Tichá zbraň pro špinavou práci

AS Val vznikla v osmdesátých letech v Sovětském svazu jako integrálně tlumená útočná puška ráže 9×39 mm. Její oficiální označení zní 6P30, délka se s vysunutou pažbou pohybuje kolem 875 mm a hmotnost bez zásobníku činí přibližně 2,5 kg. Klíčový je integrovaný tlumič, není to příslušenství, které se našroubuje na ústí, ale konstrukční součást celé zbraně. Účinný dostřel se udává do 300 metrů, kadence kolem 800–900 ran za minutu.

Původní sovětská doktrína ji nikdy nesměřovala ke standardní liniové pěchotě. Byla to zbraň pro speciální operace, průzkum, sabotáže, tedy situace, kde tichý zásah na kratší vzdálenost rozhoduje víc než dostřel. McCollum přímo říká, že AS Val nebyla považována za vhodnou do klasické pěchotní bitvy. Při delší intenzivní palbě se rychle přehřívá. Její sestra VSS Vintorez, sdílející závěr, tlumič i náboj 9×39 mm, plnila odstřelovačskou roli s charakteristickou pažbou typu thumbhole a účinným dostřelem do 300–400 metrů.

Proč se tedy tato vysoce specializovaná zbraň objevuje ve válce na Ukrajině, která trvá už déle než čtyři roky? I ve velké konvenční válce se stále vedou průzkumné, diverzní a blízké boje v zástavbě a lesích. Tam má tichá puška se subsonickým pancéřoprobojným střelivem reálnou hodnotu.

Měkká vesta versus tvrdá deska: dvě úplně jiné kategorie

Tady je jádro celého testu a zároveň nejdůležitější věc, kterou si z něj odnést. McCollum testoval pancéřoprobojný náboj SP-6 proti dvěma typům ochrany, a výsledky byly diametrálně odlišné.

Měkká vesta třídy NIJ IIIA je podle americké normy NIJ Standard-0101.06 testovaná proti výkonným pistolovým hrozbám: .357 SIG a .44 Magnum. Proti puškovému střelivu nikdy nebyla navržena. Náboj SP-6, tedy subsonický puškový projektil s tvrzeným kovovým jádrem, ji prostřelil bez jakéhokoli odporu. Podle údajů z materiálu předloženého při OBSE dokáže SP-6 prorazit 30 vrstev Kevlaru nebo 6 mm oceli na 200 metrů. Měkká vesta proti tomu nemá šanci.

Tvrdá pušková deska třídy VPAM 6, evropský standard pro ochranu proti puškovým hrozbám, dopadla opačně. Náboj SP-6 neprošel ani při zásahu těsně vedle předchozího zásahu, tedy v místě, kde už byla deska strukturálně oslabená. Nejde o absolutní garanci všech plátů na trhu, ale o silný praktický signál: tvrdá pušková ochrana je proti této hrozbě kvalitativně jinde než měkká vesta.

Praktické minimum pro vojáka, který se může setkat s AS Val, je tedy nosič s tvrdými puškovými pláty, minimálně ve třídě NIJ III nebo evropské VPAM 6. Samotná měkká vložka IIIA řeší střepiny a pistole. Nic víc.

Co to znamená pro Ukrajinu, a pro české dodávky

Česká republika v rámci pomoci Ukrajině darovala mimo jiné balistické vesty, jak dokládá předkládací zpráva vlády z roku 2022. Dokument ovšem neuvádí ochrannou třídu darovaných vest. Bez znalosti konkrétního modelu a vložených plátů nelze poctivě říct, zda by takovou hrozbu zastavily. Platí jednoduché pravidlo: pokud šlo jen o měkkou ochranu typu IIIA, proti SP-6 nestačí. Pokud šlo o systém s tvrdými puškovými pláty alespoň ve třídě NIJ III, McCollumův test naznačuje reálnou šanci náboj zastavit.

Evropská pomoc Ukrajině prostřednictvím Evropského mírového nástroje zahrnovala i neletální položky včetně osobních ochranných prostředků. Jejich skutečná účinnost ale vždy stojí a padá s konkrétní třídou ochrany, a to je informace, kterou veřejné dokumenty zpravidla neuvádějí.

Samotný ukořistěný kus má pro Ukrajinu takticko-technickou hodnotu. Dovoluje ověřit konkrétní provedení, opotřebení, kompatibilitu zásobníků a střeliva i případnou vazbu na specializované ruské jednotky. Amnesty International ve své zprávě o válečných zločinech v Kyjevské oblasti identifikovala náboje 7N12, novější pancéřoprobojnou variantu ráže 9×39 mm, jako munici, kterou lze střílet jen z omezeného okruhu tlumených pušek typu AS Val a VSS Vintorez. Jejich přítomnost na bojišti proto může sloužit i jako forenzní stopa vedoucí ke konkrétním ruským jednotkám.

Jak si AS Val stojí vedle západních konkurentů

Srovnání s platformami NATO odhaluje, jak specifické řešení AS Val vlastně je.

• HK MP5SD – klasický tlumený samopal ráže 9×19 mm Parabellum. Integrovaný tlumič funguje na jiném principu: z běžného nadzvukového střeliva dělá podzvukové odpouštěním plynů. Jde ale stále o pistolovou ráži s výrazně nižší průbojností než 9×39 mm.
• SIG MCX Rattler Canebrake – krátká americká pušková platforma v ráži .300 Blackout (7,62×35 mm) se 140mm hlavní (5,5″) a skládací pažbou, navržená pro práci s tlumičem. Koncepčně nejbližší západní protějšek AS Val, obě zbraně kombinují krátkou zástavbu, subsonické střelivo a konstrukci přizpůsobenou tlumiči. Rattler je ale modulární platforma, zatímco AS Val má tlumič jako nedílnou součást konstrukce.

Výkonově a rolí stojí AS Val blíž moderní krátké pušce pro speciální síly než klasickému tlumenému samopalu. Její integrální tlumič a náboj 9×39 mm z ní ale dělají výrazně specifičtější, a také omezenější, řešení než většina západních modulárních platforem.

Staré pravidlo, nový důkaz

McCollumův test neodhalil nic, co by zkušený balistik nečekal. Potvrdil ale staré a podstatné pravidlo způsobem, který je těžké ignorovat: měkká ochrana a puškově dimenzované pancéřoprobojné střelivo jsou dvě úplně odlišné kategorie. AS Val je v rukou vycvičeného operátora na krátkou vzdálenost smrtelně účinná zbraň, ale není neporazitelná. Stačí mít na sobě správný plát.

Článek Ukrajinci ukořistili ruskou AS Val a předali ji zbraňovému expertovi. Průstřelový náboj 9×39 mm prošel vestou jako papírem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Puška narozená z paniky

Příběh začíná ve Francii. Roku 1886 představili Francouzi pušku Lebel Model 1886, podle Smithsonian Institution první vojenskou pušku na bezdýmný prach, s osmiranným trubicovým zásobníkem a kapacitou až deseti nábojů. Pro evropské mocnosti to byl technologický šok. Německo reagovalo okamžitě a v rekordním čase sestavilo komisi, která měla dodat odpověď. Výsledkem byl Gewehr 88, přijatý do výzbroje roku 1888, jenže rychlost měla svou cenu.

Puška trpěla technickými problémy od samého počátku. Musela být opakovaně přestavována: verze 88/S dostala úpravu na nové střelivo, varianta 88/05 změnila způsob nabíjení na lištové pásky. Samotná nutnost několika přestaveb prozrazuje, že původní řešení rychle zastaralo. Pověst zbraně byla natolik špatná, že se v dobovém tisku objevovalo hanlivé označení „Judenflinte“, výraz, který ilustruje hloubku nedůvěry, jíž puška čelila. Podle Imperial War Museums šlo o uspěchaně vyvinutou zbraň, která byla později překonána lepší konstrukcí.

Mauser 98: správná odpověď ve špatný čas

5. dubna 1898 byl po téměř dvouletých zkouškách oficiálně zaveden do výzbroje Gewehr 98. Podle Vojenského historického ústavu v Praze se jeho závěrový systém ukázal jako vysoce spolehlivý a odolný i v nepříznivých podmínkách. Technické parametry odpovídaly špičce doby:

• Ráže: 7,92 × 57 mm Mauser
• Celková délka: 1 250 mm (s hlavní 740 mm)
• Zásobník: pětinábojová vnitřní schránka
• Úsťová rychlost: přibližně 870 m/s
• Závěr: otočný válcový s třemi uzamykacími ozuby

Problém nebyl v kvalitě pušky, ale v tempu přezbrojení. Na začátku války mělo Německo evidováno asi 4 240 000 pušek a mezi lety 1914–1918 vyrobilo dalších přibližně 7 240 000 kusů. Jenže mobilizace pohltila zásoby rychleji, než továrny stačily dodávat. Odborná encyklopedie 1914-1918 Online popisuje těžký nedostatek pušek v letech 1914–1915 jako problém společný všem válčícím stranám; Německo však mělo specifickou komplikaci v tom, že vedle moderního Gewehru 98 muselo znovu vytáhnout ze skladů tisíce starých Gewehrů 88.

Gewehr 88 odmítl zemřít

Místo aby starší puška tiše zmizela, dostala nový život. Přestavěné kusy putovaly k rezervním a náhradním jednotkám. Velké počty navíc směřovaly k osmanskému spojenci, jehož armáda zoufale potřebovala pušky; Imperial War Museums i Australian War Memorial evidují konkrétní kusy s tureckými arabskými číslicemi, upravené na aktuální střelivo a nabíjení z pásků.

Nebylo to selhání jednoho člověka ani pouhá smůla. Šlo o řetězec rozhodnutí: francouzský Lebel vyvolal tlak na okamžitou reakci, z níž vznikl kompromisní Gewehr 88. Když o šestnáct let později přišla válka, ukázalo se, že předválečné plány na masovou výrobu pušek byly zcela nedostatečné. Rychlejší a levnější bylo přestavět a vydat staré kusy než okamžitě vybudovat dostatečnou novou kapacitu pro Gewehr 98.

Jak si stál Mauser 98 proti konkurenci

Každá velmoc roku 1914 měla svou opakovací pušku a každá sázela na jiný kompromis. Britský Short Magazine Lee-Enfield (SMLE) Mk III byl kompaktnější a nabízel desetiranný zásobník, dvojnásobek kapacity Gewehru 98. Na frontě se ukázal jako mimořádně účinný, zejména díky rychlosti opakované palby. Ruský Mosin M1891 ráže 7,62 × 54 mm R patřil do stejné generace dlouhých opakovacích pušek a byl masově nasazen už v rusko-japonské válce.

National Army Museum v Londýně přitom Gewehr 98 hodnotí jako „lepší konstrukci“, spolehlivou, robustní a přesnou, byť delší než britský protějšek. Britové sázeli na kompaktnost a kapacitu zásobníku, Němci na robustní přesnost a mimořádně pevný závěrový systém. Rusové vsadili na jednoduchost a masovou výrobu. Žádná z těchto pušek sama o sobě nerozhodla jedinou bitvu, ale bez nich se žádná bitva vést nedala.

Dědictví, které přežilo dvě století

Firma Mauser dodnes nabízí pušky M98 Standard a M98 Magnum a ve vlastních materiálech označuje systém 98 za „předka všech moderních opakovacích pušek s válcovým závěrem“. Není to jen marketingová fráze; princip třech uzamykacích ozubů, dlouhý neotáčivý vytahovač a třípolohová pojistka se staly šablonou, kterou kopírovaly desítky konstrukcí po celém světě. Originální vojenské kusy dnes uchovává mimo jiné Vojenský historický ústav v Praze, Imperial War Museums i Smithsonian.

Gewehr 98 nepřišel pozdě proto, že by Mauser nestihl termín. Přišel pozdě proto, že celá německá zbrojní logistika nedokázala včas převést papírový standard na válečnou realitu milionové armády. A přesto právě tato puška definovala, jak má moderní opakovací systém vypadat, na dalších sto dvacet pět let.

Článek Německo šlo do 1. světové války s puškou, kterou nikdo nechtěl. Mauser 98 přišel pozdě, ale změnil vše se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je skutečně doložené, a co ne

Jediný veřejně ověřitelný čínský výkon pochází z testů pušky CS/LR24 v ráži 8,6 mm. Pět výstřelů, pět zásahů, vzdálenost 3 017 metrů. To je tvrdý a reprodukovatelný výsledek, který čínské zdroje prezentují jako důkaz opakovatelnosti celého systému, ne jednoho šťastného výstřelu.

Cokoliv nad 3 500 metrů a v ráži 14,5 mm stojí v otevřených zdrojích na jiném základě:

• Název nové zbraně nebyl zveřejněn.
• Neexistuje video ani fotografie ze střelby.
• Parametry cíle (velikost, typ, materiál) nejsou známy.
• Nezávislé ověření chybí.

Formulace „zasáhne cíl pětkrát za sebou na 3,5 km“ tedy odpovídá firemnímu tvrzení z dubna 2026, nikoli nezávisle potvrzenému rekordu. Pro srovnání: ukrajinská jednotka Pryvid má veřejně komunikovaný bojový zásah na 3 800 metrů z listopadu 2023 a potvrzený rekord 4 000 metrů z srpna 2025, oba s popisem metodiky, korekce a týmové práce.

Proč 14,5 mm budí pozornost

Ráže 14,5×114 mm není novinkou, Sovětský svaz ji zavedl za druhé světové války pro protiletadlové a protitankové kulomety. Jako odstřelovací platforma je ale v otevřených zdrojích raritou. A čísla vysvětlují proč.

Rozdíl není kosmetický. Střela 14,5 mm nese zhruba o 86 % víc energie než standardní průbojná .50 BMG, která je dnes páteří západních antimateriálových pušek typu Barrett 82A1/M107A1. Otevřené datasheety pro 14,5mm munici výslovně uvádějí určení proti lehce obrněným vozidlům a vybavení, tedy optice, radarům, anténám, logistickým vozidlům a stojícím platformám. Nejde o „zabiják tanků“. Jde o zbraň, která ničí všechno, co stojí, svítí nebo pozoruje bez těžké ochrany.

Jenže víc energie znamená i víc problémů. Těžší munice, větší zbraň, silnější zpětný ráz, horší přenositelnost. Barrett ve svém FAQ odmítá uvádět jedno číslo pro „maximální efektivní dostřel“ právě proto, že závisí na desítkách proměnných. U 14,5mm platformy je těch proměnných ještě víc.

Co titulek myslí „rotací Země“

Na vzdálenost tři a půl kilometru letí těžká střela zhruba pět až šest sekund. Za tu dobu se Země pod ní pootočí, a cíl se posune o centimetry až desítky centimetrů stranou od místa, kam střelec mířil. Říká se tomu Coriolisův jev a na krátké vzdálenosti ho spolehlivě překryje vítr, chyba střelce i rozptyl munice. Na extrémní vzdálenosti už ne.

Oficiální balistická aplikace Lapua řadí Coriolisovu korekci mezi faktory, které mají vliv „jen na velmi dlouhé vzdálenosti“, a počítá ji ze zeměpisné šířky a směru střelby. Applied Ballistics ve svém odborném materiálu popisuje Coriolis jako předvídatelný a korigovatelný, tedy ne záhadný, ale nutný vstup do balistického výpočtu. Nejde o magii. Jde o matematiku, kterou musí někdo, nebo něco, spočítat dřív, než střelec stiskne spoušť.

A právě tady je skutečná pointa celého příběhu.

Extrémní odstřel už není disciplína jednoho střelce

Ukrajinský rekord 4 000 metrů z pušky Alligator nebyl dílem osamělého snipera. Velitel jednotky Pryvid popsal práci celé skupiny: pozorovatel, meteorolog, operátor s AI korekcí, střelec. Každý výstřel na takovou vzdálenost je výsledkem řetězce, přesné měření vzdálenosti, teplota vzduchu, vlhkost, rychlost a směr větru v několika výškových vrstvách, Coriolisova korekce, gyroskopický drift, spin střely.

Čínský test CS/LR24 na 3 017 metrech ukazuje totéž z jiného úhlu. Pět zásahů z pěti není výkon pušky. Je to výkon systému: zbraň, munice, optika, balistický software, střelec a podmínky testu. Pokud nový 14,5mm systém skutečně dosáhl toho, co firmy naznačují, musel za ním stát minimálně stejně komplexní řetězec, a pravděpodobně složitější, protože těžší střela s vyšší energií reaguje na atmosférické podmínky jinak než lehčí 8,6mm projektil.

Podle nás je právě tohle důležitější než samotné číslo na terči. Extrémní odstřel se mění z řemesla jednoho výjimečného střelce na inženýrskou disciplínu, kde rozhoduje kvalita dat, rychlost výpočtu a souhra týmu. Zbraň je jen poslední článek.

Co to znamená pro bojiště

I kdyby čínské tvrzení bylo technicky přesné, samo o sobě ještě neznamená převrat. Rozdíl mezi kontrolovaným testem a reálným nasazením je propastný. Test znamená známou vzdálenost, připravené stanoviště, stabilní cíl a čas na opakování. Bojiště znamená tlak, pohyb, proměnlivý vítr a riziko, že po prvním výstřelu pozici odhalí protibateriový radar nebo dron.

Pro armády NATO, včetně české, to přesto není akademická debata. Systém schopný opakovaně zasáhnout cíl za hranicí tří kilometrů ohrožuje všechno, co dosud stálo v relativním bezpečí za linií přímého kontaktu: velitelská stanoviště, radary, komunikační antény, logistická vozidla, stojící vrtulníky. Odpovědí není silnější pancíř, ale rozptýlení, maskování, mobilita a ochrana senzorů.

Čínský neupřesněný systém v ráži 14,5 mm zatím zůstává spíš příslibem než důkazem. Ale směr, kterým se extrémní balistika posouvá, týmová práce, výpočetní řetězec, stále těžší munice na stále delší vzdálenosti, ten je reálný už dnes. A na ten se nedá odpovědět tím, že ho budeme ignorovat.

Článek Čínská puška ráže 14,5 mm popírá rotaci Země. Na 3,5 km zasáhne cíl pětkrát za sebou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Broky běžnému dronu moc neublížily

Na záznamu je vidět, jak dopadl po zásahu upravenou municí dron DJI Mavic. Wikipedia uvádí, že jde o o řadu kompaktních kvadrokoptér čínského výrobce DJI existující v mnoha variantách. Jsou na něm vidět jakési důlky a dírky, ale přesto mu broky neublížily, jelikož neměly dostatečnou sílu. Video, kde operátor poškození popisuje, lze vidět níže, a jeho existence jednoznačně dokládá, že se dron vrátil na místo vypuštění.

iZdroj fotografie: Uživatel HKesteloo / Creative Commons / CC BY-SA

Otázkou je, jakou municí na něj ruští vojáci stříleli. Z videa zní údaj o ráži 5,5 mm, což by nejspíše odpovídalo puškám na munici 5,45×39 mm. GunsFandom uvádí, že je užívána třeba v ruské armádě zavedené útočné pušce AK-74. Podle všeho si vojáci vyrábí vlastní improvizovanou munici za využití gumové bužírky, do níž dají několik broků. Armádní Zpravodaj však soudí, že tento brokový projektil v hlavni netěsní a většina energie z výstřelu unikne.

Větší ráže už moc užívaná není

Redakce Armádního Zpravodaje upozorňuje, že to v Rusku není jediný pokus o podobnou munici. Existovat mají i speciální sovětské náboje 7,62 mm umožňující sestřelení dronu. Jde ale o jiný typ munice pro jiné pušky. Wikipedia uvádí, že munici 7,62×39 mm používá například AK-47 či AKM, poloautomatická SKS či kulomet RPK. Tyto zbraně byly v minulosti v sovětské armádě běžné, ale ruská již před lety přešla na menší ráži 5,45×39 mm.

Nepovedená náhrada AK-74: ruská útočná puška AN-94 Abakan slouží jako velká rarita, v ruské armádě se nakonec neprosadila

Zda speciální munice pro pušky s malým průměrem hlavně opravdu dokáže drony sestřelovat, není jasné. Není totiž zřejmé, zda vojáci na dron stříleli brokovou improvizovanou municí, tedy patřičně netestovanou a s mnoha chybami; pokud totiž použili munici speciálně vyprodukovanou a stejně nefungovala, půjde v tomto případě o slepou uličku, domnívá se Armádní zpravodaj, a konstruktéři by měli hledat jiné řešení.

Článek Záběry ukazují, že jsou rádoby-inovativní náboje AK-74 proti dronům k ničemu. I když je zasáhnou, k zemi je poslat nemusí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Cílem má být nepohyblivá elektronika

Laser HELMA-LP je produktem francouzské společnosti Cilas. Prototyp je postavený na základě útočné pušky AR-15, z níž využívá pažbu, pistolovou rukojeť a další části. EdrMagazine uvádí, že je zbraň navržena k ničení statických cílů na vzdálenost 300 až 500 metrů, zejména elektronických zařízení, například rádií, počítačů, obrazovek a dalšího. Typický výstřel má trvat od 5 do 15 sekund, ale maximálně 1 minutu.

RT @velitesgear | Full Text Article: https://t.co/1SORciNVPC | Author: @edrmagasine SOFINS 2025 – CILAS HELMA-LP, a portable laser weapon against static targets

Leveraging the experience acquired with its HELMA-P laser system, tested by the French Navy and used to secure some…

— Velit.es (@velitesgear) April 4, 2025

To je také důvod, proč Armádní Zpravodaj nedává podobné zbrani nijak veliké šance v ozbrojených silách, ale třeba ani u policie. Otázkou totiž zůstává, kolik nepohyblivých rádií, televizí a dalších zařízení by mohl voják třeba v bojové oblasti najít, aby je mohl zlikvidovat dlouhým výstřelem, a proč by to dělal. I kdyby se jednalo například o elektronické průzkumné zařízení, určitě by šlo zničit jediným výstřelem z útočné pušky. Možná při nějaké specifické akci policie, kdy potřebuje neslyšně zničit nějaký přístroj, si lze použití představit.

Baterii musí nést pěšák na zádech

Laser je zdroj elektromagnetického záření, světla soustředěného do úzkého svazku, vysvětluje Wikipedia, a k získání paprsku s dostatkem energie je třeba také její zdroj. V případě HELMA-LP to má být baterie, kterou je třeba nést na zádech – zbraň má i s ní hmotnost 15 kilogramů, což není úplně málo. Vybavena má být také lištou na montáž zaměřovače.

O krok blíže budoucnosti: první účinné lasery mají přijít v roce 2025. Dostanou je stíhací letouny a jako první je zavedou Američané

Ačkoliv je ale ruční laserová zbraň od Cilas spíše raritou a nejspíše si vyžádá ještě další vývoj, má již k dispozici větší a výkonnější laser HELMA-P. Kvůli své velikosti, a tím samozřejmě i větší síle, se montuje na vozidla nebo plavidla. Určený je tentokrát k ničení dronů, robotických vozidel, radarů, improvizovaných výbušných zařízení a dalších podobných cílů, popisuje Cilas. Ve světě pracuje na takových řešeních proti dronům mnohem více společností.

Článek Francouzský prototyp laserové pušky vypadá futuristicky, ale nikoho nezabije. Uplatnění v boji je velice sporné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

AMB-17 má integrovaný tlumič

Ruská útočná puška AMB-17 byla poprvé představena v roce 2017 a má být náhradou též ruských zbraní jako AS Val a VSS Vintorez pro speciální jednotky, uvádí Wikipedia. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že i když je na první pohled jasné, že jde o produkt koncernu Kalašnikov, od běžných pušek jako AK-74 nebo AK-12 se liší. Je kompaktní a může dokonce připomínat samopal, ale tím v žádném případě není. V konstrukci má také přímo integrovaný tlumič, což už samo o sobě vypovídá o jeho využití, a hodí se třeba do uzavřených prostor.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Puška využívá speciální podzvukové střelivo 9×39 milimetrů určené pro zbraně s kratší hlavní, které existuje ve dvou typech, uvádí Wikipedia. Typ SP-5 má vzduchovou kapsu ve špičce projektilu, díky níž se při zásahu cíle vychýlí z osy a způsobuje vážnější poranění než běžná munice. Typ SP-6 je potom určen k prorážení lehkého pancéřování, například vozidel. Střelivo je také účinné proti mnohým typům balistické ochrany.

AMB-17 je určena na kratší vzdálenost

Koncern Kalašnikov na své stránce uvádí, že je puška AMB-17 dlouhá 850 milimetrů a délka její hlavně je 200 milimetrů, zatímco hmotnost pouhých 2,9 kilogramu. Je tedy lehčí a kratší než kupříkladu AK-12. Používá přitom zásobník na 30 nábojů a dokáže střílet kadencí až 700 ran za minutu – většinou je užívána na vzdálenost menší než 400 metrů. AMB-17 má klasická železná mířidla, ale díky liště na ni lze snadno připevnit všemožná zařízení.

Video: pokud se vydají ukrajinské speciální jednotky za nepřátelskou linii, mohou pod rouškou noci 14 vojáků zničit a 3 zajmout

Není pochyb o tom, že je AMB-17 velice účinná zbraň, ale Armádní Zpravodaj se domnívá, že je téměř vyloučené, aby se stala standardní zbraní nějakých větších jednotek ruské armády. Důvodem je hlavně nestandardní střelivo, jehož prostě nebude dostatek a nemělo by smysl snažit se změnit standardní ruský náboj 5,45×39 mm. Zbraň bude též nejspíše dražší než běžné útočné pušky, takže by nebylo efektivní ji produkovat ve vysokých počtech.

Článek Ruská puška AMB-17 pro speciální jednotky a tajné služby má neobvyklé střelivo, které prorazí i balistickou ochranu a pancíř vozidel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

FN FAL se utkávala se sovětským AK-47

Belgické pušce FN FAL je někdy přezdíváno pravá ruka svobodného světa, což není náhoda. Wikipedia to zdůvodňuje tím, že se dostala do výzbroje více než 90 zemí světa – kromě mnoha členů Severoatlantické aliance ji používaly armády zemí většinou nakloněných Západu, a to často v bojích s různými komunistickými povstalci i armádami. Po velkou část studené války byla zbraň na mnoha místech světa soupeřem AK-47 nebo AKM.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Indonésie

FN FAL je komorována na střelivo 7,62×51 milimetrů, což je munice používaná třeba v kulometech nebo odstřelovačských puškách. Britové sice chtěli jako standard NATO slabší typ střeliva, ale nakonec kývli na silnější prosazované Američany. Jedním z důvodů byla skutečnost, že se předpokládalo nasazení zbraní s touto ráží na severoněmeckých planinách, navíc měly svou silou a dosahem překonat jednotky východního bloku, vysvětluje FireArmsNews.

Puška má většinou zásobník na 20 ran

FN FAL je 4,25 kilogramů těžká a její délka je 1 090 milimetrů. WarHistoryOnline uvádí, že se do ní standardně používá zásobník na 20 nábojů, i když existují i zásobníky na 30 kusů a větší. Kadence střelby je až 700 ran za minutu a dosah až 1 kilometr. Vzhledem k výkonnému střelivu armády preferovaly střelbu jednotlivými ranami nebo velmi krátkými dávkami, přičemž některé zbraně měly i dvojnožku, což usnadňovalo střelbu a zvyšovalo přesnost.

Video: co dokáže zničit nejsilnější sovětský samopal PPŠ-41 Špagin; i dnes může být obávaný, americkou balistickou ochranu rozlámal

Co si vojáci na zbrani cenili, bylo její dobré zpracování, spolehlivost a vysoká palebná síla. Puška se účastnila celé řady válek a zajímavostí může být, že třeba ve válce o Falklandy byla použita jak britskou, tak argentinskou armádou. Vyráběna byla i v licencích, dle předpokladů nakonec vznikla v počtu kolem 7 milionů kusů. V západních armádách pak FN FAL nahradily modernější útočné pušky na střelivo 5,56×45 milimetrů, ale řada chudších zemí ji používá dosud.

Článek Belgická legenda a „pravá ruka svobodného světa“: bitevní puška FN FAL s kulometnou municí byla soupeřem AK-47 a slouží dodnes se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SKS měla nový typ náboje, který převzalo AK-47

Úkolu zkonstruovat samonabíjecí pušku se na začátku 40. let 20. století zhostil Sergej Gavrilovič Simonov, a Wikipedia uvádí, že označení SKS je zkratkou názvu Samozaryadny Karabin Simonova. Na rozdíl od běžně používaného náboje 7,62 x 54 milimetrů používaného v Mosin–Nagant začal ovšem konstruovat zbraň pro novou munici 7,62 x 39 milimetrů, tedy stejnou, která byla později využitá i v AK-47 Kalašnikov, byť to už nebyl jeho výtvor.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

První pušky se objevily ještě v průběhu druhé světové války a během vojenských zkoušek byly nasazeny do bojů. Do výroby se nakonec dostaly v upravené verzi a do výzbroje vstupovaly od roku 1949, uvádí GunsFandom. Ovšem v té době začala do výzbroje přicházet i útočná puška AK-47, která měla větší zásobník, možnost střílet dávkou a konstrukčně SKS převyšovala. Brzy ji proto také jako hlavní pěchotní zbraň nahradila. SKS se však nakonec ujala ve světě, třeba v Číně jako Type 63, a používána byla i mnoha partyzánskými hnutími.

Zásobník na 10 ran a výklopný bodák

Jako puška je SKS udělaná tak, aby nevyžadovala nějaké složité zacházení a byla odolná. Je menší a kompaktnější než Mosin–Nagant, její délka je 1,021 metru a hmotnost 3,8 kg, uvádí WeaponSystems. Zespodu pak disponuje výklopným zásobníkem na 10 nábojů, které lze vkládat jednotlivě nebo pohromadě za pomoci speciální stahovací spony. Má železná mířidla nastavitelná od 100 do 1 000 metrů, ale efektivní dostřel je zhruba 400 metrů.

Kalašnikov, metla na americké vojáky Vietnamské války, která rozstřílela i strom a byla velice spolehlivá. Mnozí Američané si ji přivlastnili

Vojenská verze pušky má ještě jednu specialitu, a tou je přímo zabudovaný výklopný bodák. Čistící sadu pak vojáci měli umístěnou pod výklopnou částí pažby. Jediným negativem pušky může být snad to, že při dlouhém skladování je třeba ji pečlivě vyčistit od konzervantů, aby se nezasekával její úderník. SKS, ačkoli se ve výzbroji SSSR příliš neohřála, patří i tak díky licenčně produkovaným verzím do první desítky nejvyráběnějších pušek světa.

Článek Zatímco v SSSR byla poloautomatická puška SKS neúspěch a rychle ji převálcoval Kalašnikov, jinde našla uplatnění a zapsala se do dějin se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ruský voják neprozradil víceméně nic

Že se nemusí každá zbraň 100% povést, je možné vždy, ač k tomu díky modernímu inženýrství a stále dokonalejším výrobním procesům dochází mnohem méně, než tomu bylo dříve. Nedávno kupříkladu redakce ArmádníhoZpravodaje připomínala československou Pancéřovku 27, která se nakonec ukázala tak špatná, že ji armáda raději rozdávala ve vzdálených zemích.

Rusko tvrdě udeřilo na Ukrajinu, ale 350 vojáky za jediný den zaplatilo jenom u Pokrovsku. Jedná se o 25 % všech padlých

Něco podobného se možná stalo i s některou (nebo některými) z českých pušek dodaných na Ukrajinu, ačkoliv není jasné, o jakou se jedná, ať jsem pátral, jak jsem chtěl. TASS totiž odkazuje pouze na údajné vyjádření nějakého ruského vojáka, který se speciálně pro ni vyjádřil s tím, že je našli na ukrajinských pozicích, kde je testovali a ohodnotili je jako nekvalitní.

Ve vyjádření je jednou odkaz na pušku a poté na kulovnici CZ, což by odkazovalo na produkt CZUB (České zbrojovky), která o ní tvrdí, že se řadí k tomu nejlepšímu na světovém trhu s dlouhými palnými zbraněmi pro lovecké a sportovní využití. Zda se dostala v nějaké podobě až do rukou ukrajinské armády, se mi ale dohledat nepodařilo.

Kam se poděly americké peníze pro Ukrajinu? Nedostala ani 50 % ze schválené částky, sedí to možná papírově, tvrdí Zelenskyj

„Viděli jsme kulovnice CZ vyrobené v České republice. Zkoušeli jsme je a dospěli jsme k závěru, že jsou nekvalitní. Náboj se zpravidla zasekne. Testovali jsme je na střelnici a ukázalo se, že pušky jsou podprůměrné kvality,“ dodal příslušník bojového uskupení Kasper.

Článek ČR údajně poskytla Ukrajině pušky podprůměrné kvality, které se navíc zasekávají, tvrdí ruský voják poté, co je testoval se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

AM-17 je určena na krátkou vzdálenost

S vývojem nové krátké zbraně s parametry útočné pušky začal koncern Kalašnikov kolem roku 2010 a výsledná AM-17 byla představena v roce 2017, uvádí Wikipedia. Záměrem projektu bylo nahradit stárnoucí a dnes již nevyráběné zkrácené pušky AKS-74U. I ta nová je přitom určena pro boj na krátkou vzdálenost a používat by ji měla policie, armáda i Rosgvardia.

Kalashnikov announced that in 2025, serial production of the new 5.45-mm AM-17 small-caliber assault rifle will begin.This rifle was developed based on previous experience in special operations.the AM-17 is an ideal choice for operations requiring silence and precision. pic.twitter.com/FI1ws9LRb4

— Valhalla (@ELMObrokenWings) October 8, 2024

Oproti AKS-74U má mít AM-17 mnohem modernější design a řadu výhod. ArmyRecognition uvádí, že díky použití polymerových materiálů je lehčí, bez zásobníku je její hmotnost 2,5 kilogramu oproti 2,7 kilogramu u starého sovětského modelu. Má také vyšší kadenci střelby 850 ran za minutu oproti 700 ranám a díky moderní liště Picatinny si na ni uživatelé mohou přidělat různá přídavná zařízení, což u staré zbraně možné není.

Puška používá běžné střelivo

AM-17 využívá střelivo ráže 5,45×39 mm, tedy stejné jako standardní útočné pušky ve výzbroji ruské armády, a Kalašnikov na stránkách uvádí, že je k ní zásobník na 30 nábojů. Zbraň je dlouhá jenom 490 mm, ale pokud obsluha vytáhne teleskopickou pažbu, je to 750 mm. Kompaktnost AM-17 a její nízká hmotnost zaručuje dobrou manipulaci ve stísněných prostorách.

Modernizovaný Kalašnikov AK-203 zaujímá post hlavní pěchotní zbraně: ale nikoliv doma v Rusku, „klient“ mu navíc může vzít zakázky

V budoucnu by se mohla dočkat i překomorování na jiné střelivo, takže pravděpodobné, že Rusko plánuje i její export. Záležet však bude na tom, jak se osvědčí přímo v praxi. Třeba s kvalitou nové útočné pušky AK-12 měl koncern Kalašnikov opakované problémy a musel ji předělávat a upravovat, než s ní byli vojáci spokojení. ArmádníZpravodaj také v srpnu 2022 v krátké analýze připomínal, jak funguje konstrukce útočné pušky AK-47 Kalašnikov.

Článek Ruská modernizace, která se povedla: náhradou za kratší sovětskou útočnou pušku AKS-74U je AM-17. Ale otestuje ji až praxe se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SCAR 15P je kombinací několika typů

Výrobcem zbraně je zbrojovka FN America, která ji na stránkách označuje za poloautomatickou pistoli. Pravdou ale je, že jde spíše o jakousi zmenšenou verzi útočné pušky FN SCAR, a to o velikosti pistole nebo samopalu. Původně přitom užívala náboje 5,56×45 milimetrů, což je střelivo pro útočné pušky, avšak později byla SCAR 15P komorována i pro .300 AAC Blackout.

The FN SCAR 15P may be small, but it’s mighty! https://t.co/CtZWjV8SJ9 #FNAmerica pic.twitter.com/cXf21D5x5x

— FN (@FN_America) August 24, 2023

Tento typ munice je používán tam, kde je třeba vysoký výkon v krátkých hlavních, a je ideální pro zbraně používající tlumiče, uvádí Wikipedia s tím, že se projektil pohybuje podzvukovou rychlostí. Náboj má zároveň vyšší výkon než klasické pistolové střelivo jako 9×19 milimetrů používané v pistolích nebo samopalech, takže způsobí i jediný zásah pořádné zranění.

S tlumičem je SCAR 15P velmi tichá

SCAR 15P s náboji .300 AAC Blackout je ideální zbraní pro operace, při nichž je vyžadována co nejmenší míra hluku, uvádí ArmyRecognition, a zároveň se hodí do stísněných prostor. Jednak je velice malá, hlaveň má jenom 19,05 cm, jednak mají projektily na krátkou a střední vzdálenost vysokou zastavovací sílu; při použití tlumiče je navíc střelba velice tichá.

„MiG-23 si chválili i američtí piloti, co s nimi létali 8 let,“ uvedli kdysi Rusové; ve skutečnosti je ale nesnášeli a 2 z nich přišli o život

Hmotnost SCAR 15P je přibližně 2,5 kg bez zásobníku a používá standardní zásobníky do útočných pušek na 10 nebo 30 nábojů. Jsou na ní i lišty, takže si ji uživatel může vybavit doplňky, například zaměřovači, laserovými značkovači nebo taktickými baterkami, ale i dalšími věcmi. A jelikož se jedná o poloautomatickou zbraň, mohou ji v mnoha zemích získat i civilisté.

Článek Kdo to schytá, zranění těžko „rozchodí“. Nová ultrakompaktní pistolová útočná puška SCAR 15P komorovaná v ráži .300 Blackout se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Upravená puška pro munici NATO

K přesné střelbě na kratší a střední vzdálenost dříve využívaly speciální síly Bundeswehru pušku Heckler & Koch G28, ale po letech ji chtějí nahradit. Jejich požadavkem byla zbraň používající náboje ráže 7,62×51 milimetrů, teda stejná, jaká je nabíjena do starších pušek. Jde o munici standardizovanou pro armády NATO, a Wikipedia k ní uvádí, že slouží do různých typů odstřelovačských pušek nebo třeba univerzálních kulometů, jakým je M240.

Popular Airsoft Weekend Feature:

Heckler & Koch Bags Contract To Supply The German Army With The Semi-Automatic Sniper Rifle G210

Read the full story: https://t.co/3NeOXGDFBQ #airsoft pic.twitter.com/IUO30NW0yj

— PopularAirsoft (@popularairsoft) August 31, 2024

Němečtí vojáci nakonec zvolili G210 od Heckler & Koch, což nemusí být překvapení, neboť je tato společnost tradičním dodavatelem ručních zbraní pro německé ozbrojené síly. ArmyRecognition uvádí, že jde o tzv. poloodstřelovací pušku, tedy zbraň určenou pro přesnou střelbu na kratší vzdálenosti. Odvozena je od modelu MR308A6, ale upravena byla dle požadavků speciálních sil německé armády, a představena pak na začátku roku 2024.

Puška G210 slibuje přívětivou ergonomii

Oproti G28 má nová zbraň nabízet mnohem lepší ergonomii, zvýšenou přesnost a lepší pohodlí při manipulaci třeba tím, že má mechanismus bočního nabíjení. Jde o pušku o hmotnosti 4,4 kg v nenabitém stavu, vybavena je přitom hlavní o délce 425 mm, uvádí TheFireArmBlog. MR308 má zásobníky na 10 a 20 nábojů a podobné to bude nejspíše i u této zbraně. K dispozici je na ní i lišta umožňující instalaci vybavení, např. optiky, a to i s nočním viděním.

Zakázané německé útočné pušky Haenel MK556 má ve výzbroji Ukrajina, kde evidentně porušení zákona nevadí

Celkem bude mít Bundeswehr k dispozici 500 pušek G210, z čehož je jasné, že půjde o zbraň určenou jenom pro velmi úzký okruh specialistů, hlavně tedy příslušníky speciálních jednotek. Taková poloodstřelovací puška by se mohla hodit např. pro boj v hustě zastavěném městském terénu, kde není vidět na kilometry daleko. Svými vlastnostmi je k tomu více než vhodná.

Článek Speciální síly německé armády si po letech vyžádaly modernizaci. Vsadí na poloodstřelovací pušku G210 a dostane ji pouze pár stovek vojáků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vzduchovek Hunting Dogs je jenom 10

Výroba vzduchovek MP-512 spadá pod ruský koncern Kalašnikov a jde o jeho nejprodávanější vzduchovku na klasické diabolky ráže 4,5 mm. Není tedy ničím výjimečná a neliší se od běžně prodávaných vzduchovek, s nimiž se střílí na papírové terče nebo na poutích do špejlí s papírovými růžemi. To ale neplatí o verzi vzduchovky označované jako Hunting Dogs, která vznikla jenom v 10 kusech, uvádí společnost na svých stránkách; jde tedy o unikát.

iZdroj fotografie: Uživatel Fornax / Creative Commons / CC BY-SA

Každý, kdo si takovou vzduchovku koupí, k ní získá i certifikát pravosti, uvádí ArmyRecognition. Kolik stojí, však společnost neoznámila, ale mohou to být i desítky tisíc korun, protože jde vlastně o umělecké dílo. Série nese název Hunting Dogs z důvodu rytin, které na vzduchovce vyobrazují lovecké psy, přičemž jsou obohacené o drahé kovy – fotografie napovídá, že nejspíše také o zlato nebo minimálně o pozlacené prvky.

Lepší přesnost a pažba z kvalitního ořechu

Vzduchovky Hunting Dogs mají i další vylepšení – místo klasické plastové pažby mají luxusní používanou u pušky MP-161 Manul vyrobenou z vysoce kvalitního ořechového dřeva. Je však otázkou, zda tím nedošlo k navýšení hmotnosti zbraně, která je v základu 3 kg, ale u sběratelského kousku, který bude nejspíše někde vystaven, to není tak zásadní. Zároveň je na pušce i lišta pro upevnění různých doplňků a měla by mít lepší přesnost.

ČZ vz. 50: legendární pistole bratří Kratochvílů měla nevídaný úspěch. Vzniklo jí skoro 90 000 ks a na svou dobu byla dost pokroková

Udělat unikát ze vzduchovky je možná trochu extravagantní, ale výrobci zbraní i jejich uživatelé si limitovaných edicí cení. Výjimkou nejsou ani u největšího českého výrobce ručních zbraní, a to České Zbrojovky spadající pod Colt CZ Group. Ta má limitovanou edici pistole CZ 75 Řád Bílého lva a pak Pocta legendám. Výrobce na svých internetových stránkách uvádí, že obsahuje nejen zdobenou CZ 75, ale také legendární americký Colt 1911.

Článek Ruský Kalašnikov představil limitovanou edici pušek Hunting Dogs. Do světa vypustil pouhých 10 kusů, jde prakticky o umělecká díla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velmi dobrá útočná puška Bren 2

Jako základní výzbroj pěšáků si česká armáda již před lety zvolila tuzemské útočné pušky Bren; nejdříve se jednalo o CZ 805 BREN, ale Česká zbrojovka je na základě zkušeností a požadavků modernizovala na zbraň označovanou jako CZ BREN 2, která využívá standardní střelivo NATO 5,56 x 45 milimetrů (využívají ji i francouzské speciální jednotky). Ovšem hlavně v rezervních skladech a dobrovolných zálohách lze najít i starší českou útočnou pušku Samopal vzor 58.

• CZ BREN 2
• 805 BREN
• Sa vz. 58

Jak funguje legendární útočná puška Kalašnikov: analýza do nejmenších detailů

Také většina pistolí v AČR je česká

Základní pistolí české armády je opět výrobek České zbrojovky, a to pistole CZ P-10 C/F ráže 9 x 19 milimetrů. Tu doplňuje starší slavná české pistole CZ 75 SP-01 Phantom, a speciální jednotky si pak pořídily pistole značky Glock.

• CZ P-10 C/F
• CZ 75 SP-01 Phantom
• Glock

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany České republiky

Samopaly jsou spíše doplněk

Některé jednotky používají i samopaly, ale ty nejsou mezi českými vojáky tak rozšířené. Ve výzbroji AČR jsou dva české výrobky, tím prvním je ještě československý samopal Škorpion vz. 61, a druhým mnohem novější PDW Škorpion EVO 3. Vojáci mohou mít ale v rukách i dva výrobky společnosti Heckler & Koch, a to samopaly MP5 a MP7.

• Škorpion vz. 61
• PDW Škorpion EVO 3
• Heckler & Koch MP5
• Heckler & Koch MP7

Cepák: Nejstarší zbraň AČR pochází až z roku 1934. Vojáci na ni nedají dopustit

Lehký český kulomet je hlavně ve skladu

Armáda používá dva druhy lehkých kulometů. Tím standardním se stal univerzální FN Minimi zastoupený v mnoha armádách NATO, česká armáda je nakupuje v ráži 7,62 milimetrů. Ve skladech, a možná také u záložáků, je pak možné najít i starší český Univerzální kulomet vzor 59. Na vrtulnících jsou také kulomety M134 Minigun nebo staré sovětské PK.

• FN Minimi
• Univerzální kulomet vz. 59
• M134 Minigun
• PK

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany České republiky

Těžké kulomety jsou na vozidlech

Těžké kulomety zase montují čeští vojáci hlavně na různá vozidla a tanky, zastoupen je mezi nimi i slavný americký M2 Browning, případně sovětský DShk nebo NSV.

• M2 Browning
• DShk
• NSV

Vzkříšení legendy: modernizovaná 60letá ruská odstřelovačská puška Dragunov SVD se vyrovná dnešním zbraním, je však 4krát levnější

Odstřelovacích pušek je celá řada

Opravdovou hojnost lze v české armádě najít u odstřelovačských pušek, kterých ačkoliv má mnoho druhů, kusově jich jsou pouze nízké počty. Nejsilnější jsou antimateriálové pušky, konkrétně americká Barrett M82 a česká ZVI Falcon, a dále mohou mít odstřelovači britské Accuracy International AWM, finské Sako TRG nebo americké CheyTac Intervention a Desert Tech HTI. Ve skladech pak leží staré sovětské SVD Dragunov.

• Barrett M82
• ZVI Falcon
• Accuracy International AWM
• Sako TRG
• CheyTac Intervention
• Desert Tech HTI
• SVD Dragunov

Článek Pěchotní zbraně AČR: některé jsou i české a vyhlášené ve světě, jiné dosluhují po Sovětech; nejvíce je odstřelovačských pušek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mosin-Nagant je silná a přesná

Majitelé mohou mít několik důvodů, proč si zbraň nechávají; kromě touhy mít v držení legendu, její cena je ale relativně nízká, to může být její síla a přesnost. Standardně do ní pasují náboje 7,62 x 54 milimetrů, jsou tedy větší než proslulé .308 Winchester. Dobrému střelci garantují, že do svého cíle proniknou opravdu hluboko, a díky konstrukci je možné se trefit i na dlouhou vzdálenost. Testující z kanálu Zebra zasáhl cíl maximálně 137 metrů daleko, přičemž se s mechanickými mířidly trefil 3 ranami ze 4, a to vestoje.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ukrajiny / Creative Commons / CC BY

Podle papírových údajů ale dokáže Mosin-Nagant efektivně střílet až na 500 metrů, a s optickými mířidly dokonce na více 800 metrů; střelec z kanálu Zebra přiznal, že při 137 metrech byl cíl již docela malý, ale neměl k dispozici optiku. O tom, že je puška na dlouhou vzdálenost skvělá, svědčí i to, že ji používali známí sovětští odstřelovači, třeba Vasilij Zajcev nebo Ljudmila Pavličenková. Ve Finsku měl pak upravenou verzi Mosin-Nagant označovanou jako M/28-30 i nejlepší odstřelovač historie, Fin jménem Simo Häyhä, který dokonce nepoužíval optiku.

Skrytá smrt z rukou odstřelovače může na bojišti přijít kdykoli. Ti nejlepší dokázali zlikvidovat stovky nepřátel

Puška má zásobník na 5 nábojů

Puška Mosin-Nagant pochází z dob carského Ruska, do výzbroje byla zavedena již v roce 1891. Používána byla za první i druhé světové války, i když ve 30. letech 20. století došlo k její mírné modernizaci. Tato verze označovaná jako model 1891/30 má délku 1 232 milimetrů a její hmotnost jsou 4 kilogramy. Zbraň má 5ranný zásobník, do něhož je možné náboje vkládat jednotlivě nebo najednou sepnuté sponou.

Puška Mosin je legenda legend: zavedl ji car, proslavili odstřelovači druhé světové války, a dnes slouží i na Ukrajině

Zbraně byly používány hlavně v Rusku a SSSR, i když za první světové války je vyráběli i v USA; bolševici za ně ovšem po revoluci nezaplatili, takže skončily na americkém trhu. Ve výzbroji je měly i československé legie bojující v Rusku, a po druhé světové válce je SSSR dodal mnoha komunistickým spojencům a partyzánům. Sloužily mj. i v Koreji, ve Vietnamu, a na mnoha dalších místech. Ruská armáda je dokonce během současného konfliktu na Donbase vydala některým rekrutům ze separatistických oblastí.

Článek Video-test: jak střílí sovětská legenda Mosin-Nagant; když to s ní střelec umí, i bez optiky dobře trefuje vzdálené cíle se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Císařské Německo brokovnice nechtělo

Brokovnice začaly armádní jednotky používat někdy v 90. letech 19. století, Američané například při honbě za Pancho Villou. A samozřejmě je využívala policie. Opravdové masové bojové nasazení pak zažily za 1. světové války, kdy je na evropskou frontu v roce 1917 přinesli američtí vojáci – v zákopových bojích se ukázaly jako velmi efektivní. A to dokonce tak, že Německo proti nim diplomaticky protestovalo a hrozilo, že bude vojáky za jejich držení popravovat, ale po hrozbě odvetou ze strany USA se tak nedělo.

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Naopak následovalo jejich rozšíření a dnes jsou v mnoha armádách. Přímo v boji se ukazují i některé unikáty, na Ukrajině se třeba v rukách rusých vojáků objevila revolverová brokovnice MTs255. Ta má 5ranný zásobník nabíjený jako klasické revolvery, tedy vyklopením válce. Jde primárně o loveckou zbraň, ale v Rusku existuje i policejní verze se sklopnou pažbou a lištou Picatinny, na níž je možné umístit různé doplňky. Verze s nejkratší hlavní mohou mít hmotnost jen 3,1 kg a mohou být užitečné hlavně při obraně nebo útoku na zákopy.

Brokovnice umí účinně vyrážet dveře

Nějaké kousky má k dispozici také česká armáda, konkrétně je o Winchester Model 1300 a Benelli M3. Brokovnice jsou dobře poslouží třeba v městském boji, případně v boji proti povstalcům – většinou jsou používány takzvané pumpovací typy. Jako skvělé se ukazují i při vylamování dveří, a rovněž jsou broky neobyčejně účinné ve stísněných prostorech domů a zákopů. Třeba v Iráku používali američtí vojáci brokovnice v bojích proti povstalcům, k nimž většinou docházelo v nepřehledném městském terénu.

Nejstarší revolver na světě je starý přes 400 let: byl trochu „zaostalý“, ale přesto velmi efektivní. Vlastnil ho důstojník za 30leté války

Specifický je pak přídavný brokovnicový systém M26, který lze nainstalovat na útočné pušky M16 nebo karabiny M4, a to pod hlaveň. Voják tím získá útočnou pušku s podvěsnou brokovnicí, musí se ale smířit s nesením vyšší hmotnosti, kterou M26 navyšuje o 1,36 kilogramu. Využívá přitom krabicové zásobníky se 3 nebo 5 náboji, což umožňuje její rychlé přebíjení. Velkého nasazení se dočkal tento systém v Afghánistánu.

Článek Je to nezvyklé, ale i vojáci používají brokovnice, třeba unikát MTs255 s revolverovým zásobníkem nebo v podvěsu na útočné pušce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Učitel se proti hlavni pušky nebál

Že voda dokáže střely výrazně zpomalit a po chvíli zcela zastavit, je všeobecně známo. Ale pouze málo lidí opravdu ví, jak dlouhou vzdálenost mohou střely vlastně urazit a do kdy jsou nebezpečné. Nejvíce za to asi mohou různé akční filmy, kde záběry projektilů prorážejících vodu patří k těm oblíbeným. Ale zastavovací účinek vody způsobený její hustotou je nejspíše větší, než si většina lidí myslí. I proto se Wahl ve videu dostupném na sociálních sítích nebál, když se postavil doslova jenom pár metrů od ústí hlavně.

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Zvolil přitom jednoduchou metodu – zbraň umístil v bazénu na stojan a do ruky si vzal provázek, aby za něj mohl zatáhnout, a stisknout tak spoušť. Ačkoliv záběry na videu nejsou zcela zřetelné, zvolenou zbraní bude pravděpodobně bojová puška Heckler & Koch G3. Do té jsou standardně využívány náboje ráže 7,62 x 51 milimetrů NATO. Jde o velmi silné střelivo, jaké lze použít i třeba v kulometech nebo některých odstřelovačských puškách.

Projektil urazil zhruba necelý metr

Zpomalené záběry z výstřelu ukazují, že učitel fyziky moc dobře věděl, co dělá – postavit se jen několik metrů od hlavně tak vlastně nijak nebezpečné nebylo. Cesta projektilu vodou je velmi dobře vidět, končí zhruba po uražení jednoho metru, poté se projektil zastaví a začne klesat ke dnu. U většiny střeliva opravdu platí, že po zhruba metru již není schopné člověku ublížit, silnější, jako jsou třeba střely do těžkého kulometu, možná pronikne o pár desítek centimetrů dále. Naopak projektily klasických pistolí mohou urazit nejvýše desítky centimetrů.

Omezení daná vodou ale neznamenají, že by neexistovaly zbraně se smrtící silou pod hladinou. Nejznámější z nich je ruská obojživelná puška ADS vyrobená tak, aby ji k boji pod vodou mohli používat vojenští potápěči. Využívá střelivo 5,45 x 39 milimetrů shodné třeba s AK-74 a na zemi má efektivní dostřel 500 metrů. Pod vodou je do ní ale třeba nabít speciální náboje, jejichž projektil je tvarovaný tak, aby snáze pronikal vodou. V hloubce 5 metrů má dosah 25 metrů, s přibývající hloubkou ale dostřel klesá.

Článek (Ne)bezpečný test učitele fyziky: na videu jasně ukazuje, jak daleko doletí střela ve vodě. Před většinou zbraní budete v bezpečí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Náboje do mnoha pušek a kulometů

Munice 7,62 x 54 milimetrů vznikla již na konci 19. století jako náboje do ruských pušek Mosin-Nagat. Ve výzbroji ruské (a později sovětské) armády tyto pušky zůstávaly dlouhá desetiletí, a navíc se ukázalo, že je do nich užívaný náboj velmi výkonný. Začal být tedy užíván nejenom do jiných pušek, a to včetně odstřelovačských, ale stal se i standardním nábojem pro kulomety, například PKM nebo československý Uk vz. 59.

iZdroj fotografie: Uživatel CynicalMe / Creative Commons / CC BY

Střelivo testované na kanále Zebra je specifické, protože obsahuje pyrotechnickou náplň. Ta se při nárazu uvolní a její žár dokáže zapálit hořlavé materiály, ideálně cisterny s palivem, případně hořlavé obložení domů. Bylo proto zajímavé sledovat, co udělá při průniku balistickým gelem. Pokud byla přitom ve třetině bloku umístěna ocelová destička, vzplanul projektil až při nárazu do ní, a jeho zbytky ještě pokračovaly gelem. Do lidského těla by udělal nejen klasický vstřel, ale pokud by narazil na kost a vzplanul, určitě by výsledkem byly i vnitřní popáleniny.

Někdy vzplane náplň pozdě(ji)

Nevýhodou této munice má být dle některých zpráv její velmi nízká citlivost, a to hlavně při průniku do měkkých cílů. Jde o to, že pokud není cíl dostatečně tvrdý, nemusí se pyrotechnická náplň uvolnit, případně se tak stane pozdě. To bylo možné sledovat i při střelbě do velmi silné svíčky, kdy náboj blokem vosku proletěl a dost ho rozbil, ale náplň se uvolnila až za ním, což není správně.

Když ale Youtubeři testovali munici proti akváriu, ukázalo se, jak by nejspíše fungovala při střelbě na cisternu. Po nárazu střela samozřejmě sklo rozbila, a poté pokračovala k lebce uprostřed akvária; byl přitom vidět záblesk šířící se do vody. Pokud by se jednalo například o benzín, jistě by okamžitě vzplanul. Dlouhá cesta balistickým gelem pak evidentně dokáže střelu iniciovat. Ale zda by na to stačila i tloušťka měkkých lidských tkání, nelze odhadovat.

Článek Test: cenný ruský zápalný náboj dokáže zničit cisternu, ale obyčejná svíčka ho „vypne“; používán je do pušek nebo kulometů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Náboj z mosazi nebo podobného kovu

Střelivo do ručních zbraní se většinou skládá ze 4 částí: 1) střela (též projektil), laicky nazývaná „kulka“, která už ale dnes obvykle nemívá kulatý tvar; 2) nábojnice vyrobená z mosazi nebo podobného kovu, používaná bývá i ocel; 3) hnací náplň uvnitř nábojnice (dříve ji tvořil černý střelný prach, dnes to je bezdýmný prach), která je v horní části osazena střelou; 4) zápalka sloužící k zapálení hnací náplně.

iZdroj fotografie: Uživatel Grasyl / Creative Commons / CC BY-SA

První pokusy o výrobu nábojů pochází z počátku 19. století, kdy ale střelivo nebylo příliš spolehlivé. Nábojnice byly většinou vyráběny z papíru (později i textilie a zvířecích střívek), čímž byly také náchylné k navlhnutí a následnému selhávání. Kovové se začaly objevovat až v 2. polovině 19. století. Video z ruské muničky ukazuje, jak je nutné kovovou nábojnici v několika krocích zformovat do požadovaného tvaru. Je přitom neustále kontrolována; kdyby ne, mohl by se náboj při špatných rozměrech někde zaseknout, což pro vojáka znamená velký problém.

Projektil není kulatý, ale zašpičatělý válec

Velice přesně je pak nutné vyrobit i projektil. Nejčastěji mívá podlouhlý tvar protáhlého válce zakončeného špičkou, ale může vypadat i jinak. Výhodou takového tvaru jsou skvělé aerodynamické vlastnosti nutné hlavně pro střelbu na delší vzdálenosti. Moderní střela se většinou skládá ze 2 částí – jádra a pláště. Jádro je nejčastěji olověné, ale může být použit i jiný materiál, záleží na typu střely. Druhou částí je plášť, který může být měděný, případně ze slitiny s obsahem mědi, ale používána je i ocel upravená niklováním nebo jiným materiálem.

Jako hnací náplň dříve sloužil černý střelný prach, ale ten měl řadu negativních vlastností. Nyní je to bezdýmný střelný prach, také označovaný jako kordit, vynalezený v druhé polovině 19. století. V náboji ho musí být přesné množství, což je také neustále kontrolováno, aby mělo střelivo stále stejné vlastnosti nebo zbraň nepoškodilo. Chybět nakonec nesmí zápalka, do níž udeří úderník zbraně, přičemž jsou dnes většinou používány náboje se středovým zápalem. Jakmile je střelivo dokončené, zbývá ho jenom bezpečně zabalit.

Článek Video: jak probíhá výroba nábojů, ukázala exkurze do ruské továrny. Jedná se o zdlouhavý a precizní proces se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dragunov SVD má náboje z dob carského Ruska

Zmíněný konstruktér je spoluzakladatelem společnosti zabývající se modernizací různých zbraní, a tak se nakonec pustil i do legendární odstřelovačské pušky Dragunov SVD. Získat se mu podařilo civilní verzi pušky, která používá starý náboj 7,62 x 54 milimetrů vyvinutý ještě v době carského Ruska. Je však velmi výkonný, proto je vlastně používán dodnes. Navíc je levnější než .308 Winchester, případně jeho vojenský ekvivalent 7,62 x 51 milimetrů užívaný NATO.

Aby mohl zbraň modernizovat, musel z ní odstranit, co se dalo. Je jasné, že její vnitřní části ani hlaveň měnit nelze, ovšem vše ostatní ano. Je ale třeba dát pozor, protože nevhodné uchycení a další prvky mohou vést například ke vzniku nechtěných vibrací, nevyváženosti a dalším negativním jevům. O něco jednodušší je to s pažbou, zde je změna možná, a to za nějakou moderní a lépe vyhovující střelcům, například i s možností nastavení pro konkrétního jedince.

Z SVD zbylo jen pouzdro a hlaveň

Valentin Vlasenko nakonec „očesal“ pušku tak, že z ní zbyla jenom holá hlaveň. Prvním pokusem bylo umístění do upraveného pouzdra z Heckler & Koch HK417, což nebylo špatné, protože šlo ze zbraně opravdu střílet. Do výsledného návrhu však ještě řada úprav chyběla; zejména bylo potřeba, aby puška nebyla těžká a střelce nijak neomezovala. Na zbrani se objevila i univerzální lišta Picatinny o délce 460 milimetrů, na níž bylo možné instalovat různé vybavení. Puška s 24palcovou hlavní má přitom hmotnost pouhých 4,2 kilogramů.

Díky oné liště lze na pušku umístit různé druhy optiky, a to včetně termovizního zaměřovače. Vybavena může být i kompaktním balistickým kalkulátorem Vampire ST s možností doplnění o laserový dálkoměr, což může střelci značně usnadnit zaměření cíle a přesnost. Z Dragunova SVD se tak stala zbraň, která údajně může v mnoha parametrech konkurovat moderním odstřelovačským zbraním. Oproti modernější HK417 je prý téměř 4krát levnější a přitom srovnatelná výkonem.

Článek Vzkříšení legendy: modernizovaná 60letá ruská odstřelovačská puška Dragunov SVD se vyrovná dnešním zbraním, je však 4krát levnější se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SVD neboli Dragunov

Odstřelovací puška sovětského původu. Do výzbroje byla zavedena již v roce 1963 a patřila ke standardním odstřelovacím zbraním východního bloku. Využívá náboje ráže 7,62 × 54 milimetrů v zásobníku na 10 ran. Má optická mířidla se čtyřnásobným zvětšením a její efektivní dostřel je 800 metrů. Puška byla ve výzbroji Ukrajiny ve velkých počtech. V posledních letech je postupně jako zastaralá vyřazována z výzbroje, ovšem v rukách zkušeného střelce může být i přes své stáří velmi nebezpečná.

M82 Barrett

Asi nejznámější antimateriálová puška světa amerického původu, někdy také označovaná jako M107. Jde o zbraň využívající střelivo .50 BMG, jaké je běžně užíváno například v těžkých kulometech M2. Váží zhruba 14 kilogramů, ale zvládá účinně eliminovat zpětný ráz, což umožňuje velmi přesnou střelbu. Náboje jsou umístěny většinou v zásobníku na 5 ran, její efektivní dostřel je až 1 800 metrů. Prorazit je schopna i pancíř lehčích obrněných vozidel, ovšem používána je i proti živé síle. Proti projektilu nepomůže vojákům ani balistická ochrana.

Sako TRG-22

Finské odstřelovací pušky řady TRG jsou jedny z nejčastěji používaných zbraní své kategorie. Verze 22 je uzpůsobena pro střelbu náboji 7,62 × 51 milimetrů, i když některé typy mohou být komorovány i pro jinou munici. Puška má zásobník na 5 ran a její efektivní dostřel je zhruba 800 metrů. Může být vybavena různými typy zaměřovačů a dalším příslušenstvím pro přesnější střelbu a případně také lepší krytí pozice střelce. Výhodou je i relativně nízká hmotnost kolem 5 kilogramů.

Zbroyar Z-10

Ukrajinský zbrojní průmysl ale umí produkovat i odstřelovačské pušky vlastní konstrukce, dobrým příkladem je Zbroyar Z-10 inspirovaný americkou AR-10. Ukrajinští vojáci je dostali již kolem roku 2015, několik jich pro armádu koupil z vlastního tehdejší prezident Petr Porošenko. Do výzbroje byly zavedeny v roce 2018. Využívají náboje 7,62 × 51 milimetrů umístěné v odnímatelném zásobníku na 10 ran a jejich efektivní dostřel je 800 metrů. Na pušku je možné nainstalovat různé druhy pažby nebo zaměřovače. Nedávno se také podařilo jednomu ukrajinskému odstřelovači téměř dosáhnout na světový rekord.

Článek Video: ukrajinští odstřelovači ukazují, jak eliminují i 2 nepřátele jednou ranou. Tohle jsou nejpoužívanější pušky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odstřelovač vystřelil nejspíše třikrát

Z důvodu bezpečnosti ukrajinská armáda neinformovala, kdo záhadným střelcem skutečně je, a ponechala si pro sebe také informace o použité zbrani. Zveřejnila však video zobrazující celou akci v termálním zaměřovači. Ten totiž umožňuje nahrávat to, na co se střelec dívá, a je tedy snadné ověřit tvrzení o zásazích. Z videa je zřejmé, že po prvním výstřelu se ruský voják ještě dokázal pohybovat, ale byl (pravděpodobně) raněný. Střelec použil k jeho zneškodnění celkem tři rány, přičemž jeden projektil letěl k cíli asi 2 sekundy.

Oproti tomu světový rekordman, kanadský odstřelovač Wali, svoji mistrnou ránu vypálil v Iráku v červnu 2017, kdy po boku Kurdů bojoval proti Islámskému státu. Použil tehdy antimateriálovou pušku McMillan TAC-50. Zajímavostí je, že na jaře letošního roku se vydal na Ukrajinu, aby jí pomohl v boji s Rusy. Ovšem vydržel tam jen několik týdnů a údajně za celou dobu vypálil jen 2 rány; a to na zastrašení. Podle po misi poskytnutých rozhovorů mu vadilo, že si musel vše shánět sám, a trápila ho také neprofesionalita jeho spolubojovníků.

Nejasnosti o druhém místě

Ukrajinský ostrostřelec měl z druhého místa odsunout Angličana Craiga Harrisona s jeho ranou z roku 2009. Ten tehdy zasáhl cíl na vzdálenost 2 475 metrů v Afghánistánu a použil při tom pušku Accuracy International L115A3, jejíž původ je ve Velké Británii. Je ovšem možné, že byl Harrison až třetí. Existují totiž zprávy o australském odstřelovači z roty Delta 2. pluku Commandos a jeho ráně na vzdálenost 2 815 metrů. Vystřelit ji měl z americké antimateriálové pušky M82A1 Barrett v Afghánistánu v roce 2012.

Ať je zásah ukrajinského odstřelovače druhým nebo třetím nejlepším na světě, jde každopádně o mistrovský kousek. Do statistiky bude zbývat doplnit hlavně typ použité zbraně. Nabízí se hned několik kandidátů, protože Ukrajina dostala ze západu celou řadu pušek. Je známo, že její vojáci určitě používají jak americké M82A1 Barrett, tak britské Accuracy International.

Článek Video: Téměř světový rekord ukrajinského odstřelovače. Svůj cíl zasáhl na 2,7 kilometru, jde o skoro nemožný úspěch se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Puška 2 metry dlouhá a 25 kilogramů těžká

Označení monstrum je docela přiléhavé, protože za něj lze pušku opravdu považovat. Nejde o zbraň pro běžné nošení, protože je 25 kilogramů těžká, 2 metry dlouhá, a často k ní bývá připevněný tlumič, který ji ještě prodlužuje. Používá se hlavně pro utlumení záblesku výstřelu, ale i proto je ve speciálním pouzdru dodávána na dvě části. Hlaveň dlouhá 1,2 metru zaručuje mimořádnou přesnost na dlouhé vzdálenosti a umožňuje použít i velmi výkonné střelivo.

Zatímco nejznámější antimateriálovou puškou na světě je americká Barrett M82 používající náboje .50 BMG, tedy o průměru 12,7 milimetru, ukrajinští konstruktéři ze společnosti XADO Holding se rozhodli použít ještě větší střelivo 14,5 x 114 milimetrů. Standardní náboj B-32 této ráže může proniknout až 30 milimetrů silnou pancéřovou ocelí na vzdálenost 500 metrů a 10 milimetry na 1,5 kilometru. Navíc existuje i speciální protipancéřový náboj BS-41 obsahující wolfram, jehož průraznost je ještě vetší.

Obrněným transportérem projede jak nůž máslem

Jak účinná může taková zbraň být, ukazují zkušenosti z Ukrajiny. Na sociálních sítích je k dispozici video, kde touto puškou ukrajinští vojáci ničí obrněný transportér MT-LB. Jde o pásový transportér sovětské konstrukce a obě strany ho používají ve velkých počtech, přičemž často slouží i jako nosič některých zbraňových platforem. Jeho pancíř je silný maximálně 14 milimetrů a dokonce i nový ruský BTR-90 je schopen projektilům ráže 14,5 milimetru odolat maximálně v přední části. A to nejspíše jen těm standardním.

Aligator je navíc mimořádně přesný a díky liště Picatinny na něj lze instalovat různé zaměřovače. Efektivní dostřel pušky jsou 2 kilometry, ale projektil je chopen doletět do vzdálenosti až 7 kilometrů, přičemž má zbraň pětiranný zásobník. Pokud se střelec na první ránu do obrněného transportéru netrefí nebo ho jen poškodí, může velmi rychle střelbu zopakovat a vozidlo nepřítele znehybnit.

Článek Video: nic jí neodolá aneb Jak ukrajinská puška „krájí“ pancíř ruských obrněných vozidel jako nůž máslo. Zásah cíle je rychlý a ničivý se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Teplo lidského těla cíl prozradí

Princip termovize je založen na detekci vyzařovaného tepla ve vztahu k pozadí. Obecně se dá říci, že různé předměty mají různou teplotu, což technice umožňuje jejich zobrazení. Vzhledem k tomu, že lidské tělo má obvykle teplotu mezi 36 až 37 stupni Celsia, na pozadí země a okolních předmětů v noci září jako vánoční stromeček. Moderní přístroje takové vyzařování tepla dokáží zachytit i na vzdálenost jednoho kilometru.

Jak ukazují některé záznamy z Ukrajiny, kde probíhají intenzivní boje mezi ruskými útočníky a ukrajinským obránci, nemusí jít ani o specializované vojenské vybavení. Kvalitní termovizní zaměřovače jde koupit i jako lovecké, tedy civilní vybavení. Nejsou levné, dobrý zaměřovat stojí i více než 100 tisíc korun. Zobrazují cíle s rozlišením 640 x 480 pixelů, ale existují i zaměřovače s ještě lepším rozlišením. Dobrému střelci se rozhodně vyplatí do takové technologie investovat.

Ochrana neexistuje, spásou je pouze mlha

Některé kvalitnější zaměřovače dokonce mají balistické počítače, které dokáží střelci pomoci s odhadem směny směru projektilů způsobených třeba větrem nebo jinými vlivy. Před takovým moderním vybavením je prakticky nemožné se schovat. Žádné maskování na těle vojáka nepomůže, vyzařování tepla nejde nezastavit. Lze použít plachty ze speciálních materiálů, ovšem jen na statických pozicích. Za pohybu může být jediným krytím voják mlha. Podle své hustoty totiž dokáže výkon termovize výrazně ovlivnit.

Někteří střelci jsou schopni za pomoci zbraní s termovizí dosáhnout fenomenálních výsledků. Mnohdy jsou díky záznamovému zařízení i zdokumentovány. Na sociálních sítích je dostupné i video, na kterém ukrajinský odstřelovač za pomoci termovize zlikvidoval za 19 sekund 4 Rusy. Musel k tomu použít nějakou poloautomatickou pušku se zásobníkem. Například ukrajinskou Zbroyar Z-10. Má desetiranný zásobník a efektivní dostřel 800 metrů. V rukách zkušeného střelce jde o vražednou zbraň.

Článek I v noci jako lovná zvěř: 4 mrtví pod 20 sekund, přesný zásah až na 1 km díky termoviznímu zaměřovači i pevné ruce odstřelovače se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Starší zbraně neměly průraznost

Puška Vychlop ovšem není žádná nová zbraň. Do výzbroje agentů měla být zařazena již v roce 2004 a veřejnost ji mohla poprvé vidět na veletrhu INTERPOLITEX 2005 v Moskvě. Zkonstruována byla především proto, aby umožnila překonat různí typy tělové ochrany, které byly nad síly předchozích pušek. Především pak VSS Vindorez, kterou agenti používali v minulosti nejčastěji.

Ta totiž používala náboje 9 x 39 milimetrů, které se s rostoucí ochranou balistického vybavení kázaly jako nedostatečně průbojné. Proto se ruští konstruktéři nechali inspirovat nábojem .338 Lapua Magnum. Použili ale projektil ráže 12,7 milimetrů a vznikl tak mimořádně výkonný podzvukový náboj 12,7 x 55 milimetrů s neobyčejnou silou. Na 200 metrů je schopen prorazit ocelový plát o síle 16 milimetrů.

Snaha zbraň udělat co nejkratší

Pro jeho použití pak kancelář CKIB SOO zkonstruovala speciální pušku Vychlop. Jde o zbraň typu bullpup, což znamená, že je její zásobník umístěn až za spouští. To konstruktérům umožňuje zachovat dostatečně dlouhou hlaveň nutnou pro přesnou střelbu, a zároveň udělat zbraň co nejkratší. A rovněž poskytuje snazší manipulaci nebo možnost ukrytí v případě nějaké tajné operace.

Celková délka Vychlopu je 1 120 milimetrů a to i s integrovaným a mimořádně účinným tlumičem, který umožňuje tichou střelbu. Hmotnost zbraně je 7 kilogramů. a má pětiranný vyměnitelný zásobník. Její efektivní dostřel je 600 metrů, což je dáno i použitým nábojem, který na delší vzdálenosti ztrácí přesnost. Otázkou je, co taková puška dělala na Ukrajině. I když asi nelze pochybovat o tom, že zde působí specialisté FSB.

Článek Vzácnost, o jakou Rusko přijít nechtělo: tichý zabiják VSSK Vychlop je speciální odstřelovačská puška, která padla do rukou Ukrajinců se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zvládnou i slaběji pancéřovaná vozidla

Jedná se o takzvanou antimateriálovou odstřelovačskou pušku od americké společnosti CheyTac. Takto jsou označovány zbraně, jež jsou určeny nejen proti živé síle, ale i proti těžší vojenské technice. Většinou proti vozidlům, případně slaběji pancéřovaným vozidlům. Toto využití je možné díky použití speciálního velkorážního střeliva, které má dlouhý dosah a velikou ničivou sílu.

Většina antimateriálových pušek využívá náboje .50 BMG, ale CheyTac Intervention patří mezi několik výjimek. Je určena pro speciálně vyrobené střelivo CheyTac .408. To bylo navrženo za pomoci počítačů tak, aby bylo optimalizované pro zásahy na dlouhou vzdálenost, ale přitom si udrželo sílu klasických antimateriálových projektilů. Výhodou tohoto střeliva je skutečnost, že je lehčí. Odstřelovač tedy s sebou může nést více nábojů, nebo místo nich vzít nějakou potřebnou techniku.

Puška se světovým rekordem

CheyTac Intervention je puška o hmotnosti 14,1 kilogramu bez nasazené optiky. S vysunutou pažbou má délku 1,3 metru. Je vybavena sedmiranným zásobníkem, ale je možné si zvolit i pětiranný. Má efektivní dostřel 2 500 metrů. Podařilo se s ní vytvořit světový rekord na seskupený zásah v terči na vzdálenost 2 122 metrů. Puška je vybavena velmi účinnou úsťovou brzdou McArthur PGRS-1, která eliminuje zpětný ráz. Místo ní je také možné namontovat tlumič výstřelu OPSINC.

Dále je zbraň vybavena standardním optickým zaměřovačem Nightforce NXS 5,5-22×56, případně US Optics SN-9. Namontovat lze i noční vidění. Spolu s puškou se dodává i balistický počítač, dalekohled s laserovým dálkoměrem a balíčkem meteorologických a environmentálních senzorů. Ačkoli jde o pušku vyráběnou od roku 2001 v USA, není kupodivu ve výzbroji americké armády. Kromě českých speciálů si ji zvolila i polská speciální GROM a nejznámějším uživatelem zbraně je britská SAS.

Článek Čeští speciálové mají ve výzbroji antimateriálovou pušku CheyTac. Je přesná na vzdálenost přes 2 kilometry a má na kontě světový rekord se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak to známe z televize

Známe to všichni. V kreslených filmech přece v takové situaci hlaveň pušky vždycky vybouchne střelci přímo do obličeje a ten druhý má jenom zašpiněnou špičku prstu a směje se na celé kolo. Jde vlastně o velmi časté téma animovaných příběhů pro děti, kde se nesmrtelné a nezranitelné kreslené postavičky navzájem mlátí po hlavách, trhají si nožičky a ručičky, válcují se do placičky, kroutí si hlavami šestkrát dokola, střílí na sebe z pušky i z děla nebo se nechají spolknout lvem nebo tygrem.

A vzápětí tytéž postavičky vylezou, zvednou se ze země, otřepou se a začnou na obrazovce nanovo. Tedy s tím mlácením a trháním, že? Přitom jde stále ještě o časté téma filmových „umělců“ v jejich animovaných dílkách. Docela se vlastně divím, že autory těchto malovaných příběhů či filmů s 007 ještě nikdo v naší současné pokrytecké společnosti nehnal před soud pro propagování násilí toho nejhoršího zrna a za infikování myslí malých dětí pocitem, že násilí je samozřejmé a vlastně o nic nejde.

iZdroj fotografie: Unsplash

Lze o tomto „problému“ vůbec seriózně uvažovat? Trocha toho polopatického uvažování snad nebude vadit. To, co rozpohybuje kulku a žene ji z nábojové komory hlavní do jejího ústí směrem k cíli, je enormní tlak plynu. Prach v nábojnici po iniciaci velmi rychle shoří a přemění se na plyn velkého objemu. Proběhne to ve zlomku vteřiny a ve velmi malém prostoru nábojové komory.

Plyn se pochopitelně bleskově roztahuje a protože kulka a její nábojnice jsou stavěny tak, že jediný volný směr k úniku kulky před přetlakem spálených plynů je směr hlavní dopředu, pak samozřejmě tlak plynů v komoře způsobí, že kulka prudce vyletí dopředu.

Historický exkurs

Kdysi v počátcích používání palných zbraní zkusit ucpat protivníkovi hlaveň prstem, nebo spíše nějakým předmětem, aby se takto zabránilo výstřelu, bylo teoreticky docela možné. Tehdejší střelný prach nebyl ani zdaleka tak silný jako dnes a naopak materiál zbraní, respektive jejich hlavní, nebyl na tom s kvalitou nijak dobře. Podstatou problému spíše bylo dostat se k protivníkovi s jeho střelnou zbraní dostatečně blízko, aby bylo možné se vůbec o něco takového pokusit.

Tehdejší střelné zbraně byly stále ještě dosti nedokonalé a paradoxně jejich předchůdci luky a i některé verze samostřílů byly lepší. Pro palné zbraně hovořila paradoxně možnost je průmyslově vyrábět ve značném množství a také jejich perspektiva vývoje byla velitelům přece jen jasnější. Ale vztah ke střelným zbraním ještě v napoleonských válkách dobře charakterizoval jeden tehdejší anglický důstojník.

iZdroj fotografie: Birmingham Museum and Art Gallery / Public Domain

Ten si povzdechl, že by místo mušket Brown a Bess raději viděl u svých mužů klasický tisový anglický luk, mnohem přesnější než mušketa, se čtyřikrát větší palebnou četností, neprozrazující kouřem postavení střelce a u vycvičených lukostřelců i s větším účinným dostřelem a účinkem v cíli. Nebylo až tak neobvyklé, že se tehdy hlavně mušket a pistolí často trhaly, pokud se do prachu či do hlavně dostala nějaká nečistota.

Střelci navíc ještě ve třicetileté válce dostávali od svých velitelů kategorický pokyn, že smí střílet, jen když uvidí bělmo očí nepřítele. Při střelbě na větší vzdálenost hrozilo, že k protivníkovi z tehdejších palných zbraní ani nedostřelí a střelba nebude mít žádný účinek.

Dnes je realita zcela jasná

Ale jak by tomu bylo dnes? S trochou ironie a nadsázky se dá říci, že jen Šťastný Luke a policajt John McClane ve Smrtonosné pasti by dokázali zastavit kulku v hlavni prstem. Myslet si, že hlaveň lze reálně ucpat rukou, je prostě nesmysl. Je docela dost hajných a myslivců, kteří mají ustřelené prsty, protože měli takový hloupý zvyk šoulat po lese s nabitou brokovnicí a s prsty vraženými do hlavně.

Pak stačilo jen zakopnout či do něčeho nedbale vrazit a neštěstí bylo hotovo. Některým se přitom roztrhl i závěr, jiným jen uletěly prsty. Někteří myslivci i vojáci také při jiné explozi své zbraně přišli o obličej, když si hlaveň v zimě nevědomky ucpali sněhem a vystřelili. V tu ránu totiž ucpaná hlaveň fungovala jako trubková bomba těsně před obličejem chudáka střelce.

iZdroj fotografie: Unsplash

Ale samozřejmě, že se objevili lidé, kteří si to všechno, co zde popisujeme, chtěli ověřit na vlastní oči. A tak Testeři v USA z Demolition Ranch vzali jako zkušební vzorek starou brokovnici a chlazenou krůtu a vše postavili tak, jak nám to animáci ukazují. Do hlavně zasunuli mrkev, brokovnici postavili do stojanu s možností ji dálkově odpálit, před hlaveň postavili oškubané torzo krůty, nabili jedním brokovým nábojem a stiskli dálkově spoušť.

Jak se ukázalo, s mrkví v hlavni by nikdo nevyhrál. Lovci by se roztrhla hlaveň a jeho obličej by doznal násilných změn vizáže. A králík by zemřel dost bolestivou smrtí. Realita se jako obvykle ukázala mnohem temnější než fantazie. Je třeba znovu připomenout, že kulka se v hlavni pohybuje s obrovským zrychlením kupředu díky velkému tlaku.

I kdyby tu hlaveň před výstřelem někdo zatavil, kulka by nejspíš i při zalité hlavni doletěla až na konec toho zalití a opět tu máme trubkovou bombu par excelans. Předpokládat, že by někdo tlak v hlavni při výstřelu udržel jen pouhým prstem, je samo o sobě nesmysl. Ale animované postavičky to tak stále dělají – a mají úspěch. Hlavně u malých dětí před televizí či počítačem.

Článek Nedávno se mě můj malý vnuk zeptal, jestli by mohl prstem ucpat pušku, kdyby na něj někdo chtěl vystřelit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zaměřovač ukáže, kam zamířit

Jde o produkt izraelské společnosti Smart Shooter. Její původní zaměřovače byly určeny především k tomu, aby střelcům umožnily uzamknout cíl a trefit ho i v obtížných podmínkách. V podstatě neustále měly střelci říkat, kam má mířit. Společnost se vzhledem ke stále rostoucí hrozbě ze strany dronů rozhodla vyvinout mířidla, která by to umožnila i v případě bezpilotních strojů. Systém má být schopen spolupracovat s většinou běžných útočných pušek.

Zaměřovače SMASH již od roku 2021 testuje americká námořní pěchota a dle všeho o ně má zájem i armáda. Mohly by totiž doplnit arzenál zbraní zaměřený k boji proti dronům, který se v současnosti vyvíjí. Je jasné, že by zbraně vybavená těmito zaměřovači sloužily hlavně proti malým a nízko letícím strojům. Výhodou by bylo, že by proti dronu mohlo střílet více vojáků – a stačila by jim k tomu zbraň, již mají běžně k dispozici.

Dosah proti dronům je 200 metrů

Společnost uvádí, že baterie zaměřovače vydrží plných 72 hodin. Uzamknout cíle na zemi má být systém schopen do vzdálenosti 300 metrů a u letících objektů na 200 metrů. I když neuvádí, zda je to efektivní nebo maximální vzdálenost. To se nezdá mnoho, ale je třeba si uvědomit, že drony mohou mít velikost třeba běžného ptáka. Trefit se na 200 metrů do pohybujícího se objektu je nesmírně obtížné.

Pokud by armáda chtěla zaměřovače vyzkoušet i v praxi, nabízí se přirozená možnost jich minimálně několik dodat jako vojenskou pomoc Ukrajině. Její vojáci na frontě velmi často čelí různým typům dronů, především průzkumným. Snaží se proti nim nasadit různé typy protidronových zbraní. Teoreticky by zaměřovač mohl sloužit i k sestřelení íránských Shahed-136. Ty jsou hlučné a létají relativně nízko. I když jsou velké, dobrý zásah projektilem útočné pušky by je mohl významně poškodit.

Článek Útočnou puškou proti dronům. O izraelský zaměřovač SMASH 2000L má zájem i americká armáda se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Účinný dosah zbraně činí až 500 metrů

První verzi zbraně REX1 představila společnost Zala Aero na výstavě vojenské techniky Army-2017. Zbraň připomínající rušičku o váze necelých 4 kg je určena k blokování rádiových a satelitních navigačních signálů, pomocí nichž jsou bezpilotní letouny naváděny. Zasažený bezpilotní letoun ztrácí spojení s dálkovým ovládáním a většinou se bez většího poškození snese bezpečně na zem.  

REX1 lze rovněž použít k potlačení signálů GSM a Wi-Fi v pásmech 2,4 a 5,8 GHz. Díky tomu je rušička vhodná i k civilnímu použití, například pro ochranu soukromého majetku. REX 1 se skládá z taktické rukojeti, zaměřovače a vyměnitelných jednotek generujících speciální elektromagnetické vlnění schopné potlačit, či doslova „vymazat” z éteru signály GPS a GLONASS. Mezi volitelným vybavením pak nalezneme například i stroboskop, laserový zaměřovač a videorekordér.  

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Modulární schéma systému umožňuje upravit zbraň pro konkrétní mise dle potřeby. Zpětné sestavení zbraně usnadňují piktogramy na jednotlivých modulech. Její velkou předností je schopnost zneškodnit improvizovaná výbušná zařízení, která se aktivují na dálku signálem z mobilního telefonu. 

V roce 2019 představila společnost Zala Aero modernizovanou verzi své úspěšné elektromagnetické rušičky. Oproti svému předchůdci je novější varianta REX2 menší a o téměř 1 kilogram lehčí. Rovněž dokáže vyrušit čínský BieDou, evropský Galileo a blokuje i signály GSM, 3G a LTE. Stejně jako u REX1 lze frekvence nastavit podle požadavků zákazníka.  

Technologie vzbudila velkou diskrétní pozornost i mnoha bohatých soukromníků, neboť téměř perfektně „vyčistí” prostor od ukrytých technických miniaturních prostředků utajovaného odposlechu či kamer tajného pořizování videozáznamů tím, že je dokonale odstřihne od jinde uložených přijímačů a nahrávacích technologií.

Článek Kalašnikov REX1/2: Ve válce dronů sází ruské zbrojovky na elektromagnetické rušičky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Systém je lehký a účinný

Drone Defender je zařízením americké společnosti DeDrone. Jedná se o rušičku, která pracuje s nejčastěji využívanými frekvencemi nepřátelských dronů, a to i v rámci spektra GNSS (Globálního družicového polohového systému). Poradit si však dokáže i s širokou škálou komerčních bezpilotních letounů. Dosah Drone Defenderu činí kolem 2 km, přičemž s plně nabitými bateriemi může pracovat nepřetržitě až 2 hodiny. Zařízení rovněž disponuje integrovaným simulátorem VR, systémem GPS i slotem pro paměťovou kartu SD. Celková hmotnost je asi 7 kg. 

Výrobce popisuje systém Drone Defender jako velice schopné a spolehlivé zařízení, jehož největší předností je snadná manipulace, jednoduchá obsluha a rychlé nasazení – spuštění systému trvá pouhou sekundu. Pro indikaci režimu rušení je využívána haptická vibrační odezva. Systém je navíc vybaven i režimem ztlumení a funkcí pro záznam zachycených informací.

#Ukraine/#Russia 🇺🇦🇷🇺:

🇺🇦#Ukrainian soldier with a 🇺🇸#US-made “Drone Defender V2” anti-drone rifle. pic.twitter.com/NbCr6Bnd2y

— Praise The Steph (@praisethesteph) August 22, 2022

Začátkem srpna zástupci společnosti Dedrone uvedli, že ukrajinská armáda rovněž obdržela univerzální zbraně Dedrone Portable, které slouží k detekci, sledování a určení typu bezpilotních letounů přímo za letu. Společně se zbraní Drone Defender pak systém umožňuje nepřátelské drony nejen detekovat, ale také je sestřelovat. Kompletní systém je tak možné využít například k ochraně přístavů, pozorovacích věží, konvojových jednotek i předsunutých operačních základen.

Nejedná se přitom o první protidronové zařízení, které dostaly ukrajinské ozbrojené síly k dispozici. Například v červenci byl na videu zachycen elektronický systém KVSG-6, vyvinutý ukrajinskou společností Kvertus Technology. Systém KVS G-6 využívá k narušení ovládání a komunikace dronů rádiové signály. Oproti americkému DroneDefenderu má pak výrazně větší dosah (až 3,5 km), avšak o to kratší výdrž baterie (pouze 30 minut). 

Článek USA dodaly Ukrajině kompletní systém Drone Defender určený k zachycování a likvidaci dronů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tajemství je v kulce

Dlouhou dobu odstřelovači experimentovali s různými rážemi munice. Legendární velká ráže .50 BGM se zdála být ideální, ale ukázalo se, že zbraně pro tento náboj jsou extrémně těžké a nemobilní. Ráže .338 byla naopak příliš lehká. Jako ideální se nakonec ukázala munice .408. Ta v sobě spojuje dostatečný výkon pro palbu až do 4 000 metrů a udržitelnou hmotnost zbraně.

Náboj má balistický plášť a olověné jádro. Jádro z tvrdého kovu se nedoporučuje, neboť ovlivňuje přesnost munice a ničí hlaveň zbraně. Špičkoví snipeři používají dokonce prodloužené náboje speciálně soustružené s vyleštěným povrchem. Velice důležitá pro zachování přesnosti je i úsťová rychlost střely. Pokud dosáhne rychlosti 1 000 m/s, náboj se deformuje, ztrácí balistické vlastnosti a přesnost. Podle expertů je ideální rychlost mezi 840–900 m/s.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Velmi důležitá je i rotace kulky, která zvyšuje dostřel a přesnost. K tomu slouží vývrt hlavně. Ideální je, pokud se kulka po výstřelu otočí jedenkrát kolem své osy na dráze letu cca 8 palců (kolem 20,5 centimetrů). Opět se jedná o vědu. Pokud se kulka roztočí rychleji, může se změnit její trajektorie a cíl může být „přestřelen“. Pomalu rotující kulka naopak k cíli ani nedoletí.

Puška je malý zázrak

Jaká má být tedy ideální odstřelovačská puška? V první řadě se musí jednat o mohutnou, robustní a těžkou zbraň. Kvůli přesnosti puška nesmí „odskočit“, tedy udělat velký pohyb při výstřelu. Zpětný ráz musí být příjemný i pro střelce a nesmí dojít ke zraněním při práci s vysoce výkonnou municí.

Na druhou stranu nesmí mít zbraň až příliš velkou hmotnost a rozměry. Musí být zajištěna mobilita zbraně a pohodlí práce s ní. Ideální délka hlavně pro zachování všech balistických vlastností je 32 palců (74 centimetrů). Puška musí být velmi dobře vyvážená. Zároveň by měla být zbraň upravitelná podle osobních potřeb střelce.

iZdroj fotografie: Mil.ru / Creative Commons / CC BY

Mezi takové zbraně patří americká THOR M408, kanadská C14 Timberwolf, kterou používaly kanadské speciální sily a britské SAS v Afghánistánu nebo ruská SVLK-14S, která byla nyní poprvé nasazena v bojích na Ukrajině. U všech těchto zbraní je účinný dostřel přes dva kilometry a maximální přes 4 000 metrů. Takové zbraně vyjdou až na 20 000 USD (500 000 Kč).

Puška není vše

Puškou to ovšem pouze začíná. Extrémně výkonná optika musí mít korekci na velkou vzdálenost a velké zvětšení. V poslední době tuto oblast klasických optik dobývá digitalizace. Absolutně nutný je pak výkonný balistický kalkulátor. Palba na velkou vzdálenost se totiž nevede napřímo a fiktivní převýšení zaměření nad cíl nutné k zásahu třeba na dva tři kilometry je i několik metrů. Další významnou součástí odstřelovačského kompletu je přesný dálkoměr.

V současné době se vedle laserových používá i nenápadnější optický, neboť laser může být zachycen senzory. Poslední, ale rozhodně ne opomenutelnou součástí sniperské výbavy, je výkonná meteostanice často založená na lidaru. Ta měří průměrnou rychlost větru, teplotu vzduchu, relativní vlhkost, rosný bod, atmosférický tlak či nadmořskou výšku. I to je nutné znát a respektovat pro docílení přesného zásahu na velkou vzdálenost.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Pokud je totiž ve výšce země rychlost větru 2 m/s, ve výšce 8 metrů už to je 10 m/s. Nejdůležitější je zjistit rychlost větru v nejvyšším bodě trajektorie, neboť tudy letí kulka nejdéle. Při výstřelu kulkou ráže .338 na vzdálenost 1,5 kilometru při rychlosti větru 5–6 m/s korekce dosahuje horizontálně 6 metrů a vertikálně 8–10 metrů. Teprve poté, když sniper zohlední všechna tato data, trefí do černého.     

Zdroj: Peter Brookesmith, Odstřelovač, Praha, 2005.

Článek Zapomeňte na akční filmy! Přesný zásah snipera je věda. Bez matematiky, geometrie a meteorologie se neobejde se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejoblíbenější puška na světě

Projektové práce na AK-47 začaly v roce 1945. V roce 1946 prošel AK-47 vojskovými zkouškami a v roce 1948 byla verze s pevnou pažbou zavedena ve vybraných jednotkách sovětské armády. Rychlým vývojem vznikl AKS (S – Skladnoj neboli „skládací“) vybavený sklopnou kovovou ramenní opěrkou. To už však byl v roce 1949 AK-47 oficiálně přijat do výzbroje sovětskými ozbrojenými silami, a po roce 1955 ho využívala i většina členských zemí Varšavské smlouvy. Počátky výroby však nebyly bez potíží.

První modely měly pouzdro závěru vyrobené z lisovaného plechu, obráběnou hlavu pouzdra závěru a lisovaný rám. Vysoká zmetkovitost výroby svařovaného vyhazovače způsobila, že lisované pouzdro závěru bylo nahrazeno těžším obráběným pouzdrem závěru. Náklady se sice zvýšily, ale použití obráběných částí nakonec i zrychlilo výrobu, a to i proto, že byly využity stroje a pracovní síla zvyklá obrábět části starých pušek Mosin. I díky tomu byl SSSR schopen skutečně masově vyrábět nové pušky AK-47 až od roku 1956. 

Samotná kvalita AK-47 se může značně lišit. Jen v roce 2006 byla AK-47 v mnoha různých verzích vyráběna nelegálně ve 30 zemích včetně USA! Až někdy kolem roku 2014 se Rusku podařilo tento problém do značné míry vyřešit uzavřením řady licenčních smluv, mezi jinými i v USA. Je proto asi zřejmé, že materiály a způsoby konstrukce u tolika různých výrobců se můžou značně lišit. Valná většina AK-47 je konstruována z oceli, dřeva a někdy i plastu. Přičemž výjimečně lze u některých konstrukcí zbraně spatřit i pochromované součástky (např. šrouby).  

Dnes lze díky moderním technologiím použít mnoho různých ochranných nátěrů, stejně jako různé druhy ocelových slitin. A značná část dílů se navíc vyrábí z lisovaných plechových dílů. Všechny tyto komponenty jsou nejen velice efektivní, ale především levné a snadno dostupné. A není tedy divu, že se AK-47 stále těší tak velké oblibě. A to i přesto, že za ta léta prošla již celou řadou úprav a modifikací, ve kterých se i specialisté na zbraně vyznají jen stěží.  

Vysoce spolehlivá zbraň

Zbraň je často chybně označována za samopal, ve skutečnosti se však jedná o samonabíjecí útočnou pušku s puškovými náboji. Puškové náboje jsou obecně větší a výkonnější, než klasické pistolové náboje, které se používají do samopalů. Kalašnikov má při střelbě kadenci až 600 ran za minutu.

Puška je složena z hlavně s nábojovou komorou s uzávěrem, zaměřovačem a klasickou pažbou, která usnadňuje manipulaci se zbraní. Zbraň využívá systém s dlouhým zdvihem pístu. Horní a spodní pouzdra závěru byla spojena do jednoho pouzdra. Volič režimu střelby a pojistka jsou sloučeny do jediné páky na pravé straně pušky. Natahovací páka je jednoduše připojena k nosiči závěru. Pro boj zblízka lze zespodu na ústí hlavně pušky připevnit bajonet.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Zbraň při střelbě využívá tlaku prachových plynů odebíraných z hlavně prostřednictvím plynového kanálku. Kvůli ne zcela těsnící konstrukci závěru se však může v extrémním případě po ponoření v bahně závěr znečistit a zbraň nebude schopna automatické střelby bez vyčištění. Ale i v tomto případě dovolí dál pokračovat ve střelbě jednotlivými ranami. Plechový lisovaný zásobník (jsou i plastové) je pochopitelně lehce odnímatelný, a stejně tak lze vyjmout vrchní pružinu i pouzdro.  

Kalašnikov se zajisté neřadí k těm nejpřesnějším zbraním, efektivita střelby je však díky ráži 7,62mm dostačující. V rukou zkušeného střelce, který je na zbraň zvyklý, tak s jistotou zasáhne i cíl vzdálený na 100 metrů, a to opakovaně. Nejvíce však AK-47 vyniká na poli spolehlivosti. Schopnost fungovat s minimální či vůbec žádnou údržbou, a to i za těch nejnáročnějších podmínek, patří mezi poznávací znamení této sovětské útočné pušky.  

Zdroj: TechInsider

Článek Jak funguje legendární útočná puška Kalašnikov: analýza do nejmenších detailů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Lovit s tlumičem je přikázáno i zakázáno

Hlavními odběrateli tlumičů nejsou zločinci ani armády. Tím, kdo si je nejčastěji na své zbraně dává, jsou dnes lovci. Tišší výstřel totiž znamená, že nebudete tolik plašit divokou zvěř v lese. Někde jsou z tohoto důvodu tlumiče dokonce povinností. Na druhou stranu ale existují země, kde je používání tlumiče civilními osobami zakázané – pokud byste si ho na pušku namontovali, hrozí vám ztráta zbrojního průkazu, pokuta, nebo dokonce vězení.

Další velkou skupinou, která si tlumiče pořizuje, jsou sportovní střelci. Důvod je jednoduchý. Jestliže nechtějí mít celý den na uších sluchátka, musí snížit hluk ze své zbraně. Proto je tlumič vítaný. Navíc je prokázáno, že ve většině případů namontování tlumiče na zbraň zlepšuje její přesnost, což je kromě potlačení hluku vítaný efekt. Na druhou stranu tlumič není malé zařízení a může zvýšit hmotnost zbraně třeba o půl kilogramu. To je pak opravdu znát.

Přesnosti a potlačení hluku si cení samozřejmě i armáda. Navíc má tlumič často i další výhodu. Tím, že je namontovaný na konci hlavně a tlumí plyny, které z ní vychází, dokáže pohltit i záblesk, jenž výstřel provází. To je užitečné především v noci, kdy by mohl prozradit pozici střelce. Správně nasazený tlumič dobrého typu také slouží jako jakási úsťová brzda, která umí snižovat zpětný ráz zbraně.

iZdroj fotografie: Uživatel Cortland / Public Domain

U automatických zbraní je problém zpětný tah

I když tlumič zlepšuje přesnost, mění také místo, kam střela dopadne, protože mění některé vlastnosti zbraně a projektilu. Proto je třeba po nasazení tlumiče zbraň zastřílet a přesně seřídit mířidla a už na něj nesahat. Pro armádní využití mají tlumiče další nevýhodu, která se týká především automatických zbraní. Protože tlumič snižuje rychlost plynů z hlavně, ty se při opakovaných rychlých výstřelech hromadí, což může vést k efektu zpětného tahu.

Tlak těchto plynů se může do hlavně vracet, a dokonce být nepříjemný až nebezpečný pro střelce, protože může spolu se žhavými spalinami vycházet někde ze zadní části zbraně. Také to znamená, že se tato zbraň velmi rychle zanáší, což může způsobit například její zaseknutí. Proto se nyní konstruují i různé takzvané odvětrávané tlumiče, které by zpětný tah minimalizovaly. Protože udělat správný a účinný tlumič je velké umění.

Jaké jsou podle vás největší výhody střelby s tlumičem?

Zdroj: TechInsider

Článek Tichá smrt: k čemu a jak se používají tlumiče na střelných zbraních se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Napsaný projev zachránil prezidenta

Ovšem otázkou je, co projektil takové ráže dokáže zastavit. Nadšenci se například pokusili zjistit, jak by si s ním poradil papír. Samozřejmě ne jeden, ale celý stoh klasického kancelářského papíru. Může se to zdát neuvěřitelné, ale je to možné. Například se traduje historka, že amerického prezidenta Theodora Roosevelta zachránil před kulkou atentátníka projev, který byl napsaný na 50 stranách.

Papír, ač se to nezdá, je hustý materiál a při dostatečné vrstvě nebude lehké jej prostřelit. Již několik listů papíru je obtížné roztrhat. Když nadšenci testovali, jak to zvládne revolver kalibru .22, tedy velmi slabá zbraň, a jiný, používající extrémně silné náboje .500 S&W Magnum, rychle se to ukázalo. Slabá střela neprolétla ani prvním balíkem s 500 listy kancelářského papíru. Silný projektil se zastavil ve třetím balíku.

Silný projektil prorazí i 25 milimetrů oceli

Ovšem náboje do antimateriálových pušek jsou zcela něco jiného, než střelivo do revolverů, jejich síla je nepopiratelně větší. Byl po první světové válce vyvinut Johnem Browningem především do protiletadlových zbraní, ale brzy našel i jiné využití. Na 200 metrů dokázal prorazit 25 milimetrů homogenní válcované oceli a byl proto použitelný proti obrněným vozidlům i tehdejším lehkým tankům.

iZdroj fotografie: Richard C. Wysong II / Public domain

Papír samozřejmě není ocel a tak ho je třeba více. Přesto se ukázalo, že běžný celoplášťový projektil se zastavil v sedmém kancelářském balíku. K jeho zastavení tedy bylo zapotřebí 3 000 až 3 500 listů papíru gramáže 80. Možná trochu překvapením mohl být výsledek protipancéřového projektilu. Papír se evidentně chová jinak. I zde se tato střela zastavila v sedmém balíku. Takže je jasné, že papír je schopen pomoci, ale kdybyste si z něho chtěli udělat vestu, asi byste se pěkně pronesli a byli neohrabaní.

Jaký běžný materiál by podle vás dokázal zastavit kulku antimateriálové pušky?

Zdroj: Techinsider

Článek Kolik listů papíru zastaví projektil ráže .50? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střelba za roh nebo pod vodou

Například střílet za roh zvládají zbraně s původně izraelským zařízením zvaným CornerShot. Přidělat na něj jdou různé druhy pistolí, ale dokonce i granátomet ráže 40 milimetrů. Je jasné, že jej využívají třeba speciální a protiteroristické jednotky. Ruští potápěči speciálních jednotek zase mají k dispozici útočnou pušku ADS uzpůsobenou ke střelbě pod hladinou i na souši. Zde má efektivní dosah 500 metrů, v pětimetrové hloubce pak speciální střelivo dokáže zabít na vzdálenost 25 metrů.

iZdroj fotografie: Uživatel Pliskin / Creative Commons / CC0

Složit do velikosti malého kufříku zase lze samopal FMG-9 společnosti Magpul. Vyrobený je z polymeru. Byl ukázán jako prototyp, firma nyní představila skládací obrannou karabinu a pistoli. Z pistole Armatix iP1 zase vystřelí jen ten, kdo má speciální RFID náramek ve vzdálenosti 25 centimetrů od zbraně. Aktivuje se otiskem prstu. Odstřelovací pušku Bolt-Action .338 TP konstruktéři vybavili technologií, která přesně zjistí vzdálenost k cíli a zbraň sama nastaví. Vše ale stojí 50 tisíc dolarů (1,2 milionu korun).

Zpětný ráz není problém

Revolvery Chiappa Rhino střelce překvapí zpětným rázem, který zbraň netáhne směrem vzhůru. Díky jeho konstrukci tak znovu velmi rychle zamíří a znovu vystřelí. S velmi malým rázem a vychýlením zbraně se setkají střelci u speciálně zkonstruovaného samopalu KRISS Vector. Na redukci zpětného rázu se zaměřili i konstruktéři britských odstřelovačských pušek Accuracy International. Díky tomu umožňují extrémně přesnou střelbu.

Velmi silnou zbraní je pak pistole FN Five-seven. Dokáže prostřelit i mnohé neprůstřelné vesty. Běžně je proto dostupné jen sportovní střelivo, které tuto schopnost nemá. Naopak futuristicky vypadající puška PHASR je laserová zbraň, která svůj cíl nezabije, ale oslepí. Laser je zkonstruovaný tak, aby oslepující efekt byl jen dočasný. Zbraně typu ZiP jsou pak vyrobené téměř celé z plastu. Dají se různě modifikovat, ale mají velmi malou spolehlivost.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Granátomet se sám programuje

Granátomet XM25 CDTE má laserový dálkoměr a speciálně programovatelnou munici. Dálkoměr vypočítá vzdálenost cíle, předá ji granátu. Ten pak do cíle nenarazí, ale vybuchne přesně nad ním a zasype ho střepinami. Takže nepomůže ani krytí se v zákopu. Doslova jako z kulometu budete střílet z AA12 Atchisson, což je automatická brokovnice. Vypálí 300 ran za minutu a má i malý zpětný ráz.

Kanadské ozbrojené síly nyní testují nový druh zbraně, který jde velmi obtížně zařadit. Dokáže totiž pracovat jako poloautomatické puška, posléze se umí změnit na brokovnici a pak na granátomet. Zcela jiného ražení jsou zbraně Liberator. Ty si může vytisknout každý majitel 3D tiskárny. Úřady se je snažily zakázat, ale plány jsou dostupné, takže se snaha minula účinkem.

Jakou zbraň současnosti považujete ze něčím převratnou?

Zdroj: Techinsider

Článek 15 divů vojenské technologie: jak fungují nejmodernější zbraně na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Systém ruší komunikaci mezi dronem a operátorem

Rusko úspěšně otestovalo svou elektromagnetickou zbraň Stupor proti ukrajinským dronům, uvedla ve středu tisková agentura TASS s odvoláním na zdroj obeznámený s programem. Podle zmíněné agentury byla polní zkouška první pro toto zařízení proti skutečnému nepříteli. Dále také uvedla, že se systém Stupor (název odkazuje na lékařský pojem pro chorobnou ztuhlost či neschopnost pohybu) prokazuje během operací vysokou efektivitou, přičemž jeho ovládání i operační nasazení je velmi snadné.

„Stačí stisknout tlačítko a Stupor ruší signál mezi operátorem a dronem. Poté je dron neutralizován a donucen přistát v určené oblasti,“ sdělil agentuře nejmenovaný příslušník ruské armády. Uvedené informace však momentálně nelze nezávisle ověřit, nicméně stejnou zbraň vyvinuli i na Ukrajině (psali jsme o ní) a nazývají ji G-6. Princip je tedy znám a funkčnost podobné zbraně je ověřena.

Vzhledem k tomu, že ukrajinské jednotky v útocích s bezpilotními letouny velmi vynikají, není nikterak překvapující, že Rusové hledají nějaký způsob, jak hrozbu dronů efektivně eliminovat. Stupor byl ale navržen Hlavním výzkumným centrem ruského ministerstva obrany k boji proti bezpilotním letounům, včetně malých koptér, již v roce 2017, což znamená, že i Rusové vyhodnotili hrozbu dronů poměrně včas. Jejich verze protidronové zbraně však má podmínku, že střelec při tom musí mít přímý vizuální kontakt s cíleným objektem UAV.

Stupor je elektromagnetický projektor, jehož cílem je narušit komunikaci dronu s jeho operátorem. Dron pak není schopen přijímat příkazy nebo posílat zpět zpravodajské informace. Zbraň vysílá samostatné elektromagnetické impulsy k rušení signálů a komunikačních kanálů sloužících k ovládání dronu. V důsledku toho ztratí operátoři s dronem kontakt, přičemž neřízený let letounu skončí havárií nebo nouzovým nekontrolovaným přistáním.

Ukrajinská armáda disponuje podobnou zbraní

Kromě rušení signálů řídicího kanálu narušuje Stupor také spojení s videokamerami či jinými optoelektronickými snímači. Dosah protidronového systému je dle ruských údajů dva kilometry. Podle fotografií se ale zdá, že existují alespoň dvě vizuálně mírně odlišné verze, což by nahrávalo tvrzení, že systém Stupor je stále ještě ve fázi ověřování a vývoje.

Zpráva zveřejněná ruskou agenturou TASS je vůbec první oficiální ruskou informací o nasazení elektromagnetické pušky Stupor na bojišti. Dosud neexistovalo žádné potvrzení ani informace o tom, že by ruská armáda tyto zbraně skutečně používala. O čemž ostatně svědčí i skutečnost, že se ruská armáda spoléhá v boji proti ukrajinským letounům především na různé systémy protiraketové obrany. Zejména pak střely země-vzduch určené primárně k likvidaci dronů.

Stupor, #Russia’s advanced electromagnetic weapon against unmanned aerial vehicles, has been used for the first time during the special military operation in #Ukraine. A prototype of the device was unveiled at the Army-2017 International Military-Technical Forum. pic.twitter.com/Gebk9h5xHo

— Elijah J. Magnier 🇪🇺 (@ejmalrai) July 6, 2022

Ruské jednotky v západní části Doněckého regionu však v současné době údajně využívají v boji proti ukrajinským dronům kromě raketových kompletů velmi intenzívně právě i několik systémů Stupor. Zprávu však opět nelze nezávisle ověřit. Podobné elektromagnetické pušky má však ve svém arzenálu také Ukrajina. Ukrajinské ozbrojené síly používají proti ruským dronům systémy KVS G-6 ukrajinské výroby. Dle dostupných informací je ukrajinská verze o něco větší než její ruská obdoba a rovněž se vyznačuje údajně delším dosahem, v poslední verzi až 3,5 km.

Operační doba se pohybuje v závislosti na kapacitě výměnné baterie kolem 30 minut. KVS G-6, stejně jako její ruský protějšek, ruší přenos obrazu a dálkový komunikační přenos na frekvencích 2,4 a 5 GHz. Dle výrobce dokáže navíc zachytit a vyrušit signály GPS L1 i L2 a rovněž také signály ruského družicového polohového systému GLONASS. Princip činnosti KVS G-6 je pak víceméně stejný jako u ruského Stuporu. Nejprve dojde k přerušení komunikace mezi operátorem a dronem a následně ke zřícení dronu. 

Jak účinný je podle vás Stupor proti ukrajinským dronům?

Zdroj: ArmyRecognition, BulgarianMilitary

Článek Rusko nasadilo proti ukrajinským dronům nový protidronový systém Stupor. Elektromagnetická puška zapříčiní zřícení bezpilotního letounu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Drony ve válce nasazují obě strany

Znajčenko začal přemýšlet o vývoji rušících zařízení proti dronům již v roce 2014. Podařilo se mu pak procestovat například Čínu a poznat tamní firmy, které něco podobného již vyráběly. V lednu 2017 s tím sám začal doma. Jeho společnost postupně vyvinula čtyři modely tzv. protidronových pušek, lišících se především rozsahem a délkou frekvencí, jež používají k rušení signálů dronů. Nejznámější a dnes nejpoužívanější je KSVG-6.

Společnost začala toto zařízení, pro zjednodušení nazývané puška proti dronům, vyrábět na začátku tohoto roku po vývoji, který trval téměř pět let, a vlastně se trefila do toho, co je zapotřebí. Protože po 24. únoru, kdy Rusko zaútočilo na Ukrajinu, začaly obě strany drony v masivní míře používat. Ačkoli o ruských dronech, především průzkumných dělostřeleckých kvadroptérách s videokamerami, se tak moc jako o těch ukrajinských nemluví, neznamená to, že by nad bojišti nelétaly. Naopak.

Většinou nejsou určeny k útoku, ale průzkumu. Vzhledem k přesile ruského dělostřelectva, které je používá zvláště ke zjištění pozice cílů, není divu, že vzbuzují obavy. Na likvidaci dronů existuje mnoho způsobů od jejich sestřelení přes odchycení dravým ptákem po lapení do sítě. Kvertus Technology se zaměřil na komunikační radiosignály, jež bezpilotní letoun potřebuje k tomu, aby ho obsluha mohla ovládat, a jejichž prostřednictvím vysílá například video ze snímání cílů na zemi.

Je vyvíjena mobilní verze KVSG-6

Stejnou cestou získává dron za letu i údaje nutné ke své navigaci. Firma Kvertus se rozhodla jít cestou rušení signálů mezi obsluhou a dronem, ale i signálů GPS nebo GLONASS. Puška, která vzhledem připomíná zbraně z vědeckofantastických filmů a seriálů, dokáže nyní přerušit spojení mezi pilotem a dronem zatím na vzdálenost až 0,5 kilometru.

Vyvíjí ale větší a mobilní verzi, která v kombinaci s radarem bude schopna zablokovat dron i na vzdálenost 7–10 kilometrů. Takto napadený dron se díky tomu stane neovladatelným a je nucen přistát či neovladatelně odletět například po větru mimo prostor svého nasazení, aniž by s tím mohl nepřátelský operátor cokoli dělat. Při použití zbraně se napadený dron nezničí.

Podobných systémů na likvidaci dronů existuje ve světě více, daly se i koupit na internetu. Většinou využívají mikrovlny nebo lasery, KVSG-6 používá radiový signál. Její nesmírnou výhodou je jednoduchost použití. Stačí namířit směrem na letící dron a zbraň aktivovat. Jde to udělat i za stresové bojové situace. Jednoduchost a rychlost ovládání a dosah u posledních modernizovaných verzí údajně až 3,5 kilometru – to jsou hodnoty, se kterou se většina konkurenčních systémů nemůže chlubit.

Zbraň nepatří k těm nejlevnějším

Protidronová zbraň má hmotnost šest kilogramů, dá se tedy i velmi snadno přenášet. Umístěna je v plastovém pouzdru, které má nepravidelný deskovitý tvar o tlouštce přibližně 10–15 cm, s rukojetí s jednoduchým tlačítkem zapnuto/vypnuto na zadní straně. V zadní části je umístěné elektronické zařízení pušky, hlavně speciální mikročipy a radiové generátory. Baterie je v samostatně odnímatelném pouzdru pod zadní elektronickou částí. Životnost baterie je 30 minut, ale dá se jednoduše měnit a dobíjet.

Největší částí je kryt (až 2/3 z celkové velikosti) v přední části, pod kterým jsou umístěny antény směrově vysílající rušivý signál. Úhel, pod nímž jsou z antén vyzařovány signály proti dronu, je přibližně 30 stupňů, což velmi usnadňuje míření. Drobnou nevýhodou je poměrně vysoká cena, která činí 12 tisíc dolarů (289 tisíc korun). Ale před zahájením bojů stála 15 tisíc dolarů. Dnes ji výrobce prodává podle svého prohlášení prakticky za výrobní náklady, mzdové náklady a náklady pronájmu prostor, kde se tyto „pušky“ montují.

Podobné zbraně se dají pořídit i za polovinu ceny. Ale mají menší dosah a jejich obsluha může být složitější. Protidronovou pušku kupují ozbrojeným silám převážně dobrovolnické organizace, které se na ni často skládají. Před válkou jich firma vyráběla maximálně 15 kusů měsíčně, dnes je schopna jich zhotovit až pět kusů denně. Proto jich armáda dostala již kolem 80 a firma má objednávky na další stovku.

Vojáci si zbraň údajně pochvalují. Nejen kvůli tomu, že je chrání před drony, ale že jim dokonce často umožní nepoškozený nepřátelský ruský dron zajmout. Mohou se tak dozvědět, o co přesně se nepřítel nad jejich hlavami zajímal, protože není problém pak přečíst všechna data z paměti dronu, včetně pořízených fotografií a videí. Také se stává, že ukořistěný dron Ukrajinci nakonec i upraví a začnou ho sami používat proti Rusům.

Jaké zbraně proti dronům jsou podle vás nejúčinnější?

Zdroj: BulgarianMilitary, DroneDJ

Článek Ukrajinská protidronová puška KVSG-6 má účinnost až na 3,5 kilometru. Je jednoduchá na obsluhu a s futuristickým vzhledem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turci měli kvalitnější pušky Winchester

Příběh Mosinu se začal psát již během rusko-turecké války v letech 1877–⁠1878. Rusové měli ve výzbroji kromě jiných jednoranných zadovek především těžké 4,2 kilogramu vážící jednoranné pušky Berdan II 10,7 mm. Ruská carská armáda totiž v 60. a 70. letech 19. století pod vedením ministra války, Dmitrije Alexejeviče Miljutina (1816–1912), přijala do výzbroje několik systémů zadovek. Zpočátku však nebylo jasné, kterou vlastně bude považovat za hlavní.

Toto období, které sami Rusové ve své historiografii označují za „nešťastné puškové drama“, završilo v roce 1870 zavedení pušky Berdan II pod označením „skorostrel´naja malokalibernaja vintovka Berdan nomer vtoroj“. Americký konstruktér, plukovník Hiram Berdan (1824−1893), nabídl svoji konstrukci ruské armádě v dubnu 1869 při své návštěvě Petrohradu. Po srovnávacích zkouškách s bavorskou puškou Werder M 1869 byla vybrána Berdanova puška.

Avšak carská armáda zavedla již v říjnu 1868 do výzbroje jinou jednorannou pušku, též označovanou Berdan, a proto dostala nová zbraň pro odlišení označení Berdan II 1870. Přezdívalo se jí Berďanka, obě pušky měly však zcela rozdílnou konstrukci. Pušek Berdan II jen do roku 1883 měla carská armáda ve výzbroji 1 580 897 kusů ve verzi pěchotních pušek, 102 192 dragounských, 137 276 kozáckých a pouze 833 karabin. Naproti tomu Turci měli v letech 1877–⁠78 rychlé opakovačky Winchester.

Zrozena v pekle války s Tureckem

Turci s puškami Winchester ruské vojáky přestříleli a způsobovali jim obrovské ztráty. I když Rusové válku nakonec vyhráli, bylo jasné, že ruská armáda potřebuje moderní pěchotní pušku. Základem se stal nový výkonný náboj 7,62 mm, který vznikl jen díky vynálezu bezdýmného střelného prachu legendou světové chemie Dmitrijem Mendělejevem. K testům byly roku 1890 dodány zbraně tří konstruktérů: kapitána Sergeje Ivanoviče Mosina (1849–⁠1902), belgických zbrojířů Leona a Emila Nagantových a kapitána Zinovjeva.

Poslední z výběrového řízení brzy vypadla. Zůstal Mosin a Nagant. Nagantovu konstrukci komise odmítla jako příliš složitou, neohrabanou a náročnou na výrobu. Zamlouvala se pouze některá řešení závěru. Naopak Mosinova puška byla přesná a lehká. Problémy měla jen se závěrem, jehož původní podoba důsledně nebránila průniku nečistot do mechanismu závěru, navíc také posun a zajištění náboje do komory nebyl zcela bez vůle, což mělo vliv na spolehlivost.

iZdroj fotografie: Josiah Purtlebaugh / Creative Commons / CC BY-SA

Proto slovo dalo slovo a Emil Nagant Mosinovu pušku vylepšil. Nagant dodal záklopku na zásobník. Na náboj tak v komoře netlačila pružina zásobníku a značně se tím zvýšila spolehlivost zbraně. Dále vylepšil i nábojový klip a podávací pružinu. Toho ale nakonec využil Belgičan k nepříjemnému sporu. Zažaloval carskou vládu a požadoval stejnou částku, jakou dostal Mosin, tedy 200 000 rublů (dnes kolem 73 milionů korun), za svůj podíl na vývoji této zbraně, jinak pro Rusko už nikdy nebude pracovat. Car nakonec vydírání ustoupil a Naganta si udržel.

Spolehlivost a jednoduchost v rodném listě

Pro Mosina a Rusko měl spor ještě jednu hořkou pilulku. Car Alexandr III. ve snaze Naganta neprovokovat obě jména konstruktérů z názvu zbraně vyškrtl. Puška byla označena jako Trechlinějnaja vintovka obrazca 1891 goda – Tříčárková puška vzor 1891. Čárka je stará ruská míra, jedna čárka je 2,54 mm nebo 1/10 palce. Tři čárky jsou tedy 7,62 mm. Mosinovo jméno se do názvu zbraně vrátilo až roku 1924. To byl ovšem již autor zbraně 22 let po smrti. Nagant se oficiálně v Rusku a SSSR do jména zbraně nedostal.

Vzor 1891 je opakovací pětiranná puška se čtyřdrážkovou hlavní. Má odsuvný uzamykatelný závěr tvořený v přední častí dvěma uzamykatelnými ozuby, se závěrovou natahovací pákou ve středu a úderníkovou maticí na konci. Zásobník je pevný a neodnímatelný na pět nábojů. Zbraň se nabíjela jak jednotlivými náboji, tak pásky. Mosin neměl pojistku, nahradila ji jedna poloha páky uzávěru. Vzor 1891 je klasickou ruskou konstrukcí. Mechanismus se skládá z pouhých sedmi dílů a spoušť ze tří.

Vše má velkou toleranci a pažba je z březového dřeva. Zbraň tedy vydrží i velmi brutální zacházení. Základní pěchotní verze měla hmotnost 3,99 kilogramu bez bodáku (s ním 4,33 kg) a délku 1 306 mm. Karabina (vyráběná od roku 1893) pro jezdectvo (tzv. „dragounská puška”) byla o 64 mm kratší, kozácká (od roku 1894) měla prakticky stejné rozměry jako karabina, ale byla bez držáku na bodák. V roce 1907 vznikla ještě kratší verze, karabina pro technické druhy vojsk, která byla dlouhá pouze 1 016 mm.

Mířidla byla postupně cejchována v různých mírách. Pušky domácí ruské produkce byly až do roku 1924 cejchovány v aršínech (1 aršín –⁠ 71 cm). Také se udávalo, že „hlední dálka” činí 2 700 kroků. Vzor 1891 měl s úsťovou rychlostí cca 620 m/s a s nábojem se zakulacenou špičkou dostřel cca 2 000 metrů, účinný a mířený však byl zpočátku jen cca 550 metrů. V roce 1908 byla zbraň poprvé modernizována, dostala nový náboj 7,62x54mm R se zahrocenou špičkou a novou náplní prachu.

Úsťová rychlost se zvýšila na 865 m/s a s tím i účinný mířený dostřel. K další úpravě došlo v roce 1910, od tohoto roku puška dostávala upravené hledí konstruktéra Konovalova, které konstrukčně reagovalo na vyšší balistický výkon nového náboje. Na tuto podobu se postupně upravily i všechny do té doby vyrobené a používané Mosiny vz. 1891.

Ve službách báťušky cara

Dodnes se vedou spory, kdy byla puška poprvé nasazena. Někteří historici tvrdí, že to bylo již roku 1893 v pohraničním střetu s Afghánci. Jistá je však účast pušky v ruském podílu na intervenci proti Boxerům v Číně roku 1901. Továrny v Tule, Iževsku a Sestroretsku dostaly hned od počátku obrovské státní zakázky a měly chrlit novou pušku po tisících. Při náběhu výroby však v Rusku tradičně došlo k technickým problémům, a proto byla výroba pušek vz. 1891 objednána i ve francouzské zbrojovce v Chatellerault, kde bylo do roku 1895 vyrobeno 503 589 zbraní.

V Rusku se výroba rozbíhala poněkud pomaleji, přesto bylo do roku 1903 celkem vyrobeno 2 964 484 pušek vz. 1891. V době války s Japonskem v letech 1904–⁠1905 mělo Rusko 3,8 milionu kusů vzoru 1891. Ve válce se prokázalo, že ruská puška je lepší než japonská Arisaka. Přesnost a kadence zbraně závisela jen na schopnostech vojáků. Japonci však tehdy měli lepší dělostřelectvo a byli vojensky na vyšší úrovni, a tak Rusko-Japonská válka dopadla pro carskou říši špatně.

O necelých 10 let později, na začátku Velké války, měla carská armáda 4 519 700 pušek Mosin. Ani to však nestačilo a mnohdy překotně a špatně vycvičení vojáci nastupovali do boje s jednou puškou pro dva. Ruské zbrojovky vychrlily během války kolem 3,8 milionu pušek vzoru 1891/10, často však ve velmi špatné kvalitě, jako tomu bylo u munice. To ale konstruktér Mosin geniálně předpovídal, a proto i zvýšené tolerance při výrobě nakonec v boji nevadily. Pušky byly nadále velmi spolehlivé, jen méně přesné.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public domain

Za první světové války nebyly však ruské zbrojovky schopny zajistit výrobu potřebného množství zbraní, a tak carský stát nakupoval i americké pušky Winchester a japonské Arisaka. Proto byla výroba pušek vz. 1891 objednána také u amerických firem Remington (přes 800 000 ks) a Westinghouse (přes 750 000 ks). Po listopadovém převratu v roce 1917 v Rusku bylo 280 000 pušek vz. 1891 v USA zabaveno. Mosiny americké výroby jsou jako jediné značené latinkou. Později byly z USA dodány armádám bojujícím proti bolševikům.

Pušky Mosin, včetně těch vyrobených v USA, měly ve výzbroji i naše legie v Rusku, které je přivezly do nového Československa při návratu. Mnoho jich také zůstalo ve skladech bývalé rakousko-uherské armády na území nového Československa, kde se nacházely ukořistěné zbraně jak v původní ráži, tak i překomorované na rakouský náboj 8x50R. Ještě v roce 1936 bylo těchto pušek ve skladech uloženo kolem 13 000 kusů. Téhož roku jich Československo 12 045 prodalo do Finska.

Zrod legendy pro legendy

Po konci 1. světové války zbylo ve světě mnoho milionů pušek Mosin. Výroba ale pokračovala nejen v SSSR, ale začali ji vyrábět i ve Finsku jako M/91 a v Polsku pod označením wz. 91/98/23. Poláci svoji zbraň dokonce překomorovali na náboj 7,92 mm Mauser. Centrum výroby však zůstávalo v říši sovětů. V roce 1922 bylo v sovětském Rusku rozhodnuto o zavedení jednotné pušky systému Mosin do nové bolševické armády, vycházející z pušky dragounské z roku 1892. A již v roce 1924 bylo rozhodnuto o její modernizaci.

Hledí bylo nově cejchováno v metrech v rozsahu 100–⁠2 000 m, muška dostala nový hranolový tvar a chránítko. Pozměněny byly i hlavňové objímky a uchycení bodáku, z kterého bylo odstraněno chránítko mušky. Konstrukce byla připravena v roce 1927, v roce 1928 proběhly vojskové zkoušky a v dubnu 1930 byla zbraň zavedena do výzbroje Rudé armády jako puška vzor 1891/30. Další technologické změny byly provedeny za druhé světové války. Zbraně z této doby se vyznačují hrubším zpracováním dílů a volnějšími tolerancemi.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public domain

Puška vz. 1891/30 byla ve 30. a počátkem 40. let hlavní pěchotní zbraní Rudé armády. Vyráběla se až do února 1944. Roku 1931 byla zavedena do výzbroje odstřelovačská verze vz. 1891/30. Na pušce byla umístěna odstřelovačská optika PU s 3,5x zvětšením, nebo PE se 4x zvětšením, přičemž nabíjecí páka byla ohnutá dolů. Při výrobě odstřelovačské pušky se ve zbrojovce dbalo na větší přesnost a přísněji se kontrolovala menší tolerance rozměrů dílů.

Finská legenda s puškou Mosin

Výroba se však rozjížděla pomalu. Roku 1932 dostala Rudá armáda pouhých 749 kusů. Po vstupu SSSR do války v roce 1941 se výroba odstřelovačských pušek stabilizovala zhruba na 20 000 kusech ročně. Rychlost výroby nebyla vyšší, protože se předpokládalo, že zbraň bude nahrazena poloautomatickou SVT-40. Prvním konfliktem, kde se odstřelovačka Mosin více uplatnila, byla zimní válka mezi SSSR a Finskem v letech 1939–⁠1940.

Pušky Mosin měly ve výzbroji obě strany a je třeba říci, že Finové své sovětské kolegy přestříleli. Legendou se stal nejlepší odstřelovač historie Simo Häyhä přezdívaný „Bílá smrt“. Ten používal finskou verzi Mosina, ale bez optiky. Střelec musel při používání této verze velmi vystrčit hlavu a odraz optiky jej také mohl prozradit. Věděl, o čem mluví. Na své pažbě měl 505 potvrzených zářezů.  

Ještě před válkou byla v roce 1938 zavedena krátká karabina se 101 centimetry, jež vycházela ze vzoru 1907. Ta měla být zbraní ženistů, spojařů nebo spojek a průzkumníků, kterým měla v jejich činnosti co nejméně překážet. Poslední masově vyráběný model byl do výroby zaveden jako Karabina model 1944. Přímo vycházel ze své předchůdkyně z roku 1938. Zbraň byla určena i pro boj ve městech, a proto nebyla příliš dlouhá (1 020 mm) a měla sklopný neodnímatelný bodák.

V dalším světovém konfliktu

V letech před válkou však výroba původního provedení vzoru 1891/30 klesala. V SSSR se chystala masová výroba moderní samonabíjecí pušky SVT-40. S vypuknutím bojů podle nacistického plánu Barbarossa se ale vše změnilo. Mosin byl jednodušší na výrobu a v boji byl i spolehlivější, především ho bylo potřeba mnoho kusů a rychle. Zbraní se vyzbrojovali prostí ruští vojáci, přičemž jako kořistí nepohrdli puškou ani samotní Němci, kterým se jejich zbraně v mrazu zasekávaly.

Označili je jako Gewehr 252, 254 a 256 (r). Zbraně se uplatnily i v pozdějších letech války v týlových jednotkách nebo v kolaborantských jednotkách, například ROA, tedy vlasovců. Mosin však získal největší pověst v odstřelovací verzi během války, kdy ho proslavili legendární snajpři jako Vasilij Zajcev, Ljudmila Pavličenková, Ivan Sidorenko nebo naše Marie Ljalková-Lastovecká, kteří zlikvidovali svými puškami Mosin stovky Němců.

iZdroj fotografie: Antonio Marín Segovia / Creative Commons / CC BY-SA

Doba masové výroby Mosina však končila. Roku 1945 se přestaly vyrábět pušky vzor 1891/30. M44 vydržela na výrobních linkách do roku 1947, kdy ji vystřídala ve výrobě jiná legenda – Kalašnikov AK-47.

S koncem masové výroby do celého světa

Konec masové výroby v SSSR ale neznamenal konec pušky Mosin. Naopak. Roku 1959 bylo v SSSR kolem 160 000 kusů starých pušek upraveno pro civilní úřady jako verze vzor 91/59. Zbraně používala například policie nebo geologové na obranu proti divé zvěři. Výroba pokračovala v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Číně jako Typ 53 a Finsku, kde skončila až v roce 1973. V samotném Rusku malosériová a zakázková výroba probíhá dodnes.    

Svůj zářez v historii pušek Mosin mělo i Československo. Závěr, mechanismus a pouzdro závěrů z pušek z výzbroje 1. československého sboru byly v 50. letech 20. století použity při vývoji a výrobě naší odstřelovačské pušky vz. 54. Ty vydržely ve výzbroji armády do 70. let, kdy byly nahrazeny SVD Dragunov. U policie u útvaru URNA pak vydržely do 90. let, přičemž byly dokonce modernizovány na vz. 54/91, kdy zbraně dostaly optiku z SVD. Naprostý unikát pak pro tajnou policii Securitate vyrobili Rumuni. Zbraň měla integrovaný tlumič a optiku.

iZdroj fotografie: National Guard of Ukraine / Creative Commons / CC BY-SA

Odhaduje se, že celkem bylo vyrobeno 37 milionů Mosinů všech verzí. Co se starými zbraněmi? Vedle zemí varšavského paktu šly dodávky po statisících především do spřátelených rozvojových zemí. Ve Vietnamu si Mosin vysloužil podobnou pověst jako u Stalingradu. Jeden souboj však skončil v jeho neprospěch. V roce 1966 svedl americký mariňácký sniper, Carlos Hathcock, souboj s odstřelovačem Vietkongu známým jako Kobra. Američan jej zabil výstřelem, který prošel skrze optiku jeho Mosina přímo do oka.

Naopak sovětští vojáci se díky Mosinům Afghánců dostali do mnoha nepříjemných a krvavých situací. Je to neuvěřitelné, ale Mosin se stále objevuje v prvních válečných liniích. Vedle Afriky nebo Blízkého východu je to i dnešní Ukrajina. V ukrajinských mobilizačních skladech bylo kolem 180 000 vzor 1891/30. Mnohé byly modernizovány na odstřelovačky VM MP-UOS‎. Na ruské straně se zbraně objevily v rukou separatistů. Mosin je stále vysoce přesná a výkonná zbraň s dostupnou municí. Do důchodu se tedy rozhodně nechystá. 

Jakou pušku považujete za legendárnější?

Zdroj: Alexandr Boriso Žuk, Pušky a samopaly. Praha, 2015.

Článek Puška Mosin je legenda legend: zavedl ji car, proslavili odstřelovači druhé světové války, a dnes slouží i na Ukrajině se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraně ukrajinských specialistů  

Americká společnost Daniel Defense spolupracuje s ukrajinským zbrojním trhem už dlouhodobě, ačkoli před válkou byla řada komponentů dodávaných touto společností postupně nahrazena součástkami domácích zbrojovek. Zejména výroba klíčových součástí, jako jsou například hlavně a spouště, se přesunula na domácí půdu. I když zrovna v případě UAR-15 to neplatí.   

Výrobky společnosti Zbroyar vstoupily na zbrojní trh pod značkou UKROP, přičemž karabiny UAR-15 dodávala zbrojovka ozbrojeným silám Ukrajiny od roku 2020. Jedná se o verzi pušek Z-15 přizpůsobenou požadavkům ukrajinských složek. Hlavně i spouště jsou nadále dodávány americkou společností Daniel Defense, a to jednak pro verzi automatické palné zbraně a jednak pro verzi jednoranné střelné zbraně.

Karabina UAR-15 je konstruována podle vzoru legendárních zbraní AR-15. Jedná se o jednu z nejnovějších inkarnací této pušky, disponující řadou sofistikovaných ergonomických vylepšení, která zvyšují jak spolehlivost, tak i samotnou funkčnost krátké zbraně. UAR-15 tak uživateli nabízí například nastavitelný plynový systém, zvětšenou rukojeť nabíjecí páky či kyvné uzamčení doplněné o zamykací systém KeyMod.  

Po celé délce rukojeti a komory závěru pak najdeme taktickou lištu Picatinny, určenou k montáži optických zaměřovačů či jiného příslušenství. Zbraň rovněž disponuje mechanickými mířidly pro zamíření na určený cíl. Standardní výbavou jsou pak extrémně odolná mířidla Aimpoint CompM4. Zásobníky jsou standardní plastové. Velká většina UAR-15 je dodávána rovnou s tlumičem, neboť zbraň využívají především speciální jednotky ukrajinské Národní gardy, speciální policejní jednotka Kord či útvar rychlého nasazení ukrajinské pohraniční stráže.  

Karabina jako náhrada za kalašnikov

Díky modernímu konceptuálnímu řešení UAR-15 dosahují ukrajinské ozbrojené síly i po krátkém výcviku daleko lepších výsledků nežli s dosud standardními puškami kalašnikov. V nejbližších letech by měla nová karabina zastaralé sovětské zbraně kompletně nahradit. Se zbraní jsou velmi spokojeni i samotní vojáci, včetně zkušených instruktorů, kteří si pochvalují zejména fakt, že se UAR-15 ve standardní konfiguraci vyrovná i modernizovaným verzím útočné pušky AK-74. 

Je třeba zmínit, že americká AR-15 je pro svou univerzálnost velmi oblíbenou zbraní. A to zejména proto, že její modifikace je opravdu jednoduchá. Poskytuje totiž dost prostoru pro instalaci dalšího vybavení a jednotlivé komponenty se dají měnit víceméně dle libosti. Díky tomu nabízí opravdu široké pole využití. Například v roce 2021 byl ukrajinské pohraniční stráži dodán samopal SMG-15, což je konverze UAR-15 o ráži 9 mm. Zbraň je přitom téměř identická s kratší karabinou. Jen tak mimochodem, SMG-15 prošla velmi náročnými testy a svou odolnost prokázala i při -50 °C.  

#Russia #Ukraine 🇷🇺🇺🇦: Recent photo of #Ukrainian combatants.

Combatants can be seen with an UKROP UAR-15 rifle equipped with Aimpoint CompM4S red dot sight, AK-74 rifles, RPG-26 ‚Aglen‘ AT weapon and AirTronic PSRL-1 RPG Launcher (from #USA) with a PG-7VM/S rocket. pic.twitter.com/JFShfTOagT

— War Noir (@war_noir) April 12, 2022

Jak již bylo zmíněno výše, sériová výroba karabin UAR-15 byla zahájena v roce 2020. Intenzivní dodávky určené ukrajinské armádě pak byly zaznamenány ještě v témže roce. Momentálně však nejsou k dispozici informace o tom, kolik zbraní přesně obdržely ukrajinské ozbrojené složky ještě před zahájením únorové invaze.  

Avšak za zmínku jistě stojí, že Ukrajina momentálně dostává i značné množství zbraní od svých západních spojenců, přičemž právě dodávky západních zbraní pomohou urychlit změnu zbrojních standardů Ukrajiny. A to zejména proto, že se ukrajinské zbrojovky musely rychle přizpůsobit výrobě munice odpovídající standardům NATO, tedy 5,56 mm a 7,62 mm. 

Jaké jsou podle vás největší přednosti ukrajinské UAR-15?

Zdroj: SpetsTechnoExport, BulgarianMilitary

Článek Ukrajinská UAR-15, další z klonů legendární americké pušky AR-15, na frontě postupně nahrazuje zastaralý sovětský kalašnikov se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bylo potřeba najít zbraň pro speciály

Tato zbraň vznikla ve spolupráci s americkou armádou. Členové některých jejích speciálních jednotek používali jiný produkt německé zbrojovky, kterou je samopal MP5. Ten ale využívá pistolové střelivo 9×19 milimetrů, a to je příliš nevýkonné pro boj mimo uzavřené prostory. Naopak americké karabiny M4, byť s náboji 5,56×45 milimetrů, byly pro speciální jednotky moc rozměrné.

iZdroj fotografie: Dutch Ministry of Defence

Německá společnost převzala při vývoji nové zbraně některé věci z M4, například spodní rám, a ponechala používané střelivo. Avšak naplno využila výsledky vývoje pušky G36. Zbraň HK 416 pracuje při automatické palbě též na principu odběru plynů, na rozdíl od M4 však tyto spaliny na závěr nepůsobí přímo, ale síla se přenáší prostřednictvím pístu s krátkým zdvihem. To mimořádně snížilo poruchovost zbraně a zvýšilo její životnost.

Například během továrních zkoušek bylo z HK416 bez jediného problému v automatickém režimu vypáleno 10 tisíc ran. Puška má i další výhody, jednou z nich je teleskopická pažba se šesti nastaveními. Dále je vybavena unikátním předpažbím se čtyřmi kolejnicemi na uchycení doplňků, jako je laserový zaměřovač, svítilna, granátomet a řada dalších.

Puška má variabilní délku díky vyměnitelným hlavním

Současná asi nejrozšířenější varianta A5 se dodává ve čtyřech délkách hlavní. Nejmenší je subkompakt s délkou 279 milimetrů, karabina má hlaveň dlouhou 368 milimetrů, klasická puška 419 milimetrů a puška pro přesnou střelbu 508 milimetrů. Existuje ale i speciální verze s hlavní dlouhou jen 228 milimetrů.

iZdroj fotografie: Uživatel PRT Meymaneh / Creative Commons / CC BY

Hmotnost zbraně je 3,12 až 3,85 kilogramu bez plného zásobníku. Je možné použít zásobníky na 10, 20 a 30 nábojů STANAG, ale existuje i speciální zásobník na 100 ran. Efektivní dostřel se liší podle délky hlavně od 300 do 800 metrů. Rychlost střelby je 850 ran za minutu.

Puška se vyrábí od roku 2004 a našla uplatnění v mnoha speciálních armádních či policejních jednotkách po celém světě. Jejím největším úspěchem je Francie, kde si ji v roce 2017 armáda vybrala jako standardní zbraň, a postupně jimi nahrazuje pušky FAMAS. Standardní zbraní se stala i v Norsku. Její úspěch podnítil zájem i v civilním sektoru, takže se nakonec dostala i v poloautomatické variantě na civilní trh. Zvláště ve Spojených státech má velký obchodní úspěch.

Jak obstojí HK416 ve srovnání s M4 nebo českým BREN 2?

Zdroj: WeAreTheMighty

Článek HK 416 je velmi kvalitní zbraň, která slouží v mnoha armádách. Je oblíbená především u speciálních jednotek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Starý AK-47 byl příliš těžký

Když konstruktér Michail Kalašnikov přišel ve 40. letech se svojí útočnou puškou AK-47, získala Sovětská armáda moderní pěchotní zbraň. Byť se jednalo o povedenou konstrukci, měla několik nevýhod. Jednou z nich byla vysoká hmotnost. Proto již o 10 let později byla zavedena nová zbraň AKM s odlehčeným pouzdrem, jednodušší výrobou a dalšími vylepšeními. Byla asi o 700 gramů lehčí, což pro vojáka s plnou polní znamená značné ulehčení.

Ovšem v 60. letech spatřila světlo světa americká útočná puška M-16. Ta místo nábojů ráže 7,62 mm NATO začala používat vysokorychlostní střelivo 5,56 x 45 milimetrů. Projektily této zbraně byly sice lehčí, ale nabízely přesnost a vyřešen byl i jejich zraňující účinek. Menší náboje znamenaly, že jich vojáci mohli nést více, a to zhruba o třetinu. Což byla v přímém konfliktu velmi zásadní výhoda.

iZdroj fotografie: Gennadiy Dubovoy / Creative Commons / CC BY

Sovětský svaz proto také začal vyvíjet podobné střelivo a nakonec zavedl náboj 5,45 x 39 milimetru. Jde o štíhlý náboj s kombinovaným ocelovým a olověným jádrem projektilu s počáteční úsťovou rychlostí cca 900 m/s (z 415 mm dlouhé hlavně). Zbraň, kterou pro něj sovětská armáda požadovala, měla být spolehlivá jako AKM, ale měla mít větší přesnost a vylepšené i další parametry.

Do finále výběru se dostaly dvě pušky a nakonec zvítězil návrh, za kterým stál tým koncernu Kalašnikova, dříve IŽMAŠ Tula. V podstatě navrhl úpravu AKM tak, aby místo původních používala nové sovětské náboje ráže 5,45 mm. Její název byl AK-74, Kalašnikovova útočná puška vzoru roku 1974.

Proto jsou si zbraně s předchozími variantami tak podobné. Nová útočná puška má spolu s AKM asi polovinu dílů naprosto shodných. Zůstala zachována i základní konstrukce. To byla výhoda, protože vojáci tak vlastně dostali zbraň, na kterou byli zvyklí. Sovětská armáda ji poprvé nasadila během svého angažmá v Afghánistánu. Spojené státy byly údajně na zbraň tak zvědavé, že za první exemplář zaplatily několik tisíc dolarů.

Puška s velmi dobrými parametry

Základní AK-74 je 943 milimetrů dlouhá a délka její hlavně je 415 milimetrů, ale existují i kratší verze. Asi nejmarkantnější vzhledovou změnou proti AK-47 a AKM je použití masivního plynového nástavce, tj. kompenzátoru na konci hlavně, který výrazně snižuje zpětný ráz zbraně a redukuje její zdvih při střelbě.

Dále pak drážky na obou stranách pažby a rovněž výčnělky na dřevěném předpažbí, aby hned při stisku rukou střelec poznal, že má pušku s jiným nábojem než podobné AK-47 a AKM. Pažba má u AK-74 odlehčovací prohlubně. Liší se i konstrukce sklopné pažby v krátké verzi zbraně. Lisované ocelové zásobníky byly nahrazeny plastovými výrazné oranžové barvy, která ale byla velmi rychle změněna na švestkovou nebo černou, protože oranžová barva byla velmi demaskující.

Mají proti předchůdcům rozdílný tvar, jejich „banánové” zakřivení je asi poloviční. Hmotnost prázdné zbraně je 3,07 kilogramu, zásobník má hmotnost 230 gramů. Projektily opouštějí hlaveň rychlostí až 900 metrů za sekundu. Efektivní dostřel je 500 metrů, maximální přes 3 kilometry. Zbraň standardně využívá zásobník na 30 nábojů. Je schopna pálit kadencí až 650 ran za minutu.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

AK-74 je vybavena pevnými mířidly, ale na mnohé verze lze umístit různé vybavení, například jiná mířidla či granátomet. Je známo deset různých variant zbraně, zkrácené, se sklopnou pažbou, s různými nástavci, atd. Zbraň nakonec nezůstala jen ve výzbroji nástupnických států SSSR, ale licenčně se vyráběla v Bulharsku a Rumunsku, nebo se ve velkých počtech exportovala.

Také se různým způsobem upravovala a modernizovala. Například ruská armáda už standardně využívá AK-74M z roku 1990, která je odlehčená, má montážní lištu a laminátovou pažbu. Její další vývoj proběhl v průběhu 90. let a vznikly pušky AK-101 až 108. Přesto je stále ještě ve výzbroji v Rusku verze AK-74M, i když od roku 2018 ji nahrazují nové AK-12.

Jak si AK-74 vede ve srovnání s modernímu útočnými puškami, jako je Bren 2?

Zdroj: Military-history

Článek Obě strany konfliktu na Ukrajině používají útočné pušky Kalašnikov. Jde ale o jiné zbraně než světoznámý AK-47 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Inspirací byla americká AR-10

Příležitosti se zhruba před deseti lety chopila ukrajinská společnost Zbroyar LLC. Za vzor si vzala americkou pušku AR-10, z jejíž konstrukce vyšla. V květnu 2012 představila vlastní zbraň nazvanou Z-10, zprvu s nábojem .308 Wichester, vzápětí i se standardním střelivem NATO 7,62x51mm. Nová ukrajinská karabina byla vybavena například lištou Picatinny, což je standardizovaný montážní systém používaný na ručních střelných zbraních pro montáž optických zaměřovačů a dalšího příslušenství v armádách NATO.

Lišta je také označována MIL-STD-1913 rail nebo STANAG 2324. Část dílů nové pušky musela její finální výrobní firma zpočátku dovážet ze zahraničí, a to hlavně ze Španělska a USA, avšak podíl dílů a součástek zhotovených ve firmách domácích výrobců na Ukrajině se stále zvětšoval. Zlatá éra zbraně přišla v roce 2014 po vypuknutí konfliktu na Donbasu, kdy se na Ukrajině státní orgány konečně začaly více zajímat o domácí produkci zbraní.

Zjistily, že puška Z-10 sériově vyráběná od roku 2012 je velice podařenou a výkonnou zbraní, kterou by ukrajinská armáda rozhodně potřebovala. Přesto kvůli ekonomickým potížím státu ještě chvíli trvalo, než se nová zbraň dostala do rukou ukrajinských vojáků ve větším množství. V říjnu 2015 byly zveřejněny fotografie z použití dvou pušek Z-10 vybavených optickými mířidly, dvojnožkami, pažbami Luth-AR a rukojetí Ergogrip vojáky 79. samostatné letecké útočné brigády.

iZdroj fotografie: Uživatel VoidWanderer / Creative Commons / CC BY-SA

Standardní verzi nové pušky si kupovali i obyčejní příslušníci vojenského personálu, pohraničníci a zaměstnanci Bezpečnostní služby Ukrajiny z vlastních prostředků, a dokonce i civilisté, aby se s nimi mohli jako dobrovolníci zapojit do bojů. 82 pušek Z-10 vojákům 3. samostatného pluku speciálních sil koupil někdy v roce 2017 na vlastní náklady i tehdejší ukrajinský prezident Porošenko.

V té době již výrobce garantoval, že zhruba 85 % všech komponentů nové zbraně se vyrábí na Ukrajině. Puška se v konfliktu osvědčila, a v roce 2018 ukrajinská armáda konečně zbraň zařadila do výzbroje masověji a pod označením 7,62 mm samonabíjecí odstřelovací puška UAR-10 jí s dodáním v roce 2019 objednala 600 kusů. Dodávka byla splněna s předstihem.

Střílí klasické náboje armád NATO

Jedná se o karabinu moderní konstrukce, která ve většině verzí používá střelivo 7,62 x 51 NATO. Ale existují i varianty, které jsou komorované na střelivo .243 Winchester, .260 Remington, 7mm-08 Remington či 6.5×47mm Lapua. Zbraň je vybavena desetiranným zásobníkem. Střílet může pouze jednotlivými ranami.

Puška se vyrábí v několika verzích s různými délkami hlavně. Nejdelší má 1 140 milimetrů s délkou hlavně 610 mm, a tato zbraň váží 5,5 kilogramu. Puška má účinný dostřel 800 metrů, maximální pak 2 kilometry. S kratšími hlavněmi klesá hmotnost, ale zmenšuje se účinný mířený dostřel.

Zbraň je možné rozložit na dva kusy, aby se snadněji přepravovala. Je ji možné opatřit tlumičem. Standardem je pažba MagPul PRS s nastavitelnou lícnicí a výsuvnou tlumící vložkou – opěrkou do ramene. Alternativně lze nainstalovat pažbu FAB nebo MagPul CTR.

Jak moc se ukrajinská odstřelovací puška vyrovná moderním zbraním?

Zdroj: TheFirearmBlog

Článek Ukrajinci zkonstruovali vlastní odstřelovačskou pušku Zbroyar Z-10. Proti ruským okupantům jich používají minimálně stovky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.