, protože hrají důležitou roli v propagandistické válce Ruska a Západu včetně Ukrajiny. Zatím to ale bohužel vypadá, že to horší nás teprve čeká. Mimo to by do Evropy mohlo dorazit až pět milionů ukrajinských uprchlíků. Zdá se, že šlo o optimistické číslo, zatím se odhaduje, že západní hranice Ukrajiny překročily už nejméně dva miliony z nich.

Plány na útok Kreml odmítal do poslední chvilky

Kreml do poslední chvíle usilovně popíral, že by na Ukrajinu chtěl zaútočit. Ovšem v ruských médiích se již dlouho před nástupem ruských vojsk přes hranice Ukrajiny šířily informace o údajných pravidelných i nepravidelných útocích ozbrojených sil Ukrajiny na separatistické oblasti Donbasu a Luhansku, které se Rusko veřejně zavázalo bránit v případě potřeby i vojenskou silou. Zdejší představitelé dokonce nařídili krátce před vypuknutím bojů evakuaci civilistů z těchto oblastí do Ruska.

Pravdou je, že zvláště formace ozbrojenců, kteří se hlásí k tradici oddílů Stepana Bandery, se moc velkou zdrženlivostí v této oblasti nevyznačovali. Většinou nad nimi nemá moc ani ústřední ukrajinská vláda, což dělalo situaci dlouho před útokem Ruska na Ukrajinu ještě výbušnější. Odhodlání Ruska vyřešit po svém problém, který má s Ukrajinou, se ukázalo v plné nahotě například v roce 2014, kdy poslalo tisíce neoznačených vojáků své armády na Krym.

Tam rychle obsadili klíčové pozice a základny ukrajinských sil, přičemž moment překvapení Rusům vyšel i proto, že šlo většinou o základny v těsném sousedství Ruskem pronajatých prostor, kasáren a přístavů ruského černomořského loďstva. Olej do ohně přilila i Ukrajina následným rozhodnutím odstřihnout civilisty na Krymu od dodávek vody a elektřiny ze severu a údajně přestala i vyplácet důchody lidem, kteří na Krymu zůstali nebo uvázli.

Rusko to pak mělo jednodušší, když zde uspořádalo referendum o připojení Krymu k Rusku. Podporovalo i separatisty na východě Ukrajiny, dodalo jim mnoho zbraní a existuje řada důkazů, že za ně bojovaly i jednotky regulérní ruské armády.

Počty mrtvých civilistů rostou

Kvůli hromadění sil Ruské federace u Ukrajiny USA a NATO poslalo posily do Polska, Rumunska, případně pobaltských zemí. Rusku také pohrozily rozsáhlými hospodářskými sankcemi, na které nakonec, jak je dnes známo, také došlo. Zpravodajské zdroje USA několikrát předem avizovaly možný útok Ruska na Ukrajinu. V mnoha termínech, které byly zveřejněny, se ale útok tehdy neuskutečnil.

Změna nastala až v okamžiku, kdy se Putin a jeho suita rozhodli přece jen pro násilné řešení à la Kosovo. Jenže Ukrajina je poněkud jiný oříšek a jak se ukazuje dnes, pro Rusko v podstatě nestravitelný. Nicméně mrtví na obou stranách a vyděšení běženci z válkou postižené Ukrajiny jsou ponurou skutečností dneška.

V současnosti je jasně patrné, že Rusové nevědí, jak Ukrajince zlomit. Již několik dní se jednotky ruské federace prakticky nepohybují z místa a jediné, čeho jsou schopny, je ostřelování ukrajinských měst. To s sebou pochopitelně nese značné množství mrtvých a zraněných civilistů. Navíc blokáda měst přináší další problémy postiženým oblastem a zvyšuje počet úmrtí.

Jak reálné je nějaké rychlé mírové řešení důsledků invaze ruských vojsk na ukrajinské území?

Zdroj: BusinessiInsider

Článek Před invazí na Ukrajinu se měli někteří ruští představitelé obávat velkého množství civilních obětí. Obavy se stávají realitou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nepoměr v počtu obyvatel a armády

Je samozřejmě nesporné, že kdyby Čína chtěla, a bylo to jen o sporu mezi ní a Tchaj-wanem, má na to, aby odbojný ostrov dobyla zpět. V její prospěch hraje už jen velikost a počet obyvatel, od čehož se odvíjí i velikost armád. Pevninská Čína má více než 1,4 miliardy obyvatel a přes dva miliony vojáků, kdežto Tchaj-wan jen necelých 23,5 milionů obyvatel. Stačilo by tedy jen nasadit dostatek sil, snášet ztráty a obsazení z čínského pohledu odbojného území by nic nebránilo.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Ovšem Čína v tak jednoduché pozici není a musí zvažovat řadu aspektů. Prvním faktem je, že veškeré ozbrojené síly do akce proti Tchaj-wanu prostě poslat nemůže. Není totiž zapojena v jediném potenciálním konfliktu. Značné síly musí udržovat například u indické hranice. S druhou nejlidnatější zemí světa má územní spory. Hodně napjaté jsou i vztahy s Vietnamem. Čína vede různé spory také v Jihočínském moři nebo s Japonskem a musí část sil udržovat i kvůli nim.

Pomoc slibují USA a nečekaný útok je nemožný

Druhým problémem (a možná tím největším) je deklarovaná ochota Spojených států přijít Tchaj-wanu na pomoc v případě napadení Čínou. Střet obou velmocí si nikdo na světě nepřeje a určitě by byl velmi zničující. Armáda USA, její námořnictvo a letectvo je podle odborníků silnější než čínské ozbrojené síly. V její neprospěch však hraje vzdálenost. V oblasti ale pravidelně operují svazy letadlových a výsadkových lodí USA, blízko jsou i základny třeba na Okinawě, Jižní Koreji nebo Guamu.

Podstatným problémem je, že pokud by chtěla Čína ostrov obsadit, musela by zde provést výsadkovou operaci. To je asi nejnáročnější druh velké vojenské operace a její rozsah by musel být srovnatelný třeba se spojeneckým vyloděním v Normandii. Čína by musela shromáždit nejen dostatek sil k útoku, ale i dostatek výsadkových plavidel a zásob. A hlavně zajistit logistiku, aby mohla z pevniny vojáky zásobovat na vzdálenost zhruba 150 kilometrů. Zároveň by si musela být vědoma, že tato plavidla se mohou stát cílem útoku.

iZdroj fotografie: Uživatel kees torn / Creative Commons / CC BY-SA

Přípravy takové operace by nešlo v žádném případě utajit, i když je Čína uzavřený režim, který je schopen monitorovat pohyby svých obyvatel a jejich komunikaci. Byly by ale jistě viditelné z družic. Tchaj-wan i USA by o takovém chystaném útoku věděly minimálně několik týdnů dopředu. Je tedy téměř vyloučena možnost nějakého překvapujícího útoku, na který by Tchaj-wan a jeho spojenci nestačili reagovat.

I kdyby byl útok pro Američany překvapením, je zde další faktor, se kterým musí Čína ve svých plánech počítat. A tím je tchajwanská armáda, letectvo a námořnictvo. Země vždy měla relativně silné ozbrojené síly, ale v posledních letech je začala kvůli hrozbě z Číny výrazně posilovat a připravovat na obranu. Čína by nakonec mohla využít nadvládu ve vzduchu, a tím získat převahu, ale tu by si musela tvrdě vybojovat. To i přes to, že by určitě nasadila své rakety.

Silné letectvo

Tchajwanské letectvo je silné, má ve výzbroji kolem 300 stíhacích letounů. Jde o americké stroje F-16, část z nich v nejmodernější verzi Viper. Dále francouzské Mirage 2000 a domácí AIDC F-CK-1. To je samozřejmě mnohem méně, než má Čína, ale ta by všechny stíhačky nasadit nemohla. Čínská letadla by operovala v oblasti tchajwanské protiletadlové obrany. Tu tvoří například americké MIM-104 Patriot i kvalitní domácí protiletadlové systémy Tien Kung III. Armáda má asi 2 500 střel Stinger. Všechny tyto síly se vyrovnají všem čínským strojům 4. generace.

Tchaj-wan by byl nejspíše schopen způsobit Číně citelné ztráty i na moři, zvláště pokud by se zaměřil na výsadková plavidla. Na ně by samozřejmě mohla útočit letadla. Tchaj-wan navíc od USA kupuje pobřežní obranný systém vybavený raketami RGM-84 Harpoon, celkem by měl získat 100 odpalovacích zařízení. Ostrov má i vlastní protilodní rakety Hsiung Feng II a III, které mohou být odpalované z pevniny i letadel. Čína by tak musela nasadit dostatečný počet vojenských lodí s moderní protiraketovou obranou.

iZdroj fotografie: Gen Fumio / Creative Commons / CC BY-SA

Na počet obyvatel je velmi silné i tchajwanské námořnictvo. I když jeho lodě jsou spíše starší modely, jsou často modernizované a disponují protilodními raketami. Celkem má námořnictvo čtyři torpédoborce a 22 fregat. Pět z nich vychází z francouzské třídy La Fayette. Početná je i flotila korvet, které také mají protilodní střely.

Tchaj-wan má přes tisíc tanků

Pokud by se čínské jednotky na ostrově nakonec vylodily, i tady je pravděpodobně čeká velmi tuhý odpor. Tchaj-wan má ve zbrani kolem 130 tisíc mužů a žen a dalších asi 10 tisíc příslušníků námořní pěchoty. Dá se předpokládat, že počet vojáků by při mobilizaci vzrostl. V letošním roce bude armáda vybavena více než stovkou amerických tanků Abrams. K dispozici má i 460 tanků M60 a 450 CM-11, které z předchozího typu vycházejí, a další.

Ve výzbroji najdete také přes dva tisíce obrněných transportérů. Některé domácí CM-32 jsou vlastně kolové tanky s dělem ráže 105 milimetrů. Tchaj-wan má i silné dělostřelectvo. Naposledy si objednal 40 moderních amerických houfnic M109A6 Paladin, má však i starší typy. Disponuje i 29 bitevními vrtulníky AH-64 Apache a 62 AH-1 SuperCobra. Ve výzbroji pěchoty najdete velký počet protitankových raket BGM-71 TOW a FGM-148 Javelin.

iZdroj fotografie: Uživatel E3120656 / Public Domain

Tchajwanská armáda by tedy byla schopná té čínské způsobit velmi citelné ztráty a její postup minimálně několik dní zadržovat. I v případě překvapení by to mohlo USA poskytnout čas na vyslání pomoci. I když téměř okamžitě by nejspíše mohlo pomáhat námořní letectvo z letadlových lodí dislokovaných v oblasti. Právě kombinace těchto hrozeb nejspíše stále brání tomu, aby se Čína o útok pokoušela.

V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že nejde jen o případnou pomoc USA, ale i Japonska, Jižní Koreje či jiných států, v úvahu připadá Austrálie. Čínské ozbrojené síly řada odborníků považuje za silně přeceňované a mediálně nadhodnocené, byť třeba námořnictvo je skvěle uzpůsobeno pro boj v čínských teritoriálních vodách, kde je opravdu silné. Vzrůstající podpora Tchaj-wanu je v každém případě varovným znamením pro čínský režim, stejně jako současná západní podpora Kyjeva proti Rusku.

Jak moc je pravděpodobné, že by Čína v příštích 10 letech zaútočila na Tchaj-wan?

Zdroj: The Diplomat, autorský text Víta Lukáše

Článek Čína posiluje výsadkové kapacity pro obojživelnou operaci. Otázka zní, co s jejími plány udělá krize na Ukrajině se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Špatný odhad situace ze strany Ruska

Putin zjevně nepočítal s obrovskou vůlí Ukrajinců se bránit a spoléhal se na již téměř standardní liknavý postoj západních zemí. Je otázkou, jak by reagovali západní politici, nebýt velké odezvy jejich voličů. Obrovský odpor obyvatelstva zemí na západ od Ruska vůči agresi donutil jejich představitele jednat. Po prvních dvou dnech tápaní přišly sankce a postupně pomoc, včetně vojenské, napadené zemi. Ukrajinský lid, vedený rozhodným Volodymyrem Zelenským, se postupně semknul a brání se.

Mimořádná vlna solidarity ze strany občanů EU přinesla Ukrajině humanitární pomoc a zároveň otevřenou náruč pro každého uprchlíka. To poskytuje jistotu ukrajinským vojákům, že jejich rodiny jsou v bezpečí a soustředí se na boje prosti ruské armádě. I zde se Putin zjevně přepočítal, předpokládal, že se Ukrajinci záhy vzdají, podobně jako v roce 2014 a Rusko s minimálními prostředky ovládne svého souseda.

To vše lze celkem snadno vyčíst z povolávání záložníků, váznoucí logistice a stupňující se bezradnosti ruské armády, která se postupně uchyluje k podobné taktice, jakou používala v Sýrii. Masivní ostřelování ukrajinských měst a příprava útoku na zlomeného protivníka. To lze spatřit především u obléhaného Mariupolu, který tvrdošíjně odolává. Až příliš snadno lze odhadnout, že Mariupol je v současnosti hlavním cílem ruských vojsk na Ukrajině.

Civilisté ruskými rukojmími v Mariupolu

Trvale neúspěšná vyjednávání o vytvoření koridorů pro odchod civilistů jsou nejmarkantnější právě v Mariupolu. Ten je prakticky obléhán od začátku konfliktu a je jasné proč. V této chvíli je město hlavní překážkou pro pozemní spojení Ruska na Krym a je až příliš zjevné, že Rusové nejvíce ze všeho usilují právě o dobytí tohoto přístavu. S tím souvisí možnost odchodu civilistů z města.

Liknavost při vytváření koridorů pro civilisty je patrná všude ze strany Ruské federace, ale v Mariupolu nejvíce. Dle zpráv je humanitární situace ve městě tragická a je jasné, že zásoby vody či potravin pro obránce ubývají mnohem rychleji s civilním obyvatelstvem, než bez něj. Klasická válečná taktika, o nějaké operaci zde nelze vůbec hovořit. Navíc obrázky z města skutečně hovoří o destrukci celých městských čtvrtí.

Zde je třeba si držet odstup od denního zpravodajství médií. Rusové skutečně vstoupili na Ukrajinu s tím, že primárně mířili na vojenské a komunikační cíle. Zásahy civilní infrastruktury byly spíše ojedinělé a dílem nepřesnosti, ale o to více medializované. Stejně tak jako přímé boje. Oboje narůstá až v posledních dnech, kdy se konflikt začíná skutečně měnit v regulérní válku. Mariupol je prvním případem.

Ideologická slabost Putinova režimu

Přestože je nutné zpravodajství z Ukrajiny ředit, začíná být zjevné, že ruští vojáci mají dost značný odpor k celé válce. Komunistická ideologická indoktrinace je dávnou minulostí, současní ruští odvedenci již klasickým ruským nacionalismem rozhodně neoplývají tak, jako jejich otcové a dědové a navíc mají již slušné povědomí o západní demokracii a hodnotách tamních obyvatel.

To neznamená, že by automaticky neměli rádi ruský režim, ale jejich vztah k matičce Rusi a jejímu vůdci již bude o něco vlažnější. Navíc zřejmě skutečně očekávali relativně snadnou operaci a místo toho se ocitli v pekle asymetrického boje odhodlaných Ukrajinců. Přes ojedinělé záběry z Ruska, které ukazují podporu Vladimiru Putinovi, je zjevné, že masová podpora invazi na Ukrajinu v Rusku není. Je těžké posoudit většinový názor Rusů, ale nadšení se rozhodné nekoná.

Čím je Rusko méně úspěšné, tím více se Putin uchyluje ke klasickým diktátorským praktikám. Poslední zákon o hanobení ruských ozbrojených sil to jen potvrzuje. Je pružný od Vladivostoku po Kaliningrad a bude pasovat na vyjádření sebemenšího odporu k válce, propagandistická videa to nezachrání. Ruský prezident zjevně není úplně v pořádku a jeho vágní vyjádření k Rusům, že si vystačí sami, jsou těžko uvěřitelná.

Laciné pozlátko ruské armády

Největší slabost lze ovšem vidět v rámci údajně modernizované ruské armády. Přestože je řada údajů o ruských ztrátách nepochybně přepálená, je jisté, že Ruská federace již utrpěla značné ztráty. Navíc sledujeme převážně starší ruskou techniku a munici. Příčiny jsou velmi jednoduché. Rusové dávají dlouhodobě na odiv modernizaci své armády a stále avizují nové zbraně, ale na hloubkové přezbrojení prostě nejsou peníze, ani kapacity.

Naprosto šokující je fotka klasické železné bomby, která už snad ani do výzbroje moderní armády nepatří. Pokud se nejedná o podvrh, dle stavu zařízení asi ne, svědčí to o zoufalém nedostatku moderních raket. Místo nich nastupuje dělostřelectvo, prezentované především raketomety. Rusové navíc postrádají moderní detekční elektroniku, která by vyhledávala cíle protivzdušné obrany (PVO) a lokalizovala ukrajinské radary.

Důsledkem je, že moderní letouny Rusů absolvují minimum vzletů, navíc jich je zjevně příliš málo a piloti z důvodu nedostatku prostředků na výcvik neumí používat přesně naváděné rakety. V té chvíli je Rusům 4 000 letadel úplně k ničemu. Ve vzdušném prostoru Ukrajiny to prostě není vidět a navíc u Rusů jasně panuje obava, že o letouny přijdou. Mimo jiné i z důvodu ručních protivzdušných zbraní, dodávaných západními státy.

Život ruského vojáka nemá v ozbrojených silách valnou cenu

Americké Javeliny vypadají, že byly zkonstruovány přesně proti ruským tankům. Největší slabinou Putinových obrněnců je vršek věže. Klasika sovětské konstrukční školy. Ani modernizace nepřinesla významné posílení pancéřování inkriminovaného místa a americký protitankový systém je na to jako otvírák na konzervy. Navíc munice je rozložena, také klasicky, ve věži, bez zabezpečení. Javelin zasahuje z výšky, následná exploze zmasakruje osádku a utrhne celou věž.

Vzhledem k tomu, že přesun ruské armády je plně mechanizovaný, aspoň prozatím, jsou ruční protipancéřové zbraně klíčovou zbraní ukrajinských vojáků. Transportéry BTR ovšem mají svá nejlepší léta dávno za sebou, jsou lákavým cílem pro bránící se Ukrajince. Zde lze snadno dohledat příčiny vysokých ztrát Rusů. Situace je prakticky opačná, oproti Afghánistánu. Obránci mají města, útočníci pole.

Příčiny jsou jednoduché. I přes výše zmíněné potíže, Rusové ovládají vzdušný prostor a mají zásadní převahu v obrněné technice. Ukrajina je víceméně rovná země bez velkého množství lesů, důsledkem je, že Ukrajinci se klasickým frontovým bojem prostě bránit nemohou. Opevnili města a uchylují se ke gerilovému způsobu boje, který je navíc zjevně úspěšný a nesmírně náročný pro agresora.

Bez diplomatického řešení přijde vleklý konflikt

Klasické přímé boje zatím příliš neprobíhají. Ukrajinci se zřejmě uchylují k diverzní činnosti a morálně rozvrácené ruské jednotky zřejmě tak úplně neví, co dělat. Nesmí dezertovat, jsou špatně vedeny i zásobovány, ale zároveň by měly útočit. Asymetrická taktika Ukrajinců nepochybně slaví úspěch a demoralizuje ruské vojáky. Bohužel jich je příliš mnoho na to, aby se dosavadní ztráty daly označovat jako zásadní.

Naneštěstí postupně přichází stále větší útoky na civilní objekty. Rusové vědí, že v této situaci do velkých měst nemohou. Dobýt Kyjev s takto malým množstvím vojáků a techniky je naprosto nemožné, podobně jako Charkov. Bohužel Putin je zjevně ve stavu, kdy si uvědomuje jen jednu věc, ustoupí a prohrál na plné čáře. Takže zvyšuje tlak na ukrajinská města, čímž vrůstá počet obětí na životech.

Intenzita války vzrůstá jen pomalu, ale ruský prezident nechce odejít, ačkoli Ukrajinci jsou zjevně připravení klást naprosto zásadní odpor nadále. Situace hrozí přerůst v dlouhodobý a zničující konflikt pro všechny strany, včetně států EU. Otázka zní, zda by na tomto základě nemělo NATO výrazněji zasáhnout v podobě bezletové zóny. Již jen proto, že podobná záležitost může zanedlouho přijít v Moldavsku, Gruzii nebo i Pobaltských státech.

Jakým způsobem by bezletová zóna nad Ukrajinou ovlivnila celý konflikt?

Zdroj: Autorský text Jaroslava Červenky

Článek Analýza: Putinovi na Ukrajině hrozí zdlouhavý konflikt, na který nablýskané pozlátko jeho armády není připravené se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Konvoje mají velké problémy

Ruská armáda na území Ukrajiny musí zásobovat své jednotky v přední linii. To se jí však nedaří a satelitní záběry ukazují, že mnoho konvojů se zásobami někde po cestě uvízlo. Mohou za to špatné cesty a bláto, které nyní na Ukrajině je, organizační problémy, přehnaná sebedůvěra ruských velitelů při vojenském plánování a útoky ukrajinských partyzánských jednotek. Pro ty jsou prakticky nebráněné zásobovací konvoje poměrně snadným a velmi cenným cílem.

Zásoby a další technika se totiž většinou dopravují prostřednictvím nákladních automobilů, většinou zn. KAMAZ. Ty ale na rozdíl od obrněných bojových vozidel postrádají významnější balistickou ochranu. Jsou tedy snadno poškoditelné i palbou z ručních zbraní, čehož jsou si vědomé i jejich ruské posádky a snaží se tomu bránit. Na sociálních sítích se objevily záběry takto upravených vozů KAMAZ, které mají dokonce zachované označení V.

Osádky těch automobilů, které evidentně převážejí součásti pontonového mostu, k ochraně využily to, co bylo po ruce. Předky svých vozidel tak vybavily konstrukcí zbudovanou z klád, fošen nebo železného šrotu. Tyto zábrany jsou umístěny hlavně na předku vozidel před chladiči, protože jsou nejzranitelnější částí automobilů. Jakékoli jejich poškození může znamenat přehřátí motoru a automobil se stane nepojízdným uprostřed palby nepřítele.

Tankisté mají strach z raket

Nákladní automobily však nejsou jediné stroje, které se Rusové pokoušejí dodatečně a amatérsky vylepšit, zkoušejí to i u svých tanků. Faktem je, že s tímto „druhem” zvyšování odolnosti obrněných strojů mají v ruské armádě dlouholeté a bohaté zkušenosti. Za druhé světové války v její závěrečné fázi a při bojích v německých městech ruští tankisté prolézali domy v dobytých městech ani ne tak kvůli rabování, ale hlavně aby našli drátěné a kovové postele.

Ty si pak provizorně upevňovali na své tanky a samohybná děla, protože docela slušně fungovaly proti zásahu panzerfaustem. Dnes jsou pro ně hrozbou moderní protitankové zbraně, jako jsou střely Javelin nebo NLAW, které umí útočit do horních částí obrněnců. Ještě před invazí se objevily fotografie tanků s jakousi střechou z kusů mříží nad věží. Jelikož jsou ale k nalezení i fotografie takto vybavených, a přesto zničených tanků, nejspíše to příliš nefunguje.

Jiný ruský tank, kterého se ukrajinská armáda zmocnila, měl na sobě ke zvýšení své odolnosti pytle s pískem. Na fotografiích je vidět, že bloky dynamické ochrany má i na vrcholu věže, aby byla jeho odolnost zvýšena tímto způsobem. Ale evidentně není možné ochránit jakákoli místa, ta nejcitlivější se posádka snažila aspoň provizorně vyztužit. Otázku zůstává, jak tato improvizovaná ochrana může pomoci.

Všude je zjevné, že se Rusové přepočítali

Vzhledem k principu fungování zbraní, jakou je Javelin, by tyto pytle s pískem mohly mít u tanků a obrněnců nějaký, byť omezený efekt. Koneckonců, obložení objektů pytli s pískem je staletími ověřený účinný způsob, jak je vyztužit před cílenou střelbou všemi druhy projektilových a výbušných zbraní. Při opakovaném zásahu však tato „písečná” ochrana většinou již nefunguje.

U neobrněných nákladních vozidel zase přidaná silná vrstva dřeva nebo železa může projektily z útočné pušky opravdu zastavit. Ale protože jde o vyztužení především kabiny s řidičem, zábrana přes sklo oken však může osádce bránit i v řádném výhledu. Otázkou také je, co by se stalo, kdyby útočníci použili Molotovův koktejl. Dřevo je přeci jen hořlavý materiál.

Rusku prostě nezbude nic jiného, než vyčlenit část svých sil nikoli k útoku na ukrajinské pozice obránců, ale k účinnější obraně vlastních útočících vojsk a především k obraně zásobovacích konvojů. To je věc, se kterou kremelští stratégové při zahájení útoku na Ukrajinu nepočítali. Kolik jejich další podobné omyly budou stát zmařených lidských životů na obou stranách a kolik lidských tragédií ještě způsobí?

Jak mohou vojáci provizorně ochránit svá vozidla?

Zdroj: TheDrive

Článek Ruské vojáky doslova děsí odhodlání a odvaha Ukrajinců, kteří ve velkém likvidují ruská vozidla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Plány nevyšly, ukrajinská obrana odolala

Mnoho odborníků bylo přesvědčeno, že obrana Ukrajiny se tváří tvář ruské převaze během několika dní zhroutí. Dle všeho si to samé představovalo i ruské velení, když připravovalo plán na obsazení země. Ovšem ukrajinská armáda se velmi statečně drží a ačkoli Rusové postoupili až ke Kyjevu, nepodařil se jim dosud žádný výrazný úspěch. Podle všeho to má několik důvodů a Rusku nyní nezbývá, než se přizpůsobit.

Zpočátku evidentně sázelo na přesné údery na vojenskou infrastrukturu a speciální jednotky, případně záškodníky. Svědčí o tom cíle přesných raket a bombardování, což byla letiště, skladiště munice a další. Nebo výsadky z letadel a vrtulníků, o které se Rusové pokoušeli v okolí Kyjeva. Ty byly většinou ukrajinskou armády zlikvidovány. Zastaveny ale byly i obrněné kolony, které směřovaly na druhé největší ukrajinské město Charkov.

Ukrajinci evidentně zvolili velmi dobrou taktiku a na plány Rusů byli připraveni. Silně motivovaní ukrajinští vojáci jsou navíc vyzbrojeni moderními protitankovými zbraněmi, jako jsou rakety Javelin, NLAW a další. Jsou s nimi schopni likvidovat ruskou těžkou techniku, která se snaží proniknout do velkých aglomerací. Mohou zde najít úkryt. Vypálit a uniknout, což je doslova noční můra každé tankové osádky.

Nízká morálka ruské armády

Navíc se ukazuje, že ruská armáda zcela evidentně není tak dobrá, jak se předpokládalo. To samozřejmě neplatí pro všechny jednotky, ale ruské velení dle všeho vojákům lhalo o tom, co jedou na hranice s Ukrajinou dělat. Mnoho z nich jsou narychlo přinucení odvedenci, kteří s nasazením nepočítali. Když už jim řekli, že jedou na Ukrajinu, všichni očekávali květiny z rukou lidí, které osvobozují od nacismu. Dočkali se ale raket a kulek. To muselo mít děsivý dopad na morálku ruských jednotek.

Také záměr cíleně zasahovat vojenské cíle je evidentně nad síly ruské armády. Obecně se předpokládalo, že přesné zbraně Ruska nejsou tak dobré jako ty západní. A Rusku dle všeho jejich zásoba dochází, podle analytiků například spotřebovalo většinu svých raket Kalibr. Problém je, že takové zbraně jsou velmi drahé a nepříliš výkonná ruská ekonomika si nemůže dovolit dostatečný počet takových zbraní armádě koupit.

Proto se zdá, že ruské velení se začalo uchylovat k tomu, v čem je jejich armáda dlouhodobě silná. Tím je těžké dělostřelectvo, raketové vojsko, případně bombardování levnými, neřízenými pumami. Možné je využít i kazetovou munici nebo obávané termobarické zbraně. Na ty se sovětská i ruská doktrína dlouhodobě soustřeďovala. Cílem této taktiky je mohutnou dělostřelbou narušit obranu nepřítele Až poté nastupují pěší a obrněné jednotky, které zlikvidují to, co po bombardování zbylo.

Rusové omezují vlastní ztráty, ale zabijí civilisty

Má to pro ruskou armádu několik výhod. Při této taktice se může držet dál od účinných protitankových zraní, které mají jen omezený dosah a vyhne se tak ztrátám tanků a obrněných vozidel. Vyčišťovací práce proti rozvrácené obraně nakonec zvládnou i hůře vycvičení a ne příliš motivovaní vojáci. Omezení ztrát také znamená, že budou s větší ochotou plnit rozkazy a nastupovat do boje.

Tato taktika, kterou si ruská armáda vyzkoušela při konfliktech v Sýrii nebo Čečensku, má ale jeden strašlivý dopad. Ve zničených městech nejsou jen jejich obránci, ale i jejich obyvatelé. Dělostřelba tak nejen napáchá velké materiální škody a zabije obránce, ale je smrtelná i pro civilisty, včetně žen, dětí a starých lidí. Jde o taktiku, kterou moderní armády dnes již nevyužívají. Je navíc často považována za válečný zločin. To dle všeho ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi nevadí.

Čím častěji bude ruská armáda takovou taktiku používat, tím více civilistů se před ní bude snažit utéci. I proto od začátku konfliktu do okolních Evropských zemí uteklo již přes 1,5 milionu Ukrajinců. Protože Rusko v této taktice nehodlá končit a ještě se ani nedostalo k mnoha velkým městům, dá se očekávat, že jich nakonec budou další miliony. Zasažena tím bude i Česká republika, do které uprchlíci také míří.

V hlavách ruského vedení může mít tento postup, civilisté prchající před brutální dělostřelbou, další vítaný efekt. Na uprchlické vlny jsou Evropané citliví. I když jde o Ukrajince, kteří jsou jim kulturně blízcí, miliony uprchlíků budou znamenat ekonomické problémy evropských zemí, které dnes stojí proti Rusku. Hádky o rozdělení uprchlíků a o to, kdo se o ně bude starat a kdo to bude platit, mohou narušit současnou evropskou protiruskou jednotu. To si vládci Kremlu určitě přejí.

Co vše může znamenat nasazení ruského těžkého dělostřelectva na Ukrajině?

Zdroj: Autorský text Víta Lukáše

Článek Rusové museli na Ukrajině změnit taktiku. Ta ale znamená mnoho mrtvých, zničená města a příliv uprchlíků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Západní země poslaly instruktory

Když v roce 2014 Rusko obsadilo Krym a začalo podporovat separatistické povstalce, západní země se rozhodly Ukrajině s její obranou pomoci. Jednalo se nejen o dodávky některých zbraní, ale i o výcvik. Někteří z instruktorů, kteří byli z USA i dalších zemí, byli členy speciálních jednotek, jako jsou například Zelené barety. Protože bylo jasné, že ruská armáda je mnohem větší, nemalá část tréninku jejich ukrajinských kolegů v celé řadě středisek (mluví se až o několika desítkách) se soustředila na taktiky partyzánského boje.

Dá se proto říci, že významná část ukrajinských ozbrojených sil je v této formě válčení velmi dobrá. Je to přitom něco, z čeho by velení ruské armády mělo mít velký strach. Jak může taková forma války vypadat, si ještě někteří mohou pamatovat z dob, kdy SSSR válčil v Afghánistánu. Mohli to pozorovat i na zkušenostech amerických vojáků v této zemi i z dřívějška ve Vietnamu.

V podstatě se takový konflikt může změnit v noční můru obou bojujících stran, ruské pro narůstající a v podstatě nekontrolovatelné vojenské ztráty, ukrajinské pro možnou tvrdou odpověď vůči civilistům, když ruským vojákům povolí nervy. A je smutným faktem, že podobný typ konfliktu už po druhé světové válce Rudá armáda na Ukrajině řešila (Banderovci, Armija krajowa), přestože tehdy měla výhodu své osvobozenecké mise proti německé armádě a sloužilo v ní velmi mnoho ukrajinských vojáků.

I tak to trvalo několik let, než jej zcela utlumila. Pokud se podíváme více do minulosti, jediným, kdo si s partyzánským odporem nakonec poradil, byl Čingischán, ovšem za cenu naprostého vyhlazení obyvatelstva v oblasti, kde k odporu tohoto typu docházelo. Jen doufejme, že tyto doby jsou přeci jen už minulostí.

Nezajištěný týl a potenciální škody

Podle zpráv, které z Ukrajiny přicházejí, mají ruské ozbrojené síly velké problémy s logistikou. Přitom zásobovací kolony, navíc v tak rozlehlé zemi, jakou je Ukrajina, jsou velmi důležitou součástí válečných operací. Bez paliva, střeliva a jídla zkrátka žádná armáda nemůže provádět úspěšné vojenské akce. Právě tyto vojenské kolony jsou přitom zranitelné záškodnickými útoky, na které se mohou ukrajinští vojáci, ale i ozbrojení civilisté soustředit.

Ukrajinští vojáci, vycvičení ve způsobech partyzánského boje, určitě nebudou útočit někde ve volném prostoru na konvoj hlavních bitevních tanků, který je doprovázen motorizovanou pěchotou. Ale jejich cílem logicky budou slabě chráněné zásobovací konvoje, jež vezou útočícím ruským vojskům potřebný materiál a zásoby. Navíc vyškolení vojáci budou vědět, jak takové útoky provádět účinně.

Necvičený partyzán s největší pravděpodobností zaútočí na první vozidlo a uteče. Vycvičení vojáci si ale počkají spíše na ta nejdůležitější a zaútočí tak, aby způsobili co největší škody, spořádaně ustoupí, reorganizují se a připraví na další útok. Vědí, jak se krýt, přesně vyhodnotí situaci a jsou schopni přežít v dost nehostinných podmínkách.

Vycvičený voják způsobí velké škody

Území Ukrajiny je pro vedení partyzánského boje i dnes velmi vhodné. Je velmi rozlehlé a zalesněné, je tudíž velmi nesnadné ho kontrolovat. Ruské vojenské jednotky k tomu pravděpodobně zatím nejsou vůbec vycvičeny. Vhodnější je západ země, kde je více lesů a hor, ale i na východě lze takové operace provádět a již se to dle všeho děje. Ukrajinským bojovníkům nahrává, že drtivá část veřejnosti je proti ruské okupaci a bude jim pomáhat nebo je ukrývat.

Případně jim předávat potřebné informace. Totéž si jistě po určité době ale uvědomí i ruská strana. Zatím i k překvapení západních expertů bojuje nesoustředěně, netakticky a do jisté míry zmateně, vůbec nezvládá logistiku a poněkud ignoruje to, co se děje v jejím zápolí, což nahrává obráncům i potenciálním ukrajinským partyzánům. Ale co se bude dít, až si někdo v generálním štábu Rudé armády v Moskvě uvědomí, že války se vedou, aby se v nich zvítězilo, a to za každou cenu?

Partyzánský boj může být dlouhodobý i díky západní podpoře Ukrajiny. Spojenci ukrajinské vojáky nejen vycvičili, ale vybavili i zbraněmi, například protitankovými střelami, které se k podobným útokům hodí. Navíc Ukrajina má dlouhou hranici hned se čtyřmi státy NATO, a proto mohou dodávky pokračovat, i když by větší část území Ukrajiny byla okupována.

I kdyby ne, mohou se Ukrajinci uchýlit k útokům třeba za pomoci improvizovaných náloží a ruské síly dostat pod neuvěřitelný tlak. Bude to nejen vojenský souboj, ale i velká hra nervů. Čím déle potrvá, tím více je ale potřeba bohužel počítat s nárůstem brutality a s excesy na obou stranách. Mrtvým na obou stranách pak bude nakonec jedno, jestli bojovali za spravedlivou věc, nebo jen hlídali sklady okupantů. Karty v této ošklivé hře drží dnešní vedení Ruska. Dochází mu to vůbec?

Jakým způsobem mohou v týlu Ukrajinci útočit na Rusy?

Zdroj: BusinessInsider

Článek Partyzánská válka může být pro Rusy ukrajinská noční můra. Vojáky v tom cvičily západní speciální jednotky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čínsko-indická válka 1962, počátky vzájemných konfliktů

Když po Tibetském národním povstání utekl do Indie tibetský vůdce Dalajláma, vnímala to Čína jako zásah do svých zájmů. Netrvalo tak dlouho a na hranicích Číny a Indie vypukly první vojenské potyčky. Jejich hlavní příčinou sice byly hraniční spory v oblasti Himalájí, ale Dalajlámův azyl tomu nepřidal. Situace se rychle stupňovala a v roce 1962 došlo ve vysokohorské oblasti Aksai Čin k nárůstu počtu hraničních incidentů.

Oblast velikosti Portugalska, nacházející se na hranici Číny a Indie, si nárokovaly obě mocnosti a jednalo se o jeden z hlavních důvodů konfliktu, který si vyžádal okolo dvou tisíc životů. K prvním těžkým bojům došlo 20. října roku 1962. Vysoká nadmořská výška a náročný vysokohorský terén znemožňovaly použití letecké, námořní a těžké techniky. Jednalo se tedy výhradně o pozemní konflikt s použitím převážně ručních zbraní.

Bitva u Nauranang, oficiální záznam

Mladý Jaswant Singh Rawat zrovna sloužil ve 4. praporu čtvrtého pěchotního pluku indické armády, když se indické armádě podařilo již dvakrát odrazit čínské jednotky. Ty však zaútočily 17. listopadu 1962 potřetí a tentokrát s sebou měly i střední kulomet (MMG). Byl postaven velmi blízko indickým silám a schopen přesně zaměřit jejich pozice. Na indické straně zavládl zmatek, a tak se střelec Jaswat Rawat spolu s dalšími muži ze své jednotky rozhodli dostat MMG pod kontrolu.

S pomocí Naik Trilok Singh Negiho, který poskytl krycí palbu, se Rawatovi spolu s Gopal Singh Gusainem podařilo dostat k MMG na vzdálenost, kde mohli použít granát. Netrvalo dlouho a kulomet byl eliminován. Během návratu na svou stranu linie byli však společníci Rawata, Negi a Gusain, zabiti a sám Jaswant Rawat utrpěl těžká zranění, kterým později podlehl – takto to alespoň stojí v oficiální zprávě. Jak to ale bylo doopravdy?

Sám proti armádě, realita či legenda?

Příběh vyprávěný tamním obyvatelstvem se velmi liší od oficiálních hlášení. Vesničané tvrdí, že indické jednotky byly po pokračujících útocích čínské armády nuceny k ústupu, jelikož jim došly zdroje. Jaswant Singh Rawat se však odmítl vzdát své funkce a místo ústupu se rozhodl přijmout pomoc od dvou tamních dívek Nury a Sely. S jejich pomocí se mu podařilo rozmístit zbraně podél téměř celé indické linie, což budilo dojem, že Číňané stojí proti celé jednotce, a ne proti jedinému muži.

Rawat přebíhal z jednoho stanoviště na druhé a neustále se snažil měnit svou pozici, aby tak udržel čínské vojsko v domnění, že je na místě přítomen celý indický prapor. Celý konflikt trval 72 hodin, během nichž Rawat zvládl pozabíjet na tři stovky čínských vojáků. Nakonec se Číňanům podařilo zajmout muže, který dodával trojici jídlo, a během výslechu se dozvěděli, proti komu to vlastně stojí. Prvotní překvapení a šok byl brzy následován nemilosrdným útokem na indického vojáka. Sela zemřela při výbuchu granátu a Nura padla do zajetí.

Jaswant Singh Rawat však odmítl padnout do zajetí Číňanů a s poslední kulkou, která mu v zásobníku zbývala, si sám vzal život. Číňané byli celou situací natolik poníženi a rozhořčeni, že mrtvému Rawatovi usekli hlavu a odvezli si ji s sebou jako trofej. Čínského velitele však Rawatova statečnost ohromila a rozhodl se hlavu vrátit, a to společně s mosaznou bystou, indické armádě. Bysta byla později postavena na místo bojů.

Dodnes uctíván jako hrdina

Himalájská čínsko-indická hranice je dodnes ohniskem napětí mezi oběma zeměmi. Ty se aktuálně snaží vyzbrojit zbraněmi vhodnými do vysokohorského terénu. Agresorem byla Čína, zaútočila v Ladaku a Arunáčalpradéši 20. října 1962, v době Karibské krize, která dění zjevně překryla. Číňané úspěšně postupovali do nitra Indie, když náhle a nečekaně 20. listopadu vyhlásili příměří a stáhli se do svých původních pozic.

Indie již před konfliktem s Čínou bojovala s ekonomickými potížemi a hladomorem. Konflikt s Čínou přišel v nevhodnou dobu, byť střetnutí dopadlo nerozhodně, Rawatův údajný boj mohl pozvednout morálku Indů. Bez ohledu na to, který z příběhů o statečném Rawatovi je tím skutečným, pro tamní obyvatele a cestovatele, kteří místo bitvy dodnes navštěvují, zůstává mužem, který zachránil Arunáčalpradéš před Číňany a je označován za strážného ducha indické východní hranice.

Co bylo podle Vás hlavním důvodem Čínsko-indické války?

Zdroj: Wearethemighty

Článek Sám na bojišti: V jediné bitvě zabil indický voják údajně na tři sta čínských vojáků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ovladatelnost i vypořádání s minami

Průběžné zprávy odkazují na několik situaci, kde se bojová vozidla velmi dobře osvědčila v bojových podmínkách, včetně likvidace protitankových min pod koly Maraudera. Navzdory silným explozím nebyla posádka vozidla při útěku jakkoli zraněna. Tato i další situace jasně ukazují, že obě vozidla poskytují vysoký technický stupeň ochrany své posádce a to proti pozemním minám, vnější střelbě i střepinám z explodující munice.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Podle dalších analýz byly minimálně čtyři Maraudery a čtyři Matadory během konfliktu poškozeny a odstaveny, žádný ale nebyl zcela zničen. Ázerbajdžánská armáda si jejich výkony velmi pochvalovala. Podle odborníků překonávají ostatní obrněné transportéry, které se účastní těchto konfliktů, což bude mít nejspíš za následek pokračující produkci obou vozidel v budoucnosti. Tudíž bude spokojená i firma Paramount Group.

První objednávky pochází z roku 2012

Ázerbajdžánské Ministerstvo obrany objednalo roku 2012 30 vozidel Marauder a 30 Matadoru, čemuž předcházelo postavení společné továrny v zemi a výroba úvodních 15 kusů od každého typu vozidla. Tato úvodní spolupráce země a Paramount group se odehrála už v roce 2009. Od roku 2011 pak oba typy vozidel prošly při výrobě několika modifikacemi ve srovnání se zcela první verzí Matadoru i Marauderu.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Podle Mezinárodního mírového institutu ve Stockholmu poslala země od roku 2009 do akce na 85 Marauderů a asi 60 Matadorů. Marauder má posádku 10 vojáků a dá se použít jako bojové nebo transportní vozidlo. Matador operuje s 14 lidmi a je určen na dálkové vojenské operace s velmi dobrou ovladatelností v tvrdém a náročném terénu. Kromě lokální výroby v Ázerbájdžánu vybudoval Paramount svoji továrnu také v Kazachstánu.

Zdroj: European Defence Review

Článek Vozidla Marauder a Matador od Paramountu se osvědčila v náročných válečných podmínkách. Odolávají i silným explozím se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.