Pět projektilů místo jednoho

Náboj se jmenuje Drone Round 5.56 L Variant a vyrábí ho americká firma Drone Round LLC. Princip je jednoduchý: po výstřelu se projektil rozdělí na pět samostatných segmentů, které letí směrem k cíli a pokrývají výrazně větší plochu než jediná střela standardního náboje ráže 5,56×45 mm NATO. Přesnou konstrukční technologii rozdělení výrobce veřejně nepopisuje, ale klíčový efekt je ověřitelný: místo jednoho bodu zasáhne střelec prostor pěti projektily najednou.

Proč je to důležité? Trefit malý manévrující dron klasickou puškovou střelou je extrémně obtížné. Cíl je rychlý, malý a nepředvídatelný. Pět projektilů dramaticky zvyšuje pravděpodobnost, že alespoň jeden z nich zasáhne vrtuli, motor, baterii nebo řídící elektroniku. Nejde o záruku sestřelu jedinou ranou, americká armáda sama mluví o „porážení dronů objemem palby a objemem projektilů“. Ale šance oproti standardní munici roste zásadně.

Podle údajů výrobce je účinný dosah L Variantu do 100 metrů. To je zlomek dostřelu samotné pušky M4A1, která má účinný dostřel kolem 500 metrů, ale proti malému dronu na krátkou vzdálenost je to přesně ta zóna, kde se rozhoduje o přežití.

Milion nábojů a pušky, které je vystřelí

Americká námořní pěchota (USMC) v červnu 2026 zveřejnila na portálu SAM.gov oznámení o záměru pořídit L Variant v režimu sole-source, tedy od jediného dodavatele, bez soutěže. Zdůvodnění? Okamžitá potřeba protidronové obrany na úrovni střelce. Veřejně zmiňovaná dřívější dávka činí 400 000 kusů, přičemž plánovaný nákup na fiskální rok 2027, který v USA začíná v říjnu 2026, počítá s dalším milionem nábojů. Jednotková cena nebyla v dostupných podkladech zveřejněna.

Kompatibilita je přitom jednou z největších předností celého konceptu. USMC výslovně uvádí, že náboj funguje bez jakýchkoli úprav v těchto zbraních:

• M4 / M4A1 Carbine – standardní karabina ráže 5,56×45 mm, délka hlavně 368 mm (14,5″), zásobník 30 ran
• M27 Infantry Automatic Rifle – pěchotní automatická puška ráže 5,56×45 mm, hlaveň 419 mm (16,5″), úsťová rychlost kolem 880 m/s, účinný dostřel 550 m na bodový cíl

Výrobce navíc deklaruje spolehlivý provoz ve standardních zásobnících, v pásových 5,56mm systémech (jako lehké kulomety) a dokonce i při střelbě s tlumičem. To otevírá možnost, že protidronovou palbu by v budoucnu mohl nést i kulometný tým družstva, nejen jednotlivý střelec.

Výrobní kapacita firmy Drone Round LLC má podle jejích vlastních údajů dosahovat až 350 milionů ran ročně. Odhad udělení hlavního kontraktu spadá do prosince 2026.

Poslední vrstva, ne zázračná zbraň

Tady je zásadní rozlišení, které dělá z L Variantu užitečný nástroj místo marketingového slibu. Americká armáda, a to jak USMC, tak XVIII. výsadkový sbor, který s municí cvičil v dubnu 2026, ji důsledně označuje jako „poslední linii obrany“.

Vrstvená protidronová obrana funguje takto: nejdříve senzory detekují hrozbu, pak nastupuje elektronický boj a rušení, následují specializované protidronové systémy. Teprve když všechno selže a dron se dostane na vzdálenost desítek metrů od vojáka, přichází na řadu zásobník s Drone Roundem. Právě proto USMC souběžně buduje širší program Organic-Counter Small Unmanned Aircraft Systems, který zahrnuje detekci, elektronický boj i kinetické prostředky.

Proti dronům řízeným optickým kabelem, které nelze rušit rádiovým signálem, protože jsou řízeny kabelem, nabývá kinetická obrana na úrovni střelce ještě většího významu. Ukrajina ukázala, že právě tento typ dronů se šíří rychle a klasické rušičky proti němu selhávají.

Co to znamená pro českou armádu

Armáda České republiky disponuje útočnými puškami CZ BREN 2 v ráži 5,56×45 mm NATO, tedy ve stejné ráži, jakou používá L Variant. Podle ročenky Ministerstva obrany byly do AČR dodány tisíce těchto zbraní. Z hlediska ráže a typu platformy existuje technický základ pro případné použití podobné munice, ale samotná shoda ráže nestačí; skutečná kompatibilita by vyžadovala zkoušky podávání, tlaků a přesnosti, plus schválení exportu a národního zavedení.

Český přístup k protidronové obraně je zatím jiný. Ministerstvo obrany v září 2025 představilo koncept modulárních bojových kompletů, které mají sesednutému vojákovi integrovat spojení, senzory, vlastní drony a vazbu na prvky protivzdušné obrany. V prosinci téhož roku resort oznámil posilování elektronického boje a protidronových schopností. Jde tedy spíše o síťový a systémový přístup než o speciální puškovou munici pro každého střelce.

Obě cesty se přitom nevylučují. Naopak, americký model ukazuje, že i ta nejsofistikovanější síťová obrana potřebuje záložní kinetickou vrstvu přímo u vojáka. A právě tam se nabízí prostor, který by česká armáda mohla v budoucnu zaplnit.

Brokovnice versus puška

Nabízí se otázka, proč nepoužít proti dronům prostě brokovnici. Brokovnicový náboj rozptýlí desítky broků do širokého kužele a na krátkou vzdálenost je proti malému cíli účinný. Jenže brokovnice má účinný dosah typicky do 30–50 metrů, voják ji musí nést jako další zbraň a přepínání mezi puškou a brokovnicí v boji stojí kritické vteřiny.

L Variant řeší přesně tento problém. Udržuje rychlost projektilů na puškové úrovni, účinný dosah prodlužuje na 100 metrů a nevyžaduje žádnou další zbraň, stačí vyměnit zásobník. Voják nemusí nic nového nést, nic nového obsluhovat, nic nového trénovat nad rámec standardní střelecké přípravy.

Skutečná změna tak nespočívá v samotné ráži 5,56 mm ani v pěti projektilech. Spočívá v tom, že protidronová obrana se poprvé stěhuje na úroveň jednotlivého střelce bez jediného gramu výstroje navíc. V éře, kdy dron za pár tisíc korun dokáže zabít, je zásobník za neznámou cenu v kapse každého vojáka možná ta nejlevnější pojistka, kterou armáda může koupit.

Článek Američané objednali rovný milion nábojů pro pušky M4. Náboj se po výstřelu rozpadne na 5 střepin a zničí dron se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Veřejná a neveřejná verze téhož Pentagonu

Generál Dan Caine ještě v březnu 2026 před kamerami prohlásil, že Spojené státy mají „dostatečnou munici pro aktuální úkol“. Jenže tentýž měsíc The Washington Post popsal, že americká armáda od začátku konfliktu vystřílela stovky špičkových střel, Patriotů PAC-3 MSE, interceptorů THAAD a řízených střel Tomahawk. Soukromě úředníci přiznávali, že zásoby jsou tak tenké, že delší kampaň proti Íránu by nenechala téměř žádnou rezervu pro jiná válčiště.

Ministr obrany Pete Hegseth pak v dubnu při slyšení v Senátu připustil, že doplnění spotřebované munice potrvá „měsíce a roky“, podle typu zbraně. Senátor Mark Kelly ho konfrontoval s konkrétními čísly spotřeby a výrobních kapacit. Odpovědi nebyly uklidňující.

Rozpor mezi oběma verzemi je přitom logický. Veřejná linka slouží k odstrašení protivníka, neveřejná k přesvědčení Kongresu, aby uvolnil peníze. A peněz je třeba hodně.

Raketová matematika, která nevychází

Dne 24. června 2026 poslal Bílý dům dopis předsedovi Sněmovny reprezentantů Miku Johnsonovi s žádostí o mimořádných 87,6 miliardy dolarů, tedy přes dva biliony korun. Z toho 67,1 miliardy směřuje na ministerstvo obrany a 21 miliard výhradně na munici. Pentagon mezitím přesouvá peníze z výcviku a údržby, aby pokryl akutní potřeby, což znamená, že se zadlužuje vůči vlastní budoucí bojeschopnosti.

Analytici z washingtonského think-tanku CSIS spočítali, jak dlouho bude trvat návrat na předválečnou úroveň zásob po pouhých 39 dnech intenzivní kampaně:

• Tomahawk – tři roky a více. Průměrný roční nákup za poslední dekádu činil pouhých 86 kusů. Výrobce RTX teprve v únoru 2026 podepsal rámcovou dohodu na zvýšení kapacity nad tisíc střel ročně, ale první velké dodávky dorazí nejdříve v letech 2029–2030.
• THAAD interceptory – rovněž tři roky a více. Výrobní linka Lockheed Martin se teprve rozjíždí.
• Patriot PAC-3 MSE – podobný horizont. Americká armáda v dubnu 2026 oznámila akceleraci výroby, ale nové střely nepřijdou ze dne na den.
• JASSM – nejrychlejší obnova, v řádu měsíců až zhruba roku, díky existující výrobní kapacitě.

Tomahawk, symbol americké projekce síly, je podzvuková řízená střela s doletem kolem 1 600 km a bojovou hlavicí o hmotnosti přibližně 450 kg. Jedna střela stojí zhruba dva miliony dolarů. Pro srovnání: po invazi do Iráku v roce 2003 americké námořnictvo vystřílelo téměř 800 Tomahawků a podle zprávy vládního kontrolního úřadu GAO trvalo doplnění zásob až do let 2005–2006. Po operaci v Libyi v roce 2011 se 221 vystřílených kusů doplňovalo přes kontrakt podepsaný až v červnu 2012. Tentokrát je spotřeba vyšší a výchozí stav skladů horší.

Hormuz, ropa a česká pumpa

Válka s Íránem není jen o raketách. Hormuzský průliv, kterým před konfliktem proudilo asi 20 % světové ropy, se stal epicentrem červencové reeskalace. Příměří podepsané 17. června se rozpadlo do tří týdnů, podle americké strany kvůli „nekontrolované jednotce“ v Íránských revolučních gardách, podle Teheránu kvůli americkým podmínkám tranzitu.

Důsledky pocítili řidiči po obou stranách Atlantiku. V USA průměrná cena benzínu ke konci července vyšplhala na 4,11 dolaru za galon (3,785 litru), tedy zhruba 29 korun za litr. V Česku průměrná cena benzínu podle CCS vzrostla z 33,25 koruny za litr v lednu na 38,22 koruny v červnu 2026, a ministerstvo financí k 1. červenci vyhlásilo maximální ceny pohonných hmot. Ropa Brent se v červenci vyšplhala nad 100 dolarů za barel, než klesla k 96 dolarům poté, co Donald Trump naznačil návrat k diplomacii.

Zpravodajské odhady citované The Washington Post přitom uvádějí, že Írán by americkou námořní blokádu mohl ekonomicky přežít nejméně tři až čtyři měsíce. Každý další měsíc zavřeného nebo omezeného Hormuzu znamená vyšší pojistné, dražší přepravu a nervóznější trhy.

Válka bez konce a bez komfortní zásoby

Americká zpravodajská komunita podle červencových úniků nečeká, že další údery Írán rychle zlomí. Analytik Jonathan Panikoff popsal pravděpodobnější scénář: opakovaná vzplanutí, období klidu, nové vlny bojů. Žádné čisté vítězství, žádná rychlá kapitulace. Trump sám 24. července osciloval mezi „tvrdší vojenskou dávkou“ a návratem k jednacímu stolu.

Podle průzkumu Washington Post a Ipsos z července 2026 považuje válku za „hodnou boje“ pouhých 28 % Američanů. Zbylých 68 % říká, že ne. Každý dolar utracený za Tomahawk nad Íránem je dolar, který neletí na Ukrajinu a nestojí v Tichomoří proti Číně.

A právě tady se problém stává i evropským. Generální tajemník NATO Mark Rutte v červenci uvedl, že mechanismus PURL dodává zhruba 75 % všech střel pro ukrajinské baterie Patriot. Česká republika sice Patriot ani THAAD neprovozuje, armáda sází u vyšší vrstvy protivzdušné obrany na izraelský systém SPYDER, ale je součástí aliančního deštníku, který stojí a padá s americkými zásobami. Když Pentagon přesouvá interceptory na Blízký východ, ztenčuje se ochranná vrstva nad celou Evropou.

Historická lekce, kterou Washington ignoroval

Problém není nový. Po každém konfliktu (Irák 1991, Irák 2003, Libye 2011) americký Kongres řešil totéž: jak rychle doplnit vystřílené přesné zbraně. Pokaždé to trvalo roky. A pokaždé se po skončení akutní fáze rozpočty vrátily k mírovému tempu nákupů. Výsledkem je průmyslová základna dimenzovaná na desítky střel ročně, ne na stovky měsíčně.

Všechny velmoci narážejí u přesné munice na průmyslové limity. Rusko to bolestně poznalo na Ukrajině, kde po více než čtyřech letech války sahá po severokorejských granátech a íránských dronech. U Číny veřejná data chybí, ale samotný fakt, že americké velení označuje vyčerpávání zásob jako hrozbu pro odstrašení v Indo-Pacifiku, vypovídá dost.

Celkové náklady americké kampaně proti Íránu dosáhly podle odhadu Bílého domu nejméně 30 miliard dolarů, přes 720 miliard korun, a nezahrnují obnovu poškozených základen. Spojené státy mají stále čím vést současnou omezenou kampaň. Nemají ale komfortní zásobu pro dlouhou válku a současné odstrašení ve více regionech najednou. A právě to měl na mysli anonymní činitel, jehož slova otiskl Washington Post: ne prázdný sklad, ale sklad, ze kterého už nelze brát bez bolestivých kompromisů.

Článek „Nemáme čím bojovat.“ Americký důstojník prozradil, že zásoby raket dojdou dříve, než válka s Íránem skončí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři elementy místo jedné střely

Princip Mnogotočije není broková kartáč ani tři náhodně vložené projektily. Jde o jednu střelu složenou ze tří stabilizovaných elementů, které se po opuštění hlavně řízeně rozevřou do kontrolovaného vějíře. Každý element letí po vlastní dráze, ale všechny tři zůstávají v předvídatelném obrazci, a zvyšují tak pravděpodobnost zásahu malého a rychlého cíle, jakým je FPV dron s rozpětím kolem třiceti centimetrů.

Rostec tvrdí, že účinnost proti dronům stoupá 2,5krát oproti klasickému střelivu, a to do vzdálenosti zhruba 300 metrů. Varianta SC-226 je určena pro standardní ruské samopaly AK-74M a AK-12, varianta SC-228 pak pro kulomety PKM a Pečeněg. Nábojnice i prachová náplň zůstávají standardní, takže výroba může běžet na existujících linkách bez nákladné přestavby. Nad 500 metrů elementy podle výrobce rychle ztrácejí energii, což má snižovat riziko vedlejších zásahů v zastavěném prostoru.

Důvod vzniku je prostý: brokovnice sice proti dronům fungují, ale voják by musel nést další zbraň. Mnogotočije má vrátit protidronovou schopnost přímo do pušky, kterou pěšák už má v rukou.

„Na první ránu“: firemní test, ne frontová garance

Formulace o sestřelení dronu na první ránu pochází z jediné kontrolované demonstrace. Dne 3. července 2026 střelec Alexej Jegorov v rámci firemního projektu Rostecu #НашКраш zasáhl zavěšený FPV cíl z padesáti metrů prvním nábojem. Podle popisu dva elementy zasáhly náklad a kameru dronu, třetí přerušil kabel motorů. U malého FPV často stačí vyřadit jednu vrtuli, baterii nebo kabeláž; celý stroj nemusí být „roztrhán“, aby přestal fungovat.

Jenže padesát metrů na statický cíl za kontrolovaných podmínek je něco zásadně jiného než střelba na manévrující dron v reálném boji, pod palbou, v prachu, za špatné viditelnosti. Rostec uvádí, že první zkušební série už dorazila k jednotkám „v zóně speciální vojenské operace“, ale neuvádí konkrétní úsek fronty, jednotku, počet dodaných kusů ani měsíční výrobní kapacitu. Nezávislé frontové vyhodnocení účinnosti zveřejněno nebylo. Tvrzení o bojové spolehlivosti tak zatím stojí výhradně na slovech výrobce.

Drony zatím vítězí, a čísla mluví jasně

Právě tady začíná rozpor mezi sebevědomou prezentací Rostecu a tím, co se děje na bojišti. Ukrajinské ministerstvo obrany v červnu 2026 oznámilo přes 800 000 ověřených zásahů drony od začátku roku, přičemž více než 90 % všech zasažených nepřátelských cílů připadlo na bezpilotní systémy. Za zimní období od prosince do února ukrajinské drony podle téhož ministerstva vyřadily téměř 89 000 ruských vojáků z celkových zhruba 92 500.

Ukrajinská Rada národní bezpečnosti v lednu 2026 uvedla, že 60 % ruských ztrát způsobují přímo FPV drony, a zmínila roční výrobní kapacitu přes osm milionů kusů. Nezávislá analýza amerického CSIS z července 2026 odhaduje celkové ruské ztráty od února 2022 na 1,4 milionu a v první polovině roku 2026 hovoří o poměru ztrát téměř 8 : 1 v neprospěch Ruska, z velké části právě kvůli ukrajinskému využití dronů.

Podle nás je právě tohle skutečný příběh: Mnogotočije nevzniklo z pozice síly, ale z nouze. Ruská armáda, která měla být druhou nejmocnější na světě, musí po více než čtyřech letech války řešit dronovou hrozbu až na úrovni jednotlivého střelce se samopalem.

Západ i Ukrajina nezůstávají pozadu

Mnogotočije není osamocený vynález bez paralel. Americké Naval Surface Warfare Center Crane vyvinulo protidronový náboj s „brokovým efektem“ pro standardní pušky a kulomety; v demonstraci uvádí 92% úspěšnost. Evropská skupina CSG spolu s italskou Fiocchi představila v dubnu 2026 puškovou protidronovou munici pro ráže NATO, což je pro český kontext zajímavé, protože CSG má seniorské vedení v Praze. Švýcarský SwissP Defence nabízí náboj Shatter 4K, který se po výstřelu kontrolovaně rozdělí dokonce na čtyři subprojektily. A vedle puškových řešení existuje i broková větev, například německý Rottweil DLE Anti Drone v ráži 12/70 s efektivním dosahem 10 až 50 metrů.

Klíčový rozdíl je v přístupu. NATO staví obranu proti dronům jako vrstvený systém: kombinaci senzorů, elektronického boje, kinetických efektorů a velení. Žádná „stříbrná kulka“ neexistuje. A proti vláknově řízeným FPV dronům, které Ukrajina už dodává na frontu, je čistě elektronické rušení podle oficiálního podkladu NATO neúčinné, signál totiž putuje po optickém vlákně, ne vzduchem. Ukrajina mezitím testuje nové typy FPV schopné operovat pod silným elektronickým rušením a zavádí vláknově řízené stroje typu Chyžak a Reboff, které ruské rušičky jednoduše obcházejí.

Užitečný náboj, ne zázračné řešení

Bylo by neférové Mnogotočije úplně odmítat. Jako levná, okamžitě dostupná poslední vrstva obrany na vzdálenost desítek až nižších stovek metrů dává smysl. Voják nemusí nosit další zbraň, nemusí čekat na elektronický systém, prostě nabije jiný zásobník. V terminální fázi útoku FPV dronu, kdy stroj klesá na cíl v posledních padesáti až sto padesáti metrech, může tříelementová střela reálně zvýšit šanci na zásah.

Jenže dronová válka roku 2026 stojí na masovosti, průzkumu, hlubokých úderech a průmyslovém tempu výroby. Ukrajina vyrábí miliony FPV ročně, operátoři se učí přilétat pod ostřejším úhlem, zkracovat čas v zóně ohrožení a využívat terénní překážky. Jeden nový typ munice tuhle dynamiku nezlomí, stejně jako ji nezlomil žádný jednotlivý protidronový systém na žádné straně konfliktu.

Mnogotočije je symptom, ne lék. Říká víc o tom, jak moc ruská pěchota drony trpí, než o tom, že by problém vyřešila.

Článek Rusové vyvinuli náboj Mnogotochie, který se rozpadne na 3 kusy a sestřelí dron na první ránu. Už ji mají na frontě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Náboj, který přerostl odstřelovačskou pušku

Příběh .338 Norma Magnum začal u přesné střelby na extrémní vzdálenosti. Náboj navrhl americký puškař Jimmie Sloan ve spolupráci s výrobcem hlavní Davem Kiffem a do výroby ho převzala švédská firma Norma. Mezinárodní organizace CIP ho standardizovala v roce 2010, americká SAAMI definovala délku nábojnice na 63,55 mm. Původně šlo o konkurenta zavedenějšího .338 Lapua Magnum, který si mezi odstřelovači vydobyl pověst bojově ověřeného standardu pro extrémní distance.

Zlom přišel, když si náboje všimla firma General Dynamics Ordnance and Tactical Systems. V dubnu 2012 veřejně představila prototyp kulometu LWMMG (Lightweight Medium Machine Gun). Podle firemní brožury nabízel účinný dostřel 1 700 metrů při hmotnosti pouhých necelých 11 kilogramů. Na vzdálenost 1 000 metrů měl více než čtyřnásobný účinek oproti standardnímu 7,62mm NATO a zpětný ráz srovnatelný s běžným univerzálním kulometem. Čísla zněla příliš dobře. Ale problém, který řešila, byl reálný.

Mezera, kterou pojmenoval i americký Senát

Palebná mezera mezi 7,62mm a 12,7mm kulomety není akademická teorie, je to provozní realita, se kterou se potýká každá moderní armáda. Na jedné straně stojí kulomet M240B s maximálním účinným dostřelem kolem 1 200 metrů a hmotností zhruba 12,5 kilogramu. Na druhé straně těžký M2 Browning ráže .50 BMG, který dostřelí účinně na 1 830 metrů, ale váží přes 38 kilogramů bez lafety a trojnožky. Pěší jednotka si ho jednoduše nevezme na hlídku.

Tabulka ukazuje jádro problému. LWMMG dosahuje 93 % dostřelu těžkého kulometu při necelé třetině jeho hmotnosti. Právě tuto mezeru jako reálný operační problém pojmenoval Senátní výbor pro ozbrojené síly USA ve zprávě k rozpočtu na fiskální rok 2022. Nešlo tedy jen o marketing zbrojařské firmy, šlo o politicky a vojensky uznanou slabinu.

Od prototypu k MG 338 a dál

Cesta od prototypu k nasazení se ukázala trnitější, než parametry naznačovaly. General Dynamics LWMMG vyvíjel řadu let, než práva na design přešla na firmu LoneStar Future Weapons, kterou v listopadu 2021 koupila společnost True Velocity. Podle investorských dokumentů podaných americké Komisi pro cenné papíry získala True Velocity i duševní vlastnictví spojené s .338NM LWMMG. V roce 2023 firma uváděla, že za více než 12 let vývoje proběhlo přes 300 000 testovacích výstřelů.

Paralelně s tím SIG Sauer vyvinul vlastní verzi, MG 338. V lednu 2020 oznámil certifikaci a dodávky pro americké Velitelství speciálních operací (USSOCOM). Šlo o kulomety, munici i tlumiče. Veřejně potvrzené bojové nasazení v konkrétní operaci sice dosud nebylo doloženo, ale samotné převzetí systému speciálními silami je signál, že koncept prošel přísným hodnocením.

Co je možná ještě důležitější: program neskončil u samotné zbraně. Americké zadání z roku 2024 počítá s vývojem nového trojnožkového stativu pro budoucí .338 LWMMG i pro stávající M240. A v roce 2025 se objevil požadavek na specializovanou munici M1214 pro označení LMG-M, s definovanými parametry střely o hmotnosti 17,6 gramu (272 grainů), úsťovou rychlostí 808 metrů za sekundu a balistickým koeficientem G7 0,410. Celý ekosystém kolem .338 Norma Magnum tedy stále zraje.

Jak si stojí proti ruským protějškům

Srovnání s ruskými kulomety ukazuje, kam přesně .338 NM zapadá. Ruský PKM ráže 7,62 × 54R váží podle Small Arms Survey 7,55 kilogramu bez nábojového pásu a nabízí úsťovou rychlost 825 m/s; je to lehký, spolehlivý, ale dosahem omezený univerzální kulomet. Na opačném konci spektra stojí těžký Kord ráže 12,7 mm, který podle údajů ruské Národní gardy váží 25,5 kilogramu a má zaměřovací dálku 2 000 metrů.

LWMMG sedí přesně mezi nimi. Nabízí výrazně větší dosah a účinek než PKM, ale bez hmotnostní penalizace Kordu. Pro ruskou stranu přitom žádný veřejně známý ekvivalent v kategorii 8,6mm kulometu neexistuje; Rusko operuje s klasickou dvojicí 7,62 mm a 12,7 mm, stejně jako většina armád světa.

Česká armáda a otázka třetího kalibru

Armáda České republiky ve veřejně dostupných dokumentech žádný program v ráži .338 Norma Magnum nedeklaruje. Česká pěchota řeší palebnou podporu osvědčenou dvojicí: kulomety FN MAG a M240 v ráži 7,62 × 51 mm NATO na obrněných vozidlech Pandur II a těžké M2 Browning ráže 12,7 mm na vozidlech LOV 50 B nebo v dálkově ovládaných stanicích M151A2 Protector. Stejnou mezeru, kterou Američané řeší třetím kalibrem, tak AČR zatím překlenuje kombinací stávajících systémů.

A právě tady se ukazuje širší poučení. Studie Small Arms Survey připomíná, že každé zavedení nové mezikategorie naráží na tvrdou logistickou realitu: nová munice, nové články pásů, nové hlavně, výcvik zbrojířů, balistické tabulky, náhradní díly. NATO i sovětský blok po desetiletí fungovaly s dvojicí „lehčí puškový kalibr plus plnovýkonový kulometný“ a nové kandidáty vždy brzdily právě náklady a složitost zásobování. Pro .338 Norma Magnum z toho plyne spíš cesta specializované schopnosti pro vybrané jednotky než rychlé plošné přezbrojení celých armád.

Revoluce .338 Norma Magnum nespočívá v tom, že by nahradila všechno, co armády mají ve zbrojnicích. Spočívá v tom, že speciálním silám, výsadkářům a lehké pěchotě dala do rukou palbu na 1 700 metrů ve zbrani, kterou jeden voják zvedne ze země. Ta třetí možnost dřív neexistovala, a právě proto je to chybějící článek, který mění výpočty na bojišti.

Článek .338 Norma Magnum způsobila mezi kulomety revoluci. Chybějící článek palebné síly pěchoty, který maže mezeru na bojišti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vladimir Grigorjevič Fjodorov nebyl typ konstruktéra, který by se proslavil jednou legendární zbraní. Nebyl to „otec kalašnikova“ ani člověk, jehož výrobek by změnil průběh války. Udělal ale něco vzácnějšího: pojmenoval problém, na který ostatní přišli až o tři dekády později. Už během první světové války si uvědomil, že voják v zákopech nosí munici dimenzovanou na boj, který nikdy nepovede, a že budoucnost pěchoty leží v lehčí zbrani s rozumnějším nábojem. Než se jeho myšlenka stala standardem, musely proběhnout dvě světové války, několik slepých uliček a jeden z nejmasovějších zbrojních programů dvacátého století.

Náboj pro válku, která se nekonala

Puškové náboje konce 19. století vznikaly s jedním cílem: zasáhnout nepřítele na co nejdelší vzdálenost. Armády počítaly s řadovou palbou na kilometry, s dlouhými střeleckými liniemi a s puškou jako hlavní zbraní pěšáka. Britský .303, německý 7,92×57, ruský 7,62×54R; všechny tyto náboje měly energii a dostřel, které dalece přesahovaly potřeby běžného střelce.

Jenže bojiště se změnilo rychleji než munice. Zákopová válka, kulomety a dělostřelectvo posunuly těžiště boje. Útočící pěšák potřeboval zbraň na vzdálenost tří set, nejvýš pěti set metrů. Potřeboval ji lehkou, rychlopalnou a ovladatelnou. Místo toho dostal těžkou opakovací pušku a náboj, jehož plný výkon využil jen výjimečně. Zpětný ráz byl zbytečně silný, zbraň zbytečně dlouhá, munice zbytečně těžká. Podle Britannica právě tento nepoměr mezi reálnou bojovou vzdáleností a výkonem puškového náboje stojí u zrodu celé kategorie útočných pušek.

Fjodorov: správná otázka ve špatné době

Fjodorov si tento rozpor uvědomil ještě před první světovou válkou, po zkušenostech z rusko-japonského konfliktu. Ve svých pozdějších memoárech V poiskach oružija popisoval, jak ho pozorování francouzských pozic a role lehkých kulometů přivedlo k myšlence „ručního kulometu“, tedy automatické zbraně pro jednotlivce, ne pro obsluhu.

Nejprve navrhl vlastní náboj ráže 6,5 mm, menší a lehčí než standardní ruský 7,62×54R. Pak k němu začal konstruovat automatickou zbraň. V roce 1916 představil Avtomat Fjodorova, jednu z prvních automatických pušek na světě. Válečná realita ho ale donutila ke kompromisu: výroba nového domácího střeliva nebyla za války průchozí, a tak přešel na dostupný japonský náboj 6,5×50 Arisaka, který Rusko mělo ve skladech z dovozu.

Vzniklo asi 3 200 kusů. Fjodorov sám přitom svůj automat nechápal jako univerzální pušku pro každého vojáka; podle TASS jej zamýšlel nejprve pro speciální kategorie: motorizované jednotky, osádky obrněnců, průzkumníky. Plně automatická střelba měla být vyhrazena nejlepším střelcům. To je důležitá brzda proti zjednodušení, že už v roce 1916 „vymyslel dnešní útočnou pušku“. Nevymyslel. Ale správně identifikoval směr.

Třicet let čekání na ekosystém

Proč trvalo tak dlouho, než se Fjodorovova logika prosadila? Protože samotná myšlenka nestačí. Chyběla doktrína, výrobní kapacita, politická vůle i ochota armád opustit osvědčenou pušku. Meziválečné období se soustředilo spíš na samonabíjecí pušky plného výkonu; americký M1 Garand je typickým příkladem.

Průlom přišel z Německa. Koncem třicátých let začal vývoj zkráceného náboje 7,92×33 Kurz, schváleného v roce 1941. Zbraň pro něj, pozdější StG 44, ale narážela na odpor shora. Podle Rock Island Auction Hitler novému náboji odporoval, protože se obával odčerpání výroby od standardního puškového střeliva. Projekt proto běžel pod krycím označením MP 43, tedy „samopal“, aby prošel byrokratickým sítem. Teprve frontová zkušenost Hitlera přesvědčila a zbraň dostala svůj definitivní název: Sturmgewehr 44, útočná puška.

Sověti reagovali v červenci 1943, kdy nad ukořistěnými vzory rozjeli vlastní program. Konstruktéři Jelizarov a Sjomin navrhli náboj 7,62×41, později upravený na 7,62×39 mm. Podle odborné analýzy v Small Arms Review nešlo o kopii německého Kurzu; sovětský náboj měl štíhlejší nábojnici a Sověti si ponechali ráži 7,62 kvůli výrobní návaznosti. V roce 1949 byl přijat AK-47 a s ním nový standard.

Československá odbočka: vlastní cesta, pak unifikace

Zajímavý kontrapunkt nabízí československá větev. Po válce nešla ČSLA rovnou sovětskou cestou. Od roku 1948 probíhal vývoj vlastního mezilehlého náboje 7,62×45 mm a v roce 1952 na něj Vojenský historický ústav dokumentuje zavedení samonabíjecí pušky vz. 52 i lehkého kulometu vz. 52, celé malé rodiny zbraní na domácí střelivo.

Jenže v roce 1955 přišlo politicko-logistické rozhodnutí: práce na 7,62×45 se zastavily, ČSLA přešla na sovětský náboj 7,62×39. Nová zbraň se ale nekopírovala z Moskvy. Od roku 1956 běžel vývoj samopalu vz. 58, jehož sériová výroba začala v roce 1959. Konstrukčně šlo o zcela odlišnou zbraň než AK-47; stejná ráže, jiný mechanismus. Československo tak přijalo Fjodorovovu logiku mezilehlého náboje, ale prosadilo si vlastní inženýrský rukopis.

Princip, který přežil všechny ráže

Fjodorov zemřel v roce 1966 jako uznávaná postava sovětské zbrojní školy, nositel titulu Hrdina práce, autor odborných knih, zakladatel konstrukční základny, z níž vyrostla další generace sovětských zbrojířů. Jeho automat se nikdy nestal masovým standardem. Ale princip, který za ním stál, tedy rozumně výkonná automatická zbraň pro reálné bojové vzdálenosti, ne pro dálkovou palbu, přežil všechny konkrétní ráže. Po 7,62×39 přišla natovská 5,56×45, sovětská 5,45×39, dnes americká 6,8×51. Mění se čísla na nábojnici. Logika zůstává Fjodorovova.

Článek Vojáci nosili náboje, jejichž sílu nikdy nevyužili. Jeden ruský zbrojíř to pochopil už za první světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zprvu měli Rusové drtivou převahu

Jak je dělostřelectvo důležité, ukázaly některé fáze války na Ukrajině, kdy Rusko dokázalo bojiště zahltit přívalem palby a získat tak významnou převahu. Ukrajina se totiž zpočátku potýkala s nedostatky munice a nemohla adekvátně reagovat. Situace se však změnila v okamžiku, kdy ji pro ni zajistila například česká muniční iniciativa, která pomohla Rusy zastavit. Militarnyi uvádí, že iniciativa dodala k roku 2026 již 4,4 milionů kusů dělostřeleckých granátů. Ale je to jen část ukrajinské spotřeby, což ukazuje, jak je dělostřelectvo ve válce vytížené.

Rusko si dalo na rok 2026 smělý cíl. Po letech zpoždění má Su-75 poprvé vzlétnout. „Rusové to nezvládnou,“ hodnotí analytik Vojáček

Zkušenosti z Ukrajiny tedy podtrhují, že má hlavňové dělostřelectvo v ozbrojených silách stále budoucnost, shoduje se Euro-Sd. To nicméně poukazuje na to, že experti stále rozebírají, jak velkou. Existuje totiž mnoho aspektů, které lze z války na Ukrajině na budoucí bojiště přenést, ale zároveň ne vše bude platit pro konflikty budoucí. Určitě však bude záležet na mnoha parametrech dělostřelectva, které se ubírá hlavně cestou dlouhého dosahu a přesnosti, což se ukazuje jako mimořádně důležité, jelikož to zefektivňuje akce a šetří munici.

Drony nedokáží děla zcela nahradit

Zkušenosti z Ukrajiny také ukazují, že některé role dělostřelectva mohou převzít drony, ale ne všechny. SmallWarsJournal upozorňuje, že umí zasahovat přesně a na dlouhou vzdálenost, ale rozhodně nemohou nahradit příval palby těžkých dělostřeleckých projektilů, který by zvrátil situaci na bojišti. Armádní Zpravodaj se domnívá, že může být příkladem zásah proti nějaké postupující útočné koloně, kde drony mohou postupně ničit jednotlivá vozidla, ale dělostřelectvo dokáže útok vmžiku zastavit a přimět nepřítele k ústupu.

iZdroj fotografie: Picryl

Zdá se, že budoucnost má především samohybné dělostřelectvo, ale to platilo již před válkou na Ukrajině. Jako klíčová se přitom ukazuje mobilita, což umožňuje měnit pozice a předejít tak možnému zaměření a případnému zničení protiúderem nepřítele. Velkou budoucnost proto pravděpodobně mají kolové samohybné houfnice, které jsou mnohem pohyblivější než pásové, ale zase nezvládají každý terén. Příkladem je německá RCH 155. Wikipedia uvádí, že je schopna přesné střelby dokonce za pohybu, což dosud dělostřelectvo nezvládalo.

„Pokud něco změnila válka na Ukrajině, tak je to přístup k dělostřelectvu. Na západě vidíme, že státy NATO do něj opět začaly masivně investovat. Německo, Francie, Polsko, Spojené státy, všechny tyto země nakupují ve velkém novou techniku, nebo vyvíjí nové typy. Pro ‚boha války‘, jak je dělostřelectvo historicky titulováno, je to velký návrat.

Video: britští veteráni na Ukrajině z mezinárodní legie roznesli Rusy, kteří vzdorovitě drželi pozice

Vrací se také specifické dělostřelecké systémy, jako jsou dělostřelecké raketomety, a dokonce i dělostřelecké balistické rakety, které se ještě nedávno zdály být reliktem minulosti. Obecně evropský návrat k velkým těžkým vševojskovým armádám rozvoji dělostřelectva svědčí a bude svědčit ještě více,“ sdělil redakci ArmádníZpravodaj.cz vojenský analytik Jiří Vojáček.

Článek Češi mohou být hrdí, pomáhají ve velkém držet na uzdě ruské hordy. Bez muniční iniciativy by Ukrajinci zažívali těžké časy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Schytal to stovky kilometrů vzdálený „muničák“

Muniční sklad je nesmírně důležitý jak pro jednotky v týlu, kde působí hlavně protivzdušná obrana a letectvo – které může být též její součástí, ale stejně tak se účastnit útoků – tak rovněž pro jednotky na frontě. V „muničáku“ může být munice do dělostřeleckých systémů, tanků nebo BVP, a stejně tak pěchotních zbraní, ať jde o útočné pušky nebo granáty.

Ukrajinci ukradli Rusům carský tank, který jim měl prolomit pozice. Nasadí ho proti nim

Jednat se může o ruční, protitankové i jiné, potvrzuje Wikipedia, zatímco pro letectvo to budou zase různé pumy k bombardování pozemních cílů, střely vzduch-vzduch apod. Zkrátka v něm může být cokoliv, co potřebují vojáci doplňovat, aby mohli bojovat. A pokud nemají, dostávají se pochopitelně do nevýhody, která jim může prohrát boj, nebo na něj ani nedojde.

Armádní Zpravodaj zjistil od OSINT analytika „Dnipro Osint“, se v tomto případě jednalo o dělostřelecký muniční sklad ve vesnici Mizhhirya, což je asi 23 km východně od Simferopolu, a zhruba 125 km od hranic s Ukrajinou, ačkoliv bojová linie sahající k řece Dněpr je vzdálená nejméně 220 km, potvrzuje LiveUAmap. Útok též potvrdil 07. ledna 2026 velitel Bezpečnostní služby ozbrojených sil Ukrajiny, Robert Brovdi, známý jako „Maďar“.

Američané použili neznámou zbraň, tvrdí Madurovi strážci. Ani nemuseli střílet, těsně před útokem vše selhalo, vojáci si „trhali hlavy zevnitř“

Ze satelitního snímku to nicméně vypadá, že nebyla ani jedna ze tří zasažených budov zničena, ale jenom jim zůstaly otvory ve střechách. Armádní Zpravodaje se domnívá, že nebyly v té době naplněny municí, takže údery dopadly mimo ni, případně sloužily k jinému účelu. Ukrajinci tak alespoň připomněli ruské armádě, jak daleko na ně umí udeřit.

Není ovšem jasné, jaké zbraně k tomu ukrajinští vojáci použili. Vzhledem ke vzdálenosti to redakce Armádního Zpravodaje odhaduje na drony FP-1 s doletem až 1 600 km, ale pokud mají nést 120kg hlavici, bude do nejspíše ve stovkách kilometrů, shoduje se Militarnyi. Tento dron je k úderům na Krymu používán opakovaně a ruská PVO ho neumí efektivně zachytit.

Satelitní snímek potvrzuje zásah 3 budov v dělostřeleckém muničním skladu ve vesnici Mizhhirya na Krymu (zveřejněno 13. ledna 2026, ale k útoku došlo asi o týden dříve)

Článek Satelitní snímek: velký ruský dělostřelecký „muničák“ to opakovaně schytal. Ukrajinci ho s přesností trefili na stovky kilometrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbrojovky budou vyrábět západní munici

Změnu směru kazašských ozbrojených sil naznačují plány na výstavbu 4 zbrojovek v programu nazývaném ASPAN. Rtvi uvádí, že už je v současné době ve výstavbě první, a další budou následovat. V plánu je vyrábět v nich munici do minometů a děl jak ruských, tak západních. A přitom dělostřelecké granáty ráže 155 mm dosud Kazachstán nepoužíval.

Video: Ukrajinci natočili cestu smrti k Pokrovsku. Když se po ní vydali další Rusové, přepadli je ze zálohy

V Moskvě ovšem tyto plány nenechávají nikoho chladným. EurAsiaReview uvádí, že zní z ruské dumy obavy, že se Severoatlantická aliance snaží vytvořit z Kazachstánu stát, v němž bude další rusofobní základna. Tímto výrazem kremelský režim často označuje názory, které jsou vůči němu kritické. Armádní Zpravodaj se domnívá, že je cílem kazašské politiky mít vazby na všechny strany, a ne jenom na ruskou, což v Kremlu vyvolává nelibost.

Kazachstán nemá velkou armádu

Kazachstán má poměrně malé ozbrojené síly. Wikipedia uvádí, že disponují 110 000 aktivními členy, ale o něco větší počet je ještě v rezervě. Vyzbrojení jsou většinou zbraněmi pocházejícími z dob SSSR nebo Ruska, jako jsou tanky T-72, bojová vozidla řady BMP nebo obrněné transportéry BTR. Letectvo se opírá hlavně o proudové letouny Suchoj Su-30 Flanker-C a bojové helikoptéry Mil Mi-24 Hind, i když má také Eurocopter EC145.

iZdroj fotografie: Uživatel Kalabaha1969 / Creative Commons / CC0

V současné době nejspíše nemůže Rusko dělat nic, jak by Kazachstánu zamezilo ve snaze vymanit se z jeho vlivu, jelikož je vojensky vázáno na Ukrajině. Lze předpokládat, že se toho snaží Kazaši využít podobně jako Ázerbájdžán nebo Arménie. Lze jenom těžko predikovat, jak se situace vyvine, až se Rusko vyvlékne z války na Ukrajině a alespoň částečně se zotaví. Není vyloučeno, že by mohlo o vliv Kazachstánu bojovat i silou – mohlo by se tam však kromě Západu střetnout i s Čínou, která má v něm má své nemalé zájmy.

Článek Kreml zuří, „nepřátelská akce“ hned za hranicemi. Soused spustí výrobu dělostřelecké munice dle standardů NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zamítnutí nemusí být definitivní

Stopka na společný nákup velkorážové munice od ÚOHS zatím není definitivní. Vyplývá to i z vyjádření ministerstva obrany, které Armádnímu Zpravodaji sdělilo: „Vzhledem k probíhajícímu správnímu řízení nebudeme do jeho ukončení předmětnou záležitost podrobněji komentovat.“ Z toho se dá vyvozovat, že definitivní rozhodnutí antimonopolního úřadu dosud nepadlo. Nelze tedy předjímat, jak to dopadne, ale záležitost se minimálně komplikuje.

Budoucnost bez vojáků ukázal robopes CODiAQ. Zvládne podmínky jako člověk, ale útočí skrytě, aniž by se prozradil

Munici ráže 30, 120 a 155 milimetrů chtěla obě ministerstva nakoupit od slovenské firmy ZVS holding z Dubnice nad Váhom. Jde sice o slovenskou společnost, ale Czecholovak Group českého zbrojního magnáta Michala Strnada uvádí, že spadá pod ni. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že velký výrobce velkorážové munice existuje i v ČR, konkrétně jde o STV Group zbrojaře Martina Drdy. Je jasné, že i on musí mít o zakázku pro českou armádu zájem.

Munice pro houfnice a obrněnce

Z výčtu poptávané munice je jasné, že má být určena pro moderní zbraně české armády. Třeba granáty ráže 155 milimetrů jsou jistě pro houfnice západní konstrukce. Wikipedia uvádí, že má AČR objednáno 62 samohybných houfnic CAESAR, které ji používají. Munice ráže 120 milimetrů je pak pravděpodobně pro tanky, konkrétně pro Leopardy 2, i když může jít i o munici minometnou. Ráže 30 milimetrů je zase užívána buď v kanonech vozidel Pandur II a bojových vozidlech pěchoty CV90, nebo může jít též o sovětský typ pro BVP-2.

Kanada zrušila dodávku obrněných transportérů Coyote pro Ukrajinu. Mají silnou výzbroj a vidí vojáky až na 20 km, tanky na 12 km

MOČR, pokud ÚOHS opravdu nákup zatrhne, může mít veliký problém, protože bude potřebovat munici nakoupit. Modernizace a posilování ozbrojených sil je totiž nejen o nákupu zbraní, ale též o dostatečných zásobách munice ve skladech pro ni. Při intenzivním konfliktu ji mohou vojáci spotřebovat obrovské množství – na Ukrajině je denně vypáleno i několik desítek tisíc dělostřeleckých granátů. Armádě nesmí dojít, jinak by byla bezmocná.

Článek ČR chtěla ušetřit, tak plánovala koupit munici pro AČR na Slovensku. Plány ale překazil úřad, možná kvůli českým zbrojařům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stačí jedna rána a celý muniční sklad shoří

Udeřit na mimořádně významný strategický cíl, jakým je muniční sklad, je pro armádu obrovský úspěch, protože tím dokáže omezit nepřátelské operace v mnoha směrech. V tomto případě se jednalo o rozsáhlý objekt, v němž měly být desítky tisíc min, granátů a munice různých typů, ale také tisíce kusů tankové munice a dělostřeleckých granátů.

Video: Ukrajinci zničili extrémně cenný ruský radar, který vidí až 3 800 km daleko, a dokonce také F-35

Mezi nimi také vysoce přesná munice ZUBK-14 schopná zasáhnout obrněné cíle na značnou vzdálenost, ale Armádnímu Zpravodaji se o ní nepodařilo dohledat informace. Generální štáb ozbrojených sil Ukrajiny také doplnil, že mělo být do skladu přivezeno dalších asi 19 tisíc dronů, přičemž v něm byly nejčastěji Molniya, Boomerang, Vandal Novgoro nebo Gorynych.

Na satelitní snímky upozornili vojenští OSINT analytici „Dnipro Osint“, a jak je patrné, celá budova muničního skladu byla prakticky vymazána, což značí skvělou práci ukrajinské armády i nízký stupeň zabezpečení. Sice není jasné, jak se to podařilo, ale protože se nacházel u Bohdanivky v Luhanské oblasti na východě Ukrajiny, mohlo se jednat o letecký úder.

Metla nebes, proti níž se ruští piloti neodváží: Jakmile je Piorun zaměří, už nemají šanci uniknout. Maximálně se katapultovat

Ukrajinské letectvo nejčastěji ničí muniční sklady, stejně jako jiné objekty, pomocí MiG-29, který využívá v roli frontových bombardérů, i když jde původně o stíhací letouny, potvrzuje Wikipedia. K tomu slouží ve většině případů klouzavé pumy AASM Hammer nebo GBU-39, obě vycházející z gravitační Mk.82, na níž je konverzní sada umožňující dosah kolem 70 km.

Krom toho se mohlo jednat také o práci dronů, v tomto případě ale bez možnosti určit, jakého typu. Jednotky je mohly vypustit v blízkosti, ale také z dálky desítek až stovek kilometrů. U muničního objektu přitom stačí, aby se jediný dostal dovnitř, případně mu třeba zapálil střechu (což často zvládnou i trosky), a dojde snadno ke vznícení veškeré munice.

iZdroj fotografie: Dnipro Osint

Článek Ruské tanky se na moment zastavily. Satelitní snímek potvrzuje zničení obřího „muničáku“, který živil jejich kanony se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

STV bude vyrábět přesnější munici

Výroba kovaných těl dělostřelecké munice patří mezi její důležité součásti. STV Group jich bude ročně produkovat kolem 100 tisíc, a použije je samozřejmě při vlastní kompletací v jejích závodech vyráběné munice. Odpovídat budou standardní ráži NATO 155 mm, ale i sovětské ráži 152 mm a 122 mm. Již v roce 2024 společnost deklarovala, že by chtěla produkovat asi 200 tisíc kusů velkorážové munice ročně, tedy dělostřelecké, minometné a tankové.

Český zbrojní průmysl opět válí. Rozjíždí sériovou výrobu pro Američany, kteří oceňují české proudové motory do dronů

Výhodou vlastní moderní kovárny je, že umožní udržovat standardní hmotnost těchto těl, což je velmi důležité pro přesnost vlastní munice. Rozdíl má být maximálně v desítkách gramů, takže odpadá nutnost označovat váhové znaky na munici, což slouží dělostřelcům k nastavení jejich zbraní. Taková munice je mnohem přesnější, a to i na vzdálenost 40 km.

AČR bude potřebovat munici pro CAESAR

Minimálně část munice může používat česká armáda. Wikipedia uvádí, že jsou aktuálně v její výzbroji houfnice SpGH DANA využívající munici ráže 152 mm, ale dále má objednáno 62 francouzských samohybných houfnic CAESAR. Jde o dělostřelecké systémy, pro něž je vhodná munice ráže 155 mm, a právě STV Group chce být dodavatelem této munice pro AČR.

iZdroj fotografie: STV Group

Naopak česká armáda určitě nebude mít zájem o munici ráže 122 mm, protože zbraně s touto ráží ve své výzbroji nemá. Používá ji například sovětská tažená houfnice D-30 nebo samohybná 2S1 Gvozdika, kterou ovšem v minulosti disponovala, uvádí Wikipedia. V rámci odzbrojovacích dohod ale skončila část ve šrotu, a část byla vyvezena do Uruguaye.

Článek Český zbrojní průmysl má novou úlohu – bude vyrábět pouzdra pro dělostřelecké granáty, které tak budou přesnější i na 40 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velká zakázka, která ČR opět vylepší jméno

Společnost MSM Group North America Inc. se sídlem v St. Petersburgu na Floridě, což je dceřiná společnost slovenské MSM Group, která je zase součástí české Czechoslovak Group, získala zakázku na výstavbu závodu na souvisejícího s výrobou munice pro americkou armádu. Zajímavostí mimochodem je, že si v Americe vše kontrolují ozbrojené složky.

Česká iniciativa zajistila Ukrajině v roce 2025 už 1 milion dělostřeleckých granátů. Tempo dodávek neustále stoupá

Potvrzuje to Army-Technology s tím, že i když tam výrobu obvykle zajišťují – stejně jako u nás, soukromé společnosti – bývají pod neustálým dohledem armády. A v tomto případě tomu nebude jinak, ačkoliv MSM Group North Americe Inc. nebude zajišťovat výrobu munice, pouze výstavbu závodu. Tedy podobně, jako Czechoslovak Group staví výrobní závod na dělostřeleckou munici na Ukrajině, kde si rovněž bude procesy kontrolovat armáda.

Kontrakt má hodnotu 635 200 000 amerických dolarů, což je v přepočtu 13,657 miliard korun, a jedná se tak o obrovský úspěch pro český zbrojní průmysl, jehož prestiž v posledních letech stále roste všemi směry. Czechoslovak Group se dokonce zásadně podílí na novém systému protivzdušné obrany s dosahem až 470 km pro indonéskou vládu.

Provoz má být dle předpokládaného data dokončen 10. srpna 2029, tedy za necelé čtyři roky. Samotná CSG přitom není zbrojovka, ale holdingová společnost, která sdružuje aktivity více než stovky firem v Česku a na Slovensku, ale také v Americe, Velké Británii, Itálii a dalších zemích, uvádí Wikipedia. Jméno však dělá českým zbrojařům ve světě i Česká zbrojovka, která roku 2021 koupila amerického výrobce zbraní a munice Colt, potvrzuje ColtCZgroup.

Ruský zbrojní šéf: „Od západních tanků se nemá Rusko co naučit,“ a přisadil si, že T-90M překonává Abrams i Leopard 2

Armádní Zpravodaj hodnotí tento krok americké armády jako zcela logický, neboť poslední roky zjišťuje, že by jí současné výrobní kapacity na konflikt vysoké intenzity nestačily. Ostatně proto také nedávno spustila továrnu na výrobu 1,2 milionu kusů dělostřelecké munice ročně, aby se tak vyrovnala případným rivalům (pochopitelně nejde o její jedinou).

Článek Američané zadali obří zakázku českému zbrojnímu průmyslu. Bude se podílet na výrobě munice pro jejich armádu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kotovská továrna patří k největším v Rusku

Kdo by chtěl požár v ruské továrně přisuzovat ukrajinským silám, tentokrát, stejně jako v mnoha dalších případech, si za to Rusové mohou sami. Alespoň tak to vidí předběžné vyšetřování tamních úřadů, podle nichž byly zanedbány pracovní postupy a bezpečnost, což způsobilo smrt tří lidí a zranění několika dalších, kteří skončili v nemocnici.

Rachot na ruském letišti. Rusové vyzradili, že bylo zasaženo pět z jejich nejcennějších letadel, bombardérů Su-34

Armádní Zpravodaj připomíná, že je závod v Kotovsku jedním z největších výrobců střelného prachu v Rusku a specializuje se na výrobu bezdýmných prachů na bázi nitrocelulózy a souvisejících produktů pro vojenské i civilní použití. Reuters přímo uvádí, že produkuje střelný prach pro různé typy ručních zbraní, dělostřelecké a raketové systémy.

Není to přitom poprvé, co se továrna ocitla v plamenech – před několika týdny s tím pomohly ukrajinské jednotky, když na ni zaútočily pomocí dronů, jak uvedla Astra. Nakolik to ruskou výrobu zpomalí, není jasné, ale každý takový případ omezuje možnosti agresorské armády, a to zdaleka není jediný – průběžně „to bouchá“ i na mnoha dalších místech.

Partyzáni důmyslně sabotovaly ruské vlaky na východě Ukrajiny. Fronta rázem přišla o zásobování (video)

Rusko si ovšem nemůže dovolit žádné omezení produkce, jelikož zdaleka není dostatečná. To dokazují i mohutné dodávky z KLDR, které tvořily během 20 měsíců přes 6 milionů kusů munice pro dělostřelecké systémy, zatímco dodávky nejméně 1,5 milionu granátů zajištěné ČR pro ukrajinskou armádu snižují výhodu ruských systémů o celých 50 %.

Článek Dělníci v Rusku zapálili jednu z největších továren, na níž závisí výroba dělostřelecké munice. Armáda si to nemůže dovolit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Schází nitrocelulóza, která je z Číny

Problémem výroby dělostřelecké munice, ale i munice do ručních zbraní, je to, že je na vypálení projektilu třeba nějaká pohonná směs. Obecně se jí říká střelný prach, i když ten již v současnosti prakticky používán není, upozorňuje Armádní zpravodaj. Jde tak hlavně o látky na bázi nitrocelulózy, ale používány jsou i různé chemikálie. JapanTimes uvádí, že je všeho obecně nedostatek a hlavním světovým producentem nitrocelulózy je Čína. To je pro bezpečnost západního světa velice nebezpečné, protože ta minimálně není jeho spojenec.

Ukrajinská povstalecká armáda čili banderovci: nebyli to nacisté, ale nacionalisté s krví na rukou. Pověst jim zničil i SSSR

Britský postup se má ovšem obejít bez nitrocelulózy, ale i často používaného nitroglycerinu, a jako pohonnou látku (a možná i výbušnou náplň třeba dělostřeleckých projektilů) používat novou směs. Díky tomu samotný BAE Systems deklaruje, že až v létě 2025 otevře novou linku na výrobu této směsi, mělo by to přinést 16násobné navýšení kapacity výroby dělostřeleckých granátů ráže 155 milimetrů, o něž je v Evropě mimořádný zájem.

Směs poslouží i do munice ručních zbraní

Výroba nových pohonných směsí, případně náplní projektilů, by nemusela probíhat jenom ve velkých muničních továrnách. Defence-Industry uvádí, že byla vyzkoušena i výroba v malých uzlech. To by znamenalo možnost rozptýlit výrobu, takže by munička nebyla jedním cílem, jako je tomu u velkých továren, jejichž napadením lze ochromit armádu. Směsi byly už také odzkoušené nejen v dělostřeleckých granátech, ale i ve střelivu pro ruční zbraně.

Revoluční kladivo proti dronům z Velké Británie: žádný laser, i celý roj dronů dokáže zničit mikrovlnná zbraň pouze za 3 Kč

Nový typ výroby by mohl změnit závislost Evropy na zahraničních dodavatelích. BAE Systems je největší zbrojní firmou v Evropě a jednou z největších na světě. Armádní Zpravodaj soudí, že bude chtít svého nového vynálezu pravděpodobně využít, a mohla by se tak stát dodavatelem alternativní pohonné směsi pro muničky v Evropě i jinde, případně poskytnout licence na její výrobu, a tím pomoci překonat jednu ze slabin západní produkce zbraní.

Armádní Zpravodaj soudí, že by evropské země mohly být schopné produkovat více munice než například Rusko, ale i Severní Korea nebo Amerika, dojde-li k dostatečnému navýšení výrobních kapacit. Tedy za předpokladu, že by rovněž nepřišly s novým řešením.

Článek Evropa by mohla produkovat více dělostřelecké munice než Rusko. Její nedostatek může vyřešit britská pohonná směs na nové bázi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nikdo neví, kolik munice vlastně je

Kitolov-M2 je určena pro dělostřelectvo sovětského typu ráže 122 milimetrů, i když existuje i pro některé typy minometů ráže 120 milimetrů. Kalašnikov tvrdí, že v letošním roce navýšil její výrobu o 60 procent, a v roce 2024 dokonce o 170 procent. Neoznámil ale, kolik je vlastně schopen těchto projektilů vyrobit. Armádní Zpravodaj nevylučuje, že mohla být základní produkce velmi nízká, takže ani procentuálně vysoké navýšení nemusí znamenat, že jich je pro ozbrojené síly k dispozici nějaké větší, natož dostačující, množství.

El otro día hablamos de que Kalashnikov había aumentado9 x1,5 la producción de misiles 9M333, Vijr-1 y Kilotov 2M. Ahora se anuncia que expansión de la producción aumentará por más del doble la de estos misiles citados.https://t.co/EknqFdZDa0 pic.twitter.com/l47LxEy324

— charly015 (@charly0153) September 4, 2023

Největší pochybnosti totiž vzbuzuje fakt, že není vidět v bojích na Ukrajině. Armádní Zpravodaj dohledal například hodnocení United24Media, podle něhož existuje jenom jediný záznam o tom, jak ruská armáda Kilotov-2M používá. Na druhou stranu o podobné munici určené pro dělostřelectvo ráže 152 milimetrů, označované jako Krasnopol, informují ruská média velice často a videí o jejím použití lze nalézt nespočet.

Kitolov-2M má dosah jenom 12 km

Kitolov-2 dává ruským dělostřelcům možnost zasáhnout cíle přesně. Wikipedia uvádí, že používá laserové navádění, což znamená, že musí být případný cíl označený laserem. Většinou k tomu poslouží zařízení na dronu, případně ho může mít i pozemní personál. Dosah této munice je 12 kilometrů a obsahuje bojovou hlavici o hmotnosti 5,3 kilogramů.

Litva bere hrozící válku s Ruskem vážně. Předložila plán na evakuaci hlavního města, pokud by zaútočilo

Munice je užívána v houfnicích jako tažená D-30 nebo samohybná 2S21 Gvozdika. Armádní Zpravodaj se domnívá, že i přes nespornou přesnost a vyspělost této munice může být její použití riskantní. Dělostřelci totiž musí houfnici přivézt do relativní blízkosti fronty, což znamená, že ji mohou velice snadno objevit průzkumné drony a navést na ni palbu svého dělostřelectva, případně lze ke zničení použít sebevražedné či bombardovací drony.

Článek Rusko zvýšilo o 170 % výrobu „neviditelných“ přesných granátů Kitolov-2M. Jenomže je na frontě ještě nikdo neviděl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Projektil uvidí cíl a navede se na něj

Munice I-SMART francouzsko-německého výzkumného ústavu Saint-Louis je velice ambiciózní. EdrMagazine ji popisuje jako snahu zkonstruovat opticky naváděný projektil 12,7×99 milimetrů, což by mělo dle Armádního Zpravodaje v podstatě znamenat, že by po opuštění hlavně během letu viděl svůj cíl a dokázal automaticky měnit směr tak, aby ho zasáhl. Na vzdálenost 2 kilometrů by měl být schopen svou dráhu korigovat asi o 50 metrů.

Nebezpečné se stane realitou: na drony bude možné pálit z kulometu i tam, kde to dříve nešlo. Díky munici s plastovými projektily

Armádní Zpravodaj ale upozorňuje, že to neznamená vývoj projektilu, který by svůj cíl pronásledoval; ale i tak jde o velice náročný úkol. Munice 12,7×99 milimetrů známá i jako .50 BMG je používána v antimateriálových puškách nebo těžkých kulometech, uvádí Wikipedia, přičemž je asi 54 milimetrů dlouhá a její průměr činí 12,7 milimetrů. Musí se do ní ovšem vejít optický a navigační systém, nějaký zdroj energie a zařízení na korekci dráhy střely. Celek navíc musí vydržet veliké zrychlení při samotném výstřelu.

Projektil by měl letět asi 3 sekundy

Puškou, která by v budoucnu mohla munici I-SMART využívat, je třeba Barrett M82 zavedená v mnoha západních armádách. WeaponSystems uvádí, že je to antimateriálová puška účinná i proti personálu, jejíž účinný dosah je 1 800 metrů. Projektil opouští její hlaveň rychlostí 853 m/s, ale protože během letu o něco zpomalí, může 2 kilometry urazit za zhruba 3 sekundy. V případě korekce směru letu by byla taková střelba nejspíše přesná, i kdyby odstřelovač něco opomenul, například špatně spočítal vliv větru a dalšího.

iZdroj fotografie: Uživatel Metrónomo / Creative Commons / CC BY-SA

Kolem munice je nicméně ještě mnoho neznámých. Armádní zpravodaj odhaduje, že by nejspíše fungovala tak, že by prostřednictvím zaměřovače pušky získala obraz cíle a ten uložila do navigační části projektilu – během letu by ho potom porovnávala s obrazem získaným zabudovanou optikou. Druhou otázkou je, jak by byl takový projektil průrazný a zda by se dal použít i jako protimateriálový, nebo jenom proti živé síle. I tak by ale svou přesností znamenal doslova revoluci, jelikož by se mu vojáci vyhýbali jenom opravdu těžko.

Článek Odstřelovači už prakticky neminou: vyvíjená opticky naváděná munice zasáhne cíl s odchylkou až 50 metrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Česko zajistilo munici a změnilo poměr sil

Jan Lipavský oznámil záměr druhé vlny české iniciativy k zajištění munice pro Ukrajinu koncem ledna 2025, o čemž Armádní Zpravodaj informoval, a premiér Petr Fiala již koncem března potvrdil, že Česká republika skutečně zvládne toto množství dodat. V jakém objemu to bude do konce září, není jasné, ale dost možná se podařilo cíl naplnit ze 100 %.

Rusko to nevydrželo ani 2 týdny a hrubě porušilo příměří v Černém moři. Zaútočilo střelami Kalibr, většinu jich Ukrajinci sestřelili

Armádní Zpravodaj si všiml také tvrzení Jana Lipavského, podle něhož klesla účinnost ruského dělostřelectva díky české iniciativě o 50 %. Konkrétně z poměru 1:10 na 1:2 v počtu střílené munice, což je významný posun. Bez významných příspěvků Kanady, Norska, Nizozemska a Dánska by to však nebylo možné – šlo o společné úsilí pod záštitou ČR.

Ukrajinský odstřelovač zlikvidoval ruského vojáka na 1,5 km pomocí velkorážní pušky (video)

Redakce Armádního Zpravodaje také připomíná, že se v minulém roce podařilo v rámci první české iniciativy dodat na Ukrajinu více než 0,5 milionu dělostřeleckých nábojů ráže 155 milimetrů a 152 milimetrů. Část se přitom daří vyrábět v samotné České republice, ale většina granátů je nakupována zejména mimo Evropu, konkrétně v zemích třetí světa.

Článek Účinnost ruského dělostřelectva klesla o 50 %. Česko dokáže Ukrajině zajistit měsíční dodávky munice na 5 měsíců se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Munice proti dronům určená do kulometů

Tvůrcem speciální protidronové munice UDD je německá společnost RWS. Armádní Zpravodaj si potvrdil na TheFireArmBlog, že jde o munici ráže 7,62×51 mm, tedy stejnou, jakou užívají hlavně kulomety, starší typy bitevních a samonabíjecích pušek, event. zbraní odstřelovačských. Proti dronům by se však jednalo hlavně o použití v kulometech, neboť je obvykle třeba pálit víckrát, než se podaří bezpilotní letoun, hlavně ten menších rozměrů, zasáhnout.

Video: 1 ukrajinský dron s brokovnicí může zničit i 20 ruských dronů. Na každý stačí jedna rána, ale voják může jeho útok přežít

Speciální je na munici UDD skutečnost, že jsou její projektily plastové, díky čemuž mají velmi omezenou účinnost. Hartpunkt uvádí, že existuje ve dvou typech – první je účinný na vzdálenost jenom 100 metrů a tedy vhodný do husté zástavby, například do městského centra, druhý má pak účinnost 400 metrů, takže se hodí na méně hustě zastavěné předměstí. Armádní Zpravodaj soudí, že je myšlenka takového střeliva jednoduchá, jelikož je vzdálenost jeho účinnosti natolik krátká, že významně klesá riziko vedlejších škod nebo náhodné lidské oběti.

MG6 vychrlí UDD ohromující kadenci

Kulometem, pro nějž by měla být munice určena, je MG6, což je německé označení pro rotační kulomet Dillon Aero M134D. Má šest hlavní a jeho výrobce ho popisuje jako zbraň schopnou vychrlit až 3 000 ran za minutu. Proti dronu by tak mohl vyslat během jediného okamžiku značný počet projektilů s vysokou pravděpodobností zásahu. Munici by však měly být schopné využívat i další typy ručních zbraní s patřičným závěrem.

🇩🇪 Germany develops plastic ammunition for drone defense

◾️ The German company RWS presented special plastic ammunition for drone defense at Enforce Tac 2025. The 7.62×51 mm UDD machine gun cartridges are designed for use in urban areas as they have low kinetic energy and… pic.twitter.com/zT45qUfJ27

— Barong (@Barong369) March 17, 2025

U munice UDD není pravděpodobné, že by ji používali vojáci v bojové oblasti, neboť tam civilisté tak často nebývají. Je tak vhodnější pro jednotky chránící města nebo třeba pro policisty střežící bezpečnost proti teroristickým útokům. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že UDD není první taková munice, v Rusku totiž upravili sovětský náboj ráže 7,62 mm tak, aby při použití v obyčejných puškách fungoval jako jakási brokovnice, což má zvýšit možnost zásahu.

Článek Nebezpečné se stane realitou: na drony bude možné pálit z kulometu i tam, kde to dříve nešlo. Díky munici s plastovými projektily se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ve skladišti byla termobarická munice

Video níže zobrazuje útok na ruské skladiště termobarické munice. Armádní Zpravodaj se domnívá, že v něm byly skladovány střely pro termobarické raketomety TOS-1A Solntsepyok. ArmyRecognition uvádí, že jde o raketomet s 24 raketami ráže 220 mm, které dokáže odpálit do vzdálenosti 6 kilometrů. Používán jenapříklad proti různým opevněním a zákopovým systémům. Wikipedia uvádí, že termobarická munice v cíli vytvoří mrak aerosolu, který je posléze výbuchem zapálen, což je pro všechno živé (i v zákrytu) velice smrtící.

Video: BMPT Terminator může zklidnit i jediná stará hlavice RPG-7, které by měl odolat, lépe však nedopadá ani tank T-80

I proto je na záběrech vidět, že po zásahu muničního skladu nastala obrovská exploze. Je to pochopitelné, protože musely vybouchnout jak hnací náplně raket, tak jejich hořlavé hlavice. Taková exploze má účinek na stovky metrů daleko. Ke zničení podobného cíle může být využitý třeba raketomet M142 HIMARS, jehož výrobce Lockheed Martin ho popisuje jako zbraň schopnou používat různé typy raket a střel s vysokou přesností, dokonce kolem 1 metru. Proto není problém, aby jediná střela skladiště zasáhla.

Článek Video: pakliže je ruská termobarická munice soustředěna na jednom místě, může její nečekané odpálení zabíjet na stovky metrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Náboj změní útočnou pušku v brokovnici

Ruští konstruktéři přišli s nábojem, kde je místo standardního projektilu speciální, nejspíše vyrobený z nějaké měkké hmoty. Kanál Roy na síti X ukazuje, že jsou uvnitř malé kuličky nebo jakési broky – to má podle všeho změnit útočnou pušku v jakousi provizorní brokovnici a snáze tak zasahovat drony. Bylo by to jistě mnohem jednodušší než jednotlivým projektilem, jenomže speciální munice má ráži 7,62×39 milimetrů, což může být problém.

iZdroj fotografie: 7th Army Joint Multinational Training Command / Creative Commons / CC BY

Jedná se o sovětskou munici vyvinutou na konci druhé světové války, uvádí Wikipedia. Užívána byla například ve slavné útočné pušce AK-47 Kalašnikov nebo její následovníci AKM, a stejně tak ze samonabíjecí pušky SKS. Ta je mimochodem použitá i na záběrech na videu, které můžete vidět níže. Ruská armáda ovšem v současné době používá jiné zbraně, třeba AK-74 nebo AK-12, do nichž je nabíjena munice ráže 5,45×39 milimetrů.

Zařadit starší pušku by nedávalo smysl

Jak by mohla ruská armáda speciální střelivo ráže 7,62 milimetrů použít, není jasné. WeaponSystems uvádí, že třeba puška AKM byla vyráběna do roku 1977 a postupně z armády vyřazována – zda ji země má v zásobách, není známo, protože ze sovětských dob zůstala i spousta modernějších AK-74, které jsou běžně užívány, jak už jsem zmiňoval. To samé platí o pušce SKS. GunsFandom uvádí, že byla vyráběna v druhé polovině 40. a první polovině 50. let 20. století a rychle zastarala – dnes slouží spíše k ceremoniálním účelům.

Kalašnikov, metla na americké vojáky Vietnamské války, která rozstřílela i strom a byla velice spolehlivá. Mnozí Američané si ji přivlastnili

Není jisté, zda by podobný princip s projektilem plněným broky fungoval i na munici ráže 5,45 mm, protože je její projektil výrazně menší než u munice ráže 7,62 mm. Broků by se do něj tak pochopitelně vešlo mnohem méně, a je otázkou, jakou by měl účinnost. I kdyby Rusko mělo v zásobě dostatek zbraní tuto munici používajících, nejspíše by bylo nepraktické nechávat vojákům současné pušky a zároveň i druhé (i kdyby ji neslo pouze jeden ze skupiny). Zavést pak třeba AKM jako standard by též nedávalo smysl, neb je v současnosti zastaralá.

Russia has produced a 7.62 x 39mm shot cartridge for combatting Ukrainian FPVs.
The printed casing will certainly hold significantly more shot than improvised 5.45mm shot cartridges, and is shown here with an SKS rifle. https://t.co/4OgPassVug pic.twitter.com/yKiJuV6WYC

— Roy🇨🇦 (@GrandpaRoy2) January 31, 2025

Střelba s protidronovým nábojem

Článek Speciální sovětský náboj 7,62 mm umožní sestřelit dron a pokračovat v ofenzívě. Současné útočné pušky ho ale nezvládají se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zničena mohla být i munice pro děla

Video níže ukazuje následky útoku na nedostatečně zabezpečený ruský muniční sklad, který se podle MilIn podařilo zasáhnout raketami z raketometu M142 HIMARS. Útok byl určitě úspěšný, protože lze jasně pozorovat a slyšet vybuchující munici, i když jsou záběry méně kvalitní, neboť byly pořízeny přes okno. Jaké množství a jaká munice byla konkrétně zničena, není jasné, ale mohlo se jednat např. o dělostřelecké granáty ráže 152 mm užívané v houfnicích 2S19 Msta. ArmyRecognition uvádí, že dokáží zasáhnout cíl do vzdálenosti až 24,7 km.

Video: ani mohutný ranní útok nepřináší Rusům vítězství, Ukrajinci jich u Novodoněcku pohřbili 50 a sledovali, jak se na bojišti opouští

Ke zničení skladu mohly posloužit dvě rakety. V prvním případě se mohlo jednat o klasickou M31 ráže 227 mm, která má dle Wikipedie dolet až 92 km a hlavici o hmotnosti 91 kg. V tom druhém mohlo jít o raketu MGM-140 ATACMS, což jsou taktická balistická raketa s doletem až 300 kilometrů. Oproti první zmíněné je silnější, jelikož má hlavici těžkou 230 kilogramů, díky níž může také mj. snáze proniknout třeba do odolného bunkru.

Článek Video: není-li ruský muniční sklad dostatečně hlídán, mohou ho vyhodit do povětří rakety. Vojákům to pak může vše zkomplikovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dva velké sklady srovnané se zemí

Důkazem ničivosti útoku sebevražedných dronů na skladiště munice je satelitní snímek skladu u ruského města Brjansk. MilIn uvádí, že na něj zaútočilo 12 dronů, a jak je velice dobře vidět, podařilo se jim zničit minimálně dva hangáry o rozměru 50×15 metrů. V těch měla být dělostřelecká munice, rakety a také údajně klouzavé pumy. Lze předpokládat, že po útoku tato munice explodovala, což naznačuje i video níže, a hangáry zničila.

iSatelitní snímek zachycující zničení ruského skladu u Brjansku (před a po)

V hangárech měla být údajně uskladněna i munice dodávaná ze Severní Koreje, uvádí TheMoscowTimes, ale není jasné, zda to je pravda, ačkoliv ji ruská armáda v současnosti využívá. Dronů schopných podobného útoku může řada, jedním z nich je AQ-400 Scythe, který má nosnost 32 kilogramů, uvádí HiSutton, ale pokud neletí na dlouhou vzdálenost (ta maximální je 750 kilometrů), unese hlavici o hmotnosti až 70 kilogramů.

Článek Neschopnost nebo jenom podcenění situace: satelitní snímky ukazují, jak může poškodit vojenský ruský sklad útok 12 dronů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Indie nakupuje, ale také sama vyrábí

Indie má dlouholeté a tak nějak již tradiční vztahy s Ruskem, u něhož zbraně nakupovala, případně jich řadu vyráběla v licenci. Příkladem mohou být ruské tankové granáty; MilIn uvádí, že jde konkrétně o 3VBM17 Mango APFSDS ráže 125 mm, a 65 % dovozu zbraní do Indie pocházelo v posledních 20 letech z Ruska, ačkoliv dnes už země začíná nákupy diverzifikovat a více se obrací na Západ, uvádí Reuters. Důvodů je několik, třeba možná nespolehlivost ruských dodávek, ale i poznatky, že nejsouvšechny zbraně tak dobré.

Another 155-mm Indian-made M107 shells are in service with Ukrainian artillerymen.#Ukraine🇺🇦 #Russia🇷🇺 #NATO🏳️‍🌈 #USA🇺🇸 #WWIII☢️ #India pic.twitter.com/gEQO1MhvHK

— Chronology (@Chronology22) June 26, 2024

I sama Indie má zároveň silný zbrojní průmysl, který hodlá posilovat. Vyrábí například relativně veliké množství dělostřelecké munice ráže 155 milimetrů, ale i ostatních variant. Idrw uvádí, že je ve světě v poslední době po indické munici veliký hlad, což je samozřejmě způsobeno nedostatkem munice hlavně na Ukrajině. Indie by se tak teoreticky mohla stát jejím dodavatelem a hodně na tom vydělat, jelikož vede nedostatek dělostřeleckých granátů také k tomu, že si producenti mohou do jisté míry diktovat ceny.

Indie by riskovala ztrátu své pozice

Na Ukrajině se dokonce již indická munice objevila. EssaNews uvádí, že mohla být součástí prvních dodávek české dělostřelecké iniciativy, k čemuž se ale Indie pochopitelně nehlásí a Česko to určitě nepotvrdí, jelikož jedním z cílů je poskytnout dodavatelům munice anonymitu a chránit je tak před případnou ruskou reakcí. Zkazit vztahy s největší zemí světa si totiž Indie určitě nechce, a asi je patrné, že o to nestojí ani ona.

Indický Arjun Mk1A má být v mnohém na úrovni západních tanků, a již jeho předchůdce převálcoval dokonce ruský T-90

Indie je nicméně v takovém případě ve složité, avšak výhodné pozici – na vztazích s Ruskem může sice vydělat třeba dovozem levné ropy, ale jistě by si nechtěla kazit vztahy ani se Západem, neboť s ním také obchoduje. Na šachovnici je navíc ještě Čína, s níž soupeří a dochází mezi nimi k opakovaným šarvátkám na hranicích, přičemž má země draka dobré vztahy jak s Ruskem, tak s indickým nepřítelem, Pákistánem. Indie by tak měla postupovat nadmíru strategicky a nedopustit přílišnou závislost Ruska na Číně, aby s ním vztahy udržela.

Článek Indie by mohla Ukrajině dodávat dělostřeleckou munici – ovšem jenom pokud by jí nevadilo narušení vztahů s Ruskem, což nemůže riskovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Možná je výroba nebo zprostředkování

České zbrojovky mají zakázky nejenom muniční, ale rovněž vyrábí řadu zbraní a dalších systémů, s nimiž mají šanci uspět. Např. MilIn uvádí, že na na dodávkách munice by se mohla podílet hned pětice českých zbrojařských firem, ale nespecifikuje, jak přesně. Dvě z nich, Omnipol a DSS, navíc munici dle prezentovaných materiálů neprodukují, ačkoliv mají oddělení zabývající se obchodováním s vojenským materiálem, takže ji mohou zajistit.

iZdroj fotografie: STV Group

Nejdůležitějším českým výrobcem hlavně těžké munice je však STV Group. Ta na svých internetových stránkách deklaruje, že je producentem dělostřelecké a tankové munice, ale v nabídce lze najít i munici pro ruční zbraně, granátomety, raketomety a další. Společnost už rozeběhla novou linku na výrobu těžké munice a celkem by měla být schopna ročně vyprodukovat kolem 200 tisíc kusů dělostřelecké a tankové munice mnoha ráží.

Česko vyrábí munici i pro odstřelovače

Silné je Česko také v oblasti munice pro ruční zbraně, v čemž hraje jednoznačný prim společnost CZ Colt, pod kterou patří munička Sellier & Bellot. Na svých internetových stránkách uvádí, že vyrábí celou škálu munice pro ruční zbraně určenou na komerční i vojenské účely, přičemž se na provozu podílí kolem 1 600 zaměstnanců. V katalogu munice lze najít tu používanou do pistolí, útočných pušek a kulometů, ale i speciální náboje určené pro odstřelovače.

Český zbrojní průmysl na vzestupu: největší zbrojní zakázka v historii, skupování Američanů, ale i nejvyšší liga zbrojovek světové úrovně

K produkci munice však může říci své i Czechoslovak Group, jejíž možnosti ve výrobě munice stoupají, i když kapacity má hlavně v zahraničí. Společnost je majitelem italské společnosti Fiocchi Group, která vyrábí malorážové střelivo, i když pro ozbrojené složky jenom v menší míře. Česká firma také kupuje Vista Outdoor, největšího amerického výrobce malorážové munice, uvádí CSG na svých stránkách – v současnosti se čeká na dokončení transakce.

Článek České zbrojovky by mohly Ukrajině dodávat munici ve velkém, a je jich několik. Jediná by zvládla i 200 tisíc dělostřeleckých granátů ročně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Česko vyrábí celou škálu munice

V České republice existuje dle dostupných údajů jenom jediný výrobce dělostřelecké munice, a tím je společnost STV Group. Ta na svých internetových stránkách uvádí, že umí nyní produkovat granáty od ráže 81 milimetrů až do 155 milimetrů, přičemž mezi ně patří i granáty pro minomety sovětských a západních ráží, a stejně tak munice pro oba typy děl. Vedle toho může společnost zajistit výrobu munice pro tankové kanony.

iZdroj fotografie: BAE Systems

Přesná čísla produkce české munice sice nejsou známa, ale nová linka spuštěná z důvodu vyšších nároků na množství munice je schopna vyrobit ročně až 150 tisíc dělostřeleckých granátů a podobné munice. Spolu se staršími kapacitami by tak Česká republika mohla za rok vyrobit možná až 200 tisíc granátů. Jenom pro srovnání, Spojené státy americké vyráběly na začátku roku 2022 asi 15 tisíc granátů měsíčně, uvádí CNN, i když teď jich dokáže jenom ve své nejspíše největší továrně vyrábět asi 100 000 měsíčně, jak jsme dříve psali.

V případě potřeby až 100 tisíc granátů

ČR se nicméně nemusí spoléhat jenom na své kapacity, dělostřeleckou munici si rovněž dokáže opatřit ve světě, byť i tam jsou kapacity omezené. Jednat se může o starší munici pocházející ze skladů různých zemí nebo nově vyráběnou z místních zbrojovek. Díky tomu by mohla jenom naše země dodávat značné množství munice například na Ukrajinu, ale v případě potřeby i do jiných zemí, i když by jistě nikdy nešlo o 100 % zásob.

1 milion kusů dělostřelecké munice z EU by Ukrajině nemusel stačit ani na 5 měsíců: pomoci může vyprázdnění skladů, ale jen dočasně

Česká produkce dělostřelecké ani tankové munice ani nemůže na Ukrajinu nebo jinam mířit celá, neboť ji může nutně potřebovat česká armáda. Ministerstvo obrany na stránkách uvádí, že objednalo 62 kusů houfnic CAESAR, do nichž slouží munice ráže 155 mm, ale dosavadní děla mají ráži 152 milimetrů. Bude tedy nutné udělat nové zásoby, a totéž platí i pro tankovou munici, kdy namísto kanonů ráže 125 mm budou mít budoucí tanky ráži 120 mm.

Článek Jenom ČR by mohla třeba Ukrajině dodávat až 100 000 dělostřeleckých granátů měsíčně, sama na to ale kapacitu nemá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusové zkoumají munici ze západních tanků

Výhodou Ruska je, že se mu v poslední době podařilo zmocnit některých západních strojů. V rukách jeho inženýrů se tak ocitl třeba tank Leopard 2 nebo BVP M2 Bradley. TheDefencePost uvádí, že z ukořistěných či zničených vozidel ruští vojáci odebrali techniku, a to včetně munice. Lze předpokládat, že se za pomoci reverzního inženýrství budou pokoušet udělat ruskou obdobu moderní západní munice, a zároveň tak zjistit odolnost pancéřování.

VIDEO: First footage of Russia’s new MBT the T-14 ‚Armata‘ firing live ammunition released.https://t.co/GTVu5kxnGk pic.twitter.com/oiEolUdrXl

— Conflict News (@Conflicts) September 8, 2015

Rusko ale již dříve vyvinulo nové typy munice schopné prorazit západní pancíř – jedná se konkrétně o munici 3BM69 Vacuum-1 a 3BM-70 Vacuum-2, uvádí NationalInterest. První je z ochuzeného uranu a druhá pak na bázi wolframu. Měla by mít 900 milimetrů dlouhou penetrační tyč, přičemž je schopná na 2 km prorazit pancíř s odolností 900 až 1 000 milimetrů RHAe. To by mělo stačit i na nejlepší západní tanky. Problém munice ovšem je, že je určena pro tank T-14 Armata, který ale Rusko stále sériově nevyrábí, a do starších typů použít nejde.

Současná munice asi čelní pancíř neprorazí

Nejlepší současná tanková munice do tanků T-90M, případně dalších modernizovaných typů, je 3BM59 Svinets-1 a 3BM60 Svinets-2. Opět z wolframu a ochozeného uranu a s průbojnosti do 750 mm RHAe na 2 km. To ale na čelní pancíř nejlepších západních tanků údajně nestačí, a problémem ruských tanků je, že rozměry munice omezuje automatické nabíjení, takže ji lze jenom obtížně zesílit. Není ale vyloučeno, že se konstruktérům podaří munici vylepšit na základě znalostí západní munice a složení a odolnosti západního pancíře.

Co je známo o nejlepším sériovém ruském tanku T-90M Proryv-3, který si dokáže poradit i s tanky jako Leopard 2 a Challenger 2

Rusko má vedle toho do tanků i řízené protitankové střely odpalované z kanonu – nejznámější je laserem naváděná 9M119M Refleks. Military-History uvádí, že má dosah 5 kilometrů a její kumulativní tandemová hlavice prorazí pancíř o síle až 900 milimetrů RHAe. Už to je slušné, ale ruští konstruktéři se údajně střelu snaží vylepšit, a také na jejím základě vyvinout nový typ určený pro kanony ráže 100 milimetrů používaných třeba na BMP3. Střela 9M117M1 Arkan používaná dnes má mít totiž průraznost 750 milimetrů RHAe, uvádí Wikipedia.

Článek Rusko má tankové granáty, které mají prorazit kdejaký západní tank, i kdyby šlo o ten nejlepší. Jenomže je zvládá pouze T-14 Armata se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vyprodukovat dost dělostřelecké munice je nemožné

Evropský zbrojní průmysl na tom byl (a stále je) během posledních let velice špatně. Reuters s odkazem na mnohé analytiky uvádí, že prostě není připraven na nějaké veliké výzvy, a nejlepším příkladem je současná zvýšená poptávka po dělostřelecké munici. Ani s maximálním vypětím všech fungujících provozů prostě Evropa není schopna dostatek munice vyprodukovat, a postavit nové provozy je otázkou let, nehledě na problém s financováním.

24 letounů F-35A Lightning II pro AČR znamená to nejlepší, co na světě existuje; ve výzbroji mohou zůstat i desítky let

Nejde však jenom o munici, nízká je i produktivita zbraní – např. nové tanky se v posledních letech v Evropě nevyrábí, a i další těžké zbraně vznikají jenom v malých počtech. Třeba houfnice CAESAR pořizované českou armádou produkovala společnost Nexter rychlostí 2, a později 6 kusů za měsíc, ač má výroba stoupnout na 12 kusů, uvádí ArmyRecognition. Jenom malá česká armáda si jich ale objednala 62, což je počet, na který bude výrobce i přes očekávané zvýšení potřebovat téměř půl roku, a pomiňme, kolik by jich chtěla třeba Ukrajina.

iZdroj fotografie: Public Domain

Není proto divu, že se mnohé evropské armády obracejí jinam – samozřejmě nejčastěji k největšímu exportérovi zbraní ve světě, tedy k USA. Příkladem mohou být nákupy letadel jako Lockheed Martin F-35 Lightning II, i když se na výrobě podílí i některé evropské země. V tomto případě nicméně konkurenční evropský letoun ani neexistuje. Německo například koncem roku 2023 objednalo 15 letounů Eurofighter Typhoon EK pro elektronický boj, uvádí PopularMechanics, ale přesto zároveň z mnoha důvodů musí koupit americké F-35.

Významné je nicméně i pořizování amerických tanků M1 Abrams Polskem, které jich chce hned několik stovek, ačkoliv u něj se jedná zejména o snahu co nejrychleji svou armádu vyzbrojit, a mnohem více nakupuje v Jižní Koreji. Vedle toho je možné, že se zkusí Američané prodat tanky Rumunsku, čímž by svůj vliv ještě významněji rozšířili.

Nákup zbraní pro AČR je diverzifikovaný

Také česká armáda pořizuje v určitých segmentech americkou výzbroj, neb to je možná nejjednodušší. Jedná se především o leteckou techniku, tedy o letouny F-35 a vrtulníky Bell AH-1Z Viper a Bell UH-1Y Venom. Další nákupy už jsou však více strukturované – protivzdušná obrana je z Izraele, bojová vozidla pěchoty ze Švédska, ruční zbraně jsou české, dělostřelectvo z Francie, obrněné transportéry v licenci vyráběné v Česku, a jedná se o německých tancích.

iZdroj fotografie: Adam Hauner / Creative Commons / CC BY-SA

Situace evropského zbrojního průmyslu je v tak obtížné situaci, že se jí dokonce začala zabývat Evropská komise. V tiskové zprávě uvádí, že vypracovala první evropskou strategii obranného průmyslu, jejím smyslem má být zvýšení jeho konkurenceschopnosti, aby evropské země v budoucnu nebyly nějakým konfliktem překvapeny. A samozřejmě je také cílem snížit závislost na Americe. Motivem je jednak agresivita Ruska, ale i některé postoje USA, a nejspíše také obavy ze zvolení mnohdy nevypočitatelného Donalda Trumpa prezidentem.

Evropské armády by například měly dělat veliké nákupy společně a měly by tvořit 40 % jejich nákupů, což by mohlo zlevnit zakázky a zároveň dát zbrojním firmám záruku dlouhodobých velkých kontraktů. V roce 2030 by pak evropské země měly utratit 50 % svých rozpočtů na veřejné zakázky na obranu v Evropě a obchodovat 35 procent zboží určeného na obranu mezi zeměmi EU. V dalších letech by se dokonce mohl podíl ještě navýšit.

AČR zná konečnou podobu svých nových BVP CV90 MkIV: významně přispějí i české firmy, na rozdíl od Gripenů jsou švédský úspěch

Myslím, že je v zájmu celé Evropy, nebo minimálně EU, aby si opět vybudovala soběstačný obranný průmysl. A to jsem zmínil jenom zlomek z toho, co všechno evropské země „zaplavuje“, a co naopak dokáží samy vyprodukovat. Jenom v Německu vznikl velice kvalitní tank KF51 Panther, a špičkové zbraně vyrábí také český průmysl.

Článek Evropa se stává až příliš závislá na amerických zbraních. Ale neměla by se raději vydat vlastní cestou a být samostatná? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Je to rychle letící šipka z ochuzeného uranu

M829 je typ munice označovaný jako APDSFS, což znamená průbojnou střelu s oddělitelným vodicím pouzdrem stabilizovanou křidélky. V podstatě jde o jakousi šipku z materiálu s vysokou pevností a houževnatostí – nejčastěji se jedná o wolfram nebo ochuzený uran. Američané si přitom zvolili často kritizovanou druhou variantu, protože je levnější. Šipka je tenká a v dělové hlavni má speciální pouzdro, z něhož se po opuštění děla oddělí. Díky svému tvaru a hmotnosti potom letí velmi vysokou rychlostí a je schopna prorazit i silný pancíř.

M829A3 goes brrrrrr pic.twitter.com/GQZF7u6OHr

— ViKing🇺🇸🇹🇼 (@jkjvinn) February 10, 2021

Zhruba v roce 1984 vznikl první typ munice označované jako M829, uvádí GlobalSecurity; určený byl pro tankové kanony ráže 120 milimetrů, ale brzy ho nahradil vylepšený typ M829A1. Ten se proslavil především při operaci Pouštní bouře vedené v Iráku roku 1991. Jeho penetrátor o hmotnosti 4,6 kg dokázal bez problému ničit tanky T-55 a T-72 na vzdálenost 3 km, ale nejednalo se o ty nejlepší verze. Vnikal do nich snadno a většinou následovala exploze munice, načež tanku odlétla věž. Vojáci proto začali munici přezdívat stříbrná kulka.

Munice M892 byla 3krát vylepšena

Ačkoliv byla M829A1 ve své době velmi kvalitní, Sovětský svaz (a později Rusko) přišel s reaktivním pancéřováním Kontakt-5 a poté ještě s Relikt, které dokázaly kinetické penetrátory oslabit. Americká armáda proto zavedla v roce 1993 novou verzi označovanou jako M829A2 s delší šipkou a vyšší rychlostí, aby se s problémem vypořádala, uvádí Military-History. Později následovala silnější verze A3 a od roku 2016 je ve výzbroji zařazena také A4.

„Vtrhnout před 20 lety do Iráku bylo jedno z nejhorších rozhodnutí, které navíc poškodilo Západ,“ posteskl si britský ex-ministr

Jak silný pancíř munice prorazí, záleží na typu a vzdálenosti, ale americká armáda údaj nezveřejňuje. Vzhledem k ochraně současných tanků lze však předpokládat, že to bude více než 1 000 milimetrů RHAe, takže by si M982, potažmo M982A4 poradila nejenom s ruskými, ale i dalšími tanky – jenom oproti nim v reálném boji nikdy nebyla. Jedinou stinnou stránkou munice z rodiny M829 je ochuzený uran využitý při výrobě penetrátoru, neboť po jeho použití zůstávají v místě dopadu lehce toxické a karcinogenní zbytky.

Článek Ničitelé sovětských tanků: slavné stříbrné střely M829 z kritizovaného ochuzeného uranu už „popravily“ kdejaký obrněnec se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Severní Korea a Rusko mají stejná děla

Jakou munici dokáže Severní Korea vyrábět, lze odvodit ze seznamu vybavení jejích ozbrojených sil. Na první pohled je jasné, že se jedná především o dělostřeleckou munici, a to zejména pro děla ráže 152 mm – příkladem může být sovětská houfnice M1955 známá také jako D-20 – která je dodnes i ve výzbroji Ruska. Stejně tak má Severní Korea děla ráže 122 mm, a pravděpodobně používají munici kompatibilní se samohybnou houfnicí 2S1 Gvozdika.

Rusko v zoufalosti vytasilo 60leté rakety, které ničí vše, jen ne cíle. Dodávat mu je může i Severní Korea a Bělorusko

Z toho významného lze v severokorejské výzbroji dále najít početné deriváty sovětského raketometu BM-21 Grad, a dokonce i československé RM-70, které využívají stejnou munici. Raketomety Grad jsou totiž ve vysokých počtech i v arzenálu ruské armády, jíž zůstaly po Sovětském svazu. Rakety do nich přitom nejsou naváděné a tedy ani komplikované na výrobu, což platí rovněž o dělostřelecké munici. Severokorejci jí navíc musí mít hodně ve vojenských skladech, a ještě být schopni kdejakou munici produkovat rychle produkovat.

Dodávka možná větší než slib EU

Kolik přesně munice je schopna Severní Korea dodávat, není jisté, protože se jedná o utajované informace. Našel jsem ovšem zmínku na Defence-Blog, podle níž už Rusko obdrželo 2 000 kontejnerů, což by mohlo odpovídat asi milionu kusů dělostřeleckých granátů ráže 152 mm, případně 200 000 raket do raketometů Grad – ale jenom o to by nejspíše Ruská federace zájem neměla, byť je asi pravděpodobné, že by Severní Korea dokázala takový počet dodat nejpozději během pár měsíců, neboť má obrovské zbrojní kapacity.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ukrajiny / Creative Commons / CC BY

Jenom pro srovnání, EU slíbila Ukrajině milion kusů dělostřelecké munice, jak ArmádníZpravodaj dříve psal, a slib má stále problém splnit. Rychlost v produkci je tak zcela evidentní, ačkoliv je nutné připomenout, že má v evropských zemích zbrojní průmysl orientovaný na sovětské zbraně zejména Bulharsko, kdežto v ostatních státech jsou kapacity výrazně nižší.

Vedle zmíněného se pak do kontejnerů vejdou třeba minometné nebo tankové granáty, munice do kulometů a ručních zbraní, případně i protitankové střely – severokorejský režim má třeba silné Bulsae-3, což jsou kopie ruských 9M133 Kornet. Myslím si ale, že jakékoliv takové dodávky jsou pro ruskou armádu nejenom požehnáním, ale zároveň i prokletím.

Co může Rusku přinést Severní Korea, a co Rusko nabídnout na oplátku: hlavně vyspělé severokorejské zbraně výměnou za potraviny

Umožňují sice dělostřelectvu udržovat dostatečný objem palby, i když se často jedná o palbu nepřesnou – to ale nevadí, protože ve vysoké kvantitě má dostatečný efekt, což v opotřebovací válce rozhoduje. Jenomže na druhou stranu bývá některá severokorejská munice často nekvalitní, třeba portál BusinessInsider uvedl, že jsou zaznamenané případy, kdy její používání poškodilo ruská děla a minomety, a někdy to vedlo i ke smrti obsluhy.

Ale ať jsem fér, o dodávky nekvalitní munice se umí postarat i samo Rusko, které například nechalo na frontu dopravit zkorodované náboje a granáty, na což jsme v ArmádnímZpravodaji upozorňovali, a kvůli špatné munici mu shořel třeba raketomet BM-21 Grad. Realitu mohu samozřejmě jenom odhadovat úplně stejně jako mnozí odborníci, rozvědky apod., do severokorejského režimu nikdo nevidíme. Jsem ale přesvědčen, že je schopen min. sovětských dělostřeleckých granátů vyrábět více než celá EU dohromady.

Článek Severní Korea může Rusku dodávat munici a zbraně v ohromujících počtech. Jaké? To lze velmi jednoduše odvodit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jednotka GRU měla asi 70 členů

Činnostem jednotky se velmi intenzivně věnovali reportéři portálu Theins, kteří zjistili, že bylo její působení po Evropě dlouhodobé. Jednotka s označením 29155 vznikla pravděpodobně někdy v roce 2008 pod velením Andreje Averjanova, jemuž se do ní podařilo naverbovat asi 70 elitních členů GRU, a začali se připravovat na akce v Evropě. Jejich primárním úkolem bylo provádět různé sabotáže, z nichž některé nelze označit jinak než teroristické útoky.

AČR rozhodně není jen pro muže, ženy tvoří téměř 14 % všech vojáků. Zastoupení mají i jako členové elitních jednotek a generálky

První útok připisovaný agentům jednotky se odehrál 12. listopadu 2011 u obce Lovnidol v Bulharsku. Tehdy tam explodovala dělostřelecká munice určená pro Gruzii, s níž Rusko v roce 2008 vedlo krátkou válku. A právě tato munice byla i v českém skladu ve Vrběticích, kam se tím pádem dostaly i výbušné systémy schované mezi dělostřeleckými granáty. Agenti do skladu pronikli pravděpodobně stejně jako v roce 2014. Další munice pro Gruzii pak v Bulharsku explodovala v roce 2012, tehdy zahynuli 3 lidé, a v roce 2015 vybuchla munice pro Ukrajinu.

iZdroj fotografie: Pohraniční stráž Ukrajiny / Creative Commons / CC BY

A proč k nim vlastně docházelo tak často v Bulharsku? Jde totiž o zemi, která má jako jedna z mála stále velmi silně rozvinutý vojenský průmysl orientovaný na sovětské zbraňové systémy, díky čemuž dokázalo Bulharsko na začátku ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 zajistit, že obránce nepadl. Jak jsme na ArmádnímZpravodaji upozornili, v jednu chvíli dodávalo až 100 % potřebné munice, a také dnes tvoří až 1/3 dodávek.

Munice, co měla směřovat na Ukrajinu

V roce 2014 se ruští agenti zaměřili na sklad v českých Vrběticích. Munice odtud měla přes Bulharsko putovat Ukrajinu, která se bránila ruské agresi na Krymu a východu země. Agenti se dostali do dvou skladů a rozmístili nálože. Ty nejspíše neměly explodovat v České republice, ale až při převozu – první výbuch v říjnu 2014 byl podle všeho náhodný a zahynuli při něm dva lidé, druhý se pak odehrál v prosinci. Na ruskou stopu se přitom přišlo až o 7 let později, a to i díky spolupráci českých vyšetřovatelů s britskými kolegy.

Jevgenij Prigožin: ohlédnutí za brutálním „vojevůdcem“, který dokázal velké věci a s Putinovým posvěcením páchal nezměrné zlo

Šlo přitom o vážný incident ohrožující státní bezpečnost, a i když mnohé země počínání Ruské federace odsoudily, zmohl se komunistický režim (jak už bývá zvykem) pouze na výhrůžky a zařazení ČR mezi nepřátele Ruska. Třeba obchodní vztahy to ale zásadně neovlivnilo, k nám nadále proudily nezbytné suroviny i výrobky, zatímco české firmy zase vyvážely do největší země světa. Ale než by ruský režim přijal odpovědnost, to by se raději bil do posledního vojáka.

Srovnání základních jevů v putinovském Rusku a hitlerovském Německu. Je přijatelné porovnávat Adolfa Hitlera a Vladimira Putina?

Agenti zapojení do vrbětického výbuchu byli ti samí, kteří jsou podezřelí z útoku novičokem na bývalého agenta GRU Sergeje Skripala ve Velké Británii. Nejsou to však jediné akce jednotky 29155, její členové byli podle všeho v roce 2016 zapojeni i do přípravy neúspěšného převratu v Černé Hoře, a připisována jim bývá i snaha o ovlivnění amerických prezidentských voleb. Mnozí z bývalých členů jednotky se pak stali vysokými státními úředníky, a velitele Andreje Averjanova nedávno představil Vladimir Putin africký vůdcům, kde nejspíše bude působit.

Článek Nejenom Vrbětice, ruská GRU nechala vybuchovat cíle po celé Evropě od roku 2011. V podstatě to byly teroristické útoky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.