Jak věžička vypadá a co umí

Označení „věžička“ je zjednodušení, ale ne nepřesné. Dron Kalkanı je autonomní robotická otočná věž s náklonem. Uprostřed sedí elektrooptický senzorový blok doplněný akustickými snímači, po stranách jsou symetricky umístěny dvě poloautomatické brokovnice Derya MAX ráže 12. V demonstrační konfiguraci byl celý modul posazen na korbu běžného pick-upu, výrobce ale počítá i s instalací na lodě, pevné body a bezosádková pozemní vozidla.

Klíčové je rozlišit dvě vzdálenosti, které systém uvádí. Pasivní senzory, tedy elektrooptika a akustika zpracovávaná umělou inteligencí přímo na věži, dokážou dron detekovat, klasifikovat a sledovat na vzdálenost 600 až 800 metrů. Oněch 800 metrů tedy patří k detekci. Samotná palebná zóna ale začíná až kolem 150 metrů, kde brokovnice mají reálnou šanci cíl zasáhnout. Mezi detekcí a palbou tak zůstává úzké okno desítek sekund na rozhodnutí, a posledních pár sekund na výstřel.

Proč dvě brokovnice a proč zrovna tato munice

Dvě hlavně nejsou estetická volba. Současná palba z obou zbraní má v letové dráze dronu vytvořit hustší „kovový mrak“ broků o průměru zhruba dvou metrů na vzdálenosti kolem 140 metrů. Každá brokovnice používá zásobníky na 10 nebo 15 nábojů, takže systém získává i rezervu pro další přilétající cíl nebo malý roj.

Samotná Derya MAX je plynem ovládaná poloautomatická zásobníková brokovnice s komorou na 3″ magnum (12/76). Konstrukčně vychází z platformy AR-15, což usnadňuje integraci příslušenství a automatizaci nabíjení. Generální ředitel společnosti Turaç Fatih Altunbaş v rozhovoru pro Anadolu zdůraznil, že rozhodující není samotná zbraň, ale kombinace se speciální protidronovou municí Sterling, včetně wolframových laborací, které mají na krátkou vzdálenost maximalizovat pravděpodobnost zásahu malého a rychlého cíle.

Proč je to důležité, ukazuje jednoduchý výpočet. Běžný FPV dron se pohybuje rychlostí kolem 120 až 180 km/h. Při rychlosti 150 km/h urazí posledních 150 metrů za necelé čtyři sekundy. Lidský střelec by v takovém okně sotva zamířil. Autonomní věž s okamžitou palbou bez lidské prodlevy má právě tuto mezeru zaplnit.

Poslední vrstva, ne celá obrana

Dron Kalkanı se na vlastním webu výslovně prezentuje jako doplněk k rušičkám, radarům a dalším vrstvám protivzdušné obrany. A dává to smysl. Proti větším bezpilotním letounům je brokovnice ráže 12 na 150 metrů prakticky neúčinná. Systém míří výhradně na mini a mikro drony, tedy FPV kamikaze a platformy vedené optickým vláknem, které elektronické rušení nedokáže spolehlivě zastavit.

Právě drony na optickém vláknu představují podle americké armády rostoucí problém, protože nepotřebují rádiový signál a GPS. Rušička proti nim nic nezmůže. Na konci obranného řetězce tak zůstává potřeba fyzického zásahu, a přesně tam se Dron Kalkanı snaží najít své místo.

Turecko přitom nesází jen na brokovnice. Současně rozvíjí laserový systém Alka od Roketsanu, který má tvořit další vrstvu připravované vrstvené obrany Steel Dome. Dron Kalkanı je tedy jedním dílkem skládačky, ne jejím středobodem.

Není sám, italská Beretta jde podobnou cestou

Turecký systém není osamělý experiment. Italská Beretta Defense Technologies představila před veletrhem Eurosatory 2026 vlastní řešení LIVET, dálkově ovládanou zbraňovou stanici s osmi brokovnicemi Benelli Drone Guardian, automatickým sledováním cíle a dálkovým ovládáním. Beretta přitom brokovnicovou vrstvu oficiálně staví do pásma do 100 metrů a označuje ji jako „poslední záchranu“ proti malým quadkoptérám.

Dron Kalkanı je oproti systému LIVET lehčí a kompaktnější, se dvěma hlavněmi místo osmi, ale s delší sledovací bublinou díky pasivním senzorům na 600–800 metrů. Menší palebná saturace, větší mobilita. Oba systémy ale potvrzují stejný trend: brokovnice se do moderní války vrací nikoli jako anachronismus, ale jako levná a specializovaná odpověď na levné a masové hrozby.

Ukrajinská praxe tento trend potvrzuje z opačného konce. Mezinárodní legie pro obranu Ukrajiny veřejně dokumentuje používání brokovnic ráže 12 proti dronům přímo v zákopech. Rozdíl je v tom, že Dron Kalkanı převádí stejnou logiku, oblak broků proti FPV, z rukou vojáka na autonomní věž.

Co to znamená pro českou armádu

Armáda České republiky řeší protidronovou obranu intenzivně. Cvičení Drone Shield 2026 má prověřit propojení více technologií v realistickém prostředí. Ve výbavě českých vojáků je přenosný rušič MANPACK G, testuje se ničení dronů pomocí švédského systému RBS-70NG i kulometu FN MINIMI Mk3. Český průmysl nabízí modulární systém ReCAS od firmy RETIA a kolínská firma U&C vyvíjí interceptor Chaser.

Autonomní dvojbrokovnicová věž podobná systému Dron Kalkanı ale v českém portfoliu veřejně dohledatelná není. Turecký systém tak ukazuje směr, kterým se obrana proti dronům ubírá, k levným, specializovaným a snadno integrovatelným modulům, kde každá vrstva řeší jeden konkrétní typ hrozby.

Dron Kalkanı zatím nemá veřejně doložené bojové nasazení ani potvrzené zákazníky. Exportní ambice jsou ale zjevné: Turaç uvádí distribuci do více než 90 zemí a status dodavatele pro agenturu NSPA. Jestli se z istanbulského prototypu stane standard výzbroje, rozhodne až ostrý provoz. Koncept ale sedí přesně tam, kde současná obrana proti dronům bolestně pokulhává.

Článek Turci vyvinuli věžičku se dvěma výkonnými brokovnicemi na lov dronů. Detekuje je na 800 metrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od průzkumníka ke střelci

Fennek ve své současné protiletadlové verzi SWP váží kolem deseti tun, pohání ho motor o výkonu 177 kW a na jednu nádrž ujede zhruba tisíc kilometrů. Tříčlenná osádka obsluhuje odpalovací zařízení se čtyřmi střelami Stinger, infračerveně naváděnými raketami s dosahem přibližně osm kilometrů proti letadlům a vrtulníkům. Proti roji levných FPV dronů o velikosti dlaně je ale Stinger jako kanón na vrabce: drahý, pomalý v přebíjení a konstruovaný na jiný typ cíle.

Právě proto KNDS na svých Media Days 2026 představilo studii, která počítá s přestavbou osmnácti nizozemských Fenneků SWP. Klíčovou změnou je instalace dálkově ovládané věže ARX 30 ve verzi C-UAS. Nejde o upgrade celé flotily, hlavní modernizační program MLU se týká 322 vozidel a běží samostatně. Těchto osmnáct strojů do něj nepatří a KNDS pro ně navrhuje zcela jinou cestu.

Co přesně ARX 30 C-UAS umí

Srdcem nového systému je kanon 30M781 MPG ráže 30 × 113 mm, stejná munice, jakou používají například francouzské bitevní vrtulníky Tiger. Kadence, stabilizace a především speciální munice s proximity a airburst zapalovači dělají z tohoto kanonu účinný nástroj proti mini a mikrodronům na vzdálenost až 1 500 metrů.

Samotná zbraň by ale nestačila. ARX 30 C-UAS integruje:

• Radar pro včasnou detekci přilétajících hrozeb
• RF senzory schopné zachytit řídicí signály dronů
• Elektrooptiku pro identifikaci a sledování cíle
• 360° pokrytí s možností palby za jízdy

Celý řetězec, detekce, identifikace, sledování, zásah, probíhá v jednom vozidle. Osádka nemusí čekat na informaci z nadřazené protiletadlové vrstvy, nemusí volat o podporu. Fennek si poradí sám.

Pro srovnání: německý Bundeswehr provozuje lehký protiletadlový systém Ozelot na podvozku Wiesel 2, který nese rovněž čtyři Stingery s dosahem do šesti kilometrů a radarové řízení přes systém AFF. Ozelot ale zůstává klasickým nosičem řízených střel. Americký M-ATV od Oshkoshe byl v demonstraci osazen 30mm kanonem M230LF s přesnou palbou do dvou kilometrů, jenže M-ATV je těžší MRAP platforma zaměřená na přežití při přejezdu min, nikoliv na tichý průzkum. Fennek s ARX 30 by stál někde mezi: lehčí a nízkoprofilovější než M-ATV, senzorově komplexnější než Wiesel, ale primárně zaměřený na lov dronů v předním pásmu.

Proč zrovna teď a proč zrovna KNDS

KNDS není náhodný uchazeč. Společnost je původním výrobcem Fenneku a zároveň drží kontrakt na modernizaci celé nizozemské flotily; smlouvu uzavřelo ještě tehdejší KMW v roce 2020 pro 322 vozidel. První sériově modernizovaný Fennek byl dodán v roce 2022, dokončení celého programu nizozemská armáda odhaduje na rok 2028, i když projektový přehled nizozemské vlády z května 2026 přiznává prodloužení kvůli prioritizaci podpory Ukrajiny a problémům v dodavatelském řetězci.

Přímý výrok, že návrh je reakcí na ztráty průzkumných vozidel na Ukrajině, se ve veřejných materiálech KNDS ani nizozemského ministerstva obrany neobjevuje. Shoda indicií je ale natolik silná, že ji nelze ignorovat. KNDS na Eurosatory 2026 představilo celý ekosystém vícevrstvé ochrany proti dronům pod označením TARGAS. Současně ukazuje Boxer jako „mateřskou loď“ pro drony a tlačí koncept digitálního zkracování řetězce senzor-střelec napříč všemi svými platformami. Fennek není izolovaný nápad, je součástí architektury, ve které každé vozidlo v sestavě přispívá k protidronové obraně.

Důležité je dodat, že veřejně potvrzená objednávka Haagu na tuto konkrétní přestavbu zatím dohledatelná není. Jde o průmyslový návrh, studii, kterou KNDS předkládá jako logické rozšíření schopností vlastní platformy. Rozhodnutí je na nizozemské straně.

Česko jde jinou cestou, ale ke stejnému cíli

Česká armáda Fenneky neprovozuje. Její odpověď na stejnou výzvu, jak chránit manévrové jednotky před drony, se rýsuje jinde. Velitelství pozemních sil v roce 2026 otevřeně popsalo požadavky na budoucí kolovou platformu 8×8: aktivní ochrana, protidronové schopnosti, pokročilá optika a role „mateřské lodi“ pro průzkumné i útočné drony. V rámci pásového programu pak ministerstvo obrany potvrzuje osmnáct průzkumných CV90 z celkového balíku 246 nových bojových vozidel pěchoty, která musejí plnit alianční požadavky NATO Capability Targets.

Vzdušné síly AČR současně rozvíjejí mobilní protiletadlové systémy SPYDER a RBS-70 NG s důrazem na interoperabilitu v rámci integrované protivzdušné obrany NATO. Logika je totožná: více organické protidronové ochrany, více síťového velení, více autonomie předsunutých jednotek. Liší se jen platforma.

Bojiště, kde průzkumník nesmí být jen očima

Evropské obranné výdaje od roku 2020 vzrostly podle Evropské komise o téměř 63 % na odhadovaných 381 miliard eur v roce 2025. Za tímto číslem stojí konkrétní změna: armády NATO se připravují na boj, ve kterém je každý metr čtvereční pod dohledem dronů, kde barážující munice kroužící nad pozicí dokáže zasáhnout cokoli, co se nehýbe, a často i to, co se hýbe.

V takovém prostředí je průzkumné vozidlo, které umí jen pozorovat a nahlásit, polovinou řešení. Druhá polovina je schopnost okamžitě reagovat vlastní palbou. Přesně tohle KNDS navrhuje pro osmnáct nizozemských Fenneků SWP: posun od pasivního pozorovatele k aktivnímu uzlu, který detekuje, identifikuje a ničí vzdušnou hrozbu dřív, než ta stihne zasáhnout jeho nebo jednotku, kterou chrání.

Malé, tiché vozidlo, které dosud bylo očima armády, by se mělo stát i jejím reflexem. V éře, kdy FPV dron za pár tisíc korun dokáže zničit techniku za desítky milionů, je to logika, která dává smysl, a která se z Ukrajiny šíří do zbrojních studií po celé Evropě.

Článek Fenneky nizozemské armády se změní v lovce. KNDS jim chce dát systém, který změní pravidla bitev se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč právě granátomet a proč právě síť

Klíč k pochopení vietnamského přístupu leží v jednom slově: logistika. Vietnam v posledních letech buduje vlastní pěchotní ekosystém kolem pušek řady STV a podvěsného granátometu OPL-40M. Ten používá standardní munici ráže 40×46 mm, váží pouhých 1,4 kilogramu a montuje se přímo pod hlaveň pušky. Vojáci ho znají, umí s ním zacházet, nosí ho při běžných operacích. Přidání nového typu náboje do zásobovacího řetězce je nesrovnatelně jednodušší než zavádění celého nového protidronového systému.

A proč síť místo klasického tříštivého granátu? Tříštivá munice potřebuje přesný zásah nebo alespoň blízký výbuch s dostatečnou fragmentací. Proti malému FPV dronu letícímu rychlostí desítek kilometrů za hodinu je to mimořádně obtížné. Síť naproti tomu vytváří větší „zachytávací objem“; nemusíte trefit přímo, stačí být dostatečně blízko. Navíc odpadá riziko vedlejších škod, které exploze v zástavbě nebo blízko vlastních pozic nevyhnutelně přináší.

QPVN nicméně nezveřejnila oficiální název munice, její dosah, velikost rozvinuté sítě ani cílovou kategorii dronů. Vše, co o funkci víme, je analýza obrazového materiálu. Jde tedy zatím o veřejné odhalení konceptu, nikoli o potvrzení sériové výroby nebo zavedení do výzbroje.

Vietnam není sám, síťový princip se šíří světem

Představa, že by šlo o osamělý vietnamský experiment, je mylná. Stejnou logiku (fyzicky zachytit dron místo jeho elektronického rušení) dnes řeší hned několik zemí, a to v různých stupních zralosti.

Nejdál je patrně Ukrajina, která má s drony čtyři roky tvrdých bojových zkušeností. Firma Ptashka Drones vyvinula ruční síťomet Ptashka 2.0, specializované zařízení, které vystřelí síť o rozměrech 4×4 metry na vzdálenost až 30 metrů. Přebití trvá dvě až tři sekundy, zařízení má pojistku a lištu Picatinny pro montáž příslušenství. Výrobce uvádí, že po výcviku dosahuje zásahovost 70–80 procent. Jde o jinou filozofii než vietnamská (samostatná zbraň místo náboje do existujícího granátometu), ale princip fyzického zachycení je totožný. Další ukrajinská firma Teneta Labs nabízí ještě radikálnější řešení: jednorázový kapesní síťomet MITLA za přibližně 2 500 korun.

Na americké straně se v experimentálním programu JIFX 26-3 při Naval Postgraduate School objevil projekt nazvaný přímo „40mm Drone Catcher for M320 Grenade Launcher“. Deklarovaná technologická připravenost dosahuje úrovně TRL 6, tedy demonstrace v relevantním prostředí, a testování probíhalo proti cílům ve vzdálenostech 25 až 150 metrů. Granátomet M320 přitom používá tutéž ráži 40×46 mm jako vietnamský OPL-40M. Paralela je téměř dokonalá.

Turecko zase v roce 2025 zaregistrovalo patent na 40mm samorozvíjecí síťovou munici kompatibilní s granátomety v inventáři a výslovně argumentuje tím, že není třeba nový odpalovací systém. Indická firma Unnayan Defence Technologies komerčně nabízí 40mm NATO „Net Grenade“ pro podvěsné i samostatné granátomety. A americký patent z roku 2022 řeší problém ještě jinak: místo sítě popisuje vzdušným výbuchem vypuštěný oblak streamerů, dlouhých pásků, které se zamotají do vrtulí dronu.

Fyzické zachycení tedy není jeden nápad jedné země. Je to celá rodina řešení, která konverguje ke stejnému závěru.

Proč rušení nestačí a co s tím má společného optické vlákno

Aby bylo jasné, proč se armády vracejí k tak primitivnímu principu, jako je síť vystřelená z granátometu, je třeba pochopit, co se změnilo na bojišti. Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, přinesla masové nasazení levných FPV dronů. Proti nim zpočátku fungovalo elektronické rušení, tedy přerušení rádiového spojení mezi operátorem a strojem. Jenže pak přišly optovláknové drony.

Optovláknový FPV dron je řízen přes tenký kabel, který za sebou odvíjí. Rádiový signál nepotřebuje. Rušička je proti němu bezmocná. NATO v červnu 2025 vyhlásilo speciální inovační výzvu zaměřenou právě na tuto hrozbu a britské ministerstvo obrany v březnu 2026 publikovalo výzvu k hledání řešení proti dronům, které jsou „imunní vůči konvenčním protiopatřením“. Aliance zároveň v rámci iniciativy LCI-X systematicky hledá nízkonákladové, škálovatelné a rychle zaveditelné protidronové vrstvy.

Právě tady zapadá vietnamská munice do širšího obrazu. Nejde o náhradu celého protidronového systému. Jde o poslední vrstvu, o moment, kdy dron letí přímo na pozici, rušička nezabrala a na složitější systém není čas. Voják sáhne po granátometu, který už má pod puškou, nabije síťový náboj a vystřelí.

Český kontext: granátomety máme, munici ne

Podstatné je, že Armáda České republiky disponuje velkým počtem podvěsných granátometů CZ 805 G1 ráže 40×46 mm; v rámci rámcové smlouvy s Českou zbrojovkou jich měla dostat přes 1 600 kusů. Nosič tedy existuje. Co chybí, je právě specializovaná protidronová munice.

Podle nás je to přesně ten typ příležitosti, kde by česká armáda nebo domácí obranný průmysl mohly reagovat rychle. Nevyžaduje to vývoj nové zbraně, nového nosiče ani nového výcvikového cyklu. Vyžaduje to náboj. A jak ukazují příklady z Vietnamu, USA, Turecka i Indie, koncept je technicky proveditelný a řeší reálnou mezeru ve vrstvené obraně.

Levná odpověď na levnou hrozbu

Přesnou cenu vietnamské munice neznáme. Ekonomická logika ale mluví jasně. Protidronová raketa stojí řádově statisíce až miliony korun. Komplexní systém elektronického boje desítky milionů. Specializovaný 40mm náboj se sítí by se měl pohybovat v řádu stokorun, maximálně nízkých tisíců, podobně jako běžná 40mm munice. Pro srovnání: ukrajinský jednorázový kapesní síťomet MITLA stojí v přepočtu asi 2 500 korun.

Samozřejmě, síťový granát sám o sobě válku nezmění. Má krátký dosah, omezenou účinnost proti rychlým cílům a nulový efekt proti větším dronům. Ale jako součást vrstvené obrany, kde ho doplňují rušičky, interceptory a senzory, dává hluboký smysl. Přesně ten typ smyslu, který dnes NATO hledá: levný, škálovatelný a okamžitě dostupný na úrovni každého pěšího družstva.

Vietnam neobjevil zázračnou zbraň. Ukázal ale směr, kterým se protidronová obrana nevyhnutelně vydává, od drahých specializovaných systémů k náboji v kapse pěšáka.

Článek Vietnam přišel s chytrým řešením proti dronům pro každého pěšáka: 40mm granát. Stačí podvěsný granátomet se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Puška, která nestřílí

Označení „velká puška“ je zkratka, která vystihuje ergonomii, ne princip. MAKO X1 se drží a míří jako přenosný protiletadlový raketový komplet typu MANPADS, jenže uvnitř tubusu nesedí řízená střela s raketovým motorem. Místo ní je tam jednorázový dron o maximální vzletové hmotnosti tří kilogramů. Po odpalu se interceptor rozletí rychlostí až 400 km/h, dosáhne výšky čtyř kilometrů a operuje v okruhu deseti kilometrů. Doba letu činí deset minut. Celý systém obsluhuje jediný voják, v zásobníku je jeden dron.

Proč zrovna tenhle formát? Protože válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, ukázala brutální ekonomickou asymetrii. Rusko vypouští na ukrajinská města a infrastrukturu drony Šáhid-136, v ruské nomenklatuře označované jako Geraň-2. Jeden takový kamikadze dron stojí podle odhadů desítky tisíc dolarů. Raketa, která ho sestřelí z klasického systému protivzdušné obrany, stojí násobně víc, někdy i stovky tisíc dolarů. Tenhle nepoměr je dlouhodobě neudržitelný a celý svět hledá levnější cestu, jak Šáhidy zastavit.

Jak funguje odolnost vůči rušení

Klíčový slib MAKO X1 zní: interceptor dokáže zasáhnout cíl i v prostředí plném elektronického rušení. Jak je to možné u malého dronu?

Odpověď leží v architektuře navedení. Počáteční detekce cíle probíhá výhradně optickým kanálem, žádný radar, žádná závislost na GPS signálu při vyhledávání. Software od firmy Blackfish pak využívá umělou inteligenci ke sledování a zamykání cíle v obraze. Závěrečná fáze útoku je podle výrobce plně autonomní. To v praxi znamená, že interceptor si v terminální fázi zpracovává obraz palubním počítačem a nepotřebuje souvislé rádiové spojení s operátorem ani satelitní navigaci. Rušička, která by jinak zmátla GPS přijímač nebo přerušila datový spoj, tak nemá co rušit; dron si „pamatuje“, kam letí, a cíl sleduje očima.

Přesnou architekturu navedení, typ vyhledávací hlavice ani podíl lidského rozhodování v řetězci výrobce nezveřejnil. Bezpečné je říct, že princip je logický a odpovídá trendu, který už využívají i jiné moderní interceptory. Prokázaný v boji zatím není.

Polsko není samo, dron proti dronu je nová norma

MAKO X1 nevstupuje na prázdný trh. Kategorie „dron proti dronu“ je dnes jednou z nejrychleji rostoucích vrstev protivzdušné obrany.

Ukrajina v tomto směru udává tempo. Systém JEDI Shahed Hunter, oficiálně představený ukrajinskou vládou, je rychlý multirotor dosahující rychlosti přes 350 km/h s dostupem šesti kilometrů a poloměrem ochrany až čtyřicet kilometrů. Podle ukrajinských zdrojů automatizuje devadesát pět procent procesu zachycení a zničení cíle. Ukrajinská Rada národní bezpečnosti a obrany uvádí, že v předchozím roce vzniklo sto tisíc interceptorových dronů a výroba byla navýšena osminásobně. Jeden zásah Šáhidu interceptorem vychází podle RNBO více než pětadvacetkrát levněji než západní raketou PVO.

Na americké straně nabízí firma Fortem Technologies systém SkyDome s autonomním dronem DroneHunter, který cíle zachytává sítěmi a byl už nasazen na Ukrajině v přenosné konfiguraci. Britská společnost MARSS vyvíjí Interceptor-MR s dosahem přes pět kilometrů a chystá ramenní verzi pro sesednutou pěchotu, tedy koncept velmi blízký MAKO X1, byť zatím ve fázi vývoje. Britská vláda přitom explicitně potvrdila, že interceptorové drony jsou výrazně levnější než běžné střely PVO.

Co dělá MAKO X1 v tomto poli výjimečným, není samotná myšlenka dronu proti dronu. Je to snaha celou logiku miniaturizovat do formátu, který unese a odpálí jeden pěšák. Žádný radar, žádná podpůrná vozidla, žádný tým. Jen voják, tubus a dron.

Český kontext: jiná filozofie, stejný cíl

Česká armáda hrozbu dronů rozhodně nepodceňuje. Pravidelně pořádá experimentální cvičení Drone Shield, kde společně s domácím průmyslem testuje desítky senzorických i efektorových řešení. Vojáci 53. pluku průzkumu a elektronického boje v Opavě používají přenosné rušiče MANPACK-G. Strakoničtí vojáci na cvičení Tobruq Arrows ničili drony pomocí raketového systému RBS-70NG i kulometu FN MINIMI Mk3 ráže 5,56 mm, tedy prostředky, které jsou buď drahé, nebo mají proti malým cílům omezenou účinnost.

Česká firma RETIA nabízí modulární antidronový systém ReCas a radar ReVISOR určený k detekci nízkoletících, malých a pomalých cílů včetně dronů. Česká cesta je tedy víc síťová, radarová a orientovaná na velení a řízení. Pěchotní interceptor ve stylu MAKO X1, tedy „tvrdý“ efektor pro jednoho vojáka, v českém veřejně známém portfoliu zatím chybí. Žádný tendr ani testování tohoto konkrétního polského systému ze strany AČR zveřejněno nebylo.

Co ještě nevíme, a proč na tom záleží

MAKO X1 byl v září 2026 představen na výstavě. Ne na bojišti. A mezi těmito dvěma body leží propast, kterou žádná prezentace nepřeklenuje.

Výrobce nezveřejnil cenu systému ani jednoho interceptoru. Neexistují veřejně dostupné výsledky ostrých testů, pravděpodobnost zásahu ani data o chování v reálných podmínkách: v dešti, mlze, v noci, proti manévrujícímu cíli. Není známa žádná objednávka, sériová výroba ani exportní kontrakt. Firma WZL-2 má sice od roku 2016 v rámci PGZ status technického lídra bezpilotních projektů, což dává MAKO X1 institucionální zázemí, ale od prototypu na výstavě k funkčnímu prostředku v rukou vojáka vede dlouhá cesta.

Důležitý je i praktický limit: jeden voják, jeden dron v zásobníku. Proti jednotlivému Šáhidu pronikajícímu obranou to může stačit. Proti masovému náletu desítek dronů najednou nikoli; na to je potřeba síťovaná vrstvená obrana s radary, velením a desítkami interceptorů ve vzduchu současně. MAKO X1 je tedy spíš doplněk, poslední vrstva, pojistka pro situace, kdy se Šáhid protáhne přes hlavní štít.

Právě v tom ale spočívá jeho logika. Válka na Ukrajině ukázala, že žádná jediná vrstva obrany nestačí. Každý levný efektor, který dokáže zastavit dron za zlomek ceny rakety, posouvá rovnováhu zpátky na stranu obránce. Polsko svým MAKO X1 ukazuje, že tuhle lekci pochopilo; teď musí dokázat, že ji umí přetavit z výstavního stánku do sériové výroby.

Článek Polsko ukázalo velkou pušku MAKO X1 pro lov ruských dronů. Nestřílí náboje, ale drony, které odolají rušení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co jsou ty „mini věžičky“ a proč nejsou klasickou PVO

Kongsberg PROTECTOR není novinka, jde o rodinu dálkově ovládaných zbraňových stanic (RWS), kterých výrobce dodal přes 25 000 kusů do 31 zemí. Operátor sedí uvnitř vozidla a stanici ovládá přes displej a joystick. Klíčové jsou dvě varianty:

• RS4 – lehčí kategorie pro kulomety a granátomety. Rozměry přibližně 830 × 890 × 962 mm, hmotnost od 195 kg bez zbraně a munice. Náměr od −20° do +60°.
• RS6 – těžší verze s kanónem XM914 ráže 30×113 mm, možností odpálení střel Stinger či Javelin. Rozměry přibližně 872 × 1 206 × 1 266 mm, hmotnost od 360 kg bez zbraně a munice.

Obě stanice se montují na střechu prakticky jakéhokoli vozidla, které unese jejich hmotnost a zajistí napájení, od lehkých obrněnců přes nákladní vozy po stacionární pozice. Formulace „může ho mít každé vozidlo“ proto neznamená doslova každý automobil, ale velmi široké spektrum nosičů. Kongsberg sám uvádí, že všechny existující i budoucí systémy PROTECTOR lze aktivovat pro roli C-UAS. Při instalované základně přesahující 25 000 kusů je to škálovatelnost, jakou žádný nově vyvinutý protidrónový systém nemůže nabídnout ze dne na den.

Radar MESA: tisíce paprsků místo rotující antény

Srdcem upgradu je radar Echodyne MESA. Nejde o klasický přehledový radar s mechanicky otáčenou anténou, ale o elektronicky řízené pole, které vysílá tisíce úzkých paprsků přes sektor 120° v azimutu a 80° v elevaci během milisekund. Právě tato technologie mu umožňuje zachytit i velmi malé cíle nízko u země, tedy přesně ty FPV drony a komerční kvadrokoptéry velikosti DJI Phantom 4, které dnes sužují bojiště na Ukrajině.

Kompaktnost je přitom extrémní. Nejlehčí varianta rodiny MESA, EchoGuard, váží pouhých 1,25 kg a měří zhruba 20 × 16 × 4 cm, vejde se do dlaní. Sleduje dron velikosti Phantomu 4 na vzdálenost jednoho kilometru. Větší EchoShield dosáhne na tři kilometry. Přesný model nasazený na vystavených stanicích v Kielcích výrobce neupřesnil, ale princip zůstává stejný: radar dodává do palebného řízení vzdálenost, radiální rychlost, směr a kinematická data, stabilizuje navedení optiky na cíl a pomáhá držet zámek. Zkracuje tak cestu od detekce k palbě, byť konkrétní číslo v sekundách nikdo nezveřejnil.

Pro srovnání: Leonardo TMMR váží pod 50 kg, spotřebuje méně než 550 W a deklaruje dosah přes 7 km na mikro drony. HENSOLDT SPEXER 2000 3D MkIII sleduje až 300 cílů současně do 40 km. Oba ale patří do kategorie plnohodnotných vyhledávacích radarů; MESA je oproti nim extrémně miniaturní „bodový“ senzor pro palebné řízení, ne náhrada přehledového radaru celé baterie.

Proč to není Gepard ani Skyranger, a proč to nevadí

Nabízí se otázka: pokud existují dedikované protiletadlové systémy, proč řešit upgrade lehkých stanic? Odpověď leží v matematice bojiště.

Gepard disponuje vlastním přehledovým radarem v pásmu S s dosahem 15 km, dvěma 35mm kanóny Oerlikon KDA a bojovým dosahem do 5 km. Rheinmetall Skyranger nabízí 360° dohled s integrovanými senzory a 30mm nebo 35mm kanón s airburst municí AHEAD. Jenže obojí jsou drahé, těžké a vzácné platformy. Armáda jich má jednotky kusů, maximálně desítky.

Drony ale přilétají v desítkách denně na každý úsek fronty. Několik specializovaných vozidel SHORAD nemůže být všude. Kongsberg proto nabízí jinou logiku: místo pár drahých lovců rozptýlit protidrónovou schopnost na mnohem větší počet nosičů, které v jednotkách už jsou. Každý obrněnec s PROTECTORem se stává uzlem protivzdušné sítě. Žádný z nich nenahradí Gepard v saturačním útoku, ale společně pokryjí mnohem větší prostor.

Kanón XM914 ráže 30×113 mm, který nese RS6, přitom není jen obyčejná palná zbraň. Northrop Grumman pro něj vyvinul programovatelnou munici XM1211 s proximity senzorem, střela exploduje v blízkosti cíle a zasype ho fragmenty. Hmotnost samotného kanónu činí 77,6 kg, kadence dosahuje 200 ran za minutu. Pro srovnání: ruský ZU-23-2 nabízí hrubou objemovou palbu s cyklickou kadencí 2 000 ran za minutu, ale bez moderního palebného řízení a programovatelné munice je proti malým dronům výrazně méně efektivní. Na opačném konci spektra stojí Rheinmetall 35mm Revolver Gun Mk3 s kadencí 1 000 ran za minutu, dosahem do 4 km a municí AHEAD, ovšem za cenu hmotnosti a rozměrů, které vyžadují dedikovanou platformu.

Ukrajina jako katalyzátor a NATO jako akcelerátor

Kongsberg oficiálně uvádí, že PROTECTOR CUAS je úspěšně nasazen na Ukrajině a u americké námořní pěchoty. Tvrdá data o zásahovosti firma nezveřejnila, ale samotný fakt polního ověření ve válce trvající déle než čtyři roky je silnější argument než jakýkoli veletržní prospekt.

Časování není náhodné. NATO po summitu v Ankaře v červenci 2026 spustilo iniciativu Drone Edge s investicemi přesahujícími bilion korun během pěti let a pětinásobným zvýšením výcviku operátorů do konce roku 2027. Aliance otevřeně říká, že drony zásadně změnily charakter boje a že efektivní obrana závisí na schopnosti je rychle detekovat, identifikovat a neutralizovat. Pro systémy typu PROTECTOR+MESA to znamená silný vítr do zad; NATO chce řešení, která jdou nasadit rychle a na existující platformy, ne čekat roky na vývoj od nuly.

Americká námořní pěchota přitom prosazuje stejnou filozofii ve svém programu Force Design: dostat organické senzory a střelce proti malým dronům přímo k manévrovým jednotkám, ne je centralizovat do několika specializovaných baterií.

Co to znamená pro Česko

Armáda České republiky provozuje zbraňové stanice PROTECTOR M151 A2 na lehkých obrněných vozidlech Iveco LMV. Veřejně potvrzené nasazení novějších verzí RS4 nebo RS6 se nám v otevřených zdrojích dohledat nepodařilo. Česká armáda má tedy zkušenost s rodinou PROTECTOR, ale nemá přímo nosič připravený na hotový protidrónový upgrade.

V kontextu aliančního tlaku na rychlé pořizování schopností C-UAS by ale dávalo smysl zvažovat buď přechod na novější varianty PROTECTORu, nebo alternativní cestu, třeba integraci jiného konceptu C-UAS na stávající i nově pořizovaná vozidla. Praktická brzda zůstává v akvizičním procesu, ne v technologii.

Norský koncept neukazuje zázračnou zbraň, ale systémovou změnu myšlení: protidrónová obrana přestává být výsadou několika drahých specializovaných platforem a stává se organickou schopností rozptýlenou napříč celou jednotkou. A právě v tom je jeho skutečná síla.

Článek Norové proměňují mini věžičky v lovce dronů, může ho mít každé vozidlo. MESA odhalí i ty nejmenší cíle nízko u země se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je ta „chybějící vrstva“ a proč zmizela

Americká armáda po studené válce provozovala systém MIM-23 HAWK, mobilní protiletadlový raketový komplex středního dosahu s poloaktivním radarovým navedením, dosahem kolem 40 km a dostupem zhruba 18 km. Poslední aktivní armádní prapory HAWK skončily službu v polovině devadesátých let, zbylé jednotky Národní gardy měly být staženy do let 1996–1997. Tehdy to vypadalo logicky: studená válka skončila, hrozba masivních leteckých úderů ustoupila a Patriot měl pokrýt to, co zbývalo.

Jenže svět se změnil. Drony, nízko letící řízené střely s plochou dráhou letu a levné útočné prostředky se staly běžnou součástí bojišť od Ukrajiny po Blízký východ. Patriot se dosahově a výkonnostně řadí do vyšší ligy, jeho střely PAC-3 MSE stojí řádově miliony dolarů za kus a zásoby jsou omezené. Analytici z CSIS v červenci 2026 odhadli zásoby interceptorů Patriot pod hranicí tisíce kusů a střel THAAD kolem 250 kusů. Střílet takovou municí na dron za pár tisíc dolarů je ekonomický nesmysl. A přesně tady se otevírá prostor pro střední vrstvu.

IFPC Enduring Shield: základ, který už vzniká

Program IFPC (Indirect Fire Protection Capability) má za úkol tuto mezeru zaplnit. Jeho základní verze staví na osvědčené střele AIM-9X Sidewinder, infračervené naváděné raketě krátkého dosahu s maximálním doletem kolem 35 km, původně vyvinuté jako střelu vzduch-vzduch pro americké námořnictvo a letectvo. Odpalovač Enduring Shield nese tři zásobníky po šesti střelách, tedy celkem 18 interceptorů, výrazně víc než například norsko-americký NASAMS, který typicky pracuje se šesti střelami AMRAAM na jednom odpalovači.

Armádní rozpočet pro fiskální rok 2027 počítá s nákupem 96 odpalovačů IFPC, 504 střel AIM-9X a 84 zásobníků. První dodávky mají dorazit v dubnu 2028. To je základ. Ale AIM-9X má své limity, jde primárně o infračervěně naváděnou střelu s omezeným dosahem a schopností proti rychlejším cílům. Proto armáda paralelně hledá „second interceptor“, výkonnější střelu, která rozšíří schopnosti systému proti nadzvukovým řízeným střelám a sofistikovanějším hrozbám.

Dva finalisté, žádné veřejné parametry

Podle zprávy Kongresové výzkumné služby (CRS) z ledna 2026 armáda hledá střelu se schopnostmi srovnatelnými s raketou AMRAAM, aktivně radarově naváděnou střelou s dosahem přesahujícím 160 km ve vzdušné verzi, ale v menším těle, které se vejde do stávajícího odpalovače po 18 kusech. Přesné parametry obou finalistických návrhů zůstávají utajené. Veřejně známé jsou pouze priority, které firmy samy zdůrazňují.

Boeing a Anduril staví nabídku na:

• kompaktním formátu střely umožňujícím hluboký zásobník,
• otevřené modulární architektuře (MOSA),
• raketovém motoru na tuhé palivo od Andurilu,
• důrazu na škálovatelnou a cenově dostupnou výrobu.

Lockheed Martin s AeroVironment akcentuje:

• dlouhodobou expertizu v integrované protivzdušné a protiraketové obraně (IAMD),
• přímé zasazení střely do vrstvy mezi SHORAD a Patriot,
• program koncipovaný na více než 15 let.

Která střela je lepší? To dnes poctivě říct nelze. Armáda ani firmy nezveřejnily klíčová data o kinematice, typu hledačky, ceně za kus ani výsledcích dosavadních zkoušek. Rozhodnou až další demonstrace a zkoušky ve fázi 2 programu, přičemž CRS počítá s vývojem až do let 2029–2030 před zahájením nízkosériové výroby.

Proč je to důležité právě teď

Generálporučík John Rafferty na sympoziu o kosmické a raketové obraně v srpnu 2026 otevřeně řekl, že armáda potřebuje větší „hloubku zásobníku“, levnější interceptory a širší směs efektorů, ne jen další přikupování Patriotů a THAAD. Válka na Ukrajině, trvající již přes čtyři roky, ukázala masové nasazení dronů a řízených střel s plochou dráhou letu v měřítku, které nikdo nečekal. Boje na Blízkém východě zase názorně předvedly, jak rychle mizí zásoby drahých interceptorů při intenzivní obraně.

Nejde přitom jen o americký problém. Evropští spojenci stejnou vrstvu aktivně budují nebo obnovují. Česká armáda zavádí čtyři baterie izraelského systému SPYDER s uváděným dosahem až 80 km a dostupem 20 km. Polsko skládá nižší vrstvu Narew a střední vrstvu Wisła, obě napojené na velitelský systém IBCS, tedy stejný síťový princip, na který spoléhá i americký IFPC. Německo nasazuje IRIS-T SLM s efektivním dosahem 40 km a osmi střelami na odpalovači. Pro srovnání z opačné strany: ruský S-350 Vitjaz operuje s publikovaným dosahem 60 km a 12 střelami na odpalovači, čínský HQ-16 pokrývá podobnou střední vrstvu.

Co to znamená pro americkou obranu a pro spojence

Skutečná změna nespočívá v jedné superraketě. Spočívá v tom, že americká armáda po třech dekádách získá zpět chybějící prostřední vrstvu protivzdušné obrany, početnější, levnější a schopnou pokrýt hrozby, na které je Patriot zbytečně drahý. Každý odpalovač s 18 střelami místo šesti dramaticky mění matematiku obrany základny proti roji dronů nebo salvě řízených střel.

Krátkodobě mezeru zacelí základní IFPC s AIM-9X, jehož dodávky začnou v roce 2028. Nový second interceptor dorazí nejdříve na přelomu dekády. Ale už samotná existence programu a dvou silných finalistů mění kalkulaci, americkým velitelům i protivníkům. Třicet let je dlouhá doba na to nemít střední vrstvu PVO. Teď se ta doba krátí.

Článek Americká armáda neměla PVO středního dosahu od 90. let. Teď si vybírá ze dvou skvělých střel, které to změní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je Raid Hunter a proč má ráži 50 milimetrů

Raid Hunter je nový název pro vývojovou linii, kterou Northrop Grumman dříve označoval jako 50mm GBAD (Ground-Based Air Defense), případně CBAD (Cannon-Based Air Defense). Přejmenování proběhlo v srpnu 2026, podstata zůstala stejná: síťově propojený systém krátké protivzdušné obrany, který místo raket používá kanonovou munici s naváděním a blízkostním zapalovačem.

Srdcem systému je kanon XM913 Bushmaster Chain Gun. Podle oficiálního datasheetu Northrop Grumman střílí munici ráže 50×228 mm, váží 314 kilogramů, disponuje kadencí 200 ran za minutu a dvoupásovým podáváním, které umožňuje rychlé přepínání mezi typy střeliva. Oproti námořnímu systému Phalanx CIWS s jeho 20mm Gatlingem a kadencí 4 500 ran za minutu jde o zcela odlišnou filozofii: místo husté palebné clony z malých projektilů sází Raid Hunter na výrazně větší a chytřejší střelu, která cíl aktivně vyhledává.

Proč právě 50 mm? Menší ráže nedávají dostatek prostoru pro elektroniku, senzory a řídicí mechanismus. Větší by zase byly příliš těžké a drahé. Padesátka je kompromis, dost velká na to, aby pojala blízkostní zapalovač, palubní počítač a manévrovací schopnost, a přitom dost malá na to, aby jedna baterie vezla stovky kusů místo desítek raket.

Ekonomika, která má změnit pravidla hry

Tady se dostáváme k jádru celého projektu. Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, ukázala absurdní nákladovou asymetrii moderní protivzdušné obrany. Íránský dron Šáhid stojí odhadem kolem 35 tisíc dolarů (asi 800 tisíc korun). Raketa PAC-3 ze systému Patriot, kterou ho sestřelíte, vyjde podle letošních odhadů Defense News zhruba na 4 miliony dolarů (přes 90 milionů korun). Obránce tak za každý zničený dron zaplatí stonásobek ceny útočníka, a navíc mu docházejí rakety rychleji, než je průmysl stíhá vyrábět.

Northrop Grumman tvrdí, že Raid Hunter tuto rovnici obrací. Podle staršího datasheetu k systému CBAD firma deklaruje:

• Cenu účinku zhruba o 99,5 % nižší než u raketových interceptorů
• Cenu celé kanonové baterie asi o polovinu nižší než u raketové baterie
• Výrazně hlubší zásobu munice, tedy schopnost čelit déletrvajícím a objemnějším útokům

Přesnou cenu jedné naváděné 50mm střely Northrop nezveřejnil. Formulaci „za pár korun“ je proto třeba chápat relativně: ve srovnání s raketou za desítky milionů korun může i střela za desítky tisíc korun vypadat jako drobné. Pro kontext: i nové americké „levné“ interceptory, jako je projekt Buckler firmy X-Bow, míří pod 100 tisíc dolarů za kus, tedy pod 2,3 milionu korun. Kanonová munice by měla být ještě řádově levnější.

Proč je tak těžké vyrobit chytrou střelu pro kanon

Raketa má vlastní motor, prostor pro hledací hlavici, řízení a energetický zdroj. Kanonový projektil nic z toho nemá, veškerou energii dostane v okamžiku výstřelu, kdy na něj působí přetížení 70 000 až 100 000 G. Pro představu: astronauti při startu raketoplánu zažívali kolem 3 G, stíhací pilot při ostrém manévru kolem 9 G. Elektronika uvnitř 50mm střely musí přežít sílu, která je o čtyři řády vyšší.

Právě proto se naváděné kanonové střely prosazují až nyní. Miniaturizace čipů, odolnější senzory a pokročilé algoritmy konečně umožňují vměstnat do malého těla projektilu blízkostní zapalovač, tedy mechanismus, který rozpozná blízkost cíle a odpálí bojovou hlavici bez nutnosti přímého zásahu. Střela tak nemusí dron trefit přímo, stačí proletět dostatečně blízko. A to je zásadní rozdíl oproti klasické neřízené munici, kde záleží na každém centimetru.

Kde stojí konkurence, a kde stojí Česko

Raid Hunter není jediný systém, který se snaží řešit dronovou hrozbu kanony. Německý Rheinmetall nabízí rodinu Skyranger: verze 30 s 30mm kanonem, dosahem do 3 km (s raketami do 6 km) a zásobou 300 nábojů, a verze 35 s 35mm kanonem a účinným dosahem do 4 km. Rumunsko letos v červnu objednalo 24 systémů Skyranger 35 spolu s dalšími vrstvami Skynex a Millennium Gun; Evropa tedy podobnou technologii už reálně nakupuje.

Na ruské straně operuje systém Pancir-S1, kombinující dva 30mm kanony a až 12 řízených střel 57E6 s deklarovaným raketovým dosahem do 20 km. Je to těžší a komplexnější platforma, ovšem jeho technická data pocházejí převážně z ruských zdrojů a je třeba je brát s rezervou; bojové nasazení na Ukrajině ukázalo, že reálná účinnost Panciru bývá nižší, než slibují prospekty.

Raid Hunter se od všech liší důrazem na naváděnou 50mm munici jako primární efektor. Zatímco Skyranger i Pancir kombinují kanon s raketami, americký systém sází čistě na chytré granáty odpalované v malých salvách. Je to odvážná sázka, a zatím neprověřená ostrým sestřelem.

Česká armáda mezitím nezahálí. Letos v dubnu na Konferenci protivzdušné obrany 2026 označila bezpilotní prostředky za jednu z největších hrozeb a v září spouští experimentální cvičení Drone Shield 2026 zaměřené na ochranu vojenské i civilní infrastruktury. Aliance jako celek v červenci oznámila investice přes 40 miliard dolarů do protidronových schopností v příštích pěti letech. Raid Hunter konkrétního zahraničního zákazníka zatím nemá, ale do rámce, který NATO i česká armáda budují (síťové propojení, modularita, rychlé nasazení), zapadá přesně.

Co ještě musí Raid Hunter dokázat

Zářijový test ověřil letové chování střely, nikoli kompletní bojový scénář. Veřejně není doložen ostrý sestřel vzdušného cíle celým systémem. Northrop sám říká, že jde o jednu z několika nadcházejících zkoušek. Termín operační způsobilosti ani konkrétní zaváděcí zákazník oznámeni nebyli.

Podle nás je ale směr jasný. Pokud se v dalších testech potvrdí funkčnost navádění a blízkostního zapalovače proti reálným cílům, Raid Hunter může vyplnit kritickou mezeru mezi elektronickými rušičkami a drahými raketami, střední vrstvu obrany, která dnes v arzenálech většiny armád chybí. Nebude to univerzální náhrada všech systémů protivzdušné obrany. Bude to ale možná první zbraň, u které obránce nemusí počítat, jestli si sestřel může ekonomicky dovolit.

Článek Výsledky předčily očekávání: Američané testují 50mm kanon Raid Hunter, který má likvidovat roje dronů za pár korun se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně končí a co začíná

Důležité je rozlišit, co „Volkswagen přestane vyrábět auta“ skutečně znamená. Koncern Volkswagen Group nepřestává být automobilkou, dál provozuje desítky závodů po celém světě a prodává miliony vozů ročně. Končí výroba v jednom konkrétním závodě: v Osnabrücku, kde se v létě 2027 zastaví linka modelu T-Roc Cabriolet. Právě tento závod se má postupně proměnit v centrum bezpečnostních a obranných řešení.

Cesta k tomuto rozhodnutí nebyla přímočará. Ještě na počátku března 2026 Volkswagen na veletrhu Enforce testoval různé vojenské a bezpečnostní koncepty, aby zjistil, zda pro osnabrückou fabriku existuje životaschopná alternativa. Jednání s německým zbrojním gigantem Rheinmetall ztroskotala, firma dala Osnabrücku, jak psala agentura Reuters, „studenou sprchu“. Teprve poté se otevřela jednání s Rafaelem a investiční skupinou Aurelius, jejíž spoluzakladatel Tomer Jacob pochází z prostředí technologií dvojího užití a národní bezpečnosti. Výsledkem je dohoda, v níž Aurelius společně s Dolním Saskem převezme většinové vlastnictví závodu a Rafael vstoupí jako technologický partner prvního projektu.

Co je „evropský Iron Dome“ a proč je to jen jedna vrstva

Pojem „evropský Iron Dome“ funguje jako zkratka, ale zaslouží si rozbalení. Iron Dome je krátkodosahový systém protivzdušné a protiraketové obrany, který Rafael vyvinul pro Izrael. Zachycuje rakety, minometné a dělostřelecké střely, střely s plochou dráhou letu i bezpilotní letouny. V mobilní verzi I-DOME je celý systém integrován na jednom nákladním vozidle: radar, řídicí stanoviště a deset interceptorů Tamir. Bojově je ověřený stovkami nasazení, zejména proti raketám z pásma Gazy.

Evropská protivzdušná obrana je ale vrstvená a Iron Dome pokrývá jen její spodní patro:

• Iron Dome – krátkodosahová vrstva zaměřená na rakety a drony v bezprostřední blízkosti.
• IRIS-T SLM (Diehl Defence) – střední vrstva s efektivním dosahem kolem 60 km a výškovým pokrytím do 20 km.
• Patriot PAC-3 – páteř německé a alianční PVO, bojová vzdálenost přibližně 68 km, schopnost zachytit balistické i řízené střely.
• SAMP/T NG (MBDA) – horní vrstva s dosahem až 150 km proti letadlům.

Když se tedy mluví o „evropském Iron Dome“, neznamená to stavbu jedné celoevropské kupole. Znamená to vznik výrobní kapacity pro jednu konkrétní vrstvu obrany přímo na evropském území, a právě v tom spočívá skutečná hodnota osnabrückého projektu. Evropa dosud trpěla nedostatkem průmyslových kapacit pro výrobu protivzdušných systémů; každý nový závod, který dokáže škálovat produkci, posiluje celý štít.

Co se bude v Osnabrücku skutečně vyrábět

Oficiální tisková zpráva Volkswagenu mluví opatrně o „systémech a komponentech“ pro protivzdušnou obranu. Konkrétnější obraz nabídly jarní zprávy odkazující na reportáž Financial Times: podle nich se jednalo o výrobě nákladních vozidel pro přepravu raket, odpalovacích zařízení a elektrických generátorů. Nikoli o samotných střelách Tamir, ty podle všeho zůstanou v gesci izraelského průmyslu.

Dává to smysl. Automobilový závod disponuje přesnou výrobou, zkušenostmi s industrializací složitých celků a logistickým zázemím. Přestavět montážní linku na výrobu podvozků, rámů odpalovacích zařízení nebo generátorových jednotek je realistický krok. Konstruovat od nuly naváděcí hlavice interceptorů nikoli. Volkswagen sám argumentuje tím, že osnabrücká pracovní síla má zkušenost s náročnými výrobky a přesnými procesy. Rafael dodá technologickou kompetenci. Výsledkem nemá být přerod automobilových dělníků v raketové inženýry, ale využití průmyslového know-how tam, kde ho obranný sektor zoufale potřebuje.

Podle staršího odhadu Deutsche Welle, který citoval Financial Times, mohla výroba začít za dvanáct až osmnáct měsíců od března 2026, tedy přibližně mezi jarem a podzimem 2027. Zářijová dohoda ale konkrétní datum nestanovuje a mluví o postupném přechodu, takže tento odhad je třeba brát s rezervou.

Zaměstnanci, odbory a otevřené otázky

Podle předsedkyně podnikové rady dostává nová perspektiva šanci více než 1 200 lidí. Jarní zdroje přitom uváděly, že závod zaměstnával kolem 2 300 pracovníků. Úplný rozsah zachování zaměstnanosti tedy zatím veřejně uzavřený není. Odborový svaz IG Metall Osnabrück po zářijovém oznámení konstatoval, že teprve nyní začíná práce na získávání dalších projektů a co nejširší perspektivy pro zaměstnance. Konkrétní schéma rekvalifikací nebo převodů profesí zveřejněno nebylo.

Otevřené zůstávají i regulatorní otázky. Přeměna civilního závodu na výrobní uzel obranného průmyslu vyžaduje německá bezpečnostní schválení, licenční dohody s Izraelem o přenosu technologií a exportní pravidla pro případné evropské odběratele. Bez těchto kroků se z automobilové fabriky plnohodnotný obranný závod nestane, a právě regulace může být jedním z hlavních brzdících bodů.

Český kontext: ESSI a vrstvená obrana Evropy

Pro Česko není osnabrücký projekt vzdálenou německou záležitostí. Česká republika je členem iniciativy ESSI (European Sky Shield Initiative), kterou vede právě Německo a jejímž cílem je společné pořizování a integrace protivzdušné obrany napříč Evropou. České ministerstvo obrany přitom výslovně uvádí, že architektura ESSI je „agnostická vůči efektorům“, jednotlivé státy mohou používat rozdílné systémy, zatímco cílem je společné sdílení dat a senzorových informací. Česko v rámci ESSI dokonce vede podskupinu pro pasivní senzory a samo plánuje nasazení systému SPYDER CZ.

Válka na Ukrajině, která trvá již více než čtyři roky, ukázala, že protivzdušná obrana není luxus, ale existenční nutnost. Ruské drony Šáhid, balistické střely Iskander i řízené střely Kalibr denně testují ukrajinskou PVO a demonstrují, jaké spektrum hrozeb musí moderní obrana pokrýt. Každý nový výrobní závod v Evropě, který dokáže produkovat komponenty pro kteroukoli vrstvu tohoto štítu, zkracuje dodací lhůty a snižuje závislost na vzdálených dodavatelích.

Osnabrück není příběh o tom, že by Volkswagen přes noc začal vyrábět rakety. Je to příběh o tom, že evropská obrana začíná nasávat kapacity, lidi a know-how z civilního průmyslu, protože právě tam leží nejrychlejší cesta ke škálování výroby. A to je pro bezpečnost kontinentu důležitější než jakýkoli název na štítku hotového systému.

Článek Volkswagen přestane vyrábět auta a místo nich bude chrlit systémy protivzdušné obrany. Postaví evropský Iron Dome se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z kamikaze člunu mateřskou lodí

Rodina MAGURA prošla za poslední roky pozoruhodnou evolucí. Starší varianty, především MAGURA V7, se proslavily jako hladinové úderné drony, které narazily do boku ruských válečných lodí. Ukrajinské zdroje připisují těmto člunům podíl na poškození či potopení více než desítky ruských plavidel. Jenže už v roce 2025 se na záběrech objevila MAGURA-7 osazená raketami AIM-9 Sidewinder, což naznačilo, že Ukrajinci chtějí z námořních dronů víc než jednorázové torpédo.

MV11 je logickým vyvrcholením tohoto trendu. Oproti MV7 narostla téměř na dvojnásobek délky (12 metrů proti 7,8 m), její nosnost stoupla z 650 kg na 2 200 kg a vytrvalost se vyšplhala až na sedm dní. Deklarovaný dosah přesahuje 3 700 km (2 000 námořních mil). UFORCE ji výslovně označuje jako „mobilní námořní základnu pro další bezosádkové systémy“. Pojem „plovoucí základna“ tedy neznamená letadlovou loď v miniaturním provedení, znamená vyčkávací nosič, který se přesune tam, kde je potřeba, a ze svých kontejnerů vypustí interceptory proti hrozbám ve vzduchu.

Sting: lovec Šáhidů nad hladinou

Klíčovou zbraní celé sestavy je interceptor Sting od ukrajinské firmy Wild Hornets. Nejde o klasickou řízenou střelu, ale o dron-stíhač navržený přímo proti pomalým a nízko letícím bezpilotním prostředkům typu Šáhid-136/Geraň-2.

Základní parametry Stingu:

• Maximální rychlost: 280 km/h
• Operační strop: 7 000 m
• Jednosměrný dolet: až 37 km
• Taktický poloměr s návratem: přibližně 18,5 km
• Uváděná zásahovost: 80–90 %

Na palubě MV11 jsou Stingy uloženy v boxech se čtyřmi vodicími trubkami pro vertikální start. Podle záběrů zveřejněných počátkem září 2026 nesla ukázaná konfigurace celkem 18 interceptorů. To je dost na to, aby jeden nosič dokázal pokrýt celou vlnu útočných dronů, která typicky čítá jednotky až nízké desítky kusů.

Pro srovnání: ruský Šáhid-136 (v ruské nomenklatuře Geraň-2) létá rychlostí kolem 180 km/h a jeho letová výška se pohybuje v řádu stovek metrů až nízkých tisíců. Sting je tedy výrazně rychlejší a dokáže operovat ve výškách, kde se Šáhidy běžně pohybují. Podobný koncept, specializovaný dron-interceptor proti pomalým bezpilotním prostředkům, zatím nemá v otevřených zdrojích potvrzený operační ekvivalent u Ruska ani u zemí NATO, ačkoli americká DARPA v programu NOMARS pracuje na velkých bezosádkových plavidlech s autonomními schopnostmi.

Proč to Rusům komplikuje život

Dosud Rusko vypouštělo Šáhidy s vědomím, že ukrajinská protivzdušná obrana je soustředěna kolem měst a kritické infrastruktury na pevnině. Drony startovaly z jihu, letěly dlouhé hodiny nad Černým mořem a teprve v závěrečné fázi letu se stáčely k pobřeží, kde na ně čekaly systémy jako Gepard, Buk nebo mobilní skupiny s FPV drony.

Sestava MV11 + Sting tuhle logiku narušuje. Nosič se může přesunout desítky až stovky kilometrů od břehu a vytvořit obrannou bublinu přímo nad mořem, v akumulační fázi letu, kdy jsou Šáhidy nejzranitelnější: letí v předvídatelných formacích, nemají manévrovací schopnost a nemají žádný doprovod. Praktický dopad potvrdily už ukrajinské Síly bezosádkových systémů (USF), které 19. dubna 2026 oznámily historicky první sestřel Šáhidu z bezosádkové námořní platformy. Akci provedla námořní jednotka 412. brigády Nemesis. Podle Kyiv Independent šlo o průlomový moment, po kterém následovaly další jarní zásahy; jejich přesný počet ale výrobce dosud veřejně nerozepsal.

Pro ruské plánovače to znamená zásadní nejistotu. Mobilní vypouštěcí bod nelze předem lokalizovat tak snadno jako pevnou radarovou stanici. Trasy Šáhidů se musí měnit, výšky přizpůsobovat, případně nasazovat klamné cíle, a to vše zvyšuje náklady a snižuje efektivitu útoků.

Komunikace, která drží vše pohromadě

Celá sestava by nefungovala bez spolehlivého spojení na velké vzdálenosti. Tady vstupuje do hry systém Hornet Vision a jeho řídicí varianta Hornet Vision Ctrl, rovněž od Wild Hornets. Jde o digitální komunikační vrstvu s nízkou latencí, která umožňuje operátorovi řídit interceptor na dálku; podle testů až na vzdálenost kolem 2 000 kilometrů, přičemž bojově ověřené řízení přesahuje 500 km.

Pro námořní prostředí byla klíčová úprava antény: všesměrová 360° anténa se instaluje přímo na pohybující se nosič bez potřeby otočného mechanismu. Wild Hornets uvádějí, že systém prošel úpravami pro „obzvláště drsné podmínky“ na moři, tedy vlnobití, solný aerosol a proměnlivý horizont. Hornet Vision Ctrl byla oficiálně zavedena do ukrajinských obranných jednotek v březnu 2026 a v červnu téhož roku prošla kodifikací podle standardů NATO.

Právě tohle spojení mění MV11 z pouhého nosiče v ucelený bojový systém. Operátor nemusí sedět na palubě ani na pobřeží v dosahu ruské palby. Může řídit interceptor z bezpečného zázemí stovky kilometrů od místa zásahu.

Kam to může vést

UFORCE je zakládajícím členem EU–Ukraine Drone Alliance, kterou Evropská komise spustila v červenci 2026 pro společný vývoj a výrobu dronových a protidronových technologií. Paralelně firma rozvíjí variantu MV7 v britských vodách, přizpůsobenou podmínkám Atlantiku a severní Evropy. Koncept plovoucího nosiče s interceptory tak má potenciál přesáhnout Černé moře, ať už v Baltu, Středomoří, nebo jinde. Zatím jde o průmyslový výhled, ne o potvrzené zavedení do aliančních struktur, ale směr je zřejmý.

Přímou českou účast na vývoji nebo financování MV11 se ve veřejně dostupných materiálech nepodařilo doložit. Evropský rámec spolupráce ale existuje a rozšiřuje se.

Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, opakovaně ukazuje, že inovace mění pravidla rychleji než tradiční zbrojní programy. MAGURA MV11 nedělá z Ukrajiny námořní velmoc. Dělá ale z Černého moře prostor, kde ruské drony už neletí bez rizika, a to je posun, který se měří v zachráněných životech na pobřeží.

Článek Ukrajinská úprava dá Rusům dost zabrat. MAGURA se změnila v plovoucí základnu, loví nepřítele hned nad vodou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč S-400 nestačí jako jediná nejvyšší vrstva

Označit S-400 za nedostatečný by bylo zavádějící. Indická vláda ho opakovaně popisuje jako klíčový prvek své obrany a během operace Sindoor mu připsala zásah cíle typu letadla včasné výstrahy na vzdálenost 350 kilometrů. Podle analytického projektu CSIS Missile Threat dosahuje S-400 proti aerodynamickým cílům (letounům, střelám s plochou dráhou letu, dronům) na 250 až 400 kilometrů v závislosti na typu použité střely.

Problém je jinde. Protibalistická obálka S-400 je výrazně skromnější, odhadovaná na zhruba 60 kilometrů. Proti rychlým balistickým raketám středního a vyššího doletu, natož proti mezikontinentálním nosičům v terminální fázi letu, S-400 jednoduše nenabízí dostatečnou ochranu. A právě tady vstupuje do hry S-500.

Co S-500 Prometheus reálně slibuje

Podle CSIS je S-500 mobilní pozemní systém strategické úrovně s uváděným dosahem 500 až 600 kilometrů. Klíčový rozdíl oproti S-400 nespočívá v délce dosahu, ale v typu cílů a interceptorů:

• Střely 40N6M – určené proti letounům a střelám s plochou dráhou letu na extrémní vzdálenosti.
• Střely 77N6 a 77N6-N1 – konstruované pro zachycení balistických raket, včetně mezikontinentálních nosičů v terminální a podle některých ruských zdrojů i ve střední fázi letu.
• Uváděná schopnost zasahovat nízkoorbitální satelity, což by ze S-500 dělalo i protisatelitní zbraň.

Ruská státní agentura TASS v prosinci 2025 oznámila, že první pluk S-500 vstoupil do bojové služby ruské armády. Ve stejném materiálu ale výslovně uvedla, že přesné výkonové charakteristiky nebyly oficiálně zveřejněny. Všechna čísla o maximálních schopnostech je proto třeba brát jako deklarované parametry, nikoli jako nezávisle ověřená data.

Ruská strana S-500 popisuje jako doplněk S-400, ne jako jeho náhradu. V praxi to znamená vrstvenou obranu: S-400 pokrývá široké spektrum vzdušných hrozeb v nižších a středních výškách, S-500 přebírá horní patro proti balistickým a exoatmosférickým cílům.

Jediný mobilní systém svého druhu? Téměř

Tvrzení o unikátnosti S-500 drží, ale s výhradou. Americký THAAD je sice mobilní protiraketový systém, ale jeho oficiální popis ho omezuje na krátké, střední a vybrané střednědobé balistické rakety v terminální fázi. Proti mezikontinentálním nosičům slouží jiné americké systémy. Aegis poskytuje protibalistickou obranu z námořních platforem, nikoli z kolového pozemního komplexu.

Západní svět tedy disponuje srovnatelnými dílčími schopnostmi, ale rozdělenými mezi více systémů a platforem. Žádný z nich nenabízí to, co S-500 deklaruje v jednom kolovém balíku.

Ovšem pozor: Čína 3. září 2025 na vojenské přehlídce v Pekingu veřejně představila systém HQ-29. Čínská státní média mu připsala mobilní protiraketovou roli ve střední fázi letu, tedy schopnost, která exkluzivitu S-500 oslabuje. Kolem HQ-29 je ale zatím mnohem víc čínského státního marketingu než ověřitelných dat, jak upozornila i agentura AP ve svém reportu z přehlídky.

Indie zvažuje, ale kontrakt chybí

Tady je nutné oddělit tři vrstvy reality. První vrstva je pevná: Indie S-400 aktivně rozšiřuje, v březnu 2026 schválila další nákupy a systém považuje za páteř své dlouhodosahové protivzdušné obrany.

Druhá vrstva je mediální: Bloomberg před Putinovou návštěvou Indie v prosinci 2025 napsal, že Nové Dillí chtělo otevřít diskusi o S-500 i stíhačce Su-57. Reuters to nedokázal okamžitě ověřit. A co je podstatné, oficiální seznam výsledků prosincového summitu, zveřejněný indickým tiskovým úřadem, S-500 vůbec neobsahuje.

Třetí vrstva je ruská prezentační rovina. Ještě v září 2026 zástupce ruské ambasády v Indii hovořil o tom, že S-500 je v Indii „ve fázi zvažování“. Rusko přitom dlouhodobě říká, že export přichází v úvahu až po nasycení vlastní armády. Reuters v srpnu 2026 navíc citoval dva indické představitele, kteří uvedli, že Indie momentálně nevidí potřebu nových nákupů z Moskvy.

Geopolitický kontext: sankce, Čína a regionální závody

Případný nákup S-500 by znovu otevřel otázku amerických sankcí podle zákona CAATSA. Zpráva Kongresové výzkumné služby z března 2026 uvádí, že Washington dosud nerozhodl, zda na Indii kvůli S-400 sankce uplatní, přestože Čína i Turecko za totéž potrestány byly. Nový kontrakt na S-500 by byl čerstvá velká transakce s ruským obranným sektorem a diplomaticky mnohem citlivější než doběh staršího kontraktu.

Pro Indii je ale kalkulace jiná. Její bezpečnostní plánovači uvažují primárně v kategoriích hrozeb ze strany Číny a sekundárně Pákistánu. Čína mezitím ukázala vlastní vyšší vrstvu HQ-29, čímž se roztáčí další kolo regionální soutěže ve vrstvené raketové obraně. Indie nechce zůstat pozadu, a S-500 by jí dal horní patro, které zatím nemá.

Pokud Indie S-500 nakonec získá, svěří mu ochranu proti hrozbám, na které žádný jiný systém v jejím arzenálu nedosáhne. Zatím ale jde o ambici zakotvenou v diplomatických sondážích, ne o podepsanou smlouvu. A mezi těmito dvěma body leží roky vyjednávání, miliardy korun a geopolitická rovnováha, kterou každý takový nákup přepisuje.

Článek S-400 nestačí, Indie chce S-500 Prometheus. Jediný mobilní systém na světě, kterému hodlá svěřit ochranu země se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Američané přiznali

Zprávu přinesla agentura AP na konci srpna 2026. Americký obranný činitel působící v Evropě v ní popisuje situaci, kdy americká armáda má jen „velmi omezenou“ schopnost reagovat i na jednotlivý balistický úder, natož na opakované salvy. Představitel NATO jeho slova potvrdil. Oba mluvili pod podmínkou anonymity, protože jde o citlivé údaje o počtech střel a rozmístění systémů.

Oficiální reakce Pentagonu a aliance byla předvídatelná: zpochybnění, důraz na kolektivní obranu a odstrašení. Jenže právě propast mezi tím, co říkají lidé v terénu, a tím, co říkají tiskoví mluvčí, je jádrem celého problému. Aliance ví, že má málo střel. Veřejně to ale přiznat nemůže, protože by tím oslabila vlastní odstrašení.

Proč ani Patriot nezaručí bezpečí

Patriot PAC-3 MSE patří mezi nejpokročilejší protibalistické systémy na světě. Používá technologii přímého zásahu (hit-to-kill), při které interceptor fyzicky narazí do přilétající hlavice rychlostí přesahující Mach 5 (přibližně 6 175 km/h). Jedna baterie ale pokryje jen omezenou oblast, typicky perimetr jedné základny nebo klíčového objektu, rozhodně ne celé město.

Rusko přitom útočí jinak, než jak si většina lidí představuje protiraketovou obranu z hollywoodských filmů. Kombinuje balistické střely Iskander (dosah kolem 500 km, rychlost až Mach 7, tedy přibližně 8 645 km/h), aerobalistické Kinžaly, střely s plochou dráhou letu a desítky levných dronů Šáhid. Všechno najednou, ve vlnách. Cílem je zahltit obranu, donutit ji vystřílet drahé interceptory na levné drony a pak poslat balistickou střelu na odkrytý cíl.

Podle analýzy britského think-tanku RUSI bylo na Ukrajině od září 2022 do října 2025 zachyceno jen zhruba 227 z 939 ruských balistických a aerobalistických střel, tedy asi 24 %. Ve 273 z 345 útoků nebyla zachycena ani jediná taková střela. Systémy NASAMS a IRIS-T fungují výborně proti střelám s plochou dráhou letu, ale proti Iskanderům a Kinžalům je Patriot a francouzsko-italský SAMP/T jedinou efektivní vrstvou. A té je zoufale málo.

Srovnání: Izrael, Rusko a iluze stoprocentní obrany

Častým argumentem bývá izraelský Iron Dome. Jenže ten chrání primárně proti krátkodosahovým raketám, minometným granátům a dělostřeleckým střelám, tedy proti hrozbám zcela jiné kategorie. Skutečnou izraelskou protibalistickou obranu tvoří systémy Arrow 2 a Arrow 3 (exoatmosférický zásah mimo atmosféru) a David’s Sling pro střední vrstvu. Izrael má čtyři vrstvy obrany a investuje do nich desítky miliard. I tak ale při íránských útocích v roce 2024 část střel pronikla.

Na druhé straně spektra stojí ruský S-400 Triumf. Podle profilu CSIS Missile Threat má deklarovanou schopnost zachytit balistické cíle, ale na rozdíl od Patriotu PAC-3 nepoužívá technologii přímého zásahu. Důvěryhodná bojová data o úspěšnosti S-400 proti masovým balistickým salvám prakticky neexistují a ukrajinské údery na ruské území ukazují, že ani ruská protivzdušná obrana není neprůstřelná.

Žádná obrana na světě dnes není stoprocentní. Rozdíl je jen v tom, kolik interceptorů máte, jak hustě pokrýváte prostor a jak dlouho vydržíte střílet.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Mezi vysoce hodnotné cíle v Evropě patří velitelství Allied Air Command v Ramsteinu, velitelství amerických pozemních sil v oblasti Wiesbadenu nebo lokality systému Aegis Ashore v Rumunsku a Polsku. Při delší ruské raketové kampani by obrana těchto objektů závisela na tom, kolik interceptorů je fyzicky k dispozici, a právě to je podle zdrojů AP kriticky málo.

Česko nemá vlastní protibalistickou vrstvu srovnatelnou s Patriotem. Systém SPYDER pořízený pro Armádu ČR má dosah do 80 km a strop kolem 20 km; je určen proti letounům a střelám s plochou dráhou letu, nikoli proti balistickým raketám letícím rychlostí přes Mach 5. Debata o pořízení Patriotu pro Česko se vede, ale zatím zůstává v rovině úvah.

NATO problém řeší, ale pomalu. Aliance v lednu 2024 zadala společný nákup až 1 000 střel Patriot za zhruba 135 miliard korun. Americká armáda v dubnu 2026 podepsala kontrakt na zrychlenou výrobu PAC-3 MSE za dalších 115 miliard korun. Evropská výroba střel Patriot má v Německu odstartovat na podzim 2026, první dodávky se očekávají začátkem roku 2027. Generální tajemník NATO Mark Rutte přitom v červnu 2025 veřejně řekl, že Rusko může být připraveno použít vojenskou sílu proti alianci do pěti let, tedy kolem roku 2030.

Cena štítu, který nestačí

Jedna střela PAC-3 MSE stojí v přepočtu kolem 100 milionů korun. Ruský dron Šáhid stojí zlomek. Ekonomika protivzdušné obrany je brutálně asymetrická: útočník vždy vybírá, kdy, kde a čím zaútočí, zatímco obránce musí být připraven všude a pořád. Právě proto anonymní zdroje z AP říkají, že nejlepší obranou jsou dnes paradoxně omezení na straně Ruska: válka na Ukrajině, která váže ruské kapacity, a nejistota, kterou i omezená obrana vnáší do ruského plánování.

Bezprostřední ruský útok na NATO se neočekává. Ale propast mezi tím, co aliance deklaruje, a tím, co její vlastní lidé popisují za zavřenými dveřmi, je příliš široká na to, aby ji šlo ignorovat. Obrana existuje. Jen nestačí.

Článek Američané si přiznali nepříjemnou pravdu: Ruské rakety by srovnaly se zemí základny stejně jako Kyjev. Obrana není se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pickup místo obrněnce, a záměrně

Proč by armáda s rozpočtem přes 800 miliard dolarů ročně sáhla po civilním pickupu? Odpověď zní: protože si ho může dovolit ztratit. Projekt Sandhills 2.0, řízený 20. ženijní brigádou U.S. Army, od začátku staví na konceptu „attritable mass“, tedy levných, nahraditelných a rychle dostupných prostředků, které přebírají riziko místo vojáků. Ford F-250 v konfiguraci Super Duty nabízí užitečné zatížení zhruba 1,56 až 1,93 tuny podle varianty, což je víc než dost pro věž, senzory i ženijní náklad. Navíc ho lze koupit z výrobní linky, ne čekat roky na vývoj.

Forterra do pickupu integrovala svůj systém AutoDrive, platformově agnostickou autonomii navrženou pro složitý terén. Vozidlo dokáže operovat bez posádky v prostředí, kde by člověk za volantem riskoval život, typicky v průlomové zóně plné min, nástražných systémů a právě FPV dronů. Armádní materiály opakovaně zdůrazňují jediný cíl: dostat vojáky pryč z nejnebezpečnější části průlomu.

Věž Edda: brokovnice, která poslouchá

Samotná věž Edda je to, co dělá z pickupu lovce dronů. Váží pouhých 23 kilogramů a pracuje ve dvou fázích. Nejprve akusticky zachytí charakteristický zvukový podpis přilétajícího dronu, každý typ má jiný. Pak přepne na vizuální sledování pomocí palubního AI modelu, který cíl doměří a navede brokovnicový efektor. Volitelně lze připojit i aktivní radar, ale v základním režimu věž nevysílá žádný rádiový signál. Firma doslova uvádí „zero RF signature“.

A právě tady se skrývá vysvětlení zdánlivě přehnané formulace o neviditelnosti. Nejde o optickou neviditelnost ani o stealth nátěr. Jde o elektromagnetickou nenápadnost. Pro protivníka, který hledá cíle pomocí RF detekce nebo protiradiačních senzorů, systém jednoduše neexistuje, dokud nestiskne spoušť. V prostředí, kde obě strany intenzivně loví každý zdroj elektromagnetického záření, je to zásadní výhoda.

Konkrétní model brokovnice, typ munice ani kadence nebyly veřejně zveřejněny. Armáda systém popisuje jako „human-authorized effector“, tedy automatizovanou věž, kde konečné rozhodnutí o výstřelu schvaluje člověk. Přesnější je proto mluvit o automatizované brokovnicové věži než o plně automatické brokovnici v klasickém slova smyslu.

Z experimentu na frontu: precedent už existuje

Sandhills není jednorázový nápad. První iterace projektu proběhla už v prosinci 2023 a od té doby armáda postupně přidávala autonomní trucky, robotické průlomové nálože, rojové drony, detekci min i protidronové nástroje. Srpnová akce na Fort Bragg, probíhající od 17. do 28. srpna 2026, spojila všechny tyto prvky do jednoho experimentálního celku.

Klíčový kontext: Forterra v červenci 2026 oficiálně přiznala, že dodala 105 autonomních pozemních vozidel Lancer ukrajinským ozbrojeným silám. Šlo o jinou konfiguraci než F-250 s Eddou, ale precedent je zřejmý: technologie testovaná v rámci Sandhills se už dostala na skutečné bojiště. Válka na Ukrajině, trvající více než čtyři roky, přitom denně ukazuje, že levné FPV drony za pár tisíc korun dokážou zničit techniku za desítky milionů. Právě proto armáda tlačí na řešení doručitelná v měsících, ne v letech.

Brokovnice není zázračná zbraň, a armáda to ví

Edda řeší jednu velmi úzkou vrstvu obrany: poslední metry před nárazem dronu. Dosah deset až sto metrů je z vojenského hlediska téměř kontaktní vzdálenost. Proti rojům desítek dronů, proti strojům s autonomní navigací bez rádiového spojení nebo proti větším bezpilotním prostředkům brokovnicová věž nestačí. Veřejná data o procentuální úspěšnosti zásahů ani o chování systému proti více cílům současně zatím neexistují.

Proto NATO i americká armáda paralelně testují vrstvené protidronové architektury. Aliance v rámci iniciativy Layered Counter-UAS propojuje RF senzory, radary, elektrooptické systémy, rušičky i kinetické efektory do jedné sítě. Německý Rohde & Schwarz představil systém THORIS kombinující detekci a předání cíle různým zbraňovým stanicím. Americký Epirus zase vyvíjí mikrovlnný systém Leonidas cílený přímo na ničení rojů. A v Polsku NATO předvedlo nízkonákladový protidronový systém Merops, rovněž vypouštěný z pickupu.

Česká armáda jde podobným směrem, byť v jiném měřítku. Ministerstvo obrany pořizuje téměř tři tisíce dronů do roku 2028, zavádí rušičky STARKOM a pořizuje systém elektronického boje ES-RA. Český přístup akcentuje schéma detekce, identifikace a neutralizace a vrstvenou protivzdušnou obranu spíše než jednotlivé věže blízké obrany amerického typu.

Ekonomika boje jako skutečná revoluce

Síla konceptu F-250 s Eddou nespočívá v samotné brokovnici. Spočívá v tom, že americká armáda zkouší složit levné, ztrátové a rychle nahraditelné prvky do jednoho bojově použitelného celku. Pickup za zlomek ceny obrněnce. Věž o 23 kilogramech místo tuny elektroniky. Autonomie přenositelná mezi různými vozidly. A hlavně ochota riskovat ztrátu stroje místo ztráty vojáka.

Rozpočtový dokument armády pro fiskální rok 2027 počítá s další prototypovou akcelerací programu XM123 ABS, kontrakty na inženýrský vývoj a vyhodnocením přechodu k rychlému prototypování a zavedení do výzbroje. Pevné datum nasazení F-250 s Eddou neexistuje, ale akviziční cesta je výrazně kratší než u klasických programů.

Pickup Ford na střelnici v Severní Karolíně není budoucnost války. Je to její přítomnost, surová, levná a záměrně nedokonalá. Právě proto může fungovat.

Článek Američané nasadili na pickup Ford F-250 automatickou brokovnici pro lov dronů. Je neviditelný, dokud nevystřelí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je „protiletadlový tank“ a proč se mu tak říká

Označení zní dramaticky, ale vystihuje podstatu. Rheinmetall vzal korbu osvědčeného tanku Leopard 1 (podle otevřených zdrojů nejčastěji identifikovanou jako varianta 1A5BE) a místo tankové věže na ni posadil plně digitalizovanou protiletadlovou věž Oerlikon Skyranger 35. Výsledek vypadá jako tank, jezdí jako tank a má pancéřování tanku, jenže jeho hlavní zbraní není kanón pro boj s obrněnci.

Ve věži sedí 35mm revolverový kanón Oerlikon KDG s kadencí 1 000 ran za minutu a účinným dosahem palby do 4 kilometrů. K tomu 252 nábojů připravených k okamžité palbě, vyhledávací radar AESA s instrumentovaným dosahem 35 kilometrů, sledovací radar v pásmu Ku se stejným dosahem a elektrooptický blok. Celý systém dokáže automaticky vyhledávat a sledovat cíle i za jízdy. Nejde tedy o modernizovaný protiletadlový kanón z druhé světové války, ale o autonomní střelecký prostředek s vlastními „očima“ a „mozkem“.

Munice AHEAD: mrak wolframu místo jehly

Klíčem k účinnosti proti dronům je programovatelná munice AHEAD. Při každém výstřelu systém změří skutečnou úsťovou rychlost střely, v reálném čase naprogramuje časovou roznětku a náboj ve správném bodě (zhruba 10 až 40 metrů před cílem) vyvrží mrak wolframových subprojektilů. Obsluha nemusí trefit dron „jehlou“. Stačí vytvořit ničivý oblak fragmentů v jeho dráze.

Proti malým komerčním dronům, rojovým útokům i barážující munici je to zásadní výhoda. Šéf Rheinmetallu Armin Papperger v rozhovoru pro ZDF uvedl, že jeden Skyranger 35 dokáže pokrýt prostor přibližně 4 × 4 kilometry. Ukrajinské pozemní síly systém řadí do vrstvy, která chrání jednotky, kritickou infrastrukturu i civilní obyvatelstvo před hrozbami od malých bezpilotníků po střely s plochou dráhou letu.

Proč starý Leopard 1 a kdo to platí

Rheinmetall zdůrazňuje, že věž Skyrangeru je platformově nezávislá, lze ji osadit na kolové i pásové podvozky. Proč tedy pro Ukrajinu padla volba na desítky let starý Leopard 1? Odpověď je pragmatická. Rheinmetall tyto korby pro ukrajinské zakázky už dříve opravoval a připravoval, jak dokládá tisková zpráva firmy z listopadu 2023. Podvozky existují, jsou levné, dostupné a prověřené. V situaci, kdy Ukrajina potřebuje systémy rychle, ne za pět let, je to logická volba.

Financování je zajímavé samo o sobě. Podle oficiální tiskové zprávy Rheinmetallu systémy hradí nejmenovaná země EU z výnosů ze zmrazených ruských aktiv. Výrobu a integraci zajišťuje Rheinmetall Italia v Římě. Nejde tedy o přímou německou vládní objednávku, i když německá firma celý projekt řídí. Přesný počet dodaných kusů ani potvrzená jednotková cena zveřejněny nebyly. Papperger v hovoru s analytiky zmínil orientační cenu vozidla se Skyrangerem v rozmezí 10 až 15 milionů eur, tedy zhruba 250 až 375 milionů korun. Částka 290 milionů korun tak odpovídá spíše oborovému odhadu než ceníkové ceně.

Gepard, Tunguška a nástup nové generace

Skyranger 35 není první samohybný protiletadlový kanón, který Ukrajina od Německa dostala. Tím byl Gepard, rovněž na podvozku Leopardu, rovněž s 35mm výzbrojí, ale o generaci starší. Gepard má dvě hlavně a bojový dosah kolem 5 až 5,5 kilometru, jenže jeho senzory a řízení palby pocházejí z éry studené války. Skyranger 35 má jednu hlaveň, kratší účinný dosah, ale výrazně modernější radary, digitální architekturu a munici AHEAD stavěnou přímo na malé drony.

Na ruské straně stojí ve stejné kategorii systémy Tunguška a Pancir. Tunguška kombinuje kanóny s raketami, Pancir rovněž. Přímé srovnání parametrů ukrajinské varianty Tungušky se Skyrangerem se z otevřených zdrojů nepodařilo dohledat, ale rozdíl je generační: digitální architektura, programovatelná munice a automatické sledování cílů za pohybu řadí Skyranger do jiné třídy.

Bojová reference, kterou žádná střelnice nenahradí

Tady se příběh stává průmyslově pikantním. Bundeswehr měl ještě v únoru 2025 k dispozici pouze ověřovací model lehčí verze Skyranger 30, se sériovými dodávkami plánovanými až na roky 2027 a 2028. Ukrajina tak systém Skyranger 35 veřejně ukázala v ostrém boji dřív, než ho Německo zavedlo do vlastní výzbroje. A v červnu 2026 Rumunsko objednalo 24 kusů Skyrangeru 35 na platformě Lynx KF41.

Rheinmetall nikde veřejně neřekl, že by ukrajinské nasazení sloužilo jako „exportní test“. Ale bojová reference z reálné války má v obranném průmyslu hodnotu, kterou žádný polygon nedokáže vytvořit. Česká republika se mezitím vydala vlastní cestou: ministerstvo obrany v červnu 2025 oznámilo záměr pořídit 24 kolových obrněných vozidel MARS s integrovaným systémem RBS 70 NG, s dodávkami plánovanými na roky 2028 až 2030. Jiná platforma, jiné efektory, ale stejná lekce z Ukrajiny: mobilní protivzdušná obrana krátkého dosahu není luxus, je nutnost.

Skyranger 35 sám průběh války neotočí. Ale každý dron, který spadne do čtyřkilometrové bubliny jeho wolframového mraku, je dron, na který nemusela startovat raketa za desítky milionů korun. A právě v tom je jeho smysl.

Článek Německo testuje na Ukrajině proti Rusům „protiletadlový tank“ za 290 milionů korun. Chce vědět, co zvládne v boji se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mikrovlnka, která neslouží k ohřevu

Označení „mikrovlnka“ je redakční zkratka, ale fyzikální princip je skutečně příbuzný. Alecto generuje soustředěný paprsek elektromagnetické energie v mikrovlnném a radiofrekvenčním pásmu. Podle Office of Naval Research tento paprsek interaguje s elektronikou cíle a způsobuje její poškození nebo úplné vyřazení. Dron nehoří, neexploduje, prostě přestane fungovat, jeho řídící desky, senzory a navigační moduly se „uvaří“ zevnitř.

Klíčový rozdíl oproti klasickému rušení: rušička přeruší rádiový signál mezi operátorem a dronem, ale pokud dron letí autonomně nebo je naváděn optickým vláknem, je bezmocná. Mikrovlnný paprsek útočí přímo na palubní elektroniku, takže je jedno, jak je dron řízen. Firma Epirus v lednu 2026 veřejně demonstrovala, že její konkurenční vysokovýkonný mikrovlnný systém Leonidas dokázal vyřadit i dron řízený přes optické vlákno, tedy přesně ten typ, který se na ukrajinské frontě šíří jako odpověď na stále lepší ruské i ukrajinské rušičky.

Proč je „za jízdy“ tak důležité

Směrovaná energie není novinka. Americká armáda testuje vysokovýkonné mikrovlnné systémy už roky, ale dosud šlo převážně o stacionární demonstrátory chránící základny. Alecto má být jiný. ThinKom ho od počátku prezentuje jako řešení schopné palby za pohybu, tedy zbraň, která střílí, zatímco její nosné vozidlo jede.

Srdcem systému je patentovaná anténa VICTS. Zvenku vypadá jako plochý, nízký modul bez viditelných pohyblivých částí. Uvnitř ale pracují pasivní rotační vrstvy, které řídí směr paprsku rychlostí přes 200 stupňů za sekundu. Výrobce uvádí pokrytí od horizontu k horizontu, nízké boční vyzařování a kompaktní rozměry, díky nimž se systém vejde i na lehčí platformy typu pěchotního vozidla ISV nebo bezpilotního pozemního robota.

Pro vojáky v poli to znamená zásadní věc: nemusí zastavit konvoj, aby se bránili dronu. Manévrující jednotka si nese vlastní štít. A právě ochrana manévru je to, co dnes na frontě chybí nejvíc. Ukrajinské i ruské jednotky opakovaně popisují, jak je při přesunu zastaví roj levných FPV dronů, proti kterým nemají účinnou obranu.

Drony skupiny 1 a 2: levné, všudypřítomné, smrtící

Alecto míří primárně na drony amerických kategorií Group 1 a Group 2. Do první skupiny spadají stroje do devíti kilogramů s operačním dostupem zhruba do 370 metrů nad zemí, typicky komerční kvadrokoptéry nebo průzkumné drony typu Raven. Druhá skupina zahrnuje drony o hmotnosti devět až dvacet pět kilogramů, létající do výšky kolem jednoho kilometru, jako je americký ScanEagle nebo ruský Orlan-10, který slouží k průzkumu a navádění dělostřelecké palby.

Právě tyto kategorie dnes dominují bojišti. Jsou levné (často stojí řádově desítky tisíc korun), snadno dostupné a nasaditelné i malými jednotkami. Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, ukázala, že tyto drony změnily taktiku pozemního boje od základu. Sestřelit je klasickou protiletadlovou střelou za miliony korun je ekonomický nesmysl. Přesně tady má Alecto nabídnout odpověď: každý „výstřel“ stojí jen cenu spotřebované elektřiny, zásobník je teoreticky neomezený a systém dokáže pálit znovu a znovu, dokud má energii.

Vrstvená obrana: Alecto není samospasitelný

Americká armáda nepočítá s tím, že by jediný systém vyřešil dronovou hrozbu. Podle analýzy Congressional Budget Office z července 2026 efektivní obrana vyžaduje více vrstev:

• Rušičky – levné a rychlé, ale neúčinné proti autonomním dronům a dronům na optickém vlákně.
• Sítě a záchytné systémy – fungují na velmi krátkou vzdálenost, zhruba do sta metrů, a nezvládnou roje.
• Kinetické interceptory – spolehlivé, ale drahé; americká armáda v Evropě testuje levnější variantu IonStrike.
• Lasery – systém DE M-SHORAD s 50kW laserem na podvozku Strykeru už míří do výzbroje proti dronům skupin 1 až 3, ale ničí cíl tepelným paprskem, tedy pomaleji než mikrovlnný pulz.
• Vysokovýkonné mikrovlnné systémy typu Alecto – mají vyplnit mezeru rychlého, levného a opakovaného zásahu proti rojům malých dronů.

Pentagon opakovaně zdůrazňuje, že neexistuje žádná „stříbrná kulka“. Alecto má být jednou vrstvou v této architektuře, nikoli náhradou všech ostatních.

Kdy se Alecto dostane na bojiště

Kontrakt podepsaný 19. srpna 2026 má strop 49 milionů dolarů, tedy přibližně 1,1 miliardy korun. Počáteční financování směřuje do výroby jednoho ze čtyř plánovaných prototypů, polní zkoušky mají začít v roce 2027. ThinKom i armáda výslovně uvádějí, že nejde o rozhodnutí o sériové výrobě; teprve výsledky testů ukážou, zda technologie splní sliby.

Americká armádní jednotka JIATF-401 přitom u směrované energie sleduje nejen účinnost, ale i celoroční provozní dostupnost, energetické nároky a náklady údržby. Podle kulatého stolu z 21. srpna 2026 armáda říká, že „věda funguje“, ale teprve rok sběru provozních dat ukáže, jestli je vysokovýkonná mikrovlnná technologie ekonomicky a logisticky udržitelná v reálném nasazení.

Pro evropský a český kontext platí, že NATO už protidronové technologie testuje na východním křídle: v Lotyšsku běží inovační polygon, v Polsku armáda předvedla systém Merops. České ministerstvo obrany v roce 2026 pořizuje protidronové systémy pro Vojenskou policii a na cvičení Federated Cloud veřejně testovalo protidronové technologie. Mobilní vysokovýkonný mikrovlnný systém typu Alecto je ale pro evropské armády realisticky dostupný nejdříve ve druhé polovině dekády, a to pouze pokud americké zkoušky dopadnou úspěšně.

Alecto zatím není zbraň, která mění válku. Je to prototyp, který mění způsob, jakým o obraně proti dronům přemýšlíme, a právě v tom spočívá jeho skutečná síla.

Článek Na pohled neškodná zbraň, která je budoucností. Mobilní „mikrovlnka“ Alecto spálí ruské drony za jízdy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně AARGM-ER umí a proč je jiná než starší HARM

Protiradiolokační střely nejsou žádná novinka. Už klasická americká AGM-88 HARM, kterou dnes ve zjednodušené podobě používá i Ukrajina, dokáže nalétnout na zdroj radarového záření a zničit ho. Jenže má zásadní slabinu: když obsluha radar vypne, střela ztratí signál a mine. Právě na tom stojí jedna z nejstarších obranných taktik, tedy rychlé vypnutí emitoru ve chvíli, kdy obsluha detekuje hrozbu.

Střela AGM-88G AARGM-ER od firmy Northrop Grumman tuto slabinu cíleně překonává. Podle oficiálního datového listu výrobce i amerického námořního leteckého velitelství NAVAIR zbraň disponuje multimódovým vyhledávačem, který kombinuje několik naváděcích principů najednou:

• Antiradiační navedení – klasické sledování radarového záření.
• GPS/INS navigace – střela si po prvotním zachycení signálu zapamatuje polohu cíle a letí k ní, i když radar zmlkne.
• Terminální milimetrový radar – vlastní aktivní senzor pro koncovou fázi letu, kdy už střela hledá fyzický objekt, ne záření.
• Multispektrální navedení – další vrstva identifikace cíle.

Výrobce u verze AARGM-ER výslovně uvádí, že zbraň „neutralizuje taktiku vypínání emitoru a protiopatření“. Oproti předchůdcům nabízí nový pohon, prodloužený dosah, vyšší přežitelnost a modernizovanou bojovou hlavici. A klíčový detail: vejde se do interní zbraňové šachty letounu F-35A, takže nenarušuje jeho stealth profil. Verze F-35B ji podle amerického plánu námořní pěchoty z roku 2025 ponese na vnějších závěsnících.

Proč je kombinace s F-35 pro čínskou PVO nový problém

Samotná existence protiradarové střely čínské velení nepřekvapí. Rusko i Čína provozují vlastní rodiny těchto zbraní, například ruská Ch-31P nebo čínská YJ-91. Jenže v otevřených zdrojích se u žádné z nich nepodařilo dohledat stejně explicitní potvrzení schopnosti útočit i po vypnutí radaru, jaké u AARGM-ER poskytují NAVAIR a Northrop Grumman.

Skutečná komplikace ale neleží jen ve střele. Leží v tom, kdo ji nese. Letoun F-35A s radarem APG-81 a pasivními senzory systému AN/ASQ-239 dokáže detekovat radarové záření z bezpečné vzdálenosti, aniž by sám vyzařoval. Střelu odpálí ze stealth profilu, z dosahu, který výrobce označuje jako „bezpečný odstup“. Obsluha čínského radaru, ať už pozemního systému typu HQ-9 s dosahem kolem 200 km, mobilního HQ-22, nebo palubního radaru válečné lodi, tak čelí dilematu bez dobrého řešení: zapnout radar znamená přivolat střelu, která si poradí i s jeho následným vypnutím. Nezapnout radar znamená být slepý.

Pro čínské integrované systémy PVO v oblasti Východočínského moře a kolem sporných ostrovů Senkaku jde o novou regionální kombinaci hrozeb. Ne o první setkání s protiradarovou municí, ale o první situaci, kdy z japonského směru přichází stealth nosič s nadzvukovou střelou, která „loví“ i zhaslý radar.

Japonsko mění doktrínu: od obrany bodu k úderu na dálku

Rozpočtový dokument pro fiskální rok 2027 nezařazuje AARGM-ER jako izolovaný nákup. Ministerstvo obrany ji zasazuje do širší „transformace obrany“, kde zbraně s velkým dosahem odpalované z bezpečné vzdálenosti tvoří páteř nové strategie. Tokio to oficiálně rámuje jako nástroj k zastavení invazních sil včas a daleko od japonského území, ale zároveň výslovně připouští využití i pro protiúdery.

Japonsko aktuálně provozuje a dále pořizuje obě relevantní verze letounu: F-35A pro vzdušné síly a F-35B pro námořní nasazení z upravených vrtulníkových nosičů třídy Izumo. Podle stávajícího pětiletého plánu budování obrany počítá s celkem 147 kusy F-35 obou verzí. Každý z nich se potenciálně stává platformou pro potlačování protivzdušné obrany, tedy roli, kterou Japonsko dosud systematicky nebudovalo.

Kolik přesně střel AARGM-ER Tokio objedná a kdy je dostane do operační služby, rozpočtový dokument neříká. Zatím jde o zahájení pořizovacího procesu, nikoli o hotovou dodávku. Pokud bude rozpočet schválen, akvizice odstartuje po 1. dubnu 2027.

Evropský rozměr: Polsko už nakoupilo přes 200 kusů

Japonsko není jediným novým zákazníkem. V lednu 2025 podepsalo polské ministerstvo obrany kontrakt na dodání více než 200 střel AGM-88G AARGM-ER. Polsko provozuje F-35A a buduje schopnost SEAD/DEAD, tedy potlačování a ničení nepřátelské protivzdušné obrany, s přímým ohledem na ruské systémy typu S-300 a S-400, které jsou z principu stejně radarově závislé jako čínské.

Pro český kontext je to podstatné: zbraň, o které píšeme v souvislosti s Tichým oceánem, má přímou relevanci i pro obranu východního křídla NATO. Podle nás jde o jeden z nejdůležitějších trendů v konvenčním zbrojení aliance, o schopnost systematicky „zdražovat“ každé zapnutí nepřátelského radaru.

Co může Čína dělat

Čínská protivzdušná obrana tím neztrácí hodnotu jako celek. Ale přichází o komfortní předpoklad, že pouhé vypnutí radaru spolehlivě ochrání jeho obsluhu. Reakce může zahrnovat větší mobilitu radarových jednotek, nasazení klamných cílů a návnad, kratší a nepravidelné emise, přesun k pasivním senzorům nebo síťové oddělení radarů od odpalovacích zařízení. Žádné z těchto opatření ale problém nevyřeší jedním tahem, spíš ho zdraží a zkomplikují na obou stranách.

Japonský nákup AARGM-ER je tichý, rozpočtově zatím nekvantifikovaný krok. Ale jeho logika je hlasitá: kdo zapne radar proti F-35 vyzbrojenému touto střelou, riskuje víc než dřív. A kdo ho nezapne, nevidí.

Článek Čínská PVO má problém, jaký dosud neřešila. Japonsko vyzbrojí F-35 střelami, které loví radary i po vypnutí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čeho přesně se Rusové bojí

Piorun (v překladu „blesk“) je přenosný protiletadlový raketový systém kategorie VSHORAD, tedy zbraň, kterou jeden voják vystřelí z ramene a zasáhne cíl letící nízko nad zemí. Technické parametry podle výrobce MESKO vypadají takto:

• Dosah: 400 m až 6 500 m
• Výškový dosah: 10 m až 4 000 m
• Průměrná rychlost střely: 560 m/s (přibližně dvojnásobek rychlosti zvuku)
• Hmotnost kompletu: 19,5 kg
• Navádění: infračervená hlavice s přiblížovacím zapalovačem

Systém je stavěný přesně na ten typ cílů, na které Rusko ve válce proti Ukrajině masivně spoléhá: bitevní vrtulníky Ka-52 a Mi-28, útočné letouny Su-25, íránské drony Šáhid a střely s plochou dráhou letu. Právě proto je pro ruské síly tak nebezpečný. Nejde o marketingovou frázi; ukrajinská Národní garda v březnu 2023 veřejně popsala sestřel ruského Su-25 právě systémem Piorun u Bachmutu. Ukrajinský vojenský portál ArmyInform ho navíc řadí mezi nejúčinnější prostředky proti dronům Šáhid, po boku amerického Stingeru, francouzského Mistralu a staršího polského Gromu.

Ruská armáda operuje v malých výškách ze své podstaty: vrtulníky, drony a střely s plochou dráhou letu prostě jinak létat nemohou. Každý Piorun v rukou vojáka na východním křídle NATO znamená, že průlet malou výškou přestává být levný a bezpečný.

Jak si stojí proti konkurenci

Piorun vychází z polského systému Grom, který byl sám vývojovým potomkem sovětské Igly. Oproti Gromu ale nabízí delší dosah (6 500 m místo 5 500 m), vyšší dostup (4 000 m místo 3 500 m), citlivější naváděcí hlavici, vyšší odolnost vůči rušení a přiblížovací zapalovač, který Grom nemá. Právě ten je klíčový proti malým cílům, jako jsou drony: střela nemusí zasáhnout přímo, stačí proletět dostatečně blízko.

Ruská Verba, nejmodernější konkurent z opačné strany fronty, uvádí dosah šest kilometrů a výškový dostup 3 500 metrů. Na papíře tedy Piorun mírně vede v obou klíčových parametrech. Ruský exportér Rosoboronexport u Verby vyzdvihuje třípásmovou naváděcí hlavici, ovšem tato tvrzení je třeba brát s rezervou, protože jde o propagační materiály státního zbrojního monopolu země, která vede útočnou válku a má zjevný zájem na nadhodnocování vlastní techniky.

Americký Stinger od Raytheonu zůstává asi nejznámějším systémem kategorie MANPADS na světě. Americký námořní sbor u něj uvádí dosah až osm kilometrů a výškový dostup kolem tří tisíc metrů. Od roku 2019 má i přiblížovací zapalovač proti malým dronům a Raytheon deklaruje úspěšnost testů přes devadesát procent. Stinger má nespornou výhodu v bojovém prověření sahajícím až do Afghánistánu osmdesátých let. Piorun je mladší, ale ukrajinská zkušenost ukazuje, že v reálném boji obstojí srovnatelně.

Proč platí čtyři země společně a jak to funguje

Smlouvu s MESKO podepisuje polská Agencja Uzbrojenia, ale Polsko není jediným plátcem. Celý obchod stojí na unijním finančním nástroji SAFE (Security Action for Europe), který Evropská komise rozběhla jako odpověď na urgentní mezery v obranných schopnostech zvýrazněné ruskou agresí proti Ukrajině. Mechanismus funguje tak, že EU si půjčuje na finančních trzích, členské státy předkládají vlastní investiční plány, Rada schvaluje finanční pomoc a teprve poté státy pořizují společně.

Polsko v tomto modelu vystupuje jako vedoucí zadavatel, koordinuje poptávku, vyjednává s výrobcem a agreguje objednávky. Litva, Lotyšsko a Norsko se připojují se svými podíly a vlastním financováním. Kosiniak-Kamysz při podpisu prozradil, že o Pioruny se při debatách o programu SAFE zajímala prakticky celá Evropská unie. Výrobní kapacity MESKO jsou prý dnes dva a půl krát vyšší než v době nástupu současné polské vlády a jen od května 2026 přibylo v podniku dvě stě pracovních míst.

Co to znamená pro východní křídlo NATO a pro Česko

Několik tisíc Piorunů rozmístěných v Polsku, Pobaltí a Norsku samo o sobě nepřevrátí strategickou rovnováhu sil. Tanky, stíhačky a systémy dlouhého dosahu plní jiné role. Na taktické úrovni ale tato dodávka dramaticky zahušťuje nejnižší vrstvu protivzdušné obrany přesně tam, kde by případný ruský útok musel operovat v malých výškách. Každý vrtulník, každý dron, každá střela s plochou dráhou letu se stává dražším a rizikovějším nástrojem. Válka na Ukrajině, která od února 2022 trvá už déle než čtyři a půl roku, tuto potřebu zvýraznila naprosto jednoznačně.

Česko zatím v polském konsorciu nefiguruje, ale dveře má otevřené. Evropská komise 26. března 2026 potvrdila české zapojení do programu SAFE a Rada EU v dubnu 2026 schválila pro Česko maximální úvěrový rámec 2,06 miliardy eur. Konkrétní český záměr pořídit Pioruny veřejně potvrzen není, nicméně mechanismus pro případný vstup do podobného konsorcia existuje a je připravený.

Příběh nekončí, Piorun má nástupce

Firma MESKO v srpnu 2026 oznámila výrobu třítisícího kusu Piorunu a zároveň odhalila, že pracuje na vylepšené verzi Piorun NG a na zcela novém systému Grzmot s dosahem až dvanáct kilometrů. Rámcová smlouva tedy není konečná stanice, ale mezistupeň. Dodávky z aktuálního kontraktu mají podle dostupných informací pokračovat až do roku 2030, přičemž detailní harmonogram po jednotlivých zemích zveřejněn nebyl.

Pro Rusko to znamená jedinou věc: létání v malých výškách nad územím NATO bude rok od roku nebezpečnější. A to je přesně ten druh zprávy, ze které se v Moskvě nikomu nespí dobře.

Článek Historicky největší vyzbrojení polské armády přenosnými zbraněmi, kterých se Rusové děsí. Koupí je i třem zemím NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na přelomu května a června 2026 se v obranném průmyslu začalo mluvit o zařízení, které vypadá jako rekvizita ze sci-fi filmu, ale má řešit naprosto reálný problém dnešních bojišť. Firma Picket Defense Systems z USA přivezla na veletrh SOF Week 2026 v Tampě na Floridě prototyp nazvaný Inferno RTC, kompaktní kulovou věž, která se nepřetržitě otáčí a nese desítky krátkých hlavní mířících do různých úhlů. Cíl je jediný: sestřelit FPV dron v posledních desítkách metrů před nárazem, tedy tam, kde klasická obrana už nestíhá reagovat.

Kulová věž, 54 hlavní a nulový čas otáčení

Označení „kulová věž“ není marketingová nadsázka. Inferno RTC má tvar hemisféry, horní polokoule osazené pevně uchycenými hlavněmi v různých elevacích a azimutálních směrech. Celá tato polokoule se plynule otáčí kolem svislé osy. Výsledkem je, že hlavně postupně „smetou“ kompletní 360° prostor nad chráněným objektem.

Firma nabízí dvě konfigurace:

• Lehčí verze – 36 hlavní, hmotnost přibližně 20,4 kg
• Těžší verze – 54 hlavní, hmotnost přibližně 40,8 kg, kompatibilní s municí až do ráže 12 gauge a 40mm nízkorychlostních granátů

Proč zrovna 54? Přesné inženýrské zdůvodnění firma nezveřejnila, ale logika je zřejmá: čím víc hlavní, tím hustší síť předem připravených palebných směrů. Klasická dálkově ovládaná zbraňová stanice musí cíl nejdřív detekovat, pak na něj mechanicky natočit hlaveň, stabilizovat a teprve střílet. Inferno tuto sekvenci přeskakuje. Hlavně rotují neustále, a jakmile senzory zachytí dron, palubní umělá inteligence vybere tu hlaveň, která je v daném zlomku sekundy geometricky nejblíž ideálnímu průsečíku s trajektorií cíle. Picket Defense Systems tomu říká „nulový čas otáčení“. Prakticky jde o milisekundy místo sekund, které potřebuje konvenční věž.

Bez radaru, ale ne bez očí

Tvrzení „radar nepotřebuje“ zní provokativně, ale neznamená, že systém je slepý. Inferno RTC staví na čistě pasivní, neemitující senzorové architektuře. Její základ tvoří trojice:

• 3D akustické mikrofonní pole – zachytí zvuk přilétajícího dronu a určí směr
• Kamerový systém – vizuální identifikace a sledování cíle
• Palubní AI klasifikátory na bázi TinyML – vyhodnocují data v reálném čase přímo na zařízení

Výhoda je zásadní: systém nic nevysílá. Nemá radarový signál, který by prozradil jeho polohu nebo na který by se dal navést útok. Firma deklaruje pasivní detekci na vzdálenost 90 až 120 metrů a aktivní zónu ničení kolem 40 metrů. Po květnové premiéře navíc Picket oznámil spolupráci s firmou LightPath na integraci 360° pasivního infračerveného senzoru, což je zároveň přiznání, že původní senzorová sada ještě není finální a potřebuje robustnější „oči“ pro noční a zhoršené podmínky.

Důležitý detail: Inferno lze podle firmy napojit i na externí senzorové sítě. Radar tedy nepotřebuje ke své základní funkci, ale v rámci vrstvené obrany s ním může spolupracovat.

Existuje ve světě něco podobného?

Funkčně ano. Konstrukčně přímý ekvivalent se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat.

Nejbližší analogií je izraelský SMASH Hopper 5000 od firmy Smart Shooter, ultralehká dálkově ovládaná zbraňová stanice s hmotností do 25 kg, optikou s funkcí zamknutí a sledování cíle a deklarovaným dosahem na vzdušné cíle až 600 metrů ve dne a 250 metrů v noci. Jenže Hopper stále funguje na principu otáčení a náklonu: jedna zbraň, kterou systém otáčí k cíli.

Druhým srovnatelným systémem je americký ONYX Sentry, který autonomně skenuje prostor, klasifikuje hrozby a drží člověka v palební smyčce. I ten ale používá jednu zbraň na kardanovém závěsu.

Inferno RTC jde filozoficky opačným směrem. Neotáčí jednu hlaveň za cílem, otáčí desítky hlavní a vybírá tu správnou. Nikdo jiný na světě, alespoň podle veřejně dostupných informací, zatím nic takového sériově nevyrábí.

Poslední vrstva, ne celá protivzdušná obrana

Podle nás je klíčové pochopit, kam Inferno RTC v obraně patří, a kam ne. Nejde o náhradu systémů SPYDER, Patriot ani raketových komplexů střední a krátké kategorie. Jde o pokus zalepit nejkritičtější mezeru: posledních 40 metrů, kde FPV dron letící rychlostí 100 až 150 km/h dává obránci doslova jednotky sekund.

Válka na Ukrajině, která trvá již déle než čtyři roky, ukázala, že elektronický boj sice dokáže rušit velkou část dronů spoléhajících na rádiové řízení a GPS navigaci, ale autonomní a vláknem naváděné drony z rušené zóny částečně unikají. Právě pro ně je potřeba kinetická odpověď, a právě tam Inferno míří.

Pro český kontext je srovnání poučné. Armáda ČR dnes veřejně staví protidrónovou obranu na několika vrstvách: rušič MANPACK G působí na řídicí signály a navigaci dronů, systémy STARKOM a DPET zajišťují pasivní detekci, při cvičení Tobruq Arrows v květnu 2026 strakoničtí vojáci testovali ničení dronů pomocí protiletadlového systému RBS-70NG i kulometu FN MINIMI Mk3 ráže 5,56 × 45 mm NATO. Do širší struktury vstupuje protiletadlový raketový systém SPYDER. Co v tomto výčtu chybí, je právě ta úplně poslední vrstva, autonomní, levná a neemitující kinetická odpověď na bezprostřední vzdálenost. Přesně ten prostor, do kterého by systém typu Inferno teoreticky zapadal.

Prototyp, ne hotový produkt

Je fér zdůraznit, co zatím nevíme. Picket Defense Systems je velmi mladá firma a Inferno RTC je prototyp. Nezávisle ověřená zásahovost neexistuje. Počet úspěšných testů s ostrou střelbou firma nezveřejnila. Otázky kolem tempa přebíjení, odolnosti 3D tištěné resinové konstrukce vůči vibracím a povětrnostním podmínkám, bezpečnosti střelby v plném 360° prostoru nebo spolehlivosti akustické klasifikace v hluku bojiště, to vše teprve musí prokázat terénní zkoušky.

Na druhou stranu nejde jen o prezentaci v PowerPointu. Firma veřejně uvádí postup do druhé fáze programu americké Defense Innovation Unit a chystá demonstraci před hodnotiteli. Tento proces obecně cílí na to, dostat komerční technologie do reálného nasazení v horizontu zhruba dvou let.

Odborná literatura o detekci dronů přitom upozorňuje, že každá jednotlivá senzorová modalita, ať už akustika, optika, nebo radar, má své limity a skutečnou robustnost přináší až fúze více senzorů. Právě proto je podstatné, že Picket už rozšiřuje senzorovou sadu o infračervený snímač. Je to signál, že firma ví o slabinách a aktivně je řeší.

Inferno RTC zatím není zbraň, která změní pravidla hry. Je to ale koncept, který se snaží vyhrát ty poslední dvě sekundy před nárazem dronu, a právě v těch dvou sekundách dnes umírají lidé.

Článek Američané vymysleli kulovou věž s 54 hlavněmi, která se neustále otáčí a kosí drony kolem dokola. Radar nepotřebuje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak z tanku uděláte brokovnici

Klíčem je munice, ne kanon. Náboj 120mm OEFC F1 vznikl původně pro městský boj a protipěchotní účely. Starší francouzský oborový materiál z roku 2012 ho popisuje jako „velkou loveckou patronu“; po výstřelu se z pouzdra uvolní přibližně 1 100 wolframových prvků, které se rozlétnou do širokého kužele s efektivním dosahem kolem 400 až 500 metrů. Tank Leclerc přitom disponuje kanonem CN120-26/52 ráže 120 mm s hladkým vývrtem, automatickým nabíječem a kadencí šest ran za minutu. V zásobníku má připravených 22 nábojů z celkových 40 nesených.

Americká armáda disponuje prakticky totožným konceptem: náboj M1028 pro tank M1 Abrams má rovněž 1 100 wolframových koulí, shodnou úsťovou rychlost 1 410 m/s a efektivní dosah 500 metrů. Norský výrobce Nammo nabízí svou verzi 120mm canister munice na mezinárodním trhu. Balisticky jsou si všechny varianty velmi blízké. Rozdíl je v tom, co Francouzi udělali jako první veřejně: vzali tento náboj a ověřili ho proti reálnému dronu v letu.

Co testy skutečně prokázaly, a co ne

Validační střelby u Abú Dhabí podle serveru Armada International potvrdily zásah manévrujícího dronu jednou ranou. Francouzská komunikace výslovně zmiňuje, že cíl přilétal kolmo a pohyboval se po nepravidelné trajektorii, tedy v podmínkách těžších, než jaké by odpovídaly přímočarému příletu typického FPV dronu. Výsledek: zásah a zničení jedinou ranou.

Formulace „sundá roj dronů“ vychází z fyzikální logiky náboje. Kužel rozptylu 1 100 wolframových kuliček pokryje objem prostoru, do kterého by malá skupina blízko letících dronů mohla vstoupit současně. Veřejný důkaz kompletního zničení celého roje jedinou ranou ale k dispozici není. Bezpečně lze říct, že jedna rána dokáže pokrýt prostor, v němž by se nacházelo více cílů najednou, a právě to z Leclercu dělá potenciální protidronovou zbraň i proti skupinovému útoku.

Testy ale odhalily i konkrétní limity:

• Detekce: Zachytit malý dron včas je pro tankovou posádku obtížné. Zaměřovací systém Leclercu nebyl navržen pro sledování centimetrových cílů.
• Elevace kanonu: Hlavní zbraň tanku má omezený vertikální rozsah, takže výše letící drony se do palebného okna nedostanou.
• Reakční čas: Samotný výstřel proběhne ve zlomku sekundy, ale celý cyklus (odhalení cíle, předání v osádce, zamíření, výstřel) trvá výrazně déle. Kadence šest ran za minutu znamená teoreticky jednu ránu zhruba každých deset sekund, prakticky ještě pomaleji.
• Zásoby: Každý canister náboj v zásobníku je jeden méně pro primární úkol tanku, ničení obrněných cílů.

Nouzovka, ne náhrada protivzdušné obrany

Francouzská armáda sama tuto schopnost označuje jako příležitostnou, nouzovou vrstvu protidronové obrany. Není to náhrada specializovaných systémů. Paralelně Francie vyvíjí a zavádí systém PROTEUS: specializovanou protidronovou platformu s 20mm kanonem, denní i noční optikou, automatizovanou detekcí trajektorie a umělou inteligencí. Plán počítá s 50 kusy pro pozemní síly. Rozdíl je zásadní: PROTEUS je navržen pro lov dronů, Leclerc s canister municí je poslední zoufalá obrana, když nic jiného není po ruce.

Ekonomika to potvrzuje. Veřejná cena francouzského OEFC F1 není známá, ale americký rozpočtový dokument z roku 2007 uvádí u srovnatelného náboje M1028 jednotkovou cenu 1 772 dolarů, tedy zhruba 42 000 korun v tehdejší cenové hladině. Proti FPV dronu za pár tisíc korun to účetně nedává smysl. Dává to smysl jedině tehdy, když ta jediná rána chrání tank za stovky milionů, čtyřčlennou posádku a průběh celé operace.

Co to znamená pro českou armádu

Česká armáda v červenci 2026 dokončila přezbrojení 73. tankového praporu v Přáslavicích na tanky Leopard 2A4 a pokračuje v projektu pořízení až 61 kusů modernějších Leopard 2A8. Obě platformy nesou 120mm kanon západního standardu, tedy kanon, pro který canister munice na trhu existuje. Technicky nic nebrání tomu, aby česká posádka Leopardu provedla totéž co francouzská posádka Leclercu.

Veřejně ale není doloženo, že by Armáda České republiky canister munici tohoto typu pořídila, testovala ji proti dronům nebo zavedla odpovídající taktiku do výcviku. Česká protidronová obrana se zatím ubírá jinými cestami: cvičení Federated Cloud 2026 testovalo elektronický boj a lovce dronů, meziresortní výbor PRODRON koordinuje ochranu vzdušného prostoru a na veletrhu IDET 2025 armáda prezentovala rušičky STARKOM i systém SPYDER schopný působit proti bezpilotním prostředkům tříd 2 a 3 na vzdálenost 25 až 80 kilometrů podle typu střely.

Proč improvizace předbíhá akvizici

Hrozba roste rychleji než nákupní cykly. Levné FPV drony za pár tisíc korun dnes ničí tanky za stovky milionů a specializované protidronové systémy nestíhají pokrýt každé vozidlo na frontové linii. Francie proto dělá to, co armády dělaly vždy, adaptuje to, co už má ve skladech. Leclerc nebude nahrazen dříve než kolem roku 2040, kdy má přijít společný francouzsko-německý tank nové generace MGCS. Do té doby musí stávající stroje přežít na bojišti, které se za poslední čtyři roky války na Ukrajině změnilo k nepoznání.

Právě zkušenosti jako střelby u Abú Dhabí formují požadavky na budoucí tanky: lepší senzory pro detekci malých cílů, větší vertikální palebné okno, rychlejší předání cíle v osádce, možná programovatelná munice místo prostého rozptylu kuliček. Tank budoucnosti bude muset umět bránit sám sebe proti dronům od prvního dne, ne až po doktrinální improvizaci na střelnici v poušti.

Leclerc s canister municí není revoluce v protidronové obraně. Je to ale důkaz, že i šedesátitunový kolos z devadesátých let se dokáže přizpůsobit hrozbě, kterou jeho konstruktéři nikdy nepředvídali, a že někdy stačí změnit náboj a způsob myšlení.

Článek Francouzi proměnili tank Leclerc v obří brokovnici. Výstřel vypustí 1 100 projektilů a sundá ve vteřině i roj dronů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čtyři kanónové linie z minulé éry

Královské saúdskoarabské vzdušné obranné síly (RSADF) mají v inventáři čtyři relevantní kanónové systémy. Samohybný M163 Vulcan VADS s šestihlavňovým rotačním kanónem ráže 20 mm a taktickým dosahem kolem 1 200 metrů, původně americký systém ze šedesátých let. Samohybný AMX-30SA s dvojitým kanónem ráže 30 mm a dosahem přibližně 3 000 metrů, postavený na podvozku francouzského tanku. Tažený švédský Bofors L/70 ráže 40 mm s dosahem 2 500 metrů opticky, až 4 000 metrů s radarem. A konečně tažený švýcarský Oerlikon GDF ráže 35 mm, který jako jediný z této čtveřice zůstával v aktivnější roli.

Podle databáze GlobalSecurity saúdský inventář k roku 2025 zahrnuje 60 kusů M163, 50 kusů AMX-30SA, 150 kusů Bofors L/70 a 128 kusů Oerlikon GDF. Vydání Military Balance 2004/2005 přitom výslovně uvádí, že 70 kusů L/70 bylo v té době ve skladu. U M163 a AMX-30SA přesné datum uložení do zálohy veřejně doložené není, ale jde o systémy, které saúdská armáda dlouhodobě držela v nízké aktivaci. Důvod byl prostý: po studené válce Rijád vsadil na raketové vrstvy HAWK, Shahine a Patriot a kanónovou blízkou obranu odsunul na vedlejší kolej.

Matematika, která mluví jasně

Proč jsou staré kanóny proti íránským dronům v určitém smyslu výhodnější než moderní rakety? Odpověď leží v ceně za zásah.

Podle analýzy CSIS z března 2026 stojí jedna střela systému Patriot kolem 4 milionů dolarů, tedy zhruba 100 milionů korun. Proti tomu íránský jednocestný dron Šahíd-136, delta-křídlo s tlačnou vrtulí, rychlostí kolem 185 km/h, doletem 1 000 až 2 500 km a bojovou náloží 40 až 90 kilogramů, vychází podle amerického armádního materiálu na pouhých 20 000 dolarů, tedy asi půl milionu korun. Obránce tak za každý sestřelený dron zaplatí dvousetinásobek ceny útočníkovy zbraně.

Kanónová munice tuto rovnici zásadně mění. Z rumunského kontraktu na systémy Skynex a munici AHEAD lze dopočítat, že jeden programovatelný 35mm náboj AHEAD vychází přibližně na 1 120 eur, tedy asi 28 000 korun. Běžná tříštivá munice 35×228 mm stojí ještě méně, kolem 267 eur za kus. I kdyby obsluha vypálila na jeden dron třicet nábojů AHEAD, celková cena zůstane pod 850 000 korun. To je méně než dvojnásobek ceny samotného dronu a o dva řády méně než cena rakety Patriot.

Poslední vrstva, ne náhrada

Důležité je říct, co kanóny neznamenají: nenahrazují rakety. Patriot a podobné systémy zůstávají nezbytné proti balistickým střelám, řízeným raketám a rychlým letícím cílům, kde kanón se svým dosahem jednotek kilometrů jednoduše nedosáhne. Lekce z března 2026 i z více než čtyři roky trvající války na Ukrajině je shodná: funguje vrstvení.

Programovatelná munice AHEAD od Rheinmetallu tento princip ilustruje dokonale. Náboj ráže 35 mm nese přibližně 500 gramů wolframových subprojektilů a má účinný dosah až 4 500 metrů. Před cílem se rozloží do mraku střepin, čímž dramaticky zvyšuje pravděpodobnost zásahu malého a pomalého dronu. Proti Šahídu letícímu rychlostí 185 km/h je to účinnější řešení než raketa navržená pro stíhání nadzvukových cílů.

Saúdové navíc nehledají odpověď jen v minulosti. Nejméně od května 2022 mají u Rijádu rozmístěný čínský laserový systém Silent Hunter, jak potvrdil Janes. Veřejně ověřené počty sestřelů tímto laserem ale chybí. V září 2025 proběhlo cvičení Red Sands, největší protidronové cvičení na Blízkém východě, kde Rijád s Washingtonem testoval celou mozaiku senzorů, rušiček, levných efektorů a velicích systémů. Moderní systémy jako Skyranger 30, s kadencí až 1 200 ran za minutu, úsťovou rychlostí 1 050 m/s a integrovanou sensorikou, jsou přirozeným nástupcem starých kanónů, ale jejich dodávky teprve přicházejí.

Co si z toho může vzít Evropa

Saúdský příklad není izolovaný. Rumunsko podepsalo kontrakt na více než 401 000 nábojů AHEAD s dodávkami rozloženými až do roku 2030 a pořizuje systémy Skynex i Skyranger 35. Německo převzalo ověřovací model Skyrangeru 30. Trend je jasný: Evropa se po dekádách spoléhání na raketovou protivzdušnou obranu vrací ke kanónové vrstvě krátkého dosahu.

Česká armáda stojí na jiné architektuře: čtyři baterie systému SPYDER, 16 kompletů RBS-70 a 16 RBS-70 NG u 252. protiletadlového raketového oddílu, k tomu chystaných 24 vozidel MARS s integrovaným RBS-70 NG. Zkušební střelby potvrdily, že RBS-70 NG dokáže zasáhnout i dron. Armáda ČR zároveň posiluje elektronický boj a protidronovou obranu. Kanónovou vrstvu ale v tuto chvíli nebuduje. Ekonomická logika nákladové výměny, levný efektor proti levnému cíli, je přitom přenositelná kamkoli, kde hrozí masový dronový útok.

Březen 2026: dronová kampaň v číslech

Saúdská tisková agentura SPA hlásila v březnu 2026 sérii útoků: omezený požár v Rás Tanúře po troskách interceptovaných dronů 2. března, zmařený útok na diplomatickou čtvrť v Rijádu 8. března, pět zničených dronů nad Rijádem a východním regionem 19. března. Útoky zapadají do širší íránské dronové kampaně v Perském zálivu, přičemž Council on Foreign Relations datuje otevřený vstup Húsíů do tehdejší války až na 28. března 2026; raně březnové nálety tedy nelze automaticky připisovat jen jim.

Saúdská obrana v těchto dnech fungovala jako živá laboratoř vrstvené protivzdušné obrany. Rakety zachytily to, co letělo vysoko a rychle. Kanóny a další systémy blízké obrany měly pokrýt zbytek. Není to elegantní řešení, je to pragmatické. A právě proto funguje.

Článek Saúdové vytáhli ze skladů dlouho neviděné protiletadlové kanóny. Proti íránským dronům fungují lépe než drahé rakety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Oblouk od Arktidy po Černé moře

Geografický záběr EFDI kopíruje osu aliančního východního křídla. Od finsko-ruské hranice, která se po vstupu Finska do NATO v roce 2023 protáhla o více než 1 300 kilometrů, přes Estonsko, Lotyšsko, Litvu a Polsko až po Rumunsko a černomořský prostor. NATO v tomto pásu drží devět mnohonárodních bojových uskupení a právě sem směřuje i nová digitální vrstva.

Formulace „sledování celé ruské armády“ přitom neznamená doslovný dohled nad každým ruským útvarem od Kaliningradu po Vladivostok. Cílem je pokrýt celé spektrum ruských sil, které by mohly ohrozit východní křídlo: pozemní jednotky v západním a severozápadním vojenském okruhu, námořní síly v Baltském a Černém moři, letecké prostředky i raketové systémy. Sam Rosenberg, důstojník USAREUR-AF a jeden z tvůrců konceptu, v rozhovoru pro Small Wars Journal vysvětluje EFDI jako odpověď na očekávanou ruskou strategii „soustředění sil a hybnosti“, tedy na scénář, kdy by Moskva soustředila velkou sílu a pokusila se o rychlý průlom dřív, než aliance stihne zareagovat.

Tři vrstvy: detekce, narušení, zničení

Koncept EFDI počítá s takzvanou „bezosádkovou zónou“ na první linii. Její architektura má tři vrstvy:

• Detekce – elektrooptické, infračervené a akustické senzory na zemi, dlouhovýdržové drony ve vzduchu, satelitní snímky z orbity. Všechno proudí do společného datového fondu.
• Narušení – levnější bezpilotní systémy a robotické platformy, které mají zpomalit a opotřebit útočníka ještě před kontaktem s hlavními aliančními silami.
• Zničení – AI vybere nejvhodnější efektor, ať už jde o dělostřelectvo, letoun, nebo řízený prostředek, a navede ho na cíl.

Klíčová je rychlost celého řetězce. Dosavadní model „vidět, schválit, udeřit“ vyžadoval zdlouhavé předávání informací mezi štáby. EFDI má tento cyklus stlačit na zlomek dosavadního času díky datové fúzi a automatizovanému vyhodnocení. Major Matt Blubaugh z americké armády v Evropě to při cvičení na finsko-ruské hranici popsal jako „autonomní síť efektorů“, kde výpadek jednoho uzlu automaticky převezmou ostatní.

Důležité je ale zdůraznit, že bezpilotní zóna nenahrazuje tanky, dělostřelectvo ani vojáky. Rosenberg i Blubaugh výslovně říkají, že EFDI doplňuje stávající regionální plány a bojová uskupení, nenahrazuje je.

NATO nebylo slepé, ale potřebuje být rychlejší

Aliance samozřejmě ani dosud neoperovala naslepo. Systém společného zpravodajského průzkumu JISR funguje roky, alianční letouny NISRF letos na jaře létaly z Norska a Finska a vyprodukovaly stovky analytických výstupů v rámci operace Eastern Sentry. NATO rovněž buduje nástupce systému AWACS, federovanou architekturu AFSC, která má integrovat vzdušné, pozemní i vesmírné senzory do jednoho celku.

EFDI ale přináší něco jiného: hustší, pozemně orientovanou síť specificky pro východní křídlo, se silnějším zapojením bezpilotních prostředků a s datovou páteří, která umožní sdílet informace přeshraničně v reálném čase. Nejbližší americkou paralelou je koncept JADC2 a armádní Project Convergence, kde americká armáda testuje sdílený operační obraz a zrychlení rozhodování pomocí AI a automatizace. EFDI aplikuje podobnou logiku, ale regionálně a aliančně, napříč armádami desítek zemí s různou technikou, jazyky a procedurami.

Kde je projekt dnes a co Česko

Program v létě 2026 už není jen papír. V dubnu a květnu proběhlo cvičení Sword 26, které EFDI „operacionalizovalo“ v praxi. V červnu se v německém Wiesbadenu konal hackathon zaměřený na datovou páteř systému. Ve dnech 8. a 9. července hostila Bratislava pátý pilotní projekt v rámci alianční Task Force X, která slouží jako mechanismus pro přenos zralých technologií z testů do reálných operací. Na Slovensku NATO testovalo drony, roboty a komunikační systémy přímo v terénu.

Konkrétní termín plné operační schopnosti veřejně znám není. Podle nás je ale zřejmé, že tempo je vysoké, od konceptu k pilotům a cvičením uplynuly měsíce, nikoli roky.

Co se týče České republiky, přímé veřejné potvrzení o konkrétním českém uzlu v architektuře EFDI jsme nedohledali. Čeští vojáci ale slouží v aliančních bojových uskupeních v Lotyšsku, Litvě i na Slovensku, tedy přímo v pásu, který má EFDI pokrývat. Hackathon datové páteře výslovně zmiňuje sdílení informací „mezi námi a našimi spojenci kdekoli na světě“, takže alianční přístup pro ČR je logický, byť zatím jde o dedukci, ne o potvrzený detail.

Může Rusko zeď obejít?

Právě s tím NATO počítá. Oficiální politika integrované protivzdušné a protiraketové obrany výslovně řeší kybernetické útoky a elektromagnetické rušení a staví architekturu na principu odolnosti už od návrhu. Koncept „sítě efektorů“ je záměrně navržen tak, aby ztráta jednoho senzoru nebo jednoho uzlu neznamenala oslepení celé sítě; jeho funkci převezmou ostatní prvky.

Cílem tedy není nezničitelnost, ale redundance a adaptabilita. Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, ukázala, jak rychle se obě strany učí rušit drony, zaslepovat senzory a ničit komunikační uzly. EFDI na tyto lekce reaguje, a právě proto staví na množství levných, nahraditelných prostředků místo na několika drahých a zranitelných platformách.

Ankarská deklarace ze summitu NATO z 8. července 2026 potvrzuje investice do modelů umělé inteligence a interoperabilního válečného cloudu napříč celou aliancí. Digitální zeď na východním křídle není izolovaný experiment jednoho velitelství. Je to součást širší proměny NATO v alianci, která chce rozhodovat rychleji než protivník, a právě v tom vidí svou hlavní výhodu.

Článek NATO staví digitální zeď od Finska po Rumunsko. Umělá inteligence bude sledovat celou ruskou armádu v reálném čase se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak ze sovětské střely vznikl evropský projekt

Rodina S-300 vstoupila do sovětské výzbroje v roce 1978 jako komplex S-300PT se střelami 5V55K. Pozdější verze S-300PMU1 a PMU2 pracovaly i se střelami 48N6 a zvládaly zachycovat balistické cíle do výšky 40 kilometrů. Tato konstrukční škola (studený start z kontejneru, vertikální odpal, modulární architektura) zůstala desítky let páteří postsovětské protivzdušné obrany.

Fire Point z ní podle Defense News převzala základní logiku a rozměrovou třídu, ale dnešní FP-7.X sdílí s původními střelami S-300 a S-400 jen zhruba dvacet procent podobnosti. Zbytek je nový: tříštivotrhavá bojová hlavice místo původního řešení, moderní vyhledávač údajně od německého Diehl Defence a integrace do zcela jiné řídicí architektury. Šéfka Fire Point Natalja Terechová to popisuje jako stlačení dvou až tří dekád vývoje do několika let, právě díky tomu, že firma nemusela začínat od nuly.

FREYJA: koalice deseti zemí a jeden interceptor

Dne 13. července 2026 se v Paříži sešli zástupci Ukrajiny, Dánska, Francie, Německa, Itálie, Nizozemska, Norska, Španělska, Švédska a Spojeného království. Společná deklarace Elysejského paláce mluví o „integrované obranné architektuře“ proti rostoucí hrozbě balistických střel pro bezpečnost celého kontinentu. Prezident Zelenskyj při té příležitosti řekl, že systém má být funkční během příštích dvanácti měsíců.

Architektura FREYJA stojí na třech pilířích:

• Interceptor FP-7.X od ukrajinské Fire Point, s cílovou cenou pod milion eur, orientačně kolem 700 tisíc dolarů za kus a ambicí vyrábět tři střely denně.
• Radar TRML-4D od německého Hensoldtu, mobilní víceúčelový radar, který Fire Point integruje na základě memoranda podepsaného v červnu 2026.
• Řídicí centrum FDC od norského Kongsbergu, otevřený systém velení a řízení palby schopný pracovat s více než deseti typy senzorů a zajistit interoperabilitu se silami NATO i EU.

Klíčový detail: zdrojový kód, řídicí protokoly a technická řešení mají patřit členským zemím koalice, ne jednomu externímu dodavateli. Právě tady se rodí skutečný význam slova „štít Evropy“; jde o suverénní systém, jehož klíče drží Evropa sama.

Česká republika mezi zakládajícími členy není. Praha aktuálně zavádí izraelský systém SPYDER, s počátečními operačními schopnostmi v roce 2026 a plnými v roce 2028, kdy má být dodáno všech pět baterií. Otevřená architektura FREYJA by ale teoreticky umožnila pozdější připojení.

Levnější než Patriot, ale zatím bez bojového důkazu

Srovnání s americkým Patriotem PAC-3 MSE ukazuje, proč je FREYJA tak lákavá, a zároveň proč je třeba opatrnosti.

Patriot je zavedený, bojově prověřený systém. Jenže je ho málo a je drahý. Americká armáda v dubnu 2026 urychlila výrobu PAC-3 MSE speciálním kontraktem, protože poptávka dramaticky převyšuje nabídku. Právě tento nedostatek vytváří prostor pro FREYJA jako levnější spodní vrstvu protibalistické obrany.

Oproti izraelskému Arrow 3, což je exoatmosférický interceptor určený k záchytům ve vesmíru pokrývající obrovský chráněný prostor, míří FREYJA výrazně níž, do terminální fáze letu balistické střely. Nejde tedy o konkurenta nejvyšší vrstvy, ale o doplněk, který má zaplnit mezeru mezi tím, co Evropa má, a tím, co potřebuje.

Ironická spravedlnost, nebo chytrá zkratka?

Fakt, že Rusko by mohlo být zastaveno zbraní odvozenou z jeho vlastní konstrukční školy, je záměrně komunikovaná ironie. Fire Point ji aktivně využívá v marketingu i politické komunikaci. Ale pod povrchem je to především pragmatická zkratka: Ukrajina urgentně potřebuje zbraň schopnou zastavovat ruské balistické střely, spoléhá hlavně na omezený počet Patriotů a nemá dvě dekády na vývoj od nuly.

Podle Defense News provedla Fire Point nejméně pět testů interceptoru, první let se uskutečnil v červnu 2026 a zásah balistického cíle je plánován na první polovinu roku 2027. Expert na raketovou obranu Fabian Hoffmann k tomu dodává střízlivý výpočet: aby šest střel v odpalovači mělo pravděpodobnost minutí nižší než pět procent, musela by každá jednotlivá střela dosahovat zhruba 40% úspěšnosti zásahu. To je dosažitelné, ale zatím nedokázané.

Termíny jsou velmi agresivní. Stlačit vývoj protibalistického systému do měsíců místo let je ambice, která bez plné podpory evropských partnerů nedává smysl. Po pařížské koalici ale nejde jen o slib jedné ukrajinské firmy. Je to evropský průmyslový projekt s politickým krytím deseti států, německým radarem, norským velením a ukrajinskou střelou, která nese v DNA kus toho, co kdysi navrhl protivník.

Omezená počáteční operační použitelnost je reálná nejdříve ve druhé polovině roku 2027. Do té doby zůstává FREYJA příslibem, ale příslibem, který má poprvé v historii šanci dát Evropě vlastní protibalistickou vrstvu, jejíž klíče nedrží Washington.

Článek Sovětská raketa z roku 1978 se vrací jako protiraketový štít Evropy. Před Rusy nás ochrání jejich vlastní zbraň se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je Katran X1.2

Katran X1.2 je bezpilotní hladinové plavidlo o délce 9,11 metru a šířce 2,79 metru. Pohání ho motor o výkonu 350 koní (261 kW), maximální rychlost činí 93 km/h, cestovní pak 65 km/h. Výrobce deklaruje dosah 1 600 kilometrů, satelitní komunikační kanál a autopilot umožňující několikadenní vyčkávání na předem určeném bodě. Řízení probíhá z mobilního pobřežního stanoviště přes systém MAC Mission Control, operátor tedy nemusí být na palubě ani poblíž.

Klíčová je ale konfigurace výzbroje. Katalogová stránka uvádí kapacitu 23 záchytných dronů MAC Dead Fly. Jenže květnová demonstrace na Dněpru pracovala s konfigurací pro 27 kusů. Rozpor zatím nikdo oficiálně nevysvětlil. Může jít o rozdíl mezi sériovou specifikací a testovací sestavou, případně o průběžnou úpravu designu. Tak či tak, i 23 interceptorů na jedné bezpilotní lodi je v kontextu současné války číslo, které stojí za pozornost.

Jak probíhá „lov“ dronů z řeky

Označení „loví drony z řeky“ neznamená, že loď sama střílí. Katran funguje jako plovoucí odpalovací základna. Na jeho palubě čekají drony MAC Dead Fly, taktické kvadrokoptéry v roli jednorázových interceptorů vybavených termokamerou a podle reportáže z testů i integrovanou umělou inteligencí pro vyhledání cíle. Verze Dead Fly-01 má dolet do 20 km a manuální vizuální navedení.

Tady narážíme na druhou zajímavou nesrovnalost ve veřejných materiálech. Produktová stránka Dead Fly-01 uvádí maximální rychlost 300 km/h. Květnová reportáž ale mluví o 380 km/h a o požadavku ukrajinské armády posunout rychlost na 450 km/h. Rozdíl je podstatný, právě rychlost interceptoru rozhoduje o tom, jaké cíle dokáže zachytit:

• Klasické vrtulové drony typu Šáhed/Geraň letí rychlostí kolem 180–200 km/h, proti nim by stačila i katalogová třístovka.
• Novější proudové varianty Šáhedů dosahují vyšších rychlostí a ukrajinské ministerstvo obrany je označuje za klíčový problém, kvůli kterému podporuje vývoj interceptorů schopných letu nad 450 km/h.

Proti pomalejším cílům je tedy koncept uvěřitelný už dnes. Proti rychlejším variantám se zjevně stále vyvíjí.

Proč Rusové nemohou vědět, kde zrovna bude

Podstata nepředvídatelnosti nespočívá v neviditelnosti. Katran X1.2 není plavidlo se sníženou pozorovatelností. Spočívá v mobilitě a flexibilitě nasazení. Loď se díky deklarovanému dosahu 1 600 km může přesouvat mezi různými úseky řeky či pobřeží, na zvoleném bodě vyčkávat několik dní a odpaliště interceptorů tak není vázané na jednu pevnou pozici. Řízení z mobilního pobřežního stanoviště znamená, že ani velitelský uzel nemusí být statický.

Pro ruské plánování dronových útoků to představuje komplikaci. Dosud mohli počítat s tím, že protidronová obrana stojí na pevných stanovištích: mobilních palebných skupinách na zemi, radarech, systémech krátkého dosahu. Katran přidává vrstvu, která se může objevit tam, kde ji nikdo nečeká. Řeka, pobřežní laguna, ústí přítoku. Každý den jinde.

Zároveň je ale nutné říct, co Katran sám neumí. Nemá vlastní radar. Bez externího detekčního systému, bez napojení na širší síť senzorů a velení z něj není samostatná protiletadlová loď. Je to pohyblivý článek vrstvené obrany, předsunutý odpalovací uzel, který potřebuje, aby mu někdo řekl, odkud cíl letí.

Katran v kontextu ukrajinské protidronové revoluce

Katran X1.2 nedává smysl jako izolovaný experiment. Dává smysl jako vodní rozšíření trendu, na který Ukrajina sází už déle než čtyři roky od začátku ruské plnohodnotné invaze. Podle ukrajinského ministerstva obrany zničily záchytné drony jen v březnu 2026 rekordních 33 000 nepřátelských UAV, dvojnásobek oproti předchozímu měsíci. Platforma Brave1 eviduje přes 100 vývojářů interceptorů.

Na zemi už fungují zralejší systémy. JEDI Shahed Hunter je kódifikovaný a oficiálně zavedený. Interceptor LITAVR je v sériové výrobě od podzimu 2025, zvládá zachycení cílů při rychlosti 350 km/h a umí vzdálené řízení na stovky až tisíce kilometrů. Oproti nim Katran nepřináší potvrzeně vyšší výkon samotného interceptoru. Přináší něco jiného: geometrii odpalu nad vodou, skrytý přesun vodní cestou a schopnost čekat na místě dny bez lidské posádky.

Přímý ekvivalent ve světě se nám nepodařilo dohledat. Rusko vyvíjí hladinový dron rovněž nazývaný Katran jako nosič průzkumných dronů Skvorec-VMF, ale jde o jiný koncept zaměřený na průzkum a údery, nikoli na protivzdušnou obranu. Americká agentura DARPA pracuje na programu NOMARS (dlouhovytrvalé autonomní plavidlo USX-1 Defiant), ale ani ten nemá veřejně popsanou roli nosiče záchytných dronů. Ukrajina je v této úzké podkategorii veřejně viditelně napřed.

Kde jsou limity a co bude dál

Katran X1.2 zatím zůstává ve fázi testování a vývoje. Veřejně je doložena květnová demonstrace na Dněpru a pokračující práce na nových variantách; ještě 22. června 2026 MAC HUB oznamoval rozšíření strategického partnerství a další vývoj. Ve veřejně dostupných materiálech ale chybí potvrzení o podpisu kontraktu s armádou, o kódifikaci systému i o reálném bojovém sestřelu z této říční konfigurace.

Interceptory Dead Fly se na loď nabíjejí před vyplutím, palubní dobíjecí systém specifikace nezmiňují. Délku bojové mise tak omezuje spíš počet připravených dronů na palubě než vytrvalost nosiče samotného. A deklarovaný dosah 1 600 km je katalogové maximum výrobce; reálný akční rádius s nákladem dvou desítek interceptorů a vyčkáváním na bodě bude pravděpodobně nižší.

Zajímavý je samotný princip. Mobilní nosič, který přesune levnější protivzdušnou obranu do vodního koridoru a vyhne se fixnímu rozmístění, dává smysl i pro ochranu logistických uzlů, mostů a říčních přechodů v zemích s rozsáhlou vnitrozemskou vodní sítí.

Katran X1.2 není zázračná zbraň. Je to devítimetrový člun bez posádky, který přiváží dvě desítky levných dronů tam, kde je protivník nečeká. A ve válce, kde se každý den odehrávají tisíce střetů dron proti dronu, může právě tahle nepředvídatelnost rozhodovat.

Článek Ukrajinci testují plovoucí protivzdušný štít: Katran X1.2 loví drony z řeky. Rusové nikdy nemohou vědět, kde zrovna bude se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Šest ran do prázdna

Série neúspěchů začala 13. prosince 1995 testem označeným FT-4. Následovaly pokusy FT-5 až FT-9, v březnu a červenci 1996, březnu 1997, květnu 1998 a březnu 1999. Každý selhal z jiného technického důvodu, ale dohromady vykreslily obraz systémového problému:

• FT-4: softwarová chyba v avionice interceptoru
• FT-5: vadný konektor při oddělení střely od nosného stupně
• FT-6: selhání elektroniky hledačky a kontaminace Dewarovy nádoby
• FT-7: kontaminované rozhraní baterie
• FT-8: elektrický zkrat způsobený cizím předmětem uvnitř střely
• FT-9: utržená tryska systému řízení polohy

Americký kontrolní úřad GAO to později shrnul nemilosrdně: příčinou nebyla smůla ani chybný princip, ale kombinace přetaženého harmonogramu, nedostatečné výrobní kázně, slabé kontroly kvality a nedůsledných pozemních testů. Pentagon tlačil na rychlé výsledky, výroba nestíhala držet standardy. Střela fungovala na papíře, ale v praxi ji zabíjely banální závady.

Přestavba, která zachránila program

Po šestém selhání stál THAAD na hraně zrušení. Pentagon ale vyhodnotil, že samotný princip kinetického zásahu (hit-to-kill, tedy přímá srážka s cílem bez použití trhaviny) je správný. Problém ležel v provedení, ne v konceptu. Program přešel z fáze technologické demonstrace do inženýrského vývoje (EMD) a interceptor prošel zásadním přepracováním.

Nešlo o softwarovou záplatu. Změny zasáhly samotné tělo střely: nový palubní počítač, válcový kontejner místo původní architektury, zrušení gyroskopického systému řízení náklonu, přesun avioniky kvůli posunu těžiště, nový palivový tank systému DACS s asi o 40 % větší zásobou paliva pro manévrování v koncové fázi letu, silnější trysky s přibližně o 10 % vyšším tahem a vylepšené řízení vektoru tahu na nosném stupni.

Výsledek? 10. června 1999 THAAD poprvé zasáhl cíl. O necelé dva měsíce později, 2. srpna, uspěl znovu. A od roku 2006, kdy začala nová testovací série s operačně konfigurovanými střelami, systém podle oficiálního přehledu amerického ministerstva obrany dosáhl patnácti úspěšných interceptů v patnácti pokusech. Žádná jiná americká protiraketová zbraň nemá tak čistou bilanci.

Jak THAAD funguje a proč je tak těžké ho překonat

THAAD (Terminal High Altitude Area Defense) je pozemní mobilní systém určený k ničení balistických raket krátkého a středního doletu v terminální fázi letu, tedy ve chvíli, kdy střela klesá k cíli. Interceptor zasahuje ve výškách zhruba 40 až 150 kilometrů, tedy na pomezí atmosféry a kosmu. Díky tomu dokáže zničit hlavici daleko od chráněného území a případné trosky dopadnou mimo obydlené oblasti.

Srdcem systému je radar AN/TPY-2, jeden z nejvýkonnějších přepravitelných radarů na světě. Pracuje v pásmu X a dokáže detekovat a sledovat balistické cíle na vzdálenost přesahující tisíc kilometrů. Jedna baterie THAAD se skládá z radaru, řídícího stanoviště, šesti odpalovacích vozidel po osmi interceptorech a logistického zázemí, celkem 48 střel připravených k odpalu.

Klíčový princip je hit-to-kill: interceptor neexploduje v blízkosti cíle, ale přímo do něj narazí kinetickou energií odpovídající nárazu několikatunového vozidla v rychlosti přes Mach 8 (přibližně 9 800 km/h). Při takové srážce nepotřebujete trhavinu. Zásah ale vyžaduje mimořádnou přesnost navigace, a právě tu zajistil redesign z přelomu tisíciletí.

Pro srovnání: izraelský Arrow 3 operuje ještě výše, čistě mimo atmosféru, a je určen proti strategičtějším hrozbám s odhadovaným dosahem kolem 2 400 kilometrů. THAAD je mobilnější a flexibilnější, Arrow 3 zase pokrývá vyšší patro obrany. Americký Patriot PAC-3 naopak pracuje níže a blíže chráněnému bodu, je to poslední vrstva, která zachytí to, co THAAD propustí.

Štít proti Rusku, co to znamená v praxi

Formulace „neprostřelitelný“ je zkratka, která ale stojí na tvrdých datech. Proti jednotlivým nebo omezeným salvám balistických raket krátkého a středního doletu je THAAD mimořádně účinný protivník. Jeho testovací bilance 15:0 v operační konfiguraci nemá v americkém arzenálu obdobu.

Rusko ale disponuje širokým spektrem zbraní. Vedle klasických balistických raket provozuje hypersonické klouzavé hlavice typu Avangard, manévrující bojové hlavice na mezikontinentálních střelách s vícenásobnými hlavicemi a klamovými cíli, a také aerobalickou střelu Ch-47M2 Kinžal, kterou analytici z CSIS výslovně spojují se snahou komplikovat právě systémy typu THAAD. Proti těmto hrozbám už jedna baterie nestačí, rozhoduje celá vrstvená architektura obrany.

Americká protiraketová strategie z roku 2022 proto staví na kombinaci vrstev: THAAD nahoře, Patriot dole, námořní systém Aegis na lodích a na pevnině, to celé propojené sdílenými radarovými daty. Proti ruskému arzenálu jako celku nerozhoduje jeden systém, ale síť. THAAD je v ní ale jedním z nejtvrdších článků.

Osm baterií pro celý svět

Americká armáda má podle rozpočtových dokumentů pro fiskální rok 2026 strukturu na osm baterií THAAD. To je na globální pokrytí zoufale málo. Veřejně potvrzená trvalá rozmístění zahrnují Guam a Jižní Koreu. Dočasná krizová nasazení proběhla v Rumunsku v roce 2019, kdy THAAD pod operačním velením NATO dočasně kryl základnu Deveselu během odstávky systému Aegis Ashore, v Saúdské Arábii mezi lety 2019 a 2021 a v Izraeli od října 2024.

Každé přesunutí baterie do jednoho regionu znamená oslabení jiného. Pro Evropu a Českou republiku to má konkrétní důsledek: THAAD není standardní páteří evropské protiraketové obrany, tu tvoří systém EPAA s radary a střelami Aegis. Česká republika sama Patriot neprovozuje a buduje vyšší vrstvu protivzdušné obrany na systému SPYDER. Nasazení THAADu na evropské půdě je ale možné jako alianční posila v krizi, rumunský precedent to potvrdil.

Systém, který v devadesátých letech šestkrát za sebou minul cíl a málem skončil na smetišti dějin, dnes chrání americké spojence na třech kontinentech. Těch patnáct zásahů bez jediného selhání nevzniklo náhodou, jsou cenou za šest bolestivých lekcí, které Pentagon dokázal proměnit v konstrukci, jíž se dnes obávají i ti, kdo mají v arzenálu hypersonické zbraně.

Článek Americký THAAD minul cíl šestkrát za sebou, pak ho přestavěli od základu. Dnes je z něj štít, který neprostřelí ani Rusko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Veterán se třemi jmény

S-200 existuje v několika variantách, které se liší dosahem, navedením i typem bojové části. Nejstarší verze Angara nesla střelu 5V21 s dosahem kolem 150–180 kilometrů. Následovala Vega a Vega M se střelou 5V28, které posunuly dosah na 200 až 250 kilometrů. Vrcholem řady je Dubna se střelou 5V28V, vylepšeným navedením, vyšší manévrovatelností a dosahem až 300 kilometrů.

Právě u Dubny a části rodiny Vega se uvádí takzvaná dvojí způsobilost: střela mohla nést buď konvenční tříštivotrhavou hlavici o hmotnosti zhruba 217 kilogramů, nebo jadernou bojovou část o síle 25 kilotun s povelovým odpalem. Exportní varianta S-200VE, prodávaná spojencům mimo Varšavskou smlouvu, naproti tomu jadernou schopnost neměla, dodávala se výhradně s konvenční hlavicí. Jadernou kapacitu tedy nelze automaticky připisovat každému S-200 na planetě, jak upozorňuje přehled CSIS Missile Threat.

Střela samotná měří přibližně 10,7 metru, váží kolem sedmi tun a na cíl letí rychlostí přesahující Mach 4 (přibližně 4 900 km/h). Systém je statický, odpaluje se ze země z pevných pozic, a jeho provozní cyklus je pomalý. Právě nehybnost a logistická náročnost ho odlišují od moderních mobilních kompletů.

Co znamená 25 kilotun

Síla 25 kilotun nemusí na první pohled říct mnoho, dokud ji nezasadíme do kontextu. Bomba Little Boy svržená na Hirošimu měla sílu přibližně 15 kilotun, Fat Man nad Nagasaki kolem 21 kilotun. Hlavice, kterou mohl S-200 teoreticky nést, tedy odpovídá zhruba 1,7násobku Hirošimy a přibližně o pětinu převyšuje Nagasaki.

Podle modelů amerického Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) by u detonace o síle 10 kilotun zóna těžkého zničení sahala přibližně do 0,8 kilometru od epicentra. Při přepočtu na 25 kilotun (kubickým škálováním, nikoli přesným vojenským modelem) vychází těžké zničení zhruba do 1,1 kilometru a střední poškození budov asi do 2,2 kilometru. Radioaktivní spad by se po větru šířil na desítky dalších kilometrů. V hustě osídlené oblasti by to znamenalo masové ztráty na životech, rozsáhlé požáry a dlouhodobé radiologické zamoření.

Dosah varianty Dubna činí až 300 kilometrů. Z vhodných pozic na severu, východě nebo jihu Ukrajiny by střela technicky dosáhla na okupovaný Krym i na část ruského pohraničí. Klíčové slovo je ovšem „technicky“, protože hlavice neexistuje.

Proč Ukrajina jadernou hlavici nemá a mít nebude

Po rozpadu Sovětského svazu zůstaly na ukrajinském území stovky jaderných hlavic, včetně strategických. Faktickou kontrolu nad nimi si ale udrželo Rusko. Ukrajina přijala závazky smlouvy START, vstoupila do Smlouvy o nešíření jaderných zbraní jako nejaderný stát a v rámci trilaterálního denuklearizačního procesu (podpořeného Budapešťským memorandem z roku 1994) předala veškeré jaderné zbraně Rusku. Poslední hlavice opustila ukrajinské území v červnu 1996, jak dokládají odtajněné dokumenty zveřejněné National Security Archive.

Americké ministerstvo obrany ve svém přehledu konstatuje, že Ukrajina dnes nemá jaderné zbraně ani jaderný program. Hlavice pro S-200 spadaly do stejného denuklearizačního procesu jako strategické rakety. Schopnost nosiče tedy stojí na technickém parametru, nikoli na reálné jaderné hrozbě. Kdyby Ukrajina takovou hlavici měla a rozhodla se ji použít, nešlo by o technický problém, šlo by o politické rozhodnutí překročit jaderný práh se strategickými, právními i aliančně-politickými důsledky daleko za rámec konvenční eskalace. Samotný nosič bez vůle k použití neznamená odstrašení.

Konvenční hrozba: improvizace na hraně životnosti

Bez jaderné hlavice zůstává S-200 konvenční zbraní s omezenou, ale nikoli zanedbatelnou bojovou hodnotou. Konvenční hlavice o hmotnosti 217 kilogramů letící rychlostí přes Mach 4 na vzdálenost stovek kilometrů dokáže ohrozit velké a méně obratné cíle, jako jsou strategické bombardéry, letouny včasné výstrahy typu A-50 nebo tankery.

Ukrajinské ministerstvo obrany přitom v roce 2013 systém vyřazovalo s odůvodněním, že je morálně zastaralý, má nízkou mobilitu, chybí náhradní díly a palivo střel obsahuje toxické látky. Že se S-200 ve válce znovu objevil, svědčí o tom, jak zoufale Kyjev potřebuje každý prostředek s dlouhým dosahem. Moderní systémy Patriot PAC-3, které používají princip přímého kinetického zásahu a řeší zcela jinou generaci hrozeb, jsou vzácné a Ukrajina o ně dlouhodobě žádá. Mobilnější S-300 s dosahem do 150 kilometrů plní univerzálnější roli, ale nedosáhne tak daleko.

Reaktivace S-200 je tedy současně zoufalství i promyšlená taktika. Systém je zaplacený, střely existují ve skladech a proti správnému cíli ve správný okamžik může fungovat. Podle přehledu CSIS ho k roku 2021 provozovalo nejméně dvanáct zemí světa, a Rusko samo v roce 2016 opravovalo syrské S-200, aby zahuštilo tamní protivzdušnou obranu.

Československá stopa a riziko za hranicí

Pro S-200 nemusíme chodit daleko. Československo systém v osmdesátých letech zařadilo do protivzdušné obrany státu na dvou utajovaných základnách, u Dobříše a u Rapotic, určených ke strategické obraně Prahy a Brna, jak dokumentuje brožura Vojenského historického ústavu. Po rozdělení federace byly střely z výzbroje Armády České republiky postupně vyřazeny.

Při maximálním dosahu 300 kilometrů by S-200 odpálený z ukrajinského území teoreticky mohl ohrozit vzdušný prostor bezprostředně za hranicí, tedy části Polska, Slovenska, Maďarska či Rumunska. Český vzdušný prostor do této obálky přímo nespadá, ale riziko zbloudilé střely není akademické: v roce 2001 ukrajinský S-200 při cvičení chybně zasáhl civilní letoun Tu-154 nad Černým mořem, přičemž střela letěla ještě zhruba 240 kilometrů za hranici zamýšlené zóny.

S-200 tak zůstává paradoxem studené války: zbraň navržená pro jaderný scénář, která přežila svou dobu a ve válce 21. století slouží jako konvenční improvizace. Nosič existuje, hlavice nikoli. A právě v té mezeře leží celý příběh ukrajinské denuklearizace i její dnešní cena.

Článek S-200: sovětský veterán ze 60. let stále slouží. Rusům by doručil i jadernou hlavici o síle 25 kilotun se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Finsko kupuje a proč je systém „nenápadný“

Označení „nenápadný“ neznamená, že je zbraň neviditelná. Znamená, že je kompaktní, rychle rozvinutelná a nepotřebuje masivní infrastrukturu. Základní odpalovací konfigurace rodiny RBS 70 (stojan, zaměřovač a střela) váží podle údajů české armády přibližně 87 kilogramů. Nejde tedy o celou baterii protivzdušné obrany s radary a velitelským stanovištěm, ale o samotný odpalovací prostředek, který obsluha o dvou až třech lidech rozloží do bojové pohotovosti za 45 sekund a přebije pod pět sekund.

Klíčový rozdíl oproti klasickým ramenním střelám typu Stinger nebo Igla spočívá v principu navedení. Střela BOLIDE využívá laserový paprsek, takzvané navedení po paprsku (beam-riding), místo infračerveného vyhledávače. V praxi to znamená vyšší odolnost proti klamným cílům a rušení, protože střela sama nevyzařuje a nesleduje tepelný podpis, ale „jede“ po laserovém paprsku, který na cíl drží operátor nebo automatický sledovač.

Devět kilometrů dosahu a Mach 2: technické jádro

Podle produktové stránky Saabu nabízí RBS 70 NG tyto klíčové parametry:

• Efektivní dosah: přes 9 000 metrů
• Výškové pokrytí: do 5 000 metrů
• Maximální rychlost střely BOLIDE: Mach 2 (přibližně 2 450 km/h)
• Navedení: laserové navedení po paprsku s automatickým sledováním cíle
• Noční schopnost: integrovaná termovize a noční zaměřovač
• Cíle: letouny, vrtulníky, drony, některé řízené střely

Pro srovnání: americký Stinger, nejrozšířenější západní MANPADS, má podle výcvikových materiálů americké armády dosah kolem 5 000 metrů a výškové pokrytí 4 300 metrů. Je lehčí, jednodušší na obsluhu a funguje na principu „vystřel a zapomeň“ s infračerveným navedením. Stinger je kapesní nůž, RBS 70 NG spíš lovecká puška, těžší, ale přesnější a s delším dosahem. Ruská Igla spadá do stejné kategorie jako Stinger: lehký infračervený MANPADS s kratším dosahem a jednodušší koncepcí.

Nová generace se od starších finských ITO05M liší především přidáním automatického sledovače, který snímá cíl a automaticky koriguje zaměření, a integrovanou termovizí pro celodenní a celonoční nasazení. Právě schopnost efektivně zasáhnout malé, nízko letící drony je to, co válka na Ukrajině ukázala jako naprosto kritické.

Proč právě teď a proč zrovna od Saabu

Finský parlamentní dokument o potřebách národní obrany do třicátých let otevřeně konstatuje, že Rusko představuje pro Finsko i NATO dlouhodobou a nepředvídatelnou hrozbu. Bezprostřední vojenský útok Helsinky neočekávají, ale počítají s tím, že ruský tlak na severu může po utlumení války na Ukrajině znovu zesílit. Konflikt, který trvá už více než čtyři roky, přitom jasně ukázal, že právě „spodní patro“ protivzdušné obrany, ochrana proti dronům, nízko letícím letounům a vrtulníkům, rozhoduje o přežití celých brigád.

Volba Saabu není překvapení. Finsko s touto švédskou firmou spolupracuje v oblasti protivzdušné obrany od roku 2002. Ještě v prosinci 2022, tedy krátce po vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu, si Helsinky objednaly střely pro stávající systémy ITO05 a ITO05M. Přechod na novou generaci tak není skok do neznáma, ale logický evoluční krok. Obsluhy znají platformu, logistika funguje, munice je kompatibilní. A Saab navíc v květnu 2026 představil střelu Bolide 2 s dodávkami od roku 2027, která je zpětně kompatibilní se staršími generacemi. Finsko tedy nekupuje slepou uličku, ale systém s jasnou modernizační trajektorií.

Finsko není samo, systém má i česká armáda

Finský nákup zapadá do širšího trendu. Rodinu RBS 70 a její novou generaci NG pořídilo podle Saabu devatenáct států, s více než 1 600 dodanými odpalovacími jednotkami a přes 18 000 střelami. Mezi nedávné zákazníky patří Kanada, Lotyšsko i Litva, která zvolila mobilní variantu MSHORAD na obrněném vozidle.

Důležitý je i český kontext. Armáda České republiky provozuje jak starší RBS 70, tak novější RBS 70 NG. Ministerstvo obrany ČR v červenci 2025 uvádělo šestnáct starších a šestnáct moderních kompletů. Současně podepsalo smlouvu na 24 obrněných vozidel MARS s integrovaným RBS 70 NG a dalších osm přenosných kompletů s dodávkami v letech 2028 až 2030. Český model cílí na ochranu pozemních jednotek a klíčových objektů. Finský přístup je širší, počítá s masovou brannou povinností, výcvikem záložníků i branců a plošným krytím enormně dlouhé hranice.

Výcvik a nasazení: ne okamžitý štít, ale systémová stavba

Plná operační způsobilost nových systémů je plánována do konce tohoto desetiletí, tedy přibližně kolem let 2029–2030. Primárním výcvikovým centrem má být útvar Salpausselkä v rámci Karelské brigády, který dlouhodobě školí obsluhy krátkodosahových raketových systémů a klade důraz na rozptýlené nasazení malých týmů se samostatným rozhodováním v terénu. Právě tento model, malé, mobilní skupiny schopné operovat nezávisle v rozlehlém finském terénu, dává RBS 70 NG smysl. Cvičit s ním budou profesionálové, branci i záložníci.

Finský nákup není symbolické gesto ani panika z ruské hrozby. Je to promyšlené zahuštění jedné konkrétní vrstvy obrany, kterou současné konflikty ukázaly jako nejzranitelnější, a zároveň nejdůležitější.

Článek Finsko zbrojí přímo u ruských hranic. Nakupuje nenápadné systémy, které sestřelí letouny na 9 km a váží jen 87 kg se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč se „Vose“ říkalo postrach NATO

Sovětský protiletadlový raketový komplet 9K33 Osa vstoupil do služby v sedmdesátých letech jako mobilní štít manévrujících pozemních jednotek. Každé bojové vozidlo neslo vlastní přehledový i naváděcí radar, šest střel v kontejnerech a dokázalo operovat zcela samostatně, bez nutnosti externího řízení palby. Podle údajů českého ministerstva obrany verze Osa-AKM zasahovala cíle v rozsahu do 10 km a ve výškách od 25 do 5 000 metrů. Střely 9M33M3 dosahovaly rychlosti kolem 540 m/s.

Pro taktické letectvo NATO to v éře studené války znamenalo nepříjemnou komplikaci. Osa se přesouvala s tankovými a mechanizovanými svazy, kryla je v pohybu a dokázala zaútočit na nízkoletící letouny, vrtulníky ve visu i střely s plochou dráhou letu. Západní piloti museli počítat s tím, že kdekoli operují blízko frontové linie, může se z terénu ozvat radarově naváděná raketa. Historicky šlo o jednu z nejrozšířenějších sovětských platforem krátkého dosahu; ještě v roce 2018 ji podle odborného přehledu Shephard Media provozovalo nejméně osmnáct zemí mimo Rusko.

Co přesně Bělorusko změnilo, a proč to není nová zbraň

Označení 9T217-1B nepatří odpalovacímu bojovému vozidlu, ale transportně-nabíjecímu článku. To je stroj, který střely skladuje, chrání před povětrnostními vlivy, převáží je k bojovým vozidlům a pomocí jeřábu je nakládá na odpalovač. Bez něj je baterie Osa po vypálení šesti raket z každého vozidla prakticky bezzubá, musí čekat na doplnění munice.

Právě tady přichází klíčová změna. Původní vozidlo 9T217 přepravovalo rakety ve standardním paketu. Modernizovaná verze 9T217-1B, postavená na běloruském podvozku MAZ-5316 s pohonem 4×4, umí navíc převážet rakety v kazetách, a to až 24 kusů. K tomu dostala zcela nový zdvihací mechanismus, dálkově ovládaný jeřáb a moderní radiokomunikační prostředky. Prototyp prošel předběžnými zkouškami už v roce 2019, jak uvádí server Missilery.info, a v dubnu 2026 běloruský Státní vojensko-průmyslový výbor (Goskomvoenprom) potvrdil pokračování celé modernizační linie.

Formulace „odpálí více střel než kdy dříve“ tedy neznamená, že na bojovém vozidle přibyly další odpalovací kontejnery. Znamená to, že celá jednotka má v logistickém oběhu k dispozici výrazně větší zásobu munice a dokáže ji rychleji dostat zpět na odpalovač. Palebná vytrvalost baterie roste, a v reálném boji je právě vytrvalost často důležitější než počet střel v první salvě.

Pragmatismus místo revoluce: proč Minsk neinvestuje do nového systému

Bělorusko nemá rozpočet ani průmyslovou kapacitu na to, aby komplex Osa jednoduše nahradilo moderním systémem protivzdušné obrany. Modernizace stávající platformy je řádově levnější. Využívá existující sklady střel 9M33M2 a 9M33M3, navazuje na servisní zázemí závodu 2566 v Borisově a obchází problém s dostupností původních ruských podvozků BAZ, které přestaly být perspektivní. Podle analýzy Janes Bělorusko systematicky lokalizuje vybrané komponenty Osy na domácí podvozky MAZ a buduje vlastní modernizační rodinu; vedle 9T217-1B zahrnuje i modernizovaná bojová vozidla 9A33-1B a 9A33-2B či novou justážní mašinu 9V914-1B.

Geopolitický kontext přitom nelze přehlédnout. Závod 2566 figuruje v sankčních dokumentech Evropské unie z února 2024 jako podnik specializovaný na opravy a modernizace zbraní a protivzdušné obrany, který zároveň poskytuje údržbu ruským ozbrojeným silám. Minsk se snaží budovat vlastní modernizační kapacity, ale dělá to uvnitř bezpečnostní a průmyslové provázanosti s Moskvou, nikoli mimo ni.

Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, navíc zvýraznila přesně ty vlastnosti, na které modernizace cílí: mobilitu, rychlé přebíjení, rozptýlení munice a schopnost čelit nízkoletícím a obtížně zjistitelným cílům včetně dronů. Přímé oficiální přiznání, že běloruská modernizace reaguje na ukrajinské zkušenosti, sice dohledatelné není, ale souvislost je těžko náhodná.

Jak si „Vosa“ stojí proti moderní konkurenci

Srovnání s dnešními západními systémy krátkého dosahu ukazuje, kde leží limity i po modernizaci. Britský Stormer HVM vyzbrojený střelami Starstreak dosahuje rychlosti přes Mach 3 (přibližně 3 700 km/h), má dosah 1,5 až 5,5 km a na vozidle nese osm střel připravených k okamžitému odpalu. Francouzský Crotale NG nabízí dosah přes 10 km, reakční čas pouhých 6,5 sekundy a dobití čtyř střel za dvě minuty.

Osa v modernizované podobě může zlepšit logistiku a provozní spolehlivost, ale otevřeně doloženými daty zatím neukazuje srovnatelný skok v senzorech, odolnosti vůči elektronickému rušení ani v architektuře síťového velení. Proti dronům a nízkoletícím cílům zůstává použitelná. Proti modernímu letectvu čtvrté generace vedenému v síťovém prostředí je relevantní hlavně z přepadu, z krátkých oken příležitosti a jako součást hustší vícevrstvé obrany.

Pro srovnání: Česká republika se ubírá zcela jinou cestou. Armáda ČR zavádí čtyři baterie izraelského systému SPYDER za 13,7 miliardy korun a pořizuje 24 obrněných vozidel MARS s integrovaným švédským systémem RBS 70 NG. Důraz je na interoperabilitu v rámci NATO, mobilitu a boj proti nízkoletícím hrozbám včetně dronů, tedy na stejné problémy, které Bělorusko řeší levnější, ale technologicky omezenější cestou.

Starý systém, nová vytrvalost

Běloruská modernizace 9T217-1B není příběhem o zrodu superzbraně. Je to příběh o tom, jak chytrá logistická úprava dokáže prodloužit bojovou relevanci desítky let starého systému, a jak i armády s omezeným rozpočtem mohou zvýšit palebnou vytrvalost svých jednotek, aniž by musely kupovat novou platformu od základu. Pro řadu dalších provozovatelů Osy po celém světě může být právě tohle lákavější než katalogová cena moderního západního systému.

Jenže vytrvalost není totéž co převaha. Modernizovaná Osa zůstane nebezpečná v nižších patrech vzdušného prostoru, ale sama o sobě nepřepisuje regionální rovnováhu. Spíš připomíná, že i stará technika umí překvapit, pokud za ní stojí někdo, kdo rozumí tomu, že v boji nerozhoduje jen první salva, ale i ta třetí a pátá.

Článek Bělorusko vdechlo nový život sovětské „Vose“, která bývala postrachem NATO. Odpálí více střel než kdy dříve se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna lov dronů ze vzduchu

Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, ukázala jednu nepříjemnou pravdu. Levné útočné drony typu Šáhid stojí řádově tisíce dolarů. Střela Meteor vystřelená z Eurofighteru letí rychlostí přes Mach 4 (přibližně 4 900 km/h) na vzdálenost přes sto kilometrů, a stojí víc než celý roj těch dronů dohromady. Eurofighter s maximální rychlostí Mach 2 a stropem kolem 16 700 metrů je špičkový stroj vzdušného boje, ale posílat ho na hlídku proti pomalým bezpilotním hrozbám je jako střílet z kanónu na vrabce. Quantum Systems to ve svých materiálech říká otevřeně: nasazovat špičkové stíhače proti škálovatelným dronovým hrozbám je operačně i ekonomicky neudržitelné.

Současné protidronové systémy, jako americký LIDS s radarem KuRFS a efektory Coyote nebo izraelský Drone Dome od Rafaelu, fungují ze země. Mají radary, senzory, rušičky i kinetické prostředky, ale jejich dosah a reakční čas jsou omezené pozicí na povrchu. P19 má přidat chybějící vrstvu: trvalou vzdušnou hlídku, která se k hrozbě přiblíží rychleji a zásah provede levněji než cokoliv, co dnes startuje z ranveje.

Co přesně P19 umí, a co zatím jen slibuje

Podle oficiální brožury Quantum Systems má P19 cestovní rychlost 537 km/h, vytrvalost přes 18 hodin a operační strop 25 000 stop, tedy zhruba 7 600 metrů. Vzlétne z dráhy kratší než 550 metrů, přistane na méně než 450 metrech a zvládne i nezpevněné povrchy. Má odmrazování a dokáže operovat v prostředí bez satelitní navigace, což v éře elektronického boje není maličkost.

Klíčové specifikace P19 v přehledu:

Údaj o dvou tunách výzbroje vychází z citace firemního mluvčího na ILA, který podle oborového serveru EDR Magazine hovořil o dvoutunové bojové konfiguraci s dvanácti efektory. Celková nosnost 2 500 kilogramů zahrnuje i senzory, palivo v přídavných nádržích a další vybavení, takže čistě na zbraně nemusí vždy zbýt plných dva a půl tuny. Přesto je to úctyhodné číslo; pro srovnání, turecký bojový dron Bayraktar TB2, který se proslavil právě na Ukrajině, unese zhruba 150 kilogramů výzbroje.

Dvanáct interceptorů, které má P19 nést v protidronové konfiguraci, firma konkrétně nepojmenovala. Z portfolia Quantum Systems je ale nejbližším kandidátem STRILA, interceptor navržený proti rychlým a manévrujícím cílům včetně dronů typu Šáhid, s rychlostí přes 350 km/h a dostupem do 6 000 metrů. P19 v tomto pojetí funguje jako mateřská loď: přiblíží se k hrozbě, vypustí interceptor a zkrátí čas zásahu na minimum.

Víc než jen lovec dronů

Quantum Systems od začátku zdůrazňuje, že P19 není jednoúčelový stroj. Oficiální technický list uvádí čtyři hlavní role: protidronový boj, průzkum a elektronický boj, spolupráci s pilotovanými stroji v tandemu člověk-stroj (MUM-T) a výcvik. Mezi konfigurace výzbroje patří laserem naváděná munice, kulometné kontejnery, barážující munice i přesné střely nové generace.

Palubní AESA radar a elektrooptický/infračervený systém z P19 dělají zároveň průzkumnou platformu. Radar aktivně prohledává prostor, EO/IR senzory pasivně sledují; kombinace, která umožňuje detekovat nízko letící cíle tam, kde pozemní radary mají mrtvé úhly.

Důležitý je i kontext spolupráce s Airbusem. Stejný den, kdy Quantum odhalil P19, oznámil Airbus integraci protidronových interceptorů Quantum na vojenský vrtulník H145M. Vzniká tak zárodek celé rodiny vzdušných protidronových nosičů: fixní křídlo pro dlouhé hlídky, rotorové křídlo pro blízkou podporu.

Od průzkumných dronů k bojovému ekosystému

Quantum Systems, založený v roce 2015 v bavorském Gilchingu u Mnichova, vyrostl na průzkumných dronech Vector nasazovaných mimo jiné na Ukrajině. Postupně ale firma přidávala vrstvy: nasadila systém umělé inteligence Receptor AI pro rozpoznávání cílů v reálném čase, navázala partnerství s ukrajinskou firmou Frontline na integraci protidronových řešení a vyvinula interceptor STRILA. Software MOSAIC UXS pak propojuje plánování, vyhodnocení a řízení autonomních systémů do jednoho digitálního obrazu bojiště.

P19 je logickým vyústěním tohoto posunu. Firma sama sebe popisuje jako poskytovatele integrovaných operačních ekosystémů, ne jen výrobce dronů. Přitom u kritických rozhodnutí, tedy u použití zbraní, zůstává v rozhodovací smyčce člověk. Technický list to výslovně zdůrazňuje.

Kdy to poletí a kdo to koupí

Tady je potřeba srazit očekávání na zem. P19 zatím neletěl. Podle rozhovoru německého oborového serveru Hartpunkt s hlavním konstruktérem Larsem Peterem je první let plánován na rok 2027, veletržní zpravodajství upřesňuje na léto téhož roku. První testy mají probíhat v pilotovaném režimu, částečně kvůli jednodušší certifikaci v Německu.

Veřejně potvrzený zákazník oznámen nebyl. Nejlogičtějšími kandidáty jsou Bundeswehr a další evropské armády, které chtějí suverénní protidronové schopnosti a případně už provozují H145M. Evropská obranná bílá kniha Readiness 2030 řadí drony a protidronové systémy mezi sedm prioritních schopností; politický vítr tedy fouká správným směrem.

Pro Českou republiku, která buduje integrovanou protivzdušnou obranu v rámci NATO IAMD a pořizuje radary MADR, systémy SPYDER, RBS-70NG i prostředky elektronického boje ES-RA, by P19 mohl představovat další vrstvu, mobilní vzdušnou hlídku nad pozemními senzory a střelci. Žádný český akviziční zájem ale veřejně znám není.

Pokud P19 skutečně vzlétne v roce 2027 a testy dopadnou dobře, reálné zavedení do služby připadá v úvahu nejdříve na konci dekády. Není to zbraň pro zítřek. Je to ale jeden z prvních vážných pokusů přesunout protidronový boj z povrchu do vzduchu, a právě v tom spočívá jeho skutečný význam.

Článek Německé monstrum pro lov drony. Nese 2 tuny výzbroje, radar i 12 stíhacích dronů najednou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co z kulometu dělá robotickou zbraň

Samotný Browning M2HB váží necelých 39 kilogramů, střílí kadencí 450 až 550 ran za minutu a jeho efektivní dostřel proti pozemním cílům dosahuje zhruba 1 800 metrů. Americká armáda ho dodnes oficiálně vede i v roli proti nízko a pomalu letícím vzdušným cílům. Mechanika zbraně se za desítky let změnila minimálně, modernizovaná verze M2A1 přidala hlavně rychlovýměnnou hlaveň, pevné nastavení headspace a timing a tlumič záblesku, který podle americké armády snižuje viditelnost výstřelu o 95 %. To je pro noční protidronovou obranu prakticky důležitější detail, než kolik let má samotná konstrukce.

Průlom přichází až s tím, co kulomet obklopuje. Rafael u rodiny SAMSON uvádí pokročilé protidronové schopnosti, automatické rozpoznávání cílů (ATR), denní i noční zaměřovací moduly s laserovým dálkoměrem a dvouosou stabilizaci. Elbit Systems u svého RCWS nabízí automatické sledování cíle, termální zobrazovač, laserový dálkoměr s dosahem až 10 kilometrů a dálkové ovládání se záložním manuálním režimem. Izraelská armáda tento typ stanice zná pod označením Katlanit a řadí ji mezi pokročilé technologické systémy pěších praporů.

Důležitá je hranice mezi automatizací a autonomií. Systém sám vyhledá cíl, zamíří, spočítá balistiku a drží zaměření i za jízdy. Rozhodnutí o zahájení palby ale podle dostupných veřejných materiálů zůstává na operátorovi, člověk sedí u obrazovky, ne za kulometem na střeše vozidla. Právě tohle z Browningu dělá „robotickou zbraň“: ne stroj, který střílí sám, ale stroj, který dělá vše kromě stisknutí spouště.

Proč zrovna starý kulomet proti novým dronům

Odpověď je překvapivě prostá: peníze. Jeden výstřel ráže 12,7 mm stojí řádově desítky korun. Řízená střela krátkého dosahu stojí statisíce až miliony. A dronů, které dnes zaplavují bojiště, jsou stovky a tisíce, od komerčních kvadrokoptér za pár tisíc korun po íránské sebevražedné stroje.

Plnohodnotný protidronový systém typu Rheinmetall Skyranger 30 kombinuje 30mm kanon s airburst municí, rakety, integrovaný radar a kompletní senzorový komplet. Německý kontrakt na prototyp a 18 sériových vozidel dosáhl hodnoty 595 milionů eur, v hrubém průměru přes 31 milionů eur na kus. Americký M-SHORAD, určený k ničení dronů skupiny 1 až 3, vrtulníků i letadel, vychází podle rozpočtu americké armády na přibližně 18,2 milionu dolarů za jednotku, tedy zhruba 430 milionů korun. Oproti tomu starší španělský kontrakt na 18 stanic Mini Samson činil 3,06 milionu eur celkem, zhruba 170 tisíc eur za stanici, tedy asi 4,2 milionu korun, a to ještě bez dnešního protidronového softwarového balíčku.

Řádový rozdíl je zřejmý. Browning v dálkově ovládaném modulu není náhrada za Skyranger ani M-SHORAD. Je to poslední tvrdá vrstva, blízká obrana tam, kde rakety a velké systémy buď nestačí kapacitně, nebo nedávají ekonomicky smysl. Proti malým a středním dronům letícím nízko a pomalu na krátkou vzdálenost nabízí vysokou hustotu palby, zavedenou logistiku a okamžitou dostupnost. Proti velkým útočným dronům typu Šáhid by šlo spíš o krajní možnost za specifických podmínek, ne o hlavní štít.

Není to izraelská výstřednost, je to trend

Stejnou cestou jdou armády po celém NATO. Norský Kongsberg nabízí u stanice PROTECTOR RS4 protidronový software kompatibilní s 12,7mm kulometem. Polsko v roce 2026 objednalo baterie SAN CUAS za 16 miliard norských korun, které kombinují efektory od 12,7 mm přes 30 a 35mm kanony až po záchytné drony. Americká armáda testuje systém SWAT-FC, pokročilé řízení palby na stanicích CROWS, které umožňuje ničit malé drony za jízdy. Paralelně běží program BLADE, který rovněž staví na existujících kulometných stanicích.

Elbit Systems v březnu 2026 otevřeně popsal mezeru v organické protidronové ochraně, kterou odhalily války na Ukrajině i v Izraeli. Jednotky na zemi, na moři i ve vzduchu podle firmy postrádají vlastní vrstvu blízké obrany proti dronům, která by je doprovázela všude. Izraelské ministerstvo obrany tento problém řeší ve zrychleném režimu; v květnu 2025 dokončilo rozsáhlé testy zhruba dvaceti protidronových technologií od průmyslových firem i startupů, navazující na první sérii zkoušek z října 2024.

Český kontext: známý koncept, nová role

Česká armáda koncept dálkově ovládané stanice s těžkým kulometem zná. Na svých stránkách uvádí Browning M2 HBQCB, modernizovanou verzi s rychlovýměnnou hlavní a vyšší spolehlivostí, nasazený v dálkově ovládané věži. Lehká obrněná vozidla Iveco LMV nesou plně stabilizovanou stanici PROTECTOR M151 A2 pro ráži 12,7 mm. Veřejně ale není doloženo, že by Armáda České republiky tyto konfigurace už provozovala ve vyloženě protidronovém režimu.

Technicky i exportně by pořízení izraelských systémů typu Samson nebo Katlanit nebylo nemožné. Rafael má exportní precedens ve Španělsku, Elbit dodává RCWS do Černé Hory i dalších zemí. Rozhodující by byla politika exportních licencí, integrace na konkrétní platformy a kompatibilita s velitelskými systémy NATO. Pro rozpočtově omezenější armády je ale podstatné hlavně to, že nemusí kupovat hotový izraelský produkt; mohou vzít stávající kulomety, stávající vozidla a investovat primárně do senzoriky, softwaru řízení palby a napojení do protidronové architektury.

Levný výstřel jako strategická výhoda

Válka dronů přepsala ekonomiku bojiště. Útočník pošle roj levných strojů za statisíce korun, obránce na ně vystřílí rakety za stovky milionů. Tento nepoměr nutí armády hledat vrstvy obrany, kde cena zásahu klesá, a právě tam se vrací kinetika těžkého kulometu. Ne jako návrat do minulosti, ale jako racionální doplněk k radarům, rušičkám, laserům a řízeným střelám.

Browning M2 oslaví brzy sto deset let od prvního návrhu. Jeho hlaveň přitom stále plní přesně tu roli, pro kterou vznikla: posílá těžké střely tam, kam mají letět. Změnil se jen mozek, který ji řídí. A ten je dnes digitální.

Článek Izrael vytáhl 80 let starý Browning a přizpůsobil ho proti dronům. Z muzejního kusu udělal robotickou zbraň se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je UTAAS a proč se mluví o sestřelení stíhačky

Zkratka UTAAS znamená Universal Tank and Anti-Aircraft System. Nejde o žádný zázračný kanón, ale o sofistikovaný senzorický a palebný celek, který proměňuje 30mm automatický kanón Bushmaster II v něco podstatně nebezpečnějšího, než je pouhá hlaveň na věži.

Saab na produktové stránce systému veřejně deklaruje „vysokou pravděpodobnost zásahu vzdušných cílů na vzdálenost do 2 000 metrů“. Klíčem je stabilizovaná nezávislá záměrná osa: střelec drží cíl ve středu osnovy po celou dobu zamíření, zatímco palebný počítač automaticky řídí pokládání zbraně, nastavuje náskok, převýšení i režim zapalovače. Saab výslovně dodává, že velké odchylky v azimutu a elevaci jsou zásadní právě pro boj s rychlými letouny. Systém navíc disponuje laserovým dálkoměrem a lze jej osadit termovizí třetí generace v pásmu 8–12 nebo 3–5 μm, což znamená plnohodnotnou schopnost bojovat v noci i za zhoršené viditelnosti.

Formulace o sestřelení stíhačky tedy stojí na konstrukční schopnosti systému zasáhnout rychlý vzdušný cíl v krátkém okně na krátkou vzdálenost. Ve veřejných primárních zdrojích není doložen konkrétní bojový sestřel pilotované stíhačky. Mnohem pravděpodobnějšími cíli v reálném nasazení jsou vrtulníky a drony, a právě tam je přínos pro českou mechanizovanou brigádu obrovský.

Bojově prověřeno: co znamená „exceluje na Ukrajině“

Švédsko předalo Ukrajině padesát kusů CV90 a systém UTAAS je na nich ve službě. Saab jej označuje za bojově prověřený, a to nejen z Ukrajiny, ale i z dřívějších misí v Afghánistánu a Libérii. Ukrajinské ministerstvo obrany v dubnu 2025 označilo švédské CV90 za techniku, která se na bojišti prokázala jako spolehlivá, a obě země pokračují v rozšiřování spolupráce na servisu, údržbě i dalším rozvoji platformy.

Ukrajina je dnes nejtvrdší evropská laboratoř moderního pozemního boje. Míchá se tam dělostřelectvo, drony, miny, protitankové řízené střely i vysoká intenzita nasazení, která trvá déle než čtyři roky. Když v takových podmínkách platforma obstojí a provozovatel ji chce dál rozvíjet, je to argument, který žádný katalogový list nenahradí. Podle nás právě tady leží rozdíl mezi papírovou schopností a technikou, kterou někdo opravdu tlačí do boje.

Konkrétní demonstraci proti vzdušným cílům přitom BAE Systems předvedlo i mimo Ukrajinu. Na mediálním briefingu v září 2025 firma popsala zásah bezpilotního vzdušného cíle z jedoucího CV90 s 30mm kanónem a municí s programovatelným zapalovačem při rychlosti kolem 50 km/h. Programátor munice, který automaticky nastavuje druh střeliva, vzor dávky i zapalovač, je přitom standardní součástí palebného systému rodiny CV90.

Česká verze: 246 vozidel, sedm variant, domácí průmysl

Česká armáda nepřebírá jen jednu verzi. Celkem jde o 246 kusů CV9030 MkIV rozdělených do sedmi modifikací:

• 141 bojových vozidel pěchoty
• 31 velitelských
• 18 průzkumných
• 13 ženijních
• 12 dělostřeleckých pozorovatelen
• 15 vyprošťovacích
• 16 zdravotnických

Z celkového počtu vznikne 39 vozidel ve Švédsku, zbylých 207 se bude vyrábět v České republice. Nejde přitom jen o montáž. Přerovská Meopta v dubnu 2025 předala první periskopovou soustavu pro česká CV90 a podle ministerstva obrany vyrobí celkem 500 těchto systémů i pro další zákazníky. Sama firma současně uvádí výrobu a testování kompletního UTAAS pro programy do roku 2030. Český průmysl tedy z projektu netěží okrajově, získává reálnou výrobní linku optických a zaměřovacích technologií.

Pro srovnání: sousední Slovensko pořizuje CV9035 MkIV s 35mm kanónem, tedy odlišnou verzi. České vozidlo s 30mm Bushmasterem II je jiná konfigurace, optimalizovaná pro požadavky AČR.

Generační skok od BVP-2 a srovnání s konkurencí

Dosavadní BVP-2, sovětská konstrukce z osmdesátých let, dává mechanizované pěchotě základní 30mm palebnou podporu a protitankové řízené střely Konkurs. Pozemní síly samy zdůrazňují, že dnešní bojiště vyžaduje vyšší ochranu, lepší situační přehled, digitální propojení a moderní senzory. Nic z toho BVP-2 nenabízí. Přechod na CV90 s UTAAS, architekturou hunter-killer, programovatelnou municí a výcvikovými simulátory je skok o celou generaci.

Zajímavé je srovnání s ruským BMP-3. Ruský exportér Rosoboronexport u něj deklaruje možnost použití 30mm kanónu proti vzdušným cílům do 4 000 metrů, na papíře tedy větší dosah. Jenže ruský údaj neobsahuje srovnatelně konkrétní popis specializovaného protiletadlového palebného systému s nezávislou záměrnou osou, automatickým řízením pokládání a programátorem munice. Deklarovaný dosah a reálná pravděpodobnost zásahu rychlého cíle jsou dvě zásadně odlišné věci. Právě v přesnosti a automatizaci celého palebného řetězce UTAAS vyniká.

Proč to trvalo tak dlouho a co to mění

Česká cesta k novým BVP nebyla přímočará. Realizace začala až po zrušení předchozí soutěže a následném mezivládním jednání se Švédskem. Podpis kontraktu přišel v květnu 2023, devět let po rozhodnutí nová BVP pořizovat. Přenos výroby do ČR, zapojení domácího průmyslu a vývoj českých variant harmonogram prodloužily. Ministerstvo obrany projekt přímo spojuje s plněním aliančního závazku vybudovat těžkou brigádu podle NATO Capability Targets.

Na taktické úrovni to znamená zásadní změnu. České mechanizované jednotky budou proti nízko letícím vrtulníkům, dronům a dalším vzdušným hrozbám výrazně samostatnější, než kdy byly s BVP-2. Nebudou muset čekat na specializovanou protivzdušnou obranu, aby reagovaly na bezprostřední hrozbu z nízké výšky. Nejde o náhradu vrstvené PVO státu, tu NATO i AČR chápou jako širší systém senzorů, velení a specializovaných prostředků. Jde o zpevnění posledních stovek až nízkých tisíců metrů kolem manévrujících jednotek. A na moderním bojišti plném dronů je právě tahle vrstva často tou nejkritičtější.

První české CV90 by měla posádka v Přáslavicích převzít na konci roku 2026, přezbrojení prvního praporu je plánováno na rok 2027. Do roku 2030 by měla být dodávka kompletní, a česká těžká brigáda konečně vybavená technikou, která odpovídá tomu, co se dnes děje na frontové linii.

Článek Česko už brzy dostane CV90 se systémem UTAAS, který umí sestřelit i stíhačku kanónem na 2 km. Na Ukrajině exceluje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stará matematika: drahý zásah, prázdný zásobník

Ruská taktika masivních raketových úderů stojí na jednoduchém principu saturace. Kombinované salvy balistických raket, střel s plochou dráhou letu a dronů mají zahltit obranu tak, aby některé projektily proklouzly. A i ty, které obrana zachytí, ji stojí víc než útočníka samotný výstřel. Systém Patriot se střelami PAC-3 MSE, tedy interceptory o hmotnosti zhruba 312 kilogramů, které ničí cíl přímým nárazem tělo na tělo při rychlosti přes Mach 5 (přibližně 6 175 km/h), patří k nejúčinnějším protibalistickým zbraním na světě. Jenže právě princip přímého zásahu vyžaduje extrémně sofistikovanou hlavici navedení, přesné řízení a drahou výrobu. Výsledek? Omezené série, dlouhé dodací lhůty a cena, která nutí velitele šetřit každý výstřel.

Podobný problém řeší i francouzsko-italský SAMP/T NG s raketami Aster 30 B1NT, tedy interceptory o hmotnosti 450 kilogramů, délce 4,9 metru a rychlosti až Mach 4,5 (přibližně 5 560 km/h). Program je sice zralejší, první střelby v plné konfiguraci proběhly už v prosinci 2025, ale cenově se pohybuje ve stejné lize. Evropa tak má účinné systémy, ale nemá jich dost a nemůže si dovolit pálit je na každý cíl.

FREYJA: levnější vrstva místo dražšího zázraku

Právě sem míří projekt FREYJA. Nejde o pokus vyrobit „lepší Patriot“. Jde o pokus vytvořit novou, levnější vrstvu evropské protibalistické obrany, která drahé systémy doplní a odlehčí jim. Fire Point vystupuje jako systémový integrátor a architekt celého řešení. Vyvíjí interceptor označený FP-7.x, odvozeninu z rodiny balistických raket FP-7, jejichž útočná verze nese až 150 kilogramů nákladu na vzdálenost do 200 kilometrů. Interceptorová varianta je zjednodušená a optimalizovaná na jinou úlohu: zničit přilétající balistický cíl za zlomek ceny PAC-3 MSE.

Klíčové číslo? Cena zásahu pod 24 milionů korun, tedy pod jeden milion dolarů. To je méně než třetina toho, co stojí jediná střela Patriotu, natož dvě nebo tři.

Německá stopa v projektu je zásadní. Společnost HENSOLDT podepsala v červnu 2026 memorandum o spolupráci a má dodat, testovat a vyrábět radary TRML-4D, mobilní víceúčelové radary s dosahem přes 250 kilometrů a schopností sledovat tisíce cílů současně. Diehl Defence, další německý partner, vstoupil do technologické dohody s Fire Pointem už v dubnu 2026 a paralelně jedná s ukrajinským ministerstvem obrany o radarech, antibalistických řešeních a integraci svých produktů. Fire Point přiznává, že nemá vlastní zkušenosti s radary, hlavicí navedení ani datovým spojením, a právě proto staví na německém know-how místo toho, aby vše vyvíjel od nuly.

Otevřená architektura: víc než jen raketa

Na projektu je pozoruhodné něco, co se skrývá za technickými parametry. Dne 13. července 2026 oznámil Fire Point vznik Integrované antibalistické koalice (Integrated Anti-Ballistic Coalition), sdružení deseti zemí, pro které je FREYJA vlajkovým projektem. A tady se ukazuje druhá rovina oné „nové matematiky“.

Zdrojový kód, řídicí protokoly a klíčová technická řešení mají patřit členským zemím koalice, nikoli jednomu zahraničnímu dodavateli. To je zásadní rozdíl oproti importu amerických systémů, kde kupující dostává hotový produkt, ale nemá přístup k jeho vnitřnostem. FREYJA je koncipována jako otevřená evropská architektura, systém, do kterého se mohou zapojit různé senzory, různé efektory a různé národní komponenty.

Pro Českou republiku to zatím neznamená přímý nákup interceptoru. Česko je od října 2022 členem iniciativy ESSI a v roce 2025 hostilo v Praze jednání podskupiny pro pasivní sledovací systémy. České ministerstvo obrany přitom výslovně popisuje ESSI jako „agnostickou vůči efektorům“, důležitá je sdílená datová architektura, ne konkrétní typ rakety. Pokud se FREYJA stane jednou z vrstev tohoto ekosystému, Česko se jí dotkne přes standardy interoperability a senzorovou síť.

Ambiciózní, ale ne absurdní

Spoluzakladatel Fire Pointu Denys Štilierman v rozhovoru pro Reuters uvedl, že první zachycení balistického cíle plánuje do konce roku 2027. Termín je napjatý, ale ne nereálný. Ve prospěch projektu hraje ukrajinské testovací prostředí; Štilierman zmínil, že povolení ke zkoušce lze na Ukrajině získat během jednoho dne, zatímco v západní Evropě by totéž trvalo měsíce. Proti termínu stojí fakt, že integrace hlavice navedení, datového spojení a řízení letu s německými subsystémy je teprve v počátcích.

Podle nás je nejpoctivější říct toto: termín je realistický pouze při hladké integraci a bez velkých skluzů v testech. Pokud se nepodaří splnit milník do konce roku 2027, neznamená to automaticky konec projektu, spíš prodloužení vývoje a tvrdší politické srovnávání s hotovějšími cestami typu Patriot nebo SAMP/T NG.

Proč je to pro Rusko problém

Pokud FREYJA uspěje, změní se ekonomika ruských raketových útoků. Dnes Moskva počítá s tím, že každá balistická salva vyčerpá obránci drahé a vzácné interceptory. Pokud ale obrana dokáže reagovat levněji a ve vyšších objemech, výhoda saturace klesá. Útočník musí střílet víc, aby dosáhl stejného efektu, a to stojí čas, peníze i výrobní kapacitu, kterou ani Rusko nemá neomezenou.

Dá se čekat, že by Moskva reagovala přesunem tlaku na lov radarů, odpalovačů a výrobních závodů. Ale právě distribuovaná a otevřená architektura FREYJI má být odpovědí i na toto; víc uzlů v síti znamená víc cílů, které musí útočník zasáhnout, aby obranu ochromil.

Na projektu FREYJA není geniální žádný jednotlivý technický trik. Geniální je pokus převést evropskou protiraketovou obranu z logiky vzácných, drahých a neopakovatelných zásahů do logiky levnější, předvídatelnější a škálovatelnější spotřeby. Jestli se to povede, ukáže až reálný test proti balistickému cíli, ale samotný směr uvažování už dnes mění pravidla hry.

Článek Ukrajina a Německo mění matematiku evropské PVO, aby se Rusku nevyplatilo střílet rakety. A je to geniální se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Vorexon umí a proti čemu je určen

Vorexon není univerzální štít nad celou frontovou linií. Je to bodový interceptor, střela navržená tak, aby chránila jeden konkrétní objekt nebo malou oblast. Podle oficiálního technického letáku dokáže zasáhnout bezpilotní letouny, střely s plochou dráhou letu, taktické dělostřelecké rakety, vybrané dělostřelecké granáty, klouzavé bomby i supersonické cíle. Ničí je fragmentační bojovou hlavicí s přibližovacím zapalovačem, nemusí tedy trefit cíl přímo, stačí explodovat v jeho těsné blízkosti.

Navedení funguje ve dvou režimech. Kratší konfigurace umožňuje autonomní bodovou obranu: střela startuje sektorově a v terminální fázi se navádí sama pomocí aktivního radarového vyhledávače. Střední konfigurace pro plný dosah přes 20 kilometrů počítá s tím, že externí radar poskytne korekce během letu a operátor rozhoduje o výběru cíle i odpálení. Při rychlosti Mach 2 a ideálních podmínkách by let na maximální dosah trval přibližně třicet sekund. To je reakční okno, které dává smysl právě proti raketovému dělostřelectvu a klouzavým bombám, hrozbám, které dnes na Ukrajině ničí kritickou infrastrukturu s děsivou pravidelností.

Proč by to mělo Rusko trápit

Ruská armáda si na Ukrajině vybudovala operační model založený na jednoduché logice: zničit protivníkovi radary, velitelská stanoviště, sklady munice a logistické uzly levnými prostředky, dělostřeleckými raketami, klouzavými bombami FAB s navigačními moduly UMPC nebo střelami s plochou dráhou letu. Obránce pak stojí před dilematem. Buď nechá objekt nechráněný, nebo ho brání drahými interceptory typu IRIS-T SLM či NASAMS, kde jedna střela stojí násobně více než útočná munice.

Vorexon má tento poměr obrátit. Destinus sice nezveřejnil konkrétní cenu, ale opakovaně mluví o „nákladově udržitelném interceptu“ a o střele navržené pro velkosériovou výrobu. Pokud se to podaří, vznikne vrstva, která dokáže chránit jednotlivé klíčové body levněji, než kolik stojí jejich zničení. A to je přesně ten typ problému, na který ruská armáda nemá snadnou odpověď, protože její současná strategie stojí na tom, že útok je levnější než obrana.

Samozřejmě, rok 2028 je zatím cílový termín zahájení sériové výroby. Letos jde stále o koncept, v příštím roce mají proběhnout klíčové komponentové a plnohodnotné testy. Firma dosud nemá veřejně oznámeného prvního zákazníka. Deklarované parametry zůstávají vývojovým cílem, nikoli ověřenou realitou. Přesto nejde o prázdný slib: Destinus už provozuje sériovou výrobu střel Ruta v Nizozemsku, společný podnik s Rheinmetallem zajišťuje německou výrobní kapacitu a joint venture s TNO řeší vývoj radarového vyhledávače, tedy klíčové komponenty celého systému.

Jak si stojí vedle konkurence a vedle ruských systémů

Vorexon se svým dosahem přes 20 kilometrů a rychlostí Mach 2 sedá mezi existující evropské vrstvy. Švédská střela RBS 70 NG, kterou zavádí i česká armáda, má účinný dosah přes 9 kilometrů. Německá IRIS-T SLS MK4 dosahuje 12 kilometrů. Francouzský Mistral 3 je zase klasická přenosná střela typu „vystřel a zapomeň“ s jiným operačním určením. Vorexon tak vyplňuje prostor mezi těmito krátkodosahovými systémy a dražšími vrstvami typu IRIS-T SLM s dosahem 40 kilometrů.

Zajímavé je srovnání s ruskými protějšky. Tor-M2E, páteř ruské krátkodosahové protivzdušné obrany, má dosah 15 kilometrů a vlastní akviziční i naváděcí radar integrovaný na pásovém podvozku. Pancir-S1 kombinuje rakety s dosahem do 20 kilometrů a automatické kanony do 4 kilometrů. Oba jsou ale kompletní zavedené systémy s organickými senzory, desítkami let provozu a známými slabinami. Vorexon naopak staví na síťovém principu, spoléhá na externí radary, sdílená data a modulární integraci do širších senzorových sítí. Podle nás je právě tohle jeho největší potenciální výhoda: nemusí vozit vlastní radar, a proto může být levnější, lehčí a snáze rozmístitelný.

Co to znamená pro Česko

Česká armáda dnes buduje protivzdušnou obranu kolem čtyř baterií izraelského systému SPYDER a pokračuje v zavádění švédských kompletů RBS 70 NG na mobilních platformách MARS s dodávkami plánovanými na roky 2028 až 2030. Jenže Koncepce výstavby Armády ČR 2035 obsahuje i projekt „Schopnost C-RAM“, tedy ochranu zájmových prostorů proti raketám, minometné a dělostřelecké munici. Přesně ta kategorie, do které Vorexon spadá.

Veřejně dohledatelný zájem české armády přímo o Vorexon neexistuje. Ale kategorie, kterou tato střela představuje, je v českých plánech černé na bílém. Ať už to nakonec bude Vorexon, nebo jiný systém podobné třídy, česká armáda bude muset tuto mezeru zaplnit. Lekce z Ukrajiny jsou v tomto ohledu jednoznačné: kdo nechrání své radary a sklady bodovou obranou, přichází o ně.

Evropa se učí z Ukrajiny a Destinus není sám

Vorexon nevzniká ve vzduchoprázdnu. Destinus v tentýž den, kdy střelu představil, oznámil strategické partnerství s Thalesem zaměřené na radary, subsystémy a vrstvenou evropskou protivzdušnou obranu. Dříve uzavřel spolupráci s Diehl Defence, výrobcem střel IRIS-T, a s Rheinmetallem na společném podniku pro raketovou výrobu. Firma, která ještě před pár lety experimentovala s hypersonickými letouny, se přeorientovala na to, co Evropa potřebuje teď: rychle vyrobitelné, cenově dostupné efektory proti hrozbám, které každý den dopadají na ukrajinská města a vojenské pozice.

Ruská armáda, která měla být druhou nejsilnější na světě, už více než čtyři roky nedokáže zlomit obranu výrazně menší ukrajinské armády, mimo jiné proto, že Ukrajina dokáže inovovat rychleji, než Moskva stíhá reagovat. Vorexon je dalším příkladem téhož principu, tentokrát na evropské úrovni. Pokud se v roce 2028 skutečně rozběhne sériová výroba, Rusko bude čelit situaci, kdy jeho osvědčená taktika levných úderů na kritické body narazí na obranu, která bude stát zlomek toho, co dnes stojí zachycení jedné klouzavé bomby systémem vyšší třídy.

Zatím jde o koncept s ambiciózním harmonogramem a silným průmyslovým zázemím. Ne o hotovou zbraň. Ale právě tak vypadají projekty, které za dva roky mění pravidla hry: tiše, na papíře, v testovacích halách. A pak najednou letí rychlostí Mach 2.

Článek Rusové mají za 2 roky vážný problém. Evropská střela Vorexon letí rychlostí Mach 2 a sestřelí cokoli do 20 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Paříž, veletrh Eurosatory, polovina června 2026. Na pásovém vozidle ACSV rakouského partnera FFG sedí hranatá optická hlava o hmotnosti asi 450 kilogramů. Vedle ní černá skříň s elektronikou, dalších 350 kilo. Jeden operátor, dosah kilometr, plný azimut. Firma Esh-Tech Systems z izraelského Negevu právě představuje DroneLight, pulzní laserový systém, který má řešit problém, na nějž dosavadní protidronová obrana odpovídá buď příliš draze, nebo příliš pomalu. Otázka zní: kolik z toho je fyzika, a kolik marketing.

Pulzy místo pálení: jak DroneLight funguje

Klasické laserové zbraně pracují v kontinuálním režimu: paprsek zahřívá cíl sekundy až desítky sekund, dokud materiál neselže. DroneLight jde jinou cestou. Podle CEO Ereze Riahiho, kterého cituje Breaking Defense, systém vysílá krátké pulzy o délce zhruba 10 milisekund s frekvencí 5 Hz. Každý pulz nepřehřívá povrch, ale propaluje otvor; firma mluví o „vrtacím efektu“. Na zničení dronu má stačit pět až deset takových otvorů, tedy zasažení baterie, elektroniky nebo kamery. Celý proces má trvat jednu až dvě sekundy.

Průměrný odběr systému činí podle výrobce méně než 4 kW. Jenže pozor: při 5% pracovním cyklu, tedy 50 milisekundách aktivní emise za sekundu, může být okamžitý výkon v pulzu řádově vyšší. Prostý přepočet dává ekvivalent kolem 80 kW během samotné emise. To neznamená, že DroneLight konkuruje stokW systémům v dosahu nebo spektru cílů, ale vysvětluje, proč firma věří, že nízký průměrný příkon stačí k fyzickému zničení malého dronu na kilometr.

Algoritmus, který čte atmosféru

Nejzajímavější tvrzení se netýká samotného laseru, ale softwaru. Esh-Tech říká, že systém tisíckrát za sekundu snímá obraz a hledá takzvaná atmosférická okna, krátké momenty, kdy turbulence mezi laserem a cílem klesne a paprsek projde s menšími ztrátami. Pulzy se pak neposílají v pevném rytmu, ale posouvají se o desítky milisekund, aby trefily vhodnější okno. Podle rozhovoru v EDR Magazine může čekání 50–60 ms na lepší druhý pulz zlepšit účinek o více než 50 %.

Zní to elegantně. Ale je třeba dodat, že jde výhradně o tvrzení firmy a jejího CEO. Nezávislé střelecké testy, vojskové hodnocení ani recenzovaná studie zatím veřejně neexistují. Firma nezveřejnila ani typ laseru, vlnovou délku nebo optickou účinnost, tedy parametry, bez nichž nelze údaje nezávisle přepočítat.

Kolik skutečně stojí jeden zásah

Energetická matematika dává za pravdu levnému zásahu, ale jen v úzkém smyslu. Při odběru 4 kW a době zásahu 1–2 sekundy spotřebuje systém zhruba 1,1 až 2,2 watthodiny. Při českém průmyslovém tarifu je to řádově setiny haléře. I při vojenských nákladech na generátor jde o tisíciny až setiny koruny za elektřinu.

Jenže celkové náklady na jeden sestřel zahrnují amortizaci systému, senzory, chlazení, servis a integraci do velení. Tuto cenu firma nezveřejnila. Tvrdí pouze, že celý systém stojí asi čtvrtinu ceny srovnatelného kontinuálního laseru. Bez konkrétních čísel je to neověřitelné marketingové tvrzení. Řečeno přímo: elektřina na zásah je skutečně za pár korun (a méně), ale to není totéž co cena za sestřelený dron.

DroneLight versus zbytek světa

DroneLight nevstupuje na prázdné hřiště. Izraelský Rafael už v prosinci 2025 předal armádě Iron Beam, stokW systém s dosahem do 10 km, schopný ničit rakety, minometné střely i drony. Tentýž Rafael nabízí lehčí Lite Beam v 10kW třídě na 3 km. Raytheon má 10kW a 50kW varianty HELWS, BlueHalo staví LOCUST X3 s 20–35 kW proti malým dronům a Rheinmetall škáluje moduly HEL od 10 do 100 kW v rámci systému Skynex.

Kam tedy DroneLight patří? Nikam z výše uvedeného. Podle nás je jeho skutečná ambice jinde: obsadit mezeru posledního kilometru u manévrujících jednotek, kde je raketa příliš drahá, velký laser příliš těžký a radiofrekvenční rušení stále méně spolehlivé proti novým typům dronů včetně těch řízených optickým vláknem. Pokud se parametry potvrdí, největší změnu nepřinese síla paprsku, ale poměr mobilita–cena–rychlost proti masovým levným cílům.

Co to znamená pro českou obranu

Armáda České republiky téma protidronové obrany řeší aktivně. Strakoničtí vojáci na cvičení Tobruq Arrows 2026 testovali obranu proti dronům různými zbraňovými systémy, 43. výsadkový pluk zavádí vlastní FPV drony a konference protivzdušné obrany 2026 explicitně označila bezpilotní prostředky za jednu z rozhodujících hrozeb. Česko zároveň jedná s Izraelem o systému SPYDER a buduje vícevrstvou protivzdušnou obranu.

DroneLight by koncepčně mohl doplnit nejkratší vrstvu, ochranu jednotek nebo infrastruktury proti levným FPV kvadrokoptérám. Esh-Tech veřejně nejmenuje žádného konkrétního zákazníka z NATO, ale vystavení s německým FFG v Paříži a opakované zmínky o evropském a americkém trhu jsou jasným signálem exportní ambice. CEO mluví o prvním operačním systému na podzim 2026 a desítkách kusů na začátku roku 2027; harmonogram je ale zatím čistě firemní a pohyblivý.

Jedno je jisté: válka na Ukrajině ukázala, že dron za pár tisíc korun dokáže vyřadit techniku za desítky milionů. DroneLight nabízí lákavou odpověď, levný kinetický zásah bez munice. Teď ji musí dokázat mimo firemní prezentace.

Článek Iraelský laser sestřeluje drony za pár korun a mění algoritmus za pochodu. Odpověď, na jakou svět čekal se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mikrofon za stokorunu, systém za víc

Částka 3 500 Kč, přesněji 100 až 150 eur, odpovídá výrobní ceně jednoho senzoru nEdge Mini. Je to malá krabička osazená MEMS mikrofony se spotřebou pod jeden watt, kterou lze napájet solárním panelem nebo připojit k existující infrastruktuře. Sama o sobě ale dron neodhalí. Síla vzniká až v síti: desítky či stovky takových uzlů pokryjí území a posílají data do lokálního výpočetního hubu nEdge Pro, kde běží AI modely trénované na akustických podpisech motorů a vrtulí. Z více uzlů systém triangulací dopočítává směr, rychlost i přibližnou výšku letu a výsledek odesílá do centrální platformy jako alarm s trajektorií.

Celková cena nasazení (hub, komunikační vrstva, software, instalace a dostatečná hustota senzorů) veřejně zveřejněna nebyla. Přesto i hrubý odhad ukazuje řádový rozdíl oproti aktivnímu radaru: pokrytí perimetru elektrárny stovkou senzorů za 3 500 Kč za kus vyjde na 350 tisíc korun za hardware. Radar srovnatelného pokrytí se pohybuje v desítkách milionů.

Proč „neviditelný“ dává smysl

Označení „neviditelný“ neznamená, že senzor nelze fyzicky najít. Znamená, že Sound Shield nic nevysílá. Aktivní radar funguje jako baterka v temné místnosti, svítí, a tím prozrazuje svou polohu. Pasivní akustika je naopak jako ucho přitisknuté ke zdi. Nepřítel nemá co zaměřit pomocí elektronického průzkumu, protože systém negeneruje žádný radarový ani rádiový signál, který by šlo zachytit. Podle amerického armádního materiálu z dubna 2026 právě tato vlastnost dělá z akustických sítí ideální doplněk klasické protivzdušné obrany, zvlášť tam, kde by aktivní radar přitáhl pozornost nepřátelských protiradiolokačních prostředků.

Samozřejmě to má limity. Akustická detekce trpí v hlučném městském prostředí, za silného větru i při teplotních inverzích, které ohýbají šíření zvuku. Proti tichým elektrickým dronům klesá účinný dosah na stovky metrů, zatímco hlučnější cíle typu íránského Šáhidu lze podle ukrajinských zkušeností zachytit i na kilometry. Sound Shield proto nedává smysl jako samostatná obrana. Dává smysl jako první, nejlevnější a nejhustší vrstva, která aktivuje dražší senzory a efektory až ve chvíli, kdy je to potřeba.

Český systém versus ukrajinský ARes

Sound Shield není na světě sám. Na Ukrajině vznikl akustický systém ARes, který tamní armáda testuje v reálných podmínkách. Podle dostupných informací ARes detekuje FPV drony na 200 až 300 metrů a drony typu Šáhid až na 5 kilometrů, přičemž využívá fázové pole mikrofonů a beamforming k přesnému zaměření cíle pro mobilní palebné skupiny. Americká armáda se o ukrajinské akustické systémy aktivně zajímá.

Český Sound Shield míří jinam. Neslouží primárně k navedení palby v poli, ale ke škálovatelnému pokrytí hranic, energetické infrastruktury a průmyslových areálů. Zakladatel a CEO Neuron Soundware Pavel Konečný veřejně zmiňuje více než 60 tisíc transformačních stanic v Česku, a právě tam vidí potenciál dvojího využití: stejné senzory, které hlídají zdraví transformátoru poslechem jeho vibrací, mohou současně poslouchat oblohu.

Kdo za tím stojí a kde to je

Neuron Soundware není obranný startup bez historie. Firma má přes 130 průmyslových instalací akustické AI u zákazníků jako Bosch, Škoda nebo ČEZ. Její technologie prediktivní údržby, tedy rozpoznávání poruch strojů podle zvuku, běží v továrnách a energetice roky. Obranný pivot přišel s válkou na Ukrajině a s rostoucí poptávkou po levné detekci dronů.

Konečný Sound Shield představil na Dnech průmyslu 2026 v červnu a firma ho nabízí partnerům i v rámci ILA Berlin marketplace, kde hledá pilotní projekty a demonstrace. Potvrzené nasazení u české armády ani u jiné armády NATO se ve veřejných zdrojích zatím nepodařilo dohledat. Technologie je tedy ve fázi aktivní prezentace a hledání prvních operačních partnerů, nikoli ve fázi sériového bojového nasazení.

Právě tady je ale pointa celého konceptu: pokud se cena jednoho uzlu skutečně drží pod 150 eury a spotřeba pod jedním wattem, bariéra pro pilotní nasazení je minimální. A v době, kdy jeden útočný FPV dron stojí pár tisíc korun a dokáže zničit techniku za desítky milionů, má smysl mít v krajině tisíce tichých uší, která nic nestojí na provozu a nepříteli nedávají jediný signál k zaměření.

Článek Český „zvukový štít“ loví drony jen pomocí mikrofonu za 3 500 Kč. Nepříteli je zcela neviditelný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak funguje mikrovlnný kanon za tři koruny na výstřel

RapidDestroyer není klasická zbraň v tom smyslu, jak si ji většina lidí představí. Nevystřelí střelu ani laserový paprsek. Jde o takzvanou radiofrekvenční zbraň směrované energie (RF DEW), která vysílá vysokofrekvenční rádiové pulsy schopné na krátkou vzdálenost přetížit a poškodit elektronické součástky cíle: řídicí desky, přijímače GPS, komunikační moduly. Dron jednoduše ztratí kontrolu a spadne.

Systém je namontovaný na vojenském vozidle, ovládá ho jediný operátor a jeho veřejně uváděný dosah činí až jeden kilometr. Klíčový parametr je ale ekonomický: britské ministerstvo obrany už v květnu 2024 uvádělo cenu kolem 10 pencí za výstřel, tedy přibližně tři české koruny. Pro srovnání: jedna lehká naváděná střela Martlet, kterou Britové rovněž používají proti dronům, stojí řádově statisíce korun. A jakmile ji vystřelíte, je pryč. RapidDestroyer potřebuje jen elektřinu.

Od laseru se liší zásadně. Britský DragonFire, druhý demonstrátor směrované energie, ničí cíle infračerveným paprskem, fyzicky je řeže nebo taví. RapidDestroyer neřeže, ale „vaří“ elektroniku zevnitř. Výhodou je, že dokáže rozšířit paprsek a zasáhnout více cílů současně, což je při obraně proti roji zásadní.

Přes sto dronů, ale ne jedním výstřelem

Číslo „přes 100 dronů“ si zaslouží upřesnění, protože za ním stojí dvě odlišné testovací fáze. V dubnu 2025 ve Walesu britská armáda poprvé v jednom nasazení zlikvidovala dva roje najednou a celkový součet vyřazených cílů napříč všemi zkouškami překročil stovku. To je oficiálně doložený milník.

O rok později, v dubnu 2026, proběhla další série testů na polygonu v Pershore. Vylepšený čtyřpanelový efektor tam podle zprávy analytické agentury Janes zasáhl 80 kvadrokoptér typu Aerial Marks Target o hmotnosti kolem jednoho kilogramu. Zásadní detail: šlo o individuální scénáře, nikoli o rojový útok. Thales přes firemní oznámení z počátku června 2026 tvrdí „konzistentní, téměř okamžité vyřazení každého dronu“, ale rojová aktivita se v této fázi netestovala.

Dohromady to dává silný obraz: systém funguje proti jednotlivým cílům i proti rojům, ve veřejně známých testech úspěšně zasahoval. Kompletní agregovaná statistika zásahovosti ale veřejně k dispozici není.

Proč má Rusko problém

Ruská válečná taktika na Ukrajině stojí mimo jiné na jednoduché matematice zahlcení. Jen v březnu 2026 Rusko podle britského ministerstva obrany vypustilo přibližně 6 500 jednorázových útočných dronů. Každý stojí řádově tisíce dolarů, ale obrana proti němu dosud vyžadovala buď drahou řízenou střelu, nebo sofistikovaný elektronický boj. Poměr ceny útoku a obrany hrál ve prospěch útočníka.

RapidDestroyer tuto ekonomiku obrací. Tři koruny za výstřel proti dronu za desítky tisíc korun: to je poměr, který masový dronový útok mění z levné taktiky v drahý hazard. A právě proto je tento systém pro ruský model vedení války potenciálně nebezpečný. Ne jako univerzální štít, ale jako nástroj, který dramaticky zlevňuje obranu proti nejpočetnější složce vzdušných útoků.

Podle nás je ale důležité vidět i limity. Dosah jednoho kilometru znamená, že RapidDestroyer chrání konkrétní bod: základnu, logistický uzel, velitelské stanoviště. Proti balistickým střelám nebo těžším dronům typu Šáhid-136 s rozpětím křídel přes dva metry a hmotností kolem 200 kilogramů veřejně doložený test zatím neproběhl. Systém je součástí vrstvené protivzdušné obrany, nikoli její náhradou.

Kdy půjde do boje, a co dělá Česko

Navzdory úspěšným testům RapidDestroyer zatím není ve službě. Britské ministerstvo obrany ho dosud nepořídilo jako hotový produkt a parlamentní odpověď z prosince 2024 mluví o plné schopnosti až v raných třicátých letech. Tendrová dokumentace z roku 2023 počítala s horizontem pěti až deseti let pro zavedení do služby. Systém stále nese označení „demonstrátor“, byť velmi pokročilý.

Pro srovnání: laserový DragonFire je o krok dál. První systém pro Royal Navy má být dodán v roce 2027 a kontrakt už byl podepsán. RapidDestroyer na svůj kontrakt teprve čeká.

Česká armáda jde zatím jinou cestou, ale stejným směrem. Na cvičení Drone Shield 2024 testovala desítky antidronových řešení, loni pořídila pasivní sledovací systém PLESS pro lokalizaci cílů v elektromagnetickém spektru a na letošním cvičení Federated Cloud 2026 předváděla prostředky elektronického boje včetně mobilních rušičů. Firma U&C z Kolína vyvíjí interceptor Chaser, tedy kinetické řešení klasickou cestou. Přímý český program mikrovlnné zbraně typu RapidDestroyer se veřejně nepodařilo dohledat, ale doktrinálně by podobná schopnost do alianční vrstvené obrany zapadala.

Závod o mikrovlnnou převahu

Britové nejsou jediní, kdo sází na mikrovlny. Čína veřejně prezentuje systémy Hurricane 2000/3000 a FK-4000, u kterého výrobce deklaruje schopnost zachytávat dronové roje. Rusko už v roce 2015 přes agenturu TASS oznámilo vývoj „mikrovlnného kanonu“ s udávaným dosahem přes deset kilometrů, ale od té doby chybí transparentně doložená testovací stopa srovnatelná s britským programem. Slova a reálné výsledky jsou dvě různé věci.

RapidDestroyer zatím není zázračná zbraň, která sama rozhodne válku. Je to ale první veřejně doložený důkaz, že obrana proti masovým dronovým útokům nemusí stát víc než útok samotný. A to je zpráva, kterou v Moskvě nemohou ignorovat.

Článek Britský mikrovlnný kanon RapidDestroyer smetl přes 100 dronů najednou. Roje neměly šanci, Rusko má problém se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak ze stíhacích raket vznikla pozemní past

Klíč k pochopení DRAGONu leží ve dvou slovech: pasivní infračervené navedení. Střely R-73, R-60 ani americké AIM-9M Sidewinder nepotřebují vlastní radar, který by prozradil pozici odpalovače. Místo toho sledují tepelnou stopu cíle, motor dronu, tření o vzduch, výfukové plyny. Odpalovač tak může stát skrytý, elektronicky tichý, a čekat.

Cíl mu přidělí externí radar zapojený do sítě. Obsluha sedí až sto metrů od odpalovače, připojená kabelem, nebo operuje vzdáleně přes Starlink. Jakmile střela zachytí infračervenou signaturu cíle, odpálí se a dál už nepotřebuje žádné navedení ze země. Právě v tom spočívá „past“: nízkoletící Šáhid nedostane včas varovný signál od radaru přímo u střelce, protože tam žádný velký vyzařující radiolokátor není.

Podle Army Recognition trvá rozvinutí systému do patnácti minut, přechod do bojové pohotovosti zhruba dvě minuty. Aktivní režim vydrží osm hodin, pohotovostní až čtrnáct dnů. Odpalovač nese tři střely a existuje ve dvou známých variantách: tažené trailerové provedení a obrněná samohybná verze H73H, která umožňuje organickou ochranu manévrujících jednotek, nejen statickou obranu objektů.

Tři generace raket v jednom systému

DRAGON není vázaný na jedinou střelu. Právě v tom je jeho pragmatická síla, a zároveň jeho současné omezení.

• R-60 – nejstarší a nejlehčí střela v rodině, sovětská klasika ze šedesátých let. V pozemním odpalu z DRAGONu se jí přisuzuje dosah 5 až 6,5 km. Je to nejdostupnější munice ze skladů.
• R-73 – výkonnější sovětská střela krátkého dosahu. Exportní verze R-73E váží 105 kg, nese osmikilogramovou bojovou hlavici a v leteckém režimu dosáhne až 30 km. Vyniká extrémní obratností díky vektorování tahu. V DRAGONu se uvádí dosah až 15 km.
• AIM-9M Sidewinder – západní střela s vyšší odolností proti infračerveným protiopatřením. V DRAGONu dosahuje 8 až 10 km.
• AIM-9X Block II/II+ – plánovaná integrace, která by znamenala kvalitativní skok. U.S. Navy uvádí datový spoj, režim „vystřel a zapomeň“ a vysokou odolnost proti klamným cílům. Oficiální americký dolet je utajený, ukrajinská grafika pro DRAGON uvádí plánovaných 35 km.
• ST-100 – připravovaná domácí ukrajinská střela, která má do budoucna snížit závislost na konečných zásobách převzatých leteckých raket.

Důvod, proč Ukrajina sahá po sovětských střelách, není jen nouze. Je to ekonomika: R-73 ze skladu je řádově levnější než těžká protiletadlová řízená střela systému NASAMS nebo IRIS-T. A Šáhid za pár desítek tisíc dolarů nestojí za zásah střelou za milion.

Srovnání s tím, co už na frontě funguje

DRAGON nevzniká ve vzduchoprázdnu. Na ukrajinském bojišti už operují západní systémy blízké protivzdušné obrany a stojí za to porovnat, kde končí jejich dosah a kde začíná prostor pro ukrajinskou improvizaci.

Gepard a Skyranger jsou silné v bezprostřední ochraně s vysokým tempem palby. DRAGON je silný jinde: v rozptýlené, tiché raketové vrstvě, která pokrývá větší prostor menším počtem prostředků. Podle nás nejde o konkurenci, ale o doplnění. Válka s masovými drony vyžaduje obojí, kanonovou stěnu na blízko i raketovou síť na střední vzdálenost.

Proč to zajímá i Česko

Český kontext na Eurosatory 2026 existuje a není zanedbatelný. Pardubická RETIA na veletrhu představila světovou premiéru systému ReCUBE GBAD, mobilní platformy velení a řízení pro pozemní protivzdušnou obranu, která integruje senzory a efektory do jednoho řídicího uzlu. CzechTrade organizoval společnou českou expozici s minimálně pěti firmami.

Česká armáda už v podobné dosahové třídě provozuje švédský systém RBS-70 s účinným dosahem do 8 km. Koncepčně je DRAGON zajímavý i pro středoevropský kontext: ukazuje, jak levně zahustit nejnižší vrstvu protivzdušné obrany tam, kde hrozí masové nasazení dronů. Česká kompetence přitom leží spíš v senzorice a velení než v samotných efektorech, a právě kombinace české řídicí vrstvy s adaptovanými střelami by mohla být jedním z modelů, jak se na dronovou hrozbu připravit i v NATO.

Válka dronů si vynucuje nová pravidla

Více než čtyři roky trvající válka na Ukrajině přinesla jednu zásadní lekci: masové nasazení levných bezpilotníků dokáže přetížit i sofistikovanou protivzdušnou obranu, pokud ta spoléhá výhradně na drahé střely. Rusko vysílá Šáhidy v rojích desítek kusů za noc. Každý sestřel těžkou střelou IRIS-T nebo NASAMS znamená ekonomickou prohru obránce, i když je takticky úspěšný.

DRAGON je odpovědí na tuto asymetrii. Není to zázračná zbraň; veřejně dostupné statistiky sestřelů neexistují a způsob rozlišování přátelských a nepřátelských cílů při vzdáleném ovládání přes Starlink nebyl detailně popsán. Výrobní kapacita závisí na konečných zásobách převzatých leteckých střel, dokud nebude připravena domácí ST-100. Ale právě proto je důležité chápat DRAGON ne jako jednotlivou zbraň, nýbrž jako architekturu: modulární, škálovatelnou, postavenou na tom, co je ve skladech k dispozici dnes.

15. června 2026 v Paříži Ukrajina neukázala jen další odpalovač. Ukázala způsob myšlení, který z války s druhou největší armádou světa dělá inženýrský problém, a řeší ho s tím, co má po ruce.

Článek „Infračervený DRAGON“: Ukrajinci vzali stíhací rakety ze sovětských letounů a udělali z nich pozemní past na ruské drony se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak „taxi“ funguje a proč nejde o novou superraketu

Klíčové je pochopit jednu věc: samotná střela IRIS-T SLM má pozemní dosah do 40 kilometrů. To se nezměnilo. Co se změnilo, je místo, odkud startuje. Cobra 600 je proudově poháněný bezpilotní letoun s doletem přibližně 400 kilometrů, který nese jednu IRIS-T na horní odpalovací liště. Vzlétne, doletí do předsunuté pozice a čeká na povel.

Cíl přitom nevyhledává sám. Detekci a přidělení cíle obstarává pozemní radarový systém baterie IRIS-T SLS nebo SLM. Ten přes datalink navede Cobru do správné oblasti, a teprve pak se střela odpoutá a použije vlastní infračervený vyhledávač. Jak na ILA 2026 popsal Janes, nejde o loyal wingmana ani o bojový dron, jde doslova o „airborne launch rail“, vzdušnou odpalovací lištu.

Výsledek? Baterie IRIS-T, která dříve chránila prostor v okruhu 40 kilometrů kolem sebe, teď dokáže zasáhnout cíl stovky kilometrů daleko. Ne proto, že by raketa letěla dál, ale proto, že startuje odjinud.

Proč ne větší raketa nebo stíhačka

Diehl Defence přitom klasickou cestu k delšímu dosahu neopouští. Vedle stávajících systémů SLS (dosah 12 km) a SLM (40 km) firma vyvíjí i IRIS-T SLX s dosahem až 80 kilometrů. Cobra 600 je druhá, paralelní strategie: místo větší a dražší střely posunout odpaliště do vzduchu.

Srovnání s pilotovanou stíhačkou je nasnadě. Eurofighter Typhoon nese IRIS-T jako standardní výzbroj, má vlastní radar, taktický situační obraz a mnohonásobně vyšší rychlost. Jenže stojí desítky milionů eur za letovou hodinu, v kokpitu sedí pilot a jeho ztráta je strategická katastrofa. Cobra 600 je navržená jako levná a ztratitelná. Žádná posádka, žádný vlastní radar, žádná víceúčelová ambice. Podle nás je právě tohle nejsilnější stránka konceptu: ne nová zbraň, ale nový, výrazně levnější způsob, jak dostat existující střelu tam, kde ji potřebujete.

Podobný princip, tedy dron nesoucí raketu, zkoušelo i Rusko s upravenými Šáhidy a starými střelami R-60. Rozdíl je ale zásadní. Cobra 600 je od začátku projektovaná jako síťový prvek napojený na profesionální architekturu protivzdušné obrany, s proudovým pohonem a výrazně vyšším výkonem. Ruské adaptace mají spíš improvizovaný charakter s omezeným situačním povědomím.

Co Cobra neumí a bez čeho nepojede

Bez pozemního radaru, velitelského systému a datalinku je Cobra 600 jen drahý kus kompozitu s přilepenou raketou. To je její zásadní omezení. Nenahrazuje dlouhodosahový systém typu Patriot, nenahrazuje stíhačku a nenahrazuje ani plnohodnotnou vrstvu protivzdušné obrany. Je to násobič dosahu existující baterie, nic víc, nic míň.

Otázky vyvolává i komunikační řetězec. Podle analýzy The War Zone se v souvislosti s Cobrou zmiňuje i přenos dat přes Starlink. V bojových podmínkách to přináší rizika: závislost na komerčním poskytovateli, potenciální zranitelnost vůči elektronickému boji a otázky autorizace. Studie americké Naval Postgraduate School ukazuje, že rušení Starlinku je technicky proveditelné, byť systém vykazuje značnou odolnost; SpaceX v minulosti dokázala ruské rušení rychle eliminovat softwarovou aktualizací. Riziko ale existuje.

Kde je projekt dnes, a kde není

Cobra 600 není powerpointová prezentace. Polaris má za sebou přes 250 letů svých demonstrátorů a testovací zázemí v Peenemünde. Na ILA byl vystaven fyzický kus se dvěma motory, konceptové materiály ukazují i čtyřmotorovou variantu. Proběhly letové testy s maketou střely IRIS-T.

Co ale zatím chybí:

• Veřejně potvrzený ostrý odpal
• Sériová konfigurace s finálními parametry
• Certifikovaná integrace do konkrétní baterie
• Známý zákazník a termín zavedení do výzbroje

Vývoj dosud financuje především Diehl Defence z vlastních zdrojů, alespoň jedna blíže neurčená země podle dostupných informací do projektu rovněž investovala. Spolupráce vznikla oficiálně v červnu 2025 na pařížském aerosalonu; od podpisu smlouvy k prvnímu veřejnému představení uběhl přesně rok.

Co to znamená pro Česko a evropskou obranu

Česká republika je od října 2022 členem iniciativy ESSI (European Sky Shield Initiative) a v jejím rámci dokonce vede pracovní skupinu pro pasivní senzory. Jenže české ministerstvo obrany výslovně uvádí, že jako efektor bude používat systém SPYDER CZ, nikoli IRIS-T. Přímý nákup Cobry 600 jako doplňku k neexistujícím českým bateriím IRIS-T tedy nedává smysl. Zajímavější je jiná rovina: právě pasivní senzory a datová integrace, kterým se Česko v ESSI věnuje, jsou přesně tím, co předsunuté „shootery“ typu Cobra potřebují ke svému fungování.

Ve stejném týdnu, kdy se Cobra 600 představila na ILA, podepsaly Airbus a Diehl Defence rozšíření spolupráce v integrované protivzdušné a protiraketové obraně s výslovným odkazem na NATO a ESSI. Cobra 600 tak není izolovaný veletržní exponát, ale dílek skládanky, ve které se evropská protivzdušná obrana posouvá od jednotlivých baterií k síťové architektuře.

Od létajícího demonstrátoru k bojově použitelnému systému zbývá ještě řada velkých kroků. Ale samotná myšlenka, vzít osvědčenou raketu a místo jejího vylepšování ji prostě odvézt blíž k cíli, je elegantně jednoduchá. A právě jednoduché nápady mívají v obraně nejdelší životnost.

Článek Němci vymysleli „létající taxi“ pro raketu IRIS-T. Dolet protivzdušné obrany rázem vyskočil ze 40 na 400 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč padesát let starý stroj funguje proti moderním dronům

Flakpanzer Gepard vstoupil do služby Bundeswehru v roce 1976 na podvozku tanku Leopard 1. Podle profilu na stránkách Bundeswehru disponuje vyhledávacím radarem s dosahem 15 kilometrů, sledovacím radarem a dvojicí 35mm kanónů Oerlikon s efektivním dostřelem proti vzdušným cílům až 5 500 metrů. Původně měl chránit pozemní jednotky před sovětskými bitevními vrtulníky a nízkoletícími letouny.

Ruské drony Šáhid-136 (v ruské terminologii Geraň-2) jsou paradoxně jednodušší cíl, než na jaký byl Gepard konstruován. Letí pomalu (odhadovaná rychlost kolem 185 km/h), po předvídatelné trajektorii a bez schopnosti manévrovat. Pro radar a palebný systém navržený na sledování mnohem rychlejších a obratnějších letadel jde o relativně snadnou kořist. Rozhoduje kombinace: vlastní radar najde cíl, řídící systém navede kanóny, salva 35mm nábojů ho zničí. Celé bez jediné rakety.

Radar, který „ignoruje ptáky“, co to znamená

Mediální zkratka o radaru, který přehlíží hejna ptáků a zaměří dron, zní efektně. Skutečnost je technicky střízlivější, ale neméně zajímavá. Veřejně dostupné specifikace Gepardu neobsahují detailní popis softwarového algoritmu třídění cílů. Princip je ale v radarové technice dobře známý.

Odborné práce, například studie Univerzity St Andrews z roku 2019 nebo výzkum publikovaný na serveru NASA Technical Reports, ukazují, že radary dokážou rozlišit dron od ptáka podle takzvaných mikro-Dopplerových signatur. Rotující vrtule dronu vytváří jiný odraz než mávající křídla ptáka. Další vodítko je charakter trajektorie: dron letí hladce a řízeně, hejno ptáků se pohybuje chaoticky. Testy NASA dosáhly přesnosti rozlišení přes 95 %.

U Gepardu je bezpečné říct, že jeho radarový systém dokáže citlivě třídit cíle, a právě tato schopnost mu umožňuje efektivně pracovat v prostředí, kde by méně sofistikovaný systém zahlcovaly falešné poplachy.

Spodní patro obrany, které rakety nenahradí

Gepard nedělá totéž co Patriot nebo IRIS-T. A právě v tom je jeho hodnota. Německo Ukrajině dodalo také šest systémů IRIS-T s efektivním dosahem 40 kilometrů a čtyři odpalovací zařízení Patriot s dosahem kolem 68 kilometrů. Ty řeší balistické rakety, střely s plochou dráhou letu a letadla, tedy cíle, na které Gepard nedosáhne.

Jenže jedna raketa Patriot stojí řádově miliony korun. Šáhid stojí zlomek. Rusko jich od začátku plnohodnotné invaze vypustilo tisíce. Ukrajinská policie k 8. květnu 2026 evidovala přes 100 848 dronových útoků, z toho více než 55 tisíc v roce 2025 a téměř 21 tisíc jen za první čtyři měsíce roku 2026. Přes 1 500 útoků mířilo na energetické objekty, 552 na železniční infrastrukturu.

Proti takové záplavě je ekonomicky neúnosné střílet drahými raketami. Gepard se svými 35mm náboji představuje řádově levnější řešení. Ukrajinské ministerstvo obrany tuto logiku v roce 2026 dotáhlo ještě dál: jednotky denně dostávají přes 1 500 interceptorových dronů proti Šáhidům a armáda nakoupila 8 000 kusů interceptoru Octopus. Cíl je jasný: zahustit spodní vrstvu obrany a šetřit rakety na těžší hrozby.

Rusové nejsou bezmocní, ale Gepard jim komplikuje život

Bylo by naivní tvrdit, že Rusko nemá odpověď. Reaguje saturací: posílá drony ve vlnách, zvyšuje výrobu a nasazuje levné útočné prostředky typu Lancet právě proti cenné západní technice. Podle Reuters z června 2023 Rusko produkci Lancetů výrazně navýšilo jako asymetrický nástroj proti západním systémům.

Gepard přesto Rusům výrazně komplikuje nízkou vrstvu útoku. Každý sestřelený Šáhid je dron, který nedoletěl k elektrárně, teplárně nebo obytné čtvrti. A každý náboj, který ho sundal, stál zlomek ceny rakety.

Že nejde o jednorázovou epizodu, potvrzuje i průmysl. Rheinmetall v lednu 2025 oznámil další kontrakt na 180 tisíc kusů 35mm munice s dodávkami od roku 2026. A Bundeswehr mezitím objednal 19 nových Skyrangerů 30, duchovních nástupců Gepardu, s dodáním do roku 2028 v rámci evropské iniciativy Sky Shield.

Co to znamená pro Česko

Česká armáda přímý ekvivalent Gepardu, tedy radarově naváděný samohybný kanónový prostředek krátkého dosahu, ve veřejně doložené výzbroji nemá. Disponuje jinými vrstvami: radary MADR, raketovým systémem SPYDER, vozidly MARS s řízenými střelami RBS-70 NG a prvky elektronického boje. Na konferenci protivzdušné obrany v roce 2026 armáda otevřeně mluvila o potřebě moderních systémů SHORAD, laserů a komplexního ekosystému proti dronům.

Veřejný kontrakt na český „nový Gepard“ zatím neexistuje. Ale válka na Ukrajině jednoznačně ukázala, že vícevrstvá protivzdušná obrana bez husté a levné spodní vrstvy má slepou skvrnu, a právě tu padesát let starý německý stroj na ukrajinském nebi každou noc zaplňuje.

Článek Německý protiletadlový tank Gepard z roku 1976 vytřel Rusům zrak. Má radary, které ignorují hejna ptáků, ale zaměří drony se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak má lovit drony

Celý řetězec začíná detekcí. P19 nese radar s aktivním elektronickým řízením paprsku (AESA) a zatažitelný elektrooptický a infračervený senzor. Podle firemní brožury má letoun nejprve zachytit a sledovat cíl, typicky dlouhodosahový útočný dron letící nízko nad terénem, kde ho pozemní radary snadno ztratí za horizontem. Pak se rychle přiblíží do vhodné pozice a nasadí efektor.

Možností je víc. Quantum uvádí zachycovací drony, laserem naváděné střely, kulometné kontejnery i barážující munici. Šest křídelních závěsníků se standardními natovskými úchyty dává prostor pro různé kombinace. Klíčový interceptor v portfoliu firmy se jmenuje STRILA a je výslovně navržený proti cílům třídy Šáhid-136 a Šáhid-131, tedy přesně těm dronům, kterými Rusko systematicky útočí na ukrajinskou infrastrukturu. Quantum přitom už má kontrakt na dodávku 15 000 interceptorů pro Ukrajinu, takže nejde o firmu, která by se v protidronové obraně teprve rozkoukávala.

Pilot, nebo nikdo: co to znamená

Výraz „přepínač“ pochází z rozhovoru německého serveru hartpunkt s hlavním vývojářem Larsem Peterem. Ten popsal, že v hotovém systému má být přechod mezi pilotovaným a bezpilotním režimem možný „jednoduchým přepnutím spínače“. Zní to dramaticky, ale realita je nuancovanější.

„Nikdo v kokpitu“ neznamená „nikdo v rozhodování“. Oficiální materiály firmy zdůrazňují, že kritické rozhodování, zejména o nasazení zbraně, má zůstat lidskému operátorovi. Letoun v bezpilotním režimu řídí pozemní nebo vzdálený operátor přes datové spojení, případně jedná podle předprogramovaného scénáře pod dohledem řídicího systému MOSAIC UXS. Jde tedy o dálkově řízený provoz, ne o plně autonomní stroj bez lidského dohledu.

Peter navíc nevyloučil variantu zcela bez kokpitu, která by byla levnější a unesla víc nákladu. Proč tedy firma začíná s verzí, kde pilot sedět může? Důvody jsou dva: v Německu je jednodušší certifikovat a testovat pilotovaný letoun, a zároveň tím firma získá dříve schvalitelný produkt pro zákazníky, kteří bezpilotní provoz ještě regulatorně nezvládnou.

Čísla, která kolují, a co říkají oficiální dokumenty

Na internetu se po představení P19 rychle rozšířil údaj o nosnosti 1 400 kilogramů. Jenže podle oficiálního technického listu je 1 400 objem interního paliva v litrech. Skutečný deklarovaný payload, tedy užitečné zatížení na vnitřních i vnějších závěsnících dohromady, činí 2 500 kilogramů. Rozdíl je zásadní a posouvá P19 do výrazně jiné kategorie.

Další klíčové parametry z technického listu:

• Cestovní rychlost: 537 km/h
• Praktický dostup: 7 620 metrů
• Vytrvalost: přes 18 hodin
• Provoz v prostředí bez satelitní navigace: deklarován

Pro srovnání: turecký Bayraktar TB2 dosahuje maximálně asi 204 km/h a unese 150 kg nákladu. Americký MQ-9A Reaper má vyšší dostup a delší vytrvalost, ale je čistě dálkově řízený a výrazně dražší. P19 se na papíře řadí někam mezi ně, rychlejší a silnější než lehké drony, levnější a flexibilnější než těžké platformy.

Specifikace jsou ovšem označeny jako předběžné. Mohou se změnit.

Prototyp, ne hotový zbraňový systém

Tady je potřeba držet proporce. Na ILA nestál bojově způsobilý letoun. Stála maketa a za ní prezentace projektu, který je ve fázi výroby prototypu. Lars Peter v rozhovoru pro hartpunkt uvedl, že první let je plánován na rok 2027, kdy mají začít i systémové zkoušky. Cena nebyla zveřejněna. Žádný zákazník nebyl oznámen. Termín dosažení bojové způsobilosti firma nestanovila.

Realisticky tedy mluvíme o stroji, který by mohl být operačně nasaditelný spíše v druhé polovině dekády. Pro Ukrajinu, která protidronovou obranu potřebuje teď, to znamená, že P19 nepřijde včas na současnou fázi konfliktu, i když Quantum s ukrajinskými silami už spolupracuje přes společné podniky a dodávky interceptorů.

Proč to přesto dává smysl

Skutečná hodnota PULSE P19 nespočívá v jednom přepínači ani v jednom letounu. Spočívá v ekonomice. Sestřelit Šáhid za pár tisíc dolarů raketou za statisíce je dlouhodobě neudržitelné. Nasadit stíhačku za desítky milionů na hlídkování proti rojům levných dronů taky ne. P19 má vyplnit mezeru: levnější, vytrvalá vzdušná vrstva, která dokáže hlídkovat hodiny, sama hledat cíle a nasazovat proti nim přiměřeně drahé efektory.

NATO tento směr potvrzuje. Únorová politika integrované protivzdušné a protiraketové obrany z roku 2025 výslovně zdůrazňuje vícevrstvý přístup kombinující vzdušné i pozemní prostředky. Projekt LCI-X aliance NATO ACT testuje interoperabilní propojení senzorů, rušiček a interceptorů. Česká armáda na konferenci protivzdušné obrany 2026 akcentovala totéž: flexibilní, rychle reagující řešení; vedle systému SPYDER paralelně řeší i vrstvy C-UAS a C-RAM.

PULSE P19 do této mozaiky zapadá jako jeden dílek. Ne jako samospásný štít, ale jako mobilní vzdušný uzel, který vidí za horizont a dokáže jednat. Jestli ten dílek skutečně funguje, ukáže až rok 2027, kdy má poprvé vzlétnout něco víc než PowerPoint.

Článek Němci postavili letoun, který je metlou na ruské drony. Přepínač v kokpitu rozhodne, jestli letí pilot, nebo nikdo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Rumunsko kupuje

Nejde o jeden raketový komplet, ale o celý sedmiletý program budování spodní vrstvy protivzdušného štítu. Podle rumunského ministerstva obrany rámcová smlouva zahrnuje:

• šest integrovaných systémů SHORAD-VSHORAD,
• šest samostatných systémů SHORAD (krátký dosah),
• šest samostatných systémů VSHORAD (velmi krátký dosah),
• výcvikový a školní systém,
• simulační systém pro operátory VSHORAD,
• munici, logistickou podporu a přenos výrobních licencí do Rumunska.

Oficiální komuniké pracuje s kategorií SHORAD-VSHORAD a výrobce nejmenuje. Ve veřejných zdrojích i v kontextu české akvizice téhož typu však jde o rodinu SPYDER izraelské firmy Rafael. Verze All-in-One (AiO) kombinuje tři typy střel: Python-5 s dosahem 15 km, I-Derby SR s dosahem 20 km a I-Derby ER s dosahem až 40 km. Dostup činí podle varianty střely 6, 9 nebo 12 km. Klíčový parametr: přechod z pochodu do bojové pohotovosti trvá tři minuty a systém dokáže současně řídit palbu na čtyři cíle. Celá rodina SPYDER pokrývá podle produktového katalogu Rafaelu pásmo 20 až 80 km podle konfigurace.

Proč právě teď a proč spodní vrstva

Válka na Ukrajině trvá od února 2022 déle než čtyři roky a Rumunsko leží přímo na jejím jihozápadním okraji. Bukurešť opakovaně řešila reálné incidenty: v dubnu 2026 ministerstvo obrany potvrdilo nález trosek dronu v okrese Tulcea, v listopadu 2025 rumunské letectvo reagovalo na narušení vzdušného prostoru a vyslalo stíhačky. Nejde o abstraktní hrozbu, drony a trosky už dopadly na rumunské území.

Ministr Miruța popsal program SHORAD-VSHORAD jako „poslední vrstvu“ obrany, jakýsi ochranný plot kolem chráněného objektu. Patriot, který Rumunsko rovněž provozuje, řeší vyšší patro: balistické střely a cíle ve větších výškách a vzdálenostech. Jenže levné drony, střely s plochou dráhou letu a nízko letící munice proklouznou pod jeho optimální záběr. Právě tuto mezeru SPYDER vyplňuje. NATO samo označuje Rumunsko za strategicky klíčový stát na východním křídle a od září 2025 vede na východní hranici Aliance aktivitu Eastern Sentry, zaměřenou mimo jiné na reakci na dronové incidenty.

Proč Rusko nemá snadnou odpověď

Rusko samozřejmě disponuje řadou útočných prostředků. Protiradiolokační střela Ch-31P je navržená právě k ničení radarů protivzdušné obrany, letí rychlostí přes Mach 3 (přibližně 3 700 km/h) a navádí se na zdroj elektromagnetického záření. Jenže SPYDER umí pracovat i pasivně, přes elektrooptické senzory, aniž by vyzařoval radarový signál. A hlavně: Rumunsko nekupuje izolovaný komplet, ale článek síťově zapojené, vícevrstvé obrany NATO.

Ruský krátkodosahový ekvivalent Pancir-S1M kombinuje rakety s dosahem 20 až 30 km a 30mm kanóny účinné do 4 km, přičemž zvládá současnou palbu na čtyři cíle. Na papíře podobná kategorie. V praxi ale Pancir-S1M na Ukrajině opakovaně selhal proti rojům dronů a jeho bojová spolehlivost je přinejmenším diskutabilní. Dlouhodosahový S-400 je zase obranný systém, chrání ruské pozice, ne proráží ty nepřátelské.

Podstata titulkového tvrzení spočívá v tom, že neexistuje veřejně doložený jednoduchý ruský prostředek, který by sám o sobě spolehlivě prorazil moderní vícevrstvou obranu NATO, do níž SPYDER zapadá jako její nejspodnější, ale nezbytný článek. Armáda je tak silná jako její nejslabší vrstva, a Rumunsko právě tu nejslabší posiluje.

Český kontext: SPYDER už slouží i u nás

Podstatné je, že SPYDER není exotika. Armáda České republiky pořizuje čtyři baterie téhož systému za 13,7 miliardy korun a první z nich v roce 2024 úspěšně prošla operačním testem. SPYDER u nás nahrazuje zastaralý sovětský systém 2K12 KUB. Na integraci se podílejí české firmy RETIA a Vojenský technický ústav.

Rumunský nákup je přitom řádově větší: osmnáct systémů různých konfigurací oproti čtyřem českým bateriím. Bukurešť navíc tlačí na lokalizaci výroby; ministr Miruța v dubnu 2026 uvedl, že šedesát procent produktů pro rumunskou armádu se má vyrábět přímo v Rumunsku, včetně přenosu licencí na moderní technologie. To je ambice, která přesahuje pouhý nákup hotového zboží.

Kdy bude štít stát

Podle rámcové smlouvy mají být první dva systémy VSHORAD dodány do tří let od podpisu prvního následného kontraktu. Pokud implementace odstartovala v červnu 2026, první kusy by měly být operační orientačně kolem roku 2029. Celý program běží sedm let, plné nasazení všech osmnácti systémů se tedy dá čekat na přelomu dvacátých a třicátých let.

Rumunsko tím dokončí architekturu, která sahá od Patriotu přes střední vrstvy až po SPYDER u země. Není to superzbraň. Je to chybějící spodní patro, bez kterého by celý štít měl slepou skvrnu tam, kde jsou dnes hrozby nejčastější: nízko, pomalu a levně.

Článek Rumunsko kupuje izraelský protivzdušný štít za více než 50 miliard Kč. Sází na systém, který Rusko nemá čím překonat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdo je Rainer Saks a proč mu naslouchat

Saks není komentátor z Twitteru. Řídil estonskou zahraniční zpravodajskou službu, tedy instituci, která leží na prvním kontaktním bodě mezi NATO a Ruskem. Estonsko sdílí s Ruskem 294 kilometrů hranice a jeho zpravodajci sledují ruské vojenské pohyby s intenzitou, jakou si většina západoevropských zemí nemůže dovolit ignorovat.

Jeho červencový výrok navíc nestojí osamoceně. Už výroční zpráva Estonské zahraniční zpravodajské služby z 10. února 2026, podepsaná současným šéfem služby Kaupem Rosinem, konstatuje, že Rusko nemá v úmyslu vojensky napadnout Estonsko ani jiný stát NATO v příštím roce, a pravděpodobně ani v tom dalším. Saks toto institucionální hodnocení v létě posunul ještě dál: nejde jen o záměr, ale o holou neschopnost.

Tři slabiny, které Rusko svazují

Saksova argumentace stojí na třech konkrétních pilířích, z nichž každý sám o sobě představuje zásadní překážku pro otevření druhého velkého frontu.

Personální krize. Už v dřívějším hodnocení pro ERR Saks uvedl, že ruské ztráty na Ukrajině převyšují náborovou kapacitu. Estonská rozvědka to potvrzuje: počet dobrovolníků klesá, regiony musí za každou cenu plnit náborové kvóty a Moskva sahá k nátlakovým metodám náboru. Pro válku s NATO by Rusko potřebovalo plnou mobilizaci, a tu si Kreml politicky nemůže dovolit, aniž by přiznal, že „speciální vojenská operace“ selhala.

Vyčerpané zásoby. Veškerá dostupná munice, technika a logistika proudí na ukrajinský front. Rusko sice podle estonské rozvědky zvýšilo výrobu dělostřelecké munice od roku 2021 více než sedmnáctinásobně, jenže i tato produkce sotva stačí pokrývat spotřebu jednoho bojiště. Na druhé velké tažení jednoduše nezbývá.

Protivzdušná obrana v troskách. Tohle je možná nejviditelnější slabina. Ukrajinské drony a rakety v červnu a červenci 2026 zasáhly cíle v Moskvě i v ruském týlu. Ukrajinské ministerstvo obrany hlásí od začátku roku přes 800 000 dronových úderů na nepřátelské cíle. Saks to komentuje přímo: ruská protivzdušná obrana „v podstatě nefunguje“ na úrovni, která by byla nutná pro ochranu vlastního území, natož pro projekci síly proti NATO.

Slabost dočasná, ne trvalá

Tady je ovšem zásadní nuance, kterou by bylo nezodpovědné přehlédnout. Saksovo hodnocení popisuje dnešek, ne zítřek. A estonská rozvědka i další evropské zdroje varují, že Rusko pracuje na tom, aby se současná slabost změnila.

Moskva provádí vojenskou reformu, buduje nové bezpilotní jednotky a snaží se obnovit strategické zásoby. Německý vládní materiál ze září 2025 cituje bezpečnostní kruhy, podle nichž by Putin mohl být schopen zaútočit na území NATO nejpozději do roku 2029. Ne že to udělá, ale že by to mohl umět. Rozdíl mezi „nemůže teď“ a „nebude moci nikdy“ je propastný.

Saks sám tento kontrast vnímá. Zatímco konvenční útok považuje za aktuálně nemožný, hybridní operace podle něj probíhají každý den: informační útoky, zpravodajská aktivita, incidenty s drony ve vzdušném prostoru aliančních zemí, sabotáže. Připomíná poškození auta estonského ministra vnitra, výbuch v českém muničním skladu ve Vrběticích i pokus o atentát na šéfa německého zbrojního koncernu Rheinmetall. Rusko nemusí posílat tanky, aby působilo škody.

Co na to NATO a Česko

Aliance na ruskou hrozbu reaguje systémově a bez ohledu na to, zda je přímý útok pravděpodobný dnes, nebo za tři roky. Na východním křídle NATO operuje devět mnohonárodních bojových uskupení, běží aktivita Eastern Sentry a alianční politika integrované protivzdušné obrany klade důraz právě na tento region.

Česko jde stejným směrem. Ministerstvo obrany vyčlenilo na rok 2026 rozpočet 184,7 miliardy korun, tedy zhruba 2,06 procenta HDP. Před summitem NATO v Ankaře česká delegace výslovně označila za prioritu posilování obranných schopností. Armáda ČR cvičí hostitelskou podporu spojeneckých sil na vlastním území a vrchní velitel spojeneckých sil NATO v Evropě při květnové návštěvě Prahy zdůraznil, že riziko už nelze přenášet na ostatní spojence.

Nižší akutní hrozba tedy neznamená menší investice. Právě naopak: okno, ve kterém je Rusko příliš vyčerpané na přímý útok, je přesně ten čas, kdy se dá obrana budovat bez tlaku.

Proč média přesto píší o ruském útoku

Saks má pro alarmistické titulky v západních médiích ostré slovo. Část z nich podle něj přebírá ruské narativy, a tím nevědomky pomáhá informační operaci, jejímž cílem je vrátit Moskvě strategickou iniciativu. Kreml chce, aby se Západ bál; strach paralyzuje rozhodování, podkopává jednotu a odvádí pozornost od skutečných slabin ruské armády.

Rozlišení je přitom jednoduché. Plánovat obranu proti budoucí schopnosti je zodpovědnost. Panikařit kvůli současné schopnosti, která neexistuje, je přesně to, co si Moskva přeje.

Rusko dnes nemá kapacitu zaútočit na NATO. Ale pracuje na tom, aby ji jednou mělo. Okno příležitosti pro západní obranu je otevřené, a každý rok, kdy se nevyužije, ho zužuje.

Článek Rusko nemá šanci zaútočit na NATO, je žalostně slabé. Chybí mu záložníci i protivzdušná obrana se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pulzy místo souvislého paprsku

Klasické vojenské lasery pracují kontinuálně: drží paprsek na cíli a zahřívají ho, dokud se nerozpadne. Problém je atmosféra. Turbulence, vlhkost a prach paprsek rozptylují, a tak musí být výkonnější a držet na cíli déle, někdy přes patnáct sekund. To žene spotřebu nahoru a zpomaluje reakci proti rychlým nebo početným cílům.

Esh-Tech podle vlastních materiálů volí jinou cestu. DroneLight vysílá krátké vysokoenergetické pulzy, které materiál cíle odebírají takzvaným „vrtacím“ efektem, fyzicky ho odvrtávají. Firma tvrdí, že místo přetlačování atmosféry využívá krátká okna lepšího přenosu mezi pulzy. Výsledek v číslech: 1–2 sekundy do neutralizace a deklarovaný příkon systému přibližně 4 kW. Pro srovnání: AeroVironment nabízí svůj LOCUST X3 ve třídě 20–35+ kW, americký nLIGHT představil letos řadu HADES v kategorii 70 kW. DroneLight cílí na řádově jinou energetickou stopu.

Jedno upřesnění k titulkovému přirovnání: běžná rychlovarná konvice má příkon kolem 2 000–2 400 W. Čtyři kilowatty jsou tedy víc, ne méně. Přesnější je říct, že DroneLight spotřebuje řádově jednotky kilowattů, nikoli desítky jako konkurence.

Laser na pohyblivém obrněnci

Samotné sestřelení dronu laserem není novinka. Novinka je, kde to DroneLight dělá. Systém je integrovaný na německé modulární obrněné vozidlo FFG ACSV, které se sériově dodává od roku 2021 a disponuje motorem o výkonu 460 kW. Čtyři kilowatty pro laser jsou v tomto kontextu zlomek kapacity platformy. Vozidlo má standardizovaná rozhraní pro napájení, data i hydrauliku, takže integrace nevyžaduje přestavbu.

DroneLight pokrývá 360° kolem a nad vozidlem s dosahem do jednoho kilometru. Obsluhuje ho jeden operátor, systém automaticky sleduje cíl a navádí na něj paprsek. Firma uvádí kadenci přibližně 30 neutralizací za minutu, tedy sekvenční ničení cílů jednoho po druhém; ne jeden paprsek proti celému roji naráz, ale dostatečně rychlou sekvenci na to, aby roj postupně proředila.

Důležité je odlišit, o jakou „aktivní ochranu“ jde. Nejde o klasický systém aktivní ochrany typu Trophy, který zachytí protitankovou střelu metr od pancíře. DroneLight vytváří obrannou bublinu v okruhu stovek metrů zaměřenou výhradně na drony. Je to nová vrstva, ne náhrada stávajících systémů.

Co zatím chybí

Esh-Tech na svém LinkedIn profilu mluví o úspěšných venkovních demonstracích, výběru do programu izraelského MAFAT, komerčních kontraktech s „vedoucími mezinárodními obrannými firmami“ a platících zákaznících. Jména ale nezveřejnila. Nezávisle publikovaná data ze srovnatelných testů, stejná metodika, stejné počasí, stejné typy cílů, rovněž chybí.

Největší otazník visí nad atmosférickými podmínkami. Firma sama přiznává, že turbulence a vlhkost paprsek oslabují, a tvrdí, že její pulzní architektura tento problém částečně řeší. Konkrétní výkonovou obálku pro déšť, mlhu, kouř nebo bojové zadýmení ale veřejně nepublikovala. U laserových zbraní jde o notoricky citlivou oblast a bez těchto dat nelze říct, jak se systém chová mimo ideální podmínky demonstrace za jasného dne.

Stejně tak není jasné, zda uváděné 4 kW znamenají příkon celého systému včetně senzorů a řízení, nebo jen laserového efektoru. Firma používá formulaci „spotřeba energie přibližně 4 kW“ bez bližšího rozpisu.

Český kontext: senzory ano, laser zatím ne

DroneLight měl premiéru na Eurosatory 2026 v Paříži (15.–19. června), kde má Česko rekordní zastoupení. České velvyslanectví v Paříži informovalo o inauguraci národního pavilonu 15. června v hale 5 a CzechTrade organizoval společnou expozici českých firem.

Česká armáda protidronovou obranu sleduje aktivně. Na letošním cvičení Federated Cloud 2026 se prezentovaly technologie ochrany proti dronům za přítomnosti premiéra i ministra obrany. Ministerstvo obrany označuje protidronovou obranu za prioritu a zdůrazňuje, že proti dronům nefunguje jeden zázračný prostředek, ale kombinace rušení, detekce a kinetického ničení.

Právě v detekci a rušení má český průmysl silnou pozici. Pardubická RETIA nabízí vrstvený systém ReCAS kombinující radar, elektrooptické a radiofrekvenční senzory proti dronům včetně rojů. Vojenský technický ústav prohlubuje spolupráci s resortem obrany na nových technologiích. Realistická česká role v ekosystému, do kterého DroneLight zapadá, jsou senzory, velení a řízení, elektronický boj a integrace na vozidlo. Vlastní pulzní laser z české dílny zatím na obzoru není, ale vrstva, do které by se napojil, ano.

Pokud Esh-Tech dostojí svým číslům i mimo showroom, otevře se cesta k protidronové obraně, která nepotřebuje vlastní elektrárenský vůz v konvoji. A to je změna, která se týká každé armády provozující obrněnce, českou nevyjímaje.

Článek 2 sekundy a s dronem je amen: izraelský pulzní laser je nová aktivní ochrana obrněnců a spotřebuje méně než varná konvice se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je GARMR a proč nestačí dosavadní obrana

Systém GARMR představil Diehl Defence poprvé v nové podobě 20. února 2026 na veletrhu Enforce Tac v Norimberku. Jde o hybridní modulární platformu protivzdušné obrany zaměřenou primárně na bezpilotní hrozby, od malých multikoptér přes íránské drony typu Šáhid až po ruské Lancety. Systém využívá umělou inteligenci k detekci, identifikaci, klasifikaci a prioritizaci cílů. Rozhodnutí o zásahu ale zůstává na lidské posádce, což odpovídá jak revidované strategii NATO pro vojenskou AI z roku 2024, tak německému právnímu rámci.

Problém, který GARMR řeší, není schopnostní, ale ekonomický. Evropské armády umějí kamikadze drony sestřelit. Jenže to dělají střelami, jejichž cena je řádově stovky tisíc až miliony eur za kus. Podle agentury Reuters objednalo Německo 665 střel IRIS-T SLM za 1,26 miliardy eur, tedy zhruba 1,9 milionu eur (asi 47 milionů korun) za jednu střelu. I levnější varianta standardní IRIS-T vychází na přibližně milion eur za kus. Při masových útocích desítek dronů, jaké Rusko opakovaně provádí na Ukrajině, se zásobník drahých střel vyčerpává rychleji, než ho průmysl dokáže doplnit. A právě tady vstupuje do hry Hornet.

Hornet Block 2: interceptor, ne raketa

Destinus se oficiálně prezentuje jako evropský výrobce se sídlem v Nizozemsku a průmyslovou stopou napříč kontinentem. Označení „německý Hornet“ v titulku je zkratka odkazující na to, že dron vstupuje do německého obranného ekosystému Diehl Defence, a právě tam získává svou novou roli.

Hornet Block 2 je kontejnerově odpalovaný víceúčelový interceptor určený proti subsonickým vzdušným hrozbám i pozemním a námořním cílům. Jeho klíčové parametry:

• Dosah: 150+ km
• Nosnost: 3 kg
• Navedení: elektrooptické/infračervené (EO/IR) a radarové, funkční i v prostředí bez satelitní navigace (GNSS-denied)
• Odpal: z přepravního kontejneru (canister launch)
• Autonomie: AI-řízená koordinace v rojových operacích, integrace systému Hivemind od Shield AI potvrzena v březnu 2026 po pouhých dvou měsících vývoje

Starší Block 1 byl primárně radarově naváděný interceptor proti kamikadze dronům, průzkumným bezpilotníkům a rojovým útokům. Block 2 přidává větší dosah a užitečné zatížení. Přesný mechanismus zničení cíle, zda jde o kinetický zásah, fragmentační hlavici, nebo jiný princip, Destinus veřejně nespecifikuje.

Pro srovnání: americký Raytheon Coyote je rovněž „nízkonákladový“ efektor odpalovaný z kolejnice, určený proti malým i větším dronům a rojům, ale s výrazně kratším dosahem. Anduril Roadrunner-M sází na vertikální start a znovupoužitelnost. Izraelský Iron Dome je zase celá multisenzorová a multiefektorová architektura, nikoli jeden interceptorový dron. Hornet tak podle nás obsazuje mezistupeň, který v Evropě dosud chyběl, něco mezi levným protidronovým prostředkem a plnohodnotnou raketou PVO.

Ekonomika každého výstřelu

Přesnou cenu Hornetu Block 2 za kus Destinus nezveřejnil. Formulace „zlomek ceny rakety“ se proto opírá o logiku systému, ne o konkrétní násobek. Studie amerického think-tanku CNAS z roku 2025 ale nabízí širší kontext nákladů na protidronovou obranu:

I takzvaně „levné“ protidronové efektory stojí miliony. Smysl Hornetu proto není sestřel za pár tisíc korun, ale vytvoření vrstvy, která zachová drahé střely IRIS-T a Patriot pro balistické rakety, řízené střely a pokročilé letouny, tedy cíle, na které žádný interceptorový dron nestačí.

Partnerství navíc nepočítá jen s GARMR. Oficiální oznámení otevírá cestu, aby se Hornet po fázovém ověření stal sekundárním efektorem i v rodině pozemní protivzdušné obrany IRIS-T. To by znamenalo, že jedna baterie IRIS-T by mohla nést jak své klasické střely za desítky milionů, tak levnější interceptorové drony pro méně náročné cíle.

Kde je Česko a kam míří Evropa

Česká armáda právě zavádí čtyři baterie izraelského systému SPYDER a provozuje švédský RBS 70 NG. Ministerstvo obrany přitom výslovně řadí drony a protidronovou obranu mezi priority resortu. Systém typu GARMR s Hornetem by pro Česko nedával smysl jako náhrada SPYDERu, ale jako doplňková vrstva, levnější štít proti masovým dronovým útokům, který by šetřil dražší prostředky pro vážnější hrozby.

Německo samo přitom nečeká jen na nové systémy. V březnu 2026 zpřísnilo zákon o bezpečnosti letového provozu kvůli nárůstu nelegálních přeletů dronů nad letišti, průmyslovými areály a vojenskými objekty. Bundeswehr výslovně zmiňuje ochranu elektráren, přístavů a mostů. Protidronová obrana tak dávno není jen frontová záležitost, je to téma pro celé zázemí.

Tempo vývoje přitom zrychluje. 4. června 2026 Destinus demonstroval koordinaci více Hornetů v jedné formaci prostřednictvím relay platformy V-BAT. O dva týdny později, 18. června, proběhl úspěšný odpal Hornetu Block 1 z fregaty F-81 Santa María španělského námořnictva, což rozšiřuje nasaditelnost i na moře. Termín dokončení integrace GARMR + Hornet ani datum první dodávky zákazníkovi ale veřejně známy nejsou. Systém prochází fázovým ověřováním.

Proč je tohle důležitější než další nová raketa

Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, ukázala jednu věc s brutální jasností: obránce nemůže střílet střelou za 47 milionů na dron za 500 tisíc a doufat, že mu zásobník vydrží. Rusko posílá drony v desítkách za noc právě proto, aby vyčerpávalo ukrajinskou, a potažmo západní, protivzdušnou obranu ekonomicky, ne jen vojensky.

Spojení Destinus a Diehl Defence je odpovědí na tuto logiku. Ne dokonalou, ne hotovou: Hornet zatím nemá zveřejněnou cenu, nemá potvrzený kontrakt a jeho integrace do GARMR teprve prochází validací. Ale samotný fakt, že evropský obranný průmysl začíná řešit nejen to, zda dokáže cíl sestřelit, ale za kolik, je posun, který může v příštím konfliktu rozhodovat o tom, komu vydrží munice déle.

Poprvé v novodobé historii evropské protivzdušné obrany nejde o to mít silnější raketu. Jde o to mít chytřejší účet.

Článek Evropské armády mají nové řešení: Německý Hornet dostává novou zbraň, kamikadze drony uloví za zlomek ceny rakety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Trident je a z čeho se skládá

Standardní baterie Tridentu vypadá takto: velitelsko-palebné centrum FCC postavené na modulární platformě ReCUBE, odpalovací vozidla MLV, přebíjecí vozidla MRV, radary rodiny ReSAURION a servisní vozidlo MSV. Vše jezdí na podvozcích Tatra, pancéřované kabiny a odpalovací struktury dodává Tatra Defence. Rozšířená konfigurace přidává protidronové prvky, hlavňové zbraně, prostředky elektronického boje a miniaturní interceptory proti malým bezpilotním letounům.

Klíčové je rozložení rolí. Excalibur International, součást CSG, vystupuje jako architekt a hlavní integrátor celého systému. Retia dodává radary a velitelský systém. Tatra Trucks platformy. A turecký Roketsan kompletní raketové patro, od krátkodosahových střel typu SUNGUR s dosahem 8 km a infračerveným navedením přes střední vrstvu rodiny HİSAR až po dlouhodosahové efektory s deklarovaným dosahem přesahujícím 100 km. Trident tedy není čistě český produkt od A do Z. Je to česká architektura, české radary, české podvozky, a turecké rakety. Podle nás právě tato kombinace dává systému exportní sílu, kterou by čistě národní řešení nemělo.

Co znamená „střílí na 100 km“ a „vidí na 470 km“

Obě čísla jsou reálná, ale zaslouží si kontext. Dosah 100 kilometrů je maximální veřejně komunikovaná horní hranice dlouhé vrstvy Tridentu. CSG mluví o „raketách země-vzduch pokrývajících vzdálenosti do 100 km“ a o cílech typu letouny, vrtulníky, bezpilotní prostředky a řízené střely. Nepublikuje ale přesné podmínky (výškový profil, typ cíle, manévr), za nichž je tohoto dosahu dosaženo. Bezpečné čtení je proto takové, že jde o maximum proti vybraným aerodynamickým cílům ve vhodných podmínkách, nikoli o univerzální dosah proti každému dronu.

Za číslem 470 kilometrů stojí konkrétní radar: ReSAURION RSB41 od Retie. Jde o 3D AESA radar v pásmu S s elektronickým vychylováním svazku, rotačním i sektorovým režimem a schopností navedení střel v průběhu letu. Přístrojový dosah 470 km znamená, že na tuto vzdálenost dokáže zachytit velký vysoko letící cíl, typicky stíhačku nebo bombardér. Malý dron s nízkou odraznou plochou letící těsně nad terénem bude mít detekční vzdálenost násobně kratší. Radar navíc disponuje pokročilými prostředky elektronické ochrany (ECCM), což je v éře intenzivního elektronického boje, jaký probíhá na Ukrajině, zásadní vlastnost.

Pro srovnání: norsko-americký NASAMS používá rakety AMRAAM s dosahem kolem 25 km, rozšířená verze AMRAAM-ER přidává zhruba 50 % navíc. Německý IRIS-T SLM sahá do 40 km a 20 km výšky. Oba systémy mají ovšem něco, co Tridentu zatím chybí, bojovou validaci z Ukrajiny. Na opačném konci spektra stojí ruský Antej-2500 (exportní větev rodiny S-300), který deklaruje až 350 km proti aerodynamickým cílům, ale to je vyšší strategická třída. Trident se podle nás pohybuje v exportním mezistupni mezi krátkodosahovou a středně-dlouhodosahovou kategorií, a právě tam je na trhu prostor.

Proč turecké rakety a co znamená „ITAR free“

Web Tridentu výslovně zdůrazňuje, že jde o řešení bez omezení americkým režimem ITAR (International Traffic in Arms Regulations). To není technická poznámka pod čarou, je to obchodní strategie. Zákazník, který si koupí systém s americkými komponentami, podléhá washingtonským exportním pravidlům: potřebuje souhlas USA k dalšímu transferu, modernizaci i servisu. Roketsan toto omezení nenese.

Spolupráce CSG s tureckým obranným průmyslem přitom není jednorázová záležitost. Už v únoru 2026 CSG a Aselsan založily společný podnik a představily protiletadlový systém Korkut na platformě Tatra. Trident je tedy součást širší česko-turecké obranné osy, která kombinuje českou integrační a radarovou kapacitu s tureckým raketovým portfoliem. Pro zákazníky v Asii, na Blízkém východě nebo v Africe, kteří nechtějí plnou závislost na americkém ani ruském dodavateli, je to atraktivní nabídka.

Český kontext: Trident není náhrada, ale doplněk a exportní motor

Česká armáda si protivzdušnou obranu řeší po svém. Zastaralé sovětské systémy KUB nahrazují čtyři baterie izraelského SPYDERu na podvozcích Tatra 8×8, první baterie úspěšně prošla operačním testem v roce 2024. Pro velmi krátký dosah armáda pořizuje švédský RBS 70 NG, nově i na 24 obrněných vozidlech MARS s dodávkami v letech 2028–2030; ministerstvo obrany přitom výslovně odkazuje na zkušenosti z více než čtyři roky trvající války na Ukrajině, které potvrzují nutnost mobility a ochrany obsluh PVO.

Trident do tohoto českého akvizičního plánu veřejně zařazen není. Jeho hodnota pro Česko je jiná: průmyslová. Když armáda kupovala SPYDER, český průmysl získal 38 % hodnoty projektu, radary od Retie, integraci, podvozky. U Tridentu je česká pozice ještě silnější, protože české firmy nedrží jen podíl na cizím systému, ale nesou celé jméno, architekturu a roli hlavního dodavatele. Každá exportní zakázka Tridentu znamená práci pro Retii v Pardubicích, pro Tatru v Kopřivnici, pro Excalibur ve Šternberku.

Lekce z Ukrajiny v DNA systému

CSG nikde explicitně neříká „navrhli jsme Trident podle zkušeností z Ukrajiny“. Konstrukce systému ale mluví sama. Více vrstev obrany od dronů po balistické cíle. Protidronové prvky s levnými interceptory, aby se drahá střela neplýtvala na čínský dron za pár tisíc korun. Rozptýlené prvky baterie propojené sítí, aby jeden zásah nevyřadil celý systém. Vysoká mobilita na kolových podvozcích. Odolnost proti elektronickému rušení. To vše jsou přesně trendy, které válka na Ukrajině brutálně potvrdila jako nezbytné.

Trident zatím nemá za sebou jedinou ostrou palbu. Nemá bojový záznam, který mají NASAMS nebo IRIS-T SLM z ukrajinského bojiště. To je jeho největší slabina a zároveň přirozený stav každého nového systému. Co má, je architektura postavená na aktuálních válečných lekcích, silná radarová páteř, flexibilní raketový mix a hlavně zákazníci, kteří už platí. Pro český obranný průmysl je to posun z kategorie „dodáváme díly“ do kategorie „prodáváme štíty“.

Článek CSG hraje první ligu, představilo vlastní protivzdušný štít Trident. Střílí na 100 km a vidí na 470 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od nápadu k bojišti za dvanáct měsíců

Rychlost vývoje je na zbrojní průmysl neobvyklá. Protidronová verze FZ275 nevznikla od nuly, inženýři v Herstalu postavili novou hlavici FZ123 na existující raketové platformě, kterou závod vyrábí přes sedmdesát let. Evropská unie přispěla financováním přes program ASAP, v jehož rámci Thales Belgium získal grant GUEPARD ve výši 9,6 milionu eur na navýšení výrobních kapacit. Ukrajinská armáda dodávala průběžnou zpětnou vazbu z reálného nasazení. Výsledek: dvanáct měsíců od prvního nápadu po hotový výrobek.

Produktový manažer Thales Belgium Olivier Heuschen v reportáži SVT popsal, jak právě kombinace zralé technologie, unijních peněz a válečné urgence umožnila obejít obvyklý víceletý vývojový cyklus. Klíčové bylo, že nebylo třeba navrhovat nový motor ani naváděcí systém, stačilo vyvinout hlavici optimalizovanou proti dronům a ověřit ji v boji.

Kolik raket a za kolik peněz

Kolem plánované produkce kolují dvě čísla, která je třeba odlišit. SVT uvádí cíl 100 000 kusů ročně od roku 2028. Breaking Defense ale cituje vedení Thales Belgium s ambicí 20 000 řízených raket ročně do stejného data. Vyšší číslo podle všeho zahrnuje celé 70mm portfolio, tedy i neřízené varianty a další typy hlavic, nejen samotné naváděné FZ275 LGR.

Ekonomický argument je přitom možná důležitější než samotný počet. Thales uvádí, že cena jedné řízené 70mm střely se pohybuje kolem desetiny toho, co stojí klasická protivzdušná raketa vyšší třídy. Proti Šáhidu, jehož výrobní náklady se odhadují na desítky tisíc dolarů, dává taková kalkulace smysl. Střílet na levný dron drahou raketou za miliony korun je ekonomicky neudržitelné, a přesně tuto past má „brokovnicová“ střela obejít.

Hlavní praktická brzda přitom neleží v politice ani v technologii. Sám Thales označuje za největší překážku dalšího navyšování výroby nedostatek výbušnin v Evropě. Bez dostatečných zásob energetických materiálů nepomůže ani sebelepší montážní linka.

Ukrajinská výroba: joint venture, ne soběstačnost

Průmyslová osa projektu se budovala postupně:

• Listopad 2024 — memorandum o společné výrobě protidronových střel mezi Thales Belgium a ukrajinskou obrannou firmou, včetně budoucího transferu technologií.
• Únor 2025 — dohoda o vybudování společného podniku mezi Ukrainian Defense Industry a Thales International SAS, pokrývající nejen munici, ale i radary, elektronický boj a komunikační systémy.
• Červenec 2025 — kontrakt zaznamenaný v pololetní zprávě Thales, který výslovně mluví o dodávkách 70mm munice Ukrajině a o přesunu finální montáže části komponentů z Belgie na ukrajinské území.

To je výrazný posun od memorand ke konkrétní industrializaci. Přesný ukrajinský závod ani lokalita ale ve veřejných materiálech pojmenované nejsou. A důležité je, co z toho neplyne: plná technologická nezávislost. Ukrajina získává finální montáž a část komponentového řetězce, nikoli kompletní domácí výrobu bez belgického partnera.

Jedna vrstva, ne zázračná zbraň

FZ275 LGR vstupuje do už existující vícevrstvé obrany. Americký přehled dodávek v rámci kontaktní skupiny pro Ukrajinu (UDCG) ze září 2024 uvádí systémy VAMPIRE, jednotky NASAMS s municí i mobilní palebné skupiny. Belgická střela má doplnit právě tu nejlevnější vrstvu, blízkou obranu proti pomalým, nízko letícím dronům, kde je plýtvání drahými interceptory nejbolestivější.

Srovnání s americkým systémem VAMPIRE od L3Harris je nasnadě: obě řešení staví na 70mm laserem naváděné munici, obě cílí na nízkonákladovou obranu proti bezpilotním prostředkům. VAMPIRE má deklarovaný dosah do šesti kilometrů a je nasaditelný na pozemních i námořních platformách. FZ275 se od něj liší hlavicí optimalizovanou právě na tříštivý účinek proti dronům.

Potenciálně je střela kompatibilní i s leteckými nosiči včetně stíhaček, ale veřejné zdroje nepotvrzují, že by ukrajinské F-16 měly integraci hotovou a bojově ověřenou. Zatím jde o pozemní a případně námořní nasazení.

Co to znamená pro Evropu

Projekt není čistě ukrajinsko-belgická záležitost. Evropský program ASAP existuje právě proto, aby navýšil kontinentální kapacity na munici a střely, pomohl doplňovat zásoby a podpořil dodávky pro Ukrajinu. Thales zároveň přestavuje výrobu v Herstalu do režimu výroby na sklad, ne jen na objednávku, protože poptávka roste i z Blízkého východu. I kdyby válka na Ukrajině skončila dříve, než linka dosáhne plné kapacity, výrobní investice by nemusela přijít vniveč.

Pro český kontext: české firmy STV Group a Explosia mají v programu ASAP vlastní projekty v jiných liniích, ale jako přímí partneři thalesovského ukrajinského programu nefigurují. Technologie samotná by nicméně dávala smysl i pro ochranu aliančních základen, jako blízká obranná vrstva proti dronům, ovšem jen v kombinaci se senzory, laserovým označováním cílů a velením.

Sto tisíc raket ročně nezastaví válku samo o sobě. Ale pokud se podaří výrobu skutečně rozjet, Ukrajina získá něco, co dosud bolestně chybělo: ekonomicky únosný způsob, jak ničit levné drony, aniž by na každý Šáhid musela vystřelit raketu za miliony.

Článek 7 000 ocelových kuliček promění ruské drony v prach. Ukrajina rozjíždí výrobu 100 tisíc „brokovnicových“ raket se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co SAMP/T skutečně umí, a co zatím ne

Základní verze systému, provozovaná od poloviny minulé dekády, je podle oficiálního datasheetu MBDA stavěná proti čtyřem kategoriím cílů: letounům, střelám s plochou dráhou letu, protiradiačním střelám a taktickým balistickým střelám. Dosah přesahuje 100 kilometrů, odpal je vertikální s plným 360° pokrytím a jedna palebná jednotka disponuje až šesti odpalovači po osmi střelách ASTER 30. Po příjezdu na pozici je systém operační za méně než 30 minut.

To jsou solidní parametry. Ale „nepropustí nic z ruského arzenálu“ je formulace, kterou nepoužívá ani výrobce, ani NATO. Reálný výsledek závisí na počtu střel v zásobě, geometrii útoku, míře saturace a elektronického rušení. Jedna baterie chrání vybraný objekt nebo směr, ne celé nebe nad státem.

Zásadní skok přináší až varianta SAMP/T NG. Nový radar Kronos GM HP s aktivním elektronickým řízením paprsku, nový velicí modul a především střela ASTER 30 B1NT posouvají dosah proti letounům na 150 kilometrů a rozšiřují schopnosti proti vysoce manévrujícím a podle MBDA i hypersonickým hrozbám. V prosinci 2025 proběhly dva úspěšné ostré testy kompletního systému NG ve francouzské i italské konfiguraci. První kusy míří na operační hodnocení od začátku roku 2026.

Evropa bez vlastního štítu

Proč je to důležité, ukazuje jednoduchý počet. Francie ve svých klíčových statistikách za rok 2025 uvádí osm systémů Mamba. Itálie provozuje čtyři operační baterie. Dánsko v září 2025 vybralo SAMP/T jako svůj dlouhodosahový systém, první zákazník mimo původní duo. Dohromady jde o nejméně dvanáct jednotek vyšší vrstvy pozemní PVO na celém kontinentu. Pro srovnání: Rusko jen v západním vojenském okruhu provozuje desítky praporů systémů S-300 a S-400.

Problém není nový. Program FSAF, z něhož SAMP/T vzešel, běží od roku 1988 jako franko-italská náhrada za stárnoucí americký Hawk a francouzský Crotale. Británie se připojila pouze k námořní větvi PAAMS. Ostatní evropské státy daly přednost levnějším vrstvám, americkým řešením, nebo prostě škrtaly rozpočty. Výsledek: NATO ve své politice IAMD z února 2025 explicitně požaduje mix krátké, střední i dlouhé vrstvy a přiznává, že hustota kapacit na východním křídle nestačí.

Patriot versus Mamba: ne „kdo je lepší“, ale „koho vlastníte“

Srovnání s americkým Patriotem je nevyhnutelné, ale zavádějící, pokud se redukuje na tabulku parametrů. Patriot s interceptorem PAC-3 MSE nabízí schopnost přímého zásahu proti taktickým balistickým střelám, řízeným střelám s plochou dráhou letu i letounům a těží z obrovského ekosystému: logistiky, výcviku, uživatelské základny přes patnáct zemí. SAMP/T má vertikální odpal s plným azimutem, vysokou kadenci a u verze NG srovnatelný nebo vyšší dosah.

Klíčový rozdíl ale není technický. Je politický. Patriot je americký systém s americkými exportními podmínkami, americkými náhradními díly a americkým rozhodnutím o dodávkách. SAMP/T je evropský, vyvinutý konsorciem Eurosam (MBDA a Thales), vyráběný v Evropě, řízený evropskými vládami přes agenturu OCCAR. V době, kdy aliance diskutuje o strategické autonomii, to není detail.

Český kontext: SPYDER dnes, otazník po roce 2030

Česká republika SAMP/T nepořizuje. Armáda aktuálně zavádí izraelský systém SPYDER a po roce 2030 připravuje širší koncepci vrstvené pozemní PVO jako součást aliančního rámce IAMD. Vyšší vrstva, tedy právě kategorie, do které SAMP/T spadá, v českém inventáři chybí a v dohledné době chybět bude.

Teoreticky může baterie SAMP/T nasazená u české hranice v rámci aliančního sdílení pokrýt část vzdušného prostoru; základní verze má dosah přes 100 kilometrů, NG přes 150. Prakticky ale záleží na poloze, pravidlech velení a typu hrozby. Pro Česko by šlo o doplněk, ne o náhradu vlastní schopnosti.

Cena evropské suverenity

Kolik stojí jedna sekce SAMP/T NG, se z veřejných zdrojů přesně vyčíslit nedá. Nejbližší tvrdý údaj: OCCAR v červenci 2023 podepsal kontrakt na přibližně 700 milionů eur za pět sekcí pro italské letectvo, hrubě 140 milionů eur za sekci, tedy zhruba 3,5 miliardy korun. Reálná cena smysluplné schopnosti se zásobou střel, výcvikem a napojením do sítě ale míří výš, řádově do desítek miliard korun.

Drahé? Bezpochyby. Ale alternativa, spoléhat se na to, že americký Patriot bude vždycky k dispozici na správném místě ve správný čas, se po zkušenostech z Ukrajiny jeví jako dražší risk. SAMP/T není zázračný štít, který hermeticky uzavře evropské nebe. Je to chybějící díl skládačky, bez něhož vrstvená obrana kontinentu zůstává spíš konceptem na papíře než realitou na odpalovací rampě.

Článek SAMP/T je spása pro evropské NATO: konečně schopná PVO, která nepropustí nic z ruského arzenálu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Miliarda eur na jedenáct systémů

Celkový balík, který rumunské ministerstvo obrany oznámilo 3. června 2026, zahrnuje tři typy zbraňových systémů od německého Rheinmetallu:

• 7× Skynex – přemístitelné systémy s 35mm kanónem a pokročilými senzory
• 2× Skyranger 35 – mobilní věže osazené na pásovém podvozku Lynx KF41
• 2× Millennium – námořní varianta pro ochranu plavidel a pobřežní infrastruktury

Cena samotného protidronového segmentu činí 981,95 milionu eur bez DPH. Jenže to je jen výsek. Celý kontrakt s Rheinmetallem v rámci programu SAFE (rumunský modernizační program ozbrojených sil) dosahuje 5,7 miliardy eur a zahrnuje i bojová vozidla pěchoty Lynx, logistiku a masivní zásobu munice, přes 400 000 kusů 35mm střeliva AHEAD pro všechny kanónové platformy. Dodávky mají začít v roce 2028 a skončit do roku 2030.

Proč zrovna černomořský flanek

Rumunsko není jen další členský stát NATO na východě. Je klíčovým pobřežním spojencem v Černém moři, logistickou oporou jihovýchodního křídla Aliance a zemí, přes jejíž dunajskou hranici se bezpečnostní tlak války na Ukrajině přelévá nejhmatatelněji.

NATO zde drží francouzsky vedenou battlegroup v rámci Forward Land Forces. Po ruských úderech v blízkosti rumunské hranice Aliance v minulých letech posílila vzdušné hlídkování; americké F-16 přiletěly na rotační hlídkování vzdušného prostoru už v září 2023, ještě dříve NATO nasadilo nad Rumunskem letouny AWACS. Generální tajemník Aliance při březnové návštěvě rumunského prezidenta v Bruselu výslovně označil zemi za strategicky důležitou pro bezpečnost celého černomořského regionu.

Incident v Galați ukázal, co v této architektuře chybí. Stíhačky a radary dokážou sledovat a zachytit konvenční letouny. Proti levným, malým a nízko letícím dronům, typu, který Rusko masově nasazuje na Ukrajině, ale potřebujete jinou vrstvu obrany. Právě tu Rumunsko dosud nemělo.

Skyranger vs. Gepard: generační skok v detekci

Rumunská armáda dosud provozuje protiletadlové kanónové tanky Gepard, studenoválečný systém se dvěma 35mm kanóny a uváděnou bojovou vzdáleností proti vzdušným cílům až 5,5 km. Gepard se osvědčil na Ukrajině při ničení íránských dronů Šáhid, ale jeho limity jsou zřejmé: starší senzory, omezená síťová integrace, nižší automatizace.

Skyranger 35 na podvozku Lynx představuje jiný přístup. Věž disponuje radarem s aktivním elektronickým řízením paprsku (AESA), kombinací aktivních i pasivních senzorů s 360° pokrytím a schopností autonomně vytvářet lokální obraz vzdušné situace. Efektivní dostřel činí kolem 4 000 metrů, ale klíčová je munice AHEAD, programovatelné střely, které před cílem vytvoří oblak wolframových subprojektilů. Proti dronu o velikosti kuchyňského stolu je to účinnější než klasický granát.

Rheinmetall navíc uvádí, že věž je konstrukčně připravena na budoucí integraci řízených střel krátkého dosahu a potenciálně i laserové zbraně. V rumunské objednávce ale střely zatím nejsou, Bukurešť nakupuje kanónovou konfiguraci. Důležitý detail: Rheinmetall slíbil, že do příjezdu nových Skyrangerů udrží v provozu stávající Gepardy. Mezera v ochraně by tak neměla nastat.

Víc než nákup zbraní: průmyslová stopa

Podle nás je skutečný průlom rumunského kontraktu jinde než v samotných hlavních a senzorech. Rheinmetall se zavázal, že přes 50 % výroby bude probíhat v Rumunsku nebo ve spolupráci s místními firmami. Do dodavatelského řetězce má být zapojeno více než 200 rumunských subdodavatelů. Investice v řádu stovek milionů eur míří přímo do rumunského obranného průmyslu.

To mění dynamiku východního křídla NATO. Nejde už jen o „předsunutou přítomnost“ aliančních jednotek na cizím území, ale o budování lokální průmyslové kapacity, která dokáže systémy vyrábět, udržovat a zásobovat municí. Pro černomořský flanek, vzdálený tisíce kilometrů od německých továren, je to zásadní rozdíl.

Problém přeshraničních dronů přitom není jen rumunský. V květnu 2026 lotyšské ozbrojené síly oznámily průnik několika bezpilotních prostředků do vzdušného prostoru země. Česká republika jde cestou raketového systému SPYDER a v požadavcích na modernizaci SHORAD má výslovně i ničení dronů s odraznou plochou pouhé desetiny čtverečního metru, ale kanónový systém typu Skyranger zatím nepořizuje.

Co to znamená pro bezpečnost regionu

Řekněme to na rovinu: jedenáct systémů nezaručí, že rumunským vzdušným prostorem neprolétne žádný dron. Žádná oficiální strana to ostatně neslibuje. Dva Skyrangery, sedm Skynexů a dva Millennium pokryjí konkrétní objekty, základny a lodě, ne celou tisícikilometrovou hranici. A první dodávky přijdou až za dva roky.

Přesto jde o strukturální zlom. Rumunsko přechází od reaktivního hlídání hranice k plánované, vrstvené architektuře obrany proti malým cílům. S vlastní muniční základnou, s domácí průmyslovou stopou, s aliančním deštníkem nad hlavou. Na černomořském křídle NATO se poprvé staví hustší síť, která má šanci zachytit to, co stíhačky nevidí a radary sotva sledují.

Článek „Ani jeden ruský dron už neprojde.“ Rumunsko buduje protidronový štít na černomořském křídle NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je Lance 2 a co je na ní nového

Lance 2 patří do portfolia Rheinmetallu už roky. Je to modulární středněrážová věž postavená na 30mm kanonu MK30-2/ABM, digitální architektuře NGVA a stabilizovaném elektrooptickém systému SEOSS, který identifikuje pozemní cíle až na pět kilometrů. Firma ji nabízí pro pásový Lynx i kolový Boxer, Bundeswehr ji už provozuje na Boxeru v konfiguraci schwerer Waffenträger Infanterie.

Novinka pro rok 2026 tedy není nová konstrukce od nuly. Je to upgrade, který na stávající věž nabaluje protidrónovou vrstvu: dvojici kompaktních radarových panelů Echodyne EchoGuard, akustický senzor APV a softwarovou integraci, která celý řetězec senzor–střelec uzavírá automatizovaně. Zbraň zůstává stejná. Mechanika věže zůstává stejná. Změnil se způsob, jakým vozidlo vnímá oblohu.

Senzorový řetězec: co přesně vidí a slyší

Jádrem detekce jsou dva panely EchoGuard, krátkodosahové 4D radary v pásmu K. Každý pokrývá 120° v azimutu a 80° ve výšce, obnovuje stopu desetkrát za sekundu a sleduje až dvacet cílů současně. Dva panely dohromady dávají zhruba 240° radarového pokrytí. Ne 360°.

Údaj 1,5 km, který se objevuje v technické dokumentaci Echodyne, je formulovaný jako „vysoce přesné sledování malého UAS na vzdálenost 1,5 km“. Typické sledovací vzdálenosti podle datového listu: přes kilometr pro DJI Phantom 4, přes 1,4 km pro větší Matrice 600. Výkon závisí na radarové odrazné ploše cíle, přímé viditelnosti a rozmístění senzorů na věži. Není to univerzální garance detekce čehokoli létajícího.

Zbývající sektorovou mezeru pomáhá krýt akustický senzor APV s plným 360° pokrytím. Podle oficiálního datového listu Rheinmetallu slouží primárně k lokalizaci střelby; analýza videa od Hartpunktu ale naznačuje, že systém rozpoznává i akustickou signaturu dronů. Po prvotním varování (ať radarovém, nebo akustickém) přebírá stabilizovaný SEOSS s denní i termální kamerou a laserovým dálkoměrem. Najde cíl, drží ho ve stopě a připraví palebné řešení.

Munice, která nemusí trefit přímo

Tady se skrývá technologický klíč celého konceptu. Kanon MK30-2/ABM střílí 30mm náboje PMC308 KETF, munici s programovatelným časovým zapalovačem. Při průchodu ústím hlavně se induktivně naprogramuje podle skutečné úsťové rychlosti střely. V přesně vypočítaném bodě před cílem se plášť otevře a uvolní 162 válcových wolframových subprojektilů do kuželovitého oblaku fragmentů.

Proti dronu to mění pravidla hry. Klasická přímá trefa na malý, rychle se pohybující cíl je extrémně náročná. Oblak 162 střepin v dráze letu výrazně zvyšuje pravděpodobnost zásahu. Rheinmetall sám v tiskové zprávě z ledna 2026 k zakázce munice pro Pumu výslovně spojuje tuto 30mm munici se schopností působit proti dronům. Stejný kanon přitom zvládá i neprogramovaný režim pro klasické pozemní cíle, posádka nepřichází o nic z původní palebné síly.

Samoobrana, ne náhrada protivzdušné obrany

Tady je potřeba být přesný. Lance 2 s C-UAS kitem nedělá z Lynxu ani Boxeru specializovaný protiletadlový komplet. I Hartpunkt to ve své analýze zdůrazňuje. Dva radarové panely nepokrývají celý horizont. Proti saturaci rojem dronů nebo větším UAV skupiny 3 a výš je vhodnější specializovaná vrstva typu Skyranger 30, který nabízí plnou 360° přehledovou schopnost, autonomnější lokální obraz vzdušné situace a případně i řízené střely.

Lance 2 řeší něco jiného: poslední linii vlastní obrany. Bojové vozidlo v první linii, které nemusí čekat na externí podporu PVO, aby reagovalo na přilétající dron. Průlomové není to, že by šlo o revoluční technologii, každá jednotlivá komponenta existuje. Průlomové je, že C-UAS sebeobrana klesá z úrovně specializovaných systémů přímo na věž běžného bojového vozidla.

Český kontext: Pandury zatím bez protidrónového kitu

Česká armáda provozuje kolové Pandury II s dálkově ovládanou věží RCWS-30, kanonem MK44 a protitankovými střelami Spike-LR. Veřejně dostupné dokumenty, včetně Koncepce výstavby AČR 2030, mluví o technickém zhodnocení a modernizaci Pandurů, nikoli o přechodu na Lance 2. Koncepce zmiňuje rozvoj schopností C-UAS a C-RAM, ale neříká, že půjde o integraci přímo do bojových vozidel 4. brigády.

Srovnání je tak spíš ilustrativní než praktické. Lance 2 má radarový a akustický cueing plus programovatelnou munici v jednom řetězci. Český Pandur má klasickou pozemní výzbroj bez veřejně potvrzeného protidrónového hard-kill kitu. Nejbližší realistický horizont, kdy by čeští vojáci mohli získat srovnatelnou vozidlovou schopnost, je podle dostupných dokumentů spíš konec dekády.

Rheinmetall ukázal, že protidrónová sebeobrana na úrovni věže BVP je technicky hotová a jde do produktizace. Otázka pro armády, včetně té české, už nezní, jestli to jde. Zní, jak rychle si to mohou dovolit.

Článek Německá metla nebes: staronová věž dostala radary a akustiku. Drony vidí na 1,5 km a střílí je programovatelnou municí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně znamená „nikdo ho neřídí“

Plná autonomie od startu po zásah to není. Přesnější popis: člověk řídí rozhodnutí kdy a kam, stroj řeší jak. Operátor na pozemní stanici zadá oblast na základě dat z detekčních systémů, dron vzlétne pneumatickým katapultem a automaticky přeletí do prostoru. Kritická je terminální fáze, tedy poslední stovky metrů před střetem. Tam přebírá systém ATTS (Automatic Target Tracking and Homing System), který autonomně identifikuje cíl, sleduje ho a navádí dron do zásahu. Proč je to důležité? Protože v terminální fázi odpadá nejslabší článek řetězce: ztráta signálu, latence přenosu obrazu a ruské elektronické rušení, které dokáže přerušit spojení s operátorem. Palubní AI žádný datový link k zemi nepotřebuje.

Firma navíc uvádí, že díky řízení přes LTE může jeden operátor obsluhovat více interceptorů současně. To mění ekonomiku nasazení; místo jednoho pilota na jeden dron se blížíme k modelu „dispečer řídí roj“.

Proč tančí a proč to není jen marketing

Název DANCER má konkrétní technický základ. Spoluzakladatelka firmy Nadine Omelčenková popsala, že při prvních letových zkouškách dron po neúspěšném prvním vektoru útoku provedl korekci a znovu zaútočil, opakovaně, dokud cíl nezasáhl. Testovací tým tomu začal říkat „tanec kolem cíle“. Právě schopnost opětovného zachycení a opakovaného útoku odlišuje DANCER od jednodušších interceptorů, které mají jeden pokus: buď trefí, nebo proletí a mise končí.

Čísla z oficiální produktové stránky ukazují, s čím DANCER pracuje:

• Maximální rychlost: 450 km/h (při testech naměřeno 450–460 km/h)
• Pracovní rychlostní rozsah: 120–450 km/h
• Bojový dosah: 30 km
• Výškový strop: 4 800 m
• Vzletová hmotnost: 6,8 kg
• Bojová část: 1 kg + kinetická energie přes 53 kJ při dopadu
• Rozpoznání cíle: do 1 000 m

Jeden kilogram bojové části zní málo, ale při rychlosti kolem 450 km/h generuje dron při nárazu energii srovnatelnou s výbuchem malého granátu. Proti Šáhidům s kompozitovou konstrukcí nebo lehkým průzkumným dronům typu Skat-450M to podle výrobce stačí na destrukci draku.

Stačí 450 km/h na nové ruské hrozby?

Tady je potřeba být upřímný. Rusko od května 2026 nasazuje proudovou variantu Geran-4, u které ukrajinská rozvědka GUR uvádí maximální rychlost až 500 km/h. Některé zdroje spekulují o 600 km/h. DANCER s maximálkou 450 km/h takový cíl zezadu prostě nedožene.

Zachycení proto musí stát na geometrii střetu; předsazení do dráhy letu, včasné navedení z detekčních systémů a AI korekce v posledních sekundách. Proti klasickým Šáhidům s rychlostí kolem 180 km/h má DANCER více než dvojnásobnou rychlostní rezervu a opakovaný útok je realistický. Proti proudovým variantám bude rozhodovat kvalita předsunuté detekce a přesnost prvního vektoru.

Pro srovnání: konkurenční ukrajinský interceptor Bullet měl v sériové verzi z října 2025 testovanou rychlost 309 km/h. Teprve v červnu 2026 k němu vývojáři přidali chemický booster právě kvůli rychlejším cílům. DANCER má 450 km/h v základní konfiguraci, bez dodatečných úprav. To je podstatný konstrukční rozdíl.

Nová vrstva obrany, ne náhrada raket

Podle nás je nejdůležitější na DANCERu něco, co se do titulků vejde hůř než „autonomní AI dron“: ekonomika protivzdušné obrany. Střela ze systému IRIS-T stojí řádově miliony korun. Šáhid stojí zlomek. Každý interceptorový dron, který dokáže spolehlivě sestřelit levný útočný UAV, šetří drahé rakety pro cíle, na které se opravdu hodí: řízené střely, letouny, balistické hrozby.

YARTURA na svém webu uvádí výrobní kapacitu přes 2 000 kusů měsíčně napříč svým portfoliem. Jednotkovou cenu DANCERu firma nezveřejnila, ale celá kategorie interceptorových dronů se pohybuje v řádech tisíců až nižších desítek tisíc dolarů za kus. Proti raketám za statisíce je to jiný svět.

A tento svět už sledují alianční armády. Defense News v květnu 2026 popsal rodící se „bazaar interceptorových dronů“, kde země NATO aktivně nakupují. Litva v dubnu 2026 pořídila americký Merops, pro Bullet vznikl už v říjnu 2025 záměr společného podniku cílícího na americký a alinanční trh. NATO DIANA má autonomii a obranu proti dronům mezi prioritami. A v Česku? Na letošní Konferenci protivzdušné obrany AČR se otevřeně mluvilo o vícevrstvé obraně proti dronům a na hackathonu Univerzity obrany se mezi projekty objevil právě levný interceptor.

Bojové ověření teprve přijde

Veřejně doložené sestřely DANCER zatím nemá. Firma představila systém 5. června 2026, proběhly letové zkoušky, ale frontové nasazení s potvrzeným výsledkem zatím chybí. To je podstatná výhrada. Parametry na papíře a realita ukrajinského bojiště plného elektronického rušení, nepředvídatelných trajektorií a měnících se cílů jsou dvě různé věci.

DANCER 4.5.0 je slib nové vrstvy obrany: rychlejší, levnější a méně závislé na lidské reakci. Jestli ten slib splní, ukáže první noc, kdy se roj Šáhidů potká s rojem tančících interceptorů.

Článek „Zatancujeme si“: ukrajinský DANCER nikdo neřídí, ale ruské letouny ničí precizně, rychle a bez možnosti úniku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Soukromý projekt, který armáda koupila

Avenger nevznikl na objednávku Pentagonu. Boeing ho od roku 1983 vyvíjel jako takzvaný „private venture“, nevyžádanou soukromou iniciativu. Cíl byl prostý: nabídnout armádě hotové řešení, které nepotřebuje roky vývoje. Koncept se označuje zkratkou NDI, tedy non-developmental item. Místo návrhu každého šroubku od nuly se staví na ověřených komerčních komponentách.

Armáda přistoupila na hru rychle. V roce 1987 podepsala kontrakt a Avenger se stal jedním z mála velkých zbraňových systémů pořízených touto cestou. Akviziční studie ho dodnes rozebírá jako učebnicový příklad úspěšného rychlého zavedení. Jako jediný systém protivzdušné obrany prošel kompletními environmentálními zkouškami a 1 500hodinovou demonstrací spolehlivosti ještě před sériovou výrobou.

Co je na Avengeru skutečně hi-tech

Podvozek Humvee nikoho neohromí. Skutečná sofistikace sedí ve věži a řízení palby:

• FLIR termovize pro noční i denní detekci cílů
• Laserový dálkoměr pro přesné určení vzdálenosti
• IFF systém (identifikace přítel/nepřítel)
• Dálkové ovládání – operátor může řídit palbu z krytu až 50 metrů od vozidla
• Střelba za jízdy – schopnost prokázaná už při prvních testech v Yakimě

Modernizované verze přidaly funkci Slew-to-Cue: externí radar detekuje cíl a věž se na něj automaticky natočí. Operátor nemusí prohledávat oblohu, systém mu cíl sám „naservíruje“. K tomu nový palubní počítač řízení palby, digitalizované komunikace a Mode 5 IFF kompatibilní se standardy NATO. Proti malým dronům armáda navíc zavedla střely Stinger s proximitním zapalovačem, který nevyžaduje přímý zásah.

Motor, který není tím, čím se zdá

A teď k onomu motoru z motorky. Věž Avengeru potřebuje vlastní zdroj energie pro termovizi, chlazení elektroniky, topení a filtraci vzduchu. Tuto roli plní jednotka ECU/PPU, v jejímž nitru pracuje Hatz 2G-40, kompaktní vzduchem chlazený dvouválcový diesel o výkonu kolem 6 kW. Motor je spřažený s třífázovým bezkartáčovým generátorem a elektronickou regulací otáček podle aktuálního zatížení. Výsledkem je 28V stejnosměrné napájení celé věže.

Označení „motor z motorky“ je atraktivní, ale v otevřených technických podkladech se doslovný motocyklový původ Hatze 2G-40 nepodařilo nezávisle potvrdit. Hatz je bavorský výrobce průmyslových malých dieselů; jeho motory pohánějí generátory, čerpadla a stavební stroje. Že si Boeing vybral právě takový agregát, dokonale zapadá do filozofie NDI: komerčně dostupný, servisovatelný, spolehlivý. Žádný speciálně vyvinutý vojenský motor, žádné roky certifikací. Armádní údržbový magazín PS Magazine nicméně upozorňuje, že jednotka vyžaduje denní kontrolu oleje v poli a servisní interval po 250 motohodinách. Pragmatismus má svou cenu v disciplíně obsluhy.

Z pouště do Ukrajiny, a co Česko?

Avenger se z produktu studené války dostal až na současnou frontu. Oficiální přehled americké pomoci k 21. květnu 2023 uvádí nejméně 12 systémů Avenger dodaných Ukrajině; další kusy přibyly v lednovém balíku téhož roku bez zveřejněného počtu. Americká formulace je jednoznačná: Avengery mají posílit vrstvenou ukrajinskou protivzdušnou obranu proti nízkoletícím hrozbám. Dlouhodobý provoz ale stojí na pokračující americké podpoře; balík z července 2024 výslovně zahrnoval financování údržby již dodané techniky.

Pro Českou republiku Avenger přirozenou volbou není. Armáda buduje vlastní vrstvenou obranu kolem systémů RBS 70 NG, vozidel MARS a vyšší vrstvy SPYDER. Jak uvádějí rezortní materiály, země velikosti ČR si zpravidla nemůže logisticky ani finančně dovolit provozovat souběžně dva různé hlavní systémy stejné vrstvy.

Přechodová zbraň, která pořád funguje

Americká armáda sama chápe Avenger jako modernizovanou, ale přechodovou schopnost. Budoucnost krátkodosahové obrany vidí v platformě M-SHORAD na těžším podvozku Stryker, která kombinuje střely Hellfire, 30mm kanón a Stingery v jednom balíku. Avenger je jednodušší, lehčí, logisticky nenáročnější. A právě proto stále létá, doslova i obrazně.

Čtyřicet let starý koncept soukromého projektu Boeingu dnes chrání ukrajinská města před drony a střelami s plochou dráhou letu. Malý bavorský diesel ve věži tiše běží, termovize hledá cíle a operátor sedí padesát metrů daleko v krytu. Někdy nejlepší vojenská technologie není ta nejsložitější, ale ta, kterou dokážete rychle nasadit a udržet v chodu.

Článek Americký protiletadlový systém Avenger: hi-tech zbraň poháněná upraveným motorem z motorky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Falcon je a co umí

Falcon není klasický průzkumný dron ani běžná řízená střela. UVAD Technologies ho navrhla jako modulární platformu, která v jednom draku spojuje hned několik rolí: vysokorychlostní cvičný cíl pro výcvik protivzdušné obrany, klamný prostředek pro průnik vrstvenou obranou, jednorázový úderný bezpilotník a takzvaného loyal wingmana, autonomního průvodce pilotovaných stíhaček.

Klíčové parametry podle výrobce a oborového serveru Janes:

• Rychlost: Mach 1,3 u hladiny, Mach 1,6 ve výšce (přibližně 1 960 km/h)
• Maximální výška: 10 000 metrů
• Nosnost: 50 kilogramů modulárního nákladu
• Vzletová hmotnost: 450 kilogramů
• Start: katapult bez ranveje, přistání na padáku s airbagem
• Pohon: dva proudové motory od evropského výrobce, nadzvuk bez přídavného spalování
• Vytrvalost: více než 30 minut

Dolet ani jednotkovou cenu UVAD nezveřejňuje. U platformy, jejíž výkon se dramaticky mění podle profilu letu a konfigurace mise, to není neobvyklé, spíš to naznačuje citlivost parametru než slabinu.

Proč „stealth“ neznamená neviditelnost

Slovo stealth v kontextu Falconu vyžaduje upřesnění. Janes mluví o „low-observability characteristics“, tedy o snížené zjistitelnosti, nikoli o radarové neexistenci. Konkrétní hodnotu radarového odrazu nikdo veřejně neuvádí. A tady přichází nejzajímavější detail celé platformy: Falcon umí svou signaturu nejen snižovat, ale i záměrně zvyšovat.

UVAD na produktové stránce uvádí aktivní i pasivní augmentaci radarového odrazu, infračervenou augmentaci, emulátor vyhledávače střel, klamné prostředky a dokonce desku pro testování laserových zbraní. V praxi to znamená, že Falcon může v jedné misi vypadat na radaru jako stíhačka, v jiné jako protilodní střela a ve třetí se snažit být co nejméně viditelný. Tahle „laditelná signatura“ z něj dělá víc než dron, dělá z něj nástroj pro simulaci prakticky libovolné vzdušné hrozby.

Proč by ruská obrana měla zpozornět

Přímý test Falconu proti ruskému systému S-300 nebo S-400 pochopitelně neexistuje. Ale válka na Ukrajině každý den ukazuje, co nízko letící a početné cíle dokážou s vrstvenou obranou udělat. Podle analýz Institutu pro vědu a mezinárodní bezpečnost Rusko v některých obdobích roku 2025 vysílalo na Ukrajinu průměrně přes 175 bezpilotníků denně, pomalých, levných, ale v takovém množství, že i sofistikovaná PVO nestíhala reagovat na všechny.

Falcon přidává do této rovnice rychlost. Zatímco Šáhid-136 letí kolem 180 km/h a obrana má minuty na reakci, nadzvukový dron u hladiny stlačí reakční okno pod jednu minutu. QinetiQ u obdobných nadzvukových hrozeb letících těsně nad hladinou uvádí, že posádka lodi má typicky méně než šedesát sekund na celý cyklus od detekce po odpálení. Systémy, které už teď bojují s pomalými drony v desítkách kusů, by čelily kvalitativně jiné výzvě.

A právě v tom spočívá podstata celého konceptu: nejde o to, že by Falcon byl nezaměřitelný. Jde o to, že kombinace nízké zjistitelnosti, nadzvukové rychlosti a nízkého letu vytváří tak krátké reakční okno, že mnohé systémy, a ruské obzvlášť, protože jsou denně vytěžované, prostě nestihnou celý řetězec dokončit.

Kdo za tím stojí a kdy to poletí

UVAD Technologies sídlí v Kanadě a od roku 2021 se specializuje na nadzvukové a hypersonické bezpilotní technologie. V květnu 2024 získala víceletou investici od Raytheonu v rámci kanadského programu průmyslových a technologických přínosů. Evropskou výrobu a distribuci zajišťuje německá firma Eurobotics, která Falcon poprvé veřejně představila v plné velikosti na berlínském Air Force Tech Summitu v listopadu 2025.

První let je plánován na rok 2027. Do té doby jde o maketu a slib, byť podložený investicí jednoho z největších obranných koncernů světa. Pro srovnání: americký podzvukový cílový dron BQM-167A stál podle údajů USAF z roku 2008 přes 570 tisíc dolarů za kus. Falcon bude podle výrobce „cenově dostupný“ a „ztrátově snesitelný“, ale konkrétní číslo chybí. U platformy se dvěma proudovými motory a stealth prvky to rozhodně nebude cena FPV dronu za pár tisíc korun.

Proč nejde jen o jeden dron, ale o celý směr

Největší hrozbou Falconu pro protivníka není samotná „neviditelnost“ ani rychlost 1 960 km/h. Je to ekonomická asymetrie. Každý nadzvukový dron s nízkou zjistitelností, který proletí obranou, nutí protivníka reagovat drahým prostředkem, raketou za miliony, radarem, který se prozradí, rozhodnutím, které zabere drahocenné sekundy. A pokud Falcon letí v roli klamného prostředku, obrana vyplýtvá zdroje na cíl, který ani nenese bojovou hlavici.

Nosnost 50 kilogramů přitom odpovídá třídě íránského Šáhidu, jenže při nesrovnatelně vyšší rychlosti. V konfiguraci loyal wingman zase Falcon nemusí ničit sám: stačí, když předletí před pilotovaný letoun, odláká radary a absorbuje první reakci obrany. Postradatelný partner, který má zemřít místo pilota.

Pro české prostředí je podstatné, že Eurobotics staví na interoperabilitě s natovskými standardy a nabízí integraci do širších velitelských architektur. Česká firma U&C UAS už dnes dodává průzkumné drony americkým silám v Evropě, alianční poptávka po bezpilotních systémech různých tříd roste a Falcon ukazuje, kam se posouvá horní hranice kategorie.

Falcon zatím neletěl. Ale směr, který představuje, levnější, rychlejší, ztrátově přijatelné platformy schopné zahltit i moderní obranu, už dnes mění způsob, jakým se o vzdušné válce uvažuje. A to je něco, z čeho klidné spaní nemá žádný operátor protivzdušné obrany na světě.

Článek Žádná PVO ho nestihne ani zaměřit, ruská už vůbec. Kanada staví stealth dron s rychlostí 2 000 km/h se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Malá zbraň, obrovský problém

MANPADS (Man-Portable Air-Defense Systems) jsou protiletadlové řízené střely krátkého dosahu, které unese a odpálí jeden nebo dva lidé. Stinger, nejznámější západní typ, má efektivní dosah zhruba čtyři kilometry. Ruská Verba, novější generace, dosáhne přibližně šesti. Ve srovnání se systémy typu S-300, jejichž výrobce deklaruje dosah až 350 kilometrů a výšku zásahu 30 kilometrů, to zní jako hračka.

Jenže právě v tom spočívá omyl. Síla MANPADS není v absolutním dosahu. Je v tom, co dělají pilotovi v posledních kilometrech letu, při přiblížení, přistání, vzletu nebo nízké průzkumné trase. Tedy přesně ve chvíli, kdy letoun zpomaluje, ztrácí manévrovací prostor a je nejzranitelnější.

Velký systém protivzdušné obrany potřebuje radary, vozidla, obsluhu, logistiku. Vyzařuje. Dá se detekovat, sledovat, zaměřit a zničit. Tým s MANPADS nic z toho nepotřebuje. Dva lidé, jedno odpalovací zařízení, infračervená hlavice, která pasivně sleduje tepelnou stopu motoru. Žádný radar, žádné elektromagnetické vyzařování. Střelec čeká pod letovou trasou, odpálí a zmizí. Pilot se o hrozbě dozví až v okamžiku, kdy varovný systém zachytí letící střelu, pokud ji vůbec zachytí.

Proč fléry přestávají stačit

Tradiční obrana proti infračerveně naváděným střelám stojí na klamných tepelných cílech, flérách. Letoun je vystřelí, střela se „nechá zmást“ a zamíří na falešný zdroj tepla. Proti starším systémům typu Strela nebo raným verzím Igly to fungovalo. Proti moderním střelám už ne.

Ruská Verba pracuje s třípásmovým naváděním a citlivější hlavicí, která dokáže odlišit skutečný motor od fléry. Analytický materiál americké armády u ní uvádí zhruba dvojnásobný výkon oproti starším generacím, zejména za hranicí tří kilometrů. Northrop Grumman na stránkách svého systému LAIRCM otevřeně konstatuje, že tradiční infračervená protiopatření proti moderním střelám nejsou účinná.

Proto armády přecházejí na DIRCM, směrová infračervená protiopatření, která hlavici střely aktivně ruší laserovým paprskem. Americká armáda v květnu 2026 vyřadila starší systém ATIRCM po šestnácti letech služby a nahradila ho novějším CIRCM. Rozpočtové dokumenty Pentagonu přitom výslovně zmiňují potřebu reagovat na nové hrozby infračerveně naváděných střel, tedy na hrozby, které teprve přicházejí. Závod mezi střelou a obranou nekončí. Spíš zrychluje.

Civilní letadla v zaměřovači

MANPADS nejsou jen vojenský problém. Generální tajemník ICAO v dubnu 2026 výslovně varoval před rostoucím rizikem, že civilní letadla budou zasažena nebo se ocitnou v křížové palbě v blízkosti konfliktních zón. Americký Federální letecký úřad (FAA) má pro potvrzenou hrozbu MANPADS zvláštní nouzový postup, takzvaný MANPADS ALERT, který se šíří přes komunikační kanály mezi řídícími a piloty. Rozhodnutí, zda pokračovat v přiblížení, je pak na pilotovi nebo aerolince.

V Evropě situaci řeší EASA prostřednictvím bulletinů ke konfliktním zónám. Dopad už pocítili i čeští cestující: Smartwings oznámily úpravy provozu na linkách směřujících na Blízký východ. Pro běžného pasažéra se hrozba MANPADS neprojevuje jako přímé nebezpečí, ale jako zrušený spoj, přesměrovaná trasa nebo prodloužená doba letu. Nejúčinnější obrana civilního letectví totiž není technická, je logistická. Nelétat tam, kde hrozí střelba.

Český kontext: opatrná dedukce

Přímé veřejné potvrzení konkrétní hrozby MANPADS pro české vojenské letouny v zahraničních misích v otevřených zdrojích neexistuje. Mandát AČR pro zahraniční operace do roku 2026 se soustředí hlavně na alianční ochranu vzdušného prostoru a nasazení na východním křídle NATO, tedy na úkoly, kde se letouny typicky pohybují ve vyšších výškách a nad kontrolovaným územím.

Riziko by ale prudce rostlo v okamžiku, kdy by české vrtulníky nebo transportní stroje operovaly v nestabilních regionech, nad Sahelem, při přiblížení na nechráněná letiště, v nízké výšce nad nepřátelským terénem. Právě tam, kde MANPADS excelují. A právě tam, kde kvalita pilota přestává být rozhodující a klíčovou roli přebírají senzory, protiopatření a hlavně zpravodajská příprava mise.

Asymetrie, která mění pravidla

Pokud by se údajné čínské dodávky MANPADS do Íránu potvrdily, region by získal levný nástroj, jak dramaticky zvýšit riziko pro vojenské i civilní létání. Ne proto, že by šlo o zázračnou zbraň. Ale proto, že v rukou vycvičeného operátora maže technologický náskok letectva přesně v té fázi letu, kde je pilot nejzranitelnější, a kde mu zbývá nejméně času reagovat.

Stinger stojí řádově statisíce dolarů. F-15 desítky milionů. Ta matematika je krutě jednoduchá.

Článek Nejdou zaměřit a udeřit mohou nečekaně odkudkoliv. MANPADS děsí i nejlepší piloty světa, Rusové to mohou potvrdit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Indie staví

Kusha není jeden typ rakety. Je to architektura. Tři vrstvy interceptorů pokrývají různá pásma dosahu a výšky, aby systém dokázal reagovat na stealth letouny, balistické střely, střely s plochou dráhou letu, přesně naváděnou munici i drony. BEL v přepisu investorského hovoru z května 2025 potvrdila, že společně s DRDO vyvíjí „mainly all type of radar“ a různá řídicí centra. Prototyp má být hotový do jednoho až půldruhého roku, následovat budou zkoušky v délce dvanácti až čtyřiadvaceti měsíců, v některých scénářích i třiceti šesti.

Důležité je, co v tom výčtu chybí: zahraniční hlavní dodavatel. Radary, velitelská centra, integrace, to vše má být domácí. Přesný seznam všech komponent, u kterých by Indie mohla být závislá na dovozu, otevřené zdroje neprozrazují. Ale směr je jednoznačný: Nové Dillí chce mít pod kontrolou nejen střely, ale celou nervovou soustavu systému.

Proč to Rusko bolí víc než ztráta jednoho kontraktu

Prodej zbraňového systému typu S-400 není jednorázový obchod. Je to vstupní brána do desetiletí servisních smluv, modernizačních balíčků, náhradních dílů a školení. Každý další regiment, každá softwarová aktualizace, každý nový typ interceptoru, to všechno generuje příjmy a udržuje strategickou závislost kupujícího na dodavateli.

Právě tento řetězec Indie programem Kusha přeřezává. BEL už mluví o potenciálním objemu zakázky kolem 40 000 crore rupií pro domácího integrátora. Když si představíte, že tyto peníze místo do ruských státních podniků potečou do indického průmyslového ekosystému, pochopíte, proč nejde jen o prestiž. Rusko přichází o referenčního zákazníka na jednom z největších obranných trhů světa, a to v segmentu, kde dosud nemělo v Indii reálnou konkurenci.

Širší kontext je ještě výmluvnější. Indická obranná výroba ve fiskálním roce 2024–2025 dosáhla hodnoty 1,51 lakh crore rupií, což je rekord. Politika „Aatmanirbharta“, tedy soběstačnosti, není jen slogan. Je to průmyslová strategie s reálnými čísly. Kusha do ní zapadá jako vlajková loď, ne jako izolovaný experiment.

Válka na Ukrajině a sankce uvalené na Rusko v tom podle nás hrají roli, i když otevřené indické zdroje to explicitně neříkají. Když váš hlavní dodavatel vede vyčerpávající válku a jeho průmysl je pod sankcemi, diverzifikace přestává být luxusem. Stává se nutností.

Jak si Kusha stojí ve světovém srovnání

Indie není první zemí, která se pokouší vybudovat vlastní dlouhodosahovou protivzdušnou obranu. Srovnání se dvěma dalšími programy ukazuje, kam Kusha patří:

• Turecko — SİPER: Domácí dlouhodosahový systém vyvíjený konsorciem ASELSAN–ROKETSAN–TÜBİTAK SAGE pod státním zadáním. Průmyslový model je podobný indickému: stát řídí architekturu, domácí firmy dodávají klíčové subsystémy. Turecko ale zároveň provozuje ruský S-400, což mu způsobilo diplomatické komplikace se Západem. Indie se tomuto paradoxu snaží vyhnout tím, že domácí alternativu buduje paralelně.
• Izrael — vícevrstvý štít: Iron Dome pro krátký dosah, David’s Sling pro střední, Arrow-2 a Arrow-3 pro balistické střely. Izrael nevsadil na jeden univerzální systém typu S-400, ale na specializované vrstvy, kde každá kryje jiný typ hrozby. Kusha se blíží spíše této filozofii, tři třídy interceptorů pro různá pásma, ale ambicí je pokrýt je v rámci jednoho programu.

Zásadní rozdíl: Izrael svůj vícevrstvý štít budoval dekády a s masivní americkou podporou. Indie chce srovnatelnou schopnost v kratším čase a s větší mírou průmyslové nezávislosti. Je to ambiciózní. Jestli to vyjde, ukáže až operační nasazení.

Co zatím nevíme, a co to znamená

Z otevřených zdrojů nelze bezpečně tvrdit, že Kusha je v tvrdých technických parametrech, jako jsou přesnost, reakční doba nebo schopnost zachytit hypersonické cíle, prokazatelně lepší než S-400. Doložit lze něco jiného a v dlouhodobém horizontu možná důležitějšího: domácí kontrolu nad vývojem, integrací a výrobou. Přesnou srovnávací cenu indického kontraktu na S-400 se v otevřených primárních zdrojích nepodařilo dohledat, takže formulace „za zlomek ceny“ vychází z dostupných odhadů, ne z ověřeného porovnání.

Systém ještě neprošel ostrými zkouškami. Prototyp se teprve rodí. Mezi prezentací na investorském hovoru a funkční baterií v operační službě leží roky testování, ladění a politických rozhodnutí. Indie ale už dnes buduje něco, co žádná dodávka ze zahraničí nemůže nahradit, vlastní průmyslovou páku v segmentu, který dosud ovládala Moskva.

Pokud se Kusha osvědčí u indických vzdušných sil, otevře se další kapitola: export. Země hledající alternativu k ruskému S-400 by měly kam se obrátit. A Rusko by ztratilo nejen zákazníka, ale i konkurenta na trzích, které dosud považovalo za své.

Článek Rusové ztrácí vliv, a tentokrát to bolí hodně. Indie si staví vlastní S-400, ale lepší a za zlomek ceny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak loví bez radaru

Celý princip stojí na dvou technologiích. První je ADAD, pasivní infračervený senzor od Thales, který nepřetržitě skenuje okolí a identifikuje cíle podle jejich tepelné signatury. Letoun, vrtulník, dron; cokoliv, co vyzařuje teplo, ADAD zachytí, sleduje a automaticky priorizuje. Bez jediného vyslaného signálu.

Druhá technologie je navedení střely metodou jízdy v paprsku. Operátor drží cíl v zaměřovači a střela Starstreak se vede v promítaném laserovém informačním poli až do okamžiku zásahu. Laser není totéž co radar; jeho paprsek je úzký, směrový a pro klasické systémy radarového varování prakticky neviditelný. Protivník se tak o útoku dozví až ve chvíli, kdy je pozdě.

Výrobce Thales uvádí rychlost střely „nad Mach 3″, britské vojenské médium Forces News pracuje s hodnotou Mach 3,5. Údaj Mach 4 je spíš horní odhad než přesný parametr, ale i Mach 3,5 znamená, že střela urazí kilometr za necelou sekundu. Na krátkém dosahu nemá pilot čas reagovat.

Tři darty místo jedné hlavice

Starstreak se od většiny konkurentů liší i tím, co letí na cíl. Po odhoření nosného motoru se střela rozpadne na tři samostatné projektily (darty), z nichž každý nese vlastní nálož. Tři zásahové elementy místo jednoho znamenají vyšší pravděpodobnost průniku i proti manévrujícímu cíli. Britský vládní magazín DESIDER popisuje, že operátor drží plnou kontrolu nad všemi třemi darty po celou dobu letu.

Právě tady ale leží hlavní slabina systému. Jízda v paprsku není „vystřel a zapomeň“. Operátor musí udržet cíl v zaměřovači od odpalu až po zásah, což vyžaduje přímou viditelnost, stabilní optické sledování a zkušenou obsluhu. Konkurenční MBDA u svého Mistralu 3 tuto nevýhodu pojmenovává otevřeně: na rozdíl od systémů s jízdou v paprsku prý terminální přesnost Mistralu nezávisí na dovednosti střelce. Hustý kouř, prach, mlha; to vše může kvalitu navedení degradovat.

Od studené války na Ukrajinu a do Saúdské Arábie

Stormer HVM není relikvie z devadesátých let. V červenci 2022 britské ministerstvo obrany potvrdilo dodání šesti vozidel Stormer se střelami Starstreak na Ukrajinu. Do konce roku následovaly další Stormery a tisíce protiletadlových střel. Britský ministr obrany v projevu na konferenci o protivzdušné obraně v roce 2024 uvedl, že Starstreak a příbuzná střela Martlet se na Ukrajině osvědčily proti letadlům, bitevním vrtulníkům, bezpilotním prostředkům i střelám s plochou dráhou letu. Konkrétní počty sestřelů ale Londýn nezveřejnil.

Aktuální výroční zpráva britského ministerstva obrany za rok 2024–2025 navíc potvrzuje nasazení britské mobilní krátkodosahové PVO v Saúdské Arábii v rámci operace Crossways. Systém tedy slouží nejen jako exportní položka pro Ukrajinu, ale i jako živá operační schopnost britské armády.

Důležité je rozlišovat generace. Starší konfigurace Stormeru, popsaná v archivní britské doktríně, postrádala identifikaci vlastní-cizí (IFF) i noční schopnost. Modernizovaná verze, kterou představuje Forces News, už disponuje termovizí, automatickým sledováním cíle a systémem Mode 5 IFF, tedy schopností bojovat 24 hodin denně při výrazně snížené závislosti na denním světle a vizuálním kontaktu.

Stormer versus Gepard: dvě filozofie obrany

Nejčastější srovnání padá s německým Gepardem, který se rovněž osvědčil na Ukrajině. Rozdíl je zásadní:

• Stormer HVM – pasivní vyhledávání, raketová palba, tichý v elektromagnetickém spektru, osm střel připravených k odpalu, tříčlenná posádka.
• Gepard – dvojice 35mm kanónů, vlastní vyhledávací i sledovací radar s dosahem 15 km, bojový dosah palby do 5 km a výšky 3 500 m, vysoká palebná vytrvalost.

Gepard exceluje v práci proti dronům díky objemu palby a radarovému přehledu. Stormer naopak nabízí to, co kanónový systém nemůže: ticho v éteru a extrémně rychlou střelu, kterou pilot nestihne zpozorovat. Nejde o lepší a horší, ale o dvě doplňující se filozofie.

A co česká armáda?

Česká republika jde vlastní cestou. Od roku 2021 buduje novou vrstvu obrany krátkého dosahu kolem izraelského systému SPYDER a v roce 2024 rozjela pořízení obrněných vozidel MARS s integrovaným švédským RBS 70 NG pro mobilní obranu velmi krátkého dosahu. Stormer by v českém kontextu spíš duplikoval oblast, kterou Armáda ČR řeší vlastní akviziční linií. V alianční dělbě práce při podpoře Ukrajiny se Praha soustředí primárně na velkorážovou munici a výcvik; protiletadlový segment pokrývají výrazněji jiní spojenci, Británie v čele.

Největší hodnota Stormeru HVM nakonec nespočívá v absolutní neviditelnosti ani v líbivých číslech. Spočívá v tom, že v kritickém okamžiku dokáže být tichý, rychlý a smrtící, a protivník se o tom dozví, až když je pozdě cokoliv dělat.

Článek Britský protiletadlový systém Stormer HVM: neviditelný lovec, který nevysílá žádný radarový paprsek a pálí rychlostí Mach 4 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je ta „stará matematika“

Žádný jediný zastaralý vzorec. Veřejně dohledatelné technické podklady, včetně patentů z let 1972 a 1982, ukazují na rodinu naváděcích metod souhrnně označovaných jako proportional navigation (PRONAV). Princip je elegantně prostý: střela sleduje úhlovou rychlost zorné linie ke svému cíli a svůj kurz koriguje úměrně této rychlosti. Pokud úhlová rychlost klesne k nule, střela a cíl se potkají.

U Patriotu se konkrétně objevují:

• Augmented proportional navigation – rozšířená varianta, která do korekce zahrnuje i odhad zrychlení cíle.
• Third order predictive scheme – prediktivní model třetího řádu, který zpřesňuje odhad budoucí polohy.
• LOS smoothing a noise comparison – vyhlazování dat zorné linie a porovnávání šumu mezi pozemním radarem a palubními senzory střely v režimu TVM (Track via Missile).

Nic z toho není analogový trik z doby děrných štítků. Je to kinematika interceptu, která platí stejně dnes jako v roce 1974, kdy byl program SAM-D přesměrován na technologii TVM.

Kde se Patriot skutečně změnil

Program Patriot dostal své jméno v květnu 1976, první prapor americká armáda aktivovala v květnu 1982. Od té doby prošel systém čtyřmi zásadními generacemi střel: PAC-1 (1986), PAC-2 (1988), PAC-3 (přelom tisíciletí) a PAC-3 MSE (plná sériová výroba 2018). A právě tady je vidět, kam šly peníze a inženýrské hodiny.

PAC-2 stále ničí cíl tříštivou hlavicí odpálenou v blízkosti; střela letí podle pokynů pozemního radaru a v terminální fázi přepíná na TVM data. PAC-3 je úplně jiná konstrukce: hit-to-kill, tedy přímý náraz bez bojové hlavice, s aktivním Ka-pásmovým vyhledávačem, který v posledních sekundách letu řídí střelu autonomně. PAC-3 MSE přidává větší dvoupulsní motor, rozšířený dosah a (podle tiskové zprávy Lockheed Martin z července 2025) průběžné aktualizace softwaru a nové algoritmy vyhledávače.

Modernizovaly se i „mozky“ systému. Engagement Control Station dostala nové počítače a software, baterie se propojují přes IBCS (Integrated Battle Command System) a na obzoru je radar LTAMDS s plným 360° pokrytím, oproti starším AN/MPQ-53 a AN/MPQ-65, které pokrývají jen omezený sektor.

Proč stará rovnice přežívá

Odpověď je pragmatická. Proportional navigation je výpočetně úsporná, robustní vůči šumu senzorů, hluboce provázaná s certifikační a testovací historií a především fyzikálně správná. Interceptní geometrie se za půl století nezměnila: stále jde o co nejrychlejší odhad zorné linie, uzavírací rychlosti a bodu střetu.

Armáda proto neinvestuje do přepisování základního naváděcího zákona, ale do toho, co do něj vstupuje a co z něj vystupuje. Lepší radar dodá přesnější track. Síťování přes IBCS umožní sdílet data mezi bateriemi. Aktivní vyhledávač PAC-3 MSE v posledních sekundách pracuje s vlastními daty, nezávisle na pozemní stanici. Patent z roku 2005 dokládá, že i samotná proportional navigation se dál vylepšuje, třeba o měření úhlového zrychlení. Evoluce, ne revoluce.

Skutečné limity Patriotu v roce 2025

Problém systému Patriot není „starý vzorec“. Podle CSIS a CRS jsou reálné limity jinde:

• Sektorový radar – starší verze nepokrývají 360°, což vytváří mrtvé úhly.
• Omezený počet baterií – Ukrajina nemá dost systémů na trvalou ochranu celého území.
• Zásoby interceptorů – PAC-3 MSE stojí řádově desítky milionů korun za kus, výroba nestíhá poptávku.
• Adaptace protivníka – analytici RUSI upozorňují, že Rusko u Iskanderů mění trajektorie a pravděpodobně nasazuje lepší klamné cíle, což komplikuje diskriminaci v koncové fázi.

Data z Ukrajiny jsou navíc diskontinuální: v jednom útoku může Patriot dosáhnout vysoké úspěšnosti, v jiném nulové. Záleží na tom, zda bylo napadené místo vůbec uvnitř chráněného prostoru baterie, kolik střel letělo současně a jaký profil letu protivník zvolil.

Srovnání s konkurencí

Izraelský Iron Dome pracuje s aktivním radarem na palubě střely a s velitelským datalinkem, ale jeho klíčová inovace je jinde: systém řízení palby selektivně odpaluje jen na cíle, jejichž odhadovaná trajektorie míří do bráněné zóny. Ruský S-400 je misijně srovnatelný, ovšem podle CSIS jeho hlavní střely v protibalistické vrstvě nepoužívají hit-to-kill jako PAC-3. Patriot tak zůstává jedním z mála operačně nasazených systémů, kde koncová fáze spoléhá na přímý kinetický zásah, a právě tam je kvalita naváděcí matematiky kritická.

V protivzdušné obraně může být osvědčená matematika výhodou, ne handicapem. Rozhodující není stáří rovnice, ale přesnost dat, která do ní vstupují. A ta se u Patriotu mění s každou další aktualizací vyhledávače, radaru a softwaru.

Článek Americký MIM-104 Patriot: obránce nebe, který pro výpočet dráhy raket používá matematiku starou 50 let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Šrot za 301 eur za tunu

Klíč k celému příběhu leží v jednom dokumentu: rámcové smlouvě 2021/900-HM, kterou 30. července 2021 podepsal tehdejší ministr obrany Jaroslav Naď s firmou Robus. Smlouva umožňuje slovenské armádě zbavovat se takzvaného neupotřebitelného materiálu a stanovuje ceny nikoli za konkrétní kusy techniky, ale za tunu hmotnosti podle kategorie. Bojová technika na pásových i kolových podvozcích vychází na 301 eur za tunu.

Pokud byly dvě baterie KUB zařazeny do tohoto režimu, stát je formálně neprodával jako raketový komplet protivzdušné obrany s tržní hodnotou. Prodával tuny materiálu. Otázka, kdy přesně se funkční zbraňový systém administrativně proměnil v šrot, je jádrem celé kauzy, a konkrétní rozhodnutí, protokol nebo interní rozkaz ministerstva z let 2023–2024, který by tento překlop doložil, rezort dosud nezveřejnil.

Co přesně odešlo ze Slovenska

Systém 2K12 KUB je sovětský mobilní prostředek protivzdušné obrany. Jedna palebná baterie se skládá z řídicího a naváděcího radiolokátoru, čtyř samohybných odpalovacích zařízení a dvou nabíjecích přepravníků. Dvě baterie tedy znamenají osm odpalovačů, dvě radarové stanice a kompletní logistické zázemí.

Nejde o muzejní exponát. Podle technického profilu Armády ČR je KUB určen k ničení letounů, vrtulníků, střel s plochou dráhou letu i bezpilotních prostředků ve vzdálenostech 4 až 23 kilometrů a výškách 25 až 10 000 metrů. Česká armáda ho ještě donedávna vedla jako způsobilý systém. Je starý, ale modernizovatelný, a právě proto mají jeho díly, radarové prvky i celé odpalovače reálnou vojenskou i obchodní hodnotu.

Opozice z řad Demokratů tvrdí, že technický posudek potvrzuje vyhovující stav techniky. Ministerstvo naopak argumentuje, že šlo o nefunkční zdroj náhradních dílů. Bez zveřejnění konkrétního vyřazovacího dokumentu nelze spor rozhodnout.

Prostředník z Krupiny a cesta do Ugandy

Firma Robus z Krupiny se na svém webu prezentuje jako obchodník se zbraněmi, vojenskou technikou i druhotnými surovinami. V registru partnerů veřejného sektoru jsou jako koneční uživatelé výhod uvedeni Ľubomír Rondík a Tomáš Križan. Rámcová smlouva s ministerstvem výslovně počítá s tím, že odebraný materiál může firma využít „na další obchodní účely“, další přeprodej tedy nebyl mimo logiku smluvního vztahu.

Dokumenty prezentované Naďem a citované Aktuality.sk ukazují kupní smlouvu mezi Robusem a rumunskou firmou SC Romanian Allied International Defense na 10 milionů eur bez DPH. V certifikátu konečného uživatele figuruje ugandské ministerstvo obrany a částka 11,21 milionu eur. Veřejný důkaz o tom, že by technika měla putovat dál do Ruska, se nepodařilo dohledat; doložená je Uganda, nikoli Moskva. Už samotný nekontrolovaný odchod vojensky použitelného kompletu z alianční země do třetí země v subsaharské Africe je ale bezpečnostní problém, který by měl znepokojovat celé NATO.

Kdo nese odpovědnost a co se dá ještě zastavit

Politická odpovědnost se přehazuje jako horký brambor. Naď ukazuje na Kaliňáka, který techniku fakticky vydal z armádního majetku. Kaliňák ukazuje na Naďa, který podepsal rámcovou smlouvu umožňující celý mechanismus. Strana Demokrati podala trestní oznámení pro podezření z nehospodárného nakládání s majetkem státu, zneužití pravomoci veřejného činitele a sabotáže. K začátku června 2026 se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat potvrzení o vznesení obvinění.

Právní páka přitom existuje. Export výrobků obranného průmyslu mimo EU licencuje slovenské ministerstvo hospodářství a zákon 392/2011 mu ukládá licenci zrušit, pokud:

• byla udělena na základě nepravdivých či neúplných údajů,
• vyžadují to zahraničněpolitické nebo bezpečnostní zájmy Slovenska,
• nebyly dodrženy podmínky licence.

Pokud technika ještě neopustila slovenské území, stát má nástroj, jak transakci zastavit. Pokud už je v Rumunsku nebo na cestě do Kampaly, praktická reverze se přesouvá do roviny trestní a mezinárodněprávní, a výrazně se komplikuje.

Systémová díra, nejen slovenský problém

Podobné riziko může vzniknout v jakékoli zemi NATO, kde se vojenský komplet administrativně překlopí z režimu zbraňového systému do režimu přebytečného materiálu oceňovaného hmotností. Přímo srovnatelný případ, funkční komplet protivzdušné obrany odepsaný jako šrot a soukromě přeprodaný za miliony, se v otevřených zdrojích z jiných aliančních zemí nepodařilo dohledat. To neznamená, že neexistuje. Znamená to, že slovenský případ odhaluje mechanismus, který dosud nikdo systematicky nekontroloval.

Dvě baterie KUB za desítky tisíc eur opustily slovenský stát jako tuny materiálu. O obchodní stupeň dál se z nich stal komplet za čtvrt miliardy korun s konečnou adresou v Ugandě. Kam poputují potom, zatím neví ani Bratislava.

Článek Slovensko prodalo protivzdušný systém, který může skončit v Rusku. Nevydělalo nic, ale prostředník inkasoval čtvrt miliardy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři vozy, jeden řetězec likvidace

Síla Murmusu nespočívá v jednom zázračném dronu, ale v tom, že celý řetězec od detekce po fyzickou likvidaci cíle běží uvnitř jedné soustavy bez závislosti na třetích stranách. První vozidlo nese radar a velitelské pracoviště, detekuje hrozbu, klasifikuje ji a přidělí prioritu. Druhé a třetí vozidlo jsou nosiče interceptorů: jedno pojme až 90 vertikálně startujících interceptorů, druhé až 50 křídlových dronů. Pokrytí? Podle výrobce až 200 km², v těžkém terénu i v poškozené městské zástavbě.

Mechanika zásahu proti Šahídu vypadá takto: radar zachytí cíl, velitelské stanoviště ho vyhodnotí a přidělí interceptoru. Ten odstartuje, semiautonomně se navede a fyzicky do cíle narazí. Teprve po mechanickém kontaktu se aktivuje nálož o hmotnosti do 400 gramů. Nejde tedy o výbuch „vedle“, interceptor musí trefit. Maximální rychlost udávaná výrobcem činí 350 km/h, taktický radius 20 km, efektivní dosah proti Šahídu do 12 km. Proti rušení odolným autonomním dronům, jakými Šahídy jsou, pouhé rušení signálu nestačí. Kinetická destrukce je podle Czechia Systems jediná spolehlivá odpověď.

Ukrajinské know-how v evropském balení

Murmus nevznikl v laboratoři. Firma otevřeně říká, že klíčovým vstupem byly taktické protokoly a bojová zpětná vazba od elitních ukrajinských jednotek, včetně příslušníků vojenské rozvědky HUR a 3. samostatné útočné brigády. Jeden z instruktorů, vystupující pod krycím jménem Fakel, při prezentaci zdůraznil, že o účinnosti protidronového systému rozhoduje výcvik, disciplína a velení stejně jako samotná technika.

Právě tady leží podle nás největší význam celého projektu. Evropský parlament ještě v lednu 2026 vyzýval k institucionalizaci přenosu ukrajinských válečných poznatků do struktur NATO a EU a k budování specializovaných center do roku 2027. Czechia Systems ten přenos neřešila přes instituce, prostě si instruktory přivedla a souběžně s Murmusem spustila Evropskou školu bojových operátorů. Ta má školit obsluhy ze státní i soukromé sféry pro Evropu, Asii a Blízký východ. Konkrétní osnovy ani přihlašovací mechanismus zatím veřejně dostupné nejsou, ale samotná existence takového centra v Česku ukazuje, jak rychle se frontová zkušenost dá přetavit do komerčního produktu.

Jedna poznámka k deklaraci „výhradně evropských komponent“: oficiální web mluví o plně evropském řešení, ovšem reportéři na předváděcím vozidle identifikovali radar EcoShield od americké firmy Echodyne. Firma systém prezentuje jako modulární, konkrétní senzory se mohou měnit podle zákazníka. Rozpor to ale je a stojí za sledování.

Proč Evropa zaostává, a není to jen o technice

Formulace, že Evropa nic podobného nemá, vyžaduje upřesnění. Britský MARSS už nabízí vlastní interceptorový protidronový systém, izraelský Rafael provozuje bojově ověřený Drone Dome a ukrajinská platforma UFORCE hlásí tisíce potvrzených zásahů. Murmus tedy nevzniká ve vakuu. V čem ale Evropa skutečně zaostává, není vynalézavost, je to schopnost takové systémy nasadit.

Problém má několik vrstev:

• Právní roztříštěnost. Aktivní neutralizace dronu, ať už rušením, převzetím řízení, nebo fyzickým zásahem, je ve většině zemí EU vyhrazena armádě a specializované policii. Provozovatel elektrárny, letiště nebo vodárny dron sestřelit nesmí.
• Chybějící standardy. Královská vojenská akademie v Belgii ve své studii z roku 2026 popsala mix leteckých pravidel, předpisů pro rádiové spektrum, policejních kompetencí a ochrany dat, který v praxi brání rychlému zavedení jakéhokoli řešení založeného na kinetické destrukci.
• Pomalý akviziční cyklus. Evropská komise teprve 11. února 2026 spustila nový akční plán proti dronovým hrozbám. Přesný termín legislativní změny nestanovila.

Czechia Systems tuhle situaci čte pragmaticky: první zákazníci jsou na Blízkém východě, kde regulatorní prostředí aktivní protidronovou obranu umožňuje. Evropa přijde na řadu, až si vytvoří pravidla. Cena jednoho kompletu se pohybuje v desítkách milionů korun, pro armádní rozpočty regionálních mocností dostupná částka, pro evropský akviziční proces zatím spíš exotika.

Co to znamená pro Česko

O tom, zda Murmus získá i česká armáda, mají podle iROZHLAS rozhodnout další testy a jednání. Růžičková potvrdila, že firma jedná s evropskými zeměmi, ale konkrétní státy nejmenovala. Pro civilní kritickou infrastrukturu v Česku platí stejná bariéra jako jinde v EU: provozovatel nemá pravomoc dron aktivně zneškodnit, i kdyby měl technologii po ruce.

Přesto Murmus posouvá Česko do viditelné pozice v segmentu, kde se dosud mluvilo hlavně o Izraeli, Turecku a Ukrajině. Nejde o to, že by česká firma předběhla celou evropskou obrannou architekturu. Jde o to, že jako jedna z prvních v regionu dokázala vzít frontové iterace z ukrajinské války, zabalit je do mobilního exportního produktu a přijít s ním na trh dřív, než pro něj Evropa stihla napsat pravidla.

Tři dodávky na rokycanském letišti nejsou revoluce v protivzdušné obraně. Jsou ale důkazem, že mezi ukrajinskou frontovou zkušeností a evropským obranným průmyslem nemusí ležet propast; stačí firma, která se neptá na povolení, ale na objednávku.

Článek Česko vyvinulo první protidronový systém, který dokáže zničit Šahídy i další drony. Evropa nic podobného nemá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Zelenskyj řekl – a co znamená číslo 36

Klíčová věta z prezidentova projevu zní: „90 střel různých typů, mnoho z nich balistických, celkem 36.“ Číslo 36 tedy nepatří k jednomu Orešniku. Označuje celkový počet balistických střel v noční vlně. Vedle nich letěly desítky řízených střel s plochou dráhou letu a šest set dronů. Orešnik sám mířil podle Zelenského na oblast Bily Cerkvy, města asi 80 kilometrů jižně od centra Kyjeva. El País doplňuje, že přesná zasažená lokalita nebyla zveřejněna, ale oblast je dlouhodobě napadána kvůli koncentraci vojenských objektů.

Zelenskyj výslovně řekl, že „ne všechny balistické střely byly zachyceny“. To neznamená kolaps protivzdušné obrany. Většina dronů a část střel byla zneškodněna. Ale 36 balistických projektilů v jedné vlně je objem, který i funkční systém protivzdušné obrany dokáže přetížit.

Proč je Orešnik jiná liga

Pentagon po prvním bojovém nasazení v listopadu 2024 klasifikoval Orešnik jako střelu středního doletu odvozenou od balistického modelu RS-26 Rubež. Analytický projekt CSIS Missile Threat mu přisuzuje schopnost MIRV, tedy rozptýlení více hlavic na nezávislé cíle z jednoho nosiče. Ukrajinská rozvědka po útoku na Dnipro popsala konfiguraci šesti hlavic, každou se šesti submunicemi, a koncovou rychlost přes Mach 11 (přibližně 13 500 km/h).

Právě kombinace rychlosti, dosahu a vícehlavicové konstrukce dělá z Orešniku zbraň, proti které jsou standardní systémy protivzdušné obrany téměř bezmocné. Patriot dokáže zachytit balistický cíl, ale potřebuje čas a kapacitu, a když současně přilétá dalších 35 balistických střel plus stovky dronů, kapacita se vyčerpává rychleji než nepřátelská munice.

Útok z 24. května byl třetím známým bojovým nasazením Orešniku. První proběhlo u Dnipra v listopadu 2024, druhé ve Lvovské oblasti v lednu 2026. Podle Zelenského partnerské zpravodajské služby předem varovaly, že se Rusko chystá střelu znovu použít. Včasné varování ale neznamená plnou ochranu před balistikou.

Květen 2026: spirála úderů

Útok z 24. května nezačal ve vzduchoprázdnu. Květen 2026 přinesl sérii stále mohutnějších vln:

• 14. května – AP ho označila za největší baráž od začátku plnohodnotné invaze. V Kyjevě zahynulo 24 lidí.
• 18. května – 524 dronů a 22 střel. Mezistupeň, který ukázal rostoucí objem dálkových úderů.
• 24. května – 600 dronů a 90 střel, z toho 36 balistických plus Orešnik. Dosud nejmasivnější kombinovaná vlna měsíce.

Trend je zřejmý. Každý další úder přidal objem i komplexitu. Ukrajinské ministerstvo obrany přitom ještě 12. května uvádělo obvyklou úspěšnost kolem 90 % u dronů a téměř 80 % u střel s plochou dráhou letu, ale samo zdůraznilo, že balistické střely zůstávají „obtížnou výzvou“. O dvanáct dní později ta výzva dorazila v podobě 36 kusů najednou.

Časová souvislost s Putinovým prohlášením po ukrajinském úderu na internát ve Starobilsku je silná. AP den před útokem citovala ruského prezidenta, který zásah označil za „zločin“ a nařídil armádě připravit návrhy odvety. Přímý kauzální důkaz chybí, ale Kreml útok rámoval jako odpověď.

Co to znamená pro Česko a NATO

Polsko po noční vlně preventivně aktivovalo vojenské letectvo, byť narušení vlastního vzdušného prostoru nenahlásilo. Pro Česko z toho neplynula přímá hrozba přeletu, ale kontext je jasný: Armáda ČR už v únoru 2026 vyslala do Polska vrtulníkovou jednotku Heli Unit právě kvůli zhoršené bezpečnostní situaci a dřívějším průnikům ruských dronů na polské území.

Česká podpora Ukrajiny pokračuje ve dvou liniích. Vláda v lednu potvrdila pokračování muniční iniciativy, ministerstvo zahraničí má schválený Program Ukrajina 2026–2030 s roční alokací miliardy korun na humanitární a rekonstrukční projekty. Únorový Ramstein přinesl pro rok 2026 celkem 38 miliard dolarů mezinárodní podpory, z toho dvě miliardy na protivzdušnou obranu včetně urgentních dodávek střel Patriot z evropských zásob. Útok z 24. května bude spíš argumentem pro zrychlení této linie než spouštěčem úplně nové politiky.

Saturace, ne selhání

Skutečnou sílu nočního úderu nedělal samotný Orešnik. Dělala ji aritmetika zahlcení: šest set dronů nutí obranu spotřebovávat munici a pozornost na pomalé cíle, desítky řízených střel zaměstnávají radary středního dosahu a do vzniklých mezer prolétají balistické projektily, proti kterým zbývá méně kapacity, než by bylo potřeba. Jedna „superraketa“ je hrozba. Jedna superraketa v balíku s 36 balistickými střelami a stovkami dronů je systémový problém.

Kyjev se té noci neubránil úplně. Ale ubránil se z velké části, a právě ten zbytek, který proklouzl, stačil na dva mrtvé, desítky zraněných a škody v každém obvodu města. Příští vlna, podle dosavadního květnového tempa, může přijít během dnů.

Článek Ukrajina se neubránila. Rusové mohutně bombardovali Kyjev, seslali i mocný Orešnik, který udeřil 36krát se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od jihoamerické boly k protidronovému projektilu

Inspirace přišla z překvapivě starého zdroje. Jihoameričtí pastýři a lovci po staletí používali bolu, dvě nebo tři koule spojené provazem, které po hodu omotaly nohy zvířete a srazily ho k zemi. Mattheck a jeho spolupracovník Klaus Bethge tuto myšlenku poprvé veřejně přenesli do kontextu protidronové obrany v autorském textu z listopadu 2025. Místo koulí na šňůře navrhli kontinuální kovový řetěz, a místo ruky lovce odpalovací zařízení.

V březnu 2026 pak Moldenhauer a Mattheck publikovali konkrétnější studii nazvanou „The Chain as a Drone Hunter“, kde princip posunuli od obecné úvahy ke specifikaci řetězového antiprojektilu. Květnová tisková zpráva KIT pak institucionálně shrnula výsledky obou předchozích prací a přidala informaci o proběhlých střeleckých testech v Ballistikzentrum Sternenfels.

Jak přesně řetěz sundá dron

Mechanismus je elegantně jednoduchý. Řetěz o průměru 3–4 mm letí směrem k cíli a při kontaktu s tělem dronu se začne omotávat kolem ramen a vrtulí. Zajímavé je chování při mimoosém zásahu: podle zveřejněného modelu se řetěz nejprve odvine po rameni dronu, než ho zachytí nejbližší rotující vrtule. Ta ho vtáhne hlouběji, řetěz se utáhne, a dron ztrácí vztlak.

Klíčové parametry ze simulací:

• Délka řetězu: 2 metry
• Průměr článků: 4 mm (ocel)
• Počáteční rychlost: 80 m/s
• Třecí koeficient: 0,2
• Cílová kategorie: malé rotorové drony (rameno přibližně 200 × 200 mm)

Jde zatím o jeden projektil proti jednomu dronu. Schopnost zasahovat více cílů najednou nebo odolávat roji veřejné materiály nedokládají. Rychlost opakované palby by závisela na zvolené odpalovací platformě, kterou KIT blíže nespecifikuje. Stejně tak institut nezveřejnil cenu kompletního systému ani jednoho zásahu. „Levnost“ je odvozená z principu: kovový polotovar místo řízené munice.

Proč nestačí rušičky ani laser

Řetěz nedává smysl jako univerzální protidronová zbraň. Dává smysl tam, kde selhávají nebo jsou příliš drahé jiné vrstvy.

Rádiové rušičky jsou dnes nejrozšířenější civilní odpovědí na nežádoucí drony. Mají nízké pořizovací náklady a dokážou pokrýt širší prostor. Jenže mají zásadní slepá místa: autonomní drony, které nepotřebují řídicí signál, projdou bez povšimnutí. Totéž platí pro stroje komunikující přes sítě 4G nebo 5G. Navíc rušičky mohou kolaterálně zasáhnout okolní komunikační systémy, a v mnoha prostředích naráží jejich provoz na právní regulaci, jak upozorňuje mimo jiné britská příručka pro ochranu lodní dopravy.

Laser vypadá jako ideální řešení: britský DragonFire uvádí náklady kolem 10 liber za výstřel, zatímco jedna raketa Sea Viper stojí přes milion liber. Jenže samotná laserová platforma vyžaduje obrovské investice do infrastruktury a energetického zázemí. Levný výstřel neznamená levný systém.

Řetěz stojí někde úplně jinde na spektru. Je to mechanická „brokovnice“ pro krátký dosah a nízké letové hladiny. Nezávisí na rádiovém protokolu cíle, nepotřebuje sofistikované navedení, nespotřebovává energii laserového generátoru. Podle nás má právě proto největší potenciál ne jako revoluce v protivzdušné obraně, ale jako poslední obranná vrstva, terminální ochrana perimetru letišť, elektráren nebo průmyslových areálů.

Co to znamená pro Česko

Česká republika dronové riziko už řeší systémově. Od září 2025 funguje závazná DroneMap se zeměpisnými zónami omezujícími provoz bezpilotních letadel. V dubnu 2026 armáda, hasiči a policie společně testovaly protidronové scénáře v rámci cvičení Federated Cloud 2026. Při Bezpečnostní radě státu vznikl Výbor pro protidronovou ochranu, dronovou regulaci a rozvoj. A česká armáda má schopnosti C-UAS zakotvené v Koncepci výstavby AČR 2035.

Konkrétní zájem o řetězový systém typu KIT ale veřejně doložený není. Česko řeší protidronovou obranu obecně, v rámci vícevrstvého přístupu, kde se kombinují radary, rušičky a potenciálně i kinetické prostředky. Pokud by se řetězový koncept osvědčil v rozšířených polních zkouškách, mohl by být zajímavý právě pro ochranu kritické infrastruktury, kde jsou rakety předimenzované a rušičky nespolehlivé.

Cesta od střelnice k nasazení

KIT žádné datum reálného nasazení nezveřejnil. Známá sekvence je jasná: počítačové simulace a první balistické testy v Sternenfels jsou hotové. Dalším krokem mají být rozšířené polní zkoušky s různými typy dronů a podmínkami. Teprve po nich by technologii mohl převzít průmysl. Otevřené zůstávají zásadní otázky, chování ve větru, bezpečnost pádu zasaženého dronu v obydlené oblasti, účinnost proti rychlejším nebo větším strojům.

Dva metry ocelového řetězu nenahradí vícevrstvou protivzdušnou obranu. Ale v době, kdy spotřební dron za pár tisíc korun dokáže paralyzovat letiště, má i primitivně znějící odpověď svou cenu, doslova.

Článek Řetězy místo střel a drony budou padat z nebe jeden za druhým. Němci testují levnou PVO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stejná architektura, jiná vlajka

Gepard vznikl na podvozku Leopardu 1 jako odpověď na jednoduchou otázku: jak dát mechanizovaným jednotkám vlastní mobilní deštník proti nízko letícím cílům, aniž by musely čekat na raketovou baterii v týlu. Řešení spočívalo ve dvou 35mm kanónech Oerlikon s kadencí 550 ran na hlaveň za minutu, přehledovém radaru vzadu na věži a sledovacím radaru vpředu, to vše na obrněném pásu s tříčlennou osádkou.

PGZ-09 kopíruje tutéž logiku bod po bodu:

• 2× 35mm kanón, kadence 550 ran/min na hlaveň
• Přehledový radar s uváděným dosahem 20 km (u Gepardu 15 km)
• Sledovací radar na čele věže
• Tříčlenná osádka
• Těžký pásový podvozek s pancéřovou ochranou
• Primární určení: doprovod manévrujících pozemních sil

Rozdíly existují, ale jsou spíš parametrické než koncepční. PGZ-09 je lehčí, kolem 35 tun oproti 44,8 tunám Gepardu, a pomalejší (55 km/h vs. 65 km/h). Některé sekundární zdroje mu připisují i 2 až 4 odpalovače infračervených střel, které by rozšířily zásahové pásmo za dosah kanónů. Aktuální fotografie z květnového cvičení 2025 ale rakety neukazují, takže jde spíš o možnou konfiguraci než o potvrzený standard.

Proč zrovna 35 milimetrů

Čína si tuto ráži nevybrala náhodou. Už v 80. letech zavedla tažený systém Type 90, který byl podle databáze FAS modelován podle švýcarského Oerlikonu ze systému Skyguard. Tím vznikla domácí průmyslová a municní základna pro 35mm ráži, továrny, zásoby, logistika.

Výhody 35mm náboje oproti menším ráží i čistě raketovým řešením přitom čínský vojenský tisk popisuje explicitně: vyšší počáteční rychlost střely, plošší balistická dráha, delší efektivní dosah a výrazně nižší cena za výstřel. Poslední bod je klíčový v době, kdy se armády potýkají s rojem levných dronů, střílet na každý z nich raketou za statisíce dolarů je ekonomický nesmysl.

Právě proto Rheinmetall ve své tiskové zprávě z prosince 2022 otevřeně argumentuje, že 35mm kanónová protivzdušná obrana je levnější, méně zranitelná vůči elektronickému rušení a že úspěch Gepardu na Ukrajině potvrdil její účinnost proti dronům i střelám s plochou dráhou letu. Čína k témuž závěru dospěla dřív, PGZ-09 je v aktivní službě od roku 2009.

Gepard na Ukrajině: důkaz konceptu

Když Německo začalo v létě 2022 posílat Gepardy na Ukrajinu, mnozí analytici pochybovali. Systém z éry studené války, vyřazený z Bundeswehru, s problematickými zásobami munice. Jenže Gepard se osvědčil právě tam, kde ho nikdo nečekal, jako lovec dronů a střel s plochou dráhou letu.

K 17. dubna 2025 oficiální přehled německé vlády vykazuje 60 dodaných Gepardů a 330 000 kusů munice. To není symbolické gesto, to je systematická investice do konceptu, který funguje.

A právě tady se kruh uzavírá. Čína nepotřebovala čekat na ukrajinskou validaci. Její konstruktéři viděli totéž, co němečtí inženýři v 70. letech: mechanizované jednotky v pohybu potřebují vlastní, rychle reagující, obrněnou ochranu proti všemu, co se přiblíží nízko. Rakety jsou drahé, pomalé na přebití a zranitelné rušením. Kanón střílí okamžitě, levně a v jakémkoli elektromagnetickém prostředí.

Český kontext: jiná cesta, stejná logika

Armáda České republiky dnes „český Gepard“ nestaví. Její přístup k vrstvené protivzdušné obraně je jiný: vyšší pásmo pokrývá izraelský SPYDER, velmi krátký dosah řeší švédský RBS 70 NG integrovaný na obrněných vozidlech MARS, přičemž resort obrany explicitně zdůrazňuje potřebu mobility a ochrany osádky „podle podoby soudobých konfliktů“.

Paralela s Gepardem i PGZ-09 je přitom zřejmá. Všechny tři systémy odpovídají na totéž: jak dostat protivzdušnou ochranu přímo k jednotkám v pohybu, ne do statické pozice kilometr za frontou. AČR volí raketovou cestu na mobilním podvozku, Čína a Německo kanónovou. Obě mají své místo a debata o ochraně manévrujících jednotek před drony a střelami v Česku teprve nabírá obrátky.

Ne kopie, ale potvrzení

Označit PGZ-09 za „čínskou kopii Gepardu“ by bylo zjednodušení. Čína nepřevzala konkrétní součástky ani licenci, převzala architekturu řešení a zasadila ji do vlastní průmyslové základny. Podle nás je to silnější výpověď než prostá imitace: i armáda s rozpočtem přes 200 miliard dolarů ročně a vlastním zbrojním průmyslem uznala, že pro mobilní blízkou protivzdušnou obranu existuje optimální recept. A ten recept napsal Krauss-Maffei v Mnichově před padesáti lety.

Květnové cvičení v Sin-ťiangu ukazuje, že PGZ-09 není muzejní kus ani prototyp v hangáru. Je to živý systém v ostré službě, připravený na éru, ve které levné drony změnily pravidla hry a 35mm kanón se z přežitku stal znovu jednou z nejrozumnějších odpovědí.

Článek Čína věděla, co je dobré. Postavila protiletadlový systém PGZ09 po vzoru německého Gepardu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co Ukrajina dokázala se S-400 udělat

Ukrajinská rozvědka 23. srpna 2023 oznámila zničení celého kompletu S-400 na okupovaném Krymu. Šlo o první velký, veřejně potvrzený zásah do systému, který Rusko prezentovalo jako páteř své protivzdušné obrany. Nebyl poslední.

V dubnu 2024 přišla další vlna. Podle ukrajinské rozvědky, kterou citoval Reuters, byly u Džankoje zničeny nebo kriticky poškozeny čtyři odpalovače S-400 a tři radarové stanice. V listopadu 2024 pak ukrajinské ministerstvo obrany hlásilo zničení radaru S-400 a dvou nízkovýškových radarů Podlet, které slouží jako cílové senzory pro celou rodinu S-300/S-400. Právě ztráta radarů je pro systém často fatálnější než ztráta odpalovače, bez senzorů je komplet slepý.

Tempo ztrát není každodenní, ale přichází ve vlnách. Ukrajina kombinuje průzkumné drony, balistické střely a údery na emisní zdroje. V dlouhé opotřebovávací válce, kde protivník systematicky loví radarovou infrastrukturu, se i špičkový systém protivzdušné obrany stává zranitelným cílem.

Proč Indii ukrajinské ztráty neodradily

Indický Defence Acquisition Council 27. března 2026 schválil pořízení dalších pěti systémů S-400 pro indické letectvo. V oficiálních dokumentech Indie mluví o „systems“ či „squadrons“, nikoli o „bateriích“, terminologie, která odráží, že jde o komplexní sestavu radarů, velitelských stanovišť a odpalovačů, ne o izolovaný kus techniky.

Načasování schválení není náhodné. Předcházela mu operace Sindoor, krátký, ale intenzivní konflikt s Pákistánem na přelomu dubna a května 2025. Podle oficiální indické komunikace systémy protivzdušné obrany během operace fungovaly „ve výjimečné synergii“ díky propojení přes síť IACCS (Integrated Air Command and Control System), která spojila všechny prvky protivzdušné obrany do jednoho obrazu bojiště. Indie tedy nehodnotila S-400 izolovaně, ale jako jednu vrstvu v síťově propojené architektuře, kde data sdílí s izraelskými systémy Barak-8/MRSAM, domácím C4ISR a dalšími senzory.

Podle nás je tohle jádro celého paradoxu. Na Ukrajině je S-400 loven v měsíce trvající kampani zaměřené na jeho radarovou stopu. V Indii fungoval jako součást domácí obrany v krátkém konfliktu, kde ho chránila vrstvená síť a kde nepřítel neměl čas ani prostředky na systematický lov senzorů. Dvě odlišná bojiště, dva odlišné výsledky.

Dodávky, které se táhnou, a přesto se objednává znovu

Původní kontrakt na pět systémů S-400 podepsala Indie s Ruskem 5. října 2018. Dodávky měly být dokončeny do roku 2023. Nestalo se. Čtvrtý systém podle Times of India dorazil teprve v květnu 2026, pátý se očekává do konce roku. Skluz činí zhruba tři roky.

Důvody jsou systémové. Data Stockholmského institutu SIPRI ukazují, že ruské exporty velkých zbraní mezi obdobími 2015–2019 a 2020–2024 propadly o 64 %. Válka na Ukrajině žere výrobní kapacitu, náhradní díly i hotové systémy. Ruský velvyslanec v Indii Denis Alipov přesto průběžně ujišťuje, že jednání o dalších kusech pokračují.

Pro Indii z toho plyne dvojí realita:

• Vyjednávací páka: 38 % ruských zbrojních exportů v posledním pětiletém období směřovalo právě do Indie. Moskva si nemůže dovolit ztratit svého největšího zákazníka.
• Logistické riziko: Pokud by druhý balík pěti systémů běžel podobným tempem jako první, část dodávek se může potkat s obdobím, kdy bude Indie chtít zavádět domácí alternativu, vyvíjený systém Kusha s deklarovaným dosahem 400 km.

Indie navíc nechce jen platformy. Podle Times of India schválení zahrnuje i 280 střel S-400 na doplnění spotřeby z operace Sindoor a vytvoření strategické rezervy. Příběh se tak posouvá z roviny „kupujeme radary a odpalovače“ do roviny „budujeme zásoby munice pro příští konflikt“.

Síť, ne jednotlivá zbraň

Indická strategie protivzdušné obrany stojí na vrstvení. S-400 pokrývá dlouhý dosah, deklarovaných 250 až 400 km podle typu střely a cíle. Barak-8/MRSAM obstarává střední pásmo do zhruba 70 km. Pod nimi operují krátkodosahové systémy. Celou architekturu spojuje IACCS a širší infrastruktura C4ISR, kterou indické ministerstvo obrany označuje jako „Akashteer“, systém sdílení senzorových dat mezi armádou, letectvem a námořnictvem.

Bharat Electronics Limited, státní indický podnik, na svém řešení C4IS Trinetra výslovně popisuje integraci senzorů a zbraňových systémů do jedné operační architektury. Propojení S-400 s izraelskými systémy by mělo zvýšit účinnost hlavně ve sdílení obrazu bojiště a přidělování cíle vhodnější střele, nikoli v „magickém“ zlepšení jednoho systému.

Indie přitom postupně diverzifikuje. Podíl Ruska na indických dovozech zbraní sice zůstává na 36 %, ale Francie výrazně posílila a domácí výroba roste. S-400 je v tomto kontextu přechodová vrstva, stále hodnotná, ale nikoli věčná.

Co Indie pravděpodobně ví a my ne

Z veřejných zdrojů nelze rekonstruovat radarové záznamy, záznamy o zásazích ani spotřebu střel z operace Sindoor. Fakt, že Nové Dillí bezprostředně po konfliktu schválilo zdvojnásobení počtu systémů S-400 a objednávku stovek střel, je ale sám o sobě signálem. Interní vyhodnocení zjevně dopadlo pozitivně, natolik, že převážilo reputační škody z Ukrajiny i riziko dalšího zpoždění ruských dodávek.

Indie nekupuje S-400 navzdory tomu, co se děje na Ukrajině. Kupuje ho kvůli tomu, co se stalo nad jejím vlastním územím, v jiné válce, v jiné síti, proti jinému protivníkovi. Otázka není, jestli je S-400 nezranitelný. Otázka je, jestli Rusko dokáže dalších deset systémů vyrobit a dodat dřív, než je Indie přestane potřebovat.

Článek Rusko na Ukrajině přichází o jeden systém za druhým, Indie chce překvapivě dalších pět baterií S-400 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sedmnáct dronů, nula přežilo

Systém LOCUST od firmy AeroVironment během jediného testovacího dne zasáhl a zničil všech sedmnáct bezpilotních cílů, které mu námořnictvo předložilo. Počet sedmnácti dronů uvedl Janes na základě rozhovoru s Johnem Garritym, jedním z vedoucích programu v AeroVironment. Oficiální tisková zpráva Navy konkrétní číslo neuvádí, mluví jen o „všech předložených cílech“.

Nejpůsobivější detail ale není stoprocentní skóre samo o sobě. Zhruba polovinu zásahů provedli řadoví námořníci, kteří se systém učili obsluhovat přibližně třicet minut. Laser na palubě letadlového nosiče tedy neobsluhoval tým inženýrů výrobce, ale posádka lodi po krátkém zaškolení. Pro jakýkoli zbraňový systém je tohle klíčový test: funguje v rukou lidí, kteří s ním budou skutečně pracovat?

Pět dolarů versus milion

Ekonomika protidronového boje dnes vypadá absurdně. Útočný dron z komerčních komponentů může stát stovky až nízké tisíce dolarů. Střela, která ho má sestřelit, stojí od stovek tisíc po jednotky milionů dolarů, podle typu a systému. Jak shrnuje zpráva Congressional Research Service o lodních laserech amerického námořnictva, marginální náklad jednoho laserového výstřelu se pohybuje v řádu jednoho až deseti dolarů. AeroVironment u novější generace LOCUST X3, představené v březnu 2026, komunikuje cenu pod pět dolarů za výstřel.

Konkrétní cena říjnového testu na USS Bush zveřejněna nebyla. Princip úspory je ale jasný: laser nespaluje interceptor. Spotřebovává elektřinu z lodní sítě, kterou jaderný reaktor generuje prakticky nepřetržitě. Zásobník je v podstatě neomezený, dokud má loď energii. Žádné přebíjení, žádné doplňování munice uprostřed boje.

Pro srovnání: jedna střela systému SPYDER, který Česká republika pořizuje za 13,7 miliardy korun pro čtyři baterie, se cenově pohybuje v úplně jiné lize. A přitom může mířit na stejný typ cíle: malý, pomalý, levný dron.

Paleta, kabel, výstřel

Technicky šlo o paletizovanou konfiguraci označovanou P-HEL, tedy přenosný vysokoenergetický laser. Celý systém se vejde do kontejnerového formátu, dá se naložit na palubu a připojit k elektrické síti lodi. Roll-on, roll-off, jako přepravní kontejner na trajektu.

Soustředěný paprsek drží energii na jednom bodě cíle po několik sekund, dokud nedojde k fyzickému poškození nebo úplnému zničení. Nejde o elektronický boj ani o oslnění senzorů, LOCUST je zbraň s přímým účinkem, která dron skutečně spálí z oblohy.

AeroVironment pro námořní nasazení provedla zhruba deset větších konstrukčních úprav, takzvanou marinizaci: odolnost proti slané vodě, vlhkosti a vibracím pohybující se lodi. Během testu systém zabral část letové paluby a dočasně omezil běžný letový provoz. Podle Garrityho šlo o důsledek provizorní instalace, při budoucích nasazeních firma počítá s provozem bez omezení ostatních činností lodi.

Co laser nezvládne

Stoprocentní úspěšnost v jednodenním testu neznamená stoprocentní úspěšnost za každých okolností. A právě tady je důležité odlišit demonstraci od bojového nasazení.

Laser vyžaduje přímou viditelnost na cíl. Déšť, mlha, kouř, vysoká vlhkost, to všechno paprsek zeslabuje. Na moři, kde je vzduch nasycený vodní parou, je to zásadní omezení. Každý cíl navíc vyžaduje několik sekund nepřetržitého osvitu a pak další čas na přesměrování paprsku. Proti jednomu dronu to funguje skvěle. Proti saturovanému rojovému útoku desítek dronů najednou je tempo sekvenčního ničení limitující.

Congressional Research Service i americký Government Accountability Office shodně upozorňují na kratší efektivní dosah oproti raketám a na zranitelnost v nepříznivém počasí. Sama AeroVironment říká, že řízená energie „nenahradí každý jiný efector“ a že laser patří do vrstvené architektury vedle rádiofrekvenčních rušiček, kanónů a kinetických střel.

Kde to dává smysl, i pro Česko

Skutečný příslib LOCUSTu není v tom, že nahradí všechny rakety. Je v tom, že dramaticky zlepší ekonomiku obrany přesně v té části boje, kde je dnes poměr ceny cíle a ceny obrany nejabsurdnější: malé, levné, pomalé drony, které dnes nutí obránce pálit střely za statisíce dolarů.

AeroVironment už v září 2025, tedy ještě před námořním testem, dodala americké armádě první dva mobilní 20kW systémy LOCUST na vozidlech ISV. Nejde tedy o izolovaný experiment, ale o systém, který se posouvá směrem k sériové výrobě. Termín trvalé integrace na lodě Navy ale zatím veřejně oznámen nebyl.

Pro Českou republiku, která buduje protivzdušnou obranu v rámci NATO IAMD a kombinuje rakety SPYDER s krátkodosahovou obranou, by laserová vrstva dávala smysl jako doplněk, levný nástroj s přímým účinkem proti malým bezpilotním letounům u základen, kritické infrastruktury nebo kolon. Česká obranná koncepce ostatně výslovně říká, že proti všem typům dronů nefunguje jeden prostředek.

Sedmnáct dronů za jeden den, obsluha po třiceti minutách výcviku, náklad v řádu korun za výstřel. Laser nenahradí raketu. Ale v boji proti levným dronům právě přestal být budoucností a začal být přítomností.

Článek Žádné drahé střely, jenom levné paprsky světla. Americký laser zatočí s drony za pár korun a se 100% úspěšností se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Noc, která odtajnila neznámou zbraň

1. května 2026 mezi osmou hodinou ranní a půl čtvrtou odpoledne zaznamenalo ukrajinské letectvo 409 útočných bezpilotních prostředků mířících na ukrajinské území. Přibližně 250 z nich tvořily drony typu Šahed. Podle Ukrinformu bylo celkem zneškodněno 388 cílů, zásahy dopadly na šest lokací.

V západním sektoru, kde operuje velitelství „Západ“, obránci zničili 58 Šahédů. Právě odtud pochází video, na němž STASH poprvé vstoupil do veřejného prostoru. Záběry ukazují jedinou věc s jistotou: mobilní raketový systém na přívěsu odpálí střelu a zasáhne nízko letící dron. Nic víc – žádný radar v záběru, žádná technická cedulka, žádný komentář operátora.

Co víme – a co ne

Potvrzená fakta se dají spočítat na prstech jedné ruky:

• STASH je raketový protiletadlový a protidrónový systém.
• Je namontovaný na čtyřkolovém přívěsu, tedy mobilní a přemístitelný.
• Byl bojově nasazen proti dronu Šahed při odrážení útoku 1. května 2026.
• Před 2. květnem 2026 o něm neexistovaly žádné veřejně dohledatelné informace.

Co naopak zůstává utajené: výrobce, oficiální označení v širší rodině systémů, typ použité střely, dosah, způsob navedení, radarová výbava i počet kusů ve službě. Není ani jasné, zda jde o ukrajinský vývoj, zahraniční dodávku, nebo kombinaci obojího.

V otevřených zdrojích se okamžitě objevilo srovnání s americkým systémem Tempest firmy V2X – mobilní palebnou platformou s dvojicí odpalovačů určenou proti dronům třídy 2 a 3, která existuje i v přívěsné variantě. Podobnost je vizuální i koncepční. Ale ztotožnit obě platformy zatím nelze – Tempest je veřejně představený komerční produkt, STASH zůstává anonymní.

Proč právě teď a proč to není kuriozita

Zveřejnění záběrů nebylo náhodné. Ukrajinské ministerstvo obrany od konce roku 2025 otevřeně buduje nižší, mobilní a početnější vrstvu protivzdušné obrany. V lednu 2026 jmenovalo plukovníka Pavla Jelizarova odpovědným za rozvoj schopností nižší vrstvy protivzdušné obrany a zachytávání dronů. Do projektu soukromé protivzdušné obrany se podle ministerstva zapojilo 24 firem.

Logika je jednoduchá a brutální. Analytici CSIS odhadují cenu jednoho Šahédu na přibližně 35 000 dolarů. Když jich Rusko pošle 250 za jediné odpoledne, obránce si nemůže dovolit na každý odpálit raketu za statisíce. Patriot a NASAMS musí zůstat vyhrazené pro balistické střely a řízené střely s plochou dráhou letu. Na Šahédy je potřeba něco levnějšího, početnějšího a rozptýlenějšího – přesně to, co STASH vizuálně představuje.

Paralelně Ukrajina zavádí interceptorový dron JEDI Shahed Hunter s rychlostí přes 350 km/h a se Spojeným královstvím rozjíždí velkovýrobu interceptoru Octopus v řádu potenciálně tisíců kusů měsíčně. STASH je jedním dílem skládačky, ne celým obrazem.

Co to znamená pro NATO a Česko

STASH není izolovaná ukrajinská kuriozita. NATO prostřednictvím Allied Command Transformation už provozuje Layered Counter-UAS Initiative – program testování a rychlého zavádění interoperabilních protidronových řešení na východním křídle Aliance, explicitně čerpající z lekcí z Ukrajiny.

Česká republika reaguje stejným směrem. V roce 2025 oznámila pořízení 24 obrněných vozidel MARS s integrovaným systémem RBS 70 NG – právě kvůli vyšší mobilitě a schopnosti reagovat na typ hrozeb, jaké ukazuje válka na Ukrajině. Systém SPYDER zajišťuje vyšší vrstvu obrany krátkého dosahu. Mobilní protidronová vrstva typu STASH by ji doplňovala, ne nahrazovala.

Klíčový poznatek z celého příběhu kolem STASH je jiný, než se na první pohled zdá. Nejde o jednu tajnou zbraň. Jde o to, že obrana proti saturaci levnými drony vyžaduje průmyslový přístup – desítky různých platforem, rychlé zavádění, rozptýlení po celém území. A že systémy, které dnes neexistují ve veřejném prostoru, mohou být za měsíce v boji. V2X u svého Tempestu uvádí cestu od nápadu k nasazení v řádu měsíců. U STASH to mohlo být podobné.

Proč Ukrajina ukázala právě tolik

Video plní dvojí funkci. Dovnitř ukazuje, že západní sektor masivní útok ustál. Navenek signalizuje partnerům i protivníkovi, že Ukrajina rozvíjí další vrstvu obrany a dokáže rychle zavádět nové prostředky. Zároveň neodkrývá téměř nic – stále neznáme dosah, radar, střelu ani logistiku. Zveřejněno bylo přesně tolik, aby vznikl důkaz schopnosti, a ani o písmeno víc.

Budoucnost obrany proti stovkám dronů najednou zřejmě nebude stát na jednom tajném systému. Bude stát na tom, kolik různých vrstev dokáže obránce postavit mezi útočníka a cíl – a jak rychle je dokáže škálovat.

Článek O systému STASH nikdo nevěděl – až do noci, kdy Rusové vyslali stovky dronů. Teď ho zná celý svět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nula potvrzených ztrát — co to vlastně znamená

Databáze Oryx, která se stala de facto standardem pro sledování válečných ztrát, eviduje u ukrajinských Gepardů nulovou potvrzenou ztrátu. Žádný zničený, poškozený ani ukořistěný kus doložený fotografií nebo videem. To neznamená, že Gepard je nezranitelný, znamená to, že ve veřejně dostupném vizuálním záznamu z bojiště se zničený exemplář dosud neobjevil.

Kolovala tvrzení o zásahu jednoho kusu, ale bez vizuálního důkazu zůstávají právě jen tvrzeními. Metodika Oryxu je přísná: co není na snímku, neexistuje v seznamu. Pro srovnání: u ruského Pantsiru-S1, který plní podobnou roli na opačné straně fronty, tatáž databáze eviduje 44 vizuálně potvrzených ztrát.

Rozdíl ale nevypovídá jen o kvalitě systémů. Pantsiry bývají exponované při ochraně frontových a strategických objektů. Gepardy operují převážně jako štít měst a kritické infrastruktury, dál od přímého dosahu dělostřelectva a barážující munice. Způsob nasazení chrání stejně jako pancíř.

Proč zrovna Gepard funguje proti dronům

Rheinmetall ve své tiskové zprávě z roku 2023 popsal Gepardy na Ukrajině jako systémy „téměř permanentně v akci“. Spotřeba munice to potvrzuje: německá vláda uvádí 330 000 dodaných nábojů, Rheinmetall má objednávku na dalších 180 000 kusů se startem dodávek v roce 2026.

Ekonomika boje je přitom klíčová. Shahed-136 stojí odhadem 20–50 tisíc dolarů. Raketa IRIS-T nebo Patriot stojí řádově stovky tisíc až miliony. Gepardova 35mm salva, která dron sejme, vyjde na zlomek. Proti masovým útokům desítek dronů za noc je tohle jediný udržitelný model: pálit levně, rychle a opakovaně.

Technicky jde o kombinaci:

• Dva kanóny Oerlikon KDA, kadence 550 ran/min na hlaveň
• Vlastní vyhledávací a sledovací radar integrovaný ve věži
• Schopnost autonomního nasazení bez závislosti na externím řídícím stanovišti
• Munice HEI-T a APDS-T: levná, dostupná, účinná proti pomalým cílům s malým radarovým odrazem

Gepard není univerzální řešení. Proti balistickým raketám nebo rychlým střelám s plánováním je bezmocný. Ale proti tomu, co Rusko posílá v největším množství, tedy pomalým jednosměrným dronům, je přesně tím, co Ukrajina potřebuje.

Od skladu k bojové flotile

Označení „systém z vrakovišť“ je novinářská zkratka, ne technický popis. Bundeswehr Gepardy vyřadil v rámci poststudenoválečných reforem. Systém byl drahý na provoz, složitý na údržbu a v expedičních scénářích typu Afghánistán zbytečný. Armáda se orientovala na lehčí jednotky, kanónová pozemní protivzdušná obrana vypadla z priorit.

Německo na Ukrajinu oficiálně dodalo 60 kusů i s náhradními díly. Aktuální počet bojeschopných vozidel veřejně známý není: válka opotřebovává i to, co nepřítel nezasáhne. Proto je zásadní logistický řetězec: KNDS otevřel ukrajinskou pobočku právě kvůli opravám a generálkám Gepardů přímo v zemi.

A přibývají další kusy. Belgie v dubnu 2026 potvrdila nákup 15 Gepardů od belgické firmy OIP Land Systems, dceřiné společnosti izraelského Elbitu, a jejich předání Ukrajině. Jde o bývalé belgické armádní systémy prodané po vyřazení v první dekádě tohoto století. Cena ani harmonogram nebyly zveřejněny, nominálně ale jde o navýšení flotily o čtvrtinu.

Skyranger 35: nástupce už je na cestě

Gepard zůstává, ale vedle něj roste novější vrstva. Rheinmetall v říjnu 2025 oznámil dodávku systému Leopard 1 Skyranger 35 pro Ukrajinu. Jde o koncepčního nástupce: 35mm revolverový kanón s kadencí 1 000 ran/min, programovatelná munice airburst AHEAD s wolframovými projektily, 360° AESA radar s dosahem 35 km a moderní sledovací radar.

Kde Gepard spoléhá na přímý zásah konvenční municí, Skyranger vytváří oblak wolframových střepin v naprogramované vzdálenosti od cíle. Proti malým dronům je to kvalitativní skok. Systém navíc zvládá jak protidronovou (C-sUAS), tak protiminometnou a protiraketovou (C-RAM) misi.

Přesný počet objednaných kusů ani tempo zavádění do boje veřejné nejsou. Skyranger sám o sobě průběh ruské dronové kampaně neotočí: k tomu by potřeboval dostatečnou sérii a muniční zásoby. Ale jako signál je jednoznačný: Západ pochopil, že levná kanónová vrstva protivzdušné obrany není relikt, ale nutnost.

Co Gepard říká o budoucnosti vzdušné obrany

Válka na Ukrajině neoslavila „staré železo“. Oslavila princip, který Západ po studené válce podcenil: proti masovým levným hrozbám potřebujete masovou levnou obranu. Raketové systémy za desítky milionů mají svou roli proti balistickým a řízeným střelám. Ale poslední vrstvu nad městy a elektrárnami musí držet kanón, rychlý, levný, opakovatelný.

Gepard je důkazem, že správně nasazený „zastaralý“ systém může být strategicky cennější než tucet špičkových raket vystřílených na cíle, které nestojí ani za jejich transportní obal. Dokud Rheinmetall dodává munici a KNDS opravuje podvozky, dvě hlavně Oerlikon budou nad ukrajinskými městy pálit dál.

Článek Gepard nemá na Ukrajině jedinou potvrzenou ztrátu. Stařičký systém ze skladů se stal noční můrou ruských dronů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hostomel: selhání operace, ne platformy

Ráno 24. února 2022 zamířilo k letišti Hostomel u Kyjeva zhruba 34 ruských vrtulníků. Podle analýzy RUSI většina posádek dostala rozkazy teprve asi 24 hodin před invazí. Chyběly mapy, munice, palivo, spolehlivá komunikace. Předpoklad byl prostý: Ukrajina se zhroutí, odpor bude symbolický.

Nebyl. Úderný balík ztratil přibližně 17 % strojů, převážně od MANPADS. Pět z šesti sestřelených vrtulníků byly útočné typy, které zůstaly příliš dlouho nad cílem. A i kdyby letiště udrželi déle, pozemní zálohy se k němu neprobily včas, operační úspěch se nedostavil.

V dalších měsících Rusko přešlo k opatrnějším taktikám: loftování neřízených raket ze vzdálenosti mimo dosah obrany, krátké výlety v malých výškách. Přesnost klesla, efekt taky. Do konce roku 2022 potvrzené ztráty zahrnovaly 23 Ka-52, 8 Mi-24/35 a 6 Mi-28. Problém nebyl v tom, že vrtulník jako stroj selhal. Problém byl v tom, že ruská armáda ho posílala do prostoru, který si předem neotevřela.

Venezuela: jak vypadá správně integrovaná operace

Operace Absolute Resolve začala měsíce před samotným vletem. Americké zpravodajské služby mapovaly rozmístění a rutinu venezuelské protivzdušné obrany, konkrétně ruských systémů S-300VM a Buk-2M. Speciální jednotky nacvičovaly na replice cíle. Velení čekalo na správné počasí.

Když přišla noc z 2. na 3. ledna 2026, vzlétlo podle Defense One přes 150 platforem z přibližně dvaceti základen a plavidel. Před vrtulníky šly údery na potlačení a ničení protivzdušné obrany zaměřené na radary a baterie, ne na celou venezuelskou PVO, ale přesně tam, kde měl vést koridor. Elektronický boj a kybernetické efekty degradovaly velení a řízení obrany. Stíhací letouny kryly prostor. Vrtulníky letěly v noci, nízko, v radarovém clutteru nad vodou.

Výsledek: cíl splněn, jeden vrtulník zasažen palbou ze země, ale zůstal letuschopný. Žádná potvrzená ztráta amerického vojáka. Analýza CSIS to popsala jako „chirurgický úder, ne šok a hrůzu“.

Klíčový rozdíl: kdo si umí koupit koridor

Srovnání obou operací odhaluje jednu proměnnou, která rozhoduje o všem: schopnost na desítky minut vytvořit ve vzduchu bezpečný průchod a využít ho rychleji, než protivník zareaguje.

Rusko u Hostomelu tuto schopnost nemělo, ne proto, že by neexistovala v doktríně, ale proto, že politický předpoklad rychlého kolapsu Ukrajiny přebil vojenské plánování. USA ve Venezuele naopak investovaly měsíce do toho, aby v rozhodující chvíli trvala expozice vrtulníků jen nezbytné minimum.

Christoph Bergs v komentáři RUSI z ledna 2026 to shrnuje přímo: vrtulník zůstává vitální součástí společných sil, ale jen pokud není nucen fungovat izolovaně proti funkční vrstvené protivzdušné obraně. Umřela představa, že vrtulník může operovat sám. Platforma žije dál.

Co z toho plyne pro Česko a NATO

Justin Bronk z RUSI opakovaně upozorňuje, že mimo USA mají evropská letectva v potlačování a ničení protivzdušné obrany obrovský deficit. To je pro české vrtulníkové letectvo zásadní kontext. 22. křídlo v Náměšti dnes provozuje AH-1Z Viper, UH-1Y Venom a Mi-171Š, do konce roku 2025 byly dokončeny dodávky 12 strojů systému H-1 a pokračuje proces pořízení dalších osmi kusů.

Zajímavější než samotný nákup je ale proměna rolí. V únoru 2026 AČR poprvé vyslala UH-1Y Venom do Polska v roli ochrany proti nízkoletícím cílům a dronům. Vrtulník jako součást protidronové obrany, to je přesně ta logika integrace, kterou Hostomel postrádal a Absolute Resolve demonstrovala.

Pro české velení z toho plyne jednoduchá, ale nákladná poučka: samotné vrtulníky nestačí. Bez schopnosti otevřít koridor, vlastní nebo alianční, zůstávají hangárovým majetkem. A bez cvičení v rámci společných sil se z nich stane totéž, co z ruských Ka-52 nad Hostomelem: drahé cíle.

Vrtulník nezemřel. Zemřela iluze, že může válčit sám za sebe.

Článek Kdo tvrdí, že éra vrtulníků skončila, nerozumí moderní válce. Z Ruska si ale příklad neberte, neumí je používat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč je „bez výstřelu“ tak důležité

Současná protidronová obrana má jeden zásadní problém: ekonomiku. Levný komerční dron za pár set dolarů dnes dokáže vynutit odpálení rakety, která stojí desítky až stovky tisíc. Při útoku roje desítek dronů se zásobník klasického systému vyprázdní rychleji, než operátor stihne přemýšlet o dalším kroku.

Mikrovlnný efektor tuto rovnici obrací. Každý „výstřel“ spotřebuje jen elektrickou energii, žádná raketa, žádná kanónová munice, žádné doplňování zásobníku uprostřed boje. ThinKom u Alecta přímo uvádí „hluboký zásobník“ a „nízkou cenu na zásah“. Podle zprávy GAO o zbraních směrované energie je právě tato vlastnost klíčová pro obranu proti rojům: širší paprsek HPM může zasáhnout více cílů v jednom kuželu, zatímco laser vyžaduje přesné zamíření na každý dron zvlášť a je citlivější na mlhu nebo zakouření. ThinKom navíc tvrdí, že jeho systém atmosférické podmínky neovlivňují.

A pak je tu rychlost. Mikrovlnný pulz dorazí k cíli v podstatě okamžitě. Proti roji, kde se počet hrozeb mění po sekundách, je to vlastnost, kterou žádná raketa nenabídne.

Ne poprvé, ale jinak

Americká armáda s vysokovýkonným mikrovlnným zářením experimentuje už roky. Letectvo testovalo systém THOR proti rojům dronů přes dva roky. V únoru 2024 se 1. brigáda vícedoménové úkolové skupiny (1st MDTF) stala první jednotkou, která HPM systém reálně zavedla do výzbroje. A v dubnu 2025 proběhl živý test IFPC-HPM v tropickém prostředí Filipín během cvičení Balikatan 25.

Co je u ThinKomova systému nové, je mobilita. Dosavadní HPM řešení chránila pevné pozice, základny, velitelská stanoviště, logistické uzly. Alecto je navržen pro lehká taktická vozidla a pro střelbu za pohybu. Firma ho staví na vlastní anténě VICTS a vysokovýkonné vakuové elektronice, celé řešení má být dostatečně kompaktní pro přesun s manévrovou jednotkou. Právě přesun HPM od statické ochrany k pohyblivým silám je hlavní odlišností, a hlavním důvodem, proč armáda systém zařadila do CDF 26.

Podle informací, které ThinKom poskytl odbornému médiu Army Recognition, byl Alecto během experimentu spárován s radarem EchoShield od firmy Echodyne, kompaktním aktivním elektronicky řízeným polem určeným pro mobilní scénáře. Oficiální armádní text ale konkrétní systémy nejmenuje, takže míra integrace zůstává nepotvrzená z primárního zdroje.

Co mikrovlny umí – a co zatím nevíme

Rozsah účinku HPM se ve veřejných dokumentech pohybuje od „odepření funkce“ přes „narušení“ až po „zničení elektroniky“. ThinKom u Alecta mluví o „nekinetickém hard-kill efektu“ a o schopnosti „okamžitě narušit nebo zničit elektroniku“. Prakticky to znamená, že dron nemusí explodovat, stačí, že ztratí schopnost plnit misi.

Zvlášť zajímavá je účinnost proti dronům řízeným optickým vláknem. Ty se na Ukrajině rozšířily právě proto, že jsou imunní vůči klasickému elektromagnetickému rušení, signál jde po kabelu, ne vzduchem. Jenže HPM nemíří na datový link. Míří na samotnou elektroniku. Firma Epirus v lednu 2026 veřejně oznámila první známý HPM zásah proti dronu řízenému optickým vláknem. Pokud se tento princip potvrdí v širším měřítku, HPM by mohl být relevantnější než jakýkoli rušič právě tam, kde klasické rušení selhává.

Co ale veřejně chybí, je hodně:

• Přesný dosah systému
• Výkon a pulzní charakteristika
• Počet cílů zasažených v jedné salvě
• Míra odolnosti stíněných nebo tvrzených dronů
• Úspěšnost v testech CDF 26

Bez těchto čísel nelze poctivě říct, jak daleko má Alecto k reálnému nasazení. Armáda u jiných HPM řešení už jednotkové zavedení má, ale u ThinKomova systému jde zatím o experimentální validaci, mezi ní a akvizičním rozhodnutím leží měsíce až roky dalších zkoušek.

Vrstva, ne revoluce – a proč to zajímá i Česko

Mikrovlnný systém nenahradí rakety, kanóny ani lasery. Kongresová výzkumná služba i GAO ho řadí jako jednu vrstvu v architektuře, kde každý efektor pokrývá jiný segment hrozeb. Raketa zastaví těžký dron s pancéřováním. Laser spálí optiku průzkumného prostředku. HPM vyřadí elektroniku celého roje najednou. Dohromady tvoří síť, kterou je mnohem těžší přesytit než jakýkoli jednotlivý systém.

Právě tato logika vrstvení se přenáší i do NATO. Armádní Project Flytrap 4.5, organizovaný v Evropě na podzim 2025, testoval cenově dostupná protidronová řešení přímo pro východní křídlo Aliance, přičemž armádní text výslovně zmiňuje zvýšení hodnoty těchto systémů pro možné pořízení zeměmi NATO.

Česká armáda HPM zatím nepořizuje. Posiluje ale přesně ty vrstvy, do nichž by mikrovlnný efektor jednou mohl zapadnout: mobilní SHORAD na vozidlech MARS s RBS 70 NG, pasivní sledovací systém PLESS pro lokalizaci dronů a jejich řídicích stanic, projekt ES-RA pro elektromagnetický boj. Konference protivzdušné obrany 2026 v Praze explicitně volala po jednoduchých, flexibilních a rychle nasaditelných řešeních proti bezpilotním prostředkům. Mikrovlnný efektor na lehkém vozidle tuto definici splňuje téměř dokonale.

Kdo ještě vyvíjí HPM

GAO uvádí, že zbraně směrované energie vyvíjí přes třicet zemí, převážně právě pro protidronové mise. HPM není americká exkluzivita. Je to trend, který se urychluje s každým měsícem ukrajinské války, kde drony za stovky dolarů ničí techniku za miliony.

Právě proto je březnový test v Novém Mexiku důležitější, než by naznačoval jeho experimentální status. Nejde o zázračný paprsek, který vyřeší všechno. Jde o pokus změnit základní aritmetiku moderního bojiště, a dostat tu změnu z laboratoře na korbu terénního vozidla jedoucího s pěchotou.

Článek Americká armáda testuje zbraň, která zneškodní drony bez jediného výstřelu. Stačí jí mikrovlnný paprsek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ekonomika, která mění pravidla hry

Celý projekt stojí na jednom čísle. Podle amerických rozpočtových dokumentů pro fiskální rok 2025 vychází jedna střela PAC-3 MSE, interceptor systému Patriot, na přibližně 4,19 milionu dolarů. Proti balistickému cíli se běžně odpalují dvě až tři najednou, aby se zvýšila pravděpodobnost zásahu. Jeden úspěšný zásah tak stojí řádově 8,4 až 12,6 milionu dolarů, a to bez započtení ceny radaru, odpalovacích vozidel a celé baterie.

Fire Point cílí pod milion dolarů za zásah. Pokud by se to podařilo, jde o osminásobné až třináctinásobné zlevnění. V praxi to znamená, že obránce si může dovolit střílet častěji, na více cílů a bez strachu, že mu dojdou zásoby dřív než útočníkovi rakety.

Co Fire Point má, a co mu chybí

Firma nevstupuje do hry s prázdnýma rukama. FP-7 je balistická střela s doletem kolem 300 kilometrů, která už absolvovala letové zkoušky a blíží se prvnímu vojenskému nasazení. Větší FP-9 míří do testovací fáze. Měsíční exportní kapacita dlouhodosahových dronů dosahuje 2 500 kusů, střela s plochou dráhou letu Flamingo se vyrábí za zhruba 600 tisíc eur za kus. Fire Point má výrobní měřítko.

Co nemá:

• Radar schopný detekovat a sledovat balistický cíl s přesností potřebnou pro navedení interceptoru.
• Koncovou naváděcí hlavici, která střelu dovede k cíli v posledních sekundách letu.
• Velitelský a komunikační systém (C2) propojující senzory, odpalovací rampy a datové linky.

Právě proto hledá evropské partnery. Jména nezveřejnil, ale okruh je čitelný: Thales dodává radar Ground Fire a C2 pro systém SAMP/T NG, Saab nabízí radary Giraffe 4A schopné poskytovat data pro navedení střely, HENSOLDT je klíčový evropský hráč v radarové a systémové integraci. Veřejně potvrzená je zatím jen dohoda se španělskou skupinou Sener, podepsaná 18. března 2026 za přítomnosti Volodymyra Zelenského.

Dánská stopa a výrobní zázemí v NATO

V březnu 2026 dánské ministerstvo průmyslu oznámilo, že Fire Point zřizuje u základny Skrydstrup výrobu tuhého raketového paliva, klíčové komponenty pro balistické střely. Je to první případ, kdy ukrajinská obranná firma zakládá výrobní kapacitu v Dánsku. Stát na urychlení tohoto typu spolupráce vyčlenil 500 milionů dánských korun. Závod má naběhnout později v roce 2026 a čeká na poslední dvě povolení.

Strategický smysl je zřejmý: výroba na území NATO je mimo dosah ruských úderů. Zároveň to ukotvuje Fire Point v evropském obranném ekosystému způsobem, který pouhý export z Ukrajiny neumožňuje.

Evropa už alternativy má, ale nestačí

Fire Point nevstupuje do vakua. Evropská referenční anti-balistická architektura existuje: SAMP/T se střelami Aster 30 B1 pokrývá obranu proti balistickým raketám krátkého doletu, připravovaná verze B1NT má rozšířit schopnosti proti střednědobým balistickým a hypersonickým hrozbám. Dánsko si právě v prvním čtvrtletí 2026 objednalo SAMP/T NG od konsorcia MBDA a Thales.

Často zmiňovaný IRIS-T SLM je jiná kategorie: oficiálně je profilovaný proti letadlům, střelám s plochou dráhou letu a dronům, nikoli jako plnohodnotná anti-balistická vrstva.

Fire Point by podle nás mohl zapadnout jako levnější doplňková vrstva pod SAMP/T: systém, který nepotřebuje nahradit celý Patriot ani celý Aster, ale nabídne ekonomicky udržitelnou obranu proti masovějším balistickým salvám. Pokud ovšem zvládne integraci a prokáže zásah.

Český kontext: sbírka ano, státní účast ne

Českým čtenářům může Fire Point připomínat iniciativu Dárek pro Putina, která v listopadu 2025 vybrala 12,5 milionu korun na dvě střely Flamingo pojmenované DANA 1 a DANA 2. Šlo ale o občanskou sbírku, nikoli o státní zakázku. Nenašli jsme žádné oznámení o české vládní nebo průmyslové účasti na novém anti-balistickém projektu.

Skutečný průlom Fire Pointu nespočívá v tom, že by parametrově dorovnal Patriot. Spočívá v pokusu rozbít ekonomiku protivzdušné obrany: méně americké závislosti, více evropských senzorů a interceptor, který si obránce může dovolit odpálit víckrát, než útočník vyrobí další raketu. Jestli se to podaří, ukáže konec roku 2027.

Článek Ukrajinci překvapují největší armády světa. Vyvíjí levnou alternativu Patriotu, zničení balistické rakety zvládne za zlomek ceny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně BlueBird oznámila, a co ne

Nová raketová divize má podle oficiálního oznámení firmy vyvíjet prostředky schopné ničit tři kategorie cílů: nepřátelské drony, řízené střely s plochou dráhou letu a balistické rakety. Zakladatel a generální ředitel Valerij Zarubin přiznal, že vedle obranných systémů firma pracuje i na dalších raketových projektech, jejichž detaily kvůli bezpečnosti nezveřejňuje. Tajný tedy není samotný vznik divize, ten proběhl veřejně. Tajný je technický obsah.

V otevřených zdrojích se nám nepodařilo dohledat název systému, dosah, typ navedení, cenu, státní kontrakt ani termín zavedení do výzbroje. Už 16. dubna BlueBird psala, že její inženýři pracují na prototypech levnějších raket protivzdušné obrany, ale výsledky se mají objevit „v příštích letech“. Horizont je tedy spíše 2027 a dál, nikoli letošní nasazení.

Proč právě teď a proč právě BlueBird

Načasování není náhodné. Ve stejném období prezident Zelenskyj opakovaně označil domácí a evropskou výrobu protivzdušné obrany za absolutní prioritu. Na summitu JEF v březnu žádal, aby Evropa dokázala vyrábět „všechny typy systémů protivzdušné obrany a raket“. V dubnu na Dni zbrojaře upozornil na nedostatek střel proti balistickým hrozbám. A čísla z fronty jeho naléhavost potvrzují: podle ukrajinského ministerstva obrany Rusko během předchozí zimy vypálilo na Ukrajinu 462 balistických střel, téměř 600 řízených střel a přes 27 000 dronů Šáhed.

BlueBird se do tohoto proudu přihlásila s argumentem, který zná z vlastního portfolia. Firma zaměstnává přes 350 specialistů v několika ukrajinských městech, vyrábí FPV drony Žach, systémy elektronického boje, dron-detektory Čujka a relé Vyščun. V dubnu otevřela přes 150 nových pozic s cílem rozšířit tým do konce roku na několik tisíc lidí. Nejde o startup se dvěma inženýry v garáži, ale „technologický gigant“ je spíše popis ambice než tvrdě doložená byznysová kategorie. Veřejná data o tržbách nebo valuaci firma nezveřejňuje.

Dronový precedens: důkaz, že to může fungovat

Klíčový argument pro celý projekt je analogie s drony. Ukrajina dokázala za dva roky vybudovat průmysl, který armádě jen od ledna do července 2025 dodal přes milion FPV dronů. Rada národní bezpečnosti uvádí kapacitu obranného průmyslu přes osm milionů FPV ročně. A v březnu 2026 interceptorové drony sestřelily rekordních 33 000 nepřátelských bezpilotníků, dvojnásobek oproti předchozímu měsíci.

BlueBird chce u raket zopakovat stejný vzorec: masovost, nízkou cenu, rychlou iteraci. Analogie sedí pro výrobní logiku. Ale raketa protivzdušné obrany není FPV dron. Vyžaduje radarovou vrstvu, navedení, integraci do velitelského systému. NATO ve své politice integrované protivzdušné a raketové obrany staví protivzdušnou obranu jako vícevrstvou architekturu senzorů, velení a efektorů různých dosahů. Jedna firma může změnit cenu a objem jedné vrstvy. Nahradit celý systém nemůže.

Realistický scénář vidíme takto: pokud BlueBird skutečně dodá funkční efektor, změní nejdříve spodní a střední vrstvu obrany, tu proti početným a levnějším cílům, jako jsou drony a část řízených střel. Proti balistickým hrozbám zůstane ještě dlouho klíčový Patriot s jeho střelami PAC-3, které ukrajinské ministerstvo obrany označuje za nejúčinnější prostředek v této kategorii.

Evropská osa a český kontext

BlueBird se nedívá jen dovnitř Ukrajiny. Během veletrhu XPONENTIAL Europe 2026 firma vedla jednání o společné výrobě s evropskými obrannými společnostmi, včetně kontaktů s německým Diehl Defence, a řešila možné dodávky do Pobaltí a Skandinávie. Evropská obranná agentura EDA zároveň koncem dubna spustila program BraveTech EU, který má přímo převádět ukrajinské bojové inovace do škálovatelných evropských kapacit.

Pro Česko to není abstraktní téma. České ministerstvo obrany řadí protivzdušnou obranu mezi priority resortu a na aliančních jednáních zdůrazňuje cenově příznivá protidronová řešení i nutnost zohlednit zkušenosti z Ukrajiny. ČR loni podepsala smlouvu na 24 obrněných vozidel MARS s integrovaným systémem RBS 70 NG, posiluje tedy právě tu mobilní vrstvu VSHORAD, do které by levné ukrajinské efektory mohly časem zapadnout. Pokud BlueBird nebo jiná ukrajinská firma prokáže sériovou výrobu raket za zlomek ceny západních střel, posílí to i v Evropě tlak na kombinaci domácí výroby a menší závislosti na drahých importovaných interceptorech.

Co musí BlueBird ještě dokázat

Mezi oznámením raketové divize a funkčním systémem protivzdušné obrany leží propast, kterou žádná tisková zpráva nepřekročí. Firma nemá veřejný státní kontrakt, nemá oznámené financování, nemá testovací odpal. Zelenskyj sám popsal model, ve kterém důvěra začíná na úrovni vláda–vláda a teprve pak sestupuje k podnikům. BlueBird se veřejně přihlásila ke státní prioritě, ale přihlásit se a dostat kontrakt jsou dvě různé věci.

Přesto je logika projektu silná. Pokud byly FPV drony ukrajinskou asymetrickou odpovědí na nedostatek dělostřelecké munice, levné rakety protivzdušné obrany mají ambici stát se podobnou odpovědí na drahou protivzdušnou obranu. Rozdíl je v tom, že tentokrát BlueBird teprve staví startovní rampu.

Článek Projekt, který změní pravidla hry. Ukrajinský technologický gigant vyvíjí tajnou zbraň proti ruským útokům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pět lidí, mikrofon a otevřený protokol

Za projektem stojí elektronik Mikołaj Data, inženýr strojového učení Michał Wysocki, programátoři Patryk Dziki a Jakub Świątek a Piotr Łukasik jako odborná opora. Jejich systém funguje jednoduše: každý uzel sítě nese mikrofon a lokálně spouští model strojového učení natrénovaný na akustický otisk dronů. Jakmile uzel rozpozná zvuk, odešle poplach do mesh sítě postavené na otevřeném protokolu Meshtastic, decentralizované, šifrované (AES-256), bez potřeby mobilní infrastruktury. K určení polohy dronu stačí tři senzory v okolí cíle. Vypadne jeden uzel? Jeho roli převezme jiný.

Radiová část prototypu je podle týmu hotová, stejně jako natrénované algoritmy. Co zatím chybí, je integrace do jednoho celku a praktické testy v terénu. Největší technická brzda, kterou sami přiznávají, je spotřeba energie senzorových uzlů, a právě ta rozhodne, jestli se síť dá rozhodit po krajině na dny, nebo jen na hodiny.

Proč radary nestačí na levné drony

Malý komerční dron letící nízko nad terénem je pro konvenční radar noční můra. Má minimální radarový odraz, pohybuje se pomalu a v nízkých výškách splývá s terénem, stromy, budovami. Americký vládní úřad GAO ve své analýze protidronových technologií výslovně uvádí, že některé systémy mají omezenou schopnost detekovat a sledovat malé bezpilotní prostředky. K tomu přidejte falešné poplachy od ptáků, elektromagnetické rušení v městském prostředí a fakt, že stále více dronů komunikuje přes LTE nebo optické vlákno, což ztěžuje i radiofrekvenční detekci.

Akustické senzory mají v tomto prostředí výhodu: jsou pasivní, nevysílají nic, co by prozradilo jejich pozici, a fungují i tam, kde radar naráží na clutter. Americký obranný materiál z března 2026 je řadí mezi užitečné doplňky právě pro situace, kdy je radar nebo RF detekce limitovaná. Studentský prototyp z Rzeszowa sází přesně na tuto mezeru.

Miliardy za celý řetězec, ne za jeden senzor

Čísla v řádu miliard nejsou přehnaná, je ale potřeba vědět, za co se platí. Armády nekupují „jeden radar“. Kupují vrstvené systémy zahrnující:

• Senzory — radary, pasivní sledování, elektrooptiku, akustiku
• Velení a řízení — software pro fúzi dat a rozhodování
• Efektory — rušičky, lasery, kinetické prostředky
• Logistiku, výcvik, certifikaci a údržbu

Český pasivní sledovací systém PLESS stojí 1,90 miliardy korun. Systém SPYDER pro ochranu českého vzdušného prostoru představuje čtyři baterie strategické protivzdušné obrany. Americká armáda má na program C-sUAS rozpočtováno přes 365 milionů dolarů jen pro fiskální rok 2024. A profesionální radarové balíky v americkém vládním ceníku GSA se pohybují v řádu stovek tisíc až milionů dolarů za kus.

Studentský systém z Rzeszowa je zatím jen jedna vrstva z celého řetězce, ta detekční. Nemá rušičku, nemá efektor, nemá certifikaci. Srovnávat ho s kompletním C-UAS komplexem by bylo jako srovnávat kouřový hlásič s hasičským sborem.

Kde je skutečná síla, a kde limit

Největší hodnota rzeszowského prototypu podle nás není v tom, že by „porazil radary“. Je v tom, že ukazuje cestu k extrémně levné první detekční vrstvě, kterou si může dovolit každý, obec, průmyslový areál, vojenská základna jako doplněk k drahým systémům. Česká armáda sama veřejně říká, že proti dronům nefunguje jeden prostředek, ale jen kombinace radarů, pasivních systémů, rušiček a dalších vrstev. Levná mesh síť akustických senzorů do této mozaiky přirozeně zapadá.

Limity jsou ale reálné. Chybí veřejný benchmark, žádný přímý test proti radaru, žádné publikované dosahy, žádná data o falešných detekcích. Akustiku ovlivňuje vítr, déšť, okolní hluk. A bezpečnost sítě stojí a padá se správou šifrovacích klíčů a konfigurací uzlů; špatně nastavená mesh síť by mohla protivníkovi prozradit víc, než by detekovala.

Po vítězství na hackathonu se podle týmu ozvaly veřejné instituce i soukromé firmy z obranného sektoru, město Rzeszów deklarovalo zájem podpořit testování v reálných podmínkách. Konkrétní kontrakt ani zavedení do výzbroje ale veřejně doloženy nejsou.

Pět studentů z kroužku strojového učení nenahradilo armádní průmysl. Ukázali ale něco, co obranné rozpočty těžko přiznávají nahlas: první článek detekčního řetězce proti levným dronům dnes zvládne postavit univerzitní tým na otevřeném hardwaru a softwaru, a právě tahle komoditizace mění pravidla hry víc než jakýkoli jednotlivý radar.

Článek Studenti z kroužku strčili do kapsy všechny armády světa. Vyvinuli za pár korun systém, který najde drony dříve než radar se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Osm kilometrů, na kterých stojí Pantsir

Pantsir – mobilní systém krátkého dosahu s dvanácti střelami, dvěma 30mm kanony a dosahem kolem dvaceti kilometrů – tvoří spodní ochrannou vrstvu pro drahé baterie S-300 a S-400. Jeho výroba je soustředěná do průmyslového clusteru v Tule, zhruba 350 kilometrů jižně od Moskvy. Studie RUSI identifikuje tři klíčové uzly:

• KBP (Konstrukční kancelář přesného strojírenství) – hlavní vývojový a montážní podnik celého systému.
• Shcheglovsky Val – blízká montážní kapacita napojená na KBP.
• TsKBA – výrobce radarových komponent pro Pantsir.

Všechny tři podniky leží v okruhu přibližně osmi kilometrů. To je z hlediska průmyslové odolnosti alarmující koncentrace. Jediný koordinovaný úder, ať už kinetický, kybernetický, nebo kombinovaný, by mohl paralyzovat výrobu systému, který chrání zbytek ruské protivzdušné obrany. Tula je sice silně bráněná a dosavadní ukrajinské útočné drony často neměly dostatečný náklad, aby klíčové cíle trvale poškodily. Studie právě proto zdůrazňuje, že kinetické údery jsou jen jedna ze tří rovin zásahu.

Software, který Rusko neumí nahradit

Druhá rovina je technologická – a podle nás nejpřekvapivější. Ruský zbrojní průmysl při návrhu radarů, antén a radioelektronických komponent stále závisí na západním softwaru: Altium Designer, AWR Microwave Office, Ansys HFSS, Keysight ADS, Simulink, Cadence Virtuoso, Mentor Graphics. Nejde o okrajové nástroje. Jde o prostředí, ve kterém se navrhuje, simuluje a certifikuje výkon systémů, které pak létají nad frontovou linií.

Ještě v červnu 2024 podle studie neexistovaly funkční ruské náhrady pro návrh radioelektronických komponent. V říjnu téhož roku Rusko postrádalo 65 kategorií softwarových substitucí, z toho 52 v oblasti modelování a simulace. Dokončení sofistikovanějších nástrojů se neočekává před rokem 2027.

K tomu přistupuje závislost na zahraniční měřicí technice. Jen v roce 2024 dovezlo Rusko zařízení značky Keysight v hodnotě 42,47 milionu dolarů – přes Čínu, Hongkong, Spojené arabské emiráty, Turecko a Thajsko. Podobně se do země dostávají PCB materiály americké firmy Rogers, tentokrát přes Čínu, Turecko, Indii a Litvu. A berylium-oxidovou keramiku, kterou Rusko samo nevyrábí a která je kritická pro výkonové elektronické komponenty, dodává kazašská firma Kaz Ceramics. Její vývoz do Ruska vyskočil z 1,2 milionu dolarů v roce 2022 na 17,8 milionu v roce 2024.

U pokročilých mikroprocesorů je situace ještě horší. Ruský procesor MCST-R2000 vyžaduje 28nm výrobní proces, zatímco domácí kapacita firmy Mikron se pohybuje kolem 90 nm. Přesun výroby z tchajwanského TSMC na Mikron studie označuje za neprokázaný.

Sankce existují – problém je v jejich vymáhání

Bylo by nepřesné tvrdit, že Západ nedělal nic. Americké ministerstvo financí zařadilo už v březnu 2022 holding High Precision Systems, pod který spadá i výroba Pantsiru, na sankční seznam. Americký BIS společně s EU, Japonskem a Británií sestavil Common High Priority Items List – katalog položek, které se nesmějí dostat do ruského zbrojního průmyslu. EU zavedla povinnost due diligence a takzvanou „No Russia“ klauzuli pro vysoce prioritní zboží.

Přesto se kritické komponenty do Ruska dostávají. Studie RUSI dokládá, že průmyslové pece pro Kaz Ceramics dodávala litevská firma UAB Snoltherm – tedy podnik z členské země NATO a EU. Měřicí technika Keysight proudí přes půl tuctu prostředníků v Asii a na Blízkém východě.

Posun přišel v dubnu 2026. Dvacátý balík sankcí EU poprvé aktivoval takzvaný nástroj proti obcházení sankcí, namířený proti třetizemním dodavatelům strojního vybavení a telekomunikační techniky – konkrétně přes Kyrgyzstán. Směr je správný. Otázkou zůstává tempo a důslednost.

Tři roviny jednoho úderu

Studie RUSI nenavrhuje jednoduchou odpověď. Navrhuje tři souběžné roviny:

1. Sankce a exportní kontroly – cílené na konkrétní materiály (berylium-oxidová keramika, Rogers PCB substráty), měřicí techniku (Keysight, National Instruments) a strojní vybavení. S důrazem na vymáhání u třetích zemí, které slouží jako prostředníci.
2. Kybernetické operace – zaměřené na softwarové prostředí, ve kterém ruský průmysl navrhuje a testuje zbraňové systémy. Závislost na nelegálně získaných verzích západního CAD softwaru vytváří zranitelnosti, které lze zneužít.
3. Kinetické údery – na koncentrovaný průmyslový cluster v Tule. Studie neskrývá, že jde o těžký cíl. Ale právě proto zdůrazňuje, že efekt je disproporční: paralýza několika podniků v okruhu osmi kilometrů by zasáhla výrobu systému, který chrání celou zbývající architekturu ruské protivzdušné obrany.

Podle nás je nejsilnější argument studie právě v této asymetrii. Budovat novou vrstvu protivzdušné obrany stojí miliardy a roky. Narušit výrobní řetězec, který ji produkuje, může být řádově levnější – pokud se to dělá koordinovaně a vytrvale.

Co to znamená pro kupce ruských zbraní

Studie má ještě jeden rozměr, který přesahuje ukrajinské bojiště. Země, které provozují nebo zvažují nákup ruských systémů protivzdušné obrany – od Alžírska po Indii –, musejí nově počítat s tím, že dodavatel nemusí být schopen zajistit přebíjecí munici a servis v krizi. RUSI výslovně píše, že expozice ruského průmyslu vůči narušení může z Ruska udělat nespolehlivého partnera pro doplňování zásob v konfliktu. A klade otázku, do jaké míry jsou ruské systémy technicky kompromitované ve srovnání se vznikajícími úderovými prostředky NATO.

Pro evropskou bezpečnost – včetně české – je důsledek nepřímý, ale podstatný. Oslabení ruské výrobní kapacity protivzdušné obrany zvyšuje účinnost ukrajinských dálkových úderů a snižuje bariéru pro alianční vzdušnou sílu. V horizontu let to posiluje konvenční odstrašení, na kterém stojí bezpečnost celého východního křídla NATO.

Největší slabina ruské protivzdušné obrany není jeden radar ani jedna raketa. Je to předpoklad, že osm kilometrů továren v Tule, nelegálně získaný západní software a berylium z Kazachstánu budou fungovat donekonečna. Studie RUSI ukazuje, že nemusejí – pokud se najde vůle to změnit.

Článek Ruská protivzdušná obrana má kritické slabiny, které Západ dosud nevyužíval. Analýza ukazuje, kde přesně udeřit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Ukrajina trefila — a proč na tom záleží

Radar 50N6E je srdce baterie S-350 Vityaz. Bez něj komplet nevidí, nesleduje a nenavádí. Exportní dokumentace výrobce uvádí dosah zásahu aerodynamických cílů až 120 kilometrů, současné napadení 16 cílů a navedení 32 střel. S-350 je v ruské armádě relativně nový systém: první komplet převzaly ozbrojené síly teprve koncem roku 2019 a podle vyjádření koncernu Almaz-Antej má postupně nahrazovat starší S-300PS. Vyřazení radaru 50N6E tedy neznamená jen ztrátu jednoho kusu techniky. Znamená díru ve střední vrstvě PVO, kterou Rusko budovalo jako modernější a hustší náhradu zastarávajících systémů.

Tor-M2KM je jiná liga: krátkodosahový, mobilní, modulární. Rosoboronexport u něj uvádí radarový dosah detekce 32 kilometrů, zónu zásahu 1–15 km a schopnost ostřelovat čtyři cíle současně. V ruské vrstvené obraně plní roli nejbližšího štítu: chrání logistické body, velitelská stanoviště a často i dražší systémy vyšší vrstvy před drony a přesně naváděnou municí. Když ve stejném prostoru padne radar střední vrstvy a zároveň bodová ochrana typu Tor, vzniká lokální vakuum. Sklady, zásobovací uzly i další články PVO zůstávají bez poslední záchranné sítě.

Systematické prořezávání, ne náhodný zásah

Čísla mluví jasně. Síly bezpilotních systémů už za prvních 48 dnů roku 2026 hlásily přes 240 zasažených objektů v operační a strategické hloubce. Hlavní velitel Syrskyj na začátku dubna uváděl téměř 350 úderů do hloubky 30–120 kilometrů jen za březen. A týdenní přehled USF za 20.–26. dubna vyčíslil škody na zasažených systémech PVO, konkrétně S-350, Tor-M2KM, Tor-M2 a Osa, na více než 205 milionů dolarů.

K tomu přibývají zásahy z dřívějších dubnových dnů. Sekundární geolokační zdroje přiřazují sadu úderů z období kolem 10.–14. dubna k prostoru Mariupol–Zuhres v okupované Doněcké oblasti, kde byly podle analýz zasaženy Tor-M1 i Pantsir-S1. Oficiální kanál USF potvrzuje Doněckou oblast, přesnou lokaci ale nespecifikuje. Pantsir přitom kombinuje střely a kanony, nese 12 řízených střel a je určen právě k bodové ochraně menších vojenských objektů a k doplnění PVO při odrážení masivních náletů. Jeho ztráta ve stejném prostoru, kde mizí i Tory, znamená, že okolní logistické a velitelské uzly přicházejí o poslední blízkou vrstvu ochrany proti dronům a nízko letícím cílům.

Jak Ukrajina loví mobilní PVO

Tor-M2KM je navržen pro rychlé přesuny, rádiové ticho a maskování. Přesto ho Ukrajinci opakovaně nacházejí. Už v únoru USF u zásahu S-300VM a Toru popsaly, že tyto cíle mění pozice, využívají kryty a jejich odhalení vyžaduje dlouhodobé pozorování a analýzu zpravodajských dat.

Za tím stojí infrastruktura, ne štěstí. Ministerstvo obrany Ukrajiny v březnu oznámilo, že systém Mission Control v ekosystému DELTA už běží napříč všemi sbory a uskupeními a převádí hlášení z dronových operací do datových přehledů během minut. Projekt Drone Line pak standardizuje nasazení bezpilotních prostředků v jednotném modelu a definuje kontinuální dronové působení do hloubky 10–15 kilometrů na frontě. Výsledkem je kombinace trvalého průzkumu, digitálního velení a středně-dálkových úderných dronů, tedy systém, který mobilní PVO nedokáže přečkat pouhým přesouváním.

Co z toho plyne pro jižní frontu

Oslabení ruské PVO neznamená volné nebe nad celým jihem. Znamená vznik lokálních oken příležitosti. Samotné USF v únoru napsaly, že snižování schopností nepřátelské protivzdušné obrany „otevírá více možností“ pro ukrajinské letectvo a hlubinné údery na vojenskou infrastrukturu. Březnová čísla od Syrského ukazují, že ukrajinské dronové síly už dnes běžně zasahují operační hloubku 30–120 kilometrů.

Prakticky to znamená:

• další údery na logistické uzly, sklady paliva a munice
• zásahy velitelských bodů a zázemí dronových operátorů
• likvidaci dalších článků PVO v řetězové logice: každý vyřazený systém usnadňuje zásah následujícího

Přesné počty ruských systémů PVO na jihu nejsou veřejně známé. Tor a Pantsir lze z jiných úseků přesunout relativně rychle. Radar 50N6E pro S-350 je jiná věc: systém je v sériové výrobě teprve šest let a jeho náhrada je průmyslově i logisticky citelnější.

Nejsilnější efekt nevzniká jedním zásahem. Vzniká řetězením, kdy ve stejném prostoru padne radar střední vrstvy, bodová ochrana i logistika. Přesně to se na jihu fronty v dubnu 2026 děje.

Článek Ukrajinci na jižní frontě zdecimovali vzácnou ruskou PVO. Systémy za stamiliony lehly popelem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Gepardy pro Ukrajinu byly u soukromníka

Systémy Gepard se na Ukrajinu dostávají postupně, podle dostupných informací by jich měly být ve službě desítky, i když lze předpokládat, že Rusko mohlo některé z nich zničit. LaLibre uvádí, že protivzdušnou obranu Ukrajiny by v brzké době mělo posílit dalších 15 kusů. Belgii se je podařilo odkoupit od soukromé společnosti, která před lety vyřazené systémy od belgické armády koupila. Pravdou ale zůstává, že se počty takto dostupných zbraní rychle ztenčují.

iZdroj fotografie: Uživatel Maverikkk / Creative Commons / CC BY-SA

Flakpanzer Gepard je systém umístění na podvozku německého tanku Leopard 1. Wikipedia uvádí, že byl do výzbroje zařazen v roce 1976, takže jde o konstrukci starou zhruba 50 let. Vybavený je dvojicí rychlopalných kanonů ráže 35 milimetrů a radarem, a jeho systém dokáže cíl nejen detekovat, ale také na něj navést palbu, což se třeba v případě ruských dronů, jako je Shahed 136, ukázalo klíčové, protože je na obloze dokáže doslova drtit. A to poměrně levně. Zasahovat je přitom může na vzdálenost až 5,5 kilometrů.

Úvahy o modernizaci Gepardu

O tom, že je Gepard nejen skvělá a velmi nadčasová zbraň, svědčí i úvahy o jeho modernizaci. Není se co divit, je jedením z nejlevnějších způsobů, jakým se armády mohou s útoky dronů vypořádat. ArmyRecognition navíc uvádí, že KNDS předložila plán na modernizaci radarového systému. Nejspíše by měl pokročilé vyhledávací schopnosti, jelikož by se mohlo jednat o moderní radar typu AESA, s nímž by se Gepard stal ještě mnohem účinnějším.

Konec ruského vydírání. Nejsilnější země Evropy chtějí Ukrajině otevřít zadní vrátka do EU, která Putin nezavře

Problémem systému Gepard je, že se již nevyrábí, a ani dostupných podvozků tanku Leopard 1 nebude vysoký počet. Lze předpokládat, že se výrobci spíše tímto systémem inspirují a navrhnou podobný, ale na jiném podvozku. K takovéto snaze by se dal počítat německý systém Skyranger. Wikipedia uvádí, že je vybavený kanonem ráže 30, případně 35 milimetrů. Může být i doplněný různými protiletadlovými střelami a umisťován na různé typy podvozku.

Článek Ukrajinské nebe chrání nečekaný král. Je starý, je levný, ale ruské útoky likviduje jako na běžícím pásu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Záložníci mají ochránit ruskou infrastrukturu

Ruská protivzdušná obrana je přetížená a proti ukrajinským dálkovým úderům nedostatečná, a ruské zdroje hlásí kritický nedostatek raket země-vzduch. Úspěšné útoky na strategické cíle v hlubokém zázemí odhalují neschopnost Ruska efektivně chránit celé území a nutí ho přesouvat prostředky PVO od bojové linie, čímž oslabuje přímé krytí jednotek.

Ukrajina získává taktickou převahu a postupuje, už to došlo i Rusům. Každý den se bojí, co nastane

Oryx potvrdil, že Rusové přišli o nejméně 750 částí vyspělých systémů PVO, a to včetně S-400, staršího S-300, Buk, Tor, Pancir apod. Účinné jsou sice proti většině větších leteckých cílů, ale menší drony nevidí, takže na ně neumí útočit. Ty je naopak devastují s vysokou efektivitou, což je hlavní důvod nedostatku systémů protivzdušné obrany v Rusku.

Tím dalším je jeho enormní rozloha, pro níž jich neměl dost ani na začátku války, natož dnes, kdy ukrajinská armáda dokáže útočit až na 2 000 km pomocí dalekonosných dronů. A právě na jejich působení ruští blogeři naráží nejčastěji. Devastují jim totiž infrastrukturu, což vyvolává stále větší nespokojenost i mezi civilním obyvatelstvem.

„Ukrajinská armáda je na pokraji katastrofy,“ smějí se Rusové. A mají plán, jak dobýt Doněck, aniž by padlo jediné město

Kupříkladu v Leningradské oblasti rozhodli o nutnosti posílit PVO a navýšit počet mobilních týmů k ochraně infrastruktury. Ukrajinci právě na jejím západě napadli přístavy Usť-Luga nebo Primorsk, které jsou klíčové pro ruský vývoz ropy a zemního plynu. Minimálně první z nich se mělo Ukrajincům podařit zasáhnout proto, že PVO neměla dostatek střel.

Situace má být dokonce tak kritická, že minimálně v Leningradské oblasti mají do mobilních palebných týmů povolávat záložníky. Což jenom potvrzuje informace, že ruská armáda zkrátka nemá dostatek sil ani techniky. Ukrajinské útoky dálkovými drony jsou tak nadmíru úspěšné, a jelikož jsou stále početnější, bude se jistě situace v Rusku zhoršovat.

Morálka ruských vojáků se láme a zuří, jak je velení neschopné. Umírají, i když nemusí. Tají jim, že ztráty zbytečně žene do extrému

Armádní Zpravodaj připomíná, že k tomu slouží například FP-1 s doletem až 1 600 km, na něž unese hlavici těžkou 60 kg, ale při polovičním doletu může být dvojnásobná, uvádí Militarnyi. Druhým dříve často užívaným dronem je An-196 Liutyi, který je vlastně průkopníkem. Doletí na vzdálenost až 2 000 km, na něž dopraví 50kg hlavici, uvádí Wikipedia. Je však o hodně dražší než první zmíněný, takže dává smysl vyrobit a vypustit dronů více.

Článek Rusové nasazují záložníky. Přiznávají, že si s ukrajinskými útoky v týlu neví rady. Jejich taktika je brilantní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nikdo neví, kde se voják s MANPADS objeví

Aktuální příměří mezi Íránem a jeho soupeři může být podle všeho využíváno ke zbrojení a přípravě na další údery. Redakci Armádního Zpravodaje nepřekvapuje, že se v Pákistánu nepodařilo dojednat ukončení války, jelikož Írán trvá na náhradě škod ze strany Ameriky, což je ale nemyslitelné, a Amerika zase chce, aby se vzdal zcela obohacování uranu.

Průser, který sráží největší pýchu i páteř ruského letectva. Továrnu na Su-35S a Su-57 zachvátil požár

TheGuardian uvedl, že americký viceprezident J. D. Vance sice označil řadu rozhovorů za přínosnou, ale k dojednání příměří nedošlo. Podmínky jsou ostatně ze strany Íránu podobně přehnané jako ze strany Ruska na Ukrajinu. Jenomže jestli opravdu nedojde k ukončení konfliktu, bude to Írán, komu zůstane totálně zdevastovaná země a chaos ve společnosti.

Ukazuje sice, že je ochotný svůj lid obětovat a nechat bombardovat naprosto vše, zatímco sám útočí na okolní země, ale tahá za mnohem kratší provaz. Ameriku stojí válka také hodně, ale může na ní profitovat i díky prodeji ropy, které má dle Donalda Trumpa přebytek a je ochotna ji ihned začít dodávat do Evropy, jak 11. dubna 2026 pronesl, uvádí AA.

Trump je na hodně tenkém ledu. Americká invaze do Íránu už jednou proběhla. A skončila masakrem amerických jednotek

Írán má totiž nadále blokovat Hormuzský průliv, a celkově to nevypadá, že by byl ochotný nastolit mír za jiných než svých podmínek. Dodávky čínských zbraní lze proto vnímat jako krok, kdy se snaží vyzbrojit, aby Američanům a Izraelcům další útoky alespoň zkomplikoval. Jaké zbraně PVO mu chce Čína dodat, není jasné, ale nabízí se několik kandidátů.

Čína vyrábí exportní verzi FeiNu (FN), která zahrnuje systém FN-6 a vylepšený FN-16. Ty jsou schopny zasahovat cíle ve výškách až 4 km a do dálky až 6 km, potvrzuje Wikipedia, přičemž je Čína dříve dodávala Íránu, Malajsii, Kambodži, Súdánu, Pákistánu, Peru, Sýrii, Bangladéši nebo Myanmaru. Íránci by se tedy nemuseli učit od začátku, jak s nimi zacházet.

Odzbrojený Krym: Ukrajinci nejdříve oslepili, a poté demilitarizovali celý poloostrov. A Rusové nic nezmohou

Jde aktuálně o nejlepší taktiku, jakou může Írán v oblasti PVO zvolit. Velké systémy s radary totiž dokáže americká a izraelská armáda odhalit a zničit je dříve, než napáchají nějaké škody, což u MANPADS neplatí. Jejich obsluha de facto identifikuje letadla vizuálně na krátkou vzdálenost, a jelikož nemá žádný radar, není zaměřitelná nepřátelskými systémy.

Právě tak se Íráncům s největší pravděpodobností podařilo sestřelit americký F-15E Strike Eagle a A-10 Thunderbolt II, které letěly velmi nízko nad zemí. Když se ale letouny drží vysoko, ten první může vystoupat až do 18 km, uvádí Wikipedia, MANPADS je tam neohrozí. To ale zase komplikuje některé operace, takže toho piloti nemohou vždy využívat. AA uvádí, že Peking dodávku zbraní do Íránu popřel, ale to nemusí nic znamenat.

Článek Íránská taktika přitopí americkému a izraelskému letectvu pod kotlem. Čína posílá zbraně, které je dokáží srazit z oblohy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dva čínské lasery, které se doplňují

Čínské představení dvojce radarů ukazuje, že se země pokouší vyvinout technologie levného ničení dronů. Na rozdíl od různých střel, ale i projektilových zbraní, mají totiž lasery velice levný provoz a jejich výstřel téměř nic nestojí. Pokud navíc mají dostatek energie, mohou pálit opakovaně. Ačkoliv jsou přitom nové zbraně Guangjian-11E a Guangjian-21A založené na laseru, každá má úplně jiné řešení. Nejspíše se totiž mají navzájem doplňovat.

Rusům to konečně začíná docházet – prohrávají. A pokud nepřijmou hanebný mír, Ukrajinci je přejedou. Oni to vědí

ArmyRecognition uvádí, že Guangjian-11E je vlastně rušicí systém, kdy by měl za pomoci laseru oslepovat elektrooptické systémy dronu a narušovat jeho řízení. Kombinován může být také se systémem elektronického boje. Guangjian-21A je potom naopak postavený tak, aby dron silným laserovým vývojem fyzicky zničil. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že přesné technické specifikace zbraní Čína neprozradila, ale lze předpokládat, že jsou levnými pulsy během několika sekund nejspíše schopné dron z oblohy dostat.

Lasery umí drony zaměřit i na 50 metrů

Nové čínské laserové protidronové systémy ale netvoří pouze samotné lasery. InterestingEngineering uvádí, že by oba systémy měly používat kombinaci radarů a infračervených detektorů. Své cíle by tak na obloze vyhledávaly buď aktivně nebo pasivně – tato kombinace by měla zajistit vysokou úspěšnost detekce. Systémy mají být schopné odhalit drony i v dálce 50 až 80 metrů, což je pro běžné radary a podobné systémy obvykle velmi obtížné.

光箭-21A（Guangjian-21A）是由中国航空工业集团研发的车载高能激光反无人机系统，输出功率30kW~60kW，是高功率激光武器。60kW的高功率能在秒级内对目标实现“熔化”和“蒸发”般的高能毁伤。通过边走边打模式在5公里范围内快速反制低空无人机，具有高精度和即时毁伤的能力。https://t.co/opRyvqlmP6 pic.twitter.com/U5aBYwLmn9

— Fay (@FaySue6) March 26, 2026

Armádní Zpravodaj soudí, že jsou lasery dobrou cestou, ale musí být doplněny ještě dalšími systémy. Jen tak je možné vybudovat vícevrstevnou obranu – spoléhat se pouze na jednu vrstvu by totiž znamenalo, že pokud by selhala, měly by drony volnou cestu. Mají přitom proti dronům řadu výhod včetně ceny a opakovaného použití, ale potýkají se i s nevýhodami. MilitaryMachine uvádí, že jejich činnost může být omezená např. kouřem, deštěm nebo mlhou. Většinou také mají dosah jen několik kilometrů, a spoléhat pouze na ně by tedy byla chyba.

Článek Za pár sekund je vystaráno. Čína vyvinula laserové zbraně, které vyčistí nebe od dronů téměř zadarmo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

CSG má na kontě několik systémů PVO

V souvislosti s protivzdušnou obranou je slyšet hlavně o americkém MIM-104 Patriot, norsko-americkém NASAMS, americkém THAAD, izraelsko-americkém Arrow 3, izraelském SPYDER, německém IRIS-T nebo francouzsko-italském SAMP/T. Hlavně proto, že se účastní válek na Ukrajině a na Blízkém východě, ale existuje i spousta dalších možností.

Nové NATO je přáním „pomatených starců“. Amerika zavrhla většinu Evropy, spojence chce z druhého konce světa, a Ukrajinu též

Několik jich má na kontě i Česká republika, i když je nevyvíjí od základu, ale funguje jako integrátor, kdy spojí svou techniku se zahraniční. Což bude dle redakce ArmádníZpravodaj.cz případ této zakázky, kdy CSG nejspíše zajistí izraelské systémy SPYDER pro obranu středního dosahu, a turecké systémy Korkut pro obranu dosahu krátkého.

Izraelský SPYDER od firmy Rafael je vysoce mobilní komplet protivzdušné obrany, který využívá osvědčené rakety Python-5 a Derby. Verze LR (Long Range) dosahuje do dálky až 80 km, a do výšky 20 km. Jeho hlavní předností je schopnost odpalovat střely v úhlu 360 stupňů a ničit drony, vrtulníky i moderní bojové letouny v reálném čase, uvádí Wikipedia.

Češi je nechtějí, Poláci zvažují další dvě perutě a jiné nechtějí. Evropské letectvo bude definovat F-35, ne Gripen. Důvody jsou prosté

Pro českou armádu je systém plně integrován na osvědčené podvozky Tatra 815-7 8×8, což zajišťuje vynikající průchodnost terénem a logistickou shodu s jinou technikou AČR. České firmy navíc do systému integrují vlastní radary a komunikační systémy. Tato kombinace izraelské raketové technologie a české mobility tvoří unikátní celek.

Celkem bude Tatra Defense Vehicle vyrábět komponenty pro čtyři baterie SPYDER, kdy má každá zahrnovat čtyři odpalovací zařízení a jednu radarovou stanici EL/M-2084 MMR/MADR; celkem tedy půjde o 20 vozidel. Z hlediska výzbroje dostanou baterie rakety Python-5 (dolet 15 km), rakety Derby (dolet 35 km) a rakety I-Derby-ER (dolet 80 km).

„Peníze dáme Čechům. Proč by na nás měli útočit Rusové?“ nechápe Okamura. Výdaje na obranu vláda nezvýší

Korkut je potom turecký samohybný protiletadlový systém krátkého dosahu k likvidaci dronů, raket i nízko letících letounů. Základem jsou dva 35mm kanony s kadencí 1 100 ran za minutu a dosahem 4 km, které využívají programovatelnou munici ATOM. Ta exploduje před cílem a vytvoří mrak střepin, což dramaticky zvyšuje pravděpodobnost zásahu, potvrzuje Wikipedia.

Ačkoliv je systém standardně na pásech, pro exportní trhy je integrován na podvozky Tatra 8×15-7. Tato kombinace nabízí špičkovou mobilitu v těžkém terénu a vysokou rychlost přesunu po silnici. Díky vlastnímu radaru a optoelektronice je každé vozidlo schopné bojovat zcela autonomně. V tomto případě ale není počet objednaných systémů znám.

Český MR-2 Viktor kosí na Ukrajině jeden dron za druhým už více než rok, přišel mezi prvními a mezi vojáky je velmi oblíbený

A právě ve zmíněných konfiguracích budou zřejmě systémy spojeny a dodány do jihovýchodní Asie, konkrétně to Indonésie, o čemž informoval Armádní Zpravodaj již v červenci 2025. Tatra Force 8×8 třetí generace má mimochodem pancéřovanou kabinu, což je na základě zkušeností z Ukrajiny jeden z hlavních předpokladů, aby byly posádka chráněná.

Ovládání je pak zajišťováno z kabiny, takže nemusí ven, kde by jí jinak hrozila odvetná palba jak dělostřelectva, tak dronů. Pancéřovaná kabina by nicméně měla odolat i přímému zásahu těžkého granátu. K dalším požadavkům patří vysoká mobilita a autonomie, což oba systémy skvěle splňují, a lze je označit za moderní PVO pro budoucí bojiště.

Slovenská zbrojovka zažívá historický úspěch. EU jí dala 7letou smlouvu na dodávku munice za až 1,4 bilionu korun

Součástí mají být navíc vyspělé radary a protidronová opatření přizpůsobená zákazníkovi, což podtrhuje, že konstruktéři mysleli i na největší hrozby v podobě malých dronů. Je nutné vnímat, že se budou systémy doplňovat, jelikož Korkut je zaměřen hlavně na drony, i když má i střely Stinger nebo Igla, kdežto SPYDER na větší cíle, hlavně letadla a střely.

Článek Historická zakázka pro zbrojovku z Česka. Zajistí systémy vícevrstvé protivzdušné obrany za 52,5 miliard korun se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bez peněz nebude výroba možná

Výroba 2 000 stíhacích dronů denně je v možnostech ukrajinského průmyslu i přesto, že ho neustále napadají Rusové. UkrinForm uvedl, že podle prezidenta Zelenského to ale záleží na financování. Ač jsou tyto drony jednou z nejlevnějších možností, jak se proti ruským útokům bránit, stále to vzhledem k vysokému počtu použitých interceptorů znamená nemalé částky. Pokud by Ukrajině peníze došly, obrat ve válce, kdy se jí obrana daří, by mohl skončit.

❗️Ukraine can produce up to 2,000 interceptor drones per day, — Zelenskyy pic.twitter.com/V9mqjSoCqA

— 🪖MilitaryNewsUA🇺🇦 (@front_ukrainian) March 26, 2026

Ukrajinská armáda má celou řadu dronů schopných ruské stroje ničit. Jedním z nich je Sting od společnosti Wild Hornet. Wikipedia uvádí, že je vyráběný pomocí 3D tisku a jeho cena je 2 100 dolarů, tedy 45 000 korun. Armádní Zpravodaji dodává, že to je asi 15krát méně než cena jednoho ruského dronu Geran-2. Sting dokáže vyvinout rychlost až 343 km/h a jeho dosah je kolem 25 kilometrů. S relativně pomalým ruským dronem si tedy dokáže poradit.

Výrobců je na Ukrajině více

Výhodou Ukrajiny je, že má výrobců interceptorů více. Dalším z nich je společnost SkyFall produkující P1-SUN, který je konstrukčně podobný Stingu. ArmyRecognition uvádí, že dokáže vystoupat do výšky 5 km, jeho dolet je kolem 17 km a dosahuje rychlosti 310 km/h. Dalších podobných výrobců je všal na Ukrajině více. Armádní Zpravodaj proto soudí, že žádná země na světě produkci takového typu zbraní a v takovém počtu v současnosti nezvládá.

Spása pro celou Evropu. Francie představila nízkonákladovou zbraň proti ruským dronům. Celou dobu ji měla před očima

Jelikož Rusko posílá na Ukrajinu až několik stovek sebevražedných dronů denně (počty se mohou v jednotlivých dnech významně lišit), tak Ukrajině takovýto počet interceptorů prozatím stačí. Naprostou většinu ruských dronů dokáže zastavit, i když stále platí, že žádná obrana není stoprocentní. Ukrajinci dokonce své schopnosti a některé drony nabídli zemím Perského zálivu, které trpí pod útoky íránských dronů. Není vyloučeno, že by mohly dohody s ropnými velmocemi pomoci právě s financováním výroby obranných strojů.

Článek Zelenský oznámil obrovský úspěch. Ukrajinci mají přebytek zbraní, které mění průběh války. Můžou je i vyvážet se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bird of Prey používá protidronové střely

Stíhací dron Bird of Prey se liší od záchytných dronů používaných třeba na Ukrajině tím, že do nich nenaráží, ale je vyzbrojený. Po odpálení zbraní se tedy vrací na základnu k dalšímu vyzbrojení a může být používán opakovaně, což bude dlouhodobě snižovat náklady na jeho provoz. Airbus ve své zprávě uvádí, že při prvním demonstračním letu na vojenském výcvikovém prostoru v severním Německu úspěšně zaměřil a nakonec sestřelil dron.

iZdroj fotografie: Airbus

Ke konstrukci Bird of Prey použilAirbus dron Do-DT45 osazený proudovými motory, s nimiž vyvine rychlost až 814 km/h a vystoupá do výšky až 7 600 m. V původní roli simuluje letadla nebo řízené střely pro trénink protivzdušné obrany, ale byl předělán tak, aby se z něj stal vyzbrojený stíhací stroj. Armádní Zpravodaj se domnívá, že zvládne nejen vrtulové drony typu Shahed, ale i rychlejší proudové. DefenseNews uvádí, že je navržený tak, aby zapadl do budované integrované evropské obrany. Proto se očekává zájem evropských armád.

Estonská střela na dronu není drahá

Bird of Prey je vyzbrojený střelou Frankenburg Mark I od estonské společnosti Frankenburg Technologies určenou pro boj s leteckými drony. EdrMagazine uvádí, že je dlouhá 0,66 metru a je schopná zasahovat cíle do vzdálenosti 2 km a výšky 1,5 km v případě odpálení ze země. Disponuje explozivní hlavicí o hmotnosti půl kilogramu, a při klasickém použití ze země se spoléhá na data z radaru, elektrooptických systémů a dalších senzorů. Cena střely má být kolem 1 milionu korun, což je na tento typ zbraně poměrně nízká částka.

„Stále jsou plně připraveni způsobit absolutní chaos v celém regionu.“ Írán má mohutný arzenál, kterým může vytrestat Ameriku

Armádní Zpravodaj se domnívá, že bude střela pravděpodobně využívat nějakých senzorů umístěných na dronu. Každopádně se má jednat o raketu typu vystřel s zapomeň, takže se již operátor po jejím odpálení nebude o její zaměření starat. Testovaný prototyp v Německu měl 4 rakety, ale protože má nosnost až 160 kilogramů, může jich nést 8. Dron by mohl hlídkovat v nějaké oblasti a zničit během svého letu hned několik cílů.

Článek Spása pro celou Evropu. Francie představila nízkonákladovou zbraň proti ruským dronům. Celou dobu ji měla před očima se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sestřelení F-35 lze, ale za specifických podmínek

F-35 Lightning II je vrcholem moderního letectví díky technologii stealth, která drasticky snižuje její radarový odraz. Sestává totiž ze speciálních materiálů pohlcujících vlny, a má geometricky tvarovaný trup, takže se na radarech jeví jen jako malý pták. Tato „neviditelnost“ jí umožňuje ničit cíle z velké dálky, aniž by nepřítel vůbec tušil, že je zaměřen.

Z výpovědi zajatých Rusů mrazí. „Nepamatujeme si, kdy jsme naposledy jedli.“ Byli rádi, že je Ukrajinci zajali

Sestřelit F-35 je extrémně těžké i proto, že disponuje pokročilým systémem elektronického boje a senzory, které vidí v okruhu 360 stupňů. Pilot má tedy dokonalý přehled o bojišti a eliminuje hrozby dříve, než se dostane na dostřel. Letoun navíc efektivně maskuje svou tepelnou stopu, což ztěžuje práci infračerveným čidlům a raketám naváděným na teplo motoru.

Ale přesto existují scénáře, kdy lze F-35 zasáhnout. Pokud by letěla nízko, vystavuje se útoku MANPADS, které jsou pasivní a nelze je předem detekovat radarem. Střelec s raketou na rameni může využít vizuální kontakt v momentě, kdy letoun opustí krytí výškové převahy. Šance nicméně roste i v nepřehledném terénu, kde mají systémy včasné výstrahy méně času reagovat.

„Rusové se snaží vzdorovat, ale bez úspěchu.“ Ukrajinci si zuřivě berou okupovaná území na jihu zpět

Redakce ArmádníZpravodaj.cz připomíná také možné užití staré čínské taktiky, která vznikla již před zhruba 60 lety. Ta je vlastně velmi jednoduchá a lze ji rozdělit na dvě části. Tou první je, že nepřítel získá pocit, že již zničil veškeré systémy PVO, a nepočítá tedy s dalšími, na základě čehož si přestává dávat pozor a vysílá piloty do míst, kam by se dříve nevydali.

Druhou je potom ponechání systémů vypnutých a skrytých, díky čemuž je nelze detekovat jinak než vizuálně. Takže když se potom v jejich blízkosti prožene pilot, nepředpokládá útok. Obránci ho však aktivují a de facto ho střelí do zad, což značně snižuje jeho šanci na přežití. Ale přesto se v případě z 20. března 2026 mělo jednat pouze o poškození F-35.

„Byla to dobře naplánovaná akce,“ libují si Ukrajinci. Rusové utrpěli na jižní frontě fatální ztrátu území. Vojáků padly tisíce

Vzhledem k íránské propagandě by nebylo od věci to označit za nesmysl, ostatně dříve už lhala, že F-35 sestřelila, a později udělala totéž s B-2 Spirit. Navíc je k dispozici krátké video, z něhož ani nelze 100% určit, zda jde o F-35, byť tom tvary napovídají, nebo o další výplod AI. Na konci ho zasáhne střela a tím záběry končí, což je samo o sobě také podivné.

Na druhou stranu Armádní Zpravodaj dohledal, že Američané skutečně nějaký incident potvrdili, uvádí CNN. „Letoun páté generace vykonával bojovou misi nad Íránem, když byl nucen nouzově přistát, “ sdělil kapitán Tim Hawkins, mluvčí amerického Centrálního velení, s tím, že dosedlo na ranvej bezpečně, pilot je stabilizován a incident předmětem vyšetřování.

Video: ukrajinský MiG-29 shodil 250kg pumu na podzemní základnu ruské čety. Dovnitř ani ven už se nikdo nedostane

Dva obeznámené zdroje měly potom potvrdit, že k zasažení F-35 skutečně došlo, nejspíše tedy íránskou PVO. Armádní Zpravodaj připomíná, že pokud se dostala do špatné situace, stačil na to v podstatě i starý MANPADS. Armáda má k dispozici i domácí Misagh-1, Misagh-2 a Misagh-3 s infračerveně naváděnými střelami, kdy nejlepší nabízí dosah 6 km, uvádí Wikipedia.

Článek Video: nemožné se stalo realitou, Írán zasáhl F-35 raketou. Američané to nepopírají, ale neumí to vysvětlit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Některé rakety izraelskou PVO prošly

Na videu pořízeném v nočních hodinách je vidět větší množství raket mířících na izraelské území. Některé z nich dle všeho zasahuje izraelská protivzdušná obranná, protože ve vzduchu explodují a rozpadají se, ale některé evidentně dopadnou i na zem. Není ovšem poznat, jestli se podařilo trefit nějaké cíle, protože jsou zásahy od kameramana velice vzdálené. SundayGuardianLive uvádí, že mělo na Izrael letět přibližně 100 raket a obyvatelé severních částí země museli do krytu; pravděpodobně dvě osoby při tom byly zraněny.

Video: Rusové pocítili nevídaný hněv. Ukrajinci nasadili nejlepší zbraně a vymazali ruskou základnu na doněckém letišti

Hizballáh je šíitská politická a teroristická organizace, která v roce 1982 vznikla na území Libanonu, a jejímž cílem byl boj proti Izraeli, uvádí Wikipedia. Odhaduje se, že by mohla mít ve zbrani několik desítek tisíc bojovníků a celou řadu relativně moderních zbrojních systémů, protože dostávala vojenskou podporu přímo z Íránu. Významnou část vojenských kapacit Hizballáhu ale Izrael v posledních letech poškodil, takže je v současnosti značně oslabená.

To ale neznamená, že není schopna Izraeli ublížit. Israel-Alma uvádí, že by Hizballáh v současnosti mohl disponovat až 15 000 raketami, a to především krátkého doletu, jakým jsou střely do sovětského systému BM-21 Grad s dosahem až 45 kilometrů. Má však i sofistikovanější výzbroj, třeba rakety M-302 s doletem až 200 kilometrů a hlavicí těžkou až 175 kilogramů, nebo Fateh-110 s doletem až 350 kilometrů a hlavicí o hmotnosti až 650 kilogramů.

Video: na frontu nedojel. Ukrajinci přepadli vlak s palivem a municí za jízdy. Závisel na něm postup ruských vojáků

Nebezpečí ze strany Hizballáhu si je Izrael vědom, a proto také zahájil pozemní operace na jihu Libanonu a po celé zemi opakovaně letecky útočí na různé cíle organizace. Ale asi je nedokáže zničit všechny, jsou totiž rozptýlené mezi civilisty, což je jedna ze strategií, jak se teroristé útokům brání. Může však možnosti Hizballáhu z velké části eliminovat, čímž zmenší nebezpečí na severu Izraele, a také nepřipustí přetížení své protivzdušné obrany.

Roughly 100 Hezbollah Missiles launched at Northern Israel.
by u/Baconkings in CombatFootage

Hizballáh vypustil rakety na Izrael (zveřejněno 11. března 2026)

Článek Video: Íránu přišel na pomoc očekávaný spojenec. Zasypal Izrael celou stovkou raket najednou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Drony ničí Američanům drahé radary

Situace v tažení proti Íránu podle všeho není tak dobrá, i když to v žádném případě neznamená, že by Američané prohrávali. Na druhou stranu jim nepřátelé umí působit významné škody. Příkladem může být zničení drahého a velmi vzácného radaru AN/TPY-2 v Jordánsku a poškození fázovacího radaru AN/FPS-132 v Kataru. Twz uvádí, že se ukázaly být zranitelné právě útoky dronů, s nimiž si Američané a jejich spojenci nedokáží dostatečně poradit.

iZdroj fotografie: Bílý dům

Na Blízký východ měli proto odcestovat ukrajinští specialisté, aby tam obráncům předávali své zkušenosti, uvádí Militarnyi. Zvláště pro Američany a prezidenta Donalda Trumpa musí být taková žádost hořkou pilulkou, jelikož se na konci února roku 2025 v Bílém domě vůči prezidentovi Ukrajiny, Volodymyru Zelenskému, choval neurvale. Wikipedia uvádí, že se schůzka konala před televizními kamerami a Trump ho z Bílého domu v podstatě vyhodil. V mnoha jednáních pak nadbíhal Putinovi, ačkoliv je to on, kdo napadl Ukrajinu.

Ukrajina čelí dronům dronů každý den

Americká administrativa ani státy na Blízkém východě v současné době nemají jinou možnost, než se na Ukrajinu obrátit. Armádní Zpravodaj připomíná, že nikdo nemá takové zkušenosti v boji s drony jako ona, neb musí jejich útokům čelit každý den, často po stovkách. Rusko přitom využívá hlavně drony typu Shahed, což je íránská konstrukce, kterou v licenci produkuje jako Geran. Jde tedy o ty samé, jimž Američané na Blízkém východě čelí.

Češi pořád tvrdí, že je Írán oběť. Ten mezitím už podruhé zaútočil na evropského člena NATO balistickou raketou

Ukrajinci mohou nabídnout zkušenosti s jejich detekcí, a také jejich levné a účinné ničení. Dotčené státy mají především zájem o takzvané útočné drony, jejichž úlohou je srazit bezpilotní letouny z oblohy. Spojené arabské emiráty jich údajně chtějí 5 000, a Katar 2 000, ale zájem mají i další. Ukrajina může nabídnout například interceptor Sting. Defenence-Blog uvádí, že se jedná o dron se čtyřmi vrtulemi startující kolmo a dosahující rychlosti 160 km/h. Cíl zasahuje až do výšky přes 3 km, takže si poradí i s drony s raketovým pohonem.

Článek Američané nezvládají íránské odvety. Trump žádá Ukrajince o rychlou pomoc v boji. „Jsou největší naděje“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraně C-RAM doslova chrlí munici

Na nočních záběrech z kurdského Irbílu je vidět, jak tmu protne krátká dávka munice opatřená stopovkou, tedy trasovací municí. Má se jednat o práci C-RAM. Wikipedia uvádí, že jde o zbraň určenou k protiraketové, dělostřelecké a minometné obraně. Většinou dokáže vychrlit veliké množství munice v krátké době a je sofistikovaně zaměřovaná, aby se dokázala trefit i do malého a relativně rychlého cíle včetně minometné munice, řízených střel a dalších. V tomto případě do íránského dronu, což je obávaná zbraň teheránského režimu.

Češi pořád tvrdí, že je Írán oběť. Ten mezitím už podruhé zaútočil na evropského člena NATO balistickou raketou

Americká armáda v této roli používá systém Centurion C-RAM nazývaný také Land Phalanx Weapon System. Wikipedia uvádí, že byl vyvinut v průběhu války v Iráku, kdy se ukázala potřeba ochrany základen proti střelám a minometné munici. Užívá šestihlavňový rotační kanon M61A1 Vulcan ráže 20 mm, a o zaměřování se stará radar typu AESA. Systém je tak sofistikovaný, že stačí jenom krátká dávka a cíl je zničený. Výhodou je i relativně nízká cena munice.

Účinný dosah jsou 2 km, a vzhledem k tomu, že si má zbraň poradit i s minometnou municí nebo řízenými střelami, tak pro ni například íránský dron typu Shahed, který letí relativně nízkou rychlostí, není žádný problém. V podstatě se dá říct, že stačí jediný zásah a půjde k zemi. Ale vzhledem k tomu, že C-RAM pálí kadencí 4 500 ran za minutu, soudí Armádní Zpravodaj, že ho pravděpodobně zasáhlo více projektilů. Ty jsou navíc zkonstruované tak, že se po uražení 2 300 metrů rozpadnou, aby později při dopadu nezranily někoho na zemi.

Video: ruští vojáci narazili na nečekaný odpor, který nedokázali zdolat. Ukrajinci je překvapili zbraní budoucnosti a zahnali je

Irbíl je centrem iráckého Kurdistánu, což je území na severu Iráku ovládané Kurdy s místní regionální vládou, uvádí Wikipedia. Írán drony pravděpodobně míří na americkou základnu, která se tam nachází, protože jsou Kurdové a Američané spojenci. Navíc na severu Íránu existuje početná kurdská menšina a spekuluje se, že by ji Američané mohli využít v boji proti teheránskému režimu. I proto se může snažit Kurdy takto zastrašit.

US C-RAM farts at iranian drones in Erbil (iraq), 4 March 2026.
by u/Apart-Breadfruit-187 in CombatFootage

Systém Centurion C-RAM ničí íránský dron (zveřejněno 04. března 2026)

Článek Video: jedna dávka a je po všem. Stopovka propálí nebe a mocná zbraň Íránu jde k zemi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Írán má teroristický režim, teď ze sebe dělá oběť

Protivzdušná obrana NATO v pondělí 09. března 2026 úspěšně zneškodnila íránskou balistickou raketu mířící na jihovýchod Turecka, konkrétně na okres Şahinbey v provincii Gaziantep. Podle tureckého ministerstva obrany nebyly při incidentu hlášeny žádné oběti ani materiální škody, a administrativa to označila za vážné ohrožení bezpečnosti a územní celistvosti.

Video: Rus vyskočil z okna, aby obešel útočící ukrajinskou přesilu. Zdálo se, že uspěje, ale větší smůlu mít nemohl

Tato událost výrazně zvýšila napětí v regionu a vyvolala obavy z další eskalace konfliktu mezi Íránem, Izraelem a Amerikou. Turecko jako členská země NATO situaci konzultuje a zdůrazňuje odhodlání bránit svůj vzdušný prostor, čímž varuje před možným rozšířením válečného střetu. Událost podtrhuje zapojení Turecka do napjaté geopolitické situace.

Nešlo přitom o první incident; již 04. března 2026 systémy NATO zničily balistickou raketu odpálenou z Íránu nad Středozemním mořem, která směřovala k letecké základně Incirlik na jihu Turecka. Trosky dopadly u města Dörtyol, a ačkoliv byly důkazy jasné, Írán odpovědnost za tento útok popřel, což zvýšilo diplomatické napětí mezi oběma zeměmi, uvádí AlJazeera.

Ukrajinci zahájili mohutnou protiofenzivu a jsou blízko prolomení obrany. Rusové se museli stáhnout od Pokrovsku

Redakce ArmádníZpravodaj.cz se již legitimitě útoku na Írán věnovala, protože v diskuzích pozoruje, že ho hodně Čechů odsuzuje. Je na místě připomenout, že pohled na Írán jakožto na „oběť“ naráží na fakt, že dlouhodobě buduje „osu odporu“ a skrze své zástupné síly, jako jsou Hamás, Hizballáh nebo Húsíové, aktivně destabilizuje region.

Útoky na jeho území jsou často přímou reakcí na íránské údery nebo podporu terorismu. Vždyť i útok teroristů z Hamásu byl za podpory teheránského režimu, a nelze zapomenout, že se k němu později také sám přidal, ale během pár dní zase vycouval, protože mu židovská země zasadila ihned tvrdý úder a ukázala mu, kde je jeho místo, a že na straně vítězů to není.

Video: Ukrajinci nasadili na ruské pěšáky těžký kalibr. MiG-29 udeřil tak silně a přesně, že jim nedal šanci

Z tohoto úhlu pohledu tedy nese Teherán plnou odpovědnost za následky své agresivní politiky, kterou staví mj. na úplném zničení Izraele a židovského národa. Která jiná země je takto nenávistná vůči jiné rase nebo zemi? Která? Na druhou stranu nelze přehlížet, že údery ze strany Izraele a Ameriky zasahuje i civilní infrastrukturu, jako jsou ropná skladiště či elektrárny.

To logicky dopadá na běžné obyvatelstvo, které v totalitním systému nemá možnost politiku státu ovlivnit. Argument o oběti se tedy spíše než na režim vztahuje na íránské občany, kteří jsou rukojmími geopolitických ambicí vlastní vlády. A je to právě ona, kdo může válku zastavit. Jenže místo toho se snaží vtáhnout do konfliktu země, které s ním vůbec nesouvisí.

Článek Češi pořád tvrdí, že je Írán oběť. Ten mezitím už podruhé zaútočil na evropského člena NATO balistickou raketou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zcela autonomní a mimořádně chytrý

I-SEE popisuje svůj detektor dronů jako systém založený na neuronových sítích a počítačovém vidění. Má být schopen střežit vzdušný prostor v celém spektru 360 stupňů a jeho přesnost je údajně 95 %, přičemž je založený na umělé inteligenci a funguje autonomně. Pracuje v reálném čase a na základě dostupných dat má být i schopen předpovídat trasu letících dronů.

200 dronů zdecimovalo Rusům loďstvo. Ukrajinci mají Černomořskou flotilu přesně tam, kde chtěli

Jedná se o software, jemuž nezáleží na tom, z jakého detektoru sesbíraná data pochází. Militarnyi uvádí, že je schopen zpracovat je z jakéhokoliv optického senzoru, a nemusí být ani připojený k internetu. V podstatě se dá říct, že by se součástí sítě senzorů detekujících útočící ruské drony mohla stát jakákoliv kamera zaměřená směrem na nebe. Rusko podle všech dostupných informací nic takového nemá, což by pro něj byla značná nevýhoda.

Odhalí drony i z korby auta

Detekční systém od I-SEE by mohl sloužit v celé řadě instalací. Jednou z možností je využít ho k ochránění různých objektů a cílů, na něž útočí ruské drony, ale zároveň by ho šlo propojit s údernými drony, jejichž úlohou je ničit ruské drony nárazem. Lze ho ovšem instalovat například i na vozidlo a funguje za jízdy. To by mohlo zase pomáhat vojákům přímo na frontě, kdy by třeba vozidla jedoucí k bojové linii věděla, že se nad nimi objeví dron. I kdyby se nedokázala bránit, minimálně by vojáci dostali varování a mohli by včas utéct.

Útoky přichází v tichosti a bez varování, obrana nefunguje. Rusové si stěžují na ukrajinské útoky německými drony

Ve světě pracují na různých autonomních systémech i jiní. GreyDynamics uvádí, že NATO na východní hranici testuje systém Merops založený na dronu schopném automaticky detekovat nepřátelské protějšky a ničit je. Testovány jsou však i zbraně, například rychlopalné kanony, které by je dokázaly detekovat a likvidovat automaticky. Jde tedy o naprosto jiné technologie než v ukrajinském případě. Pokud se Ukrajině opravdu podaří systém zprovoznit a v boji úspěšně otestovat, mohla by mít ve světě naprosto jedinečnou technologii.

Článek Rusko se dostává do nevýhody, Ukrajina předbíhá svět. Jeho drony uvidí i dopravní kamera, systém aktivní ochrany má na dosah se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak kuvajtská PVO vystřelí, F-15E neunikne

F-15E Strike Eagle je páteřním víceúčelovým stíhačem amerického letectva pro hloubkové údery na pozemní cíle za každého počasí. Na rozdíl od čistě stíhacích verzí má dvoučlennou posádku a disponuje arzenálem až 11 tun výzbroje, uvádí Wikipedia. I po desetiletích služby zůstává díky modernizacím, jako je nový radar a systémy elektronického boje, vysoce efektivní.

Video: rozklad „ruského“ Krymu. Ukrajinci provádí chirurgicky přesné údery na PVO a působí Rusku obří potíže

Z hlediska zranitelnosti je největším limitem F-15E absence technologie stealth. Na rozdíl od F-35 je na radarech nepřítele dobře viditelný, což jej činí zranitelným vůči moderním systémům PVO dlouhého i kratšího dosahu. Při přežití se proto musí spoléhat na rušení, klamné cíle a schopnost létat v extrémně nízkých výškách, kde se skrývá v terénních nerovnostech.

Nic z toho mu ovšem nepomůže, pokud je vystaven palbě přátelských systémů, navíc na krátkou vzdálenost. Dojde-li totiž k selhání identifikace IFF (vlastní-cizí), může dojít v chaosu bojiště k záměně za nepřátelský cíl kvůli své vysoké rychlosti a radarovému podpisu. Historické incidenty potvrzují, že i nejmodernější letoun je zranitelný, pokud koordinační mechanismy selžou a přátelská raketa jej vyhodnotí jako hrozbu, potvrzuje Wikipedia.

Izraelské F-35I Adir vyškolily íránskou protivzdušnou obranu. Klíčový systém měl být lepší než ruský S-400, ale selhal

Naštěstí pro posádku je její šance na přežití při zásahu velmi vysoká díky robustní konstrukci a pokročilým systémům včasného varování. Letoun je vybaven radarovým výstražným přijímačem RWR, který pilota i zbraňového operátora (WSO) okamžitě upozorní na zaměření radarem a odpálení rakety. To dává drahocenné sekundy k provedení úhybných manévrů, uvádí americké letectvo, nebo k použití klamných cílů, případně až ke katapultáži.

Tu zajišťují vystřelovací sedadla ACES II, která umožňují bezpečnou katapultáž i v nulové výšce a při nulové rychlosti. Díky tomu, že v kokpitu sedí dva lidé, je kontrola situace a rozhodování o opuštění letounu efektivnější. F-15E je navíc známý svou schopností „přežít nepřežitelné“ a vrátit se na základnu i s těžkým poškozením draku, ačkoliv to samozřejmě neplatí vždy.

Poláci mají blízko ke zbrani budoucnosti, na kterou Rusko odpovědět neumí. Vectis zcela promění nebe

V případě sestřelení tří letounů F-15E kuvajtskou protivzdušnou obranou se mohlo jednat o palbu systémů MIM-104 Patriot, které tvoří její páteř. Jejich rakety jsou navrženy k ničení letadel a balistických cílů s drtivou přesností. Pokud tedy v chaosu boje vyhodnotí F-15E jako hrozbu, má posádka jenom minimální čas na úhybný manévr či elektronické rušení.

Historické zkušenosti z války v Iráku potvrzují, že k tragickým incidentům „friendly fire“ dochází nejčastěji při návratu poškozených letadel, uvádí Wikipedia. Pokud tedy nekomunikují správně, může je kuvajtská PVO zaměnit za íránskou raketu. Pro posádku je takový útok fatální, jelikož je téměř nemožné střely z Patriotu v konečné fázi letu vymanévrovat.

Článek Fatální selhání vedlo k palbě do vlastních. Kuvajtská PVO sestřelila tři americké F-15E, neměly šanci střely vymanévrovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Armáda stále nepřišla s řešením proti dronům

Pancir-S1 je ruský hybridní protiletadlový systém krátkého a středního dosahu, který kombinuje dvanáct naváděných raket 57E6 s dvojicí 30mm rychlopalných kanonů, uvádí Wikipedia s tím, že je navržen k ochraně bodových cílů, jako jsou baterie S-400, ropné rafinérie, velitelství atd. před velkými drony, střelami s plochou dráhou letu a přesnou municí.

Poláci mají blízko ke zbrani budoucnosti, na kterou Rusko odpovědět neumí. Vectis zcela promění nebe

Cíle dokáže sledovat a ničit do vzdálenosti 20 km a výšky až 15 km, ovšem proti malým dronům je, stejně jako většina ruské PVO, bezmocný. Verze na podvozku BAZ-6909-019 pak představuje specifickou a vizuálně unikátní modifikaci. Zatímco standardní využívá KamAZ, tento podvozek s konfigurací 8×8 pochází z Brjanského automobilového závodu, kde byl navržen pro exportní zakázky a náročné terénní podmínky vyžadující vyšší nosnost a stabilitu.

To může svědčit o nedostatku systémů PVO v ruské armádě, což ji vede k využívání zbraní, které měly odejít do zahraničí. Nebylo by to poprvé, již dříve Rusové ukradli indické tanky T-90 poslané na modernizaci, uvádí BulgarianMilitary. Podvozek BAZ-6909-019 přitom vyniká svou robustností a schopností operovat v extrémních teplotách, což z něj činí ideální platformu pro ochranu strategických objektů nejenom na domácí v Arktidě, ale také v poušti.

Video: rozklad „ruského“ Krymu. Ukrajinci provádí chirurgicky přesné údery na PVO a působí Rusku obří potíže

Armádní Zpravodaj připomíná, že má tento model nižší siluetu kabiny, což mírně zlepšuje jeho přepravitelnost a maskování v terénu. Vzácnost této varianty v ruské výzbroji je dána především tím, že byla většina produkce původně určena pro armádu SAE (Spojených arabských emirátů), potvrzuje ISWnews, která si objednala různé verze od roku 2000.

Výzbroj nicméně zůstává identická se standardním Pancirem, ale integrace na podvozku BAZ umožňuje lepší rozložení hmotnosti, což teoreticky zvyšuje přesnost střelby za pohybu. V bojových podmínkách se tato varianta objevuje zřídka, často jako součást ochrany velitelských stanovišť nebo baterií S-400, a na Ukrajině byly zaznamenány jen v jednotky kusů.

Salva, která smaže ruské armádě celou základnu. Český raketomet RM-70 se vrací do moderní války

Ale jako u jiných, i jejich slabinou jsou drony, které neumí rozpoznat, resp. je nejspíše vnímají jako šum na pozadí nebo ptactvo, a proto na ně neútočí. Není to vyloženě technický nedostatek, k návrhu systému došlo již v roce 1990, ačkoliv produkován je teprve od roku 2008. Ani tehdy však drony takové velikosti neexistovaly, resp. jenom ojediněle, a nikdo s jejich masovým nasazením nepočítal. Ruští inženýři se nicméně stále neumí moderní hrozbě přizpůsobit.

Velice oblíbený je při ničení systémů ruské PVO ukrajinský dron FP-2 s doletem až 200 km, na nějž unese hlavici těžkou až 105 kg, potvrzuje Militarnyi. Tu obvykle tvoří OFAB-100-110, což je gravitační puma s vysoce tříštivou hlavicí proti živé síle a lehkým cílům. V jiných případech se však může ukrajinská armáda uchýlit k nasazení tzv. Middle Strike bezpilotních systémů.

Putin s obavami sleduje sílící evropskou velmoc. Francie aktualizuje jadernou doktrínu

Ty mají podle Pravdy dosah několik desítek až stovek kilometrů a nesou různě těžké hlavice, které překlenují mezeru mezi krátkodosahovými a strategickými sebevražednými drony. Důvodem k jejich vytvoření je zřejmě kritický nedostatek střel pro zbraně, jakou je raketomet M142 HIMARS s dostřelem až 92 km, potvrzuje Wikipedia, i když ATACMS dosáhne až 300 km.

Zničení ruského systému Pancir-S1 na podvozku BAZ-6909-019 pomocí dronu Middle Strike

Článek Video: ukrajinské síly použily „efekt HIMARSu“ a zničily Rusům vzácnou verzi systému Pancir-S1. Ubránit se neměla šanci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mikrovlny zničí elektroniku dronů

S vývojem mikrovlnné zbraně proti dronům začala společnost Epirus kolem roku 2018 a systém Leonidas představila o 2 roky později. Wikipedia uvádí, že je to vysoce výkonná mikrovlnná zbraň určená k ničení rojů dronů, což znamená, že v prostoru, kde tyto mikrovlny působí, není schopen jediný dron přežít. Funguje přitom tím způsobem, že řízená mikrovlnná energie zničí jejich citlivou elektroniku, a zdá se, že spadnou za pár sekund.

Video: střely Flamingo zasáhly muniční sklad 330 km od hranic. Klíčová zbraň bere Rusům obrovskou výhodu

Epirus potvrdil, že na konci roku 2025 provedl ve spolupráci s americkou armádou test, který se zaměřil na likvidaci dronů řízených po optickém kabelu. Video, dostupné je pod tímto článkem, ukazuje, že při použití zbraně se dron asi za 5 sekund zřítí. Stroje s optickým kabelem používá od počátku Rusko ve válce na Ukrajině, ale dnes je mají i jiné armády. Obrana proti nim je velmi obtížná, protože je nelze rušit, upozorňuje Wikipedia. Armádní Zpravodaje soudí, že nasazení zbraně jako Leonidas by takovou výhodu eliminovalo.

Leonidas může být vysoce mobilní

Epirus tvrdí, že může být zbraň mobilní, protože ji lze umístit na různé typy vozidel. Militarnyi uvádí, že byl zaznamenaný prototyp, který fungoval z korby obyčejného pick-upu, což by znamenalo, že náklady na podvozek zbraně nemusí být nijak vysoké. Stejně tak jsou nízké i náklady na provoz, protože ke svému fungování bude potřebovat jenom elektřinu, což je ve srovnání například se střelami nebo programovatelnou municí zanedbatelná položka.

Video: ukrajinské speciální jednotky smetly 21 ruských Pancirů-S1. Jinak robustní PVO je na tom bídně kvůli slepému místu

Zatím nejsou známé technické parametry Leonidasu, tedy do jaké vzdálenosti a v jak velkém prostoru dokáže drony zničit, ale pravděpodobně to bude maximálně vzdálenost několika jednotek kilometrů, možná ještě nižší. Firma pak uvádí, že její zbraň při použití nemůžou ublížit lidem, takže je tedy zřejmě nastavená tak, aby ničila určité typy elektroniky.

Článek Velká výzva pro Rusy. Stovky dronů spadnou k zemi během 5 vteřin, nepřežijí ani ty optické se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraň určená především pro lodě

Britská společnost Babcock, která se specializuje hlavně na námořní řešení, oznámila, že chce ve spolupráci s Frankenburgem vyvinout speciální odpalovací kontejner se střelami Mark 1. Estonská společnost je vyvinula právě proti dronům a jejich výhodou má být malá velikost. Lze jich tedy vyrobit hodně, a zároveň jsou cenově dostupné. Výsledný systém má být určený hlavně pro plavidla, ale nejspíše nic nebrání ani jeho použití na souši.

Střela Mark 1 je přitom dlouhá pouhých 60 centimetrů, a podle Militarnyi je schopná zasahovat cíle do vzdálenosti 1,5 až 2 kilometrů. K zaměřování disponuje elektrooptickým vyhledávačem, který má být pravděpodobně schopen velice přesně detekovat cíle, jakými budou nevelké drony. Její hlavice má potom hmotnost jenom půl kilogramu a obsahovat má skleněné úlomky, které rozptýlí do jakéhosi mraku. Armádní Zpravodaj se domnívá, že na křehký dron dostačují, ačkoliv jiné střely používají úlomky kovové.

Levnější a rychlejší produkce

Výhodou střel Mark 1 má být také jejich cena. GeekWeek tvrdí, že oproti srovnatelným zbraním má být 10krát nižší, i když konkrétní sumu neuvádí. Vyrábět by je také mělo být možné až 100násobně rychleji než srovnatelné alternativy, což je vzhledem k masivnímu nasazování dronů zásadní parametr. I zkušenosti z Ukrajiny ukazují nebezpečí přehlcení protivzdušné obrany a vyčerpání munice, která je schopná drony z oblohy sestřelovat.

Mark 1 jsou už navíc odzkoušené. Získala je totiž Ukrajina a mohla je nasadit třeba proti ruským útočícím dronům typu Shahed nebo Geran-2. Současně mají i probíhat jednání o výrobě v Polsku, což by produkci nejspíše výrazně znásobilo. Minimálně do doby, než budou k dispozici ještě levnější řešení, jakými jsou například laserové zbraně, by mohly být levné rakety odpovědí na různé drony, především ty používané Ruskem, ale i jinými zeměmi.

Článek Evropské země spojily síly, aby vytvořily zbraň proti ruským dronům. Efektivní, a přesto levnou při 100krát vyšší produkci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecká zbraň na českém podvozku

Projekt na výrobu zbraně proti dronům je společným podnikem české skupiny CSG, konkrétně její firmy Excalibur Army, a turecké Aselsan. CSG vysvětluje, že by se mělo jednat o turecký systém protivzdušné obrany Korkut, který bude umístěn na kolovém podvozku 6×6 Tatra Force. Společný podnik by měl přitom výrobu spustit v Česku a na Slovensku.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Korkut je moderní turecký systém protivzdušné obrany využívající dvojici rychlopalných kanónů ráže 35 milimetrů, uvádí Wikipedia, a lze ho doplnit i protiletadlovými střelami krátkého dosahu, jako jsou FIM-92 Stinger. V podstatě se jedná o věž umístitelnou na různé typy podvozků s vlastním radarovým systémem. S ním je schopný detekovat cíle do vzdálenosti až 70 kilometrů, a lze předpokládat, že bude zvládat i malé cíle, tedy drony, ale stejně tak může samozřejmě objevit letadla, vrtulníky nebo řízené střely.

Integrace do AČR by byla snazší

Kadence systému Korkut je 1 100 ran za minutu a využívá munici ráže 35 x 228 milimetrů, a to včetně programovatelné, jakou je například turecká ATOM. Jde tedy o úplně stejnou, jakou využívají německé rychlopalnéh samohybné protiletadlové kanony Gepard. Wikipedia uvádí, že se na Ukrajině velice osvědčily proti dronům, a Armádní Zpravodaj na jejich akci upozorňoval. Dokázal si poradit i s moderní ruskou střelou s plochou dráhou letu Ch-101. Dá se předpokládat, že moderní turecký systém bude mít možná ještě lepší schopnosti.

Rusové se bojí, jakmile se objeví nad Ukrajinou. Francie pošle osvědčené letouny, které je devastují

Umístění na kolovém podvozku Tatra může přinášet několik výhod. Např. to znamená vysokou mobilitu, kdy by zbraň mohla bez problémů doprovázet jednotky při přesunu po silnicích a měnit pozici podle potřeby. Tatra navíc na podvozek montuje pancéřovou kabinu, což zaručuje solidní úroveň ochrany osádky. Podobná zbraň může být také díky kolovému podvozku levnější než ta umístěná na pásovém BVP nebo kolovém transportéru. Pro českou armádu by mohlo být přínosem, že podvozky Tatra používá a mohla by je tedy snadno udržovat.

Článek Zbrojní velmoc přihrála zakázku na systém PVO Čechům, je zajímavý i pro AČR. Výroba proběhne v ČR a na Slovensku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Drony nad základnou jaderných ponorek

I když je Francie od Ruska, které je asi největší hrozbou evropské bezpečnosti, vzdálená, přesto se ho problém týká. Přesvědčila se o tom v prosinci 2025, kdy musela zasahovat proti dronům nad ponorkovou základnou. Pro její bezpečnost je přitom velmi důležitá, protože z ní operují jaderné ponorky s balistickými raketami a nukleárními hlavicemi. Francouzi tehdy hrozbu zažehnali, ale určitě je to probudilo a vědí, že se musí na drony zaměřit.

La @DGA a livré, fin 2025, les 1er Serval appui #Scorpion avec de nouvelles capacités :
– DSA, tir sous blindage de missiles sol-air de type #Mistral 3,
– LAD, canon de 30-113 mm sur tourelle
– nœuds de communication tactiques satellitaire #Syracuse IV.https://t.co/Q5N2ZTErso pic.twitter.com/Xg3ie6C9Ls

— BTR (@pascalbtr) January 21, 2026

Prvním z hmatatelných výsledků je objednání nových systémů protivzdušné obrany zaměřených hlavně na drony za zhruba 14,6 miliard korun. DefensePost uvádí, že do konce desetiletí by pak francouzské ozbrojené síly měly v této oblasti proinvestovat téměř 50 miliard korun. Některé systémy již přitom k dispozici mají, jelikož je vyvíjí mnoho let. Příkladem je HELMA-P. Wikipedia uvádí, že se jedná o laser, který by měl být účinný proti bezpilotním letounům, a v pozdější fázi také proti různým střelám, projektilům a dalším hrozbám.

Francie využije zavedených střel MICA

Jedním z objednaných systémů je VL MICA. MBDA ho popisuje jako postavený na existujících francouzských střelách vzduch-vzduch MICA, které jsou na velitelském vozidle vybaveném moderním radarem a doplněné 3 až 6 mobilními odpalovacími zařízeními střel MICA. Účinné mají být proti dronům, řízeným střelám a dalším hrozbám do vzdálenosti 20 kilometrů. Lze tedy očekávat, že by byl tento systém vhodný spíše proti větším typům dronů.

Video: Rus vyčkával na ukrajinské vojáky na záchodě. Odmítal padnout, i když do něj vyprázdnili zásobník

Levnějším řešením pro likvidaci menších dronů může potom být systém SERVAL C-UAV. KNDS ho popisuje jako věž s rychlopalným kanonem ráže 30 milimetrů umístěnou na obrněném vozidle SERVAL, přičemž disponuje vlastním radarem a za pomoci kanonu má být schopen likvidovat různé typy hrozeb. Existuje ale ještě další systém na stejném vozidle, který pro změnu využívá střely krátkého dosahu Mistral. Navíc lze očekávat, že se v dalších letech objeví jiné zbraně schopné se s drony vypořádat za cenově přijatelné náklady.

Článek Francouzská armáda se probouzí a sděluje světu svou reakci. Napadení jaderné ponorkové základny si bere osobně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Aero Trawl jsou vlákna, která se zamotají

Protidrogové zařízení Aero Trawl je vlastně velice jednoduché. Tvoří ho jakýsi rám o délce 25 až 38 centimetrů, který je přidělán na obranný dron, uvádí OboronkaMezha. Z rámu však nemá viset síť, o což se třeba pokoušeli Rusové, a pravděpodobně s tím experimentovali i Ukrajinci. Ti, na rozdíl od Rusů, přišli na to, že je lepší dolů spustit jakási volná vlákna, protože se do konstrukce tolik neopírá vítr a obranný dron nemá problémy s letem.

Nejhorších Hitlerových řezníků se štítili i esesáci. Sami za strašné zločiny velitele ruských kolaborantů jednotky RONA tajně popravili

V praxi je to potom prosté. Dron vybavený tímto zařízením čeká na okamžik, kdy vojáci nebo nějaký detekční radar zjistí přítomnost ruského dronu. Pravda uvádí, že záhy vzlétne a operátor s ním manévruje tak, aby se vlákna zamotala do vrtule ruského dronu. Výsledek je zřejmý; spadne na zem nebo se může zamotat do vláken, a pokud je to možné, obranný dron ho někam odnese. Aero Trawl je přitom používán jenom nad vlastními pozicemi.

Systém stojí jenom několik stovek korun

Výhodou tohoto řešení je skutečnost, že je velice levné. UasVision uvádí, že vychází na necelých 400 korun. V porovnání například s raketami je tedy extrémně levné, a stejně tak i výrazně levnější než třeba stíhací drony, které mají do nepřátelského letounu narazit. V takovém případě jde totiž o výměnu dron za dron, ale u Aero Trawl je vysoká pravděpodobnost, že se obranný dron vrátí, a mnohdy dokonce i s nepřátelským úlovkem.

Putin to ví, ale bojí se to přiznat. Su-57 je ostudou celého Ruska a nikdy nebude ve stejné lize jako F-35

Jak efektivní tato obrana bude, záleží podle Armádního Zpravodaje i na tom, jak kvalitní bude detekce nepřátelských dronů. Aero Trawl se logicky nemůže dlouho vznášet ve vzduchu, na zachycení útočícího nepřítele má jenom velice krátkou chvíli. Teoreticky to ale může fungovat. Na druhou stranu jde o tak jednoduché řešení, že je jasné, že pokud se ukáže efektivní, mohou ho Rusové velice snadno okopírovat a nasadit proti dronům ukrajinským.

Článek Rusové litují, že s tím nepřišli sami. Ukrajinský inženýr vytvořil systém proti dronům, který je zničí za 400 Kč se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dron sundalo z oblohy staré kulometné dvojče

Záběry ukazují nejspíše nějaký ukrajinský mobilní tým vybavený vozidlem typu pick-up s přimontovanou zbraní proti dronům. Tou je vlastně takzvané dvojče tvořené dvěma kulomety Maxim umístěnými v zadní části, tedy na korbě. Střelec s jejich pomocí opakovaně pálí na něco na obloze, s největší pravděpodobností je to letící dron například typu Shahed. Ten se mu také nakonec podaří zasáhnout a neidentifikovatelný předmět na obloze exploduje.

Video: beznaděj, strach. Průnik do Pokrovsku netrval dlouho, Ukrajinci přivítali Rusy se vší parádou

Kulomet Maxim vynalezl konstruktér Hiram Stevens Maxim již v roce 1884, uvádí Wikipedia, a je to první typ plně automatického kulometu na světě. V ukrajinských službách je pravděpodobně verze PM 1910, jíž používala i carská, a masivně též Rudá armáda za druhé světové války. Má vodní chlazení, což znamená, že je masivní a těžký, ovšem na druhou stranu není nutné při nepřetržité palbě měnit jeho hlaveň kvůli zahřívání, upozorňuje Armádní Zpravodaj.

Zajímavé také je, že kulometné dvojče na záběrech nemá žádný vyspělý zaměřovač, střelec používá jenom záměrný kříž. I přesto je schopen dron trefit, jelikož zřejmě z praxe ví, jak daleko před něj musí mířit, aby projektily zasáhly. Kulomet pravděpodobně používá munici ráže 7,62×54 milimetrů, což je standardní kulometná munice sovětského typu, případně je užívána do odstřelovačských pušek a dalších zbraní. Jeho kadence je potom až 600 ran za minutu.

Video: žádné slitování, jenom totální eliminace. Ukrajinec s precizností rozmetal 7člennou ruskou jednotku

Využití kulometu Maxim proti dronům rozhodně není první zaznamenaná událost ve válce Ruska a Ukrajiny. Dev uvádí, že ho ukrajinské ozbrojené síly měly stále ve skladech, a některé tak uvolnily jednotkám k použití. Zaznamenané byly i v klasické podobě zbraně proti pěchotě. Ačkoliv je tento kulomet relativně těžký, rozhodně to neznamená, že by nebyl nebezpečný. Při správném nasazení je evidentně účinný i proti moderním hrozbám.

Ukrainian soldier from the 112th Territorial Defense Brigade shoots down a Russian Shahed drone using twin Maxim machine guns. Published 25.12.2025
byu/GermanDronePilot inCombatFootage

Dvojče kulometů Maxim sestřeluje dron (zveřejněno 26. prosince 2025)

Článek Video: to nikdo nečekal. Ukrajinci nasadili 142 let starý vodou chlazený kulomet carské armády a odrazili ruský útok se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na střelnici voják dron zničí, ale…

Video ukazuje, jak ruský voják na střelnici pálí na letící kvadrokoptéru, což je dnes nejčastější typ sebevražedného dronu používaného ve válce na Ukrajině. Po několika ranách vzplane a pochopitelně spadne z oblohy. Zdá se proto, že ruská armáda může mít k dispozici munici, díky níž budou drony padat doslova jako švestky. Na druhou stranu se jedná o kontrolovaný test v nebojových podmínkách, takže bude v realitě jistě mnohem méně účinný.

Video: ukrajinský odstřelovač zneškodnil ruskou infiltrační jednotku. Neměl slitování, zběsile střílel i do padlého těla

Munice „mnoho teček“ má být dvou ráží, a to 5,45×39 a 7,62×39 mm, což znamená, že ji lze použít do standardních útočných pušek z výzbroje ruské armády. Wikipedia uvádí, že první z nich je užívána například v útočných puškách AK-74 a AK-12, a nejspíše i dalších zbraních. Jde o standardním munici, která byla vyvinutá již za dob Sovětského svazu. Armádní Zpravodaj dodává, že druhá z nich je pak užívána například v puškách AK-47 a AKM.

Podle komentáře z videa se má munice „mnoho teček“ rozdělit na tři části. V podstatě se dá říci, že by mohla fungovat jako jakási improvizovaná malá brokovnice, což by zvyšovalo šance vojáka, aby se do letícího dronu trefil. Existuje mnoho záznamů, že se ruští vojáci pokouší po dronech střílet, ale v řadě případů se netrefí. Dron je totiž velice malý a zároveň rychlý cíl. V případě střelby dávkou také zpětný ráz zbraně brání nějaké přesné střelbě.

„Až moc blízko, Rusové.“ Sklad paliva shořel vojákům před očima, celí zoufalí nevěděli, co dělat

V podstatě lze říci, že by munici mohl používat každý ruský voják hned, protože AK-74 a AK-12 je dnes standardní zbraní ruské armády. Novější AK-12 popisuje Kalašnikov jako zbraň s propracovanou ergonomií a zvýšenou přesností, přičemž používá zásobník, v němž je 30 nábojů. Každý voják by tedy měl k dispozici 30 ran proti dronům, a pokud by je vypálil v rychlé dávce, během několika sekund by mohlo proti nim letět 90 fragmentů.

Článek Video: ruský voják předvedl nejnovější invenci zvanou „mnoho teček“. Drony kvůli ní padají jako švestky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela minula dron a trefila obytnou budovu

Ačkoliv tamní úřady mlží a snaží se tvrdit, že byl obytný dům zasažen ukrajinským dronem, trajektorie odpovídá protiletadlové střela s vysokou rychlostí. Je navíc potvrzeno, že zasahovaly systémy S-300 nebo S-400, které jsou v oblasti umístěny dlouhodobě. Vzhledem k tomu se nejspíše jednalo o útok velkými dalekonosnými drony s velkou náloží.

Ukrajinská armáda často používá FP-1 s dosahem až 1 600 km, přičemž hlavice má až 120 kg, ale platí, že čím dále letí, tím je menší, potvrzuje Militarnyi. Jednat se také mohlo o improvizovaný letoun vytvořený kupříkladu z ultralihgtu – takový Skyranger Swift 2 unese až 300 kg zatížení, což může zahrnovat jak vybavení v podobě kamer a komunikace, tak výbušnin.

„Mami, sbohem.“ Ukrajinský voják se v posledních vteřinách rozloučil na kameru, než ho Rus ubodal nožem

Oba dva jsou relativně velké, ale FP-1 je větší. Jeho přesné rozměry sice nejsou veřejně známy, ale při srovnání s člověkem může mít délku 4 metry a rozpětí křídel 5 metrů. S-400 nebo S-300 ho tedy může vidět, ačkoliv jde o poměrně drahou záležitost. Zatímco dron vychází na přibližně 550 tisíc Kč, střela S-400 začíná na 6,4 milionech, uvádí Wikipedia.

Ukrajinský útok probíhající v noci z 20. na 21. ledna 2026 byl přitom nejspíše namířen na rozvodnu elektrické elektrárny v aglomeraci Krasnodaru, ale když se ruská PVO pokusila jeden z dronů sestřelit, zasáhla výškový dům v obytné části Vinograd-2 v enklávě Nová Adygea ležící přes řeku Kubáň vedle Krasnodaru, přibližně 1 kilometr od elektrické rozvodny.

Nejhorších Hitlerových řezníků se štítili i esesáci. Sami za strašné zločiny velitele ruských kolaborantů jednotky RONA tajně popravili

Střely obvykle obsahují hlavici těžkou 180 kg, ale jsou i specializované s 24kg, u nichž je vysoká pravděpodobnost zásahu i rychlého a manévrujícího cíle pouze jednou. Soudě dle poškození to ovšem redakce Armádního Zpravodaje odhaduje na větší hlavici. Selhání protivzdušné obrany Ruska je nicméně tristní a opakovaně ukazuje, že je nebezpečná vlastním lidem.

Článek Video: ruská PVO fatálně selhala a nadělila zkázu vlastnímu lidu. Střela se vychýlila z kurzu a zasáhla obytný dům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hranici teď hlídá protidronový radar

Prvním krokem, jak se Polsko snaží eliminovat možnou hrozbu ze strany ruských dronů, případně dronů jeho spojenců, je detekční systém. Rmf24 tvrdí, že první jeho částí je speciální radar postavený na 70 metrů vysoké věži u hranic z Běloruskem. V budoucnu pak vyrostou ještě minimálně 4 další, aby polská protivzdušná obrana věděla o všech hrozbách přilétajících z východu. Bližší informace o jeho schopnostech však zatím nejsou k dispozici.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyj)

Nelze se divit, že se Polsko o něco takového pokouší, protože Rusko již jeho protivzdušnou obranou pomocí dronů testovalo. Wikipedia uvádí, že v září 2025 proniklo nad polské území 19 až 23 bezpilotních letounů vypuštěných z Ruska, a útok byl tak masivní, že se nemohlo jednat o omyl, ale šlo jednoznačně o záměr Kremlu, ačkoliv drony nebyly vybaveny nějakou hlavicí, takže šlo spíše o provokaci nebo test. Vystartovaly proti nim dokonce spojenecké letouny, ale většinu z nich nesestřelily a nechaly je dopadnout do neobydlených oblastí.

Systém proti dronům už Poláci mají

Vědět o ruských dronech je nicméně jenom prvním krokem k tomu, aby se je podařilo eliminovat. Poláci pracují i na vlastních protidronových zbraních – příkladem může být sice primitivní, ale účinný systém Pilica+. Jeho součástí právě proti nim jsou rychlopalné kanony ZUR-23-2SP Jodek ráže 23 milimetrů, které jsou schopné ničit cíle do vzdálenosti 3 kilometrů. Ale disponuje i moderními protiletadlovými střelami CAMM s dosahem 25 kilometrů, takže bude použitelný i proti letadlům nebo střelám s plochou dráhou letu.

Ruská provokace NATO nezná hranic. Na drzého pilota nad Baltským mořem museli dohlédnout Poláci

Kromě hrozby dronů se Polsko snaží eliminovat právě i nebezpečí ze strany ruských střel s plochou dráhou letu a balistických raket krátkého doletu. Spoléhá se v tomto ohledu na americký systém MIM-104 Patriot. Defence-Industry uvádí, že v prosinci 2025 dosáhla první jednotka jím vybavená plné operační pohotovosti, přičemž je nejenom začleněna do protivzdušné obrany země, ale současně také Severoatlantické aliance. Proti balistickým raketám delšího doletu bude pak nejspíše Polsko chránit systém Arrow 3 z území Německa.

Článek Polsko už na nic nečeká a rozmisťuje PVO u hranic s Běloruskem. Žádné ruské drony už nepropustí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Terrahawk Paladin je flexibilní plošina

Terrahawk Paladin označuje jeho výrobce, společnost MSI, za protivzdušný systém krátkého dosahu, a jeho výhodou má být, že je velice snadno nasaditelný. Jedná se o jakousi plošinu vybavenou detektory i zbraní k likvidaci cílů, kterou lze buď umístit staticky na nějakou pozici, případně na korbu nákladního automobilu a udělat z ní systém mobilní. Sloužit má k ochraně různých cenných cílů a infrastruktury, ale například i hranic nebo pobřeží.

iZdroj fotografie: MSI-Defence Systems

Na Ukrajině cílí Terrahawk Paladin především na průzkumné nebo kamikadze drony, jako jsou ruské Shahedy nebo Lancety. Ale poradit si může i s nízko letícími střelami s plochou dráhou letu, uvádí GeekWeekInteria. Jeho kanon dokáže zasahovat cíle do vzdálenosti zhruba 2 km, a za pomoci vyspělých senzorů také velice přesně. Zároveň jde o relativně levné řešení, jelikož je cena munice mnohem nižší než například protiletadlových raket.

Systém má radar a tepelné zaměřování

Systém Terrahawk Paladin využívá jako hlavní zbraň kanon Mk44 Bushmaster II ráže 30 milimetrů, uvádí Defence-Ua. Jde o standardní zbraň používanou řadou západních zemí, kterou lze v české armádě najít například na transportérech Pandur II a budoucích bojových vozidlech pěchoty CV90. O přesné zamíření se stará systém s tepelným zaměřováním a laserovým dálkoměrem, ale na plošině je také čtveřice radarů typu AESA. V případě potřeby je pak možné zbraň doplnit i nějakým typem protiletadlových střel.

Video: Ukrajinci natočili cestu smrti k Pokrovsku. Když se po ní vydali další Rusové, přepadli je ze zálohy

Konstruktéři mysleli i na to, že se Terrahawk Paladin může stát útokem dronů nebo řízených střel a nebude se schopen ubránit, což znamená jeho zničení. Obsluha však může zůstat nezraněna, neboť má k dispozici dálkové ovládání. Může tedy setrvávat v krytu v dostatečné vzdálenosti a případný útok ji nepostihne. Kolik těchto systémů Ukrajina má, není známé. Lze však předpokládat, že zkušenosti z Ukrajiny poslouží k jeho případnému vyladění.

Článek Britský lovec dronů dorazil na Ukrajinu. Rusy čeká velká výzva, zničí je na vzdálenost 2 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Modernizovaná Šilka má kanony i střely

Podrobností o novém slovenském kompletu ZSU-23-4 SVK je velmi málo, a v podstatě lze vycházet jenom z toho, co bylo představeno na veletrhu EDEX 2025. ArmyRecognition uvádí, že nejviditelnější změnou na zbrani je instalace boxu, z něhož by měly být odpalovány protiletadlové střely. Vedle toho měl dostat také radar, ale není jasné, zda se jedná o původní radar RPK-2 Tobol nebo nějaký nový, který by schopnosti Šilky zlepšoval.

Video: Ruská mechanizovaná kolona vtrhla do Pokrovsku. Ukrajinci rozpoutali krvavé peklo

Armádní Zpravodaj je přesvědčený, že pokud by dostala Šilka detekční zařízení schopné odhalit moderní drony, mohla by být zbraní dostačující k jejich likvidaci. WeaponSystems uvádí, že čtyřhlavňový komplet ráže 23 milimetrů dokáže chrlit projektily kadencí až 4 000 ran za minutu – hustá palba by mohla být proti dronům velmi účinná, pokud bude dobře zaměřená. Protiletadlové střely, nejspíše tepelně naváděné, jako jsou Stinger nebo Mistral, by zase mohly ničit větší drony, ale třeba i řízené střely, letadla a vrtulníky.

Cíle zničí na 2,5 km, a to i za jízdy

Původní komplet Šilka byl zaveden do výzbroje již v roce 1960, uvádí Wikipedia, a ve své době se jednalo o obávanou zbraň, která mohla ničit nízko letící letadla a vrtulníky. Její kanony mají dosah 2,5 kilometru do dálky a zhruba 1,5 kilometru do výšky, což je dostatečné, aby si dokázaly poradit s menšími nebo středními typy dronů operujícími dnes na frontě. Komplet je navíc umístěn na pásovém podvozku, takže může doprovázet jednotky i do bojové linie.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota Spojených států amerických

Na své cíle, i když s menší přesností, může pálit dokonce i za pohybu, což je obrovská výhoda. Má čtyřčlennou osádku a dokáže se pohybovat rychlostí až 50 km/h, ale v terénu méně. Mnohé armády ji už z výzbroje jako zastaralou vyřadily, ale stále zůstává u ozbrojených sil hlavně chudších zemí, například v Africe nebo Asii. Pokud by se ji podařilo upravit tak, aby byla účinná proti dronům, a zároveň úprava nebyla extrémně drahá, mohla by to být pro slovenskou firmu spadající pod koncern Czechoslovak Group trefa do černého.

Článek Slovensko představilo modernizovanou „Šilku“. PVO, která střílí i za jízdy a mohla by se stát metlou dronů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ochrana proti dronům i střelám

Polská armáda již měla první Pilica+ dostat, oznámilo tamní ministerstvo obrany na sociálních sítích, a v budoucnu by mělo být systémů mnohem více. Poláci totiž potřebují zajistit svůj vzdušný prostor hlavně proti ruským hrozbám. Stalo se jim, že ho narušily ruské drony, ale také na jeho území omylem dopadly protiletadlové rakety vypalované Ukrajinou proti ruským útokům. Systém Pilica+ by si však měl s většinou z nich snadno poradit.

#Bytom / W 34 Dywizjonie Rakietowej Obrony Powietrznej wicepremier – minister obrony narodowej Władysław @KosiniakKamysz uczestniczy w przekazaniu pierwszego, seryjnego Przeciwlotniczego Systemu Rakietowo – Artyleryjskiego PILICA. Stanowi on pierwszy z szesnastu seryjnych… pic.twitter.com/wJIIDUkS4R

— Ministerstwo Obrony Narodowej 🇵🇱 (@MON_GOV_PL) November 21, 2025

Wikipedia uvádí, že systém Pilica+ není jedna zbraň, ale spojení několika. Jeho základem je rychlopalný kanon ZUR-23-2SP Jodek, což je modernizovaný sovětský protiletadlový kanon ZU-23-2 ráže 23 mm, a systém Pilica+ by jich měl mít 6. Jsou přitom schopné zasahovat cíle do vzdálenosti až 3 kilometrů, a obzvláště účinné budou proti dronům, zvláště pokud disponují moderním řízením palby. Ani munice do nich pak nejspíše nebude drahá.

Pilica+ využívá i protiletadlové střely

Systém Pilica+ není jenom o kanonech. Je totiž schopný vypořádat se i s dalšími hrozbami, a to hlavně prostřednictvím moderních raket. Starší verze využívá polské střely Grom nebo Piorun se schopností zasahovat cíle do vzdálenosti až 6 km, a ta nová má dostat moderní střely CAMM. Koncern MBDA ostatně v září 2025 oznámil, že první odpalovací zařízení pro Pilica+ a střely již do Polska dodal. Měly by být schopné zasahovat cíle do vzdálenosti až 25 km, takže je půjde nasadit proti letadlům, vrtulníkům, větším dronům i řízeným střelám.

Video: Šokovaní Rusové. Ukrajinské speciální jednotky se k nim tiše infiltrovaly a jednoho po druhém poslaly na věčnost

Součástí systému je i moderní izraelský radar SRL-97, takže by měla obsluha o blížících se hrozbách vědět s dostatečným předstihem. Každý kanon má pak moderní optoelektronickou hlavici s termokamerou, díky níž bude moci cíl zaměřit za jakékoliv viditelnosti. Všechna zařízení jsou navíc umístěna na podvozku nákladního automobilu Jelcz. Pilica+ je tedy vysoce mobilní a může se přemístit do jakékoliv oblasti, případně doprovázet nějakou vojenskou jednotku a poskytovat jí ochranu v místě jejího působení.

Článek Poláci zavedli PVO schopnou drtit ruské drony, střely i letadla. Je sice primitivní, ale hlavně levná a účinná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stačil jeden úder dronem a Tor-M2DT trpěl

Tor-M2 je jedním z nejznámějších systémů PVO v ruské armádě. Zaveden byl v roce 1986, uvádí Wikipedia s tím, že je typu TELAR, což znamená, že má radar a jiné detekční systémy, odpalovač raket i zaměřování na jednom vozidle, a nepotřebuje tedy ke své činnosti např. samostatný radar, jako je tomu u S-300, S-400 apod., ačkoliv může pracovat i v baterii.

Kreml je vzteky bez sebe. Ukrajinci pohřbili Beriev A-100LL, který je budoucností ruských letounů včasného varování

Zahrnuje přitom 8 střel 9M331 nebo 16 raket 9M338 s větší výškou a doletem, jimiž dokáže zasahovat do vzdálenosti až 16 km a výšky 10 km max. rychlostí 1 000 m/s. Výhodou je, že umí odpalovat střely téměř za pohybu, kdy se zastaví, během 2 až 3 vteřin zaměří a vystřelí, a poté pokračuje v jízdě, ale k tomu dle zkušeností Armádního Zpravodaje moc nedochází.

Ostatně i na záběrech je patrné, že Tor-M2 stojí na místě. Jedná se ale o verzi DT do arktických podmínek skládající se ze dvou vozidel, která tvoří jeden komplet – v prvním je posádka zajišťující velení a radar, zatímco v druhém odpalovač s raketami, ačkoliv klasický Tor-M2 má vše na jednom vozidle. Předností je, že umí DT pracovat v prostředí do -50 °C.

Záběry, které se neměly dostat ven. Rusko v problémech, balistická raketa budoucnosti, RS-28 Sarmat, při testování vybouchla

Ukrajinská armáda ho měla odrovnat u letiště Saki na Krymu, které hlídal. Využila k tomu zjevně dronů, ačkoliv není jasné, o jaké se jednalo. Armádní Zpravodaj nicméně připomíná, že hlavně v posledních měsících využívají Ukrajinci často FP-2, což je zmenšený FP-1 s doletem 200 km a hlavicí těžkou 105 kg, potvrzuje theDefender. Na mnohé cíle však často míří i An-196 Liutyi, jimiž lze doletět do vzdálenosti až 600 km, nesou-li 50kg hlavici, uvádí Wikipedia.

Armádní Zpravodaj z ruských médií zjistil, že ačkoliv si měla ruská armáda objednat 24 systémů protivzdušné obrany Tor-M2DT, k roku 2018 jich byla pouze polovina, uvádí ODIN. Oryx také doplňuje, že došlo za válku na Ukrajině ke zničení pouze dvou kusů, což podtrhuje, o jak moc vzácný systém se jedná. Jeho ztráta musí ruskou armádu jednoznačně bolet.

Útok na ruský systém Tor-M2DT je vidět hned na začátku videa; později jsou jiné údery na poloostrově Krym (zveřejněno 28. listopadu 2025)

Článek Video: Ukrajinské námořnictvo zničilo hodně vzácný ruský systém protivzdušné obrany Tor-M2DT se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Létající hrozby eliminuje Skyranger 30 do 7,5 km

Skyranger 30 je mobilní systém PVO krátkého dosahu (do 3 km) s automatickým 30mm kanonem, který může být doplněn o řízené střely (Stinger nebo Mistral s dosahem až 7,5 km) a senzory včetně 3D radaru a elektrooptiky, uvádí Wikipedia. Jedná se o věž usaditelnou na různá obrněná vozidla, jako je Boxer, Lynx, Pandur atd. Díky rychlé reakční době a automatizovanému řízení palby je vhodný pro ochranu jednotek v pohybu i stacionárních cílů.

Studie: Trvalo to, ale Rusko se žene do krize. Již vyčerpalo více než 60 % zásob obrněných vozidel a dělostřelectva

Určen je především k ničení dronů, nízko letících letadel, vrtulníků, raket a přesně naváděné munice, takže je vzhledem k rostoucí hrozbě malých a levných bezpilotních prostředků prakticky nezbytným nástrojem pro jejich eliminaci – redakci Armádního Zpravodaje není aktuálně známo žádné lepší nebo srovnatelné řešení, což dokazuje i vysoký zájem.

Již dříve vyvstaly informace, že jenom Německo koupí asi 600 systémů Skyranger 30, což nová publikace potvrzuje, ale zájem projevilo již dříve také Maďarsko, stejně jako Rakousko a údajně i další země. Do budoucna má přitom umět též elektronický boj a mít vysokoenergetický laser, což jeho schopnosti ničení nepřátelských prostředků značně prohloubí.

Video: Ukrajinské speciální jednotky ukázaly, jak dlouhé mají prsty. Zničily Rusům kus systému S-400 na Krymu

Kolik přesně jedna taková věž stojí, není jasné, podmínky budou jistě pro každého zájemce trochu jiné, ale zmíněné Maďarsko pořizuje jednu za 41 milionů korun. Vedle toho má Rheinmetall také jinou variantu, a sice Skyranger 762, která je určen hlavně k ochraně pěchoty na bojišti. Systém je potom základem ještě pro Skynex, který je v bojovém nasazení na Ukrajině.

Jestliže tedy skutečně vznikne přes 1 000 systémů Skyranger 30, znamenalo by to obrovské posílení PVO v několika zemích Evropy, ačkoliv z nich má dle očekávání přes 60 % připadnout domácí německé armádě. Ta má však závazky vůči NATO, takže je pravděpodobné, že je dle potřeby rozmístí v kritických oblastech, ať už u základen v jiných zemích, nebo na východním křídle NATO. Zájem však mohou postupně projevit i další země.

Článek Zdánlivý problém vyřešen. Obří německá zbrojovka vyrobí nejméně 1 000 systémů PVO. Zničí skoro všechno, čím může Rusko zaútočit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stíhací dron má jenom malou hlavici

Ukrajinský stíhací dron Techno Taras není nijak extrémně sofistikovaný. Jde o dron s pevnými křídly, který je vybaven analogovou termální kamerou, jak ho popisuje Militarnyi, přičemž nese poměrně malou hlavici o hmotnosti 600 gramů, ale větší nepotřebuje. Jeho úlohou je najít ruský dron, nejčastěji se zaměřuje na průzkumný, a nárazem ho sundat z oblohy. Nahrazuje tak nedostatkové protiletadlové střely, které jsou navíc velmi drahé.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Cena Techno Taras je pouze 1 600 dolarů (asi 33 600 Kč), uvádí theDefender, což je podle názoru Armádního Zpravodaje oproti jiným protidronovým zbraním extrémně nízká částka. Ve vzduchu vydrží až 1 hodinu, doletí do výšky 6 km a jeho rychlost je 160 km/h. To jsou parametry, díky nimž je schopen většinu ruských dronů, hlavně těch průzkumných, dohnat. Existuje ve verzích použitelných buď za dne, nebo v noci. Startuje za pomoci katapultu.

Techno Taras zničily i Merlin-VR

Dronům Techno Taras se mělo podařit zničit třeba dvojici ruských průzkumných dronů Merlin-VR. Cena jednoho z nich má být 300 000 dolarů (6,3 milionu Kč). Defence-Ua uvádí, že se jedná o letoun schopný vydržet na obloze až 10 hodin ve výšce až 5 km, tedy v dosahu ukrajinských stíhacích dronů. Je přitom schopen nést 6,5 kilogramu vybavení. Rusko tvrdilo, že má hybridní pohon, ale nakonec se ukázalo, že disponuje klasickým motorem.

Zájem ruské armády zřejmě klesá. Uralvagonzavod, největší tankový výrobce, oznámil rozsáhlé propouštění

Stíhací drony jsou pravděpodobně jednou z možností boje proti nepřátelským dronům, ale Armádní Zpravodaj se domnívá, že nejde o „gamechanger“. Rusko se proti nim brání třeba instalací kamery na drony, které začnou po spatření útočného dronu automaticky uhýbat, což snižuje možnost úspěšného nárazu. Na druhou stranu přichází i z Ruska zprávy o tom, že začalo stíhací drony používat, takže se může stejným způsobem i ono bránit ukrajinským letounům.

Článek Ukrajinci podrobně popsali levný stíhací dron, který nahrazuje drahé střely. Ruské ničí i 187krát levněji, je primitivní, ale účinný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.