Projev, který se stal falešným proroctvím

Akce ve Sportpalastu nebyla spontánní oslavou. Šlo o zahájení zimní sbírky Kriegswinterhilfswerk 1941/42, masové režimní události, kde Hitler vystoupil před pečlivě vybraným publikem. Podle historika Maxe Domaruse, jehož edice Hitler: Speeches and Proclamations patří k základním zdrojovým pracím, nechal Hitler podél celé východní fronty vyvěsit plakáty s rozkazem z 2. října, v němž vojákům oznamoval blížící se konečné vítězství. O pár týdnů později musela zvláštní komanda tytéž plakáty zase strhávat. Realita je totiž vyvrátila rychleji, než stačil schnout tiskařský inkoust.

Goebbels si den po projevu do deníku zapsal Hitlerovu velkou spokojenost s „povedeným“ shromážděním. Propaganda fungovala, doma. Jenže slova pronesená před tisíci nadšenci měla brzy narazit na tvrdou zeď faktů.

Fronta, která odmítla potvrdit vítězství

Na začátku října 1941 vypadala situace na první pohled skutečně drtivě. Wehrmacht za sebou měl obrovské letní úspěchy: miliony sovětských vojáků padly do zajetí, celé armádní skupiny byly obklíčeny a zničeny. Rudá armáda se zdála na pokraji kolapsu. Hitler proto zaměnil počáteční rozklad za definitivní konec, a právě v tom spočíval jeho osudový omyl.

Operace Tajfun měla doručit rozhodující úder: zničit sovětské síly bránící Moskvu a obsadit hlavní město ještě před zimou. Jak popisuje historik David Stahel v práci The Battle for Moscow, realita se od plánu dramaticky lišila. Zásobovací linie Wehrmachtu byly natažené přes stovky kilometrů, jednotky vyčerpané měsíci nepřetržitých bojů. Podzimní deště proměnily ruské cesty v bahno, které zastavilo i tanky. Když v listopadu přišly mrazy, Němci sice obnovili postup, ale sovětská obrana tuhla s každým dnem.

Začátkem prosince se Wehrmacht dostal na bezprostřední předměstí Moskvy. Blíž už se nedostal. Sovětský protiútok, vedený čerstvými sibiřskými divizemi, odhodil vyčerpané německé jednotky desítky kilometrů zpět. Blitzkrieg na východě definitivně selhal.

Co Hitlera předčasný triumf stál

Cena nebyla jednorázová, ale strategická a narůstala jako lavina. Ztracená šance na krátkou válku znamenala přechod do vyčerpávacího konfliktu, v němž Německo nemohlo konkurovat sovětskému průmyslu přesunutému za Ural ani americké výrobní kapacitě, která se po Pearl Harboru v prosinci 1941 naplno zapojila.

Propagandistická důvěryhodnost Hitlera utrpěla první vážnou trhlinu. Domarus zaznamenává, že führer se v pozdějších letech stále méně ochotně ukazoval před veřejností a vyhýbal se projevům před starými stranickými soudruhy. Věděl, že jeho „proroctví“ z října 1941 si lidé pamatují.

A pak tu byl český rozměr. Protektorát Čechy a Morava sloužil Říši jako klíčová průmyslová základna. Právě na podzim 1941, prakticky ve stejných dnech jako Hitlerův berlínský projev, nastoupil v Praze Reinhard Heydrich jako zastupující říšský protektor. Jeho příchod nebyl náhoda, po útoku na SSSR v Protektorátu rostl neklid, sabotáže i pasivní odpor. Heydrich vyhlásil výjimečný stav, nechal popravovat a zatýkat, protože Berlín potřeboval české továrny v plném provozu. Válka, která měla být dávno vyhraná, si žádala stále víc.

Spojenectví, které začalo zradou a skončilo zkázou

Celý příběh východní fronty má ovšem ještě temný prolog. Dne 23. srpna 1939 podepsali ministři zahraničí Ribbentrop a Molotov pakt o neútočení, jehož tajný protokol rozdělil východní Evropu na německou a sovětskou sféru vlivu. Druhou světovou válku pak Německo a SSSR fakticky zahájily společně, útokem na Polsko v září 1939. Wehrmacht vtrhl ze západu, Rudá armáda z východu.

Hitler však Stalina od počátku považoval za dočasného partnera. Dne 22. června 1941 operací Barbarossa zaútočil na dosavadního spojence bez vyhlášení války. Stalin, který opakovaně ignoroval varování západních zpravodajských služeb i vlastních agentů, byl překvapen, ne proto, že by informace neměl, ale proto, že jim odmítal věřit.

Rudá armáda na začátku války skutečně procházela hlubokou krizí. Stalinovy čistky v letech 1936–1938 připravily ozbrojené síly o více než 25 tisíc vyšších důstojníků. Podle údajů US Holocaust Memorial Museum měla armáda v roce 1941 formálně vojensky vzdělanou jen asi polovinu důstojnického sboru. Miliony vojáků padly v létě do zajetí, celé fronty se zhroutily. Právě tento rozklad vedl Hitlera k přesvědčení, že Sovětský svaz je u konce.

Nebyl. Sovětský režim si navzdory katastrofálním ztrátám udržel schopnost mobilizovat nové armády, přesunout průmysl a pokračovat v boji. Z předčasně oslavené „definitivní zkázy“ se stal nejdelší a nejkrvavější konflikt v dějinách Evropy.

Poučení, které nezestárlo

Hitlerův projev z října 1941 zůstává učebnicovým příkladem toho, jak nebezpečné je zaměnit počáteční šok protivníka za jeho konečnou porážku. Rychlý průlom a vysoké ztráty nepřítele ještě neznamenají vyhranou válku, rozhodují rezervy, průmysl, logistika, terén a ochota společnosti snášet utrpení. Plakáty s Hitlerovým vítězným rozkazem visely na frontě jen pár týdnů. Válka, kterou vyhlásil za vyhranou, trvala ještě téměř čtyři roky.

Článek Předčasný triumf, který stál Hitlera všechno. Před 85 lety v Berlíně slavil „definitivní zkázu“ SSSR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Řízený nacionalismus jako kremelský nástroj

Akademická literatura pro tento fenomén používá termín „řízený nacionalismus“. Politolog Robert Horvath v Nationalities Papers podrobně popsal, jak Kreml po oranžové revoluci na Ukrajině v roce 2004 přehodnotil přístup k radikální pravici. Namísto plošné represe zvolil kooptaci, část krajní pravice vtáhl do kontrolovaného prostoru a přidělil jí roli.

Klíčovou organizací se stal Russkij Obraz (RO), který fungoval jako dvojkolejná struktura. Navenek vystupoval jako umírněné vlastenecké hnutí. Uvnitř byl napojen na skinheadské gangy a lidi ochotné k násilí. Vedení RO mělo podle soudních materiálů kontakty na prezidentskou administrativu, spolupracovalo s prokremelskou mládežnickou organizací Naši a usilovalo o financování přes prezidentské granty.

Co to znamenalo v praxi? Kreml nezakládal neonacistické buňky. Vytahoval ale lidi ze subkultury pouličního násilí přes prostředníky a dával jim privilegovaný přístup do veřejného prostoru: organizaci akcí, podíl na „Ruském pochodu“, prostor v médiích. Výměnou získával kontrolu nad nacionalistickou ulicí a nástroj proti těm, kdo se mu nehodili.

Vraždy, databáze a soudní spisy

Skutečný rozsah spolupráce vyšel najevo až díky trestnímu řízení s členy skupiny BORN (Bojevaja organizacija russkich nacionalistov), která byla na RO napojena. Podle svědectví u soudu, které zaznamenal OCCRP, měl vůdce RO Ilja Gorjačev vazby na okruh Naši a na lidi z prezidentské administrativy.

Ze soudních spisů vyplynuly konkrétní mechanismy:

• RO vedl databázi antifašistických a levicových aktivistů, kterou sdílel s prezidentskou administrativou i s Centrem E (policejní útvar pro boj s extremismem).
• Organizace monitorovala opoziční prostředí a výsledky předávala státním strukturám.
• Členové BORN spáchali sérii rasově a politicky motivovaných vražd, včetně zabití soudce a advokáta.

Centrum SOVA přitom už v roce 2008 evidovalo minimálně 97 obětí rasově motivovaných vražd v Rusku. Kreml nepracoval s marginální partičkou. Pracoval se scénou, která zabíjela desítky lidí ročně.

Když se vazby na BORN staly neudržitelné, přišla selektivní represe: Gorjačev byl zatčen a odsouzen. Ale personální kontinuita nezmizela. Lidé ze stejného ekosystému přešli do jiných prokremelských projektů. Někteří skončili v prostředí Prigožinovy Agentury pro výzkum internetu (IRA), která se stala nástrojem zahraničních vlivových operací, jak dokládá obžaloba amerického ministerstva spravedlnosti z roku 2018.

„Denacifikace“ jako selektivní zbraň

Putinova rétorika o nacismu nikdy nebyla konzistentním ideovým standardem. Byla nástrojem. Když Kreml potřeboval zdůvodnit invazi, sáhl po slově „denacifikace“, termínu s obrovskou emocionální vahou pro ruské publikum vychované na kultu Velké vlastenecké války. Že tentýž režim předtím využíval lidi, kteří se v interní komunikaci sami označovali za nacisty, v tomto rámci nevadilo. Propaganda nepotřebuje konzistenci. Potřebuje účinnost.

Zásadní je přitom rozdíl ve směru vlivu. V Rusku šel tok shora dolů: stát si krajní pravici přibíral jako nástroj a řídil ji. Na Ukrajině existence radikálních skupin (byť reálná) nikdy neznamenala, že řídí stát. Ukrajinská krajní pravice získala ve volbách v roce 2019 kolem dvou procent hlasů. Kreml ale právě tuto zkratku, že existence extremistů se rovná nacistickému státu, používal jako propagandistickou zbraň.

Stopy ve střední Evropě

Ruská krajní pravice nepůsobila jen doma. Hnutí Russian Imperial Movement (RIM) provozovalo výcvikové tábory, jimiž prošli i zahraniční bojovníci, a jeho Imperial Legion se zapojila do bojů v Donbasu ještě před plnohodnotnou invazí v roce 2022. Analytici z Mezinárodního centra pro boj s terorismem (ICCT) popsali transnacionální vazby RIM na bělošské supremacistické sítě v Evropě i USA.

České ministerstvo vnitra ve zprávě za rok 2018 zachytilo kontaktní prostory, kde se čeští pravicoví extremisté potkávali se zahraničními partnery, a na stejných akcích figuroval i RIM. Zpráva za rok 2024 pak výslovně konstatuje, že média šířící nenávistný obsah v Česku „zapadala do širšího rámce zaměřeného na šíření prokremelského pohledu na svět“. Přímý personální řetězec od veteránů RO přes IRA až k českému publiku se zatím nepodařilo tvrdě doložit. Nepřímý vliv na české informační prostředí je ale podle nás víc než pravděpodobný.

Slovo „nacismus“ v kremelském slovníku nemá pevný význam. Je to nálepka, kterou Kreml přilepí tam, kam se mu zrovna hodí, a odlepí ji tam, kde by ukazovala na něj samotného.

Článek Putin roky živil vlastní neonacisty, zatímco křičel o „nacistech“ na Ukrajině. Verboval je z pouličních gangů a využíval pro své zájmy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Příběh tohoto mýtu má tři vrstvy, které se obvykle vyprávějí odděleně, ale teprve pohromadě dávají smysl. První je Hitlerova proklamace z léta 1941, ve které vydával největší pozemní invazi v dějinách za obranný krok. Druhá je reálná sovětsko-německá spolupráce v letech 1939–1941: pakt Molotov–Ribbentrop, společné dělení Polska, masivní dodávky surovin, které Berlínu umožnily vést válku na západě. A třetí je muž jménem Vladimir Rezun, který pod pseudonymem Viktor Suvorov přebalil hitlerovskou obhajobu do bestsellerů a z okrajové teze udělal vlivný revizionistický narativ. Pravdivé připomenutí Stalinova cynismu ale ještě neznamená, že Barbarossa byla sebeobrana.

Co Hitler tvrdil, a co plánovalo jeho velitelství

V proklamaci k německému národu z 22. června 1941 Hitler prohlásil, že Sovětský svaz soustředil u hranic zhruba 160 divizí, že provokoval pohraniční incidenty, že tlačil na Rumunsko, Finsko a Balkán a že Německo nemá jinou volbu než bránit sebe a „celou Evropu“. Jazyk proklamace byl pečlivě vystavěn: agresor měl vypadat jako oběť.

Jenže šest měsíců předtím, 18. prosince 1940, podepsal tentýž Hitler směrnici č. 21, operační plán Barbarossa. Dokument přikazoval německým ozbrojeným silám připravit rozdrcení Sovětského svazu „ještě před ukončením války proti Anglii“. Žádná improvizovaná reakce na sovětské hrozby. Žádná sebeobrana. Plánovaná agresivní válka s konkrétními osami postupu, termíny a cíli.

Norimberský tribunál to po válce potvrdil jednoznačně: napadení SSSR kvalifikoval jako agresivní válku bez „stínu právní omluvy“. Německé plánování bylo doloženo dokumenty, výpověďmi i chronologií rozhodování.

Pakt, tajný protokol a suroviny pro Hitlerovu válku

Hitlerova lež o sebeobraně by nikdy nezískala takovou přitažlivost, kdyby neexistoval reálný základ sovětského cynismu. A ten byl masivní.

Dne 23. srpna 1939 podepsali Molotov a Ribbentrop v Moskvě pakt o neútočení. Veřejná část mluvila o míru a vzájemném respektu. Téhož dne ale oba podepsali i tajný dodatkový protokol, který rozděloval východní Evropu na sféry vlivu: Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Besarábie připadly do sovětské sféry, Litva do německé (později přeřazena). Polsko mělo být rozparcelováno podél linie řek Narev, Visla a San. O devět dní později Wehrmacht vpadl do Polska. Dne 17. září vstoupila z východu Rudá armáda. Dvě totality si rozdělily suverénní stát.

Spolupráce ale neskončila u mapy. Sovětský svaz se stal klíčovým dodavatelem strategických surovin pro Třetí říši, a to právě v období, kdy Německo vedlo tažení na západě a čelilo britské námořní blokádě. Podle amerického diplomatického záznamu z února 1940 šlo mimo jiné o:

• 900 000 tun ropných produktů
• 1 000 000 tun zrnin a luštěnin
• 600 000 tun železné rudy
• 300 000 tun manganu
• 300 000 tun surového a šrotového železa
• 100 000 tun bavlny
• 100 000 tun chromové rudy
• 500 000 tun apatitu

Německé ministerské memorandum k obchodní dohodě z téhož měsíce to říká bez obalu: pokud se podaří rozšířit vývoz na Východ, „účinky anglické blokády budou rozhodujícím způsobem oslabeny“. Berlín tedy sovětské suroviny chápal jako strategickou pomoc pro vedení války. Sovětská ropa poháněla tanky, které v květnu 1940 projely Ardenami. Sovětský mangan tvrdil ocel, z níž se vyráběly zbraně pro Wehrmacht. Stalin nebyl Hitlerův spojenec v ideologickém smyslu, ale byl jeho obchodní partner ve smyslu naprosto praktickém, a obě strany to věděly.

Přeběhlík, který oživil mrtvý narativ

Právě tato vrstva sovětské spolupráce s nacistickým Německem se stala surovinou pro jednoho z nejúspěšnějších historických revizionistů druhé poloviny 20. století. Vladimir Rezun, bývalý sovětský zpravodajský důstojník, přeběhl v roce 1978 do Velké Británie a začal psát pod pseudonymem Viktor Suvorov. V roce 1985 publikoval článek „Who Was Planning To Attack Whom in June 1941?“ a v roce 1988 vydal knihu Ledoborec (v angličtině Icebreaker, 1990).

Jeho teze byla jednoduchá a provokativní: Stalin chystal vlastní útok na Německo a Hitler jej pouze předešel. Barbarossa tedy nebyla agrese, ale preventivní úder.

Rezun spojil tři silné prvky. Image insidera ze sovětského systému. Pád sovětského monopolu na výklad vlastních dějin po roce 1989. A atraktivní jednoduchou tezi, která převádí vinu za válku na východě ze strany na stranu. Kniha vyšla v desítkách jazyků (v Česku v roce 1995 pod názvem Všechno bylo jinak) a spustila takzvanou suvorovskou debatu, která rezonovala zejména v postsovětském prostoru a v Německu.

Studie publikovaná v bulletinu CIA Studies in Intelligence výslovně uvádí, že spor měl politickou váhu i pro extremisty v Německu a v bývalém SSSR. Rezunova teze totiž nabízela pohodlnou omluvu: pokud Hitler „jen předešel“ Stalina, pak odpovědnost za miliony mrtvých na východní frontě leží jinde.

Proč je to stále lež, i když Stalin nebyl nevinný

Tady je jádro celého problému a důvod, proč se k tomuto tématu vracíme 85 let po Barbarosse. Sovětský svaz se v letech 1939–1941 choval cynicky, agresivně a imperiálně. Obsadil východní Polsko, anektoval Pobaltí, napadl Finsko, zabral Besarábii. Dodával Německu suroviny, které přímo živily válečnou mašinérii. To jsou fakta a žádný seriózní historik je nepopírá.

Ale z toho všeho logicky neplyne, že Barbarossa byla sebeobrana. Směrnice č. 21 existovala měsíce před jakýmkoli údajným sovětským plánem útoku. Zastánci Rezunovy teze se opírají především o návrh generála Žukova z 15. května 1941, u něhož ale není prokázáno Stalinovo schválení, a návrh plánu není totéž co vydaný rozkaz. Chybí schválený operační plán se stanoveným termínem, rozkazy frontám, logistické rozpisy, signální příkazy pro letectvo a mechanizované sbory. Nic z toho nebylo nalezeno ani v zajatých sovětských štábech.

Většina specialistů se shoduje, že Rudá armáda po čistkách a reorganizaci nebyla v roce 1941 připravena na velkou strategickou ofenzivu. Stalin chtěl získat čas, přezbrojit a věřil, že Hitler nepůjde do války se SSSR, dokud neskončí s Británií. Mýlil se, ale to z něj nedělá agresora, který měl být „předejit“.

Jak rozpoznat starý mýtus v novém kabátě

Rezunova teze žije dál, a to nejen v knihkupectvích. Objevuje se v internetových debatách, v propagandistických narativech a v populárních dokumentech. Varovné znaky jsou vždy stejné: převod vojenské schopnosti na prokázaný úmysl („měl vojska u hranic, tedy chtěl zaútočit“), přeskakování od Stalinova cynismu k ospravedlnění Barbarossy, ignorování směrnice č. 21 a norimberského rozsudku. Pokud někdo mluví o Stalinových údajných plánech, ale vynechá doložené německé plánování i doloženou sovětsko-německou spolupráci, nejde o poctivou debatu. Jde o účelový rámec.

Seriózní historická práce přizná všechny vrstvy: veřejný pakt i tajný protokol, dělení Polska i hospodářskou spolupráci, německé přípravy Barbarossy i sporné sovětské návrhy z jara 1941. Propaganda si vybírá jen to, co se hodí. A právě proto je důležité znát celý příběh; ne proto, aby se Stalin stal obětí, ale proto, aby se Hitler nestal obráncem.

Článek Mýtus o 22. červnu 1941: Hitler tvrdil, že na Rusko zaútočil první v sebeobraně. Přeběhlík z KGB pak pomohl přepsat dějiny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Veřejná nabídka: kompromis, který žádný nebyl

Německé požadavky, jak je v říjnu 1938 předložil ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop polskému velvyslanci Józefu Lipskému, vypadaly na papíře umírněně. Gdaňsk, město s německou většinou spravované jako Svobodné město pod mandátem Společnosti národů, se měl vrátit do Říše. Přes polský koridor, tedy pruh území oddělující Východní Prusko od zbytku Německa, měla vést exteritoriální silnice a železnice. Polsko by si ponechalo volný přístav v Gdaňsku a hospodářská práva. Výměnou Berlín nabízel uznání hranic a prodloužení paktu o neútočení na deset až dvacet pět let.

Hitler sám tento balík zopakoval v projevu před Reichstagem 28. dubna 1939 a prezentoval ho jako velkorysou nabídku, kterou Varšava odmítla. Jenže v tu chvíli už měl na stole něco úplně jiného.

Interní dokumenty: Gdaňsk jako zástěrka

Dne 3. dubna 1939 podepsal Hitler direktivu k operaci Fall Weiss, plánu vojenského útoku na Polsko. Dokument výslovně stanovil, že útok musí být připraven tak, aby mohl být proveden „od 1. září 1939″. Nešlo o podmíněný scénář pro případ selhání diplomacie. Šlo o rozkaz.

O necelé dva měsíce později, 23. května 1939, Hitler na tajné poradě s vrchním velením Wehrmachtu prohlásil větu, která rozbíjí jakoukoli představu o omezeném sporu: „Gdaňsk není skutečné jádro věci. Jde o rozšíření životního prostoru na východě a o zajištění potravinové základny.“ Zápis z této porady, dochovaný v norimberských dokumentech, je nejtvrdším důkazem, že veřejná rétorika o koridoru byla od jara 1939 pouhou fasádou.

Fall Weiss navíc počítal s využitím slovenského území na jižním křídle útoku. Rozbití Československa v březnu 1939 tak nebylo jen předstupněm, bylo praktickou vojenskou výhodou. Český průmysl, slovenská geografie, obojí sloužilo plánu.

Elita, která nebyla jednolitá

Tvrzení o „vlastní elitě“, která Hitlera dotlačila k totální válce, je zjednodušující. Realita je méně přehledná a o to zajímavější.

Na jedné straně stáli ti, kdo válku technicky umožňovali. Göringův aparát Čtyřletého plánu tlačil ekonomiku k autarkii a válečné připravenosti už od roku 1936, kdy Hitler v důvěrném memorandu nařídil, aby armáda i hospodářství byly do čtyř let připraveny na konflikt. Hjalmar Schacht, prezident Reichsbank a architekt skrytého financování zbrojení, pomohl rozjet systém takzvaných mefo-poukázek, dluhopisů vydávaných přes fiktivní firmu mimo běžný rozpočet. Do dubna 1938 jich bylo v oběhu za dvanáct miliard říšských marek. Keitel, Brauchitsch, Raeder a Halder rozpracovávali operační plány.

Na druhé straně existoval okruh důstojníků kolem Hanse Ostera a generála Ludwiga Becka, kteří během sudetské krize v roce 1938 vážně zvažovali zásah proti Hitlerovi. Podle Spolkové centrály pro politické vzdělávání byli připraveni jednat, ale Mnichov jim vyrazil zbraň z ruky. Hitlerův diplomatický triumf bez jediného výstřelu podkopal motivaci ke vzpouře.

Mluvit o „elitě, která ho dotlačila“ je tedy zjednodušení. Přesnější je říct, že systém, který Hitler vybudoval, vytvořil souběh tlaků (finančních, vojenských, ideologických), které zužovaly prostor pro cokoli jiného než eskalaci. Ale nikdo z Hitlera neudělal pasivní loutku. Direktivy podepsal on.

Ekonomika na hraně: mefo-poukázky a cena ústupu

V lednu 1939 vedení Reichsbank předložilo Hitlerovi memorandum, které varovalo před katastrofou. Šest miliard říšských marek v mefo-poukázkách se blížilo splatnosti, státní výdaje rostly nekontrolovaně a hrozila inflace, která by mohla destabilizovat režim zevnitř. Schacht, který celý mechanismus spoluvynalezl, se od něj začal distancovat, a v lednu 1939 byl z čela Reichsbank odvolán.

Zbrojení financované skrytým dluhem vytvořilo past: zastavit ho znamenalo ekonomický šok, pokračovat v něm bez expanze znamenalo měnový kolaps. Válka, a s ní kořist, pracovní síla a suroviny, se stávala ekonomicky „logickým“ východiskem. Ne nevyhnutelným, ale stále lákavějším.

Pro srovnání: i Francie v roce 1939 financovala přezbrojení speciálními dluhopisy a Británie ve třicátých letech navyšovala vojenské výdaje. Žádný z těchto států ale nepostavil celou ekonomiku na utajených instrumentech s vědomým cílem připravit útočnou válku. Nacistický model byl unikátní svou mírou kamufláže i svou vazbou na ideologii expanze.

Schacht sám u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku vyvázl s osvobozujícím verdiktem. Až německý denacifikační soud mu uložil osm let pracovního tábora, z něhož byl propuštěn v roce 1948. Člověk, který pomohl rozjet motor války, z něj nakonec vystoupil dřív, než narazil do zdi.

Proč Mnichov otevřel cestu k září 1939

Mnichovská dohoda z 29. září 1938 Hitlerovi ukázala, že Západ je ochoten tlačit menší stát k ústupkům, pokud alternativou je válka. Československo bylo mezi zářím 1938 a březnem 1939 rozbito po etapách: Sudety připadly Německu, Těšínsko obsadilo Polsko, část Slovenska získalo Maďarsko a zbytek Čech a Moravy pohltila německá okupace 15. března 1939.

Právě tento poslední krok ale změnil kalkulaci. Británie pochopila, že Hitler překročil rámec „sebeurčení Němců“, a začala jednat jinak. Dne 31. března 1939 dal premiér Chamberlain Polsku bezpečnostní záruky. Hitler přesto vsadil na to, že Západ znovu ustoupí, nebo přinejmenším nezasáhne včas. Pakt Molotov–Ribbentrop z 23. srpna 1939 mu pak odstranil riziko války na dvou frontách a tajný protokol rozdělil Polsko mezi Berlín a Moskvu ještě před prvním výstřelem.

Dne 1. září 1939 Wehrmacht zaútočil přesně podle data, které Hitler stanovil pět měsíců předtím. Žádné překvapení, žádná improvizace. Vědomé rozhodnutí muže, který veřejně nabízel kompromis a soukromě plánoval zničení.

Hitler válku s Polskem „nechtěl“ jen v tom nejužším smyslu: nechtěl kvůli ní hned velký evropský konflikt. Polsko samo ale chtěl pokořit od začátku. Režim kolem něj tento záměr urychlil, usnadnil a zarámoval, ale nezrodil. Odpovědnost zůstává tam, kde vždy byla: u muže, který direktivy podepsal.

Článek Hitler válku s Polskem nechtěl, stačil mu koridor. Vlastní elita ho nakonec dotlačila k totální válce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Civilní fasáda jménem Deutsche Luft Hansa

Dne 6. ledna 1926 vznikla Deutsche Luft Hansa A.G., na papíře běžná civilní letecká společnost, v praxi však něco mnohem víc. Historik Lutz Budrass, autor monografie Adler und Kranich, její roli shrnul výstižně: po první světové válce fungovala Lufthansa i jako tajná zbrojní agentura. Sama dnešní Lufthansa Group na svých stránkách otevřeně přiznává, že první Lufthansa „podporovala vyzbrojování a cvičila piloty pro Luftwaffe“.

Co přesně to znamenalo? Lufthansa dala Německu to, co Versailles vzal: piloty s nalétanými hodinami, síť pravidelných linek, standardizovaný provoz, dílny schopné údržby i složitějších strojů, a především výcvik nočního a přístrojového létání. Právě přístrojové létání bylo ve dvacátých a třicátých letech klíčovou vojenskou kompetencí. Pro srovnání: britské ministerstvo letectví a Imperial Airways ještě v létě 1935 řešily přístrojové létání jako rozvojový a experimentální program. Lufthansa v tom byla o roky napřed.

Jeden detail ilustruje hloubku maskování obzvlášť výmluvně. Některé Junkersy Ju 52 používané k výcviku vojenských pilotů nesly na trupu jeřábí logo Lufthansy, ačkoli formálně nepatřily do inventáře aerolinky. Navenek civilní stroj, uvnitř vojenský výcvik. Hranice mezi obojím byla od počátku spíš právní kulisa než skutečná zeď.

Sovětská stopa: Lipeck, Fili a nepřiznaná spolupráce

Lufthansa ovšem nebyla jediným nástrojem. Paralelně s budováním civilní fasády v Německu probíhala daleko od očí versailleských kontrolorů druhá, ještě odvážnější operace na území Sovětského svazu.

Smlouva o zřízení německé letecké školy a zkušebního polygonu v Lipecku byla podepsána 15. dubna 1925. Za sovětskou stranu ji signoval šéf Rudé letecké flotily Baranov. Do uzavření základny v září 1933 tam Reichswehr vycvičil přibližně 120 stíhacích pilotů a kolem 100 pozorovatelů, plus desítky pozemního personálu. Na lipeckém letišti jsou archivně doloženy stroje Fokker D.XIII, dvouplošný stíhací letoun nizozemské konstrukce s motorem Napier Lion o výkonu zhruba 336 kW (450 koní) a maximální rychlostí kolem 250 km/h, i průzkumné a cvičné Heinkely HD 17. Lipeck nebyl exotická epizoda. Byl to systematické centrum, kde budoucí velitelé Luftwaffe získávali reálné letové hodiny a taktické zkušenosti.

Vedle výcviku běžel i vývoj. Od ledna 1923 provozoval Junkers továrnu ve Fili u Moskvy, kde vznikaly vojenské prototypy označené J 21 a J 22. Typ J 21 (známý též jako Junkers K 47 v exportní verzi) byl celokovový jednoplošný průzkumný a lehký bombardovací letoun. Typ J 22 zůstal ve stadiu prototypu. Fili tak představovalo výrobní a vývojové zázemí, zatímco Lipeck sloužil jako zkušební a výcviková základna; dvě strany téže mince.

A právě tady vstupuje do příběhu ruská paměťová politika. Sovětský svaz o spolupráci nejen věděl, aktivně ji spoluorganizoval a v Lipecku školil i vlastní piloty a techniky. Jenže otevřené přiznávání této kapitoly je pro dnešní Kreml krajně nepohodlné. Oficiální ruský výklad dějin stojí na kultu „Velké vlastenecké války“, v němž je SSSR výhradně svatým vítězem nad nacismem. Připomínka, že sovětské letiště pomáhalo budovat zárodek Luftwaffe, do tohoto narativu jednoduše nezapadá, a ruská propaganda ji proto má tendenci překrývat nebo bagatelizovat.

Ju 52: letoun dvou tváří

Symbolem celého systému se stal Junkers Ju 52/3m, třímotor osazený pohonnými jednotkami BMW 132T-2, každý o výkonu přibližně 620 kW. V transportní verzi dosahoval maximální rychlosti kolem 286 km/h a doletu přibližně 1 300 kilometrů. Ve válečné konfiguraci nesl výzbroj čtyř kulometů ráže 7,92 mm.

Pro srovnání: americký Douglas DC-2, jeho civilní současník, přepravoval 14 cestujících rychlostí asi 274 km/h s doletem kolem 1 600 km. Technicky nebyl Ju 52 jednoznačně lepší. Jeho skutečná síla spočívala jinde, v robustnosti, univerzálnosti a snadné přestavitelnosti z dopravního stroje na vojenský transportér či bombardér. Přesně to z něj dělalo ideální most mezi civilní Lufthansou a rodící se Luftwaffe.

Československo jako tranzitní uzel

Německá letecká síť nesahala jen na západ. Dne 21. března 1927 byl zahájen provoz na trase Berlín–Drážďany–Praha–Vídeň a lety na této lince pokračovaly až do srpna 1939. Československo tak nebylo okrajem, ale tranzitním uzlem, přes který si Lufthansa budovala mezinárodní provozní rutinu, navigační zkušenosti a přeshraniční infrastrukturu; vše s nepřímou vojenskou hodnotou.

Československá vojenská rozvědka přitom Německo intenzivně sledovala. Pražské Výzvědné středisko I bylo klíčovou základnou zpravodajských operací proti nacistickému režimu. Zda přímo identifikovalo síť Deutsche Luft Hansa jako krytí pro vojenskou obnovu, nelze z dostupných archivních zdrojů potvrdit s jistotou, ale s ohledem na rozsah zpravodajské práce by bylo překvapivé, kdyby si této provázanosti nevšimlo.

Od civilní aerolinky k Luftwaffe

Když Hermann Göring 1. března 1935 oficiálně oznámil existenci Luftwaffe, nešlo o zázrak z ničeho. Existovalo jádro instruktorů a pilotů z Lipecku, provozní aparát vybudovaný Lufthansou, vývojové zkušenosti z Fili a celá generace letců vycvičených v nočním a přístrojovém létání pod civilní hlavičkou. Výhoda nebyla jen technická, byla organizační, personální a systémová.

Po napadení Polska 1. září 1939 Lufthansa odevzdávala letadla i personál Wehrmachtu a stala se součástí válečného hospodářství. Přechod proběhl hladce, protože hranice mezi civilním a vojenským provozem byla v tu chvíli už roky jen formální.

Důležitá poznámka na závěr: dnešní Deutsche Lufthansa AG není právním nástupcem firmy z roku 1926. Současná společnost vznikla v roce 1953 jako Aktiengesellschaft für Luftverkehrsbedarf a jméno Lufthansa převzala až v roce 1954. Kontinuita značky existuje, právní kontinuita nikoli. Ale příběh, který ta značka nese, zůstává jedním z nejpromyšlenějších případů v dějinách, kdy civilní letectví posloužilo jako fasáda pro budování vojenské síly, a kdy papírové zákazy prohrály s institucionální vynalézavostí.

Článek Křídla Třetí říše: Francie zakázala Německu armádní letectvo. Obešlo ji a stejně ho vybudovalo, stačila mu Lufthansa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Příběh prvních skutečných německých torpédoborců po první světové válce nezačíná na moři, ale u rýsovacího prkna. Admirál Erich Raeder chtěl z každého trupu vyždímat maximum: pět 127mm kanonů místo čtyř, čtyřnásobné torpédomety místo trojitých, rychlost přes 38 uzlů. Na papíře vypadal výsledek jako malý křižník. V praxi to byla přetížená loď s krátkým dojezdem, nespolehlivými kotli a tendencí nabírat vodu přes příď, jakmile se zvedlo moře. Kriegsmarine se pokusila vyrovnat britskou početní převahu kvalitou jednotlivé lodě, a místo toho vyrobila čtveřici smolařů, kteří svou smůlu nesli přímo v konstrukci.

Pět děl a příliš mnoho ambicí

Zadání pro Typ 1934 odráželo frustraci z versailleských omezení. Německo nesmělo stavět válečné lodě prakticky dvě dekády, a když se omezení uvolnila, velení chtělo přeskočit celou generaci. Raeder osobně prosadil rozšíření výzbroje: páté 127mm dělo a přechod na čtyřnásobné 533mm torpédomety zvedly standardní výtlak nad 2 200 tun, ačkoli oficiální údaj zůstával na 1 625 tunách. Vyšší těžiště znamenalo horší stabilitu. Vysokotlaké parní kotle, které měly zajistit požadovanou rychlost, se ukázaly jako chronicky nespolehlivé. A dojezd? Původní specifikace počítaly s 9 260 až 11 110 km (5 000 až 6 000 námořních mil) při 20 uzlech. Realita byla zhruba 3 380 km (1 825 námořních mil) při 19 uzlech, třetina toho, co měly britské torpédoborce třídy C a D se svými 10 190 km (5 500 námořních mil).

Že něco nehraje, bylo jasné ještě před válkou. Z4 Richard Beitzen se po dokončení v roce 1938 vrátila do loděnice na úpravu přídě, protože v protivlnách nabírala vodu. Problém nebyl válečný. Byl vrozený.

Wikinger: když selže všechno najednou

Noc z 22. na 23. února 1940. Šest německých torpédoborců vyplouvá do Severního moře na operaci Wikinger, lov britských rybářských trawlerů. Mezi nimi Z1 Leberecht Maass a Z3 Max Schultz, dvě ze čtyř lodí Typu 1934. Co následovalo, nebyla bitva. Byl to řetěz selhání.

Marinegruppe West měla informovat Luftwaffe o námořním výpadu. Fliegerkorps X naopak hlásil vlastní leteckou akci nad Severním mořem. Jenže klíčové hlášení uvízlo u „jednoho admirála“, který je nepředal dál. Bombardéry Heinkel He 111 z KG 26 tak spatřily na hladině lodě, o nichž nevěděly, že jsou německé. Z1 Leberecht Maass dostala zásah vlastní pumou. Z3 Max Schultz zmizela krátce poté; podle převládajícího poválečného výkladu pravděpodobně najela na britskou minu, jistota ale není.

Z 330 mužů na Leberecht Maass přežilo šedesát. Ze 308 mužů na Max Schultz nepřežil nikdo. Vyšetřování zprostilo posádku bombardéru viny: nedostala varování a lodě nevystřelily rozpoznávací světlice.

Němec versus Brit a Japonec

Srovnání s protějšky odhaluje, kde přesně se německý koncept lámal.

Němec byl větší, rychlejší a těžčeji vyzbrojený. Brit byl úspornější, vytrvalejší a provozně vyváženější. Japonská Fubuki měla vlastní problémy s přetížením (Combined Fleet ji popisuje jako „konstrukčně podezřelou“), ale i tak dosáhla výrazně silnější torpédové salvy a lepší oceánské způsobilosti. Německý torpédoborec uměl udeřit tvrdě, ale nedokázal vydržet na moři dost dlouho na to, aby své údery opakoval.

Co se Němci pokusili zachránit

Následná série Typ 1934A dostala upravenou příď, zesílený trup a drobné změny rozměrů. Jádro potíží ale zůstalo: vysoko položené těžiště, podprůměrná mořeplavnost, stejné nespolehlivé vysokotlaké kotle a krátký praktický dosah. Opravit se dala příď. Opravit se nedalo zadání, které z torpédoborce chtělo udělat něco, čím torpédoborec být nemohl.

Z původní čtveřice přežila jen Z4 Richard Beitzen. Třetí loď třídy, Z2 Georg Thiele, se potopila 13. dubna 1940 u Narviku. Po kapitulaci Německa převzali Z4 Britové. V roce 1949 šla do šrotu, poslední fyzická stopa Raederova experimentu s přezbrojením.

Kriegsmarine nebyla v pozici rovnat se Royal Navy ani loděmi, ani personálně. Typ 1934 měl být zkratkou přes kvalitu. Místo toho se stal důkazem, že zkratky na moři neexistují.

Článek Nešťastní ďáblové, nebo omyl admirála Raedera. Němci chtěli porazit britské námořnictvo torpédoborci, ale odešli jako smolaři se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Město na cestě k Berlínu

Lubin nebyl náhodný bod na mapě. Ležel na ose Lubin–Żagań–Gubin, jednom ze tří hlavních směrů, jimiž se 1. ukrajinský front řítil na západ. Místní historická literatura tuto linii popisuje jako trasu otevírající přímou cestu k Berlínu. Kdo kontroloval Lubin, kontroloval silnice, železnici a letiště, které mohlo sloužit jako předsunutá základna.

Pro německé velení to znamenalo dilema bez dobrého řešení. Pravidelné divize byly rozstřílené nebo vázané jinde, frontu držely zbytky jednotek doplněné právě o Volkssturm. Sovětský průlom ve Slezsku byl v tu chvíli už hotovou věcí, Koněvovy armády se během února přiblížily k Odře a Nise. Obrana jednoho města mohla postup zpomalit. Změnit jeho směr už ne.

Dva týdny v ohni

Boje o Lubin začaly 27. ledna 1945. Sovětské jednotky zaútočily od Księgienic a Małomic, jejich patroly pronikly k ulici Wrocławské a k městské mlékárně. Němci se ale nezhroutili hned. Drželi se.

Rozhodující moment přišel na přelomu ledna a února. Německý protiúder z prostoru Gola–Osiek–Lubin 1. a 2. února prorazil obklíčení části obránců, šlo o jednu z posledních koordinovaných akcí, která ještě fungovala. Po 3. únoru však Sověti obnovili tlak. Klíčovou pozicí se stalo městské letiště. Dokud ho Němci drželi, obranná linie existovala. Když kolem 7. února padlo, obrana se rozpadla. V noci ze 7. na 8. února začali Němci opouštět postavení směrem ke Krzeczynu Małému.

Přesný den pádu města se v pramenech liší, místní zdroje uvádějí 9. únor, jiné hovoří o intervalu 8. až 11. února. Bezpečné je říct, že rozhodující fáze proběhla v tomto rozmezí. Nešlo o jednu dramatickou „poslední barikádu“, ale o postupný rozpad pod neúnosným tlakem.

Cena za pár dní

Přesné počty padlých obránců a civilistů se z otevřených zdrojů zjistit nepodařilo. Jisté je, že cena byla vysoká, a zaplatili ji především ti, kteří si boj nevybrali. Volkssturm nebyla dobrovolnická legie nadšenců. Byl to produkt režimu, kterému došli vojáci.

Evakuace německých rodin z Lubinu běžela od poloviny října 1944 a po zahájení sovětské ofenzivy se zrychlila. Ti, kdo nestihli odejít, se ocitli přímo v bojové zóně. A po dobytí města nepřišel klid, místní historické prameny popisují demontáž závodů, cílené podpalování budov a ničení pod sovětským dohledem. Širší slezský kontext, jak ho dokumentuje Ústav národní paměti, ukazuje, že po příchodu Rudé armády hrozily civilistům vraždy, znásilnění a rabování. Lubin nebyl výjimkou, ale jedním z mnoha míst, kde se totéž opakovalo.

Ani Breslau, ani Legnica

Lubin stojí někde mezi dvěma extrémy dolnoslezských bojů. Legnica, ležící nedaleko na východ, padla 9. února 1945 prakticky bez delšího odporu. Na opačném konci spektra stál Breslau (dnešní Wrocław), prohlášený za pevnost, který kapituloval až 6. května po více než osmdesáti dnech obléhání.

Lubin nebyl pevnost. Neměl masivní opevnění, neměl dostatek pravidelných jednotek, neměl strategický význam, který by ospravedlnil měsíce obrany. Přesto se bránil zhruba dva týdny, déle, než by člověk čekal od města hájeného narychlo svolanými civilisty s puškami. Takticky to nebyla bezvýznamná epizoda. Strategicky to nic nezměnilo.

Co zůstalo

První polská civilní správa dorazila do Lubinu 2. května 1945. Německé obyvatelstvo postupně nahradili polští osadníci; přesný harmonogram odsunových transportů přímo pro Lubin se v dostupných pramenech nepodařilo dohledat, ale průběh odpovídal dolnoslezskému vzorci nucené výměny obyvatelstva.

Dnes v centru města stojí sovětský vojenský hřbitov Cmentarz Żołnierzy Armii Radzieckiej, kde se pravidelně konají pietní akty k únorovým bojům. V roce 2025 připravilo lubinské Muzeum Historyczne plenerovou výstavu „Lubin 1945–2025″ přímo na městském rynku. Osmdesát let poté se město stále vyrovnává s pamětí těch únorových dní.

Lubin je modelová scéna konce Třetí říše. Režim ještě dokázal na pár dní zpomalit frontu, ale za cenu, kterou platili lidé, kteří neměli na výběr, v bitvě, která nemohla nic změnit.

Článek Wehrmacht poslal proti Koněvovi starce i děti, aby nepostoupil k Berlínu. U Lubinu padali v beznadějné bitvě, která nic nezměnila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z knihovny strýce do partyzánských lesů

Lepa se narodila 19. prosince 1925 v Gašnici nedaleko Bosanské Gradiški. Vyrůstala v rodině, kde se politika nedala oddělit od každodenního života. Strýc Vladeta, přesvědčený komunista, nosil domů zakázané knihy a formoval pohled svých neteří na svět dřív, než to stihla škola v Bistrici a Bosanské Krupě.

V listopadu 1941 ustašovci zatkli celou rodinu. Lepě bylo šestnáct. Z vězení se dostala 23. prosince téhož roku a spolu se sestrou Darou okamžitě odešla k partyzánům. Žádné váhání, žádný přechodový rituál, rovnou do 2. krajišského oddílu jako ošetřovatelka. Během následujících měsíců ošetřovala raněné, organizovala politickou práci s mládeží a ženami, v květnu 1942 vstoupila do Komunistické strany Jugoslávie. Bylo jí šestnáct a půl roku.

Mezitím přicházely zprávy, které by zlomily i dospělého. Otec Sveto a strýc Vladeta padli v létě 1942 v bitvě na Kozaře. Bratr Milan byl odveden do Jasenovce. Nevrátil se.

Zajetí a tři dny, které předcházely šibenici

Na přelomu let 1942 a 1943 zuřila německá ofenzíva na Neretvě. Lepa v té době vedla evakuaci asi sto padesáti žen, dětí a raněných v oblasti Podgrmeče. 8. února 1943 ji Němci zajali i se skupinou, kterou se snažila krýt.

Následovaly tři dny výslechů a mučení. Požadavek byl jednoduchý: prozradit jména komunistů a spolubojovníků. Nabídka taky: život výměnou za zradu. Lepa odmítla. Podle hlášení, které podřízení odeslali veliteli Schmidhuberovi, „banditka oběšená v Bosanské Krupě ukázala nevídanou zarputilost“.

Pravděpodobně 11. února 1943 ji přivedli k provizorní šibenici mezi tunelem a železniční stanicí. Bosa, jen ve vlněných ponožkách, stála na bedně od munice. Co přesně řekla, se v pramenech liší. Pozdější biografická tradice uvádí odpověď typu „Nejsem zrádkyně svého národa.“ Dragoje Lukić v textu z roku 1968 zaznamenal provolání „Ať žijí partyzáni! Ať žije Rudá armáda!“ Doslovný smích doložený není. Co doložené je, a co je na fotografii čitelné i bez znalosti jediné legendární věty, je vzdor. Klidný, tichý, nepřehlédnutelný.

Spolu s Lepou byla popravena i Smiljka Ćosićová-Rašetová. Tento detail se v populárních převyprávěních pravidelně ztrácí.

Fotografie, která ztratila jméno

Snímky pořídil příslušník SS. Přesný osobní motiv neznáme: dokumentační povinnost, sadistická potřeba zaznamenat výkon násilí, možná obojí. Podle knihy Žene heroji fašisté fotografie publikovali jako propagandistický příklad „fanatismu banditky“. Jenže obraz sedmnáctileté dívky s oprátkou kolem krku a vzdorem ve tváři fungoval přesně opačně.

Poválečná cesta snímků je doložená jen v obrysech. Film či negativy byly nalezeny u mrtvého německého vojáka při osvobozování Záhřebu v roce 1945. Odtud se dostaly do muzejních sbírek: jeden ze snímků je dnes veden v Muzeu historie Jugoslávie pod inventárním číslem 5752, druhý v archivu znaci.org.

Paradox: fotografie kolovala, ale dívka na ní zůstávala bez jisté biografické identifikace. Zdroje se rozcházejí v tom, zda chybělo samotné jméno (jedna verze uvádí, že u vojáka byl popisek „Lepa Radićová, zajatá partyzánka“), nebo spíš ověřené propojení jména s konkrétní osobou a životopisem. Jisté je, že k veřejnému potvrzení identity došlo až v roce 1968, kdy fotografii v mostarském Muzeu revoluce poznal Lepin příbuzný. Čtvrtstoletí po popravě dostala dívka na snímku zpět svůj příběh.

Proč zrovna tato fotografie přetrvala

Jugoslávská válka zanechala tisíce dokumentárních snímků poprav. Proč se právě Lepa Radićová stala ikonou? Nejbližší srovnání nabízí jiná slavná fotografie: Stjepan Filipović s rukama vztyčenýma nad hlavou, otevřeně vyzývající své katy. U Filipoviće je v obraze dominantní vnější gesto, dramatické a okamžitě čitelné. U Lepy je to něco jiného: tichá, klidná odolnost. Sedmnáctiletá dívka, která nevykřikuje, ale ani neuhýbá pohledem.

K síle obrazu přispívá i jeho původ. Nepořídil ho spojenec, ale nepřítel. Fotografie měla zastrašit, a místo toho se stala důkazem toho, co chtěla potlačit. Propaganda, která se obrátila o sto osmdesát stupňů.

Lepa Radićová byla 20. prosince 1951, den po svých nedožitých šestadvacátých narozeninách, posmrtně vyznamenána Řádem národního hrdiny. Dnes nese její jméno základní škola v Bosanské Krupě, kulturní spolek v Gradišce, busty stojí v Bistrici i Gradišce a v Gašnici, kde se narodila, vzniká pamětní areál.

Co zůstává nezodpovězené

Přesné datum popravy se v pramenech dodnes liší: 8., nebo 11. února 1943. Kompletní řetězec cesty negativů ze Záhřebu do muzejních sbírek má mezery. Osud sto padesáti civilistů a raněných, které se Lepa snažila krýt, zůstává v otevřených zdrojích neuzavřený. A přesná poslední slova? Těch se asi nikdy nedozvíme s jistotou.

Na tom ale nakonec nezáleží. Stačí se podívat na fotografii. Vzdor na ní nepotřebuje titulky.

Článek 17letá partyzánka se pod šibenicí vysmála Němcům do očí. Fotky její popravy obletěly svět a nikdo nevěděl, kdo je se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pláže, které pohltily celé roty

Sovětské velení rozptýlilo síly do řady oddělených výsadků na obou stranách Kerčského poloostrova. Na azovské straně se vojáci vylodili u mysů Zjuk, Tarchan a Chroni, na jižní straně u Kamyš-Burunu, Eltigenu a Starého Karantinu. Právě jižní úseky se staly nejkrvavějšími. Německé pozice 46. pěší divize tam seděly na vyvýšeninách s přímým výhledem na pláže; kulomety a minomety rozbíjely čluny ještě před dosednutím. Z 5 200 mužů určených pro Kamyš-Burun se na břeh dostalo jen 2 175. Zhruba polovina z nich byla rozprášena nebo zničena do rána.

Severní úseky dopadly o něco lépe. U Bulganackého zálivu se podařilo vysadit přes 1 400 mužů, tři tanky a děla. Opěrný bod tam přežil i německé protiútoky a udržel se. Rozdíl dělaly terén, možnost vyložit těžkou techniku a menší palebná dominance obránců. U mysu Tarchan ale šel ke dnu transportní člun „Vorošilov“ s asi 450 vojáky na palubě. Přesné rozdělení ztrát na utopené, umrzlé a zabité palbou prameny většinou nerozlišují; zimní Kerčský průliv si vybíral daň všemi způsoby najednou.

Feodosie: úspěch, který nikdo nerozvinul

Taktický zlom přišel 29. prosince, když se 44. armáda vylodila přímo v přístavu Feodosie. Tentokrát šlo o skutečné překvapení. Velitel německého XLII. armádního sboru Hans von Sponeck dostal hlášení o hrozícím odříznutí svých sil na Parpačské šíji a bez Mansteinova souhlasu nařídil okamžitý ústup z poloostrova. Manstein se pokusil rozkaz zrušit, ale Sponeckovo rozhodnutí už běželo. Za neposlušnost byl Sponeck zbaven velení a postaven před válečný soud; v roce 1944 byl popraven.

Feodosie otevřela Sovětům prostor, který mohli proměnit v průlom směrem do nitra Krymu. Neproměnili. Vykládka postupovala extrémně pomalu, některé velitele se nepodařilo vysadit s jejich jednotkami, spojení mezi výsadky selhávalo. Moment překvapení se rozplynul dřív, než ho kdokoli stačil využít. Do 2. ledna 1942 se operace proměnila ve statickou obranu. Podle sovětských součtů stála vyloďovací fáze 41 935 mužů, z toho 32 453 nenahraditelných ztrát.

Od prosincového výsadku ke květnové katastrofě

Krátkodobě výsadek splnil jeden cíl: odtáhl část německých sil od Sevastopolu a přerušil Mansteinův prosincový tlak na obléhanou pevnost. Jenže Kerčský poloostrov se stal pastí. Krymská fronta pod velením generála Kozlova a politického komisaře Mechlise podnikla na přelomu zimy a jara sérii neúspěšných ofenziv na Parpačské šíji, aniž vybudovala obranu do hloubky.

8. května 1942 udeřil Manstein operací Trappenjagd. Drtivá letecká podpora Richthofenova VIII. leteckého sboru rozbila jižní sektor 44. armády, průlom přišel bez skutečné hloubkové obrany a sovětský ústup za Turecký val se opozdil o dva dny. Výsledek byl zdrcující: podle americké armádní historie padlo do německého zajetí 170 000 sovětských vojáků. Sovětské prameny uvádějí 176 000 celkových ztrát. Květnová porážka byla řádově větší než krvavý prosincový výsadek, a z vojenského hlediska rozhodující.

Stalin hledá viníky

Směrnice Stavky č. 155452 ze 4. června 1942 je neobvykle otevřený dokument. Jmenuje Kozlova, Mechlise i další velitele a obviňuje je z „nepochopení povahy moderní války“. Fronta neměla druhé a třetí sledy, velení ztratilo spojení, součinnost s letectvem neexistovala. Mechlis byl odvolán z funkcí zástupce lidového komisaře obrany a šéfa hlavní politické správy a degradován. Kozlov přišel o velení fronty a byl snížen z generálporučíka na generálmajora.

Dokument je pozoruhodný tím, co nepřiznává. Systémový problém, že Sověti spustili největší amfibickou operaci války prostředky, které na ni technicky ani velitelsky nestačily, zůstává mezi řádky. Existuje sovětská poválečná štábní studie operace, jejíž anglický překlad uchovává archiv U.S. Naval War College. I ta ale hledá viníky spíš mezi lidmi než v doktríně.

Co Kerč stála a co vzala

Po květnové porážce získal Manstein volné síly a mohl dokončit útok na Sevastopol. Krym zůstal v německých rukou až do roku 1944. Prosincový výsadek, který měl poloostrov osvobodit, nakonec jen prodloužil jeho utrpení.

Vojáky na kerčských plážích nezabila jen německá palba. Zabilo je rozhodnutí provést obrovskou operaci s rybářskými čluny místo vyloďovacích plavidel, s roztříštěným plánem místo soustředěného úderu, s komisařem místo velitele. Ledová voda Kerčského průlivu byla jen posledním článkem řetězu, který začínal daleko od břehu.

Článek Vylodění na Kerči skončilo pro Sověty masakrem. Vojáci skákali do ledové vody přímo pod německé kulomety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pět týdnů, které rozhodly o Krymu

Sovětská krymská ofenziva začala 8. dubna 1944 útokem 4. ukrajinského frontu přes Perekop a současným náporem od Kerče. Tempo bylo drtivé. Už 15.–16. dubna stály sovětské jednotky před Sevastopolem. První pokusy o průlom 19. a 23. dubna sice neuspěly, ale šlo spíš o zkoušku obrany než o neúspěch; velení potřebovalo čas na přeskupení sil a soustředění dělostřelectva.

Hlavní útok přišel 5. května. O dva dny později, 7. května, sovětská pěchota a tanky zaútočily na Sapunskou horu, klíčovou výšinu, která kryla přístup k městu. Prorazily ji za jediný den. 9. května Rudá armáda vstoupila do Sevastopolu. 12. května skončil poslední odpor na mysu Chersonés. Celá operace trvala 35 dní.

Pevnost na mapě, prázdná v realitě

Proč se z organizované obrany stal rozklad? Odpověď začíná u Hitlera. Führer opakovaně zakazoval včasný ústup z Krymu. Považoval poloostrov za strategickou pozici kvůli vlivu na Turecko a ochraně rumunských ropných polí. Ještě 21. dubna tvrdil, že Sevastopol musí vydržet šest až osm týdnů, než odrazí očekávanou spojeneckou invazi na západě. Admirála, který chtěl vysvětlit rozdíl mezi „máme tonáž“ a „dokážeme lodě protlačit přes sovětské letectvo“, ani nenechal domluvit.

Když velitel 17. armády Erwin Jaenecke ve zprávě připustil, že Sevastopol nelze dlouhodobě udržet, Hitler ho 1. května odvolal. Čísla přitom mluvila jasně: k zahájení finální sovětské ofenzivy měla armáda sice asi 64 000 mužů, ale skutečných bojeschopných pěšáků bylo kolem 2 000. Zbytek tvořili týloví vojáci, dělostřelci bez munice a příslušníci rozbitých jednotek. Pevnost existovala na mapě. V terénu byla prázdná skořápka.

Dvě evakuace, jedna organizovaná, druhá zoufalá

Námořní odsun z Krymu probíhal ve dvou zásadně odlišných fázích. Dubnová evakuace mezi 12. a 27. dubnem ještě nesla znaky plánu: konvoje směřovaly do rumunské Constanțy, jednotky nastupovaly podle harmonogramu. Po moři se podařilo odvézt 73 058 osob.

Po pádu Sapunské hory 7. května začala druhá fáze, a s ní chaos. Mezi 6. a 13. květnem bylo evakuováno dalších 47 825 lidí, ale za jakou cenu. Sovětské letectvo, ponorky a pobřežní dělostřelectvo napadaly konvoje bez přestávky. Část lodí se vracela prázdná, protože nedokázala proplout. Jiné braly jen zlomek kapacity.

Konkrétní obraz paniky nabízí osud rumunského transportu Alba Iulia: 18. dubna zasáhly loď sovětské bomby, trup se poškodil a na palubě vypukl zmatek. Vojáci začali skákat přes palubu do studeného Černého moře. A to byla ještě ta „organizovanější“ fáze evakuace. V květnových dnech u Chersonésu už nešlo ani o paniku, šlo o holé přežití.

Celkem se po moři podařilo dostat 120 853 lidí, z toho 58 486 Němců a 36 557 Rumunů. Pro srovnání: z Dunkerku v roce 1940 Britové evakuovali asi 340 000 mužů. Krymský odsun dosáhl zhruba třetiny dunkerského objemu, ale v poměru ke ztrátám dopadl hůř.

Co zůstalo na břehu

Podle americké oficiální historie z asi 64 700 mužů, kteří byli v prostoru Sevastopolu na počátku května, jich 26 700 zůstalo na břehu a padlo do sovětských rukou. Německé prameny uvádějí asi 10 000 mrtvých či ztracených na moři v posledních dnech a téměř 12 000 kapitulujících 13. května; čísla se liší podle metodiky a okamžiku sčítání, ale obraz je stejný: tisíce mužů stály na mysu Chersonés a čekaly na lodě, které nepřipluly.

Pro Sověty mělo znovudobytí Sevastopolu mimořádnou symbolickou váhu. Už 10. května 1944 zahřměl v Moskvě slavnostní salut a 118 útvarů získalo čestný název „sevastopolské“. Stalin město výslovně zařadil mezi „města-hrdiny“ v rozkazu z 1. května 1945; formální institucionalizace titulu s insigniemi přišla až o dvě desetiletí později.

Ironie, kterou dějiny neplánují

Největší ponížení nespočívalo v samotné porážce. Armády prohrávají bitvy, to je válka. Ponížení spočívalo v tom, jak zbytečně k němu došlo. Hitler držel Krym měsíce poté, co to přestalo dávat vojenský smysl, blokoval evakuaci, odvolával velitele, kteří říkali pravdu, a z řízené operace udělal veřejně viditelný rozklad. Vojáci, kteří v roce 1942 dobývali Sevastopol jako symbol německé vojenské moci, z něj o dva roky později prchali po stejném moři, nad kterým už neměli kontrolu.

Na mysu Chersonés 12. května 1944 nestáli generálové s mapami. Stáli tam muži bez munice, bez lodí a bez naděje, s pohledem upřeným na prázdný horizont Černého moře.

Článek Bitva o Sevastopol (1944): Němci, kteří se dříve smáli obráncům Sevastopolu, v panice skákali do lodí, aby si zachránili holý život se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od strážních oddílů k obrněné pěsti

Das Reich nevznikla jako tanková divize. Její zárodek tvořila předválečná SS-Verfügungstruppe, ozbrojené pohotovostní oddíly SS, které stály mimo strukturu Wehrmachtu a podléhaly přímo Heinrichu Himmlerovi. Právě jednotky SS-Verfügungstruppe se v říjnu 1938 podílely na záboru Sudet a v březnu 1939 na vpádu do zbytku Československa. Přesné rozdělení po budoucích plucích Das Reich pro toto období otevřené archivy spolehlivě nedokládají, ale účast celé formace je bezpečně doložena v pramenech Bundesarchivu.

Během prvních válečných let prošla jednotka Polskem, Francií, Balkánem. S každou kampaní rostla, počtem, výzbrojí i brutalitou. Na podzim 1939 byly její justiční a poštovní složky přesunuty do Plzně, administrativní stopa v českém prostoru. Do roku 1943 už šlo o plně obrněnou divizi s veteránským jádrem, zařazenou do elitního II. SS-Panzerkorps po boku Leibstandarte a Totenkopf.

Charkov, Kursk, Prochorovka: kde se rodil respekt

Únor 1943. Wehrmacht se hroutí po Stalingradu, Rudá armáda osvobozuje Charkov. A právě tehdy II. SS-Panzerkorps, s Das Reich jako jedním ze tří pilířů, provede protiútok, který město znovu dobude. Pro sovětské velení to byl šok: formace, která měla být vyčerpaná, dokázala v kritickém momentu obrátit směr celé operace.

O pět měsíců později přišla operace Citadela. Jižní rameno německého útoku u Kurska tvořilo právě II. SS-Panzerkorps. Před nasazením prošly všechny tři divize intenzivním výcvikem kombinovaných zbraní zaměřeným na průlom hluboce členěné obrany. 12. července 1943 se u Prochorovky odehrál jeden z nejmasovějších tankových střetů historie. Podle analýzy americké eARMOR ztratila sovětská 5. gardová tanková armáda téměř 400 obrněnců, jeden její tankový sbor přišel o 150 z 200 tanků. Na německé straně korpus hlásil ztrátu 48 strojů.

Důležitý korektiv: tato čísla platí pro celý II. SS-Panzerkorps, ne pro samotnou Das Reich. Přesné ztráty způsobené jedinou divizí otevřené zdroje spolehlivě nerozdělují. Přesto právě tato zkušenost, soustředěná úderná síla schopná rychle prorazit a tvrdě trestat odpor, budovala na sovětské straně respekt k celému svazu.

Alibunar, Tulle, Oradour: linie zločinů

Bojová pověst Das Reich je neoddělitelná od systematického násilí na civilistech. A nejde o excesy jednotlivců. Jde o vzorec.

• Alibunar, 11.–12. dubna 1941: Příslušníci pluku Deutschland během tažení na Balkáně zavraždili v srbském městečku kolem 200 civilistů a zajatců. Podle Archivu Vojvodiny hlavní pachatelé unikli spravedlnosti.
• Tulle, 9. června 1944: Den po vylodění v Normandii příslušníci Das Reich oběsili na balkonech a lampách města 99 francouzských mužů jako odvetu za partyzánský útok.
• Oradour-sur-Glane, 10. června 1944: Vojáci pluku Der Führer obklíčili obec, muže postříleli ve stodolách, ženy a děti zavřeli do kostela a zapálili ho. Zahynulo 642 lidí. Obec nebyla nikdy obnovena, dodnes stojí jako ruina a památník.

Kdo přesně vydal rozkaz k vyhlazení Oradour, zůstává sporné. Ani norimberský tribunál, ani poválečný proces v Bordeaux to definitivně nevyřešily. Jisté je, že pluk Der Führer patřil pod Das Reich a divize se v těch dnech přesouvala z jihu Francie směrem k frontě.

Proč je slovo „SS“ podstatné

Das Reich nebyla „jen další německá divize“. Waffen-SS fungovala jako ozbrojená složka SS, organizace, kterou Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku prohlásil za zločineckou. Její příslušníci se podíleli nejen na frontových operacích, ale i na masových popravách, protipartyzánské válce vedené bez rozlišování kombatantů a civilistů a na zabezpečení koncentračních táborů.

Podle nás právě tady leží klíč k pochopení Das Reich: její „elitnost“ nevznikla navzdory brutalitě, ale ze stejné institucionální kultury. Ideologická radikalizace, ochota k bezohlednému nasazení, válka bez zábran, to vše zvyšovalo průlomovou hodnotu na frontě a zároveň produkovalo masakry v týlu. Wehrmacht mohl SS kritizovat politicky i profesně, ale v krizových úsecích sahal právě po těchto svazcích, protože věděl, co od nich může čekat.

Spravedlnost, která nepřišla

Poválečná justice dopadla na příslušníky Das Reich jen zlomkově. Za Tulle padly v Bordeaux roku 1951 tresty smrti v nepřítomnosti pro velitele Lammerdinga a Kowatsche, Spolková republika je ale nevydala. Za Oradour soud v Bordeaux roku 1953 odsoudil 20 z 21 obžalovaných, jenže amnestie a milosti je do pěti let propustily. Lammerding zemřel roku 1971 v Düsseldorfu jako svobodný muž. Jediný výrazný rozsudek přišel z NDR: Heinz Barth, přímý účastník masakru v Oradour, byl roku 1983 odsouzen na doživotí.

U Alibunaru se spravedlnosti nedočkal nikdo. Velitel Bittrich dostal ve Francii pět let za jiný případ, Goldacker nebyl Jugoslávii vydán.

Das Reich se v květnu 1945 vzdala Američanům u Plzně. Veteránské jádro, které budovalo její pověst u Charkova a Kurska, bylo v té době dávno mrtvé nebo rozptýlené, divizi doplňovali stále méně kvalitní rekruti. Zůstala po ní spálená obec v Limousinu, šibenice v Tulle a hroby v srbském Alibunaru. A otázka, na kterou poválečné soudy nedokázaly odpovědět.

Článek Totální masakry a nejtěžší boje 2. světové války: elitní SS divize Das Reich se bála celá Rudá armáda se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak se z policie stala součást vyhlazovacího aparátu

Klíčový zlom přišel v červnu 1936. Hitlerovým dekretem se šéfem veškeré německé policie stal Heinrich Himmler, říšský vůdce SS. Policie se tím formálně dostala pod střechu SS a rozdělila se na dvě hlavní větve: bezpečnostní policii (Sicherheitspolizei, tedy Gestapo a kriminální policii) a pořádkovou policii, Ordnungspolizei. Velení Orpo převzal generál Kurt Daluege, oddaný nacista a Himmlerův spojenec.

Nešlo jen o organizační přesun. Celý sbor prošel systematickou nacifikací. Kariérní postup se svázal s loajalitou k režimu, výcvik zahrnoval ideologickou indoktrinaci a policisté se postupně proměnili v to, co Deutsches Historisches Museum ve své výstavě „Ordnung und Vernichtung“ označilo za „politické vojáky“, muže, kteří spojovali legitimitu státní autority s oprávněním zabíjet.

Východní fronta: od hlídkování k masovým hrobům

Už při vpádu do Polska v září 1939 Himmler nasadil 21 policejních batalionů, každý o zhruba pěti stech mužích. Polsko se stalo precedentem. Když Wehrmacht v červnu 1941 zaútočil na Sovětský svaz, do tažení se zapojilo přes sto policejních batalionů Ordnungspolizei.

Jejich úkoly daleko přesahovaly zajištění týlu. Obkličovali obce a ghetta, soustřeďovali židovské obyvatelstvo na shromaždiště, eskortovali kolony k masovým hrobům a sami stříleli. Konfiskovali sklizeň, hnali civilisty na nucené práce, prováděli takzvané protipartyzánské operace, které v praxi znamenaly vypalování vesnic a vraždění jejich obyvatel. Fungovali od malých četnických stanovišť po velké bataliony a pokrývali území od Pobaltí přes Bělorusko a Ukrajinu až po Balkán.

Rozdíl oproti Einsatzgruppen, specializovaným mobilním vražedným jednotkám bezpečnostní policie a SD, byl institucionální, ne praktický. Einsatzgruppen byly nasazovány bezprostředně za postupující frontou k cíleným masovým popravám. Orpo byla širší policejní infrastruktura, která se na stejných operacích spolupodílela. V Babím Jaru stáli vedle sebe.

Obyčejní muži, neobyčejné zločiny

Americký historik Christopher Browning ve své práci o Policejním batalionu 101 ukázal, že mnozí z těchto mužů nebyli ideologičtí fanatici. Byli to spíš středně staří záložníci z Hamburku, otcové rodin, řemeslníci. Část z nich dostala možnost z přímé střelby vycouvat. Většina tu možnost nevyužila. Browning identifikoval směs faktorů: poslušnost vůči autoritě, konformitu, neochotu oddělit se od jednotky, postupnou otupělost.

Jednoduché „jen plnili rozkazy“ neobstojí. Ale stejně tak neobstojí představa, že genocidu páchali výhradně přesvědčení ideologové v černých uniformách SS. Síla Ordnungspolizei jako nástroje vyhlazování spočívala právě v tom, že vypadala normálně. Byla to policie. A přesto vraždila.

Český kontext: od Sudet po Lidice

Na českém území se Ordnungspolizei objevila už v říjnu 1938 při obsazení Sudet. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava vybudovala okupační správa síť policejních praporů v klíčových městech. Tyto jednotky sehrály zásadní roli při potlačení studentských demonstrací v říjnu a listopadu 1939.

Nejznámějším a nejotřesnějším zločinem Orpo na českém území jsou Lidice. Výzkum historika Stefana Klempa z münsterské instituce Villa ten Hompel prokázal, že 10. června 1942 to byli „zeleně uniformovaní“ příslušníci ochranné policie z Halle, kdo zastřelil všechny lidické muže. Ženy a děti byly deportovány, většina dětí zavražděna v plynových vozech v Chełmnu. Velitel celé Ordnungspolizei Daluege, který v té době zastával i funkci zastupujícího říšského protektora, byl po válce vydán do Československa, odsouzen k smrti a v říjnu 1946 popraven v Praze.

Proč o nich svět tak dlouho mlčel

Po válce se veřejný obraz nacistického zla soustředil na Gestapo, SS a koncentrační tábory. Ordnungspolizei zůstávala ve stínu. V západním Německu přetrvávala legenda o „čisté policii“, představa, že za deportace a masové vraždy neslo odpovědnost výhradně Gestapo. Teprve od osmdesátých let se tento obraz začal výrazně lámat.

K tomu přispěla i prostá personální kontinuita. Mnozí bývalí příslušníci Orpo se po válce vrátili do policejní služby ve Spolkové republice. Vazby na bývalé kolegy bránily otevřenému vyrovnání s minulostí. Před soud předstoupila jen menšina pachatelů. Vrcholní velitelé jako Daluege padli, ale systémové potrestání aparátu nepřišlo.

Ordnungspolizei připomíná, že genocidu nepoháněly jen fanatické elitní jednotky. Poháněla ji i instituce, která na první pohled vypadala jako běžná státní policie, a právě proto byla tak účinná.

Článek Ordnungspolizei naháněla hrůzu jako esesáci, ale byli to policisté. Na svědomí mají tisíce životů na východní frontě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rabování, které legendu živí

Jádro příběhu není fikce. Nacistické jednotky SS pod velením Waltera Rauffa systematicky rabovaly židovské komunity v okupovaném Tunisku. Podle údajů Yad Vashem bylo jen židovské komunitě na ostrově Djerba odňato 43 kilogramů zlata. K tomu přibývaly šperky, stříbro, rituální předměty. Celkový rozsah lupu zůstává nejasný, ale jeho existence je doložená.

Název „Rommelovo zlato“ je přitom spíš mediální nálepka než historický fakt. Erwin Rommel velel Afrikakorpsu, ale samotné rabování šlo za SS, nikoli za jeho štábem. V Rommelových válečných zápiscích, vydaných po válce rodinou jako The Rommel Papers, se o žádném pokladu nepíše. Jméno slavného maršála se na legendu nalepilo zpětně, prodává příběh lépe než jméno Waltera Rauffa.

Muž se dvěma jmény a třemi verzemi

Celá korsická kapitola stojí a padá s jedním svědkem. V poválečných výsleších vystupoval jako Peter Fleig, údajný sudetoněmecký potápěč z námořní jednotky v La Spezii. Německé zdroje ho ale ztotožňují s Walterem Kirnerem. Už samotná dvojí identita je problém. Horší jsou ale rozpory v tom, co vlastně vypověděl.

Podle jedné verze byl Fleig přímým účastníkem potopení beden u korsického pobřeží. Podle jiné se o poloze dozvěděl až dodatečně, od důstojníka v demobilizačním táboře. Třetí varianta mění i časový rámec. A jak upozornil Der Spiegel, v pozdním létě 1943 mohl Fleig/Kirner ležet zraněný v lazaretu na východní frontě, tisíce kilometrů od Korsiky. Nejde o drobné nesrovnalosti v detailech. Liší se jeho role, způsob získání informace i samotná fyzická přítomnost na místě činu.

V roce 1948 ho zadržely francouzské úřady. Následovaly výslechy, neúspěšné pátrací výpravy k pobřeží. A pak? Stopa se rozpadá. Část zdrojů mluví o útěku do anonymity pod jménem Kirner, část o zastrašování a úplném zmizení z veřejného života. Přímý důkaz o vraždě nebo „odstranění“ neexistuje. Doložitelný je spíš rozpad identity než prokazatelná likvidace. Muž, který tvrdil, že viděl, jak zlato mizí pod hladinou, nakonec zmizel sám, a stejně neprůhledně.

Bondovka, expedice a prázdné ruce

Příběh byl natolik magnetický, že pronikl i do popkultury. Ian Fleming, sám veterán britské námořní rozvědky, použil motiv potápěčů hledajících Rommelův poklad ve svém románu z roku 1963. Přesnou míru inspirace Fleigovým osudem nelze doložit, ale Flemingova válečná služba mu k podobným materiálům dávala přístup.

Skutečné expedice dopadly hůř než ty románové. Soukromí hledači se k Korsice vraceli opakovaně, vždy s prázdnýma rukama. Žádný důvěryhodně doložený nález šesti beden neexistuje. Skeptická linie bádání přitom namítá něco prostého: manipulace s několika těžkými kovovými bednami v korsických vodách by zanechala víc stop (logistických, přístavních, policejních), než dnes máme k dispozici. Buď bedny nikdy nebyly potopeny tam, kam Fleig ukazoval, nebo nebyly potopeny vůbec.

Co by se stalo, kdyby je někdo našel

I kdyby se poklad jednoho dne objevil, nálezce by nečekal hollywoodský konec. Podle francouzského Code du patrimoine spadá jakýkoli historický objekt na mořském dně ve francouzských vodách do kategorie chráněného kulturního dědictví. Nálezce ho musí nechat na místě a nahlásit do 48 hodin. Pokud vlastníka nelze dohledat, připadá státu. Francouzské ministerstvo kultury má pro tyto případy specializovanou složku podmořské archeologie, DRASSM. Představa, že by někdo bedny tiše vyzdvihl a odvezl, naráží na realitu moderního institucionálního dohledu.

A protože by šlo o majetek s téměř jistým původem v nacistickém rabování, následovaly by restituční nároky potomků obětí. Poklad by se stal právním bludištěm dřív, než by stačil zoxidovat na vzduchu.

Legenda, která nepotřebuje dno moře

V českém historickém povědomí je Fleigova epizoda prakticky nezmapovaná. Přímý archivní záznam k sudetoněmeckému potápěči tohoto jména se ve veřejně dostupných fondech nepodařilo dohledat. Seriózní zpracování stojí na zahraničních autorech, od Spiegelu po Petera Haininga a jeho knihu The Mystery of Rommel’s Gold.

Nejsilnější rovina celého příběhu nakonec není otázka, jestli šest beden leží na dně u Bastie. Je to mechanismus, kterým se z reálného nacistického zločinu (doloženého, kvantifikovaného, bolestného) stala dobrodružná legenda závislá na jednom nespolehlivém svědkovi se dvěma jmény. Zlato z tuniských synagog existovalo. Kam zmizelo, nevíme. A muž, který tvrdil, že to ví, zmizel taky.

Článek Rommelovo ztracené zlato: sudetský Čech viděl, jak nacistické zlato mizí pod hladinou u Korsiky. Pak zmizel i on sám se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Oddíly „k dispozici“: co název skutečně znamenal

Verfügungstruppen, doslova „oddíly k dispozici“. Hitlerův rozkaz ze 17. 8. 1938 formulaci zpřesnil: šlo o stálou ozbrojenou sílu „k mé výlučné dispozici“. Tři slova, která SS-VT vyvázala z jakékoli standardní kontroly. Wehrmacht je nemohl řídit v míru, policie na ně neměla dosah, civilní soudy pro jejich příslušníky neplatily.

Zárodky sahaly ještě hlouběji. Už v roce 1933 existovala Stabswache a tzv. politické pohotovosti SS, malé ozbrojené skupiny určené k ochraně stranických funkcionářů a k zásahům proti politickým odpůrcům. Z jedné takové pohotovosti vyrostla Leibstandarte Adolf Hitler, Hitlerova osobní stráž, která se v červnu 1934 podílela na likvidaci vedení SA během Noci dlouhých nožů. Leibstandarte se stala jedním ze stavebních kamenů SS-VT, ale vždy si držela zvláštní postavení, přímou osobní vazbu na Führera, kterou ostatní standarty neměly.

Od vnitřní bezpečnosti k válečnému nasazení

Dobové prameny mluví o „vnitropolitických úkolech“ a „udržování vnitřního pořádku“. Nešlo tedy úzce jen o stávky, spíše o celé spektrum represí proti komukoliv, koho režim označil za hrozbu. Přerod od této policejní logiky k vojenské síle probíhal postupně:

• 1935: Zavedení všeobecné branné povinnosti otevřelo SS-VT přístup k odvedencům. Jednotky získaly systematický vojenský výcvik.
• Říjen 1938: Den po podpisu Mnichovské dohody vstoupily do Sudet vedle Wehrmachtu i standarty SS-VT, Leibstandarte, „Deutschland“ a „Germania“. Podle Bundesarchivu se při vpádu do zbytku Čech 15. 3. 1939 účastnily Leibstandarte a standarta „Der Führer“.
• Září 1939: V polském tažení nebojovaly jako jednotná divize, ale rozděleně v rámci armádních svazků. Leibstandarte u 8. armády, „Deutschland“ u 3. armády, „Germania“ u 14. armády.
• 1. dubna 1940: Tři standarty (bez Leibstandarte) sloučeny do SS-Verfügungsdivision.
• Léto 1940: Po tažení na západ se veřejně prosadil název Waffen-SS. Termín se poprvé objevil už 6. 12. 1939, ale teprve Hitlerův říšský projev 19. 7. 1940 mu dal oficiální legitimitu.

Celý přerod trval zhruba šest let. Nebyl náhodný, byl to dlouhodobý projekt budování paralelní ozbrojené moci vedle armády.

Elita jiného druhu

Označení „elita“ vyžaduje upřesnění. V předválečné fázi nešlo primárně o taktickou dokonalost. SS-VT byly elitní v jiném smyslu: ideologická selekce příslušníků, fanatická loajalita, zvláštní právní postavení, vlastní soudní a velitelské mechanismy. Jak ukazuje studie Kaňáka a Vajskebra v Securitas Imperii, Himmler budování těchto jednotek obhajoval jako prostředek pro vnitřní pořádek, ale od začátku do nich zabudoval vojenskou logiku.

Výsledkem byla formace, která spojovala tři věci běžně neslučitelné: stranickou ideologickou loajalitu, policejní funkci vůči „vnitřnímu nepříteli“ a vojenský výcvik pro nasazení s armádou. Právě tato kombinace, ne samotná bojová zdatnost, z nich dělala nebezpečný nástroj. Jejich příslušníci neměli standardní zábrany profesionálního vojáka, protože neprocházeli standardní vojenskou socializací. Procházeli socializací SS.

Pověst, která předcházela Waffen-SS na východ

Od roku 1941 naráželo sovětské velení na formace Waffen-SS v hlavních taženích. Podle United States Holocaust Memorial Museum si tyto jednotky vybudovaly pověst mimořádně brutálních a fanatických formací, pověst, která se přenášela i na protivníka. Přímý doložitelný výrok Stalina, v němž by reagoval konkrétně na SS-Verfügungstruppen nebo z nich měl explicitně strach, se v dostupných pramenech nepodařilo dohledat. Co doložit lze: sovětská strana vnímala pozdější divize Waffen-SS jako ideologicky motivovaného nepřítele, který se nevzdává a nebere zajatce. Reputace, kterou si SS-VT vybudovaly svým zvláštním statusem a bezohledností už před válkou, na východní frontě pouze eskalovala do krajnosti.

Český kontext: okupace jako test

SS-Verfügungstruppen nebyly vzdálenou záležitostí západní fronty. Jejich příslušníci vstoupili na české území dvakrát ještě před vypuknutím světové války, v říjnu 1938 a v březnu 1939. Okupace Československa tak nebyla jen armádním aktem. Přicházela i s politicky spolehlivými oddíly SS, jejichž přítomnost signalizovala, že nejde o běžné vojenské obsazení, ale o podřízení celého území nacistickému režimu včetně jeho represivního aparátu.

Kdo chce téma prozkoumat hlouběji v češtině, najde solidní základ ve studiích Petra Kaňáka a Jana Vajskebra publikovaných v časopise Securitas Imperii a v jejich monografii S jasným cílem a plnou silou.

Z pohotovostních oddílů určených k potlačování vnitřních nepřátel vyrostla za šest let mnohadvizní vojenská síla. Ne proto, že by to byl nevyhnutelný vývoj, ale proto, že režim od začátku chtěl ozbrojenou moc, kterou nikdo jiný nekontroluje.

Článek SS-Verfügungstruppen: zrod obávané elity, která měla původně jen potlačovat odpůrce režimu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od ochranky k pluku: první roky budování

Stabswache prošla na jaře 1933 výcvikem jako „SS-Sonderkommando Zossen“, pak se přesunula do kasáren v berlínském Lichterfelde, v areálu, kde dnes sídlí Bundesarchiv. Na podzim ji posílilo další komando z Jüterbogu a v listopadu 1933 Hitler jednotku osobně přejmenoval na „Leibstandarte-SS Adolf Hitler“. Název říkal vše: „Leib“ jako osobní, tělesná ochrana, „Standarte“ jako plukový útvar SS. Hitlerův osobní gardový pluk.

V roce 1934 už měl svazek tři prapory a 2 531 mužů. Právě tehdy se Leibstandarte poprvé prokázala jako nástroj vnitřní moci, její příslušníci se podíleli na vraždách při tzv. Noci dlouhých nožů, likvidaci vedení SA. A nebyla to jediná represivní role: do přelomu let 1934 a 1935 zajišťovala LSSAH strážní službu v koncentračním táboře Columbia-Haus v Berlíně. Hitlerova osobní garda tak byla od samého počátku zapletená do nacistického teroru, dávno předtím, než padl první výstřel druhé světové války.

Deset let, šest jmen, celá Evropa

Růst Leibstandarte měl vlastní logiku: každé tažení přineslo víc mužů, víc techniky, nový název.

• Prosinec 1937 — „zesílený pluk“, 3 622 mužů.
• 1938–1939 — pochody do Rakouska, Sudet, v březnu 1939 obsazení zbytku českého státu. Nacistický dokument předložený v Norimberku výslovně uvádí, že v noci před 15. března 1939 jednotky armády a Leibstandarte obsadily Moravskou Ostravu a Vítkovice.
• Září 1939 — Polsko. První frontové nasazení, první doložené válečné zločiny.
• Květen 1940 — Nizozemsko a Francie. Po tažení stav narostl na přibližně 6 500 mužů.
• Jaro 1941 — Balkán a Řecko.
• Léto 1941–1943 — sovětská fronta, včetně Charkova a Kurska.
• Léto 1942 — přezbrojení na motorizovanou divizi.
• Listopad 1942 — přejmenování na pancéřovou granátnickou divizi.
• 3. 11. 1943 — definitivně 1. SS-Panzer-Division „Leibstandarte SS Adolf Hitler“.

Poté ještě severní Itálie, Normandie, Ardeny. Geografický záběr byl mimořádný. Ale klíčový detail: když LSSAH odešla na frontu, Hitlerovu osobní ochranu v Berlíně převzal náhradní prapor a později zvlášť zřízený strážní útvar. Expanze divize nebyla odčerpáním ochranky, byl to politický projekt Hitlera a Himmlera, kteří budovali ozbrojenou SS jako protiváhu tradičního Wehrmachtu.

Mýtus elity versus realita

Pověst „nejlepší divize“ žije dodnes v populární kultuře. Stojí za to ji rozebrat. LSSAH měla privilegovaný nábor, příslušníci byli mladší, ideologicky prověřovaní, fyzicky selektovaní podle Himmlerových „rasových“ kritérií. Podle srovnávací studie sociálního profilu vojáků Waffen-SS bylo asi 75 % příslušníků Waffen-SS členy nějaké nacistické organizace, zatímco u běžné armády to bylo necelých 34 %. Dostávala lepší výzbroj, přednostně tanky a obrněnou techniku. Byla nasazována v klíčových operacích.

Jenže odborné srovnání, jak ho shrnuje recenze na H-Soz-Kult, nedává jednoznačný důkaz, že Waffen-SS jako taková automaticky překonávala srovnatelné útvary Wehrmachtu. Otázka slabšího operačního velení zůstává otevřená. Bezpečnější rámec je „obávaná a fanatická“ než „vojensky bez debat nejlepší“. Elitní status vycházel z kombinace ideologického fanatismu, preferenčního postavení a propagandistické váhy jména, které divize nesla.

Stopa krve: od Polska po Ardeny

Válečné zločiny LSSAH nejsou okrajová poznámka, jsou systematickým vzorcem. V Polsku 1939 první popravy zajatců a civilistů. Ve Francii 1940 masakr britských válečných zajatců u Wormhoutu. V severní Itálii na podzim 1943 vraždy židovských civilistů u Lago Maggiore, podle akademického projektu NS-Täter in Italien byly rozkazy praporních důstojníků vykonávány „bez váhání“. V Belgii v prosinci 1944 nejznámější zločin: masakr u Malmedy, kde bojová skupina Joachima Peipera postřílela desítky amerických válečných zajatců. Ve Stavelotu pak příslušníci LSSAH vraždili civilisty.

Norimberský tribunál neoznačil LSSAH jako samostatnou zločineckou organizaci, ale prohlásil za zločineckou celou SS včetně Waffen-SS. Dietrich dostal za Malmedy 25 let, po deseti byl venku; roku 1957 si odseděl dalších 20 měsíců za podíl na vraždách při Röhmově puči. Peiper byl odsouzen k smrti, trest změněn na doživotí, v roce 1956 propuštěn, a v roce 1976 zemřel při žhářském útoku na svůj dům ve Francii. U řady dalších pachatelů, zejména v italské stopě, stíhání ztroskotalo. Bývalí příslušníci se pak podíleli na budování poválečné apologetické legendy Waffen-SS.

Co zůstalo

Kdo chce dnes vidět místa spojená s LSSAH, může navštívit Bundesarchiv v berlínském Lichterfelde, stojí přímo v areálu bývalých kasáren. U belgického Malmedy funguje muzeum Baugnez 44, památník obětem stojí sto metrů od něj. Na italském Lago Maggiore připomíná vraždy židovských civilistů muzeum v obci Meina.

Leibstandarte SS Adolf Hitler nebyla jen tanková divize s neobvykle širokým záběrem nasazení. Byla od prvního dne nástrojem moci, a od prvního tažení nástrojem zločinu. To druhé se z jejího příběhu nedá oddělit, i když se o to její přeživší po válce usilovně snažili.

Článek Leibstandarte SS Adolf Hitler: z party bodyguardů vyrostla tanková divize, která válcovala celou Evropu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Půlstoletí, kdy se místo pušek brousily tužky

Po porážce Lednového povstání v roce 1864 se v pruském záboru, v provincii Poznaňsko, prosadila myšlenka, že další ozbrojený zryw nemá smysl, dokud za ním nestojí silná společnost. Říkalo se tomu „praca organiczna“, organická práce. Nebyla to rezignace, ale strategie.

V praxi to znamenalo zakládání úvěrních družstev, zemědělských kroužků, knihoven, pěveckých spolků a tělocvičných organizací. Polské děti se učily polsky v tajných kroužcích, polští rolníci si půjčovali od polských záložen, polští řemeslníci se sdružovali v polských ceších. Všechno legálně nebo na hraně legality, pruský stát byl sice nepřátelský, ale předvídatelný. A právě ta předvídatelnost nutila Velkopolany budovat vlastní protiinstituce systematicky, s evidencí, s pravidly, s disciplínou. Naučili se fungovat jako stát uvnitř státu.

Pro českého čtenáře je tu nápadná paralela: stejně jako čeští obrozenci posilovali národ skrze jazyk, školy a hospodářský vzestup uvnitř habsburské monarchie, i Velkopolané rostli „zevnitř systému“. Rozdíl přišel až na konci, v Poznaňsku tato příprava vyústila v ozbrojené převzetí moci.

Prosinec 1918: ne výbuch, ale přepnutí

Na podzim 1918 se Německo hroutilo. Revoluce, abdikace císaře, rady vojáků a dělníků. V Poznaňsku ale chaos nevládl, polské struktury byly připravené. Podle historika Janusze Karwata bylo v regionu zhruba 8 000 až 10 000 dobrovolníků organizovaných ve Straži Ludové, která působila ve 30 ze 42 okresů provincie. Existovaly lidové rady, tajný vojenský štáb i paritní Služba Stráže a Bezpečnosti.

Bezprostřední rozbuška přišla 27. prosince. Ignacy Jan Paderewski, pianista světového jména, ale také diplomat a reprezentant polské věci před Dohodou, přijel do Poznaně s důstojníky spojenecké mise. Němci reagovali provokativní manifestací u hotelu Bazar. Padly výstřely. Ale to, co následovalo, nebylo chaotické pouliční násilí. Během hodin povstalci obsadili kasárna, pošty, nádraží a úřady. Ne proto, že by je zachvátila vlna emocí, ale proto, že věděli, kam jít, co obsadit a kdo velí.

Samotní poznaňští vůdci přitom původně počítali s pozdějším termínem. Okamžik výbuchu byl nahodilý. Připravenost regionu nikoli.

Armáda z německého střihu v polských rukou

Tady vstupuje do příběhu „pruská preciznost“ v nejdoslovnějším smyslu. Když v lednu 1919 převzal velení generál Józef Dowbor-Muśnicki, vědomě ponechal organizační schéma převzaté z německé armády:

• Centrální velení se čtyřmi odděleními
• Síť vojenských okruhů pokrývajících celou provincii
• Systém denních rozkazů distribuovaných kurýry
• Všeobecný odvod ročníků 1897 a 1898

Velká část dobrovolníků už měla vojenský výcvik, sloužili v německé armádě za světové války. Neuměli jen střílet; uměli poslouchat rozkazy, číst mapy, organizovat zásobování. Povstalecká armáda se během týdnů proměnila z improvizovaných oddílů v pravidelnou sílu čítající desítky tisíc mužů, natolik disciplinovanou, že později poslala divizi a jezdeckou brigádu i na východní frontu.

Poláci v Poznaňsku neporazili pruský systém navzdory tomu, že v něm žili. Porazili ho částečně díky tomu, že se v něm naučili organizovat, a v momentu rozkladu to uměli lépe než jejich rozpadající se protivník.

Trevír a Versailles: diplomacie jako pojistka

Vojenský úspěch sám o sobě nestačil. V únoru 1919 Německo shromáždilo síly k protiofenzívě. A tady zasáhl někdo zvenčí. Maršál Ferdinand Foch 16. února v Trevíru pohrozil Němcům přerušením příměří, což by znamenalo obnovení války s celou Dohodou. Německo ustoupilo. Do prodlouženého příměří byla vložena klauzule o okamžitém zastavení ofenzivních akcí proti Polákům v Poznaňsku.

Front se zmrazil. Povstání dostalo mezinárodní ochranný rámec. A ve Versailles pak mírová smlouva potvrdila, že Velkopolsko patří obnovenému Polsku. Vojenský zisk se stal diplomatickým faktem.

Právě tato kombinace, připravená společnost, oslabený protivník a mezinárodní okno příležitosti, je to, co žádné z předchozích polských povstání nemělo současně.

Proč vítězové prohrávají v paměti

Paradoxně je Velkopolské povstání v polském kulturním povědomí stále méně přítomné než poražená Varšava 1944 nebo romantické Lednové povstání. Chybí mu jedna ikonická tvář, velkofilmové zpracování, kanonizované obrazy utrpení. Vítězství je méně fotogenické než porážka. V éře komunistického Polska navíc paměť povstání fungovala selektivně, režim neměl zájem oslavovat úspěch, který vyrostl z občanské samosprávy a spolkového kapitalismu.

Teprve v roce 2021 se 27. prosinec stal státním svátkem, Národním dnem vítězného Velkopolského povstání. Oficiální vládní portál ho označuje za „největší vítězný polský zryw niepodległościowy“.

Nejdůležitější lekce Velkopolska není jak povstat. Je to jak si ještě před prvními výstřely vybudovat společnost, která po nich umí fungovat jako stát. Tuhle lekci žádný jiný polský zryw nedokázal zopakovat.

Článek Jediné polské povstání, které skutečně zvítězilo. Tajemství úspěchu spočívalo v pruské preciznosti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kochová byla ženou velitele Buchenwaldu

Ilse Kochová se narodila v roce 1906 a ve svých 26 letech se stala členkou NSDAP. Wikipedia uvádí, že se seznámila a později vdala za Karla-Otto Kocha, který se v roce 1937 stal velitelem koncentračního tábora Buchenwald. A právě v této době se měla Kochová dopouštět těch nejzávažnějších zločinů. Její manžel byl kvůli korupci a dalším zločinům nejprve přeložen do velení jiného tábora, a nakonec také odsouzen a v roce 1945 těsně před koncem války popraven. Jeho žena nicméně přežila, a teprve poté vyšlo najevo, co byla vlastně zač.

iZdroj fotografie: Public Domain

Vězňové na ženu, kterou kvůli její brutalitě přezdívali Buchenwaldská čarodějnice, nezapomněli, a Američané ji nakonec zatkli a postavili před soud. History uvádí, že podle obvinění měla vybírat židovské vězně s propracovanými tetováními a nechávat je zabíjet, ale to by nebylo to nejhorší. Z jejich kůže si nechala vyrábět stínidla na lampy, fotoalba a rukavice. Před vězni chodila nahá a kdo se na ni podíval, toho měla nechat zbít nebo zabít. Nakonec byla odsouzena jenom ke krátkému trestu, protože se jí nepodařilo mnohá z obvinění prokázat.

Německý soud byl nemilosrdný

Případ vyvolal veřejné pohoršení, a tak Kochová stanula před soudem znovu, ale před německým, uvádí LiberationRoute. I tehdy měl soudce s mnoha důkazy problém, ale nakonec byl verdikt nekompromisní. Za těžké újmy na zdraví, podněcování k pokusu o vraždu a podněcování k vraždě ji odsoudil na doživotí. V té době již začala Kochová trpět psychickými potížemi, které se během jejího věznění prohlubovaly, a v roce 1967 se ve své cele oběsila.

Jedna z historických zakázek na F-35A v troskách. Letectvo zkoumá švédskou nabídku na Gripeny E/F

Zda vše, z čeho byla obviněna, Kochová spáchala, nelze podle názoru Armádního Zpravodaje sice prokázat, ovšem mnohé výpovědi svědků a bývalých vězňů nasvědčují tomu, že to byla pravda, přestože u ní stínítka či předměty z lidské kůže nebyly nelezeny, i když jinde existovaly. Problémem nejspíše bylo, že mnozí z vězňů, kteří její řádění zažili, nakonec koncentrační tábor nepřežili. V druhé polovině války už pak Kochová neměla moc někoho týrat.

Článek Jedna z nejznámějších nacistek se „proslavila“ až po konci 2. světové války. Ilse Kochovou přezdívali Buchenwaldská čarodějnice se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zlatý Walther PPK dostal Hitler k narozeninám

Od doby, co se Adolf Hitler stal vůdcem Německa, nejsou zaznamenané obrazové dokumenty, na nichž by chodil ozbrojený, což ale mnozí diktátoři dělají. Přesto je doloženo, že zbraň měl, a to slavnou německou pistoli Walther PPK známou hlavně z filmu o Jamesi Bondovi. Speciální pozlacenou verzi s Hitlerovými iniciály, slonovinovou rukojetí a přáním, dal nacistickému vůdci majitel zbrojovky Carl Walther v roce 1939 k 50. narozeninám, uvádí Sofrep.

Samozvaní soudci: Rusové překvapivě ukázali seznam důstojníků, kteří prováděli „nulování“ – zabíjení za odmítnutí rozkazů

Jak tuto pistoli během druhé světové války Hitler používal, není jasné, protože ji viditelně nenosil. Objevena byla přitom 29. dubna 1945, kdy ji v Hitlerově mnichovském bytě nalezl poručík americké armády Ira Palm poté, co ho jeho jednotka prohledávala. Odvezl ji potom do Ameriky a daroval reverendu Charlesi Woodbridgeovi. Tomu ji však v roce 1947 ukradli, a postupně se pistole začala objevovat na aukcích, kde ji získal třeba Andrew Wright. V roce 1987 ji prodal za 114 000 dolarů, což je po započtení inflace dnes zhruba 6,8 milionu korun.

Zbraň původně určená pro policii

Walther PPK je kratší verzí pistole Walther PP. Wikipedia uvádí, že byla vyvinuta pro policejní jednotky v roce 1929, a zkrácená o dva roky později. Zkratka PPK (Polizei Pistole Kriminalmodell) znamená „policejní pistole, kriminální model“. Existuje ve více rážích, a konkrétně Hitlerova používala munici 7,65 milimetrů Browning, přičemž disponuje zásobníkem na 8 nábojů a váží jenom 660 g, zatímco standardní verze 675 až 850 g.

How Hitler’s Gold Walther Pistol Made it to Cleveland https://t.co/VVYqKMeQLl pic.twitter.com/d5MeJ62rTk

— SOFREP (@sofrepofficial) October 21, 2024

Kde je Hitlerova pistole v současnosti, není známo. Armádní Zpravodaj se domnívá, že je velice cenná, byť je z historických reálií jasné, že není tou zbraní, kterou Hitler spáchal sebevraždu, ale mnozí o tom v minulosti spekulovali. Steemit dokonce odhaduje, že by v současné době mohla mít hodnotu 51 milionů dolarů, tedy 1,07 miliardy korun, což je až neuvěřitelná částka. Není tedy divu, že si její majitel své tajemství tak dobře chrání.

Článek Hitlerova zlatá pistole: Ukradli mu ji, když vojáci nehlídali. Válečná trofej má dnes cenu pokladu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Spojení finského letectva s nacismem není úmyslné

Když Vladimir Putin rozpoutal 28. února 2022 válku proti Ukrajině, jedním z jeho hlavních hesel bylo, že ji chce definitivně „denacifikovat“, potvrzuje NPR, neb se prý její vedení otevřeně hlásí k nechvalně proslulým Banderovcům, kteří páchali hrozná zvěrstva a mají na rukou mnoho krve, ačkoliv se redakce Armádního Zpravodaje shoduje, že lepší označení je nacionalisté (ti jsou de facto v každé zemi, včetně Ruska, což se dnes silně projevuje).

Video: Skvěle ukrytý ruský tank T-80 nakonec zmasakrovaly drony. Ale větve stromů ho dlouho chránily

Svým způsobem se totiž jednalo o bojovníky oddané myšlence nezávislé Ukrajiny a odstranění komunismu, a pověst jim proto zničil i sám SSSR, jemuž působily dost problémů. Armádní Zpravodaj tím v žádném případě neomlouvá jejich temnou stránku, jenom poukazuje, že nelze toto uskupení jednoznačně označovat za vražedné a jenom páchající zlo.

Historie spojená s Banderovci nicméně není validním důvodem pro zahájení vojenské invaze, ale ono je těch důvodů (často i smyšlených a přikrášlených) mnohem více (o tom jindy). Později se přitom Rusové vyjádřili, že by potřeboval denacifikovat také Kazachstán, potvrzuje KazTag s tím, že Dmitrij Medveděv dokonce uvedl, že je to pouze uměle vytvořená země na území darovaném Ruskem, a poukázal na údajnou genocidu Rusů.

Levná, a přesto účinná PVO: 49 dronů najednou zničila vmžiku nová americká mikrovlnná zbraň

Armádní Zpravodaj už jenom na základě těchto vyjádření soudí, že by si Rusko mohlo vymyslet záminku ke vpádu de facto do jakékoliv země, v níž někoho označí za současného nacistu. Byť o této myšlence finský plukovník Tomi Böhm nemluvil, zdá se docela reálná. Svastiku, tedy stejný symbol, jaký používalo nacistické Německo, má přitom na vlajce od roku 1918, a dříve, konkrétně mezi roky 1918 a 1945, ho mělo také na letounech.

Později však zůstala svastika, nebo též hákový kříž, pouze na vlajce, potvrzuje Wikipedia, který byl od starověku vnímán jako symbol slunce a štěstí používaný bez politických konotací, a dal tak vzniknout insigniím finského letectva, i když je dobré připomenout, proč vlastně.

Video: Ukrajinský MiG-29 se odlepil od země a udělal otočku, aby rozmetal ruské pozice pomocí dvou leteckých pum

Když totiž švédský hrabě Eric von Rosen daroval finské bílé vládě jeho druhé letadlo, Thulin Typ D, což byl ve Švédsku v licenci vyráběný francouzský jednomístný nebo dvoumístný průzkumný letoun z první světové války, potvrzuje Wikipedia, namaloval na něj svůj osobní talisman pro štěstí, tedy svastiku. Tu nicméně později zdiskreditovalo nacistické Německo, a Eric von Rosen byl rovněž švagr Hermanna Göringa, jednoho z nejmocnějších mužů té doby.

Článek Finské letectvo po 107 letech opouští výsostný znak, odstraní z vlajky hákový kříž. Rusko by ho mohlo brát jako důvod k invazi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ahnenerbe neměla vždy dobrou pověst

Nadřazenost árijské rasy byla základem nacistické ideologie, přičemž většina nacistů vzala toto tvrzení jako fakt a více se tím nezabývala, zatímco jiní se to snažili dokázat různými metodami, hlavně vědeckými. Založili proto organizaci, jejímž prvotním úkolem bylo prokázat tuto teorii, a hlavně vliv Árijců na historii Země. Ahnenerbe založil vůdce „esesáků“ v roce 1935, uvádí Wikipedia, a o dva roky později se stala dokonce oficiální pobočkou SS.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Činnost Ahnenerbe byla různorodá a v průběhu doby se měnila. Zpočátku stanul v jejím čele nizozemský historik Herman Wirthem, kdy tým pod jeho vedením studoval hlavně historické texty, v nichž hledal zmínky a důkazy o vlivu árijské rasy na vývoj lidstva již od pravěku. Soustředil se však i na náboženskou prehistorii, mysticismus a starověké severské kmeny. TheCollector uvádí, že takový postup značně pošramotil pověst organizace.

Sovětský pilot MiG-29 uspal vojenskou základnu dortem, aby uletěl na Západ: Příběh nejodvážnějšího útěku ze Sovětského svazu

Himmler se proto rozhodl pro změnu a hodlal jí dodat důvěryhodnost. V roce 1937 do jejího čela jmenoval Walthera Wüsta, vědce a odborníka na Indii. Pod jeho vedením se do činnosti Ahnenerbe zapojili i vědci z oblasti historie, antropologie, archeologie, lingvistiky a dalších oborů, aby teorie prokázali vědeckými metodami. Armádní Zpravodaj se domnívá, že lze toto období označit za zlatý věk organizace, i když potvrzení teorií nepřinesl.

I výprava do Tibetu skončila neúspěchem

Organizace vysílala do světa vědecké expedice s cílem najít důkazy svých tvrzení. Nejznámější je tibetská vedená zoologem Ernstem Schäferem. Wikipedia uvádí, že bylo cílem nejen potvrdit árijské teorie, ale třeba i dokumentace tamní fauny a flóry. Její členové však prováděli i třeba měření lebek národů Tibetu s cílem prokázat jejich spojení s árijskou rasou. Je ale pravdou, že se většinou věnovali serióznějšímu výzkumu.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Zahájení druhé světové války však znamenalo konec takovýchto expedic po světě. Ahnenerbe se tak soustředila na okupovanou Evropu, a hlavně na shromažďování cenných uměleckých děl nebo artefaktů. Mnoho z nich bylo z muzeí a dalších institucí převezeno do Německa, a tuto činnost samozřejmě nelze označit jinak než za zločinnou.

Rusko rádo zapomíná, že SSSR v 2. světové válce vyhrát nemusel, i když nesl hlavní tíži bojů. Obří americká pomoc pro něj byla stěžejní

Ale nebylo to nic ve srovnání s posledním úkolem Ahnenerbe, kterým se staly experimenty na lidech, konkrétně vězních koncentračních táborů. Mnozí z nich je nepřežili a nesmírně při nich trpěli. AllThatsInteresting uvádí, že asi nejznámější činností pod patronací organizace byly pokusy lékaře Luftwaffe, nechvalně proslulého Sigmunda Raschera, který třeba zmrazil vězně v nízkotlakých komorách, a pak se je snažil rozmrazovat, případně se snažil o amputace bez umrtvení a další. Konec války znamenal i konec Ahnenerbe a jejích metod.

Článek Hitlerova Ahnenerbe hledala dědictví předků, které mělo být důkazem čisté germánské rasy a základem 1 000leté árijské říše se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bitva o Moskvu (říjen 1941 – leden 1942)

První velký neúspěch nacistického Německa ve 2. světové válce. Wehrmacht vyzbrojený tanky jako Panzer III a Panzer IV se pokusil dobýt sovětské hlavní město, ale byl zastaven houževnatým odporem Rudé armády, která nasadila např. tanky T-34. K rozhodujícímu obratu přispěl i příchod zimy a posily ze Sibiře. Americký historik David M. Glantz uvádí podle Wikipedie ztráty sovětské armády 658 279 pro samotnou obrannou fázi, plus 370 955 pro zimní protiofenzívu. Wehrmacht měl mít 35 757 mrtvých v boji, 128 716 zraněných a 9 721 nezvěstných. Vítězství u Moskvy však posílilo morálku SSSR a zlomilo mýtus o neporazitelnosti německé armády.

Jak přelstil Stalin v bitvě o Moskvu Hitlera? Vítěz určil budoucnost Evropy

Obléhání Leningradu (září 1941 – leden 1944)

Jedno nejdelších a nejtragičtějších obléhání 2. světové války, které začala prolamovat až operace Jiskra roku 1943. Trvalo 872 dní a způsobilo smrt až milionu civilistů, převážně hladem a zimou. Ani přes odříznuté zásobování město nikdy nepadlo, občas se ho navíc dařilo zásobovat přes Ladožské jezero („cesta života“). Bitva vázala značné německé síly a stala se symbolem sovětské houževnatosti a odolnosti. Smrt nakonec našly až 2 miliony civilistů, a další statisíce byly raněné a nemocné, uvádí Wikipedia. Vítězství posílilo morálku a přispělo k obratu ve válce.

Obležení Leningradu bylo jako scéna z hororu. Kanibalismus, kam se podíváš. Jediná cesta pro zásoby spěla k nevyhnutelnému

Bitva o Stalingrad (srpen 1942 – únor 1943)

Rozhodující střetnutí mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. V krvavých bojích ve městě i jeho okolí padlo přes 300 000 Němců a až milion sovětských vojáků. Sověti nasadili tanky T-34 a KV-1, Němci zase Panzer IV a StuG III. Po obklíčení německé 6. armády v rámci operace Uran byla donucena kapitulovat. Bitva znamenala zásadní zlom – Němci utrpěli drtivou porážku, SSSR získal strategickou převahu a začal postup na západ, uvádí Britannica.

Po kapitulaci maršála Pauluse se v troskách Stalingradu ještě bránilo 10 000 vojáků až do začátku března

Bitva u Kursku (červenec–srpen 1943)

Největší tanková bitva 2. světové války, do níž Němci nasadili asi 2 900 tanků, včetně Pantherů a Tigerů, kdežto Sověti kolem 5 000 tanků, např. T-34 a KV-1. Obě strany v ní utrpěly velice těžké ztráty; Němci přišli o více jak 200 000 vojáků a až 1 200 tanků a útočných děl, a oproti tomu Sověti ztratili přes 860 000 vojáků a 6 000 tanků a útočných děl, hodnotí Wikipedia. Bitva skončila i přes velký nepoměr ztrát sovětským vítězstvím a znamenala zlom v celé válce, jelikož Německo přešlo do defenzivy a SSSR získal strategickou iniciativu a už jenom útočilo.

Bitva u Kursku byla poslední šancí, jak zvrátit výsledek 2. světové války. Nacisté bojovali skvěle, ale Sověti s motem „nas mnogo“

Operace Bagration (22. června – 19. srpna 1944)

Jedna z největších ofenziv 2. světové války, kterou zahájil SSSR proti nacistickému Německu. Jejím cílem bylo osvobození Běloruska a zničení německé skupiny armád Střed. Nasadil přes 2 miliony vojáků a tisíce tanků a děl. Výsledkem byla porážka Němců, kteří přišli o více než 400 000 mužů. Sovětské ztráty se odhadují na 180 000. Operace znamenala strategický zlom na východní frontě a otevřela cestu Rudé armádě do Polska a dále k Berlínu, uvádí IWM.

Waffen-SS: z ochranky A. Hitlera se stala jedna z nejobávanějších sil 2. světové války. Ale zdaleka ne všichni byli pověstnou elitou

Bitva o Berlín (duben–květen 1945)

Šlo o poslední velkou bitvu 2. světové války v Evropě. Rudá armáda zcela obklíčila a dobyla hlavní město Třetí říše, čímž definitivně porazila nacistické Německo. Boje byly mimořádně krvavé – na straně Sovětů padlo přes 350 0 000 vojáků, na straně Němců kolem 450 000, zatímco na 300 tisíc civilistů bylo zabito nebo zraněno, uvádí Britannica. Když Adolf Hitler věděl, že je konec, spáchal i se svou ženou 30. dubna sebevraždu a Německo nakonec 8. května 1945 kapitulovalo. Válka v Evropě tak oficiálně skončila, zatímco Japonsko se vzdalo až 15. srpna téhož roku.

Pád Berlína: Rozhodující bitva o Říšský sněm zbarvila evropskou metropoli do ruda

Článek 6 největších vítězství Rudé armády a celého SSSR za 2. světové války. Připomínka, co srazilo nacistické Německo na kolena se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Improvizace, která skončila úspěchem

Letoun Spitfire Mk XI vznikl v roce 1942 a zpočátku byl jakýmsi provizoriem, uvádí HistoryOfWar. RAF se v té době spoléhalo hlavně na Spitfire Mk V, ale když se na obloze objevil německý Focke-Wulf Fw 190A, Britové zjistili, že jejich stíhačku znatelně převyšuje. Potřebovali proto letadlo s mnohem vyšším výkonem, a tak dali do Spitfire Mk V narychlo výkonný motor Merlin 61, a nakonec ještě po konstrukčních změnách vznikl Spitfire Mk XI.

iZdroj fotografie: Public Domain

Existoval ve 3 základních variantách, které ještě měly různě upravené verze. Výkon Spitfire Mk IX se ukázal jako skvělý, uvádí AmericanHeritageMuseum, a svému německému soupeři se vyrovnal. Začaly ho dostávat hlavně nejelitnější perutě; českoslovenští letci na něm začali létat v roce 1944. Třeba 312. československá stíhací peruť ho obdržela v lednu 1944, konkrétně byla vyzbrojena typem Spitfire LF Mk. IXC, uvádí Wikipedia.

Maximální rychlost byla 662 km/h

Spitfire LF Mk. IXC byl jednomístný jednomotorový stíhací letoun o délce 9,54 metrů s rozpětím křídel 11,23 metrů, popisuje Wikipedia. Dokázal přitom látat maximální rychlostí 662 km/h a vystoupat do výšky až 12,4 km, což byl v době jeho vzniku velmi dobrý výkon, upozorňuje Armádní Zpravodaj. Jeho dolet i s přídavnou nádrží byl pak 1 580 kilometrů. Ve výzbroji měl dvojicí kanonů ráže 20 mm a 4 kulomety ráže 7,7 mm.

Armádní technika ČSLA: nezapomenutelná sovětská BVP, vrtulníky a stíhačky, ale i vlastní technika, která neměla obdoby

S pomocí letounu Spitfire Mk IX se československému letci poprvé podařilo sestřelit soupeře 23. března 1944, a to konkrétně Ladislav Světlík z oblohy sundal německý FW 190. Kromě letadel však Češi a Slováci zničili i několik letounových střel V-1. Spitfire Mk IX nebyl sice nejmodernější typem tohoto legendárního letounu, vznikly i modernější a rychlejší, například verze Mk XVI. Ovšem hlavně díky skutečnosti, že s ním létali českoslovenští letci, je v Česku legendou.

Článek Spitfire Mk IX: legenda, s níž českoslovenští letci bojovali proti nacistům, byla původně jenom nucenou improvizací se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V Norimberku padl poprvé termín genocida

V souvislosti s plánem na vyhlazení židů neexistovalo pro masové zabíjení lidí, natož konkrétní skupiny, příhodné pojmenování. To pomohl vytvořit až právník Raphael Lemkin, uvádí History, který použil řecké slovo „geno“ značící kmen nebo rasu a latinské „cide“, což znamená zabíjení, a spojil je dohromady. Norimberský tribunál byl tak první, kdo někoho stíhal za genocidu; při holokaustu mimochodem nacisté zabili asi 50 Lemkinových příbuzných.

Překvapivě padly i osvobozující rozsudky

Před soudem stanulo 24 obžalovaných, respektive 23, jelikož byl v nepřítomnosti souzen Martin Borman, a až v roce 1998 se prokázalo, že zemřel v Berlíně při jeho dobývání, uvádí NationalWW2Museum. V průběhu procesu také spáchal sebevraždu politik Robert Ley, který zastával úřad říšského vůdce nacistické strany NSDAP. Kromě 12 rozsudků smrti padly i 3 osvobozující, a to nad Hjalmarem Schachtem, Franzem von Papenem a Hansem Fritzschem.

Konce největších nacistických vůdců: někteří unikli, jiní se raději sami zabili, pro další si přišla spravedlnost později

Hermann Göring spáchal sebevraždu

Ačkoliv padlo 12 rozsudků smrti, fyzicky jich nakonec kat vykonal jenom 10, jelikož byl již zmíněný Martin Borman po smrti, což tehdy nikdo nevěděl, a druhá nevykonaná poprava patřila Hitlerově dlouholetému nástupci a veliteli letectva, Hermannu Göringovi. Tomu se v předvečer popravy podařilo spáchat sebevraždu kapslí s kyanidem. Britannica uvádí, že ji měl schovanou v nádobě s pomádou (někteří ji mívali ukrytou i v zubech).

Některé popravy mohly trvat déle

Desítka odsouzených k trestu smrti byla popravena oběšením, jejich katem se stal americký seržant John C. Woods. Military přitom uvádí, že některé popravy trvaly déle, než správně měly – podle některých spekulací totiž připravil krátké provazy a špatné padací dveře, takže je možné, že si odsouzení nezlomili vaz a nezemřeli okamžitě, ale na smyčce se pomalu udusili. Americká armáda však takové spekulace odmítla.

Julius Streicher: nechvalně proslulý nacista byl tím nejšpinavějším v Norimberku; vlastnil největší porno sbírku na světě

V Norimberku proběhly i další procesy

Soud s hlavními nacistickými zločinci nebyl v Norimberku jediný, v letech 1946 až 1949 proběhlo ještě dalších 12 procesů, uvádí History. Obviněno v nich bylo téměř 200 nacistických zločinců, mezi nimiž byli třeba lékaři provádějící pokusy na lidech, právníci a soudci podílející se na programech rasové čistoty nebo důstojníci obvinění ze zvěrstev vůči zajatcům. Konání procesů nakonec skončilo kvůli rostoucím rozporům mezi SSSR a západními zeměmi.

Článek 5 věcí, které neví o Norimberském procesu každý: některé odsouzené nechal americký kat schválně trpět, jiní byli osvobozeni se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rozsáhlý bunkr pod zahradou kancléřství

Výstavba bunkru pro Adolfa Hitlera byla zahájena v roce 1940, a poté, co začalo častější bombardování německého hlavního města, byla zintenzivněna. Wikipedia uvádí, že se prostory nacházely pod zahradou starého říšského kancléřství, a to konkrétně 8,5 metrů pod zemí a chráněný 3 metry silným železobetonovým stropem, ovšem některé části měly ochranu ještě o metr silnější. Vedlo z něj několik východů pro snazší únik, ale v současnosti se do komplexu nikdo nepodívá, jelikož byl zasypán a na jeho místě jsou domy.

This photo, taken in Berlin outside Hitler’s bunker days before his death, is the last known image prior to his suicide.

He promised the German people a Reich that would stand for a thousand years. It lasted for six, and took millions of lives with it.

That’s what narcissistic,… pic.twitter.com/xhuLO0RRBT

— Southern Sister Resister – Wordsmith #IAmTheStorm (@ResisterSis20) June 10, 2024

Samotné prostory určené pro A. Hitlera byly však ještě mnohem hlouběji, zhruba 17 metrů pod zemí, a tvořilo je 18 místností s velmi luxusním vybavením. History uvádí, že byl bunkr soběstačný, měl vlastní zdroj elektřiny a přívod vody, a zahrnoval nejen vůdcovy soukromé prostory a jeho pracovnu, ale i pokoj pro milenku a poté i manželku Evu Braunovou, ale i konferenční místnost. Ve vedlejším bunkru pak sídlil pomocný personál a na konci války různí pohlaváři.

105 dní života v luxusu, ovšem vlhku

Hitler se na konci války do bunkru nastěhoval, konkrétně 16. ledna 1945, a strávil v něm 105 dní života až do doby, než spáchal sebevraždu. Měl v něm luxusní vybavení i veliký portrét Fridricha Velikého, ale nejspíše to nebyl nejpříjemnější pobyt. Bunkr byl pod hladinou spodní vody, a ačkoliv stále běžela čerpadla, bylo v něm vlhko a neútulno, i když mnohem bezpečněji než na ulicích, kde žili běžní civilisté. Bezpečí bunkru opouštěl vůdce jenom výjimečně.

Když Německa kapitulovalo, bunkr si prohlédlo mnoho vojáků, ale nakonec byl částečně zasypán. V 80. letech 20. století pak vyrostly na jeho místě domy a parkoviště a připomíná ho jenom informační deska. Přesto v Berlíně existuje místo, kde se lze do bunkru, i když ne autentického, podívat – asi 400 metrů od Hitlerova bunkru je zachovalý protiletecký bunkr, v němž je na ploše 3 tisíc metrů čtverečních výstava „Hitler – jak se to mohlo stát“, uvádí BerlinStory. Kromě mnoha dokumentů tam jsou i informace o bunkru nacistického vůdce.

Článek Do Hitlerova bunkru v Berlíně se už zřejmě nikdo nepodívá. Nacistický vůdce v něm žil luxusně dlouhých 105 dní, ale asi ne moc spokojeně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odpor na Sicílii nebyl veliký, spíše chabý

Italové za sebou měli v roce 1943 již několik neúspěchů. Nepovedla se jim třeba invaze do Řecka a slavně si nevedli ani proti Britům v severní Africe. I přes pomoc Němců tam nakonec fašistické jednotky musely v květnu téhož roku kapitulovat a bylo jasné, že se Itálie stane jedním z cílů – první na řadě byla Sicílie, jelikož byla jakýmsi odrazovým místem pro invazi, uvádí History. Operace Husky, což byl krycí název vylodění na tomto ostrově, začala 10. července 1943. Američtí a britští vojáci se však setkali s relativně malým odporem.

iZdroj fotografie: Public Domain

O obranu ostrova se staralo asi 200 tisíc italských a 32 tisíc německých vojáků, a 30 tisíc členů zde měla ještě německá Luftwaffe, uvádí Wikipedia. Jenomže problém byl, že se italští vojáci do boje příliš nehrnuli, a tak bojovali hlavně Němci. Je to vidět i na celkových ztrátách, kdy bylo zabito 4 678 Italů a 4 325 Němců. Téměř 120 tisíc italských vojáků pak bylo zajato nebo evidováno jako ztracených, což většinou znamenalo, že dezertovali. Ostrov padl 17. srpna 1943, ale Němcům se podařilo významnou část jednotek evakuovat na pevninu.

Italové svrhli Mussoliniho a kapitulovali

Důsledky invaze do Itálie byly značné. Italové již 25. července 1943 zatkli a svrhli diktátora Mussoliniho, načež začala nová vláda vyjednávat se Spojenci o kapitulaci. Britannica uvádí, že spojenecké jednotky přistály 3. září v jižní Itálii a vláda nakonec souhlasila s kapitulací. To však nenechalo klidné Německo, které se nakonec rozhodlo zasáhnout – Mussoliniho osvobodilo komando výsadkářů, ovládlo Itálii a postavilo ho do čela loutkového státu.

Poslední minuty totalitních vůdců: pekelnými branami je provázel strach, potupa a především nenávist z řad vlastního lidu

Boje v Itálii tak pokračovaly až do května 1945, kdy spojenecká vojska postupovala houževnatou německou obranou jenom obtížně. Italové se až na výjimky do bojů nezapojovali, ačkoliv vzniklo docela silné partyzánské hnutí zapojené do boje proti Němcům. Už jenom proto, že se nacistické jednotky dopustily na území Itálie mnoha válečných zločinů včetně masakrů italských civilistů, což jim mnozí zkrátka nedokázali odpustit.

Článek Fašističtí Italové se za 2. světové války dobrovolně vzdávali a téměř nebojovali, ale nikoliv ze strachu. Němci však vytrvali se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Silná komunita z fašistických států

Argentina měla s fašistickými zeměmi, tedy Itálií, Německem nebo Španělskem, dobré vztahy již před začátkem druhé světové války, a její tehdejší vládu tedy nelze označit jinak než za profašistickou, i když s nacisty po boku nikdy neválčila. V zemi ale žily silné komunity ze všech fašistických zemí, a ačkoliv Argentinci nakonec vyhlásili Německu ke konci válku, postoje místních elit to nezměnilo. ThoughtCo uvádí, že naopak režim argentinského prezidenta Juana Peróna vynaložil po válce značné úsilí, aby dostal nacistické představitele do bezpečí.

iZdroj fotografie: Public Domain

Argentina zapojila do snahy ochránit nacistické zločince i své agenty a diplomaty a zřídila kanály pro jejich pašování, jimž se říkalo „Krysí stezky“. Díky nim se skutečně podařilo mnohým nacistům tajně uniknout, často pod falešnou identitou hlavně z přístavů ze Španělska a Itálie, a třeba pasy měli vydány Červeným křížem. Do jejich pašování byli však zapojeni i někteří představitelé církve, uvádí History. Mezi uprchlíky byli rovněž Chorvaté a představitelé dalších národů kolaborujících s nacisty. Juan Perón totiž doufal, že bude moci nacisty využít, a není tajemstvím, že s sebou mnozí z nich přinášeli nemálo cenností a jiného bohatství.

Nechyběly ani doklady vydávané Vatikánem

Asi nejznámější Krysí stezkou byla síť zřízená rakouským katolickým biskupem Aloisem Hudalem, což byl obdivovatel Hitlera. Měl za úkol starat se o německy mluvící internované zajatce v Itálii, uvádí Wikipedia, přičemž spolu s komplici vyhledával řady nacistů, jimž pak opatřil doklady vydané Vatikánem, díky čemuž dostali pasy od Mezinárodního výboru Červeného kříže. Další síť vytvořili chorvatští františkáni vedení Krunoslavem Dragonovičem.

5 nejznámějších nacistů, kteří se vyhnuli soudu a uprchli. Některé ale spravedlnost dohnala, jiní soud nepotřebovali

Do Argentiny se podařilo uprchnout tisícům zločinců a vysokým pohlavárům, kteří tam žili pod falešnými jmény, podnikali nebo vykonávali další úlohy. Nejznámějším zločincem byl Adolf Eichman, jeden z hlavních organizátorů holocaustu. Jako jeden z mála se nakonec nezachránil, neboť ho v roce 1960 Izraelci z Argentiny unesli a postavili před soud. V zemi byl i známý doktor smrt Josef Mengele, který nakonec vystřídal několik zemí a zemřel v Brazílii.

Článek Dokonce i Vatikán a jiní církevníci pomáhali pašovat nacisty z Evropy „krysími stezkami“. Ale proč utíkali právě do Argentiny? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jednalo se o spojení stíhačky a bombardéru

Myšlenka konstrukce Mistel byla v podstatě jednoduchá – sestávala ze spojení stíhacího letounu s nějakým stávajícím bombardérem naplněným výbušninami, vysvětluje PlaneHistoria. Pilot sestavy přitom seděl ve stíhacím letounu, kdežto bombardér byl jakýmsi předchůdcem sebevražedného dronu. Úkolem pilota bylo nasměrovat ho na cíl, odpoutat se a se stíhacím letounem odletět na domovskou základnu. Stíhací letoun využíval během letu k cíli palivo nesené bombardérem, takže měl tedy na návrat k dispozici svou plnou nádrž.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

S konstrukcí spojující stíhací a bombardovací letoun začali Němci někdy v roku 1942, uvádí Twz, kdy během testů i samotného používání spojili hned několik typů letounu – k těm nejužívanějším patřil bombardér Junkers Ju 88 v různých verzích, a na jeho hřbetu býval nejčastěji stíhací letoun Messerschmitt Bf 109 nebo Focke-Wulf Fw 190. Ke konci války existovaly plány i na pokročilejší konstrukce využívající proudové letouny, kdy měl být jako stíhač využitý Messerschmitt Me 262, a v roli bombardér Junkers Ju 287 nebo Arado Ar 234, ale i další.

Cílem měly být bunkry a bitevní lodě

Uvnitř bombardéru byla hlavice o hmotnosti 1 700 kg, uvádí Wikipedia, ale nejednalo se jenom o pouhou trhavinu, která při nárazu explodovala. Šlo o tvarovanou kumulativní nálož obsahující kovovou vložku ve tvaru obráceného kužele z mědi nebo hliníku; tato konstrukce je používána dodnes proti obrněným vozidlům. Němci počítali s tím, že ji nasadí proti různým bunkrům nebo bitevním lodím, prorazit měla 7 metrů železobetonu.

„Nacistický zlatý vlak“ s téměř 300 tunami zlata a jiného bohatství do cíle nikdy nedorazil, ani po téměř 80 letech ho nikdo nenašel

Celkem Německo vyrobilo asi 250 hbyridů Mistel a poprvé je nasadilo proti vylodění v Normandii, ale podařilo se jim poškodit jenom jednu fregatu, načež sešlo z nápadu na útok proti britské flotile ve Scapa Flow. Nakonec byly sestavy nasazeny na jaře 1945 proti mostům přes Odru a Vislu, ale napáchaly jenom malé škody. Konstrukce letounů byla pro zemi zátěž, neb útok znamenal ztrátu celého bombardéru v době, kdy Luftwaffe již neměla letounů nazbyt.

Článek Vzpomínka na bizarní nacistické bombardéry: jedno z „dvojčat“ letělo, druhé bylo výbušné a prorazilo až 7 m železobetonu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Úsměv, který znamenal rozsudek smrti

Josef Mengele dělal řadu pokusů na různých lidech, nejvíce se ale zaměřoval na dvojčata, uvádí History, ač to nebyla jediná z jeho činností. Nařídil například svým podřízeným, aby do těl lidí v Osvětimi píchali různé látky od benzínu až po chloroform, a pak sledovali, co to s nimi dělá. Mezi vězni si vysloužil přezdívku Anděl Smrti, a to hlavně pro svůj jemný posměšný úsměv, který znamenal pro mnoho z vězněných trýznivý rozsudek smrti.

This is Josef Mengele – full stop. pic.twitter.com/0yTYs8GkgD

— The English Language (@wheezeyssqeezey) February 16, 2024

Jedním z cílů jeho pokusů byli lidé s fyzickými abnormalitami, kdy si mezi vězni vybíral lidi nízkého vzrůstu nebo ty trpící gigantismem, ale i dalšími poruchami. Ty následně studoval a poté je nechal zavraždit, uvádí EncyclopediaUshmm, načež těla poslal dalším výzkumníkům. Na dětech také prováděl studie související s vývojem barvy očí, kdy jim opakovaně odebíral krev a do očí jim kapal speciální látku nebo látky. To jim způsobovalo podráždění, otoky až slepotu. Mnohé z dětí nechal po experimentech zabít, většina nepřežila.

Dvojčata zabíjel, aby měl srovnání

Na zmíněných dvojčatech experimentoval Josef Mengele obzvláště krutě. Například je měřil a zkoumal, a následně podroboval zbytečným amputacím končetin; v jiném případě zase jedno z dvojčat nakazil tyfem či jinou nebezpečnou nemocí, a jeho infikovanou krev poté píchl druhému z nich. Když jedno z dvojčat zemřelo, nechal zabít i druhé, aby mohl co nejlépe srovnávat výsledky při pitvě. UrologicHistory uvádí, že podle svědectví během jediné noci zabil 14 dvojčat, potažmo 28 dětí, tím, že jim do srdce píchal injekce s chloroformem.

Jednou ze zkoumaných skupin byly i těhotné ženy, i když nebyl gynekolog. Ty třeba nakazil tyfem, aby zjistil, zda se nakazí i nošené děti. Jiné ženě zase nechal svázat prso, jenom aby zjistil, jak dlouho její dítě přežije o hladu. Podílel se také na pokusech s nucenou sterilizací třeba pomocí rentgenu, chirurgie, ale i různých léků. Podobných pokusů byla celá řada a mnohé z nich neměly vědecké opodstatnění, což svědčí spíše o chorobné povaze lékaře a jeho krutosti.

Článek Většina pokusů byla zbytečná a nejradši měl dvojčata: nejhrůznější počiny Josefa Mengeleho, osvětimského „anděla smrti“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V-3 mělo omezení, přesto uchvacovalo

Plány, na jejichž základě Německo vytvářelo V-3, byly vypracovány již během Velké války ve Francii. Po jejím pádu se jich Němci zmocnili, a konkrétně inženýr Auguste Conders si je přivlastnil a rozpracoval, aby na polygonech v Polsku a severním Německu dokázal funkčnost celého systému. Jednalo se o velmi dlouhou hlaveň, v níž nebyla prachová nálož odpalována najednou, ale v bočních komorách, a granát byl zrychlován postupně. To vedlo k dosažení vysoké hlavňové rychlosti a dlouhému dostřelu. Krycí název děla zněl „vysokotlaká pumpa“.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Cena byla však obrovská a provedení rozhodně nebylo jedoduché. Dělo muselo být instalováno napevno, odměr a náměr nebyl možný. Částečně šel měnit pouze dostřel změnou síly prachové náplně, ale přesto byl Adolf Hitler nadšen. Dva prototypy postavené na pobřeží Baltu měly dostřel téměř 100 km, a vůdce hned objednal 50 hlavní a nařídil výrobu 20 000 granátů. Současně rozhodl o stavbě dvou obřích bunkrů s pěti děly, oba u francouzského města Mimoyecques vzdáleného vzdušnou čarou pouhých 160 km od Londýna, uvádí Wikipedia.

Jak bylo dělo velké, tak i zranitelné

Neuvěřitelná 124metrová děla s 32 komorami a hmotností 76 tun měla být v konstrukci zabetonována pod úhlem 55 ° do 30 metrové hloubky pod 5,5metrovou železobetonovou kupolí chránící je před bombardováním. Šípovité granáty měly mít délku 3,1 m a ráži 150 mm, přičemž hlavice měla obsahovat 25 kilogramů TNT. Dostřel měl být 165 km, tedy akorát na Londýn.

Brutální „Hitlerovi psi na řetězu“: jednotka Feldjägerkorps inspirovaná Stalinem, z níž mělo strach i SS a přežila kapitulaci Německa

Projekt spadal pod 3. divizi tajných zbraní a byl dokonale utajen i před velením Wehrmachtu v Normandii. Na stavbě pracovalo 5 500 dělníků 24 hodin denně a odtěžený pískovec na vagonech byl přebarvován zelenou barvou, aby nebyl nápadný pro letecký průzkum Spojenců. Ti však nakonec bunkr objevili, načež se stal cílem řady útoků, a svůj úděl tak nesplnil. Jak připomíná NationalInterest, Američané se jej pokusili zničit dálkově řízenými B-24 (při tomto pokusu mimochodem zahynul Joe Kennedy, bratr prezidenta Johna F. Kennedyho).

iZdroj: Publick Domain

Dne 6. července 1944 se podařilo letounům Lancaster britského královského letectva (RAF) vyřadit bunkr Mimoyecques tunovými bombami Tallboy, a 5. září komplex obsadili Kanaďané. „Labutí písní“ pak bylo sestavení dvou zjednodušených děl generálem SS, Hansem Kammlerem, u Hermeskellu v Německu, odkud bylo ostřelováno Lucembursko. V tomto případě 142 vystřelených granátů zabilo 10 osob a 55 jich zranilo. Po válce byly ukořistěné kusy zkoušeny v Americe, a roku 1948 jako bezperspektivní sešrotovány.

Článek Zapomenutá Hitlerova zbraň odplaty: i když superdělo V-3 nakonec totálně selhalo, uchvacovalo svou velikostí i výkony se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mezi obětmi nacistů je přes 1 milion dětí

Počet civilních obětí nacistického běsnění se nejspíše nikdy přesně spočítat nedovede, ale HawaiiEdu zabývající se genocidami ve světě je odhaduje na 15 003 000 až 31 595 000 lidí. Do čísla zahrnuje lidi zavražděné nebo utýrané v koncentračních táborech, popravené, zabité válečné zajatce, oběti hladomorů, nuceného nasazení či bombardování. Z jeho odhadů mj. vyplývá, že je mezi těmito oběťmi minimálně 1 milion dětí mladších 18 let.

iZdroj fotografie: Public Domain

Nejznámější skupinou nacistického vyvražďování jsou oběti holocaustu, tedy židé, jichž je kolem 6 milionů. EncyclopediaUshmm v dokumentech odhaduje, že z toho jich bylo 2,7 milionu zabito ve vyhlazovacích táborech, např. v Osvětimi nebo Treblince. Zhruba 2 miliony jich pak nacisté zastřelili – tento způsob holocaustu uplatňovali hlavně ve východních částech Evropy. Téměř milion židů také zemřel v ghettech a táborech na strádání a hlad. Spolu s nimi mohli v táborech vyhladit až půl milionu Romů, ale třeba i desítky tisíc politických oponentů.

Psychicky nemocní byli zlikvidováni

Mezi další z mnoha hrůzných zločinů nacismu patří také zabíjení psychicky i jinak postižených lidí, a to hlavně samotných Němců. PubMed uvádí, že bylo jenom psychiatrických pacientů zabito na 180 tisíc, ale některé údaje občas uvádí i se započítáním postižených až 300 tisící obětí. Zpočátku takto nacisté zabíjeli hlavně postižené děti, a to třeba injekcemi a léky, ale později to rozšířili i starší pacienty, a k jejich hromadné a rychlejší „likvidaci“ se nepříčili používat ani plyn. A to dokonce i dříve, než byl zaveden ve vyhlazovacích táborech.

Zajímavé je potom etnické složení obětí, které vznikly v důsledku nacistického vraždění i jinak, tedy ne přímo při holocaustu. HawaiiEdu odhaduje, že po židech je nejvíce obětí z řad ukrajinského obyvatelstva, a to kolem 3 milionů; s 2,4 miliony zabitých následuje Polsko, téměř 1,6 milionu bylo Rusů, a 1,4 milionu Bělorusů. Ušetřeni však nezůstali ani obyvatelé Německa, těch bylo zavražděno minimálně 288 tisíc, a to se do počtu obětí nepočítají němečtí židé.

Článek Dokumentace dokládají, kolik lidí vlastně nacisté vyvraždili. Na svědomí mají až 1/2 obětí 2. světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Akce proti židům organizoval dlouhodobě

Adolf Eichmann se začal s nacistickou ideologií seznamovat již ve 20. letech 20. století, a ve 30. letech vstoupil do SS. Po svém výcviku se pak ještě před začátkem druhé světové války podílel na protižidovských akcích, uvádí History, a po německém anšlusu Rakouska byl vyslán do Vídně s úkolem zbavit město židů, což se mu povedlo. Stejný úkol dostal po obsazení Čech v Praze, a nakonec povýšil do židovské sekce ústředního bezpečnostního úřadu SS v Berlíně.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Ve své činnosti byl bohužel velmi efektivní, což se naplno projevilo v lednu 1942, kdy se s dalšími nacistickými pohlaváry účastnil konference ve Wannsee, uvádí Britannica. Zabývali se tamd takzvaným konečným řešením židovské otázky, což byl plán na hromadné vyvražďování evropských židů. Adolf Eichmann se stal hlavním organizátorem tohoto zrůdného plánu, přičemž nastavil způsob identifikace a transportu židů z celé Evropy do vyhlazovacích táborů. Jeho systém byl velmi propracovaný a za oběť mu padlo kolem 4 milionů židů.

Vymyslel zabíjení v plynových komorách

Právě Adolfu Eichmannovi je připisována hlavní metoda zabíjení židů za pomoci plynových komor a plynu Cyklon B. Jak efektivní může být, dokázal třeba na jaře 1944 v Maďarsku, kde za pouhé 2 měsíce osobně zorganizoval deportaci 437 tisíc židů. Koncem války se mu pak podařilo dostat na západ Německa, kde skončil v zajetí západních spojenců. Z vězeňského tábora se mu však podařilo uprchnout, načež se dostal do Argentiny, uvádí TheHolocaustExplained.

Židé na něj však nezapomněli, protože stál za smrtí milionů jejich soukmenovců. Izraelská tajná služba Mossad ho nakonec v roce 1960 v jeho úkrytu v Argentině objevila, a Izrael se nepokoušel žádat o vydání, ale poslal agenty, aby ho unesli a dopravili před izraelský soud. Během procesu v roce 1961 byl uznán vinným a v roce 1962 popraven jako jediný člověk v historii Izraele. Jeho tělo bylo spáleno a popel vysypán do moře v mezinárodních vodách.

Článek Jeden z nejhorších nacistů a vůdců SS dostal jediný trest smrti v historii asijské země. Byl zaslouženou „odplatou“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Člen SS a právník zrůdného programu

Studiu práv se začal Gerhard Bohne věnovat krátce po první světové válce a již od roku 1920 se angažoval v antisemitské Německé národní ochraně a Trutzbundu, v roce 1930 vstoupil do NSDAP, uvádí Wikipedia. Když poté převzali moc nacisté, jeho sláva stoupala a nakonec se stal členem SS. Nacistický režim začal v roce 1939 se zrůdným programem nazvaným Akce T4, jehož cílem byla likvidace postižených a duševně nemocných – mělo se jednat o „milosrdnou smrt“, a právě Bohne se stal jednou z jeho klíčových postav.

7. Gerhard Bohne

Gerhard Bohne was the lawyer and ss officer responsible for the smooth running of Hitler’s Aktion T-4 euthanasia program. He called himself a mercy killer who, in the bid to purify the German race murdered people with mental and physical illnesses. pic.twitter.com/raRvKi73Vc

— Nzeora (@NzeoraHQ) August 3, 2022

Jako právník totiž připravil veškerou legislativní dokumentaci, která se lidí podléhajících eutanazii týkala. Zahrnovalo to přitom nejenom jejich převoz, ale třeba i notářské ověření jejich smrti nebo správy majetku. Počet obětí programu Akce T4 je odhadován na více než 200 tisíc, z části probíhal tajně, neboť byl po protestech veřejnosti oficiálně zrušen. Zpočátku byly děti zabíjeny hladem, léky a injekcemi, ale nakonec byly v rámci programu vytvořeny i plynové komory pro hromadné zabíjení, uvádí HolocaustResearchProject.

Soud jeho případ nakonec zastavil

Jinak zůstával Gerhard Bohne spíše v pozadí a oproti osobám jako Himmler, Heydrich apod. byl „slabý odvar“. V roce 1943 se navíc dostal do nemilosti, neb upozornil na údajné zneužívání prostředků činovníky programu Akce T4. Následně přišel o své funkce a musel narukovat do Wehrmachtu a nakonec byl zajat spojenci. Poté se mu podařilo uniknout do Argentiny, ale vrátil se do Německa, kde byl obviněn. Opět uprchl do Argentiny, kde ho však zatkli a vydali zpět, jenomže řízení proti němu bylo nakonec zastaveno.

„Nacistický zlatý vlak“ s téměř 300 tunami zlata a jiného bohatství do cíle nikdy nedorazil, ani po téměř 80 letech ho nikdo nenašel

Svůj život dožil v Německu, kde zemřel až v roce 1981 v Elmshornu. Historie o něm mluví jako o nacistickém zločinci, ale jeho jméno se začalo opětovně přetřásat i na konci roku 2022, a to v souvislosti se jménem slavného fotbalisty Lionela Messiho. Objevily se totiž zprávy, že je s tímto nacistou příbuzný, uvedl Reuters. Informaci dle všeho rozšířil falešný účet na sociálních sítích, žádné důkazy o pokrevním spříznění Messiho a Bohna neexistují.

Článek Gerhard Bohne, nevýrazný právník nacistů, který sehrál klíčovou roli. Nakonec se však dostal do nemilosti a musel narukovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Postižené vnímali jako finanční a genetickou zátěž

Zvrácená nacistická ideologie byla postavena na vizi čisté německé rasy nadřazené všem ostatním. Zároveň ale považovala osoby, i Němce, stihnuté těžkým psychickým, neurologickým nebo tělesným postižením za „nevhodné pro život“. Z pohledu A. Hitlera a jeho příznivců totiž byli pro německou společnost a stát genetickou a finanční zátěží, objasňuje EncyclopediaUshmm. A proto německý vůdce na podzim 1939 vydal příkaz, aby byl zahájen program Akce T4, jehož cílem bylo se těchto lidí zbavit, resp. je zabít.

iZdroj fotografie: Uživatel Radomil / Creative Commons / CC BY-SA

Příkaz se týkal zpočátku jenom dětí, jejichž rodiče byli vyzýváni, aby je poslali do státem zřízených léčeben, kde byly potom zabity. Rodiče následně dostali úmrtní list s fiktivní příčinou smrti. Později byl pak program rozšířen i na dospělé. V roce 1941 se proti němu však v Německu zvedla vlna odporu, v jejímž čele stál například biskup hrabě Clemens von Galen. Adolf Hitler proto program veřejně zrušil, ale tajně pokračoval i nadále. A to nejenom v Německu, ale třeba i Polsku a SSSR. Britannica uvádí, že si celkem vyžádal přes 200 tisíc obětí.

Zabití hladem, injekcí nebo plynem

Na program Akce T4 dohlížel vedoucí oddělení eutanazie Viktor Brack, uvádí History, a udává, že všechny židovské děti v psychiatrických léčebnách byly určeny k zabití automaticky. Pro děti nežidovské byla pak stanovena určitá kritéria, na jejichž základě se rozhodovalo, zda budou nebo nebudou do programu zařazené. Zpočátku byly některé děti zabité třeba i hladem, ale používány byly hlavně smrtící injekce. To bylo však pomalé, takže byl zvolen jiný způsob.

Bitva u Kursku byla poslední šancí, jak zvrátit výsledek 2. světové války. Nacisté bojovali skvěle, ale Sověti s motem „nas mnogo“

Na 6 místech v Německu byla proto postavena zařízení k zabíjení nemocných plynem, tedy ještě mnohem dříve, než vznikly pověstné plynové komory v nacistických koncentračních táborech. Maskována byla jako sprchy, a jako plyn v nich byl používán oxid uhelnatý. Když se program rozšířil do Polska a SSSR, německá komanda byla schopna vyvraždit třeba celou nemocnici či léčebnu. Pacienty tam buď rovnou postřílela, případně využívala dodávky s přívodem plynu. Program pokračoval i přes oficiální zrušení až do německé kapitulace.

Článek Akce T4: program vyvražďování postižených spustil i zastavil sám Adolf Hitler, tajně ale pokračoval až do kapitulace Německa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vězni využili všudypřítomné „zabijáky“

Osvětim je nechvalně proslulá plynovými komorami a pokusy prováděných lékařem Josefem Mengelem. Web Osvětim uvádí, že v táboře za celou dobu zemřelo kolem 1,5 milionu lidí, z nichž mnohé nacisté zabili, kdežto jiní se upracovali k smrti nebo zemřeli při lékařských pokusech, a velice často také na nějakou nemoc. K těm nejčastějším přitom patřil skvrnitý tyfus nazývaný i jako „táborová horečka“ nebo „vězeňská horečka“. Třeba Britannica konstatuje, že jsou jejími přenašeči vši, což vězňové věděli a rozhodli se toho při pomstě využít.

Mrtví na tom byli lépe: Uplynulo 77 let od osvobození koncentračního tábora Bergen-Belsen, vedeného Josefem Kramerem

Ve špinavém a přeplněném táboře se skvrnitý tyfus rychle šířil, a přemnožené vši byly infikované bakterií, která tuto chorobu přenášela. Tech-Wp uvádí, že na nápad využít je proti vojákům z SS jako biologickou zbraň přišel sovětský vězeň Viktor Kuzněcov, a jednalo se o docela rafinovaný počin. Vězňové vši sbírali a schovávali v pytlících. Když je pak věznitelé s pomocníky sčítali, nenápadným lusknutím palce a prostředníčku na ně vši „stříleli“. Mnozí z věznitelů následně opravdu onemocněli, a byli mezi nimi i ti, kteří patřili k nejhorším.

Nacisté nakonec „záškodníky“ objevili

Skvrnitý tyfus je nemoc, která trápí lidstvo po tisíciletí, a historicky zabila během různých epidemií opravdu mnoho lidí. Veš se přitom infikuje tak, že nasaje krev nemocného člověka, načež se bakterie množí v jejím trávícím traktu a zůstává v jejích výkalech. Člověk se poté infikuje tím, že si rozškrábe svědivý kousanec a umožní tak výkalům vstoupit do krve. Po 10 dnech mu začnou bolesti hlavy, horečka, zimnice, nevolnost a typická vyrážka. Mnozí lidé tehdy zemřeli, ačkoliv dnes již existuje léčba antibiotiky, a dokonce i vakcína.

iZdroj fotografie: Georg Jochmann / Creative Commos / CC BY-SA

Nacisté nakonec odhalili, že mezi nimi šíří nemoc vězni, i když není známo jak – buď jim to došlo, ale také je možné, že útočníky udal některý z vězňů, aby získal výhody. Následkem byla změna metody sčítání, kdy vězňové museli ležet na posteli čelem k uličce a ruce s roztaženými prsty mít na obličeji, čímž přišli o možnost jakkoliv vystřelovat infikované parazity. Kdo pravidlo nedodržel, byl rovnou zabit. Biologická válka proti nacistům tak skončila, ale příběh dokazuje, že i v krutých podmínkách tábora Osvětim se mnozí nenechali zlomit.

Článek Pomsta osvětimských vězňů vojákům SS: nenápadná biologická zbraň zabila i ty nejhorší z nich. Vymyslel ji zajatý Sovět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Adolf Eichmann

Německý důstojník SS a jeden z hlavních organizátorů holocaustu, který řídil síť nacistických vyhlazovacích táborů pro židovské obyvatelstvo. History uvádí, že se po válce ukryl v Rakousku, a poté se mu s pomocí františkánského mnicha a falešného pasu podařilo získat vízum do Argentiny. V roce 1960 ho tam ale vypátrali agenti Mossadu a unesli ho do Izraele. Tam stanul před soudem a v roce 1962 byl na základě rozsudku popraven oběšením.

Josef Mengele

Nacistický lékař prováděl na vězních z koncentračního tábora v Osvětimi nelidské pokusy, k nimž si vybíral těhotné ženy, děti i postižené, a mnozí na následky zemřeli. S pomocí katolického kněze a sítě bývalých členů SS utekl do Argentiny, Uruguaye, Paraguaye, a nakonec do Brazílie. Vláda západního Německa opakovaně žádala o jeho vydání a stejně tak se ho pokusil zmocnit Mossad, ale neúspěšně. Josef Mengele nakonec zemřel v roce 1979 na mrtvici, udává Wikipedia.

Heinrich Himmler: ze zemědělce se stal jedním z nejhorších důstojníků SS a okultním veleknězem, který vyhlížel vzestup Árijců

Walter Rauff

Byl pobočníkem Reinharda Heydricha a pracoval v SD (tj. zkratka pro Sicherheitsdienst, tedy Bezpečnostní službu) a na Hlavním úřadu říšské bezpečnosti. Proslul jako konstruktér mobilních plynových komor, v nichž zemřelo minimálně 100 tisíc lidí, ale odpovědný byl i za popravy partyzánů. Na konci 2. světové války byl zatčen, podařilo se mu však utéct. Následně působil v Sýrii, Ekvádoru, a nakonec v Chile, kde pracoval pro Augusta Pinocheta, a podle všeho i pro západoněmeckou tajnou službu. Nikdy nebyl vydán a v roce 1984 zemřel na infarkt.

Franz Stangl

Rakouský nacista a člen SS, který pracoval v programu eutanazie T-4, jehož cílem bylo vyhladit mentálně postižené. K tomu působil jako velitel ve vyhlazovacích táborech Soribor a Treblinka, uvádí Holocaust. Po válce byl zatčen, ale podařilo se mu utéci, a s pomocí rakouského biskupa Aloise Hudala se dostal do Sýrie, odkud později prchl do Brazílie. Tam ho však objevil Simon Wiesenthal, což byl židovský aktivista a lovec lidí, potažmo nacistů. Brazílie ho v roce 1967 vydala do Německa, kde byl odsouzen na doživotí, a roku 1971 zemřel na selhání srdce.

Hitlerovy tajné zahrady: Nejkrvavější vegetarián jedl během války hlavně rostlinnou stravu pěstovanou v soukromých sklenících

Gerhard Bohne

Právník a člen SS, jehož starostí bylo vedení právní kanceláře ústřední služby T4, která měla na starost program eutanazie T-4 (německy Aktion T-4) zaměřený na likvidaci postižených obyvatel. Byl ale propuštěn, když poukazoval na zkorumpovanost celého úřadu, a v roce 1949 uprchl do Argentiny. Později se však vrátil do Německa, kde byl obviněn, načež opět prchl do Argentiny. Ta ho sice Německu vydala zpět, byl ovšem prohlášen za nezpůsobilého stanout před soudem, takže bylo jeho stíhání zastaveno. Nakonec zemřel v roce 1981.

Článek 5 nejznámějších nacistů, kteří se vyhnuli soudu a uprchli. Některé ale spravedlnost dohnala, jiní soud nepotřebovali se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ze zemědělce se stal velitelem SS

Himmler se narodil 7. října 1900 v Mnichově a vystudoval agronomii na technické univerzitě v Mnichově. V roce 1922 se oženil a usadil se svou manželkou v Horním Bavorsku, kde pracoval na rodinném statku a pokoušel se vést vlastní zemědělský podnik. Některé zprávy však uvádí, že nebyl příliš úspěšným farmářem. V roce 1923 vstoupil do NSDAP a záhy po neúspěšném „Pivním puči“ byl zatčen a krátce uvězněn. Během svého pobytu ve vězení napsal rovněž vězněnému Hitlerovi dopis, v němž mu vyjádřil podporu a oddanost.

iZdroj fotografie: Picryl

Když byl Adolf Hitler v roce 1924 propuštěn z vězení, začal Heinrich Himmler opět aktivně působit v NSDAP. A jeho vliv v nacistické straně postupně vzrůstal, až se stal jejím klíčovým členem, a nakonec v roce 1929 i vůdcem SS. Pod jeho vedením se stalo z Schutzstaffel nejsilnější politicko-vojenské uskupení, které Evropa kdy viděla. A navíc s výborným PR. Pochody, standarty s hákovým křížem, uniformy a vysocí mladí muži v černých uniformách. A právě tehdy se H. Himmler naplno ponořil do své záliby v okultních vědách.

Árijská rasa, reinkarnace a okultní rituály

Himmlerovo okultní přesvědčení bylo do značné míry ovlivněno mystickými a esoterickými tradicemi, které se v Německu objevily na konci 19. a začátku 20. století. Jedním z hlavních prvků jeho zájmu byla víra v nadřazenost a mystický původ árijské rasy. Věřil, že starověcí árijští bojovníci byli nositeli nadpřirozených schopností a že moderní Němci by měli na tyto dávné „předky“ a jejich tradice navázat.

Otto Skorzeny provedl obdivuhodné speciální vojenské akce. Často býval označován za nejnebezpečnějšího muže Evropy

Jedním z klíčových prvků Himmlerova okultního zájmu byla také víra v reinkarnaci a význam astrologie. Heinrich byl přesvědčen, že studium hvězd a astrologie může poskytnout důležité informace o osudu a budoucnosti nacistického režimu, a při rozhodování o strategických plánech a akcích SS často konzultoval s astrology a prováděl různé okultní rituály. V oblibě měl mimochodem i celou řadu bizarních společenských uskupení.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Mezi nejznámější okultní skupiny, které Heinrich Himmler podporoval, patřilo Thule-Gesellschaft, známé také jako Thule Society. Tato skupina založená v Mnichově měla silné okultní a rasistické zaměření. Jejími myšlenkami byl fascinován a podporoval ji, protože sdílela jeho přesvědčení o nadřazenosti árijské rasy a důležitosti okultních praktik. Vedle toho také stál za vytvořením tajné organizace nazvané Ahnenerbe („Dědictví předků“).

Ta měla za cíl zkoumat a propagovat nacistickou rasovou teorii a okultní vědy, prováděla výzkumy v oblasti archeologie, antropologie a okultních rituálů s cílem posílit nacistický ideologický základ. Himmlerova fascinace okultismem se nakonec projevila i v jeho rozhodování o umisťování koncentračních táborů.

Pád Třetí říše vystihuje 22 dobových fotografií. Konec války vyčaroval úsměv na tvářích milionů lidí

Věřil, že některé lokality mají zvláštní toky zemské energie, a místa pro táborové komplexy vybíral právě podle těchto pochybných kritérií. Nicméně je třeba zdůraznit, že Himmlerova okultní aktivita nebyla hlavním směrem jeho činnosti. Tím bylo řízení zločinné organizace SS, vedení nacistických represivních a bezpečnostních sil a realizace rasově motivovaných zločinů. Okultní a mystické prvky byly v rámci jeho práce spíše doplňkové.

Vrah milionů lidí se potrestal sám

Heinrich Himmler byl klíčovou postavou holokaustu a měl veškerou kontrolu nad koncentračními tábory. Osobně schválil a prosazoval systematický plán na vyvražďování evropských židů známý jako „Konečné řešení židovské otázky“ a byl zodpovědný za organizaci a dozor nad vyhlazovacími tábory, kde byly prováděny hromadné popravy pomocí plynových komor a jiných brutálních metod. V jeho spárech ovšem nekončili pouze židé, ale i Romové, invalidé, političtí vězni, váleční zajatci, homosexuálové a ostatní skupiny a menšiny.

iZdroj fotografie: Public Domain

V průběhu roku 1945, kdy byla porážka Německa na spadnutí, začal Heinrich Himmler hledat cesty, jak uniknout případnému trestu za své válečné zločiny. Při pokusu skrýt svou pravou identitu se převlékl za obyčejného vojáka, ale byl odhalen a zadržen britskými vojáky. S vědomím nevyhnutelného dopadu spravedlnosti se nakonec rozhodl spáchat zbabělou sebevraždu spolknutím kyanidové kapsle, kterou měli mnozí nacisté vždy při sobě. Vrah milionů lidí tak zemřel bez soudu na špinavé podlaze britského vězení v Lüneburgu.

Článek Heinrich Himmler: ze zemědělce se stal jedním z nejhorších důstojníků SS a okultním veleknězem, který vyhlížel vzestup Árijců se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zdánlivě vyrovnaný muž, který nesnášel židy

Když v roce 1945 vstoupili spojenečtí vojáci do domu Julia Streichera, nestačili se divit. Tak velkou sbírku soudobých pornografických materiálů ještě nikdo z nich neviděl. Streicher je sbíral systematicky, a policisté i vojáci dokonce měli za úkol mu nosit vše pornografické, co našli hlavně při zabavování židovského majetku. Materiály mu pak měly údajně sloužit k vědeckému zkoumání, uvádí CoffeeOrdie. Mnozí však nepochybují, že se jednalo hlavně o uspokojování Streicherových choutek, ačkoliv podrobnosti si lze pouze domýšlet.

Denacifikace měla očistit Německo od nacistických zločinců. Výsledek byl nakonec sporný i z důvodu začínající studené války

Navenek mohl Julius Streicher působit jako vážený muž. Původním povoláním byl učitel, z něhož se stal za 1. světové války voják, uvádí ArmyTimes, a už před ní byl antisemitou. Hned po jejím skončení však zradikalizoval a stal se členem Německé socialistické strany, z níž následně přestoupil do Hitlerovy NSDAP. Poté se stal poslancem Reichstagu (původní parlament Německé říše) a vysokým činitelem v SA (Sturmabteilung / útočné oddíly). Především ale vedl kampaň proti židům. Např. v roce 1938 byla na jeho příkaz zničena synagoga v Norimberku.

Modern day Julius Streicher https://t.co/qnQRUWpkSg pic.twitter.com/O4Hl4B5THC

— Ritchie Torres mossad blackmail tape (@SeanMcCarthyCom) December 6, 2023

V tažení proti židům se staly jeho hlavní zbraní jím vlastněné noviny Der Stürmer, v nichž nebyla pouze klasická antisemitská či protikomunistická rétorika s běžným lživým obsahem, Streicher neváhal zacházet mnohem dále. Čtenáři se tak mohli často setkat s obscénními tvrzeními, fotografiemi, a hlavně karikaturami s pornografickou antisemitskou tématikou. Články například popisovaly údajné zvrhlé sexuální praktiky židovských mužů vůči Němkám, jindy zase přinášely informace o údajném užívání lidské krve při židovských obřadech.

Nebyl jediným, kdo na něčem „ujížděl“

Různým neřestem se oddávali mnozí nacističtí vůdci. Třeba o Hitlerovi nebo Hermanu Goeringovi je známo, že byli závislí na drogách, zatímco šéf SS, Heinrich Himmler, byl posedlý okultismem. Nikdo z nacistů ale nejspíše nebyl zvrhlejší než Julius Streicher. Mohl si to přitom dovolit po celou dobu druhé světové války, neboť ačkoliv ve 40. letech 20. století značnou část moci ztratil, nikdy nepřestal být Hitlerovým chráněncem. Za své činy byl pak v Norimberském procesu odsouzen k smrti a v roce 1946 skončil na šibenici.

„Streicher byl bezpochyby nejšpinavější muž v Norimberku. Jeho sbírka pornografické literatury byla největší, jakou jsme kdy viděli,“ citoval ArmyTimes Josepha Maiera a Sendera Jaariho, kteří pracovali pro norimberský tribunál při přípravě žaloby. Nakolik rozsáhlá byla jeho sbírka pornografie není jasné, údajně se však jednalo o tisíce a tisíce fotografií. Jasné pak není ani to, co se s ní stalo, nejspíše se však ztratila nebo byla zničena. Jestliže si ji ale někdo přivlastnil, může mít dnes velmi cennou kolekci – sice obscénních, ale jistě unikátních materiálů.

„Nacistický zlatý vlak“ s téměř 300 tunami zlata a jiného bohatství do cíle nikdy nedorazil, ani po téměř 80 letech ho nikdo nenašel

Článek Julius Streicher: nechvalně proslulý nacista byl tím nejšpinavějším v Norimberku; vlastnil největší porno sbírku na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.