Co by dolet 15 000 km skutečně znamenal

Číslo 15 000 kilometrů není regionální hrozba. Je to vzdálenost, která z Íránu pokryje celé pevninské Spojené státy, Aljašku i Havaj. Pro srovnání: stejný řád doletu přisuzují analytici z CSIS Missile Threat severokorejské Hwasong-17, jedné z mála střel na světě, které se řadí mezi skutečné mezikontinentální balistické rakety schopné ohrozit americkou pevninu. Jenže Severní Korea svou Hwasong-15 reálně otestovala: let trval 53 minut, střela vystoupala do výšky 4 500 kilometrů na zkrácené dráze a nezávislí experti z toho odvodili, že na standardní trajektorii dosáhne na celé kontinentální USA. Írán nic takového nikdy veřejně nepředvedl.

Praha je od Íránu vzdálená přes 3 000 kilometrů. Současný veřejně deklarovaný íránský strop 2 000 kilometrů na Česko ani na většinu střední Evropy nestačí. Pokrývá Izrael, americké základny v Perském zálivu a okraj jihovýchodní Evropy. Samotný kazatelův výrok bezpečnostní situaci pro NATO ani pro Česko okamžitě nemění, k tomu by musel existovat doložený test, pojmenovaný systém a nezávislé analytické ověření.

Proč to na íránské technice nevychází

Nejbližší íránský systém, který se v diskusích o mezikontinentálním dosahu vůbec objevuje, je kosmický nosič Símurgh. Podle CSIS jde o kapalinovou raketu dlouhou asi 27 metrů se startovní hmotností kolem 70–87 tun, která v prvním stupni používá klastr čtyř motorů odvozených od Šahab-3. Její deklarovaná schopnost je vynést zhruba 250 kilogramů na oběžnou dráhu ve výšce 500 kilometrů. Pokud by byl Símurgh hypoteticky přestavěn na balistickou střelu, odborné odhady mluví o dosahu kolem 4 000 kilometrů s nákladem 1 000 kilogramů. Ani s výrazně odlehčenou hlavicí se nedostává na 10 000 kilometrů, natož na slibovaných patnáct tisíc.

A to je jen první problém. Satelitní nosič totiž automaticky neprokazuje schopnost sestrojit vojensky použitelnou mezikontinentální střelu. Chybí tři zásadní bloky:

• Návratové těleso. Hlavice musí přežít návrat atmosférou při rychlostech přesahujících 7 km/s, což vyžaduje speciální tepelnou ochranu, kterou Írán veřejně nikdy neotestoval v mezikontinentální konfiguraci.
• Přesnost. Kosmický nosič nepotřebuje trefit pozemní cíl s přesností na desítky či stovky metrů. Vojenská ICBM ano.
• Operační zavedení. Série letových zkoušek vojenské konfigurace, spolehlivost, rychlost přípravy ke startu, nic z toho satelitní program neřeší.

Arms Control Association na to upozornila už v roce 2017: Símurgh je příliš malý na vojenskou verzi schopnou nést zbraňový náklad na vzdálenost přes 9 000 kilometrů. A íránský Chorramšahr, nejsilnější známá balistická střela v arzenálu, zůstává podle otevřených dat v kategorii střel středního dosahu, nikoli mezikontinentálních.

Írán sám dlouho držel strop 2 000 km, a měl k tomu důvod

Zajímavé je, že Teherán si limit 2 000 kilometrů sám veřejně stanovil. Velitel íránských Revolučních gard pro letectvo Amír Alí Hadžízádeh v roce 2016 vysvětlil, že tento dosah byl navržen tak, aby pokryl Izrael z bezpečné vzdálenosti. O dva roky později tentýž generál připustil, že Írán technicky umí jít dál, ale dodal, že většina nepřátelských základen leží do 800 kilometrů, takže to „nepotřebuje“. Prioritou se stala přesnost, nikoli další natahování doletu.

Výrok z Ahvázu o 15 000 kilometrech je proto skok o celou kategorii výš, a to bez jediného pojmenovaného nového systému, bez testu, bez telemetrie, bez záběrů. Zazněl v kázání plném pasáží o odvetě, „krvi a zkáze“ a světovém řádu. Páteční kazatelna v Íránu funguje jako režimní tribuna pro mobilizační sdělení. Músávífard není raketový inženýr. Je duchovní, který plní politickou funkci.

Co říká americká rozvědka, a co udělaly údery v letech 2025 a 2026

Veřejné hodnocení americké zpravodajské komunity z března 2026, publikované v Annual Threat Assessment, uvádí, že Írán měl před operací Epic Fury kosmické nosiče, které by mohl využít k vývoji vojensky použitelné ICBM do roku 2035, pokud by se tak rozhodl. To je formulace, která říká dvě věci najednou: technologická cesta existuje, ale hotová zbraň ne.

A mezitím přišly údery, které cestu prodloužily. V červnu 2025 ukázaly satelitní snímky agentury AP škody na raketových základnách u Kermánšáhu a Tabrízu po izraelských zásazích. Na konci února 2026 pak odstartovala americká operace Epic Fury, která podle informačního listu CENTCOMu výslovně cílila na balistická raketová stanoviště, výrobu střel a dronů. Analýza CSIS z června 2026 shrnuje, že útoky zasáhly výrobní kapacity, provozy na pohonné látky i mobilní odpalovací rampy. Rozsah škod v podzemních zařízeních zůstává z otevřených zdrojů nejasný, ale program to prokazatelně zbrzdilo a prodražilo.

Propaganda, nebo hrozba?

Rozlišit relevantní zpravodajskou informaci od vnitropolitické rétoriky není složité. Skutečná hrozba bývá navázaná na pojmenovaný systém, konkrétní test, satelitní stopy, čísla o apogeu a doletu a ideálně nezávislé analytické ověření. Rétorika naopak zazní v kázání, bez označení systému, bez testu a v odvetném slovníku. Výrok z Ahvázu splňuje každý bod druhé kategorie.

Íránský raketový program je reálný a v regionální dimenzi nebezpečný. Ale mezi dvěma tisíci kilometry, které Írán prokazatelně ovládá, a patnácti tisíci, které duchovní slíbil z kazatelny, leží celá generace technologií, které Teherán dosud veřejně nepředvedl, a po úderech let 2025 a 2026 k nim má dál než předtím.

Článek Íránský duchovní slíbil raketu s doletem 15 000 km, která zasáhne USA. Fyzika říká něco úplně jiného se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co znamená „blokáda“ Hormuzského průlivu

Hormuzský průliv nebyl v červnu 2026 hermeticky uzavřen, žádná betonová zeď ani řetěz lodí ho neblokoval. Šlo o něco složitějšího a v praxi stejně účinného: de facto blokádu. Írán a s ním spojené struktury prosazovaly kontrolu nad trasami, hrozily poplatky za průjezd, v oblasti byly hlášeny útoky na obchodní lodě a IMO varovala před rizikem min. Standardní dopravní schéma (Traffic Separation Scheme), které v průlivu funguje od roku 1968, bylo pozastaveno právě kvůli hlášeným minám. Americký CENTCOM zároveň od 13. dubna vedl vlastní blokádu íránských přístavů, přesměroval 134 vyhovujících lodí, osm nevyhovujících vyřadil a 42 humanitárních propustil.

Výsledek? Normální komerční plavba se rozpadla. Lodě čekaly v nouzových zónách, pojistné sazby vyletěly nahoru a tisíce námořníků zůstaly uvězněné na palubách. Průliv nebyl uzavřený pro každý jednotlivý pohyb, ale byl uzavřený pro běžnou svobodnou obchodní plavbu. Kdo chtěl projet, potřeboval krizovou koordinaci, vojenské krytí a správné načasování.

Jak Yasa Moon „zmizela“ a proč e-mail

Formulace „vypnula se“ je zjednodušení, ale ne lživé. Podle italského deníku la Repubblica loď držela rádiové ticho a omezila svou elektronickou stopu, nevedla standardní hlasovou komunikaci na VHF kanálech, kterou by kdokoli v dosahu mohl zachytit. Některé sekundární zdroje mluví o vypnutých transponderech AIS, což by znamenalo, že loď nebyla viditelná v běžných sledovacích systémech. Tvrzení o úplném vypnutí GPS přijímače ale v otevřených primárních zdrojích jednoznačně doložené není. Bezpečnější je říct, že Yasa Moon omezila vysílání a držela rádiové ticho.

Komunikace přes e-mail přitom nebyla žádná improvizace. Americká námořní správa MARAD ve svém poradním dokumentu pro oblast Perského zálivu výslovně počítala s e-mailovou koordinací s NAVCENT NCAGS a hlídkovou službou Páté flotily. E-mail umožňuje předat plán plavby a hlášení o incidentech, aniž by loď musela vysílat na otevřených hlasových frekvencích, kde ji může zachytit kdokoli, včetně těch, kdo by ji chtěli zastavit nebo napadnout.

Podle pravidel IMO má být AIS transpondér v provozu trvale, existuje však výjimka pro situace, kdy bezpečnostní důvody vyžadují ochranu navigačních informací. Krizová doporučení Mezinárodní komory lodní dopravy pro Hormuz navíc počítala s tím, že signál GNSS může být rušen nebo podvržen (tzv. spoofing), a doporučovala přechod na radar, vizuální navigaci a výpočet polohy z kurzu a rychlosti (dead reckoning). Loď musí být schopna bezpečně určovat svou polohu za všech okolností, takže úplné „oslepnutí“ by nebylo přípustné. Ale omezit to, co vysílá ven? To je v krizovém režimu obhajitelné.

Okno, které se rychle zavřelo

Celá operace se odehrála v úzkém časovém prostoru po podpisu takzvaného islámábádského memoranda o porozumění, předběžné americko-íránské dohody, která otevřela šedesátidenní okno pro vyjednání finálního urovnání. Dohoda zřídila pracovní skupiny pro jadernou otázku, sankce i monitoring a obsahovala komunikační linku k předcházení incidentům. Součástí byl i závazek k co nejbezpečnějšímu komerčnímu průjezdu průlivem.

Právě tohoto krátkého okna využila d’Amico. Podle firemních informací US Navy hlídala bezpečný koridor při pobřeží Ománu zhruba patnáct dní před tranzitem. Italské námořnictvo fungovalo jako národní koordinátor, ne jako součást širší flotilové eskorty, ale jako garant jednoho konkrétního italského plavidla a jeho posádky. Podle Stars and Stripes americké úsilí pomohlo v předchozích týdnech přibližně sedmdesáti lodím, přičemž řada z nich rovněž plula s omezenou elektronickou stopou.

Yasa Moon nebyla jediným italským problémem v oblasti. Ještě 17. června italský ministr zahraničí Tajani žádal íránského protějška o bezpečné podmínky pro loď Grande Torino, která v Hormuzu stála od března s jednadvaceti italskými námořníky na palubě. Tranzit Yasa Moon tak zapadá do širšího italského diplomatického a vojenského úsilí o vyproštění vlastních námořních aktiv z krizové zóny.

Okno se ale rychle zavíralo. Už 25. června, pouhé čtyři dny po úspěšném průjezdu Yasa Moon, agentura AP informovala o pozastavení evakuačního režimu po útoku na loď u Ománu. Írán znovu tvrdil, že průliv uzavírá kvůli údajným porušením dohody ze strany USA a Izraele. Vágní formulace o roli Teheránu v tranzitu, jak upozornila AP, umožnila Íránu znovu nárokovat kontrolu nad průjezdem.

Co to znamená pro Česko

Česká republika nemá v námořním rejstříku jedinou obchodní loď; podle Ministerstva dopravy bylo k březnu 2026 zapsáno přibližně 650 námořních jachet a nula obchodních plavidel. Přímý „český tanker v Hormuzu“ tedy nehrozí. Dopad ale přichází jinudy.

• Ropa: Podle MPO šlo v roce 2025 do ČR přes 42 % ropy z Ázerbájdžánu, kolem 20 % z Norska a Kazachstánu a přes 10 % ze Saúdské Arábie. Přitom 92,3 % dodávek teklo západní cestou přes ropovody IKL a TAL, takže fyzické přerušení trasy přes Hormuz Česko přímo nezasáhne. Zasáhne ho ale světová cena ropy, která na blokádu reaguje okamžitě, a rostoucí náklady na pojištění tankerů.
• Hnojiva: Přímá závislost na Perském zálivu je nízká. V roce 2025 dominovaly dovozy z Německa, Slovenska, Polska a Rakouska, zatímco Omán tvořil malou položku. Právě hnojiva ale vezla Yasa Moon, a pokud by se blokáda protáhla, tlak na světové ceny hnojiv by se časem propsal i do středoevropského zemědělství.

IMO ještě v červenci 2026 hovořila o přetrvávajících vysokých nákladech na námořní pojištění, které dál zatěžují rejdaře. Nejrychleji se to propisuje do energií a petrochemie. U běžného spotřebního zboží bývá dopad pomalejší, rozmělněný v delším dodavatelském řetězci, ale nikoli nulový.

Proč nešlo o běžnou plavbu

Za normálních podmínek projede Hormuzským průlivem denně desítky tankerů a nákladních lodí. Kapitán zapne AIS, vede standardní komunikaci, sleduje dopravní schéma a průliv je za pár hodin za ním. V červnu 2026 nic z toho neplatilo. Místo dopravního schématu alternativní koridory. Místo otevřené komunikace rádiové ticho. Místo pojistky za standardní sazbu válečná přirážka. Místo volné plavby krizová koordinace dvou námořnictev.

Příběh Yasa Moon není příběhem neviditelné lodi, která oklamala íránské radary. Je to příběh o tom, že v Hormuzském průlivu zůstala průjezdnost jen pro ty, kdo měli správnou kombinaci: krizovou koordinaci, politicko-vojenské krytí, opatrný režim plavby a hlavně správné načasování. Posádka Yasa Moon to měla. Tisíce námořníků na jiných lodích v té době čekaly, jestli se jim podobné okno vůbec otevře.

Článek Írán blokuje Hormuzský průliv, ale italská loď tiše proplula bez povšimnutí. „Vypnula se“ a komunikovala jen přes e-mail se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čtyři státy, čtyři druhy síly

Označení „silné“ neznamená, že jsou si rovny. Každý přináší do sítě jinou kartu. Rusko disponuje největším jaderným arzenálem na světě a čtyřletou bojovou zkušeností z války na Ukrajině. Čína nabízí průmyslovou kapacitu, finanční páku a technologickou základnu, bez níž by ruská válečná ekonomika fungovala podstatně hůř. Írán ovládá Hormuzský průliv, kudy prochází zhruba pětina světového obchodu s ropou, a vyvinul dronové a raketové nástroje schopné zdražit jakýkoli konflikt v Perském zálivu. A Severní Korea? Ta dodává to, čeho má Rusko chronický nedostatek: dělostřeleckou munici v řádu milionů kusů, balistické střely a živou sílu.

Formulace „bez zábran“ není nadsázka. Pchjongjang vyslal na cizí bojiště tisíce vojáků, což nemá v moderní historii obdobu. Írán transferoval drony typu Šáhid-136 s doletem kolem 2 500 kilometrů, které Rusko přejmenovalo a nasadilo proti ukrajinské infrastruktuře. Čína zásobuje ruský obranný průmysl součástkami, jež mají civilní i vojenské využití, a obě země obchodují v národních měnách, čímž obcházejí západní sankce. Rusko-íránská strategická smlouva podepsaná v lednu 2025 navíc obsahuje článek o společném postupu proti „dezinformacím a negativní propagandě“, spolupráce tedy sahá i do informačního prostoru.

Aliance, nebo účelové manželství?

Tady je klíčové rozlišení. Nejblíž klasické alianci má rusko-severokorejská smlouva z roku 2024, která obsahuje klauzuli o vzájemné vojenské pomoci v případě napadení, něco na způsob článku 5 Severoatlantické smlouvy, byť bez integrovaného velení a společných standardů. Rusko-íránský pakt jde jinam: je strategický, pokrývá obchod, energetiku, obranu i média, ale explicitní závazek vzájemné obrany v něm chybí. A Čína? Ta u svého vztahu s Ruskem stále opakuje formuli „žádná aliance, žádná konfrontace, necílení na třetí stranu“, jak uvedl Si Ťin-pching v článku pro ruská média.

Pro Západ je ale podstatné, co tato čtveřice dělá, ne jak to pojmenovává. Council on Foreign Relations ji označuje za „sňatek z rozumu“, CNAS za „adaptivní síť“. Ať už zvolíme kterýkoli termín, výsledek je stejný: koordinovaná podpora, která prodlužuje války, oslabuje sankce a nutí Západ přesouvat zdroje mezi kontinenty.

Proč jsme to podcenili

Největší chyba nebyla v tom, že by Západ neznal jednotlivé režimy. Problém byl institucionální: americké, evropské i české bezpečnostní struktury dlouho hodnotily Rusko, Írán, Čínu a KLDR odděleně, každý v rámci svého regionálního „šuplíku“. Nikdo systematicky nesledoval, jak se jejich zásobovací a sankční ekosystémy prolínají. Válka na Ukrajině, která po ruské invazi z 24. února 2022 trvá už déle než čtyři roky, tento proces dramaticky urychlila, ale nezačala ho. Hospodářské a technologické vazby existovaly dávno předtím.

NATO na washingtonském summitu v červenci 2024 poprvé označilo Čínu za „rozhodující faktor“ umožňující Rusku pokračovat ve válce. Zároveň konstatovalo, že pomoc Íránu a KLDR přímo propojuje euroatlantickou a indo-pacifickou bezpečnost. Jinými slovy: co se děje v Korejském průlivu, ovlivňuje frontovou linii u Pokrovsku.

Co to znamená pro Česko a NATO

Ohrožení České republiky není přímé v tom smyslu, že by čtveřice chystala útok na české území. Je systémové. Delší válka na Ukrajině znamená vyšší spotřebu munice, větší tlak na protivzdušnou obranu a rostoucí nároky na alianční východní křídlo, kde slouží i čeští vojáci. NATO od roku 2025 rozšířilo aktivitu Eastern Sentry podél celé východní hranice a na summitu v Ankaře v červenci 2026 stanovilo priority: výroba munice, integrovaná protiraketová obrana, bezpilotní systémy a zpravodajské kapacity.

Česko už je do reakce zapojeno prakticky. Muniční iniciativa, kterou Kyjev opakovaně ocenil, naposledy při schůzce prezidentů Zelenského a Pavla v únoru 2026, dodala Ukrajině téměř 1,6 milionu kusů velkorážové munice s výhledem na 1,8 milionu do konce roku. Ministerstvo obrany od března 2025 prosazuje postupné navýšení obranných výdajů až na 3 % HDP do roku 2030, přičemž pro rok 2026 počítá nejméně s 2,2 % HDP. Není to luxus. Je to cena za svět, v němž čtyři autoritářské mocnosti dokážou spolupracovat rychleji, než se Západ stačí dohodnout.

Síť, která nemusí vyhrát, aby škodila

Jako blok je tato čtveřice slabší než NATO. Nemá společné velení, jednotné standardy, automatický obranný závazek ani stejnou míru vzájemné důvěry. Její síla je ale jinde: umí levně zvyšovat cenu západní reakce. Írán nemusí porazit americké námořnictvo, stačí, když dostatečně dlouho ohrožuje Hormuz a nutí Spojené státy přesouvat interceptory a letadlové lodě z jiných oblastí. Severní Korea nemusí vyhrát bitvu, stačí, že její munice drží ruské dělostřelectvo v chodu. Čína nemusí vstoupit do žádné války, stačí, že její továrny zásobují ruský průmysl a její trh absorbuje íránskou ropu.

Právě tohle dělá síť nebezpečnou. Ne monumentální vojenská převaha, ale schopnost rozptylovat, zdržovat a zdražovat. Pro malé státy, jako je Česko, je takový svět náročnější než bipolární řád studené války, protože pravidla jsou mlhavější, fronty méně čitelné a spojenecká solidarita se musí dokazovat každý den znovu.

Termín „osa zla“, který v lednu 2002 zavedl George W. Bush pro Írán, Irák a KLDR, se dnes vrací v nové podobě. Tentokrát ale nejde o rétorickou figuru jednoho prezidentského projevu. Jde o fungující infrastrukturu spolupráce, která už ovlivňuje průběh největší pozemní války v Evropě od roku 1945, a Západ teprve hledá způsob, jak na ni odpovědět rychleji, než se stihne dál rozrůst.

Článek Nová osa zla, nebo nutná protiváha Západu? Čtyři silné státy bez zábran, které jsme podceňovali, se spojily v alianci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdo je Amír Hatamí a proč na jeho slovech záleží

Hatamího jméno se v českých médiích dosud příliš neobjevovalo. To se změnilo v červnu 2025, kdy ho Chameneí jmenoval do čela Artéše a současně mu udělil hodnost generálmajora. Artéš je pravidelná íránská armáda; na rozdíl od Revolučních gard (IRGC), které fungují jako ideologická paralelní síla, Artéš je konvenční vojenský aparát s letectvem, námořnictvem i pozemními silami.

Právě proto má výrok takovou váhu. Kdyby totéž řekl velitel basídžů nebo lokální duchovní, šlo by o rétorický exces jednoho z mnoha. Hatamí ale reprezentuje státní armádu. Jeho slova nesou institucionální pečeť, i když se nepodařilo dohledat přímý záznam (video, audio ani oficiální přepis) konkrétního srpnového projevu, při kterém měla odměna zaznít.

Částka, která v Íránu mění životy

Orientační přepočet 700 tisíc korun vychází z aktuálního poměru tomanů k dolaru, jak ho lze odvodit z dat deníku The National. Minimální mzda v Íránu činí 16,6 milionu tomanů měsíčně. Ženatý pracovník se dvěma dětmi pobírá přibližně 26 milionů tomanů. Pět miliard tomanů tak představuje:

• Zhruba 301 minimálních měsíčních mezd, tedy asi 25 let práce za minimum.
• Přibližně 192 měsíčních příjmů rodiny se dvěma dětmi, tedy kolem 16 let.

V zemi, kde podle téhož zdroje lidé šetří na polévkových kostech a omezují nákupy masa, je taková suma životní loterie. Propagandistický účinek je zřejmý: odměna nemá jen motivovat jednotlivce, má vysílat signál celé společnosti, že režim bere „lov Američanů“ smrtelně vážně.

Dvojnásobek pro ženy: mobilizace, ne ocenění cíle

Dvojnásobná odměna má být určena ženám jako vykonavatelkám, tedy Íránkám, které by se na dopadení amerického vojáka podílely.

Přímé vysvětlení motivu v dohledaných zdrojích chybí. Redakční interpretace je ale nasnadě: jde o propagandistický tah, který má vtáhnout do mobilizačního rámce i tu část populace, která tradičně stojí mimo vojenské struktury. Symbolicky tím režim říká, že „obrana vlasti“ je povinností každého, a že za ni zaplatí. Dvojnásobek pro ženy dodává výroku radikalitu, která zaručuje mediální šíření. A právě o to jde.

Není to poprvé, a padá to do horké války

Hatamího výrok není izolovaný incident. V dubnu 2026, po sestřelení amerického bojového letounu, íránská státní televize otevřeně vyzývala civilisty, aby pomohli dopadnout americké letce, a nabízela za to odměnu. Times of Israel tehdy popsal, jak íránská média koordinovala veřejnou pátrací akci po posádce sestřeleného stroje.

A kontext je ještě temnější. Podle Reuters bylo k červenci 2026 ve válce s Íránem zabito 17 amerických vojáků a zhruba 430 jich bylo zraněno. USA do regionu přesouvají další tisíce vojáků, letouny, tankery i námořní síly. Hatamího slova tedy nepadají do míru. Padají do konfliktu, kde se už střílí, kde padají bomby a kde Hormuzský průliv, kudy proudí více než čtvrtina světového námořního obchodu s ropou a zhruba pětina globálního LNG, funguje jako geopolitická pojistka, jejíž narušení by okamžitě pocítily i české domácnosti u čerpacích stanic a v účtech za energie.

Co na to říká mezinárodní právo

Výzva k dopadení či zabití nepřátelského vojáka v kontextu ozbrojeného konfliktu není sama o sobě porušením Třetí ženevské úmluvy; ta se plně uplatňuje až po zajetí, kdy zajatcům musí být zajištěno humánní zacházení a ochrana před násilím. Problém Hatamího výroku leží jinde.

Vyzývat civilisty, aby se aktivně podíleli na „lovu“ nepřátelských vojáků, znamená mazat hranici mezi civilistou a kombatantem. Podle Mezinárodního výboru Červeného kříže civilista, který se přímo účastní bojových operací, přestává být po dobu této účasti chráněn před útokem. Jinými slovy: Hatamí svým výrokem potenciálně vystavuje íránské civilisty, včetně žen, které výslovně zmiňuje, smrtelnému nebezpečí. Nabízí jim peníze za to, aby se stali legitimními vojenskými cíli.

Veřejnou oficiální reakci Washingtonu na tento konkrétní výrok se nepodařilo dohledat. V analogickém dubnovém případě Bílý dům pouze potvrdil, že prezident byl informován, Pentagon ani CENTCOM další podrobnosti neposkytly.

Čeští vojáci v oblasti aktuálně nasazeni nejsou, mise v Iráku byla ukončena. České ministerstvo zahraničí nicméně kvůli eskalaci konfliktu s Íránem doporučuje cesty do Ománu jen v nezbytných případech a žádá zvýšenou opatrnost.

Hatamího odměna nemá právní rámec, nemá dohledatelný rozpočet, nemá prováděcí mechanismus. Má ale něco jiného: razítko vrchního velitele státní armády a publikum, pro které pět miliard tomanů představuje celoživotní výdělek. V íránské válečné propagandě je to přesně ten druh nabídky, která nepotřebuje být splnitelná. Stačí, že je slyšet.

Článek Muslimská civilizace v pravém světle: Íránský generál vypsal odměnu 700 tisíc Kč za amerického vojáka. Ženám platí dvojnásobek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Hersh tvrdí, a co ne

Hersh svůj zdroj popisuje jako anonymního insidera z okruhu Bílého domu. Podle něj Trump na nedávné tajné schůzce vyjádřil frustraci z toho, že Írán navzdory probíhajícímu bombardování dál vyrábí drony a střely v podzemních továrnách, a nahlas zvažoval, zda by jaderný úder nepřinesl rychlejší výsledek. Hersh sám to rámuje jako interní úvahu frustrovaného prezidenta před nejbližšími poradci, nikoli hotový operační rozkaz.

Jména účastníků schůzky v textu chybí. Není v něm ani zmínka o tom, kdo konkrétně prezidenta od myšlenky odradil, ani zda vůbec někdo musel. Formulace „smazat z mapy“ je tak třeba chápat jako nadsazenou zkratku pro potenciálně devastující úder na íránské podzemní a strategické kapacity, ne jako doložený plán fyzicky vyhladit celou zemi i s její populací.

Proč je to tak výbušné: rozpor s vlastní doktrínou

Právě tady leží jádro celé věci. Americká Nuclear Posture Review z roku 2022 stanovuje pro použití jaderných zbraní velmi vysokou laťku a omezuje je na krajní okolnosti ohrožující samotnou existenci státu nebo jeho spojenců. Ještě konkrétnější je zpráva o strategii jaderného nasazení z listopadu 2024, která pro Írán výslovně počítá s nejadernou vojenskou převahou, a to tak dlouho, dokud Írán sám nevlastní jadernou zbraň. Podle hodnocení amerických zpravodajských služeb přitom Teherán jaderný zbrojní program od roku 2003 neobnovil.

Pokud tedy Bílý dům opravdu interně probíral jadernou variantu proti státu, který jaderné zbraně nemá, jde o přímé napětí s veřejně deklarovaným základem celé americké strategie. Prezident je sice v americkém systému jedinou osobou oprávněnou nařídit jaderný úder, ale všechny plány procházejí schválením ministra obrany, právním posouzením a technickými pojistkami s lidskou kontrolou v každém kroku řetězce. Brzdy existují. Automatické veto zvenčí ale ne.

Hersh: legenda i kontroverzní postava

Seymoura Hershe nelze odbýt jako marginálního komentátora. Za odhalení masakru v My Lai dostal Pulitzerovu cenu, za Abu Ghraib pět cen George Polka, desítky let patřil mezi kmenové autory The New Yorkeru. Jenže jeho novější práce (texty o Nord Streamu, některé reportáže ze Sýrie) čelí kritice za spoléhání na jednoho či dva anonymní zdroje bez nezávislého ověření. Jak v lednu 2026 shrnul Adam Hochschild v The Nation: Hershova kariéra je řada mimořádných odhalení, ale i několik případů, kdy se ověření ukázalo jako problém.

Pro nás to znamená tři filtry: Je tvrzení podpořené více než jedním zdrojem? Navazuje na veřejnou doktrínu a pohyb sil? Objevuje se v oficiálních materiálech? Situace je smíšená: jde o seriózní signál z vnitřku moci, ne o potvrzené rozhodnutí. Greenová, která v lednu 2026 odešla z Kongresu, Hershovo tvrzení veřejně zesílila, ale vlastní nezávislé důkazy podle dostupných zdrojů nepřinesla.

Co to znamená pro NATO, Evropu a Česko

NATO osm dní po Hershově publikaci, 18. června 2026, vydalo prohlášení Skupiny pro jaderné plánování, v němž zopakovalo, že strategické síly Aliance zůstávají „nejvyšší zárukou“ bezpečnosti spojenců. Žádný posun směrem k útočné jaderné akci proti Íránu z něj neplyne. Alianční rámec zůstává u odstrašení.

Praktické dopady na Evropu a Česko jdou hlavně přes energetiku. Hormuzským průlivem proudí kolem 20 milionů barelů ropy denně a téměř pětina globálního obchodu se zkapalněným plynem. Jakákoli eskalace, natož jaderná, by vyslala cenovou vlnu po celém světě. Evropská komise 24. července 2026 řešila scénář blokády Hormuzu a konstatovala, že bezprostřední výpadek dodávek EU nehrozí, ale riziko utažení trhu v dalších týdnech a měsících je reálné. Česko je díky dovozní struktuře a trasám IKL/TAL fyzicky méně zranitelné než jiné části Evropy, ale před globálním cenovým šokem ho to neochrání. České ministerstvo zahraničí už v únoru 2026 rámovalo americkou operaci v Íránu optikou regionální stability, o jaderné variantě se v oficiálních českých dokumentech nemluví.

Frustrace prezidenta versus pojistky systému

Hershův text naznačuje něco, co bezpečnostní analytici znají z dřívějších administrativ: prezident v uzavřené místnosti testuje hranice toho, co je možné. Íránské podzemní továrny na drony a střely přežívají konvenční bombardování; údery na Fordó, Natanz a Isfahán jsou veřejně zdokumentované, ale výrobní kapacita se obnovuje. Frustrace z toho, že nepřítel produkuje dál, je pochopitelná. Otázka zní, jak daleko od nahlas vyřčené úvahy je k rozkazu.

Z otevřených zdrojů neplyne, že by existoval připravený rozkaz k provedení. Veřejná komunikace Bílého domu z března 2026 obsahuje 74 Trumpových výroků o tom, že Írán nesmí získat jadernou zbraň, ne o tom, že by USA jednu na Írán shodily. Květnové prohlášení administrativy mluví o „probíhajícím ozbrojeném konfliktu“ a národněbezpečnostních hrozbách, ale jadernou eskalaci nezmiňuje.

Už samotné projednávání jaderné varianty na úrovni Bílého domu je ale mimořádné, zvlášť proti státu, který podle amerických vlastních zpravodajských služeb jadernou zbraň nemá. Mezi frustrovanou úvahou a stisknutím tlačítka stojí doktrína, zákon a lidé v řetězci velení. Jak pevně stojí, se nikdo nechce dozvědět empiricky.

Článek „Ano, čtete správně.“ USA na strategických poradách řešily jaderný útok na Írán, který by ho smazal z mapy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdo je Ahmad Vahídí a proč mluví právě teď

Vahídího kariéra je prakticky nerozlučně spjata s Revolučními gardami od jejich vzniku v roce 1979. Byl prvním velitelem elitních jednotek Quds Force, sloužil jako ministr obrany i ministr vnitra. Americké ministerstvo financí ho už v roce 2010 zařadilo na sankční seznam kvůli vazbám na íránský jaderný a raketový program. Evropská unie jeho profil aktualizovala v roce 2025.

Do čela IRGC byl podle Iran International jmenován 1. března 2026, v okamžiku, kdy gardy potřebovaly novou tvář po sérii likvidací velitelů. Vahídí tu tvář dodal: konfrontační, ideologicky zakotvenou, odmítající jakékoli ústupky. Agentura AP ho popisuje jako klíčového hráče tvrdé íránské vyjednávací linie a člověka, který vychází z mentality „nekončící revoluce“.

Jeho prohlášení o vítězství proto nejsou jen rétorickým cvičením. Jsou politickým nástrojem. Mají utvrdit domácí publikum, že ztráty neznamenaly porážku, a zároveň vyslat Západu signál: tvrdé křídlo režimu nebude prodávat kompromis jako kapitulaci.

Co Írán vydává za vítězství, a co říkají fakta

Vahídího narativ stojí na třech pilířích:

• Režim přežil. Navzdory měsícům amerických a izraelských úderů íránský stát nepadl, vláda funguje, gardy existují.
• USA šly do příměří. Bílý dům potvrdil, že nepřátelské akce probíhaly od 28. února do 7. dubna 2026. Poté Washington přistoupil k jednáním a 17. června podepsal s Teheránem memorandum.
• Írán si podržel páky. Hormuzský průliv zůstal nástrojem nátlaku, část vysoce obohaceného uranu přežila údery a IAEA v červnu 2026 přiznala, že nemá jasno o osudu materiálu obohaceného na 60 %.

Každý z těchto bodů má ovšem druhou stranu. Izraelská armáda ve svých bilancích operací Rising Lion (2025) a Roaring Lion (2026) uvádí přes 800 úderných letů, 16 000 použitých munic a tisíce zasažených cílů, od raketových základen po velitelská stanoviště. Likvidace Pakpúra a dalších vysokých důstojníků IRGC nebyla náhoda, ale systematická kampaň. Izrael i USA mluví o vzdušné převaze nad částí íránského území.

Americká strana rámuje memorandum nikoli jako ústupek, ale jako nástroj, který má zabránit tomu, aby Írán získal jadernou zbraň, a obnovit bezpečnou plavbu Hormuzem. Vahídí totéž memorandum prezentuje jako důkaz, že Washington musel ustoupit. Obě strany prodávají stejný dokument jako své vítězství. To samo o sobě vypovídá o povaze konfliktu víc než kterýkoli výrok.

Jaderná otázka: ne bomba, ale nejistota

Vahídího dlouhodobé napojení na tvrdou jaderně-raketovou linii íránského režimu je klíčové. Přímý veřejný výrok „chci jadernou bombu“ v otevřených zdrojích dohledatelný není, oficiální íránská pozice navenek stále tvrdí, že o zbraň neusiluje. Jenže realita za tou fasádou vypadá jinak.

IAEA v červnu 2026 vyzvala Írán k obnovení spolupráce a přiznala, že komunikační kanál byl přerušen. Část uranu obohaceného na 60 %, tedy blízko úrovně potřebné pro zbraň, podle dostupných informací přežila americko-izraelské údery. Nikdo přesně neví kolik. A právě tato nejistota je nebezpečnější než jakýkoli Vahídího výrok. Vahídí a jemu blízcí zastánci tvrdé linie systematicky odmítají ústupky v jaderné oblasti. Nesou odpovědnost za to, že inspektoři nemají přístup. A jejich rétorika o „vítězství“ vytváří politický prostor pro to, aby Írán jaderné kapacity dál rozvíjel pod rouškou diplomatického příměří.

Podle nás je právě tohle jádro problému: Vahídí nepotřebuje říkat „chci bombu“. Stačí mu zajistit, aby nikdo nevěděl, jak daleko Írán došel.

Co z toho plyne pro Evropu a Česko

Íránsko-americký konflikt není jen blízkovýchodní záležitost. Podle americké Správy energetických informací (EIA) vystoupala cena ropy Brent ve druhém čtvrtletí 2026 až na 118 dolarů za barel, tedy zhruba 2 800 Kč. Hormuzský průliv, kterým proudí pětina světové ropy, se stal nástrojem íránského nátlaku a trhy reagovaly panicky.

Mezinárodní měnový fond ve svém evropském výhledu z dubna 2026 popsal dopady jako novou energetickou nabídkovou ránu:

• Vyšší inflace v eurozóně
• Slabší hospodářský růst
• Rostoucí náklady na dopravu a průmyslové vstupy

Pro Česko to znamená dražší pohonné hmoty, vyšší ceny potravin přes logistiku a energii a tlak na alianční rozpočty. I po červnovém memorandu a mírném poklesu cen ropy zůstávají zásoby nízké a riziko další eskalace reálné. MMF v červenci 2026 varoval, že ropný trh sice šok absorboval, ale nárazníky docházejí.

Přežití jako strategie

Vahídího rétorika dává smysl, pokud pochopíme, co vlastně prodává. Ne klasické vojenské vítězství, to by při pohledu na trosky raketových základen a seznamy mrtvých velitelů neobstálo. Prodává přežití. Schopnost menšího hráče ustát tlak supervelmoci, nepoddat se a přetavit samotný fakt existence v politický triumf.

Je to propaganda? Bezpochyby. Je v ní zrnko pravdy? Také. Írán skutečně nekapituloval, Washington skutečně jednal a část jaderného materiálu skutečně zůstala v mlze. Jenže mezi „nesrazili nás“ a „srazili jsme je na kolena“ je obrovský rozdíl, a právě v tom rozdílu se skrývá příští krize.

Článek „Srazili jsme na kolena nejmocnější armádu světa,“ chlubí se íránský generál vítězstvím nad USA. Chce atomovky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Blokáda, která už funguje

Ještě před srpnovým mítinkem Bílý dům veřejně deklaroval, že USA Hormuzský průliv kontrolují. Na konci července Trump v rozhovoru pro Fox & Friends prohlásil, že průlivem projdou jen lodě, které Amerika pustí, a pohrozil schopností během jediného dne vyřadit íránské elektrárny a mosty. Podle oficiálního shrnutí Bílého domu z 28. července jde o „kontrolu“ v plném slova smyslu, vojenskou blokádu, kterou zajišťuje americká námořní skupina včetně letadlové lodi USS Abraham Lincoln.

Operace Epic Fury začala 28. února 2026 se třemi deklarovanými cíli: zničit íránské balistické a dronové kapacity, námořnictvo a obrannou průmyslovou základnu. V dubnu Bílý dům tvrdil, že více než 85 procent íránské obranné průmyslové základny je zničeno. „Porazit Írán“ v Trumpově slovníku tedy neznamená okupaci země. Znamená to donutit Teherán ke ztrátě schopnosti ohrožovat dopravu v průlivu. Jenže i v polovině srpna IMO stále řeší krizový režim plavby Hormuzem a Trump sám mluví o blokádě, nikoli o ukončené válce. Írán je pod obrovským tlakem, ale konflikt pokračuje.

Proč nelze průliv prostě přepsat na mapě

Mezi vojenskou kontrolou a územní svrchovaností leží propast, kterou žádný prezidentský dekret nepřekročí. Historicky každé rozšíření amerického území vyžadovalo roli Kongresu, ať šlo o Aljašku, Havaj, nebo zámořská území. Žádný návrh zákona ani právní postup pro „anexi“ Hormuzského průlivu zveřejněn nebyl. Podle analýzy Congressional Research Service prezident sám takový krok provést nemůže.

Navíc tu stojí mezinárodní námořní právo. Mezinárodní námořní organizace (IMO) výslovně hájí režim tranzitního průjezdu mezinárodními úžinami: průjezd nesmí být odepřen, pozastaven, omezen ani zpoplatněn. Současné lodní koridory v Hormuzu nejsou žádnou novinkou, navrhl je Írán společně s Ománem a IMO je přijala už v roce 1968. Smysluplný moderní precedent, kdy by vzdálená velmoc jednostranně prohlásila mezinárodní úžinu za své území a svět to uznal, neexistuje.

Trumpův výrok tak podle nás funguje jako eskalační zkratka pro domácí publikum, srovnatelná s dřívější rétorikou kolem Grónska nebo Panamského průplavu. Rozdíl je v tom, že u Hormuzu je právní překážka vyšší a dopad na světový obchod okamžitější.

Tepna, na které závisí svět

Hormuzský průliv si označení „tepna světové ropy“ zaslouží. Podle americké Správy pro energetické informace (EIA) jím v roce 2024 prošlo průměrně dvacet milionů barelů denně, více než čtvrtina veškerého námořního obchodu s ropou a zhruba pětina globální spotřeby ropy a ropných produktů. Tudy navíc plynula i pětina světového obchodu se zkapalněným plynem.

Reakce světa na americkou kontrolu průlivu jsou jednoznačné, nikdo nechce nového pána úžiny:

• Čína požaduje obnovení normální navigace a respekt k právům pobřežních států.
• Saúdská Arábie zdůrazňuje bezpečnost a svobodu plavby, nikoli nové teritoriální uspořádání.
• Rusko přes čínsko-ruský diplomatický kanál tlačí na okamžité příměří.
• Indie reaguje prakticky, přesunula asi 70 procent dovozu ropy mimo trasu přes Hormuz, ale u zkapalněného ropného plynu zůstává zranitelná, protože přibližně 90 procent dovozů LPG stále šlo přes tuto úžinu.

Co to znamená pro českého řidiče

Fyzicky je Česko od Hormuzu dál, než se zdá. Od roku 2025 je republika plně zásobována ropou západní cestou, z Terstu ropovodem TAL a dál přes IKL do Kralup. Podle dat Ministerstva průmyslu a obchodu tvořily v roce 2024 hlavní zdroje české ropy Rusko (41,8 %), Ázerbájdžán (40,1 %) a Kazachstán (15,6 %). Žádný z těchto toků Hormuzem neprochází.

Jenže cena benzinu na české pumpě se neodvíjí od trasy tankeru, nýbrž od globální ceny ropy Brent. A ta už reaguje. EIA ve své červencové analýze ukázala, že Brent ve druhém čtvrtletí 2026 vystoupal až na 118 dolarů za barel. Denní cenové výkyvy dosáhly čtyř dolarů, čtyřnásobek oproti stejnému období roku 2025. Každý dolar na barelu se se zpožděním dnů až týdnů přelije přes velkoobchodní ceny, kurz koruny a marže rafinérií až k českému stojanu.

A ještě jeden rozměr: boj v Hormuzu neznamená automatické zatažení Česka do války přes NATO. Článek 6 Severoatlantické smlouvy geograficky omezuje vzájemnou obranu primárně na prostor severně od obratníku Raka. Hormuzský průliv leží jižněji. Šlo by tedy spíš o politické konzultace a případnou logistickou podporu, nikoli o spuštění článku 5.

Trump může Hormuzský průliv blokovat loděmi. Může ho kontrolovat raketami a letadly. Ale prohlásit ho za americké území, to by vyžadovalo souhlas Kongresu, mezinárodní uznání a přepsání pravidel, která platí déle než půl století. Dokud se tak nestane, zůstává jeho výrok tím, čím ho označila i AP: prohlášením, které zní jako žert, ale padá uprostřed války.

Článek Trump hodlá už brzy porazit Írán a prohlásit Hormuzský průliv za území USA. Ovládl by tepnu, kudy proudí třetina světové ropy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je Davidův prak a proč ho Izrael potřebuje

Izraelská protivzdušná obrana stojí na třech hlavních vrstvách. Dole operuje Iron Dome, který zachycuje krátkodosahové rakety, minometné střely a drony. Nahoře hlídá systém Arrow, určený proti balistickým střelám ve vysokých výškách, včetně mimoatmosférických zásahů. A uprostřed, v pásmu zhruba 40 až 300 kilometrů, pracuje právě Davidův prak.

Každá baterie se skládá z odpalovací jednotky, víceúčelového radaru ELM-2084, velitelského stanoviště a interceptorů Stunner. Systém společně vyvinuly izraelský Rafael a americký Raytheon (dnes součást koncernu RTX) a operačně byl zaveden v dubnu 2017. Jeho úkolem je ničit velkorážové rakety, taktické balistické střely krátkého doletu (SRBM) i řízené střely s plochou dráhou letu, tedy přesně ten typ hrozeb, které Írán a jeho spojenci v posledních letech masivně nasazují.

Stunner sám o sobě je dvoustupňová střela pracující na principu hit-to-kill. Nemá bojovou hlavici. Cíl nerozmetá explozí, zničí ho čistou kinetickou energií přímého nárazu při rychlosti až Mach 7,5. Průběžné korekce dostává z pozemního radaru, v koncové fázi přepíná na vlastní senzory. Podle databáze CSIS Missile Threat se odhadovaná cena jednoho interceptoru pohybuje kolem 25 milionů korun.

Jak Írán propíchl izraelský štít

Formulace „namazali na chleba“ neznamená, že by Írán systém ukořistil nebo fyzicky získal. Znamená něco horšího z pohledu izraelské obrany: v konkrétních případech ji dokázal překonat.

Klíčovou roli hrají tři taktiky:

• Masové salvy smíšeného složení. Írán kombinuje drony, balistické střely a řízené střely s plochou dráhou letu v jednom úderu. Obranný systém musí v reálném čase rozhodovat, co je priorita, a při dostatečném počtu cílů dochází k saturaci.
• Kazetové hlavice. Podle Reuters z března 2026 Írán nasazuje balistické střely s kazetovou (submuniční) hlavicí, která se ve výšce 7 až 10 kilometrů rozpadne na přibližně 24 submunic. Pokud interceptor střelu nezasáhne před tímto bodem, vznikají desítky dopadových bodů, které už žádná vrstva nestíhá řešit.
• Manévrující hlavice. Část íránských balistických střel podle expertů citovaných New York Times dokáže v koncové fázi měnit dráhu, což dramaticky komplikuje výpočet průsečíku pro hit-to-kill interceptor.

Dne 22. března 2026 tyto taktiky vedly k přímým zásahům v Aradu a Dimoně. Dvě íránské střely prošly celým vícevrstvým štítem. Izraelská armáda i nezávislí analytici tehdy otevřeně přiznali, že obrana není a nemůže být hermeticky uzavřená.

Od problematického debutu k bojovému dozrávání

Příběh Davidova praku v boji nezačal triumfem. Dne 23. července 2018 systém poprvé odpálil dva Stunnery na syrské balistické střely SS-21 Točka (dosah cca 70 km, hlavice 480 kg). Po přepočtu trajektorie ale velení vyhodnotilo, že střely dopadnou na syrském území a nepředstavují hrozbu, a nařídilo samodestrukci interceptorů za letu. Jeden z nich se navíc nezničil čistě. Bojový debut tedy neskončil sestřelem, ale spíš rozpačitou demonstrací.

Od té doby systém prošel sérií upgradů. V roce 2023 během operace Shield and Arrow zaznamenal první potvrzené operační zachycení. V dubnu 2025 izraelské ministerstvo obrany oznámilo další úspěšné testy postavené na bojových lekcích z operace Rising Lion. A v únoru 2026 proběhla komplexní testovací série zaměřená na budoucí hrozby, včetně oznámení, že izraelskému letectvu byl dodán laserový systém Iron Beam, který má doplnit obranu o levnou vrstvu proti dronům a jednoduchým raketám.

Srovnání s konkurencí: Patriot i S-400 mají jiné limity

Jak si Davidův prak stojí vedle světové konkurence? Americký Patriot PAC-3 MSE sdílí filozofii hit-to-kill a je rozšířenější v rámci NATO, ale jeho veřejně uváděná obálka proti balistickým střelám je spíše terminální, podle MDAA kolem 30 kilometrů. Davidův prak pokrývá širší pásmo a od počátku byl navržen i proti velkorážovým raketám, nejen balistickým cílům.

Ruský S-400 má na papíře delší protiletadlový dosah, ale proti balistickým střelám polský Ośrodek Studiów Wschodnich (OSW) uvádí rozsah jen 5 až 60 kilometrů, a systém pracuje s tříštivou hlavicí, ne s přímým zásahem. Ruské parametry navíc nikdy nebyly ověřeny v tak intenzivním boji, jakému čelí izraelská obrana.

Za pozornost stojí i exportní potenciál. Finsko si v roce 2023 Davidův prak objednalo za přibližně 316 milionů eur (asi 7,9 miliardy korun) jako nový systém protivzdušné obrany s integrací do struktur NATO. Pro země typu České republiky by podobný nákup představoval úplně jinou finanční a organizační kategorii než běžná protivzdušná obrana krátkého dosahu, ale precedent pro nasazení v alianci už existuje.

Proč ani miliardový štít nestačí sám

Izrael si tuto lekci vzal k srdci dávno před březnem 2026. Od října 2024 na jeho území operuje americká baterie THAAD jako posila proti balistickým hrozbám. V červnu 2025 americká armáda podle Reuters přímo pomáhala ničit íránské střely mířící na Izrael vlastními pozemními prostředky. A vývoj Iron Beam, laserového systému s provozními náklady řádově v desítkách korun za výstřel, má řešit ekonomický paradox, kdy milionový interceptor sestřeluje tisícikorunový dron.

Moderní raketová obrana dnes neprohrává jedním velkým selháním. Prohrává sérií malých mezer: saturací, typem hlavice, prioritizací cílů a cenou každého výstřelu. Davidův prak zůstává jedním z nejpokročilejších systémů své třídy na světě. Ale válka, kterou Izrael vede, den za dnem dokazuje, že žádný jednotlivý systém není odpovědí. Odpovědí je vrstvení, adaptace a ochota přiznat, že i štít za miliardy má švy.

Článek Davidův prak si Íránci namazali na chleba Balistické rakety ničí rychlostí Mach 7,5, ale není neprůstřelný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Devět závěsníků a tři tuny výzbroje: proč Jak-130 není jen školní stroj

Podle oficiální stránky OAK dosahuje Jak-130 maximální vzletové hmotnosti 10 290 kg, maximální rychlosti 1 060 km/h a praktického dostupu 12 500 metrů. Pohánějí ho dva motory AI-222-25 bez přídavného spalování, každý o tahu 2 500 kgf. Základní dolet činí 1 600 km, s přídavnými nádržemi pak až 2 100 km. Přesný údaj o hlídkové vytrvalosti výrobce veřejně neuvádí, ale z doletu a možnosti externích nádrží lze odvodit výdrž v řádu hodin, nikoli desítek minut, jak by odpovídalo čistě výcvikovému profilu letu.

Klíčové je ale to, co Jak-130 nese pod křídly a trupem. Devět závěsníků pojme kombinaci:

• řízených střel vzduch-vzduch (R-73E),
• neřízených raket S-8 v blocích,
• pum o hmotnosti až 500 kg,
• kanónových kontejnerů ráže 23 mm,
• průzkumných a zaměřovacích podvěsů.

Rosoboronexport výslovně popisuje schopnost letounu působit proti vzdušným i pozemním cílům ve dne, v noci a ve složitých meteorologických podmínkách. To není jazyk výcvikové brožury, to je specifikace lehkého bojového stroje.

R-73: infračervená střela, která si dron najde sama

Raketa R-73E patří do kategorie krátkodosahových protiletadlových řízených střel s infračerveným navedením. Rosoboronexport u ní zdůrazňuje schopnost zásahu cíle z libovolného směru, tedy i zepředu, kde je tepelná signatura slabší, a vysokou obratnost díky kombinovanému aerodynamickému a plynodynamickému řízení, tedy vektorování tahu. Proti pomalým bezpilotním prostředkům, které obvykle létají v řádu stovek kilometrů za hodinu a mají výrazný tepelný podpis motoru, je to téměř ideální zbraň.

Důkaz přišel z Íránu. Během cvičení Zolfaghar 1403 v únoru 2025 íránský Jak-130 po součinnosti s letouny MiG-29 sestřelil cílový dron právě střelou R-73. Záběry odvysílala íránská státní televize a událost potvrdil i Aviation Week. Šlo o první veřejně doložený případ, kdy Jak-130 zničil vzdušný cíl ostrou střelbou.

Pro srovnání: západním protějškem R-73 je americká AIM-9X Sidewinder. Obě střely spadají do stejné třídy, krátkodosahové infračerveně naváděné protiletadlové rakety. AIM-9X je novější evoluce s extrémně vysokými schopnostmi mimo osu letounu, odolností proti protiopatřením a u bloku II i datovým spojením. R-73E je starší konstrukce, ale proti dronům bez sofistikovaných obranných systémů plní svůj účel spolehlivě.

Levný lovec: otázka ekonomiky, ne marketingu

Přesná cena letové hodiny Jak-130 není veřejně dostupná. Označení „levný“ proto nestojí na konkrétním čísle, ale na logice lehčí platformy. Dva motory bez přídavného spalování, vzletová hmotnost pod jedenáct tun, menší logistická stopa než u frontových stíhaček typu Su-35 nebo MiG-31, to vše znamená nižší spotřebu paliva, jednodušší údržbu a méně nákladný provoz.

Podstatné je ale hlavně to, proti čemu Jak-130 stojí. Vysílat těžkou stíhačku za stovky milionů korun proti dronu, který stál zlomek této částky, je ekonomický nesmysl, s nímž se potýkají armády po celém světě. Britské Královské letectvo proto letos v květnu 2026 oznámilo integraci laserem naváděných raket APKWS na stíhačky Typhoon, výslovně jako levný protidronový prostředek „za zlomek ceny“ klasických protiletadlových řízených střel. Americké letectvo má APKWS integrované na bitevníku A-10 Thunderbolt II už od roku 2013. Princip je všude stejný: proti levným cílům potřebujete levnou odpověď.

Jak-130 do tohoto trendu zapadá. Není to revoluční myšlenka, je to pragmatická adaptace existující platformy.

Od Myanmaru po Jak-130M: důkazy z praxe i plány do budoucna

Íránské cvičení není jediným dokladem, že Jak-130 umí víc než tréninkové lety. Organizace Myanmar Witness, spadající pod Centre for Information Resilience, na základě ověřených vizuálních důkazů doložila nasazení Jak-130 myanmarskou armádou s neřízenými raketami a 23mm kanónovou palbou proti pozemním cílům. Šlo o reálné bojové použití, nikoli o cvičení.

Podle přehledu FlightGlobal World Air Forces 2025 provozují Jak-130 kromě Ruska také Alžírsko, Bangladéš, Bělorusko, Írán, Laos, Myanmar a Vietnam. Flotila tedy není zanedbatelná.

Rusko samo přitom posouvá koncept dál. Dne 25. června 2026 oznámila společnost Jakovlev první let modernizovaného Jak-130M. Tisková zpráva výslovně zmiňuje rozšířené bojové schopnosti, radar a schopnost ničit vzdušné cíle včetně bezpilotních prostředků těžké třídy. Oficiální text mluví o „reakci na požadavky dneška“ a „reálné bojové zkušenosti“, formulace, která naznačuje, že protidronová role není jen teoretická úvaha, ale odpověď na konkrétní potřeby z probíhající války na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky.

Veřejně doložený případ ruského bojového sestřelu ukrajinského dronu letounem Jak-130 se nicméně v otevřených zdrojích zatím nepodařilo dohledat. Deklarace a realita se mohou lišit.

Není to jen ruský nápad: české stopy v protidronovém trendu

Myšlenka nasadit lehký cvično-bojový letoun proti pomalým vzdušným cílům není exkluzivně ruská. Italské Leonardo nabízí M-346FA jako lehkou bojovou verzi svého cvičného typu s víceúčelovým nasazením. A přímo v Česku Aero Vodochody u svého L-39 Skyfox veřejně uvádí konfiguraci pro lehký útok a schopnost detekce a eliminace pomalých a nízko letících objektů, s maximální vytrvalostí 4 hodiny 45 minut s externími nádržemi.

Jde o širší doktrinální posun. Pokud levnější hlídkové letouny dokážou bránit týlový vzdušný prostor proti pomalým cílům, armády NATO (včetně české) musí řešit stejnou otázku vrstvené obrany základen a kritické infrastruktury. Jak-130 v roli lovce dronů není anomálie. Je to symptom doby, kdy se bojiště plní stovkami levných bezpilotních strojů a každá armáda hledá odpověď, která ji nezruinuje.

Síla Jak-130 nespočívá v tom, že by nahradil frontovou stíhačku. Spočívá v tom, že v týlové zóně, mimo dosah nepřátelské protivzdušné obrany, dokáže hodiny kroužit a čekat na pomalý cíl, a zlikvidovat ho střelou, která stojí zlomek toho, co by stál zásah z těžké stíhačky. Právě v téhle nenápadné ekonomice zásahu se skrývá jeho skutečná hodnota.

Článek Jak-130 není jenom povedený cvičný letoun. S raketami R-73 se z něj stává levný lovec dronů, který vydrží ve vzduchu hodiny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč je Diego Garcia tak cenná

Diego Garcia není zapomenutý korálový atol uprostřed ničeho. Je to jeden z nejstrategičtějších vojenských uzlů na planetě. Britský premiér ji v květnu 2025 označil za základ „bezpečnosti doma“ a vyjmenoval její schopnosti: hlubokovodní přístav, letiště pro těžké bombardéry, rychlé nasazení do Blízkého východu, východní Afriky i jižní Asie, sledování objektů na oběžné dráze a podporu navigačního systému GPS. Podle amerického námořnictva na základně působí přibližně 2 500 osob a sídlí zde jak námořní a letecké prvky, tak předsunuté zásoby pro rychlé nasazení.

Právě proto byl už samotný pokus o zásah tak citlivý. Diego Garcia patřila mezi uzly, odkud se čeká projekce síly, ne nutnost obranného zachycení přilétající balistické střely.

Průlom v dosahu: pád dvoutisícového limitu

Írán po léta veřejně deklaroval, že jeho balistické rakety mají maximální dolet kolem 2 000 kilometrů. Analytici sice upozorňovali, že jde spíš o politické sebeomezení než o tvrdý technický strop, ale nikdo neměl důkaz o bojovém použití na větší vzdálenost. Do 21. března.

Izraelský náčelník generálního štábu Ejal Zamir podle agentury Reuters hovořil o dvou raketách s doletem okolo 4 000 kilometrů. Critical Threats Project označil útok za nejvzdálenější pokus o íránský raketový úder v historii. Analytici z Rádia Svobodná Evropa to čtou jako zhroucení dosavadního dvoutisícového limitu a jako signál směrem k Evropě, protože v dosahu 4 000 kilometrů od Íránu se ocitá podstatná část starého kontinentu.

Co přesně Írán odpálil, zůstává předmětem debaty. Rodina střel Chorramšahr, vyvíjená od roku 2017 na základě severokorejské technologie, je v otevřených zdrojích vedena s doletem 2 000 až 3 000 kilometrů. Varianta Chorramšahr-4, představená v roce 2023 pod názvem Chejbar, nese bojovou hlavici o hmotnosti 1 500 kilogramů a má být připravena k odpalu za 12 minut. Někteří analytici ale pracují i s hypotézou, že šlo o derivát kosmického nosiče Ghaem-100 nebo jiné vícestupňové řešení. Bezpečné je říct: pravděpodobně upravená střela z rodiny Chorramšahr nebo jiný dlouhodosahový derivát. Oficiální potvrzení typu chybí.

Pro srovnání: čínská DF-26, standardizovaná dvoustupňová balistická raketa středního doletu s tuhým palivem, má dolet rovněž kolem 4 000 kilometrů a nosnost 1 200 až 1 800 kilogramů. Čína ji ale provozuje sériově a otevřeně. Íránský výkon zatím vypadá spíš jako průlomový demonstrátor než jako doložená standardní schopnost. To ovšem neznamená, že je méně nebezpečný, právě naopak. Nepředvídatelnost je horší než známá hrozba.

Jak obrana fungovala, a kde má limity

Zachycení druhé střely s největší pravděpodobností zajistila vrstva Aegis se střelou SM-3, operující z torpédoborce třídy Arleigh Burke. Tento systém je navržený pro takzvanou středovou fázi letu, tedy zachycení balistické střely mimo atmosféru, vysoko nad zemí a daleko od cíle. Oproti tomu systém THAAD pracuje v terminální fázi, ale umí zasahovat uvnitř i vně atmosféry, a Patriot je nejnižší vrstva pro bodovou obranu základen. Zjednodušeně: SM-3 loví výš a dřív, THAAD výš a později, Patriot níž a nejblíž cíli.

Obrana tentokrát fungovala. Jenže zpráva DOT&E z roku 2025 upozorňuje, že klíčové jsou zásoby interceptorů, testování proti složitějším scénářům a odolnost proti větším salvám. Dvě rakety jsou jedna věc. Saturační útok desítkami střel je věc zcela jiná. A právě to je otázka, kterou si Pentagon po 21. březnu musí klást nahlas.

Trumpova rétorika versus realita na zemi

Načasování útoku má i pikantní politický rozměr. Pouhý den předtím, 20. března, prezident Trump na sociální síti Truth Social naznačoval, že USA zvažují utlumení operace Epic Fury po splnění cílů proti íránským raketám, námořnictvu a vojenskému průmyslu. Zároveň ale Pentagon ve stejných hodinách přesouvával do regionu až 2 500 mariňáků a další lodě. Rétorika o „útlumu“ narazila na realitu, ve které se bojiště právě rozšířilo o tisíce kilometrů.

Po útoku Bílý dům citoval admirála Coopera z velitelství CENTCOM slovy, že USA „pokračují podle plánu“ a dál ničí íránskou schopnost projekce síly. Žádná změna doktríny, žádná eskalace rétoriky o pozemní invazi, jen pokračování kampaně proti raketovým zásobám, odpalovacím zařízením, výrobním kapacitám a námořním prostředkům.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Přímé oslabení amerických bezpečnostních závazků vůči NATO z jednoho útoku neplyne. Americká protiraketová obrana má podle Kongresové výzkumné služby (CRS) mimo jiné právě ujistit spojence, že USA nebudou odrazeny od plnění globálních závazků. Washingtonská deklarace NATO z července 2024 navíc zdůrazňuje posilování evropské protiraketové a protivzdušné obrany.

Praktický dopad pro Českou republiku je ale nepřímý a reálný: vyšší tlak na zásoby interceptorů, plánování protivzdušné obrany v širším prostoru než jen nad Levantou či Perským zálivem a nutnost počítat s tím, že americká pozornost se dělí mezi stále více regionů. Přesun mariňáků z Okinawy na Blízký východ už vytvořil mezeru v indo-pacifickém prostoru. Každý další požár americké síly dál natahuje.

Psychologický efekt útoku na Diego Garcia je nakonec větší než jeho fyzický výsledek. Írán nedokázal základnu zasáhnout, ale dokázal něco jiného: přinutil nejmocnější armádu světa bránit místo, o kterém se dosud předpokládalo, že obranu nepotřebuje. A právě v tom spočívá šok, který v Bílém domě ještě dlouho neopadne.

Článek To asi Trump nečekal ani v nejhorším snu: Írán vypálil balistické rakety na základnu Diego Garcia vzdálenou 3 800 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Medveděv to řekl první

Klíčový důvod, proč lze napsat, že „Kreml prý poslouchá“, má jméno i datum. Dmitrij Medveděv, místopředseda ruské bezpečnostní rady, už v listopadu 2025 prohlásil pro TASS, že při eskalaci nelze vyloučit údery na vojenské uzly NATO, a výslovně jmenoval Polsko a Rumunsko. Tedy přesně ty země, které Moskva veřejně spojuje s logistickou podporou ukrajinských úderů hluboko na ruské území.

Nejde o důkaz, že Kreml přijal rozhodnutí zaútočit. Takový veřejný důkaz neexistuje. Jde ale o víc než náhodu: íránská mediální výzva a ruská jestřábí rétorika se překrývají v čase, v logice i v pojmenování cílů. Obě strany pracují se stejným rámcem, že Západ přestal být pouhým dodavatelem zbraní a stal se přímým účastníkem konfliktu, a proto má být legitimním terčem.

Írán jako vzor: útoky na americké základny

Teherán nemluví do větru. V roce 2026 sám několikrát přešel od slov k činům:

• 28. května 2026 – Íránské revoluční gardy oznámily zásah americké letecké základny po americkém úderu u Bandar Abbásu.
• 10. června 2026 – Írán zaútočil na americkou základnu v Jordánsku a další cíle v Kuvajtu a Bahrajnu.
• 8.–9. července 2026 – Po nové vlně amerických úderů následovala íránská odveta proti zařízením v Kuvajtu a Bahrajnu.

Vzorec je zřejmý. Írán zvyšuje cenu americké přítomnosti v regionu přímými údery na pevné základny a veřejně doporučuje Rusku totéž v evropském kontextu. Rozdíl je zásadní: Írán útočí na regionální základny supervelmoci, která nemá s jeho sousedy obrannou alianci srovnatelnou s NATO. Rusko by útočilo na členský stát aliance, která má článek 5.

Proč to Teherán dělá veřejně? Nejbezpečnější interpretace je kombinace signálu a propagandy. Írán posouvá hranice toho, co je v debatě přijatelné, a normalizuje myšlenku, že válku lze rozšířit na alianční infrastrukturu. Zároveň posiluje osu Teherán–Moskva, aniž by se sám právně zavazoval jít do války po boku Ruska. Smlouva o strategickém partnerství, kterou obě země podepsaly 17. ledna 2025, totiž neobsahuje vzájemnou obrannou klauzuli; počítá s bezpečnostní a vojensko-technickou spoluprací, ale není to obranná aliance.

Co by útok na NATO skutečně znamenal

Článek 5 Severoatlantické smlouvy říká, že ozbrojený útok na jednoho spojence je útokem na všechny. Podle oficiálního výkladu NATO konkrétní forma odpovědi není automaticky předepsaná, ale může zahrnovat i použití ozbrojené síly. Prakticky by to znamenalo přenesení konfliktu z rusko-ukrajinské války do přímého střetu Ruska s celou aliancí, tedy scénář, kterému se Kreml dosud záměrně vyhýbá.

Důležité je, jak NATO samo zachází s prahem pro aktivaci článku 5. Když 5. března 2026 střela mířila do tureckého vzdušného prostoru, generální tajemník Mark Rutte řekl, že „nikdo nemluví o článku 5″. Aliance pečlivě rozlišuje mezi vážným incidentem a ozbrojeným útokem. To neznamená slabost; znamená to, že NATO nechce eskalovat tam, kde to není nutné, ale zároveň opakuje, že práh existuje a jeho překročení bude mít důsledky.

Estonská zahraniční rozvědka v únoru 2026 uvedla, že Rusko nemá v tomto ani příštím roce v úmyslu zaútočit na stát NATO. Současně ale varovala, že Moskva rychle obnovuje vojenské síly a snaží se brzdit evropské zbrojení. Na summitu NATO v Ankaře v červenci 2026 pak Rutte opakoval, že hrozby z Ruska trvají a že aliance vnímá propojení ruského, íránského a severokorejského faktoru jako jeden bezpečnostní problém.

Český kontext: vrtulníky v Polsku, hackeři doma

Pro Českou republiku je scénář přímého raketového útoku zatím nejméně pravděpodobný; v prvním sledu by byly exponovanější státy s předsunutými základnami a geografickou blízkostí k frontě. Akutnější je hybridní rovina. Vojenské zpravodajství na jaře 2026 zasahovalo proti infrastruktuře hackerské skupiny APT28 spojované s ruskou vojenskou rozvědkou GRU, která cílila i na vojenské a vládní systémy v Česku.

Česká armáda ale reaguje i na kinetické hrozby. Od června 2026 chrání polské nebe české vrtulníky AH-1Z Viper; nasazení přišlo výslovně v návaznosti na předchozí průniky ruských dronů nad polské území. Náčelník generálního štábu Karel Řehka v roce 2026 veřejně označil Rusko za rostoucí hrozbu a mluvil o nutnosti připravovat se na nejhorší scénář. Premiér jednal s Ruttem o summitu NATO i dopadech blízkovýchodní eskalace na evropskou bezpečnost.

Rétorika, která ale není jen rétorika

Eskalační práh se posouvá, zatím slovně. Írán veřejně prodává svůj model přímých úderů na americké základny jako vzor pro Rusko. Medveděv jmenuje Polsko a Rumunsko. NATO reaguje posilováním východního křídla a opakuje závazek kolektivní obrany. Veřejně doložený přechod od hrozby k ruskému rozhodnutí zaútočit na členský stát aliance stále chybí. Ale vzdálenost mezi slovy a činy se v roce 2026 měří na kratší metry než kdykoli předtím.

Článek Írán radí Rusku, aby přestalo váhat a začalo útočit přímo na země NATO. A Kreml prý poslouchá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je Tu-214PU a proč se mu říká „letoun soudného dne“

Mediální přezdívka zní dramaticky, ale realita je o něco střízlivější. Tu-214PU není ekvivalent amerického E-4B Nightwatch ani ruského Il-80, tedy letounů konstruovaných tak, aby přežily jaderný konflikt a umožnily prezidentovi řídit zemi z výšky deseti kilometrů. Zkratka „PU“ v ruštině označuje velitelské stanoviště (punkt upravlenija). Jde o speciální verzi civilního Tu-214, vybavenou zabezpečenou komunikací a upravenou pro přepravu nejvyšších činitelů státu.

Provozuje ji letka Rossija, která spadá pod Správu záležitostí prezidenta Ruské federace. Podle oficiálního popisu zajišťuje leteckou přepravu prezidenta a dalších vrcholných představitelů. Už v roce 2010 server FlightGlobal potvrdil, že tehdejší prezident Medveděv absolvoval první let právě tímto typem. Když se tedy Tu-214PU objeví na radaru nad Teheránem, není to totéž, jako kdyby tam přistál běžný Aeroflot. Je to signál, že někdo velmi vysoko v ruské hierarchii buď cestoval, nebo potřeboval chráněný komunikační kanál.

Časová osa: od přistání po údery

Rekonstrukce z otevřených dat vypadá takto:

• 13. července 2026, 04:35 UTC — RA-64531 přistává v Teheránu na letu z moskevského Vnukova (ve veřejné historii veden jako RSD420).
• 13. července, večer místního času — stroj odlétá z Teheránu směr Peking. Sekundární zdroje uvádějí čas 19:08 kyjevského času, tedy přibližně 16:08 UTC.
• 13./14. července, noc — podle United24 Media, která cituje CENTCOM, začíná další americká vlna úderů kolem 23:45 kyjevského času. Cíle: vojenská infrastruktura v Búšehru, Čábaháru, Džásku, Konáraku, na ostrově Abú Músá a v Bandar Abbásu.

Mezi odletem ruského stroje a prvními výbuchy uplynulo zhruba čtyři a půl hodiny. Dost na to, aby to vypadalo jako víc než náhoda. Málo na to, aby to šlo prokázat.

Co víme, a co ne

Tvrdá fakta se vejdou do tří vět. Citlivý ruský vládní letoun přistál v Teheránu uprostřed probíhající americko-íránské vojenské konfrontace. Strávil tam řádově hodiny. Pak pokračoval do Pekingu, hlavního města třetího klíčového hráče celé krize.

Všechno ostatní je interpretace. Veřejně dostupné zdroje nedokládají, kdo seděl na palubě. Nedokládají, že Moskva předem znala přesný čas americké operace. A nedokládají ani to, že teheránská zastávka souvisela přímo s nadcházejícími údery. Sekundární analytické zdroje to říkají otevřeně: neexistuje důkaz, který by návštěvu stroje přímo spojoval s následnou americkou operací.

Přesto je načasování mimořádně výmluvné. Americké údery na Írán nebyly v červenci 2026 žádnou novinkou; CENTCOM útočil na íránské radary, sklady dronů, komunikační uzly a protivzdušnou obranu opakovaně už od konce června, poté co Írán zaútočil na komerční lodě v Hormuzském průlivu. Od 13. dubna platila americká námořní blokáda íránských přístavů. Příměří z 8. dubna se rozpadalo. Bílý dům ještě 8. července veřejně mluvil o odvetných úderech. Kdo sledoval situaci, a ruské zpravodajské služby ji bezpochyby sledovaly, mohl předpokládat, že další vlna je otázkou hodin, ne týdnů.

Proč Peking a co to naznačuje

Destinace po Teheránu není o nic méně zajímavá. Čína v červnu 2026 veřejně vítala americko-íránské memorandum o porozumění a ministr Wang I opakovaně zdůrazňoval strategické partnerství s Teheránem. Peking se stavěl do role mediátora a zároveň hráče, který má v oblasti Perského zálivu vlastní energetické zájmy.

Ruský vládní speciál letící trasu Moskva–Teherán–Peking v den dalších amerických úderů tak podle nás vykresluje obrys komunikačního trojúhelníku, který je pro Západ znepokojivý. Ne proto, že by dokazoval tajnou koordinaci, ale proto, že ukazuje, jak rychle a na jak vysoké úrovni spolu tři klíčoví oponenti americké politiky v regionu komunikují. Připomeňme, že EU v lednu 2026 přijala další sankce proti Íránu mimo jiné kvůli pokračující vojenské podpoře ruské agrese na Ukrajině. Íránské drony a rakety létají na ukrajinská města. Teherán a Moskva nejsou jen diplomatičtí partneři, jsou vojenští spojenci v aktivním konfliktu.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Americko-íránská konfrontace se může zdát vzdálená, ale její dopady se do střední Evropy propisují rychle. České ministerstvo zahraničí už 28. února 2026 varovalo občany před cestami do regionu a označilo americkou operaci za reakci na dlouhodobé obavy z íránské politiky. Evropská komise v červnu konstatovala, že dodávky z oblasti se obnovují jen pomalu.

Čísla mluví jasně. Podle americké EIA prochází Hormuzským průlivem přes 20 milionů barelů ropy a ropných produktů denně. V březnu 2026 počet průjezdů lodí průlivem krátkodobě spadl o 97 %. Modelový scénář Společného výzkumného střediska Evropské komise počítá při delším narušení s cenami ropy kolem 4 500 Kč za barel a plynu kolem 80 eur za megawatthodinu ve čtvrtém čtvrtletí 2026. Pro Česko to znamená dražší pohonné hmoty, vyšší náklady na vytápění a další inflační tlak; ne přímou vojenskou hrozbu, ale ekonomický úder, který pocítí každá domácnost.

Let RA-64531 zůstává jedním radarem zachyceným datovým bodem v mnohem větším příběhu. Ale je to datový bod, který ukazuje, že v hodinách před americkými bombami na íránské základny seděl na teheránském letišti stroj určený pro ruské státní vedení. A pak zmizel směrem na východ, do Pekingu, kde na něj nejspíš někdo čekal.

Článek Radar odhalil podezřelý let: Ruský „letoun soudného dne“ přistál v Teheránu jen hodiny před americkým úderem. Pak zmizel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři čluny, nula posádek

Prostředkem útoku nebyly torpédoborce ani stíhačky. Do přístavu vjely tři bezosádkové hladinové čluny Corsair, vyráběné texaskou firmou Saronic Technologies. Jde o jednorázové útočné platformy, v americké terminologii „one-way attack surface drones“, dlouhé zhruba sedm metrů, s doletem přes 1 850 kilometrů, maximální rychlostí kolem 65 km/h a náloží o hmotnosti asi 450 kilogramů. CENTCOM potvrdil, že šlo o vůbec první bojové nasazení amerických námořních dronů tohoto typu.

Záběry analyzované serverem USNI News ukazují, že čluny se k molu přiblížily nízkou rychlostí a bez viditelného pokusu íránské obrany je zastavit. Na zveřejněném videu nejsou patrné žádné bónové zábrany ani jiné fyzické překážky v útočné ose. CENTCOM technické detaily průniku (trasu, místo vypuštění ani případnou podporu rušením) nezveřejnil. Jisté je jen to, co zachytila kamera: nezastavený dojezd až ke konkrétnímu servisnímu stanovišti s ponorkou na portálovém jeřábu.

Základna pod tlakem už měsíce

Zásah z 12. července nebyl blesk z čistého nebe. Operace Epic Fury, zaměřená na degradaci íránských námořních kapacit ohrožujících komerční dopravu v Hormuzském průlivu, běží od 28. února 2026. Podle oficiálních přehledů CENTCOM bylo za prvních sedm dní poškozeno nebo zničeno 43 íránských plavidel, k 23. březnu jich bylo přes 140 a k 6. dubnu už více než 155. Satelitní snímky analyzované Al Džazírou v červnu 2026 potvrdily rozsáhlé škody přímo v areálu bandarabbáské námořní základny.

Útok Corsairů tedy dopadl na místo, které už měsíce krvácelo. A nešlo o izolovanou akci; téhož 13. července CENTCOM oznámil další pětihodinovou vlnu úderů proti cílům v Bandar Abbásu, Búšehru, Čáhbaháru, Džásku, Konaraku a na ostrově Abú Músá. Cílem bylo dál oslabovat íránskou schopnost ohrožovat námořní dopravu. Od 14. července navíc USA obnovily námořní blokádu íránských přístavů. Kombinace předchozí degradace základny, souběžných úderů na pobřežní obranu a malé radarové signatury bezosádkových člunů podle všeho vytvořila okno, kterým Corsairy proklouzly dovnitř.

Proč zrovna Ghadír

Miniponorky třídy Ghadír jsou diesel-elektrická plavidla navržená přímo pro mělké vody Perského zálivu. Podle přehledu NTI dokážou odpalovat torpéda i střely a jejich hlavní devízou je nízký profil, ideální pro zálohy, minování a asymetrické operace v úzkém Hormuzském průlivu. Veřejné odhady jejich počtu se liší: americká Obranná zpravodajská agentura (DIA) ve starším přehledu evidovala 14 kusů, novější souhrn NTI pracuje až s 23. Právě tyto ponorky jsou jedním z pilířů íránské strategie „odepření přístupu“, představy, že Teherán dokáže v případě konfliktu Hormuz uzavřít.

Zásah servisního stanoviště s Ghadírem na zvedáku proto není jen efektní záběr. Zasahuje jednu z citlivých pák, o které se íránská námořní doktrína opírá. Přesný počet Ghadírů ztracených v celé operaci Epic Fury veřejně známý není; oficiální souhrny CENTCOM slučují lodě a ponorky do jednoho čísla. Jisté je, že schopnost Íránu servisovat a nasazovat miniponorky z Bandar Abbásu dostala další ránu.

Černomořská lekce v Perském zálivu

Bandar Abbás není první přístav, kde bezosádkové čluny přepsaly pravidla. Americký admirál už v únoru 2025 označil válku v Černém moři za „laboratoř“ pro bezosádkové námořní systémy. Ukrajinské námořní drony do podzimu 2025 prakticky odepřely ruské černomořské flotile volnost pohybu ve velké části moře, a to proti mnohonásobně silnějšímu protivníkovi. Analytický text USNI Proceedings z června 2026 popisuje, jak logika „levný dron proti drahé lodi“ proměnila ekonomiku námořního boje.

Co se odehrálo v Bandar Abbásu, ukazuje, že tento model je přenosný. Jednorázový člun za zlomek ceny torpéda dokáže fyzicky vjet do chráněného přístavu a zasáhnout cíl, který by jinak vyžadoval letecký úder nebo operaci speciálních sil. Pro útočníka nulové riziko ztráty posádky. Pro obránce noční můra: přístav přestává být bezpečný jen proto, že je za vlnolamem a poblíž raketových baterií.

Írán není jedinou zemí, která si z toho musí vzít poučení. Každý stát s námořní infrastrukturou teď stojí před otázkou, zda jeho přístavní obrana počítá s rojem malých, pomalých a těžko detekovatelných hladinových cílů. Odpověď z Bandar Abbásu je jednoznačná: ta íránská nepočítala.

Článek Američané vpluli do íránského přístavu a zasáhli ponorku přímo na doku. Neměla šanci se bránit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je Corsair a co dokáže

Corsair vyrábí texaská firma Saronic Technologies. Podle jejích oficiálních specifikací má plavidlo dolet přes 1 852 km (tisíc námořních mil), maximální rychlost nad 35 uzlů a nosnost zhruba 454 kilogramů. Právě ta nosnost stojí za údajem o „450 kg výbušnin“, jde o celkovou kapacitu platformy, nikoli o potvrzenou hmotnost nálože, kterou člun nesl při útoku na Bandar Abbás. Americká armáda přesné složení nákladu nezveřejnila.

Klíčová je modularita. Corsair není jednoúčelová plovoucí bomba. Saronic ho prezentuje jako síťově propojenou platformu s odolným vícekanálovým komunikačním řetězcem; při demonstraci na veletrhu Navy League 2025 firma předvedla Corsair vybavený terminálem Starlink, záložními linkami přes 5G a satelitní síť Iridium, s možností přepínání mezi nimi. Operátor řídí misi přes webový prohlížeč, telemetrie a obraz proudí v reálném čase. Oficiální americké materiály k samotnému zásahu Starlink výslovně nezmiňují, ale doložená schopnost platformy naznačuje, že právě tato kombinace komunikačních kanálů mohla zajistit dálkové řízení útoku za horizontem.

12. července: první bojový úder

Podle videa zveřejněného na DVIDS šlo o historicky první případ, kdy americké síly nasadily námořní drony v bojových operacích. Cílem bylo zařízení pro údržbu ponorek a lodí na námořní základně Bandar Abbás, hlavním íránském válečném přístavu na severním břehu Ormuzského průlivu.

Na záběrech je vidět, jak se dron přibližuje k molu. Analytici Breaking Defense na základě videa identifikovali cosi, co vypadá jako odkrytý malý ponorný prostředek v doku. Kompletní vyhodnocení škod zatím americká strana nezveřejnila, ale samotný fakt, že útok mířil na servisní uzel, je podstatný. Zničení nebo poškození opravárenské kapacity může Íránu způsobit větší provozní potíže než přímé potopení jednoho plavidla; lodě a ponorky bez funkčního zázemí rychle ztrácejí bojeschopnost.

Útok nepřišel z prázdna. Už 8. června 2026 spadl u pobřeží Ománu americký vrtulník AH-64 a při záchranné operaci asistovala právě Task Force 59, jednotka operující s bezpilotními námořními prostředky včetně Corsairů. Následovaly americké protiúdery na íránské cíle. 12. července se pak Corsair poprvé proměnil z podpůrného nástroje v jednorázovou útočnou zbraň.

Ukrajinská logika v americkém balení

Paralela s Černým mořem se nabízí okamžitě. Ukrajinská vojenská rozvědka HUR nasadila námořní drony Magura V5 proti ruské Černomořské flotile a dosáhla bezprecedentních výsledků, včetně prvního potopení válečné lodi námořním dronem v historii. Magura je menší, rychlejší a od začátku konstruovaná jako asymetrická útočná zbraň: délka 5,5 metru, rychlost přes 80 km/h, nosnost 250 kilogramů.

Corsair je jiný příběh. Větší, s delším doletem, navržený jako univerzální modulární platforma, ze které USA teď udělaly i jednorázový úderný prostředek. Směr je ale totožný: levný, postradatelný dron útočí na mnohonásobně dražší námořní infrastrukturu. Když sedmimetrový člun za zlomek ceny torpédoborce dokáže vyřadit z provozu opravárenský dok, kalkulace námořní války se mění zásadně.

Zatím jde o jediný potvrzený americký bojový úder tímto prostředkem. O hotové revoluci je brzy mluvit. Ale doktrinální posun je zřetelný: největší námořní mocnost světa přebírá taktiku, kterou si v praxi ověřila země bez jediné velké válečné lodi.

Hormuz pod tlakem: co to znamená pro svět i Česko

Den po zveřejnění videa oznámil CENTCOM obnovení námořní blokády íránských přístavů od 14. července 2026. Nejde o uzavření celého průlivu, americká strana deklaruje, že podporuje provoz plavidel, která blokádu neporušují. Ale napětí kolem Hormuzu je na nejvyšší úrovni za desítky let.

Čísla mluví jasně. Podle americké Agentury pro energetické informace (EIA) procházelo Hormuzem v roce 2024 asi 20 milionů barelů ropy denně, zhruba pětina světové spotřeby. Přes průliv proudí i pětina globálního obchodu se zkapalněným zemním plynem. Většina tohoto objemu míří do Asie, ale cenový dopad je globální.

Evropská komise ve svém jarním scénáři počítá s tím, že při dlouhodobém omezení Hormuzu by ropa mohla vyšplhat ke 180 dolarům za barel a plyn na 80 eur za megawatthodinu. Pro Česko by šok přišel přes světové ceny, rafinerské marže a pojištění námořní dopravy. Česká republika sice dováží ropu ropovody Družba a IKL, tedy nikoli tankery přes Hormuz, ale globální cenotvorba se promítne do každého litru benzínu na české čerpací stanici.

Evropská unie přitom stojí na odlišné pozici než Washington. Předseda Evropské rady António Costa už v dubnu 2026 výslovně řekl, že Hormuz musí zůstat otevřený „bez omezení a bez mýtného“. Rada EU v květnu rozšířila sankční rámec proti subjektům narušujícím svobodu plavby. Brusel tedy odmítá jak íránské provokace, tak americkou logiku blokády a případného zpoplatnění průjezdu.

Cyklus akce a reakce nekončí

Írán má schopnost průliv výrazně narušit: minovat, zdražit pojištění, ohrožovat tankery. Nemůže ho hermeticky uzavřít na měsíce, ale i krátkodobé omezení stačí k tomu, aby trhy zpanikařily. A americká strana evidentně sází na to, že kombinace konvenčních úderů a nových nástrojů, jako je právě Corsair, donutí Teherán k ústupkům dřív, než eskalace pohltí celý region.

Sedmimetrový člun bez posádky, který se za letní noci přiblížil k íránskému molu, není jen technologická kuriozita. Je to signál, že éra levných, postradatelných námořních dronů dorazila z Černého moře do Perského zálivu, a tentokrát je nasazuje země s největším válečným námořnictvem na světě.

Článek Američané poprvé použili Corsair k útoku na íránskou základnu. Řídil je Starlink, každý unese 450 kg výbušnin se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co umí S-400 a proč je o něj takový zájem

S-400 „Triumf“ je ruský mobilní protiletadlový raketový systém dlouhého dosahu. Podle oficiální exportní stránky Rosoboronexportu dokáže ničit aerodynamické cíle (letouny, drony, řízené střely) na vzdálenost až 380 kilometrů a balistické rakety do 60 kilometrů. Komplet zahrnuje velitelské stanoviště 55K6E, přehledový radar 91N6E, víceúčelový radar 92N6E a odpalovací zařízení. Jde o vícekanálový systém schopný sledovat a napadat více cílů současně.

V Perském zálivu by takový systém dával vojenský smysl. V katarské základně Al Udeid sídlí Combined Air Operations Center, řídící středisko amerických vzdušných operací pro celý region CENTCOM. Ve Spojených arabských emirátech na základně Al Dhafra operuje 380th Air Expeditionary Wing. Obě lokality čelí rostoucí hrozbě íránských balistických raket a útoků bezpilotních prostředků. S-400 by zde mohl fungovat jako další vrstva protivzdušné obrany, tentokrát s ruským rodným listem, ale ve službách amerických bezpečnostních zájmů.

Proč pouhé vypnutí nestačilo

Kořen celého sporu sahá do roku 2019, kdy Turecko převzalo první dodávku S-400 od Ruska. Washington reagoval okamžitě: vyřadil Ankaru z programu F-35. V prosinci 2020 přišly sankce podle zákona CAATSA, namířené konkrétně proti tureckému Úřadu pro obranný průmysl (SSB) a čtyřem jeho funkcionářům. Opatření zahrnovala zákaz amerických exportních licencí pro SSB, zákaz úvěrů od amerických finančních institucí nad 10 milionů dolarů ročně, blokaci podpory Export-Import Bank a povinnost USA vetovat úvěry pro SSB v mezinárodních finančních institucích.

Klíčové je ale kongresové ustanovení, které váže případný převod F-35 Turecku na jednu jedinou podmínku: Ankara nesmí S-400 vlastnit. Ne provozovat. Ne aktivovat. Vlastnit. Podle vyjádření Fıratové turecká strana v průběhu let nabízela různé varianty: deaktivaci systému, rozebrání, uskladnění pod americkým dohledem přímo v Turecku. Žádná z nich americké právní požadavky nesplňovala. Jediné řešení, které zbývalo, bylo fyzické odstranění S-400 z tureckého území. Prodej do třetí země.

A právě tady vstupuje do hry Perský záliv. Podle zdrojové linie Hürriyet je kupcem stát v tomto regionu; turecká média ukazují na SAE, Reuters z 10. července hovoří o „nejmenované zemi v Zálivu“. Oficiální potvrzení ale zatím chybí.

Co za to Turecko dostane, a co zatím nedostalo

Slib je na stole. Trump 7. července řekl doslova: „Sankce sundáme.“ K F-35 dodal, že jde o „něco, co určitě zvážíme.“ Jenže mezi slibem a právní realitou zeje propast. Kongresové ustanovení stále platí. Šest tureckých F-35, které Ankara zaplatila ještě jako člen konsorcia, zůstává uskladněno v USA. Podle Congressional Research Service je v amerických rukou stále zhruba 44 miliard korun, které Turecko do programu vložilo.

Pro Ankaru tedy nejde jen o stíhačky. Jde o průmyslové zapojení do největšího zbrojního programu v historii, o návrat investice a o signál, že Turecko je znovu plnohodnotným partnerem v západním obranném ekosystému. Časová osa posledních dnů ukazuje, jak rychle se věci hýbou:

• 7. července 2026 – Trump v Ankaře oznamuje záměr zrušit sankce a zvážit F-35.
• 9. července 2026 – Hande Fıratová přináší informaci o prodeji S-400 do Perského zálivu.
• 10. července 2026 – Reuters zachycuje reakci Kremlu: mluvčí Peskov označuje situaci za „extrémně citlivou“ a potvrzuje, že Moskva s Ankarou jedná.

Moskva mlčí, ale neeskaluje

Ruská reakce je sama o sobě výmluvná. Kreml zatím nezvolil cestu otevřené konfrontace. Peskov neoznačil přeprodej za porušení smlouvy, nemluvil o odvetě. Řekl jen, že Rusko je s tureckou stranou v kontaktu a bude v něm pokračovat. To neznamená souhlas; ruské zbrojní kontrakty standardně obsahují závazky koncového uživatele, které přeprodej třetí straně bez souhlasu Moskvy komplikují.

Reputačně je to pro Rusko nepříjemná situace. Vlajkový exportní systém, který měl demonstrovat tureckou strategickou nezávislost na Západu, se může proměnit v nástroj ochrany americké vojenské infrastruktury proti Íránu, tedy proti státu, s nímž Moskva udržuje blízké vztahy. Kreml si ale zjevně spočítal, že otevřená roztržka s Ankarou by stála víc než tichá diplomacie.

Co to znamená pro NATO a pro Česko

Pro Severoatlantickou alianci by odsun S-400 z tureckého území odstranil chronický problém. Pentagon i Kongres roky argumentovali, že ruský systém na území členské země NATO představuje riziko pro interoperabilitu a bezpečnost dat, zejména v kombinaci s F-35, jejichž stealth vlastnosti by mohly být kompromitovány ruskými radary. Pokud S-400 z Turecka skutečně zmizí, padá nejviditelnější cizorodý prvek v západním obranném ekosystému.

Pro Českou republiku je dopad nepřímý, ale reálný. Silnější a koherentnější NATO je v českém bezpečnostním zájmu. A precedent, že i politicky toxický problém lze vyřešit pragmatickým obchodem, může být důležitý pro budoucí situace, kdy se alianční jednota střetne s národními zájmy jednotlivých členů.

Zbraň pořízená jako demonstrace turecké nezávislosti na Západu tak možná skončí v poušti Perského zálivu, kde bude radarovým štítem nad americkými letouny. Geopolitická ironie v čisté podobě, a důkaz, že v mezinárodní politice nemá žádný symbol trvanlivost delší než aktuální kalkulace.

Článek Ruské S-400 budou chránit americké základny před Íránem. Turecko je prodalo výměnou za F-35 a zrušení sankcí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdo je Paul Craig Roberts a proč mu naslouchat

Roberts není vojenský analytik ani diplomat. Je to ekonom, který v osmdesátých letech sloužil jako náměstek ministra financí pro hospodářskou politiku v Reaganově administrativě a později působil jako komentátor a sloupkař Wall Street Journal. Má tedy přímou zkušenost s tím, jak americká exekutiva pracuje s vyjednáváním jako nástrojem moci. A právě tuto optiku aplikuje na Trumpovu diplomacii: čte ji ne jako cestu k míru, ale jako strategický manévr převzatý z Trumpovy vlastní knihy Umění dohody; vtáhnout protistranu do procesu, určovat tempo a podmínky, a tím jí vzít iniciativu.

Je fér dodat, že Roberts píše z pozice komentátora, nikoli z pozice člověka u jednacího stolu. Jeho závěry jsou interpretací veřejně dostupných faktů, ne odhalením tajného plánu Bílého domu.

Jak „trik“ podle Robertse fungoval u Ruska

Robertsova logika je přímočará. Rusko mělo v určité fázi války vojenskou převahu a mohlo, podle autora, dotlačit konflikt k rozhodujícímu výsledku silou. Místo toho Putin přijal pozvání k jednání v Anchorage a přešel do diplomatického režimu. Bílý dům setkání prezentoval jako historický okamžik. Trump na tiskové konferenci mluvil o trilaterálních schůzkách, flexibilitě Ukrajiny a cestě k trvalému míru.

Jenže pak se stalo něco pozoruhodného. Žádný finální text se neobjevil. Žádná veřejná dohoda. Rubio to v červnu 2026 potvrdil: existoval návrh, ne dohoda. A Kreml? Ten mezitím přešel do vyčkávacího režimu. Podle agentury Reuters z 9. června 2026 Moskva oznámila, že mediace o Ukrajině je pozastavená, a to po americko-izraelských akcích proti Íránu. Válka pokračovala, ale Rusko už nebylo v ofenzivním módu, který by mohl přinést rychlé rozhodnutí.

Roberts to přirovnává k minským dohodám z roku 2015, procesu, který konflikt neukončil, jen zmrazil, a dal Ukrajině čas na přezbrojení. A jde ještě dál: srovnává to s Mnichovem 1938, kde Chamberlain přijal Hitlerův slib výměnou za Sudety, jen aby o šest měsíců později Německo obsadilo zbytek Československa. Analogie je odvážná, ale pointu má jasnou: samotný proces jednání bez tvrdých garancí je podle Robertse past, ne řešení.

Stejný vzorec, jiné bojiště: případ Íránu

Roberts tvrdí, že identický mechanismus Trump použil i vůči Íránu. V dubnu 2026 Bílý dům oznámil příměří po operaci Epic Fury a prezentoval ho jako triumf politiky „míru skrze sílu“. V červnu následovalo memorandum o porozumění mezi USA a Íránem, které stanovilo rámec dalších jednání.

Opět: žádný definitivní konec, jen další kolo procesu. Írán přešel od bojů k vyjednávání, čímž v Robertsově čtení ztratil možnost dosáhnout rozhodujícího výsledku vlastní silou. Zda šlo o koordinovaný postup Washingtonu vůči oběma protivníkům současně, nebo o opakování osvědčeného vzorce, veřejně doložit nelze. Roberts volí tvrdší variantu a mluví o záměrné strategii. Fakta sahají jen k tomu, že v obou případech diplomacie nahradila vojenské rozhodnutí, a v obou případech výsledkem nebyl mír, ale proces.

Co to znamená pro Česko a NATO

Zajímavé je, že i samotné NATO pracuje s podobnou obavou, byť ji formuluje diplomatičtěji. Generální tajemník Mark Rutte v únoru 2026 na tiskové konferenci po jednání ministrů obrany výslovně řekl, že nesmí dojít k „opakování Minsku“ a že jakákoli dohoda musí obsahovat věrohodné bezpečnostní garance. V červnu 2026 pak dodal, že válka musí skončit tak, aby Rusko nemohlo znovu zaútočit.

Pro Českou republiku to má přímé důsledky. Ministr zahraničí na summitu v Haagu označil Rusko za dlouhodobou hrozbu a zdůraznil, že silnější Ukrajina je v českém zájmu. Ministerstvo obrany řeší posilování protivzdušné a protidronové obrany, průmyslové základny i odstrašení na východním křídle NATO. Čeští vojáci slouží v Litvě a Lotyšsku právě proto, že bezpečnost Pobaltí je rámována jako bezpečnost České republiky.

Robertsova analýza tak paradoxně posiluje argument, který česká vláda i Aliance razí: sledovat ne rétoriku o průlomech, ale to, zda vznikají konkrétní texty, kontrolní mechanismy a reálné dopady na bojiště. Bez nich je každé další kolo jednání jen dalším kolem procesu.

Ať už měl Trump v Anchorage plán, nebo jen štěstí na načasování, výsledek je zatím stejný: dvě války bez konce a dva protivníci, kteří čekají na dohodu, jež možná nikdy nebyla zamýšlena.

Článek „Trump vzal Putinovi příležitost vyhrát,“ hodnotí odborník. Obehrál jeho i Írán stejným trikem, oba skočili na iluzi míru se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Přednáška z května 2024: plán, který se začal plnit

Dne 29. května 2024 Ťiang publikoval přednášku nazvanou „Geostrategie č. 8: Íránská past“. V ní postavil jednoduchý řetězec: Trump vyhraje volby, Spojené státy půjdou do války s Íránem a tato válka se pro Ameriku stane pastí, z níž nevyjde jako vítěz. V té době to znělo jako provokace; Trump teprve čelil soudním procesům a válka s Íránem nebyla na pořadu dne žádného mainstreamového analytika.

O necelé dva roky později, 28. února 2026, CENTCOM oficiálně oznámil zahájení Operace Epic Fury. Americké síly začaly ničit íránské balistické kapacity, dronovou infrastrukturu, námořnictvo a obranný průmysl. Bílý dům po 38 dnech hlavních bojových operací mluvil o drtivém úspěchu. Ťiang se ke své tezi vrátil v březnovém rozhovoru a zopakoval: USA tuto válku prohrají. Ne na bojišti. Na účtence.

Co znamená „porážka“ v Ťiangově slovníku

Tady je klíčový posun, bez kterého celá teze nedává smysl. Ťiang netvrdí, že íránské tanky vjedou do Washingtonu. Neříká, že americká armáda bude vojensky zničena. Jeho „porážka“ je strategická, a vypadá úplně jinak než ta z hollywoodských filmů.

V Ťiangově modelu Írán nemusí Ameriku porazit silou. Stačí, když válku promění v vyčerpávací boj. Nástroje k tomu má:

• Hormuzský průliv – úzké hrdlo, kterým proudí zhruba 20 % světové spotřeby ropy a pětina globálního LNG. Podle briefingu britského parlamentu z června 2026 provoz přes Perský záliv klesl o 95 % u ropných tankerů a o 99 % u LNG oproti předválečnému stavu. I po vyhlášení podmíněného příměří zůstával průliv ve výrazně omezeném režimu.
• Infrastruktura Perského zálivu – ropná zařízení, odsolovací stanice a přístavy monarchií Zálivu jsou v dosahu íránských raket a dronů. Jejich ohrožení zvyšuje cenu konfliktu pro celý svět, nejen pro Washington.
• Geografie a velikost Íránu – země třikrát větší než Irák s 88 miliony obyvatel a hornatým terénem, kde jakákoli pozemní operace naráží na logistický noční sen.

Ťiang tvrdí, že se Írán na tento scénář připravoval dvě desetiletí. Ne tak, že by zrcadlil americkou vojenskou sílu, to by bylo sebevražedné. Místo toho investoval do levných dronů, balistických raket a schopnosti zasáhnout to, na čem závisí globální ekonomika. V jeho přednášce zaznívají historické analogie: sicilská expedice starověkých Athén, americký Vietnam. Výpravy, které vypadaly silně na začátku a rozpadly se na logistice, zásobování a nekonečném prodlužování mise.

Dva světy, dva výklady téže války

Bílý dům v dubnu 2026 prezentoval Operaci Epic Fury jako úspěch. Zničené raketové základny, vyřazené íránské námořnictvo, paralyzovaný obranný průmysl. Takticky to vypadá přesvědčivě.

Jenže analýza CSIS z dubna 2026 klade otázku jinak: kdo vlastně vyhrává? Odpověď není jednoduchá, protože každá strana měří vítězství jiným metrem. USA mohou vykazovat zničené cíle. Írán může vykazovat zdražení ropy, ochromení námořní dopravy a politický tlak na americké spojence. Druhá analýza CSIS z téhož měsíce mluví o Hormuzu jako o hlavní strategické páce a naznačuje, že pravděpodobnější než čistá výhra či prohra je vyjednaný výsledek.

A právě tady se Ťiangova teze stává zajímavou i pro skeptiky. Nemusíte věřit v „nevyhnutelnost“, abyste viděli problém: válka, která stojí stovky miliard, žere munici potřebnou jinde, drtí ceny energií a nutí spojence přehodnocovat, zda se jim americká ochrana vyplatí, taková válka může být „prohrána“ i tehdy, když na satelitních snímcích vypadá jako vítězství.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Hormuzský průliv není abstrakce. Podle americké energetické agentury EIA jím prochází pětina celosvětově obchodované ropy. ECB v květnu 2026 spočítala, že geopolitický ropný šok o 10 % sníží růst HDP eurozóny o 0,2 až 0,3 procentního bodu v každém z prvních tří let a zvedne inflaci. Pro české domácnosti to znamená nejdřív dražší benzin a naftu, pak postupně vyšší ceny plynu a elektřiny; podle Energetického regulačního úřadu se neregulovaná část cen energií odvíjí od velkoobchodních trhů a do koncových nabídek se propisuje se zpožděním podle typu smlouvy.

A pak je tu bezpečnostní rozměr. Článek 5 Washingtonské smlouvy právně platí dál, útok na jednoho spojence je útokem na všechny. Jenže praktická důvěryhodnost amerických záruk stojí na tom, že Washington má kapacitu a vůli reagovat. Vleklá, drahá válka na Blízkém východě obojí oslabuje. Ťiang jde ještě dál a mluví o fragmentaci NATO a Evropy pod tlakem energetických nákladů a sporů o to, kdo má nést cenu amerického impéria. Mainstreamová analytika tak daleko nejde, ale i CSIS upozorňuje na napětí v aliancích a erozi odstrašující důvěryhodnosti.

Prorok, nebo analytik s dobrým načasováním?

Ťiang svou metodu nazývá „psychohistorie“, pojem vypůjčený z Asimovovy sci-fi ságy Nadace. Kombinuje historické analogie, teorii her, psychologii aktérů a civilizační příběhy do modelu, který má produkovat testovatelné předpovědi. Když se předpověď splní, model se posiluje. Když ne, opravuje se. Zní to vědecky, ale není to standardní kvantitativní prognóza; v novějších výstupech Ťiang přimíchává eschatologické motivy a civilizační skripty, na což upozorňuje i profil v South China Morning Post.

Dvě výrazné trefy, Trumpův návrat a americký úder na Írán, mu vynesly virální slávu. Systematická auditovatelná tabulka všech jeho predikcí ale neexistuje. Nevíme, kolik tezí vyslovil a kolik jich tiše zapadlo. Mainstreamové think-tanky bývají méně bombastické, ale poctivěji pracují s nejistotou.

Přesto: i kdyby Ťiang nebyl žádný prorok, mechanismy, které popisuje, fungují nezávisle na něm. Hormuz je reálné úzké hrdlo. Vyčerpávací boj je reálná strategie. Cena konfliktu roste. A otázka, zda Amerika dokáže vyhrát válku, kterou si nemůže dovolit prohrát, ale ani levně ukončit, visí ve vzduchu bez ohledu na to, kdo ji vyslovil první.

Článek Proroctví čínského Nostradama: Írán porazí Spojené státy americké. Je to zcela nevyhnutelné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Průliv, který živí pětinu světa

Hormuzský průliv je úzký koridor mezi Íránem a Ománem, kde se veškerá námořní doprava vtěsná do dvou plavebních kanálů širokých přibližně 3,7 km (2 námořní míle), oddělených nárazníkovým pásmem o stejné šířce. V první polovině roku 2025 jím podle americké EIA procházelo 20,9 milionu barelů denně, zhruba pětina celosvětové spotřeby kapalných paliv. Alternativní ropovody v regionu dokážou nahradit jen asi 4,7 milionu barelů denně. Zbytek nemá kudy téct.

Proto trhy na každé íránské prohlášení o Hormuzu reagují nervózně. A proto „desítky procent“ v případě delšího omezení nejsou fantazie, ale scénář, se kterým počítají analytici Goldman Sachs: pokud by se tok plně neobnovil, Brent by podle jejich červnového modelu mohl do konce roku překročit 130 dolarů za barel. Ještě v pátek 19. června přitom Brent klesl na 78,31 dolaru díky optimismu kolem návratu dodávek. Rozdíl mezi 78 a 130 dolary je plus 66 procent.

Déjà vu: co se stalo od února

Sobotní oznámení nepřichází z ničeho. Časová osa letošního roku vypadá takto:

• 28. února po amerických a izraelských útocích na íránské cíle začaly Revoluční gardy vysílat VHF varování, že „žádná loď nesmí projet“. Velké rejdařské firmy okamžitě pozastavily plavby.
• Březen–květen průliv zůstal de facto blokovaný. Íránci rozmístili miny, centrální koridor byl neprůjezdný. Americké námořnictvo začalo budovat alternativní „bezpečnou trasu“ pomocí odminovacích systémů a eskort, ale šlo o práci na týdny.
• 18. června AP oznámila první větší tranzity po 110 dnech. Dvě boční trasy byly otevřené, centrální koridor ale zůstával omezený kvůli nevyčištěným minám.
• 20. června Írán oznamuje nové uzavření.

Mezi posledním obnovením provozu a novým uzavřením uplynuly pouhé dva dny. To je klíčový detail: nejde o rétorickou hrozbu z pozice klidu, ale o návrat k režimu, který region zažíval tři a půl měsíce.

Proč zrovna teď

Spouštěčem je Libanon. AP v sobotu potvrdila nejméně 16 mrtvých po izraelských úderech na jihu země. Teherán tvrdí, že první klauzule memoranda podepsaného s USA měla zastavit válku „na všech frontách“ včetně Libanonu a že Washington tento závazek nevynutil. Plný text memoranda není veřejně dostupný, takže jde o íránský výklad, ne o ověřitelnou citaci dokumentu.

Napětí přitom nesílí jen mezi Íránem a USA. Viceprezident Vance 18. června nezvykle ostře varoval Izrael, aby „neútočil na jediného spojence, co mu zbývá“, čímž bránil Trumpovu dohodu s Teheránem proti izraelským kritikům. Diplomatický kanál formálně existuje, delegace pokračují do Švýcarska, kde se chystá další kolo jaderných rozhovorů. Stav je křehce kontrolovaný, ne uklidněný. Írán mluví o uzavření průlivu jako o „prvním kroku“ a hrozí dalšími opatřeními.

Co to znamená pro české pumpy

Přepočet do české reality je poměrně přímočarý. Podle analýzy Komerční banky tvoří komoditní složka zhruba polovinu konečné ceny paliv na stojanu, takže desetiprocentní růst ropy se promítne přibližně pětiprocentním zdražením na pumpě. Při cenách z 15. června (benzín 40,46 Kč/l, nafta 38,21 Kč/l) to znamená:

Přenos ale není okamžitý. Změny na ropném trhu se do českých stojanů dostávají se zpožděním v řádu dnů až týdnů. Důvod k panikovému tankování v neděli ráno tedy zatím není; silnější by byl teprve tehdy, pokud pondělní obchodování potvrdí prudký skok ropy a nezávislé zdroje doloží fyzické zastavení tranzitu.

Česko navíc disponuje strategickými zásobami. Správa státních hmotných rezerv drží nouzové zásoby nejméně na 90 dnů průměrného čistého dovozu, dlouhodobě přes dva miliony tun ropy a ropných produktů. Jejich uvolnění je ale režimové rozhodnutí vlády, ne automatická reakce na geopolitickou zprávu.

Oznámení, nebo realita?

Největší příběh víkendu není věta v íránské televizi. Je to otázka, zda se z ní znovu stane měsíce trvající logistická blokáda. Letošní precedens ukazuje, že Teherán umí slova proměnit v miny, VHF zákazy a fakticky mrtvý průliv. Zároveň ale trh letos viděl i opačný pohyb: stačil náznak obnovení dodávek a Brent během dvou dnů spadl o desítky dolarů.

Klíčové budou nejbližší hodiny a dny: zda se objeví satelitní snímky íránských námořních pohybů, zda rejdaři znovu pozastaví plavby a zda diplomatický kanál ve Švýcarsku vydrží. Pokud ano, sobotní oznámení může zůstat nátlakovým gestem. Pokud ne, benzín za 46 korun nebude v Česku ničím výjimečným.

Článek A je to zpátky: Írán uzavřel Hormuzský průliv a nic nepouští. Ropa může znovu zdražit o desítky procent se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Lednové protesty a první fáze teroru

Na přelomu prosince 2025 a ledna 2026 zachvátily Írán masové protesty. Režim odpověděl nejprve střelbou do demonstrantů, pak plošným vypnutím internetu. Organizace Filterwatch zdokumentovala, že od 8. ledna přešla íránská síťová infrastruktura do režimu téměř úplného blackoutu s whitelistingem; fungovala jen státem schválená připojení. Nezávislé redakce ztichly. Státní televize běžela dál.

Organizace HRANA ve své únorové zprávě „The Crimson Winter“ uvádí, že během prvních 50 dnů protestů bezpečnostní složky zadržely nejméně 53 777 lidí. Pro srovnání: po protestech v listopadu 2019, které Amnesty International označila za brutální, bylo během několika dní zatčeno kolem 7 000 osob. Rozsah roku 2026 je řádově jinde.

Už 20. února, osm dní před začátkem války, Amnesty upozornila, že osm lidí bylo odsouzeno k smrti a nejméně 22 dalších čelí zrychleným procesům. Mezi obviněnými byly i děti. Justiční fáze represe tedy nezačala válkou. Válka jí jen poskytla krytí.

Co se děje od 28. února

Po zahájení americko-izraelských úderů režim spustil druhý, tentokrát 83denní internetový blackout. Společné prohlášení CPJ a RSF z 21. května mluví o „informační černé díře“: novináři uvnitř země nemají jak dostat zprávy ven, zahraniční média nemají jak ověřit, co se děje uvnitř. Válka produkuje viditelné obrazy raketových úderů. Popravy vězňů probíhají za digitální stěnou.

Podle Amnesty International režim válečné podmínky aktivně využívá k prohlubování domácí represe:

• Nejméně 36 lidí bylo od 28. února popraveno po politicky motivovaných obviněních a hrubě nespravedlivých procesech.
• Dalších 78 osob je v bezprostředním riziku popravy, z toho 41 bylo zatčeno v souvislosti s lednovými protesty.
• Justice nasadila digitální systém „Saham“ pro rychlou identifikaci a konfiskaci majetku osob označených za „teroristické agenty napojené na sionistického nepřítele“. Režim oznámil zabavení majetku více než 750 lidí, v Íránu i v diaspoře.

Represe tedy není vedlejším efektem války. Je pokračováním už rozjeté pacifikace společnosti, jen jinými prostředky a pod jiným štítem.

Co věděli, a co ignorovali čeští zastánci Íránu

Česká oficiální politika šla od začátku jiným směrem. Ministerstvo zahraničí 28. února zdůraznilo dlouhodobé obavy z íránského raketového programu a podpory ozbrojených skupin. Ministr Macinka informoval o koordinaci s Izraelem a o bezpečnosti českých občanů v regionu. Už 29. ledna, měsíc před válkou, Rada EU přijala nové sankce za závažná porušování lidských práv a Česko tento postup aktivně podpořilo. O tři týdny později, 19. února, EU zařadila Islámské revoluční gardy na seznam teroristických organizací.

Přesto se v české veřejné debatě objevily hlasy, které po 28. únoru akcentovaly hlavně „agresi“ proti Íránu. Nešlo nutně o explicitní obhajobu teheránského režimu, spíš o narativ, že jádrem problému je útok Izraele a USA. Veřejný spor kolem těchto pozic zachytily i české mediální platformy, kde se střetly protichůdné interpretace.

Problém není v tom, že by tito lidé nesli přímou odpovědnost za íránské popravy. Problém je v tom, co v daný moment museli vytěsnit. Amnesty upozorňovala na hrozící exekuce od února. EU přijala sankce za porušování lidských práv v lednu. HRANA publikovala čísla o desítkách tisíc zatčených. Rámovat Írán primárně jako oběť vnější agrese v kontextu těchto veřejně dostupných informací znamenalo, vědomě nebo z pohodlnosti, přehlížet už doloženou domácí represi.

Proč vlna teprve sílí

Čísla k 21. květnu nejsou konečná. Jsou to ověřená minima, to, co se podařilo zdokumentovat přes informační blokádu, kterou režim sám vytvořil. Skutečný rozsah zatýkání, mučení a poprav může být vyšší. Zrychlené procesy pokračují, nová kapitální obvinění přibývají a systém Saham rozšiřuje okruh lidí, kterým režim zabavuje majetek.

Podle našeho odhadu jde minimálně o desítky dalších ohrožených životů, nikoli o uzavřenou vlnu. Pokud případné příměří mezi USA a Íránem nebude přímo podmíněno lidskoprávními požadavky, režim ho s vysokou pravděpodobností využije k dočištění domácí scény: k dokončení procesů, vykonání rozsudků a upevnění kontroly nad společností, která se v lednu pokusila říct dost.

Co lze udělat

Organizace, které situaci dokumentují navzdory blackoutu (Amnesty International, HRANA, CPJ, Reportéři bez hranic), vedou urgentní kampaně za konkrétní jmenované vězně. Tlak na evropské diplomaty a europoslance, aby veřejně jmenovali ohrožené osoby, zůstává jedním z mála nástrojů, které mohou zpomalit popravčí mašinérii. Šířit neověřená jména z anonymních účtů naopak může ohrozit rodiny uvnitř Íránu.

Třicet šest popravených od února, 78 lidí na seznamu smrti, přes 53 tisíc zadržených za necelé dva měsíce protestů. To nejsou čísla, která se dají přehlédnout z nevědomosti. Dají se přehlédnout jen z rozhodnutí.

Článek Čeští „antisemité“ se zastávali Íránu. Ten teď rozpoutal vlnu poprav, která teprve nabírá na síle se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Lukašenko řekl, a co ne

Klíčové je odlišit tezi od plánu. Lukašenko nepředložil žádný doložený mírový harmonogram, datum summitu ani parametry dohody. Tvrdí, že „zná pozici prezidenta USA“, ale nepopisuje, odkud takovou znalost čerpá. Vzápětí sám přiznává, že „nevidíme hloubku“, protože se jednání přímo neúčastní.

U konfliktu kolem Íránu je konkrétnější. Říká, že jeho ekonomický a globální dopad (narušení námořních tras kolem Hormuzského průlivu, dopady na ceny energií) dělá další pokračování neudržitelným. Americkou politiku na Blízkém východě označuje za „krátkozrakou“, ale zároveň právě Washingtonu přisuzuje sílu válku zastavit. Kritika je selektivní a kompatibilní s apelem: Trump by měl jednat rychleji a méně mluvit.

U Ukrajiny obchází oba hlavní aktéry. Putina ani Zelenského přímo nevylučuje, ale nepřipisuje konec války dvojici Moskva–Kyjev. Přesouvá těžiště jinam, k neurčité skupině lidí, kteří mají moc rozhodnout.

Jak to vidí druzí: Putin, Zelenskyj, Evropa

Srovnání s aktuálními pozicemi ukazuje, jak daleko je Lukašenkova rétorika od reality vyjednávání.

• Zelenskyj po summitu NB8 9. června 2026 zopakoval, že „Rusko musí svou válku ukončit“, a tlačí na aktivnější diplomacii spojenou se sankcemi a vojenským tlakem.
• Putin 4. června 2026 trval na tom, že mír je možný jen při ukrajinských kompromisech, de facto při uznání ruských územních zisků.
• Evropská rada v březnových závěrech požaduje úplné, bezpodmínečné a okamžité příměří, trvá na ukrajinské suverenitě a bezpečnostních garancích. Výslovně zmiňuje i pokračující běloruskou podporu Ruska.

Lukašenko je z této čtveřice nejvágnější. Mluví o vůli několika lidí, ne o parametrech dohody. Žádný z ostatních aktérů jeho rámec nepřejímá.

Proč právě teď a proč Al Arabiya

Rozhovor nedává smysl izolovaně. Zapadá do měsíců trvajícího oteplování mezi Minskem a Washingtonem, které probíhá podle opakujícího se schématu: Bělorusko propustí politické vězně, americké ministerstvo financí odstraní část subjektů ze sankčního seznamu. Poslední krok přišel 26. března 2026, kdy OFAC vyřadil ze seznamu mimo jiné těžařskou společnost Belaruskali a Belinvestbank.

Analytici z Chatham House i Carnegie Endowment popisují tutéž dynamiku: Lukašenko se snaží prodávat Minsk jako užitečného partnera, zprostředkovatelský kanál a potenciální nárazníkový stát, ne jen jako prodloužení Kremlu. Volba Al Arabiya jako platformy tomu odpovídá. Arabské publikum, blízkovýchodní téma, důraz na Trumpa jako rozhodčího. Nejde o náhodný výrok, ale o promyšlený signál: jsme pro vás použitelní.

Podle nás je právě toto jádro celého rozhovoru. Lukašenkova „mírová předpověď“ funguje méně jako prognóza a více jako nabídka služeb. Říká Washingtonu: máme kanály, rozumíme regionu, umíme mluvit s Moskvou i s vámi.

Co to znamená pro Česko a střední Evropu

Pro Prahu není klíčový jen konec palby, ale podoba míru. České strategické dokumenty spojují vlastní bezpečnost s nezávislou Ukrajinou ukotvenou v euroatlantických strukturách. Ministr zahraničí při lednové návštěvě Kyjeva označil protidronovou obranu za domácí prioritu, válka změnila i české zbrojní plánování.

„Rychlý mír bez záruk“ by bezpečnostní situaci ve střední Evropě spíš neuvolnil. Přesunul by riziko do další fáze a držel tlak na zbrojení a ochranu východního křídla NATO. Generální tajemník Aliance Mark Rutte to v únoru v Kyjevě řekl přímo: bez robustních bezpečnostních garancí není trvalý mír možný.

Lukašenkova vize, že stačí, aby pár lidí chtělo, je v tomto světle až nebezpečně jednoduchá. Ignoruje otázku, co přijde po příměří: kdo garantuje hranice, kdo zaplatí obnovu, kdo zabrání dalšímu kolu eskalace.

Věrohodnost posla

Lukašenko 21. května 2026 prohlásil, že Bělorusko nebude zataženo do války, pokud na něj nikdo nezaútočí, a že je připraven jednat se Zelenským. Proti tomu stojí únor 2022, kdy Minsk umožnil ruské armádě použít běloruské území pro invazi do Ukrajiny. Evropská rada to připomíná dodnes.

Věrohodnější je užší teze: Lukašenko se snaží nevstoupit do konfliktu vlastní armádou. To ale neznamená, že Bělorusko není zapojené. A pokud by se jeho předpověď o konci obou válek v roce 2026 nenaplnila, ztratí kredibilitu u Trumpovy administrativy i u arabského publika, kterému právě hodinu a půl vysvětloval, proč mu stojí za to naslouchat.

Minsk hraje hru na dvě strany, zůstává loajální Kremlu a současně prodává omezenou autonomii Západu. Rozhovor pro Al Arabiya je dalším tahem v téže partii. Mírový plán to není.

Článek „Obě války skončí letos.“ Lukašenko ví, kdo je může ukončit ze dne na den. Není to Putin, není to Zelenskyj se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je potvrzené: záchrana v horách Isfahánu

Tvrdá fakta operace stojí na několika nezávislých zdrojích. AP popsala, že Bravo byl nalezen téměř dva dny po sestřelení. Reuters lokalizoval záchrannou akci na jih provincie Isfahán a doplnil, že minimálně jeden americký stroj musel být po poruše zničen přímo na místě, aby se citlivé vybavení nedostalo do íránských rukou. Trump na briefingu přiznal ztrátu dvou letadel, která uvízla v měkkém, mokrém terénu a nemohla vzlétnout.

Operace nebyla izolovaná epizoda. Podle oficiálního factsheetu CENTCOM měla operace Epic Fury k 1. dubnu 2026 za sebou přes 13 000 bojových letů s nasazením F-15, A-10, C-130, MQ-9 a dalších platforem, včetně „speciálních schopností“, které factsheet výslovně odmítl uvést. Írán po Bravovi pátral současně; CIA podle Ratcliffa vedla paralelní klamací operaci, která měla íránské síly odsunout jinam, a íránská hlášení skutečně zmiňovala pátrání hned ve čtyřech provinciích.

Ghost Murmur: kde končí briefing a začíná spekulace

Název Ghost Murmur se v oficiálních materiálech Bílého domu, CIA ani Pentagonu veřejně neobjevuje. Do oběhu ho dostaly sekundární zprávy ze 7. a 8. dubna 2026, opřené o anonymní zdroje. S nimi přišel i technický příběh: údajně jde o kvantově-magnetometrický senzor vyvinutý v divizi Skunk Works, schopný zachytit magnetické pole lidského srdce na vzdálenost až 64 km (čtyřicet mil). V mediální verzi tedy „šla přímo za srdcem“ není metafora, ale popis magnetokardiografie na dálku.

Jenže právě tady příběh naráží na zeď. Lidské srdce generuje magnetické pole řádově v desítkách pikotesla. To je asi stomilionkrát slabší než magnetické pole Země. Současné experimenty s NV-diamond magnetometry, nejpokročilejší veřejně popsanou technologií v oboru, zachycují srdeční signál v bezprostřední blízkosti hrudníku, typicky na milimetry až centimetry, a často s průměrováním stovek tepů. Lednový preprint z roku 2026 demonstroval měření lidského srdce diamantovým magnetometrem, ale v kontaktním režimu. Experiment s živými potkany publikovaný v Communications Physics pracoval na milimetrové vzdálenosti.

Scientific American nechal veřejně popsanou verzi Ghost Murmur posoudit fyziky a biomagnetiky. Závěr byl jednoznačný: tvrzení o detekci na desítky mil je v rozporu se známými limity oboru. Problém není jen vzdálenost, v reálném terénu přibývá elektromagnetický šum, geologické anomálie a biologické zdroje od zvířat. 64 km (čtyřicet mil) v íránských horách je jiný svět než stíněná laboratoř.

Reálný základ: kvantové senzory nejsou sci-fi, jen nedělají to, co se tvrdí

Důležité je neodmítnout celý příběh jako výmysl. Kvantová magnetometrie je skutečný a rychle se rozvíjející obor. NIST popisuje NV-center magnetometry jako senzory využívající spinové stavy elektronů v defektech syntetického diamantu, reagují na magnetické pole, dají se číst opticky a nabízejí vyšší citlivost i vektorové měření. DARPA financuje hned dva relevantní programy: AMBIIENT, zaměřený na snímání biologických signálů v přirozeném magnetickém šumu Země, a QuIVER, cílený na přesnou lokalizaci magnetických objektů.

Vojenský zájem je tedy reálný. NATO má od roku 2023 vlastní Quantum Technologies Strategy, provozuje Transatlantic Quantum Community a pracuje na Rapid Adoption Action Plan, který má dostat nové technologie do alianční praxe do 24 měsíců. Česko je mezi účastníky NATO Innovation Fund.

Rozdíl je v tom, co tyto programy veřejně slibují a co tvrdí příběh Ghost Murmur. DARPA mluví o lepší citlivosti, robustnosti a schopnosti pracovat mimo laboratoř. Nikde nemluví o dálkové detekci srdečního tepu konkrétní osoby v horském terénu. Skok od kontaktní biomagnetiky k operačnímu dosahu desítek mil je řádový a veřejně nedoložený.

Co tedy CIA skutečně použila?

Standardní výbava izolovaného letce zahrnuje systém CSEL, Combat Survivor Evader Locator. Je to nouzový maják se šifrovanou obousměrnou komunikací přes satelit, GPS lokací a UHF/VHF režimy. Aktivní prostředek: voják ho musí zapnout a musí fungovat. Pokud byl Bravo zraněný a mimo rádiový kontakt, CSEL sám o sobě nestačil. Ratcliffe explicitně zmínil kombinaci „human assets“ a technologií, tedy lidské zpravodajské zdroje na zemi plus něco dalšího.

Podle nás je nejpravděpodobnější vysvětlení směs tří vrstev: skutečná záchranná operace s nasazením speciálních sil a zpravodajských zdrojů, reálný, ale veřejně nepopsaný senzorický systém, který mohl zahrnovat pokročilou variantu kvantové nebo jiné detekční technologie, a informační mlha záměrně živená Washingtonem. Ratcliffe neřekl „Ghost Murmur“. Neřekl „srdce na 64 km“. Řekl „exquisite technologies“ a nechal zbytek na anonymní úniky a mediální imaginaci. V situaci, kdy chcete, aby protivník nevěděl, co přesně umíte, je přehnané tvrzení stejně užitečné jako pravdivé.

Budoucnost, která zatím nemá důkaz

Ghost Murmur nemusí být hotová revoluce v záchranných misích. Ale ukazuje směr, kterým se příští generace průzkumných a záchranných senzorů politicky i technologicky tlačí: menší závislost na aktivním vysílání, kratší fáze hledání, vyšší šance najít zraněného i v rádiovém tichu. Pokud něco z toho jednou přejde z utajené vrstvy CIA do standardního aliančního vybavení, cesta povede přes americké programy a NATO interoperabilitu, ne přes tiskovou konferenci.

Dva fakty zatím stojí vedle sebe bez mostu: Bravo byl nalezen živý v íránských horách a současná veřejná věda neumí detekovat lidské srdce na desítky mil. Mezi nimi leží buď utajený průlom, nebo velmi dobře vyprávěný příběh. Možná obojí.

Článek CIA vytáhla tajnou technologii z budoucnosti, aby našla ztraceného pilota F-15 v íránské poušti. Šla přímo za srdcem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čtyři hlasy, čtyři důvody

Thomas Massie z Kentucky, Warren Davidson z Ohia, Tom Barrett z Michiganu a Brian Fitzpatrick z Pensylvánie. Žádný z nich není pacifista, žádný nepatří k levému křídlu. Jejich motivace se ale liší.

Massie to řekl nejostřeji: „Kongres má výlučnou pravomoc vyhlásit válku. Tohle není naše válka.“ Jde o ústavní purismus, který u něj není nový, stejně hlasoval už při předchozích konfliktech. Fitzpatrick naopak výslovně podpořil oslabení íránských vojenských kapacit, ale trval na tom, že po uplynutí šedesátidenní lhůty podle zákona o válečných pravomocích musí rozhodnutí přejít na Kongres. Barrett zašel nejdál: jako jediný člen Sněmovny předložil vlastní návrh autorizace vojenské síly proti Íránu (H.J.Res. 176). Jeho postoj není „zastavte válku“, nýbrž „nejdřív kongresový mandát, pak válka“. Davidson dlouhodobě prosazuje návrat válečných pravomocí do rukou zákonodárců, i když čerstvé vyjádření přímo k tomuto hlasování se nepodařilo dohledat.

Bez těchto čtyř hlasů by rezoluce neprošla. Aritmetika je jednoduchá: 215 minus 4 je 211, a to nestačí.

Rezoluce, která nemá zuby

Tady začíná problém. H.Con.Res. 86 je takzvaná souběžná rezoluce (concurrent resolution), usnesení obou komor, které se nepředkládá prezidentovi k podpisu. Nemůže ho tedy ani vetovat. Zní to jako výhoda, ale je to past. Od klíčového rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci INS v. Chadha z roku 1983 je právní účinek takového usnesení přinejmenším sporný. Analytici Kongresové výzkumné služby to říkají diplomaticky: mechanismus podle paragrafu 5(c) zákona o válečných pravomocích „vyvolává závažné ústavní otázky“.

Právně silnější cestou by byla společná rezoluce (joint resolution) se silou zákona. Jenže ta už jde prezidentovi na stůl. A Trump ví, jak vypadá pero na veto. V prvním mandátu vetoval společnou rezoluci k Jemenu v roce 2019 i k Íránu v roce 2020. Kongres neprolomil ani jedno veto.

Bílý dům navíc staví obranu na dvou liniích současně. V oficiálním stanovisku z 20. května administrativa tvrdí, že nepřátelské akce s Íránem „skončily“, příměří prý běží od 7. dubna 2026 a od toho dne nedošlo k výměně palby. Tím obchází šedesátidenní lhůtu, po které by musel buď získat souhlas Kongresu, nebo stáhnout vojáky. Současně ale tentýž dokument říká, že prezident „musí mít flexibilitu“ zasáhnout proti přípravám útoků na americké síly a zájmy. Válka skončila, ale ruce si nechte volné. Obojí najednou.

Politický průlom bez právní jistoty

Přesto nejde o prázdné gesto. Sněmovní hlasování navazuje na senátní průlom z 19. května, kdy horní komora procedurálně posunula vlastní opatření k válečným pravomocem poměrem 50 ku 47, opět se čtyřmi republikány. Dvě komory, dva průlomy, rostoucí tlak. Senátor Tim Kaine po sněmovním hlasování oznámil, že Senát bude jednat „brzy“.

Skutečný dopad je politický, ne operační. Každý republikánský hlas proti prezidentovi zvyšuje cenu případného obnovení úderů. Pokud Trump znovu nařídí útok, bude čelit zdokumentovanému odporu uvnitř vlastní strany, a to v obou komorách. Kongres má navíc další nástroje: může odmítnout autorizaci, svázat finance přes rozpočtové zákony nebo vést tvrdý dohled. Žádný z nich není rychlý. Ale všechny jsou reálné.

Co to znamená pro Česko

Hormuzský průliv, přes který před konfliktem proudila zhruba pětina světové ropy a pětina globálního obchodu se zkapalněným plynem, zůstává de facto narušený. Americký Úřad pro energetické informace (EIA) kvůli tomu přepsal svůj energetický výhled. Česko sice není na Hormuzu přímo závislé, podle MPO šlo v roce 2025 přes 92 % dovozu ropy západní trasou IKL/TAL, ale globální benchmarky, pojištění tankerů a evropské ceny energií reagují na každé zhoršení situace v průlivu. Riziko pro Česko není fyzický výpadek dodávek. Je to cenový šok.

Čtyři republikáni dokázali, že prezidentova válka nemá automatickou podporu jeho vlastní strany. Právně ho nezastavili, k tomu nemají nástroj, který by Trump nemohl obejít nebo vetovat. Ale vytvořili precedens, který bude těžké ignorovat, až příště zazvoní telefon na velitelství v Perském zálivu.

Článek 4 republikáni se vzepřeli Trumpovi a hlasovali proti válce v Íránu. Stačí ale jediný rozkaz a útoky může obnovit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Doktrína zrozená z porážky

Klíčový moment nastal v dubnu 1988. Během operace Praying Mantis americké námořnictvo za jediný den potopilo nebo vyřadilo polovinu íránské flotily nasazené v Perském zálivu. Teherán si z debaklu odnesl poučení, které dodnes formuje jeho námořní myšlení: v přímém střetu loď proti lodi nemá šanci. Jak popisuje syntéza íránské vojenské doktríny USIP, Írán po roce 1988 přešel k asymetrickému modelu, zahrnujícímu přepady, hit-and-run taktiku, kladení min a vrstvenou obranu opřenou o geografii.

Hormuzský průliv je pro takovou strategii ideální terén. V nejužším místě měří přibližně 54 km (29 námořních mil), plavební koridory jsou ještě těsnější a severní pobřeží s ostrovy poskytuje úkryty pro krátké výpady. IRGCN je rozčleněna do pěti námořních distriktů rozmístěných právě kolem těchto vod. Nejde o klasickou flotilu, ale o teritoriální síť, stovky člunů roztroušených v přístavech, zátokách a na ostrovech, připravených vyrazit na krátký, blízký a rušivý boj.

Jak „komáří lodě“ štípou

Efekt íránských člunů nespočívá v ničivé palebné síle jednotlivce. Spočívá v množství, rychlosti a v tom, co jejich přítomnost dělá s rozhodováním protivníka. Americká Defense Intelligence Agency rozlišuje dvě kategorie: větší FAC nesoucí protilodní střely nebo torpéda a menší FIAC vyzbrojené obvykle jen kulomety a raketami. Dohromady tvoří roj, který má zahlcovat senzory, vynucovat manévry a vytvářet chaos v hustém provozu průlivu.

Konkrétní incidenty ukazují, že to není teorie:

• Květen 2023: Dvanáct íránských rychlých člunů obklíčilo řecký tanker Niovi a donutilo ho změnit kurz do íránských vod. Klasický nátlak na obchodní loď, proti které se tanker bez eskorty nemá jak bránit.
• Červen 2022: Íránský člun se přiblížil k americké válečné lodi USS Sirocco na pouhých 46 metrů (50 yardů), vzdálenost, při které stačí vteřina špatného vyhodnocení k fatální chybě.

K tomu přidejte miny, pobřežní protilodní střely a miniponorky. Výsledkem je vrstvená hrozba, kde samotné čluny tvoří jen jednu, byť nejviditelnější, složku.

Proč to nestačí na americké námořnictvo

Tady začínají ty zásadní rozdíly. Írán optimalizoval svou flotilu na krátký výpad v pobřežních vodách. Americké námořnictvo optimalizovalo svou obranu na to, aby právě takový výpad zastavilo, a posun za poslední dekádu je markantní.

V roce 2011 Pentagon urgentně přikupoval průzkumné drony ScanEagle pro lodě v oblasti, protože jim chyběla schopnost včas detekovat rojící se čluny. Dnes vypadá situace jinak. Oficiální konfigurace amerických litorálních bojových lodí (LCS) pro povrchový boj zahrnuje:

• 24 řízených střel Longbow Hellfire v odpalovacím systému SSMM
• Dva 30mm kanony
• Vrtulník MH-60R s vlastními střelami Hellfire
• Bezpilotník MQ-8 Fire Scout pro nepřetržitý průzkum
• Prvky obrany proti bezpilotním prostředkům

Rozpočtové dokumenty námořnictva navíc zmiňují systémy I-Stalker a NSSMS/SSDS přímo určené proti FAC/FIAC a asymetrickým hrozbám. Z improvizace se stala instituce.

A pak je tu to, co žádný počet rychlých člunů nevyrovná: americké letectvo operující z letadlových lodí, satelitní a síťové zpravodajství, logistický řetězec schopný udržet operaci měsíce a globální alianční zázemí. Íránské FIAC jsou stavěné na sprint. Americká námořní architektura je stavěná na maraton.

Skutečná zbraň je chokepoint, ne člun

Podle nás je nejpřesnější číst íránskou strategii nikoli jako plán na porážku amerického námořnictva, ale jako nástroj na zdražení světa. A tady funguje.

Přes Hormuzský průliv proudilo v roce 2025 podle IEA zhruba 20 milionů barelů ropy a ropných produktů denně, asi čtvrtina veškerého světového námořního obchodu s ropou a 19 % globálního LNG. Obejít průliv umožňují ropovody s kapacitou jen 3,5 až 5,5 milionu barelů denně. Každá disrupce se okamžitě promítá do cen.

Od zahájení americké operace Epic Fury 28. února 2026 se tento scénář stal realitou. EIA ve svém dubnovém výhledu popsala de facto uzávěru průlivu, Brent 7. dubna vystřelil na 138 dolarů za barel a CENTCOM 12. dubna vyhlásil blokádu íránských přístavů. Pro Česko to neznamená přímý výpadek dodávek, do Evropy mířilo přes Hormuz jen asi 600 tisíc barelů denně. Znamená to ale dražší benzín, vyšší rafinerské marže a nervózní trhy.

Paralela ze Severní Koreje

Írán není jediný stát, který sází na asymetrii na moři. DIA popisuje Severní Koreu podobně: převážně pobřežní námořnictvo s množstvím malých hlídkových člunů nesoucích střely, torpéda a děla, doplněné minami a ponorkami. V roce 2010 severokorejské torpédo potopilo jihokorejskou korvetu Čchŏnan, bolestivý důkaz, že asymetrický zásah dokáže změnit politické kalkuly, i když nevyhraje námořní válku.

Írán tuto logiku posouvá dál díky geografii. Hormuz není Žluté moře. Je to globální tepna, jejíž přerušení okamžitě cítí celý svět. „Komáří lodě“ samy o sobě americkou letadlovou loď nepotopí. Ale stačí, aby několik z nich zaútočilo na tanker nebo položilo minu do plavebního koridoru, a pojistné sazby, futures kontrakty a politická rozhodnutí se změní během hodin.

Íránská sázka na „komáří lodě“ je racionální v tom, co si klade za cíl: odstrašit, zdržet, zdražit. Přestává být racionální ve chvíli, kdy má nahradit skutečné námořnictvo schopné kontrolovat moře. Únor 2026 ukázal obojí najednou.

Článek Trump tvrdil, že Írán na moři padl. Ten vytáhl eso z rukávu a proplouvá kolem amerických lodí jako by nic se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se v noci stalo, a co ne

Sled událostí rekonstruovaný z amerických a íránských zdrojů vypadá takto: čtyři íránské jednorázové útočné drony zamířily směrem k obchodním plavidlům v Hormuzském průlivu a jeho okolí. Americké síly je podle CENTCOM sestřelily ještě před zásahem cílů. Vzápětí následoval úder na pozici, odkud byly drony řízeny, tedy řídicí stanoviště poblíž Bandar Abbásu. Washington akci označil za „přiměřenou a čistě obrannou“, jejímž cílem bylo zabránit odpalu dalšího dronu.

Íránská verze se liší v každém podstatném bodě. Agentura Tasním, napojená na Íránské revoluční gardy, tvrdila, že námořní složka IRGC pálila na americký tanker a donutila ho obrátit. Gardy zároveň oznámily odvetný úder na americkou leteckou základnu v Kuvajtu. Kuvajtská armáda potvrdila zachycení nepřátelských střel a dronů nad svým územím, ale původ útoku veřejně neurčila.

Důležité je, co veřejné zdroje neříkají. Jméno údajně napadené obchodní lodi nebylo k 28. květnu zveřejněno, a to ani americkými, ani britskými námořními autoritami. A americká strana nemluví o zničení celé vojenské základny, nýbrž o zásahu konkrétního řídicího stanoviště. Rozsah škod zůstává neznámý; Teherán tvrdí, že žádné nebyly.

Příměří, které existuje jen na papíře

Bílý dům oznámil příměří 8. dubna s příslibem znovuotevření Hormuzu. Podle AP nyní obě strany jednají o jeho prodloužení o dalších 60 dní. Hlavním prostředníkem je Pákistán, Katar se znovu zapojil jako podpůrný diplomatický kanál. Návrh memoranda údajně počítá se zákazem íránských „mýtných poplatků“ za průjezd průlivem a s odstraněním min do 30 dnů.

Jenže právě tady narážíme na jádro problému. Spor o Hormuz není jen vojenský, je obchodně-správní. Americké ministerstvo financí 27. května uvalilo sankce na Persian Gulf Strait Authority, kterou Washington popisuje jako nástroj revolučních gard pro vybírání nelegitimních poplatků a navádění lodí po Íránem určené trase. Dokud Teherán považuje Hormuz za svou páku v jednání a Washington za červenou linii, každý „omezený“ úder může okamžitě roztočit další odvetu. Podle nás je právě tohle důvod, proč se příměří opakovaně hroutí: obě strany ho potřebují, ale ani jedna není ochotná ustoupit v tom, co ho činí funkčním.

Hormuz jako bojový prostor, čísla a praxe

Před válkou průlivem denně proplouvalo v průměru 138 lodí. Dnes je provoz drasticky nižší. Britská námořní koordinační služba UKMTO drží pro Hormuz kritickou úroveň hrozby a v květnu vydala speciální instrukce pro tranzit:

• Kapitán musí být po celou dobu průjezdu na můstku.
• Loď přechází na ruční řízení.
• Trvalý poslech nouzového kanálu VHF 16.
• Maximální možný odstup od íránského pobřeží.
• Okamžité hlášení jakéhokoli incidentu.

Průliv není formálně uzavřený. Prakticky je ale válečnou zónou, kde se v posledních týdnech opakovaně střílelo; jen 5. května zaznamenalo UKMTO zásah nákladní lodi neidentifikovaným projektilem. Aktuální epizoda se od předchozích liší rychlostí eskalace: drony sestřeleny, řídicí stanoviště zasaženo, íránská odveta oznámena, to vše v řádu hodin.

Co to znamená pro Česko

Vazba mezi Hormuzem a českou pumpou je přímá. Ropa Brent se 28. května obchodovala za 93,71 dolaru za barel při extrémní volatilitě; trh reaguje na každý signál z průlivu prudčeji než na standardní data o zásobách. V Česku se podle dat CCS k 27. květnu prodával Natural 95 za průměrných 43 korun za litr, nafta za 40,40 koruny. Před konfliktem to bylo zhruba 33,50 a 33 korun. Vláda drží regulaci maximálních cen pohonných hmot, aktuálně prodlouženou do 31. května.

Čeští vojáci v oblasti nasazeni nejsou; mise AČR v Iráku skončila a námořní zapojení do operace ASPIDES bylo štábní, s plánovaným koncem v lednu 2026. Konflikt ale české občany zasáhl už v březnu, kdy ministerstvo obrany organizovalo repatriační lety ze zemí Perského zálivu pro Čechy uvízlé kvůli bojům. Ministerstvo zahraničí stále udržuje zvýšené cestovní varování pro Kuvajt.

Tři měsíce války, jedno příměří, desítky incidentů, a jednací stůl, u kterého se řeší totéž co na hladině Hormuzu: kdo průliv kontroluje. Dokud na tuhle otázku neexistuje odpověď, budou noční sestřely a ranní odvety pokračovat.

Článek Konec v nedohlednu: americká armáda srovnala se zemí vojenskou základnu, Írán zaútočil na obchodní loď se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čísla, která si protiřečí

Cooperovo písemné svědectví je nejtvrdší veřejně dostupný americký dokument o výsledcích kampaně. Mluví o devastaci průmyslové základny, o ochromení raketového programu, o letech potřebných k obnově. Jenže CNN tentýž týden přinesla zcela jiný obraz, s odkazem na zdroje obeznámené s americkými zpravodajskými odhady. Podle nich Írán držel i po měsících bombardování přibližně 70 % předválečných zásob raket, 70 % mobilních odpalovačů a 30 z 33 lokalit v okolí Hormuzského průlivu zůstalo operativních.

Jak je to možné? Odpověď leží pod zemí. Doslova.

Podzemí, které bombardování přežilo

Už na začátku dubna satelitní snímky ukázaly, jak íránské jednotky nasazují nakladače a nákladní auta k odklízení suti ze vstupů do podzemních raketových základen. Údery často zablokovaly vstupy do tunelů, ale technika uvnitř (odpalovače, zásoby, výrobní linky) zůstala z velké části nepoškozená. Cooper sám to 19. května nepřímo přiznal, když veřejně žádal větší investice do technologií schopných ničit „hard and deeply buried targets“.

Írán se na tento scénář připravoval roky. Mobilní odpalovače, rozptýlená výroba, podzemní logistika, to vše snižuje účinnost klasické vzdušné kampaně. A právě tady leží klíčové selhání: ne v nedostatku destrukce na povrchu, ale v podcenění schopnosti protivníka přežít a regenerovat z hloubky.

Velitel letectva Islámských revolučních gard 19. dubna tvrdil, že Írán doplňuje raketové a dronové odpalovače rychleji než před válkou. Je to tvrzení íránské strany a je třeba ho brát s rezervou. Ale zpravodajské odhady citované americkými médii mu nepřímo přitakávají.

Čínské komponenty, ruské know-how

Írán neobnovuje výrobu sám. Podle CNN Čína dodávala raketové komponenty včetně dílů pro střely s plochou dráhou letu. Americké ministerstvo financí v dubnu a květnu 2026 sankcionovalo konkrétní sítě napojené na Čínu a Hongkong, firmy jako Yushita Shanghai, AE International Trade nebo Hitex Insulation Ningbo, kvůli dodávkám servomotorů, uhlíkových vláken a voštinových tkanin pro balistické rakety a drony řady Šáhid.

Ekonomický motiv Pekingu je přitom průhledný. Podle amerického ministerstva financí čínské rafinerie odebírají přibližně 90 % íránského exportu ropy. Z tohoto toku profituje režim i jeho zbrojní programy. Peníze tečou jedním směrem, komponenty druhým.

Rusko přispívá jinak. AP v březnu 2026 s odkazem na americké a evropské činitele popsala, že Moskva posílá Íránu modernizované verze šáhidových dronů s vylepšenou navigací a sdílí zpravodajské informace využitelné k úderům na americké cíle. Ukrajinský zástupce při OSN to shrnul přímo: blízkovýchodní konflikt a válka na Ukrajině jsou propojené přes tentýž dronový ekosystém. Know-how a komponenty putují oběma směry.

Co to znamená pro další měsíce

Benjamin Netanjahu 10. května v pořadu 60 Minutes řekl, že válka s Íránem „není u konce“. Cooperovo velení žádá nové technologie proti podzemním cílům. CNN popisuje americké rozhodování mezi diplomacií a obnovením bombardování. Tři signály, jeden směr: eskalace zůstává na stole.

Pro Česko a evropskou bezpečnost je podstatná vazba Írán–Rusko. Stabilizace íránské výroby a komponentových sítí zvyšuje pravděpodobnost, že šáhidový ekosystém bude fungovat na obou frontách současně, na Blízkém východě i na Ukrajině. Nejde o přímou hrozbu pro české území, ale o delší tlak na evropskou protivzdušnou obranu a o válku, která se nekrátí.

Tvrdší, ne nutně silnější

Formulace „silnější než před válkou“ vyžaduje upřesnění. Celková íránská průmyslová základna je proti stavu před 28. únorem 2026 stále poškozená. Co se ale mění, je model výroby: rozptýlenější, podzemní, napojený na zahraniční dodavatelské sítě, které americké sankce zatím nedokázaly přetrhnout. Tempo regenerace vybraných kapacit se podle zpravodajských odhadů už místy blíží předválečnému, nebo ho překračuje.

Údery operace Epic Fury byly takticky devastující. Strategicky ale vytvořily něco, s čím Pentagon veřejně nepočítal: protivníka, který se učí vyrábět pod tlakem, z podzemí a s cizí pomocí. Do jara 2027 může být íránský výrobní model odolnější než cokoliv, co existovalo před prvním úderem.

Článek Írán se srazit nepodařilo, obnovil výrobu raket i dronů s pomocí Ruska a Číny. Do roka může být silnější než před válkou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se skrývá za číslem 42

Řekněme si rovnou: 42 neznamená 42 sestřelených stíhaček. Bilance zahrnuje zničené i poškozené stroje, pilotované i bezpilotní, a mechanismy ztrát sahají od nepřátelské palby přes přátelskou palbu až po havárie ve spojeneckém vzdušném prostoru a úmyslné zničení vlastních strojů, které už nešlo evakuovat. Rozpad podle typů vypadá takto:

Největší pozornost přitahuje F-35A. Podle Air & Space Forces Magazine z 19. března letoun zasáhla íránská pozemní palba, pilot provedl nouzové přistání na regionální americké základně a jeho stav byl stabilní. Íránská strana tvrdila, že šlo o pasivně infračerveně naváděný systém protivzdušné obrany. Americká armáda konkrétní zbraň dosud veřejně nepotvrdila. CRS vede stroj jako poškozený, nikoli zničený.

Írán vsadil na válku opotřebení

Nejsilnější zpráva se neskrývá v jednom zasaženém stealth letounu. Skrývá se v šíři opotřebení. Tankery, AWACS, záchranné vrtulníky, speciální operační stroje, dvě desítky dronů, to je infrastruktura, bez které moderní letecká kampaň nefunguje. Každý ztracený KC-135 znamená méně paliva ve vzduchu pro stíhačky. Každý zničený MQ-9 je díra v průzkumném pokrytí. Každý poškozený MC-130J komplikuje speciální operace.

A přesně to byl, podle všeho, íránský záměr. Širší zpráva CRS z března 2026 popisuje strategii pokračujícího aktivního odporu: odvetné raketové a dronové údery na americké základny v regionu, útoky na námořní dopravu v prostoru Hormuzského průlivu, regionálně rozprostřené operace místo kapitulace. Režim v Teheránu věděl, že konvenční válku s USA vyhrát nemůže. Vsadil proto na to, že americkou technologickou převahu promění v nákladnou válku opotřebení a donutí Washington počítat nejen zásahy na íránské cíle, ale i vlastní účet.

Ten účet roste. Comptroller Pentagonu Jules W. Hurst III na slyšení 12. května zvýšil odhad nákladů operace na 29 miliard dolarů, z toho 24 miliard připadá na opravy a náhradu techniky. To je číslo, které mění politickou dynamiku v Kongresu.

Co zaplatil Írán

Bylo by zavádějící mluvit jen o amerických ztrátách. Podle oficiálního fact sheetu CENTCOM k 1. dubnu 2026 americké síly zasáhly přes 12 300 cílů, poškodily nebo zničily více než 155 íránských plavidel a systematicky ničily velitelská centra, objekty Revolučních gard, systémy protivzdušné obrany, raketové pozice i výrobní kapacity dronů a raket. CRS mluví o „značných škodách způsobených Íránu i celému regionu“.

Přesto režim pokračoval v boji. CRS pracuje se scénářem „oslabeného, ale přetrvávajícího“ Íránu, který zůstává schopen regionálního donucování. Devastace vnitrozemí nevyřadila schopnost odpálit raketu na základnu v Zálivu nebo vyslat dron na tanker v Hormuzu. A právě tato asymetrie, masivní americké údery na jedné straně a přetrvávající íránská schopnost zdražovat kampaň na straně druhé, definuje charakter konfliktu víc než jakýkoli jednotlivý sestřel.

Srovnání, které kulhá, ale mluví

Přímé porovnání s předchozími americkými operacemi je metodicky ošidné. CRS do svých 42 počítá zničené i poškozené, pilotované i bezpilotní, bojové ztráty i havárie. Při operaci Odyssey Dawn v Libyi roku 2011 USAF potvrdilo ztrátu jednoho F-15E kvůli technické závadě. V Iráku a Afghánistánu se používaly jiné metodiky a časové řezy. Přesto: řád desítek strojů v jediné operaci je proti nedávným americkým leteckým kampaním mimořádný. Naposledy se americké letectvo potýkalo s podobnou intenzitou ztrát v éře, kdy protivník disponoval integrovanou protivzdušnou obranou, a to je přesně to, co Írán nabídl.

Co to znamená pro Česko

Česká republika má v realizační fázi nákup 24 letounů F-35. Ministerstvo obrany počítá s dodáním prvních dvou strojů v roce 2030, o rok dříve, než se původně plánovalo. Debata o F-35 v české armádě tedy už dávno není teoretická.

Zjištění z Epic Fury automaticky nezpochybňují smysl českého nákupu. Jeden poškozený F-35A z desítek nasazených strojů není statistika selhání platformy. CRS ale výslovně otevírá otázku, zda ztráty nevyžadují úpravu taktik, postupů a způsobu rozmístění letounů, větší rozptýlení na základnách, tvrdší ochranu proti dronům a raketám, rychlejší potlačení nepřátelské protivzdušné obrany. To jsou lekce, které se týkají každého budoucího provozovatele F-35, Česko nevyjímaje.

Operace Epic Fury ukázala něco, co se v éře precizních zbraní a stealth technologií zdálo nepravděpodobné: i technologicky slabší protivník dokáže proměnit americkou leteckou kampaň v nákladnou válku opotřebení. Číslo 42 přitom nemusí být konečné. Pentagon svou vlastní bilanci stále dluží.

Článek Pentagon rozkrývá rozsah ztrát: armáda ztratila přes 40 letounů včetně F-35. Írán zvolil taktiku boje i přes obří následky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od zdrženlivosti k eskortám

Ještě 1. dubna Francie veřejně odmítla představu ofenzivních misí NATO v Hormuzu. O dvanáct dní později Reuters psal, že spojenci se nechtějí přidat k americkému tlaku na blokádu. Pak se ale začaly hromadit účty.

Mezinárodní energetická agentura v dubnu oznámila, že z trhu vypadlo téměř 20 % globální nabídky LNG. Ceny plynu v Evropě i Asii vyskočily na maxima od ledna 2023. Průměrná cena barelu Brent v dubnu dosáhla podle americké EIA 117 dolarů, o 46 dolarů víc než v únoru. Evropská centrální banka začala modelovat scénáře se 145 dolary za barel a 106 eury za megawatthodinu plynu.

Právě tyto cifry posunuly debatu. 12. května Británie s Francií představily samostatnou mnohonárodní misi výhradně obranného charakteru: ozbrojený doprovod civilních lodí, odminování, zajištění bezpečné plavby. Žádný útok na Írán. Politickou podporu jí vyjádřilo 38 zemí, širší okruh než samotné NATO. A o týden později Grynkewich naznačil, že i aliance samotná by mohla hrát roli, pokud blokáda potrvá do začátku července.

Co „otevření silou“ znamená, a co ne

Slovní spojení „otevřít průliv silou“ evokuje invazi. Realita, jak ji popisují dosud zveřejněné plány, vypadá jinak. Jde o eskortní operaci: válečné lodě doprovázejí tankery a kontejnerové lodě úzkým hrdlem mezi Íránem a Ománem, minolovky čistí trasu, letadla hlídají vzdušný prostor.

Britsko-francouzský návrh výslovně počítá se startem až v podmínkách, kdy se neočekává přímý boj. Alianční varianta, o které mluví Bloomberg, jde o krok dál: zvažuje nasazení i při přetrvávající blokádě, tedy dřív než po úplné deeskalaci. To je zásadní posun. Znamená, že aliační plavidla by operovala v prostoru, kde Íránské revoluční gardy v dubnu vyhlásily režim „průjezd jen s povolením“.

Riziko incidentu by bylo reálné. Ale cílem není dobýt Írán, nýbrž obnovit průjezdnost tepny, kterou v roce 2025 proudilo téměř 34 % světového obchodu s ropou.

Proč právě začátek července

Datum není náhodné. Na 7. a 8. července je naplánován summit NATO v Ankaře. Bloombergem citovaný diplomatický zdroj spojuje „začátek července“ právě s tímto politickým kalendářem: pokud průliv nebude do té doby otevřen, téma se dostane na stůl šéfů států a vlád.

NATO rozhoduje konsensem všech 32 členů. Jediný stát může misi zablokovat. Reuters i Bloomberg zmiňují, že několik spojenců váhá nebo je proti, ale konkrétní seznam na veřejném záznamu chybí. Víme jen, že Španělsko se veřejně stavělo proti válce a Francie ještě v dubnu odmítala ofenzivní roli aliance. Květnový posun Paříže, od odmítání k vedení vlastní obranné mise, naznačuje, že ekonomický tlak láme i dosavadní odpůrce.

Pokud by alianční konsensus nevznikl, nic se nezastaví. Britsko-francouzská mise běží mimo rámec NATO a už má politickou podporu desítek zemí. Litevský parlament schválil mandát pro vyslání až pěti osob do mezinárodní námořní bezpečnostní operace v Hormuzu. Itálie připouští vyslání minolovek, byť za podmínky konsolidovaného příměří. Alianční razítko by přidalo legitimitu a kapacity, ale není jedinou cestou.

Co to znamená pro Česko

Česká republika je v tématu už „uvnitř“, alespoň politicky. Praha patří mezi signatáře březnového prohlášení 35 zemí o ochotě přispět k bezpečné plavbě i mezi státy, které v květnu podpořily britsko-francouzskou misi. Konkrétní český vojenský příspěvek, lodě, personál ani technika, veřejně oznámen nebyl.

Fyzicky je ČR na Hormuzu závislá méně, než by se zdálo. V roce 2025 šlo 92,3 % českého dovozu ropy přes ropovody IKL a TAL, tedy západní cestou z Ázerbájdžánu, Norska a Kazachstánu. Do Evropy jako celku míří podle IEA jen asi 4 % ropných toků z Hormuzu a zhruba 7 % evropských dodávek LNG.

Jenže ceny ropy a plynu se tvoří na světovém trhu. Když Brent stojí 117 dolarů místo 71, promítne se to do české pumpy, do ceny tepla, do inflace. Otevření průlivu by pro Česko fungovalo spíš jako protiinflační brzda než jako garance okamžitého zlevnění. EIA odhaduje, že většina předkrizových toků se může obnovovat až do konce roku 2026 nebo začátku roku 2027.

Teherán mlčí, gardy hrozí

Přímou íránskou reakci na bloombergovskou zprávu z 19. května se nám dohledat nepodařilo. Veřejná linie Teheránu je ale jednoznačná. Ministr zahraničí Araghčí už v březnu prohlásil, že Írán je „stabilní a silný“ a nevidí důvod jednat pod nátlakem. Revoluční gardy v dubnu vyhlásily režim kontrolovaného průjezdu. Každá eskortní loď, která by průlivem proplula bez íránského souhlasu, by testovala ochotu Teheránu jít od slov k činům.

Právě v tom spočívá jádro celé debaty. Nejde o to, zda Západ chce válku s Íránem, tu veřejně nechce nikdo. Jde o to, zda si může dovolit nechat jednu zemi kontrolovat tepnu, na které závisí pětina světové ropy. Čím déle blokáda trvá, tím víc se odpověď posouvá od diplomacie k eskortám.

Summit v Ankaře za šest týdnů ukáže, kam přesně se posunula.

Článek Írán může počítat poslední dny. NATO zvažuje, že nakonec otevře Hormuzský průliv silou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co Kagan vlastně tvrdí

V rozsáhlém eseji pro The Atlantic z 10. května a v následné debatě na Brookings Institution Kagan rozebírá paradox, který definuje celý konflikt. USA prokázaly schopnost ničit: zasáhly raketové baterie, námořní základny, velitelská stanoviště. Takticky zvítězily v každé epizodě. Jenže strategický výsledek je opačný.

Íránský režim nepadl. Hormuzský průliv se nevrátil do předválečného stavu volné plavby. Teherán si naopak uchoval páku, kterou před válkou v takové míře neměl, schopnost regulovat tok energie, na němž závisí globální ekonomika. Kagan to přirovnává k Pearl Harboru, ale s jedním zásadním rozdílem: po Pearl Harboru Spojené státy dokázaly situaci zvrátit. Tady podle něj žádný návrat ke status quo ante nepřijde.

A pak je tu srovnání s Vietnamem a Afghánistánem. Obojí byly drahé, bolestivé porážky. Ale obě se odehrály na periferii amerického vlivu. Perský záliv je něco jiného, uzel, kterým proudí pětina světové ropy. Selhání tady, říká Kagan v rozhovoru pro CNN, mění kalkul spojenců i rivalů okamžitě a urychluje přechod k post-americkému řádu.

Čísla, která vysvětlují íránskou páku

Abychom pochopili, proč je Hormuz tak mocná zbraň, stačí se podívat na faktografický přehled Mezinárodní energetické agentury z února 2026:

• Přes průliv v roce 2025 denně prošlo téměř 14,95 milionu barelů surové ropy a dalších 4,93 milionu barelů ropných produktů, celkem skoro 20 milionů barelů denně.
• Alternativní exportní trasy přes Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty dokážou nahradit maximálně 3,5 až 5,5 milionu barelů denně.
• U zkapalněného zemního plynu je situace ještě tvrdší: prakticky veškerý LNG z Kataru a SAE nemá jinou cestu ven.

Jinými slovy: i kdyby se všechny záložní ropovody naplno otevřely, chybí zhruba 14 milionů barelů denně. To není výpadek, to je zemětřesení na energetických trzích. A právě tuto páku si Írán udržel, ne proto, že by jeho námořnictvo přežilo nepoškozené, ale proto, že samotná hrozba narušení plavby v úzkém průlivu stačí k tomu, aby svět naslouchal.

Prázdné zásobníky a papírový tygr

Válka ale nestála jen prestiž. Stála munici. Podle analýzy CSIS z 21. dubna 2026 mohly USA během 39denní kampaně spotřebovat více než polovinu předválečných zásob u čtyř ze sedmi kritických druhů střel, včetně interceptorů systémů Patriot a THAAD. Obnova na předválečnou úroveň potrvá odhadem jeden až čtyři roky. Plné navýšení ještě déle.

To je číslo, které by mělo znepokojit nejen Washington, ale i Tokio, Soul a evropské spojence. Pokud by v příštích měsících eskalovala situace v Tchajwanském průlivu nebo na východním křídle NATO, americké zásobníky by nebyly plné. Kagan to na CNN shrnul výrazem „papírový tygr“, který ukázal drápy, ale zároveň odhalil, jak rychle se opotřebují.

Státy Perského zálivu si toho všimly. Podle Kaganových odkazů na zpravodajské úniky popsané Washington Postem začaly zálivové monarchie nakupovat čínské zbraně. Ne proto, že by přestaly věřit Americe ze dne na den. Ale proto, že diverzifikace bezpečnostních vazeb je racionální odpověď na to, co viděly.

Co to znamená pro Česko

Válka v Perském zálivu může geograficky působit vzdáleně. Cenově vzdálená není.

Česko sice v lednu 2025 definitivně ukončilo závislost na ruské ropě a přešlo na diverzifikované dodavatele přes ropovod TAL-IKL. Jenže IEA ve svém hodnocení české energetické politiky z podzimu 2025 upozorňuje, že země zůstává vysoce zranitelná vůči cenovým šokům na globálních trzích s fosilními palivy, ropa a plyn tvořily v roce 2024 dohromady 40 % celkové energetické dodávky. Do Evropy sice v roce 2025 mířila jen asi 4 % ropných toků z Hormuzu, ale cena ropy se tvoří globálně. Když vypadne pětina světové nabídky, zdraží se barel všude.

Prakticky to znamená: ne fyzický nedostatek, ale dražší pohonné hmoty, vyšší velkoobchodní ceny plynu a inflační tlak. Paradox české pozice je v tom, že odstřižení od ruské ropy zemi geopoliticky posílilo, ale nová závislost na jediné hlavní trase a na globálním trhu ji ponechává citlivou na přesně ten typ šoku, který íránská krize generuje.

Co se týče bezpečnostních záruk, česká vláda ještě 11. května 2026 zřídila funkci zmocněnce pro plnění závazků vůči NATO a oficiální linie zůstává, že aliance je „pilířem obrany a bezpečnosti“. Žádný veřejný odklon od amerických garancí se nekoná. Spíš lze čekat tichý, ale zřetelný posun: větší důraz na evropské vlastní kapacity uvnitř NATO, ne místo něj.

Příměří bez míru

K 22. května 2026 příměří formálně drží. Ministr zahraničí Marco Rubio mluví o „nějakých dobrých signálech“. Ale Reuters i AP shodně popisují dva hlavní nevyřešené body: osud íránského vysoce obohaceného uranu a pravidla plavby v Hormuzském průlivu. Podle zákulisních informací Axiosu Írán nabízí pětileté moratorium na obohacování, Washington trvá na dvaceti letech. Íránský vyjednavač Abbás Arakčí v Dillí veřejně řekl, že důvěra v americké sliby je nulová.

Obrat je stále možný, ale jedině diplomatickou cestou. Návrat ke starému stavu silou by znamenal další kolo bombardování, další vyčerpání munice a další demonstraci toho, že taktické údery nestačí k vynucení strategického výsledku. Přesně to je jádro Kaganova argumentu: rozhodující otázka není, zda Amerika umí vyhrát 39denní vzdušnou kampaň. Rozhodující je, zda po ní ještě dokáže vynutit pořádek, na kterém stála její autorita.

Odpověď zatím zní: nedokáže. A to je druh porážky, který se neměří počtem zničených cílů, ale tím, kdo po válce diktuje podmínky.

Článek Trump chtěl být spasitel, ale z války v Íránu vychází Američané poražení. Takové ponížení ještě nezažili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co bombardování nevyřešilo

Americká operace Midnight Hammer z června 2025 měla íránský jaderný program „těžce degradovat“. Pentagon po ní mluvil o rozsáhlých škodách na zařízeních v Isfahánu, Natanzu i Fordow. Bílý dům v dubnu 2026, po navazující operaci Epic Fury, šel ještě dál a tvrdil, že íránská hrozba byla „rozdrcena“.

Jenže IAEA ve svých zprávách z června 2025 potvrdila něco jiného. Údery zasáhly vstupy do tunelů a nadzemní haly, ale agentura zdůraznila, že potřebuje znovu ověřit inventář více než 400 kilogramů vysoce obohaceného uranu. Šéf IAEA Rafael Grossi v rozhovoru pro AP v dubnu 2026 upřesnil čísla: celkem 440,9 kg uranu obohaceného až na 60 %, z toho zhruba 200 kg pravděpodobně stále v podzemí pod Isfahánem. Při rozhodnutí o weaponizaci by taková zásoba podle Grossiho mohla teoreticky stačit až na deset jaderných zbraní.

Infrastruktura utrpěla. Materiál zůstal.

Diplomacie, která uvízla na uranu

Válka formálně přešla do příměří, ale jednání se od začátku zasekávala na jednom bodě. Americká strana podle jednostránkového memoranda popsaného Axiосem požadovala moratorium na obohacování v délce nejméně dvanácti let, zesílené inspekce, možný zákaz provozu podzemních zařízení, postupné uvolnění sankcí a ideálně fyzický odvoz vysoce obohaceného uranu z íránského území.

Teherán měl jiné priority: kompenzace válečných škod, konec americké námořní blokády, ukončení bojů na všech frontách včetně Libanonu a návrat normálního režimu v Hormuzském průlivu. A uran? Trump 17. dubna 2026 veřejně prohlásil, že Íránci „souhlasili se vším“, včetně odvozu obohaceného materiálu. Během hodin přišlo popření. Mluvčí íránského ministerstva zahraničí podle CBS prohlásil, že obohacený uran je „stejně posvátný jako íránská půda“ a nikam převeden nebude.

Podle nás právě tady vznikl zlom, po kterém se na stole objevily vojenské varianty. Když diplomacie narazí na suverenitní červenou linii a materiál zůstává v tunelech, zbývají buď inspekce, nebo síla.

Speciální jednotky jako krajní scénář

Netanjahu v nedělním rozhovoru pro 60 Minutes 10. května nejen odmítl vyloučit vojenské prostředky, přímo odkazoval na Trumpovu ochotu „jít dovnitř“. Axios o den později popsal, že Izrael na Bílý dům aktivně tlačí, aby operaci speciálních sil schválil. Trump se k ní ale podle amerických činitelů stavěl zdrženlivě. Důvod: vysoké riziko.

A riziko je skutečně enormní. Šlo by o operaci hluboko na íránském území, zaměřenou na strategický jaderný materiál v podzemním komplexu. Už omezený námořní incident v Hormuzu 7. května, kdy CENTCOM zachytil íránské útoky na americké lodě a odpověděl údery na íránská zařízení, ukázal, jak rychle se jakákoli akce mění v ozbrojený střet. Operace speciálních sil by v praxi znamenala restart války.

Na stole proto ležely i další varianty: obnovení Project Freedom, americké eskortní mise pro komerční lodě v průlivu, kterou Trump 5. května pozastavil s odkazem na „great progress“ v jednáních, nebo další vlna náletů. Podle Axios ale američtí činitelé neočekávali velký úder před Trumpovým návratem z cesty do Číny. Časové okno se měřilo spíš na dny.

Hormuz, ropa a čínský faktor

Průliv, kterým normálně prochází zhruba pětina světové ropy, zůstával i více než měsíc po příměří zásadně narušený. Brent se 11. května držel kolem 105 dolarů za barel. Pro Českou republiku to znamená tlak především na pohonné hmoty, logistiku a část průmyslových vstupů. Přímou českou kvantifikaci dopadu se ve veřejných zdrojích dohledat nepodařilo, ale mechanismus je jasný: světová cena ropy, pojištění lodní dopravy a náklady na přepravu hnojiv.

Ministři obrany EU 12. května řešili možné posílení operace EUNAVFOR ASPIDES. Británie už den předtím oznámila konkrétní příspěvek do mnohonárodní mise: víceúčelové bojové letouny Typhoon, fregatu HMS Dragon, prostředky pro lov min a protidronové systémy. Český příspěvek ve veřejně dostupných oznámeních k 13. květnu potvrzen nebyl.

A pak je tu Čína. Peking je velkým odběratelem íránské ropy, má vůči Teheránu diplomatickou páku a podle Netanjahu dodával komponenty pro íránskou raketovou výrobu. Trump veřejně čínskou roli shazoval, ale summit se Si Ťin-pchingem měl řešit i Írán a Hormuz. Peking tlačil na uklidnění, ne z altruismu, ale kvůli vlastním energetickým zájmům a hladkému průběhu summitu.

Proč nejde jen o bomby, ale o kontrolu

Celý spor se dá zúžit na jednu větu: kdo bude mít fyzický přístup k materiálu v isfahánských tunelech. Bombardování poškodilo infrastrukturu, ale nezničilo uran. Diplomacie narazila na íránský odpor proti jakémukoli transferu. IAEA trvá na tom, že každý přesun musí probíhat pod jejím dohledem a v rámci safeguards režimu. A Washington zvažuje, jestli to nakonec nebudou muset vyřešit lidé na zemi.

Osmnáct modrých kontejnerů na satelitním snímku z Isfahánu je možná nejkonkrétnější obraz toho, oč se hraje. Ne o rétoriku, ne o příměří na papíře, ale o necelou půltunu kovu, která dělí region od jaderného prahu.

Článek Amerika ještě s Íránem neskončila. Rostou obavy, že vyšle speciální jednotky pro íránský uran se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak se počty zásahů postupně zvyšovaly

Veřejný obraz škod se skládal po vrstvách a každá další vrstva byla horší než ta předchozí. New York Times publikoval 3. března vizuální investigaci, která doložila zásahy komunikační a radarové infrastruktury na nejméně sedmi amerických lokalitách v pěti zemích. Tři dny poté Le Monde přidal ověřené pozemní záběry a satelitní snímky: přímý zásah velitelského centra 5. flotily v Manámě, nejméně šest zasažených objektů u kuvajtské základny Alí al-Sálem, poškození v přístavu Zajíd v Abú Zabí.

Pak přišel Washington Post s květnovou bilancí. Patnáct amerických lokalit. Dvě stě dvacet osm zasažených struktur nebo kusů techniky. Sedm mrtvých amerických vojáků, přes čtyři sta zraněných. Jmenovitě se v otevřených zdrojích opakují: Naval Support Activity Bahrain, základny Ísá a Riffa v Bahrajnu, Al Udeid v Kataru, Camp Arifjan, Alí al-Sálem a Camp Buehring v Kuvajtu, Muwaffaq Sáltí v Jordánsku, Prince Sultan v Saúdské Arábii, Al Ruwais a Al Dhafra ve Spojených arabských emirátech. U Prince Sultan identifikoval Washington Post na snímcích zasažený letoun E-3 Sentry a tanker.

Důležitý detail: Washington Post při analýze objevil dalších deset zasažených objektů, které Írán ve své zveřejněné sadě vůbec neukázal. Íránská strana tedy paradoxně prezentovala méně, než kolik forenzní analýza potvrdila.

Ověřené versus falešné: proč na tom záleží

Absolutní tvrzení, že „žádný snímek nebyl podvrh“, vyžaduje zpřesnění. U sady analyzované Washington Post manipulace potvrzena nebyla: 109 kusů prošlo, 19 bylo raději vyřazeno. Metoda stála na porovnání satelitních záběrů před útokem a po něm: stabilní rozvržení budov na základně, identifikovatelné radomy a SATCOM terminály, geolokovaná videa zásahů. Kde shoda nebyla dost silná, snímek šel pryč.

Jenže vedle autentizované sady kolovala v infosféře i jiná vizuální tvrzení. Deutsche Welle koncem března doložila konkrétní falešný snímek, údajný důkaz zásahu radaru v Kataru, který byl ve skutečnosti buď generovaný umělou inteligencí, nebo manipulovaný, zatímco autentické poškození bylo jinde, v Bahrajnu. Veřejná verifikace navíc narážela na systémový problém: komerční poskytovatel Planet Labs zavedl dvoutýdenní zpoždění publikace snímků a Washington Post popsal i širší restrikce komerčních dat během války. Kdo chtěl ověřovat v reálném čase, měl svázané ruce.

Bezpečná formulace tedy zní: u forenzně prověřené sady manipulace prokázána nebyla, ale ne všechno, co koluje jako „íránský důkaz“, je pravé.

Proč Washington mlčel

CENTCOM odmítal jít do detailů o rozsahu škod. Bílý dům 1. května tvrdil zákonodárcům, že nepřátelské akce skončily, což byla právní formulace, která měla odvrátit tlak Kongresu přes War Powers Act. Plná transparentnost by podrývala dvě věci najednou: obraz „rozhodného vítězství“, který administrativa budovala od dubnového prohlášení o příměří, a právní pozici, že šlo o ukončenou operaci, nikoli pokračující válku.

Přitom realita na základnách vypadala jinak. Washington Post píše, že některé lokality byly příliš nebezpečné pro běžné osazení a velitelé personál stahovali. Experti citovaní listem nevidí důkaz, že by íránské údery zásadně ochromily americkou bombardovací kampaň, ale vidí jasný důkaz, že Washington podcenil hloubku íránských zpravodajských informací o fixní americké infrastruktuře. Radary, komunikační uzly, SATCOM terminály. Statické cíle, dobře identifikovatelné, rozmístěné v několika státech. Pro moderní dronovou a raketovou válku ideální terče.

Pro srovnání: po likvidaci Solejmáního v lednu 2020 Pentagon potvrdil 34 vojáků s traumatickým poraněním mozku po útoku na iráckou základnu Al Asad. V roce 2026 jde o patnáct lokalit, stovky zasažených objektů a sedm mrtvých. Nejde o symbolickou odvetu na jednom místě, ale o distribuovaný tlak na celou regionální síť.

Co to stojí a co bude dál

Energetický dopad války přestal být abstraktní číslo. Mezinárodní energetická agentura v květnové zprávě uvádí ztrátu 12,8 milionu barelů denně z globální nabídky od února, dubnový průměr ropy North Sea Dated 120,36 USD za barel a stále omezený provoz Hormuzského průlivu. Konflikt dočasně odňal téměř 20 % světové nabídky LNG; ceny plynu v Evropě i Asii vystřelily na maxima od ledna 2023. Eurokomisař Dan Jørgensen 13. května řekl AP, že bezprostřední nedostatek leteckého paliva EU nehrozí, ale delší výpadek vyloučit nelze. EU od začátku války zaplatila za stejné množství paliv o 35 miliard eur více.

Česko válku pociťuje zatím nepřímo. Ministerstvo zahraničí od konce února koordinovalo návrat občanů z regionu: k 27. března šlo o více než 1 500 lidí dopravených do ČR speciálními lety. Armáda ČR 1. dubna uvedla, že fyzická přítomnost aliančních sil v Iráku byla dočasně přerušena a české zastoupení v tamní misi prozatím nepokračuje.

A příměří? K 13. května je podle Reuters i AP „na přístrojích“. Trump odmítl íránský návrh dohody, Netanjahu veřejně připouští návrat k vojenské akci, Hormuz zůstává omezený a požadavky obou stran jsou zásadně vzdálené. Válka, kterou Washington 28. února spustil jako preventivní úder proti íránskému jadernému a raketovému programu, nemá viditelný konec, jen satelitní snímky, které ukazují její cenu.

Článek Trump to podělal. Írán zasáhl 18 amerických základen. Ověřené satelitní snímky prokazují, že žádný nebyl podvrh se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se skutečně odehrálo v Hormuzském průlivu

Operace Project Freedom odstartovala 3. května 2026 jako prezidentsky nařízená mise s cílem otevřít bezpečný koridor pro obchodní lodě skrz nejužší místo světového ropného obchodu. CENTCOM nasadil více než 100 letounů a 15 000 vojáků; průjezdu předcházelo několikatýdenní odminování, které začalo už 11. dubna.

Následující ráno místního času Írán odpověděl. Podle přepisu Cooperova brífinku šlo o kombinovaný útok malými čluny, drony a řízenými střelami proti obchodním plavidlům v průlivu a jeho okolí. Vrtulníky Apache a Seahawk zasáhly šest člunů a všechny potopily. Cooper odmítl upřesnit typ munice ani přesné souřadnice střetu.

Důležitý kontext: ještě 3. května britské UKMTO varovalo po zásahu tankeru přibližně 145 km (78 námořních mil) severně od přístavu Fudžajra. A 7. května CENTCOM hlásil další íránské střely, drony i čluny mířící tentokrát přímo na americké torpédoborce. Šest potopených člunů tedy nebylo tečkou, ale jednou epizodou v sérii.

Příměří, které existuje jen na papíře

Formálně jsou Spojené státy a Írán od 8. dubna 2026 v příměří. Bílý dům tehdy v rámci operace Epic Fury oznámil zničení 150 íránských válečných plavidel, potopení všech íránských ponorek a odstranění 97 % námořních min. Slovo „obliterated“ padlo přímo v oficiálním prohlášení.

Cooper 4. května volil střízlivější jazyk. Na přímý dotaz, zda je příměří po nové přestřelce u konce, odpověď odmítl. AP ještě 6. května psala, že obě strany jsou oficiálně v příměří. Realita v průlivu ovšem vypadá jinak:

• 4. května – potopení šesti člunů, íránské drony a střely proti obchodním lodím.
• 4.–5. května – SAE oznámily útok 15 střelami a čtyřmi drony z íránského území; ve Fudžajře hořelo ropné zařízení.
• 7. května – nový íránský útok na americké torpédoborce v Hormuzu.

Příměří nebylo oficiálně odvoláno. Fakticky je ale mrtvé.

Proč je Hormuz problém i pro Česko

Hormuzským průlivem v první polovině roku 2025 procházelo podle americké EIA 20,9 milionu barelů ropy denně, zhruba pětina světové spotřeby, a přes 20 % globálního obchodu se zkapalněným zemním plynem (LNG). Pro Evropskou unii to znamená přímou expozici: státy Perského zálivu dodávaly v roce 2025 asi 7 % unijního dovozu ropy a Katar samotný pokrýval 8,9 % dovozu LNG do EU.

Česko není na Hormuzu fyzicky závislé, ropovod IKL/TAL zajišťuje alternativní zásobování mimo trasu Družba. Jenže ceny ropy se tvoří globálně. Brent během prvních květnových dnů vyskočil nad 115 dolarů za barel, než 6. května po zprávách o průjezdu prvních lodí koridorem spadl na 101,27 USD. Taková volatilita se do českých čerpacích stanic promítne během dnů.

A ropa není jediný kanál. EASA 8. května vydala bezpečnostní bulletin upozorňující, že krize v Perském zálivu narušila dodávky leteckého paliva Jet A-1 do Evropy. Aerolinky dostaly pokyn k posouzení bezpečnosti alternativního paliva Jet A. Konflikt v úzkém průlivu tisíce kilometrů od Prahy tak už reálně zasahuje evropskou leteckou infrastrukturu.

Jak se Project Freedom liší od operací v Rudém moři

Srovnání s operací Prosperity Guardian proti Húsíům v Rudém moři nabízí důležitý kontrast. Tam šlo o mnohonárodní koalici 22 zemí pod Combined Maritime Forces s modelem plošné obrany oblasti. Project Freedom je čistě americká operace s jasně vymezeným koridorem, předchozím odminováním a vícevrstvou obranou formou deštníku, nikoli eskortami jednotlivých lodí.

Hrozba se liší i kvalitativně. Húsíové kombinovali protilodní balistické střely, drony a řízené střely na velké vzdálenosti. Írán v Hormuzu sází na asymetrické prostředky v extrémně stísněném prostoru, malé čluny, drony a řízené střely na krátkou vzdálenost. Po předchozí degradaci klasické flotily mu podle všeho nic jiného nezbývá. Ale i šest malých člunů v průlivu širokém přibližně 33 km dokáže zastavit tanker.

Co bude dál stát pozornost

Klíčová otázka nejbližších dnů není, zda Írán ztratil námořnictvo, to v konvenčním smyslu z velké části ano. Otázka zní, jak dlouho dokáže CENTCOM udržet koridor otevřený proti asymetrickým útokům, které nevyžadují flotilu, ale jen pár rychlých člunů s odhodlanou posádkou. EASA prodloužila varování pro vzdušný prostor jedenácti států regionu do 12. května. Pojistné sazby pro tankery v Hormuzu porostou. A evropské ceny energií budou reagovat na každou další zprávu z průlivu dřív, než ji stihne přečíst český řidič u pumpy.

Článek Íránské námořnictvo v troskách. Americké vrtulníky AH-64 Apache a MH-60 Seahawk poslaly ke dnu šest plavidel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se za 37 dní nepodařilo

Seznam nesplněných cílů je nepříjemně konkrétní. Íránský režim nepadl. Teherán podle dostupných zdrojů neudělal jediný potvrzený strategický ústupek, ani v jaderném programu, ani v raketovém arzenálu. Hormuzský průliv zůstává de facto pod íránskou kontrolou: Council on Foreign Relations uvádí 70% propad lodní dopravy od začátku konfliktu, Mezinárodní námořní organizace mluví o „údajném uzavření“ průlivu a CSIS konstatuje, že provoz klesl na zlomek předválečné úrovně.

Írán si navíc podržel schopnost, která se ukázala jako rozhodující, zasahovat energetickou infrastrukturu v celém Perském zálivu. A právě ta schopnost změnila pravidla hry.

Ras Laffan: den, kdy se válka otočila

18. března 2026 Izrael zasáhl íránské pole South Pars. Teherán odpověděl během hodin úderem na Ras Laffan Industrial City v Kataru, největší exportní zařízení na zkapalněný plyn na světě. QatarEnergy následně oznámila, že útoky snížily exportní kapacitu o 17 % a opravy mohou trvat až pět let.

Tohle nebyl další zasažený závod. Tohle byl moment, kdy se ukázalo, že další eskalace neznamená jen íránské ztráty, ale globální energetický šok. Trump po Ras Laffanu přešel od hrozeb „obliterace“ íránských elektráren k moratoriu na útoky na energetickou infrastrukturu a posléze k příměří.

Kagan čte tento obrat jednoznačně: Írán dokázal, že cena za pokračování války roste rychleji pro Washington než pro Teherán.

Jazyk vítězství, realita patu

Bílý dům od dubna buduje právní a politický rámec pro odchod. 1. května 2026 Trump napsal Kongresu, že nepřátelské akce zahájené 28. února byly „ukončeny“. Tím si vytvořil dvojí štít: vůči kritikům z řad republikánů, kteří žádali autorizaci podle War Powers Resolution, i vůči demokratům, kteří mluvili o nelegální válce.

Jenže o deset dní později, 11. května, sám Trump označil příměří za „na přístrojích“. Provoz v Hormuzu zůstává na zlomku normálu. Ceny ropy se drží vysoko. A podle analýzy CSIS mohly USA za 39 dní kampaně spotřebovat více než polovinu předválečných zásob u čtyř klíčových typů munice, přičemž doplnění potrvá jeden až čtyři roky.

Vyhlášení vítězství je tak spíš mechanismus politického výstupu než popis strategického výsledku. Podle nás jde o nejkřehčí „misi splněnu“ od slavného Bushova transparentu na letadlové lodi v roce 2003.

Proč na tom záleží v Praze

Česko sice neodebírá většinu ropy přímo z Perského zálivu, v roce 2025 šlo přes 42 % dovozu z Ázerbájdžánu, kolem 20 % z Norska a Kazachstánu a přes 10 % ze Saúdské Arábie. Ale ceny na českých pumpách se řídí globální ropou Brent a cenou benzínu na trhu ARA, ne původem konkrétního barelu. Ropa tvoří zhruba třetinu konečné ceny pohonných hmot, zbytek jsou daně, marže a zpracování. I tak se ale ropný šok do české inflace propíše rychle, ČNB uvádí, že mezi cenou ropy a cenou na stojanu prakticky není časový posun.

U plynu je situace složitější. Česko je dnes fyzicky napojené hlavně přes západní Evropu a terminál v Eemshavenu, ale evropský trh reaguje na nervozitu kolem katarského LNG okamžitě. Podle EIA proudila přes Hormuz zhruba pětina světového obchodu se zkapalněným plynem a americké exportní terminály běžely v březnu na 94 % kapacity, takže výpadek jednoduše nezalepí.

A pak je tu bezpečnostní rozměr. Článek 5 NATO se nemění, závazek kolektivní obrany trvá. Ale pokud největší armáda světa nedokáže po měsíci bombardování vynutit ústupky regionální mocnosti, politický tlak na větší evropskou soběstačnost v obraně poroste. Česká i evropská obranná politika s tím ostatně už počítá, ministerstvo obrany explicitně mluví o posilování evropských schopností „v situacích, kdy se NATO neangažuje“.

Kdo drží páku po válce

Kaganův nejostřejší argument nezní, že Amerika prohrála bitvu. Zní, že po této válce se mění vlastnictví páky. Kdo kontroluje Hormuzský průliv, drží v ruce ceny energií, pojistné sazby tankerů, důvěryhodnost amerických bezpečnostních garancí a vyjednávací pozici vůči každému státu závislému na ropě a plynu z Perského zálivu.

Obchvatné kapacity jsou žalostně malé: Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty mají dohromady asi 2,6 milionu barelů denně volné kapacity pro obchvat průlivu, proti dvaceti milionům, které průlivem běžně tečou. Nejzranitelnější je Asie: Čína, Indie, Japonsko a Jižní Korea odebíraly 69 % hormuzské ropy. Tyto země budou muset hledat vlastní modus vivendi s Teheránem. A to je přesně ta změna, kterou žádné Trumpovo prohlášení na Truth Social nevrátí zpět.

Příměří dýchá na přístrojích. Průliv zůstává zúžený. A otázka, kdo po této válce skutečně vyhrál, se nerozhodne v americkém Kongresu ani na sociální síti, rozhodne se v pojistných sazbách tankerů a v telefonátech mezi Teheránem a Pekingem.

Článek 40 dní bombardování Íránu nestačilo. Trump hledá způsob, jak vyhlásit vítězství a odejít se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Trumpův dopis a dvouměsíční odpočet

Celý příběh se začal psát v březnu. 12. března doručil emirátský diplomat nejvyššímu íránskému vůdci Alímu Chameneímu osobní dopis Donalda Trumpa. Podle Axios obsahoval dvouměsíční lhůtu na uzavření nové jaderné dohody, přesný začátek odpočtu ale nebyl nikdy veřejně upřesněn. Trump k dopisu připojil varování, které pak 30. března zopakoval před kamerami: „Pokud Írán dohodu neuzavře, bude bombardování.“ Zmínil i sekundární cla na íránskou ropu a formulaci, kterou Bílý dům v dubnu ještě přitvrdil: „Všechny možnosti jsou na stole.“

Teherán odpověděl 27. března, nikoli přímo Trumpovi, ale přes Omán. Poradce Chameneího sdělil, že Írán je ochoten jednat nepřímo, odmítá však přímé rozhovory vedené pod „maximálním tlakem“ a vojenskými hrozbami. Dveře zůstaly pootevřené. Jen ne dokořán.

Pět kol, jeden spor

Od dubna se rozběhla série jednání, jejichž tempo zpočátku překvapilo i zkušené diplomaty:

• 12. dubna, Maskat — první kolo v nepřímém formátu. Obě strany ho označily za „pozitivní a konstruktivní“. Omán se etabloval jako hlavní zprostředkovatel.
• 19. dubna, Řím — druhé kolo posunulo debatu od obecných principů k rámci budoucí dohody.
• 26. dubna, Maskat — třetí kolo na expertní úrovni. Íránská delegace jednala s „extrémní opatrností“, jak napsal Reuters.
• 2. května — čtvrté kolo se odkládá. Rubio veřejně prohlásí, že Írán se musí vzdát veškerého obohacování. Americká červená linie je na stole.
• 11. května, Maskat — čtvrté kolo nakonec proběhne. Arákčí trvá na obohacování, Witkoff na jeho konci. Ománské ministerstvo zahraničí poté mluví o „užitečných a originálních nápadech“ a avizuje páté kolo po konzultacích delegací s vedením.

Právě tady se láme klíčový moment. Írán neodmítl jednat, odmítl jednat za podmínek, které Washington považoval za nepřekročitelné. A Washington neodmítl íránskou odpověď jako celek, odmítl představu, že by Teherán směl pokračovat v obohacování byť v omezeném rozsahu. Slovo „nepřijatelné“ v tomto kontextu nejspíš nepadlo nad jedním dokumentem, ale nad propastí mezi dvěma nesmiřitelnými pozicemi.

Co stálo za íránským otálením

Teherán nečekal do poslední chvíle z rozmaru. Podle informací Axios íránská strana zvažovala mezikrok, prozatímní dohodu, která by zmrazila nejcitlivější části programu výměnou za částečnou sankční úlevu, aniž by vyžadovala okamžité úplné zastavení obohacování. Trumpův dvouměsíční časový rámec byl z pohledu Teheránu příliš těsný na finální komplexní dohodu, a tak Írán zpomaloval, vyjednával o formátu a trval na nepřímém kanálu.

Zároveň platilo, že Arákčí po prvním kole informoval nejen Omán, ale i Katar, Kuvajt a Egypt. Teherán si budoval regionální podporu pro svou pozici, což byl signál, že případný americký úder by nebyl jen bilaterální záležitostí, ale problémem celého Perského zálivu.

Co by to znamenalo pro Česko

Hormuzským průlivem v roce 2025 procházelo zhruba 20 milionů barelů ropy denně, asi čtvrtina světového námořního obchodu s ropou a téměř pětina globálního LNG. Podle IEA ale do Evropy míří přímo jen asi čtyři procenta ropných toků přes Hormuz. Pro Česko by tedy primárním rizikem nebyl fyzický výpadek dodávek, ale cenový šok na světových trzích.

Česká republika je téměř stoprocentně závislá na dovozu ropy a plynu. Oproti situaci před dvěma lety je ale odolnější: po dokončení rozšíření ropovodu TAL+ dokáže pokrýt roční potřebu ropy západní trasou a Správa státních hmotných rezerv drží nouzové zásoby minimálně na 90 dní. První dopad eskalace by se projevil na čerpacích stanicích a v nervozitě trhů, ne v prázdných zásobnících.

Diplomacie, která ještě dýchala

Dvanáct dní po čtvrtém kole, 23. května, se obě strany sešly v Římě na pátém kole. AP ho shrnula jako „určitý, ale ne rozhodující pokrok“. Proces nebyl mrtvý. Nebyl ale ani blízko cíle.

Skutečná „nepřijatelnost“ jara 2025 nespočívala v jednom odmítnutém dokumentu. Spočívala v tom, že Washington požadoval nulu a Teherán nabízel kompromis, který pro americkou stranu nulou nebyl. Dokud jedna ze stran neustoupí, nebo dokud někdo nenajde kreativní slovní obrat, který nulu zamaskuje, bude každé další kolo končit stejně: užitečnými nápady a otevřenými dveřmi, za kterými nikdo neprojde.

Článek Írán odpověděl Trumpovi na poslední chvíli. Podmínky příměří byly velkorysé. „Nepřijatelné,“ reagoval se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od komponent ke konceptu ICBM

Časová osa veřejně dostupných stop začíná nejpozději v roce 2009, kdy Treasury poprvé pojmenovalo finanční tok mezi severokorejskou Tanchon Commercial Bank a íránským SHIG. V lednu 2016 přibyl detailní sankční text s konkrétními komponentami. A v září 2020 americká administrativa zašla ještě dál: pojmenovala Shahid Haj Ali Movahed Research Center jako klíčový uzel íránsko-severokorejské raketové spolupráce a jednoho konkrétního muže, Seida Mir Ahmada Nooshina, jako vyjednavače projektů dlouhého doletu s Pchjongjangem.

Bechtol, profesor bezpečnostních studií a autor několika knih o severokorejské proliferaci, tyto rozptýlené stopy v březnu 2026 poskládal do ostřejší teze: Írán nezískal jen součástky, ale technologický základ pro systém třídy Hwasong-15, raketu postavenou na motorové architektuře odvozené od sovětského RD-250.

Co umí Hwasong-15

Podle databáze CSIS Missile Threat byl Hwasong-15 poprvé testován v listopadu 2017 a naposledy v únoru 2023. Jde o dvoustupňový kapalinový nosič s odhadovaným doletem přes 12 000 km, dostatečným k zasažení celého pevninského území Spojených států. Pro Evropu včetně České republiky je to vzdálenost s velkou rezervou.

Klíčové parametry severokorejského Hwasong-15:

• Typ: dvoustupňová kapalinová balistická raketa
• Odhadovaný dolet: 12 000+ km
• Pohon prvního stupně: dva motory odvozené od sovětského RD-250
• Testy: 2017, 2022, 2023

Pokud by Írán skutečně dokázal tuto architekturu přetavit do vlastního funkčního systému, přestal by být hrozbou jen pro Blízký východ a jihovýchodní Evropu. Stal by se hrozbou transatlantickou.

Proč se rámec změnil právě teď

28. 2. 2026 odstartovala Operace Epic Fury. Pentagon v oficiálním přehledu ze 16. března uvádí mezi cíli balistická stanoviště, výrobní kapacity a raketový průmysl. Bílý dům mluví o zničení íránských balistických raket, odpalovačů a raketového průmyslu. Nejde tedy jen o likvidaci zásoby regionálních střel, americká komunikace otevřeně cílí na infrastrukturu, která by mohla sloužit i budoucímu programu dlouhého doletu.

NATO 5. 3. 2026 potvrdilo zvýšení pohotovosti protibalistické obrany po íránském útoku na Türkiye. České ministerstvo zahraničí tentýž den odsoudilo íránské raketové útoky a ministr Petr Macinka výslovně zmínil, že mezi cíli spojeneckých úderů jsou vojenské lokality spojené s balistickými systémy.

Hotová zbraň, nebo technologický základ?

Tady je nutné být přesný. Ve veřejně dostupných primárních zdrojích se nám nepodařilo dohledat potvrzený íránský letový test mezikontinentální balistické rakety ani její operační rozmístění. Rozdíl mezi „Írán má technologický základ ICBM“ a „Írán má ICBM“ je zásadní, podobně jako je rozdíl mezi stavebním plánem a hotovou budovou.

Srovnání se zralými jadernými mocnostmi to ilustruje:

Írán tedy není na úrovni strategické síly Moskvy ani Pekingu. Ale podle nás je podstatné něco jiného: veřejná rétorika západních vlád byla po léta výrazně opatrnější než detaily v jejich vlastních sankčních spisech. Dokumenty z let 2016 a 2020 popisovaly osmdesátitunový booster a vyjednávání o projektech dlouhého doletu, a přesto se veřejná debata točila kolem íránských balistických střel středního doletu.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Pokud Bechtolova interpretace odpovídá realitě a Írán skutečně získal funkční know-how třídy Hwasong-15, pak se technologická hranice mezi regionální a transatlantickou hrozbou posunula dál, než naznačovala opatrná veřejná komunikace. NATO svou protibalistickou obranu staví explicitně na ochranu evropských populací a území proti proliferujícím hrozbám, a v březnu 2026 ji poprvé aktivně použilo proti íránské střele mířící na členský stát.

Hotový íránský ICBM veřejně potvrzen není. Ale základ, ze kterého by mohl vzniknout, je v amerických dokumentech popsán jmény, adresami a čísly objednávek už deset let. Zle nemusí být zítra ráno, ale stavební plán je na stole déle, než kdokoli veřejně přiznával.

Článek Zle teprve bude. Severokorejci předali Íránu tajemství mezikontinentálních balistických raket se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ropa jako fiskální injekce, ne jako bianco šek

Mechanismus je přímočarý. Válka v Íránu a hrozba uzavření Hormuzského průlivu ženou cenu ropy vzhůru. Pro Rusko, jehož federální rozpočet stojí a padá s energetickými příjmy, je to okamžitá úleva. Podle analýzy Atlantic Council, která cituje Oxford Institute for Energy Studies, dosáhly ruské ropné a plynové příjmy do státního rozpočtu v roce 2025 zhruba 8,5 bilionu rublů. Při delším období vysokých cen může Moskva tuto částku ještě navýšit.

Jenže celou válku na Ukrajině z toho nezaplatí. SIPRI ve své analýze ruského rozpočtu pro rok 2026 pracuje s celkovými vojenskými výdaji kolem 14,9 bilionu rublů, a to po roce 2025, kdy Rusko na válku a armádu vynaložilo odhadem 16 bilionů. Ropné příjmy pokrývají zhruba polovinu. Zbytek jde z daní, vnitřního dluhu, škrtů v civilních kapitolách a přesunů uvnitř rozpočtu.

Íránská válka Rusku válku nezaplatí. Ale může oddálit okamžik, kdy fiskální tlak začne omezovat tempo válčení. A v konfliktu, kde rozhodují měsíce, to není málo.

Americké interceptory hoří na Blízkém východě

Druhý kanál je vojenský a pro Ukrajinu bezprostředně bolestivý. Americké zásoby přesně naváděné munice a protivzdušných interceptorů nejsou nekonečné. Každá raketa vypálená na obranu amerických pozic v Perském zálivu je raketa, která neletí do Evropy jako součást podpory ukrajinské protivzdušné obrany.

Washington Post 6. března 2026 s odvoláním na tři informované americké činitele napsal, že Rusko předává Íránu zpravodajské informace o poloze amerických válečných lodí a letadel. Írán nemá vlastní silnou satelitní konstelaci, ruské snímky a zpravodajská podpora mu tak mohou výrazně zlepšit přesnost zásahů. Tvrzení stojí na anonymních zdrojích a není nezávisle potvrzené, ale pokud se ukáže jako pravdivé, znamená to, že Moskva aktivně přispívá k pálení amerických zásob, aniž by vystřelila jedinou vlastní střelu.

Pro Ukrajinu to v praxi znamená menší dostupnost systémů protivzdušné obrany a delší čekací doby na doplnění. Michta to rámuje jako jarní operační okno, období, kdy ruský tlak na frontě může zesílit právě proto, že ukrajinská protivzdušná obrana slábne.

NATO na papíře sílí, v praxi váhá

Tady je třeba být přesný. NATO se nerozpadá v žádném formálním smyslu. Na summitu v Haagu 25. června 2025 spojenci znovu potvrdili článek 5 i podporu Ukrajině. V březnu 2026 generální tajemník oznámil, že všichni členové Aliance už plní alespoň dvouprocentní závazek výdajů na obranu, přičemž evropské a kanadské výdaje meziročně vzrostly o 20 %.

Problém je jinde. Politická důvěra v transatlantickou vazbu eroduje. Spory o sdílení břemene se nezmírnily, naopak. A hlavně: Evropa zůstává kriticky závislá na amerických schopnostech, které si sama nedokáže nahradit. Podle analýzy Brookings chybí evropským armádám tankování za letu, strategická přeprava, integrovaná protivzdušná a protiraketová obrana a velitelské systémy na úrovni, která by umožnila operovat bez americké páteře. Defense News na základě expertní ankety z února 2026 uvádí, že některé z těchto schopností, zejména kosmický průzkum a integrovaná protivzdušná obrana, jsou realisticky úkolem pro začátek třicátých let.

Pro Rusko není nutné, aby se NATO formálně rozpadlo. Stačí, když se prohloubí nedůvěra, zpomalí evropské dozbrojení a prodlouží rozhodovací cykly. Každý měsíc, kdy Evropa nedokáže nahradit americké podpůrné kapacity, je měsíc, kdy Moskva operuje s větším manévrovacím prostorem.

Co to znamená pro Česko

Česká obrana je podle Obranné strategie z roku 2023 postavena na aliančním systému kolektivní obrany. NATO je hlavní rámec, ne doplněk. Pokud se transatlantická vazba oslabuje, dopadá to přímo na bezpečnostní architekturu, ve které Česko funguje.

Vláda na to reaguje: v březnu 2025 schválila postupné zvýšení obranných výdajů na 3 % HDP do roku 2030, pro rok 2026 počítá s 2,2 %. Jenže vyšší rozpočet sám o sobě neznamená okamžitou schopnost. Česko čelí konkrétním úkolům:

• Posílení role hostitelské země pro přesuny spojeneckých sil přes české území
• Doplnění munice, protivzdušné obrany a logistických kapacit
• Vyšší odolnost vůči hybridním a informačním operacím

Estonská zahraniční rozvědka ve výroční zprávě z února 2026 uvádí, že Rusko nemá v příštím roce úmysl vojensky napadnout členský stát NATO. Zároveň ale dodává, že Moskva pokračuje v reformě armády a zůstává nebezpečná. Pro Česko to znamená, že bezprostřední přímý útok nehrozí, ale okno pro přípravu se zužuje.

Kreml nesedí u šachovnice, ale u rulety

Klíčová otázka zní, zda Putin íránskou krizi naplánoval, nebo ji prostě využívá. Rusko-íránská vojenská spolupráce sice předcházela konfliktu, ale důkaz o tom, že Kreml válku v Íránu spoluvyvolal, se nám dohledat nepodařilo. Moskva spíš reaguje na příležitost, která se nečekaně otevřela.

To ale neznamená, že je méně nebezpečná. Oportunistický hráč s jadernými zbraněmi, rostoucími příjmy a ochotou sdílet zpravodajské informace s americkým protivníkem na Blízkém východě, to je kombinace, která nevyžaduje šachového velmistra, aby způsobila škodu.

Situace se může obrátit: pokud se íránská válka zkrátí, americké zásoby se uvolní pro Evropu a sankční tlak na ruskou ropu zůstane tvrdý, Moskva ztratí většinu výhod, které nyní sbírá. Pokud se ale konflikt protáhne, každý další měsíc hraje ve prospěch Kremlu, ne proto, že by vyhrával, ale proto, že jeho protivníci jsou zaneprázdněni jinde.

Článek Rusko je velkým vítězem války v Íránu. Zatímco se NATO rozpadá zevnitř, získává silnou výhodu proti Ukrajině se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čtyři odhalení za tři měsíce

Íránská mediální kampaň měla jasnou dramaturgii:

• 11. 1. 2025 — Tasnim zveřejnila záběry z nového podzemního „raketového města“ s raketami Emad, Qadr a Qiam. Agentura sama uvedla, že 90 % areálu zůstalo skryto.
• 2. 2. 2025 — do provozu vstoupilo podzemní námořní raketové zařízení v Bandar Abbásu s pobřežními střelami Qadr-380 a dalšími protilodními systémy.
• 25. 3. 2025 — „megacity“ s tisíci přesně naváděných raket pěti různých typů plus střelou s plochou dráhou letu Paveh.
• Začátek března 2026 — CNN identifikovala ve zveřejněném videu podzemní tunely plné dronů Shahed.

Motiv je průhledný: Teherán reagoval na domněnku, že předchozí americko-izraelské údery jeho raketovou sílu ochromily. Kontrolované odtajnění funguje jako zbraň samo o sobě, zvyšuje nejistotu protivníka, aniž by prozradilo skutečné rozložení celé sítě.

Co z toho je ověřitelné a co propaganda

Důležité je oddělit fakta od sebeprezentace. CSIS hodnotí íránský raketový arzenál jako největší a nejrozmanitější na Blízkém východě, s věrohodnou hrozbou pro americké a partnerské síly v regionu. To není íránské tvrzení, ale západní expertní konsenzus.

Méně jisté je všechno kolem hloubky. Velitel Letecko-kosmických sil IRGC Hajizadeh v listopadu 2024 tvrdil, že raketová města leží 500 metrů pod zemí. Často citovaná hodnota „100 metrů“ se v otevřených zdrojích nepodařilo nezávisle ověřit u žádného konkrétního komplexu. Reálná hloubka se pravděpodobně liší objekt od objektu a právě tato neznámá je z vojenského hlediska klíčová.

Počet „tisíců zbraní“ je doložený pro balistické rakety v březnové megacity. U dronů Shahed-136 přesné číslo veřejné materiály neukazují. Írán navíc v dubnu 2026 prohlásil, že tempo obnovy a přebíjení odpalovačů je vyšší než před válkou, což je nutné brát jako propagandistické tvrzení, nikoli ověřený fakt.

Proč nestačí mít nejsilnější bombu

USA disponují pumou GBU-57 Massive Ordnance Penetrator, třináctitunovou zbraní určenou pro tvrdé a hluboko uložené cíle. Její veřejně popsaný účinek sahá zhruba do hloubky asi 61 metrů (200 stop). Při operaci Midnight Hammer proti íránskému jadernému komplexu Fordow americké letectvo útočilo nikoli prostým „provrtáním hory“, ale přes ventilační šachty a známé vstupy. Pentagon vysvětlil, že každá zbraň měla individuálně naprogramovanou roznětku podle konkrétní geologie a geometrie cíle.

Problém tedy není v absenci munice. Problém je v tom, že Írán provozuje více než tucet velkých podzemních zařízení rozptýlených po celé zemi. Podle Reuters měli američtí činitelé po týdnech letecké kampaně jistotu zničení asi třetiny raketového arzenálu. Další třetina byla pravděpodobně poškozena nebo zasypána v tunelech, ale její stav zůstal nejasný. Zbývající část přežila. Spolehlivě vymazat celou síť najednou vyžaduje znalost každého vstupu, každé šachty, přesnou geologii desítek lokalit a čas, který protivník nemusí poskytnout.

Co to znamená pro Česko a NATO

Přímá hrozba pro české území z íránských podzemních skladů neplyne. Nepřímá ano a je konkrétní. Rada EU v lednu 2026 označila íránskou vojenskou podporu Rusku za přímou hrozbu pro bezpečnost EU. Drony Shahed se staly klíčovým nástrojem ruské kampaně proti ukrajinským městům a energetické infrastruktuře. Každý Shahed, který přežije v íránském tunelu, je potenciální Shahed nad Charkovem.

České ministerstvo zahraničí v únoru 2026 výslovně odsoudilo íránské raketové útoky na státy regionu. Ministr Macinka potvrdil, že americko-izraelské údery cílily i na podzemní lokality napojené na balistické systémy, a vydal cestovní varování pro širší Blízký východ. NATO po zachycení íránských balistických střel mířících na Turecko zvýšilo celoalianční postoj protiraketové obrany.

Odstrašení místo rozhodnutí

Srovnání se nabízí se Severní Koreou, která provozuje obdobnou tunelovou infrastrukturu, například základnu Sakkanmol se sedmi vstupy do podzemních objektů. Rozdíl je v přístupu: Pchjongjang maximálně utajuje, Teherán naopak kontrolovaně vystavuje. Obě strategie sledují totéž, přesvědčit protivníka, že cena preventivního úderu převýší jeho přínos.

Írán buduje podzemní raketovou infrastrukturu déle než dvě dekády, od traumatu íránsko-irácké války. Výsledkem není nezničitelnost v absolutním smyslu. Výsledkem je systém, jehož úplná likvidace je tak drahá, zpravodajsky náročná a časově nejistá, že racionální protivník raději volí jiné nástroje: sankce, sabotáž, diplomacii.

Region tak čeká spíš vleklý odstrašovací souboj než rozhodnutí jedním úderem. A právě to je zpráva, kterou Teherán těmi videi posílá.

Článek Írán odhalil podzemní raketová města v hloubce 100 metrů. Skrývají tisíce zbraní, které Američané nedokáží zničit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč Hormuz není jen bod na mapě

Čísla americké Energetické informační agentury (EIA) za první polovinu roku 2025 jsou jednoznačná: průlivem procházelo 20,9 milionu barelů ropy denně a 323 milionů kubických metrů LNG denně, tedy přes dvacet procent celosvětového obchodu se zkapalněným plynem. Alternativní ropovody v Saúdské Arábii a Spojených arabských emirátech zvládnou obejít zhruba 4,7 milionu barelů denně. To je méně než čtvrtina normálního toku.

Pro Evropu je přímá fyzická závislost menší než pro Asii. Mezinárodní energetická agentura (IEA) odhaduje, že do Evropy směřovalo kolem 600 tisíc barelů denně, tedy asi čtyři procenta regionálních toků surové ropy přes Hormuz. Jenže trh s ropou je globální. Když vypadne pětina nabídky, cena roste všude, bez ohledu na to, odkud konkrétní barel fyzicky dorazí.

Spor o pořadí: kdo ustoupí první

Jádro diplomatického zablokování není ideologické, ale sekvenční. Írán podle zprávy AP z 27. dubna nabídl otevření průlivu jako první krok, výměnou za ukončení americké námořní blokády íránských přístavů a zastavení vojenských operací. Jaderný program, rakety a podporu proxy sil chtěl řešit až v další fázi.

Washington to odmítl. Bílý dům trvá na tom, že nelze uzavírat dílčí dohodu, která ponechává stranou existenční bezpečnostní otázky. Írán navíc odmítl přímý kontakt s americkými vyjednavači, veškerá komunikace měla probíhat přes pákistánské prostředníky. Formát označovaný jako „Islamabad Talks 2026″ tak zůstává prázdnou nádobou.

Pákistán přitom není okrajový hráč. EU mu veřejně poděkovala za zprostředkování příměří z 8. dubna a Rada EU ho výslovně označila za potvrzeného mediátora. Problém je, že mediátor nemůže překlenout propast, pokud obě strany definují úspěch protichůdně.

Co už se děje s cenami, a co teprve přijde

Cenový šok není hypotéza. Eurostat za březen 2026 zachytil meziměsíční nárůst cen dieselu v EU o 19,1 % a benzínu o 10,6 %. V Česku byl skok ještě ostřejší: nafta +27,6 %, benzín +14,6 %. Český statistický úřad uvádí březnový průměr 42 korun za litr nafty a 38,10 korun za litr Natural 95.

Česká expozice vůči Hormuzu jde primárně přes ropu. Podle statistik MPO dovezla republika v roce 2025 přes deset procent ropy ze Saúdské Arábie. Plyn už do Česka fyzicky proudí jen z Německa, takže přímé „vypnutí“ plynu nehrozí, ale globální LNG šok se přelévá do evropských velkoobchodních cen a po expiraci kontraktů se propíše i do účtů domácností.

Evropská komise v komunikaci z 22. dubna výslovně počítá s tím, že růst cen energií se postupně přenese do potravin, hnojiv, chemie a dopravy. Brusel už přešel z monitoringu do krizové koordinace, koordinační skupiny pro plyn a ropu zasedaly 24. dubna a řešily možné uvolňování strategických zásob včetně dieselu a leteckého paliva.

Ani dohoda neznamená návrat k normálu

I kdyby se zítra podařilo podepsat příměří s otevřením průlivu, normální provoz se nevrátí ze dne na den. AP cituje americké námořní velení, podle kterého může odminování Hormuzského průlivu trvat měsíce. Miny nejsou jen fyzická hrozba, jsou signálem pro rejdaře a pojišťovny. Dokud Lloyd’s a další pojistitelé neoznačí průliv za bezpečný, tankery buď nepojedou, nebo budou účtovat válečné přirážky.

Podle expertů citovaných AP navíc Írán pod tlakem blokády čelí nutnosti omezit těžbu už v řádu dvou týdnů, nemá kam ropu skladovat ani exportovat. To zvyšuje motivaci k dohodě, ale zároveň i k zoufalým krokům. Jeden incident na moři, sestřelený dron, poškozený tanker, neidentifikovaná mina, může převést krizi z diplomatické zpět do vojenské roviny.

Proč je tohle jiné než minulé hrozby

EIA ve své dubnové prognóze poprvé pracuje s uzavřením Hormuzu nikoli jako s hypotetickým scénářem, ale jako se vstupním předpokladem. Sama agentura přiznává, že takovou situaci dosud modelovat nemusela. Rozdíl proti minulým epizodám, tankerové válce osmdesátých let a íránským hrozbám v roce 2012, spočívá v kombinaci skutečné války, aktivní námořní blokády a minového rizika současně.

Hrobem světového obchodu se Hormuz nestává jedním dramatickým zavřením na mapě. Stává se jím tím, že na šestatřiceti kilometrech vody visí zároveň energetická bezpečnost, pojistná jistota lodí, cenová očekávání trhů a důvěra, že zboží dorazí včas. Když se tři z těchto čtyř pilířů otřesou najednou, výsledek se měří v korunách na pumpě, v cenách chleba a v nervozitě průmyslu, ne v počtu výstřelů.

Článek Svět na pokraji totálního chaosu. Jednání Ameriky a Íránu ztroskotala, Hormuzský průliv se může stát hrobem světového obchodu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ocelárna, na které stojí zbrojní řetězec

Zlatoustovský metalurgický závod (ZMZ) na svém webu otevřeně uvádí, že vyrábí vysoce legované a vysokochromové oceli se strategickou orientací na obranně-průmyslový komplex. Podnik má status systémotvorného podniku Ruské federace a jeho ocel odebírají závody jako Omsktransmaš (tanky T-80), Kurganmašzavod (BMP-3), podniky Sjednocené korporace pro výrobu motorů (ODK) i konstrukční kancelář SKB Turbina. Bez ferochromu v tavicí peci ZMZ nedokáže držet chemické specifikace těchto ocelí – klesá obsah chromu, a tím i korozní odolnost, tvrdost a žárupevnost hotového materiálu.

Nejde tedy o to, že by se tanky v poli zastavily ze dne na den. Dopad je pomalejší, ale o to zákeřnější: zužuje se výroba nových dílů a opravy techniky závislé na speciálních ocelích ze Zlatoustu.

Íránská trasa přes Tbilisi a proč fungovala

Interní smlouvy a prezentace reprodukované investigativním portálem UNITED24 Media odhalují dodavatelský řetězec, který začínal u íránské těžařské firmy EMIDCO, pokračoval přes gruzínskou společnost Rebratone sídlící v Tbilisi Free Zone a končil u ruského obchodníka ZEMZ, jenž materiál přeprodával do Zlatoustu. Smlouva pochází ze 14. října 2021, tedy ještě před plnou invazí.

Proč zrovna Gruzie? Tbilisi Free Zone nabízí nulovou korporátní daň, nulové DPH, žádné importní zatížení a možnost platit v jakékoli měně. Pro přeposílací firmu, která potřebuje překlenout íránsko-ruský obchod mimo dosah západních bank, je to ideální prostředí. Nejde nutně o prokázanou politickou toleranci gruzínského státu, ale o systémové nastavení, které podobné schéma usnadňuje.

Tři kanály, žádný spolehlivý

Írán ale nebyl jedinou cestou. Podle interních materiálů ZEMZ firma v březnu 2025 odebírala ferochrom ze tří zdrojů: z Íránu, z Kazachstánu a z ruského čeljabinského podniku. Problém je, že žádný z nich sám o sobě nestačí.

• Ruský domácí zdroj (Čeljabinsk) je dnes hlavní trasou, ale neplní objednávky – dokumentovaný schodek činí 1 470 tun. Některé alternativní ruské nabídky ZEMZ odmítl kvůli příliš vysokému obsahu křemíku, který kazí chemii výsledné oceli.
• Kazašský ferochrom od Kazchrome má vyšší obsah chromu, nižší stopové prvky a lepší metalurgické vlastnosti, proto si drží cenovou prémii. Interní hodnocení ZEMZ ho označuje za kvalitnější. Jenže Kazachstán je pod rostoucím diplomatickým tlakem Západu.
• Íránský kanál přes Gruzii fungoval spolehlivě, ale jeho zveřejnění zvyšuje riziko sankčního zásahu a problémů s dodržováním předpisů pro zapojené banky a dopravce.

Výsledek: ruský obranný průmysl u tak základního vstupu, jakým je ferochrom, pořád žongluje mezi třemi nespolehlivými zdroji. A deficit už existuje.

Západ ví, ale zavírá pomalu

O tom, že Rusko obchází sankce přes třetí země, Západ ví systémově minimálně od března 2023, kdy americká ministerstva financí, obchodu a spravedlnosti vydala společné varování před prostředníky ve třetích zemích. USA od té doby postihly desítky firem ze třetích zemí zásobujících ruský vojenský průmysl.

Evropská unie postupovala opatrněji. Brusel nemá obecné sekundární sankce po americkém vzoru, sám to přiznal v otázkách a odpovědích k 11. sankčnímu balíku. Disponuje ale jiným arzenálem: může zařazovat třetizemní firmy a osoby na sankční seznamy, blokovat transakce s vybranými zahraničními bankami a od dubna 2026 poprvé aktivoval svůj nástroj proti obcházení sankcí v rámci 20. sankčního balíku. To je důležitý precedent – Brusel přešel od upozorňování k přímému blokování exportu citlivého zboží do konkrétní třetí země.

Přesto platí: dosavadní prioritou Západu byly high-tech komponenty a čipy, nikoli hutní suroviny. Ferochrom zatím propadával sítem.

Co zveřejnění změní – a co ne

Publikace dokumentů pravděpodobně urychlí přesun dodávek k domácímu čeljabinskému kanálu, který je už dnes hlavní trasou. Banky a pojišťovny zapojené do íránsko-gruzínského řetězce přehodnotí riziko. Rebratone možná zmizí a nahradí ji jiná nastrčená firma.

Trasa se může změnit. Fyzika nabídky a poptávky nikoli. Dokud ruský domácí průmysl nedokáže vyrobit dost kvalitního ferochromu a Zlatoust zůstane závislý na úzkém okruhu dodavatelů s rozdílnou chemií, bude úzké hrdlo existovat dál. A právě v tom spočívá skutečná slabina: ne v jedné íránské slitině, ale v tom, že ve čtvrtém roce plnohodnotné války Rusko u kritického vstupu pro svou zbrojní výrobu stále nemá spolehlivý plán B.

Článek Ruská válečná mašinerie má fatální slabinu. Jediná ocelárna drží v chodu celý vojenský průmysl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejsilnější ze všech a PVO ji neumí vždy zachytit

Chorramšahr-4, známá také jako Chajbar, je íránská balistická raketa středního doletu čtvrté generace. Její dolet jsou přibližně 2 000 kilometrů, uvádí Wikipedia s tím, že nese masivní bojovou hlavici o váze 1 500 kilogramů. Díky pokročilému motoru na kapalné palivo, které lze v raketě skladovat dlouhodobě, je systém připraven k velmi rychlému odpálení.

Kreml je v situaci, kterou už nedokáže skrývat. Supervelmoc se totálně hroutí pod ukrajinskými útoky a fronta se pro něj nevyvíjí dobře

Běžně je kapalné palivo vnímáno jako nevýhoda a přednost mívá tuhé, ale Írán u této rakety využívá technologii, kdy je „zapečetěno“ v nádržích přímo v továrně. Chorramšahr-4 tak může zůstat natankovaná a připravená k odpálení po dobu několika let, podobně jako rakety na tuhá paliva, aniž by docházelo k degradaci paliva, uvádí CAT-UXO.

Doba přípravy před odpálením je tak pouhých 15 minut. Zásadní inovací rakety je i pokročilý naváděcí systém, který umožňuje korigovat trajektorii letu také mimo atmosféru. To jí dodává vysokou přesnost a schopnost odolávat prostředkům elektronického boje, přičemž dosahuje v terminální fázi extrémních rychlostí, což z ní činí vážnou hrozbu pro stávající PVO.

Video: Ukrajinci udeřili na shromaždiště ruských vojáků, kteří se zrovna chystali k akci. Ani se nestihli bránit

Ostatně umí proniknout i tou izraelskou, která je všeobecně jednou z nejlepších na světě. Ale i ona má limity, hlavně pokud dojde k jejímu zahlcení jinými raketami a drony. Konkrétně proti balistickým raketám je určen David’s Sling (Davidův prak) nebo Arrow-2 a Arrow-3, potvrzuje Wikipedia. Ani ty ovšem nejsou 100% a nějaká jim občas proklouzne.

Článek Zkáza pro Izrael. Íránská bestie proráží jeho PVO a doručuje s přesností 1,5 tuny zkázy až na 2 000 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hoot bylo opakovaně testované

Kavitační torpédo Hoot je tajnou zbraní a k dispozici je o něm velmi málo informací. Wikipedia uvádí, že mělo být poprvé vyzkoušené na maketě ponorky v roce 2006, ale jeho další zkouška se uskutečnila až v roce 2017. V jaké fázi se nachází jeho vývoj, případně výroba, a jestli je opravdu připravené k vojenské akci, není známo. Pokud ano, mohlo by být samozřejmě jednou ze zbraní, s nimiž by se Írán mohl pokusit útočit na americká vojenská plavidla, ale například i potopit nějaký tanker v Hormuzském průlivu, což by byla vážná hrozba.

„Ještě nedávno se Rusové cítili bezpečně. Odteď bude zničen každý, kdo se objeví.“ Ukrajinci budí hrůzu 80 km v ruském týlu

Forbes uvádí, že se mnozí analytici kloní k názoru, že je Hoot vlastně ruské torpédo VA-111 Škval. To mělo být schopné odpálení z torpédometu ráže 533 milimetrů a dosahovat rychlosti až 200 uzlů. Jeho slabinou je však nízký dosah, odhadován je na 10 kilometrů. To znamená, že člun nebo ponorka, která by ho torpédo odpálit, by musela připlout velice blízko ke svému cíli. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že třeba v případě americké letadlové lodi jde o sebevraždu. Pokud by se to ale Íráncům povedlo, mohli by způsobit velkou škodu.

Bubliny snižují odpor vody

Škval nebo Hoot využívá jevu tzv. superkavitace. CenterForSecuritypolicy uvádí, že systém torpéda mění mořskou vodu na páru, a ta je přiváděná do přední části torpéda. Uniká jako jakýsi roj bublin, v němž se torpédo pohybuje, což eliminuje odpor vody, a těleso pak může díky raketovému pohonu dosahovat vysoké rychlosti. Kromě malého dosahu to má další nevýhody, hlavně hluk, který torpédo produkuje, a také má omezené možnosti manévrování.

Rusové zkusili mohutně udeřit, ale Ukrajinci se rvou jako lvi. Sen o velké ofenzivě se rozplývá. Nechápou, co se děje

Velkou neznámou rovněž je, jestli má Írán k odpálení torpéda prostředky; ideální jsou jeho ponorky třídy Kilo. Wikipedia uvádí, že íránské námořnictvo mělo 3, ale 1 z nich údajně Američané v březnu 2016 potopili. Co je s dalšími, není známo. Íránci také disponují miniponorkami třídy Ghadir s dvěma torpédomety. I ty by teoreticky mohly být schopné takové torpédo odpálit, ale kolik jich je funkčních, je neznámý údaj. Není nicméně vyloučeno ani to, že by šlo torpédo odpálit i z torpédového člunu, ale ten by se těžko k cíli přiblížil.

Článek Přízrak pod hladinou, proti němuž není obrana, a Američané to vědí. Íránské supertorpédo Hoot drtí vše, co se mu objeví v cestě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nikdo neví, kde se voják s MANPADS objeví

Aktuální příměří mezi Íránem a jeho soupeři může být podle všeho využíváno ke zbrojení a přípravě na další údery. Redakci Armádního Zpravodaje nepřekvapuje, že se v Pákistánu nepodařilo dojednat ukončení války, jelikož Írán trvá na náhradě škod ze strany Ameriky, což je ale nemyslitelné, a Amerika zase chce, aby se vzdal zcela obohacování uranu.

Průser, který sráží největší pýchu i páteř ruského letectva. Továrnu na Su-35S a Su-57 zachvátil požár

TheGuardian uvedl, že americký viceprezident J. D. Vance sice označil řadu rozhovorů za přínosnou, ale k dojednání příměří nedošlo. Podmínky jsou ostatně ze strany Íránu podobně přehnané jako ze strany Ruska na Ukrajinu. Jenomže jestli opravdu nedojde k ukončení konfliktu, bude to Írán, komu zůstane totálně zdevastovaná země a chaos ve společnosti.

Ukazuje sice, že je ochotný svůj lid obětovat a nechat bombardovat naprosto vše, zatímco sám útočí na okolní země, ale tahá za mnohem kratší provaz. Ameriku stojí válka také hodně, ale může na ní profitovat i díky prodeji ropy, které má dle Donalda Trumpa přebytek a je ochotna ji ihned začít dodávat do Evropy, jak 11. dubna 2026 pronesl, uvádí AA.

Trump je na hodně tenkém ledu. Americká invaze do Íránu už jednou proběhla. A skončila masakrem amerických jednotek

Írán má totiž nadále blokovat Hormuzský průliv, a celkově to nevypadá, že by byl ochotný nastolit mír za jiných než svých podmínek. Dodávky čínských zbraní lze proto vnímat jako krok, kdy se snaží vyzbrojit, aby Američanům a Izraelcům další útoky alespoň zkomplikoval. Jaké zbraně PVO mu chce Čína dodat, není jasné, ale nabízí se několik kandidátů.

Čína vyrábí exportní verzi FeiNu (FN), která zahrnuje systém FN-6 a vylepšený FN-16. Ty jsou schopny zasahovat cíle ve výškách až 4 km a do dálky až 6 km, potvrzuje Wikipedia, přičemž je Čína dříve dodávala Íránu, Malajsii, Kambodži, Súdánu, Pákistánu, Peru, Sýrii, Bangladéši nebo Myanmaru. Íránci by se tedy nemuseli učit od začátku, jak s nimi zacházet.

Odzbrojený Krym: Ukrajinci nejdříve oslepili, a poté demilitarizovali celý poloostrov. A Rusové nic nezmohou

Jde aktuálně o nejlepší taktiku, jakou může Írán v oblasti PVO zvolit. Velké systémy s radary totiž dokáže americká a izraelská armáda odhalit a zničit je dříve, než napáchají nějaké škody, což u MANPADS neplatí. Jejich obsluha de facto identifikuje letadla vizuálně na krátkou vzdálenost, a jelikož nemá žádný radar, není zaměřitelná nepřátelskými systémy.

Právě tak se Íráncům s největší pravděpodobností podařilo sestřelit americký F-15E Strike Eagle a A-10 Thunderbolt II, které letěly velmi nízko nad zemí. Když se ale letouny drží vysoko, ten první může vystoupat až do 18 km, uvádí Wikipedia, MANPADS je tam neohrozí. To ale zase komplikuje některé operace, takže toho piloti nemohou vždy využívat. AA uvádí, že Peking dodávku zbraní do Íránu popřel, ale to nemusí nic znamenat.

Článek Íránská taktika přitopí americkému a izraelskému letectvu pod kotlem. Čína posílá zbraně, které je dokáží srazit z oblohy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Cvičná válka s Íránem

Léto roku 2002. Od teroristických útoků z 11. září uplynulo necelých deset měsíců, v Afghánistánu probíhaly bojové operace a Bushova administrativa formulovala doktrínu preventivních úderů, která brzy posloužila jako ospravedlnění invaze do Iráku. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld prosazoval radikální transformaci ozbrojených sil, přechod od masivních konvenčních armád k lehčím, rychlejších jednotkám propojeným informačními sítěmi.

Ruská armáda v troskách, naráží na úplné dno svých rezerv. Za jeden vyrobený tank jich na frontě ztratí více než pět

Právě za účelem ověření těchto plánů nařídil Kongres již v roce 2000 uspořádání rozsáhlého cvičení. Velitelství společných sil (Joint Forces Command, JFCOM) pod vedením generála Williama Kernana dostalo rozpočet 250 milionů dolarů a dva roky na přípravu. Výsledkem bylo cvičení Millennium Challenge 2002, které probíhalo od 24. července do 15. srpna 2002 za účasti přibližně 13 500 vojáků na 17 simulačních stanovištích a devíti cvičištích po celých Spojených státech.

Bylo to první cvičení, které propojilo 42 různých simulačních programů se skutečnými bojovými jednotkami, včetně elitní 82. výsadkové divize a 1. plukem námořní pěchoty. Scénář simuloval rok 2007 a konflikt s fiktivním nepřátelským státem v Perském zálivu, jehož charakteristiky nápadně připomínaly Írán.

Generál, který odmítl hrát podle pravidel

Modrou stranu (Blue Force), představující americké síly vybavené futuristickými technologiemi, vedl generálporučík B. B. Bell s týmem 350 lidí. Do čela červené strany (Red Force), nepřátelského státu s omezenými zdroji, si Kernan osobně vybral generála námořní pěchoty ve výslužbě Paula K. Van Ripera. Jednašedesátiletý veterán s dvěma Stříbrnými hvězdami z Vietnamu, absolvent Ranger School a bývalý velitel 2. divize námořní pěchoty, byl znám jako otevřený skeptik technologického boje.

Ruské letectvo se bez Ukrajiny ocitlo v hluboké krizi. Uniklé interní dokumenty odhalují neřešitelné problémy obřích rozměrů

„Válka je strašná, nejistá, chaotická a krvavá záležitost,“ opakoval. „Technologie nemůže nahradit lidskou intuici.“ Kernan si ho vybral právě proto, že chtěl systém skutečně otestovat. Před začátkem cvičení veřejně prohlásil: „Máme velmi odhodlaného protivníka. Tohle je volná hra. Protivník má šanci vyhrát.“

Van Riper se do této úlohy ponořil s nečekanou důkladností. Když modrá strana na začátku cvičení zničila jeho komunikační infrastrukturu, rádiové věže a optické kabely, a očekávala, že přejde na odposlouchávatelné satelitní telefony, Van Riper sáhl po metodách, které žádný algoritmus nepředpokládal. Rozkazy posílal motocyklovými kurýry. Šifrované zprávy ukryl do modliteb přednášených z minaretů. Letadla startovala na světelné signály bez rádiové komunikace, technikou z 2. světové války. Přesuny vojsk načasoval do mezer v satelitním pokrytí. Zbraně a zásoby ukryl v civilním provozu v Perském zálivu.

Deset minut hrůzy

S pomocí flotily malých rybářských člunů, nerozeznatelných od civilní dopravy, zmapoval Van Riper do druhého dne pozice celé modré flotily. V okamžiku, kdy modří vstoupili do Perského zálivu, zahájil koordinovaný úder. Masivní salvu řízených střel vypálených ze země, obchodních lodí a nízko letících letadel, záměrně dimenzovanou tak, aby počet hrozeb překročil kapacitu radarového systému Aegis na doprovodných křižnících. Zároveň vyslal roje rychlých člunů naložených výbušninami v sebevražedných útocích připomínajících atentát na USS Cole z roku 2000.

Do léta může být vše jinak. Ukrajinci postupují u Pokrovsku, Kupjansku i Huljajpole. Drtí profesionály i rezervisty a nejde je zastavit

Výsledek šokoval všechny přítomné. Šestnáct válečných lodí bylo potopeno při prvním úderu. Z toho jedna letadlová loď, deset křižníků a pět ze šesti výsadkových plavidel. Celkem bylo zničeno přibližně 19 lodí a padlo více než 20 000 příslušníků amerického námořnictva. „Všechno bylo pryč za deset minut,“ vzpomínal Van Riper. Velitel modré strany generál Bell uznal: „Nepřítel mi potopil celou tu proklatou flotilu.“ Generál Gary Luck, vedoucí rozhodčí skupiny, zavolal Kernanovi se slovy: „Pane, Van Riper právě zničil všechny lodě.“

Když výsledky nevyhovují, změní se pravidla

Zde začíná kontroverzní kapitola. Kernan stál před problémem, potopená virtuální flotila znemožňovala realizaci plánované výsadkové operace se skutečnými vojáky z 82. divize a námořní pěchoty, kteří čekali na základnách ve Fort Braggu a u pobřeží San Diega. Rozhodl se proto potopené lodě jednoduše „oživit“ a cvičení bylo znovu spuštěno. Tentokrát však s drastickými omezeními pro červenou stranu. Van Riperovi bylo nařízeno zapnout protiletadlové radary, aby je modrá strana mohla detekovat a zničit.

Staré Su-24 měly potupit Američany jako nikdo. „Íránci letěli riskantně 24 metrů nad mořem, a pak je tvrdě vybombardovali“

Červená strana nesměla sestřelit transportní letouny C-130 ani konvertoplány V-22 Osprey, které přivážely nepřátelské vojáky. Protivzdušná obrana musela být rozmístěna na otevřených pozicích. Bylo zakázáno používat chemické zbraně proti výsadkářům. Pozice červených jednotek byly prozrazeny protivníkovi. Van Riperův vlastní náčelník štábu začal přijímat pokyny přímo od řídící skupiny cvičení, které byly v rozporu s Van Riperovými rozkazy.

Když Van Riper protestoval u Kernana, dostal odpověď: „Hrajete mimo zadání. Nepřítel by nikdy neudělal to, co jste udělali vy.“ Van Riper svolal svůj tým, oznámil jim, aby se řídili rozkazy náčelníka štábu, a šestý den cvičení rezignoval na funkci velitele červené strany. Bez odporu červené strany proběhla výsadková operace podle plánu a modrá strana dosáhla většiny cílů kampaně.

Van Riperova válka s Pentagonem

Van Riper odmítl mlčet. Ještě před koncem cvičení rozeslal kolegům e-mail s podrobnou kritikou, vědom si toho, že se dostane na veřejnost. A tak se také stalo. Týdeník Army Times zveřejnil článek „Fixed war games?“ a 21. srpna 2002 přinesl londýnský theGuardian zprávu s titulkem „Válečná hra byla zmanipulována, aby zajistila americké vítězství“.

Van Riper sepsal 21stránkovou tajnou zprávu, předal šest výtisků vedení JFCOM a nikdy nedostal žádnou odpověď. Dokument byl odtajněn až v roce 2024 po jedenáctiletém procesu na základě zákona o svobodném přístupu k informacím.

Rusům to konečně začíná docházet – prohrávají. A pokud nepřijmou hanebný mír, Ukrajinci je přejedou. Oni to vědí

„Válečné hry se obvykle nemanipulují, ale celá tato záležitost byla zesměšněna, byla to fraška, jejímž cílem bylo dokázat to, co chtěli dokázat,“ řekl Van Riper. V rozhovoru pro PBS NOVA přirovnal cvičení k Vietnamu: „Počítače v Saigonu říkaly, že válku vyhráváme, zatímco my venku na rýžových polích jsme velmi dobře věděli, že ji nevyhráváme.“
Viceadmirál Marty Mayer, který cvičení řídil, reagoval: „Chci vyvrátit jakýkoli názor, že výsledky byly nějak upraveny.“

Generál Peter Pace, pozdější předseda Sboru náčelníků štábů, prohlásil: „Absolutně věřím, že to nebylo zmanipulováno.“ Závěrečná 752stránková zpráva JFCOM však přiznala, že „volná hra protivníka byla postupně omezována až do bodu, kdy byl konečný stav předem daný.“

Fotografie: Írán tvrdil, že sestřelil F-35, ale sám se usvědčil ze lži. Ukázal trosky úplně jiného letadla

Malcolm Gladwell věnoval slavnému cvičení celou kapitolu knihy Blink (2005), kde manévry interpretoval jako střet dvou filozofií rozhodování: analytického, daty řízeného přístupu modré strany a intuitivního, zkušenostmi formovaného úsudku Van Ripera.

Proč je to dnes důležitější než kdykoli předtím

Millennium Challenge 2002 nebyla jen historickou kuriozitou. Cvičení se konalo sedm měsíců před invazí do Iráku, kde se americké síly skutečně setkaly s asymetrickými taktikami, které Van Riper předpověděl, s improvizovanými výbušnými zařízeními, partyzánskou válkou a nepřítelem splývajícím s civilním obyvatelstvem. Íránské Revoluční gardy od té doby rozvinuly přesně ty rojové taktiky malých plavidel, které potopily virtuální americké loďstvo.

Útoky Húsíů na lodní dopravu v Rudém moři pomocí dronů a raket, ukrajinské námořní drony útočící na ruská válečná plavidla v Černém moři, to vše potvrzuje logiku asymetrické války, kterou demonstroval Van Riper: raketa za 20 000 dolarů proti lodi za miliardy.

Ukrajinci se ženou na 160m vyvýšeninu a připravují si půdu pro útok na Huljajpole. Kdo ji drží, ten rozhoduje o hranicích na jižní frontě

Poučení z MC02, že nepřítel nemusí hrát podle vašich pravidel, že technologická převaha nezaručuje vítězství a že institucionální sebepotvrzování je nebezpečnější než jakýkoli protivník, zůstává stejně naléhavé jako před čtvrt stoletím. Protože zatímco Pentagon se snažil Van Riperovu zprávu bagatelizovat, v Teheránu ji určitě četli velmi pozorně.

Článek Trump je na hodně tenkém ledu. Americká invaze do Íránu už jednou proběhla. A skončila masakrem amerických jednotek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Su-24 by se k základně nejspíše nedostaly

Největší silou íránských ozbrojených sil jsou balistické rakety a dalekonosné drony, jimiž napáchala nemalé škody. Kupříkladu základna Camp Buehring na severu Kuvajtu byla z části vymazána, jak potvrdily satelitní snímky, a takových případů je více. Téměř neexistující PVO se navíc podařilo sestřelit letadla F-15E a A-10, ale zřejmě proto, že se moc přiblížila.

Ruské letectvo se bez Ukrajiny ocitlo v hluboké krizi. Uniklé interní dokumenty odhalují neřešitelné problémy obřích rozměrů

Ukazuje se přitom, že ani americká administrativa není zcela transparentní. Na základnu Camp Arifjan, rovněž v Kuvajtu, měly totiž podle ní začátkem března 2026 zaútočit íránské sebevražedné drony, nejspíše HESA Shahed 136. Ty doletí až 2 500 km a unesou 50kg hlavici, potvrzuje Wikipedia, což není málo, ale na odolné objekty nestačí.

Zasaženy byly na Camp Arifjan také radarové systémy a velitelské stanoviště, stejně jako přiléhající infrastruktura (sklady, ubikace, ranvej) a technika, hlavně letecká. Na základně Prince Sultan mimochodem poslal Írán na věčnost velmi cenný letoun E-3 Sentry zvaný boží oko. Ale zpět ke Camp Arifjan, resp. blízkému Port Shuaiba, kde měla být v troskách zasažených budov identifikována stará sovětská puma FAB-500, tvrdí DailyMotion.

Rusové přepsali pravidla dělostřelecké války jedinou zbraní. Ukrajincům ničí děla za stovky milionů

Obrázek (níže) skutečně tuto bombu ukazuje, ale problém je, že nejde o důvěryhodný zdroj a podloženými informacemi, což platí například i pro TopWar, který o případu hovoří. Ono by bylo divné, pokud by se podařilo starým bombardérům Su-24 proletět až k dobře vyzbrojené základně, kdy Perský záliv střeží také radary a letectva okolních zemí.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Sice se měly dva z nich přiblížit k letecké základně al-Udeid, kde obvykle sídlí 10 000 vojáků americké základny, a k Ras Laffan, klíčovému zařízení na zpracování zemního plynu a základu katarské ekonomiky, ale ty byly podle CNN sestřeleny „dvě minuty před úderem“. Ale přesto některá média tvrdí, že dva Su-24 skutečně na Camp Arifjan zaútočily.

Wikipedia potvrzuje, že tento starý sovětský taktický bombardér z roku 1974 unese spoustu výzbroje, a to včetně zmíněných FAB-500. Jde o gravitační pumy těžké 500 kg, z čehož 201 kg připadá na výbušnou náplň. Nikde není zmínka, že by měly sadu UMPK pro odhození ve větší vzdálenosti, což by znamenalo, že by Su-24 musely přeletět nad základnou.

Nové NATO je přáním „pomatených starců“. Amerika zavrhla většinu Evropy, spojence chce z druhého konce světa, a Ukrajinu též

To je ale silně nepravděpodobné, i kdyby piloti zvolili zmíněnou taktiku, že letěli 24 metrů nad mořem. Tedy ve výšce, kdy by unikali radarům. Základna Camp Arifjan a její okolí je nicméně velmi dobře chráněna systémy jako MIM-104 Patriot, NASAMS nebo C-RAM, které využívají ty nejlepší radary. Aby takový útok vyšel, muselo by jít o veliké štěstí.

Redakci Armádního Zpravodaje se navíc nepodařilo ověřit pravost fotografie z jakéhokoliv oficiálního zdroje, a přiklání se proto k názoru, že Camp Arifjan skutečně zasáhly balistické rakety a drony. O útoku pochybovat nelze, ale že by ho měly na svědomí bombardéry Su-24, ano. Není také jasné, co má tvrzení o jejich nasazení přinést.

Článek Staré Su-24 měly potupit Američany jako nikdo. „Íránci letěli riskantně 24 metrů nad mořem, a pak je tvrdě vybombardovali“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vysoká nosnost zbraní a silné pancéřování

A-10 Thunderbolt II, známý jako Warthog, je legendární americký bitevník z roku 1977 navržený pro poskytování blízké letecké podpory. Ačkoliv je technicky starý a s přímočarým designem, jeho odolnost a palebná síla jsou i dnes ohromující, což je důvod, proč stál slouží. V praxi ukazuje, že umí stále doslova rozsekat obrněnou techniku, lodě i vojáky.

Írán je zcela paralyzovaný. F-15E Strike Eagle pustoší vše, co mu přijde do cesty. Obzvláště ničivé je kobercové bombardování (záběry)

Íránské ozbrojené síly pociťují z nasazení A-10 značné zoufalství, neboť na ně útočí extrémně ničivými zbraněmi. Jmenovitě má sedmihlavňový rotační kanon GAU-8/A Avenger ráže 30 mm, ikonické střely AGM-65 Maverick typu vzduch-země, laserem naváděné bomby (Paveway), např. GBU-12, přes GPS naváděné pumy jako GBU-31/38 apod., uvádí Wikipedia. Nést je může na 11 závěsnících s celkovým zatížením až 7 260 kilogramů.

Vzhledem k tomu, že íránská protivzdušná obrana převážně postrádá moderní systémy schopné zachytit nízko letící cíle, stává se tento „létající tank“ pro pozemní jednotky prakticky neřešitelnou hrozbou. Není to nicméně nemožné, Írán totiž sestřelil například F-15E Strike Eagle, a stejně tak A-10 Thunderbolt II, protože si piloti zřejmě nedali pozor. Nejspíše k tomu použil MANPADS jako Misagh-1, Misagh-2 nebo Misagh-3.

Kremelský mlýnek na maso se zadrhl, nastala příjemná změna. Rusko ztrácí několik měsíců vojáky rychleji, než je stíhá verbovat

Navzdory svému stáří zůstává A-10 v asymetrických konfliktech vysoce účinný. Jeho schopnost operovat dlouho nad bojištěm a snést těžké poškození z něj dělá postrach. Pro íránské ozbrojence je frustrující, že jejich zastaralá PVO nedokáže tento pomalý, ale pancéřovaný stroj s jistotou sestřelit, zatímco on systematicky likviduje jejich techniku a pozice.

Na druhou stranu nelze opomíjet, že byl začátkem dubna 2026 jeden sestřelen, když se pokoušel zachránit pilota sestřeleného F-15E, uvádí theGuardian, a že se ho americké letectvo sice snaží pro zastaralost vyřadit, ale je možné, že zejména teď moc spěchat nebude. Ostatně jako nosič zbraní se osvědčuje a ekonomicky adekvátní náhrada za něj neexistuje.

Článek „Létající tank“ poskytuje blízkou pozemní podporu už 50 let, a pořád nahání strach. Írán je z něj zoufalý se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

NATO je obranná aliance, ne útočná

Jediným důvodem, proč se Američané opět vztekají, je nepochopení smyslu Severoatlantické aliance. Ta neslouží k projektování síly ve světě formou útočných operací, ale ke kolektivní obraně, pokud by byl některý z jejích členů napaden. A to se na Blízkém východě neděje, ač tam jsou pod útokem americké vojenské základny v zemích Perského zálivu a Izraeli.

Rusko způsobilo, co rozhodně nechtělo. Velká Británie se připravuje na válku, rozjíždí to ve velkém

Za to si nicméně nesou odpovědnost sami Američané, protože zahájili válku pro Íránu po boku Izraele, a není tam napadeno přímo jejich území. Kdyby se tedy vložilo NATO, de facto by tím popíralo svůj smysl, jelikož by přešlo do pozice agresora. Jenomže tlak na Donalda Trumpa je veliký – válka je nákladná, škody způsobené Íránem nemalé.

Odnesly to už mnohé americké základny, stejně jako letadla, která se podařilo Íráncům zničit jak na zemi, tak ve vzduchu. Válka zkrátka vůbec nejde podle plánu, a co více, blokování Hormuzského průlivu žene ceny ropy i dalšího zboží rychle nahoru, což zhoršuje ekonomickou situaci jak v Evropě, tak v Americe, a dlouho se ji nedařilo dostat pod kontrolu.

Video: „Maďarovi ptáci“ se velmi nahněvali a zmasakrovali ruskou PVO. Jsou tak mocní, že se jich kremelští bojí

BBC nicméně 08. dubna 2026 oznámila, že se Amerika a Írán dohodli na dvoutýdenním příměří, během něhož bude povolena doprava zboží Hormuzksým průlivem bez rizika útoků, což může být první krok k ukončení války. Nedávno předložený návrh nicméně smetly ze stolu obě strany, takže není jisté, že budou ochotny dojít ke kompromisu.

Mezi tím ale američtí zástupci označují členy NATO za zbabělce, a celou alianci za papírového tygra, který není soudržný ani silný. Opět jsou to ale výplody rozzuřených politiků, kteří zkrátka odmítají chápat, že jde o obranné uskupení, nikoliv útočné. Trump si nicméně dělá, co se mu zlíbí, což předvedl již ve Venezuele, a „rozjíždí to“ i na další strany.

Írán je zcela paralyzovaný. F-15E Strike Eagle pustoší vše, co mu přijde do cesty. Obzvláště ničivé je kobercové bombardování (záběry)

A jelikož mu Evropa nejde na ruku, je výsledkem opětovná hrozba rozložení NATO zevnitř, což jenom ukazuje slabost Rusku, Číně, Pákistánu a dalším zemím. Keith Kellog konkrétně zmínil, že by si představoval alianci Spojených států amerických, Japonska, Austrálie a některých evropských zemí, které mají chuť bojovat – Německa a Polska, a možná Ukrajiny.

„NATO se ukázalo být plaché. Možná bychom měli vytvořit nové NATO – novou obrannou strukturu,“ a upřesnil: „Buď přetvořit stávající obranné aliance, nebo vytvořit nové – s Japonskem a Austrálií, stejně jako s některými evropskými zeměmi ochotnými bojovat, jako je Německo, které je opět aktivnější, nebo Polsko. Dokonce i Ukrajina, která se ukázala jako spolehlivý spojenec.“ Zní to možná ambiciózně, ale zřejmě k tomu nedojde.

Rusům to konečně začíná docházet – prohrávají. A pokud nepřijmou hanebný mír, Ukrajinci je přejedou. Oni to vědí

Amerika by byla bez Evropy extrémně oslabená proti Číně, pakliže by došlo na nějaký konflikt, a to si nemůže dovolit. To ostatně Armádní Zpravodaj rozebíral již začátkem minulého roku, když Donald Trump hrozil, že zabere Grónsko, protože ho Amerika „potřebuje“. Pochopitelně tam chtěl zejména těžit nerostné bohatství, i když má i obranný potenciál.

V souvislosti s možným odchodem z NATO také Keith Kellog zmínil článek 13 Severoatlantické smlouvy, který umožňuje kterémukoliv členskému státu opustit alianci rok po formálním oznámení jejího odsouzení. Tyto plány se nicméně nelíbí ani mnohým americkým politikům, kteří vnímají, že Trump dlouhodobě škodí vztahům s Evropou a jinými spojenci.

Článek Nové NATO je přáním „pomatených starců“. Amerika zavrhla většinu Evropy, spojence chce z druhého konce světa, a Ukrajinu též se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Těžký nosič zbraní, který unese desítky zbraní

F-15E Strike Eagle je špičkový víceúčelový letoun, který vyniká obrovskou nosností zbraní a schopností útočit za každého počasí. Přestože postrádá technologii stealth, jeho síla tkví právě v kapacitě munice – má 21 závěsných bodů s celkovou nosností až 10 400 kg, vysvětluje Wikipedia, a ještě šestihlavňový rotační kanon M61A1 Vulcan s 500 náboji.

Rusové se cítili v bezpečí, když kradli, co patří Ukrajincům, a ti se je rozhodli potrestat. Poslali jim ke dnu důležitou loď

I když může nést i střely vzduch-vzduch, působí v Íránu hlavně jako bombardér pozemních pozic. K tomu má třeba 6× AGM-65 Maverick, 2× AGM-84H/K SLAM-ER nebo 2x AGM-130, a také AGM-158 JASSM. V případě leteckých pum lze zmínit 230kg Mark 82, 900kg Mark 84, laserem naváděné pumy GBU-12 Paveway II, GBU-24 Paveway III apod.

Arzenál je velmi pestrý, čítá desítky druhů zbraní, nejvíce přitom proti pozemním cílům. Pro Írán představuje F-15E smrtící hrozbu, proti které se jeho pozemní síly brání jenom těžko. To je ostatně vidět i na obrovských škodách, jaké dnes a denně působí. Íránské velení propadá až zoufalství, protože Strike Eagle likviduje klíčovou infrastrukturu.

Rusko způsobilo, co rozhodně nechtělo. Velká Británie se připravuje na válku, rozjíždí to ve velkém

Vzhledem k tomu, že íránská PVO není dostatečně efektivní, nedokáže letouny sestřelovat ani když letí nízko, ačkoliv se to začátkem dubna 2026 podařilo. Armádní Zpravodaj soudí, že k tomu posloužil přenosný systém MANPADS, jehož pozici nelze předem lokalizovat. F-15E tak může metodicky likvidovat i opevnění a raketová stanoviště bez větších vlastních ztrát.

V moderní válce přitom nefunguje F-15E jako první úderná síla, ale jako nosič zbraní. Zatímco „neviditelné“ F-35 nejprve ochromí radary a PVO, Strike Eagle nastupuje v druhé vlně, aby dokončil zkázu. Tato kombinace je pro Írán neřešitelná, protože ani starší design nebrání jeho naprosté dominanci na obloze, a íránské letectvo se mu nemůže rovnat.

Článek Írán je zcela paralyzovaný. F-15E Strike Eagle pustoší vše, co mu přijde do cesty. Obzvláště ničivé je kobercové bombardování (záběry) se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K zemi šla F-15E, trosky tomu odpovídají

Íránská protivzdušná obrana téměř neexistuje, pokud jde o vyspělé systémy, ačkoliv by mohla mít některé ukryté pod zemí a nevyužívat je, protože stejně moc nezmohou. Jiné to je ovšem s přenosnými MANPADS, jejichž polohu nelze dopředu zjistit, a pokud si tedy piloti nedají pozor a letí příliš nízko, mohou je nepřátelé vizuálně identifikovat a zaútočit na ně.

Ukrajinci vytrestali Kreml, kde ho to šeredně bolí. Dokud neřeknou, v Černém moři už si neškrtne

Armáda má kupříkladu domácí Misagh-1, Misagh-2 a Misagh-3 s infračerveně naváděnými střelami, kdy nejlepší nabízí dosah 6 km, uvádí Wikipedia. Takovou zbraní se jí ostatně nejspíše podařilo zasáhnout F-35 v druhé polovině března 2026, i když útok přežila a nouzově přistála, což potvrdili sami Američané. I tak je ale otázkou, jak se to podařilo.

F-35 má schopnost stealth, takže je velmi těžké ji zaměřit radarem, ale záběry byly poměrně jasné, a zasáhnout ji také není jistota, jelikož má řadu vyspělých protiopatření, potvrzuje Wikipedia. V případě F-15E Strike Eagle už je situace jiná, protože nejde o stealth letoun, ale o generaci 4+, jejíž největší slabinou je právě to, že není „neviditelná“ pro radary.

Video: nedaří se jim útočit, ani bránit. Ukrajinská jednotka vypráskala Rusy v klíčovém směru v Doněcké oblasti

Vyznačuje se vysokou obratností, pokročilou avionikou a schopností útočit na cíle za hranicí viditelnosti, a unese až 10 400 kg, uvádí Wikipedia, pročež se skvěle hodí jako bombardér v oblastech, kde nehrozí sestřelení. V 80. letech 20. století vznikl F-15E jako víceúčelová varianta F-15 Eagle určená k provádění hloubkových náletů za všech povětrnostních podmínek, ale přesto si zachovala schopnost vést vzdušný boj.

Fotografie trosek přitom ukazují, že i nátěr odpovídá F-15E, konkrétně z 494. stíhací perutě amerického letectva, která je součástí 48. stíhacího křídla a sídlí na RAF Lakenheath ve Spojeném království, potvrzuje americké letectvo. Nejde přitom o první ztrátu F-15E, již na začátku války sestřelila kuvajtská tři z nich přátelskou palbou.

⚡️ 🔺IRGC announces the downing of a F35 fighter jet:

The spokesperson for the Central Headquarters of Hazrat Khatam al-Anbia (PBUH):
🔹The second advanced fifth-generation F35 fighter jet in the central sky of Iran was hit by the new air defense system of the Islamic… pic.twitter.com/J4dUx5t2AG

— Middle East Observer (@ME_Observer_) April 3, 2026

Trosky údajně sestřelené F-35 odpovídají F-15E Strike Eagle (zveřejněno 03. dubna 2026)

Článek Fotografie: Írán tvrdil, že sestřelil F-35, ale sám se usvědčil ze lži. Ukázal trosky úplně jiného letadla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rezvan útočí na vzdálenost až 20 km

Íránský dron Rezvan není, na rozdíl od Shahedu, určen k útokům na dlouhé vzdálenosti. WorldDefenceNewsBlogspot uvádí, že by měl být schopen zasahovat cíle do vzdálenosti 20 kilometrů, což z něj dělá zbraň určenou pro taktické údery někde na frontě, případně proti zásobovacím konvojům a dalším podobným cílům. Pokud by jich Íránci měli hodně a Američané se opravdu v Íránu vylodili, mohli by je proti jejich technice snadno použít.

Video: ruský tank vjel do ukrajinského zákopu. Paniku však nevyvolal, prezidentská brigáda ho zkušeně nechala vybouchnout

Skutečnosti, že mohl být Rezvan inspirován v zahraničí, napovídá jeho tvar. Má totiž 4 křídla do X, což je konstrukce využitá například u ruského ZALA Lancet. I ten je určený k útokům na různé cíle na frontě nebo v blízkosti. Rusko ho používá třeba proti obrněným vozidlům, protivzdušné obraně a podobným cílům, uvádí Wikipedia. Konstrukce umožňuje hladký let a přesné navedení na cíl, a lze předpokládat, že to samé umí íránský dron.

Dron je odpalovaný z trubice

Rezvan by měl být odpalovaný z trubicového systému, který vypadá jako minomet. Jde o řešení použité u amerických dronů Switchblade. ArmyRecognition uvádí, že celý komplet by měl mít hmotnost 41 kilogramů, z čehož připadá na hlavici 24 kilogramů. Není však jasné, zda nejde o omyl, a není 24 kg hmotnost samotného dronu, který je do této trubice zasunován. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že například ruské drony Lancet mají hlavici o hmotnosti 3 kilogramů, což zcela dostačuje na zničení jakéhokoliv tanku.

🟥 🇮🇷 L’Iran vient de déployer une nouvelle munition rôdeuse sur le champ de bataille. Le Rezvan et il change la donne tactique.

Le drone Rezvan, désigné GLMD-24W4.5-R2, est une munition autonome à capacité de frappe de précision dans un rayon de 20 kilomètres. Il pèse 41… pic.twitter.com/aeSFHfuksB

— Erik🇫🇷🇨🇭✝️ (@EWaltenspe68) April 1, 2026

Právě obrněná vozidla a další technika by měla být primárním cílem íránského dronu. Jeho obsluha by pravděpodobně mohla nést odpalovací trubici a několik dronů najednou. Malá jednotka by tak dokázala zaútočit hned na několik cílů, a pak zmizet, aby se nedostala pod palbu amerických vojáků. Americká armáda podle všeho nemá ve výzbroji systémy, jimiž by dokázala techniku a vojáky přímo na bojišti proti útokům dronů účinně chránit.

Článek Tichý zabiják bojiště může paralyzovat americkou armádu na Blízkém východě. Írán představil novou zbraň se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Za několik týdnů válka zřejmě neskončí

Scénář je podobný jako při ruské invazi na Ukrajinu – mnozí si mysleli, že půjde o rychlý proces, v němž slabší země během chvíle podlehne a přistoupí na podmínky útočníků. To se ovšem nestalo, a tak od 28. února 2026 zuří válka Američanů a Izraelců proti Íránu, který se sice nemá moc jak bránit, ale zato odpovídá velmi ničivými údery pomocí raket a dronů.

Video: silná rána pro ruské letectvo. Ukrajinci zasáhli velmi vzácnou Čeburašku, kterou už nikdo nevyrobí

Wikipedia potvrzuje, že i když to schytaly i nějaké civilní cíle, těmi primárními jsou americké základny, zbraně a vybavení na Blízkém východě, což odnáší i američtí spojenci. Balistická raketa a drony kupříkladu zasáhly americkou základnu Camp Buehring na severu Kuvajtu, a jindy zase letěla balistická raketa na Turecko, které ji nicméně coby člen NATO sestřelilo.

Útočníci měli zasáhnout vyšší tisíce cílů, zatímco Írán nejméně vyšší desítky, některé opakovaně, a na jeho straně stojí také Hizballáh nebo Hútíové. Ani přes velkou devastaci země se ale teheránský režim vzdát nechce a doufá, že vyvine na Západ tlak, aby donutily Ameriku válku ukončit. Trump ovšem tvrdí, že bude pokračovat, a že ještě pořádné nezačala, uvádí CNN.

Rusové zase lžou, že obsadili celou Luhanskou oblast. Ukrajinci se jim vysmáli, protože je škádlí 20 km v týlu

Hrozí, že začne ničit také infrastrukturu, včetně mostů a elektráren. Armádní Zpravodaje je ale názoru, že bude zfanatizovaný islamistický režim bojovat do poslední chvíle, protože pokud by se snad vzdal a padl, znamenalo by to jistou smrt jeho vůdců. Nutno připomenout, že Evropa válku neschvaluje a odmítá se zapojit i coby součást NATO.

To je logické, protože NATO je obranná aliance, a nikoliv útočná. Na druhou stranu je opět nutné připomenout, že Írán už zaútočil třeba na Turecko, které jeho členem je. Teoreticky to tak lze vnímat jako legitimní důvod, ale přesto se Evropa distancuje – má nicméně zájem na znovuotevření Hormuzského průlivu, v němž Írán blokuje námořní obchod.

Video: silný úder Izraelců roztrhal 5 íránských válečných lodí na kusy. Radost mají ale hlavně v Kyjevě

Jenomže Íránu je zjevně jedno, jaké škody zanechá válka na jeho zemi a obyvatelstvu, a zatím to vypadá, že hodlá bojovat. Ukončení konfliktu během několik týdnů tak může být nereálné, i když to Donald Trump avizuje. Je však nutné ho brát s rezervou, protože to není zrovna stratég a již několikrát se nestalo nic z toho, co avizoval, nebo čím hrozil.

„Stále jsou plně připraveni způsobit absolutní chaos v celém regionu,“ uvedl anonymní zdroj pro CNN s tím, že má mít Írán stále polovinu mobilních odpalovačů balistických raket a tisíce dronů Shahed. Na druhou stranu měl klesnout počet útoků íránskými balistickými raketami o 90 %, takže to spíše vypadá, že režim není schopen rychle vyrábět nové.

Ukrajina konečně nasazuje zabijáky východního bojiště, tanky Abrams. Udělala je skoro nezničitelné, Rusové mají výzvu

Mezi ty nejnebezpečnější patří Chajbar Šekan s doletem 1 450 km a vysokou obratností, což ztěžuje její zachycení. Váží 6,3 tun, z čehož připadá 550 kg na bojovou hlavici, uvádí Wikipedia. Za v podstatě nejsilnější lze nicméně označit Chorramšahr-4 s doletem až 2 000 km a hlavicí těžkou 1,8 tuny, potvrzuje Wikipedia. Velmi schopná je též balistická raketa Sejjil, která využívá oproti zmíněným tuhé palivo, díky čemuž může odstartovat prakticky okamžitě.

Velikým nebezpečím jsou nicméně i drony Shahed. Například Shahed 136 (ale existují i jiné verze, jde totiž o celou rodinu dronů) má hlavici těžkou 50 kg a doletí až 2 500 km, potvrzuje Wikipedia. Sice nenapáchá zdaleka tolik škod jako balistická raketa, ale rozhodně nejsou malé, a navíc může být vypouštět v podstatně vyšších počtech a přehltit PVO.

Článek „Stále jsou plně připraveni způsobit absolutní chaos v celém regionu.“ Írán má mohutný arzenál, kterým může vytrestat Ameriku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Útok zničil minimálně 5 íránských lodí

Záběry jsou pořízené pravděpodobně z izraelských letadel nebo dronů, které akci sledovaly. Ukazují, že na velké plavidlo íránského námořnictva dopadne střela nebo puma, a následně exploduje, což se později opakuje. Útok se měl uskutečnit v přístavu Bandar Anzali a být při něm zničeno minimálně 5 vojenských plavidel, uvádí Maritime-Executive. Exploze jsou tak mohutné, že není pochyb o zničení zasažených plavidel, zcela určitě šla ke dnu.

Ukrajina konečně nasazuje zabijáky východního bojiště, tanky Abrams. Udělala je skoro nezničitelné, Rusové mají výzvu

Jedním ze zničených měla být fregata IRIS Deylaman. Armádní Zpravodaj dodává, že jde o loď stejné třídy jako IRIS Dena, kterou na začátku války potopilo torpédo z americké útočné ponorky nedaleko Srí Lanky. Jedná se o moderní plavidlo o délce 95 metrů a výtlaku 1 500 tun, které dokáže dosáhnout rychlosti 30 uzlů, uvádí Wikipedia. Vyzbrojeno je dělem ráže 76 milimetrů, 8 protilodními řízenými střelami Qader a čtveřicí protiletadlových raket Mehrab nebo Sayyad-3. Zda se posádka pokusila o obranu, ale není vůbec jasné.

Dalšími potopenými cíli se měly stát dva rychlé torpédové čluny třídy Sina. Není ale známo, o jaké konkrétní se jedná, protože jich v Kaspickém moři slouží nebo sloužilo více. Například IRIS Paykan. Jedná se o 47 metrů dlouhé plavidlo o výtlaku 275 tun a maximální rychlosti 36 uzlů, uvádí Wikipedia. Jeho hlavními zbraněmi jsou protilodní střely C-802 o dosahu až 180 kilometrů, které má na palubě 2 nebo 4, údaje o tom se rozcházejí.

Rusové ztrácí páru, jejich postup zpomalil až o 50 %. Ukrajinci na mnoha místech fronty přebírají iniciativu

Izraelský úder může být velkým zadostiučinění pro Ukrajinu, jelikož přes Kaspické moře od roku 2022 proudily z Íránu do Ruska zbraně používané Kremlem k útokům na ni. Nejznámější jsou sebevražedné drony HESA Shahed 136. Naopak po útoku USA a Izraele na Írán se tok zbraní obrátil a drony v současnosti vyráběné v Rusku, jako Geran-2, by měly proudit do Íránu. I to bude hlavní důvod izraelského útoku, který možná směřoval i na transportní pravidla.

❗️Footage of Israeli Air Force strikes on Iranian Navy ships in the waters of the naval base in the city of Bandar Anzali on the Caspian Sea coast. pic.twitter.com/Prd4PVAL7V

— 🪖MilitaryNewsUA🇺🇦 (@front_ukrainian) March 19, 2026

Útok na íránské lodě v Kaspickém moři (zveřejněno 19. března 2026)

Článek Video: silný úder Izraelců roztrhal 5 íránských válečných lodí na kusy. Radost mají ale hlavně v Kyjevě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bomby shozené na balistické rakety

Nasazení protibunkrové pumy GBU-72 je stoprocentně potvrzené. Vertex uvádí, že americké letectvo s jejich pomocí zaútočilo na základnu Hadžiábád v provincii Hormozgán v Íránu, a na úderu se podílely strategické bombardéry Rockwell B-1B Lancer. Za pomoci pum Američané útočili na sklady a odpalovací zařízení balistických raket, jimiž Írán odstřeluje Izrael a americké spojence v Perském zálivu. Zbraň byly nasazena proto, aby překonala opevnění základny. Bombardéry jich svrhly hned několik, vidět jsou mohutné exploze.

Ukrajina jásá, Rusko ztratilo stíhací bombardér Su-34. Ten nejlepší, jaký může na frontě nasadit

GBU-72 je druhá nejsilnější protibunkrová zbraň ve výzbroji USA. Wikipedia uvádí, že její úvodní testovací fáze skončila v roce 2021, kdy začala vstupovat do výzbroje. Lze proto předpokládat že ji americké letectvo nemá ve významném počtu. Přesto jde ve válce o důležitou zbraň o hmotnosti 2,3 tuny, protože má být schopná prorazit až 46 metrů zeminy nebo 4,6 metru železobetonu. Silnější je pouze puma GBU-57 MOP. Armádní Zpravodaj připomíná, že ji Američané v roce 2025 nasadili proti íránskému jadernému programu.

Nejnovější protibunkrová americká zbraň využívá přesné navádění založené na systému JDAM, tedy klouzavé pumě naváděné za pomoci satelitní navigace. V nerušeném prostředí je takovéto navádění velice přesné. Výhodou GBU-72 má být také skutečnost, že ji nemusí nést pouze strategické bombardéry, což je v případě silnější GBU-57 MOP nezbytné. Američané, ale i Izraelci, ji mohou shazovat za pomoci bojových letounů McDonnell Douglas F-15E Strike Eagle, ale nosí ji i výše zmíněný nadzvukový bombardér B-1B.

„Dejte nám Donbas bez boje a válka skončí. Neuděláte to a bude hůře.“ Rusové zase blouzní, protože jsou bezradní

F-15E je relativně dostatek, ve výzbroji je má americké i izraelské letectvo. Jde to výkonný dvoumotorový letoun dosahující rychlosti až Mach 2,5, uvádí Wikipedia, který unese náklad o hmotnosti 10,4 tun. Je velice schopný jak v boji s nepřátelskými letouny, tak zároveň díky nosnosti i při útocích na pozemní cíle. Jeho provoz je významně levnější než u bombardérů B-1B, a v mnoha případech je dokáže úspěšně zastoupit.

❗️Footage of strikes by penetrating aviation bombs 🇺🇸GBU-72 on the tunnel entrances of the 🇮🇷Hajiabad missile base in Hormozgan Province, captured using the AN/AAQ-33 Sniper targeting pod of a U.S. Air Force B-1B Lancer strategic bomber. pic.twitter.com/xzulG3uF4Y

— 🪖MilitaryNewsUA🇺🇦 (@front_ukrainian) March 20, 2026

Použití GBU-72 v Íránu (zveřejněno 20. března 2026)

Článek Video: Amerika shodila zcela nové bomby na íránský podzemní sklad balistických raket. Provrtají až 46 metrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Íránci přišli o letoun, kterým často létali do Ruska

Letoun Airbus A340-300 s registrací EP-IGA sloužil jako hlavní vládní speciál Íránské islámské republiky pro dálkové lety nejvyšších představitelů, uvádí IranIntl. Jeho historie je bohatá, neboť původně létal pro Air Canada, a později pro společnost Mahan Air, než byl upraven pro státní účely. Jeho provoz byl však kvůli mezinárodním sankcím technologickou výzvou, jelikož získávání originálních náhradních dílů bylo pro Írán velmi obtížné a nákladné.

Jdou na to chytře. Rusové se snaží obnovit Černomořskou flotilu, i když jim ji Ukrajinci zdevastovali

Na druhou stranu se již v roce 2023 ukázalo, že si Írán umí poradit, nejspíše domácí produkci, jelikož mu posílalo civilní letadla k opravě i Rusko, potvrzuje AA. Interiér iránského vládního speciálu prošel přitom luxusní přestavbou, která zahrnuje VIP salonky, ložnici a zabezpečené komunikační systémy odolné proti odposlechu, což je u takových letounů běžné.

Čtyřmotorová koncepce potom poskytuje vysokou míru bezpečnosti při dálkových letech nad oceány či pouštěmi, což bylo pro přepravu prezidenta a vysokých vládních činitelů klíčové. Může totiž nouzově letět i se dvěma motory. V březnu 2026 byl také často sledován při diplomatických misích do Ruska a Číny, kde Írán upevňoval své strategické spojenectví.

I z tohoto důvodu se stal ovšem přirozeným cílem amerického a izraelského letectva, a 16. března 2026 se ho také podařilo zničit na letišti Teherán-Mehrabád, uvádí Reuters nebo OSINT analytik „OSINTtechnical“. Kdysi letadlo sloužilo hlavně ajatolláhovi Alímu Chameneímu, a dnes by ho býval mohl užívat jeho syn a nástupce Modžtabá Chámeneí.

„Rusko už válku s Ukrajinou strategicky prohrálo.“ Historik vysvětluje, jak se samo prakticky zničilo

Íránský vládní speciál měl být zničen bombardováním, ale z toho nelze odhadovat, jakými zbraněmi, jelikož jich Američané i Izraelci užívají obrovské množství. Mohlo se jednat například o řízené střely nebo klouzavé pumy, třeba JDAM-ER, které doletí přes 70 km a mají hmotnost v rozmezí 500 a 2 000 kg, uvádí Wikipedia. Možností je ale spousta.

Článek Pýcha íránského ajatolláha v troskách. Izrael zničil luxusní speciál a ochromil celou vládu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Balistické rakety Íránu drží Ameriku v šachu

Íránské letectvo mělo na počátku války F-14A Tomcat, F-4 Phantom II nebo F-5 Tiger II, uvádí Wikipedie. Ve všech případech šlo tedy o extrémně zastaralé letouny, které se nemohly nepříteli s nejmodernějšími F-35 a F-15 postavit. A stejně tomu bylo u protivzdušné obrany, která měla jenom několik nepříliš výkonných systémů, a které se podařilo rychle zničit.

Rusové si nevydechnou a už jsou bezradní. Ukrajinci jim 3krát po sobě zaútočili na největší přístav. Závisí na něm jejich existence

Nějaké sice ještě mít může, ale nejspíše neaktivní a dobře schované, aby je nepotkal stejný osud. V praxi je íránská PVO víceméně bezmocná, i když se jí mělo podařit zasáhnout americkou F-35, která poté musela nouzově přistát. Tím ale úspěchy režimu v tomto směru končí, a jediné, o co se může pokoušet, je přimět svět, aby vytvořil nátlak na Ameriku.

Toho se snaží docílit jak blokádou Hormuzského průlivu, v němž sice nedokáže získat námořní převahu, ale zaminoval ho a odstřeluje proplouvající lodě ze břehu, a také útoky na všechny země kolem. Obvykle sice cílí na americké základny v regionu, ale mnohokrát už „přestřelil“ a způsobil škody na civilních objektech. K čemuž má dva typy zbraní.

Video: Rusové se vzchopili a vypravili obrovský mechanizovaný útok k důležité křižovatce. Nikdo nedojel

Jedná se o dalekonosné drony Shahed-136, které jsou dobře známé z Ukrajiny, protože je proti ní odpaluje Rusko. To si je samo vyrábí pod označením Geran-2, ale současně bylo zásobováno i dodávkami z Íránu. Doletí zhruba 2 500 km, na něž unesou 50kg hlavici, uvádí Wikipedie, takže v místě dopadu napáchají poměrně velké škody, a hlavně jsou relativně levné.

Lze je tedy produkovat ve větších počtech než balistické rakety, ačkoliv právě ty jsou hlavní zbraní íránské armády. Mezi nejnebezpečnější patří Chajbar Šekan s doletem 1 450 km a vysokou obratností, což ztěžuje její zachycení. Váží 6,3 tun, z čehož připadá 550 kg na bojovou hlavici, uvádí Wikipedia. Za v podstatě nejsilnější lze nicméně označit Chorramšahr-4, u níž je udávaný dolet až 2 000 km a hlavice má být těžká až 1,8 tuny, potvrzuje Wikipedia.

Trump zuří, Írán ho šeredně vytrestal. Zničil americkému letectvu „boží oko“ za 5,7 miliard. Nové už vyrobit nepůjde

Balistické rakety jsou poměrně obtížné zachytitelné. Izrael i Amerika, stejně jako mnohé státy Perského zálivu, k tomu sice mají systémy jako MIM-104 Patriot, THAAD nebo Arrow-3, ale není jich dostatek, a pokud dojde k přetížení PVO, některé rakety projdou. Nejlepším způsobem je proto zničení jejich odpalovacích míst, která lze dobře vystopovat, jsou-li statická.

Americké letectvo zničilo několika úderu nepojmenovanou raketovou základnu íránské armády, a je nezpochybnitelné, že se ji nepodaří rychle obnovit. Mnohem větší oříšek jsou nicméně mobilní odpalovače na nákladních vozidlech, které neustále mění polohu, takže je lze jenom těžko zachytit a napadnout. I to se sice průběžně daří, ale méně, než by bylo třeba.

U.S. forces continue to eliminate the Iranian regime’s ability to project military power beyond its borders. pic.twitter.com/r2jAincxxd

— U.S. Central Command (@CENTCOM) March 27, 2026

Útok amerického letectva na íránskou raketovou základnu (zveřejněno 27. března 2026)

Článek Video: americké letectvo odtajnilo záběry, jak totálně zničilo íránskou raketovou základnu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na zemi je americké letectvo hodně zranitelné

Boeing E-3 Sentry AWACS je létající velitelské středisko s charakteristickým rotujícím radarem na hřbetě. Na Blízkém východě představuje pro Američany „boží oko“, které vidí stovky kilometrů hluboko do íránského vnitrozemí a v podstatě se před ním nelze skrýt. V reálném čase tak umí sledovat starty balistických raket, pohyb dronů i lodí v Perském zálivu, a dává spojencům obrovský informační náskok před jakýmkoliv útokem, potvrzuje Wikipedia.

Dobytí nepravděpodobné, přesto Rusové zkouší „pás pevností“ prorazit. Ztráty stoupají do extrému. Ukrajinci je kosí po tisících

Operuje přitom ve výškách kolem 9 000 až 12 500 metrů, což mu zajišťuje maximální dosah radaru bez omezení terénem. Jelikož se pohybuje hluboko ve vlastním vzdušném prostoru a pod ochranou pozemní protivzdušné obrany, event. i eskortou stíhaček, je extrémně těžké ho zničit, a dokud je ve vzduchu, Írán ho prakticky nemá jak ohrozit. Navíc disponuje výkonnými rušičkami a včasným varováním, takže jakoukoliv hrozbu zachytí dříve, než se přiblíží.

Photos have surfaced showing extensive damage to US Air Force E-3 Sentry #AE11EA 81-0005 following the drone and missile attack at Prince Sultan Air Base yesterday that also damaged several KC-135s. https://t.co/tD1WtURaiN pic.twitter.com/ZiWBkqLrJK

— TheIntelFrog (@TheIntelFrog) March 29, 2026

Ale přesto se ho Íránu zničit podařilo. Zahájil totiž 27. března 2026 kombinovaný raketový a dronový útok na leteckou základnu Prince Sultan v Saúdské Arábii, při němž ho trefil. Odnést to pak mělo i několik dalších letadel včetně tankovacích, a též bylo zraněno 10 příslušníků ozbrojených sil, uvádí Air&SpaceForces s odvoláním na vlastní dobře obeznámené zdroje.

Původní hodnota Boeing E-3 Sentry byla 270 milionů dolarů, tedy asi 5,755 miliard korun, uvádí americké letectvo, což je sama o sobě velká ztráta. Aktuálně je, navíc po řadě modernizací, odhadována na více než dvojnásobek. Je však o to horší, že letoun nelze nahradit stejným, jelikož byla jeho výroba v roce 1992 ukončena. Z necelých 70 vyrobených jich Amerika provozuje, resp. provozovala, 16, z čehož je 6 umístěno na Blízkém východě.

Satelitní snímek: 4. největší rafinerie v Rusku v plamenech. Ukrajinci přeletěli Putinovi nad hlavou a rozpoutali peklo

Neznamená to nicméně, že by letectvo kvůli této ztrátě přišlo o schopnost pozorovat nepřítele z velké vzdálenosti. Má totiž nástupce v podobě Boeing E-7A Wedgetail, ačkoliv objednalo teprve dvě letadla, přičemž 26 dalších v roce 2025 zrušilo, aby pokračovalo ve vývoji, uvádí Wikipedia s tím, že jiné země už ho provozují, a další ho mají objednané.

Tentokrát fotografie potvrzují, že je zničení letounu pravda. Na rozdíl od údajného sestřelení bombardéru B-2 Spirit nebo již v roce 2025 oznámeného sestřelení F-35, což se Íránci pokusili nafingovat pomocí umělé inteligence. Bylo však jasné, že si vymýšlí a pravda to není.

Článek Trump zuří, Írán ho šeredně vytrestal. Zničil americkému letectvu „boží oko“ za 5,7 miliard. Nové už vyrobit nepůjde se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Írán dostává drony, léky a potraviny

Rusko má Íránu pomáhat s jeho obranou, a to dodávkami dronů, léků a potravin. Independent uvádí, že intenzivní jednání o této pomoci začala již krátce po zahájení amerických a izraelských útoků, a dodávky začaly téměř vzápětí. Měly by probíhat až do konce března, i když není vyloučeno, že budou pokračovat i poté, což záleží na vývoji války. V případě léků a potravin by pravděpodobně nebyl žádný problém, ale drony používá Írán k útokům nejen na americké a izraelské cíle, ale i země v Perském zálivu, které s ním neválčí.

Video: perfektní reakce pilota. Ruský voják zaútočil pomocí MANPADS na ukrajinský vrtulník, když letěl pár metrů nad zemí

Podle dostupných informací mají do Íránu putovat drony Geran-2. Jde vlastně o původně íránskou konstrukci dronu HESA Shahed 136, uvádí Wikipedia, kterou začal Írán dodávat Rusku k útokům na Ukrajinu, a poté mu je umožnil v licenci vyrábět přímo na svém území. Geran-2 je přitom upravený, jelikož využívá některé ruské technologie, ale v základu se od íránské konstrukce moc neliší. Dokáže doletět do vzdálenosti až 2 500 kilometrů a zaznamenány byly i varianty s hlavicí o hmotnosti 90 kilogramů, i když standardně má 50 kg.

Cenné jsou zpravodajské informace

Rusko ale pomáhá Íránu podle všeho i jinak, a to poskytováním zpravodajských informací. Armádní Zpravodaj se domnívá, že to může být ještě důležitější než dodávky samotných dronů, protože mu to umožňuje přesně zacílit na různé důležité cíle. Mezi dodávkami mají být například data z ruských satelitů, uvádí News. Úroveň této pomoci je však obtížné posoudit, protože o ní nejsou k dispozici patřičné údaje – jde o utajenou komunikaci.

Video: Ukrajinci překvapili ruský tank T-72 modernizovanou Stugnou. Stačil jediný zásah a byl minulostí

Írán by měl nicméně zájem také o systémy protivzdušné obrany, i když nelze předpokládat, že by mu jich Rusko mohlo moc poskytnout. Pravděpodobně by se jednalo hlavně o přenosné systémy, jakým může být 9K333 Verba, zkrátka MANPADS. Navíc jsou si Američané a Izraelci dodávek vojenského materiálu z Ruska vědomi. UnderstandingWar uvádí, že izraelské letectvo zaútočilo na desítky lodí v přístavech v Kaspickém moři, které slouží k přepravě materiálu z Ruska do Íránu. Důvodem byly podle všeho právě vojenské dodávky.

Článek Rusko se (ne)oficiálně zapojilo od války. Dodalo Íránu zbraně, aby mohl útočit, ale i něco mnohem důležitějšího se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K Íránu míří elitní americké posily

Americký prezident Donald Trump sice vylučuje, že by proti Íránu zahájil pozemní operaci, ale některé informace naznačují, že i tato varianta může být ve hře, i když se o ní nemluví. CbsNews s odvoláním na zdroje v americké administrativě uvádí, že tyto plány určitě připravuje. Jejich součástí má být přesun některých částí 82. výsadkové divize do Perského zálivu, a navíc z USA vyplul svaz výsadkových plavidel, který posílí podobný svaz v oblasti již operující.

Video: „Čekáme na dalšího a zabijeme ho taky.“ Rus zamával vlajkou, aby potvrdil dobytí vesnice. Ukrajinci mu to vysvětlili

Jedním z cílů operace může být obsazení až 5 ostrovů, což by značně omezilo možnosti Íránu blokovat Hormuzský průliv, jímž prochází asi pětina světové produkce ropy a dalších významných surovin, což se dnes projevuje na prudkém růstu cen paliv, a značně to dopadá na světovou ekonomiku. Armádní Zpravodaj ale nevylučuje, že by mohly být cílem operace i zásoby obohaceného uranu. Irán by ho měl vlastnit 440 kilogramů, uvádí TheNationalNews, z čehož lze relativně snadno vyrobit několik jaderných pum.

K dispozici bude 5 tisíc mariňáků

V oblasti Perského zálivu má být v současné době útočná výsadková loď USS Tripoli doprovázená dvěma dalšími výsadkovými plavidly se zhruba 2 500 mariňáky. Twz uvádí, že pak ze Spojených států vyplul další svaz vedený útočnou výsadkovou lodí USS Boxer a dvěma dalšími výsadkovými plavidly se zhruba stejným počtem mariňáků. Svazy by mohly stačit na obsazení ostrovů, případně dočasné obsazení místa, kde se nachází obohacený uran.

iZdroj fotografie: Armáda USA

Síly ale rozhodně nejsou dostatečné k tomu, aby se mohly vylodit na pevnině a zahájit nějakou rozsáhlou operaci proti íránské armádě a revolučním gardám, jakkoliv jsou oslabené již více než 3 týdny trvajícím bombardováním. Aa uvádí, že revoluční gardy mají mít v aktivní službě 190 000 členů a armáda 350 000 vojáků. Írán je navíc schopen mobilizovat více než milion záložníků, proto jsou americké síly nedostatečné. Američané vědí, že by operaci v hornaté zemi, jakou je Írán, zaplatili vysokými ztrátami, což je pro americkou veřejnost nepřijatelné.

Článek Trump to na oko odmítl, přesto pozemní invazi do Íránu zvažuje. Vyslal k němu svaz vojenských lodí i nejvyšší elitu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sestřelení F-35 lze, ale za specifických podmínek

F-35 Lightning II je vrcholem moderního letectví díky technologii stealth, která drasticky snižuje její radarový odraz. Sestává totiž ze speciálních materiálů pohlcujících vlny, a má geometricky tvarovaný trup, takže se na radarech jeví jen jako malý pták. Tato „neviditelnost“ jí umožňuje ničit cíle z velké dálky, aniž by nepřítel vůbec tušil, že je zaměřen.

Z výpovědi zajatých Rusů mrazí. „Nepamatujeme si, kdy jsme naposledy jedli.“ Byli rádi, že je Ukrajinci zajali

Sestřelit F-35 je extrémně těžké i proto, že disponuje pokročilým systémem elektronického boje a senzory, které vidí v okruhu 360 stupňů. Pilot má tedy dokonalý přehled o bojišti a eliminuje hrozby dříve, než se dostane na dostřel. Letoun navíc efektivně maskuje svou tepelnou stopu, což ztěžuje práci infračerveným čidlům a raketám naváděným na teplo motoru.

Ale přesto existují scénáře, kdy lze F-35 zasáhnout. Pokud by letěla nízko, vystavuje se útoku MANPADS, které jsou pasivní a nelze je předem detekovat radarem. Střelec s raketou na rameni může využít vizuální kontakt v momentě, kdy letoun opustí krytí výškové převahy. Šance nicméně roste i v nepřehledném terénu, kde mají systémy včasné výstrahy méně času reagovat.

„Rusové se snaží vzdorovat, ale bez úspěchu.“ Ukrajinci si zuřivě berou okupovaná území na jihu zpět

Redakce ArmádníZpravodaj.cz připomíná také možné užití staré čínské taktiky, která vznikla již před zhruba 60 lety. Ta je vlastně velmi jednoduchá a lze ji rozdělit na dvě části. Tou první je, že nepřítel získá pocit, že již zničil veškeré systémy PVO, a nepočítá tedy s dalšími, na základě čehož si přestává dávat pozor a vysílá piloty do míst, kam by se dříve nevydali.

Druhou je potom ponechání systémů vypnutých a skrytých, díky čemuž je nelze detekovat jinak než vizuálně. Takže když se potom v jejich blízkosti prožene pilot, nepředpokládá útok. Obránci ho však aktivují a de facto ho střelí do zad, což značně snižuje jeho šanci na přežití. Ale přesto se v případě z 20. března 2026 mělo jednat pouze o poškození F-35.

„Byla to dobře naplánovaná akce,“ libují si Ukrajinci. Rusové utrpěli na jižní frontě fatální ztrátu území. Vojáků padly tisíce

Vzhledem k íránské propagandě by nebylo od věci to označit za nesmysl, ostatně dříve už lhala, že F-35 sestřelila, a později udělala totéž s B-2 Spirit. Navíc je k dispozici krátké video, z něhož ani nelze 100% určit, zda jde o F-35, byť tom tvary napovídají, nebo o další výplod AI. Na konci ho zasáhne střela a tím záběry končí, což je samo o sobě také podivné.

Na druhou stranu Armádní Zpravodaj dohledal, že Američané skutečně nějaký incident potvrdili, uvádí CNN. „Letoun páté generace vykonával bojovou misi nad Íránem, když byl nucen nouzově přistát, “ sdělil kapitán Tim Hawkins, mluvčí amerického Centrálního velení, s tím, že dosedlo na ranvej bezpečně, pilot je stabilizován a incident předmětem vyšetřování.

Video: ukrajinský MiG-29 shodil 250kg pumu na podzemní základnu ruské čety. Dovnitř ani ven už se nikdo nedostane

Dva obeznámené zdroje měly potom potvrdit, že k zasažení F-35 skutečně došlo, nejspíše tedy íránskou PVO. Armádní Zpravodaj připomíná, že pokud se dostala do špatné situace, stačil na to v podstatě i starý MANPADS. Armáda má k dispozici i domácí Misagh-1, Misagh-2 a Misagh-3 s infračerveně naváděnými střelami, kdy nejlepší nabízí dosah 6 km, uvádí Wikipedia.

Článek Video: nemožné se stalo realitou, Írán zasáhl F-35 raketou. Američané to nepopírají, ale neumí to vysvětlit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zásah na poslední chvíli může napovídat o potížích

Íránské balistické rakety představují pro Izrael a arabské sousedy existenční hrozbu kvůli svému obrovskému dosahu a ničivé síle. Teokratický režim v Teheránu má zdaleka největší arzenál v regionu, přičemž dokáže zasáhnout jakékoliv místo v okruhu 2 000 km. Tato schopnost umožňuje Íránu vydírat okolní státy a šířit svůj vliv skrze strach, případně tvrdě udeřit.

Rusové zuří, Ukrajinci jim zkazili strategickou ofenzivu. Na nic se teď nezmohou

Mezi ty nejnebezpečnější patří Chajbar Šekan s doletem 1 450 km a vysokou obratností, což ztěžuje její zachycení. Váží 6,3 tun, z čehož připadá 550 kg na bojovou hlavici, uvádí Wikipedia. Za v podstatě nejsilnější lze nicméně označit Chorramšahr-4 s doletem až 2 000 km a hlavicí těžkou 1,8 tuny, potvrzuje Wikipedia.

Velmi schopná je též balistická raketa Sejjil, která využívá oproti zmíněným tuhé palivo, díky čemuž může odstartovat prakticky okamžitě. Za špičku lze ale považovat hypersonickou raketu Fattah navrženou k průniku nejpokročilejšími systémy PVO, což z ní dělá primární zbraň, které by se měl Izrael skutečně obávat, ačkoliv nebezpečné jsou i ostatní, potvrzuje Wikipedia.

„Morálku mají na nule. Rusové nám děkují, že je zajmeme.“ Ruští vojáci jsou vyčerpaní, na boj se často nezmohou

Izraelská protivzdušná obrana si s nimi sice umí poradit, ale ne vždy, a někdy až na poslední chvíli. Primárně to je úloha systémů Arrow a THAAD, které fungují na dlouho vzdálenost, ale pokud jim uniknou, zasahuje Davidův prak (David’s Sling), skrze nějž už by projít neměly. V praxi se nicméně ukazuje, že se to děje, a tak dochází dokonce k aktivaci Iron Dome.

Ten není proti balistickým raketám určen, Armádní Zpravodaj se této problematice věnoval již v červnu 2025, kdy došlo k první fázi izraelsko-íránské války. Ve výjimečných případech může být ovšem aktivován i za tímto účelem jako „poslední záchrana“, uvádí Wikipedia, což je vidět na záběrech (níže), kde zničil íránskou raketu těsně před dopadem.

Článek Video: jenom 1 vteřinu před dopadem zachytila izraelská PVO íránskou balistickou raketu. Výjimečně zasahoval Iron Dome se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Američané proti dronu nezasáhli

Více než 2 minuty dlouhé video je natočené kamerou dronu, takže poskytuje na celou akci dobrý pohled. Je z něj jasné, že se pohyboval celou dobu nad oblastí základny Victory, a ani jednou na něj nikdo nevystřelil. Z toho vyplývá, že proti němu Američané zřejmě nemají v oblasti žádnou obranu. Zároveň na záběrech není vidět jediný člověk. Lze tedy předpokládat, že bylo reakcí personálu základny schovat se do míst, kam na ně dron nemůže.

„Krize, jakou Rusko nezažilo“. Rusům se už do armády nechce, neláká je ani odměna 90 průměrných platů

K útoku se přihlásila Íránem podporovaná milice Kgataib Hizballáh, uvádí Forbes. Ze záběru se zdá, že se operátor dronu rozhodl po dvouminutovém letu nad základnou zaútočit na jednu z budov, i když minul i vozidla včetně cisteren. Během exploze hlavice, kterou dron nesl, se nikomu z osazenstva nic nestalo. Armádní Zpravodaj se domnívá, že byla budova dle svého tvaru postavena ze železobetonu, takže podobným útokům odolá.

Velice zajímavé je, že byl k útoku použit dron, podle charakteristik letu nějaká kvadrokoptéra, naváděný po optickém kabelu. Wikipedia uvádí, že takové drony hojně slouží na Ukrajině, kde s tím začalo Rusko, protože je nelze žádným způsobem rušit, což byla jedna z nejpoužívanějších obran. Ty nejlepší optické drony dnes dokáží uletět vzdálenost až 50 km, a není vyloučené, že má takovou technologii Írán a jím podporované milice právě díky Rusku.

„Prestiž Ameriky utrpěla.“ Írán ukázal sestřelený stealth bombardér B-2 v ulicích. Zkouší oklamat svět, skočila mu na to i Čína

Případ také odhaluje, že Američané mají v ochraně svých základen v oblasti Perského zálivu, ale pravděpodobně i na jiných místech světa, velké mezery. Nelze vyloučit, že by Írán mohl aktivovat některé své buňky v zahraničí a na nějakou podobnou základnu tam zaútočit. Je totiž vysoce pravděpodobné, že takovéto hybridní nebo různé teroristické útoky jsou jednou z mála možností, jak může oplácet americké údery na své území.

Článek Video: Američané neměli vůbec žádnou odpověď. Islamisté jim napadli základnu v Iráku, ani na ně nevystřelili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Íránci odpalovali drony na Ukrajinu

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský obvinil Írán oficiálně z toho, že jeho vojáci útočili na území Ukrajiny v roce 2022, tady na začátku ruské invaze. GeekWeek uvádí, že to je vůbec poprvé, co něco takového prohlásil. Podle něj totiž nebyly první útoky ze strany Ruska za pomoci íránských dronů HESA Shahed 136 provedené ruskými vojáky, ale těmi íránskými. Rusové v té době údajně neuměli tyto drony používat, protože se to teprve učili.

iZdroj fotografie: Rawpixel (Public Domain)

Informace o tom, že se íránský vojenský personál podílí na útocích proti Ukrajině, není rozhodně nová. TodayLorientleJour ji přinesl již v říjnu roku 2022, a to s odvoláním na Bílý dům, který vycházel ze zpravodajských informací. Íránci poskytli Rusům minimálně stovky, spíše tisíce dronů, které útočily na ukrajinské území. Wikipedia uvádí, že se Shahed 136 pohybuje rychlostí až 185 km/h, má hlavici o hmotnosti 50 kilogramů, a jeho dolet je 2 500 kilometrů. Rusko si ho také samo vyrábí v licenci pod označením Geran-2.

Ukrajina může být íránským cílem

Až paradoxní je, že Íránu nyní vadí poskytnutí útočných dronů schopných levně a efektivně ničit jeho drony typu Shahed americké armádě a zemím Perského zálivu. EuroNews citoval předsedu íránského parlamentního výboru pro národní bezpečnost a zahraniční politiku, Ebrahima Aziziho, podle něhož se tak Ukrajina zapojila do války. Má být proto legitimním cílem pro íránské útoky, i když dosud pravděpodobně na žádný nedošlo.

„Víkendová salva přímo proti Moskvě“. Ukrajinci zasypali centrum ruské moci největším útokem od začátku války

Armádní Zpravodaj se domnívá, že jsou podobná tvrzení nesmysl, a opak je pravdou. Zapojením vojenského personálu do útoku na Ukrajinu se Írán zapojil do války, kterou Rusko rozpoutalo proti Ukrajině. Ukrajinští specialisté jsou však vysláni do Perského zálivu, aby pomáhali s obranou proti dronům, v žádném případě na Írán neútočí. Mají předávat zkušenosti a personál učit drony obsluhovat, a i kdyby drony řídili, pouze by sestřelovali útočící íránské letouny, ale nijak neohrožovali území Íránu nebo životy jeho obyvatel, což naopak Írán udělal.

Článek Silné obvinění Zelenského: „Írán zaútočil na Ukrajinu stovkami dronů ve jménu Ruska“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Íránci se chvástají, že sestřelili B-2

Tvrzení proíránské propagandy o katastrofálních ztrátách jsou šokující. Pokud by byla pravdivá, pro Američany a Izraelce by jistě znamenala ztrátu prestiže. WioNews uvádí, že jednou z takových zpráv je údajné sestřelení strategického stealth bombardéru Northrop B-2 Spirit. Existují dokonce fotografie a videa, na nichž má být událost zaznamenána. Je to samozřejmě lež, nic takového se Íránu nepodařilo, ale pokud ano, šlo by o významnou ztrátu. TheDefensePost uvádí, že americké letectvo má v činné službě jenom 19 těchto strojů.

Iran shot down an American B-2 bomber and kidnapped the entire crew.

Iran is winning completely. pic.twitter.com/vhDASrVFAv

— Ali Deliklitaş (@Ali1765D) March 8, 2026

Sestřelením bombardéru ovšem zázračné úspěchy íránské obrany nekončí. Opakovaně se například objevily zprávy o zasažení letadlové lodi USS Abraham Lincoln operující u Íránu. NewsWeek uvádí, že informace o útoku několika raketami kolovaly i po čínských sociálních sítích. Nejde tedy pouze o propagandu zaměřenou na Íránce nebo muslimy. Zprávy íránských revolučních gard o zásahu lodi měla dokonce přinášet čínská státní televize.

Cílem Teheránu je zřejmě vytvořit chaos

Podobné zveřejňování nesmyslů o údajných ztrátách však nemusí být jenom kontraproduktivní, ale Armádní Zpravodaj soudí, že z hlediska autoritářských režimů, jakým je íránský (ale ve světě jich je mnoho), může podobná lež dávat smysl. Snaží se prostě vnést do informačního prostoru chaos a vyvolat dojem, že v podstatě nic není pravda. TheGuardian uvádí, že jedinou možnou obranou proti takovýmto manipulacím je věřit odborníkům a seriózním médiím, která zprávy ověřují, protože některé manipulace mohou být těžko rozpoznatelné.

Americká armáda přitvrzuje. Zasypala Írán salvou balistických raket ATACMS. Jedna zničila sovětskou ponorku (video)

Záleží každopádně na tom, jakým způsobem je falešná fotografie nebo video vyrobené. Problémem ale je, že se schopnosti umělé inteligence velice zlepšují. Ve spojení s tím, že lidé nemají čas jít do hloubky a neznají například vojenské schopnosti aktérů konfliktu či parametry zbraní nemusí při kvalitním zpracování falešné fotografie pravdu rozeznat. A lze předpokládat, že se situace bude jenom zhoršovat. Zvláště v okamžiku, kdy správci sociálních sítí proti takovýmto manipulacím nemají povinnost nebo motivaci zasahovat.

Breaking News. Allahu Akbar is the greatest. Live footage of the destruction of the USS Abraham Lincoln ship by Iranian ballistic missiles in Benghazi, the debris piled up in the sea, must watch this video and then comment. No channel will show you these scenes. pic.twitter.com/5jd2JK9Au3

— DR.Muhammad Ismail Kalwar (@is72455_ismail) March 13, 2026

Údajné zasažení americké letadlové lodě

Článek „Prestiž Ameriky utrpěla.“ Írán ukázal sestřelený stealth bombardér B-2 v ulicích. Zkouší oklamat svět, skočila mu na to i Čína se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Korvetu zničila silná exploze

Ze záběru není přesně poznat, jakou zbraní byla korveta zasažena, protože začíná explozí. S největší pravděpodobností se však jednalo o nějakou řízenou střelu nebo pumu shozenou z letadla. Exploze je mohutná, pročež lze předpokládat, že musela jít loď i s osádkou ke dnu. Kolik lidí při útoku zahynulo a kolik se jich podařilo zachránit, je neznámý údaj. Jediné, co se ví, je, že k útoku došlo u íránského přístavu Bandar Abbas.

„Víkendová salva přímo proti Moskvě“. Ukrajinci zasypali centrum ruské moci největším útokem od začátku války

Napadenou lodí je podle jejího tvaru jedna z dvoutrupových korvet třídy Shahid Soleimani. Ty měl Írán před začátkem konfliktu čtyři, a všechna už mají být v současné době zničena, uvádí Wikipedia. Není jasné, o jakou loď konkrétně se jedná, protože Američané a Izraelci podrobnosti k těmto útokům prozatím neodtajnili. Útok na korvetu je nicméně celkem pochopitelný, protože se jedná o moderní plavidlo s mohutnou výzbrojí. V případě útoku by tedy mohla napáchat veliké škody, kdyby si vzala za cíl obchodní, ale i vojenské plavidlo.

Korveta je na svou délku pouhých 65 metrů silně vyzbrojená, jejími hlavními zbraněmi jsou protilodní střely různého typu. ArmyRecognition uvádí, že jich nese šest a jejich dosah je 200 až 750 kilometrů. V roce 2025 měla také být na korvetě ozkoušena nová íránská protilodní střela Ghadr-474, jejíž deklarovaný dosah je 2 000 kilometrů, ale je samozřejmě otázkou, zda se nejedná o výplod íránské propagandy, protože to je téměř neuvěřitelná hodnota. Neznámou zůstává i to, jaký má střela typ navádění a velikost hlavice.

Video: ruský voják nasadil bajonet a vyrazil do boje. Jeho konec přišel dříve, než stihl zaútočit

Plavidlo mělo mít rovněž dobré schopnosti protivzdušné obrany, a to za pomoci rychlopalných kanonů, ale hlavně 16 buněk vertikálního odpalovacího systému. V nich měly být střely Navvab a Sayyad-3. Wikipedia uvádí, že uváděný dosah druhé z nich se pohybuje od 120 do 200 kilometrů, i když mnohé podrobnosti o ní nelze dohledat. Každopádně se zdá, že střely nedokázaly korvetu ochránit. Buď nejsou tak dobré, jak o nich Íránci tvrdili, případně velmi dobře fungují americká a izraelská opatření na matení protivzdušné obrany.

Destruction of an Iranian naval ship in the port of Bandar Abbas
by u/RoyU16 in CombatFootage

Zničení íránské korvety (zveřejněné 9. března 2026)

Článek Video: mohutná exploze, potom klid. Íránská válečná loď měla ničit na 2 000 km, ale šla ke dnu i s posádkou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Írán dopravu průlivem téměř zablokoval

Hormuzský průliv je silnou kartou Íránu, protože tudy prochází zhruba pětina vytěžené ropy na světě, a důležitý je i pro export plynu, hnojiv a dalších komodit, ale nejenom těch. Wikipedia uvádí, že v nejužším místě má 39 kilometrů, a jelikož Írán hrozí lodím útoky, naprostá většina z nich se zastavila a ve světě rostou ceny paliv. Írán leží na jedné straně průlivu, ale navíc ovládá několik ostrovů, které jsou v něm nebo u jeho vstupu. Právě ty by se teoreticky mohly stát klíčem k tomu, jak ho otevřít, pokud by se je Američané rozhodli obsadit.

iZdroj fotografie: Uživatel ninara / Creactive Commons / CC BY-SA

Armádní Zpravodaj soudí, že v případě takové akce by mohli zaútočit až na pět ostrovů, které lze rozdělit do dvou skupin. Do první patří tři – Lesser Tunb, Grerater Tunb a Abu Musa u vstupu do průlivu ze strany Perského zálivu. Druhou pak veliký ostrov Kešm ležící v sousedství nejužšího místa průlivu, případně ještě vedle něj ležící malý ostrov Hengam. Pokud by se je podařilo americkým ozbrojeným silám získat, případně ještě nějaké další menší ostrůvky, dokázaly by eliminovat velkou část schopností Íránu útočit na tankery.

Američané vyslali do oblasti mariňáky

Spojené státy americké se na takovou operaci skutečně mohou chystat. MilitaryTimes uvádí, že do oblasti vyslali expediční sbor námořní pěchoty, který může mít až 5 000 členů. Základem je výsadková útočná loď USS Tripoli, což je 257 metrů dlouhé plavidlo s přistávací palubou, z níž mohou odstartovat vrtulníky, konvertoplány či letouny s krátkým vzletem a kolmým přistáním, uvádí Wikipedia. V oblasti mají být také dvě obojživelné transportní lodě třídy San Antonio umožňující start vrtulníků, vyloďovacích plavidel nebo vznášedel.

„Víkendová salva přímo proti Moskvě“. Ukrajinci zasypali centrum ruské moci největším útokem od začátku války

Američané ale mohou hrozbou klamat. Armádní Zpravodaj soudí, že obsazení ostrovů není bez rizika. Írán má totiž několik typů protilodních střel. Jedním z nich je Qader. Wikipedia, uvádí, že má dolet 300 kilometrů a hlavici o hmotnosti 200 kilogramů, a Američané jich nezvládli zničit všechna jejich postavení. Pokud by se tedy výsadkové lodě přiblížily k ostrovům, byly by v dosahu, a i jediný zásah by mohl způsobit nemalé škody na nich nebo doprovodných plavidlech. Je otázkou, zda to Američané budou chtít riskovat.

Ostrovy jsou opevněné a připravené

Bez problémů by nebyl ani útok na samotné ostrovy, mnohé z nich jsou totiž opevněné a s něčím podobným počítají. Z výsadkových lodí by startovaly například konvertoplány Boeing V-22 Osprey či vrtulníky Sikorsky CH-53K King Stallion, které jsou hlavně v okamžiku přistávání v cílovém prostoru zranitelné, například kulometnou palbou nebo zbraněmi, jakou je RPG-7. Wikipedia uvádí, že na palubě Osprey může být až 36 vojáků a členů osádky, takže by sestřelení jediného znamenalo nejspíše větší ztráty, než dosud Američané utrpěli.

iZdroj fotografie: Uživatel Airwolfhound / Creative Commons / CC BY-SA

USA mají sílu ostrovy obsadit, i kdyby se Íránci tvrdě bránili, ale i poté by byla jejich dalším problémem bezpečnost vojáků na těchto ostrovech. Mohli by se stát cílem dělostřeleckého a raketového odstřelování z pevniny, k níž jsou ostrovy blízko. Problém by nebyl ostrovy vojensky udržet, Írán by sílu na jejich obsazení neměl, ale mohl by odstřelováním způsobit tak vysoké ztráty na americkém personálu, že by to pro Bílý dům nakonec bylo politicky neúnosné. Válku by tak prohrál, jako již v minulosti podobným způsobem jiné konflikty.

Článek Riskantní plán s obrovskými ztrátami, ale možná jediná spása Donalda Trumpa. Cenu ropy může srazit obsazením 5 ostrovů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Írán odstřelovaný raketomety HIMARS

Využití těžkých raketometů k odstřelování íránských cílů je vhodným doplněním leteckých a námořních útoků. Video (níže) ukazuje odpálení balistických raket MGM-140 ATACMS z několika M142 HIMARS, což jsou raketomety na podvozku nákladního automobilu, a každý může odpálit 1 raketu, uvádí Wikipedia. Američané evidentně používají salvu několika raketometů najednou – vidět jsou jen tři, ale nad nimi se ještě mihnou další tři rakety.

Írán dává zabrat americkému letectvu. Balistickými raketami mu zasáhl hned pět obrů. Washington volá po odvetě

Raketa ATACMS se k útokům na Írán hodí. Armádní Zpravodaj ale upozorňuje, že nejspíše míří na cíle blíže pobřeží, jelikož mají novější verze max. dolet 300 km, uvádí Wikipedia. Rakety jsou podle všeho odpalované ze stanoviště nějakého amerického spojence v Perském zálivu, takže je jasné, že hluboko do nitra země proniknout nemohou. Díky navádění pomocí GPS jsou velice přesné a mají několik typů hlavic včetně kazetové; penetrační explozivní má mít pak hmotnost 247 kilogramů, což se zhruba vyrovná letecké pumě.

ATACMS zničila ponorku třídy Kilo

Cíle raket ATACMS v Íránu nejsou známé, ale Twz uvádí, že jedna z nich měla zničit íránskou ponorku třídy Kilo. Musela být zakotvená v přístavu, pravděpodobně v Bandar Abbásu, protože rakety nemají schopnost útočit na pohyblivé cíle. Ztráta ponorky je pro íránské námořnictvo citlivá. Na začátku války mělo ve výzbroji jenom tři. Jde o sovětskou konstrukci s dieselelektrickým pohonem vyzbrojenou šesti torpédy ráže 533 milimetrů, uvádí Wikipedia.

Stahují se mračna, Amerika přitvrdila. Přes 2 000 mariňáků míří k Íránu až z Pacifiku

Bránit se proti balistickým raketám íránská protivzdušná obrana nejspíše nemůže. Měla sice systémy S-300, které v některých verzích tuto schopnost mají, i když velmi limitovanou a diskutabilní. Hlavní ale je, že podle dostupných informací jsou všechny tyto systémy zničené. Balistické rakety má sice umět zachytávat ještě íránský systém dlouhého dosahu Bavar-373, uvádí Wikipedia, což je údajně obdoba ruského S-400, ale jde o tvrzení Íránu a nelze ho ověřit. I tyto systémy navíc měli Američané a Izraelci v prvních dnech války zničit.

Footage of U.S. Army HIMARS systems conducting a mass ATACMS tactical ballistic missile launch at Iran.

At least 6x launches can be seen. pic.twitter.com/tLixdlJPfg

— OSINTtechnical (@Osinttechnical) March 12, 2026

Odpálení raket ATACMS na Írán (zveřejněno 12. března 2026)

Článek Americká armáda přitvrzuje. Zasypala Írán salvou balistických raket ATACMS. Jedna zničila sovětskou ponorku (video) se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejsou-li tankery, je bombardování problém

Boeing KC-135 Stratotanker je klíčový čtyřmotorový letoun pro doplňování paliva za letu, který tvoří logistickou páteř amerického letectva již od 50. let, uvádí Wikipedia. Jeho primárním úkolem je prodlužovat operační dosah bojových letadel, přičemž pojme až 90 700 kg paliva, případně uveze 37 tun nákladu, a měří 41,53 metrů na délku, 12,7 metrů na výšku, a rozpětí křídel je 39,88 metrů. Nezbytný je pro dálkové mise, hlavně bombardování.

Video: měla to být rychlá akce, ale Putin dostal „facku“. Ruský voják natočil, jak Ukrajinci nad Hostomelem sundali vrtulník Ka-52

Írán sice nemá možnost zničit tankovací letouny ve vzduchu, ale na zemi ano, což se také stalo na
saúdskoarabské základně Prince Sultan. Úder je experty vnímán jako přímá odveta za předchozí operaci „Epic Fury“, která paralyzovala íránskou vojenskou a jadernou infrastrukturu, a svědčí o ochotě teheránského režimu napáchat v dávno prohrané válce značné škody.

Z vojenského hlediska jde o kritický zásah do logistických schopností USA v regionu, neboť ztráta pěti tankerů omezuje operační dosah stíhaček F-35 a F-15, stejně jako bombardérů. Útok navíc potvrdil vysokou přesnost íránských raket středního doletu, které dokázaly překonat vrstvenou protiraketovou obranu. Vyvolalo to mj. otřesy na trzích a Saúdská Arábie dočasně omezila těžbu ropy, zatímco Washington nyní čelí tlaku na odvetu, a Trump ji chtít bude.

Stahují se mračna, Amerika přitvrdila. Přes 2 000 mariňáků míří k Íránu až z Pacifiku

Mohlo by to vést k válce v mnohem větším měřítku, zatímco geopoliticky situace nahrává Rusku prostřednictvím vysokých cen energií, především ropy. Na tu totiž Donald Trump zrušil na 30 dní sankce, takže ji zase může prodávat – ovšem podle Reuters pouze tu, která byla naložena na tankery před 12. březnem 2026 a je již na moři, což mohou být desítky tankerů.

Ve výzbroji Íránu se nachází i poměrně sofistikované balistické rakety. Z těch nejnebezpečnějších lze jmenovat Sejjil s hlavicí těžkou 700 kg, Chorramšahr, která jich může nést několik, případně jednu obří o hmotnosti až 1,8 tuny, a Qadr-110, která má hlavici těžkou 650 až 1000 kg, potvrzuje Wikipedia s tím, že všechny doletí alespoň 2 000 km a mají přesnost i menší než 30 metrů.

Článek Írán dává zabrat americkému letectvu. Balistickými raketami mu zasáhl hned pět obrů. Washington volá po odvetě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Írán blokuje Hormuzský průliv, Američané ho chtějí zpět

Nasazení 2 200 mariňáků z 31. námořní expediční jednotky (MEU) na palubě americké výsadkové vrtulníkové lodi USS Tripoli představuje kritickou fázi americké reakce na íránskou agresi. Tato elitní síla, obvykle dislokovaná v Pacifiku, byla narychlo přesunuta k íránským břehům, aby posílila ochranu strategických námořních tras, zejména Hormuzského průlivu.

Ukrajina si právě udělala silného nepřítele. Írán jí hrozí útokem. „Stala se pro nás cílem,“ zuří teheránský režim. Zelenský necouvne

Hlavním důvodem této dislokace je paralýza globálního obchodu způsobená íránskými útoky v Hormuzském průlivu a jeho blokádou. Mariňáci by měli zajistit doprovod komerčních tankerů, ale také obojživelné operace proti odpalovacím stanovištím dronů a raket na pobřeží, jakož i lodím íránského námořnictva. Hlavní boje by však měly být vedeny z plavidel.

Vliv na konflikt s Íránem je zásadní, neboť Teherán musí nyní počítat i s rizikem přímého výsadku na svém území. To nutí íránské velení vázat značné síly u pobřeží namísto jejich využití pro asymetrické operace. I když Donald Trump avizoval, že půjde proti Íránu o rychlou akci, je nucen vysílat na Blízký východ stále více sil, minimálně aby obnovil tok ropy.

Samotný Írán stojí dle Wikipedie v celosvětovém měřítku za 5,1 % produkce ropy, takže by ztráta jenom jeho dodávek nebyla ještě tak zlá. Mnohem horší je, že blokuje průjezd lodí Hormuzksým průlivem, jímž prochází asi 25 % světového námořního ropného obchodu, uvádí Wikipedia. Tuto trasu využívají například čínské a indické lodě vozící mj. i ruskou ropu.

„Peníze dáme Čechům. Proč by na nás měli útočit Rusové?“ nechápe Okamura. Výdaje na obranu vláda nezvýší

Obnovení námořních tras je natolik důležité, že Donald Trump dokonce vyzval Evropu a další spojence, aby poslali do Hormuzského průlivu ještě více válečných lodí, uvádí Reuters. Jistě tím chce nejenom minimalizovat případné vlastní ztráty, ale také mít k dispozici větší sílu, pokud bude třeba udeřit na íránské námořnictvo, letouny, el i pozemní základny.

Článek Stahují se mračna, Amerika přitvrdila. Přes 2 000 mariňáků míří k Íránu až z Pacifiku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajina má nepřátel dost, ale necouvne

Výroky íránského zákonodárce o Ukrajině jakožto o „legitimním cíli“ reflektují rostoucí napětí mezi Teheránem a Kyjevem. Írán tímto způsobem reaguje na obvinění z dodávání dronů, zejména Shahed-136, Rusku, a rovněž na zprávy o ukrajinsko-izraelské spolupráci v oblasti dronových technologií, jejímž cílem je pomoci ustát zemím Blízkého východu íránské útoky.

„Peníze dáme Čechům. Proč by na nás měli útočit Rusové?“ nechápe Okamura. Výdaje na obranu vláda nezvýší

Teherán se snaží vytvořit odstrašující narativ, který má Ukrajinu a její spojence donutit k omezení vojenské součinnosti s partnery na Blízkém východě. Nakolik bude ochotný situaci vyhrotit, je zatím neznámé. Stojí za připomínku, že by mohl například zvýšit dodávky dronů Rusků, případně mu nabídnout dokonce balistické rakety, kterých má nejspíše dostatek.

Z těch nejnebezpečnějších lze jmenovat Sejjil s hlavicí těžkou 700 kg, Chorramšahr, která jich může nést několik, případně jednu obří o hmotnosti až 1,8 tuny, a Qadr-110, která má hlavici těžkou 650 až 1000 kg, potvrzuje Wikipedia s tím, že všechny doletí alespoň 2 000 km. Rusko by je tak mohlo odpalovat z dostatečné vzdálenosti i do ukrajinského vnitrozemí.

Teoreticky by to mohl udělat sám Írán, protože to má na Ukrajinu asi 1 050 km vzdušnou čarou, a ukazuje, že mu nedělá problém vypouštět drony ani rakety na okolní země. I když to pro ukrajinskou administrativu znamená nutnost bojovat na dvou diplomatických a zpravodajských frontách zároveň, Armádní Zpravodaj je názoru, že s pomocí necouvne.

Video: Íránu přišel na pomoc očekávaný spojenec. Zasypal Izrael celou stovkou raket najednou

Nejenom, že dokáže útokům v malém množství čelit, protože má proti balistickým raketám třeba americký MIM-104 Patriot nebo francouzský SAMP/T, zatímco s drony bojuje specializovanými záchytnými interceptory, ale i ručními zbraněmi, ale zároveň se nebude chtít připravit o možnost pomoci Americe, která patří ve válce s Ruskem k jejím největším podporovatelům.

Článek Ukrajina si právě udělala silného nepřítele. Írán jí hrozí útokem. „Stala se pro nás cílem,“ zuří teheránský režim. Zelenský necouvne se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Drony ničí Američanům drahé radary

Situace v tažení proti Íránu podle všeho není tak dobrá, i když to v žádném případě neznamená, že by Američané prohrávali. Na druhou stranu jim nepřátelé umí působit významné škody. Příkladem může být zničení drahého a velmi vzácného radaru AN/TPY-2 v Jordánsku a poškození fázovacího radaru AN/FPS-132 v Kataru. Twz uvádí, že se ukázaly být zranitelné právě útoky dronů, s nimiž si Američané a jejich spojenci nedokáží dostatečně poradit.

iZdroj fotografie: Bílý dům

Na Blízký východ měli proto odcestovat ukrajinští specialisté, aby tam obráncům předávali své zkušenosti, uvádí Militarnyi. Zvláště pro Američany a prezidenta Donalda Trumpa musí být taková žádost hořkou pilulkou, jelikož se na konci února roku 2025 v Bílém domě vůči prezidentovi Ukrajiny, Volodymyru Zelenskému, choval neurvale. Wikipedia uvádí, že se schůzka konala před televizními kamerami a Trump ho z Bílého domu v podstatě vyhodil. V mnoha jednáních pak nadbíhal Putinovi, ačkoliv je to on, kdo napadl Ukrajinu.

Ukrajina čelí dronům dronů každý den

Americká administrativa ani státy na Blízkém východě v současné době nemají jinou možnost, než se na Ukrajinu obrátit. Armádní Zpravodaj připomíná, že nikdo nemá takové zkušenosti v boji s drony jako ona, neb musí jejich útokům čelit každý den, často po stovkách. Rusko přitom využívá hlavně drony typu Shahed, což je íránská konstrukce, kterou v licenci produkuje jako Geran. Jde tedy o ty samé, jimž Američané na Blízkém východě čelí.

Češi pořád tvrdí, že je Írán oběť. Ten mezitím už podruhé zaútočil na evropského člena NATO balistickou raketou

Ukrajinci mohou nabídnout zkušenosti s jejich detekcí, a také jejich levné a účinné ničení. Dotčené státy mají především zájem o takzvané útočné drony, jejichž úlohou je srazit bezpilotní letouny z oblohy. Spojené arabské emiráty jich údajně chtějí 5 000, a Katar 2 000, ale zájem mají i další. Ukrajina může nabídnout například interceptor Sting. Defenence-Blog uvádí, že se jedná o dron se čtyřmi vrtulemi startující kolmo a dosahující rychlosti 160 km/h. Cíl zasahuje až do výšky přes 3 km, takže si poradí i s drony s raketovým pohonem.

Článek Američané nezvládají íránské odvety. Trump žádá Ukrajince o rychlou pomoc v boji. „Jsou největší naděje“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraně C-RAM doslova chrlí munici

Na nočních záběrech z kurdského Irbílu je vidět, jak tmu protne krátká dávka munice opatřená stopovkou, tedy trasovací municí. Má se jednat o práci C-RAM. Wikipedia uvádí, že jde o zbraň určenou k protiraketové, dělostřelecké a minometné obraně. Většinou dokáže vychrlit veliké množství munice v krátké době a je sofistikovaně zaměřovaná, aby se dokázala trefit i do malého a relativně rychlého cíle včetně minometné munice, řízených střel a dalších. V tomto případě do íránského dronu, což je obávaná zbraň teheránského režimu.

Češi pořád tvrdí, že je Írán oběť. Ten mezitím už podruhé zaútočil na evropského člena NATO balistickou raketou

Americká armáda v této roli používá systém Centurion C-RAM nazývaný také Land Phalanx Weapon System. Wikipedia uvádí, že byl vyvinut v průběhu války v Iráku, kdy se ukázala potřeba ochrany základen proti střelám a minometné munici. Užívá šestihlavňový rotační kanon M61A1 Vulcan ráže 20 mm, a o zaměřování se stará radar typu AESA. Systém je tak sofistikovaný, že stačí jenom krátká dávka a cíl je zničený. Výhodou je i relativně nízká cena munice.

Účinný dosah jsou 2 km, a vzhledem k tomu, že si má zbraň poradit i s minometnou municí nebo řízenými střelami, tak pro ni například íránský dron typu Shahed, který letí relativně nízkou rychlostí, není žádný problém. V podstatě se dá říct, že stačí jediný zásah a půjde k zemi. Ale vzhledem k tomu, že C-RAM pálí kadencí 4 500 ran za minutu, soudí Armádní Zpravodaj, že ho pravděpodobně zasáhlo více projektilů. Ty jsou navíc zkonstruované tak, že se po uražení 2 300 metrů rozpadnou, aby později při dopadu nezranily někoho na zemi.

Video: ruští vojáci narazili na nečekaný odpor, který nedokázali zdolat. Ukrajinci je překvapili zbraní budoucnosti a zahnali je

Irbíl je centrem iráckého Kurdistánu, což je území na severu Iráku ovládané Kurdy s místní regionální vládou, uvádí Wikipedia. Írán drony pravděpodobně míří na americkou základnu, která se tam nachází, protože jsou Kurdové a Američané spojenci. Navíc na severu Íránu existuje početná kurdská menšina a spekuluje se, že by ji Američané mohli využít v boji proti teheránskému režimu. I proto se může snažit Kurdy takto zastrašit.

US C-RAM farts at iranian drones in Erbil (iraq), 4 March 2026.
by u/Apart-Breadfruit-187 in CombatFootage

Systém Centurion C-RAM ničí íránský dron (zveřejněno 04. března 2026)

Článek Video: jedna dávka a je po všem. Stopovka propálí nebe a mocná zbraň Íránu jde k zemi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Útok na ropnou infrastrukturu dává smysl, ale…

Írán má jedny z největších zásob ropy na světě, což z něj činí klíčového hráče globální energetiky. S produkcí kolem 3 až 3,5 milionu barelů denně patří stabilně mezi největší producenty v rámci kartelu OPEC, uvádí Wikipedia, přičemž prodej surové ropy pro něj představuje hlavní zdroj deviz, které režim nezbytně potřebuje pro fungování státu, stejně jako ozbrojených sil.

Ukrajinci zahájili mohutnou protiofenzivu a jsou blízko prolomení obrany. Rusové se museli stáhnout od Pokrovsku

Ekonomika země je na exportu ropy kriticky závislá, neb tvoří podstatnou část státního rozpočtu, ale kvůli mezinárodním sankcím je Írán nucen prodávat ropu neoficiálními cestami, často také s výraznou slevou, zejména do Číny. Tato závislost způsobuje, že íránské hospodářství citlivě reaguje na kolísání světových cen a na efektivitu západních embarg, uvádí Wikipedia.

Na globálním trhu působí Írán jako faktor nejistoty i stability. Jakékoli narušení jeho těžby nebo hrozba uzavření Hormuzského průlivu, kudy proudí pětina světové ropy, okamžitě vyvolává růst cen. I přes sankce tedy zůstává íránská ropa zásadní pro globální nabídku a jakékoli její úplné výpadky dokáží citelně zasáhnout energetickou bezpečnost světa.

Video: Ukrajinci nasadili na ruské pěšáky těžký kalibr. MiG-29 udeřil tak silně a přesně, že jim nedal šanci

Aqdasiyeh je přitom jedním z nejdůležitějších logistických uzlů pro distribuci pohonných hmot poblíž Teheránu, a stejně tak v zemi. Má mít 11 skladovacích nádrží s celkovou kapacitou 260 tisíc litrů rafinovaných produktů, uvádí Binance, a soudě dle rozsahu požáru bylo zasaženo nejméně několik z nich. I když není jasné, čím přesně, lze to celkem snadno dovodit.

Americké letectvo totiž v Íránu často používá k bombardování letouny McDonell Douglas F-15E Strike Eagle, které dle Wikipedie unesou až 10,4 tun výzbroje. Často jde o řízené pumy jako GBU-12 Paveway II, což jsou původně gravitační pumy Mk 82 těžká 230 kg, k nimž jsou přidělána křidélka a naváděcí systém, díky čemuž doletí až 15 km a zasáhnou přesně.

Sousedé ani severní země Rusům nevěří. Připravují společný evakuační plán, pokud by na ně zaútočili. A dělají dobře

Dosah samozřejmě není nijak závratný a například z Ukrajiny jsou známy pumy jako francouzská AASM Hammer s doletem přes 70 km, což zvládá i americká GBU-62, ale nad Íránem to není potřeba, jelikož země prakticky nemá protivzdušnou obranu a americké i izraelské letouny se nad ní prohání prakticky beztrestně, takže si mohou dovolit přiletět blízko.

Silný útok na íránskou ropnou infrastrukturu sice dává smysl, aby tím země přišla o finance, ale zároveň už se to projevuje na světových trzích. Cena pohonných hmot totiž poměrně strmě roste, jenom v ČR si řidiči připlatí několik korun za litr benzinu i nafty. V průměru to je asi 4,5 na litr, což je obrovský skok, který tu byl naposledy při začátku války na Ukrajině.

Článek Video: noční můra pro Írán i přírodu. Oblaka dýmu vysoká stovky metrů. Američané ženou ceny PHM nahoru se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Írán má teroristický režim, teď ze sebe dělá oběť

Protivzdušná obrana NATO v pondělí 09. března 2026 úspěšně zneškodnila íránskou balistickou raketu mířící na jihovýchod Turecka, konkrétně na okres Şahinbey v provincii Gaziantep. Podle tureckého ministerstva obrany nebyly při incidentu hlášeny žádné oběti ani materiální škody, a administrativa to označila za vážné ohrožení bezpečnosti a územní celistvosti.

Video: Rus vyskočil z okna, aby obešel útočící ukrajinskou přesilu. Zdálo se, že uspěje, ale větší smůlu mít nemohl

Tato událost výrazně zvýšila napětí v regionu a vyvolala obavy z další eskalace konfliktu mezi Íránem, Izraelem a Amerikou. Turecko jako členská země NATO situaci konzultuje a zdůrazňuje odhodlání bránit svůj vzdušný prostor, čímž varuje před možným rozšířením válečného střetu. Událost podtrhuje zapojení Turecka do napjaté geopolitické situace.

Nešlo přitom o první incident; již 04. března 2026 systémy NATO zničily balistickou raketu odpálenou z Íránu nad Středozemním mořem, která směřovala k letecké základně Incirlik na jihu Turecka. Trosky dopadly u města Dörtyol, a ačkoliv byly důkazy jasné, Írán odpovědnost za tento útok popřel, což zvýšilo diplomatické napětí mezi oběma zeměmi, uvádí AlJazeera.

Ukrajinci zahájili mohutnou protiofenzivu a jsou blízko prolomení obrany. Rusové se museli stáhnout od Pokrovsku

Redakce ArmádníZpravodaj.cz se již legitimitě útoku na Írán věnovala, protože v diskuzích pozoruje, že ho hodně Čechů odsuzuje. Je na místě připomenout, že pohled na Írán jakožto na „oběť“ naráží na fakt, že dlouhodobě buduje „osu odporu“ a skrze své zástupné síly, jako jsou Hamás, Hizballáh nebo Húsíové, aktivně destabilizuje region.

Útoky na jeho území jsou často přímou reakcí na íránské údery nebo podporu terorismu. Vždyť i útok teroristů z Hamásu byl za podpory teheránského režimu, a nelze zapomenout, že se k němu později také sám přidal, ale během pár dní zase vycouval, protože mu židovská země zasadila ihned tvrdý úder a ukázala mu, kde je jeho místo, a že na straně vítězů to není.

Video: Ukrajinci nasadili na ruské pěšáky těžký kalibr. MiG-29 udeřil tak silně a přesně, že jim nedal šanci

Z tohoto úhlu pohledu tedy nese Teherán plnou odpovědnost za následky své agresivní politiky, kterou staví mj. na úplném zničení Izraele a židovského národa. Která jiná země je takto nenávistná vůči jiné rase nebo zemi? Která? Na druhou stranu nelze přehlížet, že údery ze strany Izraele a Ameriky zasahuje i civilní infrastrukturu, jako jsou ropná skladiště či elektrárny.

To logicky dopadá na běžné obyvatelstvo, které v totalitním systému nemá možnost politiku státu ovlivnit. Argument o oběti se tedy spíše než na režim vztahuje na íránské občany, kteří jsou rukojmími geopolitických ambicí vlastní vlády. A je to právě ona, kdo může válku zastavit. Jenže místo toho se snaží vtáhnout do konfliktu země, které s ním vůbec nesouvisí.

Článek Češi pořád tvrdí, že je Írán oběť. Ten mezitím už podruhé zaútočil na evropského člena NATO balistickou raketou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

8 kg trhaviny v rukách teroristů

Teroristické útoky v Ázerbájdžánu měla plánovat síť napojená na íránské Revoluční gardy patřící k mocenské opoře teheránského režimu. NewsDay uvádí, že mezi jejich cíle patřila izraelská ambasáda, ropovod nebo židovské menšiny žijící v zemi. Bezpečnostní komando přitom skupinu zatklo na poslední chvíli – k útokům měla k dispozici téměř 8 kilogramů plastické trhaviny C4, což by byly velké škody. Ačkoli Ázerbájdžán není s Íránem v konfliktu, má s Izraelem úzké vztahy. V Íránu také žije azerská menšina, která není s režimem spokojena.

iZdroj fotografie: Public Domain

Různé íránské proxy operace ale mohou napadat kohokoliv. Armádní Zpravodaj soudí, že o některých napojeních veřejnost ani neví. Z těch známých lze však vypíchnout Hútíe působící v Jemenu. Íránci je podporují dodávkami zbraní, s nimiž opakovaně zaútočili na území Izraele. Cfr uvádí, že jsou také nebezpečím pro mezinárodní lodní přepravu, protože opakovaně útočili na plavidla plující směrem k Suezskému průplavu, čímž vážně narušují mezinárodní obchod. Cílem se staly lodě různých zemí, a někdy se zdá, že si Hútíové ani nevybírají.

Hamás podporovaný Íránem napadal Izrael

Hlavní důvod podpory teroristických hnutí je boj proti Izraeli. Těmi nejznámějšími jsou Hizballáh, a poslední dobou známější Hamás. Wikipedia uvádí, že podle odhadu Írán poskytl v roce 2023 tomuto palestinskému hnutí ovládajícímu Gazu 350 milionů dolarů (7,4 miliardy Kč). Známé je různými útoky proti Izraeli, ale k tomu nejbrutálnějšímu došlo 07. října 2023, kdy proniklo na území židovského státu a zabilo asi 1 200 lidí a 251 unesli. Izrael reagoval útokem na Gazu a později napadl i Hizballáh v Libanonu, neb odstřeloval jeho území.

Ukrajinci zahájili mohutnou protiofenzivu a jsou blízko prolomení obrany. Rusové se museli stáhnout od Pokrovsku

V Iráku zase působí šíitské milice jako Katáib Hizballáh podporované íránskými Revolučními gardami. Ty zase zaútočily na americké základny, uvádí TheGuardian. Není vyloučeno, že má Írán různé teroristické buňky i v dalších zemích, pravděpodobně i v Evropě, kde se odehrály různé útoky na židovské cíle, a nelze vůbec vyloučit, že mohou za některými být organizace napojené na Teherán. Wikipedia uvádí, že například australská vláda oznámila íránské napojení na pachatele žhářského útoku na synagogu v Melbourne v roce 2024.

Článek Komando zasáhlo za pět 12: Ázerbájdžán rozbil síť íránských teroristů. Opět ukazují, co jsou opravdu zač se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Skvělý průzkum zachytil íránské rakety včas

Íránské balistické rakety představují pro Izrael a arabské sousedy existenční hrozbu kvůli svému obrovskému dosahu a ničivé síle. Teokratický režim v Teheránu má zdaleka největší arzenál v regionu, přičemž dokáže zasáhnout jakékoliv místo v okruhu 2 000 km. Tato schopnost umožňuje Íránu vydírat okolní státy a šířit svůj vliv skrze strach, případně tvrdě udeřit.

„Co Írán světu udělal?,“ nechápou Češi. Je toho hodně. Válka jenom tak neskončí, Američané jsou připraveni útočit na Írán půl roku

A to nejenom na vojenské a strategické cíle. Nezřídkakdy totiž napadá i civilní objekty ve městech a kritickou infrastrukturu, potvrzuje BBC. Velké nebezpečí přitom znamenají rakety na mobilních odpalovačích, jelikož mohou neustále měnit svou pozici, skrývat se v podzemních tunelech nebo civilní zástavbě, což extrémně ztěžuje jejich včasné odhalení.

Přesto se to ale izraelské rozvědce a americkým ozbrojeným silám velice dobře daří, jelikož k tomu využívají kombinaci všemožných prostředků. To bude také důvod, proč se podařilo provést několik velice přesných úderů (nejsou první ani poslední) na odpalovače balistických raket, z nichž byly některé viditelně na palebných pozicích, zatímco jiné v „klidovém režimu“.

Video: tak tvrdou odplatu Rusové nečekali. Ukrajinci zasypali doněcké letiště balistickými raketami ATACMS a střelami Storm Shadow

Mezi nejnebezpečnější íránské balistické rakety patří Chajbar Šekan s doletem 1 450 km a vysokou obratností, což ztěžuje její zachycení. Váží 6,3 tun, z čehož připadá 550 kg na bojovou hlavici, uvádí Wikipedia. Za v podstatě nejsilnější lze nicméně označit Chorramšahr-4 s doletem až 2 000 km a hlavicí těžkou 1,8 tuny, potvrzuje Wikipedia.

Velmi schopná je též balistická raketa Sejjil, která využívá oproti zmíněným tuhé palivo, díky čemuž může odstartovat prakticky okamžitě. Za špičku lze ale považovat hypersonickou raketu Fattah navrženou k průniku nejpokročilejšími systémy PVO, což z ní dělá primární zbraň, které by se měl Izrael skutečně obávat, ačkoliv nebezpečné jsou i ostatní, potvrzuje Wikipedia.

Video: modernizovaný ukrajinský MiG-29MU1 udeřil na ruské vojáky u obranné linie. Jedna rána stačila, konec nastal okamžitě

Jelikož je íránská protivzdušná obrana v troskách, a ani na vrcholu své síly nebyla schopna sestřelovat vyspělé letouny 5. generace z výzbroje Izraele a Ameriky, mají útočníci nad nebem totální nadvládu. Jakmile F-35 zničily systémy PVO, mohou bez většího rizika operovat i letouny nižší generace – v případě Izraele to je například F-15, potvrzuje Wikipedia.

Není jasné, jakými střelami americké letouny zasahovaly íránské mobilní odpalovače, ale nabízí se kupříkladu AGM-88 HARM. Původně byla určena proti radarům, ale nejnovější verze G AARGM-ER na ně umí útočit i tehdy, jsou-li vypnuté, uvádí Wikipedia, a dokonce si poradí s cíli v pohybu. Navíc je velmi rychlá, takže nemá obsluha odpalovačů raket ani čas na útek.

Video: Ukrajinci naložili okupantům na jižní frontě. Zdevastovali jim protivzdušnou obranu v klíčových oblastech

Levnější, ale stále dostačující úder potom nabízí GBU-53/B StormBreaker, což je malá chytrá puma, kterou může nést F-35 ve velkém počtu. Má unikátní trojité navádění (radar, IR, laser) a dokáže autonomně vyhledat a zničit pohybující se vozidla i v kouři nebo za deště na vzdálenost přes 70 km, uvádí Wikipedia, což je v prostředí bez PVO zcela dostačující.

Článek Video: američtí piloti rozmetali íránské balistické rakety dříve, než je stihli odpálit. Přesné údery je proměnily v trosky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Američané zničili 3 cíle velmi přesně

Útoky amerického letectva na hangáry nebo různá skladiště lze vidět na videu (níže). Odtajnil ho Pentagon, ačkoliv původně nebylo veřejnosti určeno. Není přesně jasné, kde se zasažené objekty nachází, ale evidentně byly proti nim použity přesně naváděné zbraně, což dokazují zásahy do míst, na něž míří zaměřovací systém letadel. Výsledkem tří úderů byla hromada trosek.

Video: Zelenský se dojel vysmát Putinovi. „Rusové připravují ofenzivu v Doněcké oblasti,“ varoval s jasným vzkazem Kremlu

Američané dle názoru Armádního zpravodaje použili nějaký typ laserově naváděné pumy, jedna se mohlo například o GBU-12 Paveway II. Wikipedia ji popisuje jako upravenou pumu Mk 82 o hmotnosti 230 kg, v jejímž nose je umístěn naváděcí systém reagující na laserový paprsek, zatímco v zadní části jsou ploutve sloužící k řízení. Po odhození dokáže zasahovat cíle do vzdálenosti téměř 15 kilometrů a je velice přesná. Dopadne tam, kam míří laser.

Bombardování zajišťují letouny F-15E

Incidenty ukazují, že se americkému a izraelskému letectvu podařilo ve vzduchu získat absolutní nadvládu, protože vzdálenost dosahu pumy ukazuje operace letadel přímo nad cílem. K takovému bombardování americké letectvo v Íránu často používá letouny McDonnell Douglas F-15E Strike Eagle. Wikipedia uvádí, že unese náklad těžký až 10,4 tun a používá i střely vzduch-vzduch, takže je v případě napadení nepřítelem schopný se účinně bránit.

Video: Rusové dostali pořádně na frak. Ukrajinci roznesli mechanizovaný útok u klíčové křižovatky na jihovýchodní frontě

Protože míří útoky amerického letectva na budovy, nelze říci, co přesně v nich je. V hangárech se ale mohly nacházet některé z letounů íránského letectva. Wikipedia uvádí, že před zahájením útoku Izraele a Ameriky byly těmi nejpočetnějšími McDonnell Douglas F-4 Phantom II. Za velmi schopný letoun lze pak považovat Grumman F-14 Tomcat. V obou případech jsou americké a Íránci je mají z dob, kdy tam ještě nevládl režim ajatolláhů.

US Airstrikes on Iranian Aircraft & Munitions Storage Facilities (March 6, 2026)
by u/Nestagon in CombatFootage

Americké bombardování cílů v Íránu

Článek Odtajněné záběry ukazují totální vzdušnou dominanci. Američtí piloti zničili íránská vojenská letadla a „muničáky“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tomahawky proletěly kolem lodi

Střely s plochou dráhou letu Tomahawk odpalují Američané z moře, i když existuje i systém určený pro jejich odpalování ze země. Ten je však nový a vzácný. Je tedy logické, že záběry ukazují dvojici střel letící nad hladinou moře a pravděpodobně mířící směrem nad pevninu, tedy na Írán. Kameraman ji zaznamená velice detailně, protože se při cestě nad hladinou pohybují zhruba ve výšce 10 až 15 metrů. Loď měla navíc štěstí, že vedla zvolená trasa přímo kolem ní, takže si mohli námořníci americké zbraně dobře prohlédnout.

Video: tak tvrdou odplatu Rusové nečekali. Ukrajinci zasypali doněcké letiště balistickými raketami ATACMS a střelami Storm Shadow

Tomahawk je osvědčená zbraň, do výzbroje byla zařazena v roce 1986, uvádí Wikipedia, a Američané ji použili v celé řadě konfliktů. Za ty dekády ji přitom několikrát vylepšili. V současné době jsou užívány verze Block IV a Block V, které mají vylepšené navádění – jedná se nejenom o satelitní navigaci, ale též o terénní mapování nebo například radar. Tomahawk se pak pohybuje rychlostí Mach 0,74 a dosah má více než 1 600 km, zatímco hlavice má hmotnost 310 kg, a vzhledem k téměř absolutní přesnosti dokáže zničit vše, na co je střela odpálena.

Loděmi používanými k odpalování Tomahawku jsou buď raketové křižníky třídy Ticonderoga nebo torpédoborce třídy Arleigh Burke, kterých by mohlo být v oblasti bojů až 15. Wikipedia uvádí, že torpédoborce mají střely umístěné ve vertikálním odpalovacím systému Mk 41, který má podle verze 90 nebo 96 odpalovacích buněk, což je maximální počet střel, jaké může torpédoborec nést. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že větší část buněk je však určena pro střely protivzdušné obrany a další zbraně, Tomahawků bude reálně asi 20 až 40.

Video: Ukrajinci naložili okupantům na jižní frontě. Zdevastovali jim protivzdušnou obranu v klíčových oblastech

Americké námořnictvo má však schopnost odpalovat střely Tomahawk i z hlubin oceánu. Nést je mohou útočné ponorky třídy Los Angeles a Virginia, a rovněž čtveřice ponorek třídy Ohio, která byla přestavěna, aby místo balistických raket Trident II s jadernými hlavicemi používala 154 Tomahawků, uvádí Wikipedia. Výhodou ponorek je, že se k nepříteli mohou přiblížit nepozorovaně, kdežto on vůbec nemusí tušit, že se nějaký úder chystá. Salva 154 střel se navíc vyrovná salvě, jakou dokáže odpálit několik torpédoborců.

A cargo ship crew in the Persian Gulf watches US BGM-109 Tomahawk cruise missiles fly by them heading towards Iran
by u/broforwin in CombatFootage

Dvě střely Tomahawk s plochou dráhou letu proletí kolem lodi (zveřejněno 04. března 2026)

Článek Video: námořníci si z těsné blízkosti prohlédli přilétající spoušť. Střely Tomahawk se prohnaly těsně nad mořem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Exploze torpéda fregatu doslova rozlomí

Moderní torpéda jsou nastavena tak, aby explodovala pod kýlem lodi a způsobila co největší škody. Detailní záběry ukazují, že výbuch fregatu íránského námořnictva IRIS Dena doslova nadzvedl nad hladinu a zlomil ji, a není pochyb, že byly škody po takovém útoku fatální a loď šla rychle ke dnu. Zabránit jejímu potopení nemohou ani různé vodotěsné přepážky, a je jasné, že musel být výbuch tak silný, že již ten samotný usmrtil nemalou část posádky.

Izrael jako nedotknutelný stát? Kritika jeho nekompromisní politiky není antisemitismus. Pochopte ale, že bojuje o přežití

IRIS Dena je fregata, jejímž úkolem je i boj proti ponorkám. Má 6 lehkých protiponorkových torpéd ráže 324 mm, uvádí Wikipedia, která doplňuje protiponorkový vrtulník Bell 212. Mělo by jít o moderní plavidlo s výkonnými detekčními přístroji, protože bylo uvedeno do služby v roce 2021. Jeho délka je 95 m a výtlak 1 500 t, na jeho palubě pak působí 140 námořníků. Je i relativně rychlé, pluje rychlostí až 30 uzlů. A přesto to jeho zničení nezabránilo.

Lovcem fregaty byla americká ponorka USS Charlotte třídy Los Angeles. Útočné jaderné ponorky této třídy jsou ještě produktem studené války, do služby začaly vstupovat v roce 1976. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že i přes to patří k velmi schopným plavidlům, která vynikají moderními detekčními systémy a jsou také velice tichá, díky čemuž je mohla mít íránská fregata problém detekovat. Wikipedia uvádí že mají 4 torpédomety ráže 533 milimetrů, z nichž dokáží odpalovat těžká torpéda Mk 48, střely Tomahawk nebo protilodní Harpoon.

Video: Rusové jsou v koncích, Ukrajinci je zuřivě vyhání z Krymu. Ve velkém je devastují na zemi i na moři

Fregata byla zničena jediným torpédem Mk 48, což je standardní zbraň amerických ponorek. Wikipedia uvádí že je 5,8 m dlouhé, obsahuje hlavici o hmotnosti 293 kg a pohybuje se rychlostí až 65 uzlů, při níž dokáže zasahovat cíl na vzdálenost 27,4 km; při nižší rychlosti však dosah stoupá. Torpédo je buď naváděno za pomoci drátu přímo z ponorky, případně má i vlastní pasivní nebo aktivní navádění, a dokáže se na zvolený cíl tedy navést i samo.

US submarine torpedos Iranian IRIS Dena warship near Sri Lanka
by u/Ylllllllll in CombatFootage

Torpédování íránské fregaty IRIS Dena poblíž Srí Lanky americkou útočnou ponorkou USS Charlotte třídy Los Angeles (zveřejněno 04. března 2026)

Článek Video: torpédování z blízka. Íránská válečná loď neměla proti americké ponorce šanci. Na potopení stačilo 1 torpédo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Úspěšnost obrany Izraele je přes 90%

Írán pracoval na svém balistickém programu dlouhá léta a podařilo se mu vyvinout širokou škálu raket středního doletu, s nimiž dokáže bez problémů zasahovat území Izraele. Některé lze řadit mezi opravdu vyspělé zbraně, protože jsou přesné a jejich hlavicí je manévrující návratové těleso, které je pro protivzdušnou obranu obtížným cílem. Tu si Izrael na druhou stranu vyvinul vícevrstevnou, a v současné době je dokonce v sestřelování podobných hrozeb nejlépe vybavenou zemí na světě. Úspěšnost jeho obrany má být přes 90 procent.

200 dronů zdecimovalo Rusům loďstvo. Ukrajinci mají Černomořskou flotilu přesně tam, kde chtěli

Jednou ze základních raket ohrožujících Izrael je Fattah-1, resp. její modernizovaná verze Fattah-2. Wikipedia uvádí, že má dolet 1 400 km a hlavici těžkou až 450 kg. Írán ji dokonce označoval za hypersonickou zbraň, ale odborníci zařazení odmítají, protože návratové těleso dle všeho není klasickým hypersonickým kluzákem. Armádní Zpravodaj nicméně upozorňuje, že to rozhodně neznamená, že by raketa nebyla nebezpečná.

Emad má velikou hlavici a je přesná

Ještě hrozivěji vypadá balistická raketa Emad, protože má delší dolet a je ničivější. Wikipedia uvádí, že dokáže zasahovat cíle do vzdálenosti 1 700 km a její hlavice má hmotnost 750 kg. Skvělá má být její přesnost, protože ta dosahuje 10 metrů, a pokud pronikne protivzdušnou obranou, vzhledem k hmotnosti hlavice a přesnosti svůj cíl s vysokou pravděpodobností zničí. Ale některé zdroje uvádí, že má přesnost pravděpodobně 50 metrů.

Kreml by se měl obávat. Ukrajinci vyvinuli balistickou raketu s doletem 200 km schopnou manévrovat. Obelstí i systém S-400

Další zbraní určenou proti Izraeli je balistická raketa Kheibar Shekan, kterou mají ve výzbroji obávané Revoluční gardy. Wikipedia uvádí, že dokáže zasahovat cíle do vzdálenosti 1 450 km a její hlavice je těžká 550 kg, přičemž má schopnost manévrovat, a je tedy obtížným cílem. Není se tak divit, když by ji nějaké izraelské protistřely minuly, jako se tomu stalo na videu (níže).

Základem protiraketové obrany Izraele je systém Arrow 3. Wikipedia uvádí, že ničí cíle mimo atmosféru a je účinný proti raketám středního doletu i mezikontinentálním balistickým raketám. Jeho protistřely nemají nálož, ale ničí je přímým nárazem. Na videu je ale zřejmě vidět starší systém Arrow 2, jehož protistřely ničí cíle v atmosféře. Jsou v podstatě určeny k tomu, aby se pokusily zastavit hrozbu, kterou se nepovedlo zneškodnit protistřelám z Arrow 3.

Iranian ballistic missile Direct impact on Tel Aviv , passed through 2 interceptors .. 3/3/2026
by u/Iraq_PMU in CombatFootage

Iránská raketa zasáhne Tel Aviv

Článek Video: íránská balistická raketa je extrémně ničivá. Pronikla izraelskou PVO, i když po ní střílela, a zasáhla Tel Aviv se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z 93 milionů lidí by skoro 1/3 mohla bojovat

Íránská armáda je unikátní dvojkolejný systém tvořený pravidelnou armádou, tedy Ozbrojenými silami Islámské republiky Írán (Arteš), a elitními Islámskými revolučními gardami (Sepah), jimž může asistovat ještě Policejní velení Islámské republiky Írán (Faraja). V prvním případě je vojáků zhruba 450 tisíc, v druhém asi 150 tisíc, potvrzuje Wikipedia.

Amerika by smetla Írán do 48 h: srovnání americké námořní pěchoty coby první úderné síly a mnohem početnější íránské armády

Asistovat jim navíc může dalších asi 350 tisíc záložníků, což je obrovská síla. Policejní uniformu potom obléká nejméně 360 tisíc příslušníků včetně branců a rezervistů, ale zřejmě nejhorší jsou polovojenské dobrovolnické milice (Basij) spadající pod Islámské revoluční gardy. Wikipedia totiž uvádí, že mají k okamžitému nasazení 600 tisíc lidí, a bude-li nejhůře, mohou povolat všechny, kdo mají členství, což je síla více než 25 milionů rezervistů schopných boje.

Výzbroj ozbrojených sil je směsicí zastaralé západní techniky z dob šáha a domácích kopií ruských nebo čínských systémů. Nejsilnějšími zbraněmi jsou balistické rakety rodiny Šaháb, Chajbar a Chorramšahr doplněné tisíci sebevražedných dronů Shahed. Íránská armáda tak může zasahovat cíle po celém regionu a účinně odstrašovat potenciální útočníky.

Zbraň, jakou Rusko dříve nemělo, se nedaří sestřelovat. Vylepšená ruská balistická raketa testuje ukrajinskou PVO

Tolik k síle íránské armády, která sice pod leteckými útoky Izraele a Ameriky trpí, jelikož má letectvo i protivzdušnou obranu v naprosto žalostném stavu a nemůže se jim rovnat, ale pozemní invaze by byla extrémně náročná i v případě, že budou hlavní mocenská centra zničená. Írán by totiž těžil z velmi náročného terénu, jemuž dominují pohoří Zagros a Alborz.

Tato přírodní bariéra – v prvním případě široká 150 až 300 km, v druhém 60 až 130 km – je pro obrněné jednotky noční můrou. Útočník by musel čelit tisícům opevněných bodů v úzkých soutěskách a natolik náročnému terénu, že by se na techniku často spoléhat nemohl. V podstatě by technologická převaha ztratila na významu a šlo by o boj muž proti muži.

Izraelské F-35I Adir vyškolily íránskou protivzdušnou obranu. Klíčový systém měl být lepší než ruský S-400, ale selhal

Pozemní invaze by byla pro jakoukoliv mocnost nákladná a krvavá, navíc s nejistým koncem. Írán je rozlehlá a hornatá země s hluboce islamizovanou a nacionalistickou společností, která by se pravděpodobně sjednotila proti vnějšímu nepříteli. Okupace takto lidnatého státu by vyžadovala zřejmě miliony vojáků a zdroje, které žádná země aktuálně nemá.

Strategickou výhodou je i íránská doktrína „mozaikové obrany“, kdy každá provincie může bojovat autonomně i po zničení centrálního velení. V kombinaci s rozsáhlou sítí podzemních „měst“ a tunelů je íránská armáda v domácím prostředí téměř nezničitelná. Jakýkoliv pokus o svržení režimu silou může vést k dekádám partyzánské války v horách.

Video: největší zbraň Íránu zničil Izrael dříve, než stihla zaútočit. Úplně tím změnil pravidla hry

Íránská armáda sice postrádá nejmodernější tanky, houfnice, letadla i ruční zbraně, nicméně v asymetrickém má navrch. Její schopnost zahltit obranu nepřítele vlnami dronů a raket, zatímco pozemní síly by využívaly členitý terén k přepadům, z ní dělá nebezpečného soupeře. Útok na íránské vnitrozemí by byl strategickou pastí s fatálními následky.

Redakce ArmádníZpravodaj.cz je nicméně názoru, že by se takovému konfliktu snažily případné invazní síly vyhnout a zaměřily se pouze na důležité oblasti a odříznutí příjmů státní kasy. Scénář, kdy dojde k ovládnutí íránského pobřeží, zejména strategického Chúzestánu a pásma podél Perského zálivu, by znamenalo kontrolu nad hlavními ropnými terminály a přístavy.

Mirage 2000 v plném bojovém nasazení. Záběry těsně nad zemí ukazují, jak Ukrajinci bombardují Rusy s chirurgickou přesností

Tato „limitovaná“ invaze by odřízla Teherán od klíčových příjmů a ochromila export surovin, resp. by ho převzaly vláda invazních zemí. Logisticky by šlo na jihu o operaci v rovinatém terénu, kde by dominovalo letectvo a těžká technika, z moře potom námořnictvo včetně letadlových lodí, díky nimž by nebylo nutné držet letouny na zemi a vystavovat je odvetné palbě.

I v tomto scénáři by však Američané čelili brutální asymetrické válce vedené z nedalekého pohoří Zagros, které by komplikovalo operace hlavně podél Perského zálivu. Íránské jednotky by z něj mohly podnikat raketové a dronové útoky na pobřežní základny a zásobování, a okupace úzkého pobřežního pásu by vyžadovala trvalou přítomnost statisíců vojáků.

8 nejsilnějších zbraní Íránu, které právem nahání strach i vojenským mocnostem. Zapomínat nelze ani na početné skupiny bojovníků

Zahraniční invaze by navíc nemusela režim úplně zlomit, ale naopak by mohlo dojít k extrémní radikalizaci a sjednocení obyvatelstva proti „agresorovi“. Na druhou stranu je v Íránu mnoho lidí smýšlejících „svobodně“, a od 25. prosince 2025 dochází k masivním protestům proti současné vládě a prohlubující se ekonomické krizi. Jedná se o největší povstání od islámské revoluce v roce 1979, uvádí Wikipedia s tím, že proběhlo asi v 80 % země.

Lidé vyšli do ulic v 675 lokalitách ve 210 městech ve všech 31 provinciích, a vláda pod vedením již padlého nejvyššího duchovního vůdce Alího Chameneího je tvrdě potlačila silou. Zabít při nich měla více než 32 000 civilistů, ale reálná čísla budou nejspíše vyšší. Je zřejmé, že pokud dostanou lidé správnou příležitost, může dojít ke státnímu převratu.

Článek 27 milionů mužů ve zbrani. Pozemní invaze do Íránu je skoro nemožná. Když půjde do tuhého, poskládá nejpočetnější armádu světa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak kuvajtská PVO vystřelí, F-15E neunikne

F-15E Strike Eagle je páteřním víceúčelovým stíhačem amerického letectva pro hloubkové údery na pozemní cíle za každého počasí. Na rozdíl od čistě stíhacích verzí má dvoučlennou posádku a disponuje arzenálem až 11 tun výzbroje, uvádí Wikipedia. I po desetiletích služby zůstává díky modernizacím, jako je nový radar a systémy elektronického boje, vysoce efektivní.

Video: rozklad „ruského“ Krymu. Ukrajinci provádí chirurgicky přesné údery na PVO a působí Rusku obří potíže

Z hlediska zranitelnosti je největším limitem F-15E absence technologie stealth. Na rozdíl od F-35 je na radarech nepřítele dobře viditelný, což jej činí zranitelným vůči moderním systémům PVO dlouhého i kratšího dosahu. Při přežití se proto musí spoléhat na rušení, klamné cíle a schopnost létat v extrémně nízkých výškách, kde se skrývá v terénních nerovnostech.

Nic z toho mu ovšem nepomůže, pokud je vystaven palbě přátelských systémů, navíc na krátkou vzdálenost. Dojde-li totiž k selhání identifikace IFF (vlastní-cizí), může dojít v chaosu bojiště k záměně za nepřátelský cíl kvůli své vysoké rychlosti a radarovému podpisu. Historické incidenty potvrzují, že i nejmodernější letoun je zranitelný, pokud koordinační mechanismy selžou a přátelská raketa jej vyhodnotí jako hrozbu, potvrzuje Wikipedia.

Izraelské F-35I Adir vyškolily íránskou protivzdušnou obranu. Klíčový systém měl být lepší než ruský S-400, ale selhal

Naštěstí pro posádku je její šance na přežití při zásahu velmi vysoká díky robustní konstrukci a pokročilým systémům včasného varování. Letoun je vybaven radarovým výstražným přijímačem RWR, který pilota i zbraňového operátora (WSO) okamžitě upozorní na zaměření radarem a odpálení rakety. To dává drahocenné sekundy k provedení úhybných manévrů, uvádí americké letectvo, nebo k použití klamných cílů, případně až ke katapultáži.

Tu zajišťují vystřelovací sedadla ACES II, která umožňují bezpečnou katapultáž i v nulové výšce a při nulové rychlosti. Díky tomu, že v kokpitu sedí dva lidé, je kontrola situace a rozhodování o opuštění letounu efektivnější. F-15E je navíc známý svou schopností „přežít nepřežitelné“ a vrátit se na základnu i s těžkým poškozením draku, ačkoliv to samozřejmě neplatí vždy.

Poláci mají blízko ke zbrani budoucnosti, na kterou Rusko odpovědět neumí. Vectis zcela promění nebe

V případě sestřelení tří letounů F-15E kuvajtskou protivzdušnou obranou se mohlo jednat o palbu systémů MIM-104 Patriot, které tvoří její páteř. Jejich rakety jsou navrženy k ničení letadel a balistických cílů s drtivou přesností. Pokud tedy v chaosu boje vyhodnotí F-15E jako hrozbu, má posádka jenom minimální čas na úhybný manévr či elektronické rušení.

Historické zkušenosti z války v Iráku potvrzují, že k tragickým incidentům „friendly fire“ dochází nejčastěji při návratu poškozených letadel, uvádí Wikipedia. Pokud tedy nekomunikují správně, může je kuvajtská PVO zaměnit za íránskou raketu. Pro posádku je takový útok fatální, jelikož je téměř nemožné střely z Patriotu v konečné fázi letu vymanévrovat.

Článek Fatální selhání vedlo k palbě do vlastních. Kuvajtská PVO sestřelila tři americké F-15E, neměly šanci střely vymanévrovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

F-35 je vyšší liga, Írán proti ní nic nemá

Stejně jako rádo přehání o schopnostech svých zbraní Rusko, tak také Írán řadu svých přechválil, což se při střetech s Izraelem prokázalo již několikrát. Vrcholem jeho snažení je systém Bavar-373, který Teherán ambiciózně srovnává s ruským S-400, oproti němuž má být údajně lepší. Údajně přitom disponuje raketami Sayyad-4B s teoretickým dosahem 300 km.

Putin s obavami sleduje sílící evropskou velmoc. Francie aktualizuje jadernou doktrínu

Wikipedia pak doplňuje, že by měl sledovat až 200 cílů současně, takže je v obou parametrech horší než S-400, potvrzuje MilitaryWatchMagazine, ačkoliv u něj je Rusko pravděpodobně nadsadilo, jelikož na Ukrajině rozhodně nedosahuje tak dobrých výsledků. Bavar-373 ke všemu v reálném boji fatálně selhává proti moderním rušičkám a jiným protiopatřením.

Vedle něj má mít potom íránská armáda sovětské, resp. ruské S-300PMU-2, které jsou však silně zastaralé a jejich radary nedokáží efektivně sledovat „neviditelné“ F-35, což z nich dělá de facto statické a snadno zranitelné cíle. Dosah střel je 195 km a radarů 300 km, jenomže dokáže zaměřit maximálně izraelské F-15, které schopnost stealth postrádají.

Tak silnou potupu ruského zbrojního průmyslu čekal málokdo. Není soběstačný, 85 % nejdůležitějších letadel by ani nevzlétlo

Arzenál potom doplňují systémy středního dosahu jako Khordad-15 nebo Raad, které využívají kopie starší západní nebo ruské technologie. Opět je lze vnímat jako relativně nebezpečné pro nižší generace letadel nebo velké drony, ale proti izraelské taktice, kdy je zničí F-35, jsou bez přehánění bezmocné. A problémem íránské PVO je i nízký počet systémů.

Již při úderech v roce 2024, kdy chtěl Írán podpořit teroristický Hamás, o řadu z nich přišel, a další ztráty následovaly následující rok, kdy Izrael podnikl útok na Írán, který oficiálně zdůvodnil tím, že chtěl překazit jeho snahy o vytvoření jaderných zbraní. Jak S-300, tak Bavar-373 a další systémy se ukázaly jako zcela neschopné, jelikož nesestřelily ani jednu F-35.

Ukrajinští vojáci odhalili tvrdou pravdu o francouzském dělostřelectvu. CAESAR je jedno z nejlepších děl, dobrá zpráva pro AČR

Mnohé potom ani nebyly aktivovány, protože jakmile by se tak stalo, mohl by je Izrael snadno zaměřit a zničit. V konečném důsledku je íránské nebe pro izraelské letouny otevřené a mohou si dělat v podstatě cokoliv. Jediné, jak může Írán proti Izrael bojovat, jsou opět balistické rakety, ačkoliv se snaží ničit jejich odpalovací stanoviště, aby minimalizoval škody.

Článek Izraelské F-35I Adir vyškolily íránskou protivzdušnou obranu. Klíčový systém měl být lepší než ruský S-400, ale selhal se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vyloučený není ani útok Chámeneího

Velikou otázkou hrozby íránskému režimu je, jakým způsobem by to Američané mohli provést. Existuje celá řada možností, ale mají své výhody a nevýhody. AlJazeera uvádí, že v oblasti provozují řadu základem, z nichž mohou útok provést. Mohli by se zaměřit na vedení režimu, tedy Alí Chámeneího, a možné jsou i útoky na vojenské základny, např. Revolučních gard, což je opora režimu. V podstatě vyloučená je však pozemní invaze.

iZdroj fotografie: Khamenei.ir / Creative Commons / CC BY

V první fází útoku na Írán by Američané jistě nasadili letectvo, k čemuž by mohli využít i letiště v blízkosti Íránu, ale Forbes uvádí, že do oblasti také míří letadlová loď USS Abraham Lincoln. Jde o plavidlo, na jehož palubě se nachází až 90 letadel a vrtulníků, uvádí Wikipedia, konkrétně Lockheed Martin F-35C Lightning II, Boeing F/A-18E/F Super Hornet a Boeing EA-18G Growler pro elektronický boj sloužící třeba k oslepení protivzdušné obrany.

Maďarsko očekává dodávku prvního vyrobeného Gripenu. Odmítlo F-35 a vydalo se cestou udržitelnosti

Írán by neměl šanci se proti takovému útoku ubránit. V roce 2025 izraelské letectvo velice snadno proniklo jeho protivzdušnou obranou, a američtí letci budou mít podobné nebo ještě lepší schopnosti. Izrael navíc zničil systémy jako S-300 nebo Bavar-373. IsraelHayom uvádí, že Íránci sice mohli získat čínské HQ-9, ale Čína jejich dodání popírá. I kdyby to pravda byla, určitě jich nebude mnoho, a americké letectvo či námořnictvo si s nimi dokáže poradit.

Letecké údery by to nevyřešily

Ačkoliv není pochyb, že se Írán nemůže americkým útokům bránit, sami o sobě by nemusely nic změnit. IranIntl s odvoláním na analytiky soudí, že by nemohly násilí zastavit, pokud by neexistoval plán dalšího postupu. Problém je, že letecké údery mohou zničit protivzdušnou obranu a některé vojenské komplexy, ale nemohou zničit celou armádu. Armádní Zpravodaj připomíná, že proti demonstrantům zasahují členové bezpečnostních složek ozbrojení ručními zbraněmi rozptýlení po městech, takže na ně letadla nemohou.

iZdroj fotografie: Uživatel Msdroriginal / Creative Commons / CC BY-SA

Američané by teoreticky mohli provést pozemní invazi, Írán by smetli za 48 hodin, ale tu nelze provést okamžitě. Na plánování takové operace je třeba čas, shoduje se ChathamHouse. Donald Trump navíc zatím ani neřekl, že by o něčem takovém uvažoval. Američané mají velmi negativní zkušenosti z podobných operací třeba z Iráku a Afghánistánu, a nechtějí se zaplést do nějakého dalšího konfliktu. Armádní zpravodaj soudí, že by následoval, neboť v Íránu stále existují kruhy věrné režimu, a jistě by se bránily partizánskými útoky.

Video: vybavení z Kyjeva ničilo u Charkova jeden ruský útok za druhým. Nechalo za sebou totální spoušť

Neučinné by nejspíše bylo i unesení či zabití vůdce Chámeneího. U moci by totiž stále zůstávali členové mocných Republikánských gard, které tvoří základ režimu, a nejspíše by nechtěli otěže moci pustit. Lze proto předpokládat, že Bílý dům pravděpodobně zvolí taktiku vyhrožování, ekonomických sankcí a možná nějakého vyjednávání. Jestli to ale demonstrantům pomůže, je otázkou. Zkušenosti z Venezuely ukazují, že Donaldu Trumpovi ponechání diktátorského režimu u moci nevadí, pokud nebude protiamerický.

Článek Amerika by neútočila na Írán přímo, ale strategicky. Smetla by ho, aniž by se jí mohl jakkoliv bránit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mina Jaljaleh může efektivně ničit pomalejší drony

O protidronové mině toho je známo minimum, ale její fungování ukazují záběry (níže). Jakmile detekuje dron, vystřelí do výšky až 350 m submunici, která se rozprostře v poloměru asi 100 m a v různých výškách exploduje, čímž vytvoří jakýsi sloup. Armádní Zpravodaj se domnívá, že se nepodařilo vyřešit přesné zaměřování, aby zničila cíl např. přesně ve výšce 200 m.

Putin může akorát trucovat, Ukrajina se území nikdy nevzdá. Nemůže

Každá z vystřelené submunice poté vytváří asi 5metrový výbušný poloměr, z něhož ještě vyletí do vzdálenosti až 15 metrů střepiny. Zasaženým dronům to má poškodit jak samotné tělo, tak především vrtule – jak kvadrokoptéry a hexakoptéry, tak drony klasické letadlové konstrukce s tlačnou vrtulí jsou proti takovým útokům extrémně náchylné a citlivé.

Jedná se o poměrně zajímavé řešení, které může doplnit protivzdušnou obranu jak u důležitých objektů, tak přímo na frontě, kde představují drony pro techniku, držená postavení i jednotlivé vojáky aktuálně největší nebezpečí, potvrzuje Ukraine.Ohchr. Armádní Zpravodaj se také domnívá, že dokáže mina Jaljaleh ničit výhradně drony vrtulové s rychlostí do 170 km/h.

České letectvo vstupuje do další fáze. Piloty F-35 přijeli do Pardubic vycvičit Američané

Což stačí na většinu klasických FPV bezpilotních letounů, které jsou třeba ve válce na Ukrajině velmi rozšířené na obou stranách konfliktu. Naopak se ale nezdá, že by si poradila s rychlejšími prostředky poháněnými proudovými motory, které dosahují i kolem 700 km/h. Zdá se totiž, že než by k nim submunice doletěla, stihly by uniknout a netrefila by je.

Článek Revoluční PVO proti dronům přichází z Íránu a zdá se efektivní. Ukázal první protidronovou minu, která je zničí až na 350 metrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Geran-2 je z Íránu, ale vyrábí ho Rusko

Rusko nejspíše žádný levný sebevražedný dron schopný útoku na vzdálenost stovek a více kilometrů v roce 2022 nemělo, a tak hledalo v zahraničí. Wikipedia uvádí, že v roce 2021 veřejně představil svůj dron HESA Shahed 136 íránský režim, a jen několik měsíců po začátku invaze na Ukrajinu, v září 2022, se nad ní poprvé objevil a měl na sobě nápis Geran-2, což byla původně snaha zamaskovat používání íránských zbraní Ruskem. Osvědčil se přitom natolik, že se Rusko nakonec dohodlo na licenční výrobě, a označuje ho jako zmíněný Geran-2.

Následky viditelné z vesmíru: Satelitní snímky ukazují energetickou infrastrukturu Ruska po ukrajinských útocích

Výrobní závody na Geran-2 vyrostly v Jelabuze a Iževsku, a Rusko jejich produkci navyšuje, protože je jednoduchá a levná. KyivIndependent v září 2025 s odvoláním na ukrajinské tajné služby napsal, že je odhadována na 2 700 kusů měsíčně. Rusko drony nasazuje proti cílům, jako je energetická infrastruktura, ale také je posílá na různá města, a v podstatě jimi šikanuje civilisty. Ačkoliv se jejich velikou část daří sestřelovat, zbylé páchají významné škody.

iZdroj fotografie: Mohammadreza Jabbari / Creative Commons / CC BY

Geran-2 má být přitom hodně podobný Shahedu 136, tedy mít 3,5 metru na délku a rozpětí křídel 2,5 metru, přičemž dosahuje rychlosti až 185 km/h a dolet má až 2 500 kilometrů. Trosky v Rusku vyrobených kusů ovšem odhalily mnohé změny v konstrukci nebo použití řady ruských komponentů, a proto se od svého vzoru v ledasčem liší – například používá uhlíková vlákna a přístroje, které nelze tak snadno rušit. Armádní Zpravodaj dodává, že v Rusku vyrobené Geran-2 navíc bývají často černé, zatímco ty íránské jsou světlé (bílé).

Česko chce Ukrajině předat desítky tanků T-72M4CZ. Úpravy stojí stovky milionů, aby byly bojeschopné

Původní Shahed 136 a Geran-2 měly hlavici o hmotnosti 50 kg, ale i na její velikosti Rusové zapracovali, a má nyní 90 kg. United24Media uvádí, že kromě klasické explozivní jsou používány i další typy – třeba zápalná svými vlastnostmi připomínající napalm v kombinaci s různými tříštivými prvky nebezpečnými hlavně pro lidi, což je riziko při útoku na města. Lze očekávat, že množství dronů i jejich schopnosti budou Rusové dále vylepšovat.

Arrivo di Geran-2 a Konotop.
Come ha funzionato bene la difesa aerea occidentale dotata di missili di ultima generazione 😎🤪 pic.twitter.com/a6fnhke7QJ

— Anubi777 (@anubi77787292) October 4, 2025

Útok ruských dronů Geran-2

Článek Nejmocnější ruská zbraň pro terorizování civilistů a zahlcení PVO ani není ruská, ale je levná a opravdu účinná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko mělo mít desítky tisíc obrněnců

Kolik zásob zbraní a munice a v jakém stavu Rusko z doby Sovětského svazu mělo, lze jen odhadovat, ale např. u obrněné techniky se mluví o desítkách tisíc tanků, bojových vozidel pěchoty, obrněných transportérů a dalších. Lepší techniku mělo pak v aktivní službě, v tomto případě se často jednalo o modernizované verze sovětských předchůdců. Satelitní snímky ale dokazují, že zásoby techniky v ruských skladech zmizely, a nelze se na ně tak spoléhat.

iZdroj fotografie: Resurgam

Informace jsou hlavně o obrněné technice, neboť byla často uskladněna venku. To, co z ní zbývá, jsou pravděpodobně vraky, jejichž opravu Rusko nestíhá stejně jako výrobu nových zbraní a munice. Proto udělalo téměř nemyslitelné – obrátilo se na spojence. Známy jsou dodávky ze Severní Koreji a Íránu, ovšem pomáhá i Čína, ačkoliv ne přímo smrtícími zbraněmi – její dodávky technologií, dronů a dalších jsou však kriticky důležité.

Dělostřelecká munice na rok bojů

Největším dodavatelem zbraní pro Rusko je Severní Korea. Reuters na jaře 2025 uvedlo, že podle nezávislých pozorovatelů mu zajistila minimálně 16 000 kontejnerů s různým vybavením, a podle odhadů v nich byly miliony kusů dělostřeleckých granátů a raket do raketometů, některé údaje mluví až o 9 milionech kusů. Vzhledem k tomu, že ruské dělostřelectvo denně spotřebuje zhruba 30 000 granátů, Armádní Zpravodaj odhaduje, že takové dodávky mu stačí na rok bojů, byť Rusko samozřejmě ve velkém vyrábí i vlastní munici.

Putin může panikařit, nad Ruskem se stahují mračna. Trump je skoro rozhodnutý, že Ukrajině poskytne střely s dosahem 2 500 km

Kromě dělostřelecké munice mířily do Ruska balistické rakety, především KN-23. RussiaMatters uvádí, že obdrželo minimálně 148 balistických raket, pravděpodobně jich ale bylo mnohem víc, a je také známo, že je aktivně nasazuje na Ukrajině. Wikipedia doplňuje, že jde rakety o dosahu až 900 kilometrů se schopností nést hlavici o hmotnosti až 1 500 kilogramů, zatímco dosah záleží hlavně na tom, jak těžká je hlavice (může být tedy i menší).

iZdroj fotografie: Public Domain

Z dodaných zbraní je zdokumentováno užívání například severokorejského děla M-1978 Koksan. Wikipedia uvádí, že se jedná o houfnici ráže 170 milimetrů umístěnou na podvozku tanku T-54/55, její dostřel je až 60 kilometrů, a vzhledem k velké ráži je i dostatečně ničivá. Rusko munici do těchto děl nevyrábí, takže je tedy jasné, že se v dodávkách stalo přímo závislé na Severní Koreji. Vedle toho obdrželo i raketomety ráže 240 milimetrů a další zbraně.

Íránci pomohli hlavně s drony

Nakonec je tu také Írán, který sice Rusku žádné velké množství zbraní nebo munice nedodává, ale výjimkou byly sebevražedné drony HESA Shahed. Wikipedia uvádí, že Shahed 136 má údajný dosah až 2 500 kilometrů a nosnost hlavice těžké až 50 kilogramů. Využíván je hlavně k útokům na ukrajinskou energetickou soustavu nebo města, přičemž Rusko z Íránu dostalo licenci a vyrábí jeho upravenou domácí verzi pod názvem Geran-2.

Video: Ukrajinci dali Rusům zakusit vlastní střelu Dlouhý Neptun s dosahem 1 000 km. Ropná rafinerie skončila v plamenech

Jiná je situace s Čínou, kdy přímo její zbraně v ruské armádě zaznamenány nebyly. Pravda ale uvádí, že je velkým dodavatelem různých strojů používaných při výrobě zbraní, střelného prachu, speciálních chemikálií a elektronických součástek pro zbraně nebo drony – dodávky vlastně drží nad vodou ruskou zbrojní výrobu. Ruská armáda pak v Číně nakoupila i tisíce užitkových terénních automobilů Desertcross 1000-3, které využívá na frontě.

Článek Nikdo nechápe: Rusko vyčerpalo zásoby zbraní a techniky po SSSR. Tak mu nezbývá, než se potupně plazit před Severokorejci a Číňany se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ruské systémy se ukázaly jako neschopné

Íránská protivzdušná obrana je směsí sovětských, respektive ruských systémů, zbraní domácí produkce, některých čínských, a pak starších, někdy ještě vyrobených na Západě, uvádí Wikipedia. Lze každopádně říci, že sovětské a ruské systémy tvoří její základ, nebo je na těchto technologiích postavena. Írán se například chlubí domácím systémem Bavar 373 (údajně překonává S-400), ale pravdou je, že papírové schopnosti nelze brát vážně.

Video: Teror ruskou korvetou, která odpalovala střely Kalibr, skončil. Ukrajinci ji v Azovském moři vyřadili z boje

Čeho se ovšem i izraelské letectvo jistě bálo, je ruský systém S-300 dodaný teprve před několika lety. MissileTreat uvádí, že jsou jeho střely schopné zasahovat cíle do vzdálenosti až 150 km, a byť pochází z dob SSSR, je stále považován za velmi schopný – Rusko ho navíc modernizovalo. V boji byl ale bez šance způsobit nějaké škody zničen. Vychází z něj přitom v Rusku nejrozšířenější systém PVO, tedy S-400, což je v podstatě základ jeho obrany. A pokud Izrael snadno zdolal S-300, lze to předpokládat i u S-400, i když je vyspělejší.

Arzenál íránského letectva se ale skládá i ze sovětských a ruských systémů středního a krátkého dosahu, na něž Rusko také spoléhá. Jde například o ty z rodiny 9K37 Buk. Wikipedia uvádí, že existují v různých verzích, a je jasné, že disponuje i modernějšími a schopnějšími modifikacemi než Írán. Ale i zde platí, že íránská PVO proti Izraeli nic nezmohla – podobně jako další hojně využívaný ruský systém 9K330 Tor. Armádní Zpravodaj připomíná, že proti nim Izrael nasadil F-35, takže ho v podstatě neměly šanci vidět, a NATO jich má stovky.

Video: F-16 zničila MiG-29 pomocí 430kg kazetové bomby. Úspěch se dostavil okamžitě

Ačkoliv jsou systémy ve výzbroji Ruska bezpochyby modernější, je to pro Kreml veliké varování. Ukazuje se totiž, že kombinace letounů se schopností stealth, jimiž letectva NATO disponují ve značných počtech, a moderních naváděných zbraní, je proti PVO smrtící. Navíc doplněná zpravodajskými informacemi ze satelitů a moderních průzkumných letadel by se pilotům Severoatlantické aliance v případě konfliktu nejspíše podařilo lokalizovat a zničit nemalou část ruské PVO, což by otevřelo cestu k masivním leteckým úderům.

Článek Rusko má oprávněné obavy. Íránská PVO přímo ukázala neschopnost jeho zbraní proti letadlům NATO. A to ještě nic nezažily se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Shahed-107 má válcovitou konstrukci

O tom, co vlastně nový dron umí, existují informace pouze z íránské strany a je dobré je brát s rezervou, ale některé charakteristiky odhadovat lze. Wikipedia uvádí, že byla jeho existence odhalena již v roce 2024, a dle zveřejněných zpráv by měl mít délku 2,5 metru a rozpětí křídel kolem 3 metrů, zatímco dosah má být 1 500 kilometrů, což stačí z Íránu do Izraele.

Video: Havárie ruského strategického letadla Iljušin Il-76. K zemi padalo nekontrolovaně, výbuch byl obrovský

Shahed-107 má pístový motor, uvádí ArmyRecognition, a jeho rychlost udělená tlačnou vrtulí není známa, ale Armádní Zpravodaj soudí, že pravděpodobně nebude nijak vysoká. Od mnohem známějšího HESA Shahed 136 se liší, protože má konzervativní konstrukci, nikoliv tvar létajícího křídla. Tvoří ji černý válcovitý trup s dvojicí křídel a kormidelní plochy do X.

Shahed-107 může možná řídit operátor

Známá není ani hmotnost hlavice, jakou dron unese. Některé zdroje uvádí, že vzhledem k dlouhému dosahu a tvaru nebude veliká, ale existuje i nejspíše značně přestřelený údaj 100 kilogramů. Je jasné, že bude mít Shahed-107 inerciální navádění, neboť je na něm i měřič rychlosti letu, a pravděpodobně využívá satelitní navádění. Některé zdroje také mluví o možnosti řízení operátorem a přenosu obrazu, což lze použít i k průzkumu.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Shahed-107 je pravděpodobně odpalován z katapultu, uvádí JPost, a podle dostupných informací ho mají mít ve výzbroji íránské revoluční gardy. I když bude ve své kategorii nejspíše patřit k tomu nejlepšímu, co dnes existuje, a mohl by způsobit škody třeba na protivzdušné obraně, nebude se podle názoru Armádního Zpravodaje jednat o nějaký gamechanger. Stát s vyspělejší PV, jakým je třeba Izrael, si s takovými zbraněmi dokáže poradit.

Článek Game-changer to není, ale nutno přiznat, že černý íránský kamikadze dron Shahed-107 budí respekt i hrůzu. Je nejlepší svého druhu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hútíe podporuje Írán, hraje mu to do karet

Eternity C (v překladu Věčnost C) plula pod vlajkou Libérie, což je úplně běžné pro mnohá plavidla – využívají toho i mnohá evropská, asijská nebo ruská, aby na ně neplatila určitá omezení. MarineTraffic ji klasifikuje jako nosič sypkého nákladu o délce 186,4 a šířce 27,8 metrů; jedná se tak o středně velkou nákladní loď (jsou i mnohem větší).

Video: Dron zcela ponížil nejlepší ruský tank T-90M zásahem do věže. Protidronová střecha ho neochránila

Ke dnu ji Hútíové poslali zřejmě jako demonstraci svých schopností, a Armádní Zpravodaj je názoru, že budou ve svých aktivitách pokračovat. Ale kdo vlastně jsou a proč to dělají? Jedná se o ozbrojené šíitské hnutí pocházející ze severního Jemenu formálně známé jako Ansar Alláh (Boží stoupenci), které vzniklo začátkem 90. let 20. století, uvádí BBC.

Tehdy jako nábožensko-politické hnutí reprezentující zájmy jemenské šíitské menšiny Zajdíjů, dlouhodobě marginalizovaných (sociálně vyloučených) ze strany centrální vlády. Do povědomí v mezinárodním měřítku se dostalo po roce 2014, kdy obsadilo hlavní město Saná a vyhnalo jemenského prezidenta. Od té doby vedou Hútíové nekonečnou válku proti koalici vedené Saúdskou Arábií, která podporuje mezinárodně uznávanou jemenskou vládu.

Ukrajina prakticky vymazala ruské speciální jednotky SPECNAZ. Tajný dokument tvrdí, že utrpěly nejméně 95% ztráty

Armádní Zpravodaj je přitom názoru, že bez silného spojence by se jednalo o teroristickou organizaci, která by bojovala hlavně doma, ale podporuje ji Írán, který ji vyzbrojuje z několika důvodů – v první řadě jde o součást širší geopolitické strategie, aby tak získal větší vliv na Blízkém východě a o oslabil tak své rivaly, tedy Saúdskou Arábii a Ameriku.

Jemenský konflikt je pro Írán levným způsobem, jak vázat jejich zdroje a pozornost, a zároveň tím otravovat život i lidem v Evropě, jelikož kvůli nim některé nákladní lodě nedoplují, kdežto jiné musí volit bezpečnější trasu (často delší). Írán dodává Hútíům i balistické rakety, drony a střely, uvádí Wikipedia. Írán tak nezasahuje přímo, ale rozhodně z toho těží.

Potápějící se nákladní loď Eternity C v Rudém moři po útoku Hútíů

Článek Terorističtí Hútíové vyzbrojovaní Íránem zveřejnili video, jak potopili nákladní loď Eternity C v Rudém moři se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Shahed-236 je podobný jinému dronu

Shahed-236 je dron postavený na základě známého HESA Shahed-136. ArmyRecognition uvádí, že mají podobný tvar a velikost, ale prnví z nich má přestavěnou přední část, v níž je optický systém sloužící k navádění. Spolu s dronem osazeným relé má být schopen přenášet signál až na 220 km. Armádní Zpravodaj se domnívá, že parametry budou podobné jako u Shahed-136, tedy rychlost 185 km/h a dolet možná až 2 500 kilometrů, ale spíše menší.

Rusové překvapují pěnovým dronem Chernika. Má nízkonákladovou a primitivní konstrukci, ale je extrémně nebezpečný

Novinka spočívající ve vylepšení Shahed-236 je v jeho vybavení termovizí, díky čemuž se může snadno pohybovat v noci. Termovizní kamera může sloužit nejen k tomu, aby zachycovala cíle jinak skryté tmou a umožnila je vidět operátorovi, který by je navedl na cíl, ale teoreticky může sloužit i nějakému optickému navigačnímu systému s rozpoznáváním cílů pomocí umělé inteligence v oblastech, kam již spojení s operátorem nedosáhne.

Termovize může odhalit zamaskované cíle

Samotná termovize není žádná novinka, existuje již dlouhou dobu a celkem běžně slouží na mnoha systémech. ScienceDirect vysvětluje, že využívá infračerveného záření, tedy tepla vydávaného objekty, k tomu, aby ho převedla na obraz. Jde o velice užitečné zařízení umožňující doslova vidět ve tmě a často odhalit i objekty zamaskované v běžném viditelném spektru.

iZdroj fotografie: Mohammadreza Jabbari / Creative Commons / CC BY

Dronu to tedy může velice usnadnit jeho činnost a zvýšit přesnost zásahů. Podobně vybavený stroj nejenže může odhalit běžně neviditelné objekty, ale také může například identifikovat různé druhy atrap, protože ty nebudou vydávat teplo nebo budou na termovizi vypadat jinak – ovšem sofistikované drahé atrapy mají i správné termální vyzařování. Nelze každopádně pochybovat, že je takto vybavený dron nebezpečnější než dříve.

Článek Ruská modernizace posunula už tak brutální dron Shahed-236 na novou úroveň. Bezpečí už před ním neposkytne ani noc se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vypadá jako F-5 s ocasem z Hornetu

Již první pohled na íránský HESA Saeqeh znalým prozradí, že mu byl vzorem americký Northrop F-5, nejspíše F-5E Tiger II, jelikož těch měl Írán relativně hodně ve výzbroji a pořád je používá, uvádí Wikipedia. Lze však najít i některé odlišnosti – tu největší v ocasní části, kde má dvojitou ocasní ploutev namísto jednoduché jako F-5. MilitaryFactory uvádí, že je to koncept použitý na letounu McDonnell Douglas F/A-18 Hornet, i když ten Írán nikdy neměl.

iZdroj fotografie: Shahram Sharifi / Creative Commons / CC BY-SA

O výkonech a rozměrech letounu nejsou dostupné téměř žádné informace, ale je známo, že má dva motory, pravděpodobně modernizované General Electric J85 používané na F-5. Rychlost tak bude zřejmě podobná jako u amerického letadla, tedy kolem Mach 1,6. Nejspíše bude i mrštný jako jeho vzor, ale dnes již beznadějně zastaralý. F-5 byl totiž soupeřem třeba sovětského Mikoyan-Gurevich MiG-21 Fishbed, upozorňuje Armádní Zpravodaj, takže je proti moderním ze 4. a 5. generace neúčinný. Navíc nejspíše vznikl jenom v počtu 12 kusů.

Íránský Saeqeh asi používá ruské střely

O HESA Saeqeh je také známo, že by měl být vybavený radarem Phazotron-NIIR N019 s dosahem 80 km a schopností sledovat až 10 cílů najednou, uvádí Wikipedia. I zde platí, že je takový výkon v současné době nedostatečný. Nejsou však dostupné informace, jestli má kanony, a protože íránské letouny používaly ruské střely vzduch-vzduch jako R-27 či R-73, má je nejspíše také. Otázkou je, v jakých variantách, ale platí, že jsou moderní západní střely výkonnější.

3 íránské balistické rakety jsou nebezpečnější, než se zdá: prorazit totiž mohou i nejlepší izraelskou protivzdušnou obranu

K čemu by bylo možné Saeqeh určitě využít, je bombardování a podpora pozemních vojsk. Nosnost výzbroje bude pravděpodobně podobná F-5, tedy kolem 3,2 tuny. Íránské letectvo určitě disponuje vhodnými typy gravitačních pum a neřízených střel, ale otázkou je, zda má i přesné klouzavé pumy nebo řízené střely, protože při útocích na jednotky s vyspělejší protivzdušnou obranou bude lehký Saeqeh jistě zranitelný, a tedy by měl vysoké ztráty.

Článek HESA Saeqeh: (ne)povedená kopie americké F-5E Tiger II, která vykradla i F/A-18 Hornet. Na pohled krásný stroj, ale slabý se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Levnější, výkonná, a rychle dostupná J-10C

Výrobce čínských letounů Chengdu J-10C nemohl dostat lepší reklamu než pákistánsko-indické střety, z nichž vyšla po sestřelení několika francouzských Rafale vítězně. Jejich koupi začala obratem zvažovat Kolumbie, která byla do té doby rozhodnutá pro švédské JAS-39 Gripen verze E, tedy té současně nejlepší, a podle všeho by je rád získal také Írán.

Satelitní snímky ukazují, že se Rusko chystá postavit více bombardérů Tu-160M. Nahradí tím ztracené Tu-95 a Tu-22M

Ten už měl s Čínou o nákupu víceúčelových stíhaček Chengdu J-10C zintenzivnit rozhovory, jelikož chce své letectvo modernizovat co nejdříve. Armádní Zpravodaj připomíná, že má dnes nejmodernější ruské MiG-29, americké Grumman F-14 Tomcat, nebo americké Northrop F-5 a z nich vyvinuté HESA Saeqeh, uvádí Wikipedia. Ve všech případech jsou letouny nedostačující na dnešní 4. a 4,5. generaci, o páté pak nemluvě; modernizace je tedy na místě.

Je zjevné, že se k ní Írán rozhodl poté, co bylo jeho letectvo proti izraelskému zcela bezmocné, a de facto ani nemohlo poslat do vzduchu žádný letoun. Chengdu J-10C je však 4,5. generace, která má velmi vyspělý radar i zbraně – proti jiným letounům hlavně střelu, resp. dvoupulzní raketu na tuhé palivo PL-15, která má v neexportní verzi dosah až 300 km, zatímco v exportní až 145 km, a létá rychlostí vyšší než Mach 5, potvrzuje Wikipedia.

Video: ukrajinské útočné komando rozprášilo nic netušící ruské obránce v lese. Nasadilo proti nim i lehký kulomet

Ta totiž měla sestřelit Rafale na více než 180 km, což je světový rekord v případě zničení cíle střelou vzduch-vzduch. Ruské letouny mají sice k dispozici výkonnější R-37M s dosahem možná i přes 400 km, ale zejména pokud chce Írán modernizovat rychle a co nejlevněji, nemá ruský průmysl co nabídnout. Produkce nových letounů, včetně Su-35S, je totiž zdlouhavá už jenom proto, že je potřebuje domácí letectvo, které nějaké průběžně ztrácí.

Cenu čínské J-10C odhaduje BulgarianMilitary mezi 40 a 50 miliony dolarů, což je v přepočtu zhruba 860 milionů až 1,075 miliardy, zatímco ruský Suchoj Su-35 může stát dle diskutujících na Quora kolem 85 milionů dolarů, tedy asi 1,827 miliardy korun.

Článek Čínská J-10C vyšachovala ruský Su-35. Írán ji zvažuje jako hlavní sílu svého letectva, sráží tak ruský vojenský průmysl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

F-5 se chystala na misi, ale už nevzlétla

O akci informovala izraelská armáda 22. června 2025 v dopoledních hodinách s tím, že vedla údery na letiště Dezful v jihozápadní části Íránu, výsledkem čehož bylo zničení dvou íránských stíhaček F-5, ale na záběrech je vidět pouze jedno. Jedná se přitom o první ohlášenou ztrátu íránského letectva, které jinak letouny schovává a nevystavuje nebezpečí.

Analýza, která vyráží dech: Rusko vyrobí překvapivě až 300 tanků T-90M ročně. A to jich mělo zvládnout sotva pár desítek

Ze záběrů je patrné, že měla F-5 na koncích křídel připravené rakety AÏM-9 Sidewinder, ale redakce Armádního Zpravodaje připouští, že mohlo jít o íránské ekvivalenty, jelikož je režim pochopitelně nemůže získat oficiální cestou. Dle Wikipedie byly zavedeny roku 1956, ale je nepravděpodobné, že by měly tak dlouhou životnost.

Není ovšem jasné, co s nimi letectvo zamýšlelo, jelikož je nesmysl, aby F-5 čelila kterémukoliv letounu z výzbroje Izraele, ať už jde o starší F-16 a F-15, nebo o nejvyspělejší F-35. Možná ale měly zasahovat proti dronům, kdy jsou min. ty průzkumné de facto bezbranné. Na druhou stranu se zatím Íránu podařilo sestřelit snad jenom jediný, a to Hermes 900.

Satelitní snímky ukazují následky dopadu 6 bomb GBU-57A/B na hlavní íránské jaderné zařízení. Skoro nic se na pohled nezměnilo

Je také dobré upřesnit, že i když Írán disponuje stíhačkami F-5 Tiger II, má též z nich odvozené HESA Saeqeh, které jsou druhou generací íránských stíhacích letounů Azarakhsh, uvádí Wikipedia. Zavedeny byly teprve v roce 2007 a oproti F-5E má vizuální rozdíly v podobě dvou vertikálních ocasních stabilizátorů namísto jednoho, přídavných křídlových nosníků, a jiného sání trysek, zatímco zbytek je nejspíše shodný – alespoň to tak vypadá.

Zničení íránské F-5 na letišti Dezful, když byla připravována na misi

Článek Video: první potvrzené zničení íránského letounu F-5, který na ranveji doslova explodoval, když měl startovat k misi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obří raketa s pronikne izraelskou PVO

Jestli se íránské armádě něco zdárně povedlo, tak rozvinout program balistických raket, z nichž jsou známé třeba Shahab-3, Sejil nebo Qasem Basir. Za v podstatě největší lze ale považovat právě Chorramšahr-4, která váží 19,5 tun a měří 13 m, v průměru pak 1,5 m (plus až 4m hlavice). Její provozní dosah jsou až 2 000 km a unese hlavici těžkou 1 800 kg.

CV90 pro ČR jsou extrémně drahá, armáda mohla ušetřit 45 milionů na každém BVP, kdyby zvolila ASCOD. Byl ovšem horší

Nedávno se také objevily informace o nové 2tunové hlavici, která by měla být instalovatelná rovněž na Chorramšahr, a také na Emad – tehdy by ale dolet nejspíše klesl, i když v případě odpálení na Izrael by to stačilo, neboť je nejkratší vzdálenost mezi zeměmi 1 724 km. K úderu má být přitom raketa připravena už za 12 minut, potvrzuje Wikipedia.

Využívá totiž tzv. hypergolické palivo, které vydrží i několik let, a není tedy nutné ho před odpálením doplňovat. Už samotná rychlost balistické rakety je přitom schopna napáchat při dopadu obrovské škody, s téměř 2tunovou hlavicí pak pochopitelně stoupají.

Slabinou je ovšem přesnost, jelikož podle MissileThreat dosahuje cca 1 500 m, ale jsou známy i případy, kdy bylo vybaveno návratovým vozidlem, které ji mělo zlepšit. Na druhou stranu, i kdyby zasahovalo cíle s odchylkou stovek metrů, je vážným nebezpečím a de facto vhodná spíše k terorizování náhodných cílů. Takových má ale Írán ve výzbroji více.

Írán poprvé odpálil ultratěžkou balistickou raketu Sejil s kazetovou municí. Jediná pokryla území o průměru 16 km

Chorramšahr-4 měl Írán použít již dříve, ale znovu po amerických útocích 22. června 2025, vysvětluje NDTV s odkazem na íránskou státní televizi. Tehdy strategické bombardéry B-2 Spirit shodily nejsilnější průbojné bomby světa, GBU-57A/B, na íránská jaderná zařízení. Jaké škody napáchaly, informoval Armádní Zpravodaj poté, co nalezl satelitní snímky.

Článek Chameneí nechal odpálit nejsilnější balistickou raketu z výzbroje Íránu. Chorramšahr-4 nese hlavici těžkou 1,8 t a létá rychlostí Mach 16 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kazetová munice škodí i desítky let po dopadu

V řadě už dvanáctá vlna operace „Pravdivý příslib 3“, kterou Írán započal krátce po izraelských útocích, začala odpálením ultratěžkých dvoustupňových raket Sejil dlouhého doletu. O jaké přesně se jednalo, jasné není, ale existují ve třech variantách – Sejil-1, Sejil-2 a Sejil-3, potvrzuje Wikipedia. K útoku na Izrael by však mohla posloužit kterákoliv z nich.

Estonsko buduje stálé opevnění na hranicích s Ruskem – je poučeno historií, kterou nechce opakovat. Žádný ruský tank neprojede

Základem je totiž „jednička“ s dosahem až 2 400 km o hmotnosti 22,5 tun, z čehož tvoří bojová hlavice až 1 500 kg, ale může být i menší – zřejmě ke zvýšení doletu. Nejkratší vzdálenost mezi Izraelem a Íránem je přitom necelých 1 400 km, takže je jasné, že není potřeba dolet hnát do maxima. U „dvojky“ potom nejsou známy žádné podrobnosti ani rozdíly, ale možná jde jenom o návazné testování základního modelu, a rovněž by měla být dvoustupňová.

„Trojka“ je potom třístupňová a mnohem monstróznější, jelikož může vážit až 38 000 kg a její dolet je udáván na 4 000 km, což znamená, že ho zvládne až do Evropy. To však není aktuální a nedávalo by smysl ji nasazovat proti Izraeli, ledaže by se tenčily zásoby ostatních raket. Přesnost je zřejmě stejná u všech z nich, tedy kolem 50 metrů, což vůbec není špatná hodnota.

Bombardéry B-2 Spirit letěly k Íránu celých 37 h, svědek zachytil přelet v doprovodu F-15. Donald Trump svolil k útoku už v pátek

Zajímavé přitom je, že kromě klasické hlavice u ní měl Írán použít také kazetovou, která se dle velitelství Izraelských obranných sil roztrhla ve výšce přibližně 7 kilometrů) a uvolnila odhadem asi kusů 20 submunice, uvádí theTimesOfIsrael. Každá z ní obsahovala asi 25 kg výbušnin a byla roztroušena v oblasti o průměru přibližně 16 km.

To vychází na zhruba 0,8 submunice na každý kilometr, což je obrovské riziko nejenom pro vojáky, ale také pro civilisty. Její zachycení bylo velký problém, Redakce Armádního Zpravodaje upozorňuje, že mnohé země kazetovou munici právě z tohoto důvodu zakázaly, jelikož se může nacházet teoreticky kdekoliv, přičemž ne vždy po dopadu exploduje. Nebezpečí může tím pádem představovat i desítky let po dopadu hlavně pro civilisty.

Článek Írán poprvé odpálil ultratěžkou balistickou raketu Sejil s kazetovou municí. Jediná pokryla území o průměru 16 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Letouny se daly do pohybu už v pátek večer

Spojené státy americké provedly masivní úder na tři íránská jaderná zařízení – pevnost Fordó to schytala 5 nebo 6 bombami GBU-57A/B z bombardérů B-2 Spirit, jak uvedl Donald Trump, zatímco Natanzu a Isfahán čelila útoku 30 střel Tomahawk vypuštěných z ponorek. Údajně byla všechna zničena, ale na vyhodnocení následků je třeba ještě počkat.

B-2 Spirit je nejdražší letadlo světa, cenu druhého překonává bezmála 6krát. Američané s ním zaútočili na Írán, jiným to nešlo

Ačkoliv přitom americký prezident prohlásil, že nikdo neví, co přesně udělá, bylo nejpozději v pátek jasné, že vydal rozkaz k útoku – a to i přesto, že chtěl dát Íránu dva týdny na rozmyšlení. Ale je jasné, že útok nejenom plánoval – ostatně redakce Armádního Zpravodaje již krátce po začátku izraelsko-íránské války psala, že Donald Trump útok připouští, a později také schválil plány, jak by měl probíhat, načež přesunul letadlovou loď USS Nimitz k Íránu.

Strategické bombardéry B-2 Spirit, které jsou nejdražšími letouny v historii, startovaly zřejmě v pátek v pozdních odpoledních nebo večerních hodinách, aby mohly v neděli časně z rána udeřit na íránská jaderná zařízení. Armádnímu Zpravodaji se podařilo zachytit záběry, jak B-2 Spirit letí (na neznámém místě) za doprovodu dvou F-15E Eagle.

Írán sestřelil izraelské F-35 pomocí 60 let staré čínské taktiky, kdy je „přepadl zezadu“. Zní to věrohodně, má to ovšem velké „ale“

Stojí za připomínku, že měly bombardéry odpálit bomby GBU-57A/B, které jsou chybně zaměňovány za matku všech bomb – to je ovšem GBU-43/B. Ta první zmíněná je dejme tomu její obdoba, akorát navržená speciálně k pronikání hluboko do velmi odolných objektů – tedy přesně do takových, jakým je, nebo spíše bylo, íránské Fordó až 90 m pod zemí.

Článek Bombardéry B-2 Spirit letěly k Íránu celých 37 h, svědek zachytil přelet v doprovodu F-15. Donald Trump svolil k útoku už v pátek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

B-2 Spirit je unikátní, ale extrémně náročný

Northrop Grumman B-2 Spirit je strategický bombardér 5. generace s technologií stealth, který byl zařazen do výzbroje v roce 1997, potvrzuje Wikipedia. Navržen byl pro hluboké průniky na nepřátelské území, aniž by byl detekován radarovými systémy, resp. je to díky jeho tvaru velmi obtížné, takže se může stát, že ho zachytí až tehdy, kdy je několik kilometrů od nich, případně také vůbec – ale to záleží na mnoha faktorech, mj. i na počasí.

Írán sestřelil izraelské F-35 pomocí 60 let staré čínské taktiky, kdy je „přepadl zezadu“. Zní to věrohodně, má to ovšem velké „ale“

Má charakteristický design létajícího křídla, který zůstal dodnes nepřekonán. Svým působením mění pravidla vedení vzdušné války, což už několikrát potvrdil – ačkoliv zrovna v Íránu podle redakce Armádního Zpravodaje nikoliv, protože tam pro něj de facto neexistuje hrozba, a byl zřejmě nasazen jenom proto, že jako jediný na světě unese bombu GBU-57A/B.

V počtu 5 nebo 6 kusů ji měl shodit na íránský jaderný komplex Fordó zakopaný až 90 metrů pod zemí, a zdá se, že byl zničen. B-2 Spirit byl přitom vyvíjen už během studené války s cílem nést jak konvenční, tak jaderné zbraně, a eliminovat klíčové cíle na nepřátelském území bez varování. Klíčovou předností je kombinace stealth, přesnosti zásahu a strategického doletu až do 11 000 km, aniž by musel doplňovat palivo. Agentura Anadolu nicméně už před několika dny upozornila, že Američané posílají na Blízký východ desítky tankerů.

Existuje jenom jeden důvod, proč Izrael zaútočil na Írán a vyvolal válku. Slabý režim ho dříve neohrozil, ale do budoucna mohl

Je tedy zřejmé, že doplňovaly palivo právě bombardérům B-2, ale jistě i dalším letounům, které je doprovázely. Součástí strategického bombardéru je pochopitelně vysoce pokročilá avionika, i navigační a zbraňové systémy, včetně těch schopných zasahovat cíle naváděnou municí JDAM, či svrhávat termonukleární pumy B61 a B83. Jeho provoz probíhá v absolutní tichosti, často za použití vysoké úrovně kybernetického zabezpečení a komunikace prostřednictvím šifrovaných datových kanálů, a Írán de facto nemá způsob, jak je narušit.

Z hlediska taktického a technologického vývoje zůstává B-2 Spirit i po třech dekádách služby jedním z nejpokročilejších bombardérů světa. Ovšem nutno zdůraznit, že to má svou cenu, a to hodně vysokou – koncem minulého století sahala až k 2,2 miliardám dolarů, což je v přepočtu zhruba 48,4 miliard korun. Ale vzhledem k tomu, že už není od roku 2000 vyráběn, bude dnes v podstatě nevyčíslitelná, jelikož ho nelze adekvátně nahradit.

GBU-57A/B: jediný „louskáček“ světa, který zničí íránský bunkr 90 m pod zemí. Nepleťte si ji s matkou všech bomb, funguje jinak

Cena pochopitelně odráží nejenom náklady na stavbu, ale i extrémní nároky na výzkum, materiály a utajení. Ačkoliv byl původně plánován ve stovkách kusů, zůstalo americké letectvo u pouhých u 21 kusů, jelikož později zjistilo, že jich více nepotřebuje. Armádní Zpravodaj provedl srovnání cen, a B-2 Spirit je zdaleka nejdražším v historii. Druhý je rovněž americký F-22 Raptor s cenou 370 milionů dolarů (8,14 miliard korun), uvádí SlashGear.

Článek B-2 Spirit je nejdražší letadlo světa, cenu druhého překonává bezmála 6krát. Američané s ním zaútočili na Írán, jiným to nešlo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Íránská jaderná zařízení jsou minulostí

Cílem amerických bombardérů se stala jaderná zařízení Fordó, Natanzu a Isfahán, z nichž první je považováno za de facto nedobytnou podzemní pevnost. Armádní Zpravodaj už na začátku izraelsko-íránské války upozorňoval, že proti ní židovská země žádá nejsilnější bombu s nejadernou hlavicí na světě, a sice matku všech bomb, která by zničila přístupové tunely, i když by nedokázala proniknout do jejího nitra chráněného skálou.

Umístění íránských jaderných zařízení – Fordó (nahoře), Natanz (napravo) a Isfahán (dole)

K tomu je určena GBU-57A/B se speciálně navrženou hlavicí, jejíž řízená detonace účinkuje v jednom směru, a nikoliv plošně jako matka všech bomb (jinak označována GBU-43/B). Čím byl vlastně útok veden, bylo upřesněno Donaldem Trumpem v rozhovoru pro FoxNews s tím, že mělo být odpáleno několik bomb GBU-57A/B, konkrétně pět nebo šest,

Írán sestřelil izraelské F-35 pomocí 60 let staré čínské taktiky, kdy je „přepadl zezadu“. Zní to věrohodně, má to ovšem velké „ale“

Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že váží 13 600 kg, z čehož připadá 2 082 kg na průbojnou hlavici. Výbušnin má tedy několikrát méně než matka všech bomb (8,5 tun), ovšem disponuje pláštěm z ocelové slitiny Eglin s vysokou hustotou, která je navržena tak, aby vydržela extrémní namáhání při hlubokém průniku před detonací, uvádí Wikipedia.

V případě, že bylo jenom na Fordó svrženo 5 nebo 6 bomb, znamená to, že bylo odolnější, než se předpokládalo, anebo GBU-57A/B není tak průrazná. Původní odhady totiž uváděly, že pronikne nespecifikovaným materiálem do hloubky 60 m, než exploduje, případně do 18 m betonu. Íránská pevnost Fordó byla nicméně 80 až 90 metrů pod zemí, kdy ji kromě skalního masivu chránila zemina a několik metrů železobetonu zevnitř.

„Írán se nemůže s Izraelem rovnat,“ zhodnotil vysloužilý americký generál, a jmenoval jedinou hrozbu ze strany Íránu

GBU-57A/B může přitom nést jediný letoun světa, a to těžký strategický bombardér B-2 Spirit se stealth konstrukcí. Vzhledem k hmotnosti může nést bomby pouze dvě, takže je patrné, že musely bombardéry útočit nejméně tři – zásoby GBU-57A/B jsou navíc velmi omezené, ale je možné, že Američané vyrobili další, aniž by o tom veřejně informovali.

B-2 Spirit je přitom mimořádně vzácný, jelikož vznikl pouze v počtu 21 kusů. Do výzbroje byl začazen v roce 1997 a jeho výroba skončila po 13 letech v roce 2000. Jediný kus by měl vycházet až na 2,2 miliardy dolarů, tedy v přepočtu na 48,4 miliard korun, uvádí Wikipedia, ale tento údaj je platný k roku 1998, takže je dle Armádního Zpravodaje jeho dnešní hodnota výrazně vyšší. Už jenom proto, že není ve výrobě, a tedy ho nelze ničím nahradit.

Existuje jenom jeden důvod, proč Izrael zaútočil na Írán a vyvolal válku. Slabý režim ho dříve neohrozil, ale do budoucna mohl

Vedle toho ale Donald Trump sdělil, že americké ponorky odpálily ještě 30 raket Tomahawk proti jaderným zařízením Natanzu a Isfahánu. Jedná se o podzvukovou střelu s plochou dráhou letu zavedenou do výzbroje už v roce 1983, ale pro své schopnosti je užívána dodnes. Váží 1 300 kg, z čehož tvoří 450 kg konvenční hlavice, uvádí Wikipedia, ale též může nést jadernou s výtěžností od 5 do 200 kilotun TNT (ta však použita nebyla).

Nejlepší varianta BGM-109 Tomahawk, tedy Blok II TLAM-N, doletí do vzdálenosti až 2 500 km, ta horší, Blok III TLAM-C, pak zasahuje do 1 700 km. Není jasné, kde se americké ponorky nacházely, ale i kdyby nevpluly do Perského zálivu a zůstaly v Arabském moři, mohly použít i variantu s kratším dosahem, jelikož by zdolávala cca 1 500 km.

Silná jako atomovka: Írán má brutální balistickou raketu s 2tunovou hlavicí, která by otřásla celým izraelským městem

Donald Trump uvedl, že byly jaderné komplex zcela zničeny, ale zároveň by neměla v okolí unikat radiace, což by znamenalo, že byly údery vedeny velmi přesně a tak, aby nezpůsobily větší katastrofu. Íránský ministr zahraničí Abbas Araghchi nicméně dle CNN uvedl, že budou mít tyto údery „věčné následky“, a že si není jistý, kolik prostoru ještě zbývá na diplomacii. Zdůraznil přitom, že byl íránský jaderný program mírový a neměl za cíl vyrábět zbraně.

Americký prezident rovněž varoval před jakýmkoliv pokusem o odvetu s tím, že v Íránu ještě zbývá „mnoho cílů“. Zda budou útoky pokračovat, nelze v tuto chvíli odhadovat – íránská administrativa je zcela zatlačena do kouta a nemůže se jakkoliv bránit. Sice dříve vyhrožovala, že „donutí Američany odejít z regionu“, ale Armádní Zpravodaj je názoru, že kdyby cokoliv zkusila, sklidila by bídu, jakou si neumí představit (a raději by ani neměla chtít).

Írán zveřejnil „autentické“ záběry, jak sestřelil dvě F-35. Pochází ovšem z české hry, a ještě je na nich ruský Suchoj Su-57

Íránský ministr obrany, brigádní generál Aziz Nasirzadeh, již na začátku války uvedl, že pokud se Amerika vloží, mohou to odnést její základny na Blízkém východě, kterých je 19, jak uváděl Armádní Zpravodaj. A netrvalo ani týden od jeho prohlášení, než mu odpověděla tak, jak to umí – ultimátní silou. Je však na místě připomenout, že Spojené státy americké bombardují mnohonásobně slabšího nepřítele, který se nemá jak bránit.

Článek Američané zaútočili na Írán B-2 Spirit, bombardováním mu zcela zničili 3 jaderná zařízení. Použili 6 nejsilnějších bomb světa GBU-57A/B se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Úder „do zad“ je chytrý, ale zřejmě neproběhl

Když pár dní po začátku izraelských útoků oznámila íránská média sestřelení nepřátelských F-35, mnozí tomu uvěřili a považovali to za bernou minci, aniž by si pořádně prohlédli důkazy – za hlavní byla považována fotografie s troskami F-35 poblíž obytných domů, jejíž velikost byla však něco přes 100 metrů – zkrátka velmi nepovedená lež íránských grafiků.

Lépe na tom pak nebyly ani záběry s údajným sestřelením F-35. Jak totiž redakce Armádního Zpravodaje zjistila, nejenom, že pochází z českého herního simulátoru Arma 3, ale dokonce na nich je vidět ruský Suchoj Su-57, nikoliv americký letoun páté generace. Ale přesto Írán stále tvrdí, že F-35 sestřelil, a Čínská akademie vysvětluje, že k tomu měl použít starou čínskou taktiku – neznamená to však, že by sestřelení nějak potvrzovala.

Íránská státní televize PressTV tvrdí, že domácí armáda nastražila řadu maket simulujících systémy protivzdušné obrany, aby izraelské letectvo zmátla. To je mělo ničit a ničit, a později se cítit bezpečněji a polevit v ostražitosti – a právě tehdy měly udeřit pravé systémy PVO, z nichž je zřejmě nejvyspělejší Bavar-373, který je údajně lepší náhradou za ruský S-400.

Satelitní snímky ukazují následky dopadu 6 bomb GBU-57A/B na hlavní íránské jaderné zařízení. Skoro nic se na pohled nezměnilo

Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že došlo k ničení íránské protivzdušné obrany již dříve, kdy se režim snažil podpořit Hamás v boji proti Izraeli, ale když mu byly odvetně zdevastovány baterie S-300, velmi rychle zařadil zpátečku a přistoupil na příměří. Jenomže i toto bylo údajně součástí taktiky, jak nepřátelské letectvo přechytračit.

Jakmile totiž nebyly delší dobu detekovatelné žádné systémy protivzdušné obrany, zejména tedy na základě radarů, začali být piloti méně pozorní – alespoň tak to vysvětluji íránská státní média. A právě tehdy vystoupila PVO ze stínu, když nechala přeletět izraelské F-35 nad její pozicí, a poté, co se ocitla za nimi, vystřelila a poslala je k zemi.

Existuje jenom jeden důvod, proč Izrael zaútočil na Írán a vyvolal válku. Slabý režim ho dříve neohrozil, ale do budoucna mohl

Někomu to nemusí přijít jako nic světoborného, Číňané však údajně tuto taktiku vyvinuli v roce 1962, kdy konkrétně 9. září její PVO úspěšně sestřelila americké výzvědné letadlo Lockheed U-2 Dragon Lady, které spadalo do nejpřísněji utajovaných zbrojních programů Spojených států amerických a bylo částečně v působnosti CIA, uvádí Wikipedia. Později pak měla země draka sestřelit ještě tři, a právě Írán se měl inspirovat.

Kdyby se to potvrdilo, jednalo by se o první sestřel tohoto letounu 5. generace, ale Armádní Zpravodaj ještě jednou zdůrazňuje, že doposud nepředložil jakýkoliv věrohodný údaj. Jedná se spíše o propagandu tamního režimu, který chce zřejmě zvýšit morálku svých ozbrojených sil, ačkoliv je od počátku patrní, že mohutně prohrávají, a jediné, co představuje nebezpečí, jsou jejich balistické rakety, protože jsou reálně schopné pronikat izraelskou PVO.

Článek Írán sestřelil izraelské F-35 pomocí 60 let staré čínské taktiky, kdy je „přepadl zezadu“. Zní to věrohodně, má to ovšem velké „ale“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Shahab-3

Balistická raketa středního doletu vyvinutá na základě severokorejské technologie, jak uvádí GlobalSecurity, existuje v několika variantách. Liší se třeba velikostí hlavice, která může mít i 1 tunu. Používá kapalné palivo, takže manipulace s ní náročná, a ke všemu nemá ani vysokou přesnost. Její dolet je potom udáván mezi 1 350 až 1 600 kilometry.

Írán má spojence mocnější, než se může zdát: Hamás a Hizballáh jsou jenom „hrstka“, ale vojensky mu nepomohou

Qasem Basir

Jedna z nejnovějších íránských balistických raket středního doletu používá moderní pohon na tuhé palivo. Její deklarovaný dosah je až 1 200 km, uvádí DefenceSecurityAsia, ale může být i o něco větší. Má disponovat hlavicí o hmotnosti asi 500 kilogramů a během svého letu a sestupu k cíli manévrovat, což ji činí ještě mnohem hůře sestřelitelnou. Navíc by měla být i velice přesná, ale přesnost není nikde veřejně deklarována.

Khorramshahr

Balistická raketa středního doletu postavená na technologii severokorejské Hwasong-10, oproti níž má být však zmenšená, uvádí Wikipedia. Její dosah je až 2 000 km a unese hlavici o hmotnosti až 1 800 kg, což znamená schopnost napáchat při dopadu rozsáhlé škody. Používá takzvané hypergolické palivo, což ji umožňuje připravit k odpalu během krátké chvíle.

Video: kterak se ruský Suchoj Su-25 po startu téměř srazil s druhým letounem a havaroval, aniž by se pilot stihl katapultovat

Sejjil

Jedna z nejmodernější íránských balistických raket středního doletu používá moderní tuhé raketové palivo, uvádí ArmyRecognition. Existuje ve více verzích, kdy ta nejmodernější má být schopna zasahovat cíl na vzdálenost až 2 500 kilometrů a unést hlavici o hmotnosti 700 kilogramů; má být navíc i velice přesná. Redakce Armádního Zpravodaje našla i zprávy o vývoji varianty Sejjil-3, jejíž dolet by mohl být až 4 000 kilometrů, tedy až do Evropy.

Shahed

Jde o rodinu sebevražedných íránských dronů, které existují v několika variantách – nejznámější je HESA Shahed 136. Jedná se o dron s tlačným vrtulovým pohonem, k němuž Wikipedia uvádí dolet až 2 500 kilometrů, ale v reálu bude o něco nižší. Unese hlavici o hmotnosti asi 50 kilogramů a používá satelitní navádění, díky čemuž může zasáhnout cíl s relativně vysokou přesností. Hlavně méně chráněné cíle jsou jím značně zranitelné.

Simulace: 26tunová izraelská balistická raketa Jericho II by v íránském Teheránu zdevastovala přes 6 milionů lidí

Khalij-e Fars

Íránská nadzvuková kvazibalistická protilodní střela na tuhé palivo, k níž Wikipedia uvádí, že má dolet až 300 km a nese hlavici o hmotnosti 650 kg, což jí umožní potopit nebo poškodit i větší typy plavidel, soudí Armádní Zpravodaj. Její přesnost je minimálně 10 metrů, ale jiné zdroje uvádí ještě lepší hodnoty. Umístěna je na podvozku nákladního automobilu, takže ji lze snadno přemístit na potřebnou pozici, a také ji to činí hůře zničitelnou.

Bavar-373

Íránský systém protivzdušné obrany dlouhého dosahu existující v mnoha variantách. Nejmodernější má obsahovat střely s doletem až 300 kilometrů a radar s dosahem až 600 kilometrů, uvádí MilitaryWatchMagazine. Írán tvrdil, že dokáže detekovat a zničit i letouny se schopností stealth a další cíle, ale o jeho schopnostech panují značné pochybnosti. Pravdou totiž je, že minimálně proti letounům Lockheed Martin F-35I Adir neuspěl.

3 íránské balistické rakety jsou nebezpečnější, než se zdá: prorazit totiž mohou i nejlepší izraelskou protivzdušnou obranu

Proxy skupiny

Íránský režim podporoval a podporuje různé nestátní aktéry často považované za teroristické skupiny, s jejichž pomocí může vyvolat problémy mimo své území. Známými jsou třeba Hamás a Hizballáh, ale jejich síla je nyní významně redukována. Vedle toho má značný vliv i na šíitské milice v Iráku, a hlavně pak na Hútíje v Jemenu. Wikipedia uvádí, že ovládají část země a podnikají útoky na lodní přepravu směřující do Suezského průlivu.

Článek 8 nejsilnějších zbraní Íránu, které právem nahání strach i vojenským mocnostem. Zapomínat nelze ani na početné skupiny bojovníků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jedno z nejsilnějších zemětřesení během roku

Zdaleka se nejedná o ojedinělý případ zemětřesení – v Íránu jich bývá kolem 2 100 ročně, ale pouze cca 15 jich má sílu vyšší než 5 stupňů Richterovy škály. Regionem i jeho hlavním městem, zmíněným Semnanem, otřáslo v únosné míře, ale obavy vyvolalo zejména z důvodu blízko ležícího vesmírného střediska Semnan, které by však mělo být nedotčené.

Američané zaútočili na Írán B-2 Spirit, bombardováním mu zcela zničili 3 jaderná zařízení. Použili 6 nejsilnějších bomb světa GBU-57A/B

Armádní Zpravodaj připomíná, že u města také leží raketový komplex, jehož součástí je podle NTI testovací střelnice balistických raket a výrobní zařízení, údajně postavené za značné čínské pomoci. Produkuje například neřízené dělostřelecké rakety Oghab, dělostřelecké rakety na tuhé palivo Nazeat nebo rakety Šaháb-I, a nejspíše také rakety Zelzal.

Produkce raket Oghab začala v roce 1985 a probíhá dodnes. Jsou ráže 230 mm a jejich dolet je udáván v rozmezí 34 až 45 km, zatímco přesnost má chybovost nad 500 m, takže se musí spoléhat na plošný účinek celé salvy, případně je vhodná k terorizování měst, kdy zkrátka není jisté, kam dopadne. Nese však silnou 70kg hlavici, potvrzuje Wikipedia, která by uměla nadělat „velkou paseku“. Jiný kalibr jsou potom ovšem rakety Nazeat.

Simulace: 26tunová izraelská balistická raketa Jericho II by v íránském Teheránu zdevastovala přes 6 milionů lidí

Jedná se konkrétně o dvě, Naze’at 6-H a Naze’at 10-H – první z nich má mít dolet 100 km, druhá pak 130 km, a hmotnost jejich bojových hlavic je 130 a 230 kg, potvrzuje Wikipedia. Ale balistická raketa Šahab-1 nese dokonce hlavici těžkou 1 000 kg, zatímco dolet je 350 km – je tedy krátkého dosahu, uvádí Wikipedia. Zelzal, v překladu příhodně „zemětřesení“, má potom ve verzi 3 dolet až 400 km a 900kg hlavici, ale dnes už by neměla být vyráběna, jelikož ji nahradila modernější Fatteh-110, která je základem pro Zolfagar.

Článek Nejenom válka, Írán zasáhlo mimořádně silné zemětřesení nedaleko výrobny balistických raket – včetně těch moderních se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hlavním důvodem války jsou íránské atomovky

Mezi židovským Izraelem a muslimským Íránem to vře od revoluce roku 1979, kdy se v Íránu chopil moci ajatolláh Rúholláh Chomejní – šíitský duchovní, který se stal vůdcem hnutí proti šáhovi. Když zburcoval obyvatele k islámské revoluci, bylo výsledkem svržení tehdejšího monarchistického režimu šáha Mohammada Rezy Pahlavího, uvádí Wikipedia. Jeho syn, Reza Pahlaví, se snaží podle BBC obnovit moc své dynastie a burcuje ke svržení ajatolláha.

Američané zaútočili na Írán B-2 Spirit, bombardováním mu zcela zničili 3 jaderná zařízení. Použili 6 nejsilnějších bomb světa GBU-57A/B

Zda se mu to podaří, není jasné, ale údajně má plán na prvních 100 dní po pádu současného režimu, stejně jako na stabilizaci země a její vedení k demokracii a prosperitě. Redakce Armádního Zpravodaje tuto možnost nezavrhuje, jelikož je Írán dlouhodobě nepřátelský ke všemu „západnímu“ a ideologie jeho duchovního vůdce je z velké části založena na nenávisti vůči židovskému světu – nutno zdůraznit, že její rozsah my nepochopíme.

Země se každopádně změnila v roce 1979 z monarchie na teokratický režim (náboženský stát), kde drží hlavní moc nejvyšší duchovní vůdce (Velký vůdce) – tehdy Chomejní. Jeho nástup k moci poté inspiroval řadu dalších islamistických hnutí na Blízkém východě. Nechme teď stranou, že se režim zbavil jakéhokoliv vlivu Spojených států amerických, které udělaly v regionu řadu neodpustitelných tahů, například invazi do Iráku v roce 2003.

Simulace: 26tunová izraelská balistická raketa Jericho II by v íránském Teheránu zdevastovala přes 6 milionů lidí

O mnoho let později přiznal britský ex-ministr, že to byla jedna z největších chyb Západu, jelikož byl vpád neoprávněný. Redakce Armádního Zpravodaje má za to, že zejména zavedení práva šaría a omezování lidských svobod, hlavně u žen, je pro tamní obyvatelstvo mnohem horší než dřívější režim. Současné chování tamních představitelů každopádně není tím důvodem, proč Izrael na Írán zaútočil – je jím nekontrolovaný jaderný program.

Spojené státy americké se několikrát pokoušely s íránskými vůdci dohodnout, aby nevyráběli jaderné zbraně a omezili program zejména na civilní sféru, např. výstavbu elektráren, potvrzuje CFR, i když by nejspíše nevadilo ani využití v sektoru vojenském, pokud by šlo třeba o pohon plavidel. To však tamní režim opakovaně odmítl a cítil se být vojensky dostatečně silný, aby ho nikdo nemohl nutit k ústupkům – nehledě na to, že to Západ nechtěl znovu riskovat.

GBU-57A/B: jediný „louskáček“ světa, který zničí íránský bunkr 90 m pod zemí. Nepleťte si ji s matkou všech bomb, funguje jinak

Armádní Zpravodaj je názoru, že pokud by znovu vpadl do nějaké země Blízkého východu bez závažného důvodu, například aniž by docházelo k páchání zvěrstev na civilním obyvatelstvu ve velkém měřítku, nedokázal by si to obhájit. Na pomoc by navíc nemohl jenom tak přijít ani Izraeli, pokud by byl napaden, jelikož není součástí NATO. Zřejmě jediný, kdo toho je schopen a má k tomu důvody, je Amerika, s níž je dlouhodobým spojencem.

Ovšem nejenom politickým, na izraelských inženýrech přímo závisí i vývoj nejlepších zbraní světa, které mají ve výzbroji USA. Jejich ztráta by tedy byla naprosto fatální, pročež je redakce Armádního Zpravodaje názoru, že nenechají Izrael padnout. Ostatně už se mají připravovat k úderům na Írán, k čemuž dal podle všeho svolení Donald Trump už před několika dny. Zda k tomu skutečně dojde, není jasné – sám řekl, že nikdo neví, co udělá.

Írán má spojence mocnější, než se může zdát: Hamás a Hizballáh jsou jenom „hrstka“, ale vojensky mu nepomohou

Íránský jaderný program chce každopádně zničit Izrael i Amerika z jednoho prostého důvodu, a sice kvůli již zmíněné hrozbě výroby jaderných hlavic. Aktuálně je totiž schopen vyrábět tzv. obohacený uran na několika úrovních, vysvětluje Wikipedia:

• 3–5 %: pro jaderné elektrárny (běžné civilní použití)
• 20 %: pro lékařské izotopy (výzkumné a zdravotnické účely)
• 60 % a více: velmi blízko ke zbrojní úrovni

První dvě úrovně by byly zcela v pořádku, ale není žádný technický důvod obohacovat uran na 60 %, pokud nejde o zbraňové použití, i když Írán tvrdí, že to dělá pro mírové účely.

Írán mohutně zbrojil, ale stejně byl slabý

Ajatolláh, vůdce íránského lidu, vyhrožuje židovskému lidu dlouhodobě, ale nikdy neměl prostředky ho významněji ohrozit. To se sice začalo měnit s rozšiřujícím programem balistických raket (za zmínku stojí i dalekonosné drony Shahed), z nichž má být třeba Qasem Basir opravdu vyspělá, ale z toho si Izrael „nesedl“, protože byl stále násobně silnější.

Izrael hrozným způsobem zabil nejvyššího íránského generála. Využil k tomu nejspíše svou nejlepší střelu na hodnotné cíle

To ostatně prokazuje i od úderů od 13. června 2025, kdy zcela ovládá nebe a provádí téměř beztrestně útoky kdekoliv se mu zlíbí. O síle Izraele a Íránu vypovídá nejlépe srovnání, které redakce Armádního Zpravodaje provedla za účelem nastínění, kdo má jakou šanci:

• Izraelská armáda vs. íránská armáda
• Izraelské letectvo vs. íránské letectvo
• Americká námořní pěchota vs. íránská armáda

Samozřejmě nelze počítat, že by do útoku vstoupily celé ozbrojené složky daných zemí, jelikož musí zajišťovat úkoly na mnoha jiných místech, a konkrétně izraelská armáda má stále plné ruce práce s Hamásem a jeho podporovateli. Vedle toho by to nejspíše ani nebylo potřeba, jelikož je Írán mnohonásobně slabší než Izrael, natož pak, pomůže-li ho Amerika.

Článek Existuje jenom jeden důvod, proč Izrael zaútočil na Írán a vyvolal válku. Slabý režim ho dříve neohrozil, ale do budoucna mohl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.