Co je M23 a proč vznikl jako společný projekt

Označení M23 nese norskou verzi systému, ale samotný projekt Nordic Combat Uniform (NCU) je prvním společným akvizičním programem svého druhu v rámci NORDEFCO, severské obranné spolupráce. Zapojeny jsou čtyři země: Norsko, Švédsko, Finsko a Dánsko. Island sice do NORDEFCO patří, ale jako země bez vlastní armády do projektu nevstupuje.

Důležité je rozumět tomu, co „společná uniforma“ znamená, a co ne. Všechny čtyři armády sdílejí stejný design, stejné technické požadavky a stejné konfigurace vrstev. Každá země si ale ponechává vlastní národní kamuflážní vzor na vnějších vrstvách. Mimo společnou rámcovou smlouvu zůstávají i pokrývky hlavy, rukavice, obuv a část osobní ochrany, které si státy pořizují samostatně.

Projekt přitom není reakcí na ruskou agresi z roku 2022. Zadání vzniklo už v roce 2014, subprojekt NCU byl formálně zahájen v únoru 2016 a rámcová smlouva s norským dodavatelem Oskar Pedersen AS byla podepsána 8. února 2022, tedy šestnáct dní před ruskou invazí na Ukrajinu. Hodnota rámcové dohody činí přibližně 11,2 miliardy korun a platí sedm let. Bezpečnostní kontext se ale od podpisu dramaticky změnil, a právě proto má zavádění u ruské hranice ostřejší náboj, než autoři projektu před deseti lety předpokládali.

Vrstva po vrstvě: od vlněného prádla po zimní maskování

Jádrem M23 je princip vrstvení. Nejde o jednu bundu a jedny kalhoty, ale o kompletní oděvní systém pokrývající vojáka od kůže až po svrchní maskování. Norské ozbrojené síly popisují sestavu takto:

• Spodní vrstva: vlněné prádlo včetně triček a podprsenek (poprvé systematicky řešených i pro vojákyně).
• Izolační mezivrstva: vlněná síťovina a froté vrstva pro odvod vlhkosti a udržení tepla.
• Bojová vrstva: uniformní bunda a kalhoty z nehořlavé textilie s integrovanou ochranou kolen a loktů.
• Zateplovací vrstva: dva různé sety bund a kalhot pro odstupňované teplotní podmínky.
• Nepromokavá vrstva: svrchní oděv proti dešti a mokrému sněhu.
• Zimní kamufláž: vnější maskování přizpůsobené zasněženému terénu.

Právě nehořlavost bojové vrstvy stojí za zmínku. Norská armáda výslovně uvádí, že bunda i kalhoty jsou vyrobeny z nehořlavé textilie. Praktický význam je zřejmý: ochrana při záblesku výbuchu, práci kolem vozidel a v bojovém prostředí obecně. Přesné materiálové složení ani certifikační normu veřejné zdroje neuvádějí, ale samotný požadavek na nehořlavost řadí M23 do kategorie moderních bojových oděvů srovnatelných s americkým systémem ECWCS (Extended Cold Weather Clothing System) nebo britským PCS (Personal Clothing System). Americký ECWCS pracuje se sedmi vrstvami pro chladové podmínky, britský PCS je koncipován jako adaptabilní systém s vrstvami od trika po větruodolný termo-smock. M23 se jim podobá logikou, ale odlišuje se tím, že jde o čtyřstátní akvizici, a tím, že norský popis zahrnuje skutečně celou sestavu od spodního prádla po zimní maskování v jednom uceleném systému.

Kamufláž, která není jen bílá

Za vývojem norského kamuflážního vzoru stojí Forsvarets forskningsinstitutt (FFI), norský obranný výzkumný ústav. Práce začaly už v roce 2012. Výzkumníci sbírali barvy a tvary norské přírody na více než padesáti lokalitách, vytvářeli počítačem generované varianty a testovali je na figurínových torzech přímo v terénu i na obrazovkových detekčních testech se stovkami vojáků.

Zimní vzor je přitom záměrně daleko od jednobarevné bílé. Sníh v Norsku totiž není jednolitě bílý, obsahuje stíny, skvrny holé země, keře a vegetaci. Bílá v norském zimním vzoru vychází z měření skutečného sněhu, šedá je inspirovaná březovou kůrou. Výsledkem je maskování, které funguje v reálném severském terénu, ne na idealizovaném sněhovém poli.

FFI navíc testovalo výkon celého oděvního systému v mokrém chladu, tedy v podmínkách, které jsou pro severské operační prostředí kritické. Špatná výstroj v norské zimě neznamená jen nepohodlí. Znamená rychlý pokles tělesné teploty, ztrátu jemné motoriky a v konečném důsledku snížení bojeschopnosti celé jednotky.

Polní zkoušky se 480 vojáky a cesta k sériové výrobě

Než se M23 dostal do výroby, prošel rozsáhlými polními zkouškami. Na přelomu let 2019 a 2020 testovalo zbývající dodavatelské systémy v terénu 480 vojáků ze všech čtyř zúčastněných zemí. Zkoušky probíhaly od prosince do května, tedy přes celou zimu a jarní tání, a ověřovaly požadavky pro muže i ženy. Detailní bodové výsledky jednotlivých systémů zveřejněny nebyly, ale zkušenosti a expertiza ze čtyř armád byly zapracovány do finální specifikace.

Oproti předchozímu norskému stejnokroji, jehož vizuální podoba se v zásadě nezměnila od 70. let minulého století, přináší M23 zásadní posun. Dřívější vrstvy byly nakupovány od různých dodavatelů a ne vždy spolu dobře fungovaly. Nový systém je integrovaný, jednotlivé vrstvy jsou navrženy tak, aby na sebe navazovaly a společně tvořily funkční celek. Přibyly i praktické detaily: více velikostí a střihů, lepší přizpůsobení ženským postavám a konfigurace nejen pro arktické podmínky, ale i pro džungli a suché pouštní prostředí při zahraničních operacích.

Česko jde vlastní cestou

Severský model sdílené akvizice přirozeně vyvolává otázku: existuje něco podobného v českém prostředí? Ve veřejně dostupných dokumentech Ministerstva obrany ČR se nám nepodařilo dohledat konkrétní projekt sdílené bojové uniformy s partnery z NATO nebo Visegrádské skupiny. Česká armáda jde spíš národní cestou, vyvíjí vlastní maskovací vzor MAD21, jehož standard nabývá účinnosti 20. července 2026, a zavádí nový polní stejnokroj. Řeší přitom maskování ve viditelné i infračervené oblasti spektra, což je srovnatelný technický požadavek. Chybí ale veřejně popsaný ucelený systém „od spodního prádla po zimní kamufláž“ po vzoru M23.

Distribuce M23 v Norsku zatím pokračuje směrem od severu na jih. Po posádkách v Sør-Varanger a Porsangeru a po jednotkách Heimevernu v kraji Finnmark mají uniformy postupně dostat všechny norské útvary. Přechod bude trvat několik let a staré uniformy nelze vyřadit přes noc, budou se sbírat, opravovat a dožívat souběžně s novým systémem. Vojáci mají drobná poškození sami záplatovat, větší škody řeší šicí dílny. I udržitelnost je součástí konceptu.

Samotná uniforma válku nevyhraje. Ale voják, který v norské zimě zůstane suchý, teplý a funkční o hodinu déle než protivník, má výhodu, kterou žádná zbraň nenahradí.

Článek 4 severské země zavádí společnou bojovou uniformu M23. Vrstvený systém má obstát u hranic s Ruskem, má i nehořlavou látku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč nestačí zmizet

Klasická představa stealth technologie vychází z letounů jako F-117 Nighthawk nebo F-35 Lightning II: tvarování trupu a speciální nátěry odrazí radarový paprsek pryč od přijímače, takže se stroj na obrazovce buď neobjeví, nebo vypadá jako objekt o velikosti ptáka. Morphona ale řeší jiný problém. Její cíl nejsou vzdušné souboje, nýbrž satelitní radary se syntetickou aperturou (SAR), které snímkují zemi z oběžné dráhy.

A právě tady platí paradox: úplná „díra“ v radarovém obrazu může být stejně podezřelá jako jasný odraz. Pokud na letištní ploše, kde SAR satelit obvykle vidí hangáry, stojánky a techniku, najednou zeje černé místo, zkušený analytik si domyslí, že tam někdo něco schoval. Morphona proto volí jinou cestu: signál současně redukuje, absorbuje i částečně odráží, takže výsledná odezva je slabá, ale ne nulová. Objekt se rozpustí v přirozeném radarovém šumu pozadí.

Uhlíkové nanotrubice místo kovu

Technologickým základem je to, co Morphona na svém webu označuje jako vodivé povlaky a textilie postavené na matrici z uhlíkových nanotrubic (CNT). Firma se od kovových přístupů, běžných u starších maskovacích sítí a nátěrů, výslovně distancuje. Kovové vrstvy podle ní vytvářejí v SAR obrazu spíše „nic“, právě tu podezřelou díru. Uhlíková matrice naproti tomu umožňuje jemnější ladění: množstvím zapracovaných částic lze nastavit míru útlumu pro konkrétní frekvenční pásmo, podle prezentace v rozsahu od 2 do 100 GHz.

Co to znamená v praxi:

• Nátěr na pevné díly – konstrukční panely shelterů, hangárové stěny, trupy letounů.
• Vodivá textilie – plachty, maskovací sítě, přehozy přes techniku. Právě tady se skrývá vysvětlení „obyčejné plachty“: nejde o tkaninu z hobbymarketu, ale o nosič funkční uhlíkové vrstvy, která pohlcuje a rozptyluje radarovou energii.
• Integrace do stávajících výrobních procesů – firma tvrdí, že materiál nevyžaduje specializovanou výrobní linku.

Jako demonstrační případ Morphona na sympoziu uvedla test ve Finsku, při němž byl mobilní letecký shelter úspěšně skryt před SAR satelity společnosti ICEYE. Konkrétní snímky před a po, číselný pokles odrazivosti v decibelech ani přesná metodika zveřejněny nebyly, jde tedy o tvrzení firmy z prezentace, nikoli o nezávisle ověřený benchmark.

Proč právě teď: exploze komerčního SAR

Ještě před deseti lety byl satelitní radar se syntetickou aperturou doménou velmocí. Dnes je jiná doba. Finská ICEYE provozuje největší komerční SAR konstelaci na světě; v červenci 2026 měla na oběžné dráze 76 vypuštěných satelitů. Nejnovější generace Gen4 dosahuje rozlišení až 16 centimetrů. Každý satelit obletí Zemi zhruba patnáctkrát denně, globální revisit se pohybuje pod šesti hodinami a systém funguje ve dne, v noci, za mraku i za deště.

Pro armády to znamená zásadní změnu pravidel. Švédský Saab, přední výrobce maskovacích systémů, to popsal bez obalu: éra, kdy stačilo zajet s technikou do hangáru a čekat, až satelit přeletí, je pryč. Komerční SAR konstelace snímkují tak často, že analytik nemusí hledat samotný objekt, stačí mu sledovat změny mezi dvěma průlety. Nový stín na stojánce, čerstvá stopa v blátě, drobná odchylka v radarovém odrazu. Právě proto roste tlak na maskování celé logistické a letištní infrastruktury, ne jen samotných zbraňových platforem.

Morphona versus zbytek světa

Morphona nevstupuje do prázdného pole. Srovnání s existujícími systémy ukazuje, kde se pohybuje:

Saab nabízí komplexní multispektrální ochranu proti optice, termovizi i radaru. Morphona se zatím profiluje úžeji, jako specialista na radarovou vrstvu s důrazem na SAR satelity a na škálovatelnost do lehkých textilních forem. Ruská Nakidka je na papíře podobná, ale její skutečné parametry jsou neprůhledné a pocházejí výhradně z materiálů Rosoboronexportu. Čínský ekvivalent zaměřený přímo na maskování hangárů nebo plachet se ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat; Peking investuje spíše do protistealthových radarů než do publikování vlastních maskovacích materiálů.

Český kontext: zázemí existuje, kontrakt ne

Pro českou armádu téma radarového maskování není cizí. České obranné standardy už formálně řeší mobilní maskovací prostředky včetně radiolokační oblasti spektra. Brněnský Vojenský výzkumný ústav má specializovanou sekci elektromagnetického boje a maskování, která vyvíjí a testuje maskovací i klamné prostředky. Běží projekty ADAPT, HOTCAM a MOMA zaměřené na adaptivní maskovací materiály a mobilní překryvy.

Veřejně ovšem není dohledatelný žádný kontrakt mezi Morphonou a Armádou České republiky ani český průmyslový partner. Cesta by mohla vést buď přímým nákupem materiálu, nebo integrací přes výrobce maskovacích systémů. Ministerstvo obrany přitom samo dříve uvádělo, že SAR dokáže v mapovacím režimu rozlišovat detaily kolem 20 centimetrů, a to bylo před érou komerčních konstelací s šestnácticentimetrovým rozlišením a šestihodinovým revisitem. Bez speciálního krytí jsou české letištní stojánky, sheltery i mobilní technika pro takový průzkum logickým cílem.

Morphona zatím nedodala nezávisle ověřená čísla ani prvního veřejně oznámeného zákazníka. Ale problém, který řeší, tedy levné, opakované a celopočasní satelitní sledování, proti němuž klasický hangár přestal stačit, je reálný a roste s každým dalším satelitem na oběžné dráze.

Článek Nová finská stealth technologie na bázi uhlíku schová letadla i hangáry. Satelity vidí jen šum, funguje i na obyčejné plachtě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Finsko kupuje

TREMOS není žádný „superminomet“ s revoluční ráží. Jde o hladkohlavňový minomet kalibru 120 mm, tedy standardní těžký minomet NATO, usazený do modulárního rámu s hydropneumatickým zákluzem, který se montuje přímo na korbu vozidla. Obsluhu tvoří tři až čtyři lidé. Kadence dosahuje 12 až 15 ran za minutu, dostřel přesahuje 7 kilometrů podle typu munice.

Klíčové parametry systému:

• Ráže: 120 mm (kompatibilní i s 81 mm)
• Kadence: 12–15 ran/min, první 3 rány za 15 sekund
• Dostřel: 7+ km
• Obsluha: 3–4 osoby
• Čas do zahájení palby: pod 60 sekund
• Nosné platformy: kolové 4×4, 6×6, 8×8 i lehké pásové

Slovo „hodně těžký kalibr“ v kontextu minometů dává smysl: 120mm tříštivotrhavá mina váží kolem šestnácti kilogramů a její účinek proti živé síle, lehkým polním úkrytům a protitankovým stanovištím je devastující. Nejde o extrém typu sovětských 160 nebo 240 mm, ale o nejsilnější standardní minometnou ráži, kterou pěchotní jednotky NATO běžně používají.

Vystřel a zmiz, logika, kterou diktuje Ukrajina

Válka na Ukrajině, trvající už více než čtyři roky, ukázala jednu věc naprosto nekompromisně: kdo po výstřelu zůstane na místě, zemře. Moderní dělostřelecké radary dokážou z dráhy střely dopočítat místo odpalu během sekund. Drony přidávají oči tam, kde radar nestačí. Odvetná palba přichází v řádu minut, někdy i dříve.

Finská armáda to pojmenovala otevřeně: nový systém vznikl právě proto, aby minometná četa mohla pálit z nepřipravené pozice a okamžitě po posledním výstřelu odjet. TREMOS nepotřebuje při střelbě opěrnou desku zaráženou do země, střílí přímo z vozidla. A pokud nosné auto dostane zásah nebo se porouchá, celý modul lze přeložit na jiný podvozek. To je zásadní rozdíl oproti klasickému taženému minometu, který musí obsluha nejdřív složit, naložit a teprve pak odvézt.

Podle vyjádření inspektora pěchoty plukovníka Ariho Mureho z velitelství finských pozemních sil dokáže minometná rota vybavená systémem TREMOS z rozptýlených postavení vyslat na cíl až 144 těžkých granátů za minutu a stáhnout se ještě ve chvíli, kdy střely letí. Pro útočící pěchotu je to noční můra.

Rusko jako pojmenovaná hrozba

Samotná akviziční smlouva Rusko nejmenuje. Finské vládní a obranné dokumenty ale mluví zcela jasně. Parlamentní pracovní skupina pro obranu ve své závěrečné zprávě z června 2026 označuje Rusko za dlouhodobou, nepředvídatelnou a trvající bezpečnostní hrozbu pro Finsko i celé NATO. Vládní obranná zpráva z prosince 2024 počítá s tím, že příštích deset až patnáct let se má výrazně soustředit na modernizaci pozemních sil.

Finsko sdílí s Ruskem hranici dlouhou přes 1 340 kilometrů. Po vstupu do NATO v dubnu 2023 se z něj stala země, která musí být schopna nejen bránit vlastní území, ale i plnit alianční závazky. Rozprostření více než stovky těžkých minometných systémů od jihu po nejsevernější Laponsko je přesně ten typ schopnosti, který dává smysl v zemi s obrovským odpovědným územím, hustými lesy, tisíci jezery a arktickými podmínkami, kde tažený minomet hůř reaguje na rychlé přesuny.

Jak si TREMOS stojí ve srovnání

Nejbližší ruský ekvivalent je 2S12A Sani: stejná ráže 120 mm, kadence 10–15 ran za minutu, maximální dostřel 7,2 kilometru, ale šestičlenná obsluha a výrazně pomalejší cyklus zaujetí a opuštění pozice. Finská výhoda neleží ve „větším výbuchu“, ale v přežitelnosti obsluhy.

V rámci NATO existuje několik srovnatelných systémů:

TREMOS záměrně obsazuje mezeru mezi levným taženým minometem a dražším pancéřovaným věžovým řešením typu NEMO. Výrobce to říká otevřeně: nenahrazuje NEMO, doplňuje ho. A právě díky nižší složitosti vychází jednotková cena pod 12,5 milionu korun za systém; při přepočtu stropu smlouvy na více než sto kusů je skutečný průměr ještě nižší.

Co to znamená pro Česko a NATO

Česká armáda provozuje starší samohybný minomet PRAM a v koncepčních dokumentech vede zavedení nového 120mm samohybného minometu jako samostatný modernizační projekt. V červenci 2026 Ministerstvo obrany ČR oznámilo, že se začne zabývat možným společným pořízením slovenského systému SAM-120. Finský nákup tak ukazuje směr, kterým se ubírá celé severní a východní křídlo aliance: rychlá, mobilní, rozprostřená palebná podpora za rozumnou cenu.

Silnější finská teritoriální obrana na severním křídle NATO nepřímo odlehčuje i ostatním spojencům. Každý ruský plán, který by musel počítat s tím, že finské lesy ukrývají stovky mobilních minometů schopných zasypat útočící jednotky těžkými granáty a okamžitě zmizet, je dražší a riskantnější. A přesně o to jde.

První sériové kusy TREMOS mají opustit výrobní linku Patrie už na podzim 2026, dodávky poběží do roku 2028. Pokud Finsko využije opci na stovky dalších systémů, stane se z 120 KRH M3 páteřní modul těžké minometné podpory napříč celou armádou, od Hanko až po laponskou tundru.

Článek Jakmile ruští vojáci vyrazí do útoku, začnou létat do vzduchu po částech. Finsko nasadí 100 minometů hodně těžkého kalibru se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Patnáct procent hranice a jasný záměr

Čísla mluví jasně. Finsko-ruská hranice měří 1 340 kilometrů a je nejdelší hranicí mezi členským státem NATO a Ruskem v celé Evropě. Plot pokrývá zhruba patnáct procent této linie, konkrétně úseky v jihovýchodním Finsku, Severní Karélii, oblasti Kainuu a Laponsku. Nejde o náhodný výběr. Finská pohraniční stráž vytipovala místa podle rizikové analýzy: hraniční přechody, přilehlé oblasti a nejpravděpodobnější trasy průniku.

Oplocení celé hranice sama stráž označuje za ekonomicky i prakticky nesmyslné. Velká část terénu je pro větší skupiny lidí i techniku špatně dostupná: husté lesy, jezera, bažiny. Plot proto nestojí všude, ale tam, kde by bez něj hrozil největší tlak. Jeho smyslem není hranici hermeticky uzavřít, ale koupit čas. Zpomalit skupiny, směrovat je do kontrolovaných koridorů a urychlit detekci. Náklady na celý projekt dosáhly přibližně 380 milionů eur, tedy v přepočtu asi 9,5 miliardy korun.

Každý kilometr plotu je navíc doplněn servisní cestou, branami pro údržbu a průchody pro divokou zvěř. Bariéra tak funguje nejen jako fyzická překážka, ale i jako platforma pro moderní senzoriku: kamery, detekční systémy a potenciálně i prvky protidronové obrany.

Bažinatá past: ne metafora, ale vládní projekt

Tady příběh teprve začíná. 30. října 2025 finská vláda ustavila společnou pracovní skupinu ministerstva obrany a životního prostředí, která dostala mandát do konce května 2026. Její úkol zněl: ověřit, jak v pohraničním pásmu na státních pozemcích obnovit rašeliniště, mokřady a bývalé plochy po těžbě rašeliny tak, aby vznikly přirozené překážky pohybu.

Prakticky to znamená blokování odvodňovacích příkopů, zvedání hladiny spodní vody a proměnu vysušeného terénu zpět v podmáčenou krajinu, kterou těžká technika neprojede a pěchota se jí prodírá jen s obrovským úsilím. Finský ministr obrany to při představení projektu řekl bez obalu: Finsko vždy umělo využívat bažiny a vodní plochy k obraně.

Není to přitom žádný experiment naslepo. Finská státní správa lesů Metsähallitus má desítky let zkušeností s ekologickou obnovou rašelinišť. Po zablokování příkopů se hladina vody začne vracet prakticky okamžitě, viditelné změny terénu (zarůstání, podmáčení, ztráta únosnosti) se projeví v řádu několika let. Návrat k plně přirozenému stavu může trvat i desítky let, ale pro vojenský účel stačí mnohem méně. Už samotné zavodnění dramaticky zhorší sjízdnost a průchodnost.

Historický precedens existuje. Nizozemské vodní obranné linie fungovaly na principu řízeného zaplavování území po staletí. Litva dnes obnovuje stovky kilometrů melioračních příkopů jako součást vlastní obranné linie. Finský přístup je ale nezvykle přímočarý v tom, jak otevřeně spojuje ekologickou obnovu s vojenskou strategií.

Proč to Finsko dělá právě teď

Od srpna 2023 přišlo přes finsko-ruskou hranici bez víza více než 1 300 občanů třetích zemí. Finské úřady to klasifikují jako instrumentalizovanou migraci, tedy situaci, kdy cizí stát záměrně využívá lidi jako nástroj hybridního nátlaku. Reakce byla tvrdá: od prosince 2023 jsou všechny pozemní přechody na finsko-ruské hranici uzavřené. Na této hranici nelze podávat ani žádosti o mezinárodní ochranu. Vládní zpráva o vnitřní bezpečnosti výslovně konstatuje, že přeshraniční provoz se v dohledné době nejspíš nevrátí k normálu.

Oficiální finské obranné dokumenty označují Rusko jako dlouhodobou, nepředvídatelnou a přímou bezpečnostní hrozbu. Nepopisují bezprostředně očekávanou invazi s konkrétním datem, to by bylo spekulativní. Popisují ale stát, který po více než čtyřech letech plnohodnotné války na Ukrajině prokázal ochotu používat vojenskou sílu i hybridní nástroje bez zábran. A Finsko s ním sdílí 1 340 kilometrů hranice.

Novela branného zákona z června 2024 navíc umožňuje povolávat záložníky pohraničních vojsk k senzorovému dohledu, patrolám, strážní službě a podpůrným úkolům přímo pod vedením pohraničníků. Tím se uvolňují kapacity profesionálních jednotek pro neoplocené úseky hranice.

Finsko není samo: východní křídlo NATO se opevňuje

Finský plot a mokřadní bariéra nejsou izolovaný projekt. Celé východní křídlo NATO buduje vrstvený obranný systém:

• Polsko spustilo program East Shield s rozpočtem 10 miliard zlotých (asi 58 miliard korun). Na hranici s Běloruskem už stojí 186 kilometrů fyzické bariéry vysoké 5,5 metru doplněné 206 kilometry elektronické bariéry s kamerami, termovizí a detekčními kabely.
• Estonsko v rámci Baltic Defence Line počítá až se šesti sty bunkry, protitankovými příkopy a dalším protimobilitním zajištěním.
• Lotyšsko investuje 45 milionů eur do posílení 400 kilometrů hranice s Ruskem a Běloruskem: blokuje cesty, buduje sklady překážek a přijalo speciální zákon o protimobilitní infrastruktuře.
• Litva staví desítky ženijních parků a obnovuje stovky kilometrů melioračních příkopů jako součást vlastní obranné linie.

Společná deklarace lídrů východního křídla NATO z Gdaňsku z června 2026 to rámuje jednoznačně: bezpečnost východní hranice je společné dobro a sdílená odpovědnost celé aliance i EU. Finsko už od Unie získalo cílených 80 milionů eur na posílení východní hranice a spolu s Polskem a Pobaltím tlačí na další evropské financování, zejména pro drony a protidronové schopnosti.

Vrstvená obrana místo jedné zdi

Finský přístup stojí na jednoduché logice: žádná jednotlivá bariéra nestačí. Plot zpomalí a detekuje. Mokřady zhorší průchodnost terénu pro techniku i pěchotu. Senzory a drony zajistí přehled. Záložníci posílí kapacity pohraničníků. Právní nástroje umožní rychlou reakci na hybridní hrozby. A alianční zázemí NATO dodá odstrašení, které samotný plot nikdy nemůže poskytnout.

Dvě stě kilometrů plotu za téměř deset miliard korun je hotových. Zbývá 1 140 kilometrů hranice, kde obranu přebírá terén, technika a lidé. Finsko nesází na jednu zeď, staví systém, ve kterém je i bažina zbraní.

Článek Finsko dokončilo 200km plot na hranici s Ruskem. A to je teprve slabý začátek, chystá i bažinatou past proti invazi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Finsko kupuje a proč je systém „nenápadný“

Označení „nenápadný“ neznamená, že je zbraň neviditelná. Znamená, že je kompaktní, rychle rozvinutelná a nepotřebuje masivní infrastrukturu. Základní odpalovací konfigurace rodiny RBS 70 (stojan, zaměřovač a střela) váží podle údajů české armády přibližně 87 kilogramů. Nejde tedy o celou baterii protivzdušné obrany s radary a velitelským stanovištěm, ale o samotný odpalovací prostředek, který obsluha o dvou až třech lidech rozloží do bojové pohotovosti za 45 sekund a přebije pod pět sekund.

Klíčový rozdíl oproti klasickým ramenním střelám typu Stinger nebo Igla spočívá v principu navedení. Střela BOLIDE využívá laserový paprsek, takzvané navedení po paprsku (beam-riding), místo infračerveného vyhledávače. V praxi to znamená vyšší odolnost proti klamným cílům a rušení, protože střela sama nevyzařuje a nesleduje tepelný podpis, ale „jede“ po laserovém paprsku, který na cíl drží operátor nebo automatický sledovač.

Devět kilometrů dosahu a Mach 2: technické jádro

Podle produktové stránky Saabu nabízí RBS 70 NG tyto klíčové parametry:

• Efektivní dosah: přes 9 000 metrů
• Výškové pokrytí: do 5 000 metrů
• Maximální rychlost střely BOLIDE: Mach 2 (přibližně 2 450 km/h)
• Navedení: laserové navedení po paprsku s automatickým sledováním cíle
• Noční schopnost: integrovaná termovize a noční zaměřovač
• Cíle: letouny, vrtulníky, drony, některé řízené střely

Pro srovnání: americký Stinger, nejrozšířenější západní MANPADS, má podle výcvikových materiálů americké armády dosah kolem 5 000 metrů a výškové pokrytí 4 300 metrů. Je lehčí, jednodušší na obsluhu a funguje na principu „vystřel a zapomeň“ s infračerveným navedením. Stinger je kapesní nůž, RBS 70 NG spíš lovecká puška, těžší, ale přesnější a s delším dosahem. Ruská Igla spadá do stejné kategorie jako Stinger: lehký infračervený MANPADS s kratším dosahem a jednodušší koncepcí.

Nová generace se od starších finských ITO05M liší především přidáním automatického sledovače, který snímá cíl a automaticky koriguje zaměření, a integrovanou termovizí pro celodenní a celonoční nasazení. Právě schopnost efektivně zasáhnout malé, nízko letící drony je to, co válka na Ukrajině ukázala jako naprosto kritické.

Proč právě teď a proč zrovna od Saabu

Finský parlamentní dokument o potřebách národní obrany do třicátých let otevřeně konstatuje, že Rusko představuje pro Finsko i NATO dlouhodobou a nepředvídatelnou hrozbu. Bezprostřední vojenský útok Helsinky neočekávají, ale počítají s tím, že ruský tlak na severu může po utlumení války na Ukrajině znovu zesílit. Konflikt, který trvá už více než čtyři roky, přitom jasně ukázal, že právě „spodní patro“ protivzdušné obrany, ochrana proti dronům, nízko letícím letounům a vrtulníkům, rozhoduje o přežití celých brigád.

Volba Saabu není překvapení. Finsko s touto švédskou firmou spolupracuje v oblasti protivzdušné obrany od roku 2002. Ještě v prosinci 2022, tedy krátce po vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu, si Helsinky objednaly střely pro stávající systémy ITO05 a ITO05M. Přechod na novou generaci tak není skok do neznáma, ale logický evoluční krok. Obsluhy znají platformu, logistika funguje, munice je kompatibilní. A Saab navíc v květnu 2026 představil střelu Bolide 2 s dodávkami od roku 2027, která je zpětně kompatibilní se staršími generacemi. Finsko tedy nekupuje slepou uličku, ale systém s jasnou modernizační trajektorií.

Finsko není samo, systém má i česká armáda

Finský nákup zapadá do širšího trendu. Rodinu RBS 70 a její novou generaci NG pořídilo podle Saabu devatenáct států, s více než 1 600 dodanými odpalovacími jednotkami a přes 18 000 střelami. Mezi nedávné zákazníky patří Kanada, Lotyšsko i Litva, která zvolila mobilní variantu MSHORAD na obrněném vozidle.

Důležitý je i český kontext. Armáda České republiky provozuje jak starší RBS 70, tak novější RBS 70 NG. Ministerstvo obrany ČR v červenci 2025 uvádělo šestnáct starších a šestnáct moderních kompletů. Současně podepsalo smlouvu na 24 obrněných vozidel MARS s integrovaným RBS 70 NG a dalších osm přenosných kompletů s dodávkami v letech 2028 až 2030. Český model cílí na ochranu pozemních jednotek a klíčových objektů. Finský přístup je širší, počítá s masovou brannou povinností, výcvikem záložníků i branců a plošným krytím enormně dlouhé hranice.

Výcvik a nasazení: ne okamžitý štít, ale systémová stavba

Plná operační způsobilost nových systémů je plánována do konce tohoto desetiletí, tedy přibližně kolem let 2029–2030. Primárním výcvikovým centrem má být útvar Salpausselkä v rámci Karelské brigády, který dlouhodobě školí obsluhy krátkodosahových raketových systémů a klade důraz na rozptýlené nasazení malých týmů se samostatným rozhodováním v terénu. Právě tento model, malé, mobilní skupiny schopné operovat nezávisle v rozlehlém finském terénu, dává RBS 70 NG smysl. Cvičit s ním budou profesionálové, branci i záložníci.

Finský nákup není symbolické gesto ani panika z ruské hrozby. Je to promyšlené zahuštění jedné konkrétní vrstvy obrany, kterou současné konflikty ukázaly jako nejzranitelnější, a zároveň nejdůležitější.

Článek Finsko zbrojí přímo u ruských hranic. Nakupuje nenápadné systémy, které sestřelí letouny na 9 km a váží jen 87 kg se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč Finsko zbrojí a kolik to stojí

Finská vláda rozhodla 1. dubna 2025 zvýšit obranné výdaje nejméně na 3 % HDP do roku 2029. Důvod formulovala bez diplomatických oblouků: „vojenská hrozba ze strany Ruska.“ V praxi to znamená přidat do rozpočtu asi 3,6 miliardy eur v období 2026–2029 a vyšplhat s hlavní obrannou kapitolou k zhruba 8,5 miliardy eur ročně. K tomu běží dodávky stíhaček F-35, modernizace pozemních sil a rozvoj schopností v rámci NATO.

A to ještě není strop. Na summitu v Haagu v červnu 2025 Aliance přešla ze starého minima 2 % HDP na nový cíl: 3,5 % na jádrovou obranu plus až 1,5 % na související bezpečnostní výdaje do roku 2035. Finské ministerstvo obrany už v květnu 2026 oznámilo, že zemi se podaří překročit onen 1,5% doplňkový cíl ještě v roce 2026, počítá totiž i pohraniční stráž, krizové řízení a bezpečnostní infrastrukturu. Cesta k pětiprocentnímu rámci tedy není jen o nákupu zbraní, ale o celkovém přenastavení státních priorit.

Čísla, která Kreml vytěžil

Ruská média si nevymýšlejí úplně z ničeho. Finské veřejné finance jsou skutečně pod tlakem:

• Dluh dosáhl v roce 2025 předběžně 88,5 % HDP.
• Deficit činil 3,4 % HDP a Evropská komise pro rok 2026 očekává jeho prohloubení na 4,5 %.
• Centrální vládní dluh má podle vládních projekcí narůst na 191 miliard eur na konci roku 2026 a přibližně 225 miliard eur na konci roku 2029.
• Rada EU otevřela vůči Finsku proceduru nadměrného schodku; obranná úniková klauzule, o kterou Helsinki požádaly, deficit nevysvětluje celý.

Tohle jsou tvrdá data z finského statistického úřadu a unijních institucí. Problém není v číslech samotných, ale v tom, co z nich kremelská propaganda vyvozuje. Skok od „napjaté veřejné finance“ k „totální bankrot“ je jako tvrdit, že člověk s hypotékou je na pokraji osobního krachu. Technicky má dluh, prakticky ho splácí a banka mu stále půjčuje.

A přesně tak je na tom Finsko. Ratingová agentura S&P v dubnu 2026 potvrdila zemi rating AA+, tedy vysoko v investičním pásmu. Zhoršila sice výhled na negativní, což signalizuje možný budoucí downgrade, ale mezi negativním výhledem a platební neschopností státu leží celý oceán.

Informační válka jako druhá fronta

Proč se ruská státní média tak intenzivně věnují finskému rozpočtu? Dánská vojenská rozvědka FE/DDIS na to dává poměrně přímou odpověď. V hodnocení hybridních hrozeb z října 2025 konstatuje, že Rusko vede proti NATO hybridní válku zaměřenou na oslabování politické soudržnosti a rozhodovací kapacity Aliance. Ekonomická cena obrany je pro takové působení ideální materiál: reálný základ, emocionální náboj a snadná srozumitelnost.

Finsko je přitom symbolicky silný terč. Země, která desítky let balancovala mezi Západem a Moskvou, vstoupila do NATO v roce 2023 a teď rychle přezbrojuje. Pokud se podaří vytvořit dojem, že toto rozhodnutí Finy ekonomicky ničí, je to signál pro celou Alianci: zbrojení se nevyplatí, NATO vás zruinuje. Tatáž logika se dá aplikovat na Pobaltí, Polsko, nebo Česko.

Jenže výsledek je zatím spíš opačný. V roce 2025 už všechny členské státy NATO splnily alespoň staré dvouprocentní minimum. Polsko utrácí 4,48 % HDP, Litva 4 %, Estonsko 3,38 %. Finsko se svými 2,77 % není ani zdaleka nejagresivnějším „zbrojířem“ v Alianci. A přesto právě ono se stalo terčem kremelského narativu, protože jeho rozpočtová čísla vypadají na první pohled nejhůř.

Co z toho plyne pro Česko

Tlak na vyšší obranné výdaje se netýká jen Helsinek. Česká vláda rozhodla zvyšovat obranu od roku 2026 každý rok o 0,2 procentního bodu HDP až na 3 % v roce 2030; po summitu v Haagu potvrdila i závazek 3,5 % plus 1,5 % do roku 2035. Návrh státního rozpočtu na rok 2026 počítá se schodkem 286 miliard korun a ministerstvo financí očekává dluh 45,3 % HDP.

Česká výchozí pozice je přitom výrazně lepší než finská, dluh je zhruba poloviční. Obranné výdaje nad 2 % HDP lze navíc do roku 2033 financovat nad rámec domácích výdajových limitů. Směr je ale stejný: víc peněz na obranu znamená méně prostoru pro ostatní. A právě tady kremelská propaganda hledá trhliny.

Proč se Finsko nebojí víc dluhu než Ruska

Za finským rozhodnutím zbrojit stojí konkrétní zpravodajský odhad, ne politická rétorika. Dánská FE/DDIS v únoru 2025 stanovila časové horizonty po případném zastavení války na Ukrajině: Rusko by mohlo vést lokální válku proti sousedovi zhruba do šesti měsíců, představovat regionální hrozbu pro Pobaltí do dvou let a být připravené na velkou válku v Evropě asi do pěti let, pokud NATO nebude zbrojit stejným tempem.

Finsko si tedy vybírá mezi dvěma druhy rizika. Fiskální tlak je reálný: vláda kombinuje škrty ve státní správě, snížení transferů samosprávám, úpravy dotací a zvýšení nepřímých daní. Ministerstvo financí přiznává, že reálné příjmy domácností brzdí slabá zaměstnanost a vyšší spotřební daně. Bank of Finland ale zároveň upozorňuje, že obranné výdaje nejsou čistě mrtvá váha, generují poptávku, investice do výzkumu a zakázky pro domácí průmysl.

Kremelská média z toho dělají příběh o sebezničení. Realita je prozaičtější: Finsko platí účet za odstrašení země, která napadla svého souseda a jejíž armáda stojí 1 340 kilometrů od Helsinek. Ten účet je vysoký. Ale stát s ratingem AA+ a fungujícím přístupem na kapitálové trhy není na pokraji bankrotu, je na pokraji drahé, ale vědomé volby.

Článek „Válka proti Ukrajině může zničit Finsko,“ jásají Rusové. Má podle nich zbrojit tak rychle, že mu hrozí bankrot se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Trump a jeho „milovaný 51. stát“

Aby bylo jasné, proti čemu Stubb reagoval: Trumpova rétorika o Kanadě jako budoucí součásti USA není vtip na jednu tiskovou konferenci. Je to opakovaný motiv. V oficiálním přepisu rozhovoru s kanadským premiérem Markem Carneym v Oválné pracovně 6. května 2025 Trump na otázku, zda stále věří, že Kanada má být 51. stát, odpověděl: „Stále tomu věřím.“ Dodal: „K tangu jsou potřeba dva“ a „nikdy neříkej nikdy.“ V jiném oficiálním přepisu označil americko-kanadskou hranici za „umělou čáru“. A ještě dříve, na Truth Social, napsal o Kanadě jako o „milovaném 51. státu“.

Nejde tedy o jednorázovou provokaci. Trump tuto myšlenku opakuje v různých formátech, ústně, písemně, formálně i neformálně. Stubb ji vzal a převrátil. Místo americké absorpce nabídl evropskou alternativu.

Proč je to právně skoro nemožné

Tady je potřeba oddělit politický signál od právní reality. Článek 49 Smlouvy o Evropské unii říká jasně: o členství může požádat „evropský stát“. Kanada evropským státem není, geograficky, historicky ani právně. I kdyby se našla odvážná reinterpretace, samotný přístupový proces vyžaduje jednomyslný souhlas všech členských zemí, souhlas Evropského parlamentu a ratifikaci v každém jednotlivém státě. Podle přehledu Rady EU jde o proces, který u skutečných evropských kandidátů trvá desetiletí.

Pro srovnání, jak daleko jsou ti, kdo o členství opravdu usilují:

• Černá Hora – Evropská komise ji označuje za nejpokročilejší zemi v přístupových jednáních.
• Albánie – přístupové rozhovory běží, do poloviny roku 2025 otevřela několik jednacích clusterů.
• Ukrajina – přístupová jednání zahájena v červnu 2024, ale proces je teprve na začátku.
• Turecko – kandidátský status od roku 1999, jednání od roku 2005, fakticky zmrazená od roku 2018 kvůli problémům s právním státem.

Kanada v tomto seznamu nefiguruje. Nemá kandidátský status, nepodala přihlášku a nikdo v Ottawě o nic takového nepožádal.

Co se ale reálně děje mezi Kanadou a EU

Stubbova nadsázka má jedno důležité pozadí: Kanada se s Evropskou unií v roce 2025 skutečně sbližovala, jen ne přes přístupový proces. V červnu 2025 podepsaly obě strany nové posílené strategické partnerství, jehož součástí je i bezpečnostní a obranná dohoda. Kanadský premiér Carney mluvil o diverzifikaci vazeb mimo Spojené státy. Oficiální linie Ottawy zněla jasně: těsnější spolupráce s EU ano, debata o členství ne.

Existuje přitom model, který ukazuje, jak daleko může integrace bez členství zajít. Norsko je součástí vnitřního trhu EU přes Evropský hospodářský prostor, přejímá většinu unijní legislativy a norský ministr zahraničí v květnu 2025 sám popsal svou zemi jako tu, která „stojí EU nejblíž, i když není členem“. Pro Kanadu by něco podobného (sektorové napojení, obranná spolupráce, sdílení regulací) bylo nesrovnatelně realističtější než plné členství.

O čem Stubb doopravdy mluví

Stubb v projevu podle dostupných citací zasadil kanadský příměr do širšího rámce. Mluvil o tom, že Evropa musí „myslet ve velkém“ a že by se unie měla rozšířit zhruba na 40 zemí. To je číslo, které zahrnuje nejen současné kandidáty na Balkáně a ve východní Evropě, ale i země jako Norsko, Švýcarsko, a právě Kanadu jako symbolický extrém.

Český kontext je v tomhle zajímavý. Praha rozšíření aktivně podporuje, ale v evropském rámci: v lednu 2025 česká vláda představila non-paper k postupné integraci Ukrajiny a Moldavska do vnitřního trhu, v březnu zřídila vládního zmocněnce pro Balkán. Podpora rozšíření o západní Balkán, Ukrajinu, Moldavsko a Gruzii je dohledatelná. Podpora Stubbovy vize EU o 40 státech včetně Kanady nikoli.

A právě v tom spočívá Stubbova metoda. Neříká: přijměme Kanadu příští rok. Říká: podívejte se, jak absurdně zní Trumpova představa o 51. státu, a teď si uvědomte, že naše vlastní ambice pro Evropu jsou příliš malé. Pokud nechceme zůstat mezi Washingtonem a Moskvou jen jako objekt cizích rozhodnutí, musíme přemýšlet o tom, jak velký a politicky odolný blok Evropa potřebuje být.

Průzkumy a limity debaty

Zajímavé je, že myšlenka u Kanaďanů úplně nepropadla. Průzkum agentury Abacus Data z února 2026 ukázal 74 % podporu pro hlubší strategickou spolupráci s EU a 48 % podporu pro plné členství, proti bylo jen 28 %. Jenže průzkumová sympatie a reálná politická vůle jsou dvě různé věci. Ottawa sází na partnerství, ne na přihlášku do klubu, jehož pravidla její vstup ani nepřipouštějí.

Pro běžného občana EU by rozšíření na 40 států znamenalo širší jednotný trh a větší geopolitickou váhu, ale taky tvrdší boj o rozpočet, fondy a složitější skládání koalic v Radě, kde se dnes kvalifikovaná většina počítá jako 55 % států a 65 % populace. Při 40 členech by práh narostl na minimálně 22 zemí. Každé rozšíření je kompromis mezi silou a akceschopností.

Stubb ten kompromis nezastírá. Jen tvrdí, že v současném světě je cena za malou Evropu vyšší než cena za velkou.

Článek „Lepší být členem EU než státem USA,“ rýpe finský prezident do Trumpa, který chce Kanadu za 51. stát Ameriky. A učinil nabídku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč mluví zrovna Helsinki

Finsko sdílí s Ruskem zhruba 1 340 kilometrů hranice. Samo vstoupilo do NATO teprve v roce 2023, po desetiletích neutrality, kterou přepsala ruská invaze na Ukrajinu. Země staví na všeobecné branné povinnosti a záloze, kterou chce do roku 2031 rozšířit až na milion osob. Obranné výdaje dosahují 2,77 % HDP.

Valtonenina logika je proto méně symbolická, než se na první pohled zdá. Helsinki nevidí ukrajinské členství jako gesto solidarity, ale jako praktické posílení severovýchodního křídla Evropy. Země, která sama změnila bezpečnostní doktrínu kvůli ruské agresi, říká: totéž musí dostat i Ukrajina. A čím dřív, tím líp.

Vojensky blíž než politicky

Formální cesta do NATO vyžaduje jednomyslný souhlas všech spojenců. Generální tajemník Mark Rutte ještě v prosinci 2025 veřejně konstatoval, že takový konsenzus neexistuje. Oficiální alianční stránka sice říká, že „budoucnost Ukrajiny je v NATO“ a její cesta k členství je „nezvratná“, ale pozvánka přijde teprve po splnění podmínek, tedy interoperability, reforem a politické shody.

Jenže vojenská realita předbíhá politiku. Ve stejném týdnu, kdy Valtonen promluvila, NATO zveřejnilo záběry z cvičení Aurora 26 ve Švédsku, kde ukrajinští dronoví operátoři přímo testovali alianční jednotky. O den později ukrajinské ministerstvo obrany popsalo cvičení Eastern Phoenix 26, v němž JATEC, společný alianční výcvikový a vzdělávací tým, pomáhal převádět ukrajinské bojové zkušenosti do realistických scénářů proti dronům. Ukrajina tam fungovala jako „red team“, tedy simulovaný protivník, podle jehož taktik NATO modeluje vlastní obranu.

To není pozice žadatele o členství. To je pozice partnera, který alianci učí válčit.

Čeho se Moskva bojí

Kremelský mluvčí Dmitrij Peskov opakovaně označuje rozšiřování NATO za přímou hrozbu ruské bezpečnosti. Moskva explicitně zmiňuje přiblížení alianční vojenské infrastruktury k ruským hranicím. V případě Ukrajiny by ale nešlo jen o další „vlajku NATO“ na mapě.

Šlo by o stát s armádou, která tři roky vede plnohodnotnou konvenční válku, disponuje masivními zkušenostmi s drony, elektronickým bojem a mobilizací, a na kterou by po vstupu dopadl článek 5, tedy princip kolektivní obrany. Moskva by ztratila možnost mluvit do ukrajinské bezpečnostní orientace a čelila by aliančnímu předpolí přímo na svých hranicích. Právě proto je tento scénář pro Kreml strategicky nebezpečnější než vstup Finska nebo Švédska.

Trumpova neznámá a chybějící konsenzus

Klíčovou proměnnou zůstává Washington. Uvnitř Trumpovy administrativy se už v únoru 2025 objevily protichůdné signály: poradce John Coale říkal, že členství Ukrajiny „je stále na stole“, zatímco ministr obrany Pete Hegseth ho odmítal jako součást řešení. Trump sám tvrdil, že Rusko by vstup „nedovolilo“.

Valtonen přesto věří, že Trump jako vyjednavač může pozici změnit, zejména pokud by členství sloužilo jako páka v jednáních s Moskvou. Česká republika stojí na podobné lince: společná deklarace Petra Fialy a Volodymyra Zelenského z října 2022 říká, že Praha podporuje vstup Ukrajiny do NATO, „jakmile to podmínky dovolí“. V březnu 2025 pak český ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák doplnil, že členství Ukrajiny v EU ani NATO nesmí být předem vyloučeno.

Armády, které Valtonen nejmenuje náhodou

Výběr čtyř „důvěryhodných“ armád, tedy turecké, polské, finské a ukrajinské, se dá podložit tvrdými daty:

• Polsko: 4,48 % HDP na obranu, přes 210 tisíc vojáků pod zbraní v létě 2025, strategický cíl půlmilionové armády vyhlášený v únoru 2026.
• Finsko: 2,77 % HDP, všeobecná brannost, plánovaná záloha milion osob.
• Turecko: 2,33 % HDP, druhá největší armáda NATO co do počtu aktivních vojáků.

Všechny tři stojí na exponovaných křídlech aliance, kombinují vyšší výdaje s důrazem na masu sil a rychlé přezbrojování. Ukrajina do tohoto seznamu zapadá nikoli rozpočtem, ale bojovou prověřeností a schopností operovat v podmínkách, které si zbytek Evropy zatím jen simuluje.

Disproporce mezi vojenskou realitou a politickým statusem Ukrajiny je dnes větší než kdykoli dřív. Finský výrok ji nepřekonává, ale pojmenovává nahlas to, co alianční cvičení tiše potvrzují každý týden.

Článek „Ukrajina patří do NATO,“ mají jasno Finové. Rusové se děsí, že takový scénář nastane se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Drtivá převaha, která neměla co ztratit

Čísla mluví jednoznačně. Sověti nasadili při vpádu asi 450 tisíc mužů a v závěrečné fázi války soustředili na frontě téměř 960 tisíc vojáků. Finská armáda disponovala řádově menšími silami. Ještě výraznější byl nepoměr v technice, tanky, letadla, dělostřelectvo. Na některých úsecích fronty dosahovala sovětská materiální převaha skutečně desetinásobku.

Jenže převaha na papíře se v karelských lesích a na zamrzlých jezerech proměňovala v něco jiného. Sovětské kolony, navázané na úzké lesní cesty, se táhly do hloubky jako obří červi, pomalé, zranitelné, neschopné reagovat na útoky z boků. Logistika selhávala. Velení, zdecimované Stalinovými čistkami z let 1937–1938, postrádalo kompetentní důstojníky. Kvantitativní studie Becker Friedman Institute dokládá, že během dvou let čistek bylo zatčeno téměř dvě třetiny z 1 863 důstojníků generálských hodností a téměř polovina z nich byla popravena. Zimní válka pak odhalila, co takový rozklad velení znamená v praxi.

Lyžaři, motti a vyhladovělé kapsy

Finská obrana nestála na jednom zázračném triku, ale na kombinaci čtyř faktorů: terénu, klimatu, mobility a taktické soudržnosti. Klíčovou zbraní se stala taktika motti, rozřezání dlouhé sovětské kolony na izolované kapsy, přerušení zásobování a postupné ničení obklíčených skupin.

Finští vojáci na lyžích se pohybovali lesem rychleji než sovětská pěchota na cestách. Útočili v malých, pružných skupinách. Maskovali se ve sněhu, přepadávali spoje a zásobovací konvoje, a pak zmizeli dřív, než se protivník stačil zformovat k odpovědi. Obklíčené sovětské jednotky bez zásobování v mrazech pod minus 30 °C často nebylo třeba dobývat, stačilo čekat.

Mannerheimova linie, o které sovětská propaganda mluvila jako o nedobytné pevnosti srovnatelné s Maginotovou linií, ve skutečnosti nebyla souvislým fortifikačním systémem. Šlo o soustavu polních postavení a betonových úkrytů. Sověti její sílu nadsazovali, aby ospravedlnili vlastní pomalý postup.

Adaptace, která přišla pozdě, ale přišla

Sovětský debakl nebyl statický stav. A právě to vysvětluje, proč válka neskončila finským vojenským vítězstvím. V únoru 1940 Rudá armáda přešla od rozptýlených a špatně koordinovaných útoků k soustředěnému průlomu na užším úseku Karelské šíje. Tři věci se změnily:

• Masivní dělostřelecká příprava nahradila chaotické čelní útoky pěchoty.
• Koncentrace sil na jednom směru místo rozptýlení po celé frontě.
• Lepší součinnost pěchoty, tanků a dělostřelectva.

Únorový průlom donutil Finsko jednat o míru. Moskevská smlouva z 12. března 1940 znamenala ztrátu Karelské šíje, části Laponska a dalších území. Pro Finy to nebyla pohádka o vítězství, bylo to trauma se zachovanou státností.

Cena, kterou četl celý svět

Sovětské ztráty byly enormní. Odhady hovoří o více než 125 tisících mrtvých a statisících raněných či omrzlých. Finské ztráty byly zlomkové, přesto pro malý národ bolestné, kolem 25 tisíc padlých.

Důležitější než čísla byl ale signál, který Zimní válka vyslala do světa. V Berlíně Adolf Hitler sledoval sovětské fiasko a utvrzoval se v přesvědčení, že Rudá armáda je kolos na hliněných nohou. Podle americké armádní studie výsledky Zimní války vytvořily v Německu „mylný názor“ na vojenskou hodnotu Rusů, názor, který o rok a půl později spoluurčil rozhodnutí zahájit operaci Barbarossa.

Británie a Francie mezitím jednaly o vojenské pomoci Finsku. Jak dokládají záznamy britského parlamentu z března 1940, pomoc ztroskotala na odporu neutrálního Norska a Švédska k průchodu spojeneckých vojsk a na pozdní finské žádosti.

Odkaz, který přežil osmdesát pět let

Paralely s ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2022 jsou nápadné: zpravodajské přehmaty, přeceňování rychlého průlomu, logistické slabiny, zranitelné kolony. Nejde o přímou historickou rovnici, ale o často zmiňovanou analogii, která rezonuje i v dnešní finské bezpečnostní politice. Finsko vstoupilo do NATO 4. dubna 2023, oficiálně kvůli změně bezpečnostního prostředí po ruské agresi. Paměť Zimní války ale posilovala finskou obrannou kulturu po celá desetiletí.

Malý severský stát v zimě 1939 nedokázal porazit impérium. Dokázal něco jiného, zablokovat jeho původní záměr, vnutit mu neúnosnou cenu a zachovat si vlastní existenci. Pro Stalina to byl zisk. Pro zbytek světa důkaz, že drtivá převaha bez kompetence, logistiky a respektu k protivníkovi nestačí.

Článek Zimní válka, ostudný debakl Rudé armády a mocného impéria. Kterak 10násobná přesila Rusů pohořela na pár Finech na lyžích se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč právě Stubb, a proč právě teď

Sami Luukkonen, spoluzakladatel finského obranného akcelerátoru 17Tech, v témže rozhovoru vysvětluje mechanismus: Stubbova aktivní diplomacie vůči Kyjevu otevřela finským firmám a institucím dveře, které zůstávají většině Evropy zavřené. Ukrajinský prezident Zelenskyj v posledních měsících změnil přístup, Kyjev už nechce jen přijímat pomoc, chce sdílet válečné technologie a zkušenosti s těmi, kdo je dokážou využít.

Finsko se podle Luukkonena dostalo na seznam preferovaných partnerů díky kombinaci dvou věcí: politické důvěry a průmyslové schopnosti absorbovat poznatky z fronty. Ukrajinci vnímají paralelu se zimní válkou z let 1939–1940, kdy malé Finsko čelilo sovětskému kolosu. Ta historická analogie vytváří u Kyjeva vůči Helsinkám unikátní důvěru, kterou si větší západní země musí teprve budovat.

Systém, ne jen armáda

Finská „připravenost“ neznamená jen velkou armádu. Podle vládního obranného reportu z roku 2021 stojí finský model na několika pilířích:

• Všeobecná branná povinnost a válečná síla 280 000 vojáků
• Rozsáhlá vycvičená záloha schopná rychlé mobilizace
• Obrana celého území, ne jen klíčových bodů
• Zapojení celé společnosti, průmyslu i občanů do obranného plánování
• Průběžná připravenost reagovat i pod prahem otevřeného konfliktu

Tohle není seznam přání z obranné strategie. Je to fungující praxe, kterou Finsko provozuje desítky let. Země s 1 340 kilometrů dlouhou hranicí s Ruskem si nikdy nemohla dovolit luxus mírového optimismu.

Rindvigová k tomu přidává rozměr, který většina Evropy teprve objevuje: schopnost rychle převádět válečné poznatky do technologií. Zatímco evropské zbrojovky vyvíjejí systémy za miliony eur v mnohaletých cyklech, ukrajinské startupy podle ní dosahují srovnatelných výsledků za několik set tisíc, protože mají přímou bojovou zpětnou vazbu a tlak urgentní potřeby. Finsko je podle ní v Evropě nejdál v tom, že tuto logiku přejímá.

Jak to funguje v praxi: 17Tech a Defence Builder

Ekosystém kolem 17Tech a Defence Builder představuje konkrétní mechanismus. Akcelerátor nabízí čtyřměsíční program, jehož součástí je pobyt na Ukrajině, validace technologií s reálnými uživateli a u vybraných produktů přímo testování v bojových podmínkách. Defence Builder za dva běhy provedl 15 startupů, šest z nich dosáhlo testu nebo nasazení na frontě, devět řešení bylo ověřeno s ukrajinskými ozbrojenými silami.

Nejde o charitativní projekt. Jde o obchodní model postavený na premise, že válka generuje inovace rychleji než mírový výzkum, a kdo se k nim dostane první, získá technologickou výhodu i pro vlastní obranu.

Institucionální rámec už existuje i na evropské úrovni. Evropská komise spustila v červenci 2025 iniciativu BraveTech EU a v dubnu 2026 přešla do druhé fáze s rozpočtem 35 milionů eur přes Evropskou obrannou agenturu. Finsko ale podle Rindvigové nečekalo na Brusel.

Co dělá zbytek Evropy špatně

Rindvigová je ve své kritice přímá: většina evropských zemí se přizpůsobuje příliš pomalu. Stále věří, že problémy řeší hlavně velké rozpočty. Málo zapojují soukromý sektor. A hlavně, nerozumí tomu, jak rychle Rusko mění taktiku.

Příklad, který uvádí: ruští vojáci už nepostupují v obrněných kolonách. Používají koně, osly, elektrokola, motorky. Nejde o kuriozitu ani návrat do minulosti. Je to nízkonákladová taktická adaptace, rozptýlit útok, snížit zranitelnost vůči dronům, šetřit techniku. A Evropa na to reaguje tempem, které odpovídá mírovému stavu.

Podle expertky by skutečný zlom v evropském myšlení pravděpodobně vyvolal až přímý útok na kritickou infrastrukturu nebo pokus o invazi do pobaltské země. Institucionální změna začala. Psychologický přerod zaostává.

Český kontext: jiná základna, stejný směr

Česká republika není Finsko, nemá všeobecnou brannou povinnost, nemá srovnatelnou vycvičenou zálohu, nemá tak hluboce zakořeněný model celospolečenské obrany. Ale směřuje podobným směrem. Obranná strategie z roku 2023 explicitně říká, že profesionální vojáci nestačí a že je nutné posílit rezervy, mobilizaci a odolnost společnosti.

Cvičení Reserve Resources 2025 prověřovalo odvodní mechanismy ve všech krajích. Cvičení Odolné Česko 2025 testovalo téměř 400 modelových situací meziresortní spolupráce. Česko je ve fázi posilování systému. Finsko je ve fázi jeho operativního používání a průběžné aktualizace podle toho, co se právě děje na ukrajinské frontě.

Rozdíl není v ambici. Je v tom, jak daleko je cesta od dokumentu k praxi, a kolik desetiletí konzistentní práce za vámi stojí.

Rindvigová netvrdí, že válka s Ruskem je nevyhnutelná. Tvrdí, že připravenost na ni je měřitelná, a že Finsko v tom měření vede. Zbytek Evropy má co dohánět, a tempo, jakým se Rusko adaptuje, mu nedává příliš času na rozmyšlenou.

Článek Odborníci mají jasno: „Evropský vůdce pro případ války s Ruskem jedině z Finska.“ Je připravené nejlépe ze všech se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co K9 Thunder umí a proč ho Finové chtějí znovu

Čísla z produktové stránky výrobce Hanwha Aerospace mluví sama za sebe:

• Ráže a hlaveň: 155 mm / 52 ráží
• Dostřel: přes 40 km
• Reakce: první výstřel pod 60 sekund od zastavení
• Kadence: 3 rány za 15 sekund, udržitelně 6–8 ran za minutu
• Pohon: 1 000koňový (přibližně 746 kW) diesel, hydropneumatické odpružení
• Ochrana: pancéřovaná korba na pásovém podvozku

Pro finské podmínky, zamrzlé jezera, bažiny, hustý les, je pásový podvozek s vysokou průchodností klíčový. Kolová houfnice by v takovém terénu zůstala stát. K9 navíc Finové testovali už v roce 2016, od roku 2017 ho provozují a cvičí s ním branci. Kontinuita výcviku, logistiky a servisu rozhodla o tom, že Helsinki nesáhly po evropské alternativě.

Proč zrovna teď a proč tolik

Tři faktory se sešly v jednom okamžiku. Zaprvé: ruská plnohodnotná agrese proti Ukrajině přehodila výhybku finské bezpečnostní politiky. Zadruhé: v dubnu 2025 finská vláda rozhodla zvýšit obranné výdaje na nejméně 3 % HDP do roku 2029 a přednostně rozjet armádní projekty. Zatřetí: ministr obrany Häkkänen veřejně řekl, že Finsko musí při budování vlastní obrany využít ukrajinské zkušenosti.

Co přesně se z Ukrajiny naučili, otevřené zdroje neprozrazují. Směr je ale čitelný: důraz na schopnost vést dlouhodobý opotřebovací boj, na mobilitu dělostřelectva a na přechod od tažených systémů k pancéřovaným samohybným. Starší finské tažené houfnice 155 K 98 i sovětské 122 PSH 74 jsou pomalejší, méně chráněné a hůř přesunovatelné. Nových 112 kusů K9A1, pocházejících z přebytků korejské armády, má část tohoto stárnoucího parku nahradit.

Proč právě 112? Veřejná argumentace o struktuře sil neexistuje. Podle naší dedukce číslo kombinuje požadovaný rozsah náhrady a jednorázovou dostupnost velké stejné série K9A1 na korejské straně.

Jak si K9 stojí vedle konkurence

Srovnání se dvěma aliančními alternativami ukazuje, kam se K9 řadí:

K9 je koncepčně blíž německé PzH 2000 než francouzskému CAESARu, ale nabízí jinou rovnováhu: nižší kusová cena umožňuje masové pořízení, které by s PzH 2000 bylo rozpočtově nereálné. Hrubý přepočet finského kontraktu vychází na zhruba 4,9 milionu eur za systém včetně příslušenství, zlomek ceny nové PzH 2000.

Český kontext: jiná cesta, stejný cíl

Armáda ČR zavádí ve stejném období houfnice CAESAR na podvozku Tatra 8×8, první tranše dorazí v dubnu 2026, celkem 62 kusů nahradí zastaralé DANY do srpna 2027. Česká cesta je objemově menší a sází na kolový systém s vysokým podílem domácího průmyslu. Finsko naopak kupuje pásové houfnice ve velké sérii ze zahraničních přebytků. Nejde o soutěž „kdo je napřed“, ale o odlišnou koncepci nasazení: střední Evropa potřebuje strategickou přesunovatelnost po silnicích, Finsko průchodnost zamrzlou divočinou.

Pro Česko je finský nákup přínosem nepřímo. Silnější severní segment alianční hranice s Ruskem zlepšuje rozložení sil v celém NATO a snižuje tlak, aby stejné kapacity suplovali spojenci jinde.

Odstrašení stojí na dvou nohách

Finská obranná doktrína je dvojkolejná: udržet schopnost bojovat národními zdroji a zároveň jako součást kolektivní obrany NATO podle článku 5. K9 Thunder tuto logiku ztělesňuje, dává Finsku schopnost okamžité, mobilní a chráněné palebné podpory vlastních sil, aniž by muselo čekat na alianci. A pokud by šlo o ozbrojený útok na člena NATO, vstupuje do hry kolektivní odpověď.

Dvě stě osm pásových houfnic ráže 155 mm neporazí Rusko samo. Ale dramaticky zvyšují cenu, kterou by agresor musel zaplatit za pokus o průnik na severním křídle aliance. A právě o to jde.

Článek Brutální dělostřelecká síla vytře Rusům zrak, jestli se odváží přiblížit. Finsko zdvojnásobí počet děl, kupuje ta nejlepší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se na Joint Vikingu skutečně dělo

Cvičení Joint Viking 2025 proběhlo od 3. do 14. března 2025 v severním Norsku. Zúčastnilo se ho zhruba deset tisíc vojáků z devíti zemí a jeho hlavním cílem bylo prověřit schopnost Norska přijímat spojenecké posily a chránit severní křídlo aliance. Americká armáda sama popsala, že její vojáci na místě absolvovali základy arktického přežití, údržby techniky v mrazu, orientace v terénu i záchrany z ledové vody — s norskými instruktory po boku.

Formulace amerického velení je výmluvná: nešlo o demonstraci převahy, ale o získávání základních dovedností. To je jazyk, který sám přiznává, že americké jednotky teprve dohánějí to, co severské armády trénují celý rok.

Virální historka versus finské popření

Původ celé kauzy stojí na jediném anonymním zdroji. The Times přinesly tvrzení, že velitelé požádali finské záložníky, aby „ubrali“. The War Zone následně oslovil finskou Jaeger Brigade, která odpověděla jednoznačně: její jednotka nebyla OPFOR, tedy nepřátelská síla proti americkým vojákům, a cvičila na stejné straně jako USA.

Žádný oficiální after-action report, žádné skóre, žádný poměr ztrát. Existuje anonymní popis a proti němu stojí přímé popření od jednotky, která měla být údajným aktérem. Pro redakční poctivost musíme říct: konkrétní „trapas“ v té podobě, jak ho vylíčil britský tisk, není ověřitelný. Ale i kdyby byla anekdota zkomolená nebo nadsazená, směr, na který ukazuje, je doložený z úplně jiných, a mnohem závažnějších, zdrojů.

Pentagon to přiznává sám

Americké ministerstvo obrany vydalo v červenci 2024 novou arktickou strategii. Dokument bez obalu konstatuje, že operace v extrémním chladu vyžadují specifický výcvik, vybavení a mobilitu, které americké síly nemají v dostatečné míře. A výslovně počítá s tím, že se USA budou učit od spojenců s rozsáhlou zkušeností v arktickém prostředí.

Není to nový problém. Armádní strategie „Regaining Arctic Dominance“ z roku 2021 mapuje, jak americké arktické schopnosti erodovaly po konci studené války. V éře bipolárního světa měly USA robustní infrastrukturu na Aljašce, Northern Warfare Training Center i velká polární cvičení. Po pádu Berlínské zdi význam Arktidy v plánování klesl, v devadesátých letech byla inaktivována 6. pěší divize a arktický výcvik se stal okrajovou záležitostí. Návrat přišel až o tři dekády později, a mezitím severské armády svůj náskok jen prohlubovaly.

Klíčové body amerického arktického deficitu podle oficiálních dokumentů:

• Nedostatečný pravidelný výcvik jednotek pro teploty pod −30 °C
• Chybějící specializované vybavení a logistika pro arktickou mobilitu
• Závislost na spojeneckém know-how při operacích v chladu
• Potřeba obnovit infrastrukturu, která existovala za studené války

Severský blok jako arktická páteř NATO

Finsko není jediné. Norsko provozuje aliancí akreditované Centre of Excellence for Cold Weather Operations, centrum, které definuje doktrínu, standardy a výcvikové postupy pro operace v chladu pro celé NATO. Švédsko v roce 2026 poslalo své brance na cvičení na Aljašku, kde podle oficiální komunikace švédské armády „zapůsobili na americké kolegy“. I švédský model stojí na odvedencích a subarktickém výcviku od základu.

NATO na tuto realitu reaguje systémově. V prosinci 2025 rozšířilo odpovědnost Joint Force Command Norfolk o Finsko, Švédsko a Dánsko. V únoru 2026 spustilo operaci Arctic Sentry. Severní křídlo aliance přestalo být okrajovým tématem a stalo se samostatným operačním těžištěm. A jeho páteří nejsou americké divize, ale severské armády s generacemi arktické zkušenosti vtištěné do výcvikového cyklu.

Symbolický je i průmyslový rozměr: USA, Finsko a Kanada v červenci 2024 oznámily trilaterální rámec ICE Pact zaměřený na spolupráci při stavbě ledoborců. Washington finské konstrukční a průmyslové know-how aktivně potřebuje, bez něj bude vlastní ledoborcovou flotilu obnovovat výrazně pomaleji.

Co to znamená pro alianci, a pro Česko

Americká armáda neztrácí svou roli hlavního garanta NATO. Ztrácí ale automatický nárok na dominanci v každém operačním prostředí. V Arktidě dnes špičku drží severský blok a aliance na něj institucionálně sází. Pro středoevropské členy včetně Česka to neznamená přímé nasazení v polárních podmínkách, ale vyšší tlak na celkovou připravenost a sdílení nákladů na obranu severního křídla.

Jedna anonymní historka z norských fjordů může být nadsázka. Tři oficiální strategie, dvě nová velitelství a trilaterální ledoborcová dohoda nadsázka nejsou.

Článek Finští záložníci museli na cvičení NATO ubrat. Američany poráželi tak, že to bylo trapné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Finsko má početné dělostřelectvo i letectvo

Ačkoliv je Finsko malou zemí, disponuje moderními silami a vysokou připraveností k obraně proti potenciálním hrozbám ze strany Ruska. Vesaa Virtanen v kontextu členství v NATO a reorganizace ruských sil vyzdvihuje finský model totální obrany a probíhající modernizaci armády, včetně investic do letounů F-35, s nimiž se nic ruského nemůže rovnat.

Finsko podle něj disponuje dostatečnými prostředky k odpovědi na případnou ruskou agresi, jelikož se na možný konflikt systematicky připravovalo desítky let, což zahrnuje nejen moderní techniku, ale i vysokou míru odhodlání a jednoty obyvatelstva. Ostatně má s Ruskem historicky své zkušenosti. Cílem je zajistit maximální připravenost a suverenitu státu.

Po vstupu do NATO přitom Finsko výrazně posílilo svou strategickou pozici. Armáda se nyní soustředí na ochranu dlouhé společné hranice a efektivní integraci do struktur aliance. Klíčem k obraně zůstává kombinace špičkového dělostřelectva, letectva a silných záloh, které jsou schopny okamžitě reagovat na hrozby a efektivně spolupracovat se spojenci.

Armádní Zpravodaj je názoru, že aktuální bezpečnostní situace vyžaduje neustálou ostražitost a investice do modernizace. Finsko uplatňuje strategii totální obrany, do níž je zapojena celá společnost, a vysílá tak jasný signál připravenosti. Tímto přístupem tak aktivně přispívá k regionální stabilitě a zajišťuje bezpečnost svých občanů i celého aliančního prostoru.

Stojí za připomenutí, že Finsko sází na jihokorejské samohybné houfnice K9 Thunder, které patří ke světové špičce v dostřelu i mobilitě. Wikipedia uvádí, že je doplňují modernizované raketomety M270 schopné pálit přesně na velké vzdálenosti. Finsko obecně disponuje jedním z nejsilnějších dělostřelectev v regionu, čítá přes 700 děl a minometů.

Nejpočetnější jsou tažené houfnice 122 H 63, tedy původní sovětské D-30, jichž má přes 470, a i když mají limity, stále jsou na bojišti nebezpečné. Páteř letectva pak tvoří víceúčelové stíhačky F/A-18 Hornet vyzbrojené špičkovými střelami JASSM. Zahájilo však přechod na nejmodernější F-35A, kterých objednalo 64 kusů. Tyto letouny s technologií stealth zajistí Finsku naprostou vzdušnou převahu a schopnost provádět komplexní operace v rámci NATO.

Článek Generálporučík vyslal tvrdý vzkaz do Kremlu. „Jestli přijdete, čeká vás peklo. Jsme připraveni“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Opevnění vzniká na obou stranách po celé hranici

Jestli Vladimir Putin něco vážně nechtěl, tak právě rozšiřování NATO, ale agresivní politikou a vyhrožováním západním zemím dosáhl pravého opaku – všechny evropské státy, s výjimkou Švýcarska – se do aliance přidaly, protože už zkrátka nevěří, že by na ně Rusko nezaútočilo. Kdo to označuje za nesmysl, je na místě připomenout, že slibovalo totéž Ukrajině.

Video: Ruskou ropnou rafinerii na měsíce zcela vyřadily ukrajinské speciální jednotky a „hnutí odporu“

A proto Finsko 04. dubna 2023 vstoupilo do NATO, potvrzuje Wikipedia, čímž Rusku vznikla úplně nová hranice, a to pořádně dlouhá – měří totiž 1 309 km, což by pro něj v případě války představovalo značné riziko. Zejména severské země mají techniku i taktiku uzpůsobenou na boj v zimě, takže by toto pochopitelně mohly při konfliktu využít.

Je však na místě připomenout, že je NATO obranná aliance, nikoliv útočná, takže by mohla podnikat operace za ruskými hranicemi jenom s cílem omezit další působení nepřítele, zničit mu tam důležité objekty apod. Čehož si je Vladimir Putin zjevně vědom, jelikož nařídil právě na hranicích s Finskem vybudovat opevnění, ale není jasné, jak dlouhé.

Český zbrojní průmysl opět válí. Rozjíždí sériovou výrobu pro Američany, kteří oceňují české proudové motory do dronů

Armádní Zpravodaj se nicméně domnívá, že to bude po celé délce, byť nejintenzivnější dozor probíhá na jižních 200 km jak z finské, tak z ruské strany. S odkazem na TASS sdělil Dmitrij Medveděv 05. září 2025: „Právě jsme byli na hranicích s Finskem. I když tam není vojenská aktivita, jsou všechny druhy zdí a bariér budovány silné. Potřebujeme zvýšit spolehlivost ochrany státní hranice a zajistit opevňovací techniku na území regionů.“

Co přesně to znamená, není zatím jasné, ale redakce Armádního Zpravodaje se shoduje, že půjde de facto o všemožná opatření známá již z první a druhé světové války. Vyrůst tam tedy mohou opevnění, protitankové příkopy i dračí zuby a jim podobné překážky, minová pole proti pěchotě i tankům, statické opevněné body, a pochopitelně zázemí a sklady.

Ukrajinci ukořistili nejlepší ruský tank, T-90M Proryv-3, a nasadili ho proti okupantům. Přinesl ponaučení i velké zklamání

Informace o budování opevnění na straně Ruska u hranic s Finskem se objevily již začátkem roku 2025, na což reagovaly i evropské země. V podstatě podél celých hranic s Ruskem, včetně enklávy Kaliningradská oblast, tak jeho nejbližším vazalem, Běloruskem, vznikají minová pole. Estonsko dokonce buduje celý komplex opevnění, a Poláci a Finové také zvažují, že u hranic s Ruskem obnoví mokřady, jimiž by nemohla projet těžká technika včetně tanků.

(V galerii jsou možné podoby pohraničního opevnění)

Článek Rusko vybuduje u Finska mohutné opevnění jako nárazník proti NATO. Hranice je dlouhá přes 1 300 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Spojení finského letectva s nacismem není úmyslné

Když Vladimir Putin rozpoutal 28. února 2022 válku proti Ukrajině, jedním z jeho hlavních hesel bylo, že ji chce definitivně „denacifikovat“, potvrzuje NPR, neb se prý její vedení otevřeně hlásí k nechvalně proslulým Banderovcům, kteří páchali hrozná zvěrstva a mají na rukou mnoho krve, ačkoliv se redakce Armádního Zpravodaje shoduje, že lepší označení je nacionalisté (ti jsou de facto v každé zemi, včetně Ruska, což se dnes silně projevuje).

Video: Skvěle ukrytý ruský tank T-80 nakonec zmasakrovaly drony. Ale větve stromů ho dlouho chránily

Svým způsobem se totiž jednalo o bojovníky oddané myšlence nezávislé Ukrajiny a odstranění komunismu, a pověst jim proto zničil i sám SSSR, jemuž působily dost problémů. Armádní Zpravodaj tím v žádném případě neomlouvá jejich temnou stránku, jenom poukazuje, že nelze toto uskupení jednoznačně označovat za vražedné a jenom páchající zlo.

Historie spojená s Banderovci nicméně není validním důvodem pro zahájení vojenské invaze, ale ono je těch důvodů (často i smyšlených a přikrášlených) mnohem více (o tom jindy). Později se přitom Rusové vyjádřili, že by potřeboval denacifikovat také Kazachstán, potvrzuje KazTag s tím, že Dmitrij Medveděv dokonce uvedl, že je to pouze uměle vytvořená země na území darovaném Ruskem, a poukázal na údajnou genocidu Rusů.

Levná, a přesto účinná PVO: 49 dronů najednou zničila vmžiku nová americká mikrovlnná zbraň

Armádní Zpravodaj už jenom na základě těchto vyjádření soudí, že by si Rusko mohlo vymyslet záminku ke vpádu de facto do jakékoliv země, v níž někoho označí za současného nacistu. Byť o této myšlence finský plukovník Tomi Böhm nemluvil, zdá se docela reálná. Svastiku, tedy stejný symbol, jaký používalo nacistické Německo, má přitom na vlajce od roku 1918, a dříve, konkrétně mezi roky 1918 a 1945, ho mělo také na letounech.

Později však zůstala svastika, nebo též hákový kříž, pouze na vlajce, potvrzuje Wikipedia, který byl od starověku vnímán jako symbol slunce a štěstí používaný bez politických konotací, a dal tak vzniknout insigniím finského letectva, i když je dobré připomenout, proč vlastně.

Video: Ukrajinský MiG-29 se odlepil od země a udělal otočku, aby rozmetal ruské pozice pomocí dvou leteckých pum

Když totiž švédský hrabě Eric von Rosen daroval finské bílé vládě jeho druhé letadlo, Thulin Typ D, což byl ve Švédsku v licenci vyráběný francouzský jednomístný nebo dvoumístný průzkumný letoun z první světové války, potvrzuje Wikipedia, namaloval na něj svůj osobní talisman pro štěstí, tedy svastiku. Tu nicméně později zdiskreditovalo nacistické Německo, a Eric von Rosen byl rovněž švagr Hermanna Göringa, jednoho z nejmocnějších mužů té doby.

Článek Finské letectvo po 107 letech opouští výsostný znak, odstraní z vlajky hákový kříž. Rusko by ho mohlo brát jako důvod k invazi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Technika by zůstala uvězněná a nepoužitelná

Na hranicích zemí, které sousedí s Ruskem, a tedy by logicky byly v případě útoku první na ráně, se to v posledních letech hýbe, a v tomto obzvláště. Třeba Polsko se již dříve rozhodlo, že odstoupí od Ottawské úmluvy, která zakazuje užívání protipěchotních min, a později se k němu přidaly čtyři další země – Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva – tedy ruští sousedé.

Video a satelitní snímek: Ruská PVO nestíhala. První ostrá „zkouška“ prokázala účinnost nových ukrajinských střel Flamingo

Estonsko se také rozhodlo ke zbudování rozsáhlého systému opevnění včetně desítek bunkrů se stálou posádkou a nejméně 2 metry hlubokého protitankového příkopu. Ani to ovšem nemusí případný útok nepřítele zastavit, protože pokud získá v některém úseku dominanci, což by teoreticky nebylo tak těžké, mohl by zbudovat pontonové mosty a postupovat.

Překážka to totiž není zase tak obrovská, a zejména při soustředěném útoku na jedno místo by mohl k přechodu dojít, ačkoliv by byl pochopitelně ze strany obránců zasypáván dělostřelci, letectvem apod. Polsko a Finsko nicméně k rozšíření možností zkoumají obnovu odvodněných mokřadů jako přirozené bariéry proti potenciální pozemní invazi Ruska.

Video: 29 dronů zaútočilo na ruskou rafinerii 1 000 km od hranic. Škody byly tak rozsáhlé, že ji museli kompletně uzavřít

Jak moc efektivní může taková obranná taktika být, dokazuje dvakrát ročně rasputica v Rusku a na Ukrajině, kde se do ní po 20 metrech zcela zaboří i nejlehčí obrněné transportéry. Jedinou možností potom je, objet lokalitu po zpevněné komunikaci včetně mostů, nebo postavit most pontonový, což ale nějakou dobu trvá, a hlavně přes širokou překážku to není možné.

Odborníci navíc tvrdí, že obnova některých odvodněných mokřadů na hranicích s Ruskem a jeho nejbližším vazalem, Běloruskem, by byla relativně levným a jednoduchým opatřením k současnému dosažení evropských cílů v oblasti ochrany životního prostředí a obrany.

Článek Extrémně jednoduchá polsko-finská taktika zastaví 100 % ruských tanků i další techniky. Investice do ní jsou minimální se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Finové osvobodili území zabrané SSSR

Válečné použití skladby se datuje do roku 1941 a tzv. pokračovací války. V zimní válce muselo Finsko na přelomu let 1939 a 1940 Sovětskému svazu postoupit rozsáhlá území včetně Karelské šíje, ale po útoku nacistického Německa na SSSR v létě 1941 se Finsko přidalo na stranu Němců a území osvobodilo, uvádí Wikipedia, a to včetně města dnes známého jako Vyborg.

Německo investuje do zbrojení 8,5 bilionů, aby znovu povstalo. Do 16 let chce nejsilnější armádu v Evropě. Možná samo překoná i tu ruskou

Před ústupem ho však Rudá armáda zaminovala a použila k tomu rádiem řízené miny. WeAreTheMighty uvádí, že Finové díky výslechu sovětských zajatců a nálezu jednoho zařízení zjistili, jak odpalování funguje, a rozhodli se ho rušit. Ale nepoužili obyčejný bílý šum – signály, jichž bylo jich více – rušili nepřetržitým vysíláním skladby Säkkijärven polkka. Sověti tak rázem přišli o možnost jejich odpalování, takže se miny staly nefunkčními.

Skladba zněla 3 měsíce a vybil baterie

Säkkijärven polkka je lidová melodie pocházející někdy z konce 19. století. Wikipedia uvádí, že je velmi populární u hráčů na akordeon, a nejznámější má být nahrávka pořízená 17. června 1939 bývalými členy orchestru Dallapé –právě tu Finové radiově jako rušivou po dobu zhruba 3 měsíců vysílali. Podle odhadů tak zabránili výbuchu asi tisícovky min. Armádní Zpravodaj soudí, že to pomohlo zachránit nemalý počet lidských životů.

Hitlerova Ahnenerbe hledala dědictví předků, které mělo být důkazem čisté germánské rasy a základem 1 000leté árijské říše

Vysílání melodie mohlo skončit poté, co se dálkově odpalovaným minám vybily baterie a staly se tak nefunkčními. K vysílání pak již nebyl důvod a miny mohly likvidovat ženisté. Samotný Vyborg však nakonec v rukách Finska nezůstal. Když Německo začalo válku prohrávat, Rudá armáda na něj znovu zaútočila a vytlačila ho, ale nakonec byla zastavena. Následná mírová smlouva pak SSSR přiřkla území získaná po zimní válce, a k tomu i některá další.

Článek Odpálení 1 000 min zhatila Sovětům hudba, ne komando: 24 h denně, 3 měsíce v kuse, jim hrála finská skladba Säkkijärvi polkka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na transportéru pracuje více zemí

Patria 6×6 je produktem finské společnosti Patria a do aktivní služby vstoupil teprve v roce 2021, uvádí Wikipedia. Jde tedy o velmi moderní bojový stroj, který již stačil zaujmout několik ozbrojených sil. V roce 2020 se také Finsko, Lotyšsko a Estonsko dohodly, že budou na jeho základě rozvíjet vozidlo CAVS, a nakonec se k programu připojilo ještě Švédsko a Německo. Bundeswehr například vozidlem plánuje nahradit stárnoucí transportéry Fuchs.

iZdroj fotografie: Public Domain

Transportér je primárně navržen pro přepravu pěchotního výsadku, ale dá se konfigurovat i do mnoha jiných rolí. Vyzbrojený může být kulometem, kanonem ráže 25 až 30 milimetrů, granátometem, nebo sloužit jako nosič minometu ráže 120 milimetrů. Třeba Rusko podobný šestikolový transportér ve své výzbroji nemá. Nejbližším ekvivalentem může být BTR-82A, ale ten je osmikolový. Patria má přitom podobný model také, a je dokonce možným kandidátem na službu v české armádě jako náhrada za Pandur II.

Patria 6×6 uveze až 12 vojáků

Transportér Patria 6×6 je 7,5 metrů dlouhý a jeho maximální hmotnost činí 24 tun. Ta záleží hlavně na úrovní balistické ochrany a používané zbrani. Army-Technology uvádí, že je v něm místo až pro 12 osob, z čehož jsou minimálně 2 členové osádky. Vozidlo poskytuje ochranu proti střelbě z těžkých kulometů a má vydržet explozi nálože o ekvivalentu 10 kilogramů TNT, zatímco na silnici dosahuje rychlosti až 100 km/h a dojezdu až 700 kilometrů.

BTR-82A vs. M113: nesmyslné srovnání v propagandistickém pořadu, ruský transportér nemůže být americkému konkurencí

Výhodou transportéru Patria 6×6 je podle EdrMagazine skutečnost, že je cenově dostupný. V západním světě nemá moc konkurenci, a proto Armádní Zpravodaj soudí, že lze předpokládat veliký zájem. Česká armáda v této roli používá vozidlo Titus 6×6 od francouzské společnosti Nexter, ale konstrukčně jsou vozidla neporovnatelná. Francouzské je totiž postavené na podvozku nákladního automobilu Tatra, uvádí Wikipedia, je vyšší a liší se tvarem.

Článek Ukrajina dostala první lotyšské obrněné transportéry Patria. Jsou vážně extrémně dobré, ruská armáda jejich ekvivalent ani nemá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Není to poprvé, co Rusko narušilo finský prostor

Finské ministerstvo obrany si nejspíše není 100% jisté, zda k narušení jeho vzdušného prostoru došlo, ale nebylo by to nic neobvyklého – od začátku tohoto roku už se tak totiž stalo 7krát. A to jde jenom o Finsko – nedávno také ruské vojenské letectvo narušilo estonský vzdušný prostor, do něhož vletěl Suchoj Su-35S vyslaný na podporu zadržené nákladní lodě.

Ukrajinský MiG-29 rozmetal ruskou základnu dronů. Je nemyslitelné, že by někdo přežil (video)

K incidentu mělo dojít 23. května 2025 v odpoledních hodinách u pobřeží Porvoo. „Podezření z narušení území bereme vážně a jeho vyšetřování pokračuje,“ sdělil finský ministr obrany Antti Häkkänen s tím, že incident vyšetřuje finská pohraniční stráž a v průběhu poskytne podrobnější informace. Tamní ministerstvo zahraničí si každopádně předvolalo ruského velvyslance, aby to vysvětlil, uvádí finská veřejnoprávní vysílací stanice Yle.

Armádnímu Zpravodaji se nepodařilo dohledat žádné další informace, které budou nejspíše klasifikované až do doby, než dojde k vysvětlení incidentu. Jednat se mělo o dva letouny ruského letectva, ale nebylo ani upřesněno, o jaké šlo. V případě narušení vzdušného prostoru šlo o Suchoj Su-35S, ale Rusko využívá nad Baltským mořem i jiné.

Rusko na sebe přivolalo zhoubu, s jakou se bude vypořádávat jen těžko. Západ povoluje Ukrajině útoky dříve zakázanými střelami

Například 18. dubna 2025 upozorňoval Armádní Zpravodaj, že to bylo poprvé, co vzlétly dánské letouny F-35, aby vyprovodily ruský výzvědný letoun, zatímco Polsko se začátkem května tohoto roku rozhodlo, že bude tvrdě zasahovat proti ruským provokacím na hranicích.

Článek Rusko si nedá pokoj – jeho vojenské letectvo opakovaně narušilo finský vzdušný prostor. Hned dvěma letadly se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Očitý svědek popsal, jak F/A-18 Hornet havaroval

Incident se odehrál 07. května 2025 kolem 11:00 poblíž letiště Rovaniemi v severozápadní části země. Co přesně pád letounu způsobilo, však není jasné a stále probíhá vyšetřování. Redakce Armádního Zpravodaje narazila každopádně na popis očitého svědka, který pro veřejnoprávní finskou televizi Yle popsal, co se s letounem krátce po vzletu dělo:

„Letadlo vzlétlo velmi vysoko a zdálo se, že se zastaví, ale poté se převrátilo na záda a začalo prudce klesat. Pak uběhlo několik vteřin a já jsem uviděl oblak černého kouře. Neviděl jsem oheň, jen černý kouř. Poté se pilot katapultoval,“ sdělil očitý svědek Mika Lehtiniemi.

Zdrcující porážka pro Rafale a dominance Číny: Indie proti Pákistánu trpí, čínská J-10 jí sestřelila dva francouzské Rafale

F/A-18 Hornet letěl v té době v nízké výšce nad obytnou oblastí, což je pro vojenské lety v této oblasti neobvyklé, ale pilotovi se ho naštěstí podařilo navést do vojenského areálu, kam nakonec dopadl. Na místo ihned vyrazily záchranné složky a pilota odvezli k vyšetření do nemocnice. Zda utrpěl nějaká zranění, není jasné, ale teoreticky to možné je.

Armádní Zpravodaj rozebíral vliv katapultáže na pilota již v září 2021; i když slouží k záchraně pilotů, event. dalších členů posádky, je-li letoun vícemístný, působí na ně obrovské přetížení, což může způsobit některé komplikace, ale často vyváznou nanejvýš s lehkým zraněním. Jak taková katapultáž vypadá, ukazuje video, na němž se pilot F-16 zachránil pár vteřin před smrtí.

Rusko je na válku s Evropou připraveno: „Jak ukončí boje na Ukrajině, může do 1 roku pokračovat,“ tvrdí nizozemská rozvědka

Koncem dubna také redakce Armádního Zpravodaje upozorňovala na ztrátu amerického Super Hornetu, který se zřítil z paluby bojové lodě, když zrovna prováděla úhybný manévr, jelikož se ocitla pod palbou hútíjských teroristů. Letoun byl zrovna vytahován z hangáru a nezajištěný, což během tažení ani možné není, ale každopádně jde o citelnou ztrátu.

Článek Pilot se katapultoval z neovladatelného letounu F/A-18 Hornet, který začal z ničeho nic hořet. Zřítil se na finskou vojenskou základnu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

TRG-22 byla odolná a jednoduchá puška

Předchůdce firmy Sako, jak píše firma na svých stránkách, vznikla roku 1919 jako Opravna zbraní generálního štábu Civilní obrany. Tato jistě honosně znějící jméno přitom zakrývalo, že dílna sídlila v bývalém pivovaru. Roku 1921 byla ale přesunuta do města Riihimäki, 48 km od Helsinek, kde vznikla i munička. Do 2. světové války se firma zabývala jenom výrobou munice a zásobníků a teprve roku 1942 začala vyrábět i pušku L42 7x33mm Sako.

iZdroj fotografie: Public Domain

Předchůdce armádou pořízené TRG-22 (finsky Tarkkuuskivääri Riihimäki G-sarja – Přesná puška Riihimäki Série G), tedy TGR-21, vznikla roku 1989, přičemž vycházela z civilní zbraně. Požadavky zněly: schopnost střelby nejen v arktické zimě, ale i ve vlhkých pralesních oblastech a v suchém a prašném prostředí pouští, a jednoduchost použití i údržby. Obojí vyšlo na jedničku.

Starý, ale osvědčený mechanismus

TRG-21, jejímž základem byla terčová puška Sako TR-6 a finská „snajperka“ Valmet M86, oba požadavky zcela naplňovala. V roce 1999 pak přišla do výroby modifikace TRG-22 s vylepšenou ergonomií pažby a s maximální délkou náboje 75 mm. Její základní provedení s hlavní dlouhou 500 mm, kterou má také ve výzbroji Armáda České republiky, měří 1 000 mm (s úsťovou brzdou pak 1 200 mm) a hmotnost prázdné zbraně je 4,9 kg.

Česká velkorážní odstřelovací puška OP Falcon si poradí i s 25mm pancířem, kořeny má ještě v ČSLA a je veskrze unikátní

Pro maximální spolehlivost byl potřeba co nejspolehlivější, nejjednodušší a časem osvědčený mechanismus. Konstruktéři proto, jak píše Wikipedia, oprášili místo poloautomatiky ten ze staré dobré opakovací pušky Mauser s válcovým otočným odsuvným závěrem. Užívá standardní puškový náboj 7,62 x 51 NATO (308 Winchester) a zásobníky má na 5, 7 a 10 nábojů.

Fin pro české speciály

Tělo pušky dodává výrobce dle potřeb zákazníka v zelené, hnědé nebo černé barvě. TRG-22 je přitom vybavena úsťovou brzdou, která částečně kompenzuje zpětný ráz, ale případně ji lze ze zbraně zcela odstranit – stejně jako moderní optiku – u naší armády jde o Leupold & Stevens VX-3 6,5-20×50 nebo Schmidt & Bender PM II s pevným nebo proměnným zvětšením, a používat místo ní jenom železná mířidla, s nimiž je efektivní dostřel 800 m.

i

Do výzbroje AČR byla puška zavedena s intervencemi v Iráku a Afghánistánu, kde našim vojákům taková zbraň akutně chyběla. Nejprve jí byla vybavena speciální jednotka Vojenské policie SOG, a po jejím rozpuštění se dostala i k vojákům 4. brigády rychlého nasazení a mechanizovaných jednotek. Pušky řady TRG využívá řada států po celém světě, dokonce i Rusko, USA nebo Ukrajina. Dostat se navíc mohou i k civilním zájemcům, vyjde zhruba na 100 000 Kč.

Článek AČR nemohla udělat lépe, když pořídila svým snajprům odstřelovací pušku Sako TRG 22. Byla špičkovou zbraní profesionálních lovců se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nový hangár na opravu techniky

Asi největším projektem ruské armády poblíž Finska je v současnosti výstavba velkého opravárenského hangáru na údržbu techniky v Petrozavodsku, uvádí Yle s tím, že má být součástí velkého existujícího skladu techniky. Jeho rozloha je asi 1 250 metrů čtvereční a dokázal by se postarat zhruba o 50 vozidel. Zvětšit se měl třeba stanový tábor v Karelské šíji a vybavení ve městě Luga, i když dostatek vojáků k nějaké akci Rusko u hranice nemá – jsou na Ukrajině.

Kdysi neutrální Finsko vstoupilo do NATO teprve před 2 lety a hned je strategické. Vojáci mohou být 100 km od ruských hranic

Právě ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022 přiměla Finsko a Švédsko, do té doby dvě neutrální země se západní demokracií, aby se začaly ucházet o členství v NATO, které je postupně přijalo. BBC uvádí, že byl hlavním důvodem pocit zranitelnosti obou států ze strany kremelského režimu. Třeba ve Finsku přitom stále zůstávají vzpomínky na invazi SSSR z přelomu let 1939 a 1940, zatímco Finsko zase bývalo součástí carského Ruska, takže nelze nikdy vyloučit, že by Kreml nemohl zatoužit po obnově koloniálního impéria.

NATO posiluje přítomnost ve Finsku

Ani Severoatlantická aliance nezahálí a připravuje se na možný konflikt. Finsko by v něm hrálo na severu významnou roli. ForcesNews uvádí, že v zemi vniká velitelství NATO s prozatím malou posádkou vojáků, ale mluví se o umístění předsunuté obrněné brigády NATO s asi 5 tisíci vojáky, která by sloužila jako odstrašení. Finská vojenská letiště mohou také poskytovat zázemí pro letecké síly členů aliance, a v zemi jsou i přístavy pro lodě.

Článek Chystá se Rusko na střet s NATO? U hranic s Finskem buduje rozsáhlou vojenskou infrastrukturu. Síly na válku ale nemá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Finsko má pro NATO strategickou polohu

Finsko je členem Severoatlantické aliance teprve necelé dva roky, a už se stává jeho významnou součástí, neboť má dlouhou hranici s Ruskem, s nímž je NATO ve sporu. Není proto divu, že se na jeho území aktivity NATO soustřeďují, a to významně, neb bude hlavním nárazníkovým pásmem severního křídla NATO v Evropě. I proto je logické do Finska umístit velení pozemních sil NATO této oblasti podléhající velitelství NATO v Norfolku, uvádí MilIn.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Nizozemí

Společně s tím se pochopitelně mění také rozložení sil, jinak by důstojníci neměli komu velet. NATO potřebuje u hranic s Ruskem jednotky schopné zareagovat na jakoukoliv situaci a udržet pozice do doby, než přijdou alianční posily. Již dnes existují jasné úvahy o umístění celé těžké brigády NATO se 4 až 5 tisíci vojáky a obrněnou technikou na území Finska, uvádí ForcesNews, jejíž základna by mohla být dokonce asi jen 100 km od ruské hranice.

Finsko není pro NATO úplně nové

Důvodů vstupu Finska do NATO je mnoho a vlastně to byl logický krok. Aliance na svých stránkách uvádí, že ačkoliv byla země neutrální, velice úzce s ní spolupracovala a účastnila se některých jejích akcí. V roce 1994 se také připojila k programu Partnerství pro mír a v roce 1997 k Euroatlantické radě partnerství. Finské státní zřízení je navíc demokratické a má stejné cíle i kulturní a společenské hodnoty jako jiní západní členové NATO.

F-35 mohou létat sotva 200 km od ruského Petrohradu: vnímat je lze jako provokaci i výzvu, Rusko bude muset zabezpečit hranice

Významnou roli mohla bezesporu hrát i historická zkušenost Finska coby bývalé ruské kolonie, která získala nezávislost až po revoluci v roce 1917. Rusko, respektive Sovětský svaz, na něj však neustále cílil, což vedlo v letech 1939 až 1940 k zimní válce a Finsko to nakonec zahnalo do náručí nacistického Německa. Ovšem tvrdý odpor Finů vedl dle všeho k tomu, že se SSSR po válce smířil s finskou neutralitou, která skončila až o desítky let později.

Článek Kdysi neutrální Finsko vstoupilo do NATO teprve před 2 lety a hned je strategické. Vojáci mohou být 100 km od ruských hranic se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Námořnictvo obvykle narušitele vyprovodí

K podobným incidentům nedochází na moři tak často jako ve vzduchu, ale existují – jako když ruská loď narušila finské výsostné vody ve Finském zálivu. MilIn uvádí, že proti ní zasáhlo plavidlo finské pobřežní stráže a vyprovodilo ji – ve finských vodách byla jenom 7 minut. Ale nutno dodat, že se to může stát i naopak, třeba v roce 2019 došlo k incidentu, kdy finská válečná loď omylem vplula do ruských vod. V té době bylo však Finsko neutrální a nikoliv člen NATO. Jinak ale lodě NATO ty ruské v blízkosti svých vod často sledují a mapují jejich činnost.

iZdroj fotografie: Britské královské námořnictvo / OGL

Krátké narušení teritoriálních vod se standardně obejde bez nějakých komplikací a většinou je vyřešeno vyprovoděním nezvaného plavidla; nikdo po sobě rozhodně nestřílí – něco takového by mohlo nastat v okamžiku, když by narušitel nereagoval na výzvy plavidla státu, jemuž vody patří. Ve zmíněném případě Wikipedia uvádí, že by mohlo Finsko potopit nepřítele třeba raketovými čluny Hamina o rychlosti 30 uzlů, které jsou vyzbrojené protilodními střelami RBS-15 MkII s dosahem přes 70 kilometrů a hlavicí o hmotnosti 200 kilogramů.

Ruské a finské pobřeží je velmi blízko

Za výsostné vody je považováno území vzdálené 12 námořních mil (22,2 km) od linie pobřeží, uvádí Wikipedia. Do dvojnásobné dálky pak zasahuje přilehlá zóna, což je již volné moře, ale stát tam může provádět třeba celní kontroly plavidel. Do vzdálenosti 200 námořních mil (370,4 km) leží výlučná ekonomická zóna státu. Ovšem ve Finském zálivu, kde je ruské a finské pobřeží naproti sobě a blízko, platí zvláštní pravidla stanovená mezinárodními úmluvami.

I 3členná flotila ukázala Rusku velkou sílu. Historicky 1. vojenské cvičení Finska po vstupu do NATO bylo hlavně symbolické

Finsko má přitom v současnosti proti narušení svých výsostných vod další páku, a to členství v Severoatlantické alianci. Tím pádem není vyloučeno, že mohou v jeho vodách kdykoliv operovat alianční plavidla, a stejně tak v nich mohou probíhat různá námořní cvičení. Kdyby pak ruský narušitel spustil na finskou nebo nějakou alianční loď ve finských vodách palbu, mohlo by to vést i ke spuštění obranného článku 5 Severoatlantické smlouvy.

Článek Jestliže ruská loď (ne)chtěně vpluje bez povolení do teritoriálních vod NATO, může počítat s rychlým ozbrojeným vyprovoděním se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Finsko bylo vždy ohroženo SSSR a Ruskem

Ještě donedávna nebylo Finsko členem NATO a jako soused SSSR (a později Ruska) existovalo vždy s rizikem, že na něj může mnohem větší mocnost zaútočit. Bylo proto připraveno i na možnost rozptýlení svého letectva z letišť, kde je jinak snadným cílem, na rovné plochy silnic a dálnic, z nichž se piloti učí startovat i na nich přistávat. Trénují scénáře z různých rozptýlených míst, a to i v zimě, informuje ve své tiskové zprávě finské letectvo.

iZdroj fotografie: Uživatel Hunini / Creative Commons / CC BY-SA

Na videu pod článkem můžete vidět, jak finští piloti startují a přistávají na rovných úsecích zasněžených finských silnic a dálnic. Využívají přitom McDonnell Douglas F/A-18 Hornet, a Wikipedia uvádí, že v současné době disponuje finské letectvo 55 kusy. Jde o letadla původně určená k operacím z letadlových lodí, což znamená, že mají robustní konstrukci a snesou i drsnější zacházení. Ovšem startovat ze silnic není nikdy jednoduché, letouny mohou nasát nečistoty do motoru a chybí jim zázemí (navádění, světla a další).

F/A-18 Hornet bude nahrazen F-35

Letouny F/A-18 dostalo finské v druhé polovině 90. let 20. století, a většina z nich je jednomístná. Tato dvoumotorová letadla jsou 17,1 m dlouhá a rozpětí jejich křídel je 12,3 m, uvádí Military-History, a létají rychlostí až Mach 1,8. Jako výzbroj mají kanon ráže 20 mm a unesou 6,2 tun zbraní, ať jde o střely typu vzduch-vzduch nebo střely proti pozemním a námořním cílům a naváděné pumy. Finsko ale F/A-18 Hornet nahradí letouny F-35.

David proti Goliášovi: Zimní a Pokračovací válka, mimořádný odkaz malého národa v boji za nezávislost a svobodu

Finské letectvo může schopnostem operovat ze silnic a dálnic učit i kolegy ze spojeneckých zemí NATO. Nedávné cvičení ve Finsku ukázalo, že F-35A, F/A-18 Hornet i Eurofighter Typhoon přistanou na dálnici. Je to velice užitečná schopnost, protože letiště se v bojových podmínkách mohou stát cílem různých útoků. Hodit se to může nejen v případném konfliktu s Ruskem, ale i s Čínou, neboť v Pacifiku nemusí být kvalitní letiště dostupná.

Článek Video: když je pilot dostatečně odvážný, může s F/A-18 Hornet vzlétnout i přistát na zasněžené silnici. V NATO se mají co učit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jan Petrovský bojoval na Ukrajině

Petrovského zadrželo Finsko v létě 2023, když vstoupil na jeho území pod změněným jménem, ale už den poté byl zatčen pro možné porušení imigračních předpisů. Vzápětí o jeho vydání požádala Ukrajina, protože ho podezřívá z účasti v bojích v Luhanské oblasti v roce 2014. Působit tam měl v takzvané „ruské sabotážní a útočné průzkumné skupině“, ale na Ukrajině měl bojovat i v roce 2022, tedy při invazi Ruska.

Never forget 🇷🇺 Nazis Yan Petrovsky & Alexey Milchakov…Alexey liked to torture puppy dogs when he was young, later graduating to human beings. Called for killing 🇺🇦 kids, raping women. Both tortured/killed 🇺🇦POWs. Both deserve ticket to bowels of the earth. pic.twitter.com/t3UhgHdKMe

— Claretta Nijhuis (@NijhuisClaretta) December 8, 2023

Finský Nejvyšší soud ale s jeho vydáním nesouhlasí. Rozhodnutí zdůvodnil stavem v ukrajinských věznicích, kde panují nedobré podmínky, a v době válečného stavu se ještě zhoršily. Obává se také, že by mohl v ukrajinské vazbě čelit ponižování a mučení, uvádí RFERL. A protože nebude vydán, neexistuje již důvod, aby zůstával ve finské vazbě.

Figuruje na sankčních seznamech

Je velice pravděpodobné, že Petrovského, jednoho z vůdců extremistické organizace Rusich Group, Finsko alespoň vyhostí. V roce 2016 ho například ze svého území deportovalo Norsko, kde několik let v mládí pobýval. Jan Petrovský je pro své činy také na sankčním seznamu Evropské unie a Spojených států amerických.

DALŠÍA pak dodává, že, Petrovskij „otevřeně prohlásil, že jeho cílem je nemilosrdné vyhlazení Ukrajinců. Vězňům uřezával uši a jednou vyryl na tvář ukrajinského vojenského důstojníka znak kolovrat, než ho zabil. V roce 2015 přepadli Petrovskij a Milčakov bojovníky ukrajinského praporu Ajdar, a následně byli vyfotografováni vedle hořících těl Ukrajinců.“

Článek Finsko odmítá vydat ruského ozbrojence, vraha a neonacistu na Ukrajinu. Bojí se, že by měl ve vězení špatné podmínky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Poláci jednoduše postavili na hranici plot

Finsko vstoupilo do NATO na jaře 2023; až do té doby neutrální země požádala o vstup hlavně z obav z Ruska poté, co provedlo invazi na Ukrajinu. A ruská reakce na sebe nenechala dlouho čekat, po vzoru již osvědčené taktiky začaly do Finska organizovaně proudit zástupy uprchlíků s cílem odklonit finskou pozornost jinam a způsobit zemi potíže. Podobnou operaci vyzkoušelo dříve i Bělorusko, tedy nejbližší ruský spojenec, a to na bělorusko-polské hranici. Tehdy to Polsko donutilo k výstavbě hraničního plotu a zásahům bezpečnostních složek.

F-35 mohou létat sotva 200 km od ruského Petrohradu: vnímat je lze jako provokaci i výzvu, Rusko bude muset zabezpečit hranice

Mnohými bylo Polsko kritizováno, že mohou kvůli takovému přístupu lidé umírat, tamní vláda si ale stála za svým a nelegální imigranty vracela zpět. I proto je dnes tím nejlepším, kdo může Finsku s problémem pomoci. MilIn připomíná, že dokonce vysílá na žádost Finska skupinu vojenských poradců, která má severské zemi s řešením situace pomoci.

Ta mimochodem v reakci uzavřela na většině míst na 2 týdny hranice s Ruskem, ale omezení trvalo pouze do 13. prosince 2023. Výhodou pro Finsko každopádně je, že hlavně v nadcházejícím zimním počasí si běženci, kteří často pochází ze zemí s teplým klimatem, netroufnou na cestu přes „zelenou“ hranici. Není tam totiž infrastruktura a počasí je velmi chladné až arktické, což by pro mnohé z nich jistě znamenalo smrt.

Finsko je pro NATO významnou posilou

Vstup severské země je pro alianci významnou posilou, a jestli bude přibráno i Švédsko, stane se NATO na severu Evropy velmi silné, což se Rusku pochopitelně nelíbí. Ačkoliv Finsko není tak lidnaté, dle Britannica v něm žije 5,57 milionů obyvatel, má silnou a velmi dobře vycvičenu armádu, jejímž základem je 24 tisíc aktivních členů ozbrojených sil (pro srovnání, AČR měla v roce 2021 aktivních zhruba 28 000 vojáků, přitom je ČR skoro 2krát lidnatější).

I Švédsko už konečně v NATO? Turecko svolilo, ale Maďarsko hájí i ruské zájmy. Přitom by šlo o silnou posilu schopnou odříznout Rusko

Není to ale všechno, profesionály totiž doplňuje 900 tisíc rezervistů, uvádí GlobalFirePower, takže je teoreticky schopných okamžitého boje 16,2 % obyvatel země. Vojáci jsou přitom vyzbrojení třeba tanky Leopard 2 a houfnicemi K9 Thunder, letectvo si pak pořizuje Lockheed Martin F-35A Lightning II, tedy stejně jako ČR, jak ArmádníZpravodaj informoval.

Vstupem Finska přitom získalo NATO i nové letecké základny v severní Evropě, z nichž mohou alianční letouny velmi snadno střežit prostor v celé oblasti. V dosahu jsou navíc i významné námořní základny ruské Baltské a Severní flotily – tu první přitom vstup Finska do NATO v podstatě uzavřel v malém Finském zálivu, a zůstává tak sevřená mezi Finskem a Estonskem, jejichž břehy jsou od sebe vzdálené jenom asi 60 kilometrů.

Článek Polsko pomůže s ochranou finsko-ruských hranic. Má vlastní zkušenosti a servítky si příliš nebere se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Suomi KP/-31

Finský samopal Suomi KP/-31 velmi připomíná slavný sovětský PPŠ-41, jehož konstruktér se inspiroval právě finskou zbraní. Ty byla do výzbroje zařazena již v roce 1931 a používá hlavně náboje 9 x 19 milimetrů – zpočátku byl zásobník 20ranný, ale později bylo vyvinuto i několik větších, včetně bubnových, s kapacitou až 71 nábojů. Hmotnost samopalu Suomi KP/-31 je 4,6 kilogramů a jeho zvláštností je vyměnitelná hlaveň. Voják měl vždy alespoň jednu náhradní, takže mohl tu přehřátou hned vyměnit za novou a pokračovat v boji.

iZdroj fotografie: Vojenské muzeum Finska / Creative Commons / CC BY

Lahti-Saloranta M/26

Lehký kulomet Lahti-Saloranta M/26 je zbraň finské konstrukce z roku 1926. Používá zásobník s kapacitou jenom 20 nábojů, i když existovaly i větší bubnové, ale ty prý finská armáda ve výzbroji neměla. Využívá přitom náboje 7,62 x 53 milimetrů, i když existuje i verze pro Čínu na střelivo 7,92 x 57 milimetrů. Kulomet je 9,3 kilogramů těžký a jeho efektivní dostřel činí 500 metrů. I když byl velice přesný, měl různé chyby, kvůli nimž nebyl příliš oblíbený.

Děgťarjov DP-27

Sovětský lehký kulomet Děgťarjov DP-27 sice ve výzbroji finské armády původně nebyl, ale v úvodních fázích války jich mnoho ukořistila, a jelikož se ukázaly být velmi dobré, okamžitě je začala využívat; mezi Finy se přitom těšily nesmírné popularitě. Kulomet využívá náboje 7,62 x 54 milimetrů nabíjené do charakteristického talířového zásobníku o kapacitě 47 ran. Děgťarjov DP-27 je 9,12 kilogramů těžký a dokáže efektivně zasahovat cíle do vzdálenost 800 metrů, jeho kadence je 550 ran za minutu.

Maxim M/09-21

Finská verze těžkého kulometu Maxim označovaná jako M/09-21 byla vyráběna od roku 1921 po vzoru ruských PM M1910. Nemá ale kola jako ruské zbraně, Finové ho opatřili stativem, což bylo lepší pro tamní terén. Oddělený stativ a kulomet bylo navíc snazší přenášet. Na zbrani také Finové udělali několik drobných úprav, Maxim M/09-21 používá náboje 7,62 x 54 mm a jeho kadence je 600 ran za minutu. Zbraň i se stavivem váží 51,6 kg, bez stativu pak 24 kg.

Článek Video: přehlídka automatických finských zbraní ze zimní války, které kosily početné Sověty několik měsíců se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

NATO může odříznout Baltskou flotilu a Petrohrad

Finsko má s Ruskem 1 340 km dlouhou hranici, a jeho vstupem do NATO se tak hranice aliance s Ruskem skokem zdvojnásobila. Je přitom dobře zabezpečená, Finsko má obecně velmi silné ozbrojené síly; jeho vstupem pak NATO získalo na jeho území strategické základny. A to i na moři, kde jsou v těsné blízkosti základen ruské Baltské a Severomořské flotily. První z nich aliance doslova sevřela ve Finském zálivu, kde se na jedné straně nachází Estonsko a na druhé Finsko, a od přístupu k moři to odděluje i Petrohrad.

iZdroj fotografie: Uživatel MKFI / Public Domain

Tato oblast se stala i prvním místem aliančního cvičení s Finskem – zúčastnily se ho lodě Stálé námořní skupiny NATO 1, konkrétně do Helsinek připlula fregata německého námořnictva Mecklenburg-Vorpommern a portugalská fregata Bartolomeu Dias. Společného cvičení se pak s nimi účastnila finská minolovka Purunpää. Byla sice nejmenším, jen 52 metrů dlouhým plavidlem, ale zároveň nejnovějším a velmi důležitým, protože v oblasti Finského zálivu mohou hrát miny hrát důležitou roli. A „nehody“ nikdo nechce.

Německá fregata je silná proti ponorkám

Ač malá, demonstrovala 3členná flotila v oblasti velkou sílu. Německá loď je plavidlem třídy Brandengurg a je určená hlavně na protiponorkový boj, ale její rakety Sea Sparrow poskytují i velmi solidní protivzdušnou ochranu, a navíc má i protilodní rakety MM38 Exocet. Portugalské loď je naopak víceúčelovou fregatou s větším zaměření na boj na hladině, a také má relativně silnou protivzdušnou obranu. Původně se jednalo o nizozemskou loď Van Nes, ale Portugalsko ji v roce 2007 koupilo a upravilo, aby lépe odpovídala požadavkům.

NATO předpokládá, že se bude ve Finsku v budoucnu konat mnohem více cvičení, a to hlavně z důvodu jeho dlouhé hranice s Ruskem; důležitost pak ještě vzroste, pokud do NATO vstoupí i sousední Švédsko. V zemi se nachází i 4 strategicky položené letecké základny, a Finsko navíc nakupuje letouny 5. generace Lockheed Martin F-35 Lightning I. Stratégové NATO ale údajně plánují zdejší základny vybavit i pro další alianční letouny.

Článek I 3členná flotila ukázala Rusku velkou sílu. Historicky 1. vojenské cvičení Finska po vstupu do NATO bylo hlavně symbolické se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Minomet je velmi užitečnou zbraní

Pro vojáky jsou minomety velmi důležité zbraně, ačkoli se o nich většinou často nemluví. Dokáží ale poskytovat velice účinnou palebnou podporu přímo v poli. Mohou také zasahovat cíle, které jsou pro jiné druhy dělostřeleckých zbraní nedostupné. Díky trajektorii střely například zasáhnout i cíle za kopcem. Finská zbraň se řadí mezi takzvané minomety těžké, protože vystřeluje granáty úctyhodné ráže 120 milimetrů, což bývá nejčastější ráže těžkých minometů.

Ačkoli Finsko produkuje kvalitní minomety již od 50. let 20. století, 120 KRH 92 je o něco mladší zbraňový systém. Do výzbroje finských ozbrojených sil začal vstupovat v roce 1992. Vyrábí ho společnost Vammas patřící pod finské ministerstvo obrany. Jde o těžkou zbraň, jejíž přepravní hmotnost je půl tuny. Proto na bojiště bývá dopravena ve vleku za nějakým automobilem, který s ním může dosahovat rychlosti až 80 kilometrů v hodině.

Jedna rána každé 4 sekundy

Do minometu existují vysoce explozivní, kouřové nebo osvětlovací granáty. Hmotnost tříštivého granátu je 12,3 kilogramu. Vycvičená obsluha dokáže z minometu vystřelit až 15 granátů za minutu. Z hlavně, jejíž délka jsou plné 2 metry, vylétají rychlosti 362 metrů za sekundu a jejich dosah je až 7,5 kilometru. Minomet bývá standardně určen k podpoře operací praporu nebo roty.

Kolik minometů Finsko na Ukrajinu dodalo, není známo. Země většinou poskytuje jen údaje o hodnotě dodané pomoci. Každopádně se ví, že ukrajinská armáda dostala například známá finská obrněná vozidla Sisu. Také protiletadlová děla ItK 61. Jedná se o finskou verzi sovětského ZU-23. Používají je síly územní obrany. Užitečná mohou být především v boji proti dronům včetně těch sebevražedných.

Článek Těžký minomet z Finska na Ukrajině rozmetává ruské jednotky i techniku. Dodán byl tajně a střílí rychlostí až 15 granátů za minutu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mnoho dílů shodných s náklaďákem

Finská armáda jako obrněná vozidla v 70. letech používala transportéry BTR-60. Ty však potřebovala nahradit, a tak společnost Sisu přišla s produktem jménem Pasi. Model pod značením XA-180 nakonec vyhrál v armádní soutěži a finské ozbrojené síly si objednaly v roce 1983 prvních 50 vozidel. Výhodou bylo to, že používají jako základ podvozek vojenského nákladního auta Sisu SA-150. Mnoho dílů proto bylo identických, což značně zjednodušilo logistiku. Později je začala vyrábět společnost Patria.

Devět vozidel z 50 objednaných bylo rezervováno pro mise OSN. V nich se velmi osvědčilo, a proto se začaly hrnout i objednávky ze zahraničí. Mnoho zemí pak tato vozidla v mírových silách po celém světe nasazovalo. Používají se například v misi UNIFIL v jižním Libanonu. Do výzbroje si je zakoupily severoevropské země jako Švédsko a Norsko, ale koupila je třeba i Ghana. Celkem bylo vyrobeno asi 1 200 kusů všech typů transportéru Pasi.

Ve Finsku jde o běžné jméno. Přezdívka pochází z finského panssari-Sisu, tedy obrněný Sisu. Což dobře sedí, i když Pasi není nějaký extrémně obrněný bojovník. Jeho pancíř má sílu od 6 do 12 milimetrů. Má také pancéřovaná přední okna, jež lze navíc zakrýt poklopem. Jeho předností je i velmi dobrá odolnost proti minám, které jsou jedním z největších nebezpečí v rizikových oblastech. Pohybuje se na 6 kolech.

Místo pro deset vojáků

Hmotnost vozidla činí 15,5 tuny. Je 7,35 metru dlouhé a 2,9 metru široké. Uvnitř poskytuje prostor pro deset plně vybavených vojáků. Ti mají k dispozici několik portů, ze kterých mohou vést palbu do okolí vozidla. Rané modely Pasi byly neozbrojené, později se na ně montoval kulomet ráže 12,7 milimetru. Existuje několik modelů, mnoho z nich je obojživelných a liší se například motorem. Na silnici může jet transportér rychlostí 100 kilometrů v hodině, na vodě 8 kilometrů v hodině. Dojezd je až 900 kilometrů.

Finsko, jež má tyto transportéry ve svých skladech, jich část mělo poslat na Ukrajinu kvůli válce s Ruskem. Kolik přesně kusů a jaké typy však ani jedna ze stran nezveřejnila. O podobná vozidla má ale Ukrajina veliký zájem a umí je efektivně použít. Velmi úspěšnou ofenzivu v oblasti Charkova a Izjumu v září provedly jednotky, které se pohybovaly velmi rychle v obrněných vozech. Až za nimi postupovaly jednotky s tanky.

Článek Finský dříč na šesti kolech z misí OSN. Transportéry Pasi oslaví čtyřicítku, ale stále jsou neobyčejně spolehlivé, a to zřejmě i na Ukrajině se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sovětské miny F-10, smrtelné nebezpečí pro finské město

Boj proti radiovým minám ve městě Viipuri začal 27. srpna 1941 a skončil 21. září 1941. Během této doby došlo celkem k 17 explozím ve dvanácti městských objektech. K prvnímu výbuchu došlo na mostu u obce Kamennogorsk. Při výbuchu zahynuli tři finští důstojníci a dva úředníci. Jednou z obětí byl major Tapio Tarjanne, hlavní vojenský právník finského generálního štábu. Další most, nad Saimenským kanálem, byl vyhozen do vzduchu 31. srpna a za pomoci stejného signálu mělo dojít k detonaci miny na železničním mostu.

iZdroj fotografie: Jouko Kuisma / Creative Commons / CC BY-SA

Celkem bylo ve městě nainstalováno 25 radiových min typu F-10. Obsahovaly od 120 do 4 500 kg TNT. Z celkových 25 min explodovalo 17 a zbylých 8 se podařilo zneškodnit, jakmile se ukázalo, že jsou miny aktivovány pomocí rádiového signálu. Nalezená zařízení byla odeslána do Helsinek, analyzována specialisty a 2. září 1941 byly vydány příslušné pokyny pro manipulaci se sovětskou municí. Finští experti zjistili, jaká melodie na jaké frekvenci je k detonaci nutná, a přišli s jednoduchým řešením.

Melodie polky zabránila výbuchům

Způsob, jakým jsou rádiově ovládané miny kontrolovány, je velmi složitý. Abychom systému porozuměli, vysvětlíme si to jednoduše. Uvnitř každé miny se nacházely tři ladící vidlice. Aby mina explodovala, bylo nutné přehrát v rádiovém přenosu určitou třínotovou sekvenci, takzvanou triádu. Jakmile byla sekvence zachycena vidlicemi uvnitř miny a došlo k nabití detonačního obvodu, mina vybuchla.

K přerušení signálu potřebovali Finové píseň s rychlou melodií, neboť rychlé změny tónů v písni by zabránily ve vytvoření harmonie potřebné k odpálení min. Finové však museli píseň vybírat velmi pečlivě, aby náhodou miny neodpálili. Säkkijärven Polkka splňovala kritéria. Melodii bylo nutné vysílat stále dokola, a to na stejné frekvenci, která byla Sověty používána k detonaci min. Celkem přehráli melodii známé polky více než 1 500krát, než bylo v roce 1942 dodáno vojenské vybavení určené přímo k detonaci min.

Když Sověti přišli na to, že jim někdo ruší signál, snažili se změnit frekvenci vysílání. To však bylo k ničemu, Finové totiž začali přehrávat melodii polky na úplně všech frekvencích, které mohly být použity k ovládání výbušných zařízení. Mezi obyvateli Finska, kteří nebyli s vojenskou operací seznámeni, kolovala spousta otázek o tom, který blázen hraje na všech kanálech pořád dokola tu stejnou melodii. Dnes však patří Säkkijärven Polkka mezi nejznámější a nejoblíbenější finské písně, neboť pomohla zachránit mnoho lidských životů.

Zdroj: Veremeev Yu.G., Red Army at beginning World War II. Moskva: Eksmo, 2010. ISBN 978-5699438709, Wearethemighty

Článek Jak Finové sabotovali ústup Rudé armády s tóny polky. Veselá melodie zachránila řadu životů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zimní válka

Ačkoliv je příběh o sovětských výsadkářích, skákajících bez padáků, zjevně mýtus, zoufalství sovětských jednotek v Zimní válce nepochybně ne. Zdecimovaný důstojnický sbor Rudé armády Stalinovými čistkami, navíc zoufale ovlivňovaný politickými komisaři v kontrastu s inteligentním Mannerheimem a hbitými finskými jednotkami, ochotnými položit život za svou vlast.

iZdroj fotografie: Harri Blomberg / Public Domain

Zimní válka roku 1939 až 1940, ve které Stalin napadl Finsko, kde chtěl obsadit pohraniční území a udělat z Finska komunistický stát, byla pro Sověty katastrofou. Pro Sovětský svaz, se dvěma sty miliony obyvatel, nemělo být překonání pouhých 3,7 milionů Finů žádným problémem. Sovětská armáda, ochromená Stalinem, si vedla tak mizerně, že Hitler, stejně jako USA, Británie a Francie byli přesvědčeni, že se SSSR po německé invazi roku 1941 zhroutí jako domeček z karet.

Finové nakonec z vyčerpání vzdali Stalinovi sporná území, 11 procent rozlohy, především v okolí Leningradu. Zachovali si však svou nezávislost a také získali obdiv světa. Ten viděl Finsko jako malý demokratický národ, který se postavil agresivnímu tyranovi. Sovětským debaklem zimní války ale příběh nekončí. Méně známé je, jak se Sověti roku 1944 pomstili.

Pokračovací válka

Ani jedna ze stran nepovažovala výsledek Zimní války za konečný. Finové se logicky spojili s nacistickým Německem a připojili s k operaci Barbarossa. Obsadili ztracená území, ale odmítli pokračovat v útoku. K obléhání Leningradu se nepřipojili. Ve snaze udržet si mezinárodní postavení, odmítali německý tlak na další ofenzivní operace.

iZdroj fotografie: German Federal Archives / Creative Commons / CC BY SA

V průběhu války byla rusko-finská fronta relativně klidná. Ve srovnání s krvavými lázněmi jižně od Moskvy a Stalingradu. Finové rychle zjistili, že pokus vytlačit Rudou armádu z lesů a jezer severního Ruska je mnohem krvavější, než obrana proti Rudé armádě na finském území.

Ztráta sedmdesáti pěti tisíc mužů mezi červnem a prosincem roku 1941 byla bolestnou připomínkou toho, že porazit ruského medvěda, je pro malou polární lišku příliš riskantní a nebezpečné. Zůstat Hitlerovým spojencem bylo také příliš drahé, když se válka obrátila proti Německu. Brzy poté, co se Němci vzdali u Stalingradu, Finsko tajně zahájilo jednání s Moskvou o odchodu z války.

Moderní tanky a dělostřelectvo

Do června roku 1944 však jednání nikam nevedla stejně tak, jako ustrnula finská armáda. V knize Finland at War: The Continuation and Lapland Wars 1941-45 od skupiny autorů se píše „Během války se toho velmi málo změnilo, pokud jde o organizaci, vybavení nebo taktiku finských sil. Jejich výzbroj byla mírně modernizována, použitím ukořistěného sovětského vybavení nebo modernizací většinou zastaralého vybavení, zakoupeného od Němců. 

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Finové zůstali v roce 1939, Rudá armáda rozhodně ne. Sovětské jednotky, které zaútočily 9. června roku 1944 přes Karelskou šíji a v okolí Ladožského jezera poblíž Leningradu, byly bitvami zocelené síly, vybavené moderními tanky a dělostřelectvem. Kniha též poznamenává „Tentokrát, když se Sověti poučili z trpkých lekcí ze Zimní války, vzali přípravy na útok vážně.“

Kniha Finland at war dále poznamenává „Operacím na šíji předcházela důkladná fáze průzkumu a plánování. Stavka (sovětské vrchní velení) dobře znala obranu v přední linii, zatímco špioni a rozsáhlé letecké snímky docela dobře poskytovaly informace o pozicích hluboko za liniemi.“

Finská malá armáda

Sověti používali stejnou taktiku, jakou zdecimovali Němce. Na úzké frontě shromáždili 260 000 mužů, 630 tanků a 7 500 děl ve čtyřiadvaceti pěších divizích, podporovaných četnými tankovými a dělostřeleckými formacemi a také více než tisícovkou letadel. Finové měli jen čtyřicet čtyři tisíc mužů v předních liniích ofenzívy a dalších 32 000 v záloze, vyzbrojených jen několika tanky a zastaralými protitankovými zbraněmi.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Od bitvy u Kurska, v červenci roku 1943, byly německé armády na východní frontě neúprosně zatlačovány zpátky sovětskou protiofenzívou. Pokud ani Hitlerovy tankové divize SS nedokázaly Rusy zastavit, nemohlo se to podařit ani Finům, kteří se stáhli zpět do svých opevněných linií. Roku 1940 Mannerheimova linie Sověty zastavila. Roku 1944 se prolomení opevnění stalo pro Rudou armádu rutinním postupem.

Přesto, stejně jako v roce 1940, bojovali odvážní a nebojácní Finové jako tygři. V polovině července byla sovětská ofenzíva zastavena. V bitvě u Tali-Ihantala od 25. června do 9. července 1944, 50 000 Finů s přehledem porazilo 150 000 Sovětů podporovaných 600 tanky, přičemž Rusům způsobili trojnásobně větší ztráty než sami utrpěli. Útok na Finsko byl pouze klamnou operací pro mnohem podstatnější ofenzívu Bagration proti nacistům. Krátce po bitvě u Tali-Ihantala začala mírová jednání.

Finsko si svou nezávislost zachovalo

Mírové podmínky, které Finsko přijalo v září 1944, byly tvrdé. Území, která Sověti obsadili roku 1940 a poté ztratili, byla znovuzískána, Finsko se vzdalo poloostrova Petsamo a zaplatilo 300 milionů dolarů reparací. Moskva také požádala, aby se 260 000 německých vojáků ve Finsku stáhlo podle termínu, který nebylo možné dodržet. Sověti požadovali, aby Finové vyhnali Němce, což vedlo k bojům mezi Finskem a jeho bývalým spojencem

iZdroj fotografie: Uživatel Anonymous / Public Domain

Kdo tedy vyhrál pokračovací válku? Obě strany si mohly nárokovat vítězství. Sověti vykoupili ponížení zimní války mocnou, dobře naplánovanou ofenzívou, která vyřadila Finsko ze hry. Finsku se však opět podařilo udržet si nezávislost (byť několik let muselo orientovat svou zahraniční politiku dle SSSR) a zůstat demokratickým státem na hranicích Sovětského svazu. „Finlandizace“ se stala nejnovějším slovem v poválečném diplomatickém lexikonu.

Označuje malý stát, který si opatrně zachovává neutralitu, aby si neznepřátelil sousední supervelmoc. Přesto ve srovnání s Maďarskem nebo pobaltskými státy byla neutralita výhodnější než okupace bajonety Rudé armády. Ačkoliv se Finsko spojilo s Hitlerem, vyvázlo z války bez hanby za kolaboraci, částečně proto, že odmítlo nacistické požadavky na vydání finských židů. Finsko prohrálo 2. světovou válku, přesto si udrželo nezávislost, identitu a dokázalo vyhrát mír.

A jaký máte na činy finské armády názor vy?

Zdroj: Nationalinterest

Článek David proti Goliášovi: Zimní a Pokračovací válka, mimořádný odkaz malého národa v boji za nezávislost a svobodu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Denně zastřelil až osm nepřítel

Není jím Rus Vasilij Zajcev, kterého veřejnost zná díky filmu Nepřítel před branami. Jedná se o Fina jménem Simo Häyhä, jemuž se podařilo zastřelit asi dvojnásobný počet nepřátel než slavnému Zajcevovi. A to během pouhých tří měsíců, kdy se účastnil války. V průměru zvládl zastřelit denně kolem pěti až osmi nepřátelských vojáků. Jeho bilance se nakonec vyšplhala na 505 zabití.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Jeho příběh začal v prosinci roku 1939. Tehdy Sovětský svaz během takzvané zimní války napadl svého severního souseda Finsko. Häyhä sloužil v armádě již od roku 1925. Pro jeho skvělé střelecké výsledky v roce 1938 prošel výcvikem odstřelovače. Když pak začala válka, byl nasazen na frontě. Finové byli oblečení do bílé maskovací uniformy, která je skvěle kryla. Sovětští vojáci takovou výhodu neměli.

Bez teleskopického hledí

V boji používal pušku M28/30, což byla finská verze slavné pušky Mosin-Nagant. Býval také ozbrojený samopalem Suomi KP / -31. Zajímavé je, že Häyhä neměl na své zbrani namontovaný teleskopický zaměřovač. Používal klasická mířidla, se kterými se uměl bez problému trefit na vzdálenost 600 metrů. Klasická mířidla mu umožňovala zůstat při míření blíže k zemi. Nehrozilo ani, že by se od dalekohledu odrazilo světlo.

iZdroj fotografie: Uživatel Klokster / Creative Commons / CC BY-SA

Zásadně operoval sám mezi liniemi nebo na sovětské straně fronty. Byl však 6. března 1940 při přestřelce zasažen tříštivým nábojem do tváře a skončil v bezvědomí v nemocnici. Podstoupil mnoho operací a kvůli zranění se nemohl účastnit ani pokračovací války. Po válce se stal lovcem kachen a zemřel ve věku 96 let. Během války o něm často psaly noviny, které mu daly přezdívku Bílá smrt.

Zdroj: History Extra

Článek Největší odstřelovačské eso historie rozsévalo hrůzu mezi sovětskými vojáky. Postřílelo přes 500 nepřátel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Boje v mrazivém prostředí přišly sověty draho

Sověti vstoupili do Finska s více než půlmilionovým vojskem a s tisíci tanků. Zdálo se proto, že malé Finsko převálcují bez sebemenšího problému. Bohužel pro Stalina tomu tak nebylo, což bylo způsobeno zejména špatným výcvikem a neorganizovaností sovětských vojáků. Jednalo se o důsledek Stalinových čistek, během kterých bylo kolem třiceti tisíc vysoce postavených důstojníku uvězněno, zabito, nebo posláno do trestných táborů.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Čistky tedy zbavily sovětskou armádu kvalitních a zkušených důstojníků, kteří byli nahrazeni nezkušenými Stalinovými stoupenci. Druhým hlavním problém – pro sovětskou armádu, byl nedostatek zásob a nedostatečné vybavení (včetně oblečení) pro boj ve finském mrazivém podnebí. Finští vojáci oproti tomu byli v boji v mrazivém prostředí zběhlí, dokázali proto maximálně využít charakter bojiště a měli i notnou dávku motivace.

Voňavá klobása může sloužit také jako nebezpečná zbraň

Přibližně deset kilometrů od hranic zahájil dne 10. prosince 1939 sovětský 718. střelecký pluk nečekaný útok na finské jednotky u vesnice Ilomantsi. Sověti v první vlně útoku donutili Finy k ústupu a obsadili jejich pozice. Jenže delší boje a drsné podmínky přinesly překvapivý zvrat. Finové pro své vojáky zajistili dušené klobásy s vysokým obsahem tuku, které jim v krutých mrazech pomáhaly udržovat energii.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Vůně klobás představovala pro sovětské vojáky značné pokušení, kterému nebyli s to odolat. Když se tedy sovětské vojsko utábořilo, aby se nasytil ohromný počet vojáků, využili toho Finové, kteří sověty obklíčili a zahájili útok. S narazenými bajonety si tak s okupanty rychle poradili. Bitva, oficiálně známá jako bitva u rybníka Valorampi, tak dostala mezi vojáky nový název, a sice „klobásová válka“.

Navzdory prohrané bitvě, ale Sověti válku zvítězili. Finsko bylo totiž okolnostmi donuceno podepsat Moskevskou mírovou smlouvu, která válku ukončila ve prospěch Sovětů. Válka, ve které Sověti ztratili 130 000 až 170 000 vojáků, odhalila nedostatky sovětské armády a Hitlerovi vnukla myšlenku snadného dobytí Ruska. Ironií je, že získané zkušenosti v zimní válce nakonec významně pomohli k porážce Němců.

Zdroj: War History Online

Článek Sovětsko-Finská válka prošla překvapivým zvratem, který zásadně změnil její průběh aneb Stalin v hlavní roli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odpor proti rozpínajícímu se obrovi

J. Stalin tušil, že útokem na Polsko vytváření Třetí říše teprve započalo. Z toho důvodu uznal, že by bylo vhodné co nejrychleji si uzurpovat další území i pro sebe. Sovětský svaz využil tajného paktu o neútočení s Hitlerem pro šíření vlivu v pobaltských státech a nedlouho poté upnul svou pozornost na Finsko.

Zaměření na tento severský stát mělo dva důvody. Tím prvním byla historická spojitost, kdy bylo Finsko až do roku 1917 součástí ruského území. I když se v roce 1920 jasně smluvila podoba hranic, očekávalo se, že nezávislost Finska bude v budoucnu podrobena zkoušce. Druhým důvodem, který nakonec vyústil v otevřený konflikt, bylo finské odmítnutí ponechat Rusku území v Karelské šíji, kde se plánovaly vybudovat námořní základny. Stalin tak 30. listopadu 1939 zavelel k útoku na východní hranice státu.

iZdroj fotografie: Flickr

Velikost a složení sil obou armád byly takřka nesrovnatelné. Sovětský svaz vyrazil do boje celkově s 800 000 vojáky, 1500 tanky a 1000 letadly. Velitel armády Kirill Mereckov se domníval, že se Finové nezmůžou na velký odpor a odhadoval, že jejich morálka padne do 27 hodin od začátku operace. Nestalo se tak. I když měli Finové k dispozici pouze 133 000 mužů, zastaralé dělostřelectvo, 67 protitankových děl a jen 48 moderních letounů, na Mannerheimově linii i za cenu těžkých ztrát odrazili útočící 7. armádu.

Tuhé boje v nejtužší zimě

Jelikož Sověti nedokázali zlomit odpor hned v úvodu války, Finům se podařilo efektivně zpomalovat postup nepřítele na dlouhé týdny. Houževnatí seveřané měli na své straně několik výhod. Ta nejdůležitější byla znalost terénu a snadný přesun na lyžích, čímž na sovětské pěšáky, tápajícím se v hlubokém sněhu, mohli použít taktiku „udeř a uteč“, aniž by sami utrpěli velké ztráty. Při této taktice se velmi osvědčil předchůdce slavného Špagina samopal Suomi m/1931, proti kterému frustrovaní Sověti jen těžko stihli zareagovat a bránit se.

iZdroj fotografie: Flickr

Asi největší problém Rudé armády spočíval v pěchotě. Většina útvarů v Zimní válce byla sestavena z odvedenců z Ukrajiny, kteří nejen že neměli zkušenosti s bojem v zimních podmínkách, ale chyběli jim dovednosti pro přežití v lese. Aby toho nebylo málo, zima 1939/40 byla jedna z nejkrutějších zim ve Finsku ve 20. století. Kvůli tomu mnoho vojáků zkrátka umrzlo.

Dobře vyzbrojená ruská armáda se nakonec ukázala jako kontraproduktivní. Tanky a děla se plně nemohly využít v těžkém terénu finských lesů, kde probíhaly nejdůležitější střety. Sovětské velení nefungovalo, maskováním velitelé pohrdali, a k tomu se jednotky přesouvaly v houfu často bez důkladného průzkumu. Nic pak krytým Finům nebránilo snadno likvidovat tanky i s pomocí improvizovaných Molotovových koktejlů nebo soustředěně odstřelovat velké skupiny unavených vojáků během noci.

Hanba vítězům, sláva poraženým

Pokud by Finové věděli, že Spojenci nikdy nepřijdou na pomoc, je pravděpodobné, že by boje ustaly ještě koncem roku 1939. Přesto se Finové úspěšně drželi i v roce 1940. Nejenom, že dosáhli historického vítězství v bitvě u Suomussalmi, ale dokonce se přesunuli na sovětské území. Stalin zuřil a neúspěchy připisoval maršálu Vorošilovi. Nahradil jej proto armádním velitelem Timošenkem, do boje nasadil nové těžké tanky KV i motorizované sáně a přijal novou taktiku – obranu rozdrtit masivním bombardováním.

iZdroj fotografie: Flickr

Protiofensiva započala 1. února 1940 a de facto rozhodla celou válku, neboť finské síly naprosto převálcovala. Británie i Finsko se v této době pokoušely získat souhlas ostatních skandinávských států, aby mohli Finům vyslat expediční síly na pomoc, ale vlády se bály, že státy budou zataženy do války, a tak to odmítly.

iZdroj fotografie: Flickr

Jelikož Finům už nezbývala žádná naděje změnit výsledek konfliktu, 29. února se rozhodli přistoupit na původní podmínky Sovětů. 13. března byla oficiálně podepsána kapitulace a i přes kruté podmínky i lidské ztráty, Finové vyšli z války jako vítězové. Ukázali světu, že se umí bránit za svoji neutralitu proti obrovské přesile, přišli o téměř čtyřikrát méně mužů než Sovětský svaz a také zastavili Stalina, aby pokračoval v dalším dobývání jejich země.

Zdroj: Autorský text

Článek Zimní válka: Neschopné velení a krutá zima se podepsaly na potupě Stalina před celým světem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.