Co přesně znamenal signál „Broken Arrow“

Nešlo o běžnou žádost o leteckou podporu. Kód „Broken Arrow“ v americké vojenské terminologii označoval situaci, kdy pozemní jednotce bezprostředně hrozí přejetí nepřítelem, tedy úplné zhroucení obranného perimetru a zničení celé formace. Po jeho vyslání se do prostoru okamžitě stahovaly veškeré dostupné vzdušné prostředky v celém operačním divadle. Podle doktrinálních materiálů Royal Canadian Air Force, které Ia Drang používají jako modelový příklad, šlo o krizový režim záchrany, ne o posílení, ale o poslední pojistku.

Na LZ X-Ray byl tento kód vyslán ráno druhého dne bojů, tedy 15. listopadu 1965. Perimetr 1. praporu 7. jezdeckého pluku pod velením podplukovníka Harolda Moora byl pod palbou ze všech stran. Vrtulníky nemohly bezpečně přistávat, zásobování i odsun raněných se zadrhly. Jeden odříznutý americký četový celek byl redukován na pouhých osm bojeschopných mužů. Situace se blížila kolapsu.

Dvě bitvy pod jedním jménem

Právě tady začíná problém s otázkou vítěze. Pod pojmem „Ia Drang“ se běžně směšují tři různé roviny: obrana LZ X-Ray (14.–16. listopadu), střet u LZ Albany (17. listopadu) a širší operace Long Reach, později přejmenovaná na Silver Bayonet.

Na X-Ray Američané obranu uhájili. Soustředěná dělostřelecká palba, bitevní letouny řízené předsunutými leteckými návodčími a právě efekt signálu „Broken Arrow“ zlomily hlavní severovietnamské útoky. Moore udržel přistávací zónu, přestože řešil extrémní dilema: vyslat zálohy na pomoc odříznutým četám znamenalo riskovat průlom jinde na perimetru.

Jenže o den později, u Albany, se situace obrátila. Americký 2. prapor 7. kavalerie pochodoval v rozvolněné koloně hustým porostem, když do něj severovietnamské jednotky udeřily z bezprostřední blízkosti. Výsledkem byl krvavý masakr. Americká palebná převaha (dělostřelectvo, letectvo, těžké bombardéry B-52) byla v boji na desítky metrů prakticky nepoužitelná. Právě to si severovietnamská armáda z Ia Drangu odnesla jako klíčové poučení.

Zbraně, které rozhodovaly

Charakter boje v Ia Drangu určovala kombinace zbraní obou stran. Americký univerzální kulomet M-60 ráže 7,62 × 51 mm NATO s kadencí kolem 550 ran za minutu a tabulkovým dostřelem přibližně 1 800 metrů tvořil páteř potlačovací palby při obraně perimetru. Na druhé straně stály především útočné pušky AK-47, jednoduché, robustní, ideální pro boj na krátkou vzdálenost v džungli.

Zvláštní hrozbu pro americkou vzdušnou mobilitu představoval těžký kulomet DŠK (resp. jeho čínská verze Type 54) ráže 12,7 × 108 mm s kadencí kolem 575 ran za minutu a dostřelem přes 2 000 metrů. Zatímco M-60 chránil perimetr, DŠK ohrožoval vrtulníky, tedy samotnou podstatu amerického způsobu boje. Piloti jako major Bruce Crandall, pozdější nositel Medaile cti, létali do LZ X-Ray pod touto palbou opakovaně, aby zásobovali obránce a odváželi raněné.

Proč se o vítězi nedá rozhodnout jednou větou

Americká strana měřila úspěch tradičně: držením prostoru a poměrem ztrát. Na X-Ray perimetr vydržel, severovietnamské ztráty byly vyšší. Podle této logiky Američané vyhráli. Severovietnamská armáda ale hodnotila jinak. Potvrdila si, že boj „na opasku“, tedy natěsno, kde americké letectvo a dělostřelectvo ztrácí účinnost, funguje. U Albany to demonstrovala s devastujícím efektem.

Srovnání s bitvou u Dien Bien Phu, kde Francouzi o dekádu dříve podlehli klasickému obléhání s dělostřelectvem ukrytým v okolních výšinách, ukazuje posun severovietnamské taktiky. V Ia Drangu nešlo o týdny trvající obléhání, ale o pohyblivý boj na krátkou vzdálenost: rychlé soustředění sil, úder a stažení. Americká rozvědka přitom netušila přesný rozsah nepřátelských sil u masivu Chu Pong, což překvapení umocnilo.

Pro americkou armádu se Ia Drang stal šablonou pro další válku: aeromobilita, vrtulníkové přesuny, integrované palby. Problém byl v tom, že stejnou šablonu (jen obrácenou) si vytvořila i druhá strana. Boj na krátkou vzdálenost, rozptýlení před úderem, využití terénu. Dvě logiky, které se pak střetávaly dalších deset let.

Verdikt, který neexistuje

Signál „Broken Arrow“ zachránil Američany na X-Ray před možným zhroucením. V tom je jeho význam nesporný, šlo o výjimečné a nejlépe doložené bojové použití tohoto nouzového kódu ve vietnamské válce. Ale sám o sobě nerozhodl spor o to, kdo z celého Ia Drangu vyšel jako skutečný vítěz.

Nejpoctivější odpověď zní: americké taktické vítězství na X-Ray, sporný verdikt pro celý Ia Drang. Obě strany si odnesly potvrzení vlastního způsobu boje, a obě za to zaplatily stovkami mrtvých. Právě ta cena, ne počet udržených přistávacích zón, definovala charakter války, která měla trvat ještě celé další desetiletí.

Článek Bitva v údolí Ia Drang: Američané vysílali signál „Zlomený šíp“, což znamenalo jediné. Ale kdo vlastně vyhrál? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sedmdesát osm sekund, pak kaskáda

Mladý námořník, airman apprentice, si nebezpečí všiml a pokusil se varovat. Jeho hlas zanikl v řevu proudových motorů, nebo přišel příliš pozdě. Hlavice se „uvařila“ a vybuchla přímo pod křídlem Phantomu. Šrapnely proděravěly externí palivové nádrže, přibližně 1 500 litrů (400 galonů) leteckého paliva JP-5 se rozlilo po palubě a okamžitě vzplanulo.

O minutu později detonovaly další tři Zuni na témže letounu. Jejich střely prorazily letovou palubu a pustily hořící palivo do úrovní O-3 až 1st Deck. Následovaly exploze 227kg (500librových) pum Mk 82 pod sousedními letouny. Pak se protrhla přibližně 22 700litrová (6 000galonová) nádrž tankerového letounu a přišel obrovský ohnivý výbuch, který pohltil celou zadní část letové paluby. Celkem Naval Safety Command počítá 18 oddělených explozí v rozmezí několika minut.

Rozhodnutí na můstku

Kapitán Kent Lee reagoval během prvních vteřin. Nařídil otočit loď do větru tak, aby plameny, kouř a zplodiny šly přes záď do moře a neusmažily posádku na zbytku paluby. Ve svých vzpomínkách publikovaných v USNI Proceedings později napsal, že při rozšíření požáru do hangárové paluby mohli „loď velmi snadno ztratit“.

Torpédoborec USS Rogers připlul těsně k boku Enterprise a pomáhal hasit zvenčí. USS Bainbridge zachraňovala námořníky smetené výbuchy přes palubu do moře. Na palubě samotné se ale rozhodovalo hlavně výcvikem, a ten byl po katastrofě na USS Forrestal o dva roky dříve nesrovnatelně tvrdší.

Proč Enterprise nedopadla jako Forrestal

Srovnání obou požárů ukazuje, co rozhodlo o rozdílu mezi 28 a 134 mrtvými:

Na Forrestalu staré bomby začaly detonovat už 90 sekund po prvním zásahu a zabíjely právě ty, kdo přiběhli hasit. Enterprise tuto smrtící proměnnou neměla. A její posádka měla za sebou stovky hodin cvičení, která námořnictvo po Forrestalu zavedlo jako povinná pro všechny.

Systém, který selhal, a co se změnilo

Tragédii nespustila náhoda jedné rakety. Spustil ji systém zranitelností: huffer s bočním výfukem směřujícím na munici, absence celonámořní politiky pro známé riziko (USS Constellation si dříve improvizovala delší hadice, ale nikdo z toho neudělal závazné pravidlo) a extrémně krátké časové okno pro zásah. Vyšetřování ukázalo na kombinaci konstrukční, procedurální a lidské chyby, ne na jednoho viníka.

Po požáru byl huffer přepracován tak, aby horký výfuk směřoval přímo vzhůru. Námořnictvo dále utáhlo procedury vyzbrojování a rozšířilo povinný výcvik hašení na celou posádku. Dnes rekruti v Recruit Training Command absolvují přes 40 hodin výcviku hašení a havarijní odolnosti a scénáře z Enterprise i Forrestalu jsou součástí výuky.

Dvacet osm mužů ten den zemřelo, poslední z nich, pilot Jim Berry, až o něco později na následky popálenin. Jejich smrt připomíná, že na plovoucí letecké základně plné paliva a munice neexistuje „malý“ požár. Existuje jen rychlost reakce, která rozhodne, jestli se z jedné rakety stane incident, nebo katastrofa.

Článek Neštěstí, které se stát nemělo: 1 raketa spustila na letadlové lodi USS Enterprise řetězovou reakci 18 explozí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

AK-47 byla do džungle lepší než M16

Severní Vietnam, případně partyzáni z Vietkongu, dostávali zbraně ze Sovětského svazu a Číny. Jednou z nich byla útočná puška AK-47, kterou poprvé zavedly do výzbroje sovětské síly, a to v roce 1949, uvádí Wikipedia. Severovietnamci však používali také modernizovanou verzi AKM, která se liší například vylisovaným důlkem v přijímači zbraně namísto frézovaného, nebo šikmou brzdou na konci hlavně, vysvětluje strojní inženýr Will Dabbs z TheArmoryLife. Navíc zde byla k dispozici i čínská Type 56, což je jakýsi mix mezi AK-47 a AKM.

AK-47 x Type 56#Vietnam #VietnamAesthetic #PAVNaesthetic pic.twitter.com/dvGaDc1c2X

— Lonely PAVN Soldier 🇻🇳 (@LonelyPAVN) February 24, 2023

Co ale dělalo z AK-47 nazývané dle jejího tvůrce Kalašnikov fenomenální zbraň do vietnamské džungle, byla její síla a spolehlivost. Používala munici ráže 7,62 x 39 mm, zatímco americká M16 měla 5,56 x 45 mm. Americká munice je sice lehčí a vysokorychlostní a puška s ní je přesnější, ale na tom ve Vietnamu nezáleželo. Bojovalo se totiž v džungli a většinou na krátkou vzdálenost, kde dokázaly těžší projektily ze sovětské zbraně snáze prolétat třeba kmeny stromů, ty slabší klidně několika ranami zlomit, a při jejich zásahu nebo škrtnutí se tolik nevychylovaly.

Kalašnikov vystřelí téměř pokaždé

K dalším silným stránkám Kalašnikovu patří jeho spolehlivost. Má velice jednoduchou konstrukci a snadno se udržuje, používat ho v podstatě okamžitě může i netrénovaný člověk. Military uvádí, že pokud je ve zbrani zasunutý zásobník s municí, pravděpodobně bude střílet. A i když nemusí být střelba úplně přesná, při kadenci až 600 ran za minutu byla veliká pravděpodobnost, že severovietnamský voják na krátkou vzdálenost nakonec něco trefil. Navíc když sebral zbraň svého padlého spolubojovníka ze země, mohl si být jistý, že bude fungovat.

První útočná puška na světě, Avtomat Fjodorova, předběhla dobu. A to vznikla již v carském Rusku; nakonec ji ale nahradil AK-47 Kalašnikov

AK-47 Kalašnikov měl samozřejmě i své negativní stránky, jednou z nich může být právě menší přesnost oproti M16. Jeho munice je o něco těžší, takže jí uživatelé sovětské útočné pušky nesly do boje o něco méně než američtí vojáci. Ti si na druhou stranu AK-47 velice cenili a mnozí z nich si ji dokonce od padlých nepřátel přisvojili a používali ji v boji jako mnohem spolehlivější alternativu své hlavní útočné pušky; navíc mohli sbírat munici od padlých nepřátel.

Článek Kalašnikov, metla na americké vojáky Vietnamské války, která rozstřílela i strom a byla velice spolehlivá. Mnozí Američané si ji přivlastnili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Souboj leteckých výrobců v USA

Roku 1964 vyhlásila americká armáda soutěž na novou bitevní helikoptéru. Do té se přihlásili mimo jiné dva letečtí giganti: Sikorsky a Lockheed. Zatímco Sikorsky byl specialistou na vrtulníky, Lockheed dosud nepostavil ani jeden. Proto možná přišel s koncepcí, která byla v 60. letech jako z vědeckofantastického filmu – a soutěž roku 1965 překvapivě vyhrála. Armáda objednala deset prototypů. Ale jako určitou pojistku, označovanou jako „dočasné řešení“, také deset prototypů konkurenčního Bell AH-1 Cobra.

Cobra poprvé vzlétla už 7. září 1965. Zato první let Lockheedova CL-840, s vojenským označením AH-56, se uskutečnil až 21. září 1967. V lednu 1968 armáda podepsala se společností Lockheed na základě dosaženého pokroku při letových zkouškách novou výrobní smlouvu na realizaci výroby dalších objednaných prototypů. Ale zřejmě to bylo v případě AH-56 příliš brzy, i když ve stejné době (od roku 1967) AH-1 Cobra již úspěšné létaly ve Vietnamu.

Fatální havárie v březnu 1969, technické problémy a překročení plánované hmotnosti naopak opozdily vývoj vrtulníku Cheyenne dosti znatelně proti plánu, což nakonec přineslo zrušení výrobní smlouvy dne 19. května 1969. Ale Lockheed se nevzdával a vzápětí získal slib armády, že program etapou dalšího vývoje může dál pokračovat. Co bylo na Lockheedově konstrukci tak zvláštní? V první řadě koncepce stroje. V dosud vyráběných strojích vyjma AH-1 seděla posádka vedle sebe.

iZdroj fotografie: Public Domain

Konstruktéři Lockheedu posadily posádku za sebe do bohatě proskleného kokpitu. Navíc pilot byl jen jeden z nich. Druhý byl operátor zbraní. Toto rozdělení práce zefektivňovalo úkoly obou členů posádky a zvyšovalo bojovou hodnotu vrtulníku. I pohon stroje, který byl označen jako AH-56 Cheyenne, byl unikátní. AH-56 měl vedle neobvyklého pevného čtyřlistého rotoru a stabilizační vrtule ještě na konci ocasu tlačnou vrtuli a na bocích trupu velká křídla. Tlačná vrtule vrtulník nejen ještě více stabilizovala, ale dodávala mu i rychlost.

Pomocná křídla generovala při dopředném letu velkou rychlostí až 80 % vztlaku, což výrazně odlehčovalo hlavní rotor. Pro konstrukční řešení s tlačnou vrtulí se používá označení „compound helicopter“, tj. kombinovaný vrtulník, protože při dopředném letu se část výkonu motoru přenášela na třílistou tlačnou vrtuli, která namísto hlavního rotoru zajišťovala podstatnou část tahu při ustáleném vodorovném letu. Vše to bylo, a je třeba říci, že mnohé dosud je, na vrtulnících dodnes poněkud neobvyklé. Ne nadarmo se i dnes o AH-56 říká, že šlo o nejlepší vrtulník století.

Střelec na otočné sedačce

Výška AH-56 byla 4,18 metru, délka trupu byla 16,63 metru, s otáčejícím se rotorem pak 18,44 metru, průměr samotného rotoru činil 15,62 metru. Šířka trupu s křídly (bez hlavního rotoru) dosahovala 8,14 metrů. Hmotnost prázdného stroje byla 5 541 kilogramů. Maximální startovní hmotnost pak činila 11 739 kg. Srdcem Cheyenne byl turbohřídelový motor General Electric T64-GE-16 s výkonem 2 930 kW (3 984 koní).

Výkony jsou i dnes imponující. Deklarovaná maximální rychlost byla 398 km/h, cestovní stále vynikajících 362 km/h. Vrtulník ale zvládal ve střemhlavém letu i 454 km/h, ale to už hrozilo mechanické poškození převodů a náhonů. Dostup statický byl 6 100 metrů, dynamický (po rozhodnu na maximální rychlost v nižší výšce) dokonce až 7 925 m, dolet byl na vrtulník fenomenálních 1 971 kilometrů bez přídavných nádrží. Stoupavost u země činila 15,2 m/s.

iZdroj fotografie: William Pretrina / Creative Commons / CC BY-SA

Unikátní byla i výzbroj. Na přídi se nacházela operátorem ovládaná věž, která mohla být osazena rotačním kulometem M134 Minigun s 11 750 náboji, zkoušel se i Minigun NATO XM 196, napevno se počítalo i s granátometem M129 se 780 kusy munice. Věž se otáčela v rozsahu 100° na obě strany. Zaměřování prováděl operátor pomocí unikátního optického systému, jenž byl napojen na křeslo operátora – a ten se otáčel spolu s věží, takže kam mířily jeho oči, mířila i zbraň.   

Pod trupem byla druhá věž s 30milimetrovým kanónem XM140 s 2 400 náboji, která se otáčela v rozsahu 360°. Obě věže měly mechanické zábrany proti zásahu vlastního stroje. Na šesti pylonech pod křídly a trupem pak Cheyenne mohl nést čtyři řízené protitankové střely BGM-71 TOW, dvě přídavné nádrže nebo 19 neřízených raket ráže 70 milimetrů. Pilot měl na přilbě zaměřovač těchto střel a oba členové posádky byli vybaveni noktovizorem. Stroj byl vybaven i radarem.

Cena sestřeluje AH-56?

Do roku 1969 bylo vyrobeno 10 prototypů, u nichž se postupně řešilo 11 technických problémů, které odborníci armády našli u prvního prototypu. Letové vlastnosti AH-56 byly skvělé. Vrtulník se dokázal udržet na místě i při protivětru 50 km/h. Při testech byl tak rychlý, že mu doprovodné stroje Bell UH-1 Iroquois s přístroji nestačily a musely být nahrazeny rychlejšími stíhačkami P-51 Mustang z 2. světové války. Při zkouškách dokázal letět i rychlostí 407 km/h.

Bohužel, program postihla katastrofa. V březnu 1969 se při rychlém letu stroji rozkmital rotor a ten se zasekl do ocasu. Ve zříceném stroji zahynul pilot. V té době armáda USA tak trochu dumala, co má s novým vrtulníkem vlastně udělat. Válka ve Vietnamu skončila a armáda měla ve výzbroji Bell UH-1 Iroquois a AH-1 Cobra, které jí plně vyhovovaly a jejich provoz byl levnější a z hlediska potřebné logistiky snazší. Také začala uvažovat, že konvenční dvoumotorový vrtulník hlavně potřebuje více než další specializovaný bitevní stroj.

iZdroj fotografie: Public Domain

A tak byla nehoda pro armádu záminkou pro pozdržení a nakonec i zastavení projektu, který oficiálně skončil 9. srpna 1972. Udaný důvod byla přílišná složitost a nepotřebnost stroje. Svojí roli hrála pochopitelně i cena. Jeden Lockheed AH-56 Cheyenne vyšel na tehdejších 500 000 USD (dnešních 94,5 milionu Kč). To bylo na „spotřební zboží“, jak se na vrtulník armádní velitelé dosud dívali, velmi mnoho.  

Pro srovnání stihačka McDonnell Douglas F-4 Phantom II tehdy vyšla na „pouhých“ 1,9 milionu USD (365 milionů Kč). Lockheed chtěl koncepci využít aspoň při konstrukci civilního stroje pro 30 osob, navrhl civilní verzi Cheyenne jako CL-1026, ale ta zůstala jen na papíře. A tak se pouze v muzeích dodnes zachovaly čtyři kusy revolučního, ale zapomenutého AH-56.

Konspirační teorie kolem AH-56

A pro milovníky konspiračních teorií něco k zamyšlení. Program AH-56 Cheyenne byl oficiálně ukončen dne 7. srpna 1972, krátce poté, co Lockheed vyřešil všechny technické problémy stroje a problémy s řiditelností a stabilitou, na které zkušební komise armády neustále poukazovala. Její stanovisko nebylo úplně pravdivé, protože v tomto směru se při dodatečných zkouškách (až po ukončení programu!!!) prokázalo, že pravdu neměla.

Stroj však koncepčně zastarával v oblasti výzbroje a vybavení, vše u něj zatím fungovalo v analogovém režimu, ale ve světě klepala na dveře digitalizace. Analýza další přestavby AH-56 v tomto směru údajně poukazovala na značné navýšení nákladů. Ať už bylo oficiálním důvodem ukončení programu AH-56 cokoli, je třeba konstatovat, že vzápětí americká armáda za osm dní, tj. 17. srpna 1972, slavnostně vyhlásila nový program pro vývoj a výrobu pokročilého bitevního vrtulníku, který nazvala AAH.

Lockheed nabídl CL-1700, upravenou verzi Cheyenne se dvěma motory a vynechal tlačnou vrtuli, bez úspěchu. Dítětem tohoto programu byl pak známý Hughes AH-64 Apache. No, a včíl mudruj, jak říkali naši předkové…

Článek Mohl být Čejen lepší než Apač? Bitevní helikoptéra AH-56 Cheyenne předběhla dobu o 50 let. Co ji sestřelilo? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Císařské město na Voňavé řece

Bývalé císařské hlavní město Hue s téměř 140 000 obyvateli rozděluje Voňavá řeka na severní historickou část, jejímž jádrem je Citadela, ve které je podle vzoru Pekingu umístěn císařský palác. Na jižním břehu se nacházela naopak moderní část města se stavbami z 19. století a univerzitou. Městem Hue procházela i strategická železnice a dálnice. Do roku 1968 nebylo město válkou dotčeno. Jihovietnamský režim milně předpokládal, že komunističtí povstalci respektují statut otevřeného města.

Saigon se nemohl mýlit více. Severovietnamci si zde dlouhodobě chystali podhoubí pro povstání. Do vedení města se jim podařilo dostat několik kolaborantů, kteří pracovali pro druhou stranu. Jeden funkcionář například získal materiál a dotace na stavbu třípatrového betonového krytu ve vsi Thon La Chu pro případ komunistického atomového bombardování. Ve skutečnosti přichystal velmi kvalitní, strategicky umístěné místo pro štáb severovietnamské armády (NVA).

iZdroj fotografie: Public Domain

Agenti Vietkongu se ve městě skutečně činili. Nejenže se infiltrovali mezi místní populaci, ale vypracovali i seznam 200 strategických cílů, jež měly být obsazeny v co nejkratším čase. Vypracovali seznamy skutečných i potenciálních odpůrců režimu, kteří měli být co nejrychleji zlikvidováni. Útok na město začal ve 2:30 dne 31. ledna 1968. Za dvě hodiny, kromě velitelství jihovietnamské 1. divize a amerického velitelství, bylo město obsazeno.

Krvavá řež o vietnamský Stalingrad

Komunisté počítali s tím, že se obyvatelstvo spontánně přidá na jejich stranu. K jejich údivu se tak nestalo a lidé většinou zůstávali pasivní. Již odpoledne 1. února naopak došlo k prvním protiúderům jihovietnamských a amerických jednotek, kdy se spojencům například podařilo znovu získat letiště. Tvrdé boje zuřily především kolem obou velitelství.

Bitva o město se brzy změnila v noční můru. Hue bylo plné úzkých uliček, z každého okna byla vedena palba a každá budova se mohla změnit v pevnost. Američané se kvůli přítomnosti civilistů obávali použít ve větší míře dělostřelectvo a letecké bombardování. Strach byl nejen z reakce médií a veřejnosti v USA, ale především v rozvalinách by našli komunističtí povstalci daleko lepší kryt než v nepoškozených domech.

iZdroj fotografie: Public Domain

Na řadu proto přišel úporný boj muže proti muži o každou budovu a místnost. Ke slovu se dostaly ruční zbraně. Mnozí američtí vojáci odhazovali své dosud nevyzrálé a nespolehlivé M16 a používali kořistní Ak-47 nebo československé Sa-58. Při čištění místností se nesmírně osvědčil 40milimetrový ruční granátomet M79. Komunistům se naopak ve stejné úloze osvědčily sovětské RPG.       

Hořký konec vítězné bitvy

I přes urputnou obranu rudých povstalců, kterou však již v té době většinou tvořili „dobrovolníci“ ze Severu, se Spojenci pomalu dostávali do výhody. Dne 10. února bylo vyčištěno jižní město a začal boj o Citadelu. Do toho se zapojila americká a jihovietnamská námořní pěchota a průzkumníci 1. divize ARVN „Hoc Bao“ (Černí panteři). O přerušení zásobovacích tras se pak snažila legendární 1. jezdecká divize.

Již 15. února 1968 žádala posádka Citadely Hanoj o stažení, ale neúspěšně. Dne 21. února byla přerušena poslední zásobovací trasa a 25. března konečně Citadela padla. Operace se definitivně ukončila 2. března. Cena byla strašná, Američané ztratili 216 mužů a 1 594 vyvázlo se zraněními, Jihovietnamci přišli o 452 padlých a 2 123 bylo raněno. Severovietnamci přišli podle svých čísel o 2 400 mužů. Dle Američanů však NVA ztratila 5 400 mužů. Z toho bylo pouhých 98 zajato. Nejhůře však dopadli civilisté.

iZdroj fotografie: Public Domain

Komunisté si na nich vylévali frustraci z porážek a bylo jimi popraveno až 6 000 lidí. Celkem 118 000 ze 140 000 obyvatel Hue přišlo o domov. Přestože Spojenci vyhráli a Vietkong byl po celém Jižním Vietnamu prakticky vyhlazen a jeho roli přebrala severovietnamská armáda, pro americkou veřejnost bylo Hue a ofenziva Tet šokem. Dosud byla politiky ujišťována, že vše jde hladce a vítězství je blízko. Nyní se veškeré iluze rozpadly a schylovalo se ke stažení amerických sil.   

Článek Krvavá řež o Hue roku 1968. Největší a nejtvrdší bitva války ve Vietnamu skončila vítězstvím Američanů. Nakonec však slavili komunisté se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

JFK nechtěl mít vojáky ve Vietnamu

Záznamy diskuzí prezidenta John Fitzgeralda Kennedyho s ministrem obrany Robertem McNamarou dokazují, že Kennedy nechtěl přímou angažovanost americké armády v konfliktu. Dokonce plánoval, že by se všichni američtí vojáci z Vietnamu stáhli do roku 1965. V plánu bylo jihovietnamskému režimu pomáhat, bombardovat severovietnamskou infrastrukturu a jinak na režim tlačit.

Ani jedna prohraná bitva

Ačkoli se o válce hovoří jako o porážce USA, nelze to hodnotit z vojenského hlediska. Americké ozbrojené síly totiž s Vietkongem nebo severovietnamskou armádou neprohrály žádnou větší bitvu. Jejich technická převaha a výcvik střet vždy dovedly k vítěznému konci. Prohra byla politická, protože americká veřejnost nechtěla, aby se USA ve válce jakkoli angažovaly, a politici museli tlaku ustoupit.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Američtí vojáci milovali Kalašnikov

Standardní americkou pěchotní zbraní amerických vojáků byla útočná puška M-16 a vietnamských AK-47 nebo AKM. Americká zbraň v počátku trpěla řadou neduhů a kvůli špatné údržbě se zasekávala. Navíc lehké projektily v džungli neměly takovou průraznost jako náboje sovětské ráže 7,62 milimetru. Američtí vojáci proto velmi často bojovali ukořistěnými zbraněmi, které považovali za mnohem spolehlivější.

Angažovali se i jiné státy

Ačkoli válku ve Vietnamu mnozí zjednodušují jako konflikt americké armády se severovietnamskými komunisty, zapojily se do ní i jiné státy. Pochopitelně jihovietnamská armáda, ale té přišli na pomoc i další spojenci. Byl zde kontingent Australanů a Novozélanďanů, ale zdaleka největší byl ten z Jižní Koreje. Ta nasadila celkem 300 tisíc svých vojáků a zaznamenala 41 tisíc padlých. Její vojáci mají mít na svědomí 5 tisíc životů civilistů.

Američané šli do boje většinou dobrovolně

Ačkoli nejhorší pro americkou veřejnost na tomto konfliktu bylo, že do něho byli odváděni mladí Američané, není to tak, že by zde bojovala odvedenecká armáda. Většinu amerických vojáků v letech konfliktu tvořili muži, kteří se do ozbrojených sil přihlásili dobrovolně. Z 1,8 milionu vojáků, již prošli Vietnamem, tvořili odvedenci jen čtvrtinu. Ze ztrát pak 30 procent.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Tajemství odhalil whistleblower

Americká administrativa pochopitelně tajila mnoho skutečností o celé válce. Mnohá z nich vyšla najevo díky zaměstnanci ministerstva obrany Danielu Ellsbergovi, kterého bychom dnes označili za whistleblowera. Informace známé jako Pentagon papers, jež vynesl, zveřejnil New York Times a vyvolaly vlnu rozhořčení. Byl poté obviněn ze špionáže, ale kvůli procesním chybám byl nakonec všech obvinění zproštěn.

Článek Šest zajímavých skutečností o válce ve Vietnamu. Američané neprohráli jedinou bitvu a milovali Kalašnikov se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střelci na palubách vrtulníků

Americké ozbrojené síly průběžně vyzbrojily řadu typů svých vrtulníků, především UH-1 kulomety a automatickými granátomety. Navíc zavedly do výzbroje první bitevní vrtulník AH-1 Huey Cobra. Tím se palubní střelci rozdělili na dvě samostatné skupiny. První jsou obsluhy zbraní lafetovaných obvykle ve dveřích, oknech nebo na nákladních rampách víceúčelových a transportních vrtulníků. Druhou skupinu tvoří střelci či operátoři integrálního zbraňového systému bitevního vrtulníku.

Cílem bitevních vrtulníků byly v 80. a 90. letech především tanky a další obrněná technika, až ve druhém pořadí pěší jednotky a přímá palební podpora vlastní pěchoty nebo výsadkářů. Již v průběhu války ve Vietnamu řada odborníků poukazovala na to, že z hlediska spektra použití podle měnící se situace na bojišti a potřeb bojujících jednotek jsou výhodnější vyzbrojené víceúčelové vrtulníky.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public domain

Jejich reprezentantem byl především UH-1 Iroquis, který bychom mohli také zařadit mezi nesmrtelné létající stroje, neboť poprvé vzlétl roku 1959. Právě piloti a střelci UH-1 se stali uznávanými hrdiny války ve Vietnamu. Nejenže pod palbou protivníka vysazovali příslušníky aeromobilních jednotek, ale také byli v mnoha případech jejich zachránci před drtivou početní převahou nepřítele v nepřehledném terénu.

Střelci z UH-1 se stali často základním faktorem aktuální palebné podpory vysazeného pěšího družstva. Shora totiž měli obvykle lepší rozhled po bojišti, a tak mohli včas eliminovat protivníkovy manévry pohybem i palbou. V podstatě lze říci, že se stali přímými účastníky boje pěších jednotek, působícími ve vyšším patře prostoru boje.

Afghánistán a další zkušenosti

Dalším bojištěm, kde se osvědčila mimořádná odvaha palubních střelců vrtulníků, se stal Afghánistán. Bez ohledu na ideologická klišé minulosti i současnosti můžeme tuto válku označit jako první velkou válku v boji proti mezinárodnímu terorismu, reprezentovanému středověkou zaostalostí a islamistickou narkomafií. Sovětský svaz poněkud zaspal za USA ve vývoji a výrobě bitevních vrtulníků.

Tak vznikl sice oficiálně bitevní, ale v praxi hybridní typ Mi-24. Má výzbroj na úrovni bitevního vrtulníku, tvořenou buď otočnou věžičkou s rotačním kulometem, nebo dvojicí pevných automatických kanonů na přídi a různou kombinací výzbroje nesené pod křídly. V trupu může přepravovat šestičlenné pěší družstvo. Experti NATO se mu celá léta posmívali, protože byl těžší a měl horší manévrovací schopnosti než Cobra.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public domain

V současnosti však nešetří slovy chvály. Víceúčelovost je totiž důležitým faktorem konfliktu nízké intenzity, přičemž tam klesá bojová hodnota Cobry, specializované především na boj s tanky. Hind se osvědčil v posledních 20 letech především na bojištích v Africe. Rovněž sovětští odborníci došli při analýze války v Afghánistánu ke zjištění, že víceúčelové transportní vrtulníky opatřené výzbrojí mají vysokou bojovou hodnotu.

V Afghánistánu se osvědčily transportní Mi-8 a jejich modernizovaná verze Mi-17, vybavené kulomety v bočních dveřích a raketomety na závěsech nebo křídlech po stranách trupu. U nejnovější verze Mi-171, kterou zavedlo do výzbroje i naše letectvo, je možno umístit střelce s kulometem také na sklopnou záďovou rampu.

Palubní střelci na současných bojištích

Žhavou realitou služby současných palubních střelců se staly Irák a Afghánistán. Permanentním bojištěm je rovněž Palestina. Palubní střelci jsou na současném bojišti vysoce ohroženým druhem. Ve víceúčelových vrtulnících působí nekryti ve dveřích a oknech. Ochranu jim může v některých případech poskytovat doplňkové pancéřování trupu v prostoru jejich stanoviště. Tloušťku pancéřování však nelze zvyšovat do nekonečna a nelze jím vybavit celý vrtulník.

V takovém případě by se ani nevznesl. Chráněny jsou obvykle podlaha a sedačky v prostoru pilotů, nádrže, motory, reduktory rotorů a částečně stanoviště střelců. Dveře a okna však představují poměrně velký cíl. Proto jsou palubní střelci, stejně jako kdysi střelci amerických létajících pevností za druhé světové války, vybaveni neprůstřelnými vestami a helmami. Avšak i ve srovnání s palubními střelci před 60 lety jsou v nevýhodě. Vrtulníky létají pomaleji a níže než tehdejší bombardéry.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public domain

Díky tomu vzrůstá pravděpodobnost zásahu palbou ze země. Ta může být vedena z automatických pušek, samopalů a kulometů. Opakovaně byl zaznamenán i případ poškození nebo sestřelení vrtulníku pancéřovkou RPG-7. Nebezpečným protivníkem vrtulníků jsou původně sovětské velkorážné kulomety DŠK ráže 12,7 mm. Tyto téměř muzeální zbraně z počátku druhé světové války mají drtivý účinek v cíli.

Jelikož je boj veden na vzdálenost řádově ve stovkách metrů, dokážou prorazit ve většině případů i přídavné pancéřování víceúčelových vrtulníků. Běžnou konstrukcí trupu prolétají jako nůž máslem. Pro zajímavost lze uvést, že starší americký obrněný transportér M113 s pancéřováním z tvrzených hliníkových slitin prostřelí z boku naskrz. V neposlední míře lze proti vrtulníkům použít i protitankové řízené střely a výzbroj bojových vozidel pěchoty.

Problém s ostrými manévry vrtulníků

Velkorážným kulometům úspěšně konkurují přenosné protiletadlové komplety Strela 2, Igla a Stinger. Osvědčily se za války v Afghánistánu. Jejich hlavice sledují teplo emitované motory letounů a vrtulníků. Současné vrtulníky mají sice směšovače, které ochlazují spaliny vycházející z turbín, ale přežití po odpálení především Igly nebo Stingeru je i tak ruskou ruletou. Možnosti přežití vrtulníků zvyšují tři faktory. Především senzory, které detekují odpálení rakety a varují osádku.

Piloti se mohou ostrým manévrem, ukrytím za les, budovu nebo terénní nerovnost zachránit před zásahem. Dále mohou zmást hlavici rakety odpálením dipólů, fakticky světlic, jejichž slož vydává větší teplo než motor vrtulníku. V neposlední řadě přispívají k vysoké pravděpodobnosti přežití vrtulníku palubní střelci. Za letu sledují okolí po stranách a vzadu, takže mohou včas odhalit napadení a zahájit palbu proti postavením kulometníků či střelců s přenosnými protiletadlovými komplety.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public domain

Určitým problémem jsou pro palubní střelce ostré manévry vrtulníku. Díky působení odstředivé síly doslova vlají za rukojeťmi kulometů. Proto jsou obvykle připoutáni ke konstrukci trupu popruhy, avšak ty mohou omezovat volný pohyb. Setrvačnost působí také na kulomety, přičemž k narušení zamíření na cíl stačí více či méně plná, tedy různě hmotná schránka s nábojovým pásem. I výměna prázdné schránky s municí za plnou je při letových manévrech kaskadérským kouskem, k němuž je potřeba značná fyzická síla.

Střelec se v takovém případě nemůže držet a doslova visí v popruzích nad propastí. Palubní střelci plní v současnosti jak ofenzívní, tak defenzívní úkoly. Podporují palbou výsadek pěchoty a kryjí její zpětné nasednutí do vrtulníku. Za letu napadají cíle na zemi. V současné době provádějí vrtulníky doprovody jak leteckých, tak pozemních transportů, které jsou nejčastějším cílem teroristických útoků. Současná praxe bojové činnosti potvrzuje důležitost a účinnost aeromobilních operací. V jejich rámci se vyznamenávají právě palubní střelci vrtulníků.

Článek Střelci na palubách vrtulníků. Tvrdě prověřeni Vietnamem, Afghánistánem a řadou dalších konfliktů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj vrtulníků u firmy Bell začal již roku 1942. Po celé řadě experimentálních a malosériových typů se 8. prosince 1945 od země odlepil Bell Model 47. Tato helikoptéra v civilní verzi měla značný komerční úspěch. Brzy si stroje všimli i vojáci a roku 1947 objednali 28 kusů militarizované verze YR-13. Protože se stroj v praxi osvědčil, roku 1948 následovala další objednávka. To byl však již vrtulník přeznačen na H-13 a získal označení Sioux.

H-13 měl kabinu pro svůj tvar přezdívanou jako „mýdlová bublina“. Konstrukce stroje byla velmi jednoduchá. Ocasní nosník byl ze svařovaných trubek a stejně jako motor nebyl zakryt. Délka nejpoužívanější vojenské verze v Koreji OH-13E činila 8,38 metru, výška dosahovala 2,89 metru a průměr dvoulistého hlavního rotoru dosahoval 10,7 metru. Hmotnost prázdného stroje byla 784 kilogramů a maximální vzletová 1 134 kilogramů.

iZdroj: Julian Berry / Creative Commons / CC BY-SA

OH-13E byl vybaven motorem Franklin O-335-5 s výkonem 220 koní. S ním stroj dosáhl maximální rychlosti 136 km/hod, maximální dostup byl 3 900 metrů a dolet 320 kilometrů. Pozdější verze OH-13H s motorem Lycoming VO-435 měla maximální rychlost 169 kilometrů, dostup 4 900 metrů a dolet 439 kilometrů.

Sioux byl nesmírně variabilní stroj. Vedle kolového podvozku byl H-13 nejčastěji vybaven ližinami, ale pro operace nad vodou nebyl problém ho „přezbrojit“ na plováky. Posádku stroje mohli tvořit až tři muži. Když v roce 1950 začala válka v Koreji, byl do boje povolán i Sioux.

Nenáročný a odolný stroj se stal jedním ze symbolů Korejské války. Nasazené stroje v drtivé většině skutečně sloužily jako evakuační pro zraněné vojáky. Na prodloužených nosnících podvozkových ližin byly na bocích umístěny dva částečně, později zcela zakryté kontejnery pro ležícího zraněného na armádních nosítkách. Uvádí se, že H-13 provedly 80 % všech evakuací zraněných z frontové linie a bylo v nich převezeno celkem 21 212 raněných vojáků. Vedle toho stroje provedly 25 000 dalších zásobovacích a evakuačních misí.

Po celou korejskou válku létaly Siouxi neozbrojené. Vojáci pochopili bojový potenciál vrtulníku a pokusili se tuto pro ně podstatnou chybu napravit. Od roku 1953 běžel program „Warrior Sioux“. Při něm byla na H-13 zkoušena celá paleta zbraní. Vedle Bazook to byly bloky neřízených 70milimetrových raket nebo francouzských protitankových střel HH-10. Jako nejúčinnější se ukázaly dva kulomety M1919 Browning 7,62 milimetrů, po jednom na každé straně vrtulníku, se zásobou 1 100 kusů munice na hlaveň.

iZdroj: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Roku 1965 čekal na stroje Sioux další konflikt v Asii. Ve Vietnamu se však jejich role změnila. Ze Siouxe se stal průzkumný vrtulník, který měl v nepřehledném terénu hledat bojůvky Vietkongu. Vzhledem k novým úkolům byly stroje v poli zpočátku opět odzbrojeny, ale nakonec se jako daleko nejpraktičtějším vybavením ukázal být kulomet M60 umístěný na boku kokpitu a ovládaný pozorovatelem.

Nasazení H-13 bylo skutečně intenzivní. Mezi léty 1965 až 1967 stroje H-13 provedly neuvěřitelných 500 000 operačních letů. Zároveň se prokázala i velká odolnost Siouxe, kdy bylo ztraceno pouhých 25 strojů. Brzy se však karta obrátila a ztráty strojů začaly strmě růst. Bylo to dáno především tím, že Vietkong začal dostávat ve větší míře automatické zbraně, kterým stroj s „mýdlovou bublinou“ nemohl odolat. Roku 1969 byly poslední OH-13 z Vietnamu staženy k výcviku a do rezervy. Definitivně byl OH-13 vyřazen z výzbroje roku 1976.

Vedle amerických ozbrojených složek využíval i dva speciálně upravené stroje UH-13J prezident USA, Dwight D. Eisenhower. Sioux byl prvním vrtulníkem ve službách amerických prezidentů. H-13 se stal pro firmu Bell skutečným trhákem. Licenční výroba probíhala v Itálii, Japonsku a Velké Británii. Bylo vyrobeno kolem 2 500 kusů Siouxe a sloužil v neuvěřitelných 39 letectvech světa, včetně tak exotických destinací jako Senegal, Madagaskar nebo Zimbabwe.

Všude stroj prokázal vysokou kvalitu a nenáročnost údržby. Přesto ten ze seriálu MASH je dodnes nejpopulárnější. Pro českou leteckou historii je také velmi důležitý. Na tomto stroji totiž byl na přelomu let 1947/48 vycvičen první československý vrtulníkový pilot František Janča, a to ve Švédsku jako „civilní” osoba vyslaná továrnou Avia. Pilotní průkaz, který jej opravňoval k pilotáži vrtulníku s cestujícími, obdržel po všech zkouškách dne 30. ledna 1948.

iZdroj fotografie: Nachoman-au / Creative Commons / CC BY-SA

Výcvik o délce 25 hodin absolvoval na stroji Bell-47B na letišti Bromm a Sko Edeby nedaleko Stokholmu. Krátce poté se vrátil do tehdejšího Československa a dne 12. března 1948 poprvé zvedl do vzduchu první čs. vrtulník, který ale nebyl nic jiného než zrekonstruovaný a zkompletovaný německý Focke Achgelis Fa 223. V Československu byl označován jako VR-1.

Článek Bell H-13 proslavil seriál MASH. Byl to však hrdina dvou válek a zachránil tisíce životů! Ve Vietnamu absolvoval neuvěřitelných půl milionu letů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hon na příslušníky Vietnamské lidové armády

V říjnu roku 1965 zaútočila severovietnamská armáda na tábor amerických speciálních sil v oblasti Plei Me. Jakmile byl nečekaný útok odražen, nařídil generál Westmoreland příslušníkům 1. kavalerie, aby zahájili ofenzívu, a to s cílem najít a zničit nepřátelské oddíly, které byly lokalizovány v blízkosti tábora. Následkem této akce byla bitva u Ia Drang, jež dostala jméno podle malé řeky protékající údolím v oblasti, kde se bojovalo.

Celých 35 dní pronásledovala americká divize 32., 33. a 66. pluk Vietnamské lidové armády (dále jen VLA) a sváděla s nimi vyčerpávající boje, dokud se nepřítel, potýkající se s těžkými ztrátami, nestáhl zpět na své základny v Kambodži.

iZdroj fotografie: U.S. Army

S průzkumnými četami letecké eskadry, zajišťujícími přední a boční pozice, zřídily jednotlivé prapory 1. divize tzv. útočná stanoviště, odkud hlídky pátraly po nepřátelských jednotkách. Po několik dní nenašli letečtí zvědové ani pozemní patroly jedinou stopu o výskytu nepřítele. To se ovšem změnilo dne 4. listopadu, kdy hlídky spatřily pouhých několik kilometrů západně od oblasti Plei Me podpůrnou základnu, přesněji ošetřovnu, severovietnamských vojsk.

K místu byly téměř okamžitě vyslány jednotky rychlého nasazení se vzdušnou leteckou podporou, která poté, co byl v oblasti lokalizován nepřátelský prapor, zahájila z užitkových vojenských vrtulníků UH-1B Huey tvrdý útok. Mezi pozemními jednotkami se následně strhla intenzivní přestřelka, při níž bylo zabito kolem 90 severovietnamských vojáků. Americké síly měly tentokrát navrch, obsadily ošetřovnu a zmocnily se řady důležitých dokumentů.

Pátrání po hlavní skupině nepřátel pak pokračovalo i v několika následujících dnech, přičemž americké armádní jednotky soustředily své úsilí do okolí masivu Chu Pong – horského pásma poblíž kambodžských hranic, kde se pravděpodobně nacházela nepřátelská základna. V té době docházelo mezi oběma znepřátelenými stranami k menším a v podstatě pravidelným střetům. Ty nejtěžší boje však měly teprve přijít.

Osudný listopadový den  

Jakmile část americké divize zahájila svou druhou etapu tažení, začaly se nepřátelské síly přesouvat z prostoru základny v oblasti Chu Pong. Jednotky 3. brigády 1. kavalerie, která převzala velení od 1. brigády, postupovaly vpřed za účelem zřízení dělostřeleckých základen a přistávacích zón na úpatí hory. Přistávací zóna X-RAY byla jednou z několika pozic USA nacházejících se na okolních náhorních plošinách, které byly zranitelné vůči útokům nepřátelských sil. Právě zde započaly 14. listopadu boje, v nichž se utkaly tři americké prapory s jednotkami dvou severovietnamských pluků.

iZdroj fotografie: U.S. Army

Onoho osudného dne v brzkých ranních hodinách provedl 1. prapor 7. kavalerie výsadek do prostoru přistávací zóny X-RAY. Kolem poledne pak na americké vojáky zaútočil 33. pluk severovietnamské armády. Tvrdé boje pokračovaly i přes noc, až byla plošina X-RAY obklíčena. Následujícího dne byly zlikvidovány dvě americké čety. Situace byla zoufalá a americkým jednotkám nezbývalo nic jiného, než žádat o vzdušnou pomoc.

Tváří v tvář opakovaným minometným útokům a tvrdému náporu nepřátelské pěchoty byli Američané nuceni využít všech dostupných palebných prostředků, které měli po ruce. Dělostřelecké lodě, taktická letadla a bombardéry B-52 zahájily masivní bombardování nepřátelských vojsk. Po tvrdých bojích nakonec americká pěchota, vybavená puškami M16, odhodlaného nepřítele úspěšně odrazila. Síly VLA a Vietkongu přišly o více než 600 mužů, Američané ztratili 79 vojáků.

Severovietnamské vojsko neustoupilo

Ačkoli nepřítel utrpěl opravdu těžké ztráty, z údolí Ia Drang se nestáhl. Jednotky 33. a 66. pluku VLA, které se začaly přesouvat na východ směrem k Plei Me, se 17. listopadu opět střetly s americkým vojskem, tentokrát s 2. praporem 7. kavalerie. Ke konfliktu došlo pouhých několik mil severně od X-RAY, v přistávací zóně ALBANY.

Následný boj se stal krvavou demonstrací severovietnamského mistrovství v přepadávání, když komunisté do svých sítí chytili hned čtyři americké roty. Zatímco obklíčené jednotky bojovaly o přežití, ve zmatku a chaosu zmizely takřka veškeré známky organizovaného boje. Nebylo možné přivolat posily ani efektivní palebnou sílu. Chvílemi se boje omezovaly na obětavé úsilí jednotlivců a několika malých jednotek, které se pokoušely předejít zkáze, avšak poté, co boje té noci ustaly, bylo skoro 70 % amerických sil ztraceno. Téměř každý třetí voják padl v boji.

Obě strany se prohlásily za vítěze

VLA způsobila Američanům obrovské ztráty, přičemž sama utrpěla hrozivé škody. Severovietnamské velení však věřilo, že i takto vysoké počty mrtvých jsou pro ně příznivé a odhodlání Američanů nakonec poleví. Naopak Američané byli přesvědčeni, že se jim podařilo předejít zásadnímu postupu VLA. Nehledě na strašlivé ztráty na obou stranách byla bitva u Ia Drang označena za první velký americký triumf ve vietnamské válce.  

iZdroj fotografie: U.S. Army

Westmoreland a jeho zástupce, generál William DePuy, kteří se svému umění války naučili v bitvách za druhé světové války, považovali poměr počtu obětí, jenž se pohyboval odhadem kolem 12:1, za důkaz toho, že válku lze vyhrát prostřednictvím doslovného vyčerpání nepřítele, a to pomocí operací typu „najdi a znič“.

Ostatně renomovaný časopis Time vybral generála Westmorelanda za Muže roku 1965. Spojené státy v tomto roce ztratily 1 275 mužů, 5 466 bylo zraněno, 16 zajato a 137 prohlášeno za nezvěstné. Síly Vietnamské republiky přišly o 11 403 mužů, 23 296 utrpělo zranění a 7 589 bylo pohřešováno. Spojenci odhadovali počet mrtvých Vietkongu a VLA na 35 382 a zajatých na 5 873.

Jaký je Váš názor na kontroverzní Vietnamskou válku?

Zdroj: MOORE, HALL G., GALLOWAY. We Were Soldiers Once and Young: Ia Drang – the Battle That Changed the War in Vietnam. Novato, CA: Presidio Press. 2004. ISBN: 978-034-547-264-9, History

Článek Legendární bitva o vietnamské údolí Ia Drang: Brutální konflikt neměl vítěze a byl předzvěstí dlouhé opotřebovávací války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Poslední linie obrany nebo vražedná léčka

V první světové válce došlo k zastavení pohybu vojsk v širším taktickém a strategickém měřítku. Důvodem byla mohutnost palby automatických zbraní, především kulometů. Jednalo se o jednu z možností jak zastavit pěší útok rozvíjející se na vzdálenost několika set metrů, konkrétně se zvýšila pravděpodobnost zásahu každého nepřátelského vojáka naplněním prostoru boje velkým množstvím střel. Kvalitu reprezentovanou přesností střelby nahradila kvantita.

Nejednalo se o technologickou novinku, nebylo to ekonomické, ale účinné. Vyhodnocení uvedené zkušenosti ze zákopové války a převahy palby nad pohybem nekryté pěchoty přivedlo na svět obrněné transportéry. Smršť sekaného železa, puškových střel, případně kuliček z jednotného náboje vypálená z hlavně děla, tedy šrapnelu, případně kartáče, dokázala vydatně ochladit bojový zápal útočícího protivníka. Kartáče jsou v obvyklých představách spojovány s dělostřelectvem dávnější minulosti.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Realita je taková, že se běžně vyskytovaly i v průběhu druhé světové války a ve služebních předpisech předlistopadové ČSLA. Mají svoje pokračování ve formě kartáčových a šipkových granátů současných armád, které se objevily na ukrajinském bojišti. Nelze se tak divit, že vývojáři hledali účinný prostředek ničení protivníka v poli i pro potřeby pěchoty, protože kulomety s žhnoucími hlavněmi a náboji nestačily. Úspěšnými řešiteli problému se stali dva podle jmen typičtí Němci, a to Franz Rudolf Tomanek a Hubert Schardin.

V posledních měsících druhé světové války dokončili vývoj takzvané Grabenmine, tedy zákopové miny. Nelze vyloučit, že je oslovil starý osvědčený fugas. Jednalo se o první protipěchotní směrovou střepinovou minu v historii, používal se i v první světové válce. V poválečném období spolupracoval Schardin s francouzskými vývojáři a výsledkem bylo nasazení těchto min za první války ve Vietnamu roku 1947. Tato zkušenost na čas zapadla, stejně jako dna vagonů tvarovaná do V pro snížení účinku exploze nastražených výbušnin, jako bylo k vidění u francouzské armády za války v Alžíru.

M18 skotský meč, mina nasazená ve Vietnamu

Vývoj nových min probíhal od počátku padesátých let minulého století rovněž v USA. Tam řešili otázku zesílení obranných perimetrů už za války v Koreji, kde byli spojenečtí vojáci zaplavováni masovými pěšími útoky čínské lidové armády. Američané spolupracovali s odborníky z Kanady. Novou zbraň se jim nepodařilo včas zavést do výzbroje, protože vývoj byl ukončen až roku 1953. Jeho výsledky se však brzy hodily, protože Američané převzali po Francouzích vietnamský konflikt.

Útoky partyzánů Vietcongu na kontrolní a hlídková stanoviště, opevněné základny, malé jednotky působící v nepřehledném terénu a v neposlední řadě na zásobovací konvoje vyvolaly potřebu jednoduchého a efektivního prostředku s masovou účinností vůči pěchotě. Klasická minová pole dokázali ženisté severovietnamského generála Giapa úspěšně eliminovat. Muselo se jednat o zbraň přenosnou, s možností rychlého umístění v terénu prakticky i v průběhu boje.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Americké velení proto nasadilo v omezené míře novou minu M18 Claymore, jejíž sériová výroba probíhala od roku 1961. Vynálezcem byl Norman A. MacLeod, který jí dal jméno slavného skotského meče. Později bylo zjištěno, že disponoval informacemi o německé Grabenmine. Sériové M18 se od jeho původního návrhu příliš nelišily. V praxi se jedná o minu tvaru plochého prohnutého kvádru. Obal tvoří umělá hmota, která dobře izoluje od vlhkosti. Na vnitřní straně oblouku se v obalu nalézá vrstva kovových kuliček zalitých v plastické hmotě.

Zbytek prostoru vyplňuje trhavina. V ní jsou shora, případně zezadu, jímky pro rozbušky. Mina spočívá na sklopných nožkách. Lze ji rovněž upevnit ke stromu nebo postranici vojenského vozidla. Na horní části obvodu je vybavena jednoduchým hledáčkem pro zaměření do prostoru působení. Iniciaci trhaviny prováděl voják pomocí kabelu vedoucího k ručnímu odpalovacímu zařízení M57.

Pomalu k robotickým systémům budoucnosti

Mina zaznamenala prakticky okamžitý úspěch. Celkem 700 kovových kuliček vymrštěných explozí trhaviny C4 do tvaru plochého kužele na vzdálenost několika desítek metrů mělo vyšší účinnost než palba z kulometu. Odpálení Claymore bychom mohli přirovnat k salvě z několika desítek brokovnic nabitých velkými broky. Výsledek byl skvělý i z hlediska porovnání hmotnosti miny (1,6 kg) a množství pěchotních nábojů stejné celkové hmotnosti (100 ks ráže 7,62 mm = 2 kg). Výroba licencí či kopií Claymore se rychle rozběhla v řadě jiných zemí.

Především v bývalém Sovětském svazu se jednalo o typy různého tvaru a velikosti. MON-50 z roku 1965 o hmotnosti 2 kg s 540 kuličkami a dosahem 50 m, v podstatě kopie Claymore. Následovala MON-90, velký typ stejného tvaru o hmotnosti 12 kg a dosahu 90 m, dále kruhové MON-100 o hmotnosti 5 kg, průměru 236 mm a s dosahem 100 m, MON-200 o hmotnosti 25 kg s průměrem 434 mm a dosahem 200 m. Všechny byly úspěšně nasazené za války v Afghánistánu.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Uvedené typy ruských min lze iniciovat mechanicky jako nástrahu drátem, dálkově kabelem elektricky a samostatně pomocí seismického senzoru. Dalším bojištěm nasyceným směrovými střepinovými minami se stal Balkán devadesátých let minulého století. Tam kralovala především jugoslávská mina MRUD (Mina Rasprskovajačeg Usmerenoj Dejstva) o hmotnosti 1,5 kg s 650 kuličkami a dosahem 50 m, iniciovaná po kabelu odpalovačem. Používaly ji prakticky všechny strany konfliktu, pokud se jim nedostávalo podpory originálními M18 ze strany zemí NATO.

Přes různé mezinárodní konvence a omezení Claymore a jeho potomci nekončí. Americká armáda používala modernizovanou verzi M18A1 v Iráku a Afghánistánu. Důležité je, že v devadesátých letech minulého století byly pro iniciaci směrových střepinových min použity různé senzory, nasazené poprvé samostatně v sedmdesátých letech minulého století za války ve Vietnamu. Tím byl učiněn další zásadní krok k robotickým minovým systémům budoucnosti.

Vražedné léčky na Ukrajině

V ukrajinském konfliktu se v dřívějším období pravděpodobně jednalo o využití protipěchotních směrových min v obraně. V současnosti se evidentně jedná především o vražedné léčky proti vojákům, vozidlům a vrtulníkům v pohybu. Pokud zůstaneme na zemi, jedná se o využití tří technologicky odlišných principů. V prvním případě o raketu s kumulativní hlavicí určenou k ničení tanků a jiné obrněné techniky. Jako první vyvinuli takovou zbraň v USA, kde byla zavedena do výzbroje roku 1961 s označením M24.

Jednalo se o plastovou trubku na skládacím podstavci, z níž se odpalovala raketa pancéřovky M28A2 Bazooka. Ovládání bylo manuální. Podobnou konstrukci s názvem PARM, později přeznačenou na PARM-1, zavedli Němci do výzbroje Bundeswehru. Od roku 1991 vyrobili celkem 25 000 kusů. Má účinný dostřel 2–40 m a hmotnost 10 kg. Zaměřuje se do určitého prostoru a odpaluje na dálku kabelem. Tyto miny byly dodány ukrajinské armádě. Modernizovaná verze PARM-2 využívá infračervené senzory i možnost dálkového ovládání.

iZdroj fotografie: Bundeswehr

Má rozsah použití 4–100 m, přičemž proráží homogenní pancíř do tloušťky 750 mm. Podle některých zdrojů byla na Ukrajinu dodána i tato mina. Ruská armáda nasadila moderní protipancéřové směrové miny vycházející z principu explozí formovaného projektilu/penetrátoru (EFP). Jedná se o minu SPBE shazovanou na padáčcích jako submunice z kontejnerových leteckých bomb RBK-500. Proráží pancíř o tloušťce 700 mm na vzdálenost 100 m.

Sofistikovanější je ruská PTKM-1R, která útočí pomocí vystřelované munice na cíle shora. Má hmotnost 19 kg, je vybavena senzory a dálkovým ovládáním. Cíl detekuje na vzdálenost 200 m a atakuje na 100 m. Bojiště na Ukrajině je každopádně zkušební střelnicí různých technologií a zároveň formou kořisti i předávání vojenských technologií.

Proč směrové miny nadále patří na moderní bojiště?

Zdroj: ScienceDirect, autorský komentář MVK

Článek Směrové miny jsou nadále smrtelným nebezpečím pro vše v okolí. Jejich vývoj během let nebyl nijak zásadní, rozhoduje určení a senzory se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Američtí vojáci ve Vietnamu byli demoralizovaní

V roce 1968 nebyla situace amerických jednotek ve Vietnamu dobrá. Tisíce mladých Američanů již několik let bojovaly na druhém konci světa ve válce, kterou se zdálo nemožné ji vyhrát. Řada jejich druhů padla, probíhala ofenziva Tet a vypadalo to, že Vietcong a Severovietnamci mají stále dost sil. To vše v prostředí džungle, velkém vedru a vlhku. Podpora válce byla čím dál slabší i v USA. Svoji frustraci pak řada vojáků řešila alkoholem nebo drogami. Stačila maličkost a mohlo dojít k tragédii.

iZdroj fotografie: Ronald L. Haeberle / Public Domain

To přesně se stalo 16. března 1968. Účastníkem masakru byla rota Charlie 1. praporu, 20. pěšího pluku, 11. brigády, 23. pěší divize. Ve Vietnamu bojovala již čtvrt roku a ztratila několik členů, především kvůli nástražným systémům. Dva dny před incidentem zabila mina populárního seržanta, a tak nálada v jednotce klesla na bod mrazu. V inkriminovaný den byla rota vyslána do osady Song My, jejíž součástí byla i vesnice My Lai, aby pátrala po bojovnících Vietcongu.

Údajně již na brífinku dostala informace, že lidé mají být na trhu. Kdokoli bude v obci, je přívržencem partyzánů. Také zde prý měla otrávit studny. Když ráno rota přistála poblíž vesnice, nesetkala se s žádným odporem. Našla zde především ženy, děti a starší obyvatele. Při prohledávání obce pak vojáci sice objevili i několik ukrytých zbraní, ale žádné bojovníky. Nakonec údajně poručík William Calley nařídil vojákům začít do vesničanů střílet.

Střelba, upalování a znásilňování

Scény, jež se dostaly na světlo při vyšetřování případu a v dalších letech, byly brutální. Matky se prý vlastními těly snažily chránit své děti a křičely, že zde žádný Vietcong není. Vojáci je však rozstříleli. Také zapálili chatrče, ve kterých se vesničané ukrývali. Kdo chtěl ven, toho zastřelili, ostatní uvnitř uhořeli. Další lidé byli zastřeleni na polích, nebo popraveni kulometem v příkopu u cesty, kam je vojáci zahnali. Některé z žen dokonce znásilnili.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Masakr ukončil až přílet pilota vrtulníku, praporčíka Hugha Thompsona, který vše spatřil z výšky při průzkumné misi. Ve vesnici nakonec přistál a pohrozil vraždícím vojákům, že pokud nepřestanou, zahájí palbu z kulometu vrtulníku. Zachránil některé obyvatele vesnice a celý incident okamžitě nahlásil nadřízeným. Velitelé nakonec vydali příkaz, aby akce v oblasti okamžitě skončila, čímž další vraždění zastavili.

Odhaduje se, že ve vesnici My Lai mohlo zahynout kolem 500 Vietnamců. Americká armáda případ začala vyšetřovat, ale také ho maximálně zametala pod koberec. Na veřejnost se informace dostaly až v listopadu 1969. Thompson v roce 1970 vypovídal o událostech u soudu. Jediným odsouzeným se stal poručík Calley, jenž dostal trest 10 let vězení, avšak po 3,5 letech jej podmínečně propustili. Thompson byl naopak ostrakizován. Až teprve v roce 1998 se za své činy spolu s dalšími dvěma členy posádky vrtulníku dočkal vyznamenání.

Co může vojáky přivést k tak brutálnímu chování, jaké svět viděl v My Lai či Buče?

Zdroj: History

Článek Masakry nejsou ve válečných konfliktech výjimečné. Události v My Lai jsou temnou skvrnou americké armády se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ruští generálové by jednali jinak

Málo známým faktem války ve Vietnamu je, že drtivá část nasazeného kontingentu se bojů vůbec neúčastnila. Operační jednotky tvořily maximálně 25 procent stavu, zbytek bylo zázemí, instruktoři, logistika nebo zpravodajci. Ruský vládce jedná v zásadě podobně. Vytrvale odmítá vyhlásit mobilizaci a ruská náborová střediska dělají všemožná opatření, aby získala nové rekruty. Posouvá se věk dobrovolníků, kteří mohou vstoupit do armády, a mobilizace zřejmě probíhá velmi skrytou formou.

Již teď je jasné, že k totálnímu vítězství Ruska chybí především dostatek pěších jednotek. Nasazeny jsou taktické prapory, které jsou vhodné pro útočnou činnost a mají kolem 800 vojáků. Jako klín útočící armády jsou vynikající, ale za nimi by měly následovat pěší jednotky, jež oblast vyčistí. Rusko má v ozbrojených složkách přes jeden milion vojáků, převážně se jedná o vojáky základní služby, které zřejmě Putin z vnitropolitických důvodů nechce hromadně nasazovat.

iZdroj fotografie: mannhai / Creative Commons / CC BY-NC

Paralela je jasná, snaha udržet obyvatelstvo ve vytyčených liniích brání Putinovi v totální válce. Američané dělali ve Vietnamu to samé, ale z jiného důvodu – nechtěli vysoká čísla mrtvých. Američtí generálové věděli, že taktika udeř, znič a odejdi nemá smysl. Dokonalým příkladem jsou boje o Hamburger Hill, který americká pěchota dobývala třikrát za cenu vysokých ztrát a Vietnamci kopec, protkaný tunely, pokaždé znovu obsadili. Ruským generálům je jasné, že bez totální mobilizace Ukrajinu nelze vojensky porazit.

Rusové místo toho utrpěli obrovské ztráty na modernější technice, páteř tankového vojska je nalomena a nahradit modernizovaná vozidla bude trvat léta. Uralvagonzavod je zavřený, stejně jako Čeljabinský traktorový závod, hlavní dodavatelé techniky pro ruskou armádu. Nedostatek čipů ze Západu zásadním způsobem omezuje schopnosti Rusů v oblasti přesně naváděných raket, ale nejen jich. Generálové jsou si vědomí, že musí přijít masivní útok na Ukrajinu, má-li Rusko vyhrát. To ovšem Putin odmítá.

Špatný výcvik vojáků a nízká morálka

Velkým problémem Američanů byla nezkušenost a nedostatečný výcvik množství vojáků. Ti podepisovali rok vojenské služby a ve chvílích, kdy se z nich stávali zkušení vojáci, pokud přežili, po roce odcházeli. Rusové mají stejný problém. Rozsáhlá korupce, která se dotkla výcviku, způsobila, že značné množství vojáků neumí dostatečně ovládat své zbraně a o taktických dovednostech ruských velitelů není třeba hovořit. Podobný problém je zjevně i v letectvu, kde piloti nemají nalétaný dostatek letových hodin a to při operačním nasazení zjevně chybí.

Američané měli ve Vietnamu velké potíže s morálkou nasazených vojáků. Jedním z hlavních důvodů byla nesmyslná taktika, kdy vojáci věděli, že i když protivníka v dané oblasti zlikvidují, ten se po jejich odchodu vrátí zpět. S tím souviselo nadměrné užívání drog. Konflikt byl asymetrický, a tedy extrémně náročný na psychiku. O bojové morálce ruských vojáků už bylo napsáno mnoho. Opouštění techniky, nadměrná konzumace drog a alkoholu, nesmyslné jednání vojáků. I zde lze najít paralely s Vietnamem.

iZdroj fotografie: mannhai / Creative Commons / CC BY

Severní Vietnam měl intenzivní podporu ze Sovětského svazu, Číny, potažmo celého komunistického bloku. Další podobnost – pomoc Západu je velmi rozsáhlá. Američané utrpěli velké ztráty na technice také, především obrovské ztráty vrtulníků a jejich posádek. O ruských ztrátách na technice netřeba hovořit. Konflikt je velmi drahý. Zatímco u Američanů hrála hlavní roli jejich mimořádně silná ekonomika, u Rusů jsou to platby za dodávky plynu a ropy. Obě strany páchaly nebo páchají válečné zločiny.

Přesto se najdou rozdíly

Válka ve Vietnamu postupně ztratila podporu obyvatelstva v USA. V Rusku je to prozatím naopak, přesto je velkým otazníkem, proč Putin nechce vyhlásit mobilizaci. Podpora války zřejmě nebude tak žhavá, byť je nepochybně velká. Diktátor z Kremlu má zřejmě obavy ze změny nálady veřejného mínění. Svědčí o tom zacházení s mrtvými, jejich utajovaný a velmi pomalý převoz do Ruska.

iZdroj fotografie: mannhai / Creative Commons / CC BY-SA

Američané se nikdy nedostali do mezinárodní izolace, Vietnam měl pořád punc boje proti komunismu. Namlouvat si, že Rusové si vynahradí EU Indií nebo Čínou, je scestné. Neexistuje infrastruktura a Třetí svět zkrátka a dobře postrádá obrovskou kupní sílu Evropy nebo Severní Ameriky. Podobné je to se špičkovými technologiemi, kde Rusko strádá. Změna partnerů bude extrémně drahá už jen proto, že Rusko se stane tou jednoznačně slabší stranou vyjednávání.

V každém případě, stejně jako Vietnam, doplatí na celý konflikt nejvíce sama Ukrajina. Vietnam se s následky války potýká dodnes. Ukrajinci budou mít nejen zdevastovaná města, ale i ekonomiku. Je velkým otazníkem, kolik se jich bude chtít vrátit do zničené země. A zda ta země bude vůbec existovat, protože i přes paralelu s Vietnamem vůbec není jisté, jestli Kyjev dokáže celou válku vyhrát a vyhnat Rusy ze svého území.

Jaké jsou další paralely s Vietnamem?

Zdroj: autorský komentář Jaroslava Červenky

Článek Ukrajina se pomalu stává ruským Vietnamem. Paralel lze najít stále víc, Ukrajinci jsou stejně odhodlaní jako Vietkong se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Konstruktéři letoun co nejvíce odlehčili

Vývoj Skyraidera začal již roku 1944. Letadlo si objednalo americké námořnictvo a vedle pozemních útoků mělo být schopné nést i torpéda. Původní návrh projektu počítal s příďovým podvozkem, vnitřní trupovou pumovnicí a minimálně měl být dvoumístný. Šéfkonstruktér Ed Heinemann však razil heslo: hlavě jednoduchost! Navíc během konstrukce narazil na studii, která uváděla, že každé snížení hmotnosti o 100 liber (45 kilogramů) ubírá 2,4 metru potřebného pro start, přidává 35 kilometrů doletu a zvyšuje stoupavost o 0,18 metru v sekundě.

iZdroj fotografie: NASA / Public Domain

Konstruktéři se podle toho zařídili. Odlehčili výfukový systém, příďový podvozek vyměnili za klasický podvozek s ostruhovým kolečkem a místo trupové pumovnice přišly na řadu závěsníky pod křídly. Podařilo se tak snížit hmotnost o 820 kilogramů. Prototyp XBT2D-1 poprvé vzlétl 14. března 1945. V dubnu 1945 byl prototyp předán k testům námořnictvu. Zde uspěl na výbornou a i přes škrty v obraném rozpočtu, které zahubily mnoho jiných nadějných projektů, se pomalu rozjela výroba.

V únoru 1946 byl přejmenován na AD-1. To už ale běžela velká sériová výroba. První AD-1 se jako plně bojeschopný dostal k jednotce VA-19A v prosinci 1946. Letoun byl pro US námořnictvo a námořní pěchotu vyráběn až do 18. února 1957, kdy jeho výroba skončila po dohotovení celkem 3 180 kusů (jiné prameny mluví o 3 160 kusech). Douglas z nich exportoval 113 kusů pro Francii a 45 kusů pro Anglii.

Stal se z něj tank na nebesích

Douglas A-1 Skyraider bylo na jednomotorový dolnoplošník skutečně mohutné letadlo. Následující údaje platí pro nejvíce vyráběnou verzi AD-6. Délka stroje byla 11,84 metru, rozpětí dosahovalo 15,25 metru a výška čítala 4,78 metru. Hmotnost prázdného stroje činila 5 429 kilogramů a vzletová 8 213 kilogramů.

Srdcem stroje byl hvězdicový osmnáctiválec Wright R-3350 Duplex-Cyclone s výkonem 2 700 koní, který ve stroji s drobnými modifikacemi vydržel po celou dobu jeho výroby. I přes svoji mohutnost musel Skyraider zvládat let v malé výšce nízkou rychlostí. Zatímco prototyp a první verze dokázaly vyvinout rychlost 604 kilometrů v hodině, u pozdějších verzí byla maximální rychlost nižší, protože pro své mise prostě tak velkou rychlost nepotřeboval.

iZdroj fotografie: USNAVY / Public Domain

U AD-6 to byla maximální rychlost 518 kilometrů v hodině. Dostup byl 8 700 metrů a dolet na vnitřní palivové nádrže s obsahem 1 400 litrů až 2 118 kilometrů. Dolet mohl být prodloužen přídavnými nádržemi. Stroj měl skvělé pancéřování a velkou odolnost vůči běžné pozemní protiletecké obraně. Piloti často o AD-1 tvrdili, že to je létající tank.

Existovalo několik verzí s rozličnými úkoly

Hlavňovou výzbroj Skyraideru tvořily nakonec 4 licenční letecké kanóny Hispano-Suiza HS.404 ráže 20 milimetrů v křídlech se zásobou 200 nábojů na hlaveň. Pod křídly a trupem se nacházelo celkem 15 závěsníků na různé typy munice o celkové hmotnosti až 3 600 kilogramů. Vedle bomb mohl AD-1 nést i letecká torpéda, bloky neřízených raket, kontejnery s rušícím vybavením, průzkumnými potřebami nebo přídavnými zbraněmi, jako byl kontejner SUU-11 s M134 Minigun a 3 000 náboji. Velmi efektivní se ukázal být i jiný typ výzbroje, a to nádrže s napalmem.

iZdroj fotografie: USNAVY / Public Domain

Skyraider však nebyl jen bitevním strojem. Existovalo celkem 7 výrobních variant s nespočtem úprav, které mohly plnit rozličné letecké úkoly a operace. AD-3N byl například třímístný stroj pro noční útoky, jenž byl vybaven radary a přístroji pro noční vidění, AD-4B mohl provádět dokonce atomové údery, AD-5W byl stroj včasného varování amerických letadlových lodí se speciálním radarem. Nejzajímavější konverzí byla zřejmě verze AD-2D, což byl Skyraider přestavěný na dálkově řízené letadlo určené k odběru vzorků po atomových testech.       

Korejští bořiči přehrad

Do války na Korejském poloostrově se Skyraidery dostaly již krátce po jejím zahájení. Brzy se ukázalo, že AD-1 je velmi užitečné letadlo, které dokázalo ve vzduchu při ekonomické rychlosti vydržet i 10 hodin a zajišťovat účinnou vzdušnou podporu vlastním vojskům při pozemních bojích. Objevily se ovšem i nedostatky. Protiletadlová obrana nepřítele se ukázala být velice silná, a proto musel být AD-1, po dalším přeznačování nazývaný prostě jen A-1, dodatečně vybaven dalším a silnějším pancéřováním.

Přídavné hliníkové pláty kopírující tvary trupu o síle až 12,7 milimetrů byly namontovány na spodek a boky trupu. Přestože dodatečný pancíř, který se na nové stroje začal nakonec montovat již na výrobní lince, vážil 612 kilogramů, zvýšená hmotnost neměla vliv na výkony. Pomohly tomu i nové výkonnější verze motoru. V Koreji Skyraidery nakonec provozovalo námořnictvo, námořní pěchota a britské královské námořnictvo.

iZdroj fotografie: USNAVY / Public Domain

Celkem bylo v intenzivních korejských bojích ztraceno 128 strojů, z čehož 101 bylo ztraceno v boji a 27 padlo za oběť provozním nehodám. Skyraidery si připsaly v Koreji jen jeden, ovšem poměrně raritní sestřel. Roku 1953 se podařilo A-1 sestřelit archaický, ale velmi obratný dřevěný a plátnem potažený dvouplošník Polikarpov Po-2. 

Nejefektivnější mise A-1 v Koreji se odehrála v půlnoci na 1. května 1951. Cílem útoku byla přehrada Hwačchŏn na řece Han. Kvalitně postavené vodní dílo vydrželo i předchozí, i když poněkud nepřesný nálet bombardérů B-29. Proto byla zvolena jiná taktika. V noci na 1. května 1951 odstartovalo 9 Skyraiderů, které byly vyzbrojeny tisícikilogramovými torpédy Mk.13.

Sedm z nich zasáhlo betonové těleso přehrady a následně ho protrhlo. Tím nejen přerušilo dodávky elektřiny v oblasti, ale také povodňovou vlnou spláchlo spící vesnice i vojenské objekty na území pod přehradou. Celou zatopenou oblast úplně umrtvilo, zastavilo na něm veškerou dopravu a strhlo řadu mostů. Den 1. květen, mezinárodní Svátek práce, rozhodně nezačal pro Severní Koreu šťastně.

„Zorro“ nad Vietnamem

Nad Severním Vietnamem se Skyraidery objevily již krátce po incidentu v Tonkinském zálivu. Dne 5. srpna 1964 dva stroje v rámci operace Piercing Arrow napadly sklady paliva ve městě Vinho. Jeden stroj byl poškozen a druhý sestřelen, přičemž pilot poručík Richard Sather zahynul. Nasazení Skyraiderů ale i navzdory jejich stáří nabylo opět intenzivních forem. Stroje, používané dosud jen americkým námořnictvem a námořní pěchotou, přitáhly v té době pozornost i samotného USAF.

iZdroj fotografie: USNAVY / Public Domain

Americké letectvo začalo náhle oceňovat vlastnosti a schopnosti Skyraiderů, které byly ideální pro boje nad Vietnamem, a usilovalo o jejich získání i pro své jednotky. Mělo to jednodušší proto, že v té době námořnictvo a námořní pěchota začaly své A-1 vyměňovat za proudové stroje. USAF dychtivě po vyřazených strojích sáhlo a řadu z nich předalo i letectvu Jižního Vietnamu. USAF dokonce v té době sondovalo ve Francii, jestli by nevrátila těch pár Skyraiderů, co jí zbývaly, zpět do USA.

Již v říjnu 1965 mohly piloti A-1 „oslavit“ shození 6 milionů liber (2 700 tun) pum. Jeden stroj námořnictva jako „dárek nepříteli“ na pozice Vietkongu shodil toaletní mísu. Zvláště oblíbené mezi piloty se Skyraidery staly kvůli jejich úloze při operacích na záchranu sestřelených amerických pilotů.

Skyraidery používalo i jihovietnamské letectvo

Úkolem A-1 bylo doprovázet vrtulník Záchranné a vyhledávací služby (SAR), nejčastěji Sikorsky HH-53, a vyčistit a zajistit místo evakuace. Skyraidery pak po celou dobu kroužily nad místem přistání vrtulníku a ze vzduchu kryly celou operaci. Vysloužily si za to přezdívku Sandy, což byl volací znak A-1, nebo Zorro. Heslem jejich pilotů bylo „Za jiné život“. Celkem bylo během konfliktu ve Vietnamu provedeno letouny A-1 celkem 3 833 těchto misí.

Vedle amerických pilotů na A-1 létali během konfliktu i jihovietnamští piloti. Ti byli se stroji, na kterých létali mnoho let, obzvláště zruční a Vietkong z nich měl respekt. Jihovietnamské letectvo celkem provozovalo 313 Skyraiderů, ze kterých bylo ztraceno 242. Řadu z nich ale obdrželo až v roce 1972, kdy Američané všechny zbývající A-1 ve Vietnamu předali jejich letectvu. Do té doby Američané ztratili nad Vietnamem sami 266 Skyraiderů, z toho dva byly sestřeleny Migy 17 a jeden Migem 19. Na oplátku se v letech 1965 a 1966 podařilo pilotům na A-1 sestřelit dva MiG-17.

iZdroj fotografie: USAF / Public Domain

Na palubách amerických letadlových lodí skončil provoz typu A-1 v roce 1968, kdy byly nahrazeny letouny A-6 Intruder, A-7 Corsair II a především Douglasem A-4 Skyhawk. Poslední americké A-1 dolétaly roku 1972. Zbylé stroje ve Vietnamu byly předány VNAF a několik jich po pádu Saigonu přelétlo do Thajska. Několik Skyraiderů mělo poté provozovat i komunistické letectvo. Detaily však zatím nejsou známy.

Na africkém nebi

Velkým uživatelem A-1 Skyraider byla Francie. Ta roku 1956 koupila 113 letadel, která od roku 1958 krátce, ale intenzivně a s velkým úspěchem, používala ve válce v Alžírsku. Francouzské letectvo si typ ponechalo i po konci alžírské kampaně a nasazovalo jej často proti separatistickým bojůvkám v různých částech drolícího se francouzského afrického koloniálního impéria až do roku 1970.

iZdroj fotografie: USAF / Public Domain

Francouzské A-1 se poté dostaly do výzbroje tak exotických letectev, jako byla Středoafrická republika, Čad nebo Gabon, kde poslední Skyraidery dosloužily až roku 1984. Posledním uživatelem Skyraiderů bylo Švédsko. To však svých 14 strojů odkoupených z Velké Británie mezi léty 1962 až 1976 demilitarizovalo a používalo jen k vlekání terčů.

Douglas A-1 Skyraider patřil i přes svojí zdánlivou archaičnost k velmi spolehlivým a odolným strojům. To byly vlastnosti, pro které je piloti měli ve velké oblibě. Mnohým totiž zachránily život, když se i s těžce poškozeným strojem dokázali vrátit domů. Do dnešních dnů se zachovalo několik desítek Skyraiderů. I to, že mnohé A-1 z nich jsou stále letuschopné dokazuje, jak kvalitní to byla konstrukce.

Jak by se asi boje v Koreji odvíjely bez podpory Skyraiderů?

Zdroj: Peter C. Smith, Douglas AD Skyraider. Marlborough, 1999

Článek Douglas A-1 Skyraider byl odolný dříč, který s úžasnou efektivitou napadal nepřítele jak v Koreji, tak ve Vietnamu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

CIA v akci

Vše začalo v květnu 1970, kdy se 1 127. speciální letce USAF podařilo u města Son Tay, vzdáleného 35 kilometrů západně od Hanoje, lokalizovat zajatecký tábor, který byl zajatci pojmenován Camp Hope (tábor Naděje). CIA nad oblast několikrát vyslala špionážní letou Lockheed SR-71 Black Bird, jenž pořídil detailní fotografie areálu a celé oblasti. V objektu se podle analytiků mělo nacházet 60 až 90 zajatců.

Dokonce bylo plánováno, že do oblasti bude vysazen jihovietnamský agent, který měl potvrdit přítomnost zajatců a dodat důležité detaily přímo z místa. Bohužel se tak nestalo. Tajná služba se obávala, že pokud by byl agent odhalen, celá operace by zkrachovala a Severovietnamci by zajatce odvezli jinam. Navíc by se v oblasti musela pohybovat americká letadla a vrtulníky, což by představovalo také hrozbu odhalení.    

iZdroj fotografie: USAF / Creative Commons / CC BY-SA

Rozjíždí se plánování

Studii proveditelnosti měl na starost plukovník USAF Norman Frisbie. Ten potvrdil, že operaci lze provést. Zároveň nastínil její plán. Zatímco by letci ze tří letadlových lodí prováděli intenzivní bombardování Hanoje a okolí, z vnitrozemí, tedy z Laosu, by pronikla ve vrtulnících k Son Tay z americké základny v Thajsku speciální jednotka, která by se po osvobození zajatců stejnou cestou i vrátila. Spojený výbor náčelníků štábů dal operaci zelenou.

Společná pracovní skupina byla založena 8. srpna 1970. Jejím velitelem se stal generál USAF Leroy J. Manor, velitel útvaru speciálních operací z Englinu na Floridě, a jeho zástupcem se stal plukovník Arthur D. „Bull“ Simons, Ranger XVIII. armádního sboru z Fort Bragu v Severní Karolíně. Jejich úkolem bylo nejen vypracovat plán, ale vybrat i vhodné kandidáty, kteří by celou operaci provedli. Plukovníku Simonsovi se přihlásilo cca 500 dobrovolníků.

Do posledního detailu

Účast na operaci byla zcela dobrovolná a kandidáti nevěděli, do čeho jdou. Po pohovoru a lékařské prohlídce bylo vybráno 120 mužů. Přestože to nebylo podmínkou, všichni měli za sebou turnus ve Vietnamu. Nakonec se jednotka skládala jen z 56 mužů. Jako hlavní základna celé mise byla vybrána letecká základna v Englinu na Floridě. Bylo to také proto, že zde byl ohromný výcvikový prostor o rozloze 1 000 kilometrů čtverečních.   

iZdroj fotografie: US military / Creative Commons / CC BY-SA

To zajišťovalo náležité utajení příprav. V cvičném prostoru byla postavena přesná kopie věznice Son Tay s kódovým označením Barbara. Ta byla každé ráno ukryta do hangáru z obav, že bude zachycena sovětskými satelity. Specialisté CIA vytvořili ještě do posledního detailu dokonalý model celého vězeňského zařízení. Na něm byly takové detaily, jako bylo například místo, kam si stráže odkládaly své bicykly.

Letečtí specialisté

Přímo z Vietnamu byly staženi nejzkušenější piloti vrtulníků a jejich palubní střelci. Ti se učili provádět složité manévry v nízkých výškách. Střelci se cvičili v přesné palbě za snížené viditelnosti na malé cíle, jako byly strážní věže a místa lokálního odporu stráží. K dopravě jednotek na cíl měly být místo standartních Bell UH-1 Iroquois/Huey, které neměly dostatečnou kapacitu ani dolet, použity nové Sikorsky HH-53 „Super Jolly Green Giant“.

iZdroj fotografie: USAF / Creative Commons / CC BY-SA

Ten byl určen pro speciální jednotky. Mohl nést až 55 vojáků a doplňovat palivo za letu. Byl ale také silně vyzbrojen a mohl útočícím jednotkám poskytnout efektivní palebnou podporu. K operaci bylo vyčleněno 6 těchto strojů. Navigovat je a poskytovat spojení měly dva letouny Lockheed MC-130E Combat Talon I. Leteckou podporu mělo zajišťovat 5 Douglas A-1 Skyraider. 

Původně se počítalo s tím, že stroje poletí ve formaci. Brzy se však ukázalo, že vrtulníky letadlům nestačí. Bylo proto rozhodnuto, že se celá letecká skupina sejde až nad cílem. K doplnění paliva pak mělo dojít při letu nad relativně bezpečným Laosem. Výcvik probíhal s extrémní intenzitou. Každý manévr letci opakovali minimálně 170krát.

Tvrdý výcvik

Výcvik byl rozdělen na čtyři fáze. První fáze se zaměřila na fyzickou zdatnost, orientaci v terénu a střelecké schopnosti členů jednotky. Tým pak byl rozdělen na primární a záložní. V druhé fázi se vojáci soustředili na dovednosti potřebné v samotné misi. Cvičili tedy rychlé noční prohlídky domů, noční střelbu a výstup a nástup do vrtulníků. Třetí fáze koordinovala operace výsadku s letadly a přesně kopírovala ostrou operaci. Čtvrtá fáze, vzhledem k oddalování příkazu k zahájení celé operace kvůli jednáním s Hanojí, byla dodatečné procvičování.

Jednotka dostala i speciální vybavení. Vojáci dostali přístroje pro noční vidění, což rozhodně v té době nebyl standard. Na zbraních se objevili speciální noční zaměřovače Armson, se kterými se střelci v naprosté tmě dokázali dávkou trefit na 25 metrů do čtverce 30×30 centimetrů. Členové komanda také dostali speciálně vyvinuté mačety s těžkou čepelí a ostrou špičkou, které měly snadnou proniknou dveřmi a zátarasy. Pro průnik do budov a cel byly k dispozici motorové pily a acetonový hořák.   

iZdroj fotografie: USAF / Public Domain

Celá operace byla konzultovaná s psychology a psychiatry. Existovala obava, že váleční vězni budou brát osvobození jako psychologickou hru nepřítele a odmítnou spolupracovat, nebo se budou dokonce bránit. Do celé operace byli také přizváni bývalý američtí zajatci z korejské války, kteří vojákům povyprávěli o zacházení s nimi a o svých zkušenost. To posloužilo i jako skvělá motivace. 

Operace má zelenou

Operace Ivory Cost/Kingpin se dostala do zpoždění kvůli snaze prezidenta Nixona a ministra zahraničí Henryho Kissingera vyjednat propuštění zajatců mírovou cestou. Za 5 000 amerických zajatců Washington a Saigon nabízely propuštění 35 000 příslušníků Vietkongu a severovietnamské armády. Hanoj však odmítla a operace dostala zelenou. Přesun na thajskou základnu Thakli začal 10. listopadu 1970. O skutečném cíli operace se vojáci dozvěděli až 18. listopadu na briefingu ve vojenském kině na základně.

Ve 3:30 ráno 20. listopadu 1970 dostal generál Manor definitivní potvrzení. Plán mohl ještě zhatit tajfun Patsy, který se blížil do oblasti. Podle meteorologů však měl udeřit až za dva dny po akci. Tým se letecky přesunul na základnu v Udornu, kde byly připravený vrtulníky. Bitevní A-1 Skyraider už byly ve vzduchu. V 22:56 vzlétly vrtulníky s komandem z americké letecké základny Udorn. Ostrá fáze operace Ivory Coast, označená jako Kingpin, začala.

Mohutná letecká síla

Letecké síly, které se zúčastnily operace, byly vskutku mohutné. Vrtulník Sikorsky HH-3 s útočnou jednotkou na palubě byl označen jako Banana. Pět HH-53 pak byla Apple 01-05. V prvním a druhém „jablku“ letěla bojová jednotka s plukovníkem Simmonsem, třetí vrtulník se měl postarat palbou o eliminaci strážních věží a o přímou leteckou podporu a čtyřka a pětka o odvoz zajatců a osvětlení operace.

iZdroj fotografie: USAF / Creative Commons / CC BY-SA

A-1 Skyraider byly označena jako Peach (broskev) 1–5. Podpůrný komunikační Hercules byl Cherry (třešeň) a tankovací HC-130P Lime (limetka) 1 a 2. Vedle toho se operace zúčastnilo 116 strojů námořnictva a letectva ze tří letadlových lodí a sedmi pozemních základen, které zpacifikovaly a zaměstnaly severovietnamskou protiletadlovou obranu. Přelet přes Laos proběhl díky tomu bez obtíží a nepozorovaně.

Nad cílem

Formace se k zajateckému táboru přiblížila od západu. Asi 6 kilometrů od cíle se od zbytku letadel oddělil C-130, který celou oblast začal osvětlovat světlicemi a vrtulníky Apple 4 a 5, jejichž čas měl nastat až s evakuací zajatců. Došlo však k omylu. Posádka vrtulníku palebné podpory Apple 03 si spletla budovy a místo na Camp Hope začala pálit na rozsáhlý komplex budov označený Američany jako „Střední škola“. Brzy si však uvědomili svůj omyl a přesunuli se ke správnému cíli.

Ve 2:18, tedy v čase označeném H+0, začala finální fáze – tedy operace Kingpin. Apple 03 palbou na strážní věže zajateckého tábora Son Tay záhy umlčel. Ve stejnou chvíli měl přistát vrtulník Banana s útočným týmem na palubě. To se mělo stát tzv. řízeným pádem. Bohužel bambus, který byl zachycen naposledy při přeletu špionážního letounu v červenci, značně povyrostl a stroj o něj zavadil. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale stroj byl na odpis. Navíc se ztratil stroj Apple 01 a muselo se přejít na nouzový Zelený plán.

iZdroj fotografie: USAF / Creative Commons / CC BY-SA

Komando se rozdělilo na pět částí: Velitelská jednotka 1 měla zajistit jižní část tábora a koordinovat zbytek komanda, Útočná jednotka 1 měla prohledat vězeňské baráky a cely a zajistit sever tábora, Útočná jednotka 2 kryla postup zbylých skupin a Útočná jednotka 3 zajistila hlavní bránu. Po celém táboře se rozběhli vojáci připravení pomoci zajatým druhům. Zajatce uklidňoval a informoval o celé akci megafon.

Trpké zklamání

O deset minut později nastalo trpké zklamání. V táboře žádní zajatci nebyli! Nacházelo se zde pouze 10 strážných, kteří byli zneškodněni. Později se ukázalo, že se Hanoj podobného nájezdu obávala, a zajatce soustředili Severovietnamci v dobře zabezpečených táborech uvnitř Hanoje přezdívaných „Hanojský Hilton“ a „ZOO“. Vše proběhlo v tichosti již v červenci a tábor byl od té doby prázdný.

Mezitím A-1 provedly několik útoků na pozemní cíle, při nichž se podařilo zničit malou vodní elektrárnu a most, po němž mohly přijít obráncům posily. V čase H+10 se tedy Američané z tábora s nepořízenou začali stahovat. Velitel skupiny kapitán Richard Meadows odpálil poškozený HH-3 Banana a rozbušky simulující dělostřeleckou palbu, která měla zmást jednotky nepřítele v okolí. V čase H+15 poslední Američané opustili prázdný Camp Hope.

iZdroj fotografie: USAF / Public Domain

Apple 01 a tajemná „Střední škola“

Co se mezitím dělo s Apple 01? Ten po omylu vrtulníku Apple 03 přistál u areálu tzv. „Střední školy“. Plukovník Simmons, který byl na palubě, se okamžitě se svými muži dostal pod prudkou palbu. Ta byla intenzivní především z dvoupatrové budovy v centru komplexu. Simmonsovi vojáci rychle celý komplex vyčistili za pomoci granátometů M79 ráže 40 milimetrů. Pilot Apple 01 si naštěstí omyl uvědomil a výsadek se během 4 minut vrátil. Simmons převzal velení v 9. minutě operace a vrátil se k původnímu plánu.

Zde narážíme na jednu z největších záhad, kterou se podařilo vyřešit až po dlouhých letech. S kým se Simmons a jeho muži ve „Střední škole“ vlastně střetli? Podle jedné verze se mělo jednat o čínské nebo sovětské poradce či sběrače technologií ze sestřelených amerických letadel. Mohlo to prý být i velitelství místní komunistické tajné služby. Ve skutečnosti se jednalo o rekreační kasárna, kde odpočívali Severovietnamci po návratu z nasazení.  

Úspěšné zklamání

Po 27 minutách celá akce skončila a vrtulníky odstartovaly na cestu domů. Na americké straně byl jeden zraněný muž, kterého se Severovietnamcům podařilo postřelit do nohy. Ztráty na druhé straně jsou stále záhadou. Podle Simmonse se podařilo vyřadit 42 nepřátelských vojáků. Podle Hanoje Američané zabili šest strážných, sedm civilistů a dva zranili.

iZdroj fotografie: Ian Brown / Public Domain

Během návratu se podařilo v Laosu zachránit sestřeleného pilota. Nálada však byla ponurá. I přes enormní snahu a úspěšný průběh operace veškerá snaha přišla vniveč. Cíl operace, tedy záchranu zajatých, se nemohlo podařit splnit. Ve 4:10 ráno 21. listopadu 1970 přistály vrtulníky zpět na základně v Udornu, kde je uvítal osobně generál Manor. Po dvou dnech bylo komando rozpuštěno a vojáci se vrátili domů na Floridu. 

Posílení morálky

Po návratu do USA přesto vojáky čekalo ocenění. Všech 85 mužů podílejících se na operaci bylo dekorováno Stříbrnou hvězdou, Manor získal Letecký kříž za vynikající služby a Simmons a pět vojáků bylo oceněno druhým nejvyšším vojenským vyznamenáním USA – Křížem za vynikající služby. Nálada však nebyla veselá. Nixon chtěl využít akci v politickém boji. Tento výsledek byl pro něj zklamáním.

Přesto se podařilo o celé akci informovat zajaté. O to se postarala CIA. A bylo to skutečně jak z filmu o Jamesu Bondovi. Zajatec Sam Johnson dostal v létě 1971 od manželky Shirley balíček tvrdých bonbonů. Ty ovšem dodala tajná služba. V jednom z nich byl mikrofilm s fotografií titulní strany listu New York Times s informacemi o operaci. Pro zajatce se stala tato informace skutečnou morální vzpruhou. 

Důsledky

Za viníka krachu celé operace byly označeny tajné služby. Ty se pokusily vše hodit na Jihovietnamce. Vysoce postavený saigonský generál měl prý vše prozradit agentům Vietkongu. Pravda byla však taková, že tajné služby nebyly schopny potvrdit informace o přítomnosti zajatců a po celou dobu o svých „skvělých zdrojích“ blafovaly. Po tomto debaklu byla proto spuštěna jejích dlouho odkládaná reforma. 

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Operace Ivory Coast/Kingpin se přesto zapsala do vojenských příruček jako naprosto vzorové provedení osvobozovací akce na území nepřítele. Metody použité při ní, jako opakování akcí k dokonalosti, přesné rozdělení úkolů a výcvikové metody na modelech budov, jsou součástí výcviku a příprav na podobné osvobozovací operace dodnes. Z celé operace se zachovala i hmotná památka. Maketa tábora v Son Tay Barbara je dnes exponátem muzea na letecké základně Wright-Pettersen v Ohiu.

Jak by úspěch operace ovlivnil postoj Američanů k válce ve Vietnamu?

Zdroj: McRaven, William H., Speciální operace: teorie a praxe speciálních bojových operací naší doby, Brno, 1999.

Článek Operace Kingpin neboli Ivory Coast měla osvobodit americké válečné zajatce v Severním Vietnamu. Co se zvrtlo? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

První moderní granátomety

Modernější typy granátometů se v širší bojové praxi objevily v průběhu první světové války. Jednalo se o různé vrhače, které mnohdy připomínaly starověké katapulty. Jako munice se většinou používaly ruční granáty. Druhou skupinu tvořily puškové granátomety, nasazované obvykle na zavedené typy vojenských pušek. Z nich se vystřelovaly buď upravené ruční, nebo pro tyto granátomety zvlášť vyvinuté granáty.

Třetí skupinu tvořily granáty vybavené vodicí tyčkou. Ta se zasouvala přímo do hlavně zavedeného typu pušky a k odpálení sloužil náboj bez střely. Ve všech případech se jednalo o podpůrnou zbraň pěšího družstva, která působila na větší vzdálenost, než byl voják schopen hodit ruční granát. V době prohibice nasadila americká policie poprvé granátomety, jak je známe dnes. Jednalo se o krátké jednoranné ručnice, připomínající nejvíce brokovnice jednušky.

iZdroj fotografie: USMC

Vystřelovaly se z nich granáty plněné látkou vyvíjející slzotvorný dým. Měly obvykle ráži 26,5 mm, tedy nejčastěji používanou světlicovou, ale i větší. V meziválečném období se podobné granátomety rozšířily i do dalších zemí, nebo se k vystřelování slzotvorných granátů používaly signální pistole.

V průběhu druhé světové války se opět objevily puškové granátomety, dále německé bojové signální pistole a zadýmovací granátomety na vozidlech, upravené např. v britské armádě ze starých pušek. Němci vyráběli v době okupace v Brně granátomet ráže 26,5 mm, připomínající krátkou brokovnici. V poválečném období ho údajně používala francouzská armáda za války ve Vietnamu. Nelze vyloučit, že se stal vzorem pro M79.

Dobře využitá kořist

Realita vietnamského bojiště prokázala zásadní potřebu zvýšení palebné síly pěšího družstva. Partyzáni Vietkongu měli kvalitní pěchotní výzbroj, především Kalašnikovy AK-47, zesilovanou pancéřovkami RPG-2, používanými nejen proti tankům a minomety ráží 50 a 60 mm. Pokud na bojiště nedorazilo americké letectvo nebo vrtulníky, získávali často palebnou převahu.

Již počátkem padesátých let začala americká pěchota hledat podpůrnou zbraň, jež by pokryla hluchý prostor mezi dosahem ročních granátů, tedy zhruba 50 m, a minimálním dostřelem minometu ráže 60 mm, který je 400 m. Předpokládalo se použití ráže 40 mm. Menší ráže byla považována za nedostatečně účinnou v cíli a větší za nezvládnutelnou při střelbě z ruční zbraně. I tak byla představa ruční zbraně ráže 40 mm na hranici science fiction.

iZdroj fotografie: USMC

K vyřešení problému napomohla válečná kořist. V průběhu druhé světové války probíhal v Německu vývoj takzvaného dvoutlakého náboje, známého v angličtině jako High-Low Pressure System (vysoký-nízký tlakový systém). V něm spočívá celé kouzlo úspěšného vývoje amerických granátometů. Využití výsledků německého vývoje se roku 1952 ujala státní zbrojovka Picattiny Arsenal.

Náboj M406 byl soudobě revoluční konstrukcí

Výsledkem byl jednotný tříštivý a střepinový náboj nesoucí označení 40 mm M 406 HE-FRAG (High Explosive-Fragmentation), prezentovaný v následujícím roce. Bojovou část tvoří kulička o průměru 38 mm vytvořená z nasekaného drátu čtvercového průřezu a obsahující trhavinu Compound B. Střepiny vytvořené roztržením drátu zabíjejí do vzdálenosti 5 m. Zkoušky byly prováděny z testovací zbraně, upravené z pušky Garand M1 v rámci programu NIBLICK.

Náboj M406 byl ve své době o revoluční konstrukci s atypickou nábojnicí, která má dvě komory. Zjednodušeně by mohly být označeny za dvojité dno s meziprostorem. Ve dně nábojnice je klasická zápalka. Ta iniciuje po dopadu úderníku neméně klasickou výmetnou prachovou náplň, umístěnou v prostoru mezi oběma dny nábojnice. U běžných nábojů plyny vyvíjené hořením prachu tlačí na dno střely a ženou ji ven z hlavně.

iZdroj fotografie: USMC

U nábojů M406 a dalších následných typů se však rozpínají v komoře mezi dvěma dny a jsou propouštěny malými otvory ve vnitřním dnu do druhé komory. Teprve tam tlačí na dno granátu. Rozdíl tlaků mezi komorami je pěti až jedenáctinásobný. Výsledkem je pomalejší vývoj rány a změna vnitřní balistiky zbraně s výsledným snížením zpětného rázu, umožňující navíc výrobu hlavně s tenčí stěnou, a tudíž menší hmotností.

Díky tomu nenabitý granátomet váží pouze 2,7 kg. Úsťová rychlost granátu náboje M406 je pouhých 75 m/s, což je méně než u broků z mnohých vzduchovek. Hmotnost náboje M406 je 227 gramů. V současnosti vyrábí řada firem po celém světě desítky druhů a typů nábojů s granáty ráže 40 mm. Většina je jednodušší konstrukce než M406. Patrně nejoriginálnější je izraelský náboj, který slouží k vystřelování miniaturního dronu Firefly.

Granátomet pro Vietnam i další války

Granátomet pro granáty M406 vyvinula známá zbrojovka Springfield Armory a první prototyp prezentovala roku 1960. Ve stejné době probíhal vývoj granátometu s tříranným zásobníkem a kombinované zbraně pěchoty SPIW. Armáda nakonec dala přednost jednoduchému, řekněme „blbuvzdornému“ řešení. Svoji roli při tom hrály také výrobní náklady a spolehlivost v bojových podmínkách. Do výzbroje americké armády byla nová zbraň zavedena roku 1961 s označením M79.

Sériovou výrobu, která do roku 1971 dala více než 300 000 kusů, realizovala známá zbrojovka Colt Manufacturing Corp. v Hartfordu. Granátomety M79 se staly jedním z překvapení Vietnamské války. Pro pěšáky americké a později jihovietnamské a australské armády radostným, pro Vietkong již méně. Každé devítičlenné pěší družstvo postupně dostalo dva granátomety a ke každému z nich brašnu s osmi granáty. Mobilní podpůrná zbraň má drtivý účinek na živou sílu.

iZdroj fotografie: USMC

V knize Marka Lanea ,,Rozhovory s Američany“ jeden ze zpovídaných vojáků popisoval, jak se Vietnamec po zásahu granátem „rozprskl“. Již v průběhu války přibyly např. kontejnerové granáty se 325 šipkami. Nová zbraň si vysloužila řadu neoficiálních bojových jmen jako Bloop Gun nebo Bloomper, což v americkém slangu znamená koktavá zbraň nebo koktal, údajně podle jakési hračky. V překladu podle slovníku je to Válcovač nebo Nakopávač. Další přezdívkou je Thump Gun nebo Thumper, tedy Bouchač.

Je otázka, zda se jednalo o hodnocení zpětného rázu, nebo účinku na nepřítele. Pravděpodobně obojí. V praxi se objevovaly také individuální úpravy, například zkrácení a úprava pažby do tvaru pistolové. Střelec nesl kromě granátometu a brašny s náboji ještě osobní zbraň, obvykle samonabíjecí pistoli Colt. Zvláštností střelců z M79 bylo ve Vietnamu používání takzvaných flakových ochranných vest.

M79 vzorem pro jednoranné granátomety

Přes úspěšné nasazení byla nová zbraň již po devíti letech služby postupně stahována z výzbroje a nahrazována granátometem M203, podvěšeným pod útočnou pušku (automatickou karabinu) M16. Granátomety M79 však neodešly do historie. Právě naopak. Výroby se ujaly jihokorejská zbrojovka Daewoo a jihoafrická MILCOR. Zbraně se dostaly do výzbroje dalších armád a policejních formací.

V praxi byly nasazeny v izraelském pohraničí, Salvadoru, Malajsii, ve válce s Irákem a dalších zemích. Po celém světě bylo vyvinuto velké množství druhů a typů nábojů pro granátomety M79 a jejich nástupce. Některé firmy vyrábějí nábojnice z plastu.

iZdroj fotografie: Rheinmetall

M79 se stal vzorem pro jednoranné granátomety, které dodnes vyrábí několik firem. Jednou ze zajímavostí operace Iraqi Freedom byl mimo jiné snímek amerického námořního pěšáka nabíjejícího na duně v irácké poušti granátomet M79. Podle mediálního pracoviště USMC (US Marine Corps) jsou M79 i na snímcích ze současnosti.

Popis a obsluha granátometu M79

Před nebo v rámci nabíjení se doporučuje zkontrolovat čistotu vývrtu v hlavni. Granát M406 má sice vnitřní nárazový zapalovač M551, zajišťující nárazovou i maskovou jistotu ještě 14 m před ústím hlavně, takže by neměl explodovat při manipulaci ani ucpané hlavni, ale mohlo by dojít k vydutí hlavně. Nabití je umožněno stlačením pojistky páčky zarážky hlavně vzad a otočením zarážky hlavně doprava. Poté lze hlaveň sklopit dolů. Druhou rukou se vloží náboj.

Hlaveň se vrátí do původní polohy a zajistí otočením páky do osy hlavně. Na malé vzdálenosti se střílí pomocí pevného hledí, tvořícího součást základny sklopného rámečkového hledí a stavitelné mušky. Při střelbě na větší vzdálenosti se používá stavitelné sklopné rámečkové hledí. Ve sklopené i vztyčené poloze je fixováno odpruženou pojistkou. V rámci nabití je rovněž natažen spoušťový mechanismus, takže stačí stisknout spoušť.

iZdroj fotografie: Rheinmetall

Při sklopení hlavně po výstřelu povytáhne vytahovač nábojnici. Pokud je zbraň držena ústím hlavně vzhůru, nábojnice někdy vypadne. Pro případ střelby v rukavicích lze lučík mušky sklopit do strany po stisknutí odpružené pojistky. Ruku střelce před ohřátou hlavní chrání malé dřevěné podpažbí.

Při střelbě je zbraň opřena gumovou botkou o rameno. V případě potřeby střelby vrchní skupinou úhlů jako z minometu je botka pažby opřená o zem. Střelba v tomto případě není mířená a koriguje se zhruba podle pozorování dopadů granátů. Granátomet M79 má celkovou hmotnost 2,7 kg, celkovou délku 737 mm, dostřel 400 m, rychlost střelby 9 ran/min.

Jakým způsobem ovlivňoval M79 psychiku vojáků Vietkongu?

Zdroj: MilitaryHistory, autorský komentář MVK

Článek Kultovní zbraň nejen války ve Vietnamu M79 s přezdívkou Bouchač se stala vzorem pro jednoranné granátomety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

VVAW a The Winter Soldier Investigation

Dne 15. dubna 1967 se na protiválečné demonstraci v New Yorku setkalo šest veteránů z Vietnamu, kteří se rozhodli založit organizaci na protest proti vietnamské válce. Organizace pod názvem Vietnamští veteráni proti válce (VVAW) si rychle získala pozornost amerických obyvatel a nabyla na velikosti i významu. Skupina se stala jedním z vůdčích protiválečných hnutí 60.–70. let, poskytovala řečníky, vydávala vlastní noviny a organizovala demonstrace.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

Koncem ledna a začátkem února 1971 zahájila VVAW v Detroitu vyšetřování pod názvem Winter Soldier, česky Zimní voják, jež sestávalo z několika rozsáhlých panelů, v rámci kterých byly vedeny diskuze o zvěrstvech spáchaných americkými jednotkami na vietnamském obyvatelstvu. Mezi 31. lednem a 2. únorem předstoupilo před veřejnost a tisk více než sto vojáků.

Cílem Winter Soldier bylo odhalit veřejnosti ty části vietnamské války, o nichž americký tisk mlčel. Veteráni doufali, že jejich svědectví o válečných zločinech páchaných americkými jednotkami na vietnamských civilistech přitáhne pozornost širší veřejnosti a dokáže, že krutost, mučení a bezdůvodné zabíjení jsou ve Vietnamu běžnou politikou.  

Masakr v My Lai

Dne 16. března 1968 byla americkými jednotkami, které očekávaly střet s nepřátelskou brigádou, srovnána se zemí malá vietnamská osada My Lai. Během chaosu byly zapáleny chatrče, zmasakrován všechen dobytek, podzemní tunelové systémy byly zničeny, ženy byly bity a znásilňovány a více než 500 vesničanů bylo brutálně zavražděno. Masakr ukončil až pilot vrtulníku, který vrahům dal najevo, že proti nim použije svůj kulomet.

iZdroj fotografie: Ronald L. Haeberle / Public Domain

Někteří američtí vojáci systematicky procházeli osadou a zabíjeli civilisty, zatímco jiní se drželi stranou a odmítali se útoku zúčastnit. Vojáci zabíjeli bez rozdílu ženy, starší muže, děti – všichni byli nahnáni do skupin a bez zjevného důvodu zastřeleni. Incident v osadě My Lai nebyl nahlášen. Zprávy o operaci byly zfalšované a neobsahovaly jedinou zmínku o obrovském počtu zabitých civilistů. Důstojníci, kterým se přeci jen zprávy o masakru dostaly do rukou, neudělali vůbec nic. A pokud přeci jen vyvstaly nějaké otázky, byly rychle umlčeny a celý incident byl smeten ze stolu.

Teprve o rok později, poté, co byly zveřejněny fotky následků masakru, bylo otevřeno vyšetřování. Armádní vyšetřovací komise vedená poručíkem Williamem Peersem vypracovala seznam 30 lidí, kteří o masakru věděli. Pouze 14 z nich však bylo obviněno a nakonec vojenským soudem stejně osvobozeno, až na jednoho. William Calley byl obviněn z vraždy 22 civilistů a odsouzen na doživotí. Záhy byl omilostněn a ve vězení strávil jen čtyři měsíce.

Proslov Johna Kerryho, svědectví byla ignorována

John Kerry, vietnamský veterán, politik a později senátor Spojených států amerických, ve svém slavném proslovu popisuje příběhy válečných veteránů, v nichž američtí vojáci znásilňovali ženy a využívali brutální mučící taktiky – uřezávali uši, končetiny a přikládali dráty přenosných telefonů k lidským genitáliím. Popisuje svědectví vojáků, kteří se sami zúčastnili či byli svědky vraždění civilistů, dobytka a psů pro zábavu, vypalovali vesnice, otravovali zásoby jídla i vody a obecně pustošili vše, co jim přišlo do cesty.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

Vyšetřování Zimních vojáků bylo, bohužel, americkým tiskem prakticky ignorováno a celý proces byl v podstatě zameten pod koberec. Mnoho lidí, včetně členů tisku, zpochybňovalo, že veteráni, kteří se rozhodli svědčit, byli skutečnými veterány. Nebylo to poprvé, co tisk ignoroval snahu VVAW, mezi šedesátými a sedmdesátými lety bylo médii ignorováno mnoho z jejich akcí. Když se v dubnu 1971 sjelo dva tisíce vietnamských veteránů na protest do Washingtonu D.C., byli v médiích a novinových článcích označeni za podvodníky a zrádce.

Pohled na válku s odstupem času

Na nic, co se týká vietnamské války, nelze pohlížet černobíle. Lži, korupce, protikladná svědectví i hromada emocí dělají z vietnamské války komplikovaný problém, se kterým se americká veřejnost smiřuje ještě dnes. Dobrým příkladem je dokumentární seriál Kena Burnse Válka ve Vietnamu z roku 2017, který je založený na výpovědích více než 80 svědků ze všech zúčastněných stran – vojáků a protiválečných demonstrantů, Američanů i Vietnamců.

Právě zde lze získat informace a pohled na věc z primárních zdrojů, lidí z obou stran, kteří v té době žili, a osobně se jich kruté boje dotkly. Tento typ dokumentu, kde jsou využity staré zpravodajské záběry i moderní rozhovory přímých svědků, je lidem mnohem bližší než proslovy politiků a celebrit a pomáhá mnohem lépe pochopit komplexnost kontroverzní války.

Kromě masakru v My Lai, které další válečné zločiny spáchané ve Vietnamu znáte?

Zdroj: Wagingnonviolence, TURSE. Kill Anything That Moves: The Real American War in Vietnam. Picador: 2013. ISBN: 978-125-004-506-5

Článek Brutální masakr v My Lai zůstal nepotrestán. Svědčící američtí vojáci byli ignorováni se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Francie se z Laosu rychle stáhla

Po druhé světové válce se Laos snažil získat nezávislost na Francii, ale zprvu se mu to nedařilo. Francouzi sem poslali vojenské jednotky, které však v roce 1953 odešli a ze země se stala konstituční monarchie. Ovšem stejně jako ve Vietnamu i v této zemi existovala velmi silná komunistické strana s názvem Pathēt Lao. Ta obsadila rozsáhlá území a začala s vládou válčit. V roce 1960 vypuklo regulérní povstání podporované SSSR a Severním Vietnamem.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Za války ve Vietnamu se rozsáhlé oblasti Laosu staly místem, kudy se ze severu na jih dostávaly zbraně, zásoby a posily. Vedla tudy takzvaná Ho Či Minova stezka. Ta se stala cílem amerického letectva, které zde svrhlo tolik pum, že je Laos nejvíce bombardovanou zemí na světě. Dodnes zde leží množství nevybuchlé munice. Kromě bombardování v zemi operovaly i speciální americké jednotky.

Odpůrci komunistů byli Hmongové

Američané se také snažili podporovat královskou armádu a skupiny, jež byly proti komunistům. Těm se ale i přes to dařilo zabírat stále větší území. Největší odpor proti komunistům měli nejen přívrženci krále, ale i členové kmene Hmongů (etnikum z filmu Gran Torino). Když se však Američané stáhli z vietnamského konfliktu a Severní Vietnam dobyl jih, došlo i na Laos. V roce 1975 zde převzali vládu komunisté, kteří v předchozích letech vyhráli několik bitev.

Proti svým odpůrcům zahájili tvrdé tažení a desetitisíce Hmongů poslali do převýchovných táborů. Další členové uprchli do Thajska nebo jiných zemí. Zbylí lidé, hlavně v nepřístupných oblastech země, pokračovali v odporu. Ještě na začátku tisíciletí se objevovaly sporadické zprávy o bojích armády s Hmongy. Oficiálně bylo povstání ukončeno v roce 2008. Existují zprávy, že příslušníci Hmongů jsou dodnes v zemi silně diskriminováni.

Země začala růst, investují zde Číňané

Ve 21. století se dříve zaostalá země otevírá světu, i když velkou část ekonomiky stále tvoří zemědělské samozásobování. Před pandemií do Laosu častěji mířili i turisté. Země horečně buduje nové cesty a železnice, dříve býval dopravní tepnou Mekong a další řeky. Hlavním investorem v Laosu je sousední Čína, ale silné hospodářské styky má země třeba i s Thajskem a dalšími státy. Růst jeho HDP byl před koronavirem kolem 7 % ročně.

Ačkoli země byla dlouhá desetiletí ve válce, její armáda není nijak moderně vybavená. Většinu výzbroje tvoří zbraně z dob sovětské éry. V Laosu je povinná vojenské služba v délce minimálně 18 měsíců. V aktivní službě je kolem 30 tisíc profesionálních vojáků, kteří se o brance starají. K dispozici mají kolem 2 milionů rezervistů, a to i včetně žen.

Například nepočetné tankové jednotky zde tvoří sovětské T-72 a T-55, ale i lehké tanky PT-76. Hlavní pěchotní zbraní je sovětský AKM doplňovaný kulometem PKM. Ve výzbroji můžete najít několik druhů sovětských či ruských obrněných transportérů. Armáda disponuje slušným počtem raketometů BM-21 Grad. Pokud poroste hospodářství země, lze očekávat snahu o modernizaci, především zbraněmi z Ruska a Číny.

Jaké byly podle vás důvody vítězství komunistů v Laosu?

Zdroj: autorský text Víta Lukáše

Článek Laos má podobný osud jako Vietnam, byl nejvíce bombardovanou zemí. Mohutně zde investuje Čína se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nepostradatelná záchranka

Duane D. Hackney se narodil 5. Června roku 1947 v americkém státě Michigan. V pouhých osmnácti letech narukoval k armádě, kde prošel speciálním výcvikem Air Force Pararescue. Pararescuemen jsou nasazováni do zvláštních operací vzdušných sil USA a jako velitelé leteckých bojových jednotek, jejichž úkolem je záchrana a lékařské ošetření vojáků v bojovém prostředí. Dvouletý speciální výcvik je velice náročný a 80% kadetů jej nedokončí.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

V armádě jsou však tito záchranáři nepostradatelní, neboť jsou to právě oni, kdo vyráží na pomoc elitním námořním jednotkám SEALS a Zeleným baretům, když jde nejvíce do tuhého. I ti nejlepší se totiž občas dostanou do život ohrožujících situací, kdy boje příliš zhoustnou a je potřeba vyzvednout ze země zraněné. Právě tehdy přichází na řadu záchranáři z Air Force Pararescue.

Nasazení ve Vietnamu

Od začátku to neměl Hackney ve Vietnamu snadné a již během prvních pár dní schytal kulku do nohy. Evakuaci ze země však odmítal a ránu si nechal pouze ošetřit. Celkem byl na palubě pěti helikoptér, které byly sestřeleny při záchranných misích nad Severním Vietnamem, při kterých se vystavoval stejnému nebezpečí, kterému čelili piloti, jež měla jednotka zachraňovat. Americké zajatce čekala buďto rychlá smrt nebo dlouhý pobyt v zajateckém táboře Hanoj Hilton, který proslul drsnými výslechy, mučením a brutálním zacházením.

V únoru roku 1967 se Duane D. Hackney zúčastnil nebezpečné záchranné mise, za kterou byl později vyznamenán Křížem vzdušných sil. Jako voják 37. záchranné letky podnikl 6. února celkem dva výstupy z neozbrojeného vrtulníku HH-3E Jolly Green. Cílem záchranné operace bylo nalézt a bezpečně dopravit zpět amerického pilota, jenž byl sestřelen poblíž průsmyku Mu Gia v Severním Vietnamu.

Život druhých kladl před ten svůj

Navzdory tomu, že se v dané lokalitě pohybovaly těžce ozbrojené nepřátelské síly, nechal se Hackney při prvním nasazení dobrovolně spustit do džungle a zahájil pátrací akci po přeživším pilotovi. V pátrání pokračoval až do doby, než záchranná a pátrací agentura nařídila evakuaci všech záchranných složek. Při druhém nasazení téhož dne se Hackneymu podařilo sestřeleného pilota lokalizovat a úspěšně dostat na palubu záchranného vrtulníku.

Při odletu byl však vrtulník zasažen lehkým protiletadlovým dělem Flak 43, 37mm, které bylo mimo jiné používáno například nacistickým Německem během druhé světové války. Flak 43 způsobil záchrannému vrtulníku rozsáhlé škody a palubu zachvátily plameny. Záchranář Duan Hackney však na nic nečekal a zachráněnému pilotovi propůjčil svůj vlastní padák. I ve chvíli hrozící katastrofy nedbal své vlastní bezpečnosti a na první místo kladl zodpovědnost za životy druhých.

Hackney nakonec stačil popadnout a nasadit si jiný padák jen vteřiny před tím, než byl vrtulník zasažen podruhé a síla exploze prohodila důstojníka otevřenými nákladními dveřmi. Přesto, že byl na chvíli omráčen, podařilo se mu padák otevřít a úspěšně dopadnout. Později jej z místa havárie vyzvedl druhý záchranný vrtulník. Za své mimořádné hrdinství, obětavost a agresivitu tváří v tvář nepřátelským silám byl Hackney náležitě vyznamenán.

Jaký je Váš názor na Vietnamskou válku?

Zdroj: Wearethemighty, Wikipedia

Článek Nejvíce vyznamenaný letec v historii: Záchranář amerických vzdušných sil si vysloužil více než 70 vyznamenání se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Protiletadlové dvojče na podvozku lehkého tanku

Jejich esem v rukávu byl původně protiletadlový komplet M42 Duster. V amerických ozbrojených silách nahradil M19, který byl s úspěchem používán za války v Koreji. Tehdy USA namontovaly na podvozek lehkého tanku M24 Chaffee dvě rychlopalná protiletadlová děla Bofors ráže 40 milimetrů. Byla velmi účinná proti vlnám severokorejské a čínské pěchoty. M42 měl stejnou výzbroj. Využíval jen podvozku novějšího tanku M41 Walker Bulldog.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Šlo o rychlý tank, vozidlo dokázalo jezdit po dobrých komunikacích rychlostí přesahující 70 kilometrů v hodině. Ve druhé polovině 50. let se ale začaly objevovat raketové protiletadlové systémy a tak byla většina ze 3 700 vyrobených exemplářů poslána do rezervy. Když se USA začaly angažovat ve Vietnamu, obávaly se severovietnamského letectva a jejich útoků z malých výšek. V nich tehdejší protiletadlové rakety nebyly příliš účinné. Proto sem Američané poslali Dustery.

iZdroj fotografie: Uživatel Sciacchitano / Creative Commons / CC BY-SA

Děla Dusteru chrlila lavinu střel do džungle

Útoky vietnamských letadel proti jednotkám USA ale byly velmi zřídkavé a vypadalo to, že Dustery nebudou mít práci. Obyčejní vojáci ale velmi rychle přišli na jiný způsob, jak je využít. V terénu porostlém džunglí se ukázaly nesmírně účinné proti pěchotě, která útočila na americké jednotky.

Často byly mnohem účinnější než klasické dělostřelectvo, jehož účinky snižoval hustý porost. M42 dokázal velmi rychle vychrlit velké množství 40milimetrových granátů, které po výbuchu v cíli vytvořily ze střepin smrtonosný mrak. Ten doslova kosil útočící pěchotu. Vietnamci mu proto přezdívali Ohnivý drak.

iZdroj fotografie: Uživatel theshipsgunner / Creative Commons / CC BY-SA

Proto byly Dustery velmi často nasazovány k obraně základem, odkud mohly z výhodné pozice ostřelovat případné vietnamské útočící partyzány. Vozidlo posádce poskytovalo ochranu proti palbě z ručních zbraní. Děla ráže 40 milimetrů měla ale dvě nevýhody. Minimální vzdálenost, kam mohla střílet, byla asi 30 metrů.

Granáty také při střelbě do podrostu mohly při nárazu do stromu předčasně explodovat. To se vyřešilo tím, že některé podvozky M 42 byly vyzbrojeny systémem M55 Quad tvořeným čtyřmi kulomety ráže .50. Spojení protiletadlových děl a kulometů v akci se ukázalo jako smrtící, obě zbraně se skvěle doplňovaly.

Účinná ochrana konvojů

Kromě obrany základen se M42 skvěle osvědčil jako doprovodné vozidlo zásobovacích konvojů. Vietkong nebo severovietnamští vojáci rádi partyzánským způsobem útočili na zásobovací trasy s cílem narušit logistiku amerických jednotek. Rychle jedoucí Duster mohl bez problémů nákladní automobily doprovázet a v případě potřeby je před útokem rychle a účinně ochránit. Dokázal zasáhnout a zničit i lehká vozidla.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

M42 ve Vietnamu sloužily až do roku 1971. Část z nich Američané předali jihovietnamské armádě, část se vrátila do USA. Zde byly především ve výzbroji Národní gardy. Definitivně byly vyřazeny v roce 1988. Vozidla byla ve výzbroji i dalších států. V Evropě je využívalo třeba Rakousko nebo německý Bundeswehr. Sloužily i v Libanonu, Japonsku nebo na Tchaj-wanu.

Jaký účinek může mít protiletadlové dělostřelectvo na pěchotu?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Protiletadlový systém Duster byl postrachem vietnamské pěchoty. Dokázal vojáky kosit po stovkách se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nebezpečná mise

Hue pochází z provincie Quang Binh, nejjižnější části bývalé Vietnamské demokratické republiky, která se nachází podél takzvané „Cesty krve a ohně“. Ve své rodné provincii se také v roce 1965 rozhodla připojit k armádě jako dobrovolnice. Nebyla zdaleka jedinou ženou, která se rozhodla obléknout vojenskou uniformu a do rukou vzít zbraň. Ve vietnamské válce bojovalo na všech frontách několik milionů žen. Známý slogan „Když přijde válka, i ženy musí bojovat“ tak byl potvrzován ve Vietnamu na každém rohu.

iZdroj fotografie: Uživatel manhhai / Creative Commons / CC BY

Byla velitelkou 16ti členné ženské jednotky, která měla za úkol střežit silnici, která sloužila Severnímu Vietnamu jako jedna z hlavních zásobovacích cest na jih. Silnice představovala důležitou spojnici, kterou se USA snažily neúprosně přerušit leteckými pumovými a napalmovými útoky. Mise představovala pro střežící ženy nebezpečí tak obrovské, že ženy sloužící na tomto místě uspořádaly své pohřební ceremonie již předem, neboť neočekávaly, že se odtud dostanou živé.

Nezlomný duch mladé vojákyně

Jako jeden z nehrůznějších zážitků popisuje Hue 3. července roku 1966, kdy její jednotku překvapil nálet amerických letadel. V té době USAF i letectvo US NAVY zahájili kampaň nesoucí název Rolling Thunder, při které vytrvale bombardovali celou oblast téměř průběžně po dobu 45 dní a během níž bylo na Severní Vietnam shozeno na 850 000 tun bomb. Při prvním neočekávaném náletu se Hue se svými krajankami chtěly ukrýt do blízkého tunelu, ten byl však pro všechny příliš úzký.

Mladičká Hue se proto běžela ukrýt jinam, a vzápětí jedna z amerických bomb dopadla přímo na podzemní tunel a pohřbila tam její čtyři přítelkyně. Při pátrání po nich pak Hue dokázala najít pouze lidské ostatky a zkrvavené bavlněné šály. Nejmladší dívce ze zahynulé skupiny bylo tehdy teprve patnáct let. Mladá vojákyně během přestávek mezi intenzivními nálety nepřestala pravidelně prohledávat trosky, i když v nich nacházela jen zbytky roztrhaných těl.

Nalezené ostatky těl důstojně pohřbívala. I přesto, že Hue samotná byla při nepřátelských náletech několikrát málem pohřbena a zavalena v nouzových krytech, kde přečkávala nejhorší chvíle v polobezvědomí během náletů, prokázala nezměrné odhodlání, když se musela pokaždé znovu a znovu dostávat z otřesných situací a čelila smrti vícekrát, než by člověk mohl spočítat. Její bojovný duch přetrval a nikdy to nevzdala. Jak sama řekla „Když jsem po každém útoku znovu nabyla vědomí, vždy jsem byla připravena bojovat.“

Ženy bojovaly i za svá práva

Situace nebyla pro ženy ve Vietnamské armádě z mnoha dalších důvodů vůbec jednoduchá. Mnohé opustily své domovy poprvé v životě, neprošly žádným vojenským výcvikem a životní podmínky v samotné armádě pro ženy byly tragické. Přežívaly v jeskyních a podzemních tunelech. Vojenské příděly jídla byly tristní, a aby Hue udržela svůj tým naživu, musela jídlo získávat i od místních vesničanů, kteří toho sami měli velmi málo.

iZdroj fotografie: Bộ Quốc phòng / Public Domain

Zdravotní péče o ženy v armádě vlastně nebyla žádná. Na zmírnění například menstruační bolesti používaly dívky jen bylinky, které samy sbíraly v okolní džungli. Mnoho žen z jednotky Hue podlehlo malárii, která si své oběti vybírala bez skrupulí mezi vojáky obou bojujících stran po celou válku.

iZdroj fotografie: Uživatel manhhai / Creative Commons / CC BY

Už tak těžkou situaci ženám ve Vietnamské armádě ještě tehdy zhoršovaly jejich mužské protějšky z vlastních řad. Dívky a ženy tak bojovaly nejen se svým válečným protivníkem. Na denním pořádku musely čelit i ponižování a sexuálnímu obtěžování svých „soudruhů“. A přesto, že sehrály ve válce s USA klíčovou roli, jejich obrovský přínos byl oficiálně přiznáván jen velmi stroze.

Malé změny pomohly vyhrát válku

Za vojenské zásluhy v provinci Quang Binh byla Hue v roce 1966 poslána na speciální vojenský výcvik do jedné ze severních provincií. Vynikala ve střelbě a na střeleckých zkouškách a soutěžích Severovietnamské armády získávala pravidelně nejvyšší ocenění . Právě její vynikající střelba upoutala pozornost tehdejšího komunistického revolucionáře a prezidenta Severního Vietnamu, Ho Či Mina.

iZdroj fotografie: U.S. Information Agency / Public Domain

Pozval jí k sobě. Velení armády bylo poněkud v rozpacích, když během jejich několika setkání se Hue naprosto otevřeně podělila s prezidentem o všechny problémy, kterým musela se svými soudružkami čelit, ať už s problémy ponižování a sexuálnímu obtěžování vietnamských žen v armádě, tak i s běžnými jako byl stálý nedostatek jídla, oblečení a léků.

Chvíli na to byly zvýšeny ve vojenských jednotkách Severního Vietnamu příděly cukru a soli, vojáci začali dostávat každý rok nové uniformy a ženy fasovaly například i lahve s tradiční medicínou. Tyto zdánlivě malé změny měly pro vojáky Severního Vietnamu obrovský význam.

Nguyen Thi Kim Hue se ve volbách ve Vietnamu stala jednou z jedenácti poslanců své rodné provincie Quang Binh v parlamentu. V roce 1967 pak získala vyznamenání Hrdiny socialistické práce. Jedná se o nejvyšší stupeň vyznamenání za výjimečné úspěchy v národním hospodářství a kultuře ve Vietnamské socialistické republice. V roli poslankyně působila až do roku 1995, následně rezignovala a na důchod se odebrala do ústraní.

Jak pohlížíte na ženy v armádě Vy?

Zdroj: WarHistoryOnline

Článek Neobyčejná žena, která pomohla vyhrát válku ve Vietnamu. Americké vojáky děsila na míle daleko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ve správný čas na špatném místě

Vietnamská válka byla v plném proudu. Krvavý konflikt, který rozdělil zemi vedví, trval téměř 20 let a postavil proti sobě komunistický sever a anti-komunistický jih. Obě rozkmotřené frakce byly podporovány svými stoupenci, sever měl přízeň SSSR a Číny, zatímco jih podporovaly USA, Austrálie, Jižní Korea a další země. USA za celou dobu trvání války do země poslalo téměř 3 miliony mužů, mezi kterými byli i členové pobřežní stráže. Jedním z nich byl i mladý William Carr.

iZdroj fotografie: Uživatel manhhai / Creative Commons / CC BY-NC

V roce 1968 se americká podpůrná námořní základna, ležící nedaleko od demilitarizované zóny mezi severním a jižním Vietnamem, ocitla pod ohromujícím útokem nepřátelského dělostřelectva. Ať již pouhou náhodou, či božím přičiněním, se poblíž ocitl, tehdy pouze 24letý Carr, sloužící v té době jako velitel hlídkového člunu Point Arden. Jeho posádka čítala pouhých 10 mužů.

Vběhl do hořícího muničního skladu

Situace byla tíživá. Několik budov vzplálo a plameny schvátily i muniční sklady. Výbuchy dělostřeleckých granátů otřásaly zemí a vzduchem. Jedna z explozí dokonce roztříštila okna na Ardenu, přesto však Carr v čele svých mužů neváhal přispěchat na pomoc.  Nejprve systematicky přemístili uskladněnou munici, aby zabránili její detonaci, a poté se sveřepě pustili do hašení zuřících požárů a do péče o raněné.

iZdroj fotografie: Uživatel manhhai / Creative Commons / CC BY

„Jestli jsme byli vyděšení? Na to vsaďte svůj zadek!“, uvedl Carr později. „Ocitli jsme se ve správném čase na špatném místě“ komentoval. Sám Carr při akci hrdinsky vběhl do hořícího muničního skladu, ve snaze najít ztraceného námořníka a byl později oceněn bronzovou hvězdou. Během celé akce zemřelo zhruba 9 mužů, včetně 3 členů jeho posádky a 98 mužů bylo raněno. Na místě explodovalo přes 150 tun munice.

Odnesl si tíživé následky

Po celých 47 let poté Carr o svých činnech neutrousil ani jediné slovo, dokonce se nesvěřil ani své ženě. Z války si odnesl posttraumatickou stresovou poruchu, kvůli které měl problémy se socializací. Jako civilista vyměnil uniformu za povolání bankéře a později se svou ženou založili počítačovou společnost. „Nikdy jsem si neuvědomil, jak moc jsem v sobě to neuvěřitelné trauma dusil.“ Uvedl Carr. „Bylo mi ctí, sloužit ve Vietnamu. Změnilo mi to život.“ prohlásil.

iZdroj fotografie: US Coast Guard Academy / Public Domain

Až ve svých 72 letech se konečně o své zkušenosti podělil. Když pravda o jeho činech vyšla na povrch, rozhodlo se ho vedení Akademie pobřežní hlídky v Connecticutu ocenit za jeho statečnost a hrdinství, které prokázal ve službě. Na slavnostní ceremonii mu byl předán plakát, který byl následně umístěn na „Zdi statečnosti“ v akademické síni hrdinů.

Jak pohlížíte na skutky a pokoru tohoto válečného veterána?

Zdroj: WEARETHEMIGHTY, SANDIEGOUNIONTRIBUNE

Článek Pobřežní strážce s nasazením života zachránil námořní základnu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dopravní letadlo coby létající kulometné hnízdo

Ve Vietnamu bývaly používány v té době dvoumotorové letouny C-47, především jako transportní letouny. Při nočních útocích Vietkongu začaly být využívány pro shazování světlic nad prostory bojů, aby bránící se američtí vojáci na útočníky dobře viděli. Pak ale padl nápad letoun vyzbrojit, aby mohl kromě shazování světlic poskytovat i palebnou podporu ze vzduchu.

Nejdříve se zkoušely kulomety cal .30, (Browning ráže 12,7 mm) ale brzy se přešlo na trojici rotačních kulometů M134 Minigun ráže 7,62 mm. Jeden byl umístěn v nákladových vratech a dva v okenních otvorech. Letoun byl označen AC-47 Spooky (A jako Attack), a dostal přezdívku, která se později ujala i jako oficiální název celé této kategorie letadel – gunship.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Na první denní misi letoun vzlétl 14. prosince 1964. Jeho první noční bojová mise, které byly jeho specialitou, se uskutečnila o několik dní později. Vietkong tehdy útočil na základnu speciálních sil v Tranh Yend. Letoun po přivolání kroužil 37 minut nad bojištěm, vypálil ze svých zbraní 4500 nábojů a shodil 17 světlic. Útok byl úspěšně odražen.

I další testy potvrdily velkou efektivitu „gunshipu“ při likvidaci nočních útočníků. Začátkem roku 1965 byl proto letoun AC-47 poslán do USA jako vzor pro úpravu a přestavbu dalších C-47. Po výcviku posádek o několik měsíců později již byla zřízena celá první letka těchto gunshipů.

Kroužil v malé výšce a chrlil střely

Letoun C-47 se k tomuto úkolu skvěle hodil. Jako pístový vrtulový letoun mohl letět relativně malou rychlostí naprosto stabilně poměrně dlouho. Z toho vycházela koncepce bojového nasazení AC-47. Po příletu do bojové zóny letadlo vyhodilo první světlici a pak kroužilo ve výšce zhruba 900 metrů rychlostí 300 kilometrů v hodině okolo ohniska bojů.

Jako původně transportní letadlo mělo dostatečnou nosnost, aby uneslo tisíce nábojů. Bylo to třeba. Jeden Minigun dokázal za minutu vychrlit až 6 tisíc střel. Protože každá pátá střela byla svítící, v noci to vypadalo, že letoun chrlí oheň v kruhu. Proto mu vojáci říkali Kouzelný drak (The Magic Dragon).

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Kulomety byly umístěné na levoboku, tedy na straně pilota. Ten měl v levém okně pilotní kabiny namontován zaměřovač, a byl to tedy on, kdo zbraně ovládal, přičemž mohl s nimi pálit jednotlivě nebo naráz. Na palubě letadla byli i střelci, ale ti zbraně většinou neovládali. Starali se hlavně o jejich hladký chod, bezproblémové fungování a zásobování střelivem.

Na standard letadel AC-47 nakonec bylo přestavěno celkem 53 kusů původních C-47, z toho jich bylo 41 nasazeno ve Vietnamu. Jen v roce 1965 odlétaly 277 misí, při kterých spotřebovaly 137 136 nábojů a shodily přes 2 500 světlic. Ve Vietnamu byly nasazeny až do roku 1969. Po jejich náletech zůstalo cca 5300 zabitých vojáků Vietkongu a stovky zničených jejich vozidel.

Po čtyřech letech intenzivního nasazování již vykazovaly známky opotřebení. Letectvo je ale už neopravovalo, v té době začalo v úloze gunshipů používat modernější letadla jako AC-130A Spectre či AC-119G Shadow. Zbylá letadla AC-47 ale byla a dosud jsou používána jinými letectvy. V 80. letech USA dvě dodaly do Salvadoru. Dosud je využívá třeba letectvo v Kolumbii, které je nasazovalo i proti drogovým kartelům.

Jak hodnotíte efektivitu letadel palebné podpory?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Speciálně vyzbrojená Dakota doslova chrlila oheň z oblohy. „Kouzelný drak“ byl zkázou Vietkongu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vražedný gramofon carského důstojníka

Stačí jeden pohled a je jasné, proč si vysloužil DP-28 přezdívku „gramofon“. Zbraň měla na horní ploše pouzdra závěru velký diskový zásobník, který pojal 47 nábojů ráže 7,62×54 mmR, tedy stejnou ráži, jakou používala ruská/sovětská vojenská puška Mosin Nagant. Neexistují sice žádné důkazy o tom, že by vycházel z kulometu Lewis americké konstrukce, kterou používala britská armáda během 1. světové války, ale určitá podobnost designu tu je.

iZdroj fotografie: Flickr

Kulomet DP-28, jak je znám na Západě, přestože podle některých pramenů se v Rudé armádě pod tímto názvem nikdy nevyskytoval, zkonstruoval koncem 20. let minulého století Vasilij Alexejevič Děgťarjov. Děgťarjov (1880-1949) byl jedním z těch sovětských zbrojních konstruktérů, kterým se podařilo přežít konec carské éry v Rusku a pokračovat v práci pro nový komunistický režim. Dokonce se dostal do čela první sovětské konstrukční kanceláře pro palné zbraně.

Během své dlouhé kariéry vytvořil mnoho typů kulometů, samopalů, a dokonce i protitankových zbraní. Děgťarjov dosáhl hodnosti generálmajora ženistů a dělostřelectva, byl doktorem technických věd a byl mu byl udělen titul Hrdina socialistické práce. Stal se druhým nositelem tohoto vyznamenání. Hned po Josifu Stalinovi!

Robustní kulomet do nepohody

Jednou z Děgťarjových prvních konstrukcí byl lehký kulomet DP-28. Lehký je však jistě relativní a na rozdíl od toho, co mohou naznačovat sovětské válečné filmy, se z něj ve skutečnosti nedalo snadno střílet za pohybu. Diskový zásobník umístění na horní ploše se dnes může zdát jako zvláštní volba, ale je třeba si uvědomit, že mnoho dalších výrobců a konstruktérů zbraní uvažovalo o tom, jak by mohla gravitace napomoci při nabíjení zbraně.

iZdroj fotografie: Flickr

Proto například Bren a další lehké kulomety té doby měly také horním plnění munice. V případě DP-28 poskytoval diskový zásobník dostatek střeliva, ale také zajišťoval, aby nebyla snížena viditelnost nad zbraní. Umístěním nábojů na horní straně zbraně také zajišťovalo mobilitu, která u lehkých kulometů s pasovým zásobníkem chyběla.

Ačkoli byl těžší než puška, mohl jej stále nosit a obsluhovat jeden voják Rudé armády – podobně jako Bren, Lewis nebo americkou automatickou pušku Browning. S hmotností zhruba 9,12 kilogram nenabitý a 11,5 kilogramu nabitý byl o něco těžší než BAR, ale přibližně stejně těžký jako Bren. Na rozdíl od těchto zbraní však voják musel být v předklonu nebo mít dvojnožku opřenou o rovný povrch, pokud střelec chtěl mít vůbec nějaký alespoň trochu přesný zásah.

Symbol Rudé armády měl své mouchy

Ve srovnání s jinými kulomety meziválečné doby se DP-28 se vyznačoval jednoduchou konstrukcí s velmi malým počtem dílů. U prvních modelů jich bylo celkem jen 80.  Kadenci měl Děgťarjov přibližně 550 ran za minutu, což byla nižší rychlost střelby než u některých kulometů, ale ve skutečnosti to pomohlo snížit riziko přehřátí hlavně. To bylo důležité, protože na rozdíl od kulometu Bren nebo univerzálního kulometu MG34 německé armády neměl DP-28 výměnnou hlaveň.

iZdroj fotografie: Public Domain

Navzdory tomuto nedostatku v bojových situacích plnil úlohu lehkého kulometu družstva velmi dobře. Daleko větším problémem DP-28 byl zásobník na pouhých 47 nábojů a jeho výměna nebyla zdaleka tak rychlá. Ještě horší byla skutečnost, že nabíjení zásobníků bylo pomalé a zdlouhavé. Střelci z DP-28 obvykle nosili zbraň s nabitým zásobníkem a další tři měl v torně na munici.

Pro tankisty i letce 

Kulomet DT-28 byl již od začátku plánován jako multifunkční zbraň. Letecky kulomet DA (Děgťarjov Aviatsionny) byl upraven pro střeliště letadel. Standardní kulomet DA dostal tlumič plamene a kratší hlaveň a zdvojenou opěrkou pro ramena místo pažby pro lepší ovladatelnost. Tento kulomet byl od roku 1928 montován na bombardéry TB-3 a legendární Polikarpovi U/Po-2. Když se objevily kulomety ŠKAS s větší kadencí a ráže, byla výroba DA po 1200 kusech ukončena.

iZdroj fotografie: uživatel Mil.ru / Wikimedia Commons / CC BY

Úprava pro obrněná vozidla DT (Tankovy)se od standardní verze odlišovala kovovou skládací pažbu, prvky pro upevnění v tanku a plátěný pytlík pro zachycení vystřílených nábojnic. Nabíjení bylo jako u pěchotní verze z diskového zásobníku, který byl však na 60 nábojů. Kulomety DT byly montovány jak do tanků T-32 tak do T-34. Ve výrobě se udržely až do rok 1959.     

Rozsáhlá modernizace

V letech 1943/44 byl DP-28 modernizován na verzi DPM. Tato verze měla pevnější dvojnožku a přidanou pistolovou rukojeť, která usnadňovala držení. Celkem Sověti od roku 1928 do počátku 50. let vyrobili asi 795 000 lehkých kulometů DP-28/DPM. Kopie této zbraně později na počátku studené války vyrábělo Polsko, zatímco komunistická Čína vyráběla vlastní kopie pozdně válečného DPM jako typ 53.

Po válce byl DP-28 modernizován na verzi RP-46. Zmizel charakteristický „talíř“ a pod zbraní se objevila schránka na 250 nábojů v pásu. Zbraň dokázala vystřelit 500 ran, než musela být kvůli přehřátí odstavena. RP-46 byl základem výzbroje sovětské armády až do 60.let 20. století, kdy byl nahrazen lehkým kulometem PK. Licenční výroba této verze probíhala i v Číně jako Typ 58 a v KLDR jako Typ 64.

iZdroj fotografie: Flickr

Během 2. světové války se jednalo o standardní sovětský pěchotní lehký kulomet. Byl ostatně používán i vojáky naší armády na Východní frontě. Po válce byla zbraň používána v čínské občanské válce, korejské válce, a dokonce i ve vietnamské válce, kde byly DP-28 i DPM dodávány jednotkám severovietnamské armády a Vietkongu.

DP-28 se objevuje i v moderních konfliktech včetně Somálska, stejně jako v probíhajících občanských válkách v Libyi a Sýrii, a dokonce i v Afghánistánu. To svědčí o kvalitě Děgťarjovy konstrukce. Je to prostě nezastavitelný střílející gramofon!

Zdroj: NationalInterest

Článek Vražedný gramofon carského důstojníka: Sovětský DP-28 je kulomet k nezastavení, v mnoha válkách bojuje dodnes se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Skunk Works proti Vietkongu

Během války ve Vietnamu si americké námořnictvo a letectvo uvědomily potřebu malého pozorovacího letadla, které by mohlo létat nad džunglí ovládanou nepřítelem ve výšce něco málo přes 300 metrů, aniž by bylo odhaleno. Námořnictvo a letectvo v té době nedisponovalo letounem, který by to dokázalo, aniž by nevarovalo sily Vietkongu hlukem motoru.

Pro tento úkol by nestačila rychlost, složité tvary ani drahý nátěr, takže Lockheed, vybraný dodavatel pro konstrukci tohoto nového letounu, se měl vrátit k základům stealth. Základní premisou nového stroje měl být neslyšný chod.

iZdroj fotografie: Public Domain

Zakázku v roce 1968 zadalo ministerstvo obrany v tajnosti společnosti Lockheed, přesněji řečeno jejímu oddělení Advanced Development Programs, známějšímu pod názvem Skunk Works (Skunčí dílny). Skunk Works měla za sebou výrobu výjimečných letadel, včetně SR-71 Black Bird a U-2. Lockheed se již několik let předtím zabýval tichými letadly, když umístil motor do kluzáku.

Projekt X-26 Frigate zašel tak daleko, že prototyp byl poslán k frontovým zkouškám do Vietnamu. Ty úspěšně dokončil. Když ministerstvo obrany vydalo požadavek na nový nízko létající tichý pozorovací letoun, ukázaly se zkušenosti společnosti Lockheed jako neocenitelné.

Hlavní je ticho

Lockheed použil jako základ stealth stroje kluzák Schweizer SGS 2-32. Konstruktéři Skunk Works vyměnili většinu původních materiálů za lehké kovy a sklolaminát, který se v té době u letadel vyskytoval jen zřídka. Lockheed chtěl, aby letadlo bylo co nejlehčí, čímž by se snížila spotřeba paliva a prodloužila doba jeho pobytu ve vzduchu. Vedle toho byl stroj i daleko pevnější.

Na papíře parametry Lockheed YO-3 Quiet Star, tedy Tichá hvězda, jak byl stroj výstižně pojmenován, eufemisticky řečeno, právě neuchvacovaly. Rozpětí bylo 17 metrů a délka trupu 8,94 metru. Maximální vzletová hmotnost činila pouhých 1 724 kilogramů. Maximální rychlost byla 166 kilometrů v hodině a provozní 129,7 kilometru.

iZdroj fotografie: Flickr

Úprava motoru byla stěžejní a nejsložitější částí, kterou bylo nutné provést. I relativně malé a nevýkonné spalovací motory letadel vytvářejí velký hluk a velkou část svého provozu musí fungovat na plný výkon. Konstruktéři jako srdce letounu vybrali šestiválec Continental Model No. I0-360D. Motor byl obalen sklolaminátovou vatou, která tlumila zvuky jeho chodu.

S pomalu běžící vrtulí byl motor spojen systémem řemenů a ložisek, které omezovaly nejen hluk motoru, ale i svist vrtule. Ta byla třílistá a vyrobená ze sklolaminátu. Velmi zajímavě byl řešen v letadle i odvod plynů. Výfuk stroje byl vybaven tlumiči hluku a byl veden po celé délce trupu až na záď stroje. Řídící plochy a kormidlo byly pokryty látkou, která tlumila zvuk.

Do Vietnamu

Zvětšil se i kokpit. Stroj dostal pro lepší výhled nový vypouklý překryt kabiny. Před pilota bylo přidáno místo pro pozorovatele. Ten byl vybaven zařízením pro noční vidění. Roku 1971 bylo několik strojů vybaveno termovizí a jeden dokonce jedním z prvních laserových zaměřovačů, který však v boji nebyl použit.

Práce byly dokončeny v roce 1969 a osm z jedenácti vyrobených strojů brzy putovalo do Vietnamu, kde prošlo bojovým křtem. Stroje byly přiděleny k 220. letecké rotě na základně Phu Bai. Před každou misí Lockheed YO-3 vzlétl a obletěl leteckou základnu. Vojáci na zemi naslouchali, zda se neozývají nějaké neobvyklé zvuky nebo jakýkoli hluk. Pokud ano, dali letadlu signál, aby přistálo. Na tyto opravy stačila většinou lepící páska

iZdroj fotografie: Flickr

Letouny Lockheed YO-3 si vedly skvěle, a dokonce překonaly původní požadavky. Při nočním provozu byly tak tiché, že i když stroje letěly ve výškách kolem 60 metrů, vietnamští vojáci si jich nevšimli. Během nasazení ve Vietnamu nedošlo k žádné bojové ztrátě stroje a tichounký stroj se nikdy nedostal ani pod palbu nepřítele. Z technických důvodů musely být vyřazeny tři stroje. Naopak se podařilo zaměřit a zničit celou řadu skrytých nepřátelských jednotek a cílů.

Ve službách NASA i FBI

Roku 1971 byly všechny stroje z Vietnamu staženy. Co s nimi bylo dál? Dva dostala k dispozici louisianská agentura na ochranu přírody, která je používala k dopadení pytláků plundrujících přírodu. Další stroje používala FBI ke sledování pašeráků, únosců a operacím nad městy. I zde, do nástupu moderních sledovacích vrtulníků, odváděly stroje neocenitelné služby.

Jeden stroj používala NASA. Ta vybavila svůj YO-3 mikrofony a analyzovala a vypracovala zvukovou signaturu všech strojů ve výzbroji amerického letectva. Dodnes se zachovalo z jedenácti vyrobených strojů šest. Všechny jsou k vidění v leteckých muzeích ve Spojených státech jako nenápadné, ale o to zajímavější exponáty.

Zdroj: WarHistoryOnline

Článek Drobné letadlo YO-3 bylo technickým zázrakem. Mělo vítězit nad Vietkongem, bohužel přišlo příliš pozdě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Válka ve Vietnamu si vyžádala mnoho obětí

Podle odhadů zemřelo v důsledku války přibližně 58 000 vojáků a bylo více než 300 000 zraněných. Kromě toho přišla armáda Spojených států o 10 000 letadel a vrtulníků. Tato válka nebyla jako všechny ostatní, ale měla stanové bitvy a leteckou kampaň. Přestože se začaly používat high-tech zbraně, jako například SAM (rakety země-vzduch), specializované lodě a řízená munice, stále rostla potřeba speciálních sil.

iZdroj fotografie: Archivy USMC / Creative Commons / CC BY

Mimořádný voják Jerry Shriver

Vietnam měl ve svých řadách spoustu výjimečných a odvážných mužů. Patřili mezi ně například seržant dělostřelby Carlos Hathcock, kapitán John Ripley, seržant Ed Eaton a Jerry „Mad Dog“ Shriver. Poslední zmiňovaný patřil do 5. speciálních sil. Narodil se 24. září roku 1941 na Floridě a o jeho dětství je známo jen málo informací. Už jako mladý vstoupil do armády, a když přijel do Vietnamu, dostal hodnost seržant první třídy.

Úkolem jeho týmu bylo plnit hluboké penetrační mise za nepřátelskými liniemi a poté provézt strategickou průzkumnou misi. Shriver získal za svou statečnost a oddanost několik vyznamenání. Obdržel dvě stříbrné hvězdy, sedm bronzových hvězd, jednu leteckou medaili, tři vyznamenání armády za chrabrost a medaili vojáka.

Shriver získal řadu ocenění

Pro své chování si vysloužil přezdívku Mad Dog a severovietnamská vláda se ho bála tak moc, že vypsala odměnu 10 000 dolarů, což je v přepočtu přibližně 250 000 korun, za jeho smrt. Jeho třetí pracovní cesta vedla k tomu, že začal hodně pít a měl také problémy se spánkem. Vojáci dokonce říkali, že si před spaním dává pod polštář svůj samopal M3A1.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / Public Domain

Většina vojáků, kteří s ním sloužili, však přiznali jeho statečnost, oddanost a obětavost pro svůj vojenský tým. Vietnamské lidové jednotky armády PAVN byly založeny v oblasti jihovýchodní Kambodži, která měla pro PAVN zvláštní význam. Spojené státy se však cítily v ohrožení, a vyslaly strategické bombardéry B-52, aby provedly bombardování na Vietnamské jednotky.

Poslední mise Shrivera, přezdívaného Mad Dog

Následně byla Shriverova četa pověřena, aby zahájila ostřelování pomocí čtyř vrtulníků. Tato mise se však ukázala jako nereálná hned po jejím úvodu, kdy po přistání okamžitě čelili palbě kulometů ze silně opevněných pozic PAVN. Shriver se rozhodl spolu s jihovietnamským vojákem postupovat dopředu, aby vyhodnotil celou situaci. Zjistil, že jeho četa čelí přibližně čtyřnásobné převaze vojáků ukrytých v bunkrech a zákopech.

iZdroj fotografie: Fotograf americké armády / Creative Commons / Public Domain

Shriver byl několikrát zraněn a od té doby už on, ani jeho doprovodný voják nebyl nikdy spatřen. Mezitím se americká četa ocitla pod intenzivní palbou, a ve výsledku hojně ztratila. Až po sedmihodinovém boji se podařilo americkým vrtulníkům osvobodit své přeživší.

Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno a byl prohlášen za ztraceného v misi

Ke konci stejného dne se ozval Hanoj Hanna, který prohlásil, že zajali Mad Doga Shriver. Později se ukázalo, že už byl dávno po smrti a mají tedy jeho tělo. Později se armáda vydala hledat těla zemřelých, ale našli pouze dvě. Pozůstatky Shrivera nebyly nikdy nalezeny a v pouhých 27 letech byl oficiálně uveden jako ztracen v misi.

Zdroj: War History Online

Článek Mimořádný voják Jerry „Mad Dog“ Shriver jako obávaný hrdina Vietnamské války. Byla na něj dokonce vypsaná odměna se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zpět do Vietnamu

Chick Donohue se narodil v roce 1941 a vyrostl v manhattanské čtvrti Inwood. V sedmnácti letech opustil New York, aby sloužil své vlasti u námořní pěchoty Spojených států. Ve Vietnamu strávil dva roky. Po propuštění se stal námořníkem a několik let pracoval jako námořník. Během služby na moři se dostal mnoha zahraničních přístavů, včetně Saigonu.

i

Plán zněl jednoduše a chytře jako každý plán, který vznikne v baru nebo hospodě. Jeden ze štangastů se měl proplížit do Vietnamu, vypátrat své kamarády v boji a každému z nich předat vzkaz podpory z domova, pobavit se s nimi a podpořit jejich morálku nejpádnějším, kapalným argumentem, tedy pivem. Chick zvedl hozenou rukavici a na pivní misi se přihlásil. Kamarádi dali do hromady jména šesti kluků ze sousedství, kteří stále byli ve vietnamském pekle a vybavili ho ruksakem plným piva.

Do Vietnamu se Chick vydal na nákladní lodi SS Great Victory, na které sloužil z přístavu Leonardo v New Yorku a v roce 1968 přistál v Quy Nhon. Vše se zvrtlo, když Vietkong zahájil ofenzívu Tet. Ta začala v ranních hodinách 31. ledna 1968. Chick se stal svědkem bitvy o americké velvyslanectví v Saigonu. Netušil, že v Jižním Vietnamu uvízne na několik měsíců.

Mise nade vše

I přes nebezpečí a chaos, který v Saigonu a Jižním Vietnamu panoval se Chick rozhodl ve svém úkolu pokračovat. Chick neměl přesná místa, kde kamarádi sloužili. Rozhodl se postupovat téměř detektivním způsobem. Jakmile potkal vojáky od jednotek, u kterých hoši ze seznamu sloužili, začal se jich vyptávat. Stačil mu pohled na nášivky.

iZdroj fotografie: Noah Wulf/ Creative Commons/ CC-BY-SA 4.0

„První dva jsem vlastně našel podle nášivek,“ řekl. „Viděl jsem kluky s nášivkou, která se shodovala s jednotkou, u které měl Tommy Collins být. Byl to první kamarád, kterého jsem našel. Byl přinejmenším překvapený,“ pokračoval Donohue. „Možná by to popsal jako šok. Několikrát se mě zeptal, co tam dělám. A já mu pokaždé řekl: „Přinesl jsem ti pivo a pozdravit tě. Abys věděl, že kluci ze sousedství tě podporují. Stojíme za tebou a děkujeme ti za tvou službu,“ nebo něco takového,“ popsal pro televizní stanici Fox News.

Šťastný muž

Chick nakonec strávil ve Vietnamu další půl rok a skutečně se mu podařilo najít všechny kamarády ze sousedství ze seznamu. Během své mise se dokonce dostal i do bojové zóny. Po návratu z Vietnamu Donohue vystudoval Harvardovu univerzitu a stavěl v New Yorku tunely. Jeho kolegové si jej velmi vážili, a dokonce ho zvolili za svého odborového předáka. Během nepokojů v Irsku Chick, jako hrdý Američan irského původu, založil neziskovou organizaci „New York Friends of Ireland“. Ta podporuje mírový proces na rozděleném ostrově. Chick je ženat má tři děti a šest vnoučat. Roku 2017 o svém pivním vietnamském dobrodružství napsal knihu.  

Zdroj: Sofmag

Článek Jak podpořit vojáky ve válce? Veterán jim přivezl batoh piv až na bojiště se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Letec v druhé světové

Stewart nebyl jen herec, od mládí měl i vášeň pro létání. Letecký průkaz získal v roce 1935. A také byl veliký vlastenec. Když na počátku roku 1941 začalo být jasné, že se USA nejspíše nevyhnou válce, přihlásil se od armády a nastoupil do letecké školy. Jako celebrita se stal instruktorem nováčků a jedním v PR lákadel armádního letectva. S tím ale nebyl spokojený, proto se po řade žádostí dostal na evropské bojiště. I přes to, že by vázaný smlouvou s filmovými studii.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / public domain

Na bombardéru B-24 létal na bojové mise nad okupovanou Evropou. Byl opakovaně vyznamenán a druhou světovou válku skončil v hodnosti plukovníka. I po válce se věnoval nejen herecké profesi, ale nadále zůstal věrný letectvu a stal se rezervistou. Během služby ve Strategických leteckých silách byl přeškolen na pilota bombardérů B-47 a B-52. V roce 1959 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.

Služba ve Vietnamu

Když se Spojené stády zapletly do války ve Vietnamu, nechtěl zůstat stranou. Nakonec se dostal na Guam a jako pozorovatel na let operace Arc Light. Protože byl světově známou hvězdou, jeho přítomnost na palubě byla tajná. Za usmrcení celebrit byli vietnamští vojáci i jejich sovětští instruktoři štědře odměňováni. Nad Vietnamem osádka Boba Amose úspěšně shodila 51 bomb a i s celebritou se vracela zpět na základnu. Problémy začaly až tam.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Pokud by se něco stalo, měl James Stewart opustit letadlo jako první. Nakonec se ale přistání posádce povedlo a slavného generála na letišti vítal dav obdivovatelů. Byl to jeho poslední bojový let. Z amerického letectva odešel do penze v roce 1968 a o své utajované misi nad Vietnamem nikdy nemluvil. Věnoval se i nadále herecké a televizní kariéře. Zapojil se i do politiky, aktivně podporoval kandidaturu svého přítele Ronalda Reagana na prezidenta a byl jeho častým hostem v Bílém domě. Zemřel v roce 1997 ve věku 89 let.

Zdroj: Sofmag

Článek Hollywoodská hvězda James Stewart letěl v bombardéru B-52 nad Vietnamem, zcela inkognito se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj fotografie: Noah Wulf/ Creative Commons/ CC-BY-SA 4.0

Zbraně americké armády

Do konfliktu, který původně vzplanul mezi Jižním a Severním Vietnamem se brzy zapojily i Spojené státy americké. USA nehodlaly dopustit další šíření komunismu a na podporu Jižního Vietnamu vyslaly značné síly. Celkem v průběhu konfliktu sloužilo ve Vietnamu více než 2,5 milionu Američanů, z nichž zhruba 50 tisíc našlo ve vietnamské džungli svou smrt. O tom, že národ kovbojů přišel do bitvy náležitě ozbrojen nemusí být pochyb.

Puška M14

Američané vstupovali do bojů ve Vietnamu s arsenálem, který mnohdy tvořily zbraně nasazené ještě před 2. světovou válkou. Prvním pokusem o plošné nahrazení druhoválečných zbraní byla právě puška M14. Zbraň na první pohled zůstávala designově ve starých časech.  Robustní dřevěné tělo připomínalo starší model – pušku M1, která byla běžnou výbavou amerických pěšáků za světové války a v Koreji.

iZdroj fotografie: Department of Defense – Deparment of Navy/ Public domain

Puška M14 používala silný náboj ráže 7,62mm NATO a neměla tak problém vyřadit protivníka z boje. Ideální ovšem nebyla její váha a rozměry. Dlouhá a dřevěná konstrukce těla zbraně se nehodila pro boj ve vlhké džungli, kde hustá vegetace znepříjemňovala pohyb. I přes uvedené nevýhody byla M14 v první polovině konfliktu často používanou zbraní.

Útočná puška M16

Když se řekne americká armáda ve Vietnamu většině lidí se vybaví obraz vojáka ozbrojeného právě touto puškou. Spojení Vietnamské války a M16 je zcela správné, protože právě zde si tato, dnes již legendární, zbraň odbyla svou premiéru. Útočná puška M16 představovala odpověď amerického průmyslu na sovětské AK47, které se stalo oblíbenou a velice efektivní zbraní amerických protivníků. Sovětská puška totiž stávající americké zbraně M1 Garand a M14 v podmínkách guerillové války o úroveň překonávala.  

iZdroj fotografie: Tech. Sgt. Ken Hammond / Public domain

Na rozdíl od starších pušek M14, byla M16 konstruována v ráži 5.56 mm a americký voják tak mohl díky nižší váze náboje nést více munice. Oproti starším zbraním přinesla nová zbraň i lepší ergonomii. Vynikajících výsledků zbraň dosahovala i v testech přesnosti. Nutno ovšem dodat, že M16 zpočátku provázela řada problémů se zasekáváním, které vyřešily až její pozdější modifikace.

Útočná puška M16 se i přes své nedostatky stala rozšířenou zbraní a našla si cestu do mnoha světových armád, ve kterých slouží dodnes. Pro spojence USA se stala M16 stejnou klasikou, jako AK47 pro partnery Sovětského svazu.

Kulomet M60

Pokud M16 představovala typickou pušku amerického vojáka, pak M60 zaujímá toto výsadní postavení mezi kulomety. Mohutná zbraň ráže 7,62x51mm sloužila, jako ideální nástroj  pro podporu amerických pěšáků. Vzhledem k váze a rozměrům ji přenášelo a obsluhovalo trojčlenné družstvo.

iZdroj fotografie: Robert L. Drieslein Collection (COLL/5643) at the Archives Branch/ Marine Corps History Division/ Public domain

Použití našla M60 i coby palubní zbraň bočních střelců amerických vrtulníků – v takovém případě ji obsluhoval jen jeden muž. Stejně jako v případě M16 i pro kulomet M60 znamenala Vietnamská válka pouze zahřívací kolo. Přestože jde o téměř 70 let starou koncepci je M60 i v 21. století hojně využívanou zbraní.

Granátomet M79

Americké ozbrojené síly se v průběhu války snažily zvýšit palebnou sílu pěších jednotek. Do výzbroje byl proto zaveden granátomet M79. Jednalo se o poměrně těžký kus vybavení a voják, který obsluhoval granátomet M79 byl většinou vybaven již jen ruční palnou zbraní – ve většině případů pistolí Colt 1911.

iZdroj fotografie: User BrokenSphere/ Creative Commons/ CC-BY-SA 3.0

Granátomet M79 byl typickou „zadovkou“, projektil se tedy umísťoval do zadní části zbraně nikoliv do hlavně, podobně jako tomu je u loveckých brokovnic. Šikovný střelec dokázal z M79 vypálit i 5 – 6x za minutu. Zbraň byla stavěna na granáty 40x46mm a její účinný dostřel byl v případě plošných cílů až 400m. Celkem bylo vyrobeno cca 350 000 kusů.

Později byl nahrazován podvěsnými granátomety, díky kterým nemusel voják volit mezi granátometem a puškou, ale zůstaly mu obě možnosti. M79 se dočkal dokonce i služby ve Válce v Afghánistánu, kdy jej používala mj. americká a australská armáda.

Pistole M1911

Vietnamská válka se nesla ve znamení modernizaci dosavadního amerického arsenalu, přesto se však našla jedna zbraň, která s americkými vojáky do války vstoupila i odešla. Jedná se o legendární pistoli M1911. Stejně jako v Koreji a 2. světové válce, i ve Vietnamu byla M1911 věrným společníkem na opasku amerických bojovníků. Léty prověřená konstrukce neselhala ani v krutém prostředí tropického Vietnamu.

iZdroj fotografie: Mitch Barrie/ Creative Commons/ CC-BY SA 2.0

Pistole M1911 používá náboj ráže .45 a byla vždy oblíbena zejména pro svou všestrannost a spolehlivost.  M1911 zůstala standardní ruční zbraní amerických ozbrojených sil až do 80. let 20. století, kdy jej nahradila pistole Beretta. Dlužno podotknout, že přezbrojení nebylo řadovými vojáky přijato s nadšením, a prověřená M1911 zůstala oblíbenou volbou mnoha střelců z řad ozbrojených složek i civilistů.

iZdroj fotografie: Donn A. Starry / Department of the Army / Public domain

Američané samozřejmě používali mnohé další ruční zbraně, ale slávu výše zmíněných se žádné překonat nepodařilo.

Zdroj: History

Článek Ikonické zbraně amerických vojsk ve Vietnamu, při kterých se zatají dech se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejjednodušší cestou

Roku 1963 vydalo americké letectvo požadavky na protipartyzánské letadlo (COIN – counterinsurgency). To mělo nést velmi silnou výzbroj, mít dostatečnou výdrž ve vzduchu, zvýšenou ochranu posádky, a možnost startu z nezpevněných ploch. Do tendru se přihlásila i firma Cessna, která upravila dle požadavků armády svůj cvičný letoun T-37 Twett. To dostalo lepší avioniku (souhrnný název pro vybavení letadel elektrickými a elektronickými přístroji), pevnější konstrukci a prodloužené rozpětí.

Letadlo plně splnilo požadavky armády. Ta však ztratila o projekt zájem a druhý prototyp byl dokonce odeslán do muzea. Vše se radikálně změnilo se vstupem Američanů do vietnamské války roku 1965. USAF objednalo první ověřovací sérii 39 strojů, které byly označeny jako A-37 A Dragonfly. V roce 1967 bylo 24 z nich odesláno k bojovým testům do Jižního Vietnamu.

Připraven na válku

A-37 Dragonfly bylo dvoumístné bitevní letadlo. Posádka stroje seděla v kabině vedle sebe ve vystřelovacích sedačkách s možností katapultáže v nulové výšce. Rozpětí stroje bylo 10,95 metru, délka 8,6 metru a výška dosahovala 2,14 metru. Hmotnost prázdného stroje oproti cvičné verzi vzrostla téměř o tunu, tedy na 2,8 tuny.

iZdroj fotografie: Unsplash

Výkony stroje však nijak neklesly. Naopak. Bitevní verze dostala více než dvakrát silnější motory General Electric J85-GE-17A s výkonem 12,68 kN. Maximální rychlost se zvýšila z 684 kilometrů v hodině u Tweetu na 843 kilometrů v hodině u Dragonfly. Dostup byl 12 370 metrů, a dolet pouze na vnitřní palivové nádrže dosahoval 740 kilometrů. Pokud byly použity vnější nádrže, dolet vzrostl na 1629 kilometrů. Dragonflly mohl doplňovat palivo i za letu.

Nejdůležitější byla samozřejmě vyzbroj. Na osm pylonů pod křídly bylo možno podvěsit až 1200 kilogramů různorodé výzbroje od různorodých bomb přes rakety až po další podvěšené kulomety. V nose stroje byl rotační kulomet GAU-2B/A ráže 7,62 milimetrů se zásobou 1500 kusů nábojů.

Proti Vietkongu, guerillám ale i Číňanům

Na bojiště se v rámci 604. letky stroje dostaly na začátku roku 1967. Piloti měli své stroje rádi pro nezáludné letové vlastnosti a velkou odolnost. Naopak kritizovali špatnou ovladatelnost v nízkých výškách a odolnost proti palbě z ručních zbraní. Tyto výtky se podařilo napravit verzí A-37 B.

Dragonfly se stal skutečnou zhoubou Vietkongu. Piloti měli na stroji velmi dobrou mušku a neřízené bomby dokázali umístit v kruhu 14 metrů. Stroj díky velké výdrži dokázal nad místy bojů dlouho kroužit a podporovat vlastní pěchotu. Celkem bylo vyrobeno 577 ks modelu A-37, z čehož 254 bylo dodáno spřáteleným „jižním Vietnamcům“. Do konce války bylo ztraceno v boji pouhých 22 kusů.

iZdroj fotografie: Unsplash

Po pádu Jižního Vietnamu zůstalo komunistickým vítězům 95 strojů, a zbytek z nich se podařilo evakuovat do Thajska. Komunisté ukořistěné stroje zařadili do výzbroje a roku 1979 nasadili do bojů v Kambodži a proti čínské armádě v pohraničních bojích. I tentokrát se ukázalo, že se jedná o výkonný bojový prostředek.

To se potvrdilo i během testů v Sovětském svazu, jemuž Vietnamci několik kusů věnovali. K překvapení Sovětů lehký bitevník dokázal více než účinně bojovat nejen s pěchotou, ale podvěšené rakety si poradily i s tanky a lehkým opevněním. Sověti zjistili, že podobně variabilní stroj ve výzbroji nemají. Rozhodly se proto zahájit vývoj vlastního bitevního stroje. Z tohoto popudu později vznikl legendární Suchoj Su-25, u kterého byly použity některé prvky z A-37. Zkoušky trofejních kusů probíhaly i v NDR a Polsku.

Ve výzbroji dodnes

Americké letectvo začalo své stroje přeřazovat k letkám Národní gardy krátce po konci vietnamského konfliktu, a postupně byl jeden po druhém vyřazován. Poslední akcí, které se v amerických barvách A-37 zúčastnily, byla operace Just Cause, tedy invaze do Panamy v prosinci 1989. Poslední Dragofly dolétal v amerických barvách v roce 1992.

iZdroj fotografie: Unsplash

To však neznamenal konec A-37. Během let byla přebytečná letadla exportována do mnoha spojeneckých zemí. Vedle Thajska a Jižní Koreji se jednalo především o země Jižní a Střední Ameriky. Nejintenzivnější nasazení bylo během války v Salvadoru, kde došlo k velmi kurióznímu sestřelu jedné A-37, když se povstaleckému odstřelovači podařilo zasáhnout kopilota. Pilot se v záchvatu paniky z jinak nepoškozeného stroje katapultoval.

Dnes již v dalších uživatelských zemích, tedy Chile, Dominikánské republice a Ekvádoru, A-37 dolétal. V Kolumbii, kde byl Dragonfly úspěšně nasazen v občanské válce a v boji s výrobci a pašeráky narkotik, stále sedm modernizovaných strojů ve výzbroji zůstává. Stejně tak i v Salvadoru, Guatemale, Hondurasu, Peru a Uruguayi je několik desítek více než padesát let starých strojů stále ve výzbroji letectev. Několik Dragofly létá i pod civilní imatrikulací. Veterán z války ve Vietnamu A-37 Dragonfly tedy z nebe ještě nezmizí po mnoho další dlouhých let.

Autor: Tomáš Brzobohatý

Článek Malá Cessna byla postrachem Vietkongu. Letadlo ničilo partyzány a nepříjemně překvapilo i Sověty se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.