Někdy v první polovině šedesátých let se sovětské velení rozhodlo pro krok, který na desítky let definoval palebnou podporu na úrovni družstva. Pásový lehký kulomet RPD ráže 7,62×39 mm nahradil zásobníkový RPK, konstrukčně odvozený z automatu Kalašnikov. Logika byla jednoduchá: RPK sdílel s AKM většinu dílů, zjednodušil výrobu, zásobování, opravy i výcvik. Unifikace zvítězila nad palebnou vytrvalostí. Po více než čtyřech letech války na Ukrajině se ale ukazuje, že v zákopech, opěrných bodech a městské zástavbě ta rovnice přestala platit. A Rusko to přiznává novou zbraní.

Od RPD k RPK: proč Sověti pás zahodili

Ruční kulomet Děgťarjova modernizovaný, RPD, vstoupil do služby krátce po druhé světové válce jako pásová podpůrná zbraň pro střelecké družstvo. Používal kovový článkový pás na 100 nábojů ráže 7,62×39 mm a nabízel souvislou potlačovací palbu, kterou zásobníkové automaty nedokázaly doručit. Jenže sovětská vojenská doktrína šedesátých let kladla důraz na masovou mobilizaci, jednoduchost a logistickou čistotu. RPK, který vznikl na platformě AKM, tohle všechno splňoval. Sdílel zásobníky, součástky i obslužné postupy s nejrozšířenějším automatem na světě. Voják, který uměl rozebrat AKM, uměl rozebrat i RPK. Cena za tuto eleganci? Zásobník na pouhých 40, později 45 nábojů a bojová rychlost střelby do 150 ran za minutu. Na tehdejší manévrovou válku to stačilo. Na dnešní úderný boj v těsných prostorech už ne.

Co RPK nedokáže a proč fronta žádá víc

RPK-74M, poslední modernizace v ráži 5,45×39 mm, používá 45ranný zásobník. Výrobce uvádí, že zbraň zvládne přibližně 180 ran intenzivní střelby, než se přehřeje do bodu, kdy je třeba přestat. V praxi to znamená čtyři výměny zásobníku, čtyřikrát přerušená palba, čtyřikrát okamžik, kdy útočník nekryje postup svých lidí.

Válka na Ukrajině přitom znovu a znovu staví malé úderné skupiny do situací, kde potřebují přesný opak: dlouhou, nepřerušovanou potlačovací palbu na krátkou vzdálenost. Útok na opěrný bod v zákopu. Průnik budovou. Čištění blindáže. Ruské zdroje, včetně agentury TASS, citují hlavního konstruktéra Kalašnikova, který mluví o „reálné potřebě“ lehkého kulometu schopného dlouhé intenzivní palby z neustálených poloh. Zásobníkový RPK tuto potřebu prostě nedokáže naplnit.

RPL-20 a RPL-7: co přesně Kalašnikov nabízí

Odpovědí je rodina RPL, lehkých pásových kulometů, které koncepčně navazují na logiku starého RPD, ale technicky patří do jednadvacátého století.

RPL-20 (ráže 5,45×39 mm):

• Hmotnost přibližně 5,5 kg
• Dvě délky hlavně: 415 mm (kompaktní verze pro těsné prostory) a 590 mm
• Nábojové pásy na 100 nebo 200 ran v plastovém boxu
• Otevřený závěr při střelbě, lepší chlazení, menší riziko samovolného výstřelu
• Až 400 ran intenzivní střelby do ochlazení (oproti 180 u RPK-74M)
• Plynový systém s dlouhým chodem pístu a uzamčení otočným závorníkem, tedy „kalašnikovská“ logika obsluhy

RPL-7 (ráže 7,62×39 mm):

• Hmotnost rovněž do 5,5 kg
• Efektivní dostřel 800 metrů
• Box na 80 nábojů
• Oboustranná obsluha, v sadě tlumič/PMS
• Vznikl podle takticko-technického zadání ruského ministerstva vnitra, tedy nemíří jen do armády

Klíčové číslo je právě těch 400 ran u RPL-20 proti 180 u RPK-74M. Krátká verze s boxem na 200 nábojů podle ruských odhadů dokáže držet protivníka „u země“ zhruba minutu nepřetržité palby. Pro údernou skupinu, která se prodírá zákopem, je to zásadní rozdíl.

Důležitý je ale i limit, o kterém se mluví méně. Podle detailního rozboru na Kalashnikov.ru RPL-20 nemá polní rychlou výměnu hlavně, ta je zamýšlena až v dílenských podmínkách. Západní ekvivalenty, jako belgický FN Minimi, přitom rychlovýměnné hlavně standardně nabízejí. Označovat RPL-20 za „ruskou Minimi“ je proto zkratka, která ignoruje podstatný funkční handicap.

Kde se RPL-20 už střílí a kde zatím ne

Časová osa zavádění RPL-20 je překvapivě konkrétní. 21. března 2025 Kalašnikov oznámil rozjezd sériové výroby. 9. června 2025 odešla první sériová várka k zákazníkovi. A 4. července 2025 ruské ministerstvo obrany tvrdilo, že RPL-20 už používají výsadkáři na orichivském směru v Záporožské oblasti, konkrétně při útocích na opěrné body a v městské zástavbě.

U RPL-7 je situace odlišná. Zbraň byla veřejně představena v lednu 2025, v srpnu téhož roku odeslána na vojskové zkoušky. K polovině roku 2026 ale v otevřených zdrojích chybí potvrzení o sériovém nasazení na frontě.

A pak je tu zásadní korektiv. Ještě 22. května 2026 mluvil šéf Kalašnikova Alan Lušnikov o tom, že prioritou je dostat verzi v ráži 5,45 mm do masové výroby „ještě letos“. Jinými slovy: RPL-20 už existuje, už se s ním střílí, ale plošné přezbrojení ruských úderných jednotek je stále spíš v rozjezdu než u konce.

Není to anomálie: NATO pásové kulomety používá desítky let

Ruský návrat k pásovému lehkému kulometu může znít jako přiznání zaostalosti. Ve skutečnosti je to spíš pozdní příklon k řešení, které západní armády nikdy neopustily. Česká armáda používá jako základní podpůrnou zbraň družstva FN Minimi v ráži 7,62 mm, jak dokládá oficiální publikace AČR. Americká armáda desítky let spoléhala na pásový M249 SAW a nyní přezbrojuje na jeho nástupce M250. Belgický FN Minimi 5.56 Mk3 slouží v armádách více než sedmdesáti států.

Zajímavou výjimkou je americká námořní pěchota, která část role lehkého kulometu přesunula na zásobníkový M27 IAR, tedy na řešení bližší filozofii RPK. I v rámci NATO tedy existují různé odpovědi na stejnou otázku. Rusko se teď přiklání k té, kterou většina aliance považuje za standard.

Samotný RPL-20 průběh války na Ukrajině neobrátí. Ale pro ukrajinské obránce zákopů a opěrných bodů znamená jednu konkrétní věc: ruská úderná skupina, která dříve musela čtyřikrát přebíjet zásobník RPK, teď může pálit minutu v kuse, aniž sundá prst ze spouště. A v boji na vzdálenost desítek metrů je minuta velmi dlouhá doba.

Článek Rusko se po 60 letech vrací ke kulometu s pásem, kterou zavrhlo. RPK nestačí, válka na Ukrajině změnila pravidla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč Typ 11 „zoufale“ selhal

Typ 11, zavedený roku 1922, přišel s neobvyklým řešením podávání: místo zásobníku měl otevřený zásobovací trychtýř, do kterého se vkládaly standardní pětinábojové pásky z pušky Arisaka. Myšlenka zněla logicky: střelec mohl sdílet munici s pěšáky. V praxi to znamenalo otevřený mechanismus, do kterého v terénu vnikaly prach, písek a nečistoty. National Army Museum ve svém popisu zbraně výslovně uvádí citlivost trychtýře na znečištění jako hlavní provozní slabinu.

K tomu přistupovaly další problémy. Náboje musely být před podáním olejovány speciálním mazacím zařízením zabudovaným ve zbrani, jinak hrozilo vytržení nábojnice. Armáda navíc pro kulomet předepisovala redukovanou laboraci 6,5mm náboje, tedy slabší prachovou náplň, protože plná laborace způsobovala příliš mnoho poruch. Americký válečný manuál TM-E 30-480 uvádí hmotnost zbraně kolem 10,2 kg, tedy víc než u řady konkurentů. Ergonomie nebyla o moc lepší: ovládání bylo komplikované a v boji se záseky opakovaly s frustrující pravidelností.

Po zkušenostech z bojů v Mandžusku v roce 1932 armádní technické velení konstatovalo, že složitost konstrukce, náchylnost k poruchám a slabá ergonomie jsou neúnosné. Formální program náhrady odstartoval v dubnu téhož roku.

Česká stopa: ZB-26 na čínském bojišti

Klíčem k pochopení celého příběhu je československý lehký kulomet ZB vz. 26. Brněnská zbrojovka vyráběla zbraň ráže 7,92 mm s plynovým pohonem, sklopným závorníkem a dvacetiránovým horním zásobníkem. Podle Vojenského historického ústavu bylo do Číny exportováno přes 30 000 kusů a české vojenské zdroje uvádějí mezi odběrateli i samotné Japonsko.

Japonští vojáci na ZB-26 naráželi přímo v boji. Ukořistěné kusy si cenili natolik, že je sami nasazovali; v některých pramenech se pro ně objevuje polooficiální označení „Type Chi“. Účinnost české zbraně v čínských rukou nepochybně ovlivnila požadavky, které armáda vtělila do soutěžního zadání:

• Horní schránkový zásobník na 30 ran (o deset víc než ZB-26)
• Plynový pohon a rychlovýměnná hlaveň
• Spolehlivá funkce v mrazu i písečných bouřích
• Možnost montáže optiky
• Hmotnost do 9 kg
• Ráže 6,5 mm Type 38

Inspirace ZB-26 je tu zřejmá. Jenže inspirovat se a kopírovat jsou dvě různé věci.

Soutěž: čtyři firmy, dva finalisté, jeden vítěz

Do soutěže se přihlásily čtyři subjekty: armádní arzenál, Tokyo Gas Electric Industry, Nippon Special Steel Company a Nambu Rifle Manufacturing Company. Podle detailní sekundární rešerše opřené o dokumenty Army Technical Headquarters a japonský archiv JACAR se do finále probojovaly dva modely: Model Kó a Model Ocu.

Právě tady se láme celý mýtus o kopii. Model Ocu byl navržen výslovně „podle československého lehkého kulometu“: používal příměji evropskou logiku s dlouhým pístem a sklopným závorníkem, tedy řešení blízké ZB-26. Model Kó naproti tomu vycházel z domácí konstrukční tradice Kidžiróa Nambu.

Zkoušky dopadly jednoznačně. Model Ocu trpěl nespolehlivým záchytem zásobníku, častými selhači a problémy s extrakcí nábojnic. Vážil kolem 9,0–9,2 kg, tedy víc než povolený limit. Komise konstatovala, že jeho problémy jsou systémové; další zesilování dílů by zbraň ještě více zatížilo, aniž by vyřešilo základní konstrukční slabiny.

Model Kó měl také potíže: pokles přesnosti po zahřátí hlavně a praskliny v přední části pouzdra závěru. Komise je ale vyhodnotila jako lokální a opravitelné. Zbraň vážila jen 7,98 kg a nabízela prostor pro doladění. Zajímavý osud potkal projekt Nippon Special Steel: jeho mechanismus dosahoval kadence kolem 1 200 ran za minutu, což bylo pro pěchotní kulomet nepoužitelné. Zamykací schéma ale nezaniklo; podle japonských patentů se později objevilo v leteckém kanónu Type 99-2 Model 4.

Z finálního Typu 96 byl nakonec odstraněn i režim jednotlivé palby, přestože ho zadání původně požadovalo. Mechanismus voliče palby neprošel spolehlivostními testy a armádní technické velení výslovně nařídilo jeho zrušení. Typ 96 se tak stal čistě automatickou družstevní podpůrnou zbraní.

Typ 96 versus ZB-26: podobní zvenku, odlišní uvnitř

Na první pohled si Typ 96 a ZB-26 jsou podobné: horní zásobník, rychlovýměnná hlaveň s nosnou rukojetí, posunutá mířidla. Právě tato siluetová podobnost živí mýtus o kopii. Jenže pod plechem se zbraně rozcházejí.

Zásadní rozdíl ležel v uzamykání závěru. Typ 96 nevycházel ze „zbéčkového“ sklopného závorníku Modelu Ocu, ale z linky Nambu Modelu Kó. Zachoval si také japonské specifikum, olejování nábojů před podáním, které ZB-26 nepotřebovala.

Pro kontrast stojí za zmínku britský Bren. Ten je skutečnou licenční větví ZB-26: britské zkoušky ve třicátých letech vybraly vylepšenou verzi ZGB-33, výroba v Enfieldu běžela od roku 1937 a Australian War Memorial jej hodnotí jako jednu z nejlepších lehkých kulometných konstrukcí vůbec. Bren převzal mechanismus, Typ 96 převzal koncept. To je zásadní rozdíl.

V boji: solidní střed, ne špička

Typ 96 se stal standardním lehkým kulometem japonské pěchoty a v praxi představoval obrovský skok oproti Typu 11. Na Attu jej Japonci nasazovali ve velkých počtech, využívali optiku pro palbu na delší vzdálenosti a oceňovali nízkou hmotnost i rychlou výměnu hlavně.

Přesto měl své limity. Ráže 6,5 mm nabízela slabší účinek a průbojnost než 7,92mm Mauser u ZB-26 nebo .303 British u Brenu. Zásobníkové podávání omezovalo nepřetržitou palbu ve srovnání s pásovými kulomety typu Browning M1919. Sovětský DP-27, ačkoli jednodušší a bez rychlovýměnné hlavně, nabízel robustnost, kterou složitější japonská konstrukce nedosahovala.

Právě vědomí těchto slabin vedlo Japonce k vývoji Typu 99 v ráži 7,7×58 mm, který převzal základní koncepci Typu 96, ale řešil problém nedostatečné munice. Konstrukční linie Nambu tak pokračovala, nikoli jako kopie české předlohy, ale jako vlastní japonská cesta poučená cizím vzorem.

Typ 96 nebyl ani slepou kopií, ani překonáním ZB-26. Byl lokálně vyhovujícím kompromisem armády, která si z brněnského kulometu vzala to, co potřebovala, a zbytek vyřešila po svém. Že přitom porazila prototyp, který ZB-26 kopíroval věrněji, je možná nejlepší důkaz toho, že v konstrukci zbraní nerozhoduje věrnost předloze, ale funkčnost výsledku.

Článek Japonský kulomet Typ 11 selhal tak zoufale, že armáda vypsala soutěž na nový. Výsledkem nebyla kopie české ZB-26 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč „legendární M249″ a co ho vlastně nahrazuje

Kulomet M249 SAW je americká licence belgického FN Minimi. V americké armádě slouží od roku 1986, nasazený byl ve více než třiceti zemích světa, od Perského zálivu přes Afghánistán po Irák. Ráže 5,56×45 mm NATO, kadence kolem 750 až 1 000 ran za minutu, hmotnost prázdné zbraně přibližně 7,5 kilogramu. Čtyři dekády spolehlivé služby z něj udělaly ikonu pěchotní palebné podpory.

Speciální jednotky ale už dávno nepoužívají standardní M249. Jejich verzí je Mk 46 Mod 1, odlehčená, zkrácená varianta bez zásobníkové šachty, s hlavní o délce 41,4 cm (16,3 palce) a hmotností kolem 7 kilogramů bez munice. Právě Mk 46 má FAMG přímo nahradit. Mění se tedy nástupce uvnitř téže zbraňové linie: M249 je rodový předchůdce, Mk 46 je jeho větev pro speciální operace a FAMG má být další generací této větve.

Důležité upřesnění: nejde o konec M249 v celé americké armádě. Konvenční síly souběžně zavádějí M250 v nové ráži 6,8×51 mm v rámci programu NGSW. FAMG je výhradně záležitost USSOCOM.

Co přesně SOCOM požaduje

Specifikace z veřejné výzvy AOI jsou překvapivě konkrétní. FAMG musí splnit tvrdé limity:

• Ráže: 5,56×45 mm NATO
• Hmotnost: maximálně 5,2 kg (11,5 libry) v plné konfiguraci včetně lišty, madla, dvojnožky a pažby; cílová hodnota pouhých 4,5 kg (10 liber)
• Délka: nejvýše 99 centimetrů se zasunutou pažbou, cílově 89 centimetrů
• Kadence: 400 až 650 ran za minutu
• Účinný dostřel: minimálně 500 metrů na plošné cíle
• Výměna hlavně: do 30 sekund
• Spolehlivost: alespoň 1 400 ran mezi závadami třídy I
• Provozní teploty: přibližně od −29 °C do +74 °C
• Technologická zralost: minimálně TRL 7, tedy systém ověřený v operačním prostředí

Srovnání s Mk 46 Mod 1 ukazuje, kam SOCOM míří. Mk 46 má účinný dostřel 800 metrů na bodový cíl a kadenci 730 ran za minutu; FAMG obojí vědomě snižuje. Výměnou za to získává úsporu zhruba 1,8 kilogramu proti maximálnímu limitu, potenciálně až 2,5 kilogramu proti cílové hodnotě. To je váha dvou plných zásobníků do útočné pušky navíc v operátorově batohu.

Nízká kadence 400–650 ran za minutu není slabina. Je to záměr. Pomalejší střelba znamená lepší kontrolu zbraně při automatické palbě, nižší spotřebu munice a menší tepelné namáhání hlavně, tedy přesně to, co potřebujete při rychlém průniku, ne při potlačování pozice na 800 metrů.

Kdo má šanci vyhrát

Seznam firem, které podaly své podklady, veřejně znám není. Dedukce podle existujících systémů ale zužuje pole na dva hlavní kandidáty.

Knights Armament LAMG vypadá papírově nejlépe. Ráže 5,56 mm, hmotnost 5,1 kilogramu, hlaveň o délce 38,1 cm (15 palců), celková délka 90 až 99 centimetrů. Téměř přesně sedí do limitů FAMG. Firma má navíc dlouhou historii dodávek pro americké speciální síly.

FN Herstal, výrobce celé rodiny M249/Mk 46, může nabídnout modernější FN EVOLYS 5.56. Hlaveň o délce 35,6 cm (14 palců), celková délka 86 až 95 centimetrů, poloautomatický i automatický režim palby, kadence kolem 750 ran za minutu. Rozměrově sedí. Problém je hmotnost: asi 5,5 kilogramu, tedy nad maximálním limitem 5,2 kg. FN by musel zbraň odlehčit, nebo doufat, že SOCOM limit změkčí. Výhodou je kontinuita: kdo čtyřicet let dodává stávající kulomet, zná zákazníka lépe než kdokoli jiný.

Podle nás má Knights Armament v tuto chvíli silnější výchozí pozici čistě na papíře. Ale výběrová řízení SOCOM rozhodují testy v terénu, ne tabulky, a tam může FN těžit z dekád zkušeností s pásovými mechanismy Minimi.

Proč 5,56 mm, když armáda přechází na 6,8 mm

Tady je klíčový strategický rozměr celého programu. Americká armáda investuje miliardy do přechodu na ráži 6,8×51 mm: nový kulomet M250, nová puška M7. Vyšší energie střely, delší účinný dostřel, lepší průbojnost proti moderním ochranným vestám. Proč by SOCOM šel opačným směrem?

Wood to na SOF Weeku vysvětlil přímo: v místech jako střední Afrika „neběhá“ munice 6,8 mm. Ráže 5,56 mm NATO je nejrozšířenější puškový kaliber na planetě. Partnerské síly ji používají, spojenecké sklady ji mají, logistické řetězce ji zvládnou. Když tým Green Berets operuje s místními jednotkami tisíce kilometrů od nejbližší americké základny, potřebuje zbraň, která střílí tím, co je po ruce.

SOCOM navíc paralelně pracuje na programu HICAR (Hypervelocity Improved Capability Assault Rifle). Cílem je karabina, která vystřelí jak standardní 5,56 NATO, tak budoucí hypervelocitní verzi téže ráže s výrazně vyšší úsťovou rychlostí a plošší balistikou. Účinný dostřel by měl narůst ze současných zhruba 300 metrů na 600 metrů a více. SOCOM tedy nerezignuje na výkon, snaží se ho vytáhnout nahoru, aniž by opustil logistickou základnu, kterou sdílí s desítkami partnerských armád.

Celá kulometná strategie SOCOM je vlastně třívrstvá: .338 Norma Magnum pro dlouhý dosah (program LMG-M), 7,62 NATO pro výkonnější univerzální roli (LMG-A) a 5,56 mm pro nejlehčí útočnou zbraň. Každá vrstva řeší jiný problém.

Český kontext

Česká armáda není od této linie daleko. Ministerstvo obrany ČR podepsalo v prosinci 2021 rámcovou dohodu na dodávky až 949 kulometů MINIMI v rážích 7,62×51 mm i 5,56×45 mm, tedy přímých příbuzných M249 a Mk 46. Přímý vliv programu FAMG na české nákupy veřejně doložen není. Nepřímý vliv ale přijde téměř jistě: až SOCOM vyhodnotí, jakou roli hraje ultralehký pásový kulomet v blízkém boji, poznatky se rozšíří přes struktury NATO ke všem spojencům, české speciální síly nevyjímaje.

FAMG zatím nemá veřejný termín zavedení do výzbroje. Jisté je jedno: SOCOM ví přesně, co chce, zbraň lehkou jako útočná puška, ale s pásovým podáváním a schopností potlačit protivníka na půl kilometru. Muší váha s úderem kulometu.

Článek „Muší váha“ nahradí legendární M249. Americké speciální jednotky vybírají nový lehký kulomet se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od MG34 k MG42: levnější, rychlejší, děsivější

MG34 byl technicky vynikající, ale výrobně náročný: frézované díly, úzké tolerance, drahá produkce. Wehrmachtu rostl apetit po milionech kusů, a tak vznikl projekt MG39/41, z něhož se v březnu 1942 zrodil sériový MG42. Nová zbraň nahradila frézování lisováním a svařováním, čímž dramaticky klesla cena i výrobní čas. Do konce války jich vzniklo téměř 394 tisíc kusů.

Konstrukční zjednodušení ale neznamenalo ústupek v účinnosti, spíš naopak. Kadence vyskočila na 1 100 až 1 200 ran za minutu, tedy zhruba dvacet střel za sekundu. Výměna přehřáté hlavně trvala sekundy. Německé pěchotní družstvo se celé organizovalo kolem obsluhy kulometu a zásobování municí: střelec, pomocník a zbytek družstva jako nosiči pásů. Kulomet nebyl doplňkem. Byl středobodem.

Proč se Spojenci báli „Hitlerovy pily“

Americkým nováčkům na evropském bojišti se MG42 vryl do paměti zvukem. Při kadenci přes tisíc ran za minutu splývaly jednotlivé výstřely v nepřetržité trhavé řezání, odtud německá přezdívka „Knochensäge“, kostní pila. Američtí vojáci ji posunuli do podoby „Hitler’s Buzz Saw“, Hitlerova pila.

Nešlo jen o psychologii. Hustota potlačovací palby znamenala, že jediný MG42 na správném místě dokázal zablokovat postup celé čety. Americká armáda nakonec natočila výcvikový film, jehož jediným účelem bylo uklidnit vojáky: ano, zní to děsivě, ale zbraň má i slabiny. Hlaveň se přehřívala zhruba po 200 až 250 ranách a při výměně byla obsluha zranitelná. Obrovská kadence žrala munici tempem, které logistika v ústupu nedokázala vždy pokrýt. Přesto, kdo jednou ležel v příkopu pod palbou MG42, na ten zvuk nezapomněl.

Poválečný svět: ne kopie, ale převzatá logika

Po roce 1945 stáli vítězové před otázkou, co si z německého konceptu vzít. Američané zkusili MG42 rovnou zkopírovat; projekt T24 měl být přeráží do náboje .30-06. Pokus selhal: delší americká munice si vyžádala změny, které konstruktéři nezvládli dotáhnout. Úspěšnější cestou se ukázala adaptace principů, ne slepé kopírování. Americký M60 převzal z MG42 podávací mechanismus a rychlovýměnnou hlaveň, ale zkombinoval je s prvky z jiné německé zbraně, FG42.

Skutečným poválečným vítězem kategorie se stal belgický FN MAG, vyráběný od roku 1958. Nebyl klonem MG42, používal plynový systém místo zpětného rázu závěru, měl nýtovaný přijímač a jinou mechaniku. Plnil ale přesně tutéž univerzální roli: dvojnožka, trojnožka, lafeta ve vozidle, výměnná hlaveň, pásové podávání, plná pušková ráže. Dnes slouží pod různými označeními (britské L7, americké M240) ve více než osmdesáti armádách světa.

Sovětský svaz šel vlastní cestou, ale ke stejnému cíli. Starší DP-27 s talířovým zásobníkem a kadencí 600 ran za minutu nebyl skutečným univerzálním kulometem. Tím se stal až PK zavedený v roce 1961, plynová konstrukce z kalašnikovské školy, pásové podávání, výměnná hlaveň, ráže 7,62×54R. Role totožná s FN MAG, konstrukční cesta zcela odlišná.

A Německo samo? Bundeswehr dodnes provozuje MG3, přímého potomka MG42 přeráženého na 7,62×51 NATO, a postupně ho doplňuje novějším MG5.

Česká stopa: výroba i vlastní odpověď

Československo má v příběhu dvojí roli. Za okupace vyráběla brněnská Zbrojovka díly pro MG34, česká průmyslová kapacita živila německý válečný stroj. Na východní frontě se českoslovenští vojáci s německými kulomety typu MG střetávali přímo: u Sokolova v březnu 1943 čelil československý prapor německé 6. tankové divizi v těžkém boji dům od domu.

Po válce přišla vlastní odpověď. V roce 1961 zavedla československá armáda univerzální kulomet vz. 59, zbraň použitelnou s lehkou hlavní na dvojnožce, s těžkou hlavní na podstavci i jako lafetovanou ve vozidle. Funkčně šlo o tutéž kategorii, kterou definoval MG34. Dnešní Armáda ČR od roku 2021 pořizuje kulomety FN MINIMI v rážích 5,56 a 7,62 mm a modernizuje tak výzbroj, která stále stojí na principu jedné zbraně pro více rolí.

Proč koncept přežil osmdesát let

Jádro receptu se od roku 1934 nezměnilo: pásové podávání, otevřený závěr, výměnná hlaveň, plná pušková ráže, použití z dvojnožky i lafety. FN MAG, M240, MG3, PK/PKM, všechny tyto zbraně vypadají jinak, fungují na odlišných principech, ale plní identickou sadu rolí. Pozdější inovace šly do materiálů, hmotnosti, ergonomie a optiky. Nikdo ale nepřišel s potřebou „čtvrtého typu“ kulometu, protože univerzální kategorie pokrývá celé spektrum od pěší hlídky po obrněné vozidlo.

Nejtrvalejší německý export z druhé světové války nebyla samotná „Hitlerova pila“. Byla to myšlenka, že jeden kulomet může nést celé družstvo, a půl století vojenské doktríny po něm.

Článek Němci vymysleli v roce 1934 univerzální kulomet, Spojenci se „Hitlerovy pily“ děsily. Dnes jejich koncept používá celý svět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna JakB-12,7

Kulomet JakB-12,7 vznikl v sedmdesátých letech jako integrovaná součást vrtulníku Mi-24 v instalaci USPU-24. Samotná zbraň váží kolem 45 kilogramů, měří 1 345 milimetrů a střílí náboji ráže 12,7×108 mm úsťovou rychlostí přibližně 810 metrů za sekundu. Praktický dostřel dosahuje 1 500 metrů. Klíčový parametr je ale kadence: čtyři rotující hlavně dokážou vyplivnout 4 000 až 4 500 ran za minutu. Pro srovnání, americký šestihlavňový kanon M61A1 Vulcan, ikona západních stíhaček, má kadenci 6 000 ran za minutu, ale ráži 20 mm a váží přes sto kilogramů. Pozemní systém M163 VADS, postavený kolem zmenšeného Vulcanu M168, nabízí kadenci 3 000 ran za minutu a dostřel až 2 600 metrů s podkaliberní municí, ovšem váží tuny a nese vlastní radar.

JakB-12,7 je proti nim lehký, relativně kompaktní a hlavně dostupný. Rusko má ve skladech zásoby těchto zbraní ze stovek vyřazených či poškozených Mi-24. Proti dronovému cíli o rozpětí pár desítek centimetrů, který se přibližuje rychlostí 100–150 km/h, rozhoduje jediná věc: kolik kovu dokážete dostat do vzduchu za zlomek sekundy. A v tom je JakB-12,7 extrémně efektivní.

Když vrtulník chybí

Problém nastává ve chvíli, kdy zbraň navrženou pro šestitunový bitevní vrtulník posadíte na korbu pickupu nebo na obrněný transportér MT-LB. Na Mi-24 pohlcoval reakce střelby celý drak stroje: tuhá konstrukce, hmotnost, letecká rychlost. Věž USPU-24 měla definované úhly palby, napojení na zaměřovací systém a konstrukční rezervy, které počítaly s vibracemi i s teplem.

Na zemi nic z toho není. Improvizovaná lafeta musí zvládnout zpětný ráz, který při plné kadenci rozkývá celou platformu. Obsluha stojí nechráněná centimetry od rotujících hlavní. A přehřívání je reálná hrozba: podle technické dokumentace se ani na vrtulníku neměla nepřerušená dávka protáhnout přes zhruba 400 výstřelů, při kadenci 4 500 ran za minutu je to necelých šest sekund palby. Pak je třeba nechat hlavně vychladnout.

Jak to vypadá, když se něco pokazí, ukázaly záběry šířené 12. července 2026. Na videu, které popsala italská Rai News, ruský voják při výcviku ztrácí kontrolu nad pozemně adaptovaným JakB-12,7. Zbraň se vymkne z lafety, hlavně se nekontrolovaně otáčejí. Silný zpětný ráz a zřejmě nedostatečné upevnění udělaly ze cvičné střelby virální důkaz toho, co „až příliš silný“ znamená v praxi.

K tomu přistupuje logistický detail, který na první pohled není vidět. Rosoboronexport u standardního náboje 57-BZT-542M ráže 12,7×108 mm výslovně uvádí, že je určen pro kulomety této ráže, s výjimkou JakB-12,7. Zbraň tedy není jen „další dvanáctsedmička“, kterou nakrmíte čímkoliv ze skladu. Vyžaduje specifickou munici, a při spotřebě desítek nábojů za sekundu je zásobování noční můrou každého logistika.

Součást většího obrazu

JakB-12,7 na korbě pickupu není izolovaná kuriozita jedné jednotky. Podle analýzy Critical Threats z počátku července 2026 Rusko systematicky rozšiřuje mobilní palebné skupiny určené k obraně proti ukrajinským dronům, a to nejen na frontě, ale i v hlubokém týlu. Gazprom formuje vlastní ozbrojené jednotky na ochranu energetické infrastruktury s dvouměsíčním výcvikem a tříletými smlouvami. Soukromé podniky v Rusku od května 2026 smějí pořizovat těžší zbraně včetně protiletadlových systémů, radarů a prostředků elektronického boje.

To všechno ukazuje na jednu věc: ukrajinské dronové útoky zasahují logistiku, sklady i infrastrukturu v takovém rozsahu, že klasická protivzdušná obrana nestačí pokrýt všechny ohrožené body. Rusko proto buduje další, levnější a mobilnější vrstvy obrany. A do těchto vrstev tlačí všechno, co je po ruce a co dává hustou palbu, včetně vrtulníkových kulometů.

Nábor do mobilních protidronových skupin přitom podle analytiků už konkuruje náboru vojáků pro samotnou frontu. Válka trvající déle než čtyři roky si vybírá daň na lidských zdrojích a Rusko musí rozdělit omezený počet mužů mezi útočné operace a obranu vlastního zázemí.

Jak to dělá druhá strana, a NATO

Ukrajina používá mobilní palebné skupiny také, ale s odlišným přístupem. Národní garda nasazuje pickupy s kulomety Browning M2 ráže 12,7 mm, stále častěji v dálkově ovládaných sestavách s termovizí a joystickem; obsluha sedí v bezpečí, ne vedle rotujících hlavní. Kadence Browningu je řádově nižší, kolem 500–600 ran za minutu, ale integrace se senzory a bezpečnost obsluhy to víc než kompenzují.

Západní armády jdou ještě dál. Americký systém BLADE, testovaný na podvozku Stryker, kombinuje kulomet M2 s radarovým řízením palby a ničí drony na vzdálenost 500–800 metrů. Systém LIDS od Raytheonu propojuje radar KuRFS, elektronický boj, velení a interceptory Coyote do vrstvené obrany, kde samotná hlaveň je až poslední článek řetězce. Kongresová rešerše k americkému C-UAS to shrnuje jasně: protidronová obrana není jen zbraň, ale celá disciplína vyžadující výcvik, doktrínu, senzory a síťové velení.

Česká republika se z ukrajinské dronové války učí také. Na cvičení Federated Cloud v roce 2026 armáda testovala protidronovou ochranu ve spolupráci s integrovaným záchranným systémem. Ministerstvo obrany pořizuje systém PLESS pro lokalizaci hrozeb v elektromagnetickém spektru a kolínská firma U&C vyvíjí interceptorový dron Chaser. Čeští vrtulníkáři na strojích H-1 systematicky procvičují protidronové postupy. Lekce z Ukrajiny je jednoznačná: nestačí mít kulomet, je třeba mít celý řetězec od detekce po zásah.

Síla jako prokletí

Podle nás je JakB-12,7 na zemi přesně tím, čím ruská dronová válka v roce 2026 je: pragmatická, brutální a na hraně kontroly. Proti většímu dronu letícímu rovně dává hustota palby reálnou šanci na sestřel. Proti malému FPV dronu s prudkými změnami směru a krátkým časem zjevení bude účinnost záviset na tom, jestli obsluha cíl vůbec včas uvidí; bez radaru a síťového velení je to spíš poslední krátkodosahová vrstva obrany než univerzální řešení.

Rusové po JakB-12,7 sahají, protože potřebují co nejvíc kovu ve vzduchu během zlomku sekundy. Jenže ta samá vlastnost znamená nekontrolovatelný zpětný ráz na lehké platformě, přehřívání po šesti sekundách palby, extrémní spotřebu specifické munice a reálné nebezpečí pro vlastní obsluhu. Zbraň, která byla geniálně navržená pro šestitunový vrtulník, se na korbě pickupu stává lotérií.

Čtyři hlavně rotují, náboje mizí rychlostí, kterou žádný zásobovač nestíhá, a jediná špatně utažená svorka dělí výcvik od katastrofy.

Článek Rusové sundali čtyřhlavňový kulomet z vrtulníku Mi-24 a loví jím drony ze země. Jenomže je až příliš silný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od havárie k palebným zkouškám za třináct měsíců

Kang Kon, trupové číslo 52, je druhou lodí nové třídy Čche Hjon. Její cesta k červencové demonstraci ale nebyla hladká. 21. května 2025 se loď při spouštění na vodu v přístavu Čchongdžin převrátila a utrpěla poškození; satelitní snímky CSIS Beyond Parallel zachytily záchranné práce téměř v reálném čase. Severní Korea reagovala překvapivě rychle: už 12. června 2025 byla loď znovu spuštěna na vodu, tentokrát v přístavu Radžin. Následovaly měsíce dolaďování, než 3. července 2026 Kim osobně sledoval hodnoticí zkoušky bojového systému. Podle zprávy odvozené z KCNA nařídil loď do dvou měsíců zařadit do aktivní služby. Zda se tak skutečně stalo, veřejně dostupné zdroje k dnešnímu dni nepotvrzují.

Torpédoborec, který je spíš fregatou

KLDR loď klasifikuje jako pětitisícitunový raketový torpédoborec. Označení zní hrozivě, jenže ve světovém měřítku odpovídá výtlak kolem pěti tisíc tun spíše velké fregatě. Pro srovnání:

• Arleigh Burke (DDG-51), americký torpédoborec: plný výtlak zhruba 8 230 až 9 700 tun, systém Aegis s radary s fázovaným polem, schopnost protibalistické obrany.
• Projekt 22350 (třída Admirál Gorškov), ruská víceúčelová fregata: výtlak kolem 5 400 tun, osm buněk pro střely Kalibr nebo Cirkon, radar s aktivním elektronickým snímáním.
• Kang Kon / třída Čche Hjon: výtlak přibližně 5 000 tun, u sesterské lodi analytici Naval News napočítali až 74 buněk vertikálního odpalovacího systému a velmi pestrý mix protiletadlových, protilodních i úderných střel.

Na papíře je severokorejská loď na svou velikost doslova přezbrojena. Koncepčně má ale nejblíž právě k ruské fregatě Projekt 22350, nikoli k americkým torpédoborcům. Proč tedy KLDR trvá na označení torpédoborec? Důvod je propagandistický i doktrinální: slovo torpédoborec zní prestižněji a podtrhuje úderný charakter plavidla. Reálně jde o těžce vyzbrojenou fregatu, která se snaží nacpat maximum palebné síly do relativně kompaktního trupu.

Kulomety z konce čtyřicátých let na lodi 21. století

Zbraň, která na záběrech upoutala pozornost analytiků i veřejnosti, je těžký kulomet KPV, respektive jeho tanková a námořní varianta KPVT. Konstruktér Semjon Vladimirov začal na zbrani pracovat ještě za druhé světové války, první prototypy existovaly do roku 1944 a do výzbroje Sovětského svazu byl kulomet oficiálně přijat v roce 1949.

Základní parametry KPVT:

• Ráže: 14,5 × 114 mm
• Délka zbraně: 2 000 mm, hlaveň 1 350 mm
• Hmotnost těla: 49,1 kg
• Kadence: přibližně 600 ran/min
• Účinný dostřel: kolem 2 000 m proti pozemním cílům, přibližně 1 500 m proti vzdušným

Proč takovou zbraň montovat na novou válečnou loď? Odpověď je pragmatická. Ráže 14,5 mm dokáže spolehlivě ničit malé rychlé čluny, lehce obrněná plavidla a (což je dnes stále důležitější) nízko letící drony. Palba z více než desítky současně střílejících postů vytváří hustou stěnu projektilů, kterou malý cíl jen těžko proletí. Je to levné, jednoduché na údržbu a nevyžaduje sofistikovanou elektroniku. Zároveň ale KPV nemůže nahradit radarově naváděný systém blízké obrany typu CIWS, který moderní fregaty a torpédoborce chrání před protilodními střelami. Severní Korea to zjevně ví: na sesterské lodi Čche Hjon analytici identifikovali i systémy vizuálně připomínající ruský Pancir-ME nebo čínský Type 730 CIWS. Kulomety tak tvoří nejspodnější vrstvu obrany, nikoli její páteř.

Co demonstrace prozrazuje o severokorejské armádě

Červencové zkoušky zahrnovaly podle KCNA prověrku schopností odhalování cílů a zpracování dat, integrované palebné soustavy, lodních děl, automatických kanonů a kulometů, prostředků elektronického boje a odpálení strategické řízené střely. Analytici 38 North u třídy Čche Hjon předpokládají buňky pro balistické střely KN-23 (Hwasong-11S) i řízené střely Hwasal s dosahem odhadovaným na 1 500 až 2 000 kilometrů, tedy dost na pokrytí Korejského poloostrova, Japonska a okolních moří. Tyto střely mohou podle analytiků nést konvenční i jadernou hlavici, čímž lodě diverzifikují severokorejský jaderný nosičový mix.

Jenže mezi propagandistickým záběrem a spolehlivou bojovou způsobilostí zeje propast. Sesterská loď Čche Hjon prošla už během několika měsíců po spuštění výraznými přestavbami, konkrétně výměnou systému blízké obrany, úpravami vertikálních odpalovacích buněk i změnami senzorů. To naznačuje, že konstrukční řešení třídy ještě není ustálené. Veřejně chybí důkaz, že lodě mají odladěný bojový řídicí systém, spolehlivé senzory a posádky vycvičené na úrovni moderních jihokorejských nebo západních plavidel.

Regionální hrozba, nikoli globální superzbraň

Přímá hrozba pro Evropu je nízká, jde o regionální hladinovou loď s dosahem střel relevantním pro severovýchodní Asii. Nepřímý dopad ale existuje. NATO v oficiálním prohlášení Severoatlantické rady z listopadu 2024 konstatovalo, že prohlubující se vojenská spolupráce mezi Ruskem a KLDR dopadá na euroatlantickou bezpečnost. Aliance v červnu 2026 posílila koordinaci s Jižní Koreou právě s odkazem na potřebu lepší situační informovanosti.

Kang Kon tak není „superloď“, ale zmenšený model celé severokorejské armády: maximální úderná síla nacpaná do platformy, jejíž technologická vyspělost kolísá mezi strategickými střelami a kulomety z éry Stalina. Pro spojence v regionu je to komplikace při plánování. Pro Pchjongjang důkaz, že dokáže stavět velké válečné lodě, i když jim občas při spouštění upadne příď do vody.

Článek Kim Čong-un si nechal předvést nový torpédoborec. Posádka na něj vystřelila salvou ze sovětských kulometů z 40. let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Náboj, který přerostl odstřelovačskou pušku

Příběh .338 Norma Magnum začal u přesné střelby na extrémní vzdálenosti. Náboj navrhl americký puškař Jimmie Sloan ve spolupráci s výrobcem hlavní Davem Kiffem a do výroby ho převzala švédská firma Norma. Mezinárodní organizace CIP ho standardizovala v roce 2010, americká SAAMI definovala délku nábojnice na 63,55 mm. Původně šlo o konkurenta zavedenějšího .338 Lapua Magnum, který si mezi odstřelovači vydobyl pověst bojově ověřeného standardu pro extrémní distance.

Zlom přišel, když si náboje všimla firma General Dynamics Ordnance and Tactical Systems. V dubnu 2012 veřejně představila prototyp kulometu LWMMG (Lightweight Medium Machine Gun). Podle firemní brožury nabízel účinný dostřel 1 700 metrů při hmotnosti pouhých necelých 11 kilogramů. Na vzdálenost 1 000 metrů měl více než čtyřnásobný účinek oproti standardnímu 7,62mm NATO a zpětný ráz srovnatelný s běžným univerzálním kulometem. Čísla zněla příliš dobře. Ale problém, který řešila, byl reálný.

Mezera, kterou pojmenoval i americký Senát

Palebná mezera mezi 7,62mm a 12,7mm kulomety není akademická teorie, je to provozní realita, se kterou se potýká každá moderní armáda. Na jedné straně stojí kulomet M240B s maximálním účinným dostřelem kolem 1 200 metrů a hmotností zhruba 12,5 kilogramu. Na druhé straně těžký M2 Browning ráže .50 BMG, který dostřelí účinně na 1 830 metrů, ale váží přes 38 kilogramů bez lafety a trojnožky. Pěší jednotka si ho jednoduše nevezme na hlídku.

Tabulka ukazuje jádro problému. LWMMG dosahuje 93 % dostřelu těžkého kulometu při necelé třetině jeho hmotnosti. Právě tuto mezeru jako reálný operační problém pojmenoval Senátní výbor pro ozbrojené síly USA ve zprávě k rozpočtu na fiskální rok 2022. Nešlo tedy jen o marketing zbrojařské firmy, šlo o politicky a vojensky uznanou slabinu.

Od prototypu k MG 338 a dál

Cesta od prototypu k nasazení se ukázala trnitější, než parametry naznačovaly. General Dynamics LWMMG vyvíjel řadu let, než práva na design přešla na firmu LoneStar Future Weapons, kterou v listopadu 2021 koupila společnost True Velocity. Podle investorských dokumentů podaných americké Komisi pro cenné papíry získala True Velocity i duševní vlastnictví spojené s .338NM LWMMG. V roce 2023 firma uváděla, že za více než 12 let vývoje proběhlo přes 300 000 testovacích výstřelů.

Paralelně s tím SIG Sauer vyvinul vlastní verzi, MG 338. V lednu 2020 oznámil certifikaci a dodávky pro americké Velitelství speciálních operací (USSOCOM). Šlo o kulomety, munici i tlumiče. Veřejně potvrzené bojové nasazení v konkrétní operaci sice dosud nebylo doloženo, ale samotné převzetí systému speciálními silami je signál, že koncept prošel přísným hodnocením.

Co je možná ještě důležitější: program neskončil u samotné zbraně. Americké zadání z roku 2024 počítá s vývojem nového trojnožkového stativu pro budoucí .338 LWMMG i pro stávající M240. A v roce 2025 se objevil požadavek na specializovanou munici M1214 pro označení LMG-M, s definovanými parametry střely o hmotnosti 17,6 gramu (272 grainů), úsťovou rychlostí 808 metrů za sekundu a balistickým koeficientem G7 0,410. Celý ekosystém kolem .338 Norma Magnum tedy stále zraje.

Jak si stojí proti ruským protějškům

Srovnání s ruskými kulomety ukazuje, kam přesně .338 NM zapadá. Ruský PKM ráže 7,62 × 54R váží podle Small Arms Survey 7,55 kilogramu bez nábojového pásu a nabízí úsťovou rychlost 825 m/s; je to lehký, spolehlivý, ale dosahem omezený univerzální kulomet. Na opačném konci spektra stojí těžký Kord ráže 12,7 mm, který podle údajů ruské Národní gardy váží 25,5 kilogramu a má zaměřovací dálku 2 000 metrů.

LWMMG sedí přesně mezi nimi. Nabízí výrazně větší dosah a účinek než PKM, ale bez hmotnostní penalizace Kordu. Pro ruskou stranu přitom žádný veřejně známý ekvivalent v kategorii 8,6mm kulometu neexistuje; Rusko operuje s klasickou dvojicí 7,62 mm a 12,7 mm, stejně jako většina armád světa.

Česká armáda a otázka třetího kalibru

Armáda České republiky ve veřejně dostupných dokumentech žádný program v ráži .338 Norma Magnum nedeklaruje. Česká pěchota řeší palebnou podporu osvědčenou dvojicí: kulomety FN MAG a M240 v ráži 7,62 × 51 mm NATO na obrněných vozidlech Pandur II a těžké M2 Browning ráže 12,7 mm na vozidlech LOV 50 B nebo v dálkově ovládaných stanicích M151A2 Protector. Stejnou mezeru, kterou Američané řeší třetím kalibrem, tak AČR zatím překlenuje kombinací stávajících systémů.

A právě tady se ukazuje širší poučení. Studie Small Arms Survey připomíná, že každé zavedení nové mezikategorie naráží na tvrdou logistickou realitu: nová munice, nové články pásů, nové hlavně, výcvik zbrojířů, balistické tabulky, náhradní díly. NATO i sovětský blok po desetiletí fungovaly s dvojicí „lehčí puškový kalibr plus plnovýkonový kulometný“ a nové kandidáty vždy brzdily právě náklady a složitost zásobování. Pro .338 Norma Magnum z toho plyne spíš cesta specializované schopnosti pro vybrané jednotky než rychlé plošné přezbrojení celých armád.

Revoluce .338 Norma Magnum nespočívá v tom, že by nahradila všechno, co armády mají ve zbrojnicích. Spočívá v tom, že speciálním silám, výsadkářům a lehké pěchotě dala do rukou palbu na 1 700 metrů ve zbrani, kterou jeden voják zvedne ze země. Ta třetí možnost dřív neexistovala, a právě proto je to chybějící článek, který mění výpočty na bojišti.

Článek .338 Norma Magnum způsobila mezi kulomety revoluci. Chybějící článek palebné síly pěchoty, který maže mezeru na bojišti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Browningovský koncept s postsovětským nábojem

Browning M2 je legenda. Slouží od třicátých let minulého století, používá náboj ráže 12,7 × 99 mm NATO, váží kolem 38 kilogramů a střílí kadencí 485 až 635 ran za minutu. Ve verzi FN M2HB-QCB měří 1 656 mm a hlaveň má délku 1 143 mm. Pracuje na principu krátkého zpětného rázu hlavně a náboje odebírá z rozpadavého kovového pásu typu M2/M9. Právě tato osvědčená konstrukce se stala vzorem pro Lasku.

Ukrajinští inženýři ale nechtěli prostou kopii. Laska K-2 měla být lehčí, pouhých 29 kilogramů oproti 38 u Browningu, a zároveň univerzálnější. Celková délka činila 1 840 mm, hlaveň měřila 1 111 mm a kadence se pohybovala mezi 500 a 600 ranami za minutu. Klíčovou ambicí byla přestavitelnost mezi dvěma rážemi: sovětskou 12,7 × 108 mm pro kompatibilitu s existujícím zázemím a západní 12,7 × 99 mm NATO pro budoucí integraci do aliančního standardu. K tomu přidali rychlovýměnnou hlaveň a reverzibilní směr podávání pásu. Na papíře to vypadalo skvěle.

Kde se projekt zasekl

Právě podávací mechanismus se stal Achillovou patou celého projektu. Zatímco Browning M2 používá relativně jednoduchý systém s kovovým rozpadavým pásem, Laska K-2 zvolila složitější cestu. Speciální páka nejprve vytáhla náboj ze článku pásu, pak jej snížila na osu podání a teprve poté závěr zasunul náboj do komory. Šlo o dvoukrokový proces, který vyžadoval mimořádnou přesnost součástek.

Pro verzi v ráži 12,7 × 108 mm navíc konstruktéři navrhli vlastní uzavřené polymerové články místo standardních kovových pásů M9. To znamenalo, že zbraň nebyla kompatibilní s žádným existujícím zásobovacím řetězcem, ani sovětským, ani západním. Každý dílek podávací soustavy musel fungovat bezchybně, jinak se celý mechanismus zadřel.

Zástupce firmy Jevhen Bondarev v době premiéry uváděl, že z testovací hlavně bylo vystříleno přes 5 000 ran a že zbraň dokončuje předběžné závodní zkoušky. Měla následovat státní zkouška. Ta ale podle všeho nikdy úspěšně neproběhla. Podle sekundární zprávy serveru vestnik-rm.ru, přebrané koncem června 2026, se projekt do série nedostal právě kvůli nespolehlivému podávání nábojů. Oficiální vyjádření výrobce o ukončení projektu veřejně dohledatelné není; firma k tématu mlčí.

Proč Ukrajina vlastní těžký kulomet tak zoufale potřebovala

Kontext roku 2021 je důležitý. Ukrajinská armáda tehdy stále spoléhala na sovětské DŠKM z padesátých a šedesátých let, které byly morálně i technicky zastaralé. Válka v Donbasu trvala od roku 2014 a potřeba moderních velkorážních kulometů pro pěchotu i lafetaci na vozidla byla zjevná. Laska měla být domácí odpovědí.

Po zahájení plnohodnotné ruské invaze v únoru 2022 se situace dramaticky zhoršila. Ukrajinské ministerstvo obrany v červenci 2024 oznámilo, že od začátku invaze kodifikovalo přes 25 modelů kulometů, z toho více než 10 v rážích 12,7 a 14,5 mm. Mezi dodavateli figurují výrobci z Česka, Belgie, USA a dalších zemí. Mezera po Laskě se tedy nezaplnila jednou zbraní, ale celým mezinárodním mixem.

Pro srovnání: ruská strana disponuje těžkým kulometem KORD ráže 12,7 × 108 mm, který váží 32,5 kilogramu a má zaměřovací dálku 2 000 metrů. Jde o sériově zavedený a logisticky prověřený systém s životností hlavně 10 000 výstřelů. Starší NSV „Uťos“ stejné ráže sériově vyrábí kazachstánský závod ZKMK už půl století. Laska by papírově bodovala nižší hmotností a modularitou, ale nikdy nedosáhla výrobní zralosti svých konkurentů.

Ukrajinský zbrojní průmysl roste, ale ne všude stejně

Neúspěch Lasky neznamená, že by ukrajinský obranný průmysl stagnoval. Naopak. Ministerstvo obrany v únoru 2026 uvedlo, že domácí výrobní kapacity vzrostly během války padesátinásobně a pokrývají přes polovinu potřeb ozbrojených sil. Národní bezpečnostní rada odhadla kapacitu obranného průmyslu pro rok 2026 na hodnotu odpovídající zhruba 1,3 bilionu korun.

Část řešení přichází přes transfer západních technologií. Skupina Colt CZ v únoru 2024 oznámila záměr montovat pušky CZ BREN 2 přímo na Ukrajině. Spojené státy dodávají protiletadlové kanony, protidronová vozidla a munici ráže .50 cal. Ukrajina se zkrátka naučila nespoléhat na jedinou domácí platformu, ale diverzifikovat.

Co příběh Lasky skutečně ukazuje

Laska K-2 nebyla příběhem o neschopnosti „okopírovat Browning“. Byla příběhem o tom, jak se i zdánlivě známá konstrukce láme na detailech: na vlastních polymerových článcích, na dvoukrokovém podávání, na snaze obsloužit dva nábojové standardy jednou zbraní. Každá z těchto ambicí byla pochopitelná. Dohromady vytvořily systém, který se za více než čtyři roky války nepodařilo dotáhnout do spolehlivého stavu.

Značka Snipex z mapy nezmizela; její odstřelovačské pušky T-Rex a Alligator slouží v ukrajinské armádě dál. Segment domácího těžkého kulometu ráže 12,7 mm ale zůstává prázdný. A právě to je nejlepší důkaz, že vyrobit spolehlivý těžký kulomet od nuly je řádově těžší, než se zdá z výstavního stánku.

Článek Ukrajinci chtěli vlastní kulomet Browning M2. Inženýři ale neuměli vyřešit podávání nábojů a projekt „Laska“ pohřbili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čísla, která mluví jasně

Nejprve tvrdá data z oficiálních technických listů FN Herstal:

Kadence Evolys je o něco nižší, ale stále plně v kulometném pásmu. FN Minimi ve svých otevřených listech účinný dostřel přímo neuvádí, takže přímé srovnání v této položce chybí. Kde ale čísla mluví jednoznačně, je hmotnost. Služební česká puška CZ BREN 2 v ráži 5,56 mm váží podle oficiálního katalogu CZ zhruba 3,0 kg bez zásobníku. Evolys 5,56 je tedy těžší jen o 2,5 kg, kdežto Minimi 5,56 je od Brenu vzdálený o celých pět kilogramů.

Jak se zbavit kilogramů a neztratit kulomet

Evolys střílí z otevřeného závěru, používá krátký zdvih plynového pístu, podává pás z boku přes patentovaný mechanismus a nabízí jak plně automatický, tak poloautomatický režim. To poslední je u pásových kulometů neobvyklé a přibližuje zbraň ovladatelnosti pušky. Verze 5,56 pracuje se schránkami na 100 nebo 200 nábojů, verze 7,62 s padesátiranovou schránkou. Ovládání je plně oboustranné, horní lišta Picatinny je z jednoho kusu a konstrukce počítá se střelbou s tlumičem.

Kde se vzala ta úspora hmotnosti? Podle výroční zprávy FN Browning Group za rok 2024 stojí za ní především hliníkový receiver, třikrát lehčí než ocelový, a podávací plato vyráběné aditivní technologií, tedy 3D tiskem. Výrobce zároveň tvrdí, že nižší hmotnost nebyla vykoupena ztrátou spolehlivosti ani životnosti dílů. Stejná zpráva potvrzuje, že Evolys v roce 2024 přešel do plné sériové výroby a první kusy putovaly na demonstrace a testy pro NATO a evropské armády.

Proč Česko sáhlo po Minimi

Časová osa je klíčová. Už v listopadu 2020, tedy půl roku před oficiálním představením Evolys, psal ministerský A-report o plánovaném nákupu 950 kusů FN Minimi s dodávkami v letech 2021–2025. Ještě dříve, v roce 2019, podepsalo ministerstvo obrany smlouvu na 70 kusů Minimi 7,62 Mk3 Tactical za necelých 73 milionů korun. Podle ročenky MO za rok 2023 pak v rámci rámcové dohody na období 2022–2025 v celkovém objemu 1,465 miliardy korun dorazilo jen v roce 2023 celkem 506 kusů Minimi 7,62 Long Rail a 10 kusů Minimi 5,56 Tactical.

AČR zkrátka nakupovala v okně, kdy Evolys neexistoval jako hotový produkt. A i po představení zbraň procházela hodnoceními, ještě v červnu 2024 FN Herstal oznamoval ergonomické úpravy na základě zpětné vazby od testujících armád. Sáhnout po bojově prověřené, logisticky zavedené platformě nebylo konzervativní rozhodnutí. Bylo pragmatické.

Evolys není náhrada Minimi. Je to jiná kategorie

Tady je podstatný detail, který snadno zapadne v nadšení z lehkého kulometu. Sám FN Herstal na svém webu výslovně píše, že Evolys nemá nahrazovat těžší systémy typu Minimi nebo MAG. Má vyplnit mezeru mezi útočnou puškou a klasickým lehkým kulometem, poskytnout podpůrnou palbu tam, kde dosud střelec nesl buď příliš těžkou zbraň, nebo žádnou automatickou oporu neměl.

Belgická ministryně obrany Ludivine Dedonder to v parlamentní odpovědi řekla prakticky napřímo: Evolys se hodí pro specifické úkoly a lehké jednotky včetně Special Operations Regiment, ale nemůže být považován za náhradu Minimi. Belgie v roce 2023 nakoupila 20 kusů pro testování u speciálních sil, další nákupy měly záviset na výsledcích.

Pro průzkumné roty, speciální jednotky a mobilní pěchotu v městském prostředí, kde každý kilogram navíc zpomaluje přesun mezi patry, ztěžuje lezení a prodlužuje reakci na cíl ve výšce, je Evolys přesvědčivý argument. Pro plošné přezbrojení celé armády? Podle nás ne nutně. Minimi zůstává robustnější platformou s vyšší kadencí, druhou hlavní pro výměnu a desítkami let bojových zkušeností.

Co to znamená pro českou armádu

Veřejně není známo, že by AČR FN Evolys oficiálně testovala nebo zvažovala jeho pořízení. Dostupné dokumenty ministerstva obrany potvrzují pokračující dodávky Minimi. To ale neznamená, že se cesty obou zbraní v budoucnu nekříží. Evolys je od roku 2024 v sériové výrobě, zájem NATO roste a kategorie ultralehkého pásového kulometu se teprve etabluje.

Pokud by AČR hledala zbraň pro své lehké a průzkumné jednotky, kde mobilita převažuje nad objemem palby, Evolys by patřil na krátký seznam kandidátů. Minimi ale z výzbroje neodejde, a ani by neměl. Dva a půl kilogramu úspory mění pravidla hry pro speciální síly. Pro mechanizovanou pěchotu s obrněným transportérem za zády je důležitější spolehlivost a logistická stopa, kterou Minimi nabízí už dekády.

Článek Lepší než Českem kupovaný FN Minimi: FN Evolys váží jako puška, ale pálí jako kulomet se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Parametry, které mluví řečí NATO

Mk24 není experimentální prototyp. Podle oficiální produktové stránky DSS jde o plně vyvinutý lehký kulomet s konkrétními čísly:

• Ráže: 5,56 × 45 mm NATO
• Hmotnost: 6,2 kg
• Režim střelby: plně automatický i poloautomatický
• Efektivní dostřel: 600 m, maximální 1 200 m
• Systém: dlouhozdvihový píst, 11polohový regulátor plynu
• Hlavně: 14″ (35,6 cm) a 16″ (40,6 cm), rychlovýměnné

Kombinace poloautomatického a plně automatického režimu je přitom vlastnost, kterou současný kulomet AČR, belgický FN Minimi, podle oficiálního webu armády nenabízí. Minimi střílí pouze dávkou. Pro velitele družstva to znamená menší flexibilitu v situacích, kde je potřeba přesná jednotlivá rána místo plýtvání municí.

Suverenita vs. gramy na váze

Férové srovnání vyžaduje přiznat, že zahraniční konkurence existuje a v některých parametrech vede. Belgický FN Evolys 5.56 váží přibližně 5,5 kilogramu, tedy o 700 gramů méně než Mk24, a nabízí podobnou filozofii ultralehkého kulometu s ergonomií pušky. Na papíře je lehčí. Jenže papír neříká, kdo zbraň opraví v Pardubicích ve čtvrtek ráno, když se v pondělí rozbije na cvičišti.

Tady se láme celý příběh. Česká Obranná strategie 2023 výslovně pracuje se scénářem dlouhotrvající obranné války vysoké intenzity. Mluví o hospodářské mobilizaci, o bezpečnosti dodávek a o domácím průmyslu jako pilíři obrany. Sekce průmyslové spolupráce ministerstva obrany pak přímo definuje strategický zájem státu na schopnosti domácích firem zajišťovat mírové i krizové dodávky vojenského materiálu. Mk24 do tohoto rámce zapadá přesně, ne proto, že by byl prokazatelně nejlepší kulomet na světě, ale proto, že je český a opravitelný bez telefonátu do Bruselu.

Co víme a co ne

Je potřeba odlišit doloženou ambici od potvrzeného výsledku. Veřejný přehled pěchotních zbraní AČR stále uvádí FN Minimi a starší UK vz. 59. Mk24 tam nefiguruje. Flek sám říká, že by se domácí systémy „měly zařadit do výbavy v mnohem větším měřítku“, což spíš naznačuje, že k plošnému zavedení dosud nedošlo.

Tvrzení „do posledního šroubku z Česka“ je doloženo Flekovým výrokem a vyjádřením DSS. Nezávislý veřejný kusovník neexistuje. Starší technický článek o předchůdci PZD 556 z roku 2023 přiznává, že DSS nakupovala hlavňové polotovary od zahraničního dodavatele, byť většinu hlavních částí vyráběla doma. U Mk24 může být situace jiná, veřejný důkaz však chybí.

Co je naopak doložené: DSS už v roce 2023 vyráběla 130 kulometů a 260 hlavní měsíčně, plánovala stěhování do většího závodu v Cholupicích a její produkty míří i k ukrajinským ozbrojeným silám. Firma v Ralsku chystá výcvikové centrum pro policii, armádu a NATO. Nejde o garážovou dílnu, jde o průmyslovou kapacitu, která roste.

Proč je tahle debata důležitá právě teď

Rozpočet ministerstva obrany na rok 2026 činí necelých 155 miliard korun, z toho přes 56 miliard na investice. Program ručních zbraní by v tomto kontextu nebyl rozpočtově srovnatelný s nákupem letounů F-35 nebo bojových vozidel pěchoty. Ale jeho strategický dopad je jiný, netýká se jedné platformy, týká se principu. Pokud stát dokáže zajistit, že základní zbraň pěšího družstva nevyžaduje zahraniční servisní smlouvu ani zahraniční náhradní díl, získává něco, co se nedá koupit za žádnou cenu: čas. Čas reagovat, když se svět změní rychleji, než stihne dorazit zásilka z Belgie.

Mk24 zatím není oficiálně vyhlášeným programem AČR a bez vojskových zkoušek nelze tvrdit, že technicky převyšuje veškerou konkurenci. Ale argument, který za ním stojí, domácí výroba, domácí servis, domácí rozhodnutí, je přesně ten, se kterým český stát oficiálně počítá pro případ, že by se z plánování muselo stát nasazení.

Článek „V případě války na nikoho nečekáme.“ Český kulomet Mk24 je pro AČR klíčový, do posledního šroubku je z Česka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dron sundalo z oblohy staré kulometné dvojče

Záběry ukazují nejspíše nějaký ukrajinský mobilní tým vybavený vozidlem typu pick-up s přimontovanou zbraní proti dronům. Tou je vlastně takzvané dvojče tvořené dvěma kulomety Maxim umístěnými v zadní části, tedy na korbě. Střelec s jejich pomocí opakovaně pálí na něco na obloze, s největší pravděpodobností je to letící dron například typu Shahed. Ten se mu také nakonec podaří zasáhnout a neidentifikovatelný předmět na obloze exploduje.

Video: beznaděj, strach. Průnik do Pokrovsku netrval dlouho, Ukrajinci přivítali Rusy se vší parádou

Kulomet Maxim vynalezl konstruktér Hiram Stevens Maxim již v roce 1884, uvádí Wikipedia, a je to první typ plně automatického kulometu na světě. V ukrajinských službách je pravděpodobně verze PM 1910, jíž používala i carská, a masivně též Rudá armáda za druhé světové války. Má vodní chlazení, což znamená, že je masivní a těžký, ovšem na druhou stranu není nutné při nepřetržité palbě měnit jeho hlaveň kvůli zahřívání, upozorňuje Armádní Zpravodaj.

Zajímavé také je, že kulometné dvojče na záběrech nemá žádný vyspělý zaměřovač, střelec používá jenom záměrný kříž. I přesto je schopen dron trefit, jelikož zřejmě z praxe ví, jak daleko před něj musí mířit, aby projektily zasáhly. Kulomet pravděpodobně používá munici ráže 7,62×54 milimetrů, což je standardní kulometná munice sovětského typu, případně je užívána do odstřelovačských pušek a dalších zbraní. Jeho kadence je potom až 600 ran za minutu.

Video: žádné slitování, jenom totální eliminace. Ukrajinec s precizností rozmetal 7člennou ruskou jednotku

Využití kulometu Maxim proti dronům rozhodně není první zaznamenaná událost ve válce Ruska a Ukrajiny. Dev uvádí, že ho ukrajinské ozbrojené síly měly stále ve skladech, a některé tak uvolnily jednotkám k použití. Zaznamenané byly i v klasické podobě zbraně proti pěchotě. Ačkoliv je tento kulomet relativně těžký, rozhodně to neznamená, že by nebyl nebezpečný. Při správném nasazení je evidentně účinný i proti moderním hrozbám.

Ukrainian soldier from the 112th Territorial Defense Brigade shoots down a Russian Shahed drone using twin Maxim machine guns. Published 25.12.2025
byu/GermanDronePilot inCombatFootage

Dvojče kulometů Maxim sestřeluje dron (zveřejněno 26. prosince 2025)

Článek Video: to nikdo nečekal. Ukrajinci nasadili 142 let starý vodou chlazený kulomet carské armády a odrazili ruský útok se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinci zaútočili na ruské vojáky v nepozornosti

Speciální jednotky plní zpravidla ty nejobtížnější úkoly, při nichž často působí za nepřátelskými hranicemi. V tomto případě se vydaly na skupinu maskovaných nepřátel ve slobožanském směru – ačkoliv nebylo upřesněno, kde přesně, jelikož existují dvě stejnojmenné obce, s největší pravděpodobností šlo o tu jižně od Charkova na severovýchodě Ukrajiny.

České houfnice DITA ukazují Rusům technologickou převahu. Kdysi věrný odběratel si jich objednal hned 70

Jak Armádní Zpravodaj ověřil, druhá leží severně od Dnipra, od něhož je však fronta hodně vzdálená, potvrzuje LiveUAmap. Zdá se, že ruští vojáci zrovna odpočívali, jelikož byl nejméně jeden opřený o strom pod nějakým provizorním přístřeškem, ale další vidět nejsou. Až jejich těla, a to v těsné blízkosti, takže je zřejmé, že se drželi blízko u sebe.

K jejich eliminaci posloužil nejspíše lehký kulomet M249 ráže 5,56 mm, který je vidět jen krátce. Voják si ho opřel o spadlý strom na dvojnožku a spustil palbu. Její rychlost je 850 ran v minutě a efektivní dostřel do 700 metrů, ale jistě byla vedena na mnohem kratší vzdálenost. Původem jde přitom o belgickou zbraň, jejíž hmotnost bez nábojů je 7,5 kg, uvádí Wikipedia.

Ruský tankista promluvil: „Naše řešení ochrany tanky ničí“. Převodovky selhávají, někdy neujedou ani 10 km

S 200 nabitými náboji pak stoupá na 10 kg. V obou případech je to pro vojáka celkem velká zátěž, takže je běžné, že ji nosí z celé jednotky pouze jeden, zatímco ostatní mají standardně útočné pušky, eventuálně jiné speciální vybavení – v tomto případě šlo určitě o malý průzkumný dron, s nímž nejdříve obhlédly situaci. Nelze však určit, i jaký se jednalo.

Výsledkem je každopádně eliminace celé ruské skupiny, která měla oblast hlídat, a tedy volný postup k dalším stanovištím. Armádní Zpravodaj připomíná, že jsou to často právě záškodnické akce malých skupin, které Rusům tak komplikují postup. Jelikož mají Ukrajinci násobně méně techniky, nemohou se pouštět do velkých obrněných útoků jako oni.

Článek Video: Ukrajinští speciálové překvapili ruskou skupinu u Charkova a pokropili ji lehkým kulometem. Ani nestihla klást odpor se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Chyžak zvládne pozemní a letecké cíle

Ukrajinský zbraňový modul není nijak velký, Armádní Zpravodaj jeho velikost odhaduje na stoličku nebo menší židli. Umístit ho přitom lze na různá vozidla, pozemní drony, stacionární postavení, a pravděpodobně i na plavidla. Chyžak slouží k upevnění kulometu, s jehož pomocí pak obsluha může ničit pozemní cíle, třeba jednotku vojáků, ale i cíle letecké, třeba drony.

Špagin PPŠ-41 neboli Papaša je odolný a děsivě účinný. Dovedl Rudou armádu až do Berlína. Dnes ho používají na Ukrajině obě strany

Výhodou modulu je skutečnost, že dokáže střílet v různých úhlech a osách, takže je velmi univerzální. Pravda uvádí, že se vyznačuje vynikající stabilizací, která ho umožňuje obsluze používat i za jízdy, a přitom si zachovává vysokou pravděpodobnost zasažení cíle. Modul je nejspíše doplněn kvalitním elektrooptickým systémem, a Armádní Zpravodaj nevylučuje ani použití termovize pro fungování za zhoršené viditelnosti a v noci.

Využívat může sovětské i západní zbraně

Modul Chyžak je určen pro kulomety ráže 7,62 milimetrů, a to jak sovětského, tak západního typu. Z první skupiny má ukrajinská armáda v hojném počtu kulomet PKM, který WeaponSystems popisuje jako zbraň zavedenou do výzbroje již v roce 1969. Jeho efektivní dostřel je 500 metrů, proti plošným cílům 800 metrů, i když z vozidla nebo stativu může být ještě o něco delší. Kadenci má pak až 650 ran za minutu a prázdný hmotnost 9 kilogramů.

👉 Міноборони допустило до експлуатації в ЗСУ модуль «Хижак», який може встановлюватися на мобільні платформи й збивати FPV-дрониhttps://t.co/V7ufr7o1V6 pic.twitter.com/mWqRT8jFcr

— dev.ua (@devua_official) July 14, 2025

Kulometů západní ráže potom používá ukrajinská armáda široké spektrum. Patří k nim třeba FN MAG; Wikipedia uvádí, že jde o zbraň původem z Belgie, k jejímuž zavedení došlo již roku 1958. Její hmotnost je 11,5 kilogramů a efektivní dosah ze stativu nebo vozidla až 1 800 metrů. Projektily je schopna na cíl chrlit kadencí až 1 000 ran za minutu.

Článek Ukrajina vyvinula všestrannou zbraň Chyžak: je malá jako židle, ale z oblohy sundá letoun a na zemi zničí celou jednotku vojáků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Útočná skupina byla pod palbou

Záběry, které jsou ke zhlédnutí níže, ukazují, že obránci o útočné skupině ruských vojáků věděli od začátku, protože ji sledoval průzkumný dron, a za celou dobu ji nikdy neztratil z dohledu. Když se útočníci dostali k domům, začali na ně ukrajinské jednotky střílet, a Armádní Zpravodaj soudí, že exploze naznačují, že použili nejen útočné pušky, ale nejspíše i bombardovací drony, granáty nebo granátomety. Disponovat mohou třeba jednoranným granátometem Fort-600 ráže 40 mm, k němuž Military-History uvádí, že má efektivní dosah až 400 metrů.

Video: co dokáže zničit nejsilnější sovětský samopal PPŠ-41 Špagin; i dnes může být obávaný, americkou balistickou ochranu rozlámal

Po boji u budovy se nakonec min. jednomu z ruských útočníků podařilo uniknout a nejspíše se snažil dostat zpět ke své obranné linii. Podle příspěvku ho ale dostihla palba z kulometu. Těch má ukrajinská armáda ve výzbroji celou škálu, jedním ze stále nejpoužívanějších je sovětský PKM. Má munici 7,62×54 mm, dokáže střílet kadencí 800 ran za minutu, uvádí Wikipedia, a jeho efektivní dosah je 1 km; na otevřeném prostranství mu pěšák unikne jen stěží.

Rozprášení ruské pěší skupiny

Článek Video: pokud se vydají ruští vojáci do útoku, mohou je roznést drony, granátomet, a nakonec kulomet. Vrátit se nikdo nemusí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Munice proti dronům určená do kulometů

Tvůrcem speciální protidronové munice UDD je německá společnost RWS. Armádní Zpravodaj si potvrdil na TheFireArmBlog, že jde o munici ráže 7,62×51 mm, tedy stejnou, jakou užívají hlavně kulomety, starší typy bitevních a samonabíjecích pušek, event. zbraní odstřelovačských. Proti dronům by se však jednalo hlavně o použití v kulometech, neboť je obvykle třeba pálit víckrát, než se podaří bezpilotní letoun, hlavně ten menších rozměrů, zasáhnout.

Video: 1 ukrajinský dron s brokovnicí může zničit i 20 ruských dronů. Na každý stačí jedna rána, ale voják může jeho útok přežít

Speciální je na munici UDD skutečnost, že jsou její projektily plastové, díky čemuž mají velmi omezenou účinnost. Hartpunkt uvádí, že existuje ve dvou typech – první je účinný na vzdálenost jenom 100 metrů a tedy vhodný do husté zástavby, například do městského centra, druhý má pak účinnost 400 metrů, takže se hodí na méně hustě zastavěné předměstí. Armádní Zpravodaj soudí, že je myšlenka takového střeliva jednoduchá, jelikož je vzdálenost jeho účinnosti natolik krátká, že významně klesá riziko vedlejších škod nebo náhodné lidské oběti.

MG6 vychrlí UDD ohromující kadenci

Kulometem, pro nějž by měla být munice určena, je MG6, což je německé označení pro rotační kulomet Dillon Aero M134D. Má šest hlavní a jeho výrobce ho popisuje jako zbraň schopnou vychrlit až 3 000 ran za minutu. Proti dronu by tak mohl vyslat během jediného okamžiku značný počet projektilů s vysokou pravděpodobností zásahu. Munici by však měly být schopné využívat i další typy ručních zbraní s patřičným závěrem.

🇩🇪 Germany develops plastic ammunition for drone defense

◾️ The German company RWS presented special plastic ammunition for drone defense at Enforce Tac 2025. The 7.62×51 mm UDD machine gun cartridges are designed for use in urban areas as they have low kinetic energy and… pic.twitter.com/zT45qUfJ27

— Barong (@Barong369) March 17, 2025

U munice UDD není pravděpodobné, že by ji používali vojáci v bojové oblasti, neboť tam civilisté tak často nebývají. Je tak vhodnější pro jednotky chránící města nebo třeba pro policisty střežící bezpečnost proti teroristickým útokům. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že UDD není první taková munice, v Rusku totiž upravili sovětský náboj ráže 7,62 mm tak, aby při použití v obyčejných puškách fungoval jako jakási brokovnice, což má zvýšit možnost zásahu.

Článek Nebezpečné se stane realitou: na drony bude možné pálit z kulometu i tam, kde to dříve nešlo. Díky munici s plastovými projektily se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Severokorejský kulomet má být těžký

Video níže zachycuje ruského vojáka se severokorejským lehkým kulometem Type-73. Již z tónu hlasu je poznat, že není spokojený a dokonce by se zbraní nejraději nepracoval, uvádí MilIn. Nejvíce mu vadí její vysoká hmotnost, kterou odhaduje na 16 kg, kvůli níž se s ní špatně manipuluje. Wikipedia sice uvádí, že váží 10,6 kilogramů, ale číslo pravděpodobně značně zvyšuje munice v krabicovém zásobníku. Kulomet je vlastně jakousi kombinací sovětského PK a československého Vz.52, ale v některých směrech se podobá i britskému Brenu.

„Game-changer“ proti balistickým raketám ve výzbroji Severní Koreji, Ruska i Číny – americko-japonské rakety SM-3 Block IIA

Type-73 střílí municí ráže 7,62×54 milimetrů, což je náboj vyvinutý již v roce 1891 do ruské pušky Mosin-Nagant, uvádí GunsFandom, a dnes je užíván do některých kulometů nebo odstřelovacích pušek. Zbraň má mechanická mířidla a nelze na ni umístit třeba kolimátor ani noční zaměřovač, což ji také může činit v očích ruských vojáků velmi problematickým. Kromě toho má neobvyklý nástavec umožňující používat puškové granáty.

North Korean Type 73 7.62x54R machine gun inspected by Russians. pic.twitter.com/5INZto8Kio

— Special Kherson Cat 🐈🇺🇦 (@bayraktar_1love) December 23, 2024

Ruský voják kritizuje kulomet Type-73

Článek Video: ruský voják může zkritizovat severokorejský lehký kulomet Type-73, jakmile se mu dostane do ruky. V praxi má mnoho nedostatků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Těžký kulomet je nebezpečný i pro vrtulník

Na videu níže lze vidět akci námořního dronu vybaveného těžkým kulometem, k němuž MilIn uvádí, že má ráži 12,7 mm a sofistikované dálkové ovládání. Jednat se mohlo třeba o americký M2 Browning, což je jedna z nejdéle sloužících zbraní na světě – do výzbroje americké armády byla zařazena již v roce 1933, uvádí PopularMechanics, ale dnes je používána i jinde. Jako spolehlivá se ukázala k použití na pozemních stanovištích, plavidlech i letadlech, a díky svému výkonnému střelivu s dlouhým dosahem se hodí i proti letícím cílům.

Video: ani úplně nový ruský minometný systém 2S40 Floks není o nic odolnější než jiné. Dohnal ho a vyřadil malý ukrajinský dron

Video ukazuje, jak ukrajinský námořní dron Sea Baby, jehož rychlost je až 90 km/h a dosah kolem 1 000 kilometrů, jak uvádí Wikipedia, používá namontovaný kulomet proti různým cílům, nejčastěji letícím vrtulníkům. Ty se sice dle záběrů nepodařilo sestřelit, ale minimálně jeden byl zasažen a došlo ke zranění osádky, která už se nemohla přiblížit natolik, aby zvládla vést protiútok. Podobně přitom dopadl i na záběrech viditelný letoun, a krom toho zvládli operátoři dronu zničit za pomoci kulometu minimálně jeden nepřátelský člun.

Článek Video: narazí-li ruský vrtulník na kulometem vyzbrojený námořní dron, může to po „schytání“ několika ranami raději vzdát se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Němci chtěli levný a univerzální kulomet

Předchůdcem MG 42 byl MG 34, což byl mimochodem první univerzální kulomet na světě a německá armáda s ním vstupovala do druhé světové války. Ačkoliv byl dobrý, Wikipedia upozorňuje, že měl i řadu nevýhod – kupříkladu byl velice citlivý na znečištění a špatně fungoval v nedobrých povětrnostních podmínkách, ovšem jeho hlavním handicapem byla velice nákladná výroba. Německo proto začalo již v roce 1937 hledat náhradu a výsledkem se stal výrobně jednoduchý MG 42, který se dostával do výzbroje od roku 1942.

iZdroj fotografie: Lars Plougmann / Creative Commons / CC BY

Legendu z něj udělala rychlost střelby – NationalInterest uvádí, že některé modely pálily kadencí až 1 800 ran za minutu, přičemž běžně to bylo 1 200 až 1 500 ran. Šlo tedy o dvojnásobek rychlosti jiných běžných kulometů za druhé světové války. Němečtí kulometčíci měli také speciální trénink, aby ho uměli užívat efektivně a neplýtvali municí. MG 42 vydával charakteristický zvuk, a právě díky němu si vysloužil přezdívku Hitlerova pila. Někdy se totiž stávalo, že dokázal vojáka téměř rozpůlit, protože ho zasáhlo mnoho projektilů v řadě.

MG 42 má efektivní dosah 2 kilometry

Kulomet používal standardní německou munici 7,92×57 mm, uvádí WarHistoryOnline, a standardně k němu byl buď bubnový zásobník na 50 ran nebo pás s 250 náboji. Hmotnost kulometu byla 11,6 kilogramů a měl dvojnožku, ale rovněž ho bylo možné namontovat na stojan a použít v pevném postavení. Efektivní dosah byl až 2000 metrů, což záleželo na nastavení mířidel, i když jinak projektily létaly do vzdálenosti až 3,5 kilometrů.

MP 40 se stal symbolem Wehrmachtu. Zaslouží si však rekvizita správných válečných filmů takovou pověst?

Konstrukce kulometu je tak dobrá, že ho po druhé světové válce zařadila do výzbroje řada armád a v některých zemích byl dokonce licenčně vyráběn. Během studené války pak začala německá zbrojovka Rhenletall na základě MG 42 produkovat kulomet MG 3, který z něj přímo vychází. Dostal se do výzbroje armád asi 40 zemí a dodnes je hojně užíván, ale již se standardní kulometnou západní municí ráže 7,62 milimetrů.

Článek Hitlerova pila byla postrachem bojiště. Jakmile „úřadovala“, vojáci se proti ní báli vykročit – a když se odvážili, nedopadli dobře se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Litva se cítí ohrožena Ruskem

Litva patří ke státům NATO a v posledních letech vydává na svou obranu významnou část rozpočtu. Je to dáno hlavně možným ohrožením ze strany Ruska, s nímž má i společnou hranici, a které ji coby bývalé území Sovětského svazu stále považuje za sféru svého vlivu, i když tomu tak dávno není. ArmyRecognition uvádí, že moderní kulomety se snaží litevská armáda získat co nejrychleji a bude je mít nejenom ona, ale například i pohraniční stráž.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Země se konkrétně rozhodla pro kulomet verze FM Minimi Mk3 využívající munici ráže 7,62×51 milimetrů. Litevské ministerstvo obrany na svých stránkách uvádí, že to je stejná ráže, jakou zvolila česká armáda, která nahrazuje vz. 59 Rachot. Tento kulomet slouží jako základní podpůrná zbraň družstva vojáků a výhodou je, že ho unese jediný voják. Ale pokud je třeba, lze ho umístit i na trojnožku nebo namontovat na nějaké vozidlo.

Litva zvolila pro FN Minimi silnější munici

Kulomet je vyráběn ve dvou základních rážích, uvádí Wikipedia, a to 5,56×45 mm, což je munice používaná v útočných puškách, a 7,62×51 mm, kterou najdeme třeba u odstřelovačských pušek – je tedy výkonnější. S druhou zmíněnou může vést FN Minimi účinnou palbu do vzdálenosti 1 kilometru a kadenci má až 1 150 ran za minutu.

Kulomet a útočná puška v jednom: FN Evolys může vojákům významně pomoci ve městech, je lepší než Českem kupovaný FN Minimi

Výhodou FN Minimi je relativně nízká hmotnost 7,1 kg, takže s ním může bez problémů manipulovat jediný voják. Zvyšuje ji samozřejmě hmotnost nabité munice, nejčastěji jsou užívány pásy se 100 nebo 200 náboji; pak má hmotnost až kolem 10 kg. Jednoduchým způsobem lze ale místo nich použít zásobník standardu pušky M16. Kulomet má také vynikající ergonomii a střelec si může nastavit třeba délku pažby či přidělat různé vybavení.

Článek Litevská armáda vsází proti Rusku na lehký kulomet FN Minimi, jaký má ve výzbroji AČR. Jde o skvělou volbu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kulomet LWMMG dostřelí až 5,5 km

Americká armáda by ráda získala zbraň, která by stála mezi balistickými schopnostmi univerzálního kulometu M240B ráže 7,62 milimetrů a těžkého kulometu M2A1 s výkonným nábojem 0.50 BMG, což je označení pro munici 12,7 x 99 milimetrů. Problémem ovšem je, že ačkoliv má munice těžkého kulometu dostatečný výkon a dosah, samotná zbraň je příliš těžká, uvádí Cttso. Řešením má být proto kulomet LWMMG s municí .338 Norma Magnum.

https://t.co/cNUVYITKY5
USSOCOMはオハイオ・オードナンスのREAPRとシグザウエルのMMG338とトゥルーベロシティのRM338のうちどれか一つをLWMMGとして10月までに選ぶそうです pic.twitter.com/gNHJ1lGnCQ

— Southwood (@Southwood_) May 9, 2024

Kulomet, respektive jeho prototyp, je dílem společnosti General Dynamics Ordnance and Tactical Systems. MilitaryLeak uvádí, že má kadenci střelby 500 ran za minutu a efektivní dostřel 1 700 metrů, ale projektily jinak doletí dále než 5,5 kilometrů. Hmotnost kulometu je 11 kilogramů, takže je asi o 1,4 kilogramu lehčí než univerzální kulomet M240, a přitom výkonnější.

Munice, která prostřelí i některá vozidla

Do kulometu LWMMG je nabíjena munice .338 Norma Magnum. GunsKins uvádí, že byla vyvinuta hlavně pro střelbu na dlouhé vzdálenosti jako alternativa k munici .338 Lapua používané často v odstřelovačských puškách. V případě kulometu LWMMG je úsťová energie střely 4krát větší než při použití standardního náboje ráže 7,62 milimetrů, což mu umožňuje efektivní střelbu na vzdálenost zhruba o 700 metrů větší než je u M240.

Pakliže by tato zbraň nakonec v americké armádě nahradila kulomet M240, mohla by přinášet řadu výhod. Ušetření hmotnosti je cenné, neboť umožňuje snazší manipulaci se zbraní, a delší dosah i vysoká přesnost zase zajistí eliminaci nepřítele na vzdálenost, na kterou toho M240 není schopen. Vyšší energie střely má pak pravděpodobně lepší průnik třeba balistickou ochranou nebo pancířem některých slaběji chráněných obrněných vozidel.

Článek Američané potřebovali nový kulomet, a tak vznikl LWMMG s dostřelem až 5,5 km a střelivem .338 Norma Magnum, které provrtá i vozidla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Cybertruck má ve výzbroji Čečensko

Elektrický pick-up ve výzbroji čečenských sil měl být dárkem Elona Muska vůdci Čečenců, tedy Ramzanu Kadyrovovi, ale nutno zmínit, že to americký miliardář jednoznačně popřel. Ať je ovšem pravda jakákoliv, vůz je údajně součástí čečenských ozbrojených sil, uvádí ArmyRecognition. Prezentován byl i s namontovaným kulometem na korbě, pravděpodobně se jedná o sovětský těžký kulomet NSV, který je určen k určen k ničení vzdušných cílů nebo k umlčování a ničení protitankových, lehce obrněných a skupinových cílů, uvádí AČR.

Can Kadyrov’s Cybertruck with Mounted Russian 12.7 Be Deployed to War in Ukraine? For effective deployment in a conflict zone like Ukraine, it would need additional armor plating . The electric vehicle in muddy terrain or extreme weather needs serious evaluation and tests. pic.twitter.com/ZJMOzml3nv

— Soviet -Afghan Wars Samurai 1980 (@Samurai19801) August 19, 2024

Tesla Cybertruck je bezesporu unikátní vůz. Má karoserii z nerezové oceli s ostrými hranami a údajně je neprůstřelná, uvádí CarAndDriver. Je však otázkou, zda je to pravda a nakolik, protože je rozdíl mezi pistolovým střelivem a například municí do útočných pušek. Vozidlo má také dvě základní varianty, ale není jasné, jakou je ta čečenská – každopádně však nejde o úplně nejlevnější automobil. Jeho cena se pohybuje od 1,8 do 2,31 milionu korun.

Kulomet NSV má silnou ráži a byl na tancích

Namontovaným kulometem na vozidle je pravděpodobně sovětský těžký kulomet NSV, který pochází z počátku 70. let 20. století a byl umísťován např. na věže tanků. Wikipedia uvádí, že používá munici ráže 12,7 mm a jeho kadence střelby je až 800 ran za minutu. Proti letícím cílům je účinný do vzdálenosti 1 500 m a proti pozemním pak na 2 km.

Elektrické obrněné vozidlo Bushmaster je pro budoucnost australské armády klíčové, má brutální zrychlení a je tiché; přesto jsou tu ALE

Jakkoliv je kulomet silnou zbraní, nelze považovat takto vyzbrojený Cybertruck za bojové vozidlo. Teoreticky by ho bylo možné použít i proti dronům, ale nemá žádné speciální zaměřování a nebylo by tedy jednoduché je trefit. Pokud pomineme cenu a míru ochrany, ani elektrický pohon není zatím do války nejvhodnější – je tichý, což dává určitou výhodu třeba při průzkumu, ale v bojové zóně může bát problém s jeho nabitím – určitě větší než si opatřit kanystr s palivem.

Článek Trochu drahá hračka, která nedává smysl: Čečensko má ve výzbroji elektrický Tesla Cybetruck, ale s hodně těžkým kulometem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na útočníky se snesla hodně prudká palba

Jak vypadá obrana zákopového systému, lze vidět na videu níže – pochází z kamery na helmě ukrajinského obránce. MilIn uvádí, že se pěšákům dvou útočných skupin podařilo obranné dělostřelecké palbě vyhnout, ale obránci na ně v zákopech čekali, a když to bylo vhodné, spustili na ně těžkou palbu a zahnali je. Na videu je vidět hned několik typů používaných zbraní – tou základní je samozřejmě útočná puška AK-74, ale obránci měli k dispozici také kulomety – jednat se mohlo třeba o sovětský PKM nebo americký M240.

Video přímo z helmy: obsazování ruského zákopu může místy vypadat jako z apokalypsy, nic než spoušť a létající granáty

Zajímavé je použití přenosných raketometů a granátometů. Obránci opakovaně stříleli z RPG-7, a to nejčastěji za použití fragmentačního projektilu OG-7V. Wikipedia uvádí, že mají jeho střepiny smrtící účinek ve vzdálenosti až 7 m od místa exploze. Na konci videa je pak použit ukrajinský termobarický raketomet RPV-16, k němuž Defence-Ua uvádí, že umožňuje pálit přesně mířenou střelbou na vzdálenost až 600 m, ale dosah má až 1 km. V místě cíle se rozptýlí mrak hořlavého aerosolu, po jehož vzplanutí zraňuje do vzdálenosti až 80 m.

Článek Video: pokud jsou ukrajinští vojáci dobře připravení, mohou „smazat“ každého nepřítele, který se jim přiblíží na dostřel k zákopu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kulomet RPL-20 pro četu vojáků

Ruský koncern Kalašnikov se pustil do vývoje nového lehkého kulometu na munici pro útočné pušky v druhém desetiletí 21. století. V roce 2016 nejprve úpravou původně sovětského kulometu RPK, který označil jako RPK-16 a měl bubnový zásobník. Ale RPL-20 má zcela odlišný design a klasičtější konstrukci, protože využívá akci s otevřeným závěrem a pásovým posuvem, uvádí Wikipedia. Určen by měl být jako typická zbraň pro četu vojáků.

🇷🇺 Close-ups of new Kalashnikov Concern 2024 version of RPL-20 5.45mm LMG as presented on ongoing Army2024 expo.#Russia #Russian #Russians #Today #Army2024 #Military #Army #Tactical #Expo #RPL20 #LMG #Machinegun #Kalashnikov pic.twitter.com/GJxJ9QVdyp

— TheGreyPatriot (@TheGreyPatriot_) August 13, 2024

Nová zbraň je komorována na náboj 5,45×39 mm, uvádí ArmyRecognition, což je munice používaná do útočných pušek ruské armády, tedy např. AK-74 nebo AK-12, což znamená značné zjednodušení dodávek střeliva. Standardně by měl být kulomet vybaven pásem se 100 nebo 200 náboji, ale vyloučeny nejsou ani pásy s větším množstvím munice. Kadence zbraně je až 600 ran za minutu, což je skvělé k poskytování nepřetržité potlačovací palby.

RPL-20 je nejspíše lehčí než FN Minimi

Hmotnost kulometu RPL-20 má být 5,2 až 5,5 kg, což je více než u útočné pušky, ale rozhodně to vojákům nebrání v jeho nesení třeba při dlouhém pochodu, a navíc je to méně než 7,1 kg u FN Minimi. Zbraň existuje ve 2 verzích s odlišnými hlavněmi o délce 415 a 590 milimetrů, což vychází z požadavků ozbrojených sil – zbraň s krátkou hlavní se více hodí třeba pro speciální jednotky a výsadkáře. Životnost hlavně má být asi 20 tisíc výstřelů.

Modernizovaný Kalašnikov AK-203 zaujímá post hlavní pěchotní zbraně: ale nikoliv doma v Rusku, „klient“ mu navíc může vzít zakázky

Kalašnikov plánuje, že by mohl kulomet RPL-20 v budoucnu existovat i pro munici 7,62×39 milimetrů a 5,56×45 milimetrů, uvádí MilIn. Tou první jsou náboje používané třeba v AK-47 nebo československých Sa.58, ale i dalších zbraních. Druhou jsou pak standardní náboje do útočných pušek zavedených v armádách NATO. Lze tedy předpokládat, že by chtěl koncern někdy v budoucnu uspět i na světových trzích.

Článek Ruský kulomet RPL-20 Kalašnikov vyplňuje mezeru a překonává protějšek v NATO: taková zbraň ruské armádě chyběla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kulometčík zaznamenal akci kamerou

Skvělým příkladem použití lehkého kulometu v útoku je video pod tímto článkem, které bylo zaznamenáno kamerou umístěnou na helmě kulometčíka. MilIn uvádí, že ukazuje útok na zákopový systém a jeho následné čištění od ruských obránců, což se nakonec útočníkům povedlo. Obsluha kulometu není podle záběrů tou, kdo se pohybuje na špici útoku, k něčemu takovému se kulomet, který je těžší než běžné útočné pušky, příliš nehodí.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Záznam tak spíše ukazuje, jak kulometčík při útoku kryje své spolubojovníky, potažmo dávkami odstřeluje prostor; podle tvaru se zřejmě jednalo o nějakou variantu M249. S největší pravděpodobností nutil těžkou palbou protivníky se držet v zákopu, čímž jim blokoval výhled. Útočící vojáci je tak měli možnost překvapit a snáze zlikvidovat buď palbou ze svých zbraní, případně za použití granátů, protože ty jsou v podobné situaci často používány.

M249 používá munici do útočných pušek

Kulomet M249 je lehký kulomet společnosti FN Herstel primárně vyvinutý pro potřeby amerických ozbrojených sil. Military uvádí, že používá munici 5,56×45 milimetrů, tedy stejnou, jakou používají útočné pušky NATO. Pálit přitom kadencí až 800 ran za minutu a jeho efektivní dosah je 800 metrů. Využíván je zejména jako zbraň pro posílení palebné síly čety vojáků, přičemž standardní verze kulometu má hmotnost 7,5 kilogramů, s pásem obsahujícím 200 nábojů pak 10 kilogramů, ale existují i verze odlehčené a tedy snáze přenosné.

Kulomet a útočná puška v jednom: FN Evolys může vojákům významně pomoci ve městech, je lepší než Českem kupovaný FN Minimi

Zajímavé je na kulometu ve videu použití kolimátoru na liště, která umožňuje instalaci doplňků. Wikipedia uvádí, že kolimátor je optické zařízení používané jako alternativa ke klasickým mechanickým mířidlům, kdy střelec nemusí při jeho použití zrakem přeostřovat mezi mířidly a pohledem na cíl, což jinak oku chvíli trvá, a zlepšuje se tak přesnost jeho střelby.

Článek Video z helmy ukazuje, že pokud ruští vojáci brání zákop proti kulometu M249, nemusí mít příliš velkou šanci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Trefit se do střely kulometem je překvapující

Když vojákům nad hlavou letí řízená střela, mnozí se proti ní snaží nějak zasáhnout, ale vůbec to není jednoduché. Povést se to nicméně může, stejně jako vojákovi na fotografiích obsažených v tomto článku, který byl zrovna v daném okamžiku ve službě ve střeleckém týmu protivzdušné obrany, přičemž byl vyzbrojen nespecifikovaným typem kulometu. Když viděl střelu, popadl ho, začal střílet a překvapivě ji trefil , uvádí MilIn.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyj)

Zasáhnout kulometem takovouto střelu je obtížné, neboť léta vysokou rychlostí – může to být kolem 1 000 km/h, některé typy jsou i nadzvukové. Úspěšný zásah vyžaduje, aby projektily létaly před ni, což vyžaduje pevnou ruku střelce, dobrý zrak a hlavně štěstí. Některé kulometné systémy sice mívají zařízení schopné předsazení vypočítat, ale většinou slouží proti pomalým dronům. Řízenou střelu však zlikvidovala i střelba z AK-74 spolu s tělem ZU-23-2.

Kulomet nejspíše nebyl těžký

Otvory způsobené projektily kulometu viditelné na fotografiích nevypadají veliké, což napovídá, že se jednalo buď o lehký nebo nějaký univerzální kulomet, tedy nikoliv o těžký používající munici ráže 12,7 mm; nejpravděpodobnějším kandidátem může být kulomet PKM ráže 7,62 milimetrů. Wikipedia ale uvádí, že ukrajinská armáda používá celou škálu kulometů stejných nebo podobných ráží, mezi nimi i československý UK vz. 59.

Video: co dokáže zničit nejsilnější sovětský samopal PPŠ-41 Špagin; i dnes může být obávaný, americkou balistickou ochranu rozlámal

Stejně tak se kulomet mohl trefit do různých typů střel, jichž má ruská armáda celý arzenál. Jednou z možností jsou veliké řízené střely Ch-101 odpalované ze strategických bombardérů jako je Tupolev Tu-160 Blackjack a Tupolev Tu-95MS16 Bear-H, uvádí MissileThreat. Jinou možností je pak Ch-59, která je menší a má mnohem menší dolet, ale lze ji odpalovat z několika typů bojových letounů. Obě tyto střely létají vysokou podzvukovou rychlostí.

Článek Foto: i kulometem lze sestřelit ruskou střelu s plochou dráhou letu rychlou 1 000 km/h, má-li voják pevnou ruku a dávku štěstí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kulomet FN Evolys má váhou blízko pušce

Výrobcem kulometu FN EVOLYS je společnost FN Herstal vyrábějící i velmi rozšířený kulomet FN Minimi, který koupila AČR. Její konstruktéři pak přišli v roce 2021 s konstrukcí využívající speciální materiály, jíž na stránkách popisují jako kombinaci palebné schopnosti pásového kulometu s ergonomií a vyvážením podobným útočné pušce. Zbraň má tak být pro uživatele mnohem přívětivější a také výrazně lehčí než její předchůdce FN Minimi.

Portuguese SF trialing the FN Evolys LMG and SCAR SC in 5.56& 300Blk , one for you @Felix_Nuno pic.twitter.com/Sph5Pz5Eud

— Mupper2 (@Mupper41) May 23, 2023

Nový kulomet byl navržen tak, aby vyhovoval požadavkům městského boje, s nímž se armády setkávají stále častěji, uvádí Wikipedia. Díky konstrukci a malé hmotnosti ho zvládne i jediný voják. Konstruktéři ho navíc vyrobili tak, aby byl nenáchylný k různým nechtěným nehodám. Vybaven je pak lištou Picatinny umožňující instalaci různého vybavení, např. optiky, bez nutnosti odmontovávat mechanická mířidla, a nechybí ani nastavitelná pažba.

FN EVOLYS je ve dvou variantách

Kulomet FN EVOLYS je vyráběn ve svou standardních rážích, uvádí ArmyRecognition. Tou první je 5,56×45 mm využívaná ve většině útočných pušek NATO, druhou pak 7,62×51 mm používaní hlavně pro střední kulomety, odstřelovací pušky a podobné zbraně. První verze kulometu má hmotnost 5,5 kg a účinný dosah 800 m, druhá pak 6,2 kg a dosah 1 kilometr. Kadence zbraně je 750 ran za minutu, ale může střílet i jednotlivými ranami.

Antimateriálový kulomet z 85 let staré zbraně je raritou, která neměla vzniknout: když „na velikosti záleží“, uvedl ruský voják

Vojáci si mohou na kulomet nasadit také tlumič zkonstruovaný tak, že eliminuje riziko zanášení a nedochází ke ztrátě výkonu. Ze zbraně lze střílet vestoje, ale má i dvounožku, což usnadňuje hlavně setrvalou střelbu. Kulomet si již některé armády pořídily na testování a také pro speciální jednotky, a veliký zájem o větší počet má mít francouzská armáda společně s tou belgickou, takže se nejspíše brzy stane mnohem rozšířenějším.

Článek Kulomet a útočná puška v jednom: FN Evolys může vojákům významně pomoci ve městech, je lepší než Českem kupovaný FN Minimi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střelbou již zničil dron Mojave pick-up

Koncept miniguny vyzbrojeného dronu Mojave již společnost General Atomics úspěšně otestovala. Na svých internetových stránkách uvádí, že se takto vyzbrojenému dronu podařilo zasáhnout statický cíl – výsledky testu můžete vidět na videu pod tímto článkem. Dron na něm střelbou zničil stojící pick-up, vzletů přitom provedl během testu několik. Podobně vyzbrojený dron by byl vhodný k útokům na měkké cíle, tedy proti neobrněná technice a vojákům.

iZdroj fotografie: Dillon Aero

Společnost vyzbrojila dron dvojicí minigunů Dillon Aero DAP-6, jejíž výrobce na internetových stránkách uvádí, že tento rotační kulomet dokáže vypálit 3 000 ran za minutu – dvojice jich tak cíl zasype smrští 6 000 projektilů za minutu. Zbraň využívá munice ráže 7,62×51 milimetrů, což je jedna ze standardních municí ve výzbroji NATO. Závěsný kontejner s minigunem a plně nabitou municí má hmotnost 159 kilogramů, Twz doplňuje, že lze do minigunu použít klasickou i explozivní munici, která dokáže cíl zapálit.

Dron Mojave nepotřebuje velké letiště

Mojave je v současné době stále ve vývoji a má jít o bezpilotní letoun se schopností STOL, tedy krátkého vzletu a přistání. Aktuálně umí něco podobného jenom několik pilotovaných letounů, mezi nimi i F-35B, i když tam je princip jiný. To mu má umožnit operovat i v oblastech, kde chybí dlouhé letištní plochy, a stejně jak na letadlových lodích. Dron je 9 m dlouhý a rozpětí jeho křídel činí 16 m, uvádí Wikipedia. Na obloze vydrží až 25 hodin a urazí vzdálenost 4 600 kilometrů, a kromě minigunů může nést i 16 řízených protitankových raket AGM-114 Hellfire.

Kartonové drony jsou naprosto geniálním řešením: radary je nevidí, člověk neslyší a unesou až 5kg nálož; navíc jsou extrémně levné

Útočit na cíle za pomoci minigunů by dávalo dronu nové možnosti, a munice do nich je navíc určitě levnější než 3,5 milionu korun za jediný Hellfire (česky „pekelný oheň“). Na druhou stranu útoky miniguny jsou možné z nízké výšky a krátké vzdálenosti, což dělá velký dron zranitelným palbou ze země. Pokud ale bude vyřešené zaměřování, teoreticky si lze představit i využití dronu s miniguny jako lovce jiných dronů, i když taková schopnost představena nebyla.

Článek Video: dron Mojave zvládne operovat z lodí i míst jako F-35B. Nepřítele zasype rychlostí 6 000 ran za minutu nebo „pekelným ohněm“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velmi dobrá útočná puška Bren 2

Jako základní výzbroj pěšáků si česká armáda již před lety zvolila tuzemské útočné pušky Bren; nejdříve se jednalo o CZ 805 BREN, ale Česká zbrojovka je na základě zkušeností a požadavků modernizovala na zbraň označovanou jako CZ BREN 2, která využívá standardní střelivo NATO 5,56 x 45 milimetrů (využívají ji i francouzské speciální jednotky). Ovšem hlavně v rezervních skladech a dobrovolných zálohách lze najít i starší českou útočnou pušku Samopal vzor 58.

• CZ BREN 2
• 805 BREN
• Sa vz. 58

Jak funguje legendární útočná puška Kalašnikov: analýza do nejmenších detailů

Také většina pistolí v AČR je česká

Základní pistolí české armády je opět výrobek České zbrojovky, a to pistole CZ P-10 C/F ráže 9 x 19 milimetrů. Tu doplňuje starší slavná české pistole CZ 75 SP-01 Phantom, a speciální jednotky si pak pořídily pistole značky Glock.

• CZ P-10 C/F
• CZ 75 SP-01 Phantom
• Glock

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany České republiky

Samopaly jsou spíše doplněk

Některé jednotky používají i samopaly, ale ty nejsou mezi českými vojáky tak rozšířené. Ve výzbroji AČR jsou dva české výrobky, tím prvním je ještě československý samopal Škorpion vz. 61, a druhým mnohem novější PDW Škorpion EVO 3. Vojáci mohou mít ale v rukách i dva výrobky společnosti Heckler & Koch, a to samopaly MP5 a MP7.

• Škorpion vz. 61
• PDW Škorpion EVO 3
• Heckler & Koch MP5
• Heckler & Koch MP7

Cepák: Nejstarší zbraň AČR pochází až z roku 1934. Vojáci na ni nedají dopustit

Lehký český kulomet je hlavně ve skladu

Armáda používá dva druhy lehkých kulometů. Tím standardním se stal univerzální FN Minimi zastoupený v mnoha armádách NATO, česká armáda je nakupuje v ráži 7,62 milimetrů. Ve skladech, a možná také u záložáků, je pak možné najít i starší český Univerzální kulomet vzor 59. Na vrtulnících jsou také kulomety M134 Minigun nebo staré sovětské PK.

• FN Minimi
• Univerzální kulomet vz. 59
• M134 Minigun
• PK

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany České republiky

Těžké kulomety jsou na vozidlech

Těžké kulomety zase montují čeští vojáci hlavně na různá vozidla a tanky, zastoupen je mezi nimi i slavný americký M2 Browning, případně sovětský DShk nebo NSV.

• M2 Browning
• DShk
• NSV

Vzkříšení legendy: modernizovaná 60letá ruská odstřelovačská puška Dragunov SVD se vyrovná dnešním zbraním, je však 4krát levnější

Odstřelovacích pušek je celá řada

Opravdovou hojnost lze v české armádě najít u odstřelovačských pušek, kterých ačkoliv má mnoho druhů, kusově jich jsou pouze nízké počty. Nejsilnější jsou antimateriálové pušky, konkrétně americká Barrett M82 a česká ZVI Falcon, a dále mohou mít odstřelovači britské Accuracy International AWM, finské Sako TRG nebo americké CheyTac Intervention a Desert Tech HTI. Ve skladech pak leží staré sovětské SVD Dragunov.

• Barrett M82
• ZVI Falcon
• Accuracy International AWM
• Sako TRG
• CheyTac Intervention
• Desert Tech HTI
• SVD Dragunov

Článek Pěchotní zbraně AČR: některé jsou i české a vyhlášené ve světě, jiné dosluhují po Sovětech; nejvíce je odstřelovačských pušek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Suomi KP/-31

Finský samopal Suomi KP/-31 velmi připomíná slavný sovětský PPŠ-41, jehož konstruktér se inspiroval právě finskou zbraní. Ty byla do výzbroje zařazena již v roce 1931 a používá hlavně náboje 9 x 19 milimetrů – zpočátku byl zásobník 20ranný, ale později bylo vyvinuto i několik větších, včetně bubnových, s kapacitou až 71 nábojů. Hmotnost samopalu Suomi KP/-31 je 4,6 kilogramů a jeho zvláštností je vyměnitelná hlaveň. Voják měl vždy alespoň jednu náhradní, takže mohl tu přehřátou hned vyměnit za novou a pokračovat v boji.

iZdroj fotografie: Vojenské muzeum Finska / Creative Commons / CC BY

Lahti-Saloranta M/26

Lehký kulomet Lahti-Saloranta M/26 je zbraň finské konstrukce z roku 1926. Používá zásobník s kapacitou jenom 20 nábojů, i když existovaly i větší bubnové, ale ty prý finská armáda ve výzbroji neměla. Využívá přitom náboje 7,62 x 53 milimetrů, i když existuje i verze pro Čínu na střelivo 7,92 x 57 milimetrů. Kulomet je 9,3 kilogramů těžký a jeho efektivní dostřel činí 500 metrů. I když byl velice přesný, měl různé chyby, kvůli nimž nebyl příliš oblíbený.

Děgťarjov DP-27

Sovětský lehký kulomet Děgťarjov DP-27 sice ve výzbroji finské armády původně nebyl, ale v úvodních fázích války jich mnoho ukořistila, a jelikož se ukázaly být velmi dobré, okamžitě je začala využívat; mezi Finy se přitom těšily nesmírné popularitě. Kulomet využívá náboje 7,62 x 54 milimetrů nabíjené do charakteristického talířového zásobníku o kapacitě 47 ran. Děgťarjov DP-27 je 9,12 kilogramů těžký a dokáže efektivně zasahovat cíle do vzdálenost 800 metrů, jeho kadence je 550 ran za minutu.

Maxim M/09-21

Finská verze těžkého kulometu Maxim označovaná jako M/09-21 byla vyráběna od roku 1921 po vzoru ruských PM M1910. Nemá ale kola jako ruské zbraně, Finové ho opatřili stativem, což bylo lepší pro tamní terén. Oddělený stativ a kulomet bylo navíc snazší přenášet. Na zbrani také Finové udělali několik drobných úprav, Maxim M/09-21 používá náboje 7,62 x 54 mm a jeho kadence je 600 ran za minutu. Zbraň i se stavivem váží 51,6 kg, bez stativu pak 24 kg.

Článek Video: přehlídka automatických finských zbraní ze zimní války, které kosily početné Sověty několik měsíců se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Americká armáda si zvolila belgický kulomet

Ozbrojené síly Spojených států amerických používaly jako univerzální kulomet zbraň označovanou jako M60, ale zaznamenaly u ní problémy se spolehlivostí, pročež začala v 70. letech 20. století hledat novou, kterou by osadila vozidla. Nemusela tak vadit ani vyšší hmotnost, protože ji vojáci neměli nosit. Vítězem se pak stal belgický kulomet FN MAG, jehož konstrukce pochází již z 50. let 20. století, a do americké armády byl přijat pod označením M240. Poprvé se objevil v roce 1977 v tancích jako koaxiální zbraň vedle děla.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota Spojených států amerických

Konstrukčně jde o vzduchem chlazený kulomet využívající munici podávanou pásem. Ve všech variantách pro něj americká armáda používá munici ráže 7,62 x 51 mm, což mu dává relativně velikou palebnou sílu. Existuje ve více verzích a může mít hmotnost i 12,5 kilogramů, ale některé verze jsou těžké jen něco málo přes 10 kg. Zbraň se stala tak oblíbenou, že ji začala používat i pěchota, pro níž je každá úspora hmotnosti velmi cenná.

Ani po 600 ranách zbrani nic není

Jedna z důležitých vlastností M240 je jeho spolehlivost – má totiž neobyčejně málo poruch i při dlouhém používání. Na prezentovaném videu je vidět, jak střelec díky prodlouženému pásu s náboji na jedno stisknutí spouště vypálí 600 ran, a i přes rozžhavenou hlaveň je zbraň naprosto v pořádku. Kulomet má 3 možnosti nastavení kadence, ta nejvyšší je 850 až 950 ran za minutu. Na videu je na hlavni dokonce nasazený tlumič, který velmi zřetelně snižuje hluk výstřelů, přičemž nevadí, že jich je tolik za sebou; střelbu také vydržel.

Při takto dlouhé střelbě pochopitelně dochází k zahřívání hlavně, ale kulomet je znám její odolností – někdy je ale prý rozpálená tak, že může obsluze způsobit těžké popáleniny. Hlaveň je nicméně možné snadno vyměnit, aby byla dlouhá střelba bezpečnější. Kulomet má podle dostupných údajů účinný dostřel až 1 800 metrů, maximální pak 3 725; má železná mířidla, ale existují i verze s lištou Picatinny, na níž lze instalovat různé doplňky.

Článek Video: kulomet M240 zvládne vypálit 600 ran/min. na jedno stisknutí spouště, akorát tlumič zůstane rozpálený úplně do červena se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

DShK vytvořila dvojice slavných konstruktérů

Kulomet DShK začal v SSSR vznikat na přelomu 20. a 30. let 20. století, a nakonec se na něm podíleli dva známí konstruktéři – V. Děgťarjov a G. Špagin (druhý z nich je také „otcem“ legendy PPŠ-41 Špagin). Do výzbroje Rudé armády byl zaveden v roce 1938, a později byl licenčně vyráběn i v jiných zemích než v Sovětském svazu. Jednalo se přitom celosvětově o jeden ze dvou kulometů ráže 12,7 mm zavedených do výzbroje před 2. světovou válkou; druhým byl americký M2 Browning. Většinou sloužil na různých vozidlech jako protiletadlový kulomet.

Samotná zbraň váží 34 kilogramů a v pěchotní verzi byla navíc používána na kolečkách s ochranným štítem a stabilizátory, čímž její hmotnost dosahovala až 157 kilogramů; eventuálně ji ale vojáci montovali i na velmi pevné trojnožky. Na manipulaci tedy „nic moc“, pročež se ho Ukrajinci pokusili odlehčit tak, aby byl více mobilní, i když se zbraní jako takovou samozřejmě nic udělat nemohli. Jejich verze Dushka vypadá jako přerostlý lehký kulomet, přičemž nemá kolečka, štít ani trojnožku, ale jenom dvojnožku, a navíc z ní lze střílet v leže.

Zpětný ráz mírní obří kompenzátor

Náboje 12,7 x 108 milimetrů mají velikou sílu a spolu s kadencí 600 ran za minutu znamenají, že má zbraň velký zpětný ráz. S tím si ukrajinští konstruktéři poradili instalací opravdu velkého kompenzátoru zpětného rázu na hlaveň, takže je kulomet ve výsledku mnohem klidnější. Obměněn byl nicméně i druhý konec zbraně, který je tvořen velkou ramenní opěrkou a pistolovou rukojetí se spouští.

Upravenou zbraň mohou vojáci využívat v zákopech mnohem snáze a v případě potřeby ji i relativně snadno přenést, ačkoliv stále vyžaduje dvoučlennou obsluhu. Kulomet nejspíše neposlouží proti dronům, které umí shazovat velmi přesné granáty i do zákopu, ale proti pěchotě nebo některým slaběji obrněným vozidlům musí být nesmírně silný. Jeho střely jsou účinné na vzdálenost až 2 kilometrů a určitě je nedokáže zastavit žádná balistické ochrana, a pravděpodobně ani pancíř starého sovětského transportéru.

Článek Video: Ukrajinci mají sovětský kulomet 12,7 mm přestavěný na „vlastní verzi“ Dushka, slouží třeba při obraně zákopů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z pěchotní zbraně se stala zbraň obrněnců

Historie kulometu KPV sahá až do roku 1949, kdy se objevil jako pěchotní zbraň pod označením PKP. Tehdy v něm byla používána munice ráže 14,5 milimetrů, což mu dávalo mimořádnou sílu. A z toho vycházela i myšlenka, že by mohl střílet na tanky a krupobitím střel je poškodit, ačkoliv proti moderním strojům už je pochopitelně bezbranný. Nakonec ale kulomet jako pěchotní zbraň skončil kvůli své hmotnosti; stal se však oblíbeným ve výzbroji různých obrněných vozidel, případně jako zbraň protiletadlová.

Problémy s hmotností 49 kilogramů jsou jasné, i na Youtubovém kanále zbraň sotva unesl jeden muž. Střílet z ní musel se speciálním stojanem, a i přesto měla pekelný zpětný ráz. Test byl poměrně jednoduchý, zúčastnění chtěli zjistit, co projektily z kulometu dokáží s kamením a 150 mm silnou kovadlinou. Ukázalo se, že i za kámenem byste se před střelbou z kulometu schovali, ale nejspíše jenom po omezenou dobu, odlétaly z něj totiž velké úlomky. Kovadlina pak projektily zcela zadržela, ale dokázaly proniknout až 5 cm hluboko.

iZdroj fotografie: George Shuklin / Creative Commons / CC BY-SA

I z těchto důvodů se kulomet KPV (i jeho odvozenina KPVT) objevil na obrněných transportérech BTR nebo BRDM-2. A osvědčil se rovněž jako velmi účinná protiletadlová zbraň, která je schopna zasahovat cíle do dálky až 3 km a výšky 2 km. Stal se tak základem protiletadlových zbraní ZPU, a to až v podobě čtyřčat. Dva kulomety KPVT mimochodem tvoří základ protiletadlového systému Viktor pro Ukrajinu. Používány jsou ale třeba i na hlídkových člunech.

Střela doletí až 9 kilometrů daleko

Kulomet KPV je zbraň o délce 1,98 metru a zvládá střílet s kadencí až 600 ran za minutu. Efektivní dostřel jsou výše zmíněné 3 kilometry, ale projektil zvládne doletět do vzdálenosti až 9 kilometrů daleko. Do kulometu existuje více druhů munice, například zápalná nebo druhý typ určený k prorážení pancíře. Síla zbraně je taková, že například v bojích ve městech probíjí zdivo, takže dokáže zneškodnit i nepřítele, který se cítí být takto krytý v bezpečí.

Youtubeři měli mj. možnost vyzkoušet, jak si kulomet poradí s obrněným vozidlem BRDM-2. Ukázalo se, že pancířem prošly mnohé projektily i zepředu, a dokázaly by tak osádku vozidla velmi spolehlivě zneškodnit. Ze strany, kde je pancíř ještě slabší, by byly výsledky určitě horší, potažmo lepší pro kulomet. Vojáci by pak byli před palbou z KPV v bezpečí za BRDM-2, celým vozidlem již projektil neproletí.

Článek Video: co dokáže legendární zbraň SSSR, velkorážní kulomet KPV, proti obrněnému transportéru nebo kamení; mělo jít o pěchotní zbraň se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Náboje do mnoha pušek a kulometů

Munice 7,62 x 54 milimetrů vznikla již na konci 19. století jako náboje do ruských pušek Mosin-Nagat. Ve výzbroji ruské (a později sovětské) armády tyto pušky zůstávaly dlouhá desetiletí, a navíc se ukázalo, že je do nich užívaný náboj velmi výkonný. Začal být tedy užíván nejenom do jiných pušek, a to včetně odstřelovačských, ale stal se i standardním nábojem pro kulomety, například PKM nebo československý Uk vz. 59.

iZdroj fotografie: Uživatel CynicalMe / Creative Commons / CC BY

Střelivo testované na kanále Zebra je specifické, protože obsahuje pyrotechnickou náplň. Ta se při nárazu uvolní a její žár dokáže zapálit hořlavé materiály, ideálně cisterny s palivem, případně hořlavé obložení domů. Bylo proto zajímavé sledovat, co udělá při průniku balistickým gelem. Pokud byla přitom ve třetině bloku umístěna ocelová destička, vzplanul projektil až při nárazu do ní, a jeho zbytky ještě pokračovaly gelem. Do lidského těla by udělal nejen klasický vstřel, ale pokud by narazil na kost a vzplanul, určitě by výsledkem byly i vnitřní popáleniny.

Někdy vzplane náplň pozdě(ji)

Nevýhodou této munice má být dle některých zpráv její velmi nízká citlivost, a to hlavně při průniku do měkkých cílů. Jde o to, že pokud není cíl dostatečně tvrdý, nemusí se pyrotechnická náplň uvolnit, případně se tak stane pozdě. To bylo možné sledovat i při střelbě do velmi silné svíčky, kdy náboj blokem vosku proletěl a dost ho rozbil, ale náplň se uvolnila až za ním, což není správně.

Když ale Youtubeři testovali munici proti akváriu, ukázalo se, jak by nejspíše fungovala při střelbě na cisternu. Po nárazu střela samozřejmě sklo rozbila, a poté pokračovala k lebce uprostřed akvária; byl přitom vidět záblesk šířící se do vody. Pokud by se jednalo například o benzín, jistě by okamžitě vzplanul. Dlouhá cesta balistickým gelem pak evidentně dokáže střelu iniciovat. Ale zda by na to stačila i tloušťka měkkých lidských tkání, nelze odhadovat.

Článek Test: cenný ruský zápalný náboj dokáže zničit cisternu, ale obyčejná svíčka ho „vypne“; používán je do pušek nebo kulometů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Náboj z mosazi nebo podobného kovu

Střelivo do ručních zbraní se většinou skládá ze 4 částí: 1) střela (též projektil), laicky nazývaná „kulka“, která už ale dnes obvykle nemívá kulatý tvar; 2) nábojnice vyrobená z mosazi nebo podobného kovu, používaná bývá i ocel; 3) hnací náplň uvnitř nábojnice (dříve ji tvořil černý střelný prach, dnes to je bezdýmný prach), která je v horní části osazena střelou; 4) zápalka sloužící k zapálení hnací náplně.

iZdroj fotografie: Uživatel Grasyl / Creative Commons / CC BY-SA

První pokusy o výrobu nábojů pochází z počátku 19. století, kdy ale střelivo nebylo příliš spolehlivé. Nábojnice byly většinou vyráběny z papíru (později i textilie a zvířecích střívek), čímž byly také náchylné k navlhnutí a následnému selhávání. Kovové se začaly objevovat až v 2. polovině 19. století. Video z ruské muničky ukazuje, jak je nutné kovovou nábojnici v několika krocích zformovat do požadovaného tvaru. Je přitom neustále kontrolována; kdyby ne, mohl by se náboj při špatných rozměrech někde zaseknout, což pro vojáka znamená velký problém.

Projektil není kulatý, ale zašpičatělý válec

Velice přesně je pak nutné vyrobit i projektil. Nejčastěji mívá podlouhlý tvar protáhlého válce zakončeného špičkou, ale může vypadat i jinak. Výhodou takového tvaru jsou skvělé aerodynamické vlastnosti nutné hlavně pro střelbu na delší vzdálenosti. Moderní střela se většinou skládá ze 2 částí – jádra a pláště. Jádro je nejčastěji olověné, ale může být použit i jiný materiál, záleží na typu střely. Druhou částí je plášť, který může být měděný, případně ze slitiny s obsahem mědi, ale používána je i ocel upravená niklováním nebo jiným materiálem.

Jako hnací náplň dříve sloužil černý střelný prach, ale ten měl řadu negativních vlastností. Nyní je to bezdýmný střelný prach, také označovaný jako kordit, vynalezený v druhé polovině 19. století. V náboji ho musí být přesné množství, což je také neustále kontrolováno, aby mělo střelivo stále stejné vlastnosti nebo zbraň nepoškodilo. Chybět nakonec nesmí zápalka, do níž udeří úderník zbraně, přičemž jsou dnes většinou používány náboje se středovým zápalem. Jakmile je střelivo dokončené, zbývá ho jenom bezpečně zabalit.

Článek Video: jak probíhá výroba nábojů, ukázala exkurze do ruské továrny. Jedná se o zdlouhavý a precizní proces se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kulomet DŠK byl a je velmi silná zbraň

Původně pochází zbraň z roku 1938 a používána byla už za druhé světové války. Protože je velmi těžká, byla většinou umístěna na dvoukolové lafetě, ale později ji armáda montovala na různé typy obrněných vozidel. Svou silou je kulomet DŠK pověstný dodnes, neboť může smést postavené náspy u zákopů i pytle s pískem, prostřelí zdi domů, vypořádá se s obrněnými vozidly jako je BRT-80, a z některých úhlů pronikne i skrze pancíř sovětských BVP.

Již před ruskou invazí experimentovali s kulometem DŠK ukrajinští vojáci, kteří z něj chtěli udělat jakousi zbraň podobnu moderním antimetariálovým puškám. Velmi obdobná konstrukce se později objevila i na ruské straně. Kulomet má dvounožku jako těžké odstřelovací pušky a pažbu s lícnicí, aby z něj bylo možné střílet v leže. Samotný je 1,6 metru dlouhý a s pažbou má kolem dokonce 2 metrů, jeho hmotnost se pak pohybuje kolem 35 kg. Na fotografiích ukrajinské i ruské verze nicméně chybí optika, bez níž je přesná střelba na delší vzdálenost nemožná.

Kulomet DŠK vychrlí 600 ran za minutu

Původní zbraň používá munici ráže 12,7×108 milimetrů a lze ji v mnoha ohledech přirovnat ke slavnému americkému kulometu M2 Browning. Dokáže střílet rychlostí až 600 ran za minutu a efektivní dosah jeho projektilů je kolem 2,5 kilometru. V současné době je velmi efektivní třeba proti dronům. Po druhé světové válce byl používán v řadě konfliktů, a to hlavně stranami, které byly zásobovány zbraněmi z někdejšího Sovětského svazu. Kulomet DŠK přitom slouží dodnes, jelikož byl vyroben ve vysokých počtech (cca 1 milion ks).

Nevýhodou zbraně však není jenom vysoká hmotnost, ale i silný zpětný ráz, což při montáži na vozidlo, trojnožku nebo dvoukolovou lafetu tolik nevadí, ale při střelbě s pažbou už ano. Konstruktéři se proto pokusili na kulomet DŠK namontovat opravdu velkou úsťovou brzdu, která dokáže odvést část plynů z výstřelu a redukovat zpětný ráz až o polovinu. Je nepochybné, že pokud se podařilo zpětný ráz takto zvládnout, může se jednat velmi užitečnou zbraň jak pro boj s obrněnými vozidly, tak i proti početné útočící nebo schované pěchotě.

Článek Antimateriálový kulomet z 85 let staré zbraně je raritou, která neměla vzniknout: když „na velikosti záleží“, uvedl ruský voják se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kulomet byl součástí české pomoci Ukrajině

Proto bylo rozhodnuto zkonstruovat nový kulomet pro náboj odpovídající sovětskému o rozměrech 7,62 x 54 mm s nábojnicí s okrajem. Uvedené sovětské náboje zároveň používaly nově zavedené kulomety, lehký DP a těžký Gorjunov vz. 43. U nás byl realizován vývoj dvou variant náboje 7,62 x 54 mm (Mosin), a to vz. 59 a vz. 59 TŽ s těžkou střelou. Široké spektrum kulometů zavedených do výzbroje mělo být nahrazeno jednotným, univerzálním typem.

Vývoj nového rotního kulometu byl zahájen prvního ledna 1956 ve Výzkumně vývojovém ústavu, pozdější Konstruktě Brno, pod krycím jménem Rachot. Podle dosažitelných informačních zdrojů vývojový tým vedli Antonín Foral a Jan Myslík. Druhý z nich překonstruoval kulomet vz. 52 z náboje vz. 52 na sovětský vz. 43. Nová munice se stala důvodem pro změnu označení zbraně na vz. 52/57. Antonín Foral zkonstruoval například pás s otevřenými články pro UK 59.

Výhodou uvedené koncepce byl lehčí, jednodušší, a proto méně poruchový podávací mechanismus. Sériová výroba probíhala ve Zbrojovce Vsetín (tehdy Závody Říjnové revoluce) a v období 1960 až 1975 dala více než 37 000 kulometů. V roce 1968 byl kulomet překonstruován na náboj rozměrů 7,62 x 51 mm s drážkou, který nesl označení vz. 68. Důvodem vývoje bylo rozšíření možností exportu. Ten však nebyl velký a směřoval na Kubu.

Nicméně nelze přehlédnout, že se tyto zbraně objevily na blízkém a středním východě, údajně i v Asii. Česká Wikipedie u hesla Univerzální kulomet vz. 59 uvádí, že byly exportovány na Ukrajinu, přičemž přehled výzbroje tamní armády na anglické Wikipedii to potvrzuje. Univerzální kulomet vz. 59 získal svoji univerzálnost na základě následujících konstrukčních řešení. Byly vyvinuty dva typy hlavní, lehká a těžká. V lehkém provedení spočívá kulomet na integrální, sklopné dvojnožce.

K míření je možno použít buď mířidla, nebo zaměřovací dalekohled nasazený na zbraň. Na zbrani je nasazena schránka s pásem na 50 nábojů. V těžkém provedení spočívá kulomet na trojnožce, oficiálně nazývané podstavec, která byla pro něj speciálně vyvinuta. Má nastavitelnou výšku a umožňuje i střelbu ve stoje na vzdušné cíle. Zaměřování je možné pomocí mířidel nebo dalekohledu. Pro střelbu v noci lze požít aktivní infrapřístroj sovětské konstrukce PPN-2. Zásobování náboji je prováděno ze schránky, v níž se nalézá pás pro 250 nábojů.

Je lafetován na Land Roverech AČR

Od počátku šedesátých let minulého století jsou kulomety vz. 59 zařazeny rovněž do výzbroje vojenské techniky. Byly součástí věže používané pro obrněné transportéry OT-62 a OT-65, kde pro ně bylo vyvinuto elektromagnetické spušťadlo. Dále je bylo možné upevnit na nekryté lafety obrněného transportéru OT-810 a raketometu vz. 70. Jako zajímavost lze uvést, že kulomet šlo upevnit do univerzální lafety UL-1, kterými byly vybaveny střílny stálých opevnění nebo střílny polních opevnění z prefabrikovaných dílců.

Údajně se uvažovalo o možnosti instalace do věže BVP-1, ale sovětská strana nedůvěřovala pásu s otevřenými články. Kulomety vz. 59 tvořily výzbroj každého motostřeleckého družstva, dělostřelecké baterie a dalších jednotek bývalé ČSLA. Dále je používalo Vojsko ministerstva vnitra. A dosud jsou ve výzbroji naší armády. Zúčastnily se prakticky všech zahraničních vojenských misí.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

V nedávné době pro ně byla vyvinuta jednoduchá lafetace umožňující uchycení na hlídkových automobilech Land Rover Defender, zavedených do výzbroje AČR. V posledních letech si však vojáci stěžují na nesprávnou funkci zbraně, především velký počet závad při střelbě. Důvodem je údajně munice. Většina kulometů vz. 59 již byla vyřazena z výzbroje AČR a uložena ve skladech.

Základní technický popis Rachotu

Podle zatímního předpisu Děl-21-6, který platí dodnes, je univerzální kulomet vz. 59 účinná zbraň určená k ničení živých nekrytých jednotlivých i skupinových cílů, dále ke střelbě na slabě pancéřovaná vozidla, letouny a vrtulníky. Jedná se o zbraň s pásovým podáváním nábojů, kde pohon automatiky zabezpečuje pístový mechanismus uváděný do činnosti plyny odebíranými při výstřelu z hlavně. Při střelbě je hlaveň spojena pevně tělem a závěr uzamčený.

Hlavní části kulometu jsou lehká hlaveň / těžká hlaveň, mířidla, pouzdro závěru, závěr, spušťadlo a pažba s uzávěrou pouzdra závěru. Základní rozdíl mezi hlavněmi je v délce a vnějším průměru. Těžká hlaveň je o 10 cm delší a má větší průměr. Materiál lépe absorbuje teplo vznikající při střelbě. Oba typy hlavně mají vývrt se čtyřmi chromovanými drážkami a poli. Na ústí je našroubován kuželový tlumič plamene, zajištěný proti otočení odpruženou západkou, která je umístěna v nosiči mušky. Ten slouží zároveň jako základna sklopné dvojnožky.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Ve dvou třetinách délky hlavně od ústí je nalisován plynový násadec. Jedná se o objímku, která kryje otvor v hlavni sloužící k odběru plynu při střelbě. Množství plynu určeného pro pístovou trubici pístu pohánějícího závěrový mechanismus reguluje otočný plynový regulátor v dolní části násadce. Má dvě polohy pro větší nebo menší množství přepouštěného plynu. Otočná objímka hlavně slouží jako základna rukojeti. Ta je určena k přenášení zbraně, nebo k uchopení při střelbě ve stoje.

Dále je používána pro bezpečnou výměnu horké hlavně. V prostoru nábojové komory je hlaveň vně opatřena dělenými závitovými žebry umožňujícími její fixaci do pouzdra závěru pomocí hlavňové spojky. K míření slouží mechanická mířidla tvořená stavitelnou muškou a sklopným stavitelným rámečkovým hledím. Dalším zaměřovacím prostředkem je optický zaměřovací dalekohled 4×8°. Dalekohled slouží k míření na vzdálenosti od 100 do 1 500 m. Pro střelbu v noci lze použít aktivní infrapřístroj PPN-2.

Předností je konstrukční jednoduchost

Automatickou střelbu zabezpečuje především závěr, který se skládá z nosiče závorníku, závorníku a závory. Přední část závěru tvoří píst zapadající do pístové trubice a iniciující pohyb závěru vzad. Závěr se pohybuje podélně v pouzdře závěru. Zasouvá náboj z pásu do nábojové komory. Nosič závorníku při výstřelu svým pohybem vpředu zamyká pomocí závory uložené kyvně v nosiči, nábojovou komoru a iniciuje zápalku náboje.

Při pohybu vzad odemyká závoru a unáší ji spolu s nosičem závorníku vzad. Přitom pomocí odpruženého vytahovače, uchyceného na závorníku, vytahuje náboj z hlavně a zároveň svojí boční šikmou plochou uvádí do pohybu kladičku posouvače, který posune pás o jeden náboj. Při pohybu vzad závěr stlačuje vratnou zpruhu a na konci svého pohybu naráží na odpružený nárazník.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Oba tyto díly jsou upevněny v krku pažby a při složení zbraně se nalézají uvnitř pouzdra závěru. Vratná zpruha poté tlačí závěr zpět. Ten při svém pohybu vytlačuje ozubem závorníku náboj z pásu vpřed a zároveň šikmou plochou uvádí do pohybu kladičku posouvače, který přeskočí pás o jeden článek. Základní součást zbraně, k níž jsou uchyceny všechny ostatní hlavní díly, je pouzdro závěru vyfrézované z oceli. Pohybuje se v něm závěrový mechanismus.

Vně jsou vidět hledí, oka pro uchycení do univerzálního podstavce a oka předního čepu, který slouží k uchycení zbraně do lafet. V přední části pouzdra se nalézá válcový otvor pro zasunutí hlavně. Ta je fixována otočnou hlavňovou spojkou s vnitřním děleným závitem. Její součástí je víko skluzavky, jež kryje shora systém podávání pásu. Skluzavka slouží k vedení pásu a nasazení malé schránky s 50 náboji. Její součást tvoří kryt posouvače, který je opatřen kladičkou poháněnou pohybem závěru, takže posouvá nábojový pás.

Spušťadlo zajišťuje ovládání zbraně tak, aby střelba byla vedena podle potřeb střelce. Nejvýraznější částí je dřevěná pažbička. Před ní je lučík se spouští a nad ní pouzdro spušťadla. V něm se nalézá vnitřní část spouště, spoušťová páka, vypouštěcí páka, vnitřní část pojistky a záchytky spušťadla. Po levé straně se nalézají křidélko páky pojistky zbraně a páka záchytky spušťadla. Spušťadlo lze podélně posouvat v drážkách pouzdra. Posun slouží k napnutí závěru. Spušťadlo umožňuje střelbu pouze dávkami.

Hlavní takticko-technická data:

Ráže 7,62 mm

Délka s lehkou hlavní 1 115 mm

Délka lehké hlavně 593 mm

Délka těžké hlavně 693 mm

Délka s těžkou hlavní na podstavci 1 323 mm

Hmotnost s lehkou hlavní 8,67 kg

Hmotnost s těžkou hlavní na podstavci 19,24 kg

Teoretická rychlost střelby 800 ran/min

Bojová rychlost střelby s těžkou hlavní 350 ran/min

Bojová rychlost střelby s lehkou hlavní 150 ran/min

Dostřel 4 800 m

Hmotnost schránky s 50 náboji 1,98 kg

Hmotnost schránky s 250 náboji 9,12 kg

Hmotnost podstavce 9,96 kg

Jakým způsobem by se mohl český zbrojní průmysl vrátit zpět na výsluní?

Zdroj: Fencl, J.: Univerzální kulomet UK vz. 59, autorský komentář MVK

Článek I přes své stáří je československý Rachot UK vz. 59 stále slyšet. Hlasitě se ozývá na Ukrajině díky pomoci České republiky napadené zemi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dárek carovi od pana Maxima

Maxim se v roce 1900 stal naturalizovaným britským poddaným a v roce 1901 byl královnou Viktorií pasován na rytíře. Nikdo netušil, že jeho kulomet bude ve službách Moskvy ještě po více než 120 letech. Hiram Maxim měl podnikavého a poněkud bezskrupulózního ducha, a proto se neváhal chopit všech příležitostí. Svůj vynález se nebál prodat nejen Britům, ale i Němcům. Když projevilo zájem Rusko, na nic nečekal.

Svůj kulomet roku 1887 upravil pro náboj 10,67 mm, který byl určen pro pušku Barden, což byla tehdy standardní ruská zbraň. O rok později si z kulometu mohl pro povyražení a poučení vystřelit i car Alexandr III.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Maximova snaha nebyla marná. Roku 1895 přišla z Ruska firmě Vickers objednávka na první kulomety. Ty byly ještě na náboj pro Barden. Ve stejnou dobu se již ovšem zaváděla puška Mosin, jež měla ráži 7.62x54mmR, a proto musel být kulomet opět překomorován. Zbraň Maxim měla „drobné“ vady na kráse. Vodou chlazený kulomet i s těžkým podstavcem, pancéřovým štítem a potahem vážil neuvěřitelných 244 kilogramů. Po vystřelení 600 nábojů při nepřetržité palbě se voda v chladiči začala vařit.

Carské Rusko i přes tyto problémy odebralo v letech 1897–1904 celkem 291 těžkých kulometů. Každý vyšel ruskou státní kasu na 2 288 rublů (dnes zhruba 732 000 Kč). To byla závratná cena, a proto se ruská vláda s Vickersem dohodla na odkoupení licence. Výroba byla zahájena v roce 1904 v Tule. Cena kulometu klesla na 948 rublů. Dalších 752 rublů šlo jako licenční poplatek do Británie. Jeden kulomet tak vyšel na 1 700 rublů (kolem 540 000 Kč).

Ruské modifikace legendy

Kulomet Maxim pracuje na principu využití energie zpětného rázu. Po vynálezu bezdýmného střelného prachu se totiž průběh hoření prachu v náboji stabilizoval, takže energii zpětného rázu bylo možno předpokládat a kalkulovat s její stálou velikostí. Mimochodem, bezdýmný prach vyvinul bratr Hirama Maxima. Proto u nového kulometu po prvním natažení pružiny již vše probíhá automaticky. Hlaveň i se závorníkem provádí krátký zákluz. Hlaveň se zastaví a závorník pokračuje dále, přičemž stlačuje vratnou pružinu.

Ta je umístěna na vnější straně pouzdra a při stlačení vyhazuje prázdný náboj. Závorník s tlakem pružiny zároveň při pohybu zpět vkládá do komory nový náboj. Kadence tohoto systému je 600 ran v minutě. Historicky první použití kulometů Maxim v ruských službách bylo v rusko-japonské válce. Historici tvrdí, že jen díky tomuto kulometu v obranných postaveních u Port Arthuru mohli Rusové útoku Japonců odolávat tak dlouho. Celkem 80 % všech japonských ztrát v pozemním boji způsobila právě tato zbraň.

iZdroj fotografie: Uživatel dhm.de / Public Domain

Roku 1910 se carská armáda rozhodla své Maximy modernizovat. V první řadě drahé a na výrobu náročné bronzové součástky byly nahrazeny ocelovými. Mířidla a nabíjecí systém se ještě více přizpůsobil na náboj Mosin 7,62 mm. Účinný dostřel byl 1 000 metrů. Hlaveň byla vybavena zesilovačem zpětného rázu a celá potažena mědí, aby netrpěla ve vodní lázni v obalu korozí. Později nádržka dostala větší nápustní otvor, díky čemuž šlo použít k chlazení i sníh. Během zimy v mrazech měla být používána směs vody a glycerolu. Ve 30 °C měl být přidán do chlazení líh.

Hlavní novinkou byl však nový vozíček pro kulomet, navržený Alexandrem Alexijevičem Sokolovem. Tomu se podařilo postavit dvoukolák s jednoduchým štítem, na který se vešel zásobník s 250 náboji. Hlavní byla úspora hmotnosti a nákladů. Kulomet měřící 1 067 mm a samostatně vážící 20,2 kilogramu měl s vozíkem, municí a vodou hmotnost „pouhých“ 67,6 kilogramu. Oproti původní čtvrttunové káře to byl pokrok.

Tačanka – superzbraň bolševiků

Na začátku první světové války měla carská armáda ve výzbroji 4 157 těžkých kulometů Maxim vz. 1910, což byl největší počet těchto zbraní, který některý z válčících států měl. Každá ruská divize vlastnila 32 kulometů. Navíc se jednalo o jediný typ kulometu ve výzbroji. Brzy se však začal poměr měnit v neprospěch ruského impéria. Zbrojovka v Tule i přes zjednodušení zbraně v roce 1915 nestačila dodávat, a tak byly spojenecké továrny plně vytíženy. Do bolševické revoluce se tedy armádě podařilo dodat pouze 27 571 kusů Maxima.

Kulomet Maxim se stal základní součástí legendární zbraně – tačanky. Měl ji vynalézt legendární vůdce ukrajinských anarchistů a Černé armády, Nestor Machno. Ve skutečnosti se první návrh na tento jednoduchý bojový prostředek objevil již roku 1909. O co se jednalo? Kulomet Maxim 1910 byl namontován na kočár nebo povoz tažený koňmi. Světe div se, jednalo se o skutečně nesmírně účinný bojový prostředek.

iZdroj fotografie: Narcyz Witczak-Witaczyński / Public Domain

Často se na tačankách nacházely dva kulomety. Když jeden kulometčík přebíjel, druhý jej kryl. Vedle tehdejších obrněných vozidel, na kterých se Maxim také uplatnil, byla hlavní výhodou lehkost a rychlost spřažení, jež mohlo vést krycí palbu i při ústupu. Bolševici rozjeli výrobu Maximů na plné obrátky a v letech 1918–20 jich svým armádám dodali 21 000. Mnohé z nich však ukořistili bílí a naše legie, které jimi vyzbrojily i několik svých ešalonů. Spousty kusů se dostalo i do ČSR.

Ve službách říše sovětů

S koncem ruské občanské války výroba Maximu neskončila, naopak. Z Maximu vycházely i dvě nové konstrukce. První z nich měla za cíl odlehčení kulometu a zbavení se vodního chlazení. Kulomet Maxim-Tokarev vážil 15,6 kg a byl chlazen vzduchem. Po výrobě 2 500 kusů se však jeho produkce ukončila ve prospěch kulometu DT. Další úpravou byl vzduchem chlazený letecký kulomet PV-1. Toho bylo mezi léty 1928 a 1945 vyrobeno na 18 000 kusů.

Roku 1930 došlo k další modernizaci kulometu. Zbraň dostala indikátor napnutí pružiny, byla přesunuta pojistka, upraveny mířidla a přidala se možnost připojení optických mířidel, se kterými je schopnost palby až na 3 000 metrů. Vyvinula se i „dálkově ovládaná verze“. Ta byla řízena za pomocí drátů a měla sloužit při krytí stažení vojsk nebo klamných operacích.

iZdroj fotografie: Uživatel wio.ru / Public Domain

V roce 1931 byl do výzbroje v SSSR zaveden speciální stojan pro čtyři kulomety Maxim 1910/30. M4, jak se systém označoval, sloužil v protiletecké obraně. Zásobníky pro kulomety se rozšířily z 250 na 500 ran. M4 byl účinný proti nízkoletícím strojům do výšky 1 400 metrů a do rychlosti 500 km/h. Systém se osvědčil i proti pěchotě. Během války s Finskem a za 2. světové války se s ním podařilo odrazit mnoho pozemních útoků.   

V bouři 2. světové války

Výroba kulometu Maxim 1910/30 skončila roku 1939. Spolehlivá klasická konstrukce měla být nahrazena kulometem DS-39. S tím však přišla řada problémů. Kulomet byl nespolehlivý a zasekával se. Po vpádu německých vojsk do Sovětského svazu se proto výroba „Maxe“ opět obnovila. Na válečných Maximech se v co největší míře používalo lisovaných častí, byla zjednodušena mířidla a odstraněn držák pro optiku.

Vedle klasického Sokolovova vozíku se kulomety Maxim instalovaly i do obrněných vlaků, rychlých člunů nebo na automobily Gaz-64 a americké džípy Willis. Výroba nabrala šílené tempo. Uvádí se, že závody v Tule a Iževsku v roce 1944 chrlily 4 900 kusů Maximů měsíčně. V roce 1943 byl však zaveden nástupce Maxima – moderní Gorjunov SG-43. V lednu se z rozkazu Stalina výroba omezila na 1 000 kusů měsíčně, s koncem války skončila úplně. Podle odhadů bylo celkem vyrobeno mezi 170 000 až 250 000 kusů tohoto kulometu.

iZdroj fotografie: Ria Novosti / Creactive Commons / CC BY-SA

Během Velké vlastenecké války se stal Maxim páteřní zbraní Rudé armády. Neexistovalo bojiště, kam by se s ním nepodívala. Od prvních dní operace Barbarossa až po pád Berlína se jednalo o spolehlivou a nebezpečnou zbraň. Sověti dodávali Maximy i svým spojencům, a tak se vedle polských nebo na konci války i rumunských a bulharských jednotek ocitl starý známý i u 1. československého samostatného sboru. Jeho služeb neváhali využívat i Němci, kteří ho označovali jako sMG 216(r).

V první linii dodnes

Již po 1. světové válce se mnoho Maximů 1910 ocitlo v cizích službách. Kusy, které se po pádu ruského impéria ocitly na jejich území, s radostí do výzbroje zařadili Finové, Poláci nebo armády pobaltských republik. Sovětský svaz pak nově vyrobené zbraně prodával během občanských válek do Španělska, Číny a svému tehdy jedinému spojenci do Mongolska. Maxim všude prokazoval spolehlivost a dobré služby.

V poválečném období spojili sovětští maršálové příjemné s užitečným, proto skladové zásoby svých zastaralých, ale stále smrtících kulometů, začali rozdávat spojencům. Obrovské dodávky šly do Číny a KLDR, které je použily při konfliktu v Koreji. Mnoho kusů se objevilo i ve válce ve Vietnamu. Zde se však zřejmě nejednalo o dodávku přímo z SSSR, ale reexport přebytečných kusů od soudruhů z Číny nebo Severní Koreji.       

iZdroj fotografie: USARMY/ Public Domain

I v současné době je kulomet Maxim v plné akci. V ukrajinských mobilizačních skladech mělo být v roce 2014 na 35 000 kulometů vyrobených mezi léty 1920–1945. Do bojů pak staré, ale stále vysoce přesné a smrtící zbraně nasadily obě strany. Poprvé se tak stalo v boji o doněcké letiště v letech 2014 a 2015, kdy je ve výzbroji měli nejen separatisté, ale i dobrovolnické jednotky.

Kulomety byly spatřeny i v mnoha opěrných bodech ruské armády při letošní invazi. Mnohé více než 80 let staré zbraně dostaly reflexní zaměřovače, což zvýšilo jejich účinný dostřel na 3 000 metrů a přesné zaměřování na 1 000 metrů. Velikou výhodou je i to, že munice 7.62x54mmR je stále ve výrobě a široce dostupná. I to jasně dokazuje, jakou hodnotu dosud Maxim 1910 má. Rozhodně tedy nepatří do starého železa.   

Patří i dnes podobně staré zbraně na bojiště?

Zdroj: Chris Chant, Pěchotní zbraně, Praha, 2005. 

Článek Od cara přes Lenina a Stalina až po Putina. Těžký kulomet Maxim 1910 je nestárnoucí ruský dříč, kterého nic nezastaví ani na Ukrajině se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hned několik devastujících účinků

Při zásahu do lidského těla má totiž náboj ráže 12,7 milimetrů hned několik účinků. První je pochopitelné trhání a drcení všeho, co takové střele stojí v cestě. Ať se jedná o lidskou tkáň nebo kosti, takováto kulka si prostě prorazí cestu a zanechá za sebou otvor. To dělá každá střela, i když například při zásahu lehčí střelou ráže 5,56 milimetrů začne její projektil rotovat a trhat například zasaženou tkáň člověka s dodatečnými devastačními účinky, což se u střely ráže 12,7 milimetrů nestává.

iZdroj fotografie: Richard C. Wysong / Public Domain

Projektil velké ráže má totiž druhý účinek, jenž vzniká v důsledku fyzikálního jevu zvaného kavitace. Při ní se hlavně v kapalném prostředí vytváří vlivem předmětu pohybujícího se vysokou rychlostí plynná dutina, která následně imploduje. Na tomto principu jsou například vyvinuta nová torpéda s vysokou rychlostí pohybu ve vodním prostředí.

Fyzikální zákony platí i v případě zásahu lidské tkáně. V mase, krvi a lidských tekutinách se rychlým pohybem střely 12,7 milimetrů vytvoří veliká dutina, která vše vytlačuje od její dráhy. Vše je doprovázeno trháním masa a buněk. Načež se tento vytlačený materiál velmi rychle vrátí zpět, což zranění ještě zvětší.

Rázová vlna dokáže roztrhat orgány

Dalším devastujícím účinkem je rázová vlna. Nejznámější náboje .50 BMG jsou velké a zároveň zkonstruované tak, aby byly účinné i po uražení vzdálenosti přesahující 1,5 kilometru. Mají tedy ohromnou energii. Ta spolu s vlivem kavitace vyvolává rázovou vlnu, která se šíří lidským organismem. Tato rázová vlna může poškozovat tkáň a nervové dráhy včetně míchy. Nebo může způsobit i otřes mozku, ačkoli není zasažena hlava.

iZdroj fotografie: U.S. Marine Corps / Public Domain

Ještě znatelnější to je, pokud střela zasáhne kost. Běžnou kost roztříští a její štěpiny se pak v těle chovají jako střely z brokovnice a mohou způsobit rozsáhlá zranění. Pokud narazí na velkou pevnou kost, předá jí velké množství energie. Ta pak prostupuje tělem a dokáže okolní lidské tkáně doslova zkapalnit. Její účinky jsou nejvíce devastující v břišní dutině, kde se nachází řada důležitých lidských orgánů.

Energie, kterou střela obsahuje, by se projevila i na osobní balistické ochraně neboli neprůstřelné vestě a osobním pancéřování, pokud by existovaly takové, které by dokázaly takovou střelu zastavit. Zatím taková není vyvinuta. Náraz velkorážní střely by se totiž vyrovnal úderu nějakého velkého kladiva. Proto by energie od této střely přijatá nějakou ochranou na vašem těle vytvořila rázovou vlnu, která by vám doslova uvnitř roztrhala orgány a stejně by vás usmrtila.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

V tomto smyslu stačí často i jen zásah do kovové postranice vojenského automobilu, o kterou se v té samé chvíli vojáci vevnitř vozu vsedě opírají, a výsledkem jsou devastující zranění jejich těl, včetně těch smrtelných. I to jsou důvody, proč jsou třeba kulomety M2 nebo jeho obdoba ráže 12,7 milimetrů v ruské armádě tak oblíbené a účinné a jen tak z výzbroje armád nezmizí.

Jak velká je šance přežít zásah střelou 12,7 milimetrů?

Zdroj: Wearethemighty

Článek Zásah lidského těla střelou ráže 12,7 milimetrů je děsivý. Šance člověka na přežití jsou minimální se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Přání generála Peshinga

Když Spojené státy americké vstoupily v roce 1917 do první světové války, byly používány kulomety běžných puškových ráží. Tváří tvář stále častějšímu využívání pancíře si velitel expedičních sil John Pershing uvědomil, že tyto ráže nejsou dostatečné. Požádal proto o vytvoření kulometu, který by měl vysokou úsťovou rychlost a dostatečnou sílu. Tehdy se pustil do práce i známý konstruktér John M. Browning.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Měl štěstí, protože na konci války se do amerických rukou dostaly německé protitankové pušky. Používaly vynikající náboje, ve kterých se inspirovala firma Winchester a vyvinula náboj .50, což je dnes střelivo 12 7 × 99 mm NATO. Browning pro tento náboj vytvořil vodou chlazený kulomet M1921, který byl přijatý do výzbroje. Pokračoval ale dále ve vývoji. V roce 1933 byl na světě nejdříve vodou, ale zanedlouho i vzduchem chlazený Browning M2.

Kulomet s ohromnou silou

Jde o impozantní zbraň. Jak například říká bývalý armádní seržant Lauren Bacall Wellington, byla to asi nejlepší zbraň na zastavení sebevražedných automobilů během jeho působení v Iráku. A nahání hrůzu. Kdyby si prý mohl vybrat jestli utíkat k tlupě zombie nebo proti střílejícímu M2, zvolil by zombie. Kulomet má kadenci až 550 ran za minutu. Střely vylétávají rychlostí 890 metrů za sekundu. Účinný dostřel je 1800 metrů, maximální přes sedm kilometrů. Zásah jen málokdo přežije.

iZdroj fotografie: Uživatel Ssaco / Creative Commons / CC BY-SA

Za druhé světové války, ale i mnohých dalších, se kulomet dočkal masového využití. Bývá používán jako pozemní zbraň k obraně statických pozic. Velmi oblíbený je jako zbraň montovaná na vozidla od terénních automobilů až po tanky. Vybavena jím byla i plavidla amerického námořnictva a využíval se i jako zbraň v mnoha letounech. Použít se dá proti živé síle, vozidlům, včetně těch lehčeji obrněních, ale i jako protiletadlová zbraň. Dokáže snadno prorazit třeba stěnu obytného domu.

Medaile cti s kulometem M2

Byl to právě kulomet M2 na korbě poničeného stíhače tanků, kterým na začátku roku 1945 ve Francii zraněný Audie Murphy držel v šachu více než 250 Němců a šest tanků. Boj s nimi trval přes hodinu. Za tento čin pak dostal Medaili cti. Se stejným kulometem v roce 2003 v Bagdádu bránil postupu asi stovce Iráčanů i Paul Ray Smith. V přestřelce byl nakonec zabit, ale i on si vysloužil stejné vyznamenání.

iZdroj fotografie: Geoffrey C. Gunn / Creative Commons / CC BY

O kvalitách a přesnosti kulometu svědčí i fakt, že dlouhá léta držel rekord jako odstřelovačská zbraň. V roce 1967 s M2 vybaveným teleskopickým hledím Carlos Hathcock zastřeli bojovníka Vietcongu na vzdálenost 2250 metrů. Rekord byl překonán až v roce 2002. M2 má i své nevýhody, jako je nutnost vyměňovat přehřáté hlavně, což není vždy jednoduché. I když byly pokusy za něj najít náhradu, zatím se nic lepšího neobjevilo. Jde o zbraň, na kterou vojáci jen tak nedají dopustit.

Zkoušeli jste někdy střílet z kulometu M2?

Zdroj: TheNationalInterest

Článek Americký Browning M2 je matkou všech kulometů. Jeden z nejstarších, ale stále účinný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vražedný gramofon carského důstojníka

Stačí jeden pohled a je jasné, proč si vysloužil DP-28 přezdívku „gramofon“. Zbraň měla na horní ploše pouzdra závěru velký diskový zásobník, který pojal 47 nábojů ráže 7,62×54 mmR, tedy stejnou ráži, jakou používala ruská/sovětská vojenská puška Mosin Nagant. Neexistují sice žádné důkazy o tom, že by vycházel z kulometu Lewis americké konstrukce, kterou používala britská armáda během 1. světové války, ale určitá podobnost designu tu je.

iZdroj fotografie: Flickr

Kulomet DP-28, jak je znám na Západě, přestože podle některých pramenů se v Rudé armádě pod tímto názvem nikdy nevyskytoval, zkonstruoval koncem 20. let minulého století Vasilij Alexejevič Děgťarjov. Děgťarjov (1880-1949) byl jedním z těch sovětských zbrojních konstruktérů, kterým se podařilo přežít konec carské éry v Rusku a pokračovat v práci pro nový komunistický režim. Dokonce se dostal do čela první sovětské konstrukční kanceláře pro palné zbraně.

Během své dlouhé kariéry vytvořil mnoho typů kulometů, samopalů, a dokonce i protitankových zbraní. Děgťarjov dosáhl hodnosti generálmajora ženistů a dělostřelectva, byl doktorem technických věd a byl mu byl udělen titul Hrdina socialistické práce. Stal se druhým nositelem tohoto vyznamenání. Hned po Josifu Stalinovi!

Robustní kulomet do nepohody

Jednou z Děgťarjových prvních konstrukcí byl lehký kulomet DP-28. Lehký je však jistě relativní a na rozdíl od toho, co mohou naznačovat sovětské válečné filmy, se z něj ve skutečnosti nedalo snadno střílet za pohybu. Diskový zásobník umístění na horní ploše se dnes může zdát jako zvláštní volba, ale je třeba si uvědomit, že mnoho dalších výrobců a konstruktérů zbraní uvažovalo o tom, jak by mohla gravitace napomoci při nabíjení zbraně.

iZdroj fotografie: Flickr

Proto například Bren a další lehké kulomety té doby měly také horním plnění munice. V případě DP-28 poskytoval diskový zásobník dostatek střeliva, ale také zajišťoval, aby nebyla snížena viditelnost nad zbraní. Umístěním nábojů na horní straně zbraně také zajišťovalo mobilitu, která u lehkých kulometů s pasovým zásobníkem chyběla.

Ačkoli byl těžší než puška, mohl jej stále nosit a obsluhovat jeden voják Rudé armády – podobně jako Bren, Lewis nebo americkou automatickou pušku Browning. S hmotností zhruba 9,12 kilogram nenabitý a 11,5 kilogramu nabitý byl o něco těžší než BAR, ale přibližně stejně těžký jako Bren. Na rozdíl od těchto zbraní však voják musel být v předklonu nebo mít dvojnožku opřenou o rovný povrch, pokud střelec chtěl mít vůbec nějaký alespoň trochu přesný zásah.

Symbol Rudé armády měl své mouchy

Ve srovnání s jinými kulomety meziválečné doby se DP-28 se vyznačoval jednoduchou konstrukcí s velmi malým počtem dílů. U prvních modelů jich bylo celkem jen 80.  Kadenci měl Děgťarjov přibližně 550 ran za minutu, což byla nižší rychlost střelby než u některých kulometů, ale ve skutečnosti to pomohlo snížit riziko přehřátí hlavně. To bylo důležité, protože na rozdíl od kulometu Bren nebo univerzálního kulometu MG34 německé armády neměl DP-28 výměnnou hlaveň.

iZdroj fotografie: Public Domain

Navzdory tomuto nedostatku v bojových situacích plnil úlohu lehkého kulometu družstva velmi dobře. Daleko větším problémem DP-28 byl zásobník na pouhých 47 nábojů a jeho výměna nebyla zdaleka tak rychlá. Ještě horší byla skutečnost, že nabíjení zásobníků bylo pomalé a zdlouhavé. Střelci z DP-28 obvykle nosili zbraň s nabitým zásobníkem a další tři měl v torně na munici.

Pro tankisty i letce 

Kulomet DT-28 byl již od začátku plánován jako multifunkční zbraň. Letecky kulomet DA (Děgťarjov Aviatsionny) byl upraven pro střeliště letadel. Standardní kulomet DA dostal tlumič plamene a kratší hlaveň a zdvojenou opěrkou pro ramena místo pažby pro lepší ovladatelnost. Tento kulomet byl od roku 1928 montován na bombardéry TB-3 a legendární Polikarpovi U/Po-2. Když se objevily kulomety ŠKAS s větší kadencí a ráže, byla výroba DA po 1200 kusech ukončena.

iZdroj fotografie: uživatel Mil.ru / Wikimedia Commons / CC BY

Úprava pro obrněná vozidla DT (Tankovy)se od standardní verze odlišovala kovovou skládací pažbu, prvky pro upevnění v tanku a plátěný pytlík pro zachycení vystřílených nábojnic. Nabíjení bylo jako u pěchotní verze z diskového zásobníku, který byl však na 60 nábojů. Kulomety DT byly montovány jak do tanků T-32 tak do T-34. Ve výrobě se udržely až do rok 1959.     

Rozsáhlá modernizace

V letech 1943/44 byl DP-28 modernizován na verzi DPM. Tato verze měla pevnější dvojnožku a přidanou pistolovou rukojeť, která usnadňovala držení. Celkem Sověti od roku 1928 do počátku 50. let vyrobili asi 795 000 lehkých kulometů DP-28/DPM. Kopie této zbraně později na počátku studené války vyrábělo Polsko, zatímco komunistická Čína vyráběla vlastní kopie pozdně válečného DPM jako typ 53.

Po válce byl DP-28 modernizován na verzi RP-46. Zmizel charakteristický „talíř“ a pod zbraní se objevila schránka na 250 nábojů v pásu. Zbraň dokázala vystřelit 500 ran, než musela být kvůli přehřátí odstavena. RP-46 byl základem výzbroje sovětské armády až do 60.let 20. století, kdy byl nahrazen lehkým kulometem PK. Licenční výroba této verze probíhala i v Číně jako Typ 58 a v KLDR jako Typ 64.

iZdroj fotografie: Flickr

Během 2. světové války se jednalo o standardní sovětský pěchotní lehký kulomet. Byl ostatně používán i vojáky naší armády na Východní frontě. Po válce byla zbraň používána v čínské občanské válce, korejské válce, a dokonce i ve vietnamské válce, kde byly DP-28 i DPM dodávány jednotkám severovietnamské armády a Vietkongu.

DP-28 se objevuje i v moderních konfliktech včetně Somálska, stejně jako v probíhajících občanských válkách v Libyi a Sýrii, a dokonce i v Afghánistánu. To svědčí o kvalitě Děgťarjovy konstrukce. Je to prostě nezastavitelný střílející gramofon!

Zdroj: NationalInterest

Článek Vražedný gramofon carského důstojníka: Sovětský DP-28 je kulomet k nezastavení, v mnoha válkách bojuje dodnes se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Musel být levnější

Univerzální kulomet německý wehrmacht ve výzbroji na začátku druhé světové války měl. Byl jím kulomet MG 34. I on byl velmi kvalitní. Trpěl však jednou zásadní vadou. Při jeho konstrukci byly použity výrobně náročné postupy a drahé materiály. To komplikovalo jeho masovou produkci a zbraň byla drahá. Proto bylo nutné zkonstruovat novou.

iZdroj fotografie: Peter van der Sluijs / Creative Commons / CC BY-SA

Mauser Werke AG přišla s novým typem MG 42. Byl udělán převážná lisováním z uhlíkové oceli, která byla dostupná. Výrobní doba se snížila na polovinu oproti MG 34. V roce 1942 tak mohla začít masová produkce. Protože ozbrojené síly potřebovaly opravdu hodně kusů, vyráběly ho i další továrny. Za války bylo smontováno více než 400 tisíc kusů.

Kulomet měl ráži 7,92 milimetrů, tedy takovou, jakou používaly lehké kulomety. V této roli sloužil většinou se zásobníkem na 50 ran. Ovšem dal se přidělat i na trojnožku, případně na vozidlo, a s pásem na 250 nábojů se změnil v kulomet těžký. Dokázal vypálit až 1200 ran za minutu, což byl dvojnásobek jeho nejčastějších konkurentů. Efektivní dostřel byl dva kilometry, maximální více než dvojnásobný.

Do útoku i do obrany

Existovaly i stížnosti z řad vojáků. Například na absenci jednotlivých ran nebo fakt, že při delší střelbě verze lehkého kulometu střelce posunula. První problém vyřešil výcvik. Druhý trojnožka při funkci těžkého kulometu. V obraně i útoku se vysoká kadence ukázalo jako velká přednost a ne plýtvání municí. Čím více ran nepřítele zasypalo, tím rostla šance na zásah.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv, Bild 101I-204-1727-18 / Grah / Creative Commons / CC BY-SA

Němci vyvinuli speciální taktiky na obranu i útok. Armády soupeřů kulomety používaly k podpoře pěchoty. Wehrmacht naopak pěchotou podporoval kulomety. A měl jich více než nepřátelé. Německá rota 15, zatímco americká pouhé dva. V útoku bylo výhodou, že MG 42 dokázal nést jeden muž. Kulomety tak bez problému držely krok s celou jednotkou.

V obraně kulomet pálil ze skrytých stanovišť a díky vysoké kadenci mezi útočníky doslova rozséval smrt. Spojenci při vylodění Normandii například zjistili, že obsluhy kulometů se rychle přesunují mezi několika připravenými stanovišti. Někdy dokázaly činit dojem, že kulometů je více a ne jen jeden. I po válce byl MG 42 užíván v mnoha armádách a konfliktech, spatřit je ho možné i dnes.

Zdroj: TheNationalInterest

Článek Německý MG 42 byl nejlepším kulometem druhé světové války aneb Jak Hitlerova pila děsila spojenecké vojáky na míle daleko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Pod vlivem první světové války

První světová válka byla konfliktem, který jednoznačně prokázal užitečnost a účinnost kulometů. A dokázala také, že ruční pěchotní zbraně jako tehdejší pušky jsou naopak neúčinné proti prvním obrněným vozidlům a dokonce i letadlům, konkrétně německému vzdušnému obrněnci Junkers J.I. A tak začala americká armáda poptávat zbraň s vysokou kadencí i dostatečným kalibrem, která by zároveň byla relativně snadno přenosná. Tuto výzvu John Browning vyslyšel.

Proti obrněným vozidlům i letadlům

Na úspěšném konceptu je dnes postavena celá řada typů kulometů odvozených od standardního M2 Browning, například jeho protiletadlové varianty. Obyčejný M2 Browning je nicméně stále nejrozšířenější a objevuje se jako pěchotní zbraň, ale častěji jsou jím vyzbrojena vojenská vozidla, případně vrtulníky, letadla či čluny. Jeho základní charakteristiky jsou:

• Typ náboje: .50 BMG (12.7×99mm NATO)
• Kadence: 450-600 ran za minutu
• Účinný dostřel: 2 000 m
• Hmotnost: 38 kg

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Jako zbraň pro snipery

M2 Browning zasáhl prakticky do všech významnějších konfliktů od třicátých let dvacátého století až dodnes, zvláštní roli ovšem sehrál ve válkách v Koreji a ve Vietnamu. Tam jej totiž američtí mariňáci, z nichž nejznámější byl Carlos Hathcock, úspěšně používali jako zbraň pro snipery. Hatchcock dokonce stanovil rekord, když se mu prokazatelně podařilo odstřelit nepřítele na vzdálenost 2 250 metrů.

Článek M2 Browning: kulomet, který už oslavil sté narozeniny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.