Jak funguje střela s náporovým motorem

Běžný dělostřelecký granát po opuštění hlavně jen ztrácí energii. Letí po balistické křivce, brzdí ho odpor vzduchu a gravitace ho stahuje k zemi. Sceptre funguje jinak. Střela přežije extrémní přetížení při výstřelu, Tiberius Aerospace uvádí hodnoty kolem 18 000 g, a poté aktivuje kapalinový náporový motor, takzvaný ramjet. Tento typ pohonu nemá kompresor ani turbínu. Vzduch se do spalovací komory dostává čistě díky rychlosti letu: při nadzvukových rychlostech se okolní atmosféra doslova vtlačuje dovnitř, mísí se s palivem a hoří. Podle NASA je ramjet jedním z nejjednodušších a nejefektivnějších motorů využívajících atmosférický vzduch, ale potřebuje být nejdřív rozběhnut na dostatečnou rychlost, což v tomto případě obstará samotný výstřel z houfnice.

Střela pak letí ve velké výšce rychlostí přes Mach 3 (přibližně 3 700 km/h), naváděná hybridní kombinací GPS a inerciálního systému, s řídicími kachními plochami pro korekci dráhy. Výsledkem je munice, která se chová spíš jako řízená střela než jako granát.

Proč se mluví o proměně houfnic v raketomety

Formulace zní provokativně, ale drží logiku. Dosud platilo jasné dělení: houfnice pálí na desítky kilometrů, raketomety typu HIMARS s municí GMLRS zasahují cíle ve vzdálenosti 70 až 150 km a taktické balistické střely ATACMS operují na zhruba 300 km. Každá úroveň vyžaduje vlastní odpalovací platformu, vlastní logistiku, vlastní zásobovací řetězec.

Sceptre tuto hierarchii narušuje. Houfnice, ať už americká M109, německá PzH 2000, francouzský CAESAR nebo britský AS90, zůstává stejná. Žádná úprava odpalovače, žádný nový nosič. Mění se jen munice v komoře. A s ní se mění i to, kam houfnice dosáhne:

• Konvenční granát: 25 až 40 km podle typu a náplně
• Excalibur (GPS-naváděný): 40 až 70 km podle délky hlavně
• Sceptre (ramjetový): přes 140 km (tvrzení výrobce)
• GMLRS (raketometná munice): 70 až 150 km
• ATACMS (taktická balistická střela): cca 300 km

Houfnice se tedy nestává raketometem v doslovném smyslu, nepálí salvy z kontejnerů. Ale získává schopnost, která byla dosud vyhrazena výrazně dražším a počtem omezenějším raketovým systémům. Pro velitele dělostřeleckého praporu to znamená, že může vést přesnou palbu na velitelství, sklady munice nebo logistické uzly hluboko za frontovou linií, aniž by čekal na přidělení raketometné baterie.

Co je ověřené a co zatím zůstává slibem

Tady je důležité odlišit fakta od firemních tvrzení. V dubnu 2026 Tiberius oznámil, že úspěšně zapálil kapalinový ramjet vypálený z NATO-standardní 155mm houfnice; podle firmy šlo o světový primát. Test ověřil přežití elektroniky a motoru při přetížení kolem 18 000 g, stabilní letovou dynamiku a řízené rozvinutí stabilizačních systémů za letu.

Co zatím ověřené není: plný dostřel 140 km v operačních podmínkách, sériová přesnost, odolnost navedení proti elektronickému rušení ani certifikace pro konkrétní houfnicové systémy. Firma sama hovoří o nutnosti dalších zkoušek a validace na větších vzdálenostech.

Důležitý kontext ale dodává americká armáda. Její vlastní program XM1155/ERAMS řeší totéž, prodloužení dostřelu 155mm munice pomocí pohonu po výstřelu. A Boeing s norským Nammem už v říjnu 2023 testoval vlastní ramjetovou 155mm střelu. Sceptre tedy není osamělý marketingový nápad jednoho startupu. Je součástí širšího oborového trendu, který potvrzují i velké zbrojovky a armádní akvizice.

Americko-britská architektura s ambicí pro celé NATO

1. října 2026 Tiberius podepsal smlouvu v hodnotě 500 milionů dolarů (zhruba 12 miliard korun) na výrobu, licencování a distribuci Sceptre v americko-britském rámci. Britské ministerstvo obrany přitom figurovalo jako takzvaný první zákazník už od září 2025, kdy zadalo vývojový kontrakt.

Model, který Tiberius prosazuje, firma nazývá Defense-as-a-Service. Myšlenka je prostá: technologii vyvinout a otestovat centrálně, ale výrobu licencovat kvalifikovaným partnerům v aliančních zemích. Každý spojenec si tak může střelu vyrábět doma, nad společným technickým základem, bez nutnosti stavět paralelní vývojový program od nuly. Konkrétní evropští kontinentální zákazníci zatím oznámeni nebyli, ale celá konstrukce programu míří právě k širší alianci.

Pro českou armádu je to relevantní téma. Přezbrojení na houfnice CAESAR 8×8 CZ ráže 155 mm/52 kalibrů pokračuje, první kusy má dostat 13. dělostřelecký pluk v průběhu roku 2026. Pokud Sceptre skutečně funguje bez úpravy odpalovače na jakékoli NATO-standardní 155mm platformě, české houfnice patří mezi přirozené kandidáty. Veřejný český akviziční signál pro tuto munici sice zatím neexistuje, ale české jednotky působí v předsunutých aliančních uskupeních na Slovensku, v Lotyšsku i Litvě, právě tam, kde by 140kilometrová přesná palba z běžné houfnice měla největší smysl.

Závod, který teprve začíná

Ramjetová dělostřelecká munice není jen západní záležitost. V Rusku existují přinejmenším patentové stopy k 152mm střelám s obdobnou architekturou, byť veřejně doložený zavedený systém srovnatelných parametrů se v otevřených zdrojích najít nepodařilo. Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, přitom den za dnem ukazuje, že dostřel a přesnost dělostřelectva rozhodují o životech i o území. Sceptre zatím není hotová zbraň na bojišti, je to technologický milník a průmyslový slib. Ale pokud se potvrdí, co Tiberius tvrdí, pak každá aliační houfnice s bednou této munice získá schopnost, za kterou se dnes platí raketometem.

Článek NATO dostane 155mm střelu s náporovým motorem, která promění houfnice v raketomety. Uletí 140 km rychlostí Mach 3 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je FK-2000 a co umí

FK-2000 patří do kategorie, kterou odborná literatura označuje jako kombinaci řízených střel a automatických kanonů na jednom samohybném podvozku. Podle čínského Státního úřadu pro vědu, techniku a průmysl pro národní obranu byl systém poprvé veřejně představen na leteckém veletrhu Airshow China v Ču-chaji 28. září 2021. Odborný server Janes uvádí, že jedno vozidlo nese dvanáct kontejnerů s řízenými střelami a dva rotační kanony. Systém disponuje vlastním aktivním radarem a optoelektronickým vícekanálovým sledováním, funguje za jakéhokoli počasí i v noci.

Klíčové parametry podle dostupných odborných zdrojů:

• Dosah střel: 1,2 až 25 km
• Výškový strop: do 12 km
• Cíle: letadla, vrtulníky, drony, střely s plochou dráhou letu, přesně naváděná munice
• Koncepce: celodenní a celopovětrnostní, plně samohybný

Rolí FK-2000 je takzvaná terminální a bodová obrana, chrání konkrétní objekt, jednotku nebo kritickou infrastrukturu „na poslední chvíli“, když cíl pronikne vnějšími vrstvami PVO. Koncepčně nejbližší ruský ekvivalent je Pancir-S1. Ten podle údajů srbského ministerstva obrany dosahuje raketami na vzdálenost do 20 km a výškový strop má kolem 15 km. Na papíře má tedy FK-2000 delší horizontální dosah, zatímco Pancir nabízí vyšší strop. Důležitější než samotná čísla je ale skutečnost, že Turkmenistán si pro tuto roli vybral čínský, nikoli ruský systém.

Oproti západním řešením, jako je norsko-americký NASAMS, je FK-2000 výrazně kompaktnější. Zatímco NASAMS podle výrobce KONGSBERG staví na distribuované síťové architektuře s oddělenými radary, senzory, velitelským stanovištěm a odpalovači rozptýlenými na velké ploše, FK-2000 soustředí vše na jedno vozidlo. To mu dává samostatnost a rychlost nasazení, ale omezuje architektonickou pružnost a schopnost budovat širokou síťovou obranu.

Čínská PVO v Turkmenistánu nezačala včera

FK-2000 nevisí ve vzduchoprázdnu. Turkmenistán buduje čínské vrstvy protivzdušné obrany nejméně deset let. Už na přehlídce k 25. výročí nezávislosti v říjnu 2016 země poprvé veřejně ukázala tři čínské systémy PVO:

• FM-90 – systém krátkého dosahu
• KS-1A – systém středního dosahu
• FD-2000 – systém delšího dosahu pro širší obranu vzdušného prostoru

Nově přidaný FK-2000 doplňuje úplně vnitřní vrstvu této architektury. Zjednodušeně řečeno: FM-90, KS-1A a FD-2000 chrání prostor „dál od cíle“, FK-2000 zasahuje to, co pronikne až k chráněnému objektu. Turkmenistán tak disponuje vícevrstvou protivzdušnou obranou postavenou téměř výhradně na čínské technice. Na téže přehlídce v roce 2026 se navíc objevily radiolokační a radioelektronické prostředky ÝLS-18A a DWL-002, což naznačuje, že FK-2000 je součástí širšího senzorového a elektronického balíku, nikoli izolovaný nákup.

Proč Rusko ztrácí a co za tím stojí

Formulace o „neschopném Rusku“ v kontextu Turkmenistánu neznamená, že by Moskva neuměla vyrábět protivzdušnou obranu. Ruské systémy S-400 nebo Buk-M3 patří mezi světovou špičku. Problém je jinde: Rusko ztrácí schopnost udržet si výsadní pozici dodavatele a bezpečnostního garanta v postsovětském prostoru.

Čísla mluví jasně. Podle SIPRI klesl ruský export velkých zbraňových systémů mezi obdobími 2015–2019 a 2020–2024 o 64 %. Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, pohlcuje obrovské množství materiálu a výrobních kapacit. Rusko potřebuje pro vlastní armádu doslova všechno, od raket přes drony až po náhradní díly. Na export zbývá stále méně.

U Turkmenistánu je situace ještě výmluvnější. Analytická zpráva Caspian Policy Center uvádí, že v dodávkách z roku 2021 tvořilo Rusko méně než 0,005 % objemu dovezených zbraní. To není pokles. To je de facto zmizení z trhu.

Turkmenistán přitom nejde do žádného protiruského bloku. Země si udržuje status trvalé neutrality, odmítá členství v ruském CSTO i v čínské Šanghajské organizaci spolupráce. Jde o pragmatickou diverzifikaci: vedle čínské PVO provozuje turecké drony, italskou techniku i izraelské bezpilotní prostředky. Čínská dominance je ale nejzřetelnější právě v té nejcitlivější kategorii, v protivzdušné obraně.

Co to znamená pro širší region

Turkmenistán není jediný postsovětský stát, který hledá alternativy k ruské technice. Ale je jedním z nejnázornějších příkladů, protože svou diverzifikaci ukazuje veřejně a u strategicky klíčové výzbroje. Pokud Rusko ztrácí exportní kapacitu a Čína umí nabídnout hotové vícevrstvé balíky PVO, další státy Střední Asie mohou jít podobnou cestou.

Pro NATO a Evropu nemá turkmenský nákup FK-2000 přímý vojenský dopad, jde o bodový obranný systém neutrálního státu tisíce kilometrů od evropských hranic. Nepřímý signál je ale zřetelný: mocenská mapa zbrojních toků se překresluje. Rusko už nedokáže držet technologickou a exportní dominanci ani tam, kde ji desítky let považovalo za samozřejmost.

Stojí za zmínku i temná stránka čínského exportu. Systém FK-2000 byl podle analytické organizace ACLED zaznamenán i u súdánských povstaleckých sil RSF, kam se podle dostupných informací dostal přes síť napojenou na Spojené arabské emiráty a tranzitní země jako Libye a Čad. Distribuce čínských zbraní tedy zjevně neprobíhá jen přímou linkou výrobce a stát, ale i přes regionální patrony a zástupné kanály.

Kolona v Ašchabatu trvala jen pár minut. Vzkaz, který nesla, ale sahá daleko za hranice jedné přehlídky: Turkmenistán si svou obranu staví po svém a Moskva u toho stojí stranou.

Článek Turkmenistán se stále více odklání od neschopného Ruska. Poprvé ukázal čínské systémy FK-2000 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kluzák, kanón a čtyři týdny

Celý projekt vznikl z logiky integrace. OKB-115 v té době vyvíjelo těžký výsadkový kluzák Jak-14 a sovětské velení chtělo mít zároveň lehkou samohybnou zbraň, která se do něj vejde. Podle dohledaných sekundárních zdrojů přišlo zadání na začátku února 1948 a do konce téhož měsíce měly být výkresy připravené k výrobě. Zkoušky se plánovaly už na konec března. Bureau, jehož inženýři celou kariéru kreslili křídla a trupy, najednou řešilo podvozek, pancíř a lafetaci děla.

Výsledkem byl stroj o hmotnosti kolem 3,26 tuny s dvoučlennou posádkou, řidičem a střelcem. Jako hlavní zbraň posloužil automatický letecký kanón 113P ráže 57 mm, původně vyvinutý pro stíhačku Jak-9-57. Jenže ani v letecké roli se kanón neprosadil: Jak-9-57 podle dobových materiálů neprošel ani závodními zkouškami a podobná děla se v sovětském letectvu dál nepoužívala. Konstruktéři z OKB-115 tedy vzali zbraň, která neuspěla ve vzduchu, a vsadili na ni celý pozemní projekt.

Očistec na střelnici

Jakmile prototyp dorazil na zkušební polygon v Kubince, začaly se problémy vrstvit jeden na druhý. Úsťová brzda kanónu při každém výstřelu zvedla oblak prachu tak hustý, že střelec přes kolimátorový zaměřovač neviděl dopady a nemohl korigovat palbu. Na vodě to nebylo lepší, místo prachu létaly do obličeje kapky. Tlaková vlna bila do posádky v otevřeném bojovém prostoru. A hned první výstřel rozbil jediný světlomet vozidla.

To ale nebyl konec. Hydraulický systém navádění děla rychle ztrácel tlak, synchronizace mezi kanónem a mířidly se rozpadala a střelec musel ručně kompenzovat odchylky, které měla řešit technika. Patnáct nábojů v pásu, to bylo vše, co šlo vystřílet bez přerušení. Potom museli oba členové posádky vystoupit z vozidla, ručně nabít nový pás, a celá operace trvala deset až patnáct minut. Na bojišti, kde výsadková samohybka měla fungovat jako rychlá protitanková zbraň, to znamenalo čtvrt hodiny bez ochrany i bez palebné schopnosti.

Zkušební komise nepotřebovala dlouho. Zkoušky byly ukončeny po pouhých 276 kilometrech jízdy a 21 výstřelech. Závěr zprávy byl jednoznačný: stroj neodpovídá požadavkům na moderní techniku této třídy.

Záchranný pokus, který nikoho nezachránil

Konstruktéři z OKB-115 se pokusili projekt ještě oživit. Přepracovaná verze přišla na podzim 1948: hydraulické navádění bylo kompletně zrušeno a nahrazeno ručními mechanismy, nástavba byla upravena a objevila se dokonce úvaha o doplnění třiceti raket RS-82 ráže 82 mm. Technicky dopadla druhá verze lépe. Ale armáda už mezitím přešla ke konkurenci.

Závod č. 40 pod vedením konstruktéra N. A. Astrova nabídl vlastní ASU-57 s tříčlennou posádkou, klasickým 57mm kanónem Č-51 a hmotností kolem 3,35 tuny. Méně efektní zbraň, žádný automatický letecký kanón, žádná hydraulika. Ale funkční bojový celek, kde posádka mohla střílet, nabíjet i mířit bez toho, aby musela opouštět vozidlo. Právě tento stroj se stal prvním sériově vyráběným sovětským obrněncem přímo pro vzdušné výsadkové vojska (VDV) a vyráběl se v letech 1951 až 1962.

Lehkost jako prokletí, sovětský i americký příběh

Problém prototypu OKB-115 nebyl v tom, že by jeho konstruktéři byli neschopní. Problém byl v zadání, které kladlo hmotnost nad všechno ostatní, a v termínu, který nedovolil nic dotáhnout. Letecké bureau řešilo úkol leteckou optikou: co nejlehčí, co nejrychleji, s díly z leteckého skladu. Výsledkem byl stroj, který se sice vešel do kluzáku, ale na zemi nedokázal plnit svůj účel.

Sovětská zkušenost přitom nebyla ojedinělá. Americký M56 Scorpion, vyvíjený ve stejné dekádě pro výsadkáře, sázel na opačnou strategii: výrazně těžší stroj (kolem sedmi tun), silnější 90mm kanón M54 s dostřelem přes 1 800 metrů, čtyřčlenná posádka, ale prakticky nulová pancéřová ochrana. Maximální rychlost kolem 45 km/h. I Scorpion sklidil v americkém hodnocení jen vlažný úspěch. Obě koncepce narážely na tentýž paradox: výsadková samohybka musí být dost lehká na to, aby se dala shodit z letadla, ale dost odolná na to, aby posádka přežila vlastní střelbu, natož nepřátelskou.

Stopa v Československu

Sériová ASU-57 se na československém území prokazatelně objevila při spojeneckém cvičení Vltava v roce 1966, kde ji nasadil oddíl sovětských výsadkářů. Podle materiálů Ministerstva obrany ČR šlo o sovětské baterie, nikoliv o techniku Československé lidové armády. Stroj se pak znovu ukázal při invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Zavedení do výzbroje samotné ČSLA se z veřejně dostupných zdrojů potvrdit nepodařilo.

Prototyp OKB-115 takový osud neměl. Veřejně dohledatelné zdroje jeho přežití do muzejních sbírek nepotvrzují; nejpravděpodobnější je, že byl rozebrán na díly. Zůstal po něm jen zkušební protokol, pár schémat a poučení, které sovětský zbrojní průmysl vstřebal beze slov: u výsadkové techniky nestačí shodit hmotnost na minimum. Jakmile kvůli tomu padne ergonomie, obsluha a navádění, lehkost se změní v trest pro posádku.

Článek „Holoprdelatý Ferdinand“ navrhlo OKB za pouhý měsíc, a tak to také dopadlo. Každý výstřel z ASU-57 byl očistec se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zeď, která není zeď, ale funguje jako jedna

Formulace „zeď proti Rusku“ není název žádného rumunského obranného plánu. Je to publicistická zkratka pro něco, co se na východním křídle NATO děje už několik let: systematické zahušťování palebné síly, logistiky a průmyslové kapacity v zemích, které leží nejblíž ruskému vlivu. Rumunsko v tom hraje klíčovou roli. NATO ve svém oficiálním materiálu z února 2026 popisuje rumunské území jako uzlový bod aliančního odstrašení v černomořském prostoru, sídlí tu francouzská bojová skupina v Cincu a probíhá aktivita Eastern Sentry po opakovaných narušeních vzdušného prostoru spojenců.

A právě do tohoto kontextu zapadá příchod K9. Nejde o izolovaný nákup jedné zbraně. Jde o přechod celé rumunské dělostřelecké doktríny od postsovětského standardu ke standardu NATO 155 mm se vším, co k tomu patří: společná munice, interoperabilní řídicí systémy, aliančně kompatibilní logistika. Každá houfnice K9 na rumunském území zvyšuje kolektivní palebnou kapacitu celého východního křídla, do něhož jako spojenec patří i Česká republika.

Co přesně Rumunsko dostalo, a co nemělo dostat

Smlouvu podepsala rumunská strana s jihokorejskou firmou Hanwha 9. července 2024. Podle tiskové zprávy Hanwha kontrakt zahrnuje:

• 54 houfnic K9 Thunder (v rumunské službě označovaných K9 Tunet)
• 36 automatizovaných muničních vozidel K10
• munici a blíže nespecifikovaná „podpůrná vozidla na pásech i kolech“

První dodávka představuje přesně třetinu objednávky houfnic. Zajímavý je poměr muničních vozidel: standardní sestava praporu K9 podle prospektu Hanwha počítá s devíti K10 na osmnáct houfnic. Rumunsko si ale objednalo dvanáct K10 na osmnáct K9, tedy nadstandardně silný muniční doprovod. Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, jasně ukázala, že dělostřelectvo bez rychlého zásobování municí je jen drahá kulisa.

A pak je tu K12. Obrněné vyprošťovací vozidlo na stejném podvozku jako K9, vybavené dvacetitunovým jeřábem, integrovaným navijákem a motorem o výkonu 746 kW (1 000 koní). Jeho úkolem je táhnout, tlačit a zvedat poškozené stroje rodiny K9 přímo v poli. V prezentaci Hanwha pro kanadskou dělostřeleckou asociaci z října 2025 bylo K12 stále označováno jako „ve vývoji“. Rumunský konvoj tak vypadá jako jeho první veřejný debut v reálném provozu mimo Jižní Koreu.

Proč se K12 v oficiální skladbě smlouvy neobjevilo? Existují dvě střízlivá vysvětlení. Buď spadalo pod obecnou kategorii „podpůrných vozidel“, kterou Hanwha v kontraktním oznámení zmínila, ale nerozepsala. Nebo byla skladba dodávky mezitím upravena mimo veřejně detailně popsanou verzi smlouvy. Tvrzení, že by šlo o dar nebo chybu v objednávce, nemá ve veřejných zdrojích žádnou oporu.

K9 pod lupou: co umí a jak si stojí proti konkurenci

K9 Thunder je pásová samohybná houfnice ráže 155 mm s délkou hlavně 52 ráží. Podle prospektu Hanwha nabízí tyto klíčové parametry:

• Dostřel: přes 40 km s municí K307
• Palebná kadence: 6–8 ran za minutu
• Zásoba munice na palubě: 48 nábojů
• Maximální rychlost: 67 km/h
• Hmotnost: přibližně 47 tun

Rumunsko se nákupem stalo desátým uživatelem K9 na světě a šestým v rámci NATO. Nejde tedy o exotický systém, je to zavedená alianční platforma provozovaná od Norska přes Polsko až po Austrálii.

Srovnání s německým PzH 2000, který bývá považován za západní etalon pásových houfnic, ukazuje, kde K9 exceluje a kde zaostává. PzH 2000 od KNDS nabízí dostřel až 54 km podle typu munice, kadenci až 10 ran za minutu a zásobu 60 střel. Na papíře je tedy výkonnější. Jenže K9 je lehčí, výrobně dostupnější a exportně rozšířenější, a pro Rumunsko nabízí silný poměr mezi výkonem, cenou a aliančním začleněním.

Zajímavá je příbuznost s polským Krabem. Podle oficiálního vyjádření Huty Stalowa Wola mají podvozky obou systémů „stejný původ“; korejský podvozek byl v minulosti adaptován pro polský věžový systém. Krab má vlastní věž a elektroniku, ale bojový efekt obou houfnic spadá do stejné třídy. Rozdíl leží víc v architektuře a národní integraci než v generačním skoku.

Ruským protějškem je samohybná houfnice 2S19 Msta-S ráže 152 mm, která tvoří páteř ruského dělostřelectva. Přímé tovární srovnání parametrů je obtížné kvůli nedostatku spolehlivých ruských primárních zdrojů, ale obecně platí, že K9 nabízí vyšší mobilitu, lepší digitální integraci a kompatibilitu s aliančním standardem munice 155 mm.

Od kupce k výrobci: rumunský závod startuje v roce 2027

Příběh K9 v Rumunsku nekončí u dodávky hotových strojů z Jižní Koreje. V únoru 2026 Hanwha slavnostně zahájila výstavbu závodu H-ACE Europe v Petrești, kde se od roku 2027 mají K9 a K10 montovat, integrovat a testovat přímo na rumunském území. Cíl lokalizace je ambiciózní, až 80 %. Hanwha výslovně uvádí, že Rumunsko nemá být jen kupcem, ale i producentem, prodejcem a potenciálním exportérem.

Z české perspektivy je srovnání poučné. Česká republika pořizuje 62 kolových houfnic CAESAR 8×8 na podvozku Tatra, víc kusů než Rumunsko, ale na jiné platformě a bez ambice stát se výrobním uzlem pro spojence. První české houfnice CAESAR dorazily v dubnu 2026 a všech 62 kusů má být na českém území do konce roku 2027. Rumunsko jde jinou cestou: méně kusů v první vlně, ale pásová platforma, vlastní výroba a regionální servisní základna pro celé východní křídlo.

Co to znamená pro bezpečnost v regionu

Samotných osmnáct houfnic ještě nevytvoří neprostupnou hráz. Ale v kombinaci s aliančním battlegroup v Cincu, s černomořským bezpečnostním rámcem NATO a s navazující místní výrobou jde o viditelné zesílení odstrašení právě v prostoru, který leží nejblíž válce na Ukrajině. A přítomnost K12 v konvoji ukazuje, že Hanwha neprodává jen hlavně, prodává celý provozní ekosystém od palby přes zásobování po vyprošťování.

Rumunsko tím posílá jasný signál: nestaví doslova zeď, ale vrství palebnou sílu, logistiku a průmysl tak, aby případný agresor musel počítat s cenou, kterou si nemůže dovolit zaplatit.

Článek Rumunsko staví zeď proti Rusu, dostalo první houfnice K9. V dodávce se ale objevilo i vozidlo, které nikdo neobjednal se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvacet sekund a pryč

Princip „vystřel a zmiz“ není v dělostřelectvu nic nového. Armády ho praktikují od druhé světové války. Co je ale nové, je míra automatizace a rychlost, s jakou to Archer zvládá. Podle údajů FMV trvá zaujetí palebného postavení zhruba dvacet sekund. Stejně dlouho trvá jeho opuštění. Mezi tím systém dokáže odpálit až šest granátů ráže 155 mm, opustit pozici a přesunout se o půl kilometru, to vše za méně než dvě minuty.

Tříčlenná posádka přitom po celou dobu zůstává uvnitř pancéřované kabiny. Nemusí vystupovat, ručně nabíjet ani mířit. Automatický zásobník pojme 21 granátů, kadence dosahuje až osmi ran za minutu a výrobce BAE Systems uvádí dostřel přes 50 kilometrů. Volitelně lze systém vybavit multispektrálním maskovacím systémem, který ztěžuje detekci v infračerveném i vizuálním spektru.

Proč je to tak důležité? Na současném bojišti (a válka na Ukrajině, trvající už přes čtyři roky, to denně potvrzuje) hledají dělostřelecké pozice drony, protibaterijní radary a satelity. Čím kratší je okno, ve kterém houfnice stojí na místě a střílí, tím menší je šance, že ji protivník stihne zaměřit a zasáhnout. Archer 8×8 není „neviditelný“ v doslovném smyslu. Je ale navržený tak, aby byl mimo místo dopadu protiúderu dřív, než protivník stihne palbu uzavřít.

Proč nový podvozek mění pravidla hry

Starší verze Archer 6×6 jezdila na kloubovém nákladním podvozku Volvo A30E. Fungovala spolehlivě, ale měla limity: maximální rychlost kolem 65 km/h a dojezd asi 500 kilometrů. Nová verze přesedlala na chráněný vojenský podvozek MAN HX2/RMMV s konfigurací 8×8, který nabízí rychlost až 90 km/h a dojezd kolem 800 kilometrů.

Rozdíl není jen v číslech na papíře. Vojenský podvozek MAN HX2 už ve švédské armádě slouží v desítkách kusů jako logistické vozidlo i jako nosič systému protivzdušné obrany Patriot. Archer 8×8 tak těží ze sjednocené logistiky: stejné náhradní díly, stejný servis, stejná školení řidičů. V praxi to znamená méně logistických komplikací a rychlejší nasazení v krizové situaci. Rheinmetall, který podvozky dodává, označil kontrakt za první sériovou integraci Archeru na této rodině vozidel.

Gotland: klíč k Baltskému moři

Švédsko nové houfnice výslovně váže na obranu jižní části země a strategického ostrova Gotland. A není to náhoda. Bývalý ministr obrany Peter Hultqvist opakovaně zdůrazňoval, že kdo kontroluje Gotland, kontroluje vzdušný prostor a námořní komunikační linie v jižním Baltu. Švédská Defence Commission v dubnu 2024 doplnila, že ostrov je klíčový nejen pro obranu Švédska, ale i pobaltských států a celé Aliance.

Pro takový prostor je mobilní dělostřelectvo mimořádně cenné. Gotland není rozlehlý, má plochu zhruba jako okres Znojmo. Statická dělostřelecká baterie by se na něm stala snadným cílem. Houfnice schopná vystřelit a během desítek sekund změnit pozici má na omezeném prostoru nesrovnatelně vyšší šanci přežít. Švédsko to potvrdilo i prakticky: operace Gotland Sentry prověřila rychlé společné posílení obrany ostrova po moři i na souši.

Od března 2024 je navíc Švédsko členem NATO. Případný ruský útok by tak nebyl záležitostí jedné skandinávské země, ale kolektivní obrany celé Aliance podle článku 5 Washingtonské smlouvy. Stockholm do roku 2030 plánuje investovat do vojenské obrany přes 170 miliard švédských korun, tedy zhruba 380 miliard Kč. Podle odhadů NATO vydávalo Švédsko v roce 2025 na obranu 2,51 % HDP.

Jak si Archer stojí proti konkurenci

Archer 8×8 není jediná moderní kolová houfnice v NATO. Srovnání s konkurenty ale ukazuje, v čem je švédský systém výjimečný, a kde má limity.

Archer nehraje primárně na největší zásobu munice ani na nejvyšší kadenci. Jeho trumf je rychlost změny pozice a plná automatizace, díky které posádka nemusí opustit chráněnou kabinu. Ruská Koalicija-SV sice nabízí impozantní kadenci šestnácti ran za minutu, ale v sériovém nasazení se zatím objevuje jen v omezených počtech. Osvědčená Msta-S potřebuje na zaujetí postavení dvě až dvě a půl minuty, v protibaterijním boji je to propastný rozdíl.

Pro český kontext je nejzajímavější srovnání s houfnicí CAESAR 8×8 CZ na podvozku Tatra, kterou Armáda ČR objednala v počtu 62 kusů s posledními dodávkami plánovanými na rok 2027. Ministerstvo obrany ale v roce 2025 přiznalo závažná technická rizika projektu a možné zpoždění. Česko je tak stále v přechodu od zastaralé DANA vz. 77 ráže 152 mm k novému standardu NATO.

Archer míří dál než jen do Švédska

Archer 8×8 se nerýsuje jako čistě švédská záležitost. Britská armáda už provozuje starší verzi Archeru jako přechodné řešení vlastní dělostřelecké mezery. Lotyšsko podepsalo s FMV letter of intent na pořízení 18 kusů Archer 8×8, čímž se systém může stát regionálním dělostřeleckým standardem na severovýchodním křídle NATO.

A pak je tu Ukrajina. Švédsko jí už dříve darovalo osm Archerů starší verze a v březnu 2025 schválilo nákup dalších 18 nově vyrobených kusů s dodávkami od roku 2026. Stockholm pro darované systémy zajišťuje kompletní servis, opravy, náhradní díly i munici. Zda půjde o totožnou konfiguraci na podvozku MAN HX2, otevřené zdroje zatím nepotvrzují, pravděpodobné to ale je, protože výrobní linka už běží právě na této platformě.

Čtyři houfnice na nádvoří pluku A 9 ve Villingsbergu vypadají jako skromný začátek. Jenže za nimi stojí kontrakt na 48 kusů, rozpočet přesahující stovky miliard korun, členství v nejsilnější vojenské alianci světa a systém, který na bojišti dokáže zmizet dřív, než ho protivník stihne najít. Pro ruské plánovače v Kaliningradu, vzdáleném od Gotlandu necelých 350 kilometrů, to není dobrá zpráva.

Článek Švédsko dostalo první houfnice Archer 8×8, které vystřelí a zmizí. Kdyby Rusové přitáhli, neměli by šanci je najít se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od laserového paprsku k satelitní navigaci

Copperhead byl průlomový, ale měl zásadní slabinu: někdo musel cíl nepřetržitě osvětlovat laserem. V dešti, kouři nebo prachu designátor selhával. Obsluha navíc musela být dostatečně blízko cíle, což ji vystavovalo nepřátelské palbě. Západní vývoj proto zamířil dvěma směry současně.

První větev vsadila na bodovou přesnost bez nutnosti osvětlení. Výsledkem se stal granát Excalibur, zavedený do služby v roce 2007. Ráže 155 mm, dostřel až 40 km, navedení kombinací inerciální navigace a GPS, odchylka od cíle (CEP) pod dva metry. Klíčová vlastnost: „vystřel a zapomeň“. Střelec zadá souřadnice, vystřelí a nemusí se o granát dál starat.

Druhá větev se zaměřila na obrněné cíle. Německý SMArt 155 (označení DM702 v Bundeswehru) a švédsko-francouzský BONUS fungují odlišně: nad cílovou oblastí vypustí dvě senzorově naváděné submunice, které samostatně vyhledávají obrněná vozidla a zasahují je shora. BONUS pokrývá plochu až 32 000 m² a z hlavně délky L52 dosáhne 35 km. Obě munice jsou autonomní a nezávislé na GPS.

Ukrajinská lekce: přesnost nestačí

Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, přinesla tvrdou konfrontaci teorie s realitou. Excalibur tam byl nasazen a zpočátku vykazoval zásahovost kolem 70 %. Jenže Rusko odpovědělo masivním elektronickým bojem. Podle studie britského institutu RUSI účinnost Excaliburu do srpna 2023 spadla na pouhých 6 %. Ruské systémy radioelektronického boje (REB) dokázaly narušit GPS signál natolik, že granáty za desítky tisíc dolarů míjely cíle.

Tato zkušenost zásadně přeorientovala západní vývoj. Samotná přesnost přestala být dostatečným měřítkem kvality; rozhodující se stala odolnost navedení v prostředí, kde protivník aktivně ruší satelitní signály.

Nová generace: 150 km a bez GPS

Americká armáda dnes pracuje na dvou klíčových programech. Prvním je XM1155/ERAP (Extended Range Artillery Projectile), u kterého rozpočtové dokumenty americké armády pro fiskální rok 2026 výslovně uvádějí požadavek na dostřel 150 km a fungování v prostředí s degradovaným nebo zcela nedostupným GPS signálem. V červnu 2026 získala firma General Atomics kontrakt na letové demonstrace; cíl pro dosažení počáteční operační způsobilosti (IOC) je fiskální rok 2030.

Druhým programem je Scorpio-XR od BAE Systems, který má nabídnout dvojnásobek dosahu současných přesně naváděných 155mm granátů, tedy zhruba 80 km.

Klíčovou technologií pro extrémní dostřely je náporový motor (ramjet). Na rozdíl od klasického raketového motoru nepotřebuje nést oxidační činidlo, protože stlačuje nasávaný vzduch vlastním dopředným pohybem střely. Norská firma Nammo, která ramjet pro dělostřeleckou munici vyvíjí společně s Boeingem, uvádí optimální práci v nadzvukové oblasti kolem Mach 3 (přibližně 3 700 km/h). Granát tak po výstřelu neztrácí energii jen pasivně, ale aktivně si ji doplňuje. Nammo sama hovoří o „hybridu mezi řízeným dělostřeleckým granátem a řízenou střelou“; hranice mezi těmito kategoriemi se skutečně stírá.

Kde je Rusko, a kde zůstává

Rusko disponuje granátem Krasnopol systému 2K25. Jde o poloaktivně laserově naváděnou střelu ráže 152 mm s dostřelem 3 až 20 km a uváděnou pravděpodobností zásahu 0,7 až 0,8. Exportní materiály Rosoboronexportu potvrzují kompatibilitu s laserovými designátory a schopnost zasáhnout cíl prvním výstřelem bez registrační palby.

Jenže Krasnopol trpí stejnými omezeními jako Copperhead před čtyřiceti lety: vyžaduje designátora v blízkosti cíle, je citlivý na počasí, kouř a terén. V otevřených zdrojích se k polovině roku 2026 nepodařilo doložit sériový ruský 152mm nebo 155mm granát s GPS/INS navedením a schopností „vystřel a zapomeň“ srovnatelnou s Excaliburem.

Důvody nejsou jen v západních sankcích na elektroniku. Ruská doktrína dlouhodobě preferovala jiný přístup: masovou palbu, raketomety a právě silný radioelektronický boj. Investice šly do rušení nepřátelské přesné munice, nikoli do vlastní. Paradoxně tak Rusko vytvořilo prostředí, které degraduje západní GPS-naváděné granáty, ale samo nemá čím je nahradit.

Český kontext: CAESAR a otázka chytré munice

Armáda České republiky zavádí houfnice CAESAR 8×8 CZ. Podle armádního časopisu A Review je systém schopen střílet munici BONUS a zvažuje se integrace Excaliburu, střel Vulcano a SMArt 155. Veřejný doklad o dokončené akvizici kterékoliv z těchto naváděných munic ale v otevřených zdrojích zatím chybí.

Česká republika se zároveň výrazně podílí na dodávkách munice Ukrajině. Ročenka Ministerstva obrany za rok 2024 uvádí 500 000 kusů munice ráže 155 mm v rámci české muniční iniciativy a celkem 1,5 milionu kusů velkorážové munice dodané přes Česko v témže roce. Konkrétní typy munice resort z bezpečnostních důvodů nezveřejňuje, nelze tedy potvrdit ani vyloučit, že dodávky zahrnují naváděné střely.

Technologický náskok Západu v dělostřelectvu nerozhodne válku sám o sobě. Rozhoduje ale v tom, kdo dokáže rychleji reagovat na protivníkova protiopatření: přejít na odolnější navedení, kratší dobu letu, jiné senzory. Výhodu dává celý ekosystém, ne jediný granát. A právě v šíři tohoto ekosystému Rusko zaostává nejvíc.

Článek 40 let vývoje chytrých granátů: Od laseru na 16 km po náporový motor na 150 km. Rusové stále zůstávají pozadu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dva obři, jeden systém

Platforma PIRANHA HMC 10×10 je nejtěžší varianta proslulé rodiny PIRANHA. Hrubá hmotnost do 40 tun, užitečné zatížení 17 až 18 tun, čtyři řiditelné nápravy a poloměr otáčení pod 18 metrů; to jsou parametry, které z ní dělají ideálního nosiče pro těžké moduly typu dělostřelectvo nebo protivzdušná obrana. Na tuto platformu KNDS Deutschland umístil svůj modul AGM 155 mm/L52, plně automatizovanou bezosádkovou věž schopnou pálit standardní munici NATO podle normy JBMoU.

Nejde o náhodné sňatkové zprostředkování. Obě firmy stavějí na zkušenostech z projektu DONAR a na logice modularity: tentýž modul AGM už pohání i německou kolovou houfnici RCH 155 na podvozku Boxer. Sdílení klíčového komponentu napříč platformami je přesně ten druh průmyslové efektivity, který evropské armády potřebují.

Co všechno „hodně umí“

Parametry samotného modulu AGM jsou působivé. Kadence dosahuje devíti ran za minutu. Přímá zásoba činí 30 připravených střel a 144 modulárních náplní. Dostřel se liší podle munice: zhruba 40 km s granáty base-bleed, až 54 km s municí V-LAP. K tomu přidejte plný odměr 360 stupňů, schopnost MRSI (tedy vypálení více granátů po různých trajektoriích tak, aby dopadly na cíl současně) a střelbu bez mechanických opěr, což dramaticky zkracuje čas mezi zastavením a první ranou.

A pak je tu vlastnost, která v kontextu války na Ukrajině získala zcela nový rozměr: střelba za pohybu. Houfnice dokáže zasahovat pohyblivé pozemní i námořní cíle přímou palbou, aniž by musela zastavit. Celý systém obsluhují dva vojáci s prostorem pro třetího. Pro srovnání: francouzský CAESAR Mk II počítá s osádkou tří až pěti lidí, švédský Archer drží posádku v obrněné kabině, ale na platformě 6×6 s 21 střelami v zásobě.

Právě kombinace chráněného nosiče 10×10, minimální obsluhy, plné automatizace řízení palby a schopnosti rychle měnit postavení dělá z tohoto systému něco víc než jen další houfnici na kolech.

Proč „levná“, a co to vlastně znamená

Uvozovky v označení „levná“ jsou na místě. Výrobci veřejnou pořizovací cenu systému neoznámili a z otevřených zdrojů ji nelze dohledat. Cenová logika ale existuje a je čitelná.

Kolový podvozek je konstrukčně jednodušší a levnější na údržbu než těžký pás. Dvoučlenná obsluha znamená menší personální náklady po celou dobu životnosti. Sdílený modul AGM snižuje náklady na vývoj i sériovou výrobu. Standardní munice NATO eliminuje potřebu speciálních dodavatelských řetězců. A rodina PIRANHA s tisíci vozidly v provozu nabízí existující servisní zázemí.

Pro orientaci: německý kontrakt na 84 houfnic RCH 155 včetně výcviku a podpory dosahuje hodnoty přibližně 1,2 miliardy eur, tedy zhruba 355 milionů korun za systém v balíku. Českých 62 houfnic CAESAR vyšlo podle smlouvy na 10,3 miliardy korun s DPH, tedy asi 166 milionů korun za kus. Přímé srovnání ale kulhá, oba balíčky obsahují služby, náhradní díly a logistiku. Přesnější je říct, že PIRANHA AAC s AGM cílí na segment „chráněnější než truckové houfnice, dostupnější než těžké pásy“. A právě v tomto segmentu dosud zela mezera.

Švýcarsko ukázalo cestu, a podepsalo smlouvu

Nejsilnějším argumentem, že nejde o výstavní exponát, je Švýcarsko. Tamní armáda hledala náhradu za více než padesát let staré pásové houfnice M109 a ve své Armeebotschaft 2025 výslovně spojila potřebu nového kolového dělostřelectva se zhoršením bezpečnostní situace v Evropě po ruském útoku na Ukrajinu. Požadavek zněl jasně: účinná vzdálenost 50 km.

V listopadu 2024 Švýcarsko vybralo systém AGM na podvozku Piranha IV. Dne 8. června 2026 armasuisse podepsala kontrakt, který zahrnuje prototyp ve finální konfiguraci (dodání 2027), kvalifikaci v roce 2028 a 32 sériových systémů s dodávkami od roku 2031. Součástí smlouvy jsou i prostředky pro logistiku munice, výcvikové a simulační systémy, náhradní díly a dokumentace. To není nákup děla, to je zavedení celého dělostřeleckého ekosystému.

Proč to má smysl právě teď

Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, přepsala pravidla dělostřeleckého boje. Ukrajinské ministerstvo obrany u francouzských CAESARů vyzdvihuje především silniční mobilitu, schopnost rychle vypálit salvu a zmizet dřív, než dorazí odvetná palba. Česká armáda, která má rozběhnutý projekt 62 houfnic CAESAR, do svých děl zapracovává poznatky ukrajinských dělostřelců: zodolnění některých částí, lepší komunikaci a rychlejší procesy během palby.

Na východním křídle NATO dnes stojí devět mnohonárodních bojových uskupení s výhledem na posílení až na úroveň brigád. České jednotky v rámci cvičení Strong Lineage 2025 trénovaly aktivaci ze základen a přesun přes 700 km na Slovensko. V takovém modelu (rychlé posilování, přesuny po silnicích, interoperabilita v mnohonárodním rámci) má kolová houfnice s municí standardu NATO a digitálním řízením palby jasnou roli.

Česká armáda aktuálně nemá důvod měnit svou dělostřeleckou větev; kolem CAESARů buduje celý ekosystém od simulace po logistiku. Zkušenost s kolovými obrněnými platformami GDELS ale v Česku existuje díky Pandurům II 8×8. Pro další etapu modernizace, nebo pro jiné evropské armády hledající chráněnější alternativu k truckovým houfnicím, představuje PIRANHA AAC s modulem AGM přesně ten typ řešení, které Evropa potřebuje: výkonné, modulární a reálně pořiditelné ve větších počtech.

Švýcarský podpis smlouvy posunul celý projekt z kategorie „zajímavý koncept“ do kategorie „zaváděný systém“. Teď se ukáže, kdo bude další v řadě.

Článek Evropa zkřížila dva obry a vznikla nová „levná“ houfnice NATO, která toho hodně umí. PIRANHA 10×10 nese kanon AGM 155 mm se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak Zavarukha funguje a co skutečně slibuje

Princip je starý jako první světová válka: mikrofony zachytí tlakovou vlnu výstřelu, elektronika porovná rozdíly v čase dopadu zvuku na jednotlivá čidla a z toho vypočítá směr a přibližnou polohu zdroje. Zavarukha ale podle výrobce celý tento proces vtěsná do kompaktního zařízení, které jeden voják rozloží za patnáct minut a které vydrží na baterii pět dní. Systém nic nevysílá, je čistě pasivní, takže ho nelze odhalit elektromagnetickým průzkumem.

Klíčové jsou ovšem deklarované přesnosti. NPO Alfa uvádí odchylku do 150 metrů na vzdálenost 12 kilometrů a do 400 metrů nad 20 kilometrů. To není souřadnice, na kterou lze okamžitě vypálit odvetnou salvu. Je to spíš čtverec o straně několika set metrů, do kterého se vyšle průzkumný dron. Teprve ten dodá přesnou polohu pro protibaterijní palbu nebo úder FPV dronem. Síla Zavarukhy tedy neleží v „zázračném metrovém mikrofonu“, ale v tom, že levně a rychle zkracuje první a nejpomalejší článek zabíjecího řetězce, hledání.

Proti čemu to má fungovat: Bohdana, Caesar, Krab

Výrobce přes TASS výslovně jmenoval francouzský Caesar a polský Krab jako typy houfnic, které systém údajně zachytil. Do stejné kategorie spadá i ukrajinská 2S22 Bohdana; všechny tři jsou samohybné houfnice ráže 155 mm s hlavní délky 52 ráží.

Jenže právě tady naráží deklarovaných 27 kilometrů na realitu moderního dělostřelectva:

• 2S22 Bohdana – podle ukrajinského armádního portálu ArmyInform dosahuje 42 km granátem HE ERFB-BB a teoreticky až 60 km s aktivně-reaktivní municí. Frontové posádky na Doněcku nicméně uvádějí, že běžně zasahují cíle do 30 km.
• CAESAR 6×6 Mk II – podle produktového listu KNDS střílí na 40 km municí ERFB, na 55 km raketově asistovaným granátem a na 46 km naváděným Excaliburem. Do palebného postavení vjede za méně než 45 sekund a opustí ho pod 40 sekund.
• AHS Krab – polské ministerstvo uvádí dostřel 30 km běžnou municí a 40 km s plynovým generátorem.

Závěr je jednoznačný: deklarovaných 27 kilometrů pokrývá jen část reálného palebného pásma těchto houfnic. Pokud posádka Bohdany střílí na 35 km, Zavarukha ji podle vlastních parametrů nezachytí. Pokud ale pálí na bližší cíle, a frontová svědectví ukazují, že se to děje běžně, systém může hrát roli.

„Porazit fyziku“ neznamená zrušit fyziku

Klasické zvukoměrné systémy pracují s velkou bází čidel právě proto, že větší rozestup mikrofonů znamená přesnější výpočet směru. Britsko-italský systém HALO od Leonarda rozmisťuje senzorové posty 1,5 až 5 kilometrů od sebe a výrobce uvádí záchyt 155mm děl na více než 20 km; v Iráku dokonce historicky na 56 km. Starší ruský AZK-7M funguje na podobném principu oddělených monitorovacích bodů propojených do triangulace. Novější Penicillin od Rostecu kombinuje akustiku s optoelektronickými a termálními senzory na vozidlovém podvozku a deklaruje dosah až 38 km.

Zavarukha se od nich všech odlišuje tvrzenou miniaturizací. Metrová mřížka místo kilometrových rozestupů. Jeden voják místo celé čety. A podle NPO Alfa cena šedesátkrát nižší než u srovnatelných systémů, i když toto číslo nelze nezávisle ověřit, stejně jako žádný jiný parametr. Všechna klíčová data pocházejí výhradně od výrobce a ruských státních médií.

Formulace o „překonání fyziky“ tedy ve skutečnosti znamená: vzali jsme fyzikální nevýhodu malé báze, přijali horší přesnost a kompenzovali ji algoritmickým zpracováním a návazností na drony. Neporazili fyziku. Obešli ji, za cenu toho, že systém sám o sobě nedodá hotové souřadnice ke střelbě.

Co to znamená pro ukrajinské dělostřelectvo

Pokud Zavarukha funguje alespoň přibližně tak, jak výrobce tvrdí, zesiluje trend, který na frontě běží už déle než čtyři roky trvající války: extrémně krátké palebné přepady, okamžitý odsun, rozptýlené pozice a množství klamných stanovišť. Ruský sekundární zdroj sám přiznává, že protibaterijní jednotky mají na reakci jen dvě až tři minuty, než protivník změní pozici. Caesar je na přesně takový scénář konstruován, šest ran a odsun za minutu čtyřicet.

Reálnější obrana proti pasivnímu akustickému senzoru nevede přes rádiové rušení, Zavarukha nic nevysílá. Účinnější je rozbít zbytek řetězce: minimalizovat čas na pozici, ničit nebo rušit navazující průzkumné drony, přerušovat datové spoje mezi senzorem a velitelstvím. Armáda ČR přesně tento typ scénáře cvičila v květnu 2026 na cvičení Ghost Hunters zaměřeném na rozptýlené senzory, elektronický boj a decentralizované velení.

Zavarukha není zázračná zbraň, která by jedním metrovým mikrofonem vyřadila západní houfnice. Je to levný první článek řetězce, který má zkrátit čas mezi výstřelem a odvetou. A právě v tom, ne v „porážce fyziky“, spočívá její skutečná hodnota i nebezpečí.

Článek Rusové nasadili akustický systém Zavarukha a „porazili fyziku“. Metrový mikrofon odhalí ukrajinské houfnice na 27 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč 60 kilometrů mění všechno

Klíčem k deklarovanému dostřelu není žádná revoluční fyzika, ale důsledná inženýrská práce na třech frontách najednou. Hlaveň má ráži 155 milimetrů a délku 58 ráží; oproti dnes standardním 52 rážím je to téměř o metr delší trubka, v níž má střela víc času nabrat rychlost. K tomu přidává KNDS větší spalovací komoru a systém až osmi modulárních prachových náplní místo šesti, které používá například CAESAR. Třetím pilířem je zcela nová rodina munice, kterou vyvíjí KNDS France v závodech v Bourges přímo pro tuto zbraň.

Pierre Septfons, inženýr KNDS France, to v rozhovoru pro Defense News vysvětlil přímočaře: cílem bylo dostat 60 kilometrů z běžného tříštivotrhavého granátu, ne ze specializované a drahé raketově asistované munice. Starší 52rážové granáty zůstávají kompatibilní, ale delší dostřel z nich automaticky neplyne. Jde tedy o systém navržený jako celek, hlaveň, náboj i náplň musí hrát dohromady.

Proč je to důležité? Protože 60 kilometrů s konvenční municí posouvá klasickou houfnici do pásma, kde dosud operovaly výhradně raketomety. A dělostřelecký granát stojí zlomek ceny řízené rakety. KNDS navíc argumentuje tím, že dnes neexistuje polní obranný systém, který by klasický dělostřelecký granát spolehlivě zachytil. Raketu zachytíte. Granát ne.

Jak se schovat před drony, když je vidí všechno

Žádný zázračný silový štít kolem houfnice neexistuje, a KNDS nic takového ani netvrdí. Ochrana stojí na jiné logice, kterou válka na Ukrajině trvající déle než čtyři roky brutálně ověřila.

Americká vojenská studie analyzující poučení z roku 2023 popisuje, jak levné komerční i vojenské drony dramaticky zkrátily cyklus „najít, zaměřit, zničit“. Ruská barážující munice Lancet má dosah kolem 40 kilometrů. FPV drony operují typicky do 10 až 15 kilometrů od linie dotyku. Houfnice s dostřelem 40 kilometrů tak musí střílet z pozic, kde je Lancet může zasáhnout a FPV drony je mohou najít. LORAS s dostřelem přes 60 kilometrů odsune baterii za tuto hranici, ne do absolutního bezpečí, ale do pásma, kde většina dnešních frontových bezpilotních prostředků jednoduše nedolétne.

K tomu přidejte další vrstvy přežití:

• Bezosádková věž – v dělostřeleckém modulu AGM nesedí nikdo, posádka dvou lidí zůstává v chráněné části korby.
• Střelba bez podpěr – žádné rozložení opěrných noh, žádné minuty navíc v odkryté pozici.
• Rychlé opuštění pozice – pásový podvozek Boxer Tracked umožňuje okamžitý odjezd po výstřelu, klasický postup „vystřel a ujeď“.
• Maskování a sebeobrana – kouřové prostředky, maskovací systém Barracuda, volitelná dálkově ovládaná zbraňová stanice pro obranu proti pěchotě i lehkým dronům.

Proti hlubšímu průzkumu, satelitům nebo dlouhodosahové barážující munici to absolutní ochranu neposkytuje. Ale na dnešním bojišti, kde většinu ztrát dělostřelectva způsobují právě FPV drony a Lancety, je to zásadní posun.

Proč ruské dělostřelectvo vypadá vedle LORAS staře

Rusko má silnou dělostřeleckou tradici a obrovskou masu hlavní. Jenže právě ta masa je problém. Páteří ruského dělostřelectva zůstávají systémy jako 2S19 Msta-S, samohybná houfnice ráže 152 milimetrů se standardním dostřelem kolem 29 kilometrů. Podle odborné studie publikované v Canadian Army Journal je i nejmodernější ruská samohybná houfnice 2S35 Koalicija-SV uváděna s dostřelem 40 kilometrů se standardní municí. Koalicija má bezosádkovou věž, tříčlennou posádku a impozantní kadenci až 16 ran za minutu; na papíře solidní stroj.

Jenže 2S35 není a v dohledné době nebude standardní houfnicí ruské armády. Vznikla v malých počtech a válka na Ukrajině její masovou výrobu neurychlila. Většina ruských baterií stále pracuje s technikou, jejíž základní dostřel končí tam, kde LORAS teprve začíná.

Srovnání klíčových parametrů:

Nejde o to, že by Rusko neumělo stavět moderní děla. Jde o to, že LORAS posouvá laťku tak vysoko, že naprostá většina ruské provozované trubkové artilerie (a to jsou tisíce kusů) vypadá vedle něj jako předchozí generace. A právě v tom je síla konceptu: nemusí porazit jeden ruský prototyp, stačí, že přeskočí celou ruskou dělostřeleckou masu.

Kdy a pro koho

LORAS zatím existuje jako demonstrátor. Podle Septfonse KNDS cílí na sériovou výrobu v rozmezí let 2032 až 2035. Střelecké zkoušky se mají podle části zdrojů rozběhnout ještě během roku 2026. Vývoj firma financuje z vlastních prostředků, startovní zákazník zatím oznámen nebyl.

Do té doby ponesou tíhu dělostřelectva NATO zavedené systémy: Panzerhaubitze 2000 s dostřelem kolem 54 kilometrů podle typu munice, CAESAR 8×8, švédský Archer a kolová verze RCH 155. Britská vláda to řekla explicitně: Archer bude přechodovým řešením do nástupu RCH 155.

Česká armáda mezitím řeší vlastní přechod z 48 kusů zastaralých 152mm houfnic vz. 77 DANA na 155mm systém CAESAR 8×8 na podvozku Tatra. O LORAS se v českých oficiálních zdrojích nemluví, ale samotný směr, který KNDS ukazuje, definuje, co bude za deset let standard.

Víc než houfnice, ekonomický argument

KNDS nepředstavila LORAS jako jednu houfnici, ale jako celou rodinu. Nová 58rážová zbraň má být montovatelná na kolové i pásové platformy různých výrobců. Jde o modulární architekturu, která má umožnit armádám vybrat si podvozek podle svých potřeb a rozpočtu, ale sdílet stejnou hlaveň, munici a palebný výkon.

A pak je tu ten nejprostší argument: granát je levnější než raketa. Pokud houfnice dokáže zasáhnout cíle v hloubce 60 až 100 kilometrů, přebírá část úkolů, které dnes plní raketomety typu HIMARS nebo M270, za zlomek ceny za výstřel a s municí, kterou žádný dnešní polní systém protivzdušné obrany spolehlivě nezachytí.

LORAS možná na ukrajinské bojiště přijde příliš pozdě. Ale směr, který ukazuje (dál, rychleji, s menší posádkou a hlouběji v týlu), je přesně ten, který válka trvající přes čtyři roky vynutila. A pro každého, kdo dnes velí ruské dělostřelecké baterii s dostřelem 29 kilometrů, je to zpráva, která klidné spaní nepřinese.

Článek Ruské dělostřelectvo vypadá rázem úplně zaostale. Superdělo LORAS z Německa dostřelí 60 km a drony ho nedostanou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co SIGMA skutečně umí

Základní parametry americké verze SIGMA, jak je uvádí Elbit America, vypadají na papíře působivě:

• Posádka: 3 vojáci v chráněné kabině
• Munice na palubě: 40 granátů ráže 155 mm
• Kadence: více než 8 ran za minutu
• Připravenost k palbě: zhruba 45 sekund od zastavení
• Palba: 360° bez přemísťování, režim MRSI (simultánní dopad více granátů)
• Deklarovaný dostřel: přes 70 km s americkou municí XM1113/XM1115

Automatika volí projektil, prachovou náplň i zapalovač. Zaměřování řídí digitální systém napojený na síť velení. „Střílí sama“ tedy neznamená, že rozhoduje o palbě bez lidí, znamená to, že tři vojáci zvládnou práci, na kterou dřív potřebovali sedmičlennou osádku. Zbytek posádky se přesouvá k logistice a zásobování baterie.

Pro izraelský kontext je to skutečně generační skok. IDF přecházely z platforem starých desítky let. Ve světovém měřítku ale SIGMA vstupuje do pole, kde laťku už nastavili jiní.

Tři filozofie jednoho kalibru: SIGMA vs. Archer vs. RCH 155

Každá z těchto houfnic představuje jinou odpověď na stejnou otázku, jak dostat 155mm granát na cíl rychleji, s menší posádkou a s menším rizikem protiúderu.

Čísla ukazují tři odlišné priority. SIGMA vede v zásobě munice, čtyřicet ran je téměř dvojnásobek Archeru. To znamená delší výdrž v palbě bez doplňování, což má v protahovaném konfliktu svou cenu. Archer naopak boduje v rychlosti reakce: méně než třicet sekund od přijetí rozkazu po první ránu, dvacet sekund na opuštění palebného postavení. V éře, kdy protibaterijní radary a dronové roje zkracují okno přežití na desítky sekund, je to parametr, který může rozhodovat o životě posádky.

A pak je tu RCH 155. Plně automatická bezosádková věž AGM, dva vojáci v kabině, nabíjení v libovolné elevaci a odměru, a hlavně schopnost střílet za jízdy bez rozepření. To nedokáže ani SIGMA, ani Archer. Německo objednalo rámcově až 500 kusů, Británie se přidala v květnu 2026. Obě země přitom zdůrazňovaly interoperabilitu a koncept „boj za pohybu“, ne absolutní zásobu munice.

Americký trumf, který nemá s balistikou nic společného

V americkém tendru SPH-M, který má podle Kongresové výzkumné služby dospět ke kontraktu v létě 2026 a k zavedení kolem roku 2030, hraje SIGMA kartou, kterou Archer ani RCH nemohou snadno překrýt. Je to americká výroba. Elbit America staví v Jižní Karolíně, deklaruje přes 300 domácích dodavatelů, podvozek dodává Oshkosh a digitální vrstvu (řízení boje, autonomní software, síťovou architekturu Lattice) přidává Anduril. Federální zákon o domácích nákupech vyžaduje pro roky 2024–2028 minimálně 65% podíl amerických komponent. SIGMA se prodává jako systém, který tuto podmínku splní.

Technologicky nejde o jednoznačného vítěze. Průmyslově a politicky je to v americkém prostředí mimořádně silná pozice. Žádný evropský konkurent nemá srovnatelné zázemí na americké půdě.

Co to znamená pro Česko

Krátká odpověď: nic bezprostředního. Armáda České republiky přezbrojuje dělostřelectvo na francouzský CAESAR 8×8, 52 kusů objednaných v rámci kontraktu z roku 2021, s dodávkami do roku 2026. Oproti stárnoucí DANA (18 km dostřel, 4 rány za minutu, pětičlenná osádka) je CAESAR výrazný skok: přes 40 km dostřelu, 6 ran za minutu, čtyřčlenná posádka a třetinová doba palebného přepadu. Nová soutěž na kolovou samohybnou houfnici typu SIGMA, Archer nebo RCH 155 není podle dostupných materiálů ministerstva obrany na stole.

SIGMA, Archer i RCH 155 přitom ukazují, kam se obor posouvá: dvou- až tříčlenné posádky, plná automatizace nabíjení, palba měřená v desítkách sekund od rozkazu a síťové řízení celé baterie. CAESAR je v tomto spektru solidní střed, modernější než cokoli, co AČR dosud měla, ale o generaci za tím, co se právě pere o americký a evropský trh.

Tři houfnice, tři filozofie, žádný jednoznačný vítěz. Revoluce v dělostřelectvu nepřišla jako jeden systém, který „převálcoval všechno“. Přišla jako závod, ve kterém se teprve rozhoduje, co moderní armády skutečně potřebují víc: objem palby, rychlost reakce, nebo schopnost střílet v pohybu.

Článek Největší revoluce v dělostřelectvu za 50 let: izraelská houfnice SIGMA střílí sama a převálcovala všechno, co existuje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od taženého děla k chráněné platformě

M777 je lehká tažená houfnice, která kanadské armádě slouží přes dvě dekády. Podle oficiálního popisu kanadské armády jde o digitálně řízený systém s výbornou transportovatelností, dá se přepravit vrtulníkem. Jenže právě „taženost“ je v moderním konfliktu problém. Dělo potřebuje tahač, rozvinutí zabere čas a po výstřelu se posádka stává terčem protibaterijní palby dřív, než stihne sbalit a odjet.

Ukrajina to ukázala v přímém přenosu. Tažené houfnice přežívají jen díky neustálému přesunu, a i tak jsou ztráty vysoké. Kanadská modernizační strategie z roku 2025 to říká otevřeně: armáda už nemůže spoléhat na spojence v kritických schopnostech, mezi nimi výslovně jmenuje samohybné dělostřelectvo. Program Indirect Fires Modernization počítá s pořízením 80 až 98 samohybných houfnic ráže 155 mm. Odhadovaná cena? Přes 170 miliard korun. A zatím bez přiděleného rozpočtu.

Co Grizzly umí, a co zatím nevíme

Srdcem Grizzly je modul AGM od KNDS, plně automatizovaná bezosádková věž s hlavní délky 52 ráží. Výrobce uvádí kadenci až 9 ran za minutu a dostřel až 54 kilometrů v závislosti na munici. Klíčový marketingový argument zní „palba za jízdy“, schopnost vést palbu za pohybu díky autonomní navigaci, stabilizaci a automatizovanému nabíjení.

Nejde jen o efektní frázi. Praktický smysl je v tom, že houfnice nemusí klasicky zastavit, rozvinout opěry, vystřelit a zase sbalit. Čím kratší je okno, kdy stroj stojí na místě, tím menší šanci má nepřítel na protibaterijní úder. Většina současných konkurentů komunikuje spíš extrémně rychlý cyklus zastav–vystřel–odjeď; palba za pohybu je ambice, kterou si zatím dovolí málokdo.

Přesné parametry samotného Grizzly (hmotnost, počet vezených granátů, úroveň pancéřové ochrany, velikost osádky) GDLS-C veřejně neupřesnila. Víme, že podvozek vychází z rodiny LAV, kterou Kanada vyrábí a provozuje v tisícových sériích. Deset kol místo obvyklých osmi naznačuje potřebu unést těžší náklad a rozložit hmotnost automatizované věže.

Konkurence nespí: Archer, CAESAR, K9

Grizzly nevstupuje do prázdného pole. Kanadský tendr přitahuje nejsilnější hráče světového dělostřeleckého trhu.

BAE Systems na CANSEC 2026 aktivně nabízela Archer přímo kanadskému publiku. Hanwha u své nabídky K9 pro Kanadu hovořila o prvních dodávkách od roku 2032 při kontraktu uzavřeném v roce 2026. Každý z konkurentů má silnější provozní historii než Grizzly, který je zatím kandidátem bez veřejně oznámeného kontraktu.

Pro Grizzly ale hraje něco, co žádný zahraniční dodavatel nemůže snadno replikovat: společné díly s tisíci LAV, které kanadská armáda už provozuje, a domácí výrobní stopa. Navíc stejnou architekturu, modul AGM na podvozku rodiny Piranha/LAV, si v listopadu 2024 typově vybralo i Švýcarsko pro vlastní armádu. To je silný validační signál: kombinace prošla přísným státním hodnocením jinde, než se vůbec ukázala v Ottawě.

Český kontext: stejný směr, jiná cesta

Česká armáda řeší totéž co kanadská, přechod na kolovou samohybnou houfnici ráže 155 mm NATO. AČR pořizuje 52 systémů CAESAR na podvozku Tatra 8×8; první čtyři kusy vzniknou ve Francii, zbylých 48 přímo v Česku. Sériová výroba v ČR má podle KNDS odstartovat v červnu 2025.

Přímá vazba českého průmyslu na kanadský program Grizzly neexistuje. Nepřímá ano, přes ekosystém KNDS, se kterým české ministerstvo obrany spolupracuje i na tancích Leopard 2A8. Pokud by Grizzly uspěl a KNDS posílil pozici svého modulu AGM na světovém trhu, česká výrobní kapacita v dělostřeleckém řetězci by z toho mohla těžit. Ale to je zatím spíš systémová logika než konkrétní obchodní případ.

Od veletrhu ke smlouvě je daleko

Grizzly technologicky dává smysl: domácí podvozek plus ověřené německé jádro znamená nižší vývojové riziko a silnější průmyslovou suverenitu, než kdyby Ottawa kupovala hotový zahraniční systém. Jenže program Indirect Fires Modernization je zatím v etapě analýzy variant a bez přiděleného financování. Mezi plachtou staženou na veletrhu a první houfnicí v kasárnách leží roky soutěže, politických rozhodnutí a rozpočtových bojů. Kanada ukázala, že umí postavit věrohodného kandidáta. Teď musí dokázat, že ho umí i koupit.

Článek Rusko si může nechat zdát. Kanada vytáhla vlastní houfnici 10×10, která střílí za jízdy. Nahradí zastaralé M777 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně vzniká a kde

Nový podnik se jmenuje Fuchs Electronics Europe. Vlastní ho z 51 % jihoafrický Reunert prostřednictvím své divize Fuchs Electronics a ze 49 % CSG. Sídlit bude v areálu ZVS holding v Dubnici nad Váhom, tedy nikoli na zelené louce, ale uvnitř existující muniční základny, kde se už dnes vyrábějí 155mm granáty, prachové náplně i mechanické rozněcovače typu KZ 984.

Reunert do partnerství přináší to podstatné: kompletní technologické know-how, designovou autoritu a produktové portfolio elektronických rozněcovačů kompatibilních se standardem STANAG 4187 pro ráže 105 až 155 mm. Fuchs Electronics vyrábí varianty s více možnostmi nastavení, časové i proximity varianty a disponuje zkušenostmi s induktivním nastavováním přímo z řídícího systému houfnice. CSG na oplátku dodává výrobní infrastrukturu, průmyslové zázemí, znalost evropského regulatorního prostředí a, což je klíčové, hotový odběratelský řetězec.

Co firmy nezveřejnily: investiční objem, roční kapacitu rozněcovačů, počet nových pracovních míst ani přesné datum zahájení výroby. Potvrzený je tříletý náběhový horizont, po němž má být podnik finančně soběstačný. Podle sekundárních zdrojů je založení ještě podmíněno regulatorními a schvalovacími kroky.

Proč Slovensko a proč teď

Otázka, proč závod nevznikne v Česku, kde CSG sídlí, má prozaickou odpověď: velkorážová muniční vertikála skupiny stojí na Slovensku. ZVS holding v Dubnici zaměstnává přes 970 lidí, od ledna 2026 tam běží nová linka na dalekonosnou 155mm munici s kapacitou 70 tisíc kusů ročně a CSG do lokality investovala za poslední roky téměř 100 milionů eur. Doplnit elektronický rozněcovač tam, kde už stojí zbytek řetězce, je logisticky i ekonomicky nejkratší cesta.

Načasování souvisí s tím, co se děje v evropském obranném průmyslu od roku 2022. Válka na Ukrajině odhalila, jak tenké jsou zásoby 155mm munice v evropských armádách. Evropská komise přes program ASAP cílí na výrobní kapacitu dva miliony 155mm granátů ročně. Každý z těch granátů potřebuje rozněcovač. A právě elektronické rozněcovače patří k úzkým hrdlům řetězce, v celé EU je dnes vyrábí jen hrstka firem, nejviditelněji německý Junghans Defence se závody v Německu a Francii.

CSG sama v tiskovém prohlášení uvádí, že se díky novému podniku stane „jedním z mála“ výrobců elektronických rozněcovačů v Unii. Nejde tedy o evropský unikát, ale o vstup do velmi úzkého klubu, a hlavně o přesun know-how z Jižní Afriky dovnitř evropské muniční vertikály.

Co to mění pro CSG a její zákazníky

Dosavadní pozice CSG v 155mm segmentu byla silná, ale neúplná. Skupina v prvním čtvrtletí 2026 oznámila, že její vlastní velkorážová kapacita přesáhla 800 tisíc kusů ročně. Jenže granát bez rozněcovače je jen kus kovu. Závislost na externím dodavateli kritické komponenty znamená riziko, cenové, dodací i geopolitické.

Fuchs Electronics Europe tuto závislost odstraňuje. A nejen pro CSG: podle dostupných informací má nový podnik fungovat jako nezávislý dodavatel, otevřený i dalším evropským výrobcům munice. Model „agnostického dodavatele“ dává ekonomický smysl, rozněcovač je standardizovaná komponenta a čím širší zákaznická základna, tím rychlejší návratnost.

Pro český kontext je projekt relevantní nepřímo, ale reálně. Česká armáda přechází na houfnice CAESAR ráže 155 mm a s nimi na munici podle standardů NATO. Přímý kontrakt českého státu na rozněcovače z Dubnice sice zveřejněn nebyl, ale fakt, že klíčová komponenta vzniká v rámci české zbrojní skupiny, posiluje vyjednávací pozici i dodavatelskou jistotu.

Co zatím chybí a co sledovat

Oznámení má charakter strategického záměru, nikoli hotového projektu. Firmy neprozradily:

• Kapacitu — kolik rozněcovačů ročně linka zvládne
• Investici — celkový capex ani podíl jednotlivých partnerů
• Termín — kdy přesně výroba začne; známý je jen tříletý náběh
• Zaměstnanost — kolik lidí nový provoz přidá k současným 970+ v ZVS

Podle nás budou klíčové dvě věci. Za prvé, zda se podaří dodržet tříletý harmonogram v prostředí, kde obranné projekty běžně nabírají zpoždění. Za druhé, zda Fuchs Electronics Europe skutečně získá zakázky i mimo skupinu CSG, což by potvrdilo, že nejde jen o interní optimalizaci, ale o reálnou novou evropskou kapacitu.

Jedno je nicméně jasné už teď: v Dubnici nad Váhom roste muniční ekosystém, který pokrývá cestu od prachové náplně přes tělo granátu až po elektroniku v jeho špičce. A právě ta elektronika rozhoduje o tom, jestli střela za desítky tisíc eur zasáhne cíl tak, jak to velitel potřebuje.

Článek CSG bude vyrábět elektronické rozněcovače pro 155mm granáty. Závod postaví na Slovensku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co WASP skutečně umí, a co zatím ne

Podle oficiální produktové stránky modul váží 150 gramů, spotřebuje 2,5 wattu a nabízí předběžné detekční dosahy odstupňované podle kalibru:

• Dělostřelecká palba: přibližně 15 km
• Minomety: přibližně 5 km
• Ruční zbraně: přibližně 2,5 km
• Chyba určení směru: kolem 6°

Klíčové slovo je „směr“. WASP primárně poskytuje azimutální cue, tedy řekne operátorovi, kam se dívat, a natočí tam kameru dronu. Výstup se zobrazí v taktickém softwaru QBase Tactical nebo v systému MOSAIC. Přesná latence v sekundách veřejně publikována nebyla, firma mluví o „detekci a lokalizaci v reálném čase“. Pro houfnici, která po výstřelu potřebuje desítky sekund až jednotky minut na přemístění, může i hrubý směrový údaj doručený okamžitě znamenat zásadní zkrácení protibaterijní smyčky.

Co systém zatím nedělá spolehlivě: rozpoznání konkrétního typu zbraně podle zvukového otisku. Quantum Systems to popisuje jako vývojový cíl, na kterém sbíráme frontová data. Přesnost klasifikace ovlivňuje i typ použité náplně, takže jde o problém, který nelze vyřešit jen v laboratoři.

Od prototypu k omezenému nasazení

Časová osa vývoje ukazuje rychlou, ale stále neuzavřenou cestu:

V lednu 2025 Defense Express popsal WASP jako prototyp s plánovanou sériovou výrobou v létě téhož roku. V srpnu 2025 zakladatel Quantum Systems Florian Seibel zveřejnil snímky modernizované verze dodané ukrajinským jednotkám. A v březnu 2026 Oleksandr Berežnyj, šéf ukrajinské pobočky firmy, upřesnil stav: nejde o masové zavedení, ale o omezené operační použití u vybrané skupiny operátorů, kteří zároveň sbírají data pro další trénink modelů umělé inteligence.

Platforma samotná přitom nová není. Vector létá na Ukrajině od roku 2022, firma tam v únoru 2025 zdvojnásobila výrobní kapacitu a k dubnu 2026 hlásí přes 20 000 nalétaných operačních hodin. Akustický modul tedy nevzniká v izolaci od bojiště, iteruje přímo na něm.

Proč je pasivní senzor těžší oříšek pro protivníka

Protibaterijní radar vysílá elektromagnetickou energii. Tím se prozrazuje, a v prostředí nasycené elektronickým bojem se stává terčem. Akustický senzor na dronu nic nevysílá. Je pasivní, a tedy prakticky nezjistitelný běžnými prostředky elektronického průzkumu.

Dokument NSATU Lessons Learned z ledna 2026, který shrnuje ukrajinské zkušenosti s akustickými systémy, explicitně uvádí tři výhody: odolnost vůči elektronickému boji, nižší cenu a schopnost fungovat jako rozprostřená první vrstva detekce. Zároveň pojmenovává limity, jako jsou zranitelnost vůči fyzickým návnadám, kybernetickým útokům a nutnost vrstvení s dalšími senzory.

Nejpravděpodobnější ruská protiopatření? Ještě rychlejší přemístění po první ráně, klamné zdroje hluku, koordinované salvy z více pozic pro zahlcení detekce a změny střeleckých režimů komplikující zvukovou klasifikaci. Žádné z nich ale není zadarmo, každé zvyšuje logistickou a taktickou zátěž.

Širší trend: akustika se vrací na bojiště

WASP není osamocený experiment. Leonardo dodává britské armádě pasivní akustický systém SONUS/HALO s více než třinácti uživateli. Americká armáda testovala ShotSpotter pro lokalizaci střelby už v roce 2007. Na samotné Ukrajině fungují pozemní akustické sítě Sky Fortress, Zvook či FENEK.

Rozdíl je v tom, že WASP sedí na dronu s výdrží přes 180 minut a datovým spojením na 60 kilometrů. Pozemní akustický senzor je statický nebo pomalý; dron může pokrýt jiný sektor každý den. A protože Vector AI nese dva procesory NVIDIA Jetson Orin, výpočetní kapacita pro filtraci a klasifikaci je přímo na palubě.

Pro českou armádu, která právě pořizuje pasivní sledovací systém PLESS od ERA, provozuje radary MADR a průmyslově disponuje radarem C-RAM ReTCRAM od RETIA, by dronová akustická vrstva logicky zapadala do budované architektury. Veřejně potvrzený zájem o Vector s modulem WASP jsme zatím nedohledali.

Ne zázračná zbraň, ale chybějící dílek

Síla WASP nespočívá v tom, že by sám „zrušil“ ruské houfnice. Spočívá v tom, že může rozšířit pasivní protibaterijní detekci i tam, kde je radar příliš drahý, příliš nápadný nebo prostě nedostupný. Zkrátí čas mezi výstřelem a optickým potvrzením cíle. A v prostředí, kde o přežití houfnice rozhodují desítky sekund, je každá ušetřená sekunda v detekční smyčce měřitelná výhoda.

Plošné nasazení zatím chybí. Ale dvacet tisíc nalétaných hodin platformy a výrobní linka přímo na Ukrajině říkají jedno: až bude modul připravený na sérii, infrastruktura pro jeho škálování už existuje.

Článek Ukrajinské drony se naučily poslouchat. Ruské houfnice prozradí jediný výstřel dříve, než stihnou změnit pozici se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dělo, které přistávalo na letišti

Nejrozšířenější představa o sovětském výsadkovém stroji je padák a volný pád. U ASU-85 to neplatilo. Americký vojenský manuál FM 30-102 z roku 1977 ho výslovně klasifikuje jako „air-landable“, tedy dopravitelné vzduchem, nikoli padákově vysaditelné. Transportní letoun An-12 odvezl jediný kus, větší An-22 dva. Celý scénář nasazení stál na předpokladu, že výsadkáři nejdřív padáky nebo vrtulníky obsadí letiště a teprve pak přistanou těžší stroje s technikou.

To je zásadní detail. ASU-85 nebylo „padákový tank“, ale palebná páteř druhé vlny, té, která přiletí, až je přistávací dráha zajištěná. V logice konce padesátých let to dávalo smysl. Sovětská doktrína hlubokého úderu počítala s tím, že výsadek v týlu nepřítele naruší zásobovací trasy, obsadí klíčové uzly a zabrání přísunu posil. Studie americké Association of the United States Army z roku 1989 popisuje sedm sovětských výsadkových divizí jako vážnou hrozbu, nikoli propagandistickou kulisu.

Proti čemu mělo střílet

Kanon D-70 ráže 85 mm nebyl univerzální zbraní, ale v přepadové palbě na vzdálenost kolem jednoho kilometru představoval pro dobové západní tanky skutečné nebezpečí. Americký FM udává účinný protitankový dostřel 950 až 1 150 metrů. Polské sekundární zdroje uvádějí průbojnost až 192 mm na kilometr, číslo, které starší americké hodnocení nepotvrzuje v takové výši, ale i střízlivější odhad stačil na boční pancíř M48 Patton nebo raných verzí Centurionu.

Klíčové je slovo „přepad“. ASU-85 měřilo na výšku jen 2,1 metru, profil nízký jako u klasického stíhače tanků. Posádka čtyř mužů střílela z pevné kasematy bez věže, což znamenalo omezenou boční palbu, ale také menší siluetu a jednodušší konstrukci. Proti čelním partiím novějších hlavních bojových tanků šedesátých let už ale šlo spíš o zbraň příležitosti než jistého zabijáka.

Změna pravidel: příchod BMD-1

V roce 1969 vstoupilo do služby BMD-1 a logika celé kategorie se převrátila. Nové vozidlo vážilo 13,3 tuny, o dvě tuny méně než ASU-85, a přitom umělo víc:

• Bylo skutečně padákově vysaditelné, bez nutnosti přistávací dráhy.
• Převáželo pět výsadkářů, tedy celé bojové družstvo.
• Neslo 73mm kanon ve věži a protitankovou řízenou střelu AT-3 s dosahem tři kilometry a průbojností 410 mm, v modernějších verzích až 520 mm.
• Bylo obojživelné.

ASU-85 proti tomu nabízelo jedinou funkci, přímou palbu z kanonu. Žádnou pěchotu, žádné střely, žádnou věž. BMD nepřeválcovalo starší dělo silnějším pancířem; oba stroje měly ochranu jen proti střepinám a lehké munici. Převálcovalo ho koncepcí. Jedna platforma spojila dopravu výsadku, palebnou podporu a protitankový zásah na vzdálenost, o které se kasematové dělo nemohlo ani pokusit.

Dlouhé dožívání a polská epizoda

Přechod nebyl jednorázový zlom. ASU-85 mizelo z liniových útvarů postupně, od roku 1969 ho BMD začalo nahrazovat, ale z aktivní služby odcházelo až od poloviny osmdesátých let do hlubokých mobilizačních rezerv v běloruském a ukrajinském vojenském okruhu. Formálně bylo z ruských inventářů vyškrtnuto teprve v první polovině roku 1993, v chaosu porozpadového účetnictví.

Zajímavou kapitolou je polská služba. Polsko patřilo k mimořádně úzké skupině odběratelů, souhlas Moskvy přišel pod tlakem štábu Varšavské smlouvy kvůli posílení 6. pomořské výsadkové divize. Dvacet pět kusů sloužilo u 35. divizionu samohybného dělostřelectva přibližně od poloviny šedesátých do poloviny sedmdesátých let. Dnes je jeden z nich vystaven v muzeu ve Skarżysku-Kamienné, další kusy najdete ve varšavském Muzeu polské vojenské techniky a v poznaňském Muzeu obrněné techniky. V Česku ani na Slovensku se nám veřejně přístupný exemplář nepodařilo dohledat.

Srpen 1968 a afghánský prach

ASU-85 se dostalo i na československé území. Při invazi v srpnu 1968 vytěžovaly transportní An-12 svou kapacitu přepravou mužstva a bojových prostředků včetně těchto samohybek. Cílem bylo obsadit strategická místa a zamezit odporu ČSLA, v Milovicích tehdy stála 13. tanková divize, ale rozkaz zůstat v kasárnách ozbrojený střet zablokoval. Ke konfrontaci, pro kterou bylo ASU-85 navrženo, tak paradoxně nikdy nedošlo.

V Afghánistánu v osmdesátých letech se ukázal jiný problém: gumové bandáže pojezdových kol se na ostrém skalnatém podkladu rychle opotřebovávaly. Vozidlo navržené pro evropský výsadek na dobytém letišti bylo v horské protipovstalecké válce mimo svůj svět.

ASU-85 nebylo slepou větví od první chvíle. Bylo sevřeno mezi dvěma změnami najednou, růstem ochrany západních tanků a nástupem lehkých protitankových střel na pásových vozidlech. Obě ho předběhly dřív, než stačilo zestárnout přirozeně.

Článek Sovětské výsadkové dělo ASU-85 mělo ničit západní tanky v týlu nepřítele, ale éra BMD ho smetla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čtvrt miliardy eur za deset měsíců

Czechoslovak Group kontrakt oznámila prostřednictvím tiskové zprávy 23. dubna 2026. Hodnota: téměř 250 milionů eur, v přepočtu zhruba 6 miliard korun. Dodávky mají proběhnout do deseti měsíců. Odběratelem je blíže neurčený „evropský zákazník“, financování zajišťuje „země západní Evropy“ — CSG obě entity výslovně odděluje, což naznačuje donorový model, kdy jeden stát platí munici pro druhý. Ani počet dodaných kusů, ani přesný typ granátu firma nezveřejnila; odkazuje na „citlivou povahu projektu“.

Nejde přitom o osamocený výstřel. Pouhý týden předtím, 16. dubna, CSG oznámila jiný evropský kontrakt na velkorážovou munici za téměř 300 milionů eur. A v samotném oznámení z 23. dubna firma připomíná, že nová zakázka navazuje na „několik dalších velkých dohod od začátku roku“, včetně kontraktu dceřiné Excalibur International na desítky tisíc kusů dělostřelecké a minometné munice pro západoevropského člena NATO v hodnotě stovek milionů eur.

Proč „gigant“ není nadsázka

CSG za rok 2025 vykázala tržby 6,7 miliardy eur a zaměstnává přes 14 tisíc lidí. Její akcie se obchodují na Euronext Amsterdam, investor relations materiály firmu popisují jako druhého největšího evropského výrobce střední a velkorážové munice a největšího světového výrobce malorážové munice podle tržeb. To jsou tvrzení firmy samotné, ale čísla kontraktů je podpírají.

V evropské 155mm lize ovšem CSG není sama. Rheinmetall se označuje za největšího světového výrobce dělostřelecké munice a v nové německé továrně cílí na 100 tisíc projektilů ročně s výhledem na dvojnásobek. KNDS právě spustil další automatizovanou linku na 155mm granáty v Belgii. Nammo se odlišuje technologicky, ramjetovými řešeními s extrémním dostřelem. CSG je v první lize, ale hraje se o pozice.

Kde se munice skutečně vyrábí

Přestože CSG nese v názvu „Czechoslovak“ a top management sídlí v Praze, veřejně dohledatelné těžiště 155mm výroby leží jinde. Klíčovým uzlem je slovenská ZVS Holding, závody v Dubnici nad Váhom a ve Snině, kde v roce 2025 slavnostně otevřeli novou linku na těla dělostřelecké munice. Plán počítal s produkcí 360 tisíc kusů 155mm těl ročně do roku 2026. Španělská FM Granada v rámci MSM Group zase vyrábí modulární prachové náplně včetně typu M4A2 pro 155mm systémy.

Celá skupina přitom mluví o ambici překročit roční kapacitu jednoho milionu kusů velkorážové munice. To už není jen obchodní úspěch, to je budování evropské průmyslové základny v segmentu, který byl před rokem 2022 chronicky podinvestovaný. Evropská obranná agentura tehdy otevřeně přiznala schopnostní i výrobní mezery. Od té doby EU spustila program ASAP na rychlé navýšení produkce, EDA podepsala rámcové smlouvy na společné nákupy 155mm a NATO uzavřelo miliardové kontrakty na doplnění aliančních zásob.

Válka na Ukrajině jako akcelerátor, ne jediný motor

Poptávku po 155mm munici bezpochyby roztočil konflikt na Ukrajině. CSG ale ve výsledcích za rok 2025 přímo píše, že i případné příměří by vedlo spíš k přesunu objednávek, od Ukrajiny ke státům NATO doplňujícím vlastní zásoby, než k útlumu. Evropské armády roky čerpaly ze skladů a teď je potřebují naplnit znovu. Vertikální integrace CSG, od vstupních surovin přes nitrocelulózu a TNT až po hotovou munici testovanou v systémech Zuzana, Krab, M109 či Nora B-52, ji staví do pozice dodavatele, který umí škálovat.

Na burze se to ale zatím neprojevilo tak, jak by investoři z IPO čekali. K 28. dubnu 2026 se akcie CSG na pražské burze obchodovaly za 468,50 Kč, téměř 23 procent pod upisovací cenou 608 Kč. Série kontraktů posiluje příběh plného orderbooku, ale bez zveřejněných marží a detailního rozkladu backlogu trh zjevně čeká na víc než tiskové zprávy.

Dvě čtvrtmiliardové zakázky za jediný duben ukazují, že CSG se v evropské 155mm munici přepnula z regionálního dodavatele do systémového hráče. Otázka už nezní, jestli umí získat velké kontrakty. Zní, jestli je dokáže plnit v tempu, které evropské přezbrojování vyžaduje.

Článek Český zbrojní gigant CSG získal kontrakt za 6 miliard na munici, která mění pravidla dělostřelecké války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Při střelbě je osádka CAESARu venku

Houfnice CAESAR je lehčí typ samohybného dělostřelectva, protože je umístěná na podvozku nákladního automobilu. Wikipedia uvádí, že jde buď o podvozek 6×6 nebo 8×8, což bude případě české armády domácí platforma Tatra. Osádka sice pancéřovanou kabinou k dispozici má, ale pouze v případě, že se přesunuje. Když ovšem začne střílet, musí ven a obsluhovat zbraň naprosto nechráněná. Pokud by tedy v tu chvíli v blízkosti dopadl dělostřelecký projektil nebo dron, je ohrožena. A přesto může takovému riziku relativně snadno předejít.

Do léta může být vše jinak. Ukrajinci postupují u Pokrovsku, Kupjansku i Huljajpole. Drtí profesionály i rezervisty a nejde je zastavit

Nejlepším způsobem, jak to udělat, je používat taktiku udeř a uteč. Armádní Zpravodaj se domnívá, že k něčemu takovému je CAESAR přímo předurčený. PopSci uvádí, že po zaujetí pozice je ke střelbě připraven zhruba do minuty, a následných 60 sekund pak trvá vystřelit 6 ran, zatímco během dalších 40 sekund pak dokáže obsluha celý systém zase sbalit a může s ním začít měnit pozici. To je tak krátká doba, že to nepříteli nedává šanci ji odhalit a zaútočit na ni. Než to udělá, je dávno kilometry daleko a může se znovu připravovat.

Zkušenosti z Ukrajiny jsou klíčové

Česká armáda si pořizuje celkem 62 houfnic a první prototypy už prochází testy ve Francii. V Česku by se měly objevit v průběhu dubna 2026, uvádí AČR, a přiznává, že při testování i upravování českých houfnic CAESAR budou hrát ukrajinské zkušenosti zásadní roli. Dělostřelci totiž nechtějí ponechat vůbec nic náhodě. Proto lze předpokládat, že budou doslova kopírovat to nejlepší, co ukrajinští vojáci o houfnici zjistili při jejím reálném nasazení proti Rusku.

Ruské letectvo se bez Ukrajiny ocitlo v hluboké krizi. Uniklé interní dokumenty odhalují neřešitelné problémy obřích rozměrů

Ve prospěch osádky houfnice CAESAR hraje i to, že jde o moderní zbraň používající západní munici ráže 155 mm. S běžným střelivem má dosah 40 kilometrů, a s raketově poháněným 55 kilometrů. Může se tedy držet daleko za frontou, a přitom zasahovat cíle v týlu nepřítele. Navíc je velmi přesná. Čeští vojáci budou mít k dispozici německý automatizovaným systémem řízení palby ADLER, díky němuž by měla být jejich palba smrtelně účinná.

Článek AČR zvolila více než dobře. Stačí dodržet pravidlo 60/60/40 a vojáci s francouzskými houfnicemi CAESAR ovládnou bojiště se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ani silně rušené prostředí děla nezachrání

I když není jasné, kde k akci došlo, minimálně první zářez má na svědomí 1. mechanizovaný prapor 44. mechanizovaná brigáda, která dle různých zdrojů působí v Doněcké oblasti, konkrétně v sektoru Kostiantynivka, což je asi 20 km jižně od Kramatorsku, kde se ruské armádě nedaří prorazit, uvádí LiveUAmap. Z toho lze usuzovat, že došlo ke zničení někde v okolí.

Putin se pomátl, chce válku za každou cenu: „Soudní rozhodnutí, s nímž nesouhlasím? Pošlu armádu,“ schválil si nový zákon

Za oběť mělo přitom padnout ruské samohybné dělo 2S7 Pion, což je nejtěžší systémy svého druhu v ruské výzbroji. Wikipedia doplňuje, že má nadstandardní ráži 203 mm, a jeden granát váží více než dvojnásobek toho klasického ráže 152 mm, tedy 103 kg. Jeho ničivá síla je vskutku obrovská, ale handicapem mu je kadence pouze 1,5 rány za minutu.

I přes uvedení do provozu v roce 1976 má relativně dobrý dostřel až 37,5 km, a s asistovanou municí dokonce 47,5 km, což je srovnatelné s mnoha moderními západními protějšky. Ve všem ostatním je nicméně výrazně horší a k jeho obsluze je třeba 14 vojáků, což je extrém. Na zničení byl použit dron s optickým vláknem, což značí, že bylo 2S7 Pion v rušeném prostředí.

Video: takový masakr Rusové nečekali. Ukrajinci střelami Storm Shadow zdevastovali klíčovou továrnu, na níž závisí PVO i bombardování

Ukrajincům se podařilo vyvinout optické vlákno, s nímž dosáhne až 41 km, ale mohlo se jednat i o kratší vzdálenost, jelikož bylo dělo schované v jinak opuštěné budově, a tedy nikoliv blízko nějakého ruského stanoviště. V druhém případě měla padnout ruská 2S19 Msta-S ráže 152 mm, která je vlastně páteří ruského dělostřelectva, ale má v některých směrech limity.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Wikipedia potvrzuje, že má dostřel jenom 24,7 km, i když s raketově poháněným projektilem stoupá až na 36 km. Kadenci má nicméně 6 až 8 ran v minutě, což je velmi slušné, a k obsluze už je třeba pouze 5 vojáků (dnes už existují i méně náročné systémy). O zničení 2S19 Msta-S se měl rovněž postarat dron s optickým vláknem, takže byla zřejmě také v rušeném prostředí.

Ze zničení 2S7 Pion existují záběry, ale druhé dělo je vidět pouze silně hořící na fotografii, která nejspíše pochází z druhého sebevražedného dronu, když ji letěl dorazit. Tentokrát se nacházelo v palebném postavení někde v lese, což napovídá, že bylo relativně blízko ukrajinských pozic, které odstřelovalo. Nevypadá to však, že by mělo šanci se skrýt ukrajinskému průzkumu.

Článek Video: ruské těžké dělostřelectvo v plamenech. Ukrajinci byli chytřejší a skvěle si s ním poradili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zprvu měli Rusové drtivou převahu

Jak je dělostřelectvo důležité, ukázaly některé fáze války na Ukrajině, kdy Rusko dokázalo bojiště zahltit přívalem palby a získat tak významnou převahu. Ukrajina se totiž zpočátku potýkala s nedostatky munice a nemohla adekvátně reagovat. Situace se však změnila v okamžiku, kdy ji pro ni zajistila například česká muniční iniciativa, která pomohla Rusy zastavit. Militarnyi uvádí, že iniciativa dodala k roku 2026 již 4,4 milionů kusů dělostřeleckých granátů. Ale je to jen část ukrajinské spotřeby, což ukazuje, jak je dělostřelectvo ve válce vytížené.

Rusko si dalo na rok 2026 smělý cíl. Po letech zpoždění má Su-75 poprvé vzlétnout. „Rusové to nezvládnou,“ hodnotí analytik Vojáček

Zkušenosti z Ukrajiny tedy podtrhují, že má hlavňové dělostřelectvo v ozbrojených silách stále budoucnost, shoduje se Euro-Sd. To nicméně poukazuje na to, že experti stále rozebírají, jak velkou. Existuje totiž mnoho aspektů, které lze z války na Ukrajině na budoucí bojiště přenést, ale zároveň ne vše bude platit pro konflikty budoucí. Určitě však bude záležet na mnoha parametrech dělostřelectva, které se ubírá hlavně cestou dlouhého dosahu a přesnosti, což se ukazuje jako mimořádně důležité, jelikož to zefektivňuje akce a šetří munici.

Drony nedokáží děla zcela nahradit

Zkušenosti z Ukrajiny také ukazují, že některé role dělostřelectva mohou převzít drony, ale ne všechny. SmallWarsJournal upozorňuje, že umí zasahovat přesně a na dlouhou vzdálenost, ale rozhodně nemohou nahradit příval palby těžkých dělostřeleckých projektilů, který by zvrátil situaci na bojišti. Armádní Zpravodaj se domnívá, že může být příkladem zásah proti nějaké postupující útočné koloně, kde drony mohou postupně ničit jednotlivá vozidla, ale dělostřelectvo dokáže útok vmžiku zastavit a přimět nepřítele k ústupu.

iZdroj fotografie: Picryl

Zdá se, že budoucnost má především samohybné dělostřelectvo, ale to platilo již před válkou na Ukrajině. Jako klíčová se přitom ukazuje mobilita, což umožňuje měnit pozice a předejít tak možnému zaměření a případnému zničení protiúderem nepřítele. Velkou budoucnost proto pravděpodobně mají kolové samohybné houfnice, které jsou mnohem pohyblivější než pásové, ale zase nezvládají každý terén. Příkladem je německá RCH 155. Wikipedia uvádí, že je schopna přesné střelby dokonce za pohybu, což dosud dělostřelectvo nezvládalo.

„Pokud něco změnila válka na Ukrajině, tak je to přístup k dělostřelectvu. Na západě vidíme, že státy NATO do něj opět začaly masivně investovat. Německo, Francie, Polsko, Spojené státy, všechny tyto země nakupují ve velkém novou techniku, nebo vyvíjí nové typy. Pro ‚boha války‘, jak je dělostřelectvo historicky titulováno, je to velký návrat.

Video: britští veteráni na Ukrajině z mezinárodní legie roznesli Rusy, kteří vzdorovitě drželi pozice

Vrací se také specifické dělostřelecké systémy, jako jsou dělostřelecké raketomety, a dokonce i dělostřelecké balistické rakety, které se ještě nedávno zdály být reliktem minulosti. Obecně evropský návrat k velkým těžkým vševojskovým armádám rozvoji dělostřelectva svědčí a bude svědčit ještě více,“ sdělil redakci ArmádníZpravodaj.cz vojenský analytik Jiří Vojáček.

Článek Češi mohou být hrdí, pomáhají ve velkém držet na uzdě ruské hordy. Bez muniční iniciativy by Ukrajinci zažívali těžké časy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Děla dnes nakupují téměř všichni

Po vypuknutí války na Ukrajině začali na dělostřelectvo mnozí vojenští odborníci měnit názor, a jsou tomu přizpůsobovány i plánované nákupy. ArmyRecognition uvádí, že naprostá většina západních armád přehodnotila své plány, což potvrzuje pro Armádní Zpravodaj i analytik Jiří Vojáček: „Pokud něco změnila válka na Ukrajině, tak je to přístup k dělostřelectvu. Na Západě vidíme, že státy NATO do něj opět začaly masivně investovat. Německo, Francie, Polsko, Spojené státy, všechny tyto země nakupují ve velkém novou techniku, nebo vyvíjí nové typy.”

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ukrajiny / Creative Commons / CC BY

K nejžádanějším zbraním současnosti patří samohybné houfnice jako CAESAR, K9 Thunder, Archer (FH77BW L52) , PzH 2000 nebo ATMOS 2000. A posilování dělostřelectva označeného za „boha války“ platí i pro českou armádu. Ministerstvo obrany uvádí, že bude disponovat 62 kusy samohybných houfnic CAESAR ráže 155 milimetrů, a všechny by měla mít do konce roku 2027. Na druhou stranu Armádní Zpravodaj připomíná, že musí také drony, protože ty se i přes renesanci dělostřelectva na současném bojišti ukazují jako klíčové.

Důležité jsou pro armády i raketomety

Jiří Vojáček upozorňuje, že se také vrací specifické dělostřelecké systémy, jako jsou dělostřelecké raketomety, a dokonce i dělostřelecké balistické rakety, které se ještě nedávno zdály být reliktem minulosti. V této oblasti vyniká především americký M142 HIMARS, který používá balistické rakety MGM-140 ATACMS a nové Precision Strike Missile. Wikipedia uvádí, že mají dolet přes 500 kilometrů. Raketové dělostřelectvo je zbraní, jakou česká armáda dnes nemá, a redakce Armádního Zpravodaje se shoduje, že ji nejspíše bude muset brzy doplnit.

Video: 70 vteřin pekla prožil ukrajinský pilot, když v MiG-29 při G pár metrů nad zemí unikal ruské střele. Prokázal železné nervy

„Obecně evropský návrat k velkým těžkým vševojskovým armádám rozvoji dělostřelectva svědčí a bude svědčit ještě více,“ doplňuje problematiku Vojáček. Euro-Sd se pak s redakcí Armádního Zpravodaje shoduje, že ne všechny poznatky o dělostřelectvu z Ukrajiny budou platit univerzálně. Mnohé ano, vypíchnout lze třeba jeho spolupráci s drony, nutnost rychlé reakce na získaná data a naopak obrany proti této spolupráci, ale současně nelze pominout, že ani jedna strana války nemá leteckou převahu, která by v jiném konfliktu hrála jednu ze zásadních rolí.

Článek Bůh války, který odmítá odejít. Dělostřelectvo bude hrát klíčovou roli, míní analytik. Ukrajinci a Rusové to potvrzují se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

I když je válka, nemůže zemědělství polevit

Zemědělství je jedním z nejdůležitějších sektorů ukrajinské ekonomiky, přičemž země patří mezi největší světové producenty a exportéry. Zahrnuje ostatně 30 až 40 milionů hektarů zemědělské půdy, tedy podobně jako Německo a Francie dohromady. Ukrajině je také známá jako obilnice Evropy a průmyslová základna někdejšího SSSR, vysvětluje Wikipedia.

Ne jestli, ale kdy. „Pád Pokrovsku je otázkou času,“ přiznává odborník. Ukrajinci ale pořád drží až 30 % města

Kapacita zemědělské produkce Ukrajiny je přitom tak obrovská, že jde o zásadního dodavatele pro země Evropy, Asie i severní Afriky. Soukromí farmáři ani agrospolečnosti proto nezastavují ani přes válku a vysílají pracovníky obdělávat půdu a sklízet úrodu i přes vysoké riziko smrti, eventuálně zranění, ačkoliv se jim ukrajinská armáda snaží zajistit bezpečnost.

V tomto případě záběry ukazují, jak ukrajinský kombajn sklízí úrodu na poli, na jehož okraji má maskovanou pozici ukrajinská armáda s houfnicí M777, z níž zrovna pálí. Maximálně to může být s běžnými projektily do vzdálenosti 23,5 km, s raketově poháněnými pak do 40 km, vysvětluje Wikipedia, takže je možné, že se nacházela poměrně blízko bojové linie.

Šokující cena války proti Ukrajině. Rusko se topí ve výdajích, které silně nezvládá. A bude hůře

Běžně totiž vojáci používají klasické granáty, ty s prodlouženým dosahem a přesně naváděné si nechávají pro zvláštní případy. V podstatě kdykoliv by tedy mohl přiletět dron, eventuálně také protibaterijní palba. Armádní Zpravodaj se ale domnívá, že to má armáda ošetřené nejenom průzkumem oblasti, než do ní kombajn vjede, ale též neustálým monitoringem.

Espresso dokonce uvádí, že farmáři nepřestávají pracovat ani v oblastech jenom pár kilometrů od ruské hranice, jakož i fronty. Obvykle si proto také účtují vyšší částky, a jsou-li zaměstnáni ve firmách, dostávají také bonusy. Za riskování životů, které můžou Rusové de facto kdykoliv ukončit, je to nanejvýš férové. A není výjimečné, že ke ztrátám a zraněním dochází.

Článek Video: farmář je frajer. Zatímco ukrajinské dělostřelectvo pálí, 100 metrů od něj jezdí s kombajnem a sklízí úrodu, jako by se nechumelilo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vysoká přesnost a rychlost střelby Rusy děsí

M777 je tažená houfnice ráže 155mm původem z Ameriky, pro jejíž armádu také byla původně určena, ale dnes ji používá i několik dalších, a už krátce po začátku ruské invaze se objevila ve výzbroji Ukrajiny. Vyniká především svou konstrukcí z titanu a hliníkových slitin, díky nimž váží přibližně 4,2 tuny, což je oproti jiným až o polovinu méně, uvádí Wikipedia.

Česko nabízí Ukrajině bojová letadla. „Jsou mimořádně efektivní,“ zhodnotil Petr Pavel. Mají ovšem slabý radar

Lze ji tak snadno přepravovat vrtulníky, letadly nebo náklaďáky. Její maximální dostřel se přitom pohybuje kolem 24 km se standardní municí, a přes 40 km s municí s prodlouženým dosahem, například pokud jde o Excalibur. Její kadence jsou až 4 rány za minutu, ale v případě potřeby lze nepřítele zasypávat hustěji a po dobu max. dvou minut pálit až dvojnásobek.

Digitální systém řízení palby potom umožňuje rychlé zaměření cíle, koordinaci s drony nebo efektivní střelbu i v těžkém terénu. Ukrajinci si přitom M777 vylepšují, takže kupříkladu dosáhli mnohem vyšší přesnosti, která vychází i s granáty bez navádění na max. 3 metry i na dlouhou vzdálenost, přičemž platí, že čím je kratší, tím bývá lepší (přesnější).

Video: voják popadl Javelin, usedl a zaujal palebnou pozici. Ruský tank neměl šanci, po zásahu mohutně explodoval

Ukrajinský poručík srovnal moderní houfnici M777 se sovětskými, respektive ruskými protějšky ráže 152 mm a 122 mm. Jmenoval kupříkladu D-30 nebo Msta-B, oproti nimž má být M777 mnohem přesnější, mít vyšší kadenci, efektivnější dostřel a být jednodušší na obsluhu. A jelikož je také relativně kompaktní a nižší, lze ji lépe maskovat před nepřátelským průzkumem.

Armádní Zpravodaj musí rozporovat kadenci palby, jelikož u D-30 ráže 152 mm je udávána na maximálně 10 až 12 za minutu, zatímco konstantně na 5 až 6, uvádí Wikipedia. Její dosah už je ovšem o dost horší, běžně 15,4 km, a s raketově poháněnými projektily pak 21,9 km. A pokud jde o druhou jmenovanou, tedy 2A65 Msta-B, je situace velmi podobná.

Video: vybavení z Kyjeva ničilo u Charkova jeden ruský útok za druhým. Nechalo za sebou totální spoušť

Wikipedia uvádí, že dostřelí max. 24,7 km a má kadenci 5 až 6 ran za minutu, což je pořád lepší než u americké M777, ale ve všem ostatním je horší. Je také možné, že se Ukrajincům podařilo houfnici nějak vylepšit, aby vydržela pálit více, ale to neuvedli. Výhodou je nicméně i možnost rychlého přesunu, jednotka prý mění pozici 12krát až 20krát denně.

Ukrajina měla dostat stovky tisíc granátů, ať jde o klasický M1128 určený k ničení pěchoty, materiálu a slabě pancéřovaných cílů, nebo o vysoce výbušný M549A1 s delším dosahem, případně o mimořádně přesný řízený M982 Excalibur. „Máme k dispozici spoustu dělostřeleckých granátů. Množství a přesnost úderů Rusy děsí,“ uvedl poručík s volacím znakem „Wasp“.

Článek Rozhovor: Rusové jsou vyděšení z houfnic M777. Dělostřelecký poručík se podělil o zkušenosti z bojů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Schytal to stovky kilometrů vzdálený „muničák“

Muniční sklad je nesmírně důležitý jak pro jednotky v týlu, kde působí hlavně protivzdušná obrana a letectvo – které může být též její součástí, ale stejně tak se účastnit útoků – tak rovněž pro jednotky na frontě. V „muničáku“ může být munice do dělostřeleckých systémů, tanků nebo BVP, a stejně tak pěchotních zbraní, ať jde o útočné pušky nebo granáty.

Ukrajinci ukradli Rusům carský tank, který jim měl prolomit pozice. Nasadí ho proti nim

Jednat se může o ruční, protitankové i jiné, potvrzuje Wikipedia, zatímco pro letectvo to budou zase různé pumy k bombardování pozemních cílů, střely vzduch-vzduch apod. Zkrátka v něm může být cokoliv, co potřebují vojáci doplňovat, aby mohli bojovat. A pokud nemají, dostávají se pochopitelně do nevýhody, která jim může prohrát boj, nebo na něj ani nedojde.

Armádní Zpravodaj zjistil od OSINT analytika „Dnipro Osint“, se v tomto případě jednalo o dělostřelecký muniční sklad ve vesnici Mizhhirya, což je asi 23 km východně od Simferopolu, a zhruba 125 km od hranic s Ukrajinou, ačkoliv bojová linie sahající k řece Dněpr je vzdálená nejméně 220 km, potvrzuje LiveUAmap. Útok též potvrdil 07. ledna 2026 velitel Bezpečnostní služby ozbrojených sil Ukrajiny, Robert Brovdi, známý jako „Maďar“.

Američané použili neznámou zbraň, tvrdí Madurovi strážci. Ani nemuseli střílet, těsně před útokem vše selhalo, vojáci si „trhali hlavy zevnitř“

Ze satelitního snímku to nicméně vypadá, že nebyla ani jedna ze tří zasažených budov zničena, ale jenom jim zůstaly otvory ve střechách. Armádní Zpravodaje se domnívá, že nebyly v té době naplněny municí, takže údery dopadly mimo ni, případně sloužily k jinému účelu. Ukrajinci tak alespoň připomněli ruské armádě, jak daleko na ně umí udeřit.

Není ovšem jasné, jaké zbraně k tomu ukrajinští vojáci použili. Vzhledem ke vzdálenosti to redakce Armádního Zpravodaje odhaduje na drony FP-1 s doletem až 1 600 km, ale pokud mají nést 120kg hlavici, bude do nejspíše ve stovkách kilometrů, shoduje se Militarnyi. Tento dron je k úderům na Krymu používán opakovaně a ruská PVO ho neumí efektivně zachytit.

Satelitní snímek potvrzuje zásah 3 budov v dělostřeleckém muničním skladu ve vesnici Mizhhirya na Krymu (zveřejněno 13. ledna 2026, ale k útoku došlo asi o týden dříve)

Článek Satelitní snímek: velký ruský dělostřelecký „muničák“ to opakovaně schytal. Ukrajinci ho s přesností trefili na stovky kilometrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Munice Vulcano je pro více ráží

Vulcano je rodina dělostřelecké munice, která vznikla ve spolupráci italské společnosti Leonardo a německé Diehl Defence. První z nich ji popisuje jako neřízenou nebo naváděnou munici pro dělostřelecké systémy ráží 76, 127 a 155 milimetrů, a Armádní Zpravodaj zaznamenal i zprávy, že je vyvíjena její odnož použitelná pro tankové kanony západní ráže 120 milimetrů. Má se každopádně jednat o tu nejlepší nejpřesnější munici současnosti.

iZdroj fotografie: Diehl Defence

Munice ráže 155 milimetrů je určena pro houfnice, například PzH 2000, CAESAR a mnoha dalších. U těch s délkou hlavně 39 ráží má mít přitom dosah 36 km, a u délky 52 ráží až 50 km. Naváděná munice pak 55, respektive 70 kilometrů. Armádní Zpravodaj se domnívá, že neexistuje ve světě žádná obdoba schopná takovýchto výkonů. Díky satelitnímu navádění a dalším druhům by přesnost na jakoukoliv vzdálenost měla být menší než 3 metry.

Vulcano je také munice pro námořnictvo

Ráže 127 a 76 milimetrů je pak určena pro námořní děla používaná například na torpédoborcích, fregatách či korvetách. DefenceTurkey uvádí, že nenaváděná verze u relativně malého 76mm děla má dosah 30 kilometrů, a naváděná pak 40 kilometrů. Větší 127mm dělo pak dokáže zasáhnout cíle až do vzdálenosti 80 kilometrů. Projektily jsou naváděné prostřednictvím GPS a také infračerveným hledačem, takže jsou velice přesné.

Video: Kyjevská brigáda rozmetala ruskou obrněnou techniku. I když ji vojáci ukryli, neměli šanci

Tvůrci munice Vulcano také pracují na verzi určené pro tankové kanony ráže 120 mm, uvádí Edr, pro něž musí být značně upravená. Mají zcela jiný typ hlavně, protože jsou hladké a nemají vývrt, a rovněž nemají takovou elevaci jako u houfnice nebo námořní zbraně, což se pochopitelně projevuje na dosahu. I přesto by měl být tankový granát Vulcano schopen nepřímé palby s vysokou přesností do vzdálenosti asi 10 km, což by záleželo na elevaci hlavně daného tanku. Jde vzdálenost, na jakou dnes tanky nejsou schopné útočit.

Článek Vulcano: Nejpřesnější dělostřelecká munice současnosti, která nemá ve světě obdoby se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

HITFIRE je vhodný pro různé podvozky

Italská dělostřelecká věž HITFIRE využívá hlaveň ráže 155 milimetrů o délce 52 ráží, uvádí Rid. Je tedy srovnatelná s nejmodernějšími západními děly, jakými je například PzH 2000. Její výhodou má být přitom možnost instalace na kolové i pásové podvozky podle přání a specifikace daných ozbrojených sil. To by mohlo být velikou konkurenční výhodou, ačkoliv i některé jiné dělostřelecké platformy jsou tímto způsobem vyvíjeny.

iZdroj fotografie: RID (Rivista Italiana Difesa)

Samotná věž má být bezosádková, což znamená, že bude dálkově ovládána z bezpečí pancéřové kabiny; ochrana vojáků je mimořádně důležitá hlavně v bojové oblasti. Osazena má být nějakým typem dálkově ovládaného kulometu – ten mívají i jiné dělostřelecké systémy – většinou s ním bylo počítáno na obranu proti pěchotě. Zaměřovací systém kulometu by nicméně mohl být schopen detekovat také drony, což by umožnilo osádce se v případě napadení bránit bez přítomnosti samostatného systému protivdzušné obrany.

Rychlost palby 10 ran za minutu

NewsDefCrost uvádí, že je v automatickém nabíječi ve věži munice na 30 ran. Zatím je k dispozici jenom demonstrátor, na němž je koncepce testována, ale Leonardo má v plánu vyladit ji tak, aby umožnila střelbu rychlostí až 10 ran za minutu. Velmi pravděpodobně bude mít věž moderní systém řízení palby, protože přesnost je jednou z požadovaných vlastností dělostřelectva západních armád. Nad ruským dělostřelectvem mu to dává značnou výhodu.

iZdroj fotografie: RID (Rivista Italiana Difesa)

S běžným střelivem by dělo mohlo pálit do vzdálenosti až 42 kilometrů, což je naprosto srovnatelné s moderními západními houfnicemi. Navíc má mít schopnost využívat munici typu Vulcano, při jejímž použití by mohl dosah italské zbraně stoupnout na 70 kilometrů. Army-Technology uvádí, že je přesně naváděná, přičemž kromě GPS využívá i laserové a infračervené navádění, a údajně má být nejpřesnější dělostřeleckou municí současnosti.

Článek Italové ukázali budoucnost dělostřelectva NATO. Bezosádkovou věž ráže 155 mm s vlastním systémem PVO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obávaný T-62 byl, ale před 60 lety

T-62 je tank z doby studené války – do výzbroje sovětské armády se dostal v roce 1961, uvádí Wikipedia. Ve své době patřil k velmi obávaným, o čemž by mohla vyprávět izraelská armáda, která se s ním musela utkat při válkách se svými sousedy. Měl nízkou siluetu, relativně solidní pancéřování, a hlavně na svou dobu velmi silný kanon ráže 115 milimetrů, i když jeho nevýhodou byla malá elevace. V současnosti už jde však o velice zastaralý stroj.

iZdroj fotografie: Public domain

Ostatně i Rusko už ho dávno vyřadilo z výzbroje, ale mělo ho ve skladech, a protože mu zřejmě nezbývalo nic jiného, vytáhlo ho do bojů na Ukrajině. ArmyRecognition uvádí, že ho začalo používat i jako náhradu dělostřelectva, pravděpodobně kvůli ztrátám klasických děl. Ačkoliv dokáže T-62 pálit přesně zhruba na vzdálenost 1 kilometru, již při jeho konstrukci počítali inženýři s tím, že by mohl obloukem pálit až na 6 kilometrů, pokud kanon nadzvedne. Má k tomu dokonce indikátory, které osádce umožňují lépe mířit.

Kanon ráže 115 mm se houfnici nevyrovná

Jak je tank T-62 v roli samohybného dělostřelectvo úspěšný, se velice špatně odhaduje. Vzhledem k malé ráži, která se rozhodně nedokáže vyrovnat houfnicím ráže 152 milimetrů, asi nenapáchá tak velké škody, a navíc se musí kvůli dostřelu pohybovat v blízkosti bitevní linie. Armádní Zpravodaj se proto domnívá, že je takové pohyblivé dělostřelectvo vlastně snadným cílem pro ukrajinské sebevražedné drony. Když začne střílet, prozradí svou pozici, načež může přiletět dron s hlavicí z RPG-7, která ho bez problémů zničí.

Video: Rusové netušili, co se děje, a tak to také vypadalo. Tým rychlé reakce a zahraniční dobrovolníci neměli slitování

Tanky T-62 rozhodně na Ukrajině ztráty mají. UkraineToday uvádí, že na jaře roku 2025 narostly 2,5krát, přičemž hlavním důvodem je právě jejich masivnější nasazení namísto novějších typů tanků, jakými jsou T-80 nebo T-90. Není však jasné, zda se jedná o ztráty tanků používaných jako dělostřelectvo nebo v klasické úloze. V každém případě to poukazuje na nedostatek modernější techniky, protože jinak nedává smysl nasazovat místo ní starší.

Článek Sami Rusové cítí, že už jsou tanky T-62 k ničemu. Nasazují je proto jako dělostřelectvo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Továrna leží jenom 80 km od bojové linie

Záběry z útoku sebevražedného dronu končí v momentě jeho nárazu do budovy, načež začali místní obyvatelé sdílet následky na sociálních sítích. Pravděpodobně byla zasažena kyslíková dílna muničního závodu, bez níž není možná výroba oceli. Ze zaznamenaných plamenů však není jasné, jak velké škody byly způsobeny, ale i malé omezení je vždy úspěchem.

Nevěřte Putinovým lžím. Rusko na Ukrajině nevyhrává, dobylo směšné území. Jenom na Donbas je potřeba 400 000 vojáků

O jaký dron se mohlo jednat, není upřesněno, ale na základě vzdálenosti asi 80 km od bojové linie se Armádní Zpravodaj domnívá, že mohlo jít o dron FP-2. K zásahu totiž došlo v Alčevu, též známém jako Komunarsk, což je asi 85 km od bojové linie, která je aktuálně podle LiveUAmap zhruba u obce Kostiantynivka. FP-2 má přitom dosah až 200 km a 105kg hlavici, uvádí Militarnyi s tím, že je určen právě proti takto strategicky významným a odolnějším objektům.

„Aby došlo k omezení útočných schopností nepřítele, byly provedeny požární škody v Alčevském hutnictví, které se nachází na dočasně okupovaném území Luhanské oblasti – podniky vyrábějící komponenty (pouzdra) pro granáty objednané Ministerstvem obrany RF,“ uvedl Generální štáb ozbrojených sil Ukrajiny. Neupřesnil však, o jaké granáty se jedná.

Rus se může jenom smát, v nejlepších BVP britští vojáci zvrací. Armáda neví, co s nimi má dělat, a není jasné, jak splnily zkoušky

Nicméně vzhledem k tomu, že jde o hutní zařízení a má produkovat pouzdra granátů, je tím s největší pravděpodobností myšleno pro dělostřelecké granáty. Jejich výrobu spustila nedávno také česká zbrojní společnost STV Group. Armádní Zpravodaj je nicméně názoru, že ta z ruské produkce nebudou zdaleka tak kvalitní, což např. snižuje přesnost granátů.

Rusko přitom vyrábí dělostřelecké granáty ráže standardu 152 mm, jde-li o těžké samohybné houfnice jako 2S35 Koalitsiya-SV, 2S19 Msta-S nebo 2S42 Malva, případně o tažené D-20, 2A65 Msta-B atd., uvádí Wikipedia, ale také ráže 100 mm, 120 mm, 240 mm a dalších, jelikož má ruská armáda hlavně po SSSR ve výzbroji řadu méně standardních houfnic a minometů. V továrně přitom probíhá výroba opětovně po šestileté přestávce od roku 2021.

Útok na muniční továrnu v Alčevu (Komunarsk) v Luhanské oblasti asi 85 km od bojové linie (zveřejněno 05. prosince 2025)

Článek Video: Ukrajinci vzali útokem muniční továrnu v Luhanské oblasti, v níž Rusové rozjeli výrobu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Malá země se snaží Putina odradit

Estonsko mělo se sovětskou okupací velice špatné zkušenosti, a není proto divu, že se jako svobodná země a člen NATO snaží již pod vliv Kremlu nedostat. Probrat ho musel především projev prezidenta Vladimira Putina v Mnichově, když se v roce 2007 vymezil proti Západu a rozšiřování NATO, uvádí Wikipedia. V praxi ovšem dosáhl naprostého opaku, hlavně kvůli invazi na Ukrajinu. Západní země, a především ty pobaltské jako je Estonsko, mu nevěří a spoléhají se na to, že jedinou možností, jak ho od něčeho odradit, je vojenská síla.

iZdroj fotografie: Ozbrojené síly Korejské republiky / Creative Commons / CC BY-SA

I proto si malé Estonsko s necelými 1,4 milionu obyvatel pořizuje moderní, a na jeho velikost početnou, výzbroj. Základ jeho dělostřelectva bude tvořit 36 jihokorejských samohybných houfnic K9 Thunder, z nichž šesti dorazilo v tomto roce, a dodávky dalších jsou připravovány, uvádí Defence-Blog. Kromě toho má estonská armáda objednaných i 12 kolových samohybných houfnic CAESAR, tedy stejný typ, jaký si pořizuje česká armáda.

K9 Thunder dostřelí až 54 km

Houfnice K9 Thunder je úspěšnou zbraní, Jižní Korea ji dodala již do řady zemí – nejznámější jsou asi Polsko nebo Indie. Wikipedia ji popisuje jako samohybnou pásovou houfnici s hlavní ráže 155 mm o délce 52 ráží. S nejnovějším typem munice zasáhne cíle do vzdálenosti až 54 km a má schopnost používat americkou munici M982 Excalibur. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že má dosah přes 50 kilometrů a přesné navádění za pomoci satelitní navigace.

Video: Rusové si ani nevšimli, že na ně útočí. Ukrajinská rozvědka jim zasáhla taktický bombardér

Moderní verze houfnice K9A2 má automatické nabíjení se zásobou na 48 ran, takže si vystačí pouze s tříčlennou obsluhou. Ta je chráněna pancířem proti střelbě z lehčích zbraní a dělostřeleckým střepinám, ale otázkou samozřejmě je, jakou má houfnice ochranu například proti dronům, a zda si k ní Estonsko nějakou nepořídí. Na pásovém podvozku se potom dokáže pohybovat rychlostí až 67 km/h na silnici a její dojezd je 360 kilometrů.

Článek Putin přihlíží přesně tomu, proti čemu 18 let protestuje. Malinký ruský soused se vyzbrojil jihokorejskými houfnicemi. se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko je ve velkém závislé na Severní Koreje

Od počátku války se ukazovalo, jak moc dělá kvantitativní převaha – zatímco ruská armáda mohla pálit v nejsilnější dny asi 60 tisíc dělostřeleckých granátů denně, ta ukrajinská sotva šestinu. Tento poměr však postupně klesal, jak možnosti agresora, včetně výroby, klesaly, zatímco obránci dostávali podporu ze Západu, a to hlavně v rámci české muniční iniciativy.

Video: Když taktika zvítězí, Pokrovsk může být pro Rusy pastí. Ukrajinští vojáci vytvořili blokády, aby je obklíčili

V roce 2025 má být jenom přes ni dodáno dokonce 1,8 milionu kusů munice, z toho 800 tisíc západní ráže 155 mm. Již v dubnu 2025 přitom oznámil ministr zahraničí, Jan Lipavský, že klesla účinnost ruského dělostřelectva o 50 % na poměr 1:2 oproti původnímu 1:10. Zdá se ovšem, že se karta obrátila, jelikož západní země mohutně investovaly do rozvoje.

Armádní Zpravodaj to i tak považuje za překvapivé, jelikož ještě koncem července 2025 se nechal právě Mark Rutte slyšet, že Rusko vyrobí 4krát více dělostřelecké munice než NATO. A po ani ne čtyřech měsících je tomu údajně naopak: „Už teď obracíme příliv munice. Až donedávna Rusko vyrábělo více munice než všichni spojenci NATO dohromady. Ale už ne,“ zdůraznil v projevu k zástupcům obranného průmyslu během konference v Bukurešti.

EU má plán pro Ukrajinu, aby nemusela platit za Gripeny E. Zakázku za více než 1/4 bilionu korun chce zaplatit

Kapacity navýšila například Amerika, která jen v novém závodu vyrobí 100 tisíc granátů pro dělostřelectvo ročně, zatímco Velká Británie měla jejich produkci zněkolikanásobit. Jisté kroky pak provedla také Francie, která se snaží být při jejich výrobě zcela soběstačná, a svou troškou přispěje také třeba česká STV Group, z jejíchž linek sjíždí pouzdra granátů.

A teď konkrétní čísla – z velké části jsou pochopitelně klasifikovaná a jde pouze o odhady, ale v roce 2024 mělo být Rusko schopno vyprodukovat asi 3 miliony dělostřeleckých granátů ročně, uvádí CNN, a výrobu jistě rozšířilo, ačkoliv jiné zdroje uvádí o 50 % vyšší číslo. Lze tak odhadovat, že by mohlo NATO v továrnách vyprodukovat až k 5 milionům kusů granátů ročně.

Video: Ukrajinští speciálové překvapili ruskou skupinu u Charkova a pokropili ji lehkým kulometem. Ani nestihla klást odpor

Na druhou stranu to nejsou jediná vypovídající čísla. Armádní Zpravodaj připomíná, že je ruská armáda ve velké míře závislá na severokorejských dodávkách – v červenci 2025 se ukázalo, že obdrželo možná až 12 milionů dělostřeleckých granátů za cca 1,5 roku. Ve srovnání sil NATO vs. Rusko by však měly mít západní země navrch i v opotřebovávací válce.

Článek NATO se po desetiletích konečně vzchopilo a vyrábí více munice než Rusko. Opotřebovávací válku by nevyhrálo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

DITA se zapojila do obrany Ukrajiny

Česká houfnice DITA se ještě jako prototyp poprvé objevila v lednu 2021, uvádí Army-Technology, a výrobce, společnost Excalibur Army, tehdy potřebovala provést celou řadu testů. A vlastně to stihla tak, že se DITA mohla stát jednou z moderních dělostřeleckých houfnic, které se dostaly na Ukrajinu, a zapojila se do boje s ruskými agresory. Získat jich měla alespoň 15 kusů, a to hlavně dělostřelecká jednotka známé ukrajinské brigády Azov.

iZdroj fotografie: Excalibur Army

Ukrajinští dělostřelci mají na houfnici DITA oceňovat především její automatizaci, čímž značně překonává ruské protějšky. Defence-Ua uvádí, že k její obsluze stačí osádka složená ze 2 vojáků – velitele a řidiče. Vzhledem k tomu, že má automatické nabíjení, všechny úkony lze dělat z pancéřované kabiny. O zaměření se podle zadaných dat postará počítač, a samotná zbraň je schopná zasáhnout cíle na vzdálenost až 39 kilometrů. Na druhou stranu, pokud automatika vypadne, s pomocí třetího vojáka lze z houfnice střílet i manuálně.

Tatrovácký podvozek poskytuje řadu výhod

DITU její výrobce popisuje jako moderní dělostřeleckou zbraň využívající standardní munici NATO ráže 155 milimetrů umístěnou na podvozku Tatra. Ten jí umožňuje vysokou průchodnost těžkým terénem, a zároveň schopnost rychlého opuštění pozice. To je výhoda v době používání dělostřeleckých radarů a dronů, protože protiútok může přijít velmi rychle. Délka hlavně je 45 ráží, což je méně než 52 ráží u nejmodernějších houfnic, ale dosah je téměř totožný. V zásobníku má potom česká DITA munici na 40 ran.

Video: Rusové na frontě zůstali rázem bez paliva. Ukrajinci jim zasáhli největší ropný logistický uzel v oblasti

Ačkoliv si houfnice neobjednala česká armáda, neboť si pořizuje francouzské CAESARY, což by mohlo být pro její reputaci nevýhodou, dokázala se DITA prosadit. Armádní Zpravodaj se domnívá, že se na tom podepsala i praxe z Ukrajiny. Ale nejen proto si Ázerbájdžán objednal 70 kusů, jak uvádí ArmyRecognition. Budou za tím i zkušenosti s předchůdcem dodaným z Česka, a sice s DANA-M1. Tato houfnice ještě využívala sovětskou ráži 152 mm, ale Ázerbájdžán přechází na západní standardy – i proto tak významná a velká objednávka.

Článek České houfnice DITA ukazují Rusům technologickou převahu. Kdysi věrný odběratel si jich objednal hned 70 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

120 obratných houfnic s vysokou rychlostí střelby

CAESAR je francouzská kolová samohybná houfnice ráže 155 mm, tedy dle standardu NATO, a vyvinuta bylo pro rychlé nasazení a podporu pozemních sil i odstřelování nepřátelských pozic. Její hlaveň má délku 52 ráží, starší verze 39 ráží, a usazena je na podvozku 6×6 nebo 8×8), potvrzuje Wikipedia. Má plně digitální palebné řízení, inertní/gnss navigací a napojení na C4I sítě, díky čemuž lze rychle vypočítat korekce, vystřelit salvu a okamžitě se přesunout.

Izrael má obří zakázku na 425 tisíc útočných pušek. Rusové se můžou jít klouzat

S konvenčními projektily má běžně dostřel až o 42 km, zatímco s těmi s raketovým pohonem zasáhne i na více než 50 km. CAESAR má též vysokou okamžitou kadenci v režimu rychlé salvy, kdy dokáže vypálit až 3 rány během 18 vteřin, ale při konzistentní střelbě to je 6 až 8 ran v minutě, potvrzuje ArmyRecognition, což patří k vyššímu standardu.

Hlavními výhodami v boji jsou mobilita a „shoot-and-scoot“ schopnost, kdy nízká hmotnost a kolový podvozek umožňují rychlé nasazení, odpálení projektilů a okamžitý přesun, což CAESAR chrání před protidělostřeleckou palbou.

Rusové se plácají po zádech, Putin překypuje nadšením. Test tsunami torpéda, jemuž se nelze bránit, byl úspěšný

Díky modernímu řízení palby a umělé inteligenci má velmi dobrou přesnost, avšak přesná hodnota není udávána. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že má i nevýhody, zejména omezenou ochranu posádky a menší průchodnost v těžkém terénu oproti pásovým samohybným houfnicím, menší kapacitu munice přímo na vozidle, a rychlejší opotřebení hlavní.

Rusko, ačkoliv má početné dělostřelectvo, nemá moc srovnatelných systémů. Kolové postrádá úplně, a z hlediska dostřelu lze jmenovat třeba 2S35 Koalitsiya-SV, což je silně modernizovaná verze zavedená teprve v roce 2023, jejíž max. dostřel je 80 km s raketovými projektily, ovšem s normálními zhruba 40 až 60 km, uvádí Wikipedia s tím, že existuje pár kusů.

Video: Rusové nevysvětlitelně zaútočili na zahraniční filmový štáb. Smrt přilétající z nebe pohotově sestřelil tiskový mluvčí

Páteří ruského dělostřelectva je stále 2S19 Msta-S, která dostřelí max. 24,7 km, kdežto s raketově poháněným projektilem do 36 km, potvrzuje Wikipedia. V terénu jsou navíc obě dvě mnohem méně pohyblivé, jelikož váží v prvním případě 48 tun, v druhém pak 42 tun. Oproti tomu CAESAR pouze na podvozku 6×6 jenom 17,7 tun, a na podvozku 8×8 pak až 30,2 tun.

Článek Rusko jenom žasne, do čeho se namočilo. Na Ukrajině bylo rozmístěno 120 francouzských houfnic CAESAR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Útok odráželi vojáci ze země i ze vzduchu

Mala Tokmachka je poměrně důležitou obcí, jelikož leží v blízkosti města Orechov, v němž se křižuje několik silnic, z nichž jedna vede do Záporoží. Umožňují přesun techniky a konzistentní zásobování, na němž je armáda závislá. Na naše poměry se nemusí zdát boj o jednu silnici tak důležitý, ale na Ukrajině je zpevněná infrastruktura hodně ojedinělá.

Video: Rusové nevysvětlitelně zaútočili na zahraniční filmový štáb. Smrt přilétající z nebe pohotově sestřelil tiskový mluvčí

Do mnoha obcí ani asfaltové silnice nevedou, zpravidla bývají mezi velkými městy (a pochopitelně v obcích, které leží cestou), takže je doslova každá pro postup armády důležitá. K získání vesnice zahájila ruská armáda útok v několika vlnách, kdy každá zahrnovala 5 až 8 obrněnců. Jednat se mělo o tanky, BVP, obrněné transportéry a obrněná vozidla Tiger.

Ofenzivu zajišťovala 118. mechanizovaná brigáda 17. armádního sboru, podle něhož jich bylo dohromady 26, a v prvních hodinách se mu podařilo poškodit 2 tanky, 12 bojových vozidel pěchoty, 6 obrněných transportérů a 2 vozidla Tiger. Ruští vojáci čelili kombinovaným úderům ze strany dělostřelectva, tanků a dronů – sebevražedných i bombardovacích.

Útok skončil naprostým fiaskem, jelikož ukrajinští obránci neztratili ani jednu pozici. V případě tanku měli přitom nejspíše k dispozici pouze jeden, a to T-72, který pálil skrze rozbořené domy na lidskou sílu a obrněná vozidla. Zásah sice není přímo vidět, ale většina z nasazených obrněnců nemá pancíř jeho zásah vydržet, nanejvýš tank, ale o ten nejspíše nešlo.

Ukrajina chce být leteckou velmocí. Jedná o pořízení francouzských Rafale, s nimiž si Putin poradí jenom těžko

T-72 přitom pochází již z roku 1973, potvrzuje Wikipedia, ale dodnes patří mezi nejrozšířenější na světě, a zejména pak v ruské armádě. Relativně hodně jich má však i ta ukrajinská, která je užívá prakticky denně. Jejich 125mm kanon si dokáže poradit prakticky s jakýmkoliv obrněncem, který není tank, neboť třeba BMP-2, která mohlo být v útoku nasazeno, odolá zbraním do ráže 33 mm, uvádí Wikipedia, zatímco Tiger do ráže 7 mm, potvrzuje Wikipedia.

V podstatě žádný z obrněnců, tedy včetně tanků (o pěchotě nemluvě), pak nemohl odolat granátům z děl. Nelze určit, zda byly páleny z houfnic tažených (Bohdana-BG, D-20 atd.) či samohybných (2S22 Bohdana, AHS Krab, CAESAR atd.), ale všechny mají sílu je zničit. Na scéně pak byly i drony, jimiž Ukrajinci viditelně ničili tanky, vozidla i jednotlivé vojáky.

Článek Video: Rusové vsadili na masivní útok s desítkami obrněnců. Zastavovat je muselo dělostřelectvo i tanky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z klíčového podniku zbyly jenom trosky

K incidentu je poměrně málo informací, ale potvrdili ho i sami Rusové, uvádí UNITED24 Media. Ve městě Čeljabinsk došlo 22. října 2025 těsně před půlnocí k výbuchu v blízkosti vojenského závodu Plastmass, na němž je do značné míry závislé dělostřelectvo, ale také další složky ozbrojených sil, kterým budou vyráběné produkty chybět, takže budou muset omezit operace.

Ukrajina jásá. ČR pro ni staví vojenskou družici, která dokáže sledovat Rusy. Jako první na světě

Armádní Zpravodaj zjistil od OSINT analytika „Speciální chersonská kočka“, že závod vyráběl třeba pláště a komponenty pro dělostřelecké granáty ráže 76 i 152 mm, součásti munice pro tanková děla, některé součásti leteckých a námořních hlavic, pohonné náplně a prachy, rozbušky a zápalné šňůry, tvarované/kumulativní prvky a průmyslové výbušniny pro těžbu.

Následky zveřejnila Supernova+ na snímcích, na nichž jsou zřetelně vidět některé hlavice, stejně jako další komponenty zbraní a budova totálně srovnaná se zemí. Je tedy evidentní, že došlo ke spuštění řetězové reakce, kdy jeden výbuch odpálil ostatní nálože, což vedlo k obří explozi. Z dostupných informací se přitom zdá, že za to nemůže ukrajinská armáda.

Teoreticky je možné, že šlo o nějakou sabotáž, ale oficiální zpráva Rusů prozatím zní, že byly porušeny pracovní postupy, přičemž mělo zemřít 22 lidí (pouze po 12 z nich zbyla těla, zbytek byl doslova rozprášen). Ačkoliv byl přitom vyhlášen letecký poplach, z žádných videí ani zdrojů se nezdá, že by za explozi mohly dalekonosné drony, a dokonce ani jiné zbraně.

Ukrajina by ovšem byla schopna objekt zasáhnout, prostředky k tomu má. Jmenovat lze třeba dron An-106 Liutyi, který dle Wikipedie doletí až 2 000 km a nese hlavici těžkou 50 kg, takže by útoku na továrnu schopen byl. Ukazuje to opakovaně, například u ropné rafinerie v Ťumeni, která leží na prahu jeho dosahu. Nejspíše by ale do budovy proniknout nedokázal.

Kanada zrušila dodávku obrněných transportérů Coyote pro Ukrajinu. Mají silnou výzbroj a vidí vojáky až na 20 km, tanky na 12 km

K proražení střechy a následnému způsobení exploze nemá hlavice dostatečnou sílu; leda, že by letělo dronů více, nicméně ty v oblasti hlášeny nebyly. Vedle toho má Ukrajina docela nově také střelu Flamingo s dosahem až 3 000 km a hlavicí těžkou 1 150 kg, uvádí Wikipedia, která by dokázala proniknout dovnitř, ale ani ta nebo jiná nebyla hlášena.

Nakolik to omezí akce ruského dělostřelectva, případně dalších složek ozbrojených sil, nelze v tuto chvíli určit, jelikož není veřejně znám výkon zařízení v Čeljabinsku. Armádní Zpravodaj však soudí, že v aktuální napjaté situaci, kdy nemá ruská armáda dostatek doslova ničeho, jde o citelný zásah do jejích plánů, který nejspíše nedokáže tak jednoduše nahradit.

Článek Video: Otřesení Rusové. Výbuch jim srovnal se zemí klíčovou výrobnu dělostřeleckých granátů 1 800 km od Ukrajiny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Několik vln z více směrů, neprorazila ani jedna

Nejspíše nikomu není úplně jasné, proč se ruská armáda stále drží starých zvyků a využívá velké obrněné útoky, které obvykle končí vysokými ztrátami. V tomto případě je nicméně větší, než je běžné, protože do něj nasadila přes 40 obrněných vozidel včetně tanků a transportérů, a také více než 40 motocyklů, což jenom dokazuje, na jak významné pozice mířila.

Levná, rychlá a účinná PVO k ochraně vojáků přichází z Německa. Cíle vidí na 30 km, ale zničí je až na poslední chvíli

Nacházely se u vesnic Volodymyrivka a Novoolenivka v Záporožské oblasti na východě Ukrajiny, a obě leží na důležitých silnicích. Ty jsou stěžejní pro přesun většího počtu obrněné techniky, ale i zásobování pomocí nákladních automobilů, a protože má země opravdu řídkou infrastrukturu, je každá z nich důležitá. Rusové přitom využili zhoršeného počasí a větru.

Ten totiž znemožňoval efektivní nasazení dronů, které jinak dokáží porazit i násobně silnější skupinu. Útočné akce probíhaly v několika vlnách a z různých směrů. Nejprve postupovaly vpřed skupiny motocyklistů, po nichž následovaly kolony obrněných vozidel – tanků a obrněných transportérů s výsadkem. Jak je ovšem z videa patrné, útočníci se přepočítali.

Video: Ukrajinci vyřadili nepříjemný ruský radar Kasta-2E2. Detekuje letouny v nízkých výškách, ale jednomu z nich podlehl

I přes zhoršené povětrnostní podmínky drony operovaly, a velkou roli hrálo také dělostřelectvo, jehož opakované údery jsou dobře viditelné. Ruské útočníky doslova kosilo, ať se jednalo o motorkáře nebo ty v obrněncích. Armádní Zpravodaj nepočítal zničených a poškozených alespoň jeden obrněný tahač, tři tanky a 16 obrněných transportérů.

Vedle toho mělo padnout asi 110 vojáků a zhruba 80 jich být zraněných, zatímco další, což je na záběrech také opakovaně vidět, to raději otočili a z bojů utekli. Je evidentní, že nepočítali s tak silným odporem, a že podcenili nakladené miny, na něž vozidla najížděla. Ukrajinci používají často protitankové TM-62 obsahující 7,5 kg výbušniny, potvrzuje Wikipedia.

Rusko jako zbrojní velmoc selhalo. Jeho pozici 2. největšího exportéra zbraní na světě po 80 letech převzala evropská země

Ty dokáží zastavit o tank, natož pak jiné obrněné vozidlo. Ze záběrů potom nejde poznat, jakými děly se bránili, jednat se mohlo jak o samohybná, tak o tažená, která mají oproti nim zhruba jenom 1/3 až 1/2 dosah, ale i tak jsou efektivní. Třeba D-20 střílí na 17,4 km rychlostí 5 ran za minutu, uvádí Wikipedia, ale Ukrajina má i řadu západních s lepšími hodnotami.

Článek Video: Ukrajinské dělostřelectvo mělo žně. Rusové útočili s 80 obrněnci a dalšími vozidly, ale větší selhání zažít nemohli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zničení houfnice umocnil výbuch munice

Sice není možné s jistotou určit, jakou houfnici chtěli ruští vojáci v zalesněném pásu ukrýt, ale protože se vešla do nákladního automobilu, byla 100% tažená. Často používají D-20 ráže 152 mm zavedenou do výzbroje koncem 40. let 20. století, jejíž dostřel je běžně 17,4 km, ale s raketově poháněnými projektily až 24 km, uvádí Wikipedia, a pálí rychlostí 5 ran v minutě.

Foto: Rusové sestřelili ukrajinskou střelu s doletem 3 000 km, které se Putin poslední týdny bojí. A ukázali, jak vypadá uvnitř

K dalším hojně užívaným patří D-30 vyráběná o cca 20 let později, jejíž dostřel je 15,4 km, kdežto s raketově poháněnými projektily až 21,9 km, uvádí Wikipedia. Vyžaduje přitom stejně jako D-20 posádku z osmi členů, ale její rychlost střelby je 10 až 12 ran v minutě, i když při trvalé klesá asi na polovinu. Nevýhodou obou pak je, že musí být celkem blízko fronty.

To se ostatně ukazuje i na záběrech, protože se podařilo náklaďák objevit průzkumným dronům, které operují v blízkosti fronty de facto non-stop právě z důvodu, aby odhalily pohyb nepřítele. Když potom dorazilo vozidlo na svou pozici, udeřil na něj M142 HIMARS a jednou ranou ho zničil včetně houfnice a munice, jejíž explozi zřetelně záběry zachytávají.

Ukrajina dostane metlu ruských dronů a řízených střel, která jen tak něco nepustí. Paradoxně ji zaplatí Rusové

Jedná se o vícenásobný raketomet zařazený roku 2005, ale je neustále vylepšován, díky čemuž se řadí mezi nejlepší na světě. Jeho max. dostřel je 300 km, ale to platí pro balistické rakety ATACMS, které slouží proti strategickým cílům. Běžně se pohybuje do 92 km, potvrzuje Wikipedia s tím, že může odpalovat jak klasické, tak kazetové rakety (některé mají kratší dosah).

Článek Video: Rusové chtěli skrytě převézt houfnici, aby odstřelovali Ukrajince. Ti je nečekaně rozmetali HIMARSEM se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zabíjí i schované vojáky, ale musí k nim blízko

TOS-1A Solncepjok je 24hlavňový raketomet zařazený do výzbroje roku 1988, uvádí Wikipedia s tím, že má dostřel pouze 10 km, což je také jeho obrovskou slabinou. Když útočí, musí být blízko nepřátelských pozic, v důsledku čehož je snadným cílem pro drony, jako tomu bylo na záběrech. A nepomohlo mu ani to, že je usazen na relativně odolném tankovém podvozku.

Rusko zahalené strachem z nejmocnější zbraně Ukrajinců dlouhého doletu. Ročně plánují tisíce střel Flamingo, které obrací kartu

Obvykle používá ten z T-72, pozdější modely však z T-90. V tomto případě je nicméně patrné, že nevydržel pravděpodobně výbuch protitankové miny, která explodovala po jeho pravém boku, ale teoreticky mohlo jít o nějakou silnější pumu shozenou z dronu. Následně každopádně začal hořet, což ho po nějaké době donutilo zastavit. Celou dobu ho přitom bombardovací dron sledoval, a i když Rusové ujížděli co nejrychleji, neměli šanci mu uniknout.

Nakonec museli zastavit, protože jim požár zřejmě zničil motor, event. jinou část, a na řadu přišlo opět bombardování. Nejspíše stačila jedna mikropuma, jejíž výbuch byl poměrně velký, a zřejmě se jí podařilo zapálit motorovou část; rakety už zřejmě nabité nebyly, protože jinak by z ohně vylétaly ven. Ruská posádka přitom stihla utéct dříve, než došlo ke zničení.

Foto: Ruské tajemství padlo. Běloruský prezident omylem vyzradil, jak vypadá Orešnik, který poslední roky straší Evropu

Důvodem, proč se nechtějí s raketometem TOS-1A setkat ani ti nejlepší vojáci, je prostý – před jeho účinky se nelze snadno schovat. V místě dopadu totiž termobarické hlavice rozptýlí malé částice aerosolu, který je zažehnut, takže všechno spálí, a kdo by mu náhodou unikl, zasáhne ho podtlaková vlna rvoucí orgány živých bytostí na kusy, potvrzuje ArmyRecognition.

Schovat se za záhyb nebo dva třeba v zákopu tedy nepomůže. Jedinou možností, jak účinkům uniknout, je zavřít se například do tanku nebo nějakého odolnějšího obrněnce, event. do bunkru, do něhož nemůže nic proniknout. Termobarické hlavice totiž nemají vysokou průraznost, takže si jednoduše s pancéřovanými či jinak dobře chráněnými cíli neporadí.

Článek Video: O nejhorší ruský raketomet se postaral zručný voják. Setkat se s ním nechtějí ani elitní jednotky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

M110A2 mají nejlepší za sebou, tak doslouží

Ukrajina má dostat od řeckého ministerstva obrany 60 samohybných houfnic M110A2, které jsou výsledkem modernizace původní M110A1. Do výzbroje byly zařazeny roku 1977, jde tedy o velmi letitou konstrukci, která rozhodně nesplňuje požadavky dnešního bojiště, ale v době nedostatku takových systémů si ukrajinská armáda nemůže vybírat a bere doslova cokoliv.

Rusko už nebude nikdy v bezpečí. Ukrajinci obešli Západ a vytvořili střelu tak mocnou, že mu zasadí rány na 3 000 km

Jedná se původně o americké dělo s hmotností 31,2 tun, ale Armádní Zpravodaj je názoru, že bude na Ukrajině o něco vyšší, protože ji vybaví nějakou přídavnou ochranou, aby ji nebylo tak snadné zničit. Její předností je ráže 203 mm, což znamená, že budou projektily v místě dopadu opravdu ničivé, ale na druhou stranu má poměrně krátký dosah.

Wikipedia vysvětluje, že vychází s běžnými projektily na 16,8 až 25 km, s raketový poháněnými potom na 30 km, ale ani jedno dnes není uspokojivá hodnota. Houfnice tak bude muset armáda používat relativně blízko fronty, což znamená vyšší riziko jejich zničení drony, event. děly, a to včetně tažených, protože třeba ruská D-30 dostřelí přes 20 km, uvádí Wikipedia.

Spolu s houfnicemi do nich má Ukrajina dostat také 150 000 granátů, z nichž bude 30 tisíc tzv. kazetových M509A1, kdy každý obsahuje 180 kusů submunice. Účinné jsou hlavně proti živé síle a málo pancéřované technice, ať už pozemní nebo letecké, pakliže je zaparkovaná. Transport má přitom proběhnout přes Českou republiku, ale bližší informace nejsou známy.

Video: Silná rána pro ruský ropný průmysl i armádu. Ukrajinci na 800 km zasáhli 2. největší ropnou rafinerii, zpracuje 6,4 % produkce

Houfnice je jinak vhodná k ničení pevněných pozic, velitelských stanovišť, muničních skladů a dalších strategických cílů. V zemích NATO byla od roku 2000 vyřazována jako zastaralá, a Řecko je de facto poslední zemí Evropy, která ji ještě používá. Jelikož jich má mít ve výzbroji 145, je zřejmé, že s nimi ještě nějakou dobu počítá, ačkoliv je rovněž nahrazuje lepšími.

Článek Slušná posila: Řecko pošle přes ČR na Ukrajinu dosloužit 60 těžkých houfnic ráže 203 mm, a přidá k nim i kazetovou munici se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusové sledovali houfnici průzkumným dronem

PzH 2000, celým názvem Panzerhaubitze 2000, je samohybná houfnice německého původu zařazená do výzbroje roku 1998, uvádí Wikipedia, ale dodnes patří mezi nejlepší na světě. Ostatně je také stále produkována, ačkoliv u ní průběžně dochází k různým modernizacím. Má standardní ráži 155 mm po vzoru NATO, a automatickou podporu až pro pět nábojů se současným nárazem více nábojů, což významně snižuje riziko, že bude po výstřelu odhalena.

Video: Leopard 2A4 v rukách Ukrajinců zcela dominoval. S pověstnou přesností sám roznesl ruský konvoj

Nabít je přitom možné celkem 60 nábojů, a ty vystřelit během 12 minut, pakliže je tempo takto intenzivní, protože jinak umí PzH 2000 – s ohledem na zmíněný dopad vícero projektilů ve stejný čas – odpálit 3 během 9 sekund v jedné dávce, eventuálně pak 10 ran za minutu. Efektivní dostřel je běžně 30 až 40 km, ale s raketově poháněnými náboji až 54 km.

Její dosah je potom až 420 km a v terénu se přesunuje rychlostí až 45 km/h. Usazena je na tankovém podvozku Leopardu 2, což jí zajišťuje vysokou odolnost proti minám i hlavicím, ovšem pouze ve spodní části, zatímco zbytek je vydrží max. střely do ráže 14,5 mm. Ze vzduchu proto není těžké PzH 2000 zničit, což pravděpodobně také ruská armáda potvrdila.

Rusko má strach o strategické bombardéry. Ukrajinci si vytvořili zbraň, před níž je nedokáže ukrýt ani na blízké Sibiři

Záběry mají ukazovat vůbec první zničení této houfnice na Ukrajině, a ještě je zdokumentované pomocí průzkumného dronu. Ten ji nejspíše objevil a navedl na ni dron sebevražedný, který ji odpálil, ale protože zajela do zalesněného pásu, aby se skryla, je možné, že pak ne její statickou pozici zaútočilo nepřátelské dělostřelectvo, což by byla síla ještě větší.

Článek Video: Těžká ztráta. Německá houfnice PzH 2000 ukrajinské armády naposledy vystřelila. Poté ji Rusové zničili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

170mm houfnice jsou těžší než většina ruských

Ruská armáda má poměrně hodně různých dělostřeleckých systémů, z nichž patří mezi nejtěžší třeba tažené houfnice 2A36 Giatsint-B nebo 2A65 Msta-B, obě ráže 152 mm, zatímco samohybné zase 2A35 Koalitsiya-SV, 2S43 Malva nebo 2S19 Msta, všechny stejné ráže jako předchozí, uvádí Wikipedia. Tou nejtěžší je potom 2A7 Pion ráže 203 mm, s níž se může rovnat máloco.

Země bez armády, která má tanky a čeká na povel Ruska. Miniaturní Podněstří okupované Ruskem může Evropě pořádně zatopit

Systém velké ráže vznikl nicméně také v Severní Koreje, která ho dodává ruské armádě. Jedná se o samohybnou houfnici Koksan, která existuje ve verzi M1978, a z ní vycházející M1989. V prvním případě má ráži 170 mm a efektivní dostřel 40 až 50 km, ale s raketový poháněnými projektily zvládne až 60 km, uvádí Wikipedia, a přemisťuje se rychlostí 30 až 40 km/h.

Jejím velkým nedostatkem je rychlost střelby, ta vychází pouze na 1 až 2 rány za 5 minut. Oproti tomu vylepšená M1989 Koksan zvládá 2 rány v minutě, potvrzuje ArmyRecognition, což je značný „upgrade“. Projektil ráže 170 mm je pochopitelně ještě ničivější než 152mm běžně užívaný ruskou armádou, takže dává smysl zničit houfnici vždy, když se někde objeví.

Armáda opět lapá po dechu, tak Putin nadělil Rusům vánoční dárek dříve. Opět vyhlásil velké odvody, aby doplnil ztráty

Ukrajinci k tomu zvolili bombardovací drony, z nichž zkušeně shazovali mikropumy do oblasti hlavně. K úplnému zničení (zapálení) houfnice totiž stačit nemusely, ale pokud se v hlavni objeví i sebemenší prasklina, jednoduše už z ní nikdo nevystřelí, nebo projektil exploduje v ní. Záběry ukazují, že se podařilo dvě taková děla eliminovat v oblasti Záporožské, a dvě v oblasti Luhanské; v obou případech to znamená pro ruské dělostřelectvo silnou ztrátu.

Článek Video: Ukrajinci vytrvali a zasadili těžkému ruskému dělostřelectvu v Záporožské a Luhanské oblasti zdrcující ránu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V hlavní roli tažené, ale pořád silné houfnice

Houfnice jsou nebezpečné pro samotné vojáky, ale stejně tak pro techniku, budovy, bunkry apod., a často mohou rozhodnout bitvu. Je tedy důležité je zničit co nejdříve, aby nestihly páchat další škody. Pozemní síly ozbrojených sil Ukrajiny uvedly, že se jim podařilo zničit děla Msta-B a Giatsint-B, což jsou těžké systémy, a přidali k nim ještě několik dalších.

Video: Dron zasáhl za letu ruský vrtulník Mi-8 v nízké výšce a poslal ho k zemi. Stovky metrů „ryl nosem v zemi“, než explodoval

Zničení ruské techniky se mělo odehrát ve směru na Kramatorsk na východě Ukrajiny, asi 70 km severovýchodně od Pokrovsku. V případě 2A65 Msta-B se jedná o taženou houfnici standardní sovětské, resp. ruské ráže 152 mm, která pálí do vzdálenost až 24,7 km rychlostí 5 až 6 ran v minutě, uvádí Wikipedia s tím, že vyžaduje 6 až 11 členů obsluhy.

I přes zařazení do výzbroje v roce 1987 ji Armádní Zpravodaj zhodnotil jako velmi schopnou, neboť dokáže zničit i tanky, a odpalovat dokáže naváděnou munici Krasnopol. 2A36 Giatsint-B je pak rovněž tažená houfnice stejné ráže, ale o něco starší. Ve výzbroji se objevuje od roku 1976, což by mohlo evokovat, že je horší, ale ne nutně. Max. dostřel je totiž 27 km, ovšem s raketově poháněnými projektily dokonce 40 km, a střílí 6 ran v minutě, uvádí Wikipedia.

Rusové v panice: Ukrajinci žádají po Američanech mocnou zbraň s dosahem až 2 500 km. Mají ji jenom 3 armády světa

Je dobře patrné, že Ukrajinci nalétali drony do hlavní, což má svůj důvod. I kdyby totiž nezačaly houfnice hořet, i sebemenší poškození hlavně je dělá nepoužitelnými – projektil by v ní mohl explodovat a zabít obsluhu, v lepším případě by vystřelil, ale úplně vedle. A stačí k tomu letouny s protitankovými granáty z RPG-7 o hmotnost 2,6 kg, potvrzuje Wikipedia.

Ničení ruského těžkého dělostřelectva ve směru na Kramatorsk (zveřejněno 29. září 2025)

Článek Video: Ukrajinci zasadili tvrdou ránu ruskému těžkému dělostřelectvu u Kramatorsku. Velmi přesnými údery ho „vypráskali“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zvukový senzor na dronu lokalizuje střelbu

Možnou revolucí v lokalizaci nepřátelského dělostřelectva je německý dron Vector AI vybavený polským zvukovým senzorem WASP testovaným ve válce na Ukrajině. Jeho funkcí je zjišťovat pozici zvuků, konkrétně dělostřelby, i když zvládne lokalizovat také ruční zbraně. V případě houfnic by měl být schopen zaznamenat rány při odpalování projektilů z houfnic na vzdálenost až 15 kilometrů, uvádí DefenseMirror, a právě v tomto okamžiku má zapracovat umělá inteligence a nasměrovat dron k místu, odkud palba vychází.

Rusko si zatancovalo na tenkém ledu. NATO vyslalo F-35, aby vykázaly tři ruské stíhačky MiG-31

WASP přitom není superpřesný systém, který by dokázal určit, kde se pozice střílející ruské houfnice konkrétně nachází. Ale dokáže to prý s přesností na 5 km ve výseku asi 5 úhlových stupňů. Armádní Zpravodaj soudí, že v tomto okamžiku by se ke slovu měla dostat kamera dronu, jehož zkušený operátor ve vytyčeném prostoru najde dělo klasickým způsobem. Pak půjde o předání souřadnic dělostřelectvu či třeba letectvu, aby se o cíl postaralo.

Vector AI startuje i přistává kolmo

Použitý dron je sám o sobě velice zajímavým systémem. Vypadá totiž jako klasický dron s křídly a ocasními plochami, ale je vybavený třemi vrtulemi, z nichž jedna je v ocasní části. Ty se umí otočit o 90 stupňů, čímž dronu umožňují kolmý start a přistání, jako by byl vrtulníkového typu. Výrobce Quantum Systems ho popisuje jako stroj o hmotnosti 9,5 kg s výdrží až 3 hodiny ve vzduchu, a působit může do vzdálenosti 60 km od operátora.

Jakmile ruské letectvo vyšle jediný MiG-31K, po celé Ukrajině se rozezní sirény. Je tak mocný, že se bojí i v Kyjevě

Zda dojde k většímu zavedení, bude záležet na tom, jak se spojení senzoru a dronu osvědčí. Teoreticky by tak mohla vzniknout velice levná zbraň – určitě levnější než sofistikované radary, jejichž případné zničení je vždy velikou ztrátou. Lokalizaci děl pomocí zvuku užívali vojáci již za 1. světové války a na různých systémech probíhaly práce i dnes, uvádí Wikipedia. Ale nikdy nebyla dostatečně přesná, což se může najednou díky dronu radikálně změnit.

Článek Ukrajina dostala revoluční dron s dělostřeleckým detektorem, který přináší zkázu ruským houfnicím. Nahrazuje radary se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jeden granát má dvě hlavice, které skenují terén

T-90M je aktuálně nejlepším tankem v ruské armádě, do níž vstoupil v roce 2019. Jedná se ovšem pouze o hlubokou modernizaci původního T-90, který zase vychází z již velmi starého T-72, uvádí Wikipedia. Jeho pancíř přitom dosahuje v nejodolnější části až 1 550 mm RHAe, ale zhruba 2/3 z toho tvoří reaktivní pancéřování. Z boku, zezadu a seshora je to však mnohem méně.

Tvrdá realita, která se Rusku nehodí: Proč je F-35 přes tisíc, zatímco Su-57 sotva pár desítek včetně prototypů

Nicméně ani při zásahu do nejodolnější části by nejspíše neměl tank šanci dělostřeleckému granátu odolat. Na ten ho přitom připravila nejspíše protitanková mina, eventuálně dron, jelikož se podle záběrů zdá, že byl v době úderu znehybněný. Pro dělostřelectvo to byla snadná práce, přičemž zvolilo řízený dělostřelecký granát SMArt 155 z Německa.

Ten je speciálně navržen pro útok na obrněná vozidla seshora, k čemuž má dvě hlavice. Těm se po dosažení cíle otevřou padáky, načež začínají skenovat oblast pomocí pod sebou infračerveným senzorem a radarem s milimetrovými vlnami, uvádí Wikipedia, což umožňuje využít SMArt 155 ve všech typech terénu a povětrnostních podmínkách, potvrzuje Wikipedia.

Polská armáda dostala desítky nových tanků M1A2 Abrams. Vytvořeny jsou jako „jeden výstřel, jedno zničení“

Když potom najde cíl, snese se k němu v ostrém úhlu, díky čemuž udeří do místa, kde je obrněnec chráněn nejméně. Následky lze vidět na záběrech, kde ruský tank T-90M hoří, a zjevně byl zasažen do věže. Později došlo nejspíše k odpálení uložené munice, protože z něj začaly vycházet mohutné plameny. Není ale možné posoudit, zda mu nakonec odletěla věž.

K tomu dochází v momentě, kdy obrovský tlak odpálené munice nemá kam unikat, a tak si najde cestu ven nejslabším místem, tedy spojem mezi věží a podvozkem. To je nazýváno jako jack-in-the-box efekt, uvádí Wikipedia, a je typický pro sovětské, resp. ruské tanky. Mají totiž munici v prostoru pro posádku, zatímco v západních je v odděleném prostoru, což ji chrání.

Článek Video: ruský T-90M se stal zcela bezradným. Německý granát se dvěma hlavicemi ho rozstřelil s naprostou přesností se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nepřítele může tažená houfnice překvapit

Ukrajinská armáda má ve výzbroji celou škálu tažených dělostřeleckých zbraní různé ráže, a to jak sovětské, tak západní. Že je přesvědčena o jejich účinnosti, lze dokladovat i na domácí houfnici 2P22 Bohdana. Jde o novou zbraň ráže 155 mm odvozenou od samohybné 2S22 Bohdana. Do výzbroje byla zařazena v roce 2025, uvádí Wikipedia, a její výhodou jsou hlavně nižší výrobní náklady a snazší produkce, což může mnohdy hrát velikou roli.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany USA

Výhodu tažených houfnic lze demonstrovat také na americké M777, kterou Ukrajina rovněž používá. Army-Technology uvádí, že jde o takzvanou ultralehkou houfnici, která má při ráži 155 milimetrů hmotnost jenom 3 175 kilogramů, což umožňuje, aby byla nesena pod mnoha typy vrtulníků. V podstatě jde o dělostřeleckou zbraň, jíž je možné dostat velmi rychle prakticky kamkoliv, tedy i do míst, kde nejsou cesty, a kam by se samohybná zbraň nikdy neměla šanci dostat. Taková schopnost dokáže nepřítele překvapit a poskytnout velkou výhodu.

Nevýhodu je (obvykle) nutnost tahače

Je samozřejmě jasné, že v době velkého počtu dronů má tažené dělostřelectvo i velikou nevýhodu, neboť je více statické a nesnadno mění pozici. Armádní Zpravodaj soudí, že to klade na obsluhu mimořádné nároky v oblasti maskování a utajení během střelby. Na druhou stranu, menší taženou houfnici je možné zamaskovat mnohem snáze než velké monstrum na kolovém nebo pásovém podvozku, když dosahuje zhruba velikosti tanku.

Video: Ukrajinský voják zevnitř natočil a popsal ukořistěný ruský tank T-90S, který se na frontu vůbec neměl dostat

Navíc existuje i způsob, jak lze pomoci s pohyblivostí taženého dělostřelectva, aniž by dělostřelci museli čekat na nějaký tahač. Třeba houfnice standardní ráže 155 milimetrů FH70, kterou ukrajinská armáda také používá, disponuje pomocnou energetickou jednotkou. S její pomocí se může sama přemístit na vzdálenost až 24 km, uvádí Wikipedia. Rychlost sice není závratná, ale v případě ohrožení může obsluha prakticky okamžitě zareagovat.

Článek Rusové jenom žasnou. Ukrajinci ukázali, jak správně využívat tažené houfnice, jimiž často překonávají samohybné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Není jasné, jakou munici Ukrajinci na T-90 použili

Dělostřelecký projektil váží desítky kilogramů a má dobrou průbojnost mnoha materiály, takže je pochopitelně nebezpečný i pro nejlépe chráněné obrněnce. Ale problém je útok na pohybující se cíle, což většinou neumí – možností je potom zvolit takový, co je k tomu speciálně upraven, nebo se spolehnout na zkušenosti, výpočty a štěstí, že alespoň jeden tank vyřadí.

Slovenský ministr navrhl povinnou vojnu kvůli hrozbám ze strany Ruska a Maďarska

V případě videa nelze odhadovat, o jaký projektil se jednalo, ale ukrajinské dělostřelectvo má k dispozici M982 Excalibur verze S, která disponuje poloaktivním laserovým zaměřováním, což mu umožňuje změnit bod dopadu a zasáhnout i pohybující se cíle, uvádí Wikipedia. Přesnost je přitom v nejlepším případě s odchylkou 1 metru na vzdálenost desítek kilometrů.

Jelikož byl ruský tank sledován průzkumným dronem, je možné, že naváděl projektily právě on. Obvykle přitom stačí na zničení jeden, ale viditelně dopadly dva – jeden do těsné blízkosti, druhý přímo na něj. Z tohoto důvodu ale Armádní Zpravodaj rovněž připouští, že se mohli dělostřelci spolehnout na zkušenosti a data počítače, a na základě rychlosti T-90 odpálit klasické projektily do místa, kde předpokládali, že teprve bude, kdy druhý sloužil jako jistota.

Rusové ukořistili M2 Bradley a podrobili ho testům proti svému BMP-3. Výsledky překvapily odborníky, ale nejvíce asi samotné vojáky

T-90 je přitom tank z roku 1992, uvádí Wikipedia, ale ruská armáda začala přijímat až verzi T-90A zařazenou v roce 2004. Ze záběrů nelze poznat, o jakou přesně se jednalo, ale vyloučit nelze ani nejpokročilejší, tedy T-90M Proryv-3 zařazovanou od roku 2019. Ta, ač je lepší a odolnější než všechny předchozí, nedokáže síle dělostřeleckého projektilu odolat, což se potvrdilo.

Ruský tank T-90 zničený v pohybu dvojitým úderem ukrajinského dělostřelectva (zveřejněno 04. července 2023)

Článek Video: Dělostřelectvo dvěma projektily rozstřílelo ruský tank T-90 v pohybu. Nejspíše vsadilo na štěstí a zkušenosti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kapacita neznámá, ale závod byl rozšířen zásadně

2A65 Msta-B je tažená houfnice zavedená do výzbroje již v roce 1987, uvádí Wikipedia, což by mohlo evokovat, že nepatří k nejmodernějším, ale nic lepšího vlastně Rusko nemá, a svou práci udělá. Navíc se ukázalo, že jsou tažené houfnice v některých případech lepší než samohybné, a jelikož jsou levnější a rychlejší na výrobu, dávají smysl i z pohledu kvantity.

Český zbrojní průmysl má novou úlohu – bude vyrábět pouzdra pro dělostřelecké granáty, které tak budou přesnější i na 40 km

Stále má poměrně dobrou rychlost střelby 5 až 6 ran za minutu, a pochopitelně je sovětského, resp. ruského standardu, tedy ráže 152, potažmo 152,4 mm. Standardní vysoce výbušná střela OF45 váží 43,56 kg a dostřelí do max. vzdálenosti 24,7 km, což je její největší handicap – musí být poměrně blízko frontové linie, kde je ovšem zranitelná hlavně ze strany dronů.

Znatelně nebezpečnější se stává v momentě, kdy odpaluje Krasnopol, což je ruská laserem naváděná munice, která se automaticky navádí na bod osvětlený laserovým značkovačem. Ten je obvykle ovládán dronem nebo pozemním dělostřeleckým pozorovatelem, a může zničit tanky, houfnice, systémy protivzdušné obrany, ať jsou v pohybu nebo stojí, uvádí Wikipedia.

Německo by rádo rozšířilo jaderný arzenál největší evropské mocnosti, Francie, aby dokázala odstrašit Rusko místo Ameriky

Jenom v ruské armádě mělo přitom být v provozu nejméně 400 houfnic Msta-B, zatímco výroba nových mohla být nejspíše jenom několik desítek ročně, ale oficiální informace neexistují. I tak je ze satelitních snímků patrné, že dělostřelecký závod Motovilichinskie Zavody v Permu dokončil v srpnu 2025 výstavbu nových výrobních areálů, kterou započal koncem roku 2024.

Jedná se přitom o jediného výrobce dopravních a nakládacích prostředků pro vícenásobné nosné raketové systémy, jako jsou Grad, Smerč a jejich modifikované verze Tornado-G a Tornado-S. Též ale vyrábí a opravuje samohybná dělostřelecká děla Nona-SVK a Vena, tažené houfnice Msta-B nebo minomety Nona-M1, stejně jako další dělostřelecké systémy, uvádí Wikipedia.

Rusko vybuduje u Finska mohutné opevnění jako nárazník proti NATO. Hranice je dlouhá přes 1 300 km

Nona-SVK je pak docela vzácná zbraň. Jde o modifikaci 2S9 Nona, což je minomet ráže 120 mm umístěný na pásovém podvozku, uvádí Wikipedia. Výhodou je, že může pálit nejen obloukem při nepřímé střelbě, ale i přímo na viditelný cíl, zatímco její dosah je téměř 9 kilometrů při použití klasické munice, ale lze ho prodloužit raketově poháněnými projektily.

Armádní Zpravodaj nedokáže přesně říci, kolik kterých houfnic závod vyprodukuje – v současné době jde pochopitelně o vysoce klasifikované informace, takže jsou vše pouze odhady. Rozšíření závodu bylo ovšem výrazné, což znamená, že bude ruská armáda schopna nejenom rychleji nahrazovat ztráty, ale postupně také zintenzivňovat palbu na ukrajinské pozice.

iZdroj fotografie: HartreeFock

Článek Satelitní snímky predikují černý scénář pro Ukrajinu. Rusko vytvoří více houfnic Msta-B, které Krasnopolem zničí PVO i tank se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

STV bude vyrábět přesnější munici

Výroba kovaných těl dělostřelecké munice patří mezi její důležité součásti. STV Group jich bude ročně produkovat kolem 100 tisíc, a použije je samozřejmě při vlastní kompletací v jejích závodech vyráběné munice. Odpovídat budou standardní ráži NATO 155 mm, ale i sovětské ráži 152 mm a 122 mm. Již v roce 2024 společnost deklarovala, že by chtěla produkovat asi 200 tisíc kusů velkorážové munice ročně, tedy dělostřelecké, minometné a tankové.

Český zbrojní průmysl opět válí. Rozjíždí sériovou výrobu pro Američany, kteří oceňují české proudové motory do dronů

Výhodou vlastní moderní kovárny je, že umožní udržovat standardní hmotnost těchto těl, což je velmi důležité pro přesnost vlastní munice. Rozdíl má být maximálně v desítkách gramů, takže odpadá nutnost označovat váhové znaky na munici, což slouží dělostřelcům k nastavení jejich zbraní. Taková munice je mnohem přesnější, a to i na vzdálenost 40 km.

AČR bude potřebovat munici pro CAESAR

Minimálně část munice může používat česká armáda. Wikipedia uvádí, že jsou aktuálně v její výzbroji houfnice SpGH DANA využívající munici ráže 152 mm, ale dále má objednáno 62 francouzských samohybných houfnic CAESAR. Jde o dělostřelecké systémy, pro něž je vhodná munice ráže 155 mm, a právě STV Group chce být dodavatelem této munice pro AČR.

iZdroj fotografie: STV Group

Naopak česká armáda určitě nebude mít zájem o munici ráže 122 mm, protože zbraně s touto ráží ve své výzbroji nemá. Používá ji například sovětská tažená houfnice D-30 nebo samohybná 2S1 Gvozdika, kterou ovšem v minulosti disponovala, uvádí Wikipedia. V rámci odzbrojovacích dohod ale skončila část ve šrotu, a část byla vyvezena do Uruguaye.

Článek Český zbrojní průmysl má novou úlohu – bude vyrábět pouzdra pro dělostřelecké granáty, které tak budou přesnější i na 40 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Krátký dosah, ale radar by zaměřil i v noci

Požadavek na nový samohybný protitankový kanon vznikl v 70. letech 20, století, uvádí Wikipedia. Měl být relativně lehký a pohyblivý, ale zároveň se počítalo s tím, že by měl zaměřování založené na radaru. To by mu umožnilo lokalizovat cíle i za špatné viditelnosti, například v noci, což byl v té době stále ještě za pomocí optických přístrojů problém. Teoreticky tak třeba mohl zaútočit na kolonu vozidel, která by netušila, kdo na ně střílí.

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Dělo mělo mít ráží 100 milimetrů, a TopWar uvádí, že se mělo jednat o nový typ kanonu s hladkou hlavní založený na základě protitankového děla MT-12 Rapier, ovšem nemělo mít automatické nabíjení. Jeho přesné vlastnosti nejsou známé, ačkoliv Rapier dokázal zasahovat cíle na vzdálenost až 3 kilometrů, uvádí Wikipedia. Armádní Zpravodaj proto předpokládá, že by Norov dokázal minimálně toto, a navíc i radar měl mít dosah kolem 3 kilometrů.

Podvozek 2S15 Norov příliš ochrany nenabízel

S čím si konstruktéři nemuseli příliš lámat hlavu, byl podvozek. Použili totiž ten samý, jaký má sovětská samohybná houfnice 2S1 Gvozdika, uvádí Rg. Ten je založen na tankovém tahači MT-LB, s nímž by měla zbraň rychlost až 60 km/h a dojezd 500 km, a dokonce by dokázala i plavat. Na druhou stranu poskytuje ochranu jenom proti střepinám a střelbě z ručních zbraní, takže pokud by se Norov dostal do křížku třeba s tankem, neměl by šanci.

Video: Ukrajinci bez odporu vletěli na ruské letiště a s přesností zničili vrtulník Mi-8, ale druhý těžce minuli

Hlavním důvodem, proč byl nakonec projekt zrušen, bylo zavedení nových tanků, které prostě dělo ráže 100 milimetrů nedokázalo ohrozit. A ani radarový systém nemusel být úplnou výhodou – pokud by byl totiž nepřítel vybaven detektory, mohl ho dokázat odhalit, čímž by skončila výhoda skrytého útoku. Navíc byla rozvíjena technologie termovize, což je dnes nejčastěji používaný způsob k objevení nepřítele za špatné viditelnosti.

Článek 2S15 Norov: Sovětské protitankové dělo s jasným cílem – zastavit konvoj nepřátel, aniž by o něm věděl. Dlouhého trvání ovšem nemělo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Světová špička s vysokým stupněm automatizace

Houfnice RCH 155 (Remote Controlled Howitzer 155) je moderní samohybný dělostřelecký systém z Německa vycházející z PzH 2000, jejíž věž se 155mm kanonem byla integrována na podvozek kolového obrněnce Boxer 8×8. Díky tomu získala mobilitu a nižší hmotnost, což jí usnadňuje nasazení v různých typech terénu a rychlé přesuny na bojišti.

Slováci pomohli s vylepšením Leopardu 1. Je zpět jako bojové vozidlo Condor v roli PVO i ničitele odstřelovačů

Armádní Zpravodaj připomíná její obrovskou výhodu v podobě plné automatizace – obsluha má na starosti pouze řízení a kontrolu systému, zatímco nabíjení i střelbu zajišťuje automatický mechanismus – k obsluze tak stačí pouze dva vojáci. RCH 155 dokáže střílet standardní munici na vzdálenost okolo 30 km, speciální pak až přes 50 km, a zvládá i režim MRSI (Multiple Rounds Simultaneous Impact), kdy dopadá více střel na cíl současně, uvádí Wikipedia.

Ukrajina projevila zájem o 54 kusů RCH 155 již koncem roku 2022, přičemž dodávky měly začít v průběhu tohoto roku. Již v lednu byla přitom jedna symbolicky předána, ale prvních šest má sloužit k výcviku vojáků v Německu. Z jakého důvodu dochází ke zpoždění, není úplně jasné, jelikož ředitel KNDS uvedl pouze tolik, že systémy společně upravují.

Video: Ukrajinský MiG-29 letěl jenom pár metrů nad zemí, zaútočil na ruské pozice, a okamžitě se zase „přilepil“ k zemi

Mají se totiž s nějakým technickými potížemi, ale za hlavní nedostatek vidí Armádní Zpravodaj podcenění integrace do ukrajinského systému bojového řízení. Kvůli tomu nemůže být zajištěna 100% spolupráce s ostatními jednotkami, ani řídicími centry, což by efektivitu a bojovou schopnost houfnice RCH 155 snižovalo. Kdy k dodávkám dojde, není jasné, ale Ralf Ketzel zdůraznil, že toto oznámení přísluší výhradně ukrajinské armádě.

Článek Dodávka skvělých německých houfnic RCH 155 na Ukrajinu odložena. Nebyly by plně bojeschopné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Efektivita ukrajinského dělostřelectva stoupá

V současnosti probíhá druhé kolo české dělostřelecké iniciativy pro Ukrajinu, jelikož se to první ukázalo jako velmi účinné a zahraniční partneři o něj měli veliký zájem. Ministr zahraničí České republiky, Jan Lipavský, proto ohlásil, že by ji rád zopakoval, a již krátce poté se připojily jiné země, aby nákup zafinancovaly. Jde přitom o stěžejní součást západní pomoci.

Ruský zbrojní šéf: „Od západních tanků se nemá Rusko co naučit,“ a přisadil si, že T-90M překonává Abrams i Leopard 2

Již koncem dubna 2025 zajistila česká iniciativa dodávku zhruba 400 tisíc dělostřeleckých granátů různé ráže, hlavně 155 mm pro děla západní konstrukce, a 152 mm pro děla ruské, resp. sovětské konstrukce. Účinnost ruského dělostřelectva tím klesla asi o 50 %, ačkoliv to vzhledem k masivním dodávkám granátů ze Severní Koreje, z nichž ruská armáda profituje, nemusí být pravda – jednat se mělo o zhruba 12 milionů kusů munice.

Intenzita palby ukrajinského dělostřelectva nicméně zásadně stoupla, to je fakt. Dělostřelecké granáty ráže 155 mm jsou vhodné například pro americké houfnice M109 Paladin, ukrajinské 2S22 Bohdana, německé PzH 2000, polské AHS Krab, britské AS-90 a další. Ráže 152 mm jsou potom 2A19 Msta-S, 2S5 Hyacint-S, 2S3 Akatsiya, D-20 atd., uvádí Wikipedia.

Vážně Rusko nechce válku s Evropou? Buduje rozsáhlou síť opevnění u hranic s NATO. Soustředí tam 80 % všech stanovišť

Od dubna do srpna 2025 potom česká iniciativa zajistila dalších 600 tisíc dělostřeleckých granátů: „Mohu také oznámit, že k dnešnímu dni jsme prostřednictvím České muniční iniciativy dodali na Ukrajinu již v letošním roce milion nábojů velkorážové munice,“ uvedl Petr Fiala. Do konce roku by přitom země mohla dostat až 1,8 milionu granátů.

Článek Česká iniciativa zajistila Ukrajině v roce 2025 už 1 milion dělostřeleckých granátů. Tempo dodávek neustále stoupá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rezervované zbraně mohou ihned na frontu

Houfnice D-30 pochází z 60. let 20. století, uvádí Wikipedia, ale pro svůj relativně dlouhý dolet a spolehlivost je hojně užívána i dnes. V průběhu času prošla řadou modernizací, resp. úpravou na základě jejích uživatelů, např. Čínou, Chorvatskem, Egyptem, Irákem apod. Její ráže je 122 mm a střílí projekty do vzdálenosti 15,4 km, raketově poháněné pak do 21,9 km.

Rozsáhlá modernizace 4 německých ponorek 212A je udělá extrémně nebezpečné. Ruská plavidla budou proti nim zaostalá

Zvládá přitom až 12 ran za minutu a do bojové pohotovosti ji lze uvést do 1,5 minuty od dosažení pozice. K její obsluze je potřeba 5 až 6 vojáků, což není na lidské zdroje ekonomické (třeba ve srovnání se samohybnou), ale zase je relativně malá, takže ji lze dobře maskovat. Je však nezbytné, aby působila poblíž bojové linie, což znamená pro ni i obsluhu riziko, že na postavení zaútočí drony – na zničení stačí dle Armádního Zpravodaje jeden.

Organizátoři kampaně „Dárek pro Putina“ popsali její cíl jako: „Nakupte šest houfnic D-30 pro ukrajinskou armádu. Podařilo se nám zajistit šest nových houfnic, které jsou k dispozici ihned po získání potřebných finančních prostředků. Vzhledem k současné situaci je to téměř zázrak, protože na většinu zbraní se čeká několik měsíců, než budou k dispozici. Naším cílem je těchto šest houfnic nakoupit a co nejrychleji je dodat na frontovou linii. Nákup a přeprava houfnic bude realizována ve spolupráci s Velvyslanectvím Ukrajiny v Praze.“

Rusovo největší selhání: Pokrovsk dobýt nedokáže, nemá na to. Ale opravdu se snaží, vojáků obětuje hodně

Ve výzbroji má přitom houfnice potenciál zůstat ještě dlouhá desetiletí. V Rusku ji například osadili na pásy a vytvořili tak bezpilotního robota, s nímž mohou vojáci sedící v bezpečí dojet na místo určení, a tam spustit palbu, aniž by riskovali životy – i když je možné, že se nepřítel zaměří na vysledování signálu mezi nimi a houfnicí, aby udeřil přímo na ně.

Článek Češi se opět semknuli a díky sbírce koupili Ukrajině 6 houfnic D-30 za skoro 60 milionů korun. Střílí až 12 ran za minutu až na 22 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Severní Korea drží Rusko nad vodou

Zatímco západní země, resp. NATO, má standard dělostřelecké munice ráže 155 mm, v Rusku je to 152 mm, ačkoliv používá i mnoho houfnic s jinými rážemi (122 mm, 130 mm atd., ale ty jsou převážně staršího data), potvrzuje Wikipedia. Když přitom spustilo v únoru 2022 invazi na Ukrajinu, zdálo se, že má z pozůstatku SSSR víceméně neomezené zásoby.

Mladý maďarský voják utekl, aby bojoval za Ukrajinu. Rusové ho v bitvě zabili. Tělo zpět do vlasti nemůže, otce politicky pronásledují

Ostatně střílelo až 60 000 granátů denně, ale ocitlo se v problémech. Redakce Armádního Zpravodaje nejednou upozorňovala, že je mnoho zásob v nepoužitelném stavu, a výroba nových nestíhá. To Rusko řešilo dodávkami hlavně z KLDR, jejíž zbraně jsou založené právě na sovětském standardu, a v dubnu 2025 se ukázalo, že dodalo až 6 milionů granátů.

Jihokorejská rozvědka nicméně později upřesnila, že jich mohl být až 2násobek, a to jenom těch ráže 152 mm, ačkoliv dodává i další. Převézt měla totiž celkem 28 000 kontejnerů munice a zbraní, což bylo vyčísleno na více než 12 milionů dělostřeleckých granátů ráže 152 mm.

Záběry ukazují zavraždění plukovníka, který změnil válku na Ukrajině. Rusové měli hodně důvodů, proč se mu pomstít

Vojenská spolupráce mezi zeměmi je tak dle redakce Armádního Zpravodaje větší, než se zdálo, ale nelze si nalhávat, že by to bylo čistě přátelské. Pro obě je to obchodní záležitost, kdy Rusko využívá obrovské výrobní kapacity Severní Koreje, která na oplátku získává jídlo, materiál a technologie, k nimž by jinak neměla kvůli sankcím přístup.

Článek Ruské dělostřelectvo lapá po dechu. Data odhalují, že mu Severní Korea dodala 2krát více munice, než měla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kotovská továrna patří k největším v Rusku

Kdo by chtěl požár v ruské továrně přisuzovat ukrajinským silám, tentokrát, stejně jako v mnoha dalších případech, si za to Rusové mohou sami. Alespoň tak to vidí předběžné vyšetřování tamních úřadů, podle nichž byly zanedbány pracovní postupy a bezpečnost, což způsobilo smrt tří lidí a zranění několika dalších, kteří skončili v nemocnici.

Rachot na ruském letišti. Rusové vyzradili, že bylo zasaženo pět z jejich nejcennějších letadel, bombardérů Su-34

Armádní Zpravodaj připomíná, že je závod v Kotovsku jedním z největších výrobců střelného prachu v Rusku a specializuje se na výrobu bezdýmných prachů na bázi nitrocelulózy a souvisejících produktů pro vojenské i civilní použití. Reuters přímo uvádí, že produkuje střelný prach pro různé typy ručních zbraní, dělostřelecké a raketové systémy.

Není to přitom poprvé, co se továrna ocitla v plamenech – před několika týdny s tím pomohly ukrajinské jednotky, když na ni zaútočily pomocí dronů, jak uvedla Astra. Nakolik to ruskou výrobu zpomalí, není jasné, ale každý takový případ omezuje možnosti agresorské armády, a to zdaleka není jediný – průběžně „to bouchá“ i na mnoha dalších místech.

Partyzáni důmyslně sabotovaly ruské vlaky na východě Ukrajiny. Fronta rázem přišla o zásobování (video)

Rusko si ovšem nemůže dovolit žádné omezení produkce, jelikož zdaleka není dostatečná. To dokazují i mohutné dodávky z KLDR, které tvořily během 20 měsíců přes 6 milionů kusů munice pro dělostřelecké systémy, zatímco dodávky nejméně 1,5 milionu granátů zajištěné ČR pro ukrajinskou armádu snižují výhodu ruských systémů o celých 50 %.

Článek Dělníci v Rusku zapálili jednu z největších továren, na níž závisí výroba dělostřelecké munice. Armáda si to nemůže dovolit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vojáci z konvoje utekli, ale ne moc daleko

Kdy přesně k incidentu došlo, není jasné, ale záběry se dostaly ven 28. června 2025, takže je možné, že jde o události z posledních týdnů. Armádní Zpravodaj připomíná, že jsou z důvodu bezpečnosti často zveřejněny až s odstupem týdnů nebo měsíců, a i přesto bylo prozrazeno velmi málo informací – známa není ani lokalita, kde k tomu došlo.

Ze záběrů pak bohužel nelze identifikovat ani použitou techniku, ale lze ji odhadnout. Ruská armáda má poměrně známé obrněnce, takže mohlo být součástí konvoje třeba bojové vozidlo pěchoty BMP-1, ale také novější BMP-2 nebo BMP-3. Jestliže byl zapojen i tank, zřejmě se jednalo o T-72, pravděpodobně v rozšířené nejlepší modernizaci B3M, a téměř jistě pak byly zapojeny i MT-LB, která jsou využívána jako transportéry pro pěchotu.

Čínská J-10C vyšachovala ruský Su-35. Írán ji zvažuje jako hlavní sílu svého letectva, sráží tak ruský vojenský průmysl

Ukrajinské dělostřelectvo dostalo informace o poloze konvoje z dronu, což je dnes běžné, načež se mu ho podařilo zastavit – standardně bývají jako první znehybněna první a poslední vozidla, jelikož ne každá technika dokáže z cesty sjet a pokračovat po poli. Následně proběhlo několik dělostřeleckých úderů klasickými granáty různých ráží.

Vojáci z konvoje se intuitivně rozutekli do blízkého lesíku, pročež Ukrajinci nasadili kazetovou munici. Je vidět, že s ní doslova kropí rozsáhlé území několikrát po sobě – opět byly zjevně použity různé typy, jelikož dopadá jak menší, tak větší submunice. Jednat se mohlo například o americké M483 a M864, které se „rozloží“ ve vzduchu a dopadají jednotlivě.

Satelitní snímky ukazují, že se Rusko chystá postavit více bombardérů Tu-160M. Nahradí tím ztracené Tu-95 a Tu-22M

Wikipedia uvádí, že tzv. DPICM munice M483 vznikla v 70. letech 20. století, a později vstoupila do výzbroje její vylepšená verze M483A1. Ta nesla 88 kusů submunice podobné granátům, ale dle typu se jiné kazetové projektily pochopitelně liší. Dolet M483A1 je do 17 km, u jiné to je i dvojnásobně více, a lze těžko odhadovat, o jakou se v tomto případě jednalo.

Je však na místě připomenout, že se mnohé státy zavázaly ji nepoužívat, a tak pochází často právě z Ameriky, protože ta k nim nepatří (stejně jako Rusko a Ukrajina, z nichž si obě vyrábí i vlastní, ačkoliv v západní standardu 155 mm asi těžko). Výsledkem úderů je každopádně zničený ruský konvoj, a velmi pravděpodobně i většina vojáků, která se ukryla.

Článek Záběry ukazují, jak dělostřelci opakovaně zasypávali kazetovou municí vojáky z 12 ruských obrněnců se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výrobu munice si bude organizovat Ukrajina

V rámci společného projektu s ukrajinskou vládou Czechoslovak Group brzy dokončí výstavbu výrobní linky na výrobu 155mm dělostřeleckých granátů. Ty jsou v souladu se standardy NATO, a tedy vhodné pro všechny houfnice dodané na Ukrajinu v rámci západní pomoci. Armádní Zpravodaj však připomíná, že využívá i sovětské konstrukce ráže 152 mm a 122 mm.

Rusko masivně bombarduje druhou obrannou linii Ukrajiny. Za 3 týdny provedlo skoro 1 000 úderů. Shazuje i přes 5 000 pum měsíčně

Dělostřelectvo, ačkoliv ho mnozí považovali na dnešním bojišti za málo významné, hraje naopak obrovskou roli. Hned v prvním roce Rusko najelo na opotřebovávací válku a pálilo na nepřítele v některých dnech až 60 000 granátů, zatímco on jenom zlomek. Tempo však muselo postupně snižovat, a dnes je poloviční až třetinové, ale stále velmi intenzivní.

Vyrovnat tento nepoměr se podařilo ukrajinskému dělostřelectvu zejména díky české iniciativě, která zajistila ve spolupráci se zahraničními investory 1,5 milionu granátů v roce minulém, a tento to zopakovala – v dubnu uvedla ministryně obrany Jana Černochová, že bylo dodáno na Ukrajinu prvních 400 tisíc kusů, a že jich bude do září zajištěno nejméně 1,5 milionu.

Rusko dnes přiznalo ztrátu Suchoje Su-25, podrobnosti ale zatajuje. Mohl zrovna bombardovat ukrajinské pozice

Je třeba zdůraznit, že má Czechoslovak Group v tomto případě na starosti jenom samotnou výstavbu a zprovoznění výrobní linky – všechny ostatní organizační procesy jsou v kompetenci ukrajinské strany. „Místo výroby je v závěrečné fázi příprav na spuštění, ale v tuto chvíli nemůžeme poskytnout konkrétní datum,“ zaznělo během setkání se zpravodajci.

Továrna se bude nacházet v místě s nízkým rizikem raketových útoků – podle odhadu Armádního Zpravodaje co nejvíce na západě země, možná blízko hranic se Slovenskem nebo Maďarskem.

Izrael nečekaně zaútočil na Írán a rozpoutal válku: 200 letouny mu v noci zdevastoval tajnou výrobu atomovek a zabil generály

GSC má přitom dlouhou tradici ve výrobě HE (High Explosive) granátů k ničení měkkých i tvrdých cílů, dýmových a osvětlovacích granátů užívaných pro maskování nebo nasvícení bojiště, cvičné munice pro výcvik posádek dělostřeleckých jednotek, kompletních střel pro houfnice ráže 105 mm a 155 mm (v souladu s NATO standardy), modulárních hnacích náplní pro dosažení požadovaného dostřelu a přesnosti, ale zabývá se i mnoha dalšími oblastmi.

Článek Prestiž českého zbrojního průmyslu roste. CSG dokončuje výrobní linku na dělostřelecké granáty na Ukrajině se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sovětská děla jsou o něco jiná

Zbraň zachycená na fotografiích může svým vzhledem vyvolat rozpaky. Na první pohled připomíná sovětskou houfnici D-20 nebo D-74. Wikipedia vysvětluje, že D-74 je tažená houfnice ráže 122 milimetrů, svého času licenčně vyráběná také v Číně. Z výzbroje většiny armád již zmizela, ale ne ze všech. Například Rusko ji pravděpodobně vytáhlo ze skladů, aby nahradilo ztráty dělostřelectva. Ovšem použitá hlaveň zobrazené zbraně má dle všeho větší ráži.

iZdroj fotografie: Gary Todd / Creative Commons / CC0

Ta by mohla odpovídat sovětské houfnici D-20. WeaponSystems uvádí, že používá stejnou lafetu jako D-74, ale rozdíl je v tom, že pálí munici ráže 152 milimetrů, což znamená, že má mnohem větší údernou sálu. Délka její hlavně je 34 ráží, ovšem zobrazená zbraň má viditelně delší hlaveň – redakce Armádního Zpravodaje soudí, že se může jednat o 39 ráží. Jistá pak není ani ráže 152 milimetrů, hlaveň by mohla mít i západní ráži 155 milimetrů.

Jugoslávská Nora má několik hlavní

Zobrazené dělo se podobá i jiné zbrani, konkrétně jugoslávské houfnici Nora M-84 produkované od 80. let 20. století v Jugoslávii, a později také v Srbsku. Wikipedia uvádí, že mohou mít její varianty hlavně ráže 152 milimetrů o délce 39 nebo 45 ráží, ale existuje i s hlavní ráže 155 milimetrů. V některých detailech se však od ukrajinské zbraně opět liší, ačkoliv to může být tím, že existuje mnoho variant. Dělo mohla Ukrajina získat z některé postjugoslávských zemí.

Skoro 40leté jednoranné protitankové systémy RAC 112 APILAS, které má také Ukrajina, stále zničí tank i prorazí 2metrovou zeď

Existuje ovšem ještě jedno pravděpodobné řešení. Armádní Zpravodaj nevylučuje, že jde o unikátní zbraň, kdy ukrajinští konstruktéři na volnou lafetu z D-20 nebo D-74 umístili hlaveň, kterou měli k dispozici, a vytvořili tak dělo nemající ve světě obdoby. Nebylo by to poprvé a ani naposledy, co se vojákům improvizací podařilo vytvořit ojedinělou zbraň, protože tímto způsobem řeší nedostatek jiných děl. Výsledná montáž může být zcela funkční.

Článek Neznámá houfnice v ukrajinské výzbroji: zřejmě zcela unikátní hybrid, který připomíná sovětské D-20 a D-74, ale i jugoslávskou M-84 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Munice pro dělostřelectvo je zcela klíčová

Spousta odborníků si myslela, že je dělostřelectvo v moderním ozbrojeném konfliktu minulostí, a armády mu proto nepřikládaly takový význam. Válka na Ukrajině nicméně ukázala přesný opak. Už v březnu 2023 se projevilo, že Rusko vypálí až 60 000 dělostřeleckých granátů denně, ačkoliv pozor, že zdaleka ne všechny měla z vlastní produkce – v březnu 2025 Armádní Zpravodaj upozorňoval na data, která odhalila, že mu jich miliony dodala Severní Korea.

Ukrajincům se podařil fenomenální úder: přes 40 ruských letounů hoří, včetně bombardérů Tu-22 a Tu-95. Ukázali záběry

Tomu podstatně slabší Ukrajina čelit nemohla a pálila jich zhruba desetinu, ale během pár měsíců se vyčerpalo a muselo dávku snižovat, až se podařilo náskok stáhnout i díky české iniciativě. Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že ta za mezinárodní podpory jenom v březnu 2025 dodala prvních 400 000 kusů munice, což snížilo poměr na polovinu. Stále to ovšem není dostatek, jelikož Západ prostě nemá takové zbrojní kapacity.

V budoucnu to proto nechce podcenit a investuje značné částky napříč obranným průmyslem, a Velká Británie není výjimkou. Výrobu dělostřelecké munice chce podpořit částkou 1,5 miliardy liber, což je v přepočtu 44,3 miliard korun. Jednat se má o 155mm a 105mm granáty. Cílem je prý zajistit, aby ozbrojené síly zůstaly připraveny posílit národní bezpečnost.

Těžké ztráty Ruska: ve válce proti Ukrajině už ztratilo 4 000 tanků, tvrdí čeští analytici. Údaj je to zcela reálný

Je to v souladu se strategickým přezkumem obrany, který zahrnuje plány na zvýšení výdajů na obranu na 2,5 % HDP do roku 2027 s dalším zvýšením na 3 % za příští vlády. Výrobu navyšuje také americká zbrojovka, která chce produkovat 1,2 milionu dělostřeleckých granátů ročně. Kolik jich mají dodávat armádě nově továrny, však nebylo specifikováno, ale Armádní Zpravodaj soudí, že se může jednat o vyšší desítky až nižší stovky tisíc ročně.

Nedávno se také rozhodla Francie, že začne vyrábět na svém území dělostřelecký střelný prach, aby byla soběstačnější. A jelikož se jí podařilo ztrojnásobit výrobu domácích houfnic CAESAR, jak Armádní Zpravodaj informoval v dubnu 2025, je zřejmé, že s dělostřelectvem počítá ve velkém i ona. Na bojišti má ostatně devastační i psychologický efekt.

Článek Rusko vzbudilo Velkou Británii: extrémně navyšuje výrobu dělostřelecké munice. Ukázalo se, že je zcela nezbytná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

AČR dostane houfnice s bojovými zkušenostmi

České ministerstvo obrany původně objednalo houfnic CAESAR 52, uvedlo MOČR v roce 2021, ale později se rozhodlo pro nákup dalších deseti. Ačkoliv redakce Armádního Zpravodaje soudí, že jsou schopnostmi k dispozici i lepší konstrukce, rozhodně nešláplo vedle. Jedná se o povedené zbraňové systémy, s nimiž počítá sama Francie, která také 3násobila jejich produkci.

Video: ukrajinský MiG-29 exceloval. Zničil nedaleko hranic sídlo ruské bezpečnostní služby dvěma zásahy

Kromě domácí armády si je však objednalo i několik zahraničních. Armádní Zpravodaj ji hodnotil v červnu 2022 s tím, že má i bojové zkušenosti. Ukrajinským vojákům se podařilo za ani ne minutu palbou ze tří houfnic zničit dva tanky, dvě obrněná vozidla a nákladní vůz s municí. V polovině května 2025 také Armádní Zpravodaj upozorňoval, že dojde k jejich vylepšení právě na základě bojových zkušeností získaných na Ukrajině, ale dodávky to zpozdit nemá.

KNDS k brzkému spuštění montáže v ČR uvedla: „První dodávky jsou naplánovány na rok 2026. První dva prototypy jsou již připraveny k účasti na vojenských zkouškách, které má AČR provést letos v létě. Posádky děl a údržbářský personál již byly ve Francii vycvičeny.“

Ukrajinská rozvědka vytvořila proti Rusku nové speciální jednotky. Mají odstraňovat vysoké velitele a sbírat utajované informace

Zbrojovka Excalibur Army je zodpovědná až za finální montáž, zatímco společnost Retia zajistí komunikační zařízení a hardware systému řízení palby, Tatra Defence Vehicles a Tatra Trucks zase kabinu a podvozek. Ve spolupráci s českým výrobcem dělostřelecké a jiné (nejenom velkorážní) munice, STV, potom probíhá certifikace munice české výroby ráže 155 mm.

Armádní Zpravodaj připomíná, že má houfnice CAESAR dostřel se standardním střelivem 42 km, zatímco s raketovým přes 50 km, uvádí Wikipedia, přičemž je osazena hlavní o délce 52 ráží. Stojí za to připomenout, že AČR obdrží verzi označenou jako Mark I, ačkoliv mý být v tomto roce spuštěna i výroba Mark II (též známá jako CAESAR NG). Ta poskytuje lepší ochranu posádky, mobilitu a výkonnější motor, stejně jako prvky umělé inteligence.

Článek Česká Excalibur Army začne za pár dní montovat francouzské houfnice CAESAR. První dodá AČR ještě letos se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dělostřelecký projektil s konverzní sadou

Čínská konverze dělostřeleckých granátů na malé klouzavé letecké pumy se týká munice ráže 152 a 155 milimetrů. Na běžný levný projektil je namontována konverzní sada složená z křidélek, řídících ploch a naváděcí soustavy založené na satelitním navádění, pravděpodobně systému Beidou, které je čínskou alternativou americké GPS. Tato munice svržená z výšky 5 až 6 kilometrů má dosah kolem 50 kilometrů, uvádí Militarnyi, přičemž je použitelná na dronech, ale se speciálním držákem by ji zřejmě mohlo nést ve větším počtu i letadlo.

Český holding Excalibur Army nabízí modernizovanou verzi legendárního raketometu RM-70 Vampire, který byl dodán na Ukrajinu

Armádní Zpravodaj soudí, že je účinností takováto mikropuma srovnatelná s M982 Excalibur, což platí i o přesnosti, neboť užívá satelitní navádění, a stejný je navíc i dosah, jelikož Excalibur doletí z běžného děla také zhruba 50 kilometrů. Jeho cena je však přes 100 tisíc dolarů (2,17 milionu korun), uvádí Wikipedia, zatímco cena čínského řešení bude výrazně nižší, protože jej tvoří jenom obyčejný dělostřelecký projektil a levná konverzní sada.

Jeden dron může nést více mikropum

Hmotnost jedné čínské mikropumy s konverzní sadou může být kolem 50 kilogramů, protože třeba projektil 152 mm HE ER-BB pro děla ráže 152 milimetrů má hmotnost 43,56 kilogramů, uvádí výrobce MSM Group. Je v něm přitom 7,9 kilogramů výbušnin. Armádní Zpravodaj soudí, že tak Čína může třeba na svůj bezpilotní letoun Chengdu GJ-1 Wing Loong 1 umístit až 4 takové mikropumy, protože má nosnost 200 kilogramů, potvrzuje Wikipedia. Ten navíc vydrží ve vzduchu až 20 hodin, během nichž může být kdykoliv připraven k zásahu.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Armádní Zpravodaj soudí, že typickým příkladem nasazení dronu s dělostřeleckými mikropumami může být situace, kdy je po objevení cíle, třeba systému PVO, okamžitě kontaktován jeho operátor, který klouzavý projektil vyšle na zvolený cíl ze vzdálenosti až 50 km, tedy mimo dosah naprosté většiny systémů protivzdušné obrany, a jediným úderem ho zničí. Zaútočit by tak mohl během mise až na 4 cíle namísto toho, aby je dělostřelci zkoušeli zasáhnout mnoha ranami nebo museli použít drahou naváděnou munici.

Článek Čína získala jednoduchým a levným způsobem letecké dělostřelectvo. Klouzavý projektil se silou i přesností vyrovná Excaliburu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

AČR reaguje na poznatky, aby byla o krok napřed

I když měla česká armáda jasně definované požadavky, v jakých parametrech chce dělostřelecké systémy z Francie obdržet, došlo průběžně k jejich úpravě, a to na základě praktických zkušeností získaných v bojích na Ukrajině, kde jsou CAESARy od počátku. Armádní Zpravodaj sice v červnu 2023 upozornil na vyjádření francouzského odborníka, podle něhož se rozpadají a nevydrží tolik, kolik by měly, ale je zvykem, že výrobce rychle sjednává nápravu.

Chybělo málo a americká F-35 to schytala. Teroristé ji zkusili sestřelit, ale neuspěli, jelikož provedla úhybné manévry

Na Ukrajině byla dokonce testována i verze s tatrováckým podvozkem, tedy přesně ta, jakou má obdržet Armáda České republiky. Jinak ale Armádní Zpravodaj zhodnotil houfnici CAESAR v červnu 2022 jako velice schopnou, ačkoliv na světě pochopitelně existují i lepší. Na druhou stranu počítá s jejím užíváním řada dalších armád, a to včetně domácí francouzské.

Armáda ČR už nové houfnice nutně potřebuje, ty stávající mají totiž sloužit jenom do roku 2027; dodávka prvních francouzských CAESARů je plánována na duben 2026. Náčelník dělostřelectva AČR, plukovník gšt. Marcel Křenek, přitom vysvětlil možnou nedůvěru veřejnosti, když dochází k posouvání termínů zkoušek, avšak ujistil, že armáda trvá na dodržení termínů dodávek.

Uvedl přitom, že je naprosto běžné při jakékoliv armádní zakázce nejen u nás, ale kdekoliv jinde v zahraničí, že jsou během postupných testování identifikována rizika, na něž je třeba reagovat.

Rusové opakovaně udeřili na klíčové město na východě a získali jedno strategické postavení. Samotný Pokrovsk jim však stále odolává

„To se děje i v tomto případě. Prostě naším cílem jako armády je dostat za peníze daňových poplatníků nejlepší možný výrobek, který nám bude svědomitě sloužit další desítky let. Vidíme, co se děje na Ukrajině, s jakými problémy se potýká tamní dělostřelectvo a jak je složité a drahé nedostatky v běhu napravovat. My se snažíme být o krok napřed, nic nezanedbat a přemýšlet i o těch nejmenších detailech,“ uvádí s tím, že z důvodu bezpečnosti nelze sdělit podrobnosti.

„Rád bych, aby veřejnost armádě v tomto důvěřovala. Ukrajina je pro nás unikátní testovací laboratoř, kterou jsme nikdy předtím neměli k dispozici. Stavíme techniku na další čtyři dekády. Chceme, aby systém byl co nejdéle udržitelný a vydržel funkční. Pokud bychom zkušenosti ukrajinských dělostřelců nevyužili a nepropsali je do nové techniky, utratili bychom 10,3 miliardy zbytečně,“ vysvětlil plukovník gšt. Marcel Křenek ve vyjádření MOČR.

Ojedinělé záběry ukazují, jak ukrajinský voják sestřelil ruský Suchoj Su-25 starou zbraní z ramene. A to hned na první dobrou

Nutno zdůraznit, že není dodávka oproti původně dohodnutým termínům opožděna, takže se i přes aplikaci nových poznatků z Ukrajiny daří smlouva dodržovat. Redakce Armádního Zpravodaje navíc v dubnu 2025 upozorňoval, že se výrobci KNDS France podařilo ztrojnásobit produkci houfnic CAESAR, aby uspokojila nejenom zahraniční, ale i domácí poptávku.

Houfnice CAESAR (CAmion Équipé d’un Système d’ARtillerie) je francouzský samohybný dělostřelecký systém umístěný na podvozku nákladního automobilu (každá armáda si volí jiný). Je vybavena 155mm kanónem a její maximální dostřel činí přibližně 42 km s klasickou municí, s prodlouženým dosahem pak přes 50 km, uvádí Wikipedia. Rychlost palby má zpočátku až 6 ran za minutu, což jí umožňuje efektivně udeřit a rychle se přemístit, než ji nepřítel objeví.

Izraelský ATMOS 2000 je moderní houfnice podobná CAESARU, který pořizuje AČR. Obsluha však při střelbě podstupuje smrtelné riziko

Obsluha systémů obvykle čítá pět vojáků, ale v nouzi ji zvládnou i tři. CAESAR je vybaven moderním systémem řízení palby, který umožňuje přesnou střelbu, ale redakce Armádního Zpravodaje považuje ze nevýhodou, že musí být vojáci venku, kde jim hrozí třeba útok dronem. Systém je považován za jednu z nejefektivnějších houfnic své třídy na současném bojišti.

Článek Houfnice CAESAR vylepší ČR podle ukrajinských zkušeností. Náčelník dělostřelectva si přeje, aby veřejnost armádě věřila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K9A3 má mít delší hlaveň a tím i dosah

Houfnice K9 Thunder je samohybný dělostřelecký systém ráže 155 milimetrů, jehož první verze byla uvedena do výzbroje v roce 1999, uvádí Wikipedia. Postupně se však uchytila nejen v Jižní Koreji, ale také třeba v Indii, Polsku a dalších zemích. Má totiž parametry srovnatelné s jinými západními houfnicemi shodné ráže o délce hlavně 52 ráží. Nová verze A3 má však pojetí systému změnit – jednou z prvních a zásadních změn bude použití hlavně o délce 58 ráží.

#Hanwha introduces three key technologies for the #K9A3! First, fully automated loading removes the need for human loaders. Second, hybrid manned-unmanned driving allows the howitzer to autonomously move to firing positions or follow a manned lead vehicle in convoy mode.

2/ pic.twitter.com/DC8ttoXE4j

— Hwarang (@KDefenseInsight) October 3, 2024

Delší hlaveň bude znamenat i výrazné prodloužení dosahu; Defence-Blog uvádí, že by měla být schopná zasahovat cíle do vzdálenosti 80 kilometrů. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že současné západní houfnice mají dosah kolem 40 až 50 kilometrů, i když třeba s projektilem M982 Excalibur je o něco delší. Takový dosah bude znamenat, že lze houfnici umístit dále od bitevní linie, takže bude i méně zranitelná nepřátelskou protipalbou nebo drony.

Jednočlenná nebo žádná osádka

Zcela unikátním bude však počet obsluhujících vojáků – jestliže verze A1 má osádku 5 vojáků a A2 3 vojáků, v případě A3 bude zredukována na 1 vojáka, a dokonce by mohla být plně autonomní, uvádí ArmyRecognition. Houfnici nebo celou baterii tak asi bude možné ovládat z dálky, třeba z velitelského vozidla. Publikované záběry ukazují, že plány počítají i s muničním dobíjecím vozidlem schopným doplnit do houfnice munici zcela automaticky.

Největší dělostřelecká síla v Evropě vzniká v Polsku: to si objednalo stovky jihokorejských houfnic K9 Thunder, přestřílí většinu ruských

Další změnou má být na houfnici K9A3 Thunder i výrazné zesílení pancéřování, i když je otázkou, jakým způsobem. Pravděpodobně se jedná o nějaký typ ochrany účinné hlavně proti sebevražedným dronům, domnívá se Armádní Zpravodaj, protože ty dnes představují pro dělostřelectvo největší hrozbu. První exempláře této houfnice mají být hotové někdy v roce 2027 a není vyloučené, že budou v konstrukci dělostřelectva představovat evoluční posun.

Článek Jihokorejská houfnice K9A3 Thunder je novou generací. V základu dostřelí 80 km a přinese nový pohled na válčení dělostřelectvem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kvalitní optika zaručuje H-10 úspěch

H10 Poseidon je americký průzkumný dron, který se dostal i do výzbroje ukrajinských sil, a to někdy v roce 2022, uvádí Spgr. V současné době jsou aktivně používány verze Mk II a Mk III lišící se od sebe maximálně v maličkostech. Tento bezpilotní letoun má hned několik výhod – jednou z nich je používání izraelské optiky a termokamery, což zajišťuje velmi kvalitní obraz, a navíc operátor dokáže zaměřit i maskované cíle. Ty pak mohou dělostřelci podle jeho údajů zničit, aniž by nepřítel něco takového čekal a mohl uniknout.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Dron je také vybavený ochranou proti rušení, uvádí ArmyRecognition, což je dnes důležité, jelikož jsou systémy elektronického boje jednou z nejpoužívanějších ochran proti dronům. A pokud vypadne spojení, může se mnohý dron zřítit – u Poseidonu by to však hrozit nemělo, jelikož má disponovat autonomními funkcemi a v takovém případě se sám vrátit na základnu.

H-10 Poseidon je letadlo i helikoptéra

Samotná konstrukce dronu H10 Poseidon je v mnohém unikátní. MilIn uvádí, že jde o takzvaný hornoplošný monokok, jemuž zajišťuje pohyb tlačná vrtule, ale navíc má ve své horní části i čtveřici vrtulí. S jejich pomocí může vzlétat a přistávat, a ačkoliv se pohybuje jako běžné letadlo s křídly, schopnost přistání a startu má jako vrtulník, takže nepotřebuje žádnou dráhu.

Video: těžké ukrajinské bombardovací drony dokáží „doručit“ ruským obrněncům i protitankové miny, které jim mohou shodit na střechu

Konstrukce je 1,9 metru dlouhá a rozpětí křídel činí 3,5 m, zatímco maximální rychlost dosahuje 150 km/h, ale jeho běžná cestovní je poloviční, přičemž dokáže urazit vzdálenost až 150 km a operovat za horkého i mrazivého počasí. Sada dronu je složena v kufrech a kromě řídící stanice obsahuje celkem tři stroje – operátoři tak mohou s jednou sadou létat v podstatě nepřetržitě, i když jsou další stroje na údržbě nebo ztracené v boji.

Článek Když si vezme ruskou armádu na mušku H10 Poseidon, zcela ovládne bojiště. Nepřítel pak ani neví, odkud ho dělostřelectvo zasahuje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Německo dodalo už 9 houfnic Zuzana 2

Zdaleka nejde o první dodávku, ačkoliv byla z hlediska těchto houfnic největší. Jejich celkový počet dodaných Německem na pomoc napadené zemi je od počátku války devět. V boji proti militantní ruské armádě jde sice o relativně zanedbatelné číslo, ale nejde o jediné houfnice, které Ukrajina dostává. Z těch německých má také RCH 155 patřící k nejlepším na světě.

Rusko je na válku s Evropou připraveno: „Jak ukončí boje na Ukrajině, může do 1 roku pokračovat,“ tvrdí nizozemská rozvědka

Dodaná Zuzana 2 je každopádně produktem slovenské společnosti Konštrukta Defence, která o ní uvádí, že je určena k ničení útoků taktickými zbraněmi, boji s dělostřelectvem a minomety, stejně jako k neutralizaci a ničení živé síly a střílejících objektů, velitelských stanovišť, komunikačních zařízení nebo vybavení v odlehlejších oblastech, a k řadě dalšího.

Armádní Zpravodaj ověřil v několika zdrojích její dostřel, a ačkoliv se o pár kilometrů liší, samotný výrobce udává 41+ kilometrů při střelbě až 5 ran za minutu – tím je myšleno v první minutě, poté je rychlost snížena na 13 za 3 minuty, což je stále velice dobré. Po příjezdu na místo je přitom houfnice Zuzana 2 připravena k boji za méně než 2 minuty, a pozici dokáže opustit za méně než minutu. Znamená to teda, že jí stačí 4 minuty k vypálení 5 ran, a poté může ujet.

Video a galerie: velkolepá oslava vítězství v 2. světové válce v Moskvě. Rusko ukázalo vojáky i techniku, která chybí na frontě

Jedná se o efektivní ochranu proti dronům i protibaterijní palbě, protože než ji stihnou objevit, je dávno pryč. Je přitom schopna fungovat v teplotách od -32 do +49 °C, takže ji nezastaví ani pořádná zima pro Ukrajinu typická. Po silnici se potom dokáže pohybovat až 80 km/h; v terénu je to pochopitelně méně. Ujet má na plnou nádrž až 750 km, uvádí Wikipedia.

Článek Slušné posílení: Ukrajina dostala 3 slovenské houfnice Zuzana 2. Rusy ztrestají na více než 40 km až 5krát za minutu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kladivo na západní tanky i další techniku

RPG-29 byla vyvinuta ve výzkumném oddělení továrny Bazalt v Moskvě. Do výzbroje byl Vampir (Upír) – pro zajímavost první zbraň rodiny RPG, která získala bojové jméno – zaváděn v roce 1989, tedy krátce před pádem SSSR. Několik testovacích kusů se dostalo i k nám a do NDR.

Dassault Rafale F5 vs. F-35 Block 4: oba letouny jsou solidní, ovšem ten francouzský vyhrává pouze v jedné nevýznamné oblasti

Hlavní novinkou byl 105mm reaktivní granát PG-29V. Na rozdíl od předchůdců postrádá výmetnou nálož, takže spálí veškeré palivo v odpalovací trubici a k cíli pokračuje po kinetické dráze. Granát je vybaven stabilizačními křidélky a stopovkou, díky čemuž může střelec sledovat jeho let a korigovat míření, a pálit tak i v leže a bez většího ohrožení.

iZdroj fotografie: Public Domain

Hlavice váží 6,7 kg a protipancéřová střela HEAT je tandemová. Menší hlavice s průměrem 67 mm má přitom zničit reaktivní pancéřovaní. Teprve po ní dopadne na ocel tanku hlavní 105mm hlavice, která se dokáže „prokousat“ až 650 mm pancíře. Lze s ní ničit i železobetonové zdi se silou až 1 700 mm nebo se 3 700 mm zeminy. 

Vedle HEAT hlavic existuje i protipěchotní s termobarickou náplní TBG-29V, která dokáže vyvinout smrtící oblak hořícího aerosolu, a fragmentační OG-29 proti neobrněné technice a živým cílům. Tato munice dělá z RPG-29 skutečného univerzála a „dělostřelectvo chudého muže“.

RPG-29 mělo menší problém s velikostí

Vzhledem k inovativnímu granátu došlo však k problému s odpalovacím zařízením. To muselo být prodlouženo na 1 850 milimetrů, což je velmi nepraktické, a proto lze Vampíra rozložit na dva díly o délce 1 metru a složit do přepravního batohu, do něhož se vejde i několik granátů. Hmotnost nenabité zbraně je 12,1 kilogramů, s granátem pak 18,8 kg.

Čínská metla na hypersonické střely i kluzáky: nepříliš tradiční koncept počítá se sestřelením až 1 milionem projektilů

RPG-29 může být na masivní trojnožce nebo jej lze opřít o jednoduchou dvojnožku. Zaměřování je buď jednoduché pomocí plastových mířidel, optické se zvětšením 2,7krát, případně může být připojen i noktovizor. Účinný dostřel RPG-29 Vampir je 300 m, zatímco max. 500 m.

iZdroj fotografie: Tasnim News Agency/ Creative Commons / CC BY-SA

Obrovskou výhodou celého komplexu, na rozdíl od západních protitankových zbraní, je jeho jednoduchost a nízká cena. Na základní výcvik obsluhy, tvořené dvěma vojáky, je potřeba jedno odpoledne, po níž už by měla zvládnout zničit cíl. Dobře vycvičení bojovníci dokáží vypálit až čtyři granáty v minutě. Není proto divu, že se RPG-29 Vampir objevil především v zemích třetího světa a u různých guerill a teroristů.

Vysoce účinné dělostřelectvo chudých

Zlaté časy pro RPG-29 začaly s pádem SSSR. Rusko si uvědomilo, že to je zlatý poklad, a vedle exportu do zemí jako Sýrie, Pákistán, Kuba nebo KLDR, prodávalo i licence na jejich výrobu. Vedle tradičních zákazníků jako Irán si licenci na jeho masovou výrobu pořídila i Brazílie a Mexiko.

Severokorejský raketový torpédoborec má díky Rusku brutální výzbroj. Dokáže tak zničit kdejakou americkou ponorku

K prvnímu nasazení RPG-29 došlo zřejmě v čečenských válkách, a to oběma stranami především v bojích o Groznij. Na první úspěch proti západnímu tanku si však muselo počkat až do druhé irácké války, kdy se v roce 2006 podařilo rebelům zasáhnout a těžce poškodit britský Challenger 2. O rok později zásah amerického Abramsu zabil v Bagdadu dva tankisty.

iZdroj fotografie: Tasnim News Agency/ Creative Commons / CC BY-SA

Přestože už má RPG-29 své nástupce (RPG-30 a RPG-32), stále se jedná o extrémně účinnou metlu tanků. Velmi rozšířený je na Blízkém východě, kde se také roku 2006 podařil teroristům z Hizballáhu obrovský úlovek, když zničili dva izraelské tanky Merkava. Celý incident je však stále utajen. Roku 2019 se pak Kurdům na severu Sýrie podařilo vyřadit turecké Leopardy 2A6. V bojích na Ukrajině potom užívají RPG-29 obě strany.

Článek Kladivo na západní tanky děsí i dnes: RPG-29 Vampir byl vyvinut ještě v SSSR, ve šrot promění „dělostřelectvo chudého muže“ i Merkavu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obnova střelného prachu po 20 letech

Francouzský ministr obrany Sebastien Lecornu byl 20. března 2025 za účasti zástupců zbrojovky Eurenco, která bude výrobu zajišťovat, na jejím slavnostním otevření, a také se k tomu náležitě vyjádřil. Do země se vrací produkce klíčové suroviny po zhruba 18 letech – ukončena byla totiž už začátkem roku 2007, což podle tamního ministra obrany nedává smysl.

Francie na frontě Rusku silně přitopí: dodá Ukrajině o 100 % více leteckých bomb, jimiž zasazuje destruktivní rány

„Byli jsme schopni vyrobit tělo bomby i modulární nálož, ale nebyli jsme schopni vyrobit prach potřebný uvnitř, takže jsme byli někdy závislí na evropských dodavatelích, ale jindy i na těch mimoevropských,“ uvedl Sebastien Lecornu v proslovu. S podporou vlády ve výši 100 milionů eur, což je v přepočtu asi 2,5 miliardy korun, mohla firma za zhruba rok vybudovat infrastrukturu tolik potřebnou k výrobě „střelného prachu“ pro dělostřelecké granáty.

Zpočátku to bude kolem 1 200 tun ročně, později ale až 1 800 tun, což je zhruba 1/30 toho, co zvládá z vlastních zdrojů Ruská federace (i ta ovšem nakupuje tuto surovinu v zahraničí). Armádní Zpravodaj upozorňuje, že to vystačí na zhruba 100 000 dělostřeleckých granátů, nejčastěji ráže 155 mm standardu NATO, používaných v houfnicích CAESAR i dalších.

Eurenco přitom přemístilo svůj závod na výrobu střelného prachu ze Švédska do Francie v roce 2023, uvádí Wikipedia. S jeho produkcí má přitom zkušenosti od 1. světové války, a tak dává smysl, aby na ně navázalo. Redakce Armádního Zpravodaje soudí, že se chce Francie prosazovat na evropské zbrojní scéně stále více ve všech směrech, nejenom v tomto.

Česká republika získá vysokou prestiž světového významu: spolu s Ukrajinou zřídí výcvikové centrum pro F-16

Koncem března například Armádní Zpravodaj informoval o ambiciózním plánu francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který nabídl domácí letouny Rafale všem, kdo chtějí upustit od amerických F-35. Začátkem května 2025 také vyšlo najevo, že Francie pospíchá s dokončením alternativy raketometu M142 HIMARS a chce ho již brzy představit.

Článek Francie rozjíždí válečnou výrobu, aby dokázala čelit Rusku. Produkuje klíčovou část pro dělostřelecké granáty se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dostřel až 60 km, a nyní mnohem přesněji

Houfnice 2S22 Bohdana je relativně novu ukrajinskou zbraní. Má ráži 155 milimetrů a hlaveň o délce 52 ráží, čímž se vyrovná moderním západním protějškům. Wikipedia uvádí, že může s běžným projektilem zasahovat cíle do vzdálenosti 42 kilometrů a s raketově poháněným až 60 kilometrů. Je jasné, že na takovou vzdálenost, pokud nepoužívá naváděný projektil jako M982 Excalibur, má obsluha obtížnou úlohu se trefit.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

V tom by jí měl pomáhat na hlavni zaznamenaný radar RSVSh-112L4. Aktikor uvádí, že slouží k měření rychlosti vystřeleného projektilu. Armádní Zpravodaj se domnívá, že tento údaj nemůže logicky pomoci zpřesnit trasu již vystřeleného projektilu, ale může pomoci vypočítat obsluze trasu toho dalšího. Nemusí se totiž spoléhat na tabulkovou hodnotu rychlosti, ale zná tu nejaktuálnější a může ji dosadit do svých výpočtů.

Radar vhodný pro každé dělostřelectvo

Ukrajina vyvíjí radar RSVSh-112L4 již delší dobu, zprávy o jeho zkouškách se podařilo redakci Armádního Zpravodaje dohledat již z roku 2021, kdy o něm informoval Defence-Ua. Ten také uvádí, že by měl sloužit pro dělostřelectvo různých ráží, takže nejde o zařízení určené přímo pro domácí houfnici 2S22 Bohdana. Namontovat ho lze přímo na hlaveň zbraně, ale stejně tak ho umístit i na stojan vedle děla a zaměřit tak, aby projektily zaznamenal.

Bohdana 4.0 se stala klíčovou houfnicí ve výzbroji Ukrajiny. Rychlost produkce lze závidět, jednou může být exportním artiklem

Jak moc dokáže takový radar zpřesnit palbu, může laik asi velice obtížně říci, protože výpočet přesného zaměření děla je věda a záleží na mnoha faktorech. Ale zpřesnění palby je obecně vždy vítané. Umožňuje zničit zadaný cíl mnohem efektivněji, tedy menším počtem ran, což šetří to munici, a rovněž to znamená menší nebezpečí odhalení a riziko zničení nepřítelem.

Článek Ukrajinské houfnice 2S22 Bohdana jsou přesnější než dříve. Může za to malý balistický radar, který zároveň komplikuje nepříteli odvetu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Schází nitrocelulóza, která je z Číny

Problémem výroby dělostřelecké munice, ale i munice do ručních zbraní, je to, že je na vypálení projektilu třeba nějaká pohonná směs. Obecně se jí říká střelný prach, i když ten již v současnosti prakticky používán není, upozorňuje Armádní zpravodaj. Jde tak hlavně o látky na bázi nitrocelulózy, ale používány jsou i různé chemikálie. JapanTimes uvádí, že je všeho obecně nedostatek a hlavním světovým producentem nitrocelulózy je Čína. To je pro bezpečnost západního světa velice nebezpečné, protože ta minimálně není jeho spojenec.

Ukrajinská povstalecká armáda čili banderovci: nebyli to nacisté, ale nacionalisté s krví na rukou. Pověst jim zničil i SSSR

Britský postup se má ovšem obejít bez nitrocelulózy, ale i často používaného nitroglycerinu, a jako pohonnou látku (a možná i výbušnou náplň třeba dělostřeleckých projektilů) používat novou směs. Díky tomu samotný BAE Systems deklaruje, že až v létě 2025 otevře novou linku na výrobu této směsi, mělo by to přinést 16násobné navýšení kapacity výroby dělostřeleckých granátů ráže 155 milimetrů, o něž je v Evropě mimořádný zájem.

Směs poslouží i do munice ručních zbraní

Výroba nových pohonných směsí, případně náplní projektilů, by nemusela probíhat jenom ve velkých muničních továrnách. Defence-Industry uvádí, že byla vyzkoušena i výroba v malých uzlech. To by znamenalo možnost rozptýlit výrobu, takže by munička nebyla jedním cílem, jako je tomu u velkých továren, jejichž napadením lze ochromit armádu. Směsi byly už také odzkoušené nejen v dělostřeleckých granátech, ale i ve střelivu pro ruční zbraně.

Revoluční kladivo proti dronům z Velké Británie: žádný laser, i celý roj dronů dokáže zničit mikrovlnná zbraň pouze za 3 Kč

Nový typ výroby by mohl změnit závislost Evropy na zahraničních dodavatelích. BAE Systems je největší zbrojní firmou v Evropě a jednou z největších na světě. Armádní Zpravodaj soudí, že bude chtít svého nového vynálezu pravděpodobně využít, a mohla by se tak stát dodavatelem alternativní pohonné směsi pro muničky v Evropě i jinde, případně poskytnout licence na její výrobu, a tím pomoci překonat jednu ze slabin západní produkce zbraní.

Armádní Zpravodaj soudí, že by evropské země mohly být schopné produkovat více munice než například Rusko, ale i Severní Korea nebo Amerika, dojde-li k dostatečnému navýšení výrobních kapacit. Tedy za předpokladu, že by rovněž nepřišly s novým řešením.

Článek Evropa by mohla produkovat více dělostřelecké munice než Rusko. Její nedostatek může vyřešit britská pohonná směs na nové bázi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bohdana-B je tažená a docela přesná

Důkaz užitečnosti taženého dělostřelectva ukazují Ukrajinci na nové tažené houfnici Bohdana-B. ArmyRecognition vysvětluje, že jde o hlaveň a dělostřelecké zařízení samohybné ukrajinské houfnice 2S22 Bohdana, ale nikoliv na kolovém podvozku – nejčastěji přitom bývá na Tatra 8×8. Tentokrát je ale na lafetě starého sovětského děla 2A36 Giatsint-B, přičemž byla zachována přesnost i dosah Bohdany, ale když se chce pohnout, musí pro komplet přijet tahač.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Mohlo by se to zdát jako obrovská nevýhoda, ale dělostřelci tvrdí opak. Jestliže jsou rušené nepřátelské protibaterijní radary, nejlepší metodou k objevení houfnice jsou pak průzkumné drony, před nimiž se musí dělostřelci pečlivě maskovat. Tažené houfnice jsou ale mnohem menší než samohybné na objemném nákladním automobilu nebo pásovém podvozku. V zalesněném terénu a pod maskovacími sítěmi jde tedy schovat mnohem snáze, takže pokud obsluha nic nezanedbá, je její používání bezpečnější, soudí Armádní Zpravodaj.

Některá tažená děla může přepravit vrtulník

Tažené dělostřelectvo má však i další výhody. Třeba americká houfnice M777 je konstrukcí tak lehká, že ji je možné přepravovat v podvěsu pod vrtulníkem, uvádí Army-Technology. Takové dělo lze potom velice rychle přepravit na místo, a to dokonce na takové, kam se samohybná houfnice není schopná po kolech nebo pásech dostat. V podstatě to znamená, že vojáci mohou mít dělostřeleckou podporu i v těžko přístupném terénu, a to extrémně rychle.

V plánu je až 3 100 letounů F-35 do roku 2035. Na západě konkurenci nemají, jsou největší údernou silou současnosti i budoucnosti

Obecně také platí, že je cena tažené houfnice výrazně nižší než samohybné, a výroba rychlejší. Na druhou stranu i samohybné houfnice mají své výhody, třeba rychlý přesun z místa na místo, nebo možnost doprovázet jednotky všude tam, kde jsou cesty. U mnoha typů navíc osádka při používání neopouští pancéřovanou kabinu a je tak mnohem lépe chráněna proti palbě nepřítele. Třeba RCH 155 umí střílet za pohybu, a FH77BW L52 Archer zase může zaujmout pozici, vystřelit několik ran a opustit ji dříve, než projektily zasáhnou cíl.

Článek Tažené houfnice mají oproti samohybným na bojišti několik výhod. Někdy jsou navíc jedinou možnou volbou, jak mít dělostřelectvo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Až 6 milionů granátů za posledních 20 měsíců

Jelikož začala ruská armáda v prvních měsících války zjišťovat, že pěchotou a vozidly nedosáhne úspěchu, jakého by chtěla, spustila opotřebovávací válku. Armádní Zpravodaj připomínal v březnu 2023, že vypálí denně až 60 000 dělostřeleckých granátů, zatímco ukrajinská armáda sotva 5 až 7 tisíc. Velmi rychle se ale množství snížilo na polovinu, a později ještě více.

(Ne)úspěšný letoun Suchoj Su-57 by mohl zachránit export do severní Afriky. Ale pravděpodobnější se mi jeví, že ho převálcuje konkurence

Rusku tedy nezbývalo než si zajistit dodávky odjinud, čehož využil severokorejský režim, který má značné výrobní kapacity dle sovětských a ruských standardů. Z nedávných zjištění přitom vyplynulo, že jde o silnější spojenectví, než se mohlo zdát, jelikož dodal na podporu ruské agrese téměř 16 000 kontejnerů munice, v nichž bylo 4 až 6 milionů dělostřeleckých granátů.

Analytici k tomu došli mj. sledováním 64 plaveb ze severokorejského přístavu Rajin mezi zářím 2023 a březnem 2025, které zajistily čtyři kontejnerové lodě – Angara, Maria, Maya-1 a Lady R, všechny plující pod ruskou vlajkou. Náklad přepravily do ruských přístavů Vostočnyj a Dunaj, kde byl naložen na vlaky a odvezen do skladů zásobujících vojáky na frontě.

České dělostřelectvo nemá ani 100 houfnic a spoléhá na československé ShKH vz. 77 DANA; francouzské CAESAR budou mnohem lepší

Redakce Armádního Zpravodaje hodnotila už v lednu 2024, jaké druhy munice může Severní Korea ruské armádě dodávat, ale nejde jenom o tu. Poskytuje totiž také například balistické rakety KN-23, které jsou de facto napodobeninou ruských Iskanderů-M, ale jak se ukázalo, tak zhruba 50 % z nich po odpálení selže. O tak dobrou pomoc tedy nakonec nejde.

Co může Rusku přinést Severní Korea, a co Rusko nabídnout na oplátku: hlavně vyspělé severokorejské zbraně výměnou za potraviny

Ruský zbrojní průmysl přitom jede naplno, jak Armádní Zpravodaj nedávno zhodnotil s tím, že zaměstnává 4,5 milionu lidí, a to včetně studentů. Nutnost dodávek ze zahraničí tak podporuje tvrzení, že jeho výrobní kapacity nejenom nestačí, ale zároveň na tom armáda není se zásobami tak dobře – sklady nejspíše pořád plné má, ale ne použitelných produktů. Nedávná analýza ukázala, že mu například rychle dochází tanky, které ještě může zprovoznit.

Článek Ruská výroba zdaleka nestíhá. Analytici zhodnotili data za 20 měsíců, kolik dělostřeleckých granátů dodala KLDR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K9 Thunder se staly novou norskou silou

Ačkoliv pochází ze severské země i velice vyspělé zbrojní systémy, v oblasti dělostřelectva to nejenom neplatí, ale zároveň se dlouho spoléhala na staré americké M109A3GNM, které sice mají stále do říci, ale moderním protějškům se zkrátka nevyrovnají. Norsko se proto rozhodlo ke koupi jihokorejských samohybných houfnic K9 Thunder, na něž sází i Polsko.

Foto: sám velký vůdce Kim Čong-un otestoval rakouskou odstřelovací pušku a trefil velmi přesně. Získal ji i přes sankce

V prvních dvou kontraktech jich koupilo 28, ale jelikož se nezdá, že by Rusko chtělo přestat válčit, rozhodlo se je doplnit dalšími 24 kusy. Armádní Zpravodaj soudí, že jde o velice dobrou volbu, jelikož má K9 Thunder špičkové parametry – s běžným střelivem střílí do vzdálenosti až 30 km, s raketově poháněným pak až 40 km, a v prvních 15 vteřinách vystřelí 3 rány. Má přitom hlaveň o délce 52 ráží ráže 155 mm, uvádí ArmyRecognition, což je dnes standard NATO.

„Nacházíme se ve vážné situaci bezpečnostní politiky. Proto nyní požádáme Storting (nejvyšší zákonodárný sbor Norska, de facto parlament, pozn. redakce) o schválení významných investic do různých částí ozbrojených sil s cílem posílit obranyschopnost Norska, a to v souladu s ambicemi v dlouhodobém plánu představeném v loňském roce. Celkově se jedná o důležité investice do naší společné bezpečnosti a ochrany,“ uvedl ministr obrany Tore O. Sandvik.

NATO chce navýšení výdajů na obranu o 50 % pro všechny. Kvůli Rusku si zjevně všichni v Evropě pořádně připlatí, ČR nevyjímaje

Samotné norské dělostřelectvo by pochopitelně proti ruskému moc nezmohlo, ale je důležité vnímat, že je země součástí NATO. Postavilo by se tak na odpor třeba po boku Polska, které si buduje největší (nejenom) dělostřeleckou sílu v Evropě. Jejím základem bude rovněž K9 Thunder, a to v počtu bezmála 700 kusů, jak Armádní Zpravodaj psal v únoru 2023.

Za celý nákup 24 nových houfnic plánuje norská vláda vydat 5,4 miliard NOK (norská koruna), což je v přepočtu asi 11,413 miliard českých korun. Doplnit by mimochodem měli dělostřelectvo brigády Finnmark přímo na hranici s Ruskem, která je dlouhá pouze 196 km. Více jak 50 takových zbraní by tedy představovalo významnou obranu proti pozemním jednotkám.

Článek Norsko se bojí Ruska: aby mu odolalo, chce 2násobné dělostřelectvo. Na každé 4 km hranic nasadí jednu houfnici. Tím Rus těžko projde se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Česko zajistilo munici a změnilo poměr sil

Jan Lipavský oznámil záměr druhé vlny české iniciativy k zajištění munice pro Ukrajinu koncem ledna 2025, o čemž Armádní Zpravodaj informoval, a premiér Petr Fiala již koncem března potvrdil, že Česká republika skutečně zvládne toto množství dodat. V jakém objemu to bude do konce září, není jasné, ale dost možná se podařilo cíl naplnit ze 100 %.

Rusko to nevydrželo ani 2 týdny a hrubě porušilo příměří v Černém moři. Zaútočilo střelami Kalibr, většinu jich Ukrajinci sestřelili

Armádní Zpravodaj si všiml také tvrzení Jana Lipavského, podle něhož klesla účinnost ruského dělostřelectva díky české iniciativě o 50 %. Konkrétně z poměru 1:10 na 1:2 v počtu střílené munice, což je významný posun. Bez významných příspěvků Kanady, Norska, Nizozemska a Dánska by to však nebylo možné – šlo o společné úsilí pod záštitou ČR.

Ukrajinský odstřelovač zlikvidoval ruského vojáka na 1,5 km pomocí velkorážní pušky (video)

Redakce Armádního Zpravodaje také připomíná, že se v minulém roce podařilo v rámci první české iniciativy dodat na Ukrajinu více než 0,5 milionu dělostřeleckých nábojů ráže 155 milimetrů a 152 milimetrů. Část se přitom daří vyrábět v samotné České republice, ale většina granátů je nakupována zejména mimo Evropu, konkrétně v zemích třetí světa.

Článek Účinnost ruského dělostřelectva klesla o 50 %. Česko dokáže Ukrajině zajistit měsíční dodávky munice na 5 měsíců se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

1,5 milionu granátů v průběhu roku 2025

Armádní Zpravodaj informoval koncem ledna tohoto roku, že se ministr zahraničí Jan Lipavský rozhodl zajistit pro Ukrajinu další dodávku 155mm dělostřeleckých granátů. Chtěl tím zopakovat loňskou dodávku, kdy Česká republika zajistila 1,5 milionu kusů, čímž se zařadila mezi největší podporovatele ukrajinské armády – vedle Ameriky a Velké Británie.

Rusové „dostali kouř“ v Charkovské oblasti. Ničili je nestandardně velké drony a překazily jim postup (video)

Nutno dodat, že zdaleka nepochází z domácí produkce, ale z mnoha dalších zemí, přičemž je financována ze společných peněz zemí NATO. K iniciativě se nicméně přidávají dobrovolně pouze ty, které chtějí. „Českem vedená muniční iniciativa na dodávky na Ukrajinu může v roce 2025 dodat minimálně tolik granátů jako loni,“ řekl po pařížském summitu s prezidentem Volodymyrem Zelenským a dalšími lídry premiér Petr Fiala, uvádí Reuters.

Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že Ministerstvo obrany České republiky na začátku letošního roku oznámilo, že v rámci iniciativy zahájené v roce 2024 bylo na Ukrajinu dodáno asi 1,5 milionu velkorážných dělostřeleckých granátů, z nichž třetina je ráže 155 mm. „To nás jako Českou republiku zařazuje mezi hlavní dodavatele munice na Ukrajinu po bok USA a Velké Británie,“ vyzdvihla ministryně obrany Jana Černochová.

Ukrajinská námořní pěchota „pokosila“ ruské úderné komando, které překročilo hranice v Sumské oblasti (video)

Armádní Zpravodaj dohledal také dřívější vyjádření zbrojovky STV Group, podle níž dochází k navýšení produkce dělostřelecké munice a provoz v Poličce připravuje na novou éru výroby 155mm granátů. Právě v tomto objektu přitom před několika dny explodoval muniční sklad a musela zasahovat i speciální technika. Cizí zavinění bylo však vyloučeno.

Článek Fiala: Česko dodá Ukrajině 1,5 milionu dělostřeleckých granátů, je z největších podporovatelů. Sklad munice v ČR mezi tím explodoval se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Francie chtěla houfnici ráže 155 mm

Francouzské armádě bylo již v 60. letech 20. století jasné, že potřebuje nové silné dělostřelectvo, protože v té době používala děla ráže 105 mm, připomíná DefenseMagazine, ale standardem NATO se tehdy stávala děla ráže 155 mm. Na začátku 70. let proto padlo rozhodnutí takovou zbraň získat. Měla mít podobu otočné věže v rozsahu 360 stupňů posazené na podvozku tanku AMX-30; a podařilo se, do výzbroje vstupovala AMX-30 AuF1 od roku 1977.

iZdroj fotografie: Ludovic Hirlimann / Creative Commons / CC BY-SA

Houfnice využívá dělostřeleckou hlaveň ráže 155 mm o délce hlavně 39 ráží. To byl v té době standard, stejnou měla třeba americká M109 Paladin. Zbraň se nakonec osvědčila, požita byla třeba ve válce v bývalé Jugoslávii. Její dosah je se standardními projektily 23 km a s raketově poháněnými 28 km, uvádí Military-History, což je v současnosti nedostačující, upozorňuje Armádní Zpravodaj – moderní houfnice pálí na téměř dvojnásobnou vzdálenost.

AMX-30 AuF1 má automatické nabíjení

Houfnice AMX-30 AuF1 má automatický systém nabíjení a v jejím vnitřku je zásoba munice na 42 ran. Obsluha ji může střílet kadencí až 8 ran za minutu, ovšem v případě, že musí používat ruční nabíjení, je rychlost maximálně 3 rány za minutu. K obsluze je přitom nutná osádka 4 vojáků, uvádí Wikipedia, kteří mají k dispozici také těžký kulomet k obraně na krátkou vzdálenost. Vozidlo, i když je těžké až 43,5 tun, se zvládne pohybovat na silnici rychlostí až 60 km/h.

Nejspíše je zcela roznese a předčí: jihokorejská houfnice s dostřelem až 70 km vyzve německou RCH 155 a francouzskou CAESAR

Houfnic AMX-30 AuF1 bylo vyrobeno kolem 400 a kromě Francie je má ve výzbroji Saúdská Arábie, v minulosti pak také Irák a Kuvajt. „Mateřská země“ však nejspíše plánueje do konce roku 2026 zbývající kusy přeřadit do rezervy, neboť je nahrazují kolové houfnice CAESAR. Ty sice nechrání osádku, ale jsou pohyblivější, přesnější a hlavně mají mnohem delší dosah.

Článek AMX-30 AuF1: francouzská houfnice zocelená válkami slouží dodnes. Jako jedna z nejlepších měla odrazit útok varšavského paktu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ani velmi dobré maskování dělu nepomohlo

Jelikož je k incidentu poskytnuto mizivé množství informací, lze vycházet de facto jenom z vyjádření Státní pohraniční služby Ukrajiny, v němž stojí, že se podařilo okupantům zničit další dělo, tentokrát na jihu země – lokalita ani jeho však upřesněny nejsou. Redakce Armádního Zpravodaje ze záběrů rozpoznala pouze to, že šlo zjevně o dělo tažené.

Video: daleko na východě, kde by měli vládnout Rusové, je Ukrajinci u Luhansku doslova demoralizovali přesnými údery

Vzhledem k malým rozměrům se mohlo jednat o 122mm houfnici M1938, která je ve výzbroji ruské armády od roku 1939. I přes své stáří je docela hojně využívána, ostatně vznikla v počtu více než 19 200 kusů. Její dostřel je přitom maximálně 11,8 km, takže musí být umístěna celkem blízko nepřátelských pozic. K obsluze je zapotřebí docela velká posádka 8 vojáků.

Záběry ukazují, že ji objevil průzkumný dron, který na ni následně navedl drony sebevražedné. Armádní Zpravodaj soudí, že jsou některé záběry ukázány z více směrů, plus do nich jsou přimíchány ty z kamer útočících letounů, takže může být matoucí, kolik zásahů vlastně ruská houfnice schytala – zdá se, že pouze dva nebo tři, než byla zcela na odpis.

Rusko by se mělo krotit, proti Evropě by nemělo šanci. „Jestli zaútočíte, přijde zničující reakce,“ zdůraznilo NATO

Obsluhující ruské jednotky asi nemohly udělat nic lépe, jelikož dělo viditelně dobře maskovaly. Na záběrech je sice pod plachtou patrné, ale pokud by operátor neprováděl bližší průzkum, zřejmě by nebyl problém ho přehlédnout, jelikož velmi dobře splývalo s okolím. Pro představu, v březnu 2023 Armádní Zpravodaj hodnotil, že ruská armáda vystřelí až 60 000 granátů denně, i když v současnosti je to nejspíše méně, zatímco ukrajinská násobně méně.

Článek Video: Ukrajinci nepodcenili situaci a zničili extrémně dobře ukryté dělo poblíž fronty. Rusové nemohli udělat nic lépe se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Houfnice M1989 Koksan nebyly maskované

Na videu níže můžete vidět situaci, kdy obsluhy tří severokorejských děl M1989 Koksan zastavily v zalesněném terénu nedaleko od sebe. Jelikož jsou veliká, ArmyRecognition uvádí, že mají hmotnost 40 tun a délku 6,28 m, takže je obtížné je zamaskovat, o což se ovšem obsluhy zřejmě ani nepokusily. Proto je snadno objevil průzkumný dron a jejich souřadnice předal dělostřelcům, kteří proti nim použili minimálně 1 střelu z raketometu M142 HIMARS.

Severokorejské houfnice M1989 Koksan zasáhnou cíle až na 60 km, ale jejich historie je záhadou. A i když jsou prehistorické, mají význam

Armádní Zpravodaj soudí, že na děla nejspíše zamířila střela M30. Wikipedia uvádí, že je naplněná 404 kusy submunice DPICM M101, a je vidět, jak vybuchuje na pozicích dělostřelectva, kdy pokryla oblast, v níž všechny tři zbraně stály. Submunice je dvouúčelová – může ničit obrněnou techniku a zároveň vytváří střepiny účinné proti pěchotě a měkkým cílům, vysvětluje Twz. Zřejmě tak byla všechna děla zničena a nejspíše zahynuly i jejich osádky, pakliže se v tom okamžiku nacházely v blízkosti nebo uvnitř vozidel.

Článek Video: pokud stojí 3 severokorejské houfnice M1989 Koksan vedle sebe, může je „odpravit“ jediný útok M142 HIMARS se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Archer ujede dříve, než dopadne projektil

Švédská houfnice Archer je vyráběna od roku 2010 a až donedávna byla pouze ve výzbroji švédských ozbrojených sil. Nakonec se ale dostala na Ukrajinu, která by měla dle příspěvku na síti X obdržet 18 dalších; objednané je má přitom i Velká Británie. Rostoucí zájem o švédský dělostřelecký systém není překvapující – už jenom proto, že rychlost střelby je až neuvěřitelná, takže z místa ujede dříve, než projektil zasáhne cíl, o což se zasluhuje i řízení palby.

iZdroj fotografie: BAE Systems Bofors

Její výrobce, společnost BAE System, tvrdí, že je možné ji připravit k akci za méně než 30 sekund, vypálit na cíl, a za dalších 30 sekund již může být na cestě na jinou pozici. To dělá z houfnice zbraň, která se skvěle hodí třeba k protibaterijní palbě bez rizika, že by ji nepřítel zaměřil a pokusil se ji zničit. Pohyblivost částečně chrání i před drony, i když průzkumné ji mohou při pohybu na silnici objevit a navést na ni drony sebevražedné.

Osádka vůbec neopouští kabinu

L52 Archer je houfnice využívající hlaveň s klasickou západní ráží 155 milimetrů o délce 52 ráží, uvádí Wikipedia, přičemž má automatický zásobník s municí na 21 ran – osádka tak při střelbě vůbec neopouští kabinu. S běžnými projektily může Archer pálit do vzdálenosti až 35 kilometrů, když ale používá třeba naváděnou M982 Excalibur, je dosah více než 50 kilometrů. Určený je i pro použití inteligentní protitankové munice Bonus.

Rychlost, jakou může Ukrajině celý svět závidět: měsíčně může vyrobit až 20 houfnic 2S22 Bohdana, které patří k nejlepším na světě

Věž s municí a dělovou hlavní je umístěna na podvozku 6×6 kloubového tahače Volvo A30D s pancéřovanou kabinou. Pohybovat se může rychlostí až 70 km/h a hmotnost je 34 tun, díky čemuž se může snadno pohybovat po vlastní ose, ale lze ho naložit a přepravit i většími typy transportních letadel. Vzhledem k faktu, že evropské armády mají v příštích letech intenzivně zbrojit, není vyloučené, že se Archer objeví ve výzbroji i dalších ozbrojených sil.

Článek 18 švédských samohybných děl Archer by Ukrajinu brutálně podpořilo. Jsou tím nejlepším, co se může na bojišti objevit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

S-400/S-300 byl zasažen raketometem M142

O incidentu je dostupných jenom velice málo informací – redakce Armádního Zpravodaje může de facto vycházet jenom z toho, co zveřejnila nadace Come Back Alive. Uvedla, že se 43. dělostřelecká brigáda ozbrojených sil Ukrajiny postarala o zničení odpalovacího zařízení ruského systému protivzdušné obrany S-400/S-300 (použít ho lze u obou).

Rusové si pořádně zavařili. Zaútočili balistickou raketou na loď, ale zabili své chtěné spojence (foto)

Žádné další podrobnosti ovšem nesdílela, ani jakým způsobem ke zničení došlo. Armádní Zpravodaj se však na základě zhlédnutých záběrů domnívá, že se jednalo o útok raketometem M142 HIMARS amerického původu, který k tomu využil vysoce přesné střely. Pravděpodobně se jednalo o klasické M31 zasahující až na 92 km s poloměrem 1 metru.

Vidět jsou dvě exploze těsně nad odpalovacím zařízením, což už by ho samo o sobě zničilo, ale jejich účinek podpořil ještě výbuch nejméně jedné protiletadlové rakety. Následně došlo k rozptýlení trosek po okolí nejméně v okruhu vyšších desítek metrů. Odpalovací zařízení bylo umístěno na okraji lesnaté části, v níž se zřejmě ukrývala jeho obsluha.

Rusové lžou, ale usvědčuje je satelitní snímek. Ukrajinci vzali útokem obří ruskou rafinerii už počtvrté v tomto roce

Je možné, že byla explozí zabita nebo alespoň raněna, ale informace chybí. S-400 (Triumf) je mimochodem zaveden v ruské armádě od roku 2007, uvádí Wikipedia, a patří mezi nejlepší svého druhu na světě, ačkoliv třeba při indickém testování dosáhl pouze 80% úspěšnosti. Není to sice špatné, ale rozhodně nesplnil očekávání, jaká od něj byla.

Armádní Zpravodaj nedávno upozorňoval na záběry, na nichž je vidět, jak raketomet M142 HIMARS funguje. Jedná se nejspíše o nejlepší zbraň svého druhu.

Zničení odpalovače systému S-400/S-300 ruské protivzdušné obrany

Článek 2 přesné zásahy a ruský S-400 vybouchl. Mohutná exploze ho roztrhala na kusy, jde o naprosto ojedinělý případ (video) se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Houfnice, která vycházela z námořního děla

Na začátku 50. let 20. století přišly Spojené státy americké s takzvaným atomovým dělem M65 a nasadily ho v Německu, uvádí Wikipedia, kde mělo sloužit pro případ sovětského útoku. Sověti proto také začali uvažovat o podobné zbrani, aby se schopnostem Američanů vyrovnali. Výsledkem této snahy byla monstrózní samohybná houfnice obří ráže 406 milimetrů, při jejíž konstrukci byl použitý derivát starších námořních děl.

Le 2A3 Kondensator 2P (aussi appelé Konpensator) servant à tirer des têtes nucléaires jusqu’à 26 km pic.twitter.com/i8qvPJATXs

— Xev (@Xev__) June 22, 2017

Houfnice se poprvé objevila na přehlídce na Rudém náměstí v roce 1957, připomíná Tank-Afv. Umístěna byla na podvozku vyvinutém z těžkého tanku T-10 a její hmotnost byla impozantních 64 tun. Pálila projektily o hmotnosti 570 kilogramů, takže nabití jednoho trvalo asi 5 minut. Doletěl přitom do vzdálenosti až 25,6 km, což bylo dostatečné, aby obsluhu nezasáhly účinky jaderného výbuchu, i když existovaly i projektily s konvenční náloží.

2A3 Kondenzátor 2P měl problémy

Koncepce houfnice 2A3 se ukázala jako problematická, jelikož třeba silný zpětný ráz měl negativní dopad na podvozek, který se často porouchával. Musel být proto upravován, což se ale podařilo až v roce 1960. Kvůli velikosti a hmotnosti zbraně byly však problémy s její mobilitou, protože byla pomalá – její rychlost je udávána na 30 km/h – navíc ji neunesl téměř žádný most, a ještě měla potíže projet pod elektrickým vedením, uvádí NationalInterest.

9 amerických tanků M1 Abrams zničilo 47 sovětských během 30 minut; existuje naděje, že se bude historie z Iráku opakovat

Nakonec vznikly jenom 4 houfnice 2A3 Kondenzátor 2P a posléze byla jejich výroba z rozhodnutí Kremlu zastavena. Na začátku 60. let 20 století totiž existovaly raketové systémy s mnohem lepšími parametry. Děla byla z výzbroje vyřazena již kolem roku 1965 a jedno z nich je umístěno v Centrálním muzeu ozbrojených sil v Moskvě. Neznamená to však, že by Sověti s jaderným dělostřelectvem skončili, akorát využili menší děla ráže 152 a 203 mm.

Článek 2A3 Kondenzátor 2P: největší sovětské jaderné dělo ráže 406 mm v historii, které mohlo střílet jenom jednou za 5 minut se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

MArG 155-BR je jediná svého druhu

Na první pohled vypadá MArG 155-BR jako jednoduché a nejspíše i levné řešení, protože jde o dělostřelecký systém namontovaný na podvozku 4×4. DefenceXp vysvětluje, že byla tato koncepce zvolena záměrně, nejspíše s cílem dosáhnout co nejnižší hmotnosti a vysoké pohyblivosti, neboť je dle výrobce KSSL určena do horského terénu. Má to být mimochodem jediný systém, kdy je takovýto typ děla umístěn na podvozku 4×4.

Na targach IDEX 2025 Indie zaprezentowały samobieżne działo kołowe MArG 155-BR na podwoziu 4×4, przeznaczone do walki w górach. pic.twitter.com/WauJvPut9t

— Easyzune (@KZubryk) February 20, 2025

MArG 155-BR má hlaveň ráže 155 mm o délce 39 ráží a ArmyRecognition uvádí, že používá munici kompatibilní se systémy NATO. S vycvičenou obsluhou je schopna být během velice krátké doby připravená k palbě nebo svou pozici opustit, ale její dosah známý není. Armádní Zpravodaj ho nicméně dle hlavně ráže 155 mm o délce 39 ráží, kterou dle Wikipedie využívají starší verze amerických houfnic M109, odhaduje na 18,1 až 24 km.

MArG 155-BR neveze příliš munice

Skutečnost, že se autoři snažili udělat konstrukci co nejlehčí, dokazuje i fakt, že má vozidlo zásobu munice jenom na 18 ran. Armádní Zpravodaj se proto domnívá, že by jednotku tvořila i nějaká lehká zásobovací vozidla. Největší přednosti zbraně je, že se nejspíše může dostat do oblastí, kam to jiné těžší systémy nedokáží, a nepřítele tak překvapit. Ráže 155 milimetrů navíc poskytuje velikou palebnou sílu, i když nemusí být dostřel excelentní.

Indická kritika francouzského letounu Rafale M pro „letadlovky“ dává smysl, ale ve srovnání s ruským MiG-29K nejspíše vychází lépe

Ze známých zbraní by se dala indická MArG 155-BR s trochou představivosti srovnat s americkým Humvee Hawkey. Jeho výrobce, AM General, ho popisuje jako systém umístěný na známém terénním vozidle Humvee, ale od indického řešení se liší dělem. Užívá hlaveň slabší ráže 105 mm o délce 33 ráží, takže má dosah 11,6 km. Na druhou je ještě lehčí a lze ji na potřebné místo přepravit třeba vrtulníkem, což u indické houfnice asi možné nebude.

Článek Indická houfnice MArG 155-BR je zjevně jednoduché a levné řešení, které nemá ve světě obdobu a jiná by v její roli obstála těžko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Důvod exploze stále není známý

K incidentu došlo na cvičišti Vojenského technického a zkušebního ústavu Záhoří a slovenská policie uvedla, že při něm byli zraněni dva technici státní společnosti Konštrukta, která za vývojem a výrobou systému stojí. Jeden z nich utrpěl lehčí zranění, zatímco druhý vážnější, ale jejich rozsah nebyl upřesněn. Oba dva jsou každopádně ve stabilizovaném stavu, a tedy mimo ohrožení života. Příčina výbuchu nebyla zpočátku známa.

Český analytik zhodnotil, kolik letounů ztratilo ukrajinské letectvo od začátku války. Číslo je 7krát nižší, než uvádí ruské ministerstvo

Slovenská policie v aktualizovaném prohlášení na Facebooku uvedla, že zahájila trestní stíhání ve věci trestného činu všeobecného ohrožení, přičemž v objasňování okolností pokračuje. Dle původních předpokladů se mohlo jednat o závadu na prachové náplni, munici nebo samotném zařízení, ale zřejmě šlo o první možnost. Armádní Zpravodaj požádal o vyjádření slovenské ministerstvo obrany, které upřesnilo chybějící informace a nejasnosti.

„Podpředseda vlády a ministr obrany SR Robert Kaliňák po středečním jednání vlády informoval veřejnost a média, že nedošlo k výbuchu samotné munice. V takovém případě by asi byly oběti na životech. Podle dostupných informací došlo ke shoření bimodulární prachové náplně, což není primárně až tak devastační, ale na požáru se následně podílely i palivové nádrže. Exploze byla menšího rozměru, díky tomu oba účastníci incidentu přežili a jejich zdravotní stav se zlepšuje,“ uvedlo slovenské ministerstvo obrany pro Armádní Zpravodaj.

Slovenský ministr obrany Robert Kaliňák na tiskové konferenci řekl, že docházelo k zátěžovým zkouškám houfnice, při nichž podle všeho nedošlo k výbuchu munice, ale k požáru, který vznikl hořením zůstatkové prachové náplně během čtvrtého výstřelu, zatímco první tři se obešly bez komplikací. Na ohni se pak měly podílet také plné palivové nádrže.

„K incidentu došlo při tormentačních zkouškách, při kterých se munice testuje na hranici únosnosti a s největšími tlaky, které mají zbraňové systémy snést. Detaily selhání prokáže až samotné vyšetřování,“ dodalo slovenské ministerstvo obrany pro Armádní Zpravodaj.

Analýza: polská armáda bude jediná v Evropě schopná konfliktu vysoké intenzity a přímého válčení s Ruskem

„Z důvodu zachování objektivity vyšetřování a zároveň aby nedošlo k jeho ohrožení, bližší informace poskytneme, až pokud to procesní situace ve vyšetřování umožní,“ dodala slovenská policie. Diskutující, pravděpodobně z blízkého okolí areálu, v němž k explozi došlo, avizují, že se jednalo o sérii několika výbuchů, z nichž poslední dva byly extrémně silné.

Článek Tragédie na Slovensku, houfnice Zuzana 2 při testování explodovala, dle svědků několikrát po sobě. Munice však nevybuchla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SH16A se mohla inspirovat RCH 155

Čínská houfnice SH16A se nápadně podobá německé RCH 155, s níž má i mnoho shodných nebo podobných parametrů. Euro-Sd uvádí, že je namontovaná po podvozku obrněného vozidla 8×8, ale rozhodně nejde o kopii – je totiž postavena na čínských komponentech. Spíše to dokazuje, že se Čína dokáže inspirovat a za pomoci domácích dílů vyrobit srovnatelný systém. Třeba podvozek poskytuje ochranu i mobilitu, takže je obtížné takový systém zničit.

تسلح:

خلال معرض آيدكس 2025 عرضت شركة „نورينكو“ الصينية مدفع الهاوتزر ذاتي الحركة الجديد „SH16A“ عيار 155ملم على هيكل بعجلات 8×8 وهو مصمم للتنقل والحماية والقوة النارية الدقيقة. صرحت نورينكو الشركة أنه تم تطويره بالكامل وجاهز للإنتاج عند تلقي الطلبات. pic.twitter.com/Gfcqbg4SvQ

— Kanaan Ahmed (@KanaanAhmed5) February 21, 2025

Houfnice SH1A je vybavena dělovou hlavní ráže 155 milimetrů o délce 52 ráží, potvrzuje ArmyRecognition, čímž se podle mého může rovnat modernímu západnímu dělostřelectvu, protože to má naprosto stejné parametry, a navíc je čínská houfnice pravděpodobně schopna pálit západní municí. To může být výhodou u zemí třeba na Blízkém východě, kde armády používají západní děla. Dosah SH16A má být u munice s posilovačem až 56 kilometrů, ale záleží vždy na jejím typu. I to je opět srovnatelné s moderními západními děly.

Konkurence pro západní i ruské zbrojovky

Základem je vozidlo VN23, což naznačuje, že by se mělo jednat o prodlouženou verzi obrněného vozidla VN22, které je umístěno na 6, nikoliv na 8 kolech. Wikipedia uvádí, že poskytuje ochranu proti munici ráže do 14,5 milimetrů, minám a dalším hrozbám, takže se mi jeví jako zřejmé, že bude mít SH16A shodné parametry. Její nejvyšší rychlost má pak být 110 km/h.

„Pryč se zlým Západem i Ruskem“, zájem je o čínské vojenské letouny: jsou ekvivalentem F-16 a nahradit mohou i Panavia Tornado

Srovnání s RCH 155 může vycházet i z vybavení automatickým nabíjením se zásobou munice na 30 ran. Ale německá zbraň se pyšní i tím, že při střelbě nemusí zastavovat, jak Armádní Zpravodaj psal. Jestli to dokáže i její čínský ekvivalent, není známé, bude to záležet třeba na schopnostech systému řízení palby. Přesto lze říci, že Čína může v některých oblastech světa svou SH16A znamenat velikou konkurenci pro západní, ale i ruské zbrojovky.

中国兵器工业集团有限公司的SH16A型155mm新一代火炮首次公开展出。无人化炮塔、自动化操作、新一代8×8轮式底盘，凶猛迅捷，还能实现远程遥控射击。 pic.twitter.com/9Ki6AzInOc

— DS北风（风哥） (@WenJian0922) November 11, 2024

Prezentace houfnice SH16A

Článek Evropské a americké zbrojovky v ohrožení, čínská houfnice SH16A je špička. Dostřelí až 56 km, zasáhnout ji je přitom téměř nemožné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketomet BARQ pro střely i dron

Firma Calidus označuje raketomet jako revoluční – důvodem má být skutečnost, že z něj obsluha může odpalovat různé druhy raket odlišné ráže a s různým dosahem, a to včetně přesně naváděných. Vedle toho z něj ovšem může odstartovat také sebevražedný dron. Na druhou stranu ale o žádnou revoluci nejde, podobné koncepty jsou již delší dobu známé třeba z izraelského raketometu PULS nebo jihokorejského K239 Chunmoo.

🇦🇪 IDEX 2025 UAE | #Calidus, a UAE-based defense company, unveiled the “BARQ” multiple rocket launcher system at @IDEX_UAE 2025 in Abu Dhabi. The BARQ is a High Mobility Multiple Rocket Launcher (HIMRL) designed for rapid battlefield response and flexibility. It features… pic.twitter.com/iY8FqW3VIx

— NexDef (@nex_def) February 23, 2025

BARQ používá tři typy raket, a to 122, 220 a 300 milimetrů. Tyto ráže jsou shodné s raketomety produkovanými Ruskem, ale není známé, jestli používají shodné střely. Dvojice nižších ráží má poskytovat možnost salvové palby, střely ráže 300 milimetrů jsou pak naváděné s dosahem až 70 kilometrů. Bližší podrobnosti k nim však známé nejsou. Třeba PULS využívá více typů raket a dosah balistické Predator Hawk je až 300 kilometrů, uvádí Wikipedia.

BARQ je usazen na lehkém podvozku

Jelikož lze z raketometu odpalovat i nespecifikovaný typ sebevražedného dronu, je zřejmé, že bude někdo z osádky působit i v roli operátora. GlobalTenderNews uvádí, že je odpalovač na podvozku 4×4, což je oproti konkurenčním raketometům menší konstrukce a znamená to, že by mohl být lehčí a snazší na přepravu. Jeho max. rychlost je potom 125 km/h.

Video: ačkoliv se ruský útok vedený tankem může dostat až k cíli, ztrátě 100 % obrněnců se vyhnout nemusí. Pěchota ale může přežít

Jak je raketomet dobrý, bude záležet hlavně na schopnostech jeho raket, tedy na jejich doletu nebo přesnosti, protože to jsou v současnosti parametry, které mnohdy rozhodují. Pro armády je totiž lepší přesně zasáhnout cíl jednou přesnou ranou než věřit v účinek salvy. BARQ by si mohl najít zákazníky třeba mezi uživateli starých sovětských BM-21 Grad, protože je bezesporu mnohem sofistikovanější a nabízí oproti nim víceúčelovost.

„Barq“ Emirati Rocket Launcher System#IDEX2025 pic.twitter.com/jb6udhnoo1

— WAM English (@WAMNEWS_ENG) February 18, 2025

Raketomet BARQ

Článek Revoluce v moderním dělostřelectvu: BARQ může sesadit ruského krále BM-21 Grad, používá brutální rakety až do ráže 300 mm se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

LAHAB je mobilní a rychle střílí

Houfnice LAHAB je produktem společnosti Calidus známé hlavně výrobou různých obrněných vozidel. Tentokrát dala ale vzniknout výrobku, který GlobalTenderNews označuje za revoluční samohybný dělostřelecký systém pro moderní válčení. Má kombinovat vysokou mobilitu, možnost rychlého nasazení a vysokou palebnou sílu, konstrukčně se přitom podobá německé RCH 155, protože disponuje stejnou ráží i podobným charakterem podvozku.

IDEX 2025: Calidus unveils LAHAB self-propelled field artillery systemhttps://t.co/T34FJdCszw pic.twitter.com/xPn96UIt4Z

— Roni Sontani (@Roni_Sont) February 21, 2025

LAHAB používá dělostřeleckou hlaveň ráže 155 milimetrů o délce hlavně 52 ráží, popisuje EdrMagazine, což znamená, že je nejspíše schopná používat dělostřeleckou munici standardů NATO. Má automatické nabíjení a v zásobníku munici na 28 ran, které dokáže pálit kadencí až 8 ran za minutu. Maximální dosah je 56 kilometrů, i když údaje se podle zdrojů liší – může se jednat o informace pro určité typy munice třeba s prodlouženým dosahem.

Houfnice používá podvozek Wahash

Základem houfnice LAHAB je věž, nejspíše umístitelná na více typů podvozků, ale Calidus pochopitelně zvolil svůj produkt, a to víceúčelové obrněné vozidlo Wahash 8×8. Army-Technology uvádí, že ve verzi obrněného transportéru má délku 8,5 metrů a hmotnost 32,1 tun, s dělostřeleckou věží potom hmotnost vzrůstá na 36 tun. Vozidlo by mělo být schopné odolat dělostřeleckým střepinám a projektilům do ráže 14,5 milimetrů.

Jedna z nejlepších houfnic světa by Ukrajinu značně posílila: RCH 155 pokosí nepřítele až na 54 km a to ani nemusí zastavovat

Pro blízkou ochranu je osádka LAHAB vyzbrojena ještě kulometem ráže 12,7 mm, a to buď ručně obsluhovaným, nebo v dálkově ovládané věži. Jak se houfnice osvědčí, bude záležet na jejích přesných schopnostech daných třeba řízením palby, ale o něm zatím nejsou informace dostupné. Pokud se vyrovná dělostřeleckým systémům běžným v zemích NATO, může mít Calidus velice konkurenční produkt, o nějž mohou mít zájem třeba okolní arabské země.

Článek Až překvapivě povedená houfnice LAHAB ze SAE by mohla vyzbrojit arabský svět. Je srovnatelná se západními protějšky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zákazník si u ATMOS vybere podvozek

Dělostřeelcký systém ATMOS je dílem izraelské společnosti Elbit Systems. Ta ho popisuje jako houfnici namontovanou na automobilovém podvozku, což jí zajišťuje vysokou mobilitu s rychlou schopností reakce – užívány jsou podvozky 6×6 nebo 8×8, to záleží na přání zákazníka. Jde vlastně o stejnou nabídku, jakou poskytují Francouzi s houfnicí CAESAR, kdy je domácí podvozek 6×6, ale česká armáda bude mít tatrovácký 8×8.

iZdroj fotografie: Elbit Systems

Systém ATMOS využívá dělostřeleckou hlaveň ráže 155 milimetrů, uvádí Wikipedia, což je pochopitelné, jelikož má izraelská armáda výzbroj kompatibilní s NATO – i munice do děla bude tedy shodná. Systém je nabízen s hlavní délky 39 až 52 ráží, přičemž větší hodnota je ta dnes standardní a opět shodná s houfnicemi jako CAESAR, ale i dalšími západními. Dosah je 41 kilometrů, což opět koresponduje s tou nejmodernější západní výzbrojí.

Obsluha zůstává při střelbě nekrytá

K obsluze systému ATMOS je zapotřebí 4 až 6členná osádka, která se během přesunu přepravuje v pancéřované kabině. Ta jí bude pravděpodobně poskytovat ochranu proti palbě z ručních zbraní a střepinám, ovšem při střelbě se pohybuje venku stejně, jako je tomu u houfnice CAESAR. Pokud by tedy došlo k odvetné palbě nebo třeba útoku dronem, znamenalo by to vysoké riziko smrti. K dispozici má přitom moderní počítačově ovládaný a zaměřovací systém, uvádí Army-Technology, což zaručuje vysokou pravděpodobnost zásahu cíle.

„Houfnice CAESAR se rychle rozpadají a nejsou vhodné pro vojenské akce na Ukrajině,“ myslí si francouzský ex-výsadkář Xavier Moreau

Hmotnost ATMOS 2000 na podvozku Tatra 6×6 je kolem 22 tun a rychlost až 80 km/h, naložit ji přitom lze do větších typů transportních letadel. Od roku 2001, kdy se objevila první verze ATMOSU, s ním Izrael slaví veliký úspěch. Nejenže je zaváděn do izraelských ozbrojených sil namísto amerických M109 Paladin, ale daří se ho také exportovat. Ve výzbroji ho má třeba Thajsko, Filipíny nebo Kamerun, ze zemí NATO si ho pak objednalo Dánsko.

Článek Izraelský ATMOS 2000 je moderní houfnice podobná CAESARU, který pořizuje AČR. Obsluha však při střelbě podstupuje smrtelné riziko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tažená houfnice na korbě náklaďáku

Súdánská armáda se podle všeho snaží získat levné samohybné dělostřelectvo již delší dobu. Původním projektem z rodiny Khalifa byla Khalifa-1 označovaná jako Khalifa GHY02. ArmyRecognition uvádí, že byla představena na IDEX 2013 ve Spojených arabských emirátech a v podstatě nejde o nic jiného než o sovětskou houfnici D-30 upravenou k použití na korbě vozidla Kamaz 43118 6×6. Je to tedy improvizace, ale dle všeho sofistikovanější.

D-30 + Ural-4320 = CAESAR ?
Only in Sudan. Soon in #Russia. #neimeetanalogov. Yet. 😂
Khalifa GHY03/Khalifa-2. pic.twitter.com/8WTaIRMJjD

— JR2 (@JanR210) January 13, 2023

Ovšem podle příspěvku na síti X existuje i nástupce označovaný jako Khalifa-2 nebo také Khalifa GHY03. Využité je stejné dělo, ale tentokrát na podvozku ruského automobilu Ural-4320 6×6. Opět přitom nejde jenom o přišroubování děla, provedeny byly i další úpravy. Ani tak ji ale v žádném případě nelze srovnávat třeba s kolovou houfnicí, jakou je francouzská CAESAR, i když základní funkci, tedy mobilní dělostřeleckou podporu, systém bezesporu plní.

Spojení, které přináší maximum

Houfnice D-30 je sovětská zbraň, která vstoupila do služby již na začátku 60. let 20. století, uvádí WeaponSystems – nelze ji tedy považovat za nějak moderní. Má ráži 122 milimetrů a kadenci 7–8 ran za minutu. Se standardní municí má být její dosah až 15,4 km, ale existují i druhy s prodlouženým dosahem, třeba čínský raketově poháněný projektil údajně doletí až 21,9 km. Lze předpokládat, že podle druhu munice to platí i pro tento systém.

Rusko má ve výzbroji i lepší pumy než až 3tunové FAB: třeba speciálně navržená D-30SN pro Suchoj Su-34 zničí cíl až na 90 km

Ural-4320 je rovněž původně sovětský a dnes v Rusku vyráběný univerzální terénní nákladní automobil. Podle typu může nést náklad o hmotnosti 5 až 6 tun, uvádí Wikipedia, a jeho maximální rychlost je až 82 km/h. Zvládá i jízdu v náročném terénu, což je pro samohybnou houfnici ideální, navíc se díky tomu může snadno přesunovat po cestách. V podstatě se dá říci, že jeho spojením s D-30 vytěžili Súdánci z obou platforem možné maximum.

Sudan 🇸🇩: Video showing a locally made 122 mm Khalifa GHY03/Khalifa-2 self propelled howitzer of the Rapid Support Forces. pic.twitter.com/9AZXxR66In

— Hammer Of War (@HammerOfWar5) February 6, 2025

Houfnice Khalifa-2 v Súdánu

Článek Súdánská samohybná houfnice Khalifa-2 je šikovná improvizace, která vdechuje život 60letým sovětským legendám D-30 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

M712 Cooperhead zajistí přesný zásah

Video níže ukazuje případ, kdy opevněné postavení nepřítele zničil přesně naváděný projektil. MilIn uvádí, že se jednalo o M712 Copperhead, což je vlastně o řízená střela odpalovaná z dělostřeleckých zbraní ráže 155 milimetrů; používat ji mohou děla jako je M777, CAESAR a další, uvádí Wikipedia. Její dosah je minimálně 3 a maximálně 16 kilometrů a má bojovou hlavici o hmotnosti 6,69 kilogramů. To se sice nemusí zdát moc, ale záběry jasně dokazují, že i jeden zásah dokáže odolný cíl rozmetat. Nejdůležitější je, aby se trefil co nejpřesněji.

Video: za pouhých 300 sekund systém MIM-104 Patriot zničil ruský bombardér Su-34, stíhačku Su-35 a 3 vrtulníky Mi-8

M712 je naváděna po laserovém paprsku a v tomto případě pomohl dělostřelcům dron ACS-3 Raybird. Defence-Ua uvádí, že je průzkumný a vydrží na obloze až 28 hodin, díky čemuž se hodí právě k vyhledávání cílů a navádění dělostřelecké palby. Osazen bývá i laserovým značkovačem, a právě jeho spolupráce s dělem využívajícím hlavici Cooperhead dokáže zajistit přesný úder téměř na jakýkoliv cíl. Hodí se nejenom proti bunkrům, ale například i proti dělostřeleckým postavením, tankům nebo protivzdušné obraně.

Článek Video: když je dělostřelecký granát přeměněn v naváděnou střelu, může ruské opevnění roztříštit jediným zásahem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nizozemsko zaplatí 15 českých houfnic

Kolik přesně pohraničníci dělostřeleckých systémů DITA mají, není známo, což je vzhledem k probíhající válce pochopitelné. A ačkoliv pochází z České republiky, podle MilIn je platí Nizozemsko v rámci pomoci proti ruské agresi. Objednat mělo zprvu 9, a později ještě 6 ks, takže jich budou mít Ukrajinci min. 15. Ale nelze vyloučit, zda si další nepřikoupili.

Francie se nejspíše připravuje, že vyšle vojáky na Ukrajinu. Tisíce vojáků už tam provedly (ne)utajené cvičení, které simulovalo střet u Kyjeva

Nejde o první dodávku houfnic DITA na Ukrajinu, již na podzim 2024 Defence-Ua uvedl, že je do výzbroje dostala národní garda, a to známá brigáda Azov, kterou značně posílily, protože nahradily zastaralé tažené dělostřelectvo. Vojáci na nich oceňují hlavně zautomatizování mnoha procesů, což jim umožňuje velice rychle reagovat – stačí totiž vložit souřadnice cíle a systém už vše obstará sám. K obsluze tak stačí jenom 2 vojáci.

DITA zasáhne cíle až na 39 km

Výrobce houfnice DITA, Excalibur Army, na svých stránkách uvádí, že jde o dělostřelecký systém ráže 155 mim, takže používá munici dle standardu NATO. Hlaveň je 45 ráží dlouhá a projektily z ní dolétnou až do vzdálenosti 39 km. Věž s municí, automatickým nabíječem a hlavní je umístěna na podvozku Tatra, přičemž osádka sedí v bezpečí pancéřované kabiny.

Článek Ukrajinci právě dostali další české houfnice DITA. Jsou první na světě, kdo je používá. Dohromady jich budou mít minimálně 15 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Radary a děla s hypersonickými projektily

Dělostřelecký systém MDAC by měl být hotový do roku 2027 a už o rok později by ho měla americká armáda podrobit náročným testům, uvádí TheDefensePost. Vyvíjí ho společnost BAE Systems a sloužit by měl k ochraně stacionárních nebo polostacionárnách objektů. Jeho součástí mají být nejenom speciálně vyvinutá děla, ale také radary a hlavně hypersonické projektily HVP s některými vlastnostmi charakteristickými spíše pro střely.

米陸軍、MDACの試作機の製造をBAEシステムズと契約

2028会計年度には試作機が完成する予定

MDACは、8基のマルチドメイン砲(MDAC)、4基の多機能精密レーダ(MFPR)、2基のマルチドメイン戦闘管理装置(MDBM)、および144発の超高速発射体(HVP)で構成されている
https://t.co/nzXtN5VNdi https://t.co/N5SqaPOnPm pic.twitter.com/l3EreYItZr

— 妄想的な野菜生活(ウクライナダボス商工会議所) (@WangHuo62655) January 4, 2025

Baterie MDAC by se měla skládat z 8 děl ráže 155 mm a 4 radarů, s jejichž pomocí by dokázala detekovat cíle, uvádí InterestIngengineering; a dále také ze 2 systémů řízení bitvy, čímž je pravděpodobně myšleno velitelské a řídící centrum, kde by byla zpracovávána data a udělovány příkazy do všech částí baterie. Požadavkem je, aby byla umístěna na kolové platformě a měla tak vysokou mobilitu, ale i možnost přepravy letadlem.

HVP by mohl manévrovat a být rychlý

Na testování má armáda dostat 144 projektilů HVP s raketovým pohonem, které mají dosahovat rychlosti minimálně Mach 5 a jejich dosah bude alespoň 80 km. Zároveň mají mít schopnost během letu manévrovat, aby byly podle zachycených dat schopny zasáhnout cíl. BAE Systems podobný projektil má a uvádí, že je díky své aerodynamičnosti rychlý a vysoce ovladatelný. Jeho cena by měla být 86 tisíc dolarů(2,1 milionu Kč).

Kratos XQ-58 Valkyrie je nejvýkonnější bezpilotní letoun světa, který může sekundovat F-35. Jeho cenovka ale překvapí, je „nízká“

Zda je tento koncept protivzdušné obrany proveditelný a efektivní, není v současné době jasné, i když na papíře vypadá dobře. Zda se nakonec uchytí, bude záležet nejenom na jeho schopnostech, ale především ceně, protože hrozby v podobě střel, dronů a jejich kombinací jsou stále častější a levnější. O přízeň armád může zápasit i s vyvíjenými laserovými systémy, ale ty mají kratší dosah. Možná ale zapadne do kombinace v podobě vícevrstvé ochrany.

Článek Amerika může vrátit těžké protiletadlové dělostřelectvo zpět do hry díky hypersonickým projektilům. Ale není jasné, zda to má smysl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K9 Thunder zcela předčil ruskou Msta-S

Zájem Indie o jihokorejskou samohybnou houfnici K9 Thunder se datuje do roku 2012, i když v té době ještě nebylo jisté, zda ji zvolí. Wikipedia uvádí, že se musela utkat se soupeřem z Ruska, konkrétně s houfnicí 2S19 Msta-S, v němž ji ovšem zcela deklasovala, načež tamní ministerstvo obrany nakonec objednalo první stovku houfnic označených jako K9 Vajra-T. Většinu z nich v licenci vyrobila indická společnost Larsen & Toubro, uvádí ArmyRecognition.

iZdroj fotografie: Uživatel Sigma147 / Creative Commons / CC BY-SA

Od klasické K9 Thunder se ta indická v několika aspektech odlišuje. TheDefensePost uvádí, že musela být přizpůsobena, aby mohla operovat v různorodém terénu rozlehlé Indie, jakým jsou pouště, pláně nebo vysokohorské oblasti, což třeba v oblasti Evropy zapotřebí není. Obsahuje však i upravený systém řízení palby, aby dokázala spolehlivě používat v Indii produkovanou munici, a upravené jsou pochopitelně i komunikační systémy a další.

Vajra-T používá munici ráže 155 mm

Základ indické verze zůstal pochopitelně nezměněný; jedná se o pásovou houfnici s motorem MTU, max. rychlostí až 67 km/h a hmotností 47 tun. Disponuje dělostřeleckou hlavní používající munici ráže 155 milimetrů, jejíž délka je 52 ráží. Se standardními projektily může zasahovat cíle do vzdálenosti až 30 kilometrů, zatímco ty s prodlouženým dosahem doletí do dálky více než 41 kilometrů. Uvnitř K9 Vajra-T je přitom zásoba na 48 ran.

Největší dělostřelecká síla v Evropě vzniká v Polsku: to si objednalo stovky jihokorejských houfnic K9 Thunder, přestřílí většinu ruských

Indie je s dělostřeleckým systémem zjevně spokojená, neboť si jich objednala další stovku, uvádí KedGlobal. Licenční výroba navíc dala jejímu zbrojnímu průmyslu znalosti výroby moderních děl, což se jí může do budoucna hodit. Už jenom proto, že aktuálně pracuje na vlastní verzi přesně naváděné dělostřelecké munice určené právě pro K9 Vajra-T. Její dosah by měl být až 38 kilometrů, přesnost kolem 10 metrů, a využívat bude indickou satelitní navigaci.

Článek Indické houfnice K9 Vajra-T mají oproti těm dodávaným Evropě řadu výhod. Ne všechny by ale místní armády využily se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

2S42 Lotos nahradí starší 2S9 Nonu

Rusko má nyní samohybný systém 2S9 Nona kombinující schopnosti houfnice a minometu, ale TopWar uvádí, že byl do výzbroje zařazen již v roce 1981 a zastarává. Má ho proto nahradit modernější 2S42 Lotos, který v sobě spojuje vysokou mobilitu, ochranu osádky a vysokou palebnou sílu zbraně nové generace. Má také zesílené pancéřování, uvádí ArmyRecognition, ale i tak bude stačit k jeho zničení jediný dobře mířený zásah dronem.

Some pics about Russian new 2S42 Lotos 120mm SP mortar. pic.twitter.com/ElNQgFa9CB

— Caesar (@Ninja998998) June 7, 2019

Vozidlo disponuje minometem ráže 120 mm schopným zasahovat cíle do vzdálenosti až 13 km – jednat se může o bunkry, pěchotu i další. Wikipedia uvádí, že 2S42 Lotos nestřílí jenom obloukem jako minomety, ale je schopen i přímé palby, a dokáže tak např. zasáhnout obrněné vozidlo. Kadence střelby je 6 až 8 ran za minutu a v automatickém zásobníku je munice na 40 ran. Má přitom vyspělejší řízení palby než předchůdce Nona.

K přepravě 2S42 Lotos poslouží letadlo

2S42 Lotos je usazen na podvozku vozidla BMD-4M, což je bojové vozidlo určené pro výsadkáře. Má tedy mnoho dílů společných s jinou výsadkářskou obrněnou technikou a snižuje tak nároky na logistiku a zjednodušuje údržbu. Pohybuje se na pásech, na silnici je schopný dosahovat rychlosti až 70 km/h a dojezd máje kolem 500 kilometrů. Přepravovat ho pak lze v transportních letadlech, jakým je v Rusku rozšířené Iljušin Il-76 Candid.

Video: ani mohutný ranní útok nepřináší Rusům vítězství, Ukrajinci jich u Novodoněcku pohřbili 50 a sledovali, jak se na bojišti opouští

Hmotnost vozidla je 18 tun a má osádku složenou ze 4 vojáků – lze předpokládat, že stejně jako BMD-4M jim poskytuje ochranu proti ručním zbraním a střepinám, i když se vyskytla i vozidla s nainstalovaným lamelovým pancířem. V tomto případě se zřejmě bude jednat hlavně o ochranu proti dronům, i když samozřejmě funguje i proti protitankovým střelám. Na takovou vzdálenost by se však nepřítel neměl být schopen přiblížit.

Článek Ruský dělostřelecký systém 2S42 Lotos je unikátní hybrid minometu a houfnice. Zastavit ho ovšem může jediný voják se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Historie M1989 Koksan je trochu záhada

O historii severokorejské samohybné houfnice M1989 Koksan se toho příliš neví. V roce 1978 byl poprvé zaznamenán dělostřelecký systém označený jako M1978 Koksan, což byla těžká samohybná houfnice na podvozku tanku T-59, tedy čínské kopie sovětského T-54. Severokorejci pak ve vývoji pokračovali a v roce 1989 bylo dělo zaznamenáno na novém podvozku. ArmyRecognition uvádí, že je odvozen od sovětského dělostřeleckého tahače ATS-59.

The M1989 Koksans have a lot of disinfo about them on X rn. Heres what I know.
It fires 42km standard, 60km w/ RAP and an unconfirmed guided shell out to 100km but again, that is unconfirmed.
It takes 5 minutes to setup and 3 to tear down.
It carries 12 shells on board. pic.twitter.com/rRO3qvcnGB

— KPAWeaponsTracker (@KPAWeapons) November 20, 2024

Toto modernizované dělo je označované jako M1989 Koksan a používá hlaveň ráže 170 milimetrů. Wikipedia uvádí, že jde o zbraň produkovanou severokorejským průmyslem, ale domnívá se (stejně jako většina zdrojů), že je odvozena od starého sovětského děla pobřežní ochrany z 50. let 20. století. Největší výhodou Koksanu je jeho dosah, s běžným střelivem jde o 40 kilometrů a s raketově poháněnými projektily o 60 kilometrů. To by dalo Severokorejcům možnost velmi spolehlivě zasahovat například i jihokorejské hlavní město Soul.

Nevýhodou děla je hlavně nízká rychlost palby

M1989 Koksan vypadá působivě, ale má i svá negativa. Podle WeaponSystems jde třeba o nízkou rychlost střelby, a to 2 rány za 5 minut. Na podvozku pak veze munice pro pouhých 12 ran, takže ji musí často doprovázet druhé vozidlo s obsluhou a zásobou munice. Sedmičlenný tým vojáků určený k obsluze je pak navíc během střelby nechráněný, ale na druhou stranu mu může určitou ochranu poskytovat vysoký dostřel a tedy velká vzdálenost od nepřítele.

Video: ani výstřel ruského T-72 nedokáže vždy zničit slabě pancéřované BVP M2 Bradley, které dokáže i přes vážné poškození odjet

Severní Korea také tuto těžkou samohybnou houfnici vyváží. Verzi M1978 získal Írán a používal ji ve válce se sousedním Irákem, jehož armáda ji také systém ukořistila a upravila ji pro použití děla ráže 180 milimetrů – později se ho zmocnila také americká armáda. Severokorejské systémy M1989 se však ocitly i ve výzbroji ruské armády, a vzhledem k tomu, že do nich v Rusku není vyráběna munice, musí Severokorejci dodávat i tu.

Článek Severokorejské houfnice M1989 Koksan zasáhnou cíle až na 60 km, ale jejich historie je záhadou. A i když jsou prehistorické, mají význam se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Houfnici D-74 sám SSSR téměř nepoužíval

Sovětští konstruktéři začali s vývojem houfnice D-74 krátce po druhé světové válce a v její konstrukci uplatnili přímo zkušenosti z bojů. Wikipedia uvádí, že přicházela do výzbroje od roku 1955, ale konkrétně v sovětské armádě se vyskytovala jenom ve velmi nízkých počtech. Na druhou stranu ji Sovětský svaz masivně vyvážel do spřátelených zemí, z nichž byla jednou Severní Korea, jejíž armáda ji směle využívá dodnes.

iZdroj fotografie: Gary Todd / Creative Commons / CC0

Houfnice D-74 má ráži 122 mm a charakterizuje ji poměrně dlouhá hlaveň, díky níž je schopna odpalovat projektily až do vzdálenosti 24 km, uvádí WeaponSystems, což je v mnoha případech dále, než čeho jsou schopné mnohé modernější a mladší typy lehčích houfnic. Projektily typu 122 mm jsou přitom dostatečně ničivé na to, aby dokázaly likvidovat pěchotu nebo různé typy opevnění, ale lze je použít například i proti útočícím obrněným jednotkám.

Munice, která není v Rusku vyráběna

I když je ráže 122 mm shodná s ráží lehčích typů houfnic užívaných v sovětských (a v současnosti v ruských) dělech, je munice D-74 odlišná od munice užívané třeba ve velmi rozšířených a rovněž sovětských houfnicích D-30 a například Rusko ji nevyrábí, uvádí MilIn. Severokorejské muniční továrny jsou ale schopné ji pro něj produkovat.

Video: ani opakované nájezdy ruských BMP-3 a speciálního čečenského vozidla Akhmat nemusí přinášet úspěch, ale jenom pohřebiště

Jak jsem již zmiňoval, tak má houfnice D-74 relativně dobré parametry i na dnešní poměry, ale rozhodně už nepatří mezi nejmodernější. Tažené houfnice jsou přitom obecně v moderních ozbrojených silách na ústupu a přednost dostávají samohybné typy. Lze tak předpokládat, že ani zaměřování zbraně staré zhruba 70 let nebude odpovídat současným trendům, a trefit cíl na delší vzdálenost tak bude pro obsluhu obtížné; tu tvoří 7 až 9 vojáků.

Článek Severokorejská děla D-74 jsou už sice staré „gardy“, ale stále mohou nadělat pořádnou paseku. Sám SSSR je však téměř nepoužíval se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

AS9 Huntsman má hlavně lepší ochranu

Nová pásová australská samohybná houfnice AS9 Huntsman je výsledkem jednání Austrálie s jihokorejským výrobcem Hanwha Defense který dodává K9 Thunder také do Polska. Australské ministerstvo obrany na stránkách uvádí, že společnost vyrobí techniku v australském závodě a oproti K9 bude významně upravená. Výsledná zbraň má vylepšenou integraci výbušné munice, posílenou ochranu vojáků a pokročilé digitální schopnosti.

El primer cañón autopropulsado australiano AS9 Huntsman fue descubierto en algún lugar de Corea. Bueno, finalmente comenzaron a instalar protección adicional en las armas autopropulsadas, no solo contra las submuniciones de racimo desde arriba, sino también desde los lados. pic.twitter.com/zZpStyqbv5

— Poderío Militar 🇪🇸🤝🇺🇦 (@PoderioMilitar) October 13, 2024

Komplet je osazen dělem ráže 155 milimetrů a celkové délce hlavně 52 ráží, což jsou standardní parametry většiny moderních západních houfnic. DefenceConnect přitom uvádí, že může používat veškerou standardní munici NATO, ale australská armáda ji otestovala i s americkou přesně naváděnou municí M982 Excalibur. Maximální dosah AS9 Hunstman je se standardní municí 30 km a s raketově asistovaným projektilem pak 40 km, ovšem ArmyRecognition uvádí, že se specializovanými náboji lze dosáhnout až 60 kilometrů.

Rychlost střelby je až 8 ran za minutu

Houfnice by měla být umístěna na upraveném podvozku z K9 Thunder, který obsahuje dodatečné pancéřování pro zvýšenou ochranu a vylepšený systém odpružení. Lze tedy předpokládat, že bude rychlost podobná jako u K9, což je 67 km/h, a dojezd 360 km. Velkou změnou v houfnici je však systém řízení palby od Kongsberg, který zaručuje integraci s dalšími australskými systémy. Navíc má poloautomatické nabíjení a rychlost palby 6 až 8 ran za minutu.

Největší dělostřelecká síla v Evropě vzniká v Polsku: to si objednalo stovky jihokorejských houfnic K9 Thunder, přestřílí většinu ruských

Svými schopnostmi se australská AS9 Huntsman vyrovná třeba německé pásové houfnici PzH 2000, protože má velice podobný dosah, rychlost střelby a pravděpodobně i přesnost – zvláště při použití stejné munice jakou je třeba M982 Excalibur. Zbraň bude přitom lepší než americká M109A7 – hlavně co se dosahu týče – což souvisí s použitím delší dělostřelecké hlavně. Australské dělostřelectvo se tak bude řadit mezi světovou špičku.

Článek Australská houfnice AS9 Huntsman je špičková, i když téměř neznámá houfnice s dosahem až 60 km a rychlostí střelby až 8 ran/minuta se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Type 19 je srovnatelná s CAESAR a Bohdanou

Moderní japonská kolová houfnice Type 19 snese srovnání s obdobnými západními zbraněmi. Asi nejblíže by jí mohla být francouzská houfnice CAESAR, kterou si pořizuje i česká armáda, případně osvědčená ukrajinská houfnice 2S22 Bohdana. Zbraň v japonské armádě postupně nahrazuje taženou houfnici FH-70, oproti níž se může pochlubit mnohem lepším dostřelem, přesností a pokročilé schopnosti síťové integrace, uvádí WeaponSystems.

JGSDF Type 19 155 mm Wheeled Self-propelled Howitzer

10/15/2023 Camp Fuji pic.twitter.com/PSgKddzYX8

— 深夜枠（自民党絶賛応援/キシダ研究所） (@XaAoJWqGMfFTjnJ) October 16, 2023

Konstruktéři ze společnosti Japan Steel Works a Mitsubishi Heavy Industries využili osvědčené dělostřelecké hlavně z pásové houfnice Type 99, k níž ArmyRecognition uvádí, že má ráži 155 mm a délku hlavně 52 ráží, což je standard u moderních západních houfnic. Japonská zbraň může pochopitelně používat běžné západní střelivo, s nímž má dosah až 40 km, což je opět srovnatelné se západními protějšky – dosah francouzské houfnice Caesar je 42 km.

Pohyblivost Type 19 je na ostrovech výhodná

Zbraň je umístěna na podvozku 8×8 nákladního vozidla HX 7, což je licenčně vyráběný Rheinmetall MAN Military Vehicles, díky němuž může dosahovat rychlosti až 88 km/h a dojezdu kolem 800 kilometrů. Vysoká mobilita je oproti pásovému podvozku výhodou v terénu japonských ostrovů. Vozidlo má navíc vzadu jakási rýč, který se před střelbou zaboří do země a tím systém stabilizuje, aby mohl bez složité manipulace a přípravy střílet.

Japonské futuristické stealth fregaty Mogami jsou názornou ukázkou preciznosti a rozvahy; mají být nepozorovanými zabijáky

Wikipedia uvádí, že je houfnice Type 19 také propojena se systémem velení a řízení palby, který přijímá informace o zaměřování od dělostřeleckých pozorovatelů, a že disponuje poloautomatickým nabíjením – obsluha se tedy při střelbě pohybuje venku, zatímco při přesunu je chráněna v kabině proti střelbě z ručních zbraní. Type 19 může střílet kadencí 6 ran za minutu, i když při setrvalé palbě bude kvůli zahřívání hlavně rychlost o něco nižší.

Článek Japonská houfnice Type 19 je „CAESAR Dálného východu“. Vyrovná se i Českem pořizovaným protějškům, ale koupit si ji nikdo nemůže se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Většinu motocyklů rozstříleli dělostřelci

Větší ruský útok na motorkách lze vidět na videu níže. MilIn uvádí, že se ho účastnilo hned 14 jezdců, a lze jasně vidět, jak se hnali vysokou rychlostí po cestě – nejspíše aby se dostali k zákopům obránců. Jenomže je spatřil průzkumný dron a navedl na ně dělostřeleckou palbu, která se ukázala být proti zcela nechráněným vojákům jako mimořádně účinná (nepřekvapivě) a mnoho z nich, min. 8, doslova smetla; přeživší vojáci pak hledali kryt, kde se dalo.

Video: když nepřítele v zákopu nejdříve zasype ruské dělostřelectvo, mohou pak vojáci na motorkách snadno projet až k němu

Nasazování motocyklů ruskou armádou je relativně časté. Forbes uvádí, že mnohé ruské jednotky prochází za tímto účelem i výcvikem, ale není údajně příliš sofistikovaný – jde hlavně o to, dostat se co nejrychleji přes zónu, v níž mohou číhat drony nebo být nakladené miny. Voják jedoucí na motocyklu má také nejspíše jenom základní ochranu, tedy helmu a balistickou vestu, což ho proti dělostřelectvu neochrání. Article36 uvádí, že například dělostřelecký projektil ráže 155 milimetrů má smrtící účinek do vzdálenosti až 50 metrů.

Článek Video: ani rychlý útok na motorkách nemusí ruským vojákům přinést úspěch, pakliže je odráží dělostřelectvo a většinu jich smete se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Radar Zoopark-1M objevil průzkumný dron

Video níže ukazuje, jak může útok na protibaterijní radar vypadat. MilIn uvádí, že se v tomto případě jednalo o ruský Zoopark-1M, a protože pochází záběry z dronu, je pravděpodobné, že jeho pozici objevil právě on. Takový radar umí odhalit pozici děla ráže 155 milimetrů na vzdálenost až 23 kilometrů, uvádí ArmyRecognition, i když moderní děla mají dosah i přes 40 kilometrů – radar musí proto být v blízkosti bojové linie, kde je zranitelný. V tomto případě na něj operátor dronu navedl palbu z raketometu, pravděpodobně z M142 HIMARS.

„Lovec ruských S-400“, protiradarová střela AGM-88G AARGM-ER zničí cíl vzdálený i 300 km, piloti tak zůstanou v bezpečí

Obsluha raketometu vypálila na radar celkem dvě střely, což je na záběrech velice dobře vidět. První z nich minula, takže je docela dobře možné, že v okolí fungovalo rušení signálu GPS. Druhá pak vybuchla v těsné blízkosti radaru a poškodila ho. Osádce se s ním poté podařilo kus ujet, ale vozidlo nakonec začalo hořet a vojáci z něj museli utéci. Zničení takovéto techniky je neobyčejně cenné, její hodnota je možná až 570 milionů Kč, uvádí UkraNews. Benefitem je však i skutečnost, že se dělostřelci mohou v oblasti cítit bezpečněji.

Článek Video: i když ruský radar Zoopark-1M zdánlivě přežije 2 zásahy, mohou se následky dostavit později a škoda za 570 milionů stejně vzniknout se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Více než 800 samohybných houfnic

Jedním z důvodů, proč se Polsko pro jihokorejskou houfnici rozhodlo, je skutečnost, že jich může asijská země dodat značné množství za velice krátkou dobu, a navíc bude větší část zbraní vyrobena přímo v Polsku. Prvních 218 kusů dostane armáda přímo z Asie, půjde o houfnice verze K9A1, a dalších 606 ve verzi K9PL si jich vyrobí od roku 2026 doma, uvádí Wikipedia. Upravena bude dle požadavků ozbrojených sil a verze A1 bude na tuto verzi také předělána. Aby si Poláci mohli takové zbrojení dovolit, dají na armádu 4,7 procenta HDP.

BREAKING:

Poland received another 12 K9 self-propelled howitzers & 5 K2 tanks from South Korea today.

The equipment, which arrived by ship to Gdynia, brings up the total number of K9s in the Polish Army to 48 & K2s to 15

Additional deliveries will be made later this year

🇵🇱🇰🇷 pic.twitter.com/dnfP6MRfeA

— Visegrád 24 (@visegrad24) March 22, 2023

Konstruktérem houfnice je jihokorejská společnost Hanwha Defense, a je nutné podotknout, že jde o povedený design, o nějž je ve světě zájem. Houfnice je vybavena hlavní ráže 155 mm o délce 52 ráží, což je dnes západní dělostřelecký standard. S běžným střelivem má zasahovat cíle na vzdálenost až 30 km, s raketově asistovaným pak 40 km, uvádí ArmyRecognition, i když jinde mluví dokonce o 55 kilometrech (se speciálním střelivem).

Za první 1/4minutu zvládne 3 rány

Výrobce houfnice na svých stránkách uvádí, že jde o moderní zbraň s vysokou rychlostí a objemem palby. V prvních 15 sekundách má být schopna vystřelit 3 rány, i když nepřetržitá palba je nakonec možná rychlostí 2 rány za minutu, což je u děl obvyklé kvůli zahřívání hlavně. Systém je také vybaven automatickým řízením palby, periskopy řidiče pro noční vidění a pomocnou napájecí jednotkou zajišťující provoz v době, kdy není nastartovaný hlavní motor.

Největší dělostřelecká síla v Evropě vzniká v Polsku: to si objednalo stovky jihokorejských houfnic K9 Thunder, přestřílí většinu ruských

K9A1 je umístěna na pásovém podvozku schopném zdolat těžký terén a dosahuje max. rychlosti 67 km/h. Ochranu tvoří ocelový pancíř o síle 19 mm poskytující ochranu proti střepinám a střelbě z ručních zbraní. Na svou obranu má pak osádka K9A1 Thunder vybavena těžkým kulometem umístěným na věži – sloužit může jak proti pozemním, tak i vzdušným cílům.

The Polish 🇵🇱 #K9 Thunder self-propelled howitzers bringing accurate and timely fires during a training in Poland. #WojskoPolskie #artillery #WeAreNATO pic.twitter.com/cUcIr2wsKw

— Rafał Zgryziewicz (@rzgryziewicz) February 25, 2024

Palba polských K9 Thunder

Článek Polsko už má ve výzbroji jihokorejské houfnice K9 a většinu dalších si vyrobí samo. Dostřelí až 40 km a za prvních 15 vteřin vyšlou 3 rány se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Skoro stovka houfnic Bohdana 4.0 ročně

S vývojem houfnice Bohdana začali ukrajinští technici někdy ve druhém desetiletí 21. století a prvními palebnými zkouškami pak prošla v roce 2018, uvádí Wikipedia, ale zdaleka ještě nebyla hotová. Do výroby se ji podařilo zavést až na začátku roku 2023 a na jeho konci již armáda disponovala 30 kusy. Výroba však dle všeho stoupá, DefenseMagazine v dubnu 2024 uvedl, že vzniká 8 kusů měsíčně, z čehož by mohlo vycházet, že jenom za rok 2024 by jich mohla být skoro stovka, což by mohly mnohé země jenom závidět.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ukrajiny / Creactive Commons / CC BY

Ani přes spuštěnou výrobu se přitom nezastavil vývoj a současná Bohdana 4.0 se od počátečních kusů v mnoha detailech liší, ArmyRecognition uvádí, že byly především vylepšeny systémy zaměřování a dosah, a že má rychlejší možnosti nasazení. Umístěna je pak na kolovém podvozku – po testování několika typů nakonec konstruktéři preferují český podvozek Tatra Phoenix 8×8. Kromě skvělé průchodnosti terénem ho osadili i pancéřovanou kabinou.

Možná z ní bude exportní artikl

Bohdana se v mnohém koncepčně podobá francouzským houfnicím CAESAR, jež má také ve výzbroji a pořizuje si je i česká armáda. Jde o zbraň západní ráže 155 milimetrů s poloautomatickým nabíjením, které umožňuje rychlost střelby až 5 ran za minutu. Se standardním střelivem je houfnice schopna zasahovat cíle do vzdálenosti až 42 kilometrů, s raketově poháněnými projektily pak dokonce kolem 50 kilometrů.

Kromě toho, že Bohdana 4.0 umožňuje používat standardní západní munici ráže 155 mm, což pomáhá k přestavbě ukrajinského dělostřelectva na západní systémy, zvládá i naváděné střelivo jako M982 Excalibur, jehož dosah bývá i více než 50 km. V současné době sice potřebuje Ukrajina všechny dělostřelecké systémy, které je schopna vyrobit, ale není vyloučeno, že by mohla být bojem osvědčená Bohdana 4.0 v budoucnu i exportním artiklem.

Článek Bohdana 4.0 se stala klíčovou houfnicí ve výzbroji Ukrajiny. Rychlost produkce lze závidět, jednou může být exportním artiklem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

2S7M Malka se ani v lese neskryla dostatečně

Na videu níže můžete vidět, jakým způsobem zničil dron ruskou houfnici, i když ji její obsluha evidentně velice dobře zamaskovala v zalesněném terénu, kde byla i přesto vidět. MilIn uvádí, že se jedná o 2S7 Pion, ale spíše to byla jeho modernizovaná verze 2S7M Malka, která je ve výzbroji ruské armády hojně zastoupena (starší verze naopak tolik ne). Wikipedia uvádí, že je její hlavní výhodou vyšší kadence projektilů ráže 203 milimetrů – zatímco 2S7 Pion vypálí maximálně 1,5 rány za minutu, obsluha 2S7M Malka zvládne i 2,5 rány.

Nejsilnější dělostřelecký systém světa 2S7M Malka „ztratil hlaveň“: ta explodovala a zabila obsluhu, pro Rusko je to velká ostuda

Proti podobným cílům jsou nejčastěji používány buď speciální vojenské sebevražedné drony nebo upravené kvadrokoptéry s výbušnou hlavicí. V tomto případě ale útočil proti dělu dron klasické konstrukce s křídly a tažnou vrtulí; voják ho dokonce vypustil hodem z ruky. Jedná se o nějaký neznámý druh FPV dronu a TechTarget uvádí, že FPV je označení jakéhokoliv leteckého dronu, z něhož je obraz z kamery přenášen na displej nebo do brýlí operátora.

Článek Video: i dron hozený z ruky může zničit nejsilnější ruskou houfnici 2S7M Malka, ačkoliv se dobře ukrývá pod stromy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

RCH 155 je nejmodernější na světě

S návrhem nového typu samohybné houfnice začal německý koncern KNDS někdy v roce 2014 a její sériová výroba se rozeběhla zhruba na přelomu let 2023 a 2024. Prvním zákazníkem se stala Ukrajina, i když mají o houfnici zájem i jiné ozbrojené síly – kromě Německa například Velká Británie. Jde totiž o kombinaci osvědčených systémů s dalšími inovativními technologiemi, což houfnici dodává vše potřebné – tedy vysokou mobilitu, přesnost a dosah. KNDS označuje zbraň na svých stránkách za nejpokročilejší na světě.

iZdroj fotografie: KNDS

RCH 155 využívá osvědčenou hlaveň ráže 155 mm o délce 52 ráží, jaká je používána na houfnici PzH 2000. Wikipedia uvádí, že díky ní může se standardní munici zasahovat cíle do vzdálenosti až 40 km, a pokud použije speciální s prodlouženým dostřelem, event. naváděnou jako M982 Excalibur nebo Vulcano, je dosah až 54 km. K dispozici má přitom špičkové zaměřování cíle schopné mířit a pálit i za pohybu, což žádná jiná houfnice neumí.

Vysoká rychlost i ochrana osádky RCH 155

Houfnice je umístěna na podvozku obrněného transportéru Boxer, což jí dává dobrou mobilitu v těžkém terénu a zároveň to umožňuje přesun po vlastní ose po silnici. ArmyRecognition uvádí, že dosahuje rychlosti až 100 km/h a má dojezd 700 km i přesto, že má hmotnost 39 tun. Osádka je jenom dvoučlenná, protože se o nabíjení stará automat. Uvnitř trupu je chráněna proti palbě z ručních zbraní, dělostřeleckým střepinám a výbuchům min.

Nahradit houfnice AS-90 v britském královském dělostřelectvu není snadné, jsou legendou. Ale německé RCH 155 to zvládnou

V zásobníku RCH 155 je munice na 30 ran, což jí dává v kombinaci s mobilitou schopnost dojet do určené oblasti a během několika minut vše vystřílet, aniž by musela zastavovat. Poté se zase rychle vzdálí od bojové linie, aby doplnila zásobu munice a pohonné hmoty, načež může zpět do akce. Za situace, kdy jsou oblasti fronty do hloubky pokryté drony schopnými navést na cíl palbu, případně nad nimi krouží drony sebevražedné, může jít o efektivní řešení. Ukrajina přitom moc moderních houfnic ve výzbroji nemá.

Článek Jedna z nejlepších houfnic světa by Ukrajinu značně posílila: RCH 155 pokosí nepřítele až na 54 km a to ani nemusí zastavovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Houfnice s malým zásobníkem nedaleko operátora

Myšlenkou systému D-30 na MTS-15 Klever je umístění klasické tažené houfnice na robotické pásové vozidlo. Defence-Blog uvádí, že myšlenka spočívá ve vytvoření dálkově ovládaného dělostřeleckého systému. Pásového robota MTS-15 má být operátor schopen ovládat na vzdálenost až 500 metrů, což není zase tolik. Houfnic e D-30 byla pro jeho potřeba upravena, a to tak, že je k ní připojen automatický nabíjecí systém se čtyřmi granáty. Teoreticky tak vozidlo působí jako platforma schopná sama dojet na určené místo a odpálit čtyři rány.

🇷🇺 Remote-controlled D-30 howitzer on MTS-15 will be presented during this year Army2024 expo. #Russia #Russian #Russians #Today #Exhibition #Military #Army #Drone #D30 #MTS15 #Howitzer #Cannon #Artillery #Army2024 pic.twitter.com/1l19veRa2Q

— TheGreyPatriot (@TheGreyPatriot_) August 9, 2024

Defence-Ua však upozorňuje, že jsou i lepší systémy, jelikož tento by bylo nutné docela často dobíjet. Sice by s ním mohla jet i obsluha, ale v takovém případě by v mnoha situacích postrádalo smysl, že je robotický. Hlavní myšlenkou by totiž mělo být předcházení ztrátám na lidských životech. Jak by ho ruská armáda nasazovala, však není jasné.

Dosah děla je jenom trochu přes 15 km

Houfnice D-30 je původem sovětská zbraň ráže 122 mm zavedená v mnoha státech světa, i když je již zastaralá. ArmyRecognition uvádí, že je schopna střílet do vzdálenosti 15,3 km a lze předpokládat, že to samé platí i pro zbraň na robotickém podvozku. Na současné poměry bojiště jde o relativně malou vzdálenost, kvůli níž se bude muset systém pohybovat v dosahu nepřátelských dronů, takže ho půjde relativně snadno odhalit a zničit.

Sovětské houfnice D-30 a 2S1 Gvozdika jsou královny bojiště. I přes značné stáří je v bojích na Ukrajině používají obě strany

Výhodou může být, že je D-30 na MTS-15 připravena k palbě 30 sekund od dosažení místa, zatímco rozložení nebo složení klasické houfnice trvá kolem 2 minut, uvádí MilIn. Zbraň tedy může snáze měnit svou pozici a nemusí ani čekat na tahač, ale na druhou stranu je s pásovým podvozkem větší a nápadnější než obyčejné tažené dělo. Její rychlost 12 km/h je přitom dost nízká, takže nelze předpokládat, že by mohla nějak rychle ujet. Jestli je koncept životaschopný nebo úplný nesmysl, se asi ukáže jenom při jeho nasazení v ostrém boji.

🇷🇺 #Russia unveils the MTS-15 Detelina, a 122mm unmanned self-propelled howitzer, at Army-2024. Set for combat testing in #Ukraine, it marks a new step in unmanned artillery. Featuring a D-30 howitzer on a robotic platform, it’s remotely controlled up to 500m away with a… pic.twitter.com/HefNwFOPv5

— Caliber English (@CaliberEnglish) August 16, 2024

Houfnice D-30 na MTS-15 Klever

Článek Bezpilotní ruská houfnice D-30 na pásech je jedinečná, ale zároveň působí jako zoufalý výkřik do tmy s řadou omezení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stará M109 je oproti dnešní odlišná

Samohybná houfnice M109 se dostala do výzbroje americké armády již v roce 1963, uvádí Wikipedia, ale od současné verze A7 se značně liší – a to vlastně ve všech podstatných věcech. Moderní houfnice má sice hlaveň stejné ráže, je ovšem delší, díky čemuž má mnohem větší dosah. Během let dostala M109 i jiný typ podvozku a věže, takže ačkoliv je stále označována jako M109, lze tvrdit, že to je oproti první verzi spíše naprosto odlišná zbraň.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Houfnici M109A7 Paladin začala v roce 2007 vyvíjet společnost BAE Systems jako výraznou modernizaci předchozí verze A6. Army-Technology uvádí, že bylo cílem získat dělostřelecký systém schopný vydržet ve výzbroji zhruba do roku 2050, přičemž má mít A7 oproti předchůdci modernizovaný trup, věž, motor a systémy zavěšení, což má zaručovat větší spolehlivost a schopnost přežití. ArmyRecognition uvádí, že byl modernizován také hasící systém a osádka má rovněž mnohem lepší situační povědomí o okolí, což je dnes nezbytné.

Menší dosah než jiná západní děla

Houfnice M109A7 je vybavena dělostřeleckou hlavní ráže 155 mm o délce 39 ráží, což je mnohem kratší hlaveň než u jiných západních dělostřeleckých systémů, kde je standardem délka 52 ráží. I proto dokáže s klasickou municí střílet jenom 22 km daleko, s raketově asistovanými projektily pak 30 km, což je i o 20 kilometrů méně než jiná západní děla. Existují ale plány na osazení M109A7 hlavní o délce 58 ráží, což by dosah značně prodloužilo, i když třeba na vyvíjenou jihokorejskou houfnici s dosahem až 70 km to mít nebude.

Tahoun z „šedesátek“ patří k nejlepším houfnicím na Ukrajině: M109 Paladin si přitom vojáci chválí více než moderní stroje

Houfnice používá podvozek sestrojený na základě bojového vozidla pěchoty M2 Bradley, což značně ulehčuje údržbu a logistiku. Pohybovat se dokáže rychlostí až 61 km/h a její dojezd činí kolem 300 km. K obsluze je potom zapotřebí osádka složená ze 4 vojáků, která dokáže z děla střílet rychlostí až 4 rány za minutu. K dispozici má i těžký kulomet umístěný na věži, který může sloužit k obraně proti pěchotě a lehčím vozidlům, a teoreticky i proti vzdušným cílům.

Článek Americké houfnice M109 jsou nesmrtelné: první sice vyjela před 61 lety, ale armáda je chce až do roku 2050, byť jsou evropské lepší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.