Odkud se vzalo číslo 28 raket

Demonstrátor předvedený v Ostravě nesl čtrnáct raket FZ275 ve dvou sedmiranných blocích pod křídly. Skyfox ale disponuje pěti závěsníky, čtyřmi podkřídelními a jedním pod trupem. Právě podtrupový závěsník je vyhrazen pro zaměřovací pod Phoenix 10 australské firmy SiNAB, který zajišťuje elektrooptické a infračervené sledování cíle, laserové značení a datový downlink. Zbývají tedy čtyři křídlové pylony. Při osazení každého z nich sedmiranným blokem vzniká maximum 28 raket; plánovaná plná konfigurace, nikoli to, co zatím prošlo veřejnou prezentací.

Samotná raketa FZ275 od Thales Belgium je poloaktivně naváděná laserem: zaměřovací pod „osvítí“ cíl laserovým paprskem a raketa letí na odraženou energii. Výrobce uvádí účinný dosah přibližně 1,5 až 7 kilometrů. Proti pomalejším jednosměrným dronům typu Šáhid, které létají rychlostí kolem 150 až 185 km/h, je to koncepčně čisté řešení: pilot má na palubě dost munice na celou hlídku a každý výstřel stojí řádově 600 tisíc až 1,2 milionu korun. To zní hodně, dokud si člověk neuvědomí, že klasická střela vzduch-vzduch krátkého dosahu vyjde na několikanásobek.

Sedmkrát levnější než F-16, a co to znamená v praxi

Aero u Skyfoxu deklaruje provozní náklady pod 2 000 eur za letovou hodinu. Americké ministerstvo obrany pro rozpočtový rok 2026 uvádí hodinovou sazbu F-16C na 14 818 dolarů a u F-35A dokonce 18 600 dolarů. Rozdíl je nominálně více než sedminásobný.

Přepočteno na typickou čtyřhodinovou protidronovou hlídku:

K tomu je třeba připočíst cenu munice. Stíhačka na dron typicky vypálí střelu AIM-9X Sidewinder, která stojí kolem 10 milionů korun. Skyfox místo toho použije raketu za zlomek této částky. Justin Bronk z britského think-tanku RUSI v analýze z letošního září upozorňuje, že ukrajinské F-16 už dnes na protidronových misích zbytečně pálí drahé hodiny únavové životnosti draků a zásoby špičkové munice. Skyfox má být právě tím odlehčením; ne náhradou stíhaček, ale specializovaným doplňkem, který jim uvolní ruce.

Co Skyfox umí, a co ne

Platforma má maximální rychlost 780 km/h, praktický dostup přes 8 000 metrů a vytrvalost až 4 hodiny 50 minut s přídavnými nádržemi. Životnost draku dosahuje 15 000 letových hodin. Pro protidronovou hlídku jsou to solidní parametry: letoun dokáže kroužit nad ohroženou oblastí dostatečně dlouho a reagovat na cíle detekované pozemními radary nebo aliančním vzdušným obrazem.

Klíčové omezení je ale absence vlastního palubního vyhledávacího radaru. Drone Hunter spoléhá na externí senzory a datalink; palubní Phoenix 10 slouží k identifikaci a sledování cíle, ne k jeho prvotnímu vyhledání na desítky kilometrů. Proti rychlým manévrujícím dronům nebo v prostředí silného elektronického rušení to může být slabina. Francouzi zvolili jinou cestu: letos v červenci validovali protidronovou konfiguraci Rafale nazvanou LADAC, kde cíl vyhledá výkonný palubní radar a označí pod Talios. Rafale ale stojí násobky Skyfoxu, jak při pořízení, tak v provozu.

Pořizovací cena jednoho Skyfoxu se podle dostupných sekundárních zdrojů pohybuje pod 240 miliony korun. Přesnou částku Aero veřejně neuvádí, ale i v horním odhadu jde o zlomek ceny moderní stíhačky.

Kdo už Skyfox létá a kdo chce Drone Huntera

Exportní základna roste rychle. Vietnam převzal dvanáct kusů, Maďarsko objednalo dalších dvanáct a do listopadu 2025 jich osm dostalo. Letos v červnu Aero oznámilo kontrakt až na čtyři stroje pro Angolu a další zakázku pro nejmenovaného civilního zákazníka v Severní Americe. V Česku šest Skyfoxů provozuje státní podnik LOM PRAHA pro výcvik pilotů, včetně přípravy budoucích pilotů F-35, které česká armáda pořizuje.

Varianta Drone Hunter je ale zatím v jiné fázi. Říjnové memorandum s Thales Belgium počítá s pokračující integrací a živými testy 70mm raketového systému. Aero mířilo na připravenost konverzního kitu do konce roku 2026, praktické nasazení u prvního zákazníka je ale reálné nejdřív v roce 2027. Veřejně oznámený odběratel přímo pro tuto konfiguraci zatím neexistuje.

Bronk z RUSI jde ještě dál a navrhuje vytvořit mnohonárodní alianční letku šestnácti až dvaceti čtyř specializovaných strojů, nasaditelnou v Rumunsku, Polsku nebo Pobaltí. Argument je ekonomický i operační: levnější stroj s levnější municí chrání alianční vzdušný prostor a šetří drahé stíhačky pro úkoly, které lehký podzvukový letoun nezvládne. Nejde o schválený plán NATO, jde o analytický návrh, který ale přesně pojmenovává díru v alianční protidronové architektuře.

Proč to dává smysl právě teď

Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, ukázala jednu nepříjemnou pravdu: drony za statisíce korun dokážou zaměstnat stíhačky za stovky milionů. Ekonomika takového boje je pro obránce devastující. Každý start F-16 kvůli pomalému Šáhidu znamená opotřebení drahého draku, spotřebu drahé střely a blokování kapacity, která může chybět proti skutečné vzdušné hrozbě.

Skyfox Drone Hunter neřeší celý problém. Nemá radar, nemá nadzvukovou rychlost, nemá schopnost vzdušného boje proti pilotovaným letounům. Ale přesně to je pointa: nemusí. Jeho role je být levným specialistou na jeden konkrétní úkol, kroužit, čekat a sestřelit dron za cenu, která nedává finančnímu řediteli ministerstva obrany důvod k nespavosti.

České letadlo s belgickými raketami a australským zaměřovačem zatím existuje jako rozpracovaná konfigurace, ne jako zavedený bojový systém. Ale koncept, který za jednu hlídku ušetří přes milion korun oproti F-16, si pozornost zaslouží; zvlášť v době, kdy evropská obrana hledá řešení, která fungují rychle a nestojí jako celý státní rozpočet.

Článek Česko a Belgie vyvíjí L-39 Skyfox Drone Hunter. Ponese 28 laserových raket, drony sestřelí za zlomek ceny F-16 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně firma tiskne, a co ne

Představa, že z 3D tiskárny vyjede hotový pancíř nebo hlaveň kanónu, patří do science fiction. Realita je prozaičtější, ale pro armádní logistiku překvapivě cenná. ADMASYS veřejně uvádí konkrétní kategorie dílů, které pro obranný sektor vyrábí nebo je schopna vyrábět:

• elektronické schránky a kryty
• držáky senzorů a ovládací prvky
• kabelové konzoly a vzduchovody
• montážní a servisní přípravky
• transportní pomůcky
• malé série specializovaných komponent

Nejde tedy o náhradu celé tovární výroby. Jde o díly, u kterých rozhodují dny, ne měsíce, a kde klasický dodavatelský řetězec selhává buď rychlostí, nebo tím, že daný díl prostě nikdo sériově nevyrábí. Martin Kalous z ADMASYS to v rozhovoru pro Army Recognition shrnul jasně: průmyslový 3D tisk nenahradí každou výrobní metodu, ale tam, kde jde o rychlost, flexibilitu a nízkoobjemovou výrobu bez vysokých vstupních nákladů, má obrovskou hodnotu.

Digitální sklad místo fyzického

Nejzajímavější posun, který ADMASYS na Future Forces představí, není samotná tiskárna. Je to koncept digitálního skladu. Místo regálů plných náhradních dílů, z nichž část stejně zastará nebo se nikdy nepoužije, firma nabízí knihovnu schválených výrobních souborů. Díl se vytiskne až ve chvíli, kdy ho někdo skutečně potřebuje.

Tohle není česká specialita. Americká armáda provozuje digitální repozitář RAPTOR, kde uchovává ověřené 3D modely, a v rámci programu BDRF tiskne dočasné náhrady dílů s dlouhou dodací lhůtou pro pozemní vozidla. Podle oficiálních zdrojů U.S. Army to prokazatelně zkracuje dobu, po kterou je technika mimo provoz. Nizozemské ozbrojené síly zašly ještě dál: provozují polní kontejner s 3D tiskárnou, kde menší díl vznikne za pár hodin, složitější za den až dva. Jejich letectvo už tiskne ventily pro stíhačky F-16 a držáky pro vrtulníky CH-47 Chinook, ovšem až po schválení leteckou autoritou.

ADMASYS se v tomto kontextu profiluje jako technologický integrátor: dodává hardware, software, materiály, školení i konstrukční podporu. Ve svém portfoliu má značky jako Markforged, UltiMaker, Formlabs nebo MiniFactory, přičemž právě tiskárna MiniFactory Ultra 2 zvládá vysokoteplotní polymery typu ULTEM AM9085F s tepelnou odolností do 170 °C nebo TPI odolávající teplotám až 240 °C. To už je pásmo materiálů pro náročné průmyslové a potenciálně i vojenské aplikace, daleko za možnostmi běžného hobby tisku.

Jak daleko je česká armáda

Veřejně dostupné informace ukazují, že spolupráce ADMASYS s českým obranným sektorem existuje, ale je zatím spíš ve fázi budování kapacit než plošného nasazení. Firma uvádí přímou spolupráci s Univerzitou obrany, kde se testovaly technologie Markforged a UltiMaker. V registru smluv je dohledatelná zakázka pro Vojenský výzkumný ústav. Ministerstvo obrany navíc letos v srpnu zadalo opravu 3D skeneru, což minimálně dokazuje, že resort tuto techniku aktivně provozuje.

Důkaz o tom, že by Armáda ČR veřejně popsala ostré nasazení 3D tisku v údržbě své techniky prostřednictvím ADMASYS, se nám v otevřených zdrojích najít nepodařilo. Bezpečnější je tedy říct, že existují testy, zakázky a zájem, ale k plošnému zavedení, jaké mají Američané nebo Nizozemci, je ještě kus cesty.

Pro českou armádu, která provozuje i starší techniku se stále obtížnější dostupností originálních dílů, by přitom digitální sklad výrobních souborů mohl být mimořádně praktický. Naskenovat opotřebený kryt, vytvořit model, ověřit materiálové vlastnosti a vytisknout náhradu: to je postup, který může vrátit do provozu stroj, na jehož originální díl by se čekalo měsíce. Nebo který už nikdo nevyrábí.

Co všechno je potřeba kromě tiskárny

Koupit 3D tiskárnu a začít tisknout vojenské díly, tak jednoduché to není. Aby armáda nebo obranný výrobce mohl aditivní výrobu provozovat ve vlastní režii, potřebuje celý ekosystém: tiskárnu odpovídající typu dílu, 3D skener, CAD software, vhodné materiály, postprocessingové vybavení, řízené prostředí provozu, kvalifikační a zkušební postupy, školení obsluhy a v neposlední řadě pravidla pro ochranu duševního vlastnictví a kybernetickou bezpečnost. U citlivějších aplikací, typicky v letectví, musí materiálová data, pevnostní podklady i procesní nastavení schválit příslušná autorita ještě před nasazením dílu.

Regulace americké armády AR 70-1 výslovně stanoví, že takto certifikované díly mohou být považovány za ekvivalent originálních dílů od výrobce, ale zároveň varuje, že pokročilá výroba není vhodná ve všech situacích. Schvalování, materiálové zkoušky a kontrola kvality nikam nezmizely. Změnil se jen způsob, jakým díl fyzicky vzniká.

Co uvidí návštěvníci v říjnu

Future Forces Exhibition & Forum 2026 se koná od 21. do 23. října v areálu PVA EXPO PRAGUE. Organizátoři očekávají přes 400 vystavovatelů z více než 35 zemí a kolem 9 000 profesionálních návštěvníků. Součástí programu jsou i pracovní skupiny NATO a odborné panely; právě proto je veletrh relevantní i pro technologie, které na první pohled nevypadají jako klasický obranný hardware. ADMASYS bude vystavovat v hale 2 a chce ukázat kompletní postup od 3D skenování přes přípravu dat až po finální tisk. Přesnou sestavu exponátů firma zatím veřejně neupřesnila.

Válka na Ukrajině, která trvá už déle než čtyři roky, ukázala jednu věc naprosto jasně: moderní konflikt je i válka logistiky a údržby. Kdo dokáže opravit poškozenou techniku rychleji, má výhodu. A právě v tom může 3D tisk sehrát roli, kterou si ještě před pár lety málokdo uměl představit.

Článek Česká firma tiskne náhradní díly pro armádu na 3D tiskárně. Na veletrhu v Praze ukáže, co už zvládne bez továren se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je Zozulya a proč se jí říká „česká“

Zozulya patří do kategorie takzvaných middle-strike prostředků, tedy dronů určených pro údery na těžší a chráněnější cíle, než jaké zvládnou běžné FPV stroje. 422. pluk, zařazený pod Pozemní síly a 17. armádní sbor v rámci operačního velitelství Jih, ji už dříve veřejně představil s 50kilogramovou kumulativně-fugasní bojovou hlavicí. Nejde o průzkumný dron ani o kamikadze první generace. Zozulya je konstruovaná tak, aby dokázala „dorazit“ cíl, který předchozí zásah poškodil, ale nezničil. Přesně tento model nasazení pluk popsal u jedné z předchozích operací na svém Telegramu.

Označení „české drony“ má reálný základ, i když ne tak přímočarý. Veřejně doložitelná je rozsáhlá česko-ukrajinská spolupráce v dronové výrobě. Ministryně obrany Jana Černochová v roce 2024 navštívila firmu vyrábějící bezpilotní prostředky podle zkušeností z Ukrajiny a v březnu 2026 ministr obrany představil kolínskou společnost U&C jako jednoho z největších evropských producentů bezpilotních systémů. Česká republika tak prokazatelně poskytuje výrobní zázemí pro ukrajinské dronové programy. Přímý veřejný důkaz, že konkrétní kus Zozulya použitý u Solone Ozero vyšel z české výrobní linky, v otevřených zdrojích zatím chybí. Česká stopa je nicméně v širším ekosystému nepopiratelná, a právě z tohoto ekosystému Zozulya vyrůstá.

Jak tajná služba dokončila dílo zkázy

Formulace o „dokončení díla zkázy“ odkazuje na koordinaci, která tuto operaci odlišuje od čistě armádních zásahů. SBU Alpha, speciální jednotka ukrajinské bezpečnostní služby, prokazatelně vede vlastní middle-strike kampaň proti vojenské infrastruktuře na okupovaných územích. Na svém oficiálním kanálu SBU zveřejnila souhrnné informace o úderech v prostoru Džankoje, včetně zásahů skladů a logistických objektů.

U Solone Ozero šlo podle dostupných indicií o meziresortní operaci: 422. pluk dodal údernou kapacitu v podobě Zozulya, SBU Alpha vstoupila do ničení cíle a vojenská rozvědka HUR pravděpodobně zajistila cílové zpravodajství a vyhodnocení výsledku. Přesný průběh (zda šlo o simultánní, nebo postupný zásah) otevřené zdroje nespecifikují. Existuje ale precedent: 422. pluk už dříve popsal model, kdy Zozulya s těžkou hlavicí dorážela cíl poškozený předchozím prostředkem. Právě tahle schopnost „dokončit efekt“ dává titulkové formulaci oporu.

Proč je Solone Ozero strategický cíl

Severní Krym není jen turistická periferie poloostrova. Je to logistická brána. Solone Ozero leží v Džankojském rajonu a disponuje železniční stanicí, tedy ideálním místem pro rozvod raketového a dělostřeleckého materiálu směrem k frontovým liniím na jihu Ukrajiny. Zásah takového skladu nemá jen symbolický efekt. Nutí ruskou armádu k rozptylu zásob do menších, hůře chráněných depotů, prodlužuje přepravní trasy a zvyšuje nároky na protivzdušnou obranu a maskování.

Útok u Solone Ozero zapadá do širší srpnové kampaně. Pouhých dvanáct dní předtím, v noci na 1. srpna, ukrajinské síly zasáhly železniční most přes průliv Syvash a most u Vladyslavivky, dvě klíčové dopravní tepny pro přesuny lidí, techniky a munice na Krym a z něj. Generální štáb obě akce veřejně potvrdil. Rozdíl mezi mostem a skladem je v typu efektu: zničený most řeže trasu, zničený sklad řeže zásobu. Dohromady tvoří kleště, které svírají ruskou logistiku na poloostrově.

Krym jako stále děravější pevnost

Rusko Krym stále brání, rozmisťuje systémy protivzdušné obrany, buduje opevnění, posiluje posádky. Jenže opakované ukrajinské údery ukazují, že obranná architektura poloostrova zůstává zranitelná. Jen v letošním roce ukrajinské síly zasáhly prvky PVO, sklady bojového materiálu, ropné zázemí i body řízení nepřátelských dronů. Každý takový zásah zvyšuje cenu obrany dalšího objektu.

Krym přitom není jen symbol. Je to logistická páteř celé ruské okupace na jihu. Bez fungujících skladů, mostů a železnic se z poloostrova stává předsunutá základna, která místo aby frontu živila, sama spotřebovává zdroje na vlastní ochranu. A právě na tento bod Ukrajina systematicky tlačí; drony Zozulya, koordinace s SBU Alpha a přesné zpravodajské cílení jsou nástroje, které ten tlak umožňují.

Satelitní data NASA FIRMS potvrdila u Solone Ozero silný tepelný hotspot odpovídající rozsáhlému požáru. Co přesně hořelo, družice neřeknou. Sekundární detonace a logistický význam lokality ale napovídají dost.

Článek Ukrajinci zničili muniční sklad na Krymu „českými“ drony Zozulya. Tajná služba dokončila dílo zkázy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč se mluví o změně od základu

Formulace není přehnaná, pokud se podíváme na to, co přesně se mění. Nejde jen o výměnu jednoho typu vozidla za jiný. Celá 7. mechanizovaná brigáda, páteř české těžké síly, přechází ze sovětské platformy BVP-2 na západní, digitálně propojenou architekturu. Mění se ochrana vojáků, způsob velení, senzorický přehled, logistický řetězec, výcvik osádek i průmyslová základna, která vozidla udržuje.

BVP-2, v mezinárodním označení BMP-2, je konstrukčně platforma ze 70. let minulého století. V československém prostředí se sériově vyrábělo v letech 1987–1989. Váží pouhých 14 tun, nese 30mm kanon 2A42 a kulomet PKT ráže 7,62 mm, pojme osádku tří vojáků a sedm pěšáků, dosahuje rychlosti 65 km/h a dojezdu 600 km s motorem o výkonu 221 kW. Na papíře stále funkční stroj. V praxi ale platforma, jejíž ochrana, senzory a digitální schopnosti jsou o generace jinde než to, co vyžaduje současné bojiště, jak ukazuje válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky.

Samotné Pozemní síly AČR popisují BVP-2 jako „starší generaci techniky“, kterou je nutné nahradit. Označení „sovětský šrot“ v nadpisu je redakční nadsázka, ale opírá se o reálný stav: vozidlo konstruované v éře Brežněva prostě nemůže konkurovat moderním hrozbám včetně dronů, protitankových střel nové generace a digitálně řízené palby.

Co přesně Česko dostane

Číslo 246 není jen o bojových verzích s věží a kanonem. Ministerstvo obrany veřejně potvrdilo rozpad do sedmi modifikací:

• 141 bojových vozidel pěchoty
• 31 velitelských vozidel
• 18 průzkumných vozidel
• 13 ženijních vozidel
• 12 dělostřeleckých pozorovatelen
• 15 vyprošťovacích vozidel
• 16 zdravotnických vozidel

Původně armáda poptávala 210 kusů s opcí na dalších 36. Nakonec se opci podařilo vtělit přímo do kupní smlouvy při zachování původní jednotkové ceny, což ministerstvo samo prezentovalo jako vyjednávací úspěch.

Samotné CV90 MkIV je ve srovnání s BVP-2 stroj z jiné planety. Hmotnost 38 tun, motor Scania DP V8 o výkonu 746 až 896 kW (výrobce u verze MkIV uvádí až 746 kW / 1 000 koní), rychlost přes 70 km/h na silnici a dojezd přes 900 km. Posádku tvoří tři členové osádky a osm vojáků. Česká armáda si zvolila 30mm kanon kvůli kompatibilitě s výzbrojí AČR a rozšíření této ráže v NATO. Vozidlo má modulární pancéřování, novou elektronickou architekturu a připravenost na aktivní ochranné systémy.

Pro srovnání: slovenská verze CV9035 MkIV nese těžší 35mm kanon Bushmaster III a podle BAE i integrovanou protitankovou střelu. Německá Puma váží až 43 tun, má osádku 3+6 a 30mm kanon MK 30-2/ABM s mimořádnou úrovní ochrany. Americký Bradley A4 se svými 36,3 tunami, 25mm kanonem Bushmaster a střelami TOW je zase prověřený masovým nasazením. České CV90 MkIV nabízí lepší dojezd než oba konkurenti a vyšší mobilitu než Bradley, technologicky patří mezi špičku NATO.

Kdy to přijde a kolik to stojí

Harmonogram dodávek je veřejný a překvapivě konkrétní. V roce 2026 dorazí prvních 10 kusů. Pak tempo prudce naroste: 50 vozidel v roce 2027, 79 v roce 2028, 89 v roce 2029 a posledních 18 v roce 2030. První mechanizovaný prapor má být přezbrojen v roce 2027, kdy ministerstvo počítá s počáteční operační schopností. Plná operační schopnost celé brigády je naplánována na rok 2030.

Cena základního kontraktu činí 59,7 miliardy korun včetně DPH. Financování jde výlučně ze státního rozpočtu, z kapitoly Ministerstva obrany. Resort výslovně uvedl, že nepočítá s úvěrem ani s kompenzačním financováním za pomoc Ukrajině. Ve smlouvě je ovšem indexace vstupních nákladů, za sedm let trvání kontraktu může cenu navýšit o jednotky miliard korun podle vývoje cen práce a materiálů.

Česká stopa ve výrobě

Podle smlouvy musí minimálně 40 procent zakázky pokrýt český obranný průmysl. V praxi to znamená, že z 246 vozidel jich 207 vznikne přímo v České republice a pouze 39 ve Švédsku. Mezi hlavní domácí partnery patří VOP CZ, Excalibur Army, VR Group, Ray Service a Meopta. Zapojeny jsou i další firmy: Pramacom-HT, OPTOKON, URC Systems, DELINFO, SVOS či Charvát Group.

Nejde jen o výrobu. Součástí kontraktu jsou simulátory, výcvikové pomůcky, přeškolení instruktorů i výcvik osádek pro vojskové zkoušky. Čeští vojáci, kteří v dubnu 2025 cvičili s nizozemskými CV90 na Hradišti, popisovali zásadní rozdíl proti BVP-2: více elektroniky, datového spojení a decentralizovaného rozhodování. Aktivní záloha nová vozidla dostane až poté, co profesionální jednotky nasbírají dostatečné zkušenosti.

Co to znamená pro obranu země

Ministerstvo obrany při podpisu smlouvy výslovně spojilo akvizici s vybudováním těžké brigády jako klíčového aliančního závazku. Bez ní Česko nesplňuje to, co po něm NATO požaduje. S ní získává interoperabilní, síťově propojenou jednotku schopnou působit vedle spojenců, kteří CV90 už provozují: Švédska, Norska, Finska, Estonska, Dánska, Nizozemska a nově i Slovenska.

Válka na Ukrajině přitom ukázala, jak fatální může být nedostatečná ochrana posádky a absence moderních senzorů. Ministerstvo samo přiznalo, že v průběhu vyjednávání upravovalo část specifikace podle poznatků z probíhajících konfliktů. BVP-2 na Ukrajině hoří po zásahu běžným dronem za pár tisíc korun. CV90 MkIV je stavěné tak, aby takový zásah přežilo.

Za čtyři roky by měla 7. mechanizovaná brigáda vypadat úplně jinak než dnes. Poprvé od vzniku samostatné České republiky bude mít těžkou brigádu postavenou na technice, která patří do 21. století, ne do muzea studené války.

Článek Česko změní armádu od základu. Dostane 246 vozidel CV90 Mk IV a konečně se zbaví toho sovětského šrotu BMP-2 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři střely, jedna filozofie

Rodina Narwhal dnes zahrnuje tři konfigurace odstupňované podle hmotnosti bojové části: 40 kg, 100 kg a 200 kg. Nejtěžší varianta Narwhal 540 má maximální vzletovou hmotnost 540 kilogramů a dosahuje podzvukové rychlosti do 750 km/h. Všechny tři verze pohání český turbojet ZT J160 s tahem přes 1 569 newtonů, jehož výroba je podle produktové stránky LPP nastavena na sériovou produkci.

Právě u doletu je potřeba být přesný. Hodnota 730 kilometrů, která se objevila v původní firemní komunikaci z podzimu 2025, patří k nejlehčí konfiguraci se 40kilogramovou náloží: méně výbušniny, více paliva, delší let. Těžší verze se 120kilogramovou bojovou částí byla tehdy uváděna s doletem 680 km. Aktuální oficiální produktová karta celé třívariantní rodiny ale pracuje konzervativněji: „až 638 km“. Jde o logický posun; rozšíření portfolia o těžší varianty přirozeně stlačuje průměrný komunikovaný dolet dolů.

I tak: 638 kilometrů při rychlosti 750 km/h znamená zhruba padesát minut letu. To je úderná vzdálenost, která překračuje rámec taktické podpory a vstupuje do kategorie operačního úderu.

Oči místo satelitů

Nejzajímavější technologický prvek Narwhalu není dolet ani motor. Je to navigace. LPP vyvinul systém nazvaný Visual Navigation, který slučuje obrazová data z palubních senzorů, vizuální odometrii a porovnávání terénu s referenčními mapovými podklady. Autopilot průběžně koriguje drift pomocí barometrie a inerciální měřicí jednotky. V terminální fázi letu přebírá optické sledování cíle a upravuje koncovou dráhu.

Proč je to podstatné? Protože moderní bojiště systematicky ničí satelitní navigaci. Rušení a podvrhování signálu GPS patří k základním nástrojům elektronického boje, a střela závislá výhradně na GNSS se v takovém prostředí stává nespolehlivou. Narwhal má být schopen dokončit předprogramovanou misi bez trvalého satelitního signálu i bez nepřerušeného rádiového spojení s operátorem.

Firma tvrdí, že technologii ověřila na dronech řady MTS, kterých podle firemních materiálů dodala několik set kusů na Ukrajinu. Zpětná vazba z nasazení údajně potvrdila funkčnost v zónách bez GPS. Pro Narwhal jde o nepřímý, ale relevantní argument: stejná navigační vrstva, větší platforma.

Důležitá poznámka: veřejně dostupná data o přesnosti zásahu (CEP) chybí. Stejně tak není jasné, jak si systém poradí nad vizuálně homogenním terénem, tedy pouští, zamrzlou plochou či hustou zástavbou bez výrazných orientačních bodů. To jsou otázky, na které odpověď dá až širší testování nebo bojové nasazení.

Co Česko vlastně drží v rukou

Skutečná novost Narwhalu nespočívá jen v tom, že střela existuje. Spočívá v tom, co všechno vzniká pod jednou českou střechou. LPP veřejně deklaruje, že v Pardubicích vyvíjí a vyrábí drak střely, autopilot, vizuální navigaci, elektroniku, bojovou část, plánovací software i samotný motor. Pozemní odpal z katapultu nebo pojízdného vozíku navíc odstraňuje závislost na bojovém letounu.

Pro srovnání: americká střela JASSM, často zmiňovaná jako západní standard v kategorii řízených střel s plochou dráhou letu, váží přes tunu, nese 450kilogramovou průbojnou bojovou část a má za sebou bojové nasazení; v dubnu 2018 bylo devatenáct kusů odpáleno proti cílům v Sýrii. Jenže JASSM potřebuje nosný letoun. A české vzdušné síly zatím JASSM ani nepořizují: veřejný balík k nákupu F-35 z roku 2023 obsahuje střely AMRAAM, AIM-9X, pumy SDB II a JDAM, nikoli JASSM. První české F-35 mají navíc dorazit až v roce 2031, plné operační schopnosti se očekávají kolem roku 2035.

Narwhal tuhle mezeru nenahrazuje, je to jiná kategorie zbraně s menší ničivou silou. Ale nabízí něco, co žádná zahraniční akvizice nedá: kontrolu nad celým řetězcem od softwaru po export.

Průlom v kompetenci, ne ve výzbroji

Firma v listopadu 2025 avizovala výrobu několika set střel na základě objednávky od nezveřejněného zákazníka a přípravu prvních dodávek. Kolik kusů bylo reálně předáno a v jakých variantách, veřejně známo není. Stejně tak se nepodařilo dohledat oficiální plán české armády na zavedení Narwhalu do výzbroje; existuje pouze mediální zmínka, že „armáda prý má o Narwhal zájem“.

Obrat LPP Holdingu přitom podle firemních materiálů vyrostl z 50 milionů na 1,5 miliardy korun za pět let. Firma aktivně nabírá v Pardubicích do výroby, avioniky, softwarového vývoje i servisní logistiky.

Podle nás je Narwhal v tuto chvíli především průlom v průmyslové kompetenci. Česko poprvé veřejně drží doma kompletní údernou architekturu, od navigačního algoritmu přes turbojet až po plánovač misí. Vojensky jde zatím o potenciál, ne o zavedenou výzbroj s bojovým ověřením. Ale právě ten potenciál mění pozici českého obranného průmyslu v rámci NATO z pouhého dodavatele komponent na držitele klíčové technologie.

Pardubická střela zatím nikoho nezasáhla. Ale to, co za ní stojí (domácí software, vlastní motor, navigace bez satelitů), je pro českou obranyschopnost cennější než jakýkoli jednotlivý dolet.

Článek Česko má první vlastní řízené střely. Narwhal doletí 730 km, naviguje se umělou inteligencí a GPS nepotřebuje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je UTAAS a proč se mluví o sestřelení stíhačky

Zkratka UTAAS znamená Universal Tank and Anti-Aircraft System. Nejde o žádný zázračný kanón, ale o sofistikovaný senzorický a palebný celek, který proměňuje 30mm automatický kanón Bushmaster II v něco podstatně nebezpečnějšího, než je pouhá hlaveň na věži.

Saab na produktové stránce systému veřejně deklaruje „vysokou pravděpodobnost zásahu vzdušných cílů na vzdálenost do 2 000 metrů“. Klíčem je stabilizovaná nezávislá záměrná osa: střelec drží cíl ve středu osnovy po celou dobu zamíření, zatímco palebný počítač automaticky řídí pokládání zbraně, nastavuje náskok, převýšení i režim zapalovače. Saab výslovně dodává, že velké odchylky v azimutu a elevaci jsou zásadní právě pro boj s rychlými letouny. Systém navíc disponuje laserovým dálkoměrem a lze jej osadit termovizí třetí generace v pásmu 8–12 nebo 3–5 μm, což znamená plnohodnotnou schopnost bojovat v noci i za zhoršené viditelnosti.

Formulace o sestřelení stíhačky tedy stojí na konstrukční schopnosti systému zasáhnout rychlý vzdušný cíl v krátkém okně na krátkou vzdálenost. Ve veřejných primárních zdrojích není doložen konkrétní bojový sestřel pilotované stíhačky. Mnohem pravděpodobnějšími cíli v reálném nasazení jsou vrtulníky a drony, a právě tam je přínos pro českou mechanizovanou brigádu obrovský.

Bojově prověřeno: co znamená „exceluje na Ukrajině“

Švédsko předalo Ukrajině padesát kusů CV90 a systém UTAAS je na nich ve službě. Saab jej označuje za bojově prověřený, a to nejen z Ukrajiny, ale i z dřívějších misí v Afghánistánu a Libérii. Ukrajinské ministerstvo obrany v dubnu 2025 označilo švédské CV90 za techniku, která se na bojišti prokázala jako spolehlivá, a obě země pokračují v rozšiřování spolupráce na servisu, údržbě i dalším rozvoji platformy.

Ukrajina je dnes nejtvrdší evropská laboratoř moderního pozemního boje. Míchá se tam dělostřelectvo, drony, miny, protitankové řízené střely i vysoká intenzita nasazení, která trvá déle než čtyři roky. Když v takových podmínkách platforma obstojí a provozovatel ji chce dál rozvíjet, je to argument, který žádný katalogový list nenahradí. Podle nás právě tady leží rozdíl mezi papírovou schopností a technikou, kterou někdo opravdu tlačí do boje.

Konkrétní demonstraci proti vzdušným cílům přitom BAE Systems předvedlo i mimo Ukrajinu. Na mediálním briefingu v září 2025 firma popsala zásah bezpilotního vzdušného cíle z jedoucího CV90 s 30mm kanónem a municí s programovatelným zapalovačem při rychlosti kolem 50 km/h. Programátor munice, který automaticky nastavuje druh střeliva, vzor dávky i zapalovač, je přitom standardní součástí palebného systému rodiny CV90.

Česká verze: 246 vozidel, sedm variant, domácí průmysl

Česká armáda nepřebírá jen jednu verzi. Celkem jde o 246 kusů CV9030 MkIV rozdělených do sedmi modifikací:

• 141 bojových vozidel pěchoty
• 31 velitelských
• 18 průzkumných
• 13 ženijních
• 12 dělostřeleckých pozorovatelen
• 15 vyprošťovacích
• 16 zdravotnických

Z celkového počtu vznikne 39 vozidel ve Švédsku, zbylých 207 se bude vyrábět v České republice. Nejde přitom jen o montáž. Přerovská Meopta v dubnu 2025 předala první periskopovou soustavu pro česká CV90 a podle ministerstva obrany vyrobí celkem 500 těchto systémů i pro další zákazníky. Sama firma současně uvádí výrobu a testování kompletního UTAAS pro programy do roku 2030. Český průmysl tedy z projektu netěží okrajově, získává reálnou výrobní linku optických a zaměřovacích technologií.

Pro srovnání: sousední Slovensko pořizuje CV9035 MkIV s 35mm kanónem, tedy odlišnou verzi. České vozidlo s 30mm Bushmasterem II je jiná konfigurace, optimalizovaná pro požadavky AČR.

Generační skok od BVP-2 a srovnání s konkurencí

Dosavadní BVP-2, sovětská konstrukce z osmdesátých let, dává mechanizované pěchotě základní 30mm palebnou podporu a protitankové řízené střely Konkurs. Pozemní síly samy zdůrazňují, že dnešní bojiště vyžaduje vyšší ochranu, lepší situační přehled, digitální propojení a moderní senzory. Nic z toho BVP-2 nenabízí. Přechod na CV90 s UTAAS, architekturou hunter-killer, programovatelnou municí a výcvikovými simulátory je skok o celou generaci.

Zajímavé je srovnání s ruským BMP-3. Ruský exportér Rosoboronexport u něj deklaruje možnost použití 30mm kanónu proti vzdušným cílům do 4 000 metrů, na papíře tedy větší dosah. Jenže ruský údaj neobsahuje srovnatelně konkrétní popis specializovaného protiletadlového palebného systému s nezávislou záměrnou osou, automatickým řízením pokládání a programátorem munice. Deklarovaný dosah a reálná pravděpodobnost zásahu rychlého cíle jsou dvě zásadně odlišné věci. Právě v přesnosti a automatizaci celého palebného řetězce UTAAS vyniká.

Proč to trvalo tak dlouho a co to mění

Česká cesta k novým BVP nebyla přímočará. Realizace začala až po zrušení předchozí soutěže a následném mezivládním jednání se Švédskem. Podpis kontraktu přišel v květnu 2023, devět let po rozhodnutí nová BVP pořizovat. Přenos výroby do ČR, zapojení domácího průmyslu a vývoj českých variant harmonogram prodloužily. Ministerstvo obrany projekt přímo spojuje s plněním aliančního závazku vybudovat těžkou brigádu podle NATO Capability Targets.

Na taktické úrovni to znamená zásadní změnu. České mechanizované jednotky budou proti nízko letícím vrtulníkům, dronům a dalším vzdušným hrozbám výrazně samostatnější, než kdy byly s BVP-2. Nebudou muset čekat na specializovanou protivzdušnou obranu, aby reagovaly na bezprostřední hrozbu z nízké výšky. Nejde o náhradu vrstvené PVO státu, tu NATO i AČR chápou jako širší systém senzorů, velení a specializovaných prostředků. Jde o zpevnění posledních stovek až nízkých tisíců metrů kolem manévrujících jednotek. A na moderním bojišti plném dronů je právě tahle vrstva často tou nejkritičtější.

První české CV90 by měla posádka v Přáslavicích převzít na konci roku 2026, přezbrojení prvního praporu je plánováno na rok 2027. Do roku 2030 by měla být dodávka kompletní, a česká těžká brigáda konečně vybavená technikou, která odpovídá tomu, co se dnes děje na frontové linii.

Článek Česko už brzy dostane CV90 se systémem UTAAS, který umí sestřelit i stíhačku kanónem na 2 km. Na Ukrajině exceluje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mikrofon za stokorunu, systém za víc

Částka 3 500 Kč, přesněji 100 až 150 eur, odpovídá výrobní ceně jednoho senzoru nEdge Mini. Je to malá krabička osazená MEMS mikrofony se spotřebou pod jeden watt, kterou lze napájet solárním panelem nebo připojit k existující infrastruktuře. Sama o sobě ale dron neodhalí. Síla vzniká až v síti: desítky či stovky takových uzlů pokryjí území a posílají data do lokálního výpočetního hubu nEdge Pro, kde běží AI modely trénované na akustických podpisech motorů a vrtulí. Z více uzlů systém triangulací dopočítává směr, rychlost i přibližnou výšku letu a výsledek odesílá do centrální platformy jako alarm s trajektorií.

Celková cena nasazení (hub, komunikační vrstva, software, instalace a dostatečná hustota senzorů) veřejně zveřejněna nebyla. Přesto i hrubý odhad ukazuje řádový rozdíl oproti aktivnímu radaru: pokrytí perimetru elektrárny stovkou senzorů za 3 500 Kč za kus vyjde na 350 tisíc korun za hardware. Radar srovnatelného pokrytí se pohybuje v desítkách milionů.

Proč „neviditelný“ dává smysl

Označení „neviditelný“ neznamená, že senzor nelze fyzicky najít. Znamená, že Sound Shield nic nevysílá. Aktivní radar funguje jako baterka v temné místnosti, svítí, a tím prozrazuje svou polohu. Pasivní akustika je naopak jako ucho přitisknuté ke zdi. Nepřítel nemá co zaměřit pomocí elektronického průzkumu, protože systém negeneruje žádný radarový ani rádiový signál, který by šlo zachytit. Podle amerického armádního materiálu z dubna 2026 právě tato vlastnost dělá z akustických sítí ideální doplněk klasické protivzdušné obrany, zvlášť tam, kde by aktivní radar přitáhl pozornost nepřátelských protiradiolokačních prostředků.

Samozřejmě to má limity. Akustická detekce trpí v hlučném městském prostředí, za silného větru i při teplotních inverzích, které ohýbají šíření zvuku. Proti tichým elektrickým dronům klesá účinný dosah na stovky metrů, zatímco hlučnější cíle typu íránského Šáhidu lze podle ukrajinských zkušeností zachytit i na kilometry. Sound Shield proto nedává smysl jako samostatná obrana. Dává smysl jako první, nejlevnější a nejhustší vrstva, která aktivuje dražší senzory a efektory až ve chvíli, kdy je to potřeba.

Český systém versus ukrajinský ARes

Sound Shield není na světě sám. Na Ukrajině vznikl akustický systém ARes, který tamní armáda testuje v reálných podmínkách. Podle dostupných informací ARes detekuje FPV drony na 200 až 300 metrů a drony typu Šáhid až na 5 kilometrů, přičemž využívá fázové pole mikrofonů a beamforming k přesnému zaměření cíle pro mobilní palebné skupiny. Americká armáda se o ukrajinské akustické systémy aktivně zajímá.

Český Sound Shield míří jinam. Neslouží primárně k navedení palby v poli, ale ke škálovatelnému pokrytí hranic, energetické infrastruktury a průmyslových areálů. Zakladatel a CEO Neuron Soundware Pavel Konečný veřejně zmiňuje více než 60 tisíc transformačních stanic v Česku, a právě tam vidí potenciál dvojího využití: stejné senzory, které hlídají zdraví transformátoru poslechem jeho vibrací, mohou současně poslouchat oblohu.

Kdo za tím stojí a kde to je

Neuron Soundware není obranný startup bez historie. Firma má přes 130 průmyslových instalací akustické AI u zákazníků jako Bosch, Škoda nebo ČEZ. Její technologie prediktivní údržby, tedy rozpoznávání poruch strojů podle zvuku, běží v továrnách a energetice roky. Obranný pivot přišel s válkou na Ukrajině a s rostoucí poptávkou po levné detekci dronů.

Konečný Sound Shield představil na Dnech průmyslu 2026 v červnu a firma ho nabízí partnerům i v rámci ILA Berlin marketplace, kde hledá pilotní projekty a demonstrace. Potvrzené nasazení u české armády ani u jiné armády NATO se ve veřejných zdrojích zatím nepodařilo dohledat. Technologie je tedy ve fázi aktivní prezentace a hledání prvních operačních partnerů, nikoli ve fázi sériového bojového nasazení.

Právě tady je ale pointa celého konceptu: pokud se cena jednoho uzlu skutečně drží pod 150 eury a spotřeba pod jedním wattem, bariéra pro pilotní nasazení je minimální. A v době, kdy jeden útočný FPV dron stojí pár tisíc korun a dokáže zničit techniku za desítky milionů, má smysl mít v krajině tisíce tichých uší, která nic nestojí na provozu a nepříteli nedávají jediný signál k zaměření.

Článek Český „zvukový štít“ loví drony jen pomocí mikrofonu za 3 500 Kč. Nepříteli je zcela neviditelný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je Skyfox a proč není „jen školní letadlo“

Aero L-39 Skyfox je přejmenovaná a dotažená verze programu L-39NG, tedy nástupce legendárního L-39 Albatros, na kterém se od sedmdesátých let učily létat tisíce pilotů východního bloku. „České“ je na něm doslova všechno: Aero Vodochody uvádí kolem 600 subdodavatelů, z toho přibližně 400 z České republiky.

Oproti původnímu Albatrosu je Skyfox prakticky nový letoun: kratší a lehčí drak, větší křídlo, jednodílný překryt kabiny, skleněný kokpit s průhledovým displejem a systémem HOTAS, integrovaný virtuální výcvikový systém pro přípravu pilotů strojů čtvrté i páté generace. Klíčové parametry:

• Maximální rychlost: 907 km/h (oproti 750 km/h u L-39C)
• Interní dolet: 1 900 km (oproti 1 000 km u L-39C)
• Výdrž: 3 hodiny 45 minut (oproti 2,3 hodiny)
• Závěsníky: 5 (oproti 2 u základní verze Albatrosu)
• Užitečné zatížení: 1 350 kg
• Přetížení: +8/−4 G

Aero navíc nabízí konfiguraci nazvanou „Drone Hunter“, tedy letoun vybavený elektrooptickým a infračerveným senzorem v podu, laserovým značkovačem, 70mm laserem naváděnými raketami a volitelně 12,7mm gunpody. Výdrž v této roli přesahuje s přídavnými nádržemi čtyři a tři čtvrtě hodiny. Pro Ukrajinu, která denně čelí stovkám íránských dronů Šáhid, to není akademická úvaha, je to provozní potřeba.

Proč zrovna země od F-16

Výběr adresátů není náhodný. Dánsko a Nizozemsko stály u společného prohlášení o transferu stíhaček F-16 Fighting Falcon pro Ukrajinu už v srpnu 2023. Norsko v červenci 2024 oznámilo dar šesti vlastních F-16. Belgie se zapojila do širší letecké koalice, která ukrajinským vzdušným silám pomáhá s přechodem od sovětských MiGů-29 a Su-27 k západním platformám.

Všechny čtyři země tedy mají zkušenost s financováním ukrajinské letecké kapacity, od samotných strojů přes výcvik pilotů až po munici a údržbu. Babišův návrh na ně logicky navazuje: kdo už platí provoz F-16, ten rozumí tomu, že piloti potřebují i výcvikovou platformu pro cestu k těmto strojům.

Zároveň je v tom čitelný vzorec, který Babiš uplatňuje i jinde. Česká muniční iniciativa funguje na stejném principu: Česko koordinuje a zajišťuje průmyslovou kapacitu, zahraniční partneři financují. Premiér to v lednu 2026 řekl otevřeně: iniciativa může pokračovat, dokud ji budou ostatní země financovat. Skyfox je tentýž model přenesený z munice na letouny.

Dva v jednom: výcvik i boj

Ukrajina potřebuje Skyfoxy ze dvou důvodů najednou. Za prvé, její stávající park cvičných L-39 Albatros stárne a náhradní díly z původní sovětské produkce docházejí. České ministerstvo obrany už v červenci 2025 schválilo letecký výcvik osmi ukrajinských pilotů prostřednictvím státního podniku LOM Praha, právě na strojích L-39 a na simulátorech připravujících přechod na F-16. Skyfox by tuto linii posílil přímo na ukrajinské půdě.

Za druhé, válka trvající už více než čtyři roky ukázala, že levné pomalé drony nelze ekonomicky ničit drahými raketami země-vzduch. Skyfox v roli lovce dronů nabízí rychlejší reakci než vrtulníky a výrazně nižší provozní náklady než bojové stíhačky. Jedna hodina letu Skyfoxu stojí zlomek toho, co hodina F-16, a proti Šáhidu letícímu rychlostí kolem 180 km/h nepotřebujete nadzvukový stroj.

Pro srovnání: italský Leonardo M-346 je výkonnější dvoumotorový letoun s maximální rychlostí 1 090 km/h a dostupem 13 700 metrů, ale cílí na segment pokročilého taktického výcviku LIFT a je výrazně dražší. Britský BAE Hawk T2 dosahuje rychlosti přes 1 000 km/h a operuje do výšky necelých 13 000 metrů, opět s vyšší pořizovací i provozní cenou. Skyfox nemíří do jejich ligy, je levnější most mezi základním výcvikem a reálným bojovým nasazením. Právě proto dává pro Ukrajinu smysl.

Kdy reálně a za kolik

I kdyby se oslovené státy dohodly rychle, první stroje by Ukrajina viděla nejdříve v letech 2028–2029. Referenční zakázky to potvrzují: Maďarsko podepsalo kontrakt v dubnu 2022 a první tři kusy převzalo až v květnu 2025. Česká armáda uzavřela smlouvu v listopadu 2022, sériová výroba začala v květnu 2023 a dodávky běží v letech 2024–2025. Obvyklá lhůta od podpisu po předání se pohybuje kolem 28 až 36 měsíců.

K tomu přistupuje kapacitní omezení: Aero v červnu 2026 oznámilo nové zakázky pro Afriku a Ameriku a uvedlo, že výrobní linku má zaplněnou do druhého čtvrtletí 2027. Ukrajinská objednávka by se tedy řadila za existující kontrakty.

Odhadovaná cena celého balíku (deset letounů, simulátory, výcvik, servis, infrastruktura) se podle Defense Express pohybuje mezi 250 a 300 miliony dolarů, tedy zhruba 6 až 7,5 miliardy korun. Pro čtveřici bohatých severoevropských států rozložených do několika let to není astronomická částka, zvlášť ve srovnání s tím, co už do ukrajinské obrany investovaly.

Evropský model, který se testuje

Na celém návrhu je nejzajímavější nikoli deset letadel, ale princip, který za ním stojí. Jeden stát nabízí svůj průmyslový produkt, jiné státy platí a Ukrajina získává schopnost. V březnu 2026 Británie, Finsko a Nizozemsko oznámily nový mechanismus společného obranného financování, v červenci se k němu připojilo Polsko. Česká muniční iniciativa běží na stejné logice už déle než rok.

Skyfox pro Ukrajinu by byl dalším testem tohoto modelu, tentokrát ne s municí, ale s kompletní leteckou platformou včetně výcviku a servisu. Pokud projde, vytvoří precedent pro další evropské zbrojní programy financované koalicí ochotných. Pokud ne, zůstane jako důkaz, že od politického návrhu ke smlouvě vede v Evropě stále velmi dlouhá cesta.

Deset Skyfoxů válku nerozhodne. Ale model, ve kterém český průmysl dodává, severní Evropa platí a Ukrajina létá, může přežít déle než kterýkoli jednotlivý kontrakt.

Článek České Skyfoxy pro Ukrajinu. Babiš chce, aby je koupily země, které jí dříve dodaly F-16 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co Česko za 11,3 miliardy skutečně dostalo

Částka 11,3 miliardy korun bez DPH, kterou ministerstvo obrany zveřejnilo, není cena jednoho letounu. Je to celý kontrakt podepsaný v říjnu 2024, který zahrnuje:

• dva letouny C-390 Millennium (druhý má dorazit v prosinci 2027),
• pozemní vybavení, počáteční náhradní díly a spotřební materiál,
• výcviková zařízení a školení létajícího i pozemního personálu,
• podporu vojskových zkoušek,
• moduly pro MEDEVAC, pátrání a záchranu, tankování za letu, hasicí systém MAFFS II s kapacitou 12 000 litrů vody, přídavné nádrže a systém vlastní ochrany.

Při kurzu ČNB z 10. července 2026 jde orientačně o 466 milionů eur, respektive 533 milionů dolarů. Ministerstvo obrany upřesňuje, že v částce je zahrnutá i kurzová rezerva a že jednotkovou cenu letounu považuje za obchodní tajemství. Rozpadnout 11,3 miliardy na „cenu za kus“ tedy nelze, a bylo by to zavádějící.

Proč je C-390 v českém kontextu „transportní obr“

Stačí postavit čísla vedle sebe. CASA C-295MW, páteř dosavadní české transportní flotily, uveze podle Airbusu maximálně osm tun nákladu a sedmdesát vojáků rychlostí 480 km/h. C-390 nabízí 26 tun, 80 cestujících nebo 64 plně vyzbrojených výsadkářů a cestovní rychlost přes 870 km/h. Dolet přesahuje 6 000 kilometrů, s přídavnými nádržemi až 8 000.

V praxi to znamená, že do nákladového prostoru C-390 vjede obrněný transportér Pandur II nebo rozložený vrtulník Black Hawk, věci, o kterých se u CASA nedá ani uvažovat. Proti americkému C-130J-30 Super Hercules, etalonu aliančního transportu, vychází brazilský stroj na papíře rychlejší a nosnější: Lockheed Martin uvádí u Hercula nosnost necelých 20 tun a rychlost 660 km/h. Hercules si drží výhodu v některých konfiguracích přepravy osob a v desetiletích prověřeném zázemí, ale C-390 proti němu míří jako novější proudová alternativa ve stejné váhové kategorii.

Ministerstvo obrany argumentaci pro nákup postavilo na konkrétních zkušenostech. Evakuace z Afghánistánu v roce 2021 a ze Súdánu o dva roky později ukázaly, že armáda nemá letoun schopný rychle přesunout větší počet lidí z krizové oblasti na velkou vzdálenost. Teď ho má.

Kdo všechno v NATO po C-390 sahá

Aliance má 32 členů, takže doslovná půlka znamená šestnáct. K červenci 2026 je tvrdě doložitelných šest aliančních zemí s provozem nebo podepsanou objednávkou: Portugalsko, Maďarsko, Nizozemsko, Rakousko, Česko a Švédsko. Sedmé je Slovensko, které podepsalo dopis o záměru a veřejně označilo C-390 za nejvhodnější volbu. Litva typ vybrala pro jednání v létě 2025, ale v lednu 2026 akvizici odložila a z programu vystoupila.

Šest nebo sedm států není šestnáct. Jenže příběh nekončí u podpisů. Portugalsko otevřelo deset opcí pro budoucí evropské a alianční zákazníky, švédský kontrakt obsahuje dalších sedm opcí pro jiné evropské státy. Embraer v červenci 2025 uváděl jedenáct zemí světa, které si typ zvolily. Kolem C-390 se v Evropě zjevně skládá nový standard středního transportu, a poptávka roste rychleji, než se ještě před dvěma lety čekalo.

Důvody se napříč zeměmi opakují: interoperabilita s NATO, společné nákupy snižující cenu, sdílený výcvik a logistika, vyšší přepravní výkon a nižší životní náklady než u starších typů. Nizozemsko a Rakousko objednaly společně devět kusů právě kvůli synergiím v podpoře a údržbě. Švédsko se připojilo ke stejnému modelu. Podle nás jde o nejpřesvědčivější argument: nejde jen o letadlo, ale o ekosystém, do kterého se Česko právě zařadilo.

Cesta k plné operační způsobilosti

Na kbelské základně se na přílet připravovali měsíce. Šest pilotů, šest palubních techniků a dvanáct pozemních techniků absolvovalo dvouměsíční výcvik přímo v Brazílii. Po přistání prvního stroje pokračuje výcvik dalších šest měsíců pod dohledem instruktorů Embraeru: piloti mají před sebou tři seznamovací a jedenáct přepravních letů, pozemní technici intenzivní měsíční kurz komplexní údržby. Certifikace českých posádek by měla proběhnout do tří měsíců od příletu.

Druhý stroj dorazí v prosinci 2027. Plnou operační způsobilost celé dvoukusové flotily ministerstvo oficiálně nedatovalo, ale realisticky vychází nejdříve na rok 2028. CASA C-295MW přitom ze služby neodchází, zůstávají jako taktický „pracant“ pro regionální a rotační úkoly, kde jejich menší rozměr a provozní nenáročnost dávají smysl.

Součástí projektu je i průmyslová spolupráce za více než dvě miliardy korun, do které jsou zapojeny LOM Praha a Aero Vodochody Aerospace. Nový letoun tak nepřináší jen vojenské schopnosti, ale i zakázky pro český obranný průmysl.

Co to mění v aliančním kontextu

Česko dosud přispívalo do společných operací transportní kapacitou, která stačila na lehčí náklady a menší skupiny lidí. S C-390 se nabídka radikálně mění: evakuace většího rozsahu, přeprava těžší techniky, tankování za letu, vzdušné hašení, MEDEVAC s plnohodnotným vybavením. Prakticky to zvyšuje hodnotu českého příspěvku v každé mnohonárodní misi, kde aliance potřebuje rychle přesunout víc než pár tun na vzdálenost přesahující tisíc kilometrů.

6. července 2026 ve Kbelích nepřistál jen nový letoun. Přistála schopnost, kterou česká armáda třicet let postrádala, a platforma, kolem níž se v Evropě rodí nová vrstva společné vzdušné mobility.

Článek České letectvo převzalo první C-390 Millennium za 11,3 miliardy. Brazilský transportní obr přistál ve Kbelích, chce ho půlka NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od T-72 k Leopardu: co se vlastně změnilo

Dne 21. prosince 2022 převzal prapor v Přáslavicích první Leopard 2A4 z německé kompenzační dodávky. Symbolicky tím skončila éra výhradní závislosti českého tankového vojska na sovětské technice. Přezbrojení ale běží po etapách: nejprve čtrnáct darovaných tanků a jedno vyprošťovací vozidlo Büffel, poté druhý německý balík ve stejném rozsahu a nakonec nákup dalších čtrnácti kusů. Výsledkem má být 42 bojových tanků Leopard 2A4 a dvě vyprošťovací vozidla.

Rozdíl mezi oběma stroji není jen v označení na věži. T-72M4 CZ, česká modernizace sovětského základu, má tříčlennou osádku s automatem nabíjení a 125mm kanón 2A46. Leopard 2A4 přináší čtyřčlennou osádku s nabíječem, hladkohlavňový 120mm kanón Rheinmetall L44 s efektivním dostřelem přes 3 000 metrů, motor MTU MB 873 Ka-501 o výkonu 1 500 koní (1 119 kW) a bojovou hmotnost 55,15 tuny. Jenže klíčový posun neleží v číslech na papíře. Leží v celé „škole“ použití: jiná organizace osádky, jiná údržba, jiný systém velení, jiná logistika, a především plná kompatibilita s NATO. Od 1. července 2024 přešly tři tankové roty na čtyřčlenné osádky, což samo o sobě změnilo dynamiku uvnitř věže i způsob výcviku.

Proč by stará taktika znamenala smrt

Suchý v rozhovoru nejmenuje abstraktní hrozby. Popisuje dvě konkrétní vrstvy změny, které udělaly ze sovětského modelu nasazení tanků smrtelnou past.

První vrstva je konec účinnosti masových tankových náporů. Ukrajinské bojiště opakovaně ukázalo, že kolony obrněné techniky bez ženijní podpory končí v minových polích. Bez schopnosti prorážet zátarasy roste riziko zničení dramaticky, a právě tuto schopnost prapor přechodem z T-72 na Leopard 2A4 dočasně ztratil, protože česká konfigurace Leopardu zatím odminovací zařízení nemá. Armáda potřebu uznává, veřejný harmonogram návratu schopnosti ale dosud nezveřejnila.

Druhá vrstva je průhlednost bojiště. Drony, termovize a elektronický průzkum zkrátily okno, ve kterém se tank může bezpečně pohybovat a pálit. Velitel čety dnes musí řešit rozptyl, maskování, termální disciplínu, bezpečnost komunikace a koordinaci s pěchotou, ženisty i protivzdušnou obranou. Prostor pro „sólo“ akce tanků se dramaticky zmenšil. Suchý to shrnuje jednoznačně: nasadit tankový prapor samostatně, bez podpory ostatních druhů vojsk, by bylo mylné a nesprávné.

Nejde přitom o odsudek starých tankistů. Jde o varování: kdo se nepoučí z Ukrajiny, zaplatí krví.

Leopard 2A4 jako mezistupeň, ne provizorium

Bylo by snadné odbýt Leopard 2A4, stroj z osmdesátých let, jako dočasnou záplatu. Suchý to ale vidí jinak a nazývá ho „krásným mezistupněm“. Základní obsluha je podle něj podobná budoucímu Leopardu 2A8, takže osádky si zvykají na západní platformu, aniž by musely čekat na dodávky nejmodernější verze.

A ty dodávky mají svůj vlastní příběh. Politicky se mluví o zavedení Leopardů 2A8 „od roku 2028″, jenže projektová karta strategických projektů AČR rozepisuje fyzické dodávky do ČR jinak: šestnáct kusů v roce 2029, dalších šestnáct v roce 2030, osmnáct v roce 2031 a jedenáct v roce 2032. Celkem 61 vozidel Leopard 2A8 v šesti modifikacích, přičemž první smlouva kryje 44 velitelských a bojových tanků. Oproti současnému Leopardu 2A4 přinese verze 2A8 kanón Rheinmetall L55A1 s delší hlavní a vyšší úsťovou rychlostí, digitální datovou komunikaci, třetí generaci termovizí, dálkově ovládanou zbraňovou stanici a výrazně silnější modulární pancéřování. Skok bude obrovský, ale bez mezikroku přes 2A4 by osádky neměly na čem se učit.

Jeden prapor pro celou armádu

Česká republika soustřeďuje veškerou tankovou schopnost do jediné jednotky. Na české poměry a model jedné těžké brigády to dává doktrinální smysl; prapor je určen k samostatnému působení i k boji v sestavě 7. mechanizované brigády. Naplněnost na 85 procentech tabulkových míst Suchý označuje za „hezké číslo“, což v praxi znamená, že zhruba každé šesté až sedmé místo zůstává neobsazené. Solidní stav pro růst, nikoli však plná bojová síla.

Pro srovnání: Polsko už převzalo 180 tanků K2 Black Panther z první smlouvy a na léta 2026–2030 má nasmlouvaných dalších 180 kusů K2/K2PL. Česká tanková kapacita je tedy řádově jinde; jeden prapor proti ambicím obrněného vojska regionální velmoci. Koncentrace celé schopnosti do jednoho útvaru zároveň znamená absenci zálohy: pokud by prapor utrpěl těžké ztráty, náhrada neexistuje.

Proč velitel odmítá „českou cestu“

Suchý v rozhovoru říká přímo: u leopardí platformy si Česko nemůže dovolit razit vlastní cestu. Leopard používá většina armád NATO a přebírání systému Bundeswehru není ztrátou samostatnosti, ale zrychlením interoperability. Prapor přejímá německé výcvikové standardy, logistické postupy i organizační strukturu, a zároveň se učí z ukrajinského bojiště v maskování, ochraně komunikace a nutnosti ženijní podpory. Čtyři konkrétní poučení, která Suchý jmenuje: konec masových tankových náporů, důraz na maskování a termální disciplínu, zásada, že tank nikdy nebojuje sám, a návrat požadavku na prorážení zátarasů.

Přeměna 73. tankového praporu není jen o novém železe v hangárech. Je to přechod od sovětského myšlení k západnímu způsobu boje, vynucený realitou bojiště, kde drony vidí všechno a minová pole zastaví cokoliv. Leopard 2A4 je první krok. Ten rozhodující přijde s verzí 2A8, pokud armáda stihne připravit lidi stejně rychle jako techniku.

Článek 73. tankový prapor AČR přesedlal z T-72 na Leopardy 2A4 a velitel přiznává: „Stará taktika s ruskými tanky by dnes znamenala smrt“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Trident je a z čeho se skládá

Standardní baterie Tridentu vypadá takto: velitelsko-palebné centrum FCC postavené na modulární platformě ReCUBE, odpalovací vozidla MLV, přebíjecí vozidla MRV, radary rodiny ReSAURION a servisní vozidlo MSV. Vše jezdí na podvozcích Tatra, pancéřované kabiny a odpalovací struktury dodává Tatra Defence. Rozšířená konfigurace přidává protidronové prvky, hlavňové zbraně, prostředky elektronického boje a miniaturní interceptory proti malým bezpilotním letounům.

Klíčové je rozložení rolí. Excalibur International, součást CSG, vystupuje jako architekt a hlavní integrátor celého systému. Retia dodává radary a velitelský systém. Tatra Trucks platformy. A turecký Roketsan kompletní raketové patro, od krátkodosahových střel typu SUNGUR s dosahem 8 km a infračerveným navedením přes střední vrstvu rodiny HİSAR až po dlouhodosahové efektory s deklarovaným dosahem přesahujícím 100 km. Trident tedy není čistě český produkt od A do Z. Je to česká architektura, české radary, české podvozky, a turecké rakety. Podle nás právě tato kombinace dává systému exportní sílu, kterou by čistě národní řešení nemělo.

Co znamená „střílí na 100 km“ a „vidí na 470 km“

Obě čísla jsou reálná, ale zaslouží si kontext. Dosah 100 kilometrů je maximální veřejně komunikovaná horní hranice dlouhé vrstvy Tridentu. CSG mluví o „raketách země-vzduch pokrývajících vzdálenosti do 100 km“ a o cílech typu letouny, vrtulníky, bezpilotní prostředky a řízené střely. Nepublikuje ale přesné podmínky (výškový profil, typ cíle, manévr), za nichž je tohoto dosahu dosaženo. Bezpečné čtení je proto takové, že jde o maximum proti vybraným aerodynamickým cílům ve vhodných podmínkách, nikoli o univerzální dosah proti každému dronu.

Za číslem 470 kilometrů stojí konkrétní radar: ReSAURION RSB41 od Retie. Jde o 3D AESA radar v pásmu S s elektronickým vychylováním svazku, rotačním i sektorovým režimem a schopností navedení střel v průběhu letu. Přístrojový dosah 470 km znamená, že na tuto vzdálenost dokáže zachytit velký vysoko letící cíl, typicky stíhačku nebo bombardér. Malý dron s nízkou odraznou plochou letící těsně nad terénem bude mít detekční vzdálenost násobně kratší. Radar navíc disponuje pokročilými prostředky elektronické ochrany (ECCM), což je v éře intenzivního elektronického boje, jaký probíhá na Ukrajině, zásadní vlastnost.

Pro srovnání: norsko-americký NASAMS používá rakety AMRAAM s dosahem kolem 25 km, rozšířená verze AMRAAM-ER přidává zhruba 50 % navíc. Německý IRIS-T SLM sahá do 40 km a 20 km výšky. Oba systémy mají ovšem něco, co Tridentu zatím chybí, bojovou validaci z Ukrajiny. Na opačném konci spektra stojí ruský Antej-2500 (exportní větev rodiny S-300), který deklaruje až 350 km proti aerodynamickým cílům, ale to je vyšší strategická třída. Trident se podle nás pohybuje v exportním mezistupni mezi krátkodosahovou a středně-dlouhodosahovou kategorií, a právě tam je na trhu prostor.

Proč turecké rakety a co znamená „ITAR free“

Web Tridentu výslovně zdůrazňuje, že jde o řešení bez omezení americkým režimem ITAR (International Traffic in Arms Regulations). To není technická poznámka pod čarou, je to obchodní strategie. Zákazník, který si koupí systém s americkými komponentami, podléhá washingtonským exportním pravidlům: potřebuje souhlas USA k dalšímu transferu, modernizaci i servisu. Roketsan toto omezení nenese.

Spolupráce CSG s tureckým obranným průmyslem přitom není jednorázová záležitost. Už v únoru 2026 CSG a Aselsan založily společný podnik a představily protiletadlový systém Korkut na platformě Tatra. Trident je tedy součást širší česko-turecké obranné osy, která kombinuje českou integrační a radarovou kapacitu s tureckým raketovým portfoliem. Pro zákazníky v Asii, na Blízkém východě nebo v Africe, kteří nechtějí plnou závislost na americkém ani ruském dodavateli, je to atraktivní nabídka.

Český kontext: Trident není náhrada, ale doplněk a exportní motor

Česká armáda si protivzdušnou obranu řeší po svém. Zastaralé sovětské systémy KUB nahrazují čtyři baterie izraelského SPYDERu na podvozcích Tatra 8×8, první baterie úspěšně prošla operačním testem v roce 2024. Pro velmi krátký dosah armáda pořizuje švédský RBS 70 NG, nově i na 24 obrněných vozidlech MARS s dodávkami v letech 2028–2030; ministerstvo obrany přitom výslovně odkazuje na zkušenosti z více než čtyři roky trvající války na Ukrajině, které potvrzují nutnost mobility a ochrany obsluh PVO.

Trident do tohoto českého akvizičního plánu veřejně zařazen není. Jeho hodnota pro Česko je jiná: průmyslová. Když armáda kupovala SPYDER, český průmysl získal 38 % hodnoty projektu, radary od Retie, integraci, podvozky. U Tridentu je česká pozice ještě silnější, protože české firmy nedrží jen podíl na cizím systému, ale nesou celé jméno, architekturu a roli hlavního dodavatele. Každá exportní zakázka Tridentu znamená práci pro Retii v Pardubicích, pro Tatru v Kopřivnici, pro Excalibur ve Šternberku.

Lekce z Ukrajiny v DNA systému

CSG nikde explicitně neříká „navrhli jsme Trident podle zkušeností z Ukrajiny“. Konstrukce systému ale mluví sama. Více vrstev obrany od dronů po balistické cíle. Protidronové prvky s levnými interceptory, aby se drahá střela neplýtvala na čínský dron za pár tisíc korun. Rozptýlené prvky baterie propojené sítí, aby jeden zásah nevyřadil celý systém. Vysoká mobilita na kolových podvozcích. Odolnost proti elektronickému rušení. To vše jsou přesně trendy, které válka na Ukrajině brutálně potvrdila jako nezbytné.

Trident zatím nemá za sebou jedinou ostrou palbu. Nemá bojový záznam, který mají NASAMS nebo IRIS-T SLM z ukrajinského bojiště. To je jeho největší slabina a zároveň přirozený stav každého nového systému. Co má, je architektura postavená na aktuálních válečných lekcích, silná radarová páteř, flexibilní raketový mix a hlavně zákazníci, kteří už platí. Pro český obranný průmysl je to posun z kategorie „dodáváme díly“ do kategorie „prodáváme štíty“.

Článek CSG hraje první ligu, představilo vlastní protivzdušný štít Trident. Střílí na 100 km a vidí na 470 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je PURL a proč nejde o přímý nákup zbraní Prahou

PURL (Prioritised Ukraine Requirements List) je mechanismus, který NATO spustilo v létě 2025. Funguje tak, že aliance ve spolupráci s Ukrajinou a USA sestaví seznam prioritních potřeb ukrajinské armády a spojenci pak společně financují nákup amerického vojenského vybavení podle tohoto seznamu. Dodávky koordinuje alianční struktura NSATU pod dohledem vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě.

Česko tedy nekupuje konkrétní zbraň a neposílá ji do Kyjeva. Přispívá do společného balíku, z něhož se pořizuje americká technika, od střel pro systémy Patriot po munici a prostředky protivzdušné obrany. Podle ukrajinského ministerstva obrany šlo od spuštění PURL přibližně 75 procent střel pro Patrioty a téměř 90 procent střel pro další systémy PVO právě touto cestou. K červnu 2026 spojenci přes PURL přislíbili téměř 6 miliard dolarů, tedy zhruba 138 miliard korun.

Standardní balík v PURL se pohybuje kolem 500 milionů dolarů. Nizozemsko financovalo první balík celé. Kanada oznámila vlastní za stejnou částku. Norsko jen v květnu 2026 přidalo 2,8 miliardy norských korun a jeho celkový příspěvek přesáhl 12,5 miliardy. Český příspěvek je vedle těchto čísel zjevně symbolický, ale symbolika v aliančních vztazích má svou váhu.

Proč je to průlom: vládní linie se poprvé prolomila

Babišova vláda od svého nástupu držela jasnou doktrínu: české rozpočtové peníze nepůjdou na vojenskou pomoc Ukrajině. V lednu 2026 premiér na tiskové konferenci po jednání koalice ochotných výslovně řekl, že muniční iniciativa může pokračovat, ale jen za peníze jiných států; Česko bude pouze koordinátor. O den později to potvrdila i Bezpečnostní rada státu.

Tato linie platila půl roku. A pak přišel červenec, summit v Ankaře a potřeba nevypadat v NATO jako jedna z posledních výjimek. Macinka oznámil přesměrování části peněz z existujících rozpočtových položek určených na Ukrajinu do PURL. Nejde tedy o nové peníze navíc, ale o přesun z dosud neupřesněných projektů ukrajinské agendy v rozpočtu. Podle veřejně dostupných dokumentů je nejbližší rozpočtovou základnou Program Ukrajina 2026–2030 s roční alokací kolem jedné miliardy korun, rozdělených mezi Národní rozvojovou banku a bilaterální humanitární a rekonstrukční aktivity. Z které konkrétní položky vláda peníze odkloní, ale nezveřejnila.

Babiš krok okamžitě zarámoval jako jednorázový a malý. Zároveň na summitu odmítl širší finanční závazky typu 70 miliard eur pro Ukrajinu a zdůraznil, že Česko příští rok navýší obranný rozpočet o 36 miliard korun na dvě procenta HDP. Prezident Pavel naopak rozhodnutí označil za „pozitivní signál“, což odpovídá jeho dlouhodobé linii podpory Kyjeva.

Okamura zuří, koalice skřípe

A tady vstupuje na scénu Tomio Okamura. Předseda SPD, koaliční strany, která má odmítání vojenské i finanční pomoci Ukrajině přímo ve svých politických usneseních. Už v lednu 2026 SPD požadovala, aby v tomto volebním období nešla z českého rozpočtu žádná taková pomoc. V červnu totéž zopakovala v dalším usnesení.

Okamura po Macinkově oznámení prohlásil, že SPD se záležitostí „zásadně nesouhlasí“ a chce ji otevřít na koaliční radě. Tvrdí, že se vstup do PURL v koalici neprojednával. Je to klasický scénář této vlády: ANO udělá pragmatický krok, SPD protestuje, ale koalice drží. Zatím. Na rozpadu vlády kvůli PURL nejsou veřejné důkazy, ale napětí je reálné, a Okamurova rétorika míří přesně tam, kam vždy: k voličům, kteří jakoukoli pomoc Ukrajině vnímají jako plýtvání českými penězi.

Jenže právě tito „vlastenci“ a obdivovatelé Ruska přehlížejí jednu věc. Ukrajina s výrazně menší armádou a ekonomikou drží už přes tři roky frontu proti zemi, která se prohlašuje za druhou nejsilnější vojenskou mocnost světa. Drží ji díky inovacím, díky odhodlání a díky pomoci spojenců. PURL je jedním z kanálů, kterými ta pomoc proudí. A Česko v něm konečně není jen divák.

Co to znamená pro českou pozici v NATO

Skutečný příběh není v objemu české platby. Je v tom, že Praha přestala být v PURL bílým místem na mapě. Aliance dlouhodobě tlačí na širší sdílení zátěže a americká strana na jednáních opakovaně připomíná, aby státy v iniciativě pokračovaly a přidávaly se další. Česko jako koordinátor muniční iniciativy mělo v NATO specifickou roli, ale být koordinátorem a zároveň odmítat vlastní rozpočtové peníze na vojenskou pomoc vytvářelo stále viditelnější rozpor.

Vstup do PURL tento rozpor formálně řeší. Objemově je to kapka v moři šesti miliard dolarů. Politicky je to ale signál, že i vláda s koaličním partnerem typu SPD dokáže udělat krok, který ještě před půl rokem výslovně vylučovala. Otázka zní, jestli zůstane u jednoho kroku, nebo jestli ankarský precedent otevře dveře dalším příspěvkům. Babiš říká, že jednorázově. Alianční logika říká něco jiného.

Jedno je jisté: pro ty, kdo v české politice systematicky blokují jakoukoli pomoc Ukrajině, je i symbolická částka v PURL nepříjemnou trhlinou v dosavadní hrázi. A trhliny mají tendenci se rozšiřovat.

Článek Tak to obdivovatelé Ruska a „vlastenci“ v čele s Okamurou puknou vzteky: ČR poprvé financuje americké zbraně pro Ukrajinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Schůzka, která neměla být veřejná

Norský obranný server Forsvarets Forum potvrdil Colbyho návštěvu v Norsku a jednání na Haakonsvernu, ale norská strana odmítla sdělit přesný den. Plný oficiální seznam účastníků nezveřejnil ani Pentagon, ani NATO. Rekonstrukce vychází z Colbyho komunikace na X, ze švédského potvrzení účasti a z norských sekundárních zdrojů. Podle těchto informací se u stolu sešli zástupci šesti zemí: Polska, Finska, Švédska, Nizozemska, Norska a Německa.

Hegseth pak 18. června na ministerském zasedání NATO v Bruselu veřejně řekl, že se v Bergenu sešla „malá skupina silných spojenců“, aby diskutovala o cílených obranných schopnostech pro Evropu. Žádný formální orgán aliance, žádné hlasování, žádný zápis do aliančních dokumentů. Funkčně šlo o americký casting: Pentagon si vybral státy, které považuje za rychle postupující a vojensky použitelné v modelu, který Colby už v únoru pojmenoval „NATO 3.0″.

Co je „NATO 3.0″ a proč by mělo Česko znervóznět

Termín zavedl Colby 12. února 2026 v projevu k NATO. Podle jeho definice je „NATO 3.0″ návrat k tvrdší, realističtější alianci bližší studenoválečnému originálu než poststudenoválečnému modelu, v němž Amerika automaticky kryje evropský kontinent konvenčními silami. Jádro myšlenky: Evropa přebírá primární odpovědnost za svou konvenční obranu, Spojené státy zůstávají strategickým a jaderným pilířem.

Hegseth tuto linku 18. června posunul do praxe. Oznámil půlroční revizi amerického rozmístění sil a základen v Evropě. A přidal větu, která má váhu rozpočtového ultimáta: budoucí americké roční příspěvky do NATO budou podmíněny tím, zda ostatní země plní své obranné cíle. To není morální apel. To je páka.

Pro Česko z toho plyne konkrétní riziko. Nejde o ztrátu článku 5, Colby výslovně řekl, že USA neopouštějí alianci a budou dál poskytovat rozšířené jaderné odstrašení. Jde o něco subtilnějšího: o menší přístup do koordinačních formátů, slabší vliv při přerozdělování obranných rolí a horší výchozí pozici ve chvíli, kdy Amerika reálně přehodnocuje, kde a kolik svých vojáků v Evropě nechá.

Česká čísla versus bergenská šestka

Podívejme se na tvrdá data. Oficiální odhady NATO pro rok 2025 ukazují následující obranné výdaje jako podíl HDP:

Na první pohled je Česko na stejné úrovni jako Německo. Jenže Berlín disponuje nesrovnatelně většími absolutními kapacitami a Washington ho potřebuje jako logistický a průmyslový uzel pro celou středoevropskou obranu. Česko takovou roli nehraje.

Hlavní problém je navíc jinde než v jednom ročním čísle. Analytický podklad Evropského parlamentu projektuje, že Česko v roce 2026 znovu klesne pod dvouprocentní hranici. Generální tajemník NATO Mark Rutte to 17. června řekl přímo: Česko loni dvě procenta nedosáhlo a potřebuje „věrohodnou trajektorii“. Ne jednorázový výkyv, ale průkaznou cestu vzhůru, ideálně směrem k haagskému rámci, který počítá s 3,5 % HDP na jádrovou obranu a dalšími 1,5 % na širší bezpečnostní výdaje do roku 2035.

Ministerstvo obrany ČR přitom v lednovém materiálu počítalo pro rok 2026 s výdaji kolem 167,8 miliardy korun. Pokud ani to podle aktuálnějších evropských odhadů nestačí, bude potřeba rozpočtová korekce, a hlavně politická vůle ji prosadit.

Co musí Praha udělat, aby příště seděla u stolu

Česká vláda si problém uvědomuje, alespoň deklaratorně. V dubnu premiér Babiš jednal s Ruttem a podle oficiální zprávy Úřadu vlády zdůrazňoval, že Praha „dělá vše“ pro splnění aliančních závazků. Jenže americký filtr v roce 2026 neměří sliby. Měří výkon.

Minimum, které by Česko muselo splnit, aby se dostalo zpět do preferovaného okruhu, zahrnuje čtyři body:

• Stabilně držet výdaje nad 2 % HDP, ne jednorázově, ale opakovaně a ověřitelně.
• Dodat věrohodnou trajektorii k haagskému rámci, tedy ukázat, jak se Česko dostane ke 3,5 % na jádrovou obranu.
• Proměnit peníze ve schopnosti, nakupovat a budovat to, co NATO reálně potřebuje, ne to, co je politicky pohodlné.
• Vystupovat jako operativně spolehlivý spojenec, v misích, v rychlosti rozhodování, v ochotě nést riziko.

Třicet jedna spojenců už letos dosahuje nebo překračuje dvě procenta. Laťka se posouvá. Kdo zůstane na hraně, bude na hraně i v americkém vnímání.

Bergen jako předzvěst nového NATO

Bergenská schůzka sama o sobě nikomu neublížila. Česko nepřišlo o hlasovací právo, o přístup k aliančním plánům ani o americký jaderný deštník. Ale přišlo o místo v místnosti, kde se formuje budoucí podoba evropské obrany. A to ve chvíli, kdy Amerika reálně snižuje své příspěvky do krizových sil NATO a spouští revizi své přítomnosti na kontinentu.

Formálně NATO zůstává aliancí třiceti dvou rovných. Funkčně se ale začíná vrstvit podle výkonu, a Česko stojí na straně, kde se čeká, ne kde se rozhoduje. Změnit to nemůže žádná diplomatická nota ani připomínka společné historie. Změnit to můžou jenom rozpočty, schopnosti a důvěra, kterou si Praha teprve musí vybudovat.

Článek „Amerika to Česku nezapomíná.“ Trump pozval do tajného klubu NATO jenom 6 zemí, Česko úmyslně vyškrtl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co vlastně Global Peace Index měří

Global Peace Index není anketa o sympatiích ani žebříček vojenské síly. Pracuje s 23 kvantitativními a kvalitativními indikátory rozdělenými do tří domén: probíhající konflikty, společenská bezpečnost a militarizace. Mezi sledované ukazatele patří počet a délka vnitřních i vnějších ozbrojených konfliktů, počet obětí organizovaného násilí, míra kriminality, podíl vojenských výdajů na HDP, počet ozbrojených složek na obyvatele nebo kvalita vztahů se sousedními státy.

Klíčový je poměr vah: vnitřní mír tvoří 60 % celkového skóre, vnější 40 %. Aktivní válka se přitom neprojeví jen v jedné kolonce, promítá se do několika indikátorů současně. Právě proto země, která vede rozsáhlou vnější agresi a zároveň utahuje šrouby doma, sbírá trestné body napříč celým spektrem.

Proč Rusko skončilo za Súdánem i Kongem

Pořadí posledních pěti zemí vypadá takto: 163. Rusko, 162. Súdán, 161. Demokratická republika Kongo, 160. Ukrajina, 159. Izrael. Afghánistán, který si mnozí spojují s absolutním chaosem, je až na 157. příčce.

Na první pohled to může překvapit. V Súdánu zuří občanská válka s miliony vysídlených, v Kongu operují desítky ozbrojených skupin. Jenže GPI nesčítá jen mrtvé. Rusko kombinuje tři věci najednou: aktivní velkou vnější válku na Ukrajině, zhoršující se vnitřní bezpečnost a represivní prostředí doma plus extrémní úroveň militarizace. Tato kombinace vytváří nejhorší kompozitní skóre ze všech.

Není to přitom blesk z čistého nebe. V roce 2024 bylo Rusko na 157. místě. V roce 2025 se poprvé propadlo na úplné dno, 163. příčku, a letos tam zůstalo. Trend je jednoznačný: od zahájení plnohodnotné invaze na Ukrajinu v únoru 2022 Rusko v indexu jen padá. Letošní výsledek není nový propad, ale potvrzení historického minima.

Česko v evropské špičce, V4 drží krok

Zatímco Rusko okupuje poslední příčku, Česko se v GPI 2026 drží na 13. místě se skóre 1,517. Pro srovnání: rozdíl mezi českým a ruským skóre činí 1,85 bodu, což je propast, jakou najdete málokde.

Jak si stojíme v regionu:

• Rakousko — 6. místo, skóre 1,421
• Česko — 13. místo, skóre 1,517
• Maďarsko — 15. místo, skóre blízké českému
• Polsko — 22. místo, skóre 1,615
• Slovensko — 29. místo

Česko je tedy nejlépe hodnocenou zemí Visegrádské čtyřky. Oproti Rakousku ztrácíme sedm příček a necelou desetinu bodu, oproti Polsku jsme o devět míst a téměř desetinu bodu výš. Přesný rozpad českých podindikátorů IEP v otevřených datech nezveřejňuje, ale z celkového profilu je zřejmé, co nám pomáhá: absence aktivního ozbrojeného konfliktu, relativně nízká militarizace a stabilní vnitřní bezpečnost.

Na samém vrcholu žebříčku zůstává Island, už devatenáctý rok v řadě. To je konstantnost, která sama o sobě vypovídá o tom, že mír není náhoda, ale systémová vlastnost.

Svět na historickém minimu míru

Ruské dno je součástí širšího obrazu. GPI 2026 konstatuje, že svět je na nejnižší úrovni míru od vzniku indexu v roce 2008. Čísla jsou výmluvná: 61 aktivních státních konfliktů v roce 2024, 99 zemí se meziročně zhoršilo, globální mírumilovnost klesla o 0,7 %. Jde o dvanácté zhoršení v řadě. Celkem 119 zemí je dnes méně mírumilovných než před osmnácti lety.

Nůžky mezi klidnými a konfliktními zeměmi se rozevírají. Státy v horní části žebříčku (Island, Irsko, Rakousko, Dánsko) si drží stabilní skóre. Státy na dně padají stále hlouběji. A Rusko je toho nejviditelnějším symbolem.

„Země zaslíbená“ v praxi: varování, výluky, nefunkční karty

Slovo „dezolát“ není termín z žádného indexu. Akademický slovník současné češtiny ho definuje jako ztroskotance, v běžné řeči funguje jako nadávka. V současném veřejném prostoru se ale ustálilo i jako označení pro část prorusky, protivládně nebo dezinformačně naladěné scény. Titulková ironie míří právě sem: kdo Rusko prezentuje jako bezpečnější a hodnotově pevnější alternativu k Západu, naráží na index, který měří právě absenci násilí a strachu z násilí, a Rusku přisoudil nejhorší výsledek na planetě.

A nejde jen o akademické skóre. Ministerstvo zahraničních věcí ČR u Ruska varuje před zhoršenou bezpečnostní situací, upozorňuje na omezené možnosti české konzulární pomoci, nefunkčnost mezinárodních platebních karet a doporučuje mít připravený plán odjezdu ze země. Při nezbytné cestě radí maximální opatrnost. Cestovní pojišťovny typu UNIQA standardně vylučují válečné události a neumožňují bez zvláštní dohody sjednat pojištění do válečné zóny či rizikové oblasti. Cestovní doporučení MZV sice nemají právně závazný charakter, ale kdo je ignoruje, riskuje na vlastní triko, bez pojistky, bez konzulární opory, bez funkční platební karty.

Obraz „bezpečné civilizační alternativy“ tak neobstojí ani v datech, ani v praxi. Rusko roku 2026 je podle měřitelných kritérií nejméně mírumilovným státem světa, a pro českého občana jedním z nejkomplikovanějších míst, kam se dá vydat. Kdo tam přesto vidí zemi zaslíbenou, měl by si nejdřív přečíst čísla.

Článek „Jděte do země zaslíbené, čeští dezoláti.“ Rusko spadlo na úplné dno, je to nejméně mírumilovná země na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Motor jako úzké hrdlo celé výroby

Ukrajina dnes dokáže navrhnout a sestavit celou řadu útočných dronů a řízených střel. Problém ale často není v draku, elektronice ani navigaci. Je v motoru. Jak v dubnu 2026 popsal server Defense Express, evropští dodavatelé malých proudových motorů jedou na hranici kapacit a poptávka z Ukrajiny stále převyšuje nabídku. Česká PBS cílí na zhruba tisíc motorů ročně, slovenský ZofiTech hlásí asi 200 kusů měsíčně, a téměř vše míří na Ukrajinu. I tak to nestačí.

AviaNera do tohoto deficitu vstupuje razantně. Šéf firmy Pavel Čechal pro server e15 uvedl, že jen v letošním roce chce AviaNera dodat tisíc motorů. A to ještě z českých kapacit. Teprve ukrajinská lokalizace, která má naběhnout nejpozději v roce 2027, má objem posunout na tisíce kusů ročně. Právě proto se výroba přesouvá blíž k frontě, ne jako symbolické gesto, ale jako průmyslová nutnost.

Peklo, Bars a další: kam motory zamíří

Konkrétní zbraňové platformy, které na české motory čekají, už nejsou tajemstvím. Raketový dron Peklo vstoupil do sériové výroby v prosinci 2024, jak potvrdila kancelář ukrajinského prezidenta, a má deklarovaný dolet 700 kilometrů. V dubnu 2026 pak prezidentský web představil Bars, řízený dron s kompaktním turbojetem a doletem 700 až 800 kilometrů. Obě platformy patří do ukrajinského arzenálu zbraní dlouhého dosahu, tedy do kategorie určené k úderům hluboko v ruském týlu.

Pokud lokalizace výroby motorů skutečně odstraní dosavadní úzké hrdlo, znamená to jednoduchou rovnici: víc motorů rovná se víc vyrobených střel a dronů, které se dostanou na frontu i za ni.

Výroba na válečném území: riziko i logika

Přesunout výrobu klíčových komponentů do země, kterou denně zasahují ruské rakety a drony, zní na první pohled jako hazard. Ukrajina ale na tento scénář reaguje systémově. Ministerstvo obrany zavedlo režim takzvaných obranných měst s možností relokace výrobních kapacit, posílenou fyzickou ochranou závodů i nasazením systémů elektronického boje přímo na ochranu průmyslových areálů. U jiného projektu, závodu Rheinmetall, ministerstvo výslovně zmiňuje umístění v „zabezpečeném regionu“. Přesná lokalita budoucí výroby motorů AviaNery zveřejněna nebyla, což je samo o sobě součást ochranné strategie.

Zajímavý je i kontrast s jiným modelem. Ukrajina s Norskem souběžně rozjíždí výrobu několika tisíc dronů, ovšem přímo na norském území, tedy v bezpečném prostředí mimo dosah ruských úderů. Oba přístupy existují vedle sebe a doplňují se. Některé komponenty má smysl vyrábět co nejblíž místu nasazení, jiné tam, kde nehrozí zničení výrobní linky.

CSG na Ukrajině: ne první krok, ale další patro

Dohoda o motorech není prvním společným projektem CSG a Ukrainian Armor. Obě firmy už dříve spustily licenční výrobu velkorážové munice v ukrajinském závodě. Ukrainian Armor, největší soukromá obranná firma na Ukrajině, je zároveň kontraktorem komponentů pro protilodní střely Neptun a raketový systém Vilcha. Nová dohoda je technologicky výš, míří na sofistikovanější produkt a otevírá i možnost budoucího společného podniku.

Pro CSG je Ukrajina zásadní trh. V prvním čtvrtletí 2026 vykázala skupina tržby 1,544 miliardy eur a podle serveru e15 šla z Ukrajiny necelá čtvrtina. Jen pět dní před podpisem s AviaNerou uzavřela Ukrainian Armor memorandum o porozumění s evropským raketovým gigantem MBDA zaměřené na systémy dlouhého dosahu. Obě dohody míří do stejného ekosystému zbraní dlouhého dosahu: MBDA řeší systémové a raketové know-how, AviaNera dodává to, co celý řetězec pohání. Doslova.

Tisíce proudových motorů ročně nezmění průběh války samy o sobě. Ale pokud se z plánů stanou skutečně vyrobené kusy, Ukrajina získá něco, co jí dosud chybělo, schopnost vyrábět vlastní úderné zbraně v objemech, které odpovídají tempu, jímž je spotřebovává.

Článek Česká CSG začne vyrábět tisíce proudových motorů přímo na Ukrajině. Poženou střely i drony proti Rusku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvě procenta, dvě metodiky

Jádro celého sporu leží v účetnictví, ne v politické vůli. Česká strana za rok 2025 vykázala obranné výdaje jako součet dvou částí: 1,83 % HDP z rozpočtu ministerstva obrany a 0,18 % HDP z dalších kapitol státního rozpočtu. Dohromady 2,01 %. Na papíře splněno.

NATO ale počítá jinak. Aliance uznává jen výdaje, které přímo slouží potřebám ozbrojených sil nebo spojenců. U smíšených civilně-vojenských aktivit musí být vojenská složka konkrétně vyčíslitelná. Ministr obrany Jaromír Zůna v červnu popsal, že NATO odmítlo uznat zhruba 20 miliard korun, které Česko započítalo, zejména výdaje na dopravní stavby a další infrastrukturní položky mimo resort obrany. Právě ty stáhly alianční hodnocení na 1,85 %.

Veřejná tabulka NATO zveřejněná na jaře 2026 přitom u roku 2025 uváděla značku „e“ (estimated, tedy odhad). Nebyla to definitivní známka na vysvědčení. Byla to předběžná čísla, která se teprve měla ověřit v aliančním hodnoticím procesu.

Kdo měl pravdu a kdo ji překroutil

Babiš v dubnu 2026 veřejně prohlásil, že Česko dvě procenta za rok 2025 nesplnilo, a citoval číslo 1,85 %. Fiala i bývalá ministryně obrany Jana Černochová reagovali ostře: závazek jsme splnili, Babiš nemluví pravdu. Fiala se odvolával na veřejnou výroční zprávu NATO a na české vykázání nad dvěma procenty.

Problém je v tom, co Fiala prezentoval jako fakt. Odhadové číslo z březnové tabulky NATO a český národní výpočet byly politicky podávány jako definitivně potvrzené alianční splnění. Nebyly. Rutte to 17. června uzavřel jednoznačně: Česko dvě procenta nedosáhlo. Když ČTK přinesla jeho slova, Fiala ustoupil k argumentu, že vláda vycházela z tehdy dostupných dat a informací od zástupců v NATO.

Babiš tedy měl pravdu v jádru sporu, mezi českým vykázáním a aliančním uznáním existoval reálný rozdíl. Fiala ho překroutil tím, že předběžný odhad vydával za hotovou věc.

Proč se o tom Česko dozvědělo tak pozdě

Časová osa vysvětluje, proč spor vybuchl až v červnu. Veřejná výroční zpráva NATO z března 2026 pracovala s odhady. Teprve poté mezinárodní štáb a alianční plánovači z národních podkladů připravili hodnoticí dokument pro multilaterální jednání. Zůna tento proces popsal pro ČT24, jde o interní mechanismus, jehož výstupy nejsou automaticky veřejné.

Přitom varovné signály existovaly dřív. Národní rozpočtová rada už na podzim 2025 upozorňovala, že NATO nebude chtít „dotahovat“ dvě procenta dopravními stavbami a podobnými položkami. Fialova vláda o tomto riziku musela vědět. Zda znala konkrétní alianční verdikt 1,85 % ještě před svým koncem, se z otevřených zdrojů nepodařilo potvrdit, ale riziko sporu o uznatelnost bylo na stole měsíce.

Co to znamená pro rok 2026 a dál

Formální sankce za nesplnění dvouprocentního závazku v NATO neexistují. Žádná pokuta, žádné vyloučení. Dopad je politický a reputační. NATO samo říká, že dvě procenta jsou indikátorem politické vůle a příspěvku ke společné obraně. Země s neuznaným plněním má slabší vyjednávací pozici, a to v době, kdy Aliance přijala haagský rámec s novým cílem nejméně 3,5 % HDP na „čistě obranné“ výdaje plus až 1,5 % na širší bezpečnostní investice do roku 2035.

Pro srovnání: Polsko za rok 2025 vykázalo 4,48 % HDP, Slovensko 2,04 %. Česko bylo i ve veřejném odhadu těsně na hraně s 2,00 %. Po aliančním přepočtu pod ní.

A rok 2026? Český rozpočet počítá s celkovými obrannými výdaji 184,7 miliardy korun, tedy asi 2,06 % HDP podle lednové predikce. Jenže samotná kapitola ministerstva obrany činí 154,8 miliardy, rozdíl téměř 30 miliard tvoří právě ty mimoresortní položky, u nichž je uznatelnost nejistá. Babiš a Zůna na jaře pracovali s aliančním hodnocením 1,78 % HDP pro letošek. Rutte k tomu řekl jen tolik, že česká vláda na splnění „tvrdě pracuje“.

Armáda modernizuje, spor je o účetnictví

Důležitý kontext: problém není v tom, že by česká armáda nedostávala peníze na modernizaci. Ministerstvo obrany za rok 2025 vykázalo 42,6 % svého rozpočtu na investice a třetinu na hlavní druhy techniky podle definice NATO. To jsou solidní čísla. Potíž je jinde, v politickém rozhodnutí připočítat k vojenskému rozpočtu položky, které Aliance za obranné neuznává, a výsledek prezentovat jako splněný závazek.

Odpovědnost za rok 2025 nese Fialova vláda. Za rok 2026 už ale odpovídá kabinet Andreje Babiše, který o metodickém sporu ví, a přesto jsou české výdaje znovu závislé na sporných mimoresortních položkách. Pokud se struktura výdajů nezmění, Česko riskuje, že zůstane ve trojici nejhůře hodnocených spojenců i příští rok.

Článek Česko patří mezi 3 nejhorší země v NATO, závazky loni nesplnilo. Babiš měl pravdu, Fiala to překroutil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Ústavní soud rozhodl

Usnesení Pl. ÚS 16/26 je procesní, nikoli meritorní. Soud neřekl, kdo má pravdu ve sporu o pravomoci. Řekl, že bez rychlého zásahu by se část prezidentovy kompetenční žaloby „vyprázdnila“: summit v Ankaře 7.–8. července proběhne dřív, než lze zodpovědně rozhodnout ve věci samé. Lhůta pro notifikaci složení delegace a akreditaci připadala na 26. června, tedy pouhé dva dny po vydání opatření.

Soud přitom výslovně chránil dosavadní praxi. Z dvaceti summitů NATO s českou účastí vedl delegaci prezident na devatenácti. Výjimky? Dvě, obě v roce 2022: mimořádný summit v Bruselu a řádný summit v Madridu, kde delegaci vedl předseda vlády kvůli zdravotnímu stavu tehdejšího prezidenta Miloše Zemana. Nikoli kvůli politickému rozhodnutí vlády.

Konečný verdikt přijde v řádu měsíců. Už teď ale vzniká silný precedenční materiál: Ústavní soud spor přijal, přiznal mu přednostní režim a dočasně potvrdil zavedenou zvyklost.

Proč prezident na summit NATO patří

Ústava České republiky v článku 63 říká jasně: prezident zastupuje stát navenek. A summity NATO jsou ze své podstaty setkáním hlav států a vlád, nejvyšší politickou úrovní Aliance, kde se přijímají strategické dokumenty a závazky na desetiletí dopředu.

Tuto kombinaci ústavního textu a aliančního formátu respektovali všichni Pavlovi předchůdci. Václav Havel jezdil na summity jako symbol demokratické transformace. Václav Klaus jako prezident euroskeptické země, která přesto plnila spojenecké závazky. Miloš Zeman jako kontroverzní, ale přítomný člen klubu. Praxe nebyla náhodná, byla ústavní zvyklostí, kterou nikdo nezpochybňoval.

U Petra Pavla k tomu přistupuje rozměr, který žádný jiný český prezident neměl. Bývalý náčelník generálního štábu. Veterán mise UNPROFOR v Jugoslávii, kde osobně zachránil 53 francouzských vojáků. A především: předseda Vojenského výboru NATO v letech 2015–2018, tedy nejvyšší vojenský představitel celé Aliance. Když v dubnu 2023 poprvé jako prezident navštívil sídlo NATO v Bruselu, generální tajemník Stoltenberg výslovně připomněl jeho službu v čele Vojenského výboru. Pavel není na summitech NATO hostem. Je doma.

Sám prezident přitom vládě už 8. dubna 2026 písemně navrhl kompromis: on v čele delegace, premiér po jeho boku s plným prostorem vysvětlit vládní pozici k obranným výdajům a plnění závazků z Haagu. Vláda návrh ignorovala a 22. června prezidenta do delegace nezařadila.

Macinkovy výpady a jejich cena

Petr Macinka Pavla opakovaně označuje jako „soudruha“ či „s. prezidenta“ ve svých veřejných výstupech, na sociálních sítích, v rozhovorech. Narážka míří na Pavlovo členství v KSČ v letech 1985–1989, které prezident sám uvádí ve svém oficiálním životopisu. Ve videu k rozhodnutí Ústavního soudu Macinka tuto rétoriku vystupňoval, viditelně rozčílený tím, že soud dal prezidentovi za pravdu.

Nejde o ojedinělý výpad. Jak dokumentovaly Seznam Zprávy, Macinkův slovník vůči hlavě státu zahrnuje i další expresivní výrazy: „kolaborantčík“, „guma 107″ a další. Vedle osobního nálepkování Macinka argumentoval i věcně: tvrdil, že obranné výdaje má na summitu vysvětlovat ten, kdo nese rozpočtovou odpovědnost, tedy vláda. Že je třeba nejprve dokončit českou rámcovou pozici po jednání ministrů obrany. A opakovaně do sporu promítal Pavlovo odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem.

Jenže věcné argumenty se v záplavě „soudruhů“ ztrácejí. A právě to je problém, který přesahuje domácí politickou šarvátku. Když předseda poslaneckého klubu vládní koalice veřejně označuje hlavu státu za soudruha, nepodkopává jen autoritu konkrétního prezidenta. Podkopává autoritu instituce, kterou Česká republika vysílá na nejvyšší fórum západní bezpečnostní aliance. Spojenci nesledují české vnitropolitické nuance, vidí zemi, jejíž vlastní politici zpochybňují legitimitu svého prezidenta pár dní před summitem. Podle nás je to reputační škoda, kterou žádný věcný argument o rozpočtové odpovědnosti nevyváží.

Pavel sám to pojmenoval den před rozhodnutím soudu: měsíce veřejného dohadování „vyznívají směrem ven jako neschopnost nejvyšších představitelů státu domluvit se mezi sebou“, a to v době, kdy NATO řeší největší bezpečnostní hrozby od svého vzniku.

Co bude dál

Předběžné opatření je závazné, konečné a bez odvolání. Vláda musí prezidentovi cestu do Ankary umožnit; nerespektování by znamenalo otevřený ústavní střet s nejvyšším soudním orgánem ochrany ústavnosti. Meritorní rozhodnutí o tom, kdo má obecně vést českou delegaci na summitech NATO, přijde až za měsíce.

Spor ale už teď ukázal něco podstatného. Dosud se zastupování na summitech řešilo dohodou a ústavní zvyklostí, tiše, funkčně, bez titulků. Letos vláda zvolila jednostranné rozhodnutí a prezident musel poprvé v české historii podat kompetenční žalobu na vlastní vládu v této věci. Precedent je na stole bez ohledu na to, jak soud nakonec rozhodne.

Petr Pavel 7. července do Ankary pojede. Jako prezident České republiky, jako bývalý předseda Vojenského výboru NATO, jako člověk, kterého v chodbách aliančního velitelství znají jménem. Macinka může dál mluvit o „soudruhovi“. Spojenci budou mluvit s prezidentem.

Článek „Soudruh prezident na summit NATO pojede,“ brečí Macinka, jak Ústavní soud ČR rozhodl. Český prezident tam patří, smiřte se s tím se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z Dnipra přes frontu do Kolína

Kořeny U&C UAS vedou do ukrajinského Dnipra, kde firma DeViRo od roku 2014 vyvíjí průzkumné bezpilotníky Leleka a úderné systémy Bulava. Česká sesterská společnost vznikla v červenci 2022, vývoj a výrobu rozjela v roce 2023 a sériovou produkci v kolínské průmyslové zóně Šťáralka spustila v roce 2024. Ukrajinské platformy tu dostaly nová jména (Stork a MACE) a úpravy pro západní standardy, ale konstrukční základ zůstává totožný s tím, co denně létá nad frontovou linií.

Právě tady vstupují do hry veteráni. Nejde jen o symboliku. Pavel Bulant, šéf české pobočky, opakovaně zdůrazňuje, že největší konkurenční výhodou firmy jsou „nejnovější poznatky z taktiky i technických požadavků, které vznikají na frontě“. Jevhen a jeho kolegové přinášejí do výroby zpětnou vazbu, kterou žádný západní výrobce nemá: vědí, jak rychle ruské rušičky mění frekvence, jak se dron chová při ztrátě signálu GPS, co pilotovi chybí v kokpitu při dělostřelecké korekci za tmy.

Co se v hale skutečně děje

V přední části závodu se připravují kamery pro denní a noční vidění, antény, vysílačky a další elektronika. Dál se kompletují trupy a křídla. Na konci linky stojí balicí a expediční pracoviště. Ministerstvo obrany, jehož závod letos v březnu navštívila ministryně Černochová, popsalo celý cyklus „od stavby těla dronu až po finální balení a expedici“ a označilo U&C za jednoho z největších producentů bezpilotních prostředků v Evropě.

Současná kapacita se pohybuje mezi 100 a 300 kusy měsíčně. Firma zaměstnává zhruba 120 až 150 lidí, přičemž nabírá i běžné české pozice, od účetních po skladníky. Frontová zkušenost je klíčová hlavně pro technické a operační role, kde se testuje odolnost spojení, software a letové vlastnosti. Nové a zakázkové systémy se zkouší na letišti v Milovicích.

Technicky jde o drony s pevným křídlem, delší vytrvalostí a větším akčním rádiem než u masových FPV strojů. Klíčové vlastnosti:

• odolné komunikační kanály s frekvenčním přeskakováním,
• inerciální navigace při ztrátě GPS,
• MESH a retranslační provoz pro přenos dat v reálném čase,
• katapultový start umožňující vypuštění z úkrytu,
• denní i noční optika pro průzkum a dělostřeleckou korekci.

Proč právě Kolín, a ne Dnipro

Odpověď je prostá: ukrajinské firmy dlouho nemohly vojenské zboží samostatně vyvážet. Exportní režim po roce 2022 prakticky znemožňoval přímý prodej do zahraničí bez státního zprostředkovatele. Jak upozornil Defense News, byrokratická licenční struktura a pomalé schvalovací procesy tlačily ukrajinské výrobce k přesunu části výroby do EU nebo NATO.

U&C tento problém vyřešila elegantně. Právní a výrobní základna v Česku otevírá dveře k západním veřejným zakázkám, kapitálu a regulatorním požadavkům, zatímco ukrajinské know-how proudí přes veterány a inženýry z DeViRo. Výsledek: bojově ověřený produkt vyráběný uvnitř Aliance pod pravidly, kterým západní armády rozumějí a důvěřují.

Tento model není ojedinělý; analytici varšavského Centra pro východní studia popisují širší trend, kdy ukrajinské obranné firmy zakládají pobočky nebo společné podniky v Polsku, Pobaltí a dalších státech NATO. Kolínská továrna ale patří mezi první, které skutečně sériově vyrábějí a exportují.

Americká zakázka a rostoucí poptávka

V květnu 2026 firma oznámila pilotní kontrakt na průzkumné bezpilotní systémy pro jednotky americké armády rozmístěné v Evropě. Zakázka běží přes amerického federálního dodavatele ATP Gov, který zajišťuje auditovatelný dodavatelský řetězec a soulad s americkými akvizičními pravidly. Drony z rodiny Stork mají pomáhat s ochranou amerických základen na kontinentu.

Nejde přitom o jedinou zahraniční linku. U&C už dodává na Ukrajinu, do dalších států NATO a EU i do Indie. Tržby za minulý rok Bulant odhadl na 140 až 150 milionů eur s plánem letos je zdvojnásobit. O „objemech výrazně násobně vyšších“ mluví jako o realistickém horizontu.

Současná kapacita podle firmy zatím stačí. Poptávka ale roste rychleji, než kdokoli v Kolíně před dvěma lety čekal, a to nejen kvůli válce na Ukrajině. Západní armády si uvědomují, že drony ověřené v prostředí masivního elektronického boje mají hodnotu, kterou žádný polygon nenahradí.

Tempo fronty versus tempo továrny

Na ukrajinské frontě analytici počítají životnost nového modelu dronu na šest týdnů, než protivník přizpůsobí rušení. Stárne hlavně software, datalink a vrstva ochrany proti elektronickému boji. Základní platforma pevného křídla vydrží déle, ale bez průběžných úprav spojení a navigace se stává bojově nepoužitelnou během týdnů.

Pro U&C to znamená permanentní iteraci. Jevhen a další veteráni fungují jako živý most mezi frontou a výrobní linkou: přenášejí aktuální taktické požadavky brigád, testují úpravy a vracejí zpětnou vazbu. Na domácím ukrajinském trhu přitom firma čelí tlaku levnějších startupů, které chrlí jednoduché drony ve velkém. Proto se Kolín orientuje stále víc na západní odběratele, kteří platí za odolnost, systémovost a certifikaci.

České armádě U&C své drony zatím nedodává. Bulant nabízel bezplatné zapůjčení pro výcvik a testování elektronického boje, ale k dohodě nedošlo. Jednu sadu Stork LR dostala darem Univerzita obrany v Brně pro výzkum. Po ruských výhrůžkách a útoku na pardubický LPP Holding firma podle Bulanta plánuje posílit bezpečnostní opatření včetně stavebních úprav areálu.

Kolínská hala na první pohled nepůsobí jako místo, kde se přepisují pravidla obranného průmyslu. Ale právě tady se ukazuje, že nejcennější exportní artikl Ukrajiny nejsou jen zbraně, je to zkušenost lidí, kteří s nimi bojovali.

Článek Ukrajinští veteráni využívají zkušenosti a staví drony v Kolíně. NATO je kupuje rychleji, než stíhají vyrábět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč musel vz. 58 odejít

Vz. 58 nebyla kopie Kalašnikova, jak se občas traduje, šlo o originální československou konstrukci s vlastním mechanismem. Jenže právě její ráže 7,62 × 39 mm se po vstupu Česka do NATO stala problémem. Koaliční logistika počítá s municí 5,56 × 45 mm NATO a čeští vojáci v zahraničních misích potřebovali kompatibilitu se spojenci. Přezbrojení nebylo otázkou prestiže, ale provozní nutnosti.

Armáda přitom nechtěla jen koupit hotovou zahraniční pušku. Požadavek zněl: domácí vývoj, modulární systém a schopnost přejít na ráži NATO, ale zároveň si ponechat možnost využít i starší 7,62 × 39 mm, praktický ústupek pro přechodové období i pro potenciální exportní zákazníky mimo alianci.

První generace v číslech

V listopadu 2013 náčelník Generálního štábu na tiskové konferenci shrnul první etapu přezbrojení: armáda převzala 7 937 útočných pušek CZ 805 BREN, k tomu 572 kompaktních verzí PDW a 5 570 pistolí. Celý balík stál 1,232 miliardy korun. Podle odpovědi ministerstva obrany na žádost dle zákona 106/1999 vyšla jedna puška CZ 805 BREN na 80 069 Kč včetně DPH.

Technicky šlo o moderní pušku s hmotností 3,49 kg, účinným dostřelem 500 metrů a možností přestavby mezi dvěma rážemi. Ve své třídě stála vedle zavedených rivalů:

Silnou kartou CZ 805 byla právě multirážovost, žádný z hlavních západních konkurentů ji v základu nenabízel. Slabinou se postupem času ukázala ergonomie a hmotnost, což nepřímo potvrdil další vývoj.

Z jedné pušky celá rodina

Kdyby příběh skončil u sedmi tisíc pušek pro českou armádu, šlo by o solidní, ale lokální úspěch. Neskončil. Česká zbrojovka na základě zkušeností z bojového nasazení CZ 805 vyvinula druhou generaci, CZ BREN 2. Rozdíl je hmatatelný: varianta s hlavní délky 11 palců (28 cm) váží jen 2,99 kg, tedy o půl kila méně než předchůdkyně. Ergonomie, ovládací prvky, přesnost, vše prošlo přepracováním.

V červnu 2024 firma představila třetí generaci, CZ BREN 3. Tři generace za zhruba patnáct let, tempo, které v segmentu armádních pušek není samozřejmé.

Samotná Armáda České republiky mezitím pokračuje v přezbrojování. V roce 2020 podepsala rámcovou smlouvu na až 39 000 ručních zbraní, z toho více než 16 000 pušek BREN 2. Vláda přitom výslovně zdůraznila, že nákup od domácího výrobce má podpořit český průmysl a udržet pracovní místa. CZ 805 z armády nezmizela ze dne na den, ještě v roce 2025 ji náborové materiály uvádějí u některých pozic a strakoničtí záložáci teprve letos přecházeli z CZ 805 na BREN 2. Starší kusy míří do aktivních záloh a operační rezervy.

Kam až sahá zahraniční stopa

U samotné první generace CZ 805 jsou veřejně doložitelné exportní kontrakty užší, než by se mohlo zdát. Nejtvrdším dokladem je oficiální zpráva mexické Poslanecké sněmovny z roku 2016, která uvádí pušky CZ 805 BREN A1 ve výzbroji taktického prvku federální Gendarmerie. Ministerstvo obrany v roce 2012 zmiňovalo i možnou účast v indickém tendru, zájem tedy existoval, ale veřejně potvrzený kontrakt z Indie se nám dohledat nepodařilo.

Skutečný exportní průlom přišel až s celou platformou CZ BREN. Česká zbrojovka dnes oficiálně uvádí uživatele ve Francii (elitní jednotka GIGN), Mexiku, Portugalsku (letectvo) a Maďarsku (ozbrojené síly). Nejde tedy o to, že by jedna konkrétní puška dobyla svět, jde o to, že z ní vyrostla platforma, která se na zahraničních trzích prosadila napříč generacemi.

Podle nás je právě tohle podstata příběhu. CZ 805 nebyla finální produkt, ale startovní bod. Bez ní by nevznikl BREN 2, bez něj BREN 3. A bez první armádní zakázky za 1,2 miliardy by Česká zbrojovka těžko měla referenci, se kterou se dá klepat na dveře francouzských nebo maďarských generálů.

Co to znamená pro českou zbrojovku

Radek Hauerland, tehdejší technický ředitel České zbrojovky, už v roce 2012 na brněnské prezentaci prohlásil, že „o zbraň je velký zájem“. Firemní optimismus je třeba brát s rezervou, ale zpětně se ukázalo, že nešlo o prázdná slova. Z jednoho armádního projektu vznikla exportovatelná rodina zbraní, která dnes figuruje ve výzbroji bezpečnostních složek na třech kontinentech.

V kategorii standardní armádní útočné pušky jde o nejviditelnější český obranně-průmyslový úspěch za poslední dekády. Ne jediný, ale takový, který má jasnou vývojovou linku: vz. 58, CZ 805 BREN, CZ BREN 2, CZ BREN 3. Každá generace vyrostla z té předchozí.

Puška, která v roce 2011 poprvé nahradila padesát let starou legendu, se ukázala být víc než náhradou. Byla prvním krokem řetězce, který Českou zbrojovku vrátil mezi relevantní světové výrobce vojenských pušek.

Článek Česká útočná puška CZ 805 vytlačila legendární vz. 58, ale to byl jenom začátek. Zájem v zahraničí je obrovský se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři fáze, které se pletou dohromady

Veřejná debata o „vstupu Ukrajiny do EU“ pravidelně směšuje tři odlišné kroky, které od sebe dělí měsíce i roky:

• Červen 2022: Evropská rada udělila Ukrajině status kandidátské země. Politické gesto, žádný závazek k přijetí.
• Červen 2024 : Rada EU formálně otevřela přístupové rozhovory. Startovní čára, ale bez konkrétního obsahu.
• Červen 2026 : Otevření prvního vyjednávacího klastru „fundamentals“. Teprve teď se jedná o konkrétních reformách s měřitelnými benchmarky.

Mezi druhou a třetí fází ležela technická i politická překážka. Technická: Ukrajina musela projít screeningem celé své legislativy vůči právu EU. Dokončila ho 30. září 2025, uprostřed války, což Komise sama označila za mimořádný výkon. Politická: Maďarsko blokovalo otevření prvního klastru. Průlom přišel až začátkem června 2026, kdy maďarský premiér Péter Magyar oznámil dohodu s Kyjevem o rozšíření jazykových, vzdělávacích a politických práv maďarské menšiny v Zakarpatské oblasti. Veto padlo. Cesta se uvolnila.

Co má přijít v červenci, a co to neznamená

Eurokomisařka pro rozšíření Marta Kosová po pondělním jednání řekla, že očekává otevření zbývajících pěti klastrů ještě v červenci. Pokud se tak stane, Ukrajina by mohla vést vyjednávání paralelně napříč všemi tematickými okruhy, od vnitřního trhu přes zemědělství po vnější vztahy.

Zní to jako zrychlení. A procedurálně to zrychlení je. Ale členství tím Ukrajina nezíská. Každý klastr se otevírá a zavírá jednomyslným rozhodnutím členských států. Rada si navíc vyžádala, aby Komise průběžně dodávala dopadové analýzy ukrajinského vstupu v klíčových politikách EU, od rozpočtu přes kohezi po společnou zemědělskou politiku. Skutečné zrychlení bude poznat až tehdy, pokud po červenci nezačne jen symbolické otevírání klastrů, ale i průběžné plnění benchmarků v právním státu a správě země. Klastr „fundamentals“ se zavírá jako poslední. Dokud v něm Ukrajina nesplní podmínky, zbytek procesu čeká.

Český ministr zahraničí Petr Macinka otevření prvního klastru v Lucemburku ocenil, ale zároveň varoval před „změkčováním podmínek“ a odmítl „jakékoli výjimky z přístupového procesu“. Připomněl, že České republice trvalo osm let, než byla do EU přijata. V současném rámci není doložen žádný zvláštní zkratkový mechanismus pro Ukrajinu; Macinkova poznámka míří spíš proti politickému urychlování bez splněných benchmarků.

Český paradox: stát tlačí, veřejnost brzdí

Oficiální česká linie je jednoznačně podpůrná. Vládní Program Ukrajina 2026–2030 výslovně počítá s podporou ukrajinského sbližování s EU. Macinka v lednu navštívil Kyjev a deklaroval pokračující pomoc. Na papíře je Česko spojencem.

Jenže česká veřejnost vidí věc jinak. Podle Special Eurobarometer 564 podporuje vstup Ukrajiny do EU po splnění podmínek jen 28 % českých respondentů. Unijní průměr je 52 %. Skeptičtější jsou jen Bulharsko a Maďarsko. Nejde o okrajový názor pár hlasitých účtů na sociálních sítích, je to rozšířený postoj, který se opírá o obavy z nákladů rozšíření, konkurence na trhu práce i zemědělském trhu a obecnou nedůvěru k dalšímu rozšiřování Unie.

Právě tady se rodí napětí, které část české euroskeptické a protiukrajinské veřejnosti vnímá jako „prskání vzteky“. Každý procedurální krok berou jako krok k nevratnému rozhodnutí. Oprávněně se ptají, co vstup země s obrovským agrárním sektorem udělá s rozpočtem společné zemědělské politiky a s českým podílem na dotacích. Komise u zemědělské kapitoly počítá s přímými platbami, rozvojem venkova i přechodnými opatřeními, ale konkrétní čísla zatím neexistují. Hlavní střet se povede kolem rozpočtu, ne kolem dnešního otevření klastru.

Moldavsko jde stejným tempem, a nikdo si toho nevšímá

Téměř bez mediální pozornosti otevřelo v pondělí první klastr i Moldavsko. Screening dokončilo 22. září 2025, osm dní před Ukrajinou. Oba procesy EU zjevně páruje, politicky i časově. Rozdíl je v tom, že moldavský vstup nevyvolává v Česku žádné emoce, přestože procedura je prakticky identická. To leccos vypovídá o tom, že česká debata o rozšíření je víc o Ukrajině než o rozšíření samotném.

Ukrajina má za sebou první skutečný krok z papírové fáze do měřitelného procesu. Má před sebou roky reforem, jednomyslná hlasování dvaceti sedmi členských států a klastr „fundamentals“, který se zavírá jako poslední. Kdo v tom vidí blížící se členství, čte si víc, než v lucemburském protokolu stojí. Kdo v tom vidí zbytečnost, podceňuje sílu procesu, který umí kandidáta držet u konkrétních závazků.

Článek Ukrajina začala konečně jednat o vstupu do EU a čeští „vlastenci“ prskají vzteky. Už v červenci mají padnout první rozhodnutí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čísla, která nesedí

Klíčový rozpor je prostý. Česká republika ve svém hlášení do systému UNROCA za kalendářní rok 2024 uvedla stav 193 dělostřeleckých systémů velké ráže, to potvrzuje oficiální zpráva generálního tajemníka OSN. Po dodávce stovky korejských kusů v roce 2025 by se číslo mělo vyšplhat na 293. Nezvýšilo se. Monitoring ukazuje, že stav zůstal na 193.

Buď tedy houfnice nikdy nedorazily, což by odporovalo korejskému exportnímu hlášení, nebo dorazily a zase odešly. Druhá varianta je nesrovnatelně pravděpodobnější. A typ zbraně napovídá kam: jde pravděpodobně o houfnice M101 nebo jejich jihokorejskou odvozeninu, tedy tahané dělo z éry studené války, které česká armáda standardně neprovozuje a pro svou modernizaci nepotřebuje.

Proč zrovna přes Prahu

Jižní Korea si od začátku ruské invaze na Ukrajinu drží oficiální linii: smrtící zbraně Kyjevu přímo nedodáváme. Tehdejší prezident Jun Sok-jol to veřejně zopakoval ještě v květnu 2024, jak zachytila jihokorejská veřejnoprávní KBS. Současně ale Soul hledal nepřímé cesty; Reuters už v dubnu 2023 popsala, že Korea zvažovala půjčku dělostřelecké munice Spojeným státům s tím, že Američané uvolní vlastní zásoby pro Ukrajinu, a podobný kanál se zvažoval i přes Polsko.

Česko do tohoto schématu zapadá přirozeně. Český zákon o zahraničním obchodu s vojenským materiálem výslovně počítá se situací, kdy se vojenský materiál doveze do České republiky a následně vyveze ke konečnému uživateli. Nejde o právní improvizaci ani o šedou zónu, je to legislativně předvídaný scénář s licenčním režimem pod Licenční správou ministerstva průmyslu a obchodu.

A není to poprvé. Ve stejném monitoringu se objevuje paralela s řeckými houfnicemi: 66 kusů M110A2, 68 kusů M114 a 56 kusů M101, které prošly přes Česko obdobným vzorcem. Korejská stovka je tedy další dílek do mozaiky, ne izolovaná anomálie.

Česko jako zbrojní uzel

Na tiskové konferenci po jednání vlády v říjnu 2025 ministryně obrany popsala několik modelů české pomoci Ukrajině: projekty podle ukrajinských požadavků, komerční nákupy Ukrajiny přímo od českých firem a licenční roli českých úřadů při zprostředkování. V listopadu 2025 pak vládní bilance ukázala, že ministerstvo obrany od roku 2022 získalo celkem 25 miliard korun formou refundací a darovaného vojenského materiálu od spojenců, z celkového objemu české pomoci Ukrajině ve výši 91,3 miliardy korun.

Kdo konkrétně zaplatil oněch sto korejských houfnic, se veřejně dohledat nepodařilo. Mohl to být český rozpočet, spojenecká refundace, nebo přímý komerční nákup ukrajinské strany přes českou firmu. Financování zůstává nerozkryté. Jisté je, že Praha nefunguje jen jako dárce ze starých armádních skladů, hraje roli platformy, přes kterou lze politicky citlivé dodávky převést, aniž by exportér musel pod konečným uživatelem vidět slovo „Ukrajina“.

Co ještě registr prozradil

Korejské houfnice nejsou jedinou překvapivou položkou v hlášeních za rok 2025. Stejný monitoring zachytil i dovoz 65 kompletů protiletadlového systému Igla z Turecka do Česka, opět zbraň, kterou česká armáda ve své standardní výzbroji nevede. Registr UNROCA tak funguje jako zpětné zrcátko: v reálném čase se o těchto pohybech veřejnost nedozví, ale s ročním až dvouletým zpožděním se stopy objeví v mezinárodních datech.

Není to tajný nákup v právním smyslu. Spíš typická kombinace bezpečnostní neveřejnosti a pozdějšího zveřejnění v mezinárodních registrech, se kterou legislativa počítá a kterou vláda zpětně zahrnuje do souhrnných bilancí.

Sto houfnic, které česká armáda nikdy nepoužila, tak vypovídá méně o české dělostřelecké síle a více o tom, jak Praha tiše buduje pozici jednoho z klíčových logistických uzlů euroatlantické podpory Ukrajiny. Soul dodá, Praha přepošle, Kyjev střílí. A formálně nikdo nikomu nic přímo neposlal.

Článek Česko koupilo 100 houfnic z Jižní Koreje, ale armáda je ve výzbroji nemá. Hádáte správně, stopa vede na Ukrajinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak se kupuje vyřazený Black Hawk

Představa, že si kdokoli zajde na americkou vojenskou základnu a odveze si vrtulník, je samozřejmě mimo. Nákup probíhá přes program BEST (Black Hawk Exchange and Sales Transaction), v němž mají předkupní právo bezpečnostní složky a státní úřady. Teprve když nikdo z nich nezvedne ruku, otevírá se aukční fáze pro autorizované partnery. Helicopter Alliance k ní má přístup díky alabamské firmě Ace Aeronautics, kterou Strnadova skupina začlenila do holdingu na začátku roku 2024 po schválení amerického bezpečnostního procesu CFIUS.

Právě v Alabamě začíná druhý život každého stroje. Technici provedou takzvaný úplný reset letové způsobilosti, tedy inspekce PMI I a PMI II, 48měsíční preventivní prohlídku, rozebrání a kontrolu dynamických komponent. Podle konfigurace se mění motory, převodovky nebo transmise. A pak přichází to, co z vojenského veterána dělá moderní civilní platformu: digitální kokpit ACE DECK postavený na avionice Garmin G5000H, čtyři velké displeje, dva dotykové ovladače, integrovaná navigace, komunikace, sledování provozu i počasí. Kvídera uvádí, že nová digitální konfigurace je zhruba o sto kilogramů lehčí než původní analogová. Celý proces od nákupu po vzlet trvá šest až osmnáct měsíců. Cena modernizovaného stroje se pohybuje na třetině až polovině ceny nového.

Nad českou krajinou i Středomořím

Dva Black Hawky letos od poloviny června stojí na letištích v Hoříně u Mělníka a v Přerově, připravené k leteckému hašení pro Hasičský záchranný sbor. Nejde o novinku, stroje létaly už loni. Statistiky HZS mluví jasně: v roce 2024 sedm nasazení a 81 shozů vody, letos už dvanáct nasazení a 191 shozů. Mezi konkrétními zásahy figuruje požár lesního porostu u Dubňan na Hodonínsku se sedmnácti shozy, les v Rohozci na Brněnsku nebo jedenáctihektarový požár pole na jižní Moravě. V roce 2024 zasahovaly i v zahraničí, v Bulharsku a Severní Makedonii přes Mechanismus civilní ochrany Unie.

Český trh je ale jen startovní čára. Helicopter Alliance letos oznámila pětiletý rámec na deset strojů pro francouzskou SAF Aerogroup s cílem obsluhovat hašení ve Francii a širším středomořském prostoru. K tomu přibyla strategická akvizice dvanácti UH-60 ve spolupráci se Skyrise Leasing, s dodávkami plánovanými na roky 2026–2027. V přípravě tak jsou desítky strojů a firma odhaduje, že v příštích deseti letech prodá čtyřicet až sedmdesát modernizovaných Black Hawků.

Proč zrovna Black Hawk, a proč teď

Odpověď má tři vrstvy. Za prvé: platforma UH-60 má přes pět tisíc vyrobených kusů a patnáct milionů nalétaných hodin, což znamená obrovskou zásobu dílů, dokumentace i vyškoleného personálu. Za druhé: po sankcích proti Rusku zmizely z evropského nebe postsovětské vrtulníky, které dosud pokrývaly značnou část kapacit pro hašení a těžké záchranné mise. Servis skončil, náhradní díly přestaly proudit. Vznikla mezera, kterou nikdo rychle nezaplní novými stroji, čekací doba u velkých výrobců je tři až čtyři roky. A za třetí: Helicopter Alliance pokrývá celý řetězec od nákupu přes avioniku, certifikaci a výcvik až po samotný provoz. Heli Company, provozní rameno skupiny, je podle firemních údajů jediný evropský civilní operátor Black Hawku s certifikací Part-145.

Podle nás je právě tahle vertikální integrace nejsilnější konkurenční výhodou. Firma nekupuje a nepřeprodává, ale kupuje, přestavuje, certifikuje, provozuje a školí. To je v segmentu, kde státy teprve dohánějí vlastní kapacity, zásadní odlišení.

Stát si staví vlastní, ale zatím potřebuje pomoc

Důležitý kontext: soukromé Black Hawky nejsou náhradou státních kapacit natrvalo. Česko už vysoutěžilo rámcové dohody s Českou leteckou servisní (firmou ze skupiny Helicopter Alliance) na až tři nové S-70M Firehawk a tři modernizované UH-60L. Hodnota jedné části tendru přesahuje podle Národního elektronického nástroje 3,18 miliardy korun bez DPH, celkově firma hovoří o rámcích až za 4,9 miliardy. Jenže než těchto šest strojů dorazí, musí někdo létat. Roční prováděcí smlouva Ministerstva životního prostředí s Heli Company na sezonu 2025 činí necelých 25 milionů korun bez DPH, nad ní stojí čtyřletá rámcová dohoda do roku 2027 v hodnotě přes 109 milionů.

Fond pro ty, kdo chtějí letět s nimi

Kapitálovou stránku příběhu otevírá fond CE Industries & Aerospace SICAV, určený výhradně kvalifikovaným investorům. Investiční horizont je minimálně pět let, odkupy kvartální, riziková třída šest ze sedmi. Peníze mají financovat další růst flotily, akvizice a expanzi do nových trhů. Přesné minimální vstupní investice fond veřejně neuvádí, zájemce odkazuje na administrátora TILLER a dokumenty na oficiálním webu cei-aero.fund.

Strnadova skupina tím v podstatě říká: vrtulníkový byznys roste rychleji, než kolik dokáže financovat z vlastních zdrojů, a chce k tomu přizvat externí kapitál. Jestli se sázka vyplatí, ukáže příští hasicí sezona, a ta po ní.

Nad jižní Moravou, nad francouzským Středomořím, možná brzy nad Řeckem. Vyřazené americké Black Hawky s českým podpisem v logbooku mají v Evropě stále víc práce, a stále míň konkurence, která by ji zvládla převzít.

Článek „Zaplníme jimi nebe.“ Česká firma skupuje vyřazené Black Hawky z americké armády a vysílá je nad Evropu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna tenhle řetězec

Logika je jednoduchá, i když se za ní skrývá složitá diplomacie. Egypt disponuje rozsáhlými zásobami sovětské techniky, kterou postupně vyřazuje z aktivní služby. Ukrajina tuto techniku zoufale potřebuje, sama v posledních letech rozjela vlastní výrobu 122mm a 152mm munice právě proto, že partnerské země mají omezené zásoby a ráže sovětského standardu zůstávají na frontě klíčové. Bulharsko je přirozeným prvním filtrem: má průmyslovou základnu na údržbu a přepravu východní výzbroje. A Česko? To od roku 2022 funguje jako koordinátor muniční iniciativy, která shání a přesouvá materiál z celého světa.

Každý článek řetězce plní svou roli. Ale stejně důležité jako logistika je to, co řetězec zakrývá.

Proč Egypt potřebuje být neviditelný

V listopadu 2025 stáli egyptský prezident Sísí a ruský prezident Putin společně u milníku jaderné elektrárny El Dabaa, obřího strategického projektu, na němž se obě země podílejí. Egypt je jedním z největších odběratelů ruské pšenice; v roce 2025 zvýšil nákupy ruského obilí o 38 procent. A egyptská diplomacie opakovaně zdůrazňuje, že se ve válce na Ukrajině nestaví na žádnou stranu.

Přímá dodávka houfnic Kyjevu by tuto pozici rozbila během jediné tiskové konference. Dvoustupňový řetězec přes Bulharsko a Česko dává Káhiře dvojí popíratelnost: egyptské zbraně formálně míří do Bulharska, bulharské zbraně formálně míří do Česka. Teprve Česko je tím, kdo materiál předává Ukrajině, a Česko svou podporu Kyjevu nijak neskrývá. Pro Egypt je to pohodlné. Pro Rusko obtížně napadnutelné, dokud nikdo nepropojí čísla v registrech.

Proč mlčí i Bulharsko

Sofie má jiný problém než Káhira: domácí politiku. Už v roce 2022 tehdejší premiér Kiril Petkov v rozhovoru pro německý Die Welt popsal model, v němž Bulharsko Ukrajině nepomáhalo přímo, ale umožnilo bulharským prostředníkům prodávat přes země NATO, jak později shrnul The Guardian. Tento vzorec se od té doby opakuje. Bulharsko hlásí transfery do mezinárodních registrů, jak mu ukládá povinnost, ale veřejně je nekomentuje a nechává politickou viditelnost na příjemci.

Čím méně je bulharská vláda spojována s konkrétními zásilkami, tím menší je tlak prorusky orientované části domácí scény. A ten tlak v Bulharsku není zanedbatelný.

Co znamená „tajně“, a co ne

Slovo „tajně“ v tomto kontextu neznamená nelegálně. Český zahraniční obchod s vojenským materiálem funguje na základě licenčního režimu podle zákona č. 38/1994 Sb. Unijní společná pozice 2008/944/CFSP výslovně počítá s tranzitními a přepravními licencemi a ukládá jejich posuzování případ od případu. Nejde o černou operaci mimo právo.

Přesnější slovo je „diskrétně“. České ministerstvo obrany samo říká, že základem muniční iniciativy je od počátku diskrétnost, právě díky ní Česku důvěřují partneři po celém světě. Už 26. ledna 2022, když vláda schválila první dar 152mm munice Ukrajině, resort obrany výslovně uvedl, že detaily přepravy nebude komentovat. Tento princip platí dodnes.

Informace neunikly z tajné schůzky. Propojily se pozdě zveřejněné záznamy v registru UNROCA s investigativní prací médií, která si dala práci přečíst kolonky dovozce a vývozce.

Česko jako překladová stanice, a co dál

Polsko obsluhuje přes logistický hub NATO přibližně 18 tisíc tun materiálu měsíčně. Velká Británie administruje Mezinárodní fond pro Ukrajinu s přísliby přes 2,7 miliardy liber. Česká role je jiná: Praha neslouží jako masivní překladiště ani jako bankomat, ale jako důvěryhodný prostředník, který umí dohledat zásoby sovětské provenience, vyjednat podmínky a zajistit, že se o původu mluví co nejméně.

V lednu 2026 premiér Babiš potvrdil, že Česko zůstane koordinátorem muniční iniciativy, pokud financování ponesou jiné státy. Koordinační role tedy pokračuje. A s ní i otázka, zda zveřejnění konkrétních tras nezkomplikuje ochotu dodavatelů. Egypt si chrání vztahy s Moskvou, Bulharsko domácí klid. Čím víc je cesta vidět, tím menší je prostor pro popíratelnost, a tím opatrnější budou příští zásilky.

Stará sovětská technika přitom na frontě pořád slouží. Houfnice D-30 nejsou muzejní exponát, ale pragmatické válečné řešení pro armádu, která spotřebovává munici rychleji, než ji Západ dokáže vyrobit. A Česko je tím, kdo umí tuhle munici najít tam, kde ji nikdo nehledá, a dostat ji tam, kde ji nikdo oficiálně neposlal.

Článek Česko tajně přeposílá Ukrajině zbraně z jiných zemí. Egypt ani Bulharsko nechtějí, aby se to vědělo, a je jasné proč se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři kontrakty, tři kontinentální směry

Slovo „desítky“ v souvislosti se Skyfoxem stojí na třech veřejně potvrzených zakázkách. Každá má jiný rozsah, jinou konfiguraci a jiný příběh.

Vietnam se stal prvním exportním operátorem. V létě 2024 převzal šest kusů ve východní bojové verzi, v červnu 2025 Aero oznámilo dokončení celého kontraktu na dvanáct letounů. Součástí dodávky nebyl jen drak s motorem, ale i simulátor, náhradní díly, výcvik pilotů a pozemního personálu, kompletní balík, který zákazníkovi umožňuje provozovat letoun bez závislosti na dalším dodavateli.

Maďarsko objednalo rovněž dvanáct kusů, z toho osm cvičných a čtyři průzkumné. První trojice dorazila 30. května 2025, další předávky pokračují. I zde jde o celý ekosystém: pozemní vybavení, simulátory, výcvikový program.

LOM Praha podepsal kontrakt v listopadu 2022 na čtyři letouny s opcí na další čtyři. První dva stroje přistály v Pardubicích 10. února 2025, původní čtyřkusová dodávka byla dokončena v srpnu téhož roku. V září 2025 LOM opci uplatnil; další čtyři kusy vyšly podle Seznam Zpráv na necelých 1,5 miliardy korun. Stroje slouží k základnímu a pokročilému výcviku pilotů Vzdušných sil AČR, tedy i budoucích pilotů F-35.

Součet: 28 objednaných kusů pro tři zákazníky, z toho většina již předána. O dalších jednáních, jmenovitě s Německem a Velkou Británií, mluvil šéf Aera Viktor Sotona v únoru 2026, podepsaný kontrakt ale zatím veřejně potvrzen nebyl.

Ekonomický motor jménem Skyfox

Čísla z výroční zprávy za rok 2024 mluví jasně. Celkové tržby Aero Vodochody přesáhly šest miliard korun, z toho segment Skyfoxu tvořil 3,848 miliardy, tedy 63 %. EBITDA firmy meziročně vyskočila o miliardu na 821 milionů, čistý zisk dosáhl 102 milionů korun.

Program přitom živí víc než jen vodochodskou montážní halu. Na výrobě se podílí zhruba 600 subdodavatelů, z toho 400 přímo z Česka. Aero v roce 2024 zaměstnávalo průměrně 1 548 lidí v přepočteném stavu a kvůli rostoucí výrobě přijalo dalších 80 zaměstnanců. Přesný rozpad pracovních míst čistě na Skyfox firma nezveřejňuje, ale při dvoutřetinovém podílu na tržbách je zřejmé, že program drží podstatnou část zaměstnanosti celé firmy i jejího dodavatelského řetězce.

Důležitý je i obchodní model. Aero neprodává holé draky. Každý kontrakt zahrnuje simulátory (od desktopového trenéru po plně vybavený simulátor celé mise), pozemní výcvikové vybavení, logistickou podporu a servisní smlouvy. Právě tahle vrstva generuje opakované příjmy i po předání posledního letounu.

Chytrá nika, ne přímý souboj s giganty

Skyfox nekonkuruje italskému M-346 ani korejskému T-50 ve stejné váhové kategorii. A to je záměr, ne slabina.

Leonardo M-346 je dvoumotorový pokročilý trenér s maximální rychlostí 1 090 km/h; veřejně známý kontrakt z roku 2016 na devět kusů přesáhl 300 milionů eur, tedy přes sedm miliard korun. KAI T-50 je nadzvukový stroj dosahující Mach 1,5 (přibližně 1 850 km/h). Obě platformy míří na pokročilý a taktický výcvik v armádách, které si mohou dovolit provozní náklady odpovídající jejich výkonu.

Skyfox je podzvukový, lehčí a provozně levnější:

• Maximální rychlost: 907 km/h
• MTOW: 5 600 kg
• Dolet: 1 900 km
• Vytrvalost: 3 hodiny 45 minut
• Životnost: 15 000 letových hodin
• Motor: Williams FJ44-4M

Oproti původnímu L-39 Albatros, na jehož rodinu navazuje, nabízí Skyfox moderní kokpit s průhledovým displejem, HOTAS a multifunkčními displeji, otevřenou avionickou architekturu, digitální rádia a kompozitní díly. Dolet narostl z 1 000 na 1 900 km, vytrvalost z 2,5 na téměř 4 hodiny. Nejde o facelift, ale o nový letoun, který těží z toho, že rodinu L-39 zná přes 2 000 pilotů po celém světě.

Konkurenční výhoda Skyfoxu tak nestojí na absolutním výkonu, ale na poměru cena/výkon v kategorii základního a středně pokročilého výcviku, a na schopnosti nabídnout celý výcvikový řetězec od první hodiny v simulátoru po ostré lety se zbraněmi.

Co přijde dál: západní výzbroj a protidronová role

Aero pracuje na západní bojové verzi Skyfoxu. Zatímco Vietnam odebral stroje ve východní konfiguraci, certifikace pro západní výzbroj má být podle Sotony dokončena do konce roku 2026. Pět závěsníků a otevřená architektura avioniky dávají platformě prostor pro různé kombinace řízených i neřízených zbraní.

Zajímavý je i kontext ukrajinské války. Sotona veřejně nabízí Skyfox jako provozně levnější alternativu k L-159 pro mise proti dronům. Konflikt na Ukrajině obecně zvýšil zájem armád o víceúčelové lehké letouny, které zvládnou výcvik, průzkum i lehké bojové úkoly za zlomek provozních nákladů těžších strojů. Právě v téhle mezeře, mezi bezpilotníky a plnohodnotnými bojovými letouny, vidí Aero další růstový potenciál.

Zda se podaří proměnit jednání v západní Evropě v podepsané kontrakty, ukážou příští měsíce. Ale i bez nich stojí Skyfox na pevném základu: tři platící zákazníci, rostoucí výrobní takt a dominantní podíl na tržbách firmy, která po letech turbulencí poprvé za dlouhou dobu vykazuje stabilní zisk.

Aero Vodochody nevyrábí stíhačku páté generace. Vyrábí něco, co desítky armád skutečně potřebují, a co si mohou dovolit.

Článek Český Skyfox válcuje svět. Aero Vodochody jich už dodaly desítky, objednávky míří do Evropy i Asie se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Salva, která rozbila narativ o ochraně pravoslaví

Ukrajinské letectvo té noci zachytilo 632 cílů z 681 vypuštěných. Přesto desítky dronů a střel pronikly. Zásah lávry, klášterního komplexu z jedenáctého století zapsaného na seznamu světového dědictví UNESCO, je symbolicky devastující i pro samotnou Moskvu. Kreml roky budoval příběh o tom, že chrání pravoslavnou civilizaci před Západem. Dron v katedrále ten příběh rozbíjí účinněji než jakákoli diplomatická nota.

Nešlo přitom o první poškození. Lávra byla zasažena už na konci ledna 2026 a UNESCO v dubnu spustilo nové partnerství s ukrajinským ministerstvem kultury právě na monitorování statiky ohrožených objektů v areálu. Preventivní režim běžel měsíce. Červnový úder ukázal, že nestačí.

Česká debata: mír jako cíl, spor o cestu

Prezident Petr Pavel útok označil za projev „zoufalství a barbarství Ruska“ a vyzval k další podpoře Ukrajiny i novým sankcím. Ženíškova formulace šla dál, namířila přímo proti těm, kdo i po zásahu civilních a kulturních cílů otevírají prostor pro vyjednávání.

Terč kritiky není těžké identifikovat. Premiér Andrej Babiš ještě 4. června veřejně navrhl, aby za Evropskou unii vedl vyjednávací misi o ukončení ruské agrese německý kancléř Friedrich Merz. Babišova vláda přitom od svého nástupu nastavila zdrženlivější kurz: muniční iniciativa pro Ukrajinu formálně pokračuje, ale bez peněz z českého rozpočtu, a podle ČTK klesla i rétorická podpora Kyjevu.

Samostatné oficiální vyjádření vlády k nedělnímu útoku se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat. Mlčení samo o sobě nic nedokazuje, ale v kontrastu s okamžitými reakcemi prezidenta a opozice je čitelné.

Co znamená „Putin rozumí jen síle“

Fráze zní jako slogan. V praxi za ní stojí čtyři konkrétní požadavky, které se opakují napříč tvrdším táborem:

• Další sankce – Zelenskyj v reakci na útok výslovně řekl, že pokud Rusko opět odmítne jednání, musí přijít silnější sankční tlak.
• Pokračující vojenská a finanční podpora Ukrajiny – Pavel i opoziční politici ji považují za podmínku jakékoli budoucí vyjednávací pozice Kyjeva.
• Tlak v mezinárodních institucích – šéf ukrajinské diplomacie Andrij Sybiha oznámil okamžité spuštění procedur v UNESCO; Národní komise Ukrajiny pro UNESCO požaduje urgentní expertní misi na místě a využití nástrojů Výkonné rady i Výboru pro ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu.
• Neotevírání ústupkové diplomacie po dalším útoku – podle této logiky každý návrh na vyjednávání bezprostředně po ruské eskalaci vysílá Moskvě signál, že útoky fungují.

Lávra jako měřítko systematického ničení

UNESCO evidovalo k 10. červnu 2026 na Ukrajině 536 poškozených kulturních míst, z toho 154 náboženských objektů. Kyjevskopečerská lávra je mezi nimi nejvýznamnější: tisíciletý klášterní komplex, poutní místo, symbol ukrajinské i širší východoevropské identity. Její opakované zasažení není vedlejší škoda plošného bombardování. Je to fakt, který Ukrajina hodlá přeměnit v právní a diplomatický tlak.

Sybiha na Facebooku napsal, že Kyjev spouští „všechny relevantní procedury“ v UNESCO i dalších mezinárodních mechanismech. Národní komise chce kromě expertní mise také zapojení Výboru světového dědictví. Cílem je dostat zásah lávry do formálního rámce, který ztíží jakékoli budoucí „normalizování“ vztahů s Moskvou bez vyřešení otázky válečných škod.

Spor, který nekončí útokem

Český spor o Ukrajinu není o tom, zda chtít mír. Mír chtějí všichni, od Ženíška po Babiše. Jde o to, co udělat ráno po noci, kdy dron Geran-2 proletí střechou tisícileté katedrály. Jedna strana říká: jednejme. Druhá odpovídá: s kým, a z jaké pozice?

Dron v lávře tu otázku nezodpověděl. Ale udělal ji naléhavější.

Článek „Kdo chce mír s Ruskem, počítá rubly na účtu,“ kritizuje ostře bývalý ministr. Putin rozumí jenom síle, ničemu jinému se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se skutečně odehrálo v Soulu

Jednání Smíšeného výboru 7. a 8. července 2025 navázalo na strategické partnerství obou zemí deklarované už v roce 2015. Po delší pauze se ale poprvé posunulo od obecných formulací k organizovanému obranně-průmyslovému dialogu. Na program se dostalo B2B fórum, kde se potkávali zástupci českých a korejských firem, a identifikace perspektivních oblastí spolupráce.

Veřejný zápis z české ambasády v Soulu konkrétní korejské firmy nejmenuje, uvádí jen agenturu DAPA a průmyslovou asociaci KDIA. Naše dedukce ale směřuje jasně: portfolio, které se v regionu prodává a které Česko řeší, pokrývají hlavně dvě jména, Hanwha Aerospace s houfnicemi K9 a raketomety Chunmoo a Hyundai Rotem s tankem K2 Black Panther. Právě tyto platformy už operují ve střední Evropě.

Důležitý detail: nešlo jen o to, co by Česko mohlo koupit. Na stole ležela i otázka, jak by se české firmy mohly zapojit do korejského dodavatelského řetězce a spolupracovat na třetích trzích. To je přesah, který z jednání dělá víc než prostou obchodní prezentaci.

Polský precedent: pět měsíců od podpisu k dodávce

Síla korejské nabídky se nejlépe měří na polském případu. Jednání mezi Varšavou a Soulem začala v květnu 2022. Rámcové dohody na tanky K2, houfnice K9 a letouny FA-50 podepsalo polské ministerstvo obrany 27. července 2022. A v prosinci téhož roku už první kusy fyzicky dorazily do Polska.

Pro srovnání s českými evropskými akvizicemi:

• Leopard 2A8: 44 tanků za 32,76 miliardy korun s DPH, dodávky plánované od roku 2028 do roku 2031.
• CAESAR: houfnice měly původně přicházet v letech 2024 až 2026, ale v červenci 2025 ministerstvo obrany informovalo vládu o závažných rizicích a hrozbě zpoždění.
• SPYDER: izraelský protiletadlový systém nahrazující sovětský KUB; první baterie hotová v březnu 2025, celkem čtyři baterie.

Polsko mezitím podepsalo druhý exekutivní kontrakt na 152 houfnic K9 s technologickým transferem a další smlouvu na 72 raketometů Chunmoo. A v březnu 2023 polský ministr obrany při návštěvě opravárenského závodu WZM Poznaň oznámil, že servis, opravy a postupně i výroba K2 poběží přímo v Polsku. Rumunsko je na tom podobně: v červenci 2024 podepsalo s Hanwha Aerospace kontrakt na 54 houfnic K9 a 36 muničních vozidel K10 za zhruba 25 miliard korun.

Proč Korejci dodávají rychleji

Odpověď není jen „mají továrny“. Je to kombinace tří faktorů.

Za prvé, výrobní kapacity. Jihokorejský obranný průmysl žije desítky let pod trvalou hrozbou ze severu. Výrobní linky jsou dimenzované na sériovou produkci, ne na kusovou zakázkovou výrobu. Když přijde objednávka, nemusí se stavět nová hala.

Za druhé, exportní model. Korejci neposílají jen hotové kusy. Balí politické rozhodnutí, logistiku, výcvik obsluh a průmyslovou spolupráci do jednoho rámce. Zákazník dostane kompletní balík, ne sérii dílčích tendrů. Data SIPRI to potvrzují: Jižní Korea je desátým největším světovým exportérem hlavních zbraní v období 2020 až 2024 a plných 46 procent jejích exportů směřovalo do Polska.

Za třetí, politická vůle na obou stranách. Korejský stát exporty aktivně podporuje na nejvyšší úrovni. A kupující země ve střední Evropě po únoru 2022 hledají rychlá řešení, ne desetileté vývojové programy.

Co to znamená pro Česko, a kde jsou limity

Česko dnes není v pozici Polska z léta 2022. Nemá na stole rámcovou dohodu, nemá potvrzený tendr na korejskou techniku, nemá politické rozhodnutí otevřít konkrétní schopnost korejskému řešení. Je ve fázi institucionálního dialogu a mapování synergií.

Zároveň ale platí, že česká armáda modernizuje na několika frontách současně a některé evropské projekty narážejí na rizika a zpoždění. Pokud by se v příštích letech ukázalo, že některá schopnost, ať už pásové dělostřelectvo, raketové systémy, nebo vyšší vrstvy protivzdušné obrany, potřebuje rychlejší řešení, korejská nabídka má ve střední Evropě dnes nejhmatatelnější referenci.

Rizika existují. Závislost na mimoevropském dodavateli v servisu, náhradních dílech a munici je reálná. Právě proto česká strana v Soulu zdůrazňovala lokalizaci a technologický transfer. Polský model ukazuje, že Korejci na to umějí přistoupit, ale vyjednat to musí každá země sama.

Víc než prodej zbraní

Podle nás největší příběh není „Korejci chtějí prodat Česku tanky“. Je to fakt, že ve střední Evropě vzniká nový obranně-průmyslový koridor, kde korejské firmy nabízejí model, který evropští výrobci ne vždy dokážou replikovat ve stejném čase: rychlé sériové dodání, lokální výroba, servis a otevřenost k průmyslové spolupráci. Polsko je důkaz konceptu. Rumunsko je druhý zákazník. Česko je zatím ve fázi namlouvání, ale s konkrétním seznamem témat a jasně vysloveným očekáváním.

Jestli se z červencového jednání v Soulu stane kontrakt, rozhodne politická vůle v Praze. Korejská strana ukázala, že umí dodat. Teď je na české straně, aby řekla co a kdy.

Článek Česko je v hledáčku jihokorejských zbrojovek. Vyzbrojí nás rychleji než kdokoliv v Evropě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co znamená „první v NATO“

Tvrzení, že Česko je první v celé Alianci, vyžaduje přesný výřez. Spojenci samozřejmě bezosádkové pozemní systémy testují: americká armáda provozuje rozsáhlý Yuma Proving Ground v Arizoně, autonomní testy běží v areálu R2C2 u Baltimoru už od roku 2021 a britská Dstl předvedla logistické UGV trialy ještě dříve. NATO navíc buduje síť inovačních center DIANA.

Jenže žádný z těchto projektů není totéž co NATEP UGV. Americké proving grounds jsou obří víceúčelové areály pro celé spektrum pozemní techniky. Britské trialy ověřují konkrétní systémy v rámci jednotlivých projektů. Česko zvolilo jinou cestu: úzce specializovaný polygon s přesně definovanými překážkami, standardizovanou metodikou hodnocení a ambicí na budoucí alianční certifikaci. V této konkrétní kategorii (specializované pracoviště výhradně pro UGV se standardizovaným testovacím profilem) skutečně nemá v NATO obdobu.

Za pár týdnů, ale po osmnácti měsících příprav

Rychlost stavby je reálná, ale zaslouží si kontext. Projekt se podle armádních zdrojů připravoval zhruba osmnáct měsíců, od prvních analýz přes výběr lokality až po detailní návrh překážek a metodiky testování. Samotná fyzická výstavba ale začala teprve 7. dubna 2026. Podplukovník Vít Knapek, velitel Centra nasaditelných systémů AKIS, tehdy na LinkedInu oznámil start prací s tím, že stavební jádro má být hotové do konce dubna.

A bylo. Ženisté 153. praporu připravili terén, vybudovali překážky, vyznačili komunikace a vytvořili manipulační plochy. Během května přibyly odstavné plochy, skladovací prostory, značení a kamerový systém. 3. června už polygon přivítal první demonstrace. Od prvního bagru po slavnostní otevření uplynulo necelých osm týdnů. „Za pár týdnů“ tedy sedí, na stavební fázi. Osmnáct měsíců příprav za tím ale stojí jako neviditelný základ.

Proč to armáda stavěla sama

Rozhodnutí nesvěřit stavbu civilní firmě není náhoda. Zapadá do širší linie, kterou armáda razí minimálně od roku 2025, kdy Lipník nad Bečvou začala otevřeně profilovat jako budoucí technologické centrum s menší závislostí na externích dodavatelích. Knapek už tehdy říkal, že některé technologie musí armáda vyvinout, přizpůsobit a ověřit sama, aby garantovala funkčnost i bezpečnost.

Koncepce výstavby Armády České republiky 2035 tento přístup ukotvuje systémově: počítá s posílením vlastních kapacit v oblasti testování a rozvoje technologií, přičemž klíčovou roli má hrát právě Centrum nasaditelných systémů v podřízenosti AKIS. Polygon tak není osamocená atrakce ani PR gesto. Je to první viditelný výstup strategie, která říká: chceme umět posoudit, co kupujeme, a chceme to umět sami.

Co se tam bude testovat a proč začíná logistika

Armáda zatím nezveřejnila konkrétní katalog platforem, které polygonem projely při slavnostním otevření. Z dřívějších vyjádření Knapka ale plyne jasná priorita: první praktické nasazení bezosádkových pozemních systémů vidí armáda v logistice. Přeprava munice, evakuace zraněných, zásobování jednotek v terénu. Teprve později mají přijít na řadu složitější nebo přímo bojové role.

Dává to smysl. Logistické úlohy jsou předvídatelnější, riziko selhání je zvládnutelnější a přínos okamžitě měřitelný: každý robot, který doveze munici místo vojáka, je voják, který nemusí riskovat na otevřené cestě. Polygon přitom nabízí čtyři konkrétní vrstvy přínosu:

• Srovnatelnost – různé platformy projíždějí stejnou trať za stejných podmínek, takže výsledky nejsou zkreslené prostředím.
• Bezpečný výcvik – operátoři se učí ovládat systémy v kontrolovaném prostoru, ne na ostrém cvičení.
• Datová základna – armáda sbírá tvrdá data ještě před rozhodnutím o nákupu.
• Metodika – polygon vytváří standardy, podle kterých půjde hodnotit i budoucí systémy, které dnes ještě neexistují.

Součást většího plánu

Polygon se otevřel necelé dva týdny před tím, než ministerstvo obrany 16. června 2026 schválilo Koncepci zavádění UGV do AČR. To není náhoda; obě události jsou součástí jedné linie. Armáda nejdřív postavila místo, kde může systémy ověřovat, a vzápětí přijala dokument, který říká, jak je bude systematicky zavádět do výzbroje. Koncepce vznikala ve spolupráci s Univerzitou obrany, Radou ministerstva obrany pro umělou inteligenci a robotiku i státními podniky.

Polygon je přitom od začátku koncipovaný jako otevřený spolupráci: konference, na které byl představen, počítala s účastí akademické i komerční sféry a armáda u polygonu mluví o podpoře vědeckých a výzkumných projektů. Konkrétní režim přístupu pro firmy či spojence zatím zveřejněn nebyl, ale směr je zřejmý.

Česko si neuzurpuje celé pole alianční robotiky. Obsadilo ale konkrétní výklenek rychleji než kdokoli jiný v NATO, a udělalo to vlastními silami, za zlomek nákladů, které by spolkla civilní zakázka. Teď musí dokázat, že polygon nebude jen ukázkový areál, ale místo, kde se skutečně rodí rozhodnutí o tom, jaké stroje půjdou do boje místo lidí.

Článek ČR je první v celé NATO: Česká armáda postavila polygon pro testování robotů. Vznikl za pár týdnů a vlastníma rukama ženistů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně české firmy v Paříži ukazují

Nejde o vitríny s maketami. CSG Group přivezla Trident, vícevrstvý systém protivzdušné obrany s dosahem až sto kilometrů, kde česká technologie tvoří páteř: RETIA dodává radary a velení, Tatra Trucks podvozky Tatra Force, Tatra Defence pancéřované kabiny a odpalovací platformy. Střely zajišťuje turecký Roketsan, ale integrátorem celého řešení je český Excalibur International. Vedle Tridentu stojí Tadeas 4×4 ve velitelské verzi, modely radarů ELDIS a elektronické prezentace houfnic DITA a MORANA.

RETIA přidala k ReCUBE ještě systémy SAAV, Clear Sky a navigační ReINS. Ray Service představuje EGIS, řešení, které cílí na problém, o němž se na veletrzích mluví méně než o raketách, ale který rozhoduje o tom, jestli technika v poli funguje: odolné kabelové svazky a elektrické systémy pro extrémní podmínky.

V kooperujícím bloku CzechTrade France vystavují firmy jako Workswell s termálními kamerami, EO Security se zpravodajskými systémy SIGINT/TSCM, Mencl Advanced Systems s inertní municí, Guardform s ochrannými oděvy nebo Aveo Engineering s leteckým osvětlením. Každá z nich pokrývá jinou vrstvu moderního bojového ekosystému.

Jak válka na Ukrajině přepsala pravidla trhu

Eurosatory 2026 hostí přes 2 100 vystavovatelů, samo o sobě rekord. Ale důležitější než číslo je posun v tom, co se na veletrhu prodává a kupuje. Před rokem 2022 dominovaly dlouhé akviziční cykly, katalogové prezentace a prototypy s horizontem nasazení pět až deset let. Ukrajina tohle smetla.

Dnes evropské armády chtějí:

• Munici, a hodně. Evropská komise spustila program ASAP právě proto, aby překonala úzká místa ve výrobě dělostřeleckých granátů a raket.
• Protidronovou obranu. Systémy obrany proti bezpilotním prostředkům jsou nejžhavější kategorií veletrhu. ReCUBE od RETIA je přímou odpovědí na tuto poptávku.
• Rychlé nasazení. Žádné pětileté vývojové programy; zákazníci chtějí systémy ověřené v reálném konfliktu, které lze rozmístit v řádu týdnů.
• Elektronický boj a situační přehled. Radary, datová spojení, umělá inteligence pro detekci vzdušných hrozeb, 360° pokrytí.
• Odolné dodavatelské řetězce. Závislost na jednom dodavateli z jedné země je po zkušenosti s ruskými energetickými dodávkami nepřijatelná i v obraně.

Evropská obranná agentura v červnu 2026 dokončila v Lotyšsku první evropský výcvik pilotů FPV dronů postavený výhradně na ukrajinských zkušenostech. To není symbolika, je to důkaz, že lekce z fronty už přímo formují evropskou poptávku po technologiích.

Česká výhoda: ne objem, ale systémová integrace

Největší zastoupení na Eurosatory 2026 má Německo se 199 vystavovateli, následují USA se 144, Itálie se 67 a Británie s 65. Česko v těchto číslech nemůže konkurovat. Ale nemusí.

Česká přidaná hodnota spočívá v tom, co obranný průmysl nazývá systémovou integrací. Trident je toho nejviditelnějším příkladem: radar, velení a řízení, podvozek, pancéřování i odpalovací platforma, všechno české, spojené do exportovatelného celku. Evropské armády po Ukrajině nehledají jen hotové zbraně. Hledají partnery, kteří umějí dodat interoperabilní podsystémy do aliančních řetězců, a přesně to české firmy nabízejí.

Podle ministerstva obrany je český obranný průmysl z více než 90 procent exportní, přímo i nepřímo zaměstnává 50 tisíc lidí a generuje roční tržby kolem 75 miliard korun. A roste. Výroční zpráva MPO za rok 2024 uvádí hodnotu udělených licencí na vývoz vojenského materiálu 94 miliard korun, téměř dvojnásobek oproti 50,4 miliardy v roce 2023. Nejvíce licencí směřovalo na Ukrajinu (288), dále na Slovensko (141), do USA (87), Izraele (78) a Velké Británie (71).

Komu české zbraně slouží, a kdo na to dohlíží

Otázka, zda české firmy „vydělávají na válce“, je legitimní. Fakticky ano: poptávka po obranné technice a munici po únoru 2022 prudce vzrostla a český export tomu odpovídá. Hodnotově nejvyšší realizovaný vývoz v roce 2024 šel na Ukrajinu, dále do Bulharska a USA.

Etickou rovinu ale drží regulace. Český obchod s vojenským materiálem podléhá dvoustupňové licenční kontrole; každý obchodní případ posuzuje MPO a konečné užití je formálně vázáno licenčním režimem včetně kontroly transferů přes partnerské země. Stát má navíc možnost čerpání licence kdykoliv pozastavit.

Ministerstvo obrany staví silný domácí obranný průmysl jako strategický zájem státu. Nejde jen o export, jde o schopnost udržovat a opravovat techniku na vlastním území, o know-how, o pracovní místa a o průmyslovou základnu, bez které je armáda závislá na dodávkách zvenčí. Prakticky to znamená tlak na zapojení českých firem do domácích i zahraničních kontraktů a lokalizaci části výroby v Česku.

Co z toho plyne pro českou obranu

Velká část jednání ministra obrany na Eurosatory 2026 se podle resortu týkala protivzdušné obrany, jedné z klíčových priorit české armády. Veletrh není jen výkladní skříň, je to místo, kde se uzavírají dohody a navazují vazby mezi státem a průmyslem. Silnější pozice českých firem na mezinárodních projektech může zrychlovat i domácí akvizice a budování servisního zázemí.

CzechTrade přitom firmám účast usnadňuje finanční podporou z projektu NOVUMM 2 spolufinancovaného z operačního programu OP TAK. I menší a střední podniky tak mohou vstoupit na trh, kde se ještě nedávno pohybovaly výhradně velké koncerny.

V hale 4 pařížského výstaviště stojí v červnu 2026 důkaz, že český obranný průmysl neprodává jen jednotlivé výrobky. Prodává schopnost složit z českých dílů fungující kus moderní války, a to je přesně to, co Evropa po Ukrajině kupuje.

Článek Eurosatory 2026: české firmy obsadí Paříž v rekordním počtu. Válka na Ukrajině změnila pravidla zbrojního trhu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čísla, která odlišují stroj od běžných dronů

Prázdný SkySpotter 152 váží 140 kilogramů. S plnou pětapadesátilitrovou nádrží a bez užitečného zatížení dosáhne maximální vzletové hmotnosti 210 kg, a právě v této konfiguraci zvládne podle oficiální produktové brožury až čtyři hodiny letu. Jakmile přibude padesátikilový náklad, vytrvalost klesá, ale pořád se pohybuje v řádu hodin. Pro srovnání: DJI Matrice 350 RTK, jeden z nejpoužívanějších profesionálních dronů na trhu, vydrží ve vzduchu maximálně 55 minut. DJI Matrice 30 jen 41 minut.

Za výdrží stojí vlastní dvoutaktní motor o výkonu 52 kW (70 koní) a průměrná spotřeba kolem 13 litrů za hodinu. Palubní generátor o výkonu 2 kW navíc dokáže napájet těžší senzory, od elektrooptických a infračervených kamer přes radary až po vybavení pro elektronický boj. Maximální rychlost firma uvádí do 100 km/h. Není to závodník, je to pracovní stroj pro dlouhé hlídkové a monitorovací mise.

Od vitríny ke smlouvě za 285 milionů

Projekt se poprvé veřejně ukázal v říjnu 2018 na veletrhu Future Forces Forum jako SkySpotter 150 s deklarovanou nosností 40 kg. Od té doby prošel verzemi 151 a 152, postupně rostla nosnost, měnil se řídicí systém, ladila se elektronika. Cesta nebyla hladká: Ústav pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod eviduje minimálně dva incidenty. V roce 2022 havárii po závadě řídicí elektroniky při zkušebním letu u Troskovic a v roce 2024 nehodu při měření radiace na polygonu obrany obyvatelstva, kdy stroj ztratil signál a nepředvídaně přepnul režim řízení.

Přesto se projekt dostal od prototypu k armádnímu kontraktu. Dílčí smlouva mezi Ministerstvem obrany a Vojenským technickým ústavem z 26. listopadu 2024, dostupná v Registru smluv, řeší pořízení retranslačního bezpilotního systému se schopností VTOL na platformě SkySpotter 152M. Cena: 285 milionů korun včetně DPH. Za tu sumu armáda nezískává jeden létající kus, ale kompletní soustavu:

• 2× bezpilotní vrtulník SkySpotter 152M
• 1× testovací stroj
• kontejnerová pozemní řídicí stanice
• kontejner pro přepravu a údržbu
• náhradní díly, elektrocentrála a dokumentace

Existenci kontraktu nezávisle potvrdilo i rozhodnutí ÚOHS z roku 2025, které řešilo spor kolem této veřejné zakázky. Armádní využití má být primárně retranslace spojení: dron vystoupá, udrží se v prostoru a funguje jako vzdušný komunikační most tam, kde terén nebo vzdálenost blokují rádiový signál.

Záchranáři, geologové, africké projekty

Vojenská retranslace je první veřejně doložená velká zakázka, ale firma deklaruje mnohem širší záběr. Oficiální materiály uvádějí nasazení pro pátrání a záchranu, monitoring požárů a ekologických havárií, sledování lavinových oblastí, vyhledávání osob termovizí i doručování zdravotnického materiálu v padesátikilogramovém kontejneru SKYBOX. Firma přes magazín Hrot tvrdí, že nasazení při ochraně kritické infrastruktury (elektrická vedení, potrubí, hráze) už proběhlo, konkrétní mise ale nezveřejnila.

Zajímavou kapitolou jsou rozvojové projekty České rozvojové agentury. V Etiopii se starší verze SkySpotter 151 testovala pro zemědělství a boj se škůdci. V Ghaně firma v letech 2025–2026 rozvíjela variantu 152/W vybavenou georadarem pro hledání podzemních vodních zdrojů. Právě tyto projekty ukazují, že platforma není úzce vojenská, je modulární a přizpůsobitelná.

Kde stojí český stroj ve světové lize

Třída bezpilotních vrtulníků s MTOW kolem 200 kg není prázdná. Rakouský Schiebel Camcopter S-100 nabízí 200 kg vzletové hmotnosti a vytrvalost až 10 hodin. Italský Leonardo AWHERO operuje ve stejné hmotnostní kategorii s výdrží kolem 6 hodin. Švédsko-švýcarský Skeldar V-200 má 245 kg a 6+ hodin letu. SkySpotter 152 se svými čtyřmi hodinami bez nákladu sedí na spodním konci vytrvalostního spektra.

Jenže zavedená trojice má za sebou roky exportních referencí, námořních integrací a certifikací NATO. Český stroj teprve sbírá provozní historii. Podle rozhovoru s firemními zástupci na konferenci Galileo SAR Meet 2025 bylo dosud vyrobeno kolem deseti kusů, dalších tři až pět bylo ve výrobě. Výroba jednoho kompletního systému trvá zhruba osm měsíců. Na kusovou produkci firma kapacitu má, na případné větší alianční odběry by ji musela výrazně navýšit.

Proč „ticho“ nebylo náhodné

Deset až dvanáct let vývoje, dvě evidované nehody, postupné iterace verzí a minimum komunikace směrem k široké veřejnosti: to vše vykresluje obraz projektu, který záměrně zůstával v obranně-bezpečnostním režimu nízké viditelnosti. V odborných kruzích SkySpotter známý byl, na veletrzích se ukazoval pravidelně. Ale mimo oborové akce firma prakticky nekomunikovala.

Podle nás to dává smysl. Český obranný průmysl má historicky problém s projekty, které se medializují příliš brzy a pak nedoručí. LIAZ zvolil opačnou cestu: nejdřív fungující stroj a podepsaná smlouva, pak publicita. Otázka teď zní, jestli firma dokáže přejít z řádu jednotek kusů na sériovou výrobu, a jestli certifikační proces, který podle veřejných zdrojů stále běží, dotáhne do konce dřív, než ji předběhne zahraniční konkurence s hotovými papíry.

V mnohonásobně přeplněnějším trhu malých dronů by SkySpotter 152 zanikl. Ale ve třídě středně těžkých bezpilotních vrtulníků s hodinovou vytrvalostí a padesátikilovou nosností je v Česku sám.

Článek Česká „liazka“ s vrtulí váží 210 kg a ve vzduchu vydrží 4 hodiny. V tichosti vznikl dron pro armádu i záchranáře se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři měsíce v šedé zóně

Šedá zóna na jihu Záporoží nebyla prázdná krajina. Ruské malé skupiny se do ní měsíce prosakovaly, schovávaly se v ruinách a sklepích vesnic a ukrajinská linie se tím nebezpečně bortila. Arisuho pluk měl za úkol prostor vyčistit, dron po dronu, dům po domu.

Operace probíhala záměrně před olistěním stromů. Bez vegetace bylo bojiště průhledné pro bezpilotní prostředky a Rusové se nedokázali spolehlivě ukrýt ani pod zemí. Projekt DeepState prostřednictvím Interfax-Ukraine uváděl na oleksandrivském směru 79 km² vyčištěného území, při započtení šedé zóny až kolem 200 km². Velitel ukrajinských výsadkářů Oleh Apostol následně mluvil o jedenácti osvobozených obcích a zdůrazňoval, že klíčem k úspěchu byla tichost a moment překvapení.

Arisu tvrdí, že ruské ztráty převýšily ukrajinské a že operace pomohla překlopit únorovou bilanci územních zisků ve prospěch Ukrajiny. Data analytické skupiny Black Bird Group, která zpracoval Kyiv Independent, to potvrzují: v únoru 2026 Rusko poprvé od roku 2023 na měsíční bázi ztratilo víc území, než získalo; čistá ztráta činila 37 km².

Proč to není nový Charkov

Čísla znějí dobře. Jenže ukrajinské velení i analytici operaci rámují jinak, než by si přál optimistický titulek. Server UNN s odkazem na vojenského experta Andrije Kramarova výslovně píše, že nešlo o protiofenzívu, ale o protiútoky k srovnání frontové linie. Cílem bylo zavřít zranitelná místa, narušit ruské přípravy na jarní kampaň 2026 a stabilizovat sektor, ne prorazit frontu.

ISW v březnové analýze popisoval na jihu „kill zone“ o hloubce 20 až 25 kilometrů, kde drony (FPV, optovláknové i těžší průzkumné typy) zasahují logistiku hluboko v týlu. Svou roli sehrál i výpadek Starlinku na ruské straně: po zjištění, že ruské síly terminály nelegálně využívají, zavedla Ukrajina režim whitelistu, což Rusům zkomplikovalo komunikaci i řízení bezpilotních prostředků. Byl to ale multiplikátor, ne jediná příčina.

Podle nás je právě tohle nejdůležitější čtení celé operace: lokální vítězství na jihu je reálné a doložitelné, ale spadá do kategorie stabilizačních protiútoků a čištění šedé zóny. Srovnávat ho s charkovskou ofenzívou z roku 2022 by bylo zavádějící.

Příměří pro média, ne pro frontu

Arisuho věta „na mír se nechystáme“ není diplomatická pozice. Je to popis každodenní reality. Další český dobrovolník, vystupující pod iniciálou G., po třídenním příměří z 9. až 11. května 2026 řekl iROZHLASu, že šlo spíš o informaci pro veřejnost; na frontě se dál bojovalo. „Rusovi nemůžeš věřit ani nos mezi očima,“ shrnul.

Analytické zdroje v té době mluvily o ruských přesunech rezerv a přípravě jarně-letní ofenzívy, nikoli o deeskalaci. Rusko na bojišti rotuje síly, protiútočí, infiltruje. Optimismus z diplomatických gest bez čtení frontových signálů je podle dostupných dat předčasný. Lokální ukrajinský úspěch a pokračování vyčerpávací války se nevylučují; naopak, jedno druhé předpokládá.

Technika odchází rychleji, než se doplňuje

Stejně silná jako bojový úspěch je v Arisuho výpovědi druhá linka: chronický nedostatek vybavení. Technika nejčastěji odchází po dělostřeleckých dopadech a nahrazovat ji v potřebném množství se nedaří. Ověřená sbírka „Arisovy poletuchy“ na platformě Donio, kterou provozuje spolek Česká stopa, vypisuje aktuální potřeby:

• Náhradní díly pro průzkumný dron Pacjuk (motory, draky, kamery, řídicí jednotky)
• FPV drony
• Starlink a anténní zesilovač s kabeláží
• Větší průzkumný dron Splinter
• Opravy vozidel, pořízení HUMVEE, materiál pro 3D tisk

Kolik Čechů dnes reálně bojuje na Ukrajině, veřejně známo není. Prezident Petr Pavel v roce 2025 udělil souhlas se vstupem do ukrajinských ozbrojených sil 49 lidem, ale kolik z nich skutečně odjelo, nikdo oficiálně nepotvrdil. Bez prezidentského souhlasu je služba v cizí armádě pro českého občana nelegální.

Arisu má za sebou delší frontovou historii; dříve byl spojován s dronovým družstvem u Mezinárodní legie, dnes slouží u pluku Da Vinci. Jeho vzkaz je prostý: válka pokračuje, technika dochází a řeči o míru zatím na frontě nikdo neslyší.

Článek Český dobrovolník z Ukrajiny: „Na mír se nechystáme. Ani Rusové, i když dostali po hubě,“ krotí vášně o konci války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ocelový kolos z paluby bombardéru

Policie přesný model nezveřejnila a bez expertízy by bylo nefér hádat. Pro představu ale stojí za to popsat, jak taková zbraň vypadá. Typický letecký kulomet ráže 12,7 mm, jaký nesly americké bombardéry B-17 nebo B-24, je vzduchem chlazený ocelový kolos s ventilovaným pláštěm hlavně a pásovým podáváním. Délka kolem 147 centimetrů, hmotnost téměř třicet kilogramů. Podle sbírkového záznamu Smithsonian National Air and Space Museum šlo o zbraň konstruovanou buď jako pevnou výzbroj v přídi či křídlech, nebo jako flexibilní obranný kulomet v otočné věži. Představte si, že něco takového někdo desítky let uchovával doma.

Vysočinský kus mohl být americký Browning, mohl být britský nebo sovětský; dokud policie nedokončí expertízu a nepřečte výrobní číslo, zůstává původ otevřený. Kroutilová použila slovo „zřejmě“, což naznačuje, že i samotní policisté zatím pracují s předběžným posouzením.

Co se s kulometem stane

Odevzdání je teprve začátek. Podle postupu, který popsalo Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje u jiných amnestijních kusů, následuje několik kroků:

• Odborná expertíza – balistici zjistí typ, ráži, stav a případnou střelbyschopnost. U některých zbraní se provádí i zkušební výstřel.
• Prověření v evidencích – policie ověří, zda zbraň nefiguruje v pátrání, není výnosem trestné činnosti a nebyla použita při trestném činu.
• Rozhodnutí o osudu – pokud je vše čisté, odevzdávající může být vyzván, aby do šesti měsíců požádal o příslušná oprávnění. Samočinná palná zbraň ale spadá do nejpřísnější kategorie, takže šance na legální držení je pro běžného občana prakticky nulová. Zbývá převod na oprávněnou osobu, úřední zničení, nebo přenechání státu, a právě u historicky zajímavých kusů policie výslovně zmiňuje možnost zařazení do státních sbírkových fondů.

Podle nás je muzejní vitrina nejlepší scénář. Kulomet, který přežil sestřelení bombardéru a osmdesát let v soukromém držení, si zaslouží víc než tavicí pec.

Amnestie odhaluje, co se skrývá v českých půdách

Vysočinský kulomet není osamělá kuriozita. Za první tři měsíce letošní amnestie převzala policie po celé republice 2 200 zbraní, téměř 65 000 kusů střeliva, 680 kusů munice a bezmála 3,5 kilogramu výbušnin. Na jihu Čech někdo odevzdal pevnostní minomet z Maginotovy linie, jinde se objevila extrémně vzácná karabina Volkssturm. Už v lednu na Vysočině figurovaly mezi nálezy granát F1, výbuška V10 nebo 30mm granát do kanónu.

Srovnání s předchozími ročníky ukazuje, že letošní tempo je nadprůměrné:

Za polovinu času se nasbíralo přes 58 procent výsledku celé amnestie 2021. Pokud tempo vydrží, letošní ročník ji překoná. Definitivní čísla ale budou až po 30. červnu.

Typické cesty, jak se válečné zbraně dostávají do domácností, policie na Vysočině popisovala už při amnestii 2014: poválečné „suvenýry“ z míst havárií a bojišť, rodinné předávání z generace na generaci, nálezy při rekonstrukcích starých stavení nebo vyklízení pozůstalostí. U leteckého kulometu je některá z těchto cest pravděpodobnější než černý trh, ale potvrzené to není.

Co dělat, když najdete zbraň doma

Důležitá poznámka pro každého, kdo si říká, že dědeček měl taky „něco ve sklepě“: válečný kulomet z druhé světové války není automaticky „historická zbraň“ ve smyslu volnějšího režimu. Zákon č. 90/2024 Sb. za historické zbraně považuje pouze kusy vyrobené do 31. prosince 1890. Cokoli mladšího podléhá standardní regulaci, a samočinné palné zbraně patří do nejpřísnější kategorie.

Praktický postup je přímočarý:

• Zbraň nebo střelivo lze v době amnestie donést na kteroukoli policejní služebnu. Policie vydá potvrzení a celý akt je beztrestný.
• Munici, granáty, výbušniny nemanipulovat, nepřevážet, volat linku 158. Stará munice bývá nestabilní a transport do obydlené oblasti představuje reálné riziko.
• Termín – amnestie končí v pondělí 30. června 2026. Po tomto datu už nejde o beztrestné odevzdání, ale o potenciální trestní postih za nedovolené ozbrojování.

Necelé čtyři týdny zbývají. Kdo má doma cokoli podezřelého, od zrezivělé pistole po letecký kulomet, má ještě čas to vyřešit bez následků. Až amnestie skončí, tahle možnost zmizí a z rodinné relikvie se stane důkaz.

Článek Policisté nevěřili, co viděli: muž na Vysočině položil na stůl letecký kulomet z bombardéru z 2. světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Farář bez jediného zubu

Václav Drbola nastoupil jako farář do Babic u Třebíče v únoru 1950, do vesnice, která se kolektivizaci i proticírkevní politice tvrdě bránila. Jan Bula spravoval farnost v nedalekém Rokytnici nad Rokytnou. Oba byli venkovští kněží, kteří měli u lidí přirozenou autoritu, a právě ta režimu vadila.

Historik Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd v rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, co se dělo po zatčení: vyšetřovatelé kněžím strhávali nehty a vyráželi zuby. U Buly to potvrzuje i svědectví jeho blízkých, po výsleších neměl vepředu jediný zub. Ale fyzické násilí bylo jen začátek. Následovala vynucená falešná přiznání, předem napsané rozsudky a popravy, po nichž režim nechal těla zpopelnit. Bulovy poslední dopisy z cely smrti, psané den před popravou 20. května 1952, adresátům nikdy nedoručili. Našly se až po desetiletích v archivech. V jednom z nich stojí věta: „Můj hrob bude neznámý.“

Patnáct procesů, sto sedm odsouzených

Babický případ nebyl záležitostí dvou farářů. Byl to nástroj. Klíčovou roli sehrál Ladislav Malý, muž, který se kněžím představil jako spolupracovník západní rozvědky a údajný zachránce uvězněného arcibiskupa Berana. Podle Ústavu pro studium totalitních režimů šlo zřejmě o agenta provokatéra, jeho napojení na StB se ale historikům nepodařilo přímo prokázat; krátce po činu byl zastřelen a vyšetřování proběhlo narychlo.

Co následovalo, překročilo jakýkoli rozumný rámec „vyšetřování“:

• 15 politicky motivovaných procesů navázaných na babickou kauzu
• 107 odsouzených (kněží, sedláků, jejich rodin i náhodných známých)
• 11 rozsudků smrti, z nichž většina byla vykonána

Ministr informací Václav Kopecký využil státní pohřeb obětí babické střelby 6. července 1951 k propagandistickému útoku na „třídní nepřátele“, „západní imperialisty“ a „reakční pomocníky“. Šablona, kterou tehdy nasadil, přežívala v kolektivní paměti desítky let. Režim se nesnažil potrestat dva jednotlivce. Chtěl zlomit kněžskou autoritu v kraji, který se odmítal podřídit, a vytvořit z jedné tragédie univerzální příběh o nepříteli.

Proč blahořečení, a ne „jen“ rehabilitace

Soudní rehabilitace přišla po revoluci; u Drboly ji Nejvyšší soud ČR potvrdil 2. dubna 1996. Jenže rehabilitace říká: stát pochybil. Blahořečení říká něco jiného: tito lidé zemřeli kvůli víře a zaslouží si veřejnou úctu.

Rozdíl je zásadní i procesně. U mučedníků církev nevyžaduje prokázaný zázrak, ale musí doložit tři věci: že oběť přijala smrt dobrovolně, že příčinou smrti byla nenávist k víře (takzvané odium fidei) a že oběť si zachovala křesťanský postoj. Brněnská diecéze na tom pracovala přes dvacet let. Beatifikační kauza Jana Buly začala v roce 2004, Václav Drbola byl připojen v roce 2011. Během diecézní fáze bylo vyslechnuto 45 svědků, shromážděny dopisy, úřední dokumenty i výpovědi pamětníků. V říjnu 2025 vydal Vatikán oficiální dekret, kterým uznal mučednictví obou kněží.

Pro srovnání: beatifikační proces Josefa Toufara, číhošťského faráře zabitého při výslechu v roce 1950, se v diecézní fázi rozběhl až koncem listopadu 2018 a podle poslední dohledané aktualizace jej brzdily covidové uzávěry, zdravotní problémy protagonistů i personální výměny.

Co blahořečení mění, a pro koho

Praktický důsledek pro věřící: Bula a Drbola mohou být od 6. června veřejně uctíváni, liturgicky připomínáni, věřící mohou prosit o jejich přímluvu. Je to první stupeň na cestě ke svatořečení, které by znamenalo univerzální uznání v celé církvi. Majetkový ani právní efekt z beatifikace neplyne.

Ale podle nás je podstatnější jiná rovina. Blahořečení není jen církevní obřad, je to pozdní, veřejné pojmenování jednoho z nejbrutálnějších střetů komunistického státu s venkovem a církví. Historik Šebek to říká přímo: v době, kdy se události po roce 1948 v české společnosti „rozostřují“, může beatifikace připomenout, co se skutečně dělo. Ne dvěma lidem. Sto sedmi.

Sobota na Výstavišti

Slavnost na brněnském Výstavišti začíná dopoledním programem v 9:30, beatifikační mše je naplánována na 14:30. Organizátoři na oficiálním webu zdůrazňují: „Místo je pro každého.“ Vstup je bezplatný, ale podmíněný registrací; bez místenky se do areálu nikdo nedostane.

Václav Drbola čekal na tuto chvíli téměř 75 let. Jan Bula přes 74. Jeden z nich to předpověděl v dopise, který jeho adresát nikdy nedostal: hrob bude neznámý. Jméno už ne.

Článek Komunisté jim strhli nehty a vyrazili zuby, ale tím mučení teprve začalo. Dva kněží se dočkají pocty, jakou Česko nezažilo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři vozy, jeden řetězec likvidace

Síla Murmusu nespočívá v jednom zázračném dronu, ale v tom, že celý řetězec od detekce po fyzickou likvidaci cíle běží uvnitř jedné soustavy bez závislosti na třetích stranách. První vozidlo nese radar a velitelské pracoviště, detekuje hrozbu, klasifikuje ji a přidělí prioritu. Druhé a třetí vozidlo jsou nosiče interceptorů: jedno pojme až 90 vertikálně startujících interceptorů, druhé až 50 křídlových dronů. Pokrytí? Podle výrobce až 200 km², v těžkém terénu i v poškozené městské zástavbě.

Mechanika zásahu proti Šahídu vypadá takto: radar zachytí cíl, velitelské stanoviště ho vyhodnotí a přidělí interceptoru. Ten odstartuje, semiautonomně se navede a fyzicky do cíle narazí. Teprve po mechanickém kontaktu se aktivuje nálož o hmotnosti do 400 gramů. Nejde tedy o výbuch „vedle“, interceptor musí trefit. Maximální rychlost udávaná výrobcem činí 350 km/h, taktický radius 20 km, efektivní dosah proti Šahídu do 12 km. Proti rušení odolným autonomním dronům, jakými Šahídy jsou, pouhé rušení signálu nestačí. Kinetická destrukce je podle Czechia Systems jediná spolehlivá odpověď.

Ukrajinské know-how v evropském balení

Murmus nevznikl v laboratoři. Firma otevřeně říká, že klíčovým vstupem byly taktické protokoly a bojová zpětná vazba od elitních ukrajinských jednotek, včetně příslušníků vojenské rozvědky HUR a 3. samostatné útočné brigády. Jeden z instruktorů, vystupující pod krycím jménem Fakel, při prezentaci zdůraznil, že o účinnosti protidronového systému rozhoduje výcvik, disciplína a velení stejně jako samotná technika.

Právě tady leží podle nás největší význam celého projektu. Evropský parlament ještě v lednu 2026 vyzýval k institucionalizaci přenosu ukrajinských válečných poznatků do struktur NATO a EU a k budování specializovaných center do roku 2027. Czechia Systems ten přenos neřešila přes instituce, prostě si instruktory přivedla a souběžně s Murmusem spustila Evropskou školu bojových operátorů. Ta má školit obsluhy ze státní i soukromé sféry pro Evropu, Asii a Blízký východ. Konkrétní osnovy ani přihlašovací mechanismus zatím veřejně dostupné nejsou, ale samotná existence takového centra v Česku ukazuje, jak rychle se frontová zkušenost dá přetavit do komerčního produktu.

Jedna poznámka k deklaraci „výhradně evropských komponent“: oficiální web mluví o plně evropském řešení, ovšem reportéři na předváděcím vozidle identifikovali radar EcoShield od americké firmy Echodyne. Firma systém prezentuje jako modulární, konkrétní senzory se mohou měnit podle zákazníka. Rozpor to ale je a stojí za sledování.

Proč Evropa zaostává, a není to jen o technice

Formulace, že Evropa nic podobného nemá, vyžaduje upřesnění. Britský MARSS už nabízí vlastní interceptorový protidronový systém, izraelský Rafael provozuje bojově ověřený Drone Dome a ukrajinská platforma UFORCE hlásí tisíce potvrzených zásahů. Murmus tedy nevzniká ve vakuu. V čem ale Evropa skutečně zaostává, není vynalézavost, je to schopnost takové systémy nasadit.

Problém má několik vrstev:

• Právní roztříštěnost. Aktivní neutralizace dronu, ať už rušením, převzetím řízení, nebo fyzickým zásahem, je ve většině zemí EU vyhrazena armádě a specializované policii. Provozovatel elektrárny, letiště nebo vodárny dron sestřelit nesmí.
• Chybějící standardy. Královská vojenská akademie v Belgii ve své studii z roku 2026 popsala mix leteckých pravidel, předpisů pro rádiové spektrum, policejních kompetencí a ochrany dat, který v praxi brání rychlému zavedení jakéhokoli řešení založeného na kinetické destrukci.
• Pomalý akviziční cyklus. Evropská komise teprve 11. února 2026 spustila nový akční plán proti dronovým hrozbám. Přesný termín legislativní změny nestanovila.

Czechia Systems tuhle situaci čte pragmaticky: první zákazníci jsou na Blízkém východě, kde regulatorní prostředí aktivní protidronovou obranu umožňuje. Evropa přijde na řadu, až si vytvoří pravidla. Cena jednoho kompletu se pohybuje v desítkách milionů korun, pro armádní rozpočty regionálních mocností dostupná částka, pro evropský akviziční proces zatím spíš exotika.

Co to znamená pro Česko

O tom, zda Murmus získá i česká armáda, mají podle iROZHLAS rozhodnout další testy a jednání. Růžičková potvrdila, že firma jedná s evropskými zeměmi, ale konkrétní státy nejmenovala. Pro civilní kritickou infrastrukturu v Česku platí stejná bariéra jako jinde v EU: provozovatel nemá pravomoc dron aktivně zneškodnit, i kdyby měl technologii po ruce.

Přesto Murmus posouvá Česko do viditelné pozice v segmentu, kde se dosud mluvilo hlavně o Izraeli, Turecku a Ukrajině. Nejde o to, že by česká firma předběhla celou evropskou obrannou architekturu. Jde o to, že jako jedna z prvních v regionu dokázala vzít frontové iterace z ukrajinské války, zabalit je do mobilního exportního produktu a přijít s ním na trh dřív, než pro něj Evropa stihla napsat pravidla.

Tři dodávky na rokycanském letišti nejsou revoluce v protivzdušné obraně. Jsou ale důkazem, že mezi ukrajinskou frontovou zkušeností a evropským obranným průmyslem nemusí ležet propast; stačí firma, která se neptá na povolení, ale na objednávku.

Článek Česko vyvinulo první protidronový systém, který dokáže zničit Šahídy i další drony. Evropa nic podobného nemá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Trojí eskalace v jednom víkendu

Květnový víkend v Kyjevě přinesl souběh tří věcí, které se nedají číst izolovaně. Nejprve, v noci na 24. května, přišel jeden z nejtěžších vzdušných útoků na ukrajinskou metropoli od začátku plnohodnotné války. Podle ukrajinských ozbrojených sil zahrnovalo 690 vzdušných prostředků, 600 bezpilotních letounů a 90 střel. Reuters útok zařadil mezi historicky nejmasivnější bombardování Kyjeva a zdůraznil, že Rusko při něm poprvé v tomto měřítku nasadilo hypersonickou balistickou střelu Orešnik.

O den později ruské ministerstvo zahraničí veřejně oznámilo záměr provádět „systematické údery“ na kyjevská rozhodovací centra a doporučilo cizincům i diplomatům město opustit. Nebyla to vágní hrozba, agentura TASS přinesla plné znění, kde Moskva explicitně jmenuje diplomatické mise jako subjekty, které by měly zvážit odjezd. A v noci na 26. května přišla další vlna: AP potvrdila noční útok více než stovkou dronů a dvěma balistickými střelami.

Rétorika a vojenská akce se tu prolnuly do jednoho celku. Právě to je podle Drmoly klíčové: nejde jen o slova a nejde jen o bomby. Jde o koordinovaný nátlak.

Co znamená „dochází čas“

Bylo by snadné si pod tímto výrazem představit bezprostřední kolaps Ruska. Jenže data ukazují něco složitějšího. Britská delegace při OBSE na konci dubna 2026 přednesla hodnocení, podle kterého ruské ztráty (tedy souhrn zabitých a zraněných) v prvních měsících roku 2026 přesahovaly 30 tisíc měsíčně. Kumulativně od února 2022 se blíží 1,3 milionu. A vojenské zisky? Britové je označují za minimální.

Analytický portál Re: Russia ve své jarní prognóze popisuje situaci jako poziční pat. Průlom v Donbasu, který ruské velení opakovaně avizovalo, se neuskutečnil. Nejpravděpodobnějším scénářem zůstává opotřebovací válka se slábnoucí intenzitou, nikoli čistý zlom.

Drmola sám v březnovém komentáři pro TN popisoval Putina jako aktéra, který používá „zdržovací taktiku“ a nedodržuje deklarované dohody. „Dochází čas“ v tomto rámci neznamená kalendářní konec války. Znamená rostoucí tlak na Kreml vykázat výsledek dřív, než se poměr obrovských ztrát a mizivých zisků stane neudržitelným i pro domácí publikum.

Evropa odmítá, Washington mlčí

Reakce Západu na ruskou výzvu odhalila zajímavou asymetrii. Evropské státy zvolily konfrontační tón. Polské ministerstvo zahraničí ještě 25. května veřejně prohlásilo, že případný zásah jeho diplomatické mise bude považovat za úmyslný akt. Francie o dva dny později předvolala ruského velvyslance a označila ruské kroky za důkaz vojenské slepé uličky. Podle přehledu Euronews obdobně postupovalo Španělsko, Německo, Nizozemsko i Estonsko.

Spojené státy navenek zvolily jinou strategii. Žádná veřejná polemika s Moskvou, žádné předvolávání. Americká ambasáda v Kyjevě podle aktuální stránky State Departmentu zůstává otevřená a fungující, což je samo o sobě signál, jen tišší. Washington zjevně nechce ruskou hrozbu legitimizovat veřejnou reakcí, zatímco evropské vlády chtějí demonstrativně zneplatnit pokus Kremlu izolovat Kyjev a zastrašit diplomatické sbory.

Podstatné je, že ministerstvo zahraničí ČR má k 27. květnu v platnosti varování před cestami na celé území Ukrajiny s výslovným upozorněním, že schopnost pomoci občanům je omezována četností ostřelování. Samostatnou protestní nótu vůči Moskvě kvůli tomuto konkrétnímu varování se nám veřejně dohledat nepodařilo.

Rok 2022 versus rok 2026: obrácené role

Srovnání s únorem 2022 je výmluvné. Tehdy se ze západní strany stahovali diplomaté; americký State Department nařídil odjezd většiny zaměstnanců ambasády a 13. února 2022 suspendoval konzulární služby v Kyjevě. Západ tehdy reagoval na hrozbu, která teprve přicházela.

V květnu 2026 je situace obrácená. Varuje Moskva, a činí tak uprostřed už probíhající války, po letech pravidelných útoků na město. Není to signál „něco může začít“. Je to součást psychologické a diplomatické fáze konfliktu, který trvá čtvrtým rokem. Kreml se snaží vytvořit dojem, že přichází něco kvalitativně nového, jenže data o frontové linii mluví spíš o pokračování téhož, jen s hlasitějším doprovodem.

Co z toho plyne pro bezpečnost Evropy

Bezprostřední kinetická hrozba pro Českou republiku nebo další země NATO z tohoto konkrétního kroku neplyne, to je třeba říct jasně. Co ale roste, je diplomatický, psychologický a hybridní tlak. Rusko testuje, jak daleko může zajít v zastrašování zahraničních misí na území suverénního státu. Reakce Polska a Francie naznačují, že Evropa tuto hranici hodlá bránit viditelně.

Podle nás je současná eskalace především důkazem toho, že Kreml potřebuje vyrábět dojem iniciativy tam, kde ji fronta nedodává. Třicet tisíc ztrát měsíčně a poziční pat nejsou vizitka vítězství. Jsou důvodem, proč Moskva sahá po stále hlasitějších hrozbách, a proč analytik z Brna mluví o tom, že Putinovi dochází čas.

Článek Analytik z Masarykovy univerzity má jasno: „Putin cítí, že mu dochází čas. Jinak by neeskaloval napětí“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvě procenta nestačí, když chybí brigády

NATO nehodnotí spojence jen podle toho, kolik utrácejí. V rámci obranného plánovacího procesu (NDPP) přiděluje každému státu konkrétní schopnostní cíle s prioritami a termíny. Přezkum pak zkoumá skutečné síly, techniku, velení, logistiku i finanční plány. Vstupní metrika (kolik procent HDP jde na obranu) a výstupní metrika (co za ty peníze reálně existuje) jsou dvě odlišné věci.

V roce 2025 všechny členské státy NATO poprvé splnily nebo překročily starý cíl dvou procent HDP. Česko je v aliančním přehledu výdajů odhadováno na 2,00 % HDP, tedy na úrovni Slovenska (2,04 %) a Maďarska (2,06 %). V tabulce výdajů nevypadá Praha jako outsider. Jenže tabulka výdajů neukazuje, že těžká brigáda stále nemá klíčovou techniku, střední brigáda čeká na modernizaci a dělostřelectvo se zpožďuje. Právě tady se rozevírají nůžky mezi obrazem Česka na papíře a jeho skutečnou vojenskou váhou v Alianci.

Osm let zpoždění a závazky z roku 2017

Jádro problému popsal sám Zůna v rozhovoru pro e15: těžká brigáda byla naplánovaná v době, kdy obranný rozpočet činil asi 80 miliard korun. Rozpočet od té doby výrazně narostl, ale realizace brigády se proti původním plánům posunula o osm let. Závazky přijaté vůči NATO už v roce 2017 nejsou dodnes splněné. Ministr přitom zdůrazňuje, že příčina není v objemu financí, nýbrž v koncepci a prioritách, které se měnily s každou vládou a každým vedením resortu.

Konkrétní časová osa klíčových akvizic ukazuje, proč se dluh kumuluje:

• CV90 (bojová vozidla pěchoty): Vláda schválila pořízení 246 kusů až v květnu 2023. První vozidla mají dorazit v roce 2026. Od rozhodnutí vozidla pořizovat po jejich zavedení uplyne devět let.
• CAESAR (samohybné houfnice): Původní harmonogram počítal s první tranší v dubnu 2026 a dokončením dodávek do srpna 2027. V květnu 2026 ministr přiznal, že není jasné, kdy budou děla převzata, nebyly odstraněny všechny nedostatky a vojskové zkoušky ještě nezačaly. Zůna tvrdí, že zpoždění není na české straně.
• Střední brigáda: Resort veřejně deklaruje, že pro kolektivní obranu musí Česko dodat dvě plnohodnotné pozemní brigády. Vedle rozestavěné těžké brigády je třeba kompletně modernizovat i brigádu střední. Tato druhá velká pozemní schopnost ale zatím není dotažena do stejné konkrétnosti jako projekt těžké brigády.

Těžká brigáda má v cílové podobě zahrnovat tři mechanizované prapory, tankový prapor, dělostřelecký oddíl, ženijní a logistickou podporu. Bez CV90, bez houfnic CAESAR a bez dokončené logistiky existuje jen na papíře.

Co armáda umí už dnes

Obraz není černobílý. V prosinci 2025 7. mechanizovaná brigáda úspěšně završila certifikační cvičení AMBER LIONHEART 25 a potvrdila připravenost působit v rámci Mnohonárodní divize severovýchod a plnit úkoly kolektivní obrany NATO. Česká armáda má reálně použitelné a certifikované uskupení. Problém není v tom, že by neexistovala žádná bojeschopná jednotka, problém je v tom, že cílová podoba obou brigád se všemi klíčovými systémy zůstává nedokončená.

Zůna v květnu 2026 také upozornil, že rok 2026 ještě není aliančně finálně vyhodnocen a že se stále dobíhá starší plánovací cyklus. Připravuje se nový výhled obrany do roku 2040 i zvláštní útvar pro efektivnější čerpání finančních nástrojů NATO a EU. Podle ředitele sekce obranné politiky Jana Jireše by hlavní závazky měla Praha splnit do roku 2032. Koncepce výstavby armády pak běží do roku 2035.

Proč veřejné přiznání a co z něj plyne

Přesné alianční „vysvědčení“ jednotlivých států není celé veřejné. NATO provádí podrobné přezkumy schopností, ale nezveřejňuje jednoduchou ligovou tabulku, kde by stálo, kolik procent schopnostních cílů která země splnila. Automatický sankční mechanismus (pokuta nebo pozastavení členství) v otevřených dokumentech Aliance neexistuje. Dopad neplnění je reputační, plánovací a vojenský: slabší vyjednávací pozice, menší vliv na alianční rozhodování, nižší důvěryhodnost při plánování společné obrany.

Právě proto je Zůnova otevřenost strategická. Ministr soustavně přesouvá veřejnou debatu od samotného čísla HDP ke schopnostem. Říká tím dvě věci najednou: rozpočet je historicky nejvyšší, ale předchozí vlády nezvládly peníze včas převést do reálné techniky a struktur. A zároveň nastavuje očekávání, že dotažení klíčových projektů potrvá roky, ne měsíce.

Nejdřívější obhajitelný horizont, kdy by Česko mohlo mít většinu klíčových závazků splněnou, jsou první roky po roce 2030. Do té doby bude Aliance vidět zemi, která rozpočtově splnila, co měla, ale na cvičišti a v plánovacích tabulkách stále dluží brigády, děla a logistiku, které sama slíbila před téměř deseti lety.

Článek Česko plní závazky vůči NATO jen z poloviny. Zůna přiznal, že armáda selhává na těžké a střední brigádě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Pavel navrhl

V rozhovoru pro The Guardian český prezident popsal čtyři kategorie kroků, které by aliance měla zvážit:

• Vypnutí přístupu k internetu jako donucovací opatření proti státu, který provokuje pod prahem otevřeného konfliktu.
• Odříznutí satelitní konektivity – Pavel výslovně zmínil roli technologií typu Starlink a jejich vojenský význam.
• Odpojení ruských bank od globálního finančního systému, tedy rozšíření logiky stávajících sankcí.
• Sestřelování bezpilotních i pilotovaných strojů, pokud narušování aliančního vzdušného prostoru bude pokračovat.

Svůj návrh zasadil do logiky opakovaných incidentů na východním křídle NATO (dronů, průletů, hybridních operací) a do frustrace z toho, že ruští vojenští představitelé se podle něj aliančnímu váhání „smějí“. Dělají to, řekl, „protože mohou“. Zároveň kritizoval nedostatečný tlak ze strany Washingtonu a připomněl, že nejlepší okamžik pro tvrdší postoj byl loni; válka USA a Izraele s Íránem letos Rusku pomohla přes vyšší příjmy z ropy.

Proč zrovna internet trefuje slabé místo

Ironie Pavlova návrhu spočívá v tom, že Kreml si internet omezuje sám, a už za to platí. Podle březnové analýzy Guardianu Rusko v roce 2026 postupně odštěpuje svůj internet od zbytku světa: mobilní výpadky zasahují regiony i Moskvu, Telegram je znovu blokován, uživatelé jsou tlačeni do státem kontrolovaných aplikací a zavádějí se „whitelisty“ povolených webů. Druhá služba FSB dohlíží na odstávky, firmy jsou nuceny spolupracovat na identifikaci uživatelů VPN.

Výsledek není stabilita, ale frustrace. Guardian v květnové reportáži o náladě v Rusku popisuje „obrovskou vlnu rozhořčení“, miliardové ztráty podniků, temný humor moskevských elit a soukromé pokusy Dmitrije Peskova a Sergeje Kirijenko brzdit nejtvrdší restrikce. Index štěstí spadl na patnáctileté minimum. Státní agentura VCIOM zachytila na přelomu března a dubna pokles otevřené důvěry Putinovi z 35 % na 29,5 %; uzavřený indikátor klesl ze 73,8 % na 71 %.

Pavel tedy míří na něco, co Kreml proměnil z nástroje kontroly v politickou zátěž. Vnější odpojení by jen prohloubilo problém, který si Moskva způsobila sama, a tentokrát by za něj nemohla vinit vlastní úředníky.

Jak daleko je Pavel od aliančního mainstreamu

Oficiální linie NATO a skupiny B9 je v roce 2026 tvrdší než kdykoli dřív, ale stále obecnější. Bukurešťské prohlášení B9 a severských spojenců z 13. května mluví o Rusku jako hlavní dlouhodobé hrozbě, o posílení východního křídla, protivzdušné obraně, operaci Eastern Sentry a nutnosti „důrazné odpovědi“ na útok proti spojenci. Polský premiér Donald Tusk po dubnové Evropské radě zdůrazňoval připravenost Evropy jednat. Nikdo z nich ale veřejně nejmenoval vypnutí internetu ani sestřelování pilotovaných strojů.

Pavel tedy nestojí mimo bezpečnostní konsenzus, posouvá jeho veřejnou formulaci o úroveň výš. Strategický směr je společný, nástroje, které pojmenovává, jsou explicitnější než cokoli, co dosud zaznělo od hlavy státu v alianci. To je zároveň jeho síla i riziko: uvnitř NATO by každý z těchto kroků narážel na otázky proporcionality, legality a konsenzu třiceti dvou členů.

Kreml mlčí, exil komentuje

Přímou oficiální reakci Kremlu na Pavlův rozhovor se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat. Žádný komentář Peskova, žádná tisková konference Zacharovové. Dohledatelná je reakce Alexandra Pljuščeva, exilového ruského komentátora, který na svém telegramovém kanálu Pavla spojil s jeho výrokem z roku 2023 o monitorování Rusů v zahraničí a tvrdil, že takové výroky jsou „ve výsledku proputinovské“. Kremelské ticho může být kalkulované ignorování, ale stejně dobře i rozpaky: reagovat na návrh, který popisuje něco, co sami děláte svým občanům, je komunikačně nevděčný úkol.

Doma Pavel zapadá do už probíhajícího sporu s premiérem Babišem o to, kdo reprezentuje Česko na summitu NATO a kdo formuje zahraniční politiku. Prokazatelnou domácí bouři vyvolanou přímo tímto rozhovorem otevřené zdroje nezachytily, ale napětí, do kterého výrok dopadl, je samo o sobě dostatečně výbušné.

Starý výrok, nový kontext

Pavel má s ostrými formulacemi zkušenost. V červnu 2023 použil nešťastnou paralelu s internací Japonců v USA za druhé světové války, když mluvil o přísnějším dohledu nad ruskými komunitami v Evropě. Později na CNN Prima News výrok zúžil na „monitorování komunit a rizikových faktorů“, jeho mluvčí výslovně odmítla, že by šlo o výzvu k internaci. Tehdejší komunikační přešlap způsobil, že část publika dnes automaticky čte každou Pavlovu tvrdou větu prizmatem roku 2023. Bezpečnostní směr jeho uvažování je přitom konzistentní: od monitorování přes sankce až po asymetrické odpovědi. Mění se jen kalibr nástrojů, které pojmenovává nahlas.

Nejsilnější na celém rozhovoru není samotná tvrdost, ale přesnost zásahu. Pavel trefuje místo, kde se ruská státní represe a ruská občanská frustrace už potkaly, a kde by vnější tlak nemusel nic nového vytvářet, jen prohloubit trhlinu, kterou si Kreml vykopal sám.

Článek Petr Pavel chce, aby si NATO došláplo na Rusko. „Internet si vypneme sami,“ smáli se mu smutně kremelští se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně se stalo a v jakém pořadí

Díl Máte slovo z 8. ledna se věnoval otázce, zda má Česko dál vojensky a ekonomicky pomáhat Ukrajině. Rajchlův výrok zaznamenala následující den většina zpravodajských serverů, Novinky ho citovaly doslova. Mediální vlna opadla, ale 13. dubna 2026 podal publicista Zdeněk Šarapatka společně s advokátem Arturem Ostrým trestní oznámení. Jejich argument nestál jen na jedné televizní replice: tvrdili, že výrok je součástí Rajchlova dlouhodobého vzorce veřejného ospravedlňování ruské agrese.

Klíčový posun přišel 25. května. Podle vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, které zveřejnil oznamovatel, státní zástupce Michal Bušek věc neodložil. Postoupil ji Službě kriminální policie a vyšetřování Obvodního ředitelství policie Praha IV k dalším opatřením. Od výroku v televizi do postoupení policii uplynulo 137 dní. Od podání oznámení 42 dní.

Prověřování není obvinění

Postoupení věci kriminální policii zní dramaticky, ale v českém trestním řízení jde o standardní krok, který sám o sobě neznamená, že státní zástupce sdílí právní kvalifikaci oznamovatele. Znamená, že oznámení nepovažoval za zjevně nedůvodné. Podle oficiálního výkladu Policie ČR policejní orgán ve fázi prověřování objasňuje skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu: vyžaduje vysvětlení, obstarává podklady, provádí jednotlivé úkony pod dozorem státního zástupce.

V praxi to znamená práci s televizním záznamem, s kontextem výroku, případně s dalšími Rajchlovými veřejnými výstupy. Oznamovatelé odkazují na § 405 trestního zákoníku (veřejné schvalování zločinu proti míru), kde je sazba šest měsíců až tři roky. Ale mezi prověřováním a pravomocným rozsudkem leží několik procesních vrstev a u poslance navíc jedna zcela specifická: imunita.

Poslanec v televizi není poslanec ve Sněmovně

Ústava chrání poslance dvojím způsobem. Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo jejích orgánech požívá hmotněprávní beztrestnosti, nelze ho za ně stíhat vůbec. Televizní studio ale není jednací sál. Za výrok v Máte slovo Rajchla tato absolutní ochrana nekryje.

Zbývá procesní rovina: bez souhlasu Poslanecké sněmovny nelze poslance trestně stíhat. Pokud by policie po prověřování dospěla k závěru, že skutečnosti nasvědčují trestnému činu, musela by nejprve požádat komoru o jeho vydání. Teprve po souhlasu poslanců by mohlo být zahájeno standardní trestní stíhání. Jak by jednotlivé kluby hlasovaly, je dnes čistá spekulace; žádná žádost neexistuje a žádný klub se veřejně nevyjádřil.

Netíkova kauza jako zrcadlo

Případ má ironickou vrstvu. Rajchl sám jako advokát zastupoval u Nejvyššího soudu Jakuba Netíka, odsouzeného za veřejné schvalování ruské agrese. Netík dostal za výroky obhajující ruský útok na Ukrajinu pravomocně 15 měsíců podmíněně s tříletou zkušební dobou; v jiné věci mu byl později uložen souhrnný trest 27 měsíců s odkladem na čtyři roky. Nejvyšší soud dovolání zamítl a výslovně konstatoval, že Netík překročil hranici chráněného politického projevu.

Právní test, který soud v té kauze formuloval, je pro Rajchlův případ relevantní: problém není menšinový názor na geopolitiku, ale veřejné ospravedlňování konkrétního zločinu proti míru pomocí nepravd a polopravd. Rajchlova obhajoba stojí na tvrzení, že ruský odchod by vedl ke genocidě, tedy na ospravedlňování pokračování okupace. Zda to naplňuje skutkovou podstatu, bude muset posoudit policie a případně soud, ne televizní debata.

Víc než jednorázová replika

Rajchl není náhodný komentátor. Je poslancem SPD, předsedou strany PRO, místopředsedou sněmovního výboru pro obranu a členem zahraničního výboru. Podle přehledu Manipulátoři.cz opakovaně šíří narativy o „fašistickém režimu“ na Ukrajině, o zbytečnosti zbrojní pomoci a o neúčinnosti sankcí proti Rusku. Právě tato systematičnost je jedním z argumentů oznamovatelů, a zároveň jedním z faktorů, které soudy v dosavadní judikatuře při hodnocení podobných výroků zohledňují.

Na podání oznámení Rajchl reagoval na sociálních sítích urážkami vůči advokátu Ostrému a avizoval, že pokud advokátní komora proti němu nezakročí, předloží návrhy, které „zásadním způsobem změní organizaci advokacie v České republice“. Věcné zdůvodnění takového legislativního záměru veřejně nedoložil.

Případ je teprve v předpolí rozhodování, daleko od obvinění, ještě dál od soudu. Ale poprvé testuje, zda orgány budou měřit stejným metrem poslanci, který sám hájil klienta v totožné právní kategorii, jako měřily tomu klientovi.

Článek Rajchl řekl v ČT, že nechce odchod Ruska z Ukrajiny. Státní zástupce poslal věc kriminálce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od Dnipra přes Kolín k americké zakázce

DeViRo začala vyvíjet bezpilotníky v Dnipru v roce 2014, krátce po ruské anexi Krymu. První prototypy průzkumného dronu Leleka-100 procházely úpravami přímo podle zpětné vazby ukrajinské armády, co nefungovalo na frontě, se přepracovalo v dílně. V roce 2021 ukrajinská armáda systém oficiálně adoptovala. Jenže plná invaze v únoru 2022 změnila pravidla: výroba v dosahu nepřátelských úderů přestala dávat smysl.

Česká U&C UAS proto převzala roli evropské výrobní a exportní základny. V obchodním rejstříku figuruje od července 2022, sídlo má v Praze, reálná výroba běží v Kolíně a testování probíhá v Milovicích. Nejde o papírovou schránku: firma zaměstnává kolem 120 lidí, z nichž přes 80 % tvoří Ukrajinci. Provoz řídí český exgenerál Pavel Bulant. Dohromady s ukrajinskými závody skupina uvádí přes 900 specialistů.

Co přesně americká armáda kupuje

Smlouva, o které informovalo e15 v květnu 2026, pokrývá dodávku specializovaných průzkumných bezpilotníků pro zpravodajské, sledovací a průzkumné mise amerických sil v Evropě a ochranu jejich základen. Dodávka běží přes ATP Gov, amerického federálního kontraktora, který funguje jako přímý dodavatel vlády USA.

Co firma nezveřejnila:

• přesný model dronu (nejpravděpodobnější je průzkumný systém z rodiny Stork, nikoli útočná munice MACE),
• počet kusů,
• datum podpisu,
• číslo kontraktu a harmonogram.

Veřejně známá je jen rámcová hodnota, stovky tisíc eur. To z ní dělá pilotní zakázku, nikoli velký víceletý program. Ale právě v tom je pointa: americká armáda si nekupuje katalogový výrobek. Kupuje si ověřenou schopnost.

Tvrdé testy, které rozhodly

Za pojmem „tvrdé testy“ stojí dvě vrstvy, z nichž každá má jinou váhu.

První vrstva je válka. Systémy DeViRo a U&C létají na Ukrajině od roku 2014. Firemní profil na webu Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu uvádí přes 8 000 bojově prověřených systémů a tvrdí, že je používá 90 % ukrajinských brigád. Tato čísla je třeba brát jako firemní deklaraci, ne nezávisle auditovaný údaj, ale i s rezervou jde o objem, který v Evropě nemá srovnání.

Druhá vrstva jsou armádní cvičení. Průzkumný systém U&C prošel vojenským hodnocením v podmínkách simulujících konflikt vysoké intenzity. Nejde tedy jen o předváděcí let na veletrhu. Americká strana testovala chování dronu v prostředí, kde se aktivně ruší GPS a datové spojení, přesně to, co definuje moderní bojiště.

Proč je odolnost proti rušení klíčová

Ukrajinská fronta je dnes nejintenzivnější laboratoří elektronického boje na světě. A právě odtud pochází technická DNA produktů U&C. Veřejně popsané prvky odolnosti zahrnují:

• provoz bez spolehlivého GPS signálu,
• frekvenční přeskakování datového spojení,
• inerciální navigaci a autonomní návrat při úplném zarušení,
• denní i noční průzkumnou schopnost s přenosem dat v reálném čase.

Pro americkou armádu v Evropě, která se připravuje na scénáře konfliktu s technologicky vyspělým protivníkem, je tohle relevantnější než elegantní design nebo dlouhý katalogový dolet. Dron, který přestane fungovat, jakmile protivník zapne rušičku, je drahá hračka. Dron, který se vrátí sám, je nástroj.

Co zakázka znamená pro český obranný průmysl

Největší hodnota prvního amerického kontraktu neleží v jeho objemu. Leží v referenci. Česká firma s výrobou v Kolíně, která už dodává na Ukrajinu, do dalších evropských zemí i do Indie, teď může při jednáních s armádami na východním křídle NATO položit na stůl větu: „Americká armáda v Evropě naše drony provozuje.“ To je argument, který otevírá dveře.

U&C UAS je podle nás zajímavý především jako test jednoho modelu: lze ukrajinskou frontovou zkušenost přenést do právního a výrobního rámce EU a proměnit ji v dlouhodobě exportovatelný obranný byznys? Pilotní zakázka pro US Army naznačuje, že ano. Ale teprve navazující kontrakt, větší, víceletý, s konkrétními čísly, ukáže, jestli kolínský závod zůstane zajímavou epizodou, nebo se stane vzorem pro celou vlnu podobných česko-ukrajinských projektů.

Zatím je na stole stovky tisíc eur a průzkumné drony bez veřejně známého počtu kusů. A přesto je to nejsilnější veřejná reference, kterou kdy český výrobce bezpilotníků získal.

Článek Česká firma založená Ukrajinci míří do americké armády v Evropě. Kvalitu zbraní proškolily tvrdé testy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak stát Explosii získal, a za kolik

Transakce z roku 2002 nebyla obyčejný nákup. Šlo o složitou restrukturalizační operaci: aktiva Explosie v hodnotě 1,23 miliardy korun a pasiva za 874 milionů korun, z toho 800 milionů tvořily úvěry u České konsolidační agentury, se vložila do nově vzniklé akciové společnosti. ČKA následně postoupila pohledávky státním Strojírnám Košíře za symbolickou jednu korunu a ty převzaly kontrolu nad Explosií. Bezpečnostní informační služba celou operaci sledovala v kontextu rizik kolem vojenského materiálu, ve své výroční zprávě za rok 2002 ji výslovně zmiňuje.

Důležitá nuance: už tehdy dobový materiál počítal s tím, že stát může Explosii později prodat strategickému partnerovi, ovšem jen při zachování podílu chránícího zájmy ČR vůči NATO a armádě. Stoprocentní státní vlastnictví nemělo být dogma. Mělo být pojistka.

Z bezpečnostní logiky do cenové

V květnu 2026 Babiš přerámoval celý příběh. Po návštěvě Explosie veřejně řekl, že o firmu má zájem „francouzská státní firma“, kontakt prý přišel přes prezidenta Emmanuela Macrona. Jméno zájemce nezaznělo. Podle zjištění Ekonomického deníku z důvěryhodných zdrojů na ministerstvu obrany padla při jednání suma 20 miliard korun a varianta takzvané zlaté akcie, která by státu ponechala strategický vliv. Vláda ale dosud nezveřejnila žádný mandát, tendr ani znalecké ocenění.

Srovnání s rokem 2002 je výmluvné: pokud by se neoficiálních 20 miliard potvrdilo, jde zhruba o šestnáctinásobek dobového ocenění vkládaných aktiv. Přesné porovnání ale kulhá, tehdejší transakce byla zároveň oddlužením, ne čistým tržním obchodem.

Podstatnější než čísla je posun argumentace. Tehdy: bezpečnost státu, NATO, kontrola výroby pro armádu. Dnes: extrémně vysoký výnos, peníze na obranné investice, cena jako jediné kritérium. Babiš sice připustil nutnost „zachování si nějaké pozice“ kvůli vztahu firmy k české armádě, ale bezpečnostní námitky odsunul do druhého plánu. Opozice a bezpečnostní komentátoři mluví o strategické chybě. Podle nás je skutečný problém ještě o vrstvu hlouběji: proč se z podniku, který EU i stát právě aktivně posilují, najednou stává položka na zpeněžení.

Firma, kterou Evropa právě posiluje

Explosia dnes není ta zadlužená chemička z přelomu tisíciletí. Je stoprocentně státní, certifikovaná jako dodavatel vojenského materiálu armádám NATO od roku 2007 a v březnu 2024 získala od Evropské komise grant z programu ASAP ve výši 10 milionů eur na rozšíření výroby modulů pro velkorážovou munici a bezdýmných prachů. Celkové investice do roku 2026 mají dosáhnout dvou miliard korun.

Strategická není jen Explosia sama. V červenci 2024 podepsala se společností Synthesia memorandum o hlubší spolupráci. Synthesia je klíčovým dodavatelem nitrocelulózy, tedy suroviny, bez které se výroba neobejde. Případný prodej by neřešil jen vlastnictví výrobce, ale i vztah k externímu dodavatelskému řetězci mimo přímou státní kontrolu.

Argument o strategičnosti dnes spíš zesílil, než oslabil. V roce 2002 byl spouštěčem teroristický útok a obecná obava. V roce 2026 je spouštěčem válka na Ukrajině a akutní evropský nedostatek muničních kapacit.

Francouzská stopa a její druhá rovina

Babiš s Macronem jednal 11. února 2026 v Paříži mimo jiné o obraně, investicích a ekonomické spolupráci. Že z těchto rozhovorů vzešel zájem francouzské státní firmy o Explosii, je zatím doloženo pouze Babišovým vlastním tvrzením.

Paralelně s tím ale běží jiný francouzský příběh. Národní finanční prokuratura (PNF) šetří podezření na praní špinavých peněz a daňový únik v souvislosti s Babišovým nákupem nemovitostí v Mougins na jihu Francie v roce 2009, kdy přes řetězec offshore společností proběhla transakce za zhruba 14 milionů eur. Vyšetřovatelé předali spis prokuratuře na začátku května 2026 a rozhodnutí, zda věc odloží, nebo zahájí stíhání, má padnout do konce roku. Původně PNF počítala s rozhodnutím na začátku roku 2026, termín se posunul.

Přímá vazba mezi vyšetřováním a nabídkou na koupi Explosie doložená není. Doložená je časová a politická kolize: český premiér jedná o prodeji strategického podniku firmě z téže země, jejíž finanční prokuratura u něj do konce roku rozhodne o dalším postupu. To samo o sobě stačí k tomu, aby transakce vyvolávala otázky.

Kdo může prodej zastavit

Formálně je cesta k prodeji kratší, než by se zdálo. Akcionářská práva u Explosie vykonává Ministerstvo průmyslu a obchodu, kam firmu v roce 2014 převedla právě Babišova vláda z Ministerstva financí, aby se předešlo střetu zájmů kvůli vazbě na tehdejší Babišovu Synthesii. Zákon o majetku státu ale říká, že s majetkovými účastmi v obchodních společnostech lze nakládat jen s předchozím souhlasem vlády jako celku. Samostatný souhlas parlamentu z dostupných podkladů nutný není.

Opozice tedy může transakci politicky komplikovat, interpelacemi, usneseními, mediálním tlakem, ale formální veto nemá. Skutečná brzda leží uvnitř koalice. Pokud se najde koaliční partner, který řekne ne, prodej se zastaví na vládě.

Explosia v roce 2002 přešla pod stát s příslibem, že bezpečnost bude mít přednost před cenou. V roce 2026 se pořadí obrátilo. Zda je to pragmatismus, nebo riziko, rozhodne vláda, ne trh.

Článek Babiš kdysi Explosii státu vnutil jako strategický podnik. Teď ji chce prodat Francii, kde ho vyšetřují za praní peněz se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Válka, kterou si Rusko nemůže dovolit

Ruská ekonomika nezkolabovala. Ale dusí se. Stockholmský mírový výzkumný institut SIPRI vyčíslil ruské vojenské výdaje za rok 2025 na téměř 16 bilionů rublů, tedy 7,5 % HDP a 38 % veškerých vládních výdajů. Civilní sociální politika v rozpočtu na rok 2026 klesla zhruba na dvě třetiny úrovně roku 2020. Kreml přesunul peníze z nemocnic a důchodů do tanků a munice.

Centrální banka drží úrokovou sazbu na 14,5 %. Inflace se v prvním čtvrtletí 2026 pohybovala kolem 5,7 % a odhad růstu HDP spadl na 0,5 až 1,5 %. Drahé peníze, zpomalující ekonomika, vyčerpávající se pracovní síla. Ukrajinské ministerstvo obrany tvrdí, že ruské ztráty už pátý měsíc v řadě převyšují mobilizační tempo. To neznamená, že Rusku dojdou vojáci příští týden. Znamená to, že každý další měsíc války je dražší než ten předchozí, v lidech, v rublech, v politickém kapitálu.

Evropa se chystá na rok 2030. Problém je teď

Když Evropská unie v únoru 2026 zveřejnila svůj obranný dokument White Paper – Readiness 2030, řekla tím dvě věci najednou. Za prvé: bereme obranu vážně. Za druhé: připraveni budeme za čtyři roky. Samotný název je přiznání.

Brusel spustil program SAFE s úvěry do 150 miliard eur, nakreslil rámec pro až 800 miliard eur dodatečných obranných výdajů, začal řešit vojenskou mobilitu a společné nákupy. NATO ve výroční zprávě z března 2026 poprvé oznámilo, že všichni spojenci překročili dvouprocentní hranici výdajů na obranu. Generální tajemník Mark Rutte přitom otevřeně řekl, že evropské státy byly „příliš dlouho“ nadměrně závislé na americké vojenské síle.

Jenže scénář, na který se Evropa připravuje, je pomalý a řízený. Co když bude rychlý a chaotický?

Co přijde po Putinovi, může být horší

Varšavský analytický institut OSW v březnové studii popsal ruský mocenský systém jako síť, v jejímž středu stojí jeden garant, Putin. Majetek, loajality, kariéry, celá byznysová impéria jsou navázána na jeho osobu. Pokud by přestal fungovat jako garant, ať už porážkou, nemocí, nebo vnitřním převratem, hrozí podle OSW ostrý střet zájmových skupin, svévolné přerozdělování aktiv a brutalizace politického i ekonomického prostředí.

Jinými slovy: porážka Ruska na bojišti automaticky neznamená stabilnější Evropu. Může znamenat jadernou mocnost v chaosu. A na tento scénář nemá Brusel ani Praha hotový plán.

Trump 8. května prosadil třídenní příměří, o čtyři dny později tvrdil, že konec války je „velmi blízko“. Kreml ve stejný den říkal pravý opak. Zatykač Mezinárodního trestního soudu na Putina podle vyjádření ICC zůstane v platnosti i při případné amnestii v mírové dohodě. Právně mu hrozí Haag. Prakticky by to vyžadovalo jeho zadržení státem, který s ICC spolupracuje, nebo dramatický zvrat uvnitř Ruska. Ani jedno není na pořadu dne.

Česko: dva kroky vpřed, tři dozadu

Česká republika v roce 2024 poprvé po dvaceti letech splnila aliančních závazek dvou procent HDP na obranu, konkrétně 2,09 %. Vláda schválila Program Ukrajina 2026–2030 s roční alokací jedné miliardy korun na rekonstrukci a bezpečnostní spolupráci. Česko udělilo dočasnou ochranu více než 850 000 lidem prchajícím před ruskou agresí, téměř 400 000 jich v zemi zůstává.

To všechno jsou reálné kroky. Problém je v tom, co chybí:

• Veřejný scénář pro postputinovské Rusko. Nenašli jsme žádný český strategický dokument, který by pracoval s variantou rychlého kolapsu nebo transformace ruského režimu.
• Dlouhodobý obranný závazek. Dvě procenta po dvaceti letech nesplnění nejsou strop, ale startovní čára. Evropský průměr roste a česká armáda potřebuje víc než jednorázový skok.
• Napojení na poválečnou obnovu. Program Ukrajina existuje, ale kdo nebude připraven na rekonstrukční závod včas, přijde o kontrakty i vliv.
• Migrační a energetická odolnost. Další destabilizace regionu by se znovu propsala do české sociální a integrační kapacity, která už teď pracuje na hraně.

Evropa buduje připravenost s horizontem roku 2030. Česko dosáhlo základní rozpočtové laťky až pod tlakem probíhající války. Obojí je pozdě, pokud se ruský systém začne drolit rychleji, než bruselské plány předpokládají.

Rusko slábne. To je doložitelný fakt. Otázka, na kterou Praha ani Brusel zatím nemají odpověď, nezní, jestli Moskva prohrává. Zní, co budeme dělat, až prohraje.

Článek Rusko válku prohrává: nemá čím a za co bojovat. Evropa na to není připravena, Česko už vůbec se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čtyři páky, které premiér stáhl k sobě

Chronologie je výmluvná. 5. března 2026 americký velvyslanec Nicholas Merrick veřejně varoval, že Česko riskuje zařazení mezi státy NATO s nejnižšími výdaji na obranu. 16. dubna přiletěl do Prahy generální tajemník NATO Mark Rutte a po jednání s Babišem už premiér mluvil o „podstatně větší armádě“ a aliančních závazcích jako o prioritě. Ještě v únoru přitom říkal, že Česko „určitě nemíří“ k 3,5 % HDP na obranu.

Pak přišly institucionální údery v rychlém sledu:

• 20. dubna – vláda převedla agendu průmyslové spolupráce z ministerstva obrany na ministerstvo průmyslu a obchodu, které řídí ANO. S agendou odešla pracovní místa i peníze. MO současně oznámilo zrušení celé Sekce průmyslové spolupráce k 1. července 2026.
• 11. května – vláda vytvořila novou funkci vládního zmocněnce pro plnění závazků vůči NATO a jmenovala do ní Jakuba Landovského, bývalého velvyslance při NATO. Zmocněnec má koordinovat resorty, instituce i vztah ke strukturám Aliance, tedy přesně to, co dosud patřilo pod ministerstvo obrany.
• 18. května – kabinet navrhl na nového náčelníka generálního štábu generálmajora Miroslava Hlaváče. Premiérova volba. Ministr Zůna podle ČT24 hlasoval proti.

Každý krok sám o sobě vypadá jako běžná správa státu. Dohromady tvoří vzorec: strategické rozhodování o obraně se přesouvá od ministra k premiérovi.

Proč Okamura mlčí

Odpověď neleží v osobní slabosti šéfa SPD, ale v architektuře koaliční smlouvy. Ta přidělila SPD ministerstvo obrany a předsedu Sněmovny, ale zároveň ji zavázala k podpoře vlády po celé volební období. Zakazuje jí vyvolat hlasování o nedůvěře. Spory se řeší dohodovacím řízením, jehož výsledky jsou závazné.

Jinými slovy: pokud by Okamura chtěl Babišovi zabránit v přebírání obranné agendy, musel by eskalovat spor na úroveň celé koalice. A riskovat ztrátu jediného silového resortu, který SPD drží. Případ Hlaváče ukázal, jak málo prostoru ministr za SPD reálně má, kabinet schválil premiérova kandidáta i přes Zůnův nesouhlas. SPD si hlídá značku ministerstva. Obsah jí ale uniká.

Zůna: ministr bez strategických pák

Říct, že Zůna je „jen loutka“, by bylo zjednodušení. Formálně zůstává ministrem od 15. prosince 2025, předkládal obranný rozpočet, jedná jménem resortu. Jenže právě v uzlových bodech, kdo povede armádu, kdo bude koordinovat NATO, kam půjdou průmyslové peníze, rozhodl někdo jiný.

Navíc se pod Zůnou rozpadá i strategické jádro resortu. Jiří Šedivý, dosavadní šéf klíčové Sekce obranné politiky a strategie, odchází k 31. května 2026. Ministerstvo na jeho místo vypsalo výběrové řízení, a podle informací Seznam Zpráv se o post uchází právě Landovský, který by si ponechal i funkci vládního zmocněnce. Pokud uspěje, jedna osoba bude řídit strategické plánování na MO i nadresortní koordinaci závazků vůči NATO. Mimořádná koncentrace moci, a člověk dosazený premiérem, ne ministrem.

Zůna si zachovává vliv v každodenním provozu resortu. Ale provoz není strategie.

Obrana pod drobnohledem: čísla a realita

Rozpočtový obraz je stejně rozporuplný jako ten politický. Vláda oficiálně vykazuje obranné výdaje ve výši 184,7 miliardy korun, tedy 2,06 % HDP. Jenže při lednové revizi rozpočtu šla kapitola MO dolů o 21 miliard oproti návrhu Fialovy vlády a část plnění dvouprocentního závazku stojí na výdajích z jiných kapitol. Americký velvyslanec v březnu tvrdil, že skutečné základní obranné výdaje jsou spíš 1,8 % HDP.

Srovnání s předchozí vládou ukazuje dvojí posun:

Méně autonomie jednoho resortu, více centrálního řízení z Úřadu vlády. A rétorika se přizpůsobuje publiku: před Ruttem Babiš mluví o větší armádě, doma jeho ministři hájí škrty jako „optimalizaci“.

Co bude dál

Nejbližší rozhodovací uzly jsou jasné: dokončení nové koncepce armády, kterou premiér Zůnovi osobně zadal i s termíny. Obsazení šéfa Sekce obranné politiky, výběrové řízení běží. Formální jmenování Hlaváče prezidentem. A summit NATO v červenci 2026, kde se ukáže, jestli Babišova centralizace obrany přinese výsledky, nebo jen přeskládala kompetence.

Vládní programové prohlášení slibuje, že kabinet bude o obraně „otevřeně a pravidelně informovat veřejnost“. Zatím informuje po kouscích, převod agendy tady, zmocněnec tam, personální změna onde. Kdo si kousky poskládá, vidí jeden příběh: premiér, který převzal obranu, aniž musel komukoliv sebrat ministerské křeslo.

Článek Babiš překvapuje, v tichosti přebírá ministerstvo obrany. Okamura s tím nemůže nic dělat a Zůna je jenom loutka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně vzniká a kde

Nový podnik se jmenuje Fuchs Electronics Europe. Vlastní ho z 51 % jihoafrický Reunert prostřednictvím své divize Fuchs Electronics a ze 49 % CSG. Sídlit bude v areálu ZVS holding v Dubnici nad Váhom, tedy nikoli na zelené louce, ale uvnitř existující muniční základny, kde se už dnes vyrábějí 155mm granáty, prachové náplně i mechanické rozněcovače typu KZ 984.

Reunert do partnerství přináší to podstatné: kompletní technologické know-how, designovou autoritu a produktové portfolio elektronických rozněcovačů kompatibilních se standardem STANAG 4187 pro ráže 105 až 155 mm. Fuchs Electronics vyrábí varianty s více možnostmi nastavení, časové i proximity varianty a disponuje zkušenostmi s induktivním nastavováním přímo z řídícího systému houfnice. CSG na oplátku dodává výrobní infrastrukturu, průmyslové zázemí, znalost evropského regulatorního prostředí a, což je klíčové, hotový odběratelský řetězec.

Co firmy nezveřejnily: investiční objem, roční kapacitu rozněcovačů, počet nových pracovních míst ani přesné datum zahájení výroby. Potvrzený je tříletý náběhový horizont, po němž má být podnik finančně soběstačný. Podle sekundárních zdrojů je založení ještě podmíněno regulatorními a schvalovacími kroky.

Proč Slovensko a proč teď

Otázka, proč závod nevznikne v Česku, kde CSG sídlí, má prozaickou odpověď: velkorážová muniční vertikála skupiny stojí na Slovensku. ZVS holding v Dubnici zaměstnává přes 970 lidí, od ledna 2026 tam běží nová linka na dalekonosnou 155mm munici s kapacitou 70 tisíc kusů ročně a CSG do lokality investovala za poslední roky téměř 100 milionů eur. Doplnit elektronický rozněcovač tam, kde už stojí zbytek řetězce, je logisticky i ekonomicky nejkratší cesta.

Načasování souvisí s tím, co se děje v evropském obranném průmyslu od roku 2022. Válka na Ukrajině odhalila, jak tenké jsou zásoby 155mm munice v evropských armádách. Evropská komise přes program ASAP cílí na výrobní kapacitu dva miliony 155mm granátů ročně. Každý z těch granátů potřebuje rozněcovač. A právě elektronické rozněcovače patří k úzkým hrdlům řetězce, v celé EU je dnes vyrábí jen hrstka firem, nejviditelněji německý Junghans Defence se závody v Německu a Francii.

CSG sama v tiskovém prohlášení uvádí, že se díky novému podniku stane „jedním z mála“ výrobců elektronických rozněcovačů v Unii. Nejde tedy o evropský unikát, ale o vstup do velmi úzkého klubu, a hlavně o přesun know-how z Jižní Afriky dovnitř evropské muniční vertikály.

Co to mění pro CSG a její zákazníky

Dosavadní pozice CSG v 155mm segmentu byla silná, ale neúplná. Skupina v prvním čtvrtletí 2026 oznámila, že její vlastní velkorážová kapacita přesáhla 800 tisíc kusů ročně. Jenže granát bez rozněcovače je jen kus kovu. Závislost na externím dodavateli kritické komponenty znamená riziko, cenové, dodací i geopolitické.

Fuchs Electronics Europe tuto závislost odstraňuje. A nejen pro CSG: podle dostupných informací má nový podnik fungovat jako nezávislý dodavatel, otevřený i dalším evropským výrobcům munice. Model „agnostického dodavatele“ dává ekonomický smysl, rozněcovač je standardizovaná komponenta a čím širší zákaznická základna, tím rychlejší návratnost.

Pro český kontext je projekt relevantní nepřímo, ale reálně. Česká armáda přechází na houfnice CAESAR ráže 155 mm a s nimi na munici podle standardů NATO. Přímý kontrakt českého státu na rozněcovače z Dubnice sice zveřejněn nebyl, ale fakt, že klíčová komponenta vzniká v rámci české zbrojní skupiny, posiluje vyjednávací pozici i dodavatelskou jistotu.

Co zatím chybí a co sledovat

Oznámení má charakter strategického záměru, nikoli hotového projektu. Firmy neprozradily:

• Kapacitu — kolik rozněcovačů ročně linka zvládne
• Investici — celkový capex ani podíl jednotlivých partnerů
• Termín — kdy přesně výroba začne; známý je jen tříletý náběh
• Zaměstnanost — kolik lidí nový provoz přidá k současným 970+ v ZVS

Podle nás budou klíčové dvě věci. Za prvé, zda se podaří dodržet tříletý harmonogram v prostředí, kde obranné projekty běžně nabírají zpoždění. Za druhé, zda Fuchs Electronics Europe skutečně získá zakázky i mimo skupinu CSG, což by potvrdilo, že nejde jen o interní optimalizaci, ale o reálnou novou evropskou kapacitu.

Jedno je nicméně jasné už teď: v Dubnici nad Váhom roste muniční ekosystém, který pokrývá cestu od prachové náplně přes tělo granátu až po elektroniku v jeho špičce. A právě ta elektronika rozhoduje o tom, jestli střela za desítky tisíc eur zasáhne cíl tak, jak to velitel potřebuje.

Článek CSG bude vyrábět elektronické rozněcovače pro 155mm granáty. Závod postaví na Slovensku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co Rutte skutečně řekl a co je český dovětek

Den před ministerským jednáním, 20. května, Rutte na předministerské tiskové konferenci navrhl, aby každý spojenec věnoval na podporu Ukrajiny minimálně 0,25 % svého HDP. Sám přiznal, že návrh narazí na „velký odpor“ a že pevná kvóta zřejmě neprojde. Podle médií odkazujících na diplomatické zdroje patří mezi odpůrce i Francie a Británie, nejde tedy o izolovaný český problém.

Jenže Rutte zároveň opakovaně zdůraznil, že pomoc musí být „podstatná, udržitelná a předvídatelná“. A právě tady se česká pozice stává problémem. Andrej Babiš od podzimu 2025 veřejně trvá na tom, že ze státního rozpočtu nepůjde na zbraně pro Ukrajinu „ani koruna“. Muniční iniciativa, kterou Česko pod předchozí vládou spoluiniciativalo, může podle Babiše pokračovat, ale jen pokud ji zaplatí jiné státy. Rutte nemusel Česko jmenovat. Stačilo popsat problém.

Kolik by to Česko stálo

Přepočet je jednoduchý a výmluvný. Podle makroekonomické predikce ministerstva financí činí český nominální HDP pro rok 2026 zhruba 8 940 miliard korun. Rutteho navrhovaných 0,25 % z toho je přibližně 22,4 miliardy korun ročně.

Pro srovnání, jak si stojí Česko v obranných výdajích vedle sousedů a spojenců, které Rutte pochválil:

Česko dvouprocentní cíl těsně splňuje. Ale v debatě o podpoře Ukrajiny mezi „heavy lifters“ nefiguruje. Rutte veřejně vyzdvihl šest zemí, které nesou nadprůměrnou zátěž. Česko mezi nimi nebylo.

Ostuda bez jmenovitého napomenutí

Reálné riziko pro Česko není formální sankce. NATO rozhoduje konsensem, nemá mechanismus, kterým by člena „potrestal“ za nižší ochotu přispívat na Ukrajinu. Neexistuje automatické odříznutí od aliančních fondů ani ztráta bezpečnostních garancí.

Problém je jiný a v některých ohledech horší: reputační eroze. V červenci se Aliance sejde na summitu v Ankaře, kde se bude řešit cesta k novému závazku 5 % HDP do roku 2035, obranná průmyslová kapacita i budoucnost podpory Ukrajiny. Česká delegace přijede s nulovou novou rozpočtovou linkou pro Kyjev a s premiérem, který argumentuje tezí „nemáme peníze pro Česko“. Bude v defenzivě ještě dřív, než zasedne ke stolu.

Že si to kabinet uvědomuje, naznačuje jedno personální rozhodnutí: 11. května vláda jmenovala Jakuba Landovského zmocněncem pro plnění závazků vůči NATO. Samo zřízení takové funkce je přiznáním, že reputační problém existuje.

Babišova logika a její mezery

Babišova argumentace má vnitřní konzistenci: Česko pomáhá přes EU, české zbrojovky mohou na Ukrajinu volně vyvážet a rozpočet je napjatý. Součástí strategie je i snaha započítat do aliančních závazků stavbu dálnic a železnic. Podle aktuálního rámce NATO může až 1,5 % HDP z pětiprocentního cíle tvořit takzvaný výdaj na obranu a bezpečnost, tedy ochrana kritické infrastruktury, odolnost a vojenská mobilita. Běžná civilní dopravní výstavba se ale do této kategorie automaticky nevejde. Obhajoba by vyžadovala jasnou vazbu na vojenskou mobilitu, a to je diplomaticky i technicky náročné cvičení.

Zásadnější je ale politický rozměr. Rutte svůj návrh 0,25 % HDP formuloval jako otevření debaty, ne jako hotovou dohodu. Věděl, že neprojde. Šlo mu o to vytvořit tlak a pojmenovat problém, a problém pojmenoval tak přesně, že česká vláda do něj zapadla bez jediné zmínky.

Česko nebylo v Helsingborgu jmenováno. Nemuselo být. Stačí, že každý v sále věděl, o kom je řeč.

Článek Šéf NATO naznačil, že si Česko uřízne ostudu. Babiš trvá na tom, že Ukrajina nedostane ani korunu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tendr, který rozhodla cena

Zakázka byla zveřejněna 18. 11. 2009, nabídky se podávaly do 18. 12. téhož roku a hodnoticí komise pracovala od 6. do 28. 1. 2010. Ministerstvo obrany nastavilo čtyři kritéria s jasnou hierarchií: cena měla váhu 60 %, hmotnost kompletu 20 %, účinný dostřel 15 % a životnost hlavně 5 %. Jinými slovy – armáda hledala nejlevnější zbraň, která bude dostatečně lehká a přesná na operační vzdálenosti NATO. CZ 805 BREN vyhrál.

Kusová cena zbraně činila podle MO ČR 80 069,28 Kč včetně DPH. Prostý dopočet za samotné pušky a karabiny tak dává přibližně 635,5 milionu korun. Celá zakázka ale zahrnovala i podvěsné granátomety CZ 805 G1, optiku, munici a náhradní díly, takže skutečný balík byl vyšší.

Dvě konfigurace, jedna platforma

Označení A1 a A2 nejsou střelecké režimy ani softwarové přepínače. Jde o dvě fyzické konfigurace jednoho modulárního systému, které se liší délkou hlavně a tím i účinným dostřelem:

• CZ 805 BREN A1 – hlaveň 360 mm, účinný dostřel 500 m, hmotnost bez zásobníku a popruhu 3,580 kg.
• CZ 805 BREN A2 – hlaveň 277 mm, účinný dostřel 400 m, hmotnost bez zásobníku a popruhu 3,390 kg.

S plným zásobníkem a popruhem se A1 dostane na 4,265 kg, A2 na 4,075 kg. Obě varianty nabízejí tři režimy střelby: jednotlivé rány, dvouranné dávky a plnou dávku. Ovládací prvky jsou oboustranné, lišty Picatinny umožňují montáž moderní optiky a přísvitů, přesně to, co vz. 58 ze šedesátých let nabídnout nemohl.

Modulární konstrukce umožňuje změnu konfigurace výměnou horní části zbraně. Otevřené zdroje potvrzují, že přestavba je záměrně rychlá, přesný změřený čas ale oficiální dokumenty neuvádějí. V praxi A1 slouží jako standardní pěchotní puška pro práci v otevřeném terénu, A2 dává smysl do vozidel a zástavby, kde centimetry navíc překážejí.

Těžší než M4, ale funkční v boji

Údaj 3,5 kg zní lákavě, jenže ve světě útočných pušek NATO to není žádné pírko. Americký Colt M4 Carbine váží oficiálně 2,95 kg. A1 je tedy o 630 gramů těžší, A2 o 440 gramů. Na celodenním pochodu v afghánském horském terénu se každý gram počítá. Právě vyšší hmotnost patřila k nejčastějším výtkám vojáků spolu s napínací rukojetí, která se při střelbě pohybuje společně se závěrem.

Přesto BREN svou roli splnil. Oficiální armádní reportáže potvrzují jeho nasazení v Afghánistánu i v Mali, kde česká jednotka operovala právě s puškami BREN. Zbraň zvládla pouštní prach i tropické vlhko. A co je důležitější, dala výrobci i armádě zpětnou vazbu, kterou žádný polygon nenahradí.

Od mezikroku k BREN 2

Česká zbrojovka od začátku koncipovala platformu jako multikaliberní, vedle ráže NATO 5,56 × 45 počítala i s možností přerážování na 7,62 × 39, tedy munici východního původu. Cílila tím na exportní trhy, kde zákazníci chtěli obě varianty. Armáda ale nakupovala výhradně v ráži NATO.

Zkušenosti z provozu a z misí vedly k zásadnímu kroku: vývoji druhé generace CZ BREN 2, která řeší právě limity první série, nižší hmotnost, lepší ergonomii a modernější konstrukci. Podle ministerstva obrany mají být profesionální jednotky AČR unifikovány na BREN 2, zatímco starší CZ 805 a jeho varianta MC zůstávají u aktivních záloh a jako operační rezerva. Resortní text z roku 2024 konstatuje, že CZ 805 se v armádě „částečně používá dodnes“.

Zbraň, která naučila armádu myslet v NATO logice

CZ 805 BREN nebyl dokonalou puškou. Byl ale přesně tou zbraní, kterou česká armáda v roce 2010 potřebovala, domácí, modulární, v ráži spojenců a za cenu, kterou rozpočet unesl. Největší hodnota první generace BREN možná neleží v jejích technických parametrech, ale v tom, co po sobě zanechala: armádu zvyklou na standardy NATO a výrobce, který uměl naslouchat a postavit lepší zbraň.

Článek CZ 805 BREN: česká útočná puška, kterou si armáda zamilovala. Váží 3,5 kg a voják ji přepne na karabinu za pár vteřin se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Vzgljad měří a proč na tom záleží

Žebříček s názvem „Рейтинг недружественных правительств“ není oficiální kremelský dokument. Je to redakční index, který Vzgljad publikuje od podzimu 2025 a který hodnotí deset vlád podle šesti kritérií:

• Vojensko-politická činnost proti Rusku – až 30 bodů
• Sankční tlak – 20 bodů
• Diplomatická nepřátelskost – 15 bodů
• Informační válka – 15 bodů
• Diskriminace ruského byznysu – 10 bodů
• Podpora „nepřátelských NKO“ – 10 bodů

Celkem tedy maximum 100 bodů. Čím vyšší skóre, tím „nepřátelštější“ vláda v očích Moskvy. Na špici se drží Británie, Polsko a pobaltské státy. Česko se propadlo na opačný konec.

Klíčové je rozlišení, které Vzgljad sám zdůrazňuje: Moskva přechází od pojmu „nepřátelské země“ k pojmu „nepřátelské vlády“. Lavrov to řekl otevřeně v září 2025. Logika je jednoduchá: země zůstávají na seznamu, ale pokud se změní vláda a zmírní kurz, Kreml to zaregistruje a komunikuje jako úspěch.

Tři kroky, které Praha udělala

Vzgljad ani Tkačenko netvrdí, že by Babiš telefonoval do Kremlu. Nemusí. Stačí tři konkrétní rozhodnutí, která jsou veřejně dohledatelná na stránkách Úřadu vlády:

19. prosince 2025 – premiér Babiš po jednání Evropské rady oznámil, že Česko nebude ručit za unijní půjčku Ukrajině v objemu až 90 miliard eur na roky 2026–2027.

6. ledna 2026 – Babiš po jednání koalice ochotných prohlásil, že Česko nepočítá s vysláním vojáků na Ukrajinu a muniční iniciativu ponechá v chodu jen za podmínky, že ji budou financovat jiné státy. Česko zůstane koordinátorem, ne plátcem.

Jaro 2026 – žádný další viditelný prokyjevský krok nepřišel. Kabinet naopak v květnu 2026 zřídil funkci zmocněnce pro plnění závazků vůči NATO, což je gesto směrem k Alianci, ale nikoli směrem ke Kyjevu.

Pro ruské provládní prostředí je tohle čitelný vzorec: Praha přestala být tahounem. Neodešla z Aliance, neodvolala sankce, ale přestala se hlásit do první linie.

Čísla měsíc po měsíci

Z dostupných vydání Vzgljadu lze sestavit alespoň část řady:

Trend není přímočaře lineární, v dubnu skóre dokonce mírně stouplo oproti březnu. Celkový směr je ale jednoznačný: z 55 na 40 bodů za půl roku. Pro srovnání: Polsko mělo v dubnu 2026 stále 50 bodů, Británie se drží na špici. Maďarsko a Slovensko se v publikované desítce vůbec neobjevují, jejich skóre je tak nízké, že do žebříčku „nepřátel“ ani neproniknou.

Co to znamená, a co ne

Tady je potřeba být přesný. Nízké skóre ve Vzgljadu neznamená, že Rusko oficiálně přestalo považovat Česko za problémovou zemi. Praha zůstává na oficiálním ruském seznamu „nepřátelských zemí“ od roku 2021. Žádný sankční režim se nemění, žádná diplomatická rehabilitace neproběhla.

Znamená to něco jiného: ruské provládní prostředí čte českou politiku jako méně konfrontační. A to je přesně ten signál, který Kreml potřebuje, ne smíření, ale eroze. Každá vláda, která se posune o příčku níž, je v moskevské optice důkazem, že tvrdá linie Západu se drolí.

Právě tohle považujeme za nejdůležitější čtení celého žebříčku. Nejde o to, jestli má Vzgljad analytickou váhu srovnatelnou s akademickým indexem. Nemá. Jde o to, že propagandistický nástroj funguje jako zrcadlo kremelských priorit. A v tom zrcadle Praha vypadá přesně tak, jak si Moskva přála: tiše, nekonfliktně, na posledním řádku.

Alianci neopustili, ale první linii ano

Babišova vláda formálně nedělá nic, co by porušovalo alianční závazky. Zmocněnec pro NATO, pokračující koordinace muniční iniciativy, účast na summitu, to všechno běží. Jenže mezi „plnit minimum“ a „táhnout skupinu“ je propast, kterou Moskva umí číst.

Fialova vláda patřila k nejhlasitějším evropským kritikům Ruska. Česká muniční iniciativa byla vlajkovou lodí, kterou citovali západní lídři od Washingtonu po Berlín. Teď je z vlajkové lodi koordinační kancelář bez vlastního rozpočtu.

Tkačenko při spuštění projektu předpovídal, že ANO přinese pokles českého skóre. Naplnění je částečné: Česko kleslo, ale ze žebříčku nezmizelo. Čtyřicet bodů ze sta pořád znamená, že Moskva Prahu sleduje. Jen už ji nepovažuje za hrozbu, která stojí za zvláštní pozornost. A právě to je pro Kreml výhra: ne spojenec, ale tichý soused na konci tabulky.

Článek Okamura a Babiš splnili Putinovi přání. Česko už není tak velký ruský nepřítel, spadlo až na úplně poslední místo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co DITA umí a proč na tom záleží

Na oficiální stránce výrobce vypadají parametry suše: 155 mm NATO, podvozek Tatra 8×8, dostřel až 39 km, 40 nábojů vezených přímo na vozidle. Jenže klíčové číslo je jiné, a to dvě. Celou houfnici obsluhují dva lidé. Automatické nabíjení, automatické navedení děla, inerciální navigace. Osádka sedí v kabině, nemusí vystupovat ven. V první minutě DITA vypálí šest ran, pak drží tempo pěti ran za minutu.

Pro srovnání: starší česká DANA M2, kterou Ukrajina provozuje v desítkách kusů, potřebuje pětičlennou osádku, střílí v ráži 152 mm a dostřelí zhruba na 25 km. DITA je generační skok, menší exponovanost lidí, delší dosah, standardní munice NATO dostupná od spojenců.

A jak si stojí vedle západní konkurence? Švédský Archer od BAE Systems slibuje dostřel přes 50 km a až devět ran za minutu, francouzský CAESAR od KNDS přes 40 km standardní municí a přes 55 km s raketovým pohonem střely. DITA nedosahuje papírově nejdál, ale v automatizaci a minimální osádce se blíží Archeru, zatímco v hmotnosti a logistické nenáročnosti připomíná spíš CAESAR. Je to kompromis, a na frontě, kde se počítá každá sekunda mezi výstřelem a úprkem, možná právě ten správný.

Odkud DITA přišla a co víme jistě

Financování je průhledné. Nizozemské ministerstvo obrany potvrdilo dvě tranše: devět kusů objednaných a předaných Ukrajině v létě 2024, dalších šest doobjednaných v říjnu téhož roku v rámci balíku za 271 milionů eur. Celkem patnáct houfnic zaplacených Haagem, vyrobených v Česku.

DITA přitom v azovském prostředí není nováčkem. Už v lednu 2024 zveřejnila 12. brigáda Azov záběry z prvních bojových střelb. Ljubart, tedy 20. brigáda, je součástí stejného 1. korpusu Národní gardy „Azov“, sdílejí institucionální zázemí, výcvikové postupy i důvěru k technice. Že DITA putovala právě k Ljubartu, dává v tomto kontextu logiku, i když veřejné zdroje explicitně neříkají, zda jde o čerstvě dodaný kus z nizozemské zakázky, nebo o vnitřní přesun od jiné jednotky.

Co oficiální web brigády Ljubart potvrzuje jednoznačně: systém převzali a v dubnu 2026 na něm cvičili nové osádky.

Pokrovsk, bojiště, kde se DITA musí osvědčit

Pokrovsk není jen kulisa pro tiskovou zprávu. Podle zprávy 7. korpusu desantně-úderných vojsk z 27. dubna 2026 Rusko na pokrovskou aglomeraci pokračuje ve strategickém tlaku. Útočí malými skupinami podél lesních pásů, soustřeďuje těžkou techniku v jihovýchodní části a tlačí směrem na Hryšyne severozápadně od města. Ukrajinci drží severní okraje, ale prostor pro manévr se zužuje.

Právě tady se ukazuje, proč je schopnost vystřelit a zmizet víc než marketingový pojem. Ruská protibaterijní palba a dronový průzkum zkracují čas, po který může houfnice zůstat na pozici, na jednotky minut. DITA je navržená přesně pro tento scénář: přijet, zaujmout postavení, vypálit sérii a odjet dřív, než dorazí odpověď.

Zajímavý je i statistický detail. Databáze Oryx, která sleduje vizuálně potvrzené ztráty, k polovině května 2026 eviduje 856 ztracených ukrajinských samohybných houfnic. DITA mezi nimi nefiguruje ani jednou. Je fér dodat, že Oryx počítá jen ztráty doložené fotografií nebo videem a že DITA je na frontě v malém počtu kusů relativně krátce. Nulová vizuálně potvrzená ztráta není totéž co nulová ztráta. Ale i tak, v kategorii, kde jiné systémy padají po desítkách, je to pozoruhodné.

Co to znamená pro český průmysl

Za DITOU stojí Excalibur Army, součást skupiny Czechoslovak Group. Nejde o firmu na hranici přežití. Za rok 2023 vykázala tržby 18,7 miliardy korun a zisk před zdaněním 4,5 miliardy. Předběžná čísla za rok 2024 podle dluhopisového prospektu CSG ukazují ještě strmější růst, tržby přes 65 miliard a provozní zisk přes 14 miliard. Firma otevřela novou výrobní halu ve Šternberku a nabírá stovky lidí.

Přesnou marži na programu DITA veřejné zdroje neodhalují a konkrétní roční výrobní kapacitu firma nekomunikuje. Kapacity ale zjevně rostou. A pokud by přišly další objednávky, ať už od Ukrajiny, nebo od jiných spojenců, infrastruktura na to existuje.

Zatím žádná členská země NATO veřejně neoznámila vlastní objednávku DITA navázanou na ukrajinské bojové zkušenosti. Reputační efekt ale funguje: systém, který přežívá na jednom z nejtěžších úseků fronty v rukou elitní jednotky, je pro potenciální zákazníky silnější argument než jakýkoli katalogový list.

Vizitka se píše pod palbou

Katalogové parametry může napsat kdokoli. Bojový záznam ne. Pokud DITA obstojí na pokrovském směru, v prostoru, kde se ruská dělostřelecká a dronová hrozba koncentruje do minut reakce, bude to pro český zbrojní průmysl reference, kterou si nelze koupit. Ljubart na ni právě píše první řádky.

Článek Rusové na pokrovské frontě se třesou strachy. České houfnice DITA přebírá brigáda veteránů z Azovu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nabídka za miliardy, ale kolik přesně?

Veřejně potvrzené je zatím jen to, že CSG podala nabídku na podíl od německé rodiny Wegmannů, která spoluvlastní KNDS přes společnost Wegmann & Co GmbH. Reuters neuvádí přesnou velikost nabízeného podílu. Formulace „polovina KNDS“ odpovídá maximálnímu scénáři, tedy celému rodinnému bloku. Může jít i o menší díl.

Čísla přesto naznačují řád sázky. Při indikativním ocenění KNDS kolem dvaceti miliard eur, které Reuters zmiňuje v souvislosti s chystaným IPO, by padesátiprocentní blok vycházel zhruba na deset miliard eur. I třicetiprocentní podíl by znamenal šest miliard. Pro srovnání: CSG při svém lednovém IPO na Euronextu získala 3,8 miliardy eur a byla oceněna na 25 miliard. K polovině května její tržní kapitalizace klesla pod šestnáct miliard. Akviziční ambice tedy míří vysoko, ale ne mimo dosah firmy, která po IPO disponuje výrazným kapitálem.

Za nabídkou stojí Michal Strnad, stoprocentní vlastník a předseda představenstva CSG. Muž, který z regionální české zbrojovky vybudoval skupinu s tržbami 6,7 miliardy eur za rok 2025 a více než čtrnácti tisíci zaměstnanci.

Proč je KNDS tak citlivý cíl

KNDS není běžná obranná firma. Je to páteř evropských pozemních sil. Její výsledky za rok 2024 ukazují tržby 3,8 miliardy eur, přes deset tisíc zaměstnanců a zásobu nasmlouvaných zakázek ve výši 23,5 miliardy eur. Zjednodušeně: práce na víc než šest let dopředu. Kromě Leopardů 2 a houfnic Caesar z jejích závodů vycházejí obrněnce Griffon, Serval, Jaguar, modernizované tanky Leclerc, vojenské mosty, munice i systémy řízení boje.

Vlastnická struktura KNDS vznikla jako politický kompromis: padesát procent drží francouzský stát, padesát procent německé rodiny. Tento model měl zajistit, že ani Paříž, ani Berlín nemají převahu. Jenže rovnováha se začala drolit. V prosinci 2025 KNDS oznámila záměr vstoupit na burzy v Paříži a Frankfurtu. A Berlín paralelně jedná o tom, že by před IPO odkoupil od rodin třicet až čtyřicet procent, aby „chránil národní bezpečnostní zájmy“. Do tohoto křehkého vyjednávání vstoupila česká nabídka.

Šok tedy nevyvolává česká vlajka sama o sobě. Vyvolává ho fakt, že soukromá průmyslová skupina narušila prostor, který si dva největší státy EU dosud vyvažovaly mezi sebou.

Česko už je v dodavatelském řetězci KNDS

CSG nepřichází zvenčí. Její dceřiná Tatra Defence má s KNDS Deutschland kontrakt na výrobu 150 korb tanků Leopard 2A8 v kopřivnické továrně, s opcí až na dalších tři sta kusů. Jde o zakázku v řádu stovek milionů eur.

Česká armáda je na KNDS navázaná dvojnásobně:

• Houfnice Caesar: 62 kusů s první sériovou dodávkou plánovanou na duben 2026 a dokončením do roku 2027. Podle Armády ČR se do nových děl promítají zkušenosti z ukrajinského bojiště.
• Tanky Leopard 2A8: objednávka 44 kusů s opcí na dalších 14, v hodnotě přibližně 1,34 miliardy eur. První dodávky od roku 2028, s výrazným zapojením českého průmyslu.

Vlastnický vstup CSG by mohl posílit český servis, lokalizaci výroby i prioritu v dodavatelském řetězci. Běžící kontrakty by se ale primárně řídily už podepsanými smlouvami, takže okamžitý dopad na dodávky pro Armádu ČR by byl omezený. Česká vláda se k samotné akvizici k 15. května 2026 veřejně nevyjádřila.

Může Paříž nebo Berlín nabídku zablokovat?

Formálně ano, prakticky téměř jistě. Francie disponuje režimem předchozí autorizace zahraničních investic do obranných aktivit podle článků L151-3 a L151-3-1 code monétaire et financier. Stát může uložit podmínky, pozastavit hlasovací práva, omezit dividendy nebo přikázat návrat do původního stavu. Nejde o vágní hrozbu, je to kodifikovaný nástroj.

Německo má v rukou jiný typ páky. Samo aktivně vyjednává o nákupu třiceti až čtyřiceti procent KNDS od rodinných vlastníků. Pokud se s Wegmannovými dohodne dřív, prostor pro CSG se dramaticky zúží. Podle Reuters rodiny zatím preferují kombinaci IPO a prodeje části podílu německému státu.

Bez tichého souhlasu obou hlavních měst je podle nás šance CSG na úspěch nízká. Ale samotná nabídka mění dynamiku vyjednávání, Wegmannovi teď mají na stole konkurenční cenu, a to posiluje jejich pozici vůči Berlínu.

Co je skutečně v sázce

Příběh kolem KNDS není jen o jedné akvizici. Je o tom, kdo bude kontrolovat klíčového evropského výrobce pozemních zbraňových systémů v dekádě, kdy evropské obranné rozpočty rostou nejrychleji od konce studené války. CSG se nesnaží být pouhým dodavatelem komponent. Snaží se stát spolutvůrcem evropské konsolidace, a to je ambice, na kterou Paříž ani Berlín zatím nemají připravenou odpověď.

Ať nabídka uspěje, nebo ne, jedno už se stalo: česká zbrojní skupina s tržbami převyšujícími samotné KNDS si sedla ke stolu, u kterého dosud seděly jen vlády dvou největších zemí EU. Ten stůl už nikdy nebude vypadat stejně.

Článek Paříž i Berlín v šoku. Czechoslovak Group chce koupit polovinu KNDS, výrobce Leopardů 2 a houfnic Caesar se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Babiš vede, Pavel drží opozici, Macinka zaostává i u svých

Pořadí vypadá jednoznačně: Babiš 57 %, Pavel 47 %, ministr obrany Zůna 45 %, Macinka 30 %. Jenže za celkovými čísly se skrývají dvě úplně odlišné země.

U voličů ANO chce premiéra na summitu 89 %, Pavla pouhých 17 %. U voličů Spolu je to přesně naopak: Pavla si přeje 93 %, Babiše 49 %. Piráti a STAN se drží nad 90 % pro prezidenta. Rozdíl mezi oběma tábory činí 76 procentních bodů, propast, která kopíruje celkové napětí mezi Hradem a vládou.

Překvapivější je Macinkova pozice. Jako šéf české diplomacie by měl být přirozeným kandidátem na alianční summit. Přesto ho chce v Ankaře vidět jen necelá třetina respondentů. A ani mezi voliči Motoristů není jedničkou: Zůna tam získal 64 %, Macinka 63 %. Politolog Michal Malý výsledek spojuje spíš s nižší osobní popularitou než s logikou úřadu. Svou roli ale pravděpodobně hraje i Macinkova ostrá rétorika vůči prezidentovi, právě on Pavlovu snahu jet do Ankary označil za součást volební kampaně.

Proč vůbec není jasné, kdo Česko v Ankaře zastoupí

Spor má kořeny v lednu 2026, kdy Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí. Od té doby se vztah Hradu s vládou, a zvláště s Motoristy, zhoršuje. Summit NATO v Ankaře, naplánovaný na 7. a 8. července, se stal dalším bojištěm.

Pavel v dopise z 8. dubna premiérovi oznámil, že se chce summitu zúčastnit v čele delegace. Opřel se o článek 63 Ústavy, podle něhož prezident „zastupuje stát navenek“ a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Babiš účast odmítl. Vláda 13. dubna schválila usnesení o letecké přepravě ústavních činitelů, v němž se podle médií pro let do Ankary počítalo s premiérem, Macinkou a Zůnou, bez prezidenta.

Klíčový háček: pravomoci z článku 63 vyžadují kontrasignaci, tedy spolupodpis předsedy vlády. Bez něj prezident nemůže jednat jménem státu. NATO navíc zve státy, nikoli konkrétní osoby, kdo sedí za Česko, určuje vláda notifikací. Pavel by teoreticky mohl odcestovat jako host, ale bez oficiálního mandátu by jeho vliv na jednání byl minimální.

Vládní příprava na Ankaru běží i bez shody s Hradem

Den před zveřejněním průzkumu, 11. května, vláda jmenovala Jakuba Landovského vládním zmocněncem pro plnění závazků ČR vůči NATO. Signál je čitelný: kabinet se na summit připravuje po vlastní ose a chce spojencům vysvětlovat české obranné výdaje sám.

Macinka po schůzce Babiše s Pavlem řekl, že „na summitu je jen jedna židle“ a je logické, aby šéfem delegace byl šéf vlády. Kabinet má o složení rozhodnout v červnu. Pokud Pavel podá kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, ten by musel jednat pod mimořádným časovým tlakem, do summitu zbývá necelé dva měsíce.

Co průzkum říká o důvěře, nejen o jménech

Podle nás nejzajímavější číslo v celém průzkumu není Babišových 57 %, ale Pavlových 26 % mezi voliči Motoristů. Ani uvnitř vládního tábora není pohled na prezidentovu účast monolitní. U voličů SPD sice Pavel klesá na 8 %, ale motoristický elektorát, tedy strana, jejíž ministr vede nejostřejší ofenzivu proti Hradu, dává prezidentovi víc než čtvrtinovou podporu.

Průzkum tak ukazuje spíš dvě souběžné reality než jeden jasný verdikt. Premiér vede, protože většina veřejnosti přijímá vládní argument o odpovědnosti kabinetu za alianční závazky. Prezident ale zůstává silnou alternativou všude tam, kde voliči čtou summit jako otázku státní reprezentace, ne stranické politiky. A Macinka? Ten platí za spor, který sám pomáhal eskalovat.

Článek Průzkum: na summitu NATO chtějí Češi hlavně Babiše a Pavla. Macinku a Zůnu si přejí nejméně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se skrývá pod označením M2

TITUS KOVVŠ/M2 je kolové obrněné velitelsko-štábní vozidlo na podvozku Tatra 6×6. Písmeno „M2″ označuje druhou modernizační generaci, a rozdíl proti starší verzi M1 není v siluetě, ale v tom, co se děje za pancířem. Podle oficiálních materiálů Velitelství pozemních sil přináší M2 robustnější komunikační výbavu navrženou podle architektury Systému taktické rádiové komunikace AČR, širší funkcionalitu C4ISTAR a schopnost distribuovat obraz a data z bezpilotních prostředků přímo do velitelského pracoviště.

Prakticky to znamená, že velitel brigády nebo praporu dostává živý obraz z dronu, fúzovaná zpravodajská data a situační přehled na jednom místě, a může je okamžitě sdílet po stupních velení i se spojenci. Řetězec „senzor–štáb–rozhodnutí“ se zkracuje o mezikroky, které dřív stály minuty. Na rychle se měnícím bojišti jsou to minuty, které rozhodují.

Prvky umělé inteligence: podpora velitele, ne jeho náhrada

Oficiální texty hovoří o „implementaci prvků umělé inteligence“ a o vyhodnocování velkých objemů bojištních informací v reálném čase. Konkrétní software, modely ani pracovní postupy ale veřejně popsány nejsou, a to záměrně. Z dostupných zdrojů vyplývá analytická podpora: třídění, priorizace a fúze příchozích zpravodajských, komunikačních a obrazových dat tak, aby se k veliteli dostala relevantní informace včas a v použitelné podobě.

Právě tohle považujeme za nejsilnější „AI moment“ celého projektu. Nejde o autonomní rozhodování o použití síly ani o nahrazení velitele algoritmem, to zdroje nepotvrzují. Jde o to, že v záplavě dat z dronů, senzorů a spojeneckých sítí dokáže systém odfiltrovat šum a nabídnout veliteli to podstatné. V prostředí, kde protivník aktivně ruší komunikace a nasazuje drony, je rychlost a kvalita informací otázkou přežití osádky i celého štábu.

Zkušenosti z Ukrajiny jako katalyzátor

M2 nevznikla ve vzduchoprázdnu. Ministerstvo obrany i resortní časopis A-report explicitně uvádějí, že nová generace je upravená na základě zkušeností z války na Ukrajině a poznatků od spojenců, zejména v oblasti elektronického boje, komunikačních a navigačních systémů. Posílená ochrana proti bezpilotním prostředkům je jedním z nejviditelnějších důsledků, i když technická konfigurace ochranného systému zůstává neveřejná.

Projekt přitom není náhlý nákup. Armádní experti vybrali platformu TITUS už v roce 2015, vláda pořízení projednala v červenci 2017 a první zakázka na 62 vozidel ve třech verzích byla dokončena v roce 2024. Dnešní M2 je druhá, specializovanější vlna, a zároveň odpověď na to, jak se za tu dobu změnilo bojiště.

Čísla a harmonogram

Oficiální Q&A Ministerstva obrany uvádí následující parametry zakázky:

• Počet: 22 kusů KOVVŠ/M2 + 2 vozidla pro výcvik řidičů
• Celková cena: 4,068 mld. Kč bez DPH
• Cena jednoho M2: cca 137 mil. Kč bez DPH; nad rámec toho nové technologie za 38,7 mil. Kč na vozidlo
• Dodavatel C4ISTAR: společnost Eldis
• Smlouva podepsána: 2. července 2025
• Dodávky dokončeny: do konce listopadu 2027

Cena může na první pohled vypadat vysoká. Jenže většina nákladů nejde do pancíře a podvozku, jde do elektroniky, šifrovaných komunikací a softwarové integrace, tedy do toho, co z obrněnce dělá velitelský uzel digitálního bojiště.

Federated Cloud 2026: test v aliančním rámci

Cvičení Federated Cloud 2026 proběhlo 8.–24. dubna 2026 na více lokalitách v Česku a bylo postavené na standardech NATO Federated Mission Networking. Nešlo o českou přehlídku spojaře, šlo o mezinárodní ověření toho, zda komunikační a informační systémy AČR dokážou bezpečně sdílet data se spojenci v podmínkách blížících se reálným operacím.

Cíle zahrnovaly propojení systémů velení podle FMN, bezpečnou výměnu dat, činnost v prostředí elektronického rušení a protidronovou ochranu. Pro novou generaci M2 bylo cvičení jedním z kroků k budoucí akreditaci NATO, přičemž plná akreditace má vycházet ze zkušeností s probíhající akreditací starší verze M1. Přesný termín plné akreditace M2 veřejně oznámen nebyl, ale dodávky do konce roku 2027 naznačují, že armáda počítá s operační způsobilostí v horizontu dvou let.

Česká armáda si nekupuje dvacet dva obrněnců. Kupuje si schopnost řídit boj v prostředí, kde rozhoduje ten, kdo vidí a rozumí dřív.

Článek AČR se adaptuje na moderní válku, klíčem jsou obrněná vozidla TITUS M2. AI v nich vyhodnocuje data přímo z bojiště se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Palebná síla těžkého tanku v balení o poloviční hmotnosti

Čísla, která CSG zveřejnila, vypadají na první pohled jako trik: bojová hmotnost do 34 tun, maximální rychlost 70 km/h na silnici, dojezd kolem 450 kilometrů. Jenže žádný trik se nekoná. Leopard 2 A7 váží pod 69 tun, Karpat je tedy na zhruba 49 % jeho hmotnosti. Proti novějšímu Leopardu 2 A8, který se pohybuje mezi 61,5 a 64,3 tuny, vychází poměr na 53 až 55 %. Slogan o „polovině Leopardu“ drží.

Rychlost 70 km/h sama o sobě rekord neláme, stejnou hodnotu uvádí i KNDS u Leopardu 2 A7. Rozdíl je v tom, co za tu rychlost zaplatíte. Karpat nepotřebuje těžký tahač na přepravu, nezatěžuje mosty jako šedesátitunový kolos a jeho provozní logistika je řádově jednodušší. Pro armády, které operují na infrastrukturně slabších územích, to není detail. Je to zásadní operační výhoda.

Co se skrývá ve věži

Srdcem palebné síly je věž Leonardo HITFACT MkII s hladkohlavňovým kanonem ráže 120/45 mm s nízkým zpětným rázem. Právě nízký zpětný ráz je klíčový, umožňuje osadit plnohodnotnou 120mm výzbroj na střední platformu, aniž by se rozpadl podvozek nebo se zhoršila přesnost střelby.

Kanon je kompatibilní s veškerou standardní municí NATO včetně moderních kinetických i víceúčelových střel. Nabíjení může být ruční i automatické, munice je oddělená od prostoru osádky. To poslední není jen technický parametr, je to přímá odpověď na jednu z nejtvrdších lekcí z Ukrajiny, kde detonace munice uvnitř věže zničila desítky tanků i s posádkou.

Sekundární výzbroj zahrnuje koaxiální kulomet a volitelně dálkově ovládanou zbraňovou stanici s kulometem ráže 12,7 mm nebo 40mm granátometem. Senzorická výbava odpovídá současnému standardu: konfigurace hunter-killer, systém řízení palby s BMS, laserové varovné systémy a volitelný systém aktivní ochrany účinný proti dronům, řízeným střelám i protitankovým projektilům.

Karpat není „nový český Leopard“ — a to je pointa

Je potřeba říct jasně, co Karpat je a co není. Není to náhrada těžkého hlavního bojového tanku. Ochrana odpovídá modulárnímu přídavnému pancéřování podle STANAG 4569, nikoli plnohodnotné pasivní ochraně šedesátitunového hlavního bojového tanku. Konkrétní úroveň balistické odolnosti výrobce nezveřejnil a srovnávat ji s Leopardem by bylo zavádějící.

Podle nás je nejsilnější argument Karpatu právě v tom, že nechce být Leopardem. FNSS dlouhodobě popisuje střední tanky jako most mezi hlavními bojovými tanky a lehčími obrněnci, jako platformu pro armády, které potřebují 120mm přímou palbu, ale nemohou nebo nechtějí provozovat park těžkých tanků za stovky milionů za kus. A takových armád je na světě hodně.

CSG cílí na Evropu a vybrané země v Asii, na Blízkém východě a v Africe. Konkrétní zákazník ani harmonogram sériové výroby zatím oznámen nebyl. Průmyslové riziko ale snižuje fakt, že podvozek Kaplan MT není papírový koncept, FNSS ho už dovedla do sériové výroby pro Indonésii.

Kde stojí Karpat na mapě konkurence

Na trhu středních a lehčích 120mm platforem není Karpat sám. BAE Systems nabízí CV90120 o hmotnosti do 38 tun s automatickým nabíjením a volitelnou schopností odpálit protitankovou řízenou střelu hlavní. KNDS představil demonstrátor EMBT, ten ale s 61,5 tuny spadá spíš do těžké kategorie a směřuje jinam, k budoucímu evropskému hlavnímu bojovému tanku.

Karpat se svými 34 tunami stojí v nejlehčím segmentu 120mm pásových platforem. Soupeří o zákazníky, kteří hledají mobilní přímou palbu za nižší pořizovací i provozní cenu. A právě tady má CSG jako skupina s tržbami 6,7 miliardy eur za rok 2025, čtrnácti tisíci zaměstnanci a třiceti sedmi výrobními závody průmyslovou kapacitu, aby nabídku podepřela reálnou výrobou.

Co to znamená pro Česko a Slovensko

Ani česká, ani slovenská armáda při premiéře neoznámila zájem o pořízení Karpatu. Česko má rozjetý program Leopard 2 A8 a již podepsanou smlouvu na 14 kusů Leopard 2 A4. Slovensko převzalo Leopardy 2 A4 v rámci německé kompenzace. Obě země jdou cestou těžkého hlavního bojového tanku, a ministryně obrany Jana Černochová v roce 2024 výslovně uvedla, že zkušenosti z Ukrajiny potvrzují nezbytnost tanků v těžké brigádě.

Karpat je proto primárně exportní projekt. Pro CSG ale znamená zásadní průlom: vstup do segmentu pásových bojových vozidel, kde skupina dosud nepůsobila. A pro slovenský obranný průmysl je to příležitost posunout se od subdodávek k finální montáži bojové techniky.

12. května v Bratislavě se neodhalil jen nový tank. Odhalila se ambice středoevropské zbrojní skupiny hrát v kategorii, kde dosud seděli jen ti největší.

Článek CSG představila v Bratislavě nový tank Karpat se 120mm kanonem. Váží polovinu Leopardu 2 a jezdí 70 km/h se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Padesát firem a tři hlavní města za pět dní

Cesta trvala od 26. do 30. dubna 2026. Podle oznámení vlády šlo o ekonomickou diplomacii zaměřenou na perspektivní trhy mimo EU, s důrazem na energetiku, dopravu, IT a obranný průmysl. Padesát firem v delegaci není náhodné číslo. Signalizuje, že vláda nechce jen „otevřít dveře“ a odejít, ale vybudovat v regionu trvalou průmyslovou stopu.

Ázerbájdžán přitom není pro Česko jen zbrojní zákazník. Loni tvořil 42 % veškeré ropy dovezené do ČR. Babiš v Baku jednal i o dodávkách plynu. Obranný export a energetická diverzifikace tu nejsou dvě oddělené agendy, jsou to dvě strany téže mince.

DITA: dvouosobová houfnice pro NATO ráži

Samohybná houfnice DITA skupiny CSG je dnes nejviditelnějším českým produktem v regionu. Podle prvních veřejných zpráv z května 2024 Ázerbájdžán objednal minimálně 70 kusů; v září téhož roku média informovala o zahájení dodávek.

Proč právě DITA? Parametry mluví samy:

• Ráže 155 mm, hlaveň 45 ráží, plná kompatibilita s municí NATO
• Dostřel až 39 km
• Minimální obsluha 2 členové posádky díky vysoké automatizaci
• Podvozek Tatra Force s terénní průchodností

Pro armádu, která chce modernizovat dělostřelectvo bez nutnosti masivního náboru a výcviku velkých posádek, je to atraktivní kombinace. Nizozemsko stejnou houfnici objednalo pro Ukrajinu, devět kusů potvrdilo nizozemské ministerstvo obrany v únoru 2024. Ázerbájdžánská objednávka je řádově větší.

Skyfox: nástupce legendy, kterou region už zná

Letoun L-39 Skyfox od Aero Vodochody není veletržní maketa. V květnu 2025 firma předala první tři kusy Maďarsku, program běží sériově. A region je pro něj přirozeným trhem, podle FlightGlobal provozuje Ázerbájdžán 14 starších L-39, Kazachstán 19 a Uzbekistán 2.

Skyfox oproti původnímu Albatrosu z roku 1971 nabízí kvalitativní skok:

Pro státy, které už mají infrastrukturu na L-39 a potřebují přejít na moderní výcvik, je Skyfox logická volba bez nutnosti budovat zázemí od nuly.

VEXA DS: servis za stovky milionů eur na deset let

Nejdůležitější signál z celé mise přitom není samotná dodávka houfnic ani nabídka letounů. Je to vznik společného podniku VEXA DS, joint venture mezi Excalibur Army Azerbaijan a místním partnerem, oznámeného 27. dubna 2026 přes Euronext. Program pokrývá opravy, servis a modernizace stovek kusů pozemní vojenské techniky, s horizontem přes deset let a hodnotou ve stovkách milionů eur.

Tady se mění charakter vztahu. Jednorázový prodej houfnice vytvoří obchodní transakci. Servisní joint venture vytvoří závislost, oboustrannou. Ázerbájdžán získá moderní opravárenskou kapacitu s ambicí stát se regionálním centrem. Česko získá dlouhodobou průmyslovou přítomnost v kaspickém prostoru, kterou nelze snadno nahradit konkurenčním dodavatelem.

Čísla v kontextu: malý podíl, velká ambice

Výroční zpráva MPO za rok 2024 uvádí celkový český export vojenského materiálu ve výši 90,96 miliardy korun do 95 zemí světa. Ázerbájdžán v realizovaných vývozních licencích představoval 5,8 milionu eur, Kazachstán 5,9 milionu eur, Uzbekistán pouhých 32 tisíc eur. Dohromady ani půl procenta celku.

Jenže tato čísla zachycují stav před rozběhem velkých kontraktů. Pokud se naplní program VEXA DS a dodávky desítek kusů DITA budou pokračovat, podíl regionu na českém zbrojním exportu v příštích letech výrazně poroste. A s ním i politický a energetický vliv, který z průmyslové přítomnosti plyne.

Česko v turkicko-kaspickém prostoru nezkouší prodat pár kusů techniky a odejít. Zkouší tam zůstat, a to je v českém zbrojním exportu posledních dekád skutečně nečekané.

Článek Český zbrojní průmysl má nečekané zákazníky z velké dálky. Chtějí houfnice DITA i letouny Skyfox se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od experimentu k pojmenovanému programu

Kořeny sahají minimálně do roku 2023, kdy tehdejší velitel Marine Corps generál David Berger před senátním výborem zmínil podporu Pentagonu pro projekt LRAM v rámci takzvané Joint Capability Technology Demonstration. Kontext byl jasný, expediční operace v Pacifiku proti „pacing threat“, což v americkém slovníku znamená Čínu. Evropa a Rusko v původním rámování nefigurovaly.

Jenže zbraň, která umí zasáhnout mobilní pozemní i námořní cíl ze stovek kilometrů, není vázaná na jeden oceán. V dubnu 2024 podklady pro slyšení výboru Sněmovny reprezentantů pro ozbrojené síly výslovně popsaly LRAM jako munici pro rotorové platformy s dosahem přes 150 námořních mil a s cílem nasazení z expedičních letišť ve spolupráci se senzory páté generace. V září 2025 L3Harris provedla úspěšný ostrý test, při němž Red Wolf v nízké výšce zasáhl námořní cíl. V listopadu 2024 předtím proběhlo na střelnici Yuma Proving Ground první odpálení z AH-1Z ovládané přes tablet, což naznačuje i zcela novou ergonomii obsluhy zbraně.

Oznámení kontraktu z ledna 2026 pak projekt definitivně posunulo z experimentální fáze do formální akvizice pod správou NAVAIR / PMA-242.

Co přesně Red Wolf umí, a co zůstává neveřejné

Veřejně známé parametry stačí na to, aby bylo jasné, proč je střela zajímavá:

• Dosah: prokázaných 200+ námořních mil (cca 370 km) v nízké výšce
• Rychlost: vysoká podzvuková
• Výdrž: přes 60 minut letu
• Komunikace: za horizontem
• Navedení: autonomní zásah za horizontem s využitím externího síťového zaměřování
• Cíle: mobilní pozemní i námořní

To je hodně. Ale hodně také chybí. Nezveřejněný zůstává typ naváděcí hlavy, rozměry, hmotnost, bojová hlavice, profil letu, odolnost proti rušení, kusové počty v kontraktu i jednotková cena. Veřejný je kontrakt za 86,2 milionu dolarů, ale zahrnuje i manuály, výcvik, testovací vybavení a podporu, cenu jedné střely z něj spočítat nelze.

Označení „utajovaný“ tedy dnes sedí spíš na parametry než na existenci programu. Že PASM existuje, kdo ho vyrábí a kdy má být zaveden, ví od ledna 2026 každý, kdo čte tiskové zprávy NAVAIR.

Co by to znamenalo pro české AH-1Z

Česká republika provozuje deset bitevních vrtulníků AH-1Z Viper a deset víceúčelových UH-1Y Venom. Dosavadní veřejně popsaná výzbroj českých Viperů zahrnuje střely Hellfire, řízené rakety APKWS, neřízené rakety a palubní kanón. Hellfire má otevřeně uváděný dosah 7 až 11 kilometrů. JAGM, novější standard AH-1Z u americké námořní pěchoty, dosáhl počáteční operační způsobilosti v březnu 2022, ale jeho přesný dosah otevřené námořní zdroje neupřesňují.

Proti tomu stojí PASM s prokázanými 370 kilometry. Násobek oproti Hellfire je nejméně pětadvacetinásobný. Změna by nebyla jen kvantitativní, šlo by o kvalitativní posun v taktické roli. Z AH-1Z by se vedle platformy pro přímou palebnou podporu a protitankový boj stal i síťový nosič pro údery za horizontem, schopný zasahovat pohyblivé cíle na velkou vzdálenost.

Jedno číslo to ilustruje nejlépe: bojový rádius samotného AH-1Z je podle českých armádních zdrojů 131 námořních mil, tedy 243 kilometrů. Střela by tedy svým dosahem překonala vlastní operační dosah vrtulníku, který ji nese.

Posílení NATO, ale ne palba z Vysočiny

Tvrzení o posílení východního křídla platí, ale vyžaduje realistický výklad. AH-1Z není strategický bombardér. Smysl PASM pro alianci v Evropě nespočívá v tom, že by český vrtulník z domácí základny pálil hluboko na východ. Spočívá v něčem jiném: v předsunutém rozmístění.

Pokud by české nebo alianční AH-1Z operovaly z expedičních letišť v Polsku, Rumunsku nebo Pobaltí, mohly by s touto municí zasahovat cíle ze vzdálenosti, která výrazně snižuje potřebu přiblížit se do dosahu krátkodosahové protivzdušné obrany. Vrtulník by fungoval jako síťový střelec, přijímá zaměřovací data z dronů, letounů páté generace nebo pozemních senzorů a odpaluje za horizontem. Neznamená to automatickou imunitu vůči vrstvené integrované protivzdušné obraně ani stíhacím hlídkám. Znamená to ale jinou taktickou roli, než jakou dnes vrtulníkům přisuzujeme.

Srovnání se Storm Shadow, které se občas objevuje, sedí jen na úrovni titulkového dosahu. Storm Shadow je těžká střela pro hluboké údery na předem plánované pevné vysoce hodnotné cíle, odpalovaná z bojových letounů. PASM je vrtulníková munice pro mobilní cíle s důrazem na cenovou dostupnost a masovost. Jiná kategorie, jiná mise.

Česká cesta k PASM: podmíněná a vzdálená

Ve veřejně dostupných českých zdrojích k dnešnímu dni neexistuje potvrzený zájem, žádost ani probíhající jednání o pořízení PASM. České rozpočtové dokumenty řeší servisní podporu H-1 do roku 2030 za 4,34 miliardy korun včetně letecké výzbroje, ale bez zmínky o nové dlouhodosahové střele. Pokud by Česko systém chtělo, muselo by projít standardním americkým procesem Foreign Military Sales, tedy vládní žádostí, schválením State Department a Pentagonu a podpisem Letter of Offer and Acceptance.

Realisticky: ne dříve než po americkém zavedení do výzbroje, tedy nejdříve po fiskálním roce 2027, a s víceletým horizontem na celý proces. Navíc s náklady, které dnes nelze vyčíslit, na pořízení munice, výcvik, skladování, integraci i střelecké zkoušky.

Cesta je otevřená, ale zatím po ní nikdo veřejně nevykročil. Pokud se tak stane, české AH-1Z přestanou být jen blízkými bitevníky. Stanou se něčím, s čím alianční plánování na východním křídle dosud nepočítalo.

Článek Střela s dosahem 300 km pro české vrtulníky: utajovaný projekt může posílit NATO na východním křídle se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se mění na zemi: asfalt, Mirošov a konec Dobříva

Nejviditelnější změna se odehraje ještě dřív, než návštěvník dorazí k tribunám. Parkoviště v Dobřívi, tradiční výchozí bod pro tisíce aut, letos poprvé neexistuje. Nahrazuje ho nové parkoviště v Mirošově s kapacitou přibližně dvou tisíc vozidel, vzdálené zhruba šest kilometrů od areálu. Druhý parkovací bod ve Strašicích zůstává a jeho kapacita roste na čtyři tisíce míst.

K areálu vede nově asfaltová přístupová cesta, detail, který zní banálně, ale kdo někdy táhl kočárek po rozježděné polní cestě v červnovém dešti, ocení ho víc než defilé tanků. Kyvadlová autobusová doprava z obou parkovišť je potvrzena, konkrétní jízdní řády pro rok 2026 ale organizátoři dosud nezveřejnili.

Uvnitř areálu se mění dispoziční řešení. Hofírek mluví o lepších výhledech na dynamické ukázky a o přestavbě prostoru tak, aby návštěvník viděl víc a chodil méně. Cíl je jasný: méně chaosu, víc řízené podívané.

Co zůstává: tanky, historie, rodiny

Kostra programu zůstává čitelná a pro pravidelné návštěvníky povědomá:

• 10:45 — defilé historické techniky
• 11:05 — defilé AČR
• 11:45 — historická ukázka „Hon na kočku 1945″
• 12:45 — kombinovaná dynamická ukázka 4. brigády rychlého nasazení a 7. mechanizované brigády
• 15:50 — ukázka jízdních vlastností pásové techniky

Vedle toho organizátoři počítají s doprovodnými aktivitami pro rodiny, airsoftové střelnice, překážkové dráhy, přímý kontakt s technikou. Z veřejných podkladů neplyne, že by se akce zpoplatnila nebo uzavřela; poslední oficiálně dohledatelné pozvánky k Bahnům uváděly vstup zdarma a nic nenasvědčuje změně.

Prestižní neznamená exkluzivní. Hofírek výslovně zmiňuje širokou paletu návštěvníků včetně rodin s dětmi. Bahna zůstávají veřejnou akcí, jen lépe organizovanou.

Proč právě teď: CV90, Leopardy a 2,2 % HDP

Armáda má letos poprvé co skutečně nového ukázat. Podle ministerstva obrany mají první kusy CV90 dorazit do Přáslavic v roce 2026; celkem jde o 246 vozidel, z nichž 39 vznikne ve Švédsku a 207 zkompletuje VOP CZ. Vedle CV90 budou na tankodromu opět Leopardy 2A4 a jako průmyslová premiéra se představí dva kusy techniky ASCOD, ty ovšem nejsou novou výzbrojí AČR, jde o partnerskou expozici.

Širší kontext dodávají čísla, která vysvětlují, proč armáda cítí potřebu silnější veřejné komunikace. Vláda v březnu 2025 schválila postupné navýšení obranných výdajů na nejméně 2,2 % HDP pro rok 2026 s trajektorií ke třem procentům do roku 2030. Koncepce výstavby armády do roku 2035 počítá s masivními investicemi právě do pozemních sil, těžké brigády, dělostřelectva CAESAR, logistiky. Když stát utrácí desítky miliard za obrněnce, potřebuje platformu, kde to lidem vysvětlí.

A pak je tu nábor. Armáda pro rok 2026 cílí na 2 250 nových rekrutů a sama uvádí, že veřejná prezentace patří mezi faktory zvyšující zájem o službu. Bahna tak nejsou jen show, jsou i rekrutační nástroj.

Pozemní odpověď na Ostravu

Dny NATO v Ostravě nabízejí dvoudenní program, přes 90 dynamických ukázek, 70 letadel ze 17 zemí a koncept partnerského státu. Bahna jsou jednodenní, výrazně pozemní a bez leteckého programu. Přiblížení k ostravskému modelu proto neznamená kopírování formátu, znamená převzetí ambice. Být akcí, na kterou se odkazuje, kterou sledují zahraniční partneři a která definuje, jak česká veřejnost vnímá pozemní síly.

Mezi hlavními partnery letošních Bahen figurují BAE Systems a VOP CZ, tedy přesně ty firmy, které stojí za projektem CV90. Modernizační linka se propsala i do partnerské struktury akce. To není náhoda, to je strategie.

6. června u Strašic se nerozhodne, jestli Bahna přežijí. Rozhodne se, jestli česká armáda dokáže svou největší pozemní přehlídku proměnit v něco, co odpovídá tomu, čím se za poslední tři roky stala, a čím se teprve stává.

Článek Česká armáda mění Bahna od základu. Z lidové podívané má vzniknout prestižní prezentace pozemních sil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Parametry, které mluví řečí NATO

Mk24 není experimentální prototyp. Podle oficiální produktové stránky DSS jde o plně vyvinutý lehký kulomet s konkrétními čísly:

• Ráže: 5,56 × 45 mm NATO
• Hmotnost: 6,2 kg
• Režim střelby: plně automatický i poloautomatický
• Efektivní dostřel: 600 m, maximální 1 200 m
• Systém: dlouhozdvihový píst, 11polohový regulátor plynu
• Hlavně: 14″ (35,6 cm) a 16″ (40,6 cm), rychlovýměnné

Kombinace poloautomatického a plně automatického režimu je přitom vlastnost, kterou současný kulomet AČR, belgický FN Minimi, podle oficiálního webu armády nenabízí. Minimi střílí pouze dávkou. Pro velitele družstva to znamená menší flexibilitu v situacích, kde je potřeba přesná jednotlivá rána místo plýtvání municí.

Suverenita vs. gramy na váze

Férové srovnání vyžaduje přiznat, že zahraniční konkurence existuje a v některých parametrech vede. Belgický FN Evolys 5.56 váží přibližně 5,5 kilogramu, tedy o 700 gramů méně než Mk24, a nabízí podobnou filozofii ultralehkého kulometu s ergonomií pušky. Na papíře je lehčí. Jenže papír neříká, kdo zbraň opraví v Pardubicích ve čtvrtek ráno, když se v pondělí rozbije na cvičišti.

Tady se láme celý příběh. Česká Obranná strategie 2023 výslovně pracuje se scénářem dlouhotrvající obranné války vysoké intenzity. Mluví o hospodářské mobilizaci, o bezpečnosti dodávek a o domácím průmyslu jako pilíři obrany. Sekce průmyslové spolupráce ministerstva obrany pak přímo definuje strategický zájem státu na schopnosti domácích firem zajišťovat mírové i krizové dodávky vojenského materiálu. Mk24 do tohoto rámce zapadá přesně, ne proto, že by byl prokazatelně nejlepší kulomet na světě, ale proto, že je český a opravitelný bez telefonátu do Bruselu.

Co víme a co ne

Je potřeba odlišit doloženou ambici od potvrzeného výsledku. Veřejný přehled pěchotních zbraní AČR stále uvádí FN Minimi a starší UK vz. 59. Mk24 tam nefiguruje. Flek sám říká, že by se domácí systémy „měly zařadit do výbavy v mnohem větším měřítku“, což spíš naznačuje, že k plošnému zavedení dosud nedošlo.

Tvrzení „do posledního šroubku z Česka“ je doloženo Flekovým výrokem a vyjádřením DSS. Nezávislý veřejný kusovník neexistuje. Starší technický článek o předchůdci PZD 556 z roku 2023 přiznává, že DSS nakupovala hlavňové polotovary od zahraničního dodavatele, byť většinu hlavních částí vyráběla doma. U Mk24 může být situace jiná, veřejný důkaz však chybí.

Co je naopak doložené: DSS už v roce 2023 vyráběla 130 kulometů a 260 hlavní měsíčně, plánovala stěhování do většího závodu v Cholupicích a její produkty míří i k ukrajinským ozbrojeným silám. Firma v Ralsku chystá výcvikové centrum pro policii, armádu a NATO. Nejde o garážovou dílnu, jde o průmyslovou kapacitu, která roste.

Proč je tahle debata důležitá právě teď

Rozpočet ministerstva obrany na rok 2026 činí necelých 155 miliard korun, z toho přes 56 miliard na investice. Program ručních zbraní by v tomto kontextu nebyl rozpočtově srovnatelný s nákupem letounů F-35 nebo bojových vozidel pěchoty. Ale jeho strategický dopad je jiný, netýká se jedné platformy, týká se principu. Pokud stát dokáže zajistit, že základní zbraň pěšího družstva nevyžaduje zahraniční servisní smlouvu ani zahraniční náhradní díl, získává něco, co se nedá koupit za žádnou cenu: čas. Čas reagovat, když se svět změní rychleji, než stihne dorazit zásilka z Belgie.

Mk24 zatím není oficiálně vyhlášeným programem AČR a bez vojskových zkoušek nelze tvrdit, že technicky převyšuje veškerou konkurenci. Ale argument, který za ním stojí, domácí výroba, domácí servis, domácí rozhodnutí, je přesně ten, se kterým český stát oficiálně počítá pro případ, že by se z plánování muselo stát nasazení.

Článek „V případě války na nikoho nečekáme.“ Český kulomet Mk24 je pro AČR klíčový, do posledního šroubku je z Česka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvě brigády pro deset milionů

Česká republika má dvě vševojskové brigády: 4. brigádu rychlého nasazení a 7. mechanizovanou brigádu, která se přezbrojuje na těžkou techniku, konkrétně na tanky Leopard 2A8, bojová vozidla CV90 a houfnice Caesar. Vedle nich rostou teritoriální prapory u krajských vojenských velitelství a aktivní záloha čítající 57 jednotek po celé zemi. To je celá manévrová masa státu, který leží na klíčové tranzitní ose NATO.

Estonsko se svými 1 362 954 obyvateli, podle předběžných dat estonského statistického úřadu k 1. lednu 2026, provozuje 1. a 2. pěší brigádu sdruženou pod Estonskou divizí. Divize propojuje brigády s teritoriální obranou na celém území státu a vytváří velitelskou nadstavbu, kterou Česko nemá. Litva s necelými třemi miliony obyvatel šla ještě dál: v dubnu 2026 slavnostně předala velení klíčových pozemních prvků své 1. divizi, která zastřešuje tři brigády, Iron Wolf, Griffin a rozvíjenou brigádu Aukštaitija, plus dělostřelecké, ženijní a protiletadlové pluky.

Společný jmenovatel s Českem? Počet hlavních brigádních formací. Rozdíl? Hloubka, velitelská struktura a tempo růstu.

Co NATO chce a co Česko dává

V červnu 2025 schválilo NATO nové Capability Targets (CT25). Po České republice nově požaduje vybudovat dvě plné brigády namísto dosavadní jedné, výrazně posílit protivzdušnou obranu a logistiku. Ministerstvo obrany samo přiznalo, že splnění těchto cílů bude v příštích deseti letech stát „několik stovek miliard korun“ nad rámec dvou procent HDP.

Jenže rozpočtová realita jde opačným směrem. Předchozí vláda Petra Fialy v březnu 2025 schválila trajektorii 2,2 % HDP pro rok 2026 a 3 % HDP do roku 2030. Kabinet Andreje Babiše po nástupu do úřadu nastavil obranný rozpočet na rok 2026 takto:

• Rozpočet MO: 154,791 mld. Kč
• Celkové obranné výdaje: 184,694 mld. Kč (cca 2,1 % HDP)
• Snížení oproti návrhu předchozí vlády: 21 mld. Kč
• Plánované projekty přesunuté do roku 2027: 16,4 mld. Kč

Ministerstvo tvrdí, že žádný zahájený modernizační projekt nebude ohrožen. Ale nezahájené projekty, další vrstvy protivzdušné obrany, systémy C-RAM a C-UAS, střední vrtulníky, transportní letouny a rozšíření brigádních struktur, zůstávají v čekárně.

Teritoriální prapory místo třetí brigády

Místo nové manévrové brigády Česko od října 2025 buduje prapory územní obrany u krajských vojenských velitelství. Jde o transformaci dosavadních rot aktivní zálohy do větších celků. Teritoriální síly navíc v roce 2026 přebírají prapor podpory nasaditelných sil v Rakovníku, určený pro logistickou podporu spojeneckých jednotek procházejících českým územím.

Je to krok správným směrem, ale není to totéž co třetí brigáda schopná manévrového boje. Teritoriální prapory plní obranu objektů, ochranu území a Host Nation Support. Koncepce výstavby AČR 2035 počítá se stmelením aktivní zálohy „až do stupně prapor“, nikoli do brigádního svazku. U 4. brigády rychlého nasazení dokument zmiňuje záměr výstavby čtvrtého praporu. To je maximum, které schválené státní dokumenty obsahují.

Proč na tom záleží

Argument není o tom, že Česko stojí mimo alianční obranu. Článek 5 platí, spojenci plánují posily, na území ČR se cvičí a přesouvají spojenecké jednotky. Ale dvě brigády bez divizní nadstavby znamenají, že v případě konfliktu vysoké intenzity nemá český generální štáb dostatečnou hloubku pro rotaci, ztráty a současné krytí více směrů. Menší státy na východním křídle, s několikanásobně menší populací, tuto hloubku budují rychleji.

NATO po Česku chce víc. Česká koncepce to uznává. A přesto vláda v roce 2026 ubírá z rozpočtu miliardy a posouvá projekty do dalších let. Nejde o vědomé ignorování hrozby, jde o rozpočtové rozhodnutí, které fakticky zpomaluje růst armády v momentě, kdy alianční požadavky rostou nejrychleji od konce studené války.

Estonsko staví divizi pro 1,36 milionu lidí. Česko se svými deseti miliony zatím staví prapory.

Článek Česko se není schopné bránit a vláda to odmítá řešit. Milionová země má stejnou armádu jako my se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdo jsou a odkud přišli

Vladimír Gruncl provozuje web a videokanál VG Production, kde uvádí český i ruský telefonní kontakt. Na platformě Rutube publikuje pod hlavičkou „VG Production Dokument“ videa z Irkutské oblasti. Nejstarší dohledatelná stopa pochází z května a června 2024, tedy ještě před Putinovým dekretem č. 702 z 19. srpna téhož roku, který zjednodušil pobyt cizincům hlásícím se k „tradičním ruským duchovně-mravním hodnotám“.

Václav Herzinger se ve veřejných zdrojích objevuje později. Nejpozději na jaře 2026 prokazatelně bydlel v obci Butyrki, rovněž v Irkutské oblasti. Přesný způsob přesunu obou mužů z Česka na Sibiř veřejně neupřesnili.

Důležitý detail: Grunclova sibiřská stopa předchází zmíněnému dekretu o několik měsíců. Tvrzení, že odjel „díky Putinovu pozvání“, tedy není z veřejných stop čistě doložitelné, mohl v Rusku pobývat na jiném základě a dekret využít až dodatečně k legalizaci pobytu.

Chatrč, brambory a 5 500 korun měsíčně

Grunclův dům v Revyakině stál podle jeho vlastních slov 600 tisíc rublů. Za tu cenu dostal starší zchátralou stavbu, kterou postupně svépomocí opravuje, vrtá studnu, buduje septik, staví plot, sází brambory. V červnu 2025 natáčí nedělní oběd: kaše s kotletami po ranní práci na plotě. V prosinci 2025 vysílá z téže vesnice vánoční video.

Herzingerova situace je podobná. Dřevěný domek bez tekoucí vody, bez koupelny, bez záchodu. Latrína na louce. Postupem času připojil pračku na nádrž, ale komfort zůstává na úrovni, kterou by většina Čechů považovala za chatařský provizor.

Ekonomická realita je stejně výmluvná:

• Grunclova mzda (práce v ostraze): 21 000 rublů měsíčně, tedy zhruba 5 500 Kč
• Herzinger jezdí kamionem
• Ceny v místních obchodech jsou podle Gruncla „jako v ČR“

Při českých cenách a ruském platu vychází kupní síla brutálně nízko. Žádný blahobyt, žádný „ruský sen“ v materiálním slova smyslu.

Ideologie versus lopata

Proruské prostředí, ze kterého oba vzešli, nabízelo obraz Ruska jako útočiště před „terorem“ liberálního Západu. František Karel Ladislav, další český proruský migrant, v rozhovoru z února 2024 mluvil o tom, že „železná opona opět vzniká a bude pevnější“ a že stěhování nelze odkládat. Popisoval Rusko jako prostor větší svobody, kde člověk nemusí řešit genderovou politiku ani mediální mainstream.

Gruncl a Herzinger tento rámec zjevně sdíleli. Veřejně lítost nevyjádřili, Grunclův kanál běží kontinuálně minimálně do konce roku 2025 a sekundární zdroje ho zachycují ještě v dubnu 2026. Otevřené zpochybnění proruského východiska nikde nezaznělo.

Jenže jejich vlastní videa vyprávějí jiný příběh než ideologické manifesty. Vyprávějí příběh dvou mužů středního věku, kteří ráno vstávají do vedra, nosí vodu, opravují plot a vaří z toho, co je. Není to propaganda, je to deník přežívání s lopatou v ruce.

Mohou se vůbec vrátit?

České občanství se podle Ministerstva vnitra ČR ztrácí pouze formálním prohlášením o vzdání se. Pokud ho Gruncl ani Herzinger neučinili, a nic takového dohledatelné není, zůstávají českými občany a návrat je právně možný.

Prakticky je to složitější. MZV ČR důrazně varuje před cestami do Ruska, vyzývá české občany k opuštění země a upozorňuje na:

• omezenou konzulární pomoc
• nefunkčnost českých platebních karet v Rusku
• komplikované odjezdy pouze přes třetí země (Arménie, Kazachstán, Srbsko, Turecko)

Z Irkutské oblasti, vzdálené přes 5 000 kilometrů od nejbližšího funkčního výjezdního koridoru, by cesta zpět stála peníze, které při mzdě 21 000 rublů měsíčně představují několikaměsíční úspory.

Malý okruh, velký test

Nejde o masovou vlnu. Zdokumentovaných českých proruských migrantů jsou jednotky, vedle Gruncla a Herzingera se ve veřejných zdrojích objevují jména jako Petr Michalů, Jakub Zieba nebo zmíněný Ladislav. Každý z nich dopadl jinak: Michalů skončil v doněckém ozbrojeném prostředí, Zieba se stal propagandistickým projektem. Gruncl s Herzingerem nepůsobí ani jako bojovníci, ani jako mediální hvězdy, spíš jako dva chlapi, kteří normálně pracují a bydlí ve standardu, jaký by v Česku neakceptovali.

Jejich příběh je malý praktický test toho, co z proruského ideálu zbyde ve chvíli, kdy se musí topit dřevem, voda teče jen z nádrže a výplata pokryje sotva jídlo. Odpověď jejich vlastní kamera ukazuje každý týden, a zatím z ní neplyne nic, co by se dalo nazvat lepším životem.

Článek Čeští konspirátoři emigrovali za Putinem na Sibiř. Bydlí v chatrči bez vody a záchod mají na louce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně leželo na stole v Gabale

Na společné tiskové konferenci 27. dubna zazněla řada konkrétních bodů. Babiš mluvil o zájmu ČEZ uzavřít dlouhodobý kontrakt na ázerbájdžánský plyn. Zmínil, že Ázerbájdžán už dnes pokrývá 42 % české spotřeby ropy. Představil nabídku letounu L-39NG i produktů zbrojovky Colt CZ Group a otevřel téma společných podniků s transferem výroby.

Na navazujícím business fóru se pak představilo padesát českých firem, od energetiky přes infrastrukturu po obranný průmysl. Jedním z konkrétních projektů je účast na výstavbě metra v Baku. Nejde o symbolické gesto, ale o obchodně-politický vstup s jasně formulovanými cíli.

Proč to Moskvu zasáhlo víc než obvykle

Babišova cesta nepřišla do vakua. Přišla do prostoru, kde Rusko už předtím ztratilo své nejviditelnější páky:

• Duben 2024: Moskva a Baku se dohodly na předčasném stažení ruských mírových sil z Karabachu, čímž skončila poslední ruská vojenská přítomnost v regionu.
• Prosinec 2024: Po pádu civilního letadla AZAL nad ruským územím Alijev veřejně obvinil Moskvu ze snahy věc zakrýt. Putin se omluvil za „tragický incident“, ale bez plného převzetí odpovědnosti.
• Červen 2025: Po smrti Ázerbájdžánců při policejních raziích v Jekatěrinburgu Baku zrušilo ruské kulturní akce a odmítlo návštěvu ruského vicepremiéra.

Do tohoto kontextu přiletěl český premiér s početnou delegací a agendou, která kombinuje přesně to, co Rusko v regionu ztrácí: roli energetického prostředníka a monopol na bezpečnostní vazby.

Plyn: politický záměr, ne hotová smlouva

Zájem o ázerbájdžánský plyn je reálný, ale cesta k dodávkám do českých domácností zůstává dlouhá. Stávající Jižní plynový koridor, jediná trasa, kudy ázerbájdžánský plyn teče do Evropy, je podle dostupných analýz plně rezervovaný. Rozšíření kapacity by vyžadovalo investice do těžby i do přepravní infrastruktury.

Babišovu cestu proto považujeme nikoli za příslib rychlého plynu, ale za strategické zasazení Česka do přeskupování dodavatelských vazeb na jižním Kavkaze. Praha chce být u stolu dřív, než se tam znovu usadí někdo jiný.

Širší obraz: kdo vyplňuje prostor po Rusku

Ázerbájdžán nehraje hru jedním směrem. Baku balancuje mezi Tureckem, EU a zbytkem ruského pragmatismu. Turecko funguje jako reálná bezpečnostní alternativa, ve stejný den, kdy Babiš jednal s Alijevem, probíhalo společné taktické letecké cvičení TurAz Qartalı-2026. Evropská unie zase upevňuje přítomnost v sousední Arménii: civilní mise EUMA s více než dvěma stovkami lidí byla prodloužena do února 2027.

Rusko neodchází z regionu dobrovolně. Ale jeho role garanta bezpečnosti, prostředníka a brány k velkým kontraktům se zmenšuje s každým měsícem, a s každou delegací, která přiletí bez moskevského požehnání.

Babišova cesta do Gabaly není příčinou ruského ústupu na jižním Kavkaze. Je jeho nejčerstvějším symptomem.

Článek Rusové ztrácí kontrolu nad postsovětským prostorem. Babišova cesta do Ázerbájdžánu je rozlítila, jak už dlouho nic se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně dělají antény Ubiquiti na frontě

Nejde o autopiloty ani o řídicí jednotky dronů v úzkém slova smyslu. Produkty jako LiteBeam, PowerBeam, NanoBeam nebo AirFiber, které Ubiquiti samo řadí mezi exportně citlivé, fungují jako bezdrátové mosty na vzdálenost jednotek kilometrů. V praxi to znamená:

• přenos živého videa z průzkumného dronu k operátorovi FPV stroje,
• propojení velitelského stanoviště s předsunutou pozicí pilota,
• koordinaci mezi pozorovatelem a útočným dronem v reálném čase.

Ukrajinský signalista citovaný Hunterbrookem to shrnul jednoduše: bez těchto rádiových mostů by bylo méně vzletů a méně obětí. Hunterbrook navíc geolokoval svazek antén se znaky Ubiquiti ke kostelu v Sudži v Kurské oblasti, další doložené použití spojuje s ruskými jednotkami v Chersonské oblasti a s dodávkami do okupovaných území v Doněcku.

Distribuční trasa: z Plzně přes Istanbul do zákopů

Hunterbrook popisuje dvě fáze. V první Discomp podle celních dat dodával přímo ruskému odběrateli, firmě WiFiMag spojené s Ivanem Ionovem Vladimirovičem. Tyto přímé zásilky měly pokračovat až do června 2023, tedy více než rok poté, co Discomp sám na svém webu 14. března 2022 varoval, že část produktů Ubiquiti spadá pod exportní kontrolu a nesmí se do Ruska ani Běloruska prodávat ani nepřímo.

Ve druhé fázi se trasa přesunula přes Turecko. Hunterbrook jmenuje mimo jiné firmu Unico Tekstil jako prostředníka, přes kterého zboží pokračovalo na ruský trh. Celková hodnota zásilek Ubiquiti do Ruska podle analýzy vzrostla o 66 % ve srovnání se stejně dlouhými obdobími před invazí a po ní, za 26 měsíců po únoru 2022 šlo zhruba o 28 milionů dolarů.

Jednatel Discompu Václav Harmáček pro česká média exporty do Turecka nepopírá. Tvrdí ale, že firma má smluvní zákaz dalšího reexportu a že po dodání zboží tureckému partnerovi už nemůže kontrolovat jeho další osud. Porušení sankcí odmítá.

Proč smluvní klauzule nestačí

Obrana „prodali jsme to do Turecka, dál to není naše věc“ má v evropském sankčním právu stále slabší oporu. EU od 20. března 2024 u vybraného citlivého zboží vyžaduje smluvní zákaz reexportu do Ruska, ale Evropská komise sama přiznává, že obcházení přes třetí země zůstává jedním z hlavních problémů vynucování sankcí.

Precedent existuje i na americké straně. V roce 2014 zaplatilo samotné Ubiquiti americkému úřadu OFAC 504 225 dolarů za porušení íránských sankcí, zboží tehdy proudilo přes distributory ve Spojených arabských emirátech a Řecku. OFAC výslovně odmítl obhajobu, že firma nemůže za to, co dělají její distributoři, a konstatoval, že management věděl nebo měl důvod vědět o reexportu.

České úřady reagují, výsledek chybí

Po zveřejnění zjištění začaly případ prověřovat ministerstvo průmyslu a obchodu i ministerstvo zahraničí. BIS ve výroční zprávě za rok 2024 potvrdila, že registruje snahy některých českých firem dostávat sankcionované zboží do Ruska. A policie v září 2025 oznámila stíhání šesti fyzických a jedné právnické osoby v kauze vývozu sedmi důlních strojů do Ruska přes prostředníky, první český precedens, že reexportní řetězec může skončit trestním obviněním.

Veřejně dostupný finální výsledek prověřování Discompu ale dosud neexistuje. Přímý důkaz, že firma znala konkrétní bojové nasazení konkrétních kusů, dohledatelný není. Doloženo je něco jiného: že Discomp prokazatelně věděl o sankční citlivosti produktů, že přímé dodávky ruskému klientovi pokračovaly i po vlastní březnové výstraze a že turecká trasa vznikla v době, kdy přímý export už nebyl obhajitelný.

Test celého systému

Případ Discompu není příběhem jedné antény na frontě. Je testem toho, zda oficiální evropská distribuce dokáže zastavit tok citlivé technologie do ruské válečné mašinérie, nebo zda stačí přepsat fakturu na Istanbul a celý sankční aparát se zastaví u smluvní klauzule, kterou nikdo nekontroluje.

Podle nás odpověď zatím zní: systém selhal. Šestašedesátiprocentní nárůst dodávek Ubiquiti do Ruska po invazi není anomálie jednoho distributora. Je to strukturální díra, kterou česká firma z Plzně pomáhala, vědomě či z nedbalosti, zaplnit.

Článek Česká firma z Plzně má pomáhat Rusům zabíjet Ukrajince. Její technika řídí válečné drony na frontě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři patra jednoho balíku

Čísla, která kolem ukrajinské obnovy kolují, se snadno zaměňují. Stojí za to je rozlišit.

Celý Nástroj pro Ukrajinu (Ukraine Facility) má pro roky 2024–2027 objem až 50 miliard eur a tři pilíře: přímou rozpočtovou podporu Kyjevu, investiční rámec a technickou pomoc s reformami. Investiční pilíř, do kterého spadá i český program, disponuje 9,5 miliardy eur v zárukách a grantech a má mobilizovat až 40 miliard eur soukromých i veřejných investic.

Český „vstupní tiket“ je proti tomu skromný: 188 milionů eur schválených 7. března 2025 pro dva programy. Sto milionů eur míří na záruční schéma NRB pro investiční úvěry, zbylých 88 milionů na modernizaci šesti ukrajinských nemocnic ve spolupráci s Českou rozvojovou agenturou. Nejde o peníze z ukrajinského rozpočtu, jde o evropské zdroje. Česká vláda k tomu pro roky 2026–2028 přidává ročně 500 milionů korun jako kofinancování přes NRB.

Náš výpočet: český balík odpovídá asi 0,38 % celé Facility a zhruba dvěma procentům investičního pilíře. Malý díl, ale díl, který má otevřít úvěry za 4,2 miliardy korun a investice kolem šesti miliard.

Proč vůbec investovat do válečné zóny

Společný odhad ukrajinské vlády, Světové banky, Evropské komise a OSN z února 2026 vyčíslil potřeby obnovy na téměř 588 miliard dolarů v příští dekádě, nejvíc v dopravě, energetice, bydlení, průmyslu a zemědělství. Trh existuje. Problém je riziko.

Žádná komerční banka nepůjčí na projekt v Charkově za běžných podmínek. Právě proto je celý investiční pilíř postavený na principu sdíleného rizika: NRB v českém schématu kryje 70 až 87,5 % úvěru, Evropská komise na tuto expozici dává protizáruku 70 až 80 % podle sektoru a lokality. Samotné úvěry mají poskytovat ukrajinské komerční banky. Investor nese vlastní kapitál. Nikdo nedostává peníze zadarmo, ale bez tohoto odjištění by se klasické úvěrování na Ukrajině rozjíždělo jen obtížně.

Prioritní sektory českého programu: energetika, kritická infrastruktura, strategická výroba a nově i technologie dvojího užití. Oprávněnými příjemci mohou být ukrajinské pobočky českých firem, lokální firmy s českým spoluvlastníkem, česko-ukrajinské společné podniky nebo projektová SPV. Nemocniční větev pak otevírá prostor dodavatelům zdravotnické techniky a školení.

Polsko je dál, ale Česko je ve hře

Srovnání s ostatními zeměmi ukazuje, kde Česko stojí, a kde ne. Polská rozvojová banka BGK podepsala svou záruční dohodu s Komisí už 30. března 2026 a sama ji označila za první takový kontrakt národní rozvojové banky z EU v rámci druhého pilíře. Německo, Francie, Itálie a Polsko si paralelně od léta 2025 budují společný evropský fond pro obnovu Ukrajiny za účasti KfW, EIB a dalších velkých hráčů.

Česko v této lize velikostně nesoutěží. Ale 23. dubna 2026 NRB vystoupila po boku BGK, francouzské BPI France, italské CDP a finské Finnvery u společného prohlášení s Komisí k podpoře technologií dvojího užití. To naznačuje dvě věci: Česko je v užší skupině zemí, které si přes vlastní rozvojovou banku budují přímý kanál k ukrajinským investicím, a tento sektor bude v české projektové pipeline hrát větší roli, než se původně čekalo.

Co zbývá do startu

Chybí podpis. Dokud NRB a Komise neuzavřou finální záruční dohodu, nemůže banka vypisovat záruky a české firmy nemohou čerpat. Podle posledních veřejných vyjádření se míří na květen 2026. Firmy, které chtějí být připravené, mohou už teď kontaktovat NRB přes adresu obnova.ukrajiny@nrb.cz, veřejné detaily finální výzvy, seznam partnerských bank ani kompletní aplikační dokumentace ale zatím zveřejněny nejsou.

Česká šance na ukrajinské obnově nestojí na velikosti domácího rozpočtu. Stojí na tom, zda stát přes NRB včas přepne evropské záruky do reálně čerpatelných úvěrů pro konkrétní projekty. Každý týden zpoždění je týden, kdy Polsko a další už podepisují smlouvy s firmami.

Článek Miliardy pro ČR z Ukrajiny. Podnikání ve válečné zóně zní jako šílenství, přesto máme krok před podpisem klíčové smlouvy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně DPET umí

DPET, celým názvem Deployable Passive Electronic Support Measures Tracker, je pátá generace české pasivní radiolokační školy. Pracuje výhradně jako přijímač: zachycuje elektromagnetické emise okolních cílů, letadel, lodí, radarů a komunikačních systémů, a z rozdílů v čase příjmu na čtyřech anténních jednotkách vypočítává jejich polohu. Podle webu 53. pluku průzkumu a elektronického boje zvládne současně sledovat až 200 vzdušných, pozemních i námořních cílů do vzdálenosti 500 kilometrů. Sám přitom nevyzařuje jedinou vlnu. ERA o systému říká, že vidí, aniž by byl viděn.

Formulace „nejde rušit“ je ovšem zkratka, která si zaslouží upřesnění. Veřejně doložené je hlavně to, že DPET není odhalitelný klasickými prostředky elektromagnetického boje a nemůže se stát cílem protiradarových střel tak jako aktivní radar, protože prostě netvoří vyzařující terč. To je zásadní výhoda. Neznamená to ale veřejně doloženou absolutní nezranitelnost vůči jakékoli formě protiopatření. Přesněji řečeno: nelze ho rušit a zaměřovat stejným způsobem jako aktivní radar. A to je v praxi obrovský rozdíl.

Proč právě Hormuz – a proč právě teď

Hormuzský průliv se od počátku roku 2026 proměnil v jednu z nejnebezpečnějších námořních oblastí světa. Společné prohlášení desítek států z 19. března, mezi nimiž figurovalo i Česko, odsoudilo íránské útoky na obchodní plavidla, kladení min a dronové i raketové údery. Mezinárodní námořní organizace 24. dubna konstatovala, že v průlivu „není nikde bezpečný průjezd“, evidovala 29 ověřených útoků a upozornila na humanitární problém: kolem dvaceti tisíc námořníků uvězněných v oblasti.

Británie a Francie 22. dubna oznámily dvoudenní plánovací konferenci k „striktně defenzivní mnohonárodní misi“ zaměřené na ochranu obchodních lodí, obnovení svobody plavby a odminování po dosažení udržitelného příměří. Právě do tohoto rámce Babiš 17. dubna nabídl český příspěvek. Řekl, že s návrhem přišli „kolegové z ministerstva zahraničních věcí a obrany“, a dodal, že o případném vyslání bude rozhodovat Parlament. K 28. dubnu 2026 ale ve veřejně dostupných zdrojích není dohledatelné finální rozhodnutí, ani usnesení vlády, ani bezpečnostní rady státu, ani obou komor Parlamentu. Jde tedy zatím o politickou nabídku, nikoli o hotové nasazení.

Česká pasivní škola: od Tamary po DPET

DPET nestojí ve vzduchoprázdnu. Je dědicem vývojové linie, která začala systémem Ramona, pokračovala Tamarou v roce 1987, jež sledovala až 70 cílů a rozvíjela se zhruba hodinu, a vyústila ve Věru S/M se schopností sledovat kolem 200 cílů na 450 kilometrů. DPET tuto kapacitu posouvá dál: dosah narostl na 500 km, přibyla lehčí varianta pro snazší přepravu a výrazně se zlepšila mobilita celého kompletu na podvozcích Tatra 815 8×8. Klíčový je i důraz na rychlé napojení do národních a aliančních systémů velení a řízení.

Armáda dnes disponuje dvěma komplety. Smlouva z roku 2020 zněla na dva systémy, první převzal 532. prapor elektronického boje v prosinci 2023, druhý byl dodán v roce 2024. Pokud by jeden zamířil k Hormuzu, v Česku by zůstal jediný. ERA, součást skupiny OMNIPOL, přitom podle vlastních údajů instalovala přes 160 systémů ve více než 67 zemích. Mezi doloženými zakázkami je například dodávka VERA-NG pro moldavskou armádu v rámci European Peace Facility.

Není to zázračná zbraň – ale přesně to, co koalice potřebuje

Babišovo prohlášení, že „nikdo jiný ho nemá“, je politická nadsázka. Obdobnou roli pasivního sledování v zahraničí plní například německý HENSOLDT TwInvis nebo švédský Saab Sirius, byť používají odlišné technické principy a nejsou přímými konkurenty DPET v jeho armádní konfiguraci. Výjimečnost českého příspěvku nespočívá v tom, že by šlo o jedinou pasivní technologii na světě. Spočívá v tom, co Česko reálně může nabídnout: funkční, odzkoušený a mobilní systém s obsluhou, která ho umí integrovat do aliančního velení.

V prostředí Hormuzského průlivu, úzkém a přeplněném elektromagnetickými emisemi lodí, letadel, radarů a komunikačních systémů, dává pasivní senzor mimořádný smysl. Může dlouhodobě monitorovat aktivitu na moři, ve vzduchu i na pobřeží, aniž by prozradil vlastní pozici. Není to samospásný štít. Je to oči a uši, které fungují právě proto, že mlčí. A v koalici, kde Británie a Francie dodají lodě a letadla, je tichý český senzor přesně ten dílek, který do mozaiky zapadá.

Mise zatím nemá schválený mandát, velení se teprve dopracovává a Parlament o vyslání nehlasoval. Jedno je ale jasné už teď: Česko má co nabídnout, a tentokrát to není symbolický příspěvek, ale schopnost, kterou si spojenci nedokážou snadno nahradit.

Článek Český radar DPET nejde rušit ani odhalit. Babiš ho poslal k Hormuzskému průlivu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čtvrt miliardy eur za deset měsíců

Czechoslovak Group kontrakt oznámila prostřednictvím tiskové zprávy 23. dubna 2026. Hodnota: téměř 250 milionů eur, v přepočtu zhruba 6 miliard korun. Dodávky mají proběhnout do deseti měsíců. Odběratelem je blíže neurčený „evropský zákazník“, financování zajišťuje „země západní Evropy“ — CSG obě entity výslovně odděluje, což naznačuje donorový model, kdy jeden stát platí munici pro druhý. Ani počet dodaných kusů, ani přesný typ granátu firma nezveřejnila; odkazuje na „citlivou povahu projektu“.

Nejde přitom o osamocený výstřel. Pouhý týden předtím, 16. dubna, CSG oznámila jiný evropský kontrakt na velkorážovou munici za téměř 300 milionů eur. A v samotném oznámení z 23. dubna firma připomíná, že nová zakázka navazuje na „několik dalších velkých dohod od začátku roku“, včetně kontraktu dceřiné Excalibur International na desítky tisíc kusů dělostřelecké a minometné munice pro západoevropského člena NATO v hodnotě stovek milionů eur.

Proč „gigant“ není nadsázka

CSG za rok 2025 vykázala tržby 6,7 miliardy eur a zaměstnává přes 14 tisíc lidí. Její akcie se obchodují na Euronext Amsterdam, investor relations materiály firmu popisují jako druhého největšího evropského výrobce střední a velkorážové munice a největšího světového výrobce malorážové munice podle tržeb. To jsou tvrzení firmy samotné, ale čísla kontraktů je podpírají.

V evropské 155mm lize ovšem CSG není sama. Rheinmetall se označuje za největšího světového výrobce dělostřelecké munice a v nové německé továrně cílí na 100 tisíc projektilů ročně s výhledem na dvojnásobek. KNDS právě spustil další automatizovanou linku na 155mm granáty v Belgii. Nammo se odlišuje technologicky, ramjetovými řešeními s extrémním dostřelem. CSG je v první lize, ale hraje se o pozice.

Kde se munice skutečně vyrábí

Přestože CSG nese v názvu „Czechoslovak“ a top management sídlí v Praze, veřejně dohledatelné těžiště 155mm výroby leží jinde. Klíčovým uzlem je slovenská ZVS Holding, závody v Dubnici nad Váhom a ve Snině, kde v roce 2025 slavnostně otevřeli novou linku na těla dělostřelecké munice. Plán počítal s produkcí 360 tisíc kusů 155mm těl ročně do roku 2026. Španělská FM Granada v rámci MSM Group zase vyrábí modulární prachové náplně včetně typu M4A2 pro 155mm systémy.

Celá skupina přitom mluví o ambici překročit roční kapacitu jednoho milionu kusů velkorážové munice. To už není jen obchodní úspěch, to je budování evropské průmyslové základny v segmentu, který byl před rokem 2022 chronicky podinvestovaný. Evropská obranná agentura tehdy otevřeně přiznala schopnostní i výrobní mezery. Od té doby EU spustila program ASAP na rychlé navýšení produkce, EDA podepsala rámcové smlouvy na společné nákupy 155mm a NATO uzavřelo miliardové kontrakty na doplnění aliančních zásob.

Válka na Ukrajině jako akcelerátor, ne jediný motor

Poptávku po 155mm munici bezpochyby roztočil konflikt na Ukrajině. CSG ale ve výsledcích za rok 2025 přímo píše, že i případné příměří by vedlo spíš k přesunu objednávek, od Ukrajiny ke státům NATO doplňujícím vlastní zásoby, než k útlumu. Evropské armády roky čerpaly ze skladů a teď je potřebují naplnit znovu. Vertikální integrace CSG, od vstupních surovin přes nitrocelulózu a TNT až po hotovou munici testovanou v systémech Zuzana, Krab, M109 či Nora B-52, ji staví do pozice dodavatele, který umí škálovat.

Na burze se to ale zatím neprojevilo tak, jak by investoři z IPO čekali. K 28. dubnu 2026 se akcie CSG na pražské burze obchodovaly za 468,50 Kč, téměř 23 procent pod upisovací cenou 608 Kč. Série kontraktů posiluje příběh plného orderbooku, ale bez zveřejněných marží a detailního rozkladu backlogu trh zjevně čeká na víc než tiskové zprávy.

Dvě čtvrtmiliardové zakázky za jediný duben ukazují, že CSG se v evropské 155mm munici přepnula z regionálního dodavatele do systémového hráče. Otázka už nezní, jestli umí získat velké kontrakty. Zní, jestli je dokáže plnit v tempu, které evropské přezbrojování vyžaduje.

Článek Český zbrojní gigant CSG získal kontrakt za 6 miliard na munici, která mění pravidla dělostřelecké války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně SOATU je, a co není

SOATU nevzniklo jako elitní útvar na zelené louce. Vzniklo z potřeby. Armáda po vyhodnocení operačních zkušeností, mimo jiné z Afghánistánu, identifikovala zásadní mezeru: chyběl vlastní vzdušný prvek schopný přímo podporovat speciální síly. Rozhodnutí o jeho vybudování padlo na úrovni náčelníka Generálního štábu.

Výsledkem není samostatný regiment, ale funkční celek zahrnující vrtulníky, letové osádky, velení, plánování a podpůrné prvky pro mise speciálních operací. Posádky pravidelně cvičí s 601. skupinou speciálních sil, fungují podle NATO-SOF standardů a před nasazením procházejí hodnocením typu TACEVAL. Podle oficiálních armádních materiálů jde o schopnost, kterou v podobné kvalitě mají jen některé z nejvyspělejších armád Aliance. Důležité upřesnění: toto je formulace armádního zdroje, nikoli výsledek nezávislého aliančního srovnání.

Anatomie „nejlépe vybaveného“ Mi-171Š

Tvrzení o nejlepší výbavě na světě stojí na konkrétním balíku úprav, které pro armádu realizoval státní podnik LOM Praha v několika vlnách, od projektu SOATU II s prototypem předaným koncem roku 2020 přes sériové kusy v roce 2021 až po navazující program KROVKA, jehož prototyp a první dva sériové stroje ministerstvo obrany představilo v dubnu 2026.

Co přesně ten balík obsahuje:

• NATO-interoperabilní avionika s převodem přístrojů z metrických do imperiálních jednotek, zdánlivý detail, bez kterého ale nelze bezpečně létat v aliančním vzdušném prostoru vedle amerických a britských strojů.
• Jeřáb Breeze-Eastern 29900-59 s nosností 272 kg a integrovaný Tyler hook pro fast-rope a horolezecká lana, standardní vybavení západních speciálně-operačních vrtulníků, unikátní na platformě Mi.
• Kolejnicový a válečkový systém v kabině pro flexibilní konfiguraci nákladu i pancéřování.
• Lehčí a rychleji montovatelné desky pro M-134DH Minigun, šestihlavňový rotační kulomet ráže 7,62 mm.
• Nový samonavíjecí poutací systém palubního inženýra a stupačka pod levými dveřmi.

LOM Praha navíc ve spolupráci s belgickou firmou FN Herstal vyvinul zástavbu kulometu FN MAG (M240), o kterou podle výroční zprávy podniku projevili zájem i zahraniční zákazníci. Platforma se tedy dál modulárně rozvíjí.

Pro srovnání: chorvatské vzdušné síly, další alianční provozovatel Mi-171Š, ve svých veřejných materiálech popisují především standardní transportní parametry, noční výcvik s brýlemi NVG a palubní výzbroj v podobě kulometu PK. Český speciálně-operační balík je v otevřených zdrojích výrazně širší. Neznamená to automaticky „světové prvenství“, nezávislý mezinárodní benchmark neexistuje. Znamená to ale, že formulace LOM Praha a AČR o nejlépe vybavených Mi-171Š má pod sebou konkrétní, ověřitelný obsah.

Od Šarany po východní Polsko

Vrtulníkáři z Náměště mají za sebou operační historii, která sahá až k misi IFOR v Bosně a Hercegovině v roce 1996. Následovalo Kosovo a pak Afghánistán, kde Task Force HIPPO v letech 2009–2011 ze základny Šarana přepravila přes devět tisíc osob a 334 tun materiálu včetně letů MEDEVAC.

Současné SOATU na tuto linii navazuje, ale s jiným profilem. V roce 2024 operovaly české speciálně upravené Mi-171Š v Polsku a pomáhaly i při katastrofálních povodních. V září 2025 armáda vyslala tři stroje znovu, tentokrát na východní křídlo NATO. Právě tato opakovaná nasazení dala jednotce širší publicitu. Schopnost se budovala přes deset let. Viditelná se stala teprve teď.

Sedm strojů a budoucnost, která se jmenuje H-1

Ve veřejných rozpočtových dokumentech je pro SOATU doloženo sedm modernizovaných Mi-171Š. Není to velká flotila. Ale právě v tom spočívá logika celé schopnosti, malý počet strojů s vysokou koncentrací úprav a vybraných posádek.

LOM Praha v rámci takzvané „národní cesty“ počítá s udržením provozu vrtulníků řady Mi minimálně do roku 2035. Paralelně ale Česko dramaticky rozšiřuje flotilu amerických strojů systému H-1: dvanáct pořízených kusů plus osm darovaných od USA, celkem dvacet vrtulníků po modernizaci na jednotný standard. V únoru 2026 se H-1 poprvé operačně nasadily v Polsku.

Pokud bude speciálně-operační role Mi-171Š jednou převáděna na jinou platformu, nejlogičtějším kandidátem je podle nás UH-1Y Venom. Nikoli další rozvoj ruské konstrukce.

Sedm vrtulníků sovětského původu, přestavěných českýma rukama na západní standard, létajících na východním křídle NATO ve prospěch speciálních sil. Není to paradox. Je to přesně ten druh pragmatické improvizace, ve které malé armády občas předběhnou ty velké.

Článek Česká armáda má elitní vrtulníkové jednotky SOATU s nejlépe vybavenými Mi-171Š na celém světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvě procenta, která nemusí být dvěma procenty

Česká vláda pro rok 2026 vykazuje obranné výdaje ve výši 184,7 miliardy korun rozprostřených napříč kapitolami. Dvouprocentní hranice HDP přitom odpovídá 175,7 miliardy. Na papíře je tedy závazek splněn. Jenže Národní rozpočtová rada upozornila, že samotná kapitola ministerstva obrany činí 154,79 miliardy, tedy 1,73 % HDP. Zbylých 29,9 miliardy pochází z jiných resortů a z toho 19,6 miliardy tvoří dopravní výdaje, jejichž obranná relevance je přinejmenším diskutabilní.

Po odečtení sporných dopravních položek zbývá zhruba 165,1 miliardy korun, tedy asi o 10,6 miliardy pod dvouprocentní hranicí. Pavel proto mluví o „stagnaci“ a o tom, že čísla neodpovídají úkolům a cílům České republiky v Alianci. Už 20. března to napsal přímo Pražský hrad v tiskové zprávě k podpisu rozpočtového zákona. A 17. března totéž zaznělo po jednání prezidenta s premiérem. Nejde tedy o jednorázovou předvolební hlášku, ale o opakovanou prezidentskou linii.

V regionálním srovnání to pro Česko nevychází lichotivě. Podle přehledu Evropského parlamentu z března 2026 Slovensko i Maďarsko zůstávají nad dvěma procenty, Polsko míří ke 4,8 % HDP. Česko patří spíše k zemím, které budou svůj závazek vysvětlovat.

Co NATO skutečně měří – a proč nemocnice nestačí

Rozpočet je ale jen první rovina. Druhá, podle Pavla závažnější, se týká takzvaných Capability Targets 2025, aliančních cílů schopností, které NATO schválilo v červnu 2025. Pro Česko z nich vyplývají konkrétní úkoly:

• Vybudovat dvě plnohodnotné brigády
• Posílit protivzdušnou obranu
• Zajistit logistické kapacity pro aliační operace
• Zavést stíhací letouny 5. generace

Ministerstvo obrany samo odhaduje, že splnění CT25 bude v příštích deseti letech stát několik stovek miliard korun nad rámec výdajů na úrovni dvou procent HDP. Pavel říká, že tyto cíle Česko plní zhruba z padesáti procent. Přesný rozpad není veřejný, alianční hodnocení podléhají utajení, ale veřejně dostupné dokumenty ministerstva potvrzují, že stav „stále není optimální“ a že za dvě dekády podinvestování vznikl vůči armádě dluh přibližně 600 miliard korun.

Do tohoto kontextu vstupuje Babišův plán vojenské nemocnice. Premiér ho oznámil 26. dubna ve videu na síti X: nemocnice v Letňanech má být vojenská, inspirovaná izraelským modelem, s podzemními podlažími a možností krizového řízení. Babiš sám projekt spojil s debatou o obranných výdajích a závazcích vůči NATO. Pavlova odpověď je přímočará: NATO nehodnotí politicky atraktivní infrastrukturu, ale to, co lze nasadit okamžitě. Nemocnice s horizontem výstavby v řádu let nepředstavuje odstrašující sílu. Certifikovaná brigáda ano.

Armádu tvoří lidé, ne jen smlouvy a stavby

Třetí rovina, která se v debatě často ztrácí, je personální. Armáda ČR v dubnu 2026 otevřela nové rekrutační pracoviště v Praze a veřejně říká, že bez lidí zůstane i nová technika nevyužitá. Náborový cíl pro letošní rok je 2 250 osob. O povinné vojenské službě se nemluví, armáda sází na dobrovolný nábor, stipendia, aktivní zálohu a dobrovolná vojenská cvičení.

Co to znamená v praxi, ukázalo únorové cvičení Steadfast Dart 2026, při kterém NATO aktivovalo síly rychlé reakce. Česká armáda tam nasadila jednotku, která prošla certifikačním procesem, tedy přesně ten typ síly, o které Pavel mluví. Vycvičení vojáci s interoperabilní technikou, schopní přesunu a nasazení v řádu dnů. To je v aliační logice odstrašení. Ne projekt na papíře, ne nemocnice za deset let.

Babišovy priority versus Pavlova logika

Bylo by neférové tvrdit, že Babišova vláda obranu ignoruje. Veřejně jmenuje konkrétní priority: mechanizovaná brigáda, protidronové schopnosti, protivzdušná obrana, větší armáda. Po jednání s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem v dubnu premiér deklaroval, že Česko chce závazky splnit. Problém ale leží v rozpočtové realitě a v tom, co z priorit zbude po střetu s čísly.

Pavel a Babiš se v zásadě shodnou na tom, co armáda potřebuje. Rozcházejí se v tom, jak rychle a za kolik. Pavel prosazuje logiku „nejdřív reálné schopnosti a cesta k aliančním cílům“, včetně nového závazku 3,5 % HDP plus 1,5 % na investice do roku 2035. Babiš odmítá fixaci na procenta a do obranné debaty vnáší projekty, které jsou politicky srozumitelné, ale v aliančním hodnocení nemusí obstát. Vojenská nemocnice je toho symbolem.

Skutečný spor tedy není „armáda versus zdravotnictví“. Je to otázka, zda Česko investuje do toho, co protivníka odradí v příštích letech, nebo do toho, co dobře vypadá na tiskové konferenci dnes. Šest set miliard korun dluhu za dvě dekády ukazuje, kam vede druhá cesta.

Článek Protivníka neodradí nemocnice, ale vycvičené jednotky. Prezident Pavel zpochybnil Babišův plán a odhalil reálný stav české obrany se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbavení se firem bylo údajně naoko

Firmou, která by mohla porušovat embargo vůči Rusku, je skupina Alta Invest, za níž stojí brněnský podnikatel Vladimír Plašil. Voxspot tvrdí, že díky ní se do Ruska mají dostávat stroje na výrobu munice nebo raket. Alta se naopak brání tím, že podniky které v minulosti v Rusku vlastnila, už nejsou její. Jenomže problém má být v tom, že zbavení se těchto podniků může působit účelově, a existuje šance, že je řídí nastrčené osoby, a tedy je ovládá Alta.

Morálka ruských vojáků se láme a zuří, jak je velení neschopné. Umírají, i když nemusí. Tají jim, že ztráty zbytečně žene do extrému

TheIns uvádí, že podle jeho zjištění se česká společnost měla podílet například na dodávkách strojů pro Uralvagonzavod. To je hlavní výrobce tanků produkující T-90M nebo T-72B3M, které Rusové ve vysokých počtech nasazují na válce na Ukrajině. Nelze samozřejmě říci, že by ruské tanky bez strojů spojovaných s Českem vůbec nevznikaly, ale Kreml by mohl mít s jejich produkcí problémy, a podepsat by se to mohlo i na modernizaci.

Převod firmy na svého právníka

Investigativci poukazují také na to, že měla česká Alta přes další společnost ovládat Uljanovský závod těžkých strojů. Když začaly platit sankce na Rusko, zbavila se ho, a získal ho právník Alexej Paninov, který pro Altu pracoval. U novinářů to vzbuzuje podezření, že jde o účelový převod. Objevily se informace, z nichž údajně plyne, že závod pro zbrojovky zajišťuje dodávky nebo servis strojů spojovaných s Českem. Obsluhovanou firmou má být třeba Motovilicha. Wikipedia uvádí, že jde o dodavatele dělostřeleckých a raketových systémů.

Rusové odpovídají na ukrajinské zbraně, které je na bojišti tolik trápí. Vylepšují tankům ochranu proti PTŘS i dronům

Dodávky do Ruska ale Alta jednoznačně odmítá, a podle ní plní všechny české zákony. Na možné porušení sankcí byly upozorněné i české orgány. I kdyby se to potvrdilo, nešlo by zdaleka o první případ. Firmy z celé Evropy nebo Asie dodávají do Ruska stroje na výrobu zbraní i mnohé další technologie. Často se tak děje přes třetí státy, přičemž výrobci těchto strojů, které mohou být i dvojího určení, často nemohou nebo nechtějí vědět, že končí v Rusku, a jiné to záměrně přehlíží. Kreml tak může snáze produkovat zbraně pro válku na Ukrajině.

Článek Ruské tanky by se bez Čechů nerozjely. Česká firma má pomáhat Rusům s výrobou T-90M a modernizací T-72 přímo u nich doma se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Při střelbě je osádka CAESARu venku

Houfnice CAESAR je lehčí typ samohybného dělostřelectva, protože je umístěná na podvozku nákladního automobilu. Wikipedia uvádí, že jde buď o podvozek 6×6 nebo 8×8, což bude případě české armády domácí platforma Tatra. Osádka sice pancéřovanou kabinou k dispozici má, ale pouze v případě, že se přesunuje. Když ovšem začne střílet, musí ven a obsluhovat zbraň naprosto nechráněná. Pokud by tedy v tu chvíli v blízkosti dopadl dělostřelecký projektil nebo dron, je ohrožena. A přesto může takovému riziku relativně snadno předejít.

Do léta může být vše jinak. Ukrajinci postupují u Pokrovsku, Kupjansku i Huljajpole. Drtí profesionály i rezervisty a nejde je zastavit

Nejlepším způsobem, jak to udělat, je používat taktiku udeř a uteč. Armádní Zpravodaj se domnívá, že k něčemu takovému je CAESAR přímo předurčený. PopSci uvádí, že po zaujetí pozice je ke střelbě připraven zhruba do minuty, a následných 60 sekund pak trvá vystřelit 6 ran, zatímco během dalších 40 sekund pak dokáže obsluha celý systém zase sbalit a může s ním začít měnit pozici. To je tak krátká doba, že to nepříteli nedává šanci ji odhalit a zaútočit na ni. Než to udělá, je dávno kilometry daleko a může se znovu připravovat.

Zkušenosti z Ukrajiny jsou klíčové

Česká armáda si pořizuje celkem 62 houfnic a první prototypy už prochází testy ve Francii. V Česku by se měly objevit v průběhu dubna 2026, uvádí AČR, a přiznává, že při testování i upravování českých houfnic CAESAR budou hrát ukrajinské zkušenosti zásadní roli. Dělostřelci totiž nechtějí ponechat vůbec nic náhodě. Proto lze předpokládat, že budou doslova kopírovat to nejlepší, co ukrajinští vojáci o houfnici zjistili při jejím reálném nasazení proti Rusku.

Ruské letectvo se bez Ukrajiny ocitlo v hluboké krizi. Uniklé interní dokumenty odhalují neřešitelné problémy obřích rozměrů

Ve prospěch osádky houfnice CAESAR hraje i to, že jde o moderní zbraň používající západní munici ráže 155 mm. S běžným střelivem má dosah 40 kilometrů, a s raketově poháněným 55 kilometrů. Může se tedy držet daleko za frontou, a přitom zasahovat cíle v týlu nepřítele. Navíc je velmi přesná. Čeští vojáci budou mít k dispozici německý automatizovaným systémem řízení palby ADLER, díky němuž by měla být jejich palba smrtelně účinná.

Článek AČR zvolila více než dobře. Stačí dodržet pravidlo 60/60/40 a vojáci s francouzskými houfnicemi CAESAR ovládnou bojiště se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

CSG má na kontě několik systémů PVO

V souvislosti s protivzdušnou obranou je slyšet hlavně o americkém MIM-104 Patriot, norsko-americkém NASAMS, americkém THAAD, izraelsko-americkém Arrow 3, izraelském SPYDER, německém IRIS-T nebo francouzsko-italském SAMP/T. Hlavně proto, že se účastní válek na Ukrajině a na Blízkém východě, ale existuje i spousta dalších možností.

Nové NATO je přáním „pomatených starců“. Amerika zavrhla většinu Evropy, spojence chce z druhého konce světa, a Ukrajinu též

Několik jich má na kontě i Česká republika, i když je nevyvíjí od základu, ale funguje jako integrátor, kdy spojí svou techniku se zahraniční. Což bude dle redakce ArmádníZpravodaj.cz případ této zakázky, kdy CSG nejspíše zajistí izraelské systémy SPYDER pro obranu středního dosahu, a turecké systémy Korkut pro obranu dosahu krátkého.

Izraelský SPYDER od firmy Rafael je vysoce mobilní komplet protivzdušné obrany, který využívá osvědčené rakety Python-5 a Derby. Verze LR (Long Range) dosahuje do dálky až 80 km, a do výšky 20 km. Jeho hlavní předností je schopnost odpalovat střely v úhlu 360 stupňů a ničit drony, vrtulníky i moderní bojové letouny v reálném čase, uvádí Wikipedia.

Češi je nechtějí, Poláci zvažují další dvě perutě a jiné nechtějí. Evropské letectvo bude definovat F-35, ne Gripen. Důvody jsou prosté

Pro českou armádu je systém plně integrován na osvědčené podvozky Tatra 815-7 8×8, což zajišťuje vynikající průchodnost terénem a logistickou shodu s jinou technikou AČR. České firmy navíc do systému integrují vlastní radary a komunikační systémy. Tato kombinace izraelské raketové technologie a české mobility tvoří unikátní celek.

Celkem bude Tatra Defense Vehicle vyrábět komponenty pro čtyři baterie SPYDER, kdy má každá zahrnovat čtyři odpalovací zařízení a jednu radarovou stanici EL/M-2084 MMR/MADR; celkem tedy půjde o 20 vozidel. Z hlediska výzbroje dostanou baterie rakety Python-5 (dolet 15 km), rakety Derby (dolet 35 km) a rakety I-Derby-ER (dolet 80 km).

„Peníze dáme Čechům. Proč by na nás měli útočit Rusové?“ nechápe Okamura. Výdaje na obranu vláda nezvýší

Korkut je potom turecký samohybný protiletadlový systém krátkého dosahu k likvidaci dronů, raket i nízko letících letounů. Základem jsou dva 35mm kanony s kadencí 1 100 ran za minutu a dosahem 4 km, které využívají programovatelnou munici ATOM. Ta exploduje před cílem a vytvoří mrak střepin, což dramaticky zvyšuje pravděpodobnost zásahu, potvrzuje Wikipedia.

Ačkoliv je systém standardně na pásech, pro exportní trhy je integrován na podvozky Tatra 8×15-7. Tato kombinace nabízí špičkovou mobilitu v těžkém terénu a vysokou rychlost přesunu po silnici. Díky vlastnímu radaru a optoelektronice je každé vozidlo schopné bojovat zcela autonomně. V tomto případě ale není počet objednaných systémů znám.

Český MR-2 Viktor kosí na Ukrajině jeden dron za druhým už více než rok, přišel mezi prvními a mezi vojáky je velmi oblíbený

A právě ve zmíněných konfiguracích budou zřejmě systémy spojeny a dodány do jihovýchodní Asie, konkrétně to Indonésie, o čemž informoval Armádní Zpravodaj již v červenci 2025. Tatra Force 8×8 třetí generace má mimochodem pancéřovanou kabinu, což je na základě zkušeností z Ukrajiny jeden z hlavních předpokladů, aby byly posádka chráněná.

Ovládání je pak zajišťováno z kabiny, takže nemusí ven, kde by jí jinak hrozila odvetná palba jak dělostřelectva, tak dronů. Pancéřovaná kabina by nicméně měla odolat i přímému zásahu těžkého granátu. K dalším požadavkům patří vysoká mobilita a autonomie, což oba systémy skvěle splňují, a lze je označit za moderní PVO pro budoucí bojiště.

Slovenská zbrojovka zažívá historický úspěch. EU jí dala 7letou smlouvu na dodávku munice za až 1,4 bilionu korun

Součástí mají být navíc vyspělé radary a protidronová opatření přizpůsobená zákazníkovi, což podtrhuje, že konstruktéři mysleli i na největší hrozby v podobě malých dronů. Je nutné vnímat, že se budou systémy doplňovat, jelikož Korkut je zaměřen hlavně na drony, i když má i střely Stinger nebo Igla, kdežto SPYDER na větší cíle, hlavně letadla a střely.

Článek Historická zakázka pro zbrojovku z Česka. Zajistí systémy vícevrstvé protivzdušné obrany za 52,5 miliard korun se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Gripen E na F-35 nemá, i když je skvělý a „má to své“

Největšími argumenty odpůrců F-35 jsou cena a poruchovost. V druhém případě jde ale o těžký omyl, protože jich má za celou dobu na kontě pouze jednotky, potvrzuje Wikipedia, a to šlo ještě v některých případech o testování na uzavřeném letišti, nikoliv boji nebo při rutinním letu. Navíc se ve většině případů jednalo o námořní verzi C a verzi B s krátkým startem a přistáním.

Jdou na to chytře. Rusové se snaží obnovit Černomořskou flotilu, i když jim ji Ukrajinci zdevastovali

České letectvo má nicméně objednanou verzi A pro operace z pozemních základen. Nehodu nebo nedostatek F-35B tedy nelze přejímat i na F-35A, ačkoliv to mnozí rádi dělají a bez dalšího označí nejvyspělejší bojový letoun světa za „předražený krám“. Redakce Armádního Zpravodaje nepopírá, že se v průběhu objevují některé komplikace, ale zpravidla nejde o poruchy.

Kupříkladu Velká Británie došla koncem roku 2025 k závěru, že je program F-35 neuspokojivý, protože je z pořízených letounů schopných operačního nasazení pouze 40 %. Důvodem není, že by měly technické potíže, ale nedostatečné dodávky náhradních dílů. Kvůli tomu nemohou být rychle opravovány a musí zůstat uzemněny, dokud nedorazí.

„Rusko už válku s Ukrajinou strategicky prohrálo.“ Historik vysvětluje, jak se samo prakticky zničilo

Stejný problém mají i jiná letectva, včetně amerického, ale snad všechna ho již řeší zajištěním dodávek potřebných dílů od výrobce Lockheed Martin. F-35 tedy zůstává z bojového hlediska tím nejlepším, co si mohou západní země pořídit. Žádná jiná alternativa letounu 5. generace není, jelikož existují krom F-35 jenom americké F-22, aly ty USA nikomu neprodávají, a navíc slouží k vybojování vzdušné nadvlády, nejsou tak víceúčelové jako „ef-třicet-pětky“.

Potom je tu čínský protějšek J-31, event. J-20, což je ale protějšek F-22; o obou případech by šlo o velké bezpečnostní riziko pro NATO, a pořízení je tedy nemožné. Což platí i pro ruský Suchoj Su-57, který navíc ani nelze vnímat jako plnohodnotnou 5. generace hlavně pro jeho extrémně nízkou úroveň stealth. Co tedy zbývá, než F-35, pokud má být letectvo špičkové?

Pancéřovaný bombardér Su-34 měl přežít moderní válku. Realita nad Ukrajinou je tvrdší, často končí v troskách

Češi rádi navrhují, aby koupilo švédské Gripeny E/F, tedy moderní nástupce Gripenů C/D. Je na místě přiznat, že jsou technologicky skvělé a směle se vyrovnají francouzským Dassault Rafale F4 nebo americkým F-16 Block 70/72, oproti nimž navíc zvládají operovat z horších a provizorních leteckých ploch, a stačí jim ke vzletu kratší dráha. Ve výbavě pak mají moderní radar AESA a řadu západních zbraní včetně nejlepší střech vzduch-vzduch MBDA Meteor, potvrzuje Saab.

Jenomže Gripen E ztrácí na F-35 hlavně v oblasti stealth, které je rozhodující, čím blíže se letoun pohybuje nepřátelskému území, a také nemá tak pokročilou fúzi dat, i když není špatná. V závěru je snad každému patrné, že je Gripen E z hlediska bojové hodnoty horší, a pokud by na souboj došlo, F-35 by ho téměř jistě zničila dříve, než by ji vůbec zaregistroval.

Pentagon přestal aktualizovat software F-35. Velké problémy odhalují paradox nejmodernějších bojových letounů světa

Gripen E je nicméně levnější na provoz. Některé zdroje uvádí velmi hezkých 170 až 215 tisíc korun za letovou hodinu, ale reálnější analýzy pracují s částkou asi 468 tisíc za letovou hodinu, kdežto u F-35 to je 724 až 894 tisíc korun za letovou hodinu. Výrobce sice pracuje na zlevnění až na 532 tisíc korun za letovou hodinu, ale zatím neúspěšně.

Breaking-News potom vypočetlo cenu za letovou hodinu Gripenu U dokonce na 771 tisíc korun, ale současně uvádí vyšší než ostatní také u F-35. Ve výsledku lze tedy brát, že Gripen E létá hodinu za zhruba 0,5 milionu korun, zatímco F-35 za 0,8 milionu korun. To sice argument je, ale popsané výhody F-35 jsou stále přínosnější a nelze je popírat.

Video: perfektní reakce pilota. Ruský voják zaútočil pomocí MANPADS na ukrajinský vrtulník, když letěl pár metrů nad zemí

Samotná pořizovací cena letounů je potom hodně podobná. WION uvádí, že F-35A lze koupit za cca 110 až 150 milionů dolarů (dle zbraní), což je asi 2,343 až 3,2 miliardy korun. Oproti tomu Gripen E má vycházet kolem 140 milionů dolarů, tedy skoro 3 miliardy korun, uvádí UNITED24 Media. V listopadu 2025 také Saab uzavřel smlouvu s Kolumbií na nákup 17 letounů Gripen E za závratných 3,1 miliardy euro, tedy 76 miliard korun.

To znamená skoro 4,5 miliardy za jeden, a to se v obou případech jedná o cenu i se zbraněmi a výcvikem personálu, ale pro Ukrajinu je o tolik nižší z důvodu, že má zájem o mnohem větší množství letounů, což výrobu zlevní. Jednotková cena bez zbraní a výcviku personálu bývá o desítky milionů dolarů nižší u všech zmíněných letadel, takže ji lze snížit výběrem těch, které země potřebuje, a vynecháním těch, bez nichž se naopak může obejít.

Rusové spustili jarní ofenzivu. Ukrajinci je totálně vypráskali: „Masivní ztráty je uzemnily, největší útok měl přes 500 vojáků“

Vedle toho je nicméně nutné připočítat i související náklady na infrastrukturu, kdy jenom úprava letiště pro F-35 stojí ČR mnoho miliard. Na druhou je potřeba vnímat, že bude sloužit také pro zahraniční mise a bude součástí struktury NATO, nebude pouze pro české potřeby. Kdo význam nejlepších letounů 5. generace chápe, jsou Poláci, kteří si jich pořídí ještě více.

„Polsko má zájem pouze o letadla 5. generace nebo novější,“ uvedl podle GeekWeek náčelník generálního štábu generál Wiesław Kukuła v souvislosti se dvěma dalšími perutěmi bojových letadel polského letectva s tím, že nechce F-15EX ani Eurofighter. Polsko jich zatím kupuje 32, což vydá na dvě perutě po 16 letounech, ale je zřejmé, že má zájem o další.

Video: Ukrajinci se pod těžkou palbou ani neodvážili vykouknout. Rus uprostřed boje zběsilý útok s BVP natočil

Kromě zmíněného je také nutné vnímat, že budou F-35 schopny kooperovat s drony, jakým je například Vectis. Ten by nejenom rozšířil operační schopnosti letounu a mohl létat i do oblastí, které jsou pro pilota nebezpečné, ale také by nesl další zbraně a pomohl napáchat větší škody během jediného letu. Není zřejmé, že by něco podobného uměly starší letouny.

Článek Češi je nechtějí, Poláci zvažují další dvě perutě a jiné nechtějí. Evropské letectvo bude definovat F-35, ne Gripen. Důvody jsou prosté se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Problémem jsou výdaje na obranu

Funkční období náčelníka Řehky končí v srpnu. A ministr ho evidentně neoslovil, aby pokračoval dále. Se Zůnou se například neshodne v problematice výdajů na obranu, což je v současnosti citlivá otázka. Vláda je v roce 2026 zkrátila a neplní slib daný spojencům s NATO, což Řehka kritizoval. „Je odborný názor a je laický názor na výdaje na obranu. On se vyjadřuje k věcem, které nikdy v životě nedělal,“ komentoval jeho názory Zůna, informovaly Novinky.

Írán dává zabrat americkému letectvu. Balistickými raketami mu zasáhl hned pět obrů. Washington volá po odvetě

Rozdílné pohledy se měly projevit na únorovém velitelském shromáždění, kde Řehka varoval před snižováním rozpočtu. „Musíme do obrany investovat více, pokud chceme požadované schopnosti dosáhnout. Ano, obrana a bezpečnost jsou drahé,“ uvedl. Zůna o 21 miliard nižší rozpočet, než plánovala předchozí vláda, hájil. Podle něj to ale neohrozí modernizaci armády. Armádní Zpravodaj konstatuje, že rozpory obou mužů jsou dle všeho zásadní.

Řehka má za sebou vynikající kariéru

Řehka se stal náčelníkem generálního štábu v roce 2022, dříve byl ředitelem Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost, uvádí Wikipedia. Má za sebou bohatou armádní kariéru. Vystudoval Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově a absolvoval roční důstojnický kurz v Královské vojenské akademii v Sandhurstu ve Velké Británii nebo kurz Rangers ve Spojených státech amerických. Byl také na zahraničních misích a ředitelem Ředitelství speciálních sil Ministerstva obrany České republiky.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Bohatou historii má však i Zůna a jeho požadavky jsou jistě relevantní. Je však na místě připomenout, že minimálně zpočátku svého jmenování se v některých otázkách neshodoval s SPD, které mu „šláplo na krk“ a de facto ho přinutilo k názorům, které jemu samotnému evidentně nebyly příjemné. Kupříkladu názor na muniční iniciativu nebo ohlášená návštěva Ukrajiny, kam dostal pozvání, a kterou mu Tomio Okamura a Radim Fiala zakázali.

Video: měla to být rychlá akce, ale Putin dostal „facku“. Ruský voják natočil, jak Ukrajinci nad Hostomelem sundali vrtulník Ka-52

Na post nového náčelníka generálního štábu má několik kandidátů, a podle něj by mělo jít o vojáka, který bude stratégem, uvádí CNN Prima News. Údajná jména, která má v hlavě, probíral i s Řehkou, a měli se shodnout. Jméno není ale jenom na ministru obrany, ten vládě předloží svého kandidáta, a teprve ta ho musí schválit. Do funkce ho potom jmenuje prezident.

Článek Řehka v čele AČR počítá poslední dny. Zůna z SPD už hledá náhradu. „Mluví o věcech, které nikdy nedělal,“ zdůvodňuje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

„Chceme občanům zvýšit životní úroveň“

Přímo na obranné výdaje má v roce 2026 vynaložit Česká republika necelých 155 miliard korun, tedy asi 1,73 procenta HDP. Podle Tomia Okamury nelze dát více. „Na zbrojení nejsou v českém rozpočtu peníze. Naše vládní koalice je před volbou, zda podlehnout tlaku ze zahraničí a tomu, co naslibovala Fialova vláda, nebo pomoci českým občanům a zvýšit životní úroveň jim. A my si vybrali české občany. Ti jsou pro nás na prvním místě,“ uvedl Tomio Okamura v rozhovoru pro Novinky. Hrozbu Ruska pak odráží tím, že nechápe, proč by na nás útočilo.

Video: velká ruská kolona dorazila mířila k ohroženému Huljajpole, ale nedojela. Ukrajinci ji přivítali HIMARSem

Tvrdí dokonce, že vládní odborníci spočítali, že by na kvalitní obranu České republiky měla stačit 2 procenta, i když ani to vláda nesplní. Vysloužila si za to už opakovanou kritiku od spojenců, naposledy od Matthewa Whitakera, amerického velvyslance při NATO. „Všichni spojenci musí nést svůj díl odpovědnosti a dodržet Haagský závazek v oblasti obrany. Tyto hodnoty nejsou náhodné. Jde o to odpovědět na současnou situaci – a ta vyžaduje, aby standardem bylo 5 procent. Žádné výmluvy, žádné výjimky,“ uvedl nekompromisně na síti X.

Česko svůj závazek splnit chce, ale…

Čeští vládní představitelé tvrdí, že se cítí být vázáni hlavně závazkem 2 %. Stránky Severoatlantické aliance však uvádí, že je tento závazek již z roku 2014 a očekávalo se, že ho všichni splní v roce 2025. Nyní už existuje nový, a to do roku 2035 dávat na obranu 5 procent HDP. Na přímé obranné výdaje by přitom mělo jít 3,5 procenta a zbývajících 1,5 procenta na kritickou infrastrukturu. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že to vláda v žádném případě neplní.

Video: na frontu nedojel. Ukrajinci přepadli vlak s palivem a municí za jízdy. Závisel na něm postup ruských vojáků

Třeba ministr obrany Jaromír Zůna za SPD v rozhovoru pro Novinky potvrdil, že chce Česko nyní plnit závazek 2 procenta, ačkoliv zároveň připustil, že ctí i nové závazky. Podle něj ale ještě na jejich splnění zbývá 10 let, a Česká republika tak bude teprve muset najít způsob, jak se s plány Severoatlantické aliance vypořádat a splnit je. To je ovšem něco jiného, než zaznívá od Tomia Okamury, ale i předsedy vlády Andreje Babiše z ANO.

Armádě by 2 procenta mohla stačit

Vojenský analytik Jiří Vojáček redakci Armádního Zpravodaje sdělil, že by Česku měla 2 %, tedy asi 150 miliard Kč, stačit. „Pokud bude fungovat plánování na odborné bázi a jeho závěry budou dodržované, je to hodnota, která naší armádě umožní zacelit podfinancovanost z minulosti a zajistit další rozvoj. Důležité je zdůraznit, že to se bavíme o penězích, které jdou přímo do armády. Tedy platy vojáků, udržování infrastruktury, nákupy techniky. Nad ta 2 procenta by mělo být ještě alespoň 0,5 procenta na státní infrastrukturní projekty dvojího užití,“ uvedl.

Video: na frontu nedojel. Ukrajinci přepadli vlak s palivem a municí za jízdy. Závisel na něm postup ruských vojáků

Soudí, že závazky vůči NATO jsou spíše politická proklamace a zdůrazňuje, že situace v České republice je jiná než například v Polsku nebo v Pobaltí, protože tyto země jsou přímo na linii s Ruskem, a jsou tedy mnohem více ohrožené. Proto také dávají na obranu větší procento HDP. Kritizuje pak i některá armádní rozhodnutí, třeba provozování drahého výsadkového pluku, který podle něj ČR ve struktuře NATO nepotřebuje, nebo nákup výzbroje pro letouny F-35 Lightning II, kdy si Česko pořizuje střely vhodné pro boj před desítkami let.

Článek „Peníze dáme Čechům. Proč by na nás měli útočit Rusové?“ nechápe Okamura. Výdaje na obranu vláda nezvýší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

RM-70 si rovnou vezl náhradní rakety

Raketomet RM-70 začalo Československo zavádět do výzbroje v roce 1971. Wikipedia uvádí, že vychází ze sovětského salvového raketometu BM-21 Grad, který je nejrozšířenějším na světě. Má s ním shodný odpalovač raket ráže 122 milimetrů, ale českoslovenští konstruktéři ho umístili na podvozek velkého nákladního automobilu Tatra 813 Kolos 8×8. Na jeho korbě byl navíc dostatek místa k tomu i na náhradní rakety, a RM-70 proto dostal přebíjecí systém, který ho mohl během krátké chvíle po vystřelení první salvy opět připravit k boji.

iZdroj fotografie: Vitalij Pavlenko / Creative Commons / CC BY-SA

Salva RM-70 je se sovětským Gradem shodná, obsahuje tedy celkem 40 raket. CSG, která v České republice produkuje modernizovanou verzi tohoto raketometu, uvádí, že všech 40 raket dokáže pokrýt plochu o rozloze až 30 000 metrů čtverečních. Armádní Zpravodaj proto soudí, že může z povrchu země téměř vymazat nebo významně poškodit i větší základnu. Rakety lze samozřejmě odpalovat i jednotlivě nebo po několika, záleží vždy na uvážení obsluhy a situaci. Přebíjení pak umožňuje doplnit nové rakety zhruba za minutu.

Vysoká mobilita a reálné nasazení v boji

Standardní dosah raket z RM-70 je 20 km, ale ArmyRecognition uvádí, že existují i modernizované schopné dosahu až 36 km. Systém je také velmi mobilní, jeho osmikolový podvozek dokáže překonat i těžký terén, a na silnici se pohybuje rychlostí až 75 km/h, přičemž po vlastní ose urazí vzdálenost až 1 100 km. K jeho obsluze je zapotřebí šestičlenná osádka, která má k dispozici pancéřovanou kabinu chránící proti ručním zbraním a střepinám.

„Ukrajinci si berou zemi zpět.“ Speciální jednotka zahájila protiofenzivu a sebrala Rusům klíčové pozice

V roce 2015 potom Excalibur Army patřící do CSG vyvinula modernizovanou verzi označovanou RM-70 Vampire. ArmyRecognition uvádí, že je na podvozku Tatra 815-7 a má modernizované řízení palby, které zaručuje vyšší přesnost, a s moderními raketami by měl být raketomet schopen zasahovat cíle do vzdálenosti až 40 kilometrů. RM-70 byl nebo je ve výzbroji několika zemí, modernizovaný Vampire používá Ukrajina ve válce s Ruskem.

Článek Salva, která smaže ruské armádě celou základnu. Český raketomet RM-70 se vrací do moderní války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pandur II není slabý, ale moc nevydrží

Pandur II je víceúčelové obrněné kolové vozidlo sloužící v české armádě ve více rolích. Tou nejpoužívanější je verze KBVP, tedy kolové bojové vozidlo pěchoty. Wikipedia uvádí, že jde o stroj vyzbrojený dálkově ovládanou zbraňovou stanicí RCWS-30, v níž je kanon Mk44 Bushmaster II ráže 30 milimetrů, kulomet M240 ráže 7,62 milimetrů a dva odpalovače protitankových řízených střel Spike-LR. Má přitom tříčlennou osádku a uveze výsadek 7 vojáků.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany České republiky

Na první pohled vypadá Pandur II jako skvělé vozidlo, ale problémem je, že má slabiny. Tou největší je nízký stupeň ochrany, v základní verzi odolá jenom munici do ráže 7,62 milimetrů, s přídavným pancéřováním potom do 14,5 milimetrů. Zranitelná je však i jeho dálkově ovládaná stanice, uvádí SoapBox. Armádní Zpravodaj soudí, že v bojích vysoké intenzity, jaké vládnou dnes na Ukrajině, by ruská armáda neměla problém transportér zničit řízenými střelami. Ovšem nejvíce zranitelný je ze strany dronů, proti nimž nemá žádnou ochranu.

Transportér Pandur II je rychlý a plave

Česká armáda nemá jenom verzi kolového bojového vozidla, ale například i zdravotnickou, velitelskou, ženijní a další; dohromady jich je 8, uvádí na svých stránkách. Pandur II je 7,9 metrů dlouhý a jeho základní hmotnost je 19 tun, a pokud je v něm posádka a plné vybavení, tak 20,6 tun. Na silnici dokáže vyvinout vysokou rychlost až 105 km/h, a dokonce dokáže rychlostí až 10 km/h plavat. Ovšem plavba je možná pouze v případě, že celková hmotnost vozidla nepřesahuje 20,1 tun – je tedy jasné, že tehdy nemůže být úplně naložené.

Úder na 1 400 km nikdo nečekal, Flamingo zasáhlo Rusům strategickou továrnu. Putin ví, že má problém větší, než zvládne

Slabin vozidla si je česká armáda evidentně vědoma, jelikož uvažuje o jeho výměně. Army-Technology uvádí, že je důvodem i zastaralý software, který je založen na Windows 98. Případná modernizace vozidla by tedy byla nejenom drahá, ale vzhledem k jeho parametrům v mnoha aspektech i nemožná. Definitivní rozhodnutí o náhradě však ještě nepadlo. Největšími favority jsou nicméně v možné budoucí soutěži Pandur EVO vyvinutý českou skupinou CSG a Patria AMV, což je obrněné vozidlo zavedené v mnoha armádách NATO.

Článek Pandur II české armády není špatný, ale v konfliktu vysoké intenzity by ho Rusové smazali. Náhrada je nezbytná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Podvozků pro Leopard 2A8 může být až 300

Podstatou smlouvy mezi Tatra Defence a KNDS je dohoda o výrobě podvozků tanků Leopard 2A8, popisuje ji CSG, což je skupina, do níž Tatra Defence spadá. Smlouva zatím zaručuje, že bude v Česku vyrobeno celkem 150 podvozků tohoto tanku, ale obsahuje i doložku o případné výrobě dalších 150 kusů. Podvozek je přitom jednou z nejdůležitějších částí obrněnce – druhou je potom jeho věž osazená kanonem a dalšími systémy.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Přenesení výroby do Tatra Defence rozhodně není žádný jednoduchý krok. DefenseMagazine uvádí, že česká společnost bude muset zvládnout velmi náročné svařování trupu tanků, což je mimořádně sofistikovaný proces, a bude velmi přísně kontrolovaný. Do nových hal a výrobních procesů, které budou i silně automatizované a robotické, by měla CSG investovat až 1 miliardu korun. Zároveň by výroba trupů měla vytvořit zhruba 300 nových pracovních míst. Armádní Zpravodaj soudí, že mnohá z nich budou vysoce specializovaná a ceněná.

Trupů bude více než chce AČR

Z kontraktu mezi KNDS a Tatra Defence je jasné, že v České republice rozhodně nebudou vyráběny jenom trupy pro tanky v budoucnu používané českou armádou. Ministerstvo obrany uvádí, že Česká republika zatím objednala 44 tanků Leopard 2A8, ale v plánu je objednání ještě další várky specializovaných strojů. Ovšem i při maximálních plánech je počítáno s tím, že armáda neodebere více než 77 tanků v 6 verzích, i když pravděpodobně jich bude o něco méně. Z toho je jasné, že KNDS trupy použije při dodávkách jiný armádám.

Video: ukrajinští dělostřelci podlomili morálku ruských vojáků. Zmocnil se jich strach a beznaděj, metlou byla kazetová munice

Leopard 2A8 je nejmodernější verze tohoto německého tanku. DefenseNews uvádí, že úplně první hotový převedla KNDS na podzim roku 2025, ovšem objednalo si ho hned několik armád. Jeho konstrukce reaguje i na poznatky z války na Ukrajině, takže má tedy mnohem vyšší stupeň ochrany a systém aktivní obrany schopný ničit protitankové střely a drony. Vybavený je nejmodernějšími detekčními systémy 3. generace, zatímco kanon ráže 120 milimetrů o délce hlavně 55 ráží by s moderní municí měl být schopen zničit jakýkoliv existující tank.

Článek Železná páteř Evropy: česká Tatra sehraje klíčovou roli v bezpečnosti Evropy. Zajistí základ stovek tanků Leopard 2A8 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecká zbraň na českém podvozku

Projekt na výrobu zbraně proti dronům je společným podnikem české skupiny CSG, konkrétně její firmy Excalibur Army, a turecké Aselsan. CSG vysvětluje, že by se mělo jednat o turecký systém protivzdušné obrany Korkut, který bude umístěn na kolovém podvozku 6×6 Tatra Force. Společný podnik by měl přitom výrobu spustit v Česku a na Slovensku.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Korkut je moderní turecký systém protivzdušné obrany využívající dvojici rychlopalných kanónů ráže 35 milimetrů, uvádí Wikipedia, a lze ho doplnit i protiletadlovými střelami krátkého dosahu, jako jsou FIM-92 Stinger. V podstatě se jedná o věž umístitelnou na různé typy podvozků s vlastním radarovým systémem. S ním je schopný detekovat cíle do vzdálenosti až 70 kilometrů, a lze předpokládat, že bude zvládat i malé cíle, tedy drony, ale stejně tak může samozřejmě objevit letadla, vrtulníky nebo řízené střely.

Integrace do AČR by byla snazší

Kadence systému Korkut je 1 100 ran za minutu a využívá munici ráže 35 x 228 milimetrů, a to včetně programovatelné, jakou je například turecká ATOM. Jde tedy o úplně stejnou, jakou využívají německé rychlopalnéh samohybné protiletadlové kanony Gepard. Wikipedia uvádí, že se na Ukrajině velice osvědčily proti dronům, a Armádní Zpravodaj na jejich akci upozorňoval. Dokázal si poradit i s moderní ruskou střelou s plochou dráhou letu Ch-101. Dá se předpokládat, že moderní turecký systém bude mít možná ještě lepší schopnosti.

Rusové se bojí, jakmile se objeví nad Ukrajinou. Francie pošle osvědčené letouny, které je devastují

Umístění na kolovém podvozku Tatra může přinášet několik výhod. Např. to znamená vysokou mobilitu, kdy by zbraň mohla bez problémů doprovázet jednotky při přesunu po silnicích a měnit pozici podle potřeby. Tatra navíc na podvozek montuje pancéřovou kabinu, což zaručuje solidní úroveň ochrany osádky. Podobná zbraň může být také díky kolovému podvozku levnější než ta umístěná na pásovém BVP nebo kolovém transportéru. Pro českou armádu by mohlo být přínosem, že podvozky Tatra používá a mohla by je tedy snadno udržovat.

Článek Zbrojní velmoc přihrála zakázku na systém PVO Čechům, je zajímavý i pro AČR. Výroba proběhne v ČR a na Slovensku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zakázka za 6,2 miliard pro Excalibur Army

Do jedné ze zemí jihovýchodní Asie by mělo v příštích třech letech odejít 100 vozidel typu Patriot, uvádí CSG. Hodnota zakázky je 300 milionů dolarů (zhruba 6,2 miliard Kč), takže se jedná o významnou dodávku, která by měla obsahovat minometná a velitelská vozidla, ale také verze v podobě obrněného transportéru a kolového bojového vozidla pěchoty nebo obrněné sanitky určené pro evakuaci raněných přímo z bojiště, jelikož jsou vysoce odolné.

S opakovačkou Mannlicher M1895 šli naši pradědečkové do velké války. Brzy ji začali proklínat, ČSR se jí chtěla všemožně zbavit

Jak budou konkrétní vozidla vyzbrojena a kolik jakých typů kupec objednal, není známo. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že je Patriot velice modulární a lze na něj umístit řadu vybavení a výzbroje. Minometné vozidlo může mít buď střední nebo těžký minomet, transportér zase bude pravděpodobně vyzbrojen univerzálním kulometem. Army-Technology uvádí, že nejsilnější výzbrojí může být kanon ráže 20 milimetrů nebo granátomet.

Je odolné, rychlé a dobré v terénu

Patriot používá osvědčený podvozek typu Tatra Force, uvádí Militarnyi, což mu zajišťuje velice dobrou průchodnost terénem. Na silnici může přitom dosahovat rychlosti až 110 km/h a dojezd má až 700 km. Hmotnost až 17,5 tun záleží vždy na tom, jakou úroveň ochrany si zákazník zvolí, ale v tomto konkrétním případě není definovaná. V té nejlepší by vozidlo mělo vydržet zásahy z kulometu ráže 14,5 milimetrů a explozi nálože o síle 10 kilogramů TNT.

Mnozí tomu nevěřili, ale pozorovatel zachytil Su-57E v zahraničí. S propadákem se Rusko prosadilo, i když ho samo odmítá

Ve verzi transportéru uveze kromě dvoučlenné osádky sedmičlenný výsadek plně vyzbrojených vojáků. Jeho osazení bude ovšem vždy záviset na tom, o jakou verzi se jedná. Ve výzbroji by je měla mít také česká armáda, i když prozatím to asi nebude ve vysokých počtech. Vojenský výzkumný ústav na podzim 2025 informoval, že pro armádu provádí balistické testy tohoto vozidla, které je určené pro 53. pluk průzkumu a elektronického boje.

Článek Český zbrojní průmysl slaví. Rekordní smlouva na vozidla, která využívá AČR, zajistí miliardy od asijské země se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

To nejlepší, co si mohou západní země koupit

F-35 je v poslední době nejdiskutovanějším letounem 5. generace, jelikož si ho ve velkém pořizují evropské země včetně ČR. Ačkoliv ho mnozí kritizují, faktem zůstává, že jde o to zdaleka nejlepší, a vlastně i jediné, co si mohou pořídit. Ve světě sice existuje i jiné, ruský Suchoj Su-57 a čínské Shenyang J-35 (též známý jako GyrfalconJ-31) a Chengdu J-20.

Video: Ukrajinci dali ruskému tanku zakusit svou nejlepší střelu. Projela pancířem jako nůž máslem a roztrhla ho zevnitř

Ty ale Evropa koupit nemůže, šlo by o bezpečnostní riziko, a ruský letoun je navíc ze všech nejhorší. Ačkoliv je silně vyzbrojený, jeho stealth je dlouhodobě na nízké hodnotě, a dokonce se odborníci domnívají, že je až tisíckrát slabší než u F-35. Američané pak mají ještě F-22, ale ten nikomu neprodávají, neboť slouží k vybojování vzdušné nadvlády.

Největší předností F-35 je jednoznačně stealth, a pak také radar AESA a různé senzory, díky nimž slouží skvěle i jako průzkumný prostředek. Vedle toho je však silně vyzbrojena, a dokonce inženýři pracují na integraci MBDA Meteor, tedy nejlepší střely vzduch-vzduch, jakou Západ vlastní. F-35 však dokáže útočit i na pozemní a námořní cíle, uvádí Wikipedia.

19 ruských generálů padlo. Ukrajinci se utrhli ze řetězu, kosí velení ruské armády jako na běžícím páse

V podstatě se má do budoucna jednat o hlavní leteckou sílu zemí NATO. Armádní Zpravodaj již dříve informoval, že je v plánu až 3 100 kusů F-35 do roku 2035. Není sice jasné, zda se to podaří naplnit, ale Lockheed Martin jich vyrobil v roce 2025 rekordní počet, uvádí ve své zprávě s tím, že jich bylo 191, zatímco do té doby čítal rekord 142 letadel za rok.

Roční výroba F-35 nyní probíhá pětkrát rychleji než u jakéhokoli jiného spojeneckého stíhače, což podle redakce Armádního Zpravodaje jasně ukazuje na důležitost F-35. Aktuálně létají v počtu bezmála 1 300 kusů ve 12 zemích světa, a do budoucna jich bude ještě více. Mezi nimi také Česká republika, která jich kupuje 24, uvádí Ministerstvo obrany ČR.

Fotografie: novináři poprvé ukázali komponenty rakety Orešnik, které se podařilo získat. A zjevně má velké problémy

Jejich dodávky by měly probíhat od roku 2031 do roku 2034, a jelikož jede výroba na plné obrátky, a ještě se ji daří navyšovat, lze předpokládat, že se termín podaří dodržet, což není vždy pravidlem; v lepším případě budou F-35 dodány i dříve, ale nejspíše by šlo max. o několik měsíců. První letadlo pro ČR má sjet z linky v roce 2029, ale poté bude ještě nějaký čas trvat, než se zacvičí piloti a personál. Navíc je nutné do té doby připravit infrastrukturu.

Článek Výroba F-35 překonala všechna očekávání, z linek jich sjely stovky za jediný rok. Nejistota Americe prospívá, ale těží z toho i ČR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čeští technici pracují i v Přáslavicích

Tanky Leopard 2A4 české armády opravují technici ze společnosti VOP CZ, která na sociálních sítích oznámila, že se poprvé její zaměstnanci vydali do Přáslavic, aby tam potřebné práce provedli. Ale doprovázeli je ještě technici z německé společnosti Rheinmetall, s níž má česká firma dohodu o údržbě českých tanků. Je to přitom vůbec poprvé, co se česká společnost stará podobným způsobem o pozemní techniku západní výroby.

Fotografie: novináři poprvé ukázali komponenty rakety Orešnik, které se podařilo získat. A zjevně má velké problémy

Způsob, jakým jsou Leopardy 2A4 české armády udržovány, je takový, že vojáci uzavřeli smlouvu s Rheinmetallem, a ten se dohodl s VOP CZ. Ta uvedla, že tato dohoda s německým partnerem platí po dobu 7 let. Čeští technici byli v Německu již v roce 2025, aby si tam potřebné dovednosti osvojili. Česká firma s údržbou obrněné techniky zkušenost má, ale německá je samozřejmě odlišná hlavně od sovětské, na které se v minulosti zaměřovala.

AČR bude mít 42 tanků Leopard 2A4

Česká armáda by v budoucnu měla mít celkem 42 tanků Leopard 2A4, z nichž 28 z nich získala jako kompenzaci za vojenské dodávky Ukrajině. Ministerstvo obrany uvádí, že dalších 14 si pak ČR koupila, přičemž nahrazují T-72M4CZ, které jsou zastaralé, a hlavně existují problémy s jejich údržbou. Dále si pak česká armáda koupí zcela nové tanky Leopard 2A8. Jejich údržbu bude zajišťovat také česká společnost, v jejich případě Excalibur Army.

iZdroj fotografie: Picryl

Leopard 2A4 není nic moderního, do výzbroje byl zaveden v 80. letech 20. století. ArmyRecognition uvádí, že jde o nejrozšířenější verzi Leopardu 2, má čtyřčlennou osádku a je osazený kanonem ráže 120 milimetrů o délce hlavně 44 ráží. Jeho hmotnost je 62 tun a dokáže se pohybovat rychlostí až 72 km/h. Má nicméně i slabiny, například na některých místech nemá dostatečné pancéřování. Lze je však odstranit případnou modernizací.

Článek Historický milník nastal, Češi budou samostatní. Naučili se udržovat a opravovat tanky Leopard 2A4 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nic srovnatelného s RCH 155 ruská armáda nemá

RCH 155 je dnes nejenom jednou z nejlepších houfnic světa, ale podle mnohých, včetně Armádního Zpravodaje, dokonce číslo jedna. Řada jejích parametrů je sice srovnatelná s jinými moderními protějšky, ale oproti nim má obrovskou výhodu v podobě střelby za jízdy, čehož je schopná jako jediná na světě, zatímco jiné musí aspoň na moment zastavit.

Video: modernizovaný ukrajinský MiG-29MU1 už si u Pokrovsku zjednal pořádek. Rusům vybombardoval velmi důležitý most

To jí dává v boji velikou výhodu, jelikož proti ní vlastně nemůže být vedena odvetná palba za pomoci děl nebo minometů, a dokonce ani letouny to nemají snadné. Samozřejmě k ní mohou proniknout drony, ale zjistit vůbec její lokaci bude velmi náročné. Navíc lze počítat s tím, že bude mít protiopatření v podobě rušiček, a hlídat ji může i systém PVO.

Její dostřel vychází podle Wikipedie na 40 km, ačkoliv s raketově poháněnými projektily dokonce 54 km, přičemž užívá kanon L52 ráže 155 mm. Pálit potom umí 3 rány za 9 sekund, anebo konstantně 10 ran za minutu, uvádí Wikipedia. Což je její další výhoda (i když totéž umí shodně i jiné), protože je umí vypálit tak, aby dopadaly na cíl ve stejný čas. To ještě více ztěžuje její lokalizaci a prakticky to dělá RCH 155 na bojišti nepolapitelnou.

Video: zůstala jenom spoušť a nic jiného. Rusové dostali výprask, na který nezapomenou

Už začátkem prosince 2025 se přitom německá armáda rozhodla, že jich koupí v počtu 229 ks, na což mělo padnout 3,4 miliardy eur, tj. asi 82,178 miliard korun. KNDS Deutschland však uvedla v tiskové zprávě z 19. prosince 2025, že podepsala smlouvu až na 500 houfnic RCH 155, ale není jasné, jaká má být celková částka – dost možná dvojnásobná, tedy 164,356 miliard Kč.

Vedle toho objednávka zahrnuje výcvikové vybavení, služby a logistickou podporu v celkové hodnotě přibližně 1,2 miliardy eur, tj. asi 29 miliard korun. Cena jedné RCH 155 je asi 12 milionů eur, tedy 290 milionů korun, k čemuž je třeba připočítat cca 58 milionů korun ke každé na výcvik, vybavení a další zmíněné. Houfnice by měla německá armáda dostávat mezi lety 2028 a 2032, což je poměrně rychlé vyzbrojení, a Rusko by tak tvrdě narazilo.

Video: Ukrajinci u Pokrovsku rozmetali více shromaždišť ruské pěchoty. Cestu vydláždili desítkami vozidel

Nemá totiž ve výzbroji prakticky nic, čím by se mohlo RCH 155 rovnat, snad jenom rychlostí střelby, ale na bojišti by RCH 155 díky vysoké pohyblivosti a střelbě za jízdy jasně dominovala. V počtu 500 kusů se navíc jedná o obrovskou palebnou sílu schopnou devastovat jak pěšáky, tak techniku a budovy. Německé dělostřelectvo ovšem není v Evropě jediné.

Armádní Zpravodaj připomíná, že pokud by Rusko zaútočilo na kteréhokoliv člena NATO, musely by na základě článku 5 reagovat všechny země. Mohutnou vojenskou sílu buduje také Polsko nebo Francie, ale pozadu nejsou ani jiné země – kupříkladu Norsko, Švédsko, Rumunsko a Nizozemsko. Obrany by se přitom musela účastnit i Česká republika.

Článek Kreml si 2krát rozmyslí, jestli něco zkusí, šance by měl mizivé. Německo kupuje stovky nejlepších houfnic světa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na podzim 2026 dostane AČR první CV90

Ve VOP CZ v současné době vrcholí přípravy na výrobu a montáž bojových vozidel CV 90, uvádí NatoAktual s tím, že bude nutné připravit i testovací polygon. Vedení firmy předpokládá, že první vyrobené bojové vozidlo pěchoty by mělo z výrobní linky sjet zhruba na podzim roku 2026. Její kapacita bude 20 vozidel měsíčně a montována budou jak ze zde vyrobených dílů, tak z dovezených ze Švédska nebo od dalších českých výrobců.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany České republiky

Česká armáda si objednala celkem 246 vozidel CV90, takže je jasné, že bude jejich výroba probíhat minimálně rok, ale v budoucnu bude ve VOP probíhat i jejich údržba. Ministerstvo obrany uvádí, že cena vozidel bude necelých 60 miliard korun, přičemž česká armáda dostane nejenom klasická bojová vozidla pěchoty, ale také šest dalších variant – například velitelská, průzkumná nebo dělostřelecká. Armádní Zpravodaj soudí, že vojáci tak budou mít k dispozici na pásové platformě vše, co potřebují k obraně země i případnému útoku.

CV90 se dobře osvědčilo i v boji

Vozidlo CV90 je původem ze Švédska a do výzbroje tamní armády vstoupilo v roce 1994, uvádí Wikipedia. Výrobce BAE Systems ho ovšem neustále upravoval a vyvíjel, a česká armáda tak dostane variantu vycházející z nejmodernějšího Mark IV. CV90 je BVP známé vysokou odolností, což prokázalo i v bojích na Ukrajině. Navíc je velmi modulární, takže ho lze přizpůsobit různým požadavkům zákazníka, což proběhlo i v případě české armády.

Ukrajinci zaseli strach mezi nejvyšší velení ruské armády. V samotné Moskvě zlikvidovali na ulici vysoce postaveného generála

Klasická verze vozidla pro ni bude vyzbrojena kanonem ráže 30 milimetrů, tedy stejným, jaký je používán na transportérech Pandur II. Ten bude doplněn protitankovými řízenými střelami Spike. Vozidlo by mělo mít podle verze hmotnost od 35 do 37 tun, a kromě 3členné osádky uveze až 8 členů výsadku, zatímco se pohybuje rychlostí až 70 km/h. Zatím neexistují oficiální informace o tom, zda bude vybaveno nějakým systémem aktivní ochrany, ale na prezentaci prvního vozidla smontovaného ve Švédsku nějaký dle všeho instalovaný je.

Článek 20 bojových vozidel pěchoty měsíčně. Česko se připravuje na zahájení výroby CV90 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Němci odeberou 230 tisíc pistolí P13

Česká zbrojovka popisuje P13 jako pistoli vycházející z modelu CZ P-10 C OR (Optics-Ready) s povrchovou úpravou v odstínu Flat Dark Earth. Jedná se o pistoli s přímoběžným úderníkem, jejíž předností má být vysoká spolehlivost, odolnost a intuitivní manipulace. Používána je již ve více ozbrojených složkách, ale představitelé společnosti přiznávají, že zakázka s německým Bundeswerem je jeden z historických milníků.

Neschopným Rusům hořeli dva moderní stíhací letouny pod rukama. Sabotér je došel zapálit 280 km od hranic

Skutečnost, že Bundeswehr pořídí stovky tisíc českých pistolí, je známa již několik měsíců, a Armádní Zpravodaj v minulosti správně odhadl, že bude P13 vycházet z nějakého modelu CZ P-10. V konečné fázi by mohlo Německo odebrat více než 203 000 kusů českých zbraní za až 56 milionů eur (1,36 miliardy Kč), uvádí Welt. V první fázi se jedná o 65 000 kusů. Součástí kontraktu jsou i speciálně konfigurované cvičné zbraně a pouzdra Radar 1957.

Češi porazili dokonce Glock a Arex

V posledním kole výběrového řízení na novou pistoli Bundeswehru měla Česká zbrojovka soupeřit se slovinskou společností Arex a rakouským Glockem, uvádí HartPunkt. Čím zabodovala, měla být cena, protože to bylo hlavní kritérium soutěže. Armádní Zpravodaj ale připomíná, že stále za předpokladu, že nabízená zbraň splní velmi přísné kvalitativní požadavky německých ozbrojených sil, jinak by se do posledního kola ani nedostala.

Ukrajinci zasáhli Suchoj Su-27 v pravý čas, zrovna byl plně vyzbrojen. Rusové ho nechali nechráněný venku

Pistole P13 bude používat široce rozšířenou munici 9×19 milimetrů, tedy stejnou jakou používá starší model, pistole P8. CZ P-10 C OR má rám vyrobený z polymeru vyztuženého skelnými vlákny a její délka je 187 milimetrů, zatímco hmotnost s prázdným zásobníkem 740 gramů. Do zásobníku lze potom vtěsnat 15 nábojů. Označení OR ve jméně zbraně znamená, že na ni lze velmi snadno nasadit optický systém, v tomto případě kolimátor.

Článek Vánoční dárek českému zbrojnímu průmyslu. Německá armáda si zvolila české pistole, zaplatí za ně 1,36 miliardy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdysi nejlepší verze T-72, jaká existovala

T-72M4CZ je hlubokou modernizací původně sovětského T-72, který se rozhodli čeští inženýři zhotovit namísto nákupu nových, na něž armáda neměla peníze. Armádní Zpravodaj ho již dříve hodnotil jako nejlepší variantu „té-sedmdesát-dvojky“ ve své době, ačkoliv dnes ji v některých směrech překonává například ruská T-72B3M. Stále je však velmi schopná.

Rusové to nepřiznají, ale vědí to. Polsko si v noci přivezlo to nejlepší, co se může na bojišti objevit. Přes 30 amerických tanků

Její předností je sovětský kanon 2A46M ráže 125 mm, z nějž lze střílet i vysoce průbojný projektil APFSDS-T, který probije na vzdálenost až 2 000 m pancíř o síle 500 mm RHAe, tvrdí Wikipedia. To postačuje asi na většinu obrněných vozidel vyjímaje tanků, kdy to minimálně zepředu ustojí i ty mnohé starší, ale například z boku nebo zezadu by mohly mít vážný problém.

(Ne)výhodou je potom třeba automatické nabíjení, které sice snižuje počet členů posádky o nabíječe na tři namísto čtyř typických u valné většiny západních protějšků, ale zároveň kvůli tomu trpí obrovskou slabinou sovětské konstrukce, a sice rizikem výbuchu munice v prostoru pro osádku. Výsledkem bývá její okamžitá smrt a naprosté zničení tanku zevnitř.

Video: Rusové zaútočili 2 tanky na strategické opevnění u Pokrovsku. Ukrajinci je spálili na popel

Ukrajinská armáda je přitom na sovětské tanky zvyklá, takže by neměla prakticky žádný problém je zařadit a ihned používat; tedy pokud by je dostala. Ministerstvo obrany ČR totiž rozhodlo, jak informovalo 02. prosince 2025, že smlouvu z roku 2020 na modernizaci T-72M4CZ pozastavuje, potažmo ruší, protože byly zjištěny technické překážky, které nelze vyřešit.

Kontrolní zkoušky ukázaly problém s tzv. rektifikací, tedy s přesností střelby tanků. Způsoben byl chybovostí vybraných elektronických komponentů systému řízení palby, které původně nebyly předmětem zhodnocení, a jejich oprava není technicky možná, což potvrdil i jejich italský výrobce. Jedinou možností by tak byla kompletní výměna systému řízení palby, a tedy investici.

Tajná akce odpálila ropovod Družba, pro ruskou ekonomiku i Evropu jde o citelnou ztrátu. Ukrajinci si to ještě drze natočili

Ta byla však vyhodnocena jako neefektivní, jelikož se jedná o zastaralou platformu, kterou AČR do budoucna nepotřebuje. Armádní Zpravodaj připomíná, že přechází na německé tanky Leopard 2, z nichž už má verzi A4. Tu obdržela v počtu 14 ks od Německa jako náhradu za pomoc Ukrajině, přičemž aktuálně provozuje již dvě celé roty – třetí dostane do konce roku 2026.

V srpnu 2025 byl potom schválen také nákup nejmodernějších A8, což znamená, že pokud by sama česká armáda ještě provozovala T-72M4CZ, měla by je pravděpodobně pouze uskladněné. V případě převozu na Ukrajinu by tedy měly okamžité uplatnění, ale vzhledem k problémům s nimi už počítat nemůže, což je v vhledem k více jak 30 kusům vcelku citelná ztráta.

Článek ČR zrušila modernizaci tanků T-72M4CZ pro Ukrajinu. Ukázalo se, že jsou nefunkční a oprava drahá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Speciální drony, které srazí ruské Gerany

Ukrajina čelí ruskému bombardování prakticky každý den, a snad vždy jsou do něj zapojeny dalekonosné drony Shahed 136, potvrzuje Generální štáb ozbrojených sil Ukrajiny. Původ mají sice v Íránu, ale Rusko je vyrábí v licenci pod označením Geran-2. Dolet mají až 2 000 km, na něž unesou 50kg hlavici, a ukrajinská PVO je není schopna pochytat všechny.

Putin s obavami sleduje další kroky NATO. Už mu odmítá trpět neustálé útoky, zvažuje agresivnější reakce

Vymyslela proti nim nicméně i speciální stíhací drony, tzv. interceptory, které jsou mimořádně účinné. Dokazuje to i nedávný rekord, kdy jich ukrajinský voják sestřelil za jedinou noc 24. Nemá však dostatek prostředků k ochraně všech pozic, což se snaží změnit i česká sbírka nazvaná „Charlie One“ nazvaná po přezdívce Karla Řehky, armádního generála a náčelníka generálního štábu Armády České republiky, jemuž tak říkají kolegové odjakživa.

Ten je také předsedou Skupiny D, která za sbírkou stojí, a vysvětlil, že je cílem zejména ochrana civilistů, proti nimž Rusové často drony Geran-2 vysílají. Příkladem, že se to děje, je útok na školku v Charkově, v níž se v době útoku nacházelo 48 dětí. Všechny přežily, ale budova byla z velké části zdevastovaná, uvádí BBC, a dokazuje to, že na ni Rusové mířili zcela záměrně.

Ukrajinci nevědí, kdo bude pilotovat nové stíhačky. Sen o jednom z největších letectev Evropy se rozpadá

I proto se snaží sbírka „Charlie One“ zásobit Ukrajinu drony, na něž může přispět každý. „CHARLIE ONE je specializovaný obranný dron určený k likvidaci útočných dronů před dosažením jejich cílů v bezpečné vzdálenosti od obydlených oblastí. Startuje během několika minut, vyhledá vzdušnou hrozbu, sleduje svůj cíl a zničí ho přímo ve vzduchu. Dokáže operovat ve dne i v noci,“ uvádí CharlieOne s tím, že z taktických důvodů nezveřejňuje výrobce ani parametry.

Redakce Armádního Zpravodaje nicméně připomíná, že mívá takový interceptor podobu krátké střely s křídly, díky nimž může létat jako klasické letadlo, ač startuje kolmo za pomoci čtyř rotorů, takže ho lze vypustit kdekoliv. WildHornets vysvětluje, že se jedná o hybrid, který umí okamžitě odstartovat bez dlouhé přípravy a srazit Geran-2 z oblohy dříve, než bude pozdě.

Ukrajinci se přizpůsobili změně ruské taktiky. Drtí je fragmentační municí, která je totální masakr

Jeden dron v české sbírce má stát 60 000 Kč, dodací lhůta je 4 až 5 týdnů, a nabízí 80% úspěšnost sestřelu. Ovšem i přesto, že ruská armáda prokazatelně a opakovaně útočí na civilisty, jsou někteří Češi názoru, že by Skupina D rozhodně pomáhat neměla, protože jde o přímou dodávku zbraní jedné z válečných stran, což vtahuje NATO do ozbrojeného konfliktu.

To je ovšem nesmysl, protože členské země NATO působí jako dodavatelé zbraní, materiálu nebo informací, stejně jako finančních prostředků, ale přímo jeho zbraně ani vojáci proti Rusku žádné akce neprovádí. Navíc je třeba zdůraznit, že přijímá ruská armáda dlouhodobě pomoc třeba od Severní Koreje, Íránu nebo Číny, a tyto země také nejsou oficiálně ve válce s NATO.

Video: 2 ukrajinští speciálové rozprášili mnohonásobnou přesilu. Rusové to potupně „projeli“

Ačkoliv by to tedy někdo mohl brát jako záminku pro rozpoutání války s nejsilnější vojenskou aliancí světa, NATO, šlo by uplatňovat stejnou logiku i na „tiché společníky“ Ruska. Vedle toho je dobré připomenout, že Vladimir Putin provokuje evropské země dlouhodobě a vyhrožuje řadě zemí, takže Rusko jednoznačně představuje bezpečnostní riziko.

Článek Češi se rozčilují kvůli sbírce na drony pro Ukrajinu. „Máme za cíl vybrat co nejvíce finančních prostředků,“ tvrdí náčelník Karel Řehka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

ČR dostala zpět více, než kolik vydala

„Dosavadní výdaje českého státu na pomoc Ukrajině od začátku ruské vojenské invaze za všechna ministerstva i orgány státní správy činí celkově 91,3 miliardy korun,“ řekl Petr Fiala po zasedání vlády novinářům 27. listopadu 2025 s tím, že příjmy státu převyšují tyto výdaje o 12,7 miliard korun, protože příjmy ze sociálního a zdravotního pojištění nebo daní dosahují 79 miliard, a k tomu ještě kompenzace za vojenskou pomoc 25 miliard, uvádí České noviny.

Němci jsou připraveni „dát Putinovi do nosu“. Vypracovali tajný plán na přesun 800 tisíc vojáků NATO na východní hranici

V polovině října přitom Petr Fiala uváděl, že dostala Ukrajina z hlediska přímé vojenské pomoci, jak finanční, tak materiální, více než 17 miliard korun, za což se jí také vrátilo více. Obdržela totiž kompenzace ve formě finanční, materiální, technologické i další, například pomoc s výcvikem. Za dobrý příklad kompenzace slouží třeba tanky Leopard 2 z Německa.

Armádní Zpravodaj připomíná, že ČR převedla na Ukrajinu hned v prvním roce kupříkladu čtyři bitevní vrtulníky Mil Mi-24 nebo 62 tanků T-72M/M1, stejně jako neurčitý počet BVP-1 a BVP-2, a mnoho dalšího. ČR se také stala jedním z největších dodavatelů munice, hlavně té dělostřelecké, kterou zajišťuje v rámci muniční iniciativy ve spolupráci se zahraničními partnery.

Končící kabinet Petra Fialy započítal do výdajů vojenskou pomoc nebo projekty ekonomické diplomacie a výdaje související s ubytováním uprchlíků. Příjmy je převyšují o 12,7 miliard korun, a vrátit se to mělo i v oblasti zdravotnictví s tím, že příjmy zdravotního pojištění činí 24,1 miliard Kč, a náklady na zdravotní služby ve stejném období 11,8 miliard korun.

Putin může akorát trucovat, Ukrajina se území nikdy nevzdá. Nemůže

Redakce Armádního Zpravodaje s ruskou agresí od počátku nesouhlasí a je názoru, že pokud došlo k diskriminaci ruského obyvatelstva na cizím území, event. k nějakému porušování smluv, na což se ruský prezident Vladimir Putin rád odvolává, mělo to být řešeno přes OSN a jiné orgány; k ničemu takovému ovšem nedošlo a důvod je války je pořád podivný.

Má-li přitom Evropa zůstat bezpečná, rozhodně si nemůže dovolit přijmout Trumpův „mírový plán“, s nímž přišel 19. listopadu 2025. Už jenom proto, že by tím de facto obětovala Ukrajinu, na níž by mohli Rusové později zase zaútočit, i když by je dokument zavazoval k opaku. Věřit už jim zkrátka nelze. Ačkoliv tedy výdaje na pomoc napadené zemi dočasně zatěžují i český státní rozpočet, je to nezbytné pro bezpečí všech, shoduje se Evropský parlament.

Rusko prohnalo nad Baltským mořem tři strategické bombardéry. NATO k nim startovalo ze dvou základen

Například průzkum v květnu 2025 přitom ukázal, že většina občanů EU je pro podporu Ukrajiny, a němečtí představitelé v lednu téhož roku poznamenali, že pokud nebude Evropa pro napadenou zemi silným partnerem, může to být válka nás všech. Slíbili proto také, že ji nenechají padnout. Kdyby se přitom Vladimir Putin rozhodl, že napadne NATO, vypracovali právě Němci plán, podle něhož by došlo k přesunu 800 tisíc vojáků na východní křídlo.

Armádní Zpravodaj hovořil s řadou českých občanů, zatímco další vyjadřují své rozhořčení nad českou pomocí Ukrajině na sociálních sítích. Petra Fialu i jeho vládu označují často za vlastizrádce, jemuž nezáleží na Češích, ale Armádní Zpravodaj připomíná, že státní rozpočet na rok 2025 dosahoval výdajů 2 327,1 miliard korun, takže zdaleka nešlo o nejcitelnější výdaj.

Článek Češi jsou vzteky bez sebe. „ČR dala na pomoc Ukrajině 91,3 miliard korun,“ upřesnil Fiala s tím, že na tom vydělala se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Skyfox má proti dronům rakety a kulomety

Český letoun L-39 Skyfox lze nasadit proti dronům v okamžiku, kdy bude vyzbrojen raketami FZ275 LGR, uvádí Defence-Ua. Právě s nimi měl být představen na leteckém veletrhu Dubai Airshow 2025. Kromě toho měl v podvěsu ještě dvojici kulometů ráže 12,7 milimetrů, které lze samozřejmě na krátkou vzdálenost proti dronům rovněž použít. O zaměření cíle se potom na letounu stará australský zaměřovací modul SiNAB Phoenix.

Samotný výrobce Aero Vodochody uvádí, že na veletrhu představil Skyfox s nejnovější konfigurací výzbroje. Kromě kulometů na něm měla být i maketa průzkumného kontejneru a dvojice raketových odpalovačů LAU-32. Ty jsou určeny pro rakety ráže 70 milimetrů, do každého lze umístit 7 střel, uvádí Wikipedia. Letoun jich tedy může nést v představené konfiguraci až 14, takže dokáže teoreticky zničit 14 dronů (plus další pomocí kulometů).

Raketa byla připravena pro Ukrajinu

FZ275 LGR je laserově naváděná raketa nejčastěji užívaná k zasahování různých pozemních cílů. Wikipedia uvádí, že má dolet 7 km a hlavici těžkou 4,1 kg. Thales, který raketu vyrábí, se ale domluvil i s Ukrajinou, že ji vyrobí ve verzi proti dronům. Ta by je měla ničit mrakem wolframových úlomků, uvádí CuasHub. Výhodou této střely má být cena, lze ji totiž pořídit zhruba za 210 000 Kč, což je oproti jiným protiletadlovým protějškům velmi nízká hodnota.

Video: „Záře jako po jaderném výbuchu,“ popsali Rusové. Ukrajinci jim zničili vzácné letadlo, které vzniklo pouze ve 2 kusech

Sériová výroba Skyfox začala v roce 2024; znám je i pod jménem L-39NG, což je původní označení testovacího prototypu. Jde o jednomotorový podzvukový letoun určený k výcviku, proto má dvoumístnou kabinu. Dosahuje rychlosti až 900 km/h a je primárně určen k pokročilému výcviku pilotů na letouny 4,5. a 5. generace. Wikipedia uvádí, že na 5 závěsnících unese výzbroj o hmotnosti až 1 640 kg k útokům na vzdušné i pozemní cíle.

Článek Češi se opět připomněli světu. Aero Vodochody proměňují L-39 Skyfox v v levného zabijáka dronů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Američané již pracují na výcviku Čechů

Američtí instruktoři cvičící piloty letounů F-35 se zúčastnili výcviku v Taktickém simulačním centru v Pardubicích, kde trénoval personál 211. taktické letky. Právě ta by měla být v budoucnu americkými letouny vyzbrojena. Potřebovali hlavně vědět, jak v současné době čeští piloti cvičí, aby mohli co nejlépe připravit jejich výcvikové programy, na něž se chystají. Hlavní fáze tréninku českého personálu na F-35 proběhne v letech 2029 až 2031, ovšem již v minulosti měli čeští piloti možnost vyzkoušet si simulátory tohoto letounu.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Hlavní výcvik pilotů i personálu letounu F-35 probíhá v Americe na základnách Eglin na Floridě a Ebbing v Arkansasu. AirAndSpaceForces popisuje, že na první z nich je hlavní centrum pro výcvik pilotů a údržbářů. Jeho hlavní část trvá 3 měsíce a kombinuje teorii, simulátory a praktické lety. Na druhé potom probíhá hlavně praktický výcvik v reálných podmínkách. Češi potřebují vytrénovat nejen piloty a techniky, ale i vlastní instruktory.

Letectvo bude mít 24 F-35

Česká republika si objednala celkem 24 „ef-třicet-pětek“, a všechny má mít k dispozici do roku 2035. Wikipedia uvádí, že se jedná o letoun páté generace poháněný jedním motorem, jehož max. rychlost je Mach 1,6. Čeští piloti budou létat s variantou A, která je určena pro starty z pozemních základen, avšak existují ještě varianty pro letadlové lodě nebo s krátkým startem a kolmým přistáním. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že varianta A je nejrozšířenější.

Video: „Záře jako po jaderném výbuchu,“ popsali Rusové. Ukrajinci jim zničili vzácné letadlo, které vzniklo pouze ve 2 kusech

Výhodou F-35 by měla být především jeho víceúčelovost. Nejedná se totiž jenom o stíhačku, i když tak často bývá označována. Je totiž schopna akcí proti pozemním cílům za pomoci pum, řízených střel či protiradarových raket a dalších. Má také velice vyspělé senzory a umožňuje provádět průzkumné mise. F-35 by též měla sdílet data s jinými složkami ozbrojených sil a v budoucnu spolupracovat s drony. Výhodou je i pokročilá stealth.

Článek České letectvo vstupuje do další fáze. Piloty F-35 přijeli do Pardubic vycvičit Američané se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

DITA se zapojila do obrany Ukrajiny

Česká houfnice DITA se ještě jako prototyp poprvé objevila v lednu 2021, uvádí Army-Technology, a výrobce, společnost Excalibur Army, tehdy potřebovala provést celou řadu testů. A vlastně to stihla tak, že se DITA mohla stát jednou z moderních dělostřeleckých houfnic, které se dostaly na Ukrajinu, a zapojila se do boje s ruskými agresory. Získat jich měla alespoň 15 kusů, a to hlavně dělostřelecká jednotka známé ukrajinské brigády Azov.

iZdroj fotografie: Excalibur Army

Ukrajinští dělostřelci mají na houfnici DITA oceňovat především její automatizaci, čímž značně překonává ruské protějšky. Defence-Ua uvádí, že k její obsluze stačí osádka složená ze 2 vojáků – velitele a řidiče. Vzhledem k tomu, že má automatické nabíjení, všechny úkony lze dělat z pancéřované kabiny. O zaměření se podle zadaných dat postará počítač, a samotná zbraň je schopná zasáhnout cíle na vzdálenost až 39 kilometrů. Na druhou stranu, pokud automatika vypadne, s pomocí třetího vojáka lze z houfnice střílet i manuálně.

Tatrovácký podvozek poskytuje řadu výhod

DITU její výrobce popisuje jako moderní dělostřeleckou zbraň využívající standardní munici NATO ráže 155 milimetrů umístěnou na podvozku Tatra. Ten jí umožňuje vysokou průchodnost těžkým terénem, a zároveň schopnost rychlého opuštění pozice. To je výhoda v době používání dělostřeleckých radarů a dronů, protože protiútok může přijít velmi rychle. Délka hlavně je 45 ráží, což je méně než 52 ráží u nejmodernějších houfnic, ale dosah je téměř totožný. V zásobníku má potom česká DITA munici na 40 ran.

Video: Rusové na frontě zůstali rázem bez paliva. Ukrajinci jim zasáhli největší ropný logistický uzel v oblasti

Ačkoliv si houfnice neobjednala česká armáda, neboť si pořizuje francouzské CAESARY, což by mohlo být pro její reputaci nevýhodou, dokázala se DITA prosadit. Armádní Zpravodaj se domnívá, že se na tom podepsala i praxe z Ukrajiny. Ale nejen proto si Ázerbájdžán objednal 70 kusů, jak uvádí ArmyRecognition. Budou za tím i zkušenosti s předchůdcem dodaným z Česka, a sice s DANA-M1. Tato houfnice ještě využívala sovětskou ráži 152 mm, ale Ázerbájdžán přechází na západní standardy – i proto tak významná a velká objednávka.

Článek České houfnice DITA ukazují Rusům technologickou převahu. Kdysi věrný odběratel si jich objednal hned 70 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Česko pomohlo řešit ukrajinský handicap

Česká muniční iniciativa začala na jaře 2024 jako reakce na kritický nedostatek velkorážové munice na Ukrajině, který tamní armádu značně znevýhodňoval. Ta ruská tehdy dokázala za den vypálit zhruba 10krát více dělostřeleckých projektilů, což se na bojišti značně projevovalo. V roce 2024 nakonec Česko díky iniciativě dodalo Ukrajině 1,5 milionu kusů velkorážové munice, uvádí Ukrinform, z toho bylo 500 000 ráže 155 milimetrů.

Ukrajinské speciální jednotky ukázaly totální dominanci: 3násobnou přesilu Severokorejců beze ztrát rychle pobily (video)

Program pokračoval také roce 2025, kdy má být dle očekávání dodáno zhruba 1,8 milionů kusů munice, z toho 800 000 ráže 155 milimetrů, uvádí Interfax. Z malé České republiky to udělalo doslova velkorážovou velmoc stojící po boku USA a Velké Británie. Armádní Zpravodaj ale upozorňuje, že většinu dodávek platí jiné státy – naše země ji pouze shání po světě, a poté ji v českých zbrojovkách nechává kontrolovat, případně repasovat. Je to přitom velký přínos i pro českou ekonomiku, protože peníze za tyto práce zůstávají v Česku.

Poměr dělostřelby se výrazně změnil

Dodávky z české muniční iniciativy jsou pro Ukrajinu důležité, jelikož snížily poměr vystřelených granátů z 1:10 snížit na 1:2, což obráncům značně pomohlo. Nakolik je množství dodané munice důležité a rozsáhlé lze dokladovat například na tom, že americká armáda provedla jako významnou pomoc v roce 2023 dodávku 300 000 kusů dělostřeleckých granátů.

Těžká ztráta pro ruské letectvo: Vrtulník Ka-52 šel k zemi i s posádkou. Má pro něj strategický význam

Nejdůležitější je samozřejmě munice ráže 155 milimetrů. Wikipedia uvádí, že jde o standardizovanou dělostřeleckou munici zemí NATO, na níž ukrajinské ozbrojené síly postupně přecházejí. Nejen z důvodu dodávek houfnic od spojenců, ale také výrobou své houfnice 2S22 Bohdana. Z čísel je jasné, že Česká republika dokázala sehnat munici i další, pravděpodobně sovětského typu ráže 122 milimetrů, případně západního typu ráže 105 milimetrů.

Článek Česká republika je jedním z největších dodavatelů munice na Ukrajinu. Na světové poměry malá země pomáhá nevídaně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Německo chce až 203 tisíc českých pistolí

Německá armáda v současnosti používá pistole označené jako P8, ale má přejít na model s označení P13. Jedná se o zbraň z produkce České zbrojovky, ovšem neznámo jakou. Pistolí by mělo být až 203 tisíc, a Německo za ně zaplatí 56 milionů eur (1,36 miliardy Kč), uvádí HartPunkt. V první várce odebere 65 tisíc kusů, a později mají následovat další.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

O nákupu českých pistolí německými ozbrojenými silami se mluví již delší dobu. Původně se mělo jednat o téměř 190 tisíc kusů, ale zdá se, že bude zakázka nakonec větší. Armádní Zpravodaj se domnívá, že je pro Českou zbrojovku velice prestižní záležitost, že si ji vybraly německé ozbrojené síly, a může jí to otevřít cestu i do dalších armád. I když jako součást koncernu Colt CZ Group působícího globálně není neznámou zbrojovkou.

Model určený i pro ozbrojené síly

Ačkoliv není přesně známo, co bude P13 za zbraň, odborníci se nejčastěji shodnou na nějakém modelu z rodiny pistolí CZ P-10. O modelu CZ P-10 C uvádí Wikipedia, že jde o o kompaktní poloautomatickou pistoli určenou pro sebeobranu a použití v ozbrojených silách. Její rám je vyroben z polymeru vyztuženého vlákny, závěr je z oceli a hlaveň z oceli kované za studena. Zbraň je mimochodem označována za velikého konkurenta známé pistole Glock 19.

Video: Otřesení Rusové. Výbuch jim srovnal se zemí klíčovou výrobnu dělostřeleckých granátů 1 800 km od Ukrajiny

Česká Zbrojovka pistoli popisuje jako zbraň s přesnou spouští s citelným odporem a perfektní ergonomií. Německé ozbrojené síly budou používat variantu na munici 9×19 milimetrů, což je standardní pistolové střelivo. Vejít by se do ní měl zásobník s 15 náboji, a rovněž umožňuje snadnou montáž kolimátoru, což zvyšuje přesnost střelby.

Článek Obří zakázka pro český zbrojní průmysl. Německá armáda koupí stovky tisíc českých pistolí, jde o prestižní záležitost se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zamítnutí nemusí být definitivní

Stopka na společný nákup velkorážové munice od ÚOHS zatím není definitivní. Vyplývá to i z vyjádření ministerstva obrany, které Armádnímu Zpravodaji sdělilo: „Vzhledem k probíhajícímu správnímu řízení nebudeme do jeho ukončení předmětnou záležitost podrobněji komentovat.“ Z toho se dá vyvozovat, že definitivní rozhodnutí antimonopolního úřadu dosud nepadlo. Nelze tedy předjímat, jak to dopadne, ale záležitost se minimálně komplikuje.

Budoucnost bez vojáků ukázal robopes CODiAQ. Zvládne podmínky jako člověk, ale útočí skrytě, aniž by se prozradil

Munici ráže 30, 120 a 155 milimetrů chtěla obě ministerstva nakoupit od slovenské firmy ZVS holding z Dubnice nad Váhom. Jde sice o slovenskou společnost, ale Czecholovak Group českého zbrojního magnáta Michala Strnada uvádí, že spadá pod ni. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že velký výrobce velkorážové munice existuje i v ČR, konkrétně jde o STV Group zbrojaře Martina Drdy. Je jasné, že i on musí mít o zakázku pro českou armádu zájem.

Munice pro houfnice a obrněnce

Z výčtu poptávané munice je jasné, že má být určena pro moderní zbraně české armády. Třeba granáty ráže 155 milimetrů jsou jistě pro houfnice západní konstrukce. Wikipedia uvádí, že má AČR objednáno 62 samohybných houfnic CAESAR, které ji používají. Munice ráže 120 milimetrů je pak pravděpodobně pro tanky, konkrétně pro Leopardy 2, i když může jít i o munici minometnou. Ráže 30 milimetrů je zase užívána buď v kanonech vozidel Pandur II a bojových vozidlech pěchoty CV90, nebo může jít též o sovětský typ pro BVP-2.

Kanada zrušila dodávku obrněných transportérů Coyote pro Ukrajinu. Mají silnou výzbroj a vidí vojáky až na 20 km, tanky na 12 km

MOČR, pokud ÚOHS opravdu nákup zatrhne, může mít veliký problém, protože bude potřebovat munici nakoupit. Modernizace a posilování ozbrojených sil je totiž nejen o nákupu zbraní, ale též o dostatečných zásobách munice ve skladech pro ni. Při intenzivním konfliktu ji mohou vojáci spotřebovat obrovské množství – na Ukrajině je denně vypáleno i několik desítek tisíc dělostřeleckých granátů. Armádě nesmí dojít, jinak by byla bezmocná.

Článek ČR chtěla ušetřit, tak plánovala koupit munici pro AČR na Slovensku. Plány ale překazil úřad, možná kvůli českým zbrojařům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinská armáda bude moci lépe plánovat

V rámci dálkového průzkumu Země (DPZ), který provádí vesmírné družice, dochází ke snímkování planety z důvodu získávání informací bez fyzického kontaktu. Výsledkem jsou tedy snímky získané odraženým elektromagnetickým zářením, uvádí Wikipedia, a mají široké uplatnění, ale Ukrajině jistě poslouží zejména k odhalování infrastruktury a zbraňových systémů.

Kanada zrušila dodávku obrněných transportérů Coyote pro Ukrajinu. Mají silnou výzbroj a vidí vojáky až na 20 km, tanky na 12 km

Česká republika je v této oblasti též aktivní, konkrétně má své vlastní družice jako TROLL nebo SATurnin-1, které sledují Zemi a slouží obranným účelům. První z nich vypustila na oběžnou dráhu společnost TRL, a to teprve v lednu 2025, aby pomohla sledovat Česko, mimo jiné i v boji proti ekologické kriminalitě. Druhou z nich vyvinula společnost VZLU AEROSPACE k obranným a bezpečnostním účelům, kdy umí pořídit snímky Země ve vysokém rozlišení.

Wikipedia doplňuje, že na SATurninu-1 pořizuje snímky digitální kamera s vysokým rozlišením, a se zpracováním snímků přímo na palubě pak pomáhá umělá inteligence. Rychlost snímkování je udávána na zhruba 100 snímků za den, což se teoreticky nemusí zdát moc, ale i to umožní naplánování mnoha akcí, k nimž nelze získat potřebné informace jinak.

Rusové předběhli Západ. Nasadili modernizovanou leteckou pumu s rekordním dosahem 200 km, s níž se pilot vyhne PVO

Ačkoliv nejsou podmínky upřesněny a nelze podle ničeho určit, zda bude Ukrajině dodána právě druhá z nich, tedy SATurnin-1, možné to je. Ale stejně tak může dojít k vývoji úplně nové, pouze za přispění dosavadních poznatků, jelikož tím ČR uzavřela spolupráci se Státní kosmickou agenturou Ukrajiny, čímž navázala na tzv. Memorandum o porozumění.

To položilo základy pro společné projekty v oblasti vesmíru, a konkrétně tento nový je realizován v rámci programu české vlády na obnovu Ukrajiny, přičemž se na něm podílí ministerstvo dopravy, ministerstvo zahraničních věcí a ministerstvo průmyslu a obchodu.

Werwolf: Tajná armáda SS měla po pádu Hitlera zabránit obsazení Německa. Její skrýše jsou dodnes také v ČR

„Přesun satelitu je nejen symbolem naší podpory, ale také investicí do budoucnosti Ukrajiny. Pomáháme posilovat její digitální infrastrukturu, provozní suverenitu a odolnost, což zároveň zvyšuje bezpečnost celé Evropy,“ zdůraznil český ministr zahraničí, Jan Lipavský s tím, že je ČR první na světě, kdo poskytuje Ukrajině takovýto druh pomoci. K vypuštění má dojít do 1 roku, takže nepůjde o okamžitou pomoc, ale určitě pomůže s obranou do budoucna.

Článek Ukrajina jásá. ČR pro ni staví vojenskou družici, která dokáže sledovat Rusy. Jako první na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

ČR získala refundace, zbrojní zakázky i zkušenosti

Česká pomoc ukrajinskému lidu patří mezi výrazné, ačkoliv jsme poměrně malá země. Za zmínku stojí jak jednotlivé balíčky zbraní, munice a techniky, tak finanční pomoc nebo výcvik vojáků – v roce 2024 například vycvičila AČR několik tisíc ukrajinských vojáků, stejně tak muniční iniciativa vedená ČR, která zajistila Ukrajině více než 2 miliony dělostřeleckých granátů.

Kdysi radikální fotbaloví fanoušci, dnes speciální jednotka, jíž se Putin bojí. Devastuje mu armádu tam, kde běžní vojáci selhávají

Samotnou pomoc České republiky lze rozdělit do pěti oblastí, vysvětluje vláda ČR. Tou první jsou dary nepotřebné techniky a munice ze skladů armády, z nichž bylo od roku 2022 dodáno Ukrajině celkem 390 kusů nepotřebné techniky a desítky tisíc kusů velkorážové munice různých druhů v celkové účetní hodnotě 5,77 miliard korun – včetně tanků, vrtulníků, bojových vozidel pěchoty, houfnic nebo obrněných kolových vozidel, upřesňuje Ministerstvo obrany ČR.

Druhou oblastí je finanční příspěvek na vojenskou asistenci Ukrajině, která obdržela od České republiky vojenský materiál za 6,5 miliard korun pořízený výhradně u českých výrobců za ceny stejné nebo nižší, než jaké měli zahraniční partneři, včetně Ukrajiny. V rámci muniční inciativy pak ČR zafinancovala 1,7 miliardy Kč z celkových 93,3 miliard Kč od zahraničních dárců.

Ukrajinci smutní, 71 švédských Gripenů nedostanou. Jsou přitom ideální do jejich podmínek

Neméně důležité oblasti pomoci pak tvoří výcvik ukrajinských ozbrojených sil na území ČR i v okolních zemích za 334 milionů korun, národní příspěvky do Evropského mírového nástroje (EPF), Komplexního balíčku pomoci NATO (NATO CAP) a též do fondu Dronové koalice ČR. Česká republika celkem přispěla 3,1 miliardy korun. Mnohem více se jí však vrátilo.

Odměnou za pomoc byly totiž mnohé refundace, ať už finanční z Evropské unie, nebo materiální z Německa a Spojených států amerických, což potvrzuje i dodávka 28 tanků Leopard 2A4, dvou vyprošťovacích vozidel Buffalo a 8 vrtulníků H-1 v celkové hodnotě 23,7 miliard korun. Finanční refundace pak dosahovala 1,3 miliardy Kč, takže celkem ČR získala zpět 25 miliard.

Video: Ukrajinci nabídli Rusům kapitulaci, ale odmítli. Záběry z helem ukazují, jak je postupně z velkého úkrytu vypráskali

Armádní Zpravodaj nicméně připomíná, že to zdaleka není to jediné. Ukrajina totiž vytvořila řadu velkých zbrojních zakázek u českých firem, a například útočné pušky CZ BREN 2 si dokonce vyrábí v licenci sama. Výrobci to přináší peníze, může zapracovat poznatky z reálného boje, a do budoucna získat kontakty. Totéž pak platí pro české houfnice Dana M2, které jsou podle ArmyRecognition v ukrajinské armádě ceněné pro dostřel i rychlost střelby.

Článek Pomoc Ukrajině se ČR vyplatila. Sice vydala přes 17 miliard, ale vrátilo se jí to s tučnými úroky. Získala i nezaplatitelné zkušenosti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdysi nejlepší modernizace podobná ruské B3

T-72M4CZ je hluboká česká modernizace T-72M vyráběných na území dnešního Slovenska v sovětské licenci, které české armádě zbyly po rozpadu Československa. Nebyly úplně nejlepší, a navíc válka v Perském zálivu naplno ukázala na slabiny sovětské konstrukce. Jenomže na nové neměla AČR peníze, tak se je rozhodla modernizovat doma, uvádí Wikipedia.

Engels-2: Kdysi domov nejlepších strategických bombardérů, jaké Rusko má, dnes už jenom připomínka upadající síly

Původně jich přitom mělo být přes 300, ale z finančních důvodů jich vznikla pouze 1/10. Hlavními změnami byla lepší ochrana osádky a možnost zničit cíl na relativně velikou vzdálenost, stejně jako lepší mobilita. Úroveň T-72M4CZ měla být dokonce srovnatelná s moderními tanky třetí generace. Oproti sovětským přitom T-72M postrádal reaktivní pancéřování.

Jeho kritická místa proto dostala vrstvené pancéřování včetně keramické části, a rovněž reaktivní pancéřování DYNA zvyšující nejen ochranu proti kumulativním hlavicím, ale také proti dalším projektilům. Verze je vybavena i bočními zástěnami nebo aktivní ochranu „soft kill“, která detekuje zaměření laserovým paprskem používaným k navádění protitankových střel.

Pro případ zasažení pak disponuje i moderním protipožárním systémem. Kanon mu přitom zůstal původní, 2A46M ráže 125 milimetrů s hladkým vývrtem, ale byla pro něj vyvinuta wolframová munice APFSDS(-T) se schopností prorazit na 2 km pancíř o síle 500 mm RHAe, a nechybělo ani nové řízení palby nebo laserový dálkoměr a termovize k boji za horší viditelnosti.

Video: Ukrajinci zničili dva ruské raketomety tak strašné, že se vojáci třesou jenom při vyslovení jejich názvů

Armádní Zpravodaj soudí, že ačkoliv už mají i naše tanky nejlepší za sebou, mohou se při správném nasazení stále uplatnit. Srovnatelné jsou ostatně s ruskými T-72B3, což je jedna z jejich nejlepších modernizací, ačkoliv existuje i lepší B3M. Úprava českých T-72M4CZ má přitom stát stovky milionů korun za výměnu komponentů a uvedení do bojeschopného stavu.

Ministerstvo obrany ČR tvrdí, že nejde o rozhodnutí současné vlády, ale minulé, která kontrakt uzavřela ještě před válkou na Ukrajině, protože neměla prostředky na nákup nových tanků. Dnes má ale k dispozici Leopardy 2A4 a dostane Leopardy 2A8, jejichž nákup byl nedávno schválen. V rámci úspor má proto dojít k opravě jenom toho nejnutnějšího, načet chce Karel Řehka doporučit vláda, resp. ministerstvu obrany, darování tanků T-72M4CZ na Ukrajinu.

Rafale porazil další ruské letadlo. Mikoyan MiG-29 v Srbsku končí, kupuje francouzské letouny za desítky miliard

Ta má přitom se sovětskými, resp. ruskými tanky bohaté zkušenosti, protože je od dob SSSR sama užívá, včetně T-72, potvrzuje Wikipedia. V různých modernizacích ho měla ve stovkách kusů, a mnoho dalších dostala od západních spojenců. Největším přispěvatelem bylo Polsko, které na ni převezlo T-72M/M1 a z něj vycházející PT-91 Twardy, nebo T-72M1R.

Článek Česko chce Ukrajině předat desítky tanků T-72M4CZ. Úpravy stojí stovky milionů, aby byly bojeschopné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

M110A2 mají nejlepší za sebou, tak doslouží

Ukrajina má dostat od řeckého ministerstva obrany 60 samohybných houfnic M110A2, které jsou výsledkem modernizace původní M110A1. Do výzbroje byly zařazeny roku 1977, jde tedy o velmi letitou konstrukci, která rozhodně nesplňuje požadavky dnešního bojiště, ale v době nedostatku takových systémů si ukrajinská armáda nemůže vybírat a bere doslova cokoliv.

Rusko už nebude nikdy v bezpečí. Ukrajinci obešli Západ a vytvořili střelu tak mocnou, že mu zasadí rány na 3 000 km

Jedná se původně o americké dělo s hmotností 31,2 tun, ale Armádní Zpravodaj je názoru, že bude na Ukrajině o něco vyšší, protože ji vybaví nějakou přídavnou ochranou, aby ji nebylo tak snadné zničit. Její předností je ráže 203 mm, což znamená, že budou projektily v místě dopadu opravdu ničivé, ale na druhou stranu má poměrně krátký dosah.

Wikipedia vysvětluje, že vychází s běžnými projektily na 16,8 až 25 km, s raketový poháněnými potom na 30 km, ale ani jedno dnes není uspokojivá hodnota. Houfnice tak bude muset armáda používat relativně blízko fronty, což znamená vyšší riziko jejich zničení drony, event. děly, a to včetně tažených, protože třeba ruská D-30 dostřelí přes 20 km, uvádí Wikipedia.

Spolu s houfnicemi do nich má Ukrajina dostat také 150 000 granátů, z nichž bude 30 tisíc tzv. kazetových M509A1, kdy každý obsahuje 180 kusů submunice. Účinné jsou hlavně proti živé síle a málo pancéřované technice, ať už pozemní nebo letecké, pakliže je zaparkovaná. Transport má přitom proběhnout přes Českou republiku, ale bližší informace nejsou známy.

Video: Silná rána pro ruský ropný průmysl i armádu. Ukrajinci na 800 km zasáhli 2. největší ropnou rafinerii, zpracuje 6,4 % produkce

Houfnice je jinak vhodná k ničení pevněných pozic, velitelských stanovišť, muničních skladů a dalších strategických cílů. V zemích NATO byla od roku 2000 vyřazována jako zastaralá, a Řecko je de facto poslední zemí Evropy, která ji ještě používá. Jelikož jich má mít ve výzbroji 145, je zřejmé, že s nimi ještě nějakou dobu počítá, ačkoliv je rovněž nahrazuje lepšími.

Článek Slušná posila: Řecko pošle přes ČR na Ukrajinu dosloužit 60 těžkých houfnic ráže 203 mm, a přidá k nim i kazetovou munici se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na přímou obranu ČR půjde 3,5 % HDP

Závazek zemí NATO, tedy i ČR, dávat 5% svého HDP na obranu do roku 2035, přijal summit aliance v červnu 2025. Znamená to, že výdaje na obranu porostou zásadně, přičemž české ministerstvo obrany uvedlo, že v roce 2024 vynaložilo na obranné výdaje 2,09% HDP. Na druhou stranu to podle všeho nebude znamenat, že zbrojní výdaje vzrostou o téměř 3 procentní body. EuropeanWesternBalkans totiž vysvětluje, že přímo na obranu půjde 3,5% HDP, a 1,5% má být na kritickou infrastrukturu, tedy třeba na mosty, silnice a další.

Video: Ukrajinci ukázali Rusům, že vzdálenost neznamená bezpečí. Zapálili jim ropnou rafinerii 1 300 km od hranic

V minulosti přitom vydávalo Československo ještě více, než dnes požaduje NATO, a to přímo na obranu. Třeba v 80. letech 20. století šlo přímo na ni 5 až 6 procent hrubého domácího produktu, tedy někdy až pětina rozpočtu státu. Ještě větší byly výdaje v období před 2. světovou válkou. Historik Tomáš Řepa v iROZHLAS uvedl, že v roce 1938, tedy v době ohrožení Německem, musela země na obranu dát 21 procent svých celkových výdajů.

Bude to hodně, ale rekordy nepadnou

Struktura české ekonomiky se od prvorepublikového i socialistického Československa pochopitelně liší, ale Armádní Zpravodaj dovodil, že ani 5 % HDP na obranu nedosáhne takového zatížení po výdajové stránce jako v minulosti. Celkové HDP České republiky totiž v roce 2024 dosáhlo zhruba 7,9 bilionů korun, tedy podle tehdejšího kurzu dolaru, uvádí Focus-Economics, a schválený rozpočet státu pak počítal s výdaji 2,19 bilionu korun.

Video: MiG-29 vybombardoval 4 pumami shromáždění ruské armády. Škody byly tak obrovské, že nemohla na útok pomyslet

Celkových 5 % HDP by tedy tvořilo zhruba 18,1 procenta veškerých výdajů státu, což je méně, než kolik ze svého rozpočtu vynakládalo v kritických letech Československo. Pokud by navíc byly zohledněny jenom přímé náklady, které půjdou na zbrojení a chod ozbrojených sil, tedy 3,5 % HDP, bude se jednat zhruba o 13 % celkových výdaj státu. Nelze upřít, že i tak to bude vysoká částka, ale ne taková, aby Česko zruinovala. Obrana je navíc základní úlohou státu, protože pokud ji nezajistí, mohou lidé o jakékoliv výdobytky, které mají, lehce přijít.

Článek Češi jsou naštvaní, že má ČR dávat 5 % HDP na obranu kvůli NATO, ale Československo dávalo až 20 % státního rozpočtu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Leopard 2 bude servisován v nové hale

K údržbě tanků Leopard 2 je určena nová hala Excalibur Army spadající do zbrojařského koncernu CSG. Společnost se na tom dohodla s výrobcem Leopardu 2, tedy německou KNDS. Nutno dodat, že v hale, jejíž rozloha je 6 600 metrů čtverečních, bude servisována i jiná bojová technika, například houfnice, bojová vozidla, raketomety a další.

iZdroj fotografie: CSG

Česká armáda získá tanky Leopard 2A8 v 6 verzích, a v první vlně jich dostane 44 velitelských a bojových. Měly by být v konfiguraci jako pro německé ozbrojené síly, ale takzvaně bohemizované, aby odpovídaly požadavkům české armády třeba v oblasti komunikace, nátěru atd. Kromě toho armáda disponuje i staršími tanky Leopard 2A4, jichž bude celkem provozovat 42; některé dostala jako kompenzaci za pomoc Ukrajině, zbytek si kupuje.

AČR kupuje to nejlepší, co Evropa nabízí

Leopard 2A8 je nejnovější typ německého tanku řady Leopard 2. Při jeho konstrukci bylo dbáno na vysokou ochranu, ArmyRecognition uvádí, že má zesílený vícevrstevný pancíř, a také izraelský systém aktivní ochrany Trophy. Jeho nejnovější varianty zvládají nejenom protitankové střely, ale jsou účinné i proti dronům. Tank je osazený kanonem ráže 120 milimetrů o délce 55 ráží schopným střílet třeba programovatelnou munici DM11, a na rozdíl od T-72 má čtyřčlennou osádku (přibyl nabíječ), a dosahuje rychlosti 70 km/h při dojezdu 450 kilometrů.

Francouzská pěst se přiblížila k Moskvě: Putin nešťastně sleduje, jak Rafale schopné nést jaderné střely přistály v Polsku

Tank Leopard 2A4 je pak starší verze, Wikipedia uvádí, že byl do výzbroje zaveden v roce 1985 a jde o nejpočetnější verzi Leopardu 2. Má menší stupeň ochrany, ale disponuje kanonem ráže 120 milimetrů, byť o délce hlavně 44 ráží. Hodnocený je lépe než i modernizované T-72, a bude bude zhruba srovnatelný s ruským T-90M. A přestože má jisté slabiny, lze je kompenzovat mnoha modernizačními balíčky, čehož může AČR v budoucnu využít.

Článek Tak to má být: Servis tanků Leopard 2A8 v Česku zajistí pro AČR česká zbrojovka. Kupujeme to nejlepší, co Evropa nabízí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Úder na vzdálenost až stovek kilometrů

Dron typu MTS není jeden, je to spíše rodina dronů, protože existuje ve třech velikostech. Zatímco MTS05 je určený pro taktické údery do vzdálenosti desítek kilometrů, větší MTS25 a největší MTS40 pak slouží k dopravování hlavice na vzdálenost stovek kilometrů. U obou by přitom mohl být dolet až 1 000 kilometrů a ve vzduchu by mohly vydržet až 9 hodin, uvádí Wikipedia.

Video: Ukrajinský M1 Abrams zaujal správné postavení a rozstřílel ruské vojáky desítky metrů nad zemí z dálky 4 km

Výhodou je, že jsou drony vyzkoušeny v boji. Ředitel LPP holding, Radim Petráš, na začátku léta 2025 uvedl, že jde dokonce o první dron s vizuální navigací na bázi umělé inteligence, který dosáhl úspěchu v reálném boji. V podstatě to znamená, že ho ruská obrana nemá jak rušit. V programu dronu je totiž nahraný obrázek cíle, a pouze na něj tak zaútočí. Vhodný může být proti mnohé technice, například proti stanovištím PVO nebo dělostřelectva.

Obsluze stačí na přípravu 2 minuty

Největší dron, MTS40, má hmotnost 40 kilogramů a nese hlavici o hmotnosti 12 kilogramů, popisuje výrobce. Užívat může různé typy hlavic, od fragmentační až po kumulativní, a měl by tedy být schopen ničit i obrněnou techniku, případně nějaké menší typy bunkrů a různé měkké cíle. Poháněn je pak spalovacím motorem a jeho maximální rychlost činí 230 km/h.

Katastrofa větší, než se zdá. Ukrajinci sestřelili nejmodernější frontový bombardér za skoro 800 milionů

Drony typu MTS startují za pomoci jednoduchého katapultu. ArmyRecognition uvádí, že je lze připravit ke startu během pouhých 2 minut, což je důležitý aspekt pro ochranu obsluhy, protože je během této doby zranitelná například útokem nepřátelských dronů, dělostřeleckou palbou apod. Armádní Zpravodaj zatím nenalezl informaci, že by tento typ dronu měla ve výzbroji česká armáda, ale není samozřejmě vyloučené, že je neveřejně testuje.

Článek Rusové jsou proti revolučnímu českému dronu zcela bezradní. Navržen je speciálně tak, aby unikal všem jejich fintám se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

PLESS zaměřuje vysílaní signály

Pasivní radarový systém PLESS popisuje jeho výrobce jako dalekodosahový systém se schopností vidět až za horizont, a pracuje na principu lokalizace vysílaných signálů. Má tak být schopen lokalizovat, identifikovat i sledovat cíle ve vzduchu, na moři a na zemi, a to i takové, které se pomalu pohybují. Zaměřuje se přitom na signály z radarů, rušiček a komunikačních prostředků. Výhodou je, že nepřítel nemá jak zjistit, že byl tímto systémem zaměřen.

Video: Ukrajinský pilot riskoval život a přiblížil se k frontě, aby pomohl jednotkám na zemi. Ruskou armádu rozmetal pumou

Dosah PLESS má být 700 kilometrů, uvádí Janes, a Armádní Zpravodaj se domnívá, že bude samozřejmě záležet hlavně na síle vysílaného signálu, i když má využívat i odrazu signálů v troposféře. Měl by tak být schopen lokalizovat třeba letouny nebo drony, ale také polohu vysílacího zařízení sloužícího k řízení dronů. Pokud by se ho podařilo zničit, mohlo by to narušit operace bezpilotních letounů mnohem více než obyčejné sestřelení dronu.

K zaměření využívá PLESS triangulaci

Pasivní radarová technologie není žádnou novinkou, ale v poslední letech je na vzestupu díky růstu rychlosti a přesnosti výpočetních systémů, potvrzuje Wikipedia. Pracuje totiž na základě triangulace signálů, což znamená, že potřebuje více přijímačů na různých místech, a na základě jejich dat je potom schopna vypočítat, kde se daný cíl nachází. Samozřejmě s různou přesností, která je ovlivněna celou řadou faktorů, takže to nemusí být vždy 100%.

iZdroj fotografie: Era

Armádní Zpravodaj je přesvědčený, že podobná technologie pravděpodobně nemůže sloužit k přesnému navedení zbraní, ale je schopna obsluze říci, kde se zhruba nachází nepřátelský cíl a jakého je typu. To může sloužit k základnímu přehledu o činnosti nepřítele, zatímco přesnou polohu lze určit jinými prostředky, např. použitím klasických radarů, dronů a dalších.

Článek AČR má šanci zajistit bezpečnost země jako v 21. století českými radary. Detekují za horizontem až na 700 km a nepřítel to neví se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

STV bude vyrábět přesnější munici

Výroba kovaných těl dělostřelecké munice patří mezi její důležité součásti. STV Group jich bude ročně produkovat kolem 100 tisíc, a použije je samozřejmě při vlastní kompletací v jejích závodech vyráběné munice. Odpovídat budou standardní ráži NATO 155 mm, ale i sovětské ráži 152 mm a 122 mm. Již v roce 2024 společnost deklarovala, že by chtěla produkovat asi 200 tisíc kusů velkorážové munice ročně, tedy dělostřelecké, minometné a tankové.

Český zbrojní průmysl opět válí. Rozjíždí sériovou výrobu pro Američany, kteří oceňují české proudové motory do dronů

Výhodou vlastní moderní kovárny je, že umožní udržovat standardní hmotnost těchto těl, což je velmi důležité pro přesnost vlastní munice. Rozdíl má být maximálně v desítkách gramů, takže odpadá nutnost označovat váhové znaky na munici, což slouží dělostřelcům k nastavení jejich zbraní. Taková munice je mnohem přesnější, a to i na vzdálenost 40 km.

AČR bude potřebovat munici pro CAESAR

Minimálně část munice může používat česká armáda. Wikipedia uvádí, že jsou aktuálně v její výzbroji houfnice SpGH DANA využívající munici ráže 152 mm, ale dále má objednáno 62 francouzských samohybných houfnic CAESAR. Jde o dělostřelecké systémy, pro něž je vhodná munice ráže 155 mm, a právě STV Group chce být dodavatelem této munice pro AČR.

iZdroj fotografie: STV Group

Naopak česká armáda určitě nebude mít zájem o munici ráže 122 mm, protože zbraně s touto ráží ve své výzbroji nemá. Používá ji například sovětská tažená houfnice D-30 nebo samohybná 2S1 Gvozdika, kterou ovšem v minulosti disponovala, uvádí Wikipedia. V rámci odzbrojovacích dohod ale skončila část ve šrotu, a část byla vyvezena do Uruguaye.

Článek Český zbrojní průmysl má novou úlohu – bude vyrábět pouzdra pro dělostřelecké granáty, které tak budou přesnější i na 40 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V plánu jsou desítky tisíc motorů pro drony

PBS Group, a.s. je strojírenská skupina, která celosvětově působí v oblasti letectví, energetiky, investičního lití a kryogeniky, a právě v první jmenované dosáhla opět úspěchu, když zahájila sériovou výrobu proudových motorů ve Spojených státech amerických. Zároveň také oznámila, že v dalších letech postaví další výrobní závod za 90 milionů dolarů (1,9 miliard Kč).

Prestiž českého zbrojního průmyslu roste. CSG dokončuje výrobní linku na dělostřelecké granáty na Ukrajině

Kdo by namítal, že by měla provádět investice raději v ČR, nedávalo by to v tomto případě úplně smysl, jelikož je v Americe jejím zákazníkem zejména tamní ministerstvo obrany, a právě pro něj chce zvýšit výrobu z tisíců proudových motorů ročně na desítky tisíc, a to během dvou let prostřednictvím své americké dceřiné společnosti PBS Aerospace.

„Vstup na americký trh nám umožňuje spojit desítky let českých inženýrských zkušeností s příležitostmi největšího světového leteckého průmyslu a posílit tak naši pozici spolehlivého globálního partnera,“ uvedl majitel skupiny PBS, William Didden.

Zbrojní průmysl ČR v kostce: co u nás vlastně vyrábíme, když toho tolik nakupujeme ze zahraničí, ač jsou české výrobky světové

Při slavnostním otevření PBS Aerospace také představilo možnosti nového závodu od montáže až po testování motorů přímo na místě, a zdůraznilo závazek přesunout výrobu blíže k zákazníkům a rozvíjet spolupráci s regionálními průmyslovými i akademickými institucemi.

PBS přitom vyrábí v Americe proudový motor PBS TJ200 navržený primárně jako pohonná jednotka pro moderní UAV a UCAV, tedy bezpilotní bojové letouny. Má zcela nový design s kompaktními rozměry instalace a sníženým frontálním průměrem, přičemž je mazán palivem a vybaven BLDC startér-generátorem, elektrickým palivovým čerpadlem a elektronickým řídicím systémem typu FADEC, popisuje ho společnost PBS Group, a. s.

Američané zadali obří zakázku českému zbrojnímu průmyslu. Bude se podílet na výrobě munice pro jejich armádu

Dosáhnout může max. tahu až 2300 N, což představuje snížení průměru o více než 10 %, a též zvýšení tahu o více než 50 % oproti stávajícímu nejvýkonnějšímu motoru PBS TJ150. Hlavní výhodou motoru je jeho kompaktní velikost, vynikající poměr tahu k čelnímu průměru a nízká spotřeba paliva v dané kategorii tahu.

Výroba bude nicméně zaměřena primárně na menší typy TJ40 a TJ80, z nichž první verze G2 má nízkou hmotnost 3,8 kg a tah 395 N, a nabízí skvělý poměr hmotnosti a tahu, zatímco je veškeré příslušenství (krom čerpadla paliva) integrováno do motoru. V druhém případě jde o kompaktní subsonické proudové motory speciálně navržené pro drony, uvádí PBS.

Rusko chtělo utajit, že ztratilo vrtulník Mi-8MTV-5M. Ale analytik odhalil korespondenci a fotky, na nichž je zcela rozlámaný

Jednat se může o cvičné terče, transportní prostředky, bezpilotní bojové systémy a další jednorázové letouny. PBS u nich v technickém popisu uvádí, že mají vynikající poměr tahu k hmotnosti s tahem 900 – 1200 N a hmotnost 12,5 – 13 kg. Americká armáda přitom investuje do bezpilotních prostředků značné částky, a kvalita je pro ni důležitá.

Článek Český zbrojní průmysl opět válí. Rozjíždí sériovou výrobu pro Američany, kteří oceňují české proudové motory do dronů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velká zakázka, která ČR opět vylepší jméno

Společnost MSM Group North America Inc. se sídlem v St. Petersburgu na Floridě, což je dceřiná společnost slovenské MSM Group, která je zase součástí české Czechoslovak Group, získala zakázku na výstavbu závodu na souvisejícího s výrobou munice pro americkou armádu. Zajímavostí mimochodem je, že si v Americe vše kontrolují ozbrojené složky.

Česká iniciativa zajistila Ukrajině v roce 2025 už 1 milion dělostřeleckých granátů. Tempo dodávek neustále stoupá

Potvrzuje to Army-Technology s tím, že i když tam výrobu obvykle zajišťují – stejně jako u nás, soukromé společnosti – bývají pod neustálým dohledem armády. A v tomto případě tomu nebude jinak, ačkoliv MSM Group North Americe Inc. nebude zajišťovat výrobu munice, pouze výstavbu závodu. Tedy podobně, jako Czechoslovak Group staví výrobní závod na dělostřeleckou munici na Ukrajině, kde si rovněž bude procesy kontrolovat armáda.

Kontrakt má hodnotu 635 200 000 amerických dolarů, což je v přepočtu 13,657 miliard korun, a jedná se tak o obrovský úspěch pro český zbrojní průmysl, jehož prestiž v posledních letech stále roste všemi směry. Czechoslovak Group se dokonce zásadně podílí na novém systému protivzdušné obrany s dosahem až 470 km pro indonéskou vládu.

Provoz má být dle předpokládaného data dokončen 10. srpna 2029, tedy za necelé čtyři roky. Samotná CSG přitom není zbrojovka, ale holdingová společnost, která sdružuje aktivity více než stovky firem v Česku a na Slovensku, ale také v Americe, Velké Británii, Itálii a dalších zemích, uvádí Wikipedia. Jméno však dělá českým zbrojařům ve světě i Česká zbrojovka, která roku 2021 koupila amerického výrobce zbraní a munice Colt, potvrzuje ColtCZgroup.

Ruský zbrojní šéf: „Od západních tanků se nemá Rusko co naučit,“ a přisadil si, že T-90M překonává Abrams i Leopard 2

Armádní Zpravodaj hodnotí tento krok americké armády jako zcela logický, neboť poslední roky zjišťuje, že by jí současné výrobní kapacity na konflikt vysoké intenzity nestačily. Ostatně proto také nedávno spustila továrnu na výrobu 1,2 milionu kusů dělostřelecké munice ročně, aby se tak vyrovnala případným rivalům (pochopitelně nejde o její jedinou).

Článek Američané zadali obří zakázku českému zbrojnímu průmyslu. Bude se podílet na výrobě munice pro jejich armádu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Efektivita ukrajinského dělostřelectva stoupá

V současnosti probíhá druhé kolo české dělostřelecké iniciativy pro Ukrajinu, jelikož se to první ukázalo jako velmi účinné a zahraniční partneři o něj měli veliký zájem. Ministr zahraničí České republiky, Jan Lipavský, proto ohlásil, že by ji rád zopakoval, a již krátce poté se připojily jiné země, aby nákup zafinancovaly. Jde přitom o stěžejní součást západní pomoci.

Ruský zbrojní šéf: „Od západních tanků se nemá Rusko co naučit,“ a přisadil si, že T-90M překonává Abrams i Leopard 2

Již koncem dubna 2025 zajistila česká iniciativa dodávku zhruba 400 tisíc dělostřeleckých granátů různé ráže, hlavně 155 mm pro děla západní konstrukce, a 152 mm pro děla ruské, resp. sovětské konstrukce. Účinnost ruského dělostřelectva tím klesla asi o 50 %, ačkoliv to vzhledem k masivním dodávkám granátů ze Severní Koreje, z nichž ruská armáda profituje, nemusí být pravda – jednat se mělo o zhruba 12 milionů kusů munice.

Intenzita palby ukrajinského dělostřelectva nicméně zásadně stoupla, to je fakt. Dělostřelecké granáty ráže 155 mm jsou vhodné například pro americké houfnice M109 Paladin, ukrajinské 2S22 Bohdana, německé PzH 2000, polské AHS Krab, britské AS-90 a další. Ráže 152 mm jsou potom 2A19 Msta-S, 2S5 Hyacint-S, 2S3 Akatsiya, D-20 atd., uvádí Wikipedia.

Vážně Rusko nechce válku s Evropou? Buduje rozsáhlou síť opevnění u hranic s NATO. Soustředí tam 80 % všech stanovišť

Od dubna do srpna 2025 potom česká iniciativa zajistila dalších 600 tisíc dělostřeleckých granátů: „Mohu také oznámit, že k dnešnímu dni jsme prostřednictvím České muniční iniciativy dodali na Ukrajinu již v letošním roce milion nábojů velkorážové munice,“ uvedl Petr Fiala. Do konce roku by přitom země mohla dostat až 1,8 milionu granátů.

Článek Česká iniciativa zajistila Ukrajině v roce 2025 už 1 milion dělostřeleckých granátů. Tempo dodávek neustále stoupá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.