Deset zemí, jeden štít, žádné čekání na konsenzus

Joint Expeditionary Force tvoří deset členských zemí: Velká Británie jako rámcová země, Dánsko, Estonsko, Finsko, Island, Lotyšsko, Litva, Nizozemsko, Norsko a Švédsko. Británie tedy fakticky nabízí ujištění devíti dalším partnerům. Uskupení vzniklo v roce 2014 a od začátku bylo koncipováno jako koalice ochotných, menší, rychlejší a regionálně zaměřenější než celá aliance s jejími třiceti dvěma členy.

Klíčový rozdíl oproti NATO spočívá v rozhodovacím mechanismu. Aktivace článku 5 Washingtonské smlouvy vyžaduje, aby členské státy vyhodnotily situaci jako ozbrojený útok, a i pak je reakce každého státu na jeho uvážení. To může trvat. JEF naproti tomu nevyžaduje konsenzus celé aliance k nasazení a může fungovat i v situacích pod prahem otevřeného konfliktu, při sabotáži podmořských kabelů, útocích dronů na infrastrukturu, provokacích stínové flotily nebo agresivním průzkumu v Baltu a severním Atlantiku. Právě takové scénáře popsalo společné prohlášení lídrů JEF z Helsinek z března 2026, které výslovně zmiňuje hrozby nedosahující prahu článku 5.

Co znamená britský „jaderný deštník“ v praxi

Pojem jaderný deštník v tomto kontextu neznamená, že Británie rozmístí jaderné zbraně v Estonsku nebo na finsko-ruské hranici. Znamená něco subtilnějšího: explicitní politické přiřazení britského strategického odstrašení k bezpečnosti celého JEF.

Britské odstrašení stojí na programu Continuous At Sea Deterrence, nepřetržité podmořské hlídce, kterou Spojené království udržuje bez přerušení od roku 1969. V každém okamžiku je alespoň jedna ze čtyř balistických ponorek třídy Vanguard skrytě na hlídce někde v Atlantiku. Každá nese rakety Trident II D5, třístupňové balistické střely na tuhé palivo s doletem přibližně 7 400 kilometrů, schopné nést více nezávisle naváděných návratových těles. Podle SIPRI disponuje Británie celkem 225 jadernými hlavicemi, z toho asi 150 operačně dostupnými.

Proti ruským zhruba 5 420 hlavicím je to číslo nesrovnatelné. Jenže odstrašení nikdy nestálo na paritě kus za kus. Stojí na jistotě, že protivník nemůže zničit odvetnou schopnost prvním úderem. Ponorka skrytá v hlubinách Atlantiku tuto jistotu poskytuje. Moskva ví, že i kdyby vyřadila vše na britských ostrovech, alespoň jedna Vanguard zůstane nedotčená a schopná odpovědi. To je podstata britského odstrašení, a Jenkins teď říká, že tato podstata chrání i devět dalších severních spojenců.

Proč právě teď a proč to Rusku komplikuje plány

Jenkins ve svém projevu na RUSI z dubna 2026 popsal situaci bez diplomatických obklik. Ruské průniky do britských vod za poslední dva roky vzrostly téměř o třetinu. Aktivita ruského námořnictva v severním Atlantiku, kolem podmořské infrastruktury a v oblasti High North roste. Válka na Ukrajině, která trvá už déle než čtyři roky, přitom neoslabila ruskou ochotu testovat hranice na severu, spíše naopak.

Britský admirál proto tlačí na proměnu JEF z platformy pro občasná cvičení v sílu připravenou „bojovat od první chvíle“. Konkrétní kroky už padly:

• V červenci 2026 všech deset zemí JEF odsouhlasilo takzvanou Maritime Proposition, společný námořní rámec pro hlubší integraci.
• Na začátku října probíhá summit ministrů obrany JEF v islandském Keflavíku, spojený s cvičením Lion Protector 26.
• Na stejném summitu se řeší i kanadská žádost o vstup do rámce JEF, což ukazuje, že se uskupení institucionálně rozšiřuje.
• V listopadu má v Oslu na palubě letadlové lodi HMS Prince of Wales proběhnout Atlantic Future Forum a následně podpis formální deklarace o novém severním námořním partnerství.

Pro ruské vojenské plánovače to znamená nepříjemnou komplikaci. Dosud mohli počítat s tím, že hybridní akce pod prahem otevřené války (sabotáž kabelu, provokace v Baltu, nátlak na energetické trasy) narazí na pomalé rozhodování Západu. Teď se rýsuje regionální seskupení, které má vlastní plánování, sdílenou logistiku, sladěnou interoperabilitu a politickou vůli reagovat okamžitě. A za ním stojí jaderná mocnost s věrohodným odvetným úderem.

Britský a francouzský přístup: dva deštníky, dvě logiky

Británie není jediná evropská jaderná mocnost, která v roce 2026 posiluje odstrašující signály směrem k severním spojencům. Francie přišla s konceptem „předsunutého odstrašení“, strategické signalizace a řízení eskalace pod jaderným prahem. Prezident Macron přitom výslovně řekl, že nepůjde o sdílení konečného rozhodnutí o použití jaderných zbraní ani o garanci v přísném slova smyslu. Finsko se k francouzské iniciativě připojilo 14. září 2026 a vzniknout má společná řídící skupina pro jadernou problematiku.

Britská linie je odlišná. Neopírá se o nový koncept, ale o už existující a desítky let fungující odstrašení přidělené obraně NATO, které teď explicitněji váže na konkrétní regionální vojenský formát. Zatímco Francie nabízí strategický dialog, Británie nabízí operační rámec, sílu, která má umět bojovat, ne jen signalizovat.

Pro země jako Finsko nebo pobaltské státy to v praxi znamená dvojí pojistku. Jedna vede přes Paříž a strategickou komunikaci. Druhá přes Londýn a regionální vojenskou integraci s jadernými zárukami v pozadí. Ani jedna nenahrazuje NATO. Obě ho doplňují tam, kde může být alianční reakce příliš pomalá nebo politicky komplikovaná.

Co to znamená pro Česko a širší evropskou bezpečnost

Mezi deseti členy JEF není žádný přímý soused České republiky, chybí Německo, Polsko, Slovensko i Rakousko. Přesto má britský krok pro středoevropskou bezpečnost nepřímý, ale reálný význam. JEF kryje severní křídlo NATO: Balt, severní Atlantik, High North, prostor klíčový pro námořní zásobování, podmořské komunikační kabely, energetické trasy a případný přesun spojeneckých posil do Evropy. Vyšší odolnost tohoto prostoru snižuje tlak na celý alianční perimetr.

Signály o tom, že by Praha usilovala o vstup do JEF, ve veřejně dostupných zdrojích neexistují. Geografická logika uskupení míří jinam. Pro Česko dávají větší smysl bilaterální dohody, regionální středoevropské formáty a hlubší zapojení do aliančních plánů než přímá účast v severoevropském námořním klubu.

Moskva se k britsko-jefovskému kroku zatím oficiálně nevyjádřila. Z dosavadních vzorců ruského chování lze ale čekat tvrdší rétoriku, zvýšenou námořní a podmořskou aktivitu v regionu, informační operace a pokusy líčit JEF jako destabilizační projekt. Právě na takový scénář je ale celý koncept stavěný, jako odpověď na hybridní tlak, ne jako jeho příčina.

Británie nedává severní Evropě nové jaderné hlavice. Dává jí něco, co může být cennější: předem sehraný štít schopný jednat v momentě, kdy je to potřeba, a ne až poté, co se na tom shodne celá aliance.

Článek Británie může udělat Rusku čáru přes rozpočet. Nabízí jaderný deštník 10 spojencům i bez aktivace článku 5 NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se u základny stalo

Podle oficiálního oznámení gloucesterské policie dorazily na místo nejdříve hlídky ozbrojené policie, které zadržely pět britských mužů ve věku od třiadvaceti do pětadvaceti let, všechny s trvalým bydlištěm v Londýně. Kolem lokality vznikl bezpečnostní kordon o poloměru čtyř set metrů. Evakuováno bylo přibližně pětaosmdesát domácností, část obyvatel strávila noc v místním sportovním centru.

Na scénu dorazili specialisté armádního oddílu pro likvidaci výbušnin. Prohledávali vozy kvůli možným improvizovaným výbušným zařízením. Výsledek, který protiteroristická policie zveřejnila následující den, přinesl částečnou úlevu i nové otázky: žádná bomba nalezena nebyla. Ve vozidlech ale pyrotechnici zajistili velké množství benzinu. Pět zadržených bylo nejprve vyslýcháno podle zákona o výbušninách, poté jim přibyla kvalifikace podle protiteroristické legislativy. Později byli propuštěni na kauci, vyšetřování pokračuje.

Proč je Fairford tak exponovaný cíl

RAF Fairford není obyčejné letiště. Jde o předsunutou operační základnu amerického velitelství Global Strike Command, jednotky zodpovědné za strategické bombardéry schopné nést jaderné i konvenční zbraně. Když v březnu 2026 britská vláda schválila Spojeným státům „specifickou a omezenou obrannou akci proti raketovým zařízením v Íránu“, právě na Fairford přistál první americký bombardér. Ministr obrany to potvrdil přímo ve Sněmovně lordů s tím, že mise mají ničit íránské rakety „u zdroje“.

Londýn celou operaci právně rámuje jako kolektivní sebeobranu. Společné prohlášení lídrů Británie, Francie a Německa z 1. března 2026 hovoří o obraně proti íránským raketám a dronům. Jenže pro kohokoliv, kdo by chtěl Británii za tuto roli potrestat, se z poklidného gloucesterského letiště s dlouhou ranvejí rázem stává symbol, a cíl.

Místní poslankyně už v březnové parlamentní debatě upozorňovala na bezpečnostní rizika pro okolní obce. Premiér Andy Burnham tehdy ujistil, že budou přijata nutná opatření. Zářijová noc ukázala, že obavy nebyly přehnané.

Íránská stopa a širší hybridní hrozba

Kdo za podezřelou akcí stojí, oficiálně nikdo nepotvrdil. Protiteroristická policie mluví o více vyšetřovacích liniích a o možnosti, že zadržení jednali vědomě či nevědomě ve prospěch cizího státu. Agentura AP s odvoláním na zdroje blízké vyšetřování uvedla, že se prověřují vazby na Írán, Rusko i nestátní militantní skupiny. Premiér Burnham 30. září šel ještě dál, řekl, že existují „silné indicie“ íránské role. Jde ovšem o politické vyjádření, nikoli uzavřený závěr policie.

Kontext ale íránskou linku posiluje. Britský bezpečnostní ministr už v březnu 2025 oznámil, že od roku 2022 odhalily britské složky přes dvacet íránských spiknutí na britské půdě, od plánovaných únosů po fyzické útoky, často prováděné přes kriminální prostředníky. MI5 ve svých materiálech ke státním hrozbám výslovně varuje před sabotážemi, žhářstvím a fyzickým násilím páchaným jménem cizích států.

Nejde přitom o izolovaný incident. Už v listopadu 2024 se nad britskými základnami RAF Lakenheath, Mildenhall, Feltwell i samotným Fairfordem objevily neidentifikované malé drony. Americké letectvo tehdy oznámilo, že nedošlo k poškození, ale britské ministerstvo obrany ještě v červnu 2025 odmítlo zveřejnit, zda byl původ dronů určen. Od 1. května 2026 navíc Británie zvýšila úroveň teroristické hrozby na stupeň SEVERE, druhý nejvyšší.

Co to znamená pro bezpečnost v Evropě i v Česku

Incident u Fairfordu ukazuje, jak rychle se logistická základna pro vzdálený konflikt promění v domácí bezpečnostní problém. Kolem RAF Fairford už před zářijovým zásahem platil zpřísněný režim pro bezpilotní prostředky podle nového předpisu o zakázaných místech ministerstva obrany. Od 17. září 2026 navíc fungovala dočasná zóna s povinným transpondérem pro veškerý letový provoz v okolí. Pozemní hrozbu v podobě dodávek s benzinem ale tyto letecké restrikce nepokrývají.

Riziko se netýká jen Británie. Česká Bezpečnostní informační služba ve výroční zprávě za rok 2025 uvádí, že monitoruje a předchází verbování takzvaných telegramových agentů, kteří by mohli v Česku i jinde v Evropě provádět sabotáže na objednávku. Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost ve své strategii na roky 2026–2030 výslovně počítá s tím, že i při konfliktu dotýkajícím se spojenců NATO lze čekat intenzivní útoky na vojenskou i civilní infrastrukturu, a to i v případě, že by Česko fungovalo pouze jako tranzitní země. Obranná strategie České republiky řadí diverzní a sabotážní operace mezi klíčové hrozby.

Bomba to nebyla. Ale klid to taky není

Americké letectvo po prověrce oznámilo, že personál na Fairfordu zůstává ve zvýšené pohotovosti, podrobnosti k ochranným opatřením ale z bezpečnostních důvodů nekomentovalo. Nic nenasvědčuje tomu, že by bombardovací mise byly přerušeny. Pravděpodobnější než zastavení letů je zpřísnění kontrol a hlídek v širokém okolí základny, tedy přesně to, co pocítí obyvatelé gloucesterských vesnic jako první.

Pět mladých mužů z Londýna, tři dodávky a kanystry s benzinem nestačily na explozi. Stačily ale na to, aby Británie pocítila, že válka, kterou vede z bezpečné vzdálenosti osmi tisíc kilometrů, se umí vrátit až k plotu základny.

Článek Útočí z ní na Írán, teď hrozí klíčové základně amerických bombardérů v Evropě sabotáž. Nastoupili pyrotechnici se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je XV Excalibur a proč není klasická ponorka

Plavidlo, které torpédo odpálilo, nevypadá jako nic, co si většina lidí pod slovem „ponorka“ představí. XV Excalibur vznikl v rámci britského programu Project Cetus a Royal Navy ho slavnostně představila v květnu 2025. Jde o takzvaný XLUUV (extra-large uncrewed underwater vehicle), tedy bezposádkový podvodní prostředek určený výhradně k testování technologií a nákladů budoucích podmořských systémů.

Proti útočné jaderné ponorce třídy Astute, která měří 97 metrů a váží přes 7 000 tun, působí Excalibur jako model. Přesto dokáže nést a odpálit stejnou munici. A právě v tom spočívá jeho strategický význam: odděluje smrtící palebnou sílu od drahé a zranitelné posádkové platformy. Britové ho navíc už v létě 2025 ovládali na dálku z australského operačního centra, čímž ověřili, že spojenecká zaměnitelnost funguje nejen na papíře.

Torpédo Mk 48: americká zbraň s globálním dosahem

Mk 48 je standardní těžké torpédo amerického námořnictva, ráže 533 mm, délky přibližně 5,8 metru a hmotnosti kolem 1 580 kilogramů. Slouží k ničení ponorek i hladinových plavidel a v různých modernizovaných verzích tvoří páteř americké podhladinové výzbroje už od sedmdesátých let. Dosah se podle verze pohybuje v řádu desítek kilometrů, maximální rychlost přesahuje 50 uzlů, tedy zhruba 95 km/h.

Ruským protějškem je torpédo UGST, které Rosoboronexport nabízí s udávanou ráží 534,4 mm, hmotností kolem 2 200 kg a rychlostí do 50 uzlů. Čínské Jü-6 bývá analytiky řazeno do stejné kategorie. Klíčový rozdíl ale neleží v samotných parametrech munice, ty jsou u všech tří zemí srovnatelné. Průlom je v tom, kdo a odkud torpédo odpálí. Rusko ani Čína zatím veřejně nedoložily odpálení těžkého torpéda z autonomního bezposádkového nosiče spojeneckého typu.

Proč na to ruské ponorky nejsou připravené

Formulace o nepřipravenosti ruských ponorek nestojí na tvrzení, že by ruské námořnictvo mělo technicky slabší torpéda nebo horší posádky. Stojí na něčem jiném: na změně pravidel hry.

Dosud platilo, že těžké torpédo vypustí ponorka s posádkou, velká, drahá, akusticky detekovatelná a v omezeném počtu. Protiponorková obrana se po dekády stavěla kolem hledání právě takových cílů. Jenže Excalibur ukazuje budoucnost, v níž spojenecké torpédo může přiletět z malého, tichého a potenciálně početného autonomního nosiče, který je pro sonar mnohem hůře rozlišitelný. Ruské námořnictvo se tak musí připravovat na zcela nový typ hrozby:

• Rozptýlená palebná síla: místo jedné ponorky s dvaceti torpédy může operovat více menších nosičů rozmístěných na větší ploše.
• Nižší riziko pro spojence: ztráta bezposádkového nosiče neznamená ztrátu posádky.
• Aliančně sdílené řízení: americká munice na britském nosiči ovládaném z australského centra komplikuje protivníkovi predikci.

NATO současně posiluje ochranu kritické podmořské infrastruktury, datových kabelů a energetických tras, a buduje struktury pro námořní odstrašení v severním Atlantiku a Arktidě. Britský strategický obranný přehled z roku 2025 výslovně hovoří o konceptu Atlantic Bastion, který má chránit severoatlantické komunikační linie. Bezposádkové podmořské nosiče do tohoto rámce přesně zapadají.

Od důkazu konceptu k bojové schopnosti

Excalibur je demonstrátor, nikoli hotová zbraň flotily. To je potřeba říct jasně. Ale tempo, jakým se projekt posunul, je pozoruhodné. Program Project Broadsword, pod nímž torpédový test proběhl, byl schválen teprve v únoru 2026. Za necelých sedm měsíců měli spojenci funkční integraci americké munice na britském autonomním nosiči, mechanickou, elektrickou i softwarovou.

Další fáze už běží. Navazující Project CUTLASS má pracovat s platformou Anduril Dive-XL na pokročilé integraci nákladů, architektuře velení a řízení a na taktických scénářích nasazení. Širší program AUKUS Pillar II, jehož prvním takzvaným signature project se staly právě bezposádková podvodní plavidla, má dodávky plánované od roku 2027.

Paralelně Británie vyvíjí systém SCYLLA, který umožní vypouštění a návrat autonomních prostředků přes torpédomet klasické posádkové ponorky. Nejde tedy jen o samostatné drony, vzniká síť, v níž bezposádkové a posádkové platformy spolupracují.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Pro Českou republiku je téma zdánlivě vzdálené, nemáme námořnictvo ani podmořské ambice. Jenže bezpečnost podmořských kabelů a energetických tras se přímo promítá do kolektivní obrany NATO, k níž je Česko smluvně vázáno. Alianční námořní strategie klade důraz na ochranu podmořské infrastruktury, a pokud ji spojenci dokážou bránit efektivněji díky autonomním systémům, posiluje to bezpečnostní architekturu celé Aliance.

Český obranný průmysl se přitom ubírá jiným směrem, ministerstvo obrany řeší především bezosádkové pozemní systémy a protidronovou obranu. Na podhladinových zbraňových nosičích se Česko nepodílí. Ale princip je stejný: rozptýlit schopnosti do více levnějších a hůře zasažitelných platforem. Válka na Ukrajině, trvající už přes čtyři roky, tuto logiku denně potvrzuje.

Devatenáctitunový stroj bez posádky odpálil torpédo, které dosud nosily jen ponorky za desítky miliard. Není to ještě revoluce, ale je to její generálka.

Článek Spojenci testují zbraň, na kterou nejsou ruské ponorky připravené. Plavidlo dlouhé 12 metrů pálí torpéda Mk 48 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je „válečná kniha“ a proč se jí říká Churchillova

Označení „Churchillova válečná kniha“ je historizující zkratka, nikoli úřední název. Oficiálně se dokument jmenuje Government War Book, případně War Books v množném čísle, protože jde o celou sadu protokolů. Kořeny sahají do druhé světové války a studené války, kdy britský stát potřeboval přesný scénář: kdo co dělá, v jakém pořadí a s jakými pravomocemi, jakmile se mír začne rozpadat.

Starší verze War Books nebyly jen vojenské manuály. Podle popisu archivních kopií, o nichž informovala Sky News, řešily i zavírání škol, evakuaci nemocnic, přídělový systém potravin, ochranu národních kulturních pokladů a mobilizaci průmyslu. Šlo o návod, jak celou společnost přepnout do válečného režimu, od ministerstev přes policii až po místní úřady.

Po konci studené války byl tento systém utlumen. Nahradil ho širší režim krizového řízení podle Civil Contingencies Act z roku 2004, který se soustředil spíš na povodně, pandemie a terorismus. Scénář velké války v Evropě zmizel z agendy. Teď se vrátil.

Proč právě teď a proč Rusko

Britská National Security Strategy z roku 2025 popisuje Rusko jako přímou hrozbu pro britské území a hlavní bezpečnostní výzvu pro NATO v Evropě. Nejde přitom jen o tanky a rakety. Oficiální dokumenty identifikují čtyři vrstvy ruské hrozby:

• Konvenční vojenská síla — pokračující válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, a budování kapacit pro případný střet se spojenci.
• Kyberútoky a sabotáž — operace proti kritické infrastruktuře, podmořským kabelům, energetickým sítím a logistickým uzlům v celé Evropě.
• Informační tlak a dezinformace — snaha rozložit politickou vůli evropských společností bránit se.
• Jaderná rétorika — zastrašování určené k paralýze rozhodování západních vlád.

Slovo „bezprostřední“ v tomto kontextu neznamená, že ruské tanky stojí na hranicích Spojeného království. Znamená, že Rusko už dnes dokáže narušit chod britské společnosti výpadkem sítí, sabotáží dodavatelských řetězců nebo kybernetickým útokem na nemocnice, aniž by padl jediný výstřel. Právě proto Londýn přepisuje War Books: ne kvůli jednomu konkrétnímu datu útoku, ale protože hrozba přestala být teoretická.

Ministr ozbrojených sil Al Carns v květnu 2026 před parlamentním výborem uvedl, že nové War Books míří k dokončení do konce roku. Šéf britských ozbrojených sil Richard Knighton už v dubnu mluvil o novém národním plánu pro přechod k válce. A na rok 2027 je naplánováno vícedenní celostátní cvičení domácí obrany s kódovým názvem Albiston Shadow, podle dostupných informací největší za několik dekád.

Nepřipravená společnost: čísla, která mluví jasně

Utajený dokument pro ministerstva je jedna věc. Připravenost běžných lidí druhá. A tady data vypadají znepokojivě.

Vládní průzkum z roku 2026 ukázal, že čtvrtina britských domácností by při současném výpadku proudu, plynu a vody vydržela den nebo méně. Většina Britů v posledním roce vůbec nezaregistrovala žádné oficiální rady k připravenosti. Zásoby vody na tři a více dnů (při doporučených třech litrech na osobu a den) má jen malé procento domácností.

Británie proto nechce zůstat jen u přepisu tajného spisu. Vláda už spustila veřejný web Prepare, kde radí domácnostem, co mít doma: svítilnu, powerbanku, rádio na baterie, lékárničku, léky na několik dní, balenou vodu, trvanlivé jídlo bez nutnosti vaření a hygienické potřeby. Na rok 2026 chystá další veřejnou kampaň. Brannou povinnost přitom vláda v parlamentní odpovědi z července 2025 výslovně vyloučila; britský model nadále stojí na profesionální armádě a dobrovolnických rezervách.

Česko, Německo, Francie: nejsme v tom sami

Británie není výjimka. Podobná doporučení pro obyvatelstvo už běží napříč Evropou, jen se liší v detailech.

České Ministerstvo vnitra a Hasičský záchranný sbor rozjely projekt 72 hodin a rozeslaly příručku domácnostem. Web 72h.gov.cz uvádí konkrétní seznam: balená voda, trvanlivé jídlo, léky na týden, svítilna, rádio, hotovost a kopie důležitých dokumentů. Česká republika má navíc vlastní systém plánů krizové připravenosti, plán obrany státu i plán hospodářské mobilizace, tedy obdobu toho, co Británie teď horečně aktualizuje.

Německý federální úřad pro ochranu obyvatelstva BBK jde nejdál: doporučuje desetidenní zásobu potravin a vody. Francie propaguje 72hodinový nouzový kit se šesti litry vody na osobu, jídlem bez vaření a hotovostí. Průnik všech doporučení je překvapivě jednoduchý a levný: voda, jídlo, světlo, informace, léky, plán.

Co to znamená pro rok 2026

Válka v Evropě už probíhá, na Ukrajině, kde se ruská armáda, údajně druhá nejsilnější na světě, už více než čtyři roky nedokáže prosadit proti menšímu protivníkovi, který ovšem kompenzuje rozdíly inovacemi, západní technikou a odhodláním. Britské parlamentní materiály pracují s možností, že se konflikt může rozšířit; nikoli jako s jistotou, ale jako se scénářem, na který je třeba být připraven. Bývalý premiér podle briefingu Commons Library varoval, že ruský útok na NATO by mohl přijít kolem roku 2030.

Obnovení War Books proto není panika. Je to přiznání, že dvě dekády, kdy Západ věřil ve věčný mír na kontinentu, skončily. Británie si to přiznala na papíře. Otázka pro zbytek Evropy, včetně Česka, zní, jestli jsou na tom papíře i reálné kapacity, nebo jen dobrá doporučení.

Svítilna, tři litry vody na den a nabitá powerbanka nestojí skoro nic. Nepřipravenost může stát všechno.

Článek Británie poprvé od roku 2004 aktualizuje Churchillovu tajnou „válečnou knihu“. Rusku je bezprostřední hrozba Evropy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kanón, který mění pravidla průzkumu

Srdcem palebné převahy Ajaxu je franco-britský systém CT40 od CTA International, společného podniku BAE Systems a KNDS France. Používá teleskopickou munici ráže 40 milimetrů, což je koncept, v němž je střela zcela zapuštěna uvnitř nábojnice. Výsledkem je kompaktnější zásobování a vyšší kadence, až 200 ran za minutu.

Klíčový údaj stojí na tvrdých datech. Výrobce munice KNDS uvádí u podkaliberní střely APFSDS-T úsťovou rychlost přes 1 500 metrů za sekundu, maximální operační dosah přes 2,5 kilometru a penetraci 140 milimetrů válcovaného homogenního pancíře (RHA) na 1 500 metrů, a to při sklonu dopadu 60 stupňů, tedy v náročnějším úhlu, než je kolmý zásah. Nejde o marketingový odhad, ale o katalogový parametr výrobce munice.

Proti tomu stojí ruský automatický kanón 2A72 ráže 30 milimetrů, kterým je vyzbrojen BRM-3K Rys. Jeho úsťová rychlost dosahuje 960 až 970 metrů za sekundu, s podkaliberní municí APDS pak přibližně 1 120 metrů za sekundu. Účinný dostřel proti obrněným cílům se pohybuje kolem 1,5 kilometru a přesnost je podle dostupných zdrojů nižší než u příbuzného kanónu 2A42, protože hlavňový pohyb při zpětném rázu zhoršuje rozptyl. Praktický závěr je jednoznačný: CT40 dává Ajaxu delší a tvrdší protipancéřové okno, zatímco 2A72 je spíš zbraň na lehké obrněnce a živou sílu.

Víc než kanón na pásech

Skutečný rozdíl mezi oběma vozidly ale neleží jen v ráži. Britové z průzkumníka udělali digitální uzel celého bojového řetězce, tedy to, čemu se v NATO říká koncept průzkumného úderu. Ajax podle výrobce General Dynamics disponuje otevřenou elektronickou architekturou, senzorovou fúzí a schopností sdílet data v reálném čase. Posádka pracuje v režimu „lovec a střelec“: velitel hledá další cíl, zatímco střelec ničí ten aktuální. Platforma má za sebou přes 150 000 kilometrů zkoušek a 30 000 ostrých výstřelů.

BRM-3K Rys je podle amerického Worldwide Equipment Guide vybaven senzory 1PN71 a 1PN61, radarem Kredo-1 (v NATO označení TALL MIKE), počítačem 1V520 a navigací TNA-4-6. Zásobu tvoří 600 nábojů pro kanón 2A72 a spřažený kulomet ráže 7,62 milimetru. Je to solidní průzkumné vozidlo, ale koncepčně patří do sovětské školy, kde průzkumník má „najít a nahlásit“, ne aktivně řídit palbu celé formace.

Britská armáda přitom buduje širší digitální síť. Systém Asgard, testovaný v Estonsku v rámci předsunutých sil NATO, má zkrátit cyklus od zjištění cíle po zásah z hodin na minuty. Ajax v tomto řetězci funguje jako oko i ruka zároveň: najde, sleduje, předá souřadnice dělostřelectvu, a pokud je to nutné, sám zasáhne.

Kde Rys Ajaxu stále uniká

Férové srovnání vyžaduje přiznat, kde ruské vozidlo drží výhodu. Ajax váží přibližně 42 tun; nárůst z původních 28 tun byl ostatně jedním ze zdrojů problémů celého programu. Motor o výkonu 800 koňských sil (597 kW) mu sice dává rychlost až 70 kilometrů v hodině, ale na měkkém, bažinatém terénu nebo při překonávání vodních překážek je jeho hmotnost limitující.

BRM-3K Rys váží kolem 19,6 tuny a je obojživelný. V prostředí s častými řekami, slabými mosty a omezenou logistikou, tedy přesně tam, kde se válčí na Ukrajině, může být praktičtější. Menší logistická stopa znamená snazší zásobování, rychlejší přesuny a nižší nároky na infrastrukturu.

Srovnání s dalšími západními platformami pomáhá zasadit Ajax do kontextu:

• Německá Puma – těžké bojové vozidlo pěchoty o hmotnosti až 43 tun s 30mm kanónem MK30-2/ABM a kapacitou 3+6. Puma vozí pěší družstvo, Ajax nikoli; Ajax sází na silnější kanón a průzkumnou roli.
• Francouzský AMX-10RC – starší kolový průzkumně-palebný koncept zcela jiné generace, bez srovnatelné digitální integrace.

Ajax tak není univerzální odpovědí na každou situaci, ale tam, kde se očekává boj vyšší intenzity proti obrněným cílům, má nad Rysem jednoznačný náskok.

Program, který málem pohřbil vlastní úspěch

Příběh Ajaxu nelze vyprávět bez jeho temné kapitoly. Program provázely roky problémů s hlukem a vibracemi, které vedly k bezpečnostním omezením pro posádky, červenému hodnocení a kompletnímu resetu. Oficiální Sheldonova zpráva o poučení identifikovala systémové příčiny: přibližně 1 200 požadavků naroubovaných na existující podvozek, komplikovaný kontrakt, vysokou personální fluktuaci a takzvaný „optimistický předsudek“, chronický sklon podceňovat rizika.

Ani vyhlášení počáteční operační způsobilosti v listopadu 2025 neznamenalo konec potíží. Po cvičení Titan Storm v dubnu 2026 britský ministr obrany potvrdil návrat části vozidel do řízeného provozu, ale přiznal, že 23 konkrétních kusů bude řešeno odděleně a že uživatelská zkušenost vojáků „nebyla dost dobrá“. Plná operační způsobilost celé flotily 589 vozidel je plánována až mezi říjnem 2028 a zářím 2029.

Právě proto je důležité rozlišovat mezi tím, co Ajax umí na papíře a na střelnici, a tím, kde se nachází jako program. Technické parametry jsou tvrdá data. Cesta k rutinnímu nasazení v plném rozsahu je ale stále otevřená.

Proč to zajímá i střední Evropu

Britské předsunuté síly v Estonsku jsou součástí obrany východního křídla NATO, tedy i prostoru, na jehož stabilitě závisí bezpečnost České republiky. Jakmile budou Ajaxe plně propojeny s digitálním cílovým řetězcem a dělostřelectvem, vzroste schopnost britských jednotek odhalit a zasáhnout ruskou techniku dřív, než se dostane na dostřel.

Zajímavá je i otázka protidronové obrany. KNDS u systému CT40 přímo uvádí schopnost ničit bezpilotní prostředky programovatelnou tříštivou municí A3B s časovaným roznětem. Katalogově je systém na tuto roli připraven; zda ji britská armáda už rutinně zavedla do služby na Ajaxu, veřejné zdroje zatím nepotvrzují.

Pro českou armádu není Ajax v tuto chvíli akviziční kandidát. Britské ministerstvo obrany ale po vyhlášení operační způsobilosti uvedlo, že s několika spojenci NATO probíhají rozhovory o exportních variantách. Ajax je tak spíš otázkou alianční interoperability než přímého nákupu.

V přímém technickém srovnání má Ajax nad BRM-3K Rys navrch ve všem, co definuje moderní průzkumný boj: v palebné síle, digitální integraci i přežitelnosti posádky. Rys si drží trumfy v mobilitě a nenáročnosti. Na skutečném bojišti ale nerozhoduje izolovaný duel dvou vozidel, nýbrž celý systém: drony, dělostřelectvo, elektronický boj a logistika. Ajax je stavěný přesně pro tento systémový přístup. Otázkou zůstává, zda ho Britové dokážou dotáhnout do plné služby dřív, než se změní pravidla hry.

Článek Britský Ajax se svým 40mm kanónem deklasuje ruský průzkumný BRM-3K Rys. Prorazí 140 mm pancíře na 1 500 metrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čtyři vrtulníky, nebo strategický signál?

Samotná americká notifikace výslovně uvádí, že prodej „nezmění základní vojenskou rovnováhu v regionu“. Vojensky je to pravda. Sikorsky UH-60L Black Hawk je transportní víceúčelový vrtulník s maximální vzletovou hmotností kolem 10 660 kg, doletem přibližně 590 km a kapacitou pro jedenáct plně vyzbrojených vojáků. Jde o páteřní stroj americké armády, spolehlivý, ale primárně určený k přepravě, záchranným operacím a podpoře speciálních sil, nikoli k přímému útočnému nasazení. Pro srovnání: britské síly na Falklandách dnes disponují kontraktovanými civilními vrtulníky Sikorsky S-92A pro logistiku a AW189 pro pátrání a záchranu. Argentinské Black Hawky jsou oproti nim přímočařeji vojensky konfigurované, s vybavením pro rychlé výsadky a pomocnými nádržemi pro prodloužení doletu.

Jenže čtyři transportní vrtulníky samy o sobě nevytvoří schopnost dobýt ostrovy vzdálené přes 1 800 km od argentinského pobřeží. Pro reálnou obojživelnou operaci by Buenos Aires potřebovalo výsadkové lodě, námořní eskortu, vzdušné krytí, tankování za letu, zpravodajské senzory a udržitelné zásobování na velkou vzdálenost. Nic z toho v balíku není. Skutečný význam je politický: Washington tím potvrzuje ochotu Argentinu systematicky vybavovat přes program Foreign Military Sales, a to ve chvíli, kdy Buenos Aires už v dubnu 2026 zahájilo domácí výcvik pilotů na stíhačkách F-16.

Royal Navy na historickém dně

Problém neleží v tom, co Argentina dostává. Leží v tom, co Británie reálně má. Podle oficiální statistiky britského ministerstva obrany disponovala Royal Navy k 1. dubnu 2026 celkem 52 hladinovými plavidly, po vyřazení dvou obojživelných lodí a čtyř fregat oproti předchozímu roku. Personální stav námořnictva a Royal Marines zaostával přibližně o sedm procent za cílovými počty. Ministerstvo obrany samo přiznalo pokles takzvaných dnů připravenosti, tedy dnů, kdy jsou lodě skutečně připravené k nasazení, kvůli stárnoucí flotile, rostoucím nárokům na údržbu a menšímu počtu plavidel.

Parlamentní obranný výbor už v únoru 2024 varoval před přetížením ozbrojených sil a v listopadu 2025 šel ještě dál: zpochybnil základní schopnost Británie bránit vlastní území a zámořská teritoria, a dokonce zmínil možné selhávání závazku podle článku 3 NATO, tedy povinnosti udržovat vlastní kapacity k odporu proti útoku. Kombinace nejnižšího počtu lodí v novodobé historii, personálního podstavu a přechodového období mezi vyřazovanými a dosud nedodanými plavidly vytváří situaci, kdy je Royal Navy na papíře stále mocná, ale její manévrovací prostor pro paralelní krizové reakce je užší než kdykoli předtím.

Falklandy: obrana na slově „minimum“

Veřejně potvrzená britská přítomnost na Falklandách stojí na úzké, ale funkční sestavě. Podle písemné odpovědi ministerstva obrany z 10. září 2026 ostrovy chrání čtyři stíhačky Eurofighter Typhoon Tranche 1, stroje schopné nést řízené střely vzduch-vzduch i vzduch-země, s bojovým doletem kolem 1 390 km a maximální rychlostí přes 2 Machy (přibližně 2 470 km/h). Jejich výměna za modernější Tranche 2 je plánovaná až na přelom listopadu a prosince 2027. V jižním Atlantiku trvale hlídkuje jedna loď; od ledna 2026 HMS Medway, hlídkový člun třídy River Batch 2 o výtlaku 2 000 tun. Na ostrovech je trvale dislokováno přibližně 830 vojáků.

Britská vláda opakovaně tvrdí, že síly v jižním Atlantiku drží na minimální úrovni, kterou považuje za dostatečnou. Pro odstrašení a zachycení omezeného incidentu to může stačit. Ale právě v tom slově „minimum“ se skrývá problém. Pokud by se z diplomatické roztržky stala širší krize, obrana ostrovů by závisela na rychlém posílení z Británie, a právě tam naráží na menší flotilu, stárnoucí techniku a nižší rezervy.

Trump, Milei a transakční aliance

Kontext amerického prodeje nelze číst bez politické vrstvy. Dne 3. září 2026 se americký prezident Donald Trump v rozhovoru pro GB News vyhnul přímému příslibu pomoci Británii v případném sporu o Falklandy. Podle přepisu Sky News svou pozici propojil s britským postojem během íránské krize slovy, že Británie „nebyla tam, aby mu pomohla“. Formální americký dokument měnící dosavadní neutralitu k otázce suverenity dohledán nebyl; jde spíš o vyjednávací taktiku s potenciálně strategickými důsledky než o hotovou novou doktrínu.

Argentina mezitím buduje síť dodavatelů. Vedle amerických F-16 a Black Hawků v dubnu 2026 spustila s Izraelem program „Acuerdos de Isaac“ zahrnující spolupráci v oblasti bezpilotních letounů, kybernetické obrany, ochrany hranic a satelitních komunikací. A ekonomický motiv sporu je zcela konkrétní: projekt Sea Lion severně od Falkland, vedený společnostmi Rockhopper Exploration a Navitas Petroleum, počítá s první těžbou ropy v březnu 2028 a životností přes třicet let. Milei v dubnovém projevu varoval před „všemi nezbytnými diplomatickými opatřeními“ právě v reakci na tyto investice.

Co to znamená pro NATO a Česko

Falklandy nespadají pod článek 5 Severoatlantické smlouvy stejně přímo jako evropské území členských států. Nepřímý dopad ale existuje: tytéž britské námořní a letecké kapacity, které by v krizi musely posílit jižní Atlantik, zároveň plní úkoly v severním Atlantiku, na východním křídle aliance i jinde. Londýn zůstává klíčovou evropskou mocností s jaderným arzenálem a jedním z největších obranných rozpočtů v NATO. Ale veřejná data ukazují, že jeho prostor pro paralelní nasazení na více frontách se zužuje. Pro Českou republiku, jejíž vojáci slouží bok po boku s britskými na východním křídle, to není akademická otázka; je to připomínka, že i velcí spojenci mají konečné kapacity.

Největší riziko neleží v čtveřici argentinských vrtulníků. Leží v tom, že Británie dnes veřejně vykazuje méně rezerv než kdykoli v novodobé historii, a svět si toho začíná všímat.

Článek Britské námořnictvo je na tom nejhůře v historii, obrana Falkland visí na vlásku. Amerika mohutně vyzbrojuje Argentinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně znamená „vlajková loď NATO“

Důležité je zpřesnění: Queen Elizabeth není vlajkovou lodí celé Severoatlantické aliance. Tuto roli plní pro námořní složku Allied Reaction Force (ARF), tedy vícedoménové uskupení, které NATO drží ve vysoké pohotovosti pro případ krize. Británie převzala vedení námořní komponenty ARF v červenci 2026 a Queen Elizabeth se stala takzvanou plovoucí velitelskou platformou, místem, odkud se v případě aktivace velí a koordinují přidělené válečné lodě, námořní letectvo i podpůrná plavidla.

V praxi to znamená zabezpečené komunikační uzly, naloděný bojový štáb a nacvičenou schopnost řídit mnohonárodní svaz. Pokud by vrchní velitel spojeneckých sil ARF aktivoval, štáb z paluby Queen Elizabeth by koordinoval celou námořní komponentu, zatímco samotná ARF propojuje pozemní, vzdušné, speciální, logistické, kybernetické i kosmické prvky. Jde o první případ, kdy loď třídy Queen Elizabeth plní tuto velitelskou roli pod aliančním rámcem.

Hrozivá síla v číslech

Samotná loď je největším válečným plavidlem, jaké kdy Royal Navy provozovala. Délka dosahuje 284 metrů, letová paluba měří 280 krát 70 metrů a výtlak činí 65 000 tun. Rychlost přesahuje 25 uzlů, dosah je přibližně 18 500 km (10 000 námořních mil) bez doplnění paliva.

Klíčové bojové parametry:

• Letouny F-35B Lightning II – stroje páté generace se stealth profilem, rychlostí až Mach 1,6 (přibližně 1 975 km/h) a bojovým dosahem kolem 830 kilometrů. Výzbroj nesou interně, aby nenarušily radarovou neviditelnost. Třída Queen Elizabeth pojme až 36 těchto strojů a zvládne generovat až 72 bojových vzletů denně.
• Vrtulníky Merlin s radarem Crowsnest – poskytují včasné varování celé flotile, fungují jako létající radarová stanice a dokážou detekovat hrozby daleko za horizontem.
• Obrana zblízka – tři systémy Phalanx CIWS ráže 20 milimetrů s kadencí až 4 500 ran za minutu, určené k ničení protilodních střel v poslední fázi letu.

Pro srovnání: americké superletadlové lodě třídy Gerald R. Ford mají výtlak přes 100 000 tun a nesou přes 75 letounů, jsou to největší válečné lodě světa a operují v jiné globální lize. Queen Elizabeth je však jednoznačně nejsilnější evropskou nosičovou platformou. A ruský protějšek? Letadlová loď Admiral Kuzněcov, jediný ruský nosič, zůstává už roky v opravách a v otevřených zdrojích nelze doložit, že by v dohledné době plnila srovnatelnou operační roli. Kontrast je výmluvný: Británie má funkční, aktivně nasazenou letadlovou loď zapojenou do alianční struktury. Rusko nemá žádnou.

Proč právě teď a proč severní Atlantik

Časování vyplutí není náhodné. Sešly se tři faktory: dokončený téměř dvouletý refit, plánované převzetí role v ARF a prudce se zhoršující bezpečnostní situace v severním Atlantiku.

Royal Navy v srpnu 2026 oznámila, že objem monitorované ruské námořní a ponorkové aktivity v britských vodách a přilehlém Atlantiku meziročně vzrostl o čtvrtinu. Ruské válečné lodě a ponorky operují blíže evropským břehům, stínová flotila tankerů obchází sankce a NATO čelí hybridním hrozbám proti podmořské infrastruktuře, kabelům a plynovodům, na nichž závisí energetická a datová bezpečnost celého kontinentu. Aliance proto od ledna 2025 provozuje v Baltském moři operaci Baltic Sentry a britská sesterská loď HMS Prince of Wales letos na severním křídle vedla operaci Firecrest včetně cvičení Neptune Strike.

Válka na Ukrajině, která trvá už déle než čtyři roky, celý tento kontext zásadně formuje. NATO po ruské invazi z února 2022 přestavělo svůj model sil a ARF je přímým produktem této transformace. Queen Elizabeth v roli plovoucího velitelství tak není izolovaným gestem, ale součástí systémového posilování alianční přítomnosti na severu Evropy.

Návrat po refitu a pohled do budoucna

Cesta zpět do služby nebyla krátká. První fáze refitu proběhla v Portsmouthu, kde technici po devět měsíců instalovali nové navigační a řídicí systémy pohonu. Pak loď přeplula do skotského Rosythu, kde strávila dalších zhruba sedm měsíců v suchém doku kvůli pracím na systémech nepřístupných na vodě. Úplný seznam modernizací Royal Navy nezveřejnila, potvrzeny jsou mimo jiné upgrady pohonného ústrojí a řídicí elektroniky.

Loď nyní buduje zpět plnou velmi vysokou pohotovost a do konce roku 2027 má převzít od sesterské HMS Prince of Wales roli britské primární úderné letadlové lodě. Obě plavidla jsou konstrukčně téměř totožná, rozdíl dnes nespočívá v síle, ale v tom, která je dál v certifikačním cyklu.

Británie navíc směřuje ke zcela nové koncepci. Ministerstvo obrany investuje v přepočtu přes 7 miliard korun do vývoje hybridního leteckého křídla, které na palubě spojí pilotované F-35B s autonomními proudovými drony a jednorázovými bezpilotními prostředky. Projekt PANTHEON počítá se zkouškami dronů přímo vedle stíhaček na palubě nosičů třídy Queen Elizabeth. Pokud se plán naplní, britské letadlové lodě se stanou prvními evropskými nosiči s plně hybridním leteckým křídlem.

Co to znamená pro českou bezpečnost

Česká republika nemá námořnictvo a na palubě Queen Elizabeth čeští vojáci podle dostupných zdrojů neslouží. Přesto je tato událost pro českou bezpečnost relevantní. Obranná strategie ČR výslovně počítá s příspěvkem do NATO Allied Reaction Force a do všech úrovní nového modelu sil Aliance, typicky jde o štábní, pozemní, vzdušné nebo logistické prvky. Česká bezpečnost nezačíná na české hranici. Začíná na námořních trasách, kudy by v krizi putovaly alianční posily do Evropy, a právě ty Queen Elizabeth pomáhá chránit.

Pro Kreml není nejnepříjemnější samotný trup lodi o délce téměř tří fotbalových hřišť. Je to fakt, že Aliance dokáže během týdnů postavit plovoucí velitelské centrum se stealth letectvem, mnohonárodní podporou a schopností řídit operace od Norska po Středozemní moře. Přesně tohle ruské námořnictvo v tuto chvíli nabídnout nedokáže.

Článek Nová vlajková loď NATO děsí celý Kreml, její síla je hrozivá. HMS Queen Elizabeth vyplula jako velitelství úderné síly se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čísla, která Kreml nechce slyšet

Kvantitativní převaha je jen část příběhu. Důležitější je kvalita. Podle téže analýzy CSIS bylo plných 71 procent neamerické flotily NATO vyrobeno nebo modernizováno po roce 1990. U ruských Vzdušně-kosmických sil (VKS) šlo o 53 procent. Aliance tedy létá nejen ve větším počtu, ale i na novějších strojích.

Páteř evropského letectva NATO tvoří tři typy:

• F-35A Lightning II – stealth letoun páté generace s pokročilou senzorovou fúzí, distribuovaným aperturním systémem (DAS) a elektrooptickým zaměřovacím systémem (EOTS). Dosahuje rychlosti přes Mach 1,6 (přibližně 1 975 km/h) a operační dosah přesahuje 1 000 km. Stroj provozuje nebo objednalo přes tucet evropských aliančních zemí.
• Eurofighter Typhoon – dvouproudový víceúčelový bojový letoun schopný letu rychlostí Mach 2 (přibližně 2 470 km/h), průběžně modernizovaný o nové radary, senzory a integrace zbraní. Slouží v Německu, Itálii, Španělsku a Británii.
• JAS-39 Gripen – lehčí jednomotorový víceúčelový letoun švédské výroby, rychlost Mach 2 (přibližně 2 470 km/h), bojový dosah kolem 800 km. Česko provozuje 12 jednomístných a 2 dvoumístné verze, Maďarsko rovněž.

Na ruské straně stojí jako protějšky Su-35S Flanker-E, vysoce manévrovatelný stroj čtvrté generace plus s dosahem přes 1 500 km, a Su-57 Felon, formálně letoun páté generace. Jenže Su-57 existuje v jednotkách kusů. Nezávislé otevřené zdroje nedokážou potvrdit, že jeho stealth vlastnosti a síťové schopnosti dosahují úrovně F-35. Většinu ruské flotily tak stále tvoří starší Su-27, Su-30 a MiG-29, tedy stroje navržené ještě v sovětské éře.

Neviditelná vrstva, která rozhoduje

Grant nepostavil svou tezi jen na počtu letounů. Klíčové je to, čemu analytici říkají podpůrné systémy, tedy prostředky velení, řízení, průzkumu a vzdušného doplňování paliva, které z jednotlivých letounů dělají propojenou síť.

Aliance vlastní 14 letounů včasné výstrahy AWACS E-3A na základně v německém Geilenkirchenu a pět bezpilotních průzkumných strojů RQ-4D Phoenix provozovaných v rámci programu Alliance Ground Surveillance (AGS) ze sicilské Sigonelly. Nad tím vším stojí NATO Integrated Air and Missile Defence (NATINAMDS), systém, který propojuje radary, velitelská stanoviště a zbraňové platformy členských států do jedné sítě fungující nepřetržitě, ve dne v noci, v míru i v krizi.

Součástí je i mise air policing, tedy stálá hotovost stíhaček k identifikaci a zachycení neznámých letounů. Po narušení polského vzdušného prostoru v září 2025 NATO aktivovalo posílenou operaci Eastern Sentry na východním křídle.

Rusko nic srovnatelného nemá. Analýza CSIS popisuje slabiny VKS v oblasti vzdušného průzkumu a včasné výstrahy: Moskva disponuje zhruba 15 letouny rodiny A-50 Mainstay, z nichž může být provozuschopná přibližně polovina. Při invazi na Ukrajinu v únoru 2022 Rusko nasadilo odhadem 350 bojových letounů, a ani s touto silou nedokázalo získat vzdušnou nadvládu nad výrazně slabším protivníkem. Válka, která trvá už více než čtyři roky, to potvrzuje každý den.

Odstrašení bez výstřelu, jak to funguje

Logika je prostá. Pokud protivník ještě před prvním vzletem vidí, že bude detekován aliančními radary a AWACS, identifikován během sekund, zachycen hotovostními stíhačkami a zasažen koordinovanou palbou integrované protivzdušné obrany, cena útoku dramaticky roste. NATO samo popisuje NATINAMDS jako systém, jehož prvním úkolem je hrozbu odradit, tedy zabránit jí ještě dříve, než se rozvine v konflikt.

Grant to v rozhovoru formuloval přímočaře: řeči Moskvy o útocích na Británii nebo jiné členské země jsou podle něj bluf. Ne proto, že by Rusko nemělo žádné schopnosti; hybridní útoky, narušování vzdušného prostoru drony, raketové zastrašování jsou reálné nástroje. Ale otevřený konvenční vzdušný střet s celou Aliancí? To je jiná kategorie. Britská Sněmovna lordů na slyšení v červnu 2026 připomněla, že Rusko vnímá západní vzdušnou převahu jako strategický problém minimálně od války v Perském zálivu v roce 1991, kdy koaliční letectvo během několika týdnů zničilo iráckou armádu.

Kde má Aliance slabiny

Bylo by naivní tvrdit, že převaha je absolutní a bezpodmínečná. Atlantic Council i CSIS ve svých analýzách z let 2025 a 2026 upozorňují na konkrétní rizika:

• Závislost na USA. Evropské členské státy NATO stále spoléhají na americké schopnosti v oblasti potlačování nepřátelské protivzdušné obrany (SEAD), útočného elektronického boje, vzdušného tankování a části velení a průzkumu. Bez amerického příspěvku by se převaha ztenčila.
• Zásoby přesné munice. Evropské arzenály nejsou dimenzované na dlouhý vysoce intenzivní konflikt.
• Odolnost základen. Ruské balistické a hypersonické střely představují hrozbu pro alianční letiště. Rozptýlení sil a zpevnění infrastruktury je teprve v běhu; příkladem je plánovaná modernizace litevské základny Šiauliai pro přijetí letounů páté generace do druhé poloviny roku 2028, do níž má jít přes 166 milionů eur.
• Jaderný a raketový eskalační práh. Vzdušná převaha NATO zvyšuje cenu konvenčního útoku, ale sama o sobě neodstraňuje riziko jaderné eskalace. Kreml může vzdušnou nevýhodu kompenzovat právě hrozbou použití strategických zbraní.

Český dílek v aliančním štítu

Česko se na vzdušné převaze NATO podílí svými 14 gripeny, flotilou, která je malá počtem, ale funkční zapojením. České gripeny se pravidelně účastní zahraničních rotací; v roce 2019 NATO oficiálně uvádělo čtyři české gripeny v misi Baltic Air Policing z estonské základny Ämari. Přínos není v mase, ale v držení hotovosti, interoperabilitě a zapojení do NATINAMDS.

Alianční převaha neznamená, že si menší stát může dovolit rezignovat na vlastní stíhací složku. Právě naopak: každý funkční stroj v síti zvyšuje hustotu pokrytí a komplikuje protivníkovi kalkulaci.

Moskva může dál vyhrožovat. Ale pokaždé, když ruský generál mluví o úderu na západ, někdo v jeho štábu počítá, kolik aliančních stíhaček, radarů a raket stojí mezi jeho slovy a realitou. A ten součet pro Kreml nevychází dobře.

Článek Britové vidí ruský strach ve vzduchu. Letectvo NATO má jasnou převahu, která může Kreml odradit i bez výstřelu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvojnásobek výzbroje F-35: požadavek, ne hotová specifikace

Tvrzení o dvojnásobné interní výzbroji oproti F-35A pochází z oficiálního podcastu Team Tempest britského Královského letectva, kde Group Captain přezdívaný „Bill“ popsal požadavek jako „zhruba dvojnásobek toho, co unese F-35A“. Sekundární odborné zdroje to přepočítávají zhruba na 5 170 kilogramů (11 400 liber) čistě interní výzbroje.

Pro srovnání: F-35A Lightning II má podle oficiálního factsheet USAF celkový payload 8 160 kilogramů, ale to zahrnuje i externí závěsníky. Interní zbraňové šachty F-35A pojmou výrazně méně, typicky dvě řízené pumy JDAM kalibru 900 kg plus dvě střely vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM. Právě tady je klíčový rozdíl: GCAP má nést veškerou výzbroj uvnitř trupu, a přesto jí pobrat víc než F-35A celkem na vnějších i vnitřních závěsnících.

Důležité je ale říct, že jde zatím o deklarovaný požadavek z fáze konceptu, nikoli o ověřenou tabulkovou specifikaci sériového letounu. Přesné rozměry interních šachet ani maximální hmotnost nákladu veřejně zveřejněny nebyly.

Přes Atlantik na vlastní palivo, a proč to dává smysl

Ze stejného podcastového vystoupení pochází i ambice doletu: „snad ekvivalent přeletu Atlantiku do Ameriky na interní palivo.“ Vzdálenost z Londýna do New Yorku činí zhruba 5 570 kilometrů. Pokud by GCAP skutečně dosáhl takového přepravního doletu bez tankování, šlo by o dramatický skok oproti F-35A, jehož bojový rádius na interním palivu přesahuje 2 200 kilometrů.

Proč tak obrovský dosah? Odpověď leží v indo-pacifické geografii a v měnící se povaze vzdušného boje. Japonsko potřebuje letoun schopný operovat nad rozlehlými mořskými prostory bez závislosti na tankerech, které se v prostředí moderních protivzdušných systémů stávají zranitelnými. Britská strana zase počítá s tím, že v budoucích konfliktech nemusí být k dispozici blízké základny ani bezpečné koridory pro vzdušné doplňování paliva. Podle autorů z RAF a japonských vzdušných sil zapojených přímo do programu GCAP nemá nahrazovat F-35, ale doplňovat ho tam, kde menší letoun naráží na limity dosahu a kapacity.

Nová konfigurace představená na leteckém veletrhu ve Farnborough v roce 2024 ukázala výrazně větší rozpětí křídel oproti starším konceptům, logický důsledek požadavku na více paliva a větší interní šachty.

Cena: sedminásobek F-35A, a to je jen odhad

Tady začíná ta nepříjemná část. Oficiální kusová cena GCAP neexistuje. Britský parlamentní výbor ve své zprávě ke GCAP výslovně uvádí, že celkové náklady programu dosud nejsou vyčísleny. Částka kolem 600 milionů dolarů za jeden letoun, která koluje v odborných médiích, je neoficiální odhad.

I tak jde o číslo, které bere dech. Průměrná cena F-35A za výrobní série 15 až 17 činí podle výrobce 82,5 milionu dolarů. Pokud by se GCAP skutečně pohyboval kolem 600 milionů, mluvíme o více než sedminásobku. V přepočtu na koruny by jeden stroj stál zhruba 14 miliard Kč.

Co cenu žene nahoru? Už samotné zadání. Velký drak s velkým křídlem pro dlouhý dolet. Objemné interní šachty pro těžkou výzbroj. Pokročilá senzorová soustava. A hlavně role, kterou autoři programu popisují jako „rozehrávač“: GCAP nemá být jen stíhačkou, ale létajícím velitelským uzlem, který řídí roje bezpilotních prostředků, sdílí data v reálném čase a nese výpočetní výkon srovnatelný se serverovou skříní. Ve vlastním pojetí programu totiž „payload“ neznamená jen bomby a rakety, ale pět složek: kinetické efekty, nekinetické efekty (elektronický boj), senzory, konektivitu a výpočetní kapacitu.

Kdo to zaplatí a kolik to spolkne

Základní financování nesou veřejné rozpočty všech tří partnerských států. Britská vláda v roce 2026 potvrdila 8,6 miliardy liber na GCAP v horizontu čtyř let. Japonské ministerstvo obrany vyčlenilo na fiskální rok 2026 celkem 206,6 miliardy jenů na vývoj stíhačky nové generace včetně příspěvku do společné organizace GIGO. Průmysl navíc podle britského parlamentu investoval dalších 600 milionů liber z vlastních zdrojů.

Pro český kontext: rozpočet ministerstva obrany na rok 2026 činí necelých 155 miliard korun. Jediný letoun za odhadovaných 14 miliard by spolkl téměř desetinu celého ročního rozpočtu resortu. Pořízení GCAP je pro Česko v dohledné budoucnosti mimo reálnou úvahu, ale jako člen NATO profitujeme z toho, že spojenci budují špičkovou vzdušnou sílu schopnou operovat v nejnáročnějších scénářích.

Britský parlament přitom sám varuje: program bude po celé příští desetiletí ukusovat významný díl obranného rozpočtu a udržitelnost jednotkové ceny stojí na dvou podmínkách, dostatečném domácím financování velkých partnerů a úspěšném exportu.

Závod o šestou generaci: GCAP není sám

Spojené státy v březnu 2025 udělily kontrakt na vlastní stíhačku šesté generace, F-47 v rámci programu NGAD. Čína podle analýzy Aviation Week z počátku roku 2025 testuje dva bezocasé demonstrátory, které už skutečně létají, i když jejich přesné výkonové parametry zůstávají nepotvrzené. Právě absence svislých ocasních ploch u čínských prototypů vyvolává otázky, proč si je GCAP ponechává. Přímé oficiální vysvětlení neexistuje, ale konstruktéři zjevně hledají kompromis mezi stealth vlastnostmi, aerodynamickou stabilitou, výrobním rizikem a termínem zavedení do služby v roce 2035.

Označení „šestá generace“ je u GCAP oficiální, ale univerzální definice tohoto pojmu neexistuje. Veřejně dostupné důkazy zatím dokládají spíš ambici a systémovou architekturu než hotově prokázanou generační převahu. Program má smluvní rámec, peníze a průmyslovou základnu; teď musí dokázat, že dokáže dodat to, co slibuje, za cenu, kterou si jeho provozovatelé mohou dovolit.

Článek Nová stíhačka GCAP unese dvakrát víc zbraní než F-35 a přeletí Atlantik bez tankování. Ale cena je astronomická se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Flotila zvědů: kdo, odkud a s čím

Nejlépe zdokumentovaný okamžik zachytil open-source tracking 2. září 2026. Britský RC-135W s registrací ZZ666 a volacím znakem ASCOT 7202 operoval společně s americkým RC-135W pod volacím znakem JAKE 17. Tanker KC-135R s označením RAKE 67 jim zajišťoval palivo. Ve stejném časovém okně se v prostoru pohybovaly nejméně dva P-8A Poseidon, britský a norský, jejichž trasy mířily severně od Kolského poloostrova. UK Defence Journal označil sestavu za „vzácnou měřítkem i složením“.

Příběh ale nezačal v září. Už v červnu přesunula RAF svůj Rivet Joint do Ørlandu v rámci cvičení Arctic Stone, s důrazem na rozptýlené operace a zkrácení reakční doby. Srpnové lety pak poprvé využily norské základny pro trasy mířící daleko na východ od Varangeru, tedy přímo k srdci Severní flotily. Barents Observer upozornil, že takové použití norských letišť dříve nepozoroval. Norsko totiž od roku 1960 podobné spojenecké průzkumné operace ze svého území výrazně omezovalo.

Dva typy letounů, dvě vrstvy dohledu

Klíč k pochopení celé operace leží v tom, proč NATO nasadilo oba typy najednou. Každý dělá něco jiného a teprve v součtu vytvářejí obraz, před kterým se ponorka těžko schová.

RC-135W Rivet Joint je čistý elektronický špion. Nefotí, nebombarduje, neloví. Podle oficiálního factsheet amerického letectva sbírá a geolokuje radiové emise, komunikaci a radarové vyzařování napříč elektromagnetickým spektrem. Posádka čítá kolem 30 lidí, z nichž většinu tvoří analytici a operátoři elektronického průzkumu. Dolet přesahuje 5 500 kilometrů. V praxi to znamená, že Rivet Joint „slyší“ každý radar, každou radiovou výměnu a každý elektronický podpis, který ruská Severní flotila vypustí do éteru.

P-8A Poseidon je lovec ponorek. Vychází z draku Boeingu 737-800, ale podobnost s civilním strojem končí u trupu. Podle výrobce i auditu amerického generálního inspektora dosahuje operačního stropu přes 12 000 metrů, nese až 129 sonobójí, disponuje pokročilým radarem a akustickým zpracovacím systémem. Oproti svému předchůdci P-3C Orion nabízí vyšší rychlost, delší čas na stanovišti a výrazně větší sonobójovou kapacitu. Může nést i torpéda Mk 54 a protilodní střely Harpoon. Část flotily P-8A navíc využívá podvěsný radar AN/APS-154 Advanced Airborne Sensor s režimy AESA, MTI a SAR/ISAR, schopný sledovat pohyblivé cíle na moři i za špatného počasí. U konkrétních murmanských letů ovšem jeho přítomnost veřejně potvrzena není.

Společné nasazení obou typů dává strategický smysl: Rivet Joint mapuje elektronické prostředí a identifikuje, kde a kdy Severní flotila komunikuje. Poseidon na základě těchto dat zužuje pátrací prostor a hledá ponorky akusticky i radarově.

Proč se ponorky neschovají, a proč to není absolutní

Tvrzení, že se ruské jaderné ponorky neschovají, vyžaduje upřesnění. Nikdo netvrdí, že NATO vidí v reálném čase každou balistickou ponorku třídy Borej pod arktickým ledem. Ale kombinace signálového průzkumu a protiponorkového lovu výrazně ztěžuje to, co analytici nazývají „bastionovou obranou“, tedy strategii, při které Severní flotila chrání své ponorky s balistickými raketami v relativně uzavřeném prostoru Barentsova moře a přilehlých vod.

Zpráva výboru Sněmovny lordů o britské arktické strategii uvádí, že na Kolském poloostrově sídlí přibližně dvě třetiny ruských námořních jaderných úderných kapacit. Studie Marine Corps University Press přidává důležitý kontext: bastion je po rozšíření NATO o Finsko a Švédsko zranitelnější než kdykoliv od konce studené války. A válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, situaci dále komplikuje. Podle satelitně podloženého reportu RFE/RL z července 2026 Rusko stahuje část prostředků protivzdušné obrany z Arktidy na ukrajinskou frontu. Vzniká „nesoulad“ mezi počtem cílů, které je třeba chránit, a dostupnými odpalovacími zařízeními i personálem.

Prakticky to znamená, že prostor, kde mohla Severní flotila spoléhat na relativně nerušené krytí, se ztenčuje. Každé vyplutí ponorky, každá komunikace podpůrných systémů, každý radarový impuls se stává datovým bodem, který NATO skládá do mozaiky. Ne dokonalé, ne nepřetržité, ale výrazně hustší než kdykoliv v poststudenoválečné éře.

Norsko otevřelo dveře, které drželo zavřené šedesát let

Možná nejdůležitější změnou není žádný konkrétní letoun, ale politické rozhodnutí Osla. Norsko od roku 1960 udržovalo politiku, která spojeneckým průzkumným strojům výrazně omezovala operace z norských základen směrem k ruským vodám. Bylo to součástí širší norské strategie „odstrašení a ujištění“, být členem NATO, ale neprovokovat Moskvu zbytečně.

Letní lety 2026 tuto logiku prolamují. Norský viceadmirál Rune Andersen sice v srpnu uvedl, že mise byly plánované dopředu a že na severu nebyla pozorována žádná neobvyklá ruská aktivita. Zároveň ale samotný fakt, že spojenecké stroje startují z norských letišť a míří přímo na východ od Finnmarku, představuje kvalitativní posun. Letouny se dostávají blíž k cílovému prostoru, mohou na stanovišti zůstat déle a reagovat rychleji.

Do kontextu zapadá i širší alianční přítomnost: jarní cvičení Cold Response 2026 zahrnovalo 14 zemí NATO, RAF v Norsku cvičila interoperabilitu s norskými F-35 a v listopadu 2025 Británie vyslala na Island tři P-8A Poseidon, tehdy označené jako největší dosavadní nasazení celé britské flotily tohoto typu. Letošní severní aktivita šla ještě dál.

Co to znamená pro Rusko, a co pro nás

Pro Moskvu roste tlak na všech frontách bastionové obrany. Více doprovodu pro ponorky, více elektronické ochrany, více vrstvené protivzdušné obrany, a to vše v situaci, kdy část prostředků putuje na Ukrajinu. Při květnové eskortě ruských bombardérů nad Barentsovým mořem se objevily stíhačky Su-30SM, které podle norského analytika nejsou na Kole trvale dislokované. Rusko musí síly přitahovat zvenčí, aby pokrylo vlastní sever. Na základně Oleňja satelitní snímky odhalily improvizované ochranné kroky proti dronům a limity systémů S-300 a S-400 proti nízko letícím malým cílům.

Rusko samozřejmě není bezbranné, disponuje vlastním elektronickým bojem, průzkumnými lety i stíhací obranou. Norské ozbrojené síly startují k identifikaci ruských letounů zhruba čtyřicetkrát ročně a označují takové interakce za „očekávané“. Riziko incidentu ale není nulové. Nad Černým mořem v září 2022 došlo k vážnému střetu, kdy ruská stíhačka odpálila střelu v bezprostřední blízkosti RC-135W.

Pro Českou republiku je přínos nepřímý, ale systémový. Pokud NATO lépe vidí severní námořní komponentu ruského jaderného odstrašení, snižuje se prostor pro strategické překvapení a roste kvalita plánování obrany celé Aliance. Nejde o to, že by české jednotky létaly nad Barentsovým mořem. Jde o to, že sdílený zpravodajský obraz chrání i ty členy NATO, kteří nemají vlastní námořnictvo.

Jestli má Kreml někde čekat spojenecké oči a uši ve zvýšené hustotě, pak právě nad osou Murmansk–Kola–Barentsovo moře. Tam začíná a končí nejcennější část ruského námořního jaderného odstrašení, a tam je teď vidět líp než kdykoliv předtím.

Článek USA a Británie vyslaly k Murmansku flotilu zvědů, jakou Kreml nepamatuje. Ruské jaderné ponorky se neschovají se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co znamená „bojovat bez spojení“

Představa, že ruský elektronický boj dokáže jedním stisknutím tlačítka vypnout celou armádu, patří do filmů. Realita je horší, právě proto, že je méně efektní a hůře se proti ní brání. Moderní západní armády jsou postavené na nepřetržitém toku dat: velitel brigády vidí na obrazovce polohy svých jednotek, přijímá zprávy z dronů, koordinuje dělostřeleckou palbu v reálném čase a přeplánuje zásobování za pochodu. Stačí, aby tento tok na několik hodin v rozhodujícím sektoru vypadl, a celý systém velení se zadrhne.

Právě to Carter popisuje. Nižší velitelé, na úrovni roty či praporu, musí dostat úkol, hranice působení a záměr předem. Pak jednat samostatně, podle předem nacvičených postupů, časových oken a lokálních rozhodnutí. Vyšší velení v takových chvílích nemá trvalý přehled ani možnost jemného řízení. Není to návrat do první světové války. Je to návrat k principu, který západní armády po desetiletích operací v Iráku a Afghánistánu, kde měly absolutní elektromagnetickou převahu, pozapomněly.

Ruský elektronický boj: co skutečně umí a co ne

Válka na Ukrajině, která v srpnu 2026 trvá déle než čtyři a půl roku, poskytla bezprecedentní laboratoř. Britský think-tank RUSI ve svých studiích z let 2022 a 2023 zdokumentoval, že ruská armáda nasadila na frontě přibližně jeden velký systém elektronického boje na každých deset kilometrů. Mezi veřejně identifikované systémy patří:

• R-330Ž Žiťeľ — rušička komunikací s uváděným dosahem kolem 30 km
• Borisoglebsk-2 — mobilní komplex pro průzkum a rušení rádiových emisí
• Krasucha — systém zaměřený na rušení radarů a leteckých senzorů
• Leer-3 — bezpilotní nosič rušiček postavený na dronu Orlan-10
• Pole-21 — síť věžových rušiček navigačních signálů GNSS
• Tirada-2 — systém určený k rušení satelitní komunikace

Tyto prostředky dokážou v konkrétním sektoru fronty rozbít rádiové spojení, znemožnit navigaci GPS, přerušit dronové datové linky a zkomplikovat navádění přesné munice. Efekt je reálný a operačně devastující. Ale má své limity.

Studie RUSI výslovně uvádějí, že ruské rušení je omezené v čase, vyžaduje pečlivou synchronizaci s manévrem a při špatném nastavení komplikuje i vlastní velení, průzkum a řízení dronů. Ruské jednotky musí po zhruba 24 hodinách resetovat frekvence. Širokoplošné rušení navigace navíc paradoxně prozrazuje záměr: když rušení běží, protivník pravděpodobně není postaven k přesné palbě. Jakmile rušení ustane, může to signalizovat přicházející úder drony nebo dělostřelectvem.

Závěr pro střízlivé hodnocení: Rusko umí spojení rozbít a odepřít ve vybraném sektoru a v rozhodující chvíli. Neumí trvale a bezezbytku umlčet veškerou vojenskou komunikaci na celém bojišti.

Proč NATO nemá jednoduchou odpověď

Aliance si problém uvědomuje. NATO má doktrínu, pracovní orgány, standardy i cvičení v oblasti elektromagnetického boje. Británie v roce 2025 ve své Strategic Defence Review povýšila kybernetický a elektromagnetický boj na samostatnou doménovou prioritu a doporučila vytvoření CyberEM Command. Jenže mezi vědomím problému a plně zavedenou schopností v poli zeje propast.

Britský parlamentní briefing z července 2025 to říká otevřeně: Rusko, Čína a USA patří mezi uznávané lídry v elektronickém boji, zatímco Británie a většina Evropy mají významné mezery a spoléhají na partnerství v rámci Aliance. Právě sem míří Carterovo varování, a doplňuje ho dalším znepokojivým kontextem: ve stejném parlamentním vystoupení spojil nedostatky v elektronickém boji s chybějící protivzdušnou obranou, nedostatkem dronů a munice.

Americká armáda reaguje konkrétněji. Zavádí systém TLS Manpack jako hlavní brigádní prostředek pro elektronický boj a signální průzkum, TLS EAB pro divizní a sborovou úroveň a MFEW-AL pro vzdušné působení. Plné zavedení TLS Manpack se plánuje do fiskálního roku 2028. Francie staví na leteckém systému SPECTRA integrovaném do letounu Rafale, který kombinuje varování, identifikaci hrozeb, aktivní rušení a klamné cíle. Německo připravuje patnáct strojů Eurofighter EK pro elektronický boj a potlačení protivzdušné obrany s cílem certifikace v NATO do roku 2030.

Problém je v tom, že tyto schopnosti jsou nerovnoměrně rozprostřené a často chybí právě tam, kde jsou nejpotřebnější, u prvosledových pozemních jednotek.

Jak bude komunikace při silném rušení skutečně probíhat

Ukrajina za více než čtyři roky války nenašla zázračnou technologii, která by ruské rušení „odmazala“. Našla něco praktičtějšího: adaptaci. Vytvořila specializované velitelství pro kybernetické a elektromagnetické operace, zkrátila inovační cykly u softwaru dronů a rádií a posunula schopnosti elektronického boje až na úroveň roty, mnohem níž, než s čím počítaly západní armády.

Komunikace v prostředí silného rušení probíhá vrstveně a úsporně. Krátké přenosy na proměnlivých frekvencích. Alternativní sítě včetně satelitní komunikace. Fyzické spojky, vojáci, kteří doručují rozkazy osobně. Kabelové linky tam, kde to terén dovolí. A především decentralizace: velitel roty dostane záměr a jedná, místo aby čekal na pokyn z brigády.

Česká armáda tento problém nebere na lehkou váhu. V dubnu 2026 testovala funkčnost své spojovací soustavy na reálné vzdálenosti, v nepřetržitém režimu a za aktivního působení prostředků elektronického boje. Cvičení kladlo důraz nejen na techniku, ale i na standardní operační postupy, rozhodování a interoperabilitu v rámci NATO. Armáda ČR navíc investuje do projektu ES-RA v hodnotě 3,64 miliardy korun bez DPH s realizací v letech 2025 až 2030, pořizuje základnové stanice pro vojenskou satelitní komunikaci MILSATCOM a disponuje specializovaným 53. plukem průzkumu a elektronického boje s vlastním 532. praporem elektronického boje.

Hodiny tikají

Časový rámec dodává Carterovu varování naléhavost, která přesahuje akademickou debatu. Britský premiér 5. června 2026 veřejně prohlásil, že podle britského i aliančního hodnocení by útok Ruska na NATO mohl přijít už kolem roku 2030. Do konce dekády zbývají necelé čtyři roky. Americké systémy TLS Manpack mají být plně zavedeny do roku 2028, německé Eurofightery EK certifikovány do roku 2030, britský CyberEM Command teprve vzniká.

Odpovědí na ruský elektronický boj není jedna zázračná technologie. Je to kombinace odolnějších komunikačních systémů, přísné disciplíny v elektromagnetickém spektru, hustšího nasazení vlastních prostředků elektronického boje a především změny stylu velení. Velitelé na všech úrovních musí umět plánovat a rozhodovat i ve chvíli, kdy obrazovka zhasne a rádiový kanál mlčí.

Carter před parlamentním výborem neřekl, že NATO neumí bojovat. Řekl, že neumí bojovat tak, jak je zvyklé, s nepřetržitým datovým komfortem, absolutní informační převahou a centrálním řízením každého kroku. Spojení nezmizí úplně a všude. Zmizí právě tam a právě tehdy, kde na něm moderní velení stojí nejvíc.

Článek „S Rusy budeme bojovat bez spojení,“ varuje britský generál. Na jejich radioelektronický boj nemá NATO odpověď se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Blakcro nabízí

Nejde o žádný kapesní dron ani miniaturní vrtulník. Blakcro vyrábí motorový paraglajd určený výhradně pro vojenské použití, který pilot startuje rozběhem po vlastních nohou. Stroj se skládá do pevného transportního kufru, přibližně odpovídajícího rozměrům velkého expedičního batohu. Uvnitř je titanový rám, spalovací motor s elektronickým vstřikováním paliva, rychle odnímatelná palivová nádrž a padákové křídlo.

Od civilních paramotorů, které si lze koupit za pár set tisíc korun, se liší v jednom zásadním ohledu: celý systém je od základu navržený pro boj. Výrobce integroval balistickou vestu, chest rig na zásobníky, držák zbraně, úchyt pro noční brýle a palubní dobíjení elektroniky za letu. Konstrukce je dimenzovaná na přetížení 9G při shozu z letounu padákovým systémem JPAD, údržba v poli se obejde bez speciálního nářadí. Podle britské vládní případové studie zvládne zkušený operátor sestavení pod osm minut v úplné tmě.

Třista kilometrů na jednu nádrž, a co za tím číslem stojí

Britské ministerstvo obrany uvádí dolet až 322 km (200 mil) pod vlastním pohonem. Číslo působí impozantně, ale zaslouží si kontext. Civilní ultralehké paramotory podle amerických pravidel FAR Part 103 létají maximální rychlostí kolem 100 km/h. Pokud Blakcro operuje v podobném rychlostním pásmu (přesnou rychlost firma veřejně nezveřejnila), znamenal by takový dolet minimálně tři hodiny nepřetržitého letu. S plnou bojovou zátěží, v noci, nad neznámým terénem.

Veřejně chybí i objem nádrže, přesná nosnost a reálný letový profil s kompletní výzbrojí. Dolet 322 km je deklarovaný parametr výrobce potvrzený ministerstvem, nikoli nezávisle ověřený výsledek. Pro srovnání: americké námořnictvo ve vlastním zadání programu SBIR požadovalo od podobného systému dolet 305 až 407 km a nosnost pilota plus 36 kilogramů výstroje. Britský a americký program si tedy v ambicích odpovídají.

Neviditelný pro radary? Spíš obtížně zjistitelný

Tady je potřeba být přesný. Oficiální britské formulace mluví o „nízké radarové stopě“ či „minimální radarové stopě“. Nikoli o neviditelnosti. Rozdíl je zásadní.

Motorový paraglajd je malý, pomalý a létá nízko nad terénem. Pro radarové systémy to znamená, že se signál odráží v takzvaném přízemním šumu, tedy směsici odrazů od stromů, budov a terénních nerovností, ve které se malý cíl snadno ztratí. Britský civilní letecký úřad CAA ve svém Paramotor Code sám připouští, že paramotory nemusí být na radaru řízení letového provozu vždy viditelné. To ale není totéž co vojenská stealth technologie.

Studie amerického Congressional Budget Office o detekci malých vzdušných cílů podrobně vysvětluje, proč jsou pomalé a nízko letící objekty obtížně sledovatelné, ale také proč nejsou nedetekovatelné. Moderní radary pracují s algoritmy navrženými právě pro tento typ cílů. Odborná literatura ke stealth technologiím navíc dlouhodobě upozorňuje, že jakýkoli externí prvek (motor, vrtule, držák zbraně, samotný pilot) zvyšuje radarový odraz. Bez zveřejněných měření radarové odrazné plochy a bez popisu testovací metodiky není poctivé tvrdit, že radar tento stroj neuvidí. Podle nás je přesnější říct, že v určitých podmínkách (noc, nízký let, vhodný terén) bude detekce výrazně obtížnější než u vrtulníku. To je cenná vlastnost. Ale není to neviditelnost.

Kdo za tím stojí a proč to není powerpointový startup

Firma Blakcro vznikla právně v březnu 2023 pod názvem Margot Wilde Limited a přejmenovala se teprve v srpnu 2025. Její zakladatel Sam Wedgwood měl podle vládních zdrojů předchozí roky zkušeností s motorovým paraglidingem. Klíčovou roli sehrála britská agentura UK Defence Innovation, která funguje jako vstupní brána pro firmy bez předchozí obranné historie, a právě tak je to zamýšleno.

Podpora šla po etapách: od otevřené výzvy přes další projektové fáze až po Defence Innovation Loan na rozšíření výroby. Celková investice dosáhla přibližně 6 milionů liber, tedy asi 180 milionů korun. Blakcro dnes drží tři hlavní kontrakty a podle britského ministerstva obrany už dvě zakázky běží v operačním režimu. Zkoušky u Royal Marines a Parachute Regiment jsou plánovány na přelom let 2026 a 2027.

Britové nejsou sami. Americká námořní pěchota má vlastní program APS s plánovanou počáteční operační schopností ve fiskálním roce 2027. Národní garda Severní Karolíny letos poptávala dva batohové PPG systémy i s výcvikem. Pro Rusko ani Čínu se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat srovnatelně dobře doložený program.

Revoluční koncept, nebo úzký nástroj pro úzký účel?

Největší přínos Blakcro nespočívá v tom, že by Britové „vynalezli paraplán“. Motorové paraglajdy existují desítky let. Přínos je v tom, že se část vzdušné mobility přesouvá z úrovně vrtulníku na úroveň jednotlivce. Tam, kde je helikoptéra příliš hlučná, příliš drahá a příliš nápadná, může dvojice operátorů vzlétnout sama, bez logistické stopy, a po splnění úkolu se stejným způsobem vrátit.

Zranitelnost je ovšem zřejmá. Nízká rychlost, nechráněný pilot, předvídatelný letový profil. Proti ruční palbě nebo kulometu nemá operátor prakticky žádnou ochranu. Výcvik zahrnuje nácvik kolapsů křídla, pádů, nouzových přistání na vodě, letu v noci s nočními brýlemi i rozhodování o přistávacích zónách; už samotný rozsah nouzových procedur naznačuje, kolik věcí se může pokazit. Základní kurz trvá deset dní, pokročilý dalších deset, specializované moduly přidávají další týdny.

Blakcro není zázračná zbraň. Je to specializovaný infiltrační nástroj pro velmi konkrétní scénáře: pobřežní operace, horský terén, noční vsuny malých týmů. Jeho skutečná hodnota se ukáže až ve chvíli, kdy Royal Marines a výsadkáři skončí zkoušky a řeknou, jestli to funguje i mimo prezentační video.

Článek Britové vyvinuli paraplán, který voják strčí do batohu a uletí 300 km. Radary ho údajně nevidí, ale o tom lze pochybovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně RapidRanger umí, a co ne

Detekci na vzdálenost 15 km zajišťuje stabilizovaná optoelektronická soustava s 360° pokrytím, kterou lze doplnit panoramatickým infračerveným senzorem a přehledovým radarem. Vidět cíl ale neznamená automaticky ho zasáhnout; efektivní dosah zásahu činí podle ukrajinského ministerstva obrany přes 7 kilometrů.

A co „střílí laserem naváděnými raketami“? Nejde o žádnou laserovou zbraň ze sci-fi. Princip je jiný: operátor nebo automatika drží cíl v zaměřovači, z něj vychází laserový paprsek a střela po něm „jede“ až k cíli. Používaná munice nese označení LMM (Lightweight Multirole Missile), známá také jako Martlet. Letí rychlostí kolem 1,8 Machu (přibližně 2 200 km/h) a má dosah přes 6 km. Výhoda laserového navádění spočívá v odolnosti: střela nevyhledává cíl vlastním infračerveným senzorem, takže ji nelze tak snadno zmást klamným tepelným cílem nebo flérou. Systém je přitom kompatibilní i se střelami Starstreak, ale na ukrajinských kusech jsou vidět právě LMM.

Samotný odpalovací modul váží zhruba 500 kilogramů a nese čtyři rakety připravené k okamžitému odpalu. Může pracovat autonomně i v síti velení a řízení. Celý komplet na vozidle VAMTAC dosahuje rychlosti až 135 km/h na silnici a zvládá i terén, což je ideální kombinace pro taktiku „vystřel a zmiz“.

Proč to Rusové cítí

Šáhid-136, íránský úderný dron, který Rusko masově nasazuje proti ukrajinské infrastruktuře i vojskům, letí nízko, pomalu a je relativně levný. Právě proti takovým cílům je RapidRanger navržen. Ukrajinské zdroje přímo spojují systém se sestřelováním Šáhidů a britská vláda u rodiny střel LMM hovoří o stovkách zničených ruských dronů a dalších vzdušných hrozeb na Ukrajině.

Klíčové je, kam RapidRanger v ukrajinské obraně zapadá. Mezi přenosnými protiletadlovými komplety typu Stinger nebo Igla na jedné straně a těžkými systémy IRIS-T SLM (dosah 40 km, výškový dosah 20 km) či Patriot na straně druhé zela mezera. Mobilní palebné skupiny s kulomety a přenosnými raketami dokážou bránit jen bezprostřední okolí. Těžké komplety jsou vzácné, drahé a nepraktické pro ochranu každé baterie houfnic nebo logistického konvoje. RapidRanger tuto mezeru zaplňuje.

Pro Rusko to znamená jednu konkrétní věc: cena každého dalšího náletu v nízké výšce roste. Drony, které dosud prolétávaly sektory bez dostatečného pokrytí, teď narazí na mobilní systém, který se přesune na novou pozici dřív, než ho ruské dělostřelectvo nebo FPV dron stihne najít. Vrtulníky, které se přibližovaly k linii, musí počítat s větším odstupem. Nejde o zázračnou zbraň, která změní průběh celé války, ale o praktickou vrstvu, která lokálně mění pravidla hry.

Británie to myslí dlouhodobě

Dodávka RapidRangerů není jednorázový experiment. Britská podpora této linie má jasnou chronologii:

• V září 2024 Londýn oznámil kontrakt na 650 střel LMM pro Ukrajinu.
• Následoval historický balík za 1,6 miliardy liber (zhruba 48 miliard Kč), zahrnující více než 5 000 střel LMM a odpalovače RapidRanger.
• V únoru 2026 přišel další balík s 1 000 LMM a (což je možná nejdůležitější) s přenosem podpory a části výroby odpalovačů RapidRanger a velitelských vozidel přímo do Ukrajiny.

Poslední bod posouvá celou věc z roviny vojenské pomoci do roviny průmyslové spolupráce. Ukrajina nebude jen pasivním příjemcem hotových systémů, ale začne se podílet na jejich údržbě a potenciálně i výrobě. Přesný počet dodaných odpalovačů Londýn ani Kyjev veřejně neuvádějí.

Jak si RapidRanger stojí ve srovnání

Proti německému Gepardu, který Ukrajina rovněž používá, je RapidRanger úplně jiná kategorie. Gepard je těžký pásový komplet s vlastním radarem a dvojicí 35mm kanónů Oerlikon, účinný, ale pomalý a nápadný. RapidRanger na kolové platformě 4×4 je lehčí, rychlejší a snáze se schová. Na druhou stranu Gepard dokáže pálit levnější municí a déle, což má proti rojům dronů svou hodnotu.

Koncepčně je RapidRanger bližší americkému systému Avenger, který rovněž kombinuje lehké kolové vozidlo s raketami krátkého dosahu. Obě platformy sázejí na mobilitu a rychlou změnu pozice. Detailní číselné srovnání ale v otevřených zdrojích chybí.

Oproti těžším vrstvám ukrajinské PVO je rozdíl propastný, a záměrný:

RapidRanger nenahrazuje Patriot ani IRIS-T. Doplňuje je tam, kde by jejich nasazení bylo plýtváním.

Česká stopa: stejný směr, jiná cesta

Česká armáda řeší totéž (mobilní spodní vrstvu protivzdušné obrany), ale vlastní cestou. Již dnes provozuje švédské systémy RBS-70 a modernější RBS-70NG, které používají stejný princip laserového navádění a jsou určeny proti nízko letícím cílům. Efektivní dosah RBS-70NG přesahuje 9 km a výrobce Saab zdůrazňuje, že laserové navádění je prakticky nerušitelné.

V červenci 2025 Česko objednalo mobilní systém MSHORAD právě na bázi RBS-70NG, který bude integrován na domácí platformě MARS S-330 od Excalibur Army. Dodávky mají probíhat v letech 2028 až 2030. Vedle toho AČR jedná s Izraelem o těžším systému SPYDER pro střední vrstvu. Logika je stejná jako na Ukrajině: vrstvená obrana, kde každý stupeň pokrývá jiný typ hrozby a jiný výškový pás.

Ukrajinská zkušenost s RapidRangerem tak není jen vzdálená válečná reportáž. Je to živá ukázka toho, co česká armáda teprve buduje, a potvrzení, že směr je správný.

Válku v ukrajinském nebi čím dál víc rozhodují ne jednotlivé drahé systémy, ale hustota sítě, kterou musí každý ruský dron nebo vrtulník proletět. RapidRanger je jeden uzel té sítě. Malý, rychlý a pro Šáhidy smrtící.

Článek Poprvé v boji a Rusové to cítí. Ukrajinci ukázali britský RapidRanger: Vidí na 15 km a střílí laserem naváděnými raketami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ponorka postavená kolem jedné jediné zbraně

Chabarovsk není klasická útočná ponorka ani standardní nosič balistických raket. Celá její konstrukce je podřízena jedinému účelu: nést a vypouštět torpéda Poseidon. Podle technických analýz Naval News měří zhruba 135 metrů, využívá prvky třídy Borej, ale postrádá raketový oddíl pro střely Bulava. Místo něj má v přídi tubusy pro odhadem šest kusů Poseidonů.

Právě tím se liší od ponorky Belgorod, dosud jediného známého nosiče Poseidonů. Belgorod je rozsáhle přestavěné plavidlo původně jiné kategorie, plnící více speciálních rolí. Chabarovsk je naproti tomu účelový nosič, a to je kvalitativní posun. Rusko přešlo od improvizace k dedikované platformě, jejíž kýl byl položen už v roce 2014. Stavba se opakovaně zpožďovala, pravděpodobně kvůli mimořádné utajenosti programu, technické náročnosti a širšímu skluzu ruské jaderné modernizace.

Co je Poseidon a proč budí takový strach

Poseidon, oficiálně označovaný jako 2M39 a v NATO vedený pod kódovým jménem Kanyon, je autonomní podvodní prostředek s vlastním jaderným pohonem a jadernou hlavicí. Prakticky jde o obří torpédo schopné překonat tisíce kilometrů pod hladinou a zasáhnout pobřežní cíle, tedy přístavy, námořní základny či města. Podle analýzy US Naval Institute je koncipován tak, aby obešel klasickou protiraketovou obranu, protože nepřilétá balistickou trajektorií, ale přichází pod vodou.

Označení „zbraň soudného dne“ pochází z uniklého ruského materiálu, který popisoval účel zbraně jako způsobení široké radioaktivní kontaminace pobřežních oblastí a dlouhodobé vyřazení zasaženého území. Právě odtud se vzal apokalyptický mediální rámec. Je ale nutné oddělit doložené schopnosti od ruského zastrašovacího marketingu.

Tvrzení o „nezastavitelnosti“ je součástí kremelské propagandy. Odborné analýzy, například studie Nuclear Threat Initiative, připouštějí, že vysoká rychlost a velká operační hloubka by z Poseidonu dělaly mimořádně těžký cíl. Zároveň ale upozorňují, že při dlouhém podvodním letu by byl pravděpodobně hlučný a detekovatelný. Veřejně neexistuje důkaz, že jde o dokončenou a neporazitelnou zbraň. Stejně tak propagované výnosy hlavice v desítkách megatun jsou podle nezávislých analytiků spíše nadsazené. Poseidon by nezničil celý stát, ale katastrofické zasažení jednoho či více pobřežních měst s masivními ztrátami a radiologickými následky je scénář dost hrozivý i bez propagandistických přehánění.

Ve veřejně známých arzenálech NATO přitom neexistuje přímý ekvivalent, tedy jaderně poháněný, jaderně vyzbrojený autonomní podvodní nosič mezikontinentálního dosahu. Americké bezposádkové podvodní systémy plní jiné, konvenční role.

Proč ani Poseidon neruší logiku jaderného odstrašení

Tady vstupuje do hry Británie a její systém, který funguje nepřetržitě od roku 1969. Nazývá se CASD (Continuous At Sea Deterrence), tedy nepřetržité odstrašení na moři. Princip je prostý a brutálně účinný: v každém okamžiku, ve dne v noci, v míru i ve válce, se někde v oceánu nachází minimálně jedna britská ponorka třídy Vanguard vyzbrojená balistickými raketami Trident II D5.

Starší britské vládní dokumenty uváděly kapacitu až šestnácti střel Trident a až čtyřiceti osmi jaderných hlavic na jedné hlídkující ponorce. Dolet Tridentu přesahuje 7 400 kilometrů. Současný Londýn přesné počty rozmístěných hlavic záměrně nezveřejňuje, právě ta nejednoznačnost je součástí odstrašení.

Co to znamená v praxi? Rusko by v případě použití Poseidonu proti Británii muselo počítat s tím, že někde pod hladinou čeká ponorka, kterou nezasáhne žádný první úder. A ta ponorka má schopnost odpovědět devastujícím protiúderem na více strategických cílů v Rusku současně. Britská odvetná palba by mohla způsobit masové ztráty na životech, zničení klíčové infrastruktury a faktické ochromení fungování ruského státu. Přesně to je princip jaderného odstrašení, hrozba „nepřijatelné ztráty“, jak ji formulují britské strategické dokumenty.

Poseidon tedy může zvyšovat nervozitu, komplikovat obranu a nutit NATO přemýšlet o nových podmořských hrozbách. Ale neruší základní rovnici: kdo zaútočí první, zaplatí cenou, kterou si nemůže dovolit.

Co to znamená pro Česko a NATO

Pro Českou republiku nejde o přímou pobřežní hrozbu, Poseidon míří na námořní a pobřežní cíle, ne do středu kontinentu. Nepřímý dopad je ale reálný. Česká bezpečnost stojí na NATO a Obranná strategie ČR z roku 2023 označuje Rusko za nejzávažnější hrozbu. Pokud Moskva zvyšuje tlak na severoatlantický prostor, dotýká se to věrohodnosti kolektivní obrany, námořních komunikačních tras i celkové jaderné rovnováhy v alianci.

K 30. srpnu 2026 nicméně nelze mluvit o hotové bojové jednotce. Chabarovsk teprve prochází prvními mořskými zkouškami. Samotný Poseidon zůstává ve vývojové fázi; Kreml ho intenzivně propaguje, ale nezávislé analýzy Carnegie Endowment opakovaně upozorňují, že „exotické“ ruské jaderné programy nabírají skluz i přes politický tlak shora.

Chabarovsk je reálná ponorka, ne virtuální hrozba. Ale mezi spuštěním na vodu a schopností zasáhnout britský přístav leží ještě dlouhá cesta zkoušek, a na jejím konci stojí rovnice, kterou ani šest Poseidonů nemění: kdo vystřelí, zemře taky.

Článek Britové se obávají „zbraně soudného dne“. Rusko spustilo na vodu ponorku Chabarovsk se šesti jadernými torpédy Poseidon se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tanker, který změnil pravidla hry

Smyrtos nebyl náhodný úlovek. Šlo o sankcionované plavidlo zapojené do ruské stínové flotily, sítě tankerů, které pod nejasným vlastnictvím, s pochybnými pojistkami a často vypnutými transpondéry přepravují ruskou ropu za ceny nad stropem stanoveným západními sankcemi. Británie o těchto lodích věděla dlouho, ale do března 2026 se omezovala na monitoring a podporu spojeneckých akcí jinde v Evropě.

Březnové rozhodnutí změnilo logiku. Londýn dal najevo, že Lamanšský průliv přestává být bezpečným koridorem pro stínovou flotilu. Když pak Royal Navy v červnu provedla palubní operaci a Smyrtos skončil v detenci, Moskva pochopila, že nejde o symbolické gesto. Šlo o precedent, právní i vojenský.

Ruská odpověď: eskorty, střelby a objížďky

Kreml reagoval rychle a na několika úrovních. Ruské válečné lodě začaly doprovázet obchodní plavidla přes Severní moře a Lamanšský průliv. Část stínové flotily změnila trasy a zvolila delší cestu kolem Irska, dražší, pomalejší, ale mimo přímý dosah britských interdikčních pravomocí. Royal Navy koncem srpna potvrdila, že Moskva kvůli ochraně tankerů odklání „nákladné vojenské prostředky“ od jejich primárního účelu.

Napětí přitom stoupalo i fyzicky. V červenci fregata Neustrašimyj provedla živé střelby poblíž britského prostoru odpovědnosti, zhruba dvacet výstřelů ze 100mm kanónu AK-100 a 30mm protiletadlové baterie AK-630. Britská hlídková loď HMS Tyne celou palbu sledovala ze vzdálenosti pouhých pěti námořních mil (asi 9,3 km). Za prvních osm měsíců roku 2026 vzrostl počet aktivací Royal Navy k monitorování ruské činnosti o čtvrtinu oproti roku 2025.

A pak přišel srpen a zprávy o Chabarovsku.

Ponorka pro soudný den

Chabarovsk, oficiálně projekt 09851, je jaderná ponorka navržená od prvního výkresu jako nosič šesti aparátů Poseidon 2M39. Podle odborné analýzy USNI jde o specializovanější platformu než starší Belgorod přestavěný z třídy Oscar II, menší, ale účelově zaměřenou čistě na strategické podmořské odstrašení.

Samotný Poseidon není torpédo v klasickém slova smyslu. Jde o jaderně poháněný autonomní podvodní prostředek strategického dosahu. Veřejně citované parametry, pocházející z uniklé ruské prezentace, nikoli z nezávislého západního měření, uvádějí operační hloubku kolem tisíce metrů, rychlost do sta uzlů (asi 185 km/h) a dosah až deset tisíc kilometrů. NATO nemá zavedený podmořský ekvivalent; obdobný strategický účinek zajišťují západní námořnictva balistickými střelami odpalovanými z ponorek.

Podle Barents Observer vyplul Chabarovsk v srpnu 2026 na svou první zkušební plavbu. Oficiální ruské potvrzení chybí. Zda na palubě skutečně vezl ostré Poseidony, není veřejně ověřené, potvrzená je konstrukční kapacita, nikoli konkrétní náklad. Načasování ale mluví samo za sebe: Británie sáhla na logistiku ruské ropné flotily a Moskva připomněla, co se skrývá pod hladinou.

Přímou kauzalitu („zabavili jste nám tanker, tak jsme vyslali ponorku“) Kreml veřejně nepřiznal. Jde o interpretaci strategického kontextu a načasování, ne o doložené ultimátum. Signál je to nicméně dost hlasitý na to, aby ho v Londýně slyšeli.

Co by se stalo, kdyby Rusko Poseidon skutečně použilo

Ruská propaganda ráda pracuje s obrazem „zbraně soudného dne“, která smaže Británii z mapy. Realita je jiná, a pro Moskvu výrazně méně příznivá.

Británie provozuje systém nepřetržitého jaderného odstrašení známý jako CASD (Continuous At Sea Deterrent). V praxi to znamená, že v každém okamžiku je na hlídce alespoň jedna ze čtyř ponorek třídy Vanguard, vyzbrojená balistickými střelami Trident II D5. Každá střela nese několik nezávisle naváděných hlavic a má dosah přes 11 000 km. Rozhodnutí o odpálení leží výhradně na britském premiérovi, nezávisí na americkém souhlasu ani na funkčnosti pozemní infrastruktury.

Právě v tom spočívá klíčový paradox ruského zastrašování Poseidonem:

• Poseidon je zbraň pomalá v porovnání s balistickou střelou, i při udávané rychlosti sto uzlů potřebuje na překonání vzdálenosti hodiny, ne minuty.
• Britská odvetná ponorka operuje skrytě kdekoli v oceánu. Ani zničení celého britského ostrova by ji nevyřadilo.
• Britská jaderná doktrína je záměrně nejednoznačná v rozsahu a načasování odvety, což útočníkovi nedává žádnou jistotu, že úder zůstane bez odpovědi.

Kdyby Rusko vypustilo Poseidon proti Británii, nezískalo by tím strategickou výhodu. Získalo by jadernou odvetu z moře, kterou nedokáže předem lokalizovat ani neutralizovat. Nejhlasitější ruská výhrůžka je tak paradoxně pro Moskvu strategicky nejméně „bezpečná“, protože počítá s tím, že protivník nemá čím odpovědět. Británie má.

Nový normál v britských vodách

Hra na kočku a myš nekončí jedním zadrženým tankerem ani jednou zkušební plavbou ponorky. Británie vytvořila právní i operační precedent, který může kdykoli zopakovat. Rusko na to odpovídá eskortami, objížďkami a demonstracemi síly, včetně té podmořské. Pro evropskou bezpečnost i pro české dodavatelské řetězce, které závisejí na stabilitě námořních tras, energetických toků a podmořských kabelů, to znamená trvalé zvýšení rizika incidentu v šedé zóně.

Podle srpnové zprávy IEA hýbaly cenami ropy v létě 2026 hlavně blízkovýchodní výpadky, ale nervozita kolem severních tras přidává další vrstvu nejistoty. Na českých čerpacích stanicích se to projevuje jako součást širší cenové volatility, kterou zachycují i data CCS.

Londýn sáhl Moskvě na peněženku, na ropu, která financuje válku trvající na Ukrajině už více než čtyři roky. Moskva odpověděla kartou, která vypadá děsivě, ale při bližším pohledu jí chybí to nejdůležitější: schopnost zabránit protiúderu. A obě strany to vědí.

Článek Hra na kočku a myš: Británie zabavila tanker a Chabarovsk s Poseidony na palubě teď vysílá Londýnu signál se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obětovat plech, zachránit životy

Blatníky Saxonu nebyly masivní ocelové kryty kol, jaké si člověk představí u těžkého obrněnce. Šlo o lehké plechové díly nad koly, navržené s jediným záměrem: při detonaci miny pod kolem nebo v jeho blízkosti se utrhnout a odletět. Princip je překvapivě jednoduchý. Kdyby blatník držel pevně, stal by se „mostem“ pro tlakovou vlnu, tuhým povrchem, přes který se energie výbuchu opře přímo do hlavní pancéřované korby. Lehký, snadno odtržitelný díl tohle nedovolí. Zdeformuje se, utrhne a při tom spotřebuje část kinetické energie exploze. Plyny a střepiny se rozptýlí do volného prostoru místo toho, aby pracovaly proti chráněnému prostoru posádky.

Odborná literatura k takzvaným obětovatelným strukturám popisuje dva klíčové mechanismy: absorpci energie deformací a odpor vůči přenosu hybnosti. Saxon oba využíval v té nejprostší možné podobě, kusem levného plechu, který nevyžadoval žádnou elektroniku, žádnou údržbu a žádnou obsluhu. Stačilo, aby tam byl. A aby v pravou chvíli nebyl.

Víc než jen blatníky

Samotné odlétající blatníky by ovšem posádku nespasily. Saxon je kombinoval s dalšími pasivními ochrannými prvky, které dohromady tvořily promyšlenou soustavu. Spodek korby měl tvar písmene V, takzvané protiminové dno, které tlakovou vlnu od miny nesměrovalo přímo nahoru do podlahy, ale odchylovalo ji do stran. K tomu přidejte vyšší světlou výšku než u běžných transportérů té doby, díky které mezi výbuchem a podlahou zůstalo víc prostoru pro rozptýlení energie.

Podle sekundárních zdrojů opřených o referenční příručku Jane’s Armour and Artillery byly při výbuchu „obětovatelné“ nejen blatníky, ale i celé okolní stanice kol. Většina automobilních komponentů přitom byla uložena uvnitř pancéřované korby, takže exploze nemusela nutně vyřadit celé vozidlo. Svařovaná ocelová korba pak chránila posádku, uváděnou v rozmezí osmi až deseti vojáků plus dvoučlenná osádka, před ručními zbraněmi a střepinami.

Levný „battle taxi“ pro studenou válku

Saxon vznikl jako soukromý projekt firmy GKN Sankey, nikoliv na státní objednávku. Prototyp se objevil už v roce 1976, ale britská armáda si ho vybrala až o sedm let později. V parlamentních záznamech z listopadu 1983 se poprvé mluví o objednávce prvních padesáti kusů pro pěchotu určenou k posílení BAOR. V lednu 1984 pak ministerstvo obrany potvrdilo výrobní kontrakt na soukromě vyvinuté vozidlo.

Proč tak dlouhé čekání? Saxon nebyl technicky opožděný, armáda prostě neměla jasně definovanou doktrínu a rozpočet pro tento typ stroje, dokud se neukázala konkrétní potřeba rychle přepravit pěchotu na kontinent. Teprve hrozba sovětského průlomu a potřeba masově posílit BAOR daly Saxonu smysl. A právě proto musel být levný: žádné titanové slitiny, žádná sofistikovaná elektronika, jen osvědčené díly z Bedfordu a chytrá geometrie oceli.

Předchůdce éry MRAP

Když se dnes řekne protiminová ochrana, většina lidí si vybaví mohutné americké MRAP, stroje s dvojitým V-dnem, sedačkami tlumícími výbuch a konstrukcí počítanou přímo proti improvizovaným výbušným nástrahám. Saxon žádný plnohodnotný MRAP nebyl. Ale pracoval se stejnou logikou, jen v jednodušší a levnější podobě.

Pro srovnání: americký M113, nejrozšířenější západní transportér studené války, podle zprávy National Academies neposkytoval adekvátní ochranu proti minám detonovaným pod vozidlem. Sovětský BTR-80 sázel na lehký obojživelný trup ve tvaru lodního trupu, ale veřejně deklarovaná protiminová filozofie u něj tak čitelná jako u Saxonu není. Saxon se svými 12,5 tunami a maximální rychlostí kolem 96 km/h na silnici nebyl obrněný kolos, ale na minu myslel víc než většina jeho vrstevníků.

Moderní americký Stryker s dvojitým V-dnem představuje evolučně další generaci téže myšlenky: odklonit výbuch od posádky, pohltit energii v obětovatelných vrstvách, chránit lidi za každou cenu. Saxon stál na začátku tohoto řetězce.

Ověřeno v boji, i když ne laboratorně

Saxon nezůstal na cvičištích. Od roku 1993 sloužil v hlídkové verzi v Severním Irsku, v roce 1994 byl nasazen v Bosně, kde podle dostupných zdrojů jeden kus najel na protitankovou minu TMA-3, a později se objevil i v Iráku po roce 2003 a v Kábulu. Přesný zkušební protokol, který by izoloval vliv samotných blatníků na přežití posádky, se nám ve veřejných zdrojích dohledat nepodařilo. Tvrdá data typu „blatník zachránil X životů“ neexistují, nebo zůstávají utajená.

Co ale říct lze: celá koncepce Saxonu počítala s tím, že na minu jednou najede. Ne jako s nepravděpodobnou havárií, ale jako s provozním scénářem. A právě proto dostal obětovatelné blatníky, V-dno a vyšší podvozek, ne jako zázračnou ochranu, ale jako soustavu pojistek, které měly posádce dát šanci.

Jeden kus levného plechu nad kolem nezní jako revoluční vynález. Ale v okamžiku, kdy pod vámi vybuchne mina, je rozdíl mezi plechem, který drží a přenáší energii do korby, a plechem, který odletí a nechá výbuch rozptýlit do prázdna, rozdílem mezi životem a smrtí.

Článek Britský obrněnec Saxon má blatníky, které při najetí na minu úmyslně odletí. Chránily posádku geniálním trikem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Levný nosič drahých střel

Klíč k pochopení Vortexu neleží v tom, co sám o sobě dokáže, ale v tom, co může nést a kam to donese. Stroj má čtyři závěsné stanice, jednu interní šachtu s kapacitou 400 kilogramů a další externí body. MGI zatím nezveřejnila konkrétní seznam integrovaných zbraní, ale z hlediska hmotnosti a misního profilu se nabízí několik variant:

• Dvě protilodní střely JSM od norského Kongsbergu, každá o hmotnosti 416 kg s doletem přes 350 km
• Dvě až čtyři střely MARTE ER od MBDA, každá pod 345 kg s doletem přes 100 km
• Větší počet lehčích střel SPEAR 3 pod 90 kg, které Royal Navy popisuje jako schopné zasáhnout cíle na zemi i na moři

Právě v tomto scénáři se Vortex stává nástrojem, který může ohrožovat ruské námořní jednotky na obrovské vzdálenosti. Samotný dron doletí přes 4 000 km, a pokud navíc vypustí střelu s vlastním doletem stovek kilometrů odpalovanou mimo dosah protivzdušné obrany, celkový dosah útoku se dramaticky prodlužuje. Přísně vzato ale platí: potvrzený je dolet platformy a nosnost, nikoli hotová integrace konkrétní protilodní munice.

Pět dronů před jedním pilotem

Britský ministr obrany Wes Streeting na Farnborough popsal vizi programu StormFighter velmi plasticky: pět autonomních strojů má letět až 800 kilometrů před Typhoonem, nést senzory, střely a prostředky elektronického boje a stát zhruba pětinu ceny pilotovaného letounu. Demonstrátor chce mít ve vzduchu příští rok, operační schopnost do konce dekády.

Pro protivníka to znamená zásadní problém. Místo jednoho drahého cíle musí protivzdušná obrana řešit roj levnějších strojů, z nichž každý může nést jiný typ hrozby: průzkumný senzor, rušičku, nebo ostrou munici. Ztráta jednoho Vortexu za 90 milionů korun je nepříjemnost. Ztráta Typhoonu za tři miliardy je katastrofa. Právě tato asymetrie dělá z konceptu „bojové masy“ levných dronů noční můru pro velitele lodních svazů, kteří musí rozhodovat, na co vystřelí drahou řízenou střelu protivzdušné obrany.

Strategie RAF pro autonomní spolupracující platformy přitom výslovně počítá s nasazením proti námořním cílům jako jedním z misních profilů pro vyšší kategorii opakovaně použitelných dronů.

Papírový tygr, nebo skutečný konkurent?

Tady je potřeba být upřímný. MGI Engineering je soukromá firma založená v roce 2003, jejíž tým čítá 20 až 25 stálých inženýrů. Zakladatel Mike Gascoyne přišel ze světa Formule 1, kde řídil vývoj monopostů, a právě odtud pramení filozofie rychlého, agilního návrhu s důrazem na nízkou hmotnost. Jenže vojenský letecký průmysl funguje jinak než závodní stáj.

Hlavní konkurent v programu StormFighter, BAE Systems se svým Brontanaxem, má hotový prototyp draku, přes 500 zapojených zaměstnanců, více než 75 dodavatelů a plánuje pozemní zkoušky s následným letem v roce 2027. Vortex vede v agresivitě publikovaných parametrů. Brontanax vede ve schopnosti skutečně doručit funkční stroj.

Americké programy jsou ještě dál. Letectvo USA už přidělilo oficiální označení dvěma typům: YFQ-42A od General Atomics a YFQ-44A od Andurilu. První z nich létá od srpna 2025 a po ztrátě jednoho kusu se v květnu 2026 vrátil do letových zkoušek. Pentagon v červnu 2026 přešel do fáze vývoje a výroby s cílem pořídit přes 150 kusů do konce dekády a dlouhodobě kolem tisíce strojů.

Co to znamená pro NATO a Česko

Vortex není stroj, který by dnes česká armáda nakupovala. Ale směr, který reprezentuje, je pro alianci zásadní. Británie se otevřeně profiluje jako země, která chce vybudovat „první evropské vzdušné síly šesté generace“, propojení Typhoonů, F-35, budoucího letounu GCAP/Tempest a rojů autonomních dronů do jedné sítě.

Pro východní křídlo NATO, kde Česko operuje, to znamená budoucí spojeneckou kapacitu průzkumu, rušení a prvního úderu, která může výrazně zvýšit náklady agresora na obranu. Každý levný dron, který přinutí protivníka vystřelit drahou raketu protivzdušné obrany, mění ekonomiku konfliktu ve prospěch obránce.

Vortex zatím existuje jako návrh a průmyslový slib. Ale i kdyby nakonec vyhrál jiný kandidát, logika za ním (poslat levný, opakovaně použitelný stroj tam, kam je příliš riskantní poslat pilota) už dnes přepisuje pravidla letecké války. Ruské námořnictvo, které se od roku 2022 potýká s ukrajinskými námořními drony v Černém moři, ví nejlépe, jak nepříjemné je čelit levným hrozbám, na které nemáte dost drahé obrany.

Článek Ruské lodě zničí na obrovské vzdálenosti. Britský Vortex stojí zlomek ceny stíhačky, ale doletí 4 000 km a unese tunu zbraní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rok ve tmě: proč identifikace trvala tak dlouho

Klíč k pochopení je jednoduchý. Nyan byl až do jara 2026 neveřejný systém. Neexistoval v žádném katalogu, neměl produktovou stránku, neobjevil se na žádném veletrhu. Trosky, které ruské zdroje v létě 2024 zveřejnily, ukazovaly proudem poháněné létající křídlo, ale bez výrobce, bez označení, bez kontextu. Vizuálně zapadal mezi desítky typů ukrajinských jednosměrných dronů, které se na frontě i v týlu objevují v rostoucím množství.

Teprve veřejné představení na cvičení Spring Storm v Estonsku a následná produktová stránka BAE Systems umožnily OSINT komunitě zpětné spárování. Analytik H. I. Sutton ve svém přehledu ukrajinských jednosměrných dronů potvrdil, že trosky z června 2024 odpovídají právě typu Nyan. Nejde nutně o selhání každého ruského technického orgánu, ale o rok, kdy veřejný prostor ani mediální prostředí neměly vodítko, s čím mají co dělat.

75 kilogramů, 250 kilometrů: proč tato čísla znamenají problém

Podle oficiálních údajů výrobce má Nyan maximální vzletovou hmotnost přes 75 kg, užitečné zatížení do 20 kg, pohání ho plynová turbína a letí rychlostí kolem 220 km/h. Deklarovaný dolet přesahuje 250 km. To jsou parametry, které ho řadí daleko od levných FPV dronů za pár set dolarů.

Jde o proudový jednosměrný úderný prostředek, v aliančním žargonu OWE (one-way effector), navržený pro průnik do bráněného vzdušného prostoru. BAE Systems u něj přímo uvádí nízkou radarovou odraznou plochu, vysokou manévrovatelnost a schopnost operovat i v prostředí, kde je rušena satelitní navigace. Právě kombinace těchto vlastností z něj dělá noční můru pro ruskou protivzdušnou obranu: je malý, rychlý, špatně zjistitelný a nemusí se spoléhat na GPS.

Důležitá poznámka k doletu: 250 km je veřejně přiznané minimum. Samo o sobě nevysvětluje všechny zásahy cílů vzdálených 500 až 700 km od ukrajinské hranice. U konkrétních úderů je proto nutné počítat buď se startem z předsunutějších pozic, nebo s tím, že v útoku pracovaly i jiné typy dronů.

Co přesně hoří v ruském týlu

Odpověď je stručná: ropná infrastruktura, která živí jak ruský rozpočet, tak armádní logistiku.

Ukrajinská bezpečnostní služba SBU potvrdila, že 29. května 2026 byl zasažen strategický ropný terminál Jaroslavl-3, kde vzplanuly tři zásobníky ropy na ploše přes 5 000 metrů čtverečních. Terminál zásobuje závod Slavněfť-JANOS, jednu z největších ruských rafinérií s kapacitou kolem 15 milionů tun ročně, a napojuje se na exportní uzel Primorsk v Baltu. Generální štáb ukrajinských ozbrojených sil později hlásil přímý zásah samotného závodu JANOS.

Na jihu to není lepší. Ukrajinská vojenská rozvědka GUR potvrdila zásah volgogradského rafinérského komplexu Lukoilu, dalšího strategicky klíčového uzlu. Mezi kandidáty na použitý typ při těchto útocích patří právě Nyan, i když přímé oficiální přiřazení ke každému jednotlivému úderu ve veřejných zdrojích chybí.

Kumulativní efekt je ovšem nesporný. Agentura Reuters v květnu 2026 uvedla, že prakticky všechny hlavní rafinérie v centrálním Rusku musely zastavit nebo omezit výrobu a dotčená kapacita přesahovala čtvrtinu celkové ruské rafinační schopnosti. Varšavský analytický institut OSW pak v červenci popsal plnohodnotnou palivovou krizi: fyzický nedostatek pohonných hmot ve většině ruských regionů, přídělová opatření zhruba v polovině z nich, růst cen a pokles rafinace na 4,1 milionu barelů denně.

Proč Kreml nemá odpověď

Problém není jedna díra v protivzdušné obraně. Problém je přetížení. Rusko musí chránit obrovské území s hustou energetickou infrastrukturou roztaženou od Volgogradu po Jaroslavl, od Baškortostánu po Krasnodar. Proti tomu stojí rostoucí množství směrů a typů hrozeb, od levných FPV přes pístové drony až po proudové penetrátory jako Nyan.

Lokálně Rusko samozřejmě může a bude posilovat obranu: více radiolokátorů, více prostředků elektronického boje, tvrdší ochrana konkrétních rafinérií. Ale opakované zásahy ukazují, že souvislou ochranu celého hlubokého zázemí zatím nemá. A tempo dodávek se zvyšuje. Generální ředitel Callen-Lenz Matt Foster v rozhovoru pro Janes hovořil o tisících dodaných systémů. BAE Systems uvádí přes tisíc vyrobených kusů. Nyan už má NATO skladové číslo, to není garážový experiment, ale sériový produkt.

A nejde jen o Nyan. Británie v dubnu 2026 oznámila největší balík dronů pro Ukrajinu v historii, přes 120 000 kusů včetně tisíců dlouhodosahových útočných systémů. V červnu pak britské ministerstvo obrany přiznalo, že tři nové britské platformy pro hloubkové údery úspěšně prošly letovými testy, přičemž zadání programu Brakestop míří na dolet přes 500 km a hlavici o hmotnosti 225 kg.

Z utajené zbraně aliančním standardem

Na příběhu Nyan je pozoruhodná rychlost přechodu. Ještě v létě 2024 šlo o neidentifikované trosky na ruském území. Na jaře 2026 se dron objevil na aliančním cvičení Spring Storm v Estonsku, kde mezi účastníky figurovala i Česká republika, byť veřejné materiály neukazují, že by české síly Nyan samy obsluhovaly. V červenci 2026 Královské námořnictvo poprvé odpálilo Nyan z paluby experimentální lodi XV Patrick Blackett v rámci cvičení Neptune Reach.

Během necelých dvou let se platforma posunula z utajeného bojového nasazení do oficiální alianční výkladní skříně. Britský parlament v březnu 2026 potvrdil, že armáda chce Nyan nasadit jako součást hloubkových palebných prostředků v rámci operace Cabrit na východním křídle NATO. Kontrakt na téměř 150 milionů korun byl zadán přímo, bez soutěže, což samo o sobě vypovídá o naléhavosti.

Pro Rusko je to varovný signál, který přesahuje jednu konkrétní platformu. Ukazuje model, v němž západní průmysl dokáže rychle vyvinout, otestovat v boji a sériově vyrábět úderné drony, zatímco ruská obrana nestíhá reagovat ani na typ, který jí létal nad hlavou celý rok. Hořící zásobníky v Jaroslavli a prázdné čerpací stanice v ruských regionech jsou toho nejviditelnějším důkazem.

Článek Rusové konečně zjistili, co je celý rok masakruje v týlu: 75 kg, dolet 250 km. Britské drony nedokáže Kreml zastavit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od britského bombardéru k americkému špionovi

Příběh začíná v Británii. Firma English Electric vyvinula proudový bombardér Canberra na konci čtyřicátých let a americká firma Martin získala licenci na jeho výrobu jako B-57. Jenže Pentagon chtěl víc než taktický bombardér, potřeboval stroj, který pronikne nad sovětské území ve výšce, kam nedosáhne tehdejší protivzdušná obrana. Vznikla průzkumná verze RB-57D s prodlouženými křídly a výkonnějšími motory, nasazená od roku 1956. Její mise byly utajené a vedly nad SSSR i nad Čínou.

Právě nad Čínou se ukázaly limity samotné výšky. 7. října 1959 byl RB-57D sestřelen poblíž Pekingu pravděpodobně raketou SA-2; podle studie CIA šlo o jeden z prvních úspěšných zásahů řízenou střelou země-vzduch proti vysokoletému průzkumnému stroji. Program RB-57D byl ještě téhož měsíce zrušen. Tento moment prakticky potvrdil, že samotná letová hladina už průzkumný stroj před moderní protivzdušnou obranou neochrání, a urychlil přesun důrazu k satelitům a jiným platformám.

Extrémní přestavba, která přežila svou dobu

Odpovědí na zranitelnost RB-57D byla verze F, tak radikální přestavba, že ze společného se starším modelem zůstal jen základní trup. General Dynamics prodloužil křídla na rozpětí přes 37 metrů, osadil výkonnější motory Pratt & Whitney TF33-P-11A a přidal dva pomocné proudové motory v gondolách pod křídly. Výsledkem byl stroj schopný operovat nad 19 200 metry (63 000 stop).

Klíčové parametry dnešních NASA WB-57F podle oficiálního datasheetu NASA:

• Operační dostup: nad 19 200 m (63 000 stop)
• Vytrvalost: přibližně 6,5 hodiny
• Dolet: kolem 4 600 km
• Užitečné zatížení: až 4 400 kg (včetně palet a podů)
• Posádka: pilot a operátor senzorů v tlakových oblecích
• Instalační pozice pro přístroje: nos, trup, křídla, ocasní část, výměnné palety

Právě ta poslední položka dělá z WB-57F něco víc než jen vysokoletý letoun. Je to modulární létající laboratoř, do které lze v relativně krátkém čase integrovat nejrůznější vědecké přístroje, od atmosférických analyzátorů přes infračervené kamery po detektory kosmického prachu.

Proč nepřekonán neznamená „létá nejvýš“

Tady je potřeba být přesný. Americký U-2S Dragon Lady, který USAF stále provozuje, létá výš, nad 21 300 metrů (70 000 stop). Bezpilotní RQ-4 Global Hawk vydrží ve vzduchu přes 34 hodin, tedy pětinásobek WB-57. V jednotlivých parametrech tedy WB-57 překonán dávno byl.

Jenže U-2S je vojenská zpravodajská platforma zaměřená na průzkum, radioelektronický a radarový průzkum; NASA si ji nemůže jednoduše vypůjčit na sledování hurikánů nebo snímkování návratu kosmické lodi. A Global Hawk nese jen asi 1 360 kg užitečného zatížení, tedy třetinu toho, co WB-57. Navíc National Academies výslovně upozornily, že Global Hawk potřeboval další hardwarové investice, aby se stal plnohodnotnou vědeckou platformou.

Skutečná výjimečnost WB-57 tedy nespočívá v žádném jednotlivém rekordu. Spočívá v tom, že žádná jiná běžně dostupná platforma dnes nenabízí současně vysoký dostup, vysokou nosnost, více instalačních pozic, dvoučlennou posádku schopnou obsluhovat přístroje za letu a okamžitou operativní připravenost pro speciální mise NASA. Podle nás je to učebnicový příklad situace, kdy úzká specializace a omezené rozpočty brání vzniku nástupce; trh je příliš malý na to, aby se vyplatilo vyvíjet nový typ pro tři kusy.

Tři kusy, žádná rezerva

NASA provozuje svou flotilu WB-57 z Ellington Fieldu u Houstonu. Ke středu července 2026 vypadal stav takto:

Křehkost celého programu ukázal incident z 27. ledna 2026, kdy N927NA přistála v Houstonu s nevysunutým podvozkem. Podle záznamu FAA byly na palubě dvě osoby, vyšetřování probíhá. Flotila tří kusů nemá žádnou rezervu: když je jeden v údržbě a druhý v inspekci, celá vědecká kapacita NASA pro vysokoletové mise stojí na jediném stroji.

Registrace jednotlivých kusů v registru FAA vyprší postupně: N928NA v červnu 2028, N927NA v červenci 2029 a N926NA v srpnu 2029. Oficiální dokument NASA, který by jednoznačně jmenoval nástupce, se nám v otevřených zdrojích najít nepodařilo. NASA místo toho rozšiřuje portfolio komerčních suborbitálních platforem; realistický scénář tedy není příchod jednoho nového typu, ale rozdělení misí mezi více nosičů.

Co zmizí spolu s posledními Canberrami

Škála úkolů, které WB-57 plní, je překvapivě široká. Atmosférické odběry ve stratosféře, sledování hurikánů, měření raketových emisí, testování přístrojů pro budoucí satelity, výcvik astronautů v tlakových oblecích, a právě ono živé snímkování kosmických misí, které svět viděl při návratu Artemis II. Každá z těchto úloh bude po vyřazení WB-57 vyžadovat jiné řešení, často dražší a méně flexibilní.

Sedmdesát let starý konstrukční základ, desítky let průběžných přestaveb a tři poslední létající kusy na světě. WB-57F Canberra není relikt proto, že by patřila do muzea; je relikt proto, že její éra dávno skončila, ale její práce ne.

Článek Relikt studené války dodnes nikdo nepřekonal: RB-57 Canberra má unikátní schopnosti, které nelze nahradit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak se britský tank dostal do Sovětského svazu

Chieftain Mk5P byl exportní verzí tanku, který The Tank Museum označuje za jeden z nejdůležitějších britských poválečných strojů. Británie ho dodávala Íránu jako součást rozsáhlých zbrojních kontraktů ještě za vlády šáha. Po vypuknutí íránsko-irácké války se ale tyto tanky ocitly v přímém boji a některé padly do rukou iráckých vojáků. Irák jako sovětský spojenec předal ukořistěný kus do SSSR.

Veřejně dostupný sovětský materiál neuvádí přesnou bitvu ani datum předání. Jisté je, že v roce 1983 už sovětští inženýři měli k dispozici kompletní stroj o hmotnosti 54,8 tuny, z čehož samotný pancíř korby a věže tvořil 29 tun, tedy 53 % celkové váhy. Už to samo o sobě vypovídá o britské konstrukční filozofii: ochrana a palebná síla na prvním místě, mobilita až za nimi.

Co přesně Sověti měřili a počítali

Sovětská studie nebyla pouhým ostřelováním. Šlo o systematické balistické vyhodnocení. Inženýři změřili tloušťky a sklony pancéřových desek, zkoumali metalurgii litých i válcovaných částí a na základě těchto dat vypočítali průbojnost konkrétních sovětských střel na konkrétních vzdálenostech. Výsledkem byla podrobná tabulka zahrnující munici ráží 100 mm, 115 mm a 125 mm.

Horní čelní část korby a čelo věže Chieftainu vykazovaly horizontální ekvivalent nepřesahující 250 mm homogenní oceli. Na svou dobu to bylo hodně, víc než u amerického M60 s čelem věže kolem 250 mm a výrazně víc než u německého Leopardu 1, jehož pancíř se pohyboval mezi pouhými 10 a 70 mm. Chieftain byl zkrátka v rámci západních ocelově pancéřovaných tanků jedním z nejtvrdších čelních cílů.

Jenže Sověti zároveň konstatovali zásadní slabinu: tank neměl žádnou skutečnou protikumulativní ochranu. Boční a zadní partie nabízely jen ochranu proti střepinám a pěchotním zbraním. Britská škola vědomě soustředila hmotnost do čelní projekce, kde očekávala hlavní zásahy; zbytek obětovala.

Kanón T-55 proti čelu Chieftainu: marný pokus

Tank T-55, páteř sovětských obrněných sil od konce padesátých let, nesl 100mm kanón D-10T. Sovětská studie pracovala se dvěma typy kinetické munice, průbojnou střelou BR-412B a podkaliberní BM-8. Závěr byl jednoznačný: čelní pancíř Chieftainu zajišťuje ochranu proti oběma typům na vzdálenost 500 metrů.

V praxi to znamenalo, že T-55 by v čelním souboji Chieftain neprorazil ani na přímý dostřel. Britský tank přitom disponoval 120mm rýhovaným kanónem L11A5 s efektivním dostřelem přes dva kilometry, mohl tedy T-55 zasáhnout dávno předtím, než by se sovětský stroj dostal do jakékoli užitečné vzdálenosti.

Důležitá korekce ale zní: toto platí výhradně pro čelní střet s kinetickou municí. Sověti ve studii výslovně píší, že všechny zvažované kumulativní (HEAT) střely mohou Chieftain prorazit na všech realistických bojových vzdálenostech. Takže T-55 „neměl šanci“ čelně s průbojnými střelami, ale s kumulativní municí nebo při zásahu do boku či zádě už situace vypadala jinak.

T-62 jako přechodný soupeř a T-72 jako konečná odpověď

Tank T-62 se 115mm hladkým kanónem U-5TS a podkaliberní střelou BM-6 představoval mezistupeň. Sovětský závěr říká, že čelo Chieftainu drží proti této munici zhruba do 1 600 metrů. Pod touto hranicí už měl T-62 reálnou šanci na čelní průnik. Chieftain tedy zůstával tvrdým cílem, ale už ne nedotknutelným.

A pak přišel T-72 se 125mm hladkým kanónem 2A46 (označovaným také D-81TM), schopným kadence šest až osm ran za minutu díky automatickému nabíječi. Sovětská tabulka uvádí dvě podkaliberní střely, 3BM-9 a 3BM-15 typu APFSDS (průbojné s oddělovací objímkou a stabilizované šípovými křidélky). Závěr studie je drtivý: ochrana Chieftainu proti těmto střelám není zajištěna a tank lze prorazit ze vzdálenosti větší než 3 000 metrů.

Tři kilometry. To je vzdálenost, na které se tankový souboj teprve začíná. Chieftain by byl zranitelný dřív, než by vůbec mohl efektivně odpovědět. Právě tady leží faktický základ tvrzení, že T-72 ho „roztrhal“; nejde o doslovné roztrhání, ale o balistický přebytek tak výrazný, že čelní pancíř Chieftainu přestal plnit svou základní funkci.

Od homogenní oceli ke Chobhamu: generační skok

Sovětská studie z roku 1983 vlastně dokumentuje konec jedné éry. Chieftain nebyl špatný tank, byl vrcholem toho, co šlo vytěžit z homogenního ocelového pancíře. Ale moderní 125mm APFSDS střely definitivně překonaly i ten nejtlustší ocelový štít.

Britové si toho byli vědomi. Nástupce Challenger 1, který vstoupil do služby v roce 1983, už nesl kompozitní ochranu typu Chobham (později označovanou Pageant). Princip spočíval v narušení penetrátoru podkaliberní střely a rozptýlení kumulativního paprsku pomocí vrstev keramiky, kovu a dalších materiálů. Byl to přesně ten skok, který Chieftain potřeboval, a který přišel právě ve chvíli, kdy sovětská studie potvrzovala, že ocelový pancíř už nestačí.

Zajímavé je i to, jak se výsledky podobných testů šířily v rámci Varšavské smlouvy. Podle Vojenského historického ústavu pracovaly československé jednotky při cvičeních jako DUNAJ-86 se společnými výcvikovými plány, studovaly bojové možnosti pravděpodobného nepřítele a dokumentace se zpracovávala v ruštině. Československo navíc patřilo k hlavním výrobcům sovětské tankové techniky pro celý blok. Je proto velmi pravděpodobné, že závěry o zranitelnosti západních tanků se promítaly i do výcviku československých tankistů, i když přímý dokument odkazující zrovna na test Chieftainu se nám dohledat nepodařilo.

Chieftain Mk5P zůstává fascinujícím svědectvím o tom, jak rychle se ve studené válce měnila rovnováha mezi pancířem a střelou. Tank, který ještě suverénně odolával celé generaci sovětských strojů, se během necelého desetiletí stal zranitelným cílem; ne proto, že by byl slabý, ale proto, že protivník nezůstal stát na místě.

Článek Sověti ukořistili britský tank Chieftain a ostřelovali ho vlastními děly. Kanón z T-55 neměl šanci, ale T-72 ho roztrhal se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jedna rodina, pět jmen

Příběh začíná v osmdesátých letech. Francie, Británie a Německo společně vyvíjely protidráhovou střelu APACHE AP, zbraň určenou k vyřazení letištních ploch submunicí. Německo z projektu v roce 1988 odstoupilo, čímž se uvolnil prostor pro radikálnější přerod. Z úzce specializované APACHE AP vznikla univerzálnější verze s penetrační hlavicí: francouzský SCALP EG. Britové vstoupili do programu se svou verzí Storm Shadow. Konstrukčně jde podle analýzy CSIS Missile Threat o prakticky totožnou zbraň, liší se hlavně softwarem a rozhraním pro nosný letoun.

Třetí jméno nese exportní varianta Black Shaheen, dodávaná Spojeným arabským emirátům. Kvůli Režimu kontroly raketových technologií (MTCR) má deklarovaný dosah zkrácený na 290 km a užitečné zatížení pod 500 kg. Čtvrté a páté jméno patří námořní větvi: SCALP Naval, kterou MBDA označuje také jako MdCN/NCM. Ta je přepracovaná nejhlouběji, měří 5,5 metru, startuje z lodí i ponorek a dosáhne až 1 400 km.

Pět jmen, jedna konstrukční linie. Proto chameleon.

Šest armád a jeden princip

Vzdušně odpalovanou verzi si vybralo šest států: Francie, Velká Británie, Itálie, Řecko, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. Sama MBDA uvádí formulaci „selected by six nations“. Každá z těchto armád integrovala střelu na jiný nosič, od francouzských Rafale přes britská a saúdská Tornáda až po řecké Mirage 2000-5. Francouzské námořnictvo provozuje příbuzný MdCN z fregat třídy FREMM a ponorek třídy Suffren, ale to už je jiná odpalovací větev téže rodiny, nikoli sedmý uživatel letecké varianty.

Co všechny verze spojuje, je princip: dostat těžkou hlavici k tvrdému stacionárnímu cíli tak, aby obránce neměl čas reagovat. Střela váží 1 300 kg, měří 5,1 metru a letí rychlostí kolem 1 000 km/h ve výšce pouhých 30 až 40 metrů nad terénem. Naviguje trojitou kombinací inerciálního systému, GPS a porovnávání terénu. V koncové fázi přepne na infračervený hledač s porovnáním obrazu cíle. Hlavice BROACH je dvoustupňová: první nálož prorazí beton nebo zeminu, druhá detonuje uvnitř.

Proč ji Rusové nedokážou zastavit

Formulace „nedokážou zastavit“ neznamená, že ruská protivzdušná obrana je nulová. Znamená, že ji nedokáže zastavit spolehlivě a plošně. Analytik Jack Watling z londýnského think-tanku RUSI to popsal jasně: Storm Shadow rozšiřuje počet ruských kritických závislostí v dosahu útoku a vytváří nové požadavky na protivzdušnou obranu, která musí chránit víc lokalit současně. Výsledek? Rusko musí přesouvat baterie, řídicí prostředky i odborný personál, a tím ztenčuje ochranu jinde.

Technicky je problém v geometrii boje. Systém S-400 Triumf je teoreticky určen i proti střelám s plochou dráhou letu, jenže nízko letící cíl drasticky zkracuje radarový horizont a reakční čas. Poslední vrstva, Pancir-S1, má proti podzvukové střele tabulkový dosah kolem 12 km, přičemž u cílů letících bokem se okno ještě smrskává. Prvky snížené pozorovatelnosti, malý radarový odraz střely a autonomní plánování trasy dělají z jejího zachycení velmi obtížný úkol. Jednotlivé sestřely nelze vyloučit, ale systémové zastavování této zbraně doloženo není.

Pro srovnání: americká střela JASSM sdílí podobnou filozofii vzdušného odpalování a nízké pozorovatelnosti; základní verze má dolet přes 370 km, prodloužená JASSM-ER přes 925 km. Námořní Tomahawk dosáhne až 1 600 km a umí přesměrování za letu. SCALP/Storm Shadow sedí mezi nimi, kratší ruka než JASSM-ER a Tomahawk, ale extrémně optimalizovaná na proniknutí k zabezpečenému pozemnímu cíli.

Střela, která přežila vlastní éru

V březnu 2026 ukrajinské ministerstvo obrany popsalo úder Storm Shadow na závod Kremnij El v Brjansku, podnik vyrábějící mikročipy pro balistické rakety Iskander. Exportní verze s dosahem do 300 km, odpalovaná z ukrajinských Su-24M, zasahuje velitelská stanoviště, komunikační uzly, sklady munice i průmyslové objekty v okupovaných územích a ruském pohraničí.

A právě bojové výsledky na Ukrajině přesvědčily Londýn i Paříž, že do této zbraně stojí za to znovu investovat. V červenci 2025 obě země v rámci takzvané Entente Industrielle oznámily pořízení nových střel Storm Shadow/SCALP a posílení výrobních linek. Zbraň navržená v devadesátých letech tak vstupuje do další dekády služby, ne jako muzejní exponát, ale jako aktivně nakupovaná schopnost.

Chameleon mění jména, nosiče i bojiště. Jedno zůstává stejné: schopnost dostat hlavici tam, kam obránce nechce.

Článek Jedna střela, pět jmen a šest armád: SCALP EG je francouzský chameleon, který Rusové nedokážou zastavit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Británie za ty peníze dostane

Jaderný balík má jasný vnitřní rozpad. Největší položku tvoří 47 miliard liber na ponorky a související infrastrukturu. Dalších 13 miliard pohltí hlavicový program, tedy vývoj a výroba nové hlavice Astraea. Na jaderná paliva jde 1,7 miliardy a 290 milionů zamíří do vzdělávání a rozvoje dovedností v jaderném průmyslu.

V praxi to znamená dvě velké ponorkové třídy:

• Dreadnought – čtyři balistické ponorky, které od počátku třicátých let nahradí stárnoucí třídu Vanguard. Každá měří 153,6 metru, má výtlak 17 200 tun, posádku 130 lidí a nese 12 tubusů pro balistické rakety Trident II D5 s doletem přes 7 400 kilometrů. Pohon zajišťuje reaktor PWR3, tichý chod pak tryskový pohon (pump-jet) a X-kormidla. Oproti Vanguardu jde o generační skok v akustické nenápadnosti.
• SSN-AUKUS – až 12 útočných ponorek s jaderným pohonem, vyvíjených společně s Austrálií. První ocel má být podle obranného investičního plánu řezána už příští rok, první britská loď má vstoupit do služby v pozdních třicátých letech.

Pro srovnání: ruský ekvivalent Dreadnoughtu, ponorka třídy Borej, měří 170 metrů, dosahuje rychlosti až 54 km/h (29 uzlů) a nese 16 balistických raket Bulava. Britská loď má méně tubusů, ale celá architektura britského odstrašení stojí na jiné logice: nepřetržité přítomnosti alespoň jedné jaderně vyzbrojené ponorky na hlídce, takzvané nepřetržité námořní odstrašující přítomnosti (Continuous At Sea Deterrence). Tuto hlídku Královské námořnictvo drží bez přerušení už od roku 1969.

Hlavice Astraea: pětkrát silnější?

Přesný výkon nové hlavice Astraea A21/Mk7 Británie nezveřejnila. Existují ale pevné orientační body. Současná hlavice Holbrook má podle rešerše knihovny Dolní sněmovny výkon kolem 100 kilotun. Astraea vzniká paralelně s americkým programem W93/Mk7, každá země přitom vyvíjí vlastní suverénní návrh v rámci společného technologického rámce.

Americké námořní hlavice se pohybují v rozpětí od 90 kilotun (W76-1) po 455 kilotun (W88). Pokud by se Astraea blížila horní hraně tohoto spektra, její výkon by proti Holbrooku představoval zhruba 4,5násobek. Při nižších neoficiálních odhadech Holbrooku kolem 80 kilotun vychází poměr až na 5,7násobek. Uváděných „pětkrát“ tedy drží horní hranu odhadů; není to oficiální specifikace, ale ani číslo vytažené z ničeho.

Pro kontext: ruská Bulava nese šest až deset hlavic MIRV, každou o výkonu 100 až 150 kilotun. Pokud by Astraea skutečně mířila k horní hraně americké třídy, překonávala by typickou hlavici Bulavy několikanásobně. Nasazení Astraea se dá podle amerického harmonogramu W93 odhadovat spíše na střední až pozdější třicátá léta.

Proč by se Moskva měla obávat

Kreml neděsí jedna tabulková hodnota v kilotunách. Rusko samo disponuje tisíci hlavicemi a modernizuje vlastní strategické síly. Co ale ruské plánovače skutečně komplikuje, je charakter britského odstrašení: tichá ponorka kdesi v hloubce oceánu, jejíž polohu nelze spolehlivě určit, nesoucí rakety s doletem přes sedm tisíc kilometrů. A právě tuto schopnost si Británie novým balíkem pojišťuje na další dekády.

Podle roční aktualizace pro parlament nejde jen o novou hlavici, ale o celý ekosystém: nové ponorky, nový reaktor, nový hlavicový design, nová infrastruktura v Barrow-in-Furness a v Aldermastonu. Británie tím nezískává novou kategorii zbraní; modernizuje přežitelnou mořskou nohu svého odstrašení tak, aby zůstala věrohodná i ve světě, kde Rusko a Čína investují do protiraketové obrany a detekce ponorek.

Haagská deklarace NATO z června 2025 navíc nastavila cíl nejméně 3,5 % HDP na jádrové obranné výdaje do roku 2035. Británie se k němu hlásí jako třetí největší hotovostní přispěvatel Aliance za USA a Německem. Podle organizace ICAN je zároveň třetím největším světovým utrácečem za jaderné zbraně s 12,6 miliardy dolarů ročně, za Spojenými státy a Čínou.

Kdo za to zaplatí a kdo protestuje

Vládní výklad zní jednoznačně: balík je financován v rámci fiskálních pravidel, bez odebírání prostředků ze zdravotnictví či školství. Realita je složitější. Institute for Fiscal Studies upozorňuje, že vyšší obranné výdaje mohou v širším rozpočtovém mixu vytlačovat jiné priority, i když formálně nesahají na konkrétní resort. Část financování (4,7 miliardy liber) navíc teprve čeká na potvrzení v podzimním rozpočtu.

Kritici mají i tvrdší čísla. Výbor pro veřejné účty britského parlamentu uvádí, že jaderný podnik už v roce 2024/25 spolkl 18 % celého obranného rozpočtu. Příští rok to má být 20 % a v dalších letech až čtvrtina. Výbor zároveň kritizuje neprůhlednost účetnictví a slabé podklady u části aktiv. Šance program úplně zastavit je při současné politické shodě minimální, ale tlak na parlamentní dohled roste.

Co to znamená pro Česko

Britské jaderné zbrojení se České republiky přímo netýká, Česko nemá a nebude mít jaderné zbraně. Nepřímo ale posiluje bezpečnostní deštník, pod kterým žijeme. Britský arzenál je součástí aliančního odstrašení a silnější evropský příspěvek k druhému úderu zvyšuje cenu, kterou by Rusko zaplatilo za jakoukoli agresi proti NATO.

Zároveň roste tlak. Haagská deklarace požaduje 3,5 % HDP na obranu do roku 2035 a Británie jde příkladem. Pro české politiky to znamená, že argumentovat nedostatkem peněz bude stále obtížnější, když Londýn právě podepsal čtyřletý šek na dva biliony korun jen za jadernou složku.

Británie nesignalizuje nový závod v počtech hlavic. Dělá něco subtilnějšího a z pohledu Kremlu nebezpečnějšího: zajišťuje, že její odveta zůstane tichá, skrytá a naprosto věrohodná i ve chvíli, kdy se současné ponorky třídy Vanguard po více než čtyřech dekádách služby odmlčí navždy.

Článek Kreml má důvod k obavám, nová hlavice bude 5krát silnější. Británie nalije přes 2 biliony Kč do jaderných ponorek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak funguje mikrovlnný kanon za tři koruny na výstřel

RapidDestroyer není klasická zbraň v tom smyslu, jak si ji většina lidí představí. Nevystřelí střelu ani laserový paprsek. Jde o takzvanou radiofrekvenční zbraň směrované energie (RF DEW), která vysílá vysokofrekvenční rádiové pulsy schopné na krátkou vzdálenost přetížit a poškodit elektronické součástky cíle: řídicí desky, přijímače GPS, komunikační moduly. Dron jednoduše ztratí kontrolu a spadne.

Systém je namontovaný na vojenském vozidle, ovládá ho jediný operátor a jeho veřejně uváděný dosah činí až jeden kilometr. Klíčový parametr je ale ekonomický: britské ministerstvo obrany už v květnu 2024 uvádělo cenu kolem 10 pencí za výstřel, tedy přibližně tři české koruny. Pro srovnání: jedna lehká naváděná střela Martlet, kterou Britové rovněž používají proti dronům, stojí řádově statisíce korun. A jakmile ji vystřelíte, je pryč. RapidDestroyer potřebuje jen elektřinu.

Od laseru se liší zásadně. Britský DragonFire, druhý demonstrátor směrované energie, ničí cíle infračerveným paprskem, fyzicky je řeže nebo taví. RapidDestroyer neřeže, ale „vaří“ elektroniku zevnitř. Výhodou je, že dokáže rozšířit paprsek a zasáhnout více cílů současně, což je při obraně proti roji zásadní.

Přes sto dronů, ale ne jedním výstřelem

Číslo „přes 100 dronů“ si zaslouží upřesnění, protože za ním stojí dvě odlišné testovací fáze. V dubnu 2025 ve Walesu britská armáda poprvé v jednom nasazení zlikvidovala dva roje najednou a celkový součet vyřazených cílů napříč všemi zkouškami překročil stovku. To je oficiálně doložený milník.

O rok později, v dubnu 2026, proběhla další série testů na polygonu v Pershore. Vylepšený čtyřpanelový efektor tam podle zprávy analytické agentury Janes zasáhl 80 kvadrokoptér typu Aerial Marks Target o hmotnosti kolem jednoho kilogramu. Zásadní detail: šlo o individuální scénáře, nikoli o rojový útok. Thales přes firemní oznámení z počátku června 2026 tvrdí „konzistentní, téměř okamžité vyřazení každého dronu“, ale rojová aktivita se v této fázi netestovala.

Dohromady to dává silný obraz: systém funguje proti jednotlivým cílům i proti rojům, ve veřejně známých testech úspěšně zasahoval. Kompletní agregovaná statistika zásahovosti ale veřejně k dispozici není.

Proč má Rusko problém

Ruská válečná taktika na Ukrajině stojí mimo jiné na jednoduché matematice zahlcení. Jen v březnu 2026 Rusko podle britského ministerstva obrany vypustilo přibližně 6 500 jednorázových útočných dronů. Každý stojí řádově tisíce dolarů, ale obrana proti němu dosud vyžadovala buď drahou řízenou střelu, nebo sofistikovaný elektronický boj. Poměr ceny útoku a obrany hrál ve prospěch útočníka.

RapidDestroyer tuto ekonomiku obrací. Tři koruny za výstřel proti dronu za desítky tisíc korun: to je poměr, který masový dronový útok mění z levné taktiky v drahý hazard. A právě proto je tento systém pro ruský model vedení války potenciálně nebezpečný. Ne jako univerzální štít, ale jako nástroj, který dramaticky zlevňuje obranu proti nejpočetnější složce vzdušných útoků.

Podle nás je ale důležité vidět i limity. Dosah jednoho kilometru znamená, že RapidDestroyer chrání konkrétní bod: základnu, logistický uzel, velitelské stanoviště. Proti balistickým střelám nebo těžším dronům typu Šáhid-136 s rozpětím křídel přes dva metry a hmotností kolem 200 kilogramů veřejně doložený test zatím neproběhl. Systém je součástí vrstvené protivzdušné obrany, nikoli její náhradou.

Kdy půjde do boje, a co dělá Česko

Navzdory úspěšným testům RapidDestroyer zatím není ve službě. Britské ministerstvo obrany ho dosud nepořídilo jako hotový produkt a parlamentní odpověď z prosince 2024 mluví o plné schopnosti až v raných třicátých letech. Tendrová dokumentace z roku 2023 počítala s horizontem pěti až deseti let pro zavedení do služby. Systém stále nese označení „demonstrátor“, byť velmi pokročilý.

Pro srovnání: laserový DragonFire je o krok dál. První systém pro Royal Navy má být dodán v roce 2027 a kontrakt už byl podepsán. RapidDestroyer na svůj kontrakt teprve čeká.

Česká armáda jde zatím jinou cestou, ale stejným směrem. Na cvičení Drone Shield 2024 testovala desítky antidronových řešení, loni pořídila pasivní sledovací systém PLESS pro lokalizaci cílů v elektromagnetickém spektru a na letošním cvičení Federated Cloud 2026 předváděla prostředky elektronického boje včetně mobilních rušičů. Firma U&C z Kolína vyvíjí interceptor Chaser, tedy kinetické řešení klasickou cestou. Přímý český program mikrovlnné zbraně typu RapidDestroyer se veřejně nepodařilo dohledat, ale doktrinálně by podobná schopnost do alianční vrstvené obrany zapadala.

Závod o mikrovlnnou převahu

Britové nejsou jediní, kdo sází na mikrovlny. Čína veřejně prezentuje systémy Hurricane 2000/3000 a FK-4000, u kterého výrobce deklaruje schopnost zachytávat dronové roje. Rusko už v roce 2015 přes agenturu TASS oznámilo vývoj „mikrovlnného kanonu“ s udávaným dosahem přes deset kilometrů, ale od té doby chybí transparentně doložená testovací stopa srovnatelná s britským programem. Slova a reálné výsledky jsou dvě různé věci.

RapidDestroyer zatím není zázračná zbraň, která sama rozhodne válku. Je to ale první veřejně doložený důkaz, že obrana proti masovým dronovým útokům nemusí stát víc než útok samotný. A to je zpráva, kterou v Moskvě nemohou ignorovat.

Článek Britský mikrovlnný kanon RapidDestroyer smetl přes 100 dronů najednou. Roje neměly šanci, Rusko má problém se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je FP-5 Flamingo a proč Rusy děsí

FP-5 Flamingo je pozemně odpalovaná střela s plochou dráhou letu od ukrajinské firmy Fire Point. Parametry mluví samy:

• Dolet: až 3 000 km
• Bojová zátěž: do 1 150 kg
• Rychlost: až 950 km/h
• Profil letu: extrémně nízká výška, odolnost vůči radioelektronickému rušení
• Navedení: kombinace AI v terminální fázi, noční mapování terénu a anti-jam logiky

Agentura AP už v srpnu 2025 popsala továrnu Fire Point jako páteř ukrajinského programu hlubokých úderů: levná výroba, rychlé škálování, nezávislost na západních exportních omezeních. Právě ta nezávislost je klíčová. Když Kyjev odpálí Storm Shadow, potřebuje britský souhlas. Když odpálí Flamingo, rozhoduje sám.

A rozhodoval razantně. Podle ukrajinského ministerstva obrany střely Flamingo v únoru 2026 zasáhly výrobní cech č. 22 ve Votkinsku, závodu, kde se montují balistické rakety včetně Orešniku. Ve stejném měsíci šly po arzenálu GRAU u Kotlubanu a po testovací střelnici Kapustin Jar, odkud se Orešnik zkouší. Reuters zásah Votkinsku nezávisle potvrdil. Flamingo tedy nemíří na symbolické cíle. Jde po samotném jádru ruského raketového aparátu.

Únor versus červenec: proč první útok uspěl a druhý ne

Únorový úder na Votkinsk byl pro Moskvu šokem. Střely pronikly nízko nad terénem, pozemní radary je zachytily pozdě nebo vůbec a výsledkem byl potvrzený zásah výrobní haly.

4. července se Ukrajina pokusila o reprízu. Tentokrát ale ruská strana tvrdí, že zachytila všech deset Flamingů. Šéf Udmurtska Alexandr Brečalov potvrdil, že se nad regionem skutečně odehrál pokus o útok na průmyslový podnik. Podle monitorovacích zdrojů sehrál rozhodující roli letoun včasné výstrahy A-50U, který dokázal pokrýt slepá místa pozemních radarů, zejména nad říčními údolími a členitým terénem, kde nízko letící střely zůstávají pro pozemní systémy neviditelné.

Pro Ukrajinu to znamená nepříjemnou lekci: samotný nízký profil letu nestačí, pokud protivník včas nasadí vzdušný radar. Ale znamená to také, že Rusko muselo na obranu jednoho závodu vyčlenit vzácný A-50U, letoun, kterých má omezený počet a který potřebuje i jinde. Každý Flamingo za zlomek ceny nutí Moskvu bránit se prostředky řádově dražšími.

„Britský mozek“: fakt, nebo propagandistická konstrukce?

Tady se dostáváme k jádru Markušova argumentu. Ruský komentátor tvrdí, že naváděcí systémy FP-5, konkrétně údajné subsystémy označované jako AAR a OchiAI, jsou britského původu. Tím se prý Británie stává přímým účastníkem útoků na ruské území a Moskva získává „oprávnění“ k odvetě.

Problém je v důkazech. Veřejný primární zdroj, který by potvrdil, že FP-5 nese konkrétně britské naváděcí subsystémy AAR a OchiAI, se nám nepodařilo dohledat. Fire Point na vlastních stránkách i na tiskové konferenci v listopadu 2025 otevřeně popisuje využití umělé inteligence v terminálním navedení a dalších režimech, ale jako vlastní technologii, ne jako britský import.

Co je naopak doložené: Británie skutečně a oficiálně vyvíjí hluboké úderné zbraně přímo pro Ukrajinu. Projekt Brakestop, oznámený britskou vládou v červnu 2026, dotáhl do letových testů tři systémy: Crossbow od MBDA UK, TigerShark od MGI Engineering a SkyLance od Rotron Aerospace. Každý získal navazující kontrakt v hodnotě zhruba 450 milionů korun. Datum dodání Ukrajině ale zveřejněno nebylo.

Britská stopa ve válce je tedy reálná a hluboká. Ale Markuš ji přetavuje do něčeho jiného: z prokazatelné podpory dělá „přímou účast“ a z přímé účasti odvozuje právo na raketový úder. To je politicko-propagandistická konstrukce, nikoli právní ani vojenský závěr.

Orešnik: proč nejde o prázdnou hrozbu

Orešnik není další řadová ruská raketa. Podle databáze CSIS Missile Threat jde o silniční balistickou raketu středního doletu s parametry, které si zaslouží pozornost:

• Klasifikace: IRBM (balistická raketa středního doletu)
• Dolet: 3 500–5 470 km
• Hlavice: jedna nebo MIRV (více nezávisle naváděných návratových bloků)
• Prokázané použití: šest návratových bloků se submunicí při operačním nasazení

I spodní odhad doletu pokrývá Londýn, Paříž, Berlín i Prahu. Úder Orešnikem na britské území by nebyl jen další výhrůžkou na Telegramu. Byl by prvním přímým raketovým útokem Ruska na hlavní město jaderné mocnosti a člena NATO. A tím by okamžitě otevřel otázku článku 5 Severoatlantické smlouvy, tedy kolektivní obrany, do které by byla zatažena i Česká republika.

NATO na svých stránkách výslovně uvádí, že pomoc podle článku 5 není mechanicky stejná pro všechny členy a každý spojenec podniká takovou akci, jakou uzná za nutnou. Automatická jaderná odpověď z textu smlouvy neplyne. Ale samotná aktivace článku 5 by znamenala historický zlom: konec zástupné roviny a začátek přímé alianční konfrontace s Ruskem.

Co z toho plyne pro Evropu a Česko

Ruská komentářská scéna posouvá hranice přijatelného: nejprve výhrůžky Kyjevu, pak Varšavě, teď Londýnu. Každý posun testuje, jak Západ zareaguje. Zatím jde o verbální eskalaci a propagandistické rámování, ne o operační rozkaz. Ale rétorika má svou funkci: rozšiřuje seznam zemí, které Moskva veřejně označuje za „spolupachatele“ ukrajinských úderů, a tím tlačí na alianční soudržnost.

Pro Českou republiku to neznamená bezprostřední vojenskou hrozbu, ale vyšší riziko širší eskalační kampaně, od kyberútoků a sabotáží po politický tlak na štěpení uvnitř NATO. Debata ve Foreign Affairs z konce června 2026, kde Jennifer Lindová a Daryl Press zpochybňují důvěryhodnost amerického jaderného deštníku, ukazuje, že nervozita roste i uvnitř západního strategického establishmentu.

Markušův článek na Svobodné Pressě není kremelský dekret. Je to zkušební balónek vypuštěný do prostoru, kde se měří, kolik eskalace Západ snese, než začne couvat. Flamingo zatím létá dál, a s ním i otázka, kdo vlastně určuje pravidla této války.

Článek „Moskva je oprávněna zaútočit na Londýn pomocí Orešniku,“ schválil ruský odborník. Flamingo má britský mozek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč Británie obešla Washington

Formulace „obešli Američany“ není diplomatická provokace. Je to inženýrský a politický fakt. Když v květnu 2024 americký ministr zahraničí Antony Blinken naznačil, že Washington může povolit Ukrajině údery americkými zbraněmi na ruské území, šlo nakonec jen o omezenou výjimku pro obranu Charkovské oblasti. Ofenzivní hluboké použití raket ATACMS proti cílům v ruském vnitrozemí zůstávalo zakázané. Bidenova administrativa sice později povolení rozšířila, ale celá epizoda ukázala, jak snadno může Washington jedním telefonátem zablokovat celou kategorii úderů.

Britské ministerstvo obrany z toho vyvodilo důsledek. Zadávací dokumentace programu Brakestop výslovně požadovala systémy bez amerických součástek a bez závislosti na amerických datech, včetně navigace v prostředí, kde je satelitní signál GPS záměrně rušen. Podle informací převzatých z agentury Bloomberg šlo o vědomou snahu vymanit se z amerického technického i politického úzkého hrdla. Británie tím nezpochybňuje alianci s USA. Buduje si ale páku, kterou jí nikdo nemůže vzít.

Co CROSSBOW umí, a co zatím ne

Podle oficiálních materiálů MBDA jde o pozemně odpalovaný jednorázový efektor kategorie OWE Heavy. Klíčové parametry:

• Dolet: přes 800 km
• Užitečné zatížení: až 300 kg
• Odpal: z pozemního vozidla, bez potřeby letounu
• Konstrukce: modulární, s využitím vojenských i komerčně dostupných subsystémů
• Cílová cena: kolem 400 tisíc liber (přibližně 12 milionů Kč) bez hlavice

Pro srovnání: Storm Shadow, kterým Ukrajina už útočí, je letecky odpalovaná střela o hmotnosti 1 300 kg s doletem přes 250 km, poháněná proudovým motorem. Je přesnější, sofistikovanější a výrazně dražší. CROSSBOW má podle sekundárních zdrojů stát zhruba polovinu. Není to náhrada Storm Shadow. Je to jeho masový doplněk, střela, kterou si Ukrajina může dovolit vystřelit desítky, ne jednotky.

Americký ATACMS, balistická raketa s doletem kolem 300 km a hlavicí o hmotnosti přibližně 230 kg, hraje v jiné lize: kratší dosah, vyšší rychlost, balistická trajektorie. CROSSBOW naopak letí nízko, jako řízená střela s plochou dráhou letu, což ztěžuje detekci ruskou protivzdušnou obranou. Přesný typ pohonu ani rychlost MBDA nezveřejnila, ale zadání tendru požadovalo let v malé výšce nebo jinou trajektorii optimalizovanou pro přežití.

Trojice kandidátů a závod o výrobu

CROSSBOW není jediná střela z programu Brakestop. Britské ministerstvo obrany testuje celkem tři systémy od tří firem:

• CROSSBOW (MBDA UK): dolet přes 800 km, 300 kg náklad
• SkyLance (Rotron Aerospace): dolet až 1 200 km, cestovní rychlost 600 km/h, 300 kg náklad
• TigerShark (MGI Engineering): dolet přes 1 000 km, rychlost 750 km/h, 300 kg náklad, provoz bez satelitní navigace

Všechny tři prošly demonstračními odpaly. SkyLance na papíře vypadá jako nejdosáhlejší, TigerShark jako nejrychlejší. CROSSBOW ale vede v jedné disciplíně, která v opotřebovací válce rozhoduje: připravenost k sériové výrobě. MBDA tvrdí, že masová produkce je dosažitelná ještě v roce 2026. Zadání programu požaduje minimálně 20 kusů měsíčně krátce po výrobním příkazu.

22. června 2026 britské ministerstvo obrany oznámilo přechod do druhé fáze: kontrakty na 15 vylepšených střel od více dodavatelů, nové odpalovače a podpůrná vozidla. Následují další testy v Británii i v zahraničí, včetně Ukrajiny.

Co to znamená pro válku, která trvá přes čtyři roky

Sama o sobě žádná jednotlivá střela válku nezmění. Ale CROSSBOW mění ekonomiku hlubokých úderů. Dosud měla Ukrajina k dispozici buď drahé Storm Shadow v omezeném počtu, nebo americké ATACMS svázané politickými podmínkami. Teď se rýsuje třetí cesta: britsko-evropská střela bez americké závislosti, levná na to, aby se vyráběla ve stovkách kusů ročně, a s doletem, který pokrývá prakticky celé evropské Rusko.

Podle nás je podstatnější než mediálně vděčná zmínka o Moskvě něco jiného. Británie tímto programem fakticky buduje evropskou alternativu k americkému monopolu na hluboký úder. Londýn současně tlačí i širší evropskou spolupráci v rámci iniciativy ELSA (European Long-range Strike Approach). Nejde jen o jednu střelu pro jednu válku. Jde o precedent, který říká: Evropa si dokáže vyvinout vlastní prostředky hlubokého úderu, rychle a levně.

Dokáže ji Rusko zastavit?

Ruská integrovaná protivzdušná obrana patří k nejhustším na světě. Systémy S-400 s doletem přes 400 km, S-300 a novější S-350 tvoří vrstvenou síť, kterou doplňují prostředky krátkého dosahu jako Pancir-S1. Tvrdit, že CROSSBOW je nezastavitelný, by bylo naivní. MBDA ale uvádí, že střela je navržena pro komplexní elektromagnetické prostředí a že další vývoj se zaměří právě na přežitelnost, navigaci a odolnost proti rušení.

Z dosavadních zkušeností z Ukrajiny plyne, že proti ruské protivzdušné obraně funguje především kombinace: nízký let, klamné cíle, saturace obrany více střelami najednou. Jedna „zázračná“ zbraň nestačí. Dvacet střel měsíčně v kombinaci se Storm Shadow, drony a dalšími prostředky ale vytváří tlak, který ruská obrana musí řešit na frontě dlouhé tisíce kilometrů.

Kreml na zprávy o CROSSBOW zatím oficiálně nereagoval. Ale pro ruské velení platí jednoduchá matematika: každá další střela s doletem přes 800 km znamená další vrstvu nejistoty, další logistický uzel, který je potřeba chránit, další radarovou stanici, která musí být v pohotovosti. A to je přesně ten druh tlaku, který opotřebovací válku rozhoduje; ne jedna velká exploze, ale neustálý, narůstající a nepředvídatelný tlak na celou hloubku protivníkova území.

Článek Britové obešli Američany a vyvinuli pro Ukrajinu střelu CROSSBOW. Doletí 800 km, takže smete i Moskvu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Konec éry osamělých torpédoborců

Dosavadní páteř britské protivzdušné obrany na moři tvoří šest torpédoborců třídy Daring, známých jako Type 45. Jde o lodě o výtlaku 7 350 tun, délce 152 metrů a rychlosti 30 uzlů s dosahem přes 12 960 km (7 000 námořních mil). Jejich systém Sea Viper dokáže vypustit osm střel za méně než deset sekund a navádět až šestnáct střel současně, radar SAMPSON sleduje hrozby na vzdálenost přes 460 km (250 námořních mil). Jsou to schopné stroje, jenže představují filozofii, která podle Londýna přestala stačit.

Původní plán počítal s jejich náhradou třídou Type 83, tedy opět velkým torpédoborcem. Británie od tohoto záměru ustoupila. Důvod byl dvojí: předchozí model byl podle Defence Investment Plan současně finančně neúnosný a operačně zastaralý. Malý počet velkých posádkových platforem s nedostatečnou investicí do autonomních systémů znamenal příliš mnoho vajec v příliš málo košících.

Common Combat Vessel: mozek hybridní flotily

Nástupce se jmenuje Common Combat Vessel. Přesné technické parametry (výtlak, délku, rychlost, počet vertikálních odpalovacích šachet) britské ministerstvo obrany zatím nezveřejnilo. Zveřejnilo ale něco důležitějšího: roli. CCV má být první britskou „hybridní“ válečnou lodí, řídicím uzlem celé soustavy bezposádkových prostředků a budoucím nositelem námořní integrované protivzdušné a protiraketové obrany i dálkových úderů.

Kolem CCV vzniká ekosystém označený čtyřmi novými typovými čísly:

• Type 91 – bezposádkové raketové platformy
• Type 92 a 93 – podvodní a protiponorkové bezpilotní systémy
• Type 94 – senzorové platformy protivzdušné obrany

Celou soustavu propojuje Maritime Fighting Web, námořní hrana takzvaného Digital Targeting Web, na který jde v rozpočtu 1,8 miliardy liber, plus dalších 420 milionů liber na Digital Backbone. Na drony a autonomní systémy napříč ozbrojenými silami směřuje přes 5 miliard liber. První velké autonomní platformy mají sloužit do roku 2030, samotné CCV od počátku třicátých let. Vyřazování Type 45 začne od roku 2035, poslední kus odejde podle parlamentní odpovědi ministerstva obrany do konce roku 2038. Mezidobí tedy nezůstane bez protivzdušné obrany; na modernizaci Type 45 jde v období do roku 2030 stále 600 milionů liber.

Proč Rusko nestíhá

Ruský komentátor Jurij Barančik na svém Telegramu popsal britský přechod jako zlom mezi „flotilami-platformami“ a „flotilami-sítěmi“. Přiznal, že letadlové lodě, fregaty, torpédoborce i ponorky zůstanou, ale budou muset fungovat jinak. A právě v tom „jinak“ má Moskva problém.

Nikolaj Patrušev už na podzim 2024 veřejně mluvil o nutnosti rozšířit výrobu podvodních dronů a vytvořit jednotné kompetenční centrum. Alexej Čadajev z centra Uškujnik v rozhovoru pro TASS v prosinci 2025 otevřeně řekl, že Rusko v námořní bezpilotní válce za protivníky zaostává. Na veletrhu Fleet 2026 Rosoboronexport vystavoval projekty Breeze, Orkan, BEK-6, MMT-300 a Klavesin-1RE, jenže výstavní exponáty a sériově zavedená schopnost jsou dvě různé věci. Británie má veřejně rozpočtově zakotvený systém systémů s termíny a pojmenovanými platformami. Rusko má fragmentované programy a přiznání, že je nutné teprve začít centralizovat vývoj.

Černé moře přitom už ukázalo, co se stane, když se velká flotila střetne s levnými asymetrickými prostředky. Britská námořní doktrína konstatuje, že Ukrajina kombinací střel a bezposádkových hladinových plavidel prolomila ruskou kontrolu moře a donutila lodě Černomořské flotily stáhnout se do centrální části. Malé autonomní drony poškodily a potopily ruské lodě a výrazně omezily operační dosah celé flotily. A to šlo o improvizované prostředky země, která před válkou námořnictvo prakticky neměla.

Nejde jen o Británii, NATO se mění celé

Podobnou cestu razí i další spojenci. Americké námořnictvo provozuje autonomní plavidla Sea Hunter a Seahawk jako distribuované senzorové platformy a zřídilo jednotku USVRON-1 pro zavádění středních bezposádkových hladinových plavidel do flotily. Německé námořnictvo v únoru 2026 převzalo první velký bezposádkový podvodní systém Blue Whale a na cvičeních REPMUS a Dynamic Messenger testuje integraci dronů do reálných námořních operací.

V Baltském moři se nová logika už uplatňuje. Osm spojenců včetně Polska a Německa se v únoru 2026 dohodlo na rychlejším pořizování technologických schopností pro námořní operace. Alianční operace TFX-Baltic testovala sedmdesát vzdušných a námořních dronů na ochranu kritické podmořské infrastruktury. Česká stopa v tomto ekosystému existuje: podplukovník Jan Štrbík z Armády ČR působí v NATO DIANA jako manažer oblasti autonomie a bezposádkových systémů. Pro Česko bez přístupu k moři je relevance nepřímá, ale zásadní: alianční posily, tok dat, energie i zásobování pro evropské bojiště závisí na zabezpečených námořních trasách.

Kdo dřív propojí síť, ten vyhraje

Vládnutí vodám v jednadvacátém století už není o tom, kdo má největší trup. Je o tom, kdo dřív propojí senzory, efektory a levné bezposádkové nosiče do jedné bojové sítě, kterou protivník nedokáže vyřadit jediným zásahem. Británie tuto transformaci rozpočtově spustila a dala jí termíny. Rusko zatím přiznává, že potřebuje dohánět, a válka na Ukrajině, trvající už přes čtyři roky, mu každý den ukazuje cenu toho zpoždění.

Článek „Rusko nemá čas připravit se na nový obraz nepřátelství na moři.“ Velká Británie mu ukáže, kdo vládne vodám se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdo je Ian Proud a co přesně říká

Začněme zpřesněním. Dohledatelné biografické zdroje na Proudově vlastním webu ho nevedou jako britského velvyslance v Rusku, nýbrž jako kariérního diplomata britské diplomatické služby, kde strávil 24 let. V Moskvě zastával pozici ekonomického rady a seniorního pracovníka ambasády. To není totéž co velvyslanec, ale ani zanedbatelná funkce, měl přímý přístup k rozhodovacím procesům kolem protiruských sankcí v nejbouřlivějším období po anexi Krymu.

Co konkrétně tvrdí? Proud míří na tři věci. Za prvé: západní politici podle něj stále mluví, jako by Rusko mohlo přijmout mír coby poražená strana, což je podle něj buď „popření reality“, nebo „lež občanům“. Za druhé: mír bez ruské porážky by pro evropské vlády znamenal politickou katastrofu, protože by musely vysvětlovat roky slibů o vítězství Ukrajiny, miliardy nalité do konfliktu a sankce, které Rusko nesrazily na kolena. Za třetí: válka Evropě přináší ekonomické sebepoškození a politický rozklad, ale ukončit ji znamená přiznat, že strategie „strategické porážky Moskvy“ zkrachovala.

Oficiální Evropa vidí problém jinde

Proudova diagnóza zní provokativně. Jenže když ji položíte vedle toho, co ve stejných týdnech říkaly evropské instituce, vyjde najevo zásadní rozpor. Evropská rada 19. března 2026 vyzvala Rusko k „úplnému, bezpodmínečnému a okamžitému příměří“ a trvala na respektu k ukrajinské suverenitě. Koalice ochotných vydala 24. února 2026, přesně v den třetího výročí invaze, prohlášení se stejným požadavkem. NATO na summitu v Ankaře 8. července 2026 přislíbilo Ukrajině pomoc ve výši 70 miliard eur jen pro daný rok a avizovalo obdobnou úroveň i pro rok následující.

Jinými slovy: Západ neříká „válčeme dál za každou cenu“. Říká: „Jsme ochotni jednat, ale ne za podmínek, které by odměnily agresora.“ A právě tady se Proudova teze láme. Přesouvá těžiště odpovědnosti na Evropu, zatímco Moskva stále odmítá samotný princip bezpodmínečného příměří. Ruská zástupkyně při OSN Anna Jevstignějevová 24. února 2026 výslovně prohlásila, že pouhé zastavení palby nestačí, Rusko požaduje řešení „kořenových příčin“ konfliktu, tedy bezpečnostní garance včetně zastavení rozšiřování NATO.

Ruské požadavky jako strukturální zeď

A tady se dostáváme k jádru problému, které Proud pojmenovává jen napůl. Spor o NATO není abstraktní. Rusko už v prosinci 2021 předložilo návrh bezpečnostní smlouvy, v níž požadovalo, aby se Aliance zavázala nepřijímat žádné další členy z postsovětského prostoru, nezřizovat na jejich území základny a nerozvíjet tam vojenskou spolupráci. NATO tento návrh odmítlo. Válka začala dva měsíce poté.

O čtyři roky později se pozice nezměnily. Generální tajemník NATO Mark Rutte ještě v červnu 2026 na tiskové konferenci se Zelenským hovořil o „nevratné cestě“ Ukrajiny do Aliance, byť plné členství zůstává bez jednomyslné shody. Analýza Chatham House z května 2026 jde ještě dál: podle ní Rusko chápe jakékoli příměří jako nástroj k prosazení válečných cílů politickými prostředky, bez stažení vojsk, s omezenou ukrajinskou armádou a bez skutečných bezpečnostních záruk pro Kyjev.

Proud tuto ruskou pozici fakticky normalizuje. Tvrdí, že Evropa musí přijmout realitu a jednat o kompromisu. Neříká ale nahlas, jak by takový kompromis vypadal pro Ukrajinu. Zelenskyj 6. května 2026 prohlásil, že Ukrajina nabídla plné příměří a Rusko odpovědělo dalšími raketovými údery. Už v březnu řekl, že rozsah ruských útoků „velmi jasně ukazuje, že Moskva nemá v úmyslu válku ukončit“.

Menšinový hlas, nebo užitečný nástroj?

Proud není osamělý. Patří do okruhu bývalých západních diplomatů, vedle jmen jako Jack Matlock, Chas Freeman nebo Tony Brenton, kteří dlouhodobě kritizují eskalační linii Západu. Portál Responsible Statecraft ho výslovně řadí do tohoto proudu. Carnegie Endowment naopak v analýze z konce února 2026 argumentuje, že smysluplný mír vyžaduje větší tlak na Rusko, nikoli na Ukrajinu.

V českém kontextu je zajímavé srovnání s domácí diplomatickou scénou. Ministr zahraničí Jan Lipavský v listopadu 2025 označil americký mírový plán za výchozí bod, ale zdůraznil: „Nelze jednat o Ukrajině bez Ukrajiny. Nelze jednat o Evropě bez Evropy.“ Premiér Babiš po pařížské schůzce v lednu 2026 mluvil o míru, ale současně o dlouhodobých bezpečnostních zárukách. Bývalý český velvyslanec při NATO Jakub Landovský přiznal, že jako aktivní diplomat musel ctít komunikační linii systému, teprve po odchodu „už nemusí“. Proudovská kritika je v českém prostředí myslitelná spíš u bývalých, nikoli sloužících diplomatů.

Cena míru jako skutečný spor

Proudova nejsilnější teze není o tom, kdo lže. Je o tom, že mír má politickou cenu, kterou zatím nikdo v Evropě nechce zaplatit. To je legitimní pozorování. Evropské vlády skutečně roky budovaly narativ o strategické porážce Ruska a jakýkoli výsledek, který tuto porážku nedoručí, bude pro ně bolestivý. Jenže z toho neplyne, že Evropa mír blokuje. Plyne z toho, že se vede zápas o podobu míru, a ten zápas má dvě strany, z nichž jedna stále bombarduje ukrajinská města.

Proud přesně pojmenovává dilema, ale řeší ho tak, že jednu stranu rovnice vymaže. Evropské vlády mohou být neupřímné ohledně toho, jak daleko jsou od svých slibů. Rusko ale mezitím odmítá i holé příměří bez předběžných podmínek. Kdo tedy ve skutečnosti blokuje mír, není otázka jednoho diplomata z Moskvy. Je to otázka, na kterou zatím neexistuje jednoduchá odpověď, a každý, kdo tvrdí opak, zjednodušuje.

Článek Britský ex-velvyslanec v Rusku promluvil: „Evropští politici lžou, mír pro ně znamená katastrofu a přiznání prohry“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně se staví a proč to není „nový Typhoon“

FCAD je pilotovaný nadzvukový demonstrátor, který má ověřit klíčové technologie pro budoucí sériový program GCAP (Global Combat Air Programme). Na GCAP spolupracují Velká Británie, Itálie a Japonsko a cílem je mít hotový bojový letoun ve službě od roku 2035. Demonstrátor ale není zmenšenou kopií budoucího sériového stroje. Slouží k tomu, aby inženýři odchytili chyby v konstrukci, stealth řešeních, letových řídicích systémech a výrobních postupech dřív, než budou drahé v hlavním programu.

Podle BAE Systems je vyrobeno zhruba 75 % demonstrátoru měřeno objemem. Hlavní sekce trupu vznikaly posledních dvanáct až osmnáct měsíců. Spojení trupu s křídly a svislými ocasními plochami má proběhnout v roce 2027, rollout i první let míří na závěr téhož roku. Piloti už mají za sebou přes 215 hodin v digitálním simulátoru, kde testují fly-by-wire software a chování letounu v různých letových režimech.

Jedním z technologických průlomů je spoj nasávacího kanálu motoru s trupem, vyrobený jako jeden celek aditivní výrobou, tedy 3D tiskem z kovu. BAE výslovně uvádí, že takový díl by klasickými metodami vzniknout nešel. Pro stealth je to podstatné: hladší geometrie a méně spojů v radarově citlivé oblasti kolem vstupu vzduchu znamená menší odrazovou plochu.

Dvakrát více zbraní než F-35: co to doopravdy znamená

Americký F-35A Lightning II, jednomotorový stealth letoun páté generace s délkou 15,7 metru a rozpětím 10,7 metru, nese ve svých dvou vnitřních šachtách standardní výzbroj dvou řízených střel vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM a dvou pum GBU-31 JDAM o celkové hmotnosti asi 2 600 kilogramů. Šachty F-35 jsou konstrukčně mělké, protože letoun musel zůstat kompaktní.

FCAD je viditelně větší. Podle novinářské prohlídky u BAE, jejíž zjištění publikoval Aviation Week, mají dvě hluboké vnitřní šachty demonstrátoru přibližně dvojnásobný objem oproti F-35. To je důležitý rozdíl: větší objem neznamená automaticky dvojnásobek kilogramů výzbroje. Znamená to prostor pro více střel, munici většího průměru nebo flexibilnější kombinace zbraní a paliva, to vše při zachování stealth profilu, tedy bez vnějších závěsníků, které zvyšují radarový odraz.

Oficiální certifikovaná nosnost zbraní pro sériový GCAP dosud zveřejněna nebyla. Tvrzení o „dvakrát více zbraních“ se tedy opírá o fyzický odhad kapacity šachet, nikoli o potvrzený parametr. Přesto jde o signál, který nelze přehlédnout: budoucí letoun je koncipován tak, aby v jednom stealth průletu dokázal zasáhnout výrazně více cílů než dnešní pátá generace.

Éra Eurofighterů nekončí ze dne na den

Formulace „éra Eurofighterů má skončit“ je přesná v dlouhodobém horizontu, nikoli jako zpráva o blížícím se uzemnění flotily. Eurofighter Typhoon, dvoumotorový letoun čtvrté generace plus s maximální rychlostí Mach 2 (přibližně 2 450 km/h) a bojovým doletem kolem 1 400 kilometrů, zůstává páteří britské, italské, německé i španělské protivzdušné obrany.

Britská vláda v lednu 2026 oznámila investici půl miliardy liber do modernizace Typhoonů, včetně nového radaru ECRS Mk2 s aktivním elektronicky řízeným polem. Typhoon má v RAF sloužit minimálně do čtyřicátých let. Současně Británie pokračuje v nákupu dalších F-35 a podle Defence Investment Plan z června 2026 alokuje na GCAP 8,6 miliardy liber, na Typhoon 1,1 miliardy, na F-35 dalších 2,2 miliardy a 300 milionů na autonomní spolupracující bojové prostředky.

Británie tedy nesází na jednu kartu. Buduje vrstvený systém, kde čtvrtá, pátá a šestá generace fungují souběžně, doplněné bezpilotními nosiči. GCAP má od roku 2035 postupně přebírat schopnosti Typhoonu, ale plná náhrada celé flotily se realisticky odehraje až ve čtyřicátých letech.

Závod šesté generace: kde stojí konkurence

GCAP není jediný program šesté generace na světě. Americké letectvo v březnu 2025 přidělilo Boeingu kontrakt na vývoj letounu F-47 v rámci programu NGAD (Next Generation Air Dominance). Podle Congressional Research Service má F-47 nabídnout bojový dosah přes 1 850 kilometrů a fungovat jako jádro „rodiny systémů“ s autonomními wingmany. Formálně je NGAD nejdál v rozhodnutí o sériovém vývoji.

Na druhé straně spektra stojí čínský J-36, jehož letové prototypy zachytily satelitní snímky a videa z otevřených zdrojů. Analytici z britského think-tanku RUSI odhadují velký dolet a prostornou vnitřní šachtu, ale oficiální čínské parametry neexistují.

Evropský konkurent FCAS, společný francouzsko-německo-španělský program, se v červnu 2026 podle zpráv Euronews a AFP dostal do krize, když se rozpadla původní spolupráce mezi Dassaultem a Airbusem na stíhací větvi. GCAP tak v tuto chvíli působí organizačně soudržněji než jeho evropský protějšek.

Co to znamená pro Česko

Česká republika řeší vstup do páté generace, nikoli šesté. Vláda v březnu 2024 potvrdila nákup 24 letounů F-35A Lightning II, první stroje mají dorazit v roce 2031 a plné operační schopnosti získat do roku 2035. Do té doby překlenují ochranu vzdušného prostoru pronajímané Gripeny JAS-39C/D, jejichž smlouva běží rovněž do roku 2035.

GCAP tedy české plány přímo nemění. Ukazuje ale směr, kam se alianční bojové letectvo posouvá, k síťovému boji, datové integraci pilotovaných a bezpilotních platforem a ke schopnosti nést více výzbroje uvnitř trupu. Česko s 24 letouny F-35 bude v NATO interoperabilní s pátou generací. Šestá generace bude téma pro dobu po roce 2040, a právě tehdy se ukáže, jestli demonstrátor, který dnes leží rozpracovaný v anglické hale, splnil svůj účel.

Program GCAP už není powerpointová prezentace ani politický slib. Má fyzicky rozestavěný pilotovaný stroj, mezinárodní kontrakt za 4,6 miliardy liber a tři státy, které se zavázaly dotáhnout ho do konce roku 2027 k prvnímu letu. Jestli z toho vzejde letoun, který skutečně nahradí Typhoon a změní rovnováhu sil, se rozhodne ve vzduchu, ne na papíře.

Článek Éra Eurofighterů má skončit. Už je skoro hotový demonstrátor letounu 6. generace, který unese dvakrát více zbraní než F-35 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč se Kreml Storm Shadow bojí

Storm Shadow, oficiálně označovaná také jako SCALP-EG ve francouzské verzi, je střela s plochou dráhou letu kategorie vzduch–země o hmotnosti přibližně 1 300 kg a délce 5,10 metru. Odpaluje se z letounů, v britské službě typicky z Eurofighteru Typhoon, a její dosah se odhaduje na více než 250 km v exportní verzi, přičemž plná konfigurace pro britské síly má dosah výrazně vyšší. Střela letí v extrémně nízké výšce nad terénem, využívá kombinaci inerciální navigace, GPS korekce a porovnávání terénu a v závěrečné fázi letu přepíná na infračervený hledač, který ji dovede přímo na cíl s přesností v řádu jednotek metrů.

Pro ruskou stranu je to noční můra. Storm Shadow je navržená přesně proti tomu, co Rusko považuje za bezpečné: zodolněným velitelským bunkrům, skladům munice, letištním plochám a klíčové infrastruktuře desítky až stovky kilometrů za frontovou linií. Její nízký letový profil ztěžuje detekci pozemními radary a kombinované navádění ji činí odolnou vůči rušení GPS. Podle MBDA je určena výhradně pro předem naplánované údery na pevné, vysoce hodnotné cíle, tedy přesně ten typ infrastruktury, kterou Rusko těžko a draze nahrazuje.

Proč Británie přesto mění kurz

Válka na Ukrajině trvá od února 2022 a za více než čtyři roky ukázala jednu věc naprosto jasně: rozhoduje objem. Nejsofistikovanější střela na světě je k ničemu, pokud jich máte tucet a protivník má tisíc cílů. Britský Defence Investment Plan to říká bez diplomatických obklik: Storm Shadow „sehrála klíčovou roli“, ale budoucnost patří levnějším střelám ve větších počtech.

Čísla mluví sama za sebe. Londýn vyčleňuje 11 miliard liber na munici a zbraně, z toho významná část směřuje do kategorií levných střel s plochou dráhou letu a jednorázových efektorů. Cílem není šetřit na obraně, ale za stejný rozpočet získat výrazně více střel. A právě tady přichází na scénu projekt Brakestop.

Důležité je rozlišit dvě větve. Brakestop je odpovědí na okamžitou potřebu, levnější pozemně odpalovaná střela s dosažitelnou výrobou v řádu měsíců. Skutečná plnohodnotná náhrada Storm Shadow ve vyšší kategorii se jmenuje Stratus a má vstoupit do služby až ve třicátých letech jako společný britsko-francouzsko-italský projekt. Storm Shadow sama přitom podle staršího kontraktu z roku 2016 zůstává v britské službě s plánovaným vyřazením kolem roku 2032; nejde tedy o zbraň, která zmizí přes noc.

Tři kandidáti za poloviční cenu

Tisková zpráva britského ministerstva obrany z června 2026 stanovuje tvrdé minimální požadavky programu Brakestop: dosah minimálně 500 km, hlavice alespoň 225 kg, rychlost přes 600 km/h, odolnost v prostředí bez funkčního GPS a cílová cena kolem 400 tisíc liber za kus bez hlavice, tedy zhruba 12 milionů korun. Ve srovnání se Storm Shadow, jejíž přesná aktuální cena není veřejná, ale pohybuje se podle dostupných odhadů výrazně výše, jde skutečně o zhruba poloviční cenovou kategorii.

O zakázku soutěží tři firmy:

• MBDA Crossbow – pozemně odpalovaný jednorázový efektor s nákladem až 300 kg a dosahem přes 800 km. Využívá navigaci založenou na umělé inteligenci a rozpoznávání obrazu. Výrobce avizuje schopnost sériové produkce od poloviny roku 2026.
• MGI TigerShark – střela s rychlostí 750 km/h, nákladem 300 kg a dosahem přes 1 000 km. Naviguje pomocí mapování terénu bez závislosti na GPS, což je v podmínkách intenzivního ruského rušení klíčová vlastnost.
• Rotron SkyLance – cestovní rychlost 600 km/h s maximem kolem 650 km/h, náklad do 300 kg. Výrobce uvádí dosah až 1 200 km s plnou hlavicí a přes 2 500 km při redukované zátěži, což by z ní činilo střelu s největším dosahem v soutěži.

Všechny tři kandidáty spojuje ještě jeden zásadní požadavek: musí být zcela bez amerických komponent podléhajících režimu ITAR. Británie tím získává možnost rozhodovat o výrobě, exportu a nasazení bez amerického schvalovacího filtru. Zkušenost z Ukrajiny ukázala, že dlouhodosahové zbraně jsou politicky nejcitlivější kategorií a závislost na souhlasu Washingtonu může být v kritickém okamžiku brzdou. Program navíc požaduje rozběh výroby alespoň dvaceti kusů měsíčně v řádu měsíců po zadání objednávky.

Srovnání se Storm Shadow, a co přijde po ní

Je „levnější“ automaticky horší? Ne nutně, ale ani to není náhrada jedna ku jedné. Storm Shadow má za sebou desetiletí bojového nasazení, ověřenou terminální přesnost proti nejtěžším cílům a stealthový profil optimalizovaný pro průnik protivzdušnou obranou. Kandidáti Brakestopu ji v dosahu mohou překonávat: TigerShark s tisíci kilometry a SkyLance s potenciálními 1 200 km výrazně přesahují exportní verzi Storm Shadow. V počtu kusů za stejný rozpočet ji překonají jednoznačně. Ale v bojové zralosti a schopnosti prorazit zodolněný bunkr s chirurgickou přesností má Storm Shadow stále náskok.

Podle nás je to vědomá volba: Británie nesází na to, že levnější střely budou stejně dobré. Sází na to, že „dost dobrých“ střel ve velkém počtu je na moderním bojišti cennější než hrstka dokonalých.

Skutečnou plnohodnotnou náhradu má přinést až program Stratus, vyvíjený společně s Francií a Itálií pod hlavičkou MBDA. Nejde přitom o jednu střelu, ale o dvojici: STRATUS LO pro stealth údery na velmi dlouhé vzdálenosti nízko nad terénem a STRATUS RS pro vysokou nadzvukovou rychlost a manévrovatelnost. Dolet má přesáhnout 2 000 km a spektrum misí sahá od hlubokých pozemních úderů přes protilodní roli až po potlačení protivzdušné obrany. Vstup do služby se očekává ve třicátých letech.

Co to znamená pro Ukrajinu

Projekt Brakestop není jen britský zbrojní program, je výslovně prezentován jako systém vyvíjený pro Ukrajinu. Podle informací deníku The Independent britští činitelé doufají v dodání prvních kusů Kyjevu zhruba do roka od dokončení dalších testů. Zároveň z dostupných britských dokumentů neplyne, že by Londýn okamžitě ukončil dodávky Storm Shadow; jde spíš o konec budoucí sázky na tento typ jako hlavní nakupovanou kategorii.

Zajímavé je srovnání s francouzským přístupem. Paříž jedná s Kyjevem o licenci na výrobu střely SCALP, tedy francouzské sestry Storm Shadow, přímo na ukrajinském území. Informaci oznámil ukrajinský ministr obrany Mychajlo Fedorov, jak uvedl Euronews. Francouzská cesta míří k reprodukci zavedené špičkové zbraně, britská k levnější masové kategorii. Obě země se pak mají potkat až u Stratusu jako společné nástupnické platformy.

Británie neustupuje od hlubokých úderů. Mění poměr mezi chirurgickým skalpelem a kladivem, a válka na Ukrajině ji přesvědčila, že kladivo potřebuje víc.

Článek Kreml se jich děsí, jsou až moc ničivé. Storm Shadow přesto v britské armádě končí, sází na levnější střely za polovic se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Británie pohřbila, a co ne

Zrušení dvou lodních programů neznamená rozpuštění královského námořnictva. Znamená pohřbení konkrétní budoucí architektury. Type 83 měl být velkým osádkovým nástupcem šesti stávajících destroyerů Type 45, válečných lodí o délce 151 metrů, výtlaku 8 000 tun a primárním úkolu protivzdušné obrany se systémem Sea Viper s dosahem přes 120 kilometrů. Type 32 měl být novou fregatou doplňující flotilu. Ani jeden z konceptů se nedostal do smluvní fáze, natož na loděnici. Británie je zrušila ještě na papíře.

Stávající jádro flotily přitom běží dál. Osm protiponorkových fregat Type 26 se staví, pět fregat Type 31 třídy Inspiration (138,7 metru, 5 700 tun, rychlost 26 uzlů) míří do služby, obě letadlové lodě třídy Queen Elizabeth zůstávají v provozu a jaderná ponorková složka pokračuje beze změn. Jen v příštích čtyřech fiskálních letech plán počítá s 4,1 miliardy liber na Type 26, 1,6 miliardy na Type 31 a 600 miliony na údržbu a modernizaci Type 45. Klasické námořnictvo tedy Londýn neodstřihl. Změnil ale to, co k němu přidá.

Hybrid Navy: co nahradí zrušené lodě

Místo dvou tradičních lodních tříd Británie staví celou sestavu. Jejím jádrem má být nejméně šest nových Common Combat Vessels, řídicích uzlů, které vláda označuje za „první hybridní válečné lodě“ Royal Navy. Kolem nich se budou pohybovat bezpilotní raketové platformy Type 91, podvodní senzorové platformy Type 92, extra velká bezpilotní ponorná plavidla Type 93 a bezpilotní radarové platformy Type 94. Nad hladinou a ve vzduchu pak přibydou autonomní proudoví wingmani pro RAF v rámci programu Collaborative Combat Aircraft a ozbrojené drony Project NYX jako doprovod vrtulníků AH-64E Apache.

Celková investice do autonomních systémů přesahuje pět miliard liber během čtyř let. Z toho nejméně 1,3 miliardy směřuje přímo do Hybrid Navy, 210 milionů do levných jednorázových útočných dronů a 400 milionů do takzvané Land Lethality Pipeline pro pozemní síly. První velká autonomní plavidla mají být ve službě do roku 2030, demonstrátor autonomního bojového letounu má letět nejpozději ve stejném termínu.

Ukrajinská inspirace, a její limity

Britské dokumenty se na Ukrajinu odvolávají otevřeně. Generální tajemník NATO Mark Rutte 18. června 2026 prohlásil, že Ukrajina je v dronových a protidronových technologiích „číslo jedna na světě“. Číslo 200 tisíc FPV dronů měsíčně, které pochází z ukrajinského armádního média ArmijInform, ilustruje válečnou ekonomiku země, která za více než čtyři roky konfliktu vybudovala masovou dronovou produkci prakticky od nuly.

Británie ale nestaví válečnou ekonomiku. Staví mírový investiční plán. Londýn nezveřejnil žádný měsíční výrobní cíl srovnatelný s ukrajinským. Přebírá architekturu a logiku (distribuovanou síť levnějších prostředků místo několika drahých uzlů), nikoli frontový objem. Rozdíl je zásadní: ukrajinský FPV dron stojí řádově stovky dolarů a žije minuty, britský Type 93 bude autonomní ponorné plavidlo za desítky milionů liber s životností v řádu let.

Británie není sama, ale jde nejdál

Dronový obrat není britská specialita. NATO 7. července 2026 spustilo iniciativu Drone Edge s investicí přes 40 miliard dolarů do protidronových schopností během pěti let a závazkem vycvičit pětkrát více operátorů dronů do konce roku 2027. Německo objednalo osm dronů MQ-9B SeaGuardian pro námořní průzkum a lov ponorek, stroje s rozpětím 24 metrů, vytrvalostí přes 40 hodin a dosahem více než 11 000 kilometrů. Francie současně objednala pátou fregatu FDI a paralelně posiluje námořní drony SDAM. Spojené státy ve svém Shipbuilding Plan 2026 přiznávají, že tradiční lodě samy o sobě nestačí na potřebnou „námořní masu“, a plánují 47 středních bezpilotních hladinových plavidel.

Británie ale jako jediná z velkých námořních mocností kvůli dronům přímo zrušila dva budoucí lodní koncepty. Francie, Německo i USA drony přidávají ke klasickým lodím. Londýn jimi klasické lodě nahrazuje, alespoň ty, které ještě neexistují.

Český kontext ukazuje stejný směr v menším měřítku. Armáda České republiky rozjíždí pět veřejných zakázek na téměř tři tisíce dronů do roku 2028 a dlouhodobá koncepce AČR počítá s bezpilotními průzkumnými systémy s vysokým stupněm autonomie.

Rozpočtová realita za velkými slovy

Za strategickým obratem stojí i tvrdá rozpočtová politika. 11. června 2026, necelé tři týdny před zveřejněním plánu, rezignoval ministr obrany John Healey. Ve sněmovním vystoupení spojoval svůj odchod s požadavkem na jasnou trajektorii výdajů: 3 % HDP na obranu do roku 2030 a 3,5 % do roku 2035. Jeho nástupce Dan Jarvis zdědil plán, který slibuje 15 miliard liber nových peněz, ale přiznává, že 4,7 miliardy z nich dosud nemá zajištěné financování a čeká na podzimní rozpočet.

Právě tady je podle nás největší riziko celého obratu. Británie nepohřbila jen dva lodní koncepty, pohřbila i iluzi, že se dá budovat námořní síla budoucnosti bez bolestivého navýšení výdajů. Zda peníze skutečně přijdou, rozhodne až Budget 2026. Plán je na papíře ambiciózní. Loděnice, laboratoře a továrny na drony ale potřebují libry, ne strategie.

Článek Británie pohřbila vlastní námořní flotilu. Vsadí na drony po vzoru Ukrajiny, která jich nasazuje 200 000 měsíčně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč padl plán na klasický torpédoborec

Původně měla Royal Navy nahradit stárnoucí šestici Type 45 torpédoborcem označovaným jako Type 83. Šlo o tradiční přístup: velká, drahá, vysoce schopná loď, která nese protivzdušnou obranu soustředěnou v jednom trupu. Defence Investment Plan z 30. června 2026 ale tento model výslovně označil za finančně neudržitelný a operačně nevhodný pro moderní hrozby. Spolu s Type 83 padl i dřívější koncept Type 32. Místo jednoho supertorpédoborce Británie vsadila na rozptýlenou síť.

Jádrem té sítě je právě CCV. Oficiální dokumenty ho popisují jako „centrální mozek“ nového systému námořní protivzdušné obrany, který koordinuje čtyři typy bezosádkových platforem:

• Type 91 – bezosádkové raketové nosiče
• Type 92 – podvodní senzorové platformy
• Type 93 – extra velká bezosádková ponorná plavidla
• Type 94 – bezosádkové senzorové platformy na hladině

K tomu přibývají vzdušné drony. Royal Navy už letos v lednu testovala řízení dronů Puma a Providence z vrtulníku Wildcat v rámci programu Eagle’s Eye, přičemž výslovně zmínila technologie „prověřené v boji na Ukrajině“. Začátkem července 2026 pak z paluby britské lodi poprvé odstartoval úderný dron Nyan, jednorázový prostředek určený k ničení cílů. Zmíněné „roje dronů“ tedy nestojí na jednom typu stroje, ale na souběžně řízené síti desítek bezosádkových prostředků různých kategorií.

Co nahrazují: torpédoborce Type 45

Třída Daring, známá jako Type 45, tvoří páteř britské námořní protivzdušné obrany od roku 2009. Šest lodí o výtlaku 7 350 tun a délce 152 metrů dokáže plout rychlostí 30 uzlů s dosahem přes 12 960 km (7 000 námořních mil). Srdcem je radar SAMPSON a systém Sea Viper, schopný odpálit osm střel za méně než deset sekund a navádět až 16 střel současně. Po modernizaci Sea Viper Evolution ponesou až 48 střel s dosahem kolem 140 kilometrů, což představuje nárůst raketové kapacity o 50 %.

Britové přitom Type 45 neodpisují předčasně. Všech šest lodí dostává systém Sea Ceptor; první modernizovaná loď má být hotová v létě 2026, celá flotila do zimy 2032. Probíhají také dvouleté generální opravy včetně Power Improvement Plan, který řeší notoricky známé problémy s pohonným ústrojím. Odchod Type 45 ze služby se podle Defence Investment Plan očekává od roku 2035, takže CCV na ně naváže bez hluchého období.

Pro srovnání: americké torpédoborce třídy Arleigh Burke (výtlak kolem 9 700 tun) nesou systém Aegis se 96 svislými odpalovacími šachtami Mk 41, čínské torpédoborce Type 055 (přes 12 000 tun) disponují 112 šachtami. Type 45 s 48 střelami Sea Viper patří spíše do kategorie specializovaných platforem protivzdušné obrany než univerzálních arsenálů. Právě proto Británie mění filozofii: místo soutěžení o počet šachet v jednom trupu rozprostírá střely a senzory do celé sítě.

Proti komu: ruská hrozba v Atlantiku

Celý program má jasného adresáta. Strategic Defence Review z roku 2025 i Defence Investment Plan opakovaně jmenují zvýšenou ruskou podmořskou aktivitu v Severním Atlantiku a Arktidě. Konkrétně zmiňují výzvědnou loď Jantar a aktivity ruské Hlavní správy hlubinného výzkumu (GUGI), která mapuje podmořské kabely a energetickou infrastrukturu. Pro Moskvu je to nepříjemná zpráva: Británie buduje trojici vzájemně provázaných programů, které mají ruskou volnost pohybu v Atlantiku systematicky omezit.

• Atlantic Bastion – spuštěný v prosinci 2025 s rozpočtem dalších zhruba 39 miliard korun na čtyři roky. Vrstvená síť senzorů, fregat Type 26, bezosádkových plavidel a umělé inteligence pro akustické sledování ruských ponorek.
• Atlantic Shield – britský příspěvek k integrované protivzdušné a protiraketové obraně NATO proti dronům, hypersonickým a balistickým hrozbám. CCV je jeho jádrem.
• Atlantic Strike – konvenční odstrašení prostřednictvím hybridních úderných skupin letadlových lodí, dálkových přesných úderů a bezosádkového doprovodu.

Rusko podle analýzy CSIS buduje vlastní ekosystém umělé inteligence a bezosádkových systémů, ale veřejně dostupné zdroje neukazují sériový program, který by kopíroval britský model posádkového uzlu s rozptýlenými bezosádkovými nosiči. Čína je na tom jinak: loď Ču-chaj Jün slouží jako mateřská platforma pro více než 50 bezosádkových prostředků včetně vzdušných dronů a podvodních kluzáků. Británie je ale neobvyklá tím, že z experimentu dělá oficiální architekturu námořní obrany první linie.

Co to znamená pro Česko a NATO

Vnitrozemská země bez námořnictva by mohla britské lodě vnímat jako vzdálenou záležitost. Jenže transatlantické komunikace, podmořské kabely a energetické tepny, které Atlantic Bastion chrání, jsou životními tepnami celé Aliance, včetně České republiky. Posilové trasy NATO vedou přes Atlantik a bez jejich bezpečnosti ztrácí smysl i pozemní obrana střední Evropy.

Česko se na aliančních námořních schopnostech podílí nepřímo, ale měřitelně. Obranný rozpočet na rok 2026 činí téměř 185 miliard korun, tedy 2,06 % HDP. Český podíl ve společném financování NATO dosahuje 1,0558 %. Kromě peněz je tu i praktická účast: čeští vojáci slouží v námořní bezpečnostní operaci EUNAVFOR ASPIDES od března 2024.

Financovaný obrat, ne hotová zbraň

Technické specifikace CCV (výtlak, délka, rychlost, radarová sestava, výzbroj ani cena za kus) zatím zveřejněny nebyly. Stejně tak není známa loděnice, která lodě postaví, byť vládní oznámení zdůrazňuje, že půjde o britskou stavbu. Návrh teprve startuje, dodání se očekává od počátku třicátých let.

Přesto jde o nejzásadnější koncepční změnu britského námořnictva za poslední generaci. Londýn nereaguje na ruskou hrozbu stavbou většího torpédoborce, ale přepisem celé logiky námořní obrany. Moskva může sledovat, jak se v Severním Atlantiku rozprostírá síť, kterou jeden torpédový zásah nevyřadí, a nemá nástroj, jak jí v tom zabránit.

Článek Rusko marně přihlíží. Británie staví 6 hybridních válečných lodí, budou řídit roje dronů. Nahradí celou třídu torpédoborců se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč právě tahle budova

CIMIC House nebyl náhodný objekt. Stál v centru Al Amarah přímo vedle provinční vlády a policejního velitelství jako uzel civilně-vojenské spolupráce koaliční správy. Jeho symbolický i operační význam byl zřejmý oběma stranám, Britům i Mahdího armádě, šíitské milici loajální Muktadovi as-Sadrovi. Al Amarah ležel na klíčové komunikaci směrem k Basře a pád britské přítomnosti v centru města by znamenal ztrátu kontroly nad celou provincií.

Když se v srpnu 2004 lokální napětí přelilo do otevřeného povstání, Y Company se ocitla v pasti vlastní geografie. Hlavní britská základna Camp Abu Naji ležela jen zhruba 14 kilometrů daleko, jenže zásobovací trasy vedly přes dva mosty přes Tigris, snadno přerušitelné a snadno ostřelovatelné. Vrtulníkové zásobování nepřicházelo v úvahu. Jak nebezpečný byl i „běžný“ průjezd městem, dokládá citace Victoria Cross pro vojína Johnsona Beharryho: při zásobovací jízdě do Al Amarah čelil sérii přepadů, byl těžce raněn, a přesto dokázal vyvézt svou posádku z pasti.

Dvě možnosti: bránit se, nebo být převálcován

Ben Powell, jeden z obránců, to po letech shrnul jednoduše: měli dvě možnosti, obranu, nebo přemožení. Žádná třetí neexistovala. Zhruba devadesát britských vojáků doplněných o šest iráckých policistů čelilo 230 minometným bombardováním, šesti raketám ráže 107 mm a desítkám pěších útoků. Několikrát musela zasáhnout letecká podpora.

Nešlo přitom o romantický „poslední odpor“. Podle případové studie britské armády fungoval uvnitř základny systém mission command, tedy decentralizované velení, kde nižší velitelé přijímali rozhodnutí sami, protože spojení s nadřízeným stupněm bylo nespolehlivé. Posily a zásoby z Abu Naji přicházely, ale nepravidelně a za extrémního rizika. Obránci kombinovali pěchotní palbu, minomety, obrněná vozidla a leteckou podporu, přesně tu směs, která se dnes na jejich příkladu vyučuje.

Psychická reakce posádky nebyla jednotná. Powell popisuje okamžik, kdy se dozvěděl o selhání zásobovací kolony, jako moment největší zranitelnosti a izolace. Odstřelovač Adam Somers naopak mluví o euforii z kontaktu. Část mužů se soustředila na čisté přežití, část na úkol. Obojí je drželo na pozici.

Jak to skončilo, a proč

28. srpna 2004 útoky ustaly. Příčina nebyla jediná. Major Justin Featherstone, velitel roty vyznamenaný Military Cross, uvedl pro Forces News, že útočníky „dobili do stavu, kdy už neměli smysluplnou bojovou kapacitu“. Tentýž den ale došlo k širší politické dohodě; v Nadžafu zprostředkoval ajatolláh Alí as-Sistání příměří mezi iráckou vládou a Muktadou as-Sadrem, bojovníci Mahdího armády začali odevzdávat zbraně. Lokální taktické vyčerpání se pravděpodobně sešlo s celoiráckým povelem k deeskalaci.

Základna nepadla. Drtivá většina posádky obléhání přežila. Britské ztráty přímo v CIMIC House zahrnovaly šest vážně raněných; celkové ztráty battle group v provincii během celé rotace byly vyšší. Britové po bitvě odhadovali více než 200 padlých na straně protivníka.

Co z toho zůstalo

Vyznamenání za nasazení 1 PWRR v Maysánu mluví sama za sebe: Victoria Cross, Conspicuous Gallantry Cross, dva řády Distinguished Service Order a deset Military Cross. Takový soubor dekorací z jedné rotace nemá v novodobé britské historii mnoho paralel. Regiment byl označen za nejvíce napadanou britskou jednotku od Koreje.

Důležitější než medaile je ale to, co z obrany CIMIC House udělala britská armáda potom. V oficiálních materiálech Centre for Army Leadership z roku 2024 figuruje jako případová studie velení a vedení na operacích. Vyučuje se na ní:

• obrana izolovaného opěrného bodu v městském prostředí
• decentralizované velení při slabém spojení s nadřízeným stupněm
• logistika po zranitelných trasách bez vzdušného zásobování
• rychlý přechod ze stabilizační mise do vysokointenzivního boje
• práce se smíšenou sestavou pravidelných vojáků, záložníků i zahraničních prvků

Za zmínku stojí, že v britském jihovýchodním sektoru v Iráku tehdy působili i čeští vojáci, byť ne jako obránci CIMIC House, ale v rámci širšího mnohonárodního uskupení.

Záběry, které dvacet let čekaly

Vojáci si před nasazením koupili vlastní domácí videokamery; GoPro ani smartphony tehdy neexistovaly. Natáčeli boje sami, z oken a ze střechy obléhané budovy. Záběry dvě dekády ležely v šuplících, než je v květnu 2026 zveřejnila stanice Forces News. Imperial War Museums zároveň evidují oficiální armádní filmový materiál z CIMIC House z 9. května 2004, tedy z doby před obléháním; ten ale podle katalogu není veřejně přehratelný online.

Domácí videa ze srpna 2004 ukazují něco, co žádný oficiální kameraman nezachytil: střechu plnou nábojnic, muže stříkající vodu na rozžhavené hlavně a okamžiky ticha mezi salvami, kdy nikdo přesně nevěděl, jestli je to pauza, nebo konec. Konec přišel až dvacátý třetí den.

Článek 23 dní v obklíčení v Iráku, přesto to nevzdali. Britští vojáci svedli jeden z nejdelších bojů, dodnes se o nich právem učí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dekret, který otevřel starou ránu

Ukrajinský prezidentský dekret č. 440/2026 z 26. května nebyl v Kyjevě vnímán jako provokace. Pro ukrajinskou stranu šlo o ocenění bojovníků za nezávislost. Jenže v polském veřejném prostoru funguje zkratka UPA jako synonymum pro organizovanou genocidu. Polský Ústav národní paměti (IPN) dokumentuje koordinovaný útok na 99 polských obcí 11. července 1943 a odhaduje kolem 100 tisíc zavražděných polských civilistů v letech 1943–1945.

Tusk na tiskové konferenci volil slova opatrně, ale tvrdě: „Nikdo nesmí podceňovat naši citlivost. Zločiny UPA nelze z polské paměti vymazat.“ Zároveň dodal, že Ukrajina nesmí tuto válku prohrát. Dvě věty, které přesně ilustrují polské dilema léta 2026: hněv a strategická nutnost vedle sebe.

MiGy za drony: když barter selže

Historický spor by sám o sobě možná zůstal na úrovni diplomatických protestních nót. Jenže se na něj navrstvil problém ryze praktický. Už v dubnu 2026 polská vláda v Gdaňsku představila ambiciózní projekt „Polská dronová armáda“, plán spojit polské finance a průmysl s ukrajinskou frontovou expertízou v oblasti bezpilotních prostředků. Součástí širší dohody měl být barter: Polsko dodá Ukrajině stárnoucí stíhačky MiG-29, Kyjev na oplátku předá dronové know-how.

Kosiniak-Kamysz 30. června veřejně potvrdil, že ukrajinská strana svou část nesplnila. „S Banderou do EU nevstoupí,“ řekl v rozhovoru pro Radio ZET a přidal ultimátum: bez dronového transferu žádné MiGy. Polské „váhání“ tedy nebylo o opuštění Ukrajiny. Bylo o tom, že Varšava poprvé tak ostře podmínila vojenskou pomoc reciprocitou a současně ji propojila s historickým gestem, které považovala za nepřijatelné.

Průzkum IBRiS pro Radio ZET z poloviny června ukázal, jak hluboce se nálada v polské společnosti posunula: 59,7 % respondentů se vyslovilo proti vstupu Ukrajiny do EU. Únava z podpory souseda ve válce je reálná a politici ji nemohou ignorovat.

Britský zesilovač: Onet, Telegraph a ruská hrozba

Dne 3. července 2026 polský server Onet zveřejnil zjištění opřené o pět zdrojů: Washington měl Varšavu varovat před možností ruské ozbrojené provokace proti Polsku či východnímu křídlu NATO v horizontu měsíců. Britský The Telegraph informaci převzal a rozšířil do mezinárodního prostoru. V sekundárních citacích se objevily scénáře od útoků drony na kritickou infrastrukturu až po omezený vpád z Kaliningradu.

Důležitá opatrnost: veřejný text amerického varování dohledatelný není. Guardian už o týden dříve psal obecněji o riziku omezené provokace, ale sám upozornil na nedostatek detailních podkladů. Polský koordinátor tajných služeb Tomasz Siemoniak nicméně 1. července potvrdil zvýšenou pohotovost a kontakty s americkými i pobaltskými partnery. Nejde tedy o pouhou mediální bublinu, ale ani o veřejně doložený plán bezprostředního útoku.

„Britové“ v tomto příběhu nejsou britská vláda s oficiálním demarší. Jsou to britská média, která polské zjištění zesílila a přerámovala celou debatu. Místo hádky o UPA a MiGy se najednou mluvilo o tom, co Varšava říkala už 25. června na summitu východního křídla: „Rusko zůstává největší hrozbou.“

Jak strach z Ruska funguje jako pojistka

Efekt byl rychlý. Tentýž den, 3. července, se ve Varšavě sešli šéfové diplomacie Polska a Ukrajiny. Ze společného prohlášení zaznělo, že stabilní partnerství nesmí být zneužíváno nepřátelskými aktéry. Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski přímo řekl, že Rusko se snaží rozhádat spojence i Polsko s bojující Ukrajinou a že cílem nadcházejícího summitu NATO musí být demonstrace jednoty Západu.

Nebyl to emocionální smír. Historická křivda nezmizela, barter o MiGy zůstává otevřený. Ale bezpečnostní logika převážila: Polsko s americky vedenou aliační bojovou skupinou na svém území, s rostoucím rozpočtem na obranu a s vědomím, že bílá kniha polského think-tanku PISM z května 2026 popisuje ruské sabotáže a diverze proti státům Baltského moře jako strukturální trend, si nemůže dovolit strategický rozkol s Ukrajinou. Ne proto, že by Kyjev měl pravdu v otázce UPA. Proto, že Moskva by z takového rozkolu těžila nejvíc.

Co to znamená pro Česko a širší region

Polský případ není izolovaný. Únava z podpory Ukrajiny roste napříč střední Evropou. Česká data ze STEM ukazují, že většina veřejnosti chce udržet humanitární pomoc a tlak na Rusko, ale u munice, vojenské techniky a přímé finanční podpory je společnost výrazně rozdělenější. Rozdíl oproti Polsku je v tom, že Praha nemá srovnatelně výbušnou historickou osu typu UPA a volyňských masakrů; případný spor by měl spíš technokratickou podobu, ne identitární.

Česká vláda má přitom institucionálně zakotvenou podporu Ukrajiny do roku 2030 a prezident Petr Pavel v květnu 2026 označil Rusko za jednu z nejvýznamnějších hrozeb pro Evropu. Samostatnou reakci na červencové zprávy o možné ruské provokaci v Polsku Praha veřejně nevydala, ale její dlouhodobá linie je konzistentní.

Polsko-ukrajinská epizoda léta 2026 ukazuje mechanismus, který podle nás bude fungovat i v dalších zemích: bilaterální spory mohou eskalovat rychle a ostře, ale dokud trvá ruská hrozba, existuje gravitační síla, která spojence stahuje zpátky k sobě. Není to síla sympatií. Je to síla strachu, a v geopolitice bývá spolehlivější.

Článek Polsko váhalo, zda ještě Ukrajinu podporovat. „Rusko je větší hrozba,“ uklidnili situaci Britové a opět je stmelili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pět vrstev, na které Moskva nemá veřejnou odpověď

Síla Challengeru 3 nespočívá v jednom zázračném prvku, ale v kombinaci pěti technologických vrstev, které dohromady dramaticky zvyšují cenu každého přímého tankového střetu pro protivníka.

• 120mm hladkohlavňový kanón L55A1, konec britské rýhované tradice. Přechod na standard NATO otevírá přístup k nejnovějším kinetickým penetrátorům i programovatelné víceúčelové munici. Britská armáda u prototypu uvádí vyšší úsťovou rychlost a větší průbojnost oproti Challengeru 2.
• Digitální věž a zaměřovací systémy Thales, panoramatické a střelecké zaměřovače s HD obrazem, automatická detekce a sledování cílů (video tracking, WASAD). Osádka najde a drží cíl rychleji, přesněji a za horších podmínek.
• Modulární pancíř nové generace, vyvinutý britskou laboratoří DSTL a firmou RBSL. Výrobce mluví o „zásadním skoku v přežitelnosti“ oproti předchůdci.
• Aktivní ochranný systém Trophy, izraelský hard-kill systém, který detekuje a ničí přilétající rakety a střely za méně než sekundu. Kontrakt za zhruba 500 milionů korun podepsala britská armáda v roce 2023.
• Upravený pohon a podvozek, lepší stabilizace pro přesnou střelbu za jízdy, řešení vibrací a hluku, které starší Challenger 2 limitovaly.

Žádná z těchto vrstev není sama o sobě unikátní. Unikátní je jejich integrace do jednoho stroje, a právě tady začíná problém pro ruskou stranu.

Proč ruské tanky zaostávají v ochraně

T-90M, nejrozšířenější moderní ruský tank v aktivní službě, má podle oficiálních zdrojů Rostecu „celoaspektovou ochranu“ a vysoce automatizovaný systém řízení palby. Na papíře to zní solidně. Jenže v jedné klíčové disciplíně zeje mezera: aktivní ochranný systém.

Ruská Arena-M existuje jako koncept už roky. Agentura TASS ještě v dubnu 2023 citovala představitele obranného průmyslu, kteří mluvili o „budoucí instalaci“ a „rozjezdu sériové výroby“. Žádný otevřený ruský zdroj od té doby nedoložil plošné zavedení hard-kill APS do hlavních tankových flotil. Trophy je přitom už integrovaný nejen do britského, ale i do německého Leopardu 2A8 a amerického Abramsu SEPv3. Západní trend je jasný a společný. Rusko za ním veřejně doložitelně zaostává.

Neznamená to, že Challenger 3 je nezničitelný, žádný tank není. Znamená to, že ruský střelec s protitankovou řízenou střelou čelí vrstvě obrany, kterou jeho protějšek v T-90M podle dostupných informací nemá. A to mění kalkulaci celého střetu.

Přesnost jako systém, ne jako marketingové číslo

Veřejně nejsou dostupné procentní výsledky zásahů z květnových testů. „Extrémně přesný“ je proto odvozený závěr, ne zveřejněné číslo. Opírá se ale o měřitelné parametry: nová hlaveň L55A1 s vyšší úsťovou rychlostí, digitální řízení palby, automatické sledování cílů a stabilizace podvozku pro střelbu v pohybu.

Podle nás je podstatné právě to slovo „systém“. Přesnost Challengeru 3 není jen o hlavni, je o tom, že zaměřovač Thales najde cíl, software ho automaticky sleduje, stabilizace drží hlaveň a munice letí rychleji než u předchůdce. Každý článek řetězce zvyšuje pravděpodobnost zásahu na první ránu. V tankové válce, kde o přežití rozhodují sekundy, je tohle rozdíl mezi výstřelem a výstřelem, který zasáhne.

Kdy vlastně Challenger 3 „nastupuje“

Důležitá korekce: Challenger 3 zatím není ve výzbroji. Program je ve fázi demonstrace. Z výrobní linky sjelo osm prototypů, první prošel zkouškami, po ověření má následovat dalších 140 kusů. Britská armáda uvádí počáteční operační schopnost v roce 2027 a všech 148 tanků ve službě do konce roku 2030. Stroj má sloužit minimálně do roku 2040.

Pro kontext: T-90M je zavedený a bojově provozovaný. Challenger 3 je v testech. Konstrukčně míří nad T-90M v ochraně i situačním přehledu, ale bez bojového ověření zůstává papírová převaha papírovou. To je férové přiznat.

Co ale férové přiznat také, je alianční rozměr. NATO na východním křídle udržuje devět předsunutých bojových uskupení. Britové vedou bojovou skupinu v Estonsku, čeští vojáci působí na Slovensku, v Lotyšsku i v Polsku. Challenger 3 má být jádrem britských obrněných brigádních bojových týmů a britského příspěvku k odstrašení. Až vstoupí do služby, stane se součástí obranné architektury, která se přímo dotýká i bezpečnosti České republiky.

Nepříjemný protivník, ne zázračná zbraň

Dá se čekat, že ruská propaganda Challenger 3 bagatelizuje, stejně jako bagatelizovala Leopardy a Abramsy na Ukrajině. Jenže čísla a systémy mluví jinak. Challenger 3 není zázračný tank. Je to ale velmi promyšlený balík palebné síly, senzoriky a ochrany, který zvyšuje cenu každého přímého střetu pro protivníka. A právě to je typ odpovědi, kterou Moskva zatím veřejně nedokládá.

Článek Challenger 3 nastupuje a ruská armáda se konečně bojí, protože nemá odpověď. Zničit téměř nejde a střílí extrémně přesně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Továrny, smlouvy, kódy dílů

Dosud se veřejně mluvilo o třech jménech: Makějevovo raketové centrum jako vývojář, Krasmaš v Krasnojarsku jako přímý výrobce a Proton-PM jako dodavatel motorů. Uniklé materiály (interní korespondence Krasmaše s Permským prachovým závodem, smlouvy na výrobu komponent pro rok 2025 a protokoly o spolupráci z let 2020–2025) ukazují řetězec mnohem delší.

V dokumentech figurují konkrétní kódy dílů pro označení 15A28, čtyři položky kontraktu Permského závodu za více než 956 milionů rublů a přes deset dalších podniků: Zlatmaš, PZ Mašinostroitel, Avangard, NIIPM, MMZ, NPO Automatics, NII Grafit, Ust-Katavský vagonostrojitelný závod, jaderné výzkumné centrum RFNC-VNIITF, PA Poljot, PA Okťabr a firma TRI-D. Vyrábějí náplně, kontejnery, adaptéry, zapalovače a další součásti systému. Projekty běží pod interními kódy „001″ a „002″.

Permský závod přitom není žádný okrajový subdodavatel. Jeho tržby vyskočily ze 7,7 miliardy rublů v roce 2022 na 22,6 miliardy v roce 2024 a vojenské produkty tvořily přes 95 % produkce. Nejde o izolovaný raketový projekt, je to součást širší válečné mobilizace ruského průmyslu.

Dva úspěchy, nejméně tři selhání

Propagandistická rétorika Kremlu stojí v ostrém kontrastu s testovací realitou. Podle Arms Control Association byl květnový test v roce 2026 teprve druhým potvrzeným úspěšným plným testem Sarmatu. Od prvního letu v dubnu 2022 přišly nejméně tři neúspěšné pokusy, včetně výbuchu v odpalovacím silu, který zničil testovací infrastrukturu. Ještě v listopadu 2025 zaznamenal expertní blog Russian Strategic Nuclear Forces další selhání na kosmodromu Jasnyj/Dombarovskij.

Putin přesto v květnu 2026 znovu oznámil, že Sarmat vstoupí na bojovou službu do konce roku. Vzorec se opakuje: veřejné vystoupení, superlativ o „bezkonkurenční“ zbrani, posunutý termín. Hrozba není menší proto, že program klopýtá. Kreml ale zjevně nahrazuje nedostatek provozní jistoty přebytkem televizní rétoriky.

Česká stopa v raketové továrně

Řetězec dodavatelů Sarmatu má i českou epizodu. Deník N v roce 2022 popsal, že speciální soustruh od brněnské firmy TDZ Turn skončil přímo v Krasmaši, v továrně, která Sarmat fyzicky vyrábí. České ministerstvo zahraničí i ministerstvo průmyslu tehdy uvedly, že podle jejich posouzení sankce porušeny nebyly. Pro současné přímé zapojení českých firem do výrobního řetězce Sarmatu veřejný důkaz neexistuje. Případ ale ilustruje, jak snadno se západní technologie může dostat do jádra ruského zbrojního programu.

Sankce míří na hlavy, ne na tělo

Mezinárodní sankce dnes cílí hlavně na mediálně známé hlavní dodavatele: Krasmaš, Makějevovo centrum, Roskosmos. Permský závod je na sankčním seznamu EU od prosince 2023. Jenže řada dalších článků řetězce propadá sítem. Firma TRI-D, která podle uniklých dokumentů dodává komponenty pro Sarmat, figuruje v ukrajinských sankčních databázích, ale v agregovaných datech OpenSanctions chybí záznam o sankcích EU nebo USA.

Podle nás je to klíčový praktický závěr celé investigace. Pokud je cílem brzdit výrobní kapacitu programu, dává větší smysl sankcionovat i komponentáře a materiálové dodavatele než jen několik velkých jmen. Uniklé dokumenty poprvé ukazují, kam přesně by takové sankce měly mířit.

Co Sarmat skutečně mění, a co ne

Sarmat má nahradit stárnoucí rakety Vojevoda (původní Satan) ve stejné třídě těžkých ICBM. V deklarovaném počtu hlavic (až deset) se od předchůdce zásadně neliší. Přidaná hodnota má spočívat v nové generaci pohonu, delší životnosti a údajně širší flexibilitě trajektorií. Nic z toho ale k červnu 2026 není podloženo sérií spolehlivých testů. Praktický dopad skutečného nasazení by byl spíš politický: Rusko by obnovilo důvěryhodnost své těžké silobasované složky a posílilo zastrašování Evropy formálně zavedeným systémem.

Oněch 200 sekund na Londýn zůstává televizní grafikou, ne ověřenou letovou tabulkou. Skutečná hrozba Sarmatu neleží v sekundách na mapě, ale v síti továren, které ho staví. A právě tu teď lze poprvé přečíst jako otevřenou knihu.

Článek „Londýn za 200 sekund“: uniklé dokumenty odhalují, kdo staví Putinovu raketu Satan II, kterou rád vyhrožuje světu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

12,5 kilogramu připravených k boji

Než se dostaneme k tomu, co NLAW dělá s tankem, je důležité upřesnit jednu věc. Oněch 12,5 kilogramu není hmotnost „střely“, je to hmotnost celého jednorázového systému připraveného k palbě, jak uvádí britská armáda. Tuba, optika, elektronika, bojová hlavice, raketový motor. Všechno v jednom balení, které si voják hodí na rameno a po výstřelu zahodí.

Výrobce Saab udává hmotnost pod 13 kg a účinný bojový dosah 20 až 800 metrů, britská armáda pracuje s konzervativnějším maximem 600 metrů. Rozpor v číslech pravděpodobně odráží rozdíl mezi technickým maximem a taktickým doporučením pro polní podmínky. Tak či tak jde o vzdálenost, na které se v městském boji nebo při přepadech kolon odehrává většina střetů s obrněnci.

Klíčový je reakční čas. Od okamžiku, kdy voják spatří cíl, k odpálení uběhne zhruba pět sekund. Systém je navržen pro obsluhu jedním člověkem bez specializovaného protitankového výcviku. Britská armáda ho výslovně označuje jako zbraň pro střelce bez specializace.

Proč útok shora mění všechno

Moderní hlavní bojové tanky jsou konstruovány s jasnou prioritou: nejsilnější ochrana směřuje dopředu. Čelní pancíř, reaktivní pancéřování, kompozitní vrstvy, to vše chrání osádku proti hrozbám, které přicházejí z očekávaného směru boje. Střecha věže je ale jiný příběh. Je výrazně tenčí, protože tank nemůže vážit nekonečně a konstruktéři musejí někde šetřit.

NLAW tohle ví a využívá to. V režimu OTA (Overfly Top Attack) střela neletí přímo do cíle. Přeletí přibližně metr nad ním a v okamžiku, kdy je nad věží, iniciuje průbojnou hlavici směrem dolů. Průnik střechou zasáhne vnitřní citlivé části: munici, palivové nádrže, elektroniku. Analytici z britského think-tanku RUSI opakovaně upozorňují, že právě u ruských tanků je tento problém obzvlášť závažný: munice uložená v automatickém nabíječi pod věží při průniku často způsobí katastrofickou detonaci, která věž doslova odtrhne od trupu.

Celý systém přitom funguje na principu PLOS (Predicted Line of Sight). Střelec několik sekund sleduje pohybující se cíl, systém si zapamatuje jeho směr a rychlost a po odpálení sám dopočítá letovou dráhu. Žádné laserové navedení, žádný drát, žádný infračervený zámek před výstřelem. Voják vystřelí a může okamžitě měnit pozici. Saab to shrnuje jednoduše: „Sleduj pár sekund, vystřel, NLAW udělá zbytek.“

T-90M: silný zepředu, zranitelný shora

T-90M Proriv je v otevřených zdrojích běžně označován jako nejmodernější sériově nasazovaný ruský tank. Modernizovaná věž, reaktivní pancéřování Relikt, multispektrální kouřové clony; na papíře působí jako stroj, který by měl západním protitankovým systémům odolat. Jenže „nejlépe chráněný“ neznamená „nezranitelný“.

Síla T-90M je soustředěná do čelní polosféry. Relikt ERA je navržen především proti kumulativním i kinetickým hrozbám přicházejícím zepředu. Střecha a boky takovou úroveň ochrany nemají, a právě tam NLAW míří. V tomto smyslu je konstrukční logika systému přesně opačná než konstrukční logika tanku: NLAW se vyhýbá tomu, co je na T-90M nejsilnější, a útočí tam, kde je nejslabší.

Znamená to, že každý výstřel z NLAW spolehlivě zničí T-90M? Saab tvrdí, že systém je navržen k vyřazení moderního hlavního bojového tanku jedinou ranou. Britská laboratoř Dstl potvrzuje, že NLAW na Ukrajině prokázal schopnost ničit moderní tanky. Výsledek konkrétního zásahu ale vždy závisí na geometrii dopadu, úhlu, vzdálenosti a podmínkách boje. Formulovat to jako absolutní jistotu by bylo nepoctivé. Formulovat to jako reálnou a prokázanou schopnost je přesné.

Proč Rusko nemělo odpověď

Tehdejší britský ministr obrany Ben Wallace v březnu 2022 veřejně kritizoval ruskou nepřipravenost: Moskva podle něj přes zkušenosti z předchozích konfliktů neinvestovala do účinné ochrany svých tanků proti moderním protitankovým hrozbám. Improvizované svařované mříže na věžích Wallace označil za důkaz zoufalství, ne za řešení.

Ruská armáda se postupně adaptovala. Podle zprávy RUSI o taktických změnách ve druhém roce invaze Rusové přestali používat tanky v čele průlomových kolon a přesunuli je spíš do role palebné podpory z větší vzdálenosti. Zavedli maskování, změnili taktické postupy, snížili odhalitelnost. Ale to není totéž jako spolehlivě zastavit blízký útok shora na 200 nebo 400 metrů v zástavbě.

NLAW přitom nebyl jedinou příčinou těchto změn; svou roli sehrály i Javeliny, miny, dělostřelectvo a později drony. Právě NLAW ale symbolizuje posun, který je pro tankové vojsko nejnepříjemnější: jednotlivý pěšák s jednorázovým tubusem za zlomek ceny tanku dokáže ohrozit stroj za miliony.

NLAW vs. Javelin: ne soupeři, ale dvojice

Srovnání s americkým Javelinem je nevyhnutelné, ale zavádějící, pokud se z něj dělá soutěž. Britská armáda sama popisuje NLAW jako doplněk Javelinu, ne jeho náhradu.

• NLAW: 12,5 kg, jednorázový, dosah 20–800 m, PLOS bez klasického zámku, optimalizovaný pro rychlý výstřel a boj v zástavbě, možnost střelby z uzavřených prostor.
• Javelin: těžší systém se znovupoužitelnou odpalovací jednotkou, dosah až 2 000 m, infračervené samonavedení typu „vystřel a zapomeň“, tandemová kumulativní hlavice.

V praxi: NLAW pro lehkou pěchotu, krátkou vzdálenost a přepadovou taktiku. Javelin pro delší střety a specializovanější protitankové týmy. Ukrajina potřebovala obojí, a Británie k 21. červenci 2022 dodala více než 5 000 kusů NLAW v rámci celkového balíku přes 6 900 protitankových střel, jak dokládá oficiální parlamentní prohlášení. Následný kontrakt z prosince 2022 v hodnotě 229 milionů liber zajistil výrobu dalších tisíců kusů pro doplnění britských zásob.

Česká armáda NLAW ve výzbroji nemá. Ministerstvo obrany v roce 2018 spustilo průzkum trhu na náhradu zastaralého systému Fagot a veřejně zmiňovalo Carl-Gustaf, Enforcer a Javelin, nikoli NLAW. Veřejná linie českého resortu obrany ukazuje spíš jiným směrem.

Jeden voják s dvanáctikilogramovým tubusem na rameni dokáže během pěti sekund ohrozit tank za desítky milionů korun. Není to všelék na moderní bojiště, ale je to zbraň, která přepsala kalkulaci rizika pro každou tankovou osádku v dosahu městské zástavby. A právě proto ji ruské posádky mají důvod brát smrtelně vážně.

Článek NLAW: 12,5kg střela, která děsí Rusy. Zničí jakýkoli obrněnec včetně tanku T-90M jediným zásahem shora se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna osm a proč uvnitř

Číslo osm není marketingový trik. Vyplývá z fyziky. SPEAR 3 měří na délku méně než dva metry, v průměru 180 mm a váží pod sto kilogramů. MBDA navrhla speciální čtyřpack, nosič, do kterého se vejdou čtyři střely vedle sebe a celý se zasune do jedné zbraňové šachty F-35B. Levá šachta pojme čtyři, pravá další čtyři. Výsledek: osm interně nesených střel s dosahem přes sto kilometrů na jednom letounu.

A právě slovo „interně“ je klíčové. Jakmile F-35B nese cokoli na vnějších závěsnících, jeho radarový odraz dramaticky naroste a stealth konfigurace je pryč. Dosavadní britská protizemní výzbroj pro Lightning, laserově a GPS naváděná bomba Paveway IV, je sice přesná, ale neposkytuje pilotovi luxus zasáhnout cíl ze stovky kilometrů, aniž by se přiblížil k nepřátelské obraně. SPEAR 3 tuhle rovnici mění. Pilot odpálí osm střel z bezpečné vzdálenosti, každá letí na vlastním turbojetu, přijímá aktualizace cíle přes dvoucestný datový spoj a v případě potřeby se dá přesměrovat nebo odvolat ještě za letu.

Co všechno má SPEAR 3 zasáhnout

Označení „zabiják všeho na zemi“ je novinářská zkratka, ale seznam cílů, které MBDA ve svém technickém datasheetu veřejně uvádí, je skutečně široký:

• jednotky protivzdušné obrany včetně mobilních systémů dlouhého dosahu
• odpalovače balistických střel
• chráněné a opevněné objekty
• rychle se pohybující a manévrující vozidla
• hlavní bojové tanky
• samohybné houfnice
• obrněné transportéry
• námořní plavidla

Střela kombinuje multimodální hledačku s inerciální a satelitní navigací a umí pracovat v režimu „vypal a zapomeň“ i v poloaktivním laserovém režimu. MBDA přímo mluví o schopnosti jednoho letounu zahltit nepřátelskou obranu několika střelami najednou, z nichž každá míří na jiný prvek systému. Koncept Orchestrike, který firma představila v červenci 2024, počítá s tím, že osm SPEAR 3 v šachtách jednoho F-35 bude vzájemně síťově spolupracovat a autonomně si rozdělovat cíle.

Deset let k prvnímu letu

Časová osa programu ukazuje, jak složité je dostat novou zbraň do útrob stealth víceúčelového bojového letounu páté generace.

Před rokem 2016 proběhla hodnoticí fáze za 150 milionů liber. V květnu 2016 britské ministerstvo obrany podepsalo vývojový kontrakt. V roce 2019 přibyl kontrakt na integraci na F-35. V lednu 2021 následovala smlouva na výrobní demonstraci, v níž britská vláda uváděla dolet střely přes 140 km a označovala SPEAR za „hlavní středně až dlouhodosahovou údernou zbraň“ svých F-35. V listopadu 2024 přišel průlom: první naváděné odpálení z letounu Typhoon, které potvrdilo, že střela letí, naviguje a trefí. A v roce 2026 konečně první let na F-35B.

Jenže od prvního letu k operační schopnosti vede ještě dlouhá cesta. Parlamentní odpověď britského ministerstva obrany z 8. září 2025 výslovně uvádí, že program prochází přehodnocením a zavedení do služby se očekává až na začátku třicátých let. Totéž potvrzuje zpráva britského výboru pro veřejné účty. Původní plán z roku 2016 přitom počítal s polovinou dvacátých let. Zpoždění je reálné a podstatné.

Víc než jen nová munice

Proč na tom záleží víc, než by napovídala jedna střela na jednom letounu? Protože SPEAR 3 mění roli, kterou britský F-35B může hrát v aliančním plánování. Dnes RAF na své oficiální stránce k Lightning uvádí jako protizemní výzbroj pouze Paveway IV, pětisetkusou naváděnou bombu, která vyžaduje přiblížení k cíli. Po zavedení SPEAR 3 se z F-35B stane stealth nosič schopný potlačovat nepřátelskou protivzdušnou obranu ze stand-off vzdálenosti, aniž opustí vnitřní konfiguraci. V terminologii NATO: platforma pro potlačení a ničení nepřátelské protivzdušné obrany (SEAD/DEAD).

Pro srovnání: americký StormBreaker od RTX nabízí trimodální hledačku a dolet přes 83 km (45 námořních mil), ale na F-35 je stále ve fázi integrace. Francouzský AASM Hammer od Safran má dolet přes 70 km, ovšem pracuje s bombovými těly od 125 do 1 000 kg, což je jiná hmotnostní i filozofická kategorie. SPEAR 3 se odlišuje souběhem malé velikosti, turbojetového pohonu, síťového řízení a interního loadoutu osmi kusů na jednom stealth letounu. Žádná jiná veřejně známá kombinace tohle dnes nenabízí.

Co to znamená pro střední Evropu

Česko převezme první F-35 v roce 2031. Polsko už 22. května 2026 přijalo první tři kusy F-35A. Obě země vstupují do ekosystému, v němž britský SPEAR 3 ukazuje směr, od přesných bomb k síťově řízeným miniaturním střelám schopným potlačit vrstevnatou obranu. MBDA ve svých materiálech mluví o požadavcích RAF i „spojeneckých národů“ a britská vláda už v roce 2021 explicitně zmiňovala exportní potenciál. Žádný konkrétní nákup pro Česko ani Polsko veřejně potvrzen není, ale pro budoucí středoevropské provozovatele F-35 jde o realistickou možnost, která stojí za sledování.

Britský SPEAR 3 zatím není ve službě a do operačního nasazení zbývají roky testů a integrace. Ale první let na F-35B potvrdil, že koncept funguje, a že osm střel ve vnitřních šachtách stealth letounu není jen prezentační slide, ale inženýrská realita.

Článek Britské F-35B testují nového zabijáka všeho na zemi. Střel Spear 3 pojmou 8 najednou a zachovají si stealth se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od AS90 k prázdným hangárům a zpět

Příběh britského dělostřelectva posledních let je příběhem vědomé oběti a následné nouze. AS90, pásová 155mm houfnice s pětičlennou osádkou, maximální rychlostí 53 km/h a dostřelem kolem 24 kilometrů, vyzbrojovala tři polní pluky Royal Artillery. Po darování 32 kusů Ukrajině britská armáda oficiálně přiznala vznik mezery v bojové způsobilosti. Čtrnáct Archerů, které dorazily jako přemostění, nabídlo slušný dostřel kolem 50 km, ale nemohlo pokrýt tři plnohodnotné regimenty.

Číslo 72 v nové objednávce není náhodné. Vychází na 24 systémů na pluk, což je logická velikost pro kompletní přezbrojení všech tří dělostřeleckých regimentů. Britské ministerstvo obrany přitom nehovoří jen o nákupu techniky: kontrakt zahrnuje počáteční výcvik, servisní podporu a průmyslové zapojení v Británii, kde má program podpořit nejméně 500 pracovních míst. Zbraňové moduly se budou vyrábět v závodě Rheinmetall v Telfordu, podvozky Boxer v továrně KNDS ve Stockportu.

Co umí RCH 155 a proč je to skok

Srdcem systému je bezosádkový plně automatizovaný dělový modul AGM na podvozku kolového transportéru Boxer. Celou houfnici obsluhují dva lidé, kteří sedí v chráněné kabině odděleně od zbraně. Parametry, které KNDS uvádí na produktové stránce, mluví jasně:

• Ráže: 155 mm / L52
• Osádka: 2 osoby
• Kadence: přes 8 ran za minutu
• Dostřel: 40–54 km podle munice, britský MOD uvádí až 70 km s prodlouženou municí
• Rychlost na silnici: přes 100 km/h
• Dojezd: přes 700 km
• Palba: 360° bez podpěr, výrobce deklaruje schopnost boje za pohybu

Právě kombinace těchto vlastností vytváří kvalitativní předěl. Vysoká kadence a okamžitá schopnost přemístění znamenají, že baterie RCH 155 vystřelí salvu a během desítek sekund opustí palebné postavení, což je klasický princip „vystřel a uteč“, který na Ukrajině rozhoduje o přežití dělostřeleckých jednotek.

Srovnání s ruskou Msta-S: generační propast

Páteří ruského dělostřelectva zůstává 2S19 Msta-S, 152mm pásová houfnice s pětičlennou osádkou. Podle oficiálních údajů Rosoboronexportu střílí Msta-S výhradně z místa, dosahuje rychlosti 60 km/h, dojezdu 500 km a dostřelu 24,7 až 29 km. Proti RCH 155 je rozdíl patrný v každém řádku tabulky:

Rusko ovšem není bez odpovědi. Koalice-SV, kterou Rostec označuje za „bojový robot“ s osádkou v oddělené pancéřové kapsli a vysokým stupněm automatizace, dokončila státní zkoušky v roce 2023. Veřejně dostupná oficiální data ale nedovolují úplně symetrické srovnání: Rostec zdůrazňuje reakční dobu a automatizaci, kompletní parametrovou tabulku však nepublikuje. A hlavně: Koalice-SV zatím existuje v jednotkách kusů, zatímco Msta-S zůstává masovým standardem ruských dělostřeleckých brigád.

Britská objednávka v kontextu NATO a Česka

Britský náčelník generálního štábu na konferenci o obrněných vozidlech v roce 2026 rámoval akvizici RCH 155 jako přímou odpověď na sílící Rusko a prioritu pro posílení východního křídla NATO. Trinity House Agreement, podepsaný s Německem v říjnu 2024, výslovně zmiňuje společný výcvik a průmyslovou spolupráci jako nástroj proti rostoucí ruské agresi.

Česká republika jde podobnou cestou, byť s jiným systémem. Armáda ČR přezbrojuje na francouzský CAESAR na podvozku Tatra 8×8, objednávka byla navýšena na 62 kusů. První sériové dodávky míří na duben 2026 a do konfigurace se promítají i ukrajinské zkušenosti. CAESAR je výrazně lehčí než RCH 155, pod 18 tun oproti zhruba 39 tunám Boxeru s modulem AGM, nabízí nižší ochranu, ale extrémní strategickou mobilitu. Obě země nicméně sjednocují ráži na 155 mm, což je pro logistiku společných aliančních operací klíčové.

Kdy přijde první výstřel

Chronologie projektu je už poměrně konkrétní. V prosinci 2025 Londýn podepsal demonstrátorový kontrakt za 52 milionů liber, v květnu 2026 následovala hlavní objednávka. První dodávky britský MOD očekává v roce 2028, první systémy ve službě pak v roce 2029. Přesná roční výrobní kadence zveřejněna nebyla, ale rozložení výroby mezi německé a britské závody naznačuje paralelní produkci.

Sedmdesát dva houfnic samo o sobě neotočí evropskou rovnováhu sil. Ale pro britskou armádu, která ještě před třemi lety záplatovala dělostřeleckou mezeru čtrnácti provizorními systémy, je to skok z nouze do první ligy automatizované palebné podpory. A pro ruské plánovače nová proměnná v rovnici, se kterou na východním křídle NATO dosud počítat nemuseli.

Článek Velká Británie obnovuje dělostřeleckou sílu, s jakou se Rusové nesetkali: 72 houfnic RCH 155 nadělá více paseky než stovky ruských se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čtyři uchazeči, jeden cíl

15. května 2026 oznámilo britské ministerstvo obrany zúžení soutěže na čtyři finalisty: Anduril, BAE Systems, Tekever a Thales UK. V lednu jich bylo sedm. Na podzim 2026 mají z čtveřice zbýt nanejvýš dva, kteří dostanou zakázku na stavbu prototypů. Celý program zatím stojí na rozpočtu deseti milionů liber a ministerstvo ho výslovně označuje za demonstrátor schopností, nikoli sériový nákup.

Časová osa je ambiciózní. Hlavní demonstrace schopností je naplánovaná na druhé čtvrtletí 2027, finální demonstrace na první čtvrtletí 2028. Pokud vše dopadne, operační varianta by měla existovat do roku 2030. Na britské poměry, kde velké zbrojní programy běžně nabírají roky zpoždění, je to tempo nezvyklé. Ministerstvo ho řeší formátem soutěže „3-2-1″, postupně vyřazuje, místo aby roky vyjednávalo s jedním dodavatelem.

Co přesně mají drony dělat

Zadání tendru je překvapivě konkrétní. Drony mají zvládnout průzkum, sledování, identifikaci cílů, podporu přesných úderů a elektronický boj v prostředí, kde protivník aktivně brání vzdušný prostor. Klíčový princip ministerstvo popisuje jako „commanded, not controlled“, pilot Apache dron neovládá v reálném čase, ale zadává mu misi. Dron se v rámci parametrů rozhoduje sám, jak ji splnit.

Tohle je zásadní posun. Dosud musel Apache jako první vstoupit do dosahu protivzdušné obrany, aby zjistil, co ho čeká. Teď má tuto práci převzít levnější a nahraditelný stroj. Pokud ho sestřelí, ztratí armáda hardware za zlomek ceny vrtulníku. Neztratí posádku.

Britská politika umělé inteligence v obraně přitom jasně říká, že systémy bez smysluplného lidského zapojení do rozhodování o použití síly jsou nepřijatelné. NYX tuto linii drží: autonomie slouží k navigaci, vyhýbání se hrozbám a sběru dat, ale spoušť zůstává na člověku.

Kdo staví co, a co víme z Ukrajiny

Přesné konfigurace, které čtyři finalisté nabízejí, zveřejněny nebyly. Z veřejně dostupných informací se ale dá poskládat, jakým směrem se jednotlivé firmy ubírají.

• Anduril sází na přístup „nejdřív software“ a pro NYX se spojil s britským GKN Aerospace, aby zajistil místní výrobní kapacitu.
• BAE Systems má zkušenosti s těžšími bezpilotními platformami přes divizi Malloy a FalconWorks; akcentuje otevřenou architekturu a integraci senzorů i zbraní.
• Tekever otevřeně mluví o nové rotační platformě s autonomií mise řízenou umělou inteligencí a o přenosu zkušeností z nasazení svých systémů na Ukrajině. Firma také veřejně prezentuje schopnost navigace v prostředí, kde je GPS záměrně rušeno.
• Thales UK staví na konceptu „důvěryhodné autonomie“ a spolupráci se Schiebelem; jeho přístup se zaměřuje spíš na orchestraci celé mise a interoperabilitu než na samotný drak letounu.

Přímou formulaci „NYX vznikl kvůli Ukrajině“ v oficiálních dokumentech nenajdete. Britská Defence Drone Strategy ale výslovně uvádí, že bezprecedentní nasazení dronů v elektronicky rušeném prostředí na Ukrajině informuje armádní vývoj. Tři lekce se opakují: masové použití levných a rychle adaptovaných dronů, boj v silně zarušeném elektromagnetickém spektru a nutnost zkrátit akviziční cyklus z let na měsíce.

Británie není sama, ale jde jinou cestou

Autonomní wingmani nejsou britský vynález. Americké letectvo buduje program Collaborative Combat Aircraft s otevřenou architekturou a spojeneckou interoperabilitou, v dubnu 2026 do něj formálně přizvalo Nizozemsko. Austrálie s Boeingem testuje MQ-28 Ghost Bat, který je vývojově dál než cokoliv, co NYX zatím má na papíře.

Jenže oba tyto programy jsou navržené pro stíhačky. NYX je nezvykle „armádní“, loyal wingman pro vrtulník, nikoli pro proudový letoun. To mění dynamiku. Vrtulník operuje níž, pomaleji, v těsnějším kontaktu s terénem a pozemními hrozbami. Dron, který ho má předcházet, musí zvládat jiný typ prostředí než wingman stíhačky ve výšce deseti kilometrů.

Pro NATO jako celek žádný jednotný program wingmanů neexistuje. Aliance nastavuje rámec pro odpovědné využití autonomie, důvěru a interoperabilitu, ale konkrétní stroje staví jednotlivé státy. Británie se v tomto kontextu snaží vybudovat suverénní schopnost, tender výslovně zdůrazňuje „UK sovereign capability“.

Co to znamená pro českou armádu

Česká armáda od ledna provozuje vlastní prapor bezpilotních systémů a její vrtulníkáři s H-1 Venom a Viper právě posilují ochranu polského nebe, kde se mimo jiné cvičí v obraně proti dronům. Veřejně známý program autonomních wingmanů pro vrtulníky ale Armáda ČR nemá.

Průmyslové vazby na finalisty NYX přitom existují. BAE Systems dodává české armádě bojová vozidla CV90 a má kontrakt s Tatra Defence Vehicle na program BvS10. Thales provozuje v Praze inženýrské centrum a v Česku působí přes dvě dekády. U Andurilu a Tekeveru se české průmyslové propojení v otevřených zdrojích dohledat nepodařilo.

Do roku 2030 bude Project NYX buď fungující demonstrátor, který změní způsob, jakým britské Apache vstupují do boje, nebo další ambiciózní program, který narazil na realitu vývoje. Sázka je ale jasná: do nejnebezpečnější části mise má jako první letět stroj, jehož ztráta neznamená složku na stole.

Článek Britské Apache dostanou neobvyklý doprovod. Do nebezpečné zóny vyšlou autonomní drony, které nepříteli zamotají hlavu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak loví bez radaru

Celý princip stojí na dvou technologiích. První je ADAD, pasivní infračervený senzor od Thales, který nepřetržitě skenuje okolí a identifikuje cíle podle jejich tepelné signatury. Letoun, vrtulník, dron; cokoliv, co vyzařuje teplo, ADAD zachytí, sleduje a automaticky priorizuje. Bez jediného vyslaného signálu.

Druhá technologie je navedení střely metodou jízdy v paprsku. Operátor drží cíl v zaměřovači a střela Starstreak se vede v promítaném laserovém informačním poli až do okamžiku zásahu. Laser není totéž co radar; jeho paprsek je úzký, směrový a pro klasické systémy radarového varování prakticky neviditelný. Protivník se tak o útoku dozví až ve chvíli, kdy je pozdě.

Výrobce Thales uvádí rychlost střely „nad Mach 3″, britské vojenské médium Forces News pracuje s hodnotou Mach 3,5. Údaj Mach 4 je spíš horní odhad než přesný parametr, ale i Mach 3,5 znamená, že střela urazí kilometr za necelou sekundu. Na krátkém dosahu nemá pilot čas reagovat.

Tři darty místo jedné hlavice

Starstreak se od většiny konkurentů liší i tím, co letí na cíl. Po odhoření nosného motoru se střela rozpadne na tři samostatné projektily (darty), z nichž každý nese vlastní nálož. Tři zásahové elementy místo jednoho znamenají vyšší pravděpodobnost průniku i proti manévrujícímu cíli. Britský vládní magazín DESIDER popisuje, že operátor drží plnou kontrolu nad všemi třemi darty po celou dobu letu.

Právě tady ale leží hlavní slabina systému. Jízda v paprsku není „vystřel a zapomeň“. Operátor musí udržet cíl v zaměřovači od odpalu až po zásah, což vyžaduje přímou viditelnost, stabilní optické sledování a zkušenou obsluhu. Konkurenční MBDA u svého Mistralu 3 tuto nevýhodu pojmenovává otevřeně: na rozdíl od systémů s jízdou v paprsku prý terminální přesnost Mistralu nezávisí na dovednosti střelce. Hustý kouř, prach, mlha; to vše může kvalitu navedení degradovat.

Od studené války na Ukrajinu a do Saúdské Arábie

Stormer HVM není relikvie z devadesátých let. V červenci 2022 britské ministerstvo obrany potvrdilo dodání šesti vozidel Stormer se střelami Starstreak na Ukrajinu. Do konce roku následovaly další Stormery a tisíce protiletadlových střel. Britský ministr obrany v projevu na konferenci o protivzdušné obraně v roce 2024 uvedl, že Starstreak a příbuzná střela Martlet se na Ukrajině osvědčily proti letadlům, bitevním vrtulníkům, bezpilotním prostředkům i střelám s plochou dráhou letu. Konkrétní počty sestřelů ale Londýn nezveřejnil.

Aktuální výroční zpráva britského ministerstva obrany za rok 2024–2025 navíc potvrzuje nasazení britské mobilní krátkodosahové PVO v Saúdské Arábii v rámci operace Crossways. Systém tedy slouží nejen jako exportní položka pro Ukrajinu, ale i jako živá operační schopnost britské armády.

Důležité je rozlišovat generace. Starší konfigurace Stormeru, popsaná v archivní britské doktríně, postrádala identifikaci vlastní-cizí (IFF) i noční schopnost. Modernizovaná verze, kterou představuje Forces News, už disponuje termovizí, automatickým sledováním cíle a systémem Mode 5 IFF, tedy schopností bojovat 24 hodin denně při výrazně snížené závislosti na denním světle a vizuálním kontaktu.

Stormer versus Gepard: dvě filozofie obrany

Nejčastější srovnání padá s německým Gepardem, který se rovněž osvědčil na Ukrajině. Rozdíl je zásadní:

• Stormer HVM – pasivní vyhledávání, raketová palba, tichý v elektromagnetickém spektru, osm střel připravených k odpalu, tříčlenná posádka.
• Gepard – dvojice 35mm kanónů, vlastní vyhledávací i sledovací radar s dosahem 15 km, bojový dosah palby do 5 km a výšky 3 500 m, vysoká palebná vytrvalost.

Gepard exceluje v práci proti dronům díky objemu palby a radarovému přehledu. Stormer naopak nabízí to, co kanónový systém nemůže: ticho v éteru a extrémně rychlou střelu, kterou pilot nestihne zpozorovat. Nejde o lepší a horší, ale o dvě doplňující se filozofie.

A co česká armáda?

Česká republika jde vlastní cestou. Od roku 2021 buduje novou vrstvu obrany krátkého dosahu kolem izraelského systému SPYDER a v roce 2024 rozjela pořízení obrněných vozidel MARS s integrovaným švédským RBS 70 NG pro mobilní obranu velmi krátkého dosahu. Stormer by v českém kontextu spíš duplikoval oblast, kterou Armáda ČR řeší vlastní akviziční linií. V alianční dělbě práce při podpoře Ukrajiny se Praha soustředí primárně na velkorážovou munici a výcvik; protiletadlový segment pokrývají výrazněji jiní spojenci, Británie v čele.

Největší hodnota Stormeru HVM nakonec nespočívá v absolutní neviditelnosti ani v líbivých číslech. Spočívá v tom, že v kritickém okamžiku dokáže být tichý, rychlý a smrtící, a protivník se o tom dozví, až když je pozdě cokoliv dělat.

Článek Britský protiletadlový systém Stormer HVM: neviditelný lovec, který nevysílá žádný radarový paprsek a pálí rychlostí Mach 4 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od hoverbiku ke stroji, který zajímá generály

Malloyho původní Hoverbike P1 byl v podstatě technologická kuriozita: spalovací motor, lidský pilot, nulová autonomie. Cesta k vojenskému využití trvala přes deset let a vedla přes zásadní pivot: místo pilotovaného létajícího motocyklu začala firma vyvíjet čistě elektrické bezpilotní multirotory s vysokou nosností. Klíčovým partnerem se stal americký SURVICE Engineering, který technologii Malloy přenesl do programů pro US Navy a Marines.

Zlom přišel v únoru 2020, kdy NAVAIR uspořádal soutěžní fly-off pro taktické zásobovací drony. SURVICE s platformou TRV-150 zvítězil. O tři roky později, v dubnu 2023, podepsalo americké námořnictvo výrobní kontrakt na téměř dvě stovky strojů rodiny TRV, konkrétně verze TRV-150C. Důležitá poznámka: tento kontrakt se netýkal přímo T-400, ale menšího příbuzného systému ze stejné technologické rodiny. Prvních šest produkčních kusů bylo připraveno pro nasazení ještě v listopadu 2023.

Mezitím Malloy (dnes součást divize FalconWorks zbrojního giganta BAE Systems) paralelně vyvíjel těžší platformy T-400 a T-600 pro britské ozbrojené síly a alianční partnery.

Co T-400 skutečně umí (a co ne)

Kolem parametrů T-400 koluje řada čísel, která se vzájemně bijí. Důvod je prostý: stroj prošel několika vývojovými iteracemi a firma sama přiznává, že dnešní T-400 byl během zkoušek v roce 2023 označován jako T-600. Aktuální stav podle oficiální produktové stránky:

• Maximální užitečné zatížení: 165 kg
• Dolet: 40–60 km
• Maximální rychlost: 40 m/s (přibližně 144 km/h)
• Pohon: čistě elektrický, odnímatelné baterie

Starší materiály Royal Navy z roku 2020 uváděly u tehdejšího T400 nosnost 180 kg při celkové hmotnosti stroje 370 kg a operačním dosahu 20 km s plným nákladem. Cifra 200 kg, která se v médiích objevuje nejčastěji, pochází z demonstrátoru T-600 předvedeného na aliančním cvičení REPMUS v Portugalsku na podzim 2023, kde BAE Systems deklaroval právě 200 kg při rychlosti 140 km/h a dosahu 80 km.

Rychlost 144 km/h skutečně odpovídá cestovní rychlosti auta na dálnici, je dokonce nad českým limitem 130 km/h. Dolet při maximálním zatížení je ale omezený: starší data pracovala s pouhými 19–20 kilometry. To zní málo, jenže přesně na to je stroj navržený.

Poslední míle, kde umírají lidé

Vojenská logistika má svou vlastní anatomii. Strategický přesun materiálu na tisíce kilometrů zvládnou letadla a lodě. Problém nastává na posledních kilometrech, od předsunuté základny nebo lodi k bojové jednotce v kontaktu s nepřítelem. Právě tady konvoje najíždějí na miny, helikoptéry padají pod palbou a řidiči zásobovacích vozidel patří mezi nejohroženější vojáky v operaci.

T-400 a celá rodina Malloy/SURVICE míří přesně do tohoto prostoru. Dron nepotřebuje přistávací dráhu, vzlétne vertikálně, autonomně doletí na zadané souřadnice, složí náklad a vrátí se. Odnímatelné baterie umožňují rychlý obrat, firma neuvádí přesný čas výměny, ale zdůrazňuje, že obsluha „nemusí čekat hodiny na nabití“. S připravenou sadou náhradních baterií může jeden stroj létat v rychlých cyklech.

Royal Navy testovala koncept už v létě 2020 pro zásobování lodí. Při cvičení REPMUS 2023 šlo o simulovanou evakuaci raněných a přepravu munice. British Army stroj předváděla při logistických demonstracích v roce 2024. A v USA zájem nekončí u námořnictva: v prosinci 2025 americká armáda převzala první dodávku systémů JTAARS od SURVICE a v květnu 2026 následoval produkční kontrakt.

T-400 není sám, ale trefil se do doktríny

Na trhu těžkých logistických dronů roste konkurence. Kaman se svým KARGO UAV deklaruje nosnost až 360 kg a přelet bez nákladu na téměř tisíc kilometrů. Elroy Air s hybridně-elektrickým Chaparralem cílí na 135–225 kg nákladu při dosahu přes 480 km. NAVAIR v srpnu 2024 testoval oba tyto stroje pro střední zásobovací kategorii s požadavkem na přibližně 135 kg na vzdálenost kolem 90 kilometrů.

T-400 proti nim nevyhrává absolutními čísly. Vyhrává profilem nasazení. Je kompaktní, čistě elektrický, tichý, nevyžaduje složitou infrastrukturu a je optimalizovaný na krátké, rychlé přeskoky v prostoru, kde se střílí. Podle nás je právě tohle důvod, proč si ho armády nevybírají jako univerzální nákladní dron, ale jako nástroj pro velmi konkrétní a velmi nebezpečnou úlohu.

Větší odvozeniny (T-600 a koncept T-650 s NATO nosítky a monitoringem vitálních funkcí) naznačují směr k evakuaci raněných a nasazení při živelních katastrofách. Zatím jde o demonstrace a koncepty, ne o certifikovanou civilní službu. Ale trajektorie je jasná.

Z garáže do doktríny za čtrnáct let

Chris Malloy nepostavil superdron pro všechno. Postavil stroj, který řeší jednu věc, a tu řeší tak dobře, že se z experimentu stal program s produkčními kontrakty na obou stranách Atlantiku. Z garážového hoverbiku přes britské námořní zkoušky až po americké sériové objednávky uběhlo víc než deset let. Bezpilotní zásobování poslední míle přestalo být vizí a stalo se součástí vojenské doktríny. A to je větší příběh než jakékoli číslo na specifikačním listu.

Článek Letecký inženýr navrhl a sestavil T400: ultratěžký dron, o který dnes žadoní armáda. Unese 200 kg a letí rychlostí auta na dálnici se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvě střely místo jedné: anatomie STRATUSu

Program STRATUS, dříve známý pod pracovním názvem FC/ASW, veřejně představila MBDA v září 2025. Kořeny ale sahají minimálně do roku 2017, kdy Británie a Francie spustily společný výzkum budoucích řízených střel. V únoru 2022 podepsaly obě země kontrakt na přípravné práce, v červnu 2023 se přidala Itálie.

Výsledkem jsou dvě varianty:

• STRATUS RS (Rapid Strike) – vysoká nadzvuková rychlost, vysoká manévrovatelnost, aktivní senzor s automatickým rozpoznáváním cílů. Určena primárně pro protilodní údery a ničení protivzdušné obrany.
• STRATUS LO (Low Observable) – podzvuková, ale stealth. Let v extrémně nízké výšce kopírující terén, pasivní multimódový senzor, velmi dlouhý dolet. Navržena pro hluboké údery do týlu protivníka.

Klíčové je, co MBDA sama o svých střelách neříká. Nikde v oficiálních materiálech se neobjevuje slovo „hypersonická“. RS je popisována jako „vysoká nadzvuková“, LO jako „vysoká podzvuková“. Obě se tedy pohybují těsně pod nebo výrazně pod hranicí Mach 5, kterou NASA definuje jako začátek hypersonického režimu.

Proč „závorky“ dávají vojenský smysl

Označení „závorky“ je redakční metafora, ale vystihuje podstatu evropského přístupu. STRATUS záměrně obkličuje problém, místo aby ho řešil hrubou silou jedné extrémně rychlé střely.

Penetrační strategie programu stojí na třech pilířích: rychlost a manévrovatelnost (RS), stealth a nízký let (LO) a saturace, tedy schopnost zahlcovat obranu kombinací obou typů najednou. Protivník musí současně řešit cíl letící vysoko nadzvukovou rychlostí a jiný cíl plížící se nad hladinou moře jako stín na radaru. To je z hlediska obrany výrazně těžší úkol než sledovat jeden hypersonický objekt na předvídatelné balistické dráze.

Analytický kontext tento přístup podporuje. Studie publikovaná v Military Review americké Army University v roce 2024 upozorňuje, že i hypersonické zbraně musí v terminální fázi často zpomalovat pod Mach 5, aby dosáhly požadované přesnosti. Samotná rychlost tedy není automatickou zárukou průniku.

Americká cena za rychlost: 2,8 miliardy za jeden kus

Srovnání s americkými programy odhaluje, proč evropský kompromis stojí za pozornost. Spojené státy vyvíjejí paralelně dvě linie: taktickou střelu SiAW od Northrop Grumman pro stíhačky F-35 a strategický hypersonický systém LRHW pro pozemní síly.

U SiAW veřejná jednotková cena dosud nebyla zveřejněna. Rozpočtová položka amerického letectva pro fiskální rok 2026 pod označením SIAW24 ve skutečnosti nakupuje 99 kusů starší střely AARGM-ER za zhruba 45 milionů korun za kus, nikoli samotnou SiAW.

U LRHW jsou čísla výmluvnější. Podle oficiálního rozpočtu americké armády pro FY2026 vychází celková systémová cena na 117,8 milionu dolarů za kus, tedy přes 2,8 miliardy korun. To je více než dvojnásobek často citované zkratky „50 milionů za kus“, která koluje médii.

Veřejná cena STRATUSu zveřejněna nebyla. Tvrzení o „zlomku ceny“ je proto nutné chápat jako dedukci: taktická nadzvuková a podzvuková střela střední kategorie bude téměř jistě levnější než strategická hypersonická zbraň. Ale přesný poměr zatím nikdo nepotvrdil.

Kdy to bude hotové a proč se termíny rozcházejí

Britsko-francouzská komunikace od roku 2022 pracuje s cílem zavést STRATUS „do konce dekády“. MBDA tento horizont opakuje. Jenže francouzský parlamentní dokument z jara 2026 přináší střízlivější číslo: integrace STRATUSu do standardu Rafale F5 je vázána na jeho vstup do služby v roce 2035.

Rozpor nemusí být tak ostrý, jak vypadá. Británie může variantu RS zavést na svých nosičích dříve, Francie počítá s plnou integrací do nové verze Rafale. Podstatné ale je, že žádná ze střel STRATUS dnes nelétá v operační službě. Program je ve vývoji.

Česká republika má objednáno 24 letounů F-35A s plánovaným příchodem do Čáslavi od roku 2031. MBDA už na F-35 úspěšně integruje střelu Meteor a v květnu 2026 provedla první let střely SPEAR z F-35B. Integrace STRATUSu na F-35 je technicky myslitelná, ale smluvně ani programově nepotvrzená.

Výhra v designu, ne v rychlosti

Skutečný „trik“ STRATUSu nespočívá v tom, že by Evropa obešla fyziku. Spočívá v tom, že odmítla platit za marketingovou nálepku Mach 5+ tam, kde stejného vojenského efektu (průniku obranou, zasažení cíle, přežití nosiče) může dosáhnout chytřeji rozdělenou rodinou zbraní. Tři státy, dva efektory, čtyři mise, tři penetrační strategie. Proti tomu americký LRHW za 2,8 miliardy korun za kus řeší jednu úlohu.

Není to trvalé vítězství a není to hotová zbraň. Je to ale nejpropracovanější evropský pokus o to, aby kontinent nemusel v příštím konfliktu spoléhat výhradně na americké střely, a na americké ceny.

Článek Evropa potichu vyhrála hypersonický závod: použila „závorky“ a našla řešení za zlomek ceny americké rakety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

138 letounů F-35, které zatím existují hlavně na papíře

Číslo 138 koluje britskou obrannou debatou už roky. Tolik strojů F-35 má Británie v dlouhodobém plánu pořídit. Jenže realita k dubnu 2026 vypadá jinak: Royal Air Force oznámila dokončení první pořizovací fáze a provozuje 47 kusů F-35B. Ještě v létě 2025, kdy britský Národní kontrolní úřad (NAO) publikoval audit programu, jich ve službě bylo 37, jeden stroj se ztratil při nehodě v roce 2021.

A zbývajících zhruba 90 kusů? Pro ně neexistuje schválený harmonogram nákupu. Parlamentní výbor pro veřejné účty (PAC) to řekl bez diplomatických obálek: ministerstvo obrany stále neví, jak zbývající letouny vměstnat do dostupného rozpočtu. Celkové náklady na životní cyklus 138 strojů přitom resort odhaduje na téměř 57 miliard liber, v přepočtu asi 1,7 bilionu korun, do roku 2069. NAO po započtení širších nákladů počítá dokonce s asi 71 miliardami liber.

Důležitá je ještě jedna korekce. Titulkových „138 F-35″ je zjednodušení. Podle zprávy PAC z října 2025 další nákupní fáze počítá s mixem 12 kusů F-35A (klasická pozemní varianta) a 15 kusů F-35B (varianta pro krátký vzlet a vertikální přistání). Británie tedy ani sama neplánuje čistě palubní flotilu. Pro srovnání: Nizozemsko provozuje 49 strojů F-35 a jeho cílový stav činí 52 kusů, podstatně menší, ale uzavřený a financovaný program.

Problém se jmenuje „drift“ a netýká se jen letadel

F-35 je nejviditelnější symptom, ale nemoc je systémová. PAC v červnu 2026 použil slovo „drift“, bezcílné plování, pro stav celého britského obranného investičního plánu. Ministerstvo obrany opakovaně odkládalo zveřejnění Defence Investment Plan (DIP), a když ho konečně představilo, výbor konstatoval, že roky bez věrohodného investičního rámce poškodily důvěryhodnost Británie u spojenců i u průmyslu.

Podívejme se na další programy:

• Challenger 3 – modernizovaný hlavní bojový tank má dosáhnout počáteční operační způsobilosti v roce 2027 a plné v roce 2030. To je horizont, který se může znovu posunout.
• Ajax – obrněný průzkumný vůz, jehož problémy s vibracemi a hlukem se táhnou roky. K prosinci 2025 bylo do útvarů dodáno 170 platforem, ale po cvičení Titan Storm vláda přiznala kombinaci technických závad: špatně napnuté pásy, uvolněné šrouby motorového krytu, problémy s kvalitou vzduchu. V dubnu 2026 ministerstvo restartovalo přijímání vozidel v přísnějším režimu. Vyřešeno to není.

Británie přitom všech 32 spojenců NATO v roce 2025 splnila dvouprocentní hranici výdajů na obranu. Peníze tedy formálně tečou. Otázka zní, co za ně Londýn reálně dostává a jak rychle to zavádí do služby.

Co Británie NATO stále nabízí, a co už ne

Strategický obranný přehled z roku 2025 (SDR) slibuje desetiletou přestavbu armády, modernizaci dvou divizí pro NATO a pokračující nákup F-35 v příští dekádě. Na papíře ambiciózní plán. Jenže PAC v červnu 2026 varoval, že zpoždění DIP oslabuje schopnost odstrašit protivníky, a právě odstrašení je to, co od páté největší ekonomiky světa Aliance očekává.

Tady je užitečné oddělit dvě roviny britské vojenské relevance:

• Jaderné odstrašení zůstává nedotčené. Britské jaderné síly jsou od roku 1962 formálně deklarovány k obraně NATO a podle výroční zprávy pro parlament z roku 2025 „významně přispívají k bezpečnosti Aliance“. Ponorky třídy Vanguard s raketami Trident plují dál.
• Konvenční připravenost je ta, která eroduje. Nízká dostupnost F-35, zpožděný Challenger 3, nedořešený Ajax, chybějící personál a infrastruktura; to vše znamená, že Británie se pro střední a východní Evropu stává spíš poskytovatelem jaderného deštníku a štábního velení než spolehlivým zdrojem těžké konvenční masy, kterou by v krizi poslala na východní křídlo.

Co to znamená pro Česko a zbytek Evropy

Česká republika má závazně objednáno 44 tanků Leopard 2A8 s rámcem na 61 až 77 kusů v šesti verzích; první dodávky mají přijít od roku 2028. Británie svůj Challenger 3 teprve zavádí. Nejde o to, že by Česko mělo silnější armádu, to by byl nesmysl. Jde o tempo: menší středoevropská země standardizuje těžkou brigádu na moderní německé platformě rychleji, než zakládající člen NATO modernizuje vlastní těžké jádro.

Pro celou Alianci to znamená vyšší tlak na ostatní evropské armády. Pokud britské konvenční síly zůstanou v režimu „slibujeme, ale nedoručujeme“, musí těžkou váhu ve schopnostech vysoké pohotovosti nést někdo jiný. SDR počítá s tím, že Británie poskytne NATO sborové velení a dvě divize v rámci strategických rezerv. Realistický horizont, kdy budou obě divize plně vybavené, je podle nás nejdřív přelom této dekády, a i to za předpokladu, že investiční plán konečně přestane „driftovat“.

Britský problém je reverzibilní, ne terminální. Ale dokud Londýn nedokáže sladit ambice s rozpočtem a rozpočet s dodávkami, zůstane jadernou mocností s konvenčním otazníkem. A právě ten otazník je to, co protivník čte nejpozorněji.

Článek Rusko už se z britských výhrůžek ani nevzrušuje. V NATO je předposlední; a to chce mít 138 letadel F-35, na která nemá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se přesně stalo nad Černým mořem

Incident proběhl v dubnu 2026, přesný den Britové nezveřejnili. RC-135W Rivet Joint letěl v mezinárodním vzdušném prostoru nad Černým mořem, pravděpodobně v jeho západní části u rumunského pobřeží, jak naznačují otevřené sledovací zdroje a typický operační prostor těchto misí jihovýchodně od delty Dunaje.

Jako první se přiblížil Su-35. Dostal se tak blízko, že na palubě britského stroje se aktivovaly nouzové systémy a odpojil se autopilot. To znamená, že letoun zaregistroval bezprostřední ohrožení, buď prudkou změnu tlakové vlny, nebo kolizní varování. Posádka musela okamžitě převzít plně manuální řízení.

Pak přišel Su-27. Ten provedl šest průletů přímo před přídí RC-135W. Při jednom z nich se dostal na pouhých šest metrů od nosu britského letounu. Šest metrů, to je délka osobního auta. Při rychlostech, kterými se oba stroje pohybovaly, by jakákoli odchylka v řádu zlomku sekundy znamenala kolizi.

Proč je šest metrů mimo jakýkoli standard

Mezinárodně uznávané postupy pro identifikaci cizích letadel, jak je popisují normy ICAO a FAA, mají jasnou logiku: interceptor se přibližuje zezadu, řízeně, a drží takovou vzdálenost, která není menší, než je nutné k vizuální identifikaci. Odpovědnost za bezpečnou separaci nese vždy ten, kdo zachycuje.

Ruští piloti udělali pravý opak. Přiblížení zepředu, opakovaně, šestkrát, na vzdálenost, kde už neexistuje žádná reakční doba. Britové to označují jako bezohledné a neprofesionální pilotáže. Vzhledem k opakovanosti manévrů to podle nás víc připomíná vědomou zastrašovací taktiku než jednorázovou chybu pilota. Jeden špatný odhad se stane. Šest průletů před nosem je rozhodnutí.

Co udělala britská posádka

Žádný akrobatický protiúhyb, žádný filmový obrat. Potvrzené je něco mnohem těžšího, klid pod tlakem. Posádka převzala manuální řízení po odpojení autopilota, udržela kontrolu nad letounem a zachovala bezpečnost letu. Air Chief Marshal Smyth, šéf britského letectva, to shrnul slovy, že RAF „zachovala kontrolu, dodržela bezpečnost a splnila úkol“.

RC-135W Rivet Joint přitom není stíhačka. Je to upravený Boeing 707 s posádkou až třiceti specialistů, kteří v reálném čase zachytávají a analyzují elektronické a komunikační emise. Stroj je pomalý, těžký a neozbrojený. Právě proto je pro Rusko tak citlivým cílem k zastrašování, a právě proto je zachování kontroly v takové situaci výkon, který si zaslouží označení za profesionální.

Mise byla dokončena v plném rozsahu. Britská posádka se neodchýlila od plánu.

Stín roku 2022 a širší vzorec

Pro Británii je hlavní srovnávací bod 29. září 2022. Tehdy ruský Su-27 vypustil raketu v blízkosti neozbrojeného RC-135W nad Černým mořem. Tehdejší ministr obrany Ben Wallace to oznámil ve Sněmovně; Londýn následně patroly dočasně pozastavil a obnovil je až s eskortou stíhaček. Británie tehdy veřejně uvedla, že odpálení rakety vyhodnotila jako technickou závadu, nikoli záměrnou eskalaci.

U dubnového incidentu 2026 žádné takové zmírnění nezaznělo. Šest vědomých průletů před nosem se jako závada vysvětlit nedá.

Nejde přitom o izolovaný jev. NATO v roce 2023 zachytilo ruská vojenská letadla více než třistakrát. Většina setkání proběhla bezpečně, ale ruské stroje mají historii letů bez transpondéru, bez letového plánu a bez komunikace s řízením provozu. V březnu 2023 ruský Su-27 nad Černým mořem srazil americký bezpilotní MQ-9 Reaper po vypouštění paliva a nebezpečném přiblížení. Pentagon tehdy mluvil o neprofesionálním, nebezpečném a bezohledném chování.

Co bude dál

Britský ministr obrany John Healey incident odsoudil a zdůraznil, že Londýn se od obrany východního křídla NATO neodchýlí. Ministerstvo zahraničí formálně vzneslo protest vůči ruskému velvyslanectví. Veřejné ruské vyjádření ke konkrétnímu dubnovému incidentu se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat.

Změna tras nebo pozastavení misí oznámena nebyla, na rozdíl od roku 2022. Spíš se dá čekat další důraz na eskortu a ochranu průzkumných letounů. RAF už od 31. března 2026 drží v Rumunsku vlastní víceúčelové letouny Typhoon v rámci operace Biloxi a během prvního měsíce dvakrát vyslala pohotovostní přepadení k možným incidentům na východním křídle.

Šest metrů je vzdálenost, na kterou se normálně parkuje. Nad Černým mořem to byla vzdálenost mezi rutinní misí a mezinárodní krizí. Tentokrát ji udržela britská posádka, která neztratila nervy.

Článek Britští piloti byli mistři, ruští si zase honili ego. Naletěli na ně nad Černým mořem a dělilo je pouhých 6 metrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stroj, který měl otevřít cestu na pláž

Koncept byl elegantně jednoduchý. Dvě dřevěná kola o průměru zhruba tří metrů spojená středovým válcem s demoliční náloží. Po obvodu každého kola byly připevněny kordové rakety, desítky kusů na každé straně. Vyloďovací člun měl Panjandrum vypustit směrem k pobřeží, rakety by ho roztočily a rozjely po mokrém písku, a po dosažení betonové překážky by nálož detonovala. Žádná posádka, žádné řízení za jízdy, jen surová kinetická energie a exploze na konci dráhy.

Za projektem stáli důstojníci DMWD v čele s komandérem G. Williamsonem a poručíkem-komandérem N. S. Norwayem, což nebyl nikdo jiný než pozdější slavný romanopisec Nevil Shute. Tým pracoval pod tlakem: plánované vylodění se blížilo a betonové překážky na francouzském pobřeží představovaly hrozbu, kterou konvenční prostředky první vlny neuměly rychle odstranit.

Chaos na pláži ve Westward Ho!

Testy probíhaly na jihozápadním anglickém pobřeží u městečka Westward Ho! a zachycuje je filmový záznam Imperial War Museums. Záběry ukazují opakující se vzorec selhání:

• Rakety se za jízdy uvolňovaly a létaly nekontrolovaně po pláži.
• Stroj prudce zatáčel, jakmile jedna strana ztratila byť jedinou raketu, asymetrický tah okamžitě strhával směr.
• Pokusy o kabelové řízení skončily praskajícími lany nad hlavami obsluhy.
• Při jedné demonstraci pro vysoké důstojníky museli hosté utíkat za oblázkový val.

Poslední doložená série testů proběhla 12. 1. 1944. Jeden běh dopadl překvapivě slibně: stroj dosáhl rychlosti kolem 100 km/h a urazil asi 500 metrů. Další pokus téhož dne se ale roztočil do těsné spirály a převrátil. Problém nebyl v pohonu, ten fungoval. Selhávala stabilita a řiditelnost. Systém s desítkami raket rozmístěných po obvodu kol byl extrémně citlivý na jakoukoli nerovnováhu. Stačilo, aby se jedna raketa odpálila o zlomek sekundy později nebo se uvolnila z uchycení, a celý stroj se stal nekontrolovatelnou třímetrovou ohnivou spirálou valící se po pláži.

Proč to nebyla jen groteska

Panjandrum se dnes často prezentuje jako komická kuriozita, ale za projektem stál reálný a akutní problém. Jak zdůrazňuje The Tank Museum, obrany v Normandii představovaly zcela jinou ligu než cokoli, s čím se Spojenci setkali při předchozích vyloďováních v Severní Africe nebo na Sicílii. Betonové zdi na plážích měly zastavit vozidla, příkopy znemožnit průjezd tanků, miny a podvodní překážky decimovat první vlnu ještě ve vodě.

Britové byli ochotni zkoušet extrémní řešení, protože věděli, co je v sázce. Panjandrum nebyl jediný experiment, byl jedním z desítek projektů, které DMWD paralelně vyvíjelo. Některé z nich, jako raketové vyloďovací čluny nebo raketový kotvicový hák použitý na Omaha Beach, nakonec skutečně fungovaly.

Existuje i pozdější hypotéza, že celý projekt mohl sloužit jako součást Operace Fortitude, rozsáhlé klamné akce, která měla Němce přesvědčit o vylodění u Pas-de-Calais. Přímý důkaz v otevřených zdrojích ale chybí. Bezpečnější je říct, že Panjandrum byl upřímný pokus, který selhal.

Čím Spojenci nakonec beton skutečně prorazili

Když šel Panjandrum ze stolu, jeho úlohu převzala kombinace specializovaných prostředků známých jako Hobartovy „podivnosti“:

• AVRE s Petardem — ženijní tank schopný vystřelit 18kilogramovou demoliční nálož na betonovou zeď.
• Crab — tank s rotujícím řetězovým válcem pro odminování cesty.
• DD tanky — plavající Shermany, které se na pláž dostaly vlastní silou.
• Obrněné buldozery — pro úpravu výjezdů z pláží.

Na amerických sektorech, kde velení Hobartovy stroje z velké části odmítlo, plnilo tutéž roli námořní dělostřelectvo a ručně kladené nálože ženistů, za výrazně vyšších ztrát.

Rozdíl mezi Panjandrumem a Hobartovým přístupem byl zásadní. Panjandrum chtěl spojit dopravu nálože, pohon i průlom překážky do jediného neřízeného stroje s nulovou tolerancí k chybě. Hobartovy stroje rozložily stejný problém do modulárních kroků, z nichž každý měl vlastní posádku a vlastní korekci.

Odkaz jednoho selhání

V roce 2009 postavila firma Skyburst na pláži ve Westward Ho! menší repliku Panjandrumu pro místní knižní festival. Dojela asi padesát metrů. Nejautentičtější záznam toho, jak se stroj choval, ale zůstává původní film IWM, včetně záběru, na němž je patrně zachycen Nevil Shute Norway u ovládacích kabelů. Je to jediný známý filmový záznam jeho účasti na projektu, který ho proslavil úplně jinak než jeho romány.

Panjandrum neztroskotal na nedostatku odvahy ani na hlouposti svých tvůrců. Ztroskotal na fyzice: na tom, že desítky raket připevněných k rotujícímu kolu prostě nevytvoří symetrický tah pokaždé, když to potřebujete. A v lednu 1944 už nebyl čas na „pokaždé“.

Článek Britové chtěli prorazit Hitlerův betonový val obří raketovou cívkou. Tuna trhaviny se naprosto vymkla kontrole se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je Sullivan Cup a proč na něm záleží

Sullivan Cup pořádá U.S. Army Armor School jednou za dva roky. Nejde o klasickou střeleckou soutěž, organizátoři ji navrhli jako víceoborový maraton, který testuje celou šíři toho, co tanková posádka musí zvládnout v boji. Střelba je jen jedna disciplína. Vedle ní stojí manévr v terénu, zabezpečení pozice, fyzická zdatnost celé čtyřčlenné posádky, znalost technických systémů a, což je klíčové, údržba a příprava tanku pod tlakem.

Právě údržbové úlohy a komunikace uvnitř posádky letos podle amerických organizátorů rozhodovaly nejvíc. Plukovník Justin Harper z Armor School to po vyhlášení výsledků řekl přímo: pokud si zahraniční týmy vedly dobře, znamená to, že americký výcvikový systém funguje. Brigádní generál Chad Chalfont všechny účastníky veřejně pochválil. Označení „nejtěžší soutěž světa“ je redakční zkratka, ale fakticky jde o jednu z mála mezinárodních soutěží, kde se tankové posádky z různých armád měří v americkém hodnoticím rámci na americké půdě. To jí dává váhu, kterou domácí cvičení nemají.

Dva roky, pět míst nahoru

V roce 2024 polská posádka skončila sedmá z jedenácti tankových týmů. Všechny zahraniční posádky tehdy jely na zapůjčených amerických M1A2 SEPv2, tedy na platformě, kterou Poláci v té době teprve poznávali. I tak předvedli moment, který obletěl sociální sítě: při střelecké disciplíně zasáhli dva cíle jedním nábojem. Efektní, ale na celkové pořadí to nestačilo. Za Nizozemskem skončili, Německo a Kanadu nechali za sebou.

Co se změnilo mezi lety 2024 a 2026? Přímý seznam změn ve výcviku 1. brigády veřejně dostupný není. Dohledatelné jsou ale tvrdé milníky:

• Polsko dokončilo převzetí všech 116 kusů M1A1 Abrams, objednaných jako rychlé přemostění po předání starší techniky Ukrajině.
• V lednu 2025 dorazila do Polska první várka 28 kusů nejnovějších M1A2 SEPv3; v červenci 2025 je jako první polská jednotka dostala právě 1. Varšavská obrněná brigáda.
• Pokračovala Abrams Academy, výcvikový program, který Polsko s americkou armádou rozběhlo už v roce 2022.
• Před soutěží proběhl další intenzivní výcvik na americké platformě.

Nešlo o jednu revoluční změnu, ale o kumulaci hodin na Abramsu. Víc střeleb, víc údržby, lepší sehranost posádky. Přesně to, co Sullivan Cup měří.

Proč dva typy Abramsu

Polská tanková modernizace má dvoustupňovou logiku. Prvních 116 kusů M1A1 FEP slouží jako rychlé doplnění schopností, starší, ale funkční stroje s komunikačními a řídícími systémy kompatibilními s novější verzí. Hlavní zakázka na 250 kusů M1A2 SEPv3 představuje dlouhodobou páteř. SEPv3 přináší vylepšenou ochranu, pomocnou energetickou jednotku pod pancířem, datové propojení pro moderní munici a silnější elektrickou architekturu pro palubní systémy.

Polské ministerstvo obrany nákup od začátku rámovalo jako posílení obrany východního křídla NATO a jako krok ke kompatibilitě s americkou armádou. Sullivan Cup 2026 je první veřejně měřitelný důkaz, že tato investice přináší výsledky nejen na papíře. Pozor ale na proporce: soutěž měří špičkovou posádku v kontrolovaném prostředí, ne celkovou bojovou sílu všech polských tankových jednotek.

Co to znamená pro NATO, a pro Česko

Pro alianci je polský výsledek signál, že velká armáda na východním křídle umí rychle vstřebat americkou těžkou techniku a výcvikové standardy. Interoperabilita s U.S. Army není jen heslo v dokumentech, je měřitelná a Polsko ji předvedlo v přímé konkurenci s americkými profesionály.

Česká armáda jde jinou cestou. V září 2025 závazně objednala 44 tanků Leopard 2A8, první kusy dorazí až v roce 2028 a dodávky poběží do roku 2031. Polský příklad ukazuje, že výsledky přicházejí až po několika letech souvislého výcviku na nové platformě, ne hned po podpisu kontraktu. Pokud Česko chce jednou dosáhnout podobné úrovně na Leopardu, hodiny na tanku musí začít nabíhat co nejdřív, ideálně ještě před příjezdem prvních strojů, třeba na zapůjčených kusech od spojenců.

Stříbro, ne zlato, a přesto průlom

Čtyřka z Fort Carson vyhrála zaslouženě a s jasným náskokem. Polská posádka na ni nestačila napříč disciplínami, ne jen v jedné slabé části. Přesto je druhé místo pro zemi, která Abramsy provozuje teprve tři roky, mimořádný výkon. Irská posádka navíc ve stejném týdnu vyhrála soutěž v kategorii bojových vozidel pěchoty Bradley, takže Polsko nebylo jediný spojenec, který na americké půdě překonal domácí konkurenci.

Nejdůležitější zpráva z Fort Benningu není samotné stříbro. Je to rychlost, s jakou Polsko převedlo nákup Abramsů do měřitelného výkonu v americkém hodnoticím systému. Většina evropských armád potřebuje na absorpci nového hlavního bojového tanku podstatně déle, než aby její posádka za tři roky ohrozila americkou špičku na jejím domácím hřišti.

Článek Polští tankisté s Abramsem porazili elitní Američany i Brity. Za rok poskočili ze 7. místa na 2. v nejtěžší soutěži světa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Studená válka a panika z IS-3

Když se v srpnu 1945 sovětské IS-3 poprvé prohnaly berlínskou přehlídkou, západní zpravodajci zpozorněli. Šikmý pancíř korby i věže činil stávající protitankové kanóny nejistými. A Sověti nepřestávali, předpokládalo se, že IS-3 je jen začátek řady ještě odolnějších strojů určených pro průlom středoevropskou nížinou.

Britové reagovali dvojí cestou. Jednak stavěli těžký tank FV214 Conqueror se 120mm kanónem, jednak hledali extrémní „pojistku“ pro případ, že ani 120 milimetrů nebude stačit. Tou pojistkou se stal FV4005, experimentální stíhač tanků na podvozku Centurionu Mk 3, nesoucí kanón L4A1 ráže 183 mm.

Čísla, která budí respekt

Parametry FV4005 Stage 2 vypadají na papíře drtivě:

• Ráže: 183 mm (převzato z britské dělostřelecké tradice)
• Požadovaná průbojnost: 152 mm pancíře skloněného pod 60° na 1 830 m (2 000 yardů)
• Hmotnost kompletního náboje: přes 96 kg (dvoudílná munice, střela a nábojnice zvlášť)
• Zpětný ráz: až 87 tun
• Hmotnost vozidla: 50,8 tuny
• Zásobník: 12 ran
• Kadence: maximálně 2 rány za minutu

Pro srovnání: německý Jagdtiger z druhé světové války, do té doby považovaný za nejsilnější stíhač tanků, nesl „jen“ 128mm kanón. Americký supertěžký T28/T95 vážil sice sto tun, ale jeho kanón měl ráži pouhých 105 mm. FV4005 překonal obojí, alespoň co do kalibru a zamýšleného účinku jediné rány.

Proč největší ráže nestačila

Stage 1 byl čistě experimentální, měl ověřit, zda podvozek Centurionu vůbec unese takový kanón a zda posádka zvládne manipulovat s municí, kde každá část váží tolik co dospělý muž. Problémy se dostavily rychle: koncentrické zákluzové ústrojí selhávalo, přesnost na maximální vzdálenost byla neakceptovatelní.

Stage 2 přinesla vylepšenou věž, tentokrát otočnou, ovšem z pouhého 14mm plechu, protože silnější pancíř by podvozek neunesl. Dva nabíječi uvnitř stísněného prostoru podávali každý jednu část dvoudílné munice. Palebný oblouk zůstával omezený. A hlavně: střely HESH, na nichž celý koncept stál, se při zkouškách v roce 1955 ukázaly jako citlivé na boční vítr. Na dva kilometry, tedy na vzdálenost, kde měl FV4005 ničit sovětské kolosy, byla praktická přesnost nedostatečná.

Dva výstřely za minutu, dvanáct ran v zásobě, obří posádka a zranitelná věž z tenkého plechu. To nebyla zbraň pro manévrový boj v severoněmecké nížině. To byl jednorázový úder, a pokud minul, stal se z něj bezbranný cíl.

Střely místo kanónů

V srpnu 1957 byl projekt FV4005 oficiálně zrušen. Ne proto, že by Sověti přestali být hrozbou, ale proto, že se objevil lepší nástroj. Řízená protitanková střela Malkara, vyvíjená od roku 1952 v Austrálii ve spolupráci s Brity, nabídla dvojnásobný účinný dosah a výrazně vyšší přesnost, byť s třetinovou hmotností bojové části a poloviční rychlostí. V srpnu 1959, pouhé dva roky po konci FV4005, přišla britská objednávka na tisíc kusů Malkary.

Přechod od kanónu ke střele nebyl jen technologický skok. Bylo to přiznání, že ve studené válce nevyhrává ten, kdo má největší ráži, ale ten, kdo zasáhne spolehlivě na první pokus. A přesnost řízené střely porazila hrubou sílu 183mm granátu.

Československý protějšek

Na druhé straně železné opony se zbrojilo stejně horečně. Československá lidová armáda zavedla v roce 1952 protitankový kanón vz. 52 ráže 85 mm, o rok později přišel stamilimetrový vz. 53, který podle Vojenského historického ústavu prorážel na tisíc metrů 140 mm pancíře. K tomu domácí pancéřovky P-27 a tarasnice T-21 s průbojností 170–250 mm, licenčně vyráběné tanky T-34/85, 771 kusů samohybných děl SD-100 a 36 těžkých ISU-152 zavedených už v roce 1950. Obě strany se připravovaly na střet, který naštěstí nikdy nepřišel.

Kde ho dnes uvidíte

Jediná veřejně doložená věž FV4005 Stage 2 stojí v Tank Museum v Bovingtonu. Po rozsáhlé obnově je stroj v pojízdném stavu, svůj světový debut v pohybu absolvoval na Tankfestu 2024 před více než 24 tisíci návštěvníky. Program Tankfestu 2026 s ním opět počítá v aréně.

Stojí tam jako připomínka slepé vývojové větve, okamžiku, kdy honba za stále větším kalibrem narazila na fyzikální strop a musela ustoupit přesnosti. FV4005 nebyl špatný projekt. Byl poslední svého druhu.

Článek Britové nasadili proti tankům nejsilnější stíhač v historii. FV4005 měl zastavit sovětské kolosy, ale prohrál se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tank, který řešil včerejší problém

Black Night vznikl v době, kdy hlavní hrozbou pro tank byly protitankové řízené střely a granátomety. Iron Fist od General Dynamics nabízel 360stupňové krytí s vysokým elevačním úhlem, přesně proti těmto klasickým hrozbám. Noční senzory měly dát posádce rozhodující převahu za tmy, kdy protivník vidí hůř.

Jenže Ukrajina od roku 2022 ukázala něco jiného. Noc přestala být bezpečným časem. Termální kamery na dronech, průzkumné bezpilotníky s nepřetržitým dohledem a FPV drony s nočním viděním udělaly z tmy stejně transparentní prostředí jako ze dne. Black Night řešil zastarávání a noční boj. Bojiště mezitím přešlo na problém levných útoků shora a permanentního odhalení.

Pět minut od odhalení ke zničení

5. září 2023 BBC potvrdila první zničený Challenger 2 na Ukrajině. Sekvence byla brutálně jednoduchá: tank najel na minu, zastavil se a ruský Lancet ho dorazil. Žádná sofistikovaná protitanková operace. Kombinace, kterou zvládne koordinovat i malá jednotka s dronem a rádiem.

Tohle není příběh jednoho smolného tanku. Je to systémový řetězec ničení, který Rusové zdokonalovali měsíc po měsíci:

• Průzkumný dron odhalí tank a předá souřadnice.
• Minové pole nebo terénní překážka ho fixuje na místě.
• FPV dron nebo Lancet provede útok shora, kam je pancíř nejslabší.
• Elektronický boj zablokuje komunikaci posádky s velením.
• Naváděná dělostřelecká palba doráží cokoli, co přežilo.

Celý cyklus od odhalení k vyřazení trvá minuty, ne hodiny. Na transparentním bojišti může být tank zničen během první bojové periody po nasazení. A Iron Fist na demonstrátoru Black Night? Pro FPV drony s optickým vláknem, které obcházejí běžné rušení a útočí shora, nemáme veřejně doložené bojové ověření.

Challenger 3: jiná logika, menší ambice

Británie sama fakticky opustila logiku Black Nightu. V květnu 2021 ministerstvo obrany oznámilo program Challenger 3, zahrnující novou digitální architekturu, novou věž a hladkostěnný kanón Rheinmetall L55A1. Ale jen pro 148 kusů místo původních 227 Challengerů 2 v inventáři. Počáteční operační schopnost má přijít v roce 2027, plné zavedení do konce roku 2030.

Náklady vyrostly. Původní kontrakt zněl na 800 milionů liber, parlamentní odpověď z dubna 2025 uvádí schválenou rozpočtovou hladinu 1,9 miliardy liber. A přesto ani Challenger 3 sám o sobě neřeší to, co Ukrajina odhalila jako skutečný deficit.

Analytici z RUSI v říjnu 2024 napsali jasně: britské armádě chybějí strukturované schopnosti obrany proti bezpilotním systémům. Žádné jediné řešení, ani systém aktivní ochrany, ani rušička, ani laserová zbraň, nefunguje univerzálně. Tank potřebuje vrstvenou ochranu od úrovně čety výš, organický elektronický boj, schopnost sestřelit dron přímou palbou, rychlé vyproštění a opravy v poli a ženijní průchod přes minová pole.

Problém není slabý tank, ale osamělý tank

Abrams dopadl na Ukrajině podobně. AP v dubnu 2024 oznámila, že americké tanky byly staženy z přední linie kvůli ruským dronům. Leopardy 2 si vynutily budování celé opravárenské infrastruktury, Rheinmetall otevřel servisní centrum přímo na Ukrajině. Zranitelnost není specialitou Challengeru. Je to problém celé západní tankové logiky, která počítala s tím, že tank operuje v prostředí vzdušné převahy a informačního náskoku.

Česká republika to zřejmě pochopila. Vláda v červnu 2024 schválila přistoupení k dohodě o společném pořízení Leopardů 2A8 a v prosinci uzavřela smlouvu na 14 kusů Leopard 2A4. V obou případech ministerstvo obrany zdůrazňuje nejen samotný tank, ale interoperabilitu v rámci NATO, sdílení kapacit, dostupnost dílů a servisní ekosystém. Přesně to, co ukrajinská zkušenost ukázala jako stejně důležité jako tloušťka pancíře.

Co zbylo z Black Nightu

Získané znalosti nezapadly úplně. V lednu 2019 BAE a Rheinmetall založily společný podnik RBSL, který dnes vyrábí Challenger 3. Desítky milionů liber investované do hodnoticí fáze programu zaplatily studie, digitální modely a demonstrátory, část toho se přelila do nového programu. Samostatná cena samotného demonstrátoru Black Night zveřejněna nebyla.

Skutečná lekce z Ukrajiny ale není „tank skončil“. Ukrajinské jednotky považují tank na úrovni čety za nepostradatelný pro palebnou podporu a krytí pěchoty. Problém je jinde: tank bez vrstvené ochrany, bez rychlé opravárenské smyčky a bez organické obrany proti dronům ztrácí svou hodnotu rychleji, než ji stihne prokázat. Black Night řešil, jak tank uvidí v noci. Ukrajina ukázala, že důležitější je, aby tank nebyl vidět.

Článek Black Night Challenger 2 měl vydržet do roku 2035. Rusové ale ukázali, že by se nedožil rána se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z válečné lodi školní lavicí

HMS Nile patřila ke konstrukční rodině takzvaných lodí druhé třídy navržených podle principů Roberta Seppingse, tehdejšího hlavního stavitele Royal Navy. Seppings zavedl diagonální vyztužení trupu proti deformaci zvané „hogging“ a zesílené kulaté zakončení přídě a zádě, což dávalo lodím mimořádnou strukturální odolnost. Právě tato robustnost se ukázala jako klíčová pro to, co přišlo po skončení aktivní služby.

V roce 1876 Admiralita loď zapůjčila Mercantile Marine Service Association. Nile dostala nové jméno, Conway, a novou roli: stacionární školní loď kotvící nejprve v ústí řeky Mersey a později v průlivu Menai Strait u velšského sídla Plas Newydd. Na palubě fungoval polovojenský internátní režim: všeobecná výuka, disciplína, praktický námořní výcvik a ovládání malých plavidel. Kadeti odtud odcházeli jako budoucí důstojníci obchodního námořnictva. Loď přitom po celou dobu zůstávala v podstatě nehybná, zátěž na trup byla nesrovnatelně menší než při oceánské službě. To jí pomáhalo přežívat desetiletí za desetiletím, i když každý další refit byl náročnější.

Den, kdy se všechno pokazilo

14. dubna 1953 měla Conway opustit své kotviště u Plas Newydd a být odtažena na generální opravu. Operace vypadala rutinně, podobný přesun proběhl už v roce 1949 se dvěma remorkéry. Jenže tentokrát se sešlo všechno špatně najednou.

Místní piloti doporučovali tři remorkéry. Kapitán Hewitt s tím souhlasil. Vedení školy, Conway Committee of Management, však trvalo na dvou. Dva přece stačily posledně. K tomu se přidalo chybné čtení přílivových podmínek: průjezd nebezpečnou pasáží zvanou „Swellies“ se opozdil a odlivový proud nastoupil dříve, než se čekalo. Severozápadní vítr na moři zesílil jihozápadní proud v průlivu. Když se zadní remorkér přesunul dopředu, aby pomohl s manévrováním, záď Conway ztratila vedení.

Loď najela na skaliska. Při odlivu jí pod trupem zmizela voda a dřevěná konstrukce stará přes 113 let nevydržela vlastní váhu. Hřbet se zlomil. O dva dny později, 16. dubna, byla Conway oficiálně prohlášena za konstrukční totální ztrátu.

Tři roky vraku

Tady příběh nekončí, jen mění tempo. Vrak zůstal ležet na břehu průlivu Menai Strait. Admiralita v písemné odpovědi v parlamentu z 20. května 1953 suše konstatovala, že Conway je hlášena jako totální ztráta a případná náhrada je věcí školních autorit, nikoli státu. Loď navíc podle dostupných zdrojů nebyla pojištěná, což rychle posunulo debatu od „jak ji zachránit“ k „kdo odpovídá za odstranění vraku“.

Žádný muzejní plán nevznikl. Na rozdíl od HMS Victory v Portsmouthu nebo HMS Trincomalee v Hartlepoolu, které měly dlouhodobý institucionální rámec ochrany a průběžné konzervace, Conway se po nehodě stala spíš logistickým problémem než památkovým projektem.

Vrak ležel na místě přes tři roky. Až 31. října 1956, při rozebírání, vzplál. Okolnosti dodnes nejsou zcela jasné: web HMS Conway mluví o nevysvětlených okolnostech, zatímco pozdější článek v ročence IOBA uvádí, že požár způsobil acetylénový hořák kontraktora. Ať už šlo o nehodu, nebo nedbalost, výsledek byl stejný: z jedné z nejdéle sloužících britských dřevěných válečných lodí nezbylo nic než popel a pár artefaktů.

Co z lodi zůstalo

Škola přežila svou loď. Výuka pokračovala na břehu v areálu Plas Newydd, nejprve provizorně, od roku 1964 v novém školním objektu. Instituce fungovala až do uzavření v roce 1974.

Z fyzické Conway se dochovalo překvapivě málo, ale přece:

• Figurehead — darován HMS Nelson v Portsmouthu
• Lodní zvon, kormidelní kolo a model — uloženy v Royal Navy Museum Portsmouth
• Lodní logbooky do 14. dubna 1953 a ročníky školního časopisu The Cadet — v Conway Archive v Merseyside Maritime Museum
• Kaple a malé muzejní zázemí — spravuje Friends of HMS Conway v Birkenhead Priory

Kdo chce dnes v Británii vidět srovnatelnou dochovanou loď z první poloviny 19. století, má na výběr HMS Trincomalee v Hartlepoolu nebo HMS Unicorn v Dundee. Obě jsou návštěvnicky přístupné. Obě měly víc štěstí, nebo spíš víc institucionální vůle k záchraně.

Řetězec selhání, ne jeden okamžik

Pozdější analýza kapitána Davida G. Williamse pojmenovala příčiny havárie jako řetězec, nikoli jednu chybu: opožděný průjezd, podcenění proudů, nedostatečná sestava remorkérů a manažerské rozhodnutí ignorovat doporučení pilotů. Williams šel ještě dál: podle něj bylo samotné umístění tak hluboko ponořené lodi u Plas Newydd od počátku hraniční a prakticky neudržitelné.

Přesně od spuštění na vodu 28. června 1839 do ztroskotání 14. dubna 1953 uplynulo 113 let, 9 měsíců a 17 dní. Zaokrouhlených „114 let“ je pohodlné číslo. Méně pohodlná je skutečnost, že celý ten mimořádně dlouhý druhý život skončil kvůli jednomu ušetřenému remorkéru a špatnému čtení přílivových tabulek.

Článek Britská válečná loď vyplavená na břeh: 114 let sloužila jako škola námořníků, a nakonec skončila v plamenech se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se nad Baltem skutečně dělo

Operace Chessman začala 1. dubna 2025, kdy NATO oficiálně potvrdilo připravenost britského a švédského kontingentů k posílenému air policingu z polského území. Švédské Gripeny se tak poprvé od vstupu Stockholmu do Aliance zapojily do mise z území jiného spojence. Britské Typhoony ale nesly hlavní tíhu.

Chronologie prvních týdnů:

• 15. a 17. dubna – dva scramble vzlety, zachycení Il-20M nad Baltem u Kaliningradu.
• 24. května – další scramble, identifikace průzkumného An-30 „Clank“.
• 5. června – čtvrtý scramble během sedmi dnů, tentokrát Il-20M doprovázený dvojicí Su-27 „Flanker H“.
• 7.–12. června – šest scramble misí v šesti dnech, celkem 15 zachycených ruských letounů včetně ozbrojených Su-24M „Fencer D“ a námořního Tu-142 „Bear F“.

Každý z těchto vzletů skončil stejně: identifikace, zaujmutí neohrožující pozice, stínování a předání dalšímu aliančnímu páru. Žádná střelba, žádný průnik do vzdušného prostoru NATO. Přesto každý z nich představoval moment, kdy se rozhodovalo v řádu sekund.

Ozbrojená pohotovost a neveřejná pravidla

Formulace „povolení střílet“ neznamená doložený rozkaz k palbě. Znamená něco jiného a v jistém smyslu znepokojivějšího: existenci systému, který palbu umožňuje, aniž by veřejnost znala jeho přesné parametry.

Britské ministerstvo obrany v odpovědi na žádost o informace potvrdilo, že každá mise QRA (Quick Reaction Alert) probíhá podle neveřejného Operation Order obsahujícího Rules of Engagement jako „last resort“. Existují definované úrovně autorizace, tedy kdo smí rozhodnout o použití síly proti pilotovanému letounu. Obsah ani rozhodovací řetězec ale ministerstvo nezveřejňuje.

V praxi to znamená: pilot v kokpitu Typhoonu s nabitými raketami má rámec, v němž může za definovaných okolností zahájit palbu. Jaké okolnosti to jsou, ví jen on, jeho velitel a alianční řetězec nad ním.

Proč je rutina nebezpečnější než výjimka

Skutečně alarmující není samotný fakt, že britské Typhoony startují proti ruským strojům – to se děje od studené války. Alarmující je tempo. NATO v roce 2023 provedlo přes 300 interceptů ruských vojenských letounů. RAF v Estonsku ve stejném roce zachytila 50 strojů za čtyři měsíce. A nyní v Polsku patnáct za šest dnů.

Když se mimořádná reakce stává denní rutinou, klesá práh pro chybu. Ruský letoun bez transpondéru, který nereaguje na radiovou výzvu. Pilot, který vyhodnotí manévr jako ohrožující. Špatně přečtená trajektorie. NATO samo hovoří o riziku „miscalculation“, tedy neúmyslné eskalace způsobené opakovanými kontakty v prostoru bez komunikace.

Česká stopa na východním křídle

České nebe primárně střeží Vzdušné síly AČR v systému NATINAMDS – stejném aliančním rámci, pod nímž operují britské Typhoony v Polsku. České Gripeny plní ostrou hotovost na Islandu, v minulosti hlídkovaly i v Pobaltí. Od září 2025 navíc v Polsku působí česká vrtulníková jednotka zaměřená na nízkoletící cíle a ochranu proti dronům, od roku 2026 poprvé s americkými stroji UH-1Y Venom.

Britská přítomnost přitom není omezena na Polsko. V březnu 2026 RAF převzala čtyřměsíční air policing v Rumunsku pod operací Biloxi. Alianční štít se rozprostírá od Baltu po Černé moře a Británie v něm hraje roli, která přesahuje symboliku.

Signál, průzkum, test

Co ruské letouny nad Baltem dělaly? Složení formací napovídá: Il-20M sbírá elektronické signály, An-30 fotografuje, Tu-142 mapuje námořní aktivitu. Vedle nich ale létaly ozbrojené Su-24M a Su-27, tedy stroje schopné útoku. NATO dlouhodobě popisuje ruské chování jako kombinaci průzkumu, demonstrace síly a testování reakční doby Aliance.

Každý scramble je pro Moskvu datový bod: jak rychle NATO reaguje, kolik strojů vysílá, jakou formaci volí. A každý scramble je pro aliančního pilota moment, kdy musí rozhodnout, zda stroj naproti představuje hrozbu, s prstem na spoušti a s vědomím, že pravidla zapojení existují právě pro tuto chvíli.

Patnáct ruských letounů za šest dnů nad Baltem není válka. Ale je to prostředí, ve kterém se válka může začít omylem.

Článek Povolení střílet: britské letectvo startovalo proti ruským letounům na východním křídle NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně měl Trump říct

Podle interpretace Hicklingové citované The Daily Beast Trump v úvodních sekundách setkání pronesl: „Právě teď mluvím s Putinem.“ Následovala věta „Chce válku“ a poté apokalypticky znějící formulace: „Mám pocit… kdyby udělal, co říkal, vymaže celou populaci.“ Karel III. měl reagovat zdrženlivě: „To probereme později,“ a téma uzavřít slovy „Jindy.“

Žádný oficiální přepis ani zvukový záznam těchto slov neexistuje. Agentura AP, která měla na místě reportéra, popsala úvodní moment pouze jako krátké přivítání a nezávaznou konverzaci před přesunem na čaj a prohlídku včelína.

Časová osa, která komplikuje příběh

Státní návštěva Karla III. probíhala od pondělí 27. do čtvrtka 30. dubna 2026. Pondělní program zahrnoval soukromé přivítání, čaj a prohlídku včelína na střeše Bílého domu. Úterý patřilo oficiálnímu ceremoniálu a státní večeři. Bilaterální jednání pokračovala ve středu.

A právě 29. dubna, tedy dva dny po údajné výměně mimo mikrofony, Trump veřejně potvrdil, že telefonoval s Putinem o příměří na Ukrajině a o Íránu. Pokud věta „právě mluvím s Putinem“ zazněla v pondělí, buď šlo o nadsázku odkazující na průběžný kontakt, nebo o nepřesně přečtený pohyb rtů. Nezávisle potvrdit, že Trump v tu konkrétní chvíli vedl paralelní hovor s Kremlem, nelze.

Jak spolehlivé je odezírání bez zvuku

Odezírání ze rtů nepracuje jen s rty. Expert sleduje celý obličej, pohyby hlavy, kontext situace i pravděpodobnost slov v dané konverzaci. Přesto jde o metodu s inherentními limity:

• Odborný přehled University College London výslovně uvádí, že odezírání ze rtů „nikdy nemůže být tak spolehlivé jako čistý zvukový záznam“ a výstup je vždy „možná interpretace“, nikoli definitivní přepis.
• Chybí spolehlivá data pro přepis více mluvčích současně a pro srovnávací hodnocení expertů ve forenzním či informačním použití.
• Studie z Journal of Speech, Language, and Hearing Research dokumentují velkou variabilitu úspěšnosti i mezi trénovanými odborníky.

Hicklingová je profesionálka s praxí v mediálních rekonstrukcích. To ale neznamená, že její výstup má váhu srovnatelnou s audionahrávkou nebo oficiálním readoutem. V žurnalistice jde o indicii, ne o důkaz.

Co Bílý dům skutečně řekl, a co ne

Oficiální materiály Bílého domu popisují návštěvu jako oslavu „250 let sdíleného dědictví“, zmiňují věcná bilaterální jednání a slavnostní státní večeři. Obsah krátké soukromé konverzace při příjezdu nikde nerozvádějí. Samostatné odmítnutí komentáře se nepodařilo dohledat, Washington výměnu mimo mikrofony prostě veřejně nepotvrdil ani nepopsal.

Pro Karla III. dává mlčení smysl ještě víc. Britský monarcha se ze zvyku i z ústavní role vyhýbá veřejným geopolitickým výrokům. Pokud Trump skutečně otevřel téma Putina před kamerami bez mikrofonu, Karlova údajná reakce „Jindy“ odpovídá přesně tomu, co by protokol vyžadoval.

Co si z toho odnést

Síla příběhu neleží v tom, že bychom znali přesná slova. Leží v tom, že dva dny před veřejně doloženým telefonátem s Putinem existuje němý záběr, na kterém Trump podle jedné expertky zmiňuje Kreml, válku a masové ničení, a Karel III. téma okamžitě smetl ze stolu. Důvěryhodnost celého „odhalení“ ale stojí jen tak vysoko, jak vysoko stojí metoda, která ho vytvořila. A ta, jak říká UCL, definitivní přepis nabídnout nedokáže.

Článek Expertka na odezírání ze rtů odhalila, co Trump řekl králi Karlovi o Putinovi. Mrazivá slova, která se neměla veřejnost dozvědět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna dělo místo torpéda

Dobová obhajoba projektu stála na jednoduché logice. Torpédo potřebuje čas, aby dorazilo k cíli, a cíl, který mění kurz, mu snadno unikne. Dvanáctipalcový granát letí přímo a na krátkou vzdálenost je prakticky nevyhnutelný. Admiralita navíc argumentovala kapacitou: ponorka třídy M mohla vézt až padesát granátů, zatímco torpéd se do srovnatelného trupu vešlo jen několik kusů.

Další impuls přicházel z Německa. Zprávy o nových U-cruiserech s děly ráže 150 mm naznačovaly, že ponorky s výraznou dělostřeleckou výzbrojí nejsou jen britský nápad. Lord Fisher patřil k raným zastáncům konceptu už v srpnu 1915, ale finální návrh třídy M vznikl pod vedením komodora Halla a výboru admirála Tudora. Konstrukčně vyšla třída M z přestavby objednaných ponorek třídy K, konkrétně K18 až K21 byly přeprojektovány na nový typ.

Jak nacpat bitevní dělo do ponorky

Řešení nebylo elegantní. Dělo nestálo v otočné věži jako na bitevní lodi, bylo pevně zabudované v kasematě před velitelskou věží s minimálním odměrem. Pod ním, uvnitř tlakového trupu, zabíraly magazín, granátovna, hydraulika, nabíjecí komora a řídicí věžička přes devět metrů délky. Samotná zbraň s montáží vážila kolem 120 tun, munice dalších 29 tun. Celková hmotnost dělové výzbroje představovala 146 tun.

Proti srovnatelné třídě L to znamenalo:

• nárůst výtlaku asi o 650 tun,
• pokles povrchové rychlosti ze 17,2 na přibližně 15 uzlů,
• pokles ponorové rychlosti z 10,5 na 9 uzlů,
• výrazně omezenější vytrvalost pod vodou.

Každá výhoda obřího kalibru byla vykoupena ztrátou toho, co dělá ponorku ponorkou, tedy schopnosti zůstat skrytá.

Třicet sekund k výstřelu, tři minuty k přebití

Zamýšlený bojový cyklus vypadal takto: ponorka pluje v periskopové hloubce, velitel zaměří cíl, loď se zvedne tak, aby nad hladinu vyčnívala jen část hlavně. Výstřel. Okamžitý návrat dolů. Podle dobových údajů Admirality trvala fáze od periskopové hloubky k výstřelu asi třicet sekund a návrat zpět patnáct sekund. Sekundární přehledy uvádějí celkovou expozici zbraně nad hladinou kolem 75 sekund, zřejmě jde o širší měření zahrnující i přípravnou fázi.

Problém nastal po prvním výstřelu. Dělo nešlo nabít pod vodou. Ponorka se musela plně vynořit a přebíjení trvalo přibližně tři minuty. Tři minuty na hladině, bez možnosti úniku, s profilem, který nepřehlédne žádná hlídka. Třída M tak nabízela jeden devastující úder a pak se na kriticky dlouhou dobu chovala jako špatná hladinová loď.

Zkoušky vyšly, válka ne

HMS M1 byla dokončena v dubnu 1918. Zkoušky dopadly podle britských podkladů velmi úspěšně: loď se pod vodou chovala stabilně a dokázala se ponořit za přibližně 90 sekund. Jenže válka skončila dřív, než M1 zasáhla do boje. M2 a M3 byly dokončeny až v roce 1920.

Washingtonská námořní smlouva z roku 1922 pak stanovila, že žádná budoucí válečná loď mimo hlavní bitevní jednotky nesmí nést dělo větší než 203 mm. Třída M se do nových limitů nevešla. M2 přišla o dvanáctipalcové dělo a byla přestavěna na nosič hydroplánu. M3 dostala místo děla zařízení pro kladení min a testovala systémy, které později využila třída Grampus.

A osudy lodí? HMS M1 se potopila 12. listopadu 1925 po srážce se švédskou obchodní lodí SS Vidar: náraz utrhl dělo z trupu a voda zaplavila loď otvorem po montáži. Zahynulo všech 69 členů posádky. HMS M2 zmizela 26. ledna 1932, pravděpodobně kvůli otevřeným vratům hangáru pro hydroplán. Šedesát mrtvých. Z vraku se dochoval vzkaz na kusu dřeva: „Pomoc. M2 se potopila. Poklop č. 2 otevřen.“

Slepá ulička, která nebyla osamělá

Třída M nebyla izolovaný úlet. Francouzský Surcouf nesl dvojici 203mm děl a plovákový letoun. Britové sami postavili křižníkovou ponorku X1 se 133mm děly. Američané zkoušeli velké ponorky se 152mm kanóny, Japonci sériově vyráběli křižníkové ponorky s letouny. Všechny tyto konstrukce narážely na stejný paradox: čím víc síly přidáte ponorce na hladině, tím víc jí ubíráte pod ní.

Třída M tento paradox dovedla do nejextrémnější podoby. Dvanáct palců ráže, 390 kilogramů oceli letících k cíli, a pak tři minuty nahá na hladině, zatímco posádka cpala další granát do komory.

Praktická lekce pro další generace konstruktérů byla jednoznačná: hlavní účinek ponorky musí zůstat pod hladinou. Třída M to dokázala tím nejdražším možným způsobem, ne katastrofou v boji, ale tichým zjištěním, že geniální první výstřel nestojí za ztrátu všeho, co ponorku dělá ponorkou.

Článek Impozantní, ale naprosto šílený nápad: dělo z bitevní lodi ráže 305 mm nacpali Britové za první světové války do ponorky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od Britů a Němců dorazilo 9 Sea Kingů

Vrtulníky Sea King poslali na Ukrajinu jako první Britové, a to na přelomu let 2022 a 2023. Defence-Ua uvádí, že jeden ze tří má za sebou velice zajímavou historii, protože se účastnil války o Falklandy. Později ještě dostali Ukrajinci dalších šest stejného typu z Německa, takže by jich měli mít minimálně 9, ale není vyloučeno, že jich nakonec dostali více. A intenzivně je používají, což lze vidět i na záběrech dostupných níže.

iZdroj fotografie: Uživatel Hillwood Aviation / Creative Commons / CC BY-SA

Vrtulníky Sea King jsou určené hlavně pro námořní hlídkování, uvádí Wikipedia. Ukrajina měla dostat verzi Mk41 primárně určenou pro záchranné operace nad mořem, ale lze ji využít i jinak. Je známo, že ji Ukrajinci používají třeba k hlídkování nad pobřežím Černého moře nebo v deltě Dněpru, kde se dlouhodobě odehrávají různé boje o tamní ostrovy. Slouží však i k přepravě vojáků a materiálu nebo k evakuaci zraněných do nemocnice.

Americká konstrukce s britským motorem

Vrtulníky Sea King jsou v Británii licenčně vyráběná kopie amerických Sikorsky S-61, od nichž se liší hlavně tím, že mají britské namísto amerických motorů. Původně byly navržené jako protiponorkové, ale nakonec se osvědčily i v jiných úlohách. Jsou 17,4 metrů dlouhé a jejich maximální vzletová hmotnost je 9,7 tun. Kromě dvou až čtyřčlenné osádky se do útrob vejde až 28 vojáků výsadku, přičemž se pohybují max. rychlostí 207 km/h a mají dolet 1 230 km.

Krize, jakou Rusové nezažili. Ukrajinci je ženou tak svižně, že přitlačili na skrytou mobilizaci, aby se jim fronta nesesypala

Vrtulníky mohou být také vyzbrojené. Ve dveřích mají připravené zařízení pro instalaci kulometu, na každé straně jednoho. V protiponorkové verzi pak nosily protiponorková torpéda. United24Media ale uvádí, že vrtulníky pro Ukrajinu měly ve výzbrojí jen kulomety ráže 12,7 mm. Dohodla se však se spojenci, že jí je pomohou vyzbrojit, a to konkrétně řízenými střelami Brimstone 2, s nimiž lze zasahovat cíle do vzdálenosti až 40 kilometrů.

Ukraiński śmigłowiec Sea King dostarczony z zapasów sił zbrojnych Wielkiej Brytanii. pic.twitter.com/f9yXGwNefV

— Obserwator Wojen (@ObserwatorWojen) October 14, 2025

Sea King v ukrajinských službách

Článek Ukrajinci ukázali Rusům dárek z Velké Británie, který jim dává kontrolu nad pobřežím Černého moře se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

6 nových muniček nebo výroba vrtulníků

Příkladem toho, jak se Velká Británie snaží o samostatnost ve zbrojní výrobě, je plán na podporu výstavby muničních továren. UkDefenceJournal uvádí, že má britská vláda v plánu podpořit výstavbu muniček na 6 místech. Není ale jasné, zda se jedná o munici dělostřeleckou, určenou do klasických zbraní, nebo například o rakety. Investoři by přitom mohli získat podporu ve výši až 50 % investice, maximálně však do výše 1,25 miliardy korun.

Rusům to konečně začíná docházet – prohrávají. A pokud nepřijmou hanebný mír, Ukrajinci je přejedou. Oni to vědí

Britům ale nejde jenom o munici. Třeba italská společnost Leonardo staví továrnu v jihozápadní Anglii, konkrétně v Yeovilu, kde by měla vyrábět vrtulníky pro britskou armádu. Reuters uvádí, že jich bylo objednáno celkem 23, a v budoucnu jsou předpokládány další zakázky. Britské ozbrojené síly by podle dostupných informací měly odebrat AgustaWestland AW149. Jde o helikoptéry schopné nést až 15 vojáků, a osazené mohou být různým typem výzbroje včetně střel AGM-114 Hellfire II k ničení obrněných cílů, opevnění a vozidel.

Lasery pro torpédoborce a „vesmír“

Velká Británie také hodlá investovat prostředky nebo podporovat vývoj technologií potřebných pro moderní válku. Britská pobočka MBDA získala například zakázku na laserový systém DragonFire. TomsHardware uvádí, že by měl být v roce 2027 instalovaný na torpédoborcích královského námořnictva, aby se vypořádala s útoky dronů, a pravděpodobně i řízených střel. Její výhodou má být skutečnost, že jeden výstřel stojí jen několik stovek korun.

Video: bylo potřeba 1,5 tuny výbušnin. Měsíce most odolával letectvu i raketometům. Ukrajinci nakonec zvolili jednoduché řešení

V myšlení Britů se promítá i hrozba ochlazení spolupráce s USA, kterou v posledních době Bílý dům pod vedením Donalda Trumpa hrozí. Armádní Zpravodaj se domnívá, že i to je důvodem, proč chce britská vláda podporovat kosmické technologie a být v této oblasti nezávislá. InnovationNewsnetwork uvádí, že podporuje domácí vesmírné komunikační technologie, především pak výrobu komponentů pro satelitní sítě provozované na nízké oběžné dráze.

Článek Rusko způsobilo, co rozhodně nechtělo. Velká Británie se připravuje na válku, rozjíždí to ve velkém se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Windracers ULTRA unese až 150 kg

Windracers ULTRA pochází z Velké Británie a ukrajinská armáda jich měla dostat již desítky kusů, uvádí GeekWeek. Jedná se o těžké drony poháněné dvojicí klasických spalovacích motorů a s rozpětím křídel 10 metrů. Jejich výhodou má být skutečnost, že unesou až 150 kilogramů nákladu, s nímž dokáží letět do vzdálenosti až 1 000 kilometrů. Navíc má existovat i inovovaný typ s doletem 2 000 kilometrů a nosností až 200 kilogramů.

iZdroj fotografie: Windracers

Na ukrajinské frontě může být takovýto dron doslova klíčový a mnohdy doslova změnit situaci, pokud se k vojákům do předních linií nemůže dostat zásobování. Militarnyi uvádí, že je používán například ke shozu zásob nebo dalšího materiálu, který vojáci potřebují. Bližší informace sice k dispozici nejsou, ale Armádní Zpravodaj se domnívá, že by typickým nasazením mohlo být shazování potravinami, vodou, municí a zdravotnickými zásobami. Je to určitě mnohem bezpečnější, než k něčemu takovému zkoušet použít pilotovaný vrtulník.

Dron se nejspíše drží mimo PVO

Windracers ULTRA je velký a lze tedy předpokládat, že by ho snadno dokázala sestřelit protivzdušná obrana. Je sice z hliníku, což zaručuje jeho nízkou cenu, ale na druhou stranu bude dobře viditelný na radarech. Operovat tak bude nejspíše hlavně tam, kde už ruská PVO nedokáže cíle tak snadno sestřelovat. Určitě ho přitom Ukrajinci nepoužívají průzkumu, protože dosáhne jenom 4 kilometry vysoko, takže by byl nad ruskými pozicemi snadným cílem.

Karta se obrátila. Ukrajinci si na Krymu dělají, co chtějí. Zasáhli ruské velitelství černomořské raketové divize

Výhodou má být i jeho navigační software. Windracers uvádí, že umožňuje přesně naplánovat trasu po různých bodech, a dokonce zvládl přistát na britské letadlové lodi. I na základě zkušeností z Ukrajiny ho konstruktéři upravili, aby byl schopen dobře působit v oblastech s různým rušením, což zaručuje, že se nakonec vrátí zpět na základnu. Ač si tedy nemůže připsat nějaké zvláštní bojové schopnosti, jako tvrdý pracant má šanci se prosadit.

Článek Velká změna na frontě, vojáci v první linii jásají. Ukrajina nasazuje ultra-těžké drony, které zastoupí vrtulníky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odchylka do 5 metrů a dosah až 500 km

Balistická raketa se pohybuje po tzv. balistické křivce, kdy nejdříve vystoupá hodně vysoko, a potom zamíří k cíli, na nějž dopadá pod ostrým úhlem. Poháněna je zpravidla v počáteční fázi letu, potažmo než dosáhne potřebné výšky, ale na zem dopadá bez pohonu. Největším plusem je, že tak nabírá vysokou rychlost, pročež ji mnohá PVO nedokáže zachytit.

Satelitní snímky: ruské pohřebiště 670 km od Ukrajiny se plní, více než 70 vrtulníků už není schopných boje

Wikipedia doplňuje, že se tak zásadně liší od řízené střely, která je poháněna po celou dobu letu. V případě balistické rakety, kterou chce Velká Británie vyvinout pro Ukrajinu, se bude jednat o tzv. taktickou, jelikož má mít dosah pouze 500 km. Umožní to zasahovat cíle v ruském týlu, i když ne v celém, ale i tak se bude jednat o velmi slušnou posilu.

Vláda Velké Británie uvádí, že má nést 200kg hlavici a má být navržena pro operace s vysokým rizikem velkého elektromagnetického rušení, díky čemuž ji bude těžké zmást, aby i tak zasáhla zamýšlený cíl s odchylkou max. 5 m. Zamýšleno je odpalování z různých vozidel v těsném časovém rozestupu, aby dopadlo více raket na stejné místo po několika minutách.

Ukrajinští výsadkáři vynalezli nový způsob, jak zachytit drony pomocí rybářského prutu. V praxi ho natočili

Projekt nazvaný Nightfall má zajistit efektivní balistickou raketu s cenou 800 tisíc liber za kus, tedy v přepočtu asi 22,36 milionů korun, zatímco jich má měsíčně vznikat 10. Britský ministr obrany John Healey řekl, že jeho země odmítá tolerovat Putinovu nelegální válku, v níž schválně zasahuje civilní oblasti a odmítá dosáhnout míru diplomatickou cestou.

Armádní Zpravodaj je názoru, že britská vláda s vývojem spěchá, jelikož podepsala dohodu na návrh balistické rakety se třemi firmami, které ho mají podat do 09. února 2026, zatímco smlouva na postavení prototypu má být zadána o měsíc později. Půjde nicméně pouze o jeden z prostředků dlouhého dosahu, nikoliv o nějaký dominantní.

Video: Rusové chtějí prorazit ukrajinské pozice v záchodových stanech. Doufají, že tak nebudou vidět

Rusko má přitom k zachytávání balistických raket řadu systémů, zejména S-500, který byl také nedávno nasazen do bojové pohotovosti, ale nejspíše stráží hlavně Moskvu. Zvládat je pak mají rovněž S-400 a S-300, jehož verze VM (S-300VM) se stala prvním systémem na světě, který dokázal současně zasahovat řízené střely, letadla i balistické cíle, uvádí Wikipedia. Zvládat by to však měl také S-350, který je hlavně určen k doplňování S-400.

Článek Velká Británie provokuje Rusko, chce ho ochromit v týlu. Zajistí Ukrajině balistické rakety s doletem 500 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Terrahawk Paladin je flexibilní plošina

Terrahawk Paladin označuje jeho výrobce, společnost MSI, za protivzdušný systém krátkého dosahu, a jeho výhodou má být, že je velice snadno nasaditelný. Jedná se o jakousi plošinu vybavenou detektory i zbraní k likvidaci cílů, kterou lze buď umístit staticky na nějakou pozici, případně na korbu nákladního automobilu a udělat z ní systém mobilní. Sloužit má k ochraně různých cenných cílů a infrastruktury, ale například i hranic nebo pobřeží.

iZdroj fotografie: MSI-Defence Systems

Na Ukrajině cílí Terrahawk Paladin především na průzkumné nebo kamikadze drony, jako jsou ruské Shahedy nebo Lancety. Ale poradit si může i s nízko letícími střelami s plochou dráhou letu, uvádí GeekWeekInteria. Jeho kanon dokáže zasahovat cíle do vzdálenosti zhruba 2 km, a za pomoci vyspělých senzorů také velice přesně. Zároveň jde o relativně levné řešení, jelikož je cena munice mnohem nižší než například protiletadlových raket.

Systém má radar a tepelné zaměřování

Systém Terrahawk Paladin využívá jako hlavní zbraň kanon Mk44 Bushmaster II ráže 30 milimetrů, uvádí Defence-Ua. Jde o standardní zbraň používanou řadou západních zemí, kterou lze v české armádě najít například na transportérech Pandur II a budoucích bojových vozidlech pěchoty CV90. O přesné zamíření se stará systém s tepelným zaměřováním a laserovým dálkoměrem, ale na plošině je také čtveřice radarů typu AESA. V případě potřeby je pak možné zbraň doplnit i nějakým typem protiletadlových střel.

Video: Ukrajinci natočili cestu smrti k Pokrovsku. Když se po ní vydali další Rusové, přepadli je ze zálohy

Konstruktéři mysleli i na to, že se Terrahawk Paladin může stát útokem dronů nebo řízených střel a nebude se schopen ubránit, což znamená jeho zničení. Obsluha však může zůstat nezraněna, neboť má k dispozici dálkové ovládání. Může tedy setrvávat v krytu v dostatečné vzdálenosti a případný útok ji nepostihne. Kolik těchto systémů Ukrajina má, není známé. Lze však předpokládat, že zkušenosti z Ukrajiny poslouží k jeho případnému vyladění.

Článek Britský lovec dronů dorazil na Ukrajinu. Rusy čeká velká výzva, zničí je na vzdálenost 2 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Laser mohl britské piloty oslepit

Přítomnost ruské špionážní lodi Jantar není nic výjimečného, už Sověti takové operace prováděli. V mezinárodních vodách proti tomu nelze nic namítat, neboť tam může plout, kdo chce – problém ovšem je, pokud Jantar použije proti britskému vojenskému hlídkovému letadlu Boeing P-8 Poseidon laser schopný oslepit jeho osádku. Defence-Blog uvádí, že to Brity naštvalo natolik, až vydali upozornění, že by mohli proti lodi zasáhnout silou.

Video: Ukrajinci vzali útokem muniční továrnu v Luhanské oblasti, v níž Rusové rozjeli výrobu

V reakci na tento incident předal John Healey, britský ministr obrany, Moskvě přímé varování: „Rusko: Vidíme vás. Víme, co děláte. A pokud Yantar tento týden pojede na jih, naše síly jsou připraveny jednat,“ čímž Putinovi jasně předeslal, že si nemůže dělat, co se mu zlíbí.

Posádka Jantaru by se proti britské vojenské akci pravděpodobně nedokázala bránit. Wikipedia popisuje loď jako neozbrojenou, přičemž je 107,8 metrů dlouhá, má výtlak 5 736 tun a dosahuje rychlosti 15 uzlů. Provozuje ji přitom Hlavní ředitelství podvodního výzkumu ruského námořnictva. Zajímavé je, že disponuje 2 ponorkami schopnými potopit se do hloubky zhruba 6 km, a dle odborníků jde o špionážní plavidlo, které je schopné například mapovat, a poté ničit podmořské kabely, ale pravděpodobně zvládne i další věci.

Vojáci na Jantaru by neměli šanci

Pohyb letadla P-8 v blízkosti ruské špionážní lodě nebyla dle Armádního Zpravodaje náhoda; Velká Británie sledovala Jantar dle všeho nepřetržitě všemi prostředky. Wikipedia uvádí, že jde o hlídkový námořní letoun postavený na základě komerčního Boeing 737. Vybavený je radarem a celou řadou dalších senzorů, a v případě napadení se může i bránit, jelikož může nést různé protilodní střely, protiponorková torpéda a další výzbroj.

Nevěřte Putinovým lžím. Rusko na Ukrajině nevyhrává, dobylo směšné území. Jenom na Donbas je potřeba 400 000 vojáků

V oblasti byla navíc i britská Fregata HMS Somerset, která měla rovněž hlídat Jantar. Wikipedia uvádí, že jde o plavidlo vyzbrojené protilodními střelami Naval Strike Missile nebo dělem ráže 113 mm, a disponuje i vrtulníkem. Na palubě má pak zřejmě oddíl námořní pěchoty. Pokud by se tedy Britové rozhodli ruskou loď obsadit, pravděpodobně by se proti takovéto fregatě nedokázala v žádném případě ubránit – Rusové budou mít maximálně ruční zbraně.

Článek Mají se Rusové bát? Britové je důrazně varovali, že tvrdě zakročí, pokud si ještě dovolí napadnout jejich letadlo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Po víkendu v Ajaxech vojáci zvraceli

Britské obrněné síly oficiálně zavedly vozidlo Ajax do výzbroje v roce 2025, ale vydrželo v ní jenom krátkou dobu. BBC uvádí, že ho stáhly z aktivní služby poté, co na první dodané várce vojáci absolvovali víkendový trénink. Dopadl katastrofálně, protože 30 vojáků onemocnělo – po pobytu ve vozidlech zvraceli a měli i další problémy. Byli sice ošetřeni a jsou v pořádku, ale pro ozbrojené síly to v podstatě znamená, že Ajax likvidují vlastní vojáky.

Sami Rusové cítí, že už jsou tanky T-62 k ničemu. Nasazují je proto jako dělostřelectvo

Nevolnost asi způsobují zvuky a vibrace, což zkoumají odborníci, ale jde o dlouhodobý a přetrvávající problém. Twz uvádí, že se o možnosti poškození sluchu a dalších problémech osádek ví již od roku 2018, a měly být vyřešené, pročež byl také Ajax zařazen do výzbroje. Po dřívějších incidentech měla být třeba upravena sluchátka a vojáci dostali další ochranu, ale ani to evidentně nepomohlo. Není jasné, jak mohlo vozidlo projít testy před zařazením do výzbroje.

Španělsko a Rakousko problém nemá

Ajax je postavený na základě bojového vozidla ASCOD 2, uvádí Wikipedia, který v různých modifikacích používá španělská a rakouská armáda, ale podobné problémy nehlásí. Pravdou je, že Ajax je významně modifikovaná verze, mnohé jeho konstrukční prvky a systémy jsou odlišné, pročež se Armádní Zpravodaj domnívá, že to bude způsobeno právě jimi. Asi ovšem nebudou snadno řešitelné, jestliže o nich má armáda vědět již několik let.

Video: Rusové si ani nevšimli, že na ně útočí. Ukrajinská rozvědka jim zasáhla taktický bombardér

Papírově vypadá Ajax jako skvělé bojové vozidlo pěchoty, které se může rovnat jakémukoliv modernímu protějšku. V základní verzi má kanon ráže 40 mm, kulomet a protitankové řízené střely FGM-148 Javelin. Britská armáda ho objednala v počtu 589 ks, ale nejenom v základní verzi – jde také o transportéry ARES, průzkumná nebo ženijní vozidla a další. Pokud se problémy nepodaří vyřešit, není známo, co budou britské ozbrojené síly dělat.

Článek Rus se může jenom smát, v nejlepších BVP britští vojáci zvrací. Armáda neví, co s nimi má dělat, a není jasné, jak splnily zkoušky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Flamingo vystavila britská společnost

Úmyslem tajné operace týkající se střely Flamingo bylo zakrýt, že je na Ukrajině vyvíjena zbraň, pro níž je potřebný konkrétní motor. Mezha s odvoláním na spolumajitele Fire Point, Denise Shtilermana, uvádí, že se firma dohodla se zbrojní společností Milanion registrovanou ve Velké Británii. Model Flaminga pak vystavila v únoru 2025 ve Spojených arabských emirátech na veletrhu IDEX-2025, a v podstatě budila dojem, že jde o její konstrukci.

Video: Ukrajinské speciální jednotky přerušily rotaci ruské pěchoty v Pokrovsku a jako bonus odbouchly muniční sklad

O tom, že Milanion zkonstruovala novou střelu s označením FP-5 Flamingo, v únoru tohtoo roku informoval například renomovaný portál ArmyRecognition. Hlavním cílem operace přitom bylo nevzbudit v Rusech podezření, proč je takový zájem o motor Ivchenko AI-25, jímž je poháněna. Wikipedia uvádí, že jde o proudový motor, který je využíván třeba v letounu Aero L-39 Albatros produkovaný ukrajinskou společností Motor Sič. Nejspíše bylo nutné Rusy udržovat v přesvědčení, že o něj jeví zájem britská firma, a nikoliv ukrajinská.

Střela ohrožuje evropskou část Ruska

Flamingo je střela s plochou dráhou letu odpalovaná ze země a vyvinutá proto, aby umožnila zasahovat cíle v hloubi Ruska. Wikipedia uvádí, že by měla mít dolet až 3 000 km, což znamená, že je schopná zasáhnout jakékoliv místo v evropské části Ruské federace. Létá přitom vysokou podzvukovou rychlostí a nese hlavici o hmotnosti 1 150 kg, takže dokáže napáchat veliké škody. Přesnost má mít potom slušných 14 metrů. Armádní Zpravodaj je už jenom proto názoru, že by se jí měl Kreml obávat, protože mu může silně uškodit.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Jestli dokázala ukrajinsko-britská tajná operace Rusko a jeho tajné služby skutečně zmást, lze samozřejmě těžko potvrdit. Armádní Zpravodaj ale musí konstatovat, že výroba střely Flamingo na Ukrajině existuje, a Ukrajina ji opakovaně proti němu použila. Její vývoj ani výrobu se tedy nepodařilo zastavit, ačkoliv není jasné, zda z důvodu utajení nebo proto, že toho ruské ozbrojené síly nebo tajné služby zkrátka nebyly schopné.

Článek Ukrajinci přechytračili Rusy a utajili před nimi FP-5 Flamingo. Speciální operace umožnila zrod zbraně, které by se měl Putin bát se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Efektivní a levná obrana před drony i střelami

Zmínky o výkonném laserovém kanonu z Velké Británie se objevily již před několika lety, a v lednu 2023 došlo k jeho úspěšnému testování, ačkoliv vyžadoval ještě trochu doladit. Výsledkem je Dragonfire (Dračí oheň), který umí identifikovat potencionální cíle na moři i ve vzduchu, kde je dokáže dlouhodobě trasovat, a nakonec i úspěšně zasáhnout a zničit.

NATO v pohotovosti, střílelo na neznámé letouny u nizozemské letecké základny s F-35 a jadernými pumami. Ale potupně je minulo

Armádní Zpravodaj vyzdvihuje jeho mimořádnou přesnost a schopnosti poradit i s těmi opravdu malými cíli – operátor dokázal již během testů v roce 2022 zasáhnout objekt velikosti člověka, což bylo skvělé, ale bylo třeba více – zasahovat i opravdu malé drony. Což se evidentně po letech podařilo, protože britská vláda sdělila, že Dragonfire zasáhne minci na jeden kilometr, a to pouze za náklad odpovídající asi 10 librám, v přepočtu tedy cca 275 Kč.

Během testování zničil také dron rychlý 650 km/h, což odpovídá například ruskému Geran-2 vylepšenému o proudový motor, s nímž dosahuje zhruba 600 km/h. Dragonfire může být tedy účinný i proti pomalejším řízeným střelám a pumám s konverzními sadami. Jednoznačně se tedy jedná o revoluci v obraně nejenom proti bezpilotním letounům.

Video: Ukrajinský Su-27 vrátil pěchotě výhodu. Ruskou základnu v Pokrovsku s ruskými vojáky rozmetal jedním úderem

Zpočátku bude laserový kanon instalován na torpédoborec Type 45 z počátku 21. století, uvádí Wikipedia, a nejspíše se bude jednat o testovací platformu. Je zřejmé, že pokud se zbraň osvědčí i v dalších případech, dojde k její postupné instalaci na jiné lodě, letadla apod. Američané ostatně chtěli zavést laserové kanony na letadlech do konce roku 2025.

„Tento vysoce výkonný laser postaví naše Královské námořnictvo do čela inovací v NATO a poskytne špičkové schopnosti k obraně Spojeného království a našich spojenců v této nové éře hrozeb,“ uvedl Luke Pollard, britský ministr pro připravenost obrany a průmysl.

Článek Britové to dokázali. Zavádí revoluční laserové kanony proti dronům. Na 1 km trefí minci za pouhých 275 Kč se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Silný úderný i průzkumný dron s výdrží přes 40 hodin

MQ-9 Reaper je americký těžký bezpilotní letoun určený především pro průzkum, sledování a přesné údery na pozemní cíle, k čemuž má řadu zbraní. Unese kombinaci laserem naváděných střel AGM-114 Hellfire, přesných pum GBU-12 nebo GBU-38 JDAM, a v podstatě se tak nemusí vůbec dostat do střetu s nepřátelskou PVO, zatímco žádný pilot neriskuje život.

Putin žasne, k čemu se Němci odvážili, je zmatený. Dodají Ukrajině střely s dlouhým doletem k ničení jeho cenných cílů

Wikipedia doplňuje, že má dlouhou výdrž – například při zatížení 450 kg to je až 42 hodin. Má rovněž pokročilé senzory včetně elektro-optických kamer, infračerveného zaměřovače a radaru se syntetickou aperturou. Díky satelitnímu řízení může potom působit na velké vzdálenosti a pokrýt rozsáhlá území bez nutnosti tankování, zatímco se může držet ve výšce až 7,5 km.

Rozpětí jeho křídel je potom 20 metrů, a délka trupu 11 metrů, uvádí Wikipedia, čímž se blíží některým bojovým letadlům. Kupříkladu F-16, kterou má ukrajinské letectvo ve výzbroji, měří na délku 15,06 metrů, zatímco rozpětí křídel je 9,96 metrů, potvrzuje Wikipedia. Ukrajině by se dron rozhodně hodil jak pro průzkumné, tak útočné a obranné mise.

Video: Ukrajinské speciální jednotky systematicky zlikvidovaly skupinu ruských sabotérů. Věděly přesně, co dělat

A přesto se vláda Velké Británie rozhodla, že jí ho neposkytne, ačkoliv v jejích službách skončil, oznámilo britské královské letectvo začátkem října 2025 s tím, že ho nahrazuje MQ-9B Protector, což je rovněž americký dron. Poslanec Liberálních demokratů, James McCleary, proto požádal vládu, aby upřesnila, zda by mohly být MQ-9 Reaper dodány Ukrajině.

Vedle toho se zajímal, zda budou po vyřazení sešrotovány, prodány nebo převedeny do jiné země. Ve dvou písemných odpovědích mu ministr obrany Al Carns sdělil, že dodání na Ukrajinu není zvažováno, a že Velká Británie provede jejich likvidaci v souladu s předpisy o zahraničním vojenském prodeji. Není tedy jasné, zda to blokuje ona, nebo Amerika.

Článek Britové odmítli poslat na Ukrajinu vyspělé drony velké jako letadla. Místo pomoci je sešrotují se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejspíše jde o uskladněné tanky

Výroba Challengerů 2 již řadu let neprobíhá, takže by mohlo navýšení počtu v řadách britské armády naznačovat, že ji britské ministerstvo obrany znovu rozběhlo, ačkoliv oficiálně nic nesdělilo. MilitaryWatchMagazine uvádí, že se bude nejspíše jednat o tanky, které byly vyřazené z výzbroje, ale uskladněné. Tedy že je vojáci ze skladů vytáhli, zrenovovali a uvedli do stavu, v nichž se mohou účastnit vojenských operací.

Video: Rusové se v Kupjansku opevnili a cítili se v bezpečí. Ukrajinští speciálové jim do základny hodili protitankové miny

Tank Chlalenger 2 byl zkonstruován na přelomu 80. a 90. let 20 století a vyráběn v letech 1993 až 2002, uvádí Wikipedia. Celkem vznikl v počtu 447, a kromě Velké Británie jich 38 koupil Omán. Britové pak nejspíše 14 ks dodali jako vojensku pomoc na Ukrajinu. Stále je považován za možná nejlépe chráněný tank světa, ale i tak se ho Rusům údajně podařilo zničit. Jeho nevýhodou je třeba drážkovaný typ kanonu či starší verze termovize.

Challenger 2 používá vlastní munici

Konstrukce tanku Challenger 2 se podobá většině západních – má čtyřčlennou osádku a kvalitní pancíř typu Chobham, ovšem jeho hlavní zbraní je kanon ráže 120 milimetrů s drážkovanou hlavní – využívá tedy jinou munici než ostatní západní protějšky s hladkou hlavní. Má však díky tomu i nezvyklé střely typu HESH, a doplňuje ho pak dvojice kulometů ráže 7,62 mm. Pohybovat se dokáže rychlostí až 59 km/h a dojezd má na silnici 550 kilometrů.

iZdroj fotografie: Si Longworth / Creative Commons / OGL

Britská armáda si je vědoma, že Challenger 2 již zastaral, a proto ho chce postupně vyměnit za Challenger 3. Nejde však o novou konstrukci, ale o rozsáhlou modernizaci, nebo spíše přestavbu „dvojky“. Wikipedia uvádí, že dostane novou věž a bude mít vylepšený trup, ale změní se i jeho hlavní výzbroj, a to na standardní západní kanon ráže 120 milimetrů s hladkou hlavní. Britská armáda jich plánovala mít 148, ale Armádní Zpravodaj nevylučuje, že se nakonec rozhodne pořídit jich více, protože tanky Challenger 2 na přestavbu evidentně má.

Video: Rusové se usadili na západě Pokrovsku. Ukrajinci okamžitě vyslali komando, které je zneškodnilo

Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že mnozí označují tanky pro budoucnost za přežitek, jelikož je mohou relativně snadno zničit mnohonásobně levnější drony. To je ovšem pravda pouze do určité míry – jsou-li nasazeny v kombinaci se správnou ochranou, ať už jde o systémy PVO nebo systémy aktivní ochrany, rušičky apod. – nabízí stále obří palebnou sílu i ochranu, s jakou se nemůže jiná technika na bojišti rovnat.

Článek Britové chápou, že jsou tanky pro budoucí boje stále důležité. Výrazně proto rozšiřují flotilu o Challengery 2 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ajax měl problém s hlukem a vibracemi

Obrněné pásové vozidlo Ajax vychází z ASCOD 2, které v různých obměnách používá rakouská a španělská armáda. Wikipedia uvádí, že podle původních plánů měla být dodána již v roce 2017, ale program se posouval a zkoušky začaly v roce 2020. Byly však pozastaveny kvůli velkým problémům s hlukem a vibracemi, což se táhlo několik let. V současné době by to už mělo být vyřešené, ačkoli TheGruardian upozorňuje, že mnozí britští vojáci mají stále obavy o zdraví, i když dostali jako ochranu špunty do uší a sluchátka.

iZdroj fotografie: Andrew Linnett / Creative Commons / OGL

Rodina vozidel Ajax zahrnuje 6 variant. Jedna je klasické bojové vozidlo s kanonem, k němuž britská armáda uvádí, že ho dostane v počtu 245 kusů a je určeno jako průzkumné v bojových týmech obrněné brigády a v týmech dělostřelecké palebné podpory. Dalším má být Ares určená k dopravě a podpoře specializovaných jednotek na bojišti, včetně protitankových týmů či odstřelovačů. Těmi zbylými jsou potom velitelské, vyprošťovací, opravárenské a ženijní.

Vyzbrojení kanonem a střelami Javelin

Ajax má tříčlennou osádku a pojme 8 vojáků, uvádí DefenseNews, a jeho hlavní výzbrojí je kanon ráže 40 mm, který doplňuje kulomet ráže 7,62 mm a protitankové řízené střely FGM-148 Javelin. To mu dává schopnost přepravy a podpory pěchoty i boje s tanky, například s ruskými v případě konfliktu na východním křídle NATO, kde britské jednotky působí. Na silnici potom dosahuje vozidlo Ajax rychlosti až 70 km/h, v terénu pochopitelně méně.

Ruské námořnictvo je silně degradované. Nemůže za to jenom Ukrajina, ale také Putinovy nereálné plány

Dodávky vozidel Ajax do britských ozbrojených sil ještě nějakou dobu potrvají. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že nenalezl například informace o instalaci systému aktivní ochrany nebo protidronových opatřeních, což může být slabina. Ale nelze vyloučit, že bude doplněna. Spolu s plánovanou dodávkou kolových obrněných vozidel Boxer a nákupem letounů Lockheed Martin F-35 Lightning II jde o jednu z největších britských zbrojních zakázek současnosti.

Článek Velká modernizace britské armády po 30 letech. I přes strach o zdraví vojáků zavádí vozidla Ajax, ničitele ruských tanků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Získání technologie, a možná i provokace NATO

MiG-31K je upravená varianta BM schopná nést hypersonickou balistickou raketu Kh-47M2 Kinžal, uvádí Wikipedia s tím, že do května 2018 vzniklo jenom deset letounů. BM má přitom být 2,6krát účinnější než předchůdce, oproti němuž má schopnost detekce vzdušných cílů na vzdálenost až 320 km, a sledovat jich najednou až 24 (dříve pouze 10).

Nový palubní počítač pak vybírá 4 cíle s nejvyšší prioritou, ale to platí v případě, že MiG-31 bojuje proti vzdušným cílům. U verze K je jeho hlavní úlohou nesení rakety Kinžal s dosahem 2 000 km, vysvětluje Wikipedia – ovšem pozor, že samotná zvládne dle odhadů do 460 km – zbytek má být tvořen přičtením bojového poloměru letadla, v tomto případě MiG-31K.

České houfnice DITA ukazují Rusům technologickou převahu. Kdysi věrný odběratel si jich objednal hned 70

Kinžal může přitom nést jak konvenční, tak jadernou hlavici. Její rychlost přitom dosahuje až Mach 10 a využívá inerciální navigační systém pro vysokou přesnost. Z hlediska technologie by se jistě jednalo o zbraň, kterou by západní inženýři rádi důkladněji prozkoumali. S tím ostatně koresponduje i vyjádření ruského experta Alexandera Stepanova.

„To může naznačovat, že Britové se dostali do slepé uličky ve vědeckém a technickém vývoji v oblasti hypersonických zbraní a spoléhají se na jediné dostupné prostředky, jak se vypořádat se svým technologickým zpožděním, jmenovitě na shromažďování zpravodajských informací, zejména prostřednictvím průmyslové špionáže, a organizování infiltračních operací s cílem získat vzorky ruských hypersonických zbraní,“ vysvětlil Alexander Stepanov pro TASS.

Video: Ukrajinští speciálové překvapili ruskou skupinu u Charkova a pokropili ji lehkým kulometem. Ani nestihla klást odpor

Pokus o únos MiG-31K s raketou Kinžal dle něj odráží nedostatky Spojeného království v oblasti hypersonických zbraní, a připomněl, že ukrajinské a britské speciální služby plánovaly takovou akci již na podzim roku 2024. Je možné, že pokud by Velká Británie získala letoun i s Kinžalem, prozkoumala by ho, zatímco MiG-31K by ponechala Ukrajincům.

Ti ho chtěli údajně unést nad Černým mořem, kde měli oslovení ruští piloti simulovat havárii, za což jim byla slíbena odměna 3 miliony dolarů (asi 65 milionů korun) a občanství v jedné západní zemi. Ruská bezpečnostní služba uvedla, že chtěli Ukrajinci s MiG-31K provokovat u největší letecké základny NATO na rumunském území, ale více informací k tomu nesdělila.

Rusové to tají, ale odborníci prozradili, kolik skutečně stojí nejobávanější ruské střely Kinžal, Kalibr nebo Iskander

Armádní Zpravodaj připouští, že ke špionáži dochází prakticky po celou dobu války z obou stran, ale ruská obvinění a vyjádření je nutné brát s rezervou. Navíc může jít o způsob, jak odvádět pozornost o stále častější narušování vzdušného prostoru NATO z jeho strany, ať jde o vnikání vojenskými letadly nebo drony, které krouží u vojenských základen.

Článek Ukrajinci a Britové chtěli unést ruský MiG-31K s raketou Kinžal. Chtěli provokovat u základny NATO a získat technologii se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Řecký hrdina určený pro Velkou válku

Letadla pro spolupráci s armádou vznikla po zkušenostech z 1. světové války. Měla být přitom všestrannými pomocníky – vedle pozorování měla provádět i drobné zásobovací lety, odvoz zraněných a depeší. K tomu se však přidaly i drobné bojové činnosti jako pokládání dýmové clony, nesení bomb a kulometů pro eliminaci nepřátelské pěchoty.

Zájem ruské armády zřejmě klesá. Uralvagonzavod, největší tankový výrobce, oznámil rozsáhlé propouštění

Letadlo mělo mít nezáludné letové vlastnosti, a být schopno startu a přistání na nezpevněných plochách. Vývoj Westland Lysander (podle spartského hrdiny peloponéských válek Lýsandroa) začal již roku 1934, a do služby bylo zařazeno v roce 1938. „Lizzie“, jak mu začalo vojáci familiárně přezdívat, navíc klamal archaickým tělem.

iZdroj fotografie: André Gerwing/ Creative Commons / CC BY-SA

Hornoplošník s kosočtvercovými křídly měl mnoho zatažitelných slotů a klapek, díky kterým Lizzie zvládal let v malé rychlosti a přistání na krátkou vzdálenost. Konstrukce byla smíšená s potahem z plátna, přičemž pilot seděl v kokpitu s výborným výhledem, zatímco pozorovatel měl odsuvný skleněný kryt své pozice, a kulomety se mohl bránit útokům stíhačů.

Naprostý masakr v bitvě o Francii

Lysanderů bylo vyráběno mnoho verzí, a často se lišily jenom v drobnostech. Největším rozdílem u nich byl ovšem motor. Zatímco Mk. I měl hvězdicový Bristol Mercury XII s výkonem 654 kW, Mk. II měl Perseus s výkonem 665 kW, a Mk.III se opět vrátil k motorům Mercury. Vylepšený tvar pak dostaly také klapky a ocasní křidélka.

Video: Ukrajinské speciální jednotky zatřásly Krymem. Zničily Rusům dva vlaky a hned několik ropných skladů v jedné akci

Lysander Mk III měl rozpětí křídel 15,24 metrů, délku trupu 9,30 metrů a výšku 4,42 metrů. Hmotnost prázdného letadla byla 1 980 kg a maximální vzletová 2 866 kg, zatímco maximální rychlost dosahovala 341 km/h. Dolet bez přídavné nádrže byl potom 966 km a dostup 6 555 m. Velice zajímavě byla umístěna výzbroj – dva kulomety ráže 7,7 mm Browning byly v kapotách samonosného podvozku, a další dva mířící dozadu ovládal pozorovatel.

iZdroj fotografie: Public Domain

Letadlo mohlo nést i 227 bomb a pod sebou mít zařízení pro zachycení kapslí s psanými zprávami. První nasazení Lizzie proběhlo v letech 1939 až 1940 ve Francii, a byla to naprostá katastrofa. Britové se je pokusili použít k tomu, k čemu je zamýšleli, tedy k podpoře pěchoty. Na to však pomalé letouny neměly, a pro Luftwaffe byly snadným cílem. Ze 174 nasazených Lysanderů bylo nakonec 88 sestřeleno, a 30 jich bylo zničeno na zemi.

Hrdina tajné války, po němž Němci pásli

Výsledek z Francie měl přesvědčit RAF o nepotřebnosti tohoto typu letadla, ale nakonec se osvědčil jinde. Spolehlivé Lizzie tahaly cvičné terče, hlídkovaly nad mořem a shazovaly sestřeleným pilotům čluny a zásoby. Výroba proto běžela i nadále jak ve Velké Británii, tak v Kanadě, a do jejího konce dala vzniknout kolem 1780 strojů všech verzí. Nejslavnější a nejtajemnější kapitolou působení Lizzie byla však práce pro tajnou službu.

Je to vážné, Belgie požádala NATO o ochranu vojenských základen. Obává se dalších letounů

Lysandery s načerno natřenými spodky trupů od podzimu 1940 do zimy 1944 převážely mezi okupovanou Francií a Vekou Británií tajné agenty a zásobovaly odboj. Lizzie přistávaly na polích nebo na odlehlých silnicích, kdy pro větší nosnost nenesly zbraně a byly vybaveny fosforeskujícím žebříkem. Do konce roku 1944 bylo takto provedeno celkem 400 letů. Během nich bylo do Francie vysazeno 298 agentů a evakuováno 500 osob.

iZdroj fotografie: Alan Wilson/ Creative Commons / CC BY-SA

Němci po nepoškozeném letadle k prozkoumání zoufale pásli, když jim v březnu 1942 padl do ruky téměř nepoškozený exepmplář. Při jeho evakuaci však kamion, který ho převážel, smetl vlak. Podobné operace pak probíhaly i v Barmě a Africe. Lizzie létaly též ve službách Francie, Finska, Irska a Portugalska, zatímco u RAF skončily v roce 1947. Do dnešních dnů se jich i díky výprodeji civilistům za směšné částky mnoho zachovalo, často v letovém stavu.   

Článek Letadlo, které Němci zoufale toužili ukořistit. Westland Lysander byl hrdinou špionážní války, tajné agenty podporoval po celé Francii se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

AS-90 umí silně udeřit a rychle změnit místo

Již v květnu 2025 se ukázalo, že Velká Británie dokončila dodávky houfnic AS-90 na Ukrajinu, kdy jí měla darovat všechny, a sama je tak definitivně z výzbroje vyřadit. Tehdy mnohé zdroje hovořily o čísle 68, ale jak vidno, nakonec bylo o skoro polovinu vyšší. Uvedlo to tamní ministerstvo obrany na základě žádosti FOIA (Freedom of Information Act, tedy zákona o svobodném přístupu k informacím), podle nějž šlo o 99 houfnic AS-90 po britské armádě.

Video: Speciální operace se povedla, Rusko krvácí tam, kde ho to bolí. Ukrajinci zasáhli důležitý ropovod u Moskvy

Všechny měly být v provozuschopném stavu, ale dokument hovoří ještě o dalších 37, které čekaly na likvidaci, a zřejmě posloužily jako zdroj náhradních dílů. Vedle toho dokument uvádí, že Velká Británie poslala na Ukrajinu 28 amerických samohybných M109A4BE Paladin, nebo 54 tažených L119 ráže 105 mm. Celkem šlo tedy o příspěvek 181 houfnicemi.

AS-90 je přitom britská pásová samohybná houfnice ráže 155 mm vyvinutá k podpoře pozemních sil rychlou a přesnou palbou. Má otočnou věž s dlouhým hlavňovým spřežením, pancéřování proti střepinám a lehkým zbraním, a posádku tvořenou 5 členy (velitel, střelec, nabíječ, nastavovač elevace a řidič), uvádí Wikipedia. Do výzbroje britské královské armády vstoupila v 90. letech jako základní prvek dělostřelecké podpory, ale dnes již nevyhovuje požadavkům.

Rusové mění taktiku. Fotografie a video ukazují, že vytváří 2krát větší „carské tanky“, které nezdolají ani desítky dronů

Koupila si místo ní švédské L-52 Archer, kterých má prozatím 12, což je oproti stovce předchůdců značné oslabení, ale i v této oblasti nadále investuje. AS-90 přitom umí střílet jednotlivé granáty i v dávce, a to ve formě přímého i nepřímého zaměření – první tři vystřelí pod 10 sekund, zatímco dlouhodobě udrží kadenci 2 rány za minutu, což dnes není příliš dobré.

Standardem je totiž u moderních houfnic 5 až 6 ran v minutě, a některé zvládnou i více. Ani dostřel už navíc není tak dobrý, protože vychází se standardním střelivem na 24,7 km, pakliže má hlaveň o délce 39 ráží, a na 30 km, má-li hlaveň o délce 52 ráží. S raketově poháněným je delší, ale to je pro většinu úkolů drahé. Její předností je tak především rychlost.

@Jeff21461 in response to a FOIA request, the UK MoD confirmed it had donated to Ukraine „all 99 of it’s remaining AS-90s“ mentioned in the 2021 UN ROCA report (unclear what happened to the 37 awaiting disposal at the time. Spare parts?)
Also confirms the delivery of the 28 M109s pic.twitter.com/KyfBbclQ4k

— John Felix (@NedSnow2019) November 3, 2025

Dokument od britského ministerstva obrany upřesňující, kolik houfnic AS-90 (a jiných) bylo dodáno na Ukrajinu

Článek Dokument odhaluje, že Britové poslali Ukrajině skoro 100 „královských“ houfnic AS-90, a k tomu přes 80 dalších se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Britové zanedbali kolem F-35B snad úplně vše

F-35 je aktuálně nejvyspělejším letounem 5. generace na světě, a jde prakticky o jediný, jaký si mohou země Severoatlantické aliance pořídit. Sice ve světě existuje ještě ruský Suchoj Su-57, ale ten je neschopný hlavně proto, že nemá příliš dobrou úroveň stealth, a pak dva čínské, jmenovitě jde o J-31 a J-35, ale ty by byly pro Evropu, stejně jako ruský, bezpečnostní hrozbou.

NATO ukazuje laxní přístup. Belgičanům kroužily drony nad taktickou základnou s jadernými pumami, ale nesestřelili je

Velká Británie přitom vsadila ze 100 % na F-35B, tedy variantu s možností kolmého vzletu a přistání, kterou nasazuje jak na letadlové lodi, tak z pozemních základen. Koncem září 2025 se však objevily také spekulace, že by ráda koupila nějaké F-35A coby nosiče jaderných pum B61, aby ještě více posílila schopnosti jaderného odstrašení vůči Rusku.

Jenomže velmi vyspělý letoun provází i nepříjemnosti. V říjnu 2025 upozornili dokonce sami Američané, že není ani polovina jejich F-35 schopna vzlétnout – ovšem nikoliv z důvodu poruchy nebo technických nedostatků, ale kvůli špatné koordinaci výroby a dodávek náhradních dílů, na něž tak musí čekat uzemněné. Jde tedy o něco, co lze relativně snadno řešit.

Video: Vojáci natočili, co zbylo z ukrajinské houfnice 2S22 Bohdana na podvozku Tatra, na níž zaútočili Rusové

Ačkoliv je zrovna F-35B konstrukčně nejproblematičtější a nejsložitější, na žádné technické nedostatky si britský výbor pro veřejné účty nestěžuje. Vyhodnotil však, že jsou schopnosti F-35 extrémně neuspokojivé, protože lze dlouhodobě využít cca jenom 40 % flotily, za což může zejména nedostatek specialistů – techniků, pilotů, instruktorů a náhradních dílů.

Klíčová omezení pak představuje též nedostatek útočných zbraní dlouhého doletu a zastaralá infrastruktura, stejně jako neustále odkládané dokončení ubytovacích prostor a zázemí pro na základně Marham, která je ve Velké Británii domovem F-35. Pracuje tam 3 600 příslušníků služebního personálu, státních zaměstnanců a kontraktorů, upřesňuje RAF.

Rusové demoralizují vlastní vojáky, jak to Ukrajinci neumí. Omylem je bombardují, za rok na ně shodili skoro 130 bomb

Jenomže ubytování pro nejméně 900 z nich je problematické. Armádní Zpravodaj připomíná, že se Velká Británie rozhodla pro koupi 138 letounů F-35B, z nichž už první provozuje z letadlové lodi HMS Prince od Wales, stejně jako z pozemních základen. Výbor každopádně žádá také objasnit plné financování programu, včetně nákladů nad rámec nákupu F-35B. Situaci aktuálně považují za katastrofální a žádají její rychlou nápravu.

Článek „Program F-35 je extrémně neuspokojivý,“ rozčilují se Britové. Nasazení je schopných pouze 40 % letounů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ohrožuje odolné cíle, v dosahu je i Moskva

Storm Shadow (stejnou má Francie, akorát ji označuje SCALP EG) patří mezi nejsilnější zbraně, jaké ukrajinská armáda od západních spojenců získala. Jedná se o střelu s plochou dráhou letu, která se pohybuje ve výšce asi 30 až 50 metrů, uvádí Wikipedia, díky čemuž se vyhýbá radarům a je obtížné ji sestřelit, ačkoliv to není nemožné. Má však velkou šanci proniknout PVO.

Američané jsou připraveni rozpoutat novou válku, aby zakročili proti muslimům v Nigérii, která má obří nerostné bohatství

Vyvinuta byla pro přesné údery na vysoce hodnotné a odolné pozemní cíle, proti nimž má také speciálně navrženou dvoustupňovou hlavici typu BROACH (Bomb Royal Ordnance Augmented CHarge), kdy nejprve menší tvarovaný výbuch vytvoří v cíli díru – prorazit dokáže i několik metrů pancéřování / železobetonu – a po krátkém zpoždění následuje hlavní průbojná nálož. Ta díky tomu s větší silou pronikne dovnitř, kde detonuje, čímž maximalizuje škody.

Hmotnost hlavice je 450 kg, zatímco celá střela váží 1 300 kg, potvrzuje ArmyRecognition. Ohroženy jsou pak cíle v dosahu 550 km, což znamená, že je z Ukrajiny dostupná i Moskva. Odpalovat ji může ze západních letounů Panavia Tornado nebo Eurofighter Typhoon, z těch ukrajinských pak Suchoj Su-24 nebo Mirage 2000. Její přesnost je navíc mimořádně vysoká.

Využívá totiž kombinaci TERPROM, GPS a inerciálního navádění, stejně jako elektro-optické, což jí zajišťuje také vysokou šanci na průnik protiraketovou obranou na velkou vzdálenost. Je tedy pochopitelné, že musí dělat nová dodávka střel Storm Shadow, kterých vzniká jenom omezené množství, Rusům starost; kdo by tvrdil, že ne, zjevně si neuvědomuje jejich sílu.

NATO ukazuje laxní přístup. Belgičanům kroužily drony nad taktickou základnou s jadernými pumami, ale nesestřelili je

Účastníci rozhovoru, na něž se odvolává Bloomberg, poznamenali, že rozhodnutí o nové dodávce bylo učiněno s cílem zajistit, aby Ukrajina měla dostatečné zásoby před zimním obdobím, jelikož se Londýn domnívá, že právě v této době může Kreml zintenzivnit útoky na ukrajinská města a civilní infrastrukturu. Není ovšem jasné, v jakém počtu je měla získat.

Článek Putin není spokojený, Britové dodali Ukrajincům střely Storm Shadow. Právem se jich bojí, doletí až do Moskvy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

F-16 zřejmě v Turecku nahradí Eurofightery

Eurofighter Typhoon je víceúčelový stíhací letoun 4,5. generace vyvinutý konsorciem z Velké Británie, Německa, Itálie a Španělska. Primárně je navržen pro získání vzdušné nadvlády, přičemž kombinuje vysoký výkon, rychlou akceleraci a dobrou manévrovatelnost, což umožňuje rychlé zajištění kontroly vzdušného prostoru i operace v náročných podmínkách.

Rusko zveřejnilo záběry bombardéru Tu-22M3 nad Baltským mořem uprostřed rostoucího napětí

Moderní avionika zahrnuje radar AESA, pokročilý systém řízení letu a integrované datalinkové schopnosti, které umožňují efektivní spolupráci v dalšími jednotkami. K boji nese široké spektrum řízených střel a přesných pum, z nichž je nejlepší proti vzdušným cílům MBDA Meteor s dosahem asi 200 km, jejíž předností je nulová úniková zóna, takže pokud se zaměří, tak i zasáhne.

V operačním nasazení Typhoon vyniká schopností zničit cíle na střední a dlouhé vzdálenosti, a v síťově orientovaném boji poskytuje vysoký situační přehled. Díky modularitě výzbroje a průběžným modernizacím si udržuje konkurenceschopnost proti moderním hrozbám a umožňuje integraci nových systémů dle požadavků uživatelů, potvrzuje Wikipedia.

Turecko přitom zvažovalo nákup amerických F-16, respektive už mělo nákup dohodnutý, ale rovněž chtělo ze Spojených států získat proudové motory pro své letouny 6. generace Kaan, takže je dle MiddleEastEye možné, že koupí namísto nich právě ty, zatímco letectvo posílí zmíněnými Eurofightery Typhoon, a to z Velké Británie, která nedávno ukončila jejich výrobu.

Nová várka vylepšených tanků T-90M pro ruskou frontovou brigádu ukazuje na velké problémy

Může jít tedy o snahu zachránit infrastrukturu i pracovní místa, a rovněž tím dojde ke značnému rozšíření letounů, kterých aktuálně existuje přes 600 v Německu, Itálii, Velké Británii, Španělsku, Kataru, Rakousku nebo Saúdské Arábii. Smlouva na dodávku Turecku byla nakonec podepsána britským premiérem Keirem Starmerem 27. října 2025 v Ankaře na 20 kusů, uvádí Reuters.

Článek F-16 jsou zřejmě ze hry, velmoc na okraji Evropy kupuje desítky Eurofighterů. Překvapivý krok, který podtrhuje kvalitu letadel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Alespoň 1 ponorka Vanguard musí být na moři

Královské námořnictvo Velké Británie má dnes devět ponorek – pět víceúčelových třídy Astute, a třídy Vanguard, což jsou nosiče balistických raket sloužící k jadernému odstrašení, potvrzuje Wikipedia. Teoreticky to zemi umožňuje plnit většinu zadaných úkolů – jak v oblasti zajištění tzv. druhého úderu, tak při hlídkách v Severním a Atlantském oceánu.

„Myslí si, že jsem žoldák NATO. Já jenom bráním Ukrajinu proti invazi.“ Američan vysvětlil, proč bojuje proti Rusku

Jenomže z analýzy, kterou spustil sir Gwyn Jenkins, generál Královské námořní pěchoty, aby zjistil stav řešení systémových zpoždění při údržbě ponorek, vyplývá, že z nich je schopna okamžitého operačního nasazení pouze jedna třídy Astute, a jedna třídy Vanguard. A zrovna špatný stav jaderných nosičů je pro Velkou Británii extrémně závažnou situací.

Za redakce Armádního Zpravodaje to dokazuje například 204denní nasazení ponorky Vanguard, což je historický rekord, jelikož běžně bývá na moři 90 dní, max. dvojnásobek. I když to nebylo oficiálně potvrzeno, poukazuje to na špatný stav ostatních plavidel. Ostatně analýza prokázala, že je problém bojová připravenost flotily spojená s dlouhými intervaly údržby.

Jedna z největších zakázek v historii F-35 se zdárně hroutí. Kupec chce odmítnout 72 letounů a koupit místo nich švédské Gripeny

Vedle toho je už zastaralá infrastruktura, která není dostačující ani pro udržení současného počtu plavidel, a žalostně schází technický personál pro včasné opravy. Armádní Zpravodaj také zjistil, že se HMS Vanguard nachází v údržbě na základně v Devonportu již více než 7 let, a přitom měla být dávno vrácena zpět do služby; parlament to označil za nepřijatelné.

Podobný osud má přitom čekat i HMS Victorious, která v září 2023 prošla ve stejné loděnici rozsáhlou modernizací (Deep Maintenance Period). Podle odhadů to může trvat 5 až 7 let, takže bude britské námořnictvo opět značně oslabené. Od roku 2016 nicméně staví náhradu v podobě třídy Dreadnought – první ponorka měla být dokončena roku 2028, ale nejspíše to bude o něco později. Velká Británie jich přitom chce 12, aby se stala námořní velmocí.

Ukrajinci byli zprvu ze slovenských houfnic Zuzana 2 nadšení, pak přišlo zklamání. Fico na nich vydělává, i když zbraně dodávat nechce

Zejména třída Vanguard je nezbytná pro zajištění jaderného odstrašení a druhého úderu, což funguje tak, že pokud na zemi někdo zaútočí atomovkami, odpálí na agresora rakety z ponorky, která se může nacházet de facto kdekoliv, což snižuje šanci na jejich zachycení. Potencionálním cílem by mohlo být Rusko, které stále zhoršuje bezpečnostní situaci v Evropě.

Článek Podmořská krize, Vladimir Putin se směje. Jenom 2 z 9 ponorek britské flotily jsou schopny okamžitě vyplout na moře se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Malý japonský trojský kůň

Po útoku Japonska se podařilo Britům ukořistit několik japonských lodí, které uvízly v brestských přístavech. U Singapuru se tak zmocnili malé rybářské lodi Kofuku Maru s délkou 21,5 metrů a výtlakem 66 tun. Malá loď poté operovala kolem Sumatry, kde se jí podařilo zachránit kolem 1 100 uprchlíků ze Singapuru a trosečníků ze spojeneckých lodí potopených Japonci.

Video: Rusové nešikovně rozestavěli baterii S-300 u sebe. Pro Ukrajince bylo snadné ji vyřadit a oslepit tak PVO

Australané, kteří loď přebrali, si přitom všimli, že se Japonci nad rybářskou lodí japonské konstrukce vůbec nepozastavují. Její kapitán, Bill Reynolds, a major SOA (Special Operations Australia) a člen speciální jednotky Force Z, Ivan Lyon, proto začali rozvíjet plán, který měl zasáhnout Japonce přímo v srdci jejich říše a pořádně pošramotit jejich sebevědomí.

iZdroj fotografie: Krait / Creative Commons / CC BY-SA

S Kofuku Maru se chtěli přiblížit až k Singapuru a v přístavu provést rozsáhlou sabotážní operaci. Tomu ovšem stálo v cestě hned několik překážek. Australské a britské velení o něj nejevilo velký zájem a obávalo se, že v té době již poněkud otlučená loď cestu nezvládne. A pro Američany, kteří se soustředili na Jižní Tichomoří, byl Singapur druhořadý cíl.

Na kánoi měli vojáci veslovat k úspěchu

Ivan Lyon, kterému Japonci drželi v zajetí ženu a syna, se ovšem odmítal vzdát. Plán operace Jaywick, jak úder na Singapur nazval, tak vypiloval k dokonalosti. Kofuku Maru byla modernizována a stala se z ní – podle malého, ale jedovatého hada – Krait. A ten měl Japonce uštknout opravdu pořádně, což se ostatně také po důkladných přípravách podařilo.

Video: Ukrajinci ukázali Rusům, že vzdálenost neznamená bezpečí. Zapálili jim ropnou rafinerii 1 300 km od hranic

Bylo vytvořeno 14členné komando, které od ledna 1943 pečlivě na operaci cvičilo. Zdokonalovalo se v orientaci v noci nebo v práci s výbušninami, a v pádlování. Do přístavu mělo proniknout na skládacích kajacích, což byl prostý a geniální nápad, neb byly tiché a nenápadné.

iZdroj fotografie: Public Domain

Operace Jaywick byla spuštěna 1. září 1943, kdy Krait opustil přístav Exmouth v západní Austrálii. I přes renovaci měla nicméně celou dobu technické problémy, zatímco posádka mávala na japonská letadla, nosila sarongy domorodců a potírala se hnědým krémem, aby zakryla svůj australský původ. Většinu dne však muži trávili v úmorném vedru v malé kabině šalupy.  

Radost z triumfu vystřídala tragédie

Krait vysadila komando na ostrovech u města 22. září 1943, a poté odplula k Borneu. Ivan Lyon a jeho muži sledovali pohyb v přístavu a v temné noci 26. září spustili úder. Nejdříve tam pronikly tři skládací kánoe s šesti muži, jimž se podařilo umístit nálože na sedm lodí. A přestože je japonské hlídky spatřily, myslely si, že se jedná o domorodce, tak nevyvolali poplach.

Video: Rusové shořeli v ohnivém pekle svého raketometu, z něhož trnou hrůzou i ti nejtvrdší vojáci

Jedna nálož sice selhala, ale zbylé udělaly své – tři lodě šly ke dnu a tři byly poškozeny – Japonci přišli o 39 000 tun tonáže. Komando poté Krait v noci na 2. října 1943 naložila, a 19. října bezpečně zakotvila po téměř 8 000 kilometrů dlouhé plavbě v Exmouthu. Radost z úspěchu ovšem kalilo několik okolností, kvůli nimž operace vyvolává kontroverze.

iZdroj fotografie: Merryjack / Creative Commons / CC BY-SA

Velení chtělo Krait a taktiku kánoí použít znovu, a tak průběh mise utajilo. Japonci pak v Singapuru rozjeli čistky v domnění, že se jednalo o sabotáž místních, a setnuli hlavu 15 nevinným lidem. Teprve o rok později se dozvěděli pravdu. Lyon se se skupinou sabotérů pokusil o repete při operaci Rimau, ale tentokrát byla použita ponorka. Při akci však on i všech 23 členů komanda zahynul. Krait je dnes v expozici Australského námořního muzea.

Článek Největší porážka Britského impéria v dějinách: Za pád Singapuru se sice pomstilo Japoncům stylově, ale dodnes to mnozí neschvalují se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

F-35A budou pro jaderné zbraně

Letectvo Velké Británie by mělo prozatím posílit 12 letounů F-35A, a BBC uvádí, že podle tamního premiéra Keira Starmera se mají zapojit do jaderné mise NATO. Je tedy naprosto jasné, že si je pořizuje s cílem nosit jaderné zbraně, protože jinak sází na F-35B s kolmým startem a přistáním. Jedná se o krok k jadernému zastrašení Ruska, ale Armádní Zpravodaj soudí, že bude výsledkem buď zvýšení napětí mezi ním a NATO, ale také možnost, že sice Rusko od své rétoriky neustoupí, ale zůstane pouze u ní. Urovnání vztahů prozatím určitě na stole není.

Ruské vojenské letouny přeletěly nad německou fregatou. Nesestřelila je, ale mohla. Jenomže by rozpoutala něco hrozného

F-35A je jednomotorový letoun5. generace určený pro operace z letišť, uvádí Wikipedia s tím, že je jednomístný a dosahuje max. rychlosti Mach 1,6. Jeho přesností je vysoce pokročilá schopnost stealth a možnost používat celou škálu západních zbraní, ať jde o střely vzduch-vzduch, řízené pumy a další. Je ale i skvělým průzkumníkem a je všeobecně všestranný.

F-35A používá jadernou pumu B61-12

Pokud chce Velká Británie používat letouny pro jaderné odstrašení, je F-35A logickou volbou, protože je certifikovaná pro použití moderní americké pumy B61-12. Tu nese ve vnitřní pumovnici, čímž si zachovává schopnost stealth, a je tedy těžší ji zachytit radary. Puma má nastavitelnou sílu exploze na úrovni 0,3, 1,5, 10 nebo 50 kilotun, uvádí Wikipedia, a její přesnost je 30 m, takže ji lze použít jako taktickou jadernou zbraň s omezeným účinkem.

Francouzská pěst se přiblížila k Moskvě: Putin nešťastně sleduje, jak Rafale schopné nést jaderné střely přistály v Polsku

Velká Británie je v současné době jadernou velmocí, ale disponuje jenom hlavicemi na raketách svých 4 strategických jaderných ponorek. V minulosti měla i schopnost jaderného bombardování, ale toho se roku 1998 vzdala. Není jasné, zda chce B61-12 z USA koupit, nebo se zapojit do programu jejich sdílení, ale na britské půdě už nejspíše jsou. BeyondNuclearInternational uvádí, že podle všech indicií je tam v létě 2025 po 17 letech umístila Amerika.

Článek Velká Británie chce prosadit mír s Ruskem pomocí F-35A s jadernými bombami. Krok, který žádný klid nepřinese se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velkou šanci prorazit silný pancíř dron nemá

Vzhledem k tomu, že je video velmi krátké, nelze z něj ani odhadovat, zda skutečně ke zničení došlo, ale Armádní Zpravodaj se domnívá, že nikoliv – kdyby ano, je zřejmé, že by se tím ruská strana náležitě pochlubila, a navíc byl útok veden do jedné z nejodolnějších částí, s níž si těžko poradí i ty nejsilnější protitankové střely, které ovšem dron nést nemůže.

Jako druhý Pablo Escobar: chybí málo, aby americká armáda vtrhla do Venezuely a provedla mocenský převrat

První Challengery 2 dostala ukrajinská armáda podle Wikipedia na přelomu března a dubna 2024, kdy se také její vojáci vrátili z Velké Británii po zakončeném výcviku. Sice se mělo jednat pouze o 14 kusů, ale rozhodně to je lepší než nic. K 01. dubnu 2025 se pak mělo ruské armádě podařit zničit pouze čtyři z nich, což se značně rozchází s ruskými zdroji.

Challenger 2 má z hlediska obrany věž a korbu chráněné pancířem Chobham druhé generace, jehož vlastnosti jsou tajné, ale údajně má více než dvojnásobnou hmotnostní účinnost než válcovaný homogenní pancíř proti vysoce výbušným protitankovým (HEAT) projektilům. Z různých zdrojů nicméně Armádní Zpravodaj zjistil, že by mohla v nejsilnějším místě, což bývá přední část podvozku a věže, dosahovat ekvivalentu až 750 mm.

Video: Ukrajinský Leopard 2 čelně rozstřílel ruský konvoj s tankem. Ničil jeden obrněnec za druhým, další uprchly

Kupříkladu amerických M1 Abrams má údajně pancíř až 600 mm, a to zesílený ochuzeným uranem, potvrzuje Wikipedia. Armádní Zpravodaj se proto domnívá, že ačkoliv by byly tanky méně odolné, úder vedený přímo do přední části věže by dovnitř neprorazil. Třeba ruský dron ZALA Lancet byl teprve nedávno vybaven protitankovou minou.

Ta má sice průraznost až 200 mm, ale na takový pancíř by to nestačilo, a navíc dříve Lancet s touto silou neexistoval. Úder byl sice veden do prostoru mezi věží a podvozkem, ale prostoru k průniku výbuchu je tam minimum. Mohlo se také jednat o dron nesoucí granát z RPG-7 s průrazností až 900 mm RHAe, potvrzuje Wikipedia, ale to nelze ze záběrů určit. Vzhledem k tomu, že Challenger-2 nemá reaktivní pancéřování, zde zřejmě o starou záležitost.

Na truc Rusku: na polsko-ruské hranice jsou Američané odhodláni vyslat armádu a pomoci s obranou NATO

Dnes je totiž instalováno prakticky na všechny obrněnce, zejména takového významu, a jejich vyslání na frontu bez jakékoliv přídavné ochrany se jeví jako nepravděpodobné. Časté jsou také protidronové klece coby nástavby zakrývající skoro celou konstrukci tanku.

Útok nad Challenger-2 ve službách ukrajinské armády vedený mezi věž a podvozek (zveřejněno 14. listopadu 2024)

Článek Video: Rusové údajně zničili ukrajinský tank Challenger 2. Ale potvrdit to nelze se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vojáci už nebudou riskovat životy na frontě

FV510 Warrior je už letité bojové vozidlo pěchoty, které bylo podle Wikipedie zařazeno do výzbroje již v roce 1987. Využívali ho přitom výhradně sami Britové, kteří měli bezmála 800 ks, zatímco dalších více než 250 stále používá kuvajtská armáda. Vzhledem k malému rozšíření proto došlo dříve k zamítnutí dodání asi 600 ks vozidel na Ukrajinu.

Video: Ukrajinský M2 Bradley ustál zásah ruskou protitankovou střelou na výbornou, i když byl výbuch obrovský

Náklady na opravu a vybudování infrastruktury byly totiž vyhodnoceny jako příliš vysoké i přesto, že má ukrajinská armáda velké zkušenosti s provozem mnoha západních systémů. V podstatě jich provozuje nejméně desítky, což platí i v případě BVP, transportérů a obrněných vozidel. FV510 Warrior se však od jiných zřejmě liší více, než je přijatelné.

Hmotnost vozidla je 25,4 tun a jeho hlavní zbraní 30mm kanon L2A1 RARDEN, ale v různých modernizacích má i jinou, například 40mm kanon. Jako sekundární má potom 7,62mm koaxiální kanon, a stejně tak je schopno ničit tanky. Původně k tomu dostalo rakety MILAN, ale ty později nahradily Javeliny, které prokazují svou efektivitu na Ukrajině.

5 ruských superzbraní, které mají nahánět hrůzu, ale provází je tolik technických nedostatků, že nejsou pořádně použitelné

FV510 Warrior má tři členy posádky a uveze dalších sedm členů výsadku, přičemž dosahuje rychlosti až 75 km/h na silnici a 50 km/h v terénu. Jeho odolnost má být přitom natolik vysoká, že odolá nejméně většině ručních zbraní (snad s výjimkou antimateriálových), stejně jako 105mm hlavicím APDS a HESH, uvádí ThinkDefence.

Zachovat vozidla v ozbrojených silách Velké Británie dává dle Armádního Zpravodaje největší smysl, jelikož nemusí budovat novou infrastrukturu. V rámci programu ATTILA budou upravena na ženijní odminovávací bezpilotní vozidla WEEVIL, čímž dojde k ochránění vojáků, kteří budou několik kilometrů od něj, ale přesné specifikace nejsou známy.

Trvalo to skoro 30 let oprav a modernizací, ale ruský jaderný křižník Admirál Nachimov konečně vyplul na moře

Britská vláda avizuje, že je vozidlo aktuálně ve vývoji, přičemž je vybavené minovým pluhem po celé šířce, pokročilým systémem dálkového ovládání a kamerami, díky čemuž ho může obsluhovat jediná osoba. Dnes zastává tuto pozici vozidlo TROJAN, které má posádku 3člennou a musí být přímo v něm, čímž riskuje život na frontové linii.

Článek Mohla to být skvělá posila, ale Ukrajina 600 britských BVP Warrior nedostane. Bude upravena, aby ženisté neriskovali životy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ruské bombardéry na nic nereagovaly

Britové museli lednu 2018 poslat do vzduchu bojové letouny, aby vyprovodily z prostoru těsně u britského vzdušného prostoru dvojici bombardérů Tu-160. Ta nekomunikovala s řízením letecké kontroly, nicméně je nutné zdůraznit, že nevletěla na britské teritorium. Armádní Zpravodaj se domnívá, že při pohledu na mapu je její trasa téměř jasná, neboť nejspíše obletěla Norsko, což byla dlouhá cesta, a je tedy zřejmé, že šlo o plánovanou akci.

Kterak F-16 nešťastně zničila sama sebe. Nejdříve rozstřílela druhé letadlo, poté došlo k mohutné explozi

Tupolev Tu-160 je nadzvukový bombardér, který začal být vyráběn již v roce 1984, a tehdy do sovětského letectva vstoupil o 3 roky později, uvádí Wikipedia. Jde po nebezpečný letoun, i když jeho nevýhodou může být, že ho protivzdušná obrana doláže zaznamenat na dlouhou vzdálenost, neboť není stealth. Dokáže se však pohybovat rychlostí až Mach 2,05, tedy dokonce rychleji než některé stíhací letouny. Unese pak 45 tun výzbroje, třeba 6 řízených střel Ch-101, které může odpalovat z velké vzdálenosti a držet se mimo dosah PVO.

Eurofigtery by bombardéry sestřelily

Reakce britského letectva na přítomnost bombardérů byla klasická – vypravilo bojové letouny, aby je doprovodily, a případně jim zabránily dělat nepatřičné věci, což se nestalo, protože ruští piloti na poslední chvíli změnili směr a odvrátili se. Wikipedia uvádí, že Britové disponují letouny Eurofighter Typhoon, které by v případě nějakého střetu byly proti bombardérům doslova smrtící, což je ovšem logické. Armádní Zpravodaj se domnívá, že Rusku nešlo o to narušovat jejich prostor, ale ukazovat svou sílu a otestovat jejich reakční dobu.

Když Finové vyškolili Stalina, zrodila se v SSSR myšlenka na tažená „veleděla“ největší svého druhu. Jejich účinnost byla neobyčejná

Pro Rusko jsou Tu-160 velmi důležité, a to až tak, že po letech obnovilo jejich výrobu. AeroTime uvádí, že první nový letoun označovaný jako Tu-160M vzlétl ke zkušebnímu letu v lednu 2022. Je to jediný strategický bombardér, který je Rusko schopné v současnosti produkovat, ale pravdou zůstává, že je výroba velice omezená – dle odhadů jde o zhruba dva kusy ročně.

Článek Rusko se odvážilo přiletět s nejlepšími strategickými bombardéry Tu-160 až k Velké Británii, která je odklonila na poslední chvíli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ani ztráta 34 000 vojáků měsíčně Rusko nezastaví

Rusko si pravidelně denně likviduje kolem tisícovky vojáků, a v minulém měsíci také překročilo nelichotivou hranici 1 milionu ztracených jednotek. Na mnoha místech jich přitom nasazuje více než dříve, což se projevuje například u Pokrovsku – v jeho okolí probíhají řadu měsíců asi nejtvrdší boje od začátku války, ale zatím to nevypadá, že by Rusko vyhrávalo.

Video: ruský tank T-90M naposledy vystřelil, načež ho ve zlomku vteřiny rozmetala jediná střela. Špatně se proti ní nastavil bokem

Korespondent Militarnyi, který byl na setkání „Kontaktní skupiny pro obranu Ukrajiny“ přitom citoval slova britského ministra obrany Johna Haelyho, že Rusko ztratilo 240 000 vojáků od začátku roku 2025, což znamená zhruba 34 tisíc měsíčně – je to údaj, který se shoduje s řadou dalších, včetně statisticky vedené ukrajinským ministerstvem obrany.

„Počet ruských vojáků zabitých nebo zraněných od začátku totální invaze přesáhl 1 000 000. Jen od začátku letošního roku bylo 240 000 obětí,“ uvedl John Healy v úvodním projevu. Jak ale redakce Armádního Zpravodaje zmiňovala, přesné číslo nejspíše nikdo nezná – a někdy to vypadá, že dokonce ani sama ruská armáda, ačkoliv ta údaje nezveřejňuje.

Že ale dochází v řadách ruské armády k mohutným ztrátám, není pochyb. Dokazuje to třeba útok námořní pěchoty vedený 10 tanky, z něhož nezbylo skoro nic, a znamenalo to ztrátu nejméně desítek vojáků. V jiném případě jich Rusové vyslaly několik tuctů v doprovodu tanku T-64, ale rovněž neuspěli, zatímco u Pokrovsku jich obětovali za den stovky.

Rusové potvrdili brzký konec mechanizovaného boje: skoro všechny americké tanky M1A1 Abrams dodané na Ukrajinu byly zničeny

Armádní Zpravodaj také poukazoval na výpočty theEconomist, podle nichž jsou ztráty ruské armády o stovky tisíc vyšší než udávají kterékoliv jiné zdroje, což je nejspíše nadsazené, ale nízké určitě nejsou – ostatně ani být nemohou – útočník je mívá zpravidla vyšší než obránce, a ruské ministerstvo obrany udává obvykle eliminaci cca 800 Ukrajinců denně.

Článek Vojáků v ruské armádě rychle ubývá: 240 000 jich padlo za posledních 7 měsíců, boje ale neutichají a naopak zesilují se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Skvělý letoun, který tu ještě dlouho bude

Desítky let byl Eurofighter Typhoon montován v továrně BAE Systems ve Wartonu v hrabství Lancashire, která se připravuje na dodání posledního letounu pro Katar v rámci objednávky z roku 2017. Sama britská vláda přitom nekoupila jediný od roku 2009, což může souviset s tím, že zkrátka nebylo třeba letectvo posilovat, ale také otázka modernizace.

Satelitní snímky ukazují zkázu na ruském letišti s 10 bombardéry Suchoj Su-34

Armádní Zpravodaj připomíná, že britské letectvo nakoupí dohromady 138 letounů F-35B, s nimiž bude startovat z pozemních základen i letadlových lodí. Jsou pochopitelně nesrovnatelně lepší, jelikož jde o pátou generaci, zatímco Eurofighter Typhoon je generace čtvrté. Jeho výroba začala podle Wikipedia v roce 1994 a probíhá doteď.

To konkrétně ve Španělsku, Německu a v Itálii. Vzniklo přes 620 letounů, jejichž rychlost je díky dvěma dvouproudovým motorům Eurojet EJ200 s přídavným spalováním Mach 2. Výzbroj potom mohou nést na 13 závěsnících, např. AIM-9 Sidewinder nebo AIM-120B AMRAAM, a plánována je také nejlepší západní střela vzduch-vzduch MBDA Meteor.

Francie zvyšuje výrobu jedné z nejúčinnějších zbraní proti Rusku. Mohl by to být problém

Pozastavení výroby ve Velké Británii však neznamená, že by země od projektu odstoupila nebo přestala letouny využívat. Armádní Zpravodaj je názoru, že s nimi počítá v některých rolích ještě desítky let. V červnu například vyprovázely mnoho ruských letounů od hranic NATO, a je pravidlem, že pokud je bude mít starší konstrukce rival, stále poslouží.

Článek Výroba letounů Eurofighter Typhoon skončila. Není o ně zájem, i když budou létat ještě desítky let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

FV510 Warrior je starší, ale stále by posloužilo

Velká Británie odmítá poskytnout Ukrajině bojová vozidla pěchoty Warrior, která byla dlouhou dobu klíčovou součástí její armády. Jako důvod uvádí, že by to pro ni nebylo finančně výhodné, jelikož jde o systémy, které dosud ve výzbroji nemá, a musela by zajistit jejich opravu a logistický řetězec, zejména pak náhradní díly a možnost servisování.

Záběry ukazují, jak dělostřelci opakovaně zasypávali kazetovou municí vojáky z 12 ruských obrněnců

I když Ukrajinci nejednou prokázali, že jsou schopni se o západní techniku postarat a rovněž ji modernizovat systémy, které pro ni původně nebyly vůbec určeny, v tomto případě by údajně přinesla BVP více škody než užitku. Celkově jich měla britská armáda skoro 800 v různých variantách, potvrzuje Wikipedia, což není vůbec malé číslo, ale jinak je používala už jenom kuvajtská armáda v počtu přesahujícím 250 kusů, a to je všechno.

Naproti tomu třeba amerických transportérů M113 dostala od mnoha zemí po stovkách, a nedávno se jich rozhodla dodat dalších 400 také Itálie. Vedle toho má navíc Ukrajina možnost získat několik tisíc kusů z Izraele, který je pro zastaralost vyřadil, ačkoliv je nutné připomenout, že jsou oproti jiným často odolnější díky domácím modernizacím.

Čínská J-10C vyšachovala ruský Su-35. Írán ji zvažuje jako hlavní sílu svého letectva, sráží tak ruský vojenský průmysl

FV510 Warrior je přitom celá rodina pásových obrněných vozidel z Velké Británie zavedená už v roce 1987. Jejich hlavní výzbrojí je běžně 30mm kanón doplněný kulometem ráže 7,62 mm, zatímco svařovaný hliník zajišťuje odolnost proti střepinám granátů ráže 155 mm, průbojným střelám ráže 14,5 mm, a slabším protitankovým minám, uvádí ThinkDefence.

Motor s výkonem 410 kW pak vozidlo dopraví až 660 km daleko rychlostí až 75 km/h, i když v terénu je to pochopitelně méně. Vlastnostmi by tak podle redakce Armádního Zpravodaje nešlo o nějaký zázrak, ale rozhodně překonává mnohá, zejména stará sovětská vozidla, která má Ukrajina rovněž ve výzbroji. Jaký přesně je jejich stav, britská vláda nesdělila, ale pokud ho hodnotí jako vyžadující vysoké investice, zřejmě nemají Warriory smysl.

Záběry: ruští vojáci natočili přepadení vojenského konvoje. Ukrajinci museli řádit, nezbylo z něj vůbec nic

Nutno připomenout, že se o zaslání vozidel přimlouvá britská veřejnost formou petice, která nasbírala přes 18 000 podpisů, a proto si také vysloužila popsanou reakci vlády. Jestliže ovšem do 04. října podpisů 100 000, bude oficiálně zvážena k parlamentní debatě, uvádí UKdj, na níž se mohou politici rozhodnout, že FV510 Warrior přece jenom Ukrajině pošlou.

Článek Britové odmítají Ukrajině poslat stovky vyřazených BVP FV510 Warrior a nechávají je hnít ve skladech. Lidé podepisují petici se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sověti ztratili nejvíce vojáků i vlastní vinou

Porážka nacismu je v současném Rusku nejspíše největším svátkem – režim ho oslavuje monumentální vojenskou přehlídkou spojenou se slovy o hrdinském boji rudoarmějců s nacismem. Je na místě připomenout, že měla Rudá armáda obří ztráty 10,6 milionů vojáků, což je nejvíce ze všech – Spojenci na západě ztratili necelý milion vojáků, uvádí Wikipedia. Přesto tato čísla neznamenají, že by jejich vliv na celý konflikt byl malý, opak je pravdou. Nešlo přitom jenom o samotné vojenské akce, i když i ty byly významné a nelze je zpochybňovat.

iZdroj fotografie: Public Domain

Již jenom fakt, že západní spojenci mohou zaútočit, nutil Německo udržovat na západě významné vojenské síly, které nemohlo nasadit proti SSSR. A západní armády také nakonec zaútočily – prvním evropským vyloděním byla Sicílie a posléze Itálie. Vylodění na Sicílii začalo 10. května 1943, uvádí NationalWw2Museum, a došlo k němu jenom několik dní po zahájení bitvy u Kursku. Němci proto museli posily posílat do Itálie a ne na východ, ale Armádní Zpravodaj upozorňuje, že ještě větší vliv mělo vylodění v Itálii a v Normandii v červnu 1944.

Spojenci ničili německou infrastrukturu

Nezanedbatelným, a ze sovětského či ruského hlediska opomíjeným faktem, je i masivní bombardování Německa ze strany britského a amerického letectva. Wikipedia uvádí, že nálety způsobily masivní škody na německé infrastruktuře, kdy se Spojenci zaměřili na průmyslové oblasti, výrobu zbraní, produkci paliva a další. Bombardováním také poničili významnou část německých měst. Sice to produkci německých zbraní zastavit nemohlo, ale významně ji to omezilo, což samozřejmě mělo vliv na bojové operace i na východní frontě.

Satelitní snímky ukazují, že se Rusko chystá postavit více bombardérů Tu-160M. Nahradí tím ztracené Tu-95 a Tu-22M

Obrovský vliv na vítězství Rudé armády pak měla materiální pomoc především z USA. Ta začala již v roce 1941, tedy v době, kdy Sovětský svaz čelil největšímu náporu Německa a jeho vojska musela ustupovat. SSSR dostal od Američanů třeba 11 400 letadel a 7 000 tanků, ale též mnoho nákladních automobilů a Jeepů, bez nichž by sovětské síly nedokázaly zajistit logistiku a vést útočné operace. Amerika poskytla také mnoho jídla, protože SSSR přišel o velkou část produkce potravin, uvádí Wikipedia, lokomotivy, boty a mnohé další potřeby.

Článek Rusko rádo zapomíná, že SSSR v 2. světové válce vyhrát nemusel, i když nesl hlavní tíži bojů. Obří americká pomoc pro něj byla stěžejní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zkoušely to letouny bojové i průzkumné

V některá období dochází k narušování vzdušného prostoru NATO skoro každý den, čehož je důkazem týden od 07. do 13. června 2025 – kromě posledního z nich muselo britské taktické letectvo každý den startovat s Eurofightery Typhoon, jež jsou od 1. dubna 2025 na 22. základně v polském Malborku. V tomto období šlo o nejvytíženější místo jejich nasazení.

• v sobotu 07. června byl zachycen Antonov An-30
• v neděli 08. června byly zachyceny dva ozbrojené Suchoje Su-24M; poté se rozdělily a jeden pokračoval v provádění nízkých průletů nad lodí William McLea námořnictva Spojených států amerických
• v pondělí 09. června byly zachyceny opět Antonov An-30 a Iljušin Il-20M
• v úterý 10. června byl zachycen znovu Iljušin Il-20M, a po doplnění paliva za letu pokračovaly britské stíhačky k vyprovodění Antonovu An-30; jakmile se vzdálil, byly povolány k dohledu nad Tupolevem Tu-142, který doprovázela dvojice ozbrojených Suchojů Su-27
• ve středu 11. června byl zachycen Antonov An-30
• ve čtvrtek 12. června byla zachycena dvojice Suchojů Su-24, a poté ještě Iljušin Il-20

Provokace ze strany Ruska je neustále větší a evidentně nezná hranic. Armádní Zpravodaj také informoval 13. června 2025 o případu, kdy ruský Iljušin Il-20M dokonce vletěl 2 km hluboko do polského vzdušného prostoru, odkud ho též vyprovázely britské Eurofightery Typhoon.

Satelitní snímky ukazují, že se Rusko chystá postavit více bombardérů Tu-160M. Nahradí tím ztracené Tu-95 a Tu-22M

Ty ačkoliv byly zařazeny do služby už v roce 2003, jsou díky postupným modernizacím velmi schopné; Wikipedia uvádí, že poslední vylepšování zajišťuje standard Block 5. Jedná se přitom o víceúčelový stíhač a stíhač vzdušné převahy přímo navržený k eliminaci jiných letounů. Kromě Velké Británie ho v Evropě používá také Německo, Itálie a Španělsko a Rakousko, jinde pak Saúdská Arábie, Kuvajt, Omán a Katar. Celkem jich létá přes 600 po celém světě.

Vzhledem k tomu, že vyprovázely z bojových letounů Su-27 a Su-24, je nemyslitelné, aby se proti nim nepřítel pokusil zasáhnout – technologicky byl totiž mnohem slabší. V případě Il-20, An-30 a Tu-142 je to pak úplně mimo, jelikož jsou průzkumné a prakticky bezbranné.

Článek 15 ruských letounů zamířilo na hranice NATO, a všech 15 to raději vzdalo. Vyprovázelo je britské taktické letectvo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Britové jenom dohlíželi na klidný průběh

K incidentu mělo dojít 16. června 2025, kdy pohyb plavidlo námořnictva Ruské federace potvrdil systém AIS (Automatic Identification System) určený právě ke sledování pohybu lodí. Identifikováno bylo jako korveta s názvem Boikiy třídy Stereguščij, která byla podle Wikipedie zavedena do výzbroje v roce 2007, a námořnictvo jich chce celkem třicet.

Konečně svobodni: den, kdy odešla poslední sovětská okupační vojska a Československo se „nadechlo“ po odhození okovů komunismu

Klasifikována je jako korveta s řízenými střelami a vyzbrojena je námořním kanónem A-190 ráže 100 mm nebo A-192 ráže 130 mm, protivzdušným raketovým systémem Kashtan CIWS-M, dvěma automatickými systémy AK-630М CIWS s rotačákem, dvěma odpalovači po čtyřech proudových protilodních střelách Kh-35, 12 buňkami Redut pro střely PVO z S-400, dvěma odpalovači torpéd ráže 330 mm po čtyřech, a protiponorkovými torpédy Paket-NK.

Chybět pak nemají ani dva 14,5mm terčové kulomety MTPU nebo vrtulník Kamov Ka-27, a dokonce lze vypouštět průzkumné drony Orlan-10. Už z toho je patrné, že by uměla způsobit nemalé škody, takže je lepší se boji vyhnout. V tomto případě je ale redakce Armádního Zpravodaje názoru, že ani nehrozil, jelikož západní námořnictva nechtějí ruskou agresi zbytečně eskalovat, ačkoliv ty přímořské mohou údajně takové nebezpečí zničit.

Rusko je malý krůček od sebedestrukce. Válku si může dovolit do roku 2027, poté končí, ekonomicky se zhroutí

Jakmile se totiž nepřátelská loď přiblíží přespříliš, představuje automaticky hrozbu. Tentokrát ale měla na proplutí ruských plavidel dohlédnout britská fregata HMS Somerset, výrazně starší plavidlo zavedené do výzbroje už v roce 1992, potvrzuje Wikipedia. Armádní Zpravodaj soudí, že jde o reakci na nedávné incidenty v Baltském moři, kde nejdříve došlo k zadržení ruského tankeru, načež Rusko demonstrovalo svou sílu vojenskými letouny.

Článek Rusko vyslalo moderní korvetu až k Velké Británii, aby ukázalo sílu. Nikdo nic neudělal, jenom dohlížel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Type 31 má být univerzální fregata

Velká Británie už fregaty nějakou dobu provozuje. Wikipedia uvádí, že má v současné době ve výzbroji má 8 fregat třídy Type 23, z nichž nejstarší byla zavedena do výzbroje v roce 1992. Je tedy patrné, že potřebuje obnovu, a pětice plánovaných plavidel třídy Type 31 je měla nahradit. Mělo se jednat o takzvanou všeobecnou fregatu, která je vhodná pro různé hlídkové, protipirátské a protiteroristické akce. Poslední zprávy ale naznačují, že se Velká Británie rozhodla tuto fregatu vyzbrojit mnohem silněji, takže bude schopnější.

iZdroj fotografie: Britské královské námořnictvo

Britské námořnictvo totiž na stránkách tvrdí, že bude osazena vertikálním odpalovacím systémem MK 41 se schopností odpalovat protivzdušné a protiraketové střely SM-2, SM-3 a SM-6, řízené střely Tomahawk, rakety SeaSparrow, Evolved SeaSparrow, a také protiponorkové střely. Informace se hodně rozchází, ale systém má nejspíše mít 32 buněk. Znamenalo by to schopnost zasahovat cíle moderními zbraněmi ve vzduchu, na moři, pod vodou i na zemi. Dávalo by jí to tedy možnost zničit jakoukoliv ruskou loď nebo ponorku.

Na fregatě může být výsadek komanda

Samotná fregata je dlouhá 138,7 metrů a výtlak je udáván na 5 700 tun, v některých zdrojích se mluví dokonce o 7 000 tun. Wikipedia uvádí, že by se měla pohybovat rychlostí vyšší než 28 uzlů a její dosah by mohl být kolem 17 000 kilometrů. Posádka má mít asi 110 členů, ale ubytovací kapacita je pro 190 osob. Armádní Zpravodaj proto odhaduje, že může jít o kapacity třeba pro komanda námořní pěchoty určená k plnění různých speciálních úkolů.

Belgická fregata Louise-Marie je malý zabiják ruských lodí. Poradí si s nimi až na 250 km a problém pro ni nejsou ani ponorky

Tomu by napovídala i instalace rampy se schopností vyložit a zase vyzdvihnout tři taktické čluny PAC-24, ale na lodi je samozřejmě i vrtulník schopný vzdušného výsadku. Velká Británie nebude jedinou zemí, která bude používat fregaty Type 31. Tři si objednalo Polsko a další dvě hodlá provozovat Indonésie. Není ovšem vyloučeno, že se mezi státy s flotilou najdou ještě další zájemci – tedy pokud se plavidlo ukáže jako schopné a cenově dostupné.

Článek První britská fregata Type 31 spuštěna na vodu: výzbroj má na potopení jakékoliv ruské lodě, objevit se má i pod polskou vlajkou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Systém lze umístit na nějaké vozidlo

RapidRanger je systém krátkého dosahu označovaný jako SHORAD a produkuje ho britská pobočka koncernu Thales. Ta ho popisuje ho jako vysoce automatizovaný systém určený k umístění na různé typy vozidel, a to jak kolových, tak pásových. Vybavený může být radarem nebo infračerveným zaměřovacím systémem k detekci cílů, a protože je počítáno s tím, že je vysoce mobilní, zvládne chránit jednotky v poli, pohybující se konvoje i jiné cenné cíle.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ukrajiny / Creative Commons / CC BY

Hmotnost systému RapidRanger je kolem 500 kilogramů, což ho činí velmi flexibilním, a další výhodou je skutečnost, že využívá již existující střely. Armádní Zpravodaj se domnívá, že pro něj nebylo tedy nutné vyvíjet nějaké nové, díky čemuž ho též bylo levnější sestrojit. Konkrétně se jedná o střely Starstreak II a Lightweight Multirole Missiles známé také jako Marlet, uvádí ArmyRecognition. Ty zvládnou ničit letadla, drony, vrtulníky i řízené střely.

RapidRanger má i nerušitelnou Starstreak II

Starstreak II je vylepšená verze původní střely Starstreak. Její hmotnost je 20 kilogramů a dosah 7 kilometrů, uvádí Wikipedia, přičemž je na cíl naváděna laserovým paprskem – není tedy možné ji zmást např. klasickým vystřelováním světlic. Jejím specifikem je speciální hlavice složená z jakýchsi tří průbojných projektilů z wolframu, v němž je ještě výbušnina. Projektily se v optimálním okamžiku uvolní a zvolený cíl mohou doslova roztrhat.

NATO neví, proti čemu stojí: „Rusko je připraveno mobilizovat jako za 2. světové války,“ tvrdí Dmitrij Peskov z Kremlu

Střela Marlet je pak víceúčelová a může být odpalována ze země i ze vzduchu. Jejími cíli mohou být pozemní i vzdušné cíle, a Wikipedia uvádí, že i ona je naváděna prostřednictvím laserového paprsku. Proti dronům byla otestována již v roce 2019, přičemž váží jenom 13 kilogramů, z čehož připadají 3 kilogramy na fragmentační hlavici, a její dosah je kolem 6 kilometrů.

Článek Levný systém PVO, který chyběl: britský RapidRanger má i nerušitelné střely. Na pár kilometrů zničí letadla, drony a řízené střely se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Než se ruské letouny přiblížily, měly doprovod NATO

Ačkoliv nebylo upřesněno, od kdy do kdy k incidentům došlo, prohlášení vydalo Královské letectvo Velké Británie 05. června 2025 s tím, že byly dva letouny Eurofighter Typhoon FGR4 už počtvrté během sedmi dnů vyslány z 22. základny taktického letectva v Malborku v Polsku, aby zachytily neznámá letadla opouštějící Kaliningrad a dostala se do blízkosti vzdušného prostoru NATO, který aktuálně pomáhá v oblasti strážit právě Velká Británie.

Američané zaútočili na Írán B-2 Spirit, bombardováním mu zcela zničili 3 jaderná zařízení. Použili 6 nejsilnějších bomb světa GBU-57A/B

Třikrát se jednalo o identifikaci a zachycení Iljušinu Il-20M, který opouštěl prostor Kaliningradu. Jedná se o průzkumný letoun z dob SSSR, kdy byl vyvinut z turbovrtulového dopravního Iljušinu Il-18, a jeho výroba probíhala v letech 1968 až 1976. Vytvořeny z něj poté byly ještě další verze – Il-20RT k telemetrickému měření raketových technologií, Il-20M k elektronickému a optickému průzkumu, a Il-22PP k zajištění elektronického boje.

Wikipedia potvrzuje, že Iljušin Il-20M slouží ke shromažďování zpravodajských informací zachycováním signálů, a to jak v oblasti COMINT (komunikační zpravodajství), tak v oblasti ELINT (elektronické zpravodajství). Koresponduje to mimochodem s nedávným zachycením Iljušinu Il-20, o němž psal Armádní Zpravodaj s odkazem na polské letectvo.

Čtvrtý případ si potom vyžádal přítomnost britských stíhaček k zachycení a identifikaci dvojice ruských Suchojů Su-30MK Flanker-H, která se přiblížila ke vzdušnému prostoru NATO. Jedná se o víceúčelové stíhací letouny pro vzdušnou převahu zavedené v roce 1992, uvádí Wikipedia, ale v roce 2013 došlo k jejich významné modernizaci na Su-30SM.

Největší vítězství Íránu je lež: sestřelil už třetí izraelskou F-35, ale důkazy jsou chabé. Jeho vlastní systém PVO to údajně zvládne až na 45 km

„Dnes to bylo počtvrté během sedmi dnů, kdy NATO provedlo přesun prostředků RAF umístěných v Malborku v Polsku. Dnešní mise měla zachytit a identifikovat neznámé letadlo opouštějící kaliningradský vzdušný prostor. Nekomunikovalo, ani nepředložilo letový plán, který je vyžadován mezinárodním právem. Jakmile jsme ho zachytili, v zájmu ochrany civilního leteckého provozu jsme ho doprovodili, než bylo předáno jinému páru letadel NATO,“ sdělil mluvčí britského expedičního leteckého křídla, které působí v Polsku.

Článek Ruská drzost stále stoupá: 4krát během 7 dní vyprovodily ruská letadla britské Eurofightery, aby ochránily hranice NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jaderné pumy na F-35 k odstrašení Ruska

Jako jedna z mála zemí v Evropě i na světě má Velká Británie k dispozici jaderné zbraně, a to na ponorkách třídy Vanguard. Sice už staví mnohem pokročilejší Dreadnought, a nedávno se rozhodla, že jich bude 12 namísto 7, ale to ještě nějakou dobu potrvá. Aktuálně se tak dle všeho poohlíží po alternativním řešení v podobě jaderných hlavic pro střely nesené F-35.

Video: poprvé v historii vyřazeny 3 ruské raketomety Iskander najednou. Jeden z nich explodoval a vytvořil velkolepý ohňostroj

Britský premiér Keir Starmer a britský ministr obrany John Healey údajně podporují vytvoření druhého pilíře jaderného odstrašení, a sice pomocí letectva. Spojené království ho totiž už dávno posílilo o „ef-třicet-pětky“, které jsou mimochodem schopné plného operačního nasazení, jak demonstruje stále probíhající námořní cvičení Highmast 2025.

V roce 2024 se nicméně rozhodlo, že přikoupí další, aby jich dohromady bylo 138. Zajímavé je, že provozuje a bude provozovat pouze verze B, které jsou schopné kolmého vzletu a přistání, jak potvrzuje Wikipedia. Provozovat je přitom chce jak z pozemních základen, tak na letadlových lodích, ačkoliv je jinak pro námořnictvo speciálně vytvořena verze C.

Satelitní snímky ve vysokém rozlišení ukazují odklízení trosek z ruských bombardérů a znovu potvrzují jejich zničení

Tyto letouny mohou nést jaderné pumy B61, které existují v několika variantách, uvádí Wikipedia. Armádní Zpravodaj už v květnu 2024 informoval, že právě z tohoto důvodu nakupuje F-35 také Německo, ačkoliv se jim původně chtělo vyhnout, jelikož má ve výzbroji Eurofighter Typhoon a pracuje na letounu 6. generace. Hlavice B61 je přitom nastavitelná od 0,3 do 340 kilotun. Zda Velká Británie oznámí jednání či nákup oficiálně, zatím není jasné.

Článek Rusko má, co chtělo. Velká Británie jedná o nákupu jaderných pum pro F-35 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nová úderná síla na nejméně 35 let

Aktuální jaderné ponorky ve výzbroji britského námořnictva jsou na tom docela špatně, jak hodnotila redakce Armádního Zpravodaje v dubnu 2025. Nejenom, že jich není dostatek, aby mohly nepřetržitě sloužit svému původnímu účelu – odstrašování nepřátel, k čemuž musí být vždy alespoň jedna na moři – ale ani nejsou v dobrém technickém stavu.

Tajné plány říkají, jak bude Velká Británie reagovat na válku s Ruskem. Předpokládá totální útok raketami, po zemi i ze vzduchu

Náhrada za ně je tedy více než nutná, jenomže první ponorka třídy Dreadnought měla podle předběžných plánu vstoupit do služby až roku 2028, uvádí Wikipedia, ačkoliv se zdá, že to bude o něco později. Její výstavba přitom začala už v roce 2016, což jenom potvrzuje, o jak zdlouhavý a náročný proces jde. Není proto divu, že se britská vláda rozhodla věci urychlit.

Namísto původně 7 plánovaných jich chce mít 12, což je v souladu s programem AUKUS. Reaguje tak na rychle rostoucí hrozby, čímž je pochopitelně myšleno ze strany Ruska, které vede agresivní válku proti Ukrajině již 4. rokem, a stále častěji dělá potíže také v Baltském moři, kde opakovaně narušuje vzdušný prostor členů NATO. Koncem května 2025 také Armádní Zpravodaj upozornil, že zásobilo libyjskou armádu technikou, aby si v zemi získalo moc.

Rusko na sebe přivolalo zhoubu, s jakou se bude vypořádávat jen těžko. Západ povoluje Ukrajině útoky dříve zakázanými střelami

Armádní Zpravodaj připomíná, že by měly ponorky třídy Dreadnought nést 12 střel Trident II, i když budou větší než předchůdci, a každá střela by měla mít možnost osazení až 8 hlavicemi, pochopitelně i jadernými, jelikož britské ponorky slouží i jako tzv. zbraně druhého úderu. Kromě toho měly mít čtveřicí torpéd ráže 533 mm a dosahovat životnosti 35 až 40 let.

Článek Velká Británie chce být opět námořní velmocí – postaví 12 jaderných ponorek. Reaguje tak především na Rusko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Munice pro dělostřelectvo je zcela klíčová

Spousta odborníků si myslela, že je dělostřelectvo v moderním ozbrojeném konfliktu minulostí, a armády mu proto nepřikládaly takový význam. Válka na Ukrajině nicméně ukázala přesný opak. Už v březnu 2023 se projevilo, že Rusko vypálí až 60 000 dělostřeleckých granátů denně, ačkoliv pozor, že zdaleka ne všechny měla z vlastní produkce – v březnu 2025 Armádní Zpravodaj upozorňoval na data, která odhalila, že mu jich miliony dodala Severní Korea.

Ukrajincům se podařil fenomenální úder: přes 40 ruských letounů hoří, včetně bombardérů Tu-22 a Tu-95. Ukázali záběry

Tomu podstatně slabší Ukrajina čelit nemohla a pálila jich zhruba desetinu, ale během pár měsíců se vyčerpalo a muselo dávku snižovat, až se podařilo náskok stáhnout i díky české iniciativě. Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že ta za mezinárodní podpory jenom v březnu 2025 dodala prvních 400 000 kusů munice, což snížilo poměr na polovinu. Stále to ovšem není dostatek, jelikož Západ prostě nemá takové zbrojní kapacity.

V budoucnu to proto nechce podcenit a investuje značné částky napříč obranným průmyslem, a Velká Británie není výjimkou. Výrobu dělostřelecké munice chce podpořit částkou 1,5 miliardy liber, což je v přepočtu 44,3 miliard korun. Jednat se má o 155mm a 105mm granáty. Cílem je prý zajistit, aby ozbrojené síly zůstaly připraveny posílit národní bezpečnost.

Těžké ztráty Ruska: ve válce proti Ukrajině už ztratilo 4 000 tanků, tvrdí čeští analytici. Údaj je to zcela reálný

Je to v souladu se strategickým přezkumem obrany, který zahrnuje plány na zvýšení výdajů na obranu na 2,5 % HDP do roku 2027 s dalším zvýšením na 3 % za příští vlády. Výrobu navyšuje také americká zbrojovka, která chce produkovat 1,2 milionu dělostřeleckých granátů ročně. Kolik jich mají dodávat armádě nově továrny, však nebylo specifikováno, ale Armádní Zpravodaj soudí, že se může jednat o vyšší desítky až nižší stovky tisíc ročně.

Nedávno se také rozhodla Francie, že začne vyrábět na svém území dělostřelecký střelný prach, aby byla soběstačnější. A jelikož se jí podařilo ztrojnásobit výrobu domácích houfnic CAESAR, jak Armádní Zpravodaj informoval v dubnu 2025, je zřejmé, že s dělostřelectvem počítá ve velkém i ona. Na bojišti má ostatně devastační i psychologický efekt.

Článek Rusko vzbudilo Velkou Británii: extrémně navyšuje výrobu dělostřelecké munice. Ukázalo se, že je zcela nezbytná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sea Venom zničí cíl do velikosti korvety

Střela Sea Venom je britsko-francouzská zbraň vyvinutá koncernem MBDA (ANL je její francouzské označení). Výrobce ji popisuje jako inteligentní protilodní střelu schopnou provádět přesné úderné mise v hustě osídleném pobřežním prostředí. Má být schopna zasahovat i rychlé cíle, přičemž zvládne zničit plavidlo do velikosti korvety, tedy lodě často zařazené třeba v ruském námořnictvu. Disponuje ovšem i schopností zasahovat statické cíle na pobřeží.

iZdroj fotografie: Britské královské námořnictvo

Nejedná se o žádnou obří zbraň, její délka je 2,5 metru a hmotnost je 120 kilogramů, a podle Wikipedie z toho připadá 30 kilogramů na bojovou hlavici. Ta přitom může explodovat se zpožděním po dopadu – nejspíše proto dokáže při explozi uvnitř plavidla způsobit mnohem větší škody. Létá potom rychlostí kolem Mach 0,85 a její dolet je větší než 20 kilometrů, ale přesné hodnoty nejsou veřejně známé. Operátor zbraně ji v případě potřeby může díky datovému spojení a obrazu řídit, a dokonce během letu zvolit alternativní cíl.

Odpalovat ji lze z pobřeží i ze vzduchu

Střela má být určena pro různé platformy – umístit jde na menší hlídková plavidla, vrtulníky, drony, letouny, ale lze ji použít i jako základ pobřežní baterie. Britské námořnictvo ve své zprávě informovalo, že ji odpálilo z útočné helikoptéry Leonardo AW159 Wildcat, která tak může ničit plavidla, s nimiž si dosud nebyly osádky schopné poradit. Francie zase počítá s jejím nasazením na vrtulnících AS565 Panther nebo NHIndustries NH90.

„Sestřelit Ch-47M2 Kinžal není možné“ – veliký omyl lidí, kteří tomu asi jenom nechtějí věřit. Nejenom MIM-104 Patriot to dokáže

Ačkoliv je Sea Venom již hotová, stále není plně integrovaná do výzbroje – všechny testy a úpravy mají být hotové v roce 2026. Armádní Zpravodaj se domnívá, že z ní může být zbraň vhodná k ochraně pobřežních oblastí, ale možná i proti různým typům námořních sebevražedných dronům. Ty totiž prokázaly schopnost zničit i vojenská plavidla větší velikosti, a je proti nim obtížná obrana. Navíc umí nosit protiletadlové střely, takže na ně nelze útočit z blízka.

Článek Pěstí na menší ruské lodě bude francouzsko-britská protilodní střela Sea Venom. Uniknout jí nezvládnou ani ty opravdu rychlé se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Západu pomalu dochází s Ruskem trpělivost

Aby konflikt zbytečně neeskaloval a ruský prezident Vladimir Putin se nemohl odvolávat na to, že ukrajinská armáda devastuje jeho zemi, takže má plné právo v agresivní válce pokračovat, zakázali západní spojenci Ukrajině používat střely s plochou dráhou letu proti cílům na území Ruska. To se však změnilo poté, co Západu konečně došlo, že V. Putin není diplomat.

Ukrajinci budou zažívat těžké časy. Ruská armáda táhne na jejich druhé největší město, kde připravuje letní ofenzivu, míní odborníci

Své podmínky si snaží prosadit za každou cenu, a jak opakovaně ukázal, nedělá mu problém hnát do války klidně celý národ. Armádní Zpravodaj ostatně začátkem května 2025 upozornil na slova Dmitrije Peskova, mluvčího Kremlu, podle nějž je Rusko připraveno okamžitě mobilizovat jako za druhé světové války. Jenom pro představu, v roce 2025 má mít zhruba 144 milionů obyvatel, a jak zhodnotila studie ISW, současným tempem bude Rusko dobývat Ukrajinu 83 let.

Zdá se ovšem, že Vladimirovi Putinovi nedělá problém zavléct celou zemi do dlouhotrvající války bez rychlých výsledků. Znelíbil se tak dokonce i americkému prezidentovi Donaldu Trampovi, který na své sociální síti Truth napsal, že se úplně zbláznil.

Evropa zjistila, že Rusko sama neporazí, jelikož nedokáže pro Ukrajinu vyrobit dostatek zbraní. Američané pro ni ale mají plán

„Vždy jsem měl s Vladimirem Putinem z Ruska velmi dobré vztahy, ale něco se mu stalo. Úplně se zbláznil! Zbytečně zabíjí spoustu lidí, a to nemluvím jen o vojácích. Rakety a bezpilotní letouny jsou stříleny na města na Ukrajině, a to zcela bezdůvodně. Vždy jsem říkal, že chce CELOU Ukrajinu, ne jen její část, a možná se to ukazuje jako správné, ale pokud to udělá, povede to k pádu Ruska!,“ rozčílil se s tím, že kdyby byl tehdy prezident, k válce by nedošlo.

Výsledkem ruského neoblomného postoje je, že západní země – konkrétně Francie, Velká Británie, Německo a Spojené státy americké – přehodnotili zákaz užívání střel s plochou dráhou letu proti cílům v Rusku, a Ukrajina má nyní volnou ruku. Německý kancléř Friedrich Merz 26. května 2025 v rozhovoru sdělil, že: „Pro zbraně dodávané na Ukrajinu již neexistují žádná omezení doletu – ani od Britů, ani od Francouzů, ani z naší strany, ani od Američanů.“

Nizozemsko příští týden ukončí dodávky F-16 Ukrajině. Odhalilo zároveň celkové počty – jde o desítky kusů

Dodal, že se tak Ukrajina nyní může bránit například údery na vojenské pozice na ruském území, což dříve dělat nemohla – tedy nikoliv těmito západními zbraněmi, a tak k tomu využívala drony s dlouhým dosahem, které vyvinula. V případě střel má k dispozici:

• Storm Shadow / SCALP-EG z Velké Británie / Francie (jde o stejnou střelu, akorát s jiným označením) odpalované ze Suchoje Su-24M
• ATACMS z Ameriky odpalované z raketometů M142 HIMARS a M270
• GLSDB (kombinace malé bomby s plochou dráhou letu s raketovým motorem) odpalovaná z raketometů M142 HIMARS a M270
• Harpoon z Ameriky (protilodní střela, ale v některých variantách může útočit i na podzemí cíle) odpalované z pozemních platforem i lodí

Otázkou je, zda – nebo spíše kdy – dodá Německo na Ukrajinu své střely s plochou dráhou letu KEPD-350 Taurus. Zatímco minulý rok to striktně odmítalo, v dubnu 2025 uvedlo, že k tomu může dojít, pokud nebudou použity proti cílům v Rusku. To se však změnilo, takže je pravděpodobné, že je napadená země obdrží také, i když to zatím nikdo oficiálně nepotvrdil.

Záběry ukazují, jak Ukrajinci zapálili ruský vlak s palivem. Požár to byl mohutný a způsobil vážné narušení logistiky

Armádní Zpravodaj vybral v listopadu 2024 několik ruských systémů, které mají možnost střely zachytit, je však důležité připomenout, že nikoliv s příliš vysokou úspěšností – navíc nemá těchto systémů dostatek, aby pokrylo celé území frontové linie, natož vnitrozemí.

Střely s plochou dráhou letu se vyznačují dlouhým dosahem – u Storm Shadow to je až 400 km, zatímco u Taurusu o sto více, kdežto Harpoon doletí do 140 km, potvrzuje Wikipedia. Zároveň mají silnou bojovou hlavici, která si poradí i s odolnými cíli, jakými jsou bunkry nebo opevnění. K těm letí obvykle vysokou podzvukovou rychlostí těsně nad terénem, aby je bylo obtížné zaměřit radarem a sestřelit. Jsou navíc velmi přesné, většinou v řádech několika metrů.

Článek Rusko na sebe přivolalo zhoubu, s jakou se bude vypořádávat jen těžko. Západ povoluje Ukrajině útoky dříve zakázanými střelami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Je třeba ukázat, že je Evropa silná a vyspělá

Ačkoliv jsou mnohé nejlepší zbraňové systémy z Ameriky a Izraele (země spolu na některých spolupracují), ačkoliv i ty z Číny se v posledních letech ukazují jako velice schopné, o evropských zase tolik slyšet nebylo, nebo spíše ojediněle. Armádní Zpravodaj však připomíná, že například švédská houfnice L52 Archer je nejrychlejší na světě a chce ji i Amerika.

Amerika v ohrožení: Čína má sice jediný strategický bombardér, ale zvládá i hypersonické balistické rakety KD-21 s dosahem 1 500 km

Mimořádně schopná je však také německá RCH 155 mnohými odborníky dokonce považovaná za nejlepší, přičemž dokáže jako jediná střílet i za jízdy. Z Evropy pak pochází také nejlepší střela typu vzduch-vzduch, a sice Meteor s největší zónou na světě, z níž není úniku. Ve Francii má také brzy vzniknout konkurence amerického raketometu HIMARS s dosahem až 1 000 km.

Jinými slovy, Evropa umí vyvinout schopné zbraně světové úrovně. V čem ale zaostává, je letectvo strategických bombardérů, které provozují de facto jenom Amerika, Rusko a Čína. Nemá ani samotné letouny, ani střely s dosahem v tisících kilometrů, jimiž jinak zmíněné země disponují. A například ty s plochou dráhou letu jako KEPD 350 nebo Taurus to nezachrání.

Rusko nepřestává provokovat a překračuje hranice NATO: jeho Su-35S vletěl do Estonska, okamžitě byl vyprovozen F-16

Jejich dolet je totiž nejvýše 500 km, což sice stačí k zasažení cílů i relativně daleko za hranicemi NATO, ale Armádní Zpravodaj upozorňuje, že z toho je třeba odečíst vzdálenost, na jakou by ruská protivzdušná obrana ohrožovala útočící letouny – ve výsledku by tak mohly být střely vypouštěny tak, že by zasáhly cíle vzdálení např. 400 km. Nicméně ani při maximální hranici nejsou řešením, jelikož je Rusko rozlehlé a má mnohé strategické cíle daleko od hranic.

Řešením by proto měla být zbraň s dosahem až 2 000 km, která by od hranic NATO dosáhla de facto na celé západní území Ruské federace, tedy tam, kde žije většina lidí a kde jsou soustředěny z většiny výrobní podniky, rafinerie apod., ačkoliv se mnohé nachází i dále. Bohužel však nebylo upřesněno, o jakou zbraň se má jednat – zda o dron nebo střelu.

Pokud by na Rusko naletěly americké bombardéry s brutálními střelami JASSM-ER, pekelně by mu zatopily. Navíc dosáhnou až 1 000 km

Redakce Armádního Zpravodaje usuzuje, že to může být první z nich, jelikož se právě bezpilotní letouny ukazují jako velice schopné bojové prostředky, navíc s možností vyrobit je mnohem levněji než střely. Možná je také spolupráce s Ukrajinou, která má dokonce pracovat na vývoji dronů s dosahem až 3 000 km, jak informoval KyivIndependent v březnu 2025.

Článek Evropa povstává proti Rusku, aby suplovala strategické bombardéry. Vyvine zbraň s extrémním dosahem 2 000 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nesestřelil ani 3/4 cílů, zatím vypálil 400krát

Systém byl vyvinut Střediskem vzdušného a kosmického boje RAF za pouhé 4 měsíce, a jednalo se o využití dostupné platformy Supacat HMT-600, na níž byl usazen odpalovač raket ASRAAM, čímž vznikl improvizovaný systém protivzdušné obrany krátkého doletu, vysvětluje BFBS. Využity měly být i některé díly z vyřazených letounů Tornado, Hawk a Jaguar.

Chybělo málo a americká F-35 to schytala. Teroristé ji zkusili sestřelit, ale neuspěli, jelikož provedla úhybné manévry

Armádní Zpravodaj hodnotí, že myšlenka sama o sobě není špatná, jelikož jsou rakety ASRAAM mnohokrát ověřené v boji a v případě odpalování z pozemní platformy Supacat HMT mají dosah kolem 15 km (když startují z letadla, je 25 km), jak informoval Armádní Zpravodaj již v srpnu 2023, když tento systém hodnotil. Wikipedia doplňuje, že jedna váží 88 kg, z čehož tvoří bojová hlavice 10 kg, a létá rychlostí přesahující Mach 3, takže jí žádný letoun neuletí.

Disponuje přitom infračerveným naváděním, což znamená, že se zaměřuje na teplo – zpravidla vycházející z motoru, a zároveň je extrémně manévrovatelná. Jak přitom uvedla zmíněný BFBS, od svého vyslání na Ukrajinu v roce 2023 vystřelil systém Raven celkem 400krát, ale ne s tak dobrou úspěšností – cíl měl totiž zasáhnout jenom v 70 % případů, což rozhodně nelze hodnotit kladně. Obvykle byl nasazován proti velkým sebevražedným dronům Shahed 136.

Ojedinělé záběry ukazují, jak ukrajinský voják sestřelil ruský Suchoj Su-25 starou zbraní z ramene. A to hned na první dobrou

Ty jsou původně íránské konstrukce, ale Armádní Zpravodaj připomíná, že je rovněž vyrábí v licenci samo Rusko pod označením Geran-2, jak Armádní Zpravodaj rozebíral v prosinci 2023. Raven sice může sloužit i proti dalším, ale např. proti malým FPV dronům jsou lepší systémy založené třeba na kulometech, případně sebevražedných bezpilotních letounech. Střely ASRAAM jsou nejspíše šetřeny jenom na větší cíle, k nimž Shahed-136 rozhodně patří.

Článek Velké selhání britských inženýrů: tajný systém Raven protivzdušné obrany má na Ukrajině jenom 70% úspěšnost se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Britské F-35 budou operovat ze země i moře

Ostrovní země se v roce 2024 rozhodla ke koupi rekordních 138 letounů 5. generace, což je i na ni poměrně vysoké číslo. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že mají být všechny ve verzi B, jelikož s nimi počítá také na letadlových lodích, ačkoliv budou startovat i ze země. Konkrétně je aktuálně provozuje 809. námořní letecká peruť a 617. peruť královského letectva, uvádí RAF.

Ukrajina vyšetřuje rozsáhlou korupci za více než 100 milionů korun. Už padají první hlavy, včetně vedoucího národní gardy

Letouny vzlétly k obloze z paluby lodě HMS Prince of Wales v rámci operace Highmast známé také jako Carrier Strike Group 25. Ta se má aktuálně nacházet ve Středozemním moři, kam vyrazila již koncem dubna 2025, ověřil Armádní Zpravodaj u Britského královského námořnictva. Během celého roku (až do prosince) pak bude Carrier Strike Group provádět sérii cvičení a operací se vzdušnými, námořními a pozemními silami tuctu spojenců ve Středomoří, na Středním východě, v jihovýchodní Asii, Japonsku a Austrálii. Jde tedy o velmi rozsáhlou akci.

„Tato dynamická mise nejen předvede pokročilé útočné schopnosti Spojeného království na letadlové lodě, ale také prosadí vlajkovou loď Královského námořnictva a britské stíhačky na jejich cestě přes Středozemní moře, Střední východ a Indo-Pacifik. To představuje rozhodující bod obratu pro program F-35, který potvrzuje sílu Spojeného království promítat vzdušnou převahu kdekoli na světě, ve vzduchu, na moři nebo ze země,“ uvedlo RAF.

Satelitní snímky potvrdily úplné zničení ruské továrny, která dodávala armádě. Několika údery ji rozmetalo ukrajinské letectvo

Operace je přitom mezníkem, jelikož povede k vyhlášení plné operační schopnosti (FOC) jak pro letouny, tak pro údernou skupinu letadlových lodí a umožní trvalé nasazení více letek ze země i z moře, což výrazně zvýší schopnost rychlé reakce Spojeného království. Konkrétně by se mělo jednat o nasazení dvou letek F-35B na námořní operačních základnách.

Velitel britské Carrier Strike Group (COMUKCSG) 09. května 2025 sdílel, že na palubě lodi HMS Prince of Wales přistály ve Středozemním moři italské F-35B, přičemž jsou na obrázcích vidět i letouny AV-8B+ Harrier II. Redakce Armádního Zpravodaje, že se kromě učení ozbrojených složek jedná také o vzkaz Rusku, jakou sílu má Severoatlantická země k dispozici.

Rusové opakovaně udeřili na klíčové město na východě a získali jedno strategické postavení. Samotný Pokrovsk jim však stále odolává

O tom se ale mohlo přesvědčit již v roce 2022, kdy bylo konáno rozsáhlé cvičení NIOCHOS 2022 za účasti 120 letounů a několika letadlových lodí, jak Armádní Zpravodaj informoval. Takových i dalších ale proběhlo mnohem více a další jsou plánovaná. Třeba v květnu 2024 se odehrálo cvičení v Estonsku, na němž nechyběla ni AČR, a vyloženě Rusku říkalo „nejezděte sem!“.

Článek Velký vzkaz Rusku: britské F-35 jsou schopné plného nasazení, které potvrzuje sílu královského letectva i NATO. Z lodí i země se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Instrukce pro armádu, vládu, a snad i civilisty

Aktualizovaný tajný „plán obrany vlasti“ má definovat strategii pro první dny následující po útoku nepřátelského cizího státu na britské území. Vedle toho, jak bude reagovat armáda na vypuknutí války, zahrnuje evakuaci kabinetu ministrů a královské rodiny do bunkrů, stejně jako zajištění veřejného vysílání a akumulaci zdrojů, které jsou pro vedení války nezbytné.

„Rusko může zaútočit na NATO už za 2 roky,“ zní od litevské ministryně obrany. Žádných 5 let už Evropa nemá

Zahrnovat bude scénáře, v nichž je Spojené království napadeno konvenčními raketami, jadernými hlavicemi nebo kybernetickými útoky, které byly dříve považovány za omezenou hrozbu, a nejspíše i ze vzduchu a po zemi, potažmo po vodě s možností vylodění. Armádní Zpravodaj připomíná, že došlo k poslední významné aktualizaci plánů před rokem 2005. Rovněž mají přitom zahrnovat doporučení, jak vést v případě války vládu.

Sami britští představitelé jsou obzvláště znepokojeni plynovými terminály a pěti provozovanými jadernými elektrárnami, z nichž by mohl radioaktivní materiál unikat po celé zemi a způsobit tím velké dlouhodobé bezpečnostní, zdravotní, environmentální a ekonomické důsledky. Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že by ale k útokům na ně docházet nemělo.

Rusové posouvají frontu na severu a nezadržitelně se blíží. Ukrajinci ve strachu prchají, nedokáží je zastavit

Nemělo, to je důležité. Zakazují to totiž Ženevské konvence akceptované i Ruskem, jak vysvětlují odborníci na mezinárodní právo z Völkerrechtsblog. To sice nejednou prokázalo, že ne všechna ustanovení jsou pro něj závazná – v prosinci 2023 třeba vyšlo najevo, že nasazuje proti vojákům na frontě plyn, v čemž pokračuje nárazově i dnes (včetně jiných zakázaných látek).

Útok na jadernou elektrárnu by si na druhou stranu dle názoru redakce Armádního Zpravodaje na svědomí jenom tak nevzala. Sice se párkrát pokusila zaútočit na pozůstatky té černobylské, a dokonce i na některé provozované hlavně na západě Ukrajiny, ale to spíše z důvodu, aby vyřadila energetickou infrastrukturu – na samotné reaktory nejspíše útoky mířeny nebyly.

Ztráty ruské armády budou v roce 2025 zcela katastrofální, míní britská rozvědka. Aktuální vývoj tomu napovídá

Vedle toho, že by to zamořilo Evropu, by tím ohrozilo i vlastní vojáky a civilisty, a zdevastovalo území. A to prostě neriskne. Velká Británie se každopádně připravuje i na tuto možnost, včetně napadení klíčových dopravních uzlů, vojenských zařízení, energetické a komunikační infrastruktury, jíž tvoří třeba podmořské kabely, a na kybernetickou válku.

Úplné podrobnosti bohužel známy nejsou, ale redakce Armádního Zpravodaje soudí, že budou zahrnovat komplexní řešení i pro obyvatele. Možná i po vzoru Německa, kde chtějí někteří politici připravit na možnou válku celý národ, a to včetně dětí na základních školách.

Článek Tajné plány říkají, jak bude Velká Británie reagovat na válku s Ruskem. Předpokládá totální útok raketami, po zemi i ze vzduchu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z britské armády houfnice AS90 úplně zmizela

Ačkoliv mnohé země pomáhají Ukrajině tak, aby si vždy ponechaly dostatek techniky i prostředků na vlastní obranu, Velká Británie do toho šla – alespoň v oblasti samohybných houfnic – poněkud po hlavě. Rozhodla se, že jí daruje nejspíše všechny své AS90, čímž si de facto zlikvidovala vlastní dělostřelectvo, které dnes tvoří pouze 14 švédských houfnic L52 Archer.

Robert Fico odletí do Moskvy oslavit 80. výročí vítězství 2. světové války. A Rusko hned vyhrožuje Ukrajině, že zničí Kyjev

O jaký přesně počet se jednalo, však není jasné, různé zdroje, které Armádní Zpravodaj prověřil, se totiž v tvrzeních rozchází, Nejpravděpodobnější se jeví číslo 68, jak uvádí Censor s tím, že britská armáda postupně snižovala zastoupení AS90 ve svých ozbrojených silách, přičemž dodala na Ukrajinu jak bojeschopné kusy, tak nebojeschopné sloužící na náhradní díly. Kdysi jich mívala více, ještě v roce 2016 až 89, ale jejich počet postupně snižovala.

Armádní Zpravodaj hodnotil houfnici AS90 v březnu 2024 jako velice dobrou, ačkoliv s velkým handicapem, který ji bohužel oproti ostatním srážel. Má totiž hlaveň o délce pouze 39 ráží, což je oproti standardu 52 ráží podstatně méně, a tak je její dostřel jenom 24,7 kilometrů, i když s tzv. asistovanými projektily až 30 kilometrů – nicméně ani to není takový úspěch.

3 ruští vojáci neuposlechli rozkaz a stihl je extrémně krutý trest. Jejich důstojník je zavřel do klece a odpálil granátem

Alespoň však může využívat veškeré standardní střelivo NATO, přičemž je její kadence až 6 ran za minutu a má zásobu munice na 48 ran. Ukrajinští vojáci si ji navíc chválí jako velice spolehlivou, i když musí být kvůli kratšímu dosahu blíže frontě. Samy britské ozbrojené síly mimochodem v listopadu 2024 uvedly, že se s houfnicemi AS90 loučí 1. pluk královského jízdního dělostřelectva umístěný v Estonsku, čímž také zanikla jejich služba ve Velké Británii obecně.

Článek Velká Británie ukončila dodávky houfnic AS90 na Ukrajinu. Nedostane už ani jedinou, obdržela jich ovšem vyšší desítky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vojáci odchází, nemotivuje je ani vyšší plat

Armádní Zpravodaj rozebíral krizi v armádě Velké Británie již koncem prosince 2024, kdy vyšlo najevo, že z ní odešlo za rok až 15 000 vojáků; 3 ze 4 nových zájemců navíc nakonec odmítnou vstoupit, i když projdou testy. Motivační pro ně není ani navýšení odměn, které bylo největší za posledních 20 let. V soukromém sektoru platí lépe a nehrozí jim riziko války.

Ukrajinci napadli klíčovou továrnu na výrobu ruských S-300 a S-400. Ale nejspíše neuspěli, PVO je odrazila

Velká Británie začala také masivně investovat do obrany a rozjela mnoho programů, například modernizaci Challengerů 2 na Challengery 3, vývoj letounu 6. generace, ale i mnoho dalšího, a vedle toho staví novou třídu jaderných ponorek zvanou Dreadnought, jejíž význam pro budoucnost země hodnotil Armádní Zpravodaj již v září 2022.

Tony Radakin uvedl, že podle posledních vládních statistik bylo v britských ozbrojených silách v lednu 180 780 příslušníků, z nichž 127 040 procházelo plným vojenským výcvikem jako rekruti. Oproti zmíněným bezmála 15 000 výpovědím za poslední rok přitom vstoupilo 12 850 vojáků, a zároveň se podařilo snížit počet odchodů o 8 % ve srovnání s předchozím rokem, zatímco počet rekrutů se zvýšil o 20 %. I tak ale může trvat 3 roky, než dojde ke zvratu.

Redakce Armádního Zpravodaje se shoduje, že to je nezbytné, pokud chce sehrávat významnou roli v případné obraně proti ruskému útoku, nebo v jeho odstrašení. „Námořnictvo se stabilizovalo a začíná růst. Letectvo je poměrně stabilní, zatímco armáda je stále na trajektorii snižování stavů,“ dodal náčelník štábu obrany Tony Radakin.

Česko neskutečně valí! Už zajistilo Ukrajině 400 000 dělostřeleckých granátů a nezastavuje. V záloze má ještě dalšího 1,5 milionu

Nedávno se také ukázalo, že Velká Británie simulovala ruský raketový útok na své území – stejný, jakému čelila Ukrajina v první den invaze – a ukázalo se, že by ho zdaleka nedokázala odrazit. Z toho všeho je patrné, že by sama nezmohla proti ruským ozbrojeným silám víceméně nic. Ale pochopitelně je potřeba vnímat, že je součástí NATO, takže by bojovala po boku možná i desítek armád z jiných zemí, pakliže by na vojenskou konfrontaci s Ruskem došlo.

Článek Armáda Velká Británie upadá do hluboké krize, ročně ji opustí tisíce vojáků. Na boj s Ruskem nemůže pomyslet se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Schází nitrocelulóza, která je z Číny

Problémem výroby dělostřelecké munice, ale i munice do ručních zbraní, je to, že je na vypálení projektilu třeba nějaká pohonná směs. Obecně se jí říká střelný prach, i když ten již v současnosti prakticky používán není, upozorňuje Armádní zpravodaj. Jde tak hlavně o látky na bázi nitrocelulózy, ale používány jsou i různé chemikálie. JapanTimes uvádí, že je všeho obecně nedostatek a hlavním světovým producentem nitrocelulózy je Čína. To je pro bezpečnost západního světa velice nebezpečné, protože ta minimálně není jeho spojenec.

Ukrajinská povstalecká armáda čili banderovci: nebyli to nacisté, ale nacionalisté s krví na rukou. Pověst jim zničil i SSSR

Britský postup se má ovšem obejít bez nitrocelulózy, ale i často používaného nitroglycerinu, a jako pohonnou látku (a možná i výbušnou náplň třeba dělostřeleckých projektilů) používat novou směs. Díky tomu samotný BAE Systems deklaruje, že až v létě 2025 otevře novou linku na výrobu této směsi, mělo by to přinést 16násobné navýšení kapacity výroby dělostřeleckých granátů ráže 155 milimetrů, o něž je v Evropě mimořádný zájem.

Směs poslouží i do munice ručních zbraní

Výroba nových pohonných směsí, případně náplní projektilů, by nemusela probíhat jenom ve velkých muničních továrnách. Defence-Industry uvádí, že byla vyzkoušena i výroba v malých uzlech. To by znamenalo možnost rozptýlit výrobu, takže by munička nebyla jedním cílem, jako je tomu u velkých továren, jejichž napadením lze ochromit armádu. Směsi byly už také odzkoušené nejen v dělostřeleckých granátech, ale i ve střelivu pro ruční zbraně.

Revoluční kladivo proti dronům z Velké Británie: žádný laser, i celý roj dronů dokáže zničit mikrovlnná zbraň pouze za 3 Kč

Nový typ výroby by mohl změnit závislost Evropy na zahraničních dodavatelích. BAE Systems je největší zbrojní firmou v Evropě a jednou z největších na světě. Armádní Zpravodaj soudí, že bude chtít svého nového vynálezu pravděpodobně využít, a mohla by se tak stát dodavatelem alternativní pohonné směsi pro muničky v Evropě i jinde, případně poskytnout licence na její výrobu, a tím pomoci překonat jednu ze slabin západní produkce zbraní.

Armádní Zpravodaj soudí, že by evropské země mohly být schopné produkovat více munice než například Rusko, ale i Severní Korea nebo Amerika, dojde-li k dostatečnému navýšení výrobních kapacit. Tedy za předpokladu, že by rovněž nepřišly s novým řešením.

Článek Evropa by mohla produkovat více dělostřelecké munice než Rusko. Její nedostatek může vyřešit britská pohonná směs na nové bázi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mikrovlny zničí elektroniku zevnitř

Metoda použití mikrovlnné zbraně proti dronům je vlastně velice jednoduchá. Britské ministerstvo obrany ve své zprávě uvádí, že tato energie zvládne poškodit elektronické součástky uvnitř dronu, který jednoduše přestane fungovat a spadne. Při zkušebních testech zbraň dokonce zničila hned celý roj bezpilotních letounů. Armádní zpravodaj se však domnívá, že je toto možné jenom v případě, že jsou drony blízko sebe.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Velké Británie

Během testů byla zbraň namontována na podvozku nákladního automobilu RMMV HX60 4×4, uvádí Twz, což znamená, že je velice mobilní a může měnit své postavení, a nejspíše na něm bude i nějaký zdroj energie, třeba baterie. Během testů byly drony likvidovány na vzdálenost 1 km, což by dělalo z RF DEW zbraň hlavně proti malým dronům typu komerčních kvadrokoptér, soudí Armádní Zpravodaj, i když není vyloučeno budoucí prodloužení dosahu.

Cena pouhé 3 Kč za jeden impuls

Součástí celého systému má být nejenom samotný vysílač mikrovln a zdroj energie, ale také senzory k lokalizování dronů. Základním senzorem má být radar, díky němuž může operátor sledovat okolní prostor a zbraň zaměřovat, a identitu cíle pak může ověřit optickou kamerou. Nemělo by se tedy stát, že zbraň spustí palbu na přátelský bezpilotní letoun.

Francouzský prototyp laserové pušky vypadá futuristicky, ale nikoho nezabije. Uplatnění v boji je velice sporné

Obrovským kladem systému RF DEW jsou náklady na jeho provozování, i když výzkum a jeho výroba budou též něco stát. Wikipedia uvádí, že náklady na jeden impuls schopný srazit k zemi dron by byly ve výši zhruba 3 korun, což znamená téměř nic. Cena protiletadlových raket, které jsou proti dronům dnes používány, je přitom počítána v milionech. O něco levnější je munice do hlavňových zbraní, ale ani její cena nemůže mikrovlnám konkurovat.

Článek Revoluční kladivo proti dronům z Velké Británie: žádný laser, i celý roj dronů dokáže zničit mikrovlnná zbraň pouze za 3 Kč se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rakety prošly, letectvo již začalo reagovat

Když ruská armáda spustila v únoru 2022 invazi na Ukrajinu, chtělo si britské královské letectvo ověřit, jak na tom je s obranou jeho země. Nasimulovalo proto raketový útok, který odpovídal tomu, jaký vedlo Rusko proti Ukrajině v první den války. Redakce Armádního Zpravodaje ověřila, že tehdy odpálilo zhruba 160 raket různých typů z leteckých, pozemních i námořních platforem, čemuž se Ukrajina de facto bez systémů PVO nedokázala bránit.

Britské královské letectvo vyprovodilo hned tři ruské letouny, které kroužily nad Pobaltím. Včetně dvou těžkých stíhačů

Horší ovšem je, že nevalně dopadla i Velká Británie. Ano, sice šlo pouze o simulaci, ale pokud i ta odhalí takto zásadní nedostatky v obraně, je to alarmující. Některé rakety, ne všechny (a není uvedeno, kolik přesně), prolomily „štít“ Spojeného království. Blythe Crawford, komodor britského královského letectva, který do minulého týdne vedl Středisko vzdušného a kosmického boje, uvedl, že před cvičením armáda považovala Velkou Británii za bezpečnou.

Redakce Armádního Zpravodaje dohledala jeho prohlášení, podle něhož vyžaduje Velká Británie zásadní změnu: „Léta jsme stáli na západním okraji Evropy a věřili, že mezi námi a nepřítelem leží celý kontinent. Ve Velké Británii jsme se v posledních několika desetiletích zaměřili na bezpečnost našich posádek a předpokládali jsme, že můžeme operovat z domácí základny, protože většina válek, které jsme vedli, byla vedena v zahraničí. Toto myšlení musíme změnit a přijmout, že od nynějška je ohrožena i samotná domovská základna.“

Ukrajinci nasadili brutální tempo, s jakým se svět nemůže rovnat. Vyrábí skoro 40 houfnic 2S22 Bohdana měsíčně

Simulace byla provedena pomocí programu Gladiator užívaným britskou a americkou armádou pro přísně tajné a vysoce realistické simulace. „Nahráli jsme první noc invaze na Ukrajinu do virtuálního prostředí a znovu ji vytvořili proti Spojenému království – jak si dokážete představit, obrázek byl znepokojivý. To jenom posílilo pochopení, že se tímto problémem musíme vážně zabývat,“ vysvětlil Crawford v rozhovoru pro britská média.

Portugalsko nakonec F-35 koupí. Je to jediný letoun, který mu zapadá do strategie. Francouzský Rafale je ze hry, konkurovat nemůže

V důsledku – což je také podle redakce Armádního Zpravodaje důvod, proč bylo o simulaci informováno až nyní – začaly ozbrojené složky sjednávat nápravu. Letectvo kupříkladu cvičilo přistávání s Eurofightery Typhoon na zledovatělém povrchu, aby mohlo lépe rozptýlit letouny i mimo klasická letiště. Aktuálně se totiž spoléhá v protiraketové obraně právě na ně a na šest torpédoborců Type 45, které by zasahovaly proti balistickým raketám.

Článek Velká Británie simulovala ruský raketový útok na své území – stejný, jakému čelila Ukrajina v první den války. Totálně selhala se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Improvizace, která skončila úspěchem

Letoun Spitfire Mk XI vznikl v roce 1942 a zpočátku byl jakýmsi provizoriem, uvádí HistoryOfWar. RAF se v té době spoléhalo hlavně na Spitfire Mk V, ale když se na obloze objevil německý Focke-Wulf Fw 190A, Britové zjistili, že jejich stíhačku znatelně převyšuje. Potřebovali proto letadlo s mnohem vyšším výkonem, a tak dali do Spitfire Mk V narychlo výkonný motor Merlin 61, a nakonec ještě po konstrukčních změnách vznikl Spitfire Mk XI.

iZdroj fotografie: Public Domain

Existoval ve 3 základních variantách, které ještě měly různě upravené verze. Výkon Spitfire Mk IX se ukázal jako skvělý, uvádí AmericanHeritageMuseum, a svému německému soupeři se vyrovnal. Začaly ho dostávat hlavně nejelitnější perutě; českoslovenští letci na něm začali létat v roce 1944. Třeba 312. československá stíhací peruť ho obdržela v lednu 1944, konkrétně byla vyzbrojena typem Spitfire LF Mk. IXC, uvádí Wikipedia.

Maximální rychlost byla 662 km/h

Spitfire LF Mk. IXC byl jednomístný jednomotorový stíhací letoun o délce 9,54 metrů s rozpětím křídel 11,23 metrů, popisuje Wikipedia. Dokázal přitom látat maximální rychlostí 662 km/h a vystoupat do výšky až 12,4 km, což byl v době jeho vzniku velmi dobrý výkon, upozorňuje Armádní Zpravodaj. Jeho dolet i s přídavnou nádrží byl pak 1 580 kilometrů. Ve výzbroji měl dvojicí kanonů ráže 20 mm a 4 kulomety ráže 7,7 mm.

Armádní technika ČSLA: nezapomenutelná sovětská BVP, vrtulníky a stíhačky, ale i vlastní technika, která neměla obdoby

S pomocí letounu Spitfire Mk IX se československému letci poprvé podařilo sestřelit soupeře 23. března 1944, a to konkrétně Ladislav Světlík z oblohy sundal německý FW 190. Kromě letadel však Češi a Slováci zničili i několik letounových střel V-1. Spitfire Mk IX nebyl sice nejmodernější typem tohoto legendárního letounu, vznikly i modernější a rychlejší, například verze Mk XVI. Ovšem hlavně díky skutečnosti, že s ním létali českoslovenští letci, je v Česku legendou.

Článek Spitfire Mk IX: legenda, s níž českoslovenští letci bojovali proti nacistům, byla původně jenom nucenou improvizací se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.