Studie zveřejněná 4. června 2026 v časopise Meteoritics & Planetary Science popisuje soustředné gravitační anomálie o průměru až čtyř kilometrů. Geofyzikální měření ukazují na vyzdviženou centrální část a okolní prstencovou prohlubeň. Chemické složení skla vzniklého při dopadu podle autorů svědčí pro železné kosmické těleso.

Nejde přitom o objev učiněný až letos. Výzkumníci popsali důležité důkazy už v konferenčním příspěvku z roku 2022. Letošní práce přináší podrobnější zpracování lokality a materiálu, který z ní získali.

Význam nálezu spočívá v tom, že několikakilometrovou stopu po dopadu nebylo možné spolehlivě rozpoznat pouhým pohledem na krajinu. Bylo potřeba propojit měření podloží, vrty a laboratorní analýzy.

Kráter se ukázal pod zemí

První vodítko poskytl gravitační průzkum při hledání zlata. Ten sleduje drobné rozdíly v gravitačním poli, které mohou souviset s odlišným složením a uspořádáním hornin pod povrchem. Podezřelá struktura se tak může projevit i tam, kde už není vidět původní prohlubeň.

Podle příspěvku dostupného prostřednictvím Lunar and Planetary Institute badatelé pracovali také se vzorky z vrtu hlubokého 180,5 metru, umístěného přibližně 850 metrů jižně od středu anomálie. Už tehdy popsali nález šokovaného křemene a mimozemské chemické složky v impaktním skle.

Vrtné jádro poskytuje něco, co samotná mapa nabídnout nemůže: skutečnou horninu z konkrétní hloubky. Umožňuje sledovat její složení, strukturu i vztahy mezi jednotlivými vrstvami. Geologové tak mohou ověřovat, zda jejich výklad měření odpovídá tomu, co pod povrchem skutečně leží.

Právě propojení obou postupů dává podobným objevům sílu. Geofyzika ukáže, kde hledat. Vzorky pomohou vysvětlit, co se tam stalo.

Kruhový útvar sám o sobě ještě není důkazem dopadu. Rozhodující jsou znaky, které lze spojit s mimořádnými podmínkami při srážce kosmického tělesa se Zemí.

Horniny zaznamenaly extrémní tlak

Mezi takové důkazy patří tříštivé kužely, známé také anglickým označením shatter cones. Jde o charakteristicky utvářené lomové plochy v horninách, které zachycují působení rázové vlny.

Doporučení odborné komise Meteoritické společnosti je řadí mezi diagnostické znaky impaktu. Další cestu představují specifické deformace minerálů nebo chemicky prokázaná příměs mimozemského materiálu. U každého nálezu je však nutné doložit geologické souvislosti a odlišit jej od znaků, které mohou vzniknout také jinými procesy.

V Ora Banda vědci identifikovali charakteristické deformace v 17 zrnech křemene. Podle studie zaznamenávají tlaky přibližně 15 až 20 gigapascalů. To odpovídá zhruba 150 až 200 tisícům běžného atmosférického tlaku.

Ve skle navíc naměřili zvýšené koncentrace niklu, kobaltu, iridia a dalších prvků. Jejich zastoupení porovnávali s místními horninami, aby rozlišili původní složení podloží od příměsi přinesené dopadem.

Krajina mohla o svůj kráter přijít, ale drobné minerály si záznam nárazu uchovaly. Pro výzkumníky tak mají mikroskopické změny někdy větší vypovídací hodnotu než nápadný kruh na satelitním snímku.

Zlato mohlo padat zpátky do kráteru

Lokalita přinesla i neobvyklý nález. Autoři výzkumu Aaron Cavosie a Raiza Quintero v textu zveřejněném na Phys.org popsali drobné zlaté nugety v impaktních brekciích. Brekcie jsou horniny tvořené úlomky spojenými jemnějším materiálem.

Podle jejich výkladu dopad vymrštil do vzduchu směs rozdrcených hornin, roztaveného materiálu a částeček zlata. Tato směs pak dopadala zpět a stala se součástí nově vznikajících uloženin. Právě odtud pochází představa, že nad místem mohlo „pršet zlato“.

Zlato přitom nemuselo přicestovat s asteroidem. Oblast je známá zlatonosnými horninami a popsaný mechanismus počítá s přemístěním materiálu, který se nacházel na Zemi už před nárazem.

Rozdíl je důležitý také pro pochopení hospodářského významu objevu. Nález několika zlatých částic v hornině ještě nevypovídá o tom, zda existuje ložisko vhodné k těžbě. To by vyžadovalo informace o množství, koncentraci a rozložení kovu.

Vědecky je ale tato souvislost pozoruhodná. Náraz zasáhl prostředí, které už mělo vlastní geologickou historii, a část jeho materiálu rozdrtil, promíchal a přemístil. Výzkum proto nesleduje pouze samotné kosmické těleso, ale také to, jak proměnilo místo dopadu.

Země své dávné katastrofy postupně zakrývá

Proč tak rozsáhlá struktura nezůstala v krajině nápadná? Zemský povrch se neustále mění. Voda a vítr odnášejí materiál, sedimenty překrývají starší vrstvy a pohyb litosférických desek může geologický záznam zásadně přetvořit.

Jak vysvětluje NASA, právě eroze a desková tektonika postupně odstraňují stopy po mnoha pozemských impaktech. Na Měsíci se krátery uchovávají podstatně lépe. Rozdíl mezi oběma tělesy proto neukazuje jen historii dopadů, ale také rozdílnou schopnost jejich povrchů tuto historii zachovat.

Z toho vyplývá důležitý limit našeho poznání: seznam nalezených kráterů není úplným seznamem někdejších srážek. Obsahuje především ty události, jejichž stopy přežily a které se podařilo rozpoznat.

Ora Banda ukazuje, proč mohou být cenná také data původně získaná pro jiný účel. Průzkum zaměřený na nerostné suroviny se může stát podkladem pro rekonstrukci dávné katastrofy. Vyžaduje však, aby někdo v neobvyklém měření či vzorku rozpoznal otázku přesahující původní zadání.

Hledání zlata tak přineslo i nález, jehož hodnota se neměří vytěženými tunami. Pomohlo odhalit událost, kterou dnešní krajina téměř skryla, a ukázalo, jak dlouho mohou její stopy přežívat v nenápadných úlomcích hornin.

Článek Hledali zlato, narazili na stopu kosmické katastrofy. V Austrálii odhalili skrytý kráter, při jehož vzniku mohlo pršet zlato se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč ji USA dosud nikomu nedaly

Odpověď je prostá a zároveň výmluvná: technologie je natolik citlivá, že Spojené státy nechtěly riskovat únik jakýchkoliv detailů. Federální notifikace publikovaná v březnu 2026 výslovně řeší klasifikaci SECRET, ochranu softwaru i hardwaru proti neoprávněné manipulaci a riziko, že by protivník mohl na základě znalosti parametrů vyvinout protiopatření. Přesný dolet, rychlost ani kompletní naváděcí architektura AIM-260 zůstávají ve veřejných zdrojích utajené. Oficiálně víme jen to, že jde o střelu vzdušné nadvlády s podporou GPS, s větším dosahem a účinností než všechny dosavadní americké střely vzduch-vzduch, a že je konstrukčně kompatibilní s existujícími závěsníky i interními šachtami stíhaček F-22 Raptor a F-35 Lightning II.

Proč tedy výjimka pro Austrálii? Americký dokument to říká otevřeně: Canberra je jedním z nejdůležitějších spojenců USA v západním Pacifiku a umí chránit citlivou technologii v zásadě stejně jako samotná americká vláda. Nejde o běžný export munice. Jde o politicko-technologický signál, že indo-pacifický prostor a vzdušný boj na velkou vzdálenost patří mezi absolutní priority Washingtonu.

Čínská hrozba, která celý program urychlila

Abychom pochopili, proč AIM-260 vůbec vznikla, musíme se podívat na druhou stranu Pacifiku. Čínské letectvo provozuje stealth stíhačku páté generace Chengdu J-20 Mighty Dragon, dvoumotorový stroj s interními zbraňovými šachtami, který může nést čtyři střely vzduch-vzduch PL-15 uvnitř trupu.

Právě PL-15 je klíčem k celému příběhu. Analytická práce Naval Postgraduate School z roku 2025 jí připisuje následující parametry:

• Dosah: přibližně 200 km
• Rychlost: kolem Mach 5 (přibližně 6 125 km/h)
• Naváděcí systém: aktivní elektronicky skenovaný radar (AESA)

Tentýž zdroj konstatuje, že PL-15 pravděpodobně překonává dosavadní americkou AIM-120C/D AMRAAM, která má odhadovaný dosah kolem 160–180 km. Jinými slovy: čínský pilot s J-20 mohl teoreticky vystřelit dřív než jeho americký protějšek s F-35. Dosahová mezera, byť řádově v desítkách kilometrů, v boji za hranicí viditelnosti rozhoduje. Kdo střílí první, má statisticky vyšší šanci přežít.

AIM-260 má tuto mezeru zavřít, nebo rovnou obrátit. Přesná čísla USA nezveřejnily, ale samotný fakt, že střela vznikla jako přímá odpověď na PL-15, naznačuje ambici dostat se minimálně na srovnatelný, ne-li větší dosah. Lockheed Martin ji v tiskové zprávě ze září 2026 označil za „nejsofistikovanější střelu vzdušné nadvlády“.

Tři roviny, které se v příběhu prolínají

Celý příběh kolem AIM-260 se ve skutečnosti skládá ze tří oddělených událostí, které se snadno slévají do jedné:

Exportní schválení v USA. Kongres obdržel notifikaci už v lednu 2026. Americký strop pro Austrálii činí až 450 střel AIM-260 v maximálním finančním rámci 3,16 miliardy dolarů, tedy přibližně 75 miliard korun. To je horní hranice, nikoli okamžitá objednávka.

Australské politické oznámení. Dne 6. srpna 2026 australské ministerstvo obrany potvrdilo aktuální investici téměř 736 milionů australských dolarů a pořadí integrace: nejprve F/A-18F Super Hornet, poté F-35A Lightning II a nakonec EA-18G Growler. Austrálie se označila za prvního operátora AIM-260 mimo USA.

Fotografie z Gray Flag 2026. Na snímku pořízeném na základně Point Mugu v Kalifornii 11. září 2026 je zachycen australský F/A-18F z No. 1 Squadron s tím, co bylo identifikováno jako testovací kus AIM-260. Samotné cvičení Gray Flag nebylo žádnou PR kulisou, zahrnovalo přes 750 letů, více než 3 000 účastníků ze 150 organizací a přes 2 000 letových hodin. Střela na australském letounu zapadá do reálného integračního testování.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Česká republika si objednala stíhačky F-35A Lightning II. Podle odpovědi Ministerstva obrany z června 2025 by první stroje měly dorazit k výcviku do USA v roce 2029, dodávky do Česka jsou plánovány na roky 2031–2034 a plné operační schopnosti se očekávají v roce 2035. Lockheed Martin přitom veřejně uvádí kompatibilitu AIM-260 s F-35.

Znamená to, že české letectvo jednou AIM-260 dostane? Technicky je to myslitelné, precedent exportu nyní existuje. Politicky je to ale zcela otevřené. Ve veřejně dostupných dokumentech neexistuje žádné americké rozhodnutí o uvolnění této střely pro jakéhokoli evropského uživatele. Austrálie ji získala díky specifické kombinaci: mimořádná důvěra Washingtonu, geografická blízkost potenciálnímu konfliktu s Čínou a schopnost chránit utajované technologie na americké úrovni. Evropské země NATO řeší primárně kolektivní obranu proti Rusku, kde je vzdušná nadvláda jen jednou částí širšího konfliktu.

Americká notifikace sama výslovně uvádí, že navržený prodej Austrálii „nezmění základní vojenskou rovnováhu v regionu“. Měřitelný dopad je spíš kvalitativní: Canberra získává schopnost delšího prvního výstřelu a těsnější interoperabilitu s americkým letectvem, což zvyšuje odstrašení. Ale samo o sobě to regionální poměr sil nepřeklápí.

Střela, kterou svět nesměl vidět

První veřejný záběr AIM-260 nepochází z žádné oficiální prezentace Pentagonu. Pořídil ho civilní fotograf Jonathan Tweedy 13. května 2026 u letecké základny Eglin na Floridě, jak informoval magazín Air & Space Forces. Program běžel roky v režimu vysokého utajení a americká strana se nesnažila střelu ukazovat, naopak. Fakt, že se AIM-260 poprvé „ukázala“ až v roce 2026 a vzápětí se objevila na australském letounu během integračních testů, vypovídá o tempu, jakým Washington i Canberra celý projekt tlačí vpřed.

Austrálie teď drží klíč k něčemu, co dosud neměl nikdo mimo americké letectvo. Otázka už nezní, jestli se indo-pacifický vzdušný prostor mění, ale jak rychle.

Článek USA poprvé vyvezly svou nejpokročilejší střelu vzduch-vzduch AIM-260, kterou nikomu nedávají. Má čelit čínské J-20 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je Slinger a jak funguje

Slinger není jen kanón přišroubovaný k vozidlu. Je to integrovaný protidronový komplet, který v jednom balíku spojuje radar Echodyne s 4D snímáním, čtyřosou stabilizovanou senzorovou hlavici a kanón Bushmaster M230LF ráže 30 × 113 mm od Northrop Grumman. Právě tento kanón je pozemní odvozeninou zbraně, kterou nese americký bitevní vrtulník AH-64 Apache, ovšem v upravené verzi s delší hlavní, pásovým podáváním munice a kadencí do 200 ran za minutu.

Celý modul podle oficiálního letáku EOS váží 355 kg včetně plné zásoby munice. To je hmotnost, která umožňuje montáž na pickupy, lehká 4×4 i starší obrněné transportéry typu M113, bez nutnosti těžkého pásového podvozku. Obsluha systém řídí dálkově, nemusí sedět přímo u zbraně.

Klíčovým prvkem je speciální 30mm tříštivá munice s přibližovacím zapalovačem. Střela nemusí dron trefit přímo. Stačí, když proletí v jeho těsné blízkosti, senzor zapalovače vyhodnotí vzdálenost a odpálí hlavici, která cíl zasype střepinami. Proti malému, rychle manévrujícímu dronu to dramaticky zvyšuje pravděpodobnost zásahu. Radar přitom sleduje vzdušný prostor, optika zamíří a stabilizace drží mířidla i za jízdy. Výsledek: systém dokáže pálit na pohybující se drony za hranicí 800 metrů, a to i z jedoucího vozidla.

Proč Rusové nevědí, kde bude

Formulace není nadsázka o neviditelnosti. Je to důsledek taktiky, kterou pickup se Slingerem umožňuje. Americké ministerstvo obrany tyto prostředky označilo jako „30mm gun trucks“ a právě v tom je podstata: lehké vozidlo s protidronovou zbraní může během minut změnit pozici, přesunout se ke koloně na přesunu, zajet ke skladu munice, pokrýt radarové stanoviště a zase zmizet.

Klasická samohybná protiletadlovka typu Gepard váží přes 47 tun. Přesun vyžaduje plánování, logistiku, čas. Slinger na pickupu vyrazí po silnici, polní cestě i rozbitém terénu a za pár minut je jinde. Pro ruský průzkum a dělostřelectvo to znamená, že krátkodosahová protidronová palba se může objevit prakticky kdekoliv podél fronty i v týlu. Nepředvídatelnost pozice je v dronové válce obrovská výhoda.

Samozřejmě to neznamená nezranitelnost. Pickup není obrněnec. Po odhalení je Slinger citlivý na dělostřeleckou palbu, FPV drony i přesně naváděnou munici. Přežití stojí na disciplíně obsluhy: rychlý přesun, maskování, síťová koordinace s dalšími prvky obrany.

Kolik jich Ukrajina má, a kolik jich nemá

Právě tady je největší mediální zmatek. V létě 2023 se rozšířila informace o 160 objednaných Slingerech pro Ukrajinu. Jenže oficiální burzovní vysvětlení EOS ze 4. září 2023 tuto informaci výslovně označilo za chybnou. Firma tehdy potvrzovala pouze tři Slingery objednané přes amerického zákazníka k darování Ukrajině. Současně existovaly dva podmíněné kontrakty na až 150 starších dálkově ovládaných zbraňových stanic, jiný produkt, jiná kategorie.

Výroční zpráva EOS za rok 2024 už uvádí, že Slinger je na Ukrajině úspěšně používán. Reportáž z roku 2025 potvrzuje pokračující nasazení a materiál z roku 2026 hovoří o systémech operujících na ukrajinském bojišti, včetně ochrany raketových základen a radarových stanovišť u Kyjeva. Přesný počet dodaných kusů ale firma veřejně neuvádí. Bezpečné je říct, že Slinger prošel reálným bojovým nasazením; kolik jich skutečně operuje, zůstává z pochopitelných důvodů utajeno.

Ekonomika obrany: proč je levný zásah důležitější než drahá raketa

Podle nás je hlavní síla Slingeru právě v ekonomice. Sestřelit dron za pár tisíc korun raketou, která stojí statisíce až miliony, je dlouhodobě neudržitelné. Třicetimilimetrový granát s přibližovacím zapalovačem stojí zlomek ceny rakety země-vzduch. A proti levným čínským nebo íránským dronům, které Rusko nasazuje ve stovkách, je to přesně ten druh odpovědi, který dává finanční smysl.

EOS i ukrajinská zkušenost přitom zdůrazňují, že samotné elektronické rušení přestává stačit. Moderní drony využívají optické vlákno pro přenos signálu, autonomní navigaci nebo odolnější šifrování, rušička na ně jednoduše nezabere. Česká armáda to ostatně potvrzuje vlastní zkušeností: systém MANPACK G, který Velitelství pozemních sil popisuje jako účinný prostředek elektronického boje, má proti dronům na optickém vlákně jasný limit. Proto roste význam kinetických prostředků, a Slinger je přesně v této kategorii.

Není sám: srovnání s konkurencí i cesta do Evropy

Ukrajina dostává mobilní protidronové prostředky i od dalších spojenců. Německo dodalo 60 protiletadlových tanků Gepard se dvěma 35mm kanóny Oerlikon, dva systémy Skynex a 20 raketometů ráže 70 mm na pickupech. Spojené státy oznámily devět protidronových 30mm gun trucků a deset mobilních laserem naváděných raketových protidronových systémů. Slinger se v tomto spektru vyčleňuje kombinací extrémně nízké hmotnosti, integrovaného radaru a přibližovací munice; sedí mezi těžkou pásovou PVO a lehkou raketovou obranou.

Oproti Gepardu je řádově mobilnější a nasaditelný na nesrovnatelně levnějších platformách, ale nabízí kratší dosah a menší zásobu munice. Oproti americkým mobilním raketovým systémům je levnější na jeden zásah. Oproti ruskému přístupu, který tradičně sází na elektronický boj a rušení, představuje kinetickou alternativu tam, kde rušení selhává.

A Slinger už není jen „frontová kuriozita“. V květnu 2025 EOS oznámila dosud největší zakázku na námořní verzi systému pro západní Evropu v hodnotě přibližně 850 milionů korun, s dodávkami v letech 2025 až 2026. Systém tak míří i k ochraně lodí a kritické infrastruktury daleko od ukrajinské fronty.

Pickup s třicítkou na střeše nezní jako revoluční zbraň. Ale ve válce, kde levný dron za pár tisíc korun dokáže zničit tank za desítky milionů, je právě tahle nenápadná kombinace radaru, optiky a přibližovací munice přesně tím, co drží obránce ve hře.

Článek Ukrajinci dostali australský Slinger. Kosí drony na 800 metrů a váží jen 355 kg; Rusové nikdy neví, kde bude se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna ponorky a proč jaderné

Austrálie je ostrovní kontinent, jehož ekonomika stojí a padá s námořními trasami. Ministr Marles to při představení obranné strategie řekl bez obalu: země je „doslova závislá“ na mořských spojnicích, po nichž proudí obchod i paliva. Konvenční diesel-elektrické ponorky třídy Collins, které australské námořnictvo provozuje od poloviny devadesátých let, mají výtlak 3 407 tun pod hladinou, délku necelých 78 metrů, rychlost 20 uzlů (37 km/h) a dolet přes 21 300 km (11 500 námořních mil). Jsou vyzbrojeny šesti 533mm torpédomety, torpédy Mk 48 a protilodními střelami Harpoon. Na svou dobu to byl solidní stroj. Jenže diesel-elektrický cyklus omezuje dobu, po kterou ponorka dokáže operovat pod hladinou bez prozrazení, a tím i její strategický dosah.

Jaderný pohon toto omezení ruší. Ponorka s reaktorem může zůstat pod vodou týdny, překonat tisíce kilometrů bez nutnosti vynoření a držet se v operačním prostoru tak dlouho, jak vydrží posádka a zásoby. Důležité je přitom zdůraznit: nejde o jaderné zbraně. Oficiální dokumenty AUKUS opakovaně používají formulaci „konvenčně vyzbrojené, jaderně poháněné ponorky“. Austrálie nebude obohacovat uran ani přepracovávat vyhořelé palivo. Reaktory budou zapečetěné, bez nutnosti výměny paliva po celou dobu životnosti lodi.

Tři vrstvy cesty k odstrašení

Program AUKUS, vyhlášený v září 2021, nahradil dřívější smlouvu s Francií na konvenční ponorky Shortfin Barracuda. Canberra tehdy argumentovala tím, že zrychlující se změny regionální bezpečnosti dělají z konvenčních ponorek řešení nevyhovující budoucím potřebám. Cenou za to byla ztráta času a prudce vyšší průmyslová náročnost.

Harmonogram má tři vrstvy:

• Od roku 2027 začne v západní Austrálii rotační přítomnost až čtyř amerických ponorek třídy Virginia a jedné britské třídy Astute v režimu SRF-West. Austrálie tak získá podmořskou schopnost ještě předtím, než bude mít vlastní jaderné ponorky.
• Od počátku třicátých let má Austrálie převzít tři americké ponorky třídy Virginia z aktivní flotily US Navy. Proč ne nově postavené? Protože americká průmyslová základna to nedovolí. Podle Kongresového výzkumného servisu kleslo reálné tempo výroby třídy Virginia od roku 2022 na přibližně 1,1 až 1,2 kusu ročně, zatímco potřeba činí minimálně dva kusy ročně.
• Od počátku čtyřicátých let mají přicházet první ponorky SSN-AUKUS, postavené přímo v Osborne podle britského návrhu s reaktory od Rolls-Royce a technologiemi všech tří partnerů. Austrálie přitom investuje do britské průmyslové infrastruktury 2,4 miliardy liber, aby výroba reaktorů v závodě Raynesway vůbec zvládla pokrýt poptávku obou námořnictev.

Přesné technické parametry SSN-AUKUS vlády zatím nezveřejnily. Oficiálně ale půjde o generační skok v dosahu, vytrvalosti a schopnosti vést zpravodajské, podhladinové i úderné mise.

Čína jako hlavní motor, Rusko jako důkaz

V textu stojí dvě země a obě tam patří, ale z jiných důvodů. Čína je pro Canberru hlavní regionální bezpečnostní motiv. Australská obranná strategie otevřeně mluví o čínských „nátlakových postupech“ včetně nebezpečných zachycení lodí a letadel v mezinárodním prostoru. V květnu 2024 Austrálie oficiálně protestovala proti vypuštění světlic přes letovou dráhu australského vrtulníku v mezinárodních vodách čínským letounem. Podle amerického Pentagonu je čínské námořnictvo s více než 370 loděmi a ponorkami numericky největší na světě. Pod hladinou Peking provozuje šest jaderných útočných ponorek, šest balistických a 48 diesel-elektrických. Celá ponorková flotila má narůst na 80 jednotek do roku 2035.

Rusko představuje jiný typ hrozby. Pro Austrálii není bezprostředním sousedem, ale jeho útok na Ukrajinu, trvající už více než čtyři roky, je pro Canberru důkazem, že velká mocnost může sáhnout k otevřené agresi proti sousedovi. Australská diplomacie označuje ruskou invazi za „plnohodnotný nezákonný útok“ a uvalila přes 1 800 sankcí. Společné britsko-australské prohlášení z června 2026 výslovně říká, že program SSN-AUKUS posiluje bezpečnost nejen v Indo-Pacifiku, ale i v euroatlantickém prostoru. Podmořské odstrašení má fungovat jako celek, od severního Atlantiku po Jihočínské moře.

Austrálie přitom vědomě odděluje bezpečnost od obchodu. Čína zůstává jejím největším obchodním partnerem: vzájemný obchod v roce 2025 dosáhl 326 miliard australských dolarů a tvořil čtvrtinu australského celkového obchodu. Canberra ale sází na to, že právě silné odstrašení umožní udržet stabilní vztahy, protože slabost provokuje.

Co mezitím chrání australské vody

Než přijdou první SSN-AUKUS, musí stávající flotila vydržet. Vláda v květnu 2026 spustila program prodloužení životnosti třídy Collins; jako první prochází modernizací HMAS Farncomb. Cílem je udržet tyto ponorky operačně schopné do čtyřicátých let. Zároveň už v Osborne pracuje kolem 1 100 lidí a australská agentura ANI zadala kontrakty za přibližně 1,9 miliardy australských dolarů. Celý program má v Jižní Austrálii vytvořit téměř 10 000 pracovních míst.

Austrálie navíc už poprvé zvládla údržbovou periodu britské jaderně poháněné ponorky a zapojuje domácí firmy do britských i amerických dodavatelských řetězců. Nejde o papírový megaprojekt. Jde o generační přestavbu celé námořní a průmyslové kapacity země.

Proč by to mělo zajímat Evropu

Pro exportně závislé evropské ekonomiky včetně České republiky je stabilita námořních tras a soudržnost spojeneckého bloku zásadní, i když Austrálie leží na opačné straně planety. Britská průmyslová základna, od reaktorů Rolls-Royce po loděnici v Barrow, dostává díky AUKUS obrovský impuls, který se přelévá do širších dodavatelských sítí. A společné prohlášení Londýna a Canberry z června 2026 jasně říká, že podmořské odstrašení nemá hranici na Suezském průplavu.

Austrálie nesází na počet lodí, v tom Čínu nikdy nepřekoná. Sází na kvalitu, utajenost a interoperabilitu s americkým a britským námořnictvem. Každá koruna, dolar či libra investovaná do Osborne je sázka na to, že protivník, který vidí pod hladinou neviditelnou hrozbu, raději nesáhne po kartách.

Článek Austrálie sype přes 70 miliard Kč do jaderných ponorek. Chce přesvědčivé odstrašení agresivního Ruska i Číny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je M113 a proč ho Austrálie nechtěla zahodit

M113 vznikl na přelomu padesátých a šedesátých let jako odpověď na potřebu lehkého, plně pásového transportéru, který dokáže držet krok s tanky a zároveň přepravit družstvo pěchoty. Klíčem k jeho nízké hmotnosti (kolem 11,5 tuny) byl hliníkový trup. Ten nabízel ochranu proti střepinám a lehkým ručním zbraním, ale nic víc. Přesto se z M113 stal nejpočetnější západní obrněnec studené války: desítky tisíc kusů, desítky armád, desítky variant od ambulancí po nosič protiletadlových raket.

Austrálie své M113A1 provozovala jako jediný pásový transportér pěchoty v celé armádě. Když na přelomu tisíciletí ministerstvo obrany hledalo náhradu, dospělo k závěru, že žádná dostupná alternativa nenabízí lepší poměr ceny a výkonu než důkladný upgrade stávajících strojů. Program nakonec počítal s modernizací 431 vozidel za zhruba miliardu australských dolarů, tedy v přepočtu kolem 16 miliard korun.

Metr navíc, šest tun navrch

Rozdíl mezi starým M113A1 a M113AS4 nejlépe ilustrují čísla. Původní stroj měřil 4,8 metru na délku a vážil 11,5 tuny. AS4 narostl na 5,8 metru a 18 tun. Trup byl prodloužen o více než metr a dostal šesté pojezdové kolo, to znamenalo víc místa uvnitř pro sedačky, vybavení i nové systémy. Starý dieselový motor Detroit Diesel o výkonu kolem 150 kW nahradil německý MTU 6V 199 TE20 s výkonem 260 kW, takže navzdory přibylým tunám si vozidlo udrželo maximální rychlost kolem 66 km/h.

Změnil se i interiér. Nová elektricky poháněná věž s 12,7mm kulometem dostala denní i noční zaměřovače. Řízení a převodovka byly kompletně přepracované. Australský úřad pro národní audit (ANAO) už v roce 2005 konstatoval, že výsledné vozidlo je „podstatně odlišné“ od M113A1. Na první pohled to ale nepoznáte, silueta zůstala typicky „emstotřináctková“, nízká a hranatá.

Keramika na hliníku: co ochrana skutečně znamená

Nejzásadnější proměna se odehrála v pancéřování. Původní hliníková korba zůstala základem, ale dostala přídavné pancéřové panely. Podle veřejně dostupných technických profilů jde o keramické přídavné pancéřování: tvrdá čelní vrstva naruší letící střelu a podkladové vrstvy zachytí zbytky a střepiny. K tomu přibyly protivýbuchové plechy na dně korby a textilní záchytné clony uvnitř, které brání zranění posádky odlétávajícími úlomky po zásahu.

Výsledek je proti starému M113A1 dramatický: z transportéru chráněného jen proti střepinám vznikl stroj odolný vůči palbě z ručních zbraní, s vyšší šancí přežití při nájezdu na minu a s lepší ochranou před sekundárními účinky zásahů. Přesná skladba pancéřového paketu ale v otevřených oficiálních materiálech rozepsaná není, jde o utajovaný parametr.

Kde končí příběh o nezničitelnosti

Tady je třeba být upřímný. M113AS4 představuje obdivuhodný inženýrský výkon, důkaz, jak daleko lze dotlačit platformu z šedesátých let. Není to ale moderní bojové vozidlo pěchoty stavěné od nuly pro dnešní vysokointenzivní bojiště. Austrálie to sama přiznává. Audit ANAO z března 2026 výslovně uvádí, že M113AS4 je pro střední a vysoké hrozbové prostředí nedostatečný a že mu „chybí protivýbušná ochrana ve všech operačních prostředích“. Oficiální podklady australského ministerstva obrany k programu LAND 400 dodávají, že AS4 postrádá palebnou sílu i ochranu potřebnou k boji v přímém kontaktu s nepřítelem.

Proto Canberra vybrala jako nástupce jihokorejský Hanwha Redback, skutečné bojové vozidlo pěchoty nové generace. První kusy mají dorazit v roce 2027, byť jich bude „jen“ 129 pro jeden prapor, nikoli plošná náhrada celé staré flotily.

Český pohled: BVP místo M113

Česká armáda M113 nikdy neprovozovala. Tuzemskou obdobou v roli pásového transportéru pěchoty jsou sovětská BVP-1, zavedená v ČSLA koncem sedmdesátých let, a jejich nástupce BVP-2, které armáda používá dodnes. Rozdíl v koncepci je podstatný: zatímco M113AS4 zůstává transportérem s kulometem a důrazem na přepravu a ochranu posádky, BVP-2 je bojové vozidlo pěchoty se silnější výzbrojí, určené i k boji s obrněnými cíli. Logika „bévépéčka“ je nám bližší, ale AS4 je svou rolí pořád spíš obrněná dodávka než bojový stroj.

M113AS4 tak nejlépe funguje jako memento toho, co dokáže důkladná modernizace, a kde má své nepřekročitelné hranice. Šest tun keramiky a oceli, nový motor a metr trupu navíc posunuly vietnamskou éru o generaci výš. Na špičku současné kategorie to ale nestačilo.

Článek Z hliníku se stala keramická pevnost, v níž vojáci přežijí skoro vše. Australský M113AS4 vzhledem klame se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Robopes doprovodí vojáky, ale funguje i sám

Australská společnost Skyborne Technologies uvedla 13. října 2025 revoluční pozemní robotický systém CODiAQ (Controller-Operated Direct-Action Quadruped) s konstrukcí připomínající psa. Jejím základem je tělo s baterií a řadou systémů, na němž je zbraňová nástavba – v té může být jak útočná puška, tak třeba minomet, ale nejspíše i jiné zbraně, uvádí Skyborne.

Nový strašák proti Rusku: Ukrajinci představili novou verzi střely Neptun s „vypoulením“, díky němuž ho zasáhne na nových místech

Na nástavbě jsou pak ještě antény pro udržování komunikace, a nejspíše i kamery poskytující přehled v úhlu 360 stupňů, aby dokázal robot automaticky reagovat na možné hrozby. Systém je na čtyřech otočných nohách s vícero klouby, díky čemuž se například dokáže sám postavit, pokud se převrátí, lépe se přizpůsobuje při zdolávání překážek, třeba schodů apod.

Asi není překvapením, že funguje na bází umělé inteligence, která toho zkrátka zvládne více než jediný voják. Operátora k obsluze CODiAQ lze přitom vycvičit za několik dní, což výrazně zvyšuje možnosti nasazení pozemních ozbrojených dronů. Ukrajina má kupříkladu Zmiy na čtyřech kolech s těžkým kulometem, který poskytuje palebnou podporu při útoku i v obraně.

Storm Shadow pronikla ruskou PVO a vzala Rusům „vítr z plachet“. Zasáhla chemičku, která je pro armádu klíčová

Je evidentní, že budou drony sehrávat stále větší význam, jelikož při jejich nasazení není riskován život člověka, a navíc je lze využívat ve vysokých počtech – limitem jsou de facto pouze finance dané armády. Mezi klíčové vlastnosti robopsa CODiAQ patří schopnost rychlého nasazené a zasažení více cílů po sobě, a to i v noci a na delší vzdálenosti (nejspíše stovek metrů).

Pohybovat se zvládá v členitém terénu, zalesněných oblastech a městském prostředí včetně schodišť. Stupeň krytí IP-67 pro mokré a prašné podmínky ho pak umožňuje nasadit prakticky v každém počasí, i když není jasné, jaké zvládá teploty. Je zřejmé, že může takový robopes využít i své malé velikosti a útočit tak na nepřítele de facto skrytě, a poté se zase schovat.

Článek Budoucnost bez vojáků ukázal robopes CODiAQ. Zvládne podmínky jako člověk, ale útočí skrytě, aniž by se prozradil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mogami je nenápadná, ale přitom silná

Japonská fregata Mogami je takzvanou všeobecnou fregatou, což znamená, že je schopná boje s ponorkami, silné protivzdušné obrany, ale i úderů na námořní nebo pozemní cíle. Wikipedia uvádí, že má zároveň prvky stealth, což ji dělá nenápadnou na radarech, na nichž v podstatě vypadá jako mnohem menší plavidlo, a je tak schopná splynout s dalšími, třeba rybářskými loděmi ve svém okolí. A přitom může nepříteli zasadit velmi zdrcující úder.

iZdroj fotografie: Hiroshi miyaji / Creative Commons / CC BY-SA

Japonsko má dokonce plán, že by mohlo tento typ fregaty prodat do Austrálie, která hledá takovéto plavidlo, a právě Mogami je jedním ze dvou kandidátů, uvádí ArmyRecognition. První by nejspíše vzniklo v zemi vycházejícího slunce, ale další už v australských loděnicích. Austrálie totiž patří ke spojeneckým zemím, kam nová japonská legislativa umožňuje zbraně vyvážet. Armádní Zpravodaj dodává, že není přesně jasné, zda skutečně uvažuje o třídě Mogami, nebo spíše o tzv. vylepšené Mogami, která je o něco větší a také silnější.

Fregata má díky automatizaci malou posádku

Fregata třídy Mogami je 133 metrů dlouhá, má plný výtlak 5 500 tun a je schopna dosahovat rychlosti větší než 30 uzlů. Na její palubě slouží kolem 90 námořníků, což svědčí o vysokém stupni automatizace. Vybavena je moderními senzory pro odhalování cílů na moři, pod hladinou a ve vzduchu, třída vylepšená Mogami má mít podobné parametry, ale její délka je 142 metrů, takže má i větší výtlak, čímž se přibližuje menším torpédoborcům.

Brazílie staví mnohem lepší fregatu, než jakou je ruská třída Admirál Grigorovič. Velikostně podobná, ale mnohem silnější

Fregata má kanon ráže 127 mm a vertikální odpalovací systém Mk.41 s 16 články, uvádí NavalNews, zatímco vylepšená Mogami s 32 články. Ten umožňuje odpalovat protiletadlové střely jako SM-2, SM-3, protiraketové SM-6, střely Tomahawk i mnohé další. Dále má odpalovač 8 protilodních střel Type 17 s dosahem 400 kilometrů, protiponorková torpéda a systém SeaRAM pro blízkou ochranu. Na palubu se vejde také vrtulník, v případě Japonska Mitsubishi SH-60L postavený na základě amerického Sikorski SH-60 Black Hawk.

Článek Ambiciózní japonská fregata Mogami může zasadit zdrcující údery. Výjimečně ji může získat zahraniční zájemce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

AS9 Huntsman má hlavně lepší ochranu

Nová pásová australská samohybná houfnice AS9 Huntsman je výsledkem jednání Austrálie s jihokorejským výrobcem Hanwha Defense který dodává K9 Thunder také do Polska. Australské ministerstvo obrany na stránkách uvádí, že společnost vyrobí techniku v australském závodě a oproti K9 bude významně upravená. Výsledná zbraň má vylepšenou integraci výbušné munice, posílenou ochranu vojáků a pokročilé digitální schopnosti.

El primer cañón autopropulsado australiano AS9 Huntsman fue descubierto en algún lugar de Corea. Bueno, finalmente comenzaron a instalar protección adicional en las armas autopropulsadas, no solo contra las submuniciones de racimo desde arriba, sino también desde los lados. pic.twitter.com/zZpStyqbv5

— Poderío Militar 🇪🇸🤝🇺🇦 (@PoderioMilitar) October 13, 2024

Komplet je osazen dělem ráže 155 milimetrů a celkové délce hlavně 52 ráží, což jsou standardní parametry většiny moderních západních houfnic. DefenceConnect přitom uvádí, že může používat veškerou standardní munici NATO, ale australská armáda ji otestovala i s americkou přesně naváděnou municí M982 Excalibur. Maximální dosah AS9 Hunstman je se standardní municí 30 km a s raketově asistovaným projektilem pak 40 km, ovšem ArmyRecognition uvádí, že se specializovanými náboji lze dosáhnout až 60 kilometrů.

Rychlost střelby je až 8 ran za minutu

Houfnice by měla být umístěna na upraveném podvozku z K9 Thunder, který obsahuje dodatečné pancéřování pro zvýšenou ochranu a vylepšený systém odpružení. Lze tedy předpokládat, že bude rychlost podobná jako u K9, což je 67 km/h, a dojezd 360 km. Velkou změnou v houfnici je však systém řízení palby od Kongsberg, který zaručuje integraci s dalšími australskými systémy. Navíc má poloautomatické nabíjení a rychlost palby 6 až 8 ran za minutu.

Největší dělostřelecká síla v Evropě vzniká v Polsku: to si objednalo stovky jihokorejských houfnic K9 Thunder, přestřílí většinu ruských

Svými schopnostmi se australská AS9 Huntsman vyrovná třeba německé pásové houfnici PzH 2000, protože má velice podobný dosah, rychlost střelby a pravděpodobně i přesnost – zvláště při použití stejné munice jakou je třeba M982 Excalibur. Zbraň bude přitom lepší než americká M109A7 – hlavně co se dosahu týče – což souvisí s použitím delší dělostřelecké hlavně. Australské dělostřelectvo se tak bude řadit mezi světovou špičku.

Článek Australská houfnice AS9 Huntsman je špičková, i když téměř neznámá houfnice s dosahem až 60 km a rychlostí střelby až 8 ran/minuta se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ghost Shark je dlouhý několik metrů

O projektu australského podvodního dronu Ghost Shark je známo velice málo informací, v podstatě lze vycházet jenom z fotografií publikovaných australským ministerstvem obrany. Je na nich vidět relativně veliký dron, jeho délka bude určitě několik metrů. Ovšem veškeré parametry tohoto podvodního stroje jsou zatím neznáme, uvádí Twz. Předpokládá ale, že by se měl vejít do běžného přepravního kontejneru, menší kontejner je necelých 6 metrů dlouhý.

https://t.co/SssKf9rzK7
オーストラリアのゴーストシャークという新しい自律型無人潜水機だそうです pic.twitter.com/weEk93kvIj

— Southwood (@Southwood_) April 18, 2024

Australské ministerstvo obrany ve své tiskové zprávě oznámilo, že projekt Ghost Shark začal v roce 2022. Skutečnost, že již v současné době je hotový první prototyp, ukazuje, jak velmi vysokou má program pravděpodobně prioritu. Do roku 2025 by měly být hotové celkem 3 prototypy a následně bude možné začít s výrobou. Ministerstvo se omezilo pouze na konstatování, že úlohou tohoto podvodního dronu bude zpravodajství, sledování, průzkum a útok.

Podvodní dron bude spolupracovat se spojenci

Ghost Shark by nejspíše měl spolupracovat nejenom s plavidly australského námořnictva, ale i s jeho spojenci hlavně z aliance AUKUS, uvádí NewAtlas. Jde o spojenectví Austrálie, Ameriky a Velké Británie zaměřené především na oblast Pacifiku, a má být rovnováhou proti rostoucím ambicím Číny. I když zatím není jisté, co bude australský podvodní dron umět, lze předpokládat, že by byl vysílán na mise, které by byly pro běžné ponorky nebezpečné. Díky své velikosti by také mohl být velmi nenápadný a operovat i v blízkosti pobřeží nepřítele.

„Lodní ocasy“ dokáží detekovat ponorky i jiné podmořské objekty, k „lovu nepřátel“ je mohou využívat i civilní lodě

Ghost Shark ale není jediným podvodním dronem, který ve světě vzniká. Americké námořnictvo vyvíjí dron Orca, na němž dělalo 10 let. V budoucnu lze předpokládat, že takovéto drony nebudou mít jenom průzkumné úlohy, ale budou i vyzbrojené. Nabízí se např. jako platforma pro jiné drony, které by mohly být vybaveny i nějakým typem lehčích střel a menších torpéd. Jejich další úlohou by mohlo být odhalování a zneškodňování námořních min.

Článek Ambiciózní australský Ghost Shark je mimořádně velký podmořský dron. Klidnit by mohl i Čínu a operovat u jejího pobřeží se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Super Hornet byl postupně vylepšován

Letoun Super Hornet vstoupil do služby amerického námořnictva v roce 1999, uvádí NavAir, a byl v podstatě výrazně vylepšenou a zvětšenou variantou McDonnell Douglas F/A-18 Hornet. Později si ho koupilo také australské letectvo, a následně i Kuvajt. Vývoj letounu přitom pokračoval, a američtí námořníci nejprve dostali modernizaci Block II, což byla standardní verze letounu, ale v roce 2020 se pak objevila poslední modernizace Block III. Kromě amerického námořnictva si ji pořídí i Austrálie, i když původně chtěla letadla vyřadit.

iZdroj fotografie: Námořnictvo USA

Rozměry nebo výkonové parametry F/A-18E/F Super Hornet se při modernizaci nemění, což se týká především jeho vnitřního vybavení. Jednou ze změn je počítač misí DTP-N se zhruba 17krát vyšším výkonem oproti předchozímu typu, uvádí NationalInterest. Letoun také dostane schopnost sdílet informace prostřednictvím datového spojení Tactical Targeting Network Technology. Tato vražedná „pavučina“ je nesmírně efektivní, i když údajně ne tolik jako u letounů 5. generace Lockheed Martin F-35 Lightning II (ty nicméně nemá každý).

Super Hornet Block III má dlouho životnost

Letoun ve verzi Block III bude mít životnost 10 tisíc letových hodin, kdežto starší Block II má jenom 6 tisíc hodin, což ho umožní udržet ve službě déle. Díky lepšímu tvaru přídavných nádrží se má prodloužit jeho dolet – hlavně u námořnictva je to důležité, protože letouny F-35C se zrovna velkým doletem nevyznačují, a například v rozlehlých prostorách Pacifiku by bylo nevýhodné mít na letadlových lodích jenom letouny s krátkým doletem. Piloti se také mohou těšit na jednoduchý, velký a přehledný multifunkční displej v kabině.

České letouny JAS-39 Gripen útočily na F-16, F/A-18 Hornet nebo Mirage 2000 ve Španělsku, úkol to pro ně nebyl jednoduchý

F/A-18E/F Super Hornet je v jedno i dvoumístném provedení vybavený dvojicí motorů. S jejich pomocí může dosahovat maximální rychlosti Mach 1,6, uvádí Wikipedia, a kromě rychlopalného kanonu může nést přes 8 tun zbraní na 11 závěsnících. Jde o různé typy amerických střel vzduch-vzduch, vzduch-zem, přesně naváděné a klouzavé pumy, protilodní střely nebo miny. To z něj ve spojení s moderním radarem typu AESA a systémy elektronického boje dělá velice silný univerzální letoun 4,5. generace a nebezpečného protivníka.

Článek Letouny F/A-18 Super Hornet jsou po modernizaci na Block III skvělé „vražedné stroje“, které do důchodu rozhodně nepůjdou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bushmaster je v armádách oblíbený

Vozidlo Bushmaster zavedla australská armáda do výzbroje v roce 1997, a od té doby si ho pořídilo i Japonsko, Velká Británie a další státy; Australané ho rovněž poslali v hojném počtu na pomoc Ukrajině. Jde o vozidlo s délkou 7,18 m určené k přepravě pěchoty nebo nákladu na dlouhé vzdálenosti a v náročném terénu, je v něm přitom místo pro řidiče a 9 cestujících. Se vznětovým motorem dokáže urazit vzdálenost 800 km a jeho max. rychlost je 100 km/h.

The Australian Ministry of Defense has unveiled the Electric Protected Military Vehicle (ePMV), also known as the „Electric Bushmaster“
Photo: Australian Department of Defence pic.twitter.com/c5HmzxVfLr

— Junsupreme (@RyszardJonski) August 11, 2022

O elektrickém Bushmasteru zatím australská armáda mnoho neřekla, známo ale je, že je stejně veliký jako klasické vozidlo a jeho hmotnost se pohybuje kolem 12 tun. Podle Australanů má být budoucností armády, protože poskytuje několik výhod – jednou je opravdu vysoká akcelerace, rychlosti 100 km/h je schopen dosáhnout za 12 sekund, kdežto běžné verzi to trvá 42 sekund. Další výhodu je pak tichý chod, a navíc a elektrický pohon nevyzařuje teplo jako klasický, díky čemuž je vozidlo skryto před senzory zaměřující teplo.

Nabíjení je stále veliký handicap

Australští vojáci budu muset Bushmaster podrobit důkladným testům, aby zjistili, zda je opravdu avizovanou budoucností. Elektrický pohon má kromě výhod, jakou je zmíněná tichost, absence tepla, zrychlení nebo jistá ekologičnost, i některé nevýhody. Většinou se týkají nabíjení, protože i přes pokrok stále trvá déle než dolití nafty nebo benzínu. Druhou je pak problém, jak vozidlo nabíjet tam, kde není k dispozici elektřina. Vozit na místo naftu a pak v generátoru vyrábět elektřinu je totiž mírně řečeno neefektivní.

Skvělá volba Austrálie: obrněné vozidlo Bushmaster patří k nejlepším ve své kategorii a poradí si i s těžkým terénem na Ukrajině

Některá vojenská vozidla na elektřinu již existují, ukrajinští odstřelovači například v současném konfliktu s Ruskem úspěšně používají elektrické terénní motocykly. Ve Francii potom existuje elektrické obrněné vozidlo Scarabee určené hlavně pro průzkum, a vozidlo na elektřinu představilo i Turecko. Demonstrátor tanku AbramsX má zase hybridní pohon, v určitých okamžicích by tak mohl ztichnout a nějakou dobu fungovat jenom na elektřinu.

Článek Elektrické obrněné vozidlo Bushmaster je pro budoucnost australské armády klíčové, má brutální zrychlení a je tiché; přesto jsou tu ALE se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nezachytitelný materiál a tichý pohon

Papírový dron, který je přesněji řečeno vyroben z voskovaného kartonu, je dílem australské firmy SYPAQ Systems. Armádními zkouškami prošel již v roce 2019 a ostrovní země ho v roce 2023 začala dodávat na Ukrajinu. Jeho výhodou je, že díky materiálu a téměř neslyšnému pohonu je velmi obtížné ho detekovat jak posloucháním, tak na radaru, a nejspíše to je tedy možné pouze vizuálně. Australský „papírák“ tak může zaútočit nečekaně, což například dokazuje ukrajinský útok těmito drony na letiště Kursk Vostčnyj.

⚡️A 🇷🇺Russian former pilot and now a blogger writes that yesterday 🇺🇦Ukraine attacked the airfield of the Russian Federation for the first time (presumably in Kursk) using disposable PPDS cardboard UAVs of the 🇦🇺Australian company „SYPAQ“.

Depending on the model, these drones… pic.twitter.com/w5dj2g0PIv

— 🇺🇦Ukrainian Front (@front_ukrainian) August 27, 2023

Dron SYPAQ je poměrně lehký, člověk ho podle publikovaných fotografií unese v ruce, a také je poměrně krátký, protože používá takzvanou bezocasou konstrukci. Rozpětí jeho křídel je pak větší než 2 metry. Poháněn je elektromotorem a vrtulí umístěnou v přídi letounu, přičemž dokáže urazit vzdálenost až 120 kilometrů a ve vzduchu vydržet i 3 hodiny.

Dron zničí letadlo i protiletadlový systém

Existovat mají minimálně 2 modely Corvo PPDS: první je schopen nést nálož o hmotnosti až 3 kg, a druhý pak o váze 5 kilogramů. To se sice nezdá příliš, ale i protitankové hlavice mívají menší nebo podobnou hmotnost. Při ukrajinském útoku už přitom drony poničily několik bojových letounů včetně 4 kusů Suchoj Su-30 Flanker-C, případně i součásti protivzdušných systémů S-300 a Pancir, což více než dobře demonstruje jejich schopnosti.

Německá prohra je jihokorejský triumf, těžké BVP AS21 Redback může v Austrálii nahradit transportér M113 a možná zamíří i do Evropy

Australský dron je na oblohu vystřelován pomocí katapultu a obsluha ho ovládá obyčejným tabletem s Android OS. Corvo PPDS se ovšem dokáže pohybovat i autonomně, jeho systém umí mj. odhadovat polohu, ale většinou využívá navigaci GPS. V případě nenalezení cíle se pak může vrátit, i když jeho ztráta není vzhledem k jeho údajně velmi nízké cenně vážná (ta by se měla pohybovat zhruba od 1 000 $, což je asi 22 300 Kč, na takto ničivý dron tedy velmi levné). Odběratelům je letoun dodáván v rozloženém stavu a složit ho lze velmi rychle.

Článek Kartonové drony jsou naprosto geniálním řešením: radary je nevidí, člověk neslyší a unesou až 5kg nálož; navíc jsou extrémně levné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nová BVP nahradí stárnoucí M113

Austrálie potřebuje bojová vozidla pěchoty vyměnit opravdu nutně, protože se doteď opírá o staré americké transportéry M113, byť hluboce modernizované. Jejich základní konstrukce je starší 50 let, a i přes vylepšení neposkytuje vojákům dostatečnou ochranu, ale má i jiná omezení. Austrálie chtěla původně nových vozidel pořídit 450, ale nakonec by jich mělo být pouze 129 – alespoň v první fázi. Ušetřené peníze má investovat do raket dlouhého doletu.

⚡️🇰🇷South Korea’s Hanwha AS21 Redback won the competition for 🇦🇺Australia’s new BMP

South Korea’s Hanwha Defense won the tender for Australia’s future infantry fighting vehicle and signed a contract to produce 129 vehicles. pic.twitter.com/dOvVAALMXE

— 🇺🇦Ukrainian Front (@front_ukrainian) July 27, 2023

AS21 Redback přitom z BVP K21 vychází, ale v mnoha ohledech se od něj odlišuje; jihokorejská verze má základní hmotnost 25,6 tun, kdežto australská by měla vážit až 42 tun. Důvodem jsou hlavně požadavky australské armády na výrazné posílení ochrany osádky a vezeného výsadku. Standardně je přitom vozidlo třeba v přední části odolné proti munici ráže 30 milimetrů. Vedle toho budou vychází pro Austrálii vybavena systémem aktivní ochrany Iron Fist se schopností ničit protitankové střely přilétající ze všech směrů.

Kanon Bushmaster a střely Spike

Oproti jihokorejské verzi je jiná i výzbroj, Austrálie požadovala věž osazenou kanonem Mk44 Bushmaster II ráže 30 milimetrů, který bude doplněný koaxiálním kulometem ráže 7,62 milimetrů. Dále jsou na vozidle dva odpalovače protitankových střel Spike, ale lze na něj umístit třeba i dálkově ovládanou stanici se střelami FGM-148 Javelin. Vozidlo navíc disponuje vyspělou elektronikou a digitálním systémem řízení bitvy.

Osádku AS21 Redback tvoří 3 vojáci, prostor na výsadek pak pojme 8 plně vystrojených. Vozidlo se dokáže pohybovat rychlostí až 65 km/h a má dojezd přes 500 km, přičemž se parametry nového jihokorejského BVP zamlouvají kromě australské i polské armádě, a údajně aktuálně jedná a možném pořízení AS21 Redback jakožto těžšího doplňku k lehčím polským BVP Borsuk, a dalším možným zájemcem je Rumunsko. To mimochodem uvažuje také o jihokorejských houfnicích K9 Thunder a starších amerických tancích M1 Abrams.

Článek Německá prohra je jihokorejský triumf, těžké BVP AS21 Redback může v Austrálii nahradit transportér M113 a možná zamíří i do Evropy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V Austrálii je terén dosti náročný

Vozidlo je navrženo pro náročný terén v rozsáhlých neobydlených oblastech Austrálie. Poskytuje proto prostor pro družstvo 9 vojáků a řidiče, ale musí se do něj vejít nejen osoby, ale i jejich vybavení jako střelivo nebo zásoby včetně pitné vody na tři dny. Australská armáda ho zařadila do služby již v roce 2007 a jeho konec se zatím zdaleka neblíží. Postupně se navíc dostalo do výzbroje Velké Británie, Nizozemí, Japonska a dalších zemí, a na zmíněnou Ukrajinu bylo dodáno kolem 60 kusů.

iZdroj fotografie: Světlana Kirganová / Creative Commons / CC BY-SA

Bushmaster je 7,18 metru dlouhý, 2,48 metru široký a 2,65 metru vysoký. Jeho základní hmotnost činí 11 400 kilogramů, ale existují i verze s hmotností o 3 tuny vyšší. Spodek má vytvarovaný do V, což zajišťuje vysokou ochranu proti výbuchu min, s nimiž měl a má problém třeba americký Humvee. Samotné pancéřování pak osádku chrání proti projektilům ráže 7,62 milimetru nebo střepinám středně těžkých minometů. Spíše je tedy určen k přepravě než k boji.

Bushmaster je zbrojené vozidlo i sanitka

Jako většina vozidel podobného typu je Busmaster samozřejmě ozbrojený. Na jeho střeše je umístěna dálkově ovládaná věž s kulometem ráže 12,7 milimetru nebo granátometem ráže 40 milimetrů. Jeho výhodou je veliká variabilita, protože kromě verze pro přepravu vojáků existuje například jako sanitní vozidlo, nosič minometu, ale i jako základ pro systém protivzdušné obrany.

I přes svoji velikost je australské obrnění vozidlo Bushmaster velice mobilní, jeho motor mu zajišťuje rychlost až 100 kilometrů v hodině, a spolu s podvozkem i skvělou průchodnost těžkým terénem. Jeho dosah je pak solidních 800 kilometrů a je snadno přepravitelný uvnitř letounů jako Lockheed C-130 Hercules. V roce 2022 byl v Austrálii představen i Bushmaster s elektrickým pohonem a v současnosti zde tuto verzi intenzivně testují.

Článek Skvělá volba Austrálie: obrněné vozidlo Bushmaster patří k nejlepším ve své kategorii a poradí si i s těžkým terénem na Ukrajině se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Firma nekopíruje poprvé

Něco takového je a není překvapením. Model, který má být představen veřejnosti, nese označení FH-97A. Mělo by se jednat o dron ve funkci Loyal Wingman, tedy stroje doprovázejícího bojová letadla. Překvapení to není proto, že před rokem společnost představila model dronu FH-97. A ten jakoby z oka vypadl americkému XQ-58 Valkyrie. Ovšem americký a australský dron se liší, takže je dost nepravděpodobné, že by se během roku tak zásadně změnil design.

Výstavu čínští výrobci tradičně používají k představování svých nových produktů a konceptů. Jak dopadl loňský představený model se neví. Je možné, že vše skončilo u makety a dále se nepokračovalo. Kopie australského Ghost Bat může být zajímavějším počinem. Jde totiž o dron, která chce zavést nejen australské letectvo, ale také o něj má vážný zájem americké letectvo a údajně má mít jeden na testy. I když nutno přiznat, že v některých ohledech se čínský dron liší. Podle všeho má mít dva proudové motory, zatímco australský jeden.

Ale většina tvarů je mimořádně podobná. Stejně tak umístění senzorů a dalších prvků naznačuje, že by se mělo jednat o dron v roli Loyal Wingman. Ačkoli z modelu není patrné, jakým způsobem by dron přistával a vzlétal, zda jako MQ-28 na trojitém podvozku. Pozoruhodná je přední část stroje, ve které by se měly skrývat senzory. Dá se předpokládat, že by se jednalo o elektro-optický, případně infračervený senzor. Ty se nedají rušit. Rozložení krytů naznačuje, že dron by měl mít senzory i s pohledem do stran, případně instalované malé radary.

Zbraně proti letadlům a střelám

Makety zbraní, které jsou u dronu doplněny, naznačují, že by mělo jít o infračerveně naváděné střely. Jednou z možností, která se u budoucích dronů tohoto typu předpokládá, jsou útoky na jiná letadla, ale odpalování protistřel proti přilétávajícím střelám vzduch-vzduch. Drony by tak sloužily třeba v roli jakýchsi ochránců nejen bojových strojů, ale především tankerů, nákladních nebo průzkumných letadel. Ve stejných rolích je mimochodem plánuje australské i americké letectvo.

Zatímco australský stroj poprvé vzlétl v únoru 2021 a je intenzivně testován, není samozřejmě jasné, jaká bude budoucnost čínského dronu a zda nakonec neskončí jen u makety. Ale čínské letectvo v minulosti dalo najevo, že plánuje stroje podobného zaměření zavést. V roce 2021 byla spatřena dvoumístná varianta čínské stíhačky J-20 označovaná jako J-20S. Ta by se k ovládání podobných dronů skvěle hodila.

Článek Možná technologická špionáž. Čína opět zřejmě okopírovala koncept doprovodného australského dronu Ghost Bat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nebezpečné úkoly by plnil stroj bez pilota

Tento princip takzvaného loajálního wingmana je koncept, kterým se letečtí stratégové zabývají již delší dobu. Vychází z toho, že bezpilotní stroj letící spolu s vojenským letadlem by mohl plnit některé úkoly, jež dnes dělají stroje pilotované. Pokud by byl dron při plnění úkolů zničen, nebyl by ohrožen život vysoce kvalifikovaného pilota. Navíc jeho cena má být výrazně nižší než je cena letadel čtvrté nebo páté generace.

Na vývoji MQ-28, jemuž se dříve říkalo ATS, australský Boeing pracuje již několik let. První prototyp dronu se na oblohu vznesl v únoru 2021. V současné době mají existovat již dva prototypy, které procházejí náročným testováním, a třetí se staví. V září 2021 Boeing oznámil, že drony budou vyráběny v novém závodě v Queenslandu. V případě velkého zájmu ale není vyloučeno, že by se drony mohly vyrábět také v USA.

Austrálie počítá s tím, že by dron byl strojem, jenž bude doprovázet letadla vojenského letectva. A to jak bojové letouny F-35 a F/A-18, které má Austrálie ve výzbroji, ale například i letadla včasného varování E-7A, stroje pro elektronický boj nebo letecké tankery. Výhodou australského stroje je možnost snadno měnit vybavení v přídi podle toho, jakou bude plnit misi. Mohl by zde být třeba radar, zařízení pro elektronický boj nebo jiné systémy.

Letadlo s vyspělou umělou inteligencí

Technické údaje o Ghost Bat jsou zatím omezené. Ví se, že je 11,7 metru dlouhý a jeho dolet má být 3 700 kilometrů. Otázkou samozřejmě je, zda by zvládal tankování za letu a zda by mohl nést výzbroj v podobě raket vzduch-vzduch. Což není vyloučené, protože se s ním počítá i v roli jakéhosi obránce letadel včasného varování a tankerů. Podle dostupných zpráv je dron vybaven vysokou úrovní umělé inteligence, která mu poskytuje značnou autonomii. Ale zároveň by plnil úkoly zadané posádkou mateřského letounu.

I kdyby nenesl žádnou výzbroj, nasazení kombinace takového dronu spolu s bojovým letadlem by značně zvýšila schopnosti bitevních strojů. Dron by mohl plnit průzkumnou roli před pilotovanými stroji, které by tak zůstávaly v bezpečí. Jeho radar by mohl sloužit k odhalení nepřátelských letadel a zaměření raket dlouhého dosahu bez toho, aby bojový letoun zapínal své systémy, a prozradil tak svoji pozici. V případě masové produkce by mohla cena dronu údajně dosáhnout jen asi 50 milionů korun. Jeho ztráta by tak bolela mnohem méně.

Článek Americké letectvo má vážný zájem o australského netopýra MQ-28. Měl by doprovázet bojové stroje a šetřit životy pilotů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hlídková činnost Austrálie je rozsáhlá

Narůstá síla regionálních velmocí, především Číny, Indie, Jižní Koreje, Tchaj-wanu, Indonésie a Malajsie. I když v dohledných několika desítkách let lze sotva předpokládat, že by některá z těchto zemí přímo napadla Austrálii, nelze zcela vyloučit vznik sporu na téma rybolovné oblasti, nalezišť ropy či jiné zajímavé suroviny.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Austrálie / Public domain

Hlavním spojencem Austrálie v regionu jsou USA, především jejich základny na Havaji. To na jedné straně vytváří značnou posilu, přestože pakt ANZUS (Austrálie, Nový Zéland a USA) již dávno odvál čas, na druhé straně to vytváří vyšší pravděpodobnost konfliktu s Čínou.

Hlídkovou činnost vykonávají nejen lodě, ale rovněž letouny a vrtulníky, včetně těch bezpilotních. Ty nemohou působit za každého počasí. Kromě toho nemůže letectvo, s výjimkou vrtulníků, které však mají omezený dolet a drahý provoz, provádět kontroly přímo na palubách lodí, vyzvedávat trosečníky a poskytovat technickou či lékařskou pomoc.

Hlídkové čluny jsou zpravidla lehce vyzbrojené

Malá víceúčelová plavidla tvoří v současné době většinu počtů lodí válečných námořnictev. Bitevní lodě dávno zmizely v propadlišti dějin, letadlovými loděmi disponuje pouze několik velmocí, torpédoborců rovněž ubylo. Většina velkých válečných lodí kotví po většinu doby své služby v přístavech. Jejich provoz je nesmírně drahý a v době míru a hospodářské krize se šetří více než jindy.

Výjimku tvoří pouze americké námořnictvo, jehož úkolové svazy vedené letadlovými loděmi stále brázdí oceány. Jinak se na moři setkáte většinou s korvetami, různými torpédovými a hlídkovými čluny. Uvedené lodě většinou kontrolují prostor výsostných vod svojí země. Zde je jeden ze zásadních problémů, neboť různé státy si určují různou šířku výsostných vod kolem svého pobřeží. Obvykle platí, že čím větší ekonomické zájmy, tím širší výsostné vody.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Austrálie / Public domain

Hlídkové čluny mohou mít různou velikost. Menší by mohly bez problémů operovat na Vltavě, zatímco velké typy jako australská třída Armidale mají při délce téměř 60 metrů spíše rozměr korvety. Uvedené rozdíly vyplývají z hlavních úkolů, které má loď plnit. Malé typy se pohybují v přístavech a jejich okolí, velké operují na oceánech ve vzdálenostech stovek mil od svých základen.

Výzbroj tvoří obvykle automatické kanony ráže do 40 mm, které jsou i dvouúčelové. Sloužit mohou k ničení jak námořních a pozemních, tak leteckých cílů. Dále bývá ve výzbroji obvykle několik kulometů, mohou ji doplňovat přenosné protiletadlové raketové komplety, v některých případech i miny. Z přehledu obvyklé výzbroje vyplývá, že hlídkový člun nemá za úkol svádět bitvy s válečným námořnictvem protivníka, ale především sbírat informace a kontrolovat dění v určeném prostoru.

Potřeba nových plavidel se objevila již v roce 1993

Australské námořnictvo kontroluje obrovskou plochu oceánu, především na sever od pobřeží, odkud se mohou objevit problémy. Na jih už je pouze voda. Podmínky služby v Tichém oceánu mohou vypadat idylicky při představě dovolené na Havaji, ale opak je pravdou. Bez ohledu na své jméno je oceán velmi bouřlivý a právě v jeho prostoru vzniká řada ničivých tajfunů a tsunami. Posádky malých lodí bojují v takových podmínkách doslova o život.

V australském námořnictvu vykonávalo hlídkovou službu od 70. let minulého století 15 hlídkových člunů třídy Freemantle. Poslední z nich byly vyřazeny roku 2007 v rámci průběžného nahrazování třídou Armidale. Potřeba akvizice nových hlídkových plavidel se však objevila již v roce 1993, kdy lodě třídy Freemantle začaly viditelně zastarávat. Australské královské námořnictvo RAN (Royal Australian Navy) se rozhodlo snížit vývojové náklady, a tak přizvalo k projektu námořnictvo Malajsie.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Austrálie / Public domain

To od projektu brzy odstoupilo, což vedlo k posunutí původní realizace obměny lodí z roku 1998 o sedm let. Australské ministerstvo námořnictva specifikovalo požadavky na novou loď projektu SEA 1444 následujícím způsobem. Základ tvořila schopnost služby definovaná jako takzvaný loďoden, tedy počet dnů služby jedné lodi, a to za rok. Loď měla mít dále schopnost takzvané přístavní služby, vyloďovacích operací, záchranářské činnosti a hlídkování na volném moři kolem ostrovů v Pacifiku.

Ozbrojené jachty pro Pacifik

Velení námořnictva váhalo mimo jiné s rozhodnutím o materiálu na stavbu trupu. Nabízely se hliníkové slitiny, ocel a plastické hmoty. Výběrového řízení se zúčastnilo osm společností. Vývoj nového hlídkového člunu nakonec realizovala především australská společnost Austal, která je známá velmi moderními až nekonvenčními konstrukcemi. Jedná se buď o rychlé lodě, nebo neméně rychlé katamarány i trimarany. Jedním z produktů je například americká korveta třídy LCS2.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Austrálie / Public domain

Výsledkem práce vývojářů se stala menší loď, která připomíná moderní jachtu. Ve srovnání s třídou Freemantle budí Armidale dojem Jaguaru výrazně převyšujícího obstarožní Škodu 120. Výroba v loděnici Henderson dala celkem 14 hlídkových člunů se jmény Armidale, Larrakia, Bathurst, Albany, Pirie, Maitland, Ararat, Broome, Bundaberg, Wollongong, Childers, Laucenston, Maryborough a Glenelg, přičemž poslední převzalo námořnictvo v únoru 2008. Jedná se o jména australských měst, mnohdy převzatá ze staré Anglie.

Jak je u námořnictev zvykem, používá se pro celou skupinu lodí stavěnou podle jednotného plánu označení třída (class), která nese obvykle jméno podle první lodě, tedy třída Armidale. Hlídkové čluny slouží v různých základnách po obvodu Austrálie. Všechny čluny třídy Armidale spadají do skupiny australských hlídkových člunů (Australian Patrol Boat Group) a jejich hlavním oficiálním úkolem je kontrola rybolovu.

Armidale ve službě

Konstrukce nové lodi se vydařila nejen esteticky, což je vidět z fotografií. Například moderně řešený trup z lehkých slitin o délce 56 metrů umožnil snížit spotřebu paliva o 28 % ve srovnání s konkurenčními typy. Materiál zároveň snižuje pravděpodobnost napadení námořními minami se zapalovači, které reagují na magnetismus ocelových konstrukcí. Přestože se to může zdát nepravděpodobné, chovají se Armidale a její sestry na moři klidněji než jejich zavalitější předchůdci. Důvodem jsou stabilizační plochy pod zadní částí trupu.

Na počátku služby se u prvních tří lodí objevily problémy, především s palivovým systémem, do nějž pronikala voda. Proto došlo ke stažení všech ze služby a provedení rekonstrukce, kterou převzala výroba i pro další lodě. Přesto se podařilo dodržet smluvní cenu, jež se pohybovala mezi 24 až 28 miliony australských dolarů za hotovou loď (v přepočtu 400 až 465 milionů korun). Další problém se objevil ve speciální kajutě pro dvacet osob. Ta je určena pro trosečníky, ale rovněž pro zadržené osoby. Do místnosti vznikaly spaliny z motorů, což málem vedlo k otravě jednoho námořníka.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Austrálie / Public domain

Posádka má velmi dobré ubytovací podmínky. Důstojníci a starší námořníci (poddůstojníci) mají jedno, případně dvoulůžkové kajuty, mladší námořníci čtyřlůžkové. Člun má vlastní lednici a kuchyni, k dispozici je internet. Zásoby pohonných hmot a potravin zajišťují autonomní činnost až 42 dnů. Obvyklá hlídková plavba však trvá pouze 21 dnů. Lodě nemají stálou posádku. Námořníci se střídají ve čtyřech specializovaných týmech podle odbornosti. První tým je bojový, druhý námořní pro obsluhu lodi.

Obvyklou posádku tvoří 21 námořníků, míst pro ubytování je až 29. Hlavní výzbroj tvoří dálkově ovládaná zbraňová základna Typhoon izraelské společnosti Rafael s automatickým kanonem M242 Bushmaster ráže 25 mm. Dále jsou vezeny dva velkorážné kulomety M2HB ráže 12,7 mm. Loď má dva radary a elektronický varovný systém.

Do vezené výstroje patří dva rychlé čluny kategorie RHIB pro osm osob, které slouží pro vylodění na pevnině, cizích plavidlech a pro záchranářskou činnost. V krajním případě jsou použitelné i pro záchranu posádky. Aktuálně jsou již vyřazeny ze služby Pirie, Maitland a Bundaberg. V současnosti probíhá příprava prvních dvou lodí nové třídy Cape, a to Cape Byron a Cape Nelson na službu ochrany Austrálie.

Hlavní takticko-technická data člunů třídy Armidale

Výtlak 270 tun

Délka 56,8 m

Šířka 9,5 m

Ponor 2,25 m

Maximální rychlost 46 km/h

Akční rádius 5 600 km

Zdroj: autorský komentář MVK, NavyGov

Článek Armidale alias fiktivní Hammersley z populární Námořní hlídky. Válečná loď ze seriálu končí svou dlouhou službu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Australané a expediční operace

Australské ozbrojené síly se v posledních dekádách úspěšně účastnily a účastní tří expedičních operací. Jako první je třeba jmenovat misi OSN, jež nese název INTERFET. Základ činnosti tvořila stabilizace bezpečnostní situace, provedení voleb na Východním Timoru a zastavení politicky a nábožensky motivované genocidy mezi dvěma skupinami obyvatelstva, muslimy a křesťany.

iZdroj fotografie: Australské ministerstvo obrany / Public domain

Po teroristických útocích v USA dne 11. září 2001 se Austrálie zapojila na dlouhou dobu do mnohonárodní expediční a stabilizační operace, která probíhala 20 let v Afghánistánu. Následně se australské jednotky zapojily rovněž do mnohonárodní expediční operace v Iráku. Prakticky ve všech případech lze australské ozbrojené síly označit jako úspěšné.

Kvalita jejich příslušníků je srovnatelná s britskou, jež je považována za nejlepší v takzvaném západním světě. Spojuje špičkovou profesionální úroveň se schopností improvizace, čímž převyšuje většinu jiných profesionálních armád, propadlých schematickému myšlení a byrokracii.

Projekt Bushranger

Australské ozbrojené síly nemají ve výzbroji bojová vozidla pěchoty, byť se tato situace má v dohledné době změnit. Transport pěších jednotek Royal Australian Armoured Corps zajišťují od poloviny 60. let pásové obrněné transportéry M113A1 americké provenience. Později je doplnily osmikolové obrněné transportéry LAV25, které nesou označení ASLAV (Australian LAV).

Jedná se o modernizovanou verzi MOWAG Piranha 8×8, kterou jsou vyzbrojeny například americké ozbrojené složky. Bílá kniha obrany z roku 1987 definovala potřebu vytvoření vysoce mobilních sil, schopných v krátké době překonat kontinent a zasahovat na severu. Tam působí většinou pouze hlídkové jednotky NORFORCE. V očekávání expedičních operací sílilo volání australské armády po lehkých a vysoce mobilních kolových hlídkových a obrněných vozidlech.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Projekt vedoucí k řešení problému nesl označení Land Project 116 – Project Bushranger. Prvním krokem bylo zavedení celkem 272 upravených terénních automobilů do výzbroje 6. brigády RAR (Royal Australian Regiment). Jednalo se o zesílenou verzi Landroveru Defender 110 4×4 a australskou verzi 6×6, známé jako Project Perentie podle realizační firmy. Vozidla se dostala do výzbroje právě včas, aby se zúčastnila první mise na Timoru. Pro misi v Afghánistánu byla vyvinuta speciální verze Perentie 6×6 Commandos, určená pro speciální jednotky.

Velký zájem firem o soutěž

Tato vozidla slouží úspěšně v Afghánistánu a Iráku dodnes. Uvedená první fáze projektu byla ukončena roku 1997. Evropskou verzi uvedeného Landroveru 6×6 vyrábí rovněž jedna polská firma. Následoval výběr lehkého obrněného vozidla, nesoucího označení IMV (Infantry Mobility Vehicle). Jednalo se o zakázku na zhruba 500 vozidel, takže výběrového řízení se zúčastnila řada výrobců. Konkrétně divize Austral jihoafrického konsorcia REUMTECH s vozidlem Taipan.

iZdroj fotografie: Australské ministerstvo obrany / Public domain

Dále tým tvořený firmami Transfield Defence Systems a německou Thyssen-Henschel s vozidlem TM-170, tým firem Westrac a TFM s vozidlem RG 12 Nyala a tým firem British Aerospace Australia a Short Brothers s vozidlem Foxhound na podvozku Unimog U2150L. Po řadě zkoušek a peripetií bylo všechno jinak. Roku 1997 téměř zvítězil projekt nově utvořeného týmu složeného z firem Perentie Land Rovers, DDGM ASLAV Wheeled AFV a British Aerospace. Jejich vozidlo Foxhound nakonec bylo dodáno pouze v počtu 22 kusů kuvajtské národní gardě.

Ve stejné době australská firma ADI (Australian Defence Industries Ltd), dislokovaná v Bendigo ve státě Victoria, převzala privátní projekt Bushmaster firmy Perry Engineering a urychleně postavila tři prototypy. Ty byly roku 1998 předány k vyzkoušení armádě a zúčastnily se testovacích jízd ve zkušebním středisku Monegeetta. Na základně Grayton nedaleko výcvikového prostoru Puckapunyal ve státě Victoria byl proveden úspěšný test odolnosti výbuchem nálože o hmotnosti 9,5 kg trhaviny pod vozidlem.

Účast v mnoha konfliktech

Dále proběhly úspěšně zkoušky obstřelem ze zbraní ráží 5,56 mm a 7,62 mm. Bez zásadních problémů bylo najeto 24 000 km. Závěrečná fáze zkoušek byla realizována pod označením Project Director. Dne 10. března 1999 oznámil Ministr obrany, že vítězem výběrového řízení se stala firma ADI, u které bude objednáno 352 kusů vozidel Bushmaster pro armádu a 18 vozidel pro australské letectvo – jednotky obrany letišť ADG. Bushmaster dostal zelenou a dvě vozidla se ještě stihla nalodit na výsadková plavidla, která vyplula k Východnímu Timoru.

Společnost ADI převzalo nadnárodní konsorcium Thales, přesněji jeho divize Thales Australia. Celkově bylo vyrobeno 1 195 kusů bushmasterů ve verzích obrněné vozidlo, velitelské vozidlo, ambulance, logistické vozidlo a IED vozidlo s vybavením k detekci a likvidaci improvizovaných výbušných systémů a min, včetně Mine Roller Mark 2. Nizozemská armáda používá verzi Multitrole Electronic Warfare pro elektronický boj v Mali. Výrobce udával cenu zhruba půl milionu dolarů, tedy 12 miliard korun.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Bushmastery se od roku 1997, kdy byla zahájena sériová výroba, zúčastnily bojů v Afghánistánu, Iráku, Mali, na Golanských výšinách jako pozorovatelské OSN, v Sýrii a v současnosti na Ukrajině, kde byl první zničen 21. května 2022. Vozidla Bushmaster používají ozbrojené síly Austrálie, Fidži, Indonésie, Jamajky, Japonska, Nizozemska, Nového Zélandu a Ukrajiny. Podle anglické Wikipedie uvádí vozidla Bushmaster ve své výzbroji rovněž ukrajinská armáda.

Základní technický popis

Hlavním konstrukčním prvkem bushmasteru je pancéřová korba (skelet, karoserie) z ocelových plechů. Nástup a výstup řidiče, velitele a sedmičlenného družstva umožňují jednokřídlé dveře v zadní stěně. Dno je tvarováno do V z hlediska rozkladu tlakové vlny exploze pod vozidlem. V dvojitém dně je umístěna nádrž s pitnou vodou, která roznáší všesměrově tlak případné vnější exploze.

iZdroj fotografie: ADI-THALES / Public domain

Okna mají stejnou balistickou odolnost jako okolní pancéřování. V základní verzi se jedná o úroveň 1 normy STANAG 2569. Nicméně odolnost lze zvyšovat na úroveň 3, a dokonce i nejvyšší 5. Ochranu z hlediska nastřelení zepředu zesiluje umístění pohonné soustavy, tvořené šestiválcovým vznětovým motorem Caterpillar 3126E 7,2L o výkonu 224 kW a šestistupňovou automatickou převodovkou ZF 6HP502 ECOMAT G2 s jedním reverzním stupněm.

Kola v konfiguraci 4×4 mají nezávislé zavěšení. Výzbroj tvoří v současnosti obvykle zbraňová stanice (nejčastěji Thales SWARM) s kulometem ráže 12,7 mm nebo automatickým granátometem ráže 40 mm, lafetovaná na přední části stropu korby. Některá vozidla mají nekrytou lafetaci pro kulomet ráže 7,62 mm u zadního poklopu na stropě pancéřové korby.

Jakým způsobem mohou Bushmastery pomoci Ukrajině ve válce?

Zdroj: ArmyGov, autorský komentář MVK

Článek Bushmaster, za čtvrt století z buše a pouští na Ukrajinu, do výzbroje tamní Národní gardy. Obrněné vozidlo s pestrou historií nasazení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Australská letadla startují z filipínské základny

Podle australských informací se incident udál 26. května. Nutno říci, že Čína se k události nijak nevyjádřila, proto jsou informace zprostředkované jenom jednou stranou. Australský námořní hlídkový letoun P-8, jeden ze 12 kusů, kterými země disponuje, hlídkoval nad Jihočínským mořem poblíž Filipín. Austrálie má mít nyní na základě smlouvy na Filipínách umístěny dva tyto stroje na letišti Clark Field na hlavním ostrově Luzon.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Letadlo podle zveřejněných letových záznamů trasy letělo západně od ostrova, dle Austrálie v mezinárodních vodách. Jde o území, jež si Čína jako mnoho jiných dnes nárokuje. Ale například mezinárodní arbitráž, kterou vyvolaly Filipíny v této souvislosti před několika lety, konstatovala, že tvrzení, o která své nároky Čína opírá, jsou neopodstatněná. V oblasti se přesto opakovaně střetávají čínské válečné lodě s filipínskými rybáři a Čína se tváří, jako by šlo o její území. Státy jako USA a Austrálie zde proto hlídkují kvůli zajištění volné plavby.

Tyto patroly často doprovázejí čínské letouny, což není nic neobvyklého. Stát své stíhačky, jestliže se cizí letadla přibližují k nějakému jeho zájmovému prostoru, vysílá běžně. NATO to například dělá v případě ruských dálkových průzkumných strojů nad Severním ledovým oceánem či v Atlantiku. Pokud je cizí letadlo nad mezinárodním prostorem, stíhačky ho jen doprovázejí a sledují, dokud se nevzdálí. Čínský J-16 tuto praxi ale údajně porušil, protože v blízkosti hlídkového letadla začal odpalovat své klamné cíle, a to kategorie světlic i tzv. „plev”.

Obranná protiopatření jako nebezpečná zbraň

Světlice slouží k odlákání protiletadlových střel s tepelným naváděním, jakými jsou třeba FIM-92 Stinger nebo AIM-9 Sidewinder. Naopak „plevy” (radarové odražeče, koutové odražeče, dipóly, atd.) se používají na matení radarů a radarově řízených střel. Ty nejjednodušší jsou většinou tvořeny jen tenkými kovovými proužky, které se rozptýlí do vzduchu a dlouho se zde vznášejí.

Poprvé byly v historii použity při náletech anglo-amerických bombardérů na nacistické Německo během druhé světové války, aby skryly nalétávající spojenecké bombardovací formace před německými radary. Alespoň zpočátku byly 100% úspěšné. Ovšem jejich vypouštění v blízkosti jiného letícího, zvláště proudového stroje je nebezpečné, protože ten může vystřelené kovové proužky za letu nasát do motoru. Pokud jich je více, motor to může zastavit a zničit.

Co to může znamenat ve vzduchu nad oceánem stovky kilometrů daleko od pevniny si čtenář jistě dovede představit. Naštěstí údajně nasátí několika pásků nebylo pro letoun P-8 Poseidon fatální, ten se tak vrátil na svoji základnu. Není ale jasné, jestli byly letoun, respektive jeho pohonná jednotka nějak vážně poškozeny. To zjistí až revize motoru v servisní dílně.

P-8 Poseidon je námořní hlídkový letoun vyráběný v USA od roku 2013. Armádní zpravodaj o něm již psal. Je ve výzbroji i některých spojenců. Jde vlastně o upravený Boeing 737-800. Je vybaven mnoha detekčními přístroji na odhalování plavidel a ponorek. Bývá i vyzbrojen například protiponorkovými torpédy, hlubinnými pumami či protilodními střelami AGM-84 Harpoon. Na obranu má také různá protiopatření a je schopen nést i střely vzduch-vzduch krátkého i dlouhého dosahu.

Jedna z nejlepších čínských stíhaček

Naopak čínská stíhačka J-16 je derivát v Číně bezlicenčně vyráběného dvoumístného ruského či sovětského stroje Su-27UB. Po stíhačích páté generace jde o nejvyspělejší letoun čínského letectva a námořnictva. Prototyp vzlétl údajně v říjnu 2011. Vyráběn je teprve od roku 2012. V říjnu 2013 došlo k předání prvních předsériových strojů čínskému letectvu, a teprve v roce 2015 byl letoun J-16 vyráběn v plné konfiguraci.

V únoru roku 2019 na veřejnost prosákla zpráva, že společnost SAC v současnosti pracuje na vylepšené modifikaci letounu typu J-16 (Flanker), která údajně nese označení J-16B. Letoun se však dále vyrábí v původní verzi, devátá série byla dodána letos v březnu.

iZdroj fotografie: Ministerstvo národní obrany Čínské republiky / Public Domain

Letoun J-16 dosahuje maximální rychlosti Mach 2 a je vybaven i výkonným radarem AESA. Může nést celé spektrum čínských střel vzduch-vzduch, protilodní rakety, různé druhy bomb, přesně naváděné munice nebo protiradarové střely. Bohužel díky utajovací mánii čínské strany je přesných a ověřených údajů o tomto letounu stále ještě poměrně málo.

Pokud chceme posoudit, co se vlastně v Jihočínském moři stalo, musíme si uvědomit, že podle odborníků jde o první případ, kdy se nějaký letoun pokusil použít vystřelování klamných cílů v těsné blízkosti jiného letadla. Může jít o nebezpečný precedent. V případě následné nešťastné nehody sledovaného letounu takové chování zcela jistě vyeskaluje napětí mezi zúčastněnými stranami. Pravdou tak zůstává, že Jihočínské moře je jedním z nejvíce problematických míst na planetě, kde se střetávají zájmy velmocí a několika dalších států.

Jak hodnotíte nápad používat světlice a plev k útoku na jiné letadlo?

Zdroj: TheDrive

Článek Čínská stíhačka při misi poblíž Filipín nebezpečně ohrožovala australský hlídkový letoun P-8 Poseidon, jde o zcela ojedinělý útok se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Americké námořnictvo poptává nové rakety

Generálmajor Tracy King, vedoucí pracovník ředitelství expedičního boje amerického námořnictva, sdělil v lednu 2021 novinářům, že by chtěl umístit protilodní střely také na výsadková plavidla třídy San Antonio. Ovšem nikoliv proto, aby z nich udělal útočné lodě. Nýbrž proto, že podobná transportní plavidla, jež zastávají v rámci výsadkových operací podpůrnou roli a převážejí zbraně námořní pěchoty, samy o sobě nedisponují dostatečnou palebnou silou. V první řadě mělo tedy jít spíše o jakýsi zabezpečovací prvek. 

King tehdy rovněž uvedl, že námořnictvo bude jednat se společností Kongsberg a s partnerskou společností Raytheon Technologies, které stojí za vývojem protilodních střel (Naval Strike Missile – NSM). Cílem jednání mělo být navýšení výrobních kapacit a urychlení dodávek, aby se NSM mohly dostat do výbavy nejen námořních výsadkových plavidel, ale také menších hladinových válečných lodí. Společnost Kongsberg však všechny obavy z možného zdržení dodávek obratem vyvrátila.

A přislíbila, že oba zbraňové podniky jsou připravené držet s navyšující se poptávkou krok. Momentálně stále není tak úplně jasné, jak rychle plánuje postupovat americká námořní pěchota při nákupu nových protilodních systémů, u kterých požaduje zejména větší dolet. V rámci rozpočtu na fiskální rok 2022 zadalo také americké námořnictvo poptávku na celkem 29 protilodních systémů. Přičemž v seznamu nefinancovaných požadavků žádalo dalších 35 kusů.

Nový příbřežní vysoce mobilní protilodní raketový systém

Ředitel Kongsbergu poukázal na skutečnost, že zvýšenou poptávku po moderních zbraňových systémech zaznamenala firma nejen ze strany USA, ale také od zahraničních armád. Významnou dohodu uzavřela firma například s australským námořnictvem. A rovněž potvrdil, že společnost plánuje během několika příštích let rozšířit výrobu o další výrobní linku. 

Ve světle nedávných událostí na Ukrajině a s nimi souvisejícím zahlcení zbrojních společností objednávkami však není úplně jisté, zda bude společnost Kongsberg skutečně schopna svému slovu dostát a požadované kapacity včas rozšířit, aby v požadovaných termínech své kontrahenty uspokojila.  

Aktuálně nejžádanějším „zbožím” firmy Kongsberg jsou její nové protilodní raketové systémy. Výhodou protilodních střel obecně je zejména jejich flexibilita. Lze je odpalovat z různých platforem a zasahovat cíle jak na moři, tak i na souši. Konstrukce samotné střely a z ní vycházející poměrně vysoký poměr tahu k hmotnosti navíc protilodním střelám poskytuje mimořádně dobrou manévrovatelnost.

Moderní střely jsou rovněž vybaveny systémem automatického rozpoznání cíle (ATR). Ten zajišťuje detekci, rozpoznání a následně i samotný zásah určených pozemních a mořských cílů. A právě v tomto oboru je vývoj firmy Kongsberg dnes na světové špičce.

Systém by se na trhu mohl objevit ještě letos

V rámci mezinárodní námořní výstavy Indo-Pacific 2022, která se uskutečnila ve dnech 10. až 12. května v australském městě Sydney, představila společnost Kongsberg novou verzi svých mobilních systémů pobřežní protilodní obrany. Pokrokový systém, jenž dostal název StrikeMaster, se skládá ze dvou protilodních střel Kongsberg NSM namontovaných na platformě obrněného vozidla Bushmaster s pohonem všech kol.

Jde o pancéřovaný pick-up, v Austrálii známý jako Bushmaster „Ute” od firmy Thales Australia. Raketové odpalovací kontejnery a střely jsou shodné s verzí, která se instaluje přímo na plavidla Hobart a Anzac, a dodávané centrum pro řízení palby by v případě varianty StrikeMaster prodělalo pouze úpravu software. Jako volitelný komponent nabízí Kongsberg integraci radaru australské společnosti CEA technologies.  

.@kongsbergasa was showcasing its StrikeMaster coastal defense system during INDO PACIFIC 2022, the international maritime exposition held last week in Sydney, Australia 🇦🇺🦘🚀 #NSM #Bushmaster Story by @Benfeltondef https://t.co/jMiNQ61SEu

— Naval News (@navalnewscom) May 20, 2022

StrikeMaster je součástí vládního projektu LAND 4100 Phase 2 a jedná se o sofistikovaný nízkonákladový raketový komplet, vyvinutý podle nejnovějších požadavků australské armády. Australské zdroje uvádí, že vzhledem k vysoké poptávce po protilodních střelách odpalovaných z pozemních platforem plánuje norská společnost zahájit rozsáhlou sériovou výrobu nového kompletu co možná nejdříve.

Na světovém trhu by se tak systém mohl objevit ještě tento rok. Zda se však plán dodávek pro Austrálii opravdu podaří dodržet, není vzhledem k událostem v evropském východním bloku ani zdaleka jisté. Relativně levný, dostupný, vysoce mobilní osvědčený a účinný systém protilodní příbřežní obrany? Zájemci u Kongsbergu, jak se říká, stojí ve frontě.

Jak účinné jsou podle vás protilodní střely ve srovnání s jinými raketovými systémy?

Zdroj: ArmyRecognition, DefenceNews

Článek Poptávka po modernějších zbraňových systémech stále roste: Norská firma Kongsberg představila nové protilodní rakety StrikeMaster se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Do letadla se vejdou maximálně čtyři

Kolik přesně vozidel Austrálie Ukrajině dodá, není jasné. Ministr obrany Peter Dutton jenom nastínil, že se jedná o náročnou operaci. Normálně by taková zásilka putovala lodí, ale vzhledem k nutnosti pomoci co nejdříve, je třeba vozidla do Evropy přepravit letecky. Ale i do velkých nákladních letadel se většinou vejdou údajně jen tři nebo čtyři Bushmastery.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Ačkoli jejich název zní obrněné vozidlo, nejde o stroj, se kterým se bojuje v předních liniích. Na to je automobil příliš lehce pancéřovaný. Slouží primárně k rychlé přepravě skupiny vojáků, a jejich vybavení, na delší vzdálenosti. Ale přitom je pancířem chrání proti ručním zbraním a střepinám. To je v rozlehlých oblastech Austrálie velmi ceněná vlastnost. Dokáže přepravit devět vojáků, jejich vybavení a zásoby na tři dny.

Australská společnost Thales Australia vyrábí vozidla od 90. let, do služby vstoupila v roce 1997. Bushmaster je 7,18 metru dlouhý, 2,48 metru široký a 2,65 metru dlouhý. Vozidlo váží od 12,4 do 15 tun, záleží na jeho vybavení a ochraně. Jeho posádku tvoří řidič a je zde místo pro devět cestujících. Existuje v různých variantách od přepravy skupiny vojáků, přes sanitku až například pro přepravu nákladů.

Vozidlo se může ježit zbraněmi

Základní pancéřování posádku chrání proti palbě z ručních zbraní, ale na vozidlo lze namontovat další ochranu. Spodek automobilu je koncipován do V, aby osádku chránil proti výbuchům min a nástražných náloží. Vozidlo bývá vyzbrojeno dálkově ovládaným kulometem ráže 12,7 milimetru, případně granátometem ráže 40 mm. Ve střeše jsou tři poklopy, které umožňují montáž dalších lehkých kulometů.

Protože je vůz navržený pro území severní Austrálie, dokáže se vypořádat s velmi náročným terénem. Zdolá svah s náklonem 60 procent a boční náklon může být 36 procent. Motor je na silnici schopen udělit rychlost až 100 kilometrů v hodině. Na plnou nádrž pak urazí vzdálenost až 800 kilometrů.

iZdroj fotografie: Uživatel Pierotreruote / Creative Commons / CC BY-SA

Bushmaster není ve výzbroji pouze australské armády, byl i exportován. Druhý největším provozovatelem je Nizozemí, ale najdeme je ve výzbroji Nového Zélandu, Velké Británie, Japonska a dalších zemí. Nasazeny byly například v Iráku nebo Afghánistánu.

Jaké bude nejlepší využití Bushmaster na Ukrajině?

Zdroj: MilitaryHistory, DefenceBlog

Článek Ukrajina dostane obrněnou pomoc z Austrálie. Vozidla Bushmaster nejsou určena k přímému boji, ale jsou logisticky cenná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dostali do rukou nové americké M16

Mnozí australští vojáci byli podobně jako ti američtí vyzbrojeni novou útočnou puškou americké výroby M16. Ačkoli je to dodnes používaná a spolehlivá zbraň, tehdy se jednalo o novinku, která trpěla mnoha „dětskými nemocemi“. Vojáci se s ní učili správně zacházet a například lajdáctví při čištění zbraně často způsobovalo její nefunkčnost. Navíc její náboj ráže 5,56 milimetrů neměl takovou sílu jako střelivo ráže 7,62 milimetrů, které bylo používané v AK-47 jejich soupeřů. Australští vojáci proto hledali zbraň, jež by jim sílu zajistila.

Jejich volbou byla automatická puška L2A1 ráže 7,62 milimetrů, kterou si ale náležitě upravili. Tato zbraň vychází z L1A1, což je britská verze známé belgické pušky FN FAL. Ovšem Austrálie a Kanada původní L1A1 upravily. Vybavily ji robustnější hlavní, přimontovaly dvounožku a použily speciální delší zásobník na 30 nábojů namísto běžnějšího na 20 nábojů. Zbraň byla tudíž v kategorii lehkých kulometů jako například slavný kulomet Bren nebo americký BAR.

Australané dokonce uřízli hlaveň

Australští vojáci tuto zbraň vzali a upravili si ji ve vlastních dílnách ve Vietnamu, aby ji mohli používat jako útočnou pušku. Odmontovali dvounožku a zkrátili hlaveň tak, že jí kus prostě odřízli. Přidávali naopak tlumič záblesků a v přední části ke zbrani rukojeť připevnili, aby se lépe ovládala. Případně na spodek zbraně připevňovali granátomet XM148.

Svoji zbraň náležitě pojmenovali The Bitch, což v překladu znamená mrcha, případně vulgárně i děvka. Jednalo se v daném prostoru o velmi účinnou a velmi „hlasitou“ zbraň. Traduje se, že rachot její automatické palby prý často stačil k tomu, aby se nepřítel raději začal stahovat. Zbraň však samozřejmě měla i své problémy.

Při plně automatické palbě dávkou se téměř nedala udržet v ruce. Střelba kvůli provedeným poloamatérským úpravám pozbyla přesnosti při střelbě na větší vzdálenost. Ta ale nebyla v džungli tím nejdůležitějším parametrem. Austrálie nakonec sama profesionálně vyvinula zkrácenou verzi původní pušky označenou L1A1-F1 a vojáci již nemuseli svoje mrchy dál používat.

Jakou další zajímavou úpravu zbraně si pamatujete?

Zdroj: Wearethemighty

Článek Mrcha nahradila M16 aneb Jak si australští vojáci ve Vietnamu upravili zbraně, které se lépe hodily do džungle se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Svátky v prvních letech války

Pro obyčejné australské vojáky byly Vánoce v roce 1914 bezkonkurenčně těmi nejlepšími v jejich životě. Většina nových rekrutů australské armády byla i na poměry Commonwealthu z velmi chudého prostředí, a málokdy se předtím v životě například každý den dosyta najedli. A najednou většina z nich trávila své první válečné Vánoce v narychlo postavených výcvikových táborech v Egyptě, které byly poměrně dobře zásobovány potravinami.

iZdroj fotografie: Australian War Memorial / Public Domain

Britská armáda dokázala v té době udržovat dobré vztahy s místním obyvatelstvem a vojáci tak i díky tomu získali na vánoční stůl čerstvé potraviny. Na vánoce tak měli čerstvou zeleninu, ovoce nebo vajíčka. Někteří vojáci ve svých denících uvádějí, že ani maso nebylo v táborech velkou vzácností. V dalším roce 1915 pak mnoho australských rodin zasílalo k vánocům svým vojákům do Egypta balíčky s jídlem. Šlo převážně o konzervované potraviny, neboť balíčky musely strávit na moři kolem šesti týdnů, než se dostaly do cíle.

Bylo tak třeba poslat jídlo, které takovou cestu vydrží. Vojáci tak dostávali ze své domoviny touto cestou konzervovaný pudink, sušenky nebo konzervy obsahující mix různých vánočních dobrot. Na rozdíl od vojáků zemí Francie, Německa nebo Anglie neměli australští vojáci tentokrát jídlo během Vánoc na příděl. Vánoční čas tak byl pro australské vojáky malým požehnáním a jediným obdobím, kdy se mohli v celku dobře najíst.

Červený kříž přispěchal na pomoc

Přesto, že v roce 1918 utichly výstřely již v listopadu, mnoho australských vojáků dělilo ještě během vánoc od jejich nejbližších stále tisíce kilometrů. Ovšem zatímco v předešlých letech jim obstarávala sváteční jídlo armáda, s pomocí místních obyvatel to zvládli i částečně sami, nebo se mohli spolehnout i na balíčky od svých hodně vzdálených „blízkých“, o vánoční dobrotu se jim v roce 1918 postaral Červený kříž. Jeho pracovníci nechali totiž do Londýna poslat 25 000 vánoček určených pro australské vojáky sloužící ve Francii.

Jaká jídla chystáte na Štědrý den Vy?

Zdroj: WarHistoryOnline

Článek Vánoce na bojišti za první světové války aneb Jak Červený kříž přispěchal na pomoc s vánočkami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Narazili na podezřelou loď

11. listopadu roku 1941 křižník na cestě do Singapuru doprovázel dopravní loď jménem Zealandia. V průlivu mezi Javou a Sumatrou loď předal britskému křižníku Durban a vydal se na zpáteční cestu. Dne 20. listopadu měl křižník zakotvit v přístavu Fremantle, ale den předtím posádka potkala velmi podezřelou loď.

iZdroj fotografie: Uživatel Fox photos / Creative Commons / Public Domain

Loď, které si všiml, byla bývalá obchodní loď Stejermark, kterou začátkem války odkoupila německá Kriegsmarine, přestavěla do podoby pomocného křižníku a pojmenovala ji jako Kormoran. Loď byla určena k narušování námořních dopravních linií nepřítele. Roku 1940 Kormoran nastoupil do služby. Měl velmi promyšleně zamaskovanou výzbroj šesti děl s ráží 150 mm, několika protiletadlových zbraní a šesti 530 mm torpédometů.

Němci využili momentu překvapení

Němci použili lsti. Byli si vědomi, že silnější pancíř, kterým měl křižník Sydney, mu skýtá pro boj na větší vzdálenost jasnou výhodu a rozhodli se proto pro neobvyklou taktiku. Aby přilákali australský křižník blíže, vyvěsili na Kormoránu vlajku Holandského obchodního loďstva.

Při žádosti o identifikaci se vydávali za holandskou obchodní loď Straat Malakka a postupně nechali Sydney, aby se přiblížila do minimální vzdálenosti, ve které už její silnější pancíř při dělostřeleckém souboji nehrál takovou důležitou roli.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC-BY-SA

Jakmile se loď Sydney přiblížila téměř na kontaktní vzdálenost, vyvěsili Němci bleskově vlajku Kriegsmarine a zahájili zblízka přímou palbu. Sydney začala odpovídat, ale její hlavní dělová výzbroj osmi děl ráže 152 mm zahájila palbu pozdě. Přesto byla šarvátka brutální a rychlá.

Obě lodě se vzájemně zuřivě zasahovaly všemi svými děly, ke slovu přišly i protiletadlové kulomety, až nakonec po 30 minutách bitva utichla. Obě plavidla zůstala těžce poškozena. Německý Kormorán zůstal neschopen pohybu stát na hladině, zatímco australský křižník se neovladatelně rozpohyboval směrem na jihovýchod.

Posádka zmizela beze stopy

Dle výpovědi přeživších německých námořníků byly ohně, planoucí z paluby Sydney, na obzoru vidět až do půlnoci. Poté se australská loď přelomila vejpůl, a vzala s sebou i zbytek posádky. Rychlost, jakou se loď potopila, znemožnila zřejmě posádce se zachránit v záchranných člunech. Konec HMAS Sydney se stal největším námořním neštěstím v historii Královského Australského námořnictva, zemřelo 645 námořníků.

iZdroj fotografie: Flickr / Public Domain

Po lodi a posádce bylo vyhlášeno celoplošné vzdušné a námořní pátrání, avšak neúspěšně. Vrak lodi, ani těla posádky nebyly tehdy nalezeny, což celou událost zahalilo pláštěm tajemna a kontroverze. Jediným vodítkem se později stal prázdný záchranný člun, vylovený lodí HMAS Heros, v listopadu téhož roku. Nedlouho poté byl nalezen stejný člun, jeho objevení však nebylo ani zdaleka tak zajímavé, jako tělo zahynuvšího námořníka, co bylo v člunu nalezeno.

Moře vyplavilo mrtvé tělo

Člun moře vyplavilo na Vánočním ostrově, zhruba 6 měsíců po potopení HMAS Sydney. Tělo v něm bylo pochopitelně již ve značném stádiu rozkladu a na zbytcích si pochutnávala mořská fauna. Ve člunu ani ve zbytcích uniformy nebožtíka bohužel nezůstaly žádné předměty, kterými by bylo možné ho identifikovat, na sobě měl pouze potrhané zbytky uniformy člena posádky nešťastné HMAS Sydney.

iZdroj fotografie: Monumentaustralia / Public Domain

Mrtvému byl dopřán pohřební obřad s plnou vojenskou poctou, neboť se dovozovalo, že šlo o námořníka australského námořnictva. Ani po smrti však muži nebyl dopřán klid, neboť ostrov zanedlouho obsadili Japonci, a hrob zmizel a stejně byla ztracena veškerá dokumentace s podrobnostmi, které se jeho nalezení týkaly.

Záhady byly konečně rozluštěny

Potopení HMAS Sydney opřádaly dlouhá desetiletí spousty tajemství a konspiračních teorií. Podle některých byla posádka křižníku zmasakrována Němci, podle jiných se do bitvy zapojilo japonské námořnictvo. či že Německo porušilo válečné zákony tím, že při boji nevyvěsili svou vlajku. Aby se kontroverze rozptýlily jednou pro vždy, uskutečnilo australské námořnictvo hned několik pokusů o nalezení hrobu jediného nalezeného muže, a vraku lodi, a to o celých 65 let později.

iZdroj fotografie: Navyhistory / Public Domain

Pátrání bylo nakonec úspěšné. Poničené vraky křižníku HMAS Sydney a německého Kormorána byly nalezeny v oceánu v roce 2008. S jejich nalezením se podařilo množství nejasností a záhad, spojených s touto tragickou námořní bitvou, rozptýlit. Některé skutečnosti však stále zůstávají zahaleny rouškou tajemna.

Co si myslíte o osudech posádky HMS Sydney?

Zdroj: WarHistoryOnline

Článek Potopení australského křižníku HMAS Sydney dodnes opřádají záhady. Co se doopravdy stalo? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kryptografové slavili úspěch

Hlavní základnou v oblasti byl Rabaul, kde na začátku roku 1943 Japonci začali shromažďovat potřebné posily. Věděli, že plavba jejich lodí k Nové Guineji je riskantní. Věřili ale tomu, že se podaří spojence překvapit a než stihnou zareagovat, jejich plavidla vylodí vojáky a materiál a stáhnou se do bezpečí. Také konvoji hodlali přidělit doprovod stíhačů. Co netušili, byla skutečnost, že nepřítel umí luštit jejich kódy a o plánu ví.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Japonci vyslali z Rabaulu konvoj směrem do přístavu Lae na severním pobřeží Nové Guneji na konci února 1943. Tvořilo jej osm transportních lodí a osm torpédoborců. Na palubě bylo téměř sedm tisíc vojáků a hromada zásob od potravin přes střelivo až pohonné hmoty. Připravovali se ale i Australané a Američané. Již před vyplutím opakovaně nacvičovali útoky na konvoj a koordinaci mezi letadly a torpédovými čluny. Byli tak velmi dobře připraveni na střet, který je dnes znám jako bitva v Bismarckově moři.

Konvoj brzy objevil průzkum

Zpočátku konvoj krylo počasí, které znemožňovalo průzkum. Situace se ale změnila 2. března kdy jej spatřil Liberator amerického letectva. Jako první proto odstartovaly těžké bombardéry B-17, které mohly zaútočit na větší vzdálenosti. Koncem dne se ale lodě dostaly do oblasti operačního doletu všech spojeneckých letadel a bylo jasné, že útoky ještě zesílí. Aby to bylo možné, konvoj celou noc sledovala průzkumná Catalina.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Druhý den ráno začalo doslova bouře. Ještě před útokem spojenci napadli letiště v Lae, aby zničili co největší počet zdejších letadel. Protože konvoj hlídaly japonské stíhažky Zero, byly proto nim vyslány stíhačky s dlouhým doletem P-38 Lihgtning. Australská letadla Beaufighter si vzala na starosti paluby lodí, které kropila palbou a snažila se zneškodnit obsluhy protiletadlových děl. Bombardéry B-17 shazovaly pumy ze středních výšek a lehčí B-25 a A-20 z nízkých výšek. Japonské lodi neměly šanci.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Když útok skončil, bylo všech osm transportních lodí potopeno. A také čtyři torpédoborce. Zbylé se stahovaly směrem k Rabaulu a na jejich palubách byli trosečníci, které se jim podařilo ve spěchu vylovit. Minimálně dalších tisíc Japonců plavalo na hladině. Jen minimu se podařilo dostat se na břeh. Neúspěch znamenal, že porážka Japonska na ostrově byla již jen otázkou času. Reakcí armády na katastrofu bylo i nařízení, že každý japonský voják se musí naučit plavat.

Jak velké šance měli Japonci v roce 1943 udržet se na Nové Guineji?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Pokus posílit své jednotky na Nové Guineji překazilo Japonsku letectvo. Jednalo se téměř o masakr se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

• Výzbroj: 25mm kanón a buďto jeden kulomet ráže 12,7 mm, nebo dva kulomety ráže 7,62 mm
• Hmotnost: 12 800 kg
• Maximální rychlost 100 km/h
• Dojezd: 660 km

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Designové a technické řešení

ASLAV je lehké ozbrojené vozidlo, které své posádce poskytuje ochranu před palnými zbraněmi a střepinami. S přidaným pancéřováním odolá čelní střelbě zbraněmi ráže 30 mm, z boku a zezadu snese střelbu zbraněmi ráže 14,5 mm. Má plně automatickou převodovku s pěti rychlostními stupni pro jízdu vpřed a jedním pro couvání. ASLAV je vybaven čtyřmi nápravami s pohonem na všech osm kol, díky čemuž zvládne překonat neuvěřitelné 60% převýšení. ANSLAV je také plně obojživelný, se dvěma vrtulemi, které na něj lze připevnit, svede plout rychlostí až 12 km/h. Překoná také ploty vysoké až 2 metry a jednotlivé překážky s vertikálním převýšením až půl metru.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Bojové využití

ASLAV je komplexní lehké bojové vozidlo s mnohostranným využitím, které již bylo úspěšně nasazeno na mnoha misích. V boji byl nasazen například v Afghánistánu jako vozidlo speciálních taktických oddílů. Při té příležitosti byl dovybaven síťovým štítem proti RPG střelám. Už předtím byly ASLAVy nasazeny v rámci mezinárodních intervencí ve Východním Timoru. Svou roli sehrály také ve válce v Iráku v letech 2003-2009, i tady sloužily mimo jiné při plnění speciálních taktických misí.

Článek ASLAV: Lehký obrněný transportér s osmi nápravami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

• Dodat nový rámec australské obranné doktríně
• Odradit ostatní od akcí namířených proti Austrálii
• Pokud je to nutné, reagovat odpovídající vojenskou silou

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Proti komu by se měla Austrálie bránit?

Hlavní otázkou samozřejmě je, proti komu by se měla Austrálie bránit. Stát, který se rozkládá na celé pevninské části stejnojmenného kontinentu, nemá mnoho blízkých sousedů. Nejblíže jsou ostrovní státy Indonésie a Papua-Nová Guinea, jejichž armády ovšem zdaleka nepatří mezi nejmodernější, a které ani neprojevují žádné výrazné mocenské ambice. Další soused, Nový Zéland, je tradiční australský spojenec. Teoretickou hrozbou tak může být poměrně vzdálená Čína, která v poslední době také masivně zbrojí.

Napětí v regionu roste

Australské ministerstvo obrany ani armádní špičky pochopitelně veřejně nepotvrdí, že australské investice mají vyvážit ty čínské, podle mezinárodních pozorovatelů ovšem napětí v Jihovýchodní Asii, kde se rodí nová supervelmoc, postupně roste. Zhruba 950 bilionů korun, které Austrálie za novou výzbroj v nadcházející dekádě utratí, tak mohou být velmi rozumně investované prostředky.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Jde o suroviny?

Připomeňme, že Austrálie má velké zásoby nerostných surovin a dalších vzácných zdrojů, které využívá především japonský a jihokorejský průmysl. Obě vyspělé ekonomiky totiž trápí nedostatek celé řady zdrojů a zdaleka nejsou v tomto ohledu samostatné. Čína je na tom z hlediska surovin i díky své značné rozloze o poznání lépe, ale odříznutím konkurenčních ekonomik od australských dodávek by jen posílila svou regionální dominanci.

Článek Austrálie zbrojí. Chystá se na případný konflikt s Čínou? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.