Automat pro sovětské silnice

Když se řekne „automatická převodovka v padesátých letech“, většina lidí si vybaví americké křižníky. Chevrolet nabízel svůj dvoustupňový Powerglide už od roku 1950, Ford měl Fordomatic v polovině dekády jako běžnou volbu u sedanů střední třídy. Jenže v Evropě? Tam byl automat v rodinném voze raritou. A právě do tohoto kontextu vstoupila Volha.

První série GAZ-21 dostaly na přelomu let 1957 a 1958 automatickou převodovku jako komfortní výbavu. Šlo o malou sérii, obvykle se uvádí kolem 700 kusů. Konstruktéři v Gorkém tím nechtěli předběhnout Ameriku; chtěli přenést americký komfort na sovětské silnice dřív, než se totéž stalo normou u Peugeotů, Opelů nebo Volv. A to se jim nakrátko podařilo.

Problém nebyl v samotném návrhu. Automat fungoval. Jenže sovětský průmysl nedokázal zajistit jeho masovou výrobu ani servisní zázemí po celé zemi. Podle encyklopedie časopisu Za ruľom se automatická převodovka jednoduše „nepřichytila“, a GAZ se vrátil k osvědčenému třírychlostnímu manuálu, který zůstal standardem po celý zbytek životního cyklu modelu.

Robustní sedan s Grand Prix v kapse

Volha nebyla malé auto. S délkou 4 830 mm, světlou výškou 190 mm a řadovým čtyřválcem o objemu 2,4 litru a výkonu 55 kW (75 k) nabízela kombinaci, kterou západní konkurenti v této třídě neměli. Opel Rekord P1 se spokojil s motory 1,5 a 1,7 litru o 33 a 40 kW (45 a 55 k). Volvo Amazon startovalo s 1,6 litru a 44 kW (60 k), i když postupně přidávalo výkon i přední kotoučové brzdy.

Volha vyhrávala prostorností, odolností a schopností zvládat cesty, na kterých by západní sedany trpěly. Právě proto vznikly i exportní verze: GAZ-21S pro levostranný provoz, GAZ-21N s pravostranným řízením, kombi GAZ-22G, sanitní GAZ-22E i tropické modifikace. Vůz mířil do desítek zemí a v dubnu 1958 získal Grand Prix na bruselské světové výstavě, což byl pro sovětský automobilový průmysl mimořádný moment.

Západní konkurenti ale rychleji modernizovali. Volvo Amazon dostalo automat i kotoučové brzdy dřív, než se Volha dočkala výraznějšího faceliftu. Rekord procházel generačními obměnami. Volha zůstávala v zásadě stejná, a právě ta neměnnost ji paradoxně proměnila v ikonu.

Carevna v Československu

Do Československa se Volhy dovážely a rychle si vysloužily přezdívku „carevna“. Podle České televize patřily k velmi oblíbeným vozům: velké, reprezentativní, s aurou, která přesahovala běžnou osobní dopravu. Kdo jezdil Volhou, ten něco znamenal.

Dodnes se exempláře GAZ-21 na českém trhu objevují. V srpnu 2026 nabízel Bazoš vůz z roku 1963 po částečné renovaci za 200 tisíc korun, na Sauto se objevila Volha M21 z roku 1968 za 159 tisíc. Pro srovnání: na americké aukční platformě Bring a Trailer se renovovaný kus z roku 1968 prodal v únoru 2023 za necelých 170 tisíc korun. Investičně jde o nišový veterán pro sběratele, kteří hledají příběh a originalitu spíš než likvidní trh.

Konec éry a odkaz, který přežil

15. července 1970 začala v Gorkém sériová výroba nástupnické GAZ-24 Volga, poprvé bez zastavení hlavní montážní linky. Malé série nového modelu se přitom objevovaly už od roku 1968 a oba vozy nějakou dobu běžely paralelně. Za celou dobu výroby vzniklo zhruba 639 tisíc kusů GAZ-21.

Co z Volhy přežilo? Princip auta stavěného na špatné silnice: velká světlá výška, robustní podvozek, jednoduchý servisovatelný základ. Modifikace motoru ZMZ-21 se dostala i do legendárního terénního UAZ-469. A kulturní otisk? Ten je nesmrtelný. Figurka jelena na kapotě prvních sérií, která byla později odstraněna (nejčastěji se uvádí kombinace praktičnosti, výrobního zjednodušení a bezpečnostních ohledů), se stala nejslavnějším detailem celého modelu.

Sedmdesát let a stále na očích

Že Volha žije i v roce 2026, dokazuje moskevské Muzeum garáže zvláštního určení na VDNCh, kde od 19. června do 30. září probíhá výstava nazvaná „GAZ-21. Skrz čas“. Název sedí. Volha nebyla technicky dokonalá, automat neudržela, modernizaci nezvládla tak rychle jako Západ. Ale spojila reprezentativní vzhled, odolnost pro drsné podmínky a mimořádně silný kulturní otisk do jednoho celku, který funguje jako symbol dodnes.

Sedmdesát let po prvních vyrobených kusech je Volha GAZ-21 důkazem, že ikonu nedělá jen technika; dělá ji příběh, který se lidem vryl pod kůži.

Článek Volha GAZ-21 měla automat dříve než většina Evropy. Sovět stvořili ikonu, která slaví 70 let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Šedesát let v jednom autě

Příběh „Buchanky“ začal v šedesátých letech minulého století. Původní UAZ-452, konstruovaný jako vojenský i civilní univerzál pro sovětské podmínky, se od té doby měnil jen kosmeticky. Motor ZMZ-40911 o objemu 2,7 litru a výkonu 112,2 koně, pětistupňový manuál, stálý pohon všech kol s redukcí, světlá výška 205 milimetrů a brodivost půl metru; to všechno z něj dodnes dělá stroj, který projede tam, kam se moderní dodávka neodváží. Spotřeba kolem 11 až 12,5 litru na sto kilometrů při osmdesátce a spartánský interiér jsou daní za tuto průchodnost.

Na oficiálním webu UAZ se modelový rok 2026 stále prodává v několika verzích: kombi, furgon i autobus. Cena kombi pro pět osob startuje na 1,66 milionu rublů, tedy zhruba na 430 tisících korunách. Buchanka tedy z výroby nezmizela. Ale její éra jako hlavního lehkého užitkáče pro civilní a služební provoz se chýlí ke konci, a SKM M9 je tím, kdo ji má v této roli vystřídat.

Co přesně je SKM M9

Pod značkou SKM, kterou zaštítil AvtoVAZ společně s firmou Promtech, se skrývá rodina čtyř karosářských variant: celoplechový furgon, minibus Business, přepravní verze Transfer a komfortnější Comfort. Pohání je dvoulitrový turbodiesel o objemu 1 996 cm³ a výkonu 150 koní s točivým momentem 375 Nm. Převodovka je buď šestistupňový manuál, nebo devítistupňový automat. Pohon je výhradně na přední kola.

Furgonová verze nabízí nákladový prostor o objemu 9,6 kubického metru, o něco víc než 9,2 m³ uváděných v globálním PDF Maxusu Deliver 7, což naznačuje buď lokální karosářskou úpravu, nebo odlišnou metodiku měření. Evropská specifikace Deliver 7 uvádí spotřebu kolem 8 litrů na sto kilometrů a užitečné zatížení přibližně 1 140 kilogramů.

Prodej má podle firmy Promtech, jak informovala Rossijskaja gazeta, odstartovat v září 2026. Předběžná cena verze Business s manuálem se pohybuje kolem 5 milionů rublů, tedy zhruba 1,3 milionu korun. Montáž má probíhat v Nižním Novgorodu a Toljatti. Mezi představením a plánovaným startem prodeje tak uběhnou pouhé měsíce, tempo, které by bylo nemyslitelné u vývoje vlastní platformy od nuly.

Přeznačený Číňan, ne ruská konstrukce

Tady je jádro věci. Dvoulitrový diesel 1 996 cm³, přední náhon, volba mezi šestistupňovým manuálem a devítistupňovým automatem, rozměrové varianty L1H1, L2H1 a L2H2; to všechno přesně odpovídá specifikacím SAIC Maxus Deliver 7, který se v Evropě už oficiálně prodává. Na německém webu Maxusu si ho můžete nakonfigurovat jako dieselový van se 148 koňmi a spotřebou 8 litrů. V Rakousku totéž. V Česku zatím oficiální zastoupení Maxusu nabízí jen elektrické modely eDeliver 3 a eDeliver 9, dieselový Deliver 7 v tuzemském ceníku chybí.

Ruská strana přidala vlastní obchodní členění, čtyři karosářské varianty a značku SKM. Hloubku lokalizace, tedy kolik dílů se skutečně vyrábí v Rusku a kolik přijíždí z Číny, ale otevřené zdroje neuvádějí. Montáž v ruských závodech neznamená automaticky ruský vůz. Znamená to, že Čína dodává technický základ a Rusko ho balí do vlastního obalu.

Pro srovnání s evropskými furgony, které z ruského trhu po sankcích zmizely: Ford Transit L2H2 s předním pohonem nabízí 130 koní, 360 Nm, spotřebu kolem 8,3 litru a nákladový prostor 10 kubíků. Peugeot Boxer v dieselové verzi se 140 koňmi se vejde do spotřeby 7,6 až 7,9 litru a v některých verzích utáhne přes 1 450 kilogramů užitečného nákladu. Mercedes Sprinter hraje robustnější a dražší ligu. SKM M9 tedy není návrat ke Sprinteru, je to pokus dostat Rusko zpět k modernímu vanu nižší až střední třídy, ovšem bez vlastní technologie.

Trh, který si čínský základ vynutil

Volba čínské platformy není náhoda ani výstřednost jednoho manažera. Je to symptom trhu, který se po odchodu západních automobilek v důsledku sankcí zásadně proměnil. Podle analýzy NAPI z dubna 2026 čínské vozy včetně lokalizovaných a přeznačených projektů držely v prvním čtvrtletí roku 2026 podíl 58,2 % ruského trhu. Za celé první pololetí se v Rusku prodalo přes 600 tisíc nových osobních a lehkých užitkových aut.

AvtoVAZ v tomto prostředí udělal pragmatický krok: místo let vývoje vlastní platformy převzal hotový čínský van, přeznačil ho a zařadil do portfolia. Rychlost, s jakou se SKM M9 dostal od premiéry k plánovanému startu prodeje, mluví sama za sebe. Zároveň to ale znamená novou vrstvu závislosti, tentokrát nikoli na západních, ale na čínských dodavatelských řetězcích.

Ještě před oficiálním zahájením prodeje se přitom SKM M9 objevil v policejních barvách v Permi. Služební nasazení u bezpečnostních složek tedy běží už nyní, byť v předprodejním režimu. Pro armádu a plnohodnotnou náhradu terénních „Buchanek“ ale potvrzení v otevřených zdrojích neexistuje, a dává to smysl. Předokolkový silniční van prostě nemůže nahradit stroj s pohonem všech kol, redukcí a půlmetrovou brodivostí.

Loučení, které není rozchodem

Slovo „loučení“ je přesné, ale vyžaduje kontext. Buchanka z výroby nezmizela a pravděpodobně ještě nějakou dobu nezmizí; pro venkov, terén a specifické účely nemá v ruském portfoliu náhradu. Co ale končí, je představa, že Rusko dokáže moderního nástupce legendárního užitkáče vyvinout samo. Cenový rozestup to podtrhuje: předběžných 5 milionů rublů za M9 proti 1,66 milionu za Buchanku znamená, že nejde o lidovou náhradu jedna ku jedné, ale o posun do úplně jiné kategorie.

Rusko se s Buchankou neloučí tím, že by ji vypnulo z linky. Loučí se tím, že po šesti dekádách přiznává: moderního nástupce už staví někdo jiný. A ten někdo mluví čínsky.

Článek Rusko se po 60 letech loučí s legendární „Buchankou“. Zvolilo si nástupce: SKM M9, který není ruský, ale „přemalovaný Číňan“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně patent popisuje

Podle veřejně dostupného shrnutí patentu jde o tři vrstvy ochrany posádky:

• Ochrana dna – pancéřový nebo zesílený spodek rámu, který má zmírnit následky nájezdu na minu nebo dopadu střepin.
• Systém dýmové clony – zařízení schopné rychle vytvořit kouřovou zábranu, která ztíží vizuální a optické navedení útočného dronu.
• Prostředky radioelektronického boje (REB) – rušičky, které mají přerušit spojení mezi dronem a jeho operátorem.

Co patent veřejně neuvádí, je stejně důležité jako to, co obsahuje. Chybí radar, automatická detekce cíle, kinetické ničení dronu i klasická ochranná klec proti zásahu shora. Hmotnost, výkon motoru, rozměry ani konkrétní typ rušičky shrnutí nezmiňuje. Jde tedy spíš o koncept „utéct a schovat se“ než o mobilní pevnost.

Proč zrovna díly z Lady

Zdůvodnění je pragmatické a patent ho uvádí přímo: snazší výroba a údržba v polních podmínkách díky masově dostupným komponentům. Technicky to dává smysl. Priora vznikla na platformě VAZ-2110, Kalina sdílí část převodových uzlů s oběma modely. Jsou to nejrozšířenější ruské předokolky, jejichž díly se dají sehnat v každém městě od Kaliningradu po Vladivostok.

Rusko přitom není první ani jediné, kdo staví vojenská vozidla na civilním základu. Americký Infantry Squad Vehicle (ISV) od GM Defense stojí na platformě pickupu Chevrolet Colorado ZR2 a využívá devadesát procent komerčně dostupných dílů. Americká armáda ho v dubnu 2023 schválila k plné sériové výrobě s cílem pořídit 2 593 kusů. Rozdíl je v tom, že ISV má zavedený program, sériové dodávky a varianty pro elektronický boj i protidronovou obranu. U ruské buggy je veřejně doložen zatím jen patent.

Stačí dým a rušení proti dnešním dronům?

Krátká odpověď: ne vždy. Delší odpověď vyžaduje pohled na to, jak se drony za poslední rok změnily. Jen v březnu 2026 Rusko podle britského ministerstva obrany vypustilo proti Ukrajině přibližně 6 500 jednosměrných útočných dronů. Obě strany konfliktu přitom stále častěji nasazují FPV drony řízené přes optické vlákno, které jsou vůči klasickému rušení zcela imunní, signál totiž nejde vzduchem, ale kabelem.

NATO v červnu 2025 výslovně konstatovalo, že tradiční elektronický boj proti vláknově řízeným dronům nefunguje a že je nutná kombinace detekce, sledování a kinetické neutralizace. Americká námořní pěchota proto na lehkých vozidlech Polaris MRZR provozuje systém L-MADIS, který spojuje radar RPS-42, optiku, rušičky Modi II i komunikační uzly, a to na platformě o hmotnosti a rozměrech srovnatelných s buggy. Britové zase Ukrajině dodávají dálkově ovládané protidronové věže a záchytné drony.

Ruský patent oproti tomu nabízí dým a rušení. Proti části běžných radiově řízených FPV dronů to může situačně pomoct. Proti vláknově řízeným strojům nebo dronům s autonomním navedením nikoliv.

Buggy v kontextu ruské frontové mobility

Patentovaná buggy není první ruský pokus o lehké bojové vozidlo. Čečenský Chaborz-M3 sloužil u Rosgvardije už od roku 2019. Novější Erofej, který prošel testováním v ruském vojenském výzkumném ústavu v roce 2024, nabízí benzínový motor 1,6 litru o výkonu 72 kW (98 koní), maximální rychlost 135 km/h, světlou výšku 300 mm a hmotnost kolem 1 040 kg s nosností 300 kg.

Pro srovnání s NATO: americký Polaris MRZR Diesel má kapacitu dvou až čtyř osob, nosnost 454 až 680 kg a přepínatelný pohon všech kol. Větší Flyer 72 HD pojme až sedm lidí, váží 3,3 tuny a uveze 2,6 tuny nákladu při rychlosti přes 150 km/h. Ruský patent se koncepčně řadí spíš k minimalistickému Erofeji a MRZR než k těžšímu Flyeru.

Podstatné je, co tento patent vypovídá o směru, kterým se válka ubírá. Dronová hrozba tlačí armády k rozptýlené, rychlé a levné mobilitě. Místo jednoho drahého obrněnce, který se stane magnetem pro desítky FPV dronů, je výhodnější mít deset levných buggy, z nichž některé nepřežijí, ale posádky ano, protože se přesouvají krátce, rychle a pod dýmovou clonou.

Co z toho plyne

Patent sám o sobě válku nezmění. Není doložen kontrakt, sériová výroba ani jediný záběr tohoto konkrétního typu z bojiště. Ale logika, kterou představuje, spotřební, opravitelná, množitelná platforma z civilních dílů, je přesně to, co opotřebovací válka nasycená drony vyžaduje. Západ na stejnou výzvu odpovídá sofistikovaněji, vrstvenými systémy se senzory i kinetickým ničením. Rusko odpovídá tak, jak umí: levně, masově a s tím, co má po ruce.

Článek Lada míří na frontu, Rusové si patentovali bojovou buggy. Chtějí s ní chránit vojáky před drony se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rok 2030 jako deadline pro Evropu

Když francouzská vláda v červenci 2025 zveřejnila aktualizovanou Revue nationale stratégique, nešetřila přímočarostí. Dokument počítá s tím, že do roku 2030 musí být Francie, společně se spojenci, materiálně, průmyslově i společensky připravena čelit „velkému konfliktu v srdci Evropy“. Nejde o předpověď konkrétní války s konkrétním datem. Jde o plánovací horizont, který říká: pokud se něco stane, musíme být schopni reagovat v řádu týdnů, ne let.

Strategickým adresátem odstrašení je v dokumentu explicitně Rusko. Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, ukázala, jak rychle se spotřebovává munice, technika i lidské zdroje. Francouzské ministerstvo obrany z toho vyvodilo závěr, který by ještě před pár lety zněl jako sci-fi: stát potřebuje ekonomiku připravenou na válečné tempo. Ne abstraktně, ale konkrétně, s výrobními linkami, zásobami a průmyslem, který dokáže škálovat produkci z mírového režimu na válečný.

A právě tady vstupuje do hry Renault.

Co přesně je 4 TROOP

Označení „džíp“ je záměrné zjednodušení. Oficiálně Renault mluví o VCMR, víceúčelovém taktickém vozidle. Podle vizuálů a doprovodných materiálů vychází platforma z civilního Renaultu Rafale, velkého hybridního SUV s pohonem všech kol a výkonem 224 kW (300 koní). Řízení všech kol systémem 4Control Advanced mu dává poloměr otáčení pouhých 10,4 metru, v úzkých uličkách nebo na lesních cestách podstatná výhoda.

Vojenskou nástavbu dodal Thales. Uvnitř je integrována Combat Digital Platform, taktický systém, který propojuje senzory vozidla, zabezpečenou komunikaci a řídicí rozhraní pro bezpilotní prostředky. Osádka z kabiny koordinuje více dronů najednou, ať už průzkumných letounů (UAV), nebo pozemních robotů (UGV). Hybridní pohon umožňuje tichý elektrický režim pro skryté přesuny a funkci V2L, vozidlo dokáže napájet externí zařízení jako mobilní generátor.

Klíčové parametry a role 4 TROOP:

• Pohon: hybridní 4×4, elektrický tichý režim
• Platforma: civilní základ Renault Group (vizuálně Rafale)
• Elektronika: Thales Combat Digital Platform
• Schopnosti: průzkum, velení, koordinace UAV/UGV, logistická podpora, ochrana citlivých míst
• Výroba: postavena na logice sériové civilní produkce, rychlá dostupnost, nižší cena

Co Renault naopak nezveřejnil: úroveň pancéřování a balistické ochrany. To je podstatný rozdíl oproti plnohodnotnému lehkému taktickému vozidlu, jakým je americký JLTV od Oshkosh Defense. Ten nabízí škálovatelnou balistickou ochranu, sedačky odolné proti výbuchu, zdvih kol přes půl metru a nosnost přes dvě tuny. Renault 4 TROOP není jeho konkurent, je to jiná kategorie. Spíš militarizované civilní SUV s důrazem na elektroniku a konektivitu než pancéřovaný bojový stroj.

Automobilka jako zbrojovka, a proč to dává smysl

Renault není první automobilkou, která se otočila k armádě. Ale způsob, jakým to udělal, je pozoruhodný svou systematičností. Představenstvo skupiny v červenci 2025 schválilo čtyři podmínky pro vstup do obranných projektů: práce musí probíhat pod záštitou francouzského ministerstva obrany, s evropskými obrannými partnery, s využitím francouzských inženýrských týmů a závodů, a bez poškození investiční kapacity automobilky. Žádné přepnutí celé firmy do válečného režimu. Selektivní využití toho, co automobilka umí nejlépe: navrhovat pro masovou výrobu, snižovat počet dílů, držet náklady.

Vedle 4 TROOP totiž Renault s Thales pracují na projektu Toutatis, barážující munici krátkého dosahu určené pro konflikty vysoké intenzity. Výrobní ambice jsou konkrétní: spuštění produkce v roce 2027 s cílem tisíc kusů měsíčně už od prvního roku. Toutatis má být odolný proti rušení, schopný fungovat v roji a s člověkem v rozhodovací smyčce. Vypouštět ho půjde pěšky, z vozidla, letadla i lodi. Průmyslová logika připomíná to, co na východní frontě předvedl íránský Šáhid-136, levná, masově vyráběná jednorázová munice. Technicky jde ale o jiný koncept: Toutatis je taktická zbraň krátkého dosahu, zatímco Šáhid je známý především jako dalekonosný útočný dron.

Proč se automobilky po letech distancování od zbrojního průmyslu tak rychle otáčejí? Odpověď leží na Ukrajině. Armády zjistily, že potřebují masovost, krátké vývojové cykly a nízkou cenu, přesně to, v čem je automobilový průmysl nejlepší na světě.

Renault není sám, a kde je Česko

Mercedes-Benz má obrannou větev už dlouho. Na Eurosatory 2026 ukázal Sprinter s dvěma operátorskými pracovišti a kontejnery pro průzkumné drony i třídu G s teleskopickým radarovým stožárem. Daimler Truck otevřeně nabízí armádám své sériové výrobní kapacity. Volkswagen je o krok pozadu: podle agentury Reuters v Osnabrücku teprve zkoumá koncepty vojenských vozidel na bázi Crafteru a Amaroku, ale hotový program zatím nepředstavil.

A Česko? Tuzemský obranný průmysl se rozšiřuje, ale jinak. VOP CZ se v roce 2026 chystá na výrobu bojových vozidel pěchoty CV90, svařuje obrněné kabiny pro KNDS a s Rheinmetallem opravuje tanky Leopard 2A4. Přímý vstup velké civilní automobilky do zbrojních projektů po vzoru Renaultu se v českém prostředí zatím veřejně neobjevil. Armáda ČR přitom už zavedla Toyotu Hilux jako lehký terénní automobil ve velkých počtech, nahradila jimi zastaralé UAZ-469 a Land Rovery. Vozidlo typu 4 TROOP by pro českou armádu připadalo v úvahu spíše jako specializovaný nadstavbový prostředek pro práci s drony, nikoli jako plošná náhrada lehkých terénních vozů. Žádný takový akviziční plán ale veřejně potvrzen není.

Co to znamená pro běžného Evropana

Renault ujišťuje, že obranné projekty neohrozí jeho civilní byznys ani ceníky aut pro zákazníky. Zatím tomu odpovídá i rozsah: jde o prototyp jednoho vozidla a jednu muniční linku, ne o přestavbu celé automobilky. Jenže logika, kterou Francie nastolila, míří dál. Pokud se model „civilní platforma plus vojenská elektronika plus masová výroba“ osvědčí, bude se šířit. A s ním i tlak na kapacity, subdodavatele a kvalifikovanou práci napříč evropským průmyslem.

Francouzské strategické dokumenty to říkají bez obalu: obrana už není jen věc armády. Je to věc průmyslu, infrastruktury, rozpočtů a připravenosti celé společnosti. Renault s anténami na střeše a drony v kufru je jen nejviditelnější symbol téhle proměny.

Článek Francie se chystá na válku kolem roku 2030. Renault představil „džíp“ pro vojáky, který řídí roje dronů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odpůrci režimu podpálili auto

Ze záběru útoku ruských partyzánů, nebo lépe řečeno odpůrců režimu, lze poznat málo. Ukazuje, jak někdo z lahve lije hořlavinu na bílý osobní automobil, a poté ho podpálí. Plameny se značně rozšíří, takže je jasné, že bylo vozidlo zničeno. Útok se měl odehrát v Jekatěrinburgu asi 1 600 km od Ukrajiny – lze proto předpokládat, že jde spíše o akci Rusů než Ukrajinců.

Kremelský mlýnek na maso se zadrhl, nastala příjemná změna. Rusko ztrácí několik měsíců vojáky rychleji, než je stíhá verbovat

Popisek videa tvrdí, že jde o automobil patřící ruským silám sebeobrany. Wikipedia uvádí, že v Rusku existuje řada dobrovolných organizací, které poskytují pomoc policii nebo dalším bezpečnostním složkám. Zákon upravující pomoc ruských občanů při udržování veřejného pořádku byl schválený v roce 2014. Armádní Zpravodaj se domnívá, že si útočníci mohli zvolit vozidlo patřící pod nějakou organizaci založenou právě podle tohoto zákona.

Útok v Jekatěrinburgu, ačkoliv je daleko od Ukrajiny, nemusí být vůbec náhodný. Wikipedia uvádí, že je město důležitým průmyslovým centrem Ruska a jsou tam i mnohé zbrojovky nebo továrny podílející se na výrobě zbraní používaných ve válce na Ukrajině. Podpálení osobního automobilu sice nemůže tuto výrobu nějakým způsobem narušit, ale je to spíše vyjádření vzdoru a může to mít vliv na morálku ruských civilistů.

Historická zakázka pro zbrojovku z Česka. Zajistí systémy vícevrstvé protivzdušné obrany za 52,5 miliard korun

V Jekatěrinburgu se nachází například významný podnik Uraltransmash, v němž vznikají ruské samohybné houfnice, uvádí Wikipedia. Asi nejznámějším produktem zbrojovky je 2S19 Msta-S, což je páteř ruského samohybného dělostřelectva. Produkovat by měl i nový typ moderní houfnice 2S35 Koalicija-SV. Nedaleko Jekatěrinburgu se pak nachází město Nižnij Tagil, kde je zase sídlo hlavního ruského výrobce tanků Uralvagonzavod.

A partisan of the „OTPOR“ movement burned a car of a supporter of the Self-Defense Forces in Yekaterinburg, Russia. 31.03.2026
by u/GermanDronePilot in UkraineWarVideoReport

Podpálení auta v Jekatěrinburgu, nejspíše ruským odpůrcem režimu Vladimira Putina (zveřejněno 31. března 2026)

Článek Video: odpůrci režimu udeřili na ruské polovojenské hnutí 1 600 km od hranic. Dělají Putinovi neplechu uvnitř Ruska se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Základní Ulan vychází z Lada Niva

Ruská vozidla Ulan existují ve dvou základních verzích. Tou první je vozidlo označované jako Ulan. TopWar uvádí, že jde o terénní automobil představený v roce 2024. Je velice jednoduchý, protože je postavený na základě známého sovětského, a později ruského terénního vozidla Lada Niva. Uveze náklad o hmotnosti až 600 kg a na silnici se pohybuje rychlostí až 80 km/h.

Venäjän armeija on vastaanottanut uuden erän Ulan-2-taktisia maastoajoneuvoja.

Venäjän puolustusministeriö ilmoitti toimittaneensa Keskusryhmälle erän uuden sukupolven Ulan-2-taktisia maastoajoneuvoja. Ajoneuvot saapuivat erityisoperaatioalueelle keskiviikkona.

Toisin kuin… pic.twitter.com/HVOcs0izyM

— Raimo Rauvola (@RaimoRauvola) March 27, 2026

Druhou a novější verzí je pak vozidlo Ulan-2. Vpk uvádí, že jde o vozidlo jiné třídy než Ulan, tentokrát o veliké terénní, jehož úlohou je nahradit v předních liniích nákladní automobily. Postavené je na základě automobilu GAZ Sobol a přepravovat má buď vojáky, nebo nějaký druh nákladu. Jeho nosnost už je 1,5 tuny. Zároveň má mít schopnost průchodu náročným terénem, a i v tomto případě se jedná o relativně jednoduchou, a tedy levnou konstrukci.

Osádku nechrání vůbec nic

Koncepce vozidel Ulan může z určitých důvodů dávat smysl, hlavně cenou a jednoduchou výrobou. Nevýhodou potom bude, že osádce neposkytují žádný stupeň ochrany, protože nic nenaznačuje tomu, že by byla nějakým způsobem pancéřovaná. Korba je naopak otevřená, a stejně tak neexistují dveře do kabiny, ale viditelné jsou pouze jakési plachtové překryvy sloužící pravděpodobně jako ochrana proti nepříznivému počasí.

Video: ruští vojáci chtěli proklouznout u Velké Novosilky, ale narazili nečekaně na Ukrajince. Konec byl okamžitý, ani se nebránili

Na Ulan-2 byly pak v mnoha případech připevněné systémy elektronického boje pro rušení nepřátelských dronů, uvádí Defence-Blog. To samozřejmě může v určitých případech poskytnout osazenstvu vozidla jistý stupeň ochrany, ale nepříliš vysoký. Ukrajinská armáda používá drony řízené signály, které tyto rušičky příliš neruší, a rozšířené jsou také drony řízené po optickém kabelu. Úder na takovéto vozidlo tedy znamená vysoké riziko zabití nebo zranění osádky.

Russia’s ‚Center Group‘ of forces recieves a batch of the Russian Ulan-2 all-terrain vehicles

The vehicle have evolved to face the realities of the modern battlefield. pic.twitter.com/murwL9RBxG

— Chay Bowes (@BowesChay) March 25, 2026

Vozidla Ulan-2 pro ruskou armádu

Článek Nová ruská frontová vozidla Ulan. Jsou levná, jsou rychlá, ale naprosto k ničemu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Uzola používá jako základ Buchanku

První pohled na vozidlo Uzola napoví, že jeho základ pochází ze známé sovětské dodávky UAZ-452 Buchanka. Nejde však konkrétně o ni, ale o upravenou verzi UAZ-2206. Jedná o variantu používanou k přepravě osob, konkrétně 6 až 11, vysvětluje Wikipedia. Vypadá přitom naprosto shodně, má stejnou karosérii, a podle všeho shodný nebo velmi podobný interiér.

iZdroj fotografie: ZVM

Co se ovšem na vozidle liší, je způsob jeho pohybu. Zatímco Buchanka je klasická dodávka se 4 koly, Uzola je pásová. Jeho výrovce, ZVM, ji popisuje jako vozidlo určené do oblastí s půdou o malé únosnosti, do bažin a do sněhu. Armádní Zpravodaj připomíná, že je pro ruskou armádu vhodné pro přepravu lidí nebo nákladu třeba v obtížně přístupných oblastech Sibiře, ale i mimo zpevněné komunikace, jak během léta, tak během zimy.

Buchanka na pásech dokonce plave

Vozidlo existuje ve třech různých verzích lišících se počtem sedadel a nosností. United24Media uvádí, že max. hmotnost nákladu činí 700 kg, což není moc, ale vozidlo by se pravděpodobně nemělo přetěžovat, protože má schopnost plavby po vodě rychlostí až 5 km/h, a v případě přetížení by mu mohlo nejspíše hrozit potopení. Po souši se pak pohybuje až 50 km/h.

Video: Ukrajinský MiG-29 do základů vymazal dvě patra hlavní budovy ruského velitelského centra

Na Uzolu lze připevnit různé vybavení, třeba naviják, což může sloužit k vyproštění se v případě zapadnutí, nosič a mnoho dalšího. Armádní Zpravodaj se domnívá, že jako nepancéřované vozidlo se Uzola hodí jen k dopravě osob nebo nákladu ve špatně přístupném terénu, ale ne k bojovým operacím. Neexistují ani informace o tom, že by bylo vyzbrojené.

Článek Ruští vojáci se s ní dostanou všude, jenom to je na frontě sebevražda. Vzácná „Buchanka“ Uzola na pásech umí i plavat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Oba řidiči jeli rychle a srazili se

Na videu níže můžete vidět záběry pořízené ze čtyřkolky plné ruských vojáků. Armádní Zpravodaj odhaduje, že se jedná o Desertcross 1000-3, k níž ArmyRecognition uvádí, že je původem z Číny a uveze tři osoby nebo 550 kg nákladu. Pohybuje se rychlostí až 80 km/h, a jak je z videa patrné, řidič ji vůbec nešetří ani na nerovné cestě. Najednou se ovšem v protisměru objevil voják na motorce, který se zjevně choval stejně – je zřejmé, že zrovna ujížděl z dané oblasti, která mohla být pod útokem nepřítele. Není vůbec překvapivé, že následovala srážka.

Video: útočník může ve vteřině vyřadit prapor 8 odpalovacích ruských vozidel S-400, zůstane-li jejich radar skrytý jenom pomyslně

Voják s motocyklem se trefil doprostřed vozidla a náraz ho katapultoval ho na kapotu do nainstalovaných obručí na držení. Asi musel mluvit o štěstí, neb srážku přežil; na záběrech naříkal bolestí, což je pochopitelné, a říkal, že je vůbec neviděl. V tu chvíli je vidět, že má i relativně kvalitní ochranu jako helmu s nějakým typem akční kamery a balistickou vestu. Wikipedia uvádí, že vojenská balistická ochrana mívá přídavné pláty nejčastěji z keramiky, ale i z kovu. Je možné, že konstrukce částečně náraz utlumila, hlavně na zádech, a proto přežil.

Srážka vozidla a motorkáře

Článek Video: pokud ruský voják na motorce nedává pozor, může čelně narazit do protijedoucího vozidla a zůstat téměř bezvládný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

GAZ-69 je přes 70 let starý „povoz“

Video, na němž je zachycen útok za použití různých dopravních prostředků včetně GAZ-69, můžete vidět níže. Terénní vozidlo pochází z 50. let 20. století, a portál Gaz69 uvádí, že začalo být v omezené míře vyráběno v roce 1952, ale masová výroba naběhla o 2 roky později. Lze o něm říci, že mělo nadčasovou konstrukci a bylo dobré v terénu, což je výhoda, ale do boje se moc nehodí, neboť neposkytuje ochranu, i když ho vojáci z videa vybavili jakousi protidronovou střechou. Ani to ale nezabránilo jeho zničení sebevražedným dronem.

Když F-35A vzlétá, je to „pořádný hukot, který ohýbá stromy“, fanoušci to ale milují a dobrovolně se síle letounu vystavují

Celý záznam ukazuje zoufalství ruských vojáků, kteří používají neidentifikovatelné osobní automobily a motocykly, a celou dobu je v podstatě masakrují drony. Části z nich se podařilo z vozidel uniknout, ale kolika a jestli i z GAZ-69, není poznat. I na jednotlivé vojáky navíc posléze útočily drony. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že sice měli balistickou ochranu, třeba vestu 6B45, ale ta chrání proti projektilům do ráže 7,62 mm, uvádí Wikipedia, a zakrývá horní část těla, takže proti explozi hlavice dronu a střepinám vojákovi příliš nepomůže.

Článek Video: pokud zaútočí ruští vojáci s autem GAZ-69, může to být zoufalost, i když jindy možná dobrá volba se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z vojenského vozidla se stalo hasičské

Vozidlo KALAN je velký pásový transportér schopný plavby po hladině i jízdě po souši. Hasičský záchranný sbor ČR ho na svých stránkách popisuje jako stroj určený pro období povodní, do těžkého terénu a pro evakuaci. Není to však první vozidlo v jeho službách zvládající podobné úlohy, jelikož dříve používali třeba původem sovětský PTS, který má v budoucnu KALAN nahradit. Má mít totiž mnohem lepší schopnosti nebo znatelně jednodušší ovládání.

iZdroj fotografie: Hasičský záchranný sbor ČR

Původní obojživelník PTS je vozidlo pocházející již z roku 1965 a bylo pochopitelně vyvinuto pro potřeby armády. Wikipedia uvádí, že na své korbě zvládne přepravit náklad o hmotnosti až 10 tun, tedy například dělo nebo dělostřelecký tahač, ale samozřejmě i osoby nebo jiné vybavení. Pohybovat se pak dokáže rychlostí až 60 km/h na souši a do 15 km/h na vodě. Pro své schopnosti nakonec našlo PTS využití i při různých záchranných operacích.

Využití pro mohla najít také armáda

Vozidlo KALAN je český produkt a byl speciálně postaven pro civilní záchranné složky, uvádí na stránkách jeho výrobce, společnost New Space Technologies. Redakce Armádního Zpravodaje si však dokáže představit, že by pro něj mohla mít využití i armáda, jelikož jím lze přepravit celou škálu nákladů, a pochopitelně i osoby. Je zde místo třeba pro 80 lidí nebo 12 lůžek s raněnými, a díky modularitě ho lze připravit pro různé typy misí.

Čínský obojživelný dron Feiyi je zásadní kombinovanou hrozbou. Během pár vteřin umí přejít ze vzduchu pod mořskou hladinu a naopak

KALAN je vozidlo o délce 10,2 a šířce 3,3 metrů, přičemž se na silnici zvládne pohybovat rychlostí až 60 km/h, v terénu, kde se díky pásovému podvozku dokáže vypořádat i s obtížnými podmínkami, až 35 km/h, zatímco při plavbě potom dosahuje rychlosti až 12 km/h. Lze ho přitom nasadit i při hašení požáru – tehdy je vybaveno nádrží na 8 000 litrů vody nebo hasící pěny, a Armádní Zpravodaj soudí, že i čerpadly a dalším vybavením umožňujícím zásah.

Testování vozidla KALAN

Článek Čeští hasiči testují náhradu za obojživelné vozidlo PTS ze sovětské éry. O ryze české vozidlo KALAN by mohla mít zájem i armáda se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

GAZ-69 byl dělníkem pro celý SSSR

Již během finské války se v Sovětském svazu přesvědčili o potřebě lehkého terénního vozu s dobrou průchodností, který by zajistil vysokou pohyblivost v terénu. To vedlo k vývoji GAZ-64 a z něj vycházejícího GAZ-67; obě vozidla byla v menší míře produkována během 2. světové války, ale díky zákonu o půjčce a pronájmu se mohli Sověti spoléhat na americkou techniku, která je uchvátila a v mnohém více než inspirovala. Není proto náhodou, že GAZ-69 připomíná svou koncepcí hybrid Jeepu a Dodge WC52, dvou amerických vojenských legend.

„Zcela neschopný letu“ a přece se stal legendou aneb Jak dal Sovět vzniknout „neviditelnému“ americkému letounu F-117 Nighthawk

Samotný vývoj začal v Gorkém (dnes Nižní Novgorod) již v roce 1946. Auto dostalo příhodnou vše vypovídající přezdívku „Truženik“ (česky nádeník), ale na svůj čas si ještě musel budoucí GAZ-69 počkat. Ostatně sériová výroba začala po sáhodlouhých testech ve všech klimatických podmínkách tehdejšího SSSR teprve roku 1953, a po dvou letech byla přestěhována do nové továrny UAZ v Uljanovsku, kde běžela až do roku 1973.

Blbuvzdorná a velmi nadčasová konstrukce

Délka GAZ-69 je 3,82 m, šířka 1,75 m a výška 2 m (se zvednutým předním sklem), pohotovostní hmotnost pak 1 525 kg. Nosnost byla dva muži posádky a 6 dalších soudruhů nebo 650 kg nákladu, a navíc mohl táhnout i 800 kg přípojné zařízení. Dodnes je nepřekonatelná světlost dosahující 21 centimetrů, díky níž projede čiperný sedmdesátník téměř jakýmkoliv terénem. Pro zjednodušení výroby bylo také využito mnohou součástek z civilní výroby.

iZdroj fotografie: Bukvoed / Creative Commons / CC BY

Světla a volant si konstruktéři půjčili z lehkého nákladního vozidla GAZ-51, motor, převodovku nebo brzdy zase pocházely z GAZ M20 Pobědy nebo pozdější GAZ-21 „Carevny“. Náhon byl 4×4 a hnací jednotka GAZ-11 byla známa svou spolehlivostí a jednoduchostí. Obsah čtyřválce byl 2,1 l a výkon 38 kW (později 2,4 l a 48 kW). Spojka měla pouhé tři stupně a zpátečku, ale Gazíku to bohatě stačilo. Maximální rychlost „šedesát devítky“ byla 90 km/h, později 100 km/h, zatímco spotřeba 14 l na 100 km a obsah dvou nádrží byl celkem 60 litrů.

Ne vždy byl GAZ-69 opravdu užitečný  

Jízdní vlastnosti na silnici se bohužel neřadí mezi nejlepší a řízení bez posilovače a s málo účinnými bubnovými brzdami chce vskutku zkušeného a odolného řidiče. GAZ-69 „Gazík“ je však zrozen především pro terén. Technici navíc hodně oceňovali, že bylo možné vyjmout převodovku do 45 minut a motor do hodiny, díky čemuž mohl fungovat i v nejprimitivnějších podmínkách. Výroba v Uljanovsku běžela až do roku 1973 a vzniklo 600 000 vozů, linky ale vznikly také v Rumunsku a KLDR. Gazíky sloužili ve všech armádách varšavské smlouvy.

3 nejrychlejší vojenské letouny světa v historii zůstávají nepřekonány: v provozu zůstal jediný, 2 z nich mají na svědomí Sověti

V základní produkci byly dvě verze – třídveřová a štábní čtyřdveřová. Existovalo však mnoho modifikací včetně plovoucí, sanitky, tahače nebo pohřebního vozu. Gazík mohl též nést bezzákluzové dělo nebo těžký kulomet DŠK, případně řízené rakety 3M6 Šmel v počtu čtyř kusů usazených na korbě – vozidlo se však muselo při jejich využití otočit proti směru jízdy a posádka se pro vlastní bezpečí odplazit na 30 metrů daleko.

iZdroj fotografie: LionKing / Creative Commons / CC BY

Zbraně se objevily i v boji, a to na Blízkém východě v šestidenní válce, která probíhala od 5. do 10. června 1967 mezi Izraelem a koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska, a později také v Jomkipurské válce trvající od 6. do 25. června 1973. Úspěšnost však nebyla velká, šance zasáhnout cíl byla pouhých 25 % a prokazatelně se podařilo zničit jenom jeden izraelský tank.

Článek GAZ-69 „Gazík“ byl milovaný povoz s nadčasovou konstrukcí, s níž může sloužit dodnes. Povedla se i díky Američanům, ale v boji propadla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Připomíná Humvee, ale o kopii prý nejde

Při pohledu na španělské vojenské vozidlo URO VAMTAC, které je dílem společnosti Urovesa, se neubráníte pocitu, že se díváte na konstrukci vycházející z amerického Humvee. Ostatně i Wikipedia uvádí, že jsou si vozidla podobná, i když nejde o kopii – na druhou není tajemstvím, že se španělské ozbrojené síly inspirovaly parametry amerického protějšku. URO VAMTAC se později dostalo i do dalších států, ve výzbroji ho má například Ukrajina či Malajsie.

iZdroj fotografie: Uživatel Outisnn / Creative Commons / CC BY-SA

Výrobce na stránkách uvádí, že mezi nesporné výhody jeho automobilu patří všestrannost. Sloužit může jak k převozu vojáků nebo nějakého nákladu, tak být všemožně modifikován – často mívá kulomet nebo granátomet, ale i protitankové a protiletadlové střely. Vedle toho může sloužit i jako vozidlo sanitní nebo pro speciální psychologické operace.

Teoreticky by tak za správné situace dokázalo zničit jakýkoliv ruský obrněnec a letoun, který by se mu dostal na dostřel. Například tanku by ale musela osádka pálit ideálně do boku nebo zezadu – pancíř v přední části by u novějších a modernizovaných tanků prorazit nemusela.

URO VAMTAC uveze 4 vojáky a 2,5 t náladu

Vozidlo má čtyřnápravový podvozek s pohonem na všechna kola, díky čemuž se dokáže vypořádat i s náročným terénem. Je však i rychlé, podle MilIn může na silnici dosahovat rychlosti až 135 km/h a jeho dojezd s plnou nádrží je zhruba 600 km. V klasické verzi je pak uvnitř místo pro jednoho řidiče a tři členy osádky, a ještě uveze náklad o hmotnosti 2,5 tuny.

Americká armáda postupně, ale jistě nahrazuje obrněné vozy Humvee odolnější verzí Oshkosh L-ATV

URO VAMTAC má ocelový pancíř chránící osádku proti střelbě z ručních zbraní a střepinám, což je u podobných vozů standardní. Není jasné, jakou ochranu má proti minám a nástražným náložím, ale lze předpokládat, že jako u vozidla Humvee nebude příliš vysoká, takže dnes není v tomto směru ideální. I přesto ale může v současné vojákům poskytovat dobrou službu, což záleží samozřejmě na tom, jakým způsobem bude nasazeno.

Článek Obrněné španělské vozidlo VAMTAC, které má ve výzbroji i Ukrajina, si poradí s jakýmkoliv ruským obrněncem – ale ideálně z boku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Cybertruck má ve výzbroji Čečensko

Elektrický pick-up ve výzbroji čečenských sil měl být dárkem Elona Muska vůdci Čečenců, tedy Ramzanu Kadyrovovi, ale nutno zmínit, že to americký miliardář jednoznačně popřel. Ať je ovšem pravda jakákoliv, vůz je údajně součástí čečenských ozbrojených sil, uvádí ArmyRecognition. Prezentován byl i s namontovaným kulometem na korbě, pravděpodobně se jedná o sovětský těžký kulomet NSV, který je určen k určen k ničení vzdušných cílů nebo k umlčování a ničení protitankových, lehce obrněných a skupinových cílů, uvádí AČR.

Can Kadyrov’s Cybertruck with Mounted Russian 12.7 Be Deployed to War in Ukraine? For effective deployment in a conflict zone like Ukraine, it would need additional armor plating . The electric vehicle in muddy terrain or extreme weather needs serious evaluation and tests. pic.twitter.com/ZJMOzml3nv

— Soviet -Afghan Wars Samurai 1980 (@Samurai19801) August 19, 2024

Tesla Cybertruck je bezesporu unikátní vůz. Má karoserii z nerezové oceli s ostrými hranami a údajně je neprůstřelná, uvádí CarAndDriver. Je však otázkou, zda je to pravda a nakolik, protože je rozdíl mezi pistolovým střelivem a například municí do útočných pušek. Vozidlo má také dvě základní varianty, ale není jasné, jakou je ta čečenská – každopádně však nejde o úplně nejlevnější automobil. Jeho cena se pohybuje od 1,8 do 2,31 milionu korun.

Kulomet NSV má silnou ráži a byl na tancích

Namontovaným kulometem na vozidle je pravděpodobně sovětský těžký kulomet NSV, který pochází z počátku 70. let 20. století a byl umísťován např. na věže tanků. Wikipedia uvádí, že používá munici ráže 12,7 mm a jeho kadence střelby je až 800 ran za minutu. Proti letícím cílům je účinný do vzdálenosti 1 500 m a proti pozemním pak na 2 km.

Elektrické obrněné vozidlo Bushmaster je pro budoucnost australské armády klíčové, má brutální zrychlení a je tiché; přesto jsou tu ALE

Jakkoliv je kulomet silnou zbraní, nelze považovat takto vyzbrojený Cybertruck za bojové vozidlo. Teoreticky by ho bylo možné použít i proti dronům, ale nemá žádné speciální zaměřování a nebylo by tedy jednoduché je trefit. Pokud pomineme cenu a míru ochrany, ani elektrický pohon není zatím do války nejvhodnější – je tichý, což dává určitou výhodu třeba při průzkumu, ale v bojové zóně může bát problém s jeho nabitím – určitě větší než si opatřit kanystr s palivem.

Článek Trochu drahá hračka, která nedává smysl: Čečensko má ve výzbroji elektrický Tesla Cybetruck, ale s hodně těžkým kulometem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vozidlo zvládá těžký terén, bažiny i vodu

TM-140 pochází z dílny společnosti Kurganmashzavod, a ruská státní korporace Rostec na svých stránkách uvádí, že jde o vozidlo pro jízdu ve sněhu a v bažinách. Pohybovat se však dokáže nejenom ve velmi obtížném terénu, ale jelikož je obojživelné, dokáže i plout. To je v oblastech, kde je mnoho vodních toků a časté záplavy hlavně v době tání sněhu, nezbytností.

iZdroj fotografie: Uživatel Jorchr / Creative Commons / CC BY-SA

Podobná vozidla jako TM-140 naprostá většina zemí NATO nepotřebuje, proto se jejich ekvivalenty ve výzbroji aliančních armád hledají těžko, i když existují. Je jím třeba švédské vozidlo Bandvagn 206, které lze najít ve výbavě vojáků Švédska, USA a Kanady, ale i dalších, uvádí Wikipedia. Další obdobou užívanou také několika armádami je opět švédské vozidlo Bandvagn Skyddad 10, neboť se země musí často vypořádávat s podmínkami Rusku blízkými.

Vhodné pro armádu i záchranáře

Vozidlo TM-140 je umístěno na pásech. ArmyRecognition uvádí, že se do něj vejde náklad o hmotnosti 4 tun a je schopné urazit s plnou nádrží vzdálenost až 550 kilometrů. Disponuje přitom víceúčelovou plochou nástavbou vhodnou pro přepravu různých modulů a technologických zařízení – kromě nákladu na ni lze umístit například i obytnou buňku, různé typy opravárenských dílen nebo modul výložníkového jeřábu, ovšem i řada dalšího.

Zrozena v mrazu Sibiře uchvátila Tatra 815 i Sovětský svaz, a absolutní světovou špičkou je dodnes nejenom ve službách AČR

Vozidlo TM-140 měří 2,71 metru na délku a 2,65 metru na šířku. Na zemi se pohybuje rychlostí až 45 km/h, při plavbě na vodě pak rychlostí 4 km/h. Jeho vojenská verze může být osazena dálkově ovládanou stanicí s kulometem. Uživatelem však není jenom armáda, mají ho i složky ministerstva pro mimořádné situace, takže ho lze využít v případě záchranářských akcí a při přírodních pohromách, a hodit se může například i těžebním společnostem.

Článek Ruská terénní vozidla TM-140 jsou určena do nejhorších podmínek, s jakými se NATO setkává jenom výjimečně – má však alternativy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Armádní technika vydrží dlouho

Nákladní a další typy těžké techniky používané armádami jsou většinou velmi odolné stroje, neboť musí zvládnout nejenom těžký náklad, ale i obtížný terén a dlouhé vzdálenosti. Snad proto se někdy nerozpadají tak rychle jako některá vozidla používaná v civilním sektoru, a navíc se o ně vojáci musí poctivě po celou dobu životnosti starat. Někdy se však může stát, že je armáda z nějakého důvodu odstaví (obvykle pro zastaralost či nadbytečnost), a pak čekají i desítky let, než je někdo znovuobjeví, jako se to stalo youtuberovi z kanálu The Bearded Explorer.

iZdroj fotografie: Uživatel Sonaz / Creative Commons / CC BY-SA

Na videu pod tímto článkem je vidět asi 50 různých kusů těžkých armádních vozidel, podle všeho nalezených kdesi v západní Evropě, ale přesné místo autoři nespecifikovali. Musí tam stát již dlouhou dobu, pravděpodobně už od 90. let 20. století, o čemž mohou svědčit i dřeviny rostoucí kolem vozidel. Přesto jsou podivuhodně zachovalá a pro nějakého armádního fanouška může být takové místo doslova historickým pokladem.

Vojenská vozidla využijí i civilisté

Z jakého důvodu se vozidla ocitla zrovna zde, není jasné, protože jak uvádí HotCars, armády se často vozidel zbavují tak, že je prostě prodají. Pro civilisty mohou být doslova darem z nebes, často snesou mnohem více než civilní vozy, a lze je pořídit za zlomek nákladů. Na druhou stranu v mnoha zemích platí, že taková vozidla mohou na silnice jenom s nějakým povolením, ale třeba na práci v lese, na poli nebo v dole se hodí.

Vozidel se podle všeho zbavila nějaká armáda v západní Evropě, neb se jedná o značky Renault, Magirus-Deutz nebo Iveco; viditelné na nich jsou nápisy v němčině nebo francouzštině. Jednat se však může také o sklad nějakých odkoupených automobilů, pro něž majitel nakonec nenašel využití a nechal je korodovat. Možná by se mezi nimi našly i cenné kousky do sbírky nebo muzea, a po řádné renovaci by jistě bylo možné mnohé i zcela zprovoznit.

Článek Video: desítky opuštěných vojenských vozidel jsou jako znovunalezený zlatý důl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SHERP je pro geology, dobrodruhy i OSN

Tvůrcem vozidla SHERP je stejnojmenná firma se sídlem v Kyjevě. Ta na svých internetových stránkách uvádí, že se její konstruktéři během 20 let pokoušeli vyvinout užitkové vozidlo, které by se dokázalo vypořádat s jakýmkoliv myslitelným povrchem a zvládalo překonávat i obtížné přírodní překážky. Výsledkem byl nakonec vývoj řady vozidel SHERP, jejichž vlastností si cení geologové, záchranáři, cestovatelé, milovníci adrenalinu, ale i Světový zdravotnický program OSN. A i když se nehodí přímo k boji, mohou teoreticky plnit mise v nepřístupném terénu.

SHERP atv on a frozen knik river in alaska. pic.twitter.com/0TuBaBgRO5

— CON ARTIST (@connorsurdi) January 14, 2021

Co na první pohled na vozidlech zaujme, jsou obří pneumatiky o průměru 1,6 metru s výrazným vzorem. Ty mají dobře fungovat na písku, sněhu i blátě. Základním typem SHERP je čtyřkolka SHERP 1200, ale existuje i SHERP the Ark 3400 s 6kolovým přívěsným vozíkem a další modifikace. Specifikem vozidla je, že nemá odpružení a volant, uvádí HotCars. Má totiž smykové řízení, což znamená, že řidič zablokuje kola na jedné straně, čímž zatočí.

Zvládne těžký terén a extrémní klima

Výrobce na stránkách uvádí, že jeho základní model například zvládne překonat až 1 metr vysoké překážky, tedy třeba kameny a popadané kmeny. Vozidlo je navíc obojživelné a dokáže plavat, zvládat má také extrémní počasí od -40 až do +45 stupňů Celsia, a co víc, funguje až ve výšce přes 5,5 kilometru nad mořem. To přitom běžně nezvládá ani vojenská technika, třeba čínský tank Zorawar LT pokoří jenom něco přes 4 km. K tomu zvládne i náklad těžký až 1,2 tuny, případně uveze až 9 osob. Na plnou nádrž vydrží až 65 hodin nebo nepřetržitě jet 14 hodin.

SHERP 1200 je 4 metry dlouhé a 2,52 metru široké vozidlo, které se dokáže na silnici pohybovat rychlostí až 40 km/h, na vodě pak 6 km/h. Jeho unikátní pneumatiky nahrazují tlumiče, zajišťují mimořádně dobrý komfort jízdy a dokáží se nafukovat a vyfukovat podle typu terénu. Jsou také velmi odolné, aby se pokud možno nepoškodily, ale v případě, že se tak stane, lze je snadno opravit. V nábojích kol jsou pak rezervní nádrže na naftu.

Článek Video: ukrajinské vozidlo SHERP ATV s 1,6metrovými koly je bizarní a chybí mu volant, ale zvládne těžký terén ve výšce až 5,5 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rychlá, lehká a obratná, taková je bugina

Bojové buginy nejsou ničím novým a ve výzbroji armád se objevují již desítky let – příkladem může být pouštní hlídkové vozidlo DPV využité americkými silami při operaci Pouštní bouře v roce 1991. Podobná vozidla mají většinou trubkovou konstrukci, díky čemuž je co nejlehčí, a nezbytný je odolný podvozek s dobrou průchodností terénem. Chybět pak nesmí ani silný motor, aby mohli vojáci s buginou pohybovat rychle a obratně. Některé její části pak bývají lehce chráněné, ale vojáci v nich většinou sedí odkrytí a nemohu se na pancíř spoléhat.

Ne vždy se přitom musí jednat o zbrojovkou sestrojené vozidlo, na Ukrajině kupříkladu staví buginy pro armádu i dobrovolníci, jak uvádí Defence-Blog. Když se nad konstrukcí zamyslíme, vozidla někdy přezdívaná i jako Erofey mohou dávat v poziční zákopové válce v některých případech smysl. Hodí se třeba k průzkumu nepřátelských pozic bojem, kdy mohou skupinu vojáků dovézt na místo, a když odhalí pozice nepřítele, zase se s nimi bleskově vzdálit. Obrněné vozidlo něco takového nezvládne, i když na rozdíl od buginy poskytuje ochranu pancířem.

Bugina může být vyzbrojena, zničí i tank

Některé fotografie bugin ukazují, že je lze i silně vyzbrojit. Nejčastěji se jedná o kulomet nebo automatický granátomet, což může dávat drobnému vozidlu relativně dobrou palebnou sílu. Při výše zmíněném průzkumu bojem tak třeba může zasypat nepřátelský zákop sprškou granátů, a než se v něm vojáci vzpamatují, má šanci, že se stihne dostat mimo dostřel. Buginy ale existují také s odpalovačem protitankových střel, třeba Stugna-P, s nimiž se mohou schovat, vyčkat a zaútočit z úkrytu na tank i jiný obrněnec, a hned poté se stáhnout do bezpečí.

Ukrajinské síly likvidují ruské tanky ve speciálně upravených buggynách. Terénní vozidla dostala do výbavy rakety Stugna-P

Nasazení rychlých a nevelkých bugin navíc dává smysl v momentech, kdy střeží nebe sebevražedné drony, jimž mohou rozhodně unikat lépe než třeba stará UAZ-452 Buchanka. Využít je navíc lze i k převozu vojáků nebo zásob do předních linií, uvádí ArmyRecognition. Rychlá pohyblivá bugina totiž dokáže uniknout pozornosti spíše než nákladní automobil či nějaký transportér. I pro vycvičeného operátora dronu může být obtížné ji zasáhnout, pokud jede rychle a manévruje, ačkoliv někteří dokáží trefit i velice malé ruské robotické vozidlo.

Článek Na Ukrajině mohou být velmi užitečné i bojové buginy. Nepřítele umí zasypat palbou, zničí i tank, a pro drony jsou nelehkým cílem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zničené čínské čtyřkolky v Chersonské oblasti

O používání čínských čtyřkolek na frontě existují náznaky již delší dobu, a že ruští vojíci jezdí s vozidly Desertcross-1000-3 ze země draka, jsme již na ArmádnímZpravodaji psali – dostat jich měli 530, a asi dalších 1 600 mají objednaných. Ještě donedávna však chyběl jednoznačný důkaz o zapojení těchto vozidel do bojů, ostatně jsou také vedena jako civilní, leč do těžkého terénu. Poskytuje ho ale video dostupné pod článkem – jsou na něm dvě čínské čtyřkolky zničené na levém břehu Dněpru v Chersonské oblasti, uvádí portál MilIn.

#Ukraine: 8. UA forces report a reduction in RU airstrikes in SE Ukraine but an uptick in infantry activity as RU feed yet more men into the system. Drone master, „Magyar“, wipes out 2 Desertcross 1000-3 all-terrain vehicles from #China: https://t.co/1uA43mLf7F pic.twitter.com/hp8yVhc4lu

— Peter Clifford Online (@PeterClifford1) December 3, 2023

Čína teoreticky může Desertcross-1000-3 vydávat za civilní vozidlo, protože není nijak ozbrojené a Rusko by ho mohlo využívat například v zemědělství nebo v lese, ale jejich masivní objednávka rozhodně neodpovídá tomu, že by ho měli používat například zemědělci – všem bylo 100% jasné, že budu sloužit při válce na Ukrajině. Čtyřkolka je totiž užitečná v těžším terénu a dle ArmyRecognition má místo pro 3 osoby a v nákladní části vzadu uveze náklad o hmotnosti 550 kilogramů, i když některé zdroje tvrdí, že nosnost je nižší.

Vozidla jsou pro východní bojiště skvělá

Záběry na videu níže ukazují konkrétně dvě zničená vozidla Desertcross-1000-3 v lesním porostu, která se Ukrajincům údajně podařilo zlikvidovat pomocí dronů shazujících hlavice z raketometu RPG-7. Na levém břehu Dněpru v Chersonské oblasti přitom ukrajinští vojáci vytvořili předmostí, a video je dle všeho pořízeno v místech, odkud ruské okupanty vytlačili. Na korbě jednoho z vozů jsou pak viditelné zbytky zeminy, a druhý se zdá zcela prázdný.

I když se nejedná i nijak sofistikovaná vozidla, jsou lehká a tedy i dobrá k přepravě vojáků a nákladu, a to i v rozbředlém terénu, jehož nejhorší fáze je rasputica, která je všudypřítomná na podzim i na jaře. Za jeden Desertcross-1000-3 platí Rusko kolem půl milionu korun, takže je ve srovnání s vojenskými vozidly snadno nahraditelný. Jezdí přitom max. rychlostí 80 km/h a dojezd má 250 km; disponuje navíc navijákem v přední části, takže ho lze dobře vyprostit, pokud zapadne, ale i využít k vyproštění někoho dalšího.

Slovensko zrušilo poslední balíček vojenské pomoci Ukrajině, válku se ale nakonec rozhodlo podporovat a těžit z ní

Jistě budou někteří opět namítat, že jsou dodávky zcela v pořádku, když NATO i další země dávají nebo prodávají techniku, zbraně a munici Ukrajině, jenomže on je rozdíl, když ji někdo poskytuje napadenému státu, který chce jenom ubránit své území, nebo když ji naopak posílá zemi, co na ni útočí, a dopouští se mimochodem opravdu mnoha válečných zločinů. Následky této války, nebo speciální vojenské operace slovy ruského prezidenta, budou navíc jistě viditelné i za desítky let, a statisíce mrtvých na obou stranách už nikdy nikdo nenapraví.

Článek Čínské pokrytectví v praxi: ačkoliv země draka ruské armádě „nic nedodává“, prohání se její vojáci v čínských autech se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kombinace zbraní na jednom vozidle

Flyer 72 je univerzální vozidlo z dílny obou společností, u něhož je předpokladem konfigurace možná dle přání zákazníka. Varianta The Beast v sobě podle tiskové zprávy Flyer Defense integruje několik pokročilých systémů, jejichž úkolem je protivzdušná obrana, radarové detekce, a zároveň možnost silné palebné podpory. Díky umístění na platformu Flyer 72 jde o velmi mobilní systém, který mohou přepravit těžké vrtulníky Boeing CH-47 Chinook a Sikorsky CH-53 Sea Stallion, a samozřejmě i různé typy transportních letounů.

iZdroj fotografie: Flyer Defense

Jako zbraň palebné podpory má vozidlo v zadní části těžký minomet ráže 120 milimetrů, na korbě je pak zásoba munice na 42 ran. Zbraní může být minometný systém Scorpion Shoot nebo Scoot. První z nich má dosah kolem 8 kilometrů a v první minutě je schopen odpálit až 12 projektilů. Účinek podobného projektilu se často vyrovná síle toho z houfnice ráže 155 milimetrů, což z něj činí velmi nebezpečnou zbraň proti pěchotě a měkčím cílům.

S nepřátelským dronem lze i přistát

The Beast má také integrovaný víceúčelový hemisférický radar Leonardo DRS, s jehož pomocí může monitorovat vzdušný prostor kolem vozidla a odhalovat různé druhy hrozeb, například drony. Proti nim pak může použít systém D-Fend EnforceAir Anti-Drone System, podle D-Fendsolutions umožňuje dokonce převzetí kontroly nad nějakým dronem a přistát s ním. Druhou možností je jeho zničení pomocí dálkově ovládané zbraňové stanice Kongsberg, na obrázku je vybavena kulometem M2 Browning ráže 12,7 milimetrů.

Video: nové JLTV je silnější, odolnější, svižnější; prostě lepší než Humvee. Přesto ho Američané nechtějí nahrazovat ve velkém

Samotné vozidlo Flyer 72 je univerzální platforma o délce 4,62 metrů a šířce zhruba 2 metry, umístěna je přitom na podvozku 4×4 s nezávisle odpruženými koly, což jí dává velmi dobrou průchodnost terénem. Na silnici je vozidlo schopné maximální rychlosti až 153 km/h, i když při plném naložení a vyzbrojení bude nejspíše o něco pomalejší. Na plnou nádrž může urazit vzdálenost až 800 kilometrů. Vozidla Flyer 72 mívají i pancéřovaný prostor pro osádku, pravděpodobně bude ale odolný jenom proti palbě z ručních zbraní a střepinám.

Visit Flyer Defense in booth 313 at #AUSA2023 pic.twitter.com/BV3k4ZNLpm

— Flyer Defense (@FlyerVehicle) October 9, 2023

Článek Flyer 72 „The Beast“ je opravdu bestie, dokáže střílet těžké minometné projektily silné jako houfnice i ukrást dron nepříteli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Oblasti Sibiře jsou často nedostupné

V Sovětském svazu museli dlouhodobě řešit problémy s dostupností mnoha oblastí na Sibiři, ale i jinde. Vyznačovaly se absencí dopravní infrastruktury a extrémním počasím, například velkými přívaly sněhu nebo dlouhými týdny plných bláta, kdy běžná vozidla nemohla nikde projet, a i speciální pásová zvládala cesty jen s obtížemi a malým nákladem. V 60. letech 20. století proto začal vývoj kloubových pásových vozidel do extrémních podmínek.

#Ukraine: Ukrainian forces found a destroyed #Russia-n Vityaz DT-30 articulated tracked carrier, this is the second one confirmed destroyed by Ukrainian forces so far during the war. Kharkiv Oblast. pic.twitter.com/RQVFZn2Ffs

— Arslon Xudosi 🇺🇦 (@Arslon_Xudosi) May 23, 2022

V 80. letech 20. století pak nakonec vznikla trojice vozidel označovaných jako DT-10, DT-20 a DT-30, která měla nosnost až 30 tun (poslední z nich je, jak název napovídá, největší). Dosahuje délky 13,75 metrů a hmotnosti 58 tun, tvořeno je přitom dvěma částmi (vozidly) – hlavní je vpředu, druhé je pak tažené – ale obě jsou poháněna. V obou případech se jedná o utěsněnou celosvařovanou konstrukci, aby se dovnitř nedostala voda. I záběry pod tímto článkem ukazují, že vozidla jakoby plavou v blátě, ale voda do nich nenateče.

Jeden motor pohání pásy obou vozidel

Každé z vozidel má extrémně široké pásy, což je nutné pro co nejlepší rozložení váhy. Motor je přitom jenom v předním vozidle, a přes kardanový hřídel a soukolí zároveň pohání i vozidlo druhé, které je připojeno speciálním kloubem. Konstrukce umožňuje, aby se obě části vozidla navzájem podporovaly, což se ukazuje neobyčejně účinné nejen v bahně, ale například i ve sněhových závějích. Proto je hojně používáno hlavně v oblasti Arktidy a Sibiře – do některých míst je vozidlo, tedy s výjimkou vrtulníku, jediným možným dopravním prostředkem.

V civilní sféře jsou DT-30 a další vozidla z této rodiny používána i k přepravě osob a materiálu nebo k záchranářským operacím, ale ve výzbroji je má také ruská armáda, a to především její jednotky operující v extrémních oblastech. Hodí se přitom jenom k transportu, třeba k útoku nikoliv, protože se nejedná o obrněné tanky vyzbrojené silným dělem, ale pouze o transportéry. Rusko ale poslalo vozidlo i na Ukrajinu, a minimálně jedno bylo zničeno u Charkova.

Článek Video: ruské vozidlo Vityaz DT-30 je jedno z mála, které se dokáže „po krk“ brodit i nejhorším rozbahněným terénem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

1) Sovětský nákladní automobil Ural-4320

Tažný kůň sovětské a ruské armády byl představen již v roce 1977, přesto se na odpočinek rozhodně nechystá. Vyznačuje se výbornými jízdními vlastnostmi v terénu a nenáročnou údržbou. Během let prošlo vozidlo Ural-4320 celou řadou modernizací, na nichž se podílely i západní firmy, například Iveco. Základní model má náhon 6×6, hmotnost 8 tun a maximální rychlost 80 km/h.

iZdroj fotografie: Andrew Butko / Creative Commons / CC BY-SA

Nosnost sovětského nákladního vozidla je pak 6,8 tun s možností táhnout další vozidlo o hmotnosti až 4,2 tuny. Místo nákladu může Ural-4320 vézt 24 vojáků. Ruská armáda má (měla) ve výzbroji kolem 8 000 těchto strojů, ale mnohé z nich v poslední době na Ukrajině ztratila, anebo padly do rukou protistrany. Mírovou cestou se dostaly Uraly do výzbroje například Řecka, Filipín nebo Číny.

2) Ukrajinský nákladní automobil KrAZ-6322

„Protivníkem“ (a nutno uvést, že silnějším) vozidla číslo jedna je ukrajinský KrAZ-6322, těžký nákladní automobil s hmotností 12 tun, náhonem 6×6 a nosností 10 tun, přičemž za sebou může táhnout dalších až 30 tun. Představen byl sice již v roce 1994, ale první sériové kusy sjely z pásů automobilky v Kremenčuku až o 5 let později. Vozidlo se vyznačuje klady sovětské konstrukční školy, má tedy skvělé jízdní vlastnosti v terénu a je jednoduché na údržbu.

iZdroj fotografie: Ozbrojené síly Ukrajiny

Ukrajincům se podařilo i díky instalaci moderních motorů Ford, nebo od roku 2019 čínských Weichai, omezit spotřebu na 27 l/100 km, přičemž je zachována maximální rychlost 80 km/h. Ukrajinci také upravili KrAZ-6322 na obrněné vozidlo nebo nosič protilodních střel Neptun. „Žlutomodrá“ armáda však není největším uživatelem těchto gigantů, tím je s 6 152 kusy egyptská armáda následovaná Iráčany s 2 150 stroji.

3) Německý nákladní automobil MAN SX

Tento německý armádní speciál vznikl nejen pro přepravu nákladu ve verzi SX44 6×6, ale především jako stroj SX45 v konfiguraci 8×8 schopný nést těžké vojenské nástavby jako pontony, mostovky nebo i raketomety a protiletadlové systémy, a přitom držet krok s postupující armádou. Verze SX44 6×6 má hmotnost 10,9 tuny a uveze až 9 tun nákladu. Maximální rychlost dosahuje 88 km/h a dojezd vychází až na 800 kilometrů.

iZdroj fotografie: Alf van Beem / Creative Commons / CC0

MAN SX může operovat v extrémních klimatických podmínkách od -32 až po +50 °C. Náklaďák byl přitom speciálně navrhnut s ohledem na možnost letecké přepravy, a díky konstrukci kabiny s motorem pod ní jej lze snadno přepravovat letadlem C-130 Hercules. Hlavními uživateli série SX jsou německý Bundeswehr a britská armáda.

4) Americké střední taktické vozidlo FMTV

„Family of Medium Tactical Vehicles“ (FMTV), tedy rodina středních taktických vozidel, je série variabilních náklaďáků a podvozků pro americkou armádu, které byly vyvinuty původně roku 1988 rakouskou firmou Steyer. Dnes však stroje vyrábí americká firma Oshkosh, která mj. stojí za novým BVP nahrazujícím Humvee. Existuje celkem 13 variant vozidla, včetně verze MRAP nebo nosiče raketometu HIMARS.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Základní verze FMTV jsou ovšem 4×4 s nosností 2,5 tuny a 6×6 s možností přepravy až 10 tun nákladu. Maximální rychlost je 94 km/h s dojezdem 483 km. Celkem bylo vyrobeno více 110 000 vozidel a podvozků FMTV, a vedle armády USA je používá celá řada ozbrojených složek jiných států; například Izrael, Tchaj-wan nebo Kanada.

5) Český nákladní automobil Tatra 815

Je to už přes 40 let, co se rozjela výroba československé legendy Tatra 815, která se ani přes svůj věk o důchodu nechystá. Naopak! Konstrukce je neustále modernizována a drží krok s dobou. Zákazník si může vybrat od středního náklaďáku 4×4 s nosností 7,8 tuny až po monstrózní speciály 12×12. Maximální rychlost strojů se pohybuje kolem 80 km/h a katalog firmy obsahuje nepřebernou řadu konfigurací.

iZdroj fotografie: uživatel Ereshkigal1 / Creative Commons / CC BY-SA

Do roku 1983 vzniklo přes 153 000 vozidel. Většina z nich byly civilní verze, ale nezanedbatelné číslo šlo i armádám po celém světě. Vedle české a slovenské armády je hlavním uživatelem Indie, kde dlouhou dobu běžela i licenční výroba. Tatra se však stala skutečnou vládkyní Blízkého východu. Vedle Izraele ji do své výzbroje zařadila i Sýrie a Spojené arabské emiráty. Mnoho strojů je ale rovněž ve výzbroji USA, Francie nebo Rumunska.     

Článek Bez nich by se armády zastavily: 5 nejpoužívanějším vojenským těžkým náklaďákům na světě dominuje česká Tatra se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velmi jednoduchý způsob použití

Informace lze vyvozovat zatím pouze ze záběrů, které z výstavy přinesla čínská televize CCTC. Ukázala systém tzv. „potulující se munice”, jenž je dílem výrobce leteckých vojenských i civilních technologií China Ordnance Equipment Group. Má jít o vysoce mobilní odpalovač roje sebevražedných dronů. Díky konstrukci systému má být velmi jednoduché drony do systému kontejnerového odpalovače znovu doplnit a připravit ho k opětovnému provozu.

iZdroj fotografie: Uživatel JamesYoung8167 / Creative Commons / CC BY-SA

Odpalovač je dle všeho umístěn na podvozku lehkého taktického vozidla Dongfeng Menghsi 6×6, což je čínská obdoba amerického Humwee v třínápravové verzi. Za klasickou přídí s přední osou je umístěna jednořadá kabina pro řidiče a údajně 2 vojáky, z nichž jeden bude zřejmě operátor odpalované munice. Odpalovač se vyklápí na celé délce korby za kabinou šikmo nahoru přes kabinu, a tak odpaluje munici podle pokynů operátora.

Nabít ho lze zřejmě velmi rychle zezadu při zaklopené a uzavřené rampě s odpalovačem. Podvozek vozidla systému zajišťuje vysokou mobilitu i v těžkém terénu. Kromě odpalovače dronů je na korbě umístěna i anténa. Ta pravděpodobně slouží k vysílání řídícího signálu pro drony. Lze tedy oprávněně předpokládat, že stroje bude možné řídit z vnitřní části automobilu. Drony mají být umístěny ve speciálních kontejnerech, které stačí do odpalovače jen zasunout.

Dron se podobá Switchblade

Podle čínské reportáže má být více typů dronů. Údajně mají být k dispozici stroje, které by sloužily jen k průzkumu, ale i útočné. Je samozřejmě otázka, jak moc lze věřit zprávám o roji dronů. To by totiž znamenalo, že je lze odpálit najednou. Musely by mít pak značnou míru autonomie a lidská obsluha by řízení převzala v případě potřeby. Může to být však i tak, že drony se mohou řídit jednotlivě a po použití jednoho vystřelit další. Z nabízených typů si poté vybrat ten, co je právě třeba.

Makety dronů vedle vozidla naznačují, že v tomto případě Čína zvolila osvědčený model štíhlých dronů s vyklopitelnými křídly, které se používají například u dronů Switchblade. Dle reportáže lze drony využít proti živé síle či lehce obrněným cílům. Blížily by se silou výbušné nálože, tedy spíše Switchbade 300, a ne větším 600, jež jsou protitankové. Bližší údaje o dosahu nebo rychlosti dronů však nejsou k dispozici, proto je velmi obtížné je nějak porovnávat.

Dron má ve své přední části kameru na otočné hlavě, jež bude sloužit k průzkumu a jeho navádění. Lze předpokládat, že může být i infračervená. Zájmu Číny o tyto zbraně se nelze divit, protože se třeba nyní ukazují jako velmi užitečné v bojích na Ukrajině, přitom jsou cenově velmi dostupné. Čína má tedy určitě zájem vybavit jimi i svoji armádu, případně je nabídnout odběratelům svých zbrojních systémů, kteří o ně mohou mít značný zájem.

Článek Mobilní čínský odpalovač roje sebevražedných dronů. Nové vozidlo má operovat až s 18 kusy potulující se munice se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tažný kůň pro „Zelené ďábly”

Konstrukce polopásových vozů byla ve 20. a 30. letech 20. století velmi populární, vedle USA a Francie se prosadila především v Německu. Koncepce v sobě spojovala jednoduché řízení jako u automobilu s volantem a průchodivost terénem pásového vozidla. Velká výhoda se nabízela v tom, že k řízení polopásů mohli nastoupit i běžní nevycvičení řidiči. Nevýhodou byla složitá konstrukce a vysoká cena.

V roce 1939 přišel německý konstruktér Ernst Kniepkamp s patentem na polopásovou motorku. Ta měla mít výhody jednostopého vozidla, tedy snadné řízení, ale zároveň větší nosnost a průchodivost terénem. S vozítkem se původně počítalo v civilním sektoru pro elektrifikaci, lesnictví nebo geodézii, jenže začala válka. Na ortodoxní stroj se rychle téměř zapomnělo.

iZdroj fotografie: Public Domain

V roce 1940 však Luftwaffe pro své výsadkáře – padákové myslivce hledala nějaký lehký dopravní prostředek. Požadovala možnost transportu dopravním letadlem Junkers Ju 52/3m a schopnost tažení lehkého děla. Obojí Kettenkrad zvládal, a tak byla roku 1940 ve známé firmě NSU zahájena výroba 500 kusé nulté zkušební série. Po roce 1941 a Pyrrhově vítězství německých výsadkových vojsk na Krétě sice masové operace německých výsadkářů skončily, ale výroba kolopásového motocyklu se nezastavila. Naopak se rozjela na plné obrátky.

Ne zase až tak malý, ale šikovný

Kettenkrad měřil rovné 3 metry, výška byla 1,2 metru a šířka 1 metr. Hmotnost prázdného stroje činila 1 560 kilogramů, HK 1 tedy nebyl žádný střízlík. Nosnost poskytovala 350 kilogramů a do tažného zařízení šlo připojit ještě 425kilogramový vozík. Polopásovou motorku poháněl vodou chlazený řadový čtyřválec Opel se 36 koňmi. Ten byl v mírových časech používán v rodinném automobilu Opel Olympia.

iZdroj fotografie: Uživatel Simon / Creative Commons / CC BY-SA

HK 1 se do určitého úhlu zatáčení řídil pomocí řídítek jako motorka. Když se úhel překročil, řízení převzaly brzdy a spojky pásů. Kolo vepředu tak mnohdy nebylo potřeba a při jízdě například močálem se doporučovalo ho sundat. Pásový podvozek měl poměrně složitou skládanou konstrukci. Ta sice byla skvělá do terénu, ale složitá na údržbu. Podobné to bylo i s pásy. Každý se skládal ze 40 článků spojených čepy, které bylo po ujetí 500 kilometrů doporučeno na dvou místech promazat.

Náročnou péči však Kettenkrad vracel vynikajícími vlastnostmi v terénu. Stroj zvládl brodění do půl metru vody, zvládal bažinu, poušť i vysokohorské a polární prostředí. Otočit se dokázal na 4 metrech. Maximální rychlost na silnici poskytovala pěkných 75 km/h, v terénu zvládl 45 km/h. Dojezd na 42litrovou nádrž činil 280 kilometrů. Posádku tvořili až tři muži, kteří seděli v pohodlné, počasí a blátu odolné vaně.

Na všech frontách

Plnohodnotná výroba Kettenkradů běžela od roku 1941 v továrně NSU v Neckarsulmu, později ve Štětíně. Výrobu měla zahájit i francouzská Simca, ta však nakonec na HK 1 jen dodávala díly. V roce 1943 továrny opouštělo 100 Kettenkradů měsíčně a celkově, než se výroba v roce 1944 zastavila, bylo vyrobeno 8 345 vozítek. Vedle základní verze se vyráběl i typ pro spojaře s bubnem pro kabel. Vyrobilo se i 30 kusů ověřovací série verze HK2 pro 5 vojáků, ale ta už nepřišla do běžné sériové výroby.

Naopak se do výroby dostal Sd.Kfz. 304 Springer. Šlo o pojízdné demoliční zařízení, které používalo z Kettenkradu pouze pásový podvozek. Jak již bylo řečeno, HK 1 sloužil na všech bojištích, kam vstoupila noha nacistického vojáka. Vojáci si ho nemohli vynachválit a s jistou nadsázkou se dokonce tvrdilo, že bez něho by prý vedení války v Rusku během mrazů a tání nebylo ze strany wehrmachtu možné. Na druhou stranu byla výroba Kettenkradu ekonomicky, materiálově i potřebou lidských normohodin skutečně náročná.

iZdroj fotografie: Andreas Mehlhorn / Creative Commons / CC BY-SA

Materiál a čas spotřebovaný na výrobu jednoho motocyklu by stačil na výrobu nákladního stroje Opel Blitz. Proto je otázkou, zda si mohl tak drahý a specializovaný prostředek wehrmacht, kterému chronicky scházela vozidla, dovolit. Po válce byla výroba HK1 jako u jediného vojenského speciálu obnovena pro civilní účely. Do roku 1949, kdy byla definitivně ukončena, dala ještě 550 vozidel. Do dnešních dnů se zachovalo relativně ještě dost funkčních i muzejních HK 1. Občas se objeví i na aukcích. Pokud byste ho chtěli, připravte si 1,5 až 2,5 milionu Kč. Více zde.

Článek Kettenkrad bylo neortodoxní vozítko ve službách wehrmachtu. Vyplatilo se, nebo to byl jen lapač na zdroje? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Teréňák podle rozvoru

Automobilka Rover Car Company dislokovaná v Solihulu u Birminghamu vstupovala do poválečného období s luxusními a technicky zastarávajícími automobily, o něž byl minimální zájem. Zásadní obrat přinesl požadavek vlády na výrobu vozidla, které by nahradilo v zemědělství ojeté válečné Jeepy používané farmáři, a dále automobil schopný exportu v mezinárodní, především americké konkurenci.

Hlavní designer Roveru Maurice Wilks vyřešil oba požadavky najednou. Již roku 1948 Rover představil na Motor Show v Amsterdamu terénní automobil nesoucí jméno Land Rover, tedy jakýsi zemský Rover. Šasi bylo údajně převzato z Jeepu a karoserii s dřevěnou (!) kostrou vyrobila firma Tickford. Další díly a skupiny, včetně zážehového motoru o objemu 1,6 l, pocházely z automobilu Rover P3 60. Byla to taková hranatá skládačka dílů. Automobil zaujal nejen farmáře, ale i armádu.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Britové si udrželi řadu specifik jako jízdu vlevo, jednotky měr a vah mimo metrickou soustavu a také atypické označování výrobků a ještě zvláštnější měnu. Dokladem jsou i automobily Land Rover. Vojenské verze se rozlišují podle rozvoru, tedy vzdálenosti středů kol první a poslední nápravy vozidla, a to v palcích. Například první verze první série měla rozvor 80 palců (2 032 mm). Popisovat technický vývoj Land Roverů s různým rozvorem a motory je mimo omezený rozsah článku.

Největší rozvor dosáhl 130 palců (3 302 mm) a největší motor diesel V 8 měl objem 3,5 litru. Jako zajímavost lze uvést, že miliontý Land Rover sjel z výrobní linky roku 1976, přičemž většina produkce směřovala do zahraničí. V té době se vyrábělo až 3 200 kusů týdně. Aktuálně se číslo blíží k 3,5 milionu. Tato vozidla se stala účastníky řady dobrodružných a přírodopisných filmů z Afriky i Asie, které posloužily jako reklama nezničitelného dříče.

Montáž, případně licenční výroba, byla, případně je realizována v Alžíru, Austrálii, Keni, Nigérii, na N. Zélandu, v Portugalsku, Španělsku, Turecku, Zairu, Zambii a Zimbabwe. Vojenské Land Rovery se vyznačují jednoduchým, oficiálně prezentovaným spartánským vybavením. V průběhu sériové výroby se odlišily od civilních verzí především použitím ocelových eloxovaných dílů karoserie a robustnějšími díly podvozku a řízení. Civilní vozidla mají vnější panely karoserie většinou z hliníkových slitin a například průměr tyče volantu ve srovnání s vojenskými je asi poloviční.

Land Rover na mnoho způsobů

Důležité je, že existují v podstatě čtyři základní vojenské evropské verze Land Roveru I, II, IIA, III a Defender, které lze vizuálně rozlišit, a mimo to automobil Gipsi (Cikán) vyráběný společností Alvis. Jedná se především o původní verzi, vycházející ze zemědělského prototypu, dávno již vyřazenou z výzbroje. Část karoserie, tvořící poměrně hranaté blatníky předních kol, vyčnívá před jednoduchou masku chladiče. Reflektory jsou umístěny prakticky v masce chladiče.

Teprve exportní vozidla byla vybavena reflektory umístěnými v blatnících a toto řešení převzala jako závazné i britská armáda. Speciální verzí je half ton military Land Rover pro vzdušný transport, v současnosti rovněž vyřazený. Vznikl na základě požadavku námořní pěchoty na vozidlo přepravitelné na závěsu pod vrtulníkem Westland Wessex. Námořníci vyzkoušeli řadu vozidel domácí konstrukce, a dokonce objednali 60 civilních Citroenů 2CV, známých „kachen“.

Problém nakonec vyřešila firma Rover. Roku 1967 ukončila vývoj jednoduchého typu pro výsadkové jednotky s nosností 500 kg. Vyznačuje se především zjednodušeným tvarem předku karoserie s malými, zcela hranatými blatníky. Rozměrnější mřížka chladiče je vůči nim tradičně posunuta vzad. Stejně jako předešlá základní verze nese výsadkový Land Rover všemožné druhy výzbroje a výstroje až po bezzákluzová děla a protitankové a protiletadlové řízené střely. V současnosti je již tento typ nahrazen typem Defender.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Tato vozidla vyráběná od roku 1983 jako XD – Extra Duty jsou výsledkem zcela nového vývoje realizovaného novou firmou Land Rover Limited. Vozidlo je ve srovnání s předchozími typy robustnější, poněkud komfortněji vybavené a osazené výhradně vznětovými motory. Mřížka motorové masky Defenderu je plošší a vysunutá před blatníky s reflektory. Stejně jako předešlé verze se Defender vyráběl v řadě verzí podle požadavku zákazníků.

Výroba byla ukončena roku 2018 a z linky začaly sjíždět nové Defender II. U nás prakticky neznámou verzí je Rover 4×4 1 000 kg. Tento spíše lehký nákladní automobil, který se vzhledově výrazně liší, používá podvozek s rozvorem 101 palce a kabinu má posunutou vpřed až do čela vozidla. Tím byl získán prostor pro rozměrnější korbu. Tato vozidla slouží jako tahače lehkých děl a minometů, sanitní a štábní.

Land Rover v boji

Z hlediska bojového nasazení patří Land Rover ke světové špičce. První verze se podílely ještě na koloniálních konfliktech v Africe a na Dálném východě. Dlouhá léta je používala armáda a policie v Severním Irsku. Tam došlo k výrobě několika konverzí opatřených plastovým pancéřováním firmy Glover Webb. Okna byla osazena průhlednou hmotou Makrolon a opatřena rámy s pletivem.

Verze firmy Shorland má i věžičku pro kulomet. Prakticky stejně řešená vozidla nasadily britské síly operující na jihu Iráku. Land Rovery se zúčastnily rovněž operací Pouštní štít a Pouštní bouře. Zde se naposledy objevila také původní verze z výzbroje SAS, vybavená červenavým nátěrem. Díky tomu nese označení Pink Panther. Na základě zkušeností z konfliktu v Kongu byla vyrobena nejmenší verze Land Roveru pro belgickou armádu.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Nese jméno Minerva a existuje v provedení standardním a pro speciální jednotky. To je vybaveno malými pancéřovými skly. V prostoru severního iráckého pohraničí operují rovněž licenční Land Rovery turecké armády a jejich obrněná verze od firmy Otokar. Vozidla Land Rover používala v Iráku a Afghánistánu rovněž naše armáda. Pro větší bezpečnost osádek vyvinula firma SVOS Přelouč zodolněné verze 110 Kovboj a 130 Kajman, které byly zavedeny do výzbroje AČR.

Jako zajímavost lze uvést licenční výrobu ještě robustnějších Defenderů ve verzích 4×4 a atypické 6×6 s motory Isuzu v Austrálii v rámci projektu Perentie. Ve verzích standardní otevřené, skříňové a LRPV (Long Range Patrol Vehicle) byly nasazeny v Afghánistánu a Iráku. Další zajímavostí na závěr bylo nasazení oficiálně civilní verze Discovery v Iráku a Afghánistánu. Kromě Britů s ní jezdili také příslušníci naší speciální jednotky.

Článek Nesmrtelný Land Rover je používán i v Armádě České republiky, která ho nasadila v Iráku i Afghánistánu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Plovoucí Ford

Zajímavé je, že základem nového obojživelného vozidla se stal terénní automobil Bantam firmy Bantam Car – Butler – Pensylvania. Jednalo se o konkurenční projekt v soutěži o nový armádní automobil, který nakonec vyhrál slavný Jeep od firmy Willis Overland. Přesto bylo objednáno a vyrobeno 2 675 automobilů Bantam 40 BRC a většina z nich byla exportována do Británie. Díly podvozku Bantamu byly uchyceny do jednoduché karosérie tvaru pontonu, jež se již do značné míry podobala budoucímu GPA. Firemní zkoušky vozidla proběhly s menšími výhradami. Objednávku však získala jiná firma.

Vývojáři od Forda se podle názoru odborníků poučili a převzali koncepci Marmon Herrington. Není jasné, nakolik byly informace legální. Karosérii fordovského prototypu údajně rovněž vyvinula firma Sparkman and Stephens. Oproti konkurenci však tvořily základ pohonné soustavy a podvozku komponenty vozidla známého jako Willis Jeep, vyráběného automobilkou Ford jako Ford GPW.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Výsledkem bylo nejprve třímístné lehké obojživelné vozidlo. Osádka seděla v řadě vedle sebe. Zkoušky proběhly v dubnu 1942. Jejich výsledkem bylo několik zásadních změn realizovaných už u Forda. Jednalo se především o prodloužení kabiny, takže vpředu seděli řidič a velitel a za nimi dvě až tři další osoby. Na příď byl instalován sklopný vlnolam. Boky karosérie-pontonu získaly zesílení pomocí podélných prolisů.

Zkoušky nového prototypu byly úspěšné, což vedlo k zavedení nového obojživelného vozidla do výzbroje v únoru 1943. Neslo označení 1/4 ton amphibian truck, tedy čtvrttunový obojživelný nákladní automobil. K tomu je třeba dodat, že i známý Jeep byl oficiálně veden jako lehký nákladní automobil, tedy 1/4 ton, 4×4, truck. Zařazení bylo dáno předpisem MCM 28. Dokladem válečného spěchu bylo zadání první objednávky č. 398 – QM – 12 937 v dubnu 1942, tedy ještě před oficiálním zavedením vozidla do výzbroje.

Méně úspěšný menší bratr

Objednáno bylo 7 896 vozidel. Později došlo k navýšení. Vozidlo neslo ještě další označení, a to GPA. Jednalo se vlastně o standardní specifikaci. G znamená Gowernment neboli státní zakázku. P označuje Pursuit, tedy průzkumné vozidlo. A znamená Amphibious, tedy obojživelné. Zkratka tedy znamená obojživelné průzkumné vozidlo postavené na základě vládní zakázky.

Celkově bylo vyrobeno pouze něco přes 6 000 Fordů GPA. Tím zdaleka nebyl naplněn vládní kontrakt, který nakonec zněl12 778 vozidel. Menší množství bylo dodáno do Británie a do SSSR. Jednotky Rudé armády byly patrně největším uživatelem na evropském území. V 50. letech posloužil GPA při konstrukci sovětského obojživelného vozidla GAZ-46MAV, jež je v podstatě jeho kopií. Dostalo se rovněž do výzbroje bývalé ČSLA.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Fordy GPA se zúčastnily prakticky všech obojživelných operací spojenců od poloviny roku 1943. Nezískaly však zdaleka takovou oblibu jako DUKW. Důvody byly taktického i technického rázu. Vozidlo bylo určeno především k průzkumu. Ten se však i v oblastech oplývajících vodou prováděl spíše pomocí lodí nebo stabilnějších DUKW s vyšší zálohou plovatelnosti a nosnosti. Vzhledem k vysoké a dlouhé přední části karoserie řidiči poměrně špatně viděli před vozidlo. Od vojáků získal GPA neformální bojové jméno Seep, tedy jakýsi vodní Jeep.

Faktem je, že vozidlo bylo relativně těžké a jeho výkony pokulhávaly za Jeepem. Rychlost ve vodě dosahovala pouze necelých 10 km/h, přičemž bylo schopno plout pouze 32 kilometry do vyčerpání pohonných hmot. Co horšího, GPA byl o více než 600 kg těžší než Jeep, což jeho taktické možnosti nezlepšovalo. Obecně lze Seep označit za vozidlo, pro něž se nenalezly úkoly odpovídající jeho technickým možnostem a požadavkům v kombinaci s požadavky aktuální bojové činnosti.

​Základní technický popis vozidla Seep

Základ konstrukce vozidla tvoří karosérie ve tvaru pontonu. Jedná se o svařenou soustavu výlisků z ocelového plechu. V její přední části je uchycen motor s převodovkou. Pohon přední i zadní nápravy zajišťují kardanové hřídele z rozvodovky. Obě nápravy jsou také vybaveny uzávěrkami diferenciálů. Základ pohonné soustavy tvoří čtyřtaktní, čtyřválcový, vodou chlazený, zážehový motor GPA-6005 134.2 s rozvodem SV. Ten pohání přes suchou spojku převodovku se třemi stupni vpřed a jedním stupněm vzad. Rozvodovka je dvoustupňová.

Od rozvodovky vede kardanová hřídel pohánějící hřídel třílistého lodního šroubu. Ten se nalézá ve vybrání spodku karosérie v prostoru zádi. Rychlost jeho otáčení určuje první a druhý převodový stupeň převodovky. Změnu směru plavby zajišťuje otáčení předních kol pomocí volantu a zároveň lanový převod od volantu ovládající kormidlo. To je uchyceno na hřídeli ve vybrání karosérie za lodním šroubem. Brzdy jsou bubnové, hydraulické.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Karosérie je zdola prakticky uzavřena s výjimkou výpustných šroubů a těsněných průchodek pohonu kol a šroubu. Na přídi se nalézají shora dva otvory. Zhruba v polovině obdélníkový vstup vzduchu k motoru a jeho chladiči. Jeho kryt opatřený těsněním ovládá řidič pomocí soustavy táhel. Za ním je větší montážní kryt umožňující přístup k motoru. Před poklopy jsou ještě umístěny reflektory a osa navijáku. Ochranu vozidla proti vlnám zajišťuje sklopný vlnolam. Při jízdě po pevnině je na svých čepech sklopen vzad a leží za tlumičem výfuku.

Za motorovou částí se nalézá obdélníková kabina osádky. Po jejím obvodu se zdvíhá zhruba patnácticentimetrová plechová bariéra zesílená prolisy. Slouží k ochraně proti vodě, která se dostane až na palubu karoserie. Zaoblená přední část tvoří základnu sklopného rámu čelního skla. V kabině jsou čtyři sedadla. Řidič ovládá vozidlo standardní soustavou volantu, řadicí páky a pedálů. Dále jsou mezi jeho sedadlem a sedadlem spolujezdce páky k zapojení přídavné převodovky, uzávěrek diferenciálů a zapínání lodního šroubu.

Na zádi se nalézá obdélníkový montážní kryt umožňující přístup k ovládání kormidla. Vedle něj je úchyt náhradního kola a kanystru s benzínem. Po stranách koncová světla. Na zadním čele karosérie je upevněno tažné zařízení. V případě nepohody lze kabinu zakrýt plachtovinovou střechou s plastovými okénky, nataženou na snímatelné rámové konstrukci. Topení v zimě zajišťují dva radiátory od chladiče před nohama řidiče a spolujezdce.

Hlavní takticko-technická data:

Hmotnost 2 150 kg

Délka 4 540 mm

Šířka 1 590 mm

Výška 1 700 mm

Max. rychlost 88 km/h

Max. rychlost na vodě 10 km/h

Dojezd 400 km

Nosnost 400 kg

Článek Ford GPA Seep, obojživelník, pro nějž se nenašla práce z důvodu ne úplně ideální konstrukce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vozy na vagonech se podobají US6

Po sociálních sítích totiž začaly kolovat fotografie, které zobrazují vlak údajně v Čeljabinsku naložený nákladními automobily. Ty se americkým US6 velmi podobají, zvláště svým předkem a tvarem kabiny. Ovšem zdá se, že mají o něco jiné pneumatiky, než jaké se používaly během druhé světové války. Schází i dopředu vystrčený nárazník, ale ten ne všechny vozy měly. Lidé na sociálních sítích se však vesměs shodují, že jde o americké stroje, případně nějaké jejich kopie. Druhou variantou by mohl být KrAZ-255, který je americkému vozidlu velmi podobný.

Návrh nákladních vozů US6 vznikl z letech 1939 až 1940, kdy americká armáda hledala taktické nákladní vozy 6×6, které by dokázaly operovat za každého počasí. Jedním z posuzovaných návrhů byl i náklaďák společnosti Studebaker. Ačkoli byl povedený, nakonec se americké armáda pro své operace zaměření na západní Evropu rozhodla pro výrobek GMC. Ovšem Studebakery USA nabídly do SSSR. Ukázalo se, že to byla skvělá volba.

Náklaďák snesl drsné zacházení

Jednalo se totiž o velmi robustní a spolehlivý stroj, který snesl i drsné zacházení a extrémní klimatické podmínky. Jeho motor Hercules JXD si dokázal poradit i s nekvalitním palivem. Rudá armáda začala vozy používat k přepravě vojáků a nákladů na dlouhé vzdálenost. Sloužily i jako dělostřelecké tahače a v jiných úlohách. Ukázaly se také vhodné k tomu, aby na jejich korbu byly umístěny raketomety Katuša.

US6 je 6,38 metru dlouhý a 2,24 metru široký. Je tvořen trámovými nápravami na listových perech. Na silnici dokáže dosáhnout rychlosti 72 kilometrů za hodinu a jeho dojezd na plnou nádrž je téměř 400 kilometrů. Zvládal i velmi těžký terén včetně blátivého, jenž byl na jaře a na podzim pro území SSSR typický. Převodovka uměla zapnout a vypnout i přední nápravu vozu. Dokázal uvézt náklad o hmotnosti 2,3 až 3,6 tuny. Na konci války na dobrých silnicích byly některé vozy zatíženy až na 4,5 tuny.

Sovětský svaz během války obdržel téměř 200 tisíc těchto nákladních automobilů a intenzivně je používal v dalších letech. Osvědčená konstrukce ovlivnila i některé sovětské nákladní vozy vyráběné v poválečných letech. Některé jejich části byly použity u vozů GAZ-51. Nejvíce ale US6 ovlivnil konstrukce vozidel ZIL-151 a později ZIL-157, který byl určený pro ozbrojené síly a vyráběl se až do roku 1994.

Článek Náklaďáky Studebaker US6 před 80 lety válčily ve druhé světové válce na východní frontě. Rusko se s nimi asi pokouší o repete na Ukrajině se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bojová vznášedla se osvědčila ve Vietnamu

Různí historici a publicisté mnohdy popisují počátky bojových vznášedel fantasticky. Princip pohybu po vzduchovém polštáři je známý zhruba sto let. Konstruktérem prvních bojových vznášedel byl sovětský inženýr Levkov, a to ve třicátých letech minulého století. Menší sérii vyrobila letecká továrna vedená známým konstruktérem Tupolevem. Vznášedla se příliš neosvědčila, protože měla krátkou životnost kvůli použití hliníku jako stavebního materiálu. Ten reagoval se slanou mořskou vodou.

Důvodem byla možná také nízká kvalita hliníku a ochranných nátěrů. Levkov byl nakonec za svůj průkopnický čin „odměněn“ pracovním táborem, údajně i pro svůj židovský původ. Zemí, kde se v období po druhé světové válce rozběhl masový vývoj i výroba vznášedel, byla především Británie. Ostatně ještě před několika lety bylo možné absolvovat cestu přes kanál La Manche na vznášedle. Druhou zemí, která se vrhla na vznášedla, byl Sovětský svaz.

iZdroj fotografie: US Navy / Public Domain

Tam je ve službě několik typů. Britská vznášedla SR-N5 firmy British Hovercraft Corporatin byla projektována i pro vojenské použití. K němu došlo v rámci amerických sil námořní pěchoty ve Vietnamu. Tři vznášedla dostala roku 1966 takzvaná 107. divize hlídkových vznášedel. Vznášedla obdržela označení „hlídková vozidla na vzdušném polštáři“ PACV (Patrol Air Cushion Vehicle).

Výzbroj tvořily dva velkorážné kulomety M2HB ráže 12,7 mm a automatický granátomet ráže 40 mm. Vznášedla se tam skvěle osvědčila v deltě řeky Mekong, kde se objevují na fotografiích s obrněnými dělovými čluny jednotek SEALs. Následně zakoupila několik kusů armáda (US Army), zesílila výzbroj o dva kulomety M60 ráže 7,62 mm a prostor osádky a střelců opatřila pancéřovými deskami.

Oblíbený dopravní prostředek pyrotechniků

V současné době jsou velká vznášedla ve výzbroji Ruska, USA, Británie, Japonska, Iránu, Norska a dalších zemí. Většinou však v nevelkém počtu. Malá vznášedla se dostala i do služeb pyrotechniků české armády a také městské policie v Praze. Zemí, kde slouží pravděpodobně největší počet vznášedel, jsou USA. Americká námořní pěchota dobře vyhodnotila praxi vietnamského bojiště.

Vznášedla mají jako každý transportní prostředek klady a nedostatky. Výhodou vznášedel je rychlý pohyb po vodě a rovněž schopnost vyjet na mělčinách i na pevnou zem. Bez problémů se mohou pohybovat na mělčinách a v bahnitém terénu, kde uváznou lodě i vozidla. Výhodou je rovněž odolnost vůči ženijním minám a podobným výbušným prostředkům vybaveným tlakovým iniciátorem.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public domain

Díky pohybu na vrstvě stlačeného vzduchu je pravděpodobnost iniciace takového zařízení vznášedlem minimální. Proto jsou oblíbeným dopravním prostředkem jednotek vojenských pyrotechniků, označovaných obvykle zkratkou EOD (Explosive Ordnance Device). Nejvíce vznášedel však slouží k rychlému transportu vojáků a materiálu mezi lodí a pobřežím.

Americká vznášedla LCAC v akci

Americká námořní pěchota používá velká vznášedla LCAC. Jejich konstrukce vychází z typu JEFF, vyvinutého ve dvou kusech jako zkušební prototyp roku 1977 firmami Bell a Textron. Na základě úspěšných zkoušek v Panamě a požadavku námořní pěchoty USMC byl realizován další vývoj. Jeho výsledkem je vyloďovací prostředek na vzdušném polštáři LCAC (Landing Craft Air Cushion). První z nich byl zařazen do služby roku 1984. Podle dostupných informací bylo vyrobeno kolem 100 kusů těchto vznášedel. Šest kusů koupilo japonské námořnictvo.

Vznášedla jsou na větší vzdálenosti obvykle přepravována uvnitř výsadkových lodí. Spolu s konvertoplány V-22 Osprey a vyloďovacímí čluny či spíše loděmi LCA tvoří triádu zajišťující vyloďovací operace námořní pěchoty bez přiražení výsadkových lodí ke břehu ve 21. století. Domovským přístavem vznášedel LCAC jsou základny Coronado a Little Creek. LCAC se od konce osmdesátých let minulého století účastnily prakticky všech bojových akcí americké námořní pěchoty. Jednalo se především o operace Pouštní štít a Pouštní bouře.

iZdroj fotografie: E. C. P. A. / Public domain

V případě obsazení nebo zničení přístavů bylo jedenáct vznášedel schopných dopravit na pláže v arabských zemích velkou rychlostí dostatečné síly k zajištění předmostí, případně realizaci protiútoku. Dále se několik vznášedel zúčastnilo akce v Somálsku roku 1993. LCAC se dále pravidelně účastní cvičení se spojeneckými silami v Tichomoří. Díky tomu je možné vidět, jak se z LCAC vyloďují jihokorejské nebo australské jednotky. LCAC pomohla také při vylodění australských sil na Východním Timoru.

Podílela se na evakuaci amerických i jiných občanů z Libanonu. V roce 2005 přepravovala humanitární pomoc v oblastech postižených tsunami, především na Srí Lance, a zásobovala a evakuovala také obyvatelstvo postižené na jihu USA hurikánem Catrina. Roku 2004 byla některá vznášedla dozbrojena rotačním automatickým kanónem GAU-13 ráže 30 mm.

Konstrukce vznášedla LCAC

Základem konstrukce LCAC je vyztužená plochá deska. Kolem jejího dolního obvodu je upevněna několikavrstvá gumová zástěra, označovaná jako paraván, která snižuje ztráty vzduchu při plavbě na vlnách a pohybu na pevnině. Díky tomu se vznášedlo za jízdy na zemi pohybuje 1,2 m nad terénem. Zástěra také zvyšuje vztlak na vodě. Vnitřní prostor je rozdělen na řadu komor, takže ani poměrně velký počet průstřelů neohrožuje schopnost vznášedla zdvihnout se nad terén.

Při transportu vznášedla v lodním doku se po vypuštění vody z doku vypouští vzduch zpod vznášedla. Vzduch je do prostoru pod trupem hnán pomocí mohutných kompresorů. Ty jsou poháněny plynovými turbínami umístěnými v nástavbách na bocích vznášedla. Nad nástavbami se tyčí mohutné otočné zahnuté výfuky. V každé nástavbě se nalézají dvě turbíny.

iZdroj fotografie: US Navy / Public Domain

Přední pohání kompresory a zadní přes reduktor otáček pomocí dlouhé hřídele vrtuli v prstenci na svém boku. Vrtule zajišťují kolem osmdesáti procent tahu umožňujícího pohyb vznášedla vpřed. Změnu směru jízdy zajišťují dvojice svislých řídících ploch za vrtulemi. Pomocí zpětného chodu vrtulí může vznášedlo couvat a může si také změnami tahu pomáhat při otáčení.

Zbylých dvacet procent tahu vpřed nebo do stran je vytvářeno tryskami, kterými uniká část přebytečného vzduch zpod zástěry. Před deseti lety byl u vznášedel LCAC realizován modernizační program, jenž má prodloužit dobu jejich služby o dvacet let. Jedná se především o výměnu turbín, elektroniky a zlepšení ochrany před slanou vodou.

Hlavní takticko-technická data LCAC

Osádka 5

Prázdná hmotnost 93 t

Náklad 70 t

Max. rychlost 54 námořních uzlů (100 km/h)

Vytrvalost 16 hodin

Výzbroj 12,7 mm kulomet 2x a 40mm granátomet

Článek Vznášedla se pomalu stávají přirozenou součástí moderních armád. Ke špičce patří americká LCAC se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Postupný vývoj vozidel pro výsadkáře

Objevovaly se miniaturní skládací kola, motocykly, stejně jako upravené (zkrácené) Jeepy. Obzvláště špatně na tom byli němečtí výsadkáři za druhé světové války. Vezli v kluzácích nebo pod nimi v nejlepším případě motocykl se sidecarem nebo pásový motocykl Kettenkrad. Při přesunech na něm a přívěsném vozíku mnohdy viselo téměř celé družstvo a ještě někdy táhl bezzákluzový kanón.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Situace se zlepšila v případě nasazení obřích kluzáků Me323 Gigant, ale ty se nedaly použít všude. V poválečném období se situace změnila. Trasportní letouny a vrtulníky narostly. Sovětská armáda vyvinula od šedesátých let celé sperktrum výsadkářských obrněných vozidel řady BMD s hliníkovým pancéřováním. Jejich nasazení v horách Afghánistánu však příliš neoslnilo.

Jejich protivníci v NATO spoléhali především na lehkost a mobilitu. Američané používali lehké vozítko Mule, které se objevilo i na bojišti ve Vietnamu v šedesátých let, a následně Francouzi elegantnější typ Lohr. Američané však přece jen přidali na ochraně a palebné síle, takže zavedli do výzbroje pásový obrněný stíhač tanků M50 Ontos se šesti bezzákluzovými kanóny.

Jako vosy na bonbónu

Němci se rozhodli napodobit americký vzor, ale pokud možno ho vylepšit. Přesto však zůstali u základního předpokladu, že výsadkové vojsko má být lehké a do výzbroje mají patřit nanejvýš minomety, bezzákluzové kanóny a protitankové řízené střely (PTŘS). Německá firma Faun, známá obřími transportními tahači a nákladními automobily, vyvinula na objednávku výsadkářů Bundeswehru trpaslíka. Jednalo se o nákladní vozítko hmotnostní kategorie 0,75 t, označované zkratkou KRAKA, odvozenou od slova Kraftkaren.

Zkratku tvoří složenina slov Kraft – síla, případně řízení, a Karen, což je množné označení pro vozík, káru či trakař, slovensky fúrik, tedy nejlépe „řízená kára“. Už na první pohled je označení opravdu přesné. Ideovým tvůrcem byl známý automobilový konstruktér Nicholas Straussler, který zahájil vývoj roku 1960 ještě ve firmě Zweirad Union. Výsledkem je opravdová rarita, na níž vojáci sedí, v souladu s militárním slangem, „jako vosy na bonbónu“.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

První z celkem 762 sériových kusů se objevily ve výzbroji Bundeswehru roku 1974, přičemž výroba běžela rychlostí 100 kusů měsíčně. Základními transportními prostředky byly vrtulníky CH-53 a letouny C-160 Transal, do kterých se vešlo 10 vozítek v pohotovostní nebo 16 ve složené (!) poloze. Celkově se vyrábělo pět různých, vzhledově nepříliš odlišných verzí s řadou subverzí. Z nich lze uvést například letištní tahač, spojařské vozítko a typ s rámovou konstrukcí nad ložnou plochou.

Vozítka KRAKA tvořila základní přepravní prostředek výsadkového praporu. Ten se skládal z 381 vojáků, 41 Krak a 18 motocyklů. Jeho protitanková raketová (PTŘS) četa měla 32 vojáků, 12 Krak a 1 motocykl. Protitanková četa měla 24 vojáků, 9 Krak a 1 motocykl. Výsadková četa s bezzákluzovými kanóny měla 24 vojáků, 9 Krak a 1 motocykl. Ženijní četa měla 34 vojáků, 9 Krak a 1 motocykl. Ženisté přepravovali větší množství protitankových i protipěchotních min a trhaviny.

KRAKA, zajímavé technické řešení

KRAKA je technicky velmi zajímavá a nepoměrně sofistikovaněji konstruovaná ve srovnání s výše uvedenými typy. Především je skládací. Podél otočných spojů v příčné ose rámu korbičky, umístěných zhruba v polovině délky, se dá složit do úhledného balíku shazovaného z letounu na paletě s padákem. Jeep je ve srovnání s ní obr a téměř by mohl složenou KRAKU vozit za předními sedadly.

Výsadkářské družstvo ji na zemi rozbalí a může vyrazit. Balík se rozměrově vejde i do menšího letounu či vrtulníku s dostatečně velkými dveřmi či záďovou rampou. Případně je lze přepravovat na závěsu pod vrtulníkem střední nosnosti, například UH-1. Existuje ještě úspornější řešení přepravy, kdy jsou dvě složená vozítka spojena do jednoho bloku, přičemž jedno stojí na ložné ploše druhého.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Základ konstrukce vozítka tvoří pět skupin, a to přední náprava s řízením, přední část šasi se stanovištěm řidiče a sedačkami pro dvě další osoby, zadní část šasi s nákladním prostorem a jeho bočnicemi, motor se spojkou, převodovkou a zadní nápravou a nakonec nádrž s pohonnými hmotami. Řidič může v případě nepohody používat průhledný plastový štít, jaký se tehdy používal na motocyklech.

Sedačky pro dva vojáky za řidičem jsou řešeny jako vyklápěcí. Tvoří součást ložné plochy přední části šasi. V případě potřeby je voják zvedne, čímž se dostane nahoru polstrované sedátko a otevře prostor dolů. V něm má voják nohy spočívající na stupačce upevněné ke spodku šasi. Řidič má pevnou sedačku a ovládá vozidlo klasickou kombinací volantu, řadicí páky, pedálů spojky a brzdy. Další vojáci se mohou vézt na nákladním prostoru.

KRAKA je vozidlo schopné plavat

Pohon zajišťuje malý dvouválcový motor BMW 427 o výkonu 20 kW, pohánějící přes čtyřrychlostní převodovku BMW a řetězy kola zadní nápravy. Toto řešení sice snižuje průchodivost v terénu, ale problém snižují široké pneumatiky a lehkost vozidla. Testy však prokázaly, že KRAKA se dobře pohybuje i ve sněhu. Maximální rychlost 55 km/h v terénu stačí. Při vyšší by se vojáci a náklad pravděpodobně na ložné ploše neudrželi. Pohotovostní hmotnost dosahuje 1 610 kg, přičemž KRAKA uveze až 1 000 kg nákladu a může tahat bržděný vozík do hmotnosti až 610 kg.

Výzbroj tvořily buď kulomety lafetované v přední části vozidla, protitankové řízené střely Cobra, TOW, později MILAN, bezzákluzový kanón, případně automatický kanón RH 202 ráže 20 mm (projekt konsorcia Rheinmetall). V podpůrné verzi tahala KRAKA minomet ráže 120 mm na dvoukolovém podvozku (mohla ho vozit i na ložné ploše) nebo vozík s jinou výzbrojí. Kraku s minometem nebo bezzákluzovým kanónem obvykle doprovázelo druhé, muniční vozítko.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Jednou ze zajímavostí vozítka, která je odlišuje od konkurenčních typů, je schopnost plavání, na první pohled dost neuvěřitelná. Na konstrukci se doslova natáhne pytel z vodotěsné tkaniny. Na fotografii z testů se na takto upraveném vozítku plaví pět vojáků. Poslední zajímavostí je prototyp lehkého obrněného vozidla Terrier na podvozku KRAKA. K realizaci sériové výroby nedošlo.

Hlavní takticko-technická data:

Délka 2 780 mm

Šířka 1 510 mm

Výška 1 280 mm

Prázdná hmotnost 750 kg

Maximální rychlost 55 km/h

Schopnost brodění 0,5 m

Článek KRAKA, vozidlo pro německé výsadkáře se schopností plavby a velmi zajímavým technickým řešením se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výbuch nastane jen za určitých podmínek

Aby k explozi došlo, vyžaduje to 3 faktory. Prvním je hořlavá těkavá látka, protože k explozi dochází výbuchem těkavých plynů z paliva. Druhým faktorem je vzduch, tedy v našem případě kyslík, který je potřeba k hoření. Bez něho plyny zažehnout nelze. Třetím faktorem je něco, co plamen zažehne. První podmínka se splní velmi snadno, nádrž automobilu může simulovat kovový kanystr s palivem. Dostatek vzduchu i výpary získáte tak, že ho zcela nenaplníte. V polovině tedy zůstane vzduch.

Pak ale zůstává otázka, zda projektily běžných zbraní dokážou kanystr k explozi přimět. Dvojice youtuberů to vyzkoušela a záměrně zvolila i několik druhů střeliva, které se běžně používá. Prvním byly projektily s ocelovým jádrem, druhým průbojné střely, třetím ty se stopovkou. V prvním pokusu použili střelivo ráže 5,45×39 milimetrů, jež se používá třeba do AK-74. Stříleli na kanystr naplněný nejprve naftou, poté benzínem.

iZdroj fotografie: Pxhere

Projektil proletí, ale nic se nestane

Naftu bývá obecně těžké zapálit. Proto asi nepřekvapilo, že ani jeden z projektilů kanystr s naftou k výbuchu nepřivedl. Jiná je však situace u benzínu, který je těkavý a snadno hoří. Ale kupodivu i zde byl výsledek shodný. Ani jedna ze tří ran žádnou explozi nezažehla. Projektily přitom prokazatelně kanystrem proletěly z obou stran.

Pro úplnost testeři vyzkoušeli i větší náboje 7,62×54 milimetrů, které se používají třeba do lehkých kulometů. K dispozici měli průbojný a se stopovkou. Výsledek se však nezměnil. Ani u nafty, ani u benzínu se exploze nezažehla. To se podařilo až v okamžiku, kdy použili zařízení, jež při nárazu exploduje. Malý výbuch již benzín zažehnout dokázal. Výsledek je jasný. Pokud budete střílet do auta z útočné pušky, neexploduje. Avšak při zásahu třeba z granátometu by mohla být situace nejspíše jiná.

Zdroj: TechInsider

Článek Hollywoodský mýtus na hony vzdálený od reality. Při střelbě do auta vozidlo pravděpodobně neexploduje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj dospěl k terénním vozidlům

V 19. století převzaly od koní hlavní objemy logistiky vlaky. To platilo až do konce druhé světové války. V jejím průběhu se začaly stále více prosazovat nákladní automobily. Zvyšovaly sice závislost armád na ropných produktech, ale měly osmnáctkrát vyšší efektivitu ve srovnání s koňským spřežením, a to již ve druhé polovině 30. let.

Železnice sice představovala největší objem přepravovaného materiálu, navíc s nejnižšími náklady na tunokilometr, avšak koleje, nádraží a mosty lze účinně napadat. Většina konfliktů po druhé světové válce však probíhala v oblastech, kde se železnice vyskytovaly jen řídce, pokud vůbec. Nepřehlédnutelným problémem železničního transportu je rovněž nakládání a vykládání materiálu, které zůstává bez ohledu na mechanizaci z vojenského hlediska pomalé.

Vyšší rychlosti lze dosahovat pouze ve specializovaných terminálech, které jsou však nákladné, rozměrné a zranitelné. Pomineme-li nákladný letecký transport, je terénní nákladní automobil nejjistějším prostředkem logistického zabezpečení bojující armády. Problém tvoří především vysoká zranitelnost vozu, a to jak řidiče, tak hořlavého motoru a palivové soustavy.

Již v období druhé světové války proto po vzoru námořnictva docházelo k vytváření automobilových konvojů, které doprovázela různá obrněná vozidla. V případě napadení se do boje zapojovaly rovněž osádky automobilů, jež byly v řadě případů vybaveny kulomety lafetovanými u poklopu velitele.

Dvě formy konstrukčního provedení pancéřování

Problémy s ohrožením řidičů a dalších vojáků v kabině aut se objevily už v průběhu druhé světové války. Proto se kromě výzbroje staly realitou různé, obvykle improvizované způsoby zajištění balistické ochrany kabin nákladních automobilů, počínaje slavnými Jeepy, které spadají rovněž do kategorie nákladních aut (1/4t truck). Ohrožení silničního transportu se opakovalo i v jiných válkách.

Především pak ve Vietnamu, kde ochranu francouzských a později amerických konvojů posilovaly mimo tanků a obrněných transportérů rovněž nákladní automobily palebné podpory, takzvané Gun Trucky, a nepřímo vrtulníky. Situace gradovala v době druhé války v Čečensku a v první polovině války v Iráku od roku 2003. Jak ruská, tak americká armáda začala ve svých polních dílnách i rukama samotných řidičů vyrábět různé formy improvizované ochrany kabin nákladních vozidel.

Dalším krokem byla v rámci amerických ozbrojených sil objednávka různých sad pro zesílení balistické ochrany kabin u rozdílných výrobců. Následovala sériová výroba pancéřových kabin nákladních automobilů na základě specializovaného vývoje, a to přímo pro konkrétní typy vozidel v řadě států. Zde je třeba uvést, že existují dvě formy konstrukčního provedení pancéřových kabin. První je vizuálně výrazná, druhá skrytá pod běžným typem kabiny a nazývá se diskrétní.

Kabiny pro tatrovky

Naše armáda má z hlediska ochrany řidičů poměrně dlouhou praxi. Můžeme si připomenout obrněnou Pragu V3S jako podvozek samohybného protiletadlového dvojkanónu vzor 53/59, stejně tak 122mm raketomet vzor 70. Do třetice se jedná o vozidlo TATRAPAN, jehož vývoj byl zahájen v Československu, ale dokončen na Slovensku po rozdělení republiky. Na vývoji kabin pracovalo několik výrobců, přičemž výsledkem je například kabina pro některá vozidla řady Tatra T810.

Tatra dala nakonec přednost spolupráci s izraelskou společností Plasan, jež má pobočku v USA a dlouhodobou praxi v oboru od roku 1948. Tehdy se objevily na bojišti v Izraeli improvizované obrněné nákladní automobily známé jako sendviče. Pro automobily Tatra 815 Force byla vyvinuta kabina, kterou jsme mohli vidět v posledních letech na známých prezentacích AČR, PČR, případně HZS pro veřejnost, jako jsou Bahna, Dny NATO nebo zbrojařské veletrhy IDET a Future Forces.

iZdroj: Tatra Trucks / Public domain

Uvedená kabina má bezkonkurenční odolnost 3–2a/3b podle normy NATO STANAG 4569, tedy na úrovni obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty. Vyrábějí se dvě verze kabiny, a to základní pro tři vojáky a dlouhá pro pět. Zcela nové konstrukční řešení obsahuje integrované prvky ochrany proti výbuchu protitankové miny. Pancéřování je modulární a skládá se z více vrstev s různou balistickou odolností. Ergonomické řešení zajišťuje pohodlí osádky, stejně tak prostor pro vezení osobních zbraní a výstroje.

Těžké dveře se pohodlně otevírají pomocí hydropneumatického zařízení. Omezení působnosti tlakové vlny na organizmus přepravovaných osob při explozi pod vozidlem zajišťují antišokové sedačky. Kabina je rozměrově řešena tak, že umožňuje transport automobilu Tatra Force letouny C-130 Hercules a A400 Atlas. Automobily Tatra s touto kabinou mohou rovněž sloužit jako platformy zbraňových systémů. Typickým příkladem je samohybné dělo CAESAR 8×8, vyráběné ve spolupráci společností NEXTER a CSG/Tatra.

Možnost modernizace ukrajinské armády

Automobily Tatra815-7 Force s kabinou Plasan jsou reálnou odpovědí na aktuální požadavky současného bojiště a dokladem toho, že jak Holding CSG, tak AČR nezaspaly. Patří ke světové špičce a dále zvyšují hodnotu automobilů Tatra, které jsou světovou jedničkou z hlediska průchodivosti v terénu.

Dalším krokem ve vývoji je v podstatě čerstvá konstrukce pancéřové kabiny pro nákladní automobily řady Tatra Phoenix. Tento nákladní vůz je obecně méně známý, což je škoda. Má jak vojenské, tak civilní verze a jedná se o vysoce univerzální typ. Na vývoji těchto vozidel se podílela nizozemská společnost DAF Truck. Pro Belgickou armádu zajišťuje Tatra Defence Vehicles dodávku vozidel CF Military na základě typu Phoenix se zcela novou verzí pancéřových kabin.

iZdroj: Tatra / Public domain

Bezpečnost zvyšuje bojovou morálku vojáků a podle vojenských klasiků „pancíř šetří krev“. Terénní nákladní automobily Tatra s pancéřovými kabinami mohou být rovněž reálným prostředkem modernizace ukrajinské armády, přičemž klasické automobily Tatra lze považovat za ideální z hlediska rekonstrukce této země po válce.

Zdroj: TatraDV, autorský komentář MVK

Článek Česká Tatra Defence Vehicles nespí. Pro svá vozidla vyvinula špičkové pancéřové kabiny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nepřehlédnutelný podíl Tatry

Počátky společnosti ČKD Praha, jež vůz vyvinula a vyráběla, spadají do poloviny 19. století. Výroba automobilů tam byla zahájena roku 1904. Podnik se podílel rovněž na výrobě různých druhů a typů vojenské a obrněné techniky, například slavného tanku LT vz. 38. K nejznámějším automobilním produktům patří nákladní typy RV, RN, asistenční AV a luxusní osobní Grand, který používal i prezident Masaryk. Lze rovněž připomenout nákladní vozidla se specializovanými nástavbami, jež vyvíjely a vyráběly různé podniky v celé republice.

V důsledku dramatické privatizace v 90. letech již ČKD neexistuje. Roku 1950 zadalo Ministerstvo národní obrany požadavek na nový terénní nákladní automobil, jako náhradu zastaralého typu Praga RN a RND. Tento automobil vyráběný již před i v průběhu války se používal prakticky provizorně. Především postrádal pohon přední nápravy, což snižovalo jeho průchodnost v terénu. Vojenské verze navíc používaly zážehový motor.

iZdroj fotografie: Alf van Beem / Public Domain

Podle oficiálního zadání měla koncepce podvozku nového vozidla vycházet buď z amerického typu Stubacker US6, nebo sovětského řady ZIS, a to s pohotovostní hmotností 5 200 kg. Pohon měla zajišťovat polovina vznětového motoru Tatra 912 se vzduchovým chlazením, který poháněl Tatru T111. Na vzniku a následné výrobě slavného náklaďáku má tudíž nepřehlédnutelný podíl automobilka Tatra. Dnes Tatra Defence Vehicles a Tatra Trucks, obě součásti Holdingu CSG.

Podvozek v konfiguraci 6×6 nakonec vycházel z pokročilejšího amerického vzoru. Se zapojením odborníků z Vojenské akademie v Brně se podařilo realizovat vývoj v rekordním čase čtyř měsíců, včetně předpokladu systémového využití minima ušlechtilých konstrukčních materiálů, což zjednodušilo a zlevnilo výrobu.

Obrovská variabilita vozu

Výkresová dokumentace byla dokončena v srpnu 1951 a automobil dostal označení V3S, což podle tehdejší klasifikace znamená Vojenský 3tunový Speciál (V – vojenský, 3 – 3 tuny nosnosti/užitečné hmotnosti, S – speciál). Prototyp vyjel roku 1952. Výsledkem sériové výroby zahájené v následujícím roce bylo 165 000 automobilů ve 160 verzích. Vojenská i civilní provedení se vyvážela do 41 zemí. Některé zdroje uvádějí export do 50 zemí. Véesky se tak zúčastnily několika vojenských konfliktů, především v arabských zemích.

iZdroj fotografie: Aktron / Creative Commons / CC BY

Neznámější civilní verzí byl dvounápravový valník Praga S5T. Nicméně v civilu sloužilo rovněž velké množství V3S, což v celostátní praxi znamenalo zjednodušení servisu a oprav. Většinu nástaveb pro armádu kompletoval Vojenský opravárenský závod Přelouč. Později se na výrobě automobilů i přívěsů a speciálního příslušenství podílely firmy Avia Letňany a Bratislavské automobilové závody (BAZ). Z vojenských verzí je nejznámější 30mm samohybný protiletadlový dvojkanón vz. 53/59, známý pod kódovým vývojovým označením Ještěrka.

Osvědčil se především za bojů na území bývalé Jugoslávie. Dále 130mm raketomet vz. 51, který sloužil v Rakousku, Bulharsku a na Kubě. Součástí protiletecké obrany a rovněž vybavení letišť se staly světlomety na korbě V3S. Probíhal také vývoj kolového obrněného transportéru využívajícího podvozek V3S. Podle obtížně prověřitelných neoficiálních zdrojů existovala rovněž malá série zkrácených vozidel.

Určitý počet vozů je stále v záloze AČR

Nejrozšířenější vojenské verze byly valník s plachtou a skříň. První sloužila kromě transportu pěchoty a všemožného týlového (logistického) materiálu rovněž jako tahač některých děl, především 122mm houfnice vzor 38. Nejslavnějším nasazením „valníku“ byla doprava materiálu na horu Ještěd při stavbě vysílače, což nedokázal žádný jiný dosažitelný nákladní automobil. Skříně sloužily především pro přepravu desítek druhů dílen a dále jako velitelská, sanitní, týlová a spojovací vozidla.

iZdroj fotografie: Pohled 111 / Creative Commons / CC BY-SA

Nejznámější „skříň“ používali pravděpodobně naši zdravotníci, kteří vezli roku 1968 léky do africké nemocnice v Lambaréné. Toto vozidlo je ve fondu Národního technického muzea. V 80. letech minulého století provedl Vojenský opravárenský závod 027 v Trenčíně rozsáhlou modernizaci vozidla, jež zastarávalo vzhledem k velké hlučnosti a malé rychlosti, o vibracích nemluvě. Výsledný typ nese označení V3S 6×6 Turbo-M6, nebo krátce M2. Lze ho rozeznat podle reflektorů umístěných v předním nárazníku.

V té době se však již jednalo o jednoznačně překonané konstrukční řešení, což minimalizovalo odběr domácí armádou i potenciálními zahraničními zákazníky. Véesky se v několika verzích rovněž zúčastnily misí naší armády na Balkáně, v Iráku i Afghánistánu. V roce 2004 byly oficiálně vyřazeny z výzbroje AČR, avšak menší počet pravděpodobně zůstává v záloze dodnes. V některých civilních podnicích stále slouží skříňová vozidla jako pojízdné dílny.

Základní technický popis

Základním konstrukčním prvkem je rám vybavený třemi tuhými nápravami. V přední části jsou upevněny šestiválcový, vzduchem chlazený vícepalivový motor s rozvodem OHV a čtyřstupňová nesynchronizovaná převodovka, které podélně dělí dvoumístnou kabinu. Toto řešení umožňuje částečný servis a opravy z kabiny, což je výhodné především v zimě a za nepohody. Zvláštností jsou výklopná přední okna dvoumístné kabiny, jež zlepšují větrání.

Nad sedačkou velitele se nalézá poklop. Ten sloužil nejen k pozorování, ale rovněž k signalizaci praporky mezi vozidly v době, kdy nebyly „po ruce“ vhodné vysílačky, nebo bylo třeba zachovávat rádiový klid z důvodu utajení. Převodovka, přídavná převodovka a rozvodovky zajišťují pomocí tří kardanových hřídelí pohon zadních náprav a v případě potřeby i přední nápravy.

iZdroj fotografie: RomanM82 / Creative Commons / CC BY-SA

Pro dosažení větší světlé výšky a snížení namáhání převodového ústrojí dostalo vozidlo stálé redukce v kolech. Nápravy jsou zavěšeny na půleliptických listových pérech. Na obou zadních nápravách jsou dvojmontáže kol. Samovyproštění umožňuje naviják poháněný motorem vozidla, který však není součástí výstroje všech typů. Na části rámu za kabinou je upevněna buď korba, skříň, nebo nějaká speciální nástavba.

Hlavní takticko-technická data „valníku“

Osádka (velitel a řidič) 2

Pohotovostní hmotnost 5 470 kg

Užitečná hmotnost (nosnost) na silnici 5 000 kg

Užitečná hmotnost (nosnost) v terénu 3 000 kg

Přípojná hmotnost na silnici 5 500 kg

Přípojná hmotnost v terénu 3 100 kg

Obložnost 24 osob

Délka 6 910 mm

Šířka 2 100 mm

Výška 2 920 mm

Výkon motoru 72 kW

Maximální rychlost 60 km/h

Zdroj: Neumann, J.: Praga V3S, Grada 2007, Konečný, J.: Sbohem vejtřasko, Zbraně a náboje 3/2004, autorský komentář MVK

Článek Legendární „vejtřaska“ letos slaví sedmdesátiny. Nesmrtelné vozidlo domácí výroby se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Použijí součástky, které zrovna mají

Snahy ukrajinských vojáků jasně mapují sociální sítě, kde se fotografie a videa jejich raketometných výtvorů objevují. V podstatě se zdá, že tvůrci použijí to, co jim zrovna přijde pod ruku. Asi tak lze hodnotit i raketomet ráže 122 milimetrů, který se objevil namontovaný na voze Unimog. To je německý lehký nákladní automobil, jenž se v mnoha verzích vyrábí desítky let. Slouží nebo sloužil nejen v armádách, ale i komunálních službách nebo zemědělství.

Zdá se, že ukrajinští technici na jeho korbu umístili čtyři odpalovací tubusy standardních raket sovětské konstrukce ráže 122 milimetrů. Tedy stejných, jaké využívá raketomet Grad, případně československý RM-70. S tím rozdílem, že ty jsou na podvozku těžkých nákladních aut a odpalovacích trubic je zde 40. Rakety mají dolet kolem 20 kilometrů, existují verze i s prodlouženým doletem. Nelze s nimi přesně mířit, spoléhá se na plošný účinek salvy, což v případě čtyř tubusů není dost dobře možné. Ale v případě zásahu je zbraň ničivá.

Použít se dá i raketomet z Kamova

Podobný systém je další improvizace, která ale využívá mnohem menších raket S-8. V tomto případě jde o zbraně, jež byly vyvinuty v 70. letech v Sovětském svazu pro vícehlavňové raketomety umísťované na bojová letadla a vrtulníky. I jejich úlohou je neřízenou střelbou salvy zlikvidovat zadaný cíl. Existují v mnoha typech s různými hlavicemi a jejich dosah je maximálně 4,5 kilometru.

Autoři nového raketometu v tomto případě použili terénní pick-up Mitsubishi L-200. Na něj umístili raketomet vyrobený předěláním odpalovače demontovaného z ruského vrtulníku Ka-52. Nejspíše ze stroje, který se podařilo ukrajinské armádě sestřelit. Je jasné, že použití takovéto zbraně není bez rizika, protože se kvůli malému dostřelu musí přiblížit k místu bojů, pokud chce zasáhnout. Vozidlo není nijak chráněno, dá se tedy použít jen tak, že rychle odpálí střely a z místa okamžitě ujede.

Takovéto improvizace, ačkoli jsou funkční, nedokážou nahradit raketomety, jež Ukrajina žádá. První HIMARS, které již z USA obdržela, mají zcela jiné parametry. Liší se nejen dostřelem, jenž je až 80 kilometrů a v případě střely ATACMS, kterou ale Ukrajina zřejmě nedostane, až 300 kilometrů. Především ale jsou mnohé z raket z tohoto raketometu přesně naváděné a na zničení cíle stačí pak jediná střela obsahující submunici. Ta dokáže zlikvidovat třeba postavení dělostřelecké baterie. Vozidlo přitom zůstává mimo dostřel většiny nepřátelských zbraní.

Jak účinné mohou být improvizované raketomety nasazené na ukrajinském bojišti?

Zdroj: ArmyRecognition

Článek Nedostatek klasických raketometů Ukrajinci řeší různými improvizacemi. Fungují, ale moderní zbraně nenahradí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Božena jde do armády

V období druhé světové války se objevily sériově vyráběné mechanické odminovávací systémy, obvykle ve formě obrněných vozidel. Jako vysoce efektivní se ukázal systém takzvaných cepů. V praxi se jedná o rotující válec opatřený závažími na řetězech, která promrskávají povrch terénu. Britské tanky s takovými cepy byly nasazeny poprvé v severní Africe. Následně prokázaly svoji užitečnost po vylodění spojenců v Normandii v červnu 1944, kde se jednalo o tanky amerického původu M4 Sherman s bojovým jménem Crab.

Vývoj dálkově ovládaných robotických vozidel pro vojenské účely začal v Československu počátkem 90. let minulého století. Následně práce pokračovaly především v Brně na Univerzitě obrany a ve výzkumných ústavech ve Slavičíně, Brně a Vyškově. Řada zajímavých konstrukcí se bohužel nedostala do sériové výroby. Nejznámějším současným robotickým vozidlem domácí výroby je víceúčelový typ TAROS.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany České republiky

Na Slovensku se po rozdělení republiky (31. 12. 1992 ve 24.00 hodin) rozběhla výroba vysokozdvižných vozíků Locust (saranče) v Krupině. Později převzala výrobu společnost Way Industry. Konstruktéři roku 1995 vtipně transformovali dopravní a stavební vozidlo pro potřeby odminování, přičemž dostalo „bojové“ jméno Božena. První verze s pozdějším označením Božena 1 se dostala ve dvou kusech i do výzbroje naší armády. Výhodou nevelkého kolopásového systému je jeho lehkost, která však snižovala odolnost vůči explozím protitankových min.

Následovaly vylepšené verze Božena 2, Božena 3 a Božena 4, které se měnily konstrukčně i vzhledově. Především poslední z nich byla úspěšně nasazena v několika zemích při odminovávání rozsáhlých prostorů. Boženy lze zároveň využít pro různé zemědělské, lesnické a stavební práce. To je dáno modulárním systémem výměnných pracovních nástavců a mechanizmů. Poslední novinkou je rozměrná bariéra pro policii, jež je určená k pohyblivému zatarasování komunikací.

Božena AČR se účastnila mise v Jordánsku

V roce 2006 byla poprvé předvedena zcela nová verze s označením Božena 5. Podstatně odolnější a sofistikovanější provedení se na první pohled liší od předchozích, a to šestikolovým podvozkem. V podstatě se jedná o pásové vozidlo, kterým lze manipulovat i na kolech po sejmutí pásů. Tato možnost je využívána především při přepravě kontejnerem, kdy jsou demontovány pásy a cepákové zařízení přepravované v samostatném kontejneru.

Výhodou Boženy 5 jsou především malé rozměry, velmi dobrá průchodivost v terénu a odolnost, vše i ve srovnání s konkurenčními typy. Výrobce realizuje průběžně další modernizace zaměřené na širší spektrum použití.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Božena 5 se dosud dostala do výzbroje Angoly, Bosny a Hercegoviny, Ghany, Chile, Chorvatska, Jihoafrické republiky, Kanady a USA. Dvě z výzbroje naší armády se zúčastnily mise v Jordánsku, jež byla zaměřena na vyčištění rozsáhlých prostorů nebezpečných výskytem staré dělostřelecké a ženijní munice. Obsluhy hodnotí na základě zkušeností z mise tato vozidla kladně.

Základní technický popis vozidla

Integrační součástí konstrukce vozidla je ocelová vana, v níž se nalézají pohonná soustava a řídicí mechanizmy. Samostatnou skupinu tvoří cepák, konkrétně pohyblivý rám s válcem osazeným řetězy se závažími – cepy. Základ pohonné soustavy tvoří vznětový motor Tatra T3A, který zajišťuje pohon hydraulického čerpadla umístěného v přední části vozidla.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Čerpadlo pohání tlakovým médiem (hydraulickou kapalinou) hydromotory, jež zajišťují pohyb kol podvozku a pomocí hydraulických válců rovněž zdvihání cepáku. Menší hydromotory pohánějí rotující válec s cepy. Vozidlo ovládá strojník na dálku vysílačkou. Přitom se může buď pohybovat v okolí, nebo je ukryt v pancéřové klimatizované budce, která jej chrání před střepinami munice či submunice, obvykle ženijní, případně dělostřelecké, či letecké, kterou cepy iniciují.

Přijímač ve vozidle předává povely servosystému, který ovládá elektromagnetické ventily přepouštějící podle potřeby hydraulickou kapalinu. Na střeše karoserie jsou umístěny kamery, jež přenášejí obraz o situaci před vozidlem na displej ovládací skřínky strojníka. K přepravě po komunikacích slouží dvounápravový podvalník tažený za nákladním automobilem Tatra T815.

Hlavní takticko-technická data:

Úplná hmotnost 11 720 kg

Hmotnost vozidla bez cepáku 9 700 kg

Délka vozidla 4 410 mm

Šířka vozidla 2 415 mm

Výška vozidla 2 170 mm

Délka cepáku 2 320 mm

Šířka cepáku 3 580 mm

Jak rozsáhlé použití těchto ženijních vozidel bude třeba po skončení konfliktu na Ukrajině?

Zdroj: ArmedConflicts, autorský komentář MVK

Článek AČR používá jedno z nejlehčích odminovávacích vozidel na světě. Božena válčí s minami doma i v zahraničí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ozbrojená terénní vozidla

V posledních týdnech kolují na sociálních sítích fotografie upravených terénních buggyn vybavených širokou škálou zbraní, od těžkých kulometů M2 Browning přes automatické granátomety až po protitankové řízené střely. Koncept podobných modifikací lehkých a rychlých terénních vozidel se na Ukrajině objevil již v minulosti. Například během střetů v separatistických oblastech. V roce 2019 a 2021 pak svět obletěly fotografie vozidel buggy nesoucích 9M111 Fagot, 9M113 Konkurs či RK-3 Corsar.

🇺🇦 mobile ATGM, 2x Skif and 1x Corsar pic.twitter.com/cDW1cGGbor

— Abraxas Spa (@AbraxasSpa) April 21, 2021

V nynějším boji proti mohutnému ruskému dělostřelectvu sehrávají významnou roli především protitankové střely, které umožňují ukrajinské armádě působit ruským silám velké ztráty. Část protitankových systémů pochází z domácí výroby, přičemž značný počet zbraní poskytli Ukrajině západní spojenci. Jedná se například o americké střely Javelin, německé Panzerfaust 3 nebo britské NLAW. V nebližší době by pak měly dorazit na Ukrajinu protitankové střely Milan a české raketomety RPG-75 Kobylka.

Ačkoli tedy ukrajinské síly využívají pestrou paletu protitankových systémů, ikonou současného konfliktu se bezpochyby stal, společně s americkými Javeliny, protitankový komplet ukrajinské výroby Stugna-P. Není tedy divu, že právě terénní buggyny osázené tímto systémem na sebe strhly pozornost široké veřejnosti.

Ukrajinský protitankový komplet

Stugna-P, v exportní verzi známý jako Skif, je ukrajinský protitankový raketový komplet schopný zaměřovat a ničit cíle na vzdálenost od 100 do 5 000 metrů. Je vybaven střelami s tandemovou hlavicí o ráži 130 mm, které dokážou prorazit i reaktivní pancéřování. Velkou výhodou systému je jeho snadná obsluha, možnost odpalování na dálku a také mobilita. Raketový komplet může být namontován na širokou škálu armádní techniky, včetně SUV, obrněných transportérů a nyní třeba i terénních buggyn.

Ze snímků a videí, které jsou k vidění například na Twitteru, není možné vyčíst, o jaké značky a modely buggyn se přesně jedná. Přednostně využívány však pravděpodobně budou stroje podobné výkonným pracovním čtyřkolkám Polaris Ranger, případně armádní verzi MRZR Alpha. Zoufalá doba si však žádá zoufalé činy, a není tedy vyloučeno, že ukrajinská armáda využívá i běžně dostupné civilní modely několika dalších společností.

#Ukraine: An interesting buggy with a mounted Browning M2 .50 heavy machine gun, belonging to the Ukrainian forces, was destroyed near Marinka, Donetsk Oblast. The buggy was also transporting an AGS-17 automatic grenade launcher and a Barrett M107A1 .50 sniper rifle. pic.twitter.com/txaCNIVyaw

— 🇺🇦 Ukraine Weapons Tracker (@UAWeapons) April 20, 2022

Výkon základních verzí Ranger se vznětovým motorem se pohybuje kolem 24 koní. V případě dvouválcových buggyn pak v rozmezí 44 až 82 koní. Vozidla překvapí úsporností a především pak tažnou silou. Ta se u nejvýkonnějších verzí pohybuje kolem 1 500 kg. Největší předností těchto lehkých vozítek, s nosností do půl tuny, je jejich vysoká odolnost a relativně vysoká mobilita v náročném terénu.

Taktická výhoda slabší armády

I přes to, že je obtížné posoudit, jak si ukrajinské buggyny vedou v boji proti ruským obrněncům, nelze přehlédnout fakt, že více méně všechny aspekty tohoto kreativního konceptu jdou ruku v ruce s partyzánským způsobem boje, v němž ukrajinské jednotky vynikají.

Ukrajinské pozemní síly se mohou díky lehkým vozidům svižně přesouvat, útočit na ruské cíle a mizet dříve, než si nepřítel uvědomí, co se vlastně stalo. Díky velkému dostřelu ukrajinské rakety Stugna-P a možnosti vzdálené obsluhy je navíc pro Rusy poměrně těžké mobilní jednotky zaměřovat a likvidovat. Ve skutečnosti by tedy nejspíš nebylo žádným překvapením, kdyby se právě tato kombinace ozbrojeného a obratného vozidla, spolu s taktikou „udeř a zmiz“, stala v budoucnosti zkázou ruského pancéřového obra.

Jak velkou pomoc představují buggyny v boji proti ruským obrněncům?

Zdroj: BulgarinMilitary, TheDrive

Článek Ukrajinské síly likvidují ruské tanky ve speciálně upravených buggynách. Terénní vozidla dostala do výbavy rakety Stugna-P se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dodávky smrtících zbraní jsou pro Němce problém

Jde možná o způsob, jak chce Německo pomáhat a stále si alespoň zdánlivě udržet dojem, že neposílá těžké zbraně. I když se to nemusí tak zdát, mohou být tato vozidla v rozlehlých oblastech Ukrajiny velmi užitečná. Zvládají rychle na místo dopravit těžkou techniku a zásoby. Třeba ke kritické oblasti fronty. Jak je logistika ve válečných operacích důležitá, ukázal případ Ruska, které nezvládlo zásobování jednotek útočících na Kyjev a muselo ustoupit.

Tyto tahače vycházejí ze skupiny těžkých dopravních vozidel HX a HX2, které od roku 2007 vyrábí společnost Rheinmetall MAN. Snoubí v sobě technologie využívané v civilním a vojenském sektoru, aby dosáhla co největší efektivity. Kromě velmi dobrých jízdních vlastností v terénu a vysoké nosnosti mají tato vozidla i pancéřované kabiny, aby v případě útoku byla jejich osádka chráněna.

Daleký dojezd a vybavení na těžký náklad

Jde o vozidla s nápravou 8×8. Téměř shodný model HX77 má podvozek a kabinu těžkou 13,5 tuny. Je 10,34 metru dlouhé a 2,5 metru široké. Posádku tvoří řidič a dva další vojáci. Naložené vozidlo má dojezd 480 kilometrů a může se pohybovat rychlostí až 100 kilometrů v hodině. Tahač HX81 má dva navijáky, každý o nosnosti 20 tun, které umožňují naložení nákladu. Vpředu je pak vyprošťovací naviják.

iZdroj fotografie: Uživatel UndateableOne / Creative Commons / CC BY-SA

Pravdou zůstává, že Ukrajina po Německu chtěla hlavně zbraně. Například tanky Leopard 1, které se ale země zdráhá poslat, nebo houfnice PzH 2000. Ty pošle nakonec Nizozemí a Německo zajistí výcvik a munici. Němci také jednají se Slovinskem, že by na Ukrajinu poslalo tanky M-84, což je jugoslávská úprava T-72. Německo by na oplátku dodalo obrněná vozidla Slovinsku.

Které zbraně by mělo Německo poslat na obranu Ukrajiny?

Zdroj: DefenceBlog

Článek Také Německo pošle na Ukrajinu těžkou techniku. Nepůjde přímo o zbraně, ale těžké tahače pro tanky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pancíř je zhotoven ze šrotu

Ruská invaze na Ukrajinu není tak snadným triumfem, jak Vladimir Putin a představitelé Kremlu pravděpodobně očekávali. Navzdory početní a technické převaze, včetně řady již údajně zničených vojenských konvojů nákladních automobilů, naráží ruská armáda na tvrdý odpor ukrajinské armády. Zoufalé časy si tak žádají poněkud zoufalé činy.

Když se objevily první fotografie nákladních automobilů Kamaz s dřevěnými deskami připevněnými v přední části vozu, lehce překvapení pozorovatelé se domnívali, že se s největší pravděpodobností jedná o jakousi ochranu zranitelných chladičů před palbou z ručních zbraní. Možná se nad tím svět trochu pozastavil, ale bylo to ještě něco docela pochopitelného. Nicméně nyní se ukazuje, že ruská armáda vzala tyto narychlo zhotovené úpravy pancíře na docela jiný level. Naskládané dřevo v přední části vozů je již minulostí.

Quite interestingly, the armor added to this destroyed Russian KamAZ truck is the engine hood of an MT-LB APC.

The Russians are cannibalizing their armored vehicles to up-armor their supply trucks! https://t.co/YCSWBHerJS pic.twitter.com/UYAuVzMhv1

— Kemal (@kemal_115) April 4, 2022

V jednom obzvlášť kuriózním případě, který byl zachycen počátkem dubna v severní části Ukrajiny, můžeme vidět nákladní automobil Kamaz, jehož čelní ochranný štít je zhotoven z krytu převodovky, který pravděpodobně pocházel z vojenského pásového vozidla MT-LB. Ukrajinské zdroje uvádí, že podobných případů, kdy ruská armáda opětovně využila materiál z vyřazené techniky, bylo k dnešnímu dni zaznamenáno již celá řada. Mimo jiné především v okolí ostřelovaného Charkova.

Ruská řemeslná armáda

Právě v Charkovské oblasti se pak poprvé objevují hned na první pohled složitější nástavby, což naznačuje, že ruské polní dílny nyní sestavují pancéřovou ochranu na základě individuálních specifikací jednotlivých vozidel. Pancéřové kabiny sestrojené z kovových plátů a železného odpadu poskytují vozidlu i samotné posádce jistě lepší a účinnější ochranu než dřevěné obložení, které bylo k vidění dříve. Kov by měl obstát přinejmenším proti střepinám a ručním zbraním.

Technice těžšího kalibru by tato „řemeslná armáda“, jak Ukrajinci upravená vozidla nazývají, ovšem pravděpodobně neodolala. Takto narychlo upravené náklaďáky se svým bizarním vzhledem těší spíš jisté podobnosti se sebevražednými výbušnými vozy (SVBIED), které se v posledních letech často objevovaly zejména na Blízkém východě. Než aby dokazovaly nějakou větší efektivnost na bojišti.

Tvrdý odpor ukrajinských vojsk

Ukrajinské ozbrojené síly kladou tváří v tvář agresivní invazi překvapivou míru odporu. Přičemž obzvláště těžkou daň si vybírají právě ruská vozidla. Navíc nedostatkem vojenských nákladních vozů trpělo Rusko téměř od začátku konfliktu. To je fakt, který vyšel najevo, když se v prvních liniích začaly objevovat civilní nákladní vozy.

Another Uparmored Russian truck in Kharkiv Oblast. https://t.co/SFe30TtYHe pic.twitter.com/G6QkuTb6VD

— Rob Lee (@RALee85) April 6, 2022

Nyní se zdá, že se ruské síly zoufale snaží udržet naživu logistický park nákladních vozů pomocí čehokoliv, co najdou na bojišti. Zoufalá situace ruské armády samozřejmě vypovídá o již tolikrát zmiňované efektivitě ukrajinských ozbrojených sil, které navzdory ruské početní převaze, světu opakovaně dokazují, jak důležitá je dobrá taktika a velení.

Co si myslíte o těchto poněkud bizarních přestavbách ruských nákladních vozidel?

Zdroj: TheDrive

Článek Vozy jako z Šíleného Maxe: Ruská armáda využívá dřevěné klády a kovový šrot jako pancéřovou ochranu svých nákladních vozidel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinci získali vozidlo relativně neporušené

Ukrajinská jednotka údajně našla toto vozidlo relativně neporušené. Je známé také pod zkratkou MRU-B a nejsnáze je identifikovatelné podle přehledového radaru 1L122 a radaru pro zachycování cílů, který je namontován na zadní části vozidla a během přepravy se složí. Vojáci také nalezli speciální přebíjecí vozidlo TZM-T pro termobarický dělostřelecký raketový odpalovací systém TOS-1A. Dle zpráv se jedná již o třetí konkrétní součást Barnaulu-T, již Ukrajinci objevili.

Barnaul-T je komplexní systém, který ruská armáda používá od roku 2009 a údajně dosáhl počáteční operační schopnosti v roce 2011. Je navržen tak, aby propojil různé systémy protivzdušné obrany krátkého dosahu (SHORAD) a byl dostatečně mobilní v rámci spolupráce s pozemními silami. Jedná se o vysoce moderní automatizovaný systém, jehož úkolem je rychlá lokalizace nepřítele a okamžité předání informací v bojovém prostoru.

Na výše vloženém videu je vidět, jak odpaluje protivzdušnou raketu mobilní raketový systém krátkého dosahu 9K35 Strela-10, jenž právě může úzce kooperovat se systémem Barnaul-T. Dle záběrů Rusové překvapivě útočí na průzkumný dron ukrajinských sil, přičemž je jasné, že odpálená raketa je výrazně dražší než ukrajinský stroj samotný. V každém případě se jedná o zjevnou schopnost systému zasahovat velmi malé cíle.

Možnosti Barnaul-T jsou velmi rozsáhlé

Paleta zařízení, s nimiž může vozidlo spolupracovat, je velmi široká. Je přímo propojeno s jednotkami vybavenými různými systémy SHORAD, jako jsou pásové raketové systémy s plochou dráhou letu Tor-M-série a 9K35 Strela. Dále spolupracuje s vysoce mobilními protiletadlovými komplety krátkého dosahu 9K33 Osa, které disponují také vlastními radary.

Je propojen s hybridními systémy protivzdušné obrany 2K22 Tunguska, které mají za úkol chránit pozemní jednotky proti vzdušným útokům protivníka. Barnaul-T dále spolupracuje s raketami země-vzduch odpalovanými z ramene 9K333 Verba, známých také jako přenosné systémy protivzdušné obrany (MANPADS). 

Díky integrovaným radarům je zařízení schopno datového přenosu, který umožňuje samotným systémům SHORAD přesně zaměřit protivníka a s vysokou účinností ho sestřelovat. Systém funguje v obou směrech, jednak data předává, ale také vyhodnocuje příchozí údaje, které odesílá nejvhodnějším kompletům pro samotnou akci – to vše automaticky.

V současnosti již existuje několik verzí systému, včetně vozidel BTR, které používají speciální jednotky při vzdušných výsadcích. Z výše uvedeného je zjevné, že celý komplet je velmi rozsáhlý a je těžké ho neutralizovat, spíše je reálné jeho schopnosti omezit likvidací jednotlivých částí systému. Právě zničení ruských systémů protivzdušné obrany patří mezi důležité úkoly ukrajinské armády.

Pokud skutečně Ukrajinci získali velitelské vozidlo Barnaul-T, jedná se o kapitální úlovek, který může NATO významně odkrýt nejmodernější techniku Ruska, její technologická provedení a účinnost či nebezpečnost. Dá se předpokládat, že zařízení bude též obsahovat velké množství operačních dat, jež mohou pomoci odhalit principy aktuálního operačního nasazení ruských vojsk.

Jak lze využít získání velitelského vozidla systému Barnaul-T?

Zdroj: The Drive

Článek Rusové mají na Ukrajině supermoderní systém protivzdušné obrany Barnaul-T. Ukrajincům se zřejmě podařilo zajmout velitelské vozidlo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nahradil náklaďák ze 70. let

V ruské armádě již řadu let slouží nákladní vůz Ural-4320. Jeho konstrukce pochází ze 70. let a i když je velmi odolný, bylo ruské armádě jasné, že ho bude třeba nahradit. Na rozdíl od mnoha jiných výrobců se v Rusku rozhodli nemilitarizovat nějakou civilní verzi nákladního vozu. Vyvinuli, údajně s přihlédnutím ke zkušenostem speciálních závodních KAMAZů z Rallye Dakar, armádní konstrukci nákladního vozu na podvozku 6×6. Dostala název Ural-63704-0010, ale také se jí přezdívá Tornado-U. (Neplést s Uralem-63704, což je tahač s trambusovou kabinou!)

Jednou z jejich nesporných výhod je ochrana, kterou poskytuje své posádce. Do kabiny se mohou vejít až tři vojáci. Kabina posádky je vybavena nyní již standardně přídavnou pancéřovou ochranou, s níž jsou řidič a dva členové posádky chráněni proti projektilům běžných ručních zbraní. Stejnou ochranu má i prostor motoru.

Vozidlo je zkonstruováno tak, aby zvládalo bez ztráty funkčnosti do jisté míry i výbuchy pozemních min a nástražných systémů. Vůz lze vybavit i dalším přídavným pancéřováním, což ochranu ještě zvýší. Na území Ukrajiny je to velmi důležité, protože ruské zásobovací kolony jsou oblíbeným cílem ukrajinských jednotek. I přes dobrou ochranu u Černigova toto vozidlo do ukrajinských rukou padlo.

Uveze až 16 tun nákladu

Jeho prototyp se objevil v roce 2006, do sériové výroby vůz v Rusku přišel o 10 let později. Je 9,85 metru dlouhý, 2,55 metru široký a 3,66 metru vysoký. Hmotnost vozidla je 14 tun a na pevném podkladu uveze náklad až 16 tun, navíc může táhnout přívěs o hmotnosti 12 tun. Má klasickou plochou korbu se sklopnými bočnicemi a používá se pro přepravu zbraní, vojenské techniky a nákladů nebo k tažení transportních a speciálních návěsů. Prostor je překryt plachtou. Pokud slouží k přepravě vojáků, je vybaven lavicemi.

Maximální rychlost nového Uralu je 100 kilometrů v hodině. Na silnici může na jednu nádrž urazit údajně až 1 000 kilometrů. Je určený i do náročnějšího terénu, světlá výška vozidla je 400 milimetrů, ale nemá takovou průchodivost jako jeho předchůdce. Dokáže však překonat vodní překážku s maximální hloubkou 1,8 metru, zvládne 60% stoupání a 40% boční náklon. Ruská armáda svá nová vozidla poprvé vyzkoušela v Sýrii. Nyní se pohybují i na ukrajinských silnicích.

Jaký vojenský nákladní automobil dneška považujete za nejlepší?

Zdroj: Defence-blog

Článek Ruská armáda na Ukrajině používá i nová nákladní vozidla Ural. Mají dokonce pancéřovanou kabinu, jak nám Ukrajinci ukázali se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.