Co je ta „chybějící vrstva“ a proč zmizela

Americká armáda po studené válce provozovala systém MIM-23 HAWK, mobilní protiletadlový raketový komplex středního dosahu s poloaktivním radarovým navedením, dosahem kolem 40 km a dostupem zhruba 18 km. Poslední aktivní armádní prapory HAWK skončily službu v polovině devadesátých let, zbylé jednotky Národní gardy měly být staženy do let 1996–1997. Tehdy to vypadalo logicky: studená válka skončila, hrozba masivních leteckých úderů ustoupila a Patriot měl pokrýt to, co zbývalo.

Jenže svět se změnil. Drony, nízko letící řízené střely s plochou dráhou letu a levné útočné prostředky se staly běžnou součástí bojišť od Ukrajiny po Blízký východ. Patriot se dosahově a výkonnostně řadí do vyšší ligy, jeho střely PAC-3 MSE stojí řádově miliony dolarů za kus a zásoby jsou omezené. Analytici z CSIS v červenci 2026 odhadli zásoby interceptorů Patriot pod hranicí tisíce kusů a střel THAAD kolem 250 kusů. Střílet takovou municí na dron za pár tisíc dolarů je ekonomický nesmysl. A přesně tady se otevírá prostor pro střední vrstvu.

IFPC Enduring Shield: základ, který už vzniká

Program IFPC (Indirect Fire Protection Capability) má za úkol tuto mezeru zaplnit. Jeho základní verze staví na osvědčené střele AIM-9X Sidewinder, infračervené naváděné raketě krátkého dosahu s maximálním doletem kolem 35 km, původně vyvinuté jako střelu vzduch-vzduch pro americké námořnictvo a letectvo. Odpalovač Enduring Shield nese tři zásobníky po šesti střelách, tedy celkem 18 interceptorů, výrazně víc než například norsko-americký NASAMS, který typicky pracuje se šesti střelami AMRAAM na jednom odpalovači.

Armádní rozpočet pro fiskální rok 2027 počítá s nákupem 96 odpalovačů IFPC, 504 střel AIM-9X a 84 zásobníků. První dodávky mají dorazit v dubnu 2028. To je základ. Ale AIM-9X má své limity, jde primárně o infračervěně naváděnou střelu s omezeným dosahem a schopností proti rychlejším cílům. Proto armáda paralelně hledá „second interceptor“, výkonnější střelu, která rozšíří schopnosti systému proti nadzvukovým řízeným střelám a sofistikovanějším hrozbám.

Dva finalisté, žádné veřejné parametry

Podle zprávy Kongresové výzkumné služby (CRS) z ledna 2026 armáda hledá střelu se schopnostmi srovnatelnými s raketou AMRAAM, aktivně radarově naváděnou střelou s dosahem přesahujícím 160 km ve vzdušné verzi, ale v menším těle, které se vejde do stávajícího odpalovače po 18 kusech. Přesné parametry obou finalistických návrhů zůstávají utajené. Veřejně známé jsou pouze priority, které firmy samy zdůrazňují.

Boeing a Anduril staví nabídku na:

• kompaktním formátu střely umožňujícím hluboký zásobník,
• otevřené modulární architektuře (MOSA),
• raketovém motoru na tuhé palivo od Andurilu,
• důrazu na škálovatelnou a cenově dostupnou výrobu.

Lockheed Martin s AeroVironment akcentuje:

• dlouhodobou expertizu v integrované protivzdušné a protiraketové obraně (IAMD),
• přímé zasazení střely do vrstvy mezi SHORAD a Patriot,
• program koncipovaný na více než 15 let.

Která střela je lepší? To dnes poctivě říct nelze. Armáda ani firmy nezveřejnily klíčová data o kinematice, typu hledačky, ceně za kus ani výsledcích dosavadních zkoušek. Rozhodnou až další demonstrace a zkoušky ve fázi 2 programu, přičemž CRS počítá s vývojem až do let 2029–2030 před zahájením nízkosériové výroby.

Proč je to důležité právě teď

Generálporučík John Rafferty na sympoziu o kosmické a raketové obraně v srpnu 2026 otevřeně řekl, že armáda potřebuje větší „hloubku zásobníku“, levnější interceptory a širší směs efektorů, ne jen další přikupování Patriotů a THAAD. Válka na Ukrajině, trvající již přes čtyři roky, ukázala masové nasazení dronů a řízených střel s plochou dráhou letu v měřítku, které nikdo nečekal. Boje na Blízkém východě zase názorně předvedly, jak rychle mizí zásoby drahých interceptorů při intenzivní obraně.

Nejde přitom jen o americký problém. Evropští spojenci stejnou vrstvu aktivně budují nebo obnovují. Česká armáda zavádí čtyři baterie izraelského systému SPYDER s uváděným dosahem až 80 km a dostupem 20 km. Polsko skládá nižší vrstvu Narew a střední vrstvu Wisła, obě napojené na velitelský systém IBCS, tedy stejný síťový princip, na který spoléhá i americký IFPC. Německo nasazuje IRIS-T SLM s efektivním dosahem 40 km a osmi střelami na odpalovači. Pro srovnání z opačné strany: ruský S-350 Vitjaz operuje s publikovaným dosahem 60 km a 12 střelami na odpalovači, čínský HQ-16 pokrývá podobnou střední vrstvu.

Co to znamená pro americkou obranu a pro spojence

Skutečná změna nespočívá v jedné superraketě. Spočívá v tom, že americká armáda po třech dekádách získá zpět chybějící prostřední vrstvu protivzdušné obrany, početnější, levnější a schopnou pokrýt hrozby, na které je Patriot zbytečně drahý. Každý odpalovač s 18 střelami místo šesti dramaticky mění matematiku obrany základny proti roji dronů nebo salvě řízených střel.

Krátkodobě mezeru zacelí základní IFPC s AIM-9X, jehož dodávky začnou v roce 2028. Nový second interceptor dorazí nejdříve na přelomu dekády. Ale už samotná existence programu a dvou silných finalistů mění kalkulaci, americkým velitelům i protivníkům. Třicet let je dlouhá doba na to nemít střední vrstvu PVO. Teď se ta doba krátí.

Článek Americká armáda neměla PVO středního dosahu od 90. let. Teď si vybírá ze dvou skvělých střel, které to změní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč „nejradikálnější za 50 let“ není nadsázka

Konstrukční základ Abramsu sahá do 70. let minulého století. Od té doby prošel desítkami modernizací, od verze M1 přes M1A1 po M1A2 SEPv3, ale vždy šlo o vylepšení uvnitř stejné logiky: čtyřčlenná osádka, konvenční turbínový motor, osádkou obsluhovaná věž, přidávané vrstvy pancíře a elektroniky. Každý upgrade přidal tuny. Poslední verze SEPv3 váží přes 73 tun, což je na hranici únosnosti mostů, přepravních letounů i zásobovacích koridorů.

Army Science Board už v roce 2019 popsal M1 jako platformu postavenou na „50 let staré technologii“ a varoval, že další přilepování modulů nepřinese generační skok. Právě proto M1E3 mění všechno najednou:

• Hmotnost: cíl kolem 60 tun, tedy úspora přes 13 tun oproti SEPv3.
• Pohon: hybridní dieselelektrický pohonný řetězec místo plynové turbíny Honeywell AGT1500. Menší spotřeba paliva, nižší tepelná i akustická stopa, větší elektrický výkon pro senzory a aktivní ochranu.
• Osádka: tři členové místo čtyř díky automatickému nabíječi a bezosádkové nebo výrazně zmenšené věži.
• Ochrana: integrovaný systém aktivní ochrany (APS) a protidronová obrana (C-UAS) zabudované od návrhu, nikoli jako dodatečná sada.
• Digitální architektura: otevřená softwarová platforma umožňující rychlé aktualizace a síťové propojení s drony, průzkumnými prostředky i dalšími vozidly.

Žádná z těchto změn by sama o sobě nebyla revoluční. Jejich souběh ale představuje nejhlubší zásah do koncepce západního hlavního bojového tanku od vzniku samotného Abramsu.

Co je čínský Type 100 a proč je měřítkem

V září 2025 projel pekingskou přehlídkou stroj, který okamžitě přitáhl pozornost západních analytiků. Type 100, nový čínský tank, se na první pohled liší od všeho, co čínská armáda dosud provozovala. Bezosádková věž, pravděpodobně 105mm kanón, aktivní ochranný systém s radarem, hybridní pohon a schopnost spolupracovat s bezpilotními prostředky v síťovém režimu.

Čínský státní deník China Daily ho označil za „nejlepší tank na Zemi“. Takové tvrzení je třeba brát s rezervou, jde o hodnoticí narativ státní propagandy, nikoli o nezávisle ověřený závěr. Podstatnější je americká analytická odpověď: studie U.S. Army War College nepopisuje Type 100 jako „čínský Abrams“, ale jako lehčí až střední, rychle nasaditelnou platformu nové generace propojenou s podpůrným vozidlem, drony a sítí senzorů. Jinými slovy: Čína nepostavila těžší a silnější tank. Postavila jiný druh tanku.

A právě to je důvod, proč se mluví o „dohánění“. Nejde o to, že by americká armáda přiznala technologickou podřadnost. Jde o to, že Čína jako první ukázala ucelený balík řešení pro bojiště, kde dominují drony, přesně naváděná munice a senzorová dominance, tedy přesně pro typ války, jaký od roku 2022 probíhá na Ukrajině. Americká armáda teď potřebuje ukázat, že dokáže nabídnout totéž, a ideálně víc.

Lekce z Ukrajiny: proč starý Abrams nestačí

Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, přinesla tvrdou zpětnou vazbu. Podle vizuálně potvrzené evidence projektu Oryx ztratila Ukrajina minimálně 25 z 31 dodaných tanků M1A1 Abrams. Americká armáda veřejně neříká „děláme M1E3 kvůli ztrátám na Ukrajině“, ale její rozpočtové dokumenty mluví jasnou řečí: „pozorování ze současných bojišť a zpravodajských hlášení“ dokazují naléhavost transformace.

Hrozby, na které M1E3 přímo reaguje, jsou přitom přesně ty, které Abramsy na Ukrajině potkaly: FPV drony útočící shora na nejslabší pancíř věže, protitankové řízené střely s tandemovou hlavicí, dělostřelecké granáty s přesným naváděním a všudypřítomné průzkumné drony, které odhalí tepelnou stopu turbínového motoru na kilometry. Hybridní pohon, integrovaná aktivní ochrana, protidronový systém a menší silueta, to vše jsou přímé konstrukční odpovědi na tyto hrozby.

Proč testuje právě 1. jezdecká divize

Prototypy M1E3 mají na podzim 2026 zamířit k 1. jezdecké divizi, jedné z nejslavnějších a největších obrněných formací americké armády, dislokované ve Fort Hoodu v Texasu. Nejde o náhodný výběr. Divize už prochází rozsáhlou transformací směrem k datově řízenému kombinovanému boji a armáda ji využívá jako experimentální velkou obrněnou jednotku.

Plán je konkrétní: vojáci dostanou prototypy M1E3 společně s novým bojovým vozidlem pěchoty XM30, začnou na nich cvičit a následně je vezmou do National Training Center ve Fort Irwin v Kalifornii, nejnáročnějšího výcvikového prostředí americké armády. Tam budou „střílet, jezdit a komunikovat“ a dávat vývojářům zpětnou vazbu, která rozhodne o finální konfiguraci. Konfigurace totiž ještě není definitivně uzamčená. Kongresová výzkumná služba (CRS) výslovně upozorňuje na vývojové riziko automatického nabíječe a na to, že vojáci mají tank vyzkoušet a teprve potom rozhodnout, co přesně potřebují.

Srovnání: M1E3 versus zbytek NATO i Čína

Aby bylo jasné, jak daleko M1E3 koncepčně zachází, stojí za to podívat se na to, co dělají spojenci. Německý Leopard 2A8, tedy tank, který si pořizuje i Česká republika jako budoucí páteř své těžké brigády, je kompletní novovýroba, ale stále klasický tank: čtyřčlenná osádka, kanón Rheinmetall L55A1 ráže 120 mm s efektivním dostřelem přes 5 000 metrů, sériově integrovaný systém aktivní ochrany Trophy a moderní digitální integrace. Britský Challenger 3 jde podobnou cestou: nová věž, hladký 120mm kanón L55A1, APS a digitální senzory, ale pořád klasická architektura.

Němci a Britové modernizují „nejlepší klasický tank“. Američané se pokoušejí změnit samotnou architekturu. A Čína tu architekturu ukázala jako první.

Český kontext: co to znamená pro naši armádu

Pro Českou republiku není M1E3 přímou akvizicí, Armáda České republiky vsadila na platformu Leopard. Přáslavický 73. tankový prapor v létě 2026 dokončil převzetí celé flotily 42 kusů Leopardů 2A4 a strategický projekt počítá s přechodem na Leopardy 2A8.

Nepřímý dopad ale bude zásadní. Pokud americká armáda přejde na architekturu s menší osádkou, hybridním pohonem a organickou obranou proti dronům, změní se i alianční standardy a požadavky na interoperabilitu. Česká těžká brigáda, budovaná právě pro plnění aliančních závazků, se bude muset přizpůsobit, ne nutně stejným tankem, ale stejnou logikou boje: síťové propojení, ochrana proti bezpilotním hrozbám, menší logistická stopa.

Pilotní výroba M1E3 má podle rozpočtových dokumentů začít ve fiskálním roce 2027, původní projekce plné operační způsobilosti mířila k roku 2030. Na podzim 2026 se ale bavíme teprve o četě prototypů a zkouškách, ne o přezbrojení celých brigád. Tank, který má dohnat čínský Type 100, zatím musí přesvědčit vlastní vojáky, že funguje.

Článek Nejradikálnější proměna západního tanku za 50 let má dohnat čínský Type 100. Otestuje ho vysoce elitní jednotka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je LOCUST X3 a jak funguje

LOCUST X3 je třetí generace mobilního laserového systému firmy AeroVironment, navržená výhradně k ničení malých bezpilotních prostředků, tedy dronů takzvaných skupin 1 až 3 (stroje o hmotnosti zhruba od pár set gramů po 600 kilogramů). Srdcem systému je laser o výkonu 30 kW v armádní konfiguraci, přičemž výrobce uvádí škálovatelnost v rozmezí 20 až 35+ kW. K němu patří modulární směrovač paprsku, senzorová architektura a software AV_Halo PINPOINT, který zajišťuje detekci, sledování, prioritizaci cílů a přesné držení energie na manévrujícím dronu.

Princip ničení je prostý a zároveň brutálně efektivní. Soustředěný paprsek zahřívá vybrané místo na cíli (typicky senzor, baterii nebo nosnou konstrukci) tak dlouho, dokud nedojde k degradaci nebo destrukci. Laser pracuje rychlostí světla, takže doba mezi zaměřením a zásahem je prakticky nulová. Proti jednomu cíli působí v jednu chvíli, ale přechod na další je extrémně rychlý. A hlavně: jeden zásah stojí podle výrobce méně než 5 dolarů. To je asi 120 korun.

Proč je to historický krok

Americká armáda sama označila kontrakt za svůj první produkční kontrakt na vysokovýkonný laserový zbraňový systém. AeroVironment jde ve svém tvrzení ještě dál a mluví o historicky první americké produkční akvizici systému řízeného paprsku vůbec; toto širší tvrzení je ovšem formulací výrobce, nikoli armády.

Časová osa ukazuje, jak dlouhá cesta vedla od laboratoře k výrobní lince. 3. září 2025 převzala armáda první dva prototypy AMP-HEL na lehkém vozidle ISV s výkonem kolem 20 kW. Další dva prototypy, tentokrát na těžším JLTV, dorazily 18. prosince téhož roku. V květnu 2026 proběhla validační akce ve White Sands ve spolupráci s federálním leteckým úřadem FAA a střediskem JIATF-401, která ověřila bezpečné použití laseru v národním vzdušném prostoru. Teprve poté, na začátku září 2026, přišel produkční kontrakt E-HEL.

Americký kontrolní úřad GAO přitom dlouhodobě upozorňoval, že programy řízené energie narážejí na takzvané „údolí smrti“ mezi prototypem a sériovou akvizicí, a to kvůli problémům s výkonem, chlazením, dosahem i provozními podmínkami. Program LOCUST toto údolí právě překročil.

Ekonomika obrany proti rojům

Tady je jádro celé změny. Laser nenahrazuje systémy Patriot ani NASAMS. Neřeší balistické rakety, stíhačky ani řízené střely. Řeší něco jiného: spodní vrstvu obrany, kde armády celého světa dnes plýtvají drahými interceptory na levné drony.

Raketa systému Patriot stojí řádově miliony dolarů. I kratší dosahové prostředky pracují s cenou desítek až stovek tisíc dolarů za jeden zásah. Proti dronu za pár set dolarů je to ekonomický nesmysl, a přesně na tuto asymetrii reaguje LOCUST X3. Laser nepotřebuje klasickou munici. Jeho „zásobník“ se obnovuje s napájením systému. Dokud má energii, může střílet.

Podle tiskové zprávy AeroVironment armáda za 464,8 milionu dolarů získá desítky systémů LOCUST X3, průběžnou podporu a výcvik. Přesný počet kusů zveřejněn nebyl. Systémy budou integrovány především na vozidla JLTV, v paletizovaných konfiguracích i na pevných stanovištích.

Limity a únorový incident

Laser není všemocný. Vyžaduje přímou viditelnost na cíl. Mlha, silný déšť a bouřky snižují dosah i kvalitu paprsku. Na větší vzdálenosti je méně účinný než konvenční prostředky. A jeho role je jasně vymezená: drony skupin 1 až 3, nikoli celé spektrum vzdušných hrozeb.

Pozornost si zaslouží i incident z února 2026. Podle agentury AP armáda u texaského Fort Hancock omylem sestřelila laserem dron americké pohraniční stráže CBP. Podle Reuters šlo o systém LOCUST. Příčinou nebylo selhání zbraně samotné, ale chyba v identifikaci cíle a v koordinaci mezi agenturami. Armáda incident vyhodnotila jako lekci v procedurách, nikoli jako důvod program zastavit. Tři měsíce poté proběhla validace ve White Sands a v září následoval produkční kontrakt.

Evropa nezůstává pozadu, a co Česko?

Laserová spodní vrstva protivzdušné obrany není jen americký experiment. Britský DragonFire má po úspěšných testech proti rychlým dronům kontrakt na zavedení k Royal Navy od roku 2027, přičemž britské ministerstvo obrany uvádí cenu zásahu pod 10 liber oproti stovkám tisíc liber za klasickou raketu. Německý úřad BAAINBw v červenci 2026 zadal firmám Rheinmetall a MBDA vývoj námořního laserového systému s plánovanou operační způsobilostí do roku 2029.

Pro Česko je téma relevantní, i když zatím spíš v rovině koncepční. Armáda ČR buduje vícevrstvou protivzdušnou obranu: zavádí raketový systém SPYDER s dosahem střel až 80 km a výškou 20 km, provozuje protiletadlové komplety RBS-70 a ve strategickém dokumentu Koncepce výstavby AČR 2035 výslovně počítá se schopností C-UAS. Jenže SPYDER ani RBS-70 neřeší totéž co LOCUST. Izraelský SPYDER je určen proti letounům a řízeným střelám na středních vzdálenostech. Laser by ho nedokázal nahradit, ale doplnil by ho o levnou krátkodosahovou vrstvu proti malým dronům, na které je raketa za miliony zbytečně drahá.

Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, ukázala, že masové nasazení levných dronů dokáže paralyzovat i konvenčně silnější armádu. Americká armáda na to odpověděla podpisem kontraktu, který poprvé v historii převádí laserovou obranu z prototypů do sériové výroby. Otázka už nezní, jestli lasery změní vzdušnou obranu. Otázka zní, jak rychle.

Článek USA poprvé objednaly sériovou výrobu laserových zbraní. LOCUST za 11 miliard má likvidovat drony a změnit vzdušnou obranu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Deset dní pod neviditelným okem

Širší rotace trvala měsíc a zapojila celou brigádu, ale Watsonova rota měla vlastní desetidenní fázi. Proti ní stála Nemesis, od 1. listopadu 2025 formálně 412. samostatná brigáda bezpilotních systémů ukrajinských ozbrojených sil, jednotka s více než deseti tisíci bojovými misemi za sebou. Západní média ji často stále označují jako „412. pluk“, ale v době cvičení už šlo o brigádu s rozsáhlou frontovou zkušeností z více než čtyř let války.

Nemesis fungovala jako součást OPFOR, simulovaného nepřítele. Její operátoři nasadili přesně ty metody, které denně používají proti ruské technice: trvalé pozorování shora, rychlé předávání souřadnic a okamžité přidělování simulovaných zásahů. Podle The Wall Street Journal byly ztráty amerických jednotek na brigádní úrovni tak vysoké, že rozhodčí museli některé „zničené“ prvky vracet do hry jako nové, aby scénář mohl pokračovat. Bradley M2A4, vozidlo s bojovou hmotností 36,3 tuny, motorem o výkonu 675 koní (503 kW), maximální rychlostí 66 km/h a kapacitou až deseti osob, se ukázal jako snadno čitelný cíl, pokud se pohyboval po předvídatelných trasách.

Co velitel roty odmítá

Watson svůj pohled na cvičení publikoval začátkem září 2026 jako komentář na serveru Task & Purpose. Nešlo o popření ztrát, ty potvrzuje. Šlo o odmítnutí mediálního rámce, který z celé rotace udělal jednostranný výprask.

Jeho argumenty jsou tři. Za prvé: rota se adaptovala během hodin, ne dní. Změnila způsob přesunu, opustila obvyklé cesty a začala využívat strmé rokle, zalesněná údolí a takzvaný mrtvý prostor, místa, kam dron obtížně nahlédne. Za druhé: i pod dronovým tlakem plnila bojové úkoly, ztrácela i vyhrávala. Za třetí, a to je možná nejdůležitější bod: ve druhé polovině cvičení přešla Nemesis na stejnou stranu a předávala americkým vojákům své zkušenosti. Watson mluví o mistrovské lekci v levném létání na velké vzdálenosti a v řízení celého řetězce od nalezení cíle po doručení účinku.

Spor tedy není o tom, zda drony zabíjely. Spor je o to, co si z toho vzít. Mediální zkratka říká „americká armáda nezvládá drony“. Watsonova verze říká „americká armáda se učí drony zvládat a tady je návod“.

Čtyři věci, které zabraly

Watson ve svém textu popisuje konkrétní taktické změny, které jeho rota zavedla pod tlakem:

• Maskování a signatura shora. Vojáci se naučili dívat se na vlastní pozice očima dronu, ne ze země, ale z výšky. Každá pozice se hodnotila podle toho, jak vypadá na termovizi a v optickém spektru shora.
• Maximální rozptyl. Vozidla i pěšáci přestali operovat v kompaktních formacích. Čím větší vzdálenost mezi prvky, tím obtížnější je pro jednoho operátora pokrýt celou jednotku.
• Stromy místo otevřeného terénu. Bradley pod hustou korunou je pro dron prakticky neviditelný. Rota začala systematicky využívat zalesněné úseky k ukrytí techniky.
• Rokle a mrtvý prostor místo cest. Opuštění silnic a zpevněných tras ve prospěch strmých svahů a terénních zlomů, kam drony nemají přímý výhled.

Watson to shrnuje jednou větou: když jeho vojáci začali manévrovat tak, že se lovci z Nemesis cítili jako lovení, tlak ze vzduchu polevil. Nejde o technologické řešení. Jde o disciplínu, terénní cit a ochotu opustit pohodlné návyky.

Proč americká armáda nemá plošnou obranu proti dronům

Otázka, která se nabízí, zní jednoduše: jak je možné, že nejsilnější armáda světa nemá funkční protidronový systém v každé rotě? Watson na ni odpovídá přímo, jeho brigáda nebyla součástí programu Transformation in Contact a neměla k dispozici protidronové schopnosti, které by chtěla.

Na systémové úrovni je obraz složitější. Podle zprávy GAO se americký program Family of Counter-UAS Systems stal formálním akvizičním programem teprve v červenci 2024, po šesti prototypových iteracích. Na jaře 2026 probíhaly první polní testy systému Golden Shield u 1. jezdecké divize, tedy přesně u té divize, jejíž brigáda cvičila v Hohenfelsu. A teprve v červnu 2026 vznikla ve Fort Drum specializovaná C-UAS Academy pro systematický výcvik.

Americká armáda problém rozpoznala, ale mezi rozpoznáním hrozby a plošným zavedením ochrany zeje mezera. Úprava doktríny už běží, aktualizovaný FM 3-0 pracuje s konceptem „ochrany před nepřetržitým pozorováním“ jako se standardem, nikoli výjimkou. Jenže doktrína na papíře a schopnost v poli jsou dvě různé věci.

Co si z toho vzít v Česku

České ozbrojené síly provozují obrněná vozidla CV90, Pandury i starší BVP a čelí stejnému problému: plošná ochrana proti dronům zatím chybí. Odborné publikace AČR přitom dospívají k překvapivě podobným závěrům jako Watson, základem ochrany před drony je utajení, vysoká mobilita a kvalitní maskování ve všech spektrech. Detektory a přenosné rušiče jsou převážně u specializovaných útvarů a ani dobře nakonfigurovaný protidronový systém nezajistí stoprocentní ochranu.

Experimentální cvičení Drone Shield 2024 ve Vyškově testovalo české systémy STARKOM a DPET. Česká armáda se v roce 2022 účastnila Combined Resolve a v srpnu 2026 se Česká republika i Ukrajina společně zapojily do cvičení Saber Junction 26, které výslovně pracovalo s lekcemi z elektronického boje a bezpilotních systémů. Přímou spolupráci AČR s brigádou Nemesis z otevřených zdrojů potvrdit nelze, ale trend je zřejmý: aliance se učí od těch, kdo mají frontovou zkušenost.

Praktický přesah pro české mechanizované jednotky je přímočarý: učit posádky pohybu mimo předvídatelné trasy, práci v rozptylu, organickému využití vlastních malých dronů pro přehled o situaci a těsnému propojení s prvky elektronického boje. Hohenfels ukázal, že to není otázka budoucnosti. Je to otázka příštího cvičení.

Cvičení v Bavorsku neprokázalo, že obrněnce jsou mrtvá technika. Prokázalo, že éra pohodlného přesunu po otevřených cestách pod nekrytou oblohou skončila. Kdo se nepřizpůsobí, zaplatí, zatím simulovanými zásahy, na frontě životem.

Článek Ukrajinské drony rozmetaly americké obrněnce při cvičení v Německu. Velitel roty říká, že to bylo jinak, a popisuje, co zabralo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čtyři scénáře, které nikdo neviděl

Přesný obsah všech čtyř variant Pentagon nezveřejnil. Podle agentury Reuters mají jednotlivé sady řešit různé úrovně počtů a rozmístění sil, přístup Američanů na evropské základny, přeletová práva a míru, do jaké se evropští spojenci budou muset postarat sami. Klíčový briefing s náměstkem ministra obrany Elbridgem Colbym měl proběhnout do 18. září 2026, finální varianty pak dorazit k Hegsethovi o sedm týdnů později.

Co z veřejně dostupných parametrů vyplývá? Škála zřejmě sahá od kosmetické úpravy rozmístění po citelné redukce na východním křídle, tedy právě tam, kde americká přítomnost po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 výrazně posílila. Konkrétní mapu škrtů ale zatím nemá ani většina evropských spojenců.

Rozhodnutí, které „už padlo“

Žádný oficiální dekret neříká, že stažení je hotová věc. Přesto se tři signály skládají do obrazu, který evropské diplomaty znervózňuje:

• Americký velvyslanec při NATO Matthew Whitaker už v květnu 2025 prohlásil, že redukce „nastane“ a že jde o řádný proces po konzultacích v Alianci.
• Hegseth v červnu 2026 veřejně oznámil přechod k „Evropou vedené obraně“ a spustil šestiměsíční přezkum.
• Evropští činitelé citovaní Reuters po Colbyho jednání s velvyslanci NATO v Bruselu koncem srpna 2026 popsali washingtonské rozhodnutí jako „prakticky hotové“.

Za celým procesem stojí muž, pro kterého to není žádná novinka. Colby už v prvním Trumpově období vedl tvorbu Národní obranné strategie z roku 2018, která akcentovala čínskou hrozbu a potřebu, aby spojenci nesli větší díl břemene. Současná linie je s tímto profilem plně konzistentní, a tentokrát má Colby pravomoci ji prosadit.

Co to znamená pro odstrašení Ruska

Formulace „napospas Rusku“ neznamená zánik článku 5 Severoatlantické smlouvy ani formální odchod USA z NATO. Článek 5 zůstává v platnosti a NATO ho stále prezentuje jako základ kolektivní obrany. Problém je jinde, v tom, co zmizí z terénu.

Po ruské invazi na Ukrajinu Spojené státy přesunuly na východní křídlo letectvo, obrněné Strykery, systémy protivzdušné obrany Patriot, posílily velení i logistiku. Celkový počet amerických vojáků v Evropě tehdy přesáhl 100 tisíc. Ke stavu kolem jara 2025 se vrátil přibližně na 80 tisíc, ale struktura byla jiná: víc infrastruktury, víc trvalých uzlů na východě, silnější rotační model.

Právě tato fyzická přítomnost funguje jako takzvaný tripwire, drát, o který se útočník zakopne a automaticky vtáhne do konfliktu americké síly. Jakmile těchto kapacit ubude, odstrašení se přesune z roviny „americký voják stojí na hranici“ do roviny „Amerika slibuje, že jednou přijde“. A to je zásadní rozdíl. Rumunské ministerstvo obrany, které na svém území hostí přes 1 700 amerických vojáků, už v dubnu 2025 veřejně reagovalo na zprávy o možném stažení asi 10 tisíc vojáků z Polska a Rumunska s tím, že americká přítomnost „posiluje regionální bezpečnost a odrazuje hrozby“.

Evropa sama: kolik to stojí a jak dlouho to trvá

Dokáže se Evropa obejít bez amerických vojáků? Studie think-tanků Bruegel a Kiel, kterou citovala agentura Reuters, spočítala, že by to vyžadovalo asi 250 miliard eur ročně navíc (zhruba 6,5 bilionu korun) a mobilizaci kolem 300 tisíc vojáků. Evropské vojenské mocnosti podle Financial Times pracují na řízeném převzetí odpovědnosti v horizontu pěti až deseti let.

Jenže právě tady leží největší riziko. Washington chce přepsat bezpečnostní model teď, zatímco evropská náhradní kapacita teprve vzniká. Přechodové období, roky, kdy americká přítomnost klesne, ale evropská ještě nedoroste, je nejzranitelnější fáze celého procesu. A Rusko, které vede válku na Ukrajině už déle než čtyři roky, zůstává hlavní vojenskou hrozbou pro evropské členy Aliance.

Trumpova administrativa navíc nechce od Evropanů jen víc peněz. Dotazník rozeslaný spojencům se ptá na cestu k pěti procentům HDP na obranu do roku 2035, nákupy amerických zbraňových systémů, personální připravenost, rozvoj obranného průmyslu, přístup na základny i ochotu podpořit americké zahraničněpolitické priority. Je to strategický záměr i páka zároveň.

Co to znamená pro Česko

České republiky se redukce přímo nedotkne; česká vláda i ministerstvo obrany výslovně uvádějí, že obranná dohoda s USA (DCA) nezakládá americké základny ani stálou přítomnost amerických vojáků na českém území. Nepřímo ale každý ústup z Polska, Německa či Rumunska zhorší bezpečnostní okolí střední Evropy. Německo dnes hostí přes 35 tisíc trvale přidělených amerických vojáků, Polsko kolem 10 tisíc rotujících. Pokud tyto počty klesnou, prodlouží se čas nutný k posílení regionu v případě krize, a právě rychlost reakce je pro odstrašení klíčová.

Existuje přitom jedna důležitá brzda: americký Kongres podmínil pokles pod 76 tisíc vojáků v Evropě konzultacemi se spojenci a dopadovými posudky na americkou bezpečnost, alianční připravenost a odstrašení vůči Rusku. Bílý dům tedy nemůže škrtat úplně bez omezení, ale hranice 76 tisíc stále znamená prostor pro stažení několika tisíc vojáků bez nutnosti žádat o souhlas.

Evropa stojí před paradoxem: potřebuje víc času na vybudování vlastní obrany, ale Washington jí ho nehodlá dát. A Kreml to sleduje pozorněji než kdokoli jiný.

Článek Amerika chystá čtyři scénáře stažení vojáků. Rozhodnutí už padlo, Trump nechá Evropu napospas Rusku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pickup místo obrněnce, a záměrně

Proč by armáda s rozpočtem přes 800 miliard dolarů ročně sáhla po civilním pickupu? Odpověď zní: protože si ho může dovolit ztratit. Projekt Sandhills 2.0, řízený 20. ženijní brigádou U.S. Army, od začátku staví na konceptu „attritable mass“, tedy levných, nahraditelných a rychle dostupných prostředků, které přebírají riziko místo vojáků. Ford F-250 v konfiguraci Super Duty nabízí užitečné zatížení zhruba 1,56 až 1,93 tuny podle varianty, což je víc než dost pro věž, senzory i ženijní náklad. Navíc ho lze koupit z výrobní linky, ne čekat roky na vývoj.

Forterra do pickupu integrovala svůj systém AutoDrive, platformově agnostickou autonomii navrženou pro složitý terén. Vozidlo dokáže operovat bez posádky v prostředí, kde by člověk za volantem riskoval život, typicky v průlomové zóně plné min, nástražných systémů a právě FPV dronů. Armádní materiály opakovaně zdůrazňují jediný cíl: dostat vojáky pryč z nejnebezpečnější části průlomu.

Věž Edda: brokovnice, která poslouchá

Samotná věž Edda je to, co dělá z pickupu lovce dronů. Váží pouhých 23 kilogramů a pracuje ve dvou fázích. Nejprve akusticky zachytí charakteristický zvukový podpis přilétajícího dronu, každý typ má jiný. Pak přepne na vizuální sledování pomocí palubního AI modelu, který cíl doměří a navede brokovnicový efektor. Volitelně lze připojit i aktivní radar, ale v základním režimu věž nevysílá žádný rádiový signál. Firma doslova uvádí „zero RF signature“.

A právě tady se skrývá vysvětlení zdánlivě přehnané formulace o neviditelnosti. Nejde o optickou neviditelnost ani o stealth nátěr. Jde o elektromagnetickou nenápadnost. Pro protivníka, který hledá cíle pomocí RF detekce nebo protiradiačních senzorů, systém jednoduše neexistuje, dokud nestiskne spoušť. V prostředí, kde obě strany intenzivně loví každý zdroj elektromagnetického záření, je to zásadní výhoda.

Konkrétní model brokovnice, typ munice ani kadence nebyly veřejně zveřejněny. Armáda systém popisuje jako „human-authorized effector“, tedy automatizovanou věž, kde konečné rozhodnutí o výstřelu schvaluje člověk. Přesnější je proto mluvit o automatizované brokovnicové věži než o plně automatické brokovnici v klasickém slova smyslu.

Z experimentu na frontu: precedent už existuje

Sandhills není jednorázový nápad. První iterace projektu proběhla už v prosinci 2023 a od té doby armáda postupně přidávala autonomní trucky, robotické průlomové nálože, rojové drony, detekci min i protidronové nástroje. Srpnová akce na Fort Bragg, probíhající od 17. do 28. srpna 2026, spojila všechny tyto prvky do jednoho experimentálního celku.

Klíčový kontext: Forterra v červenci 2026 oficiálně přiznala, že dodala 105 autonomních pozemních vozidel Lancer ukrajinským ozbrojeným silám. Šlo o jinou konfiguraci než F-250 s Eddou, ale precedent je zřejmý: technologie testovaná v rámci Sandhills se už dostala na skutečné bojiště. Válka na Ukrajině, trvající více než čtyři roky, přitom denně ukazuje, že levné FPV drony za pár tisíc korun dokážou zničit techniku za desítky milionů. Právě proto armáda tlačí na řešení doručitelná v měsících, ne v letech.

Brokovnice není zázračná zbraň, a armáda to ví

Edda řeší jednu velmi úzkou vrstvu obrany: poslední metry před nárazem dronu. Dosah deset až sto metrů je z vojenského hlediska téměř kontaktní vzdálenost. Proti rojům desítek dronů, proti strojům s autonomní navigací bez rádiového spojení nebo proti větším bezpilotním prostředkům brokovnicová věž nestačí. Veřejná data o procentuální úspěšnosti zásahů ani o chování systému proti více cílům současně zatím neexistují.

Proto NATO i americká armáda paralelně testují vrstvené protidronové architektury. Aliance v rámci iniciativy Layered Counter-UAS propojuje RF senzory, radary, elektrooptické systémy, rušičky i kinetické efektory do jedné sítě. Německý Rohde & Schwarz představil systém THORIS kombinující detekci a předání cíle různým zbraňovým stanicím. Americký Epirus zase vyvíjí mikrovlnný systém Leonidas cílený přímo na ničení rojů. A v Polsku NATO předvedlo nízkonákladový protidronový systém Merops, rovněž vypouštěný z pickupu.

Česká armáda jde podobným směrem, byť v jiném měřítku. Ministerstvo obrany pořizuje téměř tři tisíce dronů do roku 2028, zavádí rušičky STARKOM a pořizuje systém elektronického boje ES-RA. Český přístup akcentuje schéma detekce, identifikace a neutralizace a vrstvenou protivzdušnou obranu spíše než jednotlivé věže blízké obrany amerického typu.

Ekonomika boje jako skutečná revoluce

Síla konceptu F-250 s Eddou nespočívá v samotné brokovnici. Spočívá v tom, že americká armáda zkouší složit levné, ztrátové a rychle nahraditelné prvky do jednoho bojově použitelného celku. Pickup za zlomek ceny obrněnce. Věž o 23 kilogramech místo tuny elektroniky. Autonomie přenositelná mezi různými vozidly. A hlavně ochota riskovat ztrátu stroje místo ztráty vojáka.

Rozpočtový dokument armády pro fiskální rok 2027 počítá s další prototypovou akcelerací programu XM123 ABS, kontrakty na inženýrský vývoj a vyhodnocením přechodu k rychlému prototypování a zavedení do výzbroje. Pevné datum nasazení F-250 s Eddou neexistuje, ale akviziční cesta je výrazně kratší než u klasických programů.

Pickup Ford na střelnici v Severní Karolíně není budoucnost války. Je to její přítomnost, surová, levná a záměrně nedokonalá. Právě proto může fungovat.

Článek Američané nasadili na pickup Ford F-250 automatickou brokovnici pro lov dronů. Je neviditelný, dokud nevystřelí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mikrovlnka, která neslouží k ohřevu

Označení „mikrovlnka“ je redakční zkratka, ale fyzikální princip je skutečně příbuzný. Alecto generuje soustředěný paprsek elektromagnetické energie v mikrovlnném a radiofrekvenčním pásmu. Podle Office of Naval Research tento paprsek interaguje s elektronikou cíle a způsobuje její poškození nebo úplné vyřazení. Dron nehoří, neexploduje, prostě přestane fungovat, jeho řídící desky, senzory a navigační moduly se „uvaří“ zevnitř.

Klíčový rozdíl oproti klasickému rušení: rušička přeruší rádiový signál mezi operátorem a dronem, ale pokud dron letí autonomně nebo je naváděn optickým vláknem, je bezmocná. Mikrovlnný paprsek útočí přímo na palubní elektroniku, takže je jedno, jak je dron řízen. Firma Epirus v lednu 2026 veřejně demonstrovala, že její konkurenční vysokovýkonný mikrovlnný systém Leonidas dokázal vyřadit i dron řízený přes optické vlákno, tedy přesně ten typ, který se na ukrajinské frontě šíří jako odpověď na stále lepší ruské i ukrajinské rušičky.

Proč je „za jízdy“ tak důležité

Směrovaná energie není novinka. Americká armáda testuje vysokovýkonné mikrovlnné systémy už roky, ale dosud šlo převážně o stacionární demonstrátory chránící základny. Alecto má být jiný. ThinKom ho od počátku prezentuje jako řešení schopné palby za pohybu, tedy zbraň, která střílí, zatímco její nosné vozidlo jede.

Srdcem systému je patentovaná anténa VICTS. Zvenku vypadá jako plochý, nízký modul bez viditelných pohyblivých částí. Uvnitř ale pracují pasivní rotační vrstvy, které řídí směr paprsku rychlostí přes 200 stupňů za sekundu. Výrobce uvádí pokrytí od horizontu k horizontu, nízké boční vyzařování a kompaktní rozměry, díky nimž se systém vejde i na lehčí platformy typu pěchotního vozidla ISV nebo bezpilotního pozemního robota.

Pro vojáky v poli to znamená zásadní věc: nemusí zastavit konvoj, aby se bránili dronu. Manévrující jednotka si nese vlastní štít. A právě ochrana manévru je to, co dnes na frontě chybí nejvíc. Ukrajinské i ruské jednotky opakovaně popisují, jak je při přesunu zastaví roj levných FPV dronů, proti kterým nemají účinnou obranu.

Drony skupiny 1 a 2: levné, všudypřítomné, smrtící

Alecto míří primárně na drony amerických kategorií Group 1 a Group 2. Do první skupiny spadají stroje do devíti kilogramů s operačním dostupem zhruba do 370 metrů nad zemí, typicky komerční kvadrokoptéry nebo průzkumné drony typu Raven. Druhá skupina zahrnuje drony o hmotnosti devět až dvacet pět kilogramů, létající do výšky kolem jednoho kilometru, jako je americký ScanEagle nebo ruský Orlan-10, který slouží k průzkumu a navádění dělostřelecké palby.

Právě tyto kategorie dnes dominují bojišti. Jsou levné (často stojí řádově desítky tisíc korun), snadno dostupné a nasaditelné i malými jednotkami. Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, ukázala, že tyto drony změnily taktiku pozemního boje od základu. Sestřelit je klasickou protiletadlovou střelou za miliony korun je ekonomický nesmysl. Přesně tady má Alecto nabídnout odpověď: každý „výstřel“ stojí jen cenu spotřebované elektřiny, zásobník je teoreticky neomezený a systém dokáže pálit znovu a znovu, dokud má energii.

Vrstvená obrana: Alecto není samospasitelný

Americká armáda nepočítá s tím, že by jediný systém vyřešil dronovou hrozbu. Podle analýzy Congressional Budget Office z července 2026 efektivní obrana vyžaduje více vrstev:

• Rušičky – levné a rychlé, ale neúčinné proti autonomním dronům a dronům na optickém vlákně.
• Sítě a záchytné systémy – fungují na velmi krátkou vzdálenost, zhruba do sta metrů, a nezvládnou roje.
• Kinetické interceptory – spolehlivé, ale drahé; americká armáda v Evropě testuje levnější variantu IonStrike.
• Lasery – systém DE M-SHORAD s 50kW laserem na podvozku Strykeru už míří do výzbroje proti dronům skupin 1 až 3, ale ničí cíl tepelným paprskem, tedy pomaleji než mikrovlnný pulz.
• Vysokovýkonné mikrovlnné systémy typu Alecto – mají vyplnit mezeru rychlého, levného a opakovaného zásahu proti rojům malých dronů.

Pentagon opakovaně zdůrazňuje, že neexistuje žádná „stříbrná kulka“. Alecto má být jednou vrstvou v této architektuře, nikoli náhradou všech ostatních.

Kdy se Alecto dostane na bojiště

Kontrakt podepsaný 19. srpna 2026 má strop 49 milionů dolarů, tedy přibližně 1,1 miliardy korun. Počáteční financování směřuje do výroby jednoho ze čtyř plánovaných prototypů, polní zkoušky mají začít v roce 2027. ThinKom i armáda výslovně uvádějí, že nejde o rozhodnutí o sériové výrobě; teprve výsledky testů ukážou, zda technologie splní sliby.

Americká armádní jednotka JIATF-401 přitom u směrované energie sleduje nejen účinnost, ale i celoroční provozní dostupnost, energetické nároky a náklady údržby. Podle kulatého stolu z 21. srpna 2026 armáda říká, že „věda funguje“, ale teprve rok sběru provozních dat ukáže, jestli je vysokovýkonná mikrovlnná technologie ekonomicky a logisticky udržitelná v reálném nasazení.

Pro evropský a český kontext platí, že NATO už protidronové technologie testuje na východním křídle: v Lotyšsku běží inovační polygon, v Polsku armáda předvedla systém Merops. České ministerstvo obrany v roce 2026 pořizuje protidronové systémy pro Vojenskou policii a na cvičení Federated Cloud veřejně testovalo protidronové technologie. Mobilní vysokovýkonný mikrovlnný systém typu Alecto je ale pro evropské armády realisticky dostupný nejdříve ve druhé polovině dekády, a to pouze pokud americké zkoušky dopadnou úspěšně.

Alecto zatím není zbraň, která mění válku. Je to prototyp, který mění způsob, jakým o obraně proti dronům přemýšlíme, a právě v tom spočívá jeho skutečná síla.

Článek Na pohled neškodná zbraň, která je budoucností. Mobilní „mikrovlnka“ Alecto spálí ruské drony za jízdy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak to funguje: proteiny místo přístrojů

Klíč k celé technologii neleží v samotném spreji, ten využívá komerčně dostupný rozprašovací hardware, jaký si lze představit třeba u běžného dezinfekčního prostředku. Inovace je v kapalině uvnitř. Battelle do ní zakomponoval speciálně navržené proteiny, které se při kontaktu s cíleným biologickým agens navážou na jeho strukturu a vytvoří vizuální signál, barevnou změnu čitelnou pouhým okem, bez mikroskopu, bez čtečky, bez napájení.

Firma přitom tvrdí, že formulaci lze navrhnout buď pro jeden konkrétní patogen, nebo pro více hrozeb současně, záleží na zadání zákazníka. Konkrétní seznam detekovatelných agens ale veřejně zveřejněn nebyl. Battelle mluví obecně o „cílených biologických hrozbách“ a „agens biologického boje“. Stejně tak chybí publikované metriky citlivosti, specificity nebo míry falešných poplachů. Víme tedy, co sprej dělá, ale přesnost jeho práce zatím musíme brát jako tvrzení výrobce.

Od laboratoře k vojákovi: proč je to důležité

Současný řetězec biologické detekce v americké armádě je sofistikovaný, ale těžkopádný. Systém JBPDS (Joint Biological Point Detection System) nasává vzduch, analyzuje ho a při podezření spustí alarm. Jenže pak teprve začíná kolotoč: vzorek se zkomprimuje do vialky, zabezpečí a putuje do laboratoře. Potvrzení může trvat hodiny, někdy dny. Novější systém EMBD, nasazený u námořnictva, dokáže detekovat vzdušné biologické agens do pěti minut, ale vyžaduje specializovaný hardware. Program FFBS jde ještě dál a umí v poli geneticky identifikovat patogen do třiceti minut, ovšem opět s přístrojovým zázemím.

Battelle cílí na úplně jinou mezeru. Ne na vzdušné hrozby, ne na genetickou identifikaci, ale na rychlou povrchovou indikaci, odpověď na otázku „je tenhle stůl, tahle klika, tahle podlaha kontaminovaná?“ Bez přístroje. Bez výcviku laboratorního technika. Bez čekání.

Nabízí se srozumitelná analogie: Armáda České republiky už dnes používá chemické průkazníky PP-3, papírky, které po kontaktu s bojovou chemickou látkou změní barvu. Princip okamžité vizuální indikace tedy v armádní praxi funguje desítky let, ale jen v chemické oblasti. Battelle ho posouvá do biologie, kde je detekce tradičně řádově složitější.

Co zatím nevíme, a proč je to podstatné

Technologie byla poprvé předvedena na cvičení SCOUT 26 v březnu 2026, kde si ji vyzkoušeli příslušníci námořní pěchoty, letectva, námořnictva i Národní gardy. Detailní veřejný popis ale Battelle zveřejnil až 27. srpna 2026 ve své tiskové zprávě. Na cvičení SCOUT 26 šlo o sběr přímé zpětné vazby od uživatelů, vojáci hodnotili praktické aspekty jako čitelnost za různého osvětlení, odolnost formulace a pokrytí plochy jedním nástřikem.

Veřejně ale není dohledatelný žádný harmonogram zavedení do standardní výbavy. Neexistuje známý termín počátečního ani plného operačního nasazení. Technologie je v rané fázi, daleko před velkými akvizičními rozhodnutími. To neznamená, že nefunguje, znamená to, že její skutečný výkon v reálných podmínkách teprve projde nezávislým ověřením.

Rizika jsou přitom reálná. Odborná literatura o kolorimetrických biosenzorech obecně upozorňuje na problémy s křížovou reaktivitou, vlivem prostředí na výsledek a s detekcí nízkých koncentrací. Bez publikovaných validačních dat nelze říct, zda sprej Battelle tyto limity překonává, nebo se s nimi teprve potýká.

Kdo další pracuje na podobné technologii

Battelle není ve vývoji barevně čitelné biodetekce sám. Čínské výzkumné týmy z Wenzhou Medical University a z Pekingského institutu mikrobiologie a epidemiologie publikovaly studie o kolorimetrických testech, které dokážou odhalit patogenní bakterie nebo viry pouhým okem, bez složitých přístrojů. Jde ale o laboratorní výzkum, nikoli o vojensky nasaditelný produkt ve spreji.

U Ruska se v otevřených a důvěryhodných zdrojích srovnatelný vojenský sprejový systém dohledat nepodařilo. Česká armáda má vlastní kapacity v biologické detekci: Vojenský zdravotní ústav provádí aplikovaný výzkum v oblasti zvlášť nebezpečných biologických agens a disponuje mobilními i stacionárními pracovišti. České CBRN jednotky se pravidelně účastní aliančních cvičení a Centrum ochrany proti zbraním hromadného ničení v Brně patří mezi klíčová pracoviště NATO pro standardizaci a experimentování v této oblasti. Institucionální zázemí pro případné budoucí nasazení podobné technologie tedy v Česku existuje.

Za hranice bojiště

Battelle sám naznačuje, že sprej nemusí zůstat jen vojenskou záležitostí. Firma uvádí možné budoucí využití v nemocniční kontrole infekcí a v potravinové bezpečnosti, a z vlastních výzkumných prostředků už rozšiřuje detekční schopnosti na komerčně významné patogeny. Schválený civilní produkt zatím neexistuje, ale směr je zřejmý.

Největší hodnota spreje Battelle nespočívá v tom, že by nahradil laboratorní vědu, tu svět stále potřebuje pro potvrzení a přesnou identifikaci. Spočívá v tom, že první rozhodovací krok přesouvá z laboratoře přímo do rukou člověka v terénu. A v situaci, kdy jde o biologickou zbraň, může právě ten první okamžik rozhodnout o tom, kdo přežije.

Článek Voják stříkne, a když změní barvu, ví, jestli je v ohrožení. Američané vyvinuli sprej, který nahradí celou laboratoř na biodetekci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč teď a proč tak radikálně

Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, odhalila tři věci, které americké generály přiměly jednat. Za prvé: bojiště je dnes „téměř transparentní“, drony, satelity a barážující munice dokážou najít a zasáhnout prakticky cokoliv, co se pohybuje. Za druhé: dodatečně přišroubované ochranné systémy přidávají tuny a komplikují údržbu, aniž by problém řešily systémově. Za třetí: logistická stopa 78tunového kolosu je v moderním konfliktu noční můrou, každé tankování a zásobovací cyklus se stává rizikem.

Studie americké Army Science Board to řekla přímo: bez zásadního redesignu nelze hmotnost Abramsu výrazně snížit. Přírůstková modernizace narazila na fyzikální strop.

Co přesně má M1E3 umět jinak

Pilíře nového tanku jsou čtyři a žádný z nich není jen kosmetický:

• Nižší hmotnost. Přesná finální cifra zveřejněna nebyla, ale kongresové materiály pracují s cílem shodit 10 až 15 tun oproti současné konfiguraci. Pokud armáda ambici splní, M1E3 se dostane zhruba do pásma 59 až 68 tun, tedy blízko německému Leopardu 2A8, který váží 61,5 až 64,3 tuny.
• Integrovaná ochrana proti dronům. Nejde o další kit přišroubovaný na věž. Aktivní ochranný systém a protidronová opatření mají být součástí konstrukce od prvního výkresu. Podle CRS má tank chránit proti protitankovým řízeným střelám, RPG, ozbrojeným dronům i barážující munici.
• Otevřená softwarová architektura. Tank bude fungovat jako softwarově řízená platforma s průběžnými aktualizacemi ve stylu plug-and-play. Situační přehled na 360° a umělá inteligence mají snížit kognitivní zátěž osádky. Podle rozhovorů na konferenci GVSETS v srpnu 2026 vojáci testující prototypy popisují zásadně jiný způsob práce s informacemi uvnitř věže.
• Menší logistická stopa. Armáda směřuje k hybridnímu dieselelektrickému pohonu, který má snížit spotřebu paliva až o polovinu při zachování taktického dojezdu. Slavná plynová turbína AGT1500 o výkonu 1 119 kW (1 500 koní) by tak po čtyřech dekádách mohla skončit. Ovšem pozor: generál Randy George v odpovědi Kongresu uvedl, že finální pohonná jednotka ještě definitivně vybrána není.

Diskutuje se i o přechodu na tříčlennou osádku díky automatickému nabíječi děla, koncept, který ruské tanky řady T-72 a T-90 používají desítky let, byť s kontroverzním karuselovým zásobníkem, jehož zásah bývá pro posádku fatální. Přesná architektura nabíječe M1E3 veřejná není, takže přímé technické srovnání s ruským řešením by bylo předčasné.

Srovnání s konkurencí: Leopard, Armata a realita

Nejpevnější srovnání nabízí německý Leopard 2A8. Ten váží 61,5 až 64,3 tuny, nese kanon ráže 120 mm L55A1 s delší hlavní než starší verze, má čtyřčlennou osádku a možnost integrace systému aktivní ochrany Trophy od izraelského Rafaelu. Pokud M1E3 skutečně dosáhne plánované hmotnosti, oba tanky se ocitnou ve stejné váhové kategorii, jenže americký stroj k tomu přidá otevřenou digitální architekturu a hlubší integraci protidronové ochrany.

Ruský T-14 Armata bývá koncepčně spojován s bezosádkovou věží a integrálním aktivním ochranným systémem Afganit. Jenže důvěryhodně ověřené aktuální parametry a skutečný stav programu se v nepropagandistických zdrojích dohledávají obtížně. Sériová výroba Armaty opakovaně sklouzávala a na ukrajinské frontě se tank v boji neobjevil. Srovnání s M1E3 tak má smysl spíš na úrovni konceptu než konkrétních čísel.

Časová osa a co rozhodnou testy

Podle rozpočtových materiálů americké armády na fiskální rok 2027 mají být prototypy M1E3 dokončeny právě v tomto období a přechod do sériové výroby je plánován na fiskální rok 2028. Letos na podzim čtyři prototypy převezme Iron Horse Brigade k vojskovým zkouškám, po nichž má následovat rotace v Národním výcvikovém centru v roce 2027. Testy mají rozhodnout o konkrétní konfiguraci, od mobility přes údržbu až po nasazení v kombinovaných operacích. Úplné zastavení programu je podle dostupných podkladů nepravděpodobné; reálnější je úprava požadavků na základě zpětné vazby z jednotky.

Pro Česko je M1E3 zatím vzdálená záležitost, armáda si vybrala Leopard 2A8, jehož první kusy mají dorazit od roku 2028. Ministerstvo obrany přitom výslovně označuje tanky za nezpochybnitelnou součást jak ofenzivních, tak defenzivních operací i po zkušenostech z Ukrajiny. Dopad M1E3 na spojence bude spíš nepřímý: tlak na to, aby se nativní ochrana proti dronům, nižší logistická stopa a otevřená architektura staly novým standardem pro hlavní bojové tanky napříč Aliancí.

Proč to není konec těžkých tanků

Lehčí Abrams neznamená konec éry obrněných kolosů. Armáda výslovně říká, že i do budoucna potřebuje robustní platformu schopnou dobýt a udržet terén. V Polsku už funguje moderní předsunutý sklad APS-2 Powidz s výbavou pro celou americkou obrněnou brigádu, a lehčí tank, který nepřetíží evropské mosty a železniční vagony, tam bude nasaditelný rychleji a s menším logistickým chaosem.

Skutečný přelom M1E3 nespočívá v jednom „superparametru“. Spočívá v tom, že americká armáda poprvé otevřeně přiznala, že čtyři dekády trvající model nekonečného přidávání hmotnosti a externích systémů na tutéž platformu dosáhl svého konce, a že odpovědí není silnější tank, ale chytřejší.

Článek Američané přepisují historii tanků. Nový Abrams M1E3 je lehčí, chytřejší a postavený proti dronům od základu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč Jihokorejci porazili americkou i evropskou konkurenci

Soutěž nebyla formalita. V říjnu 2024 americká armáda pozvala k demonstracím pět firem: American Rheinmetall Vehicles, BAE BOFORS, Hanwha Defense USA, General Dynamics Land Systems a Elbit Systems USA. Později se veřejně přihlásily i týmy Leonardo DRS s KNDS a AM General s indickou Kalyani. Šlo tedy o mezinárodní klání, ve kterém se střetly americké, evropské i asijské koncepce.

Armáda oficiální bodování nezveřejnila. Z dostupných podkladů ale lze vyčíst, co rozhodlo: Washington nehledal zbraň, kterou teprve někdo vyvine. Po zrušení ambiciózního programu ERCA v roce 2024 armáda explicitně deklarovala obrat od vývoje k nákupu „zralého a dostupného“ systému. Hanwha nabídla přesně to: platformu postavenou na bojově ověřené rodině K9, kterou už provozuje šest členů NATO, a k tomu připravenost na americkou výrobu. Integrační a testovací centrum v Alabamě, investice do muniční základny Pine Bluff v Arkansasu; to není dovozce, který posílá bedny z Pusanu. To je firma, která se zakořeňuje v americkém průmyslu.

Co přesně K9 Mobile Howitzer umí a proč je to skok od M777

Tažená houfnice M777A2 slouží americké armádě od roku 2005. Váží necelých 4 500 kilogramů, je přepravitelná vrtulníkem i letounem C-130 a svou lehkostí si vysloužila přezdívku „trojitá sedmička“. Jenže na moderním bojišti, kde drony odhalí palebné postavení během minut a protibaterijní palba dorazí vzápětí, je její hlavní slabina fatální: M777 potřebuje zvlášť tažné vozidlo FMTV, nechráněnou obsluhu a relativně dlouhou dobu na zaujetí i opuštění pozice. Posádka stojí pod širým nebem a ručně manipuluje s municí.

Proti tomu Hanwha pro MTC nabízí podle firemních materiálů toto:

• Ráže: 155 mm / délka hlavně 52 kalibrů
• Platforma: kolový podvozek 8×8
• Zásoba munice na palubě: 40 nábojů
• Rychlost palby: 8–9 ran za minutu
• Čas zaujetí a opuštění postavení: pod 30 sekund
• Ochrana posádky: pancéřovaná kabina

Třicet sekund. Tolik má trvat celý cyklus od zastavení přes výstřel po odjezd. U M777 se bavíme o minutách, během nichž je obsluha vystavena všemu, co nepřítel pošle. Navíc MTC veze vlastní munici, žádné čekání na zásobovací náklaďák, který se musí přiblížit k odkryté pozici.

Pro srovnání: francouzský CAESAR 8×8, který si pořídila i česká armáda, nabízí 155mm/52cal hlaveň, 36 nábojů, čtyřčlennou obsluhu, dojezd 600 kilometrů, silniční rychlost 90 km/h a dostřel až 70 kilometrů podle typu munice. Německý RCH 155 je technologicky nejambicióznější: plně automatizovaná věž, dvoučlenná posádka, rychlost přes 100 km/h a unikátní schopnost střelby za pohybu, ale je těžší a dražší. Hanwha se s MTC profiluje někde mezi: praktičtější než RCH 155, ale s větší zásobou munice než CAESAR a s důrazem na tempo operací středních brigád.

Jak MTC změní tvář americké pěchoty

Nejde jen o výměnu jedné hlavně za druhou. Americká armáda v rozpočtových dokumentech pro fiskální rok 2027 popisuje MTC jako dvojici schopností: samohybný kanon a k němu navázané zásobovací vozidlo (Resupply Vehicle), které má vzniknout v samostatném prototypování. Teprve tato dvojice dohromady mění způsob, jakým lehčí a střední brigády vedou palebnou podporu.

Dosud fungoval cyklus takto: tahač FMTV přiveze M777 na pozici, obsluha rozloží dělo, vystřelí, složí, připojí k tahači a odjede. Munici přiváží další vozidlo. Celý proces trvá dlouho a brigáda musí čekat. S MTC se houfnice přesune sama, vystřelí během desítek sekund, okamžitě odjede a zásobovací vozidlo ji doplní za jízdy nebo na kryté pozici. Kratší vystavení nepřátelskému průzkumu, rychlejší tempo, vyšší přežitelnost.

Americká armáda to v oficiálním oznámení shrnuje pojmem „vysoce transparentní bojiště“, tedy bojiště, kde je vidět všechno a kde přežije ten, kdo se rychleji schová. Válka na Ukrajině, trvající už více než čtyři roky, tuto lekci potvrzuje denně. Tažené houfnice jsou tam jedním z nejzranitelnějších cílů dronů a protibaterijních radarů.

Co to znamená pro Jižní Koreu a pro Česko

Pro Soul je americký kontrakt víc než obchodní úspěch. Podle SIPRI se Jižní Korea v období 2021–2025 vyšplhala na deváté místo mezi světovými exportéry zbraní s tříprocentním podílem globálního trhu. Hanwha už dodává pásové K9 do Polska (rámcová dohoda na 672 kusů s transferem technologií), Rumunska, Estonska, Norska, Finska a Turecka. Americké vítězství funguje jako nejsilnější možná reference: pokud si Hanwhu vybral Washington, těžko ji někdo odmítne jako „asijskou alternativu“.

Pro českou armádu je přímý dopad omezený. Praha je smluvně vázána na 62 houfnic CAESAR 8×8 CZ, které od roku 2026 nahrazují zastaralé 152mm houfnice DANA. Česko tedy už jde cestou kolové samohybné houfnice, jen od jiného dodavatele. Nepřímo ale americká volba potvrzuje, že celý koncept kolového samohybného dělostřelectva je dnes hlavní proud modernizace NATO, nikoli okrajový experiment.

Rizika a otevřené otázky

Program MTC je zatím v prototypové fázi. Parametry, které Hanwha uvádí, musí potvrdit armádní testy a experimenty s vojáky plánované na fiskální roky 2028–2029. Finální sériová konfigurace se může lišit: armáda například spolupracuje s Hanwha na integraci americké hlavně délky 58 kalibrů, což by znamenalo delší dostřel, ale i jiné balistické charakteristiky. Pokud prototyp nevyhoví, veřejně známý záložní plán neexistuje; reálně by připadalo v úvahu prodloužení testů, nové srovnání nebo ponechání M777 ve služebním zařazení déle, než se dnes počítá.

Otevřená zůstává i otázka přesného počtu sériových kusů. Číslo přes čtyři sta koluje v odborných médiích a odpovídá historickému rozsahu programu M777, armáda v roce 2009 převzala pětistý kus. Oficiální rozpočtové dokumenty ale mluví o náhradě „ve vybraných formacích“, nikoli o konkrétním čísle. Skutečný rozsah sériové výroby tak závisí na výsledcích testů, rozpočtových prioritách Kongresu a na tom, jak rychle se podaří rozjet americkou výrobní linku.

Jedno je ale jasné už dnes: americká armáda se rozhodla, že éra tažených houfnic v jejích lehčích brigádách končí. A klíč k té změně drží firma ze Soulu.

Článek Jihokorejci ovládli soutěž americké armády. Jejich houfnice nahradí přes 400 děl a změnit tvář pěchoty USA se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna Ukrajina

Když se řekne „nejsilnější armáda světa“, míní se tím ozbrojené síly Spojených států. Podle SIPRI Yearbook 2026 utratil Washington za obranu v roce 2025 přes 954 miliard dolarů, zdaleka nejvíc ze všech zemí. Americké arzenály zahrnují systémy jako MQ-9A Reaper od General Atomics s výdrží přes 27 hodin, rychlostí 444 km/h, operačním dostupem 15 240 metrů a nosností 1 746 kilogramů, nebo přesnou munici Switchblade 600 od AeroVironment s doletem přes 40 kilometrů a výdrží přes 40 minut. Jsou to špičkové stroje.

Jenže Pentagon potřebuje něco jiného. Potřebuje levné, jednoduché a masově vyráběné drony, a těch nemá dost. Americký program Drone Dominance počítal do února 2026 s necelými 200 tisíci kusy. Ukrajina ve stejném období plánovala vyrobit přes sedm milionů dronů. Rozdíl není v kvalitě jednotlivého stroje. Je v objemu, ceně a rychlosti, s jakou se nový model dostane z prototypu na frontu.

Miliony kusů ze země ve válce

Čísla ukrajinské výroby vysvětlují, proč Trump mluvil o „neuvěřitelném“ množství. Podle Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny přesahuje roční kapacita jen v kategorii FPV dronů osm milionů kusů. Přes 160 firem soutěží o zakázky. Celých 95 procent dronů nakupovaných pro ukrajinské ozbrojené síly pochází z domácí výroby. Za prvních pět měsíců roku 2026 armáda přes digitální platformu DOT-Chain převzala 485 tisíc bezpilotních prostředků a další techniky.

A peníze? Jen za první pololetí letošního roku podepsalo ukrajinské ministerstvo obrany kontrakty na drony za 333,6 miliardy hřiven, v přepočtu zhruba 190 miliard korun. Nejde přitom o jednu kategorii. Kontrakty pokrývají FPV útočné drony, interceptory schopné sestřelovat nepřátelské bezpilotníky, námořní drony i systémy s doletem přesahujícím dva tisíce kilometrů.

Právě interceptory jsou pro Washington zvlášť zajímavé. Prezident Zelenskyj v březnu 2026 v britském parlamentu vysvětloval, že dva až tři malé interceptory v celkové ceně pod deset tisíc dolarů, tedy zhruba 240 tisíc korun, dokážou zneškodnit jeden íránský dron Šáhid, jehož cena se odhaduje na desítky tisíc dolarů. Ekonomika boje s drony pomocí dronů dává větší smysl než odpálení rakety protivzdušné obrany za milion dolarů.

Od memoranda k testování

Americký zájem není jen rétorický. Už v květnu 2026 připravilo americké ministerstvo zahraničí společně s Pentagonem a ukrajinskou velvyslankyní Olhou Stefanišynovou rámcové memorandum, které mělo otevřít cestu exportu ukrajinských obranných technologií do USA, vzniku společných podniků s americkými firmami a první testovací fázi. Celý text dokumentu nebyl zveřejněn a konkrétní modely ani ceny veřejně potvrzeny nebyly.

Co potvrzeno bylo: testování běží. Zelenskyj po summitu v Ankaře řekl, že Ukrajina už posílá vzdušné i námořní drony do Spojených států a že americká zpětná vazba je „velmi pozitivní“. 28. července pak na setkání s Trumpem nabídl „tisíce našich výrobních dronů“ výměnou za posílení americké raketové složky pro Ukrajinu. Trump odpověděl, že Ukrajina „dělá velmi dobrý dron“.

Podle Pentagonu je americký průmysl od ukrajinského objemu výroby malých dronů stále roky daleko. To je mimořádně otevřené přiznání od země, která si na technologickou převahu zvykla.

Systém, ne jednorázový obchod

Ukrajina kolem svých dronů vybudovala celou exportní infrastrukturu nazvanou Drone Deal. Nejde o jednorázový prodej, ale o desetileté rámcové dohody zahrnující čtyři směry spolupráce: společný vývoj, společnou výrobu, nákup hotových systémů a technologický transfer. K červenci 2026 podepsalo dohodu devět zemí a přes dvacet dalších ji zvažovalo. Administrativa zavedla zrychlený režim Fast Track, který zkracuje exportní povolení z 90 na 30 dnů.

Model už funguje v praxi. Ukrajinská firma Ukrspecsystems otevřela v britském Suffolku továrnu s investicí 200 milionů liber, asi 6,2 miliardy korun, a výhledem až 500 pracovních míst. Podobné dohody podepsala Ukrajina s Dánskem přímo na summitu v Ankaře i s Nizozemskem. Česko má s Ukrajinou memorandum o obranně-průmyslové spolupráci z roku 2023 a společné vládní prohlášení z roku 2024 výslovně zmiňuje rozvoj společných projektů. Veřejně doložený český Drone Deal v ukrajinském formátu ale zatím neexistuje.

Co na to Moskva

Přímá ruská reakce výhradně na americký nákup ukrajinských dronů veřejně doložena není. Kreml po ankaraském summitu reagoval obecněji, varoval, že zesilování ukrajinských úderů hluboko do ruského území válku neukončí a může ji prodloužit. Po Trumpově oznámení licence na výrobu systému Patriot na Ukrajině mluvila Moskva o americké „ambivalenci“ a hrozila rozšířením takzvané bezpečnostní zóny na ukrajinském území.

Rusko přitom samo sází na masovou výrobu levných dronů, ovšem jiným způsobem. Britské sankce z května 2026 identifikovaly ruský útočný dron VT-40 jako levný masově nasazovaný prostředek a poukázaly na dodávky komponent z Číny. Evropská unie v červenci 2026 přidala na sankční seznam 14 čínských a hongkongských subjektů právě kvůli podpoře ruského vojensko-průmyslového komplexu. Ukrajinský model je postaven na frontové zpětné vazbě a soutěži domácích firem; rusko-čínsko-íránská větev stojí spíš na dodavatelských řetězcích a saturaci bojiště objemem.

Washingtonu neimponuje jeden konkrétní ukrajinský dron. Imponuje mu systém, který dokáže uprostřed války vyrábět miliony levných bojově ověřených strojů a každý týden je přizpůsobovat tomu, co se děje na frontě. Pentagon to neumí, a otevřeně to přiznal.

Článek Nejsilnější armáda světa chce ukrajinské drony. „Vyrábí je uprostřed války v obrovském množství, je to neuvěřitelné“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je LP-CROWS a proč vznikl právě teď

LP-CROWS znamená Low-Profile Common Remotely Operated Weapon Station, tedy nízkoprofilový dálkově ovládaný zbraňový modul od norské firmy Kongsberg. Systém nese denní kameru, termovizi, laserový dálkoměr a stabilizovanou architekturu, která umožňuje přesné sledování cíle za jízdy i za stání. Podporuje zbraně od ráže 5,56 mm přes 7,62 mm a 12,7 mm až po 40mm granátomet. Klíčové slovo je „nízkoprofilový“: starší verze CROWS se na Paladin nedaly smysluplně namontovat, protože příliš vyčnívaly a hlavně nevydržely opakovanou tlakovou vlnu 155mm kanonu. LP-CROWS je menší, robustnější a navržený právě pro toto drsné prostředí.

Dne 24. června 2026 zveřejnila zkušební základna Yuma Proving Ground v Arizoně informaci, že vývojové testy LP-CROWS na houfnici M109A7 Paladin a muničním vozidle M992A3 právě probíhají. Americká armáda tím fakticky přiznala, že pod drony je stejně zranitelná fáze přebíjení a zásobování jako samotná střelba.

Paladin pod lupou: co brání a proč to nestačí

Samohybná houfnice M109A7 Paladin je páteř amerického těžkého dělostřelectva. Kanon M284 ráže 155 mm dosáhne se standardní municí kolem 30 kilometrů, maximální kadence činí čtyři rány za minutu po dobu tří minut. Houfnice váží přes 36 tun, má vlastní pohon a dokáže zaujmout palebné postavení během desítek sekund. Jenže právě ta hmotnost a tepelná stopa z ní dělají ideální cíl pro dron, který stojí pár tisíc korun.

Posádka dosud neměla jinou možnost blízké obrany než ručně obsluhovaný kulomet s otevřeným poklopem. V okamžiku, kdy houfnice právě odpálila salvu a čeká na přesun, je střelec s hlavou venku nejzranitelnějším článkem celé baterie. LP-CROWS tento problém řeší: posádka ovládá zbraň a senzory zevnitř obrněného trupu, aniž by kdokoli opouštěl pancíř. Stabilizovaný modul umí sledovat a zasáhnout malý dron na krátkou vzdálenost; jde o poslední obrannou vrstvu, nikoli o všelék.

Americký DEVCOM Armaments Center současně testuje pokročilý řídicí systém SWAT-FC, který má automatizovat zaměřování malých dronů i za pohybu. Samotný kulomet, byť v ráži 12,7 mm, proti koordinovanému roji nebo útoku za špatné viditelnosti nestačí. Proto armáda staví vrstvený model: senzory, elektronické rušení, klamné cíle, automatizované řízení palby a teprve nakonec kinetický zásah.

Lekce z Ukrajiny: závody v adaptaci

Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, přepsala učebnice dělostřeleckého boje. Americké armádní analýzy otevřeně pracují s ukrajinskými zkušenostmi. Komerční drony, původně hračky pro hobby piloty, se proměnily v nástroj trvalého průzkumu a přímého útoku. Cenová asymetrie je brutální: dron za pár set dolarů dokáže zničit houfnici za miliony. Ještě důležitější je ale asymetrie informační. Levný dron kupuje čas a souřadnice, které pak využije dělostřelecká baterie, raketový systém nebo další útočný dron.

Rusko na to reaguje po svém: rozšiřuje lehké systémy elektronického boje, antidronové pušky, přenosné rušiče i fyzické ochranné sítě nad technikou. Ukrajina naopak nasazuje dálkově naváděné protivzdušné věže a levnější interceptory; Velká Británie jí jen v prosinci 2025 dodala přes dvacet takových systémů v rámci balíku za 600 milionů liber. Americký přístup je „programovější“: formální integrace, vývojové testy, ověřená konfigurace. Trvá to déle, ale cílem je řešení, které vydrží sériovou výrobu a nasazení u desítek baterií.

Česko řeší totéž

Armáda České republiky přechází z houfnic DANA vz. 77 na francouzské CAESAR 8×8 ráže 155 mm. Objednáno je 62 kusů s dostřelem až 40 kilometrů, poslední dodávky jsou plánovány na rok 2027. A problém s drony je pro české dělostřelce stejně akutní jako pro americké. Cvičení Ghost Hunters 2026 prověřilo schopnost jednotek operovat pod nepřetržitým dronovým dohledem: snižovat riziko odhalení, pracovat s tepelnou stopou, dodržovat emisní disciplínu. Ministerstvo obrany navíc pořizuje sledovací systém PLESS pro lokalizaci dronů v rámci posilování elektronického boje.

NATO v červenci 2026 oznámilo investice přesahující bilion korun do protidronových schopností a spustilo alianční program LCI-X pro vrstvenou obranu proti bezpilotním prostředkům. Pro Česko to znamená, že obrana střední Evropy už nebude stát jen na nákupu houfnic. Bude stát na propojení dělostřelectva, elektronického boje, senzorů, rušení a logistiky do jedné sítě.

Víc než věžička na střeše

Celá proměna dělostřelecké doktríny se dá shrnout do jednoho posunu: z modelu „odpálit hodně a pak řešit přesun“ na model „schovat, vystřelit, zmizet, neemitovat“. Americké armádní texty mluví o zásadním přechodu od pohybu řízeného časem k pohybu řízenému podmínkami. Prakticky to znamená víc předem připravených pozic, decentralizovaná povolení k palbě, organické průzkumné drony u každé baterie, přísnější kontrolu elektromagnetických emisí a větší důraz na potvrzený cíl než na objem palby.

LP-CROWS na Paladinu je v tomto kontextu jeden dílek skládanky, ale dílek, který může rozhodnout o přežití konkrétní posádky v konkrétním okamžiku. Houfnice, která umí vidět, sledovat a zasáhnout dron bez otevření poklopu, má měřitelně vyšší šanci dožít se dalšího přesunu. A v éře, kdy se bezpečné okno měří na minuty, je každá přidaná sekunda rozdíl mezi životem a smrtí.

Článek Dělostřelectvo má na přežití 3 minuty. Americká armáda má záchranu, montuje na houfnice věžičky proti dronům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdo je Amír Hatamí a proč na jeho slovech záleží

Hatamího jméno se v českých médiích dosud příliš neobjevovalo. To se změnilo v červnu 2025, kdy ho Chameneí jmenoval do čela Artéše a současně mu udělil hodnost generálmajora. Artéš je pravidelná íránská armáda; na rozdíl od Revolučních gard (IRGC), které fungují jako ideologická paralelní síla, Artéš je konvenční vojenský aparát s letectvem, námořnictvem i pozemními silami.

Právě proto má výrok takovou váhu. Kdyby totéž řekl velitel basídžů nebo lokální duchovní, šlo by o rétorický exces jednoho z mnoha. Hatamí ale reprezentuje státní armádu. Jeho slova nesou institucionální pečeť, i když se nepodařilo dohledat přímý záznam (video, audio ani oficiální přepis) konkrétního srpnového projevu, při kterém měla odměna zaznít.

Částka, která v Íránu mění životy

Orientační přepočet 700 tisíc korun vychází z aktuálního poměru tomanů k dolaru, jak ho lze odvodit z dat deníku The National. Minimální mzda v Íránu činí 16,6 milionu tomanů měsíčně. Ženatý pracovník se dvěma dětmi pobírá přibližně 26 milionů tomanů. Pět miliard tomanů tak představuje:

• Zhruba 301 minimálních měsíčních mezd, tedy asi 25 let práce za minimum.
• Přibližně 192 měsíčních příjmů rodiny se dvěma dětmi, tedy kolem 16 let.

V zemi, kde podle téhož zdroje lidé šetří na polévkových kostech a omezují nákupy masa, je taková suma životní loterie. Propagandistický účinek je zřejmý: odměna nemá jen motivovat jednotlivce, má vysílat signál celé společnosti, že režim bere „lov Američanů“ smrtelně vážně.

Dvojnásobek pro ženy: mobilizace, ne ocenění cíle

Dvojnásobná odměna má být určena ženám jako vykonavatelkám, tedy Íránkám, které by se na dopadení amerického vojáka podílely.

Přímé vysvětlení motivu v dohledaných zdrojích chybí. Redakční interpretace je ale nasnadě: jde o propagandistický tah, který má vtáhnout do mobilizačního rámce i tu část populace, která tradičně stojí mimo vojenské struktury. Symbolicky tím režim říká, že „obrana vlasti“ je povinností každého, a že za ni zaplatí. Dvojnásobek pro ženy dodává výroku radikalitu, která zaručuje mediální šíření. A právě o to jde.

Není to poprvé, a padá to do horké války

Hatamího výrok není izolovaný incident. V dubnu 2026, po sestřelení amerického bojového letounu, íránská státní televize otevřeně vyzývala civilisty, aby pomohli dopadnout americké letce, a nabízela za to odměnu. Times of Israel tehdy popsal, jak íránská média koordinovala veřejnou pátrací akci po posádce sestřeleného stroje.

A kontext je ještě temnější. Podle Reuters bylo k červenci 2026 ve válce s Íránem zabito 17 amerických vojáků a zhruba 430 jich bylo zraněno. USA do regionu přesouvají další tisíce vojáků, letouny, tankery i námořní síly. Hatamího slova tedy nepadají do míru. Padají do konfliktu, kde se už střílí, kde padají bomby a kde Hormuzský průliv, kudy proudí více než čtvrtina světového námořního obchodu s ropou a zhruba pětina globálního LNG, funguje jako geopolitická pojistka, jejíž narušení by okamžitě pocítily i české domácnosti u čerpacích stanic a v účtech za energie.

Co na to říká mezinárodní právo

Výzva k dopadení či zabití nepřátelského vojáka v kontextu ozbrojeného konfliktu není sama o sobě porušením Třetí ženevské úmluvy; ta se plně uplatňuje až po zajetí, kdy zajatcům musí být zajištěno humánní zacházení a ochrana před násilím. Problém Hatamího výroku leží jinde.

Vyzývat civilisty, aby se aktivně podíleli na „lovu“ nepřátelských vojáků, znamená mazat hranici mezi civilistou a kombatantem. Podle Mezinárodního výboru Červeného kříže civilista, který se přímo účastní bojových operací, přestává být po dobu této účasti chráněn před útokem. Jinými slovy: Hatamí svým výrokem potenciálně vystavuje íránské civilisty, včetně žen, které výslovně zmiňuje, smrtelnému nebezpečí. Nabízí jim peníze za to, aby se stali legitimními vojenskými cíli.

Veřejnou oficiální reakci Washingtonu na tento konkrétní výrok se nepodařilo dohledat. V analogickém dubnovém případě Bílý dům pouze potvrdil, že prezident byl informován, Pentagon ani CENTCOM další podrobnosti neposkytly.

Čeští vojáci v oblasti aktuálně nasazeni nejsou, mise v Iráku byla ukončena. České ministerstvo zahraničí nicméně kvůli eskalaci konfliktu s Íránem doporučuje cesty do Ománu jen v nezbytných případech a žádá zvýšenou opatrnost.

Hatamího odměna nemá právní rámec, nemá dohledatelný rozpočet, nemá prováděcí mechanismus. Má ale něco jiného: razítko vrchního velitele státní armády a publikum, pro které pět miliard tomanů představuje celoživotní výdělek. V íránské válečné propagandě je to přesně ten druh nabídky, která nepotřebuje být splnitelná. Stačí, že je slyšet.

Článek Muslimská civilizace v pravém světle: Íránský generál vypsal odměnu 700 tisíc Kč za amerického vojáka. Ženám platí dvojnásobek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdo je Ahmad Vahídí a proč mluví právě teď

Vahídího kariéra je prakticky nerozlučně spjata s Revolučními gardami od jejich vzniku v roce 1979. Byl prvním velitelem elitních jednotek Quds Force, sloužil jako ministr obrany i ministr vnitra. Americké ministerstvo financí ho už v roce 2010 zařadilo na sankční seznam kvůli vazbám na íránský jaderný a raketový program. Evropská unie jeho profil aktualizovala v roce 2025.

Do čela IRGC byl podle Iran International jmenován 1. března 2026, v okamžiku, kdy gardy potřebovaly novou tvář po sérii likvidací velitelů. Vahídí tu tvář dodal: konfrontační, ideologicky zakotvenou, odmítající jakékoli ústupky. Agentura AP ho popisuje jako klíčového hráče tvrdé íránské vyjednávací linie a člověka, který vychází z mentality „nekončící revoluce“.

Jeho prohlášení o vítězství proto nejsou jen rétorickým cvičením. Jsou politickým nástrojem. Mají utvrdit domácí publikum, že ztráty neznamenaly porážku, a zároveň vyslat Západu signál: tvrdé křídlo režimu nebude prodávat kompromis jako kapitulaci.

Co Írán vydává za vítězství, a co říkají fakta

Vahídího narativ stojí na třech pilířích:

• Režim přežil. Navzdory měsícům amerických a izraelských úderů íránský stát nepadl, vláda funguje, gardy existují.
• USA šly do příměří. Bílý dům potvrdil, že nepřátelské akce probíhaly od 28. února do 7. dubna 2026. Poté Washington přistoupil k jednáním a 17. června podepsal s Teheránem memorandum.
• Írán si podržel páky. Hormuzský průliv zůstal nástrojem nátlaku, část vysoce obohaceného uranu přežila údery a IAEA v červnu 2026 přiznala, že nemá jasno o osudu materiálu obohaceného na 60 %.

Každý z těchto bodů má ovšem druhou stranu. Izraelská armáda ve svých bilancích operací Rising Lion (2025) a Roaring Lion (2026) uvádí přes 800 úderných letů, 16 000 použitých munic a tisíce zasažených cílů, od raketových základen po velitelská stanoviště. Likvidace Pakpúra a dalších vysokých důstojníků IRGC nebyla náhoda, ale systematická kampaň. Izrael i USA mluví o vzdušné převaze nad částí íránského území.

Americká strana rámuje memorandum nikoli jako ústupek, ale jako nástroj, který má zabránit tomu, aby Írán získal jadernou zbraň, a obnovit bezpečnou plavbu Hormuzem. Vahídí totéž memorandum prezentuje jako důkaz, že Washington musel ustoupit. Obě strany prodávají stejný dokument jako své vítězství. To samo o sobě vypovídá o povaze konfliktu víc než kterýkoli výrok.

Jaderná otázka: ne bomba, ale nejistota

Vahídího dlouhodobé napojení na tvrdou jaderně-raketovou linii íránského režimu je klíčové. Přímý veřejný výrok „chci jadernou bombu“ v otevřených zdrojích dohledatelný není, oficiální íránská pozice navenek stále tvrdí, že o zbraň neusiluje. Jenže realita za tou fasádou vypadá jinak.

IAEA v červnu 2026 vyzvala Írán k obnovení spolupráce a přiznala, že komunikační kanál byl přerušen. Část uranu obohaceného na 60 %, tedy blízko úrovně potřebné pro zbraň, podle dostupných informací přežila americko-izraelské údery. Nikdo přesně neví kolik. A právě tato nejistota je nebezpečnější než jakýkoli Vahídího výrok. Vahídí a jemu blízcí zastánci tvrdé linie systematicky odmítají ústupky v jaderné oblasti. Nesou odpovědnost za to, že inspektoři nemají přístup. A jejich rétorika o „vítězství“ vytváří politický prostor pro to, aby Írán jaderné kapacity dál rozvíjel pod rouškou diplomatického příměří.

Podle nás je právě tohle jádro problému: Vahídí nepotřebuje říkat „chci bombu“. Stačí mu zajistit, aby nikdo nevěděl, jak daleko Írán došel.

Co z toho plyne pro Evropu a Česko

Íránsko-americký konflikt není jen blízkovýchodní záležitost. Podle americké Správy energetických informací (EIA) vystoupala cena ropy Brent ve druhém čtvrtletí 2026 až na 118 dolarů za barel, tedy zhruba 2 800 Kč. Hormuzský průliv, kterým proudí pětina světové ropy, se stal nástrojem íránského nátlaku a trhy reagovaly panicky.

Mezinárodní měnový fond ve svém evropském výhledu z dubna 2026 popsal dopady jako novou energetickou nabídkovou ránu:

• Vyšší inflace v eurozóně
• Slabší hospodářský růst
• Rostoucí náklady na dopravu a průmyslové vstupy

Pro Česko to znamená dražší pohonné hmoty, vyšší ceny potravin přes logistiku a energii a tlak na alianční rozpočty. I po červnovém memorandu a mírném poklesu cen ropy zůstávají zásoby nízké a riziko další eskalace reálné. MMF v červenci 2026 varoval, že ropný trh sice šok absorboval, ale nárazníky docházejí.

Přežití jako strategie

Vahídího rétorika dává smysl, pokud pochopíme, co vlastně prodává. Ne klasické vojenské vítězství, to by při pohledu na trosky raketových základen a seznamy mrtvých velitelů neobstálo. Prodává přežití. Schopnost menšího hráče ustát tlak supervelmoci, nepoddat se a přetavit samotný fakt existence v politický triumf.

Je to propaganda? Bezpochyby. Je v ní zrnko pravdy? Také. Írán skutečně nekapituloval, Washington skutečně jednal a část jaderného materiálu skutečně zůstala v mlze. Jenže mezi „nesrazili nás“ a „srazili jsme je na kolena“ je obrovský rozdíl, a právě v tom rozdílu se skrývá příští krize.

Článek „Srazili jsme na kolena nejmocnější armádu světa,“ chlubí se íránský generál vítězstvím nad USA. Chce atomovky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Pentagon „zahodil“

Nezahodil celou rodinu Abrams. Zahodil konkrétní modernizační program M1A2 SEPv4, tedy další evoluční krok, který měl na osvědčený podvozek navrstvit novou elektroniku, senzory a ochranu. Podle rozpočtové dokumentace americké armády armáda v září 2023 přesunula 102,44 milionu dolarů z dlouhodobých položek SEPv4 zpět do základní programové linie. Stávající verze M1A2 SEPv3 se dál vyrábí a modernizuje, ale jako přechodové řešení, ne jako budoucnost.

Místo SEPv4 armáda nastartovala program M1E3, označení, které signalizuje nikoli další „balíček“ na starý tank, ale hlubokou přestavbu. Náčelník štábu americké armády generál Randy George prohlásil, že vývoj M1E3 je „o šest let napřed“ oproti původnímu akvizičnímu tempu. V lednu 2026 armáda ukázala raný prototyp na autosalonu v Detroitu. Ne na vojenské základně. Na autosalonu, jako by chtěla říct, že tohle je jiná kategorie stroje.

Co Ukrajina změnila

Americká tanková doktrína desítky let stála na třech předpokladech: vzdušná převaha, informační dominance a schopnost udržovat těžkou techniku daleko od domova. Ukrajina všechny tři zpochybnila.

Na ukrajinském bojišti nemá vzdušnou převahu nikdo. Obě strany operují pod hustou vrstvou dronů, od průzkumných strojů po levné FPV drony, které generální tajemník NATO Mark Rutte v lednu 2025 popsal jako zbraně za zhruba 400 dolarů schopné zničit tank v hodnotě mnoha milionů. Analýza CSIS k operaci Spider’s Web uvádí cenu jednoho FPV dronu sestaveného z běžně dostupných komponent na 600 až 1 000 dolarů, tedy zhruba 14 až 24 tisíc korun. Ekonomická asymetrie je drtivá.

Bojiště je navíc trvale pozorované. Satelity, drony, termovize: tank se na frontové linii prakticky nemůže schovat. A když se nemůže schovat, musí přežít zásah. Jenže přidávání improvizovaných klecí, reaktivního pancíře a dalších „krabic“ na šedesátitunový stroj zvyšuje hmotnost, spotřebu paliva a logistickou náročnost. Americká armáda u M1E3 proto mluví o opačném směru: nižší hmotnost (podle generála George o čtvrtinu méně než u současného Abramsu), integrovaný systém aktivní ochrany (APS) zabudovaný přímo do konstrukce, tříčlenná osádka díky autoloaderu a softwarově definovaná architektura, která umožní rychlé aktualizace bez fyzické přestavby.

Problém, který nemá jen Amerika

Tlak dronů a transparentního bojiště nedopadá jen na Pentagon. Ruská armáda, která měla být druhou nejsilnější na světě, přišla na Ukrajině o tisíce kusů obrněné techniky a sama sahá k improvizovaným řešením, od svařovaných klecí přes elektronické rušičky až po želví tanky zakryté plechem. Ani masivní průmyslová základna nestačí na to, aby nahrazovala ztráty tempem, jakým je drony způsobují.

Čína válku studuje stejně pozorně. Podle analýzy RAND Corporation čínské politické a vojenské elity systematicky vyhodnocují lekce z Ukrajiny jako zdroj praktických poznatků pro vlastní budoucí konflikt, především s USA. Trend se tedy netýká jedné armády ani jednoho kontinentu. Každá moderní armáda, která provozuje hlavní bojové tanky, stojí před stejnou otázkou: jak udržet těžkou platformu naživu v prostředí levných, masových a všudypřítomných dronů.

NATO na to reaguje institucionálně. V polské Bydhošti funguje centrum JATEC, které převádí ukrajinské bojové zkušenosti do alianční praxe. Aliance spustila experimenty LCI-X zaměřené na vrstvenou obranu proti bezpilotním prostředkům a investuje do protidronového výcviku i senzorů.

Co to znamená pro Česko

Česká armáda provozuje tanky T-72M4 CZ, stroje z osmdesátých let modernizované českou elektronikou a systémem řízení palby. Koncepce výstavby AČR do roku 2030 počítá s projektem náhrady T-72M4 CZ a vláda v roce 2024 schválila přistoupení ke společnému pořízení tanků Leopard 2A8. Modernizace stávajících T-72M4 CZ je most, ne cílový stav, a navíc most se zpožděním: ročenka ministerstva obrany uvádí problémy s dodávkami komponent systému řízení palby.

Ale ani Leopard 2A8 není konečná odpověď. Německo-francouzský program MGCS (Main Ground Combat System) už nepočítá s jedním klasickým tankem, ale s multiplatformním systémem, kombinací osádkových a bezosádkových prostředků propojených sítí. Výrobce KNDS mezitím jako mezikrok představil koncept Leopard 2 A-RC 3.0 s bezosádkovou věží, autoloaderem, tříčlennou osádkou a protidronovými prvky. Směr je stejný jako u amerického M1E3.

Přežije nejchytřejší, ne nejtlustší

Hlavní otázka tankového vývoje se posunula. Nejde už o to, který stroj má nejsilnější pancíř nebo největší kanón. Jde o to, která armáda dokáže tank obalit vrstvou průzkumu, protivzdušné a protidronové obrany, elektronického boje a odolné sítě velení. Tank bez tohoto ekosystému je na moderním bojišti drahý cíl s krátkou životností, bez ohledu na vlajku, kterou nese.

Rozpočet americké armády pro fiskální rok 2027 už počítá se zahájením pilotní výroby M1E3. První kusy mají k vojákům dorazit na testy ještě letos. Pokud se program udrží v tomto tempu, bude to nejrychlejší proměna amerického tanku za poslední půlstoletí, vynucená ne technologickým pokrokem ve vlastních laboratořích, ale levnými drony nad ukrajinskými poli.

Článek Pentagon zahodil Abrams a začíná od nuly. Drony na Ukrajině zničily vše, čemu Amerika o tancích věřila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč „hypersonická“ patří do uvozovek

Podle NASA začíná hypersonická rychlost na hodnotě Mach 5, tedy přibližně 1 715 metrů za sekundu. Standardní náboj M855A1, který americká armáda používá v karabinách M4, opouští hlaveň rychlostí asi 936 m/s, to odpovídá zhruba Mach 2,7. Ani s novou municí M855A1+, nabitou na výrazně vyšší tlak 5 650 bar (82 000 psi), se střela k hranici Mach 5 ani nepřiblíží.

Programové dokumenty USSOCOM ostatně slovo „hypersonic“ vůbec nepoužívají. Pracují s termínem „hypervelocity“, tedy mimořádně vysoká rychlost. Rozdíl je podstatný: nejde o raketovou technologii, ale o snahu vytlačit z malé ráže 5,56×45 mm NATO maximum energie a dosahu. Uvozovky jsou proto na místě, jde o nadsázku popisující ambici, ne o fyzikální realitu.

Co se na M4A1 změní, a co zůstane

Jádro programu HICAR tvoří výměna horní sestavy karabiny. Spodní část zbraně, takzvaný lower receiver, zůstává beze změny. Žádné trvalé úpravy, žádná nová ráže, žádné nové zásobníky. Operátor si nasadí nový upper na svůj stávající lower a pokračuje se stejnými Gen3 PMAGy, stejnou optikou, stejným příslušenstvím ze sady VAS/VASWA.

Co se ale mění, je podstatné:

• Hlaveň délky 28 až 30 cm (11 až 12 palců), konstruovaná pro tlak 5 650 bar
• Závěrová skupina odolnější vůči zvýšenému tlaku na závěr
• Kompatibilita s třemi typy munice: M855A1, Mk262 i novou M855A1+
• Testovací tlumič HUXWRX Flow 556k L (zatím jen jako zástupný model, finální konfigurace přijde později)

Požadavky na výkon jsou tvrdé. Průměrná přesnost má dosáhnout 1 MOA, tedy rozptyl zhruba 3 centimetry na 100 metrů. Minimální spolehlivost: 800 ran mezi poruchami jako práh, 5 000 ran jako cíl. Životnost hlavně: 8 000 výstřelů jako minimum, 20 000 jako ideál, měřeno poklesem úsťové rychlosti o 5 % nebo zhoršením rozptylu. A zpětný ráz? Nižší než u pušky Mk17 v ráži 7,62×51 mm NATO.

Podle nás je právě kombinace těchto parametrů tím, co dělá HICAR zajímavým. Nejde o jednu revoluční novinku, ale o inženýrsky náročný pokus posunout celou rovnováhu platformy (dosah, přesnost, životnost) bez toho, aby se cokoli rozbilo v logistice nebo ergonomii.

Proč speciální jednotky nejdou cestou nové pušky

Americká armáda mezitím razí vlastní cestu. Puška XM7, dříve označovaná jako NGSW-R, představuje zcela novou zbraňovou větev v ráži 6,8×51 mm s integrovaným tlumičem a pokročilým palebným řídicím systémem XM157. Cílí na zásahy přes 600 metrů a nabízí výrazně větší energetickou rezervu než jakýkoli náboj ráže 5,56 mm.

USSOCOM se touto cestou nevydal. Ne proto, že by XM7 byla špatná zbraň, ale proto, že speciální jednotky mají jiné priority. Lehká karabina. Známá manipulace. Kompatibilita s příslušenstvím, které už mají. Nižší signatura. Menší zpětný ráz. A především: žádné masivní přezbrojení, které by znamenalo nové zásobníky, novou munici v celém logistickém řetězci a přeškolení tisíců operátorů.

V původním vládním zadání AOI HICAR se výslovně požaduje, aby nová horní sestava fungovala s M4A1 lowerem „bez trvalých úprav“. To je věta, která říká víc než tucet prezentací o inovacích. USSOCOM nechce revoluci. Chce evoluci, která zdvojnásobí dosah.

Munice M855A1+, známá neznámá

Klíčem k celému programu není jen nová hlaveň nebo závěr. Je to náboj M855A1+, nabitý na tlak 5 650 bar (82 000 psi). Pro srovnání: standardní M855A1 pracuje s výrazně nižším tlakem a dosahuje úsťové rychlosti kolem 936 m/s. Podle oficiálního armádního handbooku má M855A1 oproti staršímu M855 dramaticky lepší účinek proti tvrdým cílům a konzistentnější terminální balistiku, a to bez nárůstu hmotnosti náboje.

U M855A1+ ale veřejně dostupná balistická tabulka zatím chybí. Konkrétní úsťová rychlost, energie na různých vzdálenostech, průbojnost, to vše je k polovině roku 2026 spíš programovým cílem než prokázaným údajem. Víme jen, že HICAR musí s touto municí fungovat a že celá zbraň musí být konstruována tak, aby zvýšený tlak a namáhání závěru vydržela po tisíce výstřelů.

Mimochodem, už samotný přechod na M855A1 před lety přinesl komplikace. Armáda musela zavést nový Enhanced Performance Magazine, protože ocelová špička náboje M855A1 způsobovala problémy s podáváním v původních zásobnících M4 a M16. Proto HICAR tak důrazně trvá na kompatibilitě s Gen3 PMAGy, poučení z minulosti je zjevné.

Kdy to bude hotové, a co když to nevyjde

Harmonogram programu je zatím v raných fázích. Původní termín pro odevzdání bílých knih byl stanoven na 8. června 2026, dodatkem se posunul na 12. června. 29. června mělo přijít pozvání na prezentaci a ve dnech 15. až 16. září 2026 mají proběhnout demonstrační střelby. Teprve poté následuje třetí fáze, žádost o prototypový návrh a případná prototypová smlouva s možností následné produkce.

Operační nasazení v roce 2026 je nereálné. Pokud vše půjde hladce, první modernizované karabiny by se mohly dostat k jednotkám nejdříve v roce 2027. A pokud žádný dodavatel nesplní všechny požadavky najednou? Zadání obsahuje pojistky: vláda si vyhrazuje právo propojit uchazeče s komplementárními schopnostmi do společných týmů. Nejpravděpodobnější záložní cesta tedy není okamžitý nákup hotové alternativy, ale iterace požadavků nebo spojení řešitelů.

Armáda České republiky používá karabinu M4 A3 v omezených počtech jako nestandardní zbraň. Případný upgrade typu HICAR by se českých jednotek mohl týkat jen tam, kde jsou karabiny na platformě AR/M4 skutečně ve službě, což je podle dostupných informací okrajová záležitost, nikoli plošný standard.

HICAR není příběh o superzbraní. Je to příběh o tom, jak z osvědčené platformy dostat víc, aniž by se rozbilo všechno ostatní: výcvik, logistika, svalová paměť operátorů. Pokud se podaří z hlavně o délce 28 centimetrů vytáhnout spolehlivý dosah přes 600 metrů, bude to jeden z nejelegantnějších upgradů v historii malých zbraní.

Článek Americké speciální jednotky nechtějí novou pušku. Raději z M4A1 vymáčknou „hypersonickou“ rychlost střely se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč „legendární M249″ a co ho vlastně nahrazuje

Kulomet M249 SAW je americká licence belgického FN Minimi. V americké armádě slouží od roku 1986, nasazený byl ve více než třiceti zemích světa, od Perského zálivu přes Afghánistán po Irák. Ráže 5,56×45 mm NATO, kadence kolem 750 až 1 000 ran za minutu, hmotnost prázdné zbraně přibližně 7,5 kilogramu. Čtyři dekády spolehlivé služby z něj udělaly ikonu pěchotní palebné podpory.

Speciální jednotky ale už dávno nepoužívají standardní M249. Jejich verzí je Mk 46 Mod 1, odlehčená, zkrácená varianta bez zásobníkové šachty, s hlavní o délce 41,4 cm (16,3 palce) a hmotností kolem 7 kilogramů bez munice. Právě Mk 46 má FAMG přímo nahradit. Mění se tedy nástupce uvnitř téže zbraňové linie: M249 je rodový předchůdce, Mk 46 je jeho větev pro speciální operace a FAMG má být další generací této větve.

Důležité upřesnění: nejde o konec M249 v celé americké armádě. Konvenční síly souběžně zavádějí M250 v nové ráži 6,8×51 mm v rámci programu NGSW. FAMG je výhradně záležitost USSOCOM.

Co přesně SOCOM požaduje

Specifikace z veřejné výzvy AOI jsou překvapivě konkrétní. FAMG musí splnit tvrdé limity:

• Ráže: 5,56×45 mm NATO
• Hmotnost: maximálně 5,2 kg (11,5 libry) v plné konfiguraci včetně lišty, madla, dvojnožky a pažby; cílová hodnota pouhých 4,5 kg (10 liber)
• Délka: nejvýše 99 centimetrů se zasunutou pažbou, cílově 89 centimetrů
• Kadence: 400 až 650 ran za minutu
• Účinný dostřel: minimálně 500 metrů na plošné cíle
• Výměna hlavně: do 30 sekund
• Spolehlivost: alespoň 1 400 ran mezi závadami třídy I
• Provozní teploty: přibližně od −29 °C do +74 °C
• Technologická zralost: minimálně TRL 7, tedy systém ověřený v operačním prostředí

Srovnání s Mk 46 Mod 1 ukazuje, kam SOCOM míří. Mk 46 má účinný dostřel 800 metrů na bodový cíl a kadenci 730 ran za minutu; FAMG obojí vědomě snižuje. Výměnou za to získává úsporu zhruba 1,8 kilogramu proti maximálnímu limitu, potenciálně až 2,5 kilogramu proti cílové hodnotě. To je váha dvou plných zásobníků do útočné pušky navíc v operátorově batohu.

Nízká kadence 400–650 ran za minutu není slabina. Je to záměr. Pomalejší střelba znamená lepší kontrolu zbraně při automatické palbě, nižší spotřebu munice a menší tepelné namáhání hlavně, tedy přesně to, co potřebujete při rychlém průniku, ne při potlačování pozice na 800 metrů.

Kdo má šanci vyhrát

Seznam firem, které podaly své podklady, veřejně znám není. Dedukce podle existujících systémů ale zužuje pole na dva hlavní kandidáty.

Knights Armament LAMG vypadá papírově nejlépe. Ráže 5,56 mm, hmotnost 5,1 kilogramu, hlaveň o délce 38,1 cm (15 palců), celková délka 90 až 99 centimetrů. Téměř přesně sedí do limitů FAMG. Firma má navíc dlouhou historii dodávek pro americké speciální síly.

FN Herstal, výrobce celé rodiny M249/Mk 46, může nabídnout modernější FN EVOLYS 5.56. Hlaveň o délce 35,6 cm (14 palců), celková délka 86 až 95 centimetrů, poloautomatický i automatický režim palby, kadence kolem 750 ran za minutu. Rozměrově sedí. Problém je hmotnost: asi 5,5 kilogramu, tedy nad maximálním limitem 5,2 kg. FN by musel zbraň odlehčit, nebo doufat, že SOCOM limit změkčí. Výhodou je kontinuita: kdo čtyřicet let dodává stávající kulomet, zná zákazníka lépe než kdokoli jiný.

Podle nás má Knights Armament v tuto chvíli silnější výchozí pozici čistě na papíře. Ale výběrová řízení SOCOM rozhodují testy v terénu, ne tabulky, a tam může FN těžit z dekád zkušeností s pásovými mechanismy Minimi.

Proč 5,56 mm, když armáda přechází na 6,8 mm

Tady je klíčový strategický rozměr celého programu. Americká armáda investuje miliardy do přechodu na ráži 6,8×51 mm: nový kulomet M250, nová puška M7. Vyšší energie střely, delší účinný dostřel, lepší průbojnost proti moderním ochranným vestám. Proč by SOCOM šel opačným směrem?

Wood to na SOF Weeku vysvětlil přímo: v místech jako střední Afrika „neběhá“ munice 6,8 mm. Ráže 5,56 mm NATO je nejrozšířenější puškový kaliber na planetě. Partnerské síly ji používají, spojenecké sklady ji mají, logistické řetězce ji zvládnou. Když tým Green Berets operuje s místními jednotkami tisíce kilometrů od nejbližší americké základny, potřebuje zbraň, která střílí tím, co je po ruce.

SOCOM navíc paralelně pracuje na programu HICAR (Hypervelocity Improved Capability Assault Rifle). Cílem je karabina, která vystřelí jak standardní 5,56 NATO, tak budoucí hypervelocitní verzi téže ráže s výrazně vyšší úsťovou rychlostí a plošší balistikou. Účinný dostřel by měl narůst ze současných zhruba 300 metrů na 600 metrů a více. SOCOM tedy nerezignuje na výkon, snaží se ho vytáhnout nahoru, aniž by opustil logistickou základnu, kterou sdílí s desítkami partnerských armád.

Celá kulometná strategie SOCOM je vlastně třívrstvá: .338 Norma Magnum pro dlouhý dosah (program LMG-M), 7,62 NATO pro výkonnější univerzální roli (LMG-A) a 5,56 mm pro nejlehčí útočnou zbraň. Každá vrstva řeší jiný problém.

Český kontext

Česká armáda není od této linie daleko. Ministerstvo obrany ČR podepsalo v prosinci 2021 rámcovou dohodu na dodávky až 949 kulometů MINIMI v rážích 7,62×51 mm i 5,56×45 mm, tedy přímých příbuzných M249 a Mk 46. Přímý vliv programu FAMG na české nákupy veřejně doložen není. Nepřímý vliv ale přijde téměř jistě: až SOCOM vyhodnotí, jakou roli hraje ultralehký pásový kulomet v blízkém boji, poznatky se rozšíří přes struktury NATO ke všem spojencům, české speciální síly nevyjímaje.

FAMG zatím nemá veřejný termín zavedení do výzbroje. Jisté je jedno: SOCOM ví přesně, co chce, zbraň lehkou jako útočná puška, ale s pásovým podáváním a schopností potlačit protivníka na půl kilometru. Muší váha s úderem kulometu.

Článek „Muší váha“ nahradí legendární M249. Americké speciální jednotky vybírají nový lehký kulomet se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pět projektilů místo jednoho

Náboj se jmenuje Drone Round 5.56 L Variant a vyrábí ho americká firma Drone Round LLC. Princip je jednoduchý: po výstřelu se projektil rozdělí na pět samostatných segmentů, které letí směrem k cíli a pokrývají výrazně větší plochu než jediná střela standardního náboje ráže 5,56×45 mm NATO. Přesnou konstrukční technologii rozdělení výrobce veřejně nepopisuje, ale klíčový efekt je ověřitelný: místo jednoho bodu zasáhne střelec prostor pěti projektily najednou.

Proč je to důležité? Trefit malý manévrující dron klasickou puškovou střelou je extrémně obtížné. Cíl je rychlý, malý a nepředvídatelný. Pět projektilů dramaticky zvyšuje pravděpodobnost, že alespoň jeden z nich zasáhne vrtuli, motor, baterii nebo řídící elektroniku. Nejde o záruku sestřelu jedinou ranou, americká armáda sama mluví o „porážení dronů objemem palby a objemem projektilů“. Ale šance oproti standardní munici roste zásadně.

Podle údajů výrobce je účinný dosah L Variantu do 100 metrů. To je zlomek dostřelu samotné pušky M4A1, která má účinný dostřel kolem 500 metrů, ale proti malému dronu na krátkou vzdálenost je to přesně ta zóna, kde se rozhoduje o přežití.

Milion nábojů a pušky, které je vystřelí

Americká námořní pěchota (USMC) v červnu 2026 zveřejnila na portálu SAM.gov oznámení o záměru pořídit L Variant v režimu sole-source, tedy od jediného dodavatele, bez soutěže. Zdůvodnění? Okamžitá potřeba protidronové obrany na úrovni střelce. Veřejně zmiňovaná dřívější dávka činí 400 000 kusů, přičemž plánovaný nákup na fiskální rok 2027, který v USA začíná v říjnu 2026, počítá s dalším milionem nábojů. Jednotková cena nebyla v dostupných podkladech zveřejněna.

Kompatibilita je přitom jednou z největších předností celého konceptu. USMC výslovně uvádí, že náboj funguje bez jakýchkoli úprav v těchto zbraních:

• M4 / M4A1 Carbine – standardní karabina ráže 5,56×45 mm, délka hlavně 368 mm (14,5″), zásobník 30 ran
• M27 Infantry Automatic Rifle – pěchotní automatická puška ráže 5,56×45 mm, hlaveň 419 mm (16,5″), úsťová rychlost kolem 880 m/s, účinný dostřel 550 m na bodový cíl

Výrobce navíc deklaruje spolehlivý provoz ve standardních zásobnících, v pásových 5,56mm systémech (jako lehké kulomety) a dokonce i při střelbě s tlumičem. To otevírá možnost, že protidronovou palbu by v budoucnu mohl nést i kulometný tým družstva, nejen jednotlivý střelec.

Výrobní kapacita firmy Drone Round LLC má podle jejích vlastních údajů dosahovat až 350 milionů ran ročně. Odhad udělení hlavního kontraktu spadá do prosince 2026.

Poslední vrstva, ne zázračná zbraň

Tady je zásadní rozlišení, které dělá z L Variantu užitečný nástroj místo marketingového slibu. Americká armáda, a to jak USMC, tak XVIII. výsadkový sbor, který s municí cvičil v dubnu 2026, ji důsledně označuje jako „poslední linii obrany“.

Vrstvená protidronová obrana funguje takto: nejdříve senzory detekují hrozbu, pak nastupuje elektronický boj a rušení, následují specializované protidronové systémy. Teprve když všechno selže a dron se dostane na vzdálenost desítek metrů od vojáka, přichází na řadu zásobník s Drone Roundem. Právě proto USMC souběžně buduje širší program Organic-Counter Small Unmanned Aircraft Systems, který zahrnuje detekci, elektronický boj i kinetické prostředky.

Proti dronům řízeným optickým kabelem, které nelze rušit rádiovým signálem, protože jsou řízeny kabelem, nabývá kinetická obrana na úrovni střelce ještě většího významu. Ukrajina ukázala, že právě tento typ dronů se šíří rychle a klasické rušičky proti němu selhávají.

Co to znamená pro českou armádu

Armáda České republiky disponuje útočnými puškami CZ BREN 2 v ráži 5,56×45 mm NATO, tedy ve stejné ráži, jakou používá L Variant. Podle ročenky Ministerstva obrany byly do AČR dodány tisíce těchto zbraní. Z hlediska ráže a typu platformy existuje technický základ pro případné použití podobné munice, ale samotná shoda ráže nestačí; skutečná kompatibilita by vyžadovala zkoušky podávání, tlaků a přesnosti, plus schválení exportu a národního zavedení.

Český přístup k protidronové obraně je zatím jiný. Ministerstvo obrany v září 2025 představilo koncept modulárních bojových kompletů, které mají sesednutému vojákovi integrovat spojení, senzory, vlastní drony a vazbu na prvky protivzdušné obrany. V prosinci téhož roku resort oznámil posilování elektronického boje a protidronových schopností. Jde tedy spíše o síťový a systémový přístup než o speciální puškovou munici pro každého střelce.

Obě cesty se přitom nevylučují. Naopak, americký model ukazuje, že i ta nejsofistikovanější síťová obrana potřebuje záložní kinetickou vrstvu přímo u vojáka. A právě tam se nabízí prostor, který by česká armáda mohla v budoucnu zaplnit.

Brokovnice versus puška

Nabízí se otázka, proč nepoužít proti dronům prostě brokovnici. Brokovnicový náboj rozptýlí desítky broků do širokého kužele a na krátkou vzdálenost je proti malému cíli účinný. Jenže brokovnice má účinný dosah typicky do 30–50 metrů, voják ji musí nést jako další zbraň a přepínání mezi puškou a brokovnicí v boji stojí kritické vteřiny.

L Variant řeší přesně tento problém. Udržuje rychlost projektilů na puškové úrovni, účinný dosah prodlužuje na 100 metrů a nevyžaduje žádnou další zbraň, stačí vyměnit zásobník. Voják nemusí nic nového nést, nic nového obsluhovat, nic nového trénovat nad rámec standardní střelecké přípravy.

Skutečná změna tak nespočívá v samotné ráži 5,56 mm ani v pěti projektilech. Spočívá v tom, že protidronová obrana se poprvé stěhuje na úroveň jednotlivého střelce bez jediného gramu výstroje navíc. V éře, kdy dron za pár tisíc korun dokáže zabít, je zásobník za neznámou cenu v kapse každého vojáka možná ta nejlevnější pojistka, kterou armáda může koupit.

Článek Američané objednali rovný milion nábojů pro pušky M4. Náboj se po výstřelu rozpadne na 5 střepin a zničí dron se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co znamená „bez kyslíku“ a proč žádné bubliny

Formulace „pod vodou bez kyslíku“ neznamená, že operátor nedýchá. Znamená, že nepoužívá klasický otevřený potápěčský přístroj, jaký znají rekreační potápěči. Běžná výstroj funguje jednoduše: potápěč vdechne stlačený vzduch z lahve, vydechne do vody a každý výdech vytvoří proud bublinek viditelný desítky metrů daleko.

Bojoví potápěči Zelených baretů pracují s uzavřeným kyslíkovým okruhem, takzvaným rebreatherem. Přístroj zachycuje vydechovaný plyn, chemicky z něj odstraňuje oxid uhličitý a doplňuje čistý kyslík zpět do okruhu. Navenek neuniká nic. Žádné bubliny, žádný hluk, žádná viditelná stopa na hladině. Podle armádního popisu kurzu díky této efektivitě vydrží potápěč pod vodou až čtyři hodiny, mnohonásobně déle než s otevřeným systémem.

Proč je radar slepý a kamera bezmocná

Pro běžné povrchové sledování platí neviditelnost bojových potápěčů téměř doslova, i když realita je o něco složitější.

Radar pracuje s elektromagnetickými vlnami, které mořská voda extrémně pohlcuje. Technický materiál amerického námořního výzkumného střediska NAVSEA výslovně uvádí, že radar dokáže detekovat pouze objekty na hladině. Potápěč metr pod povrchem je pro něj neexistující. Optické sledování (kamery, termovize, pozorovatel na břehu) zase potřebuje viditelný projev: bubliny, vlnění, siluetu. Rebreather nic z toho neprodukuje.

Absolutně nepolapitelní ale nejsou. Pod vodou existují specializované senzory, především aktivní sonar, který americké námořnictvo samo označuje za nejúčinnější prostředek k lokalizaci podvodních cílů. Jenže i námořnictvo přiznává, že tiché a malé podvodní objekty jsou pro sonar mimořádně obtížný cíl. Jednotlivý potápěč s rebreatherem, bez motoru, bez kovového trupu, je z hlediska akustické stopy téměř nerozlišitelný od okolního prostředí. Právě to z bojových potápěčů dělá tak cenný nástroj: ne absolutní neviditelnost, ale dramatické snížení stopy vůči všem běžným vrstvám sledování.

Nejtěžší kurz: svázané ruce, patnáct metrů pod vodou na jeden nádech

Cesta k odznaku bojového potápěče začíná ještě před samotným kurzem. V lednu 2026 absolvovali kandidáti z 1. skupiny speciálních sil takzvaný Maritime Assessment Course, fyzickou a psychickou předzkoušku, která má odhalit, kdo vůbec zvládne tlak pod vodou.

Samotný Combat Diver Qualification Course trvá šest týdnů. Obsahuje potápění s otevřeným i uzavřeným okruhem, denní a noční podvodní navigaci, hluboké ponory, vyhledávací ponory, fyziologii potápění, práci s proudy a přílivem. Ale skutečnou pověst kurzu budují stresové testy:

• Uplavat přibližně 14 metrů (50 stop) pod vodou na jeden nádech.
• Takzvaný „drown-proofing“, tedy udržet se na hladině se svázanýma rukama i nohama.
• Nouzové dýchání a simulované záchranné scénáře pod vodou.

Riziko smrti není marketingová nadsázka. Předpisy Camp Pendletonu pro vodní operace vyžadují bezpečnostní člun, záchranné prostředky a zdravotnický personál u každého výcvikového ponoru. Každoroční rekvalifikace pak ověřuje, že voják tyto dovednosti neztratil. Pokud kvalifikaci nechá propadnout, přijde nejen o status bojového potápěče, ale i o finanční příplatek za potápěčskou službu.

Proč právě Camp Pendleton, a proč právě teď

Základna námořní pěchoty Camp Pendleton leží přímo na pacifickém pobřeží jižní Kalifornie. Její vlastní provozní předpisy ji popisují jako místo s pobřežní výcvikovou infrastrukturou, „jakou nenabízí žádná jiná základna ministerstva obrany v kontinentálních Spojených státech“. K dispozici je přístav Del Mar Boat Basin, prostor pro výcvik obojživelných vozidel i reálné podmínky příboje a přílivu.

Rekvalifikace proto nezahrnuje jen samotné ponory. Zelené barety při ní nacvičují průjezd příbojem na malých člunech, vylodění na pláži, navigaci na dlouhé vzdálenosti a spolupráci s americkým námořnictvem. V roce 2023 se rekvalifikace na Camp Pendletonu účastnili i švédští obojživelní komandos v rámci bilaterálního cvičení, které ukazuje alianční rozměr celé schopnosti.

A právě ten rozměr vysvětluje, proč se o bojovém potápění mluví víc než kdykoliv v posledních dvaceti letech. Po dvou dekádách protiteroristických operací v pouštích a horách se americké speciální síly vracejí ke schopnostem, které potřebují pro velký konvenční konflikt. 10. skupina speciálních sil má velitelství na Fort Carson v Coloradu, ale část jednotky trvale sídlí ve Stuttgartu v Německu. Její oficiální mise zahrnuje přípravu na krizové situace a rozsáhlé bojové operace, a v evropském kontextu to znamená Baltské moře, Černé moře, norské fjordy, řecké ostrovy.

NATO SOFCOM otevřeně váže námořní speciální operace k dnešní kolektivní obraně a k prostoru, kde válka na Ukrajině změnila bezpečnostní rovnici. Tichá infiltrace pobřeží není akrobacie pro filmové kamery. Je to schopnost dostat malý tým tam, kam ho pozemní ani letecká cesta nedostane: k přístavu, radaru, velitelskému stanovišti, komunikačnímu uzlu.

Kdo další to umí, a kdo se o to pokouší

Bojové potápění není americký monopol. Čína podle amerických obranných analýz rozšířila námořní pěchotu PLA na šest manévrových brigád a vybudovala v jejím rámci brigádu speciálních operací s expediční ambicí. Podobné schopnosti historicky budovalo i Rusko, ale aktuální úroveň ruského výcviku v této oblasti veřejné důvěryhodné zdroje potvrzují jen obtížně, a s ohledem na více než čtyři roky trvající válku na Ukrajině, která ruské speciální síly výrazně vyčerpala, je otázkou, kolik z těchto schopností Moskva reálně udržuje.

Podstatné je, že 10. skupina speciálních sil je „ta evropská“, jednotka, se kterou české speciální síly mohou spolupracovat v rámci aliančních struktur. Interoperabilita aliančních speciálních operačních sil je jedním z hlavních témat NATO SOFCOM a bojové potápění je přesně typ schopnosti, kde společný výcvik dává smysl.

Zelené barety z Camp Pendletonu se v těchto dnech suší na kalifornském slunci. Za rok budou zpátky ve vodě, protože schopnost, kterou netrénuješ každý rok, není schopnost. Je to jen vzpomínka.

Článek Zelené barety znovu trénují nejtěžší disciplínu americké armády: Pod vodou bez kyslíku, neviditelní pro radary i kamery se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraň bez války

Sériový Model 1921 vstoupil na trh v ráži .45 ACP (11,43 × 23 mm), s efektivním dostřelem kolem 50 metrů a hmotností necelých pět kilogramů bez zásobníku. Armáda zbraň testovala a výsledky byly příznivé. Přesto ji formálně nepřijala. Důvody byly prozaické: válka skončila, sklady přetékaly puškami Springfield M1903 a americká vojenská doktrína pro samopal jednoduše neměla místo.

Firma Auto-Ordnance vyrobila prvních 15 000 kusů a čekala na zákazníky. Za sedm let jich prodala asi 6 000, policistům, námořnictvu, mariňákům, zahraničním odběratelům. Ještě na konci roku 1938 leželo ve skladech 4 700 neprodaných samopalů z původní série. Thompson hledal svou roli a nacházel ji všude jinde než v americké armádě.

Gangsteři přišli dřív než generálové

Komerční dostupnost Thompsona znamenala, že si ho mohl koupit prakticky kdokoliv. A v éře prohibice to znamenalo i podsvětí. Masakr na den svatého Valentýna v únoru 1929, při němž v chicagské garáži zemřelo sedm mužů, vtiskl Thompsonu pověst zbraně organizovaného zločinu, přezdívku „Tommy Gun“ nebo „Chicagský psací stroj“ znal brzy celý kontinent.

Skutečný podíl Thompsonů ve výzbroji gangů byl přitom menší, než naznačovala média. Sílu mýtu nevytvořilo množství, ale obraz. A ten obraz definitivně zafixoval Hollywood. Rok 1931 přinesl hned dva klíčové snímky: Little Caesar a The Public Enemy, který podle AFI udělal z Jamese Cagneyho hvězdu gangsterského typu. O rok později přišel Scarface. Celý raný gangsterský filmový cyklus, jak popisuje PBS, vytvořil archetyp prohibičního antihrdiny a Thompson v něm fungoval jako vizuální zkratka drzosti, rychlého násilí a městského chaosu. Plátno dokázalo víc než jakákoli armádní zkouška.

Návrat na bojiště

Paradoxně to byli mariňáci, kdo dal Thompsonu vojenskou legitimitu jako první. Námořní pěchota ho nasadila v Nikaragui a na dalších meziválečných misích ještě předtím, než zbraň získala plně oficiální status. Podle odborné historie USMC šlo o zbraň bez formálního schválení, která se přesto dostala do služby dřív, než ji armádní komise stihly požehnat.

Americká armáda Thompson formálně zařadila až roku 1938, a to spíš jako pomocnou zbraň pro kavalerii a osádky vozidel. Teprve druhá světová válka ukázala jeho skutečnou hodnotu. V boji zblízka, při čištění budov, v džungli, při výsadcích, nabízel kombinaci, kterou puška nedokázala nahradit: okamžitou hustotu palby na krátkou vzdálenost. Mariňáčtí Raiders ho podle dobových hodnocení považovali za oblíbenou, robustní a spolehlivou zbraň.

Zároveň měl Thompson jasné limity. Byl těžký, drahý na výrobu a pro masovou pěchotní válku příliš složitý. Proto vznikly zjednodušené verze M1 a M1A1, které postupně nahradily elegantní, ale nákladný Model 1928. A proto nakonec přišel ještě levnější samopal M3 „Grease Gun“, vyráběný lisováním za zlomek ceny.

Thompson versus svět

Ve srovnání s konkurencí Thompson vynikal i zaostával, záleželo na kritériu. Sovětský PPŠ-41, jeho nejčastější protějšek na východní frontě, střílel slabší náboj 7,62 × 25 mm, ale dosahoval kadence kolem 1 000 ran za minutu a jeho jednoduchá konstrukce umožňovala masovou výrobu v desítkách továren. Thompson působil „luxusněji“ a na krátkou vzdálenost měl díky těžšímu náboji .45 ACP devastující účinek, PPŠ-41 ale lépe odpovídal logice sovětské průmyslové války.

Americká automatická puška BAR M1918 řešila úplně jiný problém: vážila přes sedm kilogramů, používala puškový náboj .30-06 a dávala družstvu dosah i průraznost, jakou samopal poskytnout nemohl. Thompson BAR nenahradil, obsadil jinou niku tam, kde rozhodovala okamžitá palebná síla, ne dostřel.

Za zmínku stojí i rozsah válečných dodávek. V rámci programu Lend-Lease putovalo do Sovětského svazu podle zprávy amerického Kongresu 135 000 samopalů. Část z nich se s Rudou armádou mohla dostat i do střední Evropy, byť konkrétní doklad pro území dnešní České republiky chybí.

Česká stopa a dnešek

Thompsony se do českých sbírek přece jen dostaly. Vojenský historický ústav v Praze eviduje exemplář M1928 získaný roku 1946 i mimořádně vzácný M1921 z francouzského kontraktu, převzatý o rok později. Právě francouzská objednávka 3 000 kusů z února 1940 je zajímavým mostem mezi gangsterskou meziválečnou pověstí a skutečným návratem zbraně do evropské války.

Kdo si chce Thompson vyzkoušet naživo, může zamířit na pražskou střelnici Ranger Prague, která ve své nabídce uvádí model M1A1. Současný výrobce Auto-Ordnance dodnes prodává civilní poloautomatické verze s dlouhou hlavní, ale v českém právním prostředí záleží na konkrétním provedení a aktuální kategorii zbraně; plně automatické originály spadají do přísně regulovaného režimu.

Thompson nebyl slepou vývojovou uličkou. Byl přechodovou zbraní mezi zákopovou logikou první světové války a masovou pěchotní palebnou silou druhé. Jeho legendu nevytvořila jedna bitva, ale dvě dekády čekání, a Hollywood, který mezitím vyplnil prázdno.

Článek Jediný voják s Thompsonem měl vyhladit celou rotu. Místo armády si ho zamilovali gangsteři a proslavily ho filmy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři čluny, nula posádek

Prostředkem útoku nebyly torpédoborce ani stíhačky. Do přístavu vjely tři bezosádkové hladinové čluny Corsair, vyráběné texaskou firmou Saronic Technologies. Jde o jednorázové útočné platformy, v americké terminologii „one-way attack surface drones“, dlouhé zhruba sedm metrů, s doletem přes 1 850 kilometrů, maximální rychlostí kolem 65 km/h a náloží o hmotnosti asi 450 kilogramů. CENTCOM potvrdil, že šlo o vůbec první bojové nasazení amerických námořních dronů tohoto typu.

Záběry analyzované serverem USNI News ukazují, že čluny se k molu přiblížily nízkou rychlostí a bez viditelného pokusu íránské obrany je zastavit. Na zveřejněném videu nejsou patrné žádné bónové zábrany ani jiné fyzické překážky v útočné ose. CENTCOM technické detaily průniku (trasu, místo vypuštění ani případnou podporu rušením) nezveřejnil. Jisté je jen to, co zachytila kamera: nezastavený dojezd až ke konkrétnímu servisnímu stanovišti s ponorkou na portálovém jeřábu.

Základna pod tlakem už měsíce

Zásah z 12. července nebyl blesk z čistého nebe. Operace Epic Fury, zaměřená na degradaci íránských námořních kapacit ohrožujících komerční dopravu v Hormuzském průlivu, běží od 28. února 2026. Podle oficiálních přehledů CENTCOM bylo za prvních sedm dní poškozeno nebo zničeno 43 íránských plavidel, k 23. březnu jich bylo přes 140 a k 6. dubnu už více než 155. Satelitní snímky analyzované Al Džazírou v červnu 2026 potvrdily rozsáhlé škody přímo v areálu bandarabbáské námořní základny.

Útok Corsairů tedy dopadl na místo, které už měsíce krvácelo. A nešlo o izolovanou akci; téhož 13. července CENTCOM oznámil další pětihodinovou vlnu úderů proti cílům v Bandar Abbásu, Búšehru, Čáhbaháru, Džásku, Konaraku a na ostrově Abú Músá. Cílem bylo dál oslabovat íránskou schopnost ohrožovat námořní dopravu. Od 14. července navíc USA obnovily námořní blokádu íránských přístavů. Kombinace předchozí degradace základny, souběžných úderů na pobřežní obranu a malé radarové signatury bezosádkových člunů podle všeho vytvořila okno, kterým Corsairy proklouzly dovnitř.

Proč zrovna Ghadír

Miniponorky třídy Ghadír jsou diesel-elektrická plavidla navržená přímo pro mělké vody Perského zálivu. Podle přehledu NTI dokážou odpalovat torpéda i střely a jejich hlavní devízou je nízký profil, ideální pro zálohy, minování a asymetrické operace v úzkém Hormuzském průlivu. Veřejné odhady jejich počtu se liší: americká Obranná zpravodajská agentura (DIA) ve starším přehledu evidovala 14 kusů, novější souhrn NTI pracuje až s 23. Právě tyto ponorky jsou jedním z pilířů íránské strategie „odepření přístupu“, představy, že Teherán dokáže v případě konfliktu Hormuz uzavřít.

Zásah servisního stanoviště s Ghadírem na zvedáku proto není jen efektní záběr. Zasahuje jednu z citlivých pák, o které se íránská námořní doktrína opírá. Přesný počet Ghadírů ztracených v celé operaci Epic Fury veřejně známý není; oficiální souhrny CENTCOM slučují lodě a ponorky do jednoho čísla. Jisté je, že schopnost Íránu servisovat a nasazovat miniponorky z Bandar Abbásu dostala další ránu.

Černomořská lekce v Perském zálivu

Bandar Abbás není první přístav, kde bezosádkové čluny přepsaly pravidla. Americký admirál už v únoru 2025 označil válku v Černém moři za „laboratoř“ pro bezosádkové námořní systémy. Ukrajinské námořní drony do podzimu 2025 prakticky odepřely ruské černomořské flotile volnost pohybu ve velké části moře, a to proti mnohonásobně silnějšímu protivníkovi. Analytický text USNI Proceedings z června 2026 popisuje, jak logika „levný dron proti drahé lodi“ proměnila ekonomiku námořního boje.

Co se odehrálo v Bandar Abbásu, ukazuje, že tento model je přenosný. Jednorázový člun za zlomek ceny torpéda dokáže fyzicky vjet do chráněného přístavu a zasáhnout cíl, který by jinak vyžadoval letecký úder nebo operaci speciálních sil. Pro útočníka nulové riziko ztráty posádky. Pro obránce noční můra: přístav přestává být bezpečný jen proto, že je za vlnolamem a poblíž raketových baterií.

Írán není jedinou zemí, která si z toho musí vzít poučení. Každý stát s námořní infrastrukturou teď stojí před otázkou, zda jeho přístavní obrana počítá s rojem malých, pomalých a těžko detekovatelných hladinových cílů. Odpověď z Bandar Abbásu je jednoznačná: ta íránská nepočítala.

Článek Američané vpluli do íránského přístavu a zasáhli ponorku přímo na doku. Neměla šanci se bránit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je Corsair a co dokáže

Corsair vyrábí texaská firma Saronic Technologies. Podle jejích oficiálních specifikací má plavidlo dolet přes 1 852 km (tisíc námořních mil), maximální rychlost nad 35 uzlů a nosnost zhruba 454 kilogramů. Právě ta nosnost stojí za údajem o „450 kg výbušnin“, jde o celkovou kapacitu platformy, nikoli o potvrzenou hmotnost nálože, kterou člun nesl při útoku na Bandar Abbás. Americká armáda přesné složení nákladu nezveřejnila.

Klíčová je modularita. Corsair není jednoúčelová plovoucí bomba. Saronic ho prezentuje jako síťově propojenou platformu s odolným vícekanálovým komunikačním řetězcem; při demonstraci na veletrhu Navy League 2025 firma předvedla Corsair vybavený terminálem Starlink, záložními linkami přes 5G a satelitní síť Iridium, s možností přepínání mezi nimi. Operátor řídí misi přes webový prohlížeč, telemetrie a obraz proudí v reálném čase. Oficiální americké materiály k samotnému zásahu Starlink výslovně nezmiňují, ale doložená schopnost platformy naznačuje, že právě tato kombinace komunikačních kanálů mohla zajistit dálkové řízení útoku za horizontem.

12. července: první bojový úder

Podle videa zveřejněného na DVIDS šlo o historicky první případ, kdy americké síly nasadily námořní drony v bojových operacích. Cílem bylo zařízení pro údržbu ponorek a lodí na námořní základně Bandar Abbás, hlavním íránském válečném přístavu na severním břehu Ormuzského průlivu.

Na záběrech je vidět, jak se dron přibližuje k molu. Analytici Breaking Defense na základě videa identifikovali cosi, co vypadá jako odkrytý malý ponorný prostředek v doku. Kompletní vyhodnocení škod zatím americká strana nezveřejnila, ale samotný fakt, že útok mířil na servisní uzel, je podstatný. Zničení nebo poškození opravárenské kapacity může Íránu způsobit větší provozní potíže než přímé potopení jednoho plavidla; lodě a ponorky bez funkčního zázemí rychle ztrácejí bojeschopnost.

Útok nepřišel z prázdna. Už 8. června 2026 spadl u pobřeží Ománu americký vrtulník AH-64 a při záchranné operaci asistovala právě Task Force 59, jednotka operující s bezpilotními námořními prostředky včetně Corsairů. Následovaly americké protiúdery na íránské cíle. 12. července se pak Corsair poprvé proměnil z podpůrného nástroje v jednorázovou útočnou zbraň.

Ukrajinská logika v americkém balení

Paralela s Černým mořem se nabízí okamžitě. Ukrajinská vojenská rozvědka HUR nasadila námořní drony Magura V5 proti ruské Černomořské flotile a dosáhla bezprecedentních výsledků, včetně prvního potopení válečné lodi námořním dronem v historii. Magura je menší, rychlejší a od začátku konstruovaná jako asymetrická útočná zbraň: délka 5,5 metru, rychlost přes 80 km/h, nosnost 250 kilogramů.

Corsair je jiný příběh. Větší, s delším doletem, navržený jako univerzální modulární platforma, ze které USA teď udělaly i jednorázový úderný prostředek. Směr je ale totožný: levný, postradatelný dron útočí na mnohonásobně dražší námořní infrastrukturu. Když sedmimetrový člun za zlomek ceny torpédoborce dokáže vyřadit z provozu opravárenský dok, kalkulace námořní války se mění zásadně.

Zatím jde o jediný potvrzený americký bojový úder tímto prostředkem. O hotové revoluci je brzy mluvit. Ale doktrinální posun je zřetelný: největší námořní mocnost světa přebírá taktiku, kterou si v praxi ověřila země bez jediné velké válečné lodi.

Hormuz pod tlakem: co to znamená pro svět i Česko

Den po zveřejnění videa oznámil CENTCOM obnovení námořní blokády íránských přístavů od 14. července 2026. Nejde o uzavření celého průlivu, americká strana deklaruje, že podporuje provoz plavidel, která blokádu neporušují. Ale napětí kolem Hormuzu je na nejvyšší úrovni za desítky let.

Čísla mluví jasně. Podle americké Agentury pro energetické informace (EIA) procházelo Hormuzem v roce 2024 asi 20 milionů barelů ropy denně, zhruba pětina světové spotřeby. Přes průliv proudí i pětina globálního obchodu se zkapalněným zemním plynem. Většina tohoto objemu míří do Asie, ale cenový dopad je globální.

Evropská komise ve svém jarním scénáři počítá s tím, že při dlouhodobém omezení Hormuzu by ropa mohla vyšplhat ke 180 dolarům za barel a plyn na 80 eur za megawatthodinu. Pro Česko by šok přišel přes světové ceny, rafinerské marže a pojištění námořní dopravy. Česká republika sice dováží ropu ropovody Družba a IKL, tedy nikoli tankery přes Hormuz, ale globální cenotvorba se promítne do každého litru benzínu na české čerpací stanici.

Evropská unie přitom stojí na odlišné pozici než Washington. Předseda Evropské rady António Costa už v dubnu 2026 výslovně řekl, že Hormuz musí zůstat otevřený „bez omezení a bez mýtného“. Rada EU v květnu rozšířila sankční rámec proti subjektům narušujícím svobodu plavby. Brusel tedy odmítá jak íránské provokace, tak americkou logiku blokády a případného zpoplatnění průjezdu.

Cyklus akce a reakce nekončí

Írán má schopnost průliv výrazně narušit: minovat, zdražit pojištění, ohrožovat tankery. Nemůže ho hermeticky uzavřít na měsíce, ale i krátkodobé omezení stačí k tomu, aby trhy zpanikařily. A americká strana evidentně sází na to, že kombinace konvenčních úderů a nových nástrojů, jako je právě Corsair, donutí Teherán k ústupkům dřív, než eskalace pohltí celý region.

Sedmimetrový člun bez posádky, který se za letní noci přiblížil k íránskému molu, není jen technologická kuriozita. Je to signál, že éra levných, postradatelných námořních dronů dorazila z Černého moře do Perského zálivu, a tentokrát je nasazuje země s největším válečným námořnictvem na světě.

Článek Američané poprvé použili Corsair k útoku na íránskou základnu. Řídil je Starlink, každý unese 450 kg výbušnin se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak Dark Eagle funguje, a proč je jiný než klasická balistika

Oficiální označení zní LRHW, Long-Range Hypersonic Weapon. Princip je takzvaný boost-glide: dvoustupňový raketový booster vynese klouzavou hlavici C-HGB do vysoké rychlosti a na velkou výšku, pak se oddělí. Hlavice dál nekopíruje předvídatelnou balistickou křivku. Místo toho klouže v nižší letové hladině a manévruje.

Právě tady vzniká problém pro obranu. Klasickou balistickou raketu dokáže radar zachytit relativně brzy a spočítat, kam dopadne. U Dark Eagle je trajektorie proměnlivá. Pozemní radary ho kvůli nižšímu letu vidí později, omezuje je zakřivení Země a přímá viditelnost. A i když ho zachytí, manévrující hlavice nedovoluje spolehlivě vypočítat budoucí polohu pro navedení interceptoru.

Jedna baterie sestává ze čtyř mobilních odpalovačů TEL, každý se dvěma střelami, celkem osm kusů. K tomu Battery Operations Center a podpůrné vozidlo. Dosah podle zprávy Kongresové výzkumné služby činí 1 725 námořních mil, tedy přibližně 2 780 km.

Od prototypu k operační baterii za šest let

Časová osa programu je na americké obranné standardy nezvykle rychlá. V březnu 2019 armáda rozhodla o zrychlení vývoje. V srpnu téhož roku padly první velké kontrakty: Dynetics dostal 351,6 milionu dolarů na prototypy hlavice C-HGB, Lockheed Martin 347 milionů jako systémový integrátor. V březnu 2020 proběhl úspěšný test samotné klouzavé hlavice.

Pak přišly komplikace, několik neúspěšných pokusů zbrzdilo harmonogram. Zlom nastal až v roce 2024: v červnu a v prosinci proběhly úspěšné end-to-end testy celého systému. V dubnu 2025 Pentagon oficiálně oznámil jméno Dark Eagle. A do konce fiskálního roku 2025, tedy do 30. září, má být první baterie plně operační. Druhá je v plánu na čtvrté čtvrtletí fiskálního roku 2026.

Za tu rychlost se platí. Rozpočtový požadavek na fiskální rok 2025 činil 744 milionů dolarů jen na třetí baterii a osm střel. Kongresový rozpočtový úřad odhadl cenu jedné střely na 41 milionů dolarů. Armáda přiznala, že reálná cena prvních kusů bude ještě vyšší. A kontrolní úřad GAO upozornil, že odhad nákladů první baterie meziročně narostl o 150 milionů.

Osm střel na baterii. Každá za desítky milionů. To je realita, kterou žádný titulek o superzbraních nezmiňuje.

Nezastavitelný? Spíš nezastavený, zatím

Tvrzení, že Dark Eagle nedokáže zastavit žádná obrana, je třeba upřesnit. Přesnější formulace zní: žádný dnes rutinně nasazený obranný systém nemá veřejně prokázanou spolehlivou schopnost zachytit zbraň tohoto typu. To je zásadní rozdíl oproti „je nezničitelný“.

USA samy na tom pracují z opačné strany, budují vrstvenou obranu proti hypersonickým hrozbám. Kombinace satelitního sledovacího systému HBTSS a nového Glide Phase Interceptoru má dosáhnout počáteční operační schopnosti do konce roku 2029, plné do roku 2032. Už samotná existence tohoto programu potvrzuje, že Pentagon považuje současnou architekturu obrany za nedostatečnou proti manévrujícím klouzavým hlavicím.

Dark Eagle tedy není neviditelný. Je obtížně zachytitelný včas, obtížně sledovatelný průběžně a obtížně zasažitelný spolehlivě. Tři „obtížně“ za sebou dělají z obrany proti němu problém, který dnes nikdo veřejně nevyřešil.

Není sám: Avangard, DF-17 a závod, který nikdo nevyhrává

Rusko provozuje Avangard, hypersonickou klouzavou hlavici nesenou mezikontinentální balistickou raketou s deklarovanou rychlostí kolem Mach 20 a jaderným určením. Podle ruských zdrojů vstoupil do bojové služby v prosinci 2019. Čína má DF-17, střednědobý systém s klouzavou hlavicí a dosahem odhadovaným na 1 600 až 2 400 km, podle amerických hodnocení již nasazený.

Dark Eagle je proti nim americký konvenční pozemní ekvivalent pro regionální konflikt. Není nejrychlejší z trojice ani nemá největší dosah. Jeho význam je jinde: je to první americký pozemní operační hypersonický systém této třídy, a na rozdíl od Avangardu není primárně jaderný.

Pro srovnání s konvenčním arzenálem: Tomahawk, páteř americké úderné kapacity posledních čtyř dekád, je subsonická střela s plochou dráhou letu. Umí přeprogramování za letu, dokáže kroužit nad oblastí a čekat na cíl. Dark Eagle nic z toho neumí. Nabízí ale něco, co Tomahawk nikdy nedokáže: čas od odpálení k zásahu na vzdálenost tisíců kilometrů se měří v minutách, ne v hodinách. A obrana protivníka má zlomek času na reakci.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Společné prohlášení USA a Německa z července 2024 potvrdilo, že od roku 2026 začnou epizodická rozmístění amerických jednotek dlouhého dosahu na německém území. Konkrétní základna zveřejněna nebyla. Německá vláda ještě v únoru 2026 uvedla, že o změně tohoto plánu neví a na dohodě trvá.

Pro NATO to znamená posun od čistě obranného postoje ke schopnosti konvenčního hlubokého úderu proti dobře bráněným cílům. Pro Českou republiku to znamená větší závislost na aliančním systému včasného varování, a současně vědomí, že evropské základny dlouhého dosahu budou v případě krize prioritním cílem ruského plánování. Analytici Kongresové výzkumné služby výslovně zmiňují riziko závodů ve zbrojení, nejednoznačnost hlavic a tlak na nová opatření budující důvěru.

Skutečný průlom Dark Eagle není číslo za slovem Mach. Je to kombinace mobility, manévrování a drasticky zkráceného času, který protivník dostane na rozhodnutí. V éře, kdy minuty rozhodují o eskalaci, je právě ten čas nejnebezpečnější proměnnou.

Článek Amerika má superzbraň, kterou nezastaví žádná obrana. Dark Eagle letí rychlostí přes Mach 5 a nenechá se zaměřit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně letělo a co vystřelilo

TRV-150 vychází z rodiny těžkých multikoptér T-150 britské firmy Malloy Aeronautics. Americká společnost SURVICE Engineering ji upravila pro program logistického zásobování armády Spojených států; dron unese zhruba 68 kilogramů nákladu a umí autonomně doletět na zadané souřadnice. Od ledna 2025 ale SURVICE a divize BAE Systems FalconWorks na vlastní náklady vyvíjejí něco jiného: tříranný odpalovač pro 70mm rakety APKWS, který se připevní místo nákladového modulu.

APKWS je laserově naváděná sada, která z neřízené 70mm rakety udělá přesnou střelu. BAE Systems ji kvalifikoval na více než dvaceti platformách, od vrtulníků přes lehká letadla po námořní nosiče. Dosud ale vždy šlo o pilotované stroje nebo velké bezpilotní systémy. Fort Rucker byl první letový test, při němž tříranná konfigurace na multikoptéře úspěšně odpálila rakety ve vzduchu.

Jedním z hlavních cílů zkoušky bylo ověřit, jak dron zvládne zpětný impulz po odpalu. Armáda testovala kompenzaci vybočení a rázové vlny, zejména při střelbě z krajních trubic horizontálně neseného odpalovače. Přesná telemetrická data zveřejněna nebyla, ale armáda test označila za úspěšný.

Od Dugway k Fort Rucker, a dál

Zkouška na Fort Rucker nebyla prvním setkáním TRV-150 s ostrou municí. Už v květnu 2025 na polygonu Dugway Proving Ground v Utahu dron s jednoranným odpalovačem sestřelil bezpilotník střední velikosti; šlo o vůbec první doložený vzdušný zásah naváděcí sady APKWS odpálené z dronu. Při stejném testu zasáhl i dva pozemní cíle.

Fort Rucker posunul koncept dál: tři hlavně místo jedné, nový software řízení palby a vyhodnocení stability v konfiguraci bližší potenciálnímu nasazení. Další kroky jsou už naplánované:

• Červen 2026 – White Sands Missile Range, Nové Mexiko: scénáře obrany základny a protivzdušné obrany.
• Září 2026 – Eglin Air Force Base, Florida: testování proti jednosměrným útočným dronům (counter-UAS).

Obě zkoušky spadají do takzvaných Joint Readiness Exercises. Termín operačního zavedení do konkrétních jednotek veřejně potvrzen není; systém zůstává ve fázi experimentů.

Proč je „úroveň praporu“ klíčové slovní spojení

Když velitel praporu dnes potřebuje přesný úder na obrněný cíl nebo opevněnou pozici, typicky žádá podporu od vyššího stupně, brigádní nebo divizní úrovně, kde operují bitevní vrtulníky AH-64 Apache. Apache unese až 76 raket 70 mm, střely Hellfire a 30mm kanon. Je to mimořádně schopný stroj. Je to taky stroj za zhruba 1,5 miliardy korun s dvoučlennou posádkou.

Ozbrojený TRV-150 Apache nenahradí. Tři rakety versus sedmdesát šest, žádný kanon, žádný radar; srovnání nedává smysl. Smysl dává něco jiného: prapor dostane vlastní organický prostředek přesné palby, který nevyžaduje koordinaci s vyšším stupněm. Řetězec od detekce cíle k úderu se zkrátí z desítek minut na minuty.

BAE Systems mluví o „zlomku nákladů konvenčních prostředků“. Tvrdá srovnávací čísla za jednu bojovou misi veřejně chybí, ale logika je čitelná: bezpilotní multikoptéra je řádově levnější než bitevní vrtulník a její ztráta nestojí životy posádky.

Zajímavé je i srovnání s barážující municí, kterou masově nasazují obě strany na Ukrajině. NATO MSIAC definuje barážující munici jako hybrid mezi střelou a dronem: většinou jednosměrný efektor, který se při zásahu sám zničí. TRV-150 s APKWS funguje opačně. Odpálí řízenou raketu a vrátí se. Může teoreticky zaútočit znovu, nebo přepnout zpět na zásobovací roli. Nevýhodou je nutnost externího laserového navedení; barážující munice si cíl najde sama.

Česká stopa: Vipery, APKWS a smlouva do roku 2028

Fortruckerský test není jen americká kuriozita. Česká armáda provozuje vrtulníky AH-1Z Viper, které nesou až 28 raket APKWS. V červenci 2024 americká agentura DSCA schválila možný prodej 600 kusů APKWS II pro Česko v balíčku za odhadovaných 138 milionů dolarů, tedy přibližně 3,2 miliardy korun. Ročenka ministerstva obrany za rok 2024 potvrzuje uzavřenou smlouvu na dodávky raket Hellfire a naváděcích sad APKWS s plněním do roku 2028.

Česko tedy bude mít ve skladech stejnou munici, jakou TRV-150 právě odpálil z dronu. Veřejně není doloženo, že by Armáda ČR chystala ozbrojenou konverzi logistického bezpilotníku. Ale ekosystém je kompatibilní, a u spojenců se věci hýbou rychle. Royal Navy v září 2025 prohlásila platformu T-150 za připravenou k nasazení v první linii. Námořní pěchota USA testuje logistickou variantu TRV-150C na palubách lodí.

Směr, ne výjimka

Armáda v oficiálním článku k testu výslovně zasazuje projekt do širšího záměru: všechny bezpilotní systémy mají mít možnost nést smrtící náklad. NATO Allied Command Transformation ve zprávě z května 2026 konstatuje, že malé, levné a rychle se vyvíjející drony změnily charakter bojiště. Analýza CSIS z roku 2025 na základě ukrajinské zkušenosti popisuje totéž jako decentralizaci palebné síly a přesun inovací z velkých zbrojovek ke komerčním firmám.

Jeden úspěšný test na alabamském polygonu válku nezmění. Ale ukazuje směr, kterým se zbrojní průmysl i armádní doktrína pohybují: zbraně klesají k nižším taktickým stupňům, platformy se stávají modulárními a hranice mezi zásobovacím a bojovým dronem se rozmazává. Pro protivníka to znamená jediné: z jedné siluety na obloze už nepozná, jestli mu letí bedna s municí, nebo raketa přímo na něj.

Článek Létající raketomet, který udeří, když ho nikdo nečeká: americká armáda udělala z nosiče krabic zabijáka na úrovni praporu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdo je muž, který to říká

David H. Petraeus není jen „bývalý šéf CIA“, titul, který se k němu nejčastěji lepí. CIA ho na svém oficiálním seznamu vede jako ředitele v období září 2011 až listopad 2012. Jenže podstatnější je jeho vojenská kariéra. Čtyřhvězdičkový generál, který velel U.S. Central Command i koaličním silám v Afghánistánu. Člověk, který v Iráku prosadil protipovstaleckou doktrínu, jež na roky změnila americký způsob vedení války. Když Petraeus mluví o tom, jak se armáda má učit, nemluví z pozice komentátora. Mluví z pozice člověka, který to dělal.

Po odchodu z veřejných funkcí zůstal jedním z nejhlasitějších hlasů amerického bezpečnostního establishmentu. A právě na jaře 2026, po návštěvě ukrajinských pozic, zesílil tón. V rozhovoru pro CBS News ze 7. dubna mluvil o „zcela novém konceptu války“. O bojišti, kde se pravidla přepisují rychleji, než je stačí zachytit jakýkoli manuál.

Co znamená „poslat do zákopů“

Petraeusova výzva nezní „pošlete Američany bojovat“. Zní: pošlete je učit se. Rozdíl je zásadní, a právě v něm leží napětí mezi jeho pozicí a oficiální americkou politikou.

Pentagon potvrzuje, že na Ukrajině operuje malá skupina amerických vojáků při ambasádě v Kyjevě v rámci Office of Defense Cooperation. Jejich role je poradní a logistická: dohlížejí na dodávky vojenské pomoci, provádějí kontrolu koncového užití, tedy ověřují, zda zbraně končí tam, kam mají. Výslovně přitom platí, že nejsou v bojové roli a nejsou nikde poblíž fronty. Ministr obrany Pete Hegseth tuto linii potvrdil veřejně: administrativa neposílá americké vojáky do Ukrajiny bojovat.

Petraeus chce něco kvalitativně jiného. Chce důstojníky u frontových jednotek, u velitelských stanovišť, v podmínkách, které v kyjevském projevu z 3. dubna popsal jako „díry v zemi, sklepy a neustálý dronový dohled“. Ne proto, aby stříleli. Proto, aby viděli, jak vypadá válka, na kterou se jejich armáda musí připravit.

Riziko je přitom zřejmé. Důstojník v uniformě USA u fronty může být zabit nebo zajat. A zajetí amerického vojáka by Moskva téměř jistě využila jako důkaz „přímé“ účasti Washingtonu ve válce, s okamžitými strategickými důsledky. Právě proto současná politika drží Američany daleko od předních linií.

Laboratoř, kterou nelze simulovat

Proč ale Petraeus tak naléhá? Protože to, co se děje na ukrajinské frontě, podle něj nelze pochopit z briefingů ani ze satelitních snímků. Ukrajina je místo, kde se v reálném čase rodí nová vojenská doktrína.

• Dronová saturace: Bojiště je pod nepřetržitým dronovým dohledem obou stran. FPV drony za pár tisíc korun nahrazují dělostřelecké granáty za statisíce.
• Digitální řízení boje: Systémy jako ukrajinská Delta propojují průzkum, cílení a úder do jedné sítě v reálném čase.
• Elektronický boj: Obě strany masivně ruší signály, což vede k inovacím jako drony řízené optickým vláknem místo rádiového spojení.
• Rozptýlené velení: Velká velitelská stanoviště se stala smrtelnou pastí. Kdo se neschová, nepřežije.

Petraeus v rozhovoru pro CBS šel ještě dál. Řekl, že některé západní armády uvažují příliš konzervativně: místo posilování tradičních obrněných struktur by měly budovat celé dronové prapory. To není kosmetická úprava. To je výzva k přestavbě armády od základů.

NATO a Česko se už učí

Petraeusova výzva není v aliančním kontextu osamocená. NATO oficiálně přiznává, že z ukrajinské války systematicky přebírá poznatky. V polské Bydhošti funguje centrum JATEC, kde se frontové zkušenosti překlápějí do aliančního výcviku. Ukrajinští veteráni tam předávali znalosti z dronové války vojákům z Británie i USA.

Česká armáda není výjimkou. Do cvičení Hradba v roce 2025 promítla zkušenosti přímo z ukrajinského bojiště: rušičky, lokátory dronů, opticky vedené bezpilotní prostředky, síťové řízení. Poznatky od ukrajinských dělostřelců se promítají i do úprav houfnic CAESAR, které Česko pořizuje. Velitel pozemních sil Josef Trojánek to řekl otevřeně: zkušenosti z Ukrajiny zásadně změnily operační prostředí a tradiční velká velitelská stanoviště jsou v moderní válce neudržitelná.

Aliance navíc po ruské invazi posílila východní křídlo z původních čtyř na devět mnohonárodních bojových uskupení. Nejde jen o počty. Jde o to, že výcvik těchto jednotek stále více reflektuje realitu, kterou denně prožívají ukrajinští vojáci.

Spor o tempo adaptace

Petraeusova výzva v jádru není o tom, zda má Amerika vstoupit do války s Ruskem. Je o tom, jak rychle se největší armáda NATO dokáže přizpůsobit válce, která se odehrává právě teď, a která definuje, jak budou vypadat konflikty příštích desetiletí. Část amerického bezpečnostního establishmentu říká: učíme se dost rychle. Petraeus říká: ne, neučíte. A dokud vaši důstojníci neuvidí ten sklep s dronovým pilotem na vlastní oči, nebudou vědět, na co se vlastně mají připravit.

Ukrajinská fronta není regionální konflikt na okraji Evropy. Je to škola, ve které se právě píše osnova pro příští válku. Otázka zní, kdo si stihne zapsat poznámky.

Článek „Pošlete americké důstojníky do ukrajinských zákopů,“ volá bývalý šéf CIA. Jinak se proti Rusům válčit nenaučí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se na dráze skutečně děje

Bayonet Assault Course není nostalgická připomínka první světové války. Je to stresový filtr. Studenti běží zhruba 400 metrů (čtvrt míle) přes terénní překážky, nízké zídky, zákopy a tunely, v hustém kouři útočí nasazeným bajonetem na silikonové figuríny a teprve potom přecházejí na původní překážkovou dráhu Malvesti. Celé to trvá minuty, ale cílem není naučit se šermovat. Cílem je od první minuty kurzu vštípit odhodlání a razanci v útoku, jak to popsal velitelský seržant Patrick Hartung z Ranger Training Brigade.

Důležité zpřesnění: „rangeři“ v tomto kontextu neznamená automaticky příslušníky 75th Ranger Regiment, tedy elitního útvaru speciálních operací. Ranger School je výcvikový kurz zaměřený na vedení a boj malých jednotek, kterým procházejí vojáci z celé armády i dalších složek. Absolventi se vracejí do svých jednotek jako nositelé dovedností a prestiže. Změna výcviku na této škole proto vysílá signál celé armádě.

Proč zrovna teď: ukrajinská lekce

Američtí důstojníci to na jaře 2026 řekli veřejně a bez obalu. Na symposiu AUSA Global Force plukovníci Burr Miller a Ryan Bell popsali, že řada amerických systémů „nepřežila kontakt s prostředím“ na Ukrajině, protože nebyla připravená na systematické rušení a zachycování spojů. Jako hlavní problémy jmenovali navigaci závislou na GPS a řídicí linky dronů.

Technicky to funguje takto: protivník vysílá silnou elektromagnetickou energii do pásem, na nichž běží radiové řízení, GPS signál nebo videopřenos. Legální signál se „utopí“, dron ztratí kontrolu nebo polohu, jednotka přijde o spojení a přehled o situaci. Druhá vrstva je ještě nebezpečnější: radiofrekvenční zaměřování odhaluje, odkud kdo vysílá. Řídicí stanice dronů, retranslační body i velitelská stanoviště se tak stávají cílem palby. Podle odborné literatury Army University Press se ukrajinský cyklus od detekce cíle k palbě zkrátil na tři až pět minut.

Nejde o to, že by drony přestaly fungovat. Fungují. Ale jejich spolehlivost v rušeném prostředí dramaticky klesá: měsíční ztráty malých bezpilotníků jsou na Ukrajině obrovské a některé jednotky počítají s velmi nízkou úspěšností jednotlivých misí. Kdo vysílá, ten svítí. A kdo svítí, ten se stává cílem.

Bajonet jako součást širší proměny

Bayonet Assault Course není osamocená kuriozita. Je to malý, ale symbolicky výrazný dílek v mozaice, kterou americká armáda skládá od roku 2025. V březnu 2025 aktualizovala klíčovou doktrínu FM 3-0, v březnu 2026 oznámila celoplošnou doktrinální změnu kvůli dronům, včetně zásad pro boj pod permanentním pozorováním a v rušeném elektromagnetickém spektru. Současně urychluje akvizice v elektronickém boji: v květnu 2026 spustila prototypování modulárního systému ERIS pro elektromagnetické operace, v únoru otevřela nové nákupní procesy pro EMSO s důrazem na rychlost, umělou inteligenci a edge computing.

Peníze tedy netečou „místo dronů do bajonetů.“ Tečou do redundance. Do systémů, které nezkolabují po prvním rušení. A vedle toho do výcviku, který počítá s tím, že i ty nejodolnější systémy jednou selžou.

Česko a NATO: stejná lekce, jiná dráha

Podobné scénáře už cvičí i Armáda ČR. V dubnu 2026 testovala spojovací systémy v podmínkách rušení GPS a GSM, aktivního elektronického průzkumu a simulovaného fyzického vyřazení vlastních komunikačních prostředků. Už v roce 2024 cvičení Ramstein Guard testovalo schopnosti vzdušných sil při rušení navigačních, komunikačních i zbraňových systémů včetně spoofingu. NATO Baltic Trust 25 v Pobaltí šlo ještě dál: taktické scénáře zahrnovaly zákopovou válku, celý cyklus boje proti dronům a elektronické působení.

Žádná z těchto armád neopouští technologie. Všechny ale přijímají fakt, že proti vyspělému protivníkovi digitální komfort není standard. Je to luxus, který může kdykoli zmizet.

Psychologie bodáku

Námořní pěchota podobný výcvik vysvětluje už roky jako „inokulační efekt“: opakovaným vystavením stresu a fyzickému kontaktu se snižuje strach z boje zblízka. Armádní program combatives k tomu přidává budování sebevědomí, mentální odolnosti a „kontrolované agrese.“ Bajonet v rukou studenta Ranger School není zbraň budoucího bojiště. Je to nástroj, který má v hlavě přepnout přepínač z „operátora za obrazovkou“ na „vojáka schopného fungovat, když obrazovka zhasne.“

Britové v Iráku v roce 2004 podle sekundárních rekonstrukcí nasadili bajonety v ostrém boji, po přepadu, s docházející municí, proti nepřátelským pozicím. To byla improvizace z nouze. Americká armáda v roce 2026 dělá něco jiného: institucionalizuje přípravu na nouzi, která ještě nenastala, ale o které ví, že přijde.

21. dubna 2026 proběhla první třída novou dráhou ve Fort Moore v Georgii. Studenti útočili bajonetem na silikonové figuríny v kouři, přeskakovali zídky a prolézali tunely. Nejmodernější armáda světa tím řekla jednu větu: počítáme s tím, že jednou nebudeme mít nic než sebe.

Článek Američtí rangeři se znovu učí s bajonety. Válka na Ukrajině jim ukázala, jak snadno vyřadí GPS i drony se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Soukromý projekt, který armáda koupila

Avenger nevznikl na objednávku Pentagonu. Boeing ho od roku 1983 vyvíjel jako takzvaný „private venture“, nevyžádanou soukromou iniciativu. Cíl byl prostý: nabídnout armádě hotové řešení, které nepotřebuje roky vývoje. Koncept se označuje zkratkou NDI, tedy non-developmental item. Místo návrhu každého šroubku od nuly se staví na ověřených komerčních komponentách.

Armáda přistoupila na hru rychle. V roce 1987 podepsala kontrakt a Avenger se stal jedním z mála velkých zbraňových systémů pořízených touto cestou. Akviziční studie ho dodnes rozebírá jako učebnicový příklad úspěšného rychlého zavedení. Jako jediný systém protivzdušné obrany prošel kompletními environmentálními zkouškami a 1 500hodinovou demonstrací spolehlivosti ještě před sériovou výrobou.

Co je na Avengeru skutečně hi-tech

Podvozek Humvee nikoho neohromí. Skutečná sofistikace sedí ve věži a řízení palby:

• FLIR termovize pro noční i denní detekci cílů
• Laserový dálkoměr pro přesné určení vzdálenosti
• IFF systém (identifikace přítel/nepřítel)
• Dálkové ovládání – operátor může řídit palbu z krytu až 50 metrů od vozidla
• Střelba za jízdy – schopnost prokázaná už při prvních testech v Yakimě

Modernizované verze přidaly funkci Slew-to-Cue: externí radar detekuje cíl a věž se na něj automaticky natočí. Operátor nemusí prohledávat oblohu, systém mu cíl sám „naservíruje“. K tomu nový palubní počítač řízení palby, digitalizované komunikace a Mode 5 IFF kompatibilní se standardy NATO. Proti malým dronům armáda navíc zavedla střely Stinger s proximitním zapalovačem, který nevyžaduje přímý zásah.

Motor, který není tím, čím se zdá

A teď k onomu motoru z motorky. Věž Avengeru potřebuje vlastní zdroj energie pro termovizi, chlazení elektroniky, topení a filtraci vzduchu. Tuto roli plní jednotka ECU/PPU, v jejímž nitru pracuje Hatz 2G-40, kompaktní vzduchem chlazený dvouválcový diesel o výkonu kolem 6 kW. Motor je spřažený s třífázovým bezkartáčovým generátorem a elektronickou regulací otáček podle aktuálního zatížení. Výsledkem je 28V stejnosměrné napájení celé věže.

Označení „motor z motorky“ je atraktivní, ale v otevřených technických podkladech se doslovný motocyklový původ Hatze 2G-40 nepodařilo nezávisle potvrdit. Hatz je bavorský výrobce průmyslových malých dieselů; jeho motory pohánějí generátory, čerpadla a stavební stroje. Že si Boeing vybral právě takový agregát, dokonale zapadá do filozofie NDI: komerčně dostupný, servisovatelný, spolehlivý. Žádný speciálně vyvinutý vojenský motor, žádné roky certifikací. Armádní údržbový magazín PS Magazine nicméně upozorňuje, že jednotka vyžaduje denní kontrolu oleje v poli a servisní interval po 250 motohodinách. Pragmatismus má svou cenu v disciplíně obsluhy.

Z pouště do Ukrajiny, a co Česko?

Avenger se z produktu studené války dostal až na současnou frontu. Oficiální přehled americké pomoci k 21. květnu 2023 uvádí nejméně 12 systémů Avenger dodaných Ukrajině; další kusy přibyly v lednovém balíku téhož roku bez zveřejněného počtu. Americká formulace je jednoznačná: Avengery mají posílit vrstvenou ukrajinskou protivzdušnou obranu proti nízkoletícím hrozbám. Dlouhodobý provoz ale stojí na pokračující americké podpoře; balík z července 2024 výslovně zahrnoval financování údržby již dodané techniky.

Pro Českou republiku Avenger přirozenou volbou není. Armáda buduje vlastní vrstvenou obranu kolem systémů RBS 70 NG, vozidel MARS a vyšší vrstvy SPYDER. Jak uvádějí rezortní materiály, země velikosti ČR si zpravidla nemůže logisticky ani finančně dovolit provozovat souběžně dva různé hlavní systémy stejné vrstvy.

Přechodová zbraň, která pořád funguje

Americká armáda sama chápe Avenger jako modernizovanou, ale přechodovou schopnost. Budoucnost krátkodosahové obrany vidí v platformě M-SHORAD na těžším podvozku Stryker, která kombinuje střely Hellfire, 30mm kanón a Stingery v jednom balíku. Avenger je jednodušší, lehčí, logisticky nenáročnější. A právě proto stále létá, doslova i obrazně.

Čtyřicet let starý koncept soukromého projektu Boeingu dnes chrání ukrajinská města před drony a střelami s plochou dráhou letu. Malý bavorský diesel ve věži tiše běží, termovize hledá cíle a operátor sedí padesát metrů daleko v krytu. Někdy nejlepší vojenská technologie není ta nejsložitější, ale ta, kterou dokážete rychle nasadit a udržet v chodu.

Článek Americký protiletadlový systém Avenger: hi-tech zbraň poháněná upraveným motorem z motorky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Titan jako požehnání i prokletí

Titan dal M777 vlastnost, o které pěchotní důstojníci snili: houfnici lze přepravit podvěsem pod vrtulníkem CH-47 Chinook, nasadit ji do terénu nepřístupného pro těžší systémy a rychle změnit palebné postavení. V kombinaci s naváděnou municí Excalibur, která podle americké armády dosahuje přesnosti na 40 kilometrů, vznikl nástroj bodové palby, který ukrajinské síly ocenily pro protibaterijní boj.

Jenže titanová konstrukce je tenčí a lehčí než ocelový skelet starších houfnic. V dělostřeleckém duelu, kde obě strany pálí desítky ran denně a střepiny dopadají na palebná postavení, znamená každý gram ušetřený na pancéřování vyšší riziko poškození. Podle dat serveru Oryx bylo k dubnu 2025 vizuálně potvrzeno nejméně 101 ztracených M777, z toho 55 zničených, 44 poškozených a 2 ukořistěné. A to jsou jen případy zachycené na fotografiích a videích.

Udržitelnost pod palbou

Skutečný problém M777 na Ukrajině není jeden konkrétní díl ani jedna závada. Je to celý řetězec údržby, který nebyl stavěný na válku vysoké intenzity.

Americký generální inspektor ministerstva obrany (DoD OIG) publikoval v říjnu 2024 audit údržby vojenské techniky poskytnuté Ukrajině. Zjištění jsou systémová:

• Dlouhé dodací lhůty dílů – některé komponenty M777 mají výrobní cyklus v řádu měsíců, ne týdnů.
• Chybějící přehled o zásobách – americká strana neměla formální dohodu s ukrajinským logistickým velením o pravidelné aktualizaci skladových dat klíčových dílů.
• Nejednotné sledování oprav – terénní servisní zástupci pracovali bez standardizovaného systému evidence napříč zbraňovými systémy.
• Slabá validace požadavků – chyběla formální pravidla pro ověřování toho, co Ukrajina skutečně potřebuje a v jakém pořadí.

Následná evaluace z března 2025 přinesla pět otevřených doporučení, která míří právě na tyto mezery. A v srpnu 2025 schválila agentura DSCA prodej opravárenských služeb a dlouhodobé podpory M777 pro Ukrajinu za 104 milionů dolarů, tedy přibližně 2,7 miliardy korun.

Důležitý detail: problémy s údržbou M777 nebyly úplnou novinkou. Společný strategický plán dohledu pro fiskální rok 2024 výslovně zmiňuje, že DoD OIG už dříve zjistil nedostatečný dohled nad údržbou M777 v předsunutých amerických zásobách v Kuvajtu. Válka na Ukrajině tento problém jen exponovala v násobně větším měřítku.

Třetina mimo provoz

Deník The New York Times v listopadu 2022 uvedl, že mimo provoz byla zhruba třetina z přibližně 350 západních houfnic na Ukrajině. Některé M777 potřebovaly opravu po každém dělostřeleckém kontaktu. Hlavně se opotřebovávaly rychleji, než počítaly mírové normy, hydraulické systémy trpěly nedostatkem provozních kapalin a střepiny poškozovaly komponenty, které v běžném provozu vydrží roky.

Ukrajinské Síly logistiky na to reagovaly budováním vlastních kapacit. Podle ukrajinského ministerstva obrany obnovily opravárenské základny v první polovině roku 2024 přes 2 500 kusů techniky, dalších více než 1 500 opravily polní brigády přímo v bojových zónách. M777 patří mezi systémy, které se opravují i lokálně. Pro těžší zásahy ale zůstává klíčové napojení na americké distribuční centrum RDC-U a západní dodavatele.

Česká cesta: CAESAR místo titanu

Česká armáda M777 neprovozuje a nepořizuje. AČR vsadila na samohybnou houfnici CAESAR 8×8 na podvozku Tatra, koncept, který řeší přesně ty slabiny, jež ukrajinská zkušenost s M777 odkryla.

Objednávka z roku 2021 počítala s 52 kusy, v prosinci 2022 ji ministerstvo obrany navýšilo na 62 s dodáním do konce roku 2026. Klíčové je, že 48 kusů se kompletuje v Česku se 40% podílem domácího průmyslu. Servisní zázemí, náhradní díly i munice jsou od začátku součástí akvizičního balíku, ne dodatečná položka řešená až po třech letech bojů.

CAESAR nabízí dostřel až 40 kilometrů, rychlý přesun po výstřelu a ochranu osádky v kabině. M777 boduje nižší hmotností a jednoduchostí obsluhy. Podle ukrajinských hodnocení citovaných ve veřejných zdrojích je M777 přesnější a jednodušší než PzH 2000 i CAESAR, ale je tažená a má nižší kadenci. V dělostřeleckém duelu, kde přežití závisí na schopnosti vystřelit a okamžitě odjet, je to zásadní rozdíl.

Odepsaná, nebo znovu poptávaná?

Navzdory válečnému opotřebení M777 nekončí. BAE Systems získala v dubnu 2025 kontrakt za 162 milionů dolarů na výrobu nových titanových struktur, první kusy mají opustit linku v roce 2026. Firma zároveň hlásí rostoucí zájem ze strany evropských, asijských i amerických zákazníků.

M777 tedy není propadák. Je to neúprosný test toho, jestli Západ umí své nejsofistikovanější zbraně nejen vyrobit a darovat, ale taky udržet v chodu pod palbou. Zatím výsledek zní: umí, ale pozdě a draze.

Článek Americká houfnice M777: titanový šperk, který sráží Rusy, ale ničí se na Ukrajině kvůli chybějícímu oleji se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z pouště v Íránu vyrostl celý systém

Příběh začíná katastrofou. Noc z 24. na 25. dubna 1980, íránská poušť Dašt-e Kavír. Operace Eagle Claw měla osvobodit 52 amerických rukojmích z teheránského velvyslanectví. Delta Force pod velením plukovníka Charlese Beckwitha byla připravená. Systém kolem ní ne.

Osm vrtulníků námořní pěchoty mělo přepravit operátory na mezipřistávací bod Desert One. Tři stroje selhaly ještě před cílem, prach, mechanické závady, navigační problémy. Beckwith doporučil misi zrušit. Při odsunu se C-130 srazil s vrtulníkem. Osm amerických vojáků zahynulo, aniž se jednotka přiblížila k Teheránu.

Selhání nebylo taktické, bylo systémové. Jednotlivé složky armády, námořnictva a letectva spolu nikdy předtím takovou operaci necvičily. Neexistovalo stálé velení pro společné speciální operace. Právě z tohoto popela vzešla institucionální přestavba: v roce 1987 Kongres přijal Nunn-Cohenův dodatek k zákonu Goldwater-Nichols a vzniklo United States Special Operations Command. Pod ním Joint Special Operations Command, domov Delty.

Pojistka mezi armádou a CIA

Delta Force operuje v šedé zóně, kterou americké právo definuje dvěma klíčovými předpisy. Title 10 federálního zákoníku pokrývá vojenské operace. Title 50 pokrývá zpravodajské aktivity a covert action. Hranice mezi nimi je v praxi rozmazaná, a právě tam Delta pracuje nejčastěji.

CIA Directorate of Operations buduje lidské zpravodajské zdroje, infiltruje sítě, získává informace. Když ale přijde moment, kdy je třeba na základě těchto informací okamžitě jednat, vstoupit do budovy, neutralizovat cíl, evakuovat rukojmí, nastupuje vojenský řetězec velení. Delta nezastupuje zpravodajce. Doplňuje je tam, kde sběr informací přechází do kinetické akce.

U Bagdádího to fungovalo přesně takhle: zpravodajské služby lokalizovaly cíl, prezident schválil operaci, speciální síly provedly raid. Jeden balík, zpravodajské navedení, extrémní diskrétnost, ozbrojený zásah. Žádná jiná americká instituce tohle nedokáže sama.

Kongresová kontrola přitom není triviální. Výbory pro obranu dohlížejí na vojenské operace, výbory pro zpravodajské služby na covert action. Když operace spadá do obou kategorií současně, vzniká jurisdikční zmatek. GAO ještě v roce 2022 konstatoval, že USSOCOM neměl dostatečně standardizovaná data ani terminologii pro své velitelské struktury, v roce 2021 jich existovalo 28 aktivních současně.

Beckwithův odkaz: proč zrovna britský SAS

Charles Beckwith strávil v letech 1962–1963 rok jako výměnný důstojník u 22. pluku SAS v Británii. Vrátil se s přesvědčením, že americká armáda potřebuje jednotku postavenou na stejných principech: extrémně tvrdý výběr, malé týmy, schopnost operovat autonomně v nepřátelském prostředí po dlouhou dobu.

Trvalo čtrnáct let, než Pentagon souhlasil. Delta Force byla aktivována 19. listopadu 1977. Beckwith převzal ze SAS nejen filozofii výběru, ale i organizační strukturu, eskadry místo rot, důraz na individuální dovednosti operátorů místo na masovou palbu. Výsledkem je jednotka, kde každý člen zvládá zpravodajskou práci, jazykové minimum, lékařské ošetření i precizní střelbu na úrovni, která by v běžné armádě stačila na specializaci.

Mogadišo, Irák a moderní podoba honu na cíle

Somálsko v roce 1993 ukázalo, že ani Delta není všemocná, ale také že problém bývá jinde než v taktice. Task Force Ranger, jejíž jádro tvořili operátoři Delty a Rangeři, provedla v srpnu a září šest úspěšných raidů proti lidem napojeným na warlorda Aidida. Sedmý, 3. října, se zvrtl v osmnáctihodinovou bitvu v ulicích Mogadiša. Osmnáct amerických vojáků zahynulo. Takticky šlo o úspěšné zajetí cílových osob, strategicky o katastrofu, která vedla ke stažení amerických sil.

Po roce 2001 se model zásadně proměnil. Delta se stala součástí permanentního globálního systému pro lov vysokohodnotných cílů, síťových, mobilních, operujících v prostředí, kam konvenční armáda nemůže nebo nesmí. V Iráku to znamenalo noční raidy v hustém tempu, v Sýrii chirurgické zásahy typu Bagdádí. Podle CRS jsou speciální operační síly dnes určeny pro prostředí nepřátelská, politicky citlivá, s požadavkem na nízkou viditelnost a vysokou míru rizika.

Legalita těchto operací není černobílá. Mezinárodní právo staví tři paralelní rámce: právo na sebeobranu podle Charty OSN, mezinárodní humanitární právo v ozbrojeném konfliktu a lidskoprávní normy mimo něj. Cílené zabití není automaticky nelegální, ale musí splnit pravidla rozlišování, proporcionality a opatrnosti. Mimo jasně definovaný ozbrojený konflikt je právní práh výrazně přísnější.

Česká stopa ve stejném prostoru

České speciální síly působily v Afghánistánu od roku 2004 v rámci Operation Enduring Freedom a později v ISAF, včetně vlastní Special Operations Task Force v provincii Nangarhár. Operovaly ve stejném prostoru jako americké speciální jednotky a jsou součástí aliančních struktur NATO Special Operations Forces Command. Veřejné potvrzení přímých společných akcí s Deltou ale neexistuje, a vzhledem k povaze JSOC to nikoho nepřekvapí.

Delta Force je americká pojistka pro chvíle, kdy je politická cena velké války příliš vysoká, ale stát přesto potřebuje zasáhnout rychle, přesně a potichu. Čtyřicet let po pouštním fiasku v Íránu už nejde o improvizaci jednoho plukovníka. Je to systém, a právě v tom je jeho síla i jeho riziko.

Článek Delta Force není jen elitní jednotka. Američané ji nasazují tam, kde selže armáda i tajné služby se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je ta „stará matematika“

Žádný jediný zastaralý vzorec. Veřejně dohledatelné technické podklady, včetně patentů z let 1972 a 1982, ukazují na rodinu naváděcích metod souhrnně označovaných jako proportional navigation (PRONAV). Princip je elegantně prostý: střela sleduje úhlovou rychlost zorné linie ke svému cíli a svůj kurz koriguje úměrně této rychlosti. Pokud úhlová rychlost klesne k nule, střela a cíl se potkají.

U Patriotu se konkrétně objevují:

• Augmented proportional navigation – rozšířená varianta, která do korekce zahrnuje i odhad zrychlení cíle.
• Third order predictive scheme – prediktivní model třetího řádu, který zpřesňuje odhad budoucí polohy.
• LOS smoothing a noise comparison – vyhlazování dat zorné linie a porovnávání šumu mezi pozemním radarem a palubními senzory střely v režimu TVM (Track via Missile).

Nic z toho není analogový trik z doby děrných štítků. Je to kinematika interceptu, která platí stejně dnes jako v roce 1974, kdy byl program SAM-D přesměrován na technologii TVM.

Kde se Patriot skutečně změnil

Program Patriot dostal své jméno v květnu 1976, první prapor americká armáda aktivovala v květnu 1982. Od té doby prošel systém čtyřmi zásadními generacemi střel: PAC-1 (1986), PAC-2 (1988), PAC-3 (přelom tisíciletí) a PAC-3 MSE (plná sériová výroba 2018). A právě tady je vidět, kam šly peníze a inženýrské hodiny.

PAC-2 stále ničí cíl tříštivou hlavicí odpálenou v blízkosti; střela letí podle pokynů pozemního radaru a v terminální fázi přepíná na TVM data. PAC-3 je úplně jiná konstrukce: hit-to-kill, tedy přímý náraz bez bojové hlavice, s aktivním Ka-pásmovým vyhledávačem, který v posledních sekundách letu řídí střelu autonomně. PAC-3 MSE přidává větší dvoupulsní motor, rozšířený dosah a (podle tiskové zprávy Lockheed Martin z července 2025) průběžné aktualizace softwaru a nové algoritmy vyhledávače.

Modernizovaly se i „mozky“ systému. Engagement Control Station dostala nové počítače a software, baterie se propojují přes IBCS (Integrated Battle Command System) a na obzoru je radar LTAMDS s plným 360° pokrytím, oproti starším AN/MPQ-53 a AN/MPQ-65, které pokrývají jen omezený sektor.

Proč stará rovnice přežívá

Odpověď je pragmatická. Proportional navigation je výpočetně úsporná, robustní vůči šumu senzorů, hluboce provázaná s certifikační a testovací historií a především fyzikálně správná. Interceptní geometrie se za půl století nezměnila: stále jde o co nejrychlejší odhad zorné linie, uzavírací rychlosti a bodu střetu.

Armáda proto neinvestuje do přepisování základního naváděcího zákona, ale do toho, co do něj vstupuje a co z něj vystupuje. Lepší radar dodá přesnější track. Síťování přes IBCS umožní sdílet data mezi bateriemi. Aktivní vyhledávač PAC-3 MSE v posledních sekundách pracuje s vlastními daty, nezávisle na pozemní stanici. Patent z roku 2005 dokládá, že i samotná proportional navigation se dál vylepšuje, třeba o měření úhlového zrychlení. Evoluce, ne revoluce.

Skutečné limity Patriotu v roce 2025

Problém systému Patriot není „starý vzorec“. Podle CSIS a CRS jsou reálné limity jinde:

• Sektorový radar – starší verze nepokrývají 360°, což vytváří mrtvé úhly.
• Omezený počet baterií – Ukrajina nemá dost systémů na trvalou ochranu celého území.
• Zásoby interceptorů – PAC-3 MSE stojí řádově desítky milionů korun za kus, výroba nestíhá poptávku.
• Adaptace protivníka – analytici RUSI upozorňují, že Rusko u Iskanderů mění trajektorie a pravděpodobně nasazuje lepší klamné cíle, což komplikuje diskriminaci v koncové fázi.

Data z Ukrajiny jsou navíc diskontinuální: v jednom útoku může Patriot dosáhnout vysoké úspěšnosti, v jiném nulové. Záleží na tom, zda bylo napadené místo vůbec uvnitř chráněného prostoru baterie, kolik střel letělo současně a jaký profil letu protivník zvolil.

Srovnání s konkurencí

Izraelský Iron Dome pracuje s aktivním radarem na palubě střely a s velitelským datalinkem, ale jeho klíčová inovace je jinde: systém řízení palby selektivně odpaluje jen na cíle, jejichž odhadovaná trajektorie míří do bráněné zóny. Ruský S-400 je misijně srovnatelný, ovšem podle CSIS jeho hlavní střely v protibalistické vrstvě nepoužívají hit-to-kill jako PAC-3. Patriot tak zůstává jedním z mála operačně nasazených systémů, kde koncová fáze spoléhá na přímý kinetický zásah, a právě tam je kvalita naváděcí matematiky kritická.

V protivzdušné obraně může být osvědčená matematika výhodou, ne handicapem. Rozhodující není stáří rovnice, ale přesnost dat, která do ní vstupují. A ta se u Patriotu mění s každou další aktualizací vyhledávače, radaru a softwaru.

Článek Americký MIM-104 Patriot: obránce nebe, který pro výpočet dráhy raket používá matematiku starou 50 let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od laboratorního prototypu k flotilové objednávce

Příběh Orcy nezačal na rýsovacím prkně Pentagonu, ale v Boeingu. Už v roce 2012 tam spustili vývoj experimentálního plavidla Echo Voyager, bezpilotní ponorky, která měla ověřit, jestli dieselelektrický hybrid dokáže autonomně operovat na volném moři bez mateřské lodě. Do prosince 2023, kdy námořnictvo převzalo první testovací exemplář Orcy označený XLE0, měl Echo Voyager za sebou přes 10 000 hodin na moři a stovky autonomně uplutých mil. Orca tedy není čerstvý laboratorní experiment, je to evoluce ověřeného konceptu.

Časová osa programu přitom nebyla hladká. V září 2017 dostaly Boeing a Lockheed Martin návrhové kontrakty, v únoru 2019 Boeing vyhrál zakázku na výrobu a testování čtyř kusů. Jenže americký kontrolní úřad GAO už v roce 2022 upozornil, že program nabral nejméně tříleté zpoždění a prodražil se o 242 milionů dolarů. Navy tehdy podle GAO zanedbala kontrolu výrobní připravenosti. Přesto se projekt nezastavil; naopak, letos v květnu se Orca poprvé objevila v oficiálním plánu stavby loďstva s rozpočtem 135,8 milionu dolarů na dva kusy ve fiskálním roce 2027 a celkovou investicí 1,13 miliardy na šestnáct vozidel v rámci pětiletého obranného plánu.

Co přesně je pod trupem

V základní konfiguraci měří Orca 15,5 metru na délku a 2,6 metru v průměru. S modulární sekcí dlouhou přibližně 10,4 m (34 stop) naroste až na téměř 26 metrů a váží kolem 50 tun. Klíčové parametry:

• Pohon: hybridní dieselelektrický; námořní dieselgenerátory dobíjejí baterie, což umožňuje dosah přes 12 000 km (6 500 námořních mil) při cestovní rychlosti kolem 2,5–3 uzlů.
• Autonomie: plně autonomní navigace a plnění mise; Boeing mluví o měsících trvajících misích s minimálním lidským zásahem.
• Start: vyplouvá přímo z přístavu, nepotřebuje mateřskou loď ani ponorku.
• Modulární sekce: vyměnitelná nákladová sekce pro různé typy senzorů, min nebo dalšího vybavení.

Právě modularita dělá z Orcy něco víc než jednorázový nástroj. Jedna konfigurace může nést podmořské miny, jiná průzkumné senzory, další (podle veřejně dostupné dokumentace Navy) vybavení pro elektronický a podmořský boj. Konkrétní rušicí techniku ani přesný náklad ale otevřené materiály nepopisují. Námořní environmentální dokumentace z února 2025 uvádí, že výcvik a testování XLUUV má zlepšovat schopnosti v oblasti zpravodajského průzkumu a „elektronického, podmořského a minového boje“, formuluje to však obecně, bez technických detailů.

Proč nejde o náhradu ponorek, ale o něco jiného

Útočná ponorka třídy Virginia stojí přes tři miliardy dolarů, nese posádku 132 lidí a zvládne celé spektrum misí, od protiponorkového boje přes údery řízenými střelami po podporu speciálních jednotek. Orca ji nenahradí. Nemá torpéda, nemá jaderný pohon, nemá rychlost pro pronásledování nepřátelských ponorek.

Co ale Orca umí, je převzít mise, pro které je Virginia zbytečně drahá a zbytečně riskantní. Dlouhé hlídky ve sporných vodách. Kladení min bez ohrožení námořníků; právě urgentní potřebu rozmisťovat podmořské miny bez posádky GAO identifikoval jako původní důvod celého programu. Rozptýlené senzorové sítě, které zvyšují pokrytí oceánu, aniž by každý uzel stál miliardy.

Námořnictvo to v květnovém plánu formuluje přímo: XLUUV má přinést „distribuované snímání a cílení“ a „nasazení postradatelných sil“. Slovo attritable (postradatelný) je klíčové, znamená, že platforma je navržená tak, aby její ztráta byla finančně a strategicky únosná. Virginii ztratit únosné není.

Tichý závod pod Pacifikem

Orca nevzniká ve vzduchoprázdnu. Z čínské strany se od loňska veřejně diskutuje o bezpilotních podmořských prostředcích AJX002 a HSU001, údajně dlouhých kolem 20 metrů. Citovaný čínský výzkumník je v dubnu spojil s regionální bezpečností a operacemi v Tchajwanském průlivu a Jihočínském moři. Tvrdá otevřená data o dosahu nebo výzbroji čínských strojů ale chybí; srovnání s Orcou je proto asymetrické hlavně v transparentnosti, ne nutně v parametrech.

Americká strana mezitím buduje infrastrukturu. V kalifornském Port Hueneme vzniká výcvikové a testovací zázemí pro až šest XLUUV, včetně přibližně 11 400 metrů čtverečních podpůrných budov. Stavba nemá začít dříve než letos. A v Evropě? Přímo Orca tam zatím nemíří, ale americká Šestá flotila už přes Task Force 66 integruje robotické a autonomní systémy s partnery z NATO.

Důležitá je i právní stránka. Americká směrnice DoDD 3000.09 vyžaduje u autonomních zbraňových systémů právní přezkum, lidskou odpovědnost a možnost zásahu operátora. Orca může plout sama, ale o použití síly rozhoduje člověk. A mezinárodní právo? Odborná literatura upozorňuje, že u bezpilotních námořních systémů není ani jasné, zda podle UNCLOS nesou status válečných lodí. Technologie běží rychleji než regulace.

Co Orca skutečně mění

Revoluce nespočívá v jednom superdronu. Spočívá v tom, že americké námořnictvo poprvé systematicky plánuje flotilu levnějších, postradatelných podmořských platforem, které rozšíří přítomnost pod hladinou tam, kde dosud operovaly jen drahé jaderné ponorky, nebo neoperovalo nic. Šestnáct Orc za cenu poloviny jedné Virginie. To je aritmetika, která mění pravidla hry v Pacifiku, i když první ostrá mise zatím zůstává za horizontem.

Článek Obří americký dron mění válku pod hladinou. Bez posádky upluje 12 tisíc km a zvládne miny i rušení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se vlastně mění, a co ne

Selective Service System existuje v USA od roku 1940. Je to federální agentura, která vede registr mužů pro případ, že by Kongres a prezident někdy v budoucnu rozhodli o obnovení povinného odvodu, takzvaného draftu. Samotná registrace nikoho do armády neposílá. Je to seznam. Nic víc, nic míň.

Až dosud fungoval systém na principu vlastní registrace: muž dostal povinnost se sám přihlásit. Jenže míra registrace klesala. Podle výroční zprávy Selective Service spadla v roce 2023 na 84 %, počet registrovaných mužů ve věku 18–25 let klesl z 15,6 na 15,2 milionu. Jedním z důvodů bylo zrušení vazby na formulář FAFSA, přes který se dříve registrovala značná část vysokoškoláků žádajících o finanční pomoc.

Paragraf 535 zákona Public Law 119–60, podepsaného 18. 12. 2025, přesouvá odpovědnost za registraci z jednotlivce na stát. Federální úřady budou moci Selective Service předávat jméno, datum narození, adresu, číslo sociálního zabezpečení, telefon i e-mail. Každý nově registrovaný muž dostane písemné oznámení a návod, jak záznam opravit, pokud do evidence nepatří.

Důležité zpřesnění: zákon se netýká všech Američanů. Týká se mužů spadajících pod Military Selective Service Act. Ženy registraci nepodléhají. Výslovně jsou vyňaty i osoby s platnými neimigračními vízy.

Trumpovy odklady: co říkají záznamy

Donald Trump dostal během vietnamské éry čtyři studentské odklady (klasifikace 2-S), které pokrývaly jeho studium na Fordham University a poté na Wharton School. V roce 1966 prošel lékařskou prohlídkou bez zdravotního odkladu a byl klasifikován jako 1-A, tedy způsobilý k odvodu. V roce 1968 se jeho klasifikace změnila na 1-Y, tedy podmíněně nezpůsobilý. V roce 1972 byla překvalifikována na 4-F, nezpůsobilý.

Dochované záznamy Selective Service, které zveřejnil Washington Post, výslovně uvádějí, že neexistuje dokument specifikující konkrétní zdravotní důvod nezpůsobilosti. Trumpova pozdější veřejná vysvětlení, kostní ostruhy na patě, ale bez jistoty, na které noze, vyvolala pochybnosti, které nikdy nebyly zcela rozptýleny.

Právně to pro podpis zákona nehraje roli. Ústava USA stanoví tři podmínky pro prezidentský úřad: věk minimálně 35 let, přirozené občanství a čtrnáct let pobytu v USA. Vojenská služba mezi nimi není. Politicky je ovšem kontrast mezi podpisem zákona o mobilizační evidenci a vlastní historií odkladů těžko přehlédnutelný.

Registrace není odvod, ale co kdyby?

Selective Service na svém webu jasně říká: dnes žádný draft neexistuje. K jeho obnovení by musel Kongres změnit Military Selective Service Act a prezident by musel takovou legislativu podepsat. Teprve poté by se spustil klasifikační proces, zdravotní prohlídky, odklady, výjimky, odvolání. Podle odhadů agentury by první odvedenci dorazili k armádě nejdříve 193 dní po aktivaci.

I odpůrci vojenské služby z náboženských nebo morálních důvodů, takzvaní conscientious objectors, se musí registrovat. Námitku mohou uplatnit až v případě skutečného draftu, s právem na odvolání k vyšším komisím.

Kritici automatické registrace přitom nenamítají jen proti principu. Koalice organizací vedená Electronic Privacy Information Center upozorňuje na riziko širšího sdílení citlivých dat napříč úřady, včetně možného předávání informací orgánům činným v trestním řízení. Další hlasy varují před chybami při automatickém párování databází, například zachycením zahraničních studentů na dočasných vízech, kteří registraci nepodléhají.

Jak je na tom Česko, a jak svět

Může se zdát, že Amerika zavádí něco, co Česko dávno zrušilo. Jenže to není tak jednoduché. V České republice byla v roce 2004 zrušena základní vojenská služba, nikoli branná povinnost. Ta vzniká každému občanovi v 18 letech a trvá do 60 let. Mimo stav ohrožení státu nebo válečný stav je však armáda plně profesionální.

Americký Selective Service je v mírovém režimu jen registr. Srovnání se zeměmi se skutečnou brannou povinností ukazuje propastný rozdíl:

• Izrael – povinná služba od 18 let: minimálně 32 měsíců pro muže, 24 měsíců pro ženy.
• Jižní Korea – povinná služba pro muže: 18 měsíců u armády, 20 u námořnictva, 21 u letectva, následovaná rezervní povinností.
• USA – od prosince 2026 pouze automatická evidence, žádná aktivní služba.

Nejpřesnější je číst americkou změnu jako modernizaci mobilizační infrastruktury. Stát si zjednodušuje administrativu pro scénář, který doufá, že nikdy nenastane. Signál směřuje spíš k vyšší připravenosti než k bezprostřednímu návratu draftu.

Co to znamená v praxi

Pro americké muže žijící v zahraničí se v zásadě nic nemění, povinnost registrace existovala i dosud, jen ji museli řešit sami přes ambasádu, konzulát nebo online formulář. Pro vysokoškoláky odpadá nutnost aktivního kroku. Pro všechny registrované platí, že dostanou písemné oznámení s možností opravy.

Skutečný dopad změny je jinde. Stát získá kompletní evidenci místo děravého registru s 84% pokrytím. A prezident, který sám prošel systémem odkladů tak hladce, že dochované záznamy nedokážou ani pojmenovat jeho diagnózu, ten registr svým podpisem zpečetil.

Článek Američané od 18 do 26 let budou od roku 2026 automaticky v evidenci pro odvod. Změnu podepsal Trump, který nikdy nesloužil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Žádná superzbraň, ale propojený ekosystém

Kdo čeká jednu tajnou zázračnou zbraň, bude zklamaný. Skutečná novinka je jinde: americká armáda poprvé v evropském mnohonárodním prostředí testuje levné drony, protidronové prostředky, pasivní senzory, distribuované velení a nástroje umělé inteligence jako jeden propojený celek. Konkrétní výčet technologií, které se na cvičišti objevily, je překvapivě široký:

• FPV a průzkumné drony — systémy Archer FPV a eBee Vision nasazené u OPFOR (jednotka simulující protivníka), validační kurzy pro malý dron RQ-28 ještě před ostrou fází rotace.
• Counter-UAS — ruční rušička DroneBuster jako praktická vrstva obrany proti malým bezpilotním prostředkům.
• Senzorová fúze „Operation Condor“ — akustické, rádiofrekvenční, radarové a infračervené senzory napojené na umělou inteligenci, která automaticky prioritizuje hrozby. Během cvičení bylo podle oficiálních materiálů nasazeno přes 400 bezpilotních systémů napříč šesti velitelstvími.
• BANSHEE — distribuovaná síť pro velení a sdílení dat s minimální elektromagnetickou a fyzickou stopou.
• AI software pro Civil Affairs — nástroj, který překračuje rámec tvrdých zbraní a ukazuje, že budoucí bojiště je i o zpracování dat a reportingu.

Žádný z těchto prvků sám o sobě nepředstavuje revoluci. Revoluce je v tom, že fungují dohromady a zkracují takzvaný kill chain, tedy řetězec od detekce přes rozhodnutí po zásah, při co nejnižší vlastní signatuře.

Proč zrovna Bavorsko, padesát kilometrů od české hranice

Grafenwoehr Training Area leží asi 50 kilometrů západně od hranice s Českou republikou. Hohenfels je necelých sto kilometrů od českého území. Americká armáda netestuje tyto schopnosti v Bavorsku náhodou. Část jednotek už je rotačně nasazena v Polsku a na východním křídle NATO, takže dává smysl ověřovat technologie tam, kde by byly v krizi skutečně použity.

JMRC v Hohenfelsu je jediné evropské bojové výcvikové centrum americké armády. Trénuje se tu v mnohonárodním rámci, v terénu a klimatu střední Evropy, s protivníkem, který simuluje taktiky pozorované na Ukrajině. Právě proto sem armáda umístila i novou jednotku Eerie Company, speciální buňku OPFOR, která používá komerční drony a elektronický boj přesně tak, jak to dělají obě strany konfliktu na východě. Cvičící jednotky tak poprvé v Evropě čelí hrozbě, která není teoretická, ale odvozená z reálného bojiště vzdáleného necelé dva tisíce kilometrů.

Konec bezpečného týlu

Jedna z nejtvrdších lekcí z Ukrajiny zní jednoduše: velké, statické a „hlučné“ velitelské stanoviště je mrtvé stanoviště. Drony, elektronický boj, tepelné a rádiofrekvenční senzory dokážou odhalit a zasáhnout štáb brigády během minut. Americká armáda to ví a Combined Resolve 26-07 je místem, kde na to reaguje.

Systém BANSHEE představuje mobilní, rozptýlené velitelské řešení, které nahrazuje tradiční obří stany plné antén a generátorů. Menší uzel, menší signatura, rychlejší přesun. Odborný článek v armádním periodiku Aviation Digest z března 2026 přímo cituje pozorování z JMRC: velitelská stanoviště, která se nepřesouvala každých několik hodin, byla v simulovaném boji spolehlivě zničena. Příští konflikt bude senzorově transparentní a potrestá každou nehybnost.

Komunikační systém TCVC, který armáda vyvinula jako urgentní reakci na potřebu bezpečných a odolných sítí, přešel od požadavku k prvním dodaným systémům za devět měsíců. To je tempo, které obchází klasické akvizační cykly trvající roky. U komerčních dronů a counter-UAS řešení je horizont nasazení ještě kratší, v řádu měsíců, ne let.

Co to znamená pro Česko a pro Evropu

Česká armáda se Combined Resolve účastnila naposledy prokazatelně v červnu 2024, kdy do Hohenfelsu vyslala 4. brigádní uskupení. Zda se čeští vojáci zapojili i do letošní iterace, se z veřejných zdrojů nepodařilo potvrdit, americká strana uvádí jen souhrnný počet sedmi zemí bez výčtu.

Pro českou bezpečnost je ale podstatnější jiná věc. V bezprostředním strategickém sousedství ČR se mění způsob, jakým NATO plánuje bojovat. Nejdřív se promění taktika, víc dronů, víc pasivních senzorů, víc distribuovaného velení, kratší rozhodovací smyčky. Teprve potom se případně překreslí mapa rozmístění sil. Americká armáda přitom otevřeně počítá s tím, že příští evropský konflikt bude levný na senzory a drony, ale extrémně drahý na chyby ve velení, logistice a maskování.

Rutina, která přestala být rutinní

Combined Resolve je formálně opakovaná série cvičení pro rotačně nasazené síly v Evropě. Obsahově ale iterace 26-07 překročila hranici běžné alianční přípravy. FPV drony jako masová hrozba, detekce ovládacích stanic, akustické senzory převzaté z ukrajinských zkušeností, prioritizace cílů pomocí umělé inteligence v reálném čase, to všechno jsou přímé odpovědi na konkrétní vývoj bojiště, ne abstraktní modernizační plány.

Srovnání s Ukrajinou je přitom poučné i v tom, co zatím chybí. Americká armáda testuje stejné principy, levné drony, pasivní detekci, nízkosignaturní velení, ale v řádově nižší intenzitě, než jakou vidíme na skutečné frontě. Denní ztráty stovek dronů a nepřetržitý elektronický boj v hloubce celé linie se na cvičišti simulovat nedají. Lze ale natrénovat rozhodování pod tlakem dat, rychlost reakce a schopnost přežít první kontakt.

Bavorské lesy v květnu 2026 nejsou frontová linie. Jsou ale nejbližší aproximací toho, jak by vypadal první den velké války v Evropě, a americká armáda chce, aby její brigády ten den přežily.

Článek Američané v Německu testují zbraně budoucnosti pro válku s Ruskem. NATO nikdy nic podobného nezkoušelo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvacet čtyři hodin varování, pak Hellfire

Podle oficiálního prohlášení CENTCOM americké síly kontaktovaly Lexie opakovaně po dobu 24 hodin, zatímco tanker mířil Arabským zálivem směrem k íránskému přístavu Chárg. Posádka výzvy ignorovala. Poté americký letoun (CENTCOM typ stroje neupřesnil, uvedl pouze „U.S. aircraft“) vypálil řízenou střelu AGM-114 Hellfire do strojovny. Loď byla znehybněna a vyřazena z plavby. Oficiální zpráva nehovoří o potopení ani o úplném zničení. Oběti na posádce veřejně potvrzeny nebyly.

Hellfire je přesně naváděná raketa původně vyvinutá proti obrněným vozidlům. Její nasazení proti strojovně tankeru dává smysl: cílem není potopit loď plnou ropy, ale chirurgicky zlikvidovat pohon. Výsledek odpovídá záměru, Lexie stojí, ale nepředstavuje ekologickou katastrofu v podobě rozlitého nákladu.

Šest lodí za sedm týdnů, eskalace jako systém

Lexie není výjimka, ale zatím poslední dílek v mozaice, která ukazuje jasný vzorec. Od vyhlášení blokády 13. dubna CENTCOM odklonil 122 plavidel a šest jich znehybnil silou. Prostředky přitom pokaždé narostly:

• 19. dubna – M/V Touska: torpédoborec USS Spruance zasáhl strojovnu z lodního 127mm kanonu po šesti hodinách výzev.
• 6. května – M/T Hasna: stíhací letoun F/A-18 poškodil kormidlo dávkami z 20mm kanonu.
• 8. května – Sea Star III a Sevda: opět F/A-18, přesná munice do komínů obou tankerů.
• 30. května – Lian Star: poprvé Hellfire do strojovny.
• 2. června – Lexie: znovu Hellfire, znovu strojovna, tentokrát u dosud největší lodi v řadě.

Vzorec je čitelný. Americká strana nejdřív sáhla po lodním dělostřelectvu, pak po leteckých kanónech, nakonec po řízených střelách. Každý zásah byl veřejně zdokumentován videem. Podle nás jde o záměrnou komunikační strategii, nejde jen o zastavení konkrétní lodi, ale o signál dalším kapitánům, kteří by blokádu chtěli prorazit.

Tanker se sankční minulostí a měnící se vlajkou

Lexie nebyla náhodný cíl. Americké ministerstvo financí ji pod označením LEXI/LEXIE a identifikačním číslem IMO 9203277 zařadilo na sankční seznam OFAC už v březnu 2025. Podle tehdejší tiskové zprávy ministerstva loď přepravovala miliony barelů íránské ropy prostřednictvím překládek z lodi na loď a byla napojená na společnost Sea Services Providers NV.

Zajímavý je i detail s vlajkou. V době sankcionování plula Lexie pod kamerunskou vlajkou, aktuálně ji lodní databáze VesselFinder eviduje pod vlajkou Botswany. Přeregistrace pod jinou vlajku po zařazení na sankční seznam je typický manévr takzvané stínové flotily, sítě tankerů, které obcházejí sankce změnami identity, vypínáním transpondérů a častým přejmenováváním. Kdo konkrétně nařídil plavbu na Chárg navzdory blokádě, veřejně doložit nelze. Vazba na íránský ropný řetězec je ale zdokumentovaná.

Právní rámec: blokáda ano, ale za přísných podmínek

Smí vůbec americká armáda střílet na cizí obchodní loď? Mezinárodní právo námořní blokádu připouští, ale klade na ni přísné podmínky. Podle pravidel shrnutých Mezinárodním výborem Červeného kříže musí být blokáda vyhlášená, efektivní, nestranná a nesmí způsobovat nepřiměřenou civilní újmu ani bránit humanitární pomoci. Široce uznávaný San Remo Manual pak stanoví, že obchodní loď podezřelá z porušení blokády může být po varování zachycena, a pokud jasně odmítne zastavit, i napadena.

CENTCOM formálně tyto kroky dodržel: blokádu veřejně vyhlásil, Lexie varoval 24 hodin, teprve poté zasáhl. Neobvyklé je ale opakované nasazení leteckých zbraní proti obchodním plavidlům, a hlavně to, že každý zásah okamžitě publikuje jako video. Hranice mezi legitimním vynucováním a demonstrací síly se tu stírá.

Spirála odvety a cena ropy nad 97 dolary

Zásah proti Lexie nezůstal izolovaný. Téhož dne CENTCOM oznámil, že americké a spojenecké síly odrazily íránské střely a drony mířící na Kuvajt a Bahrajn a provedly vlastní údery na íránskou pozici na ostrově Kešm. Guardian popsal íránský útok na kuvajtské letiště jako přímou odvetu. Veřejné verze událostí se liší v pořadí i motivaci, jedno je ale zřejmé: region se nachází v rychlé spirále akce a reakce.

Trhy reagují. Brent se 3. června obchodoval kolem 97 dolarů za barel; Reuters uváděl 97,05 USD, agentura AP 97,81 USD. Hormuzským průlivem v roce 2024 proudilo zhruba 20 milionů barelů ropy denně, tedy asi pětina světové spotřeby. I částečné omezení provozu průlivem zdražuje globální trh.

Pro české řidiče má nervozita na trzích zatím tlumič. Ministerstvo financí pro 4. června stanovilo cenový strop 41,98 Kč za litr benzinu Natural 95 a 39,51 Kč za litr nafty. Regulace stojí na třídenním klouzavém průměru velkoobchodních cen s marží 3 Kč na litr. Pokud ale Brent zůstane nad 97 dolary nebo dál poroste, stropy se posunou nahoru.

Dvacet sekund videa z Arabského zálivu ukazuje víc než jeden zásah jednoho tankeru. Ukazuje armádu, která z radiových výzev přešla k sériovému nasazení řízených střel proti obchodním lodím, a která to dělá před kamerou.

Článek Americká armáda odtajnila záběry: smetla obří tanker dlouhý 332 metrů. Chtěl prorazit blokádu, schytal to tvrdě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se v noci stalo, a co ne

Sled událostí rekonstruovaný z amerických a íránských zdrojů vypadá takto: čtyři íránské jednorázové útočné drony zamířily směrem k obchodním plavidlům v Hormuzském průlivu a jeho okolí. Americké síly je podle CENTCOM sestřelily ještě před zásahem cílů. Vzápětí následoval úder na pozici, odkud byly drony řízeny, tedy řídicí stanoviště poblíž Bandar Abbásu. Washington akci označil za „přiměřenou a čistě obrannou“, jejímž cílem bylo zabránit odpalu dalšího dronu.

Íránská verze se liší v každém podstatném bodě. Agentura Tasním, napojená na Íránské revoluční gardy, tvrdila, že námořní složka IRGC pálila na americký tanker a donutila ho obrátit. Gardy zároveň oznámily odvetný úder na americkou leteckou základnu v Kuvajtu. Kuvajtská armáda potvrdila zachycení nepřátelských střel a dronů nad svým územím, ale původ útoku veřejně neurčila.

Důležité je, co veřejné zdroje neříkají. Jméno údajně napadené obchodní lodi nebylo k 28. květnu zveřejněno, a to ani americkými, ani britskými námořními autoritami. A americká strana nemluví o zničení celé vojenské základny, nýbrž o zásahu konkrétního řídicího stanoviště. Rozsah škod zůstává neznámý; Teherán tvrdí, že žádné nebyly.

Příměří, které existuje jen na papíře

Bílý dům oznámil příměří 8. dubna s příslibem znovuotevření Hormuzu. Podle AP nyní obě strany jednají o jeho prodloužení o dalších 60 dní. Hlavním prostředníkem je Pákistán, Katar se znovu zapojil jako podpůrný diplomatický kanál. Návrh memoranda údajně počítá se zákazem íránských „mýtných poplatků“ za průjezd průlivem a s odstraněním min do 30 dnů.

Jenže právě tady narážíme na jádro problému. Spor o Hormuz není jen vojenský, je obchodně-správní. Americké ministerstvo financí 27. května uvalilo sankce na Persian Gulf Strait Authority, kterou Washington popisuje jako nástroj revolučních gard pro vybírání nelegitimních poplatků a navádění lodí po Íránem určené trase. Dokud Teherán považuje Hormuz za svou páku v jednání a Washington za červenou linii, každý „omezený“ úder může okamžitě roztočit další odvetu. Podle nás je právě tohle důvod, proč se příměří opakovaně hroutí: obě strany ho potřebují, ale ani jedna není ochotná ustoupit v tom, co ho činí funkčním.

Hormuz jako bojový prostor, čísla a praxe

Před válkou průlivem denně proplouvalo v průměru 138 lodí. Dnes je provoz drasticky nižší. Britská námořní koordinační služba UKMTO drží pro Hormuz kritickou úroveň hrozby a v květnu vydala speciální instrukce pro tranzit:

• Kapitán musí být po celou dobu průjezdu na můstku.
• Loď přechází na ruční řízení.
• Trvalý poslech nouzového kanálu VHF 16.
• Maximální možný odstup od íránského pobřeží.
• Okamžité hlášení jakéhokoli incidentu.

Průliv není formálně uzavřený. Prakticky je ale válečnou zónou, kde se v posledních týdnech opakovaně střílelo; jen 5. května zaznamenalo UKMTO zásah nákladní lodi neidentifikovaným projektilem. Aktuální epizoda se od předchozích liší rychlostí eskalace: drony sestřeleny, řídicí stanoviště zasaženo, íránská odveta oznámena, to vše v řádu hodin.

Co to znamená pro Česko

Vazba mezi Hormuzem a českou pumpou je přímá. Ropa Brent se 28. května obchodovala za 93,71 dolaru za barel při extrémní volatilitě; trh reaguje na každý signál z průlivu prudčeji než na standardní data o zásobách. V Česku se podle dat CCS k 27. květnu prodával Natural 95 za průměrných 43 korun za litr, nafta za 40,40 koruny. Před konfliktem to bylo zhruba 33,50 a 33 korun. Vláda drží regulaci maximálních cen pohonných hmot, aktuálně prodlouženou do 31. května.

Čeští vojáci v oblasti nasazeni nejsou; mise AČR v Iráku skončila a námořní zapojení do operace ASPIDES bylo štábní, s plánovaným koncem v lednu 2026. Konflikt ale české občany zasáhl už v březnu, kdy ministerstvo obrany organizovalo repatriační lety ze zemí Perského zálivu pro Čechy uvízlé kvůli bojům. Ministerstvo zahraničí stále udržuje zvýšené cestovní varování pro Kuvajt.

Tři měsíce války, jedno příměří, desítky incidentů, a jednací stůl, u kterého se řeší totéž co na hladině Hormuzu: kdo průliv kontroluje. Dokud na tuhle otázku neexistuje odpověď, budou noční sestřely a ranní odvety pokračovat.

Článek Konec v nedohlednu: americká armáda srovnala se zemí vojenskou základnu, Írán zaútočil na obchodní loď se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od Dnipra přes Kolín k americké zakázce

DeViRo začala vyvíjet bezpilotníky v Dnipru v roce 2014, krátce po ruské anexi Krymu. První prototypy průzkumného dronu Leleka-100 procházely úpravami přímo podle zpětné vazby ukrajinské armády, co nefungovalo na frontě, se přepracovalo v dílně. V roce 2021 ukrajinská armáda systém oficiálně adoptovala. Jenže plná invaze v únoru 2022 změnila pravidla: výroba v dosahu nepřátelských úderů přestala dávat smysl.

Česká U&C UAS proto převzala roli evropské výrobní a exportní základny. V obchodním rejstříku figuruje od července 2022, sídlo má v Praze, reálná výroba běží v Kolíně a testování probíhá v Milovicích. Nejde o papírovou schránku: firma zaměstnává kolem 120 lidí, z nichž přes 80 % tvoří Ukrajinci. Provoz řídí český exgenerál Pavel Bulant. Dohromady s ukrajinskými závody skupina uvádí přes 900 specialistů.

Co přesně americká armáda kupuje

Smlouva, o které informovalo e15 v květnu 2026, pokrývá dodávku specializovaných průzkumných bezpilotníků pro zpravodajské, sledovací a průzkumné mise amerických sil v Evropě a ochranu jejich základen. Dodávka běží přes ATP Gov, amerického federálního kontraktora, který funguje jako přímý dodavatel vlády USA.

Co firma nezveřejnila:

• přesný model dronu (nejpravděpodobnější je průzkumný systém z rodiny Stork, nikoli útočná munice MACE),
• počet kusů,
• datum podpisu,
• číslo kontraktu a harmonogram.

Veřejně známá je jen rámcová hodnota, stovky tisíc eur. To z ní dělá pilotní zakázku, nikoli velký víceletý program. Ale právě v tom je pointa: americká armáda si nekupuje katalogový výrobek. Kupuje si ověřenou schopnost.

Tvrdé testy, které rozhodly

Za pojmem „tvrdé testy“ stojí dvě vrstvy, z nichž každá má jinou váhu.

První vrstva je válka. Systémy DeViRo a U&C létají na Ukrajině od roku 2014. Firemní profil na webu Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu uvádí přes 8 000 bojově prověřených systémů a tvrdí, že je používá 90 % ukrajinských brigád. Tato čísla je třeba brát jako firemní deklaraci, ne nezávisle auditovaný údaj, ale i s rezervou jde o objem, který v Evropě nemá srovnání.

Druhá vrstva jsou armádní cvičení. Průzkumný systém U&C prošel vojenským hodnocením v podmínkách simulujících konflikt vysoké intenzity. Nejde tedy jen o předváděcí let na veletrhu. Americká strana testovala chování dronu v prostředí, kde se aktivně ruší GPS a datové spojení, přesně to, co definuje moderní bojiště.

Proč je odolnost proti rušení klíčová

Ukrajinská fronta je dnes nejintenzivnější laboratoří elektronického boje na světě. A právě odtud pochází technická DNA produktů U&C. Veřejně popsané prvky odolnosti zahrnují:

• provoz bez spolehlivého GPS signálu,
• frekvenční přeskakování datového spojení,
• inerciální navigaci a autonomní návrat při úplném zarušení,
• denní i noční průzkumnou schopnost s přenosem dat v reálném čase.

Pro americkou armádu v Evropě, která se připravuje na scénáře konfliktu s technologicky vyspělým protivníkem, je tohle relevantnější než elegantní design nebo dlouhý katalogový dolet. Dron, který přestane fungovat, jakmile protivník zapne rušičku, je drahá hračka. Dron, který se vrátí sám, je nástroj.

Co zakázka znamená pro český obranný průmysl

Největší hodnota prvního amerického kontraktu neleží v jeho objemu. Leží v referenci. Česká firma s výrobou v Kolíně, která už dodává na Ukrajinu, do dalších evropských zemí i do Indie, teď může při jednáních s armádami na východním křídle NATO položit na stůl větu: „Americká armáda v Evropě naše drony provozuje.“ To je argument, který otevírá dveře.

U&C UAS je podle nás zajímavý především jako test jednoho modelu: lze ukrajinskou frontovou zkušenost přenést do právního a výrobního rámce EU a proměnit ji v dlouhodobě exportovatelný obranný byznys? Pilotní zakázka pro US Army naznačuje, že ano. Ale teprve navazující kontrakt, větší, víceletý, s konkrétními čísly, ukáže, jestli kolínský závod zůstane zajímavou epizodou, nebo se stane vzorem pro celou vlnu podobných česko-ukrajinských projektů.

Zatím je na stole stovky tisíc eur a průzkumné drony bez veřejně známého počtu kusů. A přesto je to nejsilnější veřejná reference, kterou kdy český výrobce bezpilotníků získal.

Článek Česká firma založená Ukrajinci míří do americké armády v Evropě. Kvalitu zbraní proškolily tvrdé testy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čísla, která si protiřečí

Cooperovo písemné svědectví je nejtvrdší veřejně dostupný americký dokument o výsledcích kampaně. Mluví o devastaci průmyslové základny, o ochromení raketového programu, o letech potřebných k obnově. Jenže CNN tentýž týden přinesla zcela jiný obraz, s odkazem na zdroje obeznámené s americkými zpravodajskými odhady. Podle nich Írán držel i po měsících bombardování přibližně 70 % předválečných zásob raket, 70 % mobilních odpalovačů a 30 z 33 lokalit v okolí Hormuzského průlivu zůstalo operativních.

Jak je to možné? Odpověď leží pod zemí. Doslova.

Podzemí, které bombardování přežilo

Už na začátku dubna satelitní snímky ukázaly, jak íránské jednotky nasazují nakladače a nákladní auta k odklízení suti ze vstupů do podzemních raketových základen. Údery často zablokovaly vstupy do tunelů, ale technika uvnitř (odpalovače, zásoby, výrobní linky) zůstala z velké části nepoškozená. Cooper sám to 19. května nepřímo přiznal, když veřejně žádal větší investice do technologií schopných ničit „hard and deeply buried targets“.

Írán se na tento scénář připravoval roky. Mobilní odpalovače, rozptýlená výroba, podzemní logistika, to vše snižuje účinnost klasické vzdušné kampaně. A právě tady leží klíčové selhání: ne v nedostatku destrukce na povrchu, ale v podcenění schopnosti protivníka přežít a regenerovat z hloubky.

Velitel letectva Islámských revolučních gard 19. dubna tvrdil, že Írán doplňuje raketové a dronové odpalovače rychleji než před válkou. Je to tvrzení íránské strany a je třeba ho brát s rezervou. Ale zpravodajské odhady citované americkými médii mu nepřímo přitakávají.

Čínské komponenty, ruské know-how

Írán neobnovuje výrobu sám. Podle CNN Čína dodávala raketové komponenty včetně dílů pro střely s plochou dráhou letu. Americké ministerstvo financí v dubnu a květnu 2026 sankcionovalo konkrétní sítě napojené na Čínu a Hongkong, firmy jako Yushita Shanghai, AE International Trade nebo Hitex Insulation Ningbo, kvůli dodávkám servomotorů, uhlíkových vláken a voštinových tkanin pro balistické rakety a drony řady Šáhid.

Ekonomický motiv Pekingu je přitom průhledný. Podle amerického ministerstva financí čínské rafinerie odebírají přibližně 90 % íránského exportu ropy. Z tohoto toku profituje režim i jeho zbrojní programy. Peníze tečou jedním směrem, komponenty druhým.

Rusko přispívá jinak. AP v březnu 2026 s odkazem na americké a evropské činitele popsala, že Moskva posílá Íránu modernizované verze šáhidových dronů s vylepšenou navigací a sdílí zpravodajské informace využitelné k úderům na americké cíle. Ukrajinský zástupce při OSN to shrnul přímo: blízkovýchodní konflikt a válka na Ukrajině jsou propojené přes tentýž dronový ekosystém. Know-how a komponenty putují oběma směry.

Co to znamená pro další měsíce

Benjamin Netanjahu 10. května v pořadu 60 Minutes řekl, že válka s Íránem „není u konce“. Cooperovo velení žádá nové technologie proti podzemním cílům. CNN popisuje americké rozhodování mezi diplomacií a obnovením bombardování. Tři signály, jeden směr: eskalace zůstává na stole.

Pro Česko a evropskou bezpečnost je podstatná vazba Írán–Rusko. Stabilizace íránské výroby a komponentových sítí zvyšuje pravděpodobnost, že šáhidový ekosystém bude fungovat na obou frontách současně, na Blízkém východě i na Ukrajině. Nejde o přímou hrozbu pro české území, ale o delší tlak na evropskou protivzdušnou obranu a o válku, která se nekrátí.

Tvrdší, ne nutně silnější

Formulace „silnější než před válkou“ vyžaduje upřesnění. Celková íránská průmyslová základna je proti stavu před 28. únorem 2026 stále poškozená. Co se ale mění, je model výroby: rozptýlenější, podzemní, napojený na zahraniční dodavatelské sítě, které americké sankce zatím nedokázaly přetrhnout. Tempo regenerace vybraných kapacit se podle zpravodajských odhadů už místy blíží předválečnému, nebo ho překračuje.

Údery operace Epic Fury byly takticky devastující. Strategicky ale vytvořily něco, s čím Pentagon veřejně nepočítal: protivníka, který se učí vyrábět pod tlakem, z podzemí a s cizí pomocí. Do jara 2027 může být íránský výrobní model odolnější než cokoliv, co existovalo před prvním úderem.

Článek Írán se srazit nepodařilo, obnovil výrobu raket i dronů s pomocí Ruska a Číny. Do roka může být silnější než před válkou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se skrývá za číslem 42

Řekněme si rovnou: 42 neznamená 42 sestřelených stíhaček. Bilance zahrnuje zničené i poškozené stroje, pilotované i bezpilotní, a mechanismy ztrát sahají od nepřátelské palby přes přátelskou palbu až po havárie ve spojeneckém vzdušném prostoru a úmyslné zničení vlastních strojů, které už nešlo evakuovat. Rozpad podle typů vypadá takto:

Největší pozornost přitahuje F-35A. Podle Air & Space Forces Magazine z 19. března letoun zasáhla íránská pozemní palba, pilot provedl nouzové přistání na regionální americké základně a jeho stav byl stabilní. Íránská strana tvrdila, že šlo o pasivně infračerveně naváděný systém protivzdušné obrany. Americká armáda konkrétní zbraň dosud veřejně nepotvrdila. CRS vede stroj jako poškozený, nikoli zničený.

Írán vsadil na válku opotřebení

Nejsilnější zpráva se neskrývá v jednom zasaženém stealth letounu. Skrývá se v šíři opotřebení. Tankery, AWACS, záchranné vrtulníky, speciální operační stroje, dvě desítky dronů, to je infrastruktura, bez které moderní letecká kampaň nefunguje. Každý ztracený KC-135 znamená méně paliva ve vzduchu pro stíhačky. Každý zničený MQ-9 je díra v průzkumném pokrytí. Každý poškozený MC-130J komplikuje speciální operace.

A přesně to byl, podle všeho, íránský záměr. Širší zpráva CRS z března 2026 popisuje strategii pokračujícího aktivního odporu: odvetné raketové a dronové údery na americké základny v regionu, útoky na námořní dopravu v prostoru Hormuzského průlivu, regionálně rozprostřené operace místo kapitulace. Režim v Teheránu věděl, že konvenční válku s USA vyhrát nemůže. Vsadil proto na to, že americkou technologickou převahu promění v nákladnou válku opotřebení a donutí Washington počítat nejen zásahy na íránské cíle, ale i vlastní účet.

Ten účet roste. Comptroller Pentagonu Jules W. Hurst III na slyšení 12. května zvýšil odhad nákladů operace na 29 miliard dolarů, z toho 24 miliard připadá na opravy a náhradu techniky. To je číslo, které mění politickou dynamiku v Kongresu.

Co zaplatil Írán

Bylo by zavádějící mluvit jen o amerických ztrátách. Podle oficiálního fact sheetu CENTCOM k 1. dubnu 2026 americké síly zasáhly přes 12 300 cílů, poškodily nebo zničily více než 155 íránských plavidel a systematicky ničily velitelská centra, objekty Revolučních gard, systémy protivzdušné obrany, raketové pozice i výrobní kapacity dronů a raket. CRS mluví o „značných škodách způsobených Íránu i celému regionu“.

Přesto režim pokračoval v boji. CRS pracuje se scénářem „oslabeného, ale přetrvávajícího“ Íránu, který zůstává schopen regionálního donucování. Devastace vnitrozemí nevyřadila schopnost odpálit raketu na základnu v Zálivu nebo vyslat dron na tanker v Hormuzu. A právě tato asymetrie, masivní americké údery na jedné straně a přetrvávající íránská schopnost zdražovat kampaň na straně druhé, definuje charakter konfliktu víc než jakýkoli jednotlivý sestřel.

Srovnání, které kulhá, ale mluví

Přímé porovnání s předchozími americkými operacemi je metodicky ošidné. CRS do svých 42 počítá zničené i poškozené, pilotované i bezpilotní, bojové ztráty i havárie. Při operaci Odyssey Dawn v Libyi roku 2011 USAF potvrdilo ztrátu jednoho F-15E kvůli technické závadě. V Iráku a Afghánistánu se používaly jiné metodiky a časové řezy. Přesto: řád desítek strojů v jediné operaci je proti nedávným americkým leteckým kampaním mimořádný. Naposledy se americké letectvo potýkalo s podobnou intenzitou ztrát v éře, kdy protivník disponoval integrovanou protivzdušnou obranou, a to je přesně to, co Írán nabídl.

Co to znamená pro Česko

Česká republika má v realizační fázi nákup 24 letounů F-35. Ministerstvo obrany počítá s dodáním prvních dvou strojů v roce 2030, o rok dříve, než se původně plánovalo. Debata o F-35 v české armádě tedy už dávno není teoretická.

Zjištění z Epic Fury automaticky nezpochybňují smysl českého nákupu. Jeden poškozený F-35A z desítek nasazených strojů není statistika selhání platformy. CRS ale výslovně otevírá otázku, zda ztráty nevyžadují úpravu taktik, postupů a způsobu rozmístění letounů, větší rozptýlení na základnách, tvrdší ochranu proti dronům a raketám, rychlejší potlačení nepřátelské protivzdušné obrany. To jsou lekce, které se týkají každého budoucího provozovatele F-35, Česko nevyjímaje.

Operace Epic Fury ukázala něco, co se v éře precizních zbraní a stealth technologií zdálo nepravděpodobné: i technologicky slabší protivník dokáže proměnit americkou leteckou kampaň v nákladnou válku opotřebení. Číslo 42 přitom nemusí být konečné. Pentagon svou vlastní bilanci stále dluží.

Článek Pentagon rozkrývá rozsah ztrát: armáda ztratila přes 40 letounů včetně F-35. Írán zvolil taktiku boje i přes obří následky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně se mají Američané na Ukrajině učit

Hegsethova formulace „učit se válčit“ neznamená, že by americká armáda neuměla bojovat. Znamená něco konkrétnějšího: Pentagon potřebuje pochopit, jak vypadá válka, v níž levné drony za pár set dolarů ničí tanky za miliony. Podle oficiálního memoranda o dronové dominanci z července 2025 považuje Hegseth bezpilotní systémy za největší inovaci bojiště jedné generace.

Na Ukrajině se to projevuje denně. Reportáže přímo z fronty popisují prostředí, kde se softwarové úpravy dronů dělají přes noc, kde výrobce sedí kilometr od linie dotyku a kde se taktika mění rychleji, než manuály stačí zachytit. Americký personál má sbírat poznatky z několika oblastí:

• Ofenzivní nasazení dronů — masové použití FPV a úderných bezpilotníků proti obrněné technice i pěchotě.
• Protidronová obrana (C-UAS) — elektronický boj, detekce, kinetické i nekinetické prostředky ničení.
• Rychlá adaptace taktiky — jak jednotky v terénu mění postupy v řádu dnů, ne měsíců.
• Propojení průmyslu s frontou — model, kdy výrobce iteruje produkt podle zpětné vazby z boje téměř v reálném čase.

Nejde o akademické cvičení. Pentagon už tyto poznatky promítá do konkrétních cílů: bezpilotní systémy v každé divizi do konce roku 2026, mobilnější C-UAS na úrovni čet a rot, velení řízené umělou inteligencí.

Jak se nová mise liší od dosavadní podpory

Dosud fungoval jasně vymezený model. Americká armáda cvičila ukrajinské vojáky v Německu a dalších zemích NATO. Logistika, údržba, koordinace zbraňových dodávek, to vše probíhalo mimo území Ukrajiny. Na samotné Ukrajině působil americký personál spojený s ambasádou a kanceláří obranné spolupráce v Kyjevě, ale oficiální linie Washingtonu vždy zdůrazňovala: žádné bojové síly, žádní lidé na frontě.

Hegsethovo přiznání tento rámec posouvá. Ne nutně proto, že by se Američané chystali střílet, bojová role veřejně potvrzena nebyla. Posun je v účelu. Poprvé Pentagon otevřeně říká, že na Ukrajině má lidi proto, aby se učil. Nejbezpečnější popis jejich role je pozorovací a styčná přítomnost zaměřená na sběr poznatků z bojiště. Ale i to je kvalitativně jiné než koordinace dodávek z Wiesbadenu.

Kolik lidí Hegseth na Ukrajinu poslal, jak dlouho tam budou a kde přesně působí, Pentagon nezveřejnil. Známe jen to, že misi zmínil při senátním slyšení k rozpočtu 12. května 2026, přičemž samotné schválení muselo proběhnout dříve.

Proč právě teď a co to znamená pro NATO

Hegsethova mise není izolované rozhodnutí jednoho dne. Zapadá do širší transformace, kterou Pentagon spustil v roce 2025. Armáda dostala příkaz přestavět se na štíhlejší a smrtelnější sílu, kde drony nejsou doplněk, ale páteř. Ukrajina je jediné místo na světě, kde tuto válku někdo vede ve velkém měřítku. Laboratorní testy a simulace nestačí.

Aliance to ví. NATO provozuje v polské Bydhošti centrum JATEC, kde ukrajinský a alianční personál společně převádí bojové zkušenosti do strategií a operačních postupů. Švédsko při letošním cvičení AURORA 26 zapojilo ukrajinské dronové operátory, kteří radili i americkým jednotkám. Rozdíl je v tom, že většina spojenců si zatím zve Ukrajince k sobě. Washington jde opačným směrem a posílá vlastní lidi dovnitř.

Pro Česko z toho neplyne přímá změna mandátu. Česká armáda ale už reaguje na tutéž hrozbu: v únoru 2026 vyslala vrtulníkovou jednotku do Polska, mimo jiné kvůli ochraně proti nízkoletícím cílům a bezpilotním prostředkům po dřívějších průnicích ruských dronů do polského vzdušného prostoru. Dronová válka už není jen ukrajinský problém. Je to problém celého východního křídla.

Politická citlivost a otázka eskalace

Fyzická přítomnost amerických vojáků v zemi, která je ve válce s Ruskem, je politicky citlivější než cokoli, co Pentagon dosud veřejně přiznal. NATO přitom trvá na tom, že jeho formální podpora Ukrajině, koordinovaná přes strukturu NSATU, probíhá výhradně na území spojenců a nedělá z Aliance stranu konfliktu.

Hegsethova mise tuto linii formálně neporušuje. Jde o americký, nikoli alianční krok. A veřejně deklarovaná role je pozorovací, ne bojová. Přesto: riziko dané pobytem ve válečné zóně nelze vyloučit a každý incident by měl potenciál dramaticky změnit dynamiku konfliktu. Konkrétní oficiální reakci Kremlu se zatím nepodařilo dohledat.

Podle nás je nejdůležitější zpráva jinde než v počtu vyslaných lidí. Pentagon tímto krokem přiznává, že bez přímého kontaktu s ukrajinským bojištěm nedokáže dostatečně rychle přestavět vlastní armádu na éru dronů. A pokud to platí pro nejmocnější armádu světa, platí to dvojnásob pro zbytek Aliance.

Článek Američané posílají vojáky na Ukrajinu, aby se učili válčit. Ministr obrany schválil důležitou misi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co Kagan vlastně tvrdí

V rozsáhlém eseji pro The Atlantic z 10. května a v následné debatě na Brookings Institution Kagan rozebírá paradox, který definuje celý konflikt. USA prokázaly schopnost ničit: zasáhly raketové baterie, námořní základny, velitelská stanoviště. Takticky zvítězily v každé epizodě. Jenže strategický výsledek je opačný.

Íránský režim nepadl. Hormuzský průliv se nevrátil do předválečného stavu volné plavby. Teherán si naopak uchoval páku, kterou před válkou v takové míře neměl, schopnost regulovat tok energie, na němž závisí globální ekonomika. Kagan to přirovnává k Pearl Harboru, ale s jedním zásadním rozdílem: po Pearl Harboru Spojené státy dokázaly situaci zvrátit. Tady podle něj žádný návrat ke status quo ante nepřijde.

A pak je tu srovnání s Vietnamem a Afghánistánem. Obojí byly drahé, bolestivé porážky. Ale obě se odehrály na periferii amerického vlivu. Perský záliv je něco jiného, uzel, kterým proudí pětina světové ropy. Selhání tady, říká Kagan v rozhovoru pro CNN, mění kalkul spojenců i rivalů okamžitě a urychluje přechod k post-americkému řádu.

Čísla, která vysvětlují íránskou páku

Abychom pochopili, proč je Hormuz tak mocná zbraň, stačí se podívat na faktografický přehled Mezinárodní energetické agentury z února 2026:

• Přes průliv v roce 2025 denně prošlo téměř 14,95 milionu barelů surové ropy a dalších 4,93 milionu barelů ropných produktů, celkem skoro 20 milionů barelů denně.
• Alternativní exportní trasy přes Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty dokážou nahradit maximálně 3,5 až 5,5 milionu barelů denně.
• U zkapalněného zemního plynu je situace ještě tvrdší: prakticky veškerý LNG z Kataru a SAE nemá jinou cestu ven.

Jinými slovy: i kdyby se všechny záložní ropovody naplno otevřely, chybí zhruba 14 milionů barelů denně. To není výpadek, to je zemětřesení na energetických trzích. A právě tuto páku si Írán udržel, ne proto, že by jeho námořnictvo přežilo nepoškozené, ale proto, že samotná hrozba narušení plavby v úzkém průlivu stačí k tomu, aby svět naslouchal.

Prázdné zásobníky a papírový tygr

Válka ale nestála jen prestiž. Stála munici. Podle analýzy CSIS z 21. dubna 2026 mohly USA během 39denní kampaně spotřebovat více než polovinu předválečných zásob u čtyř ze sedmi kritických druhů střel, včetně interceptorů systémů Patriot a THAAD. Obnova na předválečnou úroveň potrvá odhadem jeden až čtyři roky. Plné navýšení ještě déle.

To je číslo, které by mělo znepokojit nejen Washington, ale i Tokio, Soul a evropské spojence. Pokud by v příštích měsících eskalovala situace v Tchajwanském průlivu nebo na východním křídle NATO, americké zásobníky by nebyly plné. Kagan to na CNN shrnul výrazem „papírový tygr“, který ukázal drápy, ale zároveň odhalil, jak rychle se opotřebují.

Státy Perského zálivu si toho všimly. Podle Kaganových odkazů na zpravodajské úniky popsané Washington Postem začaly zálivové monarchie nakupovat čínské zbraně. Ne proto, že by přestaly věřit Americe ze dne na den. Ale proto, že diverzifikace bezpečnostních vazeb je racionální odpověď na to, co viděly.

Co to znamená pro Česko

Válka v Perském zálivu může geograficky působit vzdáleně. Cenově vzdálená není.

Česko sice v lednu 2025 definitivně ukončilo závislost na ruské ropě a přešlo na diverzifikované dodavatele přes ropovod TAL-IKL. Jenže IEA ve svém hodnocení české energetické politiky z podzimu 2025 upozorňuje, že země zůstává vysoce zranitelná vůči cenovým šokům na globálních trzích s fosilními palivy, ropa a plyn tvořily v roce 2024 dohromady 40 % celkové energetické dodávky. Do Evropy sice v roce 2025 mířila jen asi 4 % ropných toků z Hormuzu, ale cena ropy se tvoří globálně. Když vypadne pětina světové nabídky, zdraží se barel všude.

Prakticky to znamená: ne fyzický nedostatek, ale dražší pohonné hmoty, vyšší velkoobchodní ceny plynu a inflační tlak. Paradox české pozice je v tom, že odstřižení od ruské ropy zemi geopoliticky posílilo, ale nová závislost na jediné hlavní trase a na globálním trhu ji ponechává citlivou na přesně ten typ šoku, který íránská krize generuje.

Co se týče bezpečnostních záruk, česká vláda ještě 11. května 2026 zřídila funkci zmocněnce pro plnění závazků vůči NATO a oficiální linie zůstává, že aliance je „pilířem obrany a bezpečnosti“. Žádný veřejný odklon od amerických garancí se nekoná. Spíš lze čekat tichý, ale zřetelný posun: větší důraz na evropské vlastní kapacity uvnitř NATO, ne místo něj.

Příměří bez míru

K 22. května 2026 příměří formálně drží. Ministr zahraničí Marco Rubio mluví o „nějakých dobrých signálech“. Ale Reuters i AP shodně popisují dva hlavní nevyřešené body: osud íránského vysoce obohaceného uranu a pravidla plavby v Hormuzském průlivu. Podle zákulisních informací Axiosu Írán nabízí pětileté moratorium na obohacování, Washington trvá na dvaceti letech. Íránský vyjednavač Abbás Arakčí v Dillí veřejně řekl, že důvěra v americké sliby je nulová.

Obrat je stále možný, ale jedině diplomatickou cestou. Návrat ke starému stavu silou by znamenal další kolo bombardování, další vyčerpání munice a další demonstraci toho, že taktické údery nestačí k vynucení strategického výsledku. Přesně to je jádro Kaganova argumentu: rozhodující otázka není, zda Amerika umí vyhrát 39denní vzdušnou kampaň. Rozhodující je, zda po ní ještě dokáže vynutit pořádek, na kterém stála její autorita.

Odpověď zatím zní: nedokáže. A to je druh porážky, který se neměří počtem zničených cílů, ale tím, kdo po válce diktuje podmínky.

Článek Trump chtěl být spasitel, ale z války v Íránu vychází Američané poražení. Takové ponížení ještě nezažili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně ukrajinskému Abramsu chybí

Označení M1A1 SA znamená „Situational Awareness“, jde o modernizovanou verzi původního M1A1, která v americké domácí konfiguraci obsahuje takzvaný DU balík: ocelí zapouzdřené vložky z ochuzeného uranu zabudované do čelní a boční ochrany věže. Rozpočtové dokumenty amerického ministerstva obrany z roku 2012 tento prvek u domácích M1A1 SA výslovně uvádějí. Americká armáda popisuje ochranný efekt DU jako „nepřekonaný“, materiál je extrémně hustý, tvrdý a při průniku střely se samoostří, čímž degraduje kumulativní paprsek protitankových zbraní.

Exportní linie tento balík neobsahuje. Místo něj dostávají zákazníci alternativní pancéřový balík, v americké notifikační dokumentaci označovaný neutrálně jako „unique armor package“. Ukrajinský M1A1 SA je tedy lehčí: podle údajů ze senátního slyšení amerického Kongresu váží Abrams s DU pancířem zhruba 70 tun, bez něj přibližně 63 tun. Sedm tun ochrany navíc, které ukrajinská posádka nemá.

Vedle DU Dmytro zmínil i absenci reaktivního pancéřování na věži. Na bocích korby jeho tank nese systém ARAT (Abrams Reactive Armor Tile), který podle něj proti protitankovým střelám funguje. Věž ale zůstává bez této vrstvy, a právě tam míří značná část útoků z dronů a naváděných střel.

Proč USA ochuzený uran nikomu neexportují

Klíčové je pochopit, že nejde o jednorázové omezení namířené proti Ukrajině. USA pancéřové vložky z ochuzeného uranu neexportují nikomu, ani nejbližším spojencům. Austrálie, která provozuje M1A1 SA a objednala nové M1A2 SEPv3, dostává vlastní exportní pancéřový balík bez DU. Totéž platí pro Polsko, Egypt, Saúdskou Arábii.

Důvod není primárně „radioaktivita“, jak se občas spekuluje. Ochuzený uran jako materiál není nijak výjimečně tajný, USA ho běžně exportují v podobě průbojné munice. Polská notifikace DSCA zahrnuje tisíce kusů střeliva M829A4 a M829A3 s DU penetrátory. Chráněna je konkrétní skladba, geometrie a integrace pancéřového balíku, tedy technologické know-how, které by při rozebrání tanku prozradilo, jak přesně americká ochrana funguje. Jde o kontrolu nad šířením citlivé technologie, ne o materiál samotný.

Jak moc to vadí v ukrajinské válce

Je potřeba odlišit dvě roviny. V klasickém tankovém souboji, čelním střetnutí dvou obrněnců, by DU balík znamenal výrazně vyšší šanci přežít zásah protitankové střely. Jenže sám Dmytro říká, že na Ukrajině se „takto nebojuje“.

Analytická zpráva britského think-tanku RUSI o ukrajinských ofenzivních operacích v letech 2022–2023 popisuje prostředí, kde tanky ničí kombinace FPV dronů, protitankových střel s nepřímou palbou a dělostřelectva naváděného drony. Dron tank najde, sleduje a často sám udeří; protitanková střela nebo dělostřelecký granát dokončí vyřazení. Útoky přicházejí z boku, shora, ze směrů, kde ani plný DU balík neposkytuje ochranu.

To neznamená, že chybějící DU je irelevantní. Znamená to, že samo o sobě by problém nevyřešilo. Chybějící ERA na věži je v tomto kontextu možná prakticky palčivější, reaktivní dlaždice by mohly degradovat kumulativní paprsek dronu nebo střely Kornet při zásahu do boku věže. Ale proti útoku do střechy, který je u FPV dronů stále častější, by nepomohly ani ty.

Co na to americká armáda a co z toho plyne

Americká armáda ukrajinskou zkušenost čte pozorně. V září 2023 oznámila vývoj nového tanku M1E3, přičemž výslovně uvedla, že válka na Ukrajině ukázala „kritickou potřebu integrovaných ochran zabudovaných zevnitř, ne přidávaných zvenku“. Nejnovější americké Abramsy M1A2 SEPv3 už kombinují silnější základní pancíř, DU vložky, přídavnou reaktivní ochranu a aktivní ochranný systém Trophy, který detekuje a ničí přilétající střely ještě před dopadem. Trophy přidává přibližně 2,3 tuny hmotnosti, ale podle hodnocení DOT&E zvyšuje přežití osádky proti raketovým i střelovým hrozbám.

Ukrajinský M1A1 SA nic z toho nemá. Nemá DU, nemá Trophy, nemá ERA na věži. Má přesný kanón, vynikající stabilizaci, oddělený muniční prostor (který na rozdíl od ruských tanků s karuselovým automatem snižuje riziko katastrofické detonace munice) a termovize, které posádka oceňuje. Pentagon při oznámení dodávky v březnu 2023 tvrdil, že M1A1 má pro Ukrajinu „very similar capability“ k M1A2. V rovině palebné síly a senzorů to platí. V rovině ochrany posádky je rozdíl podstatný.

Není to zrada, je to exportní standard

USA neposlaly Ukrajině „horší tank“ ze zlé vůle. Poslaly exportní konfiguraci, kterou dodávají všem, včetně spojenců v NATO. Problém není v americkém rozhodnutí, ale v tom, že ukrajinské bojiště klade na ochranu tanků nároky, které ani plná americká konfigurace nemusí zvládnout bez aktivních systémů. Americká armáda to ví a staví na tom budoucnost svých obrněnců. Ukrajinské posádky to vědí taky, jen si nemohou vybrat.

Článek Ukrajinský voják vysvětlil rozdíly mezi americkými a ukrajinskými Abramsy. Chybí zásadní ochrana, kterou USA nikomu nedají se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč právě 240 milimetrů

Americká armáda vstupovala do druhé světové války s přesvědčením, že letecká podpora dokáže z velké části nahradit těžké dělostřelectvo. Itálie ji z toho vyléčila. Boje u Cassina ukázaly, že bombardéry nedokážou spolehlivě zničit opevněná postavení v horském terénu a že k destrukci fortifikací, mostů a komunikačních uzlů v hloubce nepřátelského území je potřeba něco jiného.

M1 byla přesně ta odpověď. Podle oficiální organizační historie amerického polního dělostřelectva střílela nejtěžší projektil, jaký mělo tehdejší americké polní dělostřelectvo k dispozici, a byla určena pro všechny typy palebných úkolů kromě přímé blízké podpory, tedy pro přerušování silničních uzlů, ničení dělostřeleckých baterií, rozbíjení komunikací a demolici těžkých fortifikací. Právě proto nesla dobovou přezdívku „Černý drak“, i když v oficiálních armádních manuálech figurovala prostě jako „240-MM Howitzer M1″.

Šest hlavní na celý prapor

Kdo si představuje řady děl pálících salvu za salvou, musí si obraz opravit. Prapor 240mm houfnic čítal v roce 1944 pouhých šest kusů a celkovou sílu asi 475 mužů. Na každou houfnici připadala sekce čtyřiadvaceti vojáků s detailně rozpracovanou procedurou obsluhy, od nabíjení přes zaměřování až po koordinaci s nadřízeným velitelstvím sboru nebo armády.

Šlo o nedivizní zbraň. To znamená, že nebyla organicky přidělena žádné konkrétní divizi, ale přiděloval ji vyšší stupeň velení tam, kde byl potřeba mimořádný destrukční účinek. Při operaci Diadem v květnu 1944 mířily 240mm granáty na silniční uzly v prostoru Itri a Pico, klíčové body, jejichž přerušení mělo zpomalit německý ústup a zásobování. Přesun a zaujetí palebného postavení byly časově náročné, takže Černý drak sedl spíš na plánované, předem připravené úkoly než na rychlé přesuny v manévrové bitvě. Právě proto o něm běžná pěchota v první linii často ani nevěděla, ale nepřítel v hloubce ano.

Černý drak versus Anzio Annie

Srovnání s německou stranou se nabízí. U Anzia Němci nasadili železniční kanón Krupp K5(E), který si vysloužil přezdívku „Anzio Annie“. Ráže 280 mm, granáty o hmotnosti přes 250 kilogramů, maskování v železničních tunelech. Psychologický efekt na spojenecké vojáky na předmostí byl obrovský. Jenže sami Američané později hodnotili jeho skutečný fyzický přínos jako omezený, šlo o železniční monstrum vázané na koleje s omezenou flexibilitou nasazení.

M1 byla jiná kategorie. Ne větší, ne spektakulárnější, ale praktičtější. Tažená těžkými tahači, nasaditelná v rámci sborových a armádních palebných plánů na široké spektrum cílů. Kde K5 představovala divadelní hrozbu, Černý drak byl pracovní nástroj. A právě to bylo na něm nejnebezpečnější: nepřítel věděl, že když na jeho pozici dopadne 160kilogramový granát z M1, Američané tím vědomě sáhli po největším kalibru, který v poli měli. A že to nebude jednorázová záležitost.

Dědictví, které přežilo studenou válku

Zkušenost z Itálie a následných bojů v Evropě změnila americké uvažování o dělostřelectvu. Armáda po Cassinu přestala spoléhat na to, že letectvo dokáže plně nahradit těžkou palbu, a začala posilovat nedivizní těžké dělostřelecké jednotky. M1 stála u zrodu tohoto přehodnocení, ne jako samostatný vítěz bitev, ale jako systémový argument pro to, že těžký projektil dopadající na tvrdý cíl z dvaceti kilometrů je nenahraditelný.

A její příběh neskončil v roce 1945. Na tchajwanských ostrovech Kinmen a Matsu slouží 240mm houfnice dodnes. Ještě v červenci 2024 byly součástí cvičení Han Kuang na Kinmenu a ostrých střeleb obrany Matsu. Na předsunutých ostrovech v Tchajwanském průlivu plní roli levného, těžkého a psychologicky silného nástroje pobřežní obrany, osmdesát let po Cassinu.

Kde Černého draka uvidíte

Dochované exempláře M1 nejsou v muzeích běžné. Spolehlivě ověřený veřejně přístupný kus stojí u historické expozice Yuma Proving Ground v Arizoně, kde ho armáda ještě v květnu 2025 dočasně přesouvala kvůli stavbě silnice a plánuje ho vrátit na prominentní místo. Evropský veřejně dostupný exemplář se v otevřených zdrojích potvrdit nepodařilo. Kdo chce Černého draka vidět naživo, musí zatím do Ameriky.

Šest kusů na prapor, čtyřiadvacet mužů na hlaveň, 160 kilogramů na výstřel. M1 nebyla zbraň, která by rozhodovala bitvy jedinou ranou. Byla zbraní, která přesvědčila celou armádu, že některé cíle prostě vyžadují to nejtěžší kladivo, jaké máte.

Článek Němci se třásli strachy. Nejničivější houfnice americké armády ve 2. světové válce: Černý drak střílel 160kg granáty na 23 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od „skoro rovného“ k rovnému soupeři

Pentagon Čínu už roky označuje za „pacing challenge“ nebo „near-peer competitor“, tedy za protivníka, který se blíží, ale ještě nedorazil. Sklenka tento rámec na Modern Day Marine 2026 explicitně odmítl. Podle záznamu serveru The War Zone řekl, že Čína je „peer“, rovnocenný soupeř, a to nikoli v jedné úzké kategorii, ale napříč klíčovými předpoklady vedení války.

Nejde přitom o jednorázový výkřik z pódia. Už v červnu 2025 Sklenka v písemném svědectví pro americký Senát psal, že americké instalace přestaly být „administrativními posádkovými útočišti“ a že USA budou možná muset „bojovat o vlastní základny“. Na výstavě tuto tezi rozvinul do otevřeného přiznání parity. A právě kontinuita je důležitá: Sklenka neimprovizoval, ale veřejně dovedl do konce argument, který budoval měsíce.

Před nástupem do funkce u námořní pěchoty strávil tři roky jako zástupce velitele amerického Indo-pacifického velitelství. Už v prosinci 2021 tam veřejně varoval, že obrana Guamu, klíčového logistického uzlu v Pacifiku, nestačí proti čínským schopnostem a že „čas na výstavbu je teď“. Mluví tedy člověk, který čínské kapacity viděl z operačního křesla a dnes odpovídá za to, jestli je americký vojenský stroj schopen válku fyzicky unést.

Čísla, která dávají generálovi za pravdu

Sklenkův výrok by šlo odbýt jako rétoriku, kdyby za ním nestála data z amerických vládních zdrojů.

Lodě a průmysl. U.S. Navy měla k říjnu 2025 celkem 293 bitevních plavidel. Čínské námořnictvo je početně největší na světě. Ale skutečná propast leží jinde: čínské komerční loděnice v roce 2023 postavily zhruba 33 milionů tun velkých obchodních lodí. Americké? Asi 65 tisíc tun. Poměr přibližně 500 : 1. V případě dlouhé války právě komerční loděnice určují, kdo dokáže nahrazovat ztráty, a Čína má podle zprávy GAO v této disciplíně drtivou převahu.

Jaderný arzenál. USA stále drží mnohonásobně větší celkový počet hlavic, SIPRI k lednu 2025 uvádí 5 177 amerických proti zhruba 600 čínským. Jenže tempo růstu je na čínské straně. Výroční zpráva Pentagonu o čínské armádě počítá s tím, že Peking překročí tisíc hlavic do roku 2030. Nejde o paritu v absolutních číslech, ale o tempo, které mění strategický kalkul.

Munice a zásoby. Válečné hry think-tanku CSIS opakovaně ukazují, že v konfliktu o Tchaj-wan by USA spotřebovaly přes 5 000 dálkových střel za tři týdny. Zásoby protilodních raket LRASM v simulacích padají už v prvním týdnu. A probíhající operace Epic Fury proti Íránu, protivníkovi řádově slabšímu než Čína, podle Sklenky odčerpává interceptory a úderné zásoby, které by v pacifické válce chyběly.

První salva nepřijde raketou

Nejsilnější částí Sklenkova vystoupení podle nás není varování před čínským loďstvem, ale popis toho, jak by příští válka mohla začít. Generál jmenoval tři konkrétní scénáře první salvy: kyberútok na elektrickou síť americké základny, dezinformační kampaň cílená na rodiny vojáků a roj dronů vypuštěný z okolí instalace.

Žádný z nich nezahrnuje klasickou raketu. Všechny míří na totéž, paralyzovat mobilizaci a rozhodování ještě předtím, než se jediný námořník nalodí. Sklenka to shrnul formulací, že Amerika bude muset bojovat o to, aby se vůbec dostala do boje.

Tady se ukazuje, proč je jeho portfolio tak důležité. Operační generál by mluvil o počtech letadlových lodí. Sklenka mluví o tom, jestli na základně svítí světla, jestli funguje síť a jestli vojáci vůbec dorazí na letiště. Říká, že americké instalace čelí stálé hrozbě namířené proti jejich sítím a infrastruktuře a že část kyberinfrastruktury je zastaralá. Základny podle něj musí přestat být administrativním zázemím a stát se zpevněnými bojovými uzly, s rozptýlením sil, ochranou proti dronům a schopností fungovat i po prvním úderu.

Co to znamená pro Česko a NATO

Přímý vojenský střet USA a Číny by sám o sobě automaticky neaktivoval článek 5 Severoatlantické smlouvy, NATO je obranná aliance svých členů v euroatlantickém prostoru. Pro Českou republiku by ale nepřímé dopady byly zásadní.

Pokud by Amerika přesunula pozornost a kapacity do Pacifiku, Evropa by musela nést podstatně větší díl vlastní obrany. NATO na haagském summitu v roce 2025 posunulo závazek obranných výdajů směrem k 5 % HDP do roku 2035, a Sklenkovo varování je dalším argumentem, proč to není jen číslo na papíře. Dodavatelské řetězce munice, průmyslová kapacita a odolnost sítí se týkají i evropských armád.

Česká vláda navíc už v květnu 2025 přitvrdila vůči Pekingu poté, co veřejně připsala kyberútok na ministerstvo zahraničí čínským státním aktérům. Sklenkův výrok se do této debaty zasazuje přirozeně: pokud americký generál odpovědný za logistiku říká, že první salva přijde přes síť, pak český kyberincident není izolovaná epizoda, ale ukázka toho, jak vypadá soutěžení s Čínou v praxi.

Není to panika, je to účetní bilance

Washington nebere konflikt s Čínou jako vzdálenou hypotézu. Pentagon pracuje s čínskými modernizačními milníky 2027 a 2035, invazní scénář vůči Tchaj-wanu zůstává pro čínskou armádu hlavní plánovací osou. Sklenka nedal datum. Dal něco horšího, seznam položek, ve kterých Amerika ztrácí, a přiznal, že ztráta je reálná, ne teoretická.

Veřejná reakce Pentagonu na jeho slova zatím není k dispozici. Možná proto, že na nich není co vyvrátit, jen nepohodlná čísla, která americké vládní dokumenty samy potvrzují. Generál, který odpovídá za to, jestli se válka dá vůbec rozběhnout, řekl nahlas, že to dnes není jisté.

Článek Americký generál přiznal, co Pentagon nechtěl slyšet: „Čína se nám vojensky vyrovnala a nejsme na to připraveni“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stroj postavený kolem jediné myšlenky

Americká armáda v letech 1941–1942 věřila, že hlavní hrozbou budou masované německé tankové průlomy. Odpovědí měla být mobilní protitanková záloha: jednotka, která rychle dorazí na ohrožené místo, zaujme výhodné postavení a nepřátelské tanky zničí přepadem dřív, než se stihnou rozvinout. Generál Lesley McNair tuto filozofii prosadil i přes sporné výsledky manévrů v roce 1941, které sám spoluurčoval.

M18 Hellcat byl jejím nejčistším ztělesněním. Buick dostal zadání, kde rychlost nebyla bonus, ale samotný základ koncepce. Výsledek: lehký podvozek, minimální pancéřování, otevřená věž bez stropu a hvězdicový motor Continental, který osmnáctitunový stroj dokázal rozjet na silnici přes 80 km/h, podle některých údajů až k 90 km/h. Armádní historická nadace ho označuje za nejrychlejší pásové bojové vozidlo, jaké kterákoli strana ve válce nasadila. Žádný Sherman, žádný T-34, žádný Panther se mu v čisté rychlosti nepřiblížil.

Jenže dobový polní manuál FM 18-5 z července 1944 už sám varoval: lehký pancíř činí tyto jednotky zranitelnými. Tank destroyer měl přepadnout, ne pronásledovat. Měl střílet z boku, ne čelně. I doktrína se tedy za války korigovala, ale praxe ji předběhla.

Když bojiště nerespektuje doktrínu

V pohyblivé válce Hellcat zářil. U Arracourtu v září 1944 dokázaly americké stíhače tanků v součinnosti s pěchotou a letectvem zastavit německý protiútok a zničit desítky nepřátelských vozidel. Mobilita M18 tam fungovala přesně podle učebnice: rychlý přesun, flankové palby, okamžité stažení.

Problém nastal všude jinde. V bocage Normandie, v ulicích alsaských měst, v ardenských lesích plných sněhu se z Hellcatu stávalo něco, čím nikdy být neměl, náhražka tanku v blízké podpoře pěchoty. A tam jeho konstrukční kompromisy posádky tvrdě doháněly:

• Otevřená věž nechávala osádku shora bez ochrany. Dělostřelecké střepiny, které by na Shermanu sklouzly po střeše, padaly přímo dovnitř. Evans a jeho spolubojovníci z 704. praporu to shrnuli jedním slovem: dělostřelectvo bylo pro M18 „smrtící“.
• 76mm kanon M1 nestačil čelně na Tigery a Panthery za hranicí zhruba 270 metrů (300 yardů). Německá těžká děla přitom Hellcat ničila bez problémů na mnohem větší vzdálenost.
• Čelní pancíř kolem 25 mm zastavil kulometnou palbu, ale ne přímý zásah prakticky jakéhokoli protitankového prostředku.

Před invazí do Normandie si toho byl vědom i generál Omar Bradley. Jeho štáb brzdil přezbrojení praporů 1. armády na M18 právě kvůli pochybnostem o ochraně osádek a účinnosti zbraně proti novějším německým tankům. Hellcat přesto šel do boje, protože nic rychlejšího armáda neměla.

Zima, sníh a život bez střechy

Bitva v Ardenách přidala k bojovým rizikům ještě fyzické utrpení. Bojové deníky 704. praporu popisují krutý mráz, sníh na zemi, střídání hlídek na promrzlých stanovištích a spaní venku. Pro osádky uzavřených Shermanů byla zima těžká. Pro muže v otevřené věži Hellcatu byla nesnesitelná.

Improvizace byly hlavně taktické: nasazení nejméně ve dvojicích, pěší průzkum palebných postavení, využití terénních prohlubní, maskování, stažení z pozice při dělostřelbě a návrat po jejím opadnutí. Žádný přídavný pancíř, žádná provizorní střecha, jen disciplína a zkušenost, které rozhodovaly o tom, kdo přežije.

Konkrétní příběhy z 704. praporu ukazují cenu v lidech. Člen osádky přezdívaný „Blondie“ zemřel po zásahu dvěma Panthery. Jiné posádky pokračovaly v boji i v hořícím vozidle. To je přesně ten typ ceny, kterou souhrnná statistika zničených nepřátelských tanků sama neukáže.

Co veteráni požadovali změnit

Nejcennější dokument k Hellcatu nejsou bojové zprávy, ale poválečné poznatky 704. praporu. Muži, kteří v M18 bojovali od Francie po Německo, chválili jeho mobilitu jako nejlepší v celé armádě. A zároveň sepsali tři jasné požadavky: strop věže jako nezbytnost, přezbrojení na 90mm kanon a lepší kulometnou výzbroj proti pěchotě.

Všimněte si, co tam chybí. Nežádali zásadně silnější čelní pancíř. Nežádali pomalejší, těžší stroj. Chtěli odstranit tři konkrétní slabiny, které je stály spolubojovníky, otevřenou věž, nedostatečný kanon a neschopnost bránit se pěchotě zblízka. Hellcat nepotřeboval být jiný stroj. Potřeboval být dokončený stroj.

Americká armáda nakonec celou koncepci samostatných stíhačů tanků opustila. Oficiální armádní historie konstatuje, že doktrína stíhačů tanků byla v praxi zřídka použita tak, jak byla napsána, a nikdy nebyla skutečně ověřena. Tank destroyery většinou plnily úlohy podobné tankům a útočným dělům, tedy přesně to, na co nebyly stavěné.

M18 Hellcat nebyl špatný stroj. Byl nebezpečně úzce specializovaný stroj, který armáda příliš často posílala do situací, pro něž nebyl navržen. A za ten rozdíl mezi doktrínou a realitou platili muži v otevřené věži.

Článek M18 Hellcat byl nejrychlejší pásové vozidlo druhé světové války. Jenže rychlost místo pancíře se krutě nevyplatila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Starý XM8: sci-fi silueta, která nikdy nedorazila do služby

Na počátku tisíciletí představil Heckler & Koch rodinu zbraní v rámci programu OICW Increment I. Šlo o ambiciózní 5,56mm systém, který měl v několika variantách, od kompaktní po kulometnou, nahradit celou rodinu M4/M16. Zbraň měla charakteristický futuristický profil, jemuž se v sekundárních zdrojích opakovaně připisuje inspirace filmem Hvězdná pěchota, byť přímý oficiální dokument toto rozhodnutí nedokládá.

Program se zastavil v roce 2005. Audit generálního inspektora ministerstva obrany z roku 2006 popsal zásadní systémové selhání: zbraň se vyvíjela bez schváleného operačního požadavku, bez řádného schválení milníků a s problematickými kontraktačními kroky. Kongres následně odstranil 32,3 milionu dolarů z rozpočtu pro fiskální rok 2007 a armáda plánovala přesunout zbývajících 547 milionů jinam. Výsledek: žádná puška, žádné nasazení, jen legendární vizuál a poučení o tom, jak nedělat akvizici.

Nový XM8: opak revoluce

Rozhodnutí o pořízení karabinové varianty M7 padlo 10. prosince 2025. Armáda v oficiálních materiálech nemluví o poctě historii ani o symbolickém gestu. Mluví o mobilitě, ovladatelnosti a zpětné vazbě vojáků.

Technické parametry nové XM8:

• Ráže: 6,8×51 mm (shodná s M7)
• Délka hlavně: přibližně 28 cm (11 palců), oproti přibližně 39 cm (15,3 palce) u M7
• Hmotnost prázdné zbraně: přibližně 3,3 kg (7,3 libry), podle armády srovnatelná s M4A1
• Pažba: sklopná/teleskopická
• Nabíjecí páka: levostranná
• Kompatibilita: systém řízení palby M157, standardní tlumič, stejná munice jako M7

Nejde tedy o samostatný program, ale o derivát existující platformy. Zbraň sdílí s M7 munici, optiku i tlumič. Zkrácení o přibližně 9 cm (3,5 palce) a úspora přes 450 g hmotnosti mají vojákovi usnadnit práci ve vozidlech, při výsadku a v městském boji.

Proč 6,8 mm a proč ne 5,56 mm

Americká armáda při vyhlášení programu NGSW v roce 2022 otevřeně uvedla, že dosavadní 5,56mm náboj je z hlediska výkonu „na hranici svých možností“. Nová 6,8×51 mm přináší vyšší energii střely, lepší průbojnost a účinnost na delší vzdálenosti, vlastnosti, které armáda považuje za klíčové proti protivníkům s moderními osobními ochrannými prostředky.

Ne všichni ale sdílejí nadšení. Námořní pěchota zůstává u 5,56mm pušky M27. Mluvčí Marine Corps Combat Development Command podplukovník Eric Flanagan v únoru 2026 vysvětlil, že M27 lépe odpovídá specifickým požadavkům sboru, obojživelné doktríně, zásobovací jednoduchosti a interoperabilitě s koaličními partnery. Nejde o verdikt, že M7 je špatná. Jde o rozdílné priority: armáda tlačí průbojnost a dosah, námořní pěchota kontinuitu a logistiku.

Co to znamená pro NATO a Česko

Americký přechod na 6,8×51 mm zatím neznamená automatický alianční standard. NATO staví interoperabilitu na dohodách STANAG a zaměnitelnosti munice, přičemž žádný nový STANAG pro 6,8 mm dosud nevznikl. Jde spíš o impulz k debatě než o hotový fakt.

Česká armáda jde vlastní cestou. Ministerstvo obrany v září 2025 potvrdilo pokračující nákupy CZ BREN 2 v rámci rámcové dohody na roky 2025–2031 za až 4,26 miliardy korun bez DPH. Žádný signál o zájmu o americký NGSW v českých oficiálních zdrojích není.

Stejné jméno, opačná logika

Starý HK XM8 byl odvážný skok do neznáma, samostatný program bez stabilních požadavků, který se zhroutil pod vlastní ambicí. Nový SIG XM8 je přesný opak: konzervativní varianta ověřené zbraně, vzniklá zdola, z uživatelské zpětné vazby. Riziko zrušení je nesrovnatelně nižší, protože celý ekosystém, munice, optika, tlumič, výrobní linka, už existuje a funguje.

Armáda v dubnu 2026 převzala první kusy včetně příslušenství, náhradních dílů a dodavatelské podpory. Označení XM8 tentokrát nejspíš přežije déle než powerpointovou prezentaci.

Článek Stejný název jako slavný propadák, který připomínal zbraň ze sci-fi: americká armáda má novou pušku ráže 6,8 mm se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co bombardování nevyřešilo

Americká operace Midnight Hammer z června 2025 měla íránský jaderný program „těžce degradovat“. Pentagon po ní mluvil o rozsáhlých škodách na zařízeních v Isfahánu, Natanzu i Fordow. Bílý dům v dubnu 2026, po navazující operaci Epic Fury, šel ještě dál a tvrdil, že íránská hrozba byla „rozdrcena“.

Jenže IAEA ve svých zprávách z června 2025 potvrdila něco jiného. Údery zasáhly vstupy do tunelů a nadzemní haly, ale agentura zdůraznila, že potřebuje znovu ověřit inventář více než 400 kilogramů vysoce obohaceného uranu. Šéf IAEA Rafael Grossi v rozhovoru pro AP v dubnu 2026 upřesnil čísla: celkem 440,9 kg uranu obohaceného až na 60 %, z toho zhruba 200 kg pravděpodobně stále v podzemí pod Isfahánem. Při rozhodnutí o weaponizaci by taková zásoba podle Grossiho mohla teoreticky stačit až na deset jaderných zbraní.

Infrastruktura utrpěla. Materiál zůstal.

Diplomacie, která uvízla na uranu

Válka formálně přešla do příměří, ale jednání se od začátku zasekávala na jednom bodě. Americká strana podle jednostránkového memoranda popsaného Axiосem požadovala moratorium na obohacování v délce nejméně dvanácti let, zesílené inspekce, možný zákaz provozu podzemních zařízení, postupné uvolnění sankcí a ideálně fyzický odvoz vysoce obohaceného uranu z íránského území.

Teherán měl jiné priority: kompenzace válečných škod, konec americké námořní blokády, ukončení bojů na všech frontách včetně Libanonu a návrat normálního režimu v Hormuzském průlivu. A uran? Trump 17. dubna 2026 veřejně prohlásil, že Íránci „souhlasili se vším“, včetně odvozu obohaceného materiálu. Během hodin přišlo popření. Mluvčí íránského ministerstva zahraničí podle CBS prohlásil, že obohacený uran je „stejně posvátný jako íránská půda“ a nikam převeden nebude.

Podle nás právě tady vznikl zlom, po kterém se na stole objevily vojenské varianty. Když diplomacie narazí na suverenitní červenou linii a materiál zůstává v tunelech, zbývají buď inspekce, nebo síla.

Speciální jednotky jako krajní scénář

Netanjahu v nedělním rozhovoru pro 60 Minutes 10. května nejen odmítl vyloučit vojenské prostředky, přímo odkazoval na Trumpovu ochotu „jít dovnitř“. Axios o den později popsal, že Izrael na Bílý dům aktivně tlačí, aby operaci speciálních sil schválil. Trump se k ní ale podle amerických činitelů stavěl zdrženlivě. Důvod: vysoké riziko.

A riziko je skutečně enormní. Šlo by o operaci hluboko na íránském území, zaměřenou na strategický jaderný materiál v podzemním komplexu. Už omezený námořní incident v Hormuzu 7. května, kdy CENTCOM zachytil íránské útoky na americké lodě a odpověděl údery na íránská zařízení, ukázal, jak rychle se jakákoli akce mění v ozbrojený střet. Operace speciálních sil by v praxi znamenala restart války.

Na stole proto ležely i další varianty: obnovení Project Freedom, americké eskortní mise pro komerční lodě v průlivu, kterou Trump 5. května pozastavil s odkazem na „great progress“ v jednáních, nebo další vlna náletů. Podle Axios ale američtí činitelé neočekávali velký úder před Trumpovým návratem z cesty do Číny. Časové okno se měřilo spíš na dny.

Hormuz, ropa a čínský faktor

Průliv, kterým normálně prochází zhruba pětina světové ropy, zůstával i více než měsíc po příměří zásadně narušený. Brent se 11. května držel kolem 105 dolarů za barel. Pro Českou republiku to znamená tlak především na pohonné hmoty, logistiku a část průmyslových vstupů. Přímou českou kvantifikaci dopadu se ve veřejných zdrojích dohledat nepodařilo, ale mechanismus je jasný: světová cena ropy, pojištění lodní dopravy a náklady na přepravu hnojiv.

Ministři obrany EU 12. května řešili možné posílení operace EUNAVFOR ASPIDES. Británie už den předtím oznámila konkrétní příspěvek do mnohonárodní mise: víceúčelové bojové letouny Typhoon, fregatu HMS Dragon, prostředky pro lov min a protidronové systémy. Český příspěvek ve veřejně dostupných oznámeních k 13. květnu potvrzen nebyl.

A pak je tu Čína. Peking je velkým odběratelem íránské ropy, má vůči Teheránu diplomatickou páku a podle Netanjahu dodával komponenty pro íránskou raketovou výrobu. Trump veřejně čínskou roli shazoval, ale summit se Si Ťin-pchingem měl řešit i Írán a Hormuz. Peking tlačil na uklidnění, ne z altruismu, ale kvůli vlastním energetickým zájmům a hladkému průběhu summitu.

Proč nejde jen o bomby, ale o kontrolu

Celý spor se dá zúžit na jednu větu: kdo bude mít fyzický přístup k materiálu v isfahánských tunelech. Bombardování poškodilo infrastrukturu, ale nezničilo uran. Diplomacie narazila na íránský odpor proti jakémukoli transferu. IAEA trvá na tom, že každý přesun musí probíhat pod jejím dohledem a v rámci safeguards režimu. A Washington zvažuje, jestli to nakonec nebudou muset vyřešit lidé na zemi.

Osmnáct modrých kontejnerů na satelitním snímku z Isfahánu je možná nejkonkrétnější obraz toho, oč se hraje. Ne o rétoriku, ne o příměří na papíře, ale o necelou půltunu kovu, která dělí region od jaderného prahu.

Článek Amerika ještě s Íránem neskončila. Rostou obavy, že vyšle speciální jednotky pro íránský uran se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak se počty zásahů postupně zvyšovaly

Veřejný obraz škod se skládal po vrstvách a každá další vrstva byla horší než ta předchozí. New York Times publikoval 3. března vizuální investigaci, která doložila zásahy komunikační a radarové infrastruktury na nejméně sedmi amerických lokalitách v pěti zemích. Tři dny poté Le Monde přidal ověřené pozemní záběry a satelitní snímky: přímý zásah velitelského centra 5. flotily v Manámě, nejméně šest zasažených objektů u kuvajtské základny Alí al-Sálem, poškození v přístavu Zajíd v Abú Zabí.

Pak přišel Washington Post s květnovou bilancí. Patnáct amerických lokalit. Dvě stě dvacet osm zasažených struktur nebo kusů techniky. Sedm mrtvých amerických vojáků, přes čtyři sta zraněných. Jmenovitě se v otevřených zdrojích opakují: Naval Support Activity Bahrain, základny Ísá a Riffa v Bahrajnu, Al Udeid v Kataru, Camp Arifjan, Alí al-Sálem a Camp Buehring v Kuvajtu, Muwaffaq Sáltí v Jordánsku, Prince Sultan v Saúdské Arábii, Al Ruwais a Al Dhafra ve Spojených arabských emirátech. U Prince Sultan identifikoval Washington Post na snímcích zasažený letoun E-3 Sentry a tanker.

Důležitý detail: Washington Post při analýze objevil dalších deset zasažených objektů, které Írán ve své zveřejněné sadě vůbec neukázal. Íránská strana tedy paradoxně prezentovala méně, než kolik forenzní analýza potvrdila.

Ověřené versus falešné: proč na tom záleží

Absolutní tvrzení, že „žádný snímek nebyl podvrh“, vyžaduje zpřesnění. U sady analyzované Washington Post manipulace potvrzena nebyla: 109 kusů prošlo, 19 bylo raději vyřazeno. Metoda stála na porovnání satelitních záběrů před útokem a po něm: stabilní rozvržení budov na základně, identifikovatelné radomy a SATCOM terminály, geolokovaná videa zásahů. Kde shoda nebyla dost silná, snímek šel pryč.

Jenže vedle autentizované sady kolovala v infosféře i jiná vizuální tvrzení. Deutsche Welle koncem března doložila konkrétní falešný snímek, údajný důkaz zásahu radaru v Kataru, který byl ve skutečnosti buď generovaný umělou inteligencí, nebo manipulovaný, zatímco autentické poškození bylo jinde, v Bahrajnu. Veřejná verifikace navíc narážela na systémový problém: komerční poskytovatel Planet Labs zavedl dvoutýdenní zpoždění publikace snímků a Washington Post popsal i širší restrikce komerčních dat během války. Kdo chtěl ověřovat v reálném čase, měl svázané ruce.

Bezpečná formulace tedy zní: u forenzně prověřené sady manipulace prokázána nebyla, ale ne všechno, co koluje jako „íránský důkaz“, je pravé.

Proč Washington mlčel

CENTCOM odmítal jít do detailů o rozsahu škod. Bílý dům 1. května tvrdil zákonodárcům, že nepřátelské akce skončily, což byla právní formulace, která měla odvrátit tlak Kongresu přes War Powers Act. Plná transparentnost by podrývala dvě věci najednou: obraz „rozhodného vítězství“, který administrativa budovala od dubnového prohlášení o příměří, a právní pozici, že šlo o ukončenou operaci, nikoli pokračující válku.

Přitom realita na základnách vypadala jinak. Washington Post píše, že některé lokality byly příliš nebezpečné pro běžné osazení a velitelé personál stahovali. Experti citovaní listem nevidí důkaz, že by íránské údery zásadně ochromily americkou bombardovací kampaň, ale vidí jasný důkaz, že Washington podcenil hloubku íránských zpravodajských informací o fixní americké infrastruktuře. Radary, komunikační uzly, SATCOM terminály. Statické cíle, dobře identifikovatelné, rozmístěné v několika státech. Pro moderní dronovou a raketovou válku ideální terče.

Pro srovnání: po likvidaci Solejmáního v lednu 2020 Pentagon potvrdil 34 vojáků s traumatickým poraněním mozku po útoku na iráckou základnu Al Asad. V roce 2026 jde o patnáct lokalit, stovky zasažených objektů a sedm mrtvých. Nejde o symbolickou odvetu na jednom místě, ale o distribuovaný tlak na celou regionální síť.

Co to stojí a co bude dál

Energetický dopad války přestal být abstraktní číslo. Mezinárodní energetická agentura v květnové zprávě uvádí ztrátu 12,8 milionu barelů denně z globální nabídky od února, dubnový průměr ropy North Sea Dated 120,36 USD za barel a stále omezený provoz Hormuzského průlivu. Konflikt dočasně odňal téměř 20 % světové nabídky LNG; ceny plynu v Evropě i Asii vystřelily na maxima od ledna 2023. Eurokomisař Dan Jørgensen 13. května řekl AP, že bezprostřední nedostatek leteckého paliva EU nehrozí, ale delší výpadek vyloučit nelze. EU od začátku války zaplatila za stejné množství paliv o 35 miliard eur více.

Česko válku pociťuje zatím nepřímo. Ministerstvo zahraničí od konce února koordinovalo návrat občanů z regionu: k 27. března šlo o více než 1 500 lidí dopravených do ČR speciálními lety. Armáda ČR 1. dubna uvedla, že fyzická přítomnost aliančních sil v Iráku byla dočasně přerušena a české zastoupení v tamní misi prozatím nepokračuje.

A příměří? K 13. května je podle Reuters i AP „na přístrojích“. Trump odmítl íránský návrh dohody, Netanjahu veřejně připouští návrat k vojenské akci, Hormuz zůstává omezený a požadavky obou stran jsou zásadně vzdálené. Válka, kterou Washington 28. února spustil jako preventivní úder proti íránskému jadernému a raketovému programu, nemá viditelný konec, jen satelitní snímky, které ukazují její cenu.

Článek Trump to podělal. Írán zasáhl 18 amerických základen. Ověřené satelitní snímky prokazují, že žádný nebyl podvrh se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se skutečně odehrálo v Hormuzském průlivu

Operace Project Freedom odstartovala 3. května 2026 jako prezidentsky nařízená mise s cílem otevřít bezpečný koridor pro obchodní lodě skrz nejužší místo světového ropného obchodu. CENTCOM nasadil více než 100 letounů a 15 000 vojáků; průjezdu předcházelo několikatýdenní odminování, které začalo už 11. dubna.

Následující ráno místního času Írán odpověděl. Podle přepisu Cooperova brífinku šlo o kombinovaný útok malými čluny, drony a řízenými střelami proti obchodním plavidlům v průlivu a jeho okolí. Vrtulníky Apache a Seahawk zasáhly šest člunů a všechny potopily. Cooper odmítl upřesnit typ munice ani přesné souřadnice střetu.

Důležitý kontext: ještě 3. května britské UKMTO varovalo po zásahu tankeru přibližně 145 km (78 námořních mil) severně od přístavu Fudžajra. A 7. května CENTCOM hlásil další íránské střely, drony i čluny mířící tentokrát přímo na americké torpédoborce. Šest potopených člunů tedy nebylo tečkou, ale jednou epizodou v sérii.

Příměří, které existuje jen na papíře

Formálně jsou Spojené státy a Írán od 8. dubna 2026 v příměří. Bílý dům tehdy v rámci operace Epic Fury oznámil zničení 150 íránských válečných plavidel, potopení všech íránských ponorek a odstranění 97 % námořních min. Slovo „obliterated“ padlo přímo v oficiálním prohlášení.

Cooper 4. května volil střízlivější jazyk. Na přímý dotaz, zda je příměří po nové přestřelce u konce, odpověď odmítl. AP ještě 6. května psala, že obě strany jsou oficiálně v příměří. Realita v průlivu ovšem vypadá jinak:

• 4. května – potopení šesti člunů, íránské drony a střely proti obchodním lodím.
• 4.–5. května – SAE oznámily útok 15 střelami a čtyřmi drony z íránského území; ve Fudžajře hořelo ropné zařízení.
• 7. května – nový íránský útok na americké torpédoborce v Hormuzu.

Příměří nebylo oficiálně odvoláno. Fakticky je ale mrtvé.

Proč je Hormuz problém i pro Česko

Hormuzským průlivem v první polovině roku 2025 procházelo podle americké EIA 20,9 milionu barelů ropy denně, zhruba pětina světové spotřeby, a přes 20 % globálního obchodu se zkapalněným zemním plynem (LNG). Pro Evropskou unii to znamená přímou expozici: státy Perského zálivu dodávaly v roce 2025 asi 7 % unijního dovozu ropy a Katar samotný pokrýval 8,9 % dovozu LNG do EU.

Česko není na Hormuzu fyzicky závislé, ropovod IKL/TAL zajišťuje alternativní zásobování mimo trasu Družba. Jenže ceny ropy se tvoří globálně. Brent během prvních květnových dnů vyskočil nad 115 dolarů za barel, než 6. května po zprávách o průjezdu prvních lodí koridorem spadl na 101,27 USD. Taková volatilita se do českých čerpacích stanic promítne během dnů.

A ropa není jediný kanál. EASA 8. května vydala bezpečnostní bulletin upozorňující, že krize v Perském zálivu narušila dodávky leteckého paliva Jet A-1 do Evropy. Aerolinky dostaly pokyn k posouzení bezpečnosti alternativního paliva Jet A. Konflikt v úzkém průlivu tisíce kilometrů od Prahy tak už reálně zasahuje evropskou leteckou infrastrukturu.

Jak se Project Freedom liší od operací v Rudém moři

Srovnání s operací Prosperity Guardian proti Húsíům v Rudém moři nabízí důležitý kontrast. Tam šlo o mnohonárodní koalici 22 zemí pod Combined Maritime Forces s modelem plošné obrany oblasti. Project Freedom je čistě americká operace s jasně vymezeným koridorem, předchozím odminováním a vícevrstvou obranou formou deštníku, nikoli eskortami jednotlivých lodí.

Hrozba se liší i kvalitativně. Húsíové kombinovali protilodní balistické střely, drony a řízené střely na velké vzdálenosti. Írán v Hormuzu sází na asymetrické prostředky v extrémně stísněném prostoru, malé čluny, drony a řízené střely na krátkou vzdálenost. Po předchozí degradaci klasické flotily mu podle všeho nic jiného nezbývá. Ale i šest malých člunů v průlivu širokém přibližně 33 km dokáže zastavit tanker.

Co bude dál stát pozornost

Klíčová otázka nejbližších dnů není, zda Írán ztratil námořnictvo, to v konvenčním smyslu z velké části ano. Otázka zní, jak dlouho dokáže CENTCOM udržet koridor otevřený proti asymetrickým útokům, které nevyžadují flotilu, ale jen pár rychlých člunů s odhodlanou posádkou. EASA prodloužila varování pro vzdušný prostor jedenácti států regionu do 12. května. Pojistné sazby pro tankery v Hormuzu porostou. A evropské ceny energií budou reagovat na každou další zprávu z průlivu dřív, než ji stihne přečíst český řidič u pumpy.

Článek Íránské námořnictvo v troskách. Americké vrtulníky AH-64 Apache a MH-60 Seahawk poslaly ke dnu šest plavidel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kde se vezmou peníze na bilionový skok

Trumpovo „šetření“ a rekordní obranný rozpočet nejsou protimluv, jsou dvě strany téhož manévru. Administrativa navrhuje snížit neobranné diskreční výdaje o 73 miliard dolarů a současně financovat obranný růst dvěma oddělenými kanály.

První kanál je klasický: 1,15 bilionu dolarů v běžných diskrečních apropriací pro celou národní obranu, z toho 1,1 bilionu přímo pro ministerstvo obrany. Druhý kanál je politicky výbušnější: 350 miliard dolarů má přijít přes takzvaný proces smíření (reconciliation), tedy mimořádné povinné financování mimo standardní roční obranné zákony. Právě tato trasa umožňuje obejít filibuster v Senátu, ale vyžaduje disciplinovanou republikánskou většinu v obou komorách.

Podle analýzy CSIS je část financovaná přes reconciliation nejzranitelnějším bodem celého návrhu. Předseda výboru pro ozbrojené síly Sněmovny Mike Rogers už veřejně připustil, že tato cesta je „méně jistá“ a hotový legislativní text zatím neexistuje. Základní linie 1,15 bilionu má politicky vyšší šanci projít. Plných 1,5 bilionu je zatím ambice, ne hotová realita.

Kam míří největší peníze

Rozpočet nepřidává plošně. Peníze se koncentrují do několika programových bloků, které dohromady vykreslují přípravu na vysokointenzivní konflikt a dlouhodobé doplňování zásob.

• Golden Dome for America – vícevrstvá obrana amerického území proti balistickým, hypersonickým i střelám s plochou dráhou letu. Na fiskální rok 2027 dostává 17,5 miliardy dolarů, z toho 98 % přes povinný fond. Většina jde do výzkumu a vývoje (13,8 mld. USD), zbytek do nákupů a provozu. Jde o obří akcelerační start, ne hotový „deštník“.
• Raketová obrana a munice – celkem 67,9 miliardy na protiraketovou obranu. Samotný THAAD má 12,5 miliardy, v muničním plánu je 405 kusů interceptorů PAC-3/Patriot. Kongresová debata už otevřeně mluví o tom, že nedávné operace proti Íránu významně spotřebovaly zásoby.
• Space Force – nejdramatičtější procentuální skok v celém rozpočtu. Z 31,6 miliardy ve fiskálním roce 2026 na 71,1 miliardy, tedy růst o 124 %. Hlavní taháky: kosmická kontrola, systémy včasného varování, datové sítě a podpora Golden Dome. Válčení se přesouvá na orbitu.
• Letectvo nové generace – víceúčelový bojový letoun F-47, bezpilotní bojové platformy CCA (označení YFQ-42A a YFQ-44A) s rozpočtem 1,1 miliardy na zahájení produkce, bombardér B-21 Raider s 2,9 miliardy na vývoj a 3,2 miliardy na výrobu. Pentagon plánuje minimálně 100 kusů B-21, dva testovací stroje už létají.
• Loděnice a námořnictvo – objednávkový balík 41 plavidel v rámci celostátního programu obnovy loďařské kapacity.
• Platy vojáků – navýšení o 5 až 7 % podle hodnosti.

Americký náskok v číslech

Navržených 1,5 bilionu dolarů je třeba zasadit do globálního kontextu. Podle dat SIPRI za rok 2025 utratily Spojené státy na obranu 954 miliard, Čína 336 miliard a Rusko 190 miliard dolarů. Pokud by Kongres schválil plný návrh, americký obranný rozpočet by byl zhruba 4,5krát vyšší než čínský a téměř osmkrát vyšší než ruský. Převyšoval by čínské a ruské výdaje dohromady o bezmála bilion dolarů.

Srovnání má metodickou vadu: americký návrh je na fiskální rok 2027, zatímco data SIPRI zachycují reálné výdaje za rok 2025. Přesto ukazuje směr, Washington zvyšuje náskok, který už před tímto rozpočtem byl obrovský.

Pro evropské spojence v NATO to znamená zesílení tlaku. Aliance po summitu v Haagu v roce 2025 posunula cíl z 2 % HDP na 5 % HDP do roku 2035, z toho 3,5 % na jádrovou obranu. Česko, které v lednu 2024 vstoupilo do programu F-35 s objednávkou 24 letounů a dodávkami od roku 2031, bude pod tlakem dvojnásobným: plnit aliančí závazky a zároveň absorbovat americké průmyslové partnerství, které Lockheed Martin explicitně nabízí.

Co z toho je reálné a co politický plán

Fiskální rok 2027 začíná 1. října 2026. Nejrychleji se projeví peníze na platy, provoz a kontraktaci munice, ty mohou téct prakticky okamžitě po schválení. U velkých systémů je horizont jiný: Golden Dome je ve fázi výzkumného startu, CCA teprve zahajuje produkci, české F-35 přiletí nejdříve za pět let.

Klíčová otázka zní, zda Kongres schválí celých 1,5 bilionu, nebo jen diskreční základ kolem 1,15 bilionu. Trasa přes reconciliation za 350 miliard naráží na stejný typ vnitrostranických sporů, které republikánům zkomplikovaly legislativní proces už v minulém cyklu. Podle nás je pravděpodobný kompromis někde mezi oběma čísly, stále rekordní, ale ne tak dramatický, jak návrh slibuje.

Trumpův rozpočet není rozpočtem menšího státu. Je rozpočtem jiného státu, takového, který ořezává civilní agendy a přesměrovává uvolněné i nové zdroje do vojensko-průmyslové mobilizace v měřítku, jaké Amerika neviděla od studené války.

Článek Trump chce šetřit, ale do armády nalije meziročně o 40 % více peněz. Největší rozpočet v dějinách USA počítá se vším se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně se má ukončit

Nejde o konec americko-izraelské aliance. Netanjahuův plán cílí na konkrétní finanční nástroj, Foreign Military Financing (FMF), tedy grantovou vojenskou pomoc, kterou Spojené státy poskytují Izraeli na základě desetiletého memoranda o porozumění. Současné MOU, platné od fiskálního roku 2019 do 30. září 2028, garantuje 38 miliard dolarů: 33 miliard v přímém financování a 5 miliard na protiraketovou obranu včetně systémů Iron Dome a Iron Beam.

Standardně to znamená 3,3 miliardy ročně v FMF a půl miliardy na společné protiraketové programy. Po útoku Hamásu 7. října 2023 přišly mimořádné dodatky, jen v roce 2024 dalších 3,5 miliardy v FMF a 5,2 miliardy na obranné systémy. Společný vývoj zbraní, obchodní nákupy ani technologická spolupráce ale pod plán nespadají. Netanjahu nemluví o konci vztahu. Mluví o konci jednoho jeho formátu.

Proč právě teď

Načasování není náhodné. Podle únorového průzkumu Gallupu se poprvé od roku 2001 americké veřejné sympatie nepřiklánějí víc k Izraelcům než k Palestincům. Automatická politická podpora Washingtonu přestává být samozřejmostí a grantová závislost se mění ve zranitelnost, každý rozpočtový cyklus v Kongresu se stává potenciální pákou.

Současné MOU navíc samo postupně ruší takzvaný Off-Shore Procurement, tedy možnost utrácet část americké pomoci přímo u izraelských výrobců. Do roku 2028 tato výjimka zcela skončí. Některé izraelské obranné firmy na to už reagovaly otevíráním poboček v USA nebo fúzemi s americkými partnery. Izraelský obranný průmysl se zkrátka přizpůsobuje dřív, než to politici stihli formálně oznámit.

Zajímavý je i pohled z druhé strany. Republikánský senátor Lindsey Graham po lednové návštěvě Izraele nemluvil o roztržce, ale o „neocenitelném vztahu“ a společném vývoji zbraní budoucnosti. V pro-trumpovském prostředí byl Netanjahuův plán čten jako příležitost, ne jako urážka.

Jak reálná je soběstačnost

Ambice je jedna věc. Čísla říkají něco jiného. Podle SIPRI pocházelo v letech 2021–2025 plných 68 procent izraelských dovozů hlavních zbraní z USA a dalších 31 procent z Německa. Ke konci roku 2025 měl Izrael u amerických dodavatelů objednáno nejméně 55 bojových letounů. Úplné odpojení od americké bezpečnostní infrastruktury za deset let je proto mimořádně ambiciózní scénář.

Pravděpodobnější je postupná redukce grantové závislosti, ne úplné fungování bez Ameriky. Izrael má k tomu ostatně vlastní precedent: ekonomické granty od USA přestal dostávat v roce 2008 a bezpečnostní vztah tím neskončil, naopak pokračoval v dalších, ještě štědřejších memorandech. Jednání o nástupnickém rámci po roce 2028 teprve začnou. A USA zůstávají i významným exportním trhem, 13 procent izraelského obranného vývozu směřovalo v roce 2024 právě tam; celkově Izrael vyvezl zbraně za rekordních 14,7 miliardy dolarů.

Co to znamená pro Česko

Česká stopa v příběhu existuje a není zanedbatelná. Ministerstvo průmyslu a obchodu za první pololetí 2025 eviduje do Izraele 52 licencí na vývoz vojenského materiálu v hodnotě 83,5 milionu eur, realizovaný export dosáhl 50 milionů eur. Podle dat UN Comtrade byl Izrael v celé kapitole „zbraně a munice“ čtvrtým největším odběratelem českého exportu za rok 2025 s objemem přes 59 milionů dolarů.

České velvyslanectví v Tel Avivu aktivně podporuje zapojení domácích firem do izraelských dodavatelských řetězců, letos v květnu organizovalo misi 18 českých podniků za spoluprací s koncernem RAFAEL. Pokud Izrael skutečně posílí lokální výrobu a bude hledat subdodavatele mimo americký grantový rámec, pro české výrobce komponentů a speciálního materiálu to může být příležitost. Ne náhrada amerických programů, ale vstup do nových kooperačních struktur.

Česká obranná strategie z roku 2023 ostatně sama zdůrazňuje bezpečnost dodávek a strategická partnerství se zahraničními dodavateli. Trend, který Netanjahu nastoluje, posiluje logiku, kterou Praha už přijala za vlastní.

Izrael nechce nemít s Amerikou nic společného, chce s ní mít jiný typ vztahu. Místo příjemce grantů partner ve vývoji. Místo závislosti na rozpočtových cyklech Kongresu vlastní výrobní kapacity. Jestli se to podaří za deset let, je otázka za desítky miliard dolarů, na kterou zatím nemá odpověď ani sám Netanjahu.

Článek Židé zatřesou Blízkým východem a budou se dít věci. Zcela ukončí americkou vojenskou pomoc se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stonerův kompromis: plyny dovnitř, spolehlivost ven

Eugene Stoner navrhl AR-15 s takzvaným přímým vedením plynů. Princip je jednoduchý: část spalin z hlavně se trubičkou vrací do nosiče závorníku, kde odtlačí závěr dozadu a umožní nabití dalšího náboje. Systém je lehký, přesný a levný na výrobu. Jenže s plyny putuje do útrob zbraně i karbon, mikroskopické částice spáleného prachu, které se usazují na pohyblivých částech mechanismu.

U pístových konkurentů, jako je pozdější HK416, plyny tlačí na krátký píst mimo prostor závěru. Karbon zůstává venku. Rozdíl není v tom, jestli se zbraň čistí, nebo ne, obě vyžadují údržbu. Rozdíl je v tom, jak rychle se mechanismus zanáší a jak citlivá je spolehlivost na disciplínu střelce.

Vietnam: řetězec selhání, ne jediná příčina

Samotná konstrukce by vojáky nezabila. K tomu byl potřeba řetězec rozhodnutí, který se ve Vietnamu spojil do smrtící kombinace:

• Balistický prach: Armáda přešla z prachu IMR na levnější kuličkový prach WC 846, který produkoval výrazně více usazenin.
• Nechromovaná komora: Rané M16 neměly chromem potaženou nábojovou komoru, což usnadňovalo korozi a ztěžovalo extrakci nábojnice.
• Nedostatek čisticích prostředků: Jednotky v poli nedostávaly dostatek čisticích tyčí ani vhodných maziv.
• Zavádějící výcvik: Instrukční materiály naznačovaly, že puška se „čistí sama“, formulace, která vedla k fatálnímu podcenění údržby.

Výsledkem byl „failure to extract“: vystřelená nábojnice zůstala v komoře, zbraň se zablokovala a voják potřeboval čas a nástroj, který neměl. Podle kongresového shrnutí z 25. října 1967 byly korekční faktory ministerstvu obrany a armádě známy už od března 1964. Náprava přišla se zpožděním více než tří let.

Institucionální přehlížení místo utajení

Z dostupných dokumentů nevyplývá, že by existoval jediný člověk nebo příkaz, který nařídil problém tajit. Šlo spíš o soustavu rozhodnutí: ministr obrany Robert McNamara prosadil linii jedné standardní pušky a rychlého zavedení, projektové a logistické články armády nesly odpovědnost za munici, přejímku i výcvik, a každý článek řetězce předpokládal, že ten druhý problém vyřeší.

Veřejný zlom přišel až se zprávou podvýboru Kongresu v říjnu 1967. Do té doby armáda problémy řešila interně, dílčími úpravami a bez veřejného přiznání rozsahu selhání. Přesný počet vojáků, kteří zemřeli kvůli poruše zbraně, nikdy nebyl oficiálně vyčíslen, existují doložené jednotlivé případy a politické formulace o „zbytečných úmrtích“, ale ne auditované celkové číslo.

M4 jako dědic kompromisu

Karabina M4 vstoupila do služby v roce 1994 a zdědila Stonerův princip beze změny. Armáda platformu průběžně vylepšovala, chromovaná komora, těžší hlaveň, plně automatický režim u M4A1, ale základní architekturu nezměnila. V armádním prachovém testu z roku 2007 M4 skončila za třemi konkurenty včetně HK416 v počtu zádržek. Armáda výsledek uznala, ale zdůraznila, že šlo o extrémní laboratorní scénář, a odkázala na vysokou spokojenost vojáků v poli.

Proč nezavedla pístový systém jako standard? Kalkul byl pragmatický: stovky tisíc kusů v inventáři, zaběhnutá logistika, obrovské náklady na přezbrojení a požadavek prokázat měřitelný přínos před plošnou změnou. Ještě v roce 2010 armáda veřejně popisovala strategii dvou cest, tedy dál zlepšovat M4 a teprve později porovnat alternativní systémy.

Konec éry: M7 přichází, M4 zůstává

V květnu 2025 americká armáda schválila typovou klasifikaci M7 jako náhradu M4A1, ale zatím jen pro přímé bojové jednotky. Zbytek armády bude M4A1 používat ještě roky. Nová puška opouští nejen Stonerův plynový systém, ale i ráži 5,56 mm ve prospěch výkonnějšího náboje 6,8 mm.

Česká armáda se mezitím vydala vlastní cestou. Ministerstvo obrany v červenci 2025 potvrdilo pokračování přezbrojení na pušky CZ BREN 2 s rámcovou dohodou do roku 2031, platformu s krátkým pístem, která konstrukční kompromis M16/M4 nesdílí.

Šedesát let po Vietnamu americká armáda konečně mění architekturu, ne jen příslušenství. Největší poučení ale není technické, je organizační: známý problém, který se řeší dílčími úpravami místo systémovou změnou, se neztratí. Jen čeká na další válku, kde se projeví.

Článek Karabina M4 má slabinu, kterou americká armáda roky tajila. Vojáci ve Vietnamu na ni doplatili jako první se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč 35 let nestačí

Ronnie Barrett sestrojil první prototyp M82 v roce 1982 v garáži v Murfreesboro ve státě Tennessee. Šlo o první pušku ráže .50 BMG, kterou mohl nést a obsluhovat jediný střelec. V roce 1989 přišla první velká armádní zakázka od Švédska, v roce 2002 americká armáda formálně přijala variantu M107. Od té doby Barrett definoval kategorii antimateriálových pušek, tedy zbraní určených proti lehce pancéřované technice, radarům, komunikačním uzlům a obsluze zbraní na vzdálenosti řádově do dvou kilometrů.

Jenže bojiště se změnilo. Americké materiály opakovaně zmiňují potřebu vidět a střílet dál a držet krok s protivníky, kteří operují na větší vzdálenosti. Čínská armáda provozuje QBU-10 s deklarovaným dosahem proti obrněným cílům do 1 500 metrů, v otevřených zdrojích se u Ruska nejčastěji uvádějí systémy třídy ASVK. Pro speciální síly platí jednoduchá rovnice: kdo zasáhne první a z větší vzdálenosti, přežije.

Co přesně USSOCOM požaduje

Dokument ELR-SR definuje profil, který se od M82/M107 liší v každé ose:

K tomu přidejte integrovaný tlumič, balistický počítač a modulární architekturu. Nejde o vylepšení Barrettu. Jde o jinou třídu zbraně, od těžkého samonabíjecího kladiva k chirurgickému nástroji s menším logistickým otiskem.

Kdo je ve hře

Finální vítěz zatím veřejně oznámen nebyl. Na SOF Week 2024 plukovník John Lancaster z USSOCOM potvrdil směr programu, ale konkrétní pušku nejmenoval. V otevřených zdrojích se jako nejpravděpodobnější kandidát objevuje Applied Ballistics M30-Tactical System s municí .375 EnABELR, zkratka znamená „Engineered by Applied Ballistics for Extreme Long Range“. Konstruktér Bryan Litz ji navrhl s důrazem na vysoký balistický koeficient, menší větrný drift a předvídatelný let na extrémní vzdálenosti.

Důležité upozornění: .375 EnABELR není .50 BMG. Netvrdí o sobě, že proráží víc pancíře. Tvrdí, že lépe létá, a na 2 500 metrech je to důležitější než hrubá síla u ústí hlavně.

Širší trend, ne osamělý experiment

USSOCOM není sám. Oficiální rozpočtové dokumenty americké armády u programu Precision Sniper Rifle (Mk22) výslovně uvádějí, že nový systém nahrazuje i antimateriálovou M107 a přináší „vyšší přesnost v lehčím provedení“. V květnu 2026 armáda představila munici XM1224 HAMR, která má pro Mk22 vyplnit mezeru po dosavadní M107, jde o hybridní antimateriálový náboj schopný ničit lehkou techniku z lehčí platformy.

Česká armáda Barrett M82A1 provozuje v omezených počtech jako nestandardní zbraň a americký výběr pro ni zatím žádný přímý dopad nemá. Pokud se však nový systém osvědčí a stane se de facto standardem v rámci sil SOF NATO, tlak na přehodnocení kategorie antimateriálových pušek přijde i do Evropy.

Ne poprava, ale povýšení do důchodu

Barrett M82 neodchází proto, že selhal. Odchází proto, že definoval kategorii tak dobře, že ji speciální síly přerostly. Třináct kilogramů oceli a dvoukilometrový dostřel byly revoluční v roce 1989. V roce 2026 speciální operátor potřebuje deset kilo, dva a půl kilometru a předvídatelnost každého výstřelu.

Až USSOCOM jednou oznámí vítěze programu ELR-SR, nepůjde o konec antimateriálové pušky. Půjde o důkaz, že i legendy musí ustoupit fyzice, konkrétně fyzice střely, která na 2 500 metrech ještě ví, kam letí.

Článek Legendární antimateriálová puška Barrett M82 ničí cíle na 2 km už 35 let. Americké speciální síly ji přesto chtějí nahradit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč je „bez výstřelu“ tak důležité

Současná protidronová obrana má jeden zásadní problém: ekonomiku. Levný komerční dron za pár set dolarů dnes dokáže vynutit odpálení rakety, která stojí desítky až stovky tisíc. Při útoku roje desítek dronů se zásobník klasického systému vyprázdní rychleji, než operátor stihne přemýšlet o dalším kroku.

Mikrovlnný efektor tuto rovnici obrací. Každý „výstřel“ spotřebuje jen elektrickou energii, žádná raketa, žádná kanónová munice, žádné doplňování zásobníku uprostřed boje. ThinKom u Alecta přímo uvádí „hluboký zásobník“ a „nízkou cenu na zásah“. Podle zprávy GAO o zbraních směrované energie je právě tato vlastnost klíčová pro obranu proti rojům: širší paprsek HPM může zasáhnout více cílů v jednom kuželu, zatímco laser vyžaduje přesné zamíření na každý dron zvlášť a je citlivější na mlhu nebo zakouření. ThinKom navíc tvrdí, že jeho systém atmosférické podmínky neovlivňují.

A pak je tu rychlost. Mikrovlnný pulz dorazí k cíli v podstatě okamžitě. Proti roji, kde se počet hrozeb mění po sekundách, je to vlastnost, kterou žádná raketa nenabídne.

Ne poprvé, ale jinak

Americká armáda s vysokovýkonným mikrovlnným zářením experimentuje už roky. Letectvo testovalo systém THOR proti rojům dronů přes dva roky. V únoru 2024 se 1. brigáda vícedoménové úkolové skupiny (1st MDTF) stala první jednotkou, která HPM systém reálně zavedla do výzbroje. A v dubnu 2025 proběhl živý test IFPC-HPM v tropickém prostředí Filipín během cvičení Balikatan 25.

Co je u ThinKomova systému nové, je mobilita. Dosavadní HPM řešení chránila pevné pozice, základny, velitelská stanoviště, logistické uzly. Alecto je navržen pro lehká taktická vozidla a pro střelbu za pohybu. Firma ho staví na vlastní anténě VICTS a vysokovýkonné vakuové elektronice, celé řešení má být dostatečně kompaktní pro přesun s manévrovou jednotkou. Právě přesun HPM od statické ochrany k pohyblivým silám je hlavní odlišností, a hlavním důvodem, proč armáda systém zařadila do CDF 26.

Podle informací, které ThinKom poskytl odbornému médiu Army Recognition, byl Alecto během experimentu spárován s radarem EchoShield od firmy Echodyne, kompaktním aktivním elektronicky řízeným polem určeným pro mobilní scénáře. Oficiální armádní text ale konkrétní systémy nejmenuje, takže míra integrace zůstává nepotvrzená z primárního zdroje.

Co mikrovlny umí – a co zatím nevíme

Rozsah účinku HPM se ve veřejných dokumentech pohybuje od „odepření funkce“ přes „narušení“ až po „zničení elektroniky“. ThinKom u Alecta mluví o „nekinetickém hard-kill efektu“ a o schopnosti „okamžitě narušit nebo zničit elektroniku“. Prakticky to znamená, že dron nemusí explodovat, stačí, že ztratí schopnost plnit misi.

Zvlášť zajímavá je účinnost proti dronům řízeným optickým vláknem. Ty se na Ukrajině rozšířily právě proto, že jsou imunní vůči klasickému elektromagnetickému rušení, signál jde po kabelu, ne vzduchem. Jenže HPM nemíří na datový link. Míří na samotnou elektroniku. Firma Epirus v lednu 2026 veřejně oznámila první známý HPM zásah proti dronu řízenému optickým vláknem. Pokud se tento princip potvrdí v širším měřítku, HPM by mohl být relevantnější než jakýkoli rušič právě tam, kde klasické rušení selhává.

Co ale veřejně chybí, je hodně:

• Přesný dosah systému
• Výkon a pulzní charakteristika
• Počet cílů zasažených v jedné salvě
• Míra odolnosti stíněných nebo tvrzených dronů
• Úspěšnost v testech CDF 26

Bez těchto čísel nelze poctivě říct, jak daleko má Alecto k reálnému nasazení. Armáda u jiných HPM řešení už jednotkové zavedení má, ale u ThinKomova systému jde zatím o experimentální validaci, mezi ní a akvizičním rozhodnutím leží měsíce až roky dalších zkoušek.

Vrstva, ne revoluce – a proč to zajímá i Česko

Mikrovlnný systém nenahradí rakety, kanóny ani lasery. Kongresová výzkumná služba i GAO ho řadí jako jednu vrstvu v architektuře, kde každý efektor pokrývá jiný segment hrozeb. Raketa zastaví těžký dron s pancéřováním. Laser spálí optiku průzkumného prostředku. HPM vyřadí elektroniku celého roje najednou. Dohromady tvoří síť, kterou je mnohem těžší přesytit než jakýkoli jednotlivý systém.

Právě tato logika vrstvení se přenáší i do NATO. Armádní Project Flytrap 4.5, organizovaný v Evropě na podzim 2025, testoval cenově dostupná protidronová řešení přímo pro východní křídlo Aliance, přičemž armádní text výslovně zmiňuje zvýšení hodnoty těchto systémů pro možné pořízení zeměmi NATO.

Česká armáda HPM zatím nepořizuje. Posiluje ale přesně ty vrstvy, do nichž by mikrovlnný efektor jednou mohl zapadnout: mobilní SHORAD na vozidlech MARS s RBS 70 NG, pasivní sledovací systém PLESS pro lokalizaci dronů a jejich řídicích stanic, projekt ES-RA pro elektromagnetický boj. Konference protivzdušné obrany 2026 v Praze explicitně volala po jednoduchých, flexibilních a rychle nasaditelných řešeních proti bezpilotním prostředkům. Mikrovlnný efektor na lehkém vozidle tuto definici splňuje téměř dokonale.

Kdo ještě vyvíjí HPM

GAO uvádí, že zbraně směrované energie vyvíjí přes třicet zemí, převážně právě pro protidronové mise. HPM není americká exkluzivita. Je to trend, který se urychluje s každým měsícem ukrajinské války, kde drony za stovky dolarů ničí techniku za miliony.

Právě proto je březnový test v Novém Mexiku důležitější, než by naznačoval jeho experimentální status. Nejde o zázračný paprsek, který vyřeší všechno. Jde o pokus změnit základní aritmetiku moderního bojiště, a dostat tu změnu z laboratoře na korbu terénního vozidla jedoucího s pěchotou.

Článek Americká armáda testuje zbraň, která zneškodní drony bez jediného výstřelu. Stačí jí mikrovlnný paprsek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Supervelmoc bez odpovědi na dvacetitisícový dron

Problém nebyl v tom, že by americká armáda o hrozbě nevěděla. Už 13. ledna 2026 otevřel CENTCOM v Kataru nové koordinační středisko protivzdušné obrany. Jenže mezi vědomím rizika a schopností mu čelit zel obrovský rozdíl. Podle AP měly USA v regionu „omezené účinné protidronové obrany“. Patriot sestřelí balistickou střelu spolehlivě, za zhruba čtyři miliony dolarů. Sidewinder AIM-9X vyjde v rozpočtu amerického letectva pro fiskální rok 2026 průměrně na 580 tisíc dolarů za kus. Ani jeden z nich ale není ekonomicky ani takticky smysluplná odpověď na roj stovek dronů, z nichž každý stojí zlomek ceny jediné obranné střely.

Americká armáda se tak ocitla v paradoxu, který Ukrajina řeší od podzimu 2022: jak sestřelit něco levného, aniž byste na obranu utratili stonásobek ceny útoku.

Co přinesli Ukrajinci, a proč to fungovalo

Ukrajina čelí íránským Šáhidům ve velkém měřítku déle než tři roky. Za tu dobu si vynutila přesně to, co Američanům chybělo: levné, rychle škálovatelné a bojově ověřené řešení.

Podle Reuters vyslal Kyjev do Perského zálivu expertní týmy, které na základně Prince Sultan nasadily systém Sky Map, softwarovou platformu pro detekci a řízení protidronové obrany. Současně se do hry dostal Merops, interceptorový dron americké firmy Perennial Autonomy, který svou bojovou zkoušku složil právě nad Ukrajinou, kde operoval přes osmnáct měsíců proti Šáhidům. Jeho efektor AS3 Surveyor stojí podle odhadu Janes zhruba desetinu ceny Šáhidu, tedy kolem 10 až 15 tisíc dolarů.

Klíčové nebyly jen jednotlivé kusy hardwaru, ale celý ekosystém: senzory, software, taktické postupy a lidé, kteří s nimi mají reálnou bojovou zkušenost. Kancelář prezidenta Zelenského otevřeně představuje Ukrajinu jako „poskytovatele bezpečnosti“ v regionu, a tentokrát to není jen rétorika.

13 000 interceptorů za osm dní

Daniel Driscoll, ministr americké armády, před kongresovým výborem 16. dubna popsal, co následovalo. Armáda během přibližně osmi dnů nakoupila 13 000 interceptorů Merops za jednotkovou cenu kolem 15 tisíc dolarů. Využila k tomu existující smluvní rámce, rychlé dohody o zapůjčení a takzvané OTA, jiné transakční autority, které obcházejí tradiční, měsíce trvající akviziční procesy.

Driscoll spolu s generálem LaNevem zároveň popsal reorganizaci armádních akvizičních struktur: sloučení dvanácti programových kanceláří do šesti portfoliových celků a vznik nové platformy „Pathway for Innovation and Technology“, která má umožnit souběžné, nikoli sekvenční procesy. V březnu 2026 armáda spustila i takzvané c-UAS marketplace, tržiště protidronových řešení.

Čísla stojí za srovnání:

• Merops interceptor: ~15 000 USD
• AIM-9X Sidewinder: ~580 000 USD
• PAC-3 (Patriot): ~4 000 000 USD

Třináct tisíc interceptorů Merops vyšlo zhruba na 195 milionů dolarů. Za stejnou částku by armáda pořídila 336 Sidewinderů nebo 49 střel Patriot. Proti tisícům dronů by to nestačilo ani zdaleka.

Lekce pro NATO, a pro Česko

Merops byl ještě před operacemi na Blízkém východě rychle zaveden do Polska a Rumunska na východním křídle NATO. Operace Epic Fury ale posunula debatu o protidronové obraně z kategorie „perspektivní téma“ do kategorie „existenční nutnost“.

Česká armáda si hrozbu uvědomuje. Na konferenci NATO v Brně v květnu 2025 akcentovala umělou inteligenci, automatizaci a schopnost čelit nízko letícím, obtížně zjistitelným cílům. Systém SPYDER má být dodán do konce roku 2026, protidronové scénáře se teprve testují v rámci cvičení Federated Cloud 2026. Prakticky to znamená, že AČR je ve výstavbě, ne v plné připravenosti.

Obecnější poučení z Epic Fury je prosté: samotná high-end protivzdušná obrana nestačí. Budoucnost patří vrstvené architektuře, kde drahé rakety chrání před raketami a levné interceptory loví levné drony. Kdo tuhle spodní vrstvu nemá, platí za každý sestřel stonásobek.

Skutečný problém není v tom, že si Amerika vzala pomoc od země, která sama bojuje o přežití. Problém je, že lekci, kterou Ukrajina platila krví od roku 2022, přetavila nejsilnější armáda světa do nákupu a nasazení až ve chvíli, kdy jí drony ničily vlastní základny.

Článek Ukrajinci zachránili americkou armádu na Blízkém východě. Pustila se do něčeho, proti čemu neuměla bojovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se na Joint Vikingu skutečně dělo

Cvičení Joint Viking 2025 proběhlo od 3. do 14. března 2025 v severním Norsku. Zúčastnilo se ho zhruba deset tisíc vojáků z devíti zemí a jeho hlavním cílem bylo prověřit schopnost Norska přijímat spojenecké posily a chránit severní křídlo aliance. Americká armáda sama popsala, že její vojáci na místě absolvovali základy arktického přežití, údržby techniky v mrazu, orientace v terénu i záchrany z ledové vody — s norskými instruktory po boku.

Formulace amerického velení je výmluvná: nešlo o demonstraci převahy, ale o získávání základních dovedností. To je jazyk, který sám přiznává, že americké jednotky teprve dohánějí to, co severské armády trénují celý rok.

Virální historka versus finské popření

Původ celé kauzy stojí na jediném anonymním zdroji. The Times přinesly tvrzení, že velitelé požádali finské záložníky, aby „ubrali“. The War Zone následně oslovil finskou Jaeger Brigade, která odpověděla jednoznačně: její jednotka nebyla OPFOR, tedy nepřátelská síla proti americkým vojákům, a cvičila na stejné straně jako USA.

Žádný oficiální after-action report, žádné skóre, žádný poměr ztrát. Existuje anonymní popis a proti němu stojí přímé popření od jednotky, která měla být údajným aktérem. Pro redakční poctivost musíme říct: konkrétní „trapas“ v té podobě, jak ho vylíčil britský tisk, není ověřitelný. Ale i kdyby byla anekdota zkomolená nebo nadsazená, směr, na který ukazuje, je doložený z úplně jiných, a mnohem závažnějších, zdrojů.

Pentagon to přiznává sám

Americké ministerstvo obrany vydalo v červenci 2024 novou arktickou strategii. Dokument bez obalu konstatuje, že operace v extrémním chladu vyžadují specifický výcvik, vybavení a mobilitu, které americké síly nemají v dostatečné míře. A výslovně počítá s tím, že se USA budou učit od spojenců s rozsáhlou zkušeností v arktickém prostředí.

Není to nový problém. Armádní strategie „Regaining Arctic Dominance“ z roku 2021 mapuje, jak americké arktické schopnosti erodovaly po konci studené války. V éře bipolárního světa měly USA robustní infrastrukturu na Aljašce, Northern Warfare Training Center i velká polární cvičení. Po pádu Berlínské zdi význam Arktidy v plánování klesl, v devadesátých letech byla inaktivována 6. pěší divize a arktický výcvik se stal okrajovou záležitostí. Návrat přišel až o tři dekády později, a mezitím severské armády svůj náskok jen prohlubovaly.

Klíčové body amerického arktického deficitu podle oficiálních dokumentů:

• Nedostatečný pravidelný výcvik jednotek pro teploty pod −30 °C
• Chybějící specializované vybavení a logistika pro arktickou mobilitu
• Závislost na spojeneckém know-how při operacích v chladu
• Potřeba obnovit infrastrukturu, která existovala za studené války

Severský blok jako arktická páteř NATO

Finsko není jediné. Norsko provozuje aliancí akreditované Centre of Excellence for Cold Weather Operations, centrum, které definuje doktrínu, standardy a výcvikové postupy pro operace v chladu pro celé NATO. Švédsko v roce 2026 poslalo své brance na cvičení na Aljašku, kde podle oficiální komunikace švédské armády „zapůsobili na americké kolegy“. I švédský model stojí na odvedencích a subarktickém výcviku od základu.

NATO na tuto realitu reaguje systémově. V prosinci 2025 rozšířilo odpovědnost Joint Force Command Norfolk o Finsko, Švédsko a Dánsko. V únoru 2026 spustilo operaci Arctic Sentry. Severní křídlo aliance přestalo být okrajovým tématem a stalo se samostatným operačním těžištěm. A jeho páteří nejsou americké divize, ale severské armády s generacemi arktické zkušenosti vtištěné do výcvikového cyklu.

Symbolický je i průmyslový rozměr: USA, Finsko a Kanada v červenci 2024 oznámily trilaterální rámec ICE Pact zaměřený na spolupráci při stavbě ledoborců. Washington finské konstrukční a průmyslové know-how aktivně potřebuje, bez něj bude vlastní ledoborcovou flotilu obnovovat výrazně pomaleji.

Co to znamená pro alianci, a pro Česko

Americká armáda neztrácí svou roli hlavního garanta NATO. Ztrácí ale automatický nárok na dominanci v každém operačním prostředí. V Arktidě dnes špičku drží severský blok a aliance na něj institucionálně sází. Pro středoevropské členy včetně Česka to neznamená přímé nasazení v polárních podmínkách, ale vyšší tlak na celkovou připravenost a sdílení nákladů na obranu severního křídla.

Jedna anonymní historka z norských fjordů může být nadsázka. Tři oficiální strategie, dvě nová velitelství a trilaterální ledoborcová dohoda nadsázka nejsou.

Článek Finští záložníci museli na cvičení NATO ubrat. Američany poráželi tak, že to bylo trapné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nikdo neví, kde se voják s MANPADS objeví

Aktuální příměří mezi Íránem a jeho soupeři může být podle všeho využíváno ke zbrojení a přípravě na další údery. Redakci Armádního Zpravodaje nepřekvapuje, že se v Pákistánu nepodařilo dojednat ukončení války, jelikož Írán trvá na náhradě škod ze strany Ameriky, což je ale nemyslitelné, a Amerika zase chce, aby se vzdal zcela obohacování uranu.

Průser, který sráží největší pýchu i páteř ruského letectva. Továrnu na Su-35S a Su-57 zachvátil požár

TheGuardian uvedl, že americký viceprezident J. D. Vance sice označil řadu rozhovorů za přínosnou, ale k dojednání příměří nedošlo. Podmínky jsou ostatně ze strany Íránu podobně přehnané jako ze strany Ruska na Ukrajinu. Jenomže jestli opravdu nedojde k ukončení konfliktu, bude to Írán, komu zůstane totálně zdevastovaná země a chaos ve společnosti.

Ukazuje sice, že je ochotný svůj lid obětovat a nechat bombardovat naprosto vše, zatímco sám útočí na okolní země, ale tahá za mnohem kratší provaz. Ameriku stojí válka také hodně, ale může na ní profitovat i díky prodeji ropy, které má dle Donalda Trumpa přebytek a je ochotna ji ihned začít dodávat do Evropy, jak 11. dubna 2026 pronesl, uvádí AA.

Trump je na hodně tenkém ledu. Americká invaze do Íránu už jednou proběhla. A skončila masakrem amerických jednotek

Írán má totiž nadále blokovat Hormuzský průliv, a celkově to nevypadá, že by byl ochotný nastolit mír za jiných než svých podmínek. Dodávky čínských zbraní lze proto vnímat jako krok, kdy se snaží vyzbrojit, aby Američanům a Izraelcům další útoky alespoň zkomplikoval. Jaké zbraně PVO mu chce Čína dodat, není jasné, ale nabízí se několik kandidátů.

Čína vyrábí exportní verzi FeiNu (FN), která zahrnuje systém FN-6 a vylepšený FN-16. Ty jsou schopny zasahovat cíle ve výškách až 4 km a do dálky až 6 km, potvrzuje Wikipedia, přičemž je Čína dříve dodávala Íránu, Malajsii, Kambodži, Súdánu, Pákistánu, Peru, Sýrii, Bangladéši nebo Myanmaru. Íránci by se tedy nemuseli učit od začátku, jak s nimi zacházet.

Odzbrojený Krym: Ukrajinci nejdříve oslepili, a poté demilitarizovali celý poloostrov. A Rusové nic nezmohou

Jde aktuálně o nejlepší taktiku, jakou může Írán v oblasti PVO zvolit. Velké systémy s radary totiž dokáže americká a izraelská armáda odhalit a zničit je dříve, než napáchají nějaké škody, což u MANPADS neplatí. Jejich obsluha de facto identifikuje letadla vizuálně na krátkou vzdálenost, a jelikož nemá žádný radar, není zaměřitelná nepřátelskými systémy.

Právě tak se Íráncům s největší pravděpodobností podařilo sestřelit americký F-15E Strike Eagle a A-10 Thunderbolt II, které letěly velmi nízko nad zemí. Když se ale letouny drží vysoko, ten první může vystoupat až do 18 km, uvádí Wikipedia, MANPADS je tam neohrozí. To ale zase komplikuje některé operace, takže toho piloti nemohou vždy využívat. AA uvádí, že Peking dodávku zbraní do Íránu popřel, ale to nemusí nic znamenat.

Článek Íránská taktika přitopí americkému a izraelskému letectvu pod kotlem. Čína posílá zbraně, které je dokáží srazit z oblohy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Cvičná válka s Íránem

Léto roku 2002. Od teroristických útoků z 11. září uplynulo necelých deset měsíců, v Afghánistánu probíhaly bojové operace a Bushova administrativa formulovala doktrínu preventivních úderů, která brzy posloužila jako ospravedlnění invaze do Iráku. Americký ministr obrany Donald Rumsfeld prosazoval radikální transformaci ozbrojených sil, přechod od masivních konvenčních armád k lehčím, rychlejších jednotkám propojeným informačními sítěmi.

Ruská armáda v troskách, naráží na úplné dno svých rezerv. Za jeden vyrobený tank jich na frontě ztratí více než pět

Právě za účelem ověření těchto plánů nařídil Kongres již v roce 2000 uspořádání rozsáhlého cvičení. Velitelství společných sil (Joint Forces Command, JFCOM) pod vedením generála Williama Kernana dostalo rozpočet 250 milionů dolarů a dva roky na přípravu. Výsledkem bylo cvičení Millennium Challenge 2002, které probíhalo od 24. července do 15. srpna 2002 za účasti přibližně 13 500 vojáků na 17 simulačních stanovištích a devíti cvičištích po celých Spojených státech.

Bylo to první cvičení, které propojilo 42 různých simulačních programů se skutečnými bojovými jednotkami, včetně elitní 82. výsadkové divize a 1. plukem námořní pěchoty. Scénář simuloval rok 2007 a konflikt s fiktivním nepřátelským státem v Perském zálivu, jehož charakteristiky nápadně připomínaly Írán.

Generál, který odmítl hrát podle pravidel

Modrou stranu (Blue Force), představující americké síly vybavené futuristickými technologiemi, vedl generálporučík B. B. Bell s týmem 350 lidí. Do čela červené strany (Red Force), nepřátelského státu s omezenými zdroji, si Kernan osobně vybral generála námořní pěchoty ve výslužbě Paula K. Van Ripera. Jednašedesátiletý veterán s dvěma Stříbrnými hvězdami z Vietnamu, absolvent Ranger School a bývalý velitel 2. divize námořní pěchoty, byl znám jako otevřený skeptik technologického boje.

Ruské letectvo se bez Ukrajiny ocitlo v hluboké krizi. Uniklé interní dokumenty odhalují neřešitelné problémy obřích rozměrů

„Válka je strašná, nejistá, chaotická a krvavá záležitost,“ opakoval. „Technologie nemůže nahradit lidskou intuici.“ Kernan si ho vybral právě proto, že chtěl systém skutečně otestovat. Před začátkem cvičení veřejně prohlásil: „Máme velmi odhodlaného protivníka. Tohle je volná hra. Protivník má šanci vyhrát.“

Van Riper se do této úlohy ponořil s nečekanou důkladností. Když modrá strana na začátku cvičení zničila jeho komunikační infrastrukturu, rádiové věže a optické kabely, a očekávala, že přejde na odposlouchávatelné satelitní telefony, Van Riper sáhl po metodách, které žádný algoritmus nepředpokládal. Rozkazy posílal motocyklovými kurýry. Šifrované zprávy ukryl do modliteb přednášených z minaretů. Letadla startovala na světelné signály bez rádiové komunikace, technikou z 2. světové války. Přesuny vojsk načasoval do mezer v satelitním pokrytí. Zbraně a zásoby ukryl v civilním provozu v Perském zálivu.

Deset minut hrůzy

S pomocí flotily malých rybářských člunů, nerozeznatelných od civilní dopravy, zmapoval Van Riper do druhého dne pozice celé modré flotily. V okamžiku, kdy modří vstoupili do Perského zálivu, zahájil koordinovaný úder. Masivní salvu řízených střel vypálených ze země, obchodních lodí a nízko letících letadel, záměrně dimenzovanou tak, aby počet hrozeb překročil kapacitu radarového systému Aegis na doprovodných křižnících. Zároveň vyslal roje rychlých člunů naložených výbušninami v sebevražedných útocích připomínajících atentát na USS Cole z roku 2000.

Do léta může být vše jinak. Ukrajinci postupují u Pokrovsku, Kupjansku i Huljajpole. Drtí profesionály i rezervisty a nejde je zastavit

Výsledek šokoval všechny přítomné. Šestnáct válečných lodí bylo potopeno při prvním úderu. Z toho jedna letadlová loď, deset křižníků a pět ze šesti výsadkových plavidel. Celkem bylo zničeno přibližně 19 lodí a padlo více než 20 000 příslušníků amerického námořnictva. „Všechno bylo pryč za deset minut,“ vzpomínal Van Riper. Velitel modré strany generál Bell uznal: „Nepřítel mi potopil celou tu proklatou flotilu.“ Generál Gary Luck, vedoucí rozhodčí skupiny, zavolal Kernanovi se slovy: „Pane, Van Riper právě zničil všechny lodě.“

Když výsledky nevyhovují, změní se pravidla

Zde začíná kontroverzní kapitola. Kernan stál před problémem, potopená virtuální flotila znemožňovala realizaci plánované výsadkové operace se skutečnými vojáky z 82. divize a námořní pěchoty, kteří čekali na základnách ve Fort Braggu a u pobřeží San Diega. Rozhodl se proto potopené lodě jednoduše „oživit“ a cvičení bylo znovu spuštěno. Tentokrát však s drastickými omezeními pro červenou stranu. Van Riperovi bylo nařízeno zapnout protiletadlové radary, aby je modrá strana mohla detekovat a zničit.

Staré Su-24 měly potupit Američany jako nikdo. „Íránci letěli riskantně 24 metrů nad mořem, a pak je tvrdě vybombardovali“

Červená strana nesměla sestřelit transportní letouny C-130 ani konvertoplány V-22 Osprey, které přivážely nepřátelské vojáky. Protivzdušná obrana musela být rozmístěna na otevřených pozicích. Bylo zakázáno používat chemické zbraně proti výsadkářům. Pozice červených jednotek byly prozrazeny protivníkovi. Van Riperův vlastní náčelník štábu začal přijímat pokyny přímo od řídící skupiny cvičení, které byly v rozporu s Van Riperovými rozkazy.

Když Van Riper protestoval u Kernana, dostal odpověď: „Hrajete mimo zadání. Nepřítel by nikdy neudělal to, co jste udělali vy.“ Van Riper svolal svůj tým, oznámil jim, aby se řídili rozkazy náčelníka štábu, a šestý den cvičení rezignoval na funkci velitele červené strany. Bez odporu červené strany proběhla výsadková operace podle plánu a modrá strana dosáhla většiny cílů kampaně.

Van Riperova válka s Pentagonem

Van Riper odmítl mlčet. Ještě před koncem cvičení rozeslal kolegům e-mail s podrobnou kritikou, vědom si toho, že se dostane na veřejnost. A tak se také stalo. Týdeník Army Times zveřejnil článek „Fixed war games?“ a 21. srpna 2002 přinesl londýnský theGuardian zprávu s titulkem „Válečná hra byla zmanipulována, aby zajistila americké vítězství“.

Van Riper sepsal 21stránkovou tajnou zprávu, předal šest výtisků vedení JFCOM a nikdy nedostal žádnou odpověď. Dokument byl odtajněn až v roce 2024 po jedenáctiletém procesu na základě zákona o svobodném přístupu k informacím.

Rusům to konečně začíná docházet – prohrávají. A pokud nepřijmou hanebný mír, Ukrajinci je přejedou. Oni to vědí

„Válečné hry se obvykle nemanipulují, ale celá tato záležitost byla zesměšněna, byla to fraška, jejímž cílem bylo dokázat to, co chtěli dokázat,“ řekl Van Riper. V rozhovoru pro PBS NOVA přirovnal cvičení k Vietnamu: „Počítače v Saigonu říkaly, že válku vyhráváme, zatímco my venku na rýžových polích jsme velmi dobře věděli, že ji nevyhráváme.“
Viceadmirál Marty Mayer, který cvičení řídil, reagoval: „Chci vyvrátit jakýkoli názor, že výsledky byly nějak upraveny.“

Generál Peter Pace, pozdější předseda Sboru náčelníků štábů, prohlásil: „Absolutně věřím, že to nebylo zmanipulováno.“ Závěrečná 752stránková zpráva JFCOM však přiznala, že „volná hra protivníka byla postupně omezována až do bodu, kdy byl konečný stav předem daný.“

Fotografie: Írán tvrdil, že sestřelil F-35, ale sám se usvědčil ze lži. Ukázal trosky úplně jiného letadla

Malcolm Gladwell věnoval slavnému cvičení celou kapitolu knihy Blink (2005), kde manévry interpretoval jako střet dvou filozofií rozhodování: analytického, daty řízeného přístupu modré strany a intuitivního, zkušenostmi formovaného úsudku Van Ripera.

Proč je to dnes důležitější než kdykoli předtím

Millennium Challenge 2002 nebyla jen historickou kuriozitou. Cvičení se konalo sedm měsíců před invazí do Iráku, kde se americké síly skutečně setkaly s asymetrickými taktikami, které Van Riper předpověděl, s improvizovanými výbušnými zařízeními, partyzánskou válkou a nepřítelem splývajícím s civilním obyvatelstvem. Íránské Revoluční gardy od té doby rozvinuly přesně ty rojové taktiky malých plavidel, které potopily virtuální americké loďstvo.

Útoky Húsíů na lodní dopravu v Rudém moři pomocí dronů a raket, ukrajinské námořní drony útočící na ruská válečná plavidla v Černém moři, to vše potvrzuje logiku asymetrické války, kterou demonstroval Van Riper: raketa za 20 000 dolarů proti lodi za miliardy.

Ukrajinci se ženou na 160m vyvýšeninu a připravují si půdu pro útok na Huljajpole. Kdo ji drží, ten rozhoduje o hranicích na jižní frontě

Poučení z MC02, že nepřítel nemusí hrát podle vašich pravidel, že technologická převaha nezaručuje vítězství a že institucionální sebepotvrzování je nebezpečnější než jakýkoli protivník, zůstává stejně naléhavé jako před čtvrt stoletím. Protože zatímco Pentagon se snažil Van Riperovu zprávu bagatelizovat, v Teheránu ji určitě četli velmi pozorně.

Článek Trump je na hodně tenkém ledu. Americká invaze do Íránu už jednou proběhla. A skončila masakrem amerických jednotek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výroba raket PrSM vzroste 4krát

Na navýšení výroby PrSM se dohodl Lockheed Martin s ministerstvem obrany. Jeho zpráva uvádí, že by se tak měla brzy produkce zvýšit zhruba 4krát, ale bez uvedení počtu. BusinessInsider uvádí, že za poslední 2 roky vyrobila společnost 328 raket PrSM, a v letošním roce by mělo přibýt ještě dalších 124 kusů. Dá se tedy očekávat, že by se roční produkce v případě dostatečného financování mohla vyšplhat zhruba na necelých 800 kusů.

iZdroj fotografie: Lockheed Martin

Během akcí proti Íránu byla PrSM využita, ale není jasné, v kolika případech. Armádní Zpravodaj se domnívá, že půjde o jednotky. Američané mají ale problém s počtem střel Tomahawk, které jsou nejčastěji odpalované z lodí a ponorek, i když k tomu existuje i pozemní systém. Proti Íránu jich vystříleli zhruba 850, uvádí Reuters, což je vysoký počet, a ubývají závratným tempem, přičemž doplnění bude trvat dlouho. Pokud by Američané produkovali Tomahawk i PrSM současně, byl by schodek přesných zbraní dlouhého dosahu významně kratší.

Raketa pro raketomet HIMARS

PrSM je balistická raketa krátkého dosahu a později by se svým doletem měla dostat do kategorie raket středního doletu, uvádí Wikipedia. Jde o jiný typ zbraně než Tomahawk, protože to je střela s plochou dráhou letu létající velice nízko nad zemí, a ne raketa dosahující výšek desítek kilometrů a letící po balistické křivce. PrSM je odpalována hlavně z raketometu M142 HIMARS, i když existují plány na její odpalování z lodí za pomoci odpalovače Mk 41. V budoucnu by měla být určena nejen proti pozemním cílům, ale i proti námořním.

„Stále jsou plně připraveni způsobit absolutní chaos v celém regionu.“ Írán má mohutný arzenál, kterým může vytrestat Ameriku

Současná varianta PrSM má mít dolet kolem 500 kilometrů a má naváděcí systém založený na GPS. V budoucnu je ale počítáno nejen s prodloužením jejího doletu zhruba na 1 000 kilometrů, ale i s dalšími druhy navádění. Armádní Zpravodaj soudí, že by to mohlo řešit problém s rušením satelitní navigace, případně sloužit k tomu, aby mohla raketa zasahovat námořní a jiné cíle. Hmotnosti hlavice má být asi 100 kilogramů, což je výrazně méně než u balistické rakety MGM-140 ATACMS, ale tu HIMARS odpálí jenom 1, zatímco PrSM nese 2.

Článek Amerika šlápla vedle, proti Íránu se vyčerpala. Schází jí zbraně dlouhého dosahu, ale má nové eso v rukávu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Za několik týdnů válka zřejmě neskončí

Scénář je podobný jako při ruské invazi na Ukrajinu – mnozí si mysleli, že půjde o rychlý proces, v němž slabší země během chvíle podlehne a přistoupí na podmínky útočníků. To se ovšem nestalo, a tak od 28. února 2026 zuří válka Američanů a Izraelců proti Íránu, který se sice nemá moc jak bránit, ale zato odpovídá velmi ničivými údery pomocí raket a dronů.

Video: silná rána pro ruské letectvo. Ukrajinci zasáhli velmi vzácnou Čeburašku, kterou už nikdo nevyrobí

Wikipedia potvrzuje, že i když to schytaly i nějaké civilní cíle, těmi primárními jsou americké základny, zbraně a vybavení na Blízkém východě, což odnáší i američtí spojenci. Balistická raketa a drony kupříkladu zasáhly americkou základnu Camp Buehring na severu Kuvajtu, a jindy zase letěla balistická raketa na Turecko, které ji nicméně coby člen NATO sestřelilo.

Útočníci měli zasáhnout vyšší tisíce cílů, zatímco Írán nejméně vyšší desítky, některé opakovaně, a na jeho straně stojí také Hizballáh nebo Hútíové. Ani přes velkou devastaci země se ale teheránský režim vzdát nechce a doufá, že vyvine na Západ tlak, aby donutily Ameriku válku ukončit. Trump ovšem tvrdí, že bude pokračovat, a že ještě pořádné nezačala, uvádí CNN.

Rusové zase lžou, že obsadili celou Luhanskou oblast. Ukrajinci se jim vysmáli, protože je škádlí 20 km v týlu

Hrozí, že začne ničit také infrastrukturu, včetně mostů a elektráren. Armádní Zpravodaje je ale názoru, že bude zfanatizovaný islamistický režim bojovat do poslední chvíle, protože pokud by se snad vzdal a padl, znamenalo by to jistou smrt jeho vůdců. Nutno připomenout, že Evropa válku neschvaluje a odmítá se zapojit i coby součást NATO.

To je logické, protože NATO je obranná aliance, a nikoliv útočná. Na druhou stranu je opět nutné připomenout, že Írán už zaútočil třeba na Turecko, které jeho členem je. Teoreticky to tak lze vnímat jako legitimní důvod, ale přesto se Evropa distancuje – má nicméně zájem na znovuotevření Hormuzského průlivu, v němž Írán blokuje námořní obchod.

Video: silný úder Izraelců roztrhal 5 íránských válečných lodí na kusy. Radost mají ale hlavně v Kyjevě

Jenomže Íránu je zjevně jedno, jaké škody zanechá válka na jeho zemi a obyvatelstvu, a zatím to vypadá, že hodlá bojovat. Ukončení konfliktu během několik týdnů tak může být nereálné, i když to Donald Trump avizuje. Je však nutné ho brát s rezervou, protože to není zrovna stratég a již několikrát se nestalo nic z toho, co avizoval, nebo čím hrozil.

„Stále jsou plně připraveni způsobit absolutní chaos v celém regionu,“ uvedl anonymní zdroj pro CNN s tím, že má mít Írán stále polovinu mobilních odpalovačů balistických raket a tisíce dronů Shahed. Na druhou stranu měl klesnout počet útoků íránskými balistickými raketami o 90 %, takže to spíše vypadá, že režim není schopen rychle vyrábět nové.

Ukrajina konečně nasazuje zabijáky východního bojiště, tanky Abrams. Udělala je skoro nezničitelné, Rusové mají výzvu

Mezi ty nejnebezpečnější patří Chajbar Šekan s doletem 1 450 km a vysokou obratností, což ztěžuje její zachycení. Váží 6,3 tun, z čehož připadá 550 kg na bojovou hlavici, uvádí Wikipedia. Za v podstatě nejsilnější lze nicméně označit Chorramšahr-4 s doletem až 2 000 km a hlavicí těžkou 1,8 tuny, potvrzuje Wikipedia. Velmi schopná je též balistická raketa Sejjil, která využívá oproti zmíněným tuhé palivo, díky čemuž může odstartovat prakticky okamžitě.

Velikým nebezpečím jsou nicméně i drony Shahed. Například Shahed 136 (ale existují i jiné verze, jde totiž o celou rodinu dronů) má hlavici těžkou 50 kg a doletí až 2 500 km, potvrzuje Wikipedia. Sice nenapáchá zdaleka tolik škod jako balistická raketa, ale rozhodně nejsou malé, a navíc může být vypouštět v podstatně vyšších počtech a přehltit PVO.

Článek „Stále jsou plně připraveni způsobit absolutní chaos v celém regionu.“ Írán má mohutný arzenál, kterým může vytrestat Ameriku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Írán zasáhl americkou základnu vícekrát

Na nových satelitních snímcích je vidět, že jsou na základně Camp Buehring zničené hangáry, zdemolovaná vojenská technika, poškozené kryty pro personál nebo opravárenské kapacity. Z toho jasně vyplývá, že ji muselo zasáhnout více raket nebo dronů, protože škody nejsou na jediném místě. Ukazuje to, že americká obrana základen na Blízkém východě není rozhodně stoprocentní, a Íránci ji mohou překonat. Na druhou stranu se velice těžko usuzuje, jak závažné škody na základně vlastně útoky způsobily.

Video: Rusové v rozpacích. Ukrajinci jediným přesným úderem na 1 200 km vyřadili z provozu jednu z nejvyspělejších rafinerií

Wikipedia uvádí, že první útok na Camp Buehring uskutečnil Írán 01. března 2026 a použil k tomu rakety. Kolik jich přesně prošlo, není známo. Ale útok si vyžádal životy 6 amerických vojáků, což byly první americké oběti války. Armádní Zpravodaj soudí, že to pravděpodobně svědčí o přímém zásahu nějakého krytu, kde se vojáci v době útoku ukryli. Dalších 38 vojáků bylo totiž hospitalizováno s různými zraněními.

Íránské drony velké škody nezpůsobí

Cílem íránských útoků se stal Camp Buehring také 05. března 2026. CriticalThreats uvádí, že v tomto případě měly být použity drony, ale není známý jejich počet ani to, jestli nějaké prošly obranou. Írán nejčastěji k takovýmto útokům používá HESA Shahed136. Ty mají hlavici o hmotnosti 50 kilogramů, uvádí Wikipedia, takže jsou méně účinné než balistické rakety. Nedá se proto předpokládat, že by dokázaly způsobit vážné škody například na krytech nebo hangárech ze železobetonu, čehož balistické rakety naopak schopné jsou.

Ukrajina konečně nasazuje zabijáky východního bojiště, tanky Abrams. Udělala je skoro nezničitelné, Rusové mají výzvu

Camp Buehring je důležitou americkou základnou v regionu. Wikipedia uvádí, že byla založena v roce 2003 a jsou tam umístěny síly a materiál sloužící hlavně k operacím v Iráku. Podle dostupných informací tam může působit až 15 000 vojáků a být uskladněna technika, munice pohonné hmoty a mnoho dalšího. Není jasné, jak závažně mohly íránské útoky narušit bojové schopnosti základny. I když jsou škody evidentní, mnohé nejspíše stále funguje.

🛰‼️A ruin called Al-Udairi Base!

New satellite images show the state of Udairi base in Kuwait before/after #Iran's missile & drone attacks.

Iranians have destroyed hangars, equipment, military personnel shelters, maintenance hangars, warehouses of the #US army at this base. pic.twitter.com/TA1K3tcl2z

— IWN (@A7_Mirza) March 31, 2026

Satelitní snímek ukazuje škody na americké základně Camp Buehring v Kuvajtu po íránském útoku (zveřejněno 31. března 2026)

Článek Satelitní snímky: velká komplikace pro Trumpa. Írán raketami a drony z části vymazal americkou základnu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Írán blokuje Hormuzský průliv, Američané ho chtějí zpět

Nasazení 2 200 mariňáků z 31. námořní expediční jednotky (MEU) na palubě americké výsadkové vrtulníkové lodi USS Tripoli představuje kritickou fázi americké reakce na íránskou agresi. Tato elitní síla, obvykle dislokovaná v Pacifiku, byla narychlo přesunuta k íránským břehům, aby posílila ochranu strategických námořních tras, zejména Hormuzského průlivu.

Ukrajina si právě udělala silného nepřítele. Írán jí hrozí útokem. „Stala se pro nás cílem,“ zuří teheránský režim. Zelenský necouvne

Hlavním důvodem této dislokace je paralýza globálního obchodu způsobená íránskými útoky v Hormuzském průlivu a jeho blokádou. Mariňáci by měli zajistit doprovod komerčních tankerů, ale také obojživelné operace proti odpalovacím stanovištím dronů a raket na pobřeží, jakož i lodím íránského námořnictva. Hlavní boje by však měly být vedeny z plavidel.

Vliv na konflikt s Íránem je zásadní, neboť Teherán musí nyní počítat i s rizikem přímého výsadku na svém území. To nutí íránské velení vázat značné síly u pobřeží namísto jejich využití pro asymetrické operace. I když Donald Trump avizoval, že půjde proti Íránu o rychlou akci, je nucen vysílat na Blízký východ stále více sil, minimálně aby obnovil tok ropy.

Samotný Írán stojí dle Wikipedie v celosvětovém měřítku za 5,1 % produkce ropy, takže by ztráta jenom jeho dodávek nebyla ještě tak zlá. Mnohem horší je, že blokuje průjezd lodí Hormuzksým průlivem, jímž prochází asi 25 % světového námořního ropného obchodu, uvádí Wikipedia. Tuto trasu využívají například čínské a indické lodě vozící mj. i ruskou ropu.

„Peníze dáme Čechům. Proč by na nás měli útočit Rusové?“ nechápe Okamura. Výdaje na obranu vláda nezvýší

Obnovení námořních tras je natolik důležité, že Donald Trump dokonce vyzval Evropu a další spojence, aby poslali do Hormuzského průlivu ještě více válečných lodí, uvádí Reuters. Jistě tím chce nejenom minimalizovat případné vlastní ztráty, ale také mít k dispozici větší sílu, pokud bude třeba udeřit na íránské námořnictvo, letouny, el i pozemní základny.

Článek Stahují se mračna, Amerika přitvrdila. Přes 2 000 mariňáků míří k Íránu až z Pacifiku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraně C-RAM doslova chrlí munici

Na nočních záběrech z kurdského Irbílu je vidět, jak tmu protne krátká dávka munice opatřená stopovkou, tedy trasovací municí. Má se jednat o práci C-RAM. Wikipedia uvádí, že jde o zbraň určenou k protiraketové, dělostřelecké a minometné obraně. Většinou dokáže vychrlit veliké množství munice v krátké době a je sofistikovaně zaměřovaná, aby se dokázala trefit i do malého a relativně rychlého cíle včetně minometné munice, řízených střel a dalších. V tomto případě do íránského dronu, což je obávaná zbraň teheránského režimu.

Češi pořád tvrdí, že je Írán oběť. Ten mezitím už podruhé zaútočil na evropského člena NATO balistickou raketou

Americká armáda v této roli používá systém Centurion C-RAM nazývaný také Land Phalanx Weapon System. Wikipedia uvádí, že byl vyvinut v průběhu války v Iráku, kdy se ukázala potřeba ochrany základen proti střelám a minometné munici. Užívá šestihlavňový rotační kanon M61A1 Vulcan ráže 20 mm, a o zaměřování se stará radar typu AESA. Systém je tak sofistikovaný, že stačí jenom krátká dávka a cíl je zničený. Výhodou je i relativně nízká cena munice.

Účinný dosah jsou 2 km, a vzhledem k tomu, že si má zbraň poradit i s minometnou municí nebo řízenými střelami, tak pro ni například íránský dron typu Shahed, který letí relativně nízkou rychlostí, není žádný problém. V podstatě se dá říct, že stačí jediný zásah a půjde k zemi. Ale vzhledem k tomu, že C-RAM pálí kadencí 4 500 ran za minutu, soudí Armádní Zpravodaj, že ho pravděpodobně zasáhlo více projektilů. Ty jsou navíc zkonstruované tak, že se po uražení 2 300 metrů rozpadnou, aby později při dopadu nezranily někoho na zemi.

Video: ruští vojáci narazili na nečekaný odpor, který nedokázali zdolat. Ukrajinci je překvapili zbraní budoucnosti a zahnali je

Irbíl je centrem iráckého Kurdistánu, což je území na severu Iráku ovládané Kurdy s místní regionální vládou, uvádí Wikipedia. Írán drony pravděpodobně míří na americkou základnu, která se tam nachází, protože jsou Kurdové a Američané spojenci. Navíc na severu Íránu existuje početná kurdská menšina a spekuluje se, že by ji Američané mohli využít v boji proti teheránskému režimu. I proto se může snažit Kurdy takto zastrašit.

US C-RAM farts at iranian drones in Erbil (iraq), 4 March 2026.
by u/Apart-Breadfruit-187 in CombatFootage

Systém Centurion C-RAM ničí íránský dron (zveřejněno 04. března 2026)

Článek Video: jedna dávka a je po všem. Stopovka propálí nebe a mocná zbraň Íránu jde k zemi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ani S-500 údajně Dark Eagle nezachytí

Některé podrobnosti o systému Dark Eagle, včetně snímků, měla armáda zveřejnit koncem února 2026. ArmyRecognition uvádí, že krátce poté zase vše smazala, takže nelze říci, zda šlo o záměr nebo nějaký omyl. Údaje každopádně prozradily některé podrobnosti, o nichž mohla veřejnost dosud jenom spekulovat. Například skutečnost, že pokud by Američané použili tuto zbraň proti Rusku, pravděpodobně by nemělo schopnosti se proti ní bránit. A to ani moderními systémy, jakými jsou S-400 nebo S-500, ačkoliv u „pětistovek“ to Putin deklaroval.

Kdysi fotbaloví ultras z Kyjeva, dnes elitní komando, které budí v Kremlu hrůzu. Neustupují a rozbíjí ruské linie tam, kde jiní nestačí

Jedním z důvodů, proč Rusko nemá být schopné tuto zbraň zasahovat, má být její rychlost. GeekWeek uvádí, že hypersonický kluzák, což je hlavní součást zbraně, by měl být schopen dosahovat rychlosti Mach 17 (20 900 km/h). Jeho systémy ale údajně proti tak rychlému cíli účinné nejsou. Dosah kluzáků má být až 3 300 km, z čehož vyplývá, že by Američané například velkou část ruského území byli schopní zasahovat z hloubi evropského území NATO. Rusko by naopak nejspíše nebylo schopné postavení Dark Eagle zasáhnout.

Kluzák nese jenom málo výbušniny

Systém Dark Eagle je svými schopnostmi hypersonická zbraň středního doletu typu zem-zem. Wikipedia uvádí, že je usazena na mobilním podvozku, z něhož je odpálena raketa, která v tomto případě slouží jako nosič. Hlavní částí je bezmotorový hypersonický kluzák, který se ve vysoké výšce, minimálně desítek kilometrů, od rakety odpojí a pokračuje k cíli svým nepředvídatelným klouzavým a extrémně rychlým letem. Má být určen k přesným zásahům, ale podrobnosti o jeho navádění ani hodnotách nejsou známé.

200 dronů zdecimovalo Rusům loďstvo. Ukrajinci mají Černomořskou flotilu přesně tam, kde chtěli

Hlavice kluzáku mimochodem nemá být veliká, údajně obsahuje 13,6 kilogramů výbušniny. To je jenom dvojnásobek toho, co má standardní dělostřelecký granát ráže 155 milimetrů. To svědčí o tom, že americká armáda počítá s přesným zásahem cíle, i když ničivost kluzáku není jenom o množství výbušniny, ale hlavně o energii, kterou uvolní při nárazu. V současné době je zbraň určena pro odpalování ze země, ale Američané počítají s tím, že ji namontují i na své torpédoborců třídy Zumwalt, a v budoucnu by měla být i na ponorkách.

Článek Rusko zůstalo bezmocné, šance na obranu nulová. Americká armáda omylem odhalila, co umí její hypersonické kluzáky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak kuvajtská PVO vystřelí, F-15E neunikne

F-15E Strike Eagle je páteřním víceúčelovým stíhačem amerického letectva pro hloubkové údery na pozemní cíle za každého počasí. Na rozdíl od čistě stíhacích verzí má dvoučlennou posádku a disponuje arzenálem až 11 tun výzbroje, uvádí Wikipedia. I po desetiletích služby zůstává díky modernizacím, jako je nový radar a systémy elektronického boje, vysoce efektivní.

Video: rozklad „ruského“ Krymu. Ukrajinci provádí chirurgicky přesné údery na PVO a působí Rusku obří potíže

Z hlediska zranitelnosti je největším limitem F-15E absence technologie stealth. Na rozdíl od F-35 je na radarech nepřítele dobře viditelný, což jej činí zranitelným vůči moderním systémům PVO dlouhého i kratšího dosahu. Při přežití se proto musí spoléhat na rušení, klamné cíle a schopnost létat v extrémně nízkých výškách, kde se skrývá v terénních nerovnostech.

Nic z toho mu ovšem nepomůže, pokud je vystaven palbě přátelských systémů, navíc na krátkou vzdálenost. Dojde-li totiž k selhání identifikace IFF (vlastní-cizí), může dojít v chaosu bojiště k záměně za nepřátelský cíl kvůli své vysoké rychlosti a radarovému podpisu. Historické incidenty potvrzují, že i nejmodernější letoun je zranitelný, pokud koordinační mechanismy selžou a přátelská raketa jej vyhodnotí jako hrozbu, potvrzuje Wikipedia.

Izraelské F-35I Adir vyškolily íránskou protivzdušnou obranu. Klíčový systém měl být lepší než ruský S-400, ale selhal

Naštěstí pro posádku je její šance na přežití při zásahu velmi vysoká díky robustní konstrukci a pokročilým systémům včasného varování. Letoun je vybaven radarovým výstražným přijímačem RWR, který pilota i zbraňového operátora (WSO) okamžitě upozorní na zaměření radarem a odpálení rakety. To dává drahocenné sekundy k provedení úhybných manévrů, uvádí americké letectvo, nebo k použití klamných cílů, případně až ke katapultáži.

Tu zajišťují vystřelovací sedadla ACES II, která umožňují bezpečnou katapultáž i v nulové výšce a při nulové rychlosti. Díky tomu, že v kokpitu sedí dva lidé, je kontrola situace a rozhodování o opuštění letounu efektivnější. F-15E je navíc známý svou schopností „přežít nepřežitelné“ a vrátit se na základnu i s těžkým poškozením draku, ačkoliv to samozřejmě neplatí vždy.

Poláci mají blízko ke zbrani budoucnosti, na kterou Rusko odpovědět neumí. Vectis zcela promění nebe

V případě sestřelení tří letounů F-15E kuvajtskou protivzdušnou obranou se mohlo jednat o palbu systémů MIM-104 Patriot, které tvoří její páteř. Jejich rakety jsou navrženy k ničení letadel a balistických cílů s drtivou přesností. Pokud tedy v chaosu boje vyhodnotí F-15E jako hrozbu, má posádka jenom minimální čas na úhybný manévr či elektronické rušení.

Historické zkušenosti z války v Iráku potvrzují, že k tragickým incidentům „friendly fire“ dochází nejčastěji při návratu poškozených letadel, uvádí Wikipedia. Pokud tedy nekomunikují správně, může je kuvajtská PVO zaměnit za íránskou raketu. Pro posádku je takový útok fatální, jelikož je téměř nemožné střely z Patriotu v konečné fázi letu vymanévrovat.

Článek Fatální selhání vedlo k palbě do vlastních. Kuvajtská PVO sestřelila tři americké F-15E, neměly šanci střely vymanévrovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Američané nově posílají tanky Abrams

Nasazení tankových jednotek Spojených států potvrdilo vedení rumunských ozbrojených sil. Romania-Insider uvádí, že by měly být vybaveny tanky M1A2 Abrams, které patří mezi nejsilnější tanky na světě. Není ale jasné, kolik jich Američané do Rumunska pošlou. Armádní Zpravodaj nevylučuje, že to může být prapor vybavený zhruba 50 až 60 tanky, ale jde jenom o spekulaci. Počet amerických vojáků v Rumunsku nicméně stoupat nebude.

Video: ťuk, ťuk. „Kdo tam?“ Skupina Rusů chtěla prohledat dům, tak ji Ukrajinec bez milosti pokropil

Bílý dům na podzim 2026 oznámil, že jeho síly se na východním evropském křídle NATO budou přeskupovat. V praxi to znamená, že stahuje z Rumunska celou brigádu a ponechá tam asi tisícovku vojáků. Skutečnost, že tam nasadí tanky, může být jakousi kompenzací a snahou i při menším počtu vojenského personálu udržet údernou sílu. Stejně tak to ale lze interpretovat jako hru s Kremlem, s nímž Američané jednají o ukončení války na Ukrajině.

Oslabení východního křídla není možné

Oslabování východního křídla NATO je v současné době velice riskantní. EuropeanInterest připomíná, že po začátku ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 státy NATO naopak vyslaly do oblasti více jednotek, přičemž válka stále pokračuje a Kreml má vůči mnoha z nich silné řeči – často i ve státních médiích zaznívají výhrůžky útokem na evropské země. Existovala proto obava, že stažení Američanů může Rusko povzbudit a přinést jakési bezpečnostní vakuum.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Tank M1A2 Abrams je hlavní obrněnou údernou silou americké armády, jeho nejmodernější verze má označení SEPv3. Wikipedia uvádí, že oproti starším verzím má různá vylepšení, například silnější pancéřování, novou pomocnou energetickou jednotku, lepší schopnost detekce nebo síťové propojení. Vyzbrojený je kanonem ráže 120 milimetrů o délce hlavně 44 ráží, má čtyřčlennou osádku a plynovou turbínu schopnou dodat mu rychlost až 67 km/h. Američané také začínají své Abramsy vybavovat systémem aktivní ochrany Trophy.

Článek Kreml zase nevěří, jak Američané mění názory. Vytvoří v Rumunsku tankovou zeď z Abramsů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nepříznivé počasí a minimální infrastruktura

Grónsko má přibližně 56 tisíc obyvatel, což je asi jako celá Jihlava nebo Opava, a prakticky nemá armádu. Oficiálně ovšem spadá pod Dánské království, které se ho zavázalo chránit, a jelikož je samo členem NATO, znamenal by útok na Grónsko útok na Dánsko, a tedy uvnitř aliance. Ta je ovšem smluvně stavěna na společný boj proti nepříteli zvenčí.

Jestliže nastanou spory uvnitř NATO, má je řešit diplomaticky. V podstatě by tak nedošlo k aktivaci článku 5, jako kdyby kupříkladu Rusko zaútočilo na evropské členy, ale na jejich sólo akci. Ačkoliv se jednotlivě nemohou s Amerikou rovnat, dohromady představují značnou sílu. Což je nejspíše to jediné, že ještě drží Donalda Trumpa na uzdě, ačkoliv rád rozhazuje rukama.

Odborníci vyhodnotili, proč Rusko na Ukrajinu odpálilo Orešnik

Nutno vzpomenout také drsné počasí, které v Grónsku panuje. Od června do září jsou sice teploty relativně dobré, dosahují až +7 °C, ačkoliv v některých oblastech i více. Klima je nicméně polární až subpolární, takže mohou v zimě teploty klesnout až k -20 °C a převládá tma a mráz. To ale platí třeba pro hlavní město Nuuk, zatímco centrální části země hlásí teploty až -35 °C, přičemž pocitová teplota dokonce klesá kvůli větru až k -47 °C.

Už to by mohlo boje komplikovat, ačkoliv by to nebylo jako za 2. světové války, kdy velká zima, na níž nebyli připraveni němečtí vojáci ani jejich technika, nepřítele oslabila. Vojáci armád, a ta americká není výjimkou, jsou dnes na takové podmínky připraveni, což platí i o jejich technice, ale ne o každé. Třeba tank M1 Abrams je stavěn na provoz od -30 do +60 stupňů Celsia.

Ruská pýcha padla, Ukrajinci poprvé zasáhli radar detekující stealth letadla včetně F-35 na stovky kilometrů

Pokud ovšem klesne teplota pod -18 °C, vyžaduje třeba systém řízení palby před ostrým bojem zahřívání, a klesne-li teplota pod −30 °C, je doporučeno nechat motor běžet nepřetržitě, aby nedošlo k zamrznutí provozních kapalin, uvádí ArmoredWarfare. V určitém počasí by tak Američané nemohli mnohou techniku používat, což platí i pro BVP, transportéry a další.

Na invazi by tak měli jenom některé měsíce, ale je také třeba zohlednit extrémně omezené přístupy na Grónsko, díky čemuž by bylo možné kontrolovat příval útočících sil. Samotný terén pak funguje v jisté míře jako přírodní pevnost, jelikož je v zemi jenom úzký pobřežní pás obydlených míst, zatímco zbytek tvoří kilometry ledovce a horského terénu.

Velká Británie provokuje Rusko, chce ho ochromit v týlu. Zajistí Ukrajině balistické rakety s doletem 500 km

To by útočníkovi silně ztěžovalo manévry a přesuny, a pochopitelně by hrálo do karet obráncům, kteří terén znají, mají v něm zřízené základny a jsou všeobecně připravení. Armádní Zpravodaj je názoru, že je třeba zohlednit též minimum strategických cílů, kdy se v Grónsku nachází jenom pár objektů, které mají vojenský a logistický význam.

Jde třeba o armádní letiště Thule, ale také o civilní letiště Nuuk nebo Kangerlussuaq, což jsou jediná letiště, která zvládnou větší letadla, uvádí Wikipedia, takže by byly logistické i invazní možnosti americké armády značně omezené. Vedle toho má Grónsko také několik přístavů, ale jenom málo míst je vhodných k vylodění, zejména z velkých plavidel.

Satelitní snímky: ruské pohřebiště 670 km od Ukrajiny se plní, více než 70 vrtulníků už není schopných boje

Vedle toho má Grónsko minimální infrastrukturu, takže by přesuny vyžadovaly specializovanou techniku, což by opět hrálo do karet obráncům, kteří by dle redakce Armádního Zpravodaje v podstatě vedli partyzánskou válku. Nějaký přímý střet je nemyslitelný, a navíc by to způsobilo rozvrat Severoatlantické aliance, resp. by přišla o svého nejsilnějšího člena.

Evropské země už nasadily v Grónsku první vojáky a budou tam vojenskou přítomnost posilovat, ale redakce Armádního Zpravodaje se domnívá, že k žádnému vojenskému střetu nakonec nedojde – tedy pakliže Donald Trump uvidí odhodlání Evropanů bránit Grónsko i proti armádě s největší silou na světě. Ta má navíc rozehráno i na jiných frontách. Ani síla v podobě vyspělých systémů by tak v podstatě nemusela Američanům tolik pomoci.

Video: Rusové chtějí prorazit ukrajinské pozice v záchodových stanech. Doufají, že tak nebudou vidět

S největší pravděpodobností nelze domýšlet scénář, v němž by Evropa skutečně Grónsko ubránila, ale spíše takový, kdy by to mohlo být pro Ameriku natolik náročné, že by se jí to nevyplatilo. Hlavně by se tím vojensky oslabila, což by mohlo postrčit Čínu k invazi na Tchaj-wan, a Rusko zase k tvrdšímu úderu na Ukrajinu.

Článek Grónsko nemá armádu, a přesto Amerika s útokem váhá. Je to přírodní pevnost, výhody jsou na jeho straně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vojáci nebyli schopni bojovat ani něco detekovat

I když je armáda Venezuely oproti té americké nesrovnatelně slabší, mohla jí přece jenom v některých směrech uškodit – ta si však útok pečlivě naplánovala a možná rizika podchytila, takže z něj vyšla mimořádně úspěšně. Armádní Zpravodaj informoval, že proti venezuelským silám dokonce nasadila letouny F-22, které prakticky zcela ovládly oblohu.

Velká Británie provokuje Rusko, chce ho ochromit v týlu. Zajistí Ukrajině balistické rakety s doletem 500 km

Mnoho útoku potom nasměrovala na protivzdušnou obranu, která sice nebyla nijak vyspělá, ale zejména pro vrtulníky letící až k prezidentskému sídla nebezpečí představovala. Američané sice na některé její systémy zaútočili, například zničili Buk-M2EK, ale není jasné, zda věděli o všech. I to si nicméně pojistili, a to právě neznámou mikrovlnnou zbraní.

Venezuelská armáda, která svého prezidenta Nicoláse Madura střežila, vypověděla, že těsně před útokem ve vládní čtvrti náhle selhaly všechny radary PVO, a když se na obloze objevily americké drony a vrtulníky, pocítili vojáci účinek silné energetické vlny, která potlačila jakoukoli možnost odporu. Jeden z vojáků dokonce popsal nesnesitelnou vnitřní bolest, dezorientaci a pocit, že si „trhá hlavu zevnitř“, jiní zase silně krváceli z nosu.

Video: Rusové chtějí prorazit ukrajinské pozice v záchodových stanech. Doufají, že tak nebudou vidět

Boje tak nebyli schopní, většina jich ani nedokázala vstát ze země. TheNewYorkPost citující svůj anonymní zdroj poznamenává, že je to poprvé, co Pentagon použil systémy řízené energie, pravděpodobně mikrovlnné emitory, ve skutečném boji ve velkém měřítku. Jistě to pomohlo minimalizovat lidské ztráty, a zároveň ochránit vlastní jednotky před útokem.

Článek Američané použili neznámou zbraň, tvrdí Madurovi strážci. Ani nemuseli střílet, těsně před útokem vše selhalo, vojáci si „trhali hlavy zevnitř“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nový tank bude mít senzory a jinak poklopy

Snímky zveřejněné americkými ozbrojenými silami ukazují dva částečné pohledy na M1E3 Abrams. Twz uvádí, že lze vidět některé změny oproti současnému Abramsu, i když třeba tvar věže vypadá velmi podobně. Vedle kanonu je ale jakési okénko, které současné tanky nemají. Nejspíše bude sloužit pro nějaké typy senzorů. Pohled také odhaluje, že bude tank mít v přední části dva poklopy, ovšem současný Abrams má jediný, a ostatní jsou pak ve věži.

Tradiční odběratel zbraní zasazuje Rusku opakovanou ránu. Připravil ho o desítky miliard v jediné zakázce

Na záběrech je vidět i kanon, teoreticky by se mohlo jednat o stejný, jaký užívá i současný M1A2 Abrams. Ten má hlaveň ráže 120 milimetrů o délce 44 ráží, uvádí Wikipedia. Armádní Zpravodaj nevylučuje, že by se mohlo jednat o zbraň dočasnou, kdy konečná verze dostane lepší. Jednat se může o stejnou ráži, ale s delší hlavní, jakou používají třeba nové verze tanku německých tanků Leopard 2. Vyloučit však nelze ani větší ráži schopnou proniknout pancířem i budoucích lépe chráněných obrněnců, ale zase by to vybočovalo ze standardů.

Osádka bude tříčlenná a hmotnost nižší

Mnohé podrobnosti o M1E3 Abrams jsou stále záhadou. MilitaryTimes uvádí, že zveřejnění snímků nedoprovázely žádné technické specifikace ani odhady finančních nákladů, takže lze vycházet jenom z toho, co bylo zveřejněno v minulosti. Například z faktu, že by tank měl mít systém automatického nabíjení, a tím pádem tříčlennou osádku. Má být rovněž mnohem lehčí než současné Abramsy, přičemž armáda požaduje maximálně 60 tun.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Významnou změnou by měl být nový typ pohonu, konkrétně hybridního namísto plynové turbíny. NationalSecurityJournal uvádí, že by měl mít o 40 % menší spotřebu paliva, což by znamenalo buď delší dojezd tanku, nebo možnost zmenšit palivové nádrže a ušetřené místo a hmotnost využít jinak. Počítáno je také s pokročilou obranou proti dronům například v podobě systému aktivní ochrany, a osádka má disponovat mimořádně dobrým přehledem o situaci na bojišti. Navíc bude tank umožňovat sdílení dat a mnoho dalšího.

Článek Americká armáda představuje první (před)prototyp nové generace tanku M1E3 Abrams a prozrazuje podrobnosti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jeden přesný úder poslal Buk-M2 na věčnost

9K37 Buk-M2E je exportní verze modernizovaného M2, uvádí ArmyRecognition s tím, že má robustní schopnosti protivzdušné obrany v prostředí s vysokou intenzitou bojů a elektronickým rušením. Konkrétně Venezuela měla přitom variantu M2EK na podvozku MZKT-6922, která je kolová, zatímco běžně jsou vozidla pásová, aby zvládala těžký terén.

Kreml si 2krát rozmyslí, jestli něco zkusí, šance by měl mizivé. Německo kupuje stovky nejlepších houfnic světa

Jednalo se zároveň o variantu TELAR, která kombinuje na jediném vozidle velitelské centrum, radar a odpalovač, díky čemuž nemusí být propojena s jinými částmi, ale možné to je. Její dostřel je potom až 20 km do dálky a až 15 km do výšky, uvádí Wikipedia, ale radar má vidět o něco dále. Parametry jsou nicméně na dnešní poměry docela špatné.

Kupříkladu nastoupivší verze Buk-M3 zasahuje až 70 km do dálky a 35 km do výšky. Armádní Zpravodaj se domnívá, že ho mohla Venezuela použít maximálně proti vrtulníkům nebo velkým dronům, ale rozhodně ne proti bojovým letadlům. Ta se také pravděpodobně postarala o jeho zničení nějakou střelou, ale to není podle čeho posoudit ani odhadnout.

Video: Rusové se u Pokrovsku prozradili rádiem. Ukrajinští speciálové je záhy sejmuli

Nejspíše však nemá jeho zničení na svědomí třeba Tomahawk odpálený z lodě, jelikož ten slouží hlavně proti odolným a významným cílům. Sice by dokázal Buk-M2EK zasáhnout, ale je proti němu zbytečně silný. Váží totiž nejméně 1 300 kg, z čehož alespoň 120 kg připadá na hlavici, a doletí až 2 500 km, uvádí Wikipedia; její cena je pak od 29 milionů korun.

Takto silná hlavice by ho 100% rozervala a rozptýlila do okolí, což se ovšem nestalo. Konstrukce zůstala v základu víceméně celá, takže soudě podle poškozeného letiště a jiné techniky došlo k bombardování vícero přesnými střelami, event. klouzavými pumami. Nejspíše se nejedná o výbuch jediné hlavice, čemuž odpovídají i ohořelá místa kolem cílů.

The second confirmed loss of a Russian-made 9K317M2 Buk-M2E medium-range air defence system operated by Venezuela’s Air Defence Command.

This one destroyed on the territory of the Higuerote Air Base, 75km east of Caracas. pic.twitter.com/jKIoHL105q

— Status-6 (War & Military News) (@Archer83Able) January 3, 2026

Zničený ruský systém PVO 9K37 Buk-M2EK na venezuelském letišti (zveřejněno 03. ledna 2026)

Článek Video: Američané zničili ruský systém protivzdušné obrany Buk-M2EK. Zbyl z něj jenom kus šrotu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj měl původně trvat 6 až 7 let

Dodávku prototypu tanku M1E3 měl potvrdit generál Randy George, náčelník štábu americké armády, uvádí DefenseDaily. Podle něj odborníci původně předpokládali, že by vývoj nového hlavního bojového tanku mohl trvat 6 až 7 let, ale urychlená dodávka nasvědčuje, že mají práce mnohem svižnější tempo. Již v příštím roce by tak měla armáda dostat další 3 prototypy, podle čehož lze předpokládat, že je náležitě otestuje. Záležet bude i na penězích.

Kreml zuří, „nepřátelská akce“ hned za hranicemi. Soused spustí výrobu dělostřelecké munice dle standardů NATO

ArmyRecognition se domnívá, že pokud chce armáda nový tank dostat rychle, musí existovat koordinace mezi vojáky a výrobcem. Pokud tedy tankisté při testování narazí na nějaký problém nebo nedostatek, předají ho ihned do GDLS, aby na něm konstruktéři mohli začít pracovat. Jinak zkrátka nemůže přání na rychlý vývoj a spuštění výroby vyjít. Plán totiž počítá se zařazením prvních bojeschopných tanků do výzbroje během 24 až 30 měsíců.

M1E3 bude mít hybridní pohon

Tank M1E3 reaguje na mnohá zjištění z války mezi Ruskem a Ukrajinou. Ačkoliv se jmenuje Abrams jako předchozí typ, je velmi odlišný. Twz uvádí, že místo plynové turbíny by měl mít hybridní pohon, tedy spojení elektrického a klasického. Zajistit by mu měl mnohem úspornější jízdu než žíznivá plynová turbína, a tím i větší dojezd. Navíc umožní tanku v případě nutnosti použít tichý elektrický chod, což může být proti nepříteli značná výhoda.

iZdroj fotografie: Uživatel Abovfold / Creative Commons / CC BY-SA

Nový tank by měl mít maximálně 60 tun, takže bude lehčí než stávající Abramsy, ale zároveň by měl poskytovat lepší stupeň ochrany. Plně integrovaný do něj navíc bude systém aktivní ochrany proti protitankovým střelám a dronům. Osazen by pak měl být kanonem ráže 120 mm, a pravděpodobně bude disponovat automatickým nabíjením. Počítáno je také s velmi úzkou spoluprací s drony, instalací vyspělého řízení palby a moderních detektorů.

Článek Americká armáda obdržela prototyp nejnovějšího tanku M1E3 Abrams se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odpalovač dronů lze jednoduše přichytit

S myšlenkou spojit tanky Abrams s drony Switchblade přišli výrobci společnosti GDLS a AeroVironmen. První z nich uvádí, že tank získal schopnost používat drony díky testovanému systému PERCH, což je odpalovací zařízení dronů, které bylo připevněno na tank namísto skříně nabíječe tanku. Montáž přitom nevyžaduje žádné zásahy do pancéřování, pouze se přidělá na již existující úchyty. Podobně jako na Abrams lze zařízení připevnit také na americký transportér Stryker. Ovšem kolik dronů tank uveze, informace nikde neříkají.

Video: Šokovaní Rusové. Ukrajinské speciální jednotky se k nim tiše infiltrovaly a jednoho po druhém poslaly na věčnost

Zařízení umožňuje používat oba typy dronů Switchblade, tedy Switchblade 300 a Switchblade 600. Wikipedia uvádí, že první z nich je určen k ničení pěchoty a měkkých cílů, přičemž má dosah asi 10 km a jeho hlavice je ekvivalentem projektu granátu ráže 40 mm. Druhý z nich má potom dosah 40 km a je určen k ničení odolných cílů, jako je obrněná technika. Jeho hlavice by měla být ekvivalentem střely FGM-148 Javelin, která prorazí asi 760 mm RHAe, uvádí Wikipedia. Ve vzduchu vydrží až 40 minut a osádka ho může použít i k průzkumu.

Tank má i protidronovou ochranu

M1A2 Abrams SEPv3 je nejmodernější verze tohoto amerického obrněnce. Army-Technology uvádí, že oproti starším má vylepšené pancéřování, komunikaci, spolehlivost i další systémy. Má čtyřčlennou osádku, je vyzbrojený kanonem ráže 120 mm o délce hlavně 44 ráží a dokáže se pak pohybovat rychlostí až 67 km/h. Americká armáda také začala na tyto tanky montovat systém aktivní ochrany Trophy, který má chránit proti řízeným střelám i dronům.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Armádní Zpravodaj upozorňuje, že zařízení PERCH nijak neovlivní schopnosti tanku, i když je umístěno místo skříně nabíječe tanku. Neznamená to přitom, že by tank nedisponoval municí pro svůj kanon, má ji stále ve svém vnitřním prostoru – skříň totiž slouží buďto k nesení další náhradní munice nebo nějakého vybavení, ale to není pro chod tanku nějak důležité. Jak se Abrams SEPv3 s drony osvědčí, je prozatím neznámé, spojení ale teoreticky vypadá velice dobře. Jasno však bude až při nějakém eventuálním nasazení boji.

Článek Neuvěřitelné, na jakou dálku teď Abrams díky testovanému vylepšení zasáhne. Svůj cíl zničí až na 40 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velké posílení polské armády jenom za 21 Kč

Stryker je rodina osmikolových obrněných bojových vozidel odvozených od kanadského LAV III, uvádí Wikipedia, a původně vznikala jenom pro armádu Spojených států amerických. Později se však dostala také do Severní Makedonie, Thajska nebo na Ukrajinu, a zájem projevují i další země. Existují přitom v mnoha verzích, ale není jasné, v jakých je Američané nabízí Polákům.

Nevěřte Putinovým lžím. Rusko na Ukrajině nevyhrává, dobylo směšné území. Jenom na Donbas je potřeba 400 000 vojáků

Armádní Zpravodaj se nicméně domnívá, že půjde o vícero variant, primárně asi o základní M1126 pro přepravu pěchoty (ICV), průzkumné M1127 (RV), velitelské M1130 (CV) zajišťující na bojišti řízení akcí, stejně jako o ženijní M1132, a jistě také o různé obrněné verze. Stryker může nést například protitankové střely, kanon nebo minomet, což záleží na jeho určení.

Výhodou Strykeru je i jeho poměrně vysoká odolnost – proti zbraním vydrží do ráže 14,5 mm a statný je též proti výbuchům díky dvojitému V-trupu. V podstatě se jedná o konkurenta polského KTO Rosomak, což je rovněž rodina osmikolových obrněných bojových vozidel, ale tentokrát odvozených z finské Patria AMV, vysvětluje Wikipedia s tím, že má různé verze.

Armádní Zpravodaj zjistil, že Polsko návrh Washingtonu vítá a je připraveno ho přijmout, ale ozbrojené síly, které ho podpořily, zatím čekají na vyjádření ministerstva obrany. Američané se rozhodli pro tento krok z důvodu snižování stavů v Evropě a 250 použitých Strykerů se jim zřejmě nechce transportovat zpět za velkou louži, ale zároveň mají s Poláky dobré vztahy.

Rus se může jenom smát, v nejlepších BVP britští vojáci zvrací. Armáda neví, co s nimi má dělat, a není jasné, jak splnily zkoušky

Stojí za připomínku, že polská armáda nakupuje kupříkladu tisícovku jihokorejských tanků K2 Black Panther, z nichž mnohé sestaví domácí průmysl, stovky rovněž jihokorejských houfnic K9 Thunder, desítky bitevních letadel KF-21 Boramae, též z Jižní Koreje, stejně jako stovky dalších zbraní, BVP, obrněných transportérů, amerických tanků Abrams atd. Strykery přitom mohou zastoupit zmíněné KTO Rosomak, kterých má Polsko asi 1 100 kusů.

Článek Polsko má nakročeno k mohutnému posílení. Americká armáda mu nabízí 250 bojových vozidel jenom za 21 Kč se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Američané chtějí být na Rusy připravení

Teoreticky může nastat situace, kdy by musely obrněné jednotky americké armády operovat v měkkém terénu Ukrajiny nebo Ruska, a to především v okamžiku, kdy by Rusko napadlo některého člena NATO. I z tohoto důvodu cvičí v co nejpodobnějším terénu, aby byla na situaci připravena. Defence-Blog uvádí, že se američtí vojáci s tanky M1A2 Abrams vypravili na vodní překážky a bahenní pole na polském cvičišti Bemowo Piskie.

Rusové volí novou strategii. Vyzbrojili dron 44kg raketou pro bojová letadla, aby se ubránili „nebeským lovcům“

Problémem tanku Abrams je, že byl navržen především do terénu západní Evropy, ale osvědčil se i v pouštním terénu Iráku. Jenomže ruský terén, především rasputica, je něco jiného. Jde o jev opakovaný každé jaro a na podzim hlavně v oblastech Ruska, Ukrajiny a Běloruska, kdy vydatné deště, případně tání sněhu, terén rozmočí tak, že je mimo zpevněné silnice v podstatě neprůjezdný, vysvětluje Wikipedia. Těžká obrněná technika, jakou je 70 tun těžký Abrams, do něj tedy snadno zapadne (ale to i násobně lehčí obrněnce a vozidla).

Záleží na rozložení hmotnosti na pásy

O tom, jak se bude technika chovat v blátivém terénu, jakým je například rasputica, rozhoduje parametr nazývaný měrný tlak na půdu. Wikipedia uvádí, že jde o veličinu udávající rozložení hmotnosti na nějakou plochu, v případě tanku na plochu pásů. I když má Abrams pásy rozložité, je při 70 tunách jeho měrný tlak na půdu vysoký. Armádní Zpravodaj nicméně upozorňuje, že ačkoliv je hmotnost při riziku zapadnutí tanku důležitý parametr, nikoliv ten jediný, ale obecně lze tvrdit, že by těžší vozidlo zapadlo snáze.

Ukrajinci nevědí, kdo bude pilotovat nové stíhačky. Sen o jednom z největších letectev Evropy se rozpadá

Třeba u ruského tanku T-90 s rasputicou počítali. WeaponSystems uvádí, že má měrný tlak 0,94 kilogramu na centimetr čtvereční, zatímco výrobce tanku Abrams, společnost GDLS, uvádí měrný tlak 15,4 PSJ, což v přepočtu 1,08 kilogramu na centimetr čtvereční. Ruský tank je na tom tedy lépe, i když rozdíl není propastný. Američtí vojáci potřebují hlavně praktické zkušenosti, aby se dokázali opravdu nebezpečnému terénu vyhnout a věděli, jak zapadlý tank co nejrychleji vyprostit. Pokud se nehýbe, je snadným cílem například pro drony.

Zapadlý americký tank M1 Abrams

Článek Američané přijeli do Evropy, aby testovali Abramsy pro východní bojiště. Mají sice handicap, ale chtějí být připraveni se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

První prototyp M1E3 již po půl roce

Ještě nedávno to vypadalo, že nový tank dostane americká armáda až za několik let, ale události ve světě a potřeba moderní verze to urychlily. TheDefensePost uvádí, že první prototyp M1E3 by měla společnost GDLS dodat koncem roku 2025, a spíše než za prototyp ho mnozí označují za předprototyp. Jelikož na něj dostala kontrakt teprve v červnu, je jasné, v jak horečném tempu vývoj probíhá, ačkoliv přebere mnoho z dřívějšího projektu AbramsX.

Putin s obavami sleduje slib Francouzů. Jsou připraveni Ukrajině dodat Rafale v nejvyšší modernizaci

Na co se bude muset výrobce zaměřit, je vysoká ochrana proti moderním hrozbám, tedy zejména proti protitankovým střelám a dronům. Je jasné, že to nepůjde zesilováním pancíře, i když ten by měl být odolný a modulární. Aktuálně nejlepší americký M1A2 SEPv3 má přitom hmotnost 78 tun, ale budoucí M1E3 bude vážit jen 60 tun, uvádí Twz. Bude se totiž spoléhat na pokročilý systém aktivní obrany, stejně jako na umělou inteligenci a další vylepšení. Lze tedy počítat s tím, že bude obrana probíhat automaticky a stane se velice efektivní.

Nový tank dostane hybridní pohon

Velkou novinkou tanku M1E3 bude také jeho hybridní pohon, uvádí Wikipedia – nahradí velmi drahou a žíznivou plynovou turbínu – spotřeba by měla klesnout o 40 procent. Navíc má pohon využívat komponenty produkované v civilní sféře, takže bude i výrazně levnější. Jaké rychlosti s ním tank dosáhne, není jasné, ale Armádní Zpravodaj soudí, že si americká armáda jistě bude chtít udržet výhodu vysoké rychlosti, takže lze předpokládat až 70 km/h.

S-400 je zabiják ukrajinských F-16, ale Rusové ho proti nim prakticky nemohou použít. Potvrzen není jediný sestřel

Vyloučeno není ani použití nového kanonu, který by měl být schopen odpalovat například střely a rakety, a zároveň mít automatické nabíjení. Tím by klesl počet členů osádky na 3, což by mohlo vést ke zmenšení věže i siluety tanku, čímž by klesla celková hmotnost. Samozřejmostí mají být i další technologie jako vylepšené sdílení dat nebo řízení bojiště. Vzhledem k prudkému rozvoji dronů, leteckých i pozemních, pak bude muset nejnovější americký tank umět úzce spolupracovat i s nimi, kdy budou takovými jeho prodlouženými chapadly.

Článek Americká armáda dostane prototyp M1E3 Abrams. Tank nové generace bude skoro nezničitelný a rozhodne o budoucnosti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hercules se utopil 4,5 metru hluboko

Tragická událost se udála v Litvě na jaře 2025. Evropské velitelství americké armády ji popsalo jako nehodu, při níž se vozidlo M88A2 Hercules doslova utopilo v bažině. Nalezeno bylo totiž v hloubce 4,5 m a jeho osádce se z něj nepodařilo dostat ven, takže zahynula. Vozidlo se podařilo vyprostit až po nějaké době, byla k tomu totiž zapotřebí těžká specializovaná technika.

NATO vyslalo Eurofightery, aby vyprovodily skupinu ruských letadel, která vnikla do Litvy. Prakticky by neměla šanci střet přežít

Přesné důvody nehody se Armádnímu Zpravodaji nepodařilo zjistit, ani po půl roce totiž nedohledal žádné závěry vyšetřování. Lze však konstatovat, že se nehoda stala ve výcvikovém prostoru Pabrade. IntelliNews uvádí, že se jedná o oblast o rozloze 17 000 hektarů a slouží k nácviku střelby, manévrového boje a dalších dovedností. V tomto prostoru je náročný terén včetně bažin, což je samozřejmě nutné k tomu, aby si na prostředí vojáci zvykli.

Hercules zachraňuje obrněnou techniku

Utopené vozidlo M88A2 je používáno k vyprošťování a zachraňování různé obrněné techniky. Army-Technology uvádí, že je to kolos o hmotnosti 70 tun umístěný na pásovém podvozku, a obvykle mívá tříčlennou osádku, ale v době cvičení v něm pravděpodobně bylo o jednoho vojáka navíc – důvod není známý. Pohybuje se rychlostí až 48 km/h a je pancéřované, přičemž dokáže odolat palbě z kanonu ráže 30 mm. Na obranu má pak těžký kulomet.

Video: „Tak tudy rozhodně ne!“ Ukrajinské dělostřelectvo rozneslo ruský útok. Dezorientovaní Rusové nevěděli, co dělat

Je to nutné, protože Hercules slouží k záchraně obrněné techniky včetně amerických tanků M1 Abrams, které je schopné utáhnout. V mnoha případech se totiž může stát, že ho bude zachraňovat na dohled nepřítele, k čemuž je vybaven i speciální technikou, jako je tažný naviják nebo jeřáb. Osádka si na místě dokáže poradit i s některými opravami obrněnců.

Článek Chyba, která stála životy: Američtí vojáci se utopili ve vyprošťovacím kolosu Hercules na východním křídle NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejlepší letoun 5. generace je v 1/2 případů k ničemu

F-35 je aktuálně nejvyspělejším letounem 5. generace na světě, a jde prakticky o jediný, jaký si mohou země Severoatlantické aliance pořídit. Sice ve světě existuje ještě ruský Suchoj Su-57, ale ten je prakticky neschopný hlavně proto, že nemá příliš dobrou úroveň stealth, a pak dva čínské, jmenovitě J-31 a J-35, ale ty by zase byly pro Evropu bezpečnostní hrozbou.

Tajná zbraň Rusů proti AWACS a dronům vyzrazena. Zaměří je až na 300 km a některé umí impulsem shodit na zem

Američané mají potom ještě F-22 Raptor, který ovšem nevyváží, protože slouží k vybojování vzdušné nadvlády, a je tedy určen pouze domácímu letectvu. Na zřejmě funkčním konceptu dělá také Turecko vyvíjející TAI TF Kaan, jehož druhý prototyp se nedávno vznesl k nebi – je tedy na dobré cestě, ale F-35 je již zavedená a mnohokrát odzkoušená v boji.

Wikipedia uvádí, že je v provozu od roku 2015, i když nejrozšířenější varianta A byla zavedena o rok později, a k říjnu 2025 bylo vyrobeno téměř 1 250 kusů. Jde tedy zdaleka o nejpočetnější letoun páté generace na světě, a původní plány počítaly, že vznikne do roku 2035 dokonce v počtu dosahujícím 3 100 kusů, ale při současném tempu výroby to asi nevyjde.

Ve hře je 44 bojových vozidel pěchoty CV90 pro Ukrajinu. Ruská armáda si s nimi neumí poradit, na bojišti excelují

F-35 vyniká vysokou úrovní stealth, díky čemuž je hůře zaměřitelná radary i střelami a jinými zbraněmi, využívá nejmodernější střely i rakety, a rovněž může provádět pokročilý průzkum, neb disponuje mnoha senzory a vyspělou fúzí dat. Co dokáže třeba proti ruské PVO v podobě S-300, což je starší systém, ukázalo izraelské letectvo v Íránu, kde ji zcela rozneslo.

Je nicméně zděšením, kolik letounů zůstává uzemněných ne proto, že by armády šetřily na jejich provozu a udržovaly v provozu pouze nějaké nutné minimum, ale protože nejsou techniky schopné operovat. Odhalil to audit, podle něhož vyjádřili američtí senátoři nespokojenost s nízkou bojovou připraveností F-35A, která se pohybuje od 51 % do 71 % v závislosti na roce, a také se značnými problémy s jejich technickou podporou.

Rusko má nový tank, budoucnost armády. Od roku 2026 bude dostávat T-90M2 Ryvok-1, výrobu navýší o 80 %

V březnu 2023 měla flotila F-35 pouze 55 % letadel schopných mise, zatímco v roce 2024 se toto číslo zvýšilo na 67,1 %, ale do roku 2025 opět kleslo na přibližně 51 až 52 %. Na vině mají být hlavně Velitelství vzdušného boje a Pacifické vzdušné síly, které podle zákonodárců selhaly v řádné koordinaci s Pentagonem a výrobcem při řešení otázky uzemněných letadel.

Krom toho pak výrobce, Lockheed Martin, nedokáže zajišťovat nové díly v potřebné rychlosti, v důsledku čehož zůstávají letadla zbytečně uzemněna. Americké letectvo provozuje až 470 letounů páté generace F-35, takže je jejich největším odběratelem a uživatelem, a vzhledem k jejich stále větší propagaci jde podle Armádního Zpravodaje o překvapivý krok.

Článek Velký problém: Až 51 % letounů F-35A není schopno ani vzlétnout, natož bojovat. Kritika zaznívá od největšího zákazníka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Američané už v Polsku jsou, ale může jich být více

Aby nedošlo k nedorozumění, nejednalo by se o žádný agresivní krok – polské ministerstvo obrany potvrdilo již před několika lety, že je aktuálně v Polsku asi 10 000 amerických vojáků v rámci rotační přítomnosti, a tisíce dalších byly v okolních státech. V posledních letech ale jejich počet narůstá – zejména po vstupu severských zemích, třeba Finska, do NATO.

Su-75 Checkmate měl být levnější než F-35, a navíc rychlejší; no prostě lepší. Ale zmizel z výstav i rozpočtových plánů

Navýšení počtu vojenských jednotek, pravděpodobně v rámci leteckých i pozemních sil, by dle redakce Armádního Zpravodaje mělo ukázat, že je východní křídlo Severoatlantické aliance silné a odhodlané zastavit jakoukoliv vojenskou eskalaci ze strany Ruska. To je totiž největší aktuálně bezpečnostní hrozbou pro Evropu, zejména pak pro sousední státy.

Ty se také intenzivně připravují masivním zbrojením a budováním protiopatření na hranicích jak s Ruskem, tak s Běloruskem – třeba Poláci a Finové zvažují dokonce obnovu mokřadů, které by zastavily těžkou techniku včetně té nejlehčí. Má být cenově výhodná, a přesto velmi efektivní. Je však jasné, že pokud by na konfrontaci došlo, nebojovaly by země samy.

Video: Ukrajinský Leopard 2 čelně rozstřílel ruský konvoj s tankem. Ničil jeden obrněnec za druhým, další uprchly

Nesly by sice prvotní nápor, ale dle Armádního Zpravodaje je prakticky nemožné, aby případná příprava ze strany Ruska ušla zrakům rozvědky – vyžadovala by totiž přesuny obrovského množství techniky, zásob i vojáků k hranicím, což lze pozorovat ze satelitů, ale také z letounů provádějících průzkum s dosahem až stovky kilometrů za ruskou hranici.

V tuto chvíli není jasné, o jaký počet amerických vojáků by se jednalo, ani zda k tomu opravdu dojde, ale Donald Trump uvedl, že pokud o to bude Polsko stát, stavy navýší. Obě země prý mají zvláštní vztah, a prý je to poprvé ve 20. a 21. století, kdy Polákům nevadí cizí armáda na jejich území – asi proto, že nejde o okupaci jako ze strany Německa a SSSR.

Video: Ukrajinci zničili ruský tank dvěma protitankovými granáty RKG-3 na padáčku. První přežil, druhý ho odpálil

„Máme kategorii velmi zvláštních zemí a Polsko je její součástí. Máme mimořádný vztah… O stažení vojáků z Polska jsme ani neuvažovali. Analyzujeme to ve vztahu k jiným státům, ale s Polskem – až do konce. Pomůžeme mu se bránit,“ řekl Trump při rozhovoru.

Článek Na truc Rusku: na polsko-ruské hranice jsou Američané odhodláni vyslat armádu a pomoci s obranou NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Leonidas poslal k zemi skoro 50 dronů najednou

Americká společnost Epirus nedávno představila svůj vysoce výkonný mikrovlnný systém Leonidas (IFPC-HPM), o němž informovali novináři agentury Axios, jimž jediným byl umožněn přístup v době prezentace. Byli svědky testování, kdy Leonidas téměř okamžitě neutralizoval dosud největší roj dronů, s jakým se setkal. K zemi poslal celkem 49 kvadrokoptér.

Video: Ukrajinci bez odporu vletěli na ruské letiště a s přesností zničili vrtulník Mi-8, ale druhý těžce minuli

Otestován byl tedy proti typu, s nímž se lze na bojišti setkat nejčastěji. Jedná se právě o malé konstrukce, obvykle o velikosti nižších desítek centimetrů, které nosí v podvěsu granát, hlavici, nebo improvizovanou výbušninu o celkové hmotnosti stovek gramů, nanejvýš pár kilogramů. V mnoha případech se jedná o protitankový granát z RPG-7 v různých verzích.

Wikipedia uvádí, že prorazí v nejlepší verzi až 900 mm RHAe, ale často nese slabší v průrazností o cca třetinu nižší, eventuálně proti vojákům tříštivou. To stačí i na zničení velmi odolného tanku, jakým je T-90M, což redakce Armádního Zpravodaje popisovala na případu, kdy schytal ránu zezadu do podvozku, byť poškozeného, načež mohutně explodoval.

Video: Ukrajinci odpálili ruskými vojáky nastražených nejméně 100 protitankových min, aby překazili Rusům postup

Zejména při nasazení vícero dronů je však obrana proti nim obtížná, nebo i nemožná, a pokud nemají vojáci k dispozici nějaká protiopatření, končí obvykle jejich operace nezdarem. Např. ani rušičky nefungují vždy dobře, a někdy až v poslední chvíli, což může způsobit, že drony stejně nějaké škody způsobí. Neutralizovat je na dálku, a ještě hromadně, bez nutnosti po nich střílet nebo je zaměřovat jeden po druhém, tedy dává armádě obrovskou výhodu.

Leonidas má konkrétně neutralizovat bezpilotní letouny na vzdálenost až 2 km, což je oproti předchozí generaci více než dvojnásobek, zatímco výkon stoupl asi o 30 %. Musí být přitom napájen externě, takže bude vyžadovat třeba připojení na generátor, ale v případě nouze zvládne fungovat až 30 % na baterii. Americká armáda má zatím ve výzbroji několik kusů, ale je patrné, že jich zavede více, a možná je pošle k otestování také na Ukrajinu.

T-14 Armata: Revoluční tank, který vyděsil i Američany, je dobrý jenom na přehlídky. Rusko stále nezvládá sériovou výrobu

Kolik má stát pořízení takové zbraně, nebylo upřesněno, ale všeobecně je tento typ výrazně levnější než klasické systémy PVO. A například britská obdoba, která nejspíše byla ve vývoji dříve než ta americká – min. tomu napovídá její testování již před několika měsíci – dokázala zničit houf dronů za cca 3 Kč. Počáteční investice se tedy vrátí na provozu mnohonásobně, protože třeba rakety do PVO stojí běžně stovky tisíc až několik milionů.

Článek Levná, a přesto účinná PVO: 49 dronů najednou zničila vmžiku nová americká mikrovlnná zbraň se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

APKWS by možná sestřelila i vrtulník

Spojení bezpilotního letounu TRV-150, který byl původně navržen jako transportní, a rakety APKWS, je ve své podstatě revoluční. Jeho hlavní úlohou je totiž doprava různého materiálu třeba jednotkám v poli, zatímco zbraň je inovací sama o sobě, jelikož jde o neřízenou raketu Hydra 70 upravenou tak, aby měla laserové navádění, čímž se mění na přesně naváděnou, uvádí Wikipedia. Její dosah je až 5 km, takže je vhodná k blízkým úderům.

Video: ruský bombardér Tu-95MS v doprovodu Su-35S a Su-30SM slídil u hranic NATO. Zahnaly je dvě F-16 a F-35, zničily by je všechny

Na dronu je umístěna nejen raketa o hmotnosti 15 kilogramů a délce 1,87 metru, ale i značkovací laserová souprava na označení cíle. APKWS je navržena hlavně proti pěchotě, menším opevněním a slaběji pancéřovaným obrněným vozidlům. Ale zvládá i vzdušné cíle, nejčastěji slouží proti dronům. Armádní Zpravodaj se domnívá, že by zvládla i menší letadlo jako ultralight, a možná dokonce vrtulník, ale určitě ne vyspělý bojový letoun.

Uletí až 70 km, ale vydrží jenom 36 minut

I samotný TRV-150 je nicméně pozoruhodný, jelikož se nejedná o nějaký malý dron za pár desítek tisíc korun, ale je mnohem větší, ačkoliv určitě ne tak drahý jako třeba vyspělý americký dron General Atomics MQ-9 Reaper. Vypadá jako kvadrokoptéra, ale rotorů a elektrických motorů má 8 – na každém rameni jsou 2, ale nejde přímo o oktokoptéru. Slouží k přepravě různých nákladů, jeho maximální nosnost je 68 kg, uvádí EvtolNews, a létá rychlostí až 108 km/h, přičemž na obloze vydrží až 36 minut a doletí do vzdálenosti až 70 km.

Video: Rusové poslali na zničení 70 vozidel včetně 6 tanků, a obětovali 100 vojáků. Pro Ukrajince to vypadalo jako rozcvička

Jestli je spojení TRV-150 a APKWS opravdu budoucností, nelze jednoznačně říci do doby, než se ocitne v reálném boji. Není pochyb o tom, že může zasáhnout cíl ze vzdálenosti až několika kilometrů a držet se z dosahu některých zbraní, ale na druhou stranu je docela veliký a může být viditelným a i snadným cílem. Navíc jsou v současné době vyvíjeny protidronové zbraně, třeba stíhací drony, a těmi může být takto veliký stroj lehce zranitelný.

Článek Video: Američané předbíhají svět. Poprvé vypustili z dronu raketu, která zničí obrněné vozidlo, a možná dokonce vrtulník se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Abrams použije proti dronu speciální munici

Tankový kanon je primárně určen k boji proti různým odolným cílům, jakými jsou tanky, obrněná vozidla, bunkry, ale s tříštivou municí je účinný i proti pěchotě a dalším měkkým cílům. Abrams má kanon ráže 120 milimetrů, uvádí Wikipedia, a schopnosti proti výše zmíněným cílům již prokázal. Nyní by se však měli američtí tankisté snažit pálit za pomoci speciální munice i po dronech v bojové oblasti, a zapojit by se měli i střelci z kulometu.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ukrajiny / Creative Commons / CC BY

Zničit dron by měli konkrétně za pomoci munice M1028, jejíž výrobce, společnost General Dynamics, ji popisuje jako zbraň na obranu tanku proti masovému útoku pěchoty na krátkou vzdálenost 200 až 500 metrů. Munice nemá klasický projektil, ale náplň velkého množství wolframových kuliček. Jde vlastně o kartáčovou střelu působící jako obří brokovnice – myšlenka je taková, že by mrak kuliček mohl z oblohy sundat i dron.

Střílet na dron z kanonu vyvolává pochybnosti

Nápad americké armády na použití munice M1028 však podle ArmyRecognition zpochybňuje řada odborníků. Problémem může být třeba elevace kanonu, rychlost otáčení věže a samotné zaměření dronu. Teoreticky samozřejmě mrak kuliček vypálený odpovídajícím směrem ve správný okamžik dron s vysokou pravděpodobností zničí, ale problém je, zda tank a jeho osádky dokáže přesně zamířit a v přesně daný okamžik vypálit.

3 000 nevyužitých tanků M1 Abrams stojí ve skladech USA, na Ukrajinu se ale jen tak nedostanou; jsou náročné a neměl by je kdo ovládat

Armádní Zpravodaj se domnívá, že dalším velkým problémem může být samotné objevení dronů. Kvadrokoptéra je veliká jen několik desítek centimetrů, a osádka tanku v bojové oblasti je zavřená za pancířem tanku a soustředí se na cestu, nepřátelské tanky, protitankové zbraně a další cíle. Nově si ovšem bude muset hlídat i oblohu a doufat, že malý letící stroj zahlédne. Na druhou stranu si lze do budoucna představit i nějaký inteligentní systém schopný drony odhalit automaticky a ještě pomoci se zaměřením kanonu, ale ten nyní nejspíše neexistuje.

Článek Buď je to šílenství, nebo budoucnost: americké tanky Abrams budou střílet po dronech svou nejsilnější zbraní, 120mm kanonem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak budou klece vypadat, lze odhadovat

Obrněná vozidla americké armády by měla být novou konstrukcí chráněna pouze proti útokům seshora, což znamená nejenom proti dronům, ale také proti střelám, z nichž je asi nejznámější americká FGM-148 Javelin, ale alternativy mají i jiné armády. Pro začátek jde o 1 500 sad „Top Attack Protection“ (TAP) dodatečné pasivní ochrany horní části, uvádí dokument o hodnocení rozpočtu pro rok 2026 zveřejněný americkou vládou, resp. armádou.

Potupa ruského vojenského průmyslu: Su-34 a Su-35S mají zásadní podíl západních dílů, odhalila studie

I když není popsáno, jak by mohl systém TAP vypadat, je pravděpodobné, že bude připomínat antidronové konstrukce z kovových mříží a sítí, které jsou běžné v ukrajinsko-ruské válce. Armádní Zpravodaj přidává galerii některých řešení, a je pravděpodobné, že bude vždy stejné, tedy stejné pro tanky jednoho typu, stejné pro BVP stejného typu atd.

Dokument každopádně uvádí, že jde o pasivní přídavné pancéřování k základní konfiguraci vozidla, které je strategicky umístěno nad prostory pro posádku a poklopy, a spolupracuje ve spojení s pancířem základního vozidla, aby bylo sníženo poškození způsobené hrozbami seshora. Nejúčinnější má být proti vysoce výbušným a tříštivým střelám.

Na truc ruským obdivovatelům. Americké zbraně budou proudit na Ukrajinu více, než kdy dříve, oznámil Trump

Konstrukce se nejspíše bude lišit od té, kterou testují třeba v Německu na Leopardech 2A7, neb má osádce stále poskytovat dostatek prostoru. Armádní Zpravodaj se domnívá, že bude principem podobná spíše ukrajinskému řešení na obrázku výše, na němž je americký Abrams, ale tvarově bude nejspíše sofistikovanější a pravidelnější. Po boku pak bude zřejmě jenom přídavný reaktivní pancíř, byť jiné armády testují často klece i tam.

Článek Americké tanky Abrams dostanou oficiální protidronové klece. Zřejmě se budou lišit od těch, které testují jinde se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

„Matka všech bomb“ by Fordó rozmetala na kusy

Ještě než dojde k eskalaci konfliktu do takové míry, že se do něj vojenským způsobem vloží Spojené státy americké, chce Donald Trump řešit záležitost mírovou cestou namísto bombami, ale zároveň prý nemá náladu s Íránem o příměří vyjednávat a očekává jeho úplnou kapitulaci. Zároveň upozornil, ať si nezahrává: „Pokud (Íránci) něco udělají našim lidem, půjdeme na to tvrdě, ‚shodíme rukavice‘. Myslím, že ví, že se nemá dotýkat našich vojáků.“

Pákistán drží Izrael v šachu: hrozí, že na něj pošle atomovku kvůli Íránu. Ale je nepravděpodobné, že k tomu dojde

Armádní Zpravodaj zdůrazňuje, že Donald Trump dle vysokého amerického představitele považuje za klíčové zničit masivní bunkr ve Fordó, v němž je lokalizováno íránské podzemní zařízení na obohacování uranu. Byla by to podle něj páka, jak přimět režim k uzavření dohody, která vy ho zavazovala k nešíření jaderných zbraní – právě to má být totiž důvod, proč Izrael zaútočil – ostatně už týdny dopředu věděl, že je blízko k jejich vyrobení, ale spoléhal se, že dojde k uzavření uspokojivé jaderné dohody mezi Íránem a Amerikou.

I když to nebylo z oficiálních zdrojů potvrzeno, nabízí dle redakce Armádního Zpravodaje jediná možnost, jak nejaderným způsobem rozbít íránskou pevnost Fordó – GBU-43/B MOAB známá také jako matka všech bomb. Nebylo by přitom nutné rozmetat celou skálu. Jak podle theGuardian uvedl americký fyzik David Albright, prezident Institutu pro vědu a mezinárodní bezpečnost, Izrael má bunkr Fordó velmi dobře zmapovaný, takže ví, kam udeřit.

Írán zveřejnil „autentické“ záběry, jak sestřelil dvě F-35. Pochází ovšem z české hry, a ještě je na nich ruský Suchoj Su-57

Stačilo by podle něj zničit přístupové tunely a systémy ventilace, aby bylo zařízení vyřazeno z provozu. GBU-43/B (MOAB) má podle Wikipedie hmotnost 9 850 kg, z čehož tvoří 8 500 kg trhavina, jejíž výtěžnost je 11 tun TNT. Jenom pro srovnání, Američané měli kdysi historicky nejmenší a nejslabší jadernou bombu W54 s výtěžností 10 až 20 tun TNT, uvádí Brookings, což je srovnatelné s matkou všech bomb GBU-43/B, ale ve výzbroji už není.

Záběry níže ukazují na začátku test matky všech bomb americkým letectvem v roce 2003, a poté její dopad na jeskynní a tunelové systémy v okrese Achin v provincii Nangarhár ve východním Afghánistánu v 19:32 tamního času 13. dubna 2017. Je nepochybné, že by několik z nich dokázalo íránský bunkr zdevastovat, ale není jasné, kolik jich existuje. GBU-43/B mohou přitom nést letouny C-130 Hercules, konkrétně varianty MC-130E Combat Talon I nebo MC-130H Combat Talon II, ale ty má pouze americké letectvo.

Článek Izrael žádá 10tunovou „Matku všech bomb“, aby mohl zasadit Íránu rozhodující úder, kterým všechno skončí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Granátomet skosí nepřátele i jeho drony

Nový americký granátomet je výsledkem požadavku armády na systém označovaný jako Precision Grenadier System. Jedná se o přenosný, ramenní, poloautomatický a zásobníkem vybavený granátomet používající granáty ráže 30 mm, který je určený proti lidské síle, ale zároveň je schopný ničit drony. Armádní Zpravodaj se domnívá, že se může do budoucna stát jakousi osobní protidronovou zbraní pro jednotky velikosti družstva nebo čety.

iZdroj fotografie: Barrett

Granátomet je osazen zásobníkem na 5 kusů vysokorychlostní munice. ArmadaInternational uvádí, že je vybaven pneumatickým tlumičem zpětného rázu a optikou pro řízení palby XM157. Lze proto očekávat, že by měl granátomet svému uživateli umožnit velice přesnou palbu na vzdálenost od 30 do více než 500 metrů.

Ve zbrani bylo testováno 9 typů munice

Délka granátometu je 864 milimetrů a hmotnost 6,3 kilogramů, takže není problém, aby ho nesl jediný pěšák. Na dostupných fotografiích, z nichž jsou některé v článku, vypadá jako klasická puška s náležitě širokou hlavní. Osazený může být i dvounožkou, a díky liště na něj lze pravděpodobně připnout i další doplňkové vybavení.

100% ukrajinské 120mm minometné granáty jsou mimořádně silné, ruské jednotky i auta rozmetají; výroba má probíhat v ČR

Důležitá je u granátometu jeho munice. Twz uvádí, že tvůrci testovali hned 9 typů, například vysoce explozivní, zápalnou či průbojnou. K dispozici má však být i jakýsi brokový náboj určený pro boj zblízka, nebo speciální programovatelný projektil explodující ve vzduchu – granátomet si má tak poradit i s drony. Každopádně lze očekávat, že jednotky dostanou zbraň, která značně zvýší jejich palebnou sílu.

Článek Američané vyvinuli univerzální 30mm granátomet, který střílí speciální munici proti vojákům i dronům. Čelit mu bude čirá sebevražda se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rozpočet na obranu Ameriky je astronomický

Odhadovaný americký rozpočet na obranu zahrnující všechny druhy ozbrojených složek by měl za rok 2025 představovat téměř 850 miliard dolarů (20,7 bilionu Kč), uvádí Wikipedia. Suma se však samozřejmě v průběhu roku může měnit podle různých požadavků. A i když se zdá obrovská, nemusí být dostatečná. Američané mají mnoho výzev, a pokud si chtějí zachovat obranyschopnost a náskok před Čínou, budou muset přidat.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

O nedostatku peněz v resortu obrany může svědčit třeba to, že mnoho amerických základen není v nejlepším technickém stavu. Údaje GAO, což je nejvyšší federální kontrolní agentura, například říkají, že zanedbanost (rozuměj, kolik chybí na jejich financování) základen, budov a dalších zařízení spadajících pod resort obrany, byla v roce 2022 ve výši 137 miliard dolarů (3,33 bilionu korun). Od té doby se ale situace významně nezlepšila, spíše se mohla ještě zhoršit.

Silný úder se blíží, Rusko se zřejmě zítra chystá odpálit svou velezbraň Orešnik. Ukrajina se nemá jak bránit

Že se resort obrany potýká s nedostatkem peněz, případně je jich dostatek a nejsou vynakládány racionálně, může jako modelový příklad sloužit projekt bojového letounu 6. generace NGAD. Měl by v budoucnu zajistit, že bude americké letectvo stále dominantní vzdušnou silou na planetě v okamžiku, kdy se zlepšují schopnosti letectva čínského. Ale nemusí vůbec vzniknout, protože je drahý. V současnosti kvůli tomu podle všeho projekt dokonce stojí.

Vysněných 5 % HDP zatím USA nedávají

Je také otázkou, co s rozpočtem udělá nová Trumpova administrativa. Ministerstvo obrany USA cituje Donalda Trumpa, když řekl: „Nemám žádnou vyšší odpovědnost než bránit naši zemi před hrozbami a invazemi, a to je přesně to, co hodlám udělat.“ Známý je třeba i jeho požadavek, aby země NATO dávaly na obranu 5 procent HDP, ale podle údajů NATO dávají samy USA jenom 3,5 procenta. Pokud by chtěl tedy vyhovět tomuto přání, museli by Američané vynakládat na obranu přes 1,21 bilionu dolarů ročně (29,43 bilionu Kč), což teď asi nemají.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

D. Trump má navíc plány, které nebudou levné. AlJazzera přinesla informace třeba o jeho novém snu na protiraketový deštník pro Ameriku, jemuž přezdívá Železná kopule. Není pochyb o tom, že rakety, střely či další podobné technologie jsou pro USA nebezpečím, ale na druhou stranu jsou takovéto obranné technologie drahé. Proto platí, že buď dojde k posílení rozpočtu země, nebo se peníze vezmou odjinud, což může mít dopad na jinou část armády.

Polsko dostalo další várku zabijáků ruských T-90M, nejlepší modernizaci tanků M1 SEPv3 Abrams. Zbytek jich má dorazit do konce roku 2026

Plány americké administrativy jsou navíc z hlediska rozpočtu náročné i v jiných částech. Donald Trump třeba mluví o získání Grónska a expanzi od Arktidy. Angažování se na severu je pochopitelné, je to oblast, kam se soustředí pohled Číny a Ruska a je tam i mnoho zdrojů k vydrancování – ale posílení amerických arktických schopností určitě nebude levné. Je tak možné, že mnohé Trumpovy plány narazí na realitu danou finančními možnostmi USA. Na druhé straně je potom silný nedostatek vojáků, který Armádní Zpravodaj nedávno rozebíral.

Článek Americká armáda se hroutí uprostřed rozvíjející se krize, kterou nemusí Spojené státy ufinancovat. Stav je horší, než se čekalo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

T-84 Oplot je špičková modernizace

Výběr ukrajinského tanku nejspíše není náhodou, jelikož je v mnohém lepší než ruské tanky a některé západní, takže pro americké tankisty představuje zdatného soupeře. Wikipedia uvádí, že Oplot vychází ze sovětského T-80, ale je v mnohém vylepšený. V podstatě se dá říci, že T-84 představuje asi to nejlepší, co se dá vymáčknout z tanku sovětské konstrukce. Armádní Zpravodaj se domnívá, že pokud američtí tankisté zvládnou Oplot, budou umět bojovat i se zbylými sovětskými a ruskými tanky, jelikož žádný nejspíše nebude lepší.

Meanwhile in the USA.
Ukrainian T-84 (Objekt-478DU9 – Объект–478ДУ9) in USA.https://t.co/eoKZBx9yqy#T84 #USA #Ukraine #MBT #T80UD
Via Wiedzmin pic.twitter.com/iQAROt0PKo

— 𝔗𝔥𝔢 𝕯𝔢𝔞𝔡 𝕯𝔦𝔰𝔱𝔯𝔦𝔠𝔱△ 🇬🇪🇺🇦🇺🇲🇬🇷 (@TheDeadDistrict) February 4, 2021

Vývoj tanku začal v 90. letech 20. století a první prototyp se objevil již v roce 1994. Nakonec vzniklo několik verzí, přičemž Ukrajina počítala hlavně s tím, že by ho vyvážela, zatímco domácí armáda obdržela jen několik kusů. Tank se nakonec podařilo vyvézt do Thajska a je jasné, že ho získala i americká armáda. Má přitom několik předností – i když má dieselový motor, je rychlý, a hlavně se ukrajinským konstruktérům podařilo odstranit známou slabinu sovětských tanků s explodující municí, která tu je oddělena od prostoru pro osádku.

Kanon střílí i protitankové střely

T-84 Oplot má kanon ráže 125 milimetrů, čímž zůstává věrný sovětské konstrukci, i když vznikly i modely s kanonem pro západní ráži 120 milimetrů. Tříčlenná osádka má k dispozici termovizi a vyspělé řízení palby, takže by měla být schopna přesné střelby. Tanková věž je mimochodem schopna se otočit o 180 stupňů za méně než 5 sekund, uvádí ArmyRecognition. V kanonu je přitom možné používat nejen různé typy klasické tankové munice, ale též vystřelovat řízené protitankové střely, například 9K119 Refleks s dosahem až 5 kilomtrů.

„Létající“ tank T-80 existuje i v pomalejší verzi UD bez plynové turbíny: měl být budoucností SSSR, ale slyšet je o něm stále

Velmi dobře je u tanku vyřešené i pancéřování. Základem je kompozitní pancíř, a pak velmi dobré pasivní a reaktivní přídavné pancéřování značně zvyšující odolnost. Celková hmotnost T-84 je 48 tun a dokáže se pohybovat rychlostí až 70 km/h, dojezd má pak 450 kilometrů. Vybaven je i pomocnou energetickou jednotkou, takže ve statické poloze nemusí mít zapojený hlavní motor, a i tak zůstanou jeho systémy plně funkční.

Článek Američané trénují proti velmi vydařenému ukrajinskému tanku T-84: když ho zvládnou, poradí si se vším, co má ve výzbroji Rusko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Více je toho u XM7 špatného než dobrého

Kritika útočné pušky pochází od zkušeného vojáka, který sloužil u armády několik dekád. Lze ji tedy považovat za více než relevantní. Navíc jde o odborníka v současné době navštěvujícího Expeditionary Warfare School, která je součástí Univerzity námořní pěchoty v Quanticu ve Virginii. Svá zjištění přitom prezentoval na každoroční výstavě Modern Day Marine ve Washingtonu, D.C., v úterý 29. dubna 2025, a jeho cílem nebylo kritizovat, ale hodnotit.

Rusové posouvají frontu na severu a nezadržitelně se blíží. Ukrajinci ve strachu prchají, nedokáží je zastavit

„Můj projekt začal jako zjišťovací mise. Chtěl jsem zjistit, jak tento nový produkt (XM7) zvyšuje letalitu vojáků a jaká data mohu poskytnout na neutajované úrovni, abych pomohl vojákům i velitelům pomoci činit lepší rozhodnutí na taktické, operační a strategické úrovni,“ řekl podle Twz armádní důstojník Branden Trent ve své prezentaci na Modern Day Marine.

Jeho výzkum skládající se z hloubkové historické analýzy, testování s odborníky, balistického výzkumu, rozsáhlého dialogu s vojáky, výrobci zbraní a veliteli, dospěl k závěru, že XM7 není vhodná pro použití jako moderní služební útočná puška. Mezi důvody uvedl třeba problémy se spolehlivostí, nadměrným opotřebením a konstrukčními nedostatky.

Ukrajina nasadila proti Rusku zcela novou verzi houfnice 2S22 Bohdana. Obsluze má zejména zajistit větší šanci na přežití

Kupříkladu prý dochází k předčasnému opotřebení hlavně a opakovaným selháním klíčových komponentů, což zpochybňuje její vhodnost pro bojové nasazení. Asi není úplně překvapivé, že to výrobce XM7, tedy SIG Sauer, všechno popřel a některá Trentova tvrzení dehonestoval.

Brandon Trent každopádně porovnal XM7 s armádní standardní verzí současně zavedené M4A1 a zaměřil se na bojovou hmotnost, která zahrnuje pušku, nabitý zásobník a příslušenství. Zatímco M4A1 váží kolem 3,8 kg, XM7 dosahuje až 6,9 kg, což je téměř dvojnásobek. Tvrdil také, že byla hlaveň XM7 dlouhá 13 palců, oproti 14,5palcové hlavni u M4A1.

Ruské letectvo ztratilo letoun nad Černým mořem. Neustál ukrajinský kombinovaný útok na Novorossijsk. Pilot i operátor ale přežili

Není však jasné, z čeho vycházel, jelikož výrobce i Wikipedia uvádí základní hmotnost 3,8 kg, s tlumičem pak 4,46 kg – stále jde však o váhu bez optiky nebo munice. K útočné pušce XM7 se pak vyjádřil i Turner Horton, specialista Národní gardy, podle něj vyžaduje kratší hlaveň střelivo o vyšším výkonu – má dosahovat 900 m/s – což zvyšuje tlak v komoře, a tedy i opotřebení.

K dalším slabinám patřily škrábance a rýhy v hlavních po přibližně 2 000 výstřelech nalezené asi čtyři palce od ústí hlavně nebo jeden palec za plynovým blokem – obojí jsou to oblasti kritické jak pro přesnost, tak pro bezpečnost obsluhy. Za problematické označil Brandon Trent i nabíjecí mechanismus nebo pojistný kroužek tlumiče, který bylo možné zlomit rukou.

Komplikace pro Rusko na obzoru: Ukrajina dostane z Izraele systém MIM-104 Patriot, který zničí i hypersonické rakety Kinžal

Zásobník se potom v některých případech zachytil o jiné vybavení, což působilo při výměně jeho nečekaný pád. Celkově je XM7 těžší, objemnější, produkuje větší zpětný ráz a má menší kapacitu zásobníku – 20 nábojů oproti 30 u M4A1. Ve většině bojových střetů, které bývají do 300 metrů, nabízí dostřel a průbojnost XM7 omezenou taktickou výhodu.

Twz citovalo výrobce SIG Sauer s tím, že Brandon Trent podle všeho nepochopil smysl programu přezbrojení na XM7, které jsou již v některých jednotkách zaváděny, a popřel de facto veškerá tvrzení, z nichž mnohá označil za zastaralá nebo pramenící ze špatného výcviku. Životnost hlavně potom udal dokonce na 10 000 výstřelů, což je 2násobek požadovaný armádou.

Článek Kapitán americké armády tvrdě zkritizoval útočnou pušku XM7, která má být po 40 letech náhradou M4. Výrobce to popřel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Problém kouzla s čísly nevyřeší

Čísla mluví jasně – v loňském roce americká armáda naverbovala 54 000 nových rekrutů, ale problém je v tom, že jich měla v plánu nabrat 65 000. O něco lépe na tom bylo letectvo, které mělo v plánu nabrat 26 800 nových letců, a plán tak nesplnilo „jenom“ o 3000 osob. Absolutně pak propadlo námořnictvo. To mělo v plánu zaměstnat 37 700 nových námořníků, avšak přihlásilo se jich pouze 30 236. Celkem tedy scházelo 41 000 nových branců. Jenom námořní pěchota a vysoce elitní hvězdné síly dosáhly svých plánů. Tak alespoň něco.

Je ovšem třeba zdůraznit, že poslední jmenovaní nabírali pouhých 110 zájemců. A důsledky nezájmu se již dostavují. V americké armádě nyní slouží 445 000 žen a mužů, což je nejméně od doby před 2. světovou válkou. Na problém jde ale Pentagon věru šalamounsky – díky posílení stavů náborářů a zahájení moderních internetových kampaní za účasti hvězd jako Dwayne „The Rock“ Johnson, snížením plánů na počet přijatých, snížením požadavků, a naopak zvýšením věkové hranice z 39 na 41, se pro letošek zatím daří plán plnit.   

Armáda už mladé neláká

Armádní Zpravodaj soudí, že je zmíněné klid před bouří a vojáci si to dobře uvědomují. Opět nechme promluvit čísla – pouhých 23 % mladých Američanů mezi 18 a 25 lety je schopno aktivní vojenské služby. Zbytek ji schopen není kvůli zdraví (omezující je především vlna obezity), závislostem na drogách a alkoholu, či záznamu v rejstříku. Přidávají se ovšem i další faktory, s nimiž armáda bojuje jenom těžce. V první řadě je to růst platů v civilní sféře. Mladí lidé si dnes často i ve fastfoodech vydělají více než službou vlasti, a to bez ohrožení života a cestování.  

iZdroj fotografie: US ARMY/ Public Domain

Důležitou roli ve volbě budoucí vojenské kariéry hraje i rodinná tradice. V současné době pochází až 79 % vojáků z vojenských rodin. A právě život v armádě plný stěhování a desetiletí válek mimo Ameriku mnohé z dítek z těchto rodin od služby v armádě odrazuje. Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že jsou velký problém i tzv. kulturní války a woke politika dnes prosazovaná ve vojsku. Mnohým konzervativně vychovaným mladým lidem z jihu USA se to nezamlouvá, zatímco mladí liberálové naopak armádu pro její životní styl také nevyhledávají.

Žádná dobrá řešení

Nepříjemná je situace především pro US NAVY, která vedle vojenské flotily provozuje pro svoje účely i nákladní obchodní flotilu, jíž obsluhují civilní námořníci. Po těch je však v civilním sektoru velká poptávka a vojáci jim v platech nemohou konkurovat. Redakce Armádního Zpravodaje zjistila, že proto bude nyní odstaveno kvůli nedostatku personálu 17 lodí. Námořnictvo se tedy chytá jakéhokoliv stébla naděje. Od příštího roku by například měl být rozšířen program najímání filipínských námořníků, kteří by měli nahradit Američany. Podobné plány pak spřádá i vedení Pentagonu pro ostatní složky ozbrojených sil.

iZdroj fotografie: US Army / Public Domain

Cizinci by se ovšem měli vedle pozic pro civilní zaměstnance dostat i k bojovým jednotkám. Taková cizinecká legie má pro USA mnoho výhod. Politikům by se uvolnili ruce a mohli by vojsko nasazovat bez ohledu na jeho ztráty. Mnoho prostředků by bylo navíc ušetřeno na výsluhách. Odměnou pro cizince by byl plat a občanství. Na druhou stranu by bylo nutno počítat s neloajalitou takových branců a velké problémy by byly i s komunikací. V pilotním projektu by měli být vybráni občané států Latinské Ameriky. Zda se však skutečně takto podaří tento problém vyřešit, je ve hvězdách.

Článek Americká armáda je v rozkladu, má silný nedostatek vojáků a noví se nehlásí. Řešením má být i cizinecká legie se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Současný Abrams se vylepšovat nebude

Rozhodnutí postavit tank nové koncepce přijala americká armáda již v roce 2023, když zrušila modernizaci Abramsů na verzi M1A2 SEPv4. Zdůvodnila to nutností zlepšit mobilitu tanků a zvýšit šance na jejich přežití. Model vycházející z demonstrátoru AbramsX měl být připraven na začátku 30. let 21. století, ale to se najednou mění a má to být mnohem dříve. Armádní Zpravodaj se domnívá, že jde o reakci na poznatky z probíhajících konfliktů a uvědomění si, že bez zásadních změn by nebylo možné vést účinné operace třeba proti Rusku ani Číně.

Američané ukázali Britům, že to má smysl: univerzální rakety Brimstone zničí skoro jakýkoliv ruský cíl, i nejmodernější T-90M v pohybu

Ne, že by to současný nejnovější typ Abramsů nedokázal, směle se může postavit nejlepšímu ruskému tanku v aktivní službě, tedy T-90M Proryv-3, ale vždy je dobré jejich provoz zefektivnit a konstrukci připravit na největší hrozby současného bojiště, a sice drony a stále silnější protitankové střely. Kdyby navíc Rusko přece jenom někdy posunulo T-14 Armatu do funkční fáze, mohly by mít americké protějšky problém. Papírově jde totiž o skvělý tank.

Good morning. M1E3 Abrams concept. Very nice. #ArmoredWarfare #TankswithAW pic.twitter.com/tzJIKHydhi

— Armored Warfare (@ArmoredWar) December 14, 2023

Nové plány počítají s tím, že vojáci dostanou tank za 24 až 30 měsíců, uvádí DefenseNews, a změny mají být údajně velice výrazné. Třeba v oblasti pohonného systému a další ochrany proti střelám a dronům. Jsou však i věci, na něž se sahat nebude – pravděpodobně na kanon ráže 120 mm, neboť se zdá, že ho armáda považuje za dostatečný. Ale třeba v Evropě se mluví o nových kanonech ráže 130 až 140 mm, upozorňuje redakce Armádního Zpravodaje.

M1E3 má dostat hybridní pohon

Změnou pohonu se rozumí pravděpodobné zavedení hybridního pohonu, vysvětluje ArmyRecognition. Současný tank Abrams ho má zajištěn plynovou turbínou, uvádí Wikipedia, který mu dává solidní mobilitu, ale má zároveň vysokou spotřebu pohonných hmot. M1E3 by jich ovšem potřeboval asi polovinu. To znamená výrazné ušetření prostředků na dopravu paliva do bojových operací, kdy je logistika materiálově i lidsky velice náročná.

Čeho se Amerika zbavila, po tom Polsko skočilo: armádu posiluje také tanky Abrams M1A1 FEP, stále jsou velmi schopné

Dalším zlepšením má být zavedení systému automatického nabíjení, což většina typů západních tanků nemá. Umožnilo by to snížit počet členů osádky na 3, nebyl by třeba nabíječ – tak jako je tomu u ruských tanků. Armádní Zpravodaj se domnívá, že zvýšením ochrany tanku je myšlena integrace systému aktivní ochrany přímo do konstrukce, a nikoliv jeho dodatečná montáž. To by mělo přinést výraznou úsporu hmotnosti, což by hrálo ve prospěch větší mobility, případně by bylo možné alespoň na některých místech navýšit pancéřovou ochranu.

Článek Vývoj tanku M1E3 Abrams je třeba urychlit, aby Amerika zvládla čelit Rusku. Upustí od plynové turbíny a přejde na ruský koncept se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Projektily pro M110 váží přes 91 kg

S myšlenkou nejtěžší mobilní houfnice přišla americká armáda v 50. letech 20. století. Nakonec se podařilo sestrojit systém na pásovém podvozku, kde se ocitla modifikovaná verze hlavně tažené houfnice M115 ráže 203 mm, uvádí Wikipedia. To umožňovalo vystřelovat projektily o hmotnosti větší než 91 kilogramů, což znamenalo velikou ničivou sílu, přičemž zbraň sloužila k ničení hodnotných pozic nepřítele. Později pak vznikly verze i s větším dosahem.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Nizozemí

Na svou dobu měla houfnice slušný dosah – třeba s tříštivým projektilem M106 o hmotnosti 92,53 kg byl až 16 800 m. Pozdější verze houfnice M110A1 a A2 však dostaly delší hlaveň, čímž stoupl dosah na 22 900 metrů, uvádí Army-Guide. S raketovým projektilem M650 však mohla zasahovat cíle do vzdálenosti až 30 km, a existoval i jaderný raketově poháněný projektil. Kadence houfnice byla 3 rány za 2 minuty, i když ji bylo možné krátkodobě i zvýšit.

Zbraň doprovázelo vozidlo s municí

Houfnice M110 je umístěna na pásovém podvozku, který je shodný houfnicí M107 spadající do stejné rodiny. Její celková bojová hmotnost byla 26,5 tun, uvádí WeaponSystems. Na samotném vozidle je potom 5 členů obsluhy, ale dalších 7 jich cestovalo na doprovodném vozidle s municí, protože samotná houfnice měla zásobu pouze na 2 rány, což hodnotí Armádní Zpravodaj jako velkou slabinu. Vozidlo na silnici vyvinulo max. rychlost 56 km/h.

Zbraň se nakonec dočkala velice značného rozšíření v armádách amerických spojenců, i když někteří, jako byl Írán, se od Ameriky později oddělili. Mnoho armád, včetně americké, již M110 nepoužívá, ačkoliv v aktivní službě zůstává třeba v Řecku, Egyptě nebo na Tchaj-wanu. Dočkala se mimochodem nasazení v řadě konfliktů – Američané ji použili například ve Vietnamu nebo v Iráku, a v několika konfliktech ji použil Izrael a Írán ve válce s Irákem.

Článek Kdysi nejtěžší houfnice v americké výzbroji: brutální M110 rozsévala zkázu a nic jí nedokázalo odolat. Na ruskou zdaleka neměla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dlouhé testování Ripsaw M3 armádou

Vozidlo Ripsaw M3 je jedním z rodiny robotů Ripsaw, s jejichž vývojem začala americká firma Textron již před více lety. Wikipedia pak uvádí, že ho americká armáda testuje již od roku 2013, přičemž je vybaveno i dálkově ovládanou stanicí M153 CROWS umožňující užívání celého spektra zbraní. Teoreticky tak může být Ripsaw M3 vyzbrojený různými typy systémů.

iZdroj fotografie: Textron

V základní verzi by měl disponovat rychlopalným kanonem ráže 30 mm, dvojicí kulometů a protitankovými střelami FGM-148 Javelin, uvádí TurDef, ale Armádní Zpravodaj kulomety na fotografiích vozidla nenašel. S pomocí zbraní se může Ripsaw M3 pustit do boje s různými typy nepřítele. Javelin například zvládne zasáhnout cíl, jakým je tank, na vzdálenost až 4,5 kilometrů, uvádí MissileTreat. Útočí na něj přitom seshora, takže zničí na ránu v podstatě každý obrněnec. Rychlopalný kanon zase poslouží proti pěchotě i slaběji pancéřovaným vozidlům.

Chinook přepraví robota kamkoli

Vozidlo Ripsaw M3 má mít rychlost až 48 kilometrů v hodině a dojezd téměř 300 kilometrů, takže dokáže fungovat velice dlouhou dobu – v úsporném režimu dokonce až 19 hodin. Jelikož je na pásech, zvládne jistě i těžší typy terénu. Armádní Zpravodaj dohledal popis výrobce Textron, podle něhož má hmotnost 8 165 kg, což má umožňovat jeho přepravu v podvěsu pod vrtulníkem Boeing CH-47 Chinook. Ten ho může rychle vysadit tam, kde bude zapotřebí síla, a zároveň má být snadné měnit jeho vybavení, takže může plnit celou řadu misí.

Ukrajina ukáže Rusku, co znamená moderní armáda 21. století. Zavádí na frontě robotické jednotky, s nimiž se nebude radno utkat

Hmotnost vozidla dle redakce Armádního Zpravodaje naznačuje, že nebude pancéřované nebo bude mít ochranu jenom proti palbě z ručních zbraní. Ale jak se osvědčí, to ukáže zřejmě až reálné nasazení v boji. Některé podobné systémy již v minulosti zklamaly, jiné se naopak ukazují jako užitečné. Na základě praktických zkušeností je možné, že se parametry Ripsaw 3 budou měnit, což by mělo být díky otevřené architektuře snadné.

Článek Americká armáda vstoupí do 21. století: pozemní robot Ripsaw M3 rozmetá vojáky kanonem a tanky pošle na věčnost jedinou ranou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

M10 Booker se hmotností blíží tankům

Na první pohled může vozidlo M10 Booker připomínat lehký tank, což často bývá bojové vozidlo pěchoty s tankovým kanonem ve věži. Tuto definici splňuje, protože je postavené na podvozku obrněného bojového vozidla GDLS Griffin II, což je zase derivát bojového vozidla pěchoty ASCOD, a navíc má tankový kanon. Wikipedia ovšem upozorňuje, že při hmotnosti 42 tun se blíží některým běžným tankům, třeba ruský T-72B má 44,5 t.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

M10 Booker je vybaven tankovým kanonem – americká armáda uvádí, že jde o M35 ráže 105 milimetrů, takže je slabší než běžné zbraně moderních západních tanků, protože ty mají ráži 120 milimetrů. Osádka má dále k dispozici koaxiální kulomet ráže 7,62 milimetrů a na věži kulomet M2 Browning ráže 12,7 milimetrů. Zaměřovací systém je pak stejný jako u tanku M1 Abrams; výrobce GDLS vyzdvihuje třeba i vylepšený tepelný zobrazovač.

Zničí lehčí cíle a možná i odolný tank

Hlavním cílem vozidla M10 Booker bude podpora pěchoty. Kanonem má být schopno zničit lehčí obrněná vozidla, například ruské BMP-3, a stačit bude i na tank, ovšem třeba moderní (rovněž ruský) T-90M bude muset nejspíše trefit do slabšího místa. Vedle toho může likvidovat různá nepřátelská opevnění a podobné cíle. Army-Technology pak vyzdvihuje v analýze jako jednu z výhod třeba snadnější přepravitelnost za pomoci transportních letadel. M10 Booker tak může být na bojišti mnohem dříve než klasický tank, jakým je M1 Abrams.

Video: ani mohutný nájezd 11 ruských tanků a 45 transportérů nemusí být zárukou vítězství, i když je doprovází Terminator

Na druhou stranu skutečnost, že je stroj postavený na podvozku odvozeného od BVP, znamená, že bude mít i podobnou úroveň ochrany. Rozhodně se nemůže pouštět do přestřelky s moderním tankem – šanci může mít v případě útoku ze zálohy, ale pak bude muset místo střetu opustit. S rychlostí až 64 km/h by toho mohl být schopen, i když třeba Ruskem používaný T-80 je rychlejší. Při správné taktice může být ale velice užitečnou zbraní.

Článek Americký M10 Booker je sice těžký jako ruské tanky, ale sám tankem není. A přesto má sílu, že si to může rozdat i s T-90 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

M113 je již nedostatečně odolný

Americká armáda, ale i další složky ozbrojených sil, používala dlouhá léta pásový transportér M113. Ve své době šlo o velmi zdařilé a moderní vozidlo; Army-Technology uvádí, že jeho první prototyp byl vyroben již v roce 1957, od té doby ovšem prošel mnoha úpravami a modifikacemi, což z něj udělalo velmi univerzální a spolehlivé vozidlo. Na dnešní dobu má ale zejména nedostatečný pancíř – Američané ho proto dlouhou dobu plánovali nahradit.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Nakonec bylo vybráno vozidlo AMPV od společnosti BAE Systems. Ta ho popisuje jako rodinu vozidel s vysokou odolností, využívající mnoho prvků bojového vozidla pěchoty M2 Bradley, které je proslulé svou všeobecnou odolností. AMPV by mělo, například silou pancíře, pokud bude silný jako u Bradley, odolávat střelám ráže až 30 mm, a mělo by mít i pancíř reaktivní. Díky němu by odolalo min. zepředu a ze strany střelám typu RPG.

AMPV bude mít různorodou výzbroj

Hmotnost vozidla se liší podle varianty. ArmyRecognition uvádí, že se pohybuje od 34 do 36 tun. Vedle toho má dvoučlennou osádku, dosahuje rychlosti až 61 km/h a dokáže ujet téměř 400 km. Vyzbrojené může být nějakým typem kulometu, ať univerzálním, nebo těžkým ráže 12,7 mm, případně ho může nahradit automatický granátomet.

105mm mini-houfnice na Humvee vypadá až neškodně, přitom je revoluční a dokáže tvrdě udeřit na skoro 20 km

AMPV existuje v několika variantách a jako obrněný transportér má mít v zadní části prostor pro 6 plně vybavených vojáků. V podobě zdravotnického vozidla má pak osádku tříčlennou a místo pro 4 ležící nebo 6 neležících pacientů. V jiné verzi plní zase AMPV roli samohybného minometu a je vyzbrojené minometem ráže 120 milimetrů, do něhož nese 69 nábojů, uvádí Wikipedia. Existuje i verze velitelská, ale možných úprav je mnohem více.

Článek Americké transportéry M1113 postupně odejdou. V Americe je nahradí AMPV, které odolají i ruskému RPG a pořádně silné ráži 30 mm se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

M142 HIMARS využívá různé druhy střel

Na videu níže lze vidět ostrou střelbu baterie raketometů M142 HIMARS. Jeho výrobce, Lockheed Martin, ho popisuje jako cenově dostupné sofistikované dělostřelecké řešení, jehož výhodou je možnost použití různých druhů munice. Nejčastěji je to šest raket typu GMLRS, a právě ty odpalují i raketomety na videu. Jinak ale může použít i taktickou balistickou raketu MGM-140 ATACMS nebo střely PrSM, což z něj dělá multifunkční zbraň.

Americký M142 HIMARS vs. ruský BM-30 Smerč: oba dva systémy jsou dobré, ale jeden technologicky lepší, a druhý tradičně ničivější

Použité rakety, pravděpodobně se jedná o M31, mají dolet až 92 km, uvádí Wikipedia. Naváděny jsou prostřednictvím GPS a jejich přesnost je kolem 1 metru, jejich hlavice je přitom těžká 91 kg. Může být explozivní nebo kazetová, případně vybavená množstvím wolframových kuliček. Zajímavostí je, že bylo při ostrých střelbách dbáno i na protivzdušnou obranu – vidět je systém RBS 70. Výrobce Saab uvádí, že jeho nejnovější verze RBS 70 NG má dosah až 9 kilometrů do dálky a 5 kilometrů do výšky, a že jsou střely naváděné prostřednictvím laseru.

Střelby raketometu M142 HIMARS

Článek Video: ukázka ostré střelby z M142 HIMARS, jehož rakety zasáhnou cíle přesně na více než v 90 kilometrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Účinnost dronu je poněkud sporná

Autorem unikátního PS Killeru je americký startup XDOVN, který ho popisuje jako první dron na světě typu „hoď a zapomeň“. Princip hoď má být jednoduchý – voják ho vezme do ruky a hodí, během 2 sekund se pak vyklopí křidélka a vrtule, díky nimž bude pokračovat v letu; zapomeň by pak mohlo naznačovat velikou míru autonomie. Ale pokud má PS Killer sloužit k průzkumu a ničení různých cílů, měl by být řiditelný, ačkoliv není jasné jak.

Kterak francouzský Dassault Rafale porazil ruský Suchoj S-35 Flanker-E a získal přízeň egyptského letectva. Vyhrál hlavně radarem

PS Killer je představován s řadou schopností, dokonce má být schopen ničit obrněná vozidla a tanky. Unést má nicméně náklad jenom o hmotnosti necelých 800 gramů, což by mohlo deklarované schopnosti trochu odporovat, jelikož je sporné, zda by tak malá hlavice stačila zrovna na tank. Jenom pro srovnání, stále používaný sovětský protitankový granát RKG-3 má hmotnost 1,07 kg, uvádí Wikipedia. Už ten je přitom proti moderním tankům neúčinný, i když slaběji chráněná obrněná vozidla zvládne, což bude asi i schopnost PS Killer.

Kompaktní a lehký dron „pro Američany“

Hmotnost dronu PS Killer má být stejná jako jeho nosnost, tedy necelých 800 gramů, a tvarem a velikostí má odpovídat míči velikosti 7. Ten NetWorldSports popisuje jako 18 cm dlouhý s průměrem 15 až 16 cm, takže při jeho kompaktnosti a tvaru není pochyb, že by se snadno vešel do výbavy vojáka. Není to ale poprvé, co Američané s tvarem míče pro svůj populární sport experimentují, v minulosti se pokoušeli vyvinout i takový protitankový granát.

Die „throw-and-forget“ Drohne: P.S. Killer (PSK) ist eine leichtes, werfbares UAS, das sein Ziel mit 60 Kilometer Reichweite bei 250 km/h verfolgt. Frisch vom US Defense Startup XDOWN. pic.twitter.com/KY66lEJA4Y

— SPARTANAT (@spartan_at) January 30, 2025

PS Killer se má ale vyznačovat i mimořádnými výkony. Typ jeho pohonu není uveden, i když je téměř jisté, že bude elektrický – přesto by se měl pohybovat rychlostí až 250 km/h a mít dolet přes 60 km. Vzhledem k velikosti a neveliké hmotnosti je to udivující a bude bezesporu úspěch, pokud se tvůrcům podobné parametry podaří ve skutečnosti dodržet.

Článek Dron PS Killer bude první svého druhu „hoď a zapomeň“ na světě, navíc americká srdcovka. Jeho účinnost ale vypadá sporně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

AK-47 byla do džungle lepší než M16

Severní Vietnam, případně partyzáni z Vietkongu, dostávali zbraně ze Sovětského svazu a Číny. Jednou z nich byla útočná puška AK-47, kterou poprvé zavedly do výzbroje sovětské síly, a to v roce 1949, uvádí Wikipedia. Severovietnamci však používali také modernizovanou verzi AKM, která se liší například vylisovaným důlkem v přijímači zbraně namísto frézovaného, nebo šikmou brzdou na konci hlavně, vysvětluje strojní inženýr Will Dabbs z TheArmoryLife. Navíc zde byla k dispozici i čínská Type 56, což je jakýsi mix mezi AK-47 a AKM.

AK-47 x Type 56#Vietnam #VietnamAesthetic #PAVNaesthetic pic.twitter.com/dvGaDc1c2X

— Lonely PAVN Soldier 🇻🇳 (@LonelyPAVN) February 24, 2023

Co ale dělalo z AK-47 nazývané dle jejího tvůrce Kalašnikov fenomenální zbraň do vietnamské džungle, byla její síla a spolehlivost. Používala munici ráže 7,62 x 39 mm, zatímco americká M16 měla 5,56 x 45 mm. Americká munice je sice lehčí a vysokorychlostní a puška s ní je přesnější, ale na tom ve Vietnamu nezáleželo. Bojovalo se totiž v džungli a většinou na krátkou vzdálenost, kde dokázaly těžší projektily ze sovětské zbraně snáze prolétat třeba kmeny stromů, ty slabší klidně několika ranami zlomit, a při jejich zásahu nebo škrtnutí se tolik nevychylovaly.

Kalašnikov vystřelí téměř pokaždé

K dalším silným stránkám Kalašnikovu patří jeho spolehlivost. Má velice jednoduchou konstrukci a snadno se udržuje, používat ho v podstatě okamžitě může i netrénovaný člověk. Military uvádí, že pokud je ve zbrani zasunutý zásobník s municí, pravděpodobně bude střílet. A i když nemusí být střelba úplně přesná, při kadenci až 600 ran za minutu byla veliká pravděpodobnost, že severovietnamský voják na krátkou vzdálenost nakonec něco trefil. Navíc když sebral zbraň svého padlého spolubojovníka ze země, mohl si být jistý, že bude fungovat.

První útočná puška na světě, Avtomat Fjodorova, předběhla dobu. A to vznikla již v carském Rusku; nakonec ji ale nahradil AK-47 Kalašnikov

AK-47 Kalašnikov měl samozřejmě i své negativní stránky, jednou z nich může být právě menší přesnost oproti M16. Jeho munice je o něco těžší, takže jí uživatelé sovětské útočné pušky nesly do boje o něco méně než američtí vojáci. Ti si na druhou stranu AK-47 velice cenili a mnozí z nich si ji dokonce od padlých nepřátel přisvojili a používali ji v boji jako mnohem spolehlivější alternativu své hlavní útočné pušky; navíc mohli sbírat munici od padlých nepřátel.

Článek Kalašnikov, metla na americké vojáky Vietnamské války, která rozstřílela i strom a byla velice spolehlivá. Mnozí Američané si ji přivlastnili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V Sýrii jsou tábory s příslušníky ISIS

Američtí vojáci mají bránit tomu, aby se v současné chaotické situaci znovu nezformovali teroristé Islámského státu, uvádí AP s odvoláním na amerického ministra obrany Lloyda Austina. Na území ovládaných Kurdy jsou detenční tábory s několika desítkami tisíc příslušníků ISIS a jejich rodin. Přímo bojovníků v nich má být až 10 tisíc, z nichž je zhruba 1/5 nebezpečná. Islámský stát porazily síly vedené Kurdy a podporované západními státy v roce 2017.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Rusko po více jak 10 letech definitivně stáhlo úplně všechny ponorky ze Středozemního moře. Kdysi spřátelená země jí odepřela zázemí

Američané se v bojích proti ISIS v Sýrii angažují od roku 2014, kdy začaly bombardovat jeho pozice, uvádí Wikipedia. Později pak poslali do oblasti i speciální jednotky, které proti teroristům pomáhaly, a dokonce se měly střetnout i s příslušníky ruských Wagnerovců, když se pokoušeli útočit na oblasti s ropnými nalezišti, která ovládají Kurdové. Budoucnost amerických sil v Sýrii však může ovlivnit postoj nastupujícího prezidenta Donalda Trumpa.

Kurdové jsou pod útokem Turecka

Kromě boje s teroristy hrozí americkým vojákům, že by se mohli zaplést do případných budoucích sporů mezi Kurdy a Haját Tahrír aš-Šám, ale především s milicemi podporovanými Tureckem či přímo tureckou armádu. Turecko totiž považuje Kurdy za teroristy podporující PKK, uvádí WashingtonPost, přičemž proturecké milice s Kurdy v posledních dnech na řadě míst bojují a pomáhají jim v tom i nálety tureckého letectva.

Článek Američané se ze Sýrie nestáhnou, ačkoliv hrozí konfrontace s Tureckem. Vojáci musí zůstat, aby nadále bojovali s teroristy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Radary a děla s hypersonickými projektily

Dělostřelecký systém MDAC by měl být hotový do roku 2027 a už o rok později by ho měla americká armáda podrobit náročným testům, uvádí TheDefensePost. Vyvíjí ho společnost BAE Systems a sloužit by měl k ochraně stacionárních nebo polostacionárnách objektů. Jeho součástí mají být nejenom speciálně vyvinutá děla, ale také radary a hlavně hypersonické projektily HVP s některými vlastnostmi charakteristickými spíše pro střely.

米陸軍、MDACの試作機の製造をBAEシステムズと契約

2028会計年度には試作機が完成する予定

MDACは、8基のマルチドメイン砲(MDAC)、4基の多機能精密レーダ(MFPR)、2基のマルチドメイン戦闘管理装置(MDBM)、および144発の超高速発射体(HVP)で構成されている
https://t.co/nzXtN5VNdi https://t.co/N5SqaPOnPm pic.twitter.com/l3EreYItZr

— 妄想的な野菜生活(ウクライナダボス商工会議所) (@WangHuo62655) January 4, 2025

Baterie MDAC by se měla skládat z 8 děl ráže 155 mm a 4 radarů, s jejichž pomocí by dokázala detekovat cíle, uvádí InterestIngengineering; a dále také ze 2 systémů řízení bitvy, čímž je pravděpodobně myšleno velitelské a řídící centrum, kde by byla zpracovávána data a udělovány příkazy do všech částí baterie. Požadavkem je, aby byla umístěna na kolové platformě a měla tak vysokou mobilitu, ale i možnost přepravy letadlem.

HVP by mohl manévrovat a být rychlý

Na testování má armáda dostat 144 projektilů HVP s raketovým pohonem, které mají dosahovat rychlosti minimálně Mach 5 a jejich dosah bude alespoň 80 km. Zároveň mají mít schopnost během letu manévrovat, aby byly podle zachycených dat schopny zasáhnout cíl. BAE Systems podobný projektil má a uvádí, že je díky své aerodynamičnosti rychlý a vysoce ovladatelný. Jeho cena by měla být 86 tisíc dolarů(2,1 milionu Kč).

Kratos XQ-58 Valkyrie je nejvýkonnější bezpilotní letoun světa, který může sekundovat F-35. Jeho cenovka ale překvapí, je „nízká“

Zda je tento koncept protivzdušné obrany proveditelný a efektivní, není v současné době jasné, i když na papíře vypadá dobře. Zda se nakonec uchytí, bude záležet nejenom na jeho schopnostech, ale především ceně, protože hrozby v podobě střel, dronů a jejich kombinací jsou stále častější a levnější. O přízeň armád může zápasit i s vyvíjenými laserovými systémy, ale ty mají kratší dosah. Možná ale zapadne do kombinace v podobě vícevrstvé ochrany.

Článek Amerika může vrátit těžké protiletadlové dělostřelectvo zpět do hry díky hypersonickým projektilům. Ale není jasné, zda to má smysl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketa, která vynese hypersonický kluzák

Dark Eagle vlastně sestává ze dvou systémů od dvou společností, uvádí Wikipedia. Prvním z nich je dvoustupňový raketový posilovač vyvinutý Lockheed Martin, jehož úlohou je vynést do výšky druhou část, tedy hypersonický kluzák C-HGB. Ten zkonstruovala společnost Dynetics a jako nepoháněný má rychlostí vyšší než Mach 5 zamířit k cíli. Během trasy může přitom měnit směr, aby byl jenom obtížně sestřelitelný (nebo ideálně vůbec).

A USAF F-16 flies by one of the LRHW TEL assigned to Bravo Battery, 5th Battalion, 3rd Field Artillery, Long Range Fires Battalion, 1st Multi-Domain Task Force, participating in exercise Bamboo Eagle 24-3 at Nellis AFB
📸: U.S. Army photo by 1st Lt. David Kim pic.twitter.com/0Eyb5nqNbu

— Doha (@Doha104p3) August 31, 2024

NationalInterest uvádí, že by mělo být hlavním smyslem zbraně v americké strategii odstrašení Číny v oblasti Pacifiku. Nevylučuje ovšem ani možnost, že by mohla být nasazena k odstrašení Ruska, jelikož může kluzák díky svým schopnostem zasahovat různé druhy strategických cílů, například velitelství, bunkry nebo významné sklady. Výhodou LRHW je pak hlavně skutečnost, že bude odpalována nejenom ze země, počítáno je s ní i pro plavidla amerického námořnictva, uvádí na svých stránkách americké ministerstvo obrany.

Dark Eagle má dolet asi 3 000 km

O zbrani je pouze minimum informací, ale celá (raketový posilovač a kluzák) by měla mít hmotnost kolem 7,4 tun. Některé zdroje pak naznačují, že by kluzák mohl cíl ničit jenom svou kinetickou energií, ale není to potvrzené. S dosahem kolem 3 tisíc km patří tak mezi zbraně středního doletu, které ještě před několika lety omezovala již neplatná Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu – ta se ale netýkala Číny, jenom USA a Ruska.

Video: ani tank nemusí ruské armádě přinést úspěch, pakliže musí čelit zarputilým obráncům, jimž se podaří vletět dronem do BMP-2

V pozemní verzi by měla baterie Dark Eagle obsahovat 4 vozidla a na každém by měly být 2 rakety s kluzákem, celkem tedy 8 střel. Řízena přitom bude z velitelského vozidla a její mobilita by nepříteli velmi komplikovala možnost ji celou i jenom z části zničit. Ve výzbroji, a tedy i připraveny k nasazení, by měly být první kusy k dispozici již v roce 2025.

Článek Americká hypersonická zbraň „Temný orel“ může být kladivem na Rusko a Čínu. V rychlosti Mach 5 bude téměř nesestřelitelná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

M270 má staré i nové typy munice

Americký těžký salvový raketomet M270 je relativně starou zbraní, která byla do výzbroje zařazena již v roce 1983, uvádí Wikipedia. Její úlohou přitom bylo především zasahovat cíle protivzdušné obrany, protibaterijní palba a případně plošná palba na nějaké zásadní cíle. Raketomet byl však vyvíjen stejně tak jako typy munice do něj používané – současné rakety mají mnohem větší dosah a jsou extrémně přesné. Nejmodernější verze raketometu M270A2 zařazená do výzbroje v roce 2019 je pak umístěna také v Evropě, uvádí MilIn.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

V případě nasazení do ostrého boje, v Evropě by to pravděpodobně bylo proti Rusku, může M270 sloužit v mnoha úlohách. Kupříkladu rakety GMLRS zvládají zasahovat různé cíle na vzdálenost až 92 kilometrů, jednat se může o systémy protivzdušné obrany, velitelství, sklady munice, ale například i kolony vojenské techniky. V případě použití balistických raket pak M270 ničí strategické cíle na vzdálenost až několika stovek kilometrů.

M270 má pásy a více střel než HIMARS

Raketomet M270 je na pásovém podvozku a byl odvozen od amerického bojového vozidla pěchoty M2 Bradley. ArmyRecognition uvádí, že je na nšm pancéřovaná kabina pro tříčlennou obsluhu a odpalovač raket, nejčastěji jsou používány rakety ráže 227 milimetrů, jichž se vejde dvanáct – tedy dvojnásobek množství než u M142 HIMARS. V případě, že používá balistické rakety MGM-140 ATACMS, vejdou se pouze dvě.

Video: ani rychlý útok na motorkách nemusí ruským vojákům přinést úspěch, pakliže je odráží dělostřelectvo a většinu jich smete

Od starších verzí M270 se nejnovější liší silnějším motorem a lepší ochranou osádky, ale hlavně schopností používat i novou americkou balistickou raketu krátkého doletu Precision Strike Missile nahrazující ATACMS. Wikipedia uvádí, že má dosah až 500 kilometrů a je přesná, ale přesto inženýři pracují na jejím vylepšení – existují dokonce předpoklady, že by mohla s náporovým motorem dosahovat až 1 000 kilometrů. Vyvíjena je i protilodní verze, která by se mohla ve výzbroji objevit v roce 2028, kdy by mohl začít plnit i další úkoly.

Článek Americké raketomety M270A2 umí zastavit jakoukoliv ruskou techniku. Nepropustnou zónu vytvoří až na 92 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Iron Fist umožní M2 Bradley přežít

Americká armáda už má nejnovější verzi vozidel M2 Bradley objednanou a největší změnou oproti verzi předchozí je zvýšení odolnosti systémem aktivní ochrany Iron Fist, uvádí ArmyRecognition. Jedná se o systém vyvinutý izraelskou společností Elbit Systems, která umí lokalizovat a zničit různé typy protitankových střel ještě před tím, než dopadnou na pancíř vozidla. Twz pak uvádí, že by mohl být i obranou proti nebezpečným sebevražedným dronům.

M2A4E1 Bradley?

More like Chadley.

Like & follow for more exquisite humor. pic.twitter.com/gMWVdRQ1qE

— Docquistador ☧ (@DocTurboAutismo) May 16, 2024

Zvýšení ochrany znamená, že by mohl nový M2A4E1 Bradley v bojových situacích přežít mnohem déle a využívat tak lépe svých schopností. Opakovaně prokázal, že je schopen ničit i nejmodernější bojové tanky, mezi něž patří třeba ruský T-90M; minimálně vyřadit z boje ho může i rychlopalný kanon ráže 25 mm třeba tím, že mu smršť projektilů poškodí důležité systémy. Přímo proti nejsilnějším obrněným vozidlům pak může M2A4E1 Bradley použít protitankovou řízenou střelu BGM-71 TOW s průrazností pancíře o síle až 900 mm RHAe.

M2A4E1 lépe zaměří cíl, i když je špatně vidět

Instalace systému aktivní ochrany však není jedinou změnou na modernizovaném M2 Bradley, byť je zásadní. TheDefensePost uvádí, že je osazen i novým moderním infračerveným zaměřovačem cíle, což by mu mělo umožňovat lokalizovat a zneškodnit nepřítele i v podmínkách za omezené viditelnosti – podobné systémy poskytují posádkám vozidel nad jejich protivníky velikou výhodu. Inovované má být potom i řízení prostředí.

Amerika nahrazuje legendární M2 Bradley, nové BVP XM30 má nepřítele zničit, aniž by ho viděl, a může ho dodat i evropská firma

Ačkoliv je Bradley relativně staré vozidlo (Wikipedia uvádí, že jeho první verze byly zařazeny do výzbroje již v roce 1981), americká armáda ho nejspíše bude provozovat ještě dlouho. Když ho kdysi vybírala, rozhodla se dobře, neboť je schopné mnoha modernizací, které ho stále drží na světové špičce. Výměna všech Bradley by navíc byla velice finančně náročná, takže se americkým ozbrojeným silám stejně více vyplatí postupovat cestou modernizací.

Článek Legenda na nové úrovni: jediné M2A4E1 Bradley klidně zničí i nejlepší ruský tank T-90M a samo přežije, co bylo dříve nemyslitelné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.