Co přesně Zelenskyj požadoval, a proč zrovna teď

Ultimátum nevzniklo z ničeho. Kyjev o běloruských retranslátorech mluvil nejméně od února 2026, kdy Zelenskyj uvalil sankce na Lukašenka a poprvé veřejně zmínil, že systém retranslačních stanic se na běloruském území budoval už ve druhé polovině roku 2025. V květnu přišlo varování o „preventivních krocích“. A 19. června přišla konkrétní lhůta.

Podle oficiálního projevu z 20. června Zelenskyj spojil retranslátory s dronovými útoky na Žytomyrskou, Rivnenskou a Volyňskou oblast. Nešlo ale jen o čtyři stožáry. Ukrajinský prezident zároveň vytáhl data o běloruské ekonomické podpoře ruské válečné mašinerie: od ledna do května 2026 podle něj vzrostly dodávky benzinu z Běloruska do Ruska třináctkrát a nafty třikrát. Tím posunul debatu od technické infrastruktury k celému běloruskému zapojení do války.

Technicky retranslátory fungují jako prodloužená ruka operátora; podle analýzy RFE/RL dokážou udržet kvalitní spojení s dronem na vzdálenost kolem 150 kilometrů a umožňují změnu mise za letu. Pro ruské Šáhidy mířící na západní Ukrajinu to znamená přesnější navádění z bezpečného území, které Kyjev dosud nemohl napadnout bez rizika otevření další fronty.

Lukašenko ustoupil, než lhůta vypršela

Sedmidenní ultimátum mělo vypršet 26. června. Jenže už 24. června Zelenskyj tvrdil, že retranslátory přestaly fungovat 22. června, tedy čtyři dny před koncem lhůty. Podle Kyiv Independent Lukašenko nejprve mlčel, pak prostřednictvím svých kanálů vzkázal, že pokud si Kyjev myslí, že s Minskem může mluvit tímto způsobem, „kvalita války se změní“.

Slova to byla tvrdá. Činy méně. RFE/RL popsal Lukašenka jako politika, který balancuje mezi tím, aby nevypadal slabě před Moskvou, a tím, aby Bělorusko nevtáhl do otevřeného konfliktu. Kreml reagoval předvídatelně: mluvčí Dmitrij Peskov obvinil Kyjev z ohrožování běloruské suverenity a oznámil, že to Putin s Lukašenkem proberou. Ale retranslátory umlkly.

Podle nás je právě tohle nejdůležitější čtení celé epizody. Zelenskyj poprvé veřejně a s konkrétní lhůtou přenesl cenu ruských dronových útoků na běloruské území a běloruskou ekonomiku. A Minsk navzdory rétorice ustoupil.

„Britové se obrátili“, co za tím skutečně stojí

Britský bulvární deník Daily Express zarámoval ultimátum jako hrozbu rozšíření konfliktu. V komentářových sekcích se objevily ostré reakce části čtenářů, kteří Zelenského označovali za nezodpovědného eskalátora. Formulace typu „je to šílenec“ zachycují náladu segmentu britské veřejnosti unavené válkou, nikoliv pozici britské vlády nebo většinový názor.

Oficiální britská linie totiž zůstává jednoznačná. Factsheet britské vlády k podpoře Ukrajiny, aktualizovaný v červnu 2026, potvrzuje pokračující vojenskou i diplomatickou pomoc. V březnu 2026 proběhl britsko-ukrajinský strategický dialog. Londýn s Kyjevem dál systematicky koordinuje bezpečnostní politiku.

Čísla ale ukazují, že podpora už není tak jednolitá jako dřív:

• V roce 2023 chtělo 53 % Britů pomáhat Ukrajině „tak dlouho, jak bude třeba“ a 68 % podporovalo vojenskou pomoc.
• Na konci roku 2025 stále 48 % Britů preferovalo podporu Ukrajiny až do převahy nad Ruskem, proti 24 % pro vyjednaný konec i za cenu ztraceného území.
• Generační propast je ale dramatická: podle průzkumu BFPG z roku 2025 považuje podporu Ukrajiny za hlavní prioritu 46 % Britů starších 66 let, ale jen 17 % ve věkové skupině 18–25.

Nejde tedy o obrat, ale o erozi jednomyslnosti. Část britské společnosti, zejména mladší ročníky, je citlivější na cenu války, na riziko eskalace a na otevírání dalších front. Ultimátum vůči Bělorusku přesně tento nerv zasáhlo.

Co to znamená pro Česko a střední Evropu

Případný přímý ukrajinský úder na běloruské území by zvýšil tlak na celé východní křídlo NATO. Česká diplomacie to reflektuje: ministr zahraničí Petr Macinka v lednu 2026 v Kyjevě výslovně označil protidronovou obranu za klíčovou bezpečnostní prioritu. Česko-ukrajinská bezpečnostní dohoda rámuje obranu Ukrajiny jako součást bezpečnosti celého evropského kontinentu.

Praktický detail, který stojí za pozornost: vláda Andreje Babiše v lednu 2026 potvrdila, že česká muniční iniciativa může pokračovat, ale bez peněz českých daňových poplatníků. Česko zůstává koordinátorem, platí jiní. To je důležitý kontext pro každou debatu o tom, zda české zbraně mohou skončit v případném úderu na Bělorusko. V otevřených zdrojích žádný český balík veřejně určený pro takovou operaci neexistuje.

Šílenec, nebo stratég

Zelenskyj v červnu 2026 udělal něco, co dosud nedělal: dal konkrétní lhůtu, konkrétní cíl a konkrétní hrozbu státu, který formálně není ve válce s Ukrajinou. Riskoval diplomaticky i vojensky. Retranslátory ale umlkly ještě před vypršením termínu. Část spojeneckých veřejností to vnímá jako nebezpečnou eskalaci, oficiální spojenecká podpora však zatím drží. Otázka není, zda je Zelenskyj šílenec, otázka je, jak dlouho mu bude tato taktika vycházet.

Článek „Je to šílenec.“ Zelenskyj dal Lukašenkovi sedmidenní ultimátum a Britové se obrátili proti němu. Kritika sílí i u spojenců se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Téměř půl milionu, a co to číslo skutečně říká

Přesná formulace zní: „Od začátku konfliktu bylo zabito téměř půl milionu ruských vojáků.“ Ne „přes půl milionu“, ne přesná číslovka, zpravodajský odhad bez zveřejněné metodiky, který je nutné číst jako kvalifikovanou, ale veřejně neauditovatelnou cifru. Keast-Butlerová ho označila za čerstvý zpravodajský poznatek.

Důležité je odlišit toto číslo od dat, která denně zveřejňuje ukrajinský generální štáb. Ministerstvo obrany Ukrajiny ke stejnému datu evidovalo přibližně 1 359 000 „personálních ztrát“, jenže tato kategorie zahrnuje nejen mrtvé, ale i raněné, zajaté a nezvěstné. Britský údaj mluví výhradně o zabitých. Americký think-tank CSIS přitom pro období do konce roku 2025 pracoval s odhadem zhruba 325 tisíc ruských mrtvých a 1,2 milionu celkových ztrát. Britská cifra je tedy jedním z nejvyšších veřejně vyřčených odhadů mrtvých a naznačuje, že tempo zabíjení v posledních měsících dál rostlo.

Pro představu: podle IISS (Military Balance 2022) mělo Rusko před invazí asi 900 tisíc vojáků v aktivní službě. Téměř 500 tisíc zabitých odpovídá zhruba 56 procentům tohoto předválečného stavu.

Proč Kreml mlčí, a proč Londýn promluvil

Moskva má utajování ztrát právně ošetřené už od května 2015, kdy Vladimir Putin rozšířil režim státního tajemství i na úmrtí vojáků při „speciálních operacích v době míru“. Dekret, o kterém tehdy informovala agentura Reuters, vytvořil právní rámec pro popírání ztrát u operací, které Kreml formálně nevede jako vyhlášenou válku. Tento mechanismus funguje dodnes; ruské úřady systematicky odmítají komentovat počty padlých.

Keast-Butlerová šla opačným směrem. Řekla číslo nahlas a zarámovala ho jako argument: Rusko na frontě krvácí, ale současně stupňuje tlak na evropské týlo. Její slova „od mořského dna po kyberprostor“ popisují spektrum, které sahá od podmořských kabelů a potrubí přes kyberútoky a sabotáže až po pokusy o atentáty a podkopávání demokratických procesů. Veřejná přednáška v Bletchley Parku tak nebyla jen zpravodajským briefingem, byla mobilizačním apelem směřovaným „od firemních zasedaček po obývací pokoje“.

Hybridní válka, která se týká i Česka

Britské varování není pro Prahu abstraktní. Česká vláda už v červnu 2024 po jednání Bezpečnostní rady státu veřejně uvedla, že neúspěšný žhářský útok na autobusy pražského dopravního podniku byl pravděpodobně organizován a financován z Ruska. Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) od roku 2023 eviduje 42 incidentů proruské hacktivistické skupiny NoName057(16) namířených proti českým institucím a firmám. A Národní strategie kybernetické bezpečnosti na rok 2026 označuje Ruskou federaci za „největší přímou a dlouhodobou hrozbu“ v kyberprostoru, cílící na strategické vládní instituce.

Nejde přitom jen o digitální prostor. Reuters letos podrobně zrekonstruovala sabotážní schéma, při němž zápalné balíky putovaly z Litvy přes Polsko do Birminghamu a Lipska. Česká stopa v tomto konkrétním případu veřejně doložena není, ale trasy ukazují, jak snadno se hybridní operace pohybují po evropské logistické síti. Česká vláda si toho je vědoma; v dubnu 2026 schválila nový Akční plán k Národní strategii pro čelení hybridnímu působení.

Půl milionu mrtvých jako zlom? Spíš jako zrcadlo

Symbolická hranice půl milionu zabitých vojáků je ohromující. Operačně ale automatický zlom negarantuje. Analytici CSIS upozorňují, že Rusko od ledna 2024 drží na frontě iniciativu a disponuje větší mobilizační zásobou, než se původně čekalo. Vysoké ztráty dlouhodobě zatěžují ruskou armádu i ekonomiku, ale samy o sobě zatím neznamenají rozpad režimové stability ani ústup z dobytého území.

Podle nás je podstatnější to, jak Keast-Butlerová číslo použila. Neprezentovala ho jako důkaz ruského kolapsu, ale jako důkaz ruské bezohlednosti, a jako vysvětlení, proč režim, který takto zachází s vlastními vojáky, nemá zábrany útočit na evropskou infrastrukturu, dodavatelské řetězce a veřejnou důvěru. Vysoké ztráty na frontě a hybridní eskalace v Evropě nejsou dvě oddělené reality. Jsou dvě strany téže mince.

Bletchley Park kdysi pomohl rozluštit nepřátelské šifry. Tentokrát z něj zaznělo varování, které žádné luštění nepotřebuje; stačí ho vzít vážně.

Článek Britská rozvědka poprvé řekla číslo ruských ztrát, které Kreml roky tají: přes 0,5 milionu mrtvých. A tím to nekončí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Silný úderný i průzkumný dron s výdrží přes 40 hodin

MQ-9 Reaper je americký těžký bezpilotní letoun určený především pro průzkum, sledování a přesné údery na pozemní cíle, k čemuž má řadu zbraní. Unese kombinaci laserem naváděných střel AGM-114 Hellfire, přesných pum GBU-12 nebo GBU-38 JDAM, a v podstatě se tak nemusí vůbec dostat do střetu s nepřátelskou PVO, zatímco žádný pilot neriskuje život.

Putin žasne, k čemu se Němci odvážili, je zmatený. Dodají Ukrajině střely s dlouhým doletem k ničení jeho cenných cílů

Wikipedia doplňuje, že má dlouhou výdrž – například při zatížení 450 kg to je až 42 hodin. Má rovněž pokročilé senzory včetně elektro-optických kamer, infračerveného zaměřovače a radaru se syntetickou aperturou. Díky satelitnímu řízení může potom působit na velké vzdálenosti a pokrýt rozsáhlá území bez nutnosti tankování, zatímco se může držet ve výšce až 7,5 km.

Rozpětí jeho křídel je potom 20 metrů, a délka trupu 11 metrů, uvádí Wikipedia, čímž se blíží některým bojovým letadlům. Kupříkladu F-16, kterou má ukrajinské letectvo ve výzbroji, měří na délku 15,06 metrů, zatímco rozpětí křídel je 9,96 metrů, potvrzuje Wikipedia. Ukrajině by se dron rozhodně hodil jak pro průzkumné, tak útočné a obranné mise.

Video: Ukrajinské speciální jednotky systematicky zlikvidovaly skupinu ruských sabotérů. Věděly přesně, co dělat

A přesto se vláda Velké Británie rozhodla, že jí ho neposkytne, ačkoliv v jejích službách skončil, oznámilo britské královské letectvo začátkem října 2025 s tím, že ho nahrazuje MQ-9B Protector, což je rovněž americký dron. Poslanec Liberálních demokratů, James McCleary, proto požádal vládu, aby upřesnila, zda by mohly být MQ-9 Reaper dodány Ukrajině.

Vedle toho se zajímal, zda budou po vyřazení sešrotovány, prodány nebo převedeny do jiné země. Ve dvou písemných odpovědích mu ministr obrany Al Carns sdělil, že dodání na Ukrajinu není zvažováno, a že Velká Británie provede jejich likvidaci v souladu s předpisy o zahraničním vojenském prodeji. Není tedy jasné, zda to blokuje ona, nebo Amerika.

Článek Britové odmítli poslat na Ukrajinu vyspělé drony velké jako letadla. Místo pomoci je sešrotují se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Řecký hrdina určený pro Velkou válku

Letadla pro spolupráci s armádou vznikla po zkušenostech z 1. světové války. Měla být přitom všestrannými pomocníky – vedle pozorování měla provádět i drobné zásobovací lety, odvoz zraněných a depeší. K tomu se však přidaly i drobné bojové činnosti jako pokládání dýmové clony, nesení bomb a kulometů pro eliminaci nepřátelské pěchoty.

Zájem ruské armády zřejmě klesá. Uralvagonzavod, největší tankový výrobce, oznámil rozsáhlé propouštění

Letadlo mělo mít nezáludné letové vlastnosti, a být schopno startu a přistání na nezpevněných plochách. Vývoj Westland Lysander (podle spartského hrdiny peloponéských válek Lýsandroa) začal již roku 1934, a do služby bylo zařazeno v roce 1938. „Lizzie“, jak mu začalo vojáci familiárně přezdívat, navíc klamal archaickým tělem.

iZdroj fotografie: André Gerwing/ Creative Commons / CC BY-SA

Hornoplošník s kosočtvercovými křídly měl mnoho zatažitelných slotů a klapek, díky kterým Lizzie zvládal let v malé rychlosti a přistání na krátkou vzdálenost. Konstrukce byla smíšená s potahem z plátna, přičemž pilot seděl v kokpitu s výborným výhledem, zatímco pozorovatel měl odsuvný skleněný kryt své pozice, a kulomety se mohl bránit útokům stíhačů.

Naprostý masakr v bitvě o Francii

Lysanderů bylo vyráběno mnoho verzí, a často se lišily jenom v drobnostech. Největším rozdílem u nich byl ovšem motor. Zatímco Mk. I měl hvězdicový Bristol Mercury XII s výkonem 654 kW, Mk. II měl Perseus s výkonem 665 kW, a Mk.III se opět vrátil k motorům Mercury. Vylepšený tvar pak dostaly také klapky a ocasní křidélka.

Video: Ukrajinské speciální jednotky zatřásly Krymem. Zničily Rusům dva vlaky a hned několik ropných skladů v jedné akci

Lysander Mk III měl rozpětí křídel 15,24 metrů, délku trupu 9,30 metrů a výšku 4,42 metrů. Hmotnost prázdného letadla byla 1 980 kg a maximální vzletová 2 866 kg, zatímco maximální rychlost dosahovala 341 km/h. Dolet bez přídavné nádrže byl potom 966 km a dostup 6 555 m. Velice zajímavě byla umístěna výzbroj – dva kulomety ráže 7,7 mm Browning byly v kapotách samonosného podvozku, a další dva mířící dozadu ovládal pozorovatel.

iZdroj fotografie: Public Domain

Letadlo mohlo nést i 227 bomb a pod sebou mít zařízení pro zachycení kapslí s psanými zprávami. První nasazení Lizzie proběhlo v letech 1939 až 1940 ve Francii, a byla to naprostá katastrofa. Britové se je pokusili použít k tomu, k čemu je zamýšleli, tedy k podpoře pěchoty. Na to však pomalé letouny neměly, a pro Luftwaffe byly snadným cílem. Ze 174 nasazených Lysanderů bylo nakonec 88 sestřeleno, a 30 jich bylo zničeno na zemi.

Hrdina tajné války, po němž Němci pásli

Výsledek z Francie měl přesvědčit RAF o nepotřebnosti tohoto typu letadla, ale nakonec se osvědčil jinde. Spolehlivé Lizzie tahaly cvičné terče, hlídkovaly nad mořem a shazovaly sestřeleným pilotům čluny a zásoby. Výroba proto běžela i nadále jak ve Velké Británii, tak v Kanadě, a do jejího konce dala vzniknout kolem 1780 strojů všech verzí. Nejslavnější a nejtajemnější kapitolou působení Lizzie byla však práce pro tajnou službu.

Je to vážné, Belgie požádala NATO o ochranu vojenských základen. Obává se dalších letounů

Lysandery s načerno natřenými spodky trupů od podzimu 1940 do zimy 1944 převážely mezi okupovanou Francií a Vekou Británií tajné agenty a zásobovaly odboj. Lizzie přistávaly na polích nebo na odlehlých silnicích, kdy pro větší nosnost nenesly zbraně a byly vybaveny fosforeskujícím žebříkem. Do konce roku 1944 bylo takto provedeno celkem 400 letů. Během nich bylo do Francie vysazeno 298 agentů a evakuováno 500 osob.

iZdroj fotografie: Alan Wilson/ Creative Commons / CC BY-SA

Němci po nepoškozeném letadle k prozkoumání zoufale pásli, když jim v březnu 1942 padl do ruky téměř nepoškozený exepmplář. Při jeho evakuaci však kamion, který ho převážel, smetl vlak. Podobné operace pak probíhaly i v Barmě a Africe. Lizzie létaly též ve službách Francie, Finska, Irska a Portugalska, zatímco u RAF skončily v roce 1947. Do dnešních dnů se jich i díky výprodeji civilistům za směšné částky mnoho zachovalo, často v letovém stavu.   

Článek Letadlo, které Němci zoufale toužili ukořistit. Westland Lysander byl hrdinou špionážní války, tajné agenty podporoval po celé Francii se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Helma výrazně snižuje riziko zranění

Na začátku války vojáci na hlavách přilby neměli. Tedy pokud se nepočítá německá armáda, ale její helmy zrovna moc ochrany neposkytovaly, naopak vojáky často demaskovaly. První, kdo si uvědomil, že chránit hlavy je nutné, byla Francie, která asi po půl roce války začala vojákům dodávat helmy typu Adrian. To se okamžitě projevilo a počet zranění hlavy poklesl minimálně o 1/4, ale některé údaje říkají že dokonce až o 75 procent. Není proto divu, že je krátce poté zařadily do výzbroje i protivníci.

iZdroj fotografie: Public Domain

Výjimkou však bylo Rusko, a to hlavně kvůli carovi Mikuláši II. Údajně byl přesvědčen o tom, že když si vojáci helmy nasadí, ztratí ducha a bojovnost. Nic ho nedokázalo přesvědčit o opaku. Ani statistická data, která ruské velení dostalo od svých spojenců z Francie a Velké Británie, a která jasně dokazovala pozitivní dopad přileb na snížení počtu zraněných. Ruským vojákům v zákopech tak musely stačit plátěné čepice.

Cara přesvědčili až po dlouhé době

Na jaře 1916 byl ruský kontingent poslán na pomoc do Francie, jejíž vojáci už tou dobou helmy měli. Jeden z tamních agentů se nad rozhodnutím cara pozastavil a na vlastní náklady jich 15 tisíc koupil a nechal poslat do Ruska. Dokonce na nich byla vyražena pověstná orlice a ctila barvy ruské uniformy. Ale opět zasáhl car a přijímání přileb odložil na neurčito. Tlak generálů, kteří měli zájem ztráty ruské armády snížit, neustával a car konečně v létě 1916 povolil. Rusko tak odeslalo do Francie objednávku na téměř 2 miliony helem.

K vojákům se dostaly v říjnu 1916, ovšem z odeslané objednávky nakonec dorazila asi polovina.. Velká dodávka byla zničena při výbuchu munice, jiné helmy šly ke dnu spolu s loděmi po útoku německých ponorek, a zbytek dodávek zastavila říjnová revoluce. Rusko tak vyvinulo v roce 1917 vlastní typ helmy zvaný Solberg. K jejich výrobě docházelo ve Finsku, které když získalo nezávislost, nechalo si většinu helem pro svoji potřebu. Podle statistických dat tak zemřela asi čtvrtina ruských vojáků během první světové války právě na zranění hlavy.

Článek Šílenost odjakživa: jak tvrdohlavý ruský car zabíjel vlastní vojáky, když jim zakazoval helmy. Jeho „fanatický“ důvod je k smíchu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kola se na bojiště nehodila

Nápad na obrněné vozidlo vybavené zbraněmi samozřejmě nevznikl až po vypuknutí 1. světová války. Plány na něj měl již třeba Leonardo da Vinci. Existovaly i obrněné vlaky, ale ty byly omezeny kolejemi. Ale až konstrukce dostatečně výkonných spalovacích motorů umožnila stavět obrněná vozidla. Ovšem na kolech a ta se do rozbahněného a krátery, zákopy a dalšími překážkami posetého bojiště absolutně nehodila. Bylo třeba vymyslet jiný způsob.

Tím se nakonec ukázaly být pásy, které byly známé ze zemědělských strojů. Z popudu Winstona Churchilla vznikla v únoru 1915 Landship Committee, jež měla vhodné obrněné vozidlo vyvinout. Hlavní roli hráli nakonec poručík Walter Gordon Wilson a ředitel továrny na výrobu zemědělských strojů William Tritton. Ti přišli se strojem, jenž se nazýval Malý Willie. Ten se stal prvním úspěšným prototypem, ze kterého se měl stát budoucí tank. Sloužil k testování a ověření použitých a vymyšlených technologií.

iZdroj fotografie: Public Domain

Samotné jméno zbraně je dítětem vojenského utajení. Britům bylo jasné, že německá rozvědka pátrá po všech informacích, které by prozradily, na čem konstruktéři zbraní pracují. Proto byl celý vývoj zbraně maskován jako konstrukce nádrže na vodu, jíž se v angličtině říká tank. Úředníci a vojáci toto označení používali tak často, až se nakonec ujalo jako jméno zbraňového systému.

Poprvé nasazen v září 2016

Úpravy na koncepci tanku pokračovaly a nakonec byl na začátku roku 1916 objednán první sériově vyráběný stroj označený jako Mark I. Bylo to vozidlo kosočtvercového tvaru s pásy kolem celého boku. Vážilo přes 30 tun a jeho osmičlennou posádku chránil pancíř o síle 6 až 12 milimetrů. Vyzbrojeno bylo buď děly (otec), nebo kulomety (matka) po stranách. Poprvé byl tank nasazen 15. září 1916 během bitvy o Flers-Courcelette, i když zprvu se jako příliš úspěšný nejevil. Britové do konce války vyrobili ještě několik zmodernizovaných verzí.

Německo postavilo tanky až mnohem později, své stroje A7V představilo až v roce 1918 a bylo jich postaveno jenom několik. I Francie se pokoušela tanky vyvinout, ale její počáteční CA 1 a Saint-Chamond byly totální propadáky. Nakonec v roce 1917 přišla s tankem Renault FT. Ten byl ve své době naprosto revoluční, protože měl jako první na světě plně otočnou vyzbrojenou věž. To je koncepce, která se až na výjimky, jakou byl třeba švédský S-tank, používá dodnes.

Článek Tank byl cesta, jak vybřednout z patu zákopové války. Jeho tvůrci asi ani netušili, jak změní styl válečnictví se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pokusy někde prorazit linii

Francouzské armádě se na začátku září 1914 podařilo zastavit postup německý vojsk na Marně. Následovala etapa, kdy se německé jednotky na straně jedné a spojenci složeni z vojsk Francie, Belgie a Velké Británie snažili stabilizovat frontu a vytvořit linii. To se do jisté míry povedlo a obě strany se začaly snažit na některém místě získat převahu a prorazit. Jedním z nich bylo Ypres v belgických Západních Flandrech. Srážky zde probíhaly od druhé poloviny října do druhé poloviny listopadu 1914.

Boje byly rozděleny do pěti fází, které se vyznačovaly různými útoky a protiútoky. Probíhaly v oblasti, kterou z velké části tvoří roviny, zemědělská půda, případně písečné pobřežní duny a různé kanály. Jednotky tak neměly příliš velké možnosti krytí. Zároveň zde byly políčka rozdělená živými ploty, jež znemožňovala útok jízdy. S tím vším se snoubila nedostatečná dopravní infrastruktura znemožňující kvalitní zásobování.

Britská palba z pušek byla smrtící

Němci se 11. listopadu u Nonne Bosschen pokusili o velikou ofenzivu, avšak ta byla zastavena palbou ručních zbraní. Ve srážkách kolem Ypres se osvědčila britská taktika rychlé střelby z pušky Lee-Enfield zvaná šílená minuta. Němci prý často hlásili, že postupovali proti husté kulometné palbě, jak rychle byli koseni. Když v polovině listopadu začalo mrznout, zhoršily se podmínky a oběma stranám kriticky docházelo střelivo, boje u Ypres nakonec ustaly.

iZdroj fotografie: William Barnes Wollen / Public Domain

Němcům se sice v bitvě podařilo zabrat nějaké území, ale za cenu ohromných ztrát. Nakonec ani po sérii útoků se jim nepodařilo prorazit linie a museli své snahy zanechat. Podle odhadů ztratily obě válčící strany v bitvě více než 100 tisíc mužů, aniž by dosáhly nějakého významného postupu. Mohly se i poučit, že pokud nedokážou rychle dostat na frontu dostatek sil a zásob, nemají šanci na úspěch. Zároveň se ukázalo, jak ohromné ztráty bude mít vedení operací v této formě. Situace trvala v podstatě další 4 roky.

Článek Krvavé koupele Velké války odstartovala první bitva u Ypres. Ani jedna ze stran se na čtyři roky nepoučila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Churchillův Malý Vilík

Paradoxně se o pozemní bojové prostředky začalo jako první zajímat námořnictvo. To mělo ve Francii několik důležitých základen a obávalo se překvapivého útoku německé kavalerie. Proto od začátku války zařazovalo do výzbroje rychlá obrněná auta. S ideou, že by motorové prostředky mohly sloužit i k útoku, přišel první lord admirality Winston Churchill a založil Komisi pro pozemní lodě (Commission for Land Ships). 

Je třeba říci, že námořnictvo bylo pro vývoj tanku lépe vybaveno. A to nejen po technické stránce, ale i po té odborné. Na rozdíl od armády mělo prostě více inženýrů, kteří zvládali práci s velkými stroji. Už v polovině roku 1915 proto světlo světa spatřil Little Willie, pojmenovaný „na počest“ císařova syna.

iZdroj fotografie: Andrew Skudder / Creative commons / CC BY-NC-ND

Dvacetitunové vozidlo bylo postavené na podvozku těžkého dělostřeleckého tahače Foster-Daimler. Malý Vilík prokázal správnost koncepce, i když se v terénu vlekl rychlostí pouhých 3,2 km/h. Pro nové, již bojové, vozidlo byl vyvinut nový pásový podvozek. Pásy se táhly po celém obvodu trupu a na zádi byly pro usnadnění překonání zákopu dvě kola. Výhodou byla obrovská průchodivost terénem. Nevýhodou byla velká složitost, zranitelnost velkých pásů a nemožnost využití střechy pro výsadek nebo věž pro zbraň.

Matka stonožka

Stavba prototypu začala 17. září 1915. Vozidlo bylo oficiálně pojmenováno His Majesty’s Land Ship Centipede (Pozemní loď jeho Veličenstva Stonožka), vojáci mu ale přezdívali Big Willie (Velký Vilík) nebo Mother (Matka). Později se z něj stal Mark I. Aby byla stavba urychlena, byla ke stavbě použity ocelové pláty původně určené na výrobu kotlů.

Velký Vilda měřil 9,9 metru, široký byl 4,5 metru a vysoký 2,5 metru. Jeho hmotnost dosahovala 28 tun. Srdcem „Matky“ byl benzínový šestiválec Foster-Daimler s výkonem 105 koní. Ten „hnal“ pozemní loď kupředu maximální rychlostí 6 kilometrů v hodině. Dojezd stroje byl 35 kilometrů. Toho ovšem (vzhledem k velké poruchovosti) bylo dosaženo málokdy.

iZdroj fotografie: Public Domain

Základní výzbrojí stroje měly být dva kanóny 57 milimetrů umístěné ve dvou sponsonech na bocích. Kanónů však bylo málo, a tak vedle „mužské“ verze vybavené děly vznikla i ženská verze vybavená pouze kulomety. Mužská verze měla čtyři kulomety 7,7 mm Vickers a ženská šest. Pro děla bylo ve stroji 324 granátů a pro kulomety 30 000 nábojů. Pancéřování bylo z válcovaných ocelových plátů a mělo mezi 8–12 milimetry.

Tanky v pekle zákopové války

Celkem bylo vyrobeno 150 tanků (75 od každé verze) a od srpna 1916 se stroje začaly přesouvat do Francie. V rámci utajení byly při převozu označeny jako tanky (tedy anglický nádrže). Tak stroje získaly i jméno. Poprvé byly tanky nasazeny v bitvě o Flers-Courcelette 15. září 1916. Útoku se měla zúčastnit plná stovka tanků, ale nakonec proti pozicím vyjelo 18 strojů. V řadách Němců nastala panika a tanky si razily cestu vpřed.

Bohužel útok nebyl podpořen pěchotou a většina strojů byla zničena nebo zajata. Potvrdilo se, že tanky mají budoucnost. Objevily se ale i problémy. Osmičlenná posádka tanku pracovala v pekle. Ve stroji bylo až 50 °C horko, výfukové plyny unikaly do prostoru pro posádky a ocelové pláty sice zadržely pěchotní munici, ale při nárazu se třepily a zraňovaly členy posádky. Při plynovém útoku si navíc muži museli nasadit masky.

iZdroj fotografie: Freedom’s Falcon / Creative commons / CC BY-NC-ND

Dokonce vznikl i pojem „tankistická nemoc“. Zbylé Mark I byly brzy staženy z fronty. Několik jich bylo posláno na Blízký východ a bojovaly proti Osmanské říši, část byla použita k výcviku a několik jich bylo přestavěno na rádiové vozy. Ty musely před vysíláním zastavit a vytáhnout vysokou anténu. Dodnes se zachoval jak Malý, tak Velký Vilík. Oba tanky jsou ke spatření v tankovém muzeu v Bovingtonu.

Článek První tanky Mark I vznikly před 107 lety. Posádky v nich čekalo peklo a první nasazení málem skončilo katastrofou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Plavidlo bylo zničeno svou vlastní posádkou

Koncem července roku 1917 plula ponorka jihozápadně přes Pas-de-Calais s cílem položit miny podél francouzského pobřeží poblíž přístavního města Boulogne-sur-Mer. Proplout úžinou však nebylo nikterak snadným úkolem, nýbrž nesmírně riskantním manévrem. Úžina totiž byla přehrazena spojeneckými zátarasy a prostor kolem ní byl přísně střežen.

Aby se ponorka vyhnula nechtěné pozornosti, musela plout co nejblíže u pobřeží. Již tak nesnadný úkol však ještě ztěžovala hustá mlha, kvůli níž posádka podmořského plavidla nedokázala správně odhadnout svou vzdálenost od pobřeží. 

The German submarine UC-61, destroyed by its own crew when aground on the French coast pic.twitter.com/V9iOiGU1sp

— Tweet Militer 🇺🇦 (@tweetmiliter) February 14, 2016

Jak se brzy ukázalo, loď plula až příliš blízko pobřeží a eventuálně najela na mělčinu. Jelikož nešlo s plavidlem hnout, posádce čítající 25 mužů nezbývalo nic jiného než vystoupit ven. Ještě předtím však námořníci ponorku zatopili. Na pobřeží pak na posádku čekaly spojenecké jednotky, které německé námořníky obratem zajaly. Následujícího dne byla ponorka preventivně vybombardována britskými letadly, následkem čehož se její trup rozlomil vedví.  

Od konce roku 2018 je německý vrak za příznivých povětrnostních podmínek poměrně dobře viditelný a od roku 2019 slouží především jako turistická atrakce, do jejíž bezprostřední blízkosti se dá dostat pouze za odlivu. Z bezpečnostních důvodů však není povoleno vstupovat dovnitř poškozeného trupu. 

Článek U francouzského pobřeží byla nalezena více než 100 let stará německá minonosná ponorka SM UC-61 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co za revolver?

Na přelomu století byl standardní osobní zbraní italské armády dvojčinný šestiranný revolver Bodeo Model 1889 neobvyklé ráže 10,35 mm. Šlo o robustní a spolehlivou zbraň, avšak byla zastaralá již při zavedení do výzbroje. Itálie proto hledala novou osobní pistoli nejen pro důstojníky, ale i pro mužstvo. Roku 1906 se zdálo, že inženýr Bethel Abiel Revelli přišel s řešením.

Jeho pistole byla moderní konstrukce připomínající vizuálně německý Luger P08. Tím ovšem podobnost končila. Zbraň, kterou měla vyrábět firma Glisenti (roku 1906 na ni koupila licenci firma Metallurgica Bresciana), fungovala na principu krátkého zpětného rázu a uzavřeného závěru. Pistole disponovala originální konstrukcí se dvěma pojistkami, a proto byla teoreticky poměrně bezpečná.

iZdroj fotografie: Uživatel Daderot / Public Domain

Původní konstrukce se vyráběla v ráži 7,65 mm se zásobníkem na osm ran. S tím se ovšem nespokojili úředníci ministerstva války. Podle nich byla její zastavovací síla malá, a tak zbraň měla být překalibrována na silnější náboj 9×19 milimetrů Parabelum. Firma Bresciana, prahnoucí po zakázkách, s požadavkem souhlasila a poměrně slušně fungující Glisenti 1906 ráže 7,65 mm byl modernizován na Pistola automatica Modello 1910 (Glisenti).

Spousta hloupých rozhodnutí

Z dosud uspokojivě fungující pistole se stala noční můra. Její mechanika nebyla na vysoce výkonný náboj stavěna a zbraň se začala zasekávat. Stala se notoricky nespolehlivou, dokonce se několikrát roztrhla i hlaveň. Italové přišli s věru originálním řešením. Zavedli nový náboj 9×19 mm Glisenti. Ten byl identický a zaměnitelný s nábojem Parabelum, „jen“ měl o třetinu nižší výkonnost. I zásobník se zmenšil na 7 nábojů.

Znamenalo to, že „výkonnější“ devítimilimetrová zbraň byla méně účinná než verze 7,65 mm. Pokud se navíc mezi náboje Glisenti „zatoulal“ výkonnější náboj Parabelum, hrozilo roztržení hlavně. Kvůli většímu náboji byly ústrojí zbraně a hlaveň ztenčeny, aby se pistole nemusela zvětšovat, a mnoho dílů se stalo nespolehlivými. To ovšem také nevedlo ke zlepšení spolehlivosti pistole.

iZdroj fotografie: Uživatel Daderot / Public Domain

Ukázalo se také, že zbraň je složitá a náročná na údržbu. Rám Glisenti byl značně namáhán a kroutil se. Mechanismus pistole se čistil odmontováním levé části pažbičky, která byla zajištěna šroubkem. Ten se někdy při delší palbě uvolnil a pistole se rozpadla. Mechanismus byl extrémně náchylný na prach a vyžadoval časté čistění a údržbu.

Důstojníci je zahazovali

Snad nejkomičtější svízel nastala s původní pažbičkou. Byla z ebonitu a s královským erbem savojské dynastie. V tomto materiálu však pažbička praskala, a tak byl ebonit nahrazen ořechovým dřevem. Ke všemu stála zbraň i nemálo peněz. Firma si všechny tyto nedostatky zbraně uvědomovala a roku 1912 přišla s vylepšeným modelem Brexia, který měl posílený rám.

Brexia nebyla o moc lepší než původní Glisenti, zbraň přijalo pouze námořnictvo. S vypuknutím velké války a vstupem Itálie do ní v roce 1915 skončila po 33 000 kusech (a 5 000 Brexií) výroba nepovedené pistole. Vzhledem k nedostatku výzbroje šli mnozí italští vojáci do boje s Glisenti v pouzdře. Při první příležitosti však zbraň letěla a nahradila ji buď povedená a moderní Beretta mod. 1915, nebo i stařičký šestiraňák Bodeo.

iZdroj fotografie: Public Domain

Oficiálně byl Glisenti vyřazen až v roce 1934. V mobilizačních skladech jich zůstalo poměrně hodně a „šťastní“ vojáci Mussoliniho armády je fasovali i během 2. světové války. Dodnes se zachovalo poměrně dost kusů této nepovedené pistole, neboť si jich mnoho během obou konfliktů odvezli američtí vojáci domů jako suvenýry. Glisenti se stala oblíbenou mezi sběrateli. Střílet se z ní pokouší však jen málokdo.

Článek Nejhorší pistole první světové války. Důstojníci ji raději zahazovali, než aby se z ní pokusili střílet se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Spolupráce Imperial War Museum s Peterem Jacksonem

Fakt, že britské Imperial War Museum oslovilo s žádostí o spolupráci právě Petera Jacksona, není žádná náhoda. Jackson vyrábí modely letadel z tohoto období a je velkým zájemcem o první světovou válku, především kvůli jeho dědečkovi, jenž bojoval u Gallipoli. Návrh zněl následovně: co se pokusit natočit film o životě vojáků na západní frontě první světové války?

iZdroj fotografie: Mike Walen / Creative Commons / CC BY

Peter Jackson se následně v Imperial War Museum „zavřel“ na několik týdnů a probíral se muzejním archivem. Ten hlavní krok však přišel potom. Jackson na malé části filmového materiálu vyzkoušel úpravy, díky kterým následně vzniklo unikátní filmové dílo, jež zatím asi nemá obdobu. V čem konkrétně tkví ona jedinečnost?

Hlavní pointou tohoto dokumentu je převedení starých archivních filmových materiálů do moderní podoby. Důvod je zřejmý, černobílé filmy točené rychlostí 13 snímků za vteřinu vypadají jako z jiného světa, jako kdyby divák sledoval prastarý film s Charlie Chaplinem, nebo by snad tyto filmy ani nebyly reálné.

Úprava filmového materiálu a finální podoba filmu

Jackson si vytkl za cíl vytvořit film, který by umožnil divákům vidět první světovou válku tak, jak ji viděli její účastníci. Z technického hlediska to znamenalo, že mágové z filmových studií museli zařídit převod ze 13 snímků za sekundu na dnes běžných a přirozených 24 snímků za sekundu, kolorování i opravy všech poškození záznamu typu škrábanců, stop po prachu apod.

Kromě zmíněného bylo nutné také zařídit, aby nebyla patrná např. odlišná zrnitost různých dohromady spojených záznamů. Především ale Jackson a jeho tým převedli záznam do 3D. Značnou část zvukové kulisy potom tvoří hlasy veteránů, s nimiž byly rozhovory v minulosti natáčeny pro BBC.

Výsledkem je neuvěřitelně silné dílo, které přináší první světovou válku až k vám domů. Nejde o hraný válečný film, budete se dívat do tváří lidí, kteří válku skutečně žili a prožívali. Technická stránka projektu je samozřejmě nesmírně zajímavá, hlavní síla filmu „Nikdy nezestárnou“ však tkví v něčem jiném.

Článek Film Petera Jacksona „Nikdy nezestárnou“ vdechl starým záběrům z první světové války život jedinečným způsobem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Simo Häyhä – 505 zabití

Finský odstřelovač, jenž bojoval za zimní války, ve které na přelomu let 1939 a 1940 Sovětský svaz napadl Finsko. Země se mu v počátečních fázích velmi úspěšně bránila a Häyhä na tom má nemalý podíl. Jeho výhodou bylo nejen střelecké umění, ale i malá postava, díky níž se dokázal snadno maskovat.

Používal bílou kombinézu, v zasněženém terénu se pohyboval na lyžích a do úst si dával sníh, aby mu nekondenzoval dech. Střílel z pušky bez optických mířidel, přesto dosáhl 505 potvrzených zabití. V březnu 1940 byl však vážně zraněn do tváře. Jeho spolubojovníci jej zachránili, dlouhé měsíce pak strávil v nemocnici.

iZdroj fotografie: Public Domain

Fjodor Matvejevič Ochlopkov – 429 zabití

Nejúspěšnější sovětský odstřelovač sloužící za druhé světové války, i když jeho proslulost zastínila jiná jména, která sovětská propaganda více prosazovala. Je o něm známo velmi málo údajů. Ví se, že Ochlopkov se rozhodl stát odstřelovačem, aby mohl pomstít smrt svého bratra.

Během bojů byl několikrát raněn, v červnu 1944 do hrudníku tak vážně, že musel do konce války zůstat v nemocnici. I tak má potvrzeno 429 zabití. Přes tyto úspěchy mu však nebyl za války udělen titul Hrdina Sovětského svazu, údajně kvůli jeho původu. Této pocty se měl dočkat až v roce 1955. Dožil se 60 let.

Francis Pegahmagabow – 378 zabití

Kanaďan indiánského původu, který se vyznamenal během bojů v první světové válce. Se svými 378 zářezy na pažbě je považován za nejlepšího odstřelovače tohoto konfliktu. Do kanadského expedičního sboru se přihlásil již v roce 1914. Ačkoli měl indiánský původ (indiáni zpočátku nebyli příliš vítáni), přijali jej.

Podle dochovaných záznamů používal Rossovu pušku, která sice byla problematická v zákopové válce, ale naopak si ji pro její přesnost oblíbili mnozí odstřelovači. Byl také mnohokrát vyznamenán. Po válce se vrátil do Kanady, kde se velmi aktivně zapojil do indiánské politiky a dalších aktivit.

Ljudmila Pavličenková – 309 zabití

Čtvrtou nejúspěšnější odstřelovačkou historie se stala žena, která sloužila v sovětské armádě během druhé světové války. Po napadení SSSR se přihlásila jako dobrovolnice v Oděse. I když chtěli, aby se stala ošetřovatelkou, zvolila si odstřelovačský kurs. Poté se vrhla do obrany Oděsy, kde zaznamenala 187 zásahů.

iZdroj fotografie: Public domain

Když město padlo, podílela se na obraně Sevastopolu. Během těchto bojů se opět velmi vyznamenala, avšak nakonec byla těžce zraněna a evakuována ponorkou. Po zotavení se již nevrátila na frontu, ale naopak byla vyslána na propagační jízdu po USA, kde se jí říkalo Lady Smrt.

Článek Skrytá smrt z rukou odstřelovače může na bojišti přijít kdykoli. Ti nejlepší dokázali zlikvidovat stovky nepřátel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tunely jako zbraň proti zákopům

První světová válka na několik let uvízla ve velikém patu, kde se obě strany konfliktu zakopaly do masivních linií zákopů a pokoušely se vzájemnými útoky tyto linie překonat. To se v drtivé většině případů nedařilo, a tak útoky následovaly protiútoky a na obou stranách umíraly tisíce vojáků. Proto vznikly pokusy, jak tento pat prolomit. Jedním z nich bylo hloubení tunelů.

iZdroj fotografie: Uživatel Wernervc / Creative Commons / CC BY-SA

Jednalo se vlastně o oživení taktiky, která se užívala již od starověku a byla populární v době mohutných hradů a opevněných měst. Známá je třeba z druhého obléhání Vídně. Spočívala v tom, že se pod opevněnou pozicí vykopal tunel. Třeba pod věžemi hradeb se rozdělával oheň pomocí dřeva, oleje a dalších hořlavin, vlivem čehož se věže sesunuly. S příchodem střelného prachu se začaly využívat i exploze. Ale existovala i obrana, spočívající v kopání protitunelů a vyhození chodeb protivníka do povětří, nebo se konaly boje muže proti muži.

Přesně tuto taktiku oživili i stratégové v první světová válce. Hloubily se tunely pod nepřátelské linie zákopů. Do nich se pak nanosilo obrovské množství výbušnin, často se jednalo o desítky tun. Pak se taková obří mina odpálila a její exploze linii zákopů i s vojáky zničila. Na toto místo se vedl útok. Samozřejmě i v tomto případě se vedly obranné boje. V liniích tak seděli vojáci s naslouchadly a zjišťovali, zda nepřítel nekope a kde.

Pod zákopy se dávaly miny

Pokud ano, začali kopat svůj tunel s cílem nastražit miny a odpálit chodby horníků svého nepřítele. Horníků záměrně, protože chodby často kopali bývalí horníci, kteří věděli, jak je zabezpečit a předejít závalům a zatopení, což byl velký problém. Tato praxe byla běžná na západní frontě. Na italské, kde proti sobě vojáci stáli v Alpách, se kopaly mnohé tunely jako skrýše a pozice. A protitunely, které je měly odpálit.

Třeba na západní frontě v červnu 1916 měli Britové odpálit 101 náloží, němečtí tuneláři celých 126. To znamenalo, že během měsíce explodovala jedna taková nálož každé tři hodiny. Vykopat tunel a naplnit ho trhavinou běžně trvalo i několik měsíců, což svědčí o intenzitě kopání. Největší zaznamenaný útok touto taktikou se odehrál 7. června 1917 v Messines. Společné odpálení 19 britských náloží bylo slyšet až v Londýně a zabilo kolem 10 tisíc německých vojáků.

iZdroj fotografie: Public domain

Ani v moderních konfliktech se však od tunelové aktivity neupustilo, i když má jinou podobu. Sítě tunelů jsou známé z konfliktu ve Vietnamu, kde je používal Vietkong jako úkryt před Američany. Ti zase měli vojáky, takzvané tunelové krysy, kteří v těchto komplexech bojovali. Tunely pod městy kopal i Islámský stát, díky čemuž se dokázal velmi úporně bránit. Systémy pod zemí jsou používány třeba Palestinci v pásmu Gazy.

Zdroj: TechInsider

Článek 10 000 obětí jedním výbuchem. Bitvy ve tmě, chladu a vlhku. Vojáci v první světové válce mezi sebou bojovali dokonce i pod zemí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Francouzské papírové atrapy

Jednoho prvoválečného dne spatřila francouzská armáda uprostřed téměř prázdného pole mrtvého koně. A co víc, mrtvola se nacházela v opravdu těsné blízkosti německých zákopů. Přesto jí však němečtí vojáci nevěnovali nikterak valnou pozornost. A proč by taky měli, vždyť mrtvých koní bylo všude na bojišti plno.

Při pohledu na nepovšimnutou mrtvolu u nepřátelských zákopů se však v hlavách francouzských vojáků zrodil opravdu originální plán. Přes noc vyrobili atrapu koně z papíru, kusů oděvu, bláta a dalších materiálů, které měli po ruce, načež mrtvého koně z pole odtáhli a nahradili ho jimi vyrobenou rekvizitou. Ze zákopů pak ke koni přitáhli telefonní kabel, zatímco do rekvizity samotné se ukryl francouzský odstřelovač.

iZdroj fotografie: Autor neznámý

Ten pak mohl podávat zprávy o případných pohybech nepřátelských jednotek. Tajná operace trvala celkem tři dny, nakonec byl však odstřelovač ukrytý uvnitř papírové atrapy odhalen. A zatímco francouzský voják prchal zpět ke svým zákopům, Němci falešnou koňskou mrtvolu zničili. Podobné maskovací taktiky však francouzská armáda využívala po celý průběh války. 

Výroba realisticky vyhlížejících papírových atrap přitom není pro Francouze nic neobvyklého. Již v zimě roku 1915 například vyrobili z papíru lidské hlavy, které vyhlížely ze zákopů. Díky hlavám mohli francouzští vojáci určit, odkud přichází palba německých odstřelovačů. Což jim dovolovalo se jednak střelbě vyhýbat, jednak nepřátelské odstřelovače efektivně lokalizovat a likvidovat.

Zdroj: TechInsider, WarHistoryOnline

Článek Francouzský odstřelovač se během první světové války ukryl ve falešné koňské mrtvole vedle německých zákopů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Facka císařskému Německu

V roce 1916 byla již dávno Velká válka v patové situaci a francouzský generální štáb trápila převaha německých těžkých kusů, které nejenže dostřelily daleko za frontu a měly velkou ničivou sílu, ale měly i dopad na morálku mužstva a národa. Proto bylo rozhodnuto uštědřit Němcům políček a vyvinout houfnici s co největší průraznou silou.

V únoru 1916 byla jeho vývojem a výrobou pověřena firma Schneider. Dělo bylo označeno jako Obusier de 520 modèle 1916, přičemž číslovka 520 označovala ráži. Mělo se jednat o největší dosud postavený kanón. Nová zbraň měla být schopná zničit veškeré opevnění nepřítele, a vrátit tak zemi galského kohouta hrdost.  

iZdroj fotografie: Opérateur Z / Creative Commons / CC BY

Vzhledem k obrovské konstrukci byl vývoj velmi složitý. V jiných případech by stačila modifikace a převrtání na větší ráži. Zde muselo být vše unikátně vyvíjeno a testováno. Jen zákluz měl mít jeden metr a bylo nutné hlaveň obestavět čtyřmi hydraulickými brzdnými válci a dvěma hydraulickými vratníky. To vše byla novinka a konstruktéři museli tento oříšek rozlousknout.

Monstrum na železnici

Nezbývalo nic jiného než ohromné dělo posadit na koleje. A že se z celého projektu skutečně stal bumbrlíček. Obusier de 520 modèle 1916 měřil 30,38 metru, jen hlaveň pak 11,9 metru. Samotné dělo vážilo 263 tun. Bylo jasné, že jeho přeprava je možná pouze přes železnici. I to však byl problém.

Nakonec byla houfnice posazena na čtyři čtyřnápravové vozy. Náměr byl od +40° do +80°. Odměr se musel provádět pohybem celé soupravy. To byla obrovská nevýhoda. Mířenou palbu na více cílů tedy šlo provádět pouze ze speciálně vybudované vlakové točny nebo ze zatáčky kolejí. Souprava měla vlastní generátor a kompresor pro výrobu stlačeného vzduchu.  

iZdroj fotografie: Public Domain

Před každým nabitím musela být hlaveň stažena do vodorovné polohy. Granát vážil buď 1 370 kilogramů a obsahoval 300 kilogramů trhaviny, nebo 1 640 kilogramů s 197 kilogramy trhaviny. Ten byl do závěru dopraven pomocí elektrického vozíku. Závěr byl opatřen šroubovým závěrem a plastickým těsněním. Otevřít ho šlo manuálně nebo automaticky pomocí stlačeného vzduchu. Odpálení bylo elektrické.

Ve špatných rukách

Celkem byla vyrobena dvě děla a jedna náhradní hlaveň. Vývoj a výroba se nesmírně táhly, a tak první dělo bylo připraveno k testům až v polovině roku 1918. Během nich se potvrdila obrovská ničivá síla systému s dostřelem 17,45 kilometru a kadencí jedné rány za šest minut. Dne 27. července 1918 však došlo ke katastrofě. Jeden náboj při odpalu na cvičišti u obce Quiberon vybuchl a houfnici zničil.

Vyšetřování neodhalilo žádnou chybu a vše prý byla jen nešťastná náhoda. Testy druhé houfnice byly obnoveny. Než však mohla být nasazena, Velká válka skončila. Jediný Obusier de 520 modèle 1916 byl uložen do skladu, kde se na něj více než 20 let prášilo. Teprve roku 1940 si na něj francouzská armáda vzpomněla a přesunula ho do továrny Schneider k celkové rekonstrukci. Pro Francii však bylo pozdě.

iZdroj fotografie: Opérateur Z / Creative Commons / CC BY

V továrně ji ukořistili v červenci 1940 němečtí vojáci. Třetí říše měla pro megalomanská děla slabost, a tak houfnici jako 52 cm Haubitze (E) 871(f) zařadila do řad dělostřelectva a stala se součástí Eisenbahn-Artillerie-Batterie 686. S tou byla houfnice od 21. listopadu 1941 nasazena při obléhání Leningradu. Historie se však opakovala a 5. ledna 1942 v hlavni děla vybuchl náboj. Trosky největšího děla 1. světové války našli v roce 1943 vojáci Rudé armády během operace Jiskra. 

Zdroj: Vladimír Kupka, Děla a pevnosti 1867–1918, Praha, 2015.

Článek Nejtěžší dělo první světové války skončilo neslavně. Nebyla to Tlustá Berta, ale její dohodová sokyně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Útok přežila celá ruská rota

Rusové podlý chemický útok očekávali, neboť se k nim dostala informace, že do německého tábora dorazily vozy s ochrannými maskami. Dokonce se noc před osudovým útokem snažili na nadcházející nebezpečí náležitě připravit, jenže neměli po ruce žádné ochranné prostředky, a tak jim nezbývalo nic jiného, než si z natrhaného oblečení vyrobit ochranné roušky a pomodlit se.

iZdroj fotografie: Uživatel Kimi / Creative Commons / CC BY-SA

Útok nastal za úsvitu. Naneštěstí pro Rusy přišel s prvními paprsky i příznivý vítr, vanoucí směrem k pevnosti. Němečtí vojáci, netrpělivě vyčkávající v zákopech, povětrnostních podmínek obratně využili. Nasadili ochranné masky a jedním otočením vratkého kohoutku vypustili do bojem zpustošené krajiny smrtelný plyn. Nazelenalý mrak se díky větru rychle šířil. Netrvalo dlouho a bojiště zcela zahltil.  

Na pokyn polního maršála Paula von Hindenburga se němečtí vojáci, jen těžko odolávající opojnému pocitu vítězství, vydali směrem k ruským zákopům. I když měl být plynový útok pro ruské vojáky naprosto likvidační a nikdo nepředpokládal, že by ho někdo přežil, postupovali Němci velmi obezřetně. K první linii se blížili v pravidelných rozestupech, připraveni na případný boj.

Němečtí vojáci byli nuceni ustoupit

Napětí však brzy opadlo, tedy alespoň na malou chvíli. Po překročení první i druhé linie se Němci ocitli v obležení mrtvých těl, přičemž sem tam padali z nebe i pošlí ptáci. Kromě mrtvol na ně však čekal ještě někdo další. Pohled na téměř 60 ruských vojáků ze Zemljanského pluku, kteří byli více než naživu, uvrhl Němce do němoty.  

Pod vedením poručíka Kotlinského se přiotrávení muži s nazelenalou pokožkou vrhli na německé útočníky, kteří se z šokujícího a zároveň děsivého pohledu na přeživší vojáky vzpamatovávali jen velmi těžko. Není se čemu divit, v polských bažinách se totiž rýsovala opravdu děsivá scéna. Vojáci Zemljanského pluku chemický útok sice přežili, ovšem z uší i nosu jim tekla krev, oči měli vypoulené a při prudších pohybech vykašlávali kusy sliznic, jež barvily bílé šátky na jejich tvářích do sytě rudé barvy.

Přesto však postupovali stále vpřed a německé vojáky postupně likvidovali. Netrvalo dlouho a prvotní překvapení Němců se změnilo v naprosté zděšení. Vojáci začali ustupovat tak rychle a neobratně, že zakopávali jeden o druhého. Rusové si na své konto připsali opravdu pozoruhodné vítězství. Děsivá událost se do historie první světové války zapsala jako „útok mrtvých mužů“. 

Zdroj: TechInsider

Článek Útok „mrtvých mužů“: Jak ruské zombie pobily Němce v legendární prvoválečné pevnosti Osowiec se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Lokomotiva byla uprostřed

Za první světové války a občanské války byly vlaky různého typu. Typický vlak měl obrněnou lokomotivu, která měla pancíř silný 10 až 20 milimetrů. Obvykle bývala umístěna uprostřed obrněného vlaku. Pak zde byly pancéřové plošiny s děly a kulomety. V Česku asi nejznámějším obrněným vlakem té doby v Rusku je souprava československých legionářů Orlík. Ta měla jedno dělo a zhruba 11 kulometů, i když výzbroj se často měnila.

Se vznikem Sovětského svazu, který byl v dopravě odkázán na železniční přepravu, zažily renesanci i obrněné vlaky. Většinou byly poháněny obrněnými lokomotivami z 20. let, jež dokázaly pohybovat soupravou těžkou až 700 tun. Vlak se pak skládal s pancéřových plošin s různým typem výzbroje, protiletadlových plošin a řídících plošin. Kromě toho měl k sobě připojeny vagóny se zásobami, mužstvem a dalšími potřebnými věci. V boji ale byla tato část odpojena a většinou tažena jinou lokomotivou mimo oblast střetu.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Pancéřová plošina byla hlavní zbraňovou platformou. Používala se na ní různá děla, nejčastěji ráže 76 milimetrů, ale i 107 milimetrů. Na začátku druhé světové války byla typickou plošinou PL-37 s pancířem o síle 20 milimetrů, dvěma děly ráže 76 milimetrů a několika kulomety. Vezla zásobu 560 dělostřeleckých granátů a 28 500 nábojů do kulometu. Měla parní topení, vnitřní osvětlení a komunikaci.

Užitečné byly tankové věže

Později byly vyvinuty plošiny PL-43. Na ně byly osazeny věže z tanku T-34. Ty měly velkou palebnou sílu a dobrou přesnost. Protiletadlové plošiny se během války ukázaly jako velká nutnost kvůli silnému německému letectvu. Byly většinou na začátku a na konci soupravy. Vyzbrojeny byly hlavně děly 25 a 37 milimetrů a kulomety ráže 12,7 milimetru. Třeba plošina PVO-04 měla dvě děla ráže 37 milimetrů a pancéřovaný podvozek, což ji činilo velmi odolnou. Existovaly i speciálně vyzbrojené vagóny, například s raketomety kaťuša.

Sovětské obrněné vlaky měly dosáhnout řady úspěchů. Na začátku války jich bylo 78, z toho 23 patřilo pod NKVD. Podle oficiálních údajů jejich posádky vyřadily 370 tanků, 344 děl a minometů, 840 kulometů, 712 automobilů a 160 motocyklů. Protiletadlová palba pak měla z oblohy sundat 115 strojů. Na svém kontě mají také dva nepřátelské obrněné vlaky, protože nacistické Německo a jeho spojenci této zbraně také využívaly.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Ilja Murovec proti Adolfu Hitlerovi

Nejznámější bitvou obrněných vlaků je asi střet u města Kovel ve Volyňské oblasti dnešní Ukrajiny. Zde Sověty trápila dělostřelecká baterie, ale několik dní jim trvalo, než poznali, že jde o střelbu německého obrněného vlaku. Poslali proti němu sovětský obrněný vlak jménem Ilja Muromec. Soupravy se střetly 4. června 1944 ráno. Té sovětské se podařilo zasáhnout německý vlak přesněji a zničit ho. Sověti tvrdí, že německý vlak se měl jmenovat Adolf Hitler.

Slavný je i osud vlaku s přezdívkou Zelený duch, který se podílel na obraně Sevastopolu. Zhruba půl roku podnikal rychlé výpady proti Němcům, zasypal je střelbou a zmizel v tunelech kolem přístavu. Celkem takových přepadů uskutečnil 140. Němci na něj dlouho pořádali hon, a to jak letadly, tak dělostřelectvem. Ovšem 26. června 1942 se pod přívalem pum sesunul tunel, do něhož vjel. Druhá světová válka ukázala, že obrněné vlaky jsou zastaralé, a pomalu vymizely. I když Rusko improvizované obrněné soupravy dnes používá i při válce s Ukrajinou.

Jak velký vliv na bitvy mohl mít za druhé světové války obrněný vlak?

Zdroj: TechInsider

Článek Takto vypadaly ruské a sovětské obrněné vlaky za občanské a světové války. Dodnes lidem nahánějí hrůzu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Noví váleční hrdinové, nové mediální hvězdy

Zvláště z pilotů stíhacích letadel se díky válečné propagandě na všech stranách konfliktu stali brzy obdivované mediální hvězdy. Za Německo se takto „proslavili“ Rudý baron Richthoffen, Goering a Udet, ve Francii letci Fonck a Guynemer, Britové měli svého Balla a Coninghama a dá se k nim počítat i Kanaďan Bishop, skvělými stíhači s více než pěti sestřely byli Američan Rickenbaker, Belgičan Coppens a Ital Barraca.

iZdroj fotografie: Se svolením Ivo Pujmana

Za Rakousko-Uhersko můžeme vyjmenovat například Brumowskiho, Arigiho, Jindru či Kostrbu atd. Všechny tyto letce svého času znali obyvatelé jednotlivých říší díky médiím docela dobře. A ani po válce se na ně nezapomnělo. A přece jedna velká skupina podobně zdatných pilotů z Velké války byla téměř zcela zapomenuta a dnes o nich vědí jen specializovaní historici. Jde o stíhací letecká esa carského Ruska.

Jak to bylo tehdy v Rusku?

Stíhací letci carského Ruska létali téměř vždy na poněkud zastaralejších strojích, ale v pilotní zdatnosti si mnozí se svými kolegy v ostatních zemích nezadali. Zato jejich osudy i kvůli bolševické revoluci v roce 1917 byly velice složité a rozhodně stojí za pozornost. Připomeňme si několik z nich. Jedno jméno je přece jen i dnes poněkud známější. Petr Nestěrov se narodil 15. února 1887 ve městě Nižnij Novgorod. Byl dělostřelcem, ale na přelomu století ho zaujalo letectví.

Držitel několika ruských národních leteckých rekordů se pak proslavil prvním provedením přemetu, jednoho ze základních prvků letecké akrobacie, dne 9. září 1913. Traduje se historka, že vzápětí obdržel důtku od nadřízených, neboť letěl na erárním letadle Morane a to se údajně carským oficírům nelíbilo, prý hazarduje s carovým majetkem… Nestěrov experimentoval i s nočním létáním a dálkovými lety. Při okružním letu dlouhém 320 km pořídil z pilotní kabiny i první filmový záznam na světě.

iZdroj fotografie: Se svolením Ivo Pujmana

Jako jednoho z mála carských pilotů ho ctili i v sovětské éře. V místech jeho působení ho připomínají pamětní desky, ulice i památníky. Něstěrov byl za války prvním velitelem 11. leteckého oddílu carského letectva v Kyjevě, kde byl tento oddíl zformován v lednu 1913. Od počátku bojů od roku 1914 stále přemýšlel, jak zabránit protivníkovým letadlům v létání nad ruskými pozicemi. Vymýšlel i bizarní možnosti, například za letu chtěl spustit kotvu na dlouhém laně, zachytit s ní u nepřátelského letadla křídlo a utrhnout ho.

Nebo pomocí na trupu upevněné zubaté kosy cizí letadlo taranem rozpárat a zničit. O něm přemýšlel i před válkou. „Nepřestávám uvažovat o tom, jak využít rychlost a manévrovatelnost letounu k ničení nepřátelských strojů s pomocí taranu. Například nárazem podvozku mého letounu na protivníkův aparát,“ prohlásil na banketu po jednom ze svých dálkových letů. Jeho logická žádost o povolení vyzbrojit své letadlo kulometem byla zamítnuta plk. Bonč-Brujevičem – pro formální nedostatky žádosti.

Petr Nestěrov a jeho taran

A tak 8. září 1914 (podle starého kalendáře 26. srpna 1914) stále ještě neměl jak ničit protivníkovy letouny. Podle svědectví svých přátel z toho byl velmi frustrovaný, protože bral až příliš doslova rozkaz, který jeho oddílu přikazoval „zabránit protivníkově průzkumným letadlům v činnosti za každou cenu“. A když ten den startoval proti rakousko-uherskému průzkumnému letounu, jenž v jeho rajónu nerušeně prováděl vzdušný průzkum, byl rozhodnut splnit tento rozkaz opravdu „za každou cenu“.

Nestěrov na svém lehkém jednoplošném Moranu G rychle nabral výšku a svého protivníka dostihl ve 12:05 severozápadně od vesničky Lipina. Nacházel se ve výšce asi 3 600 metrů, přes dva kilometry nad letícím strojem protivníka. Posádka rakousko-uherského letounu, český pilot František Malina a pozorovatel Friedrich Rosenthal, se o změnu trasy ani nepokusila. Logicky předpokládala, že ruský pronásledovatel není ozbrojen. Nestěrov ale nalétl na nepřítele ve střemhlavém letu v kolizním kursu.

iZdroj fotografie: Se svolením Ivo Pujmana

Asi chtěl udeřit svým podvozkem do horního křídla protivníka, po čemž by se „rakušák“ musel neodvratně zřítit. Manévr ale Nestěrovovi nevyšel. Velmi pravděpodobně český pilot Malina přidal na poslední chvíli plyn a začal prudce klesat, aby zabránil střetu. Neštěrov pak nenarazil do Malinova letounu podvozkem, ale motorem. Ten se při nárazu vylomil z lože a zmrzačený a neovladatelný Morane šel spolu s rakousko-uherským letounem k zemi. Nestěrova stihl stejný osud jako jeho oběti Malinu a Rosenthala. Byl to první historicky zdokumentovaný vzdušný taran na světě.

První ruské letecké eso V. M. Tkačov

Vezmeme-li uznávané měřítko pro přidělení titulu letecké eso, totiž pět a více sestřelených protivníkových letadel ve vzduchu, Nestěrov vlastně nebyl stíhacím esem. Podle této mezinárodně uznávané definice byl prvním ruským leteckým esem Nestěrův přítel a kolega Vjačeslav Matvějeviš Tkačov. Narodil se v roce 1885 v kozácké rodině a s Nestěrovem se znal již z vojenské kadetky. Od počátku války s ním sloužil ve stejném leteckém oddílu. Po smrti Nestěrova, kterou dokonce vyšetřoval, se rozhodl neriskovat.

iZdroj fotografie: Se svolením Ivo Pujmana

Začal létat s pistolí Nagant a s ní se mu podařilo již v prosinci 1914 sestřelit své první rakouské letadlo, „poštovní“ Albatros, který zásoboval obleženou pevnost Přemyšl. V následujících dvou letech dokázal sestřelit další nepřátelská letadla, takže splnil podmínku pěti sestřelů. Je proto považován za první ruské carské letecké eso, za což mimo jiné obdržel nejvyšší carské vyznamenání, Svjatogeorgijevský řád, což byla ruská obdoba tzv. „Modrého Maxe“ neboli vyznamenání Pour le Merité.

Tkačov však nebyl jen stíhač, ale létal i na průzkum. Už v srpnu 1914 byl poprvé sestřelen, ale podařilo se mu doklouzat s poškozeným letounem na ruskou stranu. Před postupujícími vojsky Rakouska-Uherska dokonce stačil letoun rozebrat a naložit na vůz. Těsně před nosem prvním rakouským postupujícím vojákům si své letadlo odvezl do ruského zázemí k opravě. Tkačov byl velmi uznávanou leteckou osobností a když v roce 1917 sepsal manuál o taktice vzdušného boje, stal se tento manuál doslova biblí ruských pilotů v té době.

Konec života pod dohledem NKVD

Po rozkladu carské armády se vrátil na rodnou Kubáň, kde se stal členem partyzánského oddílu bojujícího proti bolševikům. Ještě týž rok byl hlavní osobností, která pomáhala zformovat 1. kubáňský letecký oddíl, jenž od května 1919 bojoval na straně Kavkazské dobrovolnické armády generála Wrangela. V roce 1920 byl již jmenován velitelem všech jihoruských leteckých oddílů a obdržel mimo jiné britské vyznamenání DSO. Po porážce bělogvardějců emigroval do Jugoslávie.

Stále se angažoval v exilovém hnutí a v roce 1927 se stal prvním a jediným generálem ruského exilového letectva. Ještě před válkou přednášel v Jugoslávii taktiku letectva a varoval před bratříčkováním s Hitlerem. Nestačil však ze země uniknout a neodešel z Jugoslávie ani ve chvíli, kdy ji „osvobodila“ Rudá armáda. Stálo ho to zatčení oddílem Směrš, věznění v Lubjance a dne 4. srpna 1945 odsouzení na deset let podle paragrafu 58 (sympatizování se světovou buržoasií, terorismus a účast v protisovětských organizacích).

iZdroj fotografie: Se svolením Ivo Pujmana

Skončil v gulagu Siblag, potom v Ozerlagu a Lagernij. Jeho ženě se v Jugoslávii podařilo na poslední chvíli před NKVD uniknout a dožila ve Francii, aniž by o svém muži dostala jakoukoli zprávu. Tkačov ale lágry přežil, a tak se po deseti letech vrátil „na svobodu“. Byl ale pod dozorem NKVD, musel se pravidelně hlásit a nesměl pobývat ve velkých městech. Stal se knihařem v družstvu invalidů v Krasnodaru a tam také 25. března 1965 zemřel. Jeho memoáry vyšly až po rozpadu SSSR, ale bohužel jsou poznamenané velkými zásahy ruské cenzury.

Největší ruské letecké eso Velké války A. A. Kazakov

Největším leteckým ruským esem se za Velké války stal Alexander Alexandrovič Kazakov, často uváděný i jako Kozakov. Narodil se v roce 1889 v aristokratické rodině v chersonské gubernii. V roce 1906 dokončil voroněžskou kadetku a po ukončení jezdeckého učiliště v roce 1907 se z něho stal hulán. V roce 1908 se stal čestným velitelem 12. hulánského bělgorodského pluku a držitelem stříbrné medaile císaře Františka Josefa I. Rozvoj moderní vojenské techniky ale přivábil mladého poručíka k letectvu.

V lednu 1914 zahájil letecký výcvik v důstojnickém vzduchoplaveckém učilišti, později slavné Gatčinské letecké vojenské škole. Absolvoval s vyznamenáním. Zažádal o přesun na frontu, ale musel počkat, až pro něj vyrobí nějaké letadlo. Nebyl sám, mnoho nově vycvičených ruských letců tehdy čekalo doslova u vrat ruských leteckých továren, aby dostali to „své“ letadlo co nejdříve a mohli odletět na frontu. Kazakov se dočkal svého letadla Morane G (výr. č. 316) až koncem listopadu 1914 v továrně Duks v Moskvě.

Když chtěl podle rozkazu přeletět ke 4. sborovému oddílu do Varšavy, hned po startu mu začal hořet motor. Nouzové přistání zvládl, letadlo dokonce zachránil, ale opravy a nový motor ho o další skoro půlrok zdržely. Podle doložených údajů sestřelil do roku 1917 celkem 17 nepřátelských letadel a dalších 15 pravděpodobně. Jeho první „sestřel“ ho však nestál jedinou kulku. Toho dne 18. března 1915 bombardoval nepřátelský Albatros ruské letiště u obce Guzov, především postavení upoutaného pozorovacího ruského balónu.

Svrhl celkem tři pumy a spokojeně se vracel domů. Kazakov na něj vzápětí zaútočil zezadu z převýšení a bez ohledu na palbu rakouského pozorovatele z kulometu se doslova přehnal přes austrijácké letadlo. Svým podvozkem mu přitom rozpáral potah horního křídla a silně poškodil nosníky. Křídla se zbortila a letoun se zřítil. Kazakov pak dokázal s poškozeným strojem a se zastaveným motorem doklouzat ke svým. Byl to první taran na světě, který jeho pilot přežil.

Nepřítel bolševiků, zmizel před očima ČEKY

Kazakov se ukázal být i schopným důstojníkem, takže se brzy stal velitelem 1. letecké skupiny carského letectva. Ta byla proslulá svou ozdobou směrových kormidel, kde kralovaly lebka se zkříženými hnáty na černém podkladu. Mělo jít o symbol ostatků Ježíše Krista ukrytých pod Kristovým křížem na Golgotě, nikoliv pirátskóu symboliku. Teprve v roce 1917 dostala jeho jednotka modernější výzbroj, především Nieuporty Ni-10, Ni-11 Bébé, Ni-17 a SPADy-VII z ruské licenční výroby.

Kvalita výroby však šla rapidně dolů a výkony těchto strojů nebyly nic moc. Kazakov naposledy letěl 20. listopadu 1917, ale už v počátkem prosince 1917 ho „zbavili funkce“ soudruzi z bolševického revolučního výboru. Ale 12. prosince ho zase do funkce dosadili vojáci 19. leteckého oddílu. Ještě v červnu 1918 se soudruzi pokusili Kazakova zlanařit do řad Dělnicko-rolnického rudého letectva, ale on po krátkém intermezzu v komisi pro otázky stíhacího letectva pochopil, že tudy cesta pro něj nevede.

Vmetl soudruhům do očí: „Ta Vaše sebranka nebude mít nikdy nic společného s vojenskou fundovaností…“ a před nosem ČEKY zmizel do Murmaňska. Přihlásil se do služeb Britů, do nově zformovaného Slovansko-britského leteckého oddílu. Létal s letadly Sopwith Strutter, Sopwith Camel a Sopwith Snipe. Jeho posledním sestřelem byl létající člun Grigorovič M-9 v barvách bolševiků. Pak ale nešťastně zahynul při havárii svého Sopwith Snipe dne 21. července 1919 u obce Berezňjaky asi 300 km jižně od Archangelska.

…a ti další, Jančenko se zřítil s letadlem ve 30. letech

Ve zmatcích občanské války nenávratně zmizelo mnoho dokumentů a dokladů o činnosti ruských carských letců za Velké války, i když bezedné ruské archivy dokážou ještě i dnes v tomto směru překvapit. Přesto se odborníci často jen dohadují, kdo byl po Kazakovovi další v pořadí úspěšných stíhacích es Ruska. Často se zmiňuje Jevgraf Nikolajevič Kruteň (údajně 17 sestřelů) a Pavel Argejev (také 17 sestřelů). Dalším mohl být Vasilij Pavlovič Jančenko se 16 sestřely nepřátelských letounů či Alexandr Nikolajevič Severskij se 13 vítězstvími.

Ivanu Vasiljeviči Smirnovovi přiznávají až 12 sestřelů, Sergijevskému 11, Tomsonovi a Orlovovi po deseti. Je zajímavé, že někteří z ruských es létali také na frontě ve Francii (Argejev – 5 potvrzených sestřelů na západní frontě, Orlov dva potvrzené sestřely tamtéž). Několik osob z tohoto stručného výčtu je velmi zajímavých. Například Vasilij Jančenko, rodák se Sibiře, létající také v Ruské dobrovolnické armádě za Občanské války.

iZdroj fotografie: Se svolením Ivo Pujmana

Absolvoval praxi i ve Francii na západní frontě a obdržel řadu vyznamenání. Nakonec skončil v americkém exilu, kde pracoval ve společnosti Igora Sikorského. Nebo Pavel Argejev, rodák z Jalty. Absolvoval pěší Oděské junkerské vojenské učiliště. Jako důstojník odmítl potrestat obyčejného vojáka, byl pak sám postaven před vojenský soud a odsouzen k trestné strážní službě.

Poté opustil Rusko a uchýlil se do Francie, kde jako Paul d´Argeef bojoval jako pěšák ve francouzské armádě. Po bitvě na Marně, kde byl několikrát raněn, přestoupil k letectvu. V říjnu 1915 získal pilotní diplom. Pak bojoval u 48. průzkumné eskadrily. Ale ještě v roce 1916 se vrátil do Ruska a nastoupil k 19. leteckému sborovému oddílu 1. letecké skupiny jihozápadního frontu.

Byl to solitér, který uznával jen taktiku osamělého lovce. Často proto bojoval s přesilou, je doloženo, že i s osmi letouny nepřítele najednou. Po bolševickém puči se vrátil do Francie a tam na SPADu bojoval až do konce války. Pak se z něj stal dopravní pilot u společnosti CIDNA, létající i přes mladé Československo. To mu bylo 30. října 1922 osudné, ve velké mlze nad Čechami se blízko polské hranice zřítil.

Alexandr Prokofjev-Sverskij, další odpůrce bolševiků

Velmi zajímavou osobností byl i Alexander Prokofjev – Severskij z gruzínského Tbilisi. Otec byl slavným režisérem a operetním zpěvákem, syn se přihlásil do letecké námořní školy v Sevastopolu, kde složil pilotní zkoušky v červenci 1915. Bojoval jen čtyři dny, když při nehodě přišel o nohu. V roce 1916 ale dosáhl toho, že mu byla licence pilota obnovena, a on začal znovu létat, byť s protézou.

Nejdříve na létajících lodích Grogorovič M-9, později na stíhačkách Nieuport. V září 1917 dostal nabídku stát se asistentem leteckého přidělence carského Ruska v USA, ale odmítl ji a dál bojoval na frontě. Ale za měsíc po střetu s bolševickou realitou přeci jen do USA zamířil, a to přes Sibiř. Po cestě ale vlak, ve kterém jel, zastavili další „bolševici“, a začali cestující vlaku popravovat.

Severskij tomu ušel čirou náhodou, když si jeden z bolševických vojáků všiml jeho protézy, a podle toho ho poznal jako důstojníka, který ho v bojích na Baltu kdysi zachránil. Severskij mohl pokračovat do USA. Tam se stačil oženit a založit leteckou firmu Severski. Podílel se třeba na vývoji stíhačky P-35, přímého předchůdce legendárního Thunderboltu P-47.

Ivan Smirnov létal i za druhé světové války

Za zmínku stojí i letec Ivan Smirnov, který po těžkém zranění v boji v prosinci 1914 směl v armádě zůstat jen v případě, že se dá k letectvu, k tomu úžasně klidnému a sedavému zaměstnání. Od počátku roku 1915 byl žákem petrohradské a následně moskevské pilotní školy. V září 1916 zahájil bojové lety a 20. prosince již sestřelil prvního protivníka. Když začali bolševici vymýšlet, jak zúčtují s proradnými carskými důstojníky, 14. prosince 1917 odešel do zahraničí a dostal se až do Anglie.

Chvíli byl asistent vojenského atašé ruské exilové vlády v Paříži, pak pracoval jako pilot ve firmě Handley Page a nakonec se z něj stal dopravní pilot společnosti KLM. Po vypuknutí druhé světové války přešel i s letadly KLM do služeb armádního leteckého sboru Nizozemské východní Indie. V březnu 1942 dobrodružně evakuoval svou DC-3 z Jávy před nosem Japoncům pár „významných“ cestujících, doprovázejících zvláštní náklad – bedny plné diamantů v hodnotě přes 300 000 liber.

Co bylo v ostatních zapečetěných kontejnerech, které mu také do letadla na poslední chvíli přihodili, to se nikdy nedozvěděl. Po startu si ho vzaly na mušku tři Zera a snažily se ho sestřelit. Smirnov dokázal, že i naložená Dakota umí prvky vysoké pilotáže, a s rozstřílenou, ale letuschopnou Dakotou nakonec dokázal Zerům uniknout a doletět až do Austrálie, kde, byť zraněný, přistál na břicho, aniž by se nákladu i lidem uvnitř cokoli stalo.

Lze připomenout i řadu dalších letců carského Ruska, třeba eso českého původu Grigorie Suka a řadu dalších. Nechme si je ale na příště.

Jaká další ruská letecká esa znáte?

Zdroj: autorský komentář Ivo Pujmana, RussiaBeyond

Článek Zapomenutá ruská letecká esa Velké války. Všichni, kteří přežili, byli proti nastupujícímu bolševickému režimu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tajná organizace Černá ruka

Území Bosny a Hercegoviny v té době ještě nebylo zcela součástí Rakousko-uherské říše, která se snažila získat nad těmito nezávislými zeměmi nadvládu. Srbsko pojalo podezření, že se Rakousko-Uhersko plánuje stát dominantní mocností na celém Balkánském poloostrově a přebije ambice tamních zemí. Hnutí Černé ruky chtělo zabránit rozpínání říše do blízkosti srbských hranic přímou konfrontací.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Černá ruka byla tajná vojenská organizace, již založili v roce 1901 důstojníci Armády Srbského království. Jednalo se o extremistické hnutí, které se neštítilo atentátů, aby dosáhlo svých cílů. Dá se říci, že sami sebe viděli stoupenci hnutí jako Davida bojujícího proti mocnému Goliáši v podobě Rakousko-Uherska, což je možná absurdní přirovnání, ale v této situaci to pěkně sedí.

Návštěva arcivévody Františka Ferdinanda

V červnu roku 1914 navštívil Sarajevo rakouský arcivévoda František Ferdinand se svou ženou. Oficiálním důvodem jeho příjezdu byla kontrola císařských ozbrojených jednotek anektovaných Rakousko-Uherskem v roce 1908. Anexe vzbudila v Srbsku vlnu nepokojů. Existuje ovšem mnoho spekulací, že pár přijel pouze strávit volný čas v cizí zemi. Proč by si ovšem manželé vybrali území, kde je místní obyvatelé neměli zrovna v lásce, není jasné.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

František Ferdinand a jeho manželka Žofie byli během své oficiální návštěvy v Sarajevu zastřeleni mladým nacionalistou Gavrilo Principem, který měl podle všeho vazby na hnutí Černé ruky. Po několika malých přehmatech byl teprve devatenáctiletý Gavrilo schopen rakouský pár konečně z bezprostřední blízkosti zastřelit.

Plány arcivévody se Srbům nelíbily

Arcivévoda František Ferdinand měl v úmyslu federalizovat RU a nabídnout Chorvatům, Čechům a Maďarům větší nezávislost. V tomto federalizačním procesu se měla Bosna stát součástí Chorvatska, stejně jako tomu bylo od 8. do 12. století. To se samozřejmě nelíbilo Srbům, kteří chtěli přírodní bohatství Bosny pro sebe.

iZdroj fotografie: Walter Tausch / Creative Commons / CC BY-SA

Mírové řešení plánované arcivévodou Františkem Ferdinandem stálo v cestě srbským ambicím, proto srbská vláda počítala s atentátem, případně i s válkou. Domněnky, že Srbsko nejednalo v atentátu samo a nešlo pouze o vzpouru skupinky mladých nacionalistů, ale o politický plán, se nepřímo potvrdily v roce 1914, kdy se na stranu Srbska postavilo Rusko, a také po roce 1918, v tu dobu přírodní bohatství v Bosně zabraly Britské a Francouzské společnosti.

Srbská vláda, která byla z atentátu obratem obviněna, odmítla poskytnout Rakousko-Uhersku prostor k prošetření události a vydat své vlastní občany. Tehdy se do konfliktu zapojilo Německo, vyjádřilo podporu Rakousko-Uhersku a poskytlo vojenskou oporu k invazi do Srbska. Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku a křehký mír mezi evropskými velmocemi se zhroutil, což uvrhlo svět do jednoho z nejničivějších konfliktů vůbec.   

První světová válka

Většina historiků se shodne na tom, že spouštěčem první světové války bylo právě zabití Františka Ferdinanda. Jeho smrt však nebyla důvodem k válce. Samotný František za svůj život zabránil hned několika konfliktům na Balkánském poloostrově, které mohly dost dobře vést k celoevropským válkám. V Rakousko-Uhersku nepatřil k nejoblíbenějším postavám, naopak jím většina lidí v říši pohrdala.

Jeho smrt však poskytla vrchním představitelům Německa a Rakousko-Uherska skvělý motiv k rozpoutání války, a tak se také stalo. Evropa byla v roce 1914 velmi nestabilní a válce nešlo zabránit. Zabití Františka bylo pouhou jiskrou, která katapultovala evropské mocnosti do války, k níž by došlo, i kdyby nebyl zavražděn. Důvody totiž existovaly, stačilo by jen najít jiný spouštěč.  

iZdroj fotografie: Imperial War Museums / Public Domain

První světová válka neboli Velká válka začala v roce 1914 a trvala až do roku 1918. Na jedné straně stály Ústřední mocnosti, mezi které patřilo Německo, Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Osmanská říše, na druhé straně mocnosti Dohody – Velká Británie, Francie, Rusko, Itálie, Rumunsko, Japonsko a Spojené státy.

Díky novým vojenským technologiím, které nebyly doposud ve válce využity, se stal svět svědkem nebývalé míry krveprolití a ničení. Vítěznou stranou byly mocnosti Dohody, avšak brutální konflikt si vyžádal více než 16 milionů životů z řad vojáků i civilistů a zanechal svět s hlubokými jizvami.  

Znáte hlavní důvody, které vedly k první světové válce?

Zdroj: Historyofyesterday, Grafhamgrangeschool, Karl T. Hjembo. Sarajevo 1914

Článek Proč Gavrilo Princip zavraždil Františka Ferdinanda a uvrhl tím evropské mocnosti do první světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tank, který měl překonat i široké zákopy

Prvními francouzskými tanky byly tak trochu improvizovaně vyvinuté Schneider CA1 a Saint-Chamond, ale ty zdaleka nedosahovaly kvality britských strojů. Protože kromě lehkého a úspěšného Renaultu FT chtěla Francie i něco většího, nakonec v roce 1916 vznikl projekt tanku FCM 1A. Měl být silně vyzbrojen, lépe pancéřován a měl mít schopnost zdolat i čtyřmetrové příkopy, aby se dokázal snadno pohybovat ve členitém terénu bojiště 1. světové války.

První pokusné pásové podvozky pro uvažovaný těžký francouzský tank byly vlastně testovací platformou, na které měla být vyzkoušena koncepce. Na základě jejich zkoušek byl pak nový těžký tank FMC navržen. V roce 1917 měla být zahájena stavba jeho prototypu. Celková objednávka zněla na 300 strojů. Tank měl mít pancíř odolávající německým dělům ráže 77 mm. Ale jeho další vývoj a výroba byly zoufale pomalé.

iZdroj fotografie: Uživatel my late grandfather / Creative Commons / CC BY-SA

Závody FMC v La Seyne u Toulonu nejdříve postavily maketu ze dřeva, označovanou 1A. Nastaly hádky nad systémem pohonu, nakonec zvítězil převod elektrický. Vlastní stavbu prvního prototypu prováděly závody FMC, jako by stavěly bitevní loď. Začalo se tím, že na podpěry bylo položeno zkompletované pancéřové dno tanku, pak se přinýtovávaly boky a čela z dalších pancéřových plechů.

Následně se začal vybavovat vnitřní prostor budoucího tanku motory, instalovat podvozek atd. Podle dnes uznávaných informací byl pancíř na předním čele nakonec silný 45 mm, na dělové věži 35 mm a na bocích 25 mm. Podvozek tvořila malá kola krytá lehkým pancířem, která nesla dva pásy ovinující celou korbu tanku. Pohon pásů zajišťovalo zadní elektricky poháněné ozubené kolo na každém boku.

První prototyp, motorizace a výzbroj

První prototyp nebyl hotov ani 21. února 1918, tedy v termínu, který francouzská generalita dávala firmě FMC jako konečný po celé řadě odkladů. Zklamané velení se obrátilo na Británii a na USA a objednalo raději jimi vyvíjený těžký tank Mk.VIII. Ale ani ten do konce války nebyl připraven k výrobě. Prototyp se nakonec objevil až po skončení 1. světové války a dostal jméno FCM Char 2C, nebo také Char 2C „Alzac“. Jednalo se o opravdové monstrum, které bylo 10,27 metrů dlouhé, tři metry široké a 4,1 metrů vysoké.

Vážilo 69 tun, což je hmotnost, kterou překonal až Tiger II za 2. světové války. Pohon tohoto supertanku tvořily dva motory Mercedes 200(!) o výkonu 184 kW (250 k. s.) s vlastním výfukovým potrubím každý, které poháněly elektrické generátory a teprve z nich byly napájeny elektrické motory samotného podvozku tanku. V tělese tanku byl ještě jeden spalovací motor, a to čtyřválec Ballot, jenž poháněl systém větráků k odvětrávání vnitřních prostor tanku při boji.

Při použití všech zbraní byl totiž vnitřek tanku velmi rychle zamořen zplodinami střelby a posádce reálně hrozilo, že se udusí. V přední otočné věži tanku s odměrem 260° byl umístěn kanón ráže 75 mm. Tuto ofenzivní výzbroj prosadil generál Estienne ještě v roce 1917, původní projekt s ní nepočítal. V zadní věžičce byl kulomet. Na obou věžích byla velitelská pozorovací věžička se stroboskopem, ty se v případě přesunu tanku vlakem musely demontovat, protože by vlak s tanky neprojel ve francouzských tunelech.

A to přitom byly tanky neseny nízko nad kolejemi dvěma speciálními podvozky držícími jen příď a záď tanku. V přídi byl další kulomet a dva kulomety byly vpředu vedle vchodových dvířek na boku korby. Pro všechny čtyři kulomety bylo k dispozici celkem 10 000 kulometných nábojů a dále až 150 nábojů pro kanón. Posádku tvořil velitel, řidič, mechanik, pomocník mechanika, elektrikář, střelec z kanónu, jeho nabíječ, radista a čtyři střelci z kulometů.

Pancíř neodpovídal hmotnosti

Tank měl být na začátku roku 1918 připravený k výrobě. Armáda chtěla, aby do plánované ofenzívy na rok 1919 měla zhruba 300 supertěžkých tanků. Ovšem začátek výroby se zdržel, prototyp se objevil až po válce a i skutečná výroba se zahájila až po skončení 1. světové války. 300 objednaných kusů ale bylo najednou moc. Bylo proto rozhodnuto, že se vyrobí alespoň deset kusů. Ty byly dokončeny a dodány až v roce 1921.

Ačkoli byl tank extrémně těžký, vlastně ani většina současných MBT neváží tolik, neznamená to, že by byl nějak výrazně pancéřovaný. Jeho čelní pancíř měl mít dokonce podle projektu jen 30 milimetrů, byl ale po zkouškách nakonec posílen na 45 milimetrů. Tank 2C mohl dosahovat rychlosti 12 až 13 km/h, ale jen po pevné a rovné komunikaci. V terénu klesla jeho rychlost na 5–6 km/h. Zato jeho spotřeba neklesla pod 100 litrů na jeden (!!!) kilometr.

iZdroj fotografie: Uživatel my late grandfather / Creative Commons / CC BY-SA

Hlavní zbraní tanku bylo zkrácené slavné francouzské dělo Canon de 75 modèle 1897, uvnitř bylo pro něj neseno zpočátku jen 124 nábojů. Tank byl osazen čtyřmi kulomety Hotchkiss Mle 1914 – tři byly v přední části a poslední v zadní věžičce. I kvůli ní se hlavní tanková věž nemohla otáčet o 360 stupňů, ale jen o 260 stupňů.

Problémy s velikostí a váhou stroje

Problémem stroje byla jeho velikost a hmotnost. Jeho přeprava byla logisticky velmi složitá, tank se sám velmi špatně otáčel. Stroj byl také extrémně hlučný. Mezi válkami byly zpočátku tyto tanky různým způsobem upravovány a modifikovány, například bylo zesíleno pancéřování. Staré motory Mercedes se pokusili Francouzi nahradit motory domácími značky Harlé 250 k. s., ale protože se ukázalo, že by to bylo velmi drahé, tyto dva motory dostal jen jeden tank, označovaný potom jako 2C bis.

Tento kus také dostal nové dělo ráže 155 mm. Ale staré motory Mercedes v ostatních tancích 2C už byly téměř na konci své životnosti, a proto tyto tanky trávily téměř všechen čas stáním pod poněkud nedostatečnými přístřešky u 51. bataillonu u Verdunu. Zatékalo do nich, chladiče se rozpadaly, bloky motorů zamrzly a praskaly, elektrorozvody se rozpadly a byly nepoužitelné. Řadu vybavení také rozkradli samotní vojáci. Z tanků se staly nepojízdné vraky.

Když pak v roce 1939 přišel příkaz i tyto tanky zpohotovět a zprovoznit, nastal téměř neřešitelný typicky francouzský problém. Ale hlavní mechanik útvaru tehdy zjistil, že v arzenálu Puteaux leží 20 téměř nových prvoválečných německých motorů typu Maybach 280 k. s. z roku 1919 (sic), které dostala Francie na základě válečných reparací z Německa. Motory řadu let ležely zapomenuté prakticky nové a dobře nakonzervované ve skladech jako demontované z německé vzducholodi Dixmunde a nikdo ve Francii si v roce 1940, kdy je ve skladu objevili, moc nevěděl rady, co s nimi.

Takže iniciativě hlavního mechanika 51. bataillonu nikdo překážky nedělal a motory byly ze skladu vydány. „Nové“ motory a rekonstrukce vnitřního vybavení včetně instalace nové vysílačky oživily v roce 1940 (!) beznadějně zastaralé tanky 2C, které pak paradoxně při následných zkouškách nadchly přihlížející generalitu francouzské armády, protože jako jediné dokázaly překonat standardní protitankové německé překážky tzv. Siegfriedovy linie včetně tzv. dračích zubů.

Pokus o nasazení strojů v boji

Ačkoli většina z nich byla v době zahájení 2. světové války provozuschopná, nebyly nasazeny do boje, i když se o to francouzská armáda nakonec pokusila. V noci z 12. na 13. června 1940 měl být navagónován celý 51. bataillon i s výzbrojí všech svých tanků 2C na nádraží obce Landres, odkud měly vlaky s těmito monstry dojet na bojiště. Tehdy už existovalo jen osm těchto tanků. Jeden ani z domovských kasáren na nádraží neodjel.

Druhý zůstal stát pro poruchu na cestě u Piennes a jeden neznámo kde. Na speciální železniční podvozky bylo naloženo jen pět tanků 2C. Čekaly až do 13. června do 10.30 h, než francouzští železničáři sehnali alespoň nějaké lokomotivy. Ty se ukázaly jako velmi slabé a dva takto vzniklé vlaky s tanky se po trati pohybovaly jen velmi zvolna. Nakonec společně dojely jen do Badonviller.

Německé letectvo transport neustále napadalo, ale nijak tyto mastodonty nepoškodilo. Jejich konec způsobili sami Francouzi neuvěřitelným zmatkem a nekompetentními rozhodnutími. Tratě před i za transportem tanků byly ucpány, nakonec „klekly“ i původní lokomotivy, takže transport byl rozdělen na jednotlivé tanky a pokoušel se takto rozdroben pokračovat po kolejích dál. Nakonec byl transport zablokován v zářezu trati dne 15. června jižně od Neufchateau tak nešťastně, že tanky ani nemohly být ze železničních podvozků spuštěny.

Útočící jednotky Němců se blížily a večer v 19 hodin dostal velitel 51. bataillonu příkaz tanky vyhodit do vzduchu a s mužstvem ustoupit. Moc se mu to nepodařilo, jeden nepoškozený a pět opravitelně poškozených tanků Char 2C nakonec Němci získali a odvezli si je jako trofeje. Není tedy pravda, že by je zničily Štuky, jak se také traduje. Němci obrovské stroje krátce využili jen propagandisticky a jeden pak fungoval jako cíl pro výcvik německých tankoborníků. Všechny zřejmě nakonec skončily ve šrotu.

Jak moc mohl být supertěžký tank úspěšný, pokud by stihl 1. světovou válku?

Zdroj: TanksEncyclopedia

Článek Francouzský supertěžký tank Char 2C mohl být úspěšný v zákopech první světové války. Byl ale vyroben až po ní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Loď hájící zámořské zájmy USA

Jednalo se o loď, kterou začalo americké námořnictvo stavět na základě zkušeností z americko-španělské války a v reakci na vyzbrojování námořnictev jiných států. Šlo o třídu Pensylvania a celkem ji tvořilo 5 prakticky identických lodí. Jejich úlohou měla být ochrana zámořských území, z hlediska USA ležících daleko až na druhé straně Pacifiku. Koncept lodi vycházel z toho, že půjde o rychlé plavidlo s dostatečnou pancéřovou ochranou, ale na úkor palebné síly. Tato loď měla být schopna tehdejší plavidla jakéhokoli potenciálního nepřítele vymanévrovat.

Čtyřkomínový křižník byl na vodu spuštěn 28. dubna 1904. Jeho jméno ale bylo původně USS California (všechny lodě této třídy byly postupně přejmenovány). Jednalo se o loď o maximálním bojovém výtlaku 15 138 tun. Byla 153 metrů dlouhá a její posádku tvořilo 825 důstojníků a námořníků a jednotka námořní pěchoty.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Loď měla 16 kotlů Babcock & Wilcox a trojčinné parní stroje o výkonu 23 000 k. s. přenášely svůj výkon na dva šrouby, které lodi byly schopny udělit rychlost 22 uzlů. Při cestovní rychlosti 10 uzlů mohl křižník doplout až 5 000 námořních mil. Kvůli rychlému vývoji lodí a technologie v příštích letech se nakonec ale nejednalo o nějaké příliš vysoké výkony.

Hlavními zbraněmi křižníku byla 4 děla ráže 203 mm. Nejsilnější pancíř na věžích s těmito kanóny dosahoval síly až 229 milimetrů. Dále pak loď disponovala 14 děly ráže 152 mm, 18 děly ráže 76 mm a dalšími menšími děly. Jejich uspořádání se měnilo, například v roce 1911 při přestavbě. Na palubě byly naistalovány i dva torpédomety ráže 450 milimetrů.

Přejmenování kvůli novým pravidlům v US NAVY

Do řad námořnictva byla loď přijata 1. srpna 1908, kdy se stala součástí Pacifické flotily US NAVY. Plnila různé úkoly, byla i na Dálném východě a dalších misích. Od 1. září 1914 byl ale křižník přejmenován na USS San Diego, protože námořnictvo se rozhodlo zavést praxi pojmenovávat jen bitevní lodě po amerických státech. Stal se na nějaký čas i vlajkovou lodí tichomořského loďstva, ale v roce 1915 byl poškozen při náhodném malém výbuchu.

V roce 1917 byl křižník přeřazen k atlantické flotile US NAVY. Jeho úkolem byla eskorta konvojů do Evropy přes Atlantik, na kterém nebezpečně operovaly německé ponorky. Dne 18. července 1918 vyplul z východního pobřeží USA k doprovodu konvoje a o den později se poblíž přístavu New York pod lodí ozvala exploze. Kapitán se domníval, že jeho plavidlo bylo torpédováno.

iZdroj fotografie: Francis Christian Muller / Public Domain

Když se vzápětí začala loď potápět, vydal rozkaz k jejímu opuštění. Až na 6 členů se celou posádku křižníku přitom podařilo zachránit. Při pozdějším vyšetřování se ale ukázalo, že křižník nebyl torpédován, ale s největší pravděpodobností najel na minu. Miny v daném místě v té době opravdu německá ponorka U-156 u ústí přístavu New York položila.

Vzhledem k tomu, že vrak křižníku je dodnes v malé hloubce a na dohled New Yorku, stal se oblíbeným cílem amatérských potápěčů. Řada z nich v něm ale při nelegálních průzkumech a návštěvách vraku zahynula. Dnes je vrak uveden v americkém Národním registru historických míst. Tento národní registr byl zřízen s uvedeným zákonem. Z více než milionu nemovitostí a jiných US památek v národním registru je 80 000 uvedeno jednotlivě. I vrak křižníku San Diego je v něm uveden individuálně a je dnes v USA federálním zákonem chráněn.

Jaká byla podle vás příčina potopení křižníku San Diego?

Zdroj: HistoryNavy

Článek Za první světové války přišlo americké námořnictvo o jedinou velkou válečnou loď. Nejspíše najela na minu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Původně chtěli využít podvozek traktoru

Německé ozbrojené síly po objevení britských tanků zadaly automobilovému konstruktérovi Josephu Vollmerovi úkol vyvinout tank, který by vážil kolem 30 tun. Měl být schopen překonat až 1,5 metru široký příkop a být ozbrojen děly a kulomety. Původně se uvažovalo o tom že by byl využit podvozek traktoru Holt. Nakonec se Němci rozhodli pro univerzální podvozek, který by sloužil i jiným vozidlům.

První dřevěná maketa se zátěží začala být testována v květnu 1917, za necelý půlrok začala výroba, která však byla spíše kusová a velice pomalá. V německé armádě vznikly i speciální tankové útočné jednotky, ale nutno přiznat, že německá aktivita v této oblasti byla rozsahem nesouměřitelná s Brity a Francouzi, kteří zkonstruovali a do boje vrhli tisíce obrněnců, Němci jich do konce války stačili postavit jen 20 a raději používali spíše kořistné britské stroje.

iZdroj fotografie: Uživatel Skyring / Creative Commons / CC BY-SA

Německý tank A7V byl mohutným vozidlem, které na délku měřilo 7,34 metru, na šířku 3,1 metru a na výšku 3,3 metru. Předek chránilo 30 milimetrů oceli. Nebyla kalená, takže byla méně odolná než klasický pancíř, ale odolala i kulkám z kulometu. Po stranách byla síla stěn 20 milimetrů shora jen 10.

Pohon zajišťovaly dva čtyřválcové motory Daimler o výkonu 147 kW (200 k.s.) každý, které stroji dodávaly rychlost 12,9 kilometrů v hodině na silnici a 5 v terénu. V něm se však pohyboval s velikými obtížemi a stačilo málo, aby uvázl. Překonal sice zákop o šířce 2,1 metru, ale jakmile dojel ke členitějšímu a „hrbatému” povrchu, většinou nemohl projet dál.

Dělo a několik kulometů

Výzbroj tanku sestávala většinou z děla Norfeld ráže 57 milimetrů vpředu a šesti kulometů ráže 7,62 mm. Je zaznamenán minimálně jeden případ, kdy tank měl místo děla dva další kulomety. Stroj s sebou vozil asi 250 kulometných pásů a 180 granátů. Pro obsluhu takového množství zbraní a stroje byla nutná velmi početná posádka. Ta se většinou skládala z 18 až 25 vojáků.

První bojové nasazení nepřineslo Německu nijak výrazný úspěch. U kanálu St. Quentin bylo pět strojů rozmístěno 21. března 1918, ovšem tři z tanků se vzápětí porouchaly. O něco lépe si vedly v dubnu 1918 u Villers-Bretonneux, kde se s jejich pomocí podařilo prolomit linie. Zde se také poprvé tři německé tanky utkaly se třemi britskými. Dva z nich měli jen kulomety, ale třetímu s dělem se jeden z německých tanků podařilo vyřadit.

iZdroj fotografie: National Museum of the U.S. Navy / Public Domain

Německo pak obrněnce nasadilo v několika jednotlivých případech, dokonce i na východní frontě, ale ne s příliš velkým úspěchem. Projevila se i skutečnost, že tank měl velmi špatnou průchodivost terénem. Dvě vozidla na základě A7V použily německé síly k potlačení povstání v Berlíně v roce 1919. Nyní je zachovalý jeden stroj v muzeu v Austrálii. Na světě existují dvě repliky tohoto tanku. Jedna je v tankovém muzeu v Musteru a druhá v Bovingtonu.

Proč Německo dokázalo postavit jen tak málo tanků?

Zdroj: MilitaryHistory

Článek Německo postavilo vlastní tank A7V v reakci na britské a francouzské stroje. Měl velké potíže s pohybem v nerovném terénu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Epidemie propukla v několika vlnách

Bylo to během pátého roku první světové války, kdy se obzvláště virulentní epidemie chřipky rozšířila z Ameriky do celé Evropy. Epidemie, jež velice rychle přerostla v pandemii, zasáhla nepřipravenou a trpící část světa, která se ještě nestihla vzpamatovat z brutálního celosvětového konfliktu, ve třech po sobě jdoucích vlnách. A to během jara, podzimu a zimy, v období pouhých 12 měsíců. Přestože se chřipka objevila také v Indii, na Novém Zélandu a v Jižní Africe, převládl dojem, že se týká především Evropy, Asie a Severní Ameriky.

První vlna chřipky, na jaře a v létě roku 1918, proběhla z velké části bez povšimnutí. Dokonce o ní nebyla ani zmínka v indexu časopisu tehdy velmi uznávaného plátku The American Medical Association. Nemoc totiž měla zpočátku mírný průběh, nijak výrazně se neodlišovala od normální chřipky, úmrtnost nebyla neobvykle vysoká a svět byl navíc zaměstnán válečnými událostmi. Epidemie se tak připlížila dosti nenápadně.

Počátkem roku 1918 se objevila lokální ohniska uvnitř několika amerických vojenských táborů a v dubnu se nemoc rozšířila do Francie, kam ji pravděpodobně přinesli američtí vojáci. Ve Spojených státech byla nemoc poprvé oficiálně zaznamenána v okrese Haskell v Kansasu. Následně se začala šířit směrem do Kanady a na Aljašku, kde později vyhladila celé komunity.

Zasaženy byly také Indie, Indonésie, Samoa, Japonsko, Jihoafrická republika a Etiopie. Koncem dubna pak chřipka rovněž dorazila do neutrálního Španělska, kde poprvé od objevení nákazy započala medializace této vysoce nakažlivé nemoci.

Chřipka se přenášela vzduchem

Během května roku 1918 se španělská chřipka dostala do Řecka. První zaznamenaná zmínka o výskytu chřipkové pandemie v Řecku pocházela z peloponéského města Patra, kde chřipková epidemie ukázala lidem svůj zhoubný charakter. Tamější lékaři rozpoznali podobnost chřipky s tou, která se vyskytla ve Španělsku, a dne 6. října zveřejnili řecké noviny článek, který upozorňoval na způsoby přenosu nákazy. A rovněž na samotné příznaky nemoci.

Článek upozorňoval na fakt, že zárodek nemoci se dostává do těla dýchacími cestami, nemoc se šíří kašlem a přenáší se vzduchem. Časté kloktání, hlavně okysličenou vodou, a používání antiseptického krému může mít preventivní účinek. Člověk by se dle rad tehdejších mediků měl také vyhýbat psychickému stresu a přepracování.

Lékaři doporučili uzavřít všechny školy a vyhýbat se blízkému kontaktu s lidmi. Za prostředky přenosu nákazy byly považovány i každodenní předměty jako jízdenky v tramvaji, tužky ve školách, přikrývky v nemocnicích a armádách, a dokonce také svěcená voda v kostelech.

Nelehkou situaci ještě ztěžovala válka

Jako první pochopil závažnost onemocnění a zároveň význam hygieny Lyon Eduard Herriot (1872-1957), starosta francouzského města. Herriot přijal několik účinných opatření a sám fungoval jako jakási jednočlenná hygienická komise. Dezinfikoval tramvaje a zakazoval veřejná shromáždění, včetně pohřebních průvodů. Starosta rovněž zavedl systém rychlých pohřbů, přičemž svěcená voda byla smíchána s antiseptiky.

Zdravotnická střediska po celém světě začala distribuovat gázové masky, jež bylo povinností nosit na veřejnosti. Nemocnice přijaly krizová opatření, včetně takzvané „léčby čerstvým vzduchem“, která spočívala jednoduše v tom, že lůžka nakažených byla uspořádána mimo hlavní budovy nemocnic. I když se lékaři snažili nalézt na nemoc lék a aplikovali řadu nových teorií na prevenci, diagnostiku i samotnou léčbu chřipky, úspěchům se netěšili. Navíc přijatá preventivní opatření byla minimálně nedostatečná.

Klíčovým faktorem, který doslova tlačil na celosvětové rozšíření chřipky, byla logistika. Moderní dopravní systémy, ruku v ruce s masovou přepravou námořníků, vojáků a civilního obyvatelstva, usnadnily rychlé rozšíření nemoci do všech koutů světa. Navíc se z války vraceli domů často zranění vojáci s otevřenými ranami či popáleninami od yperitu. Kapacity zdravotnických zařízení tak byly naprosto vyčerpány.

Nehledě na zdravotnický personál, který nevěděl, kam dřív skočit. Válka a její důsledky zapříčinily nedostatek lékařů, a to zejména v civilním sektoru, neboť mnoho zdravotníků bylo přijato do služby v armádě. O nemocné se tak většinou starali pouze studenti medicíny. Už tak zoufalý nedostatek zdravotnického personálu se navíc ještě prohloubil, když si pandemie chřipky začala vybírat daň i na životech samotných zdravotníků.

Nevídaně vysoká mortalita

Mimořádně nebezpečný virus španělské chřipky, který zasáhl celý svět, byl výjimečný především svou vysokou úmrtností. Ta se pohybovala v rozmezí 2–⁠20 %. Na rozdíl od běžného chřipkového viru, u něhož je úmrtnost 0,01 %.

Mezi lety 1996–⁠2005 provedli vědci několik významných experimentů, a to s pomocí vzorků z hluboce zmrazených těl obětí, které použili k reprodukci kmene viru, aby jej mohli důkladně prozkoumat. Ne všichni byli samozřejmě z takto nebezpečného experimentu nadšeni. Avšak výzkum poskytl opravdu cenné informace a pomohl osvětlit, proč byl tento virus tak smrtící.

Dospěli k závěru, že virus se váže svým HA-proteinem k receptorům kyseliny sialové na povrchu hostitelské buňky, kterou pak zabíjí prostřednictvím cytokinové bouře, což je fyziologická reakce, při níž dochází k nekontrolovatelnému uvolnění protizánětlivých cytokinů. Tato neobvyklá vazba vysvětluje jak závažný průběh viru, tak i koncentrovaný věkový profil jeho obětí.

Ruku v ruce s černou smrtí

V polovině listopadu 1818 chřipka v Evropě značně ustoupila, avšak během ledna a února 1919 udeřila třetí chřipková vlna, která postihla například i účastníky Pařížské mírové konference. Smrtící chřipková epidemie pak skončila v létě roku 1919. Všichni nakažení buďto zemřeli, nebo si vytvořili imunitu. Někteří historici se domnívají, že v zimě 1920 proběhla ještě čtvrtá vlna, jež však byla podstatně mírnější.

Smrtelné ztráty v důsledku nemoci se odhadují až na 50 milionů. To je více ztracených životů, než si vyžádala první světová válka. Zasaženy byly dokonce i oblasti, kde byla úmrtnost poměrně nízká, neboť značné procento obyvatel bylo neschopno práce, což mělo za následek ztížení podmínek každodenního života. Pole neměl kdo obdělávat, obchody byly zavřené a mezi lidmi se rozšířila chřipková fobie. Epidemie španělské chřipky se po boku černé smrti, způsobené dýmějovým morem, zapsala do historie jako největší zdravotní katastrofa v dějinách lidstva.

Co myslíte, poučili se lidé z minulých smrtících epidemií?

Zdroj: History, Gilderlehrman

Článek Rok hrůzy a století reflexe: Smrtící španělská chřipka otřásla na konci první světové války již tak vyčerpaným světem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Otcem vyztužených vzducholodí byl hrabě Zeppelin

Jde o vzducholodě s pevnou kostrou, pro něž dodnes vnímáme jako synonymum jméno německého hraběte Ferdinanda von Zeppelina. Pevná kostra podlouhlého doutníkového tvaru je většinou z duralu nebo z podobně lehkých kovů. Je potažena plátnem a uvnitř je upevněno několik plynových vaků. V případě Německa bývaly naplněny vodíkem, jehož výroba nebyla složitá.

iZdroj fotografie: Peter Scherer ​/ Public Domain

Vzadu jsou umístěná kormidla, laiky často označovaná jako jakési ploutve. U posledních vyrobených kusů šlo o dvě symetrická směrová a dvě výšková kormidla, zpočátku ale měla ještě různé tvary. Zespodu na tělese vzducholodi byla u novějších typů umístěna gondola pro lidskou posádku a náklad, jinak byly gondoly podvěšeny samostatně, někdy na vnějším kýlu.

Vzducholoď byla poháněna několika motory nejdříve v gondolách posádky, které dálkovým náhonem poháněly vrtule vně tělesa vzducholodi. Později tvořily motorové jednotky samostatné gondoly i s vrtulí na konstrukcích mimo těleso vzducholodi. Jejich počet se podle typu lišil.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Zeppelin s prvními plány na vzducholodě přišel již v 70. letech 19. století. Ale až v roce 1898 založil firmu Gesellschaft zur Förderung der Luftschifffahrt a začal se stavbou prvního stroje LZ 1. Tento pokusný stroj poprvé vzlétl 2. července 1900. Vzducholoď byla 128 dlouhá a měla dva motory. Musel ji nakonec rozebrat, ale pokračoval v konstrukci dalších strojů. V roce 1909 založil první leteckou společnost DELAG zaměřenou na přepravu cestujících pomocí svých vzducholodí.

Vzducholodě získává armáda a námořnictvo

Potenciálu vzducholodí si všimla armáda a námořnictvo, proto si také objednaly několik strojů. Je zajímavé, že tehdejší ministr německého námořnictva von Tirpitz zavedení vzducholodí odmítal, ale na přímý příkaz císaře Viléma II. rezignoval a nové Zeppeliny do námořnictva objednal také. Oboje ozbrojené síly chtěly vzducholodi využívat především k průzkumu, ale existovaly i úvahy o jejich nasazení do bojových akcí.

Když začala první světová válka, armáda a námořnictvo nakonec převzaly všechny vzducholodě, které v té době v Německu existovaly. Zeppelin dostal i zakázky na stavbu nových strojů. Postupně vzniklo několik typů, které se lišily velikostí i schopností vystoupat do vyšších výšek.

iZdroj fotografie: Autor neznámý ​/ Public Domain

Již 5. srpna byla jedna ze vzducholodí použita k bombardování Lutychu. Protože neměla ve výzbroji bomby, posádka shazovala dělostřelecké granáty. Následovaly další operace, především ve Francii a v Rusku, ale při nich se ukázalo, že vzducholodě letící v malé výšce jsou za dne velice zranitelné pozemní palbou. Mnohé se vracely silně poškozené. Za první měsíc bojů pozbylo Německo čtyři své Zeppeliny v boji, tři nad Francií, jeden v Rusku 28. srpna v bitvě u Tannenbergu, ta havarovala u řeky Mlava.

Zahájení útoků na Velkou Británii

Německé velení nakonec bylo přinuceno létat se Zeppeliny v noci a přišlo s nápadem využít vzducholodě k bombardování cílů ve Velké Británii. Německý císař nejprve zakázal útok na Londýn kvůli obavám o památky a životy svých příbuzných v britské královské rodině. Proto se první útok, který se odehrál 19. ledna 1915, zaměřil na přímořská města Great Yarmouth a King’s Lynn. Při útoku byly zabiti dva lidé a několik jich bylo zraněno. Útoky pokračovaly na další cíle, ale s Londýnem Němci čekali, až budou mít k dispozici nové vzducholodě třídy P.

iZdroj fotografie: Jeff Lea ​/ Public Domain

Dočkali se v noci ze 30. na 31. května 1915, kdy provedla první útok na Londýn vzducholoď LZ 38. Na město svrhla desítky zápalných bomb a granátů. Škody nebyly velké, ale zahynulo sedm osob a další byly zraněny. Více než škody byl útok pro Brity neuvěřitelným šokem. Bylo náhle jasné, že v bezpečí v zázemí nejsou ani civilisté, i když se nachází stovky kilometrů za frontou a za mořem. To byl cíl Němců. Chtěli bombardováním britských měst vyvolat paniku, nalomit ducha veřejnosti. Doufali, že se tak Velká Británie stáhne z války.

Obrana proti vzducholodím

Zpočátku byli Britové proti útokům vzducholodí v podstatě bezmocní. Němci je posílali za bezměsíčných nocí, aby byly špatně odhalitelné. Létaly ve větších výškách, kam nemohly dostřelit ruční zbraně ani vystoupat letadla se slabými motory. Prvním doporučením proto bylo, aby se v době náletů lidé schovali do krytů.

Postupně vznikla pozorovací služba, která měla přílety vzducholodí hlásit. Bylo nařízeno zatemnění a další opatření, která ztěžovala navigaci a zaměřování polohy vzducholodí jejími posádkami. Rozmístěné byly i světlomety a první protiletadlová děla.

iZdroj fotografie: Uživatel Ahunt ​/ Public Domain

Přilétající vzducholodě se snažila zachytit i britská letadla. Ukázalo se ale, že stroje většinou nemají dostatečný dostup ani stoupavost, jež by jim umožňovaly se ke vzducholodím dostat. Zkoušelo se několik letadel, až nakonec alespoň částečně uspělo dvoumístné pozorovací B.E.2c. Ale letoun nebyl jediným problémem. Bylo nutné najít způsob, jak vzducholoď sestřelit. Klasické kulky z kulometu dělaly do pláště jen malé díry. Vzducholodě byly sice plné vodíku, ale běžné zápalné náboje ho kvůli absenci kyslíku ve větších výškách nedokázaly vznítit.

Pomohlo speciální střelivo

Zkoušely proto různé techniky. Byly například vyvinuty malé zápalné pumy. Letoun se měl dostat nad vzducholoď a bombardovat její trup. Další zbraní byly speciální šipky zkonstruované tak, aby trhaly trup a plynové vaky vzducholodi. Nakonec se vyvinuly dva druhy výbušných nábojů plněných nitroglycerinem nebo chlorečnanem draselným a třaskavou rtutí a speciální zápalné náboje plněné fosforem.

iZdroj fotografie: Nationaal Archief / Creative Commons / CC0

Když se kombinace těchto střel použila v jednom kulometném pásu, byla pro balóny a vzducholodě smrtelná. Výbušné náboje roztrhaly plynové vaky, vodík se smísil s kyslíkem a tuto směs zápalné střely dokázaly vznítit. První úspěch se dostavil v noci z 2. na 3. září 1916, kdy se jednomu z letounů pilotovanému Williamem Leefem Robinsonem podařilo z oblohy sundat vzducholoď SL 11. V dalším tříměsíčním období se britským letounům podařilo sestřelit dalších pět německých vzducholodí, které již nad Británií přestávaly být v bezpečí.

Vzducholodě míří výš

Německo se snažilo vyvinout stroje, které by byly vůči stíhačkám imunní. Spodek vzducholodí se natíral tmavě, aby nebyl v noci tak dobře viditelný. Hlavně se ale spoléhalo na to, že vzducholodě dosáhnou vyšších výšek. Proto vznikl nejdříve Zeppelin verze R a nakonec výškové verze S, U a V. Protože vzducholodě musely být lehčí, měly mnohem křehčí trup, což přineslo řadu problémů. Létání ve výšce až sedm kilometrů znamenalo také velkou zátěž pro posádku. Byl zde mráz a nedostatek kyslíku. Nepomáhaly ani dýchače a kyslíkové lahve.

iZdroj fotografie: Autor neznámý ​/ Public Domain

Němci se o další nálety pokoušeli i v roce 1917, ale nebyli příliš úspěšní. Navíc se v té době objevily velké bombardéry Gotha, které se nakonec ukázaly pro strategické bombardování vhodnější než zranitelné obří vzducholodě. Celkem tak vzducholodě na Británii podnikly 50 útoků, při nichž zabily zhruba 700 lidí. Ovšem 77 ze 115 vzducholodí bylo sestřeleno nebo jinak vyřazeno. Jejich stavba odčerpávala i významné finanční a materiální zdroje císařského Německa.

Ačkoli jsou bombardovací akce nad Velkou Británií nejznámější částí jejich nasazení, nebyly to jediné jejich akce. Vzducholodě se pokoušely bombardovat i Paříž nebo operovaly na Balkáně či východní frontě. Pro nás může být zajímavým faktem, že 20. října 1917 český legionář – letec seržant Augustýn Charvát, napadl ve svém stíhacím letadle Nieuport XXIV. německý Zeppelin L 50 ve Francii u Belfortu.

iZdroj fotografie: U.S. Department of the Navy ​/ Public Domain

Těžce poškozená vzducholoď mu nakonec unikla, ale později ve Francii havarovala. Jednou vzducholodí se Němci pokusili zásobovat i jednotky v Německé východní Africe. Stroje ale nejúspěšněji sloužily hlavně jako hlídkové nad Severním a Baltským mořem. Po válce Německo válečné vzducholodě stavět nemohlo, soustředilo se ale na ty dopravní. Jejich budoucnost pohřbila tragická havárie vzducholodě Hindenburg 6. května 1937.

Jaké podle vás bylo a je možné vojenské využití vzducholodí?

Zdroj: History

Článek Londýn za první světové války terorizovaly německé vzducholodě Zeppelin. Příliš škod ale nenadělaly se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Deset let dlouhá plavba

Laurentic, původně známá pod jménem Alberta, byla jednou z nejrychlejších a nejluxusnějších osobních lodí své doby, a pravidelně přepravovala tisíce lidí mezi anglických Liverpoolem a Quebecem v Kanadě. Laurentic se se svou působivou rychlostí stala atraktivní pro Královské námořnictvo, které po vypuknutí první světové války v roce 1914 přestavělo loď na pomocný křižník, jenž byl poté používán k přepravě vojáků, munice a nakonec i zlata.

Loď měla výtlak 15 000 tun a byla schopna plout rychlostí téměř dvaceti uzlů (37 km/h). Poháněly ji dva parní stroje a měla kapacitu téměř 1 700 cestujících. Do Royal Navy byla zařazena jako HMS Laurentic a byla vyzbrojena deseti děly. Její rychlost umožňovala únik ponorkám a kapacita velkou využitelnost pro válečné námořnictvo jako pomocný křižník. Posádku tvořilo 470 námořníků.

Při nehodě v roce 1917 bylo ztraceno 3 211 zlatých cihel, které zmizely v hlubinách Atlantiku. Ztracené zlato se během posledních sta let snažilo nalézt nespočet potápěčů, výzkumníků, historiků i námořních nadšenců. Většina zlata byla nakonec opravdu nalezena, značná část však nadále zůstává pohřbena na dně oceánu a hledání tak pokračuje dodnes.

Laurentic byla také jednou z mála lodí, jež se během své pravidelné plavby z Liverpoolu v roce 1912 přiblížily k místu, kde jen o pár dní dříve došlo k potopení Titaniku. Kapitán lodi, John Mathias, podal 21. dubna oznámení, v němž uvedl, že i přes pečlivý dohled celé posádky nespatřili ani těla, ani trosky.

Honba za vraždícím doktorem

Laurentic se do historie zapsala nejen díky svému tragickému konci, ale také svou účastí v rozsáhlém pátrání po nechvalně známém americkém doktorovi Hawleym Crippenovi, který v roce 1910 zavraždil v Londýně svou manželku a uprchl se svou milenkou Ethel Neaeve. Nejprve se vraždící pár vydal do Bruselu, kde se nalodil na SS Montrose, který je měl odvézt do kanadského Quebecu.

Vyšetřující vrchní inspektor Scotland Yardu, Walter Drew, byl na přítomnost Crippena na palubě SS Montrose upozorněn jejím kapitánem Henrym Kendallem, jenž si všiml podivného chování doktora a jeho milenky, která se sice přestrojila za chlapce, ovšem ženský hlas ji prozradil. Vrchní inspektor Drew okamžitě nastoupil na palubu lodi Laurentic s úmyslem dostat se do Quebecu dřív, než se Crippen stihne vylodit. Laurentic zvládla překonat Atlantik neuvěřitelnou rychlostí a do quebeckého přístavu doplula dříve než Montrose.

V Quebecu se vrchní inspektor Drew v přestrojení nalodil na palubu SS Montrose a Crippena i jeho milenku úspěšně zatknul. Naneštěstí pro doktora spadala Kanada pod Britské impérium, a tak byl navzdory americkému občanství vydán do Anglie, kde byl shledán vinným z vraždy své manželky a v listopadu 1910 byl ve věznici Pentonville pověšen.

Osudová noc

Dne 23. ledna roku 1917 vyplula SS Laurentic na svou poslední plavbu. Loď se tehdy účastnila tajné operace a na své palubě přepravovala 43 tun zlata, jež mělo být použito k zaplacení munice pro britskou armádu. O dva dny později, 25. ledna, byla loď nucena neplánovaně zastavit v Buncraně na břehu Lough Swilly, neboť čtyři námořníci na palubě dostali vysokou horečku.

Vzhledem k velice vzácnému nákladu, jenž se na palubě nacházel, a důležitosti mise plánoval kapitán Reginald Norton vyplout co možná nejdříve, aby zbytečně netratili drahocenný čas. Loď tedy ještě téhož dne zvedla se západem slunce kotvy, a i přes panující bouři a velmi špatnou viditelnost pokračovala v cestě.  

Navzdory dřívějším zprávám o německé ponorce nacházející se v oblasti trval kapitán Norton na pokračování plavby. Ona německá ponorka však v klidných vodách Lough Swilly položila celkem šest min. Již necelou hodinu od vyplutí z Buncrany tak SS Laurantic proplouvala zaminovanou oblastí. Silná bouře neustávala a viditelnost byla téměř nulová. Chvíli po setmění narazila Laurentic levobokem na minu. A brzy na to na další.

Většina mužů podlehla kruté zimě

Když se loď začala potápět, nařídil kapitán Norton evakuaci. Jedna z min explodovala poblíž strojovny, takže loď zůstala bez proudu. Panující temnota ztěžovala spuštění záchranných člunů a nefunkční systém znemožňoval lodi vyslat nouzové volání. Pokusili se volat o pomoc alespoň ve zprávách na telegrafu a také pomocí zvukové i světelné signalizace, kvůli bouři však nebylo nic vidět ani slyšet.

Sám kapitán Norton opustil palubu lodi až poté, co zkontroloval, zda na lodi nejsou ještě nějací přeživší. Noc byla mrazivá a ti, kterým se podařilo dostat na záchranné čluny, se houpali ve vlnách Atlantského oceánu při teplotách až -13°C.  Někteří z mužů se pokusili veslovat ke břehu, ale ostré skály a útesy v okolí je naopak poslaly dál na moře. Brzy se do záchranné akce zapojilo mnoho lodí, včetně stroze vybavených rybářských plavidel, a celkem se podařilo zachránit 121 mužů.

Krutá zima si však vyžádala životy většiny lidí na palubě. Mnozí z nich byli nalezeni zmrzlí v záchranných člunech, v rukách stále svírajíce vesla. Celkem bylo ztraceno 354 životů a těla mrtvých byla ještě několik týdnů poté vyplavována na pobřeží. Navzdory velkým ztrátám na životech byl příběh SS Laurentic zastíněn katastrofami jiných lodí, včetně potopení Titaniku o několik let dříve.  

Co říkáte na tragickou nehodu SS Laurentic?

Zdroj: Westernfrontassociation

Článek Zapomenutá tragédie SS Laurentic: Na britském zaoceánském parníku zahynuly stovky lidí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Francouzům schopnost děl předvedli Prusové

Jak je dělostřelectvo důležité, se ukázalo za francouzsko-pruské války v letech 1870 až 1871. Německé dělostřelectvo dokázalo mnohé bitvy ve volném terénu v této válce rozhodnout téměř samo. Jak jsou těžká děla účinná, se navíc ukázalo i na druhé straně zeměkoule při rusko-japonské válce v letech 1904 až 1905. Japonsko tehdy obléhalo přístav Port Arthur. Byla to právě těžká děla, která nakonec Japoncům pomohla překonat houževnatou obranu odolávající téměř rok.

iZdroj fotografie: P. F. Collier & Son / Public Domain

Na zkušenosti z let 1870–1871 Francie reagovala výstavbou mnoha pevnostních systémů, které ji měly před dalším možným útokem z Německa bránit. Později se s výstavbou podobných pevností připojila i Belgie. V té době bylo největším německým dělem Beta-Gerät ráže 305 milimetrů. Testy ukázaly, že by si s novými francouzskými nebo belgickými pevnostmi neporadilo. Bylo jasné, že německý zbrojní průmysl bude muset zareagovat.

Jméno dostala po Bertě Kruppové

Společnost Krupp proto po řadě testů přišla s návrhem supertěžkého moždíře ráže 420 milimetrů, který se oficiálně nazýval L/12 42-cm type Minenwerfer-Gerät (M-Gerät) 14 Kurze Marine-Kanone. Ono Marine-Kanone bylo do názvu přidáno ke zmatení a zastření skutečného způsobu užití této zbraně. Objednávku obdržel koncern Krupp již v červenci 1912 a první kus byl dohotoven a předán německé císařské armádě ke zkouškám v prosinci 1913.

V létě roku 1914 byla již dvě děla hotová a zkoušky se rozeběhly naplno. Po nich šly zbraně na potřebné úpravy s tím, že budou definitivně dokončené na podzim. Tedy přesně na období, kdy začala první světová válka. Tlustá Berta se dělu začalo říkat podle tehdejší majitelky výrobního koncernu Berty Krupp von Bohlen und Halbach, a to poněkud nespravedlivě, neboť to byla velmi štíhlá a „šik“ dáma ještě ve svých 70 letech v roce 1957.

Zbraň byla opravdové monstrum. Její celková hmotnost byla nakonec 42,6 tun, když byla hlaveň o délce 5 metrů po konstrukční stránce co možná nejvíce odlehčena. Zkompletovaná měla v palebném postavení deset metrů na délku a téměř pět metrů na šířku. Aby ji bylo možné přepravovat, musela se rozebrat na několik dílů, které pak musela obsluha po přepravě do palebného postavení znovu složit.

Jednotlivé díly tahaly traktory na plyn nebo na benzín rychlostí maximálně 7 km/hod., a to po připravené a vyrovnané komunikaci. Přípravu zbraně ke střelbě mělo na starost skoro 200 mužů, kterým to trvalo až šest hodin. Když se to povedlo, stálo to opravu za to. Střela pro toto dělo byla 1,5 metru dlouhá. Podle použitého typu vážila od 400 do téměř 1 200 kilogramů.

Doletět mohla do maximální vzdálenosti 9 300 metrů, podle jiných pramenů dokonce až do 15 kilometrů. Vycvičená obsluha dokázala vypálit až osm ran za hodinu. Do děla se používaly tři základní typy střel. Průbojné byly určeny k prorážení zdí a pancíře pevností. Vysoce výbušné, které obsahovaly co nejvíce trhaviny a mohly explodovat buď po nárazu, nebo se zpožděním. Střední náboje měly trhaviny méně, byly určeny pro přesnou střelbu.

Po ukázce účinnosti se posádky vzdaly

Když v létě 1914 začala první světová válka, rozhodlo se Německo pro rychlý útok proti Belgii a posléze i Francii. V cestě jednotkám stály belgické pevnosti, především ty v okolí města Lutych. Němci sem přesunuli těžká děla včetně Velkých Bert. Pevnostní systém Lutychu pak velmi rychle padl.

Tlusté Berty pak zaútočily na pevnost Fort de Pontisse, která se vzdala po dvou dnech. Ještě rychleji skončila Fort de Loncin. Po dvou hodinách jedna ze střel zasáhla sklad munice a ta explodovala. Když posádky dalších okolních pevností viděly, co se děje, raději se vzdaly.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Velkých Bert postavila firma Krupp nakonec 12. Ty německá armáda nasazovala jak při obléhání pevností při postupu na Paříž, tak později i na východě v bojích s ruskou armádou. Většinou splnily svůj účel, ale vzhledem k odklonu válčících stran od používání klasických pevností v bojích 1. sv. války, ztrácely na významu. A na pevnost Osowiec na východní frontě v roce 1915 již ani Berty nestačily.

iZdroj fotografie: Bild Pressestelle Berlin / Public Domain

Velké Berty ale byly použité i při klasické zákopové válce a například v bojích u Verdunu se při tom opět obořily i na tamní francouzské pevnosti. Význam využití Tlustých Bert za Velké války byl nakonec ale omezený, jednak jich bylo jen 12, jednak byly velmi málo mobilní a nebylo je snadné přesunout nebo s nimi třeba rychle ustoupit.

Vadná munice mohla i zabít

Velká Berta se také ukázala jako zbraň nebezpečná pro svoji obsluhu. A nešlo jen o tlakový a zvukový ráz při samotném výstřelu granátu. Například v roce 1916 německá armáda zjistila, že dostávala i vadnou munici. Při použití té vadné hrozilo, že by střela mohla předčasně explodovat například již v hlavni.

Obsluha proto musela před každým výstřelem prostor kolem děla opustit. Dalším problémem bylo nebezpečí ze strany vojsk Dohody. Když pozici Velké Berty na frontě lokalizovaly, spustily do prostoru, odkud Berta střílela, bubnovou palbu svého dělostřelectva menších ráží, což působilo obsluze nemalé ztráty.

První světovou válku přežily jen dvě Velké Berty, které ukořistili Američané. Byly poté převezeny do USA, kde je podrobili testům. Jedno dělo bylo sešrotováno v roce 1943. Druhá Velká Berta byla umístěna jako muzejní exponát v jednom armádním objektu v USA, ale nakonec byla bohužel sešrotována v 50. letech 20. století také. Žádný originální exemplář se tak do dnešních dob nedochoval.

Která děla podle vás mohla Velkou Bertu překonat?

Zdroj: Historynet, Militaryfactory

Článek Velká Berta způsobila masakr v belgických pevnostech. Střílet s ní bylo ale někdy doslova o život se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Cíle mírové konference

Versailleské mírové konference se zúčastnilo celkem 27 států válčících na straně Dohody a pět britských dominií. Probíhala s přestávkami od ledna roku 1919 do ledna 1920 a zabývala se poválečným uspořádáním v Evropě a potrestáním viníků války, zejména tedy Německa. Jejím cílem bylo nalézt nové uspořádání mezinárodních vztahů. Woodrow Wilson obhajoval smířlivý postoj s poraženými mocnostmi a doufal, že se delegace budou držet Čtrnácti bodů, ve kterých formuloval své představy.  

Prezident Francouzské republiky, Raymond Poincaré, ve svém úvodním projevu zdůraznil potřebu nastolit spravedlivý mír a vyzval přítomné diplomaty, aby se vzdaly svých sobeckých snů. Představy jednotlivých vítězných mocností o poválečném uspořádání se totiž značně lišily. Celkem bylo mezi každým z poražených států a ostatními zúčastněnými státy podepsáno pět smluv. Poražené státy se na tvorbě náplně smluv ovšem nepodílely a o osudu zemí bylo rozhodnuto v jejich nepřítomnosti.

Obsah jednání, především uspořádání hranic a Německo

Pařížské mírové konference jsou již přes 100 let staré. Stále si však zachovávají svůj význam při analýze mnoha rysů sociálně-politické situace v moderním světě. Jedním z problémů, o nichž se v Paříži aktivně diskutovalo, bylo stanovení nových hranic. Pro mnoho regionů, včetně střední a jihovýchodní Evropy, byla rozhodnutí o národní otázce životně důležitá a jednání tak bylo velmi dramatické. Dopady těchto rozhodnutí jsou znatelné ještě dnes.

Jako nejproblematičtější se však projevily záležitosti týkající se Německa. Naskýtaly se v zásadě pouze dvě možnosti, buď Německo tvrdě potrestat a zcela zbavit moci nebo na něj brát ohled a určit takové podmínky, na něž by přistoupilo dobrovolně. Versailleská mírová smlouva, kterou Německo a 27 spojeneckých států podepsalo 28. června roku 1919, představovala jakýsi kompromis mezi ideami poválečného uspořádání jednotlivých zástupců spojeneckých států, nikoliv však mezi Německem a Spojenci.

Tresty pro Německo

Kromě územních ztrát a odzbrojení bylo Německo potrestáno také z finančního hlediska a jeho povinnost odškodnit státy zasažené válečným konfliktem byla včleněna do mírové smlouvy. Německo bylo tedy tímto označeno za hlavního viníka, který byl odpovědný za veškeré ztráty, jež státy Dohody během války utrpěly.

Versailleská mírová smlouva obsahovala celkem 440 článků, zahrnujících ustanovení Společnosti národů, přesné stanovení hranic, ztrátu části německého území a všech kolonií. Součástí smlouvy bylo také odzbrojení německé armády a povinnost Německa platit reparace. Další články upravovaly například obchodní, právní a hospodářské vztahy Německa a evropských států.

Dopad mírové konference

Francouzský maršál Ferdinand Foch uvedl, že smlouva nepředstavuje mír, ale pouze příměří na dalších dvacet let. Také slavný anglický ekonom John Maynard Keynes označil smlouvu za kartaginský mír. I když se může zdát, že oba skeptikové byli na stejné straně, ve skutečnosti každý vycházel z úplně jiné podstaty věci. Flocha vyděsilo, že se s Německem nezachází tvrději a že Francie smlouvou strádá.

Keynes pevně věřil, že smlouva je příliš tvrdá a sráží Německo na kolena, což pro Evropu nevěstí do budoucna nic dobrého. Také Itálie, které se nikdy nedostalo uznání za účast ve válce, odcházela s prázdnou. Němci se cítili být výsledky konference poníženi, po podpisu Versailleské smlouvy byla hospodářská, politická i sociální situace v Německu značně napjatá a nestabilní.

Pro Německo, vyčerpané z války, bylo navíc například zpřístupnění Baltského moře Polákům ekvivalentem sypání soli do čerstvých ran. Napjatá situace, sílící nespokojenost a touha po revizi podmínek smlouvy vedla k vládním krizím, šíření nacionalismu a radikalizaci části obyvatelstva, což dalo vzniknout mnohým levicovým i pravicovým extremistickým hnutím a nakonec nástupu nacistů k moci.

Co si o důsledcích konference myslíte vy?

Zdroj: Cambridgescholars, Onlinelibrary

Článek Ohlédnutí za Pařížskou mírovou konferencí: Před více než 100 lety začalo mírové jednání, jež změnilo světovou rovnováhu sil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

1) Konzerva

Nakrmit velkou armádu potřeboval již Napoleon Bonaparte. Roku 1794 proto vyhlásil soutěž s cenou 12 000 franků. Cílem bylo získat metodu konzervace potravin, která by nasytila armádu při dlouhých taženích a během všech ročních období a vojsko by nemuselo rekvírovat a rabovat. Cena byla nakonec roku 1810 vyplacena šéfkuchaři Nicolasi Appertovi. Ten přišel na to, že maso nebo zelenina uvařené v uzavřené nádobě májí daleko větší trvanlivost.

iZdroj fotografie: Schekinov Alexey Victorovich / Creative Commons / CC BY-SA

Problém byl v tom, že Appert svá jídla konzervoval do skleněných lahví, které byly křehké, snadno se rozbíjely a potraviny v nich přeci jen do jisté míry podléhaly vlivu počasí. O tom se ostatně v mrazu přesvědčili i vojáci Napoleonovy armády při tažení do Ruska roku 1812. V roce 1810 anglický obchodník Peter Durand vynalezl plechovou konzervu. Když roku 1812 vynálezce Bryan Donkin spojil oba vynálezy svých kolegů, problém s hladovějící armádou byl vyřešen. Zrodila se konzerva!

2) Instantní polévka

Ani konzerva nebyla spásou, když bylo potřeba do břicha něco teplého. Navíc konzervy byly drahé a těžké. Při moderním způsobu války bylo potřeba něco lehkého, co mohl v torně (hned vedle maršálské hole) nosit každý pěšák. S řešením roku 1867 přišel kuchař a majitel konzervárny Johann Heinrich Grüneberg. Recept nezní pro naše zhýčkané žaludky vábně.

Pan Grüneberg smíchal hrachovou mouku, špek, sůl a koření, a to vše slisoval do podoby malého buřtu a zabalil do papíru. Pak stačilo kousek „buřtu“ ulomit, vhodit do vařicí či aspoň dosti teplé vody a teplá polévka byla na světě. Patent na Erbwurst, tedy hrachovou klobásu, jak byla pochutina nazvána, roku 1869 koupila za 35 000 tolarů pruská armáda.

iZdroj fotografie: Rainer Zenz / Creative Commons / CC BY-SA

Ba co víc! Zafinancovala rozšíření berlínské továrny Knorr. Firma se rozšířila ze 1700 zaměstnanců napřed na 3000 a pak 5000 a chrlila 65 tun Erbwurstu denně. Erbwurst se osvědčil již ve válce Pruska s Francií v letech 1870-71. Němečtí vojáci byli najedení, zatímco Francouzi hladověli. Erbwurst se vyráběl i za obou světových válek. Produkce hrachové klobásy skončila až roku 2018. Němcům už nechutnala…

3) Čajový sáček

Čajový sáček byl vynalezen již roku 1903 americkým obchodníkem s čajem Thomasem Sullivanem. Zpočátku používal takto balené, malé množství různých čajů jen pro reklamní a prezentační účely. Ale brzy pochopil, že narazil na zlatou žílu. Hedvábný a především papírový sáček s čajem se sice brzy stal symbolem čajového kulturního barbarství, ale umožňoval prodat i veškerý, do té doby nezpracovatelný odpad, především nestandardní zlomky lístků čaje a čajový prach.

iZdroj fotografie: Uživatel Aka / Creative Commons / CC BY-SA

Stále se však prodával především klasický sypaný čaj. 1. světová válka však vše změnila. Továrny začaly chrlit sáčkový čaj po tunách. Nejednalo se ani tak o změnu preferencí vojáků, ale spíše o z nouze cnost. Čajový sáček se prosadil především v Německu, kde se hlavním výrobcem stala firma Teekanne.

Ta svůj výrobek patriotisticky a válkychtivě nazvala „Teebombe“, tedy čajová bomba. Německo bylo zvláště postiženo blokádou a tak se čaj často ředil různými přídavky bylin nebo sušeným ovocem. Na frontě, kde byl nedostatek všeho, vojáci často vařili i tzv. druhák, tedy další louhování již použitého sáčku. Po válce již nic nestálo ve vítězném tažení čajového sáčku po světě v cestě.

4) Instantní káva a pomerančový instantní nápoj

Co mají obě tyto tak odlišné tekuté pochutiny společného? Technologii výroby! Na nápoji podobném instantní kávě, který vznikl již v 19.století, si američtí vojáci zvykli pochutnávat nejvíce během 1. světové války. Jednalo se o mix mleté kávy, sušeného mléka a cukru. Tak jim zachutnala, že této „kávy“ spotřebovali na tuny. Navíc jim ji připravovaly už i v roce 1917 mladé dobrovolnice spolu s tzv. donuty, neboli koblihami, typickým americkým sladkým pečivem.

iZdroj fotografie: Zach Beauvais / Creative Commons / CC BY-SA

Přesto, že se mezi válkami objevilo mnoho kávových nápojů, na instantní kávu dnešního typu si svět ale musel počkat. Během 2. světové války vyvinula americká laboratoř National Research Corporation (NRC) proces lyofilizace, tedy sušení mrazem či vymražení. Ta se během války používala při výrobě vakcín, krevní plazmy, penicilínu a streptomycinu. Po válce se hledalo využití pro tuto metodu i v jiných oborech než jen lékařství. Byla vyzkoušena i na kávě. Zrna se namelou a připraví se silně koncentrovaná káva.

Ta se zmrazí na -40 °C. Zmražená káva se rozdrtí na malé kousky a led se nechá vysublimovat v uzavřené nádobě za pomoci vakua. Zbydou granule instantní kávy. Druhou možností výroby je tzv. „sprejování“, kdy se kávový extrakt rozpráší na stěny předehřátých bubnů, voda se odpaří a zbylý prášek padá do sběrné nádoby. A instantní káva je na světě. Podobně se z pomerančového koncentrátu připravuje i instantní pomerančový nápoj. 

5) Restrukturované maso

Ne každá technologie spojená se zajištěním potravin pro vojáky, která se uplatní i civilním sektoru, se lidem zamlouvá. V 70. letech 20. století americká armáda začala hledat způsob, jak ušetřit za dodávky potravin. Vědci přišli s restrukturovaným masem, tedy takzvaným „lepením masa“. Odřezky masa, spolu s kousky umletého, se zasypou sypkou směsí vyrobenou ze soli, zvířecí plazmy a enzymu transglutaminázy. Přes noc se tato směs nechá v nádobě odležet a ráno máte jeden kus „slepeného“ masa.

iZdroj fotografie: autor neznámý / Public Domain

Když se vojákům po požití tohoto „masa“ nic nestalo, ba jim dokonce chutnalo, bylo rozhodnuto využít tuto technologii i komerčně. První firmou, která se chopila šance, byl McDonald´s v roce 1981, když uvedl na trh svůj trhák McRib, tedy sendvič s žebírkem, ale bez kosti. Společnosti McDonald’s bylo jasné, že mnoho lidí by nikdy nepozřelo například prasečí srdce, jazyk nebo žaludek, a proto se rozhodla, že tyto orgány rozemele a technologií tzv. „restrukturalizovaného masa“ vytvoří ze vzniklé hmoty typické žebírko.

Ekonomicky to byl veliký úspěch. Technologie se později rozšířila do celého masozpracujícího potravinářství a brzy se tak začaly vyrábět například i oblíbené rybí prsty nebo kuřecí nugety. Dnes se však proti této technologii staví čím dál více spotřebitelů, protože využívá často i toxické přísady, geneticky modifikované složky a chemické konzervanty. Vzniklý potravinový produkt svým způsobem dokonale klame spotřebitele.   

Napadá vás jiná dobrota spojená s armádou?

Zdroj: Military

Článek Bez armády bychom si tak snad nepochutnali: 5 jídel, která bychom bez ní zřejmě neměli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

I na Štědrý den za první světové války platil rozkaz, aby se muži navzájem zabíjeli. Dva neuposlechli. Setkali v zemi nikoho, neprolili krev, místo toho britský důstojník obdaroval německého barona švestkovým pudinkem a na oplátku ochutnal německý pivní chléb. Zbraně toho dne utichly, britský kapitán Clifton Stockwell a německý baron Maxmillian von Sinner vyjednali jednodenní příměří a popřáli si mnoho zdraví.

Fotbalový zápas mezi Brity a Němci

Brzy potom se obě strany zapojily do fotbalového zápasu, ve kterém Němci nad Brity zvítězili. Povídali si mezi sebou, kouřili cigarety a ukazovali si obrázky svých rodin. K příměří došlo roku 1914 ve Frelinghein v severovýchodní Francii. Přesně v 11:00 dopoledne na Štědrý den vyšel německý voják nad zákop a s rukama za hlavou se vydal k jednotkám Royal Welsh Fusiliers. Nepřátelský voják udělal totéž. Když se setkali, německý voják daroval britskému vojáku krabici doutníků.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY SA

Když ostatní vojáci viděli, že jim nehrozí nebezpečí, vyšli ze zákopů také. Kapitán Stockwell zavolal na důstojníka z druhé strany, aby se s ním setkal a mohli si podat ruce. Oba důstojníci se dohodli na příměří, které trvalo jeden celý den. S touto dohodou němečtí vojáci ze 134. batalionu saské pěchoty přinesli sudy piva, a podělili se o ně s britskými jednotkami. Nakonec obě strany vyrobili transparenty k veselým Vánocům a vyvěsili je nad zákopy.

Clifton a Maxmillian se vzájemně podělili o švestkový pudink a pivní chléb. Velkou válku oba vojáci přežili. Přesto o této události nikdy neřekli svým rodinám. Stockwell o tom psal jen ve svém válečném deníku. Tento deník byl poté použit do časopisu Royal Welsh. Kromě těchto zpráv v deníku psal i básně, které se taktéž ukázaly v časopisu.

Setkání dvou vnuků

Po sto letech od příměří se setkali vnuci obou vojáků a vrátili se na místo, kde se tato událost odehrála. Povídali si a pili pivo, které onoho dne přinesli i jejich dědové. Tito muži, 71letý britský major ve výslužbě Miles Stockwell a 63letý německý plukovník ve výslužbě Joachim Freiherr von Sinner, šli ve stopách svých předků a snažili se sloužit v příslušné vojenské organizaci svých zemí.

iZdroj fotografie: Uživatel Egghead06 / Creative Commons / CC BY SA

Podle Milese, který také sloužil v Royal Welsh, je příběh mezi jejich dědy pozoruhodný. Bylo jim nařízeno, aby se nikdy nepřátelili s nepřítelem, a proto nikdy nebyly pořízeny snímky obou vojáku spolu. Neuposlechnout rozkazy bylo riskantní, ale přesto šli vpřed, aby se setkali v zemi nikoho.

Miles a Joachim uctili své dědečky roku 2014 tím, že přinesli a vyměnili švestkový pudink a pivo, přesně na místě, kde stáli jejich předkové. Německý voják měl dvě piva a jedno dal Britskému kapitánovi. Připili si na zdraví a rozhodli se pro krátké příměří. Seděli na rovné zemi, popíjeli pivo a kouřili doutníky. Miles pak ukázal na to, že tento příběh jen pokračuje tím, že ukazuje, jaké věci se stanou, když lidé přestanou válčit a začnou spolu mluvit.

Zpět do války

Zatímco událost je v Británii slavena, v Německu se o ní příliš nehovoří. Joachim, který je vojenským právníkem se specializací na evropské vojenské právo řekl, že o příměří, kterého se jeho dědeček účastnil nevěděl nic, dokud mu nezavolal historik a neinformoval ho o tom. Jeho první reakce byl šok, protože nemohl uvěřit, že se to stalo.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Poznamenal, že pro oba důstojníky muselo být těžké se po příměří rozejít a začít proti sobě znovu bojovat. Mluvili spolu hodně o vlastních rodinách a uvědomovali si, co by pro ony rodiny znamenala smrt toho druhého. V den setkání oba vnuci poděkovali svým předkům za tuto úžasnou událost, která jim umožnila velmi zajímavé, pietní setkání.

Příměří i pro jiné jednotky

Zatímco výše zmíněná událost se odehrála mezi jednotkami z Walesu a Saska, o kousek dál probíhaly fotbalové zápasy mezi Skoty a Němci. Pokud neměli míč, použili plechovku či srolovanou bundu. Dochoval se výsledek jednoho zápasu, kdy Němci zvítězili 3 : 2. Příměří probíhalo na jednotlivých úsecích fronty pokaždé jinak. Někde probíhaly pohřby mrtvých, někde vánoční bohoslužby či jen výměny dárků.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY SA

Na sever od Frelingheinu pekli britští a němečtí vojáci prase. Jinde probíhalo představení německého kejklíře a britského vojáka v ženské sukni, která byla nalezena v opuštěném statku poblíž. Bylo také zaznamenáno, jak britský voják věnoval německému důstojníkovi na památku dva knoflíky z kabátu Jiný doložený příběh vypráví, jak holič stříhal vojáky obou stran.

John Krijnen, historik, který zkontaktoval oba vnuky, jak kapitána Stockwella, tak plukovníka von Sinner řekl, že v té chvíli mezi jednotkami nepanovala žádná nenávist, a mezi zákopovými liniemi panovalo velmi přátelské prostředí. Někde příměří platila v průběhu vánočních svátků, ale některá trvala až do ledna.

Jak na toto smíření pohlížíte vy?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Vánoční příměří: nečekaný projev lidskosti obyčejných vojáků za Velké války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Svátky v prvních letech války

Pro obyčejné australské vojáky byly Vánoce v roce 1914 bezkonkurenčně těmi nejlepšími v jejich životě. Většina nových rekrutů australské armády byla i na poměry Commonwealthu z velmi chudého prostředí, a málokdy se předtím v životě například každý den dosyta najedli. A najednou většina z nich trávila své první válečné Vánoce v narychlo postavených výcvikových táborech v Egyptě, které byly poměrně dobře zásobovány potravinami.

iZdroj fotografie: Australian War Memorial / Public Domain

Britská armáda dokázala v té době udržovat dobré vztahy s místním obyvatelstvem a vojáci tak i díky tomu získali na vánoční stůl čerstvé potraviny. Na vánoce tak měli čerstvou zeleninu, ovoce nebo vajíčka. Někteří vojáci ve svých denících uvádějí, že ani maso nebylo v táborech velkou vzácností. V dalším roce 1915 pak mnoho australských rodin zasílalo k vánocům svým vojákům do Egypta balíčky s jídlem. Šlo převážně o konzervované potraviny, neboť balíčky musely strávit na moři kolem šesti týdnů, než se dostaly do cíle.

Bylo tak třeba poslat jídlo, které takovou cestu vydrží. Vojáci tak dostávali ze své domoviny touto cestou konzervovaný pudink, sušenky nebo konzervy obsahující mix různých vánočních dobrot. Na rozdíl od vojáků zemí Francie, Německa nebo Anglie neměli australští vojáci tentokrát jídlo během Vánoc na příděl. Vánoční čas tak byl pro australské vojáky malým požehnáním a jediným obdobím, kdy se mohli v celku dobře najíst.

Červený kříž přispěchal na pomoc

Přesto, že v roce 1918 utichly výstřely již v listopadu, mnoho australských vojáků dělilo ještě během vánoc od jejich nejbližších stále tisíce kilometrů. Ovšem zatímco v předešlých letech jim obstarávala sváteční jídlo armáda, s pomocí místních obyvatel to zvládli i částečně sami, nebo se mohli spolehnout i na balíčky od svých hodně vzdálených „blízkých“, o vánoční dobrotu se jim v roce 1918 postaral Červený kříž. Jeho pracovníci nechali totiž do Londýna poslat 25 000 vánoček určených pro australské vojáky sloužící ve Francii.

Jaká jídla chystáte na Štědrý den Vy?

Zdroj: WarHistoryOnline

Článek Vánoce na bojišti za první světové války aneb Jak Červený kříž přispěchal na pomoc s vánočkami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

250 kilometrů zákopů

Němci chtěli provést obchvat ze severu, kde nebyla vybudována francouzská obrana, tak obě strany, ve snaze se navzájem obejít, kopali zákopy stále více na sever, až se dostali k moři. Území mezi zákopy, které často dělilo jen několik desítek metrů, se říkalo země nikoho. Vojáci Dohody blokovali Němce kopáním zákopů dále i na jih a Němci dělali totéž, dokud se válka nestala zákopovou.

iZdroj fotografie: Uživatel Durova / Public Domain

Do začátku prosince každá strana vykopala přes 250 kilometrů zákopů a v prvních měsících války oba národy utrpěly těžké ztráty. Británie, vstoupivší do války po boku Francie, ztratila téměř 100 000 mužů. Jen v srpnu přišla země galského kohouta o dvojnásobek tohoto počtu, Německo taktéž. Ne všechna úmrtí byla způsobena bojem. V mrazu, ve stísněných a nehygienických podmínkách, v bahně a vodě se šířily různé nemoci. Nepříliš známým termínem je „zákopová noha“, onemocnění chodidel z vytrvalé vlhkosti a chladu, často vrcholící gangrénou .

Těsné smrtící zákopy

Zákopy se často propadaly a pohřbily muže, které měly chránit. Ale i ten sebelépe vybudovaný zákop mohl být pro muže smrtelnou pastí, v případě přímého zásahu granátem, který v uzavřeném prostoru zvýšil svou účinnost. Podobně chemické útoky byly smrtící, protože těžký plyn zůstával v zákopech a nějakou dobu trvalo, než vojáci pochopili, že odpískání útoku neznamená sundat si plynovou masku. Muži se často mohli jen bezmocně dívat na to, jak na ně padají bomby, nemohli utéct, nebylo kam.

iZdroj fotografie: Uživatel Btb.jo / Creative Commons / CC BY SA

Válka se neočekávaně protahovala a obě strany postupně začaly využívat veškeré prostředky, jak porazit nepřítele. Jedním z nich byla propaganda, která protivníka líčila v nejhorších barvách, aby ve vojácích vyvolala pocit, že nezabíjí člověka, ale zrůdu. Navzdory tomu občas docházelo k hodinovým příměřím, aby obě strany mohly pohřbít mrtvé. Večer 24. prosince však bojová nálada náhle ustoupila. Dodnes není jisté, kde přesně „vánoční zázrak“ začal, ale první sblížení vojáků nastala ve Flandrech, poté se rozšířila ve zbytku západní fronty.

Vánoční příměří

Němci začali zpívat vánoční koledy. Pak rozsvítili baterky a přestali skrývat cigarety, což bylo pochopitelně nebezpečné, protože to Britům umožnilo přesně určit nepřátelské pozice. I když většina Britů neuměla německy, poznali melodie písniček. Někteří dokonce zpívali v angličtině. Žádný z Britů neměl to srdce začít střílet. Na Štědrý den ráno seržant J.J. Noby Hall nalepil na hůl cedulku s nápisem „Veselé Vánoce“ a zamával Němcům.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY SA

V poledne téhož dne jeden německý voják přeskočil kraj zákopu a přes mířící britské pušky se vydal s rukama za hlavou a beze zbraně přes území nikoho. Vojín Ike Sawyer mu vyšel vstříc a uprostřed si podali ruce. U německé linie stáli další vojáci s rukama za hlavou a vstříc jim vyšli i další Britové.

Anglicky mluvící Němce nikdo neprokoukne

Někteří Němci zapichovali svíčky do malých borovic a používali je jako bílou vlajku, když vstupovali do země nikoho. Proběhla výměna dárků, vojáci si vyměňovali jídlo, cigarety, oblečení a artefakty. Hrály se fotbalové zápasy a Němci, kteří hráli proti Skotům, se nemohli přestat smát, když zjistili, že Skoti pod kilty nic nemají. K tomuto sblížení však došlo pouze v britských sektorech. Francouzi neměli chuť se bratřit s nepřítelem, který se zmocnil části jejich země.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY SA

Protože mnoho Němců pracovalo v Británii před válkou, většina mluvila anglicky. Došlo k mnoha setkáním, podobných tomu kapitána Cliftona Stockwella, který podle svých slov najednou zjistil, že si potřásá rukou s německým vojákem, jenž pracoval jako číšník v restauraci, kterou kapitán navštěvoval. Jiný Brit nechal svého předválečného německého holiče ostříhat mu vlasy a holit vousy.

Mír nepřicházel v úvahu

I přes vzniklá kamarádství bylo jedno nevyslovené pravidlo a to, že ani jeden nesměl vidět zákop toho druhého, aby se tím zabránilo šíření informací o systému obrany. Ne na všech úsecích britsko-německé fronty se uskutečnila smíření a ustaly boje na Štědrý den. Právě tato smíření měla následky a jednotky, které dočasně složily zbraně, byly trestány. Vlády měly strach, že by válka na západní frontě skončila a nepřicházelo v úvahu, že by došlo ke spontánnímu usmíření obyčejných vojáků. Establishment se obával důsledků.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY SA

Příměří většinou trvalo do 26. prosince, nicméně, na některých úsecích fronty vydrželo déle. Pro vojína Archibalda Stanleyho však skončilo hned den po Vánocích. Jeho velící důstojník povolil, v obavách před vzpourou, příměří v průběhu Vánoc. Dalšího dne nařídil mužům střílet na všechny Němce v zemi nikoho. Byl však ignorován. Později toho dne, obávajíce se, že přichází o velení, zastřelil onen důstojník bezbranného německého vojáka. Od té chvíle se spontánní příměří začalo hroutit.

11. listopadu 2008 byl postaven památník této události ve francouzském Frelinghienu. Ceremonie se účastnili potomci těch, kteří se o svátcích „nakazili“ duchem Vánoc a přestali na čas bojovat.

Znáte další projevy lidskosti ve válečných útrapách?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Vánoční zázrak na frontě aneb Když nečekané příměří roku 1914 málem přerostlo v mír se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

První světová válka zpopularizovala trenčkot

Trenčkot je druh pláště, který je nejčastěji vyráběn z bavlny, popelínu, vlny, gabardénu čí kůže. Délkou většinou dosahuje po kolena. Trenčkot vznikl úpravou nepraktického a těžkého pláště a nosili ho důstojníci. Nové pláště byly z lehčího, ale vodoodpudivého materiálu, aby udržely důstojníky v suchu, a měly velké kapsy na uložení map a dokumentů. Nastavitelné popruhy na zápěstí navíc zabraňovaly stékání vody po předloktí při sledování terénu dalekohledem. 

iZdroj fotografie: Pxhere

Vojáci dostávali formulář na civilní oblečení

Když válka skončila, dala britská armáda vojákům vracejícím se domů téměř 1,5 milionu obleků. Podle zákona totiž nesměl voják nosit uniformu déle než 28 dní po propuštění. Vojáci dostali formulář, který používali ve střediscích k získání obleku, nebo příspěvku na oblečení. Kromě toho dostali vojáci zálohu na výplatu, přídělovou knížku na čtrnáct dní a jízdenku na vlak domů.

Turbany byly na západní frontě běžným jevem

Během první světové války britské kolonie, hlavně Indie, významně přispěly k výhře Británie. Na konci roku 1914 byla třetina britské armády bojující na západní frontě z Indie. Během války tedy byli sikhští vojáci s turbany běžným jevem. I když pro ně byl turban tradičním symbolem, ve válce spíše signalizoval jejich “nižší” koloniální status.

iZdroj fotografie: Thomas Quine / Creative Commons / CC BY

Barva khaki byla poprvé použita v Indii

V první světové válce bylo důležité být neviditelný. Za pomoci kamufláží a dýmovnic se vojáci snažili zůstat mimo zorné pole nepřátel. Khaki kamufláž vznikla v Indii, když Harry Lumsden koncem 40. let 19. století vzal svůj sbor průvodců dolů na břeh řeky se zásobou světlé látky zakoupené na trhu v Láhauru. Po namočení látky v bahně skvěle splývali s prašným prostředím. 

Británie získala khaki barviva z Německa

Je velkým paradoxem, že barvivo používané na khaki uniformy bylo tajně dovezeno z Německa. Před válkou bylo Německo předním výrobcem syntetických barviv a do roku 1913 vyváželo 20krát více barviv než Británie. Samo tak poskytlo nepřátelským jednotkám účinný způsob kamufláže.

iZdroj fotografie: Gaius Cornelius / Creative Commons / CC BY-SA

Armáda najímala na výrobu uniforem civilní firmy

V prvních několika měsících války měl britský válečný úřad dostatek uniforem pro stávající vojáky a příslušníky sil v první linii. Avšak vojenské továrny brzy přestaly stíhat dodávat uniformy pro rychle rostoucí počet vojáků. Musely jim pomoci civilní krejčovské podniky, což bylo přínosné pro armádu i dodavatele.

Krejčí dostali oficiální vzorníky

Jelikož se výroby uniforem ujali civilisté, nebyly vzory jednotné a některé přicházely i v křiklavých barvách, ne zrovna vhodných na bojiště. Vládu to pochopitelně znepokojovalo a tak zavedla pokyny, které museli dodavatelé dodržovat. Rozmanitost oděvů byla omezena oficiálními vzory pletení a požadavkem bylo používat pouze khaki barvy.

iZdroj fotografie: Uživatel Reeve010725 / Creative Commons / CC BY

Důstojníci dostávali příspěvek na uniformy

Na začátku války byli důstojníci obvykle rekrutováni z vyšších tříd a byli tedy schopni zaplatit náklady na novou uniformu. Jak se však válka protahovala, ztráty těchto vojáků donutily armádu rekrutovat nové důstojníky ze širších společenských tříd. Z toho důvodu neměli mnozí finanční prostředky na uniformy, takže je musela britská armáda dotovat. 

„Kitchenerova modř“ doplňovala khaki

Problémy s dodávkami způsobené dominancí Německa ve výrobě khaki barviv donutily Británii sáhnout k podpůrným dodávkám. Válečný úřad začal vojákům dodávat vše, co mohl. Bylo použito 500 000 modrých poštovních uniforem a 500 000 kabátců. Kromě toho si také objednali obrovské množství oblečení z USA. Několik ubohých duší bylo oblečeno do šarlatových a modrých přehlídkových uniforem – ne zrovna nenápadných. Tyto náhradní uniformy se souhrnně nazývaly Kitchener blue (“Kitchenerova modř”).

iZdroj fotografie: Uživatel Fortepan / Creative Commons / CC BY-SA

Odmítání uniforem bylo formou protestu

Poté, co byli odveleni, odpůrci vojenské služby často odmítali nosit uniformu. Jelikož byli považováni za vojáky, mohli být potrestáni a byli vystavováni násilí a ponižování. V těchto případech bylo běžné, že byli odpůrci násilně oblečeni. Někteří si pro změnu nechtěli uniformu sundat, třeba během lékařské prohlídky.

Co si myslíte o zapojení civilních krejčovských podniků?

Zdroj: WarHistoryOnline

Článek Vojáci v poštovních uniformách, s turbanem, či od bahna? Neobvyklý pohled na uniformy první světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na americkém podvozku

Třiceti čtyřletý kapitán Poplavko našel řešení. Bylo jím speciální obrněné ženijní vozidlo. To mělo postupovat s obrněnými auty. Pokud obrněný vůz zapadl nebo mu došla munice a palivo měl nastoupit Poplavkův vůz.

Jako základ svého vozu kapitán vybral vynikající platformu. Americké nákladní vozidlo Jeffery Quad bylo prvním, které mělo náhon na všechny čtyři kola a na svoji dobu mělo skutečně skvělou průchodnost terénem. Na podvozku nákladního vozidla vznikla jednoduchá nástavba o rozměrech na délku 4,5 metru, šířce 2 metry a výšce 2,1 metrů.

iZdroj fotografie: Flickr

Za kabinou pro posádku vznikl jednoduchý obrněný nákladní prostor připomínající tvarem rakev. Síla pancíře byla 7 milimetrů na čele a 5 milimetru bocích, podvozku a zádi stroje. Jeffery-Poplavko, jak byl obrněnec označen, byl schopen odolat palbě z pistole Mauser, palba z pušky prorazila pancíř z 50 metrů a při použití munice s ocelovým jádrem dokonce z 200 metrů.

Čaroděj v terénu

Při testech se projevila skutečně vynikající průchodnost stroje terénem a od vojáků si obrněnec získal přezdívku „Čaroděj“. Čtyřválcový motor Buda s výkonem 28 koní dokázal 8 tunový vůz na silnici rozhýbat na 35 kilometrů v hodině a v terénu vyvinout rychlost i 25 kilometrů v hodině. Výkon to byl o to úctyhodnější, že vozidlo mělo loukoťová kola s pevnými pryžovými pneumatikami.

iZdroj fotografie: Flickr

Velkou výhodou bylo spojení motorového prostoru v přídi s prostorem pro posádku. V případě poruchy mohly být opravy provedeny přímo z kabiny bez ohrožení mechanika. Nevýhodou bylo, že motor netěsnil a do prostoru posádky unikaly výfukové plyny. Posádku tvořili čtyři muži. Jeffery-Poplavkov byl vyzbrojen dvěma kulomety Maxim 7,62 milimetrů se zásobou 6000 nábojů.

Ve službách báťušky cara

Dne 16 září 1916 vznikla experimentální Divize obrněných automobilů zvláštního účelu (BADON). BADON se skládal ze 3 čet obrněných automobilů po 10 vozidlech. Úkolem jednotky bylo rychlím postupem prolomit linie nepřítele a otevřít cestu vlastní pěchotě. Poplavko, který se stal velitelem jednotky, počítal s tím, že některá vozidla použije jako obrněné transportéry, čímž by značně předběhl dobu.

iZdroj fotografie: Flickr

Poprvé se stroje v boji představily v červnu 1917 v okolí Tarnopolu. V boji se osvědčily přesto je carská armáda odmítla, protože kulomety strojů nebyly ve věžičkách a měly malý odměr. Nakonec tedy Ižorský závod v Kolpinu vyrobil pouhých 31 kusů obrněnce. Tyto stroje však měly ještě bohatý život.

V mnoha službách

Po říjnové revoluci se Čarodějové ocitli v rukách nezávislé ukrajinské vlády. Ta však brzy padla a stroje si rozebraly různé bojující frakce. Část „Čarodějů“ ukořistili Němci a dva Jeffery-Poplavko se dokonce ocitly v pouličních bojích v Berlíně po kapitulaci roku 1918. Další dva stroje ukořistili Poláci, kteří je pojmenovali „Dědek“ a „Vnuk“ a použili je v polsko-ruské válce.  Oba stroje byly vyřazeny až roku 1922.

Nejvíce, kolem třinácti, obrněnců Jeffery-Poplavko ukořistila bolševická vláda. Ta je v bojích použila na všech frontách. V létě roku 1918 jeden ze strojů padl do rukou i našim legionářům. Ti jej pojmenovali Jánošík a stroje si pro jeho vlastnosti velmi cenili. Později jej zřejmě předali Bělogvardějcům a od nich se znovu vrátil bolševikům. Ti poslední Čaroděje vyřadili zřejmě v první polovině 20. let 20. století.     

iZdroj fotografie: Flickr

Spletitý osud měl i tvůrce pokrokového obrněnce. Poplavko se nejdříve přidal k ukrajinské armádě, ale roku 1921 se nakonec rozhodl vsadit na bolševickou vládu. V Sovětském svazu udělal závratnou kariéru. Nejdříve pracoval na ministerstvech letectví a obraný. Nakonec se stal zástupcem ředitele konstrukční kanceláře Sojuzsnablegprom. Za svou práci pro komunistickou vládu dostal dokonce Leninův řád. Ani to jej však nezachránilo. Během čistek v roce 1938 byl jako spiklenec zatknut a zastřelen.

Zdroj: Pejčoch, Ivo, Obrněná technika 13: První světová válka, Cheb, 2014

Článek Čaroděj v terénu: Jeffery-Poplavko byl obrněný unikát ve výzbroji československých legionářů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bitva o Kyjev, 1941

Když německá vojska v létě 1941 postupovala směrem na Moskvu, doslova do pasti uzavřela statisíce vojáků Rudé armády bránících ukrajinské město Kyjev. Generálové chtěli pokračovat na Moskvu, ale Hitler jim přikázal toto třetí největší město Sovětského svazu dobýt. Bitva trvala déle než měsíc a Němci museli likvidovat jednotlivé kapsy odporu v bojích zblízka. Při střetu padlo 127 tisíc Němců a asi 700 tisíc sovětských vojáků.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Bitva u Verdunu, 1916

Boje kolem francouzského města Verdun trvaly skoro celý rok 1916. Němci se zde snažili francouzská vojska doslova rozdrtit. Obě strany postupem času své síly stále zvětšovaly, až v bitvě bojovalo 1,1 milionů Francouzů a 1,25 milionu Němců. Na zákopy zde neustále pršely dělostřelecké granáty a území změnily v pustou krajinu plnou kráterů. V bitvě na obou stranách padl téměř milion vojáků.

iZdroj fotografie: Public Domain

Obklíčení Leningradu, 1941-1944

Když se Němci dostali k druhému největšímu sovětskému městu Leningrad, narazili na houževnatou obranu. Navíc síly, které by byly nutné k dobytí města, potřebovaly jinde. Rozhodli se proto město a okolí obklíčit, zničit bombardování a vyhladovět. Na předměstích ale probíhaly téměř neustálé boje s těžkými ztrátami na obou stranách. Vojenská ztráty Němců dosáhly téměř 600 tisíc vojáků, mrtvých sovětských bojovníků bylo přes milion.

iZdroj fotografie: Public Domain

Bitva o Stalingrad, 1942 – 1943

Když se v létě Němci dostali ke Stalingradu, byla Rudá armáda rozhodnutá město nesoucí jméno sovětského vůdce tvrdě bránit. Mnohaměsíční bitva se odehrávala ve zničené městské zástavbě často na vzdálenost metrů a s úpornou zuřivostí. Nejdřív se Sověti jen stěží udrželi, ale nakonec v zimě podnikli protiútok. Němce obklíčili a ti umírali zimou a nedostatkem zásob. Němci v bitvě ztratili přes 700 tisíc vojáků, Sověti téměř půl milionu.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY

Bitva o Berlín, 1945

Když Rudá armáda dorazila v branám německého hlavního město, nacističtí vůdci přikázali vojákům i domobraně bránit se stůj co stůj. Ve městě bylo více než tři čtvrtě milionu ozbrojených Němců a proti nim stálo 2,5 milionů Sovětů. Často naštvaných kvůli zločinům, kterých se Němci v jejich zemi dopustili.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Výsledkem byla tvrdá pouliční bitva ve městě plném civilistů, která mohla skončit jen porážkou nacistů. Než se Němci vzdali, téměř 100 tisíc jich zahynulo, stejně tak přes 80 tisíc Sovětů. Které další bitvy jsou podle vás nejhorší?

Zdroj: Wearethemighty

Článek 5 nejhorších bitev moderní doby, ze kterých se ježí chlupy hrůzou. Obětí byly statisíce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Metody před elektřinou

Důležitým způsobem, jak se komunikovalo před zavedením telegrafu a rádia v námořnictvu, byly signální vlajky. Lze se s nimi domlouvat mezi plavidly i mezi lodí a pevninou. Jejich efektivitu předvedl lord Nelson při bitvě u Trafalgaru. Na podobném způsobu funguje semafor. Lodě dodnes používají ke komunikaci světelný semafor, vojáci na pevnině mívali semafory na dohled a mohli jimi přenášet i složité zprávy. Stejně se dá komunikovat za pomoci vlajek nebo slunce v zařízení zvaném heliograf.

iZdroj fotografie: Pxhere

Tyto metody sice za první světové války stále fungovaly, ale přednost dostala elektřina. Prvním jejím způsobem využité byl telegraf. Zprávy se vysílaly hlavně za pomoci morseovy abecedy po drátech. Podobnou, ale bezdrátovou technologii, využívalo rádio. Nejčastěji sloužilo v námořnictvu. Protože bylo jasné, že vysílané signály může zachytit nejen příjemce, ale kdokoli, bylo nutností zavést pro tento způsob spojení šifrování.

iZdroj fotografie: Public Domain

Telefon umožnil spolu mluvit

Opravdovým převratem se stal ale telefon, který v roce 1876 vynalezl Graham Bell. Umožňoval přímou hlasovou komunikaci. Na západní frontě spojenci natahali desítky tisíc kilometrů drátů, které sloužily k vzájemnému telefonnímu spojení. Ke komunikaci měli k dispozici 134 stálých telegrafních kanceláří a 273 telefonních ústředen. Dráty vedly přímo do zákopů v první linii, odkud mohli velitelé dostávat bezprostřední zprávy.

iZdroj fotografie: Komlós Péter / Creative Commons / CC BY-SA

Problémem bylo, že drátové spojení v bitevní linii bylo velmi náchylné k přerušeni. Velmi často se stávalo, že ho poškodilo dělostřelecké bombardování nebo jiný druh závady. K opravám byli určeni speciálně vycvičení vojáci, ale ani to často nestačilo. Mnohdy tedy velitelům nezbývalo, že si posílat lidské posly. Když ne na velitelství, tak alespoň k nejbližšímu fungujícímu telefonu.

iZdroj fotografie: David McLellan / Creative Commons / CC0

Nevyužívali se jen lidé, ale někdy i zvířata. Například u amerických jednotek platilo, že velitelé v přední linii by s sebou měli mít alespoň dva holubi. Využili se velmi často a byli schopní úspěšně doručit až 95 procent odeslaných zpráv. V zákopech se využívali i psí, kteří se dokázali pochybovat rychleji než lidé a v zákopech se i snáze ukryli.

Zdroj: Usmcmuseum

Článek Komunikace za první světové války zažila doslova revoluci. Od vlajek přes holuby až po telefon se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zázračné procitnutí na ošetřovně

Zde by mohl příběh skončit, protože zranění Kerna vypadalo tak vážně, že měl stejně jako miliony mladých mužů skončit na vojenském hřbitově. Ovšem stal se téměř zázrak, protože na ošetřovně voják otevřel oči. I když to bylo neobvyklé, protože kulka musela poškodit mozek, i to se stává. Nejpodivnější bylo to, co se dělo zbylých 40 let Kernova života. Od svého procitnutí již nikdy neusnul.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY

Což je velmi podivné, protože všichni považují spánek za nezbytnou součást lidského života. Nedostatek spánku je i velmi nebezpečný. Spánek způsobuje uvolnění proteinů v mozku, přeruší nepotřebné synapse a obnovuje kognitivní funkce. Nedostatek spánku u lidí způsobuje halucinace a vede k dramatickým změnám osobnosti. Pokusy na krysách ukázaly, že je nedostatek spánku dokonce zabije.

Platil více, protože nespal

Nic takového se ale Paula Kerna netýkalo. Jeho největším problémem bylo, že měl větší náklady na život. Musel nějak platit těch osm hodin, které běžní lidé tráví spaním a krom dobré postele nic jiného nepotřebují. Lékaři vůbec netušili, co se s ním děje. Sám Kern byl zvědavý, co je příčinou jeho neobvyklého stavu, a odborníky nechával, ať ho zkoumají a rentgenují. Byl na různých vyšetřeních od Rakouska až po Austrálii.

iZdroj fotografie: Public Domain

Jeden z lékařů měl teorii, že Kern spí, ale vždy jen několik sekund. Nikdo včetně jeho si tak vlastně nevšimne, že spal. Jiní si mysleli, že mu kulka odtrhla část mozku řídící spánek a že předčasně umře, což nebyla pravda. Jediné, co musel dělat, mít tak hodinu denně zavřené oči, aby si odpočinul jeho zrakový nerv. Kern zemřel v roce 1955. Když si uvědomíme, že měl po 40 let o třetinu více času na život, než běžní lidé, žil vlastně velmi dlouho.

Zdroj: Wearethemighty

Článek Voják po zranění hlavy celých 40 let nespal. Pro lékaře byl neutuchající záhadou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Byl vytvořen pro překonávání zákopů

Little Willie byl prototyp britského tanku, který byl vyvíjen od roku 1914 a z výrobní linky sjel o rok později. Měl plnit potřebu vozidla, které bylo dostatečně obrněné a schopné překonávat i těžký terén. Pro jeho pohyb nebyla vhodná kola, která by mohl nepřítel bez větších obtíží zneškodnit, a tak dostal pásy. Nejdříve byly tyto tanky nazývány jako pozemní lodě. Jejich díly byly přepravovány v bednách s označením TANK, aby si držely dostatečný odstup od případných špionů.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / Public Domain

I přes všechny nevýhody dodal velmi dobrý základ budoucím tankům

Tento první tank měl však k dokonalosti velmi daleko. Mohl dosahovat maximální rychlosti pouze něco málo přes 3 km/h, vážil 18,3 tuny, a často měl problém s uvíznutím v zákopech, přestože byl vyroben právě pro překonávání těchto překážek. Přes tyto nevýhody představoval velmi dobrý základ a začátek pro další tanky 20. století. Měl také slabý pancíř, který měl sloužit jako ochrana proti ručním zbraním nepřítele, ale pro přímý boj byl Willie téměř nevhodný.

iZdroj fotografie: Roland Turner / Creative Commons / CC BY-SA

Pancíř tanku byl odolný proti ručním zbraním

Pancíř byl snýtován z šestimilimetrového plechu, a tank dostal do výbavy dvě děla Vickers. Jako sekundární zbraně využíval také kulomety. Uvnitř měl místo pro 6 vojáků, kteří jej řídili a obsluhovali. Pro jeho pohon byl vybrán benzínový šoupátkový motor Foster-Daimler Knight, který dosahoval výkonu 105 koní a umožňoval tanku překonávat i složitější terén. Ovládání tanku bylo řešeno pomocí dvojice vlečených kol. Při provedených testech zvládl Little Willie překonat 1,5 m široký příkop a vystoupat na různé překážky.

Zdroj: Wearethemighty

Článek První vyrobený tank doslova přepsal vojenskou historii. Šlo o obrovský pokrok v boji se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pomalí obři plnění výbušným plynem

Technická data nejvýkonnějších německých vzducholodí typu R jsou pro dnešní dobu úctyhodná a směšná zároveň. Délka obra byla 196,49 metru a v průměru měl 23,90 metru. Objem stroje byl 55 200 m3. Hmotnost prázdné vzducholodi byla 31 400 kilogramů. Typ R byl vyzbrojen 10 kulometnými hnízdy s MG 08 a mohl nést až 60 bomb o hmotnosti 5 000 kilogramů. Šest šestiválců Maybach HS Lu s výkonem 240 koní dokázalo hnát maximální rychlostí 100 kilometrů v hodině a maximální dostup byl 4 000 metrů.

iZdroj fotografie: Public Domain

Navíc celá vzducholoď byla plněná vodíkem. Dnešní doba je však mnohém jiná než svět před sto lety. Zbraně nebyly tak přesné, letadla nebyla tak rychlá a dobře vyzbrojená. Jednoduše řečeno, sestřelit vzducholoď se zbraněmi a letadly, které byly k dispozici v 1. světové válce, nebylo tak snadné, jak bychom si mohli myslet. Sestřelení jedné vzducholodi bylo mnohem těžší, než by mělo být.

Proč bylo tak těžké zničit vzducholodě?

V první řadě, zepelíny prostě nelétaly tak nízko, aby byly zranitelné nepřátelskou palbou z ručních zbraní ze země. Vysoká operační výška posádkám vzducholodí vyhovovala, protože jejich primárním úkolem byl průzkum. Bombardování bylo až sekundární prioritou. Protiletadlové dělostřelectvo teprve vznikalo a německým monstrům tedy ze země nic nehrozilo.

Samotné vzducholodě překvapivě nebyly žádné křehké výtvory, ale skutečná bytelná létající monstra. Německé vzducholodě měly pevnou konstrukci a kostru vyrobenou z odolné slitiny hliníku a mědi. Samotný povrch zepelínů byl vyroben z odolné, téměř neroztrhnutelné látky, která se vyráběla ze střev hospodářských zvířat. Byl to v podstatě kožený třicetimetrový pancíř. Prostřelit jej bylo mistrovstvím.

Čím vzducholoď zničit?

První sestřel vzducholodi letadlem se stal 18. června 1915 nedaleko belgického Ghentu, kdy se podařilo stíhači RAF Reginald Warnefordovi v Morane-Saulnier Typu L překvapit v nízkém letu LZ37. Na vzducholoď se Angličanovi podařilo naházet granáty a při výbuchu monstra málem zahynul. I když se o to později mnozí pokoušeli, podobná taktika již nikdy nevyšla. Bomby se po povrchu vzducholodi buď neškodně skutálely nebo stíhačky nad vzducholoď nebyly schopny vystoupat.    

iZdroj fotografie: Public Domain

Proti vzducholodím se zkoušely i ocelové šipky, které měly proletět celým trupem a přivodit unik plynu a zánik zepelínu. Zkoušely se i rakety. Ty však byly extrémně nepřesné a měly malý dosah. Pilotům Dohody zbyla tedy jediná zbraň – kulomet Lewis namontovaný na Royal Aircraft Factory B.E.2c. Lewis měl zásobníku asi 97 nábojů. Poté musel pilot vstát v otevřené kabině a ručně vyjmout starý buben a nabít do zbraně nový zásobník. Navíc Lewis byl náchylný k zasekávání.

iZdroj fotografie: Public Domain

I páteř obrany Velké Británie proti vzducholodím, stíhačka B.E.2c, má pro dnešek vskutku úsměvné parametry. O to více musíme obdivovat muže, kteří v jejím kokpitu vyráželi proti císařově monstru. B.E.2c měl rozpětí 11,28 metru, jeho délka trupu činila 8,31 metru a výška byla 3,391 metru.

Stroj poháněl vzduchem chlazený osmiválec RAF 1a s výkonem 90 koní. Maximální rychlost byla 116 kilometrů v hodině a dostup 3 000 metrů, což byl nejlepší výkon britského stroje v té době. Stroj byl dvoumístný, ale proti vzducholodím v odlehčeném stroji létali piloti sami.

Jedna rána a výbuch? Zapomeňte!

I když se stíhači dostali ke vzducholodi, neměli žádnou záruku, že ji skutečně zasáhnou. A to bez ohledu na to, jak velký cíl to byl. Vystřelení jedné kulky skrz kožený plášť neznamenalo, že by to byl konec vzducholodi. Ani desítky střel často neposlaly zepelín k zemi. Německé vzducholodě vypadaly jako balón, ale ani zdaleka tomu tak nebylo. Při nočních operacích bylo sledování a zničení zepelínu ještě obtížnější. Pokud byl zepelín osvícen světlometem a podařilo se mu z kuželu světla uniknout, mohlo být obtížné jej znovu lokalizovat.

iZdroj fotografie: Public Domain

Nejjednodušším a nejlepším způsobem, jak sestřelit zepelín, bylo přiblížit se na nejmenší možnou vzdálenost a použít zápalnou munici. I to však bylo problematické. Plynové vaky uvnitř balonu byly naplněny vodíkem, který je extrémně hořlavý. Oheň však ke svému hoření stále potřeboval kyslík, takže ani několik desítek dobře mířených výstřelů nemuselo cíl zapálit. Teprve vystřelení dostatečného počtu děr v plynových vacích a smíchání vzduchu s vodíkem vedlo k požadovanému efektu.

A přeci šly vzducholodě dolů

První zepelín se podařilo sestřelit nad Londýnem 1. dubna 1916, kdy LZ 48 až příliš klesla nad Temží a byla zasažena protileteckou palbou. V noci ze 2. na 3. září se poručíkovi Leefu Robinsovi podařilo zaměřit s odlehčeným B.E.2c vzducholoď SL 11. Ve 3 500 metrech provedl stíhač dva bezúspěšné nálety. Při posledním třetím náletu a s posledním zásobníkem uspěl! LS 11 vybuchla i s celou šestnáctičlennou posádkou. Z Robinsona se stala celebrita a byl dekorován Viktoriiným křížem.

iZdroj fotografie: Public Domain

Ani poté se ze sestřelů vzducholodí nestala všední záležitost a protivzdušná obrana nebyla právě úspěšná. Němci nad Británií nasadili celkem 84 vzducholodí během 51 operací, při nichž ztratili 30 strojů. Pouze osm si však na vrub připsala britská obrana. Zbytek byl ztracen většinou kvůli špatnému počasí.

Nálety na Británii měly spíše než materiální ztráty za následek psychologické trauma. Civilní obyvatelstvo se necítilo doma bezpečně. Pět tisíc bomb, které Němci shodili na Británii, zabilo 557 lidí a způsobilo škody za 105 milionu liber v dnešních cenách. Obě válečné strany toto válečné snažení velmi zatěžovalo. Britové museli doma držet značné letecké a dělostřelecké síly a pro císařské Německo byla stavba vzducholodí ohromnou zátěží.     

Zdroj: WeAreTheMighty

Článek Jaký byl nejtěžší úkol stíhačů za 1. světové války? Sestřelit z oblohy německé obry plné výbušného plynu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Francouzské pozemní torpédo

S prvním předchůdcem moderního pozemního dronu přišli Francouzi již roku 1915. Inženýři Paul Aubrio a Gustave Gabe se snažili prorazit s projektem pozemního „elektrického torpéda“ (Torpille Électrique). Elektrickým kabelem poháněné a ovládané vozítko mělo tři pásy.

Třetí pás byl na přídi vozítka a měl mu pomáhat překonat překážky v poli. Testy nedopadly valně. Vozítko s nákladem 200 kilogramů trhavin se po poli ploužilo, řízení bylo neohrabané a operátor jej téměř nemohl ovládat. Navíc torpédo nemělo pancéřovou ochranu a bylo snadné jej vyřadit puškou.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

S dalším pokusem o dálkově ovládané vozidlo přišla firma Schneider. Crocodile Schneider Torpille Terrestre nesl 40 kilogramů výbušnin a měl ničit opěrné body nepřítele a překážky z ostnatého drátu. Roku 1916 bylo vozítko bez větších úspěchů nasazeno na frontě. Poslední pokus o dálkově ovládané sebevražedné vozítko provedli roku 1918 Američané. Elmer Wickershaw pro známou firmu Caterpillar vyvinul „Land Torpedo“, které neslo 50 kilogramů výbušniny. Než však mohlo dojít k nasazení, válka skončila.

Koncept těchto strojů za 2. světové války k dokonalosti a nasazení dovedli Němci se svým Goliathem. To je však již jiný příběh.

Létající bomby

Vývoj prvních leteckých dronů zahájily britské firmy Sopwith, de Havilland a Royal Aircraft Factory roku 1917. Britské stroje měly být použity proti německým Zeppelinům útočícím na britské cíle. Výzkum vedený průkopníkem televize a rádiových zařízení A.M. Lowem dosáhl značných úspěchů. Než však byl vývoj dokončen, válka byla ukončena a výzkum skončil v archivu.

iZdroj fotografie: Public Domain

V USA byly vyvinuty dva stroje, které předběhly svoji dobu. Prvním z nich byl Hewitt-Sperry Automatic Airplane. Firma Sperry byla průkopníkem ve vývoji gyrokompasů a rádiové techniky. Roku 1916 se firma rozhodla vyvinout automatické letadlo, které by bylo schopno i na vzdálený cíl shodit bombu. Letadélko s rozpětím 7,6 metrů a délkou trupu 4,5 metru dokázalo maximální rychlostí 140 kilometrů v hodině doletět nad cíl vzdálený 80 kilometrů s nákladem 450 kilogramů.

Nejdříve stroj létal jen za pomocí nastaveného gyroskopického kompasu a zasáhnul cíl s přesností 3 kilometry. Po válce program pokračoval dál a podařilo se vyvinout spolehlivé rádiové řízení a navádět letadlo přesně na cíl. Roku 1922 byl však program ukončen.

iZdroj fotografie: Public Domain

Za předchůdce moderních řízených střel je pak považován Kettering Bug (Brouk) známý též jako Kettering Aerial Torpedo. Letadlo o délce 3,8 metru s rozpětím 4,8 metru dokázalo rychlostí 80 kilometrů v hodině dopravit na 121 kilometrů vzdálený cíl 240 kilogramů trhaviny. Stroj používal k řízení gyroskop, barometr a pneumatický systém. Roku 1918 jich bylo připraveno k použití 45. Nikdy však nebyly nasazeny. Armáda se obávala přeletu vlastní fronty a reakce vojáků. Jeden „Brouk“ vyšel na 400 dolarů.

Kettering Bug do značné míry pracoval na stejném principu jako o 20 let mladší německá střela V-1.

Úspěch na moři

Překvapivě se na dronech nejdéle pracovalo na moři. První návrhy na námořní dron nesoucí výbušniny pochází z dob americké občanské války a v 90. letech 19. století na nich pracoval i legendární vynálezce Nikola Tesla.

Prim však tentokrát hráli Němci. Ve výzkumu námořních dronů byla nejdále firma Siemens. Němečtí konstruktéři dostali jasný úkol: vytvořit prostředek k ničení britských lodí a prorazit tak blokádu. Fernlenkboot neboli FL-boat byl 13metrový člun poháněný dvěma motory Maybach s výkonem 210 koní. Výtlak byl 6 tun a maximální rychlost 30 uzlů (56 kilometrů v hodině). Člun nesl 700 kilogramů výbušnin.

iZdroj fotografie: Uživatel Bukvoed / Creative Commons / CC BY-SA

FL-boot byl ovládán z pozemní stanice pomocí drátu s délkou až 20 kilometrů. Na moři pak stroj sledovalo letadlo, které informovalo pozemní stanici o pohybu člunu. Dne 28. října 1917 se jednomu člunu podařilo přiblížit k britskému monitoru HMS Erebus a těžce jej poškodit. Celkem bylo vyrobeno 17 člunů. Jiné operace tak úspěšné nebyly. FL-booty prozrazovala nad nimi kroužící letadla, velká složitost (jen špulka s naváděcím drátem vážila 800 kilogramů) a malá podpora od německého námořnictva.

Zdroj: Topwar

Článek Drony jako moderní zbraň 21. století? Ale kdeže, první se objevily již za Velké války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Roosevelt nebyl velkým fanouškem Churchilla

Když v roce 1917 Churchill teprve opustil armádní složky, ihned byl jmenován poslancem sněmovny. Nový premiér jmenoval během války v Evropě mladého Churchilla ministrem munice. Teddy Roosevelt se setkal s Winstonem Churchillem při příležitosti, kdy právě Winston obdivoval hrdinu San Juan Hill. Přestože Roosevelt ve skutečnosti nebyl příliš velkým fanouškem Churchilla, rád si četl jeho knihu s názvem Moje africká cesta.

iZdroj fotografie: Ministerstvo zahraničních věcí a obchodu / Creative commons / CC BY

Churchill jako první pán admirality

Roosevelt následně jako bývalý prezident obdivoval schopnost Churchilla mobilizovat královské námořnictvo na začátku první světové války. Ten se také stal jako první pánem admirality. Při prodlužování války začal v některých zemích převrat. To se týkalo zejména Ruska, kde místní občané svrhli vládu cara. K moci se dostal Vladimír Lenin, který vytáhl Rusy z první světové války. To znamenalo komplikaci pro spojence Dohody na západní frontě.

Churchillův plán na zapojení Ruska do války

Churchill mezitím stále věřil, že by se mohlo Rusko znovu připojit do války v případě, že by mocnosti Dohody vyslaly jediného diplomata s plnou mocí, aby se odvolal k Leninovi v Moskvě. Podle něj byl nejlepším řešením Rooseveltův odjezd do ruského hlavního města, kde by se setkal s Leninem osobně, a dostal by Rusko zpátky do první světové války.

iZdroj fotografie: Uživatel Beadell, S J (Lt) / Creative Commons / Public Domain

Nezajištěná moc v Rusku a boje s caristy

Naopak Roosevelt mohl podle Churchilla ujistit Lenina, že západní spojenci nebudou zasahovat do bolševické revoluce, která zrovna probíhala v Rusku. Zde totiž nebyla plně zajištěná moc a panovaly boje s ruskými racisty v celém nově vzniklém Sovětském svazu. Theodor Roosevelt nejspíš nikdy nevěděl, že Churchill hodil bývalému prezidentovi klobouk do ringu pro tuto misi. Bez ohledu na sovětskou účast válka skončila.

Zdroj: Wearethemighty

Článek Winston Churchill měl jasný plán, dostat Teddyho Roosevelta do první světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

První válečné Vánoce na západní frontě

V roce 1914 vtrhla německá armáda do Belgie a do Francie. Francouzům a Britům se je však podařilo zastavit a to, co následovalo, předznamenalo další čtyři dlouhé roky: statická, zákopová válka. V jejích kulisách se však během vánočních dní odehrálo něco, co je dodnes předmětem údivu a obdivu.

iZdroj fotografie: Public Domain

Britští vojáci, kteří to zažili, popisovali Vánoce 1914 následovně: na Štědrý večer, asi kolem osmé nebo deváté hodiny, se z německých zákopů ozval zpěv, rozsvítila se světla a nebylo těžké rozeznat konkrétní píseň, kterou byla známá Tichá noc, v německém pojetí Stille nacht, heilige nacht.

Britská odpověď a vzájemné setkání

Britové Němcům zatleskali, nechtěli ale zůstat pozadu a odpověděli svými vlastními vánočními písněmi. V rychlém sledu následovaly písně The First Noel, O Tannenbaum či The Red Flag. To hlavní mělo ale teprve přijít o den později. Vojáci opustili zákopy vzdálené pouhých 50 metrů od sebe a na území nikoho si vzájemně popřáli šťastné Vánoce.

Jak to bylo doopravdy?

S tímto příběhem se pojí velké množství mýtů a legend. Ty nejrozšířenější mluví o vánočním fotbalovém zápase mezi Brity a Němci. Pravou ovšem je, že i přes to, že se fotbalový příběh stal pevnou součástí populární kultury, pro jeho potvrzení ve skutečnosti chybí věrohodně zaznamenaná svědectví.

iZdroj fotografie: Public Domain

Příběh vánočního setkání ale pravdivý je, nejednalo se ovšem o jednu izolovanou událost. Podobné příběhy se udály na mnoha místech fronty. Je smutnou pravdou, že v dalších letech s tím, jak se válka protahovala a stávala se stále brutálnější, podobné projevy vzájemných sympatií prakticky zmizely.

I tak ale občas vojáci na obou stranách fronty dohodli alespoň na tom, že uzavřou krátký klid zbraní, který jim umožní pohřbít své mrtvé. Vánoční příměří je symbolem, který nám bude navždy připomínat, že i uprostřed válečné vřavy může být místo pro lidskost.

Zdroj: National Interest

Článek Legendární příběh dočasného vánočního příměří za První světové války aneb O Vánocích je lásky čas se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nemožnost utvořit frontu

Zde především Britové, ale i jejich další spojenci, vedli válku proti Osmanské říši. Její síla tu byla větší než Britů. Velkou roli hrál i zdejší pouštní terén. A tak nezbylo nic jiného než se uchýlit k taktikám asymetrické války. Při ní se zvláště osvědčil Thomas Edward Lawrence. Původním povoláním archeolog, který uměl arabsky a dobře znal místní kulturu. V současné době je i díky filmu a knize známý jako Lawrence z Arábie.

iZdroj fotografie: Public Domain

Po vypuknutí války nastoupil dobrovolně k armádě. Byl umístěn ke zpravodajské jednotce Arab Bureau v Egyptě. Spolu s dalšími britskými důstojníky v roce 1916 odcestoval do Mezopotámie s cílem organizovat místní arabské bojovníky, kterým se nelíbila nadvláda Osmanů. Mnohým se to nepovedlo. Část Arabů s Turky spolupracovala, bylo třeba najít ty nespokojené. Lawrence sem ale dokonale zapadl. Již brzy kolem sebe shromáždil kolem tisícovky divokých arabských bojovníků.

Doslova mistrovský kousek se mu povedl v červenci 1917. Podařilo se mu přesvědčit řadu vůdců nespokojených arabských kmenů, především pak šejka Auda Abu Tayiu, k útoku na město Akaba. To byl jediný přístav na břehu Rudého moře, který ještě Osmanská říše ovládala. Obsazení města pomohlo se zásobováním arabských jednotek a hlavně znamenalo zlom. Většina obyvatel Arabského poloostrova se přiklonila na stranu povstání proti Turkům.

Útoky na mosty a telegraf

Ovšem jeho činnost se nesoustředila jen na tuto významnou bitvu. Organizoval především neustále napadání komunikačních tras a infrastruktury Osmanské říše. Mezi srpnem až prosincem 1917 zorganizoval na 50 útoků. Při nich bojovníci zničili 15 mostů a způsobili další škody. Jejich odstraňování zaměstnávalo turecké jednotky a ty se nemohly účastnit bojů. Taktikou bylo neustálým obtěžováním armádní jednotky doslova vyčerpat. Fyzicky i morálně.

iZdroj fotografie: Public Domain

Oblíbené byly i útoky na telegrafní sloupy. Kvůli nefunkčnímu spojení musela armáda vysílat kurýry. Ti se zase stávali oblíbeným cílem povstalců. Případně museli osmanské jednotky používat vysílačky. Jejich vysílání ale znamenalo možnost dekódování britskou armádou a znalost důležitých informací. Díky nim se pak dařilo mnohem snadněji plánovat boje a získávat na úkor Osmanské říše nová území.

Činy Lawrenceho byly tak charismatické, že doslova zastínily práci ostatních spojeneckých zpravodajských důstojníků. Ti přitom v asymetrické válce také podávali vynikající výkony. Například Gerard Leachman působící na území dnešního Iráku. Ten se více než na útoky soustředil na získávání informací odposlechem osmanského telegrafu a organizování místních kmenů. Jeho činnost byla klíčová pro obsazení Bagdádu.

Zdroj: DefenseMediaNetwork

Článek Vojenské strategie používané speciálními jednotkami pocházejí z Blízkého východa. Úspěšně je použili již Arabové v boji proti Osmanské říši se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obrovská německá přesila

Proti Britům útočila 1. německá armáda pod velením Alexandera von Klucka. Britské oddíly mnohonásobně převyšovala. Měla obrovskou ofenzivní sílu, zhruba deset mužů na jeden metr bojiště. Němci brzy zjistili, že britští vojáci obsadili pozice a chtějí je zastavit podél kanálu spojující Mons s Condé.

iZdroj fotografie: Public Domain

Německý útok začal ráno 23. srpna. Němci britská vojska podcenili a postupovali dokonce v přehlídkové formaci. Tu brzy začali kosit elitní britští střelci z pušek Lee-Enfield, kteří uměli pálit velkou rychlostí a velmi přesně. Němci museli svoji taktiku změnit a s mnohonásobnou přesilou tlačili na britské zákopy. Ty odolávaly do odpoledních hodin. Pak začalo být jasné, že pozice expedičního sboru je neudržitelná. Hrozilo mu obklíčení, protože ustupovala francouzská vojska po stranách.

Pomoc v podobě andělů

Velitelům nezbylo nic jiného, než zavelet k ústupu. Ten museli provádět za plného německého útoku. Britům se dařilo ustupovat do dalších obranných pozic a německý útok úspěšně zadržovat. Nepříteli působili trojnásobné ztráty než utrpěli oni sami. Podle legendy jim v tomto okamžiku pomáhali andělé vyzbrojení luky. S Němci se vypořádávali tak jako angličtí střelci před staletími v bitvě i Anzicourtu.

iZdroj fotografie: Public Domain

Poprvé se tato historka objevila 29. září. Tehdy velšský autor Artur Machen publikoval v londýnských novinách The Evening News povídku Lučišníci. Editoři novin však opomněli k ní přiložit upozornění, že jde o pouhou fikci. Vyprávěla příběh o tom, jak se britští vojáci úspěšně bránili německé přesile. A když potřebovali ustoupit, zjevili se andělé vyzbrojení dlouhými luky. Střelbou zadrželi německý postup na tak dlouho, než se Britům povedlo se dostat do bezpečí.

Příběhu se ujala britská bulvární média, která ho začala šířit dál. Začali se dokonce objevovat údajní svědci z řad bojujících vojáků, kteří tvrdili, že lučištníky opravdu viděli. Tato legenda, jakkoli může být fantastická, měla pozitivní vliv na morálku britské veřejnosti a vojáků. Dostala se také do řady filmů nebo literárních děl. Skutečností zůstává, že o úspěšném ústupu tváří tvář velké přesile rozhodlo především umění a statečnost britských vojáků.

Zdroj: HistoryHub

Článek Zachránili britské vojáky během první světové války opravdu strážní andělé? Pro některé mýtus, pro jiné realita. Kde je pravda? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bitva na Marně

Na začátku války Německo doufalo, že se mu podaří dosáhnout triumfu a porazit Francii pohyblivou válkou. Proto zaútočilo přes země Beneluxu. Ze začátku vypadalo, že plán vychází a císařská armáda se blížila k Paříži. Na začátku září 1914 ale Francouzi spolu s Brity provedli protiútok, který německý postup zastavil. Němci se byli nuceni stáhnout. Obě strany se posléze zakopaly a začala statická válka.

iZdroj fotografie: Public Domain

Bitva o Gallipoli

Významným spojencem Německa a Rakouska-Uherska byla Osmanská říše. Proto v Anglii vznikl plán na útok na Dardanely a následné proražení cesty do Černého moře ke spojeneckému Rusku. Útok začal 15. dubna 1915, ale Angličané se spojenci Turky podcenili. Přišli o několik plavidel a dobře se nevyvíjel ani útok pozemních vojsk. Ta byla po těžkých ztrátách na obou stranách v roce 1916 stažena.

Bitva u Jutska

Německá císařské námořnictvo v letech před první světovou válkou postavilo mnoho moderních lodí a připravovalo se na střet se silnou britskou flotilou. K výpadu se odhodlalo na konci května roku 1916. Britská flotila zareagovala a svazy plavidel se střetly u Jutska. Hlavní síly flotil se nepotkaly, při střetech Britové ztratili 16 a Němci 11 plavidel. Císařské námořnictvo se poté stáhlo a do konce války zůstalo v přístavech. Britská flotila tak Německo mohla stále blokovat.

iZdroj fotografie: Public Domain

Bitva u Verdunu

V únoru roku 1916 se Němci pokusili o útok na francouzské město Verdun. Bitva se nakonec táhla téměř do konce roku 1916 a byla nejdelší bitvou celé války. Je jedním z nejznámějších symbolů utrpení při zákopové válce. Na obou stranách si vyžádala kolem jednoho milionu mrtvých a zraněných. Francouzskou i německou armádu značně vyčerpala, ale nepřinesla žádný podstatný výsledek.

Bitva na Sommě

V létě roku 1916 se britské velení ve spolupráci s Francouzi pokusilo o dosažení významného vítězství, které mělo znamenat obrat ve válce. Vybralo si k tomu část fronty u řeky Somma. Britové věřili, že intenzivní týdenním dělostřelecké bombardování rozvrátí německé pozice a pěchota pak snad projde. Mýlili se a jen za první den útoku zaznamenali ztráty 57 tisíc zabitých a zraněných. Do listopadu byly ztráty obou stran téměř milion mužů, britská vojska postoupila maximálně o deset kilometrů.

iZdroj fotografie: Public Domain

Ofenzíva Alexeje Brusilova

Od začátku války se Rusku na východě v boji s Němci a Rakouskem-Uherskem příliš nedařilo. Na léto 1916 naplánoval ruský velitel Alexej Brusilov útok, který měl situaci změnit. Rusové od června do září postoupili až o 100 kilometrů. Ofenzíva byla koordinována s boji na Sommě a u Verdunu. Němci museli část vojsk přesunout a pak jim chyběla na západní frontě. Rusku se již nikdy podobného úspěchu nepodařilo dosáhnout.

Třetí bitva u Yper

U města Yper svědly obě strany během války několik střetů. Ten nejznámější začal na konci července 1917 a trval do začátku listopadu 1917. Britové se při něm snažili dobýt významný železniční uzel. Boje se odehrávaly v blátě způsobeném vydatnými dešti a protrženými hrázemi. Obě strany utrpěly mnohasettisícové ztráty, ale nedosáhly téměř žádného úspěchu.

iZdroj fotografie: Public Domain

Německá jarní ofenzíva

Po revoluci v Rusku Německo uzavřelo na východní frontě příměří a uvolnil se mu dostatek sil na další operace na západě. Německé velení si bylo vědomé, že potřebuje dosáhnout úspěchu do příchodu významných posil z USA, které vstoupily do války. Proto na jaro 1918 naplánovalo rozsáhlou ofenzívu. Od března do července dosáhla dílčích úspěchů, ale koordinovanou obranu Britů a Francouzů neprorazila.

Bitva u Amiens

Po ztroskotání německé ofenzivy byla na řadě vojska spojenců. Využila zkušeností z předchozích neúspěšných bojů a změnila taktiku. Velitelé kombinovali nasazení dělostřelectva, pěchoty, letectva a tanků, kterých měli více než 400. Při dobytí nějakého území útočníci zastavili, aby se nerozbíjeli o nedotčená obranná postavení, a pak zaútočili jinde. Na mnoha místech se jim v srpnu 1918 obranu podařilo úspěšně prolomit.

iZdroj fotografie: Public Domain

Porážka Osmanské říše

V září 1918 zaútočili Britové v Palestině na turecká vojska. Osmanské říše v té době čelila mnoha problémům. Během prvního dne se útočníkům podařilo postoupit až o 30 kilometrů. Postupně turecké jednotky obklíčili a ty se ve velkém vzdávaly. Britové navíc vedli úspěšný útok v Mezopotámii. Osmanská říše pak na konci října požádala o příměří.

Zdroj: IWM

Článek Desítka nejdůležitějších bitev, které rozhodly první světovou válku. Při vzpomínkách na ně vstávají chlupy hrůzou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vznik stíhače ponorek

Plavidlo mělo být 110 stop (33,5 m) dlouhé a neslo název Subchasery. Původně mělo být vyzbrojeno dvěma děly a několika kulomety a cílem bylo poskytnout těžkou palebnou sílu proti nepřátelským ponorkám na hladině. Celý návrh však selhal hned po otestování. Ponorky se po spatření tohoto stíhače ihned ponořily a útok byl v troskách. Následně byla loď vybavena technologií Y-gun, tedy hlubinné nálože umístěné na zádi. Ty se spustily do vody a loď se co nejrychleji vzdálila, aby byla od centra výbuchu co nejdále.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států / Creative Commons / Public Domain

Stíhače ponorek vyplouvaly vždy ve tříčlenných skupinách. Podceňované lodě, kterým často nevěřící námořníci přezdívali třísková flotila, ale brzy prokázaly svou sílu. V květnu roku 1918 odpluly do Evropy čtyři jednotky Submarine Chaser Detachment Two, vybavené hydrofony, vysílačkami a Y-zbraněmi. Už samotné překonání oceánu byla velká výzva. Dřevěné konstrukce nepředstavovaly dokonalou obranu proti oceánským vichřicím a bouřkám, takže existovalo určité riziko, že se k cíli vůbec nedoplaví.

Pokus o zastavení ponorek selhal

Po celou první světovou válku byl velkým cílem německých a rakouských ponorek Jadran. Následně byly vysílány, aby ukořisťovaly spojenecké lodě ve Středozemním moři. V roce 1916 došlo k pokusu o zastavení ponorek v úžině, kde byla natažena obrovská síť. Do ní se měly ponorky zamotat a následně je měly lodě nad nimi zneškodnit pomocí hlubinných pum. Ponorek však bylo strašně moc a celá akce skončila neúspěchem a následně opět vzrostly ztráty Britských nákladních lodí.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států / Creative Commons / Public Domain

Nelsonova flotila se přiblížila k Gilbraltaru, kde britské letadlo zpozorovalo dvě německé ponorky. Jednu vyhnalo přímo letadlo, a tu druhou pronásledoval stíhač tak dlouho, dokud neztratil kontakt. Pronásledovatelé následně bezpečně zakotvili na ostrově Korfu.

Útok proti Bulharsku

V létě roku 1918 naplánovali spojenci útok na Bulharsko, s hlavním cílem zničit přístav Durazzo, nepřátelskou lodní dopravu a sklady. Útoku se zúčastnila Nelsonova a spojenecká flotila. Začátkem října odplula Submarine Chaser Detachment Two z ostrova Korfu. Spojenecké lodě se otočily rovnoběžně s Durazzem a zahájily palbu. K nim se přidala také bombardovací letadla, která shazovala bomby na strategické cíle.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států / Creative Commons / Public Domain

Kapitál Nelson následně po bitvě uvedl, že byla celá operace velkým úspěchem. Kombinovaný útok letadel a lodí úspěšně zničil sklady munice a na nějakou dobu zcela ochromil přístav Durazzo. Všechny lodě protivníků byly buď potopeny, nebo utrpěly kritické poškození. Ještě lepší zprávou však bylo, že Posádky Nelsona neutrpěly téměř žádné ztráty.

Zdroj: Nationalinterest

Článek Stíhače ponorek měly být postavené ze dřeva, ale nakonec vše dopadlo jinak. Našly se utajené návrhy z první světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Touha po pomoci ve válce

Zatímco v roce 1914 začaly boje, bydlela Curie se svou Irene dcerou v Paříži. Chtěla pokračovat ve výzkumu, ale v tom zjistila, že už má pouze jeden gram rádia. Zároveň věděla, že po válce už nebude mít možnost sehnat další, tak jej vzala a odvezla do Bordeaux. Tam ho zamkla do bezpečnostní schránky. Marie Curie byla zakládající ředitelka francouzské radiologické služby Červeného kříže, a založila také laboratoř v Radium Institute.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / Public Domain

Během války pocítila Curie jakousi potřebu být užitečná. Vypozorovala, že vojenští lékaři využívají rentgenovou technologii pro léčení zraněných vojáků a právě tam vycítila příležitost. Technologie rentgenu vznikla již dříve, konkrétně v roce 1895, kdy ji objevil Wilhelm Rӧntgen. Tato technologie se však stále používala pouze pro vojáky a pro normální lidi neměla využití. Toho se chytla Curie, která se rozhodla, že Rentgen zpřístupní i v městských nemocnicích.

Curie začala vyvíjet mobilní jednotky

Přestože Curie uspořádala přednášku o rentgenovém záření, ve skutečnosti s ním nikdy nepracovala. Rozhodla se tedy absolvovat kurzy, aby se naučila obsluhovat vybavení a číst rentgenové snímky. Mimo to se také naučila řídit a opravovat automobily v domnění, že se jí to bude později hodit. Chtěla vyrobit mobilní jednotky, které představovaly nemocniční lůžko, rentgenový přístroj, fotografické vybavení, temné komory a elektrický generátor.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / Public Domain

Pro dodávku elektrické energie použila generátor dynama, který tuto roli zvládal na výbornou. Následně požádala své bohaté přátele, aby jí věnovali peníze a vozidla, poprosila výrobce o rentgenovou technologii a všechno jí to sestavily a vybavily místní karosárny. Pak už zbývalo jenom nabrat lidi, kteří by toto zařízení obsluhovali. Se svou dcerou se rozhodli zaškolit 20 žen, které se této práce ujmou.

Využití nové technologie

Curie odcestovala i se svou dcerou a vojenským lékařem v říjnu 1914 na Marnu, kde zrovna probíhala bitva s Německem. Nastalo velké spojenecké vítězství, které zabránilo německé invazi do Paříže. Následně bylo do přední linie odesláno 20 mobilních jednotek, které Curie vynalezla. Následně také zřídila 200 stacionárních rentgenových jednotek, které byly umístěny na stabilnější vojenská stanoviště. Cílem bylo zajistit rovnoměrnou pomoc po celé Francii.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / Public Domain

Po konci války v roce 1918 bylo jasné, že vynález Marie Curie pomohl více než milionu francouzských vojáků. Ani tato technologie však nebyla bez chyby. Řada žen utrpěla popáleniny v důsledku nadměrného vystavení radiaci. Přestože si byla Marie vědoma určitých rizik spojených s používáním rentgenového záření, neměla čas na to, aby jej pořádně zdokonalila. Později napsala knihu o rentgenových paprscích a válečné rentgenografii, která byla inspirována jejími zážitky z války.

Jak pokračovala Marie Curie po válce

Po konci první světové války Marie dále pokračovala ve svém výzkumu. Pro získání finančních prostředky byla nucena cestovat po celém světě. Připojila se také k Mezinárodnímu výboru Ligy národů pro intelektuální spolupráci. Za svou práci získala v roce 1931 Cameronovu cenu v oblasti terapeutiky na univerzitě v Edinburghu. Působila také ve Výboru pro mezinárodní atomovou hmotnost, a to až do doby její smrti v roce 1934.

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Marie Curie, zázračný anděl během první světové války. Její vynález pomohl milionu zraněných vojáků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Následky bombardování

O tom, že zde musí být vojáci pohřbení, věděl starší z objevitelů téměř najisto. Po tunelu pátral zhruba čtvrtletí, než byl úspěšný. Zhruba 300 metrů dlouhý tunel sloužil k zásobování německých jednotek v přední linii střelivem a výzbrojí. Ovšem 4. května 1917 začalo francouzské dělostřelectvo oblast odstřelovat tak silně, že se tunel zhroutil. Uvnitř zůstalo uvězněno zhruba 275 mladých vojáků 111. rezervní pěchoty pocházejících většinou z německého města z Württemberg.

iZdroj fotografie: Uživatel Svetlana090 / Creative commons / CC BY-SA

Muži byli zasypáni asi 20 metrů od povrchu. Jejich spolubojovníci se je pokoušeli zachránit, ale podařilo se jim vytáhnout pouze tři zasypané druhy. Ostatní zde zůstali s omezenou zásobou vzduchu a bez vody. Podle dosavadních zjištění zásoba vzduchu v tunelu vojákům pravděpodobně stačila na šest dní. Většina z nich, když se nedočkala pomoci, spáchala sebevraždu. Další se udusili nebo zemřeli žízní.

Snaha o důstojný pohřeb

Po válce se na oběti tragédie zapomnělo. Prostor, kde se celý incident stal, byl oblíbeným výletním místem. Turisté pravděpodobně netušili, že nedaleko od nich se nachází masový hrob. Amatérští historikové tvrdí, že když odkrývali vchod do tunelu, nebylo jejich úmyslem nějak znesvětit ostatky vojáků.

iZdroj fotografie: Uživatel Svetlana090 / Creative commons / CC BY-SA

Při otevření vchodu je vyfotografovali a snaží se o to, aby se jim dostalo důstojného pohřbu. Podle Alaina Malinowského si jej zaslouží, ačkoli se nejedná o Francouze. V letošním roce probíhají intenzivní jednání mezi vládami Francie a Německa o tom, jak s místem naložit. Do vše ho je zapojena i Německá komise pro válečné hroby.

Zdroj: War History Online

Článek Děsivý příběh vojáků z Winterbergského tunelu. Byli doslova zasypáni zaživa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdo dal první úder v první světové válce?

Podle často zmiňovaných zpráv začala první světová válka 5. srpna roku 1914, kdy Němci napadli Belgii. Ve skutečnosti byly první konflikty ještě o několik dní dříve. Konkrétně 28. července, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku. Tato potyčka zahrnovala útok na Bělehrad. Některé informace udávají, že první výstřel patřil desátníkovi E. Thomasovi ze 4. gardy, a to 22. srpna 1914.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Kdo má na svědomí Johna Parra?

John Henry Parr byl britský voják a průzkumný cyklista, který se specializoval na jízdu před svou jednotkou, aby odhaloval a sbíral tajné informace o nepříteli. Ty následně rychle posílal své jednotce, aby se mohla na nepřítele připravit. Dne 21. srpna dostal Parr a další cyklista jasný rozkaz. Oba byli posláni do vesnice Obourg a přes belgické hranice, aby našli nepřítele. S největší pravděpodobností narazili na jezdeckou hlídku německé armády a Parr se je snažil zdržet. Mezitím druhý voják spěchal informovat vojsko.

John Parr byl zabit v akci, nikdo však neví, zda to bylo přesně v okamžik, kdy se snažil zadržet německou hlídku. Jeho matka následně psala armádě, aby se zeptala v jakém je stavu. V té době však ještě neexistovaly psí známky, které by pomohly identifikovat těla, a tak armáda nebyla schopna říct, jestli byl Parr zajat nebo zabit. Skutečná pravda o jeho smrti tedy zůstala velkým tajemstvím.

Jak dopadla loď USS Cyclops

Tato loď AC-4 byla první ze čtyř kusů třídy Proteus, které byly postavené pro námořnictvo Spojených států ještě před začátkem první světové války. Loď i se svou posádkou beze stopy zmizela 4. března 1918 v oblasti známé jako Bermudský trojúhelník. Tento případ zmizení je do dnešního dne jednou z největších záhad amerického námořnictva. Protože ke zmizení došlo během války, předpokládá se, že došlo k jejímu zajatí nebo potopení. Na její palubě bylo téměř 11 tun manganové rudy, která se používala na výrobu munice.

iZdroj fotografie: New York Navy Yard / Creative Commons / Public Domain

Kam se poděl ztracený poklad carů

Příběh o pokladu carů v podobě zlata zaujal především hledače pokladu. Je celá řada teorií, kde se poklad nachází. V ruské občanské válce jmenovala bílá armáda Alexandra Vasilijeviče Kolčaka jako nejvyššího vládce Ruského státu. Bílá armáda přepravila velké množství rezerv zlata z Kazaně do Omsku. Po porážce Kolčara, ke které došlo v roce 1921, bylo všechno zlato vráceno vládě. Značná částka však chyběla. Jednalo se v přepočtu přibližně o 1,7 miliardy korun. Zlato je podle informací stále někde zakopané a čeká na nálezce.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Ukřižování kanadských vojáků

Podle příběhu, který zveřejnil deník The Times, zranění kanadští vojáci informovali o tom, jak byl jeden z jejich důstojníků ukřižován. Čin byl spáchán pomocí bajonetů, které mu protlačily rukama a nohama. O dva dny později sir Robert Houtson během zasedání poslanecké sněmovny Spojeného království požádal Harolda Tennanta, jestli nemá nějaké informace o ukřižování tří kanadských vojáků, kteří byli zajati Němci. Odpovědí bylo, že žádný takový incident nebyl hlášen ministerstvu války.

Houtson reagoval tak, že tento čin viděli svědci, kteří učinili čestná prohlášení. Později deník také zveřejnil dopis vojáka, který celou situaci popsal. Ukřižovaný voják byl podle něj opakovaně bodnut bajonety a poté bylo jeho tělo připoutáno k dřevěnému plotu hospodářské budovy. Není však jasné, jestli byl muž při ukřižování živý nebo mrtvý.

Zdroj: War History Online

Článek Nejvíc kontroverzní otázky týkající se první světové války, o kterých se moc nemluví, aneb Kdo udeřil jako první? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rozšíření letecké techniky v bojích

Použití letadel nad bitevním polem umožnilo vzrušující a děsivé nové taktiky ve válce. Z průzkumných nástrojů se rychle vyvinuli v aktivnější agenty ničení. Spolu se zrozením konfliktu začala být pro bombardovací kampaně používána letadla. V roce 1916 vzlétl z Německa jediný tuzemský dvojplošník se šesti bombami o hmotnosti 10 kg na palubě a provedl dlouhý let až do britského hlavního města.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv/ Creative commons/ CC BY-SA

Británie do té doby válku pocítila pouze z ekonomického hlediska

Zatímco Francie a Belgie zažili válku tváří v tvář, Velká Británie byla od západní fronty daleko. Britové pociťovali spíše ekonomické dopady války, než samotné boje. Z toho důvodu Británie necítila pocit ohrožení nebo ničení jejich majetku. To se však změnilo, když si německá císařská armáda začala uvědomovat možnosti militarizované letecké síly. V roce 1915 zahájilo Německo obávané bombardování zeppelinem na anglickém pobřeží.

Reakce Britů na německé vzducholodě

Britská protivzdušná obrana, která byla naléhavě motivována zastavit hrozbu zeppelinů, začala používat řadu nových opatření. Piloti lovící tyto vzducholodě používali nově vyvinutou munici s výbušnými i zápalnými vlastnostmi. V kulometech svých letadel měli účinnou munici, která byla schopna zapálit vodík ve vzducholodi, a tím ji zneškodnit. To znamenalo pro německé zeppeliny smrtící odpověď, která vyžadovala nové, lepší a úspěšnější řešení – bombardovací dvojplošníky.

iZdroj fotografie: sendker/ Creative commons/Public domain USA

Bombardování z dvojplošníku

Útok německých dvojplošníků na Londýn byl sám o sobě velká výzva. Největší problém byla vzdálenost. Zatímco německá letadla mohla dosáhnout anglického pobřeží, Londýn byl příliš daleko do vnitrozemí. Němci neměli žádná taková letadla, která by tak daleký dolet zvládla. Změna nastala s vývojem průzkumného letounu LVG CIV v roce 1916, který měl pohonnou jednotku o výkonu 220 koní. Tento vynález umožnil úspěšně zvládnout cestu z letiště poblíž Gentu, až do srdce Londýna.

iZdroj fotografie: Autor neznámý/Creative commons/ Public domain

Pilot Paul Brandt a bombardér Walter Ilges vyrazili sami přes kanál La Manche. Jejich letadlo letělo ve výšce 10 000 stop s cílem shodit bomby na britské vládní budovy. Když se letadlo blížilo ke svému cíli, připravil se Ilges odhodit bomby přes bok letadla. Tato technika shazování bomb byla však nepřesná, protože vyžadovala velice přesný odhad.

Jak dopadl nálet na Londýn?

Zatímco dvojplošník přežil cestu přes kanál La Manche, nedokázal se dostat zpět k německým liniím. Brandt a Ilges skončili na zemi na francouzském území a byli drženi jako váleční zajatci až do konce první světové války. Mise byla uskutečněna s cílem zasáhnout srdce Británie, devastovat morálku Angličanů a sloužit jako velký zdroj propagandistického materiálu pro Němce, ale skončila jako taktické a strategické selhání.

iZdroj fotografie: Neznámý autor/ Creative commons/Public domain

Britové si nejprve vůbec neuvědomili, že se jednalo o nějaký Německý nálet. Mysleli si, že výbuchy byly způsobeny prasknutím plynových potrubí. Němci tedy měli na kontě místo očekávaného vojenského pokroku jen dva pohřešované muže a ztracené letadlo. Jediná dobrá zpráva pro ně byla, že se tato mise ukázala splnitelnou a v budoucnu by se mohla opakovat, už s úspěšnějším koncem.

Zdroj: Hot Cars

Článek Nálet na Londýn během první světové války, o kterém se moc neví. Británie do té doby válku pocítila pouze z ekonomického hlediska se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vše začalo návrhem papeže Benedikta XV.

Jak už to ve válce chodí, měla každá strana pouze svou vidinu úspěchu a o nějakém Vánočním míru nikdo ani neuvažoval. Nikdo, až na tehdejšího papeže, Benedikta XV., který německou a britskou linii požádal o nastolení míru, alespoň pro tento jeden den, který by měl být právě znakem míru, naděje a lásky. Dočkal se ale razantního odmítnutí. Bylo však myšleno vážně, nebo se jednalo pouze o oficiální masku?

iZdroj fotografie: Unsplash

Nejdříve bylo celé odmítnutí myšleno vážně a očividně žádný z vojáků neměl zájem o projevení míru a dobré vůle vůči svým nepřátelům. Na Štědrý večer ale bylo vše jinak a vojáci se vynořili ze svých zákopů a vzájemně si zpívali koledy a přáli hezké Vánoce v jazyce svých protivníků. Zda se jednalo pouze o dočasný stesk a citlivost tohoto svátku se již nedozvíme, byl to ale první projev lidskosti, který dali vojáci od počátku války takto najevo.

Hrál se fotbal a podával švestkový puding

Někdo tvrdí že Bůh v tento den seslal na vojáky laskavost a dobrotu, jiní zase věří že se jednalo pouze o holý fakt lidského osamění a stesku po domově. Ať už to bylo jakkoliv, v tento den nebyla britská a německá armáda v nepřátelství ale společně oslavovali Kristovo narození. Poklidně a v dobré vůli hráli fotbal a vyměňovali si dárky v podobě cigaret a švestkového pudinku nebo jiných věcí.

iZdroj fotografie: Unsplash

Došlo však i na pochmurnější úkol, a to převzít své mrtvé spolubojovníky, jejichž těla byla na nepřátelské straně, nebo v tzv. „zemi nikoho“ mezi liniemi. Duch Vánoc tak na malý moment dokázal spojit tyto dva lidské národy. Byl to však jediný a poslední náznak jakékoliv sympatie a stejné dění se již nikdy v žádné bitvě ani válce neopakovalo.

Zdroj: History

Článek Vánoční zázrak z první světové války, vojáci uzavřeli příměří a vyměňovali si dárky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Verdunský mlýnek na maso, aneb vyhlazení francouzských linií

Každá z válek vyžaduje oběti, jenže bitva u Verdunu měla být od samotného začátku doslova vyhlazovací (genocidní) a pro francouzskou armádu konečná. Německý generál Erich von Falkenhayn svou strategii plánoval tak, aby byla bitva pro Francouze co největší pastí, a Německo bylo ve všech směrech zvýhodněno. Tím by se totiž značně změnila celá situace války na západní frontě, z níž se stala postupem času zákopová.

iZdroj fotografie: Unsplash

Proč probíhala bitva zrovna u Verdunu?

Výběr konkrétního místa útoku byl pro německou armádu velmi důležitý a generál Falkenhayn tento krok pečlivě zvážil. Jednalo se totiž o strategické obranné pásmo Francie, u něhož se nepředpokládalo, že by se někdo odvážil k útoku. Propracovaná síť německých špionů ale zjistila, že díky tomuto předpokladu Francouzi omezili podíly sil, které v zákopové válce raději převedli tam, kde bylo více potřeba, a Verdun se tak stal druhořadým.

iZdroj fotografie: Unsplash

Dalším důvodem pro výběr Verdunu byl úder na samotný francouzský národ, neboť se jednalo o velmi významnou oblast z hlediska politických dějin. Ve francouzsko-pruské válce zvládlo město odolávat a padlo jako úplně poslední. Byla zde také podepsána Verdunská smlouva, která rozdělila Franskou říši a vytvořila základ pro to, co je dnes Německem. Pro obě strany tak měl Verdun svůj vlastní význam a pro Francouze by dobytí tohoto města znamenalo velký morální pokles, který by mohl značně ovlivnit průběh války.

Dlouhé ostřelování, které mělo překvapivý výsledek

Když 21. února 1916 Německo zaútočilo, trvala střelba dlouhých 7 hodin, po nichž v celém okolí nebylo vidět ani na dálku několika metrů. Spokojení Němci si mysleli, že mají již téměř vyhráno, jenže opak byl pravdou. Další německý útok dokázala francouzská armáda vykrýt a uštědřit mu tak pořádné ztráty.

iZdroj fotografie: Unsplash

Velkým překvapením však pro všechny bylo dobytí pevnosti Douaumont, což byla jedna z nejdůležitějších pevností Verdunu. Bohužel zde však kvůli stahování sil zůstalo pouze 67 mužů, kteří byli pro německou armádu snadným cílem. Všichni byli přitom zajati a pevnost obsazena bez jediného výstřelu. Němci tak mohli oslavovat první velký úspěch bitvy, zatímco se Francie chystala na protiútok.

Bitva skončila nerozhodně, ale s velkými ztrátami

Přestože tato bitva skončila relativně nerozhodně, vyžádala si přibližně 300 000 obětí (s poměrem zhruba 60/40 ve prospěch Němeců). Mimo to však bylo zničeno celé okolí Verdunu, kde dodnes najdete stopy této tragické bitvy například v podobě kráterů v zemi nebo zničené půdy, kde sotva roste zeleň. Oběti, které se nikdy nepodařilo identifikovat, jsou nyní pohřbeny v kostnici Douaumont, kde se nachází ostatky přibližně 130 000 obětí této bitvy.

iZdroj fotografie: Unsplash

Zdroj: History

Článek Bitva u Verdunu patřila mezi nejkrvavější z celé 1. světové války. Němci v ní zabrali pevnost bez jediného výstřelu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.