Studie zveřejněná 4. června 2026 v časopise Meteoritics & Planetary Science popisuje soustředné gravitační anomálie o průměru až čtyř kilometrů. Geofyzikální měření ukazují na vyzdviženou centrální část a okolní prstencovou prohlubeň. Chemické složení skla vzniklého při dopadu podle autorů svědčí pro železné kosmické těleso.

Nejde přitom o objev učiněný až letos. Výzkumníci popsali důležité důkazy už v konferenčním příspěvku z roku 2022. Letošní práce přináší podrobnější zpracování lokality a materiálu, který z ní získali.

Význam nálezu spočívá v tom, že několikakilometrovou stopu po dopadu nebylo možné spolehlivě rozpoznat pouhým pohledem na krajinu. Bylo potřeba propojit měření podloží, vrty a laboratorní analýzy.

Kráter se ukázal pod zemí

První vodítko poskytl gravitační průzkum při hledání zlata. Ten sleduje drobné rozdíly v gravitačním poli, které mohou souviset s odlišným složením a uspořádáním hornin pod povrchem. Podezřelá struktura se tak může projevit i tam, kde už není vidět původní prohlubeň.

Podle příspěvku dostupného prostřednictvím Lunar and Planetary Institute badatelé pracovali také se vzorky z vrtu hlubokého 180,5 metru, umístěného přibližně 850 metrů jižně od středu anomálie. Už tehdy popsali nález šokovaného křemene a mimozemské chemické složky v impaktním skle.

Vrtné jádro poskytuje něco, co samotná mapa nabídnout nemůže: skutečnou horninu z konkrétní hloubky. Umožňuje sledovat její složení, strukturu i vztahy mezi jednotlivými vrstvami. Geologové tak mohou ověřovat, zda jejich výklad měření odpovídá tomu, co pod povrchem skutečně leží.

Právě propojení obou postupů dává podobným objevům sílu. Geofyzika ukáže, kde hledat. Vzorky pomohou vysvětlit, co se tam stalo.

Kruhový útvar sám o sobě ještě není důkazem dopadu. Rozhodující jsou znaky, které lze spojit s mimořádnými podmínkami při srážce kosmického tělesa se Zemí.

Horniny zaznamenaly extrémní tlak

Mezi takové důkazy patří tříštivé kužely, známé také anglickým označením shatter cones. Jde o charakteristicky utvářené lomové plochy v horninách, které zachycují působení rázové vlny.

Doporučení odborné komise Meteoritické společnosti je řadí mezi diagnostické znaky impaktu. Další cestu představují specifické deformace minerálů nebo chemicky prokázaná příměs mimozemského materiálu. U každého nálezu je však nutné doložit geologické souvislosti a odlišit jej od znaků, které mohou vzniknout také jinými procesy.

V Ora Banda vědci identifikovali charakteristické deformace v 17 zrnech křemene. Podle studie zaznamenávají tlaky přibližně 15 až 20 gigapascalů. To odpovídá zhruba 150 až 200 tisícům běžného atmosférického tlaku.

Ve skle navíc naměřili zvýšené koncentrace niklu, kobaltu, iridia a dalších prvků. Jejich zastoupení porovnávali s místními horninami, aby rozlišili původní složení podloží od příměsi přinesené dopadem.

Krajina mohla o svůj kráter přijít, ale drobné minerály si záznam nárazu uchovaly. Pro výzkumníky tak mají mikroskopické změny někdy větší vypovídací hodnotu než nápadný kruh na satelitním snímku.

Zlato mohlo padat zpátky do kráteru

Lokalita přinesla i neobvyklý nález. Autoři výzkumu Aaron Cavosie a Raiza Quintero v textu zveřejněném na Phys.org popsali drobné zlaté nugety v impaktních brekciích. Brekcie jsou horniny tvořené úlomky spojenými jemnějším materiálem.

Podle jejich výkladu dopad vymrštil do vzduchu směs rozdrcených hornin, roztaveného materiálu a částeček zlata. Tato směs pak dopadala zpět a stala se součástí nově vznikajících uloženin. Právě odtud pochází představa, že nad místem mohlo „pršet zlato“.

Zlato přitom nemuselo přicestovat s asteroidem. Oblast je známá zlatonosnými horninami a popsaný mechanismus počítá s přemístěním materiálu, který se nacházel na Zemi už před nárazem.

Rozdíl je důležitý také pro pochopení hospodářského významu objevu. Nález několika zlatých částic v hornině ještě nevypovídá o tom, zda existuje ložisko vhodné k těžbě. To by vyžadovalo informace o množství, koncentraci a rozložení kovu.

Vědecky je ale tato souvislost pozoruhodná. Náraz zasáhl prostředí, které už mělo vlastní geologickou historii, a část jeho materiálu rozdrtil, promíchal a přemístil. Výzkum proto nesleduje pouze samotné kosmické těleso, ale také to, jak proměnilo místo dopadu.

Země své dávné katastrofy postupně zakrývá

Proč tak rozsáhlá struktura nezůstala v krajině nápadná? Zemský povrch se neustále mění. Voda a vítr odnášejí materiál, sedimenty překrývají starší vrstvy a pohyb litosférických desek může geologický záznam zásadně přetvořit.

Jak vysvětluje NASA, právě eroze a desková tektonika postupně odstraňují stopy po mnoha pozemských impaktech. Na Měsíci se krátery uchovávají podstatně lépe. Rozdíl mezi oběma tělesy proto neukazuje jen historii dopadů, ale také rozdílnou schopnost jejich povrchů tuto historii zachovat.

Z toho vyplývá důležitý limit našeho poznání: seznam nalezených kráterů není úplným seznamem někdejších srážek. Obsahuje především ty události, jejichž stopy přežily a které se podařilo rozpoznat.

Ora Banda ukazuje, proč mohou být cenná také data původně získaná pro jiný účel. Průzkum zaměřený na nerostné suroviny se může stát podkladem pro rekonstrukci dávné katastrofy. Vyžaduje však, aby někdo v neobvyklém měření či vzorku rozpoznal otázku přesahující původní zadání.

Hledání zlata tak přineslo i nález, jehož hodnota se neměří vytěženými tunami. Pomohlo odhalit událost, kterou dnešní krajina téměř skryla, a ukázalo, jak dlouho mohou její stopy přežívat v nenápadných úlomcích hornin.

Článek Hledali zlato, narazili na stopu kosmické katastrofy. V Austrálii odhalili skrytý kráter, při jehož vzniku mohlo pršet zlato se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč satelit „uvidí“ dřív než radar

Pozemní radary mají fyzikální limity, které žádný software neodstraní. Zakřivení Země, terén, zástavba, to vše vytváří mrtvé úhly, zejména proti nízkoletícím cílům. Americká armáda ve svých materiálech k detekci nízkoletících hrozeb sama popisuje, že varovné okno proti dronům a střelám s plochou dráhou letu je kvůli těmto omezením extrémně krátké. Střela letící pod radarovým horizontem se na obrazovce objeví pozdě. Někdy příliš pozdě.

Satelit na nízké oběžné dráze tento problém obchází shora. Dívá se dolů, nikoli do strany. Nenahrazuje systémy jako Patriot nebo NASAMS, ty zůstávají tím, čím jsou: kompletními zbraňovými soustavami s radarem, řídicím centrem a odpalovači schopnými sestřelit balistickou střelu, dron nebo letadlo. Družice jim ale dodává něco, co samy nemají: dřívější vstupní informaci. Širší situační obraz. Čas navíc.

Právě v tom spočívá smysl obratu „uvidí Rusy dříve než radary“. Rheinmetall v oficiálním oznámení sice nejmenuje Rusko jako konkrétní cíl, ale mluví o změněném bezpečnostním prostředí a potřebě technologické autonomie. Evropský kontext, tlak na východní křídlo NATO a více než čtyři roky trvající ruská válka proti Ukrajině dělají z Moskvy logického adresáta této schopnosti. Satelit na polární nebo vysokoskloněné dráze z Vandenbergu může přelétat prakticky jakékoli území, včetně ruského.

Rheinmetall v kosmu: ne výstřelek, ale strategie

Kdo zná Rheinmetall jen jako výrobce tanků a munice, může být překvapen. Firma ale buduje kosmický segment systematicky. Již v listopadu 2025 založila společný podnik s finskou ICEYE pro radarové průzkumné satelity typu SAR, které snímkují ve dne, v noci a za každého počasí. V prosinci téhož roku podepsala smlouvu se SATIM na analýzu satelitních dat pomocí umělé inteligence. A nyní přidala vlastní družici s Argotecem.

Právě volba italského partnera není náhodná. Argotec má za sebou spolupráci s NASA, jeho mikrosatelit LICIACube autonomně sledoval dopad sondy DART do asteroidu Dimorphos. Firma provozuje vlastní automatizovanou výrobní linku SpacePark a její platforma HAWK zvládá zpracování dat přímo na oběžné dráze, tedy bez nutnosti čekat na pozemní stanici. Pro vojenskou aplikaci, kde jde o minuty, je to zásadní vlastnost.

Rheinmetall to celé označuje za součást své „komplexní kosmické strategie“ a budování nezávislé satelitní schopnosti pro bezpečnost a vojenské situační povědomí. Data a snímky z nové družice mají být zpracovány s podporou umělé inteligence a přímo integrovány do národních obranných systémů. Konkrétní typ senzoru ani přesnou latenci vyhodnocení firma nezveřejnila.

Evropa a její kosmická mezera

Rheinmetallův krok získává ostřejší kontury ve světle evropské reality. Jen dva dny před startem, 29. září 2026, zveřejnila Evropská obranná agentura zprávu, která otevřeně přiznává: pouze hrstka členských států EU má vlastní významný vojenský přehled o kosmickém prostoru. Ostatní se silně opírají o Spojené státy nebo komerční poskytovatele.

Francie provozuje systém CSO od roku 2018, trojici vojenských optických satelitů s rozlišením na úrovni desítek centimetrů. Německo ale dosud nic srovnatelného nemělo. A většina dalších evropských zemí, Českou republiku nevyjímaje, se spoléhá na sdílení dat přes mechanismy jako MUSIS nebo bilaterální dohody. Automatický přístup k vojenským kosmickým datům neexistuje ani v rámci NATO, vše se řeší smluvně.

Pro srovnání: Spojené státy budují architekturu pro včasné varování a sledování raket v řádu 300 až 500 satelitů na nízké oběžné dráze. Rusko provozuje systém včasného varování Kupol s družicemi Tundra na vysoce eliptických drahách, ale podle analýzy amerického CNA mělo k roku 2023 pouze šest z plánovaných deseti satelitů a program brzdily sankce i výrobní problémy. Rheinmetall je zatím u jednoho kusu s dalším startem plánovaným na rok 2028. Cesta ke konstelaci s nepřetržitým pokrytím je dlouhá.

Co to znamená pro českou obranu

Česká republika zatím nemá žádný veřejně oznámený mechanismus přístupu k datům z Rheinmetallovy družice. Reálný přínos pro české území by závisel na tom, zda se data dostanou do aliančních nebo bilaterálních velicích struktur. Zatím to potvrzeno nebylo, Rheinmetall mluví obecně o „zákaznících“ a „národních obranných systémech“.

Přesto je signál důležitý. Každá další evropská vrstva včasné výstrahy posiluje celkový obranný ekosystém, ve kterém Česko operuje. A pokud Rheinmetall skutečně vybuduje konstelaci schopnou průběžného pokrytí východního křídla, bude to mít praktický dopad i na reakční dobu systémů protivzdušné obrany ve střední Evropě, ať už jde o izraelské systémy SPYDER, které Česko pořizuje, nebo o alianční Patrioty rozmístěné v regionu.

Jeden satelit ještě není štít

Skutečná síla této novinky nespočívá v jedné družici na oběžné dráze. Spočívá v tom, co představuje: Rheinmetall buduje vlastní kosmickou vrstvu nad pozemní protivzdušnou obranou a tím zkracuje cestu od zjištění hrozby k rozhodnutí o reakci. Jeden satelit je validační krok, zárodek. Ale zárodek něčeho, co Evropa dosud neměla, průmyslově budované, nezávislé kosmické oko pro protivzdušnou obranu.

Příští start je v plánu na rok 2028. Teprve potom se ukáže, jestli z prvního uzlu vyroste funkční síť, nebo jestli projekt uvízne v byrokratickém meziprostoru mezi ambicí a rozpočtem. Jedno je ale jisté už teď: éra, kdy evropská PVO hleděla jen ze země, skončila.

Článek Německý Rheinmetall vyslal na oběžnou dráhu první špionážní satelit. Uvidí Rusy dříve než radary se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co Rusko skutečně předvedlo, a co zatím jen slibuje

Rassvet není maketa ani powerpointová prezentace. Společnost Buro 1440 v letech 2023–2024 otestovala šest experimentálních družic, ověřila laserové mezisatelitní spoje a předvedla funkční pozemní terminál pracující v režimu 5G NTN, tedy jako „základnová stanice na oběžné dráze“. V březnu 2026 přišel první sériový start šestnácti satelitů, v červenci druhý. Architektura existuje a funguje.

Jenže firma sama v prezentačním materiálu z roku 2024 výslovně upozorňuje, že deklarované parametry (rychlost až 1 Gbit/s, latence pod 70 ms, globální pokrytí 24 hodin denně) jsou cílové a mohou se během realizace změnit. Komerční provoz plánuje na rok 2027 při konstelaci 288 satelitů. Na podzim 2026 má Rassvet na oběžné dráze řádově desítky kusů. Pro srovnání: Starlink podle oficiálního prospektu SpaceX z června 2026 provozoval k 31. březnu téhož roku přibližně 9 000 širokopásmových satelitů, obsluhoval 10,3 milionu uživatelů ve 164 zemích a dosahoval mediánové rychlosti 225 Mbps s latencí až 21 ms. Rozdíl není v kvalitě myšlenky, ale v měřítku, a to o celé řády.

Proč Moskva vlastní síť nutně potřebuje

Odpověď je prostá: Starlink jí někdo může vypnout. A přesně to se stalo. V únoru 2026 zavedla Ukrajina ve spolupráci se SpaceX denně aktualizovaný whitelist autorizovaných terminálů. Neautorizované kusy, včetně těch, které ruské jednotky používaly na okupovaném území, byly zablokovány. Ukrajinské ministerstvo obrany to potvrdilo otevřeně a Elon Musk podle agentury Reuters uvedl, že kroky proti nelegálnímu ruskému využívání „zřejmě zafungovaly“.

Ruská armáda tak přišla o hotovou, okamžitě použitelnou službu. Rassvet v tu chvíli existoval jen jako testovací konstelace šesti družic. Právě tato zkušenost, závislost na cizím komerčním operátorovi, který může kdykoli zatáhnout za ruční brzdu, dala projektu Buro 1440 strategickou naléhavost, jakou žádná civilní telekomunikační firma normálně nemá.

Bombardování kosmických závodů: co Ukrajina zasáhla a co ne

Ukrajinský generální štáb útok na Progress v Samaře přímo spojil s výrobou nosičů Sojuz, které vynášejí vojenské, průzkumné i komunikační satelity včetně Rassvetu. Následné vyhodnocení podle serveru Ukrinform upřesnilo, že zasažena byla dílna pro montáž raketových motorů a požár se rozšířil na plochu kolem 5 000 m². Nosič Sojuz-2 je přitom páteří ruského kosmického programu, dvoustupňová raketa o startovní hmotnosti kolem 310 tun, schopná vynést na nízkou oběžnou dráhu přibližně 8,5 tuny nákladu. Bez ní se nedostanou na orbitu ani satelity Rassvetu, ani vojenské průzkumné družice.

U kosmodromu Pleseck je situace méně jednoznačná. Regionální ruský zdroj z Archangelské oblasti hlásil masivní dronový útok, ale předběžně žádné škody na infrastruktuře, což je třeba brát s rezervou, protože ruské oficiální zdroje mají tendenci škody systematicky podhodnocovat. Podstatný je ale jeden fakt: hned následující den, 24. srpna 2026, ruské ministerstvo obrany oznámilo úspěšný start Sojuzu-2.1b právě z Plesecku. Kosmodrom tedy nepřestal fungovat.

Shrňme to: Ukrajina do ruského kosmického programu zasahuje reálně a opakovaně. Tlak je citelný zejména na výrobní straně, v Samaře. Startovní infrastrukturu se zatím zastavit nepodařilo.

Co by funkční Rassvet znamenal pro válku i pro NATO

Buro 1440 neprezentuje Rassvet jen jako internet pro odlehlé oblasti. Oficiální materiály firmy výslovně zmiňují aplikace pro vládní organizace, korporátní sítě, dopravu, letectví a bezpilotní systémy. Tatáž architektura, která se prodává jako civilní konektivita, je z definice technologií dvojího užití.

Při plné kapacitě by Rassvet mohl ruským silám nabídnout:

• spolehlivou telemetrii a přenos obrazu z dronů typu Geraň-2 (Šáhid-136) i mimo dosah pozemních rádiových linek,
• odolnější velitelské spojení nezávislé na rozhodnutí zahraničního operátora,
• datovou páteř pro průzkumné a navigační systémy.

Česká Obranná strategie z roku 2023 výslovně označuje Rusko za nejzávažnější hrozbu pro bezpečnost ČR a vesmír řadí mezi rostoucí operační domény. Plně rozvinutý Rassvet by neznamenal přímou hrozbu „proti Česku“, ale zvyšoval by celkovou vojenskou kapacitu Ruska vůči NATO, a to je přesně ten typ schopnosti, kterou alianční plánovači sledují.

Zásadní rozdíl oproti Starlinku je ale v tom, že Rassvet nelze „vypnout zevnitř“. Zatímco SpaceX mohl zablokovat ruské terminály jako vlastník služby, suverénní ruskou síť by Západ mohl narušovat jen nepřímo: sankcemi na dodavatelské řetězce, elektronickým bojem proti terminálům nebo právě útoky na výrobní a startovní infrastrukturu. Přesně to Ukrajina dělá už teď.

Závod s časem, který Rusko zatím prohrává

Harmonogram Buro 1440 počítá s 288 satelity a komerčním startem v roce 2027. Po dvou sériových startech v první polovině roku 2026 a s hořícími dílnami v Samaře je tento termín na hraně únosnosti. Rassvet není propaganda, je to reálný technologický projekt s funkčními základy. Ale mezi desítkami satelitů na oběžné dráze a devíti tisíci družic Starlinku leží propast, kterou ukrajinské drony každým úderem prohlubují.

Článek Rusko ukázalo práci analogie Starlinku, které se teď snaží nahradit. Ukrajina zuřivě bombarduje ruské kosmické závody se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hodina nula: co se stane v prvních minutách

Scénář AFPC popisuje první hodinu po detonaci jako okamžik, kdy se z rutinního monitoringu stane chaos. Během minut přestanou reagovat desítky družic. Do šedesáti minut je potvrzeno nejméně 60 mrtvých satelitů a stovky dalších vykazují anomálie. Satelitní internet, včetně Starlinku, na kterém dnes závisí mimo jiné i ukrajinská armáda, vypadne prakticky okamžitě.

Pak přichází kaskáda. Jaderný výbuch ve vesmíru nevytváří klasický ohnivý hřib ani tlakovou vlnu v atmosféře. Většina promptní radiace nedorazí na zemský povrch. Místo toho ale detonace uměle „napumpuje“ Van Allenovy radiační pásy obrovským množstvím nabitých částic, které systematicky ničí elektroniku každého satelitu, který jimi prolétne. Do týdne počet selhaných družic stoupá z přibližně dvou tisíc k hodnotě blízké jedenácti tisícům. To není jen americká ztráta, je to prakticky celá tehdejší populace satelitů na nízké oběžné dráze, včetně evropských, čínských, japonských i indických.

Pět mezer, které dělají z USA rukojmí vlastní závislosti

Zpráva AFPC pojmenovává pět konkrétních oblastí, ve kterých jsou Spojené státy bezbranné:

• Detekce a atribuce. Neexistuje spolehlivá operační schopnost potvrdit, že satelit na orbitě nese jaderný náklad, dokud ho neodpálí.
• Preventivní neutralizace. Chybí prostředky, které by dokázaly podezřelou zbraň na oběžné dráze včas zneškodnit nebo zničit.
• Radiační remediace. Nikdo dnes neumí „de-pumpovat“ uměle posílené radiační pásy zpět na přirozené hodnoty.
• Odklízení trosek. Aktivní odstraňování orbitálních trosek v potřebném měřítku neexistuje. Kaskáda srážek, takzvaný Kesslerův syndrom, by oblast nízké oběžné dráhy zanesla na roky.
• Obnova konstelací. Bezpečné vypouštění náhradních satelitů by nemuselo být možné minimálně rok. Vojenské náhrady by nebyly postaveny a vyneseny na orbitu dříve než za dva roky, možná déle.

Slovo „bezbrannost“ v tomto kontextu neznamená, že by USA ztratily jaderné odstrašení nebo schopnost odpovědět úderem. Znamená něco jiného a v jistém smyslu znepokojivějšího: jedinou ranou by protivník vyřadil vrstvu komerčních služeb, na kterých stojí běžný provoz celého Západu, navigace, komunikace, meteorologie, synchronizace finančních trhů, energetických sítí i telekomunikací. Podle Agentury EU pro kosmický program (EUSPA) dnes na přesném satelitním čase závisí banky, burzy i rozvodné sítě. Nejde tedy jen o to, že „nepůjde GPS“. Jde o postupný rozklad infrastruktury, která si na satelitním signálu vybudovala závislost, aniž si to většina lidí uvědomuje.

Není to teorie, Pentagon to bere vážně

Fiktivní Kosmos-2567 je modelový scénář, nikoli veřejně potvrzená konkrétní bojová družice. Jenže americké bezpečnostní instituce s touto hrozbou pracují už roky. 1. května 2024 potvrdil náměstek ministra obrany John Plumb před Kongresem, že Rusko vyvíjí novou družici nesoucí jaderné zařízení jako protisatelitní zbraň a že detonace by mohla učinit nízkou oběžnou dráhu na rok nepoužitelnou.

V dubnu 2025 generál Stephen Whiting, velitel U.S. Space Command, veřejně apeloval na potřebu „vesmírných palebných prostředků“, zbraňových systémů a orbitálních interceptorů. A v březnu 2026 proběhlo cvičení APOLLO INSIGHT, při kterém americké kosmické velitelství společně s komerčními partnery přímo simulovalo mitigaci hrozby zbraní hromadného ničení ve vesmíru. Nejde tedy o okrajovou úvahu jednoho think-tanku, jde o scénář, který se už překlápí do vojenského plánování a rozpočtových požadavků.

Součástí odpovědi má být i program Golden Dome, oficiálně koncipovaný jako vrstvená obrana amerického území proti balistickým, hypersonickým a pokročilým řízeným střelám. Rozpočet na fiskální rok 2026 do něj zahrnuje vesmírné senzory, integrované velení a takzvané schopnosti „left-of-launch“, tedy porážku hrozby ještě před jejím odpálením. AFPC ale upozorňuje, že Golden Dome v současné podobě neřeší klíčový problém: jak potvrdit jaderný náklad na orbitě, jak ho preventivně zneškodnit a jak po případné detonaci obnovit civilní kosmickou infrastrukturu.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Orbitální jaderný výbuch by nebyl americkým problémem. Zasáhl by družice všech kosmických mocností a všech zemí, které na vesmírných službách závisí. Česko mezi ně patří. Armáda ČR investuje 2,82 miliardy korun do projektu MILSATCOM, páteřních řídicích stanic pro zabezpečenou satelitní komunikaci, bez které nelze plnit úkoly v rámci NATO. Dodávky jsou plánované od roku 2027. Už v září 2024 přitom armáda nasadila terminály Starlink na Jesenicku při povodních, aby zajistila internetové připojení odříznutým samosprávám. Závislost na satelitní vrstvě roste, a s ní i zranitelnost.

Bílý dům v dekretu z 18. prosince 2025 nařídil posílit příspěvek spojenců a partnerů ke kolektivní kosmické bezpečnosti. Přeloženo do praxe: pokud by k orbitální detonaci došlo, alianční odpověď by musela být koordinovaná, protože žádná země, včetně USA, nemá kapacitu obnovit infrastrukturu na nízké oběžné dráze sama.

Proč by to Rusko vůbec udělalo

Zpráva AFPC nabízí i odpověď na otázku motivace. Ruská nátlaková logika podle autorů může směřovat právě na Starlink, s cílem donutit Washington nebo SpaceX k omezení podpory Ukrajiny. Jeden výbuch by nezničil jen konkrétní konstelaci, ale záložní komunikační páteř, na které stojí ukrajinské i spojenecké operace. Zároveň by poškodil čínské, indické i evropské satelity, což z takového kroku dělá krajní eskalaci s globálními následky. Právě proto je ale tak účinný jako hrozba: jeho dopad je tak masivní, že se mu nedá selektivně čelit.

Zajímavé je, že i čínští výzkumníci z vojenského Severozápadního institutu jaderné technologie (PLA) podle AFPC zkoumali scénář, v němž atomová detonace u okraje vesmíru rychle poškodí velké množství satelitů na nízké oběžné dráze. Srovnatelně konkrétní veřejný obranný plán, ať už ruský nebo čínský, proti cizímu orbitálnímu jadernému útoku se v otevřených zdrojích dohledat nepodařilo. Útočná doktrína je viditelná. Obranná nikoli.

SpaceX sice průběžně snižuje oběžnou dráhu svých satelitů pod 500 kilometrů, čímž zkracuje dobu jejich přirozeného zániku z více než čtyř let na několik měsíců. To pomáhá s běžnou údržbou konstelace, ale neřeší problém uměle vytvořeného radiačního pásu, který by po detonaci zůstal aktivní měsíce až roky. Hromadné krizové stažení tisíců satelitů před krátkodobě ohlášeným jaderným incidentem? Na to dnes neexistuje ani protokol, ani technická schopnost.

Zpráva AFPC končí seznamem doporučení, ne seznamem řešení. A právě v tom spočívá její nejznepokojivější sdělení: problém je pojmenovaný, ale odpověď zatím ne.

Článek Američanům došlo, jak bezbranní by rychle zůstali. Nasimulovali ruský jaderný výbuch ve vesmíru a výsledek je děsí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Spectrum dokázala, a co ne

Raketa Spectrum měří 28 metrů, má průměr dva metry a na prvním stupni ji pohání deset motorů Aquila spalujících kapalný kyslík a propan. Nosnost na nízkou oběžnou dráhu dosahuje přibližně jedné tuny. Při druhém letu raketa zvládla kompletní sekvenci: oddělení stupňů, zážeh druhého stupně, dosažení orbitální rychlosti, cirkularizační manévr i vypuštění nákladu.

Jenže „evropská SpaceX“ je příměr, který vyžaduje kontext. Falcon 9 od SpaceX měří 70 metrů, na nízkou oběžnou dráhu vynese kolem 22 tun a první stupeň přistává zpět k opakovanému použití. Ariane 6 ve verzi 62 zvládne přes deset tun, ve verzi 64 přes dvacet. Spectrum je vedle nich mikrolauncher, malá jednorázová raketa pro malé satelity.

Kde srovnání se SpaceX sedí, je obchodní model. Isar Aerospace je soukromě financovaná firma, raketu navrhuje a vyrábí téměř celou vlastními silami, buduje vlastní byznys s vynášením nákladů a cílí na levnější a flexibilnější přístup na orbitu. Vertikální integrace, rychlé iterace, komerční zákazníci, to je recept, který Elon Musk zavedl před dvaceti lety. Isar ho teď přenáší na evropskou půdu. Rozdíl je v měřítku, ne v ambici.

Od třiceti sekund k orbitu

První let Spectrum 30. března 2025 skončil po zhruba třiceti sekundách. Vyšetřování odhalilo nechtěné otevření ventilu a ztrátu řízení orientace na začátku manévru rotace kolem podélné osy. Firma poté provedla nové statické zážehy obou stupňů, znovu kvalifikovala hardware a v lednu 2026 řešila ještě problém s tlakovacím ventilem, který odložil další pokus.

Mezi prvním selháním a druhým, úspěšným letem uběhlo sedmnáct měsíců. V kosmonautice to není neobvyklé; Rocket Lab při svém prvním orbitálním pokusu v roce 2017 rovněž neuspěla a orbit zvládla až napodruhé. Podstatné je, že Isar chybu identifikovala, opravila a vrátila se. Právě tenhle cyklus „selži, analyzuj, oprav, leť znovu“ je to, co odlišuje životaschopný kosmický startup od papírového projektu.

Andøya: proč právě tady

Andøya Spaceport je první operační orbitální kosmodrom na pevninské Evropě. Leží na stejnojmenném ostrově u severonorského Nordmely, stavba začala v roce 2021 a oficiální otevření proběhlo v listopadu 2023. Lokalita není náhodná: severní poloha a otevřené moře směrem na sever i západ jsou ideální pro polární a slunečně synchronní dráhy s inklinacemi od 90° do 110,6°. V plné kapacitě má kosmodrom zvládnout až třicet misí ročně.

Andøya přitom není v kosmickém byznysu nováček. Od roku 1962 odtud odstartovalo zhruba 1 200 suborbitálních sondážních raket a stratosférických balónů. Orbitální start je ale kvalitativně jiná disciplína, a právě ten tu dosud chyběl.

Strategický význam místa podtrhuje i bezpečnostní rozměr. V květnu 2026 norské úřady zadržely čínského občana podezřelého z pokusu získávat citlivá satelitní data; jedna z prohledávaných nemovitostí ležela přímo na ostrově Andøya. Přímá vazba na kosmodrom nebyla veřejně potvrzena, ale norská zpravodajská služba PST ve svém národním hodnocení hrozeb pro rok 2026 výslovně varuje před rostoucí čínskou zpravodajskou aktivitou v Norsku. Andøya zkrátka není jen startovní rampa, je to kus kritické evropské infrastruktury.

Co to znamená pro Evropu, a pro Česko

Evropská kosmická agentura úspěch Isar Aerospace okamžitě označila za historický milník programu European Launcher Challenge. Generální ředitel Josef Aschbacher jej rámoval jako důkaz, že evropský komerční přístup do kosmu funguje. ESA přitom Isar podporovala cíleně přes programy Boost! a European Launcher Challenge; nejde o dotaci na hezký projekt, ale o systematickou investici do toho, aby Evropa měla vlastní alternativu k americkým a čínským nosičům.

Isar ale není jediný hráč. Německá Rocket Factory Augsburg vyvíjí podobně velkou raketu RFA ONE s nosností 1 300 kilogramů na slunečně synchronní dráhu, španělská PLD Space, britský Orbex i skotská Skyrora jsou v různých fázích vývoje. Žádná z nich ale zatím orbitu nedosáhla. Isar má náskok, a podle firemních údajů už ve výrobě rozpracovává vozidla Spectrum 3 až 7, přičemž nový závod u Mnichova cílí na kapacitu přes třicet raket ročně.

Pro Česko je tohle relevantní víc, než se na první pohled zdá. ESA funguje na principu geografické návratnosti; peníze, které členský stát do agentury vloží, se vracejí formou průmyslových kontraktů. Český kosmický sektor přitom rychle roste v oblastech satelitních technologií, robotiky, pokročilé výroby i kybernetické bezpečnosti. Více evropských komerčních nosičů otevírá další příležitosti pro české subdodavatele, senzory, software i pozemní segment. Konkrétní český náklad na manifestu Spectrum zatím veřejně potvrzen není, ale technicky nic nebrání tomu, aby české CubeSaty nebo vědecké experimenty na Spectrum v budoucnu letěly.

Škálování rozhodne

Jeden úspěšný let ještě nedělá kosmickou velmoc. SpaceX potřebovala roky, než se z firmy s jednou raketou stala dominantní síla s desítkami startů ročně. Isar Aerospace teď stojí přesně na tom místě, kde se rozhodne, jestli z ní bude spolehlivý evropský poskytovatel vynášecích služeb, nebo jen historická poznámka pod čarou. Rozdíl mezi těmito dvěma scénáři neudělá technologie, tu firma evidentně zvládá. Rozhodne kadence, cena a schopnost naplnit manifest zákazníky. Rakety 3 až 7 už se prý staví. Teď je potřeba, aby létaly.

Článek Evropa má svou SpaceX. Německá firma vynesla raketu na oběžnou dráhu z prvního evropského kosmodromu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od utajené soutěže k miliardovému projektu

Existence německých satelitních ambicí nebyla úplnou novinkou. Už v dubnu 2025 ministerstvo obrany v obecné rovině potvrdilo, že zkoumá vlastní konstelace, ale odmítlo sdělit jakékoli detaily (náklady, architekturu i harmonogram) s odkazem na národní bezpečnost. V březnu 2026 Handelsblatt poprvé popsal tajnou soutěž označenou SATCOMBw Stufe 4: šifrovanou vojenskou komunikační síť o nejméně 100 satelitech s odhadovanou cenou 8 až 10 miliard eur a cílem nasazení do roku 2029. Tři anonymní zdroje kolem soutěže potvrdily, že zadávací řízení probíhá pod přísným utajením a že se k němu nevyjádřil ani Spolkový úřad pro vybavení, informační technologie a využití Bundeswehru (BAAINBw).

Červencový únik posunul představu o měřítku dramaticky. Horní odhad 1 200 satelitů podle všeho zahrnuje nejen komunikační jádro SATCOMBw4, ale i navazující průzkumné a podpůrné vrstvy. Reuters v polovině července upřesnil, že samotný komunikační projekt počítá s přibližně 200 satelity, počáteční flotilou kolem 40 kusů od roku 2029 a rozpočtem asi 10 miliard eur, tedy zhruba 250 miliard korun. Kontrakty by měly být podepsány do konce roku 2026.

Průmysl se už připravuje

Německý obranný průmysl nečeká se založenýma rukama. Brémská kosmická firma OHB a zbrojní gigant Rheinmetall v červnu 2026 založili společný podnik OHB Rheinmetall Space Networks zaměřený přímo na SATCOMBw4 a krátce poté potvrdili, že podali nabídku na ministerstvo obrany. Projekt tedy není vzdálenou vizí na papíře, je to běžící průmyslová soutěž s reálnými uchazeči a termíny.

Celý kosmický bezpečnostní rámec Německa stojí na první národní vesmírné bezpečnostní strategii, kterou vláda přijala v listopadu 2025. Ta počítá s investicemi kolem 35 miliard eur (přes 875 miliard korun) do roku 2030 a výslovně zmiňuje ruské rušení GPS v Pobaltí i válku proti Ukrajině jako důkaz, že vesmír je plnohodnotná bezpečnostní doména. Generálporučík Michael Traut, velitel kosmického velitelství Bundeswehru, v rozhovoru pro Reuters v únoru 2026 popsal chystanou konstelaci jako šifrovanou vojenskou síť, která má Německu umožnit plnit závazky vůči NATO i v prostředí, kde protivník aktivně narušuje satelitní komunikaci.

Rusko a jeho Rassvet: jiná liga

Právě srovnání s Ruskem ukazuje, proč má tvrzení o „přejetí“ pevné základy, byť jde o budoucí potenciál, ne o dnešní stav. Ruský projekt Rassvet provozovaný firmou Bureau 1440 vypustil první operační várku 16 satelitů teprve v březnu 2026, druhou v červenci téhož roku. Firma jej na svém oficiálním webu popisuje jako širokopásmový LEO systém s technologií 5G NTN, laserovými mezisatelitními spoji, rychlostí do 1 Gbit/s, latencí pod 70 milisekund a orbitou ve výšce 800 kilometrů.

Zní to slušně, ale je tu zásadní rozdíl. Rassvet je primárně komerční širokopásmový projekt; jeho vojenské využití je spíše dedukce analytiků než deklarovaná funkce. Německo naproti tomu staví od základu vojenskou, šifrovanou a suverénní infrastrukturu napojenou na NATO. Pokud se horní odhad 1 200 satelitů byť jen přiblíží realitě, Berlín vybuduje v evropském prostoru vojenskou LEO architekturu, se kterou Moskva v současné podobě nemůže soutěžit. Ruská média si v dubnu 2025 všimla zárodku projektu, ale tehdy šlo o obrys. Skutečný rozsah je překvapil až o více než rok později.

Starlink, IRIS² a otázka suverenity

Nabízí se otázka: proč budovat vlastní síť, když existuje Starlink s bezmála 11 000 operačními satelity a americkým povolením rozšířit síť až na 15 000? Odpověď je strategická, ne technická. Starlink je masový komerční širokopásmový systém provozovaný soukromou americkou firmou. V konfliktu na Ukrajině prokázal obrovskou hodnotu, ale zároveň ukázal riziko: závislost na rozhodnutích jednoho zahraničního provozovatele. Německo, a s ním celá Evropa, si nemůže dovolit, aby její vojenská komunikace závisela na tom, zda Elon Musk zrovna souhlasí s aktivací služby v konkrétní oblasti.

Vedle německého projektu existuje i evropský program IRIS² s přibližně 290 satelity ve více orbitách, rozpočtem 10,6 miliardy eur a plánovaným spuštěním služeb od roku 2029. Někteří europoslanci se obávají, že čistě národní německá architektura fragmentuje evropské úsilí. Berlín to vidí jinak: SATCOMBw4 má být silným německým pilířem pro NATO a Evropu, který existující programy doplňuje, nikoli nahrazuje. Podle nás je to pragmatický přístup; kdo chce mít suverénní obranu, nemůže čekat, až se 27 členských států dohodne na každém parametru.

Co to znamená pro Česko a NATO

Pro Českou republiku a celé východní křídlo Aliance má německý projekt konkrétní důsledky. Rozptýlená šifrovaná síť stovek komunikačních satelitů výrazně zvyšuje odolnost aliančního spojení; je nesrovnatelně těžší vyřadit stovky malých satelitů než jeden geostacionární kolos. Pokud k tomu přibudou průzkumné vrstvy, NATO získá v evropském prostoru autonomní zpravodajskou kapacitu nezávislou na amerických systémech. Česko z toho sice nebude mít automatický nárok na plné sdílení všech dat, ale vyšší alianční odolnost na východním křídle pocítí přímo.

Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, ukázala, že satelitní komunikace a průzkum rozhodují o výsledku bojů stejně jako dělostřelectvo. Německo z toho vyvodilo důsledky a investuje stovky miliard korun do vlastní kosmické infrastruktury. Moskva si rozsah těchto plánů dlouho nepřipouštěla, a teď sleduje, jak se evropská velmoc chystá ji v klíčové doméně předběhnout.

Článek Rusové odhalili tajné plány Německa ve vesmíru. Vůbec si nepřipouštěli, že je evropská velmoc přejede a bude o tolik lepší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně AIST-ST vyfotografoval

Oficiální zpráva Samarské univerzity uvádí radarové snímky čtyř oblastí: území Japonska, Panamského průplavu, Suezského průplavu a zmíněné oblasti Rosamond u Edwards AFB. Satelit pracoval v pásovém režimu (stripmap) s rozlišením nejhůře pět metrů na pixel. Při takovém rozlišení lze na snímcích rozpoznat přistávací dráhy, velké hangáry, přístavní infrastrukturu, kanály, pobřežní linie nebo suchá jezera typická pro Edwards. Rozhodně ale nejde o záběry, na kterých by šlo identifikovat jednotlivce nebo jemné detaily vojenské techniky.

Klíčové je slovo „radar“. Na rozdíl od optických družic, které potřebují denní světlo a jasnou oblohu, SAR radar pracuje ve dne i v noci, za oblačnosti i za deště. Právě proto má i pětimetrové rozlišení zpravodajskou hodnotu; satelit dokáže monitorovat přístav nebo letiště bez ohledu na počasí.

Nejmenší na světě, ale v čem přesně

Samarská univerzita označuje AIST-ST za „nejmenší radiolokační satelit na světě“ a zároveň za první radarový CubeSat určený k monitoringu zemského povrchu. Označení „nejmenší špionážní satelit“ si zaslouží zpřesnění. Nejde o nejmenší průzkumnou družici bez dalších přívlastků, existují menší optické nanosatelity. Prvenství AIST-ST spočívá v tom, že nikdo dosud nedostal funkční zobrazovací SAR radar do tak malé platformy CubeSat.

Radar na CubeSatu přitom není úplná novinka. Americká NASA už v roce 2018 otestovala misi RainCube, jenže ta nesla atmosférický radar pro měření srážek, nikoli zobrazovací systém pro snímkování povrchu. AIST-ST je tedy první ve své specifické kategorii, a to je pořád pozoruhodný inženýrský výkon.

Jak ale obstojí v porovnání se západní konkurencí?

Průlom AIST-ST neleží v ostrosti obrazu, tam za západními komerčními hráči výrazně zaostává. Leží v tom, že Rusko dokázalo celý systém vtěsnat do platformy, která je řádově menší a levnější než cokoli výše uvedené.

Skutečná hrozba: ne jeden satelit, ale flotila

Jeden třicetikilový satelit s pětimetrovým rozlišením a přeletem nad stejným místem jednou za několik dnů není nástroj pro sledování NATO v reálném čase. To přiznávají i sami tvůrci. Maxim Ivanuškin, vedoucí projektu, v rozhovoru pro agenturu TASS nastínil plán vybudovat konstelaci více radarových CubeSatů, která by zkrátila interval opakovaného přeletu z dnů na hodiny.

Právě tady začíná bezpečnostně relevantní scénář. Flotila levných radarových družic, z nichž každá stojí zlomek ceny klasického špionážního satelitu, by mohla Rusku poskytnout téměř nepřetržitý přehled o klíčové infrastruktuře: přístavech, letištích, mostech, koncentracích techniky. Proti SAR přitom nefunguje spoléhat na noc nebo oblačnost; obrana stojí na ukrývání techniky do krytých objektů, klamných cílech, rozptylu a disciplíně pohybu.

Konkrétní počet družic ani harmonogram dalších startů ale Rusko nezveřejnilo. Aktivní životnost AIST-ST je odhadována na dva až tři roky díky vlastní pohonné jednotce vyvinuté v STC, která umožňuje korekce dráhy.

Česko a NATO ve vesmírné doméně

Přímou reakci Aliance nebo české armády na AIST-ST se nám veřejně dohledat nepodařilo. Kontext je ale jednoznačný: NATO považuje vesmír za operační doménu od roku 2019, rozvíjí iniciativu HALO i komerční vesmírnou strategii a výslovně řadí Rusko mezi státy budující znepokojivé protivesmírné kapacity. Česká republika se v roce 2022 připojila k NATO Space Centre of Excellence a v roce 2024 vynesla na oběžnou dráhu vlastní družici SATurnin-1 určenou pro obranné a bezpečnostní účely. Éra, kdy kosmické snímkování bylo výsadou supervelmocí, je pryč, a miniaturizace typu AIST-ST tento trend jen urychluje.

Za pozornost stojí i to, s čím AIST-ST letěl. Dvojice optických satelitů Aist-2T od raketového centra Progress nabízí stereoskopické snímkování s rozlišením 1,2 metru a záběrem 32 kilometrů. Rusko tedy nestaví jen jeden „miniaturní špion“, ale kombinuje radarový demonstrátor s klasickým optickým průzkumem do uceleného balíku.

Třicet kilogramů na oběžné dráze zatím nikomu v NATO klidný spánek brát nemusí. Ale třicet kilogramů krát dvacet kusů v konstelaci, to už je jiný příběh.

Článek Velký jako krabice od bot: Rusko otestovalo nejmenší špionážní satelit na světě. Už vyfotil USA i Japonsko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dne 27. července 2021 odstartovala z čínského území raketa, která vynesla náklad na nízkou oběžnou dráhu. Objekt obletěl Zemi, podle amerických zdrojů urazil zhruba 40 000 kilometrů za více než 100 minut, a před dokončením plného oběhu se vrátil do atmosféry. Nebyla to klasická balistická střela. Byl to test konceptu, který studená válka znala pod zkratkou FOBS: systém částečného orbitálního bombardování. Sověti ho provozovali v letech 1969 až 1983 na raketách R-36 Orb rozmístěných v Bajkonuru. Čína ho oživila. A přidala něco, co Sověti neměli.

Stará myšlenka, nový trik

Sovětský FOBS fungoval jednoduše: nosná raketa vynesla jadernou hlavici na zlomek oběžné dráhy, před dokončením obletu ji deorbitovala a hlavice dopadla na cíl. Výhoda spočívala v tom, že útok mohl přiletět z jiného směru, než na jaký byly americké radary včasného varování naladěné, třeba přes jižní pól místo obvyklé severní trasy přes Arktidu. Nevýhoda: jakmile hlavice opustila orbitu, letěla po předvídatelné balistické dráze.

Čínský test z roku 2021 podle Pentagonova výročního reportu o čínské vojenské síle přidal klíčovou proměnnou: hypersonický klouzavý aparát. Ten se po návratu do atmosféry nechová jako padající kámen. Manévruje. Mění kurz. A tím dramaticky zhoršuje schopnost obránce spočítat, kam vlastně míří. Kombinace orbitálního profilu s manévrujícím klouzákem vytváří hrozbu, která je pro dnešní obranné systémy kvalitativně jiná než cokoliv, co Sověti v šedesátých letech nasadili.

Co přesně Amerika přiznává

Formulace „nemá odpověď“ zní absolutně. Realita je odstíněnější, ale pro obránce stále nepříjemná. Nejde o to, že by USA byly zcela bezbranné, jde o to, že jejich současná architektura varování a obrany nebyla stavěná na tento typ hrozby.

Admirál Charles Richard, tehdejší velitel amerického Strategického velitelství, v roce 2022 před Senátem popsal čínský systém jako zbraň s „neomezeným dosahem“ schopnou útoku „z libovolného azimutu“. Bývalí velitelé Kevin Chilton a Glen VanHerck v podcastu Mitchell Institute z října 2025 mluvili otevřeně o riziku „útoku bez varování“ a o tom, že americké senzory mají proti manévrujícím hypersonickým cílům nižší spolehlivost než proti klasickým balistickým střelám. Chilton přitom upřesnil důležitý detail: Čína takový systém podle veřejně dostupných informací zatím operačně nerozmístila.

Nejaktuálnější veřejný americký zdroj pochází z března 2026. Generál Stephen Whiting ve svém svědectví před senátním výborem uvedl, že Čína dál vyvíjí FOBS schopný přiletět „z libovolného směru“ a obcházet radary včasného varování. Generál Correll na témže slyšení řekl, že prvním krokem americké odpovědi musí být vůbec schopnost takovou hrozbu detekovat a nepřetržitě sledovat po celé trase letu.

Jinými slovy: problém není „magická nezastavitelná bomba“. Problém je čas. Čas na rozpoznání útoku, na vyhodnocení a na rozhodnutí o reakci.

Americká odpověď se teprve staví

Washington nereaguje nečinností, ale hotovo nemá. V květnu 2025 ministr obrany představil program Golden Dome, novou generaci protiraketové obrany zahrnující kosmické senzory, případné vesmírné interceptory a integrované velení. Rozpočet na fiskální rok 2026 na tento program vyčleňuje 625 miliard korun. Agentura pro vesmírný vývoj (SDA) mezitím buduje takzvanou sledovací vrstvu (Tracking Layer), konstelaci satelitů určených ke globálnímu sledování hypersonických hrozeb.

Je to závod, ve kterém útočník vede. Čína a Rusko (to s operačním Avangardem) jsou v nasazování hypersonických systémů dál, než je americká obrana proti nim. Část expertů přitom varuje před přehnaným alarmismem. Analytici sítě APLN upozorňují, že FOBS nemění základní logiku vzájemně zaručeného zničení: obě strany se dokážou zlikvidovat i bez orbitálního profilu. Jenže Bulletin of the Atomic Scientists oponuje: destabilizační není samotná ničivá síla, ale zkrácení rozhodovacího okna. V krizové situaci může pár minut navíc nebo naméně rozhodnout o tom, zda někdo stiskne tlačítko omylem.

Týká se to i Evropy

Systém s „neomezeným dosahem“ a útokem z libovolného směru z definice nevylučuje evropské cíle. NATO od roku 2019 uznává vesmír jako operační doménu a v únoru 2025 zveřejnilo politiku integrované protivzdušné a protiraketové obrany, která výslovně řeší hrozby „ze všech směrů, všech rychlostí a všech výšek, od země do vesmíru“. Aliance buduje vlastní systém trvalého vesmírného sledování APSS a přijala strategii pro využití komerčního vesmíru.

Právní rámec je přitom mlhavý. Kosmická smlouva z roku 1967 zakazuje umisťovat na oběžnou dráhu objekty nesoucí jaderné zbraně. Zda zlomek oběhu, kdy objekt nedokončí ani jeden plný oblet, spadá pod pojem „umístit na orbitu“, je právně sporné. Šedá zóna, kterou zatím nikdo autoritativně nerozřešil.

Veřejně doložený čínský test FOBS proběhl před pěti lety. Pentagon uvádí, že v letech 2022 a 2023 Čína zřejmě další zkoušky neprovedla. Přesto v roce 2026 američtí velitelé mluví o téže hrozbě se stejnou naléhavostí. Důvod je prostý: nejnebezpečnější na této zbrani není výbuch, ale ticho, které mu předchází.

Článek Čína oživila sovětskou zbraň z 60. let, která umí svrhnout bombu z orbitu. Amerika přiznává, že na ni nemá odpověď se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč 200 kilometrů mění pravidla hry

Běžné pozorovací satelity obíhají ve výškách 400 až 600 kilometrů. Sestup o pouhých dvě stě kilometrů níž zní jako drobnost, ale fyzika říká opak. V pásmu pod 300 kilometry je hustota atmosféry a agresivita atomárního kyslíku zhruba tisíckrát vyšší než na standardních drahách pro pozorování Země. Satelit musí nepřetržitě kompenzovat odpor vzduchu, jinak během dnů ztratí výšku a shoří. Japonská mise SLATS/TSUBAME dokázala v prosinci 2019 sestoupit na rekordních 167,4 kilometru a udržet se tam pouhých sedm dní za pomoci iontového pohonu i plynových trysek.

Odměna za tuto technickou dřinu je ovšem obrovská. Blíž k povrchu znamená ostřejší snímky, silnější signál a kratší dobu přenosu dat. Evropská obranná agentura EDA to formuluje bez obalu: VLEO dává velitelům detailnější obraz bojiště a rychlejší doručení informací. Americká firma Albedo staví celý svůj byznysmodel na tom, že z 275 kilometrů nabídne komerčním zákazníkům rozlišení, jaké z vyšších orbit nedostanou.

Kdo už létá a kdo teprve kreslí

Rozdíl mezi Ruskem a konkurencí není v tom, že by ruští vědci nevěděli, co VLEO obnáší. Moskevská státní univerzita veřejně prezentuje laboratorní model aktivního vzduchového sání pro satelity, Samarská univerzita mluví o letových testech aparátu na 200 až 300 kilometrech, ale až do roku 2028. Problém je jinde: v absenci financovaného letového programu.

Srovnání mluví samo:

• Evropa má za sebou misi GOCE, která od března 2009 do listopadu 2013 operovala na 260 kilometrech přes čtyři roky. Dnes k tomu přidává obranný demonstrátor LEO2VLEO (tři satelity formátu 16U se startem do dvou let od podpisu kontraktu z 30. 6. 2025) a projekt VLEO-DEF za 15,65 milionu eur, první evropský vojenský koncept přímo pro VLEO.
• USA financují program DARPA Otter zaměřený na pohon nasávající atmosféru přímo jako palivo. V listopadu 2025 dostal Redwire kontrakt na fázi 2 za 44 milionů dolarů, nikoli na studii, ale na výrobu a dopravu demonstrátoru k letu.
• Čína oznámila v červenci 2023 plán konstelace 300 satelitů do roku 2030 s rozlišením 0,5 metru a patnáctiminutovou odezvou. V květnu 2024 vypustila technologický testovací satelit pro ultranízkouorbitu. Plán je ambiciózní a jeho reálné tempo zatím nelze plně ověřit, ale hardware už existuje.
• Rusko má soutěž s harmonogramem říjen 2025 až prosinec 2028 a celkovou výši odměn, která nestačí ani na polovinu rozpočtu jednoho „obyčejného“ pozorovacího satelitu na 500 kilometrech; ten Fond NTI odhaduje na dvě miliardy rublů.

Soutěž vybírá nápady, konkurence financuje hardware

Tady je jádro problému. Ruská soutěž je svou povahou mechanismus pro výběr nejlepšího návrhu, nikoli program pro stavbu a provoz konstelace. Fond NTI mezitím v červnu 2025 otevřel v MIPT centrum „Perspektivní technologie pro kosmické systémy a služby“ s více než 2,1 miliardy rublů státní podpory, jenže jeho veřejně popsané výstupy pro roky 2025 až 2027 míří na malé satelity a komponenty pro nízké a střední orbity, tedy výš než VLEO.

Evropská výhoda přitom nespočívá v tom, že by disponovala nejmohutnějším rozpočtem na světě. Spočívá v kontinuitě. Od mise GOCE vede přímá linka přes Skimsat až k obranným demonstrátorům EDA. Každý krok staví na letové zkušenosti předchozího. Rusko takovou linku ve veřejně dostupných materiálech nemá; má ostrůvky univerzitního výzkumu, laboratorní modely a soutěž, jejíž vítěz teprve prokáže, že dokáže vydržet měsíc na orbitě.

Co to znamená pro bezpečnostní rovnováhu

Pokud USA, Evropa a Čína zavedou operační VLEO vrstvu dříve, získají schopnost, kterou Rusko nebude umět zrcadlit ve stejném čase ani kvalitě: detailnější průzkum, rychlejší přenos dat velitelům, lepší komunikační pokrytí z nižší výšky. Nejde o okamžitou katastrofu, ale o strukturální mezeru v informační vrstvě, která se s každým rokem bez letového demonstrátoru prohlubuje.

Rusko ještě může do počátku třicátých let dohnat fázi demonstrátoru. Dohnat náskok v operační zkušenosti bude nesrovnatelně těžší. Bez přechodu od soutěžního modelu k explicitnímu státnímu letovému programu hrozí, že se VLEO stane další orbitální vrstvou, kde Moskva bude sledovat cizí konstelace zdola, tentokrát doslova.

Článek „Potenciál kritického pádu“, který chce Rusko vyhrát: potřebuje satelity 200 km nad zemí, ale Evropa mu stojí v cestě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z fortune cookie do lunární orbity

Artemis II odstartovala 1. dubna 2026 z Kennedyho vesmírného střediska. Na palubě lodi Orion seděl čtyřčlenný tým: velitel Reid Wiseman, pilot Victor Glover, letová specialistka Christina Koch a kanadský astronaut Jeremy Hansen. Šlo o první pilotovanou misi programu Artemis a vůbec první cestu lidské posádky k Měsíci od Apolla 17 v prosinci 1972, tedy po více než půlstoletí.

6. dubna provedla loď průlet kolem Měsíce. Posádka se při něm ocitla dál od Země než kdokoli v historii a překonala rekord Apolla 13 z roku 1970. Přistání na povrchu nebylo v plánu, Artemis II testovala systémy Orionu a jeho evropského servisního modulu pro budoucí přistávací mise. Celý let trval přibližně deset dní a skončil 10. dubna dosednutím do Tichého oceánu.

Dvě „předpovědi“, které se na internetu smíchaly

Po úspěšném návratu posádky začal na sítích kolovat příběh o astronautovi, který si „předpověděl“ let k Měsíci. Ve skutečnosti ale existují dvě různé stopy, které se často zaměňují. První je příspěvek ze 7. prosince 2016, v němž Wiseman popsal sen, že se nachází v lunární orbitě. Druhá je právě fortune-cookie post z 10. února 2017. Pro osu „po devíti letech“ sedí přesněji ta druhá, mezi únorem 2017 a dubnem 2026 uběhlo devět let a dva měsíce.

Ani jedna z těch zpráv nebyla proroctvím v mystickém smyslu. Wiseman byl v té době aktivní astronaut, který veřejně snil o hlubokém vesmíru. NASA ho v roce 2023 jmenovala velitelem Artemis II. Zpětně čtený příspěvek ale získal váhu, kterou v roce 2017 neměl: „zvláštní místo“ se stalo cislunárním prostorem a „nová perspektiva“ doslovným pohledem na Zemi z dosud rekordní vzdálenosti.

Kráter Carroll, moment, který změnil všechno

Samotná fortune cookie by zůstala jen virální kuriozitou, kdyby se během letu nestalo něco mnohem osobnějšího. Wisemanově manželce Carroll Taylor Wiseman diagnostikovali vážnou nemoc a v roce 2020 zemřela. Po její smrti mu rodina posílala fotografie Měsíce jako připomínku, proč v cestě k němu pokračovat.

Během průletu kolem Měsíce posádka navrhla pojmenovat jeden z kráterů „Carroll“. Wiseman po návratu na tiskové konferenci popsal, že právě ten okamžik byl pro něj osobním vrcholem mise. „Všichni jsme se tam v tu chvíli zhroutili,“ řekl. Rozplakala se celá posádka.

Gesto nebylo bez precedentu. Při Apollu 8 v roce 1968 pojmenoval Jim Lovell měsíční vrchol Mount Marilyn po své manželce. Agentura AP připomněla, že Artemis II tuto apollovskou tradici vědomě oživila, tentokrát ale s mnohem těžším příběhem v pozadí.

Z vtipu symbol, ze symbolu odkaz

Wisemanův fortune-cookie příspěvek z roku 2017 byl hravý, téměř ironický. Člověk si vyfotil papírek ze sušenky a napsal „možná Měsíc“. Devět let a jedna osobní tragédie později se z té věty stal příběh o tom, jak se lehký internetový moment může proměnit v něco, co jeho autor nikdy neplánoval. Slova o „nové perspektivě“ přestala být metaforou. Wiseman ji získal doslova, a spolu s ní i kráter, který nese jméno ženy, kvůli které měla ta cesta smysl.

Na povrchu Měsíce zatím není lidská stopa z programu Artemis. Ale jedno jméno tam už čeká.

Článek Astronautovi NASA se po 9 letech vyplnilo proroctví. Letěl k Měsíci a dal jí úplně jiný smysl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč jsou tuhé motory „na jedno použití“

U kapalinového motoru stačí zavřít ventil a přestat pumpovat pohonné látky do spalovací komory. Tak funguje třeba Merlin na druhém stupni Falcon 9; SpaceX ho při jednom letu restartuje i vícekrát, aby družici vysadila na správné oběžné dráze. Tuhý motor žádný ventil nemá. Palivo je zároveň konstrukcí i zdrojem energie. NASA to popisuje lapidárně: jediný způsob, jak zastavit hoření pevného zrna, je rozbít plášť motoru. Právě proto se tuhé motory používají tam, kde stačí jeden mohutný impuls: boostery při startu, vojenské střely, záchranné systémy. Jakmile ale mise vyžaduje manévrování, změnu dráhy nebo sérii krátkých zážehů, musí konstruktéři sáhnout po složitějších a dražších kapalinových nebo elektrických pohonech.

Plazma jako elektronický spínač

Technologie se jmenuje Nanosecond Pulsed Plasma Discharge, zkráceně NPPD. Princip je překvapivě přímočarý. Dvojice elektrod umístěných u povrchu palivového zrna vysílá vysokonapěťové pulzy; v laboratorních testech šlo o 20 kilovoltů trvajících pouhých 20 nanosekund. Tak krátký výboj nestihne palivo zahřát, ale vytvoří nízkoteplotní plazmu plnou vysoce energetických elektronů. Ty spouštějí chemické reakční cesty, které by za normálních podmínek nenastaly: štěpí molekuly na reaktivní vodíkové, kyslíkové a chlorové radikály, vymršťují mikročástice paliva do plamene a generují takzvaný iontový vítr, který zvyšuje turbulenci a míchání.

Výsledek? Když pulzy běží, palivo hoří. Když se vypnou, hoření u vzorků s nižším podílem okysličovadla ustane. V testech to fungovalo u směsí s 25 a 35 procenty oxidizéru; plazma se chovala jako elektronický spínač plamene. U vyšších podílů okysličovadla ale reakce pokračovala i po vypnutí pulzů, což ukazuje, že finální receptura paliva bude klíčová. Vedoucí projektu Alejandro Briseño zmiňuje vývoj speciálních „iontových kapalinových polymerů“, které kombinují tepelnou stabilitu s mechanickou odolností a umožňují elektrochemickou aktivaci. Přesné složení tým nezveřejnil.

Co to není, a co by to mohlo být

Důležité upřesnění: opakovaný start zde neznamená znovupoužitelnou nosnou raketu po vzoru SpaceX. Znamená to, že jeden pevný motor by během mise mohl provést sérii zážehů a pauz, profil, kterému inženýři říkají „burn-glide-burn“. Družice by mohla zapálit motor, změnit dráhu, nechat ho zhasnout, letět setrvačností a za hodiny nebo dny ho znovu spustit. Bez ventilů, čerpadel a tlakových nádob.

Pokud se koncept potvrdí mimo laboratoř, největší dopad se čeká u malých a levných kosmických platforem:

• CubeSaty a mikrodružice dnes často létají bez vlastního pohonu nebo s jednoduchými elektrickými systémy o velmi nízkém tahu. Restartovatelný tuhý motor by nabídl vyšší tah v kompaktním balení.
• Vícefázové mise zahrnující změny orbity, vyhýbací manévry či korekce kurzu na cestě k Měsíci nebo dál.
• Vojenské aplikace jsou nasnadě: projekt spolufinancoval Army Research Office a jedním z partnerů je Naval Postgraduate School, jejíž laboratoř raketových pohonů se dlouhodobě věnuje obranně orientovanému výzkumu. Dvojí využití je zřejmé.

Trh pohonů pro malé satelity přitom není prázdný. Podle Aerospace Corporation narostl za posledních pět let zhruba ze sta na více než tři sta systémů, od studených plynů přes elektrické odpařování až po klasické jednosložkové motory. NPPD do tohoto prostoru vstupuje jako nováček bez jediného letu.

Cesta z laboratoře je dlouhá

Autoři recenzované studie z roku 2024 sami přiznávají, že nedokázali kvantifikovat rychlost hoření ani tah. Aerospace Corporation mluví o „slibných raných výsledcích“ a „experimentální fázi v laboratorním prostředí“. Chybí tahové mapy, údaje o specifickém impulsu, ověřený počet restartů i kvalifikace pulzní elektroniky pro vibrace, teploty a vakuum reálného letu. Myšlenka přitom není nová; první pokusy o elektronické řízení hoření tuhého paliva sahají až do roku 1965. Dřívější přístupy zkoušely vodivé dráty v palivu, lasery nebo mikrovlny, ale vždy narážely na to, že pracovaly s tepelnou rovnováhou, nikoli s nerovnovážnou plazmou. Právě přechod k nanosekundovým pulzům, které dodávají energii elektronům místo celému objemu plynu, je podle autorů kvalitativní skok.

Termín letové demonstrace ani komerčního nasazení nikdo neoznámil. V průběhu roku 2026 vzniká prototyp pohonné jednotky, tedy ověřovací zařízení, ne hotový letový hardware.

Pevné motory pohánějí kosmonautiku od jejích počátků díky své brutální jednoduchosti: žádné pohyblivé díly, žádné netěsné ventily, žádné kryogenní nádrže. Pokud k tomu NPPD přidá vypínač, změní se pravidla hry pro celou třídu misí, které si dosud nemohly dovolit manévrovat. Ten vypínač ale zatím funguje jen na laboratorním stole.

Článek Nová plazmová technologie naučí rakety startovat opakovaně. Až dosud je šlo odpálit jenom jednou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně zaznělo na palubní lince

Přepis nese hlavičku NASA a označení „P.A.O. release commentary“ — jde o záznam odvozený z master tape řídícího střediska. Borman nejprve hlásí „bogey“, tedy vojenský brevity kód pro kontakt neznámé identity. Podle oficiální příručky amerických ozbrojených sil neznamená „bogey“ mimozemské plavidlo, ale prostě „nevíme, co to je“.

Houston se hned ptá, jestli to není booster, tedy druhý stupeň rakety Titan II, s nímž kapsle po startu letěla ve formaci. Borman odpovídá, že booster vidí taky, ale zároveň pozoruje „stovky malých částic“ kolem sebe. Pak přebírá slovo Lovell:

„Je to zářivé těleso na slunci na pozadí černé oblohy s biliony částic.“

Objekt je podle něj vpředu na „druhé hodině“ a pomalu se otáčí. Komentátor NASA v přepisu celou situaci uzavírá slovy o „třetím a neidentifikovaném objektu“ a odkazuje na čas 4 hodiny 24 minut od startu mise.

Květnový balík: co se vlastně odtajnilo

V květnu 2026 Pentagon spustil portál PURSUE na war.gov, kde začal po dávkách zveřejňovat desítky milionů stránek materiálů o neidentifikovaných anomálních jevech. Impulzem byla únorová výzva prezidenta Trumpa k uvolnění UFO spisů. První tranche obsahovala 162 souborů, včetně PDF, fotografií, audio nahrávek a přepisů, a podílely se na ní Pentagon, FBI, NASA i další agentury.

Přepis Gemini 7 je v balíku veden jako materiál NASA, nikoli jako samostatný spis FBI. Přesnější je tedy říct, že meziagenturní archiv se zapojením FBI obsahuje i tento dokument NASA. Nejde přitom o jediný kosmický případ: v první dávce figurují i fotografie z misí Apollo 12 a Apollo 17, kde posádka hlásila záblesky, „jiskry“ a efekt připomínající „ohňostroj čtvrtého července“.

Důležitý detail: část těchto materiálů NASA byla veřejně dostupná už dříve. Rok 2026 je hlavně centralizoval do jednoho rozhraní a zařadil do kontextu neuzavřených případů. Pentagon avizuje další tranche každých několik týdnů.

Borman versus legenda

Tady příběh získává druhou vrstvu. V roce 1999 poskytl Frank Borman rozsáhlý rozhovor pro orální historii NASA, kde celou epizodu komentoval bez obalu. Podle něj bylo „bogey“ běžné označení, které posádka používala pro druhý stupeň rakety, s nímž letěli ve formaci. A roj částic? Úlomky, trosky, nic víc. Borman výslovně řekl, že z toho časopis True magazine udělal UFO příběh, a označil pozdější interpretace za „UFO nesmysly“.

Kontrast je fascinující. V reálném čase zní komunikace napjatě: Houston se ptá, posádka popisuje neznámý objekt, komentátor NASA mluví o „třetím neidentifikovaném tělese“. O třicet čtyři let později tentýž člověk, který ta slova vyslovil, mávne rukou: byl to booster a mediální bublina.

Co z toho plyne, a co ne

Americká vláda prostřednictvím AARO (All-domain Anomaly Resolution Office) opakovaně konstatovala, že u mnoha historických hlášení chybí dostatek dat pro definitivní určení. Zároveň ale její historická zpráva z roku 2024 říká, že mimozemský původ nebyl potvrzen u žádného z prošetřených případů. Gemini 7 do tohoto rámce zapadá přesně: dramatický okamžik neidentifikace, nedostatek dat pro finální verdikt a pozdější prozaické vysvětlení od přímého účastníka.

Americké letectvo v éře Project Blue Book (1947–1969) evidovalo 12 618 hlášení o neidentifikovaných letových jevech. Z nich 701 zůstalo „unidentified“, tedy bez uspokojivého vysvětlení. Gemini 7 ukazuje, že ani přítomnost vycvičených astronautů na oběžné dráze nemusí stačit k tomu, aby se záhada rozplynula jednou provždy. Nebo naopak: aby přežila konfrontaci s pamětí vlastního svědka.

Kdo chce číst přepis sám, najde ho na portálu PURSUE. Bormanův hlas v něm zní klidně, profesionálně, věcně. Právě ten klid je na celém záznamu možná to nejznepokojivější.

Článek „Strašidelník“, brilantní těleso s biliony částic: spisy FBI odhalují mrazivé pozorování UFO astronauty Gemini 7 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč je RAT55 tak výjimečný

NT-43A vznikl přestavbou vojenské verze Boeingu 737, označované jako T-43. Zatímco běžné T-43 sloužily jako navigační trenažéry, RAT55 prošel zásadní proměnou v radarový a senzorový testbed. Veřejně dostupné zdroje ho opakovaně spojují s letištěm Tonopah Test Range v Nevadě a s operacemi v okolí Area 51 a Edwards AFB, tedy s místy, kde se testují technologie, o nichž Pentagon mlčí roky i desetiletí.

Právě tato vazba na utajené programy z něj dělá stroj, který fotografové zachytí jen výjimečně. Kvalitní snímky se podle The Aviationist objevují typicky až ve chvíli, kdy NT-43A opustí nevadský testovací prostor. A to se stává zřídka.

Co dělal u Kennedyho střediska

Odpověď přišla nezvykle přímo, byť stručně. Mluvčí amerického letectva pro server The War Zone uvedl, že „počínaje sběrem dat při nadcházejícím startu Artemis II“ vstupuje NT-43A do další fáze své kariéry a bude pokračovat v podpoře „nejpokročilejších schopností země“. Víc neřekl.

Kontext ale mluví sám. Artemis II odstartovala 1. dubna 2026 v 18:35 EDT z rampy LC-39B, šlo o první pilotovaný let SLS/Orion a NASA u něj jako prioritu definovala získání co nejširšího objemu letových dat, ověření systémů životní podpory, komunikace, navigace i nouzových postupů. Každá sekunda výstupu rakety s čtyřčlennou posádkou na palubě byla datově i bezpečnostně kritická. Nasazení další specializované sběrné platformy v takovém okamžiku dává jasný smysl.

Jaká přesně data NT-43A sbíral, Air Force nezveřejnilo. Z toho, co je o stroji známo, tedy kombinace radarových radomů a elektrooptické a infračervené věže, lze usuzovat, že mohl doplnit sledování startovní konfigurace, tepelného chování motorů, separačních událostí nebo chování plamene v kvalitě, kterou čistě obrazové platformy neposkytují.

Tradice, ne anomálie

Zapojení vojenského letounu do civilní kosmické mise může na první pohled působit neobvykle. Ve skutečnosti jde o pokračování praxe staré přes půl století. Už v éře programu Apollo zajišťovaly letouny EC-135N ARIA dvoucestný hlasový přenos mezi kosmickou lodí a řídícím střediskem, příjem a záznam telemetrie i pokrytí úseků, kde nestačily pozemní a námořní stanice. Podle dokumentace NASA tyto stroje podporovaly lunární i orbitální mise od oddělení velitelského modulu až po přistání.

U Artemis II počítala NASA v tiskové dokumentaci i s podporou amerického námořnictva při přistání na hladině, které proběhlo 10. dubna 2026. RAT55 tedy nebyl cizorodý prvek v jinak civilní operaci, byl další vrstvou v tradičně meziagenturní podpoře pilotovaných letů.

Proč zrovna teď a co bude dál

Zajímavá je i praktická stránka. NASA provozuje trojici vysokovýškových letounů WB-57F, které běžně zajišťují obrazovou podporu startů. Jenže v době Artemis II byl jeden z nich mimo provoz po lednovém incidentu v Houstonu, kdy přistál bez podvozku, a podle přehledu flotily k 9. dubnu 2026 byl plně dostupný jen jediný stroj. NT-43A tak podle nás nebyl jen efektní doplněk, mohl pokrýt senzorovou mezeru, kterou zmenšená flotila WB-57 nedokázala zaplnit.

Zda RAT55 poletí i u dalších startů programu Artemis, veřejně potvrzeno není. Formulace mluvčího Air Force o „další fázi kariéry“ ale naznačuje, že floridský výlet nebyl jednorázová záležitost. NASA mezitím přestavěla harmonogram: Artemis III je nově plánovaná jako demonstrace na nízké oběžné dráze v roce 2027, první přistání na Měsíci se přesouvá až na Artemis IV v roce 2028.

Nejpozoruhodnější na celém příběhu není to, že tajný Boeing 737 letěl nad Floridou. Je to signál, který jeho přítomnost vysílá: platforma desetiletí schovaná za ploty nevadských polygonů dostává novou, viditelnější roli. A americké letectvo to poprvé, byť jednou větou, přiznalo.

Článek Nejtajnější Boeing 737 světa se na krátko objevil před startem Artemis II. Vidět ho je vzácnost se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně se stalo na oběžné dráze

Americká vesmírná síla (USSF) veřejně potvrdila, že v průběhu roku 2024 pozorovala pětici čínských objektů na nízké oběžné dráze, jak provádějí takzvané RPO (rendezvous and proximity operations). Satelity se k sobě přibližovaly, vzdalovaly, měnily dráhy a koordinovaly pohyb jako skupina. Nebylo to náhodné setkání dvou těles. Bylo to cvičení.

Oficiální čínské popisy jsou přitom maximálně vágní. Satelity Shiyan-24C mají podle státní agentury CGTN sloužit pro „kosmické vědecké a technologické experimenty“. Shijian-6 05 podle agentury Xinhua pro „průzkum vesmíru a testy nových technologií“. Žádná zmínka o vojenském účelu, žádný detail o tom, co přesně satelity dělaly v těsné blízkosti jedna druhé.

Secure World Foundation (SWF) ve svém fact sheetu z června 2025 upozorňuje, že pro tyto konkrétní programy neexistuje silný veřejný důkaz nasazení ko-orbitálních zbraní. Zároveň ale dodává, že čínské RPO mise od roku 2008 opakovaně vykazují vazbu na vojenské a zpravodajské aktivity. Nejpoctivější rámec: technologie dvojího užití s veřejně nepotvrzeným konečným účelem.

Proč slovo „dogfighting“ mění pravidla hry

Termín, který Guetlein použil, není technický. Je politický. Victoria Samson ze SWF v rozhovoru pro CNN upozornila, že výraz „automaticky přisuzuje nepřátelské úmysly“ aktivitám, které provádějí i Spojené státy. RPO totiž samy o sobě mohou sloužit k servisu, inspekci vlastních družic, odstraňování trosek nebo sledování kosmického prostředí. Stejná technologie ale umožňuje i zachycení cizího satelitu, jeho odtažení na jinou dráhu, rušení signálu nebo fyzické poškození.

A právě tady je jádro problému. Co dnes vypadá jako inspekce, může být v krizi přepnuto do útočného režimu během hodin. USSF to ví, a proto v březnu a dubnu 2025 vydala nové doktrinální dokumenty včetně Space Warfighting: A Framework for Planners, kde otevřeně píše o vesmírné převaze a protikosmických operacích. Nejde o izolovanou poznámku z pódia. Je to institucionální posun.

Guetlein na téže konferenci řekl, že technologický náskok USA se „výrazně zužuje“. Čína rychle přidává sofistikované manévrovací prvky a koordinaci více objektů najednou, schopnost, která v případě konfliktu umožňuje simultánní zásah proti více cílům.

Co by „krádež satelitu“ znamenala pro váš telefon

Představa orbitální krádeže zní jako sci-fi. V praxi by ale šlo o něco mnohem prozaičtějšího a nebezpečnějšího než dramatické zachycení robotickým ramenem. Stačí rušení signálu, spoofing nebo trvalé zastínění antény. A důsledky by pocítil každý, kdo drží v ruce smartphone.

Globální navigační systémy, GPS, Galileo, GLONASS, BeiDou, neposkytují jen mapy. Poskytují přesný čas. A přesný čas drží pohromadě:

• bankovní a finanční transakce (synchronizace obchodů na milisekundy),
• telekomunikační sítě (koordinace buněk mobilních operátorů),
• energetickou distribuci (řízení rozvodných sítí),
• záchranné a krizové služby (přesná lokalizace volajícího na tísňovou linku),
• dopravu (řízení letového provozu, autonomní systémy).

EUSPA ve svém FAQ ke Galileu výslovně spojuje satelitní navigaci se všemi těmito sektory. NIST v USA doplňuje, že PNT (positioning, navigation, timing) je kritická infrastruktura sama o sobě.

Česko není mimo hru

Může se zdát, že souboj čínských a amerických satelitů je záležitost Pacifiku. Není. Česká síť permanentních GNSS stanic CZEPOS využívá signály GPS, Galileo, GLONASS i BeiDou současně. NÚKIB uvádí Galileo jako systém s významem pro dopravu i krizové služby. Lokální výpadek jedné konstelace nemusí znamenat kolaps, přijímače pracující s více konstelacemi najednou poskytují zálohu. Ale širší rušení nebo spoofing více systémů najednou by se do České republiky propsalo.

NATO od roku 2019 považuje vesmír za operační doménu a výslovně říká, že útoky ve vesmíru mohou v krajním případě vést k debatě o článku 5. EU rozvíjí vlastní architekturu reakce na vesmírné hrozby. A od 24. července 2025 běží Galileo OSNMA, první globální autentizační služba navigačního signálu, která ztěžuje spoofing. Obrana se neodehrává jen zbraněmi, ale i odolností služeb.

Jak Američané odpovídají

USSF reaguje ve třech liniích. Za prvé posiluje povědomí o situaci ve vesmírné doméně, schopnost vidět, co se na oběžné dráze děje, a to i prostřednictvím komerčních partnerů. Za druhé buduje odolnější satelitní architektury s redundancí a proliferací: místo jednoho velkého satelitu desítky menších, které je těžší vyřadit najednou. Za třetí rozvíjí vlastní protikosmické schopnosti, o jejichž přesné povaze se veřejně nemluví.

K tomu přidává mezinárodní partnerství. Strategie z roku 2025 zdůrazňuje hybridní architektury a spojeneckou odolnost. Americká odpověď není jen „víc zbraní“. Je to víc partnerů, víc záložních systémů a kratší reakční čas.

Mezinárodní právo přitom situaci neřeší. Outer Space Treaty z roku 1967 v článku VIII ponechává státu jurisdikci nad jeho registrovaným objektem a článek IX ukládá „náležitý ohled“ k zájmům ostatních. Ale detailní zákaz RPO neexistuje. Hranice mezi inspekcí a agresí zůstává právně nedefinovaná, a právě proto je tak nebezpečná.

Pět satelitů, které si v roce 2024 hrály na stíhačky, nevystřelilo ani jeden projektil. Nemusely. Ukázaly, že umí být tam, kde nemají co dělat, ve chvíli, kdy si to nikdo nepřeje. A to je přesně ta schopnost, kvůli které se velmoci zbrojí na válku, o které doufají, že nikdy nezačne.

Článek Válka ve vesmíru je za rohem. Čína provokuje Američany krádeží satelitů přímo na oběžné dráze se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Posílení Severní Koreje je značné riziko

Před předáním vyspělých vesmírných technologií varoval během návštěvy Jižní Koreje americký ministr zahraničí Antony Blinkem, uvádí Yna. Ta je papírově se svým severním sousedem stále ve válečném stavu, takže je pro ni tento krok veliké riziko. Spoléhá však na svou technologicky vyspělejší armádu, takže vnímá jakýkoliv kvalitativní posun severokorejských možností jako narušení rovnováhy sil a tedy větší riziko konfliktu na poloostrově.

KLDR to myslí vážně: otestovala neznámou hypersonickou střelu a poslala vzkaz D. Trumpovi. Zřejmě může slavit úspěch

Severní Korea sice vesmírný program má, ale je v plenkách, i když měla vynést na oběžnou dráhu špionážní satelit, uvádí Politico. Pokud by ale mohla použít ruské znalosti a služby ruských kosmodromů, šlo by o znatelný posun. Rusko, i když v posledních letech zaostává, má stále velice dobré schopnosti v dobývání vesmíru i špionáži. VoaNews pak upozorňuje, že lze mnohé vesmírné technologie použít i k vylepšení mezikontinentálních balistických raket.

Severokorejci dodávají prostředky i vojáky

Štědrost Ruska vůči Severní Koreji je pochopitelná, jde totiž o jednu z mála zemí, která mu pomáhá ve válce proti Ukrajině. Obdržet od ní měl již několik milionů kusů dělostřelecké munice, taktické balistické rakety, děla a další zbraně, a také kontingent asi 12 tisíc vycvičených vojáků, který je v současnosti zapojován do bojů s Ukrajinou v Kurské oblasti.

Článek Rusko zřejmě výrazně podpoří Severní Koreu – předat jí může vesmírné technologie, jimiž vylepší mj. mezikontinentální rakety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Antisatelitní program zahájí demonstrátory

Antisatelitní program nazvaný YODA může názvem připomínat postavu z Hvězdných válek, ale ve skutečnosti jde o zkrácení výrazu eYes on Orbit for Demonstration of Agility. Zpočátku by měl být založen na dvou demonstrátorech o hmotnosti 10 až 20 kg, které mají být vypuštěny na geostacionární dráhu do výšky asi 36 tisíc kilometrů v roce 2025, uvádí SpaceBel.

Francouzská armáda chce potom během 5 až 10 let s jejich pomocí testovat techniky satelitního přiblížení, získat zkušenosti s manévrováním a další informace. Jestli se vše povede, kolem roku 2030 by měla na oběžnou dráhu vypustit plnohodnotnou hlídkovou družici o hmotnosti asi 100 kg, která by se měla stát základem systému detekce nepřátelských objektů.

Cílem je ochránit vesmírné operace

Součástí programu YODA je akce nazvaná TOUTATIS, během níž budou na oběžnou dráhu umístěny satelity Splinter a Lisa1, uvádí ArmyRecognition. Splinter má sloužit k manévrování a bude schopen se přiblížit k nějakým objektům, kdežto úkolem Lisa1 je pozorování. Jimi zjištěná data mají být navíc kombinována s daty z radaru GRAVES. Později má být tento radar modernizován a doplněn vysokokapacitním počítačem pro předvídání dráhy objektů ve vesmíru.

Vize americké armády je globální a neuvěřitelná: chránit chce celou planetu, technologie vybavit umělou inteligencí a přepsat pravidla

DefenseNews uvádí, že se chce Francie vyhnout umístění kinetických zbraní do vesmíru. Zničení nějakého satelitu takovou zbraní totiž znamená, že by mohla na oběžné dráze vzniknout mračna trosek, což by do budoucna ztěžovalo vesmírné operace. Spoléhat se má spíše na oslnění nepřátelských objektů, i když není vyloučené ani nějaké rušení nebo použití laseru.

Článek Nepřátelské vměšování se do vesmíru nebude Francie tolerovat: projekt YODA má zneškodnit satelity, které budou šmírovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vyřazení satelitů nemusí být tak drahé

Vyrušit komunikaci nepřátelských družic – v případě Ameriky a NATO například ruských a čínských – může být lepší než jejich ničení, jelikož to lze provést okamžitě a není třeba „plýtvat“ drahou raketu. Využití systému Remote Modular Terminal známého i pod zkratkou MRT by bylo relativně levné, uvádí na svých stránkách americké vesmírné síly. Ty poprvé otestovaly tento systém na jaře 2024 a postupně má být zaváděn do provozu.

Budoucí americká mezikontinentální balistická raketa LGM-35 Sentinel bude nejspíše horší než ruská RS-28 Sarmat

O fungování americké protidružicové rušičky není mnoho informací; existuje jen několik zveřejněných snímků zobrazujících např. parabolickou anténu o průměru asi 3 m nebo obsluhu u počítačů. MRT by měl fungovat tak, že nepřátelský systém doslova zaplaví konkurenčními signály, uvádí TheDefensePost. Satelit nebo satelity by tedy zůstaly na místě, ale nepřítel by je nejspíše nemohl nijak řídit a získávat z nich data.

Rušení signálu může probíhat odkudkoliv

Americké vesmírné síly chtějí rozmístit 24 systémů MRT, z toho 11 ještě v roce 2024, uvádí SatNews. Kde přesně se budou nacházet, je z pochopitelných důvodů tajné. Z logiky ale plyne, že je může americká armáda rozmístit po celém světě na svých základnách, díky čemuž by mohla satelity rušit na jakémkoliv místě. Utajení bude klíčové, neboť lze předpokládat, že by se případný nepřítel pokusil na místa zaútočit, aby své satelity znovu zprovoznil. Ale jelikož jde o relativně malý systém, nejspíše bude i snadno přemístitelný.

iZdroj fotografie: Vesmírní síly Spojených států amerických

Rušit signály satelitů je mnohem lepší než je sestřelit, ač tyto možnosti některé země – především velmoci – mají. Sestřelením satelitu však kdokoliv způsobí problémy i sobě a celému lidstvu, protože po něm na oběžné dráze zůstane mnoho trosek. Ty pak mohou v budoucnosti ztěžovat jakékoliv mise ve vesmíru, a to si jistě nikdo nepřeje. Lze proto předpokládat, že vyvíjí rušící zbraně i další země, a to včetně Číny nebo Ruska.

Článek Američané mohou v případě konfliktu „otupit“ ruské a čínské vesmírné satelity. Ani je nemusí sestřelovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Údajná ruská zbraň vzbuzuje obavy

O ruské protisatelitní zbrani se toho příliš neví, Bílý dům pouze oznámil její existenci s tím, že má být velmi ničivá. AP uvádí, že podle americké administrativy zbraň dosud není funkční, ovšem způsob, jakým o ruském systému mluví, vzbuzuje obavy. Satelity na oběžné dráze Země jsou totiž důležité nejen pro vojáky, ale v mnoha oblastech slouží i civilistům, a bez jejich existence by nefungovalo mnoho služeb, které dnes považujeme za naprosto běžné.

iZdroj fotografie: Pixabay

Jelikož zaznívají obavy, že by Rusko zbraní porušovalo smlouvu o vesmíru podepsanou 130 zeměmi, zdá se, že využívá jadernou energii. Není ale jasné, jakým způsobem, neboť existuje několik možných variant. Tou nejhorší by byla jaderná zbraň, která by ve vesmíru explodovala a vytvořila elektromagnetický puls. ArmsControl upozorňuje, že taková zbraň by plošně zasáhla a poškodila nejen vojenská zařízení, ale i civilní ve vlastnictví desítek zemí.

Jaderný zdroj pro energetické zbraně

Jednou z možností, na níž by Rusko teoreticky mohlo pracovat, je vojenský objekt – pravděpodobně satelit – napájený jadernou energií. Toto zařízení by sice neexplodovalo, ale mezinárodní konvence by porušovalo také. Jaderný zdroj energie by takovému objektu mohl umožnit napájení například energetických zbraní nebo výkonných systémů elektronického boje, uvádí Twz. Takovýto zdroj je mnohem výkonnější než běžně používané solární panely.

Americká vesmírná satelitní síť uvidí celý svět, doslova. Primárně má monitorovat hypersonické zbraně, využití může mít ale širší

Rusko existenci nové proti satelitní zbraně porušující konvence odmítá, ale těžko odhadovat, kde je pravda. Faktem však zůstává, že boj proti satelitům je kontroverzní. I běžné protisatelitní střely, jimiž disponují USA, Rusko, Čína, Indie a nejspíše i další země, jsou nebezpečné. Zničení jediného satelitu dokáže na oběžné dráze vytvořit tisíce malých trosek mířících různými směry. Ty pak ohrožují jiné vesmírné objekty nebo rakety startující ze Země, větší kusy pak nemusí shořet v atmosféře, ale dopadnout přímo na zem a napáchat veliké škody.

Článek Ruská „velmi znepokojivá“ protisatelitní superzbraň ještě není hotová, ale může být vážným nebezpečím pro celou Zemi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Satelity rozeseté po celé oběžné dráze

Vůbec prvním krokem k tomu, aby se daly hypersonické zbraně zastavit, je umění je detekovat. Americká cesta je založena na vybudování vícevrstevní architektury protiraketové obrany, uvádí SpaceNews, kdy myšlenka spočívá v tom, že by ve vesmíru byl ne jeden, ale více systémů složených z různých typů satelitů a v různých výškách, které by se navzájem doplňovaly, a také by vzájemně komunikovaly. To by zajistilo nejenom detekci, ale i navedení protizbraní na hypersonické cíle, a zároveň by byla taková struktura odolnější proti útoku.

iZdroj fotografie: Uživatel Nutshell Military / Creative Commons / CC BY-SA

Zbraní schopnou nést jadernou hlavici a zaútočit na cíle kdekoliv na zemi jsou tzv. hypersonická klouzavá vozidla. Ta je nutné vynést do velké výšky jako balistickou raketu, kde se od nosiče odpojí, ale neklesají po balistické dráze jako běžné hlavice raket. Mohou manévrovat a je velice obtížné je sledovat, uvádí ScientificAmerican, přičemž mohou letět v atmosféře, ale i mimo ni, a navíc velmi vysokou rychlostí. Ve výsledku je tak málo času na jejich zaměření. Hypersonické kluzáky má nyní mít Rusko, ale i Čína, a možná také Severní Korea.

Cíle je nutné detekovat a navést na ně zbraně

Americké řešení spočívá minimálně ve dvou projektech – prvním je „Hypersonic a Ballistic Tracking Space Sensor“ od Agentury protiraketové obrany, a druhým sledovací vrstva Agentury pro rozvoj vesmíru. Satelity prvního projektu mají sledovat balistické a manévrující hypersonické střely létající mimo dosah současných systémů detekce balistických střel, kdežto v druhém případě je budován varovný a zároveň komunikační systém, uvádí TheDefensePost. Jeho satelity mají být levné, snadno nahraditelné, a bude jich možná až tisícovka.

14násobek rychlosti zvuku: ke skutečným zbraním budoucnosti jsou nejblíže Číňané, kteří stvořili nemožné – hypersonický generátor

Sledování hypersonických zbraní je samozřejmě jenom prvním krokem v obraně proti nim. V další fázi bude nutné vyvinout systémy, které budou na základě získaných dat schopné cíle ničit. Může se jednat o nějaké typy protistřel, ale budou muset být mnohem rychlejší a pohyblivější než ty současné. Vyloučeno pak není ani použití energetických zbraní, ale i ty čeká dlouhý vývoj.

Článek Americká orbitální flotila by mohla sledovat nejen ruské hypersonické zbraně. Řešení je ovšem trochu neuvěřitelné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tyč z wolframu padající z oblohy

Myšlenka projektu Thor je na první pohled jednoduchá – na oběžné dráze země by se nacházel satelit nebo satelity, na nichž by byly wolframové tyče o velikosti telefonního sloupu. A v případě, kdy by zasáhly nějaké místo na zemi, vytvořila by jejich hmota ve spojení s vysokou rychlostí dosaženou sestupem z oběžné dráhy energii srovnatelnou s energií termonukleární zbraně, uvádí BusinessInsider. Jelikož by ale nenastala žádná jaderná exploze, nebyl by po útoku žádný problém s radioaktivitou (taková čistá atomovka).

I say we respond by making „Rods from God“ a reality.
The space platform that sends hypersonic telephone pole sized tungsten rods down to earth.
While also having companion space platforms that can destroy other space platforms and ones that can detect & deflect incoming threats. pic.twitter.com/X8OwxzFAUK

— Chazz (@Ya_boy_Chazz) February 14, 2024

O projektu mluví konkrétně studie amerického letectva z roku 2003, udává Wikipedia. Wolframové tyče měly být dlouhé 6,1 metrů a mít 30 cm v průměru. Při dopadu na zem by se pohybovaly rychlostí kolem Mach 10, a cíl by dokázaly z oběžné dráhy zasáhnout 12 až 15 minut po vypuštění. Díky tvaru, rychlosti a použití wolframu, který je pro své vlastnosti využívaný i jako penetrátor v protitankových zbraních, by boží šíp dokázal proniknout i do mohutně opevněných komplexů ukrytých hluboko v podzemí.

Náklady na zbraň by byly astronomické

Ačkoliv se myšlenka kinetického bombardování z vesmíru zdá lákavá, existuje několik důvodů, proč podobná zbraň nevznikla. I když je samozřejmě možné, že podobnou někdo v budoucnu postaví. Prvním důvodem je cena, protože jediná wolframová tyč takové velikosti by stála 230 milionů dolarů (přes 5,41 miliard Kč), uvádí WeAreTheMighty, a navíc je třeba započítat stavbu satelitu a jeho dopravení do vesmíru. Jenom pro srovnání, jedna střela BGM-109 Tomahawk stojí 2 miliony dolarů (47 milionů Kč), uvádí Wikipedie.

„Evropský nebeský štít“ by mohl zajišťovat protivzdušnou obranu téměř celé Evropě, zachytit by dokázal i hypersonické zbraně

Druhým vážným problémem pak může být smlouva o vesmíru z roku 1967, upozorňuje OverClockers. Sice se týká umístění jaderných, chemických a biologických zbraní, tedy nikoliv kinetických, ale lze předpokládat, že jiné vojenské mocnosti by umístění kinetických zbraní na oběžné dráze nenechaly bez odezvy. Nejspíše by buď vyvinuly vlastní, nebo by se přestaly smlouvou řídit, což by mohlo vést k závodům ve zbrojení ve vesmíru.

Článek Boží šípy měly být „čistou atomovkou“. Američané tak chtěli možnost zasáhnout z vesmíru cíl kinetickým „telefonním sloupem“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraň, která vytvoří elektromagnetický výboj

V současné době panuje největší obava, že do vesmíru pošle takovou zbraň Rusko, a CNN k tomu uvádí, že se podle všeho snaží vyvinout jadernou vesmírnou zbraň schopnou zničit satelity a další instalace na oběžné dráze. Možností je, že by taková exploze vytvořila masivní elektromagnetický výboj, což je nejpravděpodobnější scénář, i když by se mohlo jednat také o laser napájený jadernou energií. Rizikem je však nejenom samotná zbraň, ale i fakt, že pokud by vznikla, nejspíše by podobné velmi rychle rozmístily do vesmíru i jiné země.

Americká antiraketa NGI má z vesmíru „neutralizovat“ celou salvu balistických raket najednou, účinná bude i proti ruským

Kdyby se jednalo o bombu vytvářející elektromagnetický výboj, nastal by problém, že nerozlišuje cíl, varuje CNBC. V podstatě se tedy dá říci, že by její použití usmažilo všechny družice, vojenské i civilní, a samozřejmě nejenom západní, ale i ruské, čínské apod. To by vedlo k narušení vojenských kapacit, ale třeba i telekomunikací, navigace, předpovědi počasí a celé řady dalších služeb. Škody by byly v řádech bilionů a dopady lze odhadovat obtížně.

Vesmírné drony, které zatím nejsou vyzbrojené

Ačkoliv se o tom nemluví tolik, zůstává pravdou, že už vesmír militarizovaný je. Jedná se ale o špionážní a naváděcí satelity, a také všemožné komunikační technologie měly původně hlavně vojenský charakter. Americké ministerstvo obrany má třeba vesmírný dron X-37B, kdežto Čína zase jeho obdobu nazývanou Shenlong. Obojí může nést různé komunikační nebo špionážní zařízení, uvádí PopularMechanics, a ačkoliv tomu zatím nic nenasvědčuje, není vyloučeno, že by v budoucnu mohly být vyzbrojené.

iZdroj fotografie: Public Domain

Militarizace vesmíru začala už v 60. letech 20. století, uvádí Wikipedia, kdy kromě špionážních satelitů začaly USA a SSSR vyvářet protisatelitní zbraně. Několik států má tak dnes rakety schopné satelity sestřelovat – tedy minimálně ty na nízké oběžné dráze. Zmíněné mocnosti pak zvažovaly i energetické zbraně proti družicím nebo raketám, případně o sebevražedných družicích. Sovětský svaz měl například plány na vojenskou stanici Almaz, zatímco Spojené státy americké již ve 21. století uvažovaly o kinetickém bombardování.

Soupeři mají vážné obavy z amerického raketoplánu Boeing X-37B: z vesmíru by mohl udeřit kdekoliv na světě, jediné Rusko má obranu

Pochopitelně existují i myšlenky, kdy by jaderná zbraň ve vesmíru vyčkávala, a jakmile by byla aktivována, dokázala by zaútočit na jakékoliv místo na světě seshora. Asi nejblíže k tomu mají hypersonické kluzáky, ale i ty vznikly teprve nedávno, takže v tomto směru ještě čeká lidstvo dlouhý vývoj. Prozatím by tedy k takovému scénáři dojít nemělo, je však zřejmé, že by výše popsaný scénář všem na Zemi spíše uškodil.

Článek Ruská jaderná zbraň ve vesmíru je reálná, ale fungovala by jinak než ty současné. Zároveň by to však otevřelo Pandořinu skříňku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

10 let čekání a příprav s nejistým výsledkem

Anna Kikina je rodačka z ruského Novosibirsku, kde vyrůstala a následně i dokončila vysokoškolská studia. V roce 2012 se pak přihlásila do prvního otevřeného výběrového řízení k ruskému sboru kosmonautů. Ze 304 uchazečů (z nichž 43 byly ženy) prošlo jenom osm – mezi nimi i Anna, navíc jako jediná žena. Stala se tak teprve šestou ženou v dějinách sovětsko-ruských vesmírných programů, která se kvalifikovala k letu. V prosinci 2014 potom obdržela kvalifikaci zkušebního kosmonauta poté, co úspěšně absolvovala výcvik a státní zkoušky.

Od roku 2016 je dokonce jedinou ženou v ruském oddílu kosmonautů. Její vesmírné angažmá bylo ale ohroženo ruskou invazí na Ukrajinu, ale po mnoha sporech mezi NASA a Roskosmosem bylo nakonec dosaženo dohody, a společné vesmírné programy dále pokračovaly. Během vesmírné výpravy s názvem Expedice 68 sloužila Anna Kikina jako specialistka mise, což zahrnuje monitorování kosmické lodi během dynamických fází letu, zejména při startu a návratu do vesmíru. V rámci Expedice 68 také plnila funkci letové inženýrky.

Za posledních 20 let jde o první ruskou kosmonautku, která se letu do vesmíru účastnila. Na oběžnou dráhu se přitom dostala ve vesmírné lodi Crew Dragon (vyrobená americkou společností SpaceX, kterou vlastní Elon Musk), jíž vynesla na oběžnou dráhu raketa Falcon 9. Ve vesmíru nakonec strávila ruská kosmonautka Anna Kikina 157 dní a 10 hodin.

Ženy v ruských vesmírných programech

I když je ruský vesmírný program velice pokročilý, má o ženy velikou nouzi. První ruskou ženou ve vesmíru byla Valentina Tereškovová, která byla vyslána v roce 1963, a dnes zastává vysoké politické funkce. Po ní následovala Svetlana Savická v roce 1982, Elena Kondaková – ta dokonce hned dvakrát v 90. letech, poté Elena Serová v roce 2014, a nakonec herečka Yuliya Peresild v roce 2021 při natáčení filmu Výzva (Vyzov).

Anna Kikina je tedy sedmou a na dlouhou dobu pravděpodobně poslední ruskou kosmonautkou. Možná i z toho důvodu jí nechala americká firma Mattel vyrobit vlastní model panenky Barbie, jejímž předobrazem má být právě Anna Kikina. I s panenkou ji můžete vidět ve videu níže.

Článek Anna Kikina: jediná ruská kosmonautka v aktivní službě, která dokonce inspirovala světoznámou panenku a letěla do vesmíru s NASA se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Loď DRACO dostane jaderný pohon

Myšlenka pohonu „létajících strojů“ na bázi jaderné energie není nová, v minulosti byla například testována letadla s jaderným pohonem, od nichž nakonec mocnosti upustily, neboť při pádu hrozilo zamoření oblasti. V případě vesmírných lodí se pak teoretizuje o možnosti pohonu za pomoci řízených jaderných výbuchů – asi nejblíže má k realizaci projekt společnosti Lockheed Martin, jehož výsledkem má být vesmírná loď DRACO s jaderným pohonem.

„Evropský nebeský štít“ by mohl zajišťovat protivzdušnou obranu téměř celé Evropě, zachytit by dokázal i hypersonické zbraně

Dostala na ni kontrakt od Agentury pro obranné pokročilé výzkumné projekty DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency) spadající pod americké ministerstvo obrany. Společnost v tiskové zprávě tvrdí, že půjde nejenom o průzkum vesmíru, ale také o národní obranu. Již dříve se přitom Amerika nechala slyšet, že chce zbudovat jakousi celoplanetární obrannou síť satelitů, díky níž by dohlédla de facto kamkoliv, jak jsme na ArmádnímZpravodaji psali.

iZdroj fotografie: ESA / Creative Commons / CC BY-SA

V současné době mají vesmírná plavidla pohon chemický. Motory jaderného tepelného pohonu by přitom měly nabízet podobný tah, ale s dvakrát až pětkrát vyšší účinností. V praxi by to znamenalo mnohem vyšší rychlost a úsporu paliva. „Tyto výkonnější a účinnější jaderné tepelné pohonné systémy mohou zajistit rychlejší přepravu mezi cíli. Zkrácení doby přepravy je zásadní pro lidské mise na Mars, aby se omezilo vystavení posádky radiaci,“ vysvětlil přednosti Kirk Shireman z Lockheed Martin.

Jaderná reakce má zahřát vodík

Motor budoucí jaderné lodi DRACO by měl fungovat tak, že teplo z jaderné reakce poslouží k rychlému zahřátí vodíkové pohonné látky na velmi vysokou teplotu, a ta bude následně vehnána do trysky, čímž vytvoří tlak. Reaktor by měl pak využívat speciální vysoce analyzovaný nízko-obohacený uran označovaný zkratkou HALEU. Plány také počítají s tím, že by byl reaktor spuštěn až v okamžiku, kdy by loď byla v dostatečné vzdálenosti od Země.

Vize americké armády je globální a neuvěřitelná: chránit chce celou planetu, technologie vybavit umělou inteligencí a přepsat pravidla

Není to ale jediná jaderná technologie, jejímž cílem je otevřít vesmír – další je program nazývaný JETSON, jak uvedl Defence-Blog. Jde o vývoj speciálního jaderného reaktoru pro výrobu elektrické energie, a to nejen na lodích, ale nejspíše hlavně v různých sondách. Ty dnes využívají především energie ze solárních článků, ale její množství je omezené a neumožňuje mise ve slunečním stínu. Výkonný reaktor by problém řešil, a navíc by umožnil nést mnohem více energeticky náročných přístroj, a také by mohl pomoci s pohonem sond.

Vůbec poprvé by měla být vesmírná loď s jaderným pohonem otestována už v roce 2027 (tedy za 4 roky), a k pilotovanému letu, potažmo k vyslání lidské posádky, by potom mělo dojít začátkem 30. let 21. století, jak upřesňuje plány LockheedMartin.

Článek Osidlování jiných planet i průzkum hlubokého vesmíru má lidstvo na dosah, americká loď DRACO má vzlétnout do roku 2027 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nahrávka má dokazovat debatu o raketě

Zdá se to možná šílené, ale ruští politici a odborníci na kosmonautiku vedli (a možná stále vedou) vážnou debatu o tom, že by do války proti Ukrajině zapojili prostředky ruského vesmírného programu. Portál MilIn uvedl, že o možnosti využít vesmírný raketový nosič vážně debatoval Dmitrij Rogozin, ruský politik a bývalý šéf Roskosmosu, a Dmitrij Baranov, ředitel raketového a kosmického střediska Progress. Z rozhovoru má údajně existovat nahrávka.

Debata se měla týkat využití vesmírného nosiče pro útok na některé z ukrajinských měst. Vypuštěna by přitom měla být z kosmodromu Pleseck na severu Ruska, ale Dmitrij Baranov v debatě upozorňoval na možné problémy. Za první označil, že se předměty při návratu z vesmíru enormně zahřívají, a za druhý, že raketa připravená z předělaného vesmírného nosiče by byla nejspíše velmi nepřesná, a to s rozptylem 50 až 100 kilometrů.

iZdroj fotografie: NASA

Kdo zá třeba starý BM-21 Grad (i když i spoustu novější – ruské – techniky), mohl by si říci, že zrovna tohle Rusové za problém nikdy moc nepovažovali – prostě by těch raket odpálili více, aby dosáhli plošného efektu. Tady ovšem nejde o relativně malou střelu z raketometu, ale o mnohatunovou bestii (chápaje, že pouze hlavice by měla několik tun), a Rusko by asi nemělo k dispozici tolik raket. Co je ale mnohem větší problém, existovala by šance, že by dopadla na území samotného Ruska. Údajně to ale půjde do cca půl roku vyřešit.

Více než 6 tun výbušnin v raketě

Nelze pochybovat, že by se mohli v Rusku pokusit takový plán uskutečnit, protože disponují vcelku vyspělým vesmírným programem. Předělání by se nejspíše dočkala nějaká z raket Sojuz, a portál Astronautix uvádí, že třeba raketa Sojuz 11A511 má na výšku 45,6 metrů a její užitečné zatížení je 6 450 kilogramů. Jenom pro srovnání, taktické balistické rakety 9K720 Iskander mají bojovou hlavici o hmotnosti 480 až 700 kilogramů.

„Ukrajina je omráčená pod ničivou silou ruských klouzavých 1,5tunových pum,“ přiznal mluvčí ukrajinského letectva

Ani po úpravách by nejspíše nemohla být taková zbraň nějak extrémně přesná, ačkoliv dopad na obydlenou oblast by byl ničivý. Určitě by byla schopna zbourat třeba blok/y domů a poničit široké okolí, a následky by nejspíše znásobilo zbylé hořlavé toxické raketové palivo. Pokud by se navíc Rusko k něčemu takovému odhodlalo, nebyl by útok pravděpodobně porušením smluv o nepoužití zbraní hromadného ničení ve vesmíru – jednalo by se totiž o konvenční zbraň. Zásah obytné oblasti by však nejspíše byl válečným zločinem.

Start rakety Sojuz

Článek Rusko může na Ukrajinu zaútočit vesmírnou raketou Sojuz s 6,5 tunami výbušnin; hrozí však, že zasáhne samo sebe se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Gagarin byl odměněn docela štědře

Rozhodně se nedá říci, že by byl Jurij Gagarin na poměry Sovětského svazu nějak chudý. I když komunisté rádi tvrdili, že jsou si lidé rovni, někteří si byli rovnější, a rozdíly v příjmech tak byly obrovské. Podle Rbth byl plat Jurie Gagarina i s bonusy 632 rublů měsíčně – na dnešní poměry je poněkud obtížnější to převést, ale ve své době se jednalo o osminásobek průměrné mzdy v SSSR. Jurij Gagarin navíc dostal jednorázovou odměnu ve výši 15 000 rublů, což tehdy stačilo na koupi 3 automobilů Volha; tedy odměna vcelku pěkná.

iZdroj fotografie: Public Domain

Odměna prvního kosmonauta na světě ale nebyla jenom finanční, on i jeho rodina totiž mohli využívat různé výhody. Dostal k dispozici moderně zařízený 4pokojový byt, což byl v Sovětském svaze veliký luxus – stejně tak jako Volha, kterou si ale za svou odměnu koupit nemusel. Jeho rodiče zase obdrželi od sovětské vlády dům. Gagarinovy výhody se ale týkaly např. i přidělených kabátů, klobouků, košil, spodního prádla nebo elektrického holicího strojku. Podobně bývali odměňování i další kosmonauti, ale Sověti na nich nakonec později začali šetřit.

Američtí astronauti jsou korunoví milionáři

Být kosmonautem (astronautem) je i v současnosti stále velmi lákavé zaměstnání, ale plat závisí především na tom, z jaké země člověk pochází, rozdíly ve světě jsou značné. Podle OrbitalToday berou nejlepší peníze američtí astronauti – začátečník pobírá ročně téměř 1,4 milionu korun a zkušený astronaut 3,5 milionů korun. Platy se týkají civilních astronautů, příslušníci ozbrojených sil dostávají odměnu podle své hodnosti a odsloužených let, plus mají řadu vojenských bonusů. Astronauti mají nárok např. na top lékařskou péči.

Roční plat astronauta (v Kč)

Velmi dobré platy mají i astronauti také některých západních zemích, kdežto u jiných vesmírných velmocí to již tak slavné není. Například čínský tajkonaut (což je pro změnu čínské označení pro člověka ve vesmíru) pobírá jako začátečník necelý půlmilion korun, a zkušený pak 830 tisíc korun. Ještě hůře jsou na tom dnes ruští kosmonauti, zkušený absolvent letu do vesmíru si přijde pouze na 508 tisíc korun, i když s pádem rublu v posledních měsících může být jeho relativní odměna ještě nižší.

Sovětští kosmonauti si nosili do vesmíru brokovnici. Důvod je tak jednoduchý, že vás překvapí

Úplně nejchudší jsou pak astronauti v Indii, kde pobírá i zkušený ročně pouze 310 tisíc korun. Na druhou stranu je třeba zohledňovat celkové poměry a ceny v daných zemích, protože zatímco ve velkém americkém městě vyjde třeba pronájem 3pokojového bytu i na 2 000 až 3 000 dolarů měsíčně, v Indii to nemusí být ani desetina.

Článek Kolik si vydělal Jurij Gagarin a kolik dostávají astronauti dnes? Třeba čínský tajkonaut ani 1/4 oproti americkému se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čínské satelity sledují vojenská cvičení

O schopnostech čínské armády sledování z vesmíru svědčí například reakce na cvičení pořádaná USA a Austrálií, což jsou mj. členové aliance AUKUS, který má bránit čínské rozpínavosti v oblasti Pacifiku. Je tedy pochopitelné, že má země draka o její činnost enormní zájem, což i projevuje. Když se v roce 2023 konala velká cvičení Talisman Sabre a Malabar, aktivita čínských satelitů se prudce zvýšila. Odborníci zaznamenali nad oblastí cvičení min. 3 tisíce přeletů čínských satelitů, a Číňané upravili i polohu 3 geostacionárních družic, aby viděly lépe.

China on Sunday sent Yaogan-40 satellite into orbit via Long March-6 carrier rocket from N China’s Taiyuan Satellite Launch Center, the 487th mission of the Long March series #rockets.
The #satellite will be used for electromagnetic environment detection and related experiments. pic.twitter.com/fk8g1r5ogp

— People’s Daily, China (@PDChina) September 10, 2023

Jaký je poměr čínských a amerických satelitů ve vesmíru, nebo jaké přesně jsou jejich schopnosti, je neznámou otázkou, informace jsou totiž přísně utajované. Například Pentagon ve své zprávě z roku 2022 tvrdil, že měla Čína na konci roku 2021 více než 260 satelitů a dalších systémů určených ke sledování, a jiná zpráva, tentokrát Národního střediska leteckého a kosmického zpravodajství, zase v roce 2018 tvrdila, že jich je 122, kdežto amerických 353. To by znamenalo, že Čína jejich počet během velmi krátké doby zdvojnásobila.

Lodě ani letadla se nemají kde schovat

Ačkoliv je počet čínských pozorovacích satelitů stále menší než amerických, je vyšší než součet satelitů všech ostatních zemí (s výjimkou USA). Třeba takové Rusko mělo v roce 2018 disponovat pouhými 23 satelity. Čínská zařízení mají být přitom vybavena digitálními fotoaparáty i radary, což jim umožňuje pozorovat povrch země 24 hodin denně a za každého počasí. Vidět tak mohou třeba americké svazy bojových lodí nebo expediční nebo letecké síly, což vylučuje jakoukoliv překvapivou operaci proti Číně de facto kdekoliv.

Vize americké armády je globální a neuvěřitelná: chránit chce celou planetu, technologie vybavit umělou inteligencí a přepsat pravidla

Kromě Číny ale existují ve světě i další významní hráči v oblasti průzkumu ve vesmíru, a to soukromé společnosti. Mnohé firmy mají na oběžné dráze Země velmi schopné satelity, s jejichž záběry obchodují – nakupují od nich kupříkladu i americké ozbrojené síly. Jejich provozovatelé jsou pochopitelně vázáni různými předpisy daných zemí, z nichž pochází. Úroveň informací, s nimiž mohu obchodovat, je tedy různá. Není pochyb, že společnosti ze států s nízkou regulací mohou komukoliv prodat i velmi citlivé údaje.

Článek Číňané vidí i to, co by nejspíše neměli: výhoda západních špionážních satelitů rychle klesá, Čína sleduje i americká vojenská cvičení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jaderná reakce prudce ohřeje vodík

Loď DRACO od americké společnosti Lockheed Martin má mít reaktor, v němž se budou štěpit nízko obohacené atomy uranu, při čemž vznikne teplo. Do reaktoru pak bude proudit podchlazený vodík, a teplo ho rychle změní na velmi horký stlačený plyn. Ten bude ven proudit tryskou a ta vesmírné plavidlo pohánět. Takovýto pohon má mít dvojnásobnou účinnost oproti současně používaným na chemické palivo, a loď by mohla díky němu dorazit k Marsu mnohem rychleji, případně nést i těžší náklad.

Americká vesmírná satelitní síť uvidí celý svět, doslova. Primárně má monitorovat hypersonické zbraně, využití může mít ale širší

Silnější pohon přináší pochopitelně mnoho výhod – cesta by nejenom byla kratší a posádka by nebyla vystavena takové míře kosmického záření, ale také by nebylo nutné vždy čekat na nejlepší startovací okno při vhodném postavení planet – příležitostí by tak bylo mnohem více. Raketa DRACO by navíc byla použitelná opakovaně a měla by dostatek energie i mimo dosah slunce. Vodík by pak šlo získávat ze zásob vody na Měsíci a Marsu. Atomový pohon by loď zapínala jen mimo Zemi, čímž by se eliminovalo riziko zamoření v případě nějaké nehody.

Mise míří hlavně k Měsíci

Vesmír je v současné době cílem mnoha výprav, a to nejen tradičních velmoci jakými jsou USA a Rusko (dříve SSSR). Třeba na Měsíc se vydala i Čína, a docela nedávno také Indie, ale chystané jsou i další projekty. Pro mnoho zemí a investorů je navíc vesmír příležitostí k budoucím ziskům, a dokonce existují iniciativy, které se snaží rozprodávat pozemky ve vesmíru, ačkoliv nemá žádná mezinárodní charakter a není uznávaná. Každopádně platí, že pokud některá velmoc zaváhá, může na to v budoucnu doplatit.

Just 10 days after the Chandrayaan-3 spacecrafts successful deployment of a lander and rover to the lunar south pole, the ISRO (Indian Space Research Organisation) continues its track record for success with today’s launch of the PSLV-C57/Aditya-L1 Mission. pic.twitter.com/dndScjY0YJ

— Boldly Going! Mars, The Journey! (@StarFleetMars) September 2, 2023

Už teď mají některé země ambice na ovládnutí vesmíru, případně jeho využití ve svůj prospěch na Zemi. Třeba americká armáda chce vybudovat nepropustnou protiraketovou síť kolem celé planety, jiní zase testují zbraně, které se spustí na cíl z vesmíru, takže je bude velmi obtížné detekovat. Kolonizace Marsu je tak téměř jistě pouze prvním krokem, po němž může přijít využití jaderného pohonu i ke stavbě dalších vesmírných lodí, a to i pro vojenské účely. De facto tak může vzniknout nový standard války, o jakém se ještě nedávno nikomu ani nezdálo.

Jižní Korea odhalila design budoucího vojenského letadla, které má být schopno vynášet rakety do vesmíru či doplňovat za letu palivo dalším strojům

Loď DRACO by přitom mohla provést demonstraci svého pohonu již v roce 2027, možnost pilotovaného letu k Marsu pak experti často vidí již ve 30. letech 21. století. Bude to ovšem záležet na vývoji technologií a množství peněz, které budou na projety k dispozici. Někteří vědci však upozorňují, že se žene lidstvo do vesmíru, a přitom ani pořádně nezná svou planetu – např. hlubiny oceánu mohou skrývat tajemství, o nichž zatím věda nemá tušení.

Článek Kosmická loď DRACO s jaderným pohonem může dostat Američany na Mars již za pár let, téměř jistě položí i nové základy války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vědec pracující ve středisku Peenemünde

Obhert se narodil na území dnešního Rumunska, ale nakonec přijal německé občanství. Nebyl to přitom žádný snílek, ale respektovaný fyzik a raketový průkopník. Již ve 20 letech vypracoval návrhy letů do vesmíru, ale zabýval se i dalšími technologiemi. Za druhé světové války pracoval se středisku v Peenemünde, ačkoliv se nikdy přímo nepodílel na německém raketovém výzkumu, nýbrž přezkoumával různé patenty.

iZdroj fotografie: NASA

S teoretickou myšlenkou využití slunečního svitu přišel již ve 20. letech 20. století. Původně se jednalo o nápad sloužící k ovlivnění počasí tak, aby se zvýšila úroda zemědělských produktů, čehož chtěl dosáhnout umístěním obřího vypouklého zrcadla ve vesmíru. S jeho pomocí by pak ozařoval nějakou část zemského povrchu. Domníval se, že v těchto místech by pak mohla díky světlu a teplu probíhat sklizeň až několikrát do roka.

Obří zrcadlo 8 000 kilometrů vysoko

Nacisté i samotný vědec si ale uvědomili, že takzvané Oberthovo zrcadlo by mohlo sloužit i jako zbraň. Pokud by bylo světlo soustředěno na jedno místo, mohlo by ho oteplit natolik, že by dokonce začal vřít oceán, a zapálit by šlo klidně celé město. Plány počítaly s tím, že by zrcadlo bylo tvořeno jakousi sítí kabelů či lan, na nichž by byly zrcadlové segmenty. Jeho plocha měla být 9 kilometrů čtverečních ve výšce více než 8 tisíc kilometrů, ale Oberth někdy mluvil i o mnohem větší ploše. Součástí by pak byla i stanice s lidskou osádkou.

Plány byly naprosto velkolepé a vědec dokonce navrhoval těžbu potřebného materiálu na Měsíci, aby což by celou konstrukci zlevnilo. Ovšem jak vidno, k ničemu takovému nakonec nedošlo, což ale neznamená, že by šel projekt úplně k ledu. Po druhé světové válce se jím zabývali američtí vědci, kteří ho označili za neproveditelný.

„Nacistický zlatý vlak“ s téměř 300 tunami zlata a jiného bohatství do cíle nikdy nedorazil, ani po téměř 80 letech ho nikdo nenašel

Němečtí vědci, které vyslýchali, odhadovali, že by bylo možné projekt uskutečnit během 50 až 100 let, kdežto samotný Oberth to ve 30. letech odhadoval na 15 let, a náklady měly být kolem 15 milionů říšských marek. Dodnes však žádná, byť vzdáleně podobná konstrukce, neexistuje, a nejspíše o ní ani nikdo reálně neuvažuje. I když je pravda, že malé „spalující“ zrcadlo testovali v 90. letech 20. století v Rusku.

Článek Oberthovo sluneční dělo patřilo k nejpozoruhodnějším nacistickým projektům; původně mělo pomáhat, a nakonec i mazat celá města se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Některé země umí ničit nepřátelské satelity

Současné zbrojení ve vesmíru probíhá hlavně na úrovni různých satelitů pro průzkum a přenos informací, případně navádění. Na druhé straně se mocnosti snaží získat prostředky k jejich eliminaci, tedy minimálně pokud jde o USA, Rusko a Čínu, ale možná i další země; mají přitom zbraně, jimiž je mohou nejenom zničit, ale také blokovat některé jejich funkce. Oficiálně by ale zatím ve vesmíru neměly být žádné ozbrojené platformy.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Velikou výhodu by přineslo nasazení bezosádkových vesmírných lodí schopných pohybovat se po oběžné dráze i za ní. Takový vesmírný dron přitom již existuje, jde o dvě robotické lodě Boeing X-37B patřící americkému letectvu, z nichž se jedna poprvé dostala do vesmíru v roce 2010. Na oběžné dráze země je schopna operovat stovky dnů, nejdelší mise trvala 908 dní, a provádět tam může všemožné operace. A je jasné, že by ji šlo využít u k bojovým misím.

Vesmírný dron je velmi univerzální

Loď Boeing X-37B vypadá jako zmenšený raketoplán, je 8,29 metrů dlouhá a má rozpětí 4,55 metrů. uvnitř je prostor pro náklad o hmotnosti až 227 kilogramů. Na oběžnou dráhu ji vynáší nosná raketa, a to buď Atlas V nebo Falcon 9. Stroj by měl mít hypergolický pohonný systém a zdroje energie. Jeho mise, jichž bylo dosud uskutečněno 6, byly z větší části tajné, letectvo při nich údajně testovalo různé technologie nebo vypouštělo satelity.

Soupeři mají vážné obavy z amerického raketoplánu Boeing X-37B: z vesmíru by mohl udeřit kdekoliv na světě, jediné Rusko má obranu

Lze si představit, že by mohl být Boeing X-37B využitý třeba ke sledování balistických raket, hypersonických zbraní, nebo jako rychlá náhrada za sestřelené satelity, pokud by na ně nepřítel zaútočil. Ve svém nitru by ale mohl nést i zbraně k ničení nepřátelských satelitů a podobných dronů, a případně by sloužil i jako ochrana satelitů vlastních. Pro jeho vyzbrojení by mohly sloužit třeba různé střely, ale možná i energetické zbraně jako lasery, na jejichž využití se pracuje. Je totiž jasné, že i vesmír se chtě nechtě stává bojištěm.

.

Článek Země už nestačí, útok dronů by mohl probíhat dokonce ze samotného vesmíru; Amerika už přitom vesmírný dron dávno má se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střely proti satelitům má několik zemí

Klasickým způsobem boje proti satelitům jsou systémy přímo určené k jejich ničení. Většinou se jedná o nějaké druhy raket s dosahem až na oběžnou dráhu. Jejich vývoj začal už za studené války a pokračuje dodnes, protisatelitními střelami dnes prokazatelně disponují Spojené státy, Rusko a Čína, schopnosti sestřelit satelity jinak ale pravděpodobně mají i další státy. Kromě klasických raket a v minulosti testovaných laserů se však prosazují i zbraně nedestruktivní.

Z vyjádření analytiků Centra pro strategická a mezinárodní studia a Nadace Safe World vyplývá, že se stále více zemí snaží vyvíjet technologie určené k rušení a blokování satelitů, GPS, satelitní komunikace a dalších systémů. Experti přitom tvrdí, že nejde jenom o činnost vyvíjenou hlavními jadernými mocnostmi, tedy Amerikou, Čínou a Ruskem, ale i dalšími státy. Mezi ně lze zařadit například Velkou Británii, Japonsko, Jižní Koreu nebo Indii, a podle všeho se o to pokouší i země jako Írán nebo Severní Korea, ačkoliv u těch visí otazník, nakolik jsou úspěšné.

Rusko cílí třeba na systém Starlink

Nakolik jsou jednotlivé země schopny proti satelitům bojovat, pochopitelně tají – přesto lze nějaké náznaky spatřit třeba ve válce na Ukrajině. Typickým příkladem je schopnost Ruska rušit více nebo méně úspěšně signál systému Starlink, který využívá ukrajinská armáda. Ale nutno uvést, že jde o civilní projekt, nikoliv vojenský, takže pravděpodobně není jeho zabezpečení tak vysoké. Podle některých odborníků k tomu může Rusko používat systém Tobol, který byl původně určen k ochraně ruských satelitů, případně může volit rušící systém Tirada-2S.

Existují každopádně i další způsoby; jedním z nich je třeba rušení GPS, což může narušit orientaci jednotek, navádění některých zbraní, ale i činnost samotného Starlinku. U něj Rusko údajně zvládá odhalit umístění kompletů, které jednotky používají, a zaútočit na ně. Není pochyb, že se experti snaží vyvinout i systémy, díky nimž by mohli satelitní signály nejen rušit a mást, ale dokonce do nich proniknout a informace využít pro sebe, anebo vložit jiné. Dokud ale někdo podobný systém nepoužije, veřejnost o něm nejspíše vědět nebude.

Článek Rakety nejsou jedinou protisatelitní zbraní, význam satelitů si přitom mnozí neuvědomují; Rusové umí vyšachovat i Starlink se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vesmírný dron nejprve patřil pod NASA

Raketoplán vznikl z testovacího Boeing X-40 a poprvé uskutečnil let v roce 2010. Jeho konstrukce nejprve probíhala pod patronací NASA, ale později byla převedena pod ministerstvo obrany. Je dlouhý 8,92 metru a rozpětí křídel dosahuje 4,55 metru. Jeho vzletová hmotnost může být necelých 5 tun a pobere náklad o hmotnosti 277 kilogramů. K dispozici má užitný prostor o rozměru 2,1 na 1,2 metru.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

K tomu, aby se raketoplán Boeing X-37B dostal na oběžnou dráhu, potřebuje nosnou raketu. Doteď přitom uskutečnil 6 vesmírných misí, přičemž ho na 5 z nich vynesla raketa Atlas 5 V501, a na jednu pak Falcon 9 společnosti SpaceX. Mnohé z toho, co raketoplán na oběžné dráze provádí, je tajné, ale Američané například mluví o testování vesmírných technologií a různých experimentech, jako je například testování pohonů. V květnu 2020 měl Boeing X-37B vypustit i malý satelit.

Rusko se bojí jaderných zbraní v X-37B

Soupeři Spojených států se obávají, že jsou mnohé experimenty zaměřeny na vývoj vesmírných zbraní. Třeba Rusko dokonce tvrdilo, že slouží k testování možností, jak na oběžnou dráhu vynášet jaderné zbraně, které by tak mnohem snáze udeřily kdekoliv na světě. Samozřejmě existuje i možnost, že by robotický raketoplán v případě potřeby mohl sloužit i jako provizorní špionážní družice s možností dostat se v relativně krátkém čase nad nějakou zájmovou oblast.

Spolu s projektem hypersonického dronu Lockheed Martin SR-72, s jehož letem se počítá možná kolem roku 2025, pak vyjadřují obavy z vesmírného náskoku USA i další velmoci. Rusko ale uvedlo, že existuje zbraň, která si s podobnými letouny poradí, a sice jeho systém protivzdušné obrany S-500 zavedený do výzbroje v roce 2021. Ten má být schopen zasahovat cíle ve výšce 180 až 200 kilometrů do vzdálenosti až 600 kilometrů. Účinný má být přitom i proti hypersonickým zbraním. Pokud je to pravda, mohl by se z něho v budoucnu stát vítaný vývozní artikl.

Článek Soupeři mají vážné obavy z amerického raketoplánu Boeing X-37B: z vesmíru by mohl udeřit kdekoliv na světě, jediné Rusko má obranu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Protilodní střely měly likvidovat americké letadlové lodě

P-5, první sovětská protilodní řízená střela, byla přijata do služby v roce 1959. Střela létala transsonickou rychlostí (těsně pod rychlostí zvuku) a pyšnila se doletem až 500 km. Mohla nést náklad o hmotnosti až 1 tuny, včetně jaderných hlavic do 500 kilotun TNT. Raketa byla vyvinuta pro likvidaci amerických letadlových lodí a startovala pomocí raketových motorů, přičemž let samotný byl následně zajištěn proudovým motorem.  

iZdroj fotografie: Uživatel Hukken / Creative Commons / CC BY-SA

Dalším zajímavým kouskem, který byl přijat do služby v roce 1983, byla střela P-700 Granit, již šlo na rozdíl od P-5 vypouštět i zpod vodní hladiny. Rakety startovaly z kontejneru, jenž byl před startem naplněn mořskou vodou, aby se vyrovnal rozdíl tlaků. P-700 létala nadzvukovou rychlostí 2,5 Mach a dolet se pohyboval okolo 600 km.

Pokud byl cíl vzdálený na maximální možnou vzdálenost doletu, vystoupala střela nejprve do velké výšky, čímž byl snížen odpor vzduchu, následně zachytila cíl a teprve poté klesla těsně nad mořskou hladinu. Nízká letová výška ztěžovala detekci střely nepřátelskými radary. Střely Granit byly určeny primárně pro jaderné ponorky, ale instalovány byly i na hladinové lodě. 

Série kosmických satelitů s oceánskými lokátory

V roce 1965 byla na oběžnou dráhu vypuštěna družice s názvem Kosmos-2. Jednalo se o první družici ze série US-A (naváděná aktivní družice), které měly za úkol provádět průzkum pomocí radiolokace. Družice ve tvaru válce se špičatým koncem ozařovala povrch oceánu a přijímala odražené signály. Jelikož oceánský lokátor vyžadoval značné množství energie a zároveň musel fungovat jak na slunci, tak ve stínu Země, upustili inženýři od solárních panelů.  

iZdroj fotografie: Autor neznámý

Po prvotním zaváhání se nakonec rozhodli použít jaderný pohon Buk-5. Teplo generované reaktorem BR-5A bylo přeměněno na elektřinu nikoliv prostřednictvím páry, turbíny a klasického elektrického generátoru, nýbrž přímo pomocí termoelektrických prvků. Lokátor US-A, jenž byl přijat do služby v roce 1975, měl velice nízké rozlišení, a proto byla dráha, na které měl pracovat, stanovena pouze na 265 km.  

Dne 18. září 1977 se jedna ze série družic US-A (Kosmos-954) zřítila na území Kanady, naštěstí v řídce osídlené oblasti, takže si nehoda nevyžádala žádné oběti. Západní země však byly událostí pochopitelně rozhořčeny a celá situace vybublala v diplomatický skandál. Sovětský svaz nakonec vypouštění družic série US-A na tři roky pozastavil. SSSR měl k dispozici celkem 36 těchto objektů.

Zdroj: TechInsider

Článek Konvenční zbrojení v období studené války: Sověti investovali do protilodních střel i kosmických družic s jaderným pohonem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bez nože do vesmíru nelez

Bez kvalitní čepele se astronauti ve vesmíru neobejdou, a tak není divu, že nejčastěji využívanými noži jsou na orbitě oblíbené a spolehlivé švýcarské skládací nože. Jednou za čas je však investováno i do vývoje speciálně upravených čepelí, jako tomu bylo například u Modelu 17 „Astro“. Model 17 je speciálně navržený nůž z výrobních linek společnosti Randall Made Knives pro potřeby astronautů programu Mercury, zaštítěného NASA.

Nožů bylo vyrobeno celkem 7, pro každého účastníka kosmické mise jeden. Čepel nože je tak silná, že se s ní dá v případě nouze otevřít i poklop kapsle. Především byl však nůž určen pro sebeobranu. A to pro případ, že by astronauti přistáli na „nepřátelském“ vesmírném území či třeba i na více než pozemském sovětském území. 

Sovětská pistole se 3 hlavněmi

Další zajímavou zbraní je pistole TP-82, která byla vyvinuta sovětskými odborníky v rámci programu vesmírných lodí Sojuz. TP-82 však není jen tak ledajaká pistole. Na rozdíl od klasických jednohlavňových zbraní má totiž hlavně tři. První dvě jsou určeny pro klasické pistolové a puškové náboje, zatímco třetí hlaveň pojme signální střely.

Pistole má rovněž sklopnou pažbu, kterou je možné použít i jako rýč si sekáček – což dělá ze zbraně univerzálního pomocníka. Vesmírná pistole byla součástí pohotovostní soupravy kosmonautů při ruských vesmírných misích v letech 1982 až 2006. Během letu samotného musela být z bezpečnostních důvodů uložena v kovovém kontejneru. Později však byla výroba ukončena a TB-82 nahradil běžný Makarov.

Zbraně ve vesmíru nejsou omezeny

Zbraněmi těžšího kalibru pak byla vybavena vojenská orbitální stanice Almaz. Stanice byla vyzbrojena obranným systémem Štít-1, který obsahoval upravené letecké kanóny NR-23 o ráži 23 mm. Za minutu je kanón schopen vystřelit více než 900 nábojů, přičemž dostřel se pohybuje kolem 3 kilometrů. Palebný systém byl však určen primárně k obraně. Kvůli své poněkud neohrabané konstrukci totiž stanice nemohla aktivně útočit. Úkolem sovětské Almaz bylo shromažďovat tajné informace o vojenské síle USA. 

K dnešnímu dni ještě stále neexistuje žádná ucelená smlouva, která by zakazovala či upravovala použití zbraní ve vesmíru. V roce 1967 byla sice podepsána Kosmická smlouva, jež zakazuje nejen použití ale i rozmístění zbraní hromadného ničení kdekoliv v kosmu. Použití jiných zbraní však neřeší. Počátkem 90. let minulého století pak Čína a Rusko vypracovaly návrh smlouvy o úplném zákazu zbraní ve vesmíru, Spojené státy však tuto iniciativu nepodpořily. 

Pohotovostní sada astronautů obsahuje kromě nožů a pistolí také teplé oblečení, lékárničku, kompas, lana, sluneční brýle s vysokým UV filtrem, a dokonce i rybářské háčky. Sady jsou koncipovány pro případ, že by modul přistál v nepříznivém terénu, kde by si astronauti museli samostatně zajistit obživu.  

Zdroj: TechInsider

Článek Vesmírné zbraně: Astronautův balíček pro přežití obsahuje skládací nože i osobní pistole se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

První satelity na oběžné dráze budou do 3 let

Ve druhé polovině července 2022 tak mohla americká Agentura pro rozvoj vesmíru (SDA) oznámit, že zadala kontrakt na vyslání 28 satelitů na oběžnou dráhu, které budou určeny ke sledování hypersonických zbraní. Hodnota zakázky činí 1,3 miliardy dolarů (31 miliard korun). Půjde o satelity malých rozměrů, na svém místě by měly být do 3 let. Stanou se základem vesmírné architektury národní obrany známé pod zkratkou NDSA.

Tento sledovací systém se má skládat ze dvou částí. První je takzvaná transportní vrstva složená z více než 500 malých komunikačních satelitů ve výšce 750–⁠1 200 kilometrů nad Zemí. Měla by sloužit k přenášení zjištěných informací. Postavena bude tak, aby bylo minimálně 95 % zemského povrchu pokryto dvěma satelity a 99 % minimálně jedním. To by umožnilo jednotkám získávat informace o střelách v reálném čase téměř všude na světě.

Druhou částí je takzvaná sledovací vrstva. Právě 28 satelitů, které mají na oběžnou dráhu umístit společnosti L3Harris Technologies a Northrop Grumman Strategic Space Systems, bude její součástí. Satelity by se měly pohybovat ve výšce asi 1 000 kilometrů nad Zemí. Umístěny budou na polární oběžné dráze ve čtyřech rovinách. Vyneseny by tam měly být v roce 2025 při čtyřech různých startech.

Hypersonické střely se silně zahřívají

Satelity by měly být vybaveny širokým zorným polem s horním perzistentním infračerveným senzorem. Ten by měl využívat toho, že se hypersonické zbraně při své vysoké rychlosti zahřívají, přičemž tuto stopu by tak měly být schopny satelity sledovat. Protože jich nakonec bude na obloze veliké množství, lze předpokládat, že budou poskytovat trojrozměrný pohled na dráhu střely. Data pak budou okamžitě přenášena ke zpracování.

Spojené státy dnes mají vesmírný detekční systém SBIRS, ale ten je určen ke sledování balistických raket. U nich lze určením dráhy přesně vypočítat, kam dopadnou. Hypersonické střely kromě vysoké rychlosti disponují možností manévrovat, což takový výpočet znemožňuje, a tak je třeba je neustále sledovat, jejich trasu aktualizovat a vyhodnocovat, kam nejspíše míří. Navíc satelity SBIRS jsou rozměrné a není jich velký počet. Systém je tedy málo odolný proti útoku protisatelitními zbraněmi.

iZdroj fotografie: Pixabay

Smlouvy na 28 satelitů nejsou jediné, které nyní k vybudování NDSA slouží. Celkem v současné době do programu míří investice ve výši zhruba 2,5 miliardy dolarů (60 miliard korun). V květnu například společnosti General Dynamics a Iridium získaly kontrakt ve výši 325 milionů dolarů (7,8 miliardy korun), jenž je určen k vybudování pozemních vstupních bodů a operačního centra pro NDSA. Měly by také poskytovat i určité síťové služby a pomoci s integrací při budování dalších fází vesmírné obrany.

Do programu míří i další peníze

Počítá se i s tím, že kromě velkého počtu malých satelitů, které by se mohly v případě poškození některých vzájemně zastoupit, bude obsahovat i záložní sledovací systém umístěný na střední oběžné dráze kolem Země, tedy ve výškách 10 až 20 tisíc kilometrů. Ten by měl být zálohou, tedy být schopen doplnění objektů na nízkých drahách, a umět rychle zkompletovat celou sledovací síť i v případě, že by se ji nepřítel pokoušel zničit nebo nějakým způsobem oslepit.

Předpokládá se, že data ze spojové a komunikační části sledovacího systému budou moci přijímat jednotky vybavené standardním komunikačním Link 16, jež používají země NATO. Informace se tak k jednotkám, na které míří hypersonické zbraně, dostanou v reálném čase a věnuje jim to nějaký čas k nalezení úkrytu či provedení, bude-li to možné, nějakého protiopatření. Jisté však je, že než bude tento systém USA plně funkční, vyžádá si to mnoho let práce a start řady nosičů se satelity, jež takové fungování umožní.

Jedna poznámka nakonec. Budou-li čidla na připravovaných satelitech dostatečně citlivá, případně i kombinovaná se sofistikovanými optickými kamerovými systémy či jinými čidly, například na bázi radarů, a software při vyhodnocování docházejících on-line dat umožní skládat jednotlivé „vrstvy” informací podobně, jako se to děje s daty satelitů provádějících geologický průzkum vybraného území, může vzniknout kvalitativně nový celosvětový sledovací systém.

Před takovým se i v reálném čase neskryjí ani stealth letadla, o jejichž poloze, směru letu, výšce a rychlosti bude schopný předávat data on-line. Samozřejmě tomu, kdo bude daný systém využívat. A když se podaří sledovací systém doplnit i o jiná technická řešení kontroly vzdušného prostoru? Vždyť proč se neustále zkoušejí letadla na sluneční pohon, která se udrží ve vzduchu i více jak měsíc, nebo stratosférické balónové sondy s velkou nosností? Uvidíme, čím nás vývoj technologií v tomto směru v brzké budoucnosti překvapí.

Jak je důležité, aby USA a země NATO dokázaly detekovat hypersonické zbraně?

Zdroj: TheDrive

Článek Spojené státy začínají budovat ve vesmíru sledovací a komunikační síť určenou k detekci hypersonických zbraní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ufologové se neshodují

Psal se červenec roku 1947, když rančer W. W. Brazel oznámil americkým oficiálům nález trosek podivně vyhlížejícího objektu, který on sám nedokázal identifikovat. Uprostřed jindy zcela obyčejné a pusté planiny se povalovala zmeť plechů, alobalů, dřevěných tyčí a kusů gumy. Za normálních okolností by se nad podobným harampádím člověk nikterak nepozastavil, ovšem zájem tehdejší široké veřejnosti o neidentifikovatelné nebeské objekty, UFO chcete-li, začal ve 40. letech 20. století na půdě Spojených států masově vzrůstat.  

Posedlost obyvatel USA létajícími objekty byla kromě čiré zvědavosti značně umocněna i okolnostmi studené války, neutuchajícím vesmírným soupeřením mezi Západem a Východem, v neposlední řadě také úsvitem nadcházejícího atomového věku. Není tedy divu, že jakmile rančer Brazel oznámil svůj neobvyklý nález, strhla se ve Spojených státech i ostatních zemích další vlna UFO šílenství. Do té doby naprosto obyčejné městečko Roswell se stalo doslova magnetem pro obdivovatele mimozemského života. 

Netrvalo dlouho a 8. července vydali představitelé z nedaleké letecké základny prohlášení o nálezu trosek „létajícího disku“. Jelikož tamní noviny umístily bizarní příběh na svou titulní stránku, z incidentu se stal téměř obratem celostátní fenomén. Americké letectvo však brzy svou verzi příběhu o havárii létajícího disku pozměnilo a vydalo nové prohlášení. V novém znění byl incident označen za havárii meteorologického balónu. Zájem o incident v Roswellu ovšem nadále přetrvával a vyhasínat začal teprve během 70. let.

Objevila se četná tvrzení, že si letectvo příběh o sestřeleném meteorologickém balónu vymyslelo, aby zakrylo skutečnou existenci UFO. Ruku v ruce s narůstajícími pochybnostmi ohledně pravdivých okolností incidentu začali lidé přicházet se stále bizarnějšími teoriemi o tom, co se v Roswellu opravdu odehrálo. 

Sovětské špionážní letadlo

Nejvíce lidí se přiklánělo a ještě i nyní přiklání ke konspirační teorii o havárii kosmické lodi. Zastánci této teorie dokonce tvrdí, že američtí úředníci vyzdvihli z trosek kosmické lodi několik mimozemských těl. Ta měla být údajně uložena v přísně střežené oblasti Area 51, která se nachází v Nevadě.  

As we await the Pentagon report on the latest UFO/UAP wave, recall their 1995 994-page report on Roswell that concludes no aliens. Project Mogul: high altitude spy balloon to detect acoustic signatures of Soviet nuclear bomb tests in the upper atmosphere.https://t.co/A1AgPf1j2q pic.twitter.com/Hefx6bAMSP

— Michael Shermer (@michaelshermer) June 12, 2021

Ovšem jak již bylo řečeno, o událostech v Roswellu neexistuje pouze jeden jediný příběh, teorií koluje po světě dodnes celá řada. A i když různí ufologové zastávají různé názory, všechny spojuje naprosté přesvědčení o tom, že historka o vysokohorském meteorologickém balónu a projektu Mogul, zahrnující využití výškových balónů, byla falešná.  

Jednou z „nejlidštějších“ teorií je, že byl do incidentu nějakým způsobem zapojen Sovětský svaz. Podle některých nadšenců mohlo jít například o sestřelené špionážní letadlo. Tato teorie by byla sice podpořena probíhající studenou válkou, ovšem zdá se být velice nepravděpodobná. Podobná událost by bezpochyby vyvolala mezinárodní nepokoje, stejně jako tomu bylo například v roce 1960, kdy byl při průzkumu na sovětském území sestřelen americký pilot. Incidenty podobného kalibru se neobejdou bez odezvy.  

Havárii zinscenovali Stalin a Mengele

V roce 2011 pak americká novinářka Annie Jacobsen vydala knihu, ve které si pohrává se skutečně bizarní a zároveň senzační teorií. Jacobsen v knize uvádí, že Sovětský svaz zinscenoval havárii mimozemské lodi v Roswellu, aby vyvolal celonárodní paniku. Paniku podobnou přinejmenším té, jež následovala po slavném rozhlasovém dramatu „Válka světů“ od Orsona Wellese, které v roce 1938 zvedlo ze židle nejednoho posluchače. 

Teorie předpokládá, že Stalin spolupracoval s Josefem Mengelem, nechvalně známým lékařem SS, jenž během druhé světové války prováděl brutální pokusy na lidech. Mengele měl údajně vytvořit falešné mimozemšťany, samozřejmě jak jinak než nelidskou úpravou skutečných lidí. Tito „pokusní králíci“ měli být následně umístěni do falešné vesmírné lodi, jež poté řízeně havarovala na území USA. I přes ostrou kritiku se bizarní zpravodajská historka brzy stala kusem moderního folklóru, který dnes k Roswellu neodmyslitelně patří.  

Ve snaze smést ze stolu veškeré podezření a konspirační teorie vydalo americké letectvo v roce 1994 předlouhou klarifikační zprávu. V té opakovaně zdůrazňovalo, že havarovaný objekt byl ve skutečnosti meteorologický balón vypuštěný z nedaleké zkušební základny, a to v rámci utajovaného experimentu zaměřeného na monitorování atmosféry, který měl pomoci při odhalování sovětských jaderných testů.

O pár let později, v roce 1997, pak vydali představitelé amerického letectva další zprávu odmítající přetrvávající tvrzení o havárii mimozemské lodi. Ovšem i přes intenzivní popírání byly nakonec veškeré naděje, že by snad někdy mohla být tato kontroverzní debata ukončena, naprosto marné. Roswell tak nadále zůstává středobodem konspiračních teorií i velice oblíbenou turistickou destinací.

Jaké další příběhy o údajných mimozemských setkáních znáte?

Zdroj: History

Článek Roswellský incident: Za tajemnou havárií vesmírné lodi v USA stáli mimozemšťané, Stalin i nacistický lékař Mengele se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Chicxulubský kráter

Katastrofa, která přetvořila planetu a dala vzniknout naprosto novému světu. Světu, ve kterém se našlo místo i pro nás –⁠ lidi. Řeč je o drtivém dopadu asteroidu Chicxulub, který znamenal konec dinosauří éry. Kráter Chicxulub je pohřbený pod poloostrovem Yucatán, a jeho centrum se nachází přibližně pod stejnojmenným městem Chicxulub. Dle výzkumů pochází tato impaktní struktura z období pozdní křídy, tedy z doby přibližně před 65 miliony lety.

Podle odhadů měl meteorit v průměru přibližně 10 km, a při dopadu uvolnil asi 4,3×10 na dvacátou třetí joulů energie, což by odpovídalo 191 793 gigatunám TNT. Dopad meteoritu na Zemi způsobil gigantické tsunami, jež se šířilo do všech světových stran. Rovněž bylo uvolněno ohromné množství emisí, prachu a mikročástic, které na několik let zcela pokryly povrch planety a zahalily ji do oblaku prachu, což vyvolalo obrovské environmentální změny. Tento fenomén by se dal zpodobnit s termínem „jaderné zimy“, při níž rovněž dochází k prudké globální změně klimatu, a to v důsledku jaderné katastrofy.

Teorie Zancleanské povodně

Údajně se jedná o rozsáhlou povodeň, která přibližně před 5,33 miliony lety vedla ke vzniku dnešního Středozemního moře. Před touto potopou byla v oblasti výrazně nižší vodní hladina, vlivem čehož se Středozemní moře stalo mimořádně slané, podobně jako je tomu dnes u Mrtvého moře. Odtud také pochází název Messinská salinitní krize či Messinská krize zasolení. U Gibraltarského průlivu se pak moře dokonce oddělovalo od Atlantského oceánu, a z Afriky do Evropy tak bylo možné přejít doslova suchou nohou.

I když se jedná primárně o teorii, kterou nelze zcela jistě potvrdit ani vyvrátit, dle výzkumníků lze nalézt důkazy o potopě u sicilského města Noto. Právě zde se totiž nachází zhruba 5 km široký kaňon, který spojuje východní a západní část Středozemního moře. V tomto kaňonu bylo objeveno ohromné množství mořských sedimentů, které se tam mohly doslat výhradně důsledkem údajné Zancleanské potopy.

Dle teoretického scénáře došlo k protržení Gibraltarské hráze a do kotliny začala proudit slaná voda Atlantiku. Na základě počítačových modelů je odhadováno, že hladina moře stoupala až o 10 metrů denně, přičemž voda proudila rychlostí neuvěřitelných 300 km/h, a to po dobu prvních dvou let.

Nejdivočejší na tom je, že časem zřejmě dojde k něčemu podobnému. Kvůli kontinentálnímu driftu se Afrika stále posouvá směrem na sever, v důsledku čehož se Gibraltarská úžina jednou definitivně uzavře. Obě desky, které drží Evropu a Afriku, se k sobě přibližují rychlostí zhruba 4,5 až 5,0 mm za rok.

Tobská katastrofa

Zhruba před 74 000 lety došlo k enormnímu výbuchu supervulkánu Toba, který se nachází na dnešním ostrově Sumatra. Exploze se zapsala do dějin jako jedna z vůbec nejničivějších sopečných erupcí na Zemi, a to v období posledních nejméně 2 milionů let. Pro srovnání, v 80. letech minulého století došlo k ničivé erupci americké sopky Mount St. Helens, která srovnala se zemí území o velikosti větší, než je Praha.

Ovšem výbuch vulkánu Toba překonal dle vědeckých odhadů slavnou erupci americké sopky přibližně pětitisícinásobně. To už je pořádná síla. Tato katastrofální erupce drasticky ovlivnila klima na celé planetě. Odhaduje se, že po dalších asi 6–⁠10 let byla planeta pohlcena krutou „sopečnou zimou“, která následně způsobila tisícileté ochlazení celé planety o 2–⁠3°C. Země se tedy potýkala současně s neúprosným chladem a krutým suchem.

I think today’s news about Toba volcanic shards in Pinnacle Point is really cool: „Humans thrived in South Africa through the Toba eruption about 74,000 years ago“ https://t.co/IfwrcbXSxr pic.twitter.com/aqb2xqCspH

— John Hawks (@johnhawks) March 12, 2018

Podmínky nemilosrdné doby ledové se samozřejmě podepsaly na životech všech organismů, včetně těch lidských. Vědci se domnívají, že lidstvo v té době téměř zcela vymřelo. Výjimkou bylo jen několik tisíc lidí žijících v jižní Africe. Odhady odborníků o celkovém počtu lidí, kteří tuto krutou dobu přežili, se velice liší. Panuje však obecná shoda, že počet lidí schopných mít děti klesl pod 10 000.

Justiniánský mor

Justiniánský mor byla strašlivá pandemie, která v letech 541–⁠542 n. l. postihla Východořímskou říši, později známou jako Byzantskou říši. Předpokládá se, že tato smrtící pandemie vzešla z rychle se šířící nákazy pravého moru. Z hlediska kulturního a sociálního dopadu na obyvatelstvo je tato epidemie srovnatelná s černou smrtí z období temného středověku. Historici tvrdí, že Justiniánský mor byl téměř stejně rozsáhlý, jelikož zasáhl jižní a střední Asii, Arábii, severní Afriku a dokonce i Evropu, a to až na západě po Irsko a na severu po Dánsko.

Přibližně až do roku 750 se tato epidemie vracela s každou další generací v oblasti Středomoří. Tyto morové vlny významně ovlivnily evropské dějiny. Novodobí historici onu stále se opakující nákazu později pojmenovali po východořímském císaři Justiniánovi I., který byl v době jejího vzniku panovníkem. I císař se touto nemocí nakazil, ale jako jeden z mála přežil. Morová pandemie si vyžádala 40–⁠100 milionů lidských životů.

Jaké další přírodní katastrofy, které se podílely na tvorbě dnešního světa znáte?

Zdroj: History

Článek Po stopách pravěkých tragédií: Přírodní katastrofy, které daly vzniknout dnešnímu světu, i za cenu obrovského lidského utrpení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vesmírný závod

Pochopitelně snaha o dobytí vesmíru má původ ve vojenském výzkumu. Především vývoj balistických střel znamenal výrazný posun směrem ke hvězdám. Postupně se dobývání vesmíru stalo extrémně drahou otázkou prestiže, která zároveň znamenala signál převahy ve Studené válce.

iZdroj fotografie: Central Intelligence Agency / Public Domain

Sovětský svaz zapůsobil celou řadou prvenství. V průběhu „soutěže“ vyslal do kosmu první satelit, první zvíře i prvního člověka. Postupně se situace stala pro Američany až schizofrenní, protože komunistický režim globálně působil jako vyspělejší a hlavně úspěšnější. Vláda USA tento faktor významně podcenila a byla nucena vynaložit obrovské množství prostředků k pokoření protivníka. Dwight Eisenhower založil Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) v roce 1958.

Eisenhowerův nástupce ve funkci, John F. Kennedy byl zpočátku ohledně NASA skeptický a příliš výzkum nepodporoval. Když v roce 1961 Jurij Gagarin jako první člověk vyletěl do vesmíru, změnil americký prezident názor a agentura začala být hojně dotovaná. Vyústěním byl Kennedyho slavný projev „Rozhodli jsme se jít na měsíc“ v září 1962. Jedním ze zásadních důsledků byla úzká spolupráce mezi armádou, NASA, vědeckými institucemi po celé zemi a zpravodajskými službami, především CIA.

Satelit na výletě kolem světa

Sovětský svaz vypustil v roce 1957 Sputnik a v roce 1959 Lunu, aby zúročil tento technologický a politický úspěch, byla Luna vzata na prezentační cestu po celém světě. Turné zahrnovalo Spojené státy, což při zpětném pohledu byla velká chyba. Panovaly pochybnosti ohledně autenticity vystavovaného zařízení. Američané byli přesvědčeni, že se jedná o maketu a nevěřili, že by Rusové ukazovali skutečný originál.

iZdroj fotografie: NASA / Public Domain

Americká zpravodajská agentura dlouho neváhala a také neodolala možnosti se na satelit podívat zblízka. Dodnes se neví přesné datum operace CIA, ale její agenti zřejmě v roce 1960, v noci, po jedné z prezentací Luny, vnikli do prostoru, kde bylo zařízení dislokováno a velmi důkladně provedli vizuální inspekci, která je doslova šokovala.

Překvapení přišlo hned na začátku, když zjistili, že sovětský agent, který měl hlídat Lunu, není na svém místě. Překvapení se postupně změnilo v šok, když zjistili, že se skutečně jedná o originál. Celý tým údajně strávil na místě značnou část noci, pořídil velké množství fotografií a poznámek, které později významně přispěly k vlastnímu americkému programu.

Satelit nebyl skoro nijak zabezpečen

Záhy přišel požadavek ze strany NASA o mnohem zevrubnější průzkum sovětského zařízení. CIA nahrávalo, že bezpečnost v průběhu přepravy mezi jednotlivými zastávkami turné byla velmi laxní. Satelit byl rozebrán, naložen do beden a kamionu a přepravován s minimálními bezpečnostními opatřeními na železniční stanice. Před naložením do vlaku strážný zkontroloval bedny, které měly být dopraveny na další místo výstavy. CIA si všimla, že stráž ve skutečnosti nekontrolovala všechny krabice a neexistoval přesný časový plán přepravy.

iZdroj fotografie: Uživatel Panda Hello / Creative Commons / CC BY SA

To byla pro CIA příležitost. Agenti zajistili, aby družice byla na posledním kamionu, který opustil výstavu a sledovali ji na cestě k nádraží. K náklaďákům se nepřipojili žádní strážci, takže CIA zastavila řidiče převážejícího satelit Luna a umístila ho přes noc do hotelu. Jak to udělali, není známo, ale pravděpodobně to zahrnovalo peníze, ženy a alkohol. Strážce na nádraží vůbec nezjistil, že mu chybí jeden kamion. Luna byla v držení CIA od 19 : 30 do páté hodiny ranní.

Satelit byl rozebrán, byla provedena podrobná dokumentace, složen a naložen zpět na kamion. Ten v poklidu dojel na nádraží a Sovětský svaz nikdy nic nezjistil. Spojené státy sice závod o dobytí vesmíru nakonec vyhrály tím, že jako první vstoupily na Měsíc. Jednalo se o senzační událost s radiovým přenosem. Přesto s koncem Studené války došlo k významnému omezení všech programů. Byly nemyslitelně drahé.

Jak nahlížíte na nezjištěnou krádež satelitu vy?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek CIA ukradla při vesmírném závodu Sovětům satelit. Povedlo se jim ho vrátit bez úhony se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Miny měly číhat na severovietnamské lodě

Spojené státy nakladly kolem pobřeží Severního Vietnamu řadu námořních min. V roce 1972 s překvapením zjistili, že jim kolem čtyř tisíc z nich samovolně explodovalo. Bylo jasné, že se muselo něco stát. Když 4. srpna 1972 došlo k největšímu výroku koronární hmoty, směrem k zemi zamířil mrak zmagnetizovaných radioaktivních částic. Planetu zasáhl asi 14 a půl hodiny od erupce. Polární záře byla vidět až ve Španělsku. A roztančily se i magnetometry.

iZdroj fotografie: Uživatel Ciacho5 / Creative Commons / CC BY-SA

To byl pravděpodobně největší problém. Miny, které Američané kolem pobřeží nakladli, byly magnetické. Každá kovová loď totiž způsobuje narušení magnetického pole, které je možné detekovat. Toho využívají senzory magnetických min. Když se plavidlo přiblíží dostatečně blízko, senzory toto narušení zaznamenají a spustí detonaci. Jenže v roce 1972 se lodě k odpáleným minám vůbec nepřiblížily.

Spojitost se zjistila po letech

Američané tehdy problém nijak významně nezkoumali. Šlo o událost, která se stala na opuštěném moři na druhém konci světa. I když min, které takto samovolně explodovaly, byly asi čtyři tisíce. Teprve o mnoho let později si události všiml Delores Knipp, profesor fyzikálních výzkumů na University of Colorado Boulder. Mimo jiné studoval i sluneční erupce v roce 1972 a jejich projevy na planetě Zemi. Od kolegy se náhodou doslechl i o událostech zaznamenaných námořnictvem ve Vietnamu.

Nakonec se mu podařilo najít dokument odtajněný v 90. letech, který popisuje samovolné výbuchy min. Jediným vysvětlením, ke kterému došel, byla právě extrémně silná sluneční erupce. Výron sluneční plazmy při erupci na povrchu Slunce, nazývaný také sluneční vítr, mohl zemský magnetizmus při nárazu na zemské magnetické pole až skokově měnit tak, že senzory magnetických min tuto změnu vyhodnotily, jako by se v jejich blízkosti nacházela kovová loď.

iZdroj fotografie: Pixabay

Pan profesor Knipp to nakonec i experimentálně prokázal a jeho závěry dodnes ukazují, jak moderní elektronické systémy mohou být extrémní slunečné aktivitou citelně zranitelné. Podobné erupce by teoreticky mohly v krajním případě až ochromit ozbrojené síly, které se dnes stále více spoléhají na satelity, elektroniku a počítače.

Které systémy by byly erupcí nejvíce postižené a jakou armádu by nejvíce postihla?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Kolem severovietnamského pobřeží v roce 1972 vybuchly tisíce amerických námořních min. Důvod jejich aktivace byste jen těžko uhodli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketu USA mají, již ji předvedly

Již od roku 2008 je navíc jasné, že sundat satelit z oblohy americké ozbrojené síly umí. Z křižníku USS Lake Erie byla 20. února odpálena raketa SM-3. S její pomocí byl sestřelen vyřazený satelit. Původně protibalistické střely jsou upravené tak, že dokáží sundat satelity na nízké oběžné dráze, tedy do výšky zhruba 2 tisíce kilometrů. Jde samozřejmě o kinetickou zbraň. Navíc USA ji nijak odtajňovat nemusí, její existence je dobře známá.

iZdroj fotografie: Public Domain

Pozemní mobilní laser

Jednou ze spekulací odborníků je, že USA disponují nějakou formou pozemní mobilní laserové zbraně. Ta by mohla být schopna oslepit, případně i zničit satelity pohybující se na nízkých oběžných drahách. Bushova administrativa oznámila v roce 2002 vývoj dvou druhů zbraní. O dva roky později bylo řečeno, že byl program zrušen. Nicméně některé informace naznačují, že to nemusela být pravda. Místo zrušení mohl být začít přísně utajován, zatímco se na něm i nadále pracovalo.

iZdroj fotografie: Public Domain

Vysokofrekvenční rušičky

Mezi teoriemi o vesmírných zbraních jsou také populární informace o možnosti využívat vysokofrekvenčního rušení, které ztíží zaměření cíle. Tuto možnost má například letoun amerického prezidenta Air Force One. Takové rušičky by mohly být umístěny na těch nejcennějších amerických satelitech. Případně na satelitech, které mohou manévrovat. V případě potřeby by se používaly v roli jakýchsi strážců cenných cílů. Podobné manévry již Američané ve vesmíru vyzkoušeli.

Ozbrojené satelity

Možností je, že by nějaký druh protisatelitní zbraně byl umístěn přímo na některých satelitech. Jako nejjednodušší se opět jeví vysokofrekvenční rušička, které by cílovému satelitu zabránila v odesílání a přijímání signálů. Možností jsou i nízkoenergetické lasery, ale zde je problém s jejich zaměřením. Řada satelitů má navíc možnost svoji optiku zakrýt. Poslední je nějaký druh mikrovlnné zbraně. O jejím vývoji a nasazení ve vesmíru do roku 2025 mluvila již studie vypracovaná před 25 lety.

iZdroj fotografie: Public Domain

Kamikadze satelity

Další možností je, že některé z pohyblivých satelitů by byly využité jako zabijáci. Prostě by nárazem mohly zlikvidovat jakýkoli vysoce ceněný satelit nepřítele. To samozřejmě odporuje závazku ministerstva obrany, že nebude používat kinetické zbraně. Odpad z takové srážky zůstává na oběžné dráze v průměru 25 let. Je velkým nebezpečím pro jiné satelity případně pro startující rakety.

Raketoplán X-37B

Je třeba také počítat s tím, že pod americké ministerstvo obrany spadá i bezpilotní raketoplán X-37B. Jak již při operacích v minulosti prokázal, může být ve vesmíru nasazen velmi dlouhou dobu, déle než 700 dní. Byl použit třeba k rozmístěné malých satelitů, které nejsou nikde oficiálně uváděny, a dalším operacím. Může stejně tak dobře sloužit jako platforma nesoucí nějaký druh zbraně, která se dokáže vrátit a úkol zopakovat.

iZdroj fotografie: Public Domain

Jakými zbraněmi mohou USA, ale i Rusko a Čína ve vesmíru disponovat?

Zdroj: Breakingdefense

Článek Velké odhalení: USA mají protisatelitní zbraně, které nahánějí hrůzu světovým velmocím se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketově poháněný rekordman X-15

Letoun North American X-15 absolvoval první let 8. června roku 1959, přičemž počátkem 60. let 20. století dosáhl hned několika rekordů. Jednalo se o experimentální raketový letoun, který byl vyvinutý speciálně pro NASA, a jenž významnou měrou přispěl ke snaze dobít vesmír. Celkem byly ovšem vyrobeny pouze 3 kusy tohoto letounu. North American X-15 byl posléze vyřazen v prosinci roku 1970. Začátkem šedesátých let dosáhl X-15 rychlostního rekordu, který nebyl doposud překonán.

iZdroj fotografie: Uživatel KLaRock / Creative Commons / CC BY-SA

Avizovaný rekord činí dosažení rychlosti mach 6,72, tedy neuvěřitelných 7 273 km/h. X-15 nicméně překonával i výškové rekordy. Ve dvou případech se dokonce dostal do vyšších výšek, než je v současné době oficiálně evidovaná hranice vesmíru (výška 100 kilometrů). V 60. letech ovšem hranici vesmíru překonával běžně. Tehdy byla totiž určená na 80 kilometrů. Každý pilot, který ji překonal, poté získal odznak astronauta. Mezi 13 piloty, kteří tohoto odznaku dosáhli, byl i Neil Armstrong.

Významný milník při dobývání vesmíru

K nevýhodám letounu X-15 patří kupříkladu jeho neschopnost startovat přímo ze země. Dělo se tak z důvodu rychlé spotřeby paliva. Pro testování experimentálních technologií a materiálů, potažmo šířeji pro překonávání rychlostních a výškových rekordů, musel být do vzduchu vynesen letounem B-52. Ten jej z pravidla vynesl do výšky 13,5 km a v rychlosti 800 km / h dolšo k jeho odpojení od North American X-15. X-15 následně mohl provádět potřebná testování. Zásobu paliva měl však na pouhé 2 minuty.

iZdroj fotografie: Uživatel Niesy74 / Creative Commons / CC BY-SA

Konstrukční řešení letounu přispělo k následné výrobě rozličných konstrukcí letadel a kosmických lodí. X-15 je první letoun, při jehož konstruování byly použité slitiny, jež mu umožňovaly vydržet vstup zpět do atmosféry Země. Jako první rovněž využíval malé trysky, které se nyní používají k polohování vesmírných plavidel. Letoun X-15 disponoval mj. i prvním tlakovým oblekem, který úspěšně fungoval v podmínkách ve vesmíru.

Zdroj: Wearethemighty

Článek Nejrychlejším letounem v historii je americký X-15. Překonal i proslulý letoun SR-71 Blackbird se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusové zase nejsou úplně na hlavu

Jakmile někomu řeknete, že si berou zbraně do vesmíru, tak to tak může působit, ale nepodceňujte je, ve skutečnosti je to celkem chytrý nápad. Aby byla posádka chráněna při opětovném vstupu na jakoukoliv kosmickou loď, potřebuje kapsli. K tomu vyvinul Sovětský svaz Sojuz, kosmickou loď, která byla namontovaná na raketu Sojuz.

iZdroj fotografie: Freepik

Jejím vozidlem pro opětovný vstup byla (a do dnešního dne je) kapsle, jež je podobná těm, které Spojené státy používaly během programu Apollo. V tom byly kapsle vystřeleny dolů do oceánu a americké námořnictvo je následně vylovilo. Kapsle od Rusů ovšem obvykle padají na Zem, konkrétně do oblasti Střední Asie. S tím je ale problém, hlavně proto jak je Rusko velká země. A ještě větší zemí byl Sovětský svaz. V takovém prostoru se kapsle jednoduše ztratí, což se také stalo.

Je to vlastně bezpečnostní prvek

Uvnitř kineticky beztížného prostředí bohatého na kyslík je příšerným nápadem vypálit ze zbraně, a toho jsou si všichni kosmonauti vědomi. Tříhlavňová pistole TP-82 ovšem nebyla nikdy navržena tak, aby byla používána na palubě lodi ve vesmíru. Byla zahrnuta do soupravy pro přežití na Zemi, v roce 1965 jeden kosmonaut odhalil proč. Alexey Leonov byl prvním člověkem, který se do vesmíru vydal.

iZdroj fotografie: Freepik

Jeho kapsle následně dopadla v lesích zasněženého Uralu, cca 600 mil mimo cíl. Naštěstí pro něj s sebou měl 9mm pistoli, kterou si sám vybojoval u vedení a která ho chránila před všemi šelmami v nezkrotné divočině. Dostal konkrétně TP-82, tato zbraň dokázala lovit, zabíjet velké dravce, střílet světlice a její pažba byla dokonce velká mačeta.

Zdroj: Wearethemighty

Článek Sovětští kosmonauti si nosili do vesmíru brokovnici. Důvod je tak jednoduchý, že vás překvapí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Více než tisíc satelitů

Až dosud by článek o vzájemné obraně aktivoval jen útok na pevnině, moři, ve vzduchu nebo v kyberprostoru. S útokem na oběžné dráze nebo dále od Země ale společná obrana dosud nepočítala. Nyní vůdci 30 zemí NATO konstatovali, že takový útok ohrožuje národní a euroatlantickou prosperitu, bezpečnost a stabilitu a je nutné na něj reagovat.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Na oběžné dráze v současné době obíhá asi dva tisíce různých satelitů. Více než polovina z nich patří zemím NATO. Tvoří jeden z pilířů obrany, protože slouží nejen nejen ke špionáži, ale i vzájemné komunikaci, navigaci, zaměřování zbraní a řadě dalších věcí. Satelity jsou důležité i pro mnoho civilních sektorů. Nějaký druh satelitu má ve vesmíru kolem osmi desítek států a řada soukromých společností.

Protisatelitní zbraně

Největším nebezpečím ve vesmíru nejsou ozbrojené kosmické lodi, ale zbraně ohrožující satelitní sítě. Takzvané protisatelitní zbraně dnes prokazatelně vlastní čtyři státy – USA, Čína, Rusko a Indie. Další, například Francie, avizovaly, že na jejich vývoji pracují. USA a Sovětský svaz na jejich použití pracovali již v 70. a 80. letech. Američané měli například raketu ASM-135, sověti zase testovali laserové zbraně.

iZdroj fotografie: Ministry of Defence of India / GODL-India

Američané dnes umí sestřelit satelity třeba raketami SM-3 odpalovaných z lodí námořnictva. Rusko zase disponuje raketami PL-19 Nudil. Rusko v loňském roce provedlo test zničení satelitu. Čína umí satelity na nízké oběžné dráze sestřelit systémem HQ-19 a oznámila, že jako protisatelitní zbraň může použít balistickou raketu Dong Neng-3. Indie pak protisatelitní raketu PDV Mk-II otestovala v roce 2019.

Zdroj: Defence News

Článek NATO bude reagovat i na útok na svého člena ve vesmíru se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

USA se obává Číny a Ruska

Jednou ze zemí, která má na nízké oběžné dráze Země větší počet satelitů, a tím i určitou převahu nad ostatními zeměmi, je USA. Protože si je země vědoma rostoucí role vesmíru při potenciálních bojích, sleduje „potenciální nepřátele“ opravdu bedlivě. Generál John Raymond, vedoucí vesmírných operací amerických vesmírných sil, varoval před pokrokem, kterým prošly Čína a Rusko. Raymond se obává zejména pokroku ve vývoji protisatelitních zbraní a střel.

iZdroj fotografie: Pxhere

 Rusko a Čína podle Raymonda vyvinuly zbraně, které mohou americké satelity poškodit, nebo zničit. A to jak ze země, z vesmíru, nebo dokonce prostřednictvím kybernetického útoku. Zvlášť znepokojivé prý je, že tato hrozba vyvstala nově pouze během několika posledních let. Podle generála také Čína již rozmístila své protisatelitní rakety určené ke zničení satelitů na nízké oběžné dráze Země a také umístila pozemní lasery ASAT určené k oslepení či poškození citlivých optických senzorů na družicích LEO.

Stane se z vesmíru bojiště?

V 80. letech 20. století investovaly USA a Sovětský svaz značný finanční obnos do modernizace prostředků pro boj s „vesmírnými zbraněmi“. Sovětský stíhací letoun MiG-31 je dodnes nepřekonaným bojovým letadlem pro boj ve vzduchu. Jedná se o nejrychlejší a nejlépe létající bojové letadlo na světě a zároveň je jedno z mála, které je schopné střílet rakety typu vzduch-vzduch z několika tisíc km nad Armstrongovým limitem. MiG-31 je taktéž dostatečně velký, aby unesl objemné protisatelitní střely.

iZdroj fotografie: Unsplash

MiG-31 je neustále modernizován, Rusko by podle dostupných informací mělo představit novější verzi letounu MiG-41 ve 30. letech 20. století. Novější verze by měla být schopná létat ještě výše a rychleji, než stávající verze letounu. MiG-41 má tak potenciál být ještě specializovanější na případnou válku „ve vesmíru“ než MiG-31. USA ani Čína nemají k MiG-31 ekvivalent, nicméně Čína se ujímá ve vedení v několika oblastech průzkumu vesmíru a letos 29. dubna dokonce vypustila první modul nové vesmírné stanice.

Zdroj: Military Watch Magazine

Článek Na oběžné dráze již teď obíhá přes 2000 satelitů. Lze očekávat, že budou ve třetí světové válce hrát klíčovou roli. Co to bude pro běžné lidi znamenat? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.