Co přesně NATO nacvičovalo

Pojem „jaderný scénář“ v aliančním slovníku neznamená simulaci apokalypsy. Steadfast Noon testuje procedurální řetězec: od politického rozhodnutí v Radě pro jaderné plánování (Nuclear Planning Group) přes autorizaci ze strany Washingtonu a Londýna až po samotný let certifikovaného nosiče s doprovodem stíhačů, tankovacích letounů a průzkumných strojů. Podle oficiálního přehledu NATO by v reálné misi americké pumy B-61 nesly spojenecké letouny označované jako dual-capable aircraft, tedy stroje certifikované pro konvenční i jadernou úlohu.

Přesný letový profil letošního ročníku Aliance nezveřejnila. Potvrdila účast sedmnácti zemí, ale úplný seznam států ani jejich platforem nepublikovala. Ověřeně je doložená Itálie jako hostitelská země a Nizozemsko, které nasadilo své F-35A. Oproti roku 2025, kdy se zapojilo čtrnáct spojenců s přibližně sedmdesáti letouny, a roku 2024 s třinácti spojenci a více než šedesáti stroji, letošní ročník rozšířil sestavu účastníků. Rozsah samotný ale NATO popisuje jako „v linii s předchozími ročníky“; změna tedy leží v šířce koalice, ne v dramatickém nárůstu letových hodin.

Proč jsou klíčové právě F-35

Nizozemské ministerstvo obrany při zahájení cvičení výslovně uvedlo, že jeho F-35A jsou nasazeny v jaderné roli a že Nizozemsko je prvním evropským státem, který s tímto typem letounu získal alianční jadernou certifikaci. To není jen technická poznámka pod čarou.

Dosud tuto úlohu v Evropě plnily starší stroje čtvrté generace, především americké F-16 Fighting Falcon. Rozdíl mezi nimi a F-35A Lightning II nespočívá ve „větší bombě“; obě platformy mohou nést tutéž pumu B-61 (respektive její modernizovanou variantu B61-12 s naváděním GPS a proměnnou silou nálože). Klíčový posun je v přežitelnosti nosiče. F-35A je stroj páté generace s nízkou radarovou odrazivostí, pokročilou senzorovou fúzí a schopností sdílet data v reálném čase napříč celou formací. Tam, kde by F-16 potřeboval masivní doprovod k průniku moderní protivzdušnou obranou, F-35 dokáže operovat s výrazně nižším rizikem detekce.

Pro srovnání: Rusko žádný srovnatelný stealth nosič taktických jaderných zbraní v sériové výrobě nemá. Su-57 Felon, jediný ruský stroj páté generace, se potýká s problémy sériové produkce a jeho počty se odhadují na nízké desítky kusů. Aliance tak certifikací F-35 pro jadernou roli technologicky odskočila způsobem, který Moskva nemůže snadno kopírovat.

Kreml a póza klidu

Ruské velvyslanectví v Belgii na letošní Steadfast Noon reagovalo kontrolovaně. Podle agentury Interfax „vzalo na vědomí“ ujištění NATO, že cvičení nepředstavuje hrozbu pro Rusko, ale zároveň dodalo, že takové aktivity nesnižují napětí v Evropě a Moskva bude průběh pozorně sledovat. Formulace zní diplomaticky, téměř lhostejně.

Jenže o rok dříve mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov řekl něco jiného. Ruští vojáci prý Steadfast Noon „pečlivě sledují, analyzují jeho scénář a přijímají odpovídající opatření“. Letošní uhlazenější tón tedy není důkazem nezájmu, je důkazem toho, že Moskva přepnula z otevřeného znepokojení na řízenou pózu nadhledu. Obsah zůstává stejný: sledovat, vyhodnotit, započítat do vlastního plánování.

Komu vlastně vzkaz patří

NATO formálně trvá na tom, že Steadfast Noon není namířen proti žádné konkrétní zemi a není spojen s aktuálními světovými událostmi. Současně ale vlastní strategické dokumenty Aliance z roku 2026 výslovně zasazují posilování jaderného odstrašení do kontextu ruské války proti Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, a do kontextu ruské modernizace jaderných sil. Aliance sama říká, že cvičení „komunikují schopnost, připravenost a odhodlání potenciálním protivníkům“. V evropské bezpečnostní realitě roku 2026 existuje jen jeden protivník, na kterého tato slova sedí.

Česká republika se mezi veřejně potvrzenými letovými účastníky neobjevuje, české letectvo nedisponuje dual-capable platformou. Podle české obranné strategie z roku 2023 ale Praha podporuje alianční odstrašení založené na kombinaci jaderných a konvenčních schopností a účastní se jednání Nuclear Planning Group. Česká role je politická a plánovací, ne úderná, ale v aliančním systému nezbytná.

Rutina jako nejsilnější zbraň

Podle odborného odhadu Federace amerických vědců (FAS) je v Evropě rozmístěno přibližně sto amerických taktických jaderných zbraní na šesti základnách v pěti zemích: Belgii, Německu, Itálii, Nizozemsku a Turecku. Všechny zůstávají pod absolutní americkou kontrolou. Právě proto je Steadfast Noon tak důležitý: bez pravidelného nácviku by celý řetězec od politického rozhodnutí po doručení zbraně zůstal teoretický. A teorie nikoho neodstraší.

Síla letošního signálu neleží v tom, že by NATO měnilo doktrínu nebo chystalo útok. Leží v tom, že Aliance svou jadernou připravenost předvádí klidně, rutinně a s modernizovanými nosiči, před očima protivníka, který tvrdí, že se nedívá. Jenže se dívá. A ví to.

Článek NATO nacvičilo jaderný scénář s F-35 ze 17 zemí. Kreml tvrdí, že ho to nezajímá, ale vzkaz míří přímo na něj se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Exploze, kterou nikdo nemá slyšet

Klíčem k celému příběhu je technika zvaná decoupling, česky „odpojení“ nebo „utlumení“. Princip je překvapivě jednoduchý. Běžný podzemní jaderný test probíhá v těsném kontaktu nálože s horninou. Rázová vlna se přenese přímo do skály, ta se rozechvěje a seismické stanice po celém světě zaznamenají otřes. Při decouplingu se ale nálož odpálí uvnitř větší podzemní dutiny, kaverny. Vzduchový polštář mezi výbuchem a stěnami kolem pohltí podstatnou část energie dřív, než se dostane do horniny.

Výsledek? Dramaticky slabší seismický podpis. Christopher Yeaw, náměstek amerického ministra zahraničí, na akci Hudson Institute v únoru 2026 hovořil o útlumovém faktoru 20, 40 i více. Norský výzkumný ústav NORSAR to zasadil do praktických čísel: událost o magnitudu kolem 2,5 až 3,0 by bez utlumení odpovídala výnosu zhruba 3 až 15 tun TNT. Při výrazném decouplingu ale může skutečný výnos vyskočit do stovek tun, v ideálních podmínkách i přes kilotunu. Šéf NNSA to sám přirovnal k technologii stealth u letadel: exploze se neztratí úplně, ale její podpis se scvrkne natolik, že ho senzory buď nezachytí, nebo nedokážou jednoznačně identifikovat.

Co přesně se stalo v Nevadě

Experiment proběhl v takzvaném P-Tunnel v oblasti Area 12 na Nevada National Security Site, historickém polygonu, kde USA během studené války provedly stovky podzemních jaderných zkoušek. Tentokrát ovšem nešlo o jaderný materiál. Do vyražené kaverny v tufových horninách masivu Aqueduct Mesa umístili inženýři mnoho tun chemických vysoce energetických trhavin doplněných radiotrasery. Kolem kaverny rozmístili síť senzorů a odběrových vrtů.

Experiment nese označení PE1 a podle otevřené vědecké studie publikované v Scientific Reports pracuje se třemi různými konfiguracemi uložení nálože: plně spojenou s horninou (coupled), plně odpojenou v dutině (fully decoupled) a částečně odpojenou (partially decoupled). Cílem bylo validovat vědecké modely šíření seismických vln a vyladit detekční algoritmy tak, aby v budoucnu dokázaly rozpoznat utlumený výbuch od přirozeného zemětřesení nebo průmyslového odstřelu.

Dne 13. května 2026 šéf NNSA na slyšení Senátního výboru pro ozbrojené síly popsal přípravy a oznámil detonaci „později na podzim“. Dne 30. září 2026 NNSA potvrdila, že experiment úspěšně provedla. Důležité je, co to není: USA neprovedly jaderný test. Provedly kalibrační střelbu, která má pomoci odhalit, když to udělá někdo jiný.

Čínský případ: co vlastně víme

Dne 5. února 2026 vystoupil americký zástupce na Konferenci o odzbrojení v Ženevě s přímým obviněním: Čína měla 22. června 2020 v 09:18 UTC provést u Lop Noru podzemní jadernou explozi se samoudržitelnou řetězovou reakcí, záměrně utlumenou technikou decouplingu. Yeaw upřesnil, že seismická stanice PS23 v Kazachstánu zaznamenala událost o magnitudu 2,75, ale z tak slabého signálu nelze při decouplingu přesně dopočítat skutečný výnos.

Čína obvinění kategoricky odmítla. A tady začíná šedá zóna, která je na celém příběhu nejznepokojivější.

NORSAR ve svém technickém posouzení z února 2026 potvrdil, že signál je dobře čitelný hlavně na jednom kazašském seismickém poli, ale přesná lokalizace epicentra není pevná. Organizace CTBTO, mezinárodní strážce Smlouvy o všeobecném zákazu jaderných zkoušek, podle citace v analýze Arms Control Association uvedla, že zachytila dvě velmi malé seismické události dvanáct sekund od sebe, ale nedokáže s jistotou určit jejich příčinu. Ani potvrdit jaderný test, ani ho vyloučit.

Právě tohle je jádro problému. Největší hrozba nespočívá jen v tom, že někdo může provést tajný test. Spočívá v tom, že u velmi malých podzemních událostí se svět může přít o interpretaci i tehdy, když senzory něco zachytí.

Senzory, smlouvy a jejich limity

Mezinárodní monitorovací systém IMS provozovaný CTBTO po dokončení zahrne 321 stanic a 16 laboratoří, celkem 337 zařízení rozmístěných po celé planetě. Systém prokázal spolehlivost: zachytil všech šest deklarovaných severokorejských jaderných testů. Vedle toho provozují USA vlastní národní síť USAEDS pod správou letecké zpravodajské jednotky AFTAC, popisovanou jako největší senzorovou síť amerického letectva, fungující nepřetržitě.

Problém není v počtu senzorů. Problém je právní a politický. Smlouva o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (CTBT) vytvořila silnou mezinárodní normu, ale dosud nevstoupila v platnost, protože ji klíčové státy neratifikovaly. USA a Čína ji podepsaly, ale ratifikaci nikdy nedotáhly. Rusko ratifikaci dokonce stáhlo. Bez platné smlouvy nelze právně vynutit inspekci na místě, a ten nejmocnější verifikační nástroj, který CTBT obsahuje, tak zůstává na papíře.

Česká republika přitom patří mezi nejaktivnější zastánce smlouvy. Podepsala ji v listopadu 1996 a ratifikovala v září 1997 jako sedmá země světa a první v Evropě. V Brně funguje národní datové centrum a pomocná seismická stanice VRAC ve Vranově u Brna je od prosince 2002 plně integrována do systému IMS. Právě tato stanice v roce 2013 zachytila severokorejský jaderný test na vzdálenost tisíců kilometrů, což je důkaz, že česká infrastruktura funguje a má v globální síti své místo.

Nový závod, nová pravidla

Kontext roku 2026 je mimořádně napjatý. Dne 5. února vypršela smlouva New START, poslední právně závazný strop na strategické jaderné síly USA a Ruska. Starý rámec byl bilaterální, dnešní realita je trojúhelník USA–Rusko–Čína a žádný z jeho vrcholů nemá vůči ostatním smluvní závazek. Trumpova administrativa téma otevřeně eskaluje: poradce DiNanno v únoru 2026 prohlásil, že prezident už na podzim 2025 instruoval Pentagon začít testovat „na rovném základě“. Yeaw doplnil, že konkrétní podoba je na prezidentovi a rozhodnutí dosud nepadlo. Rozdíl mezi politickým zvažováním a skutečně provedeným americkým jaderným testem je zatím zásadní, ale ztenčuje se.

Experiment v nevadském P-Tunnel je v tomto světle dvojsečný. Na jedné straně jde o legitimní vědeckou práci, která má zlepšit schopnost odhalovat podvody. Na straně druhé vysílá signál: víme, jak se to dělá, umíme to simulovat a umíme to hledat. A pokud bude třeba, umíme i víc.

Jaderný závod roku 2026 se nevede jen v počtu hlavic ani v síle raket. Vede se v decibelech seismického šumu, v algoritmech zpracování dat a ve schopnosti dokázat, co se stalo hluboko pod zemí na druhém konci planety. Nebo naopak, ve schopnosti zajistit, aby to nikdo nedokázal.

Článek Čína prý odpálí bombu tak, že ji senzory nezachytí. USA odpálily tunel v Nevadě, aby napodobily tajný jaderný test se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Rutte řekl a co tím myslel

Kontext zářijového summitu byl konkrétní. Debata se točila kolem amerických úderů proti íránskému jadernému programu, kolem dopadů na energetiku, kolem Ukrajiny a kolem toho, kdo vlastně nese břemeno. Rutte chválil americkou operaci a zároveň ji použil jako zrcadlo. Evropští spojenci podle něj pomáhali, poskytli základny, infrastrukturu, logistiku, podporu kolem Hormuzského průlivu. Rozhodující část úderů na velkou vzdálenost ale provedl Washington. Sám.

Už v červnu 2026 na akci Atlantic Council Rutte vysvětloval, proč to tak být nemůže navěky. Spojené státy musí řešit i Indo-Pacifik, jejich síly se „rozprostírají příliš tenounce“. Americká konvenční přítomnost v Evropě je podle něj nezbytná, ale Evropané musí převzít část úkolů, aby Washington nemusel tahat každou krizi sám. Tohle není rétorika o rozchodu s Amerikou. Je to požadavek na přenesení břemene.

Důležitá pojistka: bezprostředně po zářijovém výroku Rutte sám přiznal, že si nemyslí, že by s jeho hodnocením souhlasila většina Aliance. Jinými slovy jde o jeho osobní, veřejně formulovaný tlak na evropské přezbrojení, ne o schválený alianční plán.

Co Evropě chybí: seznam mezer, které by zaplnila dekáda

Rutteho desetiletý horizont není náhodné číslo vytažené z klobouku. Přesně kopíruje alianční fiskální osu; na haagském summitu NATO v červnu 2025 se spojenci zavázali dosáhnout do roku 2035 výdajů ve výši 5 % HDP na obranu, z toho 3,5 % na jádrové obranné schopnosti. Unijní White Paper for European Defence pak rozepisuje konkrétní priority a milníky.

Co všechno Evropě schází, aby dokázala sama provést operaci typu úderů na velkou vzdálenost proti tvrdě chráněným cílům?

• Strategická vzdušná přeprava – přesun těžké techniky na tisíce kilometrů; dnes řešeno sdílením kapacit přes programy SALIS a SAC, ale vlastní kapacita většiny států je minimální.
• Tankování za letu – bez tankerů nelze udržet letouny nad cílem. V Libyi v roce 2011 nesly USA 75–85 % tankerové kapacity. Evropa provozuje multinárodní flotilu MRTT (Airbus A330 MRTT, dolet přes 14 000 km, kapacita přečerpání kolem 111 tun paliva), ale počty strojů nestačí na velkou operaci.
• Průzkum a zpravodajství – satelitní a vzdušný průzkum, zpravodajské senzory, drony kategorie MALE a HALE. Evropa nemá ekvivalent amerického systému integrovaných senzorových sítí.
• Hluboký přesný úder – řízené střely dlouhého dosahu schopné zasáhnout podzemní a opevněné cíle. USA disponují například masivními penetračními pumami GBU-57 MOP (hmotnost přes 13 600 kg, průnik do hloubky až 60 metrů betonu), které nemá žádná evropská armáda.
• Protivzdušná a protiraketová obrana – NATO v březnu 2026 úspěšně zachytilo íránskou balistickou střelu mířící na Turecko, ale evropská PVO/PRO zůstává fragmentovaná.
• Zásoby munice a průmyslová kapacita – válka na Ukrajině, trvající už přes čtyři roky, odhalila, jak rychle se zásoby vyčerpají a jak pomalu se doplňují.
• Drony a prostředky proti dronům, elektronický boj, kybernetické schopnosti, vojenská mobilita.

Každá z těchto položek vyžaduje roky vývoje, nákupu a integrace. Proto Rutte mluví o dekádě, ne o příštím roce.

Libyjské zrcadlo: proč víme, že to není přehnané

Kdo pochybuje, že Evropa opravdu nedokáže vést velkou operaci sama, ať se podívá patnáct let zpátky. Operace Unified Protector v Libyi v roce 2011 splnila mandát OSN a skončila 31. října téhož roku. Takticky uspěla. Strategicky ale odhalila propast.

Tehdejší americký ministr obrany Robert Gates na vystoupení v Bruselu v červnu 2011 otevřeně řekl, že USA nesly tři čtvrtiny až 85 % tankerové kapacity a velkou část průzkumu. Admirál Di Paola, předseda Vojenského výboru NATO, po operaci pojmenoval chybějící podpůrné schopnosti: tankery a trvalý průzkum. Britská Sněmovna lordů ve své zprávě konstatovala, že evropským silám rychle docházela přesná munice a že operaci by EU bez USA sama nezopakovala.

Od roku 2011 se situace zlepšila jen částečně. Multinárodní tankerová flotila MRTT existuje, ale počty strojů pokryjí zlomek potřeby. Průzkumné drony přibývají, ale integrovaný systém chybí. Muniční zásoby po čtyřech letech podpory Ukrajiny jsou na historických minimech.

Co to znamená pro Česko

Česká republika se do tohoto příběhu zapojuje víc, než by se na první pohled zdálo. Armáda ČR je součástí programu SALIS pro strategickou přepravu a od roku 2019 i multinárodní tankerové flotily MRTT. Koncepce výstavby AČR 2030 počítá s rozvojem strategické vzdušné přepravy, tankování za letu, protivzdušné a protiraketové obrany (systém MADR) i informačních schopností.

Česká obranná strategie už dnes říká, že dvě procenta HDP na obranu jsou minimum, ne strop. Nový alianční cíl 5 % HDP do roku 2035 znamená tlak na výrazné navýšení. Pro běžného občana to může znamenat vyšší veřejné výdaje na obranu, větší investice do infrastruktury, zásob a odolnosti státu. Strategie mluví o celospolečenském přístupu: posilování civilní připravenosti, výcviku záloh, přípravě společnosti na krizové situace.

Český obranný průmysl přitom může přispět konkrétně: municí, radary a senzory, schopnostmi v oblasti CBRN, logistikou. Česká muniční iniciativa, institucionálně ukotvená na ministerstvu obrany, tento profil potvrzuje. Česko nebude nositel samostatného řešení pro hluboké údery, ale jako dílčí přispěvatel do evropských kapacitních koalic má co nabídnout.

Realistický cíl, nebo politický tlak?

Rutteho výrok je obojí. Na jedné straně za ním stojí konkrétní dokumenty: alianční závazek 5 % HDP, unijní Readiness Roadmap 2030 s milníky pro společné nákupy a uzavírání mezer, úvěrový nástroj SAFE s objemem až 150 miliard eur, celkový rámec ReArm Europe počítající s investicemi až 800 miliard eur do konce dekády. Na druhé straně sám Rutte přiznává, že většina spojenců jeho hodnocení nesdílí, a NATO se definuje jako obranná aliance, ne jako koalice pro preventivní údery na cizím území.

Reálnější model než jednotná evropská „ofenzivní doktrína“ je koalice ochotných s evropským těžištěm a americkým krytím v pozadí. Něco jako Libye 2011, jen s obráceným poměrem sil: Evropa by nesla hlavní břemeno, Amerika by doplňovala. Jenže i k tomu je cesta dlouhá a drahá.

Rutte neoznámil evropskou válku s Íránem. Řekl nahlas to, co ukazuje každý audit aliančních schopností od roku 2011: bez amerických tankerů, satelitů a penetračních bomb Evropa neudělá nic většího než hlídkování. Deset let je lhůta, kterou dal kontinentu, aby to změnil. Hodiny tikají.

Článek Šéf NATO chce, aby Evropa dokázala zničit íránský jaderný program bez Ameriky. „Za 10 let to zvládneme,“ tvrdí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Kreml ztrácí

Ruská jaderná triáda (pozemní mezikontinentální rakety, balistické rakety odpalované z ponorek a strategické bombardéry) zůstává nedotčená. Podle Federation of American Scientists disponuje Rusko i v roce 2026 přibližně 4 400 jadernými hlavicemi ve vojenské zásobě. Žádná dohoda podepsaná v New Yorku tento arzenál nezmenšila ani o jedinou hlavici.

Co se ale mění, je komfort, s jakým Moskva mohla počítat s arktickým koridorem. Grónsko leží přímo na nejkratší letové dráze mezikontinentálních raket z ruského území do Spojených států, to zaznělo i na slyšení amerického Senátu v roce 2025. Pituffik Space Base, nejsevernější instalace amerického ministerstva obrany na 76. rovnoběžce, už dnes provozuje modernizovaný radar včasného varování schopný detekovat starty ICBM i SLBM. Nová dohoda ale umožňuje tento uzel dramaticky rozšířit a doplnit ho o další stanoviště.

Páka, kterou Kreml ztrácí, není samotný arzenál. Je to relativní výhoda plánovat úder přes polární osu s vědomím, že tam stojí jediná základna s omezeným mandátem. Teď tam může stát síť.

Od jedné základny k raketové pevnosti

Pojem „raketová pevnost“ není oficiální označení žádné instalace. Je to naše redakční zkratka pro to, co text dohody umožňuje vybudovat: obranný uzel kolem Pituffiku na severozápadě, novou obrannou oblast v Narsarsuaku na jihu Grónska, další v Mestersvigu na severovýchodním pobřeží, plus dosud nespecifikované bezosádkové vojenské instalace kdekoli na ostrově. Dohromady to pokrývá obrovský prostor; Grónsko je rozlohou sedmkrát větší než celá Česká republika, Německo a Polsko dohromady.

Rozdíl oproti režimu z roku 2004 je zásadní:

• Igaliku 2004: Jedna obranná oblast (Thule), povinnost konzultací před změnami, žádné další základny.
• Dohoda 2026: Tři pojmenované obranné oblasti, možnost dalších po dohodě stran, bezosádkové instalace, právo amerického pohybu přes grónské území, vzdušný prostor i teritoriální vody, bez koncového data.

Ruské strategické rakety samozřejmě nemusí fyzicky přeletět nad budovou v Pituffiku. Ale musí projít koridorem pod jeho dohledem, a nově pod dohledem potenciálně mnohem hustší senzorové a obranné sítě. Pro těžkou pozemní ICBM RS-28 Sarmat s dostřelem přes 11 000 km i pro námořní RSM-56 Bulava odpalovanou z ponorek třídy Borej to znamená, že klasický polární vektor přestává být tím nejpohodlnějším řešením.

Golden Dome: právní koridor, ne hotový štít

Důležité je odlišit, co dohoda skutečně obsahuje, od toho, co zatím neobsahuje. V preambuli se výslovně hovoří o vybudování obranného systému Golden Dome, širšího amerického programu vícevrstvé protiraketové obrany, jehož zárodek položil exekutivní příkaz Bílého domu z ledna 2025. Dohoda ale neobsahuje veřejný seznam konkrétních systémů typu GBI, THAAD nebo Patriot PAC-3 MSE, které by měly být v Grónsku rozmístěny, ani harmonogram výstavby.

Jinými slovy: dohoda vytváří právní koridor, nikoli hotovou bojovou konfiguraci. Stavební plán sítě autonomních průzkumných stanovišť ani finální architektura interceptorů zatím veřejně známy nejsou. Přesto je samotný koridor strategicky cenný; bez něj by jakékoli rozmísťování naráželo na právní limity Igaliku.

Grónský rámec přitom doplňuje, nikoli kopíruje existující evropskou protiraketovou obranu. Základna Aegis Ashore v polském Redzikowie je součástí aliančního systému BMD orientovaného primárně proti hrozbám z oblasti mimo euroatlantický prostor. Grónský uzel míří jinam, na obranu Severní Ameriky a severního Atlantiku přes arktický prostor.

Co to znamená pro Česko a NATO

Pro Českou republiku je dopad nepřímý, ale reálný. Posunutí severní obranné a varovné vrstvy dál od evropského vnitrozemí posiluje celkovou alianční architekturu. Dohoda je výslovně zasazena do rámce NATO a podporuje silnější zapojení Aliance v Arktidě, v plánování, přítomnosti, cvičeních i sdílení zpravodajských informací. Nemění článek 5 ani formální závazky členských států, ale rozšiřuje severní dimenzi kolektivní obrany.

Riziko eskalace roste primárně v Arktidě samotné. Více základen, patrol a citlivé infrastruktury znamená více příležitostí pro incidenty ve vzduchu, na moři i pod hladinou. Moskva zatím neohlásila žádný přímý protikrok, ale dá se čekat úprava plánování: větší důraz na ponorkovou složku triády, alternativní odpaliště a protiopatření na jiných osách přiblížení.

Pojistka bez expirace

Jeden detail dohody stojí za zvláštní pozornost. Nemá koncové datum. A pro případ, že Grónsko získá plnou nezávislost na Dánsku, výslovně počítá s tím, že nezávislé Grónsko zůstane v NATO a převezme závazky z dohody. Vedle toho článek X blokuje vstup investorů z nealiančních zemí do kritické infrastruktury a těžby surovin, praktická pojistka proti čínskému i ruskému získávání ekonomických pák na ostrově, který skrývá vzácné zeminy i strategické nerosty.

Kreml si ponechal svou triádu, své hlavice i své ponorky. Ale prostor, přes který vedla nejkratší cesta k americkému kontinentu, právě dostal nového správce s mnohem volnějšíma rukama, než měl kdykoli předtím.

Článek Kreml ztratil páku, Trump svým tahem podkopal účinnost ruské jaderné triády. Musel by přes raketovou pevnost se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Deset zemí, jeden štít, žádné čekání na konsenzus

Joint Expeditionary Force tvoří deset členských zemí: Velká Británie jako rámcová země, Dánsko, Estonsko, Finsko, Island, Lotyšsko, Litva, Nizozemsko, Norsko a Švédsko. Británie tedy fakticky nabízí ujištění devíti dalším partnerům. Uskupení vzniklo v roce 2014 a od začátku bylo koncipováno jako koalice ochotných, menší, rychlejší a regionálně zaměřenější než celá aliance s jejími třiceti dvěma členy.

Klíčový rozdíl oproti NATO spočívá v rozhodovacím mechanismu. Aktivace článku 5 Washingtonské smlouvy vyžaduje, aby členské státy vyhodnotily situaci jako ozbrojený útok, a i pak je reakce každého státu na jeho uvážení. To může trvat. JEF naproti tomu nevyžaduje konsenzus celé aliance k nasazení a může fungovat i v situacích pod prahem otevřeného konfliktu, při sabotáži podmořských kabelů, útocích dronů na infrastrukturu, provokacích stínové flotily nebo agresivním průzkumu v Baltu a severním Atlantiku. Právě takové scénáře popsalo společné prohlášení lídrů JEF z Helsinek z března 2026, které výslovně zmiňuje hrozby nedosahující prahu článku 5.

Co znamená britský „jaderný deštník“ v praxi

Pojem jaderný deštník v tomto kontextu neznamená, že Británie rozmístí jaderné zbraně v Estonsku nebo na finsko-ruské hranici. Znamená něco subtilnějšího: explicitní politické přiřazení britského strategického odstrašení k bezpečnosti celého JEF.

Britské odstrašení stojí na programu Continuous At Sea Deterrence, nepřetržité podmořské hlídce, kterou Spojené království udržuje bez přerušení od roku 1969. V každém okamžiku je alespoň jedna ze čtyř balistických ponorek třídy Vanguard skrytě na hlídce někde v Atlantiku. Každá nese rakety Trident II D5, třístupňové balistické střely na tuhé palivo s doletem přibližně 7 400 kilometrů, schopné nést více nezávisle naváděných návratových těles. Podle SIPRI disponuje Británie celkem 225 jadernými hlavicemi, z toho asi 150 operačně dostupnými.

Proti ruským zhruba 5 420 hlavicím je to číslo nesrovnatelné. Jenže odstrašení nikdy nestálo na paritě kus za kus. Stojí na jistotě, že protivník nemůže zničit odvetnou schopnost prvním úderem. Ponorka skrytá v hlubinách Atlantiku tuto jistotu poskytuje. Moskva ví, že i kdyby vyřadila vše na britských ostrovech, alespoň jedna Vanguard zůstane nedotčená a schopná odpovědi. To je podstata britského odstrašení, a Jenkins teď říká, že tato podstata chrání i devět dalších severních spojenců.

Proč právě teď a proč to Rusku komplikuje plány

Jenkins ve svém projevu na RUSI z dubna 2026 popsal situaci bez diplomatických obklik. Ruské průniky do britských vod za poslední dva roky vzrostly téměř o třetinu. Aktivita ruského námořnictva v severním Atlantiku, kolem podmořské infrastruktury a v oblasti High North roste. Válka na Ukrajině, která trvá už déle než čtyři roky, přitom neoslabila ruskou ochotu testovat hranice na severu, spíše naopak.

Britský admirál proto tlačí na proměnu JEF z platformy pro občasná cvičení v sílu připravenou „bojovat od první chvíle“. Konkrétní kroky už padly:

• V červenci 2026 všech deset zemí JEF odsouhlasilo takzvanou Maritime Proposition, společný námořní rámec pro hlubší integraci.
• Na začátku října probíhá summit ministrů obrany JEF v islandském Keflavíku, spojený s cvičením Lion Protector 26.
• Na stejném summitu se řeší i kanadská žádost o vstup do rámce JEF, což ukazuje, že se uskupení institucionálně rozšiřuje.
• V listopadu má v Oslu na palubě letadlové lodi HMS Prince of Wales proběhnout Atlantic Future Forum a následně podpis formální deklarace o novém severním námořním partnerství.

Pro ruské vojenské plánovače to znamená nepříjemnou komplikaci. Dosud mohli počítat s tím, že hybridní akce pod prahem otevřené války (sabotáž kabelu, provokace v Baltu, nátlak na energetické trasy) narazí na pomalé rozhodování Západu. Teď se rýsuje regionální seskupení, které má vlastní plánování, sdílenou logistiku, sladěnou interoperabilitu a politickou vůli reagovat okamžitě. A za ním stojí jaderná mocnost s věrohodným odvetným úderem.

Britský a francouzský přístup: dva deštníky, dvě logiky

Británie není jediná evropská jaderná mocnost, která v roce 2026 posiluje odstrašující signály směrem k severním spojencům. Francie přišla s konceptem „předsunutého odstrašení“, strategické signalizace a řízení eskalace pod jaderným prahem. Prezident Macron přitom výslovně řekl, že nepůjde o sdílení konečného rozhodnutí o použití jaderných zbraní ani o garanci v přísném slova smyslu. Finsko se k francouzské iniciativě připojilo 14. září 2026 a vzniknout má společná řídící skupina pro jadernou problematiku.

Britská linie je odlišná. Neopírá se o nový koncept, ale o už existující a desítky let fungující odstrašení přidělené obraně NATO, které teď explicitněji váže na konkrétní regionální vojenský formát. Zatímco Francie nabízí strategický dialog, Británie nabízí operační rámec, sílu, která má umět bojovat, ne jen signalizovat.

Pro země jako Finsko nebo pobaltské státy to v praxi znamená dvojí pojistku. Jedna vede přes Paříž a strategickou komunikaci. Druhá přes Londýn a regionální vojenskou integraci s jadernými zárukami v pozadí. Ani jedna nenahrazuje NATO. Obě ho doplňují tam, kde může být alianční reakce příliš pomalá nebo politicky komplikovaná.

Co to znamená pro Česko a širší evropskou bezpečnost

Mezi deseti členy JEF není žádný přímý soused České republiky, chybí Německo, Polsko, Slovensko i Rakousko. Přesto má britský krok pro středoevropskou bezpečnost nepřímý, ale reálný význam. JEF kryje severní křídlo NATO: Balt, severní Atlantik, High North, prostor klíčový pro námořní zásobování, podmořské komunikační kabely, energetické trasy a případný přesun spojeneckých posil do Evropy. Vyšší odolnost tohoto prostoru snižuje tlak na celý alianční perimetr.

Signály o tom, že by Praha usilovala o vstup do JEF, ve veřejně dostupných zdrojích neexistují. Geografická logika uskupení míří jinam. Pro Česko dávají větší smysl bilaterální dohody, regionální středoevropské formáty a hlubší zapojení do aliančních plánů než přímá účast v severoevropském námořním klubu.

Moskva se k britsko-jefovskému kroku zatím oficiálně nevyjádřila. Z dosavadních vzorců ruského chování lze ale čekat tvrdší rétoriku, zvýšenou námořní a podmořskou aktivitu v regionu, informační operace a pokusy líčit JEF jako destabilizační projekt. Právě na takový scénář je ale celý koncept stavěný, jako odpověď na hybridní tlak, ne jako jeho příčina.

Británie nedává severní Evropě nové jaderné hlavice. Dává jí něco, co může být cennější: předem sehraný štít schopný jednat v momentě, kdy je to potřeba, a ne až poté, co se na tom shodne celá aliance.

Článek Británie může udělat Rusku čáru přes rozpočet. Nabízí jaderný deštník 10 spojencům i bez aktivace článku 5 NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak Putinovy hrozby ztratily ostří

Ruská jaderná rétorika prošla od začátku invaze na Ukrajinu výrazným obloukem. V prvních měsících války měla reálný brzdivý účinek na rozhodování západních vlád. Analytici Chatham House ale zaznamenali deeskalační trend už od léta 2022; Putinovy výhrůžky se postupně proměnily v rutinní vzorec varování, který přicházel před každým dalším krokem Západu. Dodávky tanků? Jaderná hrozba. Stíhačky F-16? Další hrozba. Dalekonosné střely? Totéž.

V listopadu 2024 Moskva sáhla k formálnějšímu kroku a rozšířila svou jadernou doktrínu. Nový dekret snížil práh pro případné použití jaderných zbraní; nově stačí „kritická hrozba“ pro suverenitu Ruska nebo Běloruska, případně útok nejaderného státu podporovaného jadernou mocností. Oproti verzi z roku 2020, která mluvila o ohrožení „samotné existence státu“, jde o výrazně volnější formulaci. Podle rozboru Arms Control Association šlo o signál směrem k Západu, že jakákoli eskalace podpory Ukrajiny může být přeznačena na jadernou záminku. V květnu 2026 pak Rusko uspořádalo náhlé cvičení strategických jaderných sil, další demonstrativní gesto, které mělo Evropu zastrašit.

Nezastrašilo.

Finsko: od opatrnosti k jadernému sdílení odpovědnosti

Kontrast mezi finskou pozicí v roce 2022 a dnes je tak ostrý, že sám o sobě vypráví příběh o selhání ruské strategie. Když Finsko vstupovalo do NATO, prezident Sauli Niinistö v listopadu 2022 prohlásil, že země nemá v úmyslu přivážet na své území jaderné zbraně. Tehdejší premiérka Sanna Marinová zase zdůrazňovala, že NATO samo nemělo zájem rozmisťovat ve Finsku jaderné zbraně ani stálé základny. Helsinki si nechtěly předem zavírat manévrovací prostor, ale zároveň žádné aktivní kroky nepodnikaly.

O čtyři roky později je situace jiná. 23. dubna 2026 finská vláda předložila parlamentu návrh na změnu zákona o jaderné energii a trestního zákoníku. Cíl: odstranit právní bariéry pro dovoz, přepravu a držení jaderných zařízení v kontextu obrany Finska, kolektivní obrany NATO nebo obranné spolupráce. Prezident novou legislativu schválil 4. září 2026 s účinností od 1. ledna 2027.

A pak přišel klíčový krok. 14. září 2026 Finsko oficiálně vstoupilo do francouzské iniciativy předsunutého odstrašení a vznikla společná finsko-francouzská řídící skupina pro jaderné otázky. Finský ministr obrany přitom jasně řekl, že Evropa musí převzít větší roli ve sdílení jaderné odpovědnosti a že debata o posílení odstrašení je pro finskou obranu zásadní. Země, která ještě před čtyřmi lety odmítala i hypotetickou přítomnost jaderných zbraní na svém území, se aktivně zapojila do evropské jaderné architektury.

Litva bourá ústavní tabu

Finsko nebylo samo. 2. července 2026 oznámila Litva široký politický konsenzus k odstranění článku 137 své ústavy, který zakazuje rozmístění zbraní hromadného ničení a zahraničních vojenských základen na litevském území. Tento zákaz patřil mezi nejpřísnější v celé Alianci.

Litevská politická reprezentace sdělila, že dosavadní ústavní omezení je zastaralé a neodpovídá bezpečnostní realitě, v níž jsou spojenecké jaderné zbraně podstatným prvkem odstrašení. Nejde zatím o hotovou změnu (ústavní novela vyžaduje dvoutřetinovou většinu parlamentu), ale samotný fakt, že se na ní shodly hlavní politické síly, je signálem, který v Kremlu nemohli přehlédnout.

Oba kroky, finský i litevský, jsou přímým důsledkem toho, co mělo Evropu paralyzovat. Putinovy jaderné hrozby měly zabránit rozšiřování NATO, odradit od podpory Ukrajiny a udržet severní a východní Evropu v defenzivě. Dosáhly pravého opaku.

Co je předsunuté odstrašení a čím se liší od amerického deštníku

Francouzský prezident Emmanuel Macron představil koncept předsunutého odstrašení 2. března 2026 v projevu na operační základně Île-Longue, kde kotví francouzské strategické ponorky třídy Le Triomphant nesoucí balistické střely M51 s dosahem přes 10 000 kilometrů. Macron nabídl evropským partnerům užší napojení na francouzské jaderné odstrašení, včetně možnosti dočasného rozmístění prvků francouzských strategických vzdušných sil v partnerských zemích.

Zásadní je ale to, co iniciativa neslibuje. Macron výslovně řekl, že Francie nebude sdílet finální rozhodnutí o použití jaderných zbraní ani definici svých „životních zájmů“. Finská vláda současně zdůraznila, že předsunuté odstrašení není alternativní jaderný deštník. Jde o doplňkový evropský nástroj, který funguje vedle amerického rozšířeného odstrašení zakotveného v NATO.

Rozdíl je podstatný. Americký model stojí na Skupině pro jaderné plánování NATO, předsunutém rozmístění amerických jaderných zbraní v Evropě (především leteckých pum B61 v Belgii, Německu, Itálii, Nizozemsku a Turecku) a na explicitní garanci, že strategické jaderné síly USA jsou „nejvyšší zárukou bezpečnosti spojenců“. Francouzský model je volnější: nabízí strategický dialog, společné plánování a hlubší propojení, ale bez automatické záruky.

Přesto má reálný význam. Ještě před finským vstupem Francie rozjela řídící skupiny s Německem, Švédskem i Polskem. Vzniká tak síť evropských jaderných konzultací, která by ještě před dvěma lety byla nemyslitelná.

Kreml bez účinné odpovědi

Říct, že Kreml „zůstal bez odpovědi“, by bylo nepřesné; Moskva samozřejmě dál mluví, hrozí a cvičí. Ale nemá novou účinnou odpověď. Žádný ruský krok nezastavil finský legislativní obrat, nezvrátil litevský politický konsenzus ani nezabránil institucionalizaci francouzské iniciativy. Repertoár zůstává stejný: doktrinální hrozby, demonstrativní cvičení, signály směrem k Evropě. Jenže právě tento repertoár je tím, co přestal fungovat.

Situaci navíc komplikuje širší jaderný kontext. 5. února 2026 vypršela smlouva New START, poslední právně závazný limit na rozmístěné strategické jaderné zbraně USA a Ruska. Svět se ocitl bez kontrolních mechanismů, které fungovaly desítky let. Méně transparentnosti, méně předvídatelnosti, větší prostor pro závody ve zbrojení. Právě v tomto prostředí se evropské státy rozhodly, že pasivita není strategie.

Podle nás je tohle skutečný příběh roku 2026 v evropské bezpečnosti. Nejde o to, že by Evropa přestala brát ruské jaderné zbraně vážně; ruský arzenál čítající zhruba 5 580 hlavic nikdo rozumný nepodceňuje. Přestává ale přijímat, že samotná kremelská hrozba má automaticky určovat evropské politické limity. Sever to Moskvě řekl nahlas. A Kreml na to zatím nenašel nic, co by fungovalo líp než další hrozba.

Článek Putinovy jaderné hrozby přestávají fungovat a mají opačný efekt. Sever mu vzkázal, co si myslí, a Kreml zůstal bez odpovědi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně letělo z Plesecku a proč se mluví o Jarsu

Ruské ministerstvo obrany ve svém prohlášení záměrně neuvedlo konkrétní označení rakety. Popsalo ji pouze jako „mobilní tuhé palivo, mezikontinentální dolet“. Právě tyto parametry ale odpovídají systému RS-24 Jars, třístupňové balistické raketě na tuhé palivo, kterou Rusko provozuje jak v mobilní verzi na těžkých kolových nosičích, tak v silových šachtách.

Technické parametry Jarsu podle databáze CSIS Missile Threat jsou následující:

• Délka: 22,5 m
• Hmotnost: 49,6 t
• Dolet: přibližně 10 500 km
• Hlavice: typicky tři MIRV (každá 150–200 kilotun)
• Pohon: tuhé palivo, tři stupně

Pro srovnání: americký Minuteman III, páteř pozemní složky americké jaderné triády, váží kolem 36 tun, má dolet přes 9 600 km a dnes nese jednu hlavici, ačkoliv historicky uměl nést až tři. Spojené státy jich drží v aktivní službě čtyři sta kusů v silových šachtách. Zásadní rozdíl je v přežitelnosti. Jars může být přesouván po silnicích a lesních cestách, což ztěžuje jeho lokalizaci a zničení prvním úderem. Minuteman je fixní v silu, snáze zacílitelný, ale součástí technologicky robustní a vysoce udržované triády.

Právě mobilita dělá z Jarsu politický nástroj. Odpálit ho z Plesecku a nechat doletět na Kamčatku znamená demonstrovat, že systém funguje i uprostřed války, která Rusku odčerpává obrovské konvenční zdroje.

Sarmat: těžká váha, kterou Kreml sliboval roky

Zatímco Jars je lehčí a mobilní, RS-28 Sarmat představuje úplně jinou kategorii. Jde o těžkou mezikontinentální balistickou raketu na kapalné palivo, určenou výhradně do silových šachet. Má nahradit legendární systém R-36M2 Vojvoda, na Západě známý jako SS-18 Satan, nejmohutnější ICBM studené války.

Parametry Sarmatu podle CSIS ukazují, proč ho analytici berou vážně:

• Hmotnost: přibližně 208 tun (čtyřnásobek Jarsu)
• Užitečné zatížení: kolem 10 tun (oproti 1,2 tuny u Jarsu)
• Dolet: přes 10 000 km
• Pohon: kapalné palivo, dva stupně
• Bojová náplň: více hlavic MIRV, případně hypersonické kluzáky typu Avangard

Právě schopnost nést Avangard dělá ze Sarmatu systém, který komplikuje jakoukoli protiraketovou obranu. Avangard je hypersonický kluzák dosahující rychlosti kolem dvacetinásobku rychlosti zvuku. Po oddělení od nosné rakety manévruje a mění dráhu letu, takže klasické balistické výpočty bodu dopadu selhávají.

Rusko Sarmat testovalo roky s opakovanými odklady. Průlom přišel 12. května 2026, kdy státní agentura TASS oznámila úspěšný test a generál Karakajev deklaroval připravenost prvního pluku v užurské formaci v Krasnojarském kraji do konce roku 2026. Je třeba dodat, že TASS je ruský státní zdroj a podobná prohlášení slouží i propagandistickým účelům. Zda Sarmat skutečně dosáhne bojové služby v avizovaném termínu, ukáže teprve čas. Samo o sobě by to ale znamenalo, že Rusko zvládlo převést systém z testovací fáze do reálného nasazení po více než dekádě vývoje.

Proč Moskva straší právě teď: kulisy za jadernou show

Načasování srpnového startu je těžké považovat za náhodu. 25. srpna 2026 opustil Moskvu ředitel CIA John Ratcliffe, který podle CBS News varoval Rusko před útokem na členské státy NATO. Washington Post doplnil, že Ratcliffe varoval i před dalším zesílením války proti Ukrajině. O tři dny později Moskva oznámila odpálení mezikontinentální rakety.

Přímý důkaz, že start byl odpovědí na americkou návštěvu, neexistuje. Časová souslednost ale mluví sama za sebe a v kontextu ruské komunikační strategie dává smysl. Kreml od začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu v únoru 2022 opakovaně používá jaderné reference, cvičení a demonstrace schopností jako páku proti Západu. Analytická zpráva americké Kongresové výzkumné služby (CRS) z května 2026 to popisuje jednoznačně: Moskva se téměř jistě snaží vyhnout přímému konfliktu s NATO, protože usuzuje, že by konvenční střet s Aliancí nevyhrála. Jaderné zastrašování je proto levnější a bezpečnější nástroj nátlaku než otevřená konfrontace.

A důvod, proč Rusko potřebuje právě tento nástroj, leží na ukrajinském bojišti. Studie CSIS z července 2026 odhaduje ruské měsíční ztráty na více než třicet tisíc vojáků, zatímco nábor dosahuje zhruba dvaceti sedmi tisíc měsíčně. Válka, která trvá už přes čtyři roky, Rusku vysává konvenční síly rychleji, než je dokáže doplňovat. Armáda, která měla být druhou nejsilnější na světě, je zadržována menší ukrajinskou, jež nedostatek velikosti kompenzuje inovacemi: drony, přesnými údery západními zbraněmi a adaptivní taktikou.

Jaderná demonstrace v tomto kontextu není známkou sebejistoty. Je to kompenzace.

Jak NATO odpovídá a co to znamená pro Česko

Aliance na ruské signály nereaguje zrcadlovou show, ale systémově. NATO staví odstrašení na kombinaci jaderných, konvenčních a protiraketových kapacit a rozhodování o jaderných otázkách běží přes Nuclear Planning Group. Po roce 2022 Aliance výrazně posílila východní křídlo; k roku 2026 uvádí devět mnohonárodních bojových uskupení rozmístěných od Baltiku po Černé moře. Oficiální dokumenty NATO označují ruskou jadernou rétoriku za „nezodpovědnou“ a za „strategické zastrašování“.

Pro srovnání jaderných arzenálů: Federace amerických vědců odhaduje ruský vojenský arzenál na přibližně 4 400 hlavic, americký na 3 700 a čínský na zhruba 620. Rusko přitom rozmísťuje většinu svých strategických hlavic právě na pozemních ICBM, drží jich kolem 324. Čína rychle roste, Pentagon jí přisuzuje asi 550 odpalovacích zařízení pro ICBM, ale v celkové jaderné hmotě zůstává výrazně za oběma supervelmocemi.

Česká republika jako člen NATO stojí pod deštníkem kolektivní obrany a ruské testy jsou paradoxně argumentem pro ni, ne proti ní. Ministerstvo zahraničí pokračuje v Programu Ukrajina s alokací 500 milionů korun ročně na roky 2026 až 2028. Podpora Ukrajiny je v české optice součástí vlastní bezpečnosti a ruská jaderná rétorika tento postoj spíše posiluje, než oslabuje.

Strach jako strategie má své limity

Ruské jaderné zastrašování funguje jako politický nástroj jen do chvíle, kdy protistrana věří, že Moskva blafuje. A právě tady je problém Kremlu: čím častěji sahá po jaderné kartě, tím více ji devalvuje. Od února 2022 Rusko hrozilo jadernými zbraněmi desítkykrát, a pokaždé se nic nestalo. NATO mezitím dodalo Ukrajině tanky, stíhačky, rakety dlouhého doletu a výcvik, tedy přesně to, co mělo jaderné zastrašování zastavit.

Srpnový start Jarsu a květnový test Sarmatu jsou reálné technické události, které dokazují, že ruská strategická triáda funguje. To nikdo nezpochybňuje. Otázka ale není, zda rakety létají. Otázka je, zda Moskva dokáže přesvědčit svět, že by je skutečně použila, a zároveň vést konvenční válku, ve které jí docházejí lidé rychleji, než je stačí nahrazovat.

Rakety z Plesecku doletěly na Kamčatku za zhruba dvacet minut. Válka na Ukrajině trvá přes čtyři roky a konec v dohledu není. Právě v tom rozporu leží celý příběh ruského jaderného zastrašování.

Článek Vzkaz NATO je jasný a nelze ho ignorovat. Rusko odpálilo balistickou raketu Jars a brzy má ukázat světu i Sarmat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdo jsou ti tři a proč zrovna oni

Označení „tři nejmocnější muži světa“ nemíří na žebříček osobního vlivu. Míří na tvrdá čísla. Podle Federation of American Scientists disponuje Rusko odhadem 5 420 jadernými hlavicemi, Spojené státy 5 042 a Čína přibližně 620. Právě prezidenti těchto tří států drží klíče k arzenálům, které dokážou několikanásobně zničit civilizaci.

A právě u nich se mění logika. Putin otevřeně používá jadernou rétoriku jako nátlakový nástroj v kontextu více než čtyři roky trvající války na Ukrajině. Čína odmítá jakékoli třístranné rozhovory o omezení arzenálů s argumentem, že její zásoby jsou řádově menší, jenže zároveň je nejrychleji rozšiřuje, s výhledem přes tisíc hlavic do roku 2030. A Trumpova administrativa otevírá cestu k prodeji citlivých jaderných technologií Saúdské Arábii a k obohacování uranu v Jižní Koreji, což Arms Control Association označuje za odklon od dosavadních amerických standardů nešíření.

Co přesně svět ztratil

Slovo „pojistka“ neznamená jen abstraktní strach z apokalypsy. Znamená konkrétní, měřitelnou infrastrukturu, která desítky let snižovala prostor pro fatální omyl:

• Limity na rozmístěné hlavice a nosiče – New START povoloval každé straně maximálně 1 550 strategických hlavic a 700 nosičů. Po vypršení smlouvy neexistuje žádný právně závazný strop.
• Inspekce na místě – americké a ruské týmy si vzájemně ověřovaly stav arzenálů přímo v základnách. Skončily.
• Notifikace a datové výměny – obě strany si pravidelně oznamovaly pohyby raket, testy a změny ve výzbroji. Přestaly.
• Konzultační komise – formální kanál pro řešení sporů o dodržování smlouvy. Zanikl.

Stockholmský mírový výzkumný institut SIPRI ve svém komentáři ze 4. února 2026 upozornil, že bez těchto mechanismů se vojenské plánování obou stran nutně vrací k nejhorším možným scénářům. Když nevíte, kolik hlavic má protivník skutečně rozmístěných, plánujete podle nejhoršího odhadu. A ten vede k navyšování vlastního arzenálu. Spirála se roztáčí.

Přitom ještě v lednu 2022 všech pět oficiálních jaderných mocností (USA, Rusko, Čína, Británie a Francie) společně prohlásilo, že zabránění válce mezi jadernými státy je jejich „prvořadá odpovědnost“. Dnes to prohlášení vypadá jako dokument z jiné epochy.

Proč nejde o říjen 1962

Srovnání s karibskou raketovou krizí se nabízí, ale kulhá. Tehdy stál svět na hraně třináct dní. Krize byla akutní, dvoupólová a měla jasný spouštěč: sovětské rakety na Kubě. Její šok ale vedl ke konkrétním výsledkům: vznikla přímá linka mezi Bílým domem a Kremlem, následoval zákaz jaderných zkoušek v atmosféře a postupně celá architektura smluv, která vydržela půl století.

Dnešní situace je jiná. Méně dramatická na první pohled, ale strukturálně nebezpečnější. Místo dvou supervelmocí jsou minimálně tři velcí hráči, a Čína se odmítá zapojit do jakéhokoli omezovacího rámce. Přibývají technologie, které stírají hranici mezi konvenčním a jaderným úderem: hypersonické střely, kyberzbraně schopné narušit systémy včasného varování, autonomní systémy. A ubývá lidí, kteří zažili studenou válku a vědí, jak blízko katastrofě svět opakovaně byl.

The Economist nepopisuje bezprostřední start jaderné války. Popisuje prostředí, v němž je víc hráčů, méně pravidel, méně transparentnosti a víc prostoru pro chybný odhad. Právě chybný odhad, ne úmyslný útok, byl historicky nejčastější cestou k eskalaci.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Pro Českou republiku se téma nepřekládá do paniky, ale do rozpočtových řádků a strategických závislostí. Česko nemá vlastní jaderné zbraně a ani je mít nebude. Stojí pod rozšířeným odstrašením NATO, které se opírá o americké, britské a francouzské jaderné síly.

Nuclear Planning Group NATO v červnu 2026 znovu potvrdila, že strategické jaderné síly Aliance zůstávají „nejvyšší zárukou bezpečnosti spojenců“. Jenže tato záruka funguje jen tehdy, když jí spojenci věří, a právě důvěra v americký jaderný deštník v posledních letech kolísá.

Praktický dopad je vidět v číslech. Česká vláda na konci srpna 2026 oznámila, že rozpočet na obranu poprvé dosáhne dvou procent HDP přímo v kapitole ministerstva obrany, celkem 191 miliard korun, s dalšími výdaji na obranu státu téměř 195 miliard. Není to náhoda. Je to přímý důsledek světa, v němž ubývá jistot a přibývá nutnosti spoléhat se sám na sebe.

Existuje ještě brzda?

Plnohodnotná náhrada za ztracenou architekturu neexistuje. Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT) a inspekce Mezinárodní agentury pro atomovou energii brání šíření, ale neomezují arzenály těch, kdo bombu už mají. NATO drží odstrašení, ale nenahrazuje bilaterální limity mezi Washingtonem a Moskvou. Společné prohlášení pětice z roku 2022 je papír bez vynucovacího mechanismu.

Aby se lídři vrátili k jednacímu stolu, muselo by se stát něco, co studenou válku naučilo jednat: šok dostatečně silný na to, aby přepsal politické kalkulace. Nebo, a to je optimističtější varianta, pragmatický závěr, že volné ruce v jaderném zbrojení nestojí za riziko, které přinášejí. Zatím k němu žádný z trojice nedospěl.

Svět neztratil morální zábranu jedním rozhodnutím. Ztratil technickou a politickou architekturu, která desítky let nutila nejmocnější muže planety počítat s následky. Teď počítají hlavně s výhodami.

Článek 3 nejmocnější muži světa přestali mít strach z jaderné války, varuje analytik. Svět ztratil pojistku, která ho chránila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hodina nula: co se stane v prvních minutách

Scénář AFPC popisuje první hodinu po detonaci jako okamžik, kdy se z rutinního monitoringu stane chaos. Během minut přestanou reagovat desítky družic. Do šedesáti minut je potvrzeno nejméně 60 mrtvých satelitů a stovky dalších vykazují anomálie. Satelitní internet, včetně Starlinku, na kterém dnes závisí mimo jiné i ukrajinská armáda, vypadne prakticky okamžitě.

Pak přichází kaskáda. Jaderný výbuch ve vesmíru nevytváří klasický ohnivý hřib ani tlakovou vlnu v atmosféře. Většina promptní radiace nedorazí na zemský povrch. Místo toho ale detonace uměle „napumpuje“ Van Allenovy radiační pásy obrovským množstvím nabitých částic, které systematicky ničí elektroniku každého satelitu, který jimi prolétne. Do týdne počet selhaných družic stoupá z přibližně dvou tisíc k hodnotě blízké jedenácti tisícům. To není jen americká ztráta, je to prakticky celá tehdejší populace satelitů na nízké oběžné dráze, včetně evropských, čínských, japonských i indických.

Pět mezer, které dělají z USA rukojmí vlastní závislosti

Zpráva AFPC pojmenovává pět konkrétních oblastí, ve kterých jsou Spojené státy bezbranné:

• Detekce a atribuce. Neexistuje spolehlivá operační schopnost potvrdit, že satelit na orbitě nese jaderný náklad, dokud ho neodpálí.
• Preventivní neutralizace. Chybí prostředky, které by dokázaly podezřelou zbraň na oběžné dráze včas zneškodnit nebo zničit.
• Radiační remediace. Nikdo dnes neumí „de-pumpovat“ uměle posílené radiační pásy zpět na přirozené hodnoty.
• Odklízení trosek. Aktivní odstraňování orbitálních trosek v potřebném měřítku neexistuje. Kaskáda srážek, takzvaný Kesslerův syndrom, by oblast nízké oběžné dráhy zanesla na roky.
• Obnova konstelací. Bezpečné vypouštění náhradních satelitů by nemuselo být možné minimálně rok. Vojenské náhrady by nebyly postaveny a vyneseny na orbitu dříve než za dva roky, možná déle.

Slovo „bezbrannost“ v tomto kontextu neznamená, že by USA ztratily jaderné odstrašení nebo schopnost odpovědět úderem. Znamená něco jiného a v jistém smyslu znepokojivějšího: jedinou ranou by protivník vyřadil vrstvu komerčních služeb, na kterých stojí běžný provoz celého Západu, navigace, komunikace, meteorologie, synchronizace finančních trhů, energetických sítí i telekomunikací. Podle Agentury EU pro kosmický program (EUSPA) dnes na přesném satelitním čase závisí banky, burzy i rozvodné sítě. Nejde tedy jen o to, že „nepůjde GPS“. Jde o postupný rozklad infrastruktury, která si na satelitním signálu vybudovala závislost, aniž si to většina lidí uvědomuje.

Není to teorie, Pentagon to bere vážně

Fiktivní Kosmos-2567 je modelový scénář, nikoli veřejně potvrzená konkrétní bojová družice. Jenže americké bezpečnostní instituce s touto hrozbou pracují už roky. 1. května 2024 potvrdil náměstek ministra obrany John Plumb před Kongresem, že Rusko vyvíjí novou družici nesoucí jaderné zařízení jako protisatelitní zbraň a že detonace by mohla učinit nízkou oběžnou dráhu na rok nepoužitelnou.

V dubnu 2025 generál Stephen Whiting, velitel U.S. Space Command, veřejně apeloval na potřebu „vesmírných palebných prostředků“, zbraňových systémů a orbitálních interceptorů. A v březnu 2026 proběhlo cvičení APOLLO INSIGHT, při kterém americké kosmické velitelství společně s komerčními partnery přímo simulovalo mitigaci hrozby zbraní hromadného ničení ve vesmíru. Nejde tedy o okrajovou úvahu jednoho think-tanku, jde o scénář, který se už překlápí do vojenského plánování a rozpočtových požadavků.

Součástí odpovědi má být i program Golden Dome, oficiálně koncipovaný jako vrstvená obrana amerického území proti balistickým, hypersonickým a pokročilým řízeným střelám. Rozpočet na fiskální rok 2026 do něj zahrnuje vesmírné senzory, integrované velení a takzvané schopnosti „left-of-launch“, tedy porážku hrozby ještě před jejím odpálením. AFPC ale upozorňuje, že Golden Dome v současné podobě neřeší klíčový problém: jak potvrdit jaderný náklad na orbitě, jak ho preventivně zneškodnit a jak po případné detonaci obnovit civilní kosmickou infrastrukturu.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Orbitální jaderný výbuch by nebyl americkým problémem. Zasáhl by družice všech kosmických mocností a všech zemí, které na vesmírných službách závisí. Česko mezi ně patří. Armáda ČR investuje 2,82 miliardy korun do projektu MILSATCOM, páteřních řídicích stanic pro zabezpečenou satelitní komunikaci, bez které nelze plnit úkoly v rámci NATO. Dodávky jsou plánované od roku 2027. Už v září 2024 přitom armáda nasadila terminály Starlink na Jesenicku při povodních, aby zajistila internetové připojení odříznutým samosprávám. Závislost na satelitní vrstvě roste, a s ní i zranitelnost.

Bílý dům v dekretu z 18. prosince 2025 nařídil posílit příspěvek spojenců a partnerů ke kolektivní kosmické bezpečnosti. Přeloženo do praxe: pokud by k orbitální detonaci došlo, alianční odpověď by musela být koordinovaná, protože žádná země, včetně USA, nemá kapacitu obnovit infrastrukturu na nízké oběžné dráze sama.

Proč by to Rusko vůbec udělalo

Zpráva AFPC nabízí i odpověď na otázku motivace. Ruská nátlaková logika podle autorů může směřovat právě na Starlink, s cílem donutit Washington nebo SpaceX k omezení podpory Ukrajiny. Jeden výbuch by nezničil jen konkrétní konstelaci, ale záložní komunikační páteř, na které stojí ukrajinské i spojenecké operace. Zároveň by poškodil čínské, indické i evropské satelity, což z takového kroku dělá krajní eskalaci s globálními následky. Právě proto je ale tak účinný jako hrozba: jeho dopad je tak masivní, že se mu nedá selektivně čelit.

Zajímavé je, že i čínští výzkumníci z vojenského Severozápadního institutu jaderné technologie (PLA) podle AFPC zkoumali scénář, v němž atomová detonace u okraje vesmíru rychle poškodí velké množství satelitů na nízké oběžné dráze. Srovnatelně konkrétní veřejný obranný plán, ať už ruský nebo čínský, proti cizímu orbitálnímu jadernému útoku se v otevřených zdrojích dohledat nepodařilo. Útočná doktrína je viditelná. Obranná nikoli.

SpaceX sice průběžně snižuje oběžnou dráhu svých satelitů pod 500 kilometrů, čímž zkracuje dobu jejich přirozeného zániku z více než čtyř let na několik měsíců. To pomáhá s běžnou údržbou konstelace, ale neřeší problém uměle vytvořeného radiačního pásu, který by po detonaci zůstal aktivní měsíce až roky. Hromadné krizové stažení tisíců satelitů před krátkodobě ohlášeným jaderným incidentem? Na to dnes neexistuje ani protokol, ani technická schopnost.

Zpráva AFPC končí seznamem doporučení, ne seznamem řešení. A právě v tom spočívá její nejznepokojivější sdělení: problém je pojmenovaný, ale odpověď zatím ne.

Článek Američanům došlo, jak bezbranní by rychle zůstali. Nasimulovali ruský jaderný výbuch ve vesmíru a výsledek je děsí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ponorka postavená kolem jedné jediné zbraně

Chabarovsk není klasická útočná ponorka ani standardní nosič balistických raket. Celá její konstrukce je podřízena jedinému účelu: nést a vypouštět torpéda Poseidon. Podle technických analýz Naval News měří zhruba 135 metrů, využívá prvky třídy Borej, ale postrádá raketový oddíl pro střely Bulava. Místo něj má v přídi tubusy pro odhadem šest kusů Poseidonů.

Právě tím se liší od ponorky Belgorod, dosud jediného známého nosiče Poseidonů. Belgorod je rozsáhle přestavěné plavidlo původně jiné kategorie, plnící více speciálních rolí. Chabarovsk je naproti tomu účelový nosič, a to je kvalitativní posun. Rusko přešlo od improvizace k dedikované platformě, jejíž kýl byl položen už v roce 2014. Stavba se opakovaně zpožďovala, pravděpodobně kvůli mimořádné utajenosti programu, technické náročnosti a širšímu skluzu ruské jaderné modernizace.

Co je Poseidon a proč budí takový strach

Poseidon, oficiálně označovaný jako 2M39 a v NATO vedený pod kódovým jménem Kanyon, je autonomní podvodní prostředek s vlastním jaderným pohonem a jadernou hlavicí. Prakticky jde o obří torpédo schopné překonat tisíce kilometrů pod hladinou a zasáhnout pobřežní cíle, tedy přístavy, námořní základny či města. Podle analýzy US Naval Institute je koncipován tak, aby obešel klasickou protiraketovou obranu, protože nepřilétá balistickou trajektorií, ale přichází pod vodou.

Označení „zbraň soudného dne“ pochází z uniklého ruského materiálu, který popisoval účel zbraně jako způsobení široké radioaktivní kontaminace pobřežních oblastí a dlouhodobé vyřazení zasaženého území. Právě odtud se vzal apokalyptický mediální rámec. Je ale nutné oddělit doložené schopnosti od ruského zastrašovacího marketingu.

Tvrzení o „nezastavitelnosti“ je součástí kremelské propagandy. Odborné analýzy, například studie Nuclear Threat Initiative, připouštějí, že vysoká rychlost a velká operační hloubka by z Poseidonu dělaly mimořádně těžký cíl. Zároveň ale upozorňují, že při dlouhém podvodním letu by byl pravděpodobně hlučný a detekovatelný. Veřejně neexistuje důkaz, že jde o dokončenou a neporazitelnou zbraň. Stejně tak propagované výnosy hlavice v desítkách megatun jsou podle nezávislých analytiků spíše nadsazené. Poseidon by nezničil celý stát, ale katastrofické zasažení jednoho či více pobřežních měst s masivními ztrátami a radiologickými následky je scénář dost hrozivý i bez propagandistických přehánění.

Ve veřejně známých arzenálech NATO přitom neexistuje přímý ekvivalent, tedy jaderně poháněný, jaderně vyzbrojený autonomní podvodní nosič mezikontinentálního dosahu. Americké bezposádkové podvodní systémy plní jiné, konvenční role.

Proč ani Poseidon neruší logiku jaderného odstrašení

Tady vstupuje do hry Británie a její systém, který funguje nepřetržitě od roku 1969. Nazývá se CASD (Continuous At Sea Deterrence), tedy nepřetržité odstrašení na moři. Princip je prostý a brutálně účinný: v každém okamžiku, ve dne v noci, v míru i ve válce, se někde v oceánu nachází minimálně jedna britská ponorka třídy Vanguard vyzbrojená balistickými raketami Trident II D5.

Starší britské vládní dokumenty uváděly kapacitu až šestnácti střel Trident a až čtyřiceti osmi jaderných hlavic na jedné hlídkující ponorce. Dolet Tridentu přesahuje 7 400 kilometrů. Současný Londýn přesné počty rozmístěných hlavic záměrně nezveřejňuje, právě ta nejednoznačnost je součástí odstrašení.

Co to znamená v praxi? Rusko by v případě použití Poseidonu proti Británii muselo počítat s tím, že někde pod hladinou čeká ponorka, kterou nezasáhne žádný první úder. A ta ponorka má schopnost odpovědět devastujícím protiúderem na více strategických cílů v Rusku současně. Britská odvetná palba by mohla způsobit masové ztráty na životech, zničení klíčové infrastruktury a faktické ochromení fungování ruského státu. Přesně to je princip jaderného odstrašení, hrozba „nepřijatelné ztráty“, jak ji formulují britské strategické dokumenty.

Poseidon tedy může zvyšovat nervozitu, komplikovat obranu a nutit NATO přemýšlet o nových podmořských hrozbách. Ale neruší základní rovnici: kdo zaútočí první, zaplatí cenou, kterou si nemůže dovolit.

Co to znamená pro Česko a NATO

Pro Českou republiku nejde o přímou pobřežní hrozbu, Poseidon míří na námořní a pobřežní cíle, ne do středu kontinentu. Nepřímý dopad je ale reálný. Česká bezpečnost stojí na NATO a Obranná strategie ČR z roku 2023 označuje Rusko za nejzávažnější hrozbu. Pokud Moskva zvyšuje tlak na severoatlantický prostor, dotýká se to věrohodnosti kolektivní obrany, námořních komunikačních tras i celkové jaderné rovnováhy v alianci.

K 30. srpnu 2026 nicméně nelze mluvit o hotové bojové jednotce. Chabarovsk teprve prochází prvními mořskými zkouškami. Samotný Poseidon zůstává ve vývojové fázi; Kreml ho intenzivně propaguje, ale nezávislé analýzy Carnegie Endowment opakovaně upozorňují, že „exotické“ ruské jaderné programy nabírají skluz i přes politický tlak shora.

Chabarovsk je reálná ponorka, ne virtuální hrozba. Ale mezi spuštěním na vodu a schopností zasáhnout britský přístav leží ještě dlouhá cesta zkoušek, a na jejím konci stojí rovnice, kterou ani šest Poseidonů nemění: kdo vystřelí, zemře taky.

Článek Britové se obávají „zbraně soudného dne“. Rusko spustilo na vodu ponorku Chabarovsk se šesti jadernými torpédy Poseidon se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tanker, který změnil pravidla hry

Smyrtos nebyl náhodný úlovek. Šlo o sankcionované plavidlo zapojené do ruské stínové flotily, sítě tankerů, které pod nejasným vlastnictvím, s pochybnými pojistkami a často vypnutými transpondéry přepravují ruskou ropu za ceny nad stropem stanoveným západními sankcemi. Británie o těchto lodích věděla dlouho, ale do března 2026 se omezovala na monitoring a podporu spojeneckých akcí jinde v Evropě.

Březnové rozhodnutí změnilo logiku. Londýn dal najevo, že Lamanšský průliv přestává být bezpečným koridorem pro stínovou flotilu. Když pak Royal Navy v červnu provedla palubní operaci a Smyrtos skončil v detenci, Moskva pochopila, že nejde o symbolické gesto. Šlo o precedent, právní i vojenský.

Ruská odpověď: eskorty, střelby a objížďky

Kreml reagoval rychle a na několika úrovních. Ruské válečné lodě začaly doprovázet obchodní plavidla přes Severní moře a Lamanšský průliv. Část stínové flotily změnila trasy a zvolila delší cestu kolem Irska, dražší, pomalejší, ale mimo přímý dosah britských interdikčních pravomocí. Royal Navy koncem srpna potvrdila, že Moskva kvůli ochraně tankerů odklání „nákladné vojenské prostředky“ od jejich primárního účelu.

Napětí přitom stoupalo i fyzicky. V červenci fregata Neustrašimyj provedla živé střelby poblíž britského prostoru odpovědnosti, zhruba dvacet výstřelů ze 100mm kanónu AK-100 a 30mm protiletadlové baterie AK-630. Britská hlídková loď HMS Tyne celou palbu sledovala ze vzdálenosti pouhých pěti námořních mil (asi 9,3 km). Za prvních osm měsíců roku 2026 vzrostl počet aktivací Royal Navy k monitorování ruské činnosti o čtvrtinu oproti roku 2025.

A pak přišel srpen a zprávy o Chabarovsku.

Ponorka pro soudný den

Chabarovsk, oficiálně projekt 09851, je jaderná ponorka navržená od prvního výkresu jako nosič šesti aparátů Poseidon 2M39. Podle odborné analýzy USNI jde o specializovanější platformu než starší Belgorod přestavěný z třídy Oscar II, menší, ale účelově zaměřenou čistě na strategické podmořské odstrašení.

Samotný Poseidon není torpédo v klasickém slova smyslu. Jde o jaderně poháněný autonomní podvodní prostředek strategického dosahu. Veřejně citované parametry, pocházející z uniklé ruské prezentace, nikoli z nezávislého západního měření, uvádějí operační hloubku kolem tisíce metrů, rychlost do sta uzlů (asi 185 km/h) a dosah až deset tisíc kilometrů. NATO nemá zavedený podmořský ekvivalent; obdobný strategický účinek zajišťují západní námořnictva balistickými střelami odpalovanými z ponorek.

Podle Barents Observer vyplul Chabarovsk v srpnu 2026 na svou první zkušební plavbu. Oficiální ruské potvrzení chybí. Zda na palubě skutečně vezl ostré Poseidony, není veřejně ověřené, potvrzená je konstrukční kapacita, nikoli konkrétní náklad. Načasování ale mluví samo za sebe: Británie sáhla na logistiku ruské ropné flotily a Moskva připomněla, co se skrývá pod hladinou.

Přímou kauzalitu („zabavili jste nám tanker, tak jsme vyslali ponorku“) Kreml veřejně nepřiznal. Jde o interpretaci strategického kontextu a načasování, ne o doložené ultimátum. Signál je to nicméně dost hlasitý na to, aby ho v Londýně slyšeli.

Co by se stalo, kdyby Rusko Poseidon skutečně použilo

Ruská propaganda ráda pracuje s obrazem „zbraně soudného dne“, která smaže Británii z mapy. Realita je jiná, a pro Moskvu výrazně méně příznivá.

Británie provozuje systém nepřetržitého jaderného odstrašení známý jako CASD (Continuous At Sea Deterrent). V praxi to znamená, že v každém okamžiku je na hlídce alespoň jedna ze čtyř ponorek třídy Vanguard, vyzbrojená balistickými střelami Trident II D5. Každá střela nese několik nezávisle naváděných hlavic a má dosah přes 11 000 km. Rozhodnutí o odpálení leží výhradně na britském premiérovi, nezávisí na americkém souhlasu ani na funkčnosti pozemní infrastruktury.

Právě v tom spočívá klíčový paradox ruského zastrašování Poseidonem:

• Poseidon je zbraň pomalá v porovnání s balistickou střelou, i při udávané rychlosti sto uzlů potřebuje na překonání vzdálenosti hodiny, ne minuty.
• Britská odvetná ponorka operuje skrytě kdekoli v oceánu. Ani zničení celého britského ostrova by ji nevyřadilo.
• Britská jaderná doktrína je záměrně nejednoznačná v rozsahu a načasování odvety, což útočníkovi nedává žádnou jistotu, že úder zůstane bez odpovědi.

Kdyby Rusko vypustilo Poseidon proti Británii, nezískalo by tím strategickou výhodu. Získalo by jadernou odvetu z moře, kterou nedokáže předem lokalizovat ani neutralizovat. Nejhlasitější ruská výhrůžka je tak paradoxně pro Moskvu strategicky nejméně „bezpečná“, protože počítá s tím, že protivník nemá čím odpovědět. Británie má.

Nový normál v britských vodách

Hra na kočku a myš nekončí jedním zadrženým tankerem ani jednou zkušební plavbou ponorky. Británie vytvořila právní i operační precedent, který může kdykoli zopakovat. Rusko na to odpovídá eskortami, objížďkami a demonstracemi síly, včetně té podmořské. Pro evropskou bezpečnost i pro české dodavatelské řetězce, které závisejí na stabilitě námořních tras, energetických toků a podmořských kabelů, to znamená trvalé zvýšení rizika incidentu v šedé zóně.

Podle srpnové zprávy IEA hýbaly cenami ropy v létě 2026 hlavně blízkovýchodní výpadky, ale nervozita kolem severních tras přidává další vrstvu nejistoty. Na českých čerpacích stanicích se to projevuje jako součást širší cenové volatility, kterou zachycují i data CCS.

Londýn sáhl Moskvě na peněženku, na ropu, která financuje válku trvající na Ukrajině už více než čtyři roky. Moskva odpověděla kartou, která vypadá děsivě, ale při bližším pohledu jí chybí to nejdůležitější: schopnost zabránit protiúderu. A obě strany to vědí.

Článek Hra na kočku a myš: Británie zabavila tanker a Chabarovsk s Poseidony na palubě teď vysílá Londýnu signál se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co říká aktualizovaná ruská doktrína

Původní veřejně zveřejněné Základní principy státní politiky v oblasti jaderného odstrašení podepsal Putin v červnu 2020. Jenže od 19. listopadu 2024 platí aktualizovaná verze, která seznam podmínek pro možné použití jaderných zbraní výrazně rozšířila. Nově mezi ně patří konvenční útok vytvářející „kritickou hrozbu“ pro suverenitu nebo územní celistvost Ruska, a poprvé explicitně i Běloruska. Doktrína dále počítá s reakcí na masivní vzdušně-kosmický útok a na napadení kritických státních či vojenských zařízení.

Klíčový detail: rozhodnutí o použití jaderných zbraní zůstává centralizované výhradně u prezidenta, a to i v případě hlavic rozmístěných mimo ruské území. Nejde tedy o to, že by si nějaký velitel divize mohl sám rozhodnout o odpálení. Jde o to, že Putin sám si nechal schválit širší mantinely, kdy takové rozhodnutí může padnout.

Čím Rusko disponuje, a čím Západ odpovídá

Pojem „taktické jaderné zbraně“ označuje v západní terminologii vše, co nenese mezikontinentální balistická střela, ponorková balistická střela nebo těžký strategický bombardér. U Ruska jde o mimořádně pestrou paletu nosičů:

• 9K720 Iskander-M – pozemní balistický systém s dosahem kolem 500 km, schopný nést konvenční i jadernou hlavici.
• Ch-47M2 Kinžal – hypersonická střela odpalovaná z letounu MiG-31K, udávaný dosah 1 500–2 000 km, rychlost přes Mach 10 (přibližně 12 250 km/h).
• Kalibr – námořní řízená střela s dosahem 1 500–2 500 km, odpalovaná z hladinových lodí i ponorek.

Všechny tyto systémy jsou takzvaně dual-capable, mohou nést jak konvenční, tak jadernou hlavici. Podle odhadů Federation of American Scientists a SIPRI má Rusko přibližně 1 558 až 1 560 nestrategických hlavic.

Na druhé straně stojí americké gravitační pumy B61 rozmístěné na šesti až sedmi základnách v pěti až šesti evropských zemích NATO. Jejich počet se odhaduje na 100 až 120 kusů. Asymetrie je zřejmá, a právě ona živí ruskou představu, že omezený jaderný krok by mohl Západ spíš rozdělit a zastrašit, než okamžitě sjednotit k totální odvetě.

Kdo vlastně vyhrožuje, a kdo má prst na tlačítku

Právě tady je potřeba oddělit šum od signálu. Jaderné výhrůžky z ruského prostoru zaznívají s únavnou pravidelností už od začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu v únoru 2022, tedy déle než čtyři roky. Televizní propagandisté jako Vladimír Solovjov nebo šéfka RT Margarita Simonjanová opakovaně mluví o jaderném úderu na Londýn, Berlín či Washington. Jejich výroky jsou hlučné, ale tito lidé nemají žádnou rozhodovací pravomoc nad jaderným arzenálem. Jsou zesilovači atmosféry, ne aktéry s prstem na tlačítku.

Složitější je to s Dmitrijem Medveděvem. Jako místopředseda Bezpečnostní rady zastává prestižní funkci, ale podle analýzy Carnegie Endowment jde spíše o politika, který si ostrou rétorikou zvyšuje vlastní viditelnost, než o člověka se samostatnou reálnou mocí nad jadernými silami. Jeho výroky o „jaderném popelu“ nelze zcela ignorovat, ale nelze je ani stavět na roveň prezidentskému rozhodnutí.

Putin sám je v tomto ohledu relevantní dvojnásobně. Zaprvé proto, že podle doktríny rozhoduje o použití výhradně on. Zadruhé proto, že v listopadu 2024 osobně schválil rozšíření podmínek pro jaderné použití. To není propagandistický křik, to je prezidentský dekret.

Co by Rusko riskoval jaderným úderem

Americká administrativa opakovaně hovořila o „katastrofických následcích“ a „rozhodné odpovědi“. NATO používá formulace o „bezprecedentních důsledcích“. Podstatné je, co za těmito slovy stojí: veřejně nikdo neslíbil automatickou jadernou odvetu. Mnohem pravděpodobnější by byla kombinace drtivé konvenční vojenské reakce, totální diplomatické izolace a sankčního režimu, vedle kterého by dosavadní omezení vypadala jako předehra.

Podle zprávy amerického ministerstva zahraničí by i omezené jaderné použití zásadně změnilo charakter konfliktu a vyvolalo odpověď schopnou ničit ruské síly konvenčními prostředky. Čína, Indie a další státy globálního Jihu, které dosud zaujímají vůči Moskvě opatrně neutrální postoj, by se ocitly pod enormním tlakem se od Ruska distancovat. Ekonomicky by šlo o kolaps posledních obchodních vazeb se zbytkem světa.

Podle nás je právě tato kalkulace hlavním důvodem, proč k jadernému použití dosud nedošlo; ne morální zábrany Kremlu, ale vědomí, že by cena převýšila jakýkoli taktický zisk na bojišti.

Co to znamená pro Česko a NATO

Česká obranná strategie z roku 2023 přímý jaderný útok na území republiky nepovažuje za pravděpodobný, ale výslovně varuje před rizikovostí ruské jaderné rétoriky. Jako člen NATO se Česko aktivně účastní jaderného plánování v rámci Nuclear Planning Group, ačkoli je nejaderným spojencem. Stát zároveň řeší praktické otázky civilní ochrany včetně jódové profylaxe pro případ radiační havárie.

Nejnebezpečnější na celé situaci není každodenní hysterie ruské televize. Ta slouží k otupení pozornosti; čím častěji zaznívá slovo „jaderný“, tím méně ho lidé berou vážně. Skutečně alarmující jsou chvíle, kdy se totéž sdělení propíše z televizního studia do prezidentského dekretu a bezpečnostní politiky. A přesně to se v listopadu 2024 stalo.

Článek „Rusko má taktické jaderné zbraně a Západ si myslí, že je nepoužije. Kreml ale počítá s jiným scénářem,“ straší odborník se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kolik hlavic, kolik materiálu

Přesný počet severokorejských jaderných zbraní nezná s jistotou nikdo mimo Pchjongjang. Stockholmský mírový výzkumný institut SIPRI odhaduje zhruba 60 sestavených hlavic a štěpný materiál minimálně pro dalších 30. Federace amerických vědců (FAS) pracuje s podobným číslem a výslovně upozorňuje na vysokou nejistotu celé metodiky. Trumpových 57 odpovídá střednímu veřejně dostupnému odhadu. Anovo pásmo 80–120 je ambicióznější a pravděpodobně víc započítává rychle využitelný štěpný materiál a agresivnější předpoklad jeho přeměny ve zbraně.

Formulace „asi 100 atomovek“ tedy není potvrzený inventář po jedné hlavici. Je to obhajitelný souhrnný odhad potenciálního arzenálu, tedy toho, co Severní Korea buď už má, nebo může v krátkém čase sestavit. Pro srovnání: podle SIPRI měl k lednu 2026 Pákistán asi 170 hlavic, Indie 190 a Izrael 90. Anův horní odhad by Severní Koreu posouval zhruba na izraelskou úroveň. To už není okrajový hráč.

Proč „nestřeženě“

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) nemá v Severní Koreji inspektory od dubna 2009. Sedmnáct let. Program sleduje nepřímo, satelitními snímky, analýzou tepelných stop reaktorů, odběrem vzorků mimo území KLDR. Přímý přístup k zařízením, centrifugám, skladům? Nulový.

K tomu přibyla další rána. Rusko v březnu 2024 vetovalo v Radě bezpečnosti OSN prodloužení mandátu panelu expertů, který monitoroval dodržování sankcí vůči Pchjongjangu. Monitoring musel převzít nově vzniklý mechanismus mimo rámec Rady bezpečnosti, s omezenějšími pravomocemi. A právě do tohoto vakua Kim Čong-un v červnu 2026 pozval kamery státní agentury KCNA do nové továrny na jaderný materiál a prohlásil, že kapacita výroby zbraňového materiálu se za posledních pět let více než zdvojnásobila.

Analytici webu 38 North potvrdili, že nově odhalená obohacovací budova může produkovat 100 až 200 kilogramů vysoce obohaceného uranu ročně. To odpovídá přibližně 4 až 8 novým zbraním za rok, jen z této části kapacity. Arzenál tedy neroste proto, že by ho nikdo nesledoval vůbec. Roste proto, že přímé inspekce chybí, sankční dohled zeslábl a Severní Korea sama ukazuje, že tempo zrychluje.

Co Pchjongjang skutečně chce

Kim Jo-džong, sestra vůdce a jedna z nejmocnějších postav režimu, to v červenci 2025 řekla otevřeně: jakýkoli pokus popřít status KLDR jako jaderného státu bude odmítnut. Dialog s Washingtonem je možný, ale jen pokud Amerika přijme „změněnou realitu“. V překladu z diplomatického jazyka Pchjongjangu to znamená jediné: přestaňte trvat na úplné denuklearizaci a začněte s námi jednat jako s hotovou jadernou mocností.

Americká rozvědka (ODNI) tento záměr potvrzuje. Kim chce zbraněmi posílit vyjednávací páku, upevnit prestiž režimu a dosáhnout alespoň tichého uznání jaderného statusu. Summit v Hanoji v roce 2019 ztroskotal právě na sporu o rozsah sankční úlevy výměnou za omezený severokorejský krok. Pchjongjang se z toho poučil: příště chce přijít k jednacímu stolu s tak velkým arzenálem, aby protistrana nemohla říct „nejdřív odzbrojení, pak úlevy“.

Proti tomu stojí oficiální linie. Soul v březnu 2024 znovu potvrdil, že Severní Koreu jako jaderný stát neuznává. Ještě v červnu 2026 to společně s USA zopakoval v rámci americko-jihokorejské Jaderné konzultační skupiny (NCG). Uznání faktického stavu a uznání statusu jsou dvě různé věci: Soul může pracovat s vojenským odhadem desítek hlavic, ale politicky dál trvat na denuklearizaci Korejského poloostrova.

Proč by to mělo zajímat Evropu

Severní Korea buduje arzenál, který má být podle FAS schopný držet v ohrožení cíle ve východní Asii, ve Spojených státech i v Evropě. Přímá hrozba jaderného útoku na Prahu? Krajně nepravděpodobná. Nepřímý dopad na evropskou bezpečnost? Ten už probíhá.

Jihokorejská vojenská rozvědka v březnu 2026 uvedla, že Severní Korea dodala Rusku přes 33 000 kontejnerů vojenského materiálu, ekvivalent více než 15 milionů dělostřeleckých granátů ráže 152 mm. K tomu přes 16 000 vojáků nasazených na frontě na Ukrajině. Severokorejská munice a živá síla přímo prodlužují a zlevňují ruskou válku, která trvá už přes čtyři roky. Pro Česko a celou Evropu to znamená pokračující tlak na podporu Ukrajiny, výrobu munice a posilování východního křídla NATO. Aliance sama označuje prohlubující se obranně-průmyslovou spolupráci Ruska se Severní Koreou za vážný důvod k obavám.

Odstrašení funguje, ale práh klesá

Znamená rostoucí arzenál bezprostřední jaderný útok? Podle americké rozvědky nikoli: KLDR pravděpodobně zůstává odstrašena silami USA a spojenců. Severokorejský zákon z roku 2022 ale rozšířil podmínky, za kterých režim připouští použití jaderných zbraní, a podle analytiků tím snížil práh pro jejich nasazení. Severní Korea je navíc po obnově testovacího areálu Pchunje-ri schopna provést sedmý jaderný test v čase, který si sama zvolí. Šest předchozích testů proběhlo mezi lety 2006 a 2017.

Nejpravděpodobnější scénář proto není apokalypsa, ale eskalace jiného druhu: více testů, demonstrací síly, krizových tlaků a diplomatického vydírání. Každá nová hlavice a každý nový nosič posilují Kimovu pozici u jednacího stolu. A v polovině srpna 2026, jen pár dní před Anovým výrokem, severokorejští vojáci krátce překročili demarkační linii na Korejském poloostrově. Jihokorejská armáda odpověděla varovnými výstřely, vojáci se stáhli. Malé hraniční tření a velká jaderná eskalace nejsou totéž, ale navzájem se psychologicky posilují.

Svět Severní Koreu jako jadernou mocnost oficiálně neuznává. Kimův režim na tom pracuje, aby mu nezbylo nic jiného.

Článek Jaderná síla, která nestřeženě roste. Severní Korea chce, aby ji svět konečně bral vážně, může mít asi 100 atomovek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč „monstrum“ a co znamená plocha větší než Francie

Označení není přehnané. Sarmat je kapalinová raketa odpalovaná ze sila, navržená tak, aby nesla více nezávisle naváděných hlavic, systém MIRV. Každá hlavice míří na jiný cíl, a právě v tom spočívá onen děsivý součet: pokud by všechny hlavice jedné rakety zasáhly různé body na mapě, souhrnná plocha zasažená jejich ničivými účinky by teoreticky mohla překročit 650 000 čtverečních kilometrů. Metropolitní Francie má rozlohu necelých 544 000 km². Nejde tedy o jednu obří explozi, která pohltí celou zemi, ale o kumulativní potenciál více jaderných náloží rozptýlených po rozsáhlém území. Je to ilustrace, ne certifikovaný parametr, ale ilustrace, která ukazuje, proč strategičtí plánovači berou Sarmat smrtelně vážně.

Oproti předchůdci Vojevodě, která vážila přibližně 191 tun a nesla deset hlavic MIRV s doletem kolem 11 000 kilometrů, je Sarmat těžší a podle západních odhadů nabízí dolet kolem 18 000 kilometrů. Ruské vedení po testu z 12. května 2026 tvrdilo dokonce přes 35 000 kilometrů; nezávislé zdroje jako CSIS Missile Threat ale pracují s konzervativnějšími čísly. Kreml rovněž deklaruje schopnost suborbitálního letu, tedy trajektorie, která obchází klasické severní přístupy sledované radary včasného varování. Právě na tuto schopnost má být v budoucnu napojen hypersonický klouzavý blok Avangard, manévrující v atmosféře rychlostí kolem Mach 20 (přibližně 24 500 km/h).

Testovací bilance, která kazí triumfální příběh

Tady propaganda naráží na realitu. K srpnu 2026 má Sarmat za sebou pouhé dva potvrzené úspěšné plné letové testy. První proběhl v dubnu 2022, druhý 12. května 2026. Mezi nimi leží nejméně tři doložené neúspěchy: selhání v únoru 2023, na podzim 2024 a v listopadu 2025. Podle Arms Control Association Rusko po květnovém testu znovu oznámilo záměr postavit první pluk do bojové pohotovosti do konce roku 2026, ale analytik Pavel Podvig už v lednu 2026 upozorňoval, že systém „nějakou dobu“ nebude připravený k plnému zavedení.

Pro srovnání: stárnoucí Vojevoda měla před zavedením do služby dvacet úspěšných testů. Sarmat má dva. To neznamená, že raketa nefunguje, znamená to, že o rutinní spolehlivosti zatím nelze mluvit. Plán počítá přibližně se 46 střelami rozmístěnými v silech u Užuru a Dombarovského, kde mají nahradit dosluhující Vojevody. Jenže Vojevoda byla produktem sovětsko-ukrajinského průmyslového řetězce a po roce 2014 se servisní spolupráce s ukrajinskými podniky fakticky rozpadla. Rusko tak neřeší jen modernizaci, řeší existenční problém celé rodiny těžkých ICBM.

Americký protějšek a alianční triáda

Sarmat nemá v západním arzenálu přímý ekvivalent co do hmotnosti. Americký Minuteman III, který tvoří pozemní nohu jaderné triády v počtu 400 nasazených střel, je výrazně lehčí a nese jednu hlavici. Jeho nástupce LGM-35A Sentinel má dolet přes 9 600 kilometrů a počítá se s ním na počátku třicátých let, opět v počtu 400 kusů. Americká filozofie nesází na jednu obří raketu, ale na spolehlivost, rozptýlení a propojení tří nezávislých nosičů: pozemních ICBM, ponorek třídy Ohio (a budoucích Columbia) s raketami Trident a strategických bombardérů.

K tomu přidejte britské a francouzské námořní jaderné síly. Francie provozuje čtyři strategické ponorky třídy Triomphant, Británie čtyři ponorky třídy Vanguard, obě země s balistickými raketami odpalovanými z ponorek. Dohromady má NATO jadernou architekturu, která je záměrně navržená tak, aby přežila i masivní první úder a dokázala odpovědět.

Proč Sarmat neruší pravidla hry

Celá logika jaderného odstrašení stojí na jednom principu: ani po prvním úderu nesmí útočník uniknout ničivé odvetě. Právě proto existují ponorky hluboko pod hladinou, mobilní odpalovací rampy a velitelské systémy stavěné tak, aby fungovaly i během probíhajícího útoku. NATO v červnu 2026 znovu potvrdilo, že strategické jaderné síly Aliance zůstávají nejvyšší zárukou bezpečnosti spojenců.

Americká protiraketová obrana (systémy GMD na Aljašce, Aegis na moři, senzory Space Force na oběžné dráze) je stavěná primárně na omezené útoky a regionální hrozby, nikoli na odražení plnohodnotné ruské salvy. To ale není slabina, je to záměr: bezpečnost nestojí na neprostupném štítu, nýbrž na jistotě, že útočník zaplatí neúnosnou cenu. Česká republika leží hluboko v dosahu Sarmatu; let ICBM na cíl ve střední Evropě by podle obecných odhadů trval řádově deset až patnáct minut. Bezpečnost Česka ale nespočívá v tom, že by bylo mimo dosah, nýbrž v tom, že útok na kteréhokoli člena NATO aktivuje článek 5 a s ním celou alianční odvetnou kapacitu.

Propaganda versus fyzika

Sarmat je reálná zbraň, ne maketa pro přehlídku. Ale vrstva kolem ní (apokalyptické slogany, nafouklé parametry, videa s dramatickou hudbou) je čistá politická komunikace. Rusko potřebuje, aby svět věřil v neporazitelnost jeho arzenálu, protože právě ta víra je podstatou odstrašení. Jenže totéž platí i opačným směrem. Spojené státy, Británie a Francie drží dohromady tisíce jaderných hlavic na nosičích, které jsou záměrně rozptýlené, skryté a odolné vůči prvnímu úderu.

Sarmat je inženýrsky impozantní stroj s reálným ničivým potenciálem a zároveň program sužovaný opakovanými selháními, který dosud neprošel ani zlomkem testů svého předchůdce. Vlastnit nejsilnější raketu neznamená mít možnost ji beztrestně použít, a přesně v tom spočívá krutá symetrie jaderného věku.

Článek Inženýrské monstrum: nejsilnější mezikontinentální balistická raketa Ruska smaže plochu větší než Francie se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně letělo a proč na tom záleží

Xian H-6N je speciální varianta rodiny H-6, která vychází ze sovětského Tu-16 z padesátých let. Konstrukce je stará, ale úpravy nikoliv. Pentagon ve svých výročních zprávách o čínské vojenské síle z let 2024 a 2025 popisuje dvě klíčové odlišnosti H-6N od ostatních verzí: sondu pro tankování za letu, která dramaticky prodlužuje dolet, a zapuštěnou úpravu trupu umožňující vnější nesení vzdušně odpalované balistické střely (ALBM). Bojový radius H-6K/N americké ministerstvo obrany odhaduje na přibližně 3 500 kilometrů, a to bez započítání dosahu samotné střely.

Právě ta střela je jádrem celé sestavy. Jinglei-1 (zkratkou JL-1, nezaměňovat se starší ponorkovou raketou Julang-1) je první čínská vzdušně odpalovaná balistická střela s jadernou způsobilostí. Čínská státní televize CCTV ji po přehlídce v září 2025 označila za „dálkovou vzdušnou jadernou střelu“ a citovaný expert odhadl její dosah na 5 000 až 8 000 kilometrů. Server The War Zone zachytil, že státní komentář při přehlídce hovořil o přibližně 8 000 kilometrech. Jde ovšem o čínská tvrzení, nikoli nezávisle ověřené parametry. I tak platí, že kombinace bojového radiusu bombardéru a dosahu střely vytváří zbraňový systém schopný zasáhnout cíle v celém indo-pacifickém prostoru.

Proč tam byly dvě „neviditelné“ stíhačky

Označení „neviditelná“ je novinářská zkratka. Chengdu J-20 je stealth letoun, tedy stroj s výrazně sníženou radarovou odrazivostí, nikoli doslova neviditelný. Sama čínská státní televize u J-20 používá výraz „stealth“ (隐身) a popisuje ji jako těžkou jednomístnou víceúčelovou stíhačku s důrazem na přesný úder, situační povědomí a manévrovatelnost.

Přímé oficiální vysvětlení, proč sestavu doprovázely právě dvě J-20, se nám nepodařilo dohledat. Logika je ale čitelná: stealth stíhačka poskytuje nosiči průnikovou ochranu proti nepřátelským stíhačům, včasné odhalení hrozeb díky vlastním senzorům a vizuálně demonstruje síťové propojení mezi strategickým bombardérem a doprovodem páté generace. Peking tím ukazuje, že H-6N nepočítá s průletem nepřátelským prostorem sám.

Srovnání s americkými protějšky pomáhá zasadit J-20 do kontextu. Americký F-22 Raptor je stealth stíhačka s důrazem na vzdušnou nadvládu a schopností supercruise, nadzvukového letu bez přídavného spalování. F-35A Lightning II je víceúčelový stealth letoun postavený kolem senzorové fúze. J-20 se rolí blíží spíše F-22 velikostí a ambicí v boji vzduch-vzduch, ale čínské vymezení ji posouvá i do víceúčelového rámce. Přesná technologická parita s americkými stroji z otevřených dat doložit nejde; nezávisle ověřená data o radarové signatuře, motorech a avionice J-20 veřejně chybějí.

Čínská triáda: z teorie do praxe

Jaderná triáda znamená schopnost odpálit jaderné zbraně ze tří nezávislých platforem: z pevniny, z ponorek a ze vzduchu. Smysl je prostý: protivník nemůže jedním úderem vyřadit všechny tři složky najednou, čímž se garantuje schopnost odvetného úderu.

Čína svou triádu budovala postupně. Pozemní složka dnes zahrnuje podle Pentagonu přibližně 400 mezikontinentálních balistických raket. Námořní složka stojí na šesti raketových ponorkách třídy Jin vyzbrojených střelami JL-2 a JL-3. Vzdušná složka, historicky nejslabší článek, je nyní reprezentována právě H-6N s Jinglei-1. Analytická společnost Janes vyhodnotila přehlídku ze září 2025 jako první veřejnou demonstraci kompletní čínské triády.

Srpnové záběry jdou o krok dál. Nepředstavují statický exponát na přehlídkovém voze, ale letovou formaci, která naznačuje operační připravenost. Vzkaz Pekingu není „máme něco tajného“, ale „máme dost sebevědomí to ukázat jako součást hotové odstrašující architektury“.

Jak si H-6N stojí vedle B-52 a Tu-160

H-6N není čínský B-52 ani čínský Tu-160. Americký B-52H Stratofortress je klasický těžký strategický bombardér s nosností přes 31 700 kilogramů, doletem kolem 14 000 kilometrů a schopností nést širokou paletu jaderné i konvenční výzbroje. Ruský Tu-160 Blackjack je nadzvukový nosič střel s plochou dráhou letu typu Ch-55 (dolet střely přibližně 2 500 km), který operuje jako platforma pro větší počet jaderných střel.

H-6N je proti oběma menší a koncepčně odlišný. Jeho hodnota nespočívá v množství nesené munice ani v surové nosnosti, ale ve specifické roli nosiče jedné vysoce cenné balistické zbraně. Balistická dráha Jinglei-1 je přitom pro protivníka obtížněji zachytitelná než střela s plochou dráhou letu: letí rychleji a ve vyšší výšce, což klade větší nároky na protiraketovou obranu.

Co to znamená pro NATO a Česko

NATO oficiálně konstatuje, že Čína rychle rozšiřuje jaderný arzenál a vyvíjí stále sofistikovanější nosiče bez odpovídající transparentnosti. Skupina pro jaderné plánování Aliance v červnu 2026 znovu zdůraznila, že strategické jaderné síly NATO zůstávají nejvyšší zárukou bezpečnosti spojenců. Generální tajemník Mark Rutte už v dubnu 2025 řekl, že vůči Číně „nelze být naivní“.

Pro Česko je bezprostřední dopad minimální. Obranná strategie ČR z roku 2023 konstatuje, že riziko přímého vojenského ohrožení zůstává nízké a obrana stojí na vlastních schopnostech a členství v NATO a EU. Nepřímý dopad ale existuje: posílená čínská triáda zvyšuje složitost aliančního plánování, nutí k těsnější koordinaci s indo-pacifickými partnery a komplikuje rozdělení americké pozornosti mezi Evropu a Pacifik.

Čína neukázala zbraň budoucnosti. Ukázala, že budoucnost, před kterou Pentagon varoval v tabulkách a grafech, už létá ve formaci.

Článek Čína poprvé ukázala novou hrozvu, bombardér H-6N s jadernou střelou pod trupem. Doprovázely ho dvě neviditelné stíhačky J-20 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ivy Mike versus Slojka: síla proti praktičnosti

Rozdíl mezi oběma testy nejlépe ilustruje jednoduchá tabulka:

Americká strana měla pokročilejší fyzikální princip. Dvoustupňová architektura Teller–Ulam, kde primární štěpná nálož stlačí sekundární fúzní stupeň rentgenovým zářením, byla geniální a otevírala cestu k prakticky libovolnému výkonu. Jenže v létě 1953 existovala jen jako obří experiment na atolu Eniwetok. Podle odtajněných amerických dokumentů, které popisuje oficiální historie americké Komise pro atomovou energii, USA na podzim 1953 stále řešily, jak vůbec zajistit nouzovou termonukleární schopnost. V krajním případě by se musely vracet k objemné zbraňové verzi Mike s kryogenním vybavením.

Sověti zvolili jinou cestu. Méně elegantní, méně škálovatelnou, ale rychlejší.

Co přesně bylo na Slojce revoluční

Sovětští fyzikové kolem Andreje Sacharova a Vitalije Ginzburga vsadili na kompromis. Místo dvoustupňové architektury navrhli jednostupňovou vrstvenou konstrukci, kde se střídaly vrstvy štěpného a termonukleárního materiálu. Podle odborné rekonstrukce publikované v Physics Today pocházelo z celkového výtěžku přibližně 15 až 20 procent přímo z fúze, zbytek ze štěpení a štěpení vyvolaného rychlými neutrony z fúzní reakce.

Nebyla to tedy „čistá“ vodíková bomba v dnešním slova smyslu. Ale byla to termonukleární nálož, která se vešla do rozměrů reálné letecké pumy. Pět let výpočtů, řešení problémů s materiály a stlačením, a výsledek, který americké plánovače zasáhl tam, kde to bolelo nejvíc: v otázce praktičnosti.

Americká reakce byla okamžitá a nervózní. Test, který Západ označil kódovým jménem Joe-4, dramaticky zvýšil význam programu mezikontinentálních balistických střel. Logika byla prostá: pokud Sověti dokážou termonukleární nálož zmenšit natolik, aby se vešla do bombardéru, dokážou ji časem zmenšit i pro hlavici rakety. A raketu nezachytíte tak snadno jako bombardér.

Kde končí fakt a začíná propaganda

Tady je nutné být důrazný. Sovětský, a dnes ruský, výklad rád prezentuje RDS-6s jako důkaz, že Moskva předběhla Washington ve všem. To je zkreslení.

Slojka byla slepá větev. Už na počátku roku 1954 sovětští fyzikové dospěli k závěru, že její výkon nelze výrazně zvyšovat. Vrstvená konstrukce neumožňovala škálování do megatunových výkonů, které studená válka vyžadovala. Sověti proto přešli k takzvané „Ideji 3″, tedy ke stlačení sekundárního stupně zářením z primární nálože. Jinými slovy: k témuž principu Teller–Ulam, který Američané použili už u Ivy Mike.

První skutečná sovětská dvoustupňová termonukleární nálož, RDS-37, byla odpálena 22. listopadu 1955. A co je podstatné: samy ruské institucionální materiály, včetně zdrojů z okruhu Rosatomu, označují právě RDS-37 jako „principiálně nový“ dvoustupňový termonukleární náboj. Nikoli Slojku. Takže když dnes někdo tvrdí, že Sovětský svaz měl plnohodnotnou vodíkovou bombu už v roce 1953, rozporuje tím i ruské vlastní odborné zdroje.

Američané mezitím nezaháleli. Operace Castle v březnu 1954 přinesla test Bravo, první americkou termonukleární nálož v podobě dopravitelné letadlem. Výtěžek 15 megatun, tedy téměř čtyřicetinásobek Slojky. Od té chvíle USA převzaly vedení zpět a už ho nepustily.

Dopad na Evropu a Československo

Sovětský termonukleární test z roku 1953 nezměnil rovnováhu sil početně, k tomu chyběly nosiče i sériová výroba. Změnil ji psychologicky a doktrinálně. NATO přidělilo americké jaderné zbraně Alianci už v červenci 1953, první taktické jaderné hlavice dorazily do Evropy v září 1954. Evropa se začala stávat potenciálním jaderným bojištěm.

Pro tehdejší Československo to neznamenalo větší bezpečí pod sovětským deštníkem. Znamenalo to hlubší vtažení do logiky vzájemně zaručeného zničení, kde se střední Evropa ocitla přesně uprostřed. Jak později popsal belgický politik Paul-Henri Spaak v memorandu pro americkou administrativu, sovětská jaderná schopnost vedla Evropu k rostoucí závislosti na jaderném odstrašení, a zároveň k rostoucímu strachu z něj.

Dědictví tohoto závodu žije dodnes. Prohlášení NATO Nuclear Planning Group z června 2026 znovu zdůrazňuje modernizaci jaderného odstrašení. SIPRI ve své ročence pro rok 2026 upozorňuje na zvýšená eskalační rizika a na budování ruské infrastruktury pro dvouúčelové střely v Bělorusku. Český prezident Petr Pavel v květnu 2026 zopakoval, že Rusko patří k nejvýznamnějším hrozbám pro Evropu.

Poučení, které platí i dnes

Příběh RDS-6s nabízí metodické poučení pro každého, kdo dnes sleduje zprávy o nových ruských „superzbraních“. Nestačí slyšet, že něco bylo otestováno. Je nutné oddělit test od fyzikálního principu, princip od dopravitelnosti, dopravitelnost od sériové výroby, a celé to oddělit od propagandy. Sověti v roce 1953 skutečně předvedli něco, co Američané v tu chvíli neměli. Ale udělat z toho příběh o celkové sovětské převaze je přesně ten druh přifukování, který provází ruskou jadernou rétoriku dodnes.

Rok 1953 byl zlomový nikoli proto, že by Sověti vyhráli jaderný závod. Byl zlomový proto, že ukázal: závod nemá cílovou pásku, a praktičnost může být nebezpečnější než hrubá síla.

Článek 1953 byl zlomový rok. Sověti otestovali revoluční vodíkovou bombu a zahanbili Američany, kteří nezvládli totéž se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně propagandistický web navrhuje

Redakční text webu Reporter (konkrétní autor není v dostupné verzi článku podepsán) líčí dva scénáře. První počítá s úderem na všechny mostní přechody přes Dněpr pomocí „relativně malovýkonných“ taktických jaderných hlavic o síle 10 až 50 kilotun. Cílem by bylo fyzicky odříznout levý břeh od pravého, přerušit zásobovací tepny ukrajinských sil a během jednoho až dvou měsíců je donutit ke kolapsu.

Druhý scénář je ještě odvážnější: vzdušný jaderný výbuch nad hypotetickými zahraničními vojsky, které by vstoupily na západní Ukrajinu. Jako možné cíle text jmenuje železniční uzly na Volyni, v Karpatech a výcvikový polygon Javoriv nedaleko polských hranic. Síla hlavic v tomto případě: 10 až 30 kilotun.

Pro srovnání: bomba svržená na Hirošimu měla asi 15 kilotun, ta na Nagasaki přibližně 21 kilotun. Horní hranice prvního scénáře tedy odpovídá více než dvojnásobku Nagasaki.

Formulace „stačí povel“ v logice textu neznamená jen jaderný rozkaz. Autor tvrdí, že Rusko už disponuje prostředky a chybí pouze politické rozhodnutí. Podle platné ruské jaderné doktríny z listopadu 2024 je tím, kdo takové rozhodnutí činí, výhradně prezident Ruské federace.

Propaganda, nebo reálná hrozba?

Zásadní je oddělit tři vrstvy, které se v podobných textech snadno slévají.

Vrstva první: ověřená fakta. Ve dnech 18. až 21. května 2026 skutečně proběhla společná rusko-běloruská cvičení, při nichž byla podle Reuters jaderná munice doručena do polních zařízení v Bělorusku. Minsk hostí ruské taktické jaderné zbraně od roku 2023 a Moskva si ponechává kontrolu nad jejich použitím. Analytik Pavel Podvig nicméně upozorňuje, že přesný počet trvale uložených hlavic zůstává nezávisle neověřený.

Vrstva druhá: doktrinální rámec. Ruská jaderná doktrína z listopadu 2024 rozšířila a zamlžila podmínky pro použití jaderných zbraní. Nově zahrnuje i agresi proti Bělorusku jako členu Svazového státu, pokud by šlo o „vážnou hrozbu“ pro suverenitu či územní celistvost. Britská parlamentní analýza to čte jako záměrné snížení a znepřehlednění prahu použití.

Vrstva třetí: čistá spekulace. Samotný scénář z topcor.ru. Nejde o oficiální plán Kremlu, ale o redakční text webu, který lotyšský regulátor v říjnu 2024 zablokoval s odůvodněním, že šíří zkreslené a nepravdivé informace a narativy ruské válečné propagandy. Tvrzení o „nevyhnutelné porážce“ a sebejistá předpověď chování NATO, Číny či Indie patří do této vrstvy.

Nosiče: Iskander-M a Kinžal

Propagandistický text jako nosiče jmenuje dva systémy, které Rusko skutečně provozuje a které jsou schopné nést jadernou hlavici.

Západním protějškem Iskanderu bývá označován americký systém ATACMS s doletem kolem 300 km, který však nemá jadernou variantu. Kinžal nemá v arzenálu NATO přímý ekvivalent; svou hypersonickou rychlostí a kombinací vzdušného startu s balistickou dráhou představuje specifickou kategorii.

Důležité upozornění: konkrétní výtěžnost jaderných hlavic pro tyto nosiče není z otevřených nezávislých zdrojů potvrzena. Hodnoty 10–50 kilotun a 10–30 kilotun pocházejí výhradně z propagandistického textu.

Co by jaderný úder skutečně znamenal

I kdyby někdo v Kremlu uvažoval v intencích tohoto scénáře, samotný zdrojový text musí přiznat cenu, kterou by Rusko zaplatilo. A ta je zdrcující.

Mosty přes Dněpr stojí ve velkých městech: Kyjevě, Záporoží, Dněpru, Chersonu. Jaderný výbuch v hustě obydleném prostoru by znamenal tlakovou vlnu, tepelné záření, akutní ozáření a dlouhodobou kontaminaci. Podle amerického CDC se radioaktivní spad šíří větrem na velké vzdálenosti a zasahuje zásoby vody i potravinové řetězce. Zpráva IAEA k dněperské soustavě ukazuje, že kontaminace se po řece posouvá k Černému moři v horizontu tří až deseti měsíců.

Pro Česko a střední Evropu by přímý ničivý účinek nehrozil, ale atmosférický přenos radionuklidů ano, záleží na směru větru. Mezinárodní monitorovací síť CTBTO umí jaderný výbuch spolehlivě detekovat, zabránit mu v reálném čase ale nedokáže. Skokové zvýšení alianční pohotovosti, nová uprchlická vlna, hospodářský šok a prudké zhoršení bezpečnostního prostředí na východním křídle NATO, to vše by následovalo okamžitě.

NATO záměrně nespecifikuje přesnou podobu odpovědi na ruské jaderné použití, ale opakovaně hovoří o „závažných důsledcích“. Americká zpravodajská komunita ve svém hodnocení hrozeb pro rok 2026 výslovně uvádí, že ruské jaderné výhrůžky a bojové nasazení dvojúčelových raketových systémů na Ukrajině zvyšují riziko rozšíření regionálního konfliktu.

Proč by prohrál celý svět

Nejpřekvapivější pasáží propagandistického textu je ta, kde si sám autor připouští geopolitickou cenu jaderného úderu. Indie už v roce 2022 oficiálně sdělila Moskvě, že „jaderná možnost“ nemá být použita žádnou stranou. Čína veřejně zdůrazňuje zásadu nepoužití jaderných zbraní jako první a nepoužití proti nejaderným státům, tedy i Ukrajině. Jaderný úder by Rusko připravil o poslední zbytky politického krytí mimo západní svět.

Válka na Ukrajině trvá už více než čtyři roky. Během té doby Moskva jadernou rétoriku používá jako nástroj nátlaku systematicky, od prvních týdnů invaze po aktualizaci doktríny a společná cvičení s Běloruskem. Západní analytici to čtou primárně jako zastrašování, nikoli jako přípravu reálného úderu. Ale právě proto je důležité rozumět tomu, co podobné texty říkají, a co zamlčují.

Jaderná zbraň není chirurgický nástroj. Je to prostředek, který kontaminuje půdu, vodu a vzduch na desetiletí, zabíjí bez rozlišení civilistů a vojáků a spouští eskalační spirálu, jejíž konec nikdo nedokáže předpovědět. Ani autor na topcor.ru to nedokázal popřít. A to je možná ta nejdůležitější informace z celého jeho textu.

Článek „Stačí povel a dojde k nevyhnutelné porážce Ukrajiny.“ Rusové mají scénář jaderného úderu na Ukrajinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je „Mrtvá ruka“ a proč nejde o hollywoodský automat

Západní popkultura si pod pojmem Dead Hand představuje plně automatický stroj soudného dne, počítač, který po smrti posledního generála sám odpálí všechny rakety. Skutečnost je jiná, ale o nic méně děsivá. Systém, který Sovětský svaz skutečně nasadil na začátku roku 1985, se jmenuje Perimeter a je poloautomatický. Podle odborné studie Army University Press funguje ve třech krocích:

• Předchozí aktivace. Nejvyšší vedení musí systém uvést do zvláštní pohotovosti ještě předtím, než dojde k útoku. Bez tohoto kroku se nic nespustí.
• Detekce a ztráta spojení. Senzory monitorují seismické, radiační a elektromagnetické známky jaderného úderu. Současně systém sleduje, zda existuje funkční komunikace s velitelským řetězcem. Pokud obojí (důkazy o útoku i ztráta spojení) splní předem stanovená kritéria, přechází se k dalšímu kroku.
• Lidské rozhodnutí v bunkru. Malý počet důstojníků v hluboce chráněném velitelském stanovišti má finální slovo. Pokud potvrdí, odpálí takzvané povelové rakety, speciální nosiče, které během letu rozešlou startovací kódy přeživším strategickým raketám v silech, na mobilních odpalovacích rampách i na ponorkách.

Klíčový rozdíl oproti mýtu je tedy v tom, že člověk v procesu zůstává. Ale je to člověk, který ví, že jeho země právě přijala jaderný úder a že vedení je mrtvé. Jeho motivace k odvetě je v tu chvíli prakticky absolutní.

Proč dekapitační úder nefunguje proti jaderné mocnosti

Logika „sťatí hlavy“, tedy rychlé vyřazení politického a vojenského vedení protivníka, má v konvenční válce svou historii. Proti státu s tisíci jaderných hlavic a záložním systémem odplaty je ale strategickou sebevraždou. Perimeter existuje právě proto, aby tuto logiku znehodnotil. I kdyby první úder zlikvidoval Putina, generální štáb i standardní komunikační uzly, systém je navržen tak, aby odpověď přišla.

Praktický důsledek aktivace by nebyl „konec světa“ v doslovném smyslu vymazání každého města na planetě. Šlo by o masivní odvetný úder proti předem určeným cílům, politickým, vojenským a infrastrukturním uzlům v USA a v evropské části NATO. Mezi nejpravděpodobnější prioritní cíle v Evropě patří podle veřejně dostupných údajů státy s americkými jadernými pumami B61 (Belgie, Německo, Itálie, Nizozemsko) a země s klíčovou protiraketovou a východoflanční infrastrukturou, tedy Polsko a Rumunsko. Česká republika není veřejně identifikována jako přímý cíl Perimeteru, ale členství v NATO, geografická poloha uprostřed Evropy a sekundární účinky masivní jaderné výměny by ji zasáhly tak jako tak.

Analytici Sejong Institute to shrnují jednoznačně: veřejné zmiňování dekapitačních operací proti jaderně vyzbrojenému státu je mimořádně nebezpečné, protože protivníkovi dává důvod přesunout prst blíž ke spouštěči.

Severní Korea si bere z Moskvy příklad

Rusko není jedinou zemí, která počítá se záložní odvetou po ztrátě vedení. 8. září 2022 přijala Severní Korea zákon o jaderných silách, který obsahuje pozoruhodnou pasáž: pokud bude systém velení a řízení jaderných sil ohrožen útokem nepřítele, jaderný úder bude spuštěn „automaticky a okamžitě“ podle předem rozhodnutého operačního plánu. Není veřejně potvrzeno, že Pchjongjang disponuje technickým ekvivalentem Perimeteru, chybí mu rozsáhlá síť senzorů i povelových raket. Samotný zákonný rámec ale vysílá jasný signál: i relativně malá jaderná mocnost s odhadovanými několika desítkami hlavic se snaží garantovat odvetu za každých okolností.

V roce 2026 šla KLDR ještě dál. Podle agentury Yonhap revidovaná ústava nově zakotvuje právní status jaderného státu a výslovně definuje velitelskou pravomoc nad jadernými silami. Americký náměstek ministra obrany Elbridge Colby už v dubnu 2024 varoval, že velký útok na severokorejské vedení nelze plánovat jako „čisté“ vyřazení režimu, protože může spustit neomezenou jadernou odvetu.

Rozpad kontroly zbrojení zvyšuje riziko

Debata o Perimeteru neprobíhá ve vakuu. V únoru 2026 vypršela platnost smlouvy New START, posledního bilaterálního rámce, který omezoval počty amerických a ruských strategických nosičů a umožňoval vzájemné inspekce. SIPRI ve své ročence za rok 2026 výslovně hovoří o rostoucích rizicích eskalace, pokračující modernizaci arzenálů na obou stranách a erozi architektury kontroly jaderných zbraní.

V takovém prostředí stačí k nebezpečné spirále překvapivě málo. Medveděvův příspěvek na sociální síti. Přesun ponorek. Další prohlášení. NATO veřejně staví svou strategii na kombinaci jaderných, konvenčních a protiraketových kapacit, nikoli na pokusu o „rychlé useknutí hlavy“ protivníka. A právě to je jediný přístup, který dává smysl v době, kdy záložní systémy odplaty existují, nikdy nebyly zrušeny a jejich operátoři sedí v bunkrech hluboko pod zemí.

Co to znamená pro Česko

Česká republika nemá na svém území americké jaderné zbraně ani protiraketové základny typu Aegis Ashore. Veřejně dostupné krizové postupy se soustředí na civilní ochranu, tedy informování obyvatelstva, ukrytí, jodovou profylaxi a případnou evakuaci. Speciální „plán proti Perimeteru“ veřejně neexistuje a bylo by naivní ho očekávat. Reálná obrana spočívá v něčem jiném: v odstrašení, které útok učiní pro protivníka nepřijatelně nákladným, a v odolnosti, která zajistí, že společnost dokáže fungovat i pod extrémním tlakem.

Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, ukázala, že Rusko je ochotné sahat k rétorice jaderného zastrašování opakovaně a bez zábran. Perimeter je v tomto kontextu víc než technický systém, je to politický argument. Argument, který říká: i kdybychom padli, vezmeme vás s sebou. A právě proto je jakákoli úvaha o likvidaci ruského vedení jako cestě k míru nejen strategicky chybná, ale potenciálně civilizačně sebevražedná.

Článek Zabít Putina a ruské generály by byla obrovská chyba. „Mrtvá ruka“ by hned poté zničila západní svět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hadès: ultimátní varování na kolech

Raketa Hadès vznikla jako nástupce staršího systému Pluton a poprvé byla testována v roce 1988. Šlo o silničně mobilní balistickou střelu na tuhé palivo s dosahem 480 kilometrů, schopnou nést jednu jadernou hlavici o síle 80 kilotun. Pro srovnání, bomba svržená na Hirošimu měla sílu přibližně 15 kilotun.

Prezident Mitterrand ji v říjnu 1988 popsal jako prostředek „ultimátního a jediného varování“ proti přísně vojenským cílům. Nebyla to běžná bitevní zbraň. Byl to politický signál: pokud agresor nepřestane, přijde plná jaderná eskalace. Právě proto Hadès „mluví za vše“ o tvrdosti francouzské studenoválečné logiky, spojoval krátký reakční čas, mobilitu a jadernou roli do jednoho systému, který měl protivníka zastavit na samém prahu katastrofy.

Dosah Hadès přitom nebyl akademický. Již SIPRI v ročence z roku 1988 uvádělo, že střela mohla zasáhnout NDR i východní Československo. Mitterrand to v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung v roce 1991 potvrdil slovy, že dosah sahá „až do Československa a Polska“. Pro Moskvu to znamenalo, že sovětské síly v předsunutých pozicích v Evropě nejsou mimo francouzský jaderný dosah.

Proč Hadès skončil dřív, než začal

Konec studené války připravil Hadès o smysl rychleji, než se stačil dostat do plného operačního nasazení. Z původně plánovaných 120 kusů jich bylo vyrobeno pouhých 30 a systém byl uložen „pod kokony“, v záloze, nikoli v bojové pohotovosti.

Rozhodující slovo pronesl prezident Chirac 22. února 1996. V televizním vystoupení prohlásil, že Hadès ztratil „reálné opodstatnění“ a že dvě zbývající složky, námořní a letecká, pro bezpečnost Francie plně postačují. Zmínil i obavy Německa, pro které byl systém s dosahem přes německý prostor politicky problematický. Mise Hadès skončily k 30. březnu 1996, demontáž začala hned následující den. Do roku 1997 byl systém kompletně zlikvidován.

Když Hadès srovnáme s dnešním ruským operačně-taktickým standardem, systémem Iskander-M, vidíme zajímavý kontrast. Iskander-M má podle CSIS dosah do 500 kilometrů a nese bojovou část o hmotnosti 480 až 700 kilogramů; je přitom schopný nést jak jadernou, tak konvenční hlavici, tedy využitelný i čistě konvenčně v reálném boji. Hadès byl naproti tomu čistě jaderný politický nástroj, ne zbraň pro vedení kampaně, ale signál k jejímu ukončení.

M51: tichý strážce pod hladinou

Skutečným pilířem francouzského jaderného odstrašení je dnes ponorková balistická raketa M51. Nese ji čtveřice ponorek třídy Le Triomphant, z nichž minimálně jedna je neustále na hlídce v oceánu. Každá ponorka pojme 16 střel M51.

Parametry jsou v jiné lize než u Hadès:

• Dosah: řádově 10 000 kilometrů podle oficiálních francouzských materiálů
• Hlavice: vícenásobné (odborné odhady obvykle uvádějí 4–6 na střelu; přesný počet Francie nezveřejňuje)
• Pohon: třístupňový na tuhé palivo
• Verze: nejnovější M51.3 vstoupila do operační služby na podzim 2025

Ve srovnání s konkurencí obstojí M51 jako plnohodnotná strategická střela. Americký Trident II D5 má maximální dosah kolem 12 000 kilometrů a může nést až 8 hlavic. Ruská Bulava dosahuje přibližně 8 300 kilometrů s kapacitou až 10 hlavic MIRV. Francouzská M51 není „menší evropská hračka“, je to mezikontinentální zbraň srovnatelná s tím, co provozují supervelmoci.

Klíčový rozdíl oproti Hadès tkví ve schopnosti druhého úderu. Ponorka pod hladinou je prakticky nezasažitelná překvapivým prvním úderem. Hadès stál na silnici a byl zranitelný. M51 se skrývá v oceánu a čeká. Právě tato jistota odvetné schopnosti dělá z francouzského námořního odstrašení něco, s čím musí Moskva počítat bez ohledu na to, jak by vypadal první den konfliktu.

Macronovo „předsunuté odstrašení“ a evropský rozměr

Dne 2. března 2026 navštívil prezident Macron základnu Île Longue v Bretani, domovský přístav francouzských strategických ponorek, a pronesl projev, který posunul francouzskou doktrínu do nové fáze. Zavedl koncept „předsunutého odstrašení“ s evropským rozměrem.

Co to prakticky znamená? Spojenci se mohou účastnit francouzských jaderných cvičení. Francie může dočasně rozmístit prvky svých strategických sil na území spojenců. Konečné rozhodnutí o použití jaderných zbraní ale zůstává výhradně v Paříži, nesdílí se plánování, nesdílí se definice vitálních zájmů, nesdílí se červený knoflík. Společné francouzsko-německé prohlášení ze stejného dne zdůraznilo, že tento rámec má NATO doplňovat, nikoli nahrazovat.

Macron zároveň oznámil navýšení počtu francouzských jaderných hlavic a současně přestal zveřejňovat přesná čísla. Poslední široce citovaný odhad SIPRI k lednu 2026 uváděl 290 hlavic ve vojenském skladu a 280 rozmístěných. Rusko ve stejném přehledu figurovalo s 5 420 hlavicemi celkem. Francie s Ruskem nesoupeří objemem. Soupeří jistotou, že existuje.

Co to znamená pro Česko a střední Evropu

Francouzský jaderný arzenál nepředstavuje pro Českou republiku formální bezpečnostní garanci po vzoru amerického jaderného deštníku. Nikdo v Praze by neměl čekat, že Francie automaticky odpoví jaderným úderem na útok proti středoevropskému spojenci.

Praktický význam je jiný a subtilnější. Pro ruské strategické plánování znamená existence nezávislého francouzského jaderného centra rozhodnutí další proměnnou v rovnici, kterou nelze eliminovat. Válka na Ukrajině, trvající již více než čtyři roky, ukázala, že Moskva opakovaně sahá po jaderných hrozbách jako po nástroji zastrašování. Francouzská M51 je tichá odpověď: v Evropě nesedí jen Washington, ale i Paříž, a ta má vlastní ponorky, vlastní střely a vlastního prezidenta s vlastním kódem.

Za studené války mohl Hadès teoreticky zasáhnout území dnešní České republiky. Dnes M51 chrání prostor, ve kterém Česko žije. Ne jako garance, ale jako faktor, který zvyšuje cenu jakékoli agrese proti Evropě nad hranici, kterou si žádný racionální aktér nemůže dovolit zaplatit.

Článek Už velký SSSR se Francie bál, jaderná raketa Hadès mluví za vše. A M51 dnes připomíná Rusku, že není jedinou jadernou velmocí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Veterán se třemi jmény

S-200 existuje v několika variantách, které se liší dosahem, navedením i typem bojové části. Nejstarší verze Angara nesla střelu 5V21 s dosahem kolem 150–180 kilometrů. Následovala Vega a Vega M se střelou 5V28, které posunuly dosah na 200 až 250 kilometrů. Vrcholem řady je Dubna se střelou 5V28V, vylepšeným navedením, vyšší manévrovatelností a dosahem až 300 kilometrů.

Právě u Dubny a části rodiny Vega se uvádí takzvaná dvojí způsobilost: střela mohla nést buď konvenční tříštivotrhavou hlavici o hmotnosti zhruba 217 kilogramů, nebo jadernou bojovou část o síle 25 kilotun s povelovým odpalem. Exportní varianta S-200VE, prodávaná spojencům mimo Varšavskou smlouvu, naproti tomu jadernou schopnost neměla, dodávala se výhradně s konvenční hlavicí. Jadernou kapacitu tedy nelze automaticky připisovat každému S-200 na planetě, jak upozorňuje přehled CSIS Missile Threat.

Střela samotná měří přibližně 10,7 metru, váží kolem sedmi tun a na cíl letí rychlostí přesahující Mach 4 (přibližně 4 900 km/h). Systém je statický, odpaluje se ze země z pevných pozic, a jeho provozní cyklus je pomalý. Právě nehybnost a logistická náročnost ho odlišují od moderních mobilních kompletů.

Co znamená 25 kilotun

Síla 25 kilotun nemusí na první pohled říct mnoho, dokud ji nezasadíme do kontextu. Bomba Little Boy svržená na Hirošimu měla sílu přibližně 15 kilotun, Fat Man nad Nagasaki kolem 21 kilotun. Hlavice, kterou mohl S-200 teoreticky nést, tedy odpovídá zhruba 1,7násobku Hirošimy a přibližně o pětinu převyšuje Nagasaki.

Podle modelů amerického Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) by u detonace o síle 10 kilotun zóna těžkého zničení sahala přibližně do 0,8 kilometru od epicentra. Při přepočtu na 25 kilotun (kubickým škálováním, nikoli přesným vojenským modelem) vychází těžké zničení zhruba do 1,1 kilometru a střední poškození budov asi do 2,2 kilometru. Radioaktivní spad by se po větru šířil na desítky dalších kilometrů. V hustě osídlené oblasti by to znamenalo masové ztráty na životech, rozsáhlé požáry a dlouhodobé radiologické zamoření.

Dosah varianty Dubna činí až 300 kilometrů. Z vhodných pozic na severu, východě nebo jihu Ukrajiny by střela technicky dosáhla na okupovaný Krym i na část ruského pohraničí. Klíčové slovo je ovšem „technicky“, protože hlavice neexistuje.

Proč Ukrajina jadernou hlavici nemá a mít nebude

Po rozpadu Sovětského svazu zůstaly na ukrajinském území stovky jaderných hlavic, včetně strategických. Faktickou kontrolu nad nimi si ale udrželo Rusko. Ukrajina přijala závazky smlouvy START, vstoupila do Smlouvy o nešíření jaderných zbraní jako nejaderný stát a v rámci trilaterálního denuklearizačního procesu (podpořeného Budapešťským memorandem z roku 1994) předala veškeré jaderné zbraně Rusku. Poslední hlavice opustila ukrajinské území v červnu 1996, jak dokládají odtajněné dokumenty zveřejněné National Security Archive.

Americké ministerstvo obrany ve svém přehledu konstatuje, že Ukrajina dnes nemá jaderné zbraně ani jaderný program. Hlavice pro S-200 spadaly do stejného denuklearizačního procesu jako strategické rakety. Schopnost nosiče tedy stojí na technickém parametru, nikoli na reálné jaderné hrozbě. Kdyby Ukrajina takovou hlavici měla a rozhodla se ji použít, nešlo by o technický problém, šlo by o politické rozhodnutí překročit jaderný práh se strategickými, právními i aliančně-politickými důsledky daleko za rámec konvenční eskalace. Samotný nosič bez vůle k použití neznamená odstrašení.

Konvenční hrozba: improvizace na hraně životnosti

Bez jaderné hlavice zůstává S-200 konvenční zbraní s omezenou, ale nikoli zanedbatelnou bojovou hodnotou. Konvenční hlavice o hmotnosti 217 kilogramů letící rychlostí přes Mach 4 na vzdálenost stovek kilometrů dokáže ohrozit velké a méně obratné cíle, jako jsou strategické bombardéry, letouny včasné výstrahy typu A-50 nebo tankery.

Ukrajinské ministerstvo obrany přitom v roce 2013 systém vyřazovalo s odůvodněním, že je morálně zastaralý, má nízkou mobilitu, chybí náhradní díly a palivo střel obsahuje toxické látky. Že se S-200 ve válce znovu objevil, svědčí o tom, jak zoufale Kyjev potřebuje každý prostředek s dlouhým dosahem. Moderní systémy Patriot PAC-3, které používají princip přímého kinetického zásahu a řeší zcela jinou generaci hrozeb, jsou vzácné a Ukrajina o ně dlouhodobě žádá. Mobilnější S-300 s dosahem do 150 kilometrů plní univerzálnější roli, ale nedosáhne tak daleko.

Reaktivace S-200 je tedy současně zoufalství i promyšlená taktika. Systém je zaplacený, střely existují ve skladech a proti správnému cíli ve správný okamžik může fungovat. Podle přehledu CSIS ho k roku 2021 provozovalo nejméně dvanáct zemí světa, a Rusko samo v roce 2016 opravovalo syrské S-200, aby zahuštilo tamní protivzdušnou obranu.

Československá stopa a riziko za hranicí

Pro S-200 nemusíme chodit daleko. Československo systém v osmdesátých letech zařadilo do protivzdušné obrany státu na dvou utajovaných základnách, u Dobříše a u Rapotic, určených ke strategické obraně Prahy a Brna, jak dokumentuje brožura Vojenského historického ústavu. Po rozdělení federace byly střely z výzbroje Armády České republiky postupně vyřazeny.

Při maximálním dosahu 300 kilometrů by S-200 odpálený z ukrajinského území teoreticky mohl ohrozit vzdušný prostor bezprostředně za hranicí, tedy části Polska, Slovenska, Maďarska či Rumunska. Český vzdušný prostor do této obálky přímo nespadá, ale riziko zbloudilé střely není akademické: v roce 2001 ukrajinský S-200 při cvičení chybně zasáhl civilní letoun Tu-154 nad Černým mořem, přičemž střela letěla ještě zhruba 240 kilometrů za hranici zamýšlené zóny.

S-200 tak zůstává paradoxem studené války: zbraň navržená pro jaderný scénář, která přežila svou dobu a ve válce 21. století slouží jako konvenční improvizace. Nosič existuje, hlavice nikoli. A právě v té mezeře leží celý příběh ukrajinské denuklearizace i její dnešní cena.

Článek S-200: sovětský veterán ze 60. let stále slouží. Rusům by doručil i jadernou hlavici o síle 25 kilotun se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketa, která není jedna hlavice

Označení M51 patří francouzské podmořsky odpalované balistické střele třídy SLBM. Třístupňová konstrukce na tuhé pohonné látky, délka kolem 12 až 13 metrů, hmotnost přes 50 tun. Veřejné odhady, které uvádí například CSIS Missile Threat, hovoří o doletu kolem 8 000 kilometrů u základní verze M51.1 a o více než 9 000 kilometrech u M51.2 v závislosti na nesené zátěži.

Klíčové ale není ani tak číslo doletu, jako to, co raketa nese. Nejde o jedinou hlavici. M51 je vybavena technologií MIRV, tedy několika samostatně naváděnými návratovými tělesy, z nichž každé míří na jiný cíl. Veřejné zdroje se shodují na rozmezí čtyř až šesti hlavic, přesný počet i výkon Francie oficiálně nezveřejňuje. Odhady výnosu se pohybují kolem 100 až 150 kilotun na hlavici podle verze a zdroje.

Právě proto může jediná M51 rozdělit svůj úder mezi Moskvu a Petrohrad, nebo přesněji mezi vybraná centra politické moci, vojenského velení a kritické infrastruktury v obou metropolích. Není to jedna exploze přes dvě města. Je to několik nezávisle cílených jaderných náloží vypuštěných z jednoho nosiče.

Ponorka, která zmizí

Síla M51 nestojí jen na technických parametrech střely. Stojí na tom, odkud startuje. Nosičem jsou strategické jaderné ponorky třídy Le Triomphant, čtyři lodě, které tvoří páteř francouzské oceánské strategické síly známé pod zkratkou FOST. Každá ponese šestnáct raket M51.

Podle Fondation pour la Recherche Stratégique funguje systém tak, že tři ponorky bývají v operačním cyklu a jedna prochází generální údržbou. Nejméně jedna loď je nepřetržitě na hlídce; patrola trvá přibližně 70 dní, každá ponorka má dvě střídající se posádky. Po vyplutí z přístavu Île Longue v Brestu ponorka mizí, jak to Macron popsal, „v absolutní diskrétnosti“.

A právě tady začíná problém pro Moskvu. Raketa v silu má známé souřadnice. Dá se na ni mířit, dá se plánovat její zničení v prvním úderu. Ponorka v hloubce oceánu souřadnice nemá. Rusko neví, kde je. Neví to nikdo kromě francouzského námořnictva a prezidenta republiky. Poloha hlídkující SSBN není veřejně známá, a přesně to je smysl celého systému. Dokud je alespoň jedna loď na moři, Francie si zachovává schopnost druhého úderu: schopnost přežít nepřátelský první úder a přesto zasadit ničivou odvetu.

Proč Kreml nemůže Paříž ignorovat

Rusko disponuje podle SIPRI zdaleka největším jaderným arzenálem na světě. Francie má zhruba 290 hlavic, zlomek ruských tisíců. Jenže odstrašení není soutěž v počtech. Je to matematika jistoty: stačí, aby protivník věděl, že i po svém nejlepším možném prvním úderu nedokáže zabránit odvetě, která mu způsobí nepřijatelné škody.

Francouzská doktrína přesně na tomto principu stojí od dob Charlese de Gaulla. V roce 1966 de Gaulle vyvedl Francii z integrované vojenské struktury NATO, protože odmítal podřídit francouzské jaderné rozhodování cizí kontrole. Každý následující prezident tuto linii potvrdil. Paříž se dodnes neúčastní aliančního jaderného plánování v rámci Nuclear Planning Group. Francouzský prezident rozhoduje sám.

Pro ruský strategický kalkul to znamená komplikaci, kterou nelze obejít. Kreml nemusí počítat jen s Washingtonem a jeho aliančním jaderným deštníkem. Musí počítat i s autonomním rozhodovacím centrem v Paříži, které funguje podle vlastních pravidel, vlastního vyhodnocení hrozby a vlastního prahu použití. NATO samo ve svých dokumentech zdůrazňuje, že právě existence více nezávislých jaderných center (amerického, britského a francouzského) komplikuje protivníkovi jakýkoli pokus o racionální kalkulaci odzbrojujícího úderu.

M51 ve světovém srovnání

Francouzská M51 není ani největší, ani nejmenší podmořská balistická střela na světě. Stojí mezi americkým Tridentem II D5 a ruskou Bulavou.

• Trident II D5 (USA): délka 13,41 m, hmotnost 58,5 t, oficiální dolet přes 7 360 km, v provozu od roku 1990. Měřítko spolehlivosti: desítky úspěšných testů.
• M51 (Francie): délka cca 13 m, hmotnost cca 53 t, odhadovaný dolet 8 000–9 000+ km, 4–6 hlavic MIRV. V provozu od roku 2010.
• Bulava RSM-56 (Rusko): délka 12,1 m, hmotnost 36,8 t, dolet asi 8 300 km, až 10 hlavic MIRV podle otevřených odhadů. Lehčí, papírově více hlavic, ale historie testů provázená opakovanými selháními.

Oproti své předchůdkyni M45, která měla dolet přes 4 000 kilometrů a byla vyřazena do konce roku 2016, představuje M51 zásadní kvalitativní skok, nejen v doletu, ale i v přesnosti, autonomní korekci za letu a průnikových prostředcích včetně klamných cílů.

Prorazí M51 obranu Moskvy?

Moskvu chrání systém A-135 (s plánovaným nástupcem A-235), jediný ruský protiraketový komplex specializovaný na obranu proti balistickým střelám mezikontinentálního doletu. Podle studie Atlantic Council je ale jeho kapacita omezená a historická hodnocení naznačují, že dokáže zachytit jen velmi malý počet moderních střel s hlavicemi MIRV.

Francie na to reaguje konstrukčně. Macron v březnu 2026 výslovně zmínil, že nová oceánská hlavice nasazená na M51.3, verzi, která je podle jeho slov na ponorkách „už několik měsíců“, je optimalizovaná k pronikání „všemi obranami“. Odborná literatura potvrzuje, že M51 nese klamné cíle a průnikové prostředky navržené právě proti předvídatelné protiraketové obraně.

Stoprocentní průnik veřejně garantovat nelze. Ale logika je prostá: několik samostatně naváděných hlavic doplněných klamnými cíli z jediné rakety je přesně typ hrozby, který omezenou obranu dokáže zahltit. A na jedné ponorce takových raket není jedna, je jich šestnáct.

Pro Českou republiku francouzský arzenál neznamená přímou bezpečnostní garanci srovnatelnou s americkým rozšířeným odstrašením v rámci NATO. Macron sice nabídl spojencům koncept „pokročilého odstrašení“, ale výslovně odmítl sdílet finální jaderné rozhodnutí. Pro střední Evropu je to nicméně další vrstva nejistoty, kterou musí Kreml ve svých kalkulacích zohlednit, a právě nejistota je v jaderné strategii ta nejúčinnější zbraň.

Článek Rusko se bojí „smazání“, protože nikdy neví, kde je. Jedna francouzská raketa M51 zdevastuje Moskvu i Petrohrad se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Záblesk v pustině oceánu

Satelity řady Vela byly navrženy s jediným úkolem: hlídat, zda někde na planetě nedochází k atmosférickým jaderným zkouškám, zakázaným smlouvou z roku 1963. Jejich senzory, takzvané bhangmetry, měřily světelné pulsy a hledaly specifický vzorec dvou po sobě jdoucích záblesků, který je pro jadernou detonaci charakteristický. Zorné pole družice Vela 6911 pokrývalo kruh o průměru zhruba 4 800 kilometrů, tedy obrovský kus jižní polokoule včetně cípu Afriky a části Antarktidy.

Signál zachycený oné zářijové noci směřoval do jednoho z nejodlehlejších koutů planety, do prostoru mezi ostrovy Prince Edward a Marion, jihoafrickými teritorii ležícími hluboko v jižním Indickém oceánu, daleko od běžných lodních i leteckých tras. Odhadovaný výnos exploze činil pouhých 1,5 až 2 kilotun, tedy zlomek hirošimské bomby. Malý výbuch, odlehlé místo, žádný přiznaný autor. Ideální podmínky pro tajný test.

Uvnitř věděli víc, než říkali

Už deset dní po záblesku, tedy 10. října 1979, trojice vědců pracujících pod patronací CIA dospěla k závěru, že signály jsou „konzistentní s detekcí jaderného výbuchu v atmosféře“. Interní hodnocení amerického ministerstva obrany, známé jako Safeguards-D, šlo ještě dál a přisoudilo události pravděpodobnost přes 90 %, že šlo o skutečný jaderný test. Zpravodajská komunita (CIA, DIA i laboratoře ministerstva energetiky) se přikláněla ke stejnému závěru.

Jenže Bílý dům potřeboval jiný příběh. Carterova administrativa svolala takzvaný Ruinův panel, skupinu externích vědců, kteří v červnu 1980 předložili verdikt: signál „pravděpodobně nepochází z jaderného výbuchu“. Jak ale vyplývá z memoranda Franka Presse, samotný panel přiznal, že DIA, CIA a jaderné laboratoře s jeho závěrem nesouhlasí. Veřejně přesto zvítězila verze o možné technické anomálii satelitu nebo přírodním jevu, například dopadu mikrometeoroidu na senzor.

Proč? Protože nejsilnější stopa mířila na Izrael.

Stopa vedoucí k Izraeli a Jižní Africe

Americké zpravodajské služby nepracovaly ve vzduchoprázdnu. Již od roku 1977 Washington sledoval znepokojivé kontakty mezi izraelským a jihoafrickým jaderným programem. Dokumenty z edice Foreign Relations of the United States zachycují konzultace, návštěvy i výměny materiálů. Obava byla konkrétní: Izrael mohl Jižní Africe poskytovat jaderné know-how a zbraňové technologie výměnou za přístup k nehlídanému přírodnímu uranu a za možnost otestovat vlastní schopnosti na odlehlém místě, kde by si toho nikdo nevšiml.

Sám prezident Carter si do deníku zapsal, podle analýzy Leonarda Weisse pro Bulletin of the Atomic Scientists, 27. února 1980 poznámku o „rostoucím přesvědčení“ vědců, že test provedli Izraelci u jižního cípu Afriky. Přesto se rozhodl netáhnout za provaz. Memorandum bezpečnostního poradce Zbigniewa Brzezinského z roku 1977 ukazuje, že neochota konfrontovat Izrael v jaderných otázkách nebyla nová; Carter už dříve zastavil tlak na podrobnější objasnění izraelsko-jihoafrické spolupráce.

Důvody byly ryze geopolitické. Veřejné přiznání izraelské stopy by Carterovu administrativu donutilo buď uvalit sankce na klíčového spojence, nebo přiznat, že v nešíření jaderných zbraní měří různým státům různým metrem. Obojí by ohrozilo čerstvý mírový proces mezi Izraelem a Egyptem i americkou pozici v jednáních o odzbrojovací smlouvě SALT II. Bylo výhodnější přesunout celý spor z roviny politické odpovědnosti do roviny technické nejistoty.

Ovce, které promluvily po desetiletích

Satelitní data nebyla jedinou stopou. Australští vědci v týdnech po incidentu zaznamenali zvýšené hladiny radioaktivního jódu-131 ve štítných žlázách ovcí na jihovýchodě Austrálie. Jód-131 má poločas rozpadu pouhých osm dní, což znamená, že musel pocházet z čerstvého zdroje. Meteorologické trajektorie odpovídaly přenosu z oblasti jižního Indického oceánu.

Problém byl v tom, že nález zůstal dlouho v úzkém odborném kontextu. Signál byl slabý, alternativní vysvětlení, například únik z civilního reaktoru, se nedala okamžitě vyloučit a tehdejší analytické nástroje neumožňovaly jednoznačné propojení s konkrétní událostí. Teprve po roce 2017, kdy švédský vědec Lars-Erik De Geer publikoval reanalýzu radionuklidových a hydroakustických dat, dostaly australské ovce svůj moment. De Geerova práce spojila biologické stopy s meteorologií, hydroakustickými záznamy a odtajněnými americkými dokumenty do mozaiky, která silně podporovala závěr o skutečném jaderném testu.

Co by se stalo dnes

Případ Vela odhalil zásadní slabinu tehdejšího kontrolního režimu: jediný typ senzoru na jediném satelitu mohl být zpochybněn, a tím i celý důkaz. Dnešní Mezinárodní monitorovací systém CTBTO funguje na zcela jiném principu. Síť 337 zařízení po celém světě kombinuje čtyři nezávislé technologie: seismickou, hydroakustickou, infrazvukovou a radionuklidovou detekci. Při severokorejských testech systém pracoval s desítkami až stovkou stanic současně a radionuklidová vrstva dokázala přímo potvrdit jadernou povahu exploze.

Česká republika v tomto systému hraje aktivní roli. Smlouvu o úplném zákazu jaderných zkoušek ratifikovala jako sedmá země na světě, 11. září 1997. Na jejím území funguje monitorovací stanice Vranov u Brna a Státní úřad pro jadernou bezpečnost plní závazky vyplývající ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní včetně dodatkového protokolu IAEA. Není to abstraktní diplomacie, je to přímý důsledek lekce, kterou dal světu právě incident Vela.

Detekce bez politické vůle pojmenovat viníka nestačí. Satelit Vela 6911 svou práci odvedl bezchybně: zachytil záblesk, předal data, spustil poplach. Selhal systém, který měl z dat vyvodit důsledky. A právě proto zůstává případ Vela po více než čtyřiceti pěti letech otevřenou jizvou mezinárodního bezpečnostního řádu.

Článek V roce 1979 někdo tajně odpálil atomovou bombu nad oceánem. Američané zjistili kdo, ale svět se to nesměl dozvědět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turbojet, ne ramjet: co MIT zjistilo

Spekulace o pohonu Burevestniku se roky točily kolem dvou konceptů. Buď jaderný náporový motor (ramjet), kde vzduch proudí reaktorem bez kompresoru, nebo jaderný proudový motor (turbojet), kde kompresor vzduch nejprve stlačí. MIT prakticky vyloučil náporový motor. Důvod je prostý: subsonická střela o odhadované délce 9,5 metru a rozpětí 5,6 metru nemá dostatečný dynamický tlak na to, aby náporový motor vůbec efektivně pracoval.

Favorizovaný model je přímý jaderný proudový motor. Kompresor nasaje atmosférický vzduch, stlačí ho a protlačí kanály přímo skrz aktivní zónu kompaktního reaktoru. Štěpná reakce vzduch ohřeje na vysokou teplotu, ten expanduje a uniká tryskou, čímž vzniká tah. Cestovní tepelný výkon reaktoru autoři odhadují na 4,3 ± 1,3 MWth, při stoupání a manévrech může špičkově překročit 15 MWth.

Klíčové slovo je „přímý cyklus“. Vzduch prochází přímo jádrem, bez jakéhokoli výměníku tepla. Alternativou by byl nepřímý, uzavřený cyklus s chladicí smyčkou, který by byl podstatně čistší, jenže by vyžadoval čerpadla, tlakové nádoby a výměníky, které se do draku o hmotnosti a rozměrech Burevestniku jednoduše nevejdou. Ruští konstruktéři zvolili kompaktnost. A zaplatili za ni radioaktivním výfukem.

Radioaktivní stopa od startu po cíl

Právě přímý cyklus vysvětluje formulaci o „radioaktivní stopě na každém metru“. Vzduch, který projde reaktorem, je bombardován neutrony. Vznikají radionuklidy (dominantně izotop argon-41 s poločasem rozpadu necelé dvě hodiny) a ty odcházejí výfukem do atmosféry. Kontinuálně, po celou dobu letu. MIT kvantifikuje zdrojový člen na více než 5 terabecquerelů plynných radionuklidů na megawatthodinu provozu.

Co to znamená v praxi? Střela za sebou nechává měřitelný radiologický podpis, který je detekovatelný sítí monitorovacích stanic CTBTO po celém světě. Paradoxně tak zbraň, která má být „neviditelná“ díky oklikovým trasám a extrémní vytrvalosti, sama sebe prozrazuje svým výfukem. Norský úřad pro radiační ochranu DSA sice bezprostředně po říjnovém testu 2025 nenaměřil v Norsku anomální hodnoty, ale to neznamená, že stopa neexistuje; závisí na výšce letu, meteorologických podmínkách a vzdálenosti od trasy.

Přesnou dávku ozáření pro obyvatele pod letovou trasou zatím nikdo veřejně nespočítal. MIT publikuje zdrojový člen, nikoli hotový zdravotní model. Formulovat to lze takto: radiologický podpis je dostatečný na detekci a potenciálně znepokojivý z hlediska kontaminace, ale bez znalosti konkrétní trasy, výšky a počasí nelze poctivě vyčíslit zdravotní dopad na zemi.

Burevestnik versus Tomahawk: srovnání, které kulhá

Srovnání s americkou střelou BGM-109 Tomahawk se nabízí, protože obě jsou střely s plochou dráhou letu. Tím ale podobnost končí.

Tomahawk je přesná úderná zbraň s omezeným doletem, odpalovaná z lodí a ponorek. Burevestnik je koncept zcela jiné kategorie, interkontinentální nosič jaderné hlavice, jehož hlavní „přidanou hodnotou“ není rychlost, ale vytrvalost a schopnost letět oklikovými trasami, které obcházejí protiraketovou obranu.

Nejbližší historickou analogií na Západě je americký Project Pluto z počátku 60. let. Spojené státy tehdy úspěšně testovaly pozemní jaderný náporový motor Tory-IIC v Lawrence Livermore National Laboratory, ale program nikdy nepřerostl do operační zbraně, mimo jiné právě kvůli radiologickým důsledkům. Pokud se ruské tvrzení o letu z října 2025 potvrdí, Burevestnik by byl prvním jaderně poháněným letounem či střelou s poháněným letem v historii.

Neporazitelná zbraň, nebo drahý politický signál?

Kreml prezentuje Burevestnik jako součást „neporazitelné“ nové generace strategických zbraní. Analytici z CSIS ale upozorňují, že realita je složitější. Střela letí subsonicky. Pokud je detekována a sledována (a její radioaktivní výfuk detekci paradoxně usnadňuje), zůstává zranitelná vůči zachycení konvenčními prostředky protivzdušné obrany. NATO dlouhodobě posiluje integrovanou protivzdušnou a protiraketovou obranu NATINAMDS, zahrnující senzory, nepřetržitý vzdušný dohled a interoperabilní velení na východním křídle Aliance.

Testovací historie programu navíc budí skepsi. Do roku 2019 evidovalo americké zpravodajství nejméně 13 známých testů s velmi slabým celkovým výsledkem; jen jedna dřívější zkouška byla hodnocena jako středně úspěšná. I pokud přijmeme ruské tvrzení o průlomu v říjnu 2025, jde o jednu úspěšnou zkoušku po letech neúspěchů. Cesta k sériové výrobě a operačnímu nasazení je stále dlouhá.

Podle nás je Burevestnik především strategická pojistka proti budoucímu zdokonalení americké protiraketové obrany a současně psychologický nástroj. Zbraň, která při každém použití kontaminuje vzdušný prostor, kudy prolétá, včetně potenciálně vlastního ruského území, není elegantní řešení. Je to řešení zoufalé, postavené na logice, že odstrašení funguje právě proto, že je iracionální.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Extrémní dolet Burevestniku teoreticky umožňuje oklikové trasy přes Arktidu, severní Atlantik, nebo naopak přes euroasijský kontinent. Při některých scénářích by střela mohla přelétat i nad středoevropským vzdušným prostorem, Česko nevyjímaje. Veřejně ale neexistuje potvrzená operační mapa tras nad Evropou ani konkrétní plán letu; jde o technickou možnost, nikoli o doložený záměr.

NATO veřejně nejmenuje žádný specifický „anti-Burevestnik“ program. Reakce Aliance je systémová: posilování senzorové sítě, cvičení typu Eastern Sentry, modernizace velení a řízení. Pro Česko to v praxi znamená, že obrana proti takovému typu hrozby stojí na alianční architektuře, nikoli na jednom národním systému.

Autoři studie z MIT naznačují ještě jeden rozměr: technologie Burevestniku nemusí být jen o střele. Kompaktní jaderný pohon by mohl být mezikrokem k dlouhovytrvalostním průzkumným platformám nebo atmosférickým „pseudosatelitům“. Zbraň, která dnes zanechává radioaktivní stopu v atmosféře, může být prototypem něčeho, co jednou bude kroužit nad hlavou měsíce. A to je možná znepokojivější než samotný dolet 14 000 kilometrů.

Článek 14 000 km letu a radioaktivní stopa na každém metru. Vědci vysvětlili, jak funguje jaderný motor ruské střely Burevestnik se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Průlom z Livermoru: 117 kilogramů termonukleární zkázy

Na přelomu padesátých a šedesátých let stálo Lawrence Radiation Laboratory, dnes známé jako Lawrence Livermore National Laboratory, před zdánlivě nemožným úkolem. Americké námořnictvo potřebovalo jadernou hlavici tak lehkou, aby se jich na jednu raketu vešlo víc, a přitom dostatečně výkonnou, aby každá z nich dokázala zničit strategický cíl. Výsledkem byla W58: dvoustupňová termonukleární konstrukce o hmotnosti pouhých 117 kilogramů s výkonem 200 kilotun. Pro srovnání: předchozí hlavice W47 pro starší verze Polarisu vážila kolem 330 kg a trápily ji vážné problémy se spolehlivostí a korozí. W58 představovala kvalitativní skok. Poměr výkonu k hmotnosti byl na svou dobu mimořádný a umožnil něco, co do té chvíle žádná námořní jaderná mocnost nedokázala.

Do časné výroby šla W58 v březnu 1964 a raketa Polaris A-3 se ve stejném roce stala operační. Každá střela nesla tři návratová tělesa Mk 2, každé s jednou hlavicí W58. Jediná raketa tak představovala souhrnný potenciál 600 kilotun rozdělený do tří samostatných zásahů. Nešlo ještě o systém MIRV, kde každá hlavice míří na jiný cíl. Polaris A-3 používal systém MRV: tři hlavice se po oddělení rozptýlily do předem daného vzorce a zasypaly jeden cílový prostor. Připomínalo to spíš brokovnici než odstřelovací pušku, ale právě to mělo svůj účel.

Proč tři hlavice místo jedné velké

Strategická logika za rozdělením nákladu do tří menších hlavic byla trojí. Zaprvé, tři detonace pokryly větší plochu než jedna, což zvyšovalo pravděpodobnost zničení měkkých cílů: průmyslových závodů, přístavů, velitelských center. Zadruhé, více návratových těles komplikovalo práci raným sovětským protiraketovým systémům, které se v šedesátých letech teprve rodily. Zachytit tři objekty je podstatně těžší než jeden. A zatřetí, celý systém byl ukrytý pod vodou.

Mezi říjnem 1967 a únorem 1969 dosáhlo nasazení W58 vrcholu. Podle údajů z Nuclear Weapons Databook hlídkovalo 28 amerických raketových ponorek třídy SSBN, které dohromady nesly 448 raket Polaris A-3 a 1 344 hlavic W58. Tisíc tři sta čtyřicet čtyři termonukleární hlavice, z nichž každá měla sílu třinácti hirošimských bomb, a všechny skryté v oceánu. To byl rozměr hrozby, který Sovětský svaz nemohl ignorovat.

Strach z hlubin: ponorka, kterou nikdo nenašel

Skutečný děs, který W58 budila v Moskvě, neplynul z čísla 200 kilotun samotného. Sovětský svaz disponoval vlastními hlavicemi s ještě vyšším výkonem. Klíčové bylo něco jiného: nosič. Americké raketové ponorky hlídkovaly ve Středomoří i v severním Atlantiku a Polaris A-3 měl dosah přibližně 4 630 km (2 500 námořních mil). Z hlídkových prostor ve Středomoří bylo v dosahu prakticky celé území Varšavské smlouvy, včetně Prahy, Moskvy i průmyslových center na Urale.

Americká strana tvrdila, že žádná ponorka s raketami Polaris či Poseidon nebyla během hlídkové mise nikdy odhalena. I pokud jde o sebevědomé prohlášení, sovětské námořnictvo na „hrozbu Polarisu“ reagovalo zcela reálně: rozšiřovalo protiponorkové operace daleko od vlastních břehů, budovalo nové třídy plavidel a měnilo celou operační doktrínu. Jak popisuje dobová analýza v Proceedings amerického námořního institutu, s Polaris A-3 bylo možné zasahovat hodnotné sovětské cíle prakticky odkudkoli ve Středomoří a z velké části severního Atlantiku. To sovětské velení nutilo počítat s odvetou, kterou nedokázalo předem eliminovat.

Pro tehdejší Československo to mělo konkrétní důsledek. Země nebyla jen zázemím případné frontové linie, byla součástí širší strategické mapy cílů. Diplomatické dokumenty z jednání prezidenta Kennedyho s italským premiérem Fanfanim potvrzují plánované hlídkové mise amerických ponorek ve Středomoří, každou na 45 dnů, s cílem rozšířit dosah na další sovětské cíle.

Co by 200 kilotun znamenalo v praxi

Při optimalizovaném vzdušném výbuchu by zóna těžkého až prakticky totálního poškození husté městské zástavby sahala řádově dva až dva a půl kilometru od hypocentra, tedy plocha zhruba 13 až 20 čtverečních kilometrů. V centru Prahy by to znamenalo zničení velké části vnitřního města, rozsáhlé požáry a mnohem širší pás těžkých poškození za touto jádrovou zónou. A to mluvíme o jediné hlavici. Jedna raketa Polaris A-3 jich nesla tři.

Právě proto „zastavit SSSR“ v případě W58 neznamenalo obranu na bojišti. Znamenalo to učinit jakýkoli sovětský první úder strategicky sebevražedným. Doktrína zajištěné vzájemné destrukce (MAD) stála a padala s tím, zda je odveta jistá. Ponorka s šestnácti raketami Polaris A-3 a čtyřiceti osmi hlavicemi W58 tuto jistotu ztělesňovala.

Konec služby a dědictví, které přetrvává

V dubnu 1982 byla hlavice W58 vyřazena spolu s posledními raketami Polaris. Ve stejném roce vstoupila do služby první ponorka třídy Ohio s raketami Trident, nová generace, nové hlavice, delší dosah. Kolem roku 1975 se u části hlavic W58 objevily korozní problémy, které se řešily počítačovým modelováním a úpravami údržby, nikoli novými jadernými testy. Blížící se konec služby už neospravedlňoval rozsáhlejší zásahy.

Dědictví W58 ale žije dál. Dnes americké námořnictvo provozuje hlavice W76 na raketách Trident II. Podle otevřených odhadů váží sestava W76/Mk-4 přibližně 164 kilogramů při výkonu 100 kilotun, kompaktní třída, i když s nižším výkonem než W58. V květnu 2026 NNSA oznámila dokončení prvního kusu modernizovaného návratového tělesa W76/Mk4B. Princip, který W58 před šesti dekádami zavedla, lehká hlavice, více kusů na raketě, skrytý nosič, zůstává páteří amerického námořního odstrašení dodnes.

W58 nikdy nevybuchla ve válce. Přesně to byl její účel.

Článek Americká bomba, která měla zastavit SSSR a zahalila ho do strachu: W58 vážila jen 117 kg, ale měla sílu 200 kilotun se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně článek 137 zakazuje a proč se stal problémem

Litevská ústava v článku 137 stanoví dvě věci: na území státu nesmějí být zbraně hromadného ničení a nesmějí tam být cizí vojenské základny. Zákaz je absolutní, bez výjimek, bez krizových klauzulí, bez možnosti dočasného povolení. Prakticky to znamená, že Litva nemůže přijmout ani tranzit spojeneckých jaderných prostředků, ani vpustit do svých přístavů loď s jadernou výzbrojí.

Jak moc je to reálný problém, ukázal květnový spor kolem Klaipědy. Prezident Gitanas Nausėda vetoval zákon o státním přístavu mimo jiné proto, že bez změny ústavy by Litva nemohla ani teoreticky otevřít přístav aliančním plavidlům nesoucím jaderné zbraně. Klaipěda přitom leží v západní Litvě, v pobřežním koridoru, kde litevský hraniční sektor s Kaliningradskou oblastí probíhá přes Kuršský záliv. Hraniční body Nida a Nida River jsou od ruského území vzdáleny doslova jednotky kilometrů. Samotné centrum přístavu je od hranice dál, řádově nízké desítky kilometrů, ale celý pobřežní pás západní Litvy bezprostředně sousedí s Ruskem.

Nausėda po jednání s lídry parlamentních frakcí prohlásil, že téměř všichni se shodli na potřebě ústavu změnit. Článek 137 podle něj dělal z Litvy „šedou zónu“ uvnitř NATO, stát, který je členem jaderné aliance, ale sám si zakázal jakýkoli podíl na jejím jaderném odstrašení.

Jak Kreml dosáhl přesného opaku

Důvodová zpráva k návrhu zákona je v tomto ohledu nečekaně přímočará. Výslovně jmenuje ruskou agresi proti Ukrajině, eskalaci jaderné rétoriky Kremlu, modernizaci ruských kapacit a posilování vojenské infrastruktury v Kaliningradské oblasti i v Bělorusku. Litevští zákonodárci v ní také upozorňují, že sousední Polsko, Lotyšsko a Estonsko žádné obdobné ústavní omezení nemají. Finsko, další nový soused NATO na ruské hranici, svůj zákonný zákaz už odstranilo.

Vzorec je zřetelný. Ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022 přivedla do NATO Finsko a Švédsko. Kremelské jaderné výhrůžky posílily východní křídlo Aliance. A nyní ruský tlak vede Litvu k tomu, aby si z ústavy vyškrtla právě tu pojistku, která jí bránila plně se zapojit do aliančního jaderného odstrašení. Moskva chtěla NATO zatlačit. Výsledkem je, že se alianční jaderná architektura posouvá blíž ke Kaliningradu, ne dál od něj.

O jaké zbraně by šlo

Veřejná debata se točí kolem amerických gravitačních pum B61-12, nejnovější varianty rodiny B61, jejíž program modernizace americká NNSA dokončila v lednu 2025. Puma měří přibližně 3,6 metru, váží zhruba 374 kilogramů a je konstruována pro balistický i naváděný shoz. Je certifikována pro stíhací bombardéry schopné nést jaderné zbraně, včetně F-35 Lightning II. Nejde o balistické střely ani o strategické odpalovací rampy, jde o leteckou munici, kterou v Evropě NATO už dnes rozmísťuje v rámci programu jaderného sdílení v několika členských zemích.

Ministr obrany Robertas Kaunas přitom jasně řekl, že o amerických jaderných zbraních na litevském území se uvažuje výhradně pro scénář krize nebo války, nikoli pro mírové skladování. Podle oficiální politiky NATO zůstává kontrola nad americkými jadernými zbraněmi vždy u Spojených států a jakékoli rozhodnutí o rozmístění podléhá konsensu v Nuclear Planning Group.

Co musí Litva ještě udělat a co to znamená pro Česko

Samotný návrh neznamená, že jaderné zbraně v Litvě budou zítra. Ústavní změna vyžaduje dvě hlasování v Seimasu oddělená nejméně třemi měsíci, přičemž v obou musí návrh získat minimálně 94 hlasů ze 141. Teprve po schválení by Litva měla právní rámec pro případný tranzit, dočasnou přítomnost nebo krizové rozmístění spojeneckých jaderných prostředků. Pak by ještě muselo přijít konkrétní alianční rozhodnutí.

Pro český kontext je podstatné, že česká ústava žádný litevský typ absolutního zákazu neobsahuje. Články 39 a 43 výslovně počítají s pobytem ozbrojených sil jiných států na českém území i s účastí v obranných systémech mezinárodní organizace, rozhoduje o tom Parlament. Případná česká diskuse by tedy nebyla o rušení ústavního tabu, ale o politicko-strategickém rozhodnutí.

Ruská reakce a co čekat dál

Kreml už reagoval prohlášením, že Litva tímto krokem bezpečnější nebude. Podobnou rétoriku Moskva použila i vůči Finsku po odstranění jeho zákonného zákazu. Realisticky lze čekat nárůst psychologického tlaku, propagandistických kampaní, hybridních incidentů a demonstrativních vojenských cvičení v Kaliningradské oblasti. Automatická vojenská eskalace ze strany Ruska z dostupných zdrojů neplyne, dosavadní vzorec ukazuje spíše na rétorické hrozby než na kvalitativní změnu síly.

Ironie celé situace je přesná a tvrdá. Článek 137 litevské ústavy byl pojistkou proti militarizaci malého pobaltského státu. Ruská agrese z něj udělala bezpečnostní handicap. A teď ho Litva škrtá, ne navzdory Rusku, ale kvůli němu.

Článek Kreml dosáhl přesného opaku, než chtěl, bude mít atomovky pár kilometrů od hranic. Litva chce zrušit jejich zákaz se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Británie za ty peníze dostane

Jaderný balík má jasný vnitřní rozpad. Největší položku tvoří 47 miliard liber na ponorky a související infrastrukturu. Dalších 13 miliard pohltí hlavicový program, tedy vývoj a výroba nové hlavice Astraea. Na jaderná paliva jde 1,7 miliardy a 290 milionů zamíří do vzdělávání a rozvoje dovedností v jaderném průmyslu.

V praxi to znamená dvě velké ponorkové třídy:

• Dreadnought – čtyři balistické ponorky, které od počátku třicátých let nahradí stárnoucí třídu Vanguard. Každá měří 153,6 metru, má výtlak 17 200 tun, posádku 130 lidí a nese 12 tubusů pro balistické rakety Trident II D5 s doletem přes 7 400 kilometrů. Pohon zajišťuje reaktor PWR3, tichý chod pak tryskový pohon (pump-jet) a X-kormidla. Oproti Vanguardu jde o generační skok v akustické nenápadnosti.
• SSN-AUKUS – až 12 útočných ponorek s jaderným pohonem, vyvíjených společně s Austrálií. První ocel má být podle obranného investičního plánu řezána už příští rok, první britská loď má vstoupit do služby v pozdních třicátých letech.

Pro srovnání: ruský ekvivalent Dreadnoughtu, ponorka třídy Borej, měří 170 metrů, dosahuje rychlosti až 54 km/h (29 uzlů) a nese 16 balistických raket Bulava. Britská loď má méně tubusů, ale celá architektura britského odstrašení stojí na jiné logice: nepřetržité přítomnosti alespoň jedné jaderně vyzbrojené ponorky na hlídce, takzvané nepřetržité námořní odstrašující přítomnosti (Continuous At Sea Deterrence). Tuto hlídku Královské námořnictvo drží bez přerušení už od roku 1969.

Hlavice Astraea: pětkrát silnější?

Přesný výkon nové hlavice Astraea A21/Mk7 Británie nezveřejnila. Existují ale pevné orientační body. Současná hlavice Holbrook má podle rešerše knihovny Dolní sněmovny výkon kolem 100 kilotun. Astraea vzniká paralelně s americkým programem W93/Mk7, každá země přitom vyvíjí vlastní suverénní návrh v rámci společného technologického rámce.

Americké námořní hlavice se pohybují v rozpětí od 90 kilotun (W76-1) po 455 kilotun (W88). Pokud by se Astraea blížila horní hraně tohoto spektra, její výkon by proti Holbrooku představoval zhruba 4,5násobek. Při nižších neoficiálních odhadech Holbrooku kolem 80 kilotun vychází poměr až na 5,7násobek. Uváděných „pětkrát“ tedy drží horní hranu odhadů; není to oficiální specifikace, ale ani číslo vytažené z ničeho.

Pro kontext: ruská Bulava nese šest až deset hlavic MIRV, každou o výkonu 100 až 150 kilotun. Pokud by Astraea skutečně mířila k horní hraně americké třídy, překonávala by typickou hlavici Bulavy několikanásobně. Nasazení Astraea se dá podle amerického harmonogramu W93 odhadovat spíše na střední až pozdější třicátá léta.

Proč by se Moskva měla obávat

Kreml neděsí jedna tabulková hodnota v kilotunách. Rusko samo disponuje tisíci hlavicemi a modernizuje vlastní strategické síly. Co ale ruské plánovače skutečně komplikuje, je charakter britského odstrašení: tichá ponorka kdesi v hloubce oceánu, jejíž polohu nelze spolehlivě určit, nesoucí rakety s doletem přes sedm tisíc kilometrů. A právě tuto schopnost si Británie novým balíkem pojišťuje na další dekády.

Podle roční aktualizace pro parlament nejde jen o novou hlavici, ale o celý ekosystém: nové ponorky, nový reaktor, nový hlavicový design, nová infrastruktura v Barrow-in-Furness a v Aldermastonu. Británie tím nezískává novou kategorii zbraní; modernizuje přežitelnou mořskou nohu svého odstrašení tak, aby zůstala věrohodná i ve světě, kde Rusko a Čína investují do protiraketové obrany a detekce ponorek.

Haagská deklarace NATO z června 2025 navíc nastavila cíl nejméně 3,5 % HDP na jádrové obranné výdaje do roku 2035. Británie se k němu hlásí jako třetí největší hotovostní přispěvatel Aliance za USA a Německem. Podle organizace ICAN je zároveň třetím největším světovým utrácečem za jaderné zbraně s 12,6 miliardy dolarů ročně, za Spojenými státy a Čínou.

Kdo za to zaplatí a kdo protestuje

Vládní výklad zní jednoznačně: balík je financován v rámci fiskálních pravidel, bez odebírání prostředků ze zdravotnictví či školství. Realita je složitější. Institute for Fiscal Studies upozorňuje, že vyšší obranné výdaje mohou v širším rozpočtovém mixu vytlačovat jiné priority, i když formálně nesahají na konkrétní resort. Část financování (4,7 miliardy liber) navíc teprve čeká na potvrzení v podzimním rozpočtu.

Kritici mají i tvrdší čísla. Výbor pro veřejné účty britského parlamentu uvádí, že jaderný podnik už v roce 2024/25 spolkl 18 % celého obranného rozpočtu. Příští rok to má být 20 % a v dalších letech až čtvrtina. Výbor zároveň kritizuje neprůhlednost účetnictví a slabé podklady u části aktiv. Šance program úplně zastavit je při současné politické shodě minimální, ale tlak na parlamentní dohled roste.

Co to znamená pro Česko

Britské jaderné zbrojení se České republiky přímo netýká, Česko nemá a nebude mít jaderné zbraně. Nepřímo ale posiluje bezpečnostní deštník, pod kterým žijeme. Britský arzenál je součástí aliančního odstrašení a silnější evropský příspěvek k druhému úderu zvyšuje cenu, kterou by Rusko zaplatilo za jakoukoli agresi proti NATO.

Zároveň roste tlak. Haagská deklarace požaduje 3,5 % HDP na obranu do roku 2035 a Británie jde příkladem. Pro české politiky to znamená, že argumentovat nedostatkem peněz bude stále obtížnější, když Londýn právě podepsal čtyřletý šek na dva biliony korun jen za jadernou složku.

Británie nesignalizuje nový závod v počtech hlavic. Dělá něco subtilnějšího a z pohledu Kremlu nebezpečnějšího: zajišťuje, že její odveta zůstane tichá, skrytá a naprosto věrohodná i ve chvíli, kdy se současné ponorky třídy Vanguard po více než čtyřech dekádách služby odmlčí navždy.

Článek Kreml má důvod k obavám, nová hlavice bude 5krát silnější. Británie nalije přes 2 biliony Kč do jaderných ponorek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Cvičení, které se vymyká kalendáři

Ruská strategická jaderná cvičení se tradičně konají na podzim. Letošní manévry ale proběhly od 19. do 21. května, tedy v termínu, který odborníci označují za neobvyklý. Analytik Pavel Podvig z platformy Russian Strategic Nuclear Forces na tuto anomálii výslovně upozornil. Podle serveru Defense News bylo načasování synchronizované s Putinovou cestou do Pekingu a s ostřejší rétorikou Kremlu o možném střetu s NATO.

Rozsah cvičení byl mimořádný i v absolutních číslech. Ruské ministerstvo obrany uvedlo účast více než 64 tisíc vojáků, přes 7 800 kusů techniky, více než 140 letadel, 73 hladinových lodí a 13 ponorek. Agentura Reuters celé manévry označila za jedny z největších za poslední roky. Vedle strategických raketových komplexů Jars, balistických raket odpalovaných z ponorek a dálkového letectva se do cvičení zapojilo i Bělorusko s nacvičováním převzetí „speciální munice“ pro raketový systém Iskander-M.

Co přesně letělo a proč je to důležité

MiG-31 je dvoumístný přepadový letoun sovětského a ruského původu. Databáze EUROCONTROL uvádí délku 22,7 metru, rozpětí 13,5 metru, maximální vzletovou hmotnost 46 200 kilogramů a praktický dostup přes 20 kilometrů. V roli nosiče Kinžalu ale nejde o klasický stíhací stroj. Funguje spíš jako vysokorychlostní odpalovací platforma, „raketový kamion“, který střele dodá počáteční energii a výškový profil.

Samotná raketa Ch-47M2 Kinžal je aerobalistická střela o délce 8 metrů, průměru 1 metr a nosnosti 480 kilogramů. Podle databáze CSIS Missile Threat dosahuje rychlosti kolem Mach 10 (přibližně 12 250 km/h) a doletu 1 500 až 2 000 kilometrů. Klíčová vlastnost: může nést konvenční i jadernou hlavici. Rozdíl mezi oběma verzemi nespočívá v konstrukci střely, ale v typu bojové části, a tím i v politicko-vojenském významu jejího případného použití.

Pro srovnání: NATO nemá přímý ekvivalent. Americká gravitační puma B61-12 je základem jaderného sdílení v Alianci, ale nejde o střelu, padá volným pádem z letounu. Bližší je vzduchem odpalovaná jaderná řízená střela AGM-86B s doletem přes 2 400 kilometrů, jenže ta je podzvuková a letí jako klasická řízená střela s plochou dráhou letu. Kinžal kombinuje dálkový dosah s extrémní rychlostí, což dramaticky zkracuje varovný čas protivníka. Právě proto se s ním nechce setkat nikdo.

Signál, ne předstupeň úderu

Varšavské analytické centrum OSW ve své analýze z 25. května 2026 identifikovalo dvě hlavní novinky letošních cvičení: zapojení hypersonických střel jako potenciálních jaderných nosičů a aktivní účast běloruských ozbrojených sil. Zároveň ale výslovně upozornilo, že z otevřených zdrojů nelze ověřit, zda při cvičení byly použity skutečné jaderné hlavice, nebo makety a cvičné kusy. Ruské ministerstvo obrany mluví o „speciálních bojových částech“, tedy formulací záměrně mlhavou, která nechává prostor pro interpretaci.

Politicko-propagandistický cíl byl podle OSW jasný: obnovit strach v evropských elitách a přesvědčit je, že další podpora Ukrajiny může vést ke střetu s Ruskem a jaderné eskalaci. Německý think-tank DGAP ve svém memorandu z června 2026 hodnotí pravděpodobnost, že by cvičení samo sloužilo jako záminka k jadernému útoku proti Ukrajině, jako relativně nízkou. Současně ale doporučuje brát celou demonstraci velmi vážně, jako krok v opakované ruské jaderné nátlakové komunikaci, která se postupně zostřuje.

Co to znamená pro NATO a Česko

Generální tajemník NATO Mark Rutte na tiskové konferenci 21. května uvedl, že Aliance cvičení pečlivě sleduje a je připravena na každou eventualitu. Širší rámec zůstává beze změny: NATO staví odstrašení na kombinaci jaderných, konvenčních a protiraketových schopností a pravidelně pořádá vlastní jaderné cvičení Steadfast Noon. Na rozdíl od ruského přístupu jde o rutinní, dlouhodobě plánované manévry bez ostrých zbraní.

Pro Českou republiku platí prostá technická aritmetika. Dosah Kinžalu 1 500 až 2 000 kilometrů a zapojení Běloruska do cvičení znamenají, že české území je v teoretickém dosahu. Žádný otevřený zdroj ale neukazuje na konkrétní zaměření proti ČR. Hlavní směr sdělení míří na Ukrajinu a na evropské spojence, kteří ji podporují. DGAP po květnových cvičeních doporučuje rychlejší posilování konvenčního odstrašení, scénářového výcviku a evropské jaderné expertizy, tedy přesně to, co se na východním křídle Aliance už děje, jen pomaleji, než by situace vyžadovala.

Válka na Ukrajině trvá déle než čtyři roky a Moskva s každým měsícem posouvá laťku jaderné signalizace výš. Květnové cvičení nebylo předstupněm úderu. Bylo ale nejhlasitějším vzkázem, jaký Kreml dosud vyslal, a ignorovat ho by bylo chybou.

Článek MiG-31 poprvé vzlétl s raketou Kinžal s jadernou hlavicí. S tím se Ukrajina ani NATO opravdu setkat nechtějí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Putinova linie: „Jaderné zbraně nejsou potřeba“

Základ dnešní ruské rétoriky položil přímo Vladimir Putin. V červnu 2024 na Petrohradském ekonomickém fóru prohlásil, že Rusko nemá potřebu použít jaderné zbraně k vítězství na Ukrajině, protože taková situace podle něj nenastala a ruské ozbrojené síly „zvyšují efektivitu“. Nešlo o výrok propagandisty z televizního studia, mluvil prezident jaderné velmoci na klíčové ekonomické konferenci.

Od té doby tuto linii podpírá celý státní aparát. Ministr obrany Andrej Bělousov v prosinci 2025 tvrdil, že dodávky zbraní a munice do vojsk vzrostly meziročně o třetinu a že potřeby armády v letectvu, vrtulnících i dělostřelectvu jsou „prakticky pokryty“. Státní agentura TASS na začátku roku 2026 citovala plány na dodání více než 310 tisíc kusů techniky a zhruba 21 milionů kusů munice jen za jediný rok. Čísla působí drtivě. Ale Putin sám v dubnu 2025 přiznal, že Rusku stále chybí některé zbraně, zejména drony. Sebevědomá rétorika tedy stojí na reálné průmyslové kapacitě, ale zároveň zakrývá mezery, které přiznává i Kreml.

Co všechno tvoří ten „konvenční arzenál“

Když Moskva mluví o dostatečné konvenční síle, má na mysli konkrétní balík:

• Balistické a řízené střely – Kalibr (dostřel přes 1 500 km), Iskander-M (asi 500 km), hypersonický Kinžal (údajně přes 2 000 km) a strategické střely Ch-101 s plochou dráhou letu.
• Útočné drony – Geraň-2, ruská licence íránského Šáhídu-136, s doletem kolem 2 500 km a nízkou cenou kolem 500 tisíc korun za kus. K tomu tisíce malých FPV dronů pro taktické útoky na pěchotu a techniku.
• Dělostřelectvo – stále páteř ruské palebné síly, od 152mm houfnic po 240mm minomety Ťulpan. Roční plán na 21 milionů kusů munice je primárně dělostřelecký.
• Letectvo a vrtulníky – bombardéry Tu-22M3, víceúčelové Su-34 a bitevní vrtulníky Ka-52 Aligátor, ruský protějšek amerického AH-64 Apache.
• Útočná pěchota – malé skupiny podporované obrněnci, nasazované v takzvaných „masových útocích“ na úzké úseky fronty.

Jenže ukrajinská sankční kancelář začátkem července 2026 novinářům ukázala zahraniční komponenty nalezené v troskách Šáhedů, ale i ve střelách Zirkon, Kinžal a Ch-101. Ruský „soběstačný“ arzenál zůstává závislý na dovozových technologiích, čipech, navigačních modulech, senzorech. Každá zpřísněná sankce tento řetězec ohrožuje.

Fronta, která nepotvrzuje ruské sebevědomí

Realita na zemi vypráví jiný příběh, než jaký servíruje Kreml. Analytický projekt DeepState, jehož data přebírá Interfax-Ukraine, v červenci oznámil, že Rusko sice v červnu 2026 obsadilo zhruba 84 čtverečních kilometrů, ale po započtení ukrajinských zisků mohlo skončit v čisté záporné bilanci území, podruhé v řadě.

Dne 14. července 2026 DeepState hlásil, že ukrajinské síly zatlačily ruské jednotky u čtyř obcí v oleksandrivském směru: Sičneve, Maliivka, Novoheorhiivka a Zaporižžja, na styku Doněcké, Dněpropetrovské a Záporožské oblasti. Nešlo o ojedinělou epizodu. Už v květnu Institut pro studium války (ISW) zaznamenal, že Ukrajina převzala taktickou iniciativu a osvobodila několik sídel v západní Záporožské oblasti. V červnu ISW popsal ukrajinské zisky u Rodynského severně od Pokrovsku a širší tlak na ruskou logistiku v jižní části fronty.

Rusko se navíc opakovaně uchyluje k přehnaným tvrzením. Začátkem července prohlásilo, že obsadilo Kostjantynivku, Ukrajina to popřela a nezávislé mapování kontrolu nepotvrdilo. Mezi propagandistickým oznámením a ověřitelnou realitou zeje stále větší trhlina.

Čísla, která mluví jasněji než Kreml

Americké Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) v červencovém briefu odhadlo ruské ztráty od února 2022 do léta 2026 na přibližně 625 tisíc padlých, raněných a nezvěstných. Tempo ruského postupu v první polovině roku 2026 se podle téhož zdroje pohybovalo kolem 50 až 90 metrů denně. Pro srovnání: při takovém tempu by dobytí zbytku Doněcké oblasti trvalo roky, ne měsíce.

CSIS popisuje takzvanou „zónu smrti“ o hloubce 20 až 40 kilometrů, v níž drony, dělostřelectvo a miny činí jakýkoli pohyb extrémně nákladným. Právě v této zóně se ruská pěchota pokouší o průlomy, a právě zde hoří většina z těch stovek tisíc obětí. Šéf americké Národní správy pro jadernou bezpečnost (NNSA) Brandon Williams v červnu 2026 ruské jaderné výhrůžky přímo interpretoval jako projev slabší důvěry ve vlastní konvenční síly: velmoc, která by si konvenčně věřila, by nemusela neustále připomínat svůj jaderný arzenál.

NATO a Česko: odpověď činy, ne slovy

Západ na ruskou rétoriku reaguje institucionálně. Summit NATO v Ankaře ve dnech 7. a 8. července 2026 potvrdil, že alianční odstrašení stojí na kombinaci jaderných, konvenčních a protiraketových schopností, a přislíbil Ukrajině pomoc ve výši 70 miliard eur pro rok 2026 s minimálně stejnou úrovní pro rok 2027. Praktický vzkaz Moskvě: rétorika o „dostatečném konvenčním arzenálu“ nezastaví tok zbraní na Ukrajinu.

Česko v tom hraje konkrétní roli. Ministerstvo zahraničí v červenci 2026 potvrdilo, že česká muniční iniciativa pokračuje s financováním zajištěným do září 2026; jen v roce 2024 bylo v jejím rámci dodáno kolem 1,5 milionu kusů velkorážové munice. Premiér na začátku roku 2026 deklaroval, že iniciativa může běžet dál, dokud ji budou financovat partnerské státy. Vedle vojenské pomoci běží i program pomoci Ukrajině na léta 2026 až 2030 s roční alokací jedné miliardy korun.

Rusko má obrovskou palebnou sílu a průmyslovou kapacitu, o tom není spor. Ale více než čtyři roky války ukázaly, že masa granátů a dronů sama o sobě nezlomí protivníka, který se brání chytře, flexibilně a s rostoucí západní podporou. Kreml se kasá, že jaderné zbraně nepotřebuje. Frontová mapa léta 2026 naznačuje, že ani ty konvenční mu k vítězství nestačí.

Článek „Rusko nepotřebuje jaderné zbraně, aby zničilo Ukrajinu. Konvenční arzenál nám bohatě stačí,“ kasají se Rusové se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čtyři „trumfy“, které prý Kreml drží v záloze

V příspěvku zveřejněném v první polovině roku 2026 Stěšin vyjmenovává čtyři nevyužité páky:

• Osud Pobaltí, tedy Estonska, Lotyšska a Litvy, členských států NATO na exponovaném severovýchodním křídle Aliance.
• Čtyři průlivy v Baltském moři, které konkrétní průlivy má na mysli, neupřesňuje.
• Zničení ukrajinských elit v místech jejich působení, formulace, která svou logikou odpovídá takzvaným dekapitačním úderům, tedy cíleným úderům na politické a vojenské vedení.
• Fungující jaderné elektrárny, opět bez bližšího určení, zda myslí ukrajinské, nebo i jiné.

Klíčové je, že Stěšin tyto body řadí do jednoho balíku dosud nevyužitých eskalačních nástrojů. Podle jeho logiky Kreml sází na pokračování konvenční pozemní války a tvrdší páky drží jako rezervu. „Kraj je blízko, ale ještě nenastal,“ píše. Sugestivně líčí blízkost zlomu, ale nedává žádný ověřitelný harmonogram ani měřitelný spouštěč.

Atomovka a „kolektivní vina“: Stěšinův vlastní práh

Jadernou zbraň Stěšin výslovně spojuje s něčím, co nenajdete v žádném oficiálním dokumentu: s „hodnocením míry zapojení a kolektivní viny občanů země-protivníka“. V jeho podání se civilní společnost protivníka v určitém bodě přestává lišit od legitimního válečného cíle. Jde o ideologickou racionalizaci masového násilí, nikoli o právní nebo doktrinální kategorii.

Sám přitom přirovnává situaci k americkému jadernému útoku na Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945. Tvrdí, že u Japonska byla „kolektivní vina“ společnosti vysoká a že Američany s Japonci nespojovala žádná kulturní blízkost, takže chyběly morální zábrany. U Ruska a Ukrajiny prý takové vazby existují, a proto konflikt „nemusí mít řešení přes masové obětování“. Není to historicky neutrální analogie, je to legitimační rámec, který otevírá prostor pro úvahy o eskalaci a zároveň si nechává zadní vrátka.

Jak se to liší od oficiální ruské doktríny

Revidovaná ruská jaderná doktrína, kterou Putin podepsal 19. listopadu 2024, pracuje s úplně jinými kategoriemi. Podle AP doktrína počítá s jadernou odpovědí v těchto případech:

• Odpověď na použití zbraní hromadného ničení proti Rusku nebo jeho spojencům.
• Balistický útok na ruské území.
• Zásah kritických objektů ohrožujících ruský odvetný jaderný potenciál.
• Konvenční agrese, která ohrožuje suverenitu a územní celistvost Ruska nebo Běloruska.
• Nově: útok nejaderného státu za podpory jaderné mocnosti může být chápán jako společný útok.

Doktrína je záměrně vágní, nechává Kremlu široký manévrovací prostor a protivníka drží v nejistotě. Ale ani v této rozšířené verzi se neobjevuje nic o „kolektivní vině“ obyvatelstva. Stěšin jde dál než stát, jehož válku komentuje. Jeho mix (Pobaltí, průlivy, likvidace elit, fungující jaderné elektrárny a morální ospravedlnění přes kolektivní odpovědnost civilistů) je ostřejší a ideologičtější než cokoli, co obsahuje oficiální text.

Americká strana podle AP ani po listopadové revizi nezaznamenala změnu ruského jaderného postoje v praxi. Reálné eskalační zastrašování ano, bezprostřední příprava k použití ne. Ale právě v tom spočívá nebezpečí: tlak jestřábů na snížení jaderného prahu existoval už před revizí doktríny a výroky typu Stěšinových mohou předznamenávat nebo testovat hranice veřejně přijatelné eskalační debaty v Rusku.

Co to znamená pro Pobaltí, NATO a Česko

Pobaltí není náhodná zmínka. NATO tam k červnu 2026 rozmístilo devět mnohonárodních bojových uskupení na východním křídle, včetně nově zřízeného uskupení ve Finsku. Baltský prostor je dnes ještě citlivější bezpečnostní zónou než v době vzniku původní posílené předsunuté přítomnosti po roce 2014.

Podstatná je spojka přes článek 5 Severoatlantické smlouvy: útok na kteréhokoli člena Aliance by spadal do rámce kolektivní obrany. Forma pomoci není automaticky předepsaná, každý spojenec je povinen pomoci způsobem, který uzná za nutný, ale politicky by šlo o přímý test celé alianční architektury. Česko by nebylo mimo dění.

A zmínka o „fungujících jaderných elektrárnách“? České Dukovany se čtyřmi bloky VVER-440/V213 o instalovaném výkonu 2 040 MW a Temelín se dvěma bloky VVER-1000/V320 produkujícími přes 15 TWh ročně jsou sice kritickou infrastrukturou stejného typu, ale v zásadně odlišné situaci. Záporožská jaderná elektrárna na Ukrajině, největší v Evropě se šesti bloky VVER-1000, představuje podle souhrnné zprávy IAEA precedentní případ: jaderné zařízení v aktivní válečné zóně s vojenskými silami na místě, narušenými bezpečnostními pilíři a opakovanými výpadky vnějšího napájení. České elektrárny fungují v mírovém režimu uvnitř členské země NATO. Srovnatelné jako typ infrastruktury, nesrovnatelné jako bezprostřední válečný terč.

Proč Stěšina číst, a proč mu nevěřit

Válka na Ukrajině trvá déle než čtyři roky a za tu dobu se jaderné vyhrožování stalo v ruském veřejném prostoru rutinou. Stěšin není osamocený exot, jeho formulace zapadají do širšího proudu, který používá jaderné odstrašování, tlak přes NATO a představu trestající eskalace jako běžný slovník. Zároveň ale není mluvčím Kremlu ani důstojníkem generálního štábu. Jeho „trumfy“ nejsou potvrzeným plánem, jeho „kolektivní vina“ není doktrinální kategorie a jeho časový horizont neexistuje.

Právě v tom spočívá hodnota i nebezpečí takových textů. Neříkají, co Kreml udělá. Říkají, co je v Rusku možné říkat nahlas, aniž by to mělo důsledky. A hranice toho, co je přijatelné vyslovit, se za ty čtyři roky posunula výrazně dál, než si většina Evropanů dokáže představit.

Článek „Putin má trumfy, ale ještě čeká.“ Ruský válečný novinář popsal, co se musí stát, aby Kreml sáhl po atomovce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvě stě devadesát hlavic proti pěti tisícům čtyřem stům padesáti devíti. Na papíře je to nesrovnatelné. Jenže jaderné odstrašení nikdy nebylo o aritmetice. Francouzský prezident Emmanuel Macron to 2. března 2026 na základně Île-Longue řekl bez diplomatických obálek: pokud by Francie svůj arzenál musela použít, „žádný stát, jakkoli mocný, by se tomu nevyhnul, a žádný, jakkoli rozlehlý, by se z toho nevzpamatoval.“ Slovo „smazat“ v kontextu jaderné doktríny neznamená vymazat každý čtvereční kilometr protivníkova území. Znamená zasáhnout centra moci, průmysl, infrastrukturu a velení tak tvrdě, že stát jako funkční celek přestane existovat. A právě proto, aby tato hrozba zůstala věrohodná i za deset, dvacet let, Francie přitvrzuje. Střela ASN4G je toho nejkonkrétnějším důkazem.

Co je ASN4G a proč vzniká

ASN4G (Air-Sol Nucléaire de 4ème Génération) je francouzská jaderná střela vzduch-země čtvrté generace. Má nahradit dnešní nadzvukovou ASMPA-R, která létá kolem třínásobku rychlosti zvuku a má odhadovaný dosah přibližně 500 kilometrů. Nová střela má být hypersonická, výrazně manévrovatelnější a stavěná tak, aby pronikla protivzdušnou obranou, jaká dnes ještě neexistuje, ale kolem roku 2035 existovat bude.

Francouzský úřad pro obranné zakázky (DGA) notifikoval rámcovou dohodu s MBDA 2. června 2026 a zveřejnil ji o devět dní později. Přesná rychlost v číslech Mach ani dolet zůstávají utajené. Co utajené není: ASN4G ponese výhradně Rafale F5, nová verze letounu navrhovaná od začátku jako nosič právě tohoto vektoru. Macron už v březnu 2025 na základně Luxeuil oznámil, že právě tam v roce 2035 přistanou první stroje s novou střelou.

Nejde přitom o improvizaci posledních měsíců. Podle vystoupení zástupce MBDA před francouzským Národním shromážděním běží technologické práce na nástupci ASMPA od devadesátých let. Firma už v roce 2018 otevírala datové centrum dimenzované mimo jiné pro simulace v hypersonické oblasti. ONERA, francouzský letecký výzkumný ústav, popisuje klíčové inženýrské výzvy: pohon fungující v široké letové obálce, extrémní tepelné namáhání, chlazení palivem a lehké materiály odolávající teplotám, při nichž běžné slitiny měknou.

Proč menší arzenál stačí

Čísla SIPRI k lednu 2025 ukazují propast: Rusko drží 5 459 hlavic, Francie 290. Po Macronově březnovém projevu 2026 se francouzský počet oficiálně zvýšil, ale nové číslo Paříž nezveřejnila, poprvé opustila dřívější transparentní hranici „méně než 300″.

Francouzská doktrína se ale nikdy neopírala o paritu. Klíčový koncept se jmenuje „striktní dostatečnost“: mít právě tolik, aby odveta způsobila protivníkovi škody, které žádný racionální vůdce nemůže přijmout. Dvě stě devadesát termonukleárních hlavic dopadajících na průmyslová centra, přístavy, velitelské uzly a energetickou síť dokáže z jakékoli velmoci udělat rozvrácený stát. Pro Moskvu není problém, že francouzský arzenál je menší. Problém je, že existuje, a že je spolehlivý.

Francie navíc stojí na dvou nezávislých složkách. Oceánská, tedy ponorky s balistickými raketami M51, je hlavním garantem druhé rány, protože ponorku na hlídce je prakticky nemožné zneškodnit preventivním úderem. Vzdušná složka s Rafale a tankovacími letouny je flexibilnější a politicky viditelnější: dá se použít jako signál eskalace, a dá se i stáhnout. ASN4G má udržet právě tuto vzdušnou nohu relevantní v éře, kdy protivzdušná obrana bude hustší a rychlejší.

Hypersonické závody: kde je Francie ve srovnání

Rusko už provozuje jaderně způsobilý Kinžal, aeroballistickou střelu vypouštěnou z letounu. Čína má operační DF-17 s hypersonickým kluzným tělesem. Obě země tedy mají hypersonické systémy v aktivní službě, zatímco Francie míří k zavedení ASN4G až kolem roku 2035.

Srovnání ale kulhá v kategoriích. Kinžal je v podstatě balistická raketa spuštěná z výšky, DF-17 je pozemní systém s kluzným tělesem. ASN4G navazuje na francouzskou tradici statoréaktorových střel, tedy motorů, které nasávají vzduch a hoří kontinuálně, což umožňuje jiný letový profil a manévrovatelnost. Francie v tomto oboru drží desetiletí výzkumu přes ONERA a MBDA. Pozdější zavedení do služby neznamená technologické zaostávání; znamená, že Paříž cílí na zbraň relevantní i po roce 2050, ne na rychlý prototyp.

Evropský rozměr: odstrašení nejen pro Francii

Macron 2. března 2026 neoznámil jen novou střelu a víc hlavic. Představil koncept „pokročilého odstrašení“ (dissuasion avancée), který poprvé explicitně rámuje francouzskou jadernou sílu jako příspěvek k bezpečnosti celé Evropy. Rozhodnutí o použití zůstává výhradně v rukou francouzského prezidenta, žádné sdílení „červeného tlačítka“ se nekoná. Ale signál směrem ke spojencům i protivníkům je nový.

Konkrétní bilaterální formáty už běží. S Německem vznikla společná jaderná pracovní skupina, se Švédskem proběhlo první jednání v Nuclear Steering Group v dubnu 2026, s Polskem se rozjíždí strategický dialog o odstrašení. Česko mezi veřejně jmenovanými partnery zatím nefiguruje, ale širší průmyslový kanál existuje: Evropská komise letos v březnu schválila obranné plány SAFE pro Francii i Česko a české firmy měly na pařížském veletrhu Eurosatory 2026 rekordní zastoupení.

Co to mění pro Rusko

Veřejně doložená přímá reakce Moskvy na červnovou zakázku MBDA chybí. To ale nic nemění na kalkulaci: francouzská strategická revize z roku 2025 označuje Rusko za stát, který „nejpřímočařeji“ ohrožuje zájmy Francie a Evropy. A Francie na to odpovídá kombinací, která je pro ruské plánovače nepříjemná: rychlejší střela schopná proniknout budoucí protivzdušnou obranou, víc hlavic bez udaného čísla a nový politický rámec, který evropským spojencům říká, že naše odstrašení chrání i vás.

Pro Kreml je podstatné jedno: i po případném prvním úderu by francouzské ponorky a přeživší letouny dokázaly odpovědět tak, že by Rusko jako mocenský celek přestalo fungovat. Na tom se nic nemění. S ASN4G se jen zvyšuje jistota, že vzdušná složka této odvety projde i obranou, která dnes teprve vzniká na rýsovacích prknech.

Článek Rusko ví, že ho Francie dokáže smazat, a brzy ještě přitvrdí. Rafale F5 dostane hypersonickou jadernou střelu ASN4G se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč celá ponorka pro jednu zbraň

Poseidon je v ruském pojetí jaderně poháněný bezpilotní podvodní prostředek s jadernou nebo konvenční hlavicí. Ruské průmyslové zdroje mu připisují rychlost přes 200 km/h, operační hloubku nad jeden kilometr a „neomezený“ dosah. Žádný z těchto parametrů nebyl veřejně potvrzen nezávislou stranou; pocházejí z agenturních zpráv TASS a vyjádření ruského obranného průmyslu. Co nezávisle potvrzeno je: Poseidon je mimořádně velký. Příliš velký na to, aby se vešel do torpédových šachet běžné útočné ponorky.

Prvním nosičem se stal Belgorod, původně trup projektu 949A z roku 1992, přestavěný a zařazený do služby 8. července 2022. Belgorod je ale experimentální platforma, výzkumná, záchranná, speciální. Chabarovsk je něco jiného. Podle analýzy Federation of American Scientists má nést až šest Poseidonů a do roku 2027 by Rusko mohlo disponovat nejméně třemi ponorkami schopnými tyto prostředky operovat. Z exotického prototypu se tak rýsuje malá specializovaná flotila.

Proč Moskva obětuje univerzálnost celého plavidla? Protože Poseidon útočí doménou, kterou západní obranná architektura desítky let řešila s nižší prioritou. Balistická raketa z ponorky letí vzduchem a vesmírem, spadá do logiky včasné výstrahy, radarů, protiraketových interceptorů. Poseidon přichází pod hladinou. Jiná doména, jiný problém.

Co NATO reálně dělá

Ve veřejných dokumentech Aliance neexistuje žádná „anti-Poseidon“ zbraň. Neexistuje jeden systém, jedna loď, jeden senzor. Existuje ale zřetelný návrat k disciplíně, která po studené válce ztratila prioritu: protiponorková válka.

Konkrétní kroky viditelné v otevřených zdrojích:

• Baltic Sentry – stálá námořní přítomnost v Baltu s fregatami, námořními hlídkovými letouny P-8A Poseidon a námořními drony.
• Ochrana podmořské infrastruktury – alianční námořní strategie z října 2025 výslovně zmiňuje ochranu podmořských kabelů, plynovodů a komunikačních uzlů jako strategickou prioritu.
• Autonomní senzorové sítě – výzkumné centrum NATO CMRE investuje do AI zpracování akustických dat, bezosádkových podvodních prostředků a vícevozidlových sítí, které mají vytvořit trvalý podmořský dohled.

CMRE ve své výroční zprávě za rok 2025 konstatuje, že ruská ponorková hrozba je pro Alianci větší než kdykoli za poslední čtyři dekády. To není rétorika, je to zadání pro rozpočty a výzkumné programy.

Nezastavitelný, nebo velmi těžko sledovatelný?

Kreml kolem Poseidonu buduje narativ nezranitelnosti. Plně autonomní navigace, obcházení obranných bariér, hloubky mimo dosah torpéd. Psychologický efekt je nesporný, a záměrný. Jenže slovo „nezastavitelný“ je tvrzení, ne fakt.

Co mluví pro mimořádnou obtížnost zachycení: podvodní prostředek operující v hloubce a rychlosti, pro kterou současné protiponorkové systémy nebyly primárně navrhovány. Co mluví proti absolutní nezranitelnosti: samotná intenzita, s jakou NATO buduje nové detekční schopnosti. Aliance by neinvestovala do autonomních podmořských sítí a AI akustiky, kdyby považovala problém za neřešitelný.

Přesnější označení je „velmi těžko sledovatelná hrozba“. A právě v tom spočívá strategická hodnota pro Moskvu, ne v jistotě průniku, ale v nejistotě obrany.

Americký precedent, který skončil v archivu

Myšlenka jaderného torpéda pro ničení přístavů není nová. Americké námořnictvo v roce 1960 zavedlo do služby jaderné torpédo Mk 45 ASTOR, určené proti ponorkám i pobřežním cílům. Do roku 1977 bylo staženo a nahrazeno konvenčním Mk 48; pokročilá sonarová a naváděcí technika udělala z moderního těžkého torpéda účinnější a politicky přijatelnější řešení. Washington tehdy dospěl k závěru, že přesnost poráží hrubou sílu. Moskva dnes sází na opačnou logiku: obejít přesnost protivníka zbraní, kterou je těžké vůbec najít.

Co to znamená pro Česko

Česká republika nemá pobřeží. Poseidon na Prahu nemíří. Ale česká bezpečnost stojí na NATO, na transatlantických posilách, které připlují do evropských přístavů, a na funkční infrastruktuře spojenců. Česká bezpečnostní strategie z roku 2023 výslovně uvádí, že Rusko bude kvůli vyčerpání konvenčním konfliktem stále více spoléhat na jaderné síly a pokračovat v modernizaci jejich nosičů. Poseidon a Chabarovsk do této věty zapadají přesně.

Veřejné vyjádření českého ministerstva obrany k Poseidonu jmenovitě se nám nepodařilo dohledat. Oficiální linka je širší: Rusko je nejvážnější přímá hrozba, odpovědí jsou alianční schopnosti, společná obrana a plnění aliančních cílů. Pro vnitrozemský stát je hrozba podmořského jaderného dronu nepřímá, ale nepřímá neznamená vzdálená. Stačí, aby Poseidon ohrozil přístav, přes který má do Evropy proudit americká technika, a problém je najednou i náš.

Otázka dneška proto nezní, jestli Poseidon existuje. Existuje. Otázka zní, jestli ho Západ dokáže najít dřív, než bude pozdě, v oceánu, který po třicet let nebyl hlavní prioritou.

Článek Rusko postavilo 135metrovou ponorku kvůli jediné zbrani. Celé NATO teď řeší, jak Poseidon zastavit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od havárie k pěti úspěšným testům

Moskevský institut tepelné techniky začal na RS-26 pracovat kolem roku 2008. Konstrukčně jde o odvozeninu mezikontinentální rakety RS-24 Jars, kratší, s menším počtem stupňů, ale s důrazem na mobilitu a schopnost nést více bojových hlavic. První start z Plesecku skončil po několika sekundách: raketa vybočila z kurzu a dopadla zhruba osm kilometrů od rampy. Přesná technická příčina nebyla nikdy zveřejněna.

Pak ale přišel květen 2012, úspěšný let na přibližně 5 800 kilometrů. Říjen 2012, červen 2013, březen 2015: další tři testy, tentokrát na vzdálenosti kolem 2 000 kilometrů. Podle CSIS Missile Threat šlo pokaždé o bezproblémový průběh. V dubnu 2015 ruské zdroje hlásily hotový vývoj, blížící se sériovou výrobu a první plánované rozmístění u Irkutsku.

Jedna raketa, dvě tváře: jak Moskva obcházela smlouvu INF

Tady se skrývá jádro problému, který západní analytiky znepokojoval víc než jakýkoli nepovedený start. Smlouva INF z roku 1987 zakazovala pozemní balistické střely s doletem 500 až 5 500 kilometrů. Smlouva New START zase definovala mezikontinentální balistickou raketu jako systém s doletem nad 5 500 kilometrů.

Moskva udělala následující: jedním testem na 5 800 kilometrů, s lehčím bojovým nákladem, si RS-26 kvalifikovala jako ICBM, tedy jako zbraň spadající pod New START, nikoli pod INF. Jenže opakované testy na zhruba 2 000 kilometrů, navíc s těžší a pravděpodobně vícehlavicovou konfigurací, ukazovaly na systém optimalizovaný pro střední dolet. Právě pro ten, který INF zakazovala.

Stephen Pifer, bývalý americký velvyslanec a expert na kontrolu zbrojení, to v roce 2014 před výborem Kongresu popsal jako sporné obcházení, nikoli přímé porušení smlouvy. V americkém Kongresu ve stejném roce zaznělo hodnocení, že RS-26 má zaplnit ruskou mezeru ve středním doletu, mezeru, kterou INF záměrně vytvořila. Moskva si zkrátka zřejmě postavila zbraň, která je jedním lehkým testem „legální ICBM“, ale v operační konfiguraci funguje hlavně jako evropská střela středního doletu.

Rusko navíc opakovaně odkládalo demonstraci rakety pro americké inspektory. V listopadu 2015 agentura TASS potvrdila odsunutí předvedení na neurčitý termín v roce 2016. Nový termín už nikdy stanoven nebyl.

Zmrazení, nebo metamorfóza?

V březnu 2018 přišel zdánlivý konec. TASS oznámil, že program Rubež byl v novém ruském zbrojním plánu odsunut ve prospěch hypersonického systému Avangard a práce byly pozastaveny minimálně do konce roku 2027. RS-26 zmizela z veřejného prostoru.

Jenže 21. listopadu 2024 Rusko vypálilo na Dnipro experimentální balistickou střelu středního doletu, kterou nazvalo Orešnik. Pentagon téhož dne uvedl, že použitá IRBM byla založena na modelu RS-26 Rubež. Analytická studie Národního strategického výzkumného institutu Nebraské univerzity z roku 2025 tuto vazbu potvrzuje a dodává, že systém byl navržen s profilem letu a bojovým vybavením zaměřeným na překonání protiraketové obrany.

Z archivního programu se přes noc stal znovu aktuální bezpečnostní problém.

Co to znamená pro Evropu a pro Česko

Při prokázaném maximálním doletu 5 800 kilometrů je Česká republika z evropské části Ruska jednoznačně v dosahu. I při operačním profilu kolem 2 000 kilometrů by střela z odpalovacích pozic v západním Rusku či z Běloruska dosáhla na střední Evropu. Kratší letové časy znamenají menší varovné okno a vyšší tlak na alianční protiraketovou obranu.

NATO na širší balistickou hrozbu reaguje postupně: základny v Rumunsku a Polsku, radar v Turecku, velení v Ramsteinu. V březnu 2026 Aliance podle vlastních materiálů dále zvýšila svou protiraketovou posturu. Samostatné české vyjádření specificky k RS-26 se nám ve veřejných zdrojích nepodařilo dohledat, systém ale přesně zapadá do kategorie hrozeb, proti nimž NATO svou obranu buduje.

Pro budoucí jednání o kontrole zbrojení je RS-26 varovným precedentem. Ukazuje slabinu definic postavených na jediné kvalifikační hranici doletu: stačí jeden test s lehkým nákladem nad 5 500 kilometrů a zbraň, která je ve skutečnosti optimalizovaná pro evropské bojiště, se formálně stane mezikontinentální střelou.

Raketa, která v září 2011 uletěla osm kilometrů a spadla, nakonec dolétla až do válečného konfliktu roku 2024, jen pod jiným jménem.

Článek Ruská veleraketa RS-26 při prvním testu uletěla 8 km a spadla. Kreml z ní přesto chce zbraň proti Evropě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čísla, která Kreml neříká nahlas

Celkový ruský jaderný inventář FAS odhaduje na 5 420 hlavic, pokud se počítají i vyřazené kusy čekající na demontáž. Vojensky relevantních je oněch 4 400. Jenže rozložení uvnitř arzenálu vypovídá víc než součet:

• Nasazené strategické hlavice: přibližně 1 796, na raketách v silech, na ponorkách a přiřazené bombardérům.
• Strategické hlavice ve skladech: asi 810, záloha, kterou by bylo možné „nandat“ na nosiče, ale v řádu týdnů až měsíců, u raket v silech spíše let.
• Nestrategické hlavice: zhruba 1 794, podle FAS standardně oddělené od nosičů, uložené v centrálních skladištích.

Pro srovnání: americký arzenál čítá asi 3 700 hlavic, z toho přibližně 1 770 nasazených. Nasazené počty obou velmocí si jsou tedy blízké. Rozdíl je v tom, co leží za nimi, a jak rychle se to dá aktivovat.

Nosiče z osmdesátých let a raketa, která pořád nelétá

Zastaralost ruského arzenálu není abstraktní pojem. Ve službě dodnes zůstávají mezikontinentální balistické rakety SS-18 Vojevoda, zavedené v roce 1988, a malý počet SS-19 z roku 1980. Strategické bombardéry Tu-95, jejichž konstrukce sahá do padesátých let, stále tvoří páteř vzdušné nohy triády.

Náhrada měla přijít dávno. Těžká raketa Sarmat měla vstoupit do služby už v roce 2018. K březnu 2026 byla sila u Užuru ve vysokém stupni přestavby, ale žádná raketa nebyla naložena do bojové pohotovosti. Teprve 12. května 2026 Rusko oznámilo úspěšný testovací start, tedy stále fázi ověřování, ne rutinní nasazení.

Podobný příběh píše stealth bombardér PAK DA. Státní letové zkoušky měly proběhnout v únoru 2026. Místo toho se v březnu v Kazani teprve skládal první prototyp určený pro statické pozemní testy. A vzdušná noha triády dostala ještě jednu ránu: po ukrajinské operaci Spiderweb z 1. června 2025 satelitní snímky ukázaly sedm zničených bombardérů Tu-95 a další poškozený. Hmatatelná ztráta, ne papírové zpoždění.

Vyhrožování funguje i s menším arzenálem

Přesto by bylo nebezpečné ruskou hrozbu podceňovat. Nasazená část triády, rakety v silech a na ponorkách, zůstává v pohotovosti a připravená ke startu během minut. Rusko navíc disponuje širokou škálou nosičů schopných nést konvenční i jaderné hlavice, od přesných úderných střel po hypersonické systémy.

Podle Congressional Research Service Rusko „téměř jistě“ nechce přímý vojenský konflikt s USA a NATO. Jaderná signalizace od roku 2022 slouží primárně jako nástroj odstrašení Západu od přímé intervence na Ukrajině. Na to stačí i menší, ale věrohodně nasazená část arzenálu. Politický efekt hrozby je pro Kreml cennější než skutečné použití.

Co zmizelo s New START, a co to znamená pro Evropu

Smlouva New START vypršela 5. února 2026. S ní skončil poslední mechanismus, který umožňoval ověřovat strukturu nasazených ruských sil. FAS výslovně varuje, že bez smluvních dat bude v odhadech z otevřených zdrojů menší jistota. Poslední veřejně dostupná data z New START pocházejí z 1. září 2022.

Teoreticky může Rusko po konci smlouvy navýšit počet nasazených hlavic až o 60 %. Nejrychleji u bombardérů, v řádu hodin až dnů. U ponorek by šlo o měsíce, u raket v silech spíše o roky. Možnost existuje, rychlost závisí na typu nosiče.

Pro Česko a další evropské státy z toho plyne jasný závěr. Česká obranná strategie z roku 2023 říká, že obrana nezačíná na hranicích republiky a že se země připravuje na konflikt s technologicky vyspělým protivníkem vybaveným jadernými zbraněmi. Informace o skutečném stavu ruského arzenálu tento rámec potvrzuje: peníze mají jít do konvenční odolnosti, protivzdušné a protiraketové obrany, CBRN připravenosti a alianční soudržnosti. Ne do paniky z každého Putinova prohlášení, ale ani do falešného klidu z toho, že Sarmat pořád nelétá.

Ruský jaderný arzenál je současně menší hrozbou, než jak ho Kreml prezentuje, a větší hrozbou, než jak ho čte ten, kdo vidí jen zpoždění a sklady. Pravda leží v těch 1 796 hlavicích, které jsou připravené teď.

Článek Ruský jaderný arzenál v roce 2026: Rusko sice vyhrožuje, ale je zastaralý. Většinu hlavic nemá jak dopravit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pět metrů, Mach 3 a kerosin

ASMP-A měří 5,38 metru a při startu váží kolem 860 kilogramů. Po odhozu z letounu ji rozběhne raketový stupeň, podle otevřených dat dosáhne zhruba Mach 2 během pěti sekund. Poté přebírá tah kerosinem poháněný náporový motor a střela zrychluje až k Mach 3. To je přibližně 3 700 km/h.

Klíčový je letový profil. ASMP-A umí letět ve vysoké výšce, kde maximalizuje dolet; konzervativní otevřený odhad činí kolem 500 kilometrů, některé sekundární zdroje pracují až se 600 kilometry. Nebo může sestoupit těsně nad terén. Kopce, údolí a zástavba ji maskují před radary, ale nízký let stojí energii. Dolet se dramaticky zkracuje. U původní verze ASMP z roku 1986 to znamenalo rozdíl mezi 300 a 80 kilometry; u modernizované ASMP-A platí stejný princip, byť s lepšími čísly.

Střela nese jadernou hlavici označovanou jako TNA. Přesný výkon Francie veřejně neuvádí. V sekundárních databázích se objevuje odhad 300 kilotun, ale jde právě o odhad, nikoli o potvrzený oficiální údaj. Jisté je, že jde o strategickou, nikoli taktickou zbraň.

Moskva není v dostřelu střely. Je v dosahu systému

Vzdálenost z Paříže do Moskvy vzdušnou čarou činí přibližně 2 486 kilometrů. Ze základny v Saint-Dizier, kde sídlí francouzské strategické letectvo, je to asi 2 337 kilometrů. Střela s doletem 500 až 600 km tuto vzdálenost sama nepřekoná. Ani zdaleka.

Jenže ASMP-A nikdy neměla letět z Francie. Celý systém stojí na nosiči Rafale, který může být opakovaně tankován za letu. Francie k říjnu 2023 provozovala dvanáct tankovacích letounů A330 MRTT Phénix a objednáno měla patnáct kusů. S tankery se bojový rádius Rafale násobí. A od března 2026 přibyl další rozměr: Macronova doktrína „předsunutého odstrašení“ počítá s dočasným rozmístěním strategických leteckých sil na spojeneckých základnách blíže potenciálnímu cíli.

I tehdy by se Rafale musel dostat do palebné obálky střely. Ale kombinace tankování za letu, předsunutého rozmístění a pětisetkilometrového doletu mění kalkulaci zásadně. „Moskva v dosahu“ není popis jedné střely, je to popis celého operačního konceptu.

Proč právě teď: rok 2026 a nová evropská osa

ASMP-A není nová zbraň. Nová je politická energie, kterou kolem ní Francie buduje. V projevu na Île Longue 2. března 2026 Macron výslovně řekl, že francouzské jaderné síly jsou „strategické a výhradně strategické“ a že žádný stát se před jejich použitím nemůže spolehlivě ukrýt. Odmítl koncept taktického jaderného použití i flexibilní jaderné odpovědi. A současně otevřel dveře spojencům.

Výsledky přišly rychle:

• Německo: společné prohlášení Macron–Merz ze 2. března 2026 ustanovilo vysokou francouzsko-německou jadernou řídící skupinu.
• Polsko: na prvním bilaterálním summitu 20. dubna 2026 obě země oznámily strategický dialog o předsunutém odstrašení.
• Švédsko: 27. dubna 2026 proběhlo v Paříži první jednání ve formátu jaderné řídící skupiny.

Pro Českou republiku žádný takový formát zatím veřejně oznámen nebyl. Francouzské jaderné síly ale přispívají k bezpečnosti celé Aliance; výroční zpráva generálního tajemníka NATO za rok 2024 to uvádí explicitně, přestože Francie nesedí v aliančním Výboru pro jaderné plánování a konečné rozhodnutí o použití zůstává výhradně na francouzském prezidentovi.

Mezi americkou pumou a americkou střelou

ASMP-A nemá přímý ekvivalent v americkém arzenálu. Americká B61 je gravitační jaderná puma bez vlastního pohonu, spadne tam, kam ji letoun donese, a letoun musí být přímo nad cílem. Americká AGM-86B je naopak podzvuková střela s plochou dráhou letu a doletem přes 2 400 kilometrů, ale nese ji výhradně strategický bombardér B-52.

ASMP-A stojí mezi oběma koncepty. Kratší dosah než AGM-86B, ale výrazně vyšší rychlost. Vlastní pohon na rozdíl od B61, ale odpalovaná z víceúčelového Rafale, nikoli z těžkého bombardéru. Právě tato kombinace (nadzvuková rychlost, nízký průnikový profil a flexibilní nosič) dává střele specifickou roli: dostat jadernou hlavici k cíli i přes moderní protivzdušnou obranu.

Tvrzení, že ASMP-A „spolehlivě prolomí“ konkrétní systém typu S-400, otevřené zdroje neumožňují potvrdit. Doložitelné je, že střela je konstruována jako několikanásobně nadzvuková a manévrující a že modernizace na variantu ASMPA-R proběhla právě kvůli udržení kredibility proti vyvíjejícím se obranám. Nástupce, hypersonická střela ASN4G, má přijít kolem roku 2035.

Francie v roce 2026 nedělá z ASMP-A novou zbraň. Dělá z ní znovu viditelný argument, a poprvé v historii ho adresuje nejen Moskvě, ale i Berlínu, Varšavě a Stockholmu.

Článek Moskva v dosahu a ve strachu: francouzská střela ASMP-A letí Mach 3 těsně nad zemí a nese 300kt hlavici se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Továrny, smlouvy, kódy dílů

Dosud se veřejně mluvilo o třech jménech: Makějevovo raketové centrum jako vývojář, Krasmaš v Krasnojarsku jako přímý výrobce a Proton-PM jako dodavatel motorů. Uniklé materiály (interní korespondence Krasmaše s Permským prachovým závodem, smlouvy na výrobu komponent pro rok 2025 a protokoly o spolupráci z let 2020–2025) ukazují řetězec mnohem delší.

V dokumentech figurují konkrétní kódy dílů pro označení 15A28, čtyři položky kontraktu Permského závodu za více než 956 milionů rublů a přes deset dalších podniků: Zlatmaš, PZ Mašinostroitel, Avangard, NIIPM, MMZ, NPO Automatics, NII Grafit, Ust-Katavský vagonostrojitelný závod, jaderné výzkumné centrum RFNC-VNIITF, PA Poljot, PA Okťabr a firma TRI-D. Vyrábějí náplně, kontejnery, adaptéry, zapalovače a další součásti systému. Projekty běží pod interními kódy „001″ a „002″.

Permský závod přitom není žádný okrajový subdodavatel. Jeho tržby vyskočily ze 7,7 miliardy rublů v roce 2022 na 22,6 miliardy v roce 2024 a vojenské produkty tvořily přes 95 % produkce. Nejde o izolovaný raketový projekt, je to součást širší válečné mobilizace ruského průmyslu.

Dva úspěchy, nejméně tři selhání

Propagandistická rétorika Kremlu stojí v ostrém kontrastu s testovací realitou. Podle Arms Control Association byl květnový test v roce 2026 teprve druhým potvrzeným úspěšným plným testem Sarmatu. Od prvního letu v dubnu 2022 přišly nejméně tři neúspěšné pokusy, včetně výbuchu v odpalovacím silu, který zničil testovací infrastrukturu. Ještě v listopadu 2025 zaznamenal expertní blog Russian Strategic Nuclear Forces další selhání na kosmodromu Jasnyj/Dombarovskij.

Putin přesto v květnu 2026 znovu oznámil, že Sarmat vstoupí na bojovou službu do konce roku. Vzorec se opakuje: veřejné vystoupení, superlativ o „bezkonkurenční“ zbrani, posunutý termín. Hrozba není menší proto, že program klopýtá. Kreml ale zjevně nahrazuje nedostatek provozní jistoty přebytkem televizní rétoriky.

Česká stopa v raketové továrně

Řetězec dodavatelů Sarmatu má i českou epizodu. Deník N v roce 2022 popsal, že speciální soustruh od brněnské firmy TDZ Turn skončil přímo v Krasmaši, v továrně, která Sarmat fyzicky vyrábí. České ministerstvo zahraničí i ministerstvo průmyslu tehdy uvedly, že podle jejich posouzení sankce porušeny nebyly. Pro současné přímé zapojení českých firem do výrobního řetězce Sarmatu veřejný důkaz neexistuje. Případ ale ilustruje, jak snadno se západní technologie může dostat do jádra ruského zbrojního programu.

Sankce míří na hlavy, ne na tělo

Mezinárodní sankce dnes cílí hlavně na mediálně známé hlavní dodavatele: Krasmaš, Makějevovo centrum, Roskosmos. Permský závod je na sankčním seznamu EU od prosince 2023. Jenže řada dalších článků řetězce propadá sítem. Firma TRI-D, která podle uniklých dokumentů dodává komponenty pro Sarmat, figuruje v ukrajinských sankčních databázích, ale v agregovaných datech OpenSanctions chybí záznam o sankcích EU nebo USA.

Podle nás je to klíčový praktický závěr celé investigace. Pokud je cílem brzdit výrobní kapacitu programu, dává větší smysl sankcionovat i komponentáře a materiálové dodavatele než jen několik velkých jmen. Uniklé dokumenty poprvé ukazují, kam přesně by takové sankce měly mířit.

Co Sarmat skutečně mění, a co ne

Sarmat má nahradit stárnoucí rakety Vojevoda (původní Satan) ve stejné třídě těžkých ICBM. V deklarovaném počtu hlavic (až deset) se od předchůdce zásadně neliší. Přidaná hodnota má spočívat v nové generaci pohonu, delší životnosti a údajně širší flexibilitě trajektorií. Nic z toho ale k červnu 2026 není podloženo sérií spolehlivých testů. Praktický dopad skutečného nasazení by byl spíš politický: Rusko by obnovilo důvěryhodnost své těžké silobasované složky a posílilo zastrašování Evropy formálně zavedeným systémem.

Oněch 200 sekund na Londýn zůstává televizní grafikou, ne ověřenou letovou tabulkou. Skutečná hrozba Sarmatu neleží v sekundách na mapě, ale v síti továren, které ho staví. A právě tu teď lze poprvé přečíst jako otevřenou knihu.

Článek „Londýn za 200 sekund“: uniklé dokumenty odhalují, kdo staví Putinovu raketu Satan II, kterou rád vyhrožuje světu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Narvik Agreement říká, a co ne

Podle norské vládní prezentace dohoda obsahuje klauzuli o vzájemné pomoci včetně vojenské asistence. Mluví o společném plánování, předsunutém skladování materiálu, cvičeních, spolupráci v protivzdušné obraně, Arktidě, vesmíru i kyberprostoru. Co v ní naopak není, alespoň ve zveřejněných materiálech, je automatický jaderný spouštěč. Žádná věta neříká: „Překročí-li ruský voják norskou hranici, Francie odpálí hlavice.“

Støre to při tiskovém briefingu řekl otevřeně: primární odstrašení Norska dál zajišťuje NATO a americká jaderná záštita. Francouzská vrstva je doplněk. Důležitý, strategicky promyšlený, ale doplněk.

Proč tedy mluvit o „volných rukou“? Protože rozhodnutí o použití francouzských jaderných zbraní zůstává výlučně v rukou jednoho člověka, francouzského prezidenta. Macron to 2. března 2026 při projevu na základně Île Longue formuloval jednoznačně: žádné sdílení finálního rozhodnutí, žádné sdílení plánování provedení, žádné sdílení definice „životních zájmů“. Právě v tom spočívá paradox, který dělá tuto iniciativu účinnou.

Síla nejistoty: proč je neznámá horší než smlouva

Klasická alianční garance funguje na principu předvídatelnosti. Článek 5 NATO říká: útok na jednoho je útok na všechny. Americké jaderné zbraně rozmístěné v Evropě, alianční Nuclear Planning Group, pravidelná cvičení Steadfast Noon, to všechno vytváří strukturu, kterou protivník může studovat, modelovat, hledat v ní mezery.

Francie do Nuclear Planning Group nepatří. Nikdy nepatřila. Její jaderná doktrína stojí na konceptu „nepřijatelné škody“; nepotřebuje početní paritu s Ruskem, stačí jí schopnost způsobit protivníkovi ztráty, ze kterých se nevzpamatuje. Podle odhadů Federace amerických vědců disponuje Francie zhruba 290 hlavicemi. Rusko jich má kolem 5 460. Jenže Macron v březnu 2026 řekl větu, která tuto asymetrii relativizuje: „Pokud by Francie musela svůj arzenál použít, žádný stát by se před ním neochránil.“

Pro ruské vojenské plánovače to znamená novou proměnnou v rovnici. Útok na Norsko, zemi sdílející s Ruskem téměř 200 kilometrů hranice, už není jen otázkou reakce Washingtonu a Londýna. Je to i otázka, co udělá Paříž. A na tu otázku záměrně neexistuje jednoznačná odpověď.

Proč zrovna Norsko a proč zrovna teď

Støre při podpisu připomněl, že Francie měla při cvičení Cold Response v březnu 2026 v severní Evropě největší spojenecký kontingent: 4 300 vojáků. Už v prosinci 2025 poprvé operovala francouzská stíhací letadla z norských základen. Francie je vedle Británie evropský spojenec s nejsilnější námořní přítomností v Arktidě, a právě Arktida je prostor, kde se norské a ruské zájmy střetávají nejostřeji.

Oslo přitom neskládá všechna vajíčka do jednoho košíku. Norsko má bilaterální obranné dohody i s Německem a Spojeným královstvím. Støre to nazval zajišťovací strategií, tedy pojistkou proti selhání kteréhokoli jednoho garanta. V době, kdy evropské hlavní města nahlas přemýšlejí o dlouhodobé spolehlivosti amerických bezpečnostních záruk, dává taková strategie smysl.

Macron svou iniciativu „forward deterrence“ spustil 2. března 2026 a od té doby se tempo zrychluje:

• 20. dubna – francouzsko-polská deklarace o strategickém dialogu k předsunutému odstrašování
• 23. dubna – první francouzsko-švédská jaderná řídící skupina v Paříži
• 27. května – podpis Narvik Agreement s Norskem

Veřejně jmenovaní partneři zahrnují také Německo, Nizozemsko, Belgii, Řecko a Dánsko. Česko mezi nimi zatím není.

Co na to Moskva, a co to znamená pro Evropu

Rusko reaguje ostře, i když zatím spíš obecně než přímo na norský vstup. Náměstek ministra zahraničí Alexandr Gruškov 23. dubna 2026 v rozhovoru pro RT varoval, že evropské státy přijímající dočasné rozmístění francouzských jaderně schopných letadel se v případě velkého konfliktu stanou „prioritními cíli“. Zároveň tvrdil, že Francie svým partnerům nenabízí „neprůstřelné záruky“, což je paradoxně pravda, a právě v tom je pointa.

Støre zároveň zopakoval dlouhodobý norský závazek: v době míru nebudou na norské půdě žádné jaderné zbraně. Jde o politickou restrikci, kterou si Oslo ukládá samo; není to mezinárodněprávní povinnost a ve zveřejněných materiálech k dohodě není popsán žádný zvláštní verifikační mechanismus.

Podle nás je skutečný strategický posun jinde než v počtu hlavic nebo v textu smlouvy. Spočívá v tom, že Kreml musí od května 2026 při jakémkoli scénáři na severním křídle NATO kalkulovat se třemi nezávislými jadernými centry rozhodování (Washington, Londýn, Paříž), z nichž každé funguje podle vlastní logiky. Americká garance prochází aliančními strukturami. Britská je svázaná s NATO i zvláštním vztahem s USA. Francouzská nestojí na žádném z těchto rámců. Je suverénní, neprůhledná a záměrně nepředvídatelná.

Nejde o deštník, ale o mlhu

Macron v roce 2020 mluvil o možnosti jediného varovného jaderného úderu. V roce 2026 řekl, že rigidní garance by byla nebezpečná, protože by snižovala jaderný práh. Francouzská doktrína nestojí na slibu „zničíme Rusko“, ale na tom, že protivník si nemůže být jistý, co se stane.

Pro Norsko to znamená další vrstvu ochrany vedle NATO. Pro Rusko další neznámou v rovnici. Pro Evropu signál, že jaderné odstrašení přestává být výhradně americkou doménou, a že Paříž to myslí vážně. Zda je tahle mlha nejistoty stabilizující, nebo naopak zvyšuje riziko chybného výpočtu, ukáže až moment, kdy ji někdo zkusí protnout.

Článek Paříž má teď volné ruce, smete Rusy atomovkami, jestli napadnou Norsko. Stačí překročit hranice a je konec se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ústava přepsaná za tři dny války

Klíčový moment přišel 27. 2. 2022, tři dny po začátku ruské invaze na Ukrajinu. Běloruské referendum schválilo novou ústavu, která z článku 18 odstranila dva pilíře dosavadní bezpečnostní identity země: neutralitu a bezjaderný status. Předchozí znění výslovně zakazovalo umístění jaderných zbraní na běloruském území. Nová verze už neobsahuje ani jedno z těchto slov.

Formálně šlo o domácí krok režimu, hlasování, volební komise, výsledek. Kontext ale mluví jasně: Lukašenko přežil rok 2020 jen díky ruské podpoře, na běloruském území se právě shromažďovaly ruské jednotky pro útok na Kyjev a o svobodném referendu nemohla být řeč. Ústavní změna nebyla suverénním rozhodnutím, byla to vstupenka do nového bezpečnostního uspořádání, jehož pravidla píše Moskva.

Od slibu k dodávce: časová osa přesunu

Mezi referendem a skutečným příjezdem hlavic uplynulo více než rok. Putin v březnu 2023 oznámil záměr rozmístit taktické jaderné zbraně v Bělorusku a odvolal se přitom na model, který NATO používá v západní Evropě, tedy sdílení jaderných zbraní pod kontrolou jaderné mocnosti. V červnu téhož roku na petrohradském ekonomickém fóru potvrdil, že první hlavice už dorazily.

Časová osa podle veřejně dostupných zdrojů:

• 27. 2. 2022 — referendum ruší bezjaderný a neutrální status v ústavě.
• 25. 3. 2023 — Putin oznamuje plán rozmístění taktických jaderných zbraní.
• 16. 6. 2023 — Putin na SPIEF potvrzuje, že první hlavice jsou v Bělorusku.
• Léto 2023 — Komunita běloruských železničářů sleduje další soupravy s nosiči Iskander-M směřující do Běloruska.
• Říjen 2023 — Lukašenko prohlašuje, že zásilky byly dokončeny.
• 25. 12. 2023 — Lukašenko totéž zopakuje pro AP a dodá, že zbraně jsou odpovědí na „hrozby ze Západu“.

Přesný počet rozmístěných hlavic zveřejněn nebyl. Nuclear Threat Initiative pracuje s formulací „desítky“, otevřené zdroje je spojují hlavně s raketovými komplexy Iskander-M a modernizovanými letouny Su-25. Satelitní snímky z března 2024, které analyzovala Federation of American Scientists, ukazují u depotu poblíž Asipovičů nové vícevrstvé oplocení a zabezpečení, tedy možné úpravy pro skladování hlavic, byť samy o sobě nejsou definitivním důkazem, že hlavice jsou uvnitř. Komunita běloruských železničářů, opoziční monitorovací skupina pracující s přepravními dokumenty a interními daty běloruských drah, identifikovala jako klíčový překladištní bod stanici Prudok ve Vitebské oblasti.

Kdo drží spoušť

Tady se příběh láme. Ruská oficiální linie od začátku zněla jednoznačně: kontrolu nad zbraněmi si ponechává Moskva. Putin to přirovnal k americkým jaderkám v Německu nebo Itálii, tedy zbraně jsou na cizím území, ale rozhodovací pravomoc zůstává u jaderné mocnosti.

Lukašenko ovšem v říjnu 2024 tvrdil něco jiného: že bez souhlasu běloruského prezidenta by zbraně použity nebyly. To je třeba číst jako politické prohlášení, ne jako nezávisle ověřený popis velitelského řetězce. Skutečný rozhodovací algoritmus není transparentní a pravděpodobně ani nebude, jaderné mocnosti své spouštěcí procedury nezveřejňují.

Právě v této neprůhlednosti spočívá jeden z klíčových rozdílů oproti natovskému modelu sdílení. V NATO existují desetiletí budované konzultační mechanismy, pravidelné revize jaderné doktríny a politická kontrola přes Skupinu pro jaderné plánování. Nic z toho není veřejně doložené v bělorusko-ruském uspořádání. Minsk přijal zbraně, ale nezískal srovnatelnou rozhodovací váhu. Stal se jaderným předpolním prostorem Moskvy, s vlajkou, ale bez klíče.

Reakce NATO a český postoj

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg v červenci 2023 rozmístění označil za nebezpečné a nezodpovědné. Zároveň ale řekl, že Aliance nevidí důvod měnit vlastní jadernou pozici. Žádný civilní poplach, žádné přesuny amerických hlavic, žádná změna pohotovostního stupně. Odpověď byla politická a rétorická, ne operační.

Český prezident Petr Pavel na 78. Valném shromáždění OSN v září 2023 rozmístění označil za další nezodpovědnou eskalaci, kterou Česko důrazně odsuzuje. Bezprostředně exponované jsou hlavně sousední státy NATO, Polsko, Litva a Lotyšsko. Pro Českou republiku je přesnější mluvit o zhoršení strategického prostředí než o přímém a bezprostředním dosahu konkrétních nosičů.

Čína, která na jaře 2023 deklarovala „velké znepokojení“ nad jaderným šířením, zároveň podepsala s Ruskem prohlášení o strategickém partnerství. Peking měl rétorický důvod držet neproliferační linii, ale neprojevil ochotu proměnit ji v tvrdý tlak na Moskvu.

Proč je to hazard, a jaký

Hazard nespočívá v tom, že by jaderný úder byl zítra jistý. Spočívá v něčem méně dramatickém, ale strategicky závažnějším: v předsunutí ruské jaderné infrastruktury přímo k hranicím Aliance, ve zkrácení politické reakční doby v případné krizi a v rozšíření prostoru pro jaderné vydírání. Každé cvičení, každý přesun, každé nejednoznačné prohlášení z Minsku nebo Moskvy teď nese vyšší eskalační náboj.

Budapešťské memorandum z roku 1994, v němž USA, Rusko a Británie slíbily Bělorusku respekt k suverenitě a hranicím výměnou za odevzdání jaderných zbraní, se ukázalo jako to, čím vždy bylo, soubor politických ujištění bez vynucovacího mechanismu. Jedním z garantů bylo samo Rusko. Krátkodobý a realistický způsob, jak stav zvrátit, dnes vidět není. Zvrat by vyžadoval buď zásadní změnu vztahu Minsk–Moskva, nebo širší dohodu o kontrole zbrojení, a obojí je při probíhající válce na Ukrajině málo pravděpodobné.

Bělorusko se stalo prvním evropským státem, který si ve 21. století dobrovolně vpustil na území cizí jaderné zbraně. Ne jako spojenec s hlasem u stolu, ale jako závislý partner, jehož ústava se přepisuje podle potřeb souseda. To je ten hazard, ne apokalypsa, ale ztráta kontroly nad vlastním bezpečnostním osudem, která zhoršuje bezpečnostní osud všech kolem.

Článek Putinovy jaderné hlavice jsou už v Bělorusku. Lukašenko se vzdal neutrality a hazarduje s bezpečím celé Evropy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč stávající arzenál nestačí

Americké letectvo dnes disponuje dvěma novějšími variantami řady B61. B61-12, dokončená v prosinci 2021, přinesla vyšší přesnost navedení a nižší výnos, nahrazuje starší modely B61-3, -4 a -7 a slouží i v rámci NATO. B61-13, jejíž první kus NNSA sestavila 19. 5. 2025, přidává vyšší výnos srovnatelný s původní B61-7 a rozšiřuje paletu možností proti tvrdším a rozlehlým vojenským cílům. Ani jedna z nich ale nebyla navržena jako specializovaný nástroj pro průnik do desítek metrů horniny a betonu.

Stárnoucí B61-11 tuto roli zastává od devadesátých let. Jenže její životnost má své limity a Pentagon po odchodu B83-1 přišel o jedinou megátunovou gravitační pumu, která mohla kompenzovat nedostatečnou penetraci čistou silou výbuchu. Vznikla mezera. NDS-A ji má zacelit, nikoli jako provizorní záplata, ale jako trvalé řešení.

Návrat mise, kterou Kongres kdysi pohřbil

Myšlenka specializované jaderné zbraně proti podzemním cílům není nová. Na počátku tisíciletí Pentagon rozjel program Robust Nuclear Earth Penetrator (RNEP). Kongres ho ale v roce 2005 zastavil, vyřadil financování a přesměroval čtyři miliony dolarů na výzkum konvenčních penetrátorů. Nuclear Weapons Council studii oficiálně ukončila 25. 1. 2006.

Co se od té doby změnilo? Prakticky všechno.

• Čína dramaticky zrychlila jadernou expanzi. Pentagon ve své výroční zprávě za rok 2024 uvádí přes 600 operačních hlavic, výstavbu nejméně 30 nových šachet pro DF-5 v centrální Číně a další strategickou infrastrukturu.
• Rusko udržuje dlouholetou tradici hluboko zakopaných velitelských komplexů, o nichž se v odborné debatě mluví desetiletí.
• Írán se stal živou laboratoří pro konvenční variantu řešení: v červnu 2025 americké B-2 úspěšně nasadily třicetitunový konvenční penetrátor GBU-57 Massive Ordnance Penetrator proti íránským podzemním jaderným zařízením.

Právě zkušenost s GBU-57 je důležitá pro pochopení NDS-A. MOP je nejnásilnější nenukleární nástroj, jaký USA mají. Funguje. Ale má své fyzikální stropy, a Pentagon zjevně počítá se scénáři, kde tyto stropy nestačí.

Nejdražší bombardéry jako jediný možný nosič

NDS-A ponese to, co dnes nese B61-11 i GBU-57: stealth bombardéry. B-2 Spirit s jednotkovou cenou přibližně 1,157 miliardy dolarů (ve fiskálních dolarech roku 1998) a jeho nástupce B-21 Raider s průměrnou pořizovací cenou 692 milionů dolarů (v dolarech roku 2022). Dohromady jde o nejdražší bojové letouny, jaké kdy vznikly.

Důvod je prostý: aby zbraň určená proti hluboko zakopaným cílům měla smysl, musí ji nosič doručit přes nejtvrdší protivzdušnou obranu na světě. Žádný jiný americký bombardér to neumí. B-52 je viditelný na radaru za stovky kilometrů. B-1B nemá jadernou certifikaci. Zbývají dva stealth stroje, a právě tato kombinace neviditelného nosiče a specializované munice je to, co dává USA asymetrickou výhodu.

Moskva ani Peking veřejně nedisponují srovnatelnou dvojicí: stealth bombardér schopný hlubokého průniku plus specializovaná jaderná penetrační zbraň. Rusko může reagovat posilováním protivzdušné obrany, rozptylem klíčové infrastruktury nebo hlubším zakopáváním. Symetrická odpověď stejného typu ale z veřejně dostupných zdrojů nevyplývá.

Co zatím nevíme, a proč na tom záleží

Veřejné dokumenty k NDS-A jsou zatím skoupé na detail. NNSA sama přiznává, že po fiskálním roce 2027 nemá dostatek podkladů pro kvalifikovaný požadavek, tedy ani samotná agentura zatím nemá uzamčené požadavky na další roky.

Klíčové otevřené otázky:

• Forma zbraně. Rozpočet používá neurčitý název „System-Air-delivered“, nikoli „bomb“. Bude to gravitační puma vyžadující přelet přímo nad cílem, nebo řešení odpalované z bezpečnější vzdálenosti? Rozdíl je zásadní: gravitační puma znamená, že B-2 nebo B-21 musí proniknout až k cíli; varianta odpalovaná ze vzdálenosti by dramaticky zvýšila přežitelnost nosiče.
• Časový horizont. Pro srovnání: hlavice W93 ukončila Phase 1 ve fiskálním roce 2022 a její první produkční kus je plánován na rok 2035. Hlavice W87-1 míří na rok 2033. Pokud NDS-A nebude rychlý derivát hotových komponent, vstup do služby před polovinou třicátých let je málo pravděpodobný.
• Celková cena. Zatím známe jen prvních sto milionů. V kontextu 27,4 miliardy dolarů, které NNSA žádá na Weapons Activities, jde o drobnou položku. Jaderné programy ale mají tendenci růst, a NDS-A bude soutěžit o peníze s modernizací W87-1, W93 i dalšími projekty včetně dvou nových iniciativ Rapid Capability Team.

Signál, ne zbraň

NDS-A dnes není bomba. Není střela. Je to rozpočtový řádek, politické rozhodnutí a strategický signál. Říká protivníkům: vaše nejhlubší, nejodolnější úkryty nejsou nedotknutelné, a my jsme ochotni investovat do toho, aby takovými nikdy nebyly. Pro kredibilitu amerického odstrašení, včetně toho rozšířeného vůči spojencům v Evropě, je právě tento signál možná cennější než hotová zbraň v muničním skladu.

Článek Amerika chce novou jadernou pumu pro taktické údery, Rusko může jenom tiše sledovat. NDS-A ponesou nejdražší bombardéry světa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Továrna bez adresy, ale s jasným účelem

KCNA tradičně nezveřejnila souřadnice. Jihokorejská armáda však závod vyhodnotila jako obohacovací zařízení na uran a experti citovaní agenturou AP jej předběžně spojili s nově přistavěným dvoupodlažním objektem v areálu Jongbjon, hlavního severokorejského jaderného komplexu. Zpráva Mezinárodní agentury pro atomovou energii z roku 2025 k tomuto místu identifikovala 20 kaskád po 344 centrifugách rozmístěných ve třech budovách: šest kaskád v původní hale, osm v přístavbě z roku 2013 a dalších šest v přístavbě dokončené mezi lety 2021 a 2022. IAEA zároveň sledovala výstavbu velké nové budovy, jejíž parametry odpovídají tomu, co Kim v červnu ukázal.

Důležitá poznámka: Jongbjon je jen jeden známý objekt. Druhým veřejně identifikovaným místem je Kangson. Celostátní kapacitu obohacování nikdo zvenčí spolehlivě nezná. Kimovo tvrzení o „více než dvojnásobku“ tak nelze nezávisle ověřit, lze ho ale zasadit do kontextu viditelného rozšiřování infrastruktury.

Padesát hlavic, materiál na devadesát

Kolik jaderných zbraní Severní Korea skutečně má? Nejčastěji citované otevřené odhady se shodují na přibližně 50 sestavených hlavicích. Federace amerických vědců (FAS) ve své analýze z roku 2024 zároveň odhaduje, že Pchjongjang mohl vyrobit štěpný materiál až pro 90 hlavic a každý rok přidává materiál zhruba pro dalších šest. Stockholmský institut SIPRI ve své ročence pro rok 2025 uvádí totéž číslo: 50 kusů ve vojenském arzenálu.

Pro srovnání s ostatními jadernými státy:

Počtem je KLDR na samém spodku tabulky. Ale tempo růstu je vzhledem k velikosti země a její ekonomické izolaci pozoruhodné. A právě o to Kimovi jde, ne o to, aby předehnal Rusko, ale aby jeho arzenál byl dost velký na to, aby ho nikdo nemohl ignorovat ani vyměnit za diplomatické ústupky.

Méně raketových testů, více továrních prohlídek

Analytici z portálu 38 North upozorňují na posun v severokorejské komunikační taktice. Rok 2025 a první polovina roku 2026 přinesly méně raketových startů než předchozí období, zato více řízených mediálních ukázek průmyslové kapacity. Kim neukazuje jen to, že zbraně má. Ukazuje, že je umí vyrábět sériově.

Nová pětiletka na roky 2026–2030, vyhlášená na devátém sjezdu Korejské strany práce, zahrnuje podle dostupných analýz celou škálu cílů: další rozšíření výroby štěpného materiálu, vývoj balistických střel na tuhé palivo, taktické jaderné zbraně, střely s plochou dráhou letu, vícenásobné hlavice (MIRV) a jaderně poháněnou ponorku. Nejde o seznam přání. Část z toho, například mezikontinentální balistické střely na tuhé palivo či taktické nosiče, už Pchjongjang demonstroval v předchozích letech.

Logika je jasná: nevyměnit program za úlevy, ale zabetonovat status de facto jaderného státu a jednat z pozice hotové věci.

Co s tím Rusko, a co s tím NATO

Otázka, která visí nad celým příběhem: pomáhá Rusko Severní Koreji s jadernými technologiemi výměnou za vojáky na Ukrajině? Odpověď je vrstvená.

Co je doložené: první zpráva Multilaterálního sankčního monitorovacího týmu z května 2025 detailně popisuje ruské dodávky protivzdušné obrany, protiletadlových střel, pokročilých systémů elektronického boje, výcvik severokorejských jednotek a ropné zásilky. Na konvenční straně šlo o přes 20 000 kontejnerů materiálu, až 9 milionů kusů dělostřelecké a raketové munice a přes 11 000 nasazených severokorejských vojáků.

Co je veřejně řečené, ale nedoložené v detailu: generální tajemník NATO Mark Rutte v prosinci 2024 prohlásil, že do KLDR proudí raketové a jaderné technologie, a už v listopadu 2024 v Budapešti varoval, že to může vést k hrozbě pro „kontinentální Evropu“. Konkrétní technický seznam ale NATO nezveřejnilo. Analytici z 38 North jako hypotézu rozebírají možnou ruskou pomoc s pohonným systémem pro severokorejskou jadernou ponorku, ale i to zůstává ve sféře dedukce, ne potvrzeného faktu.

Česká republika se podílí na všech sankčních režimech OSN a EU vůči KLDR a aktivně se zapojuje do jejich formulace. Ministerstvo zahraničních věcí výslovně spojuje severokorejský jaderný program s napětím s mezinárodním společenstvím. Bezprostřední hrozba pro střední Evropu to není. Ale propojení euroatlantického a indopacifického bezpečnostního prostoru je už realita, ne akademická úvaha.

Průmysl, ne experiment

Skutečná změna, kterou červnová návštěva symbolizuje, není v jedné nové budově. Je v tom, že Pchjongjang přestal předvádět existenci jaderného programu a začal předvádět jeho škálu. Kim nechce, aby se svět ptal, jestli má bombu. Chce, aby se ptal, kolik jich bude mít za pět let.

Článek „Aby ho bral svět vážně.“ Kim Čong-un chce více a více atomovek. Ukázal novou továrnu a zdvojnásobil kapacitu výroby se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co Sarmat skutečně umí, a co je propaganda

Sarmat nahrazuje sovětskou legendu R-36M Vojvoda, na Západě známou jako SS-18 Satan. Obě rakety sdílejí základní koncept: těžká, kapalinou poháněná mezikontinentální balistická střela odpalovaná ze sila, navržená k průniku obranou a zásahu strategických cílů. Rozdíl je v generačním skoku. Sarmat je třístupňová konstrukce s deklarovaně vyšší nosností, přesností a širší škálou bojových bloků.

Kolik hlavic raketa skutečně ponese, závisí na konfiguraci. Databáze CSIS Missile Threat uvádí ruská tvrzení: až 10 velkých nebo až 16 menších nezávisle naváděných hlavic (MIRV), případně kombinaci hlavic s klamným a průnikovými prostředky. Jedno odpálení tedy může mířit na více samostatných cílů a zároveň zahlcovat protiraketovou obranu směsí reálných a falešných objektů. Přesné operační složení prvních zaváděných kusů ale veřejně potvrzené není.

Putin při oznámení testu tvrdil dolet přes 35 000 km a schopnost suborbitální trajektorie, která by umožnila útok z nečekaných směrů, třeba přes jižní pól. Západní analytické zdroje jsou střízlivější: CSIS pracuje s rozpětím 10 000 až 18 000 km. I ta konzervativnější hodnota ovšem znamená, že celá Evropa včetně České republiky je v dosahu s velkou rezervou.

Program poznamenaný selháními

Než se Sarmat stane symbolem neporazitelné síly, stojí za připomenutí, čím si program prošel. Před letošním testem měl Sarmat jen jeden veřejně známý úspěšný letový test, v dubnu 2022. Následovaly roky zpoždění. V září 2024 pravděpodobně došlo k explozi přímo v silu, v listopadu 2025 k dalšímu neúspěchu. Analytik Pavel Podvig, který dlouhodobě sleduje ruské strategické síly, odhaduje, že do konce roku 2026 mohou být v základně Užur reálně nasazeny spíš první jednotky střel než početné uskupení.

To neznamená, že Sarmat lze odbýt. Znamená to, že mezi kremelským oznámením a plně funkční bojovou silou leží měsíce, možná roky testování, výroby a integrace. Ruská strana doložila úspěšný test, ale celkový program zůstává technicky poznamenaný zpožděními a předchozími selháními.

Avangard: budoucí kombinace, ne současnost

Samostatnou kapitolou je hypersonický klouzavý blok Avangard, který Rusko prezentuje jako součást budoucí výzbroje Sarmatu. Avangard je už v ruské službě, ale jeho současným nosičem je starší SS-19 Stiletto. Integrace na Sarmat je teprve plánovaná. Až k ní dojde, vznikne kombinace těžkého nosiče s manévrujícím blokem schopným měnit trajektorii ve vysoké rychlosti, a to je scénář, na který současná protiraketová obrana NATO není primárně stavěná.

Evropská architektura EPAA s Aegis Ashore v Rumunsku a Polsku je navržena hlavně proti středním a střednědelším balistickým hrozbám, íránským nebo severokorejským raketám. Střela SM-3 Block IIA v testech prokázala určitou schopnost proti ICBM, ale z toho nelze odvodit spolehlivý štít proti těžké raketě s vícenásobnými hlavicemi a sofistikovanými průnikovými prostředky. Americká obrana vlastního území stojí na systému GMD na Aljašce a v Kalifornii, mimo evropskou architekturu.

Proč právě teď: signál bez smluvních brzd

Načasování testu a následného cvičení jaderných sil není náhodné. 5. února 2026 vypršela smlouva New START, poslední právně závazný limit na strategické jaderné zbraně USA a Ruska. Poprvé od roku 1972 neexistuje žádný strop, žádná vzájemná verifikace, žádná povinnost transparentnosti. Federation of American Scientists upozorňuje, že to otevírá prostor pro nahrání dalších hlavic na existující nosiče a tlačí obě strany do plánování podle nejhorších scénářů.

V tomto prostředí funguje Sarmat dvojnásob: jako reálná modernizace stárnoucího arzenálu i jako politický nástroj zastrašování. Polský institut mezinárodních vztahů PISM čte květnový test a navazující cvičení jako otevřenou demonstraci připravenosti k použití strategických sil, signál adresovaný NATO i domácímu publiku.

Pro alianci to neznamená, že se ráno probudí do jiného světa. Sarmat je další kus skládačky ve zhoršujícím se strategickém prostředí: posiluje důraz na odolnost velení, včasné varování a vrstvenou obranu. „Bát se“ v alianční logice znamená hlavně brát Sarmat jako vážný faktor strategického plánování, ne jako raketu, která už dnes převrací rovnováhu sil, ale jako připomínku, že doba smluvních brzd skončila a těžký nosič s vícenásobnými hlavicemi a politickým nábojem stojí na startovní rampě.

Článek Satan II je důvod, aby se NATO bálo. Unese 16 hlavic, které se neptají, ale rovnou nemilosrdně trestají se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Květen místo října: proč záleží na kalendáři

Rusko od roku 2022 provádí každoroční strategické jaderné manévry pod kódovým označením Grom, pravidelně na podzim, zpravidla v říjnu. Letošní cvičení tento cyklus rozbilo. Přišlo v květnu, bez předchozího ohlášení a v rozsahu, který překračuje běžný rámec.

Rozdíl není jen kalendářní. V létě 2024 Moskva uspořádala překvapivé cvičení zaměřené na taktické, tedy ne-strategické jaderné zbraně, přičemž podle ISW šlo tehdy primárně o snahu ovlivnit západní debaty o dodávkách zbraní dlouhého dosahu Ukrajině. Letošní manévr je kvalitativně jinde: zapojuje celou jadernou triádu, pozemní strategické rakety, ponorkové nosiče i dálkové bombardéry. Jde o demonstraci kompletní eskalační kapacity státu, ne o regionální signál z bojiště.

Den před spuštěním hlavního cvičení navíc v Bělorusku odstartovaly paralelní manévry zaměřené na dodání jaderné munice a přípravu k jejímu použití ve spolupráci s ruskou stranou. Bělorusko tak rozšiřuje geografii nátlaku přímo k hranicím NATO, k Polsku, Litvě a Lotyšsku.

Čísla, která Kreml překřikuje raketami

Načasování cvičení dává smysl, když se podíváte na frontovou mapu. Podle dat ISW Rusko v dubnu 2026 čistě ztratilo 116 km² kontrolovaného území, poprvé od ukrajinského vpádu do Kurské oblasti v srpnu 2024. Trend je jednoznačný:

• Denní postup v prvních čtyřech měsících roku 2026 klesl na průměrných 2,9 km² oproti 9,76 km² ve stejném období roku 2025.
• Celkový zisk za posledních šest měsíců činí přibližně 1 443 km², proti 2 368 km² v odpovídajícím půlroce předtím.
• Denní hlášení z 18. května opakuje v řadě klíčových směrů formulaci „bez potvrzeného postupu“, u Kupjansku, Slovjansku, Pokrovsku, Novopavlivky i Huljajpole.

K tomu přibývá personální problém. Podle ukrajinské vojenské rozvědky SZRU uzavřelo ruské ministerstvo obrany v prvním čtvrtletí roku 2026 jen 70 500 nových kontraktů s vojáky, denní průměr 800 až 930 oproti zhruba 1 200 ve stejném období loňska. Ofenzíva ztrácí nejen území, ale i lidi.

Kreml neúspěch na frontě neskrývá tichem. Překrývá ho demonstrací eskalační kapacity.

Reflexivní kontrola: rakety jako nástroj politického nátlaku

V ruské vojenské teorii existuje koncept, který přesně popisuje, co se právě děje. Reflexivní kontrola, jak ji definuje RAND i NATO Defense College, je snaha změnit vnímání situace u protivníka tak, aby sám zvolil chování výhodné pro Moskvu. Nejde o to protivníka porazit silou, ale přimět ho, aby se porazil sám, váháním, opatrností, odkladem.

Současný balík signálů do tohoto rámce zapadá téměř učebnicově:

• Neohlášené strategické cvičení s celou jadernou triádou.
• Katastrofická rétorika náměstka ministra zahraničí Rjabkova o jaderných rizicích.
• Tvrzení SVR, že Ukrajina chystá údery na ruský týl přímo z území pobaltských států, zejména Lotyšska, a že ukrajinští operátoři už jsou na lotyšských základnách.
• Naznačení možného úderu na „rozhodovací centra“ v Lotyšsku.

Moskva nevyrábí jen strach. Vyrábí narativní záminku a současně testuje, zda se část spojenců sama přikloní k opatrnosti a omezí podporu Ukrajině. Že Putin ve stejných dnech navštívil Peking, není náhoda: demonstrace strategické síly běží souběžně s vysokoprofilovou zahraniční cestou, která má podtrhnout, že Rusko není izolované.

Co to znamená pro NATO a Česko

Bezprostřední indikace útoku na Evropu z dostupných dat neplyne. Odpaly míří na ruské polygony, cvičení je deklarované jako manévr a veřejný důkaz přípravy k bojovému použití jaderných zbraní chybí. Jenže reálné riziko není kinetické, je politicko-vojenské.

Moskva zvyšuje cenu každého západního rozhodnutí. Každá další dodávka zbraní, každé rozšíření mandátu pro ukrajinské údery na ruské území, každé posílení východního křídla NATO se teď odehrává ve stínu jaderné demonstrace. A přesně to je účel.

Pro Česko je význam cvičení primárně alianční. Přímější tlak dopadá na Pobaltí a Polsko, kde Bělorusko funguje jako prodloužená ruka ruského nátlaku. Samostatné veřejné stanovisko české vlády ani NATO specificky k tomuto cvičení se nám do uzávěrky nepodařilo dohledat, viditelná je spíš průběžná politika odstrašení a připravenosti.

Podle analytiků z RAND i NATO Defense College je nejhorší možná reakce ta, kterou Moskva očekává: začít si sami předem omezovat kroky jen proto, že Kreml zvýšil hlas. Oddělovat rétoriku od reálně pozorované přípravy sil, komunikovat klidně a nerozpojovat podporu Ukrajině při každém jaderném signálu, to jsou principy, které reflexivní kontrolu neutralizují.

Rakety na ruských polygonech nikoho nezabily. Ale pokud přiměly jedinou evropskou vládu k váhání, splnily svůj účel lépe než cokoliv, co ruská armáda dokázala na frontě za posledních šest měsíců.

Článek Putin se snaží zakrýt, že jeho ofenziva na Ukrajině selhává. Bez varování nechal odpálit balistické rakety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři dny, tři jaderné signály

Rutteho slova nezazněla ve vzduchoprázdnu. Předcházely jim tři dny, během nichž Rusko a Bělorusko vyslaly sérii demonstrativních jaderných signálů:

• 18. května – Minsk oznámil zahájení společných cvičení zaměřených na doručování a přípravu použití jaderných zbraní. Podle AP se zapojily raketové jednotky i letectvo.
• 19. května – Rusko rozjelo vlastní třídenní manévry jaderných sil. Moskva uváděla 64 tisíc vojáků, přes 200 odpalovacích zařízení, více než 140 letadel, 73 hladinových lodí a 13 ponorek.
• 20. května – Rutte v Bruselu dostal otázku a odpověděl jednou větou.

Ukrajinský prezident Zelenskyj přitom už 15. května tvrdil, že Moskva zintenzivnila jednání s Lukašenkem a chce Bělorusko zatáhnout hlouběji do války, případně otevřít další operace ze severu proti Ukrajině. Ukrajinské ministerstvo zahraničí pak cvičení označilo za „nebezpečný precedent pro globální bezpečnost“ s tím, že společné nacvičování jaderných úderů porušuje Smlouvu o nešíření jaderných zbraní a mění Bělorusko v ruské jaderné předmostí u hranic NATO.

Na čem stojí alianční hrozba

Rutte neřekl „zničující“ do prázdna. NATO veřejně staví své odstrašení na třech pilířích: strategických jaderných silách Spojených států jakožto „nejvyšší garanci“ bezpečnosti Aliance, doplněných britským a francouzským jaderným arzenálem; na článku 5 o kolektivní obraně; a na posílené konvenční přítomnosti na východním křídle, kde dnes operuje osm mnohonárodních bojových skupin, permanentní vzdušný dohled a další vrstvy protivzdušné a protiraketové obrany.

Oficiální alianční doktrína mluví o schopnosti uvalit na protivníka „nepřijatelné náklady, které převáží jakýkoli možný zisk“. Konkrétní scénář odvety za jaderný úder na nečlenskou Ukrajinu ale NATO veřejně nikdy nepopsalo. Podle nás je to záměr, ne opomenutí. Nejistota je nejsilnější zbraň odstrašení: jakmile protivník zná přesnou cenu, může kalkulovat, jestli ji zaplatí. Pokud ji nezná, kalkulace se hroutí.

Kontinuita, ne obrat, ale s ostřejším tónem

Rutteho výrok není první svého druhu. Už Jens Stoltenberg v září 2022 mluvil o „vážných důsledcích“ při použití ruské jaderné zbraně. Sám Rutte ještě v dubnu 2025 na podobný dotaz odpovídal opatrněji: říkal, že nemá nové informace. O třináct měsíců později zvolil podstatně údernější jazyk. Posun v tónu odpovídá posunu v kontextu: tehdy šlo o obecnou otázku, teď o reakci na probíhající cvičení s explicitně jaderným scénářem.

Důležité je i to, komu byl vzkaz adresován. Rutte neoslovil Putina jménem. Mluvil o Rusku jako celku a použil formulaci „oni vědí“. Adresátem není jeden muž v Kremlu, ale celé politicko-vojenské velení: generálové, kteří by rozkaz k jadernému úderu museli provést.

Co to znamená pro Česko

Samotné varování neznamená novou akutní hrozbu pro Českou republiku. Znamená ale potvrzení prostředí, ve kterém se česká bezpečnostní politika pohybuje. Čeští vojáci slouží v aliančních bojových skupinách v Litvě, Lotyšsku i na Slovensku; ministr obrany při návštěvě Pobaltí v dubnu 2026 veřejně zdůraznil, že obrana východního křídla je obranou i České republiky. Česká muniční iniciativa pro Ukrajinu pokračuje: Rutte při návštěvě Prahy 16. dubna 2026 uvedl, že v jejím rámci bylo dodáno přes čtyři miliony kusů střeliva.

Samostatné veřejné stanovisko české vlády přímo k bělorusko-ruským cvičením z 18. května se na oficiálních kanálech neobjevilo. Česká linka zůstává konstantní: plnění aliančních závazků, posilování protivzdušné obrany, pokračující podpora Ukrajiny.

Jedna věta generálního tajemníka NATO nezmění průběh války. Ale v jazyce jaderného odstrašení nerozhoduje délka sdělení: rozhoduje váha toho, co zůstalo nevyřčeno.

Článek „Následky budou pro Rusko zničující, pokud zaútočí na Ukrajinu atomovkami,“ varuje šéf NATO nejvyšší kremelské velení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak síť fungovala: Lübeck, Kolovrat, Istanbul

Global Trade na první pohled vypadala jako běžný exportní obchod s elektronikou. Ve skutečnosti fungovala jako nákupní uzel pro ruskou partnerskou firmu Kolovrat, která měla podle vyšetřovatelů přímý přístup k e-mailům a objednávkovému systému lübecké společnosti. Kolovrat zadával, co Rusko potřebuje. Global Trade nakoupila zboží v Evropě a odeslala.

Do léta 2022 putovaly zásilky přímo z Německa do Ruska. Po zpřísnění sankcí se trasa přesunula přes Turecko, konkrétně přes firmu MR Global. Investigativní server Correctiv dohledal, že rozdíl mezi exportem z EU a importem do Ruska býval často jen pět až deset dnů. Nešlo o nahodilé pašování, ale o zavedený logistický koridor s vlastními logistiky, účetními a obchodníky na obou stranách. Stopy vedou nejméně do konce roku 2024.

Rozsah? Podle AP News přinejmenším 16 000 dodávek v hodnotě přes 30 milionů eur a nejméně 24 ruských obranných firem mezi koncovými příjemci. Německá kontrarozvědka BfV přitom pracuje s podezřením, že síť měla podporu ruských státních struktur. A právě proto případ řeší spolkový generální prokurátor, tedy úroveň vyhrazená pro špionáž a ohrožení národní bezpečnosti.

Co přesně Rusko nakupovalo, a proč to neumí vyrobit samo

Seznam zboží, který vyplývá z vyšetřovacích materiálů, čte jako inventář středně velkého elektrotechnického skladu:

• Mikrořadiče a polovodiče – základ řídících systémů zbraní i průmyslové automatizace.
• Senzory a převodníky – měří teplotu, tlak, zrychlení; bez nich nefunguje naváděcí ani diagnostická elektronika.
• Osciloskopy a měřicí technika – nezbytné pro testování a kalibraci.
• Kuličková ložiska – precizní strojírenství, kde záleží na tolerancích v řádu mikronů.
• Pumpy, motory a mechanické díly – včetně příslušenství pro zařízení na odsolování mořské vody, které je podle investigace Politica využitelné zejména na jaderných ponorkách.

Každá z těchto položek je dual-use, má civilní i vojenské využití. Právě proto podléhá exportním kontrolám. A právě proto je Rusko nedokáže jednoduše nahradit. Studie britského think-tanku RUSI z roku 2022 ukázala rozsáhlou závislost ruské vojenské modernizace na západní mikroelektronice. Německá kontrarozvědka ve své publikaci z ledna 2026 potvrzuje totéž: Rusko v Německu cíleně shání high-tech komponenty, protože domácí průmysl má problém se špičkovou mikroelektronikou a přesným strojírenstvím.

Důležité je ale neztratit proporce. Rusko disponuje zhruba 1 718 rozmístěnými jadernými hlavicemi a plnohodnotnou triádou, pozemní, námořní i leteckou. Kauza Global Trade neukazuje, že by ruský jaderný arzenál nefungoval. Ukazuje něco jiného: že jeho údržba a modernizace závisí na komponentech, které Rusko samo nevyrábí. To snižuje autonomii, zvyšuje náklady a prodlužuje čas, ale neruší hrozbu.

Jaderný rozměr: proč je zmínka o VNIIA tak závažná

VNIIA, Všeruský výzkumný institut automatiky, není běžná výzkumná instituce. Spadá pod Rosatom, má status federální jaderné organizace a podle amerických sankčních dokumentů navrhuje nejaderné komponenty a automatiku pro jaderné zbraně, včetně iniciačních systémů. Když se jeho název objeví na seznamu koncových příjemců lübecké firmy, nejde o akademický odběr osciloskopů pro univerzitní laboratoř.

Podle investigace Politica a Bildu, kterou v květnu 2026 shrnul t-online, se německá rozvědka BND dostala k interním dokumentům firmy Kolovrat. To je pro rekonstrukci klíčové, vyšetřovatelé nemuseli spoléhat jen na celní data, ale měli přístup k objednávkám, korespondenci a seznamům koncových uživatelů zevnitř sítě.

Zmínka o příslušenství pro odsolování mořské vody pak přidává námořní rozměr. Odsolovací jednotky jsou standardní součástí jaderných ponorek, kde zajišťují pitnou vodu pro posádku i technickou vodu pro reaktorové systémy. Pokud Rusko potřebuje pro tyto jednotky západní díly, znamená to, že ani u strategických námořních platforem není soběstačné v celém dodavatelském řetězci.

Nejde o izolovaný případ, a sankce reagují

Global Trade není ojedinělý exces. Už v lednu 2024 koordinoval Eurojust zásah proti nizozemské síti, která porušovala exportní sankce vůči Rusku za spolupráce Německa, Lotyšska, Litvy a Kanady. Analytici KSE Institute popisují obcházení sankcí jako systémový jev, trasy vedou přes Čínu, Spojené arabské emiráty, Turecko, Kazachstán, Uzbekistán i středoasijské republiky.

EU na to reaguje. V dubnu 2026 schválila dvacátý sankční balík a poprvé v historii aktivovala takzvaný anti-circumvention tool, nástroj proti systematickému reexportu přes třetí země. Prvním cílem se stal Kyrgyzstán. Současně rozšířila seznam zakázaných položek o laboratorní sklo, výkonná maziva, chemikálie a průmyslové nástroje.

Jsou sankce účinné? Částečně. Sama existence sítě jako Global Trade je paradoxně důkazem, že fungují, Rusko nemůže nakupovat přímo a musí používat dražší, pomalejší a rizikovější obchvaty. Zároveň ale nejsou nepropustné. A právě proto se zpřísňují.

Co to znamená pro Česko

Přímá česká stopa v kauze Global Trade z veřejných zdrojů neplyne. Bezpečnostní informační služba ale na svém webu výslovně uvádí, že řeší dohled nad dual-use exportem, tranzitem i zprostředkováním kontrolovaných položek, a že cílem je takové dodávky blokovat ještě ve fázi přípravy obchodu. Mezi hlavní témata mezinárodní spolupráce BIS řadí šíření zbraní hromadného ničení a obchod s vojenskou technikou, přičemž nejaktivněji komunikuje se službami sousedních zemí a států NATO. Německo je v obou kategoriích.

Nikita S. a další podezřelí čekají ve vazbě na proces v Německu. Podle tamního zákona o zahraničním obchodu jim hrozí tresty až do deseti let. Ale skutečný význam kauzy přesahuje soudní síň. Každá odhalená síť je důkazem, že ruský vojensko-průmyslový komplex má slabá místa. A každá neodhalená síť je důkazem, že je umí zakrýt.

Článek Rusko nedokáže udržet svůj jaderný arzenál v chodu samo. Němci odhalili síť, která ho zásobuje západní technologií se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se vlastně trénuje

Běloruské ministerstvo obrany popsalo cvičení jako nácvik „doručení jaderné munice“ a „přípravy k jejímu použití“. V praxi to znamená prověrku celého logistického řetězce, od vyskladnění přes transport po přípravu nosičů k odpalu nebo vzletu. Klíčové slovo v oficiálním popisu je skrytost: jednotky mají přesouvat munici maskovanými trasami, rozptýleně, mimo standardní základny a s minimalizací rizika odhalení.

Nejde tedy o statickou ukázku síly na jednom polygonu. Cvičení simuluje situaci, kdy by se jaderné prostředky musely rychle a nepozorovaně dostat z úložiště ke konkrétnímu nosiči kdekoli v zemi. Právě schopnost operovat z „nepřipravených rajonů“ posouvá dril od demonstrace k reálnému testování bojové flexibility.

Důležitá poznámka: veřejně dostupné informace neříkají, zda se pracuje s ostrými hlavicemi, nebo s cvičnými maketami. Už v červnu 2024 ruské ministerstvo obrany popsalo druhou fázi tehdejších společných drilů tak, že 12. hlavní správa (GUMO) dopravila cvičné jaderné prostředky do polních skladů raketové brigády a na operační letiště. Počet zapojených systémů ani typ munice letos zveřejněn nebyl.

Iskandery v Asipovičích, Su-25 pravděpodobně z Lidy

Veřejně doložená jaderná architektura v Bělorusku stojí na dvou pilířích. Raketovým je 465. raketová brigáda v Asipovičích ve středním Bělorusku. Satelitní snímky analyzované Federací amerických vědců (FAS) už v létě 2023 zachytily výstavbu nové infrastruktury pro Iskandery právě tam. Analytická studie CNA z října 2025 tuto jednotku označuje za odpovědnou za provoz jaderně schopných Iskanderů na běloruském území.

Leteckou osu tvoří Su-25. V dubnu 2023 Moskva oznámila dokončení výcviku běloruských pilotů pro jadernou misi na tomto typu a v květnu 2024 běloruský ministr obrany výslovně zmínil letku Su-25 jako součást tehdejšího jaderného drilu. FAS za nejpravděpodobnější základnu označuje Lidu na západě Běloruska, jediný běloruský útvar se Su-25. Lida leží přibližně 40 kilometrů od litevské hranice a zhruba 120 kilometrů od Polska.

Nad rámec Iskanderů a letectva stojí za zmínku, že Rusko v prosinci 2025 oznámilo vstup jaderně schopného systému Orešnik do služby právě v Bělorusku. Jaderná infrastruktura na běloruském území se tedy rozrůstá.

Signál, ne únik

Důležitý detail: o cvičení se svět nedozvěděl z úniku zpravodajských služeb. Informaci zveřejnilo samo běloruské ministerstvo obrany. Jde o řízené sdělení, a jeho načasování není náhodné.

Dril odstartoval jen několik dní poté, co ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj varoval, že Rusko může chtít z běloruského území znovu ohrozit sever Ukrajiny nebo dokonce stát NATO. Kreml varování odmítl. Cvičení ale mluví vlastním jazykem: ukazuje schopnost a připravenost, a to veřejně. Podle analytiků CNA podobná opatření slouží dvojímu účelu, testují reálnou operační způsobilost a zároveň fungují jako demonstrace odhodlání směrem k protivníkovi.

Kdo rozhoduje o případném použití? Kontrola zůstává výhradně na ruské straně. Tehdejší ministr obrany Sergej Šojgu to řekl explicitně při podpisu dokumentů v květnu 2023: Rusko jaderné zbraně Bělorusku nepředává, rozhodnutí o nasazení je ruské. Lukašenkův režim poskytuje území a infrastrukturu, ale červený knoflík drží Moskva.

Co to znamená pro NATO a Česko

Bezprostřední dopad míří na východní křídlo Aliance. Asipoviče leží zhruba 300 kilometrů od polské hranice, Lida ještě blíž k Litvě. CNA výslovně upozorňuje, že rozmístění v Bělorusku zkracuje varovný čas pro východní Evropu. Pro Českou republiku je vzdálenost větší, od Asipovič k české východní hranici je přibližně 800 kilometrů vzdušnou čarou, ale zhoršení bezpečnostního prostředí v regionu se týká celé Aliance.

Mimořádné české nebo alianční opatření navázané přímo na tento konkrétní dril se k 18. květnu nepodařilo dohledat. NATO ale v květnu 2026 rozhodně nespí: začátkem měsíce odstartovalo cvičení Steadfast Deterrence 2026 a 8. května jednala High Level Group o jaderném odstrašení před červnovým zasedáním Nuclear Planning Group. Aliance reaguje na celkový trend, ne na jednu epizodu.

Srovnání s natovskými jadernými cvičeními typu Steadfast Noon je přitom poučné. NATO samo zdůrazňuje rutinní a dlouho plánovaný charakter svých drilů, transparentnost a absenci živých zbraní. Rusko a Bělorusko naopak veřejně mluví o doručování jaderné munice a přípravě k použití, v kontextu probíhající války na Ukrajině. Rétorika je ostřejší, signalizace agresivnější.

Normalizace, která nemá být normální

Každý další cyklus posouvá laťku. V roce 2023 šlo o politické oznámení přesunu hlavic. V roce 2024 o první společné drily s konkrétními nosiči a cvičnou municí v polních skladech. V roce 2026 o skryté přesuny po celém území a nasazení z nepřipravených pozic. Trajektorie je jasná: z politického gesta se stává vojenská rutina.

Zda jsou v Asipovičích skutečně uloženy ostré hlavice podle standardů 12. GUMO, z veřejně dostupných satelitních snímků stále nelze s jistotou potvrdit. Ale nosiče jsou na místě, posádky přecvičené, infrastruktura roste. Schopnost je už částečně operacionalizovaná, a každé další cvičení ji posouvá dál.

Ruská taktická jaderná přítomnost v Bělorusku přestává být novinkou. Začíná být faktem, se kterým musí východní křídlo NATO počítat ve svém každodenním plánování.

Článek Atomovky v pohybu: Rusko a Bělorusko trénují tajný přesun. Iskandery i letouny jsou připravené k nasazení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Patnáct let vývoje a dvě exploze

Program RS-28 Sarmat běží od roku 2011. Putin jej veřejně představil v březnu 2018 jako součást nové generace strategických zbraní, které mají být odpovědí na americkou protiraketovou obranu. Původní plány počítaly s nasazením kolem roku 2018, později 2021. Nestalo se ani jedno.

V dubnu 2022 proběhl první úspěšný letový test a Kreml slavil. Pak přišly problémy. V únoru 2023 americké zdroje zaznamenaly pravděpodobně neúspěšnou zkoušku, Moskva ji nikdy veřejně nekomentovala. A v září 2024 přišla katastrofa: podle satelitních snímků a analýzy Podviga došlo na kosmodromu Pleseck k explozi rakety přímo v testovacím sile, které bylo vážně poškozeno až zničeno. Přesná technická příčina nebyla veřejně vysvětlena. Analytici soudí, že mohlo jít o selhání při startu, případně o incident během vypouštění paliva po zrušené zkoušce.

Přitom ještě v září 2023 ruské zdroje tvrdily, že Sarmat už stojí na bojové službě. Satelitní snímky a následné havárie ukázaly, že skutečný stav programu byl daleko za tím, co Kreml prezentoval.

Nejmocnější raketa světa, co z toho je ověřitelné

Ruská rétorika kolem Sarmatu pracuje s maximalistickými čísly. Putin hovoří o doletu přes 35 000 kilometrů a suborbitální trajektorii, která umožní útok přes jižní pól. Karakajev zdůrazňuje schopnost nést více bojových hlavic v režimu MIRV nebo hypersonické klouzavé bloky.

Co říkají nezávislé zdroje? CSIS Missile Threat uvádí startovní hmotnost 208,1 tuny, užitečné zatížení 10 tun a dolet 10 000 až 18 000 kilometrů. Číslo „35 000 km“ je ruské tvrzení, nikoli konsenzus západních analytiků. Bezpochyby jde o těžkou kapalinovou mezikontinentální balistickou raketu odpalovanou ze sila, kategorii, kterou dnes žádná jiná země sériově nevyrábí. Ale Putin sám v jednu chvíli říká, že Sarmat je „srovnatelný silou“ s předchůdcem R-36M2 Vojevoda, známým na Západě jako Satan. Modernější nástupce? Ano. O třídu silnější ve všech parametrech? To z dostupných dat nevyplývá.

Náhrada za stárnoucí Satany, ne převrat v rovnováze

Celý program má jednu hlavní logiku: Rusko potřebuje nahradit Vojevody, jejichž životnost dávno překročila původní plán. Federace amerických vědců odhaduje, že Moskva stále provozuje zhruba 40 těchto raket ze sovětské éry. Sarmat je jejich nástupce, ne zbraň, která by z ničeho vytvářela novou kategorii hrozby.

I kdyby Rusko do konce roku skutečně postavilo první pluk na bojovou službu, bezprostřední dopad na jadernou rovnováhu bude omezený. Větší strategický posun představuje něco jiného: 5. února 2026 vypršela smlouva New START, poslední dohoda omezující jaderné arzenály USA a Ruska. Svět tak poprvé od konce studené války žije bez smluvních limitů a bez verifikačního režimu, který umožňoval alespoň základní transparentnost. Sarmat je symbolem a nástrojem této nové éry, ale ne její jedinou příčinou.

Zajímavé je, že ani americký protějšek nemá na růžích ustláno. Program LGM-35A Sentinel, který má nahradit stárnoucí Minutemany III, čelí podle auditu GAO překročení rozpočtu, nerealistickému harmonogramu a problémům s průmyslovou základnou. Počáteční operační schopnost se očekává až v první polovině třicátých let. Obě supervelmoci tak modernizují své jaderné triády se skřípěním zubů.

Co to znamená pro Česko a NATO

Pro Českou republiku Sarmat nepředstavuje kvalitativně novou hrozbu. Rusko schopnost strategického jaderného úderu má desítky let a NATO s ní dlouhodobě počítá. Aliance považuje obranu proti balistickým střelám za stálou obrannou misi, v roce 2024 deklarovala posílenou operační schopnost BMD a po ruské agresi proti Ukrajině dále rozšiřuje integrovanou protivzdušnou a protiraketovou obranu na východním křídle v režimu 360 stupňů.

Česká armáda se v rámci modernizace protivzdušné obrany soustředí na systém SPYDER pro ochranu strategické infrastruktury, což je jiná vrstva obrany než protisíla proti mezikontinentálním raketám. Samostatnou reakci českého ministerstva obrany ani NATO přímo na pondělní test se nám nepodařilo dohledat. Což samo o sobě něco vypovídá: jeden úspěšný test rakety, která má nahradit jinou raketu stejné kategorie, není pro Alianci překvapení.

Sarmat 12. května podruhé úspěšně letěl. To je víc, než program dokázal za předchozí tři roky. Ale mezi úspěšným testem a spolehlivou bojovou službou desítek střel leží propast, kterou Rusko zatím nedokázalo překonat, a termín „do konce roku“ jsme od Kremlu slyšeli už mockrát.

Článek Putin slibuje, že ještě letos zařadí do výzbroje RS-28 Sarmat, nejmocnější raketu světa. Tedy jestli znovu nevybouchne se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Západ se výhrůžek přestal bát

Ruský propagandistický server TopCor cituje názor Dugina, podle něhož se Západ v poslední době přestává obávat ruských výhrůžek a požaduje ruskou kapitulaci. Situace je podle něj tak vážná, že nemusí stačit jeden nebo dva případy demonstrace síly, aby tomu uvěřil. Dugin ho označuje za rouhačský, kanibalský a pedofilní. Rusko má potom za osobitou, oddělenou a odlišnou civilizace se společnými křesťanskými a řecko-římskými kořeny.

Dugin je známý svými extrémními názory a někdy je dokonce označován neonacistu. Ač v posledních výrocích nenaznačil, že by demonstrativní údery měly být jaderné, nejspíše to tak myslel. Podobné názory totiž v minulosti vyslovil. Jsou sice až poslední možností, ale stále použitelné, uvedl jeho názory NewsWeek. Vzhledem k tomu, jak Dugin kritizuje Západ, Armádní Zpravodaj nevylučuje, že by lidé ovlivnění jeho názory mohli podobné ideje hlásat.

Vyhrožuje i bývalý ruský prezident

Dugin v Rusku není jediný, kdo použitím jaderných zbraní vyhrožuje. Běžně se tak děje v ruských médiích kontrolovaných Kremlem, který proti tomu nezasahuje, ač sám Putin podobné výroky nemá. Místopředseda bezpečnostní rady Ruska a bývalý ruský prezident, Dmitrij Medveděv, např. prohlásil, že výhružky jadernými zbraněmi nejsou žádný klam, uvádí Reuters. A v poslední době sdílel na Západ řadu extrémních názorů.

Rusové jsou zoufalí, o Ukrajince se tříští jako vlny o útesy. Ti mezi tím pokročili v ofenzivě a vzali si zpět, co jim patří

Dalším známým propagátorem jaderných zbraní je potom vlivný moderátor Vladimir Solovjov. JPost uvádí jeho citaci o nutnosti přesných jaderných úderů na západní země třeba hypersonickou zbraní Avangard, po jejímž použití by „hořela Paříž“. Jak vážně jsou tyto výroky myšlené, se lze jenom dohadovat. Armádní Zpravodaj nevylučuje, že jde často o propagandistická prohlášení směrem k ruské veřejnosti, která mají burcovat a podpořit názor o tom, že je Rusko vojenskou velmocí, i když se mu nedaří ve válce na Ukrajině.

Článek „Západ požaduje totální kapitulaci Ruska. Musíme tvrdě udeřit.“ Ruští neonacisté volají po tvrdé odplatě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jadernou hlavici dopraví až na 1 500 km

Rodina zbraní Popeye, tedy Pepek, je relativně stará. Wikipedia uvádí, že Popeye I vstoupila do výzbroje izraelského letectva již v roce 1985. Jednalo se o raketu na tuhá paliva s dosahem 78 kilometrů a hlavicí o hmotnosti 340 kilogramů naváděnou inerciálně, pomocí televizního navádění, nebo také infračerveného senzoru. Později vznikla menší verze Popeye II a několik dalších, například určené pro export do Indie, Austrálie, Jižní Koreu atd.

V 90. letech 20. století se objevila zbraň s pojmenováním Popeye Turbo ALCM. Jde o leteckou střelu s plochou dráhu letu s proudovým motorem a dosahem 320 km. Její prodloužená verze je pak označována Popeye Turbo SLCM a je určena je pro odpalování z ponorek. Dosah má 1 500 km, odhaduje MissileTreat, a nese i jadernou hlavici, nejčastěji se mluví o výtěžnosti do 200 kilotun. Je nutné dodat, že stejně jako vlastnictví jaderné zbraně Izrael nikdy nepotvrdil, neudává ani oficiální údaje o této střele, a lze se tedy opírat jen o spekulace.

Ponorek se střelami bude mít Izrael 6

Popeye Turbo SLCM jsou schopné odpalovat izraelské ponorky třídy Dolphin, k nimž Wikipedia uvádí, že jich má námořnictvo pět v aktivní službě, a jednu další testuje. Jsou přitom dvojího typu – novější mají dokonce pohon nezávislý na vzduchu. To znamená, že jsou tiché a mohou pod hladinou vydržet i dny bez nutnosti vynoření. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že tato schopnost Izraeli umožňuje operovat s takovými ponorkami nepozorovaně, kdy nepřítel nebude tušit, odkud na něj může střela s jadernou hlavicí udeřit.

iZdroj fotografie: Ilan Rom / Creative Commons / CC BY-SA

Střelu odpaluje ponorka z torpédometu ráže 650 mm. Odhady mluví o tom, že může nést každá až 5 Popeye Turbo SLCM, ale informace jsou – jako vše kolem izraelského jaderného vyzbrojení – tajné, a tedy není nic potvrzené. Ovšem o schopnostech země nikdo nepochybuje. Je tedy jasné, že kdyby Izrael někdo napadl jadernými zbraněmi, nebo hrozilo jeho zničení, je izraelské námořnictvo schopné zasadit drtivý úder. Pro Izrael, jemuž třeba Írán nebo teroristické skupiny vyhrožovaly zničením, je to životně důležitá schopnost.

Článek Když to někdo přežene, skončí. Izraelci mají ničivou jadernou odpověď pro každého, kdo je bude chtít vymazat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odstrašení, jaké nemůže Rusko ignorovat

Francouzský prezident Emmanuel Macron je poměrně výrazný politik, který se nebojí vystupovat proti Rusku, i když je v řadě otázek pochopitelně zdrženlivý. Nyní však Paříž poprvé otevřeně naznačuje, že by její odstrašující „deštník“ mohl krýt i klíčové evropské spojence, což ukončuje éru, kdy se Evropa spoléhala výhradně na Spojené státy americké.

Postup ruské armády na severu zpomalil. Ukrajinci vtrhli do Kurské oblasti a zasadili jí těžký úder

Ve výsledku to staví Rusko před novou, mnohem nepředvídatelnější realitu. Z odborného hlediska je důležité zdůraznit, že ačkoliv má s 5 549 jadernými hlavicemi velikou převahu, potvrzuje Wikipedia, francouzský arzenál čítající zhruba 290 hlavic, uvádí ICANW, je více než dostačující, jelikož dokáže i polovinou smazat prakticky celé západní Rusko z mapy.

V jaderné strategii totiž nerozhoduje celková kvantita, ale schopnost doručit „jadernou zkázu“ na správné místo. Základem francouzské dyády jsou ponorky třídy Triomphant s balistickými raketami M51, které mají dosah až 10 000 km a rychlost přes Mach 25, potvrzuje Wikipedia. A k tomu Francie disponuje taktickými střelami ASMP-A nesenými letouny Rafale.

Analýza: jak dlouho Rusové vydrží? Za 4 roky dobyli jen 13 % Ukrajiny a zaplatili za to 1,3 miliony vojáků. A jejich postup téměř zamrzl

Redakce ArmádníZpravodaj.cz připomíná, že Francie nemá plnohodnotnou jadernou triádu, ale nejdůležitější je stejně schopnost odpálit rakety z ponorek, které mohou být prakticky kdekoliv. I když by Rusko dokázalo některé zachytit třeba systémem S-500, jsou M51 i vyvíjený nástupce navrženy tak, aby pronikly tou nejmodernější ruskou protivzdušnou obranou. Ta navíc není dostatečně silná ani početná, aby zachytila vše.

Pro Moskvu to znamená, že jakákoliv agrese vůči evropskému prostoru naráží na riziko totální anihilace jejích klíčových politických a průmyslových center v Evropě. Emmanuel Macron vlastně touto doktrínou „evropského rozměru“ vrací strategickou iniciativu do rukou Paříže a jasně tím nejenom Rusům ale i spojencům deklaruje, že její zájmy nekončí na jejích hranicích, ale splývají s bezpečností celé Evropské unie, jakož i Severoatlantické aliance, hlavně té evropské.

„Ukrajinci si berou zemi zpět.“ Speciální jednotka zahájila protiofenzivu a sebrala Rusům klíčové pozice

Tento posun je přímou reakcí na ruský imperialismus a jaderné vydírání, kterému Kreml vystavuje kontinent od počátku invaze na Ukrajinu, a funguje jako silná mocenská pojistka. Závěrem lze říci, že francouzský jaderný potenciál je sice menší než ruský, ale technologicky je na špičkové úrovni a operačně naprosto smrtící. Pro ruské velení je tato nová realita výzvou, jelikož se Francie profiluje jako odhodlaný hráč, který se nebojí jednat velice tvrdě.

Článek Putin s obavami sleduje sílící evropskou velmoc. Francie aktualizuje jadernou doktrínu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nenápadná ponorka s novými zbraněmi

První zmínky o ponorkách třídy Arktur se objevily již v roce 2022, ovšem až koncem roku 2025 potvrdil Putinův poradce Nikolaj Patrušev, že na nich konstrukční kancelář Rubin opravdu pracuje, uvádí ArmyRecognition. Mají se vyznačovat mimořádnou nenápadností a pokročilou hydrodynamikou a mít vertikální odpalovací systém. Do jejcih výzbroje by dokonce měly patřit také podvodní drony a další nespecifikované zbraně, což už moc nenapoví, jenomže většina podrobností je nejasná, protože projekt ponorek pochopitelně patří mezi tajné.

Video: ukrajinské speciální jednotky zničily ruský Iskander ráže 920 mm, který terorizoval jejich zemi

Plavidla třídy Arktur by měla být menší než Borej a mít i méně raket. Wikipedia uvádí, že je počítáno s 12 oproti 16. Není jasné, zda by se jednalo o stejný typ nebo o nějaký modernější než je RSM-56 Bulava. Nižší počet raket rozhodně neznamená, že by ponorka nebyla nebezpečná. Každá podobná raketa nese několik hlavic, třeba Bulava jich má 6. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že kdyby počet zůstal, ponorka by byla schopna zasáhnout až 72 cílů. Taková salva dokáže vymazat nebo alespoň významně poškodit každou zemi na planetě.

Arktur bude hodně automatizovaná

Armádní Zpravodaj zjistil, že existují některé odhady velikosti ponorek třídy Arktur. GeekWeek uvádí, že by mohly být 137 metrů dlouhé a 15,7 metrů široké a na jejich palubě působit posádka o počtu zhruba 100 námořníků, což nasvědčuje i vysoké míře automatizace, ačkoliv třída Borej jich má 107. Ponorky by pravděpodobně byly uzpůsobené, aby dokázaly skvěle operovat pod ledem v arktických oblastech, kde se mohou relativně snadno skrývat. Je to taktika, kterou volí jaderné nosiče již od dob studené války.

https://t.co/eQa6Qxtn9d pic.twitter.com/3iBfnfKSmG

— kushal singh thakur (@kushalbolangir) August 18, 2022

Rusko předpokládá, že první ponorka třídy Arktur by měla nastoupit do služby v roce 2037 a začít pomalu nahrazovat končící třídu Borej. Na druhou stranu je nutné podotknout, že vývoj ponorek třídy Borej trval 17 let a útočných ponorek třídy Jasen dokonce 21 let. Proto je plánovaný termín doslova šibeniční a nelze vůbec zaručit, že ho Rusko splní. Zvláště v okamžiku, kdy se vypořádává s embargy a mnohé technologie jsou pro něj obtížně dostupné.

Článek Putinův poradce prozradil, že Kreml pracuje na ponorce nové generace, která dokáže zničit každého na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Francie se spoléhá na 4 ponorky

Ačkoliv má Francie ve výzbroji jenom čtyři jaderné ponorky s balistickými raketami, pro odstrašení jiných zemí včetně Ruska je to nejspíše dostatečné. Wikipedia uvádí, že ta první třídy Triomphant byla uvedena do provozu v roce 1997 a poslední v roce 2010. Jde tady o relativně moderní ponorky, kdy navíc procházely nebo prochází postupnou modernizací, což je udržuje na světové špičce. Minimálně jedna je přitom vždy na moři.

Video: ruský voják s granátometem RPG-7 vs. ukrajinský odstřelovač. Vítězí pevná ruka a rychlost, nikoliv síla

Hlavní zbraní ponorky třídy Triomphant je 16 balistických raket M51. Wikipedia uvádí, že každá z nich může nést 6 až 10 nezávislé naváděných nukleárních hlavic o výtěžnosti, která je nejčastěji udávána mezi 100 až 150 kilotunami. V podstatě se dá říci, že na palubě jediné ponorky může být významná část jaderného arzenálu Francie. Dosah rakety je přitom zhruba 10 000 km, takže si Kreml uvědomuje, že pokud by proti Evropě něco zkusil, zhruba do 20 minut by salva raket z takovéto ponorky z povrchu zemského vymazala většinu jeho velkých měst.

iZdroj fotografie: Public Domain

Francie si vlastní jaderný arzenál vyvíjí záměrně. „U nás si to málo uvědomujeme, ale kvůli jakési separaci Francie uvnitř NATO od 60. let vybudovala Paříž největší jaderné síly v Evropě. Ty se jistě nemohou měřit s těmi ruskými, americkými a do budoucna ani čínskými. Ovšem ty počty i způsoby dopravy jsou nezanedbatelné, Francie stále masivně investuje do své jaderné triády. A čistě technicky se francouzská odstrašující jaderná síla může stát ‚tou‘ silou, kterou bude v budoucnu operovat Evropská unie,“ vysvětluje vojenský analytik Jiří Vojáček.

Triomphant má i torpéda a střely

Třídy Triomphant je ponorka o délce 138 m a výtlaku 14 338 t. K pohonu užívá jaderný reaktor a dokáže vyvinout rychlost 25 uzlů, přičemž palivo v reaktoru by mělo stačit zhruba na dobu až 25 let – má tak v podstatě neomezený dosah omezený jen zásobami potravin pro posádku, která by měla mít 111 členů. Kromě balistických raket pak disponuje i čtyřmi torpédomety ráže 533 mm, z nichž odpálí nejen naváděné torpédo F17, ale i protilodní střelu Exocet.

Video: 116krát silnější než ruční granát. Před upravenou protitankovou minou hozenou pod nohy ruské vojáky nic neochrání

Ačkoliv jsou ponorky třídy Triomphant relativně nové, Francie již pracuje na jejich nahrazení, protože si uvědomuje, že jejich odstrašující potenciál nemůže v žádném případě ztratit. NavalNews uvádí, že výstavba nové ponorky, jejíž třída je označována SNLE 3G, začala na jaře 2024. Má se přitom jednat o třídu nové generace s mnoha vylepšeními oproti třídě Triomphant a nahrazovat by ji měla někdy kolem roku 2035.

Článek Atomová pěst Paříže: Kreml dobře ví, že jestli stiskne červené tlačítko, do 20 minut skončí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nový raketa má mít lepší palivo

Rusko chce v roce 2026 začít s testováním nového typu mezikontinentálních balistických raket, který by nahradil RT-2PM2 Topol-M. ArmyRecognition uvádí, že o nové ruské zbrani nejsou známé žádné podrobnosti. Pouze to, že by měla obsahovat vylepšené tuhé raketové palivo. To by pravděpodobně mohlo znamenat větší dolet nebo vyšší nosnost, a možná i přesnost. Uskutečnit by se měly dva testy, vše bude záležet na penězích a úspěšnosti konstrukce.

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Rusko chce nahradit rakety Topol-M, ačkoliv jsou poměrně nové – do výzbroje vstoupily v roce 2000. Wikipedia uvádí, že jsou odpalované z pevného sila, ale existují i verze mobilní, přičemž doletí do vzdálenosti zhruba 11 000 kilometrů a nesou jednu až megatunovou hlavici, případně 4 až 6 menších. Navíc již existuje jeden nástupce této rakety, a tím je RS-24 Jars, což jasně svědčí o tom, jakou prioritu pro Rusko vývoj jaderných zbraní a nosičů má.

Raketa má mít hypersonickou hlavici

Kreml počítá s tím, že by v budoucnu jeho nová balistická raketa nenesla jenom klasické hlavice, ale mluví také o hlavicích hypersonických, uvádí United24Media. Armádní Zpravodaj se domnívá, že tím pravděpodobně myslí nějaký typ hypersonického kluzáku, ale měl by být jiný než existující Avangard. Kluzáky jsou navržené tak, aby překonaly existující protiraketovou obranu, a není vyloučeno, že jde o reakci na americký protiraketový systém Golden Dome.

Ukrajinský Su-25 sestřelen. Divoké záběry z palubní kamery ukazují rozlomenou konstrukci i tvrdý dopad na zem

Testování nové rakety však nemusí znamenat, že se objeví v ruské výzbroji nějak brzy. Třeba jiná balistická raketa, RS-28 Sarmat, opakovaně selhává, ačkoliv je již oficiálně zavedena ve výzbroji. Lze proto předpokládat, že jde hlavně o propagandu, a zároveň to je důkazem, že má Kreml s vývojem nových moderních raketových technologií obrovský problém. Hlavně v okamžiku, kdy má Rusko omezený přístup k různým západním technologiím.

Článek Rusko chce být nebezpečnější než kdy dříve. Letos proto otestuje novou generaci jaderných balistických raket se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Orešnik sahá až do 80. let 20. století

RS-24 Jars je odlišná, protože jde o mezikontinentální balistickou raketu schopnou zasahovat na dlouhé vzdálenosti, zatímco Orešnik je raketa středního doletu. Mají však mnoho společného. Orešnik totiž vychází z rakety RS-26 Rubež, k níž Wikipedia uvádí, že je pouze odvozeninou RS-24, a to v tom smyslu, že má místo 3 stupňů jenom stupně 2, což vede k nižšímu doletu. Proto lze říci, že je vlastně jakýmsi otcem Orešniku.

NATO nasadilo v Grónsku první vojáky. Donald Trump vůbec nedomýšlí následky, Evropa je jeho největší spojenec

Stejně zhodnotil z technického hlediska raketu Orešnik pro Armádní Zpravodaj vojenský analytik Jiří Vojáček: „Je známo, že systém Orešnik (a všimněte si, že ani nemá své označení GRAU jako jiné raketové systémy, což o něm mnohé vypovídá) je zjednodušená raketa RS-26 Ruběž, de facto raketa s odejmutým posledním stupněm. Ruběž je přitom sama odvozena od rakety RS-24 Jars, což není nic jiného, než modernizace typu Topol-M, což je zase modernizace typu Topol, který přišel do výzbroje sovětských raketových sil už v polovině 80. let. Nejde tedy o nový systém, jen o odvozeninu odvozeniny systému velmi starého.“

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruska / Creative Commons / CC BY

RS-24 Jars zařadilo Rusko do své výzbroje pravděpodobně kolem roku 2010, uvádí Wikipedia. Jde o třístupňovou balistickou raketu určenou k tomu, aby dokázala prorazit americký protiraketový štít, čehož má dosahovat třeba tím, že její návratová vozidla MIRV mají manévrovat, a tím být hůře zasažitelná. Raketa může být odpalována z pevného sila, ale většinou je umístěna na kolovém podvozku. Je tedy velice obtížné ji v případě jaderného konfliktu najít a zničit, což hraje Rusku do karet. Navíc má být k odpálení připravena během 7 minut.

RS-24 Jars ohrožuje Evropu i Ameriku

Mezikontinentální balistická raketa RS-24 měří na délku 22,5 metrů a váží 49,6 tisíc kilogramů. MissileTreat potom doplňuje, že její dolet vychází na 10 500 km, a někde lze najít až 11 000 km. Měla by obsahovat tři návratová vozidla MIRV, každé s hlavicí o výtěžnosti 150 až 200 kilotun, i když některé zdroje tvrdí, že může být hlavice i více. Minimální dolet je pak 2 000 km, z čehož vyplývá, že když by byla odpálena z oblasti někde ve středním Rusku, bez problémů zasáhne jakékoli místo v Evropě, ale i v Americe, upozorňuje Armádní Zpravodaj.

Ukrajina dostane z Polska nové MiG-29, ale penězi platit nemusí. Rusům na frontě pořádně zavaří

TheDiplomat v roce 2019 odhadl, že Rusko vlastní 60 raket RS-24 Jars umístěných na mobilních podvozcích, a 10 jich je v podzemních silech. Jejich počet se mohl změnit, ale pravděpodobně nijak významně, ačkoliv přesné to určit nelze, protože Rusko odstoupilo od smlouvy Nový Start a neexistuje jediný oficiální monitorovací systém jaderných zbraní. Severoatlantická aliance se tak musí spoléhat hlavně na zpravodajské zdroje, ale ty nejsou veřejné.

Článek „Otec Orešniku“ je mnohem větší hrozbou. I dnes patří mezi to zdaleka nejsilnější, co Kreml provozuje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Smlouvu uzavřenou v Praze pozastavilo Rusko

Smlouva Nový START je úzce spojená s Českou republikou, protože se na ní Rusko a Spojené státy americké v roce 2010 dohodly v Praze, a ratifikována byla o rok později, uvádí Wikipedia. Stanovila nejen počty jaderných zbraní, ale i způsoby, jak bude její dodržování kontrolováno. Rusko na ní však v roce 2023 pozastavilo účast, a kontroly tak skončily. Zavázalo se ovšem, že bude dodržovat důležité části týkající se hlavně počtu jaderných zbraní.

Video: Rusové spustili rozsáhlý útok, ale ukrajinští výsadkáři jim vpadli do boku. Dokonalý manévr rozhodl o jejich neúspěchu

Rusko, ačkoliv od účasti na smlouvě odstoupilo, Americe před nedávnem navrhlo, aby došlo k prodloužení její slatnosti o rok, uvádí Pbs. Zdůvodnilo to snahou, aby nevznikly závody ve zbrojení. Otázkou samozřejmě je, zda jenom Rusko nepovažuje tento krok za pro něj výhodný. Armádní Zpravodaj se domnívá, že to může být snaha o vstřícné gesto vůči americké administrativě v souvislosti s válkou na Ukrajině, a také Rusko nemá prostředky na to, aby se do nějakých závodů ve zbrojení pustilo. Američané zatím na nabídku neodpověděli.

Bez Číny je nová dohoda k ničemu

Nikdo v podstatě v současnosti neví, co se stane, až přestane smlouva Nový START v únoru platit. RUSI upozorňuje, že to bude znamenat konec jakýchkoliv pravidel týkajících se jaderných zbraní a možnosti vzájemné kontroly nad nimi, i když samozřejmě budou stále platit třeba dohody o jejich nešíření. Problém také je, že další podobná smlouva by nejspíše neměla zahrnovat jenom Ameriku a Rusko, ale přinejmenším ještě Čínu. Ta je totiž jedinou jadernou velmocí světa, která svůj jaderný arzenál významně posiluje (teoreticky ještě Severní Korea).

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Současné počty jaderných zbraní jsou zhruba známé. Icanw uvádí, že Američané a Rusové mají přes 5 000 hlavic, a to aktivních i neaktivních. Třetí Čína jich pak má 600, ale mnohé odhady naznačují, že do roku 2035 by jich mohla vlastnit 1 500, a není vyloučeno, že i více. Tím se Rusku a America významně přiblíží, a pokud by nebyla součástí nějaké dohody, neměla by smlouva v podstatě žádný smysl, jelikož by regulovala jenom část jaderných zbraní.

Článek Za hranicí smlouvy Nový START, kde Rusko dávno pozastavilo účast. Co to znamená v oblasti kontroly jaderných zbraní? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Podrobnosti o hlavici známé nejsou

O možnosti umístit jadernou hlavici na raketomet Polonez informoval Ruskem ovládaný server Sputnik. Z toho lze usoudit, že je zveřejnění informace především propagandistickou hrou, která se snaží ukazovat, že v jaderné oblasti Rusko s Běloruskem úzce spolupracuje, o čemž svědčí i rozmístění rakety Orešnik. Ovšem žádné drobnosti o tom, kdy by měly být hlavice pro běloruský raketomet hotové, ani jaké budou mít parametry, nejsou známé.

Video: Ukrajinci způsobili mohutný požár ropného skladiště. Ruská PVO tomu za skoro 200 km nedokázala zabránit

Armádní Zpravodaj je přesvědčený, že raketa ze systému Polonez s jadernou hlavicí bude taktickou jadernou zbraní. Wikipedia uvádí, že je určena pro použití na bojišti, například proti shromáždění nepřátelských jednotek nebo k zastavení či otupení nějakého velkého nepřátelského útoku. Výtěžnost celého raketového systému Polonez je maximálně 50 kilotun, ale i to je více, než měly pumy svržené na Nagasaki a Hirošimu.

Střela z Polonezu překoná až 290 km

Těžký svalový raketomet Polonez je ryze běloruskou zbraní umístěnou na kolovém podvozku. Wikipedia uvádí, že byla představena v roce 2016, ale podle předpokladů pomohla s jeho vývojem Čína, což je vzhledem ke spolupráci Ruska a Běloruska docela překvapující. Lze ji považovat za opravdu těžkou, neboť užívá rakety ráže 301 mm, jejichž dolet má být 200 km, ale novější typ Polonez-M zasahuje cíle vzdálenosti až 290 km. Přesnost je pak udávána na 15 až 30 metrů, což by v případě, že by byly osazené taktickou jadernou hlavicí, více než dostačovalo.

Bělorusové ukázali vybavení pro ruskou raketu Orešnik v zemi. Sami tak potvrdili Evropě, že tam skutečně je

Skutečnost, že Rusko vyvíjí jadernou hlavici pro běloruskou raketu, je částečně matoucí. Nelze se totiž domnívat, že by bylo ochotno předat kontrolu, byť nad jedinou jadernou zbraní, minskému režimu. To ono bude vždy rozhodovat o tom, kdy a proti komu bude taková zbraň nasazena. Na druhou stranu to může svědčit o tom, že chce Rusko vytvořit tlak na západní země a vybavení běloruské armády jadernou hlavicí, i když pod totální kontrolou Ruska, má v oblasti jaderného odstrašení jenom zvýšit karty v propagandistické hře proti Západu.

Článek Rusko děsí Evropu. Vyvíjí novou jadernou hlavici pro raketomet Polonez s dostřelem až 290 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Orešnik je přesunován hluboko v lesích

Na záběrech lze spatřit, jak se v Bělorusku přesouvají vozidla systému Orešnik. Jsou viditelně pečlivě zeditované, akže nelze vidět moc podrobností, ani zjistit, kde přesně se raketa nebo vícer raket nachází, protože jsou všude kolem jenom lesy. Docela nedávno se nicméně pravděpodobně podařilo polohu obávaného Orešniku odhalit. Rozmístěn by měl být na letišti Krychev-6, které se nachází na východě Mohylevské oblasti poblíž Ruska.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Orešnik je balistická raketa středního doletu, kterou Rusko donedávna nesmělo vlastnit. Politico uvádí, že by měla dosahovat rychlosti až 12 300 km/h, což proti ní značně znesnadňuje obranu. S největší pravděpodobností nese 6 hlavic, které mohou být konvenční, ale určena je především pro hlavice jaderné. Během zhruba 10 až 15 minut by jimi mohla zasáhnout jakékoliv místo v Evropě, protože má odhadovaný dosah až na 5 500 kilometrů.

Orešnik v Bělorusku je jen propaganda

Ačkoliv vypadá nasazení rakety Orešnik v Bělorusku hrozivě, nedává z taktického hlediska absolutně smysl. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že dokáže zasáhnout jakékoliv místo v Evropě, včetně vzdáleného Portugalska, i v případě, že by byla umístěna 1 000 kilometrů za Moskvou, tedy mimo dosah většiny zbraní evropských států NATO. V Bělorusku je naopak doslova na dostřel. Lze z toho tedy usuzovat, že je rozmístění právě tam pouze propagandistickým a zastrašovacím krokem, o čemž svědčí i zveřejněné záběry.

Je sice pravdou, že by z Běloruska letěl Orešnik na evropský cíl kratší dobu, ale paradoxně platí, že při odpálení z ruského území by proti ní byla obrana mnohem těžší. Musela by totiž vyletět výše a při návratu do atmosféry by dosáhla větší rychlost. Dobrou zprávou pro Evropu však je, že má Rusko těchto raket nejspíše velmi omezený počet, uvádí Wikipedia. Nejenže jsou drahé, ale jsou v podstatě stále experimentální a jejich výroba je náročná.

Какой Новый год без «Орешника»?

Обещали — показываем.

Так выглядит ритуал заступления на боевое дежурство подвижного грунтового ракетного комплекса «Орешник».

Подробнее 👉https://t.co/mdYoCyri6f pic.twitter.com/OInFIIabo1

— Минобороны Беларуси (@MOD_BY) December 30, 2025

Záběry ukazující Orešnik v Bělorusku

Článek Bělorusové ukázali vybavení pro ruskou raketu Orešnik v zemi. Sami tak potvrdili Evropě, že tam skutečně je se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

ASMPA-R mají letouny na letadlové lodi

Odpálení střely ASMPA-R schopné nést jadernou hlavici označilo francouzské ministerstvo obrany za pokračování modernizace strategických jaderných sil. Již od roku 2023 ji užívá pozemní letectvo, a v současné době se dostává i do výzbroje letectva námořního. Moderní střely s hlavicemi tak pravděpodobně budou na jediné francouzské letadlové lodi, Charles de Gaulle, díky čemuž je země bude moci nasadit v podstatě kdekoliv po světě.

Satelitní snímek ukazuje úspěch, který se jen tak nevidí. Ukrajinci tvrdě udeřili na ruskou bojovou ponorku

ASMPA-R je modernizací starší střely ASMP. Wikipedia uvádí, že je schopna nést modernizovanou hlavici o výtěžnosti až 300 kilotun, což z ní dělá velmi silnou strategickou jadernou zbraň. Jedná se o střelu s plochou dráhou letu poháněnou náporovým proudovým motorem vysokou rychlostí až Mach 3; bude tedy obtížně sestřelitelná. Oproti starším typům střel má mít i delší dosah – ten je utajovaný, ale Twz ho ale odhaduje na zhruba 600 km.

Každý Rafale M unese jednu střelu

Užitý letoun Rafaele M je variantou klasického Dassault Rafale 4,5. generace, ale je upraven pro starty z letadlových lodí. Wikipedia uvádí, že má zesílenou konstrukci a upravený podvozek, aby mohl startovat za pomoci katapultu z nosičů typu CATOBAR. Letoun je dokonce jediným neamerickým, který má certifikaci k tomu, aby mohl operovat i z amerických letadlových lodích. Unese přitom jednu střelu ASMPA-R a pohybuje se rychlostí až Mach 1,8.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Víta Lukáše

Armádní Zpravodaj se domnívá, že se Francie informováním o použití střel snaží vzkázat Rusku, jehož propaganda často hrozí Evropě použitím jaderných zbraní. Její chování je tak v podstatě jedním z kroků jaderného odstrašení, kdy je další jaderné mocnosti dáváno najevo, že pokud by se pokusila atomovky nějakým způsobem použít, přijde tvrdá odpověď. Dosah ASMPA-R je takový, že může třeba z území Pobaltí zasáhnout Moskvu.

Článek Francie vyděsila Putina. Rafale M odpálil modernizovanou strategickou jadernou střelu, která doletí až do Moskvy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

F-35 zaplatí letectvo ze speciálního fondu

Německo se rozhodlo, že si koupí 35 letounů F-35A. Bundeswehr uvádí, že má na jejich pořízení vyčleněný speciální fond obsahující 10 miliard eur (téměř 243 miliard Kč), z něhož jsou hrazena nejenom samotná letadla, ale i náhradní díly, zbraně a pětiletá údržba. Jedním z dalších nákladů je také přestavba letecké základny Büchel, odkud budou F-35 operovat. Hotová má být do roku 2027, tedy ve stejný rok, kdy do Německa dorazí.

Video: Rusové se snažili marně, Leopard 2A4 se ulovit nenechal. Mezi údery prokličkoval a všem se vyhnul

Na základně má vzniknout jakýsi hub pro F-35 zahrnující veškeré zázemí včetně hangárů, prostoru pro údržbu, mytí a další. Během prací ovšem vyšlo najevo, že budou mnohem dražší, než se čekalo. Stern uvádí, že vícenáklady činí zhruba 800 milionů eur, tedy asi 19,4 miliard Kč, a celkové náklady na přestavbu základny se nakonec vyšplhají na zhruba 2 miliardy eur, tj. 48,5 miliard Kč, což vše nákup německých F-35 prodražuje významně.

iZdroj fotografie: Uživatel Stahlkocher / Creative Commons / CC BY-SA

Úpravy letecké základny jsou rozsáhlé. Buechel-AtomBombenFreiJimdoFree uvádí, že tam vznikne minimálně 7 nových budov, z nichž největší má být hangár o délce 350 metrů, výšce 18 metrů a šířce 28 metrů, z něhož mají F-35 vyjíždět plně naložené. A mělo by tam být také operační středisko, z něhož budou vojáci akcím letounů velet.

Na základně je sklad jaderných pum

Büchel je pro Německo o to důležitější základna, protože tam jsou uložené americké jaderné pumy B61, které Američané v rámci programu sdílení poskytují několika spojencům z NATO včetně Německa. Wikipedia uvádí, že je na ní speciální zpevněný prostor pro jejich uskladnění, ale kolik se jich tam nachází, není veřejně známá informace. Armádní Zpravodaj odhaduje, že jich mohou být nižší desítky, pokud chce Německo 35 letadel k jejich použití.

Video: Ukrajinci se ani nemuseli snažit, 5. největší ropnou rafinerii v zemi si Rusové zapálili sami

Německé letectvo v současné době používá jako nosiče jaderných pum letouny Panavia Tornado IDS zařazené do výzbroje již počátkem 80. let 20 století, uvádí Wikipedia, a v současné době rychle zastarávají. Již delší dobu je proto plánuje vyměnit, a jedinou možnou variantou jsou vlastně F-35A, protože jde o letouny certifikované pro novou pumu B61-12, kterou mohou nosit ve své vnitřní pumovnici a zachovat si schopnost stealth.

iZdroj fotografie: Dave Bezaire & Susi Havens-Bezaire / Creative Commons / CC BY-SA

Velké investice do modernizace letiště se sice zdají jako prodražující nákup F-35, ale podle názoru Armádního Zpravodaje nejde o žádné vyhazování peněz. I plán na zvýšení obranných výdajů zemí NATO na 5 % HDP počítá s tím, že 30 % z této částky půjde na infrastrukturu, protože jde o důležitou část obrany. Moderní letiště jako Büchel navíc může v případě potřeby sloužit i jako velmi kvalitní základna pro jiná spojenecká letadla.

Článek Stinná stránka nákupu F-35, která každý letoun extrémně prodraží. Jen za úpravu letiště zaplatí Němci 48 miliard korun se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Orešnik nejspíše unese 6 (jaderných) hlavic

O ruském Orešniku je známo málo podrobností, jelikož jde o novou zbraň, kterou Rusko poprvé použilo v listopadu 2024, uvádí Wikipedia. Tehdy obsahovala kinetické hlavice, ale mohou být i jaderné, což je vzhledem k její nevelké přesnosti logičtější, a unese jich několik, nejčastěji zaznívá počet šest. Během letu dosahuje rychlosti Mach 10, pročež ji Rusko propagandisticky označuje za hypersonickou, což je v případě balistické rakety nesmysl.

Video: Ukrajinci se ani nemuseli snažit, 5. největší ropnou rafinerii v zemi si Rusové zapálili sami

Vysoká rychlost znamená, že je nesnadno sestřelitelná, přičemž nejčastěji v Evropě používaný systém MIM-104 Patriot na ni nestačí. Armádní Zpravodaj se domnívá, že řešením bude až Arrow-3, který Německo nakupuje v Izraeli a má být součástí evropského protiraketového deštníku, ale zasahovat mohou i plavidla vybavená systémem Aegis. Na druhou stranu Putin ohlásil zahájení výroby Orešniku v létě 2025, uvádí CNN, takže bude jenom v několika kusech.

Raketa zasáhne celou Evropu z Ruska

Rozmístění rakety jako Orešnik v Bělorusku však Armádnímu Zpravodaji nedává z vojenského hlediska smysl. TbsNews s odvoláním na ruské zdroje uvádí, že je jeho dosah 5 000 km, což znamená, že dokáže zasáhnout jakékoliv místo v Evropě, i kdyby byl odpálen hluboko na území Ruska daleko na východ od Moskvy, například z Kazaně. Vzhledem k rychlosti rakety a trajektorii letu jejím umístěním blíže možným evropským cílům tak Rusko nic nezíská.

🇧🇾🇷🇺 BREAKING: Belarus‘ Foreign Ministry says that the Russian “Oreshnik” intermediate-range ballistic missile (IRBM) has been deployed on its territory. pic.twitter.com/Kmayh5JwKQ

— Conflict Dispatch (@ConflictDISP) September 26, 2025

Naopak Bělorusko sousedí se zeměmi NATO, kde operuje silné alianční letectvo vybavené letouny 5. generace Lockheed Martin F-35 Lightning II se schopností stealth a zbraněmi, jako jsou střely s plochou dráhou letu s dosahem stovek kilometrů. Ty jsou schopné velice snadno zasáhnout jakékoliv místo v Bělorusku, což ale třeba o Kazani rozhodně neplatí. Lze proto předpokládat, že jde jen o Putinovo strašení evropské veřejnosti, protože je nesmysl takto vzácnou zbraň používanou jako eso v rukávu vystavovat zbytečnému riziku.

Článek Nejobávanější ruská zbraň 21. století je pár km za hranicemi. Na Orešnik nemá nikdo v Evropě obranu, ale Putin jenom straší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

F-35A budou pro jaderné zbraně

Letectvo Velké Británie by mělo prozatím posílit 12 letounů F-35A, a BBC uvádí, že podle tamního premiéra Keira Starmera se mají zapojit do jaderné mise NATO. Je tedy naprosto jasné, že si je pořizuje s cílem nosit jaderné zbraně, protože jinak sází na F-35B s kolmým startem a přistáním. Jedná se o krok k jadernému zastrašení Ruska, ale Armádní Zpravodaj soudí, že bude výsledkem buď zvýšení napětí mezi ním a NATO, ale také možnost, že sice Rusko od své rétoriky neustoupí, ale zůstane pouze u ní. Urovnání vztahů prozatím určitě na stole není.

Ruské vojenské letouny přeletěly nad německou fregatou. Nesestřelila je, ale mohla. Jenomže by rozpoutala něco hrozného

F-35A je jednomotorový letoun5. generace určený pro operace z letišť, uvádí Wikipedia s tím, že je jednomístný a dosahuje max. rychlosti Mach 1,6. Jeho přesností je vysoce pokročilá schopnost stealth a možnost používat celou škálu západních zbraní, ať jde o střely vzduch-vzduch, řízené pumy a další. Je ale i skvělým průzkumníkem a je všeobecně všestranný.

F-35A používá jadernou pumu B61-12

Pokud chce Velká Británie používat letouny pro jaderné odstrašení, je F-35A logickou volbou, protože je certifikovaná pro použití moderní americké pumy B61-12. Tu nese ve vnitřní pumovnici, čímž si zachovává schopnost stealth, a je tedy těžší ji zachytit radary. Puma má nastavitelnou sílu exploze na úrovni 0,3, 1,5, 10 nebo 50 kilotun, uvádí Wikipedia, a její přesnost je 30 m, takže ji lze použít jako taktickou jadernou zbraň s omezeným účinkem.

Francouzská pěst se přiblížila k Moskvě: Putin nešťastně sleduje, jak Rafale schopné nést jaderné střely přistály v Polsku

Velká Británie je v současné době jadernou velmocí, ale disponuje jenom hlavicemi na raketách svých 4 strategických jaderných ponorek. V minulosti měla i schopnost jaderného bombardování, ale toho se roku 1998 vzdala. Není jasné, zda chce B61-12 z USA koupit, nebo se zapojit do programu jejich sdílení, ale na britské půdě už nejspíše jsou. BeyondNuclearInternational uvádí, že podle všech indicií je tam v létě 2025 po 17 letech umístila Amerika.

Článek Velká Británie chce prosadit mír s Ruskem pomocí F-35A s jadernými bombami. Krok, který žádný klid nepřinese se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rafale jsou pomoc NATO i výstraha Rusku

Rusko testovalo a testuje soudržnost Severoatlantické aliance například tím, že nad Polsko pošle skupinu dronů, nebo třeba do estonského vzdušného prostoru na několik minut vnikne bojovými letouny MiG-31. I to bude důvodem, proč je v Polsku trojice letounů Rafale. Jejím úkolem je hlavně ochrana východní hranice aliance, ale jde vlastně také o výstražné zdvižení prstu ze strany jedné ze dvou evropských jaderných velmocí, tedy Francie.

Video: Ukrajinský M1 Abrams zaujal správné postavení a rozstřílel ruské vojáky desítky metrů nad zemí z dálky 4 km

Dassault Rafale je víceúčelový bojový letoun 4,5. generace schopný vykonávat celou řadu misí. Wikipedia uvádí, že je dvoumotorový a dosahuje rychlosti Mach 1,8 s nosností zbraní až 9,5 tun, přičemž disponuje kanonem ráže 30 milimetrů a střelami vzduch vzduch, s jejichž pomocí může likvidovat narušitele, jako jsou letadla, vrtulníky, ale také drony. Má nicméně i schopnost používat různé typy pum včetně klouzavých a přesně naváděných, a rovněž střely s plochou dráhou letu jako SCALP-EG nebo ASPM-A s jadernou hlavicí.

Zatím v Polsku jaderné hlavice nejsou

Střelu ASMP vyvinula Francie v 80. letech 20. století jako způsob, jakým může francouzské letectvo přesně doručovat jaderné hlavice na cíl, a současně držet letouny v bezpečí od PVO. Od roku 2009 je ve výzbroji inovovaná ASMP-A, jejíž dolet je přes 500 kilometrů, uvádí MissileTreat s tím, že dosahuje rychlosti až Mach 3, takže je velmi obtížně sestřelitelná. Její hlavice může mít výtěžnost až 300 kilotun, což jí zaručuje schopnost velmi tvrdého úderu.

Katastrofa větší, než se zdá. Ukrajinci sestřelili nejmodernější frontový bombardér za skoro 800 milionů

Francouzské letouny Rafale umístěné na polském území v současnosti s největší pravděpodobností nedisponují střelami ASMP-A, domnívá se NationalInterest, i když je nést mohou. Jejich hlavním úkolem je ochrana vzdušného prostoru Polska, a zasahovat mohou samozřejmě i nad Pobaltím a kdekoliv jinde, bude-li to potřeba. Není ovšem vyloučeno, že pokud by Rusko eskalovalo konflikt s NATO třeba rozmisťováním a vyhrožováním jadernými zbraněmi, přistoupila by Francie k umístění ASMP-A v Polsku, aby vyrovnala síly.

Článek Francouzská pěst se přiblížila k Moskvě: Putin nešťastně sleduje, jak Rafale schopné nést jaderné střely přistály v Polsku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Francie má skoro 300 jaderných hlavic a ponorky

Za celou dobu jaderných zbraní jsou známy jenom dva případy jejich použití – v japonských městech Hirošima a Nagasaki. Od té doby si lidstvo nedovolilo je nasadit, i když k tomu párkrát mělo blízko (např. Karibská krize). V podstatě fungují jako prostředek odstrašení, který by země použila v momentě, že bude čelit invazi a nezbude jí jiná možnost.

Rusko vybuduje u Finska mohutné opevnění jako nárazník proti NATO. Hranice je dlouhá přes 1 300 km

V žádném případě nejsou útočnými prostředky, protože by to znamenalo okamžitou odvetu od jiných zemí. I kdyby nebyly přímo zasaženy, byly by vystaveny jaderném spadu, stejně jako narušení zájmů, ekonomiky apod., pakliže by měly v daných zemích své podniky. Armádní Zpravodaj proto vidí nerozvážné užití jaderných zbraní jako nepravděpodobné.

Jenomže v momentě, kdy by měla Evropa čelit ruskému jadernému arzenálu, nemá nejspíše dostatečně silnou páku – aktuálně s ní významně pomáhají Američané, jejichž atomovky drží i Německo. A právě to by chtělo dle rozhovoru s Jensem Spahnem, lídrem stran CDU/CSU, které jsou součástí vládní koalice v německém parlamentu, pro Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung, podpořit rozšíření jaderného arzenálu Francie i Velké Británie.

Video: Neuvěřitelné štěstí měla ukrajinská PVO, když sestřelila ruskou balistickou raketu Iskander starým kanonem Zu-23-2

Cílem je osamostatnit Evropu od americké pomoci, což ve výsledku uvítají i sami Američané, jelikož pod vedením současného prezidenta, Donalda Trumpa, významně ubírají na zahraniční pomoci, aby tak snížili své výdaje. Jejich úlohu odstrašení by tak převzala sama Evropa, a aby nemusel vznikat další jaderný program, došlo by pouze k rozšíření arzenálu.

Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že má Francie asi 290 jaderných hlavic, odhaduje ICANW, díky čemuž je nejsilnější evropskou jadernou velmocí Severoatlantické aliance a čtvrtou nejsilnější na světě. Hlavním francouzským prvkem jaderného odstrašení jsou přitom jaderné ponorky třídy Triomphant, které má čtyři, potvrzuje Vie-Publique.

Když Rusko úmyslně provokuje: Vrtulníkem Mi-8 vletělo do estonského vzdušného prostoru a zůstalo v něm 4 minuty

Minimálně jedna má být vždy přítomna na moři, dvě být připraveny k nasazení, a poslední procházet údržbou. Každá z těchto ponorek, jejichž úkolem je pohybovat se skrytě, je vybavena celkem 16 balistickými raketami M51 se 4 až 6 MIRV, z nichž má každé sílu 150 kilotun, uvádí MissileThreat. Jejich odhadovaný dolet je 8 tisíc km, ale některé zdroje uvádí až 10 000 km, takže dle polohy ponorky dokáží udeřit na celé Rusko včetně Moskvy.

A je úplně jedno, že má Rusko přes 5 tisíc hlavic, jimiž by dokázalo smazat Francii, jakož i celou Evropu a svět, hned několikrát, ale o to, že jakmile někdo použije jadernou zbraň, je to prohra pro všechny. Jakmile ji totiž odpálí jedna strana, udělá to i druhá. Radioaktivní zamoření je však na nejméně desítky let, což nechce nikdo riskovat, ani kdyby nebylo zbytí.

Článek Německo by rádo rozšířilo jaderný arzenál největší evropské mocnosti, Francie, aby dokázala odstrašit Rusko místo Ameriky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Existuje jenom 9 jaderných mocností

Aktuálně existuje na Zemi devět přiznaných nebo nepřiznaných jaderných mocností, protože ne všechny země se k vlastnictví jaderných zbraní hlásí. Fas odhaduje, že v roce 2025 existuje v jejich držení 12 241 hlavic, z nichž některé jsou připraveny k okamžitému použití, část uskladněna, část určena k likvidaci, ale v použitelném stavu. Největšími vlastníky jsou Rusko těsně následované Amerikou – dohromady vlastní 87 % veškerého jaderného arzenálu.

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Vyrovnaný stav, kdy má každá z těchto dvou velmocí přes 5 tisíc hlavic, vlastně působí, že se mohou navzájem zničit, a proto to neudělají. Stejně se však drží v šachu Indie a Pákistán s odhadovaným arzenálem 180, resp. 170 hlavic, což obě dlouhodobě znepřátelené země udržuje až na drobnější incidenty v jakémsi míru. Vedle toho však roste čínský arzenál čítající 600 hlavic. Reuters uvádí, že do roku 2030 by jich mělo být 1 000. Některé odhady pak předpokládají počet 1 500 v roce 2035, což znamená, že náskok největších mocností klesne.

Atomovka je pro mnohé země důležitá

Ostatní státy hrají spíše podružnou roli, ale to neznamená, že jsou bezvýznamné. Třeba Izraeli zajišťuje odhadovaných 90 hlavic naprostou dominanci na Blízkém východě, kterou se ale snaží narušit Írán. Ale jak je to s jeho arzenálem po útocích Izraele a Ameriky, se vlastně neví. Nevyzpytatelným hráčem je potom Severní Korea s asi 50 hlavicemi, ale tam slouží jejich vlastnictví hlavně k přežití režimu a jako karta k tlaku na mezinárodní společenství.

Video: M2 Bradley si pohrálo s ruským tankem T-90M tak moc, že mu nekontrolovaně rotovala věž a narazil do stromu

Nejsilnější jadernou zbraní historie byla mimochodem Car bomba odpálená SSSR v roce 1961 o výtěžnosti 50 až 58 megatun, uvádí Wikipedia. Podobná dnes neexistuje, i když jsou síly hlavic hlavně odhadované, protože jde o klasifikované informace. Čína by však mohla mít pro svou raketu DF-5B hlavici o výtěžnosti až 4 megatun, odhaduje TheSun, zatímco Rusko má na svých raketách RT-2PM2 Topol-M hlavice o síle 800 kilotun, uvádí Wikipedia. V Evropě je pak nejsilnější jadernou mocností Francie, ale atomovky má také Velká Británie.

Článek 87 % celosvětových kapacit jaderných zbraní vlastní Amerika a Rusko. Vedle nich už existuje jenom 7 držitelů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vyhne se PVO a uletí neomezenou vzdálenost

9M730 Burevestnik popisuje Wikipedia jako střelu s plochou dráhou letu s jaderným pohonem, který jí zajišťuje de facto neomezený dosah, takže není udávána žádná hodnota v kilometrech, ale vlastně to možné je. Jedná se přitom o jednu ze šesti strategických ruských zbraní, které ohlásil Vladimir Putin v březnu 2018 po boku dalších, např. kluzáku Avangard.

Video: Ukrajinci vzali Rusům protitankový louskáček Kornet a zasáhli jim nejlepším tank T-90M. Poté ho zasypaly napalmové bomby

Její obrovskou výhodou je také dráha letu pod úrovní dosahu radarů a protistřel, díky čemuž je hůře detekovatelná a zničitelná, ačkoliv nemožné to není. Armádní Zpravodaj nicméně upozorňuje, že se nejedná o zázračný ruský vynález – již v 50. letech 20. století vyvinuly přesně takovou střelu Spojené státy americké, ale od projektu nakonec upustili.

Střela totiž (logicky) působila radioaktivní znečištění. Rusko přesto s jejím vývojem pokračuje, a nyní se ji chystá otestovat, nebo už tak možná učinilo. Ona je parametry zajímavá, má být totiž schopna vyhnout se protiraketové obraně a manévrovat, díky čemuž by teoreticky mohla obletět nějakou oblast a udeřit na ni oklikou. První zkoušky probíhaly již roku 2019, potvrzuje Reuters, a jak se zdá, o šest let později je možná hotovo.

Satelitní snímky letiště Rogačovo v Nové zemi totiž potvrzují zvýšenou aktivitu ruských letadel, uvádí „Strategic Control“, a obzvláště velkou pozornost vzbudilo Berijev A-50U včasné výstrahy a řízení, přičemž se v oblasti objevilo v posledních letech jenom výjimečně, a tentokrát by mohlo být povoláno, aby sledovalo letové vzorce střely Burevestnik.

Video: Ukrajinský MiG-29 se obratně vyhnul 2 ruským raketám a uletěl dříve, než nepřítel znovu vypálil

Na místě jsou pak také dva letouny Iljušin Il-976 SKIP, které jsou speciálně navrženy pro monitorování a měření v souvislosti s testováním jaderných raket, uvádí Wikipedia. O blížícím se testování střely Burevestnik přitom nachází Armádní Zpravodaj v posledních dnech stále více zmínek, a to včetně těch od ruských blogerů. Není sice jisté, že se samo ministerstvo obrany pochlubí výsledky, ať už budou jakékoliv, ale naše redakce bude zmínky monitorovat.

Článek Rusko vyvinulo jadernou střelu Burevestnik s neomezeným dosahem. Její testování může proběhnout brzy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sověti vůbec nevěděli, kde ponorku ztratili

Celý příběh akce Azorian začal 8. března 1968 v Tichém oceánu, kdy se ze stále dosud neobjasněných příčin potopila sovětská ponorka K-129. Wikipedia uvádí, že měla konvenční diesel-elektrický pohon, a na palubě měla trojici balistických raket R-21 s jadernou hlavicí schopných k cíli startovat pod hladinou. Zatímco sovětské námořnictvo nemělo tušení, kde se ponorka ztratila, Američané prostřednictvím systému SOSUS a dalších technologií místo zaznamenali a vrak našli v hloubce asi 4 900 metrů.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Naskytla se jim tím jedinečná příležitost dostat se k sovětským jaderným technologiím, ale problém bylo, jak z obrovské hloubky těžký vrak dostat. CIA uvádí, že technici dospěli k názoru, že jediným řešením je obří mechanický drapák na speciálním plavidle. Proto začala v rámci projektu Azorian stavba speciální lodi Hughes Glomar Explorer. Oficiálně ji vlastnil miliardář Howard Hughes a měla sloužit k těžbě manganové rudy ze dna oceánu. Šlo ale o akci CIA. Náklady na Azorian jsou odhadovány v dnešním přepočtu na až 110 miliard korun.

Drapák se zlomil, zůstala jen příď

Vlastní vyzvednutí vraku ponorky začalo v roce 1974, a byť Sověti loď sledovali, neměli tušení, co se děje, uvádí PopularMechanics. Speciální drapáky ponorku zachytily a začaly vyzdvihovat, ale když byla asi 2 700 m nad dnem, některé z čelistí se ulomily a asi dvě třetiny ponorky spadly zpátky. V zařízení zůstalo cca 12 metrů přídě. Je známo, že v ní bylo nalezeno 6 těl sovětských námořníků a údajně i 2 torpéda s jadernou hlavicí, ale rakety Američané nezískali.

Rusko posílilo letectvo o nové Su-35S, což jsou sice moderní, ale spíše průměrné letouny, které nic nezmění

Protože po nich ale toužili, hodlali akci zopakovat a zbytek vraku získat. Tehdy ale zasáhla nešťastná událost, neboť se zloději vloupali do společnosti Huges a ukradli materiály spojující miliardáře se CIA. Tajné služby a FBI se vše pokoušely získat zpět a utajit, ale informace začaly pomalu prosakovat, a v únoru 1975 se dostaly do médií. Bílý dům se nakonec rozhodl operaci zrušit. Armádní Zpravodaj soudí, že nehodlal riskovat střet se sovětským námořnictvem.

Článek Projekt Azorian: Američané zaplatili přes 110 miliard Kč, aby získali tajemství sovětské ponorky K-129, kterou SSSR ztratil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nadzvukový bombardér přistávající na vodě

Nápad na bombardér A-57 pocházel z hlavy sovětského konstruktéra Roberta Ludvigoviče Bartiniho. Wikipedia uvádí, že chtěl postavit jakýsi hydroplán, lépe řečeno létající člun s proudovým pohonem dosahující nadzvukové rychlosti, a to až 2 400 km/h. V podstatě počítal s tím, že díky schopnosti přistávat na vodě by do něj bylo možné doplnit palivo z lodě nebo ponorky, načež by mohl pokračoval v misi.

The Bartini A-57 strategic bomber was a Soviet concept for an enormous 320 ton water-launched aircraft with 12,000 km range and a thermonuclear payload, that also carried a supersonic RSR scout plane on its back. https://t.co/AfkXFmiAiihttps://t.co/aYVMD1Jm7f pic.twitter.com/QrGsYBdlyZ

— ToughSF (@ToughSf) November 7, 2024

Nebyla to ale jediná inovativní myšlenka, dostat měl i tzv. nosnou trysku. Military-History vysvětluje, že by mu to umožnilo kolmý vzlet a přistání, takže by na vodní hladinu nedosedal ani z ní nestartoval jako klasický hydroplán. Armádní Zpravodaj soudí, že to by umožnilo třeba doplňování paliva v nějakých skrytých zátokách, ale počítalo se i s operacemi z ledu. Takový letoun by navíc mohl startovat v podstatě odkudkoliv a nepotřeboval letiště.

A-57 by unesl třítunovou pumu

Letoun měl být štíhlý a vybavený speciálním Bartiniho křídlem a dalšími technickými vychytávkami – například radarem, pasivním rušícím systémem a jinými. SecretProjects uvádí, že se do jeho pumovnice měla vejít jaderná puma o hmotnosti 3 tun, ale není nijak specifikované její případná výtěžnost. Bombardér A-57 by s pomocí dotankování paliva mohl letět na vzdálenost okolo 15 tisíc kilometrů, což je zhruba jako z České republiky do Austrálie.

Česká iniciativa zajistila Ukrajině v roce 2025 už 1 milion dělostřeleckých granátů. Tempo dodávek neustále stoupá

Nakonec ale zůstalo jenom u plánů a projekt letounu byl v roce 1957 pozastaven. Mělo to několik důvodů – jedním byl poměrně rychlý rozvoj raketových technologií, kdy dosah raket stoupal, a byly to ony, kdo se stal hlavním dálkovým nosičem. Technologie letadla byla také velmi složitá, a je otázkou, zda by ho vlastně bylo možné postavit a kolik by stálo. Rozvinula se také technologie tankování letadel za letu, čímž byl problém s dosahem letadel vyřešený.

Článek Bartini A-57: Zajímavý nápad na bombardér, který nepotřeboval letiště. SSSR s ním chtěl startovat i přistávat na vodě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kreml tvrdí, že se NATO nemělo rozšiřovat

V historii se pokusilo mnoho zemí dobývat rozlehlá ruská území, ale nikdy nikdo neuspěl. Napoleonovo tažení skončilo katastrofou, zatímco Němci za druhé světové války sváděli boj nejenom se sovětskými vojáky, ale také s masivní americkou podporou, která byla nejspíše pro tehdejší Stalinův režim jedinou záchranou. Reakce Armádního Zpravodaje nicméně opakovaně zaznamenává názory, že se ho chce pokusit dobývat NATO. O tom ovšem nejenom, že neexistují ani žádné náznaky, ale už z principu je to nereálná představa – doba šla totiž kupředu.

Tvrzení Ruska o ohrožení Západem nejsou nová, je to jasně zaměřená strategie prezidenta Vladimira Putina. Cato uvádí, že v roce 2007 ve svém projevu na konferenci v Mnichově, který mnozí označují za zlom ruské zahraniční politiky, obvinil NATO, že umístilo své síly do první linie na ruskou hranici. Vadilo mu hlavně rozšiřování aliance na východ, a opakovaně tvrdí, že mu bylo slíbeno, že se to nestane, i když žádný takový dokument neexistuje.

Američané zadali obří zakázku českému zbrojnímu průmyslu. Bude se podílet na výrobě munice pro jejich armádu

Armádní Zpravodaj je přesvědčený, že tvrzení V. Putina a jeho režimu jsou záměrně vylhaná, protože má Rusko jednu velikou bezpečnostní pojistku. Wikipedia uvádí, že se jeho jaderný arzenál skládá z 5 459 jaderných hlavic, z nichž je 1 718 připravených k okamžitému použití. V případě ohrožení existence Ruska, kdy se bude prezident cítit zahnaný do kouta, je může nechat odpálit. A jelikož trvá let mezikontinentální balistické rakety asi 30 minut, je teoreticky schopen zničit útočníka i celý svět velmi rychle. A to nikdo riskovat nebude.

Eliminovat jaderné zbraně Ruska není možné

Kremelský režim si může být svým bezpečím jistý, neboť zničit jeho jaderný arzenál je v podstatě nemožné, a navíc disponuje celou jadernou triádou. Teoreticky by bylo možné zasáhnout třeba pevná odpalovací sila s raketami, ale ta tvoří jen část arzenálu – má i 13 jaderných ponoreki s balistickými raketami, uvádí Wikipedia, a několik z nich vždy operuje na moři. Další arzenál je mobilní, třeba mezikontinentální rakety RS-24 Jars, uvádí MissileTreat. Odpalovače tak mohou být schované kdekoliv na území Ruska a je nemožné je lokalizovat a zničit.

Polsko zásadně modernizuje své F-16. Sic nebudou nejlepší, ale Rusko nemá prakticky nic lepšího

Posledním důkazem nesmyslnosti Putinových tvrzení je potom stav sil NATO na východní hranici. CommonsLibraryParliament uvádí, že teprve v roce 2017 zřídilo 4 úkolová uskupení, a to v Estonsku, Lotyšsku, Litvě a v Polsku, z nichž mělo každé 1 000 vojáků. Síly rychlé reakce pak měly na začátku roku 2022 jenom 40 tisíc vojáků a 130 letadel. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že v té době ruské ozbrojené síly disponovaly více než 1 milionem vojáků.

Článek Tažení Napoleona ani Němců už nikdo nezopakuje a Rusko se dobývat nepokusí. Bude-li v koutě, může do 30 minut zničit celý svět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Robotická miniponorka s jadernou hlavicí

Ruský projekt Poseidon by se dal nejlépe popsat jako malá jaderná robotická ponorka vybavená konvenční nebo jadernou hlavicí, uvádí Wikipedia. První zmínky se objevily již v roce 2015 a mezi 6 superzbraněmi ho o tři roky později jmenoval i ruský prezident Vladimir Putin. Na tom, co vlastně dokáže, se však zdroje nedokáží shodnout. Ale fakt, že může nést obří jadernou hlavici a autonomně fungovat i několik týdnů, z ní dělají zbraň druhého úderu.

Ruský zbrojní šéf: „Od západních tanků se nemá Rusko co naučit,“ a přisadil si, že T-90M překonává Abrams i Leopard 2

O tom, co má Poseidon dělat, existuje řada spekulací. Třeba ruská média uváděla, že může způsobit svým výbuchem vlnu tsunami o výšce až 500 metrů a smést tím během chvilky vše na pobřeží. Druhou možností je výbuchem u pobřeží prostě způsobit škody jako běžnou jadernou hlavicí, i když se spekuluje i o možnosti vysokého zamoření způsobeného kobaltovou hlavicí, a možné je též použití miniponorky jako zbraně proti svazu letadlové lodě.

Poseidon se bude pohybovat nenápadně

Zbraň má být asi 24 m dlouhá a v průměru mít 1,6 až 2 m, odhadují specializované stránky americké armády. Pohánět ji má speciální typ jaderného reaktoru a její dosah být až 10 000 km, přičemž se údajně pohybuje v hloubce 50 až 100 m. A to pomalu a potichu, aby ji nebylo možné odhalit, ale v posledních kilometrech před cílem má mít možnost zrychlit i na 100 km/h. Zprávy o síle hlavice jsou od 2 do 100 megatun, ale Armádní Zpravodaj považuje druhou hodnotu za nesmyslnou – měla by dvojnásobnou sílu než dosud nejsilnější jaderný výbuch.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creactive Commons / CC BY

Nosičem Poseidonu mají být jaderné ponorky – ví se o Belgorodu a připravovaném Chabarovsku. Co opravdu zbraň umí, jestli je funkční a reálná, jsou vlastně spekulace. TheBulletin soudí, že je hlavně psychologická, spíše než reálně nasaditelná. Její existence nebo spekulace o ní mají nechávat soupeře Ruska v nejistotě, což Kremlu vyhovuje. Navíc nijak nemění poměr jaderných sil ve světě – při jejím použití by třeba Američané mohli coby druhá největší jaderná velmoc světa na Rusko bez problému udeřit ze vzduchu, země i vody.

Článek Jakmile je ruský Poseidon vypuštěn, zbývají minuty. Torpédo s jadernou hlavicí má zničit celé pobřeží, ale nikdo neví, co přesně dělá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sarmat je osobním Putinovým projektem

Balistická mezikontinentální raketa RS-28 Sarmat je jednou ze šesti strategických zbraní, které před několika lety jmenoval ruský prezident Vladimír Putin. Wikipedia uvádí, že první zmínky o její výrobě se datují do roku 2015, a Rusko tvrdí, že je od roku 2023 ve výzbroji. O tom lze ovšem široce spekulovat, protože faktem zůstává, že se testování opakovaně nepovedlo, a její funkčnost je tak spíše na papíře a velkým snem kremelské propagandy.

iZdroj fotografie: MAXAR Technologies

Rusko naposledy otestovalo raketu v září 2024, ale v testovacím zařízení v Plesecku explodovala a zůstal po ní viditelný obří kráter (na fotografii výše), upozorňuje EuroNews. Poslední úspěšný pokus odpálení Sarmatu se tak Rusku povedl v roce 2022, a od té doby následovaly další čtyři pokusy, ale všechny byly neúspěšné. Armádní Zpravodaj je proto přesvědčený, že tvrzení o aktivní službě této zbraně je přehnané. Rusko pravděpodobně používá stále starší systémy jako RS-36M2 Vojvoda pocházející ještě z období Sovětského svazu.

Unese 10, ale možná i 16 jaderných hlavic

Na papíře vypadají parametry rakety RS-28 Sarmat úchvatně. Co ji činí naprosto unikátní, je její údajný dolet až 18 000 km, což znamená, že by například při útoku na Ameriku nemusela používat trasu přes severní pól, ale mohla by letět přes pól jižní, kde je mnohem slabší obrana, protože v minulosti nebylo s tímto směrem útoku počítáno. Jde o raketu odpalovanou z klasického pevného sila a vybavená je raketovými motory na kapalné palivo.

Jak silná je vlastně atomovka a co by proti ní zmohla AČR: možná by ji sestřelila, ale proti silné obranu nemá. Následky ukazuje simulace

Raketa je 35,3 metrů dlouhá a její hmotnost činí 208 tun. Unést má náklad o hmotnosti 10 tun, přičemž ArmyRecognition uvádí, že ruská strana deklaruje schopnost až 16 menších balistických hlavic, případně několik hypersonických kluzáků Avangard. Někteří odborníci ruské tvrzení zpochybňuji a domnívají se, že raketa nese hlavic pravděpodobně kolem 10. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že i když je to méně, rozhodně to znamená, že by se v případě funkčnosti nejednalo o jednu z nejhrozivějších zbraní na planetě.

Článek Putinův osobní projekt a zklamání: balistická raket RS-28 Sarmat stále selhává. Je menším nebezpečím, než se zdá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jadernou válku by Rusko nepřežilo, ani s Evropou

Americký senátor Lindsey Graham obhajoval cla uvalená na Rusko, zatímco Donald Trump snížil ultimátum na ukončení války udělené Ruské federaci z 50 na 10 dní. Na to reagoval svým typickým způsobem Dmitrij Medveděv s tím, že má jeho země stále arzenál jaderných zbraní, a je evidentní, že to myslel jako výhrůžku, ale tentokrát padla kosa na kámen.

Video: Ruský tank T-80 neochránilo ani reaktivní pancéřování. Jednou ranou ho zničil granát, který se zakutálel dovnitř

Obratem vydal Donald Trump prohlášení, že nechal vyslat k Rusku dvě jaderné ponorky, a i když neupřesnil, o jaké se jedná, redakce Armádního Zpravodaje připomněla, že mohlo jít jak o třídu Los Angeles, tak Seawolf, nebo i starší Ohio. Všechny jsou silně vyzbrojené třeba střelami Tomahawk, ale stejně tak balistickými raketami Trident II – každá nese až 12 jaderných hlavic W76 nebo W88 o výtěžnosti 475 kilotun, uvádí Wikipedia.

Jak by se Rusko bránilo? Wikipedia uvádí, že umí balistické rakety zachytit třeba systém S-400, avšak zmiňuje se pouze o jednom úspěšném případu, a to z dubna 2004 během testování. Mnohem schopnější má být v této oblasti S-500 navržený hlavně proti balistickým raketám, které zničí až na 600 km, a hypersonickým střelám, s nimiž si poradí až na 300 km, potvrzuje Wikipedia. Nejsou ovšem známy případy, kdy by zničil alespoň jeden z těchto cílů.

Závažnost situace si uvědomil i Vladimir Putin, který obvykle nechává svého psa Medveděva plácat, co se mu zlíbí, ale tentokrát překročil pomyslnou hranici i on. TASS uvedla, že na pondělním brífinku tiskového tajemníka hlavy státu, Dmitrije Peskova, padl apel, že je třeba mírnit jaderné výhrůžky: „Obecně bych samozřejmě byl nerad do takové polemiky jakkoliv zatahován a nerad bych se k ní jakkoliv vyjadřoval. Jsme velmi opatrní ohledně jakýchkoliv prohlášení týkajících se jaderných otázek,“ sdělil na okraj ostatním.

Sovětský pilot MiG-29 uspal vojenskou základnu dortem, aby uletěl na Západ: Příběh nejodvážnějšího útěku ze Sovětského svazu

„Rusko je velmi pozorné k tématu nešíření jaderných zbraní. A samozřejmě věříme, že každý by měl být velmi, velmi opatrný s jadernou rétorikou,“ pokračoval s tím, že v jaderné válce nemůže být vítěze. Armádní Zpravodaj připomíná, že atomovky fungují primárně jako způsob odstrašení, a pokud na sebe udeří dvě země, které je vlastní, mohou se zničit.

Když totiž vypustí jaderné hlavice jedna, může je obratem vypustit druhá. Je přitom nemožné je všechny zachytit, navíc i radioaktivní spad by byl pro dané území nebezpečný. Rusko má přitom největší jaderný arzenál na světě, a redakce Armádního Zpravodaje nedávno psala, že aktivních jich je nejspíše 1 718, ačkoliv dohromady jich má skoro 5,5 tisíce.

Sériová výroba nejobávanější ruské rakety 21. století je úspěšná, oznámil Putin. Do konce roku ji rozmístí na hranicích NATO

FAS uvádí, že Amerika má přitom cca 5,2 tisíce jaderných hlavic, přičemž obě zmíněné mocnosti vlastní dohromady 87 % celosvětových kapacit. Stojí však za připomenutí, že by pro Rusko byl problém i francouzský jaderný arzenál, ačkoliv čítá jenom necelých 300 hlavic. I jejich část je dostatek k tomu, aby zamořila rozsáhlé území, ale pro Rusko jsou pochopitelně největší protiváhou Spojené státy americké, jejichž prezident odpověděl tvrdě.

Článek Putinův pes dostal obojek: Rusko se kaje, jaderné výhrůžky Americe přehnalo, zní z Kremlu. Konečně pocítilo, že není tak mocné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Aktivních má Rusko je asi 1 718 hlavic

Kolik má největší země světa jaderných zbraní, jsou v současnosti jenom odhady, a zdroje se v jejich počtu někdy více, a jindy méně rozchází. Například Wikipedia uvádí, že jaderný arzenál Ruska činí 5 459 jaderných hlavic, ale Armádní Zpravodaj upozorňuje, že to neznamená, že je může všechny hned nasadit – mnohé jsou deaktivované a musely by být připraveny. Aktivních má být 1 718 hlavic, což je hodnota od Bulletinem atomových vědců, ale ten zase uvádí počet všech hlavic 4 309. Aktivních jich je zřejmě tolik, že by totálně rozdrtily celou Evropu.

Rusko rádo zapomíná, že SSSR v 2. světové válce vyhrát nemusel, i když nesl hlavní tíži bojů. Obří americká pomoc pro něj byla stěžejní

Rusko disponuje kompletní jadernou triádou, což Wikipedia popisuje jako schopnost použít jaderné zbraně odpálením nebo svržením z pevniny, z moře i ze vzduchu. Ze země je Rusko může odpálit za pomoci balistických raket, ze vzduchu je zase může svrhnout jako pumy nebo řízené střely s dalekým dosahem, a z moře pak může rakety nebo střely odpalovat z ponorek a řady hladinových plavidel. Kromě toho však existují ještě speciální jaderné zbraně.

Nejsilnější je v ruské výzbroji RS-28 Sarmat

Rusko by mělo být schopné odpálit strategickými balistickými raketami ze země až 1 254 hlavic, z ponorek pak 992, a ze strategických bombardérů 586 – tedy v případě, že by reaktivovalo některé neaktivní. Mezi schopnostmi mají být i možnosti hypersonického útoku, třeba kluzákem Avangard. MissileTreat uvádí, že že ho do výšky vynáší balistická raketa UR-100N, a samotný kluzák má dolet až 6 tisíc km, ale nejsilnější zbraní je raketa RS-28 Sarmat.

Rusko se odvážilo přiletět s nejlepšími strategickými bombardéry Tu-160 až k Velké Británii, která je odklonila na poslední chvíli

Světové společenství nemá v posledních letech příliš šancí jaderný arzenál Ruska kontrolovat, jelikož v roce 2023 pozastavilo svou účast na smlouvě START III, která umožňovala jeho monitoring. Redakce Armádního Zpravodaje se domnívá, že použití jaderných zbraní vždy bude záležet na vůli vládce Kremlu, ale na druhou stranu je zřejmé, že ho od jejich použití odrazuje možná západní odveta, včetně té evropské. Jaderné zbraně má totiž Francie nebo Velká Británie, kam jsou navíc přesouvány i americké pumy B61, které už má Německo.

Článek Rusko může kdykoliv smazat celou Evropu: Aktivních má nejspíše 1 718 jaderných hlavic, některé jsou nebezpečné extrémně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K cílí uhání Avangard rychlostí až Mach 27

Hypersonický kluzák Avangard patří mezi 6 vyspělých ruských zbraní, jejichž existencí a vývojem začal v roce 2018 strašit ruský prezident Vladimir Putin. Wikipedia vysvětluje, že je vynášen do výšky mezikontinentální balistickou raketou, načež se odpojí a samostatně pokračuje k cíli rychlostí až Mach 20, ale někdy je udávána hodnota až Mach 27. Navíc může nepředvídatelně měnit trajektorii, což má znemožnit, nebo alespoň ztížit, jeho sestřelení.

Unlike the US, Russia has operational hypersonic missiles, such as the Avangard, which reach speeds of Mach 23. These missiles are not only faster than any other missile in the world, but they are also controllable from Earth, which is a technologically extremely complex… pic.twitter.com/34BwEalXGq

— Djole 🇷🇸 (@onlydjole) January 24, 2025

Po odpojení od nosiče má mít Avangard dolet až 6 tisíc kilometrů a nést náklad o hmotnosti až 2 tun. MissileTreat uvádí, že se může jednat o konvenční nebo jadernou hlavici, a to o síle 2 megatuny. Není ovšem známa přesnost ani další parametry. Redakce Armádního Zpravodaje také upozorňuje, že jde o údaje udávané ruskou stranou, a ač byl kluzák testovaný, jeho přesné schopnosti veřejně známé nejsou. Nemusí tedy jít ani o funkční zařízení, i když tomu tak být může, což je nejspíše nejednoznačnost, na niž Kreml spoléhá.

RS-28 Sarmat je nosič, který selhává

V současné době má Avangard do výšky vynášet balistická raketa UR-100N známá i jako RS-18A vyvinutá v základním provedení již v SSSR. ArmyRecognition uvádí, že by to v budoucnu měla být nejnovější ruská balistické raketa RS-28 Sarmat, která je ve službě oficiálně od roku 2023, a jde o raketu s nejdelším doletem na světě, uvádí Wikipedia. Pravdou ale je, že Rusko provedlo několik neúspěšných zkušebních testů, naposledy v září 2024.

Budoucí americká mezikontinentální balistická raketa LGM-35 Sentinel bude nejspíše horší než ruská RS-28 Sarmat

Pokud Avangard funguje, což není jisté, je určitě nebezpečný a zaručoval by Rusku schopnost zasáhnout jadernou hlavicí jakýkoliv cíl na planetě. Armádní Zpravodaj se však domnívá, že nijak nemění rozložení sil jaderných velmocí, protože jaderný arzenál největšího soupeře Ruska, tedy USA, je tak veliký, že může odpovědět, a Rusko by to nebylo schopné zastavit. Otázkou ale je, jak si bude s Avangardem schopný poradit prezidentem Donaldem Trumpem ohlášený budoucí americký protiraketový štít Golden Dome.

Článek Ruský Avangard je zbraň nové éry, která vypadá neporazitelně. Ve skutečnosti ale selhává už její základní část – raketa RS-28 Sarmat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Současné střela je desítky let stará

Americké letectvo má v současné době jedinou střelu vhodnou pro nesení jaderné hlavice. Jde o AGM-86B ALCM určenou pro letouny Boeing B-52 Stratofortress. Wikipedia uvádí, že byla do výzbroje zavedena v roce 1982, z čehož je jasné, že se již nemůže vyrovnat současným trendům. Proto nyní Raytheon testuje novou střelu s plochou dráhou letu. AGM-181 LRSO by měla být obtížně zachytitelná, aby měla šanci pronikat nepřátelskou obranou.

Dosud „nejagresivnější“ modernizace F-35 se prodraží, ale schopnosti zvýší neskutečně. Dostanou ji i ty objednané Českem

Mnoho informací o chystané střele je klasifikovaných, ale v Americe publikovali animaci, z níž lze mnohé vyčíst. Twz konstatuje, že má obrácené ocasní plochy a podobá se tak jiné nenápadné řízené střele amerického letectva, a sice AGM-158 JASSM. Upozorňuje však, že na obrázku není vstup vzduchu do proudového motoru, nejspíše z důvodu utajení. Armádní Zpravodaj se domnívá, že je důvodem snaha dát střele co největší schopnost stealth a případným protivníkům nenapovědět, jak by proti ní mohli koncipovat obranu.

AGM-181 ponese nastavitelnou hlavici

Nová střela by měla být podzvuková a mít delší dolet než její předchůdkyně. NationalInterest ho udává na 2 450 kilometrů, ale půjde pravděpodobně jenom o odhad. AGM-181 bude nicméně osazena termonukleární hlavicí W80-4 s proměnlivou výtěžností. Její sílu bude možné nastavit od 5 do 150 kilotun, takže bude moci být použita jako hlavice taktická nebo střední. Zároveň má být střela naváděna nejenom systémem GPS, ale i dalším typem navádění, aby dokázala přesně zasáhnout cíl i tam, kde bude satelitní signál rušený.

iZdroj fotografie: Northrop Grumman

AGM-181 by měla vstoupit do služby kolem roku 2030 a nosit ji bude bombardér B-52, ale také nyní testovaný stealth bombardér Northrop Grumman B-21 Raider, protože další typy současných strategických bombardérů chce americké letectvo postupně poslat do důchodu. Zavedení střely bude znamenat, že USA získají možnost zasahovat z letadel jadernou hlavicí jakýkoliv cíl na planetě, a zároveň tak své letouny držet mimo dosah protivzdušné obrany.

Článek Amerika ukázala, jak bude vypadat budoucí střela s plochou dráhou letu s jadernou hlavicí. Ponesou ji i staré bombardéry B-52 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výzbroj Francie tvoří 290 jaderných hlavic

Množství jaderných hlavic Francie je v současné době odhadován na 290, uvádí Icanw, což z ní dělá regulérně nejsilnější evropskou jadernou velmoc Severoatlantické aliance a čtvrtou nejsilnější na světě. Arzenál je pravděpodobně dostatečný k tomu, aby odstrašil i tak veliké protivníky, jakým je Rusko, jemuž by byl schopný zničit všechny významné aglomerace, domnívá se Armádní Zpravodaj (ano, Francie by pak přestala existovat, když by jí Rusko oplatilo stejnou mincí – ale to je aktuálně zcela nerelevantní).

Jihokorejský KF-21 Boramae půjde francouzskému Dassault Rafale od roku 2026 po krku. Může z něj být i letoun 5. generace

Jaderné zbraně má Francie od roku 1960, kdy uskutečnila první test, uvádí Wikipedia, termonukleární pak následoval o 8 let později. Nejdříve se tak stalo v Alžírsku, ale od roku 1966 testovala ve Francouzské Polynésii. Celkem provedla 210 jaderných testů, z toho 50 v atmosféře, uvádí Wikipedia. Její jaderný program je ale považován za kontroverzní, hlavně poslední testy, neb probíhaly ještě v letech 1995 až 1996, tedy již po konci studené války. Teprve až po jejich provedení se Francie připojila ke Smlouvě o všeobecném zákazu jaderných zkoušek.

iZdroj fotografie: Serge Robert / Public Domain

Temnou stránkou francouzských zkoušek je skutečnost, že ačkoliv v 90. letech 20. století země tvrdila, že její testy nemají žádný negativní dopad, nebyla to pravda, konstatuje TheConversation. Nakonec proto v roce 2010 schválila zákon o kompenzaci lidí, kteří byli jejími jadernými testy poškozeni. Ukazuje se totiž, že jimi trpěli jak obyvatelé Alžírska, tak Polynésie.

Francie nedisponuje kompletní triádou

I přes kontroverze může být Evropa ráda, že Francie jaderný arzenál má, protože 290 hlavic je veliká síla, i když jich má Rusko tisíce. Nedisponuje však kompletní jadernou triádou, jelikož po konci studené války zlikvidovala své zastaralé rakety středního doletu. Je ale schopná jaderného útoku ze vzduchu a z moře, a to včetně druhého jaderného úderu, což pro případného protivníka znamená, že jeho útok nemůže francouzské jaderné zbraně vyřadit.

Video: i starý ukrajinský Suchoj Su-25 může zničit budovu okupovanou ruskými vojáky, pokud na ni udeří přesnou francouzskou pumou

Nosičem jaderných zbraní jsou dnes hlavně letouny Dassault Rafale – vyzbrojené jsou řízenou střelou ASMP s dosahem až 600 kilometrů a hlavicí o výtěžnosti až 400 kilotun, uvádí Wikipedia. Startovat přitom mohou z letišť nebo z letadlové lodě. Druhou možností je potom čtveřice jaderných ponorek třídy Triomphant. Na každé z nich je až 16 balistických raket M51, kdy každá obsahuje až 10 hlavic. Jejich dolet je odhadován na až 10 tisíc kilometrů, konstatuje Wikipedia, takže jsou schopné zasáhnout prakticky jakékoliv místo na planetě.

Článek Bát by se mělo i Rusko: nejsilnější jadernou mocností v Evropě je dnes Francie, a poslední jaderné testy připomínají, čeho je schopna se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Způsobů jaderného útoku může být více

Jakými jadernými zbraněmi Izrael disponuje, není veřejně známo, uvádí BBC. Dle odhadů má zhruba 90 hlavic, ale může jich být i více, a známa není ani jejich výtěžnost, ale vzhledem ke schopnostem některých nosičů to může být spektrum od taktických hlavic až po těžké. Izrael disponuje balistickými raketami, a to i mezikontinentálními, pumy nebo střely s jadernými hlavicemi mohou nést i jeho letadla, a střely má pravděpodobně i na ponorkách.

iZdroj fotografie: NukeMap

Armádní Zpravodaj se domnívá, že nejsilnější úder, který by byl schopen Izrael zasadit, by byl raketou Jericho II s hlavicí o výtěžnosti 1 megatuny. V tomto případě aplikace NukeMap na portále NuclearSecrecy uvádí, že by při explozi hlavice v centru Teheránu zahynulo asi 2,4 milionu lidí a 3,7 milionu by jich bylo zraněno. Většina budov v poloměru 7 kilometrů by byla zničena, a silné popáleniny by lidé měli ještě 12 kilometrů od epicentra.

Jericho II může udeřit kdekoliv v Íránu

Armádní Zpravodaj soudí, že by použití rakety Jericho II dávalo větší smysl než mezikontinentální Jericho III. Wikipedia uvádí, že 26 tun těžká Jericho II má dolet kolem 2 800 km, což by stačilo k zásahu celého území Íránu. Používá raketový pohon na tuhé palivo a unese náklad o hmotnosti 1 tuny, což by mohlo odpovídat zhruba megatunové hlavici. Írán by byl bezmocný, ve své výzbroji nemá žádný systém schopný balistickou raketu zastavit.

Američané zaútočili na Írán B-2 Spirit, bombardováním mu zcela zničili 3 jaderná zařízení. Použili 6 nejsilnějších bomb světa GBU-57A/B

Není však vyloučeno, že by Izraelci při útoku na Írán mohli volit i jinou taktiku. Při použití taktické hlavice o síle 50 kilotun by byl počet obětí v Teheránu 281 tisíc mrtvých a asi 856 tisíc zraněných. Vyloučeno ale není ani to, že by Izrael zvolil pouze taktické jaderné údery na vojenské cíle spojené s jaderným programem a balistickými raketami, nebo na vojenské základny a úkryty vrchních představitelů režimu – počet obětí lze pak ale těžko odhadovat.

Článek Simulace: 26tunová izraelská balistická raketa Jericho II by v íránském Teheránu zdevastovala přes 6 milionů lidí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

„Matka všech bomb“ by Fordó rozmetala na kusy

Ještě než dojde k eskalaci konfliktu do takové míry, že se do něj vojenským způsobem vloží Spojené státy americké, chce Donald Trump řešit záležitost mírovou cestou namísto bombami, ale zároveň prý nemá náladu s Íránem o příměří vyjednávat a očekává jeho úplnou kapitulaci. Zároveň upozornil, ať si nezahrává: „Pokud (Íránci) něco udělají našim lidem, půjdeme na to tvrdě, ‚shodíme rukavice‘. Myslím, že ví, že se nemá dotýkat našich vojáků.“

Pákistán drží Izrael v šachu: hrozí, že na něj pošle atomovku kvůli Íránu. Ale je nepravděpodobné, že k tomu dojde

Armádní Zpravodaj zdůrazňuje, že Donald Trump dle vysokého amerického představitele považuje za klíčové zničit masivní bunkr ve Fordó, v němž je lokalizováno íránské podzemní zařízení na obohacování uranu. Byla by to podle něj páka, jak přimět režim k uzavření dohody, která vy ho zavazovala k nešíření jaderných zbraní – právě to má být totiž důvod, proč Izrael zaútočil – ostatně už týdny dopředu věděl, že je blízko k jejich vyrobení, ale spoléhal se, že dojde k uzavření uspokojivé jaderné dohody mezi Íránem a Amerikou.

I když to nebylo z oficiálních zdrojů potvrzeno, nabízí dle redakce Armádního Zpravodaje jediná možnost, jak nejaderným způsobem rozbít íránskou pevnost Fordó – GBU-43/B MOAB známá také jako matka všech bomb. Nebylo by přitom nutné rozmetat celou skálu. Jak podle theGuardian uvedl americký fyzik David Albright, prezident Institutu pro vědu a mezinárodní bezpečnost, Izrael má bunkr Fordó velmi dobře zmapovaný, takže ví, kam udeřit.

Írán zveřejnil „autentické“ záběry, jak sestřelil dvě F-35. Pochází ovšem z české hry, a ještě je na nich ruský Suchoj Su-57

Stačilo by podle něj zničit přístupové tunely a systémy ventilace, aby bylo zařízení vyřazeno z provozu. GBU-43/B (MOAB) má podle Wikipedie hmotnost 9 850 kg, z čehož tvoří 8 500 kg trhavina, jejíž výtěžnost je 11 tun TNT. Jenom pro srovnání, Američané měli kdysi historicky nejmenší a nejslabší jadernou bombu W54 s výtěžností 10 až 20 tun TNT, uvádí Brookings, což je srovnatelné s matkou všech bomb GBU-43/B, ale ve výzbroji už není.

Záběry níže ukazují na začátku test matky všech bomb americkým letectvem v roce 2003, a poté její dopad na jeskynní a tunelové systémy v okrese Achin v provincii Nangarhár ve východním Afghánistánu v 19:32 tamního času 13. dubna 2017. Je nepochybné, že by několik z nich dokázalo íránský bunkr zdevastovat, ale není jasné, kolik jich existuje. GBU-43/B mohou přitom nést letouny C-130 Hercules, konkrétně varianty MC-130E Combat Talon I nebo MC-130H Combat Talon II, ale ty má pouze americké letectvo.

Článek Izrael žádá 10tunovou „Matku všech bomb“, aby mohl zasadit Íránu rozhodující úder, kterým všechno skončí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Útok na íránský jaderný program hrozil už dříve

Náznaky, že k tomu může dojít, sdílel Armádní Zpravodaj už 23. května 2025, kdy americké zpravodajské službě unikly přísně tajné informace, že Izrael nejspíše chystá útok proti íránské jaderné infrastruktuře. Protože ale stále probíhala jednání mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a íránským prezidentem Masúdem Pezeškjánem, resp. tamní vládou.

„Rusko se v dalších letech pokusí rozvrátit NATO,“ varuje rozvědka. Otestuje, jestli by Amerika pomohla Evropě

Cílem mělo být pozastavení vývoje jaderných hlavic, protože jak Amerika, tak Izrael – ale jistě ani další země, zejména ty v blízkém okolí – nechtějí, aby měl agresivní a nevyzpytatelný íránský režim k dispozici zbraně, jimiž by mohl zabít i tisíce lidí jediným úderem, a dalším zničit životy a domovy na desítky let. Jak silná je vlastně taková atomovka – i když není známo, jakou vyvíjí Írán – ukázala redakce Armádního Zpravodaje v simulaci v lednu 2023.

Nejspíše by nebyly tak silné, jako třeba ruská bestie RS-28 Sarmat, která by velikostně smazala jakékoliv krajské město ČR a jeho blízko okolí, ale i tak je jaderná hlavice obrovskou hrozbou. Jak moc velkou, to dokazuje i válka na Ukrajině – ačkoliv je Rusko největší jadernou velmocí světa, jak Armádní Zpravodaj v prosinci 2022 připomínal, nedovolí si tyto zbraně použít.

Rozhovor: Rusko bude mít hodně velký problém, pokud Německo dodá Ukrajině svou nejlepší zbraň. Zničila by symbol jeho moci

Obavy, že nepřítel, který přeje smrt všem židům, získá atomovky, mají proto pro Izraelce zcela jiný rozměr, než dokáží mnozí pochopit – čímž Armádní Zpravodaj neschvaluje útoky na civilní infrastrukturu – o život měl totiž přijít nejenom velitel íránských revolučních gard, Generál Hossein Salami, ale také nejvyšší íránský vojenský důstojník, generálmajor Mohammad Bagheri.

Informace sdílela CNN, a dle dalších zdrojů měli přijít o život také inženýři, kteří jsou pro íránský jaderný program klíčoví – někteří se přitom měli nacházet ve svých domovech, když na ně Izrael udeřil – o život tak přišli i někteří civilisté, potvrzuje BBC s odkazem na íránská státní média. Útoky proti íránským cílům mají pokračovat tak dlouho, jak to bude nutné.

Článek Izrael nečekaně zaútočil na Írán a rozpoutal válku: 200 letouny mu v noci zdevastoval tajnou výrobu atomovek a zabil generály se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela s jadernou hlavicí může mít dosah 400 km

Rusko rozmisťuje novou řízenou střelu odpalovanou ze vzduchu s taktickou jadernou hlavicí, ale neuvádí její konkrétní název. Podle autorů zprávy lze nicméně vnímat odkaz na novou zbraň jako specializovanou verzi rakety dlouhého doletu R-37M. Tu hodnotil Armádní Zpravodaj v dubnu 2024 jako zřejmě nejlepší svého druhu na světě, o což se zasluhuje hlavně její dosah.

Slovensko vybavilo své tanky klecemi proti dronům, ale působí rozpaky. Vypadají ovšem neefektivně (fotografie)

EurAsianTimes uvádí, že je až 400 kilometrů, ačkoliv je nutné zohlednit, že jde o tvrzení ruské strany, která její schopnosti ani veřejně neukázala. Jde mimochodem o stejnou střelu, jakou měl ruský letoun 5. generace, Suchoj Su-57, sestřelit ukrajinský Suchoj Su-27 na 217 km, ovšem jak Armádní Zpravodaj upozorňoval, šlo o lež ruských propagandistů. Letoun sice na tuto vzdálenost skutečně sestřelen byl, ale nikoliv R-37M z Su-57, nýbrž systémem S-400.

Stojí za ti připomenout, že nejlepší západní protějšek známý jako MBDA Meteor má poloviční dosah, a jeho testování třeba na Eurofighteru ukázalo Německo koncem roku 2024. V březnu 2025 také Armádní Zpravodaj informoval, že bude MBDA Meteor integrována do F-35, což jí dá oproti ruským letounům značnou výhodu. Na rozdíl od nich mají totiž pokročilé stealth, takže jsou hůře zachytitelné radarem, což výhodu R-37M významně snižuje.

Ukrajina vyvíjí obranu na nejsilnější ruské zbraně. Využívá M2 Browning a funguje nezávisle na lidech, pohání ji 24/7 umělá inteligence

Ale přesto jde o nebezpečné zbraně, které není radno podceňovat. V případě jejich osazení jadernými hlavicemi by navíc napáchaly mnohem větší škody než jenom sestřelení letounu. Kolik přesně takto upravených R-37M Rusko má, není jasné, zpráva nicméně tvrdí, že má dohromady rozmístěných nějakých jaderných přes 3 500 – zahrnuty jsou zřejmě možnosti odpálení ze vzduchu, země i moře, i když. Nějaké má dokonce umístěné i v Bělorusku.

„Rusko rozšiřuje své jaderné síly přidáním nových kapacit, včetně jaderných raket vzduch-vzduch a dalších pokročilých jaderných systémů. Rusko pravděpodobně vlastní přibližně 1 550 rozmístěných strategických jaderných hlavic a až 2 000 nestrategických hlavic,“ uvádí zpráva.

Česká Excalibur Army začne za pár dní montovat francouzské houfnice CAESAR. První dodá AČR ještě letos

K nesení střely R-37M byl původně v ruském letectvu uzpůsoben jenom MiG-31, ale postupně došlo k rozšíření pro Suchoje Su-30SM, Su-35S a Su-57. Armádní Zpravodaj soudí, že pokud má i s jadernou hlavicí stejný dosah, tedy až 400 km, mohou se všechny tyto letouny spolehlivě držet mimo většinu systémů protivzdušné obrany, aniž by došlo k jejich ohrožení.

Článek Něco se děje: Rusko rozmisťuje zcela nové jaderné střely pro letadla, uvádí odtajněný dokument. Nosit je mohou i Suchoje Su-57 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

VIP jsou v Grey Wolf v bezpečí

Konstrukčně není vrtulník MH-139A Grey Wolf ničím speciální – jde totiž o variantu italského víceúčelového vrtulníku Leonardo AW139 působícího v mnoha zemích. Vyrábí ji ovšem americká společnost Boeing a využívána je pro bezpečnostní a podpůrné mise. Jejich primární úlohou je dohled nad jadernými raketovými sily Spojených států amerických, uvádí Wikipedia, ale vedle toho slouží i k přepravě vysoce postavených amerických úředníků. Těm poskytuje nejenom větší pohodlí než jiné, ale svým vybavením a výzbrojí i bezpečí.

iZdroj fotografie: Boeing

K hlídkové činnosti nad sily využívalo letectvo dříve Bell UH-1N Twin Huey, uvádí ArmyRecognition, což jsou vrtulníky konstrukčně z přelomu 60. až 70. let 20. století. Grey Wolf je ale mnohem lepší a vybavený pokročilými systémy avioniky, vylepšeným doletem a vyšší rychlostí. Unese také více osob, a zároveň má mnohem nižší provozní náklady. Osádky tak mohou nad jadernými sily létat déle a snáze detekovat případné narušitele.

Ve verzi VIP slouží až pro 15 cestujících

MH-139A Grey Wolf je dvoumotorový vrtulník klasické konstrukce, jehož maximální rychlost je 268 km/h a dolet přes 1 400 kilometrů, uvádí AirAndSpaceForces. Má tříčlennou posádku tvořenou dvěma piloty a palubním inženýrem, zatímco v kabině je místo pro 15 cestujících – to platí v případě přepravy VIP osob – při hlídkových, nebo případně záchranných misích, bývá osazení jiné, a do prostoru se vejdou čtvery nosítka.

Udělají-li čínské lodě chybu, že vplují do Tchajwanského průlivu, jdou ke dnu. Na uzdě je mohou držet americké střely Harpoon

Výhodou vrtulníku je, že může být i vyzbrojený. Disponuje obrannými systémy, jako je je varování před blížícími se střelami, ale také má schopnost odpalovat klamné světlice na jejich zmatení. Trup je navíc vybaven balistickou ochranou, i když není specifikováno jakou, ale pravděpodobně proti běžným ručním zbraním. V kabině mohou být také instalovány kulomety, jimiž pak obsluha střílí nejspíše otevřenými dveřmi.

Článek Jak americké letectvo přepravuje nejmocnější muže a ženy v zemi: má pro ně speciální vrtulník MH-139 Grey Wolf s balistickou ochranou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nikdo nechce, aby Írán vyráběl jaderné zbraně

Íránský jaderný program má kořeny až v 50. letech 20. století, kdy byl podporován Spojenými státy americkými. Když ale v zemi došlo v roce 1979 k revoluci, spolupráce skončila. Írán ovšem v jaderném programu pokračoval, ačkoliv dělá výraznější pokroky až v poslední době. Wikipedia přitom uvádí, že má výzkumná místa, dva uranové doly, výzkumný reaktor a zařízení na zpracování uranu, která zahrnují tři známé závody na obohacování uranu.

Donald Trump nemohl rozdělit Západ více a udělat Rusku větší radost. Věří, že ve válce s Ukrajinou vyhrává

Západní země, ale ani ty vyspělé v okolí Íránu, pochopitelně nechtějí, aby měl vlastní jaderné zbraně, jelikož by tím nejenom získal velikou páku při jednáních, ale teoreticky by jimi mohl vést válku proti okolním zemím, které nejsou v silné alianci, jakou je NATO. Armádní Zpravodaj připomíná, že se americký prezident Donald Trump zasazuje o to, aby Írán skutečně žádné jaderné zbraně neměl. A podle CNN je údajně velmi blízko dohodě, jejíž podmínky akceptuje.

Pokud na ni íránská vláda přistoupí, pravděpodobně by neměla samotné nukleární zbraně vyrábět, i když program nejspíše zcela neukončí. Redakce Armádního Zpravodaje se domnívá, že musí mít tyto informace Izrael k dispozici, takže je s podivem, že i přesto údajně připravuje útok na íránská jaderná zařízení, přičemž se zdroj obeznámený se zpravodajskými službami řekl CNN, že se pravděpodobnost útoku v posledních měsících výrazně zvýšila.

Rusko má utrum, Francie mu pluje naproti. V Baltském moři proti němu poprvé nasadí vojenskou loď Dupuy de Lôme

Jelikož totiž zmíněná dohoda nezahrnuje odstranění veškerého íránského uranu, je útok ještě pravděpodobnější. Samo americké ministerstvo obrany (Pentagon) to však odmítlo komentovat. Je patrné, že se Izrael v mnoha otázkách rozhoduje sám a nepodléhá tlaku západních zemí. Jeho praktiky se totiž mnoha politikům ani odborníkům nezamlouvají.

Stojí za to připomenout, že když se Írán vložil do války s Hamásem a zaútočil na Izrael, schytal to mnohonásobně více. Během chvíle například přišel o celou protivzdušnou obranu – Armádní Zpravodaj nedávno hodnotil, že byl ruský S-300 proti F-35 zcela k ničemu. Do konfliktu vstoupil také Hizballáh ze sousedního Libanonu, ale dopadl snad ještě hůře. Armádní Zpravodaj hodnotil boje v lednu 2025, když došlo k uzavření příměří, které však dlouho nevydrželo.

Článek Unikly přísně tajné informace: rozvědka zjistila, že Izrael připravuje útok na íránská jaderná zařízení. Může způsobit katastrofu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Současná střela nedosáhne až do Moskvy

Jedním ze způsobů, jakým může Francie k protivníkovi dopravit jadernou hlavici, je letectvo, konkrétně její letoun Dassault Rafale s řízenou střelou ASMP-A. Wikipedia uvádí, že má dosah až 500 kilometrů a rychlost až Mach 3. Nejde tedy o nějakou zastaralou zbraň; lze ji ovšem sestřelit protivzdušnou obranou, třeba ruským systémem S-400. Dosah 500 kilometrů navíc znamená, že letoun nemůže z prostoru NATO zasáhnout ani hlavní město, Moskvu.

🇫🇷 Le PR annonce le stationnement à l’horizon 2035 de l’ASN4G, futur missile de la composante aéroportée de la dissuasion française, sur la BA 116 de #Luxeuil-les-bains.

Ainsi que les deux escadrons de #Rafale au standard F5 qui l’emporteront. #défense pic.twitter.com/By2nONuObY

— OpexNews (@OpexNews) March 18, 2025

Řadu těchto problémů by však měla vyřešit právě vyvíjená střela ASN4G. DefenseMirror vysvětluje, že by měl její dosah stoupnout na 1 000 kilometrů a rychlost přesahovat Mach 5. To znamená, že se k cíli dostane rychleji a zároveň ji bude velmi obtížné sestřelit. Vzhledem k tomu, že má Francie omezené množství hlavic, Wikipedia mluví o zhruba 290, přináší menší riziko sestřelení omezeného arzenálu mnohem větší hrozbu pro případného protivníka.

ASN4G si musí počkat na verzi Rafale F5

Na modernizovanou střelu si francouzské letectvo, respektive námořnictvo, protože střelu s jadernou hlavicí mohou používat i letouny z francouzské letadlové lodi Charles de Gaulle, ještě počká. V plném operačním nasazení by měla být v roce 2035, uvádí ArmyRecognition. Na druhou stranu není vyloučeno, že kdyby Američané opravdu jaderný deštník nad Evropou stáhli, mohla by se Francie třeba s podporou dalších evropských států pokusit program urychlit.

F-16 a Rafale mohou ve světě svádět tvrdý souboj o zákazníky; ale jaký letoun zvolit? Oba jsou skvělé, rozhodnou nejspíše 3 parametry

Nasazení hypersonické zbraně s jadernou hlavicí každopádně není jenom o jejím samotném vývoji. Střelu ASN4G by totiž měla zvládat až nová varianta letounu Dassault Rafale označovaná F5, ani ta ještě není na světě. Vyznačovat by se měla výkonnějšími motory, novým radarem, datovými spoji, vyšší schopností přežití a doprovodem v podobě dronu, uvádí Wikipedia. Vývoj zbraně i nové verze letounu přitom není levnou záležitostí.

Článek Vyvíjená francouzská hypersonická střela s jadernou hlavicí by mohla odstrašit i velké Rusko. Doletí 2krát dále a bude těžké se jí bránit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecko by bylo 7. zemí s jadernými ponorkami

Jaderné ponorky jsou extrémně náročné na stavbu i provoz. Armádní Zpravodaj třeba v květnu 2025 hodnotil třídu Virginia Block V z amerického námořnictva, a v srpnu 2024 zase upozornil, že může být ruská ponorka Kňaz Požarskij třídy Borej-A velikou hrozbou. Jaderné ponorky mají však i podstatně menší země, třeba Velká Británie se spoléhá na třídu Vanguard, která ačkoliv má technické a provozní problémy, představuje pro Rusko obrovskou hrozbu.

Evropa mohutně sílí a staví se Rusku na odpor. Ukrajina dostane letos celé 3 miliony dělostřeleckých granátů, hlavně díky ČR

Redakce Armádního Zpravodaje v září 2023 zhodnotila také francouzské ponorky Suffren, které dokazují, že je země ponorkovou velmocí. Udeřit umí až na 1 000 km a jsou mimořádně tiché, ale ve výstavbě už jsou modernější SNLE 3G nové generace. Vedle toho už mají jaderné ponorky jenom Čína a Indie, takže je její vlastnictví opravdu spíše raritou.

Jestli bude Turecko sedmou zemí s jadernými ponorkami, zatím není jasné, jelikož to vypadá, že je plán na jejich výstavbu teprve ve fázi ambicí a vývoje. Pokud se totiž nebude chtít spoléhat na technologie z jiných zemí, bude je muset samo vyvinout, což není snadný úkol. Zkušenosti se stavbou ponorek však Turecko má, podle Wikipedie jich vlastní 15, nejvíce třídy Atılay.

Navíc není jasné, zda by mu vůbec nějaká země byla ochotná technologie poskytnout. Armádní Zpravodaj připomíná, že bylo dříve vyřazeno z programu amerických letounů F-35 páté generace, a stejně tak ztratilo přístup k některé další západní technice, jelikož provozuje i ruské systémy a představuje potencionální bezpečnostní hrozbu – už jenom pro svou nevyzpytatelnost.

„Rusko může zaútočit na NATO už za 2 roky,“ zní od litevské ministryně obrany. Žádných 5 let už Evropa nemá

Admirál Ercüment Tatlıoğlu, velitel tureckých námořních sil, věnoval vyjádření TrtHaber, v němž uvedl, že je stavba ponorek jednou z národních ambicí: „Stavíme ponorky nezávisle na cizích zemích, což je naše národní ambice již 139 let. Po MİLDEN (národní projekt výstavby ponorek) učiníme důležitý krok směrem k jaderným ponorkám,“ uvedl admirál Ercüment Tatlıoğlu.

Článek Turecko změní světové rozložení sil a zamíří mezi největší mocnosti. Chce postavit jaderné ponorky, bylo by teprve 7. vlastníkem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Type 094 je už 6, ale v plánu jsou další

Ponorka Type 094 je nosičem balistických raket, jichž má celkem ve výzbroji 12, a jejich dosah činí až 9 000 km. První z nich vstoupila do služby v roce 2007 a jedná se o druhý typ jaderného nosiče – Armádní Zpravodaj připomíná, že prvním byla ponorka Type 092, ale vznikla pouze jediná, zatímco ponorek Type 094 již existuje 6, uvádí Wikipedia. V plánu jich je ale až 8, a poté chce Čína uvést do provozu modernější označované jako Type 096.

iZdroj fotografie: U.S. Naval Institute / Public Domain

Z nových oficiálních vyjádření Číny plyne, že by ponorka Type 094 měla dosahovat rychlosti až 30 uzlů a mohla se ponořit do hloubky až 400 metrů. ArmyRecognition upozorňuje, že až dosud byla předpokládána rychlost 20 uzlů a hloubka 300 metrů. Stát za tím může razantní modernizace stávajícího plavidla, a to včetně vylepšení pohonu a trupu. Redakce Armádního Zpravodaje soudí, že díky tomu může být ponorka mnohem nebezpečnější, ale není jasné, zda parametry platí pro všechna plavidla, nebo jenom pro ta nejnovější.

Jaderné nosiče musí soupeři sledovat

Už samotná existence ponorky Type 094 je hrozbou, jelikož dává Číně možnost druhého úderu v případě jaderného konfliktu. Její soupeře přitom nutí vynakládat prostředky na sledování každé takové, která vypluje na moře, aby ji bylo kdyžtak možné zničit dříve, než odpálí rakety. Na druhou stranu ani Type 094 o výtlaku 11 000 tun a délce 135 m není bezbranná. Na soupeře, třeba americké ponorky, může vypustit torpéda z 6 torpédometů ráže 533 mm.

Čínská metla na hypersonické střely i kluzáky: nepříliš tradiční koncept počítá se sestřelením až 1 milionem projektilů

Ale nebezpečím jsou hlavně rakety JL-2. MissileTreat uvádí, že ponorky nesou buď 1 hlavici o síle 1 megatuny nebo 3 až 8 MIRV s menšími hlavicemi. Zda půjde Type 094 snadno zastavit, bude záležet hlavně na tom, jaký vydává hluk. U původní konstrukce byla Type 094 velmi hlučná, tedy snadno detekovatelná, ale jestli tomu je i u konstrukce vylepšené, není známé. Armádní Zpravodaj odhaduje, že však úroveň hluku nějak redukována byla.

Článek Nepřátelé Číny se mají čeho obávat: vylepšená varianta jaderné ponorky Type 094 s pokročilými schopnostmi udeří až na 9 000 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vybouchl kontejner s klíčovou látkou pro rakety

O incidentu informovala íránská média už 26. dubna 2025, ale země se sbírá z následků doteď. V tamním přístavu Shahid Rajaei ležícího na jihu došlo k mohutné explozi, která zdevastovala nejen blízké okolí – škody způsobila nejméně desítky metrů daleko, kdy doslova rozlámala některé lodní kontejnery, a stejně tak připravila o život desítky lidí; stovky dalších pak zranila.

3 ruští vojáci neuposlechli rozkaz a stihl je extrémně krutý trest. Jejich důstojník je zavřel do klece a odpálil granátem

Zdroj napojený na islámské revoluční gardy prozradil reportérovi z theNewYorkTimes, že vybouchl kontejner s chloristanem sodným (NAClO4). Ten je nezbytný pro íránský raketový, resp. jaderný program, jelikož slouží k výrobě chloristanu amonného, okysličovadla pro tuhé pohonné hmoty užívaných v raketách, v tomto případě zamýšlených nosičích jaderných hlavic.

Přístav patří společnosti Sina, která je napojena na sankcionovaný Bonyad Mostazafan, což je mocný ekonomický konglomerát kontrolovaný Íránem, resp. Islámskými revolučními gardami, jak uvedl následující den Ali Khezrian, člen parlamentního výboru pro národní bezpečnost.

Nemyslitelné se stalo realitou – úplně poprvé ukrajinský námořní dron sestřelil ruský letoun – Suchoj Su-30 (video)

Za explozí stojí zřejmě nedodržení bezpečnostních opatření a nevhodná manipulace s nákladem, což je třeba prošetřit. „Výbor pro vyšetřování příčin výbuchu v přístavu Shahid Rajaee v pondělí uvedl, že důvodem výbuchu a pekla bylo nedodržení bezpečnostních a pasivních obranných standardů,“ stojí ve vyjádření agentury IRNA (Agentury Islámské republiky).

Redakce Armádního Zpravodaje ověřila, že přes původní odhady nakonec vzrostl počet mrtvých na nejméně 40, zatímco zraněných mělo být více než 1 000, z nichž je skoro 200 hospitalizováno. K výbuchu mimochodem došlo jenom krátce poté, co se zástupci Íránu a Ameriky sešli, aby jednali o rychle se rozvíjejícím jaderném programu, o němž informovala Agentura AP.

Článek Záběry ukazují obří explozi, která otřásla Íránem a ohrozila jeho jaderný program. Více než 40 mrtvých a přes 1 000 zraněných se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Náklady na jaderné zbraně rostou

Jaderný arzenál je a bude drahý, ale Američané nejsou v záviděníhodné pozici. BreakingDefense uvádí, že původní odhady se za poslední 2 roky zvýšily o zhruba 25 %. Armádní Zpravodaj soudí, že by šly snížit třeba zmenšením jeho velikosti nebo nemodernizací, ale tím by oslabila. Třeba Čína má mít v současnosti 600 jaderných hlavic, uvádí Wikipedia, a do roku 2035 jich bude asi kolem 1 500, zatímco Amerika jich má asi 5 tisíc a Rusko o pár set více.

Velká Británie simulovala ruský raketový útok na své území – stejný, jakému čelila Ukrajina v první den války. Totálně selhala

Největší podíl na nárůstu amerického jaderného rozpočtu má mít balistická raketa LGM-35 Sentinel. Armáda ji chce mít ve službě do roku 2030, kdy nahradí současné desítky let staré mezikontinentální rakety LGM-30 Minuteman III, uvádí Wikipedia. Být by jich mělo být nakonec 634 a budou startovat z pozemních sil – i ty ostatně čeká nákladná rekonstrukce. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že bez rekonstrukce by Sentinel neměl odkud startovat.

Ničivější typ hlavic bude ničivější

S modernizací výzbroje také souvisí vývoj nové generace amerických jaderných hlavic označovaných jako W87-1, které budou na raketách Sentinel. Současné hlavice W-87 mají výtěžnost 300 kilotun, ale nové by měly mít 475 kilotun; budou tedy výrazně ničivější. Navíc se dá předpokládat, že jich Sentinel ponese více než Minuteman III, na němž jsou jenom 3 hlavice.

Ukrajina znovu přepočítala ztráty ruské armády od počátku války. Jsou enormní, už dosáhly téměř 1 milionu

Investice amerického jaderného programu se však týkají i jiných oblastí, třeba ponorek s balistickými raketami Trident II D5. Lockheed Martin kalkuluje s jejich nasazením minimálně do roku 2042. Počítáno je nicméně i s bombardérem Northrop Grumman B-21 Raider, proti němuž by se bránilo Rusko jenom těžko. Tento letoun se schopností stealth postupně nahradí starší bombardéry, jichž by mohlo nakonec být vyrobeno až 200 kusů.

Článek Ameriku čeká obrovská a nákladná výzva – aby si udržela dominanci, musí investovat desítky bilionů korun do jaderných zbraní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Houfnice, která vycházela z námořního děla

Na začátku 50. let 20. století přišly Spojené státy americké s takzvaným atomovým dělem M65 a nasadily ho v Německu, uvádí Wikipedia, kde mělo sloužit pro případ sovětského útoku. Sověti proto také začali uvažovat o podobné zbrani, aby se schopnostem Američanů vyrovnali. Výsledkem této snahy byla monstrózní samohybná houfnice obří ráže 406 milimetrů, při jejíž konstrukci byl použitý derivát starších námořních děl.

Le 2A3 Kondensator 2P (aussi appelé Konpensator) servant à tirer des têtes nucléaires jusqu’à 26 km pic.twitter.com/i8qvPJATXs

— Xev (@Xev__) June 22, 2017

Houfnice se poprvé objevila na přehlídce na Rudém náměstí v roce 1957, připomíná Tank-Afv. Umístěna byla na podvozku vyvinutém z těžkého tanku T-10 a její hmotnost byla impozantních 64 tun. Pálila projektily o hmotnosti 570 kilogramů, takže nabití jednoho trvalo asi 5 minut. Doletěl přitom do vzdálenosti až 25,6 km, což bylo dostatečné, aby obsluhu nezasáhly účinky jaderného výbuchu, i když existovaly i projektily s konvenční náloží.

2A3 Kondenzátor 2P měl problémy

Koncepce houfnice 2A3 se ukázala jako problematická, jelikož třeba silný zpětný ráz měl negativní dopad na podvozek, který se často porouchával. Musel být proto upravován, což se ale podařilo až v roce 1960. Kvůli velikosti a hmotnosti zbraně byly však problémy s její mobilitou, protože byla pomalá – její rychlost je udávána na 30 km/h – navíc ji neunesl téměř žádný most, a ještě měla potíže projet pod elektrickým vedením, uvádí NationalInterest.

9 amerických tanků M1 Abrams zničilo 47 sovětských během 30 minut; existuje naděje, že se bude historie z Iráku opakovat

Nakonec vznikly jenom 4 houfnice 2A3 Kondenzátor 2P a posléze byla jejich výroba z rozhodnutí Kremlu zastavena. Na začátku 60. let 20 století totiž existovaly raketové systémy s mnohem lepšími parametry. Děla byla z výzbroje vyřazena již kolem roku 1965 a jedno z nich je umístěno v Centrálním muzeu ozbrojených sil v Moskvě. Neznamená to však, že by Sověti s jaderným dělostřelectvem skončili, akorát využili menší děla ráže 152 a 203 mm.

Článek 2A3 Kondenzátor 2P: největší sovětské jaderné dělo ráže 406 mm v historii, které mohlo střílet jenom jednou za 5 minut se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rakety budou mít prodlouženou životnost

Balistické rakety Trident II pro ponorky začalo americké námořnictvo vyvíjet na začátku 80. let 20. století, uvádí MissileThreat, a do výzbroje byly přijaty v roce 1990. Kromě amerického námořnictva se stalo jejich uživatelem ještě námořnictvo britské, pro něhož v současnosti představují jedinou možnost, jak by mohlo na některé místo na planetě doručit jadernou hlavici. A jak se zdá, ještě dlouho tomu tak bude, protože Lockheed Martin ve své tiskové zprávě uvádí, že dojde k jejich modernizaci a výraznému prodloužení životnosti.

UGM-133A Trident II and UGM-96A Trident I missiles. Lockheed Martin Corporation. Photo by Russ Underwood. pic.twitter.com/NLSYg0tyFQ

— NUKES (@atomicarchive) February 19, 2024

Co přesně si pod pojmem modernizace představit, ale není jasné. Možné je například vylepšení navádění, které bude přesnější a hůře rušitelné. Prodloužení životnosti je pak závazek udržet rakety ve službě až do roku 2084. Parametry Trident II by však měly pravděpodobně zůstat zachované – tedy dosah kolem 12 tisíc kilometrů, uvádí Wikipedia, i když přesný údaj je klasifikovaný, a nést by měla až 8 hlavic o výtěžnosti 450 kilotun, případně až 12 o síle 100 kilotun. A jelikož je odpalována z ponorky, může zasáhnout jakékoliv místo na Zemi.

Trident II se odpaluje pod hladinou

Trident II je třístupňová raketa na tuhé palivo, je 13,56 metrů dlouhá a váží 59 tun. Odpalována je z ponořené ponorky, která tak zůstává v bezpečí pod hladinou – z odpalovací komory je raketa vytlačena za pomoci expandujícího plynu z parního generátoru a její první stupeň se zapálí po dosažení hladiny – pak se již chová jako klasická balistické raketa. Hlavice uvolněné v závěrečné fázi letu mohou mířit na různé cíle, jejich přesnost je kolem 100 metrů.

Americký torpédoborec Arleigh Burke vs. ruská jaderná útočná ponorka Yasen: vyrovnaný souboj, ale Rus zaútočí až 5krát dále

V americkém námořnictvu rakety jsou rakety Trident II na jaderných ponorkách třídy Ohio, který je celkem 18, ale rakety jsou jenom na 14 z nich – zbylé jsou vyzbrojené řízenými střelami. Wikipedia uvádí, že je na jedné ponorce těchto raket 20, což znamená, že může jediná v případě maximálního využití hlavic zasáhnout až 240 cílů. Třída Ohio vznikla již za studené války, ale brzy ji má nahradit třída Columbia, na níž by mělo být raket šestnáct.

Článek S vylepšenými balistickými raketami Trident II mohou Amerika a Velká Británie udeřit kdekoliv na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Národní bezpečnost Ameriky je v ohrožení

„Rusko-ukrajinská válka zuří dál, šíří devastaci a zvyšuje riziko, že budou Spojené státy americké zataženy do konfliktu s jadernou mocností,“ cituje Johna Ratcliffa server Pravda. Za bezpečnostní riziko přitom označil jak samotnou válku na Ukrajině, tak čínskou snahu o globální nadvládu, stejně jako akce Íránu a Severní Koreje nebo dění na Blízkém východě.

Rusko se bez dozoru Američanů „vydalo vlastní jadernou cestou“: počet atomovek může navýšit, ale nejspíše to neznamená nic

„Rostoucí koordinace mezi americkými rivaly a protivníky hrozí, že znásobí hrozby, které pro nás každý představuje individuálně, a četné teroristické skupiny a další nestátní aktéři, z nichž někteří dokonce překročili naši jižní hranici, stále představují trvalou hrozbu pro náš lid a naši vlast,“ uvedl během slyšení budoucí šéf CIA, jehož dosadil nastupující Donald Trump.

„Bez Ukrajiny nemá Evropa proti Rusku šanci,“ tvrdí Zelenský s tím, že si neumí válku s brutální ruskou armádou představit

Je evidentní, že Amerika vnímá hrozbu možného konfliktu velice vážně, ačkoliv současný ředitel CIA, William Burns, vyzval západní země ke skeptičtějšímu přístupu k jaderným hrozbám Kremlu, jak vyplývá z informací theGuardian. Rusko nicméně není jediným současným problémem. Větší hrozbu představuje pro Ameriku spíše Čína a její globální ambice, které se projevují třeba dodávkami zbraní. V Evropě je začalo nakupovat Srbsko, které tak částečně upustilo od ruských, jak ArmádníZpravodaj před pár dny informoval.

Článek Amerika se může dostat do konfliktu s Ruskem kvůli válce na Ukrajině, tvrdí budoucí šéf CIA se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pum B61-12 existuje zhruba 400

Americké jaderné pumy B61 existují již od 60. let 20. století, uvádí Wikipedia. Určené jsou buď pro strategické bombardéry nebo některé typy víceúčelových bojových letadel, ale ta k tomu musí být uzpůsobena. Vzhledem ke stáří byly zbraně postupně vylepšovány, což platí i pro nejnovější B61-12. V podstatě jde o rozsáhlou modernizaci starších verzí spojenou s prodloužením jejich životnosti. Airforce-Technology uvádí, že by jich mělo být kolem 400.

Válka v Gaze skončila, dočasně. Izrael porazil Hamás, Hizballáh i Írán. Po téměř 1,5 roce došlo k podpisu příměří, ale vyhráno není

Případní jaderní soupeři, jakými mohou být zejména Rusko a Čína, ale i další státy, by tak museli počítat s tím, že na ně mohou pumami útočit letouny včetně těch vyspělých s vlastností stealth, k nimž patří třeba Northrop B-2 Spirit nebo Lockheed Martim F-35 Lightning II. Američané mají pumy uskladněné i ve spojeneckých zemích, konkrétně v Německu, Nizozemí, Belgii, Itálii a Turecku. Jsou přitom stále pod jejich kontrolou, ale letectva těchto spojenců mají letouny i výcvik k jejich použití, takže je v případě jaderného konfliktu mohou nasadit.

Mnohem přesnější a s nastavitelnou hlavicí

Oproti starším verzím pum B61 má ta nejnovější několik vylepšení. Tím zásadním má být přesnost, dle odhadů jde o zhruba 30 metrů. Hmotnost pak vychází na 375 kg a její hlavice by měla být nastavitelná na 4 typy explozí o síle 0,3, 1,5, 10 nebo 50 kilotun. Teoreticky ji tak lze nastavit, aby zničila vybraný cíl, ale její vliv na okolí byl minimální, i když by samozřejmě vždy existoval. Pro srovnání, puma svržená na Hirošimu měla výtěžnost kolem 15 kilotun.

Německá Luftwaffe má k nákupu F-35 pouze jediný důvod, rozhodně ale nemusí poklonkovat Americe

Vývoj řady pum B61 se v Americe podle všeho nezastaví. Twz ostatně uvádí, že by již brzy mohla vzniknout nová verze B61-13, jejíž počet by však nejspíše nebyl vysoký, neboť by se jednalo o speciální pumu s hlubokým průnikem do země a schopností ničit i odolné bunkry. To by jí dávalo možnost zničit nejenom strategické objekty, jako jsou velitelství. Zároveň by mohla být hrozbou nějakým diktátorům doufajícím, že případný jaderným konflikt s Amerikou přežijí v bezpečí bunkru. Taková přesná a silná zbraň by je mohla o jistotu připravit.

Článek Modernizovaná americká jaderná puma B61-12 znamená pro Rusko a Čínu hrozbu přesného taktického jaderného úderu třeba F-35 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajina měla 1 700 hlavic

Po rozpadu Sovětského svazu zůstalo na ukrajinském území zhruba 1 700 jaderných hlavic a také různé typy jejich nosičů, uvádí Wikipedia. Ukrajinská vláda se tehdy pod nátlakem jiných velmocí a za bezpečnostní záruky uvedené v takzvaném Budapešťském memorandu rozhodla, že se jich zdá. V současnosti ale záruky dané memorandem neplatí a bezpečnost Ukrajiny je ohrožená. Mohla by tedy požadovat své zbraně zpět. Třeba proto, aby se mohla bránit proti Rusku, případně v ohrožení její státnosti dokonce zaútočit.

ASN4G jako atomová pěst Paříže: stealth hypersonická střela má uletět až 1 000 km rychlostí až Mach 8, je evropským průkopníkem

Jedním z garantů ukrajinské bezpečnostní byly Spojené státy. Logicky se tedy nabízí, že jako jaderná velmoc v okamžiku, kdy tyto záruky neplatí, by mohly jadernou zbraň Ukrajině poskytnout. Reuters uvádí že americká administrativa tuto možnost vylučuje. Není se čemu divit, protože na něco takového by určitě reagovalo Rusko. Minimálně by se zvýšilo napětí mezi Kremlem a západem, vyloučen by nebyl ani nějaký preventivní ruský úder, což by mohlo vést jaderné eskalaci a možné 3. světové válce.

Ukrajina může jadernou zbraň vyrobit

Pokud Ukrajině nikdo jadernou zbraně neposkytne, může si ji samozřejmě vyrobit sama. KyivIndependent uvádí že podle některých odborníků má kapacity na to během několika let primitivní jadernou zbraň sestrojit. Není to překvapující, na Ukrajině funguje hned několik jaderných elektráren a je zde dostatek odborníků na tuto problematiku. Na druhou stranu by musela Ukrajina vyprodukovat materiál pro výrobu jaderné pumy, což není jednoduché a určitě by se o takovém jejím záměru vědělo.

iZdroj fotografie: Uživatel Michael / Creative Commons / CC BY

Nejlogičtějším krokem, jak jakékoliv úvahy současné nebo budoucí ukrajinské vlády o vlastnictví jaderných zbraní zamezit, je samozřejmě zemi poskytnout dostatečné bezpečnostní záruky. To se v současnosti jeví jako velice obtížné, proto se nelze divit, že o jaderných zbraní mohou Ukrajinci uvažovat. Do budoucna se ale musí problematika vyřešit, nepůjde to bez zapojení Ruska, které je pochopitelně největší bezpečnostní hrozbou pro samostatnou Ukrajinu.

Článek Kdyby Ukrajina dostala jaderné zbraně, mohla by rozpoutat 3. světovou válku. Ale použít je proti Rusku by bylo nesmyslné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Indie chce ruský radar Voroněž

Důvodem, proč nestačí mít jenom jaderné zbraně, je možnost jejich zničení dříve, než je stačí armáda proti svému soupeři použít. Typickým příkladem může být zničení sil s balistickými raketami a hlavicemi právě jadernými údery. Jaderné velmoci proto chtějí vědět, jestli na ně střely neletí, aby mohly zareagovat dříve, než bude jejich arzenál zničen. Indie by to mohla dělat za pomoci technologie ruského radaru Voroněž, uvádí MilIn.

Ukraine attacked another Russian Voronezh-M over-the-horizon radar in Orenburg region with kamikaze UAVs.

Orenburg is more than 1,500 km away from Ukrainian border.

— Voronezh-M radar is an early warning radar system designed for aircraft and ballistic missile monitoring. pic.twitter.com/0bOGMe6uhF

— War Intel (@warintel4u) May 26, 2024

Voroněž je moderní ruský radar schopný detekovat balistické rakety, ale například i letouny, na dlouhou vzdálenost. Wikipedia uvádí, že to odkáže na vzdálenost 6 až 8 tisíc kilometrů, a podle fotografií jde o opravdu „megalomanský“ radar, jehož velikost lze přirovnat k několikapatrovému domu. Jde o relativně novou technologii, Rusko začalo s výstavbou v roce 2009 a svou síť pravděpodobně nemá doteď kompletně dobudovanou.

Indové chtějí vyrobit řadu komponent doma

Vybudování protiraketové výstražné sítě s radarem Voroněž nebude pro Indii nic levného, odhadovaná cena je 4 miliardy dolarů (téměř 95 miliard Kč). Idrw však uvádí, že minimálně 60% komponent by měly vyprodukovat indické firmy, což pro zemi znamená mj. transfer některých technologií. Indové takto postupují ve více případech, a jakmile se naučí s konkrétní moderní technologií pracovat, vyvinou nakonec svůj domácí systém.

Indie má vlastní protitankový raketový systém MPATGM, který zničí jakýkoliv tank – jako FGM-148 Javelin a Spike-LR z výzbroje AČR

Indický radar typu Voroněž by nejspíše mohl být umístěn u města Chitradurga na jihu země, kde se nachází více obranných zařízení. Byl by tak dostatečně daleko od největších soupeřů, tedy Pákistánu a Číny, a tím relativně v bezpečí – kvůli své velikosti a statické poloze je jinak velice snadným cílem pro rakety, drony i další zbraně, takže ho je nutné proti možným útokům zabezpečit. Z jihu Indie by navíc nejspíše viděl právě na Pákistán a Čínu a velice snadno tak detekovat odpaly raket a střel z jejich území.

Článek Indii by ruský megalomanský radar Voroněž výrazně pomohl. Patří k nejlepším na světě, zařadil by ji po bok top jaderných velmocí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pozemní RS-24 Jars není snadné lokalizovat

Sovětský svaz (a posléze i Rusko) měl vždy ve výzbroji celou škálu různých raket schopných jaderné hlavice dopravovat. Důvodů bylo více, ale jedním z posledních třeba rozvoj západní protiraketové obrany, kdy se Rusko snažilo vyvinout nové typy raket schopných ji lépe zdolat. Důvodem však mohla být i skutečnost, že sovětské a ruské rakety nebyly tak vyspělé, takže bylo bylo žádoucí je inovovat – například na verze s modernějším pevným palivem.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruska / Creative Commons / CC BY

Jedna z nejnovějších ve výzbroji je RS-24 Jars, k níž MissileThreat uvádí, že byla zařazena v roce 2010. Jde o mezikontinentální balistickou raketu odpalovanou z mobilního odpalovače, aby ji bylo obtížné lokalizovat a zničit, přičemž užívá moderní pevné palivo. Její dolet je přes 10 500 kilometrů a podle předpokladů může nést až čtyři jaderné hlavice, respektive návratová vozidla MIRV – tyto údaje však nejsou přesně potvrzené.

Z ponorek může být odpáleno až 16 raket

Nebezpečné jsou pak i rakety odpalované z ponorek. Starším ruským typem je R-29RMU Sineva, tedy mezikontinentální balistická raketa na kapalné palivo, uvádí Wikipedia, což je zastarávající konstrukce. Užívána je na ponorkách třídy Delta 4 a její dosah je 8 300 km, přičemž by měla unést 4 velká jaderná návratová vozidla MIRV nebo 10 menších. Na jednom plavidle je těchto raket 16 a ve výzbroji má ruské námořnictvo 5 takových ponorek.

Jak vypadá jedna z nejděsivějších atomovek v hojném ruském arzenálu: balistická raketa Satan (R-36M) připomíná světu, čeho se bát

Na moderní jaderné ponorky typu Borei, kterých už existuje 7, potom ruské námořnictvo umisťuje 16 novějších raket RSM-56 Bulava. I těch je na palubě jednoho plavidla 16, a TheDiplomat uvádí, že mají odhadovaný dolet 8 300 kilometrů a nejspíše nesou 6 až 10 návratových vozidel MIRV. První a druhý stupeň rakety přitom užívá moderní pevné raketové palivo, třetí stupeň však stále kapalné. Raketa má být ale mnohem přesnější než její předchůdci.

Článek Trio jaderných ruských raket, kterých by se měl Západ obávat. I když jsou některé starší, nebezpečné zůstávají stejně jako kdysi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

DF-31AG proletěla kolem amerických základen

Schopnosti rakety DF-31AG ukazuje test, kdy ji Čína odpálila z ostrova Chaj-nan směrem do Pacifiku. EurAsianTimes uvádí, že tím ukázala schopnost zasáhnout cíle na dlouhé vzdálenosti, a znepokojivé může být i to, že proletěla nedaleko Filipín, kde mají Američané rozmístěné jednotky, a také kolem amerického ostrova Guam v Pacifiku. Dopad poblíž ostrovů Markézy znamená, že je raketa prokazatelně schopna urazit vzdálenost téměř 12 000 km. Krom jiného by tak zvládla cestu z východního pobřeží Číny na západ Ameriky.

Just Beautiful

First Time DF-31AG launched for full-length trajectory in the field pic.twitter.com/50Law3ImWi

— CuteOrca (@orca_cute) September 26, 2024

Čína má každopádně takovouto možnost už dlouho, jenom se tím příliš nechlubila. Ostatně ArmyRecognition uvádí, že provedla podobný odpal naposledy v roce 1980, takže lze předpokládat, že jde o demonstrativní akci s cílem ukázat Američanům, čeho je čínský arzenál schopen. Asijská supervelmoc je navíc jediným držitelem jaderných zbraní, který v posledních letech počty hlavic navyšuje. A i když se počtu amerických ani ruských rozhodně rovnat nemůže, dle předpokladů může mít ve 30. letech 21. století až 1 500 jaderných hlavic.

DF-31AG startuje z mobilního odpalovače

DF-31AG je nejmodernější verzí rakety DF-31, což je první čínská mezikontinentální balistická raketa na tuhé palivo, uvádí MissileThreat. Do výzbroje byla zařazena pravděpodobně v roce 2006 a tehdy měla dosah zhruba 8 000 kilometrů, avšak později Čína představila verzi DF-31A s dosahem přes 11 000 kilometrů. Verze AG je potom zkonstruována tak, aby mohla být odpalována z mobilního odpalovacího systému. V praxi to znamená, že je velice komplikované ji zaměřit a ničit, což dává Číně možnost odpálit ji odkudkoliv.

Severokorejská balistická raketa „budoucnosti“ unese hlavici těžkou 4,5 tuny. Co zasáhne, to v poloměru 100 metrů prakticky vymaže

Raketa přitom není jedinou čínskou hrozbou vůči Americe. Může jí být i hypersonický kluzák DF-ZF, který je schopný zasáhnout letadlovou loď a prorazit protiraketovou obranu a lze ho osadit i jadernou hlavicí. Ovšem ani Američané nespí a vyvíjí moderní nosiče jaderných hlavic, zejména nové mezikontinentální balistické rakety LGM-35 Sentinel, jimiž chtějí nahradit předchůdce z dob studené války, a to již od roku 2029, kdy mají být zavedeny do výzbroje.

Nice clip of DF31AG ICBM 1st stage booster drops off and 2nd stage motor ignition 🚀 pic.twitter.com/B7ubu5hSd6

— Húrin (@Hurin92) September 27, 2024

Start čínské mezikontinentální rakety DF-31AG

Článek Čína připomněla Americe, čeho se má bát. Jenom kvůli ní poprvé od roku 1980 odpálila balistickou raketu, která doletí až do USA se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rakety i hlavice zastaraly, i když fungují dobře

Asi největší slabinou amerického jaderného odstrašení jsou dnes mezikontinentální balistické rakety LGM-30G Minuteman III, a MissileTreath uvádí, že byly do výzbroje zavedeny již v roce 1970. Ne, že by nebyly funkční, Američané je průběžně udržují i testují, jejich dolet je až 13 tisíc kilometrů, a stejně tak se starají o jejich hlavice W87, ale ty mohou nést pouze tři. Dnes přitom existují protějšky s větším dosahem i větším počtem hlavic.

iZdroj fotografie: Public domain

Jedním z prvních kroků v rámci modernizace americké jaderné výzbroje jsou nové hlavice označované jako W87-1 a inženýři pro ně již vytvořili první plutoniové jádro. Twz uvádí, že síla jedné takové hlavice by měla být 475 kilotun, zatímco u předchůdce W87 je to jenom 300 kilotun. To znamená, že její účinnost vzroste o téměř 60 %, ovšem při zachování stejné nebo podobné velikosti. Už starší typ hlavice by dokázal třeba v Moskvě zabít přes půl milionu lidí, ukazuje simulátor Outrider, a ten nový by jich tak měl na svědomí ještě více.

Moderní raketa Sentinel bude za několik let

Kromě nové hlavice budou mít Američané k dispozici i nový typ mezikontinentální balistické rakety, a to LGM-35 Sentinel, o němž jsme již dříve psali, že je pro ně klíčový. Společnost Northrop Grumman pověřená jejím sestrojením na svých stránkách uvádí, že již provedla několik zásadních testů komponentů, ale nesdělila výsledky – do výzbroje by měla každopádně vstoupit v roce 2029. Její specifikace jsou neveřejné, ale lze předpokládat, že bude mít minimálně stejný dosah jako Minuteman III, bude přesnější a nejspíše unese více hlavic.

Jak vypadá jedna z nejděsivějších atomovek v hojném ruském arzenálu: balistická raketa Satan (R-36M) připomíná světu, čeho se bát

Pro západní země včetně ČR je moderní podoba amerického jaderného arzenálu důležitá, protože jim poskytuje bezpečnostní záruku před jinými jadernými mocnostmi. Většina členů NATO totiž žádné jaderné zbraně nevlastní, krom Ameriky má malý arzenál jenom Velká Británie a Francie. Smluvní závazky však dávají veškerým možným potencionálním nepřátelům jasně najevo, že jsou členské země aliance kryté i americkým jaderným deštníkem.

Článek Nová generace amerických jaderných hlavic bude asi o 60 % silnější než ta stávající. Jediná by v Moskvě napáchala nedozírné škody se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Existovat může až 90 severokorejských hlavic

Zásadní otázkou samozřejmě je, kolik jaderných zbraní má vlastně severokorejský režim k dispozici. Reuters uvádí, že podle Federace amerických vědců to je kolem 50 hlavic, a navíc i dostatek jaderného materiálu na to, aby jich bylo až 90. Pokud je to pravda, znamená to, že by Severokorejci teoreticky dokázali zničit až 90 velkých měst – tedy za předpokladu, že by jejich rakety doletěly do cíle a nesestřelila je obrana – ale na to se nikdy nedá spoléhat.

North Korea has enough uranium to make 90 nuclear bombs.

-CNN pic.twitter.com/iG1xbFc9te

— S p r i n t e r (@SprinterFamily) September 14, 2024

Pchjongjang může však držet na uzdě jaderný arzenál Ameriky. Ta se zavázala, že by Jižní Koreu v případě napadení, což je nejpravděpodobnější cíl případného severokorejského útoku, bránila. Při jaderném útoku by navíc nejspíše zahynulo i mnoho amerických vojáků v zemi rozmístěných. USA mají přes 5 tisíc jaderných hlavic, uvádí Wikipedia, a jenom zlomkem by mohly Severní Koreu doslova vymazat z mapy, i když by odveta nebyla plošná.

Hlavní města by každopádně byla neobyvatelná a zamoření by zůstalo i desítky let.

V ohrožení jsou rovněž americká města

Ovšem stejně jako platí jaderné odstrašení proti Severní Koreje, je tomu i naopak – i Amerika by musela počítat s odvetou a následky. Lze předpokládat, že by diktátorský režim nikdy nepoužili všechny jaderné hlavice najednou, a už vůbec proti jediné zemi, ale nechal by si určitou část v záloze pro případ amerického útoku. Má minimálně několik mezikontinentálních raket Hwasong-17, jejichž dolet je 15 tisíc kilometrů, uvádí MissileDefenseAdvocacy, takže je schopen zasáhnout jakékoliv americké město, což může Bílý dům brzdit.

Nejsilnější atomovky Severokorejců: v roce 2023 už je čeho se obávat, mezikontinentální rakety doletí s klidem přes půl světa

Svoji roli hraje určitě i skutečnost, že jsou v sousedství Severní Koreje i další jaderné mocnosti, tedy Rusko a Čína. Jaderný útok na ni by tak určitě spadem zasáhl oba státy, takže lze předpokládat, že by Američany v odvetě nějak brzdily – minimálně, aby byla omezená. Totéž nicméně platí i pro Severní Koreu, na níž mají obě mocnosti vliv, jelikož ani jejich režimy si jistě nepřejí zatáhnout planetu do jaderné katastrofy.

Článek Severní Korea má ve výzbroji i jaderné zbraně a není jich málo. Zničit by dokázala klidně 90 měst, ale Amerika by ji pak navždy smazala se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ruské atomovky mohou dopravit rakety

Ve výzbroji největší země světa je dnes asi 5 580 jaderných hlavic, uvádí Wikipedia, což je největší jaderný arzenál na světě. Není pochyb o tom, že je schopna doslova vymazat z mapy světa celá města, a to i ta větší. Ale aktuálně je to asi jediná karta, jakou může jiným velmocem nebo Západu hrozit. Navíc pozměnilo jadernou doktrínu, takže by je dle Reuters mohla použít i tehdy, kdy bude zasažena konvenčním útokem s podporou nějaké jaderné velmoci.

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Aby mohlo Rusko jaderné zbraně využít, musí je osazovat na nějaké nosiče – největší flexibilitu mu dávají mezikontinentální balistické rakety. ArmsControlCenter uvádí, že je taková raketa schopna zasáhnout cíl zhruba do 20 minut od svého odpálení. Nejmodernější ruská mezikontinentální balistická raketa RS-28 Sarmat přitom nese celkem 10 velkých nebo 16 malých jaderných hlavic, uvádí MissileThreat. Jediná tak stačí ke zničení města. A i když se Rusku opakovaně její testy nepovedly, má ve výzbroji i jiné typy nosičů.

Ve hře jsou také ponorky a řízené střely

Rusko má ve výzbroji také 12 jaderných ponorek s balistickými raketami, které nesou jaderné hlavice, uvádí Wikipedia, a jejich účinek je velice podobný jako u raket odpalovaných ze země. Kromě toho disponuje speciální jaderným torpédem Poseidon, jehož exploze vyvolá v oceánu vlnu tsunami. Ale možností, jak snadno doručit ruskou jadernou hlavici, je i řízená střela odpalovaná z bombardéru jako je Ch-102 s doletem kolem 3 500 kilometrů.

Jak vypadá jedna z nejděsivějších atomovek v hojném ruském arzenálu: balistická raketa Satan (R-36M) připomíná světu, čeho se bát

Ačkoliv je ruský jaderný arzenál hrozivý, je otázkou, zda – nebo spíše kdy – je země schopna ho využít. Základním principem jaderné bezpečnosti světa je totiž takzvané jaderné odstrašení. Kreml ví, že kdyby to udělal, reagovaly by na to pravděpodobně stejnou mincí další mocnosti, hlavně Amerika, které by mohly odpálit jaderné zbraně směrem na Rusko. Takovýto konflikt by zničil značnou část lidské civilizace, ale protože by znamenal i totální zničení Ruska, je velmi nepravděpodobné, že se jeho zástupci odváží jadernou zbraň použít.

Článek Čím může Rusko vyhrožovat světu a čeho by se opravdu měl bát: hlavně raket, které do 20 minut smažou celá města. Má to však „ale“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Útok na elektrárnu je možný, byť zakázaný

Útočit na jaderné zařízení během válečného konfliktu zakazují Ženevské konvence, ale zkušenosti z řady válek ukazují, že je mnohé strany zkrátka nedodržují nebo různě ohýbají. MilIn uvádí, že jednou z možností, jak by se mohla jaderná elektrárna teoreticky stát záměrným cílem útoku, je její napadení Ruskem na Ukrajině. To by mělo hned několik dopadů – země by přišla o významný zdroj elektrické energie, radioaktivita by mohla zabít nebo poranit mnoho obyvatel, a nakonec by byla nucena evakuovat obrovská území a o lidi se postarat.

Je Putin schopen použít jaderné zbraně v případě kolapsu na Ukrajině? Jak velké nebezpečí znamená největší jaderná elektrárna v Evropě?

Jaké by mohly být následky takového útoku na jadernou elektrárnu, může dodnes demonstrovat havárie v Černobylu. Mezinárodní agentura pro atomovou energii na stránkách uvádí, že při nehodě nebo do tří měsíců po ní zemřelo 30 lidí, ale dalších 200 tisíc bylo nutné z rozsáhlého území evakuovat, neboť bylo velmi zamořené. I tak je ale evidovaných asi 1 800 případů rakoviny štítné žlázy u dětí, které nejspíše přímo souvisí s havárií. Vojenský útok na jadernou elektrárnu by nicméně mohl mít ještě horší dopady než výbuch v Černobylu.

Útoku nemůže jaderná elektrárna odolat

Velký problém také je, že jaderné elektrárny nejsou na masivní vojenský útok připraveny. ArmsControl uvádí, že většina bezpečnostních opatření počítá s možným teroristickým útokem, ale nikoliv se záměrným napadením ozbrojenými silami. Je však otázkou, jak se s takovýmto ohrožením vypořádat. Letecké pumy jsou určitě schopné prorazit i betonové objekty, v nichž se nachází reaktor, ale cílem nemusí být jenom ten – stačí zničit i chladicí systém.

🚨🇷🇺🇺🇦BREAKING: UKRAINE SHELLS ZAPORIZHZHIA NUCLEAR POWER STATION

The Russian-controlled management at the plant claimed the Ukrainian military targeted critical infrastructure, hitting its fuel storage facilities.

Russia said: “Such attacks are unacceptable.”

Source: Reuters pic.twitter.com/mZizF4TvJ7

— Mario Nawfal (@MarioNawfal) March 14, 2024

Zajistit jadernou elektrárnu před leteckým útokem je nejspíše nemožné. Armáda sice může kolem ní vybudovat kvalitní systém protivzdušné obrany, ale ani ten nemusí zajistit, že by nějaký úder třeba střelami nebo pumami nepříteli nevyšel. Shromáždit navíc dostatek prostředků protivzdušné obrany kolem jediné jaderné elektrárny znamená, že je třeba je odsunout například z oblasti bojů nebo snížit zabezpečení měst.

Článek Kdyby Rusko zaútočilo na jaderné elektrárny na Ukrajině, mohlo by tím způsobit mnohonásobný Černobyl. Na úder nejsou připravené se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pustý ostrov v ledové oblasti

Nejznámější ruské zařízení pro testování jaderných zbraní, které bylo využíváni už za Sovětského svazu, se nachází na ostrově Nová země. MilIn uvádí, že vedoucí tohoto zařízení deklaroval připravenost tam kdykoliv činnost obnovit. Nová země se nachází v Severním ledovém oceánu a jde o nehostinnou pustinu, na níž zřejmě Rusku moc „nezáleží“. V oblasti byl uskutečněn i největší jaderný výbuch historie o síle 55 megatun, k němuž Rusko zveřejnilo záběry.

Nejsilnější jaderná zbraň v ruském arzenálu je nepředstavitelně silná, jediná by jako nic vymazala všechna krajská města ČR

Jaderné velmoci v posledních desetiletích dodržují tzv. moratorium na zkoušky jaderných zbraní, i když oficiálně nikdy nevstoupilo v platnost, protože ho některé státy nepodepsaly. Mezi nimi byla například Amerika, zatímco ho podepsalo dokonce i Rusko, ale v roce 2023 se od něj rozhodlo odstoupit, uvádí Wikipedia. Hlavním důvodem měla být skutečnost, že Američané toto moratorium neratifikovali, ačkoliv ho dodržují a jaderné testy neprovádí. Rusku tak v testování jaderných zbraní nebrání žádné mezinárodní dohody.

Kreml se nejspíše do testování nepustí

Ruské ministerstvo zahraničí tvrdí, že se k obnovení jaderných testů nechystá. Údajně by tak učinila pouze v případě, že by jaderné testy obnovila Amerika, uvádí NewsWeek. A možná na tom bude něco pravdy, jelikož zahájit opětovně jaderné testování by bylo podle mě dvousečné. Mohlo by samozřejmě demonstrovat, že Rusko myslí výhrůžky vážně, ale na druhou stranu by to ve světě vyvolalo reakci a mohlo zhoršit jeho postavení u zemí, které vůči němu dnes nejsou příliš kritické. Zvláště klíčová by mohla být pozice sousední Číny.

Testy by také mohly vést k reakci Spojených států amerických, případně jiných jaderných velmocí. DefenceNews sice nepředpokládá, že by se rozhodla jaderné testy obnovit, protože k tomu není důvod a vyvolalo by to negativní reakci mezinárodní veřejnosti. Navíc by pro Rusko byly nejspíše horší další reakce, například rozmístění jaderných zbraní u jeho hranic, třeba v Polsku, které po tom dlouhodobě volá. A možností by bylo také nasazení nových jaderných střel SLCM-Ns s plochou dráhou letu na plavidla amerického námořnictva.

Článek Kdyby Rusko začalo po dlouhé době opět testovat jaderné zbraně, spíše by si přitížilo. I když ho k tomu „postrčila“ Amerika se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dosah 320 km a poloměr smrti 100 metrů

O nové jihokorejské taktické balistické raketě Hwasongpho-11-Da-4,5 je známo úplné minimum informací a vycházet lze prakticky pouze z toho, co o ní prohlašuje severokorejská propaganda, případně výsledky pozorování jejích testů. První se měl uskutečnit v létě 2024 a pozorovatelný dosah rakety vycházel na 320 kilometrů, uvádí AP, ačkoliv Severokorejci udávají až 500 kilometrů. Vzhledem k tomuto dosahu je jasné, že bude zacílena zejména na Jižní Koreu, kterou pokryje celou. Určitě by ale nebyla odpalována na Rusko nebo Čínu.

🔴Kuzey Kore, 4.5 ton ağırlığında süper büyük konvansiyonel savaş başlığı ile donatılan yeni tip “Hwasongpho-11-Da-4.5” taktik balistik füzesini başarıyla test etti. pic.twitter.com/bzbXo8FLnK

— Times of Defence (@timesofdefencee) September 19, 2024

Co má novou raketu od jiných podobných severokorejských zbraní odlišovat, je její nosnost. KoreaHerald uvádí, že by měla nést obří hlavici o hmotnosti 4,5 tuny, a ke všemu by měla být velmi přesná. Takto velká hlavice, pokud by byla konvenční, by mohla mít smrtelný poloměr jistě větší než 100 metrů. Velice dobře si lze představit, že pokud by trefila nějakou zastavěnou oblast, například Soul, způsobila by obrovské škody a mohla zabít spoustu lidí.

Jižní Korea se bránit umí, ale ne všude

Malou zvláštností je, že severokorejský režim zveřejnil fotografie rakety během testu nad pevninou, uvádí MilIn, přitom většinou odpaluje směrem na moře. Mají-li delší dolet, míří často například za Japonsko, což tam vždy vyvolá poplach protivzdušné obrany. Mohu jenom spekulovat, ale snímky ze zásahu pozemního cíle mají nejspíše demonstrovat přesnost zbraně, být hrozbou jihokorejské vládě, a možná je cílem i dosáhnout něčeho v jednání.

Hwasong-16B je nejnovější severokorejský hypersonický komplet, na jehož vývoji se pravděpodobně mohlo podílet Rusko

Jižní Korea má bezesporu zbraně schopné raketu jako Hwasongpho-11-Da-4,5 sestřelit, ale to neznamená, že není hrozbou. Žádná protivzdušná obrana totiž neposkytuje absolutní ochranu a v případě zásahu zastavěné oblasti by byly škody strašlivé. Nelze ani vyloučit, že by Severokorejci mohli v případě nějakého vyhroceného konfliktu na raketu namontovat nějaký typ obří jaderné hlavice. Co by vyvolala za škody, snad ani nechci domýšlet.

Článek Severokorejská balistická raketa „budoucnosti“ unese hlavici těžkou 4,5 tuny. Co zasáhne, to v poloměru 100 metrů prakticky vymaže se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketa Agni-IV „ohrožuje“ oba rivaly

S vývojem balistických raket rodiny Agni začala Indie v 80. letech 20. století. Wikipedia uvádí, že první test Agni-I proběhl v roce 1989, ale jednalo se o raketu krátkého dosahu. Její dolet byl ovšem jenom 1 200 km, což Indové nepovažovali za dostatečné a začali vyvíjet zbraně s doletem delším. Střelu Agni-IV pak poprvé otestovala v roce 2011. Vyznačuje se mnohem větším dosahem, ale i schopnostmi zvyšujícími její přesnost a rychlost nasazení.

Strategic Forces Command of #IndianArmy successfully test fires nuke capable surface-to-surface intermediate range ballistic #missile Agni-IV developed by @DRDO_India in a lofted trajectory from a test facility off #Odisha coast as part of user training exercise. @NewIndianXpress pic.twitter.com/nZCyhAhBG6

— Hemant Kumar Rout (@TheHemantRout) December 23, 2018

Většina zdrojů se shoduje, že je dosah rakety 3 500 km, ale MissileThreat upozorňuje, že indická tvrzení se pohybují v rozmezí od 3 do 4 tisíc km. Země potřebuje takovou raketu hlavně jako protiváhu svým jaderným soupeřům v regionu, tedy Pákistánu a Číně, přičemž Agni-IV umožňuje zasáhnout cíl kdekoliv v Pákistánu a téměř na celém území Číny. S oběma zeměmi má Indie opakované pohraniční konflikty a s Pákistánem dříve svedla několik válek.

Nová raketa může dosáhnout až 8 000 km

Agni-IV je dvoustupňová balistická raketa o hmotnosti 17 tun a délce asi 20 m. Umístěna je na kolovém podvozku 8×8, což jí dává vysokou mobilitu a značně ztěžuje možnost jejího napadení před odpálením. Využívá přitom tuhé raketové palivo, díky čemuž je její odpálení velice rychlé a prakticky není problém, aby byla připravena v režimu 24/7 s možností okamžitého odpalu. Ačkoliv dokáže jadernou hlavici nést, není specifikováno, jak velikou; zvládá však i explozivní nebo termobarickou. Její přesnost je pak udávána na méně než 100 m.

Indická modernizace BMP-2 dává stejný smysl jako ta ruská, zásadní slabinu se nicméně ani tentokrát vyřešit nepodařilo

Vlastnictví Agni-IV je bezesporu hrozbou pro indické regionální soupeře a zaručuje, že se nepokusí o jaderný útok. Indie se ale s vlastnictvím této rakety rozhodně nespokojila a pracovala nebo pracuje na lepších. Agni-V má být schopna zasáhnout cíle do vzdálenosti minimálně 5 tisíc km, uvádí ArmyRecognition, ale některé zdroje udávají až 8 tisíc km, a pracuje také na mezikontinentální raketě Agni-VI a schopnosti odpalovat ji z ponorek.

Článek Indická balistická raketa Agni-IV „ohrožuje“ své největší rivaly. Udeřit na ně může téměř kdekoliv a být připravena 24/7 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Shaheen-I měla malý a „neuspokojivý“ dosah

Vývoj rodiny balistických raket Shaheen určených pro jaderné hlavice začal v Pákistánu v 90. letech 20. století a jeho cílem bylo vyrovnat se balistickým raketám Indie. Nejprve vznikla balistické raketa Shaheen-I, ale ta měla dolet jenom asi 750 kilometrů, což nechalo velkou část území Indie nepokrytou. Země proto začala na počátku 21. století s vývojem rakety středního doletu. Wikipedia uvádí, že byla do služby v pákistánské armádě zavedena v roce 2014.

Shaheen-II 🙁 pic.twitter.com/2A4WcY8aHX

— Umair Aslam (@Defense785) November 26, 2021

Shaheen-II je dvoustupňová balistická raketa s pohonem na tuhé palivo, uvádí MissileThreat. Její dosah je odhadován na 1 500 až 2 000 km, což znamená, že pokrývá téměř celé území Indie, ale je schopna doletět nejspíše až do Saudské Arábie. Nést může pochopitelně i konvenční hlavici, ale především je určena jako nosič 1 jaderné hlavice o síle přibližně 40 kilotun. Její přesnost je odhadována na 350 metrů, což v případě jaderného útoku dostačuje.

Na Shaheen-II se možná podílela Čína

Raketa Shaheen-II je odpalována buď z pozemního sila nebo je umístěna na mobilním systému TEL podobnému ruskému MAZ-547V. To její eliminaci znesnadňuje a Pákistánu to zajišťuje schopnost druhého úderu. V podstatě to znamená, že kdyby byl napaden jadernou zbraní, dokázal by na to pokaždé obdobně odpovědět, vysvětluje ModernDiplomacy. To vede k tomu, že se k takovému kroku nikdo neodváží. Na druhou stranu vede existence těchto raket Indii, případně jiného soupeře, k tomu, aby posilovala svou obranu.

„Nositel vítězství“ zvaný Fattah je první íránská hypersonická raketa v historii, třeba Evropu ale zdaleka neohrozí

Pákistán tvrdí, že vyvinul raketu Shaheen-II sám, ale je možné, že dostal pomoc z Číny, protože se její design velice podobá čínským raketám DF-11 a DF-25. Pákistánci to popírají, každopádně není tajemstvím, že obě země v oblasti různých vyspělých zbraní spolupracují. Shaheen-II však není poslední raketou Pákistánu, ve výzbroji má také Shaheen-III, která jeho schopnosti ještě posílila. Její odhadovaný dosah je dokonce 2 750 km a má i o něco větší hlavici.

Článek Pákistánská balistická raketa Shaheen-II může ohrozit cíle až 2 000 km daleko, cílem bylo ohrozit celou Indii. S vývojem možná pomohla Čína se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.