Co jsou ty „mini věžičky“ a proč nejsou klasickou PVO

Kongsberg PROTECTOR není novinka, jde o rodinu dálkově ovládaných zbraňových stanic (RWS), kterých výrobce dodal přes 25 000 kusů do 31 zemí. Operátor sedí uvnitř vozidla a stanici ovládá přes displej a joystick. Klíčové jsou dvě varianty:

• RS4 – lehčí kategorie pro kulomety a granátomety. Rozměry přibližně 830 × 890 × 962 mm, hmotnost od 195 kg bez zbraně a munice. Náměr od −20° do +60°.
• RS6 – těžší verze s kanónem XM914 ráže 30×113 mm, možností odpálení střel Stinger či Javelin. Rozměry přibližně 872 × 1 206 × 1 266 mm, hmotnost od 360 kg bez zbraně a munice.

Obě stanice se montují na střechu prakticky jakéhokoli vozidla, které unese jejich hmotnost a zajistí napájení, od lehkých obrněnců přes nákladní vozy po stacionární pozice. Formulace „může ho mít každé vozidlo“ proto neznamená doslova každý automobil, ale velmi široké spektrum nosičů. Kongsberg sám uvádí, že všechny existující i budoucí systémy PROTECTOR lze aktivovat pro roli C-UAS. Při instalované základně přesahující 25 000 kusů je to škálovatelnost, jakou žádný nově vyvinutý protidrónový systém nemůže nabídnout ze dne na den.

Radar MESA: tisíce paprsků místo rotující antény

Srdcem upgradu je radar Echodyne MESA. Nejde o klasický přehledový radar s mechanicky otáčenou anténou, ale o elektronicky řízené pole, které vysílá tisíce úzkých paprsků přes sektor 120° v azimutu a 80° v elevaci během milisekund. Právě tato technologie mu umožňuje zachytit i velmi malé cíle nízko u země, tedy přesně ty FPV drony a komerční kvadrokoptéry velikosti DJI Phantom 4, které dnes sužují bojiště na Ukrajině.

Kompaktnost je přitom extrémní. Nejlehčí varianta rodiny MESA, EchoGuard, váží pouhých 1,25 kg a měří zhruba 20 × 16 × 4 cm, vejde se do dlaní. Sleduje dron velikosti Phantomu 4 na vzdálenost jednoho kilometru. Větší EchoShield dosáhne na tři kilometry. Přesný model nasazený na vystavených stanicích v Kielcích výrobce neupřesnil, ale princip zůstává stejný: radar dodává do palebného řízení vzdálenost, radiální rychlost, směr a kinematická data, stabilizuje navedení optiky na cíl a pomáhá držet zámek. Zkracuje tak cestu od detekce k palbě, byť konkrétní číslo v sekundách nikdo nezveřejnil.

Pro srovnání: Leonardo TMMR váží pod 50 kg, spotřebuje méně než 550 W a deklaruje dosah přes 7 km na mikro drony. HENSOLDT SPEXER 2000 3D MkIII sleduje až 300 cílů současně do 40 km. Oba ale patří do kategorie plnohodnotných vyhledávacích radarů; MESA je oproti nim extrémně miniaturní „bodový“ senzor pro palebné řízení, ne náhrada přehledového radaru celé baterie.

Proč to není Gepard ani Skyranger, a proč to nevadí

Nabízí se otázka: pokud existují dedikované protiletadlové systémy, proč řešit upgrade lehkých stanic? Odpověď leží v matematice bojiště.

Gepard disponuje vlastním přehledovým radarem v pásmu S s dosahem 15 km, dvěma 35mm kanóny Oerlikon KDA a bojovým dosahem do 5 km. Rheinmetall Skyranger nabízí 360° dohled s integrovanými senzory a 30mm nebo 35mm kanón s airburst municí AHEAD. Jenže obojí jsou drahé, těžké a vzácné platformy. Armáda jich má jednotky kusů, maximálně desítky.

Drony ale přilétají v desítkách denně na každý úsek fronty. Několik specializovaných vozidel SHORAD nemůže být všude. Kongsberg proto nabízí jinou logiku: místo pár drahých lovců rozptýlit protidrónovou schopnost na mnohem větší počet nosičů, které v jednotkách už jsou. Každý obrněnec s PROTECTORem se stává uzlem protivzdušné sítě. Žádný z nich nenahradí Gepard v saturačním útoku, ale společně pokryjí mnohem větší prostor.

Kanón XM914 ráže 30×113 mm, který nese RS6, přitom není jen obyčejná palná zbraň. Northrop Grumman pro něj vyvinul programovatelnou munici XM1211 s proximity senzorem, střela exploduje v blízkosti cíle a zasype ho fragmenty. Hmotnost samotného kanónu činí 77,6 kg, kadence dosahuje 200 ran za minutu. Pro srovnání: ruský ZU-23-2 nabízí hrubou objemovou palbu s cyklickou kadencí 2 000 ran za minutu, ale bez moderního palebného řízení a programovatelné munice je proti malým dronům výrazně méně efektivní. Na opačném konci spektra stojí Rheinmetall 35mm Revolver Gun Mk3 s kadencí 1 000 ran za minutu, dosahem do 4 km a municí AHEAD, ovšem za cenu hmotnosti a rozměrů, které vyžadují dedikovanou platformu.

Ukrajina jako katalyzátor a NATO jako akcelerátor

Kongsberg oficiálně uvádí, že PROTECTOR CUAS je úspěšně nasazen na Ukrajině a u americké námořní pěchoty. Tvrdá data o zásahovosti firma nezveřejnila, ale samotný fakt polního ověření ve válce trvající déle než čtyři roky je silnější argument než jakýkoli veletržní prospekt.

Časování není náhodné. NATO po summitu v Ankaře v červenci 2026 spustilo iniciativu Drone Edge s investicemi přesahujícími bilion korun během pěti let a pětinásobným zvýšením výcviku operátorů do konce roku 2027. Aliance otevřeně říká, že drony zásadně změnily charakter boje a že efektivní obrana závisí na schopnosti je rychle detekovat, identifikovat a neutralizovat. Pro systémy typu PROTECTOR+MESA to znamená silný vítr do zad; NATO chce řešení, která jdou nasadit rychle a na existující platformy, ne čekat roky na vývoj od nuly.

Americká námořní pěchota přitom prosazuje stejnou filozofii ve svém programu Force Design: dostat organické senzory a střelce proti malým dronům přímo k manévrovým jednotkám, ne je centralizovat do několika specializovaných baterií.

Co to znamená pro Česko

Armáda České republiky provozuje zbraňové stanice PROTECTOR M151 A2 na lehkých obrněných vozidlech Iveco LMV. Veřejně potvrzené nasazení novějších verzí RS4 nebo RS6 se nám v otevřených zdrojích dohledat nepodařilo. Česká armáda má tedy zkušenost s rodinou PROTECTOR, ale nemá přímo nosič připravený na hotový protidrónový upgrade.

V kontextu aliančního tlaku na rychlé pořizování schopností C-UAS by ale dávalo smysl zvažovat buď přechod na novější varianty PROTECTORu, nebo alternativní cestu, třeba integraci jiného konceptu C-UAS na stávající i nově pořizovaná vozidla. Praktická brzda zůstává v akvizičním procesu, ne v technologii.

Norský koncept neukazuje zázračnou zbraň, ale systémovou změnu myšlení: protidrónová obrana přestává být výsadou několika drahých specializovaných platforem a stává se organickou schopností rozptýlenou napříč celou jednotkou. A právě v tom je jeho skutečná síla.

Článek Norové proměňují mini věžičky v lovce dronů, může ho mít každé vozidlo. MESA odhalí i ty nejmenší cíle nízko u země se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Houfnice K9 Vidar: první linie obrany Finnmarku

Porsangmoen leží asi 18 kilometrů jižně od městečka Lakselv a slouží jako hlavní základna Finnmarksbrigady. Právě sem norská armáda v srpnu 2026 umístila první čtyři kusy K9 Vidar, norské verze jihokorejské samohybné houfnice K9 Thunder, jednoho z nejrozšířenějších dělostřeleckých systémů na světě.

Parametry K9 Vidar podle norských ozbrojených sil:

• Ráže: 155 mm (standard NATO)
• Dostřel: přes 40 km konvenční municí, v budoucnu přes 120 km s připravovanou municí s náporovým motorem
• Hmotnost: 47 tun
• Rychlost: až 67 km/h
• Čas do první střelby: 30 sekund od zastavení

Pro srovnání: ruský ekvivalent 2S19M2 Msta-S operuje ve stejné ráži 152 mm, dosahuje kadence až 10 ran za minutu a veze zásobu 50 střel. Obě houfnice patří do stejné váhové kategorie, ale K9 nabízí norské armádě zásadní výhodu: plnou kompatibilitu s logistikou NATO a jasně komunikovanou cestu k prodloužení dosahu.

Dalších 24 kusů K9 má dorazit do roku 2028. Celkem tedy Finnmarksbrigada počítá s 28 houfnicemi, dost na plnohodnotný dělostřelecký prapor.

Chunmoo: raketový skok na 500 kilometrů

Samotné K9 ale efekt „dosahu na jaderné základny“ nenaplní. Porsangmoen leží od hlavních ruských objektů na Kole příliš daleko i pro budoucí munici s náporovým motorem. Skutečný průlom představuje až raketomet K239 Chunmoo.

Norská vláda v lednu 2026 oznámila kontrakt s Hanwha Aerospace na 16 odpalovacích zařízení s municí několika typů a dosahů, až do 500 kilometrů. Dodávky mají probíhat mezi lety 2028 a 2031. Systém využívá dvojitý raketový pod, pojme různé druhy střel na jednom vozidle, jezdí rychlostí do 80 km/h a palbu zahájí přibližně dvě minuty po zastavení.

Oslo přitom vysvětlilo, proč sáhlo znovu po jihokorejské technice: Hanwha byla podle vlády jediným uchazečem, který splnil všechny požadavky soutěže, tedy výkon, cenu, termín i schopnost dodat kompletní systém. Střely se navíc budou vyrábět v Polsku, což posiluje evropskou dodavatelskou bezpečnost.

Norská armáda sama říká, že Chunmoo má „doplnit dnešní hlavňové dělostřelectvo K9″, nikoli ho nahradit. Vznikají tak dvě vrstvy palebné síly: K9 pro okamžitou podporu manévru do vzdálenosti desítek kilometrů a Chunmoo pro hluboké údery stovky kilometrů za linii.

Co leží na Kolském poloostrově a proč Moskva zuří

Kolský poloostrov je jádro ruského severního jaderného odstrašení. Podle analytické studie Simons Foundation a briefu amerického CSIS tam Rusko soustředí:

• Severomorsk – velitelství celé Severní flotily
• Gadžijevo – základna strategických ponorek s balistickými střelami a sklady jaderných hlavic
• Oleňa – významná letecká základna
• Zapadnaja Lica / Andrejevova zátoka – nejzápadnější námořní komplex, pouhých 45–50 km od norské hranice

Celkem Severní flotila disponuje více než dvěma desítkami ponorek a přes třemi desítkami hladinových plavidel. Jde o bastion ruské druhé jaderné salvy, tedy schopnosti odpovědět jaderným úderem i poté, co by první útok zničil pozemní odpalovací rampy.

Poměr sil je přitom dramaticky asymetrický. Norsko staví 28 houfnic a 16 raketometů proti celé Severní flotile. Nejde o vyrovnání sil, jde o zvýšení ceny, kterou by Rusko zaplatilo za případnou agresi. Právě v tom spočívá logika odstrašení.

Kreml, ambasáda i ministerstvo: tři stupně ruské reakce

Ruská odpověď přišla rychle a na třech úrovních. Ambasador Nikolaj Korčunov v rozhovoru pro Izvestija v červenci 2026 prohlásil, že Norsko přibližuje „útočné systémy NATO“ k ruské hranici a že Moskva „nenechá hrozby bez odpovědi“. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov v září označil norské posilování za hrozbu vyžadující „dodatečná bezpečnostní opatření“. A mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová ve stejném týdnu nazvala přítomnost amerických raketových systémů v Norsku „destabilizačním krokem NATO“.

Tuto rétoriku je třeba zasadit do kontextu. Moskva pravidelně označuje jakékoli obranné posílení aliančních zemí u svých hranic za agresi, ať už jde o Norsko, Finsko, Pobaltí, nebo Polsko. Norský premiér přitom v květnu 2026 výslovně řekl, že Rusko se stalo „nebezpečnějším a méně předvídatelným“ a že Oslo posiluje obranu, ale zároveň nechce zavřít komunikační kanály.

Výhrůžky, které Evropa zná příliš dobře

Norský případ není ojedinělý. Zapadá do vzorce, v němž Kreml opakovaně vyhrožuje evropským zemím vojenskou odvetou za obranné kroky. Vladimir Putin v červnu 2024 veřejně hovořil o možnosti rozmístit ruské střely do vzdálenosti schopné zasáhnout evropské spojence Spojených států, pokud Západ povolí hlubší údery na ruské území. Dmitrij Medveděv šel v červenci 2025 ještě dál a zmínil možnost preventivních úderů proti Západu.

Podobné výhrůžky směřovaly v posledních letech prakticky ke každé zemi na východním křídle NATO, od Polska přes pobaltské státy až po Finsko, které do Aliance vstoupilo v roce 2023. Norsko se nyní přidalo na seznam zemí, které Moskva slovně atakuje za to, že se připravují na vlastní obranu.

Reálnější než přímý vojenský úder je přitom to, co norská kontrarozvědka PST popsala ve svém hodnocení hrozeb pro rok 2026: zvýšená zpravodajská aktivita, kybernetické operace, pokusy o sabotáže a vlivové akce namířené proti norským cílům. Válka pod prahem otevřeného konfliktu, přesně ten druh tlaku, na který je Kreml zvyklý sáhnout, když mu chybí odvaha nebo schopnost k přímé akci.

Pro celou Alianci včetně České republiky platí jednoduchá rovnice: čím víc musí Rusko počítat se severním směrem a s odstrašením v Barentsově prostoru, tím víc se zatěžuje jeho vojenské plánování proti zbytku Evropy. Finnmarksbrigada s 28 houfnicemi a 16 raketomety nezastaví Severní flotilu. Ale nutí Moskvu přemýšlet dvakrát, a to je přesně smysl odstrašení, které Norsko buduje pouhých 250 kilometrů od ruské hranice.

Článek Rusové zuří, Norsko je dráždí přímo u hranic. Nové houfnice brzy dosáhnou na jaderné základny na Kolském poloostrově se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna tato loď a proč zrovna tady

Professor Molčanov není klasická oceanografická sonda, která tiše brázdí polární moře. Podle ruského ministerstva dopravy plní loď roli pravidelného spojení na trase Murmansk–Barentsburg. Převáží zaměstnance, jejich rodiny, vědce, turisty i zásoby. Je to de facto logistická tepna ruské přítomnosti na souostroví. Právě proto se stala ideálním cílem pro Naftogaz: ruské státní plavidlo fyzicky přítomné v jurisdikci, kde norský soud může rozhodnutí vykonat.

Naftogaz postupuje logicky. Rusko arbitrážní nález nikdy dobrovolně nezaplatilo, a tak ukrajinská firma hledá ruská aktiva v zahraničních přístavech a žádá místní soudy o jejich zajištění. Norský případ ukazuje, že strategie funguje, pokud se vhodné aktivum objeví v dosahu.

Špionáž, nebo výzkum? Obojí může být pravda

Otázka, zda Professor Molčanov sloužil i zpravodajským účelům, se nabízí. Přímý veřejný důkaz pro tuto konkrétní loď neexistuje. Podezření ale není vycucané z prstu.

Norská kontrarozvědka PST ve svém otevřeném hodnocení hrozeb výslovně varuje, že ruské zpravodajské služby využívají civilní plavidla v norských vodách k mapování vojenské infrastruktury. A Barentsburg, kde loď kotvila, není bezvýznamná osada. Norská výzkumná rada ho popisuje jako centrum ruského výzkumu na Špicberkách, sídlí tu agentury Roshydrometu i satelitní pozemní stanice. Prostředí, kde se věda a potenciální zpravodajské využití prolínají, bezpečnostní analytici označují jako dvojí využití. Nejpřesnější shrnutí tedy zní: civilní a výzkumný profil lodi je doložen, bezpečnostní podezření je systémově opodstatněné, ale konkrétní důkaz proti Professor Molčanov veřejně chybí.

Kreml reagoval během hodin

Rychlost ruské odpovědi byla pozoruhodná. Vladimir Putin označil zadržení za „státní terorismus“. Ruské ministerstvo zahraničí si předvolalo norskou velvyslankyni. Ambasáda v Oslu oznámila právní odvolání. Mluvčí ministerstva zahraničí Maria Zacharovová prostřednictvím provládních kanálů prohlásila, že se Norsko „dočká odpovědi“, formulace záměrně ponechaná v mlze, aby si každý mohl dosadit vlastní představu odvetného scénáře.

Právě tady je ale klíčové rozlišení. Konkrétní oficiální plán vojenského zásahu proti Špicberkám v otevřených zdrojích neexistuje. Moskva hraje na eskalační rétoriku, nikoli na eskalační realitu. Výhrůžky typu „zabrat území armádou“ jsou součástí dlouhodobého narativu, v němž Kreml zpochybňuje norskou politiku na souostroví a naznačuje, že by mohl jednat silou. Dosud ale zůstává u protestů, odvolání a diplomatického nátlaku.

Co jsou Špicberky a proč si na ně Rusko dělá nároky

Špicberská smlouva z roku 1920 je v tomto sporu klíčový dokument. Uznává plnou a neomezenou norskou svrchovanost nad souostrovím. Rusko nemá nárok na žádnou formu spoluvlády. Jako signatář smlouvy má pouze právo na rovný přístup a rovné podmínky pro hospodářské činnosti: těžbu, rybolov, výzkum. Z toho vyrůstá ruská přítomnost v Barentsburgu.

Moskva ale dlouhodobě posouvá výklad. Tvrdí, že Oslo porušuje „ducha“ rovného zacházení. Z právních textů smlouvy ovšem neplyne, že by norský soud nesměl na Svalbardu vykonat arrest ruského plavidla. Norská bílá kniha o Svalbardu je v tomto jednoznačná: žádný jiný stát tam nesmí vykonávat státní moc. Barentsburg není ruské území. Je to norské území, kde Rusové smějí pracovat.

Co by znamenal ruský vojenský zásah

Tady přestává hra s rétorikou a začíná tvrdá alianční matematika. Špicberky jsou norské území. Norsko je členem NATO. Ozbrojený útok na norské ostrovy v severním Atlantiku spadá pod články 5 a 6 Washingtonské smlouvy. Jakýkoli ruský vojenský krok, ať už výsadková operace, námořně-letecký úder, nebo hybridní obsazení klíčového bodu, by nebyl „lokální arktickou epizodou“. Byl by útokem na celou Alianci.

Odborná studie v časopise Polar Record to říká přímo: otevřený vojenský zásah Ruska na Svalbardu by velmi pravděpodobně vedl ke konfrontaci s NATO. Pro Moskvu, která už více než čtyři roky vede vyčerpávající válku na Ukrajině a její armádu zadržuje početně slabší protivník, by otevření druhé fronty proti třiceti spojencům bylo strategickým sebevražedným krokem.

Česká republika by v takovém scénáři nefigurovala jako geografický soused konfliktu, ale jako alianční partner s jasnými závazky. Praha dlouhodobě stojí na proukrajinské a prosankční linii; české ministerstvo zahraničí opírá pomoc Ukrajině o mezinárodní právo a vláda podpořila i využití výnosů z imobilizovaných ruských aktiv.

Spor o jednu loď v arktickém přístavu tak odhaluje něco podstatnějšího než právní kličku. Je testem toho, zda Moskva ještě hraje o Špicberky právem, nebo už jen hledá záminku pro další nátlak na severním křídle Aliance. Zatím zůstává u slov. Ale slova v ruském bezpečnostním slovníku mívají tendenci houstnout.

Článek Norsko zabavilo ruskou výzkumnou loď na Špicberkách. Kreml okamžitě hrozí, že mu armádou zabere území se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně brigáda dostává

V srpnu 2026 norská armáda oficiálně zřídila tři nové útvary v rámci Brigády Finmark: dělostřelecký prapor, baterii bojové protivzdušné obrany a spojovací rotu. Nejde o plány na papíře. První čtyři houfnice K9 VIDAR i s podpůrnými vozidly K10 už fyzicky dorazily na základnu Porsangermoen v Porsangeru. Dalších 24 kusů K9 Thunder má být dodáno během roku 2028.

Samotná houfnice K9 VIDAR je norskou verzí jihokorejského systému K9 Thunder od firmy Hanwha Defense. Její klíčové parametry:

• Ráže: 155 mm (standard NATO)
• Dostřel: přes 40 km konvenční municí
• Burst: 3 rány za méně než 15 sekund
• Kadence: 6 až 8 ran za minutu
• Podpůrné vozidlo K10: veze 104 granátů, plné přebití jedné houfnice za zhruba 18 minut

Pro srovnání: ruská samohybná houfnice 2S19 Msta-S, páteř ruského dělostřelectva, střílí ráží 152 mm na vzdálenost 24,7 km běžnou municí, maximálně 28,9 km s reaktivně podporovaným střelivem. Kadence je srovnatelná (7 až 8 ran za minutu), ale v dostřelu má K9 VIDAR náskok přes deset kilometrů. Norské zdroje navíc uvádějí, že systém je připraven na budoucí raketové střelivo s ramjetovým pohonem, které by mohlo posunout dostřel přes 120 km. Zatím jde o perspektivu, nikoli o schopnost dostupnou v létě 2026.

U protivzdušné obrany norská armáda veřejně spojuje službu na Porsangermoenu se systémem NASAMS III, ale finální skladbu celé baterie detailně nezveřejnila. Spojovací rota pak zajistí komunikační páteř brigády v rozlehlém a řídce osídleném arktickém terénu.

Čtyři tisíce lidí, odkud se vezmou

Cílová síla brigády je přibližně 4 000 vojáků, ale to číslo skrývá důležitou strukturu. Při vzniku brigády v roce 2025 měla 280 zaměstnanců, na podzim 2026 přibližně 350. Do roku 2033 má aktivní profesionální personál narůst na 750 až 800 lidí. K tomu se počítá asi 1 500 branců; Norsko stále udržuje systém povinné vojenské služby. Zbytek do čtyř tisíc tvoří záložní struktura.

Aby taková síla mohla na severu reálně fungovat, nestačí jen zbraně. Norská státní stavební agentura Forsvarsbygg pro Finnmark plánuje infrastrukturu za 6,7 miliardy norských korun (přibližně 15 miliard Kč) do roku 2036. Ve výčtu jsou nové byty, ubytovny pro vojáky i důstojníky, tréninková zařízení, sklady, dílny, garáže, ošetřovna i víceúčelové haly. První stavební etapa za 1,5 miliardy NOK byla na Porsangermoenu dokončena už v srpnu 2025. Brigáda tedy neroste jen v tabulkách, roste v betonu a asfaltu.

Proč právě teď a proč právě Finnmark

Norská pozemní hranice s Ruskem měří zhruba 196 kilometrů a vede přes nejsevernější norský kraj Finnmark. Na druhé straně leží Murmanská oblast s Kolským poloostrovem, sídlo ruské Severní flotily, jaderných ponorek a pozemních útvarů. Norská vojenská rozvědka ve své výroční zprávě Fokus 2026 popisuje, že bývalá 200. samostatná motostřelecká brigáda v Pečenze se rozšiřuje na 71. motostřeleckou divizi. V oblasti operuje i 61. samostatná brigáda námořní pěchoty.

Zároveň ale tatáž zpráva uvádí klíčový paradox: téměř veškerý personál a materiál těchto útvarů byl přesunut na Ukrajinu. Rusko tedy na papíře buduje u norských hranic divizi o 5 000 až 10 000 vojácích, ale v praxi je dnes tato síla z velké části vyčerpaná válkou. Norsko ale neplánuje na dnešek. Plánuje na moment, kdy se ruské jednotky vrátí, a norský rozpočet na rok 2026 výslovně počítá s odhadem, že po skončení bojů na Ukrajině by Rusko mohlo být schopné války proti státům NATO během několika let.

Právě proto Oslo reaguje rychleji, než původně zamýšlelo. Vládní materiál z dubna 2024 ještě pracoval s pomalejším budováním brigády v horizontu do druhé poloviny třicátých let. Aktualizace z léta 2026 posunula dokončení na rok 2033. Sedm let místo deseti a více.

Jak si Norsko stojí v kontextu NATO a Česka

Norsko není jedinou zemí, která zrychluje. Polsko pro rok 2026 počítá s obrannými výdaji kolem 200 miliard zlotých, tedy asi 4,8 % HDP. Finsko otevírá nové obranné nákupy za 6 miliard eur a míří na 3 % HDP do roku 2029. Slovensko má rozpočet obrany na 2,866 miliardy eur s kapitálovými výdaji přes miliardu.

Norské obranné výdaje na rok 2026 dosahují 3,4 % HDP. Česko je na 2,06 % HDP, tedy 184,7 miliardy Kč, z toho investice 56,1 miliardy. Rozdíl je patrný nejen v procentech, ale i v přístupu: Norsko staví celou brigádu přímo v pohraničním prostoru a k tomu přidává miliardovou infrastrukturu.

Zajímavé je i srovnání dělostřelectva. Česká armáda nahrazuje zastaralé houfnice DANA s dostřelem kolem 20 km novými systémy CAESAR ráže 155 mm s dostřelem až 40 km; objednáno je 62 kusů. Na papíře se CAESAR a K9 VIDAR v dostřelu prakticky rovnají. Rozdíl je v koncepci: K9 je pásová, těžší a silněji chráněná, stavěná na intenzivní brigádní boj. CAESAR je kolový, lehčí a mobilnější. Pro norský arktický terén a úlohu trvalého odstrašení dává pásová platforma smysl.

Práh, který mění kalkulaci Kremlu

Norské obranné dokumenty pracují s pojmem „terskel“, tedy práh. Brigáda Finmark nemá být armádou, která sama zastaví celé Rusko. Má být silou, která změní kalkulaci jakéhokoli útočníka. Čtyři tisíce vojáků s houfnicemi dostřelujícími přes 40 km, protivzdušnou obranou, spojeními a vybudovanou infrastrukturou znamenají, že rychlý vpád do Finnmarku přestává být realistickou opcí. Každý kilometr postupu by stál životy, čas a materiál, a mezitím se aktivuje širší alianční odpověď.

Hranici navíc hlídá pohraniční stráž GSV, Norsko posiluje sledovací systémy a na modernizaci dohledu získalo 16,4 milionu eur z fondů EU. Diskutuje se i o rozšíření oplocení po vzoru Finska, kde u jediného přechodu Storskog už od roku 2016 stojí 3,5 metru vysoký plot.

Brigáda Finmark zatím nemá plnou bojovou sílu, tu získá až s naplněním personálu a výzbroje v příštích letech. Ale první houfnice už stojí na svých pozicích, beton kasáren tvrdne a norský sever přestává být otevřenou branou. Pro Kreml to znamená jedinou věc: snadný průlom na arktickém křídle NATO se právě stal minulostí.

Článek Norsko zbrojí u ruských hranic, Kreml neprojde ani za obřích ztrát. Brigáda Finmark dostane houfnice, PVO a 4 000 vojáků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je NOMADS a proč je proti dronům tak relevantní

NOMADS (Norwegian Mobile Air Defence System) je krátkodosahový protiletadlový systém kategorie SHORAD, který norský Kongsberg poprvé představil v červnu 2024. Celá jeho filozofie stojí na jediném principu: všechno na jednom vozidle. Velení a řízení, AESA radar s uváděným pokrytím přes 50 kilometrů, odpalovací zařízení se čtyřmi střelami, to vše integrované na obrněném pásovém podvozku ACSV G5 od německé firmy FFG.

Systém je výrobcem výslovně určen proti bezpilotním prostředkům, střelám s plochou dráhou letu, vrtulníkům a nízko letícím letounům. Architektura vychází z rodiny NASAMS, kterou Ukrajina už provozuje, což usnadňuje integraci do stávajícího řetězce protivzdušné obrany. Standardní výzbroj tvoří čtyři střely AIM-9X Block II Sidewinder, nejmodernější krátkodosahová raketa amerického námořnictva s infračerveným naváděním, datovým spojením a vektorováním tahu. Její přesný dosah a rychlost zůstávají utajené.

Pro ukrajinskou konfiguraci je nicméně nejpravděpodobnější jiná munice. Už v roce 2024 německý server Hartpunkt psal o tom, že berlínsky financované řešení bude stát na německých komponentech, a klíčovým partnerem je firma Diehl Defence se střelou IRIS-T SLS. Její nejnovější varianta MK4 má efektivní dosah 12 kilometrů a výškové pokrytí do 6 kilometrů. Analytici z German Arms Update označili v červnu 2026 právě IRIS-T za nejpravděpodobnější ukrajinskou konfiguraci těchto osmi vozidel.

Proč Německo pomoc utajilo

Slovo „tajně“ v tomto případě neznamená černý program mimo kontrolu parlamentu. Znamená, že Berlín přestal veřejně informovat o konkrétních položkách vojenské pomoci. Oficiální seznam dodávek německé vlády byl naposledy aktualizován ke dni 17. dubna 2025. Od té doby se neposunul o jedinou řádku.

Důvod vysvětlila sama spolková vláda v odpovědi pro Bundestag: odmítá se vyjadřovat k jednotlivým systémům i k operativním aspektům dodávek, aby z veřejně dostupných dat nešlo odvozovat schopnosti a kapacity ukrajinských ozbrojených sil. Jde tedy o záměrnou strategickou nejednoznačnost; pomoc pokračuje, ale veřejnost ji nemůže sledovat po položkách tak jako dříve.

Pro srovnání: Česká republika zvolila odlišný přístup. Dary ze skladů armády byly sice schvalovány v utajeném režimu, ale vláda seznam zpětně zveřejnila. Zároveň i Praha otevřeně přiznává, že úplná transparentnost má bezpečnostní limity; agresor podle ministerstva obrany aktivně sbírá citlivé informace o dodávkách.

Osm kusů: symbolika, nebo reálná síla?

Osm vozidel NOMADS nepokryje celou ukrajinskou oblohu. To je třeba říct na rovinu. Ale právě v tom spočívá nepochopení jejich role. NOMADS není strategická vrstva typu Patriot, která chrání celé město. Je to mobilní, autonomní a rychle rozvinutelná spodní vrstva protivzdušné obrany, určená k ochraně manévrujících jednotek, logistických uzlů, velitelských stanovišť nebo konkrétních úseků infrastruktury.

A přesně takovou vrstvu Ukrajina zoufale potřebuje. Podle ukrajinského ministerstva obrany Rusko za několik měsíců vypustilo přes 27 tisíc dronů Šáhid, jejichž hlavním cílem byla energetická infrastruktura. Prezident Zelenskyj v červnu 2025 uvedl, že přibližně třetinu Šáhidů sestřelují mobilní palebné skupiny. Ukrajinské pozemní síly popisují, že jejich protivzdušná obrana denně ničí stovky nepřátelských bezpilotních prostředků kombinací mobilních skupin, přenosných systémů MANPADS a dalších prostředků.

NOMADS do tohoto mixu zapadá jako článek, který dosud chyběl, mobilní raketový systém s vlastním radarem, schopný samostatného provozu bez závislosti na odděleném senzorovém řetězci. Tam, kde bude rozvinut, Rusku zdraží a zkomplikuje každý dronový nálet.

Jak si stojí vedle konkurence

Srovnání s jinými systémy dodanými Ukrajině ukazuje, kam NOMADS patří:

• Gepard – německý protiletadlový tank se dvěma 35mm kanóny Oerlikon, účinný dosah palby kolem 4 kilometrů. Kanónový systém, nikoli raketový. Výborný proti pomalým dronům, ale bez vlastního moderního radaru a s omezeným dosahem.
• Strela-10 – sovětský krátkodosahový komplex z 80. let s infračerveně naváděnými střelami o dosahu do 5 kilometrů. Zastaralý senzorový řetězec, slabé síťové schopnosti.
• NOMADS – raketový systém s AESA radarem, plnou autonomií a návazností na NATO architekturu NASAMS. Generační skok oproti oběma předchozím.

Zajímavé je i srovnání s ruským ekvivalentem. Systém Tor-M2E, který Rosoboronexport nabízí na export, má dosah 1 až 15 kilometrů, výškové pásmo do 10 000 metrů a schopnost současně ostřelovat čtyři cíle se záchytem na 32 kilometrech. Na papíře solidní parametry. Zásadní rozdíl je ale v architektuře: NOMADS staví na západní síťové interoperabilitě, pasivně naváděných střelách a přímé návaznosti na systém NASAMS, který Ukrajina už zná a provozuje. Tor-M2E naopak funguje v ruském velitelském ekosystému, jehož slabiny (koordinace, údržba, elektronický boj) válka na Ukrajině opakovaně odhaluje.

Ukrajina dostala víc než samotné Norsko

Pikantní detail: norská agentura Forsvarsmateriell plánovala v první fázi převzít pro vlastní armádu šest systémů NOMADS s plnou operační způsobilostí mezi lety 2026 a 2028. Ukrajina potvrzeně dostala osm kusů, tedy početně více, než kolik si objednalo Norsko pro sebe.

Nejde přitom o exotický prototyp bez budoucnosti. Kongsberg koncem roku 2024 oznámil nizozemskou zakázku na NASAMS a NOMADS v hodnotě zhruba 30 miliard korun. Nizozemsko se tím stalo prvním exportním zákazníkem systému mimo Norsko. Zájem dalších zemí naznačuje, že NOMADS má před sebou sériovou výrobu, nikoli slepou uličku.

Česká armáda jde zatím jinou cestou. Krátkodosahovou protivzdušnou obranu zajišťuje systémem RBS-70 u 25. protiletadlového raketového pluku ve Strakonicích a zavádí modernější izraelský SPYDER s větším dosahem a více typy raket. NOMADS v českých plánech nefiguruje, ale princip je stejný: mobilní spodní vrstva PVO, která chrání to, co velké systémy nestíhají.

Osm norských vozidel na ukrajinské frontě nezmění průběh celé války ve vzduchu. Ale na místech, kam budou přidělena, mohou změnit to nejpodstatnější: jestli konkrétní elektrárna, logistický uzel nebo velitelské stanoviště přežije další noc plnou Šáhidů.

Článek Zjištění, které Rusy nepotěšilo, protože jsou s drony neúspěšní. Německo tajně koupilo Ukrajině 8 norských NOMADS se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Narvik Agreement říká, a co ne

Podle norské vládní prezentace dohoda obsahuje klauzuli o vzájemné pomoci včetně vojenské asistence. Mluví o společném plánování, předsunutém skladování materiálu, cvičeních, spolupráci v protivzdušné obraně, Arktidě, vesmíru i kyberprostoru. Co v ní naopak není, alespoň ve zveřejněných materiálech, je automatický jaderný spouštěč. Žádná věta neříká: „Překročí-li ruský voják norskou hranici, Francie odpálí hlavice.“

Støre to při tiskovém briefingu řekl otevřeně: primární odstrašení Norska dál zajišťuje NATO a americká jaderná záštita. Francouzská vrstva je doplněk. Důležitý, strategicky promyšlený, ale doplněk.

Proč tedy mluvit o „volných rukou“? Protože rozhodnutí o použití francouzských jaderných zbraní zůstává výlučně v rukou jednoho člověka, francouzského prezidenta. Macron to 2. března 2026 při projevu na základně Île Longue formuloval jednoznačně: žádné sdílení finálního rozhodnutí, žádné sdílení plánování provedení, žádné sdílení definice „životních zájmů“. Právě v tom spočívá paradox, který dělá tuto iniciativu účinnou.

Síla nejistoty: proč je neznámá horší než smlouva

Klasická alianční garance funguje na principu předvídatelnosti. Článek 5 NATO říká: útok na jednoho je útok na všechny. Americké jaderné zbraně rozmístěné v Evropě, alianční Nuclear Planning Group, pravidelná cvičení Steadfast Noon, to všechno vytváří strukturu, kterou protivník může studovat, modelovat, hledat v ní mezery.

Francie do Nuclear Planning Group nepatří. Nikdy nepatřila. Její jaderná doktrína stojí na konceptu „nepřijatelné škody“; nepotřebuje početní paritu s Ruskem, stačí jí schopnost způsobit protivníkovi ztráty, ze kterých se nevzpamatuje. Podle odhadů Federace amerických vědců disponuje Francie zhruba 290 hlavicemi. Rusko jich má kolem 5 460. Jenže Macron v březnu 2026 řekl větu, která tuto asymetrii relativizuje: „Pokud by Francie musela svůj arzenál použít, žádný stát by se před ním neochránil.“

Pro ruské vojenské plánovače to znamená novou proměnnou v rovnici. Útok na Norsko, zemi sdílející s Ruskem téměř 200 kilometrů hranice, už není jen otázkou reakce Washingtonu a Londýna. Je to i otázka, co udělá Paříž. A na tu otázku záměrně neexistuje jednoznačná odpověď.

Proč zrovna Norsko a proč zrovna teď

Støre při podpisu připomněl, že Francie měla při cvičení Cold Response v březnu 2026 v severní Evropě největší spojenecký kontingent: 4 300 vojáků. Už v prosinci 2025 poprvé operovala francouzská stíhací letadla z norských základen. Francie je vedle Británie evropský spojenec s nejsilnější námořní přítomností v Arktidě, a právě Arktida je prostor, kde se norské a ruské zájmy střetávají nejostřeji.

Oslo přitom neskládá všechna vajíčka do jednoho košíku. Norsko má bilaterální obranné dohody i s Německem a Spojeným královstvím. Støre to nazval zajišťovací strategií, tedy pojistkou proti selhání kteréhokoli jednoho garanta. V době, kdy evropské hlavní města nahlas přemýšlejí o dlouhodobé spolehlivosti amerických bezpečnostních záruk, dává taková strategie smysl.

Macron svou iniciativu „forward deterrence“ spustil 2. března 2026 a od té doby se tempo zrychluje:

• 20. dubna – francouzsko-polská deklarace o strategickém dialogu k předsunutému odstrašování
• 23. dubna – první francouzsko-švédská jaderná řídící skupina v Paříži
• 27. května – podpis Narvik Agreement s Norskem

Veřejně jmenovaní partneři zahrnují také Německo, Nizozemsko, Belgii, Řecko a Dánsko. Česko mezi nimi zatím není.

Co na to Moskva, a co to znamená pro Evropu

Rusko reaguje ostře, i když zatím spíš obecně než přímo na norský vstup. Náměstek ministra zahraničí Alexandr Gruškov 23. dubna 2026 v rozhovoru pro RT varoval, že evropské státy přijímající dočasné rozmístění francouzských jaderně schopných letadel se v případě velkého konfliktu stanou „prioritními cíli“. Zároveň tvrdil, že Francie svým partnerům nenabízí „neprůstřelné záruky“, což je paradoxně pravda, a právě v tom je pointa.

Støre zároveň zopakoval dlouhodobý norský závazek: v době míru nebudou na norské půdě žádné jaderné zbraně. Jde o politickou restrikci, kterou si Oslo ukládá samo; není to mezinárodněprávní povinnost a ve zveřejněných materiálech k dohodě není popsán žádný zvláštní verifikační mechanismus.

Podle nás je skutečný strategický posun jinde než v počtu hlavic nebo v textu smlouvy. Spočívá v tom, že Kreml musí od května 2026 při jakémkoli scénáři na severním křídle NATO kalkulovat se třemi nezávislými jadernými centry rozhodování (Washington, Londýn, Paříž), z nichž každé funguje podle vlastní logiky. Americká garance prochází aliančními strukturami. Britská je svázaná s NATO i zvláštním vztahem s USA. Francouzská nestojí na žádném z těchto rámců. Je suverénní, neprůhledná a záměrně nepředvídatelná.

Nejde o deštník, ale o mlhu

Macron v roce 2020 mluvil o možnosti jediného varovného jaderného úderu. V roce 2026 řekl, že rigidní garance by byla nebezpečná, protože by snižovala jaderný práh. Francouzská doktrína nestojí na slibu „zničíme Rusko“, ale na tom, že protivník si nemůže být jistý, co se stane.

Pro Norsko to znamená další vrstvu ochrany vedle NATO. Pro Rusko další neznámou v rovnici. Pro Evropu signál, že jaderné odstrašení přestává být výhradně americkou doménou, a že Paříž to myslí vážně. Zda je tahle mlha nejistoty stabilizující, nebo naopak zvyšuje riziko chybného výpočtu, ukáže až moment, kdy ji někdo zkusí protnout.

Článek Paříž má teď volné ruce, smete Rusy atomovkami, jestli napadnou Norsko. Stačí překročit hranice a je konec se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co dělá z 2A8 špičku

Leopard 2A8 není revoluční skok v designu, je to důsledná evoluce platformy, která bojuje od osmdesátých let. Klíčový posun oproti předchozí verzi 2A7V spočívá ve vrstvení ochrany a digitální integraci.

Kanón zůstává 120mm hladkohlavňový L55A1 s deklarovaným účinným dostřelem přes pět kilometrů. Novinkou je ale to, co tank obklopuje: modulární ochranné kity měnitelné podle typu mise, pasivní pancéřování nové generace a především izraelský systém aktivní ochrany Trophy. Ten poskytuje obranu v celém kruhu 360° proti protitankovým řízeným střelám i hrozbám útočícím shora, tedy přesně proti tomu, co na Ukrajině decimuje obrněnou techniku.

K tomu přibývá třetí generace termovizí, systém SPECTUS pro řidiče, 20kW pomocná energetická jednotka pro tichý provoz elektroniky bez hlavního motoru a digitální velení schopné sdílet cíle s dělostřelectvem i drony v reálném čase. Norská armáda zdůrazňuje, že 2A8 není jen tank, ale senzor a označovač cílů pro celou brigádu.

Leopard 2A8 vs. Abrams a Armata

Srovnání s americkým Abrams M1A2 SEPv3 ukazuje dva stroje, které si jsou blíž, než se zdá. Oba nesou 120mm kanón, oba nově integrují Trophy, oba sázejí na digitalizaci. Abrams má energetickou rezervu turbínového motoru o výkonu 1 500 koní (přibližně 1 119 kW). Leopard 2A8 ale nabízí přirozenější interoperabilitu v evropském prostředí, společný logistický ekosystém a kanón L55A1 s delší hlavní a vyšším dostřelem.

Ruský T-14 Armata je konstrukčně odvážnější koncept, bezosádková věž, posádka uzavřená v obrněné kapsli, systém aktivní ochrany Afghanit. Jenže podle informací agentury TASS z dubna 2024 Armata stále procházela státními a vojskovými zkouškami bez potvrzeného sériového zavedení. Leopard 2A8 je méně revoluční na papíře, ale reálně se vyrábí, dodává a za pár měsíců s ním budou cvičit norské posádky. V obraně rozhoduje to, co stojí v hangáru, ne to, co existuje v prototypu.

Proč právě Norsko, a proč tak rychle

Oslo si tank nevybralo naslepo. V lednu 2022 testovalo na Rena ve sněhu a mrazu Leopard 2A7 i jihokorejský K2 Black Panther. Norská vláda rozhodla v únoru 2023 pro Leopard, s odkazem na logistiku, životní cyklus, průmyslovou spolupráci a interoperabilitu se severskými spojenci. Celková cena nepřesáhla limit 19,7 miliardy norských korun.

Důležitý je i průmyslový rozměr. V Levangeru vyrostla montážní linka KNDS a RITEK s kapacitou až 36 tanků ročně, vybavená testovací dráhou, laserovým měřicím okruhem i brodicím bazénem. Sedmnáct kusů přijde z Německa, zbylých 37 vznikne přímo v Norsku. Nejde tedy jen o nákup, ale o budování domácí průmyslové základny na severním křídle NATO.

Česko ve stejné stopě, o dva roky později

Česká republika podepsala v září 2025 objednávku na 44 bojových a velitelských Leopardů 2A8. Cena: 32,76 miliardy korun s DPH za tanky, dalších 1,49 miliardy za bohemizaci, plus pětimiliardová kurzová a inflační rezerva. Celkový strategický rámec projektu hlavního bojového tanku AČR dosahuje 56 miliard korun.

První stroje mají dorazit v roce 2028, dodávky poběží do roku 2031 v sériích 16, 16, 18 a 11 kusů. Počáteční operační způsobilost je plánována na rok 2029, plná na 2032. Přezbrojí se 73. tankový prapor a Česko tím naplní aliační požadavek na těžkou mechanizovanou brigádu.

Na výrobě se podílejí minimálně jedenáct českých firem. Tatra Defence bude pro KNDS svařovat korby, zakázka na 150 kusů s opcí až na 300. Excalibur Army má memorandum na opravy a údržbu v životním cyklu. Ray Service dodá pojezdová kola a pásy. Český průmysl tak nevstupuje jen jako zákazník, ale jako součást evropského výrobního řetězce.

Dva tanky na norské základně Rena samy o sobě rovnováhu sil nemění. Mění ji ale trend, který představují: vznikající evropský standard těžkých sil, do kterého postupně vstupuje jedna alianční armáda za druhou. Česko v něm má své místo, jen si na něj ještě dva roky počká.

Článek Norsko dostalo první Leopardy 2A8 a předběhlo celé NATO. Jde o nejmodernější tank planety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hranice, kde se nesmí ani mluvit na druhou stranu

Norsko-ruská hranice měří 198 kilometrů a je vyznačena 396 hraničními značkami. Na pevnině stojí vždy dvojice sloupů vzdálených čtyři metry od sebe, mezi nimi vede osm metrů široký vysekaný koridor a hranice prochází přesně jeho středem. Betonové patníky a kamenné mohyly leží přímo na hraniční linii, a už lezení na ně je porušení zákona.

Oficiální stránka norské policie k pravidlům v pohraničí se čte jako manuál z vojenského prostoru:

• Zákaz překročit hranici po zemi, po vodě i ve vzduchu.
• Zákaz jakéhokoli kontaktu nebo rozhovoru přes hranici.
• Zákaz výhrůžných či zastrašujících činů směrem k hranici nebo přes ni.
• Zákaz poškozovat nebo špinit hraniční značení.
• Zákaz lézt na hraniční mohyly a patníky.
• Zákaz fotografovat či natáčet ruské vojáky a techniku na ruském území.
• Zákaz pouštět přes hranici domácí zvířata.

V pohraničních vodách navíc platí denní režim plavby a povinná registrace všech plavidel. Jediné legální místo pro překročení hranice je přechod Storskog. Kdekoli jinde je jakýkoli přechod, i centimetrový, nelegální. A co je podstatné: norský zákon trestá i pokus stejně jako dokonané porušení. Prakticky to znamená, že i „hloupé gesto“ bez skutečného překročení linie může skončit pokutou nebo až šesti měsíci vězení.

Levá ruka za 8 000 korun norských

Kdo si myslí, že švédský incident je ojedinělý exces, ať se podívá pět let zpátky. V červenci 2021 norský deník VG popsal případ ženy, která při lezení na trojmezní mohylu v Pasviku přesáhla levou rukou na ruské území. Pokuta? Přesně stejných 8 000 norských korun. Žádná eskalace, žádné zadržení, jen forelegg a poučení. Částka je zjevně standardní sazba pro méně závažná porušení pohraničního režimu, ne ad hoc reakce na aktuální geopolitiku.

Konzistence je tu klíčová. Norsko nevytahuje přísnost podle nálady. Vymáhá ji systematicky, rok co rok, bez ohledu na to, jestli provinilec hodil kámen, přesáhl ruku, nebo se jen opřel o hraniční patník.

Armáda hlídá, policie trestá

Grense Jakobselv leží asi hodinu jízdy od Kirkenes a silnice tam místy vede jen pár metrů od hraniční linie. Turisty láká drsná krajina, značené trasy a blízkost trojmezního bodu Norska, Ruska a Finska. Jenže to, co vypadá jako odlehlý kout Evropy, je ve skutečnosti jeden z nejpozorněji sledovaných úseků vnější schengenské hranice.

Fyzický dohled zajišťuje Grensevaktbataljonen (GSV), pohraniční prapor norské armády spadající pod posádku Garnisonen i Sør-Varanger. Vojáci mají omezenou policejní pravomoc a jednají jménem policie. Jakmile zaznamenají porušení, hlásí ho Finnmark politidistrikt, který přebírá procesní a sankční rovinu. Právě proto incident švédské trojice nejdřív zachytila armáda a teprve potom ho řešili policisté.

Nad tím vším stojí ještě Grensekommissariatet, úřad pohraničního komisaře, jehož úkolem je předcházet hraničním incidentům a řešit je s ruskou stranou na bilaterální úrovni. Každé porušení se dokumentuje v protokolech. Házení kamenů přes hranici tak není jen přestupek tří turistů, je to potenciální hraniční incident se státním rozměrem.

Po roce 2022 se napětí ještě zvýšilo

Pravidla na norsko-ruské hranici nejsou nová. Ale kontext, ve kterém se vymáhají, se po únoru 2022 radikálně změnil. Norská vláda 30. září téhož roku oznámila posílení pohotovosti na hranici s Ruskem, nasadila policejní vrtulník se senzory a zvýšila kontroly kvůli riziku nelegálních přechodů po ruské mobilizaci. V březnu 2026 pak Politidirektoratet přesunul národní zimní výcvik policie do Finnmarku právě kvůli scénářům hraničních incidentů.

Pro srovnání: Finsko řeší stejnou hranici jinak. Finské pohraniční pásmo je přibližně tři kilometry široké a pro vstup do něj je třeba speciální povolení. Od dubna 2025 navíc finská vláda drží pozemní přechody na východní hranici uzavřené na neurčito. Norsko naopak dovoluje přiblížit se k hranici na dosah ruky, doslova. Ale chování u té linie reguluje s chirurgickou přesností.

Co z toho plyne pro turisty mířící na sever

Grense Jakobselv je volně přístupné. Informační tabule stojí na parkovištích i u trojmezní mohyly, v létě pomáhají žluté bóje na řece Pasvikelva. Jenže kdo tabuli přehlédne nebo podcení, riskuje totéž co švédská trojice. Pravidla platí pro všechny bez rozdílu státní příslušnosti, stačí platný doklad totožnosti a vědomí, že na této hranici se i turistická nerozvážnost okamžitě mění v bezpečnostní případ.

Tři Švédové zaplatili dohromady necelých 53 tisíc korun za kameny, které pravděpodobně nikoho nezasáhly a nic nepoškodily. Na jakékoli jiné hranici by to byla anekdota. Tady je to protokolární záznam v bilaterálním spisu mezi NATO a Ruskem.

Článek Na norsko-ruské hranici platí pravidla jako z jiného světa. Provokace se nevyplatila, Švédové za kameny zaplatili 53 tisíc Kč se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně v Levangeru vzniklo

Nejde o klasickou továrnu na zelené louce. Výrobně-testovací areál postavily za 18 měsíců společně KNDS a norský partner Ritek, soukromá firma specializovaná na údržbu těžké techniky, která vyrostla na troskách někdejšího vojenského dílenského provozu. Rheinmetall, jehož jméno se v souvislosti s norskými tanky často skloňuje, je v projektu subdodavatelem kanónu, řízení palby a části senzorů, nikoli provozovatelem linky.

Areál zahrnuje i specializované testovací prvky: laserovou dráhu, prudké svahy a bazén pro ověření brodivosti. Oficiální kapacita je až 36 tanků ročně. Důležitá korekce: první dva předané kusy v Levangeru nevznikly. Vyrobil je KNDS v Německu, kde první norský Leopard 2 A8 NOR slavnostně sjel z linky už 19. listopadu 2025. Norská produkce teprve začne.

Proč právě teď a proč tanky

Norský premiér Jonas Gahr Støre v dubnu 2024 řekl nahlas to, co bezpečnostní komunita věděla delší dobu: Norsko má „nebezpečnějšího a nepředvídatelnějšího souseda“ a současná obrana trpí kritickými nedostatky, chybí munice, náhradní díly, palivo, infrastruktura pro příjem spojeneckých posil. Zpravodajská služba ve zprávě Focus 2025 doplnila, že Rusko považuje Norsko za součást „nepřátelského Západu“ a případné ruské vítězství na Ukrajině by hrozbu pro Evropu zvýšilo.

Odpovědí je dlouhodobý obranný plán s navýšením výdajů o 600 miliard NOK do roku 2036 a rozšířením armády z jedné na tři brigády. Tanky pro Brigade Nord jsou jedním dílem skládačky. Norský ministr obrany Tore O. Sandvik při převzetí prvních dvou kusů formuloval cíl přímo: nové tanky spolu se spojenci udržují „věrohodné odstrašení a obranu“ a „zvyšují práh“ pro každého, kdo by zvažoval útok na Norsko. Nejde o výhrůžku, jde o vzkaz, že cena agrese roste.

Co je na norském Leopardu jiného

Leopard 2 A8 NOR není jen přeznačená starší verze. V únoru 2023 Norsko objednávalo ještě A7 NOR, ale už v červnu téhož roku KNDS přeznačilo konfiguraci na A8, především kvůli integraci aktivní ochrany Trophy a norského komunikačního systému ICS/CORTEX od Kongsbergu, který umožňuje sdílení dat v reálném čase s dalšími bojovými systémy Brigade Nord. K tomu přibývá vylepšené pancéřování a pokročilé senzory.

Celý program stojí v cenovém rámci 23,4 miliardy NOK (oproti původním 19,7 miliardám z roku 2023). Zahrnuje 54 tanků s opcí na dalších 18 kusů.

Norsko není samo, evropský trend lokální kompletace

Levangerská linka není v Evropě osamocená. KNDS v prosinci 2025 oznámilo obdobný závod v litevském Kaunasu s kapacitou až 41 Leopardů 2A8 ročně. Polsko rozjíždí linku K2PL přes Bumar-Łabędy a Hyundai Rotem. A Česká republika?

Praha jde jinou cestou. Ministerstvo obrany v září 2025 objednalo 44 tanků Leopard 2A8 s opcí až na 77 vozidel v šesti verzích. Zapojení českého průmyslu je postavené na výrobě komponent, bohemizaci a zajištění životního cyklu; VOP CZ má servisní a opravárenskou roli. O domácí finální montáži se v českém případě nemluví. Výmluvné je i srovnání obranných výdajů: podle NATO dává Norsko v roce 2025 odhadem 3,35 % HDP na obranu, Česko 2,00 %.

Odstrašení, ne parita

Samotných 36 tanků ročně nevytváří symetrickou protiváhu ruské armádě. To ani není záměr. Síla norského kroku je jinde: domácí kompletace znamená rychlejší doplňování ztrát, nezávislost na vzdálených dodavatelských řetězcích a schopnost udržet flotilu v boji i po prvních týdnech konfliktu. V kombinaci s rozšířením na tři brigády, vyššími výdaji a seversko-natovskou interoperabilitou roste práh, od kterého se jakýkoli útok na norské území stává příliš drahým podnikem.

Norsko už jednou ukázalo, že tanky ze zásob umí uvolnit, v březnu 2023 poslalo osm Leopardů 2 Ukrajině. Teď si buduje kapacitu, aby příště nemuselo vybírat mezi vlastní obranou a pomocí spojenci.

Článek Skoro 40 tanků Leopard 2 ročně: severská země se staví na nohy a ukazuje Rusům, ať radši neriskují se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co jsou mid-strike drony a proč na nich záleží

Mezi jednorazovým FPV dronem s dosahem osmi až dvaceti kilometrů a strategickým bezpilotníkem schopným zasáhnout rafinerii 1 500 kilometrů daleko existuje vrstva, o které se mluví méně, ale která rozhoduje o tempu války. Mid-strike drony podle ukrajinského ministerstva obrany míří na logistické sklady, muniční depa, velitelská stanoviště a systémy protivzdušné obrany v takzvaném bezprostředním týlu nepřítele. Podle údajů RBC-Ukraine s odkazem na ukrajinské ministerstvo obrany se jejich dolet pohybuje v rozmezí 50 až 200 kilometrů, mají vyšší nosnost než běžné FPV a lepší odolnost proti ruskému elektronickému boji.

Dubnová bilance ukazuje, proč je tato vrstva pro Ukrajinu prioritou. Ukrajinské síly v rámci mid-strike kampaně zasáhly nejméně 25 velkých systémů protivzdušné obrany a radarů a přes 55 logistických a skladových objektů. Každý zničený muniční sklad znamená nižší intenzitu ruského ostřelování. Každý vyřazený radar otevírá okno pro další údery. Nejde o jednorázový průlom, ale o systematické opotřebovávání ruské schopnosti zásobovat a chránit vlastní jednotky.

V čem „nahrazují stíhačky“ — a v čem ne

Norská dronová strategie z prosince 2025 to říká bez diplomatických obálek: bezpilotní prostředky mohou doplňovat a nahrazovat velké, personálně náročné a drahé platformy při dosažení podobného vojenského efektu za zlomek ceny. V praxi to znamená, že mid-strike dron dokáže provést úder na systém protivzdušné obrany nebo logistický uzel ze vzdálenosti mimo dosah jeho zbraní, aniž by riskoval život pilota a ztrátu letounu za desítky milionů dolarů.

Srovnání s francouzskou klouzavou bombou AASM Hammer ilustruje rozdíl. Hammer potřebuje pilotovaný letoun jako nosič a ukrajinské ministerstvo obrany u ní uvádí dosah do 70 kilometrů. Mid-strike dron startuje ze země, operuje na delší vzdálenost a nevyžaduje vzácný letoun. Na druhou stranu, víceúčelový bojový letoun je rychlejší, unese těžší náklad a je flexibilnější. Plná náhrada to není. Je to převzetí konkrétních úkolů, které dříve vyžadovaly pilotovaný let, za řádově nižší cenu a bez rizika pro posádku.

Proč Norsko a proč teď

Oslo k tomuto kroku nedospělo přes noc. V dubnu 2025 se Norsko připojilo k mezinárodní Dronové koalici, v červnu téhož roku oznámilo nákupy dronů a dronových technologií pro Ukrajinu za 6,5 miliardy norských korun. Dubnová dohoda z roku 2026 je logickým dalším stupněm, přechodem od nákupů k výrobě.

Klíčový motiv je bezpečnost dodavatelského řetězce. Ukrajinské továrny na drony jsou legitimním cílem ruských raket a šahédů. Přesun výroby do Norska znamená, že se bojově ověřená ukrajinská technologie škáluje v prostředí, kam ruské střely nedoletí. Norsko přitom získává průmyslové know-how v segmentu, který samo označuje za kritický pro vlastní obranu. Oboustranný zájem, ne charita.

Konkrétní výrobce ani model dronu norská ani ukrajinská strana nezveřejnily. Oficiální formulace pracují pouze s označením „ukrajinský výrobce“ a „technologie prověřená v boji“. Utajení dává smysl: norská Národní bezpečnostní autorita ve své rizikové zprávě pro rok 2026 výslovně varuje, že ruská rozvědka může v tomto roce vidět užitek v sabotáži cílů na norském území. Zveřejnit adresu továrny by bylo pozvánkou.

Norsko není samo, Evropa industrializuje ukrajinské drony

Norský projekt je součástí širšího trendu, který mění charakter evropské podpory Ukrajiny. Ve stejný den, kdy Zelenskyj jednal v Oslu, 14. dubna 2026, podepsala Ukrajina s Německem balík zahrnující mimo jiné tisíce mid-strike dronů rovněž v režimu Build with Ukraine. Začátkem dubna oznámilo Rumunsko s Ukrajinou rozjezd společné výroby dronů s podporou evropského nástroje SAFE.

Evropa se posouvá od modelu „pošleme, co máme na skladě“ k modelu „vyrobíme, co Ukrajina potřebuje, v našich továrnách, podle jejích bojových zkušeností“. Pro Ukrajinu to znamená kapacitní násobič: Zelenskyj v dubnu uvedl, že objem nasmlouvaných mid-strike prostředků je v roce 2026 pětkrát vyšší než loni.

A Česko? Praha se veřejně profiluje především muniční iniciativou, příspěvky do fondu Dronové koalice a výcvikem. S Ukrajinou jedná o dronových programech a společných obranných projektech, ale ekvivalent norského Build with Ukraine pro mid-strike drony zatím veřejně oznámen nebyl. Tlak na to, aby české firmy našly své místo v evropských dronových řetězcích, nicméně roste.

Co hrozí Norsku, a co ne

Otázka, zda si Oslo maluje terč na záda, je legitimní. Odpověď je odstupňovaná. Přímý vojenský útok na členský stát NATO by pro Rusko znamenal překročení prahu kolektivní obrany podle článku 5, scénář, který Moskva dosud pečlivě obcházela. Reálnější je zvýšený hybridní tlak: kyberútoky, zpravodajská aktivita, případně sabotáž infrastruktury. Norské bezpečnostní instituce s tímto rizikem pro rok 2026 otevřeně počítají.

Důležité je odlišit mid-strike vrstvu od hlubokých úderů, které Rusko vnímá nejcitlivěji. Norský projekt cílí na pásmo 50 až 200 kilometrů, tedy na logistiku a protivzdušnou obranu v bezprostředním týlu. Údery na ruské rafinerie typu Tuapse, které ukrajinské ministerstvo obrany zařadilo do dubnové kampaně hlubokých úderů s dosahem kolem 1 500 kilometrů, spadají do zcela jiné kategorie. Norské drony na Tuapse nedoletí. Jejich úkolem je systematicky rozebírat ruskou schopnost zásobovat frontu.

První dodávky obě strany očekávají ještě před létem 2026. Několik tisíc dronů, které začnou létat z norských výrobních linek do ukrajinského týlu, válku nezlomí během jediného tažení. Ale každý zničený ruský radar a každý vypálený sklad munice posouvá rovnováhu opotřebení o kousek dál, a tentokrát v neprospěch Moskvy.

Článek Evropská země šlape Putinovi na krk. Začala Ukrajině vyrábět drony, které nahrazují stíhačky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nic srovnatelného s RCH 155 ruská armáda nemá

RCH 155 je dnes nejenom jednou z nejlepších houfnic světa, ale podle mnohých, včetně Armádního Zpravodaje, dokonce číslo jedna. Řada jejích parametrů je sice srovnatelná s jinými moderními protějšky, ale oproti nim má obrovskou výhodu v podobě střelby za jízdy, čehož je schopná jako jediná na světě, zatímco jiné musí aspoň na moment zastavit.

Video: modernizovaný ukrajinský MiG-29MU1 už si u Pokrovsku zjednal pořádek. Rusům vybombardoval velmi důležitý most

To jí dává v boji velikou výhodu, jelikož proti ní vlastně nemůže být vedena odvetná palba za pomoci děl nebo minometů, a dokonce ani letouny to nemají snadné. Samozřejmě k ní mohou proniknout drony, ale zjistit vůbec její lokaci bude velmi náročné. Navíc lze počítat s tím, že bude mít protiopatření v podobě rušiček, a hlídat ji může i systém PVO.

Její dostřel vychází podle Wikipedie na 40 km, ačkoliv s raketově poháněnými projektily dokonce 54 km, přičemž užívá kanon L52 ráže 155 mm. Pálit potom umí 3 rány za 9 sekund, anebo konstantně 10 ran za minutu, uvádí Wikipedia. Což je její další výhoda (i když totéž umí shodně i jiné), protože je umí vypálit tak, aby dopadaly na cíl ve stejný čas. To ještě více ztěžuje její lokalizaci a prakticky to dělá RCH 155 na bojišti nepolapitelnou.

Video: zůstala jenom spoušť a nic jiného. Rusové dostali výprask, na který nezapomenou

Už začátkem prosince 2025 se přitom německá armáda rozhodla, že jich koupí v počtu 229 ks, na což mělo padnout 3,4 miliardy eur, tj. asi 82,178 miliard korun. KNDS Deutschland však uvedla v tiskové zprávě z 19. prosince 2025, že podepsala smlouvu až na 500 houfnic RCH 155, ale není jasné, jaká má být celková částka – dost možná dvojnásobná, tedy 164,356 miliard Kč.

Vedle toho objednávka zahrnuje výcvikové vybavení, služby a logistickou podporu v celkové hodnotě přibližně 1,2 miliardy eur, tj. asi 29 miliard korun. Cena jedné RCH 155 je asi 12 milionů eur, tedy 290 milionů korun, k čemuž je třeba připočítat cca 58 milionů korun ke každé na výcvik, vybavení a další zmíněné. Houfnice by měla německá armáda dostávat mezi lety 2028 a 2032, což je poměrně rychlé vyzbrojení, a Rusko by tak tvrdě narazilo.

Video: Ukrajinci u Pokrovsku rozmetali více shromaždišť ruské pěchoty. Cestu vydláždili desítkami vozidel

Nemá totiž ve výzbroji prakticky nic, čím by se mohlo RCH 155 rovnat, snad jenom rychlostí střelby, ale na bojišti by RCH 155 díky vysoké pohyblivosti a střelbě za jízdy jasně dominovala. V počtu 500 kusů se navíc jedná o obrovskou palebnou sílu schopnou devastovat jak pěšáky, tak techniku a budovy. Německé dělostřelectvo ovšem není v Evropě jediné.

Armádní Zpravodaj připomíná, že pokud by Rusko zaútočilo na kteréhokoliv člena NATO, musely by na základě článku 5 reagovat všechny země. Mohutnou vojenskou sílu buduje také Polsko nebo Francie, ale pozadu nejsou ani jiné země – kupříkladu Norsko, Švédsko, Rumunsko a Nizozemsko. Obrany by se přitom musela účastnit i Česká republika.

Článek Kreml si 2krát rozmyslí, jestli něco zkusí, šance by měl mizivé. Německo kupuje stovky nejlepších houfnic světa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Civilisty by Norové ruské armádě nenechali

V Norsku se na možný útok Ruska nepřipravuje jenom armáda. Vg s odvoláním na šéfku civilní obrany Elisabeth Aarsætherovou uvádí, že by v takovém případě byli z ohrožených oblastí evakuování civilisté. Na to se norské úřady připravují vzhledem ke zkušenostem z Ukrajiny, kde se Rusové na okupovaných územích chovají k civilistům velmi brutálně, mučí je a zabíjí, nebo unáší děti. Norsko má přitom s Ruskem hranici na severu Evropy.

Norwegian K9 VIDAR howitzer and K10 ammo resupply vehicle. pic.twitter.com/luX3ixmTgV

— rayanali khan (@khan_rayan146) October 20, 2025

Ovšem připravena musí být i armáda, případně jednotky NATO, jehož je Norsko členem. EaDaily uvádí, že se norská armáda v roce 2005 rozhodla koupit dalších 24 samohybných houfnic K9 Thunder ke svým 28, které již má ve výzbroji. Moderní jihokorejské dělostřelectvo je určené pro brigádu Finnmark budovanou právě v oblasti u hranice s Ruskem. Armádní Zpravodaj se domnívá, že cílem je jediné – ukázat Kremlu, že se útok setká s rozhodnou obranou.

Kvůli Rusku se připravuje celá Evropa

Hrozbu ze strany Ruska si uvědomují i další evropské země, a tak nelení s přípravami ani ony. Členové NATO zvyšují výdaje na obranu, nakupují nové zbraně a budují nové jednotky. LadBible uvádí, že v Norsku obnovují staré kryty a bunkry, v Německu zase počítají s tím, že každá nově postavená budova v zemi by měla mít nějaký typ krytu pro civilisty, a ještě militarizuje společnost. Jiné země včetně České republiky doporučily občanům, aby si pro případ nějaké krizové situace včetně války s Ruskem připravili nouzové záchranné balíčky.

Video: Ukrajinci nasadili u Pokrovsku nejlepší tanky. Abramsy ruské vojáky děsí a vězní je ve městě

Nejviditelnější přípravy na možný ruský útok jsou pak v Pobaltí a v Polsku, protože tam mají s Ruskem špatné zkušenosti a jejich území se pro útok přímo nabízí. Military uvádí, že Poláci na hranicích s Ruskem a Běloruskem staví obrannou linii, a podobné investice provádí i vlády všech tří pobaltských zemí. Spojenci, například Německo, tam též plánují posilovat obranné jednotky. Jejich cílem má být zamezení přetnutí takzvaného Suwalského koridoru směrem z Běloruska do Kaliningradu, o což by se Rusové nejspíše pokusili.

Článek Norsko na nic nečeká a připravuje obyvatelstvo na ruský útok. Nechce dopustit scénář z Ukrajiny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zasažená fregata záhy klesla ke dnu

Při cvičení Severoatlantické aliance vypálilo norské námořnictvo torpédo z ponorky Uthaug na vyřazenou fregatu Trondheim, uvádí Maritime-Executive. Na té byly naloženy i nějaké kontejnery – záběry z blízka ukazují, jak se při zásahu torpédem hroutily do moře. Exploze zbraně také zvedla obrovské kvantum vody a pravděpodobně do lodi udělala díru. Na konci záběrů totiž klesá pod hladinu, takže byl zásah více než úspěšný.

Britové to dokázali. Zavádí revoluční laserové kanony proti dronům. Na 1 km trefí minci za pouhých 275 Kč

Fregata Trondheim nebyla žádné supermoderní plavidlo. Wikipedia uvádí, že byla do výzbroje zařazena již v roce 1966, přičemž měla délku 96,6 metrů a výtlak 1 450 tun. Kromě kanonu ráže 76 milimetrů byla vyzbrojena 6 protilodními střelami Penguin, protiletadlovými střelami Sea Sparrow, a odpalovači protiponorkových torpéd a hlubinných náloží. V roce 2006 však loď najela na mělčinu a byla poškozena. Poté byla vyřazena a sloužila jako cílová loď při cvičeních. V minulosti už na ni byla vypálena třeba střela Naval Strike Missile.

Uthaug je potom plavidlo třídy Ula. Wikipedia ji popisuje jako tichou a dobře manévrovatelnou dieselelektrickou ponorku zařazenou do služby již v roce 1991, Je 59 metrů dlouhá a její výtlak činí 1 150 tun. Pod hladinou se dokáže pohybovat rychlostí až 23 uzlů a má malou posádku složenou z 21 námořníků. Disponuje přitom 8 torpédomety ráže 533 milimetrů, do nichž jsou nabíjena torpéda Atlas Elektronik DM2A3.

Putinovi se nebude líbit, jak mu v Německu odpověděli. Požadavek zní jasně: „Vyzbrojit Evropu taktickými jadernými zbraněmi“

Jedná se o německý typ torpéda zařazený do výzbroje na konci 80. let 20. století. Slouží k ničení hladinových lodí a ponorek, a na cíl je naváděno po drátu, uvádí NavWeaps. Dosahuje rychlosti 35 uzlů na vzdálenost 20 km, ale při nižší rychlosti může být dosah vyšší. Disponuje hlavicí o hmotnosti 260 kg, což je vysvětluje efektní výbuch a gejzíry vody při zasažení fregaty Trondheim. Ke zničení lodi její velikosti pravděpodobně postačuje jediný zásah.

Článek Video: Norsko ukázalo, jak vypadá skutečný útok torpédem z ponorky na fregatu. Destrukci natočilo hezky zblízka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Silný vzkaz, čeho je letectvo NATO schopné

B-1B Lancer je americký strategický bombardér s proměnnou geometrií křídel navržený pro rychlé průniky hluboko na nepřátelské území. Do služby vstoupil již v 80. letech 20. století jako náhrada za pomalejší bombardér a alternativa k drahému B-2 Spirit, který nicméně zůstává ve službě také. Jeho hlavní předností je kombinace vysoké rychlosti (Mach 1,25), dlouhého doletu a vysoké nosnosti konvenční munice – až 34 tun, potvrzuje Wikipedia.

Ruská armáda může být „zásadně“ posílena severokorejskými tanky Cheonma-2. Vyrovnat se mají ruské T-14 Armatě

Armádní Zpravodaj připomíná, že původně vznikl pro jaderné údery, ale po studené válce byl upraven výhradně pro konvenční bombardování a výrazně se osvědčil v konfliktech třeba v Afghánistánu nebo Iráku. Díky schopnosti nízkého letu a radarové nenápadnosti (byť není stealth) zůstává i dnes významnou součástí amerického strategického letectva.

V rámci posledního cvičení „Bombardovací úkolové uskupení Evropa“ se však vydaly ze své domovské armády v Dyess v Texasu do Norska, kde budou létat po boku tamních F-35. Tam nacvičí vzdušné operace s vysokým rizikem a zdokonalí dovednosti v procesu hledání, fixace, sledování a zaměřování. Posádky budou současně trénovány v boji proti vzdušným a pozemním hrozbám, jejichž cílem je odepřít jim svobodu manévrování, což zvýší připravenost Severoatlantické aliance zajistit si vzdušnou převahu, na což vždy spoléhala.

Video: Na nejmodernější ruský bojový vrtulník, Ka-52, zaútočil dron. Trefit ho měl do ocasu, ale není jisté, zda šel k zemi

„Jde o společné budování zkušeností a důvěry, zvyšování připravenosti a udržování přehledu v dynamickém prostředí,“ uvedl americký podplukovník Eric Alvarez, velitel 345. bombardovací perutě. Norský podplukovník Tom Christiansen, úřadující šéf 132. leteckého křídla v Ørlandu, pak dodal: „Tento typ výcviku nás lépe vybavuje ke zvládnutí jakýchkoliv výzev.“

F-35 Lightning II je potom americký víceúčelový stíhací letoun 5. generace s vysokou úrovní stealth a vyspělými senzory a avionikou, díky čemuž dokáže sdílet data v reálném čase a jinými jednotkami, uvádí Wikipedia. Funguje jako stíhač i jako létající průzkumné a velitelské centrum, a je páteří letectev NATO – pořizuje si ho v desítkách kusů také AČR.

Článek Vzkaz Rusku: Americké bombardéry B-1B Lancer dorazily do Norska, aby trénovaly získání vzdušné převahy. Doprovází je F-35 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ne všechny norské F-16 musí být letuschopné

Rozbor, kolik F-16 mohlo Norsko poskytnout Ukrajině, prováděl Armádní Zpravodaj už v květnu 2025, a s rozdílem jednoho letounu se s nově zveřejněným počtem shoduje. Původně jich měla severská země 57, z čehož ale koupilo 32 rumunské letectvo, jak potvrdilo norské ministerstvo obrany, a ve stejném roce oznámilo také prodej až 12 letounů F-16 americké výcvikové službě Draken International. Zbývat jich tedy mělo až 13 dle odhadů Armádního Zpravodaje.

Záběry ukazují precizní úder MiG-29 na ruské velitelské centrum, a jako bonus to odnesl i sklad munice a paliva

Nakonec ale některý ze zájemců evidentně koupil o jeden letoun méně – pravděpodobně výcviková služba Dranken International, jelikož Norsko dodalo Ukrajině čtrnáct F-16. Zajímavé je, jak se informace rozchází – zpráva totiž zmiňuje, že jich původně mělo být pouze šest, ačkoliv se tamní politici nechali nejednou slyšet, že uvolní všechny zbývající.

Krok by to byl logický, jelikož Norsko nahradilo F-16 letouny F-35, a dokonce jako první partnerská země obdržela všechny objednané. Armádní Zpravodaj v dubnu 2025 informoval, že na její letecké základně přistály poslední z 52 objednaných. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že zpráva nespecifikuje stav zbylých osmi letounů, takže je možné, že nejsou letuschopné.

Sloužit by mohly na náhradní díly, což by korespondovalo s tajnou dodávku draků a dalších komponent F-16 na Ukrajinu ze strany amerického letectva. Ale těžko soudit, jaká je realita, neboť ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj už v listopadu 2023 žádal modernizaci letounů, které chtějí západní spojenci dodat – jinak by měly hodně omezené schopnosti. Ve hře je tedy i varianta, že byly alespoň některé z osmi nadbytečných F-16 opraveny.

Potupa ruského vojenského průmyslu: Su-34 a Su-35S mají zásadní podíl západních dílů, odhalila studie

Norské F-16, ačkoliv není jejich počet zanedbatelný, však zdaleka nejsou jediné. Dokonce 30 se jich rozhodla Ukrajině věnovat Belgie, která to redakci Armádního Zpravodaje potvrdila v květnu 2025 s tím, že bude moci přesun uskutečnit, jakmile obdrží náhradu v podobě objednaných F-35; což už se možná blíží, jelikož by měla brzy dostat první z nich.

Článek Odtajněno: Norsko poskytlo Ukrajině více než dvojnásobek F-16. Velké posílení jí hodně pomohlo, zvládají i ruské Su-35S se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z původních 57 letounů Norsku moc nezbylo

Velkou neznámou je, kolik přesně letounů má Norsko dohromady Ukrajině dodat. Ve výzbroji jich mělo mít původně 57, ale o 32 z nich projevilo už v roce 2021 zájem Rumunsko, uvádí norské ministerstvo obrany, jelikož se je letectvo rozhodlo nahradit letouny F-35A páté generace. Ve stejném roce také norské ministerstvo obrany oznámilo, že prodává až 12 letounů F-16 americké výcvikové službě Draken International. Zbývat by jich tedy mělo pouhých 13, což není moc.

Satelitní snímky ukazují, že Rusko kompletně vyčerpalo zásoby obrněné techniky v jednom ze skladů – včetně tanků

Redakce Armádního Zpravodaje proto dochází k závěru, že i když norská vláda z bezpečnostních důvodů čísla nezveřejňuje, může se jednat nanejvýš o zmíněných třináct kusů. Dodávka některých už měla proběhnout, zatímco zbylé budou dle ministra obrany převezeny během tohoto roku. Kdy přesně, jasné není, ale jelikož už Norsko obdrželo všechny objednané F-35, jak Armádní Zpravodaj upozorňoval v polovině dubna 2025, není nejspíše na co čekat.

F-16 jsou pro Ukrajinu mimořádně důležité, i když je dostává ve starších verzích. Stále jsou totiž lepší než všechno, co měla doposud k dispozici – jmenovitě Suchoj Su-24M, Suchoj Su-25, Suchoj Su-27 a MiG-29, uvádí Wikipedia, což jsou letouny staré sovětské konstrukce, u nichž navíc ani nedocházelo k modernizacím. Redakce Armádního Zpravodaje se shoduje, že jsou tedy F-16, ale stejně tak francouzské Mirage 2000, znatelně lepší, což je vidět i v bojích.

Tajné snímky ukazují, že Američané dodávají Ukrajině F-16, ale původně nechtěli. V boji proti Rusku se neobjeví

Armádní Zpravodaj také v lednu 2025 hodnotil, jak si stojí na Ukrajinu dodávané verze MLU (ne všechny, některé jsou jiné) proti Su-35S, který tvoří páteř ruského letectva, a došel k závěru, že by šlo o mimořádně vyrovnaný souboj. Na druhou stranu je nepravděpodobné, že by k němu reálné došlo, jelikož drží letouny na obou stranách dostatečně daleko od PVO.

Článek Norsko letos předá Ukrajině všechny F-16. A i když zveřejnilo číslo, lze ho dopočítat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejpokročilejší letoun 5. generace na západě

Teprve 03. dubna 2025 přistály poslední z 52 objednaných F-35 na norské základně Ørland, která je hlavní leteckou základnou se stěžejním významem nejenom pro Norské královské letectvo, ale také pro celé NATO, uvádí Wikipedia. Norsko se tak stalo úplně první partnerskou zemí (tedy bez Ameriky), která obdržela kompletní dodávku těchto letounů.

Rusko čeká armagedon: Německo na něj chce zvýšit tlak, tak Ukrajině dodá řízené střely Taurus. Ale má podmínku

„F-35 je nejlepší stíhací letoun na světě a jsem velmi potěšen, že obdržíme poslední z 52 stíhacích letounů od společnosti Lockheed Martin, které si Norsko objednalo,“ řekl norský ministr obrany Tore Onshuus Sandvik s tím, že: „Letadla zajišťují, že můžeme chránit norskou suverenitu a udržet si ještě lepší kontrolu nad našimi oblastmi na zemi, na moři a ve vzduchu.“

Bezesporu jde o velmi dobré letouny, navíc jediné 5. generace, které si mohou západní země koupit. Ale redakce Armádního Zpravodaje upozorňovala již v lednu 2024, že se s nimi pojí i řada negativ, mj. nízká výrobní kapacita a jisté technické problémy. Na druhou stranu jde stále o nejpokročilejší letoun světa, jehož obrovskou předností jsou vyspělé senzory a stealth, díky čemuž se dostane i do míst, kde by jiné letouny nepřežily ani několik vteřin.

Velká rána pro F-35: dvě země ji přehodnocují a oficiálně zvažují švédský Gripen. Obří zakázka na skoro 50 letounů může padnout

Kromě průzkumné role pak mohou pochopitelně zajistit i bojovou, i když do přímého střetu s jiným letounem by se pouštět neměly – teoreticky by mohly, ale vhodnější je k tomu F-22 Raptor, který byl ostatně navržen k vybojování vzdušné nadvlády. V rukách norských pilotů mají každopádně fungovat hlavně jako prostředky odstrašení pro případné agresory.

Tím největším je pochopitelně Rusko (vynechme teď Čínu, s níž je ale v rivalitě Amerika), které má sice svůj letoun 5. generace, a sice Suchoj Su-57, ale ten zdaleka nedosahuje úrovně F-35. Ano, sice disponuje střelou R-37 vzduch-vzduch s doletem až 400 km, ale jeho radar je o dost slabší a stealth má podle Číňanů spíše k smíchu. Nehledě na to, že existuje Su-57 jenom v několika desítkách kusů, z čehož je ještě většina prototypů s nestejnými schopnostmi.

Článek Norsko obdrželo poslední z objednaných F-35; jako první partnerská země na světě. Ruské Su-57 tak významně přečíslilo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K9 Thunder se staly novou norskou silou

Ačkoliv pochází ze severské země i velice vyspělé zbrojní systémy, v oblasti dělostřelectva to nejenom neplatí, ale zároveň se dlouho spoléhala na staré americké M109A3GNM, které sice mají stále do říci, ale moderním protějškům se zkrátka nevyrovnají. Norsko se proto rozhodlo ke koupi jihokorejských samohybných houfnic K9 Thunder, na něž sází i Polsko.

Foto: sám velký vůdce Kim Čong-un otestoval rakouskou odstřelovací pušku a trefil velmi přesně. Získal ji i přes sankce

V prvních dvou kontraktech jich koupilo 28, ale jelikož se nezdá, že by Rusko chtělo přestat válčit, rozhodlo se je doplnit dalšími 24 kusy. Armádní Zpravodaj soudí, že jde o velice dobrou volbu, jelikož má K9 Thunder špičkové parametry – s běžným střelivem střílí do vzdálenosti až 30 km, s raketově poháněným pak až 40 km, a v prvních 15 vteřinách vystřelí 3 rány. Má přitom hlaveň o délce 52 ráží ráže 155 mm, uvádí ArmyRecognition, což je dnes standard NATO.

„Nacházíme se ve vážné situaci bezpečnostní politiky. Proto nyní požádáme Storting (nejvyšší zákonodárný sbor Norska, de facto parlament, pozn. redakce) o schválení významných investic do různých částí ozbrojených sil s cílem posílit obranyschopnost Norska, a to v souladu s ambicemi v dlouhodobém plánu představeném v loňském roce. Celkově se jedná o důležité investice do naší společné bezpečnosti a ochrany,“ uvedl ministr obrany Tore O. Sandvik.

NATO chce navýšení výdajů na obranu o 50 % pro všechny. Kvůli Rusku si zjevně všichni v Evropě pořádně připlatí, ČR nevyjímaje

Samotné norské dělostřelectvo by pochopitelně proti ruskému moc nezmohlo, ale je důležité vnímat, že je země součástí NATO. Postavilo by se tak na odpor třeba po boku Polska, které si buduje největší (nejenom) dělostřeleckou sílu v Evropě. Jejím základem bude rovněž K9 Thunder, a to v počtu bezmála 700 kusů, jak Armádní Zpravodaj psal v únoru 2023.

Za celý nákup 24 nových houfnic plánuje norská vláda vydat 5,4 miliard NOK (norská koruna), což je v přepočtu asi 11,413 miliard českých korun. Doplnit by mimochodem měli dělostřelectvo brigády Finnmark přímo na hranici s Ruskem, která je dlouhá pouze 196 km. Více jak 50 takových zbraní by tedy představovalo významnou obranu proti pozemním jednotkám.

Článek Norsko se bojí Ruska: aby mu odolalo, chce 2násobné dělostřelectvo. Na každé 4 km hranic nasadí jednu houfnici. Tím Rus těžko projde se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Úspěšný na 94 % ničí jednu ruskou hrozbu za druhou

Informace o bojovém výkonu systému protivzdušné obrany NASAMS poskytl v rozhovoru pro norský magazín AftenPosten plukovník Per Steinar Trøite, šéf norské podpory mezinárodní koalice protivzdušné obrany Ukrajiny. Zdůraznil jeho vysokou úspěšnost při zachytávání hrozeb a klíčovou roli při ochraně ukrajinské infrastruktury a civilních oblastí.

100% úspěšný německý protivzdušný systém IRIS-T SLM si udělal slušnou „reklamu“: na Ukrajině zatím ničí jeden cíl za druhým

Armádní Zpravodaj připomíná, že se NASAMS nachází ve výzbroji Ukrajiny od listopadu 2022, tedy asi sedm měsíců po zahájení ruské invaze. Nasazen byl primárně k ochraně strategicky významných oblastí, zpravidla velkých měst, továren a energetické i vojenské infrastruktury. A ukazuje se, že v mnoha případech odvedl opravdu dobrou práci.

Dohromady měl sestřelit 900 ruských cílů různé typu, potažmo proti nim vypálit tento počet raket – jednalo se o AIM-120 AMRAAM, AMRAAM-ER a AIM-9X Sidewinder, z nichž je každá vhodná proti jiné hrozbě. Zasáhnout přitom měly v 94 % případů, což je dle závěrů norského plukovníka velice dobrý úspěch, s nímž může být výrobce systému spokojený.

Tragédie na Slovensku, houfnice Zuzana 2 při testování explodovala, dle svědků několikrát po sobě. Munice však nevybuchla

Více než 60 % ze všech sestřelených cílů byly přitom řízené střely s plochou dráhou letu, které obvykle není snadné eliminovat. Na druhou stranu Armádní Zpravodaj psal v červnu 2024 o mimořádném případu, kdy se vojákovi podařilo zničit střelu v rychlosti 1 000 km/h pouhým kulometem. Samozřejmě to ale nelze srovnávat se systémem jako NASAMS.

NASAMS odhalí cíl na vzdálenost až 120 km

Za vývojem norského systému stojí domácí společnost Kongsberg Defense & Aerospace a jeho běžně užívaný název NASAMS je zkratkou pro Norwegian Advanced Surface-to-Air Missile System, v překladu Norský pokročilý raketový systém země-vzduch. K ničení cílů užívá rakety AMRAAM původně vyvinuté pro stíhací letouny, které byly upraveny pro pozemní odpalování. Jejich dosah je asi 33 km do dálky a 15 km do výšky, vysvětluje Kongsberg.

Patří k úplně nejlepším na světě, a přesto NASAMS oproti jiným výrazně zaostává. Dostane se však na úroveň SPYDER pro AČR

Na kratší vzdálenost má potom NASAMS k dispozici například střelu AIM-9X Sidewinder, s níž zasahuje cíle na 10 až 15 km. Díky síťově propojené architektuře dokáže fungovat v širokém spektru bojových podmínek a efektivně spolupracovat s jinými obrannými systémy. S radarem, často jde o AN/MPQ-64 Sentinel, vidí hrozby na vzdálenost až 120 km, takže se na ně může zavčasu připravit a vypočítat nejlepší okamžik k odpálení protistřel.

Článek Není divu, že bombardování Ukrajiny selhává. Rusové si neumí poradit s NASAMS, který zničí 94 % všech cílů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Americe se nelíbí ruská aktivita v Arktidě

Norská námořní podzemní základna pochází ještě z dob studené války, ale zájem o její provoz postupně upadal, až byla v roce 2009 zcela uzavřena – to bylo také naposledy, co do ní vplula americká ponorka. Teprve roku 2021 byl její provoz částečně obnoven v zájmu Nizozemska, které v ní mj. pořádá každoročně zimní cvičení námořní pěchoty, uvádí MilIn.

Chystá se Rusko na střet s NATO? U hranic s Finskem buduje rozsáhlou vojenskou infrastrukturu. Síly na válku ale nemá

Leží přitom mezi Norským a Barentsovým mořem a důvodem, proč se Američané o norskou základnu zajímají, je její strategická poloha a rostoucí ruská aktivita v oblasti Arktidy, kde mají své vlastní zájmy a zřejmě by chtěli operace rivala omezovat. Zatím sice není jasné, zda k tomu 100% dojde, ale je to pravděpodobné, ačkoliv konečné slovo má norská vláda.

Úpravy budou nezbytné, základna má potenciál

V současné době je základna Olavsvern v omezeném provozu, ale má potřebnou infrastrukturu pro ubytování personálu, sklady a zařízení pro údržbu lodí. Americké jaderní ponorky přitom nemohou vplout přímo do ní, tunely na to nejsou dostatečně široké – nabízí však kotviště, kde by měly k dispozici vše potřebné, informuje theWarZone.

Článek Američané chtějí přisunout jaderné ponorky až k Rusku, nelíbí se jim jeho aktivita. Obnovit chtějí základnu ze studené války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Běluha, která měla na těle kameru

Samec běluhy nazývaný Hvaldimir se nejspíše narodil kolem roku 2009, ale známý se stal v roce 2019, když si ho všimli rybáři poblíž města Hammerfest v severním Norsku, uvádí Wikipedia. Našli na něm totiž speciální postroj s kamerou, na němž byl nápis identifikující ho jako majetek Petrohradu. Z běluhy se ho podařilo sundat, a jelikož se ukázalo, že je zvyklá na lidi a nejspíše i příkazy, předpokládá se, že byla speciálně vycvičena ke špionáži.

iZdroj fotografie: Uživatel DiFronzo / Creative Commons / CC BY

Hvaldimir, jak ho nakonec začali lidé přezdívat, začal žít v okolí přístavu, kde si sháněl potravu. Dobrovolníci se ho dokonce pokoušeli chránit a vznikly o něm speciální stránky na internetu, podle nichž se běluha pohybovala poblíž místních farem na lososy. Ochránci se snažili její pohyb monitorovat a zároveň ji chránit před možným zraněním od rybářského náčiní, neprofesionálními potápěči nebo útoky ze strany provozovatelů farem.

Hvaldimira nejspíše někdo zastřelil

Ani přes péči odborníků nakonec nebyl osud Hvaldimira šťastný. MilIn uvádí, že bylo jeho tělo nalezeno v zálivu na jihu Norska, přičemž existuje silné podezření, že ho někdo zastřelil, ale není jasné proč. Jednalo se o velikého kytovce, jehož vylovené mrtvé tělo bylo 4,2 m dlouhé a vážilo 1 225 kg. Skutečnost, že byla běluha zvyklá na lidi, se jí asi stala osudnou.

Inovativní americký dron Manta Ray by mohl hibernovat na dně moře a nečekaně udeřit. Jeho tvar má inspiraci v přírodě

Využívání mořských živočichů vojáky však není nijak výjimečné, Wikipedia uvádí, že jsou k těmto účelům nejčastěji cvičeni delfíni skákaví, tuleni, lachtani a právě běluhy. Zvířata totiž mohou například střežit přístavy před nepřátelskými potápěči, pomáhat hledat a likvidovat miny, zachraňovat trosečníky nebo vykonávat špionážní úkoly. Ví se, že program výcviku mořských živočichů má Rusko a Amerika, a spekuluje se o Izraeli, Íránu a dalších.

Článek Rusko zřejmě špehovalo ostatní pomocí běluhy s kamerou. Osud jí ale nepřál, nakonec ji zastřelili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

NOMADS využívá prvky z NASAMS

Konstruktérem systému protivzdušné obrany krátkého dosahu NOMADS je norská společnost Kongsberg stojící za známým systémem NASAMS. Na svých internetových stránkách uvádí, že při konstrukci využila zkušeností právě z něj, respektive má NOMADS obsahovat jeho klíčové funkce velení a řízení. Nová zbraň má být za pomoci svého radaru typu AESA a dalších senzorů schopna zachytit letouny, vrtulníky, řízené střely i drony, a ty efektivně ničit.

iZdroj fotografie: Kongsberg

Výhodou NOMADS je jeho umístění na vozidle ACSV G5 od německé společnosti FFG – zkratka ACSV znamená obrněné bojové podpůrné vozidlo. Jde o pásové vozidlo poskytující velmi dobrou mobilitu a ochranu osádky navržené k tomu, aby na něj bylo možné umístit různé moduly. Na délku má 6,93 metrů a hmotnost 26 tun, uvádí FFG na svých internetových stránkách, ale s modulem protivzdušné obrany bude pravděpodobně o něco těžší. Pohybuje se přitom rychlostí až 74 km/h a jeho dojezd na plnou nádrž činí 600 kilometrů.

Systém NOMADS může spolupracovat

Hlavní zbraní systému NOMADS jsou čtyři střely, a ArmyRecognition uvádí, že byl původně konstruován na střely IRIS-T, ale protože jich nemusí být dostatek, došlo k úpravě na střely vzduch-vzduch AIM-9X Sidewinder. Obě střely ovšem mají infračervené vyhledávání, přičemž IRIS-T uletí podle typu až 40 kilometrů, kdežto Sidewinder pak až 20 kilometrů. Navíc je na vozidle umístěna stanice s kulometem ráže 12,7 milimetrů s denními a nočními senzory, a právě s její pomocí by mělo být možné na krátkou vzdálenost likvidovat i menší drony.

100% úspěšný, zatím: Amerika chrání Kyjev protivzdušným systémem NASAMS, který hlídá i Washington. Patří k nejlepším na světě

U NOMADS je předpokladem, že bude jednotky doprovázet přímo na bojiště, ale měl by být i součástí integrované protivzdušné obrany. Twz uvádí, že prostřednictvím architektury příkazů a řízení C2 převzatého z NASAMS ho lze propojit s dalšími systémy protivzdušné obrany ve standardech NATO. Takováto kombinace několika typu zbraní s různým dosahem a schopnostmi by měla vojákům poskytovat vysokou míru ochrany nebe nad nimi.

Článek Norský systém protivzdušné obrany NOMADS zastane jednu z nejdůležitějších rolí v budoucích konfliktech se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ostrá střelba poblíž v norských hranic

Klasickým případem možného nátlaku nebo provokace soupeře může být cvičení ruského námořnictva Kumža 2024. ArmyRecognition uvádí, že během něj ruská plavidla prováděla i ostrou střelbu, což by nebylo nic divného, dělají to ostatně námořnictvo všech zemí, ale problémem je místo střelby. Rusko tak totiž činilo jenom 8 km od hranic Norska, což znamená jednoho z členů Severoatlantické aliance, s nímž má Rusko v poslední době napjaté vztahy.

ZVEZDA: To automatism: the best shots of the Kumzha exercises of the Northern Fleet https://t.co/A3Uxj56vs2 pic.twitter.com/SOgSM3HpiT

— Russian Exercises (@RUSexercises) June 1, 2019

Co může být hlavním důvodem takového ruského cvičení, není jasné. TheBarentsObserver informoval, že může být jeho obsahem 5 scénářů. Ty zahrnují třeba akci proti rychle plujícím nepřátelským motorovým člunům, vyhledávání a útoky na nepřátelské ponorky, a také cvičení protivzdušné obrany. V minulosti bylo cvičení Kumža prováděnoi ve spolupráci s Norskem, to však v dnešní situaci spíše situaci bedlivě monitoruje a je připraveno adekvátní reagovat.

NATO cvičí na více místech, ale dále

Cvičení svých námořních sil samozřejmě provádí i státy NATO, a to jak samostatně, tak ve spolupráci s ostatními. Tyto velké akce jsou ale podle všeho dostatečně vzdálené od ruského pobřeží, aby nevyprovokovaly nějakou nežádoucí reakci. Posledními velkými akcemi námořních sil NATO byla cvičení Dynamic Mongoose 24 v severním Atlantiku a Neptun Strike 24-1 ve Středozemním a Jaderském moři, a rovněž v části Baltského, uvedl NewsUsni.

Názor: „do svidaniya“, Admiral Kuzněcov; mohutná ruská letadlová loď může jít pro svůj stav ke dnu, země ji přesto nikdy nevyřadí

Ruské námořnictvo se svou silou ale v žádném případě nemůže rovnat spojeným silám Severoatlantické aliance. Jenom samotné americké námořnictvo má ve své výzbroji 11 velkých letadlových lodí s jaderným pohonem, kdežto Rusko disponuje jenom jedinou zastaralou letadlovou lodí s konvenčním pohonem, která již na několik let prochází opravami. Nebezpečnější je pak ruská ponorková flotila, ale i ve střetu ponorek by aliance měla převahu.

Článek Ruská ostrá střelba sotva 8 km od norských hranic NATO může žádat pozornost, ale obvykle jde pouze o provokaci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velké balíky pomoci nejsou schválené

Ukrajina se spoléhá na pomoc od spojenců již od začátku války, tedy od února 2022. V současné době to ale s ní ale nevypadá dobře. V Bruselu Orbán zablokoval evropské peníze, jak ArmádníZpravodaj informoval, a hádají se i politici ve Spojených státech amerických. Zelenskyj tam osobně žádal o podporu, ale velký balík peněz zatím Kongresem neprošel. Nebude-li ale pomoc Západu urychleně schválena, nemůže se Ukrajina sama ubránit, řekl ukrajinský prezident dle France24.

I tak ovšem vyjádřil ukrajinský prezident v Norsku víru v budoucnost. „Nemůžete prohrát, protože vše, co máte, je naše země,“ řekl podle KyivPost. V současné době má na frontě mnohem větší iniciativu Rusko, a rozhodně se nezdá, že by chtělo s invazí skončit, dodává APNews. Podle některých analytiků dokonce počítá s dobýváním Ukrajiny až do roku 2026.

Článek V. Zelenskyj přiznal, že může Ukrajina ve válce s Ruskem prohrát se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mezinárodní prostor je tenkou hranicí

Jeden z posledních vážných incidentů, kdy se ruská letadla přiblížila k prostoru nějakého aliančního státu a příliš, je z poloviny listopadu 2023. Portál Defence-Blog uvedl, že se ruská letadla pohybovala v těsné blízkosti norského vzdušného prostoru, načež k nim musely odstartovat letouny Lockheed Martin F-35 Lightning II z letecké základny Evenes nedaleko Narviku na severu Norska, doplnilo NATO. Rusové se sice pohybovali v mezinárodním prostoru, ale zcela jistě s úmyslem provokovat, a odklonili se až po příletu norských letounů.

iZdroj fotografie: Alex Beltyukov / Creative Commons / CC BY-SA

Norská letadla na místě zjistila, že tvoří skupinu 6 ruských letounů dvojice nadzvukových strategických bombardérů Tupolev Tu-160 White Swan, což jsou nejmodernější ruské strategické bombardéry, které byly doprovázeny dvěma stíhacími letouny Mikoyan MiG-31, což jsou zase dnes nejrychlejší stíhací letouny na světě v aktivní službě. Nést navíc mohou i hypersonické rakety Ch-47M2 Kinžal, ale v této skupině byly nejspíše ve verzi se střelami vzduch-vzduch dlouhého dosahu. Palivo pak skupině zajišťovaly dva tankery Iljušin Il-78 Midas.

Letadla mohou provokovat, ale i dělat průzkum

K podobným letům dochází ve světě docela často – pořádá je tedy nejenom Rusko, ale třeba i Čína nebo státy NATO – a jejich vysílání může mít více důvodů. Často jde o jakési ukazování svalů, ale stejně tak o snahu provokovat, ačkoliv jsou lety dobré i k monitorování připravenosti soupeřovy protivzdušné obrany, a lze tak snadno vypozorovat třeba reakční časy jeho stíhacího letectva. Jiným případem je potom průzkum, kdy mohou letouny z mezinárodního prostoru pomocí přístrojů sledovat, co se děje na území nějakého státu.

Ruský tanker Iljušin Il-78 může u hranic NATO maximálně provokovat, ale nic víc. Vlastním letounům přitom dává „neomezený“ dolet

Většinou se tyto akce odehrávají v poklidu, stíhací letouny totiž soupeře „doprovází“, dokud se nevzdálí. Známé jsou ovšem i incidenty, kdy například Turecko v listopadu 2015 sestřelilo ruský taktický bombardér Suchoj Su-24 Fencer, který byl údajně 17 sekund v jeho vzdušném prostoru. Čína zase opaovaně narušuje vzdušný prostor Tchaj-wanu, který ale nechce reagovat, o čemž jsme na ArmádnímZpravodaji též psali. V březnu 2023 pak ruský letoun Suchoj Su-27 Flanker poškodil manévrováním americký dron MQ-9 Reaper, a Američané ho museli sestřelit.

Článek Norské F-35 vyprovodily 6 ruských „narušitelů“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nápad přišel z Norska

Výboj NASAMS začal již v 80. letech. Jeho tvůrcem je především norská společnost Kongsberg, která se v projektu později spojila s americkým koncernem Raytheon. Její inženýři dostali za úkol vyvinout účinný systém protivzdušné obrany krátké a střední vzdálenosti. Měl si umět poradit s letadly, vrtulníky a řízenými střelami. Později byl upgradován také na obranu proti dronům.

Tvůrci tehdy dostali téměř geniální nápad. Rozhodli se, že nebudou pro systém vyvíjet novou střelu, ale že využijí již existující. Zvolili raketu vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM, jedná se o americkou radarem naváděnou střelu středního dosahu. Velká část zemí NATO, mimochodem i Česká republika, ji využívá jako standardní protiletadlovou střelu pro svá letectva. Existuje v několika verzích a na skladech západních států jich jsou velmi velké zásoby.

Ale střely byly pochopitelně pouze jednou z částí systému, další důležitou roli totiž sehrává radar. Tvůrci zvolili MPQ-64 Sentinel, jehož první verze uměla lokalizovat cíle do vzdálenosti 40 kilometrů, novější již mají dosah trojnásobný, tedy 120 kilometrů. Cíle zvládá zaměřovat i ve velmi nízkých výškách a lze ho třeba osadit na vozidlo Humvee. Třetí částí je řídící centrum. Modernizovaná verze NASAMS 2 používá i datový Link 16 a je tak schopna komunikace a koordinace s jinými systémy, například s MIM-104 Patriot.

iZdroj fotografie: Uživatel Admiralis-generalis-Aladeen / Creative Commons / CC BY-SA

Baterie zvládne neuvěřitelný odpal

Standardní baterie NASAMS 2 se skládá z 12 odpalovacích zařízení a ke každému je 6 raket. V případě ohrožení má být baterie schopna přesně navést a vypálit všech 72 raket na určené cíle během 12 sekund. Skutečnost, že je Američané používají k ochraně hlavního města, je důkazem, jak moc jim důvěřují. I při prvním nasazení na Ukrajině, mimochodem prvním oficiálním ostrém nasazení zbraně, byl orý systém úspěšný na 100 procent. Ale i přes své nesporné kvality neumí například likvidovat balistické rakety.

V současné době existuje nová verze NASAMS 3. Umí používat i rakety AIM-9 Sidewinder, což je americká tepelně naváděná střela vzduch-vzduch krátkého doletu. A dále i rakety z německého systému IRIS-T. Dosah NASAMS záleží na střelách. Standardní AMRAAM doletí do 40 kilometrů, nový s prodlouženým doletem až 50 kilometrů. Menší Sidewinder jen řádově několik kilometrů. Existuje i pár druhů odpalovacích systémů s různým počtem střel, často i na různých vozidlech. Do bojů na Ukrajině se mj. nedávno vložil také Izrael.

Článek 100% úspěšný, zatím: Amerika chrání Kyjev protivzdušným systémem NASAMS, který hlídá i Washington. Patří k nejlepším na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Munici vyrobí severská firma Nammo

Výrobce tanku Hyundai Rotem Company se totiž nově na vývoji munice dohodl s norsko-finskou společností Nammo. Ta patří mezi přední světové výrobce různých druhů munice, od ručních zbraní až po dělostřeleckou munici. Také vyrábí pohonné systémy pro různé druhy střel nebo posilovače evropských raket Ariane 5. Pro K2 má vyvinout různé druhy munice, včetně té využívající schopnost airburst. Při ní projektil exploduje nad cílem a zasype ho střepinami, což je velmi efektivní při útoku na měkké cíle.

Smlouva s norskou firmou není vůbec překvapením. Severská země totiž v současné době pořádá soutěž na nový hlavní bitevní tank. Ve finále zůstal je německý Leopard 2 a jihokorejský Black Panther. Dohoda tak může být jeden z podpůrných argumentů pro jihokorejský stroj. Ten již má své působení v Evropě jisté. Celou tisícovku si jich pořídí Polsko, 820 z nich se přímo v Polsku vyrobí. Jihokorejci se za K2 snažili dlouho lobbovat i v České republice, ta však dle všeho nakoupí nejnovější Leopardy 2.

Konstrukce je jen několik let stará

K2 je jeden z nejmodernějších tanků na světě. Vyvíjen byl od konce 90. let a do jihokorejské armády začal být zařazován v roce 2014. Jde o 10,8 metru dlouhý a 3,6 metru široký stroj o hmotnosti 55 tun. Byl naprojektován tak, aby byl vhodný do hornatého korejského terénu. To však neznamená, že by nešel využít v Evropě. Dosahuje velmi slušné rychlosti 70 kilometrů v hodině a jeho dojezd je 450 kilometrů. Má mít speciální kompozitní pancíř, který v čele tanku odolá střelám z děla 120 milimetrů. Jeho úlohou je vypořádat se s útokem tanků ze Severní Koreje.

Právě dělo s hladkým vývrtem ráže 120 milimetrů o délce hlavně 55 ráží, které má velmi podobné parametry jako dělo používané na Leopardu 2, je hlavní zbraní Black Pantheru. Tank má automatické nabíjení, a proto jen tříčlennou posádku. Ovšem stroj může odpalovat i jihokorejské protitankové střely KSTAM. Ty létají po vysoké dráze a útočí na slabě pancéřované střechy tanků podobně jako střely Javelin. To se například na Ukrajině ukázalo velmi účinné. Výzbroj doplňuje koaxiální lehký kulomet a další těžký na střeše tanku.

Článek Norská firma bude vyrábět munici pro tanky K2 Black Panther. Jihokorejci si brousí zuby na evropský trh se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bezhlučný a obtížně odhalitelný

Asi tím nejznámějším miniaturním dronem z první generace této koncepce jsou stroje norské společnosti Prox Dynamics AS, jež se označují PD-100 Black Hornet Nano. Nejsou to létající včelky, ale přesto mají řadu unikátních schopností, které nejspíše v nejbližší době využije i ukrajinská armáda. Miniaturní Black Hornet není žádná novinka, ve výzbroji ho má celá řada armád počínaje americkou a konče indickou. Poskytuje totiž řadu zajímavých možností, jež vojákům mohou pomoci v průzkumu a boji.

iZdroj fotografie: Boevaya mashina / Creative Commons / CC BY-SA

Díky jeho velikosti není snadné stroj odhalit a zničit. Zkuste se trefit do poletujícího tenisového míčku, který skoro neslyšíte a moc ani nevidíte. Je poháněn elektromotorem, tudíž je téměř bezhlučný. Jeho optické maskování, například nátěrem splývajícím s okolím, bývá pro lidské oko také velmi účinné. Spíše ho prozradí pohyb než vlastní existence v prostoru, třeba při pobývání nad zákopy nepřítele ve městě.

Stroj je pouhých 16 centimetrů dlouhý a má 2,5 centimetru na šířku. Jeho hmotnost je maximálně 18 gramů, a to i včetně baterie. Dron vypadá jako klasický vrtulník. Má hlavní nosný rotor a vyrovnávací vrtulku na ocasu. Dokáže se pohybovat rychlostí až 21 kilometrů za hodinu. Ve vzduchu pak může vydržet 20 minut. Startuje ze speciální krabičky, kterou si voják může připevnit například k opasku.

Obsluha vidí záběr ze tří kamer

Dron je vybaven trojicí kamer. Jedna se dívá přímo před něho, druhá pod něho a třetí dopředu pod úhlem 45 stupňů. Kamery přenášejí video nebo statické obrazy do speciálního zobrazovacího zařízení, kde ho vidí obsluha, lze ho i nahrávat. Pomocí tohoto zařízení se dron také řídí. Výhodou je, že dron do sebe záznam neukládá. Při jeho zneškodnění tak nepřítel nemůže z nahraného obrazu zjistit, odkud stroj vlastně vzlétl.

V roce 2014 byla představena i verze s kamerami pro noční vidění a infračervenými senzory. Dron tak může operovat i v nočních hodinách. Britští vojáci ho opakovaně používali v Afghánistánu s velmi dobrými výsledky. Ozbrojené síly oceňují, že dron lze velmi rychle nabít. Nabití do 90 % údajně trvá 20 až 25 minut.

V blízké době by měla drony získat i ukrajinská armáda. Vyplývá to z tiskového prohlášení Norské vládní bezpečnostní a servisní organizace, ve které spolupracuje Norsko a Velká Británie. Drony pro Ukrajinu, nebo alespoň tato várka, by měly stát 9,2 milionu dolarů (227 milionů korun). Balíček bude obsahovat nejen samotné drony, ale i náhradní díly a potřebné školení pro obsluhu. Kdy přesně je budou vojáci na frontě využívat však ještě jasné není.

Článek Mikrodron o velikosti větší vážky dokáže zázraky. Slouží k nenápadnému průzkumu v zastavěných oblastech se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Starší zbraně jsou silné a rozhodně se neztratí

Norské houfnice jsou úpravou známých amerických houfnic M109, které existují v mnoha verzích. V tomto případě jde o verzi A3. Nejedná se o žádné nové zbraně, severská země je jako použité koupila z Německa. Původní americké houfnice M109 se začaly vyrábět v roce 1963 a svoji premiéru si odbyly ve válce ve Vietnamu. Ty norské jsou ale jiné než americké verze. Především mají jiné dělo M185 Cannon 155 mm, které má delší dostřel než tomu bylo u verze A1 s houfnicí M126.

Norské stroje ale byly v průběhu let opakovaně modernizované a obecně jde říci, že se minimálně naprosto vyrovnají dělostřeleckým systémům sovětských konstrukcí, které se na rusko-ukrajinském bojišti hojně používají. Verze M109 z výzbroje norské armády oddílů Artilleribataljonen je označena M109A3GNM. Norsko koupilo 126 M109 ze západního Německa v letech 1969–1971. Během druhé poloviny 80. let byly poté upgradovány na konfiguraci M109A3GN.

Údajně došlo k zesílení pancéřování a přepracování vnitřního uspořádání pro bezpečnější skladování munice a vybavení a také k úpravě motorů Detroit Diesel 8V71T, nový výkon není znám, původně činil 450 hp (335,56 kW), a vylepšovalo se i odpružení. V roce 2006 bylo v inventáři armády stále 56 M109A3GN, tj. po skončení studené války bylo přesunuto do skladů nejméně 70 houfnic. Celkem 14 M109A3GN dostalo v roce 2007 další vylepšení a bylo označeno M109A3GNM.

Se speciálním střelivem zasahují na 30 kilometrů daleko

Modernizace zahrnula mimo jiné nový interkom a nové navigační a poziční systémy, nejdůležitější byla integrace nového inerciálního navigačního systému (vedle systému vojenského GPS) pro přesné určení polohy při zaujímání střeleckého postavení. M109A3GNM jsou v současné době jedinými děly řady M109, která zůstávají v Norsku v aktivní službě, přičemž zbývající část (42 kusů) M109A3GN byla uložena. Norsko si může dovolit ze svých skladů M109 vyřadit, protože si pořizuje mnohem modernější houfnice, jihokorejské K9 Thunder.

Hlavní zbraň systému M185 Cannon 155 mm má standardní ráži NATO 155 milimetrů a délka hlavně této houfnice je 39 ráží. To jí umožnilo používat vylepšenou munici. Se standardní municí dokáže dělo dostřelit do vzdálenosti 24 700 metrů. S granáty typu Rocket Assistent Projectile (RAP) s prodlouženým dostřelem až 30 kilometrů. Kromě vysoce explozivní munice dokáže zbraň střílet i kouřové nebo osvětlovací náboje.

Houfnice M109 jsou umístěny na pásovém podvozku. Jejich hmotnost byla v první verzi 27,5 tuny, délka 9,1 metru a šířka 3,15 metru. Výška bez sekundární výzbroje dosáhla 3,25 metru. Jsou vybaveny věží, ale nejedná se o tank. Její pancéřování je slabší než u tanku a je určena k ochraně posádky proti střelám z lehčích zbraní a šrapnelům. Posádku tvoří u posledních modernizovaných verzí s řadou automatizovaných funkcí čtyři vojáci, u starších verzí osm až šest. Stroj se dokáže pohybovat rychlostí až 56 kilometrů v hodině a jeho dojezd je 350 kilometrů.

Která děla dodaná na Ukrajinu považujete za nejpřínosnější?

Zdroj: ArmyRecognition, MilitaryHistory

Článek Norsko posílá na Ukrajinu pásové houfnice M109. Jsou sice starší, ale modernizované a rozhodně se na bojišti neztratí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Špičkový systém s řadou výhod

O NASAMS přitom ukrajinská vláda mluví již několik týdnů. Zástupce náčelníka ukrajinské protiletadlové obrany Jurij Andrijčuk ale před několika dny definitivně potvrdil, že podle jejich názoru by byl tento systém pro jejich zemi zdaleka nejvhodnější. Není se čemu divit. Patří totiž k absolutní světové špičce, je využíván několika zeměmi a poskytuje svému uživateli v současném boji hned několik výhod.

iZdroj fotografie: Uživatel Admiralis-generalis-Aladeen / Creative Commons / CC BY-SA

Tou asi nejzajímavější je fakt, že jako střelu využívá rakety původně vyvinuté jako střely vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM. Jde technicky o stejné radarem naváděné střely dlouhého dosahu, které využívá americké letectvo a řada jeho spojenců na svých bojových letounech. Ve výzbroji je má i české letectvo. To znamená, že stejná munice jde používat jak pro letectvo držitele, tak pro jeho protiletadlovou obranu. Ze systému jdou přitom odpalovat i střely vzduch-vzduch AIM-9-X Sidewinder a RIM-162.

Systém začala vyvíjet norská společnost Kongsberg Defense & Aerospace spolu se zbrojním gigantem Raytheon někdy na přelomu 80. a 90. let. Za provozuschopný byl prohlášen v roce 1998. O necelých deset let později se objevila nová verze, která má jméno NASAMS 2, a dnes je používána verze NASAMS 3, integrovaná v systému AGBADS. Využívá standardní datové propojení NATO Link 16 a má i vylepšený radar. V současnosti se testuje další vylepšená verze.

Všechny části jsou propojené a mobilní

NASAMS je systém skládající se ze tří hlavních částí. Prvním je velitelské a řídicí stanoviště, dále aktivní 3D radar Raytheon AN/MPQ-64F1 či AN/MPQ-64M2 Sentinel a nakonec odpalovací systémy převážené vozidly. Každé odpalovací zařízení je vybaveno šesti raketami. Vše bývá doplněno elektrooptickými a infračervenými senzory a jednotlivé části jsou síťově propojeny. Mohou být ale i několik desítek kilometrů od sebe, a přitom velmi účinně spolupracovat.

Všechny části jsou vysoce mobilní a bývají umístěny na terénních a nákladních automobilech, v Norsku na nákladních vozidlech Scania P113. Nový držitel si většinou vybere nějakou svou mobilní platformu, na kterou je chce namontovat. Odpalovací systém (jeden až tři na jednom vozidle), jichž je v jednom praporu i 12, je tvořen standardně ze šesti odpalovacích buněk. Před střelbou se odpalovací systém musí položit na zem a příslušným způsobem „aretovat“.

Systém NASAMS se většinou skládá ze střediska řízení palby, což je velitelské stanoviště na vozidlech YAS-4442 propojené bezdrátovou sítí pro datovou komunikaci, především pro získávání a sdílení složeného leteckého snímku „v reálném čase“ při propojení s ostatními částmi, které jsou především radar MPQ-64, jenž je schopný sledovat 90 cílů současně, rozlišit přítele a nepřítele a má dosah 120 kilometrů. 

S raketami AMRAAM-ER zásah i ve výšce 15 kilometrů

Radar pracuje s využitím Dopplerova jevu. Jde o radar s fázovým polem (vysílá krátké impulsy, a proto je sám obtížněji dohledatelný) s elektronickým snímáním výšky a mechanickým snímáním azimutu, který vysílá ve frekvenci I-pásma. Prakticky vždy je dnes propojen i s leteckým přehledovým radarem TRML-3D/32 převáženým na nákladním automobilu MAN 8×8 SX2000. 

iZdroj fotografie: Uživatel Soldatnytt / Creative Commons / CC BY

TRML má 4 režimy, režim velmi krátkého dosahu do 30 kilometrů a do výšky až 15 kilometrů, režim krátkého dosahu s dosahem 90 kilometrů a výškou až 18 kilometrů, režim středního dosahu do 120 kilometrů a sledováním prostoru až ve výšce 20 kilometrů a režim dlouhého dosahu do 200 kilometrů a výšky až 23 kilometrů.

Bojový dosah systému záleží na tom, jaký typ raket je v odpalovacích buňkách. Protože například AIM-9-X Sidewinder mají mnohem kratší dolet než střely AIM-120 AMRAAM. I těch je několik verzí. Nejmodernější z nich jsou AMRAAM-ER, u nichž byl výrazně prodloužený dosah. Měly by být schopny zasahovat cíle vzdálené i 40 kilometrů a letící ve výšce 15 kilometrů.

Spolupracuje i s Patriotem

Další výhodou NASAMS je skutečnost, že byl od počátku postaven jako otevřený systém, který se dá snadno integrovat do jiných systémů, může využívat jejich detekčních schopností a spolupracovat i s jinými zbraněmi. Je ozkoušeno, že velmi úspěšně spolupracuje s americkým protiraketovým systémem MIM-104 Patriot, Hawk nebo RBS-70, ale i s dalšími. V armádním pozemním systému protivzdušné obrany AGBADS je integrován se zbraňovým systémem pro krátké vzdálenosti Stinger Weapon Platform Fennek.

V rámci AGBADS se využívá dvou typů radarů. NASAMS (vždy dva systémy v rámci jednoho AGBADS) má radar MPQ-64M2 či F1 Sentinel. Dále je AGBADS doplněn o radar TRML (telefunken radar mobil luftraumüberwachung). Výstupy z různých radarů se spojí a vytvoří takzvaný místní vzdušný snímek (LAP). 

K těmto informacím má v reálném čase on-line přístup každý velitel a operátor v rámci AGBADS a NASAMS. LAP lze rozšířit, zpřesnit a aktualizovat o letecké snímky z jiných zbraňových systémů nebo vojenských sítí (Link-16). Tento neustále aktualizovaný složený letecký snímek se používá k určení cílů z operačního střediska a zahájení palby v reálném čase.

Během Summitu o jaderné bezpečnosti v Holandsku (březen 2014) byl pro zajištění protivzdušné obrany nasazen nizozemský systém AGBADS včetně dvou systémů NASAMS. Rozmístěn byl v Haagu a okolí. Během nasazení byl systém propojen s radiolokačními letouny AWACS, ostatními jednotkami protivzdušné obrany a s velitelskou fregatou Zr.Ms. Sedm provincií. 

V současné době je NASAMS ve výzbroji minimálně 12 státu, ale nejspíše existují i další uživatelé, o kterých se neví. Systém například chrání hlavní město USA Washington, DC a další cenné cíle v zemi. Ve výzbroji ho má Norsko, Finsko, Austrálie či Litva. Objednalo si ho i Maďarsko a velký zájem kromě Ukrajiny projevuje i Indie.

Jak rychle by bylo vhodné dodat Ukrajině NASAMS?

Zdroj: DefenceBlog, Kongsberg

Článek Ukrajina usiluje o získání špičkového systému NASAMS. Jedná se o otevřený systém schopný sledovat až 90 cílů najednou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajina nedostane nové norské systémy

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vystoupil na konci března prostřednictvím videohovoru před norským parlamentem. Ve svém proslovu požádal norskou vládu o poskytnutí protiletadlových a protilodních střel středního až dlouhého doletu NASAMS, vyráběných norskou společností Kongsberg Defence & Aerospace. Norská armáda momentálně obměňuje své střely Mistral právě za tyto modernější systémy protivzdušné obrany. Norští představitelé však prozatím přistoupili pouze na dodání staršího francouzského systému.

„Střely Mistral budou vyřazeny z norské armády, stále se ale jedná o moderní a účinnou zbraň, která bude pro Ukrajinu velmi užitečná,“ uvedl norský ministr obrany Bjørn Arild Gram v oficiálním prohlášení. Od počátku ruské invaze, která byla zahájena 24. února, dodala norská vláda na Ukrajinu celkem 4 000 lehkých protipancéřových zbraní M72 LAW. Dále byla dodána vojenská výstroj v podobě přileb a neprůstřelných vest.

Vývoj francouzského přenosného raketového systému SATCP, jenž později dostal označení Mistral, začal již v roce 1974. Komplet byl původně vyvinut u Matra Defense, dnes tato firma patří společnosti MBDA, která je součástí EADS (European Aeronautic Defence and Space Company). Střelecké testy byly ukončeny v roce 1989. Dnes je užíván především v modernizované verzi Mistral 2.

Střely dosahují rychlosti 2,5 Mach

Jedná se o raketový komplet velmi krátkého dosahu s pasivním infračerveným naváděním. Skládá se z jednorázového odpalovacího kontejneru s raketou a optického zaměřovače. Ke kompletu patří stojan v podobě trojnožky se sedadlem pro střelce. Nejde tedy o typický systém odpalované protiletadlové rakety z ramene. Hmotnost bez rakety činí 18,7 kg, se stojanem a raketou v kontejneru vzniknou pro přepravu dva dílčí celky s hmotností 2 x 22 kg.

Jednou z příčin relativně vysoké hmotnosti je i vyšší hmotnost střely a hlavně její hlavice, která nese až 3 kg bojové výbušniny. Tyto střely jsou plně autonomní typu „vystřel a zapomeň“ a jsou vybaveny dvoustupňovým raketovým motorem na tuhé pohonné hmoty. Motor byl navržen společností Snecma Propulsion Solide v Paříži, s použitím pohonných náplní EURENCO.

The Norwegian Ministry of Defense has announced today that they will Donate almost their entire Stock of 100 French-Designed “Mistral” Maritime Surface-to-Air Missile Systems to the Ukrainian Military, the Systems have reportedly already left Norway on the way to Ukraine. pic.twitter.com/yE3fOQFO7I

— OSINTdefender (@sentdefender) April 20, 2022

První stupeň „vymete“ střelu z kontejneru do vzdálenosti cca 15 metrů od střelce, druhý stupeň pak udělí střele rychlost až 2,5 M! Vzhledem k hmotnosti bojové náplně je Mistral schopen účinně postřelovat i těžce pancéřované bitevní letouny typu Suchoj Su-25, neboť střela Mistral nese 3kilovou hlavici vysoce brizantní tříštivé trhaviny s wolframovými kuličkovými projektily. V nose rakety se nachází kontaktní čidlo a bezkontaktní laserová roznětka v podobě šestibokého jehlanu. Hlavice rovněž obsahuje zařízení pro autodestrukci se zpožděným časovačem.

Vysoká pravděpodobnost zásahu

Střely jsou naváděny za pomoci soustavy detektorů ve vlnovém pásmu od tří do pěti mikronů. Tento způsob infračerveného navádění vyvinula pařížská společnost SAT. Přestože se nejedná o nejmodernější systém, může se francouzský komplet pyšnit vysokou přesností. Pravděpodobnost zásahu dosahuje 93 %.

Střely Mistral 2 jsou díky své vysoké účinnosti i hmotnosti vhodné k instalaci na lehká terénní vozidla nebo na lehké vrtulníky apod. Protože základní komplex Mistral mohl být doplněn o termovizi a IFF, jeho celková hmotnost pak opět narostla, takže se takto zkompletované Mistraly 2 brzy častěji objevovaly jako zbraňový systém instalovaný na lehkých terénních automobilech ALAMO (základní jednoranný systém) a ATLAS (zesílený odpalovací systém pro dvě střely) než jako ruční zbraň pěšáků.

V mobilních úpravách se systém tak osvědčil, že dnes existují jeho další varianty i pro umístění na podvozku HMMWV (systém Avenger firmy Boeing) a dále systém ALBI pro obrněná vozidla v podobě zatahovací lafety pro dvě střely Mistral s termovizním zaměřovačem a systémem IFF, většinou na podvozcích VBL Panhard.

Německo zbraně nedodá

Americký Pentagon mezitím uvedl, že Ukrajina v rámci nového balíku vojenské pomoci obdržela také stíhací letouny k posílení svých vzdušných sil. Přesný počet letounů však odmítl upřesnit. Tato zpráva byla poněkud překvapivá, vzhledem k tomu, že USA ještě před pár dny odmítaly stíhací letouny Ukrajině poskytnout. Kyjev ovšem i nadále žádá své západní spojence o sovětské letouny MiG-29, s jejichž ovládáním jsou ukrajinští piloti dobře obeznámeni.

Ovšem zatímco Amerika přistoupila na nová pravidla hry, Německo i nadále odmítá poslat na Ukrajinu další těžké zbraně. Své rozhodnutí brání tvrzením, že odevzdání těžkých zbraní by mohlo negativně ovlivnit schopnost obrany vlastních hranic.

Ve stejný den, kdy se Norko, Izrael a Finsko dohodly na nových balíčcích podpory pro Ukrajinu, vyjádřil zástupce náčelníka německého generálního štábu Markus Laubenthal ve svém proslovu negativní postoj německé vlády k vojenské pomoci Ukrajině: „Pokud Německo dodá Ukrajině více zbraní, nebude schopno dostát svým závazkům vůči NATO“. Laubenthal tak podpořil rezoluci německého kancléře v nedodání obrněných vozidel na Ukrajinu.

Nakolik je podle vás dosavadní vojenská podpora Ukrajiny ze strany Západu dostatečná?

Zdroj: TheDefensePost, Army-Technology

Článek Norsko zaslalo na Ukrajinu protiletadlové raketové systémy Mistral kategorie MANPADS. Doma je nahrazuje modernějšími komplety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Testy právě probíhají

Až si Norsko některý stroj vybere, bude se jednat o tank přizpůsobený jeho požadavkům, protože každá země má určitá specifika, která po výrobci požaduje. Na konci loňského roku například na sever Evropy dorazil na zimní testy jihokorejský stroj, který je označován jako K2NO – tedy ve specifikaci určené právě pro Norsko. Ale i v základních konstrukcích je mezi německým a jihokorejským strojem pro Norsko několik zásadních rozdílů.

iZdroj fotografie: Uživatel AMB Brescia / Creative Commons / CC BY

Jihokorejský tank je konstrukčně výrazně mladší. Do služby v jihokorejské armádě nastoupil v roce 2014. Naopak první Leopard 2 slouží již od roku 1979. To ale neznamená, že jde o zastaralý stroj. Leopardy totiž byly během let výrazně modifikovány a původní Leopard 2 a jeho poslední verze A7 jsou zcela odlišné stroje. Navíc Německo počítá s další modernizací na verzi dnes označovanou Ax. Stejně tak je ale na další modernizace připraven i jihokorejský tank.

iZdroj fotografie: Defense Citizen Network / Creative Commons / CC BY

K2 je lehčí a nižší

V čem se stroje určitě liší, je hmotnost. Zatímco Leopard 2A7 váží 66,5 tun, jihokorejský K2 jen 55 tun. Neznamená to ale, že by byl lehčí na úkor ochrany, i když jde o údaje, které jsou utajované. Dlouhé a široké jsou oba zhruba stejně, liší se ve výšce. Zatímco Leopard je vysoký tři metry, K2 jen 2,4 metrů, bude v něm tedy nejspíše méně místa pro posádku. Nízká silueta ale zase poskytuje výhodu, protože tank se snáze skryje a je hůře zasažitelný. Nižší hmotnost také znamená možnost využívat menších mostů a snadnější přepravu.

Méně místa pro posádku nemusí v případě K2 vadit i z jiného důvodu. Potřebuje totiž jen tři členy posádky, tedy velitele, řidiče a střelce. U Leopardu 2 je navíc nabíječ. Ten u jihokorejského tanku není nutný, protože má automatický nabíjecí systém, což může i zrychlovat jeho střelbu. Naopak to ale může znamenat možnost poruchy, což by vedlo k odstavení tanku v bitvě. Ovšem tento systémový rozdíl může padnout. Podle dostupných zpráv má modernizace Ax u Leopardu znamenat také instalaci automatického nabíjení.

Děla jsou téměř identická

V hlavní zbrani obou tanků velký rozdíl není. Mají sice rozdílná děla, ale ta jsou si tak podobná, že někdy bývají zaměňována. Německý tank je vyzbrojený dělem Rheinmetall L/55 s hladkým vývrtem ráže 120 milimetrů a délce 55 ráží, které je velmi často využíváno v zemích NATO. K2 má domácí kanón CN08 s hladkým vývrtem ráže 120 milimetrů a délce také 55 ráží. Oba kanóny dovolují využít standardní střelivo NATO. Liší se kulometná výzbroj. Leopard používá dva kulomety 7,62 milimetrů. K2 jeden ráže 7,62 a druhý ráže 12,7 milimetrů.

iZdroj fotografie: Republic of Korea Armed Forces / Creative Commons / CC BY-SA

Velmi podobné jsou i jízdní vlastnosti. Oba tanky mohou na pevné silnici dosahovat maximální rychlosti kolem 70 kilometrů v hodině. Dojezd Leopardu 2 je 400 kilometrů, jihokorejský tank dojede o 50 kilometrů dále. Výhodou K2 v Norsku může být fakt, že byl speciálně zkonstruován pro hornatý terén Korejského poloostrova, což je v také hornatém Norsku zajímavé plus. Tank například umožňuje ovládáním odpružení naklánět podvozek a jakoby klečet.

Leopard 2 je zase standardním evropským tankem, který je zaveden v mnoha armádách, a je tedy ozkoušený. Hovoří pro něj i servis, jenž je v Evropě k dispozici, i Německo je Norsku mnohem blíže. Na druhou stranu Norsko požaduje zapojení domácího průmyslu do dodávek tanku, na což mohou Jihokorejci slyšet. Otevřeli by si exportní trhy do Evropy. Každopádně souboj bude velmi napínavý. Jeho výsledek může ovlivnit směřování obrněných vojsk i dalších evropských zemí. Závěr bude znám nejspíše brzy, Norsko chce tanky v roce 2025.

Který z tanků se vám více zamlouvá a je podle vás lepší?

Zdroj: Euro-sd, Armyrecognition

Článek Norsko vybírá hlavní bitevní tank. Schyluje se k bitvě mezi německou a jihokorejskou koncepcí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nešťastná Glorious šla od katastrofy ke katastrofě

Glorious nikdy nebyla šťastná loď. Byla postavena koncem roku 1916 jako bitevní křižník. Nestihla bitvu u Jutska, ale zapojila se do druhé bitvy u Helgolandské zátoky v roce 1917, kde jedno z jejích 381milimetrových děl explodovalo, když v hlavni vybuchl granát.

iZdroj fotografie: Public Domain

V letech 1924–1930 byla Glorious přestavěna na letadlovou loď. Bitevní křižníky se v 1. světové válce ukázaly jako ne právě odolné lodě. Glorious ale mohly plout rychlostí 31 uzlů (56 kilometrů), měly velké trupy a výtlak 26 000 tun vhodný k osazení letové paluby.

Glorious po přestavbě mohla nést až 48 letadel. Smůla ji však provázela dál. Dne 1. dubna 1931 proplouvala letadlová loď mlhou, když narazila do francouzské zaoceánské lodi Florida. Glorious přišla o jednoho námořníka. Na Floridě zahynulo dvacet čtyři lidí z řad cestujících a posádky.

Proklatá norská kampaň

To nejhorší mělo teprve přijít. Glorious byla nasazena do norské kampaně, která byla možná nejhorším obdobím pro Royal Navy ve 2. světové válce. Dne 9. dubna 1940 zahájili Němci obojživelnou invazi do Norska. Britové si věřili! Německá Kriegsmarine, kterou silně převyšovalo britské loďstvo a operující relativně blízko britských námořních základen ve Skotsku, měla být zničena.

iZdroj fotografie: Public Domain

Možná by se tak i stalo, pokud by britská reakce nebyla zmatená a letargická. Ačkoli německé námořnictvo utrpělo těžké ztráty, které se mu měly vymstít při plánování invaze do Británie na podzim 1940, německým obojživelným jednotkám a výsadkářům se podařilo zajistit norské přístavy a letecké základny. Pod vytrvalými leteckými útoky Luftwaffe se Britové a Francouzi vylodili s několika prapory vojáků a hrstkou letadel, kteří ničeho nedosáhli a museli být koncem května evakuováni.

Na snadnou misi není potřeba doprovod

Počátkem června dostala Glorious rozkaz vyplout k norskému pobřeží jako plovoucí letiště, aby evakuovala několik přeživších stíhaček RAF Gladiator a Hurricane v Norsku. Přinejmenším tato část operace byla úspěšná. Hurricany provedly své vůbec první přistání na letadlové lodi.

iZdroj fotografie: Public Domain

Navíc stroje nebyly vybaveny záchytným hákem. Aby se však uvolnilo místo pro letouny RAF, nesla samotná Glorious pouze devět stíhaček Sea Gladiator a pět torpédových letounů Swordfish. Nálada a morálka na palubě byla prachmizerná. Kapitán Guy D’Oyly-Hughes byl bývalý ponorkář a s posádkou si právě nerozuměl a ani nerozuměl velení leteckých operací a letadlových lodí.

Velitel letců J. B. Heath byl navíc postaven před válečný soud, protože odmítl při jedné misi u Norska poslat své staré dvouplošníky proti německým pozemním cílům. Ještě horší byl stav letadlové lodě. Glorious neměla v pořádku pohonný systém a některé kotle nefungovaly. Loď nebyla schopna maximální rychlosti. Budoucí tragédii podtrhovalo to, že eskortu letadlové lodi tvořily pouze dva torpédoborce – Acasta a Ardent. Admiralita zřejmě spoléhala na slabost Kriegsmarine a štěstí.

Německý snadný lov

Tentokrát to však nevyšlo. V 15:45 8. června 1940 spatřily Scharnhorst a Gneisenau na vzdálenost asi třiceti námořních mil (55 kilometrů) kouř z britského svazu. Byly to moderní kapesní bitevní lodě, postavené ve 30. letech 20. století, a byly více než rovnocenným soupeřem letadlové lodi a dvěma torpédoborcům.

Kapitán Glorious si byl sebou tak jist, že neměl ve vzduchu žádné průzkumné letouny ani bojové hlídkové stíhačky. Žádná letadla nebyla ani na letové palubě připravena ke startu. Torpédoborce Acasta a Ardent pluly v blízkosti letadlové lodi a spíše hlídaly letadlovou loď před ponorkami, než aby prováděly průzkum a varovaly před německými hladinovými loděmi. Žádná z lodí neměla radar. V roce 1940 to byla stále ještě novinka.

iZdroj fotografie: Public Domain

Taková nedbalost proti tak hrozivému nepříteli, jakým byli Němci, nezůstala bez trestu. Německé bitevní lodě se blížily rychlostí větší než třicet uzlů. Britské torpédoborce se pokoušely položit kouřovou clonu, aby kryly ústup letadlové lodi, zatímco Glorious se opožděně pokoušela vypustit letadla. Bylo však již příliš pozdě. Německé bitevní lodě zahájily palbu ze svých 28centimetrových děl na vzdálenost patnácti mil (24 kilometrů).

Během několika minut byl zasažen můstek Glorious a kapitán byl zabit. Oba torpédoborce se vrhly proti německým kapesním křižníkům. Skutečně se jim podařilo Němce rozptýlit a jedno torpédo Acasty zasáhlo Scharnhorst a těžce jej poškodilo. Cena však byla strašlivá. Oba torpédoborce klesly rozstřílené ke dnu. 

Mokrý hrob

Jejich snaha byla bezvýsledná. Německé lodě dostihly Glorious a pálily do ní, dokud se v 18:10 nepotopila. Britská admiralita nepřijala žádný nouzový signál. Oficiální tvrzení bylo takové, že Glorious a torpédoborce měly vysílačky nastavené na špatnou frekvenci. Nedaleko plující britský křižník Devonshire však signál zachytil. Křižník však vezl norského krále Haakona do bezpečí v Británii a viceadmirál John Cunningham – jeden z nejlepších britských admirálů – se rozhodl, že jeho prvořadou povinností je chránit krále.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

V ledových vodách Severního moře zahynulo 1 519 mužů. Teprve 10. června 1940 se k místu potopení britského svazu přiblížil norský parník Borgund. Tomu se z posádky Glorious, kterou tvořilo 1 207 mužů, podařilo zachránit pouhých 10 trosečníků a ze 142 mužů na Artendu pouze jednoho.

Ze 160 členů posádky Acasty přežili pouze dva. Ty našel až po 5 dnech v chladných norských vodách německý hydroplán. Jeden z přeživších nakonec na následky pobytu v moři zemřel. Zkáza svazu Glorious byla jedním z nejčernějších dnů v historii Royal Navy.

Američané si v podobné situaci vedli jinak

Zkáza HMS Glorious byla pro světová námořnictva velkým poučením. Letadlové lodě se od té doby držely dále od válečné zóny a velkých povrchových lodí nepřítele. Podobná situace se opakovala již jen jednou, kdy v říjnu 1944 u Samaru čtyři japonské bitevní lodě a šest těžkých křižníků překvapily šest malých amerických eskortních letadlových lodí chráněných pouhými sedmi doprovodnými torpédoborci.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / Public Domain

Američané však na rozdíl od Britů byli připraveni. Japoncům se podařilo zničit pouhé dvě lodě. Proti Japoncům vzlétlo 400 letadel a tři japonské křižníky šly ke dnu. To se s podceněním situace a naprosté nepřipravenosti Glorious nedalo srovnat.

Zdroj: NationalInterest

Článek Co se stane, když se střetne letadlová loď s bitevními loděmi? Smolná HMS Glorious zaplatila děsivou cenu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Strategická železná ruda

Šlo o hodně, například o nezamrzající strategický přístav Narvik na severu Norska. Odtud se po moři do Německa vozila švédská železná ruda potřebná pro válečný průmysl. Když na začátku dubna 1940 Němci zaútočili, do přístavu vplula eskadra deseti německých torpédoborců. Ačkoli byla obrana varována, neměly staré norské hlídkové lodě proti moderním německým plavidlům šanci. Flotila zde vylodila i asi dva tisíce speciálně vycvičených horských myslivců.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Britové a Francouzi si byli strategické hodnoty Narviku velmi dobře vědomí, sami dokonce měli plány na jeho obsazení. Již pouhý den po invazi vplula do Otofjordu, kde Narvik leží, eskadra pěti britských torpédoborců. Podařilo se jí Němce překvapit a potopila dvě německé lodi a řadu nákladních. Pak musela před přesilou ustoupit a sama o dvě lodi přišla. Německá flotila měla velký problém. Nejenže padl její velitel, ale docházelo jí palivo a střelivo.

Němci jdou ke dnu

O tři dny později vplula do fjordu další britské flotila vedená bitevní lodi Warspite. Tentokrát neměly německé lodě proti přesile šanci, i když se jim několik nepřátelských plavidel podařilo poškodit. V té době ale nebyly k dispozici žádné pozemní síly, které by mohly vyhnat Němce na pobřeží. Ti navíc byli posíleni posádkami potopených lodí. Flotila tedy německé postavení jen odstřelovala.

iZdroj fotografie: Public Domain

V oblasti se k odporu začala mobilizovat i norská vojska a o několik dnů zde přistály i expediční síly z Anglie, Francie, nasazené tu byly i polské jednotky. Dařilo se jim zadržovat Němce, kteří postupovali z jihu Norska a zaútočily i na horské myslivce. Ti se stáhli do oblasti u švédské hranice a nikdy se je nepodařilo definitivně porazit. Spojenecká vojska se potýkala s roztříštěným velením a navíc neměla řádnou podporu ze vzduchu.

iZdroj fotografie: Public Domain

Možnou úspěšnou obranu Narviku nakonec zkomplikovala německá invaze do Francie, kde nacistická vojska vítězila. Spojenci se proto rozhodli své vojáky stáhnout, potřebovali je nutně k obraně doma. Německý bitevním lodím se podařilo 8. června potopit o oblasti britskou letadlovou loď Glorious. Evakuační flotile se podařilo odplout, ze země uprchla i norská královská rodina.

Zdroj: Warhistoryonline

Článek V Narviku Němci přišli o celou flotilu. I přes vysoké riziko operace nelitovali ani chvilku a nakonec slavili vítězství se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Jazyková bariéra

Přestože Skandinávci patří tradičně mezi jazykově nejlépe vybavené Evropany, i na tomto cvičení se vojáci musí potýkat s jazykovou bariérou. Potíže dělají hlavně nepříliš frekventované výrazy pro speciální zimní výzbroj a výstroj, případně pro terénní prvky. Právě ty jsou však v ostrých misích naprosto klíčové.

Hlavním nepřítelem mráz

Odstranění jazykové bariéry však není nic těžkého. Příslušníci obou armád navíc mají předchozí zkušenosti z misí v zemích, kde operuje NATO nebo mírové sbory OSN, a kde je třeba komunikovat i s místními civilisty, policisty nebo vojáky, kteří často nemají ani základní znalost světových jazyků. Tím hlavním nepřítelem je na skandinávském vojenském cvičení pochopitelně mráz a tvrdé arktické podmínky.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Pohyb i taktické přesuny v zimní výbavě a na sněhu se od stejných aktivit v běžných klimatických podmínkách výrazně liší. Vojenskou jednotku v týlu nepřítele navíc mohou snadno prorazit stopy, které za sebou na sněhu pochopitelně zanechává. I s takovými maličkosti musí vojáci při misích v těchto podmínkách počítat. Mráz pochopitelně ovlivňuje také zásobování a odpočinek vojáků po splnění taktických úkolů.

Připraveni na vše

Přestože se v blízké době nedá očekávat žádný konflikt v obdobných podmínkách, jehož by se měly zúčastnit Spojené státy, Pentagon trvá na tom, aby byly jeho jednotky připraveny na vše, co je může na bitevních polích potkat. I proto se pravidelně konají cvičení na místech, jako jsou:

• Kanada
• Aljaška
• Norsko

Článek Americká námořní pěchota na vojenském cvičení v Norsku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Příklad z KLDR a Izraele?

Kromě Norska jsou KLDR a Izrael jedinímí zeměmi, kde je povinná vojenská docházka pro ženy. Rozdíl je ovšem v tom, že u KLDR a Izraele je to svým způsobem pochopitelné, protože jsou neustále ohrožené země. Kdežto Norsko nikoli. Zřejmě to má co společného se špatnou zkušeností obyvatel této malé země, která se odehrála v roce 1940 během Hitlerovy agrese.

Norsko nezískalo Murmansk

Šlo o to, že během okupace se kolaborantská proněmecká vláda v Norsku pod vedením norského fašisty Vidkuna Quislinga domáhala části dobytého sovětského území – u severského přístavu Murmansk. Ovšem Hitler požadavek zamítl a tím se situace pro Norské království dramaticky zhoršila, dostalo se pod velký tlak sousedního Sovětského svazu.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Ženy nemusí být stejně silné jako muži

Nicméně přesto, že jsou dívky odváděny na vojnu stejně jako muži ve svých 19 letech, nemají žádné výhody. Ani je nepotřebují. Nejde totiž o to, aby byly stejně silné jako muži, jde pouze o to, aby byl kvalifikované. Navíc, možná to všechny ženy nezvládnou, ale to i někteří muži. Ovšem nenechte se zmást tím, že se musí pouze ženy kvalifikovat ve stejných oborech jako muži. To stejné totiž platí i pro mužskou část populace. Nejlépe bychom to charakterizovali asi takto:

• Ženy na vojnu
• Muži na mateřskou dovolenou

Otcovská dovolená

Rozdíly se nedělají ani v postavení žen ve společnosti. Například v Norsku začíná desetitýdenní otcovská dovolená, již využívá 90% čerstvých otců. Ženy se tak mohou lépe uplatnit na pracovním trhu a mít možnost získat lepší postavení. Jak už to tak vypadá, v Norsku se hranice mezi mužským a ženským světem smývají čím dál tím více.

Článek V Norsku musí ženy projít stejným vojenským výcvikem jako muži, stejně jako v KLDR nebo Izraeli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.