Dvacet sekund a pryč

Princip „vystřel a zmiz“ není v dělostřelectvu nic nového. Armády ho praktikují od druhé světové války. Co je ale nové, je míra automatizace a rychlost, s jakou to Archer zvládá. Podle údajů FMV trvá zaujetí palebného postavení zhruba dvacet sekund. Stejně dlouho trvá jeho opuštění. Mezi tím systém dokáže odpálit až šest granátů ráže 155 mm, opustit pozici a přesunout se o půl kilometru, to vše za méně než dvě minuty.

Tříčlenná posádka přitom po celou dobu zůstává uvnitř pancéřované kabiny. Nemusí vystupovat, ručně nabíjet ani mířit. Automatický zásobník pojme 21 granátů, kadence dosahuje až osmi ran za minutu a výrobce BAE Systems uvádí dostřel přes 50 kilometrů. Volitelně lze systém vybavit multispektrálním maskovacím systémem, který ztěžuje detekci v infračerveném i vizuálním spektru.

Proč je to tak důležité? Na současném bojišti (a válka na Ukrajině, trvající už přes čtyři roky, to denně potvrzuje) hledají dělostřelecké pozice drony, protibaterijní radary a satelity. Čím kratší je okno, ve kterém houfnice stojí na místě a střílí, tím menší je šance, že ji protivník stihne zaměřit a zasáhnout. Archer 8×8 není „neviditelný“ v doslovném smyslu. Je ale navržený tak, aby byl mimo místo dopadu protiúderu dřív, než protivník stihne palbu uzavřít.

Proč nový podvozek mění pravidla hry

Starší verze Archer 6×6 jezdila na kloubovém nákladním podvozku Volvo A30E. Fungovala spolehlivě, ale měla limity: maximální rychlost kolem 65 km/h a dojezd asi 500 kilometrů. Nová verze přesedlala na chráněný vojenský podvozek MAN HX2/RMMV s konfigurací 8×8, který nabízí rychlost až 90 km/h a dojezd kolem 800 kilometrů.

Rozdíl není jen v číslech na papíře. Vojenský podvozek MAN HX2 už ve švédské armádě slouží v desítkách kusů jako logistické vozidlo i jako nosič systému protivzdušné obrany Patriot. Archer 8×8 tak těží ze sjednocené logistiky: stejné náhradní díly, stejný servis, stejná školení řidičů. V praxi to znamená méně logistických komplikací a rychlejší nasazení v krizové situaci. Rheinmetall, který podvozky dodává, označil kontrakt za první sériovou integraci Archeru na této rodině vozidel.

Gotland: klíč k Baltskému moři

Švédsko nové houfnice výslovně váže na obranu jižní části země a strategického ostrova Gotland. A není to náhoda. Bývalý ministr obrany Peter Hultqvist opakovaně zdůrazňoval, že kdo kontroluje Gotland, kontroluje vzdušný prostor a námořní komunikační linie v jižním Baltu. Švédská Defence Commission v dubnu 2024 doplnila, že ostrov je klíčový nejen pro obranu Švédska, ale i pobaltských států a celé Aliance.

Pro takový prostor je mobilní dělostřelectvo mimořádně cenné. Gotland není rozlehlý, má plochu zhruba jako okres Znojmo. Statická dělostřelecká baterie by se na něm stala snadným cílem. Houfnice schopná vystřelit a během desítek sekund změnit pozici má na omezeném prostoru nesrovnatelně vyšší šanci přežít. Švédsko to potvrdilo i prakticky: operace Gotland Sentry prověřila rychlé společné posílení obrany ostrova po moři i na souši.

Od března 2024 je navíc Švédsko členem NATO. Případný ruský útok by tak nebyl záležitostí jedné skandinávské země, ale kolektivní obrany celé Aliance podle článku 5 Washingtonské smlouvy. Stockholm do roku 2030 plánuje investovat do vojenské obrany přes 170 miliard švédských korun, tedy zhruba 380 miliard Kč. Podle odhadů NATO vydávalo Švédsko v roce 2025 na obranu 2,51 % HDP.

Jak si Archer stojí proti konkurenci

Archer 8×8 není jediná moderní kolová houfnice v NATO. Srovnání s konkurenty ale ukazuje, v čem je švédský systém výjimečný, a kde má limity.

Archer nehraje primárně na největší zásobu munice ani na nejvyšší kadenci. Jeho trumf je rychlost změny pozice a plná automatizace, díky které posádka nemusí opustit chráněnou kabinu. Ruská Koalicija-SV sice nabízí impozantní kadenci šestnácti ran za minutu, ale v sériovém nasazení se zatím objevuje jen v omezených počtech. Osvědčená Msta-S potřebuje na zaujetí postavení dvě až dvě a půl minuty, v protibaterijním boji je to propastný rozdíl.

Pro český kontext je nejzajímavější srovnání s houfnicí CAESAR 8×8 CZ na podvozku Tatra, kterou Armáda ČR objednala v počtu 62 kusů s posledními dodávkami plánovanými na rok 2027. Ministerstvo obrany ale v roce 2025 přiznalo závažná technická rizika projektu a možné zpoždění. Česko je tak stále v přechodu od zastaralé DANA vz. 77 ráže 152 mm k novému standardu NATO.

Archer míří dál než jen do Švédska

Archer 8×8 se nerýsuje jako čistě švédská záležitost. Britská armáda už provozuje starší verzi Archeru jako přechodné řešení vlastní dělostřelecké mezery. Lotyšsko podepsalo s FMV letter of intent na pořízení 18 kusů Archer 8×8, čímž se systém může stát regionálním dělostřeleckým standardem na severovýchodním křídle NATO.

A pak je tu Ukrajina. Švédsko jí už dříve darovalo osm Archerů starší verze a v březnu 2025 schválilo nákup dalších 18 nově vyrobených kusů s dodávkami od roku 2026. Stockholm pro darované systémy zajišťuje kompletní servis, opravy, náhradní díly i munici. Zda půjde o totožnou konfiguraci na podvozku MAN HX2, otevřené zdroje zatím nepotvrzují, pravděpodobné to ale je, protože výrobní linka už běží právě na této platformě.

Čtyři houfnice na nádvoří pluku A 9 ve Villingsbergu vypadají jako skromný začátek. Jenže za nimi stojí kontrakt na 48 kusů, rozpočet přesahující stovky miliard korun, členství v nejsilnější vojenské alianci světa a systém, který na bojišti dokáže zmizet dřív, než ho protivník stihne najít. Pro ruské plánovače v Kaliningradu, vzdáleném od Gotlandu necelých 350 kilometrů, to není dobrá zpráva.

Článek Švédsko dostalo první houfnice Archer 8×8, které vystřelí a zmizí. Kdyby Rusové přitáhli, neměli by šanci je najít se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dva obři, jeden systém

Platforma PIRANHA HMC 10×10 je nejtěžší varianta proslulé rodiny PIRANHA. Hrubá hmotnost do 40 tun, užitečné zatížení 17 až 18 tun, čtyři řiditelné nápravy a poloměr otáčení pod 18 metrů; to jsou parametry, které z ní dělají ideálního nosiče pro těžké moduly typu dělostřelectvo nebo protivzdušná obrana. Na tuto platformu KNDS Deutschland umístil svůj modul AGM 155 mm/L52, plně automatizovanou bezosádkovou věž schopnou pálit standardní munici NATO podle normy JBMoU.

Nejde o náhodné sňatkové zprostředkování. Obě firmy stavějí na zkušenostech z projektu DONAR a na logice modularity: tentýž modul AGM už pohání i německou kolovou houfnici RCH 155 na podvozku Boxer. Sdílení klíčového komponentu napříč platformami je přesně ten druh průmyslové efektivity, který evropské armády potřebují.

Co všechno „hodně umí“

Parametry samotného modulu AGM jsou působivé. Kadence dosahuje devíti ran za minutu. Přímá zásoba činí 30 připravených střel a 144 modulárních náplní. Dostřel se liší podle munice: zhruba 40 km s granáty base-bleed, až 54 km s municí V-LAP. K tomu přidejte plný odměr 360 stupňů, schopnost MRSI (tedy vypálení více granátů po různých trajektoriích tak, aby dopadly na cíl současně) a střelbu bez mechanických opěr, což dramaticky zkracuje čas mezi zastavením a první ranou.

A pak je tu vlastnost, která v kontextu války na Ukrajině získala zcela nový rozměr: střelba za pohybu. Houfnice dokáže zasahovat pohyblivé pozemní i námořní cíle přímou palbou, aniž by musela zastavit. Celý systém obsluhují dva vojáci s prostorem pro třetího. Pro srovnání: francouzský CAESAR Mk II počítá s osádkou tří až pěti lidí, švédský Archer drží posádku v obrněné kabině, ale na platformě 6×6 s 21 střelami v zásobě.

Právě kombinace chráněného nosiče 10×10, minimální obsluhy, plné automatizace řízení palby a schopnosti rychle měnit postavení dělá z tohoto systému něco víc než jen další houfnici na kolech.

Proč „levná“, a co to vlastně znamená

Uvozovky v označení „levná“ jsou na místě. Výrobci veřejnou pořizovací cenu systému neoznámili a z otevřených zdrojů ji nelze dohledat. Cenová logika ale existuje a je čitelná.

Kolový podvozek je konstrukčně jednodušší a levnější na údržbu než těžký pás. Dvoučlenná obsluha znamená menší personální náklady po celou dobu životnosti. Sdílený modul AGM snižuje náklady na vývoj i sériovou výrobu. Standardní munice NATO eliminuje potřebu speciálních dodavatelských řetězců. A rodina PIRANHA s tisíci vozidly v provozu nabízí existující servisní zázemí.

Pro orientaci: německý kontrakt na 84 houfnic RCH 155 včetně výcviku a podpory dosahuje hodnoty přibližně 1,2 miliardy eur, tedy zhruba 355 milionů korun za systém v balíku. Českých 62 houfnic CAESAR vyšlo podle smlouvy na 10,3 miliardy korun s DPH, tedy asi 166 milionů korun za kus. Přímé srovnání ale kulhá, oba balíčky obsahují služby, náhradní díly a logistiku. Přesnější je říct, že PIRANHA AAC s AGM cílí na segment „chráněnější než truckové houfnice, dostupnější než těžké pásy“. A právě v tomto segmentu dosud zela mezera.

Švýcarsko ukázalo cestu, a podepsalo smlouvu

Nejsilnějším argumentem, že nejde o výstavní exponát, je Švýcarsko. Tamní armáda hledala náhradu za více než padesát let staré pásové houfnice M109 a ve své Armeebotschaft 2025 výslovně spojila potřebu nového kolového dělostřelectva se zhoršením bezpečnostní situace v Evropě po ruském útoku na Ukrajinu. Požadavek zněl jasně: účinná vzdálenost 50 km.

V listopadu 2024 Švýcarsko vybralo systém AGM na podvozku Piranha IV. Dne 8. června 2026 armasuisse podepsala kontrakt, který zahrnuje prototyp ve finální konfiguraci (dodání 2027), kvalifikaci v roce 2028 a 32 sériových systémů s dodávkami od roku 2031. Součástí smlouvy jsou i prostředky pro logistiku munice, výcvikové a simulační systémy, náhradní díly a dokumentace. To není nákup děla, to je zavedení celého dělostřeleckého ekosystému.

Proč to má smysl právě teď

Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, přepsala pravidla dělostřeleckého boje. Ukrajinské ministerstvo obrany u francouzských CAESARů vyzdvihuje především silniční mobilitu, schopnost rychle vypálit salvu a zmizet dřív, než dorazí odvetná palba. Česká armáda, která má rozběhnutý projekt 62 houfnic CAESAR, do svých děl zapracovává poznatky ukrajinských dělostřelců: zodolnění některých částí, lepší komunikaci a rychlejší procesy během palby.

Na východním křídle NATO dnes stojí devět mnohonárodních bojových uskupení s výhledem na posílení až na úroveň brigád. České jednotky v rámci cvičení Strong Lineage 2025 trénovaly aktivaci ze základen a přesun přes 700 km na Slovensko. V takovém modelu (rychlé posilování, přesuny po silnicích, interoperabilita v mnohonárodním rámci) má kolová houfnice s municí standardu NATO a digitálním řízením palby jasnou roli.

Česká armáda aktuálně nemá důvod měnit svou dělostřeleckou větev; kolem CAESARů buduje celý ekosystém od simulace po logistiku. Zkušenost s kolovými obrněnými platformami GDELS ale v Česku existuje díky Pandurům II 8×8. Pro další etapu modernizace, nebo pro jiné evropské armády hledající chráněnější alternativu k truckovým houfnicím, představuje PIRANHA AAC s modulem AGM přesně ten typ řešení, které Evropa potřebuje: výkonné, modulární a reálně pořiditelné ve větších počtech.

Švýcarský podpis smlouvy posunul celý projekt z kategorie „zajímavý koncept“ do kategorie „zaváděný systém“. Teď se ukáže, kdo bude další v řadě.

Článek Evropa zkřížila dva obry a vznikla nová „levná“ houfnice NATO, která toho hodně umí. PIRANHA 10×10 nese kanon AGM 155 mm se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Houfnice, která nestíhala vlastní harmonogram

Časová osa zpoždění se dá vyčíst přímo z ruských státních zdrojů. Již v listopadu 2017 agentura TASS psala, že sériové dodávky Koalice-SV mají začít v roce 2020. Kontrakt na dodávky do vojsk ale ruské ministerstvo obrany podepsalo až v srpnu 2021, tedy půl roku po začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu byl systém stále v přípravné fázi. Státní korporace Rostec oznámila dokončení státních zkoušek teprve v říjnu 2023 a ještě na konci ledna 2024, při návštěvě tehdejšího ministra obrany Šojgua v závodě Uraltransmašu, byla první série podle RIA Novosti teprve v závěrečné fázi výroby.

Nezávislá studie Cambridgeské univerzity z roku 2026 k tomu dodává suché konstatování: stále chybějí důkazy o smysluplném nasazení Koalice-SV ve větším měřítku. Šest let zpoždění oproti původnímu plánu, a to v situaci, kdy Rusko vede nejintenzivnější pozemní válku v Evropě od roku 1945.

Na papíře špička, v poli přízrak

Koalice-SV na papíře vypadá impozantně. Kanón 2A88 s deklarovanou kadencí šestnáct ran za minutu, automatizovaný nabíjecí systém, zásobník na 70 kusů munice a osádka pouhých tří lidí, to jsou parametry, které by ji řadily nad vše, co Rusko v dělostřelectvu dosud provozovalo. Rostec po státních zkouškách tvrdil, že systém překonává domácí i zahraniční vzory v dostřelu, přesnosti a rychlosti řešení palebného úkolu, přičemž přesnost měla být 1,5 až třikrát vyšší než u zahraničních analogů.

Srovnání s nejlepšími západními houfnicemi ale ukazuje, že realita je složitější:

Vysoká kadence a automatizace Koalice jsou nejlépe doloženou předností. Deklarovaná převaha v dostřelu a přesnosti ale pochází výhradně z ruského průmyslového prostředí, nikoli z nezávislých zkoušek či bojového nasazení. A právě tady je klíčový rozdíl: západní PzH 2000 i CAESAR prošly tvrdou zkouškou na ukrajinské frontě. Koalice-SV nikoli.

Místo ní Rusko na frontě spoléhá na modernizovanou 2S19M2 Msta-SM2, houfnici s hlavní délky 47 ráží, komorou 16,9 litru, standardním dostřelem do 29 km a kadencí zvýšenou na 10 ran za minutu. Solidní stroj, ale generačně jiná liga než Koalice. Podle shrnutí ruských vojenských debat z března 2026 Rusové v kontrabaterijním boji stále víc sáhají po úderných dronech, raketometech a improvizovaných řešeních, protože Koalice prostě nedorazila v potřebném počtu.

Proč výroba vázne

Příčiny zpoždění nejsou tajemstvím, jsou systémové. Analýza Chatham House z roku 2025 upozorňuje, že čím pokročilejší ruský zbraňový systém je, tím víc bývá závislý na importovaných západních komponentech a průmyslovém vybavení. Sankce uvalené po roce 2022 tento problém dramaticky prohloubily. Chybějí kritické díly, zastaralé výrobní řetězce nedokážou škálovat produkci a kvalifikovaná pracovní síla odchází nebo nestačí. Cambridgeská studie doplňuje, že i převod starších Mst na modernizovaný standard SM2 probíhá slaběji, než Rusko oficiálně tvrdí. Krátkodobě funguje kanibalizace sovětských zásob a dovoz přes třetí země. Dlouhodobě se problémy kumulují, a u technologicky nejnáročnějších programů, jako je právě Koalice, se projevují nejdříve.

Transparentní bojiště: konec éry „boha války“

Jenže i kdyby Koalice-SV zítra dorazila ve stovkách kusů, bojiště roku 2026 už není bojiště, pro které byla navržena. Ruský státní list Rossijskaja gazeta v březnu 2026 otevřeně napsal, že „dělostřelecká divize už nerozhodne výsledek války“. New York Times v lednu téhož roku popsal „transparentní bojiště“, kde drony vidí, sledují a napadají prakticky cokoli, co se hýbe, a zaznamenal překvapivě otevřenou debatu mezi ruskými veliteli, analytiky a milblogery o tom, zda drony nezastaraly celý tradiční ruský způsob boje.

Ukrajinský projekt Drone Line tuto proměnu ilustruje nejkonkrétněji. Podle ukrajinského ministerstva obrany buduje systematické pásmo ničení do hloubky 10 až 15 kilometrů před frontovou linií a jeho jednotky zasahují zhruba každý čtvrtý cíl na bojišti. V takovém prostředí je soustředění větší dělostřelecké baterie na palebném postavení smrtící past, bez ohledu na to, jak moderní houfnici obsluhujete.

Výsledky jsou vidět v číslech. Hodnocení ISW k 1. červenci 2026 uvádí, že ruské jarně-letní tažení nepřineslo operačně významné územní zisky a tempo postupu bylo jen zlomkem toho z června 2025. Rusko postupuje, ale pomalu, draze a za enormních ztrát na lidech i technice. Samotná palebná hmota už nestačí k rychlému lámání fronty.

Co to znamená pro Česko a širší bezpečnost

Pro střední Evropu včetně České republiky to znamená jednu věc: delší opotřebovací válku. Delší tlak na muniční dodávky, dronové technologie a protivzdušnou obranu. Česká muniční iniciativa podle ministerstva obrany dodala Ukrajině v předchozím roce 1,5 milionu dělostřeleckých nábojů a v roce 2025 už přes 400 tisíc kusů velkorážové munice. Mezi západními systémy na ukrajinské frontě figurují i české houfnice DITA. Právě tato kombinace, západní hlavně, munice standardu NATO a ukrajinská dronová doktrína, je odpovědí na ruský model, který stále čeká na zbraň, jež měla přijít před šesti lety.

Koalice-SV by Rusku pomohla lokálně v kontrabaterijním boji, o tom není spor. Ale technologické okno pro představu, že jedna superhoufnice vrátí dělostřelectvu roli „boha války“, se zavřelo dřív, než ji Uraltransmašu stačil dodat. Drony, průzkum a schopnost přežít na transparentním bojišti, to jsou noví bohové této války. A ti se z továrny v Jekatěrinburgu neobjednávají.

Článek Ruská superhoufnice Koalice-SV přišla pozdě. „Bůh války“ už frontu neovládne, přiznávají hořce Rusové se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna houfnice a proč zrovna C-130

Klíč k pochopení celého konceptu neleží v samotné zbrani, ale v platformě. Hercules C-130 je čtyřmotorový turbovrtulový transportní letoun s maximální vzletovou hmotností přes 70 tun a užitečným zatížením kolem 19 tun. Tak velký drak dokáže absorbovat zpětný ráz 105mm výstřelu, aniž by ztratil ovladatelnost. Menší stroj by to nezvládl.

Houfnice M102 přitom nebyla vybrána náhodně. Americká armáda ji vyvinula jako lehkou polní houfnici o hmotnosti zhruba 1 470 kilogramů, výrazně méně než starší typy. Dostřel činí asi 11,5 kilometru konvenční municí, ráže 105 mm poskytuje dostatečnou ničivou sílu proti pozemním cílům, ale zároveň nejde o tak těžký kalibr, aby munice neúnosně zatěžovala letoun. Právě tato rovnováha mezi palebnou silou a hmotností rozhodla.

Zbraň je vestavěná do levého boku trupu. Letoun útočí takzvaným pylon turnem, krouží v ustáleném náklonu kolem cíle a houfnice míří dolů a do strany. Posádka tak může opakovaně pálit na stejný bod minutu za minutou, hodinu za hodinou. Žádný stíhací bombardér tohle nedokáže.

Kanón i raketa, ne jedno, nebo druhé

Častá námitka zní logicky: proč nenahradit zastaralou houfnici řízenými střelami? Odpověď amerického letectva je pragmatická, nenahrazovat, ale kombinovat. Současný AC-130J nese vedle 105mm houfnice také 30mm kanón GAU-23/A Bushmaster a sadu naváděné munice včetně bomb GBU-39 Small Diameter Bomb, střel AGM-114 Hellfire a raket AGM-176 Griffin.

Každá z těchto zbraní má jinou roli:

• 105mm houfnice – opakovaná přímá palba na pozemní cíle, levná munice, vhodná i pro městské prostředí díky relativně nízké ničivé síle jednotlivého granátu
• 30mm kanón – rychlopalná zbraň proti lehčím cílům a vozidlům
• Řízené střely a bomby – jednorázové přesné zásahy na větší vzdálenost, ideální proti hodnotným nebo silně chráněným cílům

Ekonomika je přitom zásadní argument. Exportní balíčky naváděných střel Hellfire se pohybují v řádu stovek tisíc korun za kus, bomby GBU-39 vycházejí podobně. Oproti tomu 105mm dělostřelecký granát stojí řádově méně. Když AC-130 krouží nad konvojem nebo hlídkuje nad vlastními jednotkami celou noc, rozdíl v ceně za desítky výstřelů je propastný.

Půl století bojové historie

Od roku 1972 se 105mm houfnice na palubě AC-130 osvědčila v prakticky každém americkém konfliktu. Během Vietnamu gunshipy zničily přes 10 000 nákladních vozidel na Ho Či Minově stezce. Později poskytovaly blízkou leteckou podporu při invazi na Grenadu v roce 1983, v Panamě roku 1989 i během operace Pouštní bouře v Perském zálivu.

Po útocích z 11. září 2001 patřily AC-130 mezi první prostředky nasazené do Afghánistánu. Působily v operaci Enduring Freedom včetně tvrdých bojů v údolí Šáhíkót během operace Anaconda. Ve stejném konfliktu a v rámci aliančních misí ISAF a Resolute Support operovaly i české jednotky, které v Afghánistánu sloužily od března 2004. Přímou palebnou podporu české jednotce ze strany AC-130 se z veřejných zdrojů potvrdit nepodařilo, ale obě síly sdílely operační prostor.

Proč to nikdo jiný nezkopíroval

Americké letectvo je jediným provozovatelem AC-130 na světě. Žádná jiná armáda NATO, ani Rusko či Čína, sériově neprovozuje srovnatelný gunship s palubní houfnicí. Není to tím, že by o tom nikdo neuvažoval, experimenty s těžkými zbraněmi na letounech sahají až do druhé světové války. Německý Junkers Ju 88 P-1 nesl 75mm kanón, sovětský Tupolev Tu-2 byl testován s podobně těžkou výzbrojí. Všechny tyto pokusy ale skončily ve slepé uličce.

Rozdíl je v bojové geometrii. Stíhací a útočné letouny s dopřednou střelbou musí cíl přelétat v krátkých palebných oknech, mají na palbu jen sekundy. AC-130 díky boční zástavbě a kruhovému obletu nad cílem drží palebný kontakt nepřetržitě. Přidejte k tomu moderní senzory, infračervené kamery, radar a digitální řízení palby, a dostanete platformu, kterou nelze jednoduše nahradit dronem ani bombardérem.

Současný AC-130J Ghostrider dosáhl počáteční operační způsobilosti v roce 2017, poslední kus byl dodán v listopadu 2022 a aktivní inventář čítá 37 strojů. Nejde tedy o muzejní exponát, ale o aktivně modernizovanou zbraň.

Má houfnice v letadle budoucnost?

Otázka je legitimní. Éra dronů a autonomních systémů postupuje a munice odpalovaná z bezpečné vzdálenosti je stále přesnější. Jenže americké speciální operační letectvo zatím veřejně nesignalizuje konec 105mm zbraně na palubě, naopak, plná operační způsobilost AC-130J s kompletní výzbrojí včetně houfnice byla plánována na fiskální rok 2025. Filozofie zůstává stejná: mít v arzenálu levnou, opakovatelnou přímou palbu pro situace, kdy řízená střela za miliony korun nedává smysl.

Čtyřiapadesát let po první instalaci tak 105mm houfnice M102 stále létá v boku amerického gunshipu. Ne proto, že by Pentagon neměl na rakety. Ale proto, že někdy je nejúčinnější zbraň ta, která dokáže kroužit nad bojištěm celou noc a střílet znovu a znovu, za zlomek ceny jediné naváděné bomby.

Článek Houfnice na palubě letadla zní jako šílenství. Američané ji ale už 50 let úspěšně používají a nic lepšího nemají se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je Čučche-107

Označení zní exoticky, ale logika je prostá. Severokorejský kalendář počítá roky od narození Kim Ir-sena v roce 1912, rok Čučche 107 tedy odpovídá roku 2018, kdy byl systém poprvé veřejně spatřen. Na Západě se houfnice běžně vede pod označením M2018. Jde o pásovou samohybnou houfnici ráže 155 mm, tedy ve stejném kalibru, jaký je standardem NATO.

Klíčové je rozlišit dvě věci: samotný systém a munici. Číslo 65 km, které obletělo svět, se vztahuje k testovanému prodlouženému granátu, nikoli ke standardnímu dostřelu houfnice se všemi typy střeliva. Podle zprávy agentury Yonhap, která citovala severokorejskou KCNA, Kim při červnových zkouškách dohlížel na test právě těchto prodloužených granátů. Standardní dostřel systému veřejně potvrzen nebyl, ale i kdyby se pohyboval kolem 40 kilometrů (což odpovídá běžné třídě moderních 155mm houfnic), prodloužená munice posouvá jeho operační dosah do zcela jiné kategorie.

Sériová výroba není jen propaganda

Květnová zpráva KCNA citovaná agenturou Yonhap popsala Kimovu návštěvu muničního podniku 6. května 2026. Severokorejský vůdce tam kontroloval výrobu „nového typu 155mm samohybné houfnice“ určené pro tři prapory dlouhodosahové dělostřelecké jednotky na jižní hranici. Přesný počet kusů zveřejněn nebyl, víme jen o třech praporech, což v severokorejské organizační struktuře může znamenat řádově desítky strojů.

Důležitější než absolutní čísla je načasování. Tři prapory mají být operační ještě v roce 2026. A červnové testy prodloužené munice proběhly na výročí vypuknutí korejské války, symbolika, kterou Pchjongjang rozhodně nevolil náhodou. Spolu s houfnicí KLDR ve stejný den testovala vylepšený 240mm vícenásobný raketomet s 24 hlavněmi a dostřelem 90 kilometrů a také speciální hlavici pro taktickou balistickou střelu určenou proti letištím, přístavům a energetické infrastruktuře.

Jak si stojí proti konkurenci

Papírově vypadá 65km dosah prodloužené munice impozantně. Srovnání s nejznámějšími systémy NATO a Ruska:

Čísla pocházejí z oficiálních zdrojů: Bundeswehru, českého ministerstva obrany, BAE Systems a Rosoboronexportu. Na první pohled severokorejský granát přestřeluje všechny. Jenže papír snese hodně. Systémy NATO mají za sebou desetiletí bojového nasazení, síťové řízení palby propojené s průzkumnými drony a satelity, ověřenou přesnost na velké vzdálenosti a logistiku, která dokáže houfnici zásobovat municí i náhradními díly v reálném konfliktu. O životnosti hlavně Čučche-107, kvalitě jejího palebného řízení nebo spolehlivosti podvozku při dlouhodobém nasazení nevíme prakticky nic.

Podle nás je proto nejpřesnější říct, že KLDR demonstrovala ambiciózní balistický parametr, ale automaticky tím nepřeskočila nejvyspělejší dělostřelecké armády světa.

Proč to není jen korejský problém

Tady příběh přesahuje Korejský poloostrov. Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, vytvořila mezi Moskvou a Pchjongjangem bezprecedentní vojenské pouto. Investigativní materiál Reuters z dubna 2025 doložil, že některé ruské jednotky v určitých dnech střílely ze 75 až 100 procent severokorejskou municí. Ukrajinská rozvědka odhadla, že bez dodávek z KLDR by ruské ostřelování kleslo zhruba na polovinu. NATO ve svém oficiálním stanovisku mluví o milionech kusů munice, balistických střelách a tisících severokorejských vojáků nasazených přímo na frontě.

Co z toho KLDR získává? Peníze, suroviny, politické krytí, a hlavně zpětnou vazbu z moderního bojiště. Severokorejští inženýři mohou sledovat, jak funguje dělostřelecká válka v reálných podmínkách 21. století: jaké tempo palby vydrží hlavně, jak se chová munice v různém počasí, kde selhává logistika. Přímý důkaz, že by právě Čučche-107 už bojovala na Ukrajině, se nám dohledat nepodařilo. Ale tvrzení, že severokorejský zbrojní průmysl se učí rychleji díky ruské válce, není spekulace, je to logický důsledek spolupráce, kterou potvrzují obě strany.

Pro Česko a celou Evropu to znamená nepřímou, ale reálnou hrozbu. Každý nový zbraňový systém, který Pchjongjang zavede, posiluje arzenál režimu, jenž aktivně pomáhá Rusku vést válku proti evropskému státu. Česká armáda na to odpovídá vlastní modernizací, přechodem na 155mm standard NATO a zaváděním houfnic CAESAR s dostřelem 42 km standardní a 55 km speciální municí. Ale závod v dělostřeleckém dosahu se zrychluje.

Co Západ skutečně podcenil

Nejde o to, že by západní zpravodajské služby o systému nevěděly. Jde o tempo. Veřejné analytické materiály ještě v roce 2022 nedokázaly potvrdit ani ráži houfnice. O čtyři roky později KLDR ukazuje sériovou výrobu a testuje munici s parametry, které na papíře překonávají standardní dosah většiny západních i ruských systémů. Veřejné analýzy bývají konzervativní, čekají na opakované potvrzení, než systém zařadí do vyšší kategorie. Extrémně uzavřený režim, propagandistický šum a omezený přístup k výrobním datům tuto opatrnost ještě prohlubují.

Výsledek je ale jasný: KLDR dokázala posunout nejasný prototyp do operační fáze rychleji, než naznačovaly veřejné západní odhady. A to v době, kdy její průmysl čerpá z největší vojenské spolupráce s Ruskem za poslední desetiletí.

Tři prapory houfnic Čučche-107 na jižní hranici KLDR ještě neznamenají převrat v rovnováze sil na Korejském poloostrově. Znamenají ale něco možná důležitějšího: důkaz, že severokorejský zbrojní průmysl se přestal točit v kruhu a začal zrychlovat.

Článek Západ ji podcenil, teď jde do sériové výroby. Kim Čong-un ukázal houfnici Čučche-107 s dostřelem 65 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co Koalitsiya slibuje na papíře

Koncepce 2S35 je skutečně ambiciózní. Tříčlenná posádka sedí v obrněné kapsli trupu, oddělená od bojového prostoru věže. Nabíjení, výběr typu munice, zaměřování – vše řídí automatika a digitální systém řízení palby. Už v roce 2020 konstruktéři z CNII Burevestnik a Uraltransmash v rozhovoru pro TASS tvrdili, že Koalitsiya překonává zahraniční analogy v dostřelu 1,3 až 1,7krát, v přesnosti 1,5 až 3krát a v kadenci 1,5krát. Součástí výbavy je režim takzvaného ohnivého náletu jedním dělem, princip MRSI, kdy jedna houfnice vypálí několik ran na různých elevacích tak, aby dopadly na cíl současně.

Hodnota „8 ran za minutu“ z titulku je přitom spíš starší, konzervativní veřejná zkratka. Novější ruské oficiální údaje z ledna 2024 mluví už o deseti ranách za minutu. Ať už je skutečná kadence jakákoli, samotný konstrukční záměr, izolovaná posádka, neosádková věž, vysoká automatizace, řadí Koalitsiyu mezi nejpokročilejší dělostřelecké systémy současnosti. Na papíře.

Kde je problém: pozdě, málo, bez důkazů

Státní zkoušky Rostec dokončil 20. října 2023, tedy rok a půl po začátku plnohodnotné invaze. V lednu 2024 se mluvilo o „první várce“. A pak ticho.

Nezávislá akademická studie publikovaná v European Journal of International Security v roce 2026 analyzovala ruskou obrannou výrobu prostřednictvím otevřených zdrojů a u Koalitsiyi konstatovala zanedbatelné zavádění do výzbroje. Alianční analytický materiál NATO z března 2026 šel ještě dál: 2S35 v něm figuruje jako chybějící článek ruského protibaterijního arzenálu, doslova jako „or the lack thereof“. Přesný počet kusů na frontě se z otevřených zdrojů ověřit nedaří, ale podle dostupných indicií jde spíš o jednotky až nízké desítky, nikoli o systém zavedený v objemu, který by měnil dělostřeleckou bilanci.

Mezitím hlavní pracovní houfnicí ruské armády zůstává starší 2S19 Msta-S. Rostec v červnu 2023 oznámil dodávku nové várky modernizovaných Msta-S do vojsk, s kadencí osm ran za minutu a prověřenou logistikou. Koalitsiya měla Mstu nahradit. Zatím ji ani nedoplnila.

Srovnání s konkurencí: kdo je skutečně na bojišti

Papírové parametry Koalitsiyi vypadají impozantně, ale západní konkurence není pozadu tolik, jak ruské zdroje naznačují.

PzH 2000 se kadencí Koalitsii vyrovná, Caesar Mk2 s municí Vulcano dosahuje stejného dostřelu sedmdesáti kilometrů. A oba systémy mají něco, co 2S35 postrádá: doloženou bojovou kariéru a výrobce, kteří zpětnou vazbu z fronty už zapracovali do nových verzí. Český kontext stojí za zmínku zvlášť: 26 kusů DANA-M2 skutečně dorazilo na Ukrajinu, devět houfnic DITA od Excalibur Army objednalo pro Ukrajinu nizozemské ministerstvo obrany. Nejsou to papírové sliby. Jsou to dodané zbraně.

Válka, kterou nevyhraje jedno dělo

Studie britského think-tanku RUSI z února 2025 přinesla číslo, které vysvětluje, proč ani nejlepší houfnice nemůže být rozhodující zbraní: taktické drony dnes způsobují 60 až 70 % poškozených a zničených ruských systémů. Současně ale autoři studie zdůrazňují, že drony bez dělostřelectva nestačí, nejúčinnější je jejich kombinace.

Dnešní bojiště odměňuje průzkumně-úderný řetězec: FPV dron najde cíl, data putují k dělostřelectvu, houfnice vystřelí a okamžitě mění pozici, zatímco elektronický boj kryje její přesun. V tomhle ekosystému rozhoduje počet dostupných hlavní, zásoba munice, rychlost přesunu a schopnost přežít pod neustálým dohledem nepřátelských senzorů. Několik málo technologicky vyspělých kusů, byť s fenomenální kadencí, tento systém nenahradí. Na ruské straně část protibaterijních úkolů navíc přebírají raketomety a střely Lancet, což samo o sobě ukazuje, že armáda se neupíná k jednomu luxusnímu dělu, ale hledá síť různých prostředků.

Proč papír nestačí

Koalitsiya-SV není podvod ani potemkinovská zbraň. Je to reálně vyvinutý systém s promyšlenou koncepcí. Její problém není technický, je průmyslový, logistický a časový. Rusko nedokázalo přetavit prototyp v masově vyráběnou a bojově určující kapacitu dřív, než se válka proměnila v soutěž senzorů, dronů a výrobní škály. A právě v téhle soutěži rozhoduje ne to, co umí vaše nejlepší dělo, ale kolik děl máte, jak rychle je opravíte a jak spolehlivě k nim dovezete granáty.

Koalitsiya-SV je lokální hrozba pro konkrétní úsek fronty, pokud dostane kvalitní munici a průzkumná data. Ale zbraň, která mění průběh války? Na to musíte existovat v tisících, ne v desítkách. A to je lekce, kterou nepřečtete v žádném katalogu.

Článek Ruská houfnice 2S35 střílí 8 ran za minutu. Na papíře je nejlepší na světě, ale ve válce hlavní slovo nemá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co umí švédský Archer na papíře

Archer je plně automatizovaná kolová samohybná houfnice ráže 155 mm s délkou hlavně 52 kalibrů, osazená na podvozku 6×6. Vyrábí ji BAE Systems Bofors a celá filozofie stroje stojí na jednom principu: posádka tří až čtyř lidí nemusí při střelbě ani při přesunu opustit obrněnou kabinu. Podle produktového listu BAE Systems vypadají klíčové parametry takto:

• Dostřel: 30 km standardní tříštivotrhavou municí, 40 km střelou HEER, 35 km protitankovou municí BONUS a až 50 km naváděným granátem Excalibur.
• Kadence: až 8 ran za minutu.
• Zásobník: 21 granátů na palubě.
• Zaujetí i opuštění palebné pozice: přibližně 20 sekund.
• Hmotnost: kolem 34 tun.

Právě munice BONUS dává Archeru schopnost, která je pro ruské tankisty obzvlášť nepříjemná. Jde o střelu se dvěma samohledacími submunicemi, které po odpálení skenují terén a útočí na obrněnce shora, tam, kde je pancíř nejslabší. Dostřel 35 kilometrů znamená, že tank ani nemusí vědět, odkud rána přišla.

Proč Archer „mizí“ jinak než v učebnici

Katalogová logika Archeru počítá s taktikou „vystřel a ujeď“: houfnice zaujme pozici, vypálí salvu a do dvaceti sekund odjíždí, než dopadne protibaterijní odpověď. Na doněcké frontě roku 2025 ale tenhle scénář narazil na realitu, kterou švédští konstruktéři nepředvídali v plném rozsahu.

Obloha je zamořená ruskými FPV drony a střelami Lancet. Lancet, s pětikilogramovou bojovou hlavicí, čtyřicetiminutovou výdrží a komunikačním dosahem 50 kilometrů, je zbraň šitá přímo na lov cenných cílů. Posádka Jurista říká, že jízda v otevřeném prostoru je vysoce riziková: průzkumné drony dokážou vystopovat i stopy pneumatik v blátě.

Odpověď? Improvizace. Ukrajinci pro Archer hloubí zamaskované pozice, jakousi „noru“ velikosti celého vozidla, překrytou maskovací sítí. Houfnice se krátce vysune k palbě, odpálí sérii a vrátí se zpět pod maskování. Okolí hlídají elektronické rušičky. Klasická taktika „vystřel a ujeď“ se proměnila v „vystřel a schovej se“. Nejcennější na Archeru tak už není jen dostřel, ale schopnost přežít v prostředí, kde i nejlepší houfnice musí myslet nejdřív na drony a teprve potom na střelbu.

Archer versus Caesar a ruská Msta-S

Ukrajina provozuje i francouzské houfnice Caesar 6×6 a srovnání obou systémů leccos prozradí o tom, proč mají na frontě různé role.

Archer vyniká tam, kde jde o přežití posádky a čas strávený na pozici. Caesar je lehčí, logisticky jednodušší a snáze škálovatelný v počtech; Česká republika si pro vlastní armádu pořizuje 52 kusů. Proti běžnému ruskému protějšku 2S19M1 Msta-S má Archer papírově výraznou dosahovou výhodu: Msta-S oficiálně uvádí maximální dostřel 24,7 až 29 km podle munice. Rozdíl deseti až dvaceti kilometrů na bojišti znamená, že Archer může pálit z pozice, kam ruská houfnice nedosáhne.

Osm strojů, které válku samy neotočí

Švédsko oficiálně potvrdilo osm dříve darovaných Archerů v aktivní službě a v březnu 2025 oznámilo objednávku dalších osmnácti kusů s dodávkami od roku 2026, spolu s pěti protibaterijními radary Arthur, bez nichž by Archer ztratil polovinu své hodnoty. V červenci 2025 Stockholm navíc poslal více než deset nových hlavní pro stávajících osm strojů, což vypovídá o intenzitě nasazení.

Dvacet šest Archerů celkem, to je elitní nástroj pro konkrétní úkoly, ne masová platforma. Širší poměr dělostřelecké palby na frontě se podle českého ministerstva obrany zlepšil z 10:1 v ruský prospěch na přibližně 2:1 hlavně díky stabilizaci dodávek velkorážové munice, ne díky jednomu typu houfnice. Archer je skalpel. Válku ale vyhrávají i lopaty, munice a radary.

Juristova Matilda stojí zamaskovaná v zahloubené pozici někde na jihu Doněcké oblasti. Nese jméno švédské instruktorky, střílí granáty za desítky kilometrů a po každé salvě mizí zpátky do své nory. Dokud bude mít munici, radary a posádku, která ví, kdy vystřelit a kdy zůstat neviditelná, bude pro ruské obrněnce jednou z nejnepříjemnějších věcí na celé frontě.

Článek Ruské tanky z ní mají hrůzu. „Matilda“ je rozdrtí na 50 km a zmizí. Švédské houfnice si ukrajinští dělostřelci považují se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od AS90 k prázdným hangárům a zpět

Příběh britského dělostřelectva posledních let je příběhem vědomé oběti a následné nouze. AS90, pásová 155mm houfnice s pětičlennou osádkou, maximální rychlostí 53 km/h a dostřelem kolem 24 kilometrů, vyzbrojovala tři polní pluky Royal Artillery. Po darování 32 kusů Ukrajině britská armáda oficiálně přiznala vznik mezery v bojové způsobilosti. Čtrnáct Archerů, které dorazily jako přemostění, nabídlo slušný dostřel kolem 50 km, ale nemohlo pokrýt tři plnohodnotné regimenty.

Číslo 72 v nové objednávce není náhodné. Vychází na 24 systémů na pluk, což je logická velikost pro kompletní přezbrojení všech tří dělostřeleckých regimentů. Britské ministerstvo obrany přitom nehovoří jen o nákupu techniky: kontrakt zahrnuje počáteční výcvik, servisní podporu a průmyslové zapojení v Británii, kde má program podpořit nejméně 500 pracovních míst. Zbraňové moduly se budou vyrábět v závodě Rheinmetall v Telfordu, podvozky Boxer v továrně KNDS ve Stockportu.

Co umí RCH 155 a proč je to skok

Srdcem systému je bezosádkový plně automatizovaný dělový modul AGM na podvozku kolového transportéru Boxer. Celou houfnici obsluhují dva lidé, kteří sedí v chráněné kabině odděleně od zbraně. Parametry, které KNDS uvádí na produktové stránce, mluví jasně:

• Ráže: 155 mm / L52
• Osádka: 2 osoby
• Kadence: přes 8 ran za minutu
• Dostřel: 40–54 km podle munice, britský MOD uvádí až 70 km s prodlouženou municí
• Rychlost na silnici: přes 100 km/h
• Dojezd: přes 700 km
• Palba: 360° bez podpěr, výrobce deklaruje schopnost boje za pohybu

Právě kombinace těchto vlastností vytváří kvalitativní předěl. Vysoká kadence a okamžitá schopnost přemístění znamenají, že baterie RCH 155 vystřelí salvu a během desítek sekund opustí palebné postavení, což je klasický princip „vystřel a uteč“, který na Ukrajině rozhoduje o přežití dělostřeleckých jednotek.

Srovnání s ruskou Msta-S: generační propast

Páteří ruského dělostřelectva zůstává 2S19 Msta-S, 152mm pásová houfnice s pětičlennou osádkou. Podle oficiálních údajů Rosoboronexportu střílí Msta-S výhradně z místa, dosahuje rychlosti 60 km/h, dojezdu 500 km a dostřelu 24,7 až 29 km. Proti RCH 155 je rozdíl patrný v každém řádku tabulky:

Rusko ovšem není bez odpovědi. Koalice-SV, kterou Rostec označuje za „bojový robot“ s osádkou v oddělené pancéřové kapsli a vysokým stupněm automatizace, dokončila státní zkoušky v roce 2023. Veřejně dostupná oficiální data ale nedovolují úplně symetrické srovnání: Rostec zdůrazňuje reakční dobu a automatizaci, kompletní parametrovou tabulku však nepublikuje. A hlavně: Koalice-SV zatím existuje v jednotkách kusů, zatímco Msta-S zůstává masovým standardem ruských dělostřeleckých brigád.

Britská objednávka v kontextu NATO a Česka

Britský náčelník generálního štábu na konferenci o obrněných vozidlech v roce 2026 rámoval akvizici RCH 155 jako přímou odpověď na sílící Rusko a prioritu pro posílení východního křídla NATO. Trinity House Agreement, podepsaný s Německem v říjnu 2024, výslovně zmiňuje společný výcvik a průmyslovou spolupráci jako nástroj proti rostoucí ruské agresi.

Česká republika jde podobnou cestou, byť s jiným systémem. Armáda ČR přezbrojuje na francouzský CAESAR na podvozku Tatra 8×8, objednávka byla navýšena na 62 kusů. První sériové dodávky míří na duben 2026 a do konfigurace se promítají i ukrajinské zkušenosti. CAESAR je výrazně lehčí než RCH 155, pod 18 tun oproti zhruba 39 tunám Boxeru s modulem AGM, nabízí nižší ochranu, ale extrémní strategickou mobilitu. Obě země nicméně sjednocují ráži na 155 mm, což je pro logistiku společných aliančních operací klíčové.

Kdy přijde první výstřel

Chronologie projektu je už poměrně konkrétní. V prosinci 2025 Londýn podepsal demonstrátorový kontrakt za 52 milionů liber, v květnu 2026 následovala hlavní objednávka. První dodávky britský MOD očekává v roce 2028, první systémy ve službě pak v roce 2029. Přesná roční výrobní kadence zveřejněna nebyla, ale rozložení výroby mezi německé a britské závody naznačuje paralelní produkci.

Sedmdesát dva houfnic samo o sobě neotočí evropskou rovnováhu sil. Ale pro britskou armádu, která ještě před třemi lety záplatovala dělostřeleckou mezeru čtrnácti provizorními systémy, je to skok z nouze do první ligy automatizované palebné podpory. A pro ruské plánovače nová proměnná v rovnici, se kterou na východním křídle NATO dosud počítat nemuseli.

Článek Velká Británie obnovuje dělostřeleckou sílu, s jakou se Rusové nesetkali: 72 houfnic RCH 155 nadělá více paseky než stovky ruských se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Houfnice, která se chová jako amfibie

Označení 2S1 Gvozdika nese sovětská 122mm samohybná houfnice zavedená do služby v roce 1974. Čtyřčlenná osádka obsluhuje dělo 2A31 s dostřelem až 15,3 km a stroj se po silnici pohybuje rychlostí 60 km/h. To jsou parametry srovnatelné s řadou jiných samohybných systémů sovětské éry. Co Gvozdiku odlišuje, je utěsněný korbový trup postavený na podvozku víceúčelového transportéru MT-LB. Právě díky němu se celý stroj o hmotnosti přes 15 tun udrží na hladině.

Než ale Gvozdika vůbec vjede do vody, musí osádka projít procedurou, která podle technických profilů zabere až dvacet minut:

• Vztyčit přední vlnolamnou desku, která odklání vodu od korby.
• Nasadit kryty nad přední část pásů a spustit boční deflektory.
• Zapnout kalové čerpadlo, které odčerpává vodu pronikající dovnitř.
• Snížit zásobu munice na 30 ran místo plné výbavy.

Teprve pak stroj sjede po břehu do toku. Žádný lodní šroub se neroztočí. Tah ve vodě vytvářejí výhradně otáčející se pásy, stejný princip jako na zemi, jen v hustším prostředí. Maximální rychlost? 4,5 km/h. Pěšák by ji na břehu předběhl.

Minutu a půl na otevřené hladině

Číslo 4,5 km/h zní skromně, ale stačí ho zasadit do místní geografie. Siverskyj Donec, hlavní vodní osa Luhanské oblasti, dosahuje níže po toku šířky kolem 100 metrů. Jednoduchý přepočet: při konstantní rychlosti 4,5 km/h překoná Gvozdika stometrový tok za zhruba 1,3 minuty čisté plavby. U užších ramen nebo přítoků ještě rychleji.

Minutu a půl. To je technicky proveditelné. Ale rozhodně ne bezpečné. Na otevřené hladině je patnáctitunový stroj s lehkým pancířem pomalý, předvídatelný a viditelný cíl. Pancéřování chrání osádku proti ručním zbraním a střepinám, ne proti protitankovým střelám. Kritické jsou i nájezdy a výjezdy na břeh, momenty, kdy stroj zpomaluje téměř na nulu. Gvozdika tedy není vodní tank. Je to houfnice, která umí obejít překážku, na niž by se obránce jinak spoléhal.

Sovětský koncept versus západní filozofie

Schopnost plavat u samohybné houfnice je neobvyklá vlastnost. V sekundárních technických profilech bývá 2S1 označována za jeden z prvních sériově zavedených pásových dělostřeleckých systémů s plnou obojživelností. Moderní západní protějšky jdou jinou cestou. Francouzský CAESAR 6×6, kterým dnes přezbrojuje i česká armáda jako náhradu za dosluhující houfnice DANA, sází na kolovou mobilitu, rychlé zaujetí palebného postavení a dostřel až 55 km. Řeku nepřeplave, ale nepotřebuje to, protože ji přestřílí z bezpečné vzdálenosti.

Gvozdika vyhrává tam, kde je třeba přesunout palebný prostředek přes vodu bez ženijní podpory. CAESAR vyhrává prakticky všude jinde.

Český střípek v mozaice

Gvozdika není pro Česko neznámý stroj. Armáda ČR ji měla dříve ve výzbroji a po vyřazení skončily kusy ve skladech firem jako Excalibur Army. Podle reportáže Echo24 z dubna 2022 byly právě 2S1 Gvozdika identifikovány mezi technikou odeslanou z českých skladů na Ukrajinu. Oficiální čísla české diplomacie hovoří o 38 houfnicích dodaných během prvního roku války, ovšem bez modelového rozpisu. Že mezi nimi byly i Gvozdiky, potvrzují média, ne ministerstvo obrany.

Logisticky dává sovětský typ smysl: 2S1 používá stejnou rodinu 122mm munice jako rozšířená tažená houfnice D-30, kterou Ukrajina provozuje v tisícových počtech. Žádná exotická platforma s unikátním střelivem, naopak systém, který se snadno začlení do existujícího zásobovacího řetězce.

Řeka jako zpomalovač, ne jako zeď

Pro vojáka v obraně je podstatné jedno: řeka proti Gvozdice nefunguje jako tvrdá hranice. Funguje jako zpomalovač. Dvacet minut přípravy, minutu a půl na hladině, pomalý výjezd na protější břeh, to všechno jsou okna zranitelnosti, která obránce může využít. Ale spoléhat se na to, že samotný tok zastaví přesun palebného prostředku, je chyba. Obránce musí hlídat nejen mosty, ale i potenciální body vplutí a výjezdu. A 122mm granát doletí na 15 kilometrů bez ohledu na to, z kterého břehu vyletěl.

Článek Za řekou se Ukrajinci neschovají. Ruská houfnice 2S1 Gvozdika si pro ně doplave, i když má bizarní způsob pohonu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od kramatorského prototypu k válečnému programu

Bohdana nevznikla z ničeho po 24. únoru 2022. Její vývoj začal už v roce 2015 v Kramatorsku jako dlouhodobý modernizační projekt ukrajinského dělostřelectva. Jenže tempo bylo mírové, rozpočty omezené, priority rozptýlené. Plnohodnotná ruská invaze všechno změnila. Z rozpracovaného konceptu se přes noc stal akutní válečný program. Houfnice prošla intenzivním testováním přímo v boji, včetně operace kolem Hadího ostrova v létě 2022, a od té doby se iteruje v několika verzích na různých podvozcích, od ukrajinského KrAZu přes běloruský MAZ až po české šasi Tatra Phoenix 8×8.

Právě podvozky se staly úzkým hrdlem celé výroby. Podle Ihora Fedirka, šéfa ukrajinského zbrojního klastru, který problém popsal v rozhovoru pro Radio NV na jaře 2025, limitovala produkci především dostupnost šasi. Řešení přišlo z Německa: ukrajinské ministerstvo obrany v prosinci 2025 oznámilo kontrakt na 200 Bohdan na podvozcích Mercedes-Benz Zetros pro rok 2026 v hodnotě 750 milionů eur. Bohdana tím přestala být nouzovou improvizací. Stala se mezinárodně financovaným průmyslovým programem.

Proč Západ sám nestačil

Západní houfnice (německá PzH 2000, francouzský CAESAR, švédský Archer) jsou na papíře špičkové systémy. PzH 2000 má plně automatický nabíječ a dostřel až 54 kilometrů s municí V-LAP. Archer zvládne vypálit čtyři až šest ran tak, aby dopadly na cíl současně. CAESAR nabízí dostřel přes 55 kilometrů s raketově asistovanými střelami. Bohdana v absolutních parametrech nevyhrává ve všem, její automatický nabíječ byl ještě v prosinci 2025 ve fázi testů a schopnost MRSI veřejné zdroje nepotvrzují.

Jenže válka se neválčí na papíře. Klasické západní akvizice a výrobní kapacity nejsou stavěné na tempo opotřebovávací války, kde se dělostřelecké hlavně opotřebovávají za týdny a logistický řetězec měří tisíce kilometrů. Dánské ministerstvo obrany to pojmenovalo přímo: nákupy v ukrajinském obranném průmyslu mají výhodu v rychlém dodání, konkurenceschopné ceně a možnosti výcviku i údržby blízko fronty. Bohdana nevyhrává dostřelem. Vyhrává tím, že když ji zasáhne střepina, opraví ji ukrajinský technik s ukrajinskými díly padesát kilometrů od linie dotyku, ne v servisním středisku v Německu.

Čísla, která mění rovnováhu

Volodymyr Zelenskyj na International Defense Industries Forum 6. října 2025 uvedl, že ukrajinský průmysl vyrábí čtyřicet Bohdan měsíčně. Žuravlov o dva a půl měsíce později doplnil kontext: osmdesátiprocentní technická připravenost a zhruba čtyřicetiprocentní podíl na celé frontové dělostřelecké flotile.

Samotných čtyřicet kusů měsíčně ruskou převahu v počtu hlavní nevynuluje. Ale mění dynamiku opotřebování. Ukrajina dokáže nahrazovat ztráty, rozšiřovat 155mm park a snižovat závislost na zahraničních dodávkách, a to všechno současně. Podle Žuravlova Bohdana plní palebné úkoly proti skladům munice a velitelským stanovištím do hloubky čtyřiceti kilometrů, tedy přesně v pásmu, kde se rozhoduje o logistice protivníka.

Bojiště, které se mění pod nohama

Kontext, ve kterém Bohdana operuje, se dramaticky proměnil. Bývalý hlavní velitel ukrajinských ozbrojených sil Valerij Zalužnyj v září 2025 popsal, jak úderné drony způsobují téměř osmdesát procent ztrát na personálu i technice a vytvářejí více než dvacetikilometrové pásmo s vysokou pravděpodobností zásahu. Dělostřelectvo v tomto prostředí přežívá jen tehdy, když dokáže vystřelit a okamžitě se přesunout, tedy klasický princip „vystřel a uteč“.

Bohdana je na to stavěná. Kolová platforma s maximální rychlostí 80 km/h, pětičlenná osádka, silně automatizované řízení palby. Podle Žuravlova zasahuje cíle až do vzdálenosti šedesáti kilometrů. V prostředí transparentního bojiště pod neustálým dohledem dronů a senzorů jí pomáhá právě to, co na papíře vypadá jako nevýhoda oproti těžší konkurenci: je lehčí, rychlejší na silnici a jednodušší na opravu.

V čem je Rusko v úzkých

Formulace o ruské bezradnosti neznamená, že by Moskva neuměla Bohdanu zasáhnout. Umí. Ale čelí strukturálnímu problému: Ukrajina provozuje systém, který se dá masově vyrábět doma, rychle opravovat a průběžně upravovat podle frontové zkušenosti. Zničená Bohdana se vrací do boje za dny, ne za měsíce. Nová sjede z linky za týdny. A mezinárodní financování (Dánsko, Německo, Švédsko, Norsko, prostředky z imobilizovaných ruských aktiv) zajišťuje, že výroba nebrzdí kvůli penězům.

Ruská strana tak nečelí jedné zbrani, ale průmyslovému ekosystému, který se adaptuje rychleji, než ho dokáže strategicky potlačit. Právě v tom spočívá skutečný význam Bohdany: není to nejlepší houfnice světa, ale je to dost dobrá houfnice ve velkých počtech, s domácím servisem a s výrobním tempem, které drží krok s válkou.

Bohdana je symbolem něčeho většího než jednoho dělostřeleckého systému. Je důkazem, že země napadená supervelmocí dokáže uprostřed války vybudovat sériovou výrobu klíčové zbraně, a že právě tahle schopnost může být důležitější než jakýkoli jednotlivý parametr v technickém listu.

Článek Ukrajinská samohybná houfnice 2S22 Bohdana: zrodila se v pekle ruské invaze a zachránila frontu. Rusové jsou dnes bezradní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stará platforma, nový kill-chain

Samotná 2S3 je konvenční samohybná houfnice ráže 152 mm. Nic převratného: omezený dostřel, pomalá kadence, zastaralá ergonomie. Jenže Rusko ji nezařadilo do šrotu. Místo toho ji zapojilo do automatizovaného systému řízení palby Mašina-M, který výslovně počítá s verzemi 2S3, 2S3M, 2S3M1 i 2S3M2, vedle novějších typů 2S19 Msta a 2S31 Věna. Mašina-M synchronizuje průzkum, výpočet palebných dat a střelbu naváděnými granáty do jednoho digitálního řetězce.

Právě tohle vysvětluje, proč Kreml drží Akatsiji ve službě. Není třeba měnit celou platformu, stačí ji napojit na současný systém a dodat jí přesnou munici. Ekonomická logika je brutálně jednoduchá: starý podvozek stojí zlomek ceny nové houfnice a přesnost si Rusko „dokupuje“ přes elektroniku a střelu.

Krasnopol-M: přesnost za podmínek

Tou střelou je 152mm laserem naváděný projektil Krasnopol. Podle oficiálních exportních materiálů Rosoboronexportu má dosah 3 až 20 kilometrů a deklarovanou pravděpodobnost zásahu nejméně 0,7 až 0,8. Dokáže ničit tanky, bojová vozidla pěchoty, dělostřelecká postavení, kryty i mosty, a to prvním výstřelem. Zvládne i pohyblivé cíle do rychlosti 36 km/h.

Na ukrajinském bojišti Krasnopol funguje v tandemu s dronem Orlan-30, který slouží jako laserový označovač cíle. Studie amerického výzkumného centra CNA dokumentuje veřejně dostupná videa zásahů na americké houfnice M777, kde Orlan-30 osvítil cíl laserem a Krasnopol ho zlikvidoval. Analytici londýnského RUSI popisují totéž: ruský průzkumně-palebný řetězec zkracuje dobu od detekce cíle po jeho zničení na minuty.

Jenže přesnost Krasnopolu má jasné hranice. Laserové navedení vyžaduje přímou viditelnost mezi označovačem a cílem v závěrečné fázi letu střely. Kouř, prach, déšť, sněžení, mlha, nízká oblačnost, to vše podle doktrinálního manuálu americké námořní pěchoty výrazně snižuje pravděpodobnost zásahu. I ruské zdroje přiznávají problémy s účinností za špatného počasí a v členitém terénu. Krasnopol není „neomylná“ zbraň. Je přesná, dokud funguje celý řetězec.

Jak si stojí proti Západu

Srovnání s moderními 155mm houfnicemi NATO odhaluje, kde Akatsija zaostává, a kde překvapivě drží krok.

V dostřelu a automatizaci palby západní systémy vedou s obrovským náskokem. PzH 2000 střílí dvakrát dál a desetkrát rychleji. Caesar Mk2, který Česká republika pořizuje jako náhradu houfnic DANA, dosáhne přes 55 kilometrů raketově asistovanou municí.

Zásadní je ale i filozofický rozdíl v přesné munici. Západní Excalibur je naváděn kombinací GPS a inerciální navigace, funguje za každého počasí, ve dne i v noci, bez nutnosti osvěcovat cíl laserem. Krasnopol za tuto nezávislost platí závislostí na přímé viditelnosti a funkčním dronu. V lokálním duelovém okně do 20 kilometrů je Akatsija s Krasnopolem smrtelně nebezpečná. Za hranicí tohoto okna je bezmocná.

Co to znamená pro NATO a Česko

Pro české území Krasnopol nepředstavuje přímou strategickou hrozbu, jde o taktickou munici s dosahem dvacet kilometrů. Reálný význam je ale jinde. České jednotky nasazené na východním křídle aliance, české radary, dělostřelectvo nebo logistické uzly v předsunutém prostoru se mohou ocitnout přesně v dosahu průzkumně-palebného modelu, který Rusko piluje na Ukrajině.

Země V4 na to reagují. Česko přechází na Caesar, Polsko masivně zavádí jihokorejské K9, Maďarsko pořídilo PzH 2000. Všechny tři země opouštějí sovětskou 152mm větev a přecházejí na standardní ráži NATO 155 mm s výrazně delším dostřelem.

Obrana proti Krasnopolu přitom nestojí na žádné zázračné technologii. Stačí rozbít řetězec. Sestřelit nebo zarušit Orlan-30 a Krasnopol ztratí oči. Nasadit kouřové clony a laserový paprsek nedopadne na cíl. Držet dělostřelecký souboj za hranicí dvaceti kilometrů a 2S3 se stává irelevantní. Databáze Oryx k dnešnímu dni eviduje 192 vizuálně potvrzených ruských ztrát houfnic 2S3, zničených, poškozených, opuštěných nebo ukořistěných. Akatsija je aktivně nasazovaná, ale i tvrdě opotřebovávaná.

Rusko nesází na zázračnou houfnici. Sází na to, že tisíce starých hlavní propojených s drony a přesnou municí jsou levnější a rychlejší odpověď než vývoj nové platformy od nuly. A dokud ten řetězec funguje, padesátiletá Akatsija zůstane na bojišti nebezpečná.

Článek Ruská houfnice 2S3 Akatsija slouží už přes 50 let. S Krasnopolem-M je postrachem NATO, Kreml ji nechce pustit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč právě 240 milimetrů

Americká armáda vstupovala do druhé světové války s přesvědčením, že letecká podpora dokáže z velké části nahradit těžké dělostřelectvo. Itálie ji z toho vyléčila. Boje u Cassina ukázaly, že bombardéry nedokážou spolehlivě zničit opevněná postavení v horském terénu a že k destrukci fortifikací, mostů a komunikačních uzlů v hloubce nepřátelského území je potřeba něco jiného.

M1 byla přesně ta odpověď. Podle oficiální organizační historie amerického polního dělostřelectva střílela nejtěžší projektil, jaký mělo tehdejší americké polní dělostřelectvo k dispozici, a byla určena pro všechny typy palebných úkolů kromě přímé blízké podpory, tedy pro přerušování silničních uzlů, ničení dělostřeleckých baterií, rozbíjení komunikací a demolici těžkých fortifikací. Právě proto nesla dobovou přezdívku „Černý drak“, i když v oficiálních armádních manuálech figurovala prostě jako „240-MM Howitzer M1″.

Šest hlavní na celý prapor

Kdo si představuje řady děl pálících salvu za salvou, musí si obraz opravit. Prapor 240mm houfnic čítal v roce 1944 pouhých šest kusů a celkovou sílu asi 475 mužů. Na každou houfnici připadala sekce čtyřiadvaceti vojáků s detailně rozpracovanou procedurou obsluhy, od nabíjení přes zaměřování až po koordinaci s nadřízeným velitelstvím sboru nebo armády.

Šlo o nedivizní zbraň. To znamená, že nebyla organicky přidělena žádné konkrétní divizi, ale přiděloval ji vyšší stupeň velení tam, kde byl potřeba mimořádný destrukční účinek. Při operaci Diadem v květnu 1944 mířily 240mm granáty na silniční uzly v prostoru Itri a Pico, klíčové body, jejichž přerušení mělo zpomalit německý ústup a zásobování. Přesun a zaujetí palebného postavení byly časově náročné, takže Černý drak sedl spíš na plánované, předem připravené úkoly než na rychlé přesuny v manévrové bitvě. Právě proto o něm běžná pěchota v první linii často ani nevěděla, ale nepřítel v hloubce ano.

Černý drak versus Anzio Annie

Srovnání s německou stranou se nabízí. U Anzia Němci nasadili železniční kanón Krupp K5(E), který si vysloužil přezdívku „Anzio Annie“. Ráže 280 mm, granáty o hmotnosti přes 250 kilogramů, maskování v železničních tunelech. Psychologický efekt na spojenecké vojáky na předmostí byl obrovský. Jenže sami Američané později hodnotili jeho skutečný fyzický přínos jako omezený, šlo o železniční monstrum vázané na koleje s omezenou flexibilitou nasazení.

M1 byla jiná kategorie. Ne větší, ne spektakulárnější, ale praktičtější. Tažená těžkými tahači, nasaditelná v rámci sborových a armádních palebných plánů na široké spektrum cílů. Kde K5 představovala divadelní hrozbu, Černý drak byl pracovní nástroj. A právě to bylo na něm nejnebezpečnější: nepřítel věděl, že když na jeho pozici dopadne 160kilogramový granát z M1, Američané tím vědomě sáhli po největším kalibru, který v poli měli. A že to nebude jednorázová záležitost.

Dědictví, které přežilo studenou válku

Zkušenost z Itálie a následných bojů v Evropě změnila americké uvažování o dělostřelectvu. Armáda po Cassinu přestala spoléhat na to, že letectvo dokáže plně nahradit těžkou palbu, a začala posilovat nedivizní těžké dělostřelecké jednotky. M1 stála u zrodu tohoto přehodnocení, ne jako samostatný vítěz bitev, ale jako systémový argument pro to, že těžký projektil dopadající na tvrdý cíl z dvaceti kilometrů je nenahraditelný.

A její příběh neskončil v roce 1945. Na tchajwanských ostrovech Kinmen a Matsu slouží 240mm houfnice dodnes. Ještě v červenci 2024 byly součástí cvičení Han Kuang na Kinmenu a ostrých střeleb obrany Matsu. Na předsunutých ostrovech v Tchajwanském průlivu plní roli levného, těžkého a psychologicky silného nástroje pobřežní obrany, osmdesát let po Cassinu.

Kde Černého draka uvidíte

Dochované exempláře M1 nejsou v muzeích běžné. Spolehlivě ověřený veřejně přístupný kus stojí u historické expozice Yuma Proving Ground v Arizoně, kde ho armáda ještě v květnu 2025 dočasně přesouvala kvůli stavbě silnice a plánuje ho vrátit na prominentní místo. Evropský veřejně dostupný exemplář se v otevřených zdrojích potvrdit nepodařilo. Kdo chce Černého draka vidět naživo, musí zatím do Ameriky.

Šest kusů na prapor, čtyřiadvacet mužů na hlaveň, 160 kilogramů na výstřel. M1 nebyla zbraň, která by rozhodovala bitvy jedinou ranou. Byla zbraní, která přesvědčila celou armádu, že některé cíle prostě vyžadují to nejtěžší kladivo, jaké máte.

Článek Němci se třásli strachy. Nejničivější houfnice americké armády ve 2. světové válce: Černý drak střílel 160kg granáty na 23 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co DITA umí a proč na tom záleží

Na oficiální stránce výrobce vypadají parametry suše: 155 mm NATO, podvozek Tatra 8×8, dostřel až 39 km, 40 nábojů vezených přímo na vozidle. Jenže klíčové číslo je jiné, a to dvě. Celou houfnici obsluhují dva lidé. Automatické nabíjení, automatické navedení děla, inerciální navigace. Osádka sedí v kabině, nemusí vystupovat ven. V první minutě DITA vypálí šest ran, pak drží tempo pěti ran za minutu.

Pro srovnání: starší česká DANA M2, kterou Ukrajina provozuje v desítkách kusů, potřebuje pětičlennou osádku, střílí v ráži 152 mm a dostřelí zhruba na 25 km. DITA je generační skok, menší exponovanost lidí, delší dosah, standardní munice NATO dostupná od spojenců.

A jak si stojí vedle západní konkurence? Švédský Archer od BAE Systems slibuje dostřel přes 50 km a až devět ran za minutu, francouzský CAESAR od KNDS přes 40 km standardní municí a přes 55 km s raketovým pohonem střely. DITA nedosahuje papírově nejdál, ale v automatizaci a minimální osádce se blíží Archeru, zatímco v hmotnosti a logistické nenáročnosti připomíná spíš CAESAR. Je to kompromis, a na frontě, kde se počítá každá sekunda mezi výstřelem a úprkem, možná právě ten správný.

Odkud DITA přišla a co víme jistě

Financování je průhledné. Nizozemské ministerstvo obrany potvrdilo dvě tranše: devět kusů objednaných a předaných Ukrajině v létě 2024, dalších šest doobjednaných v říjnu téhož roku v rámci balíku za 271 milionů eur. Celkem patnáct houfnic zaplacených Haagem, vyrobených v Česku.

DITA přitom v azovském prostředí není nováčkem. Už v lednu 2024 zveřejnila 12. brigáda Azov záběry z prvních bojových střelb. Ljubart, tedy 20. brigáda, je součástí stejného 1. korpusu Národní gardy „Azov“, sdílejí institucionální zázemí, výcvikové postupy i důvěru k technice. Že DITA putovala právě k Ljubartu, dává v tomto kontextu logiku, i když veřejné zdroje explicitně neříkají, zda jde o čerstvě dodaný kus z nizozemské zakázky, nebo o vnitřní přesun od jiné jednotky.

Co oficiální web brigády Ljubart potvrzuje jednoznačně: systém převzali a v dubnu 2026 na něm cvičili nové osádky.

Pokrovsk, bojiště, kde se DITA musí osvědčit

Pokrovsk není jen kulisa pro tiskovou zprávu. Podle zprávy 7. korpusu desantně-úderných vojsk z 27. dubna 2026 Rusko na pokrovskou aglomeraci pokračuje ve strategickém tlaku. Útočí malými skupinami podél lesních pásů, soustřeďuje těžkou techniku v jihovýchodní části a tlačí směrem na Hryšyne severozápadně od města. Ukrajinci drží severní okraje, ale prostor pro manévr se zužuje.

Právě tady se ukazuje, proč je schopnost vystřelit a zmizet víc než marketingový pojem. Ruská protibaterijní palba a dronový průzkum zkracují čas, po který může houfnice zůstat na pozici, na jednotky minut. DITA je navržená přesně pro tento scénář: přijet, zaujmout postavení, vypálit sérii a odjet dřív, než dorazí odpověď.

Zajímavý je i statistický detail. Databáze Oryx, která sleduje vizuálně potvrzené ztráty, k polovině května 2026 eviduje 856 ztracených ukrajinských samohybných houfnic. DITA mezi nimi nefiguruje ani jednou. Je fér dodat, že Oryx počítá jen ztráty doložené fotografií nebo videem a že DITA je na frontě v malém počtu kusů relativně krátce. Nulová vizuálně potvrzená ztráta není totéž co nulová ztráta. Ale i tak, v kategorii, kde jiné systémy padají po desítkách, je to pozoruhodné.

Co to znamená pro český průmysl

Za DITOU stojí Excalibur Army, součást skupiny Czechoslovak Group. Nejde o firmu na hranici přežití. Za rok 2023 vykázala tržby 18,7 miliardy korun a zisk před zdaněním 4,5 miliardy. Předběžná čísla za rok 2024 podle dluhopisového prospektu CSG ukazují ještě strmější růst, tržby přes 65 miliard a provozní zisk přes 14 miliard. Firma otevřela novou výrobní halu ve Šternberku a nabírá stovky lidí.

Přesnou marži na programu DITA veřejné zdroje neodhalují a konkrétní roční výrobní kapacitu firma nekomunikuje. Kapacity ale zjevně rostou. A pokud by přišly další objednávky, ať už od Ukrajiny, nebo od jiných spojenců, infrastruktura na to existuje.

Zatím žádná členská země NATO veřejně neoznámila vlastní objednávku DITA navázanou na ukrajinské bojové zkušenosti. Reputační efekt ale funguje: systém, který přežívá na jednom z nejtěžších úseků fronty v rukou elitní jednotky, je pro potenciální zákazníky silnější argument než jakýkoli katalogový list.

Vizitka se píše pod palbou

Katalogové parametry může napsat kdokoli. Bojový záznam ne. Pokud DITA obstojí na pokrovském směru, v prostoru, kde se ruská dělostřelecká a dronová hrozba koncentruje do minut reakce, bude to pro český zbrojní průmysl reference, kterou si nelze koupit. Ljubart na ni právě píše první řádky.

Článek Rusové na pokrovské frontě se třesou strachy. České houfnice DITA přebírá brigáda veteránů z Azovu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co říkají oficiální parametry, a co ne

Kolem Malvy koluje řada čísel, která si zaslouží roztřídit. Rostec ve svých tiskových zprávách uvádí kadenci „více než sedm ran za minutu“, dostřel „více než 24 km“ a zásobu 30 nábojů. Výstavní tabulka z veletrhu Army-2023 uváděla dostřel 25 km. Titulkový údaj o osmi ranách za minutu tedy odpovídá horní hranici oficiální formulace, ale přesné číslo Rostec nepoužívá.

A co těch 50 kilometrů? Tento údaj se v ruských médiích i sekundárních zdrojích objevuje, ale v základním korporátním datasheetu houfnice chybí. Vztahuje se ke speciální řízeně-reaktivní munici nebo k pozdějším tvrzením o modernizaci, nikoli ke standardnímu střelivu, které posádka veze v zásobě třiceti granátů. Rozdíl mezi 24 a 50 km je obrovský, a pro ukrajinskou stranu zásadní: jedno je dostřel, na který se dá reagovat stávajícími protibateriovými postupy, druhé by ohrožovalo logistické uzly hluboko za linií.

Proč kola místo pásů

Ruské dělostřelectvo tradičně spoléhá na pásové platformy. Modernizovaná 2S19 Msta-SM2 nabízí až deset ran za minutu, lepší pancéřovou ochranu a prověřený podvozek. Proč tedy Moskva investuje do kolové alternativy?

• Provozní náklady. Kolový podvozek je výrazně levnější na údržbu, má delší technický resurs a nerozbíjí silnice.
• Silniční mobilita. Malva se po zpevněných komunikacích přesouvá rychleji než jakákoli pásová houfnice; výrobce podvozku BAZ zdůrazňuje nízké zatížení náprav a průchodnost na všech typech cest.
• Strategická přepravitelnost. Rostec u první dodávky zmínil možnost přepravy letounem Il-76, což umožňuje rychlé přesuny mezi vzdálenými úseky fronty.
• Shoot-and-scoot. Rozvinutí do palebné pozice a následný odjezd zabírají výrazně méně času než u tažených děl. Přesný údaj Rostec nezveřejnil, ale u srovnatelného západního CAESARu je to pod dvě minuty od prvního výstřelu po odjezd.

Nevýhoda je zřejmá: v hlubokém ukrajinském blátě, které na podzim a zjara mění pole v bažinu, je kolový podvozek handicapem. Malva dává smysl tam, kde se palba vede z tvrdších komunikací a krátkých odboček do krytých postavení, ne v bahnitém předpolí.

Jak si stojí proti západním systémům

Srovnání s houfnicemi, které na ukrajinské straně skutečně bojují, ukazuje, kde Malva zaostává a kde ne.

V kadenci Malva nezaostává dramaticky, sedm plus ran za minutu je solidní tempo. Rostec navíc uvádí režim „současného palebného náletu“: posádka vypálí několik granátů po různých trajektoriích a s různou rychlostí tak, aby dopadly na cíl ve stejný okamžik. To z jedné houfnice dělá na krátký moment ekvivalent celé baterie.

Kde Malva prohrává, je doložený standardní dostřel. Více než 24 km je v roce 2026 podprůměr; CAESAR 6×6 překonává 40 km běžnou municí s base-bleed a PzH 2000 se dostává na 54 km s municí V-LAP. Ukrajinská Bohdana standardně střílí na 42 km. Malva tento handicap může kompenzovat jedině speciální municí, a právě její dostupnost a reálné nasazení zůstávají otázkou.

Co to znamená pro ukrajinskou stranu

Malva sama o sobě nemění poměr sil. Není to kvalitativní skok, ale kvantitativní a taktický posun: ruské dělostřelectvo získává platformu, která je těžší zasáhnout protibateriovou palbou. Pro ukrajinské síly to znamená ještě větší tlak na zkrácení reakční doby, od detekce výstřelu dronem přes přenos souřadnic až po vlastní palebnou odpověď.

Analytici z britského think-tanku RUSI upozorňují, že mobilní dělostřelectvo bývá při správných opatřeních překvapivě přežitelné: část zásahů vede jen k poškození, nikoli ke zničení, a poškozený kus se vrací do boje po opravě. Proto je podle nich klíčové cílit nejen na samotné houfnice, ale i na opravárenské kapacity a zásobovací řetězce. Británie v březnu 2026 poprvé přiznala provoz čtyř opravárenských zařízení na Ukrajině, která udržují v chodu mimo jiné houfnice AS-90 a Archer, právě proto, že oprava je v této válce stejně důležitá jako nový kus ze závodu.

Česká republika na Ukrajinu rovněž dodala samohybné houfnice v rámci vojenské pomoci přesahující šest miliard korun. Německo zásobuje Ukrajinu systémy PzH 2000. Západní odpovědí na Malvu tedy není jedna konkrétní zbraň, ale ekosystém: průzkumné drony, protibateriové radary, přesná munice a logistika, která udržuje vlastní houfnice v boji.

Signál adaptace, ne zázračná zbraň

Malva je především důkazem, že ruský zbrojní průmysl reaguje na realitu fronty. Válka dronů a protibateriového boje vyžaduje mobilitu, krátké palebné okno a rychlý odjezd. Pásové kolosy typu Msta-S tuto logiku plní hůř. Že Rostec dokázal rozběhnout sériovou výrobu nové kolové platformy uprostřed války, si zaslouží pozornost, i když přesné počty dodaných kusů zůstávají neznámé.

Titulkových 50 kilometrů dostřelu je reálných jen s municí, kterou Rostec v základních specifikacích neuvádí. Standardní Malva střílí na něco přes 24 km. To z ní nedělá zabijáka západních houfnic, ale v lokálních dělostřeleckých duelech, zvlášť s dobrým dronovým navedením, dokáže potrápit. A v této válce se rozhoduje právě v lokálních duelech.

Článek Rusové nasadili kolovou houfnici, která umí Ukrajince potrápit. 2S43 Malva vystřelí 8 ran za minutu a zasáhne na 50 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

I když je válka, nemůže zemědělství polevit

Zemědělství je jedním z nejdůležitějších sektorů ukrajinské ekonomiky, přičemž země patří mezi největší světové producenty a exportéry. Zahrnuje ostatně 30 až 40 milionů hektarů zemědělské půdy, tedy podobně jako Německo a Francie dohromady. Ukrajině je také známá jako obilnice Evropy a průmyslová základna někdejšího SSSR, vysvětluje Wikipedia.

Ne jestli, ale kdy. „Pád Pokrovsku je otázkou času,“ přiznává odborník. Ukrajinci ale pořád drží až 30 % města

Kapacita zemědělské produkce Ukrajiny je přitom tak obrovská, že jde o zásadního dodavatele pro země Evropy, Asie i severní Afriky. Soukromí farmáři ani agrospolečnosti proto nezastavují ani přes válku a vysílají pracovníky obdělávat půdu a sklízet úrodu i přes vysoké riziko smrti, eventuálně zranění, ačkoliv se jim ukrajinská armáda snaží zajistit bezpečnost.

V tomto případě záběry ukazují, jak ukrajinský kombajn sklízí úrodu na poli, na jehož okraji má maskovanou pozici ukrajinská armáda s houfnicí M777, z níž zrovna pálí. Maximálně to může být s běžnými projektily do vzdálenosti 23,5 km, s raketově poháněnými pak do 40 km, vysvětluje Wikipedia, takže je možné, že se nacházela poměrně blízko bojové linie.

Šokující cena války proti Ukrajině. Rusko se topí ve výdajích, které silně nezvládá. A bude hůře

Běžně totiž vojáci používají klasické granáty, ty s prodlouženým dosahem a přesně naváděné si nechávají pro zvláštní případy. V podstatě kdykoliv by tedy mohl přiletět dron, eventuálně také protibaterijní palba. Armádní Zpravodaj se ale domnívá, že to má armáda ošetřené nejenom průzkumem oblasti, než do ní kombajn vjede, ale též neustálým monitoringem.

Espresso dokonce uvádí, že farmáři nepřestávají pracovat ani v oblastech jenom pár kilometrů od ruské hranice, jakož i fronty. Obvykle si proto také účtují vyšší částky, a jsou-li zaměstnáni ve firmách, dostávají také bonusy. Za riskování životů, které můžou Rusové de facto kdykoliv ukončit, je to nanejvýš férové. A není výjimečné, že ke ztrátám a zraněním dochází.

Článek Video: farmář je frajer. Zatímco ukrajinské dělostřelectvo pálí, 100 metrů od něj jezdí s kombajnem a sklízí úrodu, jako by se nechumelilo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stačil jediný zásah a houfnice byla minulostí

Jaká houfnice je na záběrech vidět, není jasné, protože jsou velmi nekvalitní, a navíc je zakrytá nějakou přídavnou protidronovou ochranou. Evidentně je však pásová, takže se podle toho a jejího tvaru Armádní Zpravodaj domnívá, že půjde o 2S19 Msta-S, event. o 2S35 Koalitsiya, ale ta není tak pravděpodobné, jelikož ji má ruská armáda v malých počtech.

Video: 900 km od hranic vyhodili Ukrajinci do povětří hlavní muničák. Ruská západní i centrální fronta přišla o zásobování

Wikipedia upřesňuje, že vlastně vychází z 2S19 Msta-S, a v provozu je teprve od roku 2023, přičemž měla tou dobou existovat pouze ve 12 až 15 kusech. Její výhodou je dostřel až 80 km, ale jde o raketově poháněné projektily – ty klasické zvládnou polovinu. Z obou těchto důvodů ji lze proto považovat za poměrně vzácnou a do bojové oblasti jako nevhodnou.

Oproti tomu 2S19 Msta-S je prakticky páteří ruského dělostřelectva, do roku 2019 vznikla totiž v počtu přesahujícím 1 130 kusů, uvádí Wikipedia. Její palebný dosah je pouze 24,7 km, s raketově poháněnými projektily potom až 36 km, což jsou dnes žalostné parametry. A právě proto by nebyla taková škoda použít ji k odstřelování ukrajinských pozic na frontě.

Video: Rusové se shromáždili k útoku na Pokrovsk. Ukrajinci jim zasadili ránu raketometem, který dostřelí skoro 100 km

Jak je přitom patrné, ani protidronová ochrana houfnici ochránit nezvládla, jelikož stačil jediný úder do její zadní části, načež začala mohutně hořet. Není to ale zase tak překvapivé, jelikož má docela slabý vlastní pancíř. Jeho přesné hodnoty sice známy nejsou, ale různé zdroje se shodují, že využívá celosvařované ocelové konstrukce (části) pro trup a věž.

Ty jsou přitom navržené především pro ochranu proti palbě z ručních zbraní, střepinám z dělostřeleckých granátů a minám, ovšem nikoliv proti těžkým protitankovým granátům nebo přímým zásahům houfnicemi a protitankovými zbraněmi. Podvozek by měl být nicméně o něco odolnější, jelikož je 2S19 Msta-S založena na tanku T-72, event. T-80.

F-16 nefungují proti Rusku tak, jak si Američané mysleli. Ukrajinský pilot kriticky zhodnotil F-16 po více jak 1 roce užívání

Když se tedy operátor dronu trefí kamkoliv jinam než do podvozku, natož do zadní části, kde je zřejmě ochrana nejslabší, může ji celkem snadno prorazit. Armádní Zpravodaj soudí, že v tomto případě nesl letoun hlavici z protitankového granátu RPG-7, jelikož má průraznost přes 500 mm RHAe, uvádí Wikipedia, což bohatě stačí. Houfnici tak zažehla hned po prvním zásahu, a výsledkem byl velký požár. I přesto ale vojáci ujížděli dále.

Trvalo to asi 15 vteřin, načež je vidět houfnice odstavená – posádka pravděpodobně unikla, což bylo její štěstí, jelikož chvíli nato explodovala. Efekt evidentně způsobila vezená munice, které muselo být více než dost (50 až 60 granátů ráže 152 mm), neboť jeho velikost připomíná výbuch těžké letecké pumy, kupříkladu ruské FAB-1000 nebo americké Mark 84.

Článek Video: 15 vteřin ujížděla ruská těžká houfnice a vojáci doslova bojovali o život. Když bouchla, vznikl hřib jako po 1tunové bombě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odneslo to hned několik ropných věží najednou

Ropa je pro Rusko zcela klíčová, a je jedno, zda je posuzována z hlediska vývozu nebo vlastní spotřeby civilního a vojenského průmyslu. Armáda je v posledních letech obřím konzumentem, jelikož potřebuje produkty z ní k pohonu tanků, BVP, transportérů, houfnic, ale též letadel, dronů a lodí, stejně jako k pohánění generátorů, výrobě zbraní atd., uvádí Wikipedia.

Video: 900 km od hranic vyhodili Ukrajinci do povětří hlavní muničák. Ruská západní i centrální fronta přišla o zásobování

Armádní Zpravodaj zjistil, že útok na ropné skladiště ve Starem Oskolu potvrdil i gubernátor oblasti Vjačeslav Gladkov s tím, že ho má na svědomí dron. Zda byl skutečně jenom jeden, ale nelze odhadovat. Mělo totiž vzplanout hned několik ropných nádrží, což není obvyklé – běžně se totiž požár z jedné na druhou nešíří, jsou od sebe dostatečně daleko a konstrukce by ji měla před ohněm ochránit (což neplatí v případě, že je proražena hlavicí).

Vzhledem ke vzdálenosti se mohlo jednat o obrovské množství dronů, ale dle rozsahu škod to redakce Armádního Zpravodaje odhaduje na FP-1 s dosahem až 1 600 km a až 120kg hlavicí, jejíž velikost se bude odvíjet od vzdálenosti, kterou letí, potvrzuje Militarnyi. Vlastně tak mohla v tomto případě dosahovat svého maxima, a zapálit tak i více věží.

Video: ruská posádka Su-34 se katapultovala v hangáru. Tvrdý náraz do střechy vystřídal ještě tvrdší dopad na zem

Hlavicí totiž může být bomba FAB-100-105, což je gravitační puma o hmotnosti 107 kg, uvádí Wikipedia, a pravděpodobně může být doplněna ještě improvizovanou náloží, která je zřejmě užívána v momentě, kdy dron potřebuje hlavici menší, aby uletěl větší vzdálenost. Velikost požáru každopádně odpovídá zásahu i více ropných věží najednou.

Článek Video: fenomenální zásah. Ukrajinští vojáci vymazali několik ropných věží najednou a nechali Rusy na frontě odříznuté se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zásah 155mm granátem nemůže voják přežít

Ačkoliv není jasné, o jakou houfnici se ve videu jedná, redakce Armádního Zpravodaje ji určila jako americkou M109 Paladin. Tomu by ostatně odpovídalo i její zařazení k 28. mechanizované brigádě, která zajišťuje obranu u města Kostiantynivka, potvrzuje Wikipedia, odkud také mají záběry pocházet. Vidět je přitom několik situací, na něž dělostřelci reagovali.

ČR zrušila modernizaci tanků T-72M4CZ pro Ukrajinu. Ukázalo se, že jsou nefunkční a oprava drahá

S naváděním palby pomáhaly drony, které jsou místy i vidět, a dělostřelectvo poté udeřilo velmi přesně na vojáky v zalesněném terénu i ve městě. Armádní Zpravodaj připomíná, že v otevřeném terénu může být smrtící poloměr výbuchu 155mm dělostřeleckého granátu ve vyšších jednotkách metrů, ale zraňovat dokáže i mnohem dále, shoduje se Wikipedia.

Mezi stromy a domy má nicméně výbuch podstatně omezenější účinky, ačkoliv i tak jsou velmi ničivé, což záběry dokazují. M109 Paladin je přitom původně americká samohybná houfnice, která se dostala poprvé do výzbroje v roce 1963. Ukrajina ji dostala v asi 90 kusech, uvádí Wikipedia, a to včetně novějších variant jako M109A4BE, M109A5Ö nebo M109A6.

Tajná akce odpálila ropovod Družba, pro ruskou ekonomiku i Evropu jde o citelnou ztrátu. Ukrajinci si to ještě drze natočili

Vyžaduje obsluhu 6 vojáků, kteří dokáží stabilně pálit rychlostí 1 ránu v minutě, zpočátku to je ale násobně více, a to do vzdálenosti až 23,5 km, s raketově poháněným potom do 40 km. Ukrajinští vojáci přitom hodnotí M109 i přes jejich stáří jako velmi schopné, a dokonce jsou podle nich často nad síly ruských okupantů, proti nimž jsou díky tomu ještě efektivnější.

28. mechanizovaná brigáda ukrajinské armády rozstřílela ruské vojáky díky navádění dronem (zveřejněno 22. září 2025)

Článek Video: Ukrajinci rychle přiběhli k houfnici a spustili palbu. Následky byly ničivé, Rusové se neudrželi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ve válce se lépe osvědčily menší a rychlejší houfnice

Zuzana, respektive Zuzana 2, není z hlediska parametrů zase tak špatná. Wikipedia uvádí, že má standardní dostřel 41 km, s raketově poháněnými projektily i přes 50 km, což jsou solidní hodnoty, a střílí rychlostí až 5 ran v minutě. To je srovnatelné s ukrajinskými 2S22 Bohdana, ovšem i řadou dalších. Za její nevýhodu je nicméně považována nízká mobilita.

Česko chce Ukrajině předat desítky tanků T-72M4CZ. Úpravy stojí stovky milionů, aby byly bojeschopné

Její hmotnost je 32 tun, což je například o 4 tuny více oproti 2S22 Bohdana, uvádí Wikipedia, ale zase o 7 tun méně ve srovnání se skoro 40tunovou německou RCH 155, potvrzuje Wikipedia. Problémem je nicméně nízká mobilita i přesto, že dosahuje, stejně jako řada protějšků, rychlosti na silnici až 90 km/h, zatímco v terénu až 30 km/h, a dojezd má 600 km.

Zákazníci podle všeho také preferují menší systémy. Zuzana 2 měří 14,2 m na délku, 3,02 m na šířku, a 3,52 m na výšku, zatímco třeba RCH 155 měří na délku pouze 10,50 m, na šířku 2,99 m, a na výšku 3,61 m. Vedle toho chtějí hlaveň v automatické věži a obsluhu mít vpředu v pancéřované kabině, aby nebyla na bojišti vystavena takovému riziku třeba ze strany dronů.

V Zuzaně je ovšem operátor zbraně ve věži blízko munice, takže má při jejím zásahu prakticky nulové šance na přežití. A výrobce Konštrukta – Defence to všechno věděl, protože v průběhu dostával od ukrajinských vojáků připomínky. Ty ovšem nechtěl nebo nedokázal zapracovat, a tak je nepravděpodobné, že by měl ještě o houfnici Zuzana 2 někdo zájem.

Engels-2: Kdysi domov nejlepších strategických bombardérů, jaké Rusko má, dnes už jenom připomínka upadající síly

Aktuálně ji ostatně používá dobrovolně jenom slovenská armáda, zatímco ukrajinská ji má spíše z nouze, jelikož lačnila, a stále lační, prakticky po všem, co je možné vyrobit. Má jich přitom ještě několik dostat v novém slovenském balíčku pomoci, ale jinak dává přednost ostatním systémům, zejména potom domácí 2S22 Bohdana, jejíž výrobu také silně navyšuje.

Článek Hrozí konec výroby slovenských houfnic Zuzana 2. Na Ukrajině se plně ukázalo, že jsou neschopné, a výrobce s tím nic neudělal se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zničení houfnice umocnil výbuch munice

Sice není možné s jistotou určit, jakou houfnici chtěli ruští vojáci v zalesněném pásu ukrýt, ale protože se vešla do nákladního automobilu, byla 100% tažená. Často používají D-20 ráže 152 mm zavedenou do výzbroje koncem 40. let 20. století, jejíž dostřel je běžně 17,4 km, ale s raketově poháněnými projektily až 24 km, uvádí Wikipedia, a pálí rychlostí 5 ran v minutě.

Foto: Rusové sestřelili ukrajinskou střelu s doletem 3 000 km, které se Putin poslední týdny bojí. A ukázali, jak vypadá uvnitř

K dalším hojně užívaným patří D-30 vyráběná o cca 20 let později, jejíž dostřel je 15,4 km, kdežto s raketově poháněnými projektily až 21,9 km, uvádí Wikipedia. Vyžaduje přitom stejně jako D-20 posádku z osmi členů, ale její rychlost střelby je 10 až 12 ran v minutě, i když při trvalé klesá asi na polovinu. Nevýhodou obou pak je, že musí být celkem blízko fronty.

To se ostatně ukazuje i na záběrech, protože se podařilo náklaďák objevit průzkumným dronům, které operují v blízkosti fronty de facto non-stop právě z důvodu, aby odhalily pohyb nepřítele. Když potom dorazilo vozidlo na svou pozici, udeřil na něj M142 HIMARS a jednou ranou ho zničil včetně houfnice a munice, jejíž explozi zřetelně záběry zachytávají.

Ukrajina dostane metlu ruských dronů a řízených střel, která jen tak něco nepustí. Paradoxně ji zaplatí Rusové

Jedná se o vícenásobný raketomet zařazený roku 2005, ale je neustále vylepšován, díky čemuž se řadí mezi nejlepší na světě. Jeho max. dostřel je 300 km, ale to platí pro balistické rakety ATACMS, které slouží proti strategickým cílům. Běžně se pohybuje do 92 km, potvrzuje Wikipedia s tím, že může odpalovat jak klasické, tak kazetové rakety (některé mají kratší dosah).

Článek Video: Rusové chtěli skrytě převézt houfnici, aby odstřelovali Ukrajince. Ti je nečekaně rozmetali HIMARSEM se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V hlavní roli tažené, ale pořád silné houfnice

Houfnice jsou nebezpečné pro samotné vojáky, ale stejně tak pro techniku, budovy, bunkry apod., a často mohou rozhodnout bitvu. Je tedy důležité je zničit co nejdříve, aby nestihly páchat další škody. Pozemní síly ozbrojených sil Ukrajiny uvedly, že se jim podařilo zničit děla Msta-B a Giatsint-B, což jsou těžké systémy, a přidali k nim ještě několik dalších.

Video: Dron zasáhl za letu ruský vrtulník Mi-8 v nízké výšce a poslal ho k zemi. Stovky metrů „ryl nosem v zemi“, než explodoval

Zničení ruské techniky se mělo odehrát ve směru na Kramatorsk na východě Ukrajiny, asi 70 km severovýchodně od Pokrovsku. V případě 2A65 Msta-B se jedná o taženou houfnici standardní sovětské, resp. ruské ráže 152 mm, která pálí do vzdálenost až 24,7 km rychlostí 5 až 6 ran v minutě, uvádí Wikipedia s tím, že vyžaduje 6 až 11 členů obsluhy.

I přes zařazení do výzbroje v roce 1987 ji Armádní Zpravodaj zhodnotil jako velmi schopnou, neboť dokáže zničit i tanky, a odpalovat dokáže naváděnou munici Krasnopol. 2A36 Giatsint-B je pak rovněž tažená houfnice stejné ráže, ale o něco starší. Ve výzbroji se objevuje od roku 1976, což by mohlo evokovat, že je horší, ale ne nutně. Max. dostřel je totiž 27 km, ovšem s raketově poháněnými projektily dokonce 40 km, a střílí 6 ran v minutě, uvádí Wikipedia.

Rusové v panice: Ukrajinci žádají po Američanech mocnou zbraň s dosahem až 2 500 km. Mají ji jenom 3 armády světa

Je dobře patrné, že Ukrajinci nalétali drony do hlavní, což má svůj důvod. I kdyby totiž nezačaly houfnice hořet, i sebemenší poškození hlavně je dělá nepoužitelnými – projektil by v ní mohl explodovat a zabít obsluhu, v lepším případě by vystřelil, ale úplně vedle. A stačí k tomu letouny s protitankovými granáty z RPG-7 o hmotnost 2,6 kg, potvrzuje Wikipedia.

Ničení ruského těžkého dělostřelectva ve směru na Kramatorsk (zveřejněno 29. září 2025)

Článek Video: Ukrajinci zasadili tvrdou ránu ruskému těžkému dělostřelectvu u Kramatorsku. Velmi přesnými údery ho „vypráskali“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stále neznámá houfnice vychází ze samohybné

O houfnici Bohdana-BG je stále dostupných jenom málo informací, ale má se jednat o hybrid ukrajinské samohybné Bohdany, která existuje v několika modernizacích), a sovětského dělostřeleckého systému 2A36 Hyacint-B. Její první verzi ukázalo Ministerstvo obrany Ukrajiny již v říjnu 2024 pod označením B, ale objevuje se i jako 2P22 Bohdana-BG.

Video: Jeden útok MiG-29 vedený dvěma přesnými pumami zničil ruské velitelské centrum a sklad munice. Exploze byly mohutné

Cílem bylo vytvořit nákladově efektivní a konstrukčně snadný dělostřelecký systém, který využívá stejnou hlaveň jako samohybná 2S22 Bohdana, pro níž vznikalo více hlavní, než bylo třeba, a tak přišli ukrajinští inženýři s nápadem vytvořit taženou. To redakce Armádního Zpravodaje hodnotí jako dobré rozhodnutí, jelikož se ukázalo, že má oproti samohybné v řadě případů navrch, zejména je schopna přežít déle a lze ji snáze opravit.

Ukrajinskou 47. samostatnou dělostřeleckou brigádou zveřejněné obrázky potvrzují, že je houfnice skutečně osazena hlavní o délce 52 ráží, což je standard v západních zemích, a rovněž je ráže 155 mm, což uvedl i analytik Jeff2146, podle něhož je z videa patrné, že je Bohdana-BG nabíjena 155mm granátem L15A1 a pohonnou náplní CHG M4A1/A2 z turecké ARCA.

Rozhovor: CV9040 je nejsmrtonosnější BVP proti Rusům – když ho vidí, panikaří. Mělo přežít i dva tanky T-90 a salvu z BM-21 Grad

Dostřelit má díky tomu do vzdálenosti 30 až 31 kilometrů, čímž překonává britské houfnice AS-90, a stejně tak ruské Msta-B a Hyacint-B (první z ruských má dostřel až 24,7 km, potvrzuje Wikipedia). Ukrajinští vojáci 3. útočné brigády také sdělili, že mají k dispozici dvě houfnice pojmenované Tysha a Valkyria, z nichž doteď vypálili přes 3 000 granátů.

Hmotnost celého kompletu přesahuje 10 tun, uvádí Militarnyi, takže musí být tažen silnějším náklaďákem, na fotkách je konkrétně Daewoo Novus. Těžených houfnic používá přitom ukrajinská armáda hned několik, včetně starých D-20 ze sovětské éry, jejichž dostřel je pouze 17,4 km, potvrzuje Wikipedia, což je na dnešní poměry nedostačující.

Článek Ukrajinci si pochvalují domácí tažené houfnice Bohdana-BG, které ctí standardy NATO. Dosahem překonávají ruské protějšky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kapacita neznámá, ale závod byl rozšířen zásadně

2A65 Msta-B je tažená houfnice zavedená do výzbroje již v roce 1987, uvádí Wikipedia, což by mohlo evokovat, že nepatří k nejmodernějším, ale nic lepšího vlastně Rusko nemá, a svou práci udělá. Navíc se ukázalo, že jsou tažené houfnice v některých případech lepší než samohybné, a jelikož jsou levnější a rychlejší na výrobu, dávají smysl i z pohledu kvantity.

Český zbrojní průmysl má novou úlohu – bude vyrábět pouzdra pro dělostřelecké granáty, které tak budou přesnější i na 40 km

Stále má poměrně dobrou rychlost střelby 5 až 6 ran za minutu, a pochopitelně je sovětského, resp. ruského standardu, tedy ráže 152, potažmo 152,4 mm. Standardní vysoce výbušná střela OF45 váží 43,56 kg a dostřelí do max. vzdálenosti 24,7 km, což je její největší handicap – musí být poměrně blízko frontové linie, kde je ovšem zranitelná hlavně ze strany dronů.

Znatelně nebezpečnější se stává v momentě, kdy odpaluje Krasnopol, což je ruská laserem naváděná munice, která se automaticky navádí na bod osvětlený laserovým značkovačem. Ten je obvykle ovládán dronem nebo pozemním dělostřeleckým pozorovatelem, a může zničit tanky, houfnice, systémy protivzdušné obrany, ať jsou v pohybu nebo stojí, uvádí Wikipedia.

Německo by rádo rozšířilo jaderný arzenál největší evropské mocnosti, Francie, aby dokázala odstrašit Rusko místo Ameriky

Jenom v ruské armádě mělo přitom být v provozu nejméně 400 houfnic Msta-B, zatímco výroba nových mohla být nejspíše jenom několik desítek ročně, ale oficiální informace neexistují. I tak je ze satelitních snímků patrné, že dělostřelecký závod Motovilichinskie Zavody v Permu dokončil v srpnu 2025 výstavbu nových výrobních areálů, kterou započal koncem roku 2024.

Jedná se přitom o jediného výrobce dopravních a nakládacích prostředků pro vícenásobné nosné raketové systémy, jako jsou Grad, Smerč a jejich modifikované verze Tornado-G a Tornado-S. Též ale vyrábí a opravuje samohybná dělostřelecká děla Nona-SVK a Vena, tažené houfnice Msta-B nebo minomety Nona-M1, stejně jako další dělostřelecké systémy, uvádí Wikipedia.

Rusko vybuduje u Finska mohutné opevnění jako nárazník proti NATO. Hranice je dlouhá přes 1 300 km

Nona-SVK je pak docela vzácná zbraň. Jde o modifikaci 2S9 Nona, což je minomet ráže 120 mm umístěný na pásovém podvozku, uvádí Wikipedia. Výhodou je, že může pálit nejen obloukem při nepřímé střelbě, ale i přímo na viditelný cíl, zatímco její dosah je téměř 9 kilometrů při použití klasické munice, ale lze ho prodloužit raketově poháněnými projektily.

Armádní Zpravodaj nedokáže přesně říci, kolik kterých houfnic závod vyprodukuje – v současné době jde pochopitelně o vysoce klasifikované informace, takže jsou vše pouze odhady. Rozšíření závodu bylo ovšem výrazné, což znamená, že bude ruská armáda schopna nejenom rychleji nahrazovat ztráty, ale postupně také zintenzivňovat palbu na ukrajinské pozice.

iZdroj fotografie: HartreeFock

Článek Satelitní snímky predikují černý scénář pro Ukrajinu. Rusko vytvoří více houfnic Msta-B, které Krasnopolem zničí PVO i tank se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výzva náročnější, než jakou ruský náklaďák zvládl

I když nebylo upřesněno, o jakou houfnici se jednalo, Armádní Zpravodaj to odhaduje na hojně rozšířenou D-20, známou též jako M1955 (dle roku zavedení do výzbroje), ráže 152 mm. Podle Wikipedia střílí max. rychlostí 5 až 6 ran v minutě, ale soustavně zvládne jednu ránu za minutu, zatímco dostřelí do max. vzdálenost 17,4 km, v raketovým projektilem do 24 km.

Rusko chtělo utajit, že ztratilo vrtulník Mi-8MTV-5M. Ale analytik odhalil korespondenci a fotky, na nichž je zcela rozlámaný

Jednat se sice mohlo i o jinou, ale ve výsledku je to vlastně jedno. Tažena byla náklaďákem, jehož typ rovněž nebyl upřesněn, ale dle tvaru přední části mohlo jít o nějakou verzi Ural-4320, která je dle Wikipedie vyráběna od roku 1977 dodnes. Se silnější motorem YaMZ-238M2 pak uveze až 6 000 kg, zatímco táhnout může až 11 500 kg (ale to zvládne i slabší motor).

Na houfnici D-20 to bohatě stačí, jelikož váží 5,7 tun. Ani skvělá prostupnost terénem ovšem nákladnímu automobilu nezajistila úspěšný přejezd po mostě zbořeném do řeky, kde je sice relativní mělčina, ale místy jsou takové díry, že by se nejspíše překlopil. Jak dlouho na místě stál, není jasné; teoreticky se mohl pokusit vycouvat, i když okolnosti nejsou známy.

Ukrajinci ukořistili nejlepší ruský tank, T-90M Proryv-3, a nasadili ho proti okupantům. Přinesl ponaučení i velké zklamání

Naneštěstí pro ruskou logistiku si všiml náklaďáků s houfnicí průzkumný dron, který povolal dron sebevražedný a akci natočil. Vojáci už byli nejspíše pryč, a tak to odnesla pouze technika. Zjevně došlo k zasažení vezené munice, protože byl výbuch vskutku velký, ale hlavice dronu by ho nevytvořila, a automobil i houfnice musely být minimálně silně poškozeny.

Zničení ruského náklaďáku s taženou houfnicí na mostě zbořeném do řeky (zveřejněno 16. srpna 2025)

Článek Video: Rusové zkusili přes zaplavený most převézt houfnici, ale uvízli a jeden přesný úder ji poslal na věčnost se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Úderu kazetové munice se nedalo vyhnout

M142 HIMARS vstoupil do služby teprve roku 2010, uvádí Wikipedia, ačkoliv jeho návrh probíhal od 90. let 20. století. Osvědčil se přitom v několika válkách – v Iráku, Afghánistánu, Sýrii, a nakonec také na Ukrajině, kde podal řadu skvělých výkonů. Za jeden z nich lze označit právě i zničení trojice houfnic M1979 Koksan ve stejný čas jednou ranou.

Video: Bombardovací dron skvěle využil vítr ke zničení ruského tanku. Pumy se k němu ladně snesly a proměnily ho ve šrot

Armádní Zpravodaj odhaduje, že k tomu konkrétně posloužila raketa M30A nebo M31A1 ráže 227 mm, která nese 404 kusů submunice DPICM M101. Její dosah je 15 až 92 km, díky čemuž ji může odpálit mimo dosah naprosté většiny nepřátelských dělostřeleckých systémů a dronů. Na záběrech nicméně nejsou vidět následky úderu, například výbuch.

Z jakého důvodu jsou useknuté, není jasné, ale Armádní Zpravodaj je názoru, že vzhledem k hustotě zásahů na pozicích houfnic musel k jejich zničení dojít. Nejsou totiž nijak pancéřované, takže na ně stačí i slabší výbuch – to dokazuje jiný případ, kdy to M1978 schytala dronem, následkem čehož zřejmě explodovala její munice a celá shořela.

Video: Voják počkal, než ruský vrtulník Ka-52 přeletí, a pak ho zezadu ztrestal desítky let starou střelou. Ale k zemi nešel hned

M1978 je potom velmi těžké samohybné dělo severokorejského původu, přičemž číslo v jeho označení značí rok zavedení do výzbroje. Ráže 170 mm na dnešní poměry atypická – zatímco v zemích NATO je standard 155 mm, v Rusku a postsovětských státech to je 152 mm. Její dostřel je potom až 60 km, ale efektivní se pohybuje mezi 40 a 50 km, uvádí Wikipedia.

Za její velký handicap považuje redakce Armádního Zpravodaje nízkou rychlost střelby, neboť vychází na pouhé 1 až 2 rány za 5 minut, zatímco třeba ruská Msta-S zavedená roku 1989 střílí dokonce 6 až 8 ran v minutě, zatímco vylepšená M2 až 10 ran za minutu, potvrzuje Wikipedia. Když má ale armáda nedostatek systémů, je to rozhodně lepší než nic.

Zničení tří severokorejských houfnic M1978 Koksan jednou raketou s kazetovou municí z M142 HIMARS

Článek Video: 1 střela s kazetovou municí z M142 HIMARS naprosto přesně zničila 3 supertěžké houfnice najednou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

M109A7 má příliš krátkou hlaveň

Americká samohybná houfnice M109 Paladin byla zavedena do výzbroje již v roce 1963. Wikipedia uvádí, že došlo opakovaně k její modernizaci, a současná nejmodernější verze M109A7 v americké armádě slouží od roku 2015. Má standardní západní ráži 155 milimetrů, takže používá stejné střelivo jako jiné houfnice v zemích NATO, ovšem délka její hlavně je pouze 39 ráží. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že jiné západní protějšky mají délku 52 ráží, což jim zaručuje delší dosah a větší přesnost, než je maximálních 40 kilometrů u M109A7.

Staré houfnice M109 Paladin jsou pro ruské střelce „příliš mazané“. I přes své stáří se ukazují jako nepolapitelné záškodnice

Ovšem i M109 by nakonec mohla dlouhou dělostřeleckou hlaveň dostat. ArmyRecognition uvádí, že by se konkrétně mělo jednat o Rheinmetall 155 mm L52, tedy stejnou, jakou užívají třeba německé houfnice PzH 2000 nebo RCH 155. Její výhodou je mnohem lepší dosah a přesnost než třeba u ruské houfnice 9S19 Msta-S. Její konstrukce pochází z roku 1989, takže je mnohem mladší než základní M109, ale ta by ji po modernizaci jasně překonala.

Nová hlaveň zvládne i 67 km

Vylepšení M109 Paladin má na starosti společnost BAE System, a redakce Armádního Zpravodaje odhaduje, že by nakonec mohla nést označení A8 a její schopnosti, myšleno dostřel a přesnost, by se přinejmenším vyrovnaly PzH 2000 – ale instalací vylepšeného řízení palby a dalších inovací by ji možná dokázala i překonat. Německá houfnice s nejmodernějším raketově poháněným projektilem dokázala zasahovat cíle do vzdálenosti 67 kilometrů, uvádí Wikipedia, a jistě by to zvládla i americká. Dosah Msta-S je však jenom 36 kilometrů.

iZdroj fotografie: 7th Army Training Command / Creative Commons / CC BY

Modernizace M109 na standardně dlouhou hlaveň by mohla americké armádě přinést několik výhod. Teoreticky by mohla přestavět své současné M10A7 na nový standard, neb jsou relativně nedávno postavené na podvozku vycházejícího z BVP Bradley, což poskytuje výhody při údržbě. Modernizace by také byla levnější než nákup nových děl, a spolu s inteligentní municí používanou západním dělostřelectvem stále častěji by šlo o nebezpečnou zbraň.

Článek Nová modernizace vrátí americkou houfnici M109 Paladin na bojiště. Značně překoná ruskou Mstu-S, a možná i německou PzH 2000 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sovětská děla jsou o něco jiná

Zbraň zachycená na fotografiích může svým vzhledem vyvolat rozpaky. Na první pohled připomíná sovětskou houfnici D-20 nebo D-74. Wikipedia vysvětluje, že D-74 je tažená houfnice ráže 122 milimetrů, svého času licenčně vyráběná také v Číně. Z výzbroje většiny armád již zmizela, ale ne ze všech. Například Rusko ji pravděpodobně vytáhlo ze skladů, aby nahradilo ztráty dělostřelectva. Ovšem použitá hlaveň zobrazené zbraně má dle všeho větší ráži.

iZdroj fotografie: Gary Todd / Creative Commons / CC0

Ta by mohla odpovídat sovětské houfnici D-20. WeaponSystems uvádí, že používá stejnou lafetu jako D-74, ale rozdíl je v tom, že pálí munici ráže 152 milimetrů, což znamená, že má mnohem větší údernou sálu. Délka její hlavně je 34 ráží, ovšem zobrazená zbraň má viditelně delší hlaveň – redakce Armádního Zpravodaje soudí, že se může jednat o 39 ráží. Jistá pak není ani ráže 152 milimetrů, hlaveň by mohla mít i západní ráži 155 milimetrů.

Jugoslávská Nora má několik hlavní

Zobrazené dělo se podobá i jiné zbrani, konkrétně jugoslávské houfnici Nora M-84 produkované od 80. let 20. století v Jugoslávii, a později také v Srbsku. Wikipedia uvádí, že mohou mít její varianty hlavně ráže 152 milimetrů o délce 39 nebo 45 ráží, ale existuje i s hlavní ráže 155 milimetrů. V některých detailech se však od ukrajinské zbraně opět liší, ačkoliv to může být tím, že existuje mnoho variant. Dělo mohla Ukrajina získat z některé postjugoslávských zemí.

Skoro 40leté jednoranné protitankové systémy RAC 112 APILAS, které má také Ukrajina, stále zničí tank i prorazí 2metrovou zeď

Existuje ovšem ještě jedno pravděpodobné řešení. Armádní Zpravodaj nevylučuje, že jde o unikátní zbraň, kdy ukrajinští konstruktéři na volnou lafetu z D-20 nebo D-74 umístili hlaveň, kterou měli k dispozici, a vytvořili tak dělo nemající ve světě obdoby. Nebylo by to poprvé a ani naposledy, co se vojákům improvizací podařilo vytvořit ojedinělou zbraň, protože tímto způsobem řeší nedostatek jiných děl. Výsledná montáž může být zcela funkční.

Článek Neznámá houfnice v ukrajinské výzbroji: zřejmě zcela unikátní hybrid, který připomíná sovětské D-20 a D-74, ale i jugoslávskou M-84 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dana-M2 je modernizovaná ShKH vz. 77 DANA

Z bezpečnostních důvodů nebylo upřesněno, kolik přesně systémů ukrajinská armádě obdržela, ale zajímavé je, že přesně o DANA-M2 uvažovala ještě před válkou. Wikipedia uvádí, že ještě v roce 2020 tamní ministerstvo obrany oznámilo, že zakoupí 26 kusů. Jejím předchůdcem je přitom československá ShKH vs. 77 DANA, která je dnes vyráběna na Slovensku.

Belgie potvrdila, že dodá Ukrajině 30 letounů F-16. Ale nejspíše až v roce 2026, závisí to na F-35, které už jsou ve výrobě

Kupříkladu modernizovanou ZUZANU a ZUZANU 2 produkuje zbrojovka Konštrukta Defence a. s. Trenčín, a jedná se parametry o vcelku povedenou konstrukci. Její dostřel je přes 41 km a dokáže pálit rychlostí až 5 ran za minutu. Za velikou výhodu Armádní Zpravodaj považuje, že je obsluha schována uvnitř a nemusí vylézat, což neplatí třeba po Českem kupované houfnice CAESAR, kdy je posádka vystavena zejména nebezpečí ze strany bezpilotních letounů.

ZUZANA 2 mimochodem koncem února 2025 při testování explodovala, jak Armádní Zpravodaj informoval. Nejednalo se však o selhání samotné houfnice.

Polské letectvo muselo vyprovodit ruský taktický bombardér Su-24, jelikož dělal nad Baltským mořem nebezpečné manévry

Modernizovaná DANA M2 je potom produktem české zbrojovky Excalibur Army, která ji poprvé představila veřejnosti v roce 2018 s tím, že nejviditelnější úpravou je nová kabina velitele a řidiče, zatímco nejpodstatnější jsou vylepšení systémů ovládání, navigace, řízení palby, komunikace a záložního napájení. Její dostřel má být ovšem pouze kolem 20 km, se speciální municí pak 25 km, takže musí být blíže frontě – některé moderní houfnice zvládají 30 až 40 km.

Houfnici obdržela 122. brigáda územní obrany, jejíž členové aktuálně prochází výcvikem, který zahrnuje kupříkladu přesun do palebnou pozici, rychlé rozmístění, získání souřadnic cíle, určení počtu nábojů, zahájení palby, a poté zase urychlené opuštění pozice. Vojáci si podle všeho houfnice DANA M2 velmi pochvalují a těší se, až ji vyzkouší v ostrém boji.

Článek Ukrajina dostává další české houfnice DANA M2. Vojáci tvrdí, že jsou velice efektivní a nemohou se dočkat, až je nasadí proti Rusku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Německo dodalo už 9 houfnic Zuzana 2

Zdaleka nejde o první dodávku, ačkoliv byla z hlediska těchto houfnic největší. Jejich celkový počet dodaných Německem na pomoc napadené zemi je od počátku války devět. V boji proti militantní ruské armádě jde sice o relativně zanedbatelné číslo, ale nejde o jediné houfnice, které Ukrajina dostává. Z těch německých má také RCH 155 patřící k nejlepším na světě.

Rusko je na válku s Evropou připraveno: „Jak ukončí boje na Ukrajině, může do 1 roku pokračovat,“ tvrdí nizozemská rozvědka

Dodaná Zuzana 2 je každopádně produktem slovenské společnosti Konštrukta Defence, která o ní uvádí, že je určena k ničení útoků taktickými zbraněmi, boji s dělostřelectvem a minomety, stejně jako k neutralizaci a ničení živé síly a střílejících objektů, velitelských stanovišť, komunikačních zařízení nebo vybavení v odlehlejších oblastech, a k řadě dalšího.

Armádní Zpravodaj ověřil v několika zdrojích její dostřel, a ačkoliv se o pár kilometrů liší, samotný výrobce udává 41+ kilometrů při střelbě až 5 ran za minutu – tím je myšleno v první minutě, poté je rychlost snížena na 13 za 3 minuty, což je stále velice dobré. Po příjezdu na místo je přitom houfnice Zuzana 2 připravena k boji za méně než 2 minuty, a pozici dokáže opustit za méně než minutu. Znamená to teda, že jí stačí 4 minuty k vypálení 5 ran, a poté může ujet.

Video a galerie: velkolepá oslava vítězství v 2. světové válce v Moskvě. Rusko ukázalo vojáky i techniku, která chybí na frontě

Jedná se o efektivní ochranu proti dronům i protibaterijní palbě, protože než ji stihnou objevit, je dávno pryč. Je přitom schopna fungovat v teplotách od -32 do +49 °C, takže ji nezastaví ani pořádná zima pro Ukrajinu typická. Po silnici se potom dokáže pohybovat až 80 km/h; v terénu je to pochopitelně méně. Ujet má na plnou nádrž až 750 km, uvádí Wikipedia.

Článek Slušné posílení: Ukrajina dostala 3 slovenské houfnice Zuzana 2. Rusy ztrestají na více než 40 km až 5krát za minutu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dostřel až 60 km, a nyní mnohem přesněji

Houfnice 2S22 Bohdana je relativně novu ukrajinskou zbraní. Má ráži 155 milimetrů a hlaveň o délce 52 ráží, čímž se vyrovná moderním západním protějškům. Wikipedia uvádí, že může s běžným projektilem zasahovat cíle do vzdálenosti 42 kilometrů a s raketově poháněným až 60 kilometrů. Je jasné, že na takovou vzdálenost, pokud nepoužívá naváděný projektil jako M982 Excalibur, má obsluha obtížnou úlohu se trefit.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

V tom by jí měl pomáhat na hlavni zaznamenaný radar RSVSh-112L4. Aktikor uvádí, že slouží k měření rychlosti vystřeleného projektilu. Armádní Zpravodaj se domnívá, že tento údaj nemůže logicky pomoci zpřesnit trasu již vystřeleného projektilu, ale může pomoci vypočítat obsluze trasu toho dalšího. Nemusí se totiž spoléhat na tabulkovou hodnotu rychlosti, ale zná tu nejaktuálnější a může ji dosadit do svých výpočtů.

Radar vhodný pro každé dělostřelectvo

Ukrajina vyvíjí radar RSVSh-112L4 již delší dobu, zprávy o jeho zkouškách se podařilo redakci Armádního Zpravodaje dohledat již z roku 2021, kdy o něm informoval Defence-Ua. Ten také uvádí, že by měl sloužit pro dělostřelectvo různých ráží, takže nejde o zařízení určené přímo pro domácí houfnici 2S22 Bohdana. Namontovat ho lze přímo na hlaveň zbraně, ale stejně tak ho umístit i na stojan vedle děla a zaměřit tak, aby projektily zaznamenal.

Bohdana 4.0 se stala klíčovou houfnicí ve výzbroji Ukrajiny. Rychlost produkce lze závidět, jednou může být exportním artiklem

Jak moc dokáže takový radar zpřesnit palbu, může laik asi velice obtížně říci, protože výpočet přesného zaměření děla je věda a záleží na mnoha faktorech. Ale zpřesnění palby je obecně vždy vítané. Umožňuje zničit zadaný cíl mnohem efektivněji, tedy menším počtem ran, což šetří to munici, a rovněž to znamená menší nebezpečí odhalení a riziko zničení nepřítelem.

Článek Ukrajinské houfnice 2S22 Bohdana jsou přesnější než dříve. Může za to malý balistický radar, který zároveň komplikuje nepříteli odvetu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z britské armády houfnice AS90 úplně zmizela

Ačkoliv mnohé země pomáhají Ukrajině tak, aby si vždy ponechaly dostatek techniky i prostředků na vlastní obranu, Velká Británie do toho šla – alespoň v oblasti samohybných houfnic – poněkud po hlavě. Rozhodla se, že jí daruje nejspíše všechny své AS90, čímž si de facto zlikvidovala vlastní dělostřelectvo, které dnes tvoří pouze 14 švédských houfnic L52 Archer.

Robert Fico odletí do Moskvy oslavit 80. výročí vítězství 2. světové války. A Rusko hned vyhrožuje Ukrajině, že zničí Kyjev

O jaký přesně počet se jednalo, však není jasné, různé zdroje, které Armádní Zpravodaj prověřil, se totiž v tvrzeních rozchází, Nejpravděpodobnější se jeví číslo 68, jak uvádí Censor s tím, že britská armáda postupně snižovala zastoupení AS90 ve svých ozbrojených silách, přičemž dodala na Ukrajinu jak bojeschopné kusy, tak nebojeschopné sloužící na náhradní díly. Kdysi jich mívala více, ještě v roce 2016 až 89, ale jejich počet postupně snižovala.

Armádní Zpravodaj hodnotil houfnici AS90 v březnu 2024 jako velice dobrou, ačkoliv s velkým handicapem, který ji bohužel oproti ostatním srážel. Má totiž hlaveň o délce pouze 39 ráží, což je oproti standardu 52 ráží podstatně méně, a tak je její dostřel jenom 24,7 kilometrů, i když s tzv. asistovanými projektily až 30 kilometrů – nicméně ani to není takový úspěch.

3 ruští vojáci neuposlechli rozkaz a stihl je extrémně krutý trest. Jejich důstojník je zavřel do klece a odpálil granátem

Alespoň však může využívat veškeré standardní střelivo NATO, přičemž je její kadence až 6 ran za minutu a má zásobu munice na 48 ran. Ukrajinští vojáci si ji navíc chválí jako velice spolehlivou, i když musí být kvůli kratšímu dosahu blíže frontě. Samy britské ozbrojené síly mimochodem v listopadu 2024 uvedly, že se s houfnicemi AS90 loučí 1. pluk královského jízdního dělostřelectva umístěný v Estonsku, čímž také zanikla jejich služba ve Velké Británii obecně.

Článek Velká Británie ukončila dodávky houfnic AS90 na Ukrajinu. Nedostane už ani jedinou, obdržela jich ovšem vyšší desítky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Až 36 houfnic 2S22 Bohdana měsíčně

Informace nejsou oficiálně potvrzené, ale vychází z vlastních zdrojů redaktorů ArmyTechnology, podle nichž agentura pro obranné zakázky uvedla, že je produkce vyšší než 20 kusů měsíčně, ale jiný zdroj naopak řekl, že již bylo během jednoho měsíce dodáno až 36 systémů. Tempo je to reálné, jelikož redakce Armádního Zpravodaje informovala již v listopadu 2024, tedy před zhruba půl rokem, že Ukrajina vyrábí až 20 houfnic 2S22 Bohdana měsíčně.

Čína ukazuje, kdo je pánem. Zabrala malý ostrov 5 km od filipínské vojenské základny a vyslala vzkaz Americe i jejím spojencům

A jelikož produkci neustále navyšuje, což je aktuální potřeba z důvodu ruské invaze, je možné, že už dosáhla téměř dvojnásobku. Jedná se navíc o zbraně světové úrovně, jak redakce Armádního Zpravodaje v červenci 2024 zhodnotila. A co více, Ukrajina tím přímo podporuje domácí zbrojní průmysl a ekonomiku. Sice nakupuje houfnice i ze zahraničí, ale jejich spotřeba je natolik velká, že i kdyby se jí podařilo produkci ztrojnásobit, stačit to zřejmě nebude.

Velká ztráta: Rusové sestřelili F-16 a zabili jejího pilota během bojové mise. Ukrajinské letectvo ale mlčí

Jenom pro srovnání, redakce Armádního Zpravodaj nedávno informovala, že francouzský Nexter navýšil měsíční výrobu houfnice CAESAR na trojnásobek, což odpovídá pouhým 6 kusům. Oproti Ukrajině je to tedy až směšné číslo, ačkoliv je o ně stále větší zájem. 2S22 Bohdana je přitom velmi nový systém – navržen byl teprve 2016 a sériově je vyráběn od roku 2023, uvádí Wikipedia, a parametry se vyrovná nejlepším západním houfnicím.

Článek Ukrajinci nasadili brutální tempo, s jakým se svět nemůže rovnat. Vyrábí skoro 40 houfnic 2S22 Bohdana měsíčně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Houfnice M1989 byla snadnou kořistí

Video ke zhlédnutí níže ukazuje, že osádka doslova vystavila houfnici M-1989 Koksan na otevřeném prostranství, takže byla pro drony relativně snadnou, a hlavně cennou, kořistí. ArmyRecognition uvádí, že jde o modernizovanou verzi původní M1978 Koksan ráže 170 mm, ale umístěna je na novém podvozku založeném na pásovém sovětském dělostřeleckém tahači ATS-59. Její dosah je až 40 km, s raketově poháněnými projektily pak o 20 km delší.

Hrozí rozpad největší obranné aliance světa a úplný chaos. Trump navrhuje, aby Amerika přestala financovat NATO

Na houfnici zaútočily hned dva drony. První úder vedl operátor do přední části vozidla, ale nejspíše nezpůsobil velikou škodu. Redakce Armádního Zpravodaje soudí, že se tak možná chtěl vyhnout protidronové síti. Druhý dron už se ovšem protáhl mezerou v ochraně a zaútočil na místo, kde je hlaveň a průlez pro osádku, načež dělo po zásahu vzplálo. Video ukazuje, že na dronu byla nejspíše hlavice z RPG-7, jejíž přední část je vidět. Tato hlavice prorazí pancíř o síle i 500 milimetrů RHAe a je v ní 730 gramů výbušniny, uvádí Wikipedia.

Článek Video: pokud se severokorejské dělo M1989 s brutální ráží vystaví na poli, může si na sebe přivolat zničení, byť první ráně odolá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Důvod exploze stále není známý

K incidentu došlo na cvičišti Vojenského technického a zkušebního ústavu Záhoří a slovenská policie uvedla, že při něm byli zraněni dva technici státní společnosti Konštrukta, která za vývojem a výrobou systému stojí. Jeden z nich utrpěl lehčí zranění, zatímco druhý vážnější, ale jejich rozsah nebyl upřesněn. Oba dva jsou každopádně ve stabilizovaném stavu, a tedy mimo ohrožení života. Příčina výbuchu nebyla zpočátku známa.

Český analytik zhodnotil, kolik letounů ztratilo ukrajinské letectvo od začátku války. Číslo je 7krát nižší, než uvádí ruské ministerstvo

Slovenská policie v aktualizovaném prohlášení na Facebooku uvedla, že zahájila trestní stíhání ve věci trestného činu všeobecného ohrožení, přičemž v objasňování okolností pokračuje. Dle původních předpokladů se mohlo jednat o závadu na prachové náplni, munici nebo samotném zařízení, ale zřejmě šlo o první možnost. Armádní Zpravodaj požádal o vyjádření slovenské ministerstvo obrany, které upřesnilo chybějící informace a nejasnosti.

„Podpředseda vlády a ministr obrany SR Robert Kaliňák po středečním jednání vlády informoval veřejnost a média, že nedošlo k výbuchu samotné munice. V takovém případě by asi byly oběti na životech. Podle dostupných informací došlo ke shoření bimodulární prachové náplně, což není primárně až tak devastační, ale na požáru se následně podílely i palivové nádrže. Exploze byla menšího rozměru, díky tomu oba účastníci incidentu přežili a jejich zdravotní stav se zlepšuje,“ uvedlo slovenské ministerstvo obrany pro Armádní Zpravodaj.

Slovenský ministr obrany Robert Kaliňák na tiskové konferenci řekl, že docházelo k zátěžovým zkouškám houfnice, při nichž podle všeho nedošlo k výbuchu munice, ale k požáru, který vznikl hořením zůstatkové prachové náplně během čtvrtého výstřelu, zatímco první tři se obešly bez komplikací. Na ohni se pak měly podílet také plné palivové nádrže.

„K incidentu došlo při tormentačních zkouškách, při kterých se munice testuje na hranici únosnosti a s největšími tlaky, které mají zbraňové systémy snést. Detaily selhání prokáže až samotné vyšetřování,“ dodalo slovenské ministerstvo obrany pro Armádní Zpravodaj.

Analýza: polská armáda bude jediná v Evropě schopná konfliktu vysoké intenzity a přímého válčení s Ruskem

„Z důvodu zachování objektivity vyšetřování a zároveň aby nedošlo k jeho ohrožení, bližší informace poskytneme, až pokud to procesní situace ve vyšetřování umožní,“ dodala slovenská policie. Diskutující, pravděpodobně z blízkého okolí areálu, v němž k explozi došlo, avizují, že se jednalo o sérii několika výbuchů, z nichž poslední dva byly extrémně silné.

Článek Tragédie na Slovensku, houfnice Zuzana 2 při testování explodovala, dle svědků několikrát po sobě. Munice však nevybuchla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nizozemsko zaplatí 15 českých houfnic

Kolik přesně pohraničníci dělostřeleckých systémů DITA mají, není známo, což je vzhledem k probíhající válce pochopitelné. A ačkoliv pochází z České republiky, podle MilIn je platí Nizozemsko v rámci pomoci proti ruské agresi. Objednat mělo zprvu 9, a později ještě 6 ks, takže jich budou mít Ukrajinci min. 15. Ale nelze vyloučit, zda si další nepřikoupili.

Francie se nejspíše připravuje, že vyšle vojáky na Ukrajinu. Tisíce vojáků už tam provedly (ne)utajené cvičení, které simulovalo střet u Kyjeva

Nejde o první dodávku houfnic DITA na Ukrajinu, již na podzim 2024 Defence-Ua uvedl, že je do výzbroje dostala národní garda, a to známá brigáda Azov, kterou značně posílily, protože nahradily zastaralé tažené dělostřelectvo. Vojáci na nich oceňují hlavně zautomatizování mnoha procesů, což jim umožňuje velice rychle reagovat – stačí totiž vložit souřadnice cíle a systém už vše obstará sám. K obsluze tak stačí jenom 2 vojáci.

DITA zasáhne cíle až na 39 km

Výrobce houfnice DITA, Excalibur Army, na svých stránkách uvádí, že jde o dělostřelecký systém ráže 155 mim, takže používá munici dle standardu NATO. Hlaveň je 45 ráží dlouhá a projektily z ní dolétnou až do vzdálenosti 39 km. Věž s municí, automatickým nabíječem a hlavní je umístěna na podvozku Tatra, přičemž osádka sedí v bezpečí pancéřované kabiny.

Článek Ukrajinci právě dostali další české houfnice DITA. Jsou první na světě, kdo je používá. Dohromady jich budou mít minimálně 15 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajina bude prvním uživatelem děl DITA

Česká společnost Excalibur Army, která samohybné houfnice DITA vyrábí, jich může na Ukrajinu dodat asi šest, pakliže za ně někdo zaplatí – např. spojenci. Zbraň byla poprvé představena před zhruba 3 lety, i když v té době se jednalo o prototyp, který musel projít zkouškami. Aktuálně už je houfnice dle všeho připravena k sériové výrobě, takže stačí, aby ji někdo objednal. Ukrajinská armáda je přímo ideální, neboť ji může otestovat v reálných situacích.

Na českou houfnici DANA naváže DITA, která bude střílet munici používanou NATO. Na její obsluhu postačí jen dva vojáci

Ukrajinským vojákům by nabídla DITA mnohé výhody. Jde ostatně o moderní dělostřelecký systém využívající standardní západní munici ráže 155 mm, takže může její armádě pomoci s přechodem ze sovětských systémů na západní, a navíc má mnohem lepší dosah a přesnost než stará sovětská děla. Se standardní municí umí její hlaveň o délce 45 ráží zasahovat cíle vzdálené až 39 km, uvádí Excalibur Army, a je vybavena moderním řízením palby.

Houfnice DITA je značně automatizovaná

Výhodou houfnice DITA je i to, že má vysokou míru automatizace, díky čemuž vyžaduje jenom 2 členy posádky, uvádí MilIn. Má automatické nabíjení a zásoba munice na 40 ran je uložena v otočné věži. Obsluha může navíc vše obsluhovat z bezpečí kabiny poskytující ochranu proti střepinám a střelbě z ručních zbraní, ale v případě nutnosti nebo nějaké poruchy automatického nabíjení existuje i možnost nouzového manuálního ovládání.

iZdroj fotografie: Excalibur Army

ArmyRecognition uvádí, že dalším plusem houfnice je její osazení na podvozek nákladního automobilu Tatra schopného poradit si i s velmi těžkým terénem. Na silnici je schopna dosahovat rychlosti až 90 km/h a její dojezd je kolem 600 kilometrů, což zároveň umožňuje velice rychlý přesun po vlastní ose na místo, kde má být DITA nasazena, a dokonce může bez přípravy přebrodit i vodní překážku o hloubce 1,2 metru.

Už jenom na základě těchto parametrů se za mě jedná o jednu z nejlepších houfnic vůbec a rozhodně lepší než ČR kupované francouzské CAESAR, i když v době, kdy na ně uzavírala smlouvu, ještě nebyla DITA ve hře. Snad by ji ale mohla armáda přikoupit.

Článek Ukrajina může být první, kdo zařadí nové české houfnice DITA. Jsou z nejlepších na světě a k její obraně mimořádně vhodné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

AS9 Huntsman má hlavně lepší ochranu

Nová pásová australská samohybná houfnice AS9 Huntsman je výsledkem jednání Austrálie s jihokorejským výrobcem Hanwha Defense který dodává K9 Thunder také do Polska. Australské ministerstvo obrany na stránkách uvádí, že společnost vyrobí techniku v australském závodě a oproti K9 bude významně upravená. Výsledná zbraň má vylepšenou integraci výbušné munice, posílenou ochranu vojáků a pokročilé digitální schopnosti.

El primer cañón autopropulsado australiano AS9 Huntsman fue descubierto en algún lugar de Corea. Bueno, finalmente comenzaron a instalar protección adicional en las armas autopropulsadas, no solo contra las submuniciones de racimo desde arriba, sino también desde los lados. pic.twitter.com/zZpStyqbv5

— Poderío Militar 🇪🇸🤝🇺🇦 (@PoderioMilitar) October 13, 2024

Komplet je osazen dělem ráže 155 milimetrů a celkové délce hlavně 52 ráží, což jsou standardní parametry většiny moderních západních houfnic. DefenceConnect přitom uvádí, že může používat veškerou standardní munici NATO, ale australská armáda ji otestovala i s americkou přesně naváděnou municí M982 Excalibur. Maximální dosah AS9 Hunstman je se standardní municí 30 km a s raketově asistovaným projektilem pak 40 km, ovšem ArmyRecognition uvádí, že se specializovanými náboji lze dosáhnout až 60 kilometrů.

Rychlost střelby je až 8 ran za minutu

Houfnice by měla být umístěna na upraveném podvozku z K9 Thunder, který obsahuje dodatečné pancéřování pro zvýšenou ochranu a vylepšený systém odpružení. Lze tedy předpokládat, že bude rychlost podobná jako u K9, což je 67 km/h, a dojezd 360 km. Velkou změnou v houfnici je však systém řízení palby od Kongsberg, který zaručuje integraci s dalšími australskými systémy. Navíc má poloautomatické nabíjení a rychlost palby 6 až 8 ran za minutu.

Největší dělostřelecká síla v Evropě vzniká v Polsku: to si objednalo stovky jihokorejských houfnic K9 Thunder, přestřílí většinu ruských

Svými schopnostmi se australská AS9 Huntsman vyrovná třeba německé pásové houfnici PzH 2000, protože má velice podobný dosah, rychlost střelby a pravděpodobně i přesnost – zvláště při použití stejné munice jakou je třeba M982 Excalibur. Zbraň bude přitom lepší než americká M109A7 – hlavně co se dosahu týče – což souvisí s použitím delší dělostřelecké hlavně. Australské dělostřelectvo se tak bude řadit mezi světovou špičku.

Článek Australská houfnice AS9 Huntsman je špičková, i když téměř neznámá houfnice s dosahem až 60 km a rychlostí střelby až 8 ran/minuta se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Type 19 je srovnatelná s CAESAR a Bohdanou

Moderní japonská kolová houfnice Type 19 snese srovnání s obdobnými západními zbraněmi. Asi nejblíže by jí mohla být francouzská houfnice CAESAR, kterou si pořizuje i česká armáda, případně osvědčená ukrajinská houfnice 2S22 Bohdana. Zbraň v japonské armádě postupně nahrazuje taženou houfnici FH-70, oproti níž se může pochlubit mnohem lepším dostřelem, přesností a pokročilé schopnosti síťové integrace, uvádí WeaponSystems.

JGSDF Type 19 155 mm Wheeled Self-propelled Howitzer

10/15/2023 Camp Fuji pic.twitter.com/PSgKddzYX8

— 深夜枠（自民党絶賛応援/キシダ研究所） (@XaAoJWqGMfFTjnJ) October 16, 2023

Konstruktéři ze společnosti Japan Steel Works a Mitsubishi Heavy Industries využili osvědčené dělostřelecké hlavně z pásové houfnice Type 99, k níž ArmyRecognition uvádí, že má ráži 155 mm a délku hlavně 52 ráží, což je standard u moderních západních houfnic. Japonská zbraň může pochopitelně používat běžné západní střelivo, s nímž má dosah až 40 km, což je opět srovnatelné se západními protějšky – dosah francouzské houfnice Caesar je 42 km.

Pohyblivost Type 19 je na ostrovech výhodná

Zbraň je umístěna na podvozku 8×8 nákladního vozidla HX 7, což je licenčně vyráběný Rheinmetall MAN Military Vehicles, díky němuž může dosahovat rychlosti až 88 km/h a dojezdu kolem 800 kilometrů. Vysoká mobilita je oproti pásovému podvozku výhodou v terénu japonských ostrovů. Vozidlo má navíc vzadu jakási rýč, který se před střelbou zaboří do země a tím systém stabilizuje, aby mohl bez složité manipulace a přípravy střílet.

Japonské futuristické stealth fregaty Mogami jsou názornou ukázkou preciznosti a rozvahy; mají být nepozorovanými zabijáky

Wikipedia uvádí, že je houfnice Type 19 také propojena se systémem velení a řízení palby, který přijímá informace o zaměřování od dělostřeleckých pozorovatelů, a že disponuje poloautomatickým nabíjením – obsluha se tedy při střelbě pohybuje venku, zatímco při přesunu je chráněna v kabině proti střelbě z ručních zbraní. Type 19 může střílet kadencí 6 ran za minutu, i když při setrvalé palbě bude kvůli zahřívání hlavně rychlost o něco nižší.

Článek Japonská houfnice Type 19 je „CAESAR Dálného východu“. Vyrovná se i Českem pořizovaným protějškům, ale koupit si ji nikdo nemůže se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Houfnice s malým zásobníkem nedaleko operátora

Myšlenkou systému D-30 na MTS-15 Klever je umístění klasické tažené houfnice na robotické pásové vozidlo. Defence-Blog uvádí, že myšlenka spočívá ve vytvoření dálkově ovládaného dělostřeleckého systému. Pásového robota MTS-15 má být operátor schopen ovládat na vzdálenost až 500 metrů, což není zase tolik. Houfnic e D-30 byla pro jeho potřeba upravena, a to tak, že je k ní připojen automatický nabíjecí systém se čtyřmi granáty. Teoreticky tak vozidlo působí jako platforma schopná sama dojet na určené místo a odpálit čtyři rány.

🇷🇺 Remote-controlled D-30 howitzer on MTS-15 will be presented during this year Army2024 expo. #Russia #Russian #Russians #Today #Exhibition #Military #Army #Drone #D30 #MTS15 #Howitzer #Cannon #Artillery #Army2024 pic.twitter.com/1l19veRa2Q

— TheGreyPatriot (@TheGreyPatriot_) August 9, 2024

Defence-Ua však upozorňuje, že jsou i lepší systémy, jelikož tento by bylo nutné docela často dobíjet. Sice by s ním mohla jet i obsluha, ale v takovém případě by v mnoha situacích postrádalo smysl, že je robotický. Hlavní myšlenkou by totiž mělo být předcházení ztrátám na lidských životech. Jak by ho ruská armáda nasazovala, však není jasné.

Dosah děla je jenom trochu přes 15 km

Houfnice D-30 je původem sovětská zbraň ráže 122 mm zavedená v mnoha státech světa, i když je již zastaralá. ArmyRecognition uvádí, že je schopna střílet do vzdálenosti 15,3 km a lze předpokládat, že to samé platí i pro zbraň na robotickém podvozku. Na současné poměry bojiště jde o relativně malou vzdálenost, kvůli níž se bude muset systém pohybovat v dosahu nepřátelských dronů, takže ho půjde relativně snadno odhalit a zničit.

Sovětské houfnice D-30 a 2S1 Gvozdika jsou královny bojiště. I přes značné stáří je v bojích na Ukrajině používají obě strany

Výhodou může být, že je D-30 na MTS-15 připravena k palbě 30 sekund od dosažení místa, zatímco rozložení nebo složení klasické houfnice trvá kolem 2 minut, uvádí MilIn. Zbraň tedy může snáze měnit svou pozici a nemusí ani čekat na tahač, ale na druhou stranu je s pásovým podvozkem větší a nápadnější než obyčejné tažené dělo. Její rychlost 12 km/h je přitom dost nízká, takže nelze předpokládat, že by mohla nějak rychle ujet. Jestli je koncept životaschopný nebo úplný nesmysl, se asi ukáže jenom při jeho nasazení v ostrém boji.

🇷🇺 #Russia unveils the MTS-15 Detelina, a 122mm unmanned self-propelled howitzer, at Army-2024. Set for combat testing in #Ukraine, it marks a new step in unmanned artillery. Featuring a D-30 howitzer on a robotic platform, it’s remotely controlled up to 500m away with a… pic.twitter.com/HefNwFOPv5

— Caliber English (@CaliberEnglish) August 16, 2024

Houfnice D-30 na MTS-15 Klever

Článek Bezpilotní ruská houfnice D-30 na pásech je jedinečná, ale zároveň působí jako zoufalý výkřik do tmy s řadou omezení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ruská Msta-S byla mezi stromy vidět

Rozměry samohybných houfnic jsou natolik velké, že je nedokáže dokonale ukrýt ani zalesněný terén. Na videu níže je vidět, jak se průzkumnému dronu výsadkářů podařilo odhalit ruskou samohybnou houfnici 9S19 Msta-S ukrytou mezi stromy, a to i přesto, že byla zamaskována dobře. Operátor průzkumného letounu tak mohl předat její souřadnice kolegovi s letounem sebevražedným, uvádí MilIn, který do ní velice přesně naletěl.

iZdroj fotografie: Uživatel Michael / Creative Commons / CC BY

Rozměry houfnice Msta-S nejsou malé, ArmyRecognition uvádí, že jenom její délka je 7,15 metrů; hmotnost pak 42 tun. Umístěná je na tankovém podvozku kombinujícím technologie z T-72 a T-80 a využívá dělo ráže 152 milimetrů s dosahem 24,7 kilometrů se standardní municí. Osádku chrání ocelový pancíř, ale dokáže odolat pouze ručním zbraním nebo střepinám, takže pokud zaútočí sebevražedný dron, nemá šanci. Záběry ukazují, že prorazil dovnitř a zapálil i uskladněnou munici, načež houfnice po chvíli explodovala.

Houfnice běžně kumulativní hlavici neodolá

Není přesně jasné, jaký sebevražedný dron byl na zničený houfnice použit, ale tyto sebevražedné drony mívají tzv. kumulativní hlavici určenou k prorážení silných pancířů. Wikipedia uvádí, že v ní je speciálně tvarovaná výbušnina vytvářející jakýsi paprsek schopný proniknout i silným pancířem. Sice proti ní existuje obrana, například reaktivní pancéřování nebo různé typy mříží a zábran, které hlavici přivedou k explozi ještě před pancířem, ale houfnice Msta-S ve videu žádnou takovou ochranu neměla, takže dostala „plnou palbu“.

Článek Video: i když je ruská samohybná houfnice Msta-S mimořádně dobře skrytá, bezpečí jí to před všímavými výsadkáři zajistit nemusí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Houfnice je koncepcí podobná Moraně

O izraelské houfnici Roem jsou k dispozici jenom kusé informace, ale koncepčně jde o dělostřelecký systém na těžkém kolovém podvozku s otočnou věží, automatickým nabíjením a pancéřovanou kabinou. Defence-Blog uvádí, že používá munici západního typu ráže 155 mm. Kdo by chtěl její konstrukci k něčemu přirovnat, pak je velice podobná české houfnici Morana od Excalibur Army a je možné, že si mohou na trhu v budoucnu i konkurovat.

New artillerie canon for the IDF.

The ROEM pic.twitter.com/mX6TciOf91

— Eretz Israel (@EretzIsrael) June 5, 2024

Dělostřelecký systém SIGMA 155 Roem využívá hlaveň o délce 52 ráží, což je parametr těch nejmodernějších houfnic západního typu, tedy včetně Morany. Zaručuje velice dobrou přesnost a zároveň i velmi solidní dosah projektilů. O schopnostech izraelské houfnice se toho příliš neví, ovšem její dosah by mohl být až 80 kilometrů ve verzi určené pro Evropu, soudí ArmyRecognition, což je skvělý parametr. Izraelská verze by měla mít dosah menší.

SIGMA 155 Roem se může rychle přemístit

Izraelské dělostřelectvo se nyní opírá o americké pásové houfnice M109 s kratší hlavní, jejichž dosah je tak menší. I když pásový podvozek umožňuje překonávat náročný terén a kolový takovou průchodnost nemá, může se snadno pohybovat po vlastní ose po silnici a cestách. M109 se tak zvládne dostat na místo určení velice rychle, a hlavně sama. Podvozek Oshkosh HEMTT 10×10, na němž stojí, umožňuje rychlost až 100 km/h, uvádí Wikipedia.

Davidův prak „aka“ Kouzelná hůlka má 2násobný dosah než americký Patriot, na uzdě udrží i ruské bombardéry Tupolev Tu-160 a Tu-95

Systém Roem má automatické nabíjení, což znamená, že stačí k jeho obsluze osádka složená ze 3 vojáků, uvádí JPost, a při dosažení místa určení je dělo schopné zaujmout postavení a zahájit palbu během velice krátké doby. V první minutě je schopné vypálit 8 projektilů a lze předpokládat, že jeho systém řízení palby dokáže zajistit dopad několika z nich na zvolený cíl v jednom okamžiku. V případě potřeby pak vozidlo téměř okamžitě pozici opustí.

Článek Budoucí izraelská houfnice Roem s dostřelem až 80 km by mohla konkurovat české Moraně. Určena bude i pro Evropu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Houfnice, která by odrážela dobu

Vývojem byla pověřena Petrovova konstrukční kancelář v roce 1947, přičemž měla nahradit předválečnou houfnici ML-20, která svými výkony – a především velikostí – nestačila době. V roce 1953 se pak rozjela výroba nové houfnice D-20 v továrně 9 v tehdejším Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburg), a roku 1955 byla přesunuta do továrny 221 ve Stalingradu (dnes Volgograd).

iZdroj fotografie: Vadim Indeikin / Creative Commons / CC BY-SA

Houfnice D-20 má na délku 8,7 metrů (z toho 5,2 metrů měří hlaveň), na výšku 1,9 metru a na šířku 2,5 metru, zatímco její hmotnost je 5 650 kg, upřesňuje WeaponSystems. Zbraň je uložena na dvoukolové lafetě, která dovoluje elevaci hlavně od −5 do +45 °, stejně jako rotaci houfnice o 56 °. Hlavní novinkou uplatněnou při konstrukci D-20 byl poloautomatický systém nabíjení a hydraulická brzda hlavně. Díky tomu je dlouhodobá kadence 6 až 8 ran v minutě, a maximální dostřel s raketovým střelivem je cca 24 kilometrů, s klasickým pak 17,4 kilometrů.

„Kladivo“ pro soudruhy v jiných zemích

Díky automatizaci je k obsluze zbraně třeba „jenom“ 8 mužů, a k jejímu tažení těžké náklaďáky Ural, případně pásové tahače AT-S. V SSSR bylo vyrobeno asi 4 200 kusů D-20, z nichž tisíc zůstalo na území Ruska, a zbytek se dostal nejenom do výzbroje zemí bývalého SSSR a varšavského paktu, ale i spřátelených zemí, tedy do Srbska, Iráku, KLDR nebo Vietnamu. V Číně byla pak dokonce zahájena licenční výroba pod označením Type 66, doplňuje GlobalSecurity.

2S43 Malva je zdánlivě povedená ruská houfnice, ale Ukrajinu ve válce už jenom kvůli malému dosahu příliš nepotrápí

Číňané dokonce vyvinuli samohybnou verzi a laserem naváděnou munici, kdežto v Rusku za vznikla verze D-20 Chitin s automatickým nabíjením. Na základě plánů dodaných z Moskvy pak vyvinulo vlastní verzi zbraně Rumunsko, tam šlo o A411, a Srbsko, které dalo vzniknout M84 NORA. I přes značné stáří jsou D-20 nasazeny po celém světě dodnes, neboť armády oceňují jednoduchost zbraně, její odolnost i vysokou kadenci.

Tato královna bojiště, za níž je všeobecně uznávána houfnice, tak nejspíše do důchodu ještě dlouho neodejde, a právem ji lze považovat za jednu z nejlepších (nejúspěšnějších) zbraní, jaké kdy v SSSR vznikly. I když největší ikonu, útočnou pušku AK-47, už asi nikdy nic nepřekoná.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ukrajiny / Creative Commons / CC BY-SA

Článek Královna bojiště, která patří mezi nejlepší zbraně, jaké kdy SSSR vyrobil: houfnice D-20 pamatuje ještě Stalina, a přesto je aktivní i dnes se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jiný podvozek a kabina, i rychlejší nabíjení

Co je na houfnici Bohdana 2.0 jiné, je podvozek, ale není přesně jasné, o jaký jde. Defence-Blog uvádí, že se jedná o nespecifikovaný podvozek 8×8, což by mohlo naznačovat i použití podvozku Tatra, který ukrajinská armáda používá, a to třeba u systému, který potopil ruský křižník Moskva. Ovšem třeba ArmyRecognition zase označuje za podvozek MAZ-6317, což je podvozek 6×6. Oba zdroje se každopádně shodnou na tom, že Bohdana 2.0 dostala vylepšenou pancéřovanou kabinu, což zajistí obsluze větší bezpečnost (alespoň při přesunech).

⚡️Mastering by the 🇺🇦Ukrainian military of the recently produced self-propelled howitzers 2S22 „Bohdana“. Training shootings. pic.twitter.com/uXcreqBRKq

— 🇺🇦Ukrainian Front (@front_ukrainian) February 20, 2024

Bohdana je, podobně jako francouzský CAESAR, postavena tak, že ji osádka při střelbě obsluhuje zvenčí. Army-Technology uvádí, že stará verze s ručním nabíjením je schopna vypálit 6 ran za minutu, kdežto 2.0 dostala pěchovadlo, což má usnadnit a zrychlit nabíjení. Je tedy možné, že šla nahoru i kadence. Instalován měl být i počítačový systém pro automatické sledování cíle a další vybavení zvyšující přesnost a rychlost zásahu.

Dosah až 50 km a přesná munice

Houfnice Bohdana užívá klasické střelivo NATO ráže 155 mm a je schopna zasahovat cíle do vzdálenosti 42 km, s raketově poháněným střelivem až kolem 50 km, upřesňuje MilIn, a dodává, že nový zaměřovací systém by měl také umožnit používání naváděné munice, hlavně pak M982 Excalibur, a nejspíše i další typy. Tato munice s GPS naváděním je schopna zasahovat cíle s přesností 4 metrů, uvádí Wikipedia, a dosah s houfnici jako Bohdana by měl být asi 50 km.

Ukrajinská experimentální houfnice 2S22 Bohdana se vyrovná těm ze Západu: Rusy vyhnala třeba z Hadího ostrova a míří do sériové výroby

Vlastnostmi lze Bohdanu 2.0 přirovnat k houfnicím západního typu, z těch známých jí je nejblíže výše zmíněný CAESAR, který si pořizuje i česká armáda, a který používá i ta ukrajinská. V ruské armádě má zase nejblíže ke kolové houfnici 2S43 Malva, jejíž parametry jsou ale mnohem horší. Ne proto, že využívá ruskou munici ráže 152 milimetrů, její slabinou je především dosah – ten činí 24,5 kilometrů, uvádí MilitaryToday, takže je zhruba poloviční. Musí být tedy blíže frontě, pročež je i více zranitelná, a nejspíše bude mít i horší přesnost.

Článek Bohdana 2.0 je ukrajinská modernizovaná houfnice, která dostřelí až 50 km a doslova strčí do kapsy ruský protějšek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

M777 je lehká a snadno přepravitelná

Houfnice M777 vznikala mezi roky 1997 a 2002, a dostala ji na starost firma BAE z britské UFH (Ultralight Field Howitzer). Úkolem konstruktérů bylo vyvinout co nejlehčí zbraň s co největší ráží – houfnice má proto hmotnost pouhých 4 218 kg, takže ji lze transportovat pod vrtulníkem CH-47 Chinniok nebo konvertoplánem V-22  Osprey, a do nákladního letadla C-130 Hercules se vejdou rovnou dvě. K jejímu odtažení lze pak použít i vozidlo HMMWV.

Lehké konstrukce bylo dosaženo odstraněním ochrany posádky, M777 nemá dokonce ani klasický pancéřový štít, a využito bylo maximum titanových součástek. Za takový kompromis se musí mít tedy vojáci pořádně na pozoru a nepřítele k sobě nesmí nechat přiblížit. A ke všemu se houfnice poměrně dlouho potýkala i s neduhy v podobě kroucení lafety a podvozku kvůli únavě materiálu, ale obojí se nakonec podařilo vyřešit. M777 má na délku 10,2 m (9,51 m v transportní poloze, hlaveň měří 6,8 m) a na šířku 3,72 m (2,77 m při transportu), uvádí MilitaryFactory.

iZdroj fotografie: US ARMY/ Public Domain

Elevace se pohybuje od 0 do +71,7 °, a aby i tyto britské tažené houfnice splňovaly potřeby dnešního bojiště, byly postupně všechny modernizovány na standard M777 A2. Díky tomu mají digitální řídící systém palby TAD/DFCS a navádění munice pomocí GPS/INS. Pro jejich ideální provoz je potřeba 8 mužů, obsloužit ji ale zvládne i 5 vojáků. Dobře vycvičená obsluha dokáže připravit houfnici k palbě do 3 minut, její složení pak trvá 2 minuty. Počáteční kadence je 5ran v minutě, a postupně klesá kvůli zahřívání hlavně na 2 rány v minutě.

Houfnice nejednou zocelená bojem

Velkou výhodou M777 je možnost střelby všemi druhy munice. S tou klasickou, tedy M107, je její dostřel 24,7 km, s dalekonosnou ERFB pak 30 km, a s chytrou přesnou municí M982 Excalibur stoupá dostřel dokonce 40 km. Vedle USMC a americké armády si pořídila M777 i Kanada, Brazílie, Austrálie, Saudská Arábie a Indie. Poprvé byla přitom nasazena v Afghánistánu v roce 2005, Saúdové ji pak nasadili v Jemenu a Indové proti Pákistánu. stojí na Wikipedii.

iZdroj fotografie: Mil.gov.ua/ Creative Commons / CC BY-SA

S dosud nejintenzivnějším nasazením se však M777 setkala na Ukrajině, kde by se mělo bojů účastnit přes 150 kusů, ovšem nikoliv z britských, ale z amerických zásob. A jak je v případě USA běžné, transportní verze jsou osekané, konkrétně u nich chybí systémy elektronického navádění. Ukrajina (ale i kterákoliv jiná země) je však může nahradit vlastním systémem.

U houfnic britského původu se nicméně objevily některé problémy. V první řadě se ukázalo, že nejsou stavěny na dlouhodobé intenzivní nasazení, neboť hlavně, které mají mít výdrž až 2 800 ran, odchází již po 1 500 ranách. V řadě druhé se pak ukazuje koncepce taženého děla jako „překonána“, moderní zbraně musí být neustále v pohybu, jinak se stanou terčem nepřítele. Na druhou stranu jich lze oproti samohybným houfnicím vyrábět mnohem vyšší počty a rychleji, a jsou lépe přepravitelné, pročež je rozhodně z výzbroje vyřadit nelze.

Článek Britská tažená houfnice M777 je pořádně silné „kladivo“, ačkoliv trpí několika fatálními nedostatky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kombinace zbraní na jednom vozidle

Flyer 72 je univerzální vozidlo z dílny obou společností, u něhož je předpokladem konfigurace možná dle přání zákazníka. Varianta The Beast v sobě podle tiskové zprávy Flyer Defense integruje několik pokročilých systémů, jejichž úkolem je protivzdušná obrana, radarové detekce, a zároveň možnost silné palebné podpory. Díky umístění na platformu Flyer 72 jde o velmi mobilní systém, který mohou přepravit těžké vrtulníky Boeing CH-47 Chinook a Sikorsky CH-53 Sea Stallion, a samozřejmě i různé typy transportních letounů.

iZdroj fotografie: Flyer Defense

Jako zbraň palebné podpory má vozidlo v zadní části těžký minomet ráže 120 milimetrů, na korbě je pak zásoba munice na 42 ran. Zbraní může být minometný systém Scorpion Shoot nebo Scoot. První z nich má dosah kolem 8 kilometrů a v první minutě je schopen odpálit až 12 projektilů. Účinek podobného projektilu se často vyrovná síle toho z houfnice ráže 155 milimetrů, což z něj činí velmi nebezpečnou zbraň proti pěchotě a měkčím cílům.

S nepřátelským dronem lze i přistát

The Beast má také integrovaný víceúčelový hemisférický radar Leonardo DRS, s jehož pomocí může monitorovat vzdušný prostor kolem vozidla a odhalovat různé druhy hrozeb, například drony. Proti nim pak může použít systém D-Fend EnforceAir Anti-Drone System, podle D-Fendsolutions umožňuje dokonce převzetí kontroly nad nějakým dronem a přistát s ním. Druhou možností je jeho zničení pomocí dálkově ovládané zbraňové stanice Kongsberg, na obrázku je vybavena kulometem M2 Browning ráže 12,7 milimetrů.

Video: nové JLTV je silnější, odolnější, svižnější; prostě lepší než Humvee. Přesto ho Američané nechtějí nahrazovat ve velkém

Samotné vozidlo Flyer 72 je univerzální platforma o délce 4,62 metrů a šířce zhruba 2 metry, umístěna je přitom na podvozku 4×4 s nezávisle odpruženými koly, což jí dává velmi dobrou průchodnost terénem. Na silnici je vozidlo schopné maximální rychlosti až 153 km/h, i když při plném naložení a vyzbrojení bude nejspíše o něco pomalejší. Na plnou nádrž může urazit vzdálenost až 800 kilometrů. Vozidla Flyer 72 mívají i pancéřovaný prostor pro osádku, pravděpodobně bude ale odolný jenom proti palbě z ručních zbraní a střepinám.

Visit Flyer Defense in booth 313 at #AUSA2023 pic.twitter.com/BV3k4ZNLpm

— Flyer Defense (@FlyerVehicle) October 9, 2023

Článek Flyer 72 „The Beast“ je opravdu bestie, dokáže střílet těžké minometné projektily silné jako houfnice i ukrást dron nepříteli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dron je pro Msta-S nebezpečný

Jeden z útoků na dělostřelectvo je vidět na videu pod tímto článkem – jde konkrétně o zničení ruské samohybné houfnice 2S19 Msta-S. Podle Defence-Blog k tomu ukrajinští vojáci využili malý komerční dron s nějakou trhavinou nebo hlavicí z RPG-7, s nímž do houfnice narazili. Ta má přitom věž z ocelového svařovaného pancíře, který osádku ochrání proti střepinám a palbě ručních zbraní, ale proti granátu z RPG nikoliv; a stačí jenom jediný zásah. Podobně by nicméně s velkou pravděpodobností dopadla i kterákoliv jiná houfnice, i nějaká moderní.

iZdroj fotografie: Michał Derela / Creative Commons / CC BY-SA

Záběry ukazují, že se houfnici nejspíše podařilo objevit ukrajinskému průzkumnému dronu v okamžiku, kdy zrovna střílela (jeden z výstřelů je dokonce vidět). V té době musí obsluha postavit zbraň tak, aby měla volný prostor pro střelbu, což ji obvykle odhaluje, a prozrazuje ji i dým vycházející z hlavně. Nepomůže pak ani to, že se houfnice nachází v pásu lesa, na kameře dronu je velmi dobře viditelná a operátor sebevražedného dronu do ní může narazit.

Ruské zbraně mohou být modernizované

Houfnici 2S19 Msta-S používají obě strany války na Ukrajině, jde totiž o zbraň vyvinutou ještě v době Sovětského svazu. V ruské armádě ovšem tvoří hlavní oporu dělostřelectva. Jak je poměrně běžné, má ráži 152 milimetrů a s raketově poháněným střelivem má být schopna zasahovat cíle do vzdálenosti až 36 kilometrů, i když není tak přesná jako Ukrajině dodané západní zbraně. Ruská armáda by však měla dostávat i modernizované Msta-SM2 schopné dostřelit až 80 kilometrů daleko, jak jsme již na Armádním zpravodaji informovali.

Sovětský „městský zabiják“ Msta-B je i dnes opravdu skvělá zbraň, která zničí domy i tanky; a navíc odpálí naváděnou munici Krasnopol

Sovětští konstruktéři umístili podle MilitaryToday zbraň na podvozek vycházející z tanků T-72 a T-80. Její hmotnost je 42 tun a dokáže se pohybovat rychlostí až 60 km/h, díky pásovému podvozku pak zvládá i velmi náročný terén – po přípravě dokonce zvládne přebrodit vodní překážku hlubokou až 5 metrů. Houfnice 2S19 Msta-S je ve výzbroji nejen některých postsovětských států, Rusko ji totiž prodalo třeba do Venezuely, Etiopie nebo Maroka.

Виубхове знищення російської САУ «Мста-С» за допомогою FPV!
З детонацією💥

Підрозділ Shadow дроном від вас вдарив по жирній цілі — російській самохідній артилерійській установці «Мста-С» вартістю біля 3 млн доларів саме тоді, коли вона обстрілювала наші позиції.

Результат —… pic.twitter.com/t2MoLk5lTm

— Serhii Sternenko ✙ (@sternenko) October 13, 2023

Článek Video: malý ukrajinský dron dokázal odrovnat ruskou těžkou houfnici 2S19 Msta-S jediným zásahem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

2S31 Věna je ve výzbroji jen několik let

Ačkoliv válka mezi Ruskem a Ukrajinou probíhá již více než jeden a půl roku, první zmínka o nasazení systému 2S31 Věna se objevila až na konci léta 2023. Podle portálu Militarnyi zveřejnila ruská média videozáznam, na němž vojáci tento systém používají. Jde o relativně moderní zbraň, která byla poprvé byla představena v roce 1997, ale do výzbroje zavedena až roku 2013. Její unikátností je, že v sobě kombinuje vlastnosti těžkého minometu a houfnice. Rusko má pak ve výzbroji i starší typ podobné zbraně, a to 2S9 Nona-S.

Very rare look at Azerbaijan’s 2S31 Vena SPM system. Rare system with only a select few manufactured, it utilizes a BMP-3 base chassis and fires 120mm mortars. pic.twitter.com/rEmExwJUAT

— Hovhannes (@JughaFedayi) December 2, 2022

Oba systémy používají hlaveň ráže 120 milimetrů a využívají i stejné střelivo. 2S31 Věna má ale mnohem větší dosah, podle MilitaryToday je schopná s běžným minometným střelivem zasáhnout cíle do vzdálenosti až 13 km, a pokud používá střelivo s raketovým posilovačem, tak i dále. Explozivní projektily jsou přitom velmi silné, jejich účinek se v místě dopadu vyrovná těm z houfnice ráže 152 milimetrů. Zbraň může ale střílet vysokým obloukem jako minomet, určena je však i pro přímou střelbu, a to dokonce protipancéřovými projektily.

Dobrou mobilitu zajišťuje podvozek z BVP

Samotná zbraň je umístěna na podvozku ruského bojového vozidla pěchoty BMP-3, což Věně zajišťuje vysokou mobilitu. Na silnici je schopna pohybovat se rychlostí až 70 km/h a její dojezd je kolem 600 km. I s hlavní je délka systému 7,4 m a má hmotnost 19,5 tun. Čtyřčlenná obsluha je díky pancíři chráněna proti palbě z běžných ručních zbraní a dělostřeleckým střepinám, a v případě ohrožení se může bránit dálkově ovládaným kulometem ráže 7,62 mm na střeše. Třeba pro drony je ale BMP-3 snadným cílem, jak jsme na ArmádnímZpravodaji psali.

2S31 Věna je vybavena i velmi vyspělým řízení palby, což jí zajišťuje mimořádnou přesnost, a v mnoha případech stačí ke zničení cíle pouze jediný výstřel, což není zejména u zbraní se sovětským (ale mnohdy ani ruským) základem příliš běžné. K dispozici je pro ni i laserově naváděná munice a vycvičená osádka dokáže vypálit až 10 projektilů za minutu. Samohybných minometů 2S31 Věna vzniklo jen velmi málo, a 13 z nich bylo ještě vyvezeno do Ázerbájdžánu. Ruská armáda tak pravděpodobně disponuje jen několika kusy.

Článek Rusové používají i extrémně vzácný těžký komplet 2S31 Věna, který je minometem i houfnicí. Je přesný, ke zničení cíle stačí 1 střela se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Houfnice BIA částečně vychází z DANA

Slovenská firma pokračovala po rozpadu Československa v rozvíjení konceptu československé samohybné kolové houfnice ShKH vz. 77 DANA, a postupně přecházela ve svých konceptech ze sovětské ráže 152 milimetrů na západní ráži 155 milimetrů. Výsledkem byla lehčí kolová samohybná houfnice ShKH EVA a těžší ShKH ZUZANA 2, která je zavedená nejen ve slovenské armádě, ale aktivně se účastní i současných bojů na Ukrajině.

iZdroj fotografie: KONŠTRUKTA – Defence

Vývoj houfnice BIA pak začal ve firmě v roce 2021 a má jít o systém kombinující ty nejlepší vlastnosti obou předchozích zbraní, přičemž hmotnostně by měl být někde mezi nimi. Firma údajně do konceptu zahrnula i praktické zkušenosti z války na Ukrajině. Zatím vznikl jediný prototyp, představen byl na výstavě DSEI v Londýně. Firma tvrdí, že za sebou má již první úspěšné střelecké testy, i když mnohé další ho ještě čekají. Předpokládá (nebo spíše doufá), že bude o novou zbraň zájem hlavně v zemích NATO, ale například i ze strany Ukrajiny.

Houfnice uzpůsobená pro munici NATO

BIA využívá dělostřeleckou hlaveň ráže 155 milimetrů o délce 52 ráží, tedy stejnou jakou má ZUZANA 2. V automatickém zásobníku je připravena munice na 20 ran, přičemž by se mělo jednat o standardní munici používanou v zemích NATO. Běžné granáty mají být schopné zasahovat cíle do vzdálenosti 41 kilometrů, zatímco munice s prodlouženým dostřelem pak do více než 50 kilometrů. Za první minutu má být slovenská houfnice BIA schopna vypálit 5 ran, při setrvalé palbě je pak rychlost střelby 2 rány za minutu.

Ukrajinská experimentální houfnice 2S22 Bohdana se vyrovná těm ze Západu: Rusy vyhnala třeba z Hadího ostrova a míří do sériové výroby

Systém je v současné době umístěný na podvozku Tatra 6×6, ale výrobce tvrdí, že ho lze instalovat i na jiné podvozky dle přání odběratele. BIA disponuje pancéřovanou kabinou pro obsluhu čítající 2 až 4 vojáky, a dosahuje hmotnosti 27 tun. Na silnici může jet rychlostí až 90 km/h a na plnou nádrž má být schopna urazit vzdálenost 600 kilometrů.

Článek Další houfnice ze Slovenska: BIA kombinuje EVU a ZUZANU 2 s poznatky z války, zájem by mohly mít země NATO a Ukrajina se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Houfnice M119 vznikla z britské zbraně

Děla M119 nejsou žádnou novinkou, do výzbroje amerických ozbrojených sil byla zavedena v roce v roce 1989, ale jejich konstrukce je mnohem starší. Jedná se totiž o licenčně vyráběné britské dělo L119, které sloužilo v britské armádě již od roku 1976. I ta mimochodem ukrajinská armáda dostala v rámci Západní pomoci. Verze M119A3 je nicméně modernizována a standardně může nabídnout třeba digitální systém řízení palby nebo inerciální navigaci.

Co vše ale mohou moci ukrajinští dělostřelci z této moderní výbavy využít, je velkou otázkou, neboť dle dostupných informací byly právě tyto technologie před dodáním odmontovány; zřejmě aby nepadly do rukou ruského okupanta. Zbraně jsou bez nich samozřejmě funkční, ale střelba z nich není tak přesná. Ukrajina ovšem může americké systémy nahradit svými, případně je získat ze třetích zemí, a schopnosti děl tak vylepšit.

Dosah houfnice M119 je téměř 20 kilometrů

Houfnice M119 využívá celou škálu standardní munice ráže 105 milimetrů, která byla zavedena v zemích NATO. Dostřel se pak odvíjí od jejího konkrétního typu, pohybuje se od 11 do 19,5 kilometrů, přičemž nejdelší dosah má s raketově poháněnými projektily M913 HERA. Houfnice dokáže střílet rychlostí až 6 ran za minutu a k její obsluze je standardně zapotřebí 7 vojáků.

Výhodou děla je jeho poměrně nízká hmotnost, a to 2 050 kilogramů. V americké armádě je vojáky velmi často přepravováno v podvěsu pod vrtulníkem, ale na Ukrajině slouží hlavně jako kanón tažený za nějakým automobilem. Dodávky M119 zahájily Spojené státy americké již v létě 2022 a celkově jich poskytly 72. Jejich nasazení do bojů ale nějakou dobu trvalo, protože bylo potřeba vycvičit dostatečný počet dělostřelců.

Článek Amerika dodala na Ukrajinu i starší houfnice M119A3: slouží jako silná podpora nablízko, v řadách nepřátel snadno nadělá „paseku“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Houfnice M109 Paladin je dědictvím korejské války

Vývoj nového 155milimetrového děla pro americkou armádu začal v roce 1952, protože se dosavadní technika ukázala v korejské válce jako nedostatečná. Nový kanón M126 s délkou 23 ráží měl na svou dobu špičkové vlastnosti, kadence byla jedna rána v minutě a dostřel 14 600 metrů. Posádka přitom seděla ve zcela otočné a klimatizované věži, což bylo v té době také novinkou.

Podvozek houfnice M109 pocházel z tanku M41 Walker Bulldog, což byl standardní tank americké armády, čímž byla značně zjednodušena jeho údržba. Když se v roce 1966 naplno rozjela válka ve Vietnamu, bylo na jih asijské země přesunuto na 200 kusů houfnic. V boji se dle očekávání plně osvědčily a roku 1974 následovala jejich další modernizace. Verze M109 A1 s dělem M126 A1 měla prodlouženou hlaveň na 39 ráží, což jí rovněž prodloužilo dostřel na 18 100 metrů.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Skutečnou revoluci však představovala verze M109A6 Paladin. Její vývoj byl zahájen v 80. letech 20. století a soustředil se na modernizaci nabíjení a digitalizaci systému a míření. Houfnice má ale také vylepšenou hydraulickou brzdu a nabíjecí systém, což jí dovoluje vystřelit za jízdy během 30 sekund s přesností starších strojů. Oproti předchozí verzi je rovněž jinak uložená munice – zásoba 39 kusů je v bezpečnějších schránkách a dovoluje rychlejší palbu.

Nový podvozek i možnosti M109 Paladin

I při další modernizaci bylo zachováno dělení munice, jelikož jde pro bezpečnost posádky stále o nejvhodnější řešení. Do stroje byla také plně integrována elektronika inerciární navigace, senzorů sledujících cíle, okolí a stav zbraně, stejně jako počítačem řízenou palbu. Dostřel se zvýšil s klasickou municí na 20 km, s chytrou raketovou municí Excalibur pak dokonce na dvojnásobek. Kadence narostla na tři výstřely v minutě a díky automatizaci se posádka smrskla z šesti mužů na čtyři. Velitel, řidič, nabíječ a střelec přitom sedí v plně klimatizovaném a chráněném prostoru.

K bezprostřední obraně mají k dispozici kulomet M50 ráže 7,92 mm. Zcela nový byl pak podvozek vozidla, kdy ten z M41 nahradil moderní s prvky z transportéru Bradley. Houfnice M109 Paladin s ním má hmotnost 28,8 tun, je 9,7 metrů dlouhé, 3,9 metrů široké a 3,1 metrů vysoké. Pohaní ho dieselový osmiválec Detroit Diesel 8V71T o síle 330 kW. Odpružení zajišťují torzní tyče, a také díky nim má Paladin velkou průchodnost a obratnost v terénu. Maximální rychlost je 61 km/h na silnici a s 500litrovou nádrží ujede až 350 kilometrů.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Zatím poslední modernizace, tedy M109 A7, je v sériové výrobě od roku 2015. U této verze došlo k větší integraci moderních informačních technologií nebo ke zvýšení pancéřové ochrany, čímž stoupla i hmotnost o více než 7,6 tun. To bylo kompenzováno výkonnějším motorem, který vedl mj. k zachování stejné rychlosti. M109 Paladin verze 7 by mohl (i s výhledem dalších „upgradů“) vydržet ve službě minimálně dalších 30 až 40 let.

M109 Paladin od Vietnamu po Ukrajinu

Prvního nasazení se M109 Paladin dočkal ve Vietnamu a později se stal hlavní houfnicí NATO, když byl v 60. až 80. letech 20. století zaveden téměř všemi členskými zeměmi. A docházelo také i k intenzivnímu exportu, vedle jihoamerických zemí zamířil stroj ve velkých počtech na Blízký východ. Třeba Izrael nakoupil hned 600 strojů, které nasadil během let do všech konfliktů. V hojném počtu nicméně M109 Paladin slouží také v armádě Egyptu, Iráku, a dříve také v Íránu. 

Dalším odběratelem se stala Jižní Korea, kde je M109 Paladin pod označím K55 vyráběn už od roku 1985. Houfnice byly během let několikrát zapojeny do přestřelek s protivníky z KLDR a od roku 2022 ukazují svou sílu v bojích na Ukrajině, kam 20 kusů M109A4BE dodala Belgie, stejný počet pak také Norsko, a přidalo se rovněž několik z Rakouska a osmnáctka ze Spojených států. Vedle výše zmíněné munice může navíc takto modernizovaný M109 Paladin střílet i přesně naváděné projektily Bonus a SMArt 155.

iZdroj fotografie: Uživatel Armyinform / Creative Commons / CC BY-SA

Zbraně si přitom nevedou na východním bojišti vůbec špatně. Ukrajinci u nich oproti modernějším systémům oceňují vysokou odolnost hlavně, protože nedochází k jejímu opotřebení tak rychle. Především chytrá raketová munice Excalibur s dostřelem 40 km pak ruským silám nepříjemně zatápí. Na nejvyšší úrovni ale naopak není pasivní obrana, což je také důvod, proč se ruským silám podařilo nejméně pět houfnic M109 Paladin zničit. K posílení ochrany ale vojáci natahují třeba obyčejné pletivo, kterým nemusí projít sebevražedné drony.

Článek Tahoun z „šedesátek“ patří k nejlepším houfnicím na Ukrajině: M109 Paladin si přitom vojáci chválí více než moderní stroje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kvalitní dělo FH-70 se zalíbilo i Japoncům

Do výzbroje armád začala houfnice pronikat v roce 1978, ale neobjednaly si ji jenom země zapojené do vzájemné dohody, úspěch totiž našla i v zahraničí. Jejím největším uživatelem na světe se nakonec stalo Japonsko, které na základě zakoupené licence pořídilo celkem 480 houfnic FH-70. Zakoupily je ale i další země, ačkoliv třeba Německo a Velká Británie je již vyřadily z výzbroje. Původně se uvažoval o dělu také ve Spojených státech, ale bylo moc těžké na přepravu vrtulníkem.

iZdroj fotografie: Uživatel Miya.m / Creative Commons / CC BY-SA

Na první pohled je FH-70 houfnice jako každá druhá. Má samozřejmě standardní ráží NATO 155 milimetrů a při její konstrukci zainteresované strany dbaly na to, aby zvládala používat i klasické americké střelivo. Délka hlavně je 39 ráží, což bylo v době její konstrukce velmi solidní, zatímco dostřel vychází v závislosti na použitém střelivu na 24 až 30 kilometrů.

Díky motoru přejede houfnice FH-70 i bez tahače

Zbraň má oproti běžným zvyklostem jedno specifikum, a sice motor o objemu 1700 ccm, který slouží k jejímu pohonu. Standardně je sice dělo taženo za nějakým vozidlem, ale v případě potřeby se obejde bez jeho pomoci. Pokud vojáci složí houfnici FH-70 do přepravní polohy, dokáže jí motor udělit rychlost až 16 kilometrů v hodině a přemístit ji do vzdálenosti až 20 kilometrů. Jde o užitečnou schopnost, pokud chce obsluha měnit pozici třeba kvůli nepřátelské palbě.

Houfnici standardně obsluhuje 8 vojáků a sami by nebyli schopní s ní pohnout, neboť její hmotnost dosahuje až 9 800 kilogramů. Vycvičená jednotka dokáže z děla vystřelit až 6 ran za minutu, přičemž má hlaveň životnost až 2 500 ran. Na Ukrajinu byla děla poprvé dodána z Itálie, a to někdy v průběhu května 2022. Ukrajinské obsluhy tvrdí, že i přes svůj věk jsou lepší než většina ruských zbraní. Na světovou špičku ale pochopitelně nemají, třeba na švédskou houfnici Archer, která mimochodem na Ukrajině bojuje také.

Článek Unikátní houfnice FH-70 je i po 50 letech lepší než většina ruských alternativ: a i když je běžně tažená, funguje i jako samohybná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.