Kdo podepsal a co vlastně vzniká

Zakládající čtrnáctku tvoří Saúdská Arábie, Kuvajt, Bahrajn, Katar, Pákistán, Turecko, Egypt, Jordánsko, Jemen, Bangladéš, Nigérie, Súdán, Džibutsko a Somálsko. Podle saúdské tiskové agentury SPA Rijád pozval celkem 51 států a organizací, ale zakládající deklaraci podpořila jen tato skupina. Aliance má být čistě obranná, se sídlem velitelství v Saúdské Arábii; na stole leží návrh charty, organizační schéma, operační mechanismy a velitelská struktura.

Důležité je říct, co to zatím není. Nejde o hotovou údernou flotilu s jasným bojovým rozpisem. Jde o institucionální rámec, který teprve nabírá tvar. Členské státy dokončují národní schvalovací procedury a vojenští plánovači budou dál pracovat na detailech. Podle srpnové zprávy The National už aliance jmenovala velitele a počet členů roste, ale od deklarace k plně funkční eskortní síle vede ještě dlouhá cesta.

Dva prázdné židle, a proč zůstaly prázdné

Spojené arabské emiráty nejsou mezi signatáři. Ani Omán. A v širším regionálním kontextu chybí i Izrael. Každá absence má vlastní příběh.

Saúdsko-emirátský rozkol má kořeny přímo v Jemenu. Obě země sice v roce 2015 vstoupily do společné koalice proti Hútiům, ale jejich cesty se rozešly. Abú Zabí podpořilo jižní separatisty, kteří se obrátili i proti saúdským spojencům, a dřívější koalice se fakticky rozštěpila. Reuters v červenci 2026 popsal situaci jako zásadní trhlinu. Emiráty dnes prosazují v Jemenu vlastní agendu a nemají důvod vstupovat do formátu, který řídí Rijád.

Izraelská nepřítomnost je jiného druhu. Saúdská Arábie opakovaně potvrdila, že bez vzniku palestinského státu vztahy s Izraelem nenaváže. Válka v Gaze normalizační proces odsunula na neurčito. Izraelská účast by navíc s vysokou pravděpodobností rozbila arabskou a muslimskou podporu celého projektu; v koalici sedí Katar, Jordánsko, Pákistán i Bangladéš. Veřejně dostupný úplný seznam pozvaných států nebyl zveřejněn, takže nelze s jistotou říct, zda Izrael dostal formální pozvánku. Jisté je, že mezi zakládajícími signatáři není, a geopoliticky to dává dokonalý smysl.

Vojenská váha: čtyři motory a deset přívěsů

Podle nás bude reálná bojová síla aliance stát na čtyřech státech: Saúdské Arábii, Egyptu, Turecku a Pákistánu. Tyto země disponují oceánskými válečnými loděmi, protiraketovými systémy a zkušenostmi s námořními operacemi. Saúdské královské námořnictvo provozuje fregaty třídy Al Riyadh (upravené francouzské La Fayette), Egypt má dvě vrtulníkové výsadkové lodě třídy Mistral, turecké námořnictvo staví vlastní fregaty programu MILGEM a Pákistán nasazuje fregaty třídy Zulfiquar.

Zbývající členové (Džibutsko, Somálsko, Súdán, Bangladéš, Nigérie, Jemen) přinesou spíš geografii. Přístupy k přístavům, lokální zpravodajský přehled, pobřežní dohled. To není málo, ale eskortní sílu to nezajistí.

V oblasti přitom už operují dvě zavedené struktury. Americká Combined Task Force 153, vzniklá v dubnu 2022 pod hlavičkou Combined Maritime Forces, se zaměřuje na námořní bezpečnost v Rudém moři a Adenském zálivu. Evropská operace Aspides, spuštěná v únoru 2024 s velitelstvím v řecké Larisse, je čistě obranná mise EU na ochranu plavidel; její mandát byl prodloužen do února 2027. Saúdská aliance nevzniká ve vakuu, ale vedle těchto misí, a otázka koordinace zůstává otevřená.

Proč právě teď, a co za tím stojí

Spouštěč má přesné datum. Dne 20. července 2026 Hútiové vyhlásili námořní blokádu Saúdské Arábie v Rudém moři. Rijád odpověděl údery na hútijská zařízení a o deset dní později představil koaliční projekt. Americká námořní administrativa MARAD vede oblast jako aktivně vysoce rizikovou: hrozí balistické střely, řízené drony, výbušné čluny i pokusy o nalodění na obchodní plavidla. Formulace MARAD je přímočará: „hútijská teroristická skupina.“ Stejné označení (zahraniční teroristická organizace) používá americké ministerstvo zahraničí.

Za Hútiemi stojí Írán, i když ne ve smyslu dálkového ovládání. Americké ministerstvo financí zdokumentovalo konkrétní sítě: logistické firmy, dodávky komponent dvojího užití z Číny, íránské zprostředkovatele, financování přes ropné kanály. Bez íránské pomoci by Hútiové měli výrazně slabší schopnost sledovat a zasahovat lodě. Zastavit je je tak obtížné proto, že kombinují domácí základnu v hornatém Jemenu, zahraniční podporu a levné bezpilotní prostředky proti extrémně frekventované lodní trase.

Co to znamená pro Česko

Rudé moře se může zdát vzdálené, ale čísla mluví jasně. Čína tvořila v roce 2024 celkem 12,2 % celkového českého dovozu a více než 70 % počítačů a elektroniky přichází do ČR ze zemí mimo EU, převážně po moři přes Suezský průplav. Podle americké EIA trvá cesta tankerem z Perského zálivu do přístavů Amsterdam–Rotterdam–Antverpy přes Suez zhruba 19 dní. Objížďka kolem mysu Dobré naděje zabere téměř 35 dní. Každý den navíc znamená vyšší spotřebu paliva, dražší pojištění a delší obrat lodí.

OECD potvrzuje, že narušení v Rudém moři výrazně rozhoupalo kontejnerové sazby a že šoky v nákladech na dopravu se přelévají do importních cen. Před rokem 2023 proplouvalo Bab al-Mandabem přes 70 lodí denně; některá krátkodobá měření ukazují propad na pouhých 11 plavidel za víkend. Nejcitlivější české položky? Elektronika, komponenty, textil a sezónní spotřební zboží, tedy vše, co do Evropy putuje kontejnerem z Asie.

Koalice čtrnácti států má potenciál situaci zlepšit, ale důkazem nebude tisková deklarace v Rijádu. Důkazem bude den, kdy se kontejnerové lodě vrátí na suezskou trasu bez válečného pojistného příplatku, a ten den zatím nepřišel.

Článek Koalice 14 zemí se spojila proti teroristickým Hútiům. Ale dva velcí hráči zůstali za dveřmi a není náhoda se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Koho Izrael v Libanonu likviduje, a proč

Označení „teroristé“ v izraelském slovníku nemíří na všechny Libanonce. Cílem jsou konkrétní ozbrojené struktury Hizballáhu, především jednotka Radwan. IDF ji popisuje jako útočnou složku určenou k přeshraničním operacím proti severu Izraele, její velitele, velitelská centra, odpalovací rampy a sklady zbraní. Kampaň běží nejméně od jara 2026 a zahrnuje téměř denní údery. Březnové aktualizace izraelské armády zmiňovaly ničení velitelské infrastruktury, likvidace velitelů středního stupně a zásahy skladů.

Nejde tedy o izolovanou akci. Ansár je další bod na dlouhé časové ose, která nezačala ani neskončila jedním náletem. Americké ministerstvo financí v červnu 2026 znovu označilo Hizballáh za teroristickou organizaci a přímo spojilo jeho vliv s blokováním míru v Libanonu. V českém a evropském kontextu je na teroristickém seznamu EU vojenské křídlo Hizballáhu, jak potvrzuje i český vnitrostátní sankční seznam.

Co přesně znamená „mír“ v izraelském podání

Když Izrael mluví o míru pro region, nemá na mysli abstraktní pojem. Společné prohlášení USA, Libanonu a Izraele z 3. června 2026 stanovilo konkrétní architekturu:

• Úplné zastavení palby ze strany Hizballáhu.
• Odsun všech jeho operativců z prostoru jižně od řeky Lítání.
• Zřízení pilotních zón pod výlučnou kontrolou libanonské armády.
• Postup k širší bezpečnostní dohodě a nakonec k ukončení stavu nepřátelství.

Rámcová dohoda podepsaná 26. června 2026 tyto body formalizovala. Francie ji přivítala jako krok k obnově libanonské suverenity a monopolu státu na zbraně. Libanonský prezident Joseph Aún v rozhovoru pro CNN tlačil na pakt o neútočení a pokračování jednání. Sedm kol přímých rozhovorů proběhlo, poslední začátkem srpna v Římě.

Jenže právě po Římu se proces zadrhl. Podle Le Monde se delegace nesejdou dřív než v září. A do tohoto patu přišel sobotní nálet.

Křehké příměří, které nikdy nebylo úplné

Slovo „příměří“ v kontextu jižního Libanonu vyžaduje uvozovky. UNIFIL v červnovém briefingu konstatoval dvě věci současně: intenzita násilí oproti předchozím měsícům klesla, ale denní porušování rezoluce 1701 pokračuje. Jakákoli izraelská vojenská přítomnost severně od Modré linie je z pohledu OSN porušením této rezoluce. Světová zdravotnická organizace ve své situační zprávě z května 2026 evidovala 603 mrtvých jen za období od 17. dubna do 22. května, tedy pod předchozím rámcem zastavení palby.

Příměří zkrátka neznamená ticho. Znamená nižší hluk. A sobotní Ansár byl náhlý výbuch uprostřed tohoto relativního klidu.

Libanonský premiér odsoudil úder jako útok na civilisty. Hizballáh odmítá odzbrojení i přímé rozhovory. Na druhé straně milion vnitřně vysídlených Libanonců podle UNHCR stále čeká na návrat domů a dalších 1,12 milionu syrských uprchlíků činí zemi jednou z nejkřehčích na Blízkém východě.

Co to znamená pro Česko

Praha se k sobotnímu náletu samostatně nevyjádřila, ale její dlouhodobá linie je jasná. Česko patří k nejsilnějším spojencům Izraele v EU, na červnové obchodní konferenci v Praze to potvrdilo i odmítáním dalších evropských sankcí vůči Izraeli. Zároveň ale české ministerstvo zahraničí varuje před cestami do Libanonu, vyzývá české občany k odjezdu ze země a doporučuje cesty do Izraele jen ve zcela nezbytných případech. Registrace v systému DROZD je pro cestovatele do obou zemí nutností.

Nepřímý dopad na Evropu je hlavně humanitární. Další velká eskalace by zvýšila tlak na okolní státy (Jordánsko, Turecko, Kypr) a v důsledku i na migrační trasy směřující do EU. Pro Česko to není bezprostřední hrozba, ale ani vzdálená abstrakce.

Měřítko úspěchu není počet zabitých velitelů

Izrael má rámec, pilotní zóny a přímá jednání. Nemá ale klíčový výsledek, plné odzbrojení Hizballáhu ani stabilní zastavení útoků. Podle nás se skutečný „mír, jaký si region zaslouží“, bude měřit jinak než počtem zlikvidovaných velitelů: rozšířením pilotních zón, poklesem útoků na obou stranách Modré linie a reálným návratem statisíců vysídlených civilistů do svých domovů. Dokud se tohle neděje, zůstává mír spíš projektem než realitou, byť projektem, o který stojí za to usilovat.

Zářijové kolo jednání ukáže, jestli sobotní nálet proces pohřbil, nebo jestli ho obě strany dokážou oddělit od vyjednávacího stolu. Milion lidí bez domova čeká na odpověď.

Článek Izrael pokračuje v likvidaci teroristů v Libanonu. Chce konečně nastolit mír, jaký si celý region zaslouží se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od teroristů k partnerům za sedmnáct měsíců

Časová osa mluví sama. 17. prosince 2024 schválila Státní duma zákonný mechanismus, který umožňuje dočasně pozastavit zákaz činnosti organizace vedené na seznamu teroristických. O jedenáct dní později, 28. prosince, Putin zákon podepsal. Šlo o legislativní nástroj šitý na míru, a Nejvyšší soud RF jej poprvé použil 17. dubna 2025, když v neveřejném jednání pozastavil zákaz Talibanu s okamžitou účinností.

Pak přišel diplomatický průlom. 3. července 2025 ruské ministerstvo zahraničí formálně uznalo „Islámský emirát Afghánistán“. Rusko se stalo první, a dosud jedinou, zemí na světě, která tak učinila. A 27. května 2026 už se podepisovala vojensko-technická dohoda. Celý obrat od právního zákazu k vojenské smlouvě trval necelých sedmnáct měsíců.

Co dohoda obsahuje, a co nevíme

Tady je potřeba být přesný. Veřejně dostupný je jediný fakt: dohoda existuje a její rámcový název zní „o vojensko-technické spolupráci“. Její text, přílohy ani seznam případných dodávek zveřejněny nebyly. Podle komentáře Nezavisimé gazety z 26. května 2026 přijel Jakúb do Moskvy s cílem získat ruské zbraně a munici, údajně kvůli napětí s Pákistánem i vnitřní bezpečnosti. Jde ale o analytický komentář, nikoli o únik z textu smlouvy.

Podle nás je proto přesnější číst dohodu jako politický signál a právní rámec pro budoucí spolupráci než jako potvrzený zbrojní balík. Moskva si tím otevřela dveře. Co jimi projde, zatím nevíme.

Jakúb sám po podpisu prohlásil, že Afghánistán chce budovat „profesionální systém obrany“ a nikoho nechce ohrožovat. Rétorika obranná, kontext ale složitější.

Proč je označení „teroristé“ stále na místě

Rusko si svůj právní problém vyřešilo: Taliban na jeho území formálně teroristickou organizací není. Mezinárodně ale sankční rámec nikam nezmizel. Evropská unie nadále uplatňuje vůči Talibanu zbrojní embargo a zákaz technické pomoci, navázané na sankční režim OSN 1988. Spojené státy mají vlastní afghánský sankční program spravovaný OFAC.

A pak je tu morální rozměr. Zpráva monitorovacího týmu OSN z prosince 2025 konstatuje:

• V Afghánistánu dál operuje více teroristických skupin včetně odnože al-Káidy.
• Taliban systematicky potlačuje lidská práva, zejména práva žen.
• Mezinárodní trestní soud 8. července 2025 vydal zatykače na nejvyššího vůdce Talibanu Hibatulláha Achundzádu a šéfa talibánské justice, kvůli údajným zločinům proti lidskosti.

Rusko podepisuje vojenskou dohodu s režimem, jehož vůdce hledá Haag. To je kontrast, který žádná legislativní úprava nezakryje.

Co to znamená pro region, a pro Západ

EU ještě v únoru 2026 vyzvala afghánskou de facto vládu, aby zabránila využívání svého území k útokům na sousední státy. Analýza Small Arms Survey z března 2025 přitom dokládá, že v Afghánistánu fungují otevřené zbraňové trhy a přeshraniční pašování probíhá s vědomím lokálních talibánských struktur. I bez nových ruských dodávek je afghánské prostředí schopné distribuovat výzbroj dál.

Samostatnou reakci české vlády nebo NATO přímo na podpis dohody se nám nepodařilo dohledat. Západ ale disponuje hotovými nástroji, od rozšíření sankčních seznamů přes přísnější vymáhání zbrojního embarga až po diplomatický tlak. Otázkou je politická vůle je použít.

Investigace serveru The Insider z ledna 2025 přitom připomíná, že bezpečnostní vazby Moskvy na Taliban nejsou nové. Podle vyšetřování ruská vojenská rozvědka GRU roky financovala útoky na americké a koaliční síly v Afghánistánu. Dnešní dohoda tak podle nás nelegalizuje něco nového, spíš přiznává a formalizuje to, co existovalo ve stínu.

Kalkulace, ne impuls

Celý obrat má svou logiku. V době sankcí a mezinárodní izolace kvůli válce na Ukrajině Moskva systematicky rozšiřuje bezpečnostní vztahy mimo západní sféru, od Severní Koreje přes Írán až po Taliban. Afghánistán je prostor, kde se protínají zájmy Číny, Pákistánu, Íránu i středoasijských republik. Mít tam smluvního partnera s monopolem na násilí je pro Kreml strategická investice.

Dohoda z 27. května 2026 není jednorázový exces. Je to poslední článek řetězu, který Moskva kovala od prosince 2024: zákon, soudní rozhodnutí, diplomatické uznání, vojenská smlouva. Čtyři kroky, sedmnáct měsíců, žádný z nich náhodný.

Článek Putin našel přijetí v náruči teroristů z Talibanu. Rusko podepsalo vojenskou dohodu o spolupráci a dodá jim zbraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč právě MP7 a ne pistole nebo puška

Odpověď je překvapivě pragmatická. Když americká Capitol Police po útoku na Congressional Baseball Game v roce 2017 řešila výzbroj své Dignitary Protection Division, hledala něco, co v kongresovém slyšení popsala jako zbraň, která překlenuje mezeru mezi pistolí a karabinou M4. Pistole je snadno skrytá, ale má omezený dosah a kapacitu. M4 je účinná, ale v obleku na galavečeři ji neschováte.

MP7 řeší obojí. Váží necelé dva kilogramy, v zasunuté konfiguraci se vejde do diskrétního packu a střílí náboj 4,6×30 mm, ráži navrženou speciálně pro lepší průnik balistickou ochranou než klasické pistolové devítky. Zpětný ráz je minimální, kadence vysoká, ovladatelnost díky opoře o rameno nesrovnatelná s jakoukoli pistolí.

Virální moment a jeho anatomie

Fotka agenta s MP7 okamžitě vyvolala vlnu memů a srovnání. Analytici z The War Zone ji přirovnali k ikonickému záběru agenta Secret Service s Uzi po atentátu na Reagana v roce 1981. Důvod virality je prostý: kontrast. Strohý oblek, klidný postoj a v rukou futuristicky vypadající zbraň, kterou běžný člověk zná maximálně z Call of Duty.

Podle specializované analýzy jde nejpravděpodobněji o příslušníka U.S. Capitol Police, nikoli FBI či Secret Service. USCP má veřejně doložené zavedení MP7 pro ochranu kongresových špiček a na večeři byli přítomni i předsedové obou komor. Oficiální potvrzení identity ale k dnešnímu dni chybí.

Co se vlastně stalo u Washington Hilton

Podle affidavitu DOJ se Allen kolem 20:40 přiblížil k bezpečnostnímu checkpointu na Terrace Level. Proběhl magnetometrem s brokovnicí ráže 12 a pistolí Rock Island Armory 1911 ráže .38. Důstojník Secret Service zasažený do hrudi přežil díky balistické vestě. Útočník byl zneškodněn dřív, než se dostal na Concourse Level, kde v ballroomu seděl prezident Trump.

Vnější hotelová vrstva tedy selhala, ozbrojený muž se dostal dovnitř. Vnitřní ochranný systém ale splnil účel. AP popsala další bezpečnostní kruhy: oddělovací buffer, agenti u pódia, skryté pancéřové desky. Právě v tomto mezivrství operoval i agent s MP7.

Český kontext: Scorpion EVO jako domácí obdoba

Česká Ochranná služba Policie ČR svou konkrétní výzbroj nezveřejňuje. Funkčně nejbližším domácím analogem MP7 je CZ Scorpion EVO 3, kompaktní samopal v ráži 9×19 mm určený pro speciální a policejní složky, navržený i pro skryté nošení a boj v omezeném prostoru. Oproti MP7 používá běžnější pistolovou ráži a nemá ambici prorážet balistické vesty, ale logika nasazení, tedy diskrétní zbraň s vyšším výkonem než pistole, je totožná.

Pro srovnání: belgická FN P90, dlouhodobě spojovaná s americkou Secret Service, nabízí 50ranný zásobník a ráži 5,7×28 mm s podobnou filozofií průniku jako MP7. Obě platformy jsou si funkčně blízké, konstrukčně ale zcela odlišné.

Proč ta fotka řekla víc než tisíc slov

Jedna fotografie z Washington Hilton ukázala veřejnosti to, co bezpečnostní profesionálové vědí dekády: mezi pistolí v pouzdře a puškou v kufru auta existuje celá kategorie zbraní navržených přesně pro okamžik, kdy se galavečeř změní v bojovou zónu. Agent v obleku s MP7 není anomálie, je to systém, který funguje přesně tak, jak byl navržen. Jen tentokrát ho zachytil objektiv.

Článek Agent tajné služby v obleku se stal internetovou senzací. Vytáhl skrytý samopal MP7, kterým chrání Bílý dům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

8 kg trhaviny v rukách teroristů

Teroristické útoky v Ázerbájdžánu měla plánovat síť napojená na íránské Revoluční gardy patřící k mocenské opoře teheránského režimu. NewsDay uvádí, že mezi jejich cíle patřila izraelská ambasáda, ropovod nebo židovské menšiny žijící v zemi. Bezpečnostní komando přitom skupinu zatklo na poslední chvíli – k útokům měla k dispozici téměř 8 kilogramů plastické trhaviny C4, což by byly velké škody. Ačkoli Ázerbájdžán není s Íránem v konfliktu, má s Izraelem úzké vztahy. V Íránu také žije azerská menšina, která není s režimem spokojena.

iZdroj fotografie: Public Domain

Různé íránské proxy operace ale mohou napadat kohokoliv. Armádní Zpravodaj soudí, že o některých napojeních veřejnost ani neví. Z těch známých lze však vypíchnout Hútíe působící v Jemenu. Íránci je podporují dodávkami zbraní, s nimiž opakovaně zaútočili na území Izraele. Cfr uvádí, že jsou také nebezpečím pro mezinárodní lodní přepravu, protože opakovaně útočili na plavidla plující směrem k Suezskému průplavu, čímž vážně narušují mezinárodní obchod. Cílem se staly lodě různých zemí, a někdy se zdá, že si Hútíové ani nevybírají.

Hamás podporovaný Íránem napadal Izrael

Hlavní důvod podpory teroristických hnutí je boj proti Izraeli. Těmi nejznámějšími jsou Hizballáh, a poslední dobou známější Hamás. Wikipedia uvádí, že podle odhadu Írán poskytl v roce 2023 tomuto palestinskému hnutí ovládajícímu Gazu 350 milionů dolarů (7,4 miliardy Kč). Známé je různými útoky proti Izraeli, ale k tomu nejbrutálnějšímu došlo 07. října 2023, kdy proniklo na území židovského státu a zabilo asi 1 200 lidí a 251 unesli. Izrael reagoval útokem na Gazu a později napadl i Hizballáh v Libanonu, neb odstřeloval jeho území.

Ukrajinci zahájili mohutnou protiofenzivu a jsou blízko prolomení obrany. Rusové se museli stáhnout od Pokrovsku

V Iráku zase působí šíitské milice jako Katáib Hizballáh podporované íránskými Revolučními gardami. Ty zase zaútočily na americké základny, uvádí TheGuardian. Není vyloučeno, že má Írán různé teroristické buňky i v dalších zemích, pravděpodobně i v Evropě, kde se odehrály různé útoky na židovské cíle, a nelze vůbec vyloučit, že mohou za některými být organizace napojené na Teherán. Wikipedia uvádí, že například australská vláda oznámila íránské napojení na pachatele žhářského útoku na synagogu v Melbourne v roce 2024.

Článek Komando zasáhlo za pět 12: Ázerbájdžán rozbil síť íránských teroristů. Opět ukazují, co jsou opravdu zač se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V Nigérii mají být zabíjeni křesťané

Donald Trump dal prozatím ministerstvu obrany pokyn, aby se ozbrojené síly na možnou akci připravily, uvádí BBC. Zasáhnout mají proti radikálním muslimským skupinám, o nichž hlavně některé republikánské kruhy v Americe tvrdí, že se podílejí na genocidě křesťanského obyvatelstva v Nigérii. Jakým způsobem by měl zásah proběhnout, ale není jasné. Neupřesnil, zda by se jednalo například o útoky ze vzduchu, případně i pozemních sil.

Rusové mění taktiku. Fotografie a video ukazují, že vytváří 2krát větší „carské tanky“, které nezdolají ani desítky dronů

Problémem je, že takovouto akci nejspíše nemá Bílý dům dojednanou s nigérijskou vládou. Ta se totiž nechala slyšet, že by se mělo případně jednat jedině o společnou akci, a upozornila, že je suverénní zemí. Pokud by ji tedy Američané provedli sami, Armádní Zpravodaj se domnívá, že by se nejspíše jednalo o porušení mezinárodního práva. Teoreticky by tím mohli také nabít na smeč Kremlu, který své vojenské invaze, například do Gruzie nebo na Ukrajinu, vydával a vydává za ochranu konkrétní skupiny obyvatelstva, v jeho případě Rusů.

Problémem je skupina Boko Haram

V Nigérii žije zhruba podobně velká skupina islámského a křesťanského obyvatelstva, uvádí Wikipedia; muslimové převládají na severu, křesťané zase na jihu. Právě na severu operuje však radikální muslimská organizace Boko Haram, která proslula masovými únosy obyvatel nebo vraždami. Oběťmi jsou opravdu křesťané, ale pravdou zůstává, že útočí i na jiné skupiny obyvatel, třeba na muslimy, kteří s ní nesouhlasí, a časté jsou i násilné spory o půdu.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Nigérijská vláda se snaží s muslimskými rebely bojovat. Politico uvádí, že například prováděla různé letecké údery, ale její akce jsou považovány za víceméně neúčinné a nedokázaly násilí zastavit. Právě toho nejspíše v současnosti využívá D. Trump, i když jeho tvrzení o genocidě křesťanů není v mnohém pravdivé. Otázkou pak zůstává, jestli za jeho snahami není ještě něco jiného. Nigérie má velké zásoby ropy, zemního plynu a dalších nerostů, třeba lithia.

NATO ukazuje laxní přístup. Belgičanům kroužily drony nad taktickou základnou s jadernými pumami, ale nesestřelili je

Armádní Zpravodaj je názoru, že nelze jeho mocenské choutky přehlížet. Ostatně hned po nástupu do své funkce prezidenta Spojených států amerických vyhrožoval, ty mohl nechat vojensky zabrat Grónsko, což později přehodnotil a snažil se o jeho beznásilnou anexi, ale ani s tou neuspěl. Tehdy to schovával za zajištění bezpečnosti země, ale je nutné připomenout, že má Grónsko obrovské nerostné bohatství, které by jistě nechal rád vytěžit.

Článek Američané jsou připraveni rozpoutat novou válku, aby zakročili proti muslimům v Nigérii, která má obří nerostné bohatství se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vojáci měli Spojencům znepříjemnit postup

Operace Wehrwolfu začaly v roce 1944, a za myšlenkou stáli Heinrich Himmler a Hans-Adolf Prutzmann. WarHistoryOnline uvádí, že se mělo jednat o činnost vycvičených vojáků v týlu nepřítele, podobně jako u komand. V podstatě měli přepadávat cenné cíle, narušovat komunikační linie a další, aby tak zpomalovali postup německých protivníků. Inspiraci mohli Němci hledat u partyzánských oddílů na jimi okupovaných územích.

„Werwolf“ terror has failed to materialise: most Nazi-trained saboteurs were boys too young for military service, or a few fanatics now in hiding across Germany. No Allied occupying troops have been attacked by Werewolves. pic.twitter.com/8fK7JE8Vbv

— Second World War tweets from 1941 (@RealTimeWWII) August 13, 2023

Později ovšem začalo být jasné, že se Spojenci dostanou na území samotného Německa. Členové Werwolfu se tak měli schovávat mezi nimi a získávat od nich i pomoc, například ve formě informací, potravin a dalšího. Na území Německa také vznikly zakopané sklady zbraní a jiných zásob, díky nimž měli členové Werwolfu moci působit ještě dlouho po příchodu Spojenců. Některé sklady byly samozřejmě i v Československu, zvláště v Sudetech, kde žila početná německá komunita, a lze he tam objevit dodnes, zatímco jiné už byly nalezeny.

Budoucnost bez vojáků ukázal robopes CODiAQ. Zvládne podmínky jako člověk, ale útočí skrytě, aniž by se prozradil

Německá propaganda uměla přípravu Werwolfu velmi dobře prodat a informace o pronikly i do západního tisku, a tak se mnozí spojenečtí velitelé opravdu obávali. Wikipedia uvádí, že sice existovala výcviková střediska, jejichž absolventi měli být dobře vybavení, ale mnoho plánů zůstalo na papíře a v propagandistických materiálech. V realitě se ozbrojené síly nechtěly vzdát svého vybavení, kterého měly stále méně, a o zakopaných zásobách vědělo málo lidí.

Akce Werwolfu možná zasáhla Ústecko

Členům Werwolfu se opravdu na konci války i nějakou dobu po jejím skončení povedlo několik akcí. Připisována jim je vražda starosty Cách spolupracujícího se Spojenci, a přihlásili se i k atentátům na některé spojenecké důstojníky. Třeba na území Česka mají mít na svědomí útok na muniční sklad u Ústí nad Labem, který následně vedl k pogromu na tamní německé obyvatelstvo. Armádní Zpravodaj dodává, že přesnou příčinu výbuchu se objasnit nepodařilo.

iZdroj fotografie: Uživatel Wolfmann / Creative Commons / CC BY-SA

Spojenecká vojska byla připravena na to, že se budou muset se členy Werwolfu tvrdě utkávat, ale podobně jako zprávy o nacistické pevnosti v Alpách, se realita ukázala úplně jiná. SmithsOnianMag uvádí, že byla většina obyvatel Německa po válce silně vyčerpaná a neměla zájem se na nějaké podvratné činnosti podílet. Útoky tak byly spíše sporadické od zatvrzelých odbojářů a trvaly zhruba do roku 1947, kdy se podařilo situaci stabilizovat.

Storm Shadow pronikla ruskou PVO a vzala Rusům „vítr z plachet“. Zasáhla chemičku, která je pro armádu klíčová

V některých případech dokonce propaganda o Werwolfu mohla Němcům škodit, protože byli vystaveni opatřením a odvetám vítězných sil s cílem působení Werwolfu potlačit, což vedlo ke zbytečným obětem. Britové a Američané měli v táborech zadržovat až 100 tisíc Němců s cílem zamezit akcím skupiny. Sověti však byli drsnější a na jimi obsazeném území zatkli asi 10 tisíc převážně mladých mužů, často bez důkazů, a poslali je do táborů – asi 1/2 z nich zemřela.

Článek Werwolf: Tajná armáda SS měla po pádu Hitlera zabránit obsazení Německa. Její skrýše jsou dodnes také v ČR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odměna 250 000 Kč, když zapálí dům IKEA

Když požár v loňském roce vypukl, byli zatčeni dva ukrajinští občané mladší 20 let, z nichž byl jeden dokonce nezletilý. Neznámo který se na jaře 2024 sešel v polské Varšavě s nejmenovanou osobou, která mu předala instrukce, aby zapálil obchodní dům IKEA v litevském hlavním městě, za což mu slíbila odměnu 10 000 €, tedy v přepočtu asi 250 000 Kč.

Utajovaný prodej ruských Su-35 prozradilo video vojenského experta. Rusko může slavit, nový odběratel zachránil velký kontrakt

Artūras Urbėlis z litevské generální prokuratury médiím sdělil, že to považují za teroristický čin a předávají případ soudu. Obě osoby přímo odpovědné za žhářství byly napojeny na ruské služby prostřednictvím dlouhého řetězce prostředníků – nebylo prozrazeno, zda se podařilo vypátrat i další osoby. Armádní Zpravodaj ale soudí, že to je předmětem vyšetřování.

Ruský bojový vrtulník Mi-28 se zřítil a celá posádka zahynula. Rusové raději informace zatajují

Jeden z mužů byl zadržen polskými úřady v květnu 2024 a obviněn ze sabotáže a spolupráce se zpravodajskými službami Ruské federace, o druhém jiná zmínka není. Nešlo ovšem o jediné žháře ve službách ruské GRU. Armádní Zpravodaj připomíná, že byl v dubu 2024 byl obviněn také běloruský občan, který založil požár ve velkém hobbymarketu ve Varšavě.

Naše redakce se zabývala působením ruské GRU na území Evropy již dříve a v říjnu 2023 připravila přehled několika jejích sabotážních až teroristických činů.

Russia, responding to Lithuania’s allegation that Moscow was behind the IKEA fire, says those making the accusation “need to see a doctor.” pic.twitter.com/DdcU6XvlTI

— Clash Report (@clashreport) March 20, 2025

Článek Vyšetřování prokázalo, že ruská rozvědka (GRU) zapálila obchodní dům IKEA. Pomáhali jí ovšem Ukrajinci. Jde o teroristický čin se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V Sýrii jsou tábory s příslušníky ISIS

Američtí vojáci mají bránit tomu, aby se v současné chaotické situaci znovu nezformovali teroristé Islámského státu, uvádí AP s odvoláním na amerického ministra obrany Lloyda Austina. Na území ovládaných Kurdy jsou detenční tábory s několika desítkami tisíc příslušníků ISIS a jejich rodin. Přímo bojovníků v nich má být až 10 tisíc, z nichž je zhruba 1/5 nebezpečná. Islámský stát porazily síly vedené Kurdy a podporované západními státy v roce 2017.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Rusko po více jak 10 letech definitivně stáhlo úplně všechny ponorky ze Středozemního moře. Kdysi spřátelená země jí odepřela zázemí

Američané se v bojích proti ISIS v Sýrii angažují od roku 2014, kdy začaly bombardovat jeho pozice, uvádí Wikipedia. Později pak poslali do oblasti i speciální jednotky, které proti teroristům pomáhaly, a dokonce se měly střetnout i s příslušníky ruských Wagnerovců, když se pokoušeli útočit na oblasti s ropnými nalezišti, která ovládají Kurdové. Budoucnost amerických sil v Sýrii však může ovlivnit postoj nastupujícího prezidenta Donalda Trumpa.

Kurdové jsou pod útokem Turecka

Kromě boje s teroristy hrozí americkým vojákům, že by se mohli zaplést do případných budoucích sporů mezi Kurdy a Haját Tahrír aš-Šám, ale především s milicemi podporovanými Tureckem či přímo tureckou armádu. Turecko totiž považuje Kurdy za teroristy podporující PKK, uvádí WashingtonPost, přičemž proturecké milice s Kurdy v posledních dnech na řadě míst bojují a pomáhají jim v tom i nálety tureckého letectva.

Článek Američané se ze Sýrie nestáhnou, ačkoliv hrozí konfrontace s Tureckem. Vojáci musí zůstat, aby nadále bojovali s teroristy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nasr 1 mohou zničit kdejakou menší loď

K vlastnictví střel Nasr 1 se v některých příspěvcích sám Hizballáh hlásí – jako ve videu níže. ArmyRecognition pak uvádí, že je dokonce využil k útoku třeba na předměstí Tel Avivu, významného města v Izraeli. A podobně jako jiné vyspělé střely i Nasr 1 má Hizballáh schovávat v podzemních krytech, aby ji bylo těžké objevit a ničit.

Hizballáh může využít situace a zaútočit na Izrael – ten by ho ovšem „přejel“, i když je o dost silnější než teroristé Hamásu

Nasr 1 je přitom primárně protilodní střela. Wikipedia uvádí, že jde podle všeho o íránskou kopii čínské protilodní střely C-704 a měla by být schopna zničit plavidla o výtlaku až 1 500 tun. To znamená, že by její zásah mohl přežít kupříkladu moderní torpédoborec nebo velká fregata, ale jinak je tomu u menších korvet a podobných plavidel. Třeba izraelské korvety třídy Sa’ar 6 mají výtlak 1 900 tun, starší Sa’ar 5 ale jenom 1 275 tun.

Střela Nasr 1 zvládá také pozemní cíl

TodayLorientLejour uvádí, že Hizballáh označuje Nasr 1 jako střelu zem-zem, tedy určenou k zasahování pozemních cílů, což je u protilodních střel velmi často jejich druhá možná role, i když nemusí být tak přesné. Zaměřována by měla být za pomoci televizního navádění a milimetrového radaru, ale není samozřejmě vyloučeno, že mohla být upravena, aby dokázala použít i navádění za pomoci GPS, jelikož má mít přesnost úctyhodných 5 metrů.

Údaje o střele Nasr 1 se však v mnohém různí. Její dolet je udáván od 35 do 100 kilometrů a hmotnost hlavice od 100 do 150 kilogramů. Je tedy možné, že existuje v různých verzích s některými úpravami, ale její vlastnictví dává každopádně teroristickému hnutí možnost útočit na cíle na moři i na souši na desítky kilometrů a způsobit tak významné škody.

WATCH ⚡️

Hezbollah in a new documentation: showcasing “Fadi” missiles and “Nasser 1” missiles. pic.twitter.com/haGISiYULi

— Open Source Intel (@Osint613) November 9, 2024

Útok za pomoci střel včetně Nasr 1

Článek Íránská protilodní střela Nasr 1 ve službách Hizballáhu je monstrózní a přesná na 5 m. Zásah by přežila jenom velká plavidla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Qader-2 je přesná střela s ničivou hlavicí

Co dělá z řízené střely Qader-2 tak nebezpečnou zbraň? Hlavně její přesnost a dosah. ArmyRecognition uvádí, že je schopna překonat vzdálenost 300 kilometrů a zasáhnout cíl s přesností 5 metrů, a vzhledem k tomu, že by její hlavice měla být těžká 405 kilogramů, jak uvádí TodayLorientLejour, bude mít v cíli účinek jako nějaká těžká letecká puma. Určitě by si tak poradila i s velmi opevněnými cíli nebo odolnými budovami.

Specifications of the „Qader 2“ missile, which was developed by engineers of the Lebanese Islamic Resistance and revealed two days after it entered service.#الضاحية_الجنوبية #Israel pic.twitter.com/uic7h8vXSw

— ابو مراد (@Abu1murad) October 16, 2024

Takováto zbraň dává teroristům z Hizballáhu mnoho možností. Ve službě islámskému odporu, jak si hnutí také někdy přezdívá, může zasahovat cenné vojenské nebo strategické cíle – třeba velitelství, sklady, základny, ale lze si představit i útoky na důležité státní instituce a osoby. Střelu lze samozřejmě sestřelit jako každou běžnou řízenou střelu, ale není to jednoduché a nemusí se to vždy povést, i když třeba izraelská obrana je z nejsilnějších na světě.

Za střelou Qader-2 stojí Írán

Qader-2 pochází z Íránu a jejím předchůdcem je protilodní střela Qader, což je zase modernizovaná střela Noor, kopie čínské střely C-802, uvádí Wikipedia. Vznikla tak, že Íránci původní střelu zvětšili, díky čemuž má mít Qader-2 délku 8,6 metrů a hmotnost 3,2 tuny. Není přesně jasné, jakým způsobem je naváděná, ale protilodní varianta mívala i radarové navádění; verze proti pozemním cílům by však pravděpodobně mohla využívat GPS.

Írán by mohl Rusku dodat účinné střely Paveh, které zničí cíle na 1 650 km. Jenomže při prvním ostrém nasazení selhaly

V Íránu bývají střely rodiny Qader odpalovány z mobilních odpalovačů na podvozcích nákladních automobilů, ale Hizballáh měl odpalovací zařízení umístit do podzemního stanoviště, kde je podle všeho relativně v bezpečí před objevením a zničením třeba leteckým útokem. Přítomnost moderních střel Qader-2 v rukou tohoto hnutí také ukazuje, že se íránský režim nezdráhá teroristickým skupinám poskytnout i opravdu cennou moderní výzbroj.

🇱🇧🇮🇱Hezbollah has published footage of launching a Qader-2 ballistic missile at the Glilot base on the outskirts of Tel Aviv, emerging from within a hardened underground missile base #Lebanon #Israel pic.twitter.com/mJsA6dIOdf

— ConflictX (@ConflictXtweets) October 23, 2024

Střela Qader-2 umístěná Hizballáhem do podzemí

Článek Řízená střela Qader-2 ve službách „islámského odporu“ má ničit životně důležité cíle. Její účinnost je opravdu obrovská se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Napadení jednoho je napadením všech

Základem doktríny NATO je článek 5 Washingtonské smlouvy. Aliance na svých internetových stránkách vysvětluje, že původně byl koncipován pro případ, kdy by se Sovětský svaz pokusil rozšířit svou kontrolu nad východní Evropou na další části kontinentu. Vlastně mluví o solidaritě a jasně stanovuje, že pokud se někdo z členů stane cílem útoku, znamená to útok na všechny členy aliance. Útočník by tak čelil ne státu, který napadl, ale vojenské síle všech členů. Těch je aktuálně 32, přičemž jako poslední do něj vstoupily některé severské země.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Článek 5 byl zatím aktivován jenom jednou v historii, a to po útocích 11. září. Nebyl to vlastně útok státu na stát, ale teroristické organizace, takže byla aktivace spíše symbolická. Ukázalo se nicméně, že může být NATO hrozbou i pro teroristy – příkladem je ISIS, a teoreticky tedy i pro stát, který spáchá na území člena NATO nějaký teroristický útok. Faktem však zůstává, že NATO již podniklo vojenskou akci, aniž bylo napadeno. Stalo se tak v roce 1999 při operaci Spojenecká síla, během níž bombardovalo bývalou Jugoslávii, uvádí Wikipedia.

NATO některé země za hrozbu považují

I když je NATO obranná aliance, za hrozbu ho opakovaně označuje Rusko. CBSNews třeba citovalo slova Vladimira Putina, který varoval Západ před zapojením se do bojů na Ukrajině – a právě snaha Ukrajiny o vstup do EU a NATO, i její následné napadení a zdůvodňování to hrozbou NATO, ukazuje, jak se ruský režim aliance obává. Podobně reagoval již v roce 2008 na snahy Gruzie, kterou rovněž napadl. Na druhou stranu je nutné brát slova ruské propagandy o hrozbě NATO a obklíčení Ruska i jako hru o přízeň Kremlu mezi Rusy.

5 nejlepších stíhaček v NATO: jen máloco se jim může na nebi rovnat, jsou absolutní světovou špičkou

Teoreticky by NATO mohlo být hrozbou i pro Čínu, i když ta to otevřeně nedeklaruje. GlobalGuardian uvádí, že by Čína mohla napadnout Tchaj-wan, i když není jasné, jestli se odhodlá a kdy. Jeho spojencem jsou přitom USA, které ho slíbily bránit, a pokud by se Čína a USA dostaly do ozbrojeného střetu, muselo by se NATO nějak zapojit – těžko by zůstalo zcela neutrální. Je jasné, že by jeho volbou byla – možná až na výjimky – Amerika. Čínští plánovači by tedy museli počítat se střetem i se zbytkem NATO, nejenom s Amerikou.

Článek Komu je vlastně NATO hrozbou? V obraně komukoliv, v útoku nikomu, i když v historii již jiný stát napadlo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hizballáh má hodně silnou armádu

Hizballáh je militaristická skupina založená již v 80. letech 20. století v Libanonu, kde vznikla po útocích Izraele. Dlouhodobě existuje nebezpečí, že na něj zaútočí, ale jeho cílem mohou být i američtí vojáci. Sílu na to má, ve zbrani může mít až 100 tisíc mužů – často velmi dobře vycvičených, a hlavně díky Íránu i dobře vyzbrojených. Část z nich ovládá jih Libanonu, kde nahrazuje libanonskou vládu, ale významný počet jich je i v Sýrii, kde během občanské války pomáhali tamnímu diktátorovi Bašáru Asadovi v boji s odpůrci režimu.

EURASIA
Lebanon: Hezbollah Weapons #Lebanon #Hezbollah #Israel https://t.co/thu23rLCbB pic.twitter.com/uPZg8VHuq2

— OTTOMANA World (@OttomanaWorld) February 1, 2024

Uvnitř americké administrativy mohou pochopitelně panovat obavy, že by Hizballáh mohl v budoucnu nějak na vojáky v oblasti nebo Ameriku samotnou zaútočit, uvádí Politico. „Na ráně“ jsou jednotky umístěné na Blízkém východě, hlavně v Sýrii, Jordánsku či Iráku, ale další možností je útok na nějaké diplomaty. Podobně jako když v roce 1983 Islámský džihád, který se později včlenil do Hizballáhu, zaútočil na americkou ambasádu v Bejrútu a zabil 63 lidí, uvádí Britannica. Poslední možností je pak teroristický útok přímo na americké půdě.

Ve výzbroji má dokonce balistické rakety

Možností, jak zaútočit na Američany hlavně v Sýrii, má Hizballáh několik. Asi by se nejednalo o nějaký pěchotní útok, ale například o napadení drony. Výzbroj má hnutí hlavně z Íránu, od něhož může mít několik typů sebevražedných bezpilotních letounů, případně není problém vyrobit nějaké improvizované. Daleko větším nebezpečím jsou ale balistické rakety. Hizballáh má třeba íránské balistické rakety Fateh-110, a Wikipedia uvádí, že mají dolet až 300 kilometrů, přesnost 100 metrů a ničivou 500 kilogramů těžkou hlavici.

Hizballáh může využít situace a zaútočit na Izrael – ten by ho ovšem „přejel“, i když je o dost silnější než teroristé Hamásu

Útok přímo na území USA by teoreticky mohla provést i nějaká odštěpenecká skupina, a jeho podoby mohou být všelijaké. Zde by záleželo na tom, zda by přípravě takového útoku dokázaly americké tajné služby zabránit. Pokud by ale Hizballáhu zabil americké vojáky nebo civilisty, dozajista by to nenechali Američané bez tvrdé odpovědi. Údery na Hizballáh by ovšem mohly také zažehnout další vlnu bojů na Blízkém východě, což si téměř nikdo nepřeje. Může to ale být například snaha Íránu o destabilizaci oblasti, problémy dělá dlouhodobě.

Článek Hizballáh má ve výzbroji dokonce balistické rakety. Kdyby zaútočil na americké vojáky, mohla by vzniknout další válka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jemen je zmítán válkami celá desetiletí

Islámská země trpěla po dlouhá desetiletí během studené války vnitřními boji, ale na začátku 90. let 20. století se konečně sjednotila, ač neuklidnila. Tehdy v ní vzniklo i převážně šiítské hnutí pod vedením náboženského a politického vůdce Husseina Badreddin al-Houthiho, a bylo v opozici proti jemenské vládě. Ta se také pokusila její hlavního představitele v roce 2004 zatknout, uvádí Wikipedia, a při následné občanské válce byl zabit. Jeho stoupenci však pod jeho jménem pokračovali dále a začali se čím dál více radikalizovat a původní poměry opouštět.

Jemenští rebelové Hútíové zveřejnili záběry, jak pomocí vrtulníku unesli nákladní loď v Rudém moři

Třeba během arabského jara v roce 2011 donutili Hútiové tehdejšího prezidenta Jemenu k odstoupení, uvádí BBC, ale vystupovali i proti následné vládě. Postupně ovládli některé provincie a dobyli hlavní město Saná (již v té době měli podporu z Íránu), až v roce 2015 situace donutila k zásahu koalici sunitských zemí v čele s největším rivalem Íránu, tedy Saudskou Arábií. Ani během několika let se jí ale nepodařilo Hútíe porazit, a naopak zabředla do dlouhé války a dalších sporů. Od roku 2022 je v zemi příměří, válka si vyžádala kolem 160 tisíc životů.

Hútiové jsou vycvičení a dobře vyzbrojení

Hútiové se během desítek let ještě více zradikalizovali, a třeba WilsonCenter uvádí, že mají úzké vztahy na íránský režim a hnutí Hizballáh, tedy organizaci označovanou jako teroristickou. Velmi radikálně se vyjadřují proti Spojeným státům americkým, ale především proti Izraeli. Po letech neutichajících bojů přitom nejsou Hútiové žádní obyčejní povstalci vyzbrojení jenom AK-47, jak bývá běžné, ale efektivně vycvičená armáda s mnoha zkušenostmi. Navíc k nim po dlouhá putují zbraně od Hizballáhu a Íránu, a dostali i velmi moderní výzbroj.

The U.S. military on Thursday conducted its fifth strike on Iranian-backed Houthi rebels in Yemen, destroying two missile launchers, the Pentagon confirmed. Using Navy F-18 fighter aircraft, “U.S. Central Command forces… https://t.co/daAecUMHMI #BreakingNews #Breaking #News pic.twitter.com/7h3uW8anCM

— Brett Murphy (@bmurphypointman) January 18, 2024

Jsou tak např. schopni útočit protilodními řízenými nebo balistickými raketami na obchodní lodě v Rudém moři a Suezkém průlivu, případně na plavidle provést výsadek z vrtulníku a unést ho. Mají i střely nebo drony dlouhého dosahu schopné zasáhnout Izrael vzdálený přes 1 500 km, udává CNN, což jsou schopnosti, které nemají mnohé moderní armády. Porazit Hútie je ovšem obtížné už jenom pro složitý terén země a odhodlání, s nímž jsou ochotno bojovat. I moderní armáda by se tak mohla dostat do situace, v níž byli Američané v Afghánistánu.

Možná se jedná o budoucí problém, neb budou-li Hútiové stále sílit a získávat moderní vybavení, lze si domyslet, čeho jsou schopni. Těmto organizacím, jejichž členové jsou mnohdy zfanatizovaní a zabíjí „bezvěrce“, klidně obětují pro svou věc lidské životy, hlavně když dosáhnou svého. Vyloučit přitom nelze ani jejich útoky na země, které tak nenávidí, tedy zejména na Izrael, a jelikož je samotná Amerika daleko, tak alespoň na její vojenské základny v oblasti. A evidentně jsou Hútiové vnímáni jako problém i pro jiné muslimy, zejména ty sunitské.

Článek Kdo jsou vlastně Hútiové? Z původně umírněného náboženského hnutí se stala teroristická organizace, která dokáže zaútočit na 1 500 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Okopírované pušky pro íránské policisty

Příběh íránské antimateriálové pušky AM-50 Sayyad začal někdy v roce 2002, kdy rakouská společnost Steyr představila pušku HS 50. O tři roky později si ji od ní potom zcela legálně objednal Írán, protože potřeboval vyzbrojit nějakou účinnou zbraní tohoto typu policejní jednotky. Ty měly s její pomocí zastavovat automobily pašeráků na íránských hranicích, uvádí NationalInterest, a už o několik let později začal Írán vyrábět vlastní antimateriálovou pušku, která se nápadně podobala té rakouské, a dle všeho jenom trochu upravil design.

Al-Qassam (Hamas):

Menembak 2 tentara Zionis dengan senapan sniper Ghoul (AM-50 Sayyad Iran,) di sebelah timur Khan Yunis, membunuh mereka secara langsung. pic.twitter.com/1d6BlSg69K

— SW News – SOFT WAR NEWS (@SoftWarNews) December 5, 2023

Asi nemusím dodávat, že to je porušení patentů a obchodních vztahů, stejně jako nemorální počin. Německá Wikipedia uvádí, že je íránská zbraň jednoranná a slouží do ní náboje ráže 12,7×99 milimetrů NATO, což je střelivo primárně do těžkých kulometů, ale často využívané i v antimateriálových zbraních. Délka pušky je potom 1 480 milimetrů a hmotnost 12,8 kilogramů. ArmyRecognition pak uvádí, že je její účinný dosah až 1 500 metrů, což je srovnatelné i s jinými zbraněmi na trhu, a zkušený střelec z ní dokáže vypálit až 5 ran za minutu.

Jednoduchý design pro prašné prostředí

Výhodou zbraně AM-50 Sayyad má být její relativní jednoduchost, uvádí NationalInterest. Naopak asi nejznámější antimateriálová puška, M82 Barret, má mít zase složitý mechanismus, aby co nejvíce utlumila zpětný náraz z mohutného výstřelu, což mj. zvyšuje její přesnost. Íránská zbraň tedy bude pravděpodobně méně přesná, ale mechanismus zase není nijak křehký. V prašném prostředí Blízkého východu, kde je AM-50 Sayyad nejvíce používána, tak může být spolehlivost na úkor o nižší přesnosti a nepohodlí velikou předností.

Ukrajinský „lovec“ zneškodňuje ruské protivníky monstrem Snipex Alligator: puška domácí výroby patří k nejsilnějším na světě

Zbraň v podstatě není nijak výjimečná, ve světě existuje podobných celá řada; problém ovšem trochu je, komu všemu ji je schopen Írán dodat. Má ji samozřejmě ve své výzbroji, ale pušky se objevily také u Hamásu, Hizballáhu nebo jemenských Hútiú – tedy organizací označovaných za teroristické. Výkonné zbraně v rukách jejich bojovníků tak mohou skvěle sloužit třeba v boji proti obrněným vozidlům, která jsou v pouštních krajinách často používána armádními silami, což může značně ztížit akce proti teroristům, případně přinést vysoké ztráty.

Článek Íránská antimateriálová odstřelovací puška AM-50 Sayyad má nemorální příběh, ale odolnou konstrukci a nepřátele kosí na 1,5 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bezpečnostní týmy zcela selhaly

Lidé žijící v kibucech (zemědělská, ale také průmyslová osada v Izraeli, která hospodaří formou kolektivního vlastnictví) nedaleko Gazy si byli vždy vědomi nebezpečí nějakých útoků, pročež pro ně byly zřízeny lokální bezpečnostní týmy. Většina se ovšem spoléhala, že se teroristé nemohou dostat přes stanoviště armády, a nebyly proto nijak zvlášť připravené. Když proto vypukl útok Hamásu, většina členů buď spala nebo se je teroristům i díky zpravodajským informacím od jiných Palestinců podařilo dokonale zaskočit.

She is 25yo security coordinator of Kibbutz Nir Am (next to Gaza strip) – Inbar Lieberman.

She & her 12member security team hold the Hamas trrst entering the village for almost 4hrs in a fierce gun battel, kiIIing 20+ of trrsts, until IDF reached the spot. Lieberman herself… pic.twitter.com/UGXLSmEfff

— The Hawk Eye (@thehawkeyex) October 11, 2023

V kibucu Nir Am ovšem narazili na pohotovou pětadvacetiletou koordinátorku místního bezpečnostního týmu Inbar Liebermanovou, uvedl DailyMail. Ta nezaváhala a spolu s 12členným týmem na ně byla dokonale připravena. Během 4hodinové bitvy, kterou pak skupina s teroristy svedla, jich přes 20 zabila. Jenom rukou Liebermanové prý zahynulo celkem 5 útočníků, a na rozdíl od jiných kibuců v okolí zůstal ten její nedotčen a lidé v něm útok přežili.

Teroristé neměli nejmenší šanci

Hlavní devizou mladé izraelské hrdinky byla skutečnost, že nezmatkovala a byla rychlá. Když 7. října zaslechla střelbu, uvědomila si, že jde o něco jiného než o obvyklé raketové útoky, a okamžitě proto zburcovala ostatní členy bezpečnostního týmu, otevřela zbrojnici a vydala jim zbraně s dostatkem munice. Tým potom rozmístila na strategická místa kibucu a čekala na útok. Když začal, neměli teroristé proti připravené obraně šanci, a její přístup pochválili dle Maariv i mnozí odborníci, ale zejména pak veřejnost.

Video: do Gazy pronikly izraelské jednotky bez problémů, to nejhorší je ale teprve čeká. Mají však taktiku, jak si s tunely Hamásu poradit

Příběh pětadvacetileté ženy, která se zachovala mnohem pohotověji než mnozí vycvičení profesionální vojáci, má v Izraeli veliký dosah, i když i ona má za sebou službu v izraelské armádě. Mnoho lidí volá po tom, aby po skončení války dostala nějaké vysoké vyznamenání, neboť zachránila mnoho životů. Izraelská armáda v současnosti postupně obsazuje Gazu a snaží se zlikvidovat co nejvíce členů Hamásu a osvobodit unesená rukojmí.

Článek Izraelská hrdinka, která zachránila osadu před masakrem: díky ní padlo 20+ teroristů, vedla si lépe než profesionální vojáci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jednotka GRU měla asi 70 členů

Činnostem jednotky se velmi intenzivně věnovali reportéři portálu Theins, kteří zjistili, že bylo její působení po Evropě dlouhodobé. Jednotka s označením 29155 vznikla pravděpodobně někdy v roce 2008 pod velením Andreje Averjanova, jemuž se do ní podařilo naverbovat asi 70 elitních členů GRU, a začali se připravovat na akce v Evropě. Jejich primárním úkolem bylo provádět různé sabotáže, z nichž některé nelze označit jinak než teroristické útoky.

AČR rozhodně není jen pro muže, ženy tvoří téměř 14 % všech vojáků. Zastoupení mají i jako členové elitních jednotek a generálky

První útok připisovaný agentům jednotky se odehrál 12. listopadu 2011 u obce Lovnidol v Bulharsku. Tehdy tam explodovala dělostřelecká munice určená pro Gruzii, s níž Rusko v roce 2008 vedlo krátkou válku. A právě tato munice byla i v českém skladu ve Vrběticích, kam se tím pádem dostaly i výbušné systémy schované mezi dělostřeleckými granáty. Agenti do skladu pronikli pravděpodobně stejně jako v roce 2014. Další munice pro Gruzii pak v Bulharsku explodovala v roce 2012, tehdy zahynuli 3 lidé, a v roce 2015 vybuchla munice pro Ukrajinu.

iZdroj fotografie: Pohraniční stráž Ukrajiny / Creative Commons / CC BY

A proč k nim vlastně docházelo tak často v Bulharsku? Jde totiž o zemi, která má jako jedna z mála stále velmi silně rozvinutý vojenský průmysl orientovaný na sovětské zbraňové systémy, díky čemuž dokázalo Bulharsko na začátku ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 zajistit, že obránce nepadl. Jak jsme na ArmádnímZpravodaji upozornili, v jednu chvíli dodávalo až 100 % potřebné munice, a také dnes tvoří až 1/3 dodávek.

Munice, co měla směřovat na Ukrajinu

V roce 2014 se ruští agenti zaměřili na sklad v českých Vrběticích. Munice odtud měla přes Bulharsko putovat Ukrajinu, která se bránila ruské agresi na Krymu a východu země. Agenti se dostali do dvou skladů a rozmístili nálože. Ty nejspíše neměly explodovat v České republice, ale až při převozu – první výbuch v říjnu 2014 byl podle všeho náhodný a zahynuli při něm dva lidé, druhý se pak odehrál v prosinci. Na ruskou stopu se přitom přišlo až o 7 let později, a to i díky spolupráci českých vyšetřovatelů s britskými kolegy.

Jevgenij Prigožin: ohlédnutí za brutálním „vojevůdcem“, který dokázal velké věci a s Putinovým posvěcením páchal nezměrné zlo

Šlo přitom o vážný incident ohrožující státní bezpečnost, a i když mnohé země počínání Ruské federace odsoudily, zmohl se komunistický režim (jak už bývá zvykem) pouze na výhrůžky a zařazení ČR mezi nepřátele Ruska. Třeba obchodní vztahy to ale zásadně neovlivnilo, k nám nadále proudily nezbytné suroviny i výrobky, zatímco české firmy zase vyvážely do největší země světa. Ale než by ruský režim přijal odpovědnost, to by se raději bil do posledního vojáka.

Srovnání základních jevů v putinovském Rusku a hitlerovském Německu. Je přijatelné porovnávat Adolfa Hitlera a Vladimira Putina?

Agenti zapojení do vrbětického výbuchu byli ti samí, kteří jsou podezřelí z útoku novičokem na bývalého agenta GRU Sergeje Skripala ve Velké Británii. Nejsou to však jediné akce jednotky 29155, její členové byli podle všeho v roce 2016 zapojeni i do přípravy neúspěšného převratu v Černé Hoře, a připisována jim bývá i snaha o ovlivnění amerických prezidentských voleb. Mnozí z bývalých členů jednotky se pak stali vysokými státními úředníky, a velitele Andreje Averjanova nedávno představil Vladimir Putin africký vůdcům, kde nejspíše bude působit.

Článek Nejenom Vrbětice, ruská GRU nechala vybuchovat cíle po celé Evropě od roku 2011. V podstatě to byly teroristické útoky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Arzenál zbraní Hamásu je rozsáhlý

Jestliže se i úplný laik podívá na výzbroj militantů z hnutí Hamás, které ovládá pásmo Gazy, musí mu být hned na první pohled jasné, že se nejedná o žádnou nahodilou a lehce vyzbrojenou skupinu. Bojovníci tohoto radikálního uskupení mají často vyspělou a těžkou pěchotní výzbroj – nejčastěji se sice jedná o ve světě hojně rozšířené útočné pušky AK-47, případně jejich deriváty, ale v jejich rukách lze najít i mnohé další zbraně. Mnozí jsou navíc i dobře vycvičení a schopní dlouhou dobu vzdorovat skvěle vyzbrojené izraelské armádě.

iZdroj fotografie: Izraelské obranné síly

Ve výzbroji Hamásu lze najít protitankové granátomety RPG-7, které přitom nemusí pouze dovážet, zbrojíři radikálního hnutí je totiž dokáží vyrábět přímo na místě. A i když mají starou konstrukci, stále dobře fungují – i když na izraelské tanky nestačí. To ale nemusí platit o vyspělejších zbraních, jakými jsou např. naváděné protitankové střely 9M113 Konkurs sovětského původu nebo jejich kopie schopné ničit i silné tanky. Ve výzbroji Hamásu jsou pak i starší sovětské systémy 9M14 Maljutka hojně rozšířené třeba v arabských armádách.

Minomety si Palestinci mohou i vyrobit

Asi nejtěžšími zbraněmi, které bojovníci Hamásu používají, jsou pak minomety, které mohou ručně přenášet, případně ve větším počtu převážet na automobilech jako jsou pickupy. Disponují například kopií íránského minometu ráže 120 milimetrů s dosahem asi 8 kilometrů, ale v jejich výzbroji jsou pak i střední minomety ráže 81 nebo 82 milimetrů. Jestli si tyto zbraně vyrábí sami nebo je také pašují, však nejde stoprocentně říci, možné je obojí.

iZdroj fotografie: Tasnim News Agency / Creative Commons / CC BY

Jisté pak je, že je přímo v Gaze vyráběna velká část raket, jimiž hnutí Hamás odstřeluje cíle v Izraeli – třeba Kassám nebo Quds jsou produkty dílen na palestinských územích. Vyrobit je lze z běžně dostupných součástek, poslouží třeba i vodovodní potrubí a beton, a hlavice se skládá z různých hnojiv, uvedla to agentura Reuters. Něco takového ale neplatí o střelách Fajr-5 s doletem 75 km, ty jsou vyráběny v Íránu. Ze Sýrie pak pochází rakety M-302 s podobným doletem. Tyto zbraně nemalých rozměrů tedy musel Hamás do Gazy propašovat.

Zbraně proudí z Egypta a po moři

Hranice pásma Gazy vypadá na první pohled neprodyšně. Týká se to hlavně části sousedící s Izraelem, který si dává záležet, aby tudy nic neproniklo (i když jak vidno, 100% nepropustná ta obrana také nebyla, když ji radikálové bez obtíží zdolali a zaútočili na oblasti blízko hranic). Jiná situace však panuje na relativně krátké hranici s Egyptem, jehož orgány často před různými prohřešky přivírají oči (nejspíše nechtějí riskovat ozbrojený střet).

Hamás navíc pod hranicí vybudoval tajné tunely, jimiž zakázané zboží pašuje mimo dohled egyptských bezpečnostních sil. Zbraně jsou pak také pašovány po moři, i když izraelské námořnictvo často některá plavidla kontroluje a zbraně na nich opakovaně zabavuje. Relativně silnou a moderní výzbroj si může hnutí dovolit také proto, že má štědré podporovatele. Mezi největší patří různé subjekty z Kataru a Kuvajtu, ale zapojeno je nejspíše i Turecko a další země.

Co může Izrael vrhnout do války s palestinským hnutím Hamás, které je proti němu extrémně slabé, ale přesto ho nedokáže srazit

Velkým podporovatelem a dodavatelem zbraní je pak samozřejmě Írán, který vyzbrojováním palestinských militantů vede svou kampaň proti Izraeli. Nelze zapomenout, že Palestinci dostávají podporu na různé projekty například také z USA a Evropské unie, a podle mnoha náznaků je minimálně část této podpory zneužita na vojenské účely. V podstatě tak lze říci, že mají na rukou krev i Američané a Evropané.

Článek Rakety z vodovodního potrubí a betonu nebo hlavice z hnojiva, i tak Hamás zbrojí. Teroristům však nechybí ani těžké vybavení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Izrael už má s válkami zkušenost

Převážně židovský stát je kvůli svým arabským sousedům v pohotovosti již od svého vzniku v roce 1948. Od té doby si ostatně prošel hned několika válkami se sousedními státy, a vždy je nakonec vyhrál. V posledních desetiletích se ale potýká s útoky radikálů, kteří se krčí mezi palestinskými civilisty, takže je boj proti nim mnohem obtížnější, protože může znamenat právě i civilní oběti. Izraelské armádě ale vzhledem k množství občanů, které Hamás zajal, nezbývá nic jiného, než na Gazu útočit, ozbrojence zlikvidovat pokusit se přivést své lidi zpět.

iZdroj fotografie: Noa City-Eliyahu / Creative Commons / CC BY-SA

Ačkoliv má Izrael zhruba 9,5 milionů obyvatel (tedy o něco méně než ČR), jeho ozbrojené síly patří k těm nejlepším a nejsilnějším na světě. V činné službě má kolem 173 tisíc vojáků, ale spolehnout se může na dalších téměř 0,5 milionu rezervistů. Občané Izraele mají také (až na výjimky) povinnou vojenskou službu – muži na 32 měsíců, a ženy na 24. A pakliže se poté nestanou profesionálními vojáky, jsou jako rezervisté připraveni kdykoliv narukovat na obranu své vlasti. Izraelská armáda také začala rezervisty po útoku Hamásu okamžitě povolávat.

Odolné tanky a obrněné transportéry

Izraelští vojáci patří k nejlépe vycvičeným a vybaveným na světě. Vyzbrojeni mohou být několika druhy útočných pušek, a to včetně velmi kvalitních izraelských Tavor. Do zastavěných oblastí pásma Gazy pak izraelské obranné síly zajisté pošlou obrněnce v čele s velmi odolnými tanky Merkava a silně obrněnými transportéry Namer a Achzarit. Jejich výhodou je, že dokáží odolat naprosté většině protitankových zbraní, a často disponují i aktivní obranou.

Samozřejmě to ale neznamená, že jsou tito obrněnci nezničitelní, nějací již v této válce padli, nepřítel však musí vynaložit k jejich zničení opravdu velké úsilí. Izraelské pozemní jednotky pak bude bezpochyby podporovat i dělostřelectvo založené hlavně na houfnicích M109A5. Ozbrojenci Hamásu musí navíc čelit silnému izraelskému letectvu, které ho zasáhlo již několik hodin po prvním útoku.

V jeho řadách se přitom nachází moderní letouny Lockheed Martin F-35 Lightning II, ale hlavní roli budou velmi pravděpodobně hrát letouny General Dynamics F-16 Fighting Falcon vybavené přesně naváděnou municí. Izraelské ozbrojené síly pak v takových situacích zapojují do boje i námořnictvo, neboť zrovna pásmo Gazy má velmi dlouhé pobřeží, a část radikálů útočila i po moři. Izrael se může spolehnout například na korvety Sa’ar 6 nebo na řadu rychlých hlídkových člunů Super Dvora Mk III s rychlopalnými kanony ráže 30 milimetrů.

Hrozbou jsou protitankové zbraně

Ozbrojenci Hamásu, jichž budou pravděpodobně jen jednotky tisíc, mívají nejčastěji útočné pušky postavené na sovětských AK-47 a jejích derivátech, případně kulomety. Jejich nejsilnějšími zbraněmi jsou minomety ráže 120 milimetrů, a pak celá řada protitankových zbraní. Disponují například protitankovými granátomety RPG-7, ale také modernějšími systémy jako 9K113 Konkurs, a pravděpodobně má ve výzbroji i protitankové zbraně dodané z Íránu. Výhodou bude pro bojovníky Hamásu městský terén a civilisté, za něž se schovávají.

iZdroj fotografie: Uživatel proisraeli / Creative Commons / CC BY-SA

Vcelku obávané jsou pak různé druhy raket, jimiž Hamás disponuje ve velkém počtu, a jimiž odstřeluje izraelská města. Nejznámější jsou střely Kassám a Quds, které si Hamás provizorně vyrábí sám. Jsou neřízené a mají jen krátký dolet a nevelkou hlavici, ale jsou velmi levné a má jich velké množství. Hnutí disponuje pravděpodobně i většími střelami propašovanými z Íránu, otázkou ale je, kolik jich ještě může ve výzbroji zbývat. Velké množství svých raket, nejspíše několik tisíc, totiž Hamás odpálil hned na začátku sobotního útoku.

Článek Co může Izrael vrhnout do války s palestinským hnutím Hamás, které je proti němu extrémně slabé, ale přesto ho nedokáže srazit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Špinavá bomba není jaderná zbraň

Pod pojmem špinavá bomba se rozumí zařízení, které dokáže výbuchem do svého okolí rozšířit nějaký radioaktivní materiál. Nejde tedy o žádnou jadernou bombu využívající štěpení jader atomů a energie tím uvolněnou. Zdrojem exploze v takzvané špinavé bombě může být jakákoliv výbušnina, například běžné TNT i řada dalších. Zdrojem radioaktivity pak jakýkoli radioaktivní materiál. Příkladem může být cesium-137, ale existuje samozřejmě mnoho jiných.

Jeho obstarání není ani pro chudý stát ničím obtížným, protože jsou takové materiály využívány v mnoha odvětvích. Nejde tedy jen o výrobu jaderných zbraní nebo energie v jaderných elektrárnách, ale také lékařství, vědu, průmysl nebo i potravinářství. Třeba v roce 1987 dvojice zlodějů kovů nevědomky v Brazílii odcizila kapsle s cesiem-137 a kontaminováno jím bylo minimálně 249 lidí, 20 z nich vážně a 5 jich nakonec zemřelo.

Špinavou bombu lze vyrobit snadno

Sestrojit takové zařízení je vlastně jednoduché, protože stačí jen výbušnina a nějaká nádrž s radioaktivním materiálem. I přes hrůzu, který pojem špinavá bomba mezi lidmi vyvolává, naznačují simulace provedené americkým ministerstvem energetiky, že by nejspíše nezabila příliš velký počet lidí. Částečky radioaktivního prachu jsou totiž relativně těžké a nemohly by se tak výrazně šířit. A ani radioaktivita by nejspíše nebyla na nějakém velkém prostoru smrtelně nebezpečná.

Neznamená to ovšem, že by špinavá bomba nebyla nebezpečná. Ubližovat i zabíjet dokáže, záleží však na okolnostech. Po jejím vypuštění by navíc bylo potřeba dekontaminovat okolí, což může být například v případě měst velmi nákladná a komplikovaná operace. Odborníci se shodují, že největším nebezpečím by nejspíše byla panika mezi lidmi, kterou by použití špinavé bomby vyvolalo. Je totiž skvělým prostředkem vedení psychologické války kvůli obavám, jaké jenom vyslovení jejího jména vyvolává.

Ačkoli ji nikdo nikdy nepoužil, byly zaznamenány minimálně dva pokusy o její sestrojení, a to v roce 1995 a 1997 čečenskými separatisty. Odborníci na terorismus přitom nevylučují, že by se o sestrojení takové zbraně mohla v budoucnu pokusit právě nějaká teroristická skupina s cílem vyvolat paniku. Naopak jako zbraň ve vojenském konfliktu se tato konstrukce jeví jako naprosto neúčinná a rozhodně ji nelze srovnávat třeba s taktickou jadernou hlavicí. Typově bližší by pak mohla být špinavé bombě chemická nebo biologická zbraň.

Článek Jak moc je „špinavá bomba“ nebezpečná? Moc lidí by zřejmě nezabila, měla by však úplně jiný efekt než klasická jaderná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Exploze hlavice ničí i okolí

AGM-114 Hellfire je standardní americká řízená protitanková střela používaná ve vrtulnících, dronech, ale i dalších strojích. Cíl umí zasáhnout s velikou přesností, ale jejich zhruba 9 kilogramů těžká hlavice může napáchat velikou škodu a zabít nevinné, k čemuž také opakovaně došlo (vedle toho existují ještě protipancéřové, tříštivé nebo termobarické střely). Řešením bylo hlavici ze střely zcela odstranit a zamezit tak explozi, čímž se po roce 2011 zrodila varianta označovaná jako AGM-114R9X Ninja.

Poprvé byla nasazena v roce 2017 při likvidaci Abu Khayr al-Masrího, což byl vůdce egyptské odnože Al-Kaidy, a je známo, že v červenci 2022 zabila i vůdce Ajmana az-Zaváhirího, který nahradil v čele Al-Kaidy Usámu bin Ládina. Informací o použití ani konstrukci této střely mnoho není, většinou se totiž jedná o utajované skutečnosti. Raketa byla nicméně mezi lety 2017 a 2019 použita minimálně šestkrát.

Čepele prorazí i střechu auta

Výhodou střely Ninja je, že místo hlavice používá šest speciálních čepelí z velmi hustého kovu. Ty se před dopadem na cíl rozevřou a oběť doslova rozpárají na několik kusů. Díky použití speciálního kovu a rychlosti mohou čepele například bez problému projít střechou automobilu. Odhaduje se, že jsou dlouhé asi 45 centimetrů, delší už by se do střely nevešly. Proto zasahují jen kruh o průměru maximálně 105 centimetrů, a vzhledem k absenci výbušniny tak zůstává vše v okolí nepoškozené.

Ačkoli to není oficiálně potvrzené, experti předpokládají, že střela Ninja má velmi podobné parametry jako klasická střela Hellfire, aby ji bylo možné umístit na drony uzpůsobené k odpalování klasických raket. Její hmotnost vychází kolem 45 kilogramů a je zhruba 1,6 metru dlouhá. Pohání ji raketový motor na tuhá paliva rychlostí až Mach 1,3 do vzdálenosti maximálně 11 kilometrů.

Článek Tajná americká raketa Ninja, která nebouchne, ale přesto cíl zabije. A to velmi drastickým způsobem, zbudou z něj jenom kousky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zkušenost z Vietnamu

Poprvé byly protitankové střely odpalované z vrtulníku použity Američany v roce 1972 ve Vietnamu. I přes jejich úspěch se ukázaly také nedostatky. Střely TOW byly totiž naváděny po drátu, což sice bránilo rušení střely, ale systém měl omezený dosah a velkou hmotnost. Proto v roce 1974 začal vývoj zcela nové střely založené na nejmodernějších technologiích.

AGM (Air-to-Ground Missile, raketa vzduch-země) -114 Hellfire (HELicopter Launched FIRE and forget missile, tedy z helikoptéry odpalovaná střela vystřel a zapomeň) využívá systém kódovaného laserového poloaktivního navádění. Díky unikátnímu kódování pro každou hlavici může být vystřeleno při jednom útoku z jednoho vrtulníku více střel na více cílů. Velkou výhodou je to, že laserový ozařovač cíle nemusí být na palubě vrtulníku, ale může ho používat i pozemní návodčí.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Rozměry AGM-114 jsou skutečně kompaktní. Raketa měří 1,6 metru, průměr je pouhých 180 milimetrů a její hmotnost se podle typu pohybuje od 46 do 48 kilogramů. Hellfire má raketový pohon na pevné palivo THX-657, který dává střele rychlost až 1 601 km/h a dolet 11 000 metrů. Díky malým rozměrům mohou střely AGM-114 nést všechny typy armádních vrtulníků, od MH-6 Little Bird přes MH-60 Seahawk až po bitevní AH-64 Apache, jenž unese rovných 16 „pekelných ohňů“.

Premiéra v Pouštní bouři      

Střela byla zařazena do výzbroje roku 1985. Poprvé byla nasazena do boje o šest let později během operace Pouštní bouře. Okamžitě si udělala skvělé jméno. Pilotům vrtulníků se podařilo vyřadit přes 600 iráckých tanků. Bohužel se „podařilo“ zasáhnout i několik vlastních vozidel. Zkušenosti z války vedly k dalšímu vylepšování zbraně. AGM-114K Hellfire II, zavedená v roce 1994, dostala nový silnější laser, který je hůře ovlivnitelný počasím a optickými podmínkami, a tandemovou kumulativní hlavici.

Tato hlavice si dokáže poradit i s obrněnými cíli s reaktivním pancéřováním. Opravdovou revolucí je však varianta AGM-114L Longbow Hellfire. Střela má vedle laseru i navádění radiolokátorem vrtulníku AH-64, který předává raketě informace. „Elko“ splňuje normy zbraně typu „vystřel a zapomeň“. Zvýšila se nejen přesnost, ale lze se obejít i bez laseru, který byl náchylný na rušičky a nebyl funkční při špatné viditelnosti.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Rodina Hellfire se s přibývajícími léty rozrostla o další členy. RBS-17 je verze pro švédské námořnictvo a pobřežní obranu se schopností ničit vyloďovací plavidla. Ve Velké Británii vznikla pro RAF z AGM-114 střela Brimstone. Hellfire již není pouze doménou vrtulníků. Lze ji odpalovat i z letadel, jako je AC-130 Gunship nebo Cessna AC-208, lodí nebo i obrněných vozidel typu Stryker. Dosud bylo vyrobeno kolem 100 000 střel. V roce 2021 pak jedna vyšla na 150 000 USD (3 794 000 Kč).

Hellfire v bojích proti teroru

Po útoku 11. září 2001 dostaly střely Hellfire nový úkol: likvidaci teroristů. AGM-114 se objevil pod křídly dronů MQ-1 Predator, které likvidovaly teroristické kádry na mnoha místech planety. Obětmi Hellfiru se stali „experti“ jako Ahmud Jasín, vůdce Hamasu zasažený v roce 2004, o deset let později vůdce somálské Al-Kaida Ahmed Abdi Godane nebo roku 2015 v Sýrii Mohammed Emwazi, člen IS, nechvalně proslavený pod přezdívkou Džihádista John.

Izraelcům se podařilo s AGM-114 sestřelit i letadlo. Ovšem nasazení dronů s Hellfire mělo i svou stinnou stránku. Rakety byly příliš silné a při likvidaci cílů docházelo k destrukci širokého okolí. Zvláště ničivá byla verze N s termobarickou hlavicí určená k ničení objektů. Proto roku 2012 vznikla verze R neboli Hellfire Romeo. Ta má místo devítikilové hlavice menší nálož a je určena na přesné útoky. Dokáže například vletět do místnosti a zlikvidovat cíl, aniž by byl dům zničen.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Poslední veřejnosti známá verze je AGM-114R9X neboli nindža střela. Ta neobsahuje výbušninu, ale vystřelovací čepele, které oběť rozřežou na kusy. Tou byl nejspíše v roce 2020 zabit v iráckém Bagdádu íránský generál Kásim Solejmání. Nyní přichází dodávka norských AGM-114 a švédských RBS-17 na Ukrajinu. Střely budou zřejmě použity na ukrajinských dronech.

Článek AGM-114 Hellfire měla ničit komunistické tanky. Stala se však postrachem teroristů. Teď míří na Ukrajinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Smlouva o nešíření jaderných zbraní

Dostat se k jaderným zbraním nebylo a není podle tvrzení dnešních i minulých vrcholových politiků jaderných zemí vůbec lehké, a tak se hrozba jaderných zbraní ve špatných rukou nemusí zdát příliš reálná. Podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní vlastní atomový arzenál pouze pět světových mocností. Jedná se o USA, Rusko, Francii, Čínu a Velkou Británii.

Další tři státy –⁠ Pákistán, Indie a Izrael –⁠ se podepsání smlouvy zdržely. Izrael, na rozdíl od Pákistánu a Indie, nejenže nikdy jaderné zbraně netestoval, ve skutečnosti představitelé státu ani nikdy nepřiznali, že by měli jaderné zbraně ve svém arzenálu. Je však velice pravděpodobné, že je vlastní. 

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

A pak je tady Severní Korea, která nejprve Smlouvu o nešíření jaderných zbraní podepsala, následně však svůj podpis stáhla a ve vývoji i testování jaderných zbraní pokračuje dodnes. Pokud nebudeme brát v potaz spekulace o jaderných zbraních Jihoafrické republiky, kde byl atomový program ukončen po nástupu černošské většiny k moci, žádná jiná země na světě by jaderné zbraně ve svém držení mít neměla. 

Dalo by se tedy říci, že se „jaderný klub“ skládá z velké části z poměrně slušných členů. I když to mezi vládami jaderných mocností občas dosti vře a ze strany některých padají jaderné výhružky už tak nějak pravidelně, ve skutečnosti to vypadá, že představitelé oněch států dělají vše, co je v jejich silách, aby atomové arzenály zůstaly nedotčeny. 

Když tedy pomineme snad plané ruské výhružky, největší pochybnosti vzbuzují pouze poněkud výstřední severokorejští vůdci. Ovšem ani ti zatím jaderný terorismus nijak aktivně nepodporují, stejně jako ostatní jsou si dobře vědomi hrůzných dopadů případného jaderného konfliktu. Vývoj jaderných zbraní by se tak dal považovat spíše za jakousi snahu o politický triumf, kterým se mocnosti udržují navzájem na uzdě. Skutečná hrozba se skrývá jinde.  

Hrozba zlomených šípů

I přes přísná bezpečnostní opatření byla od začátku atomové éry kontrola nad řadou jaderných zbraní nenávratně ztracena. Pro incidenty týkající se jaderných hlavic používá americká vláda kódové označení „Broken Arrow“ neboli česky „zlomený šíp“. Například dne 5. února 1958 došlo ke srážce strategického bombardéru B-47 se stíhačkou F-86.

Letouny se srazily nedaleko pobřeží Georgie, poblíž města Savannah. Bombardér nesl na palubě jadernou pumu Mark 15, kterou pilot v obavě, že by 3 400 kilogramů vážící nálož mohla při havárii explodovat, shodil do vod mělké zátoky Wassaw Sound. Všechny pokusy o nalezení bomby byly neúspěšné. 

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

K dalšímu znepokojivému incidentu došlo 5. prosince 1965 na palubě letadlové lodi USS Ticonderoga. Loď se vracela z Vietnamu na americkou námořní základnu v japonské Jokosuce, když se letoun Douglas A-4 Skyhawk, který byl vyzdvižen na palubu z podpalubí, náhle převrátil a spadl přes palubu.

Kvůli velké hloubce se nedalo k letounu dostat. Ztráta letounu je již sama o sobě docela znepokojivá, ještě nepříjemnějším překvapením však bylo zjištění, že se na palubě útočného letounu nacházela bomba B43 s jadernou hlavicí. Letoun ani bombu se nepodařilo nalézt a dodnes zůstávají pohřbeny v hlubinách. 

Jaderný materiál na černém trhu

Další zlomený šíp zaryl svůj hrot do grónských ledovců. V roce 1968 se poblíž letecké základny Thule v Grónsku zřítil americký strategický bombardér B-52. Letoun nesl na palubě několik termonukleárních bomb. Některé z nich při nárazu detonovaly a zamořily zasaženou oblast radioaktivním odpadem. Pozdější průzkumy oblasti odhalily, že jedna z hlavic pronikla ledem a klesla hluboko na mořské dno, kde od té doby odpočívá. Americká armáda přiznala ztrátu celkem 11 hlavic, některé neoficiální zprávy však naznačují, že počet může být mnohem vyšší. 

Podobných incidentů bylo napříč historií celá řada a hrozba jaderného terorismu je proto brána po celém světě opravdu vážně. Ještě větší obavy nežli nalezení či odcizení hotových zbraní však vzbuzuje pro budoucnost bezpečnost jaderných materiálů používaných k výrobě hlavic, který je uložen v celkem čtyřiceti zemích po celém světě. Jedinou skutečnou zárukou jaderné bezpečnosti je proto zamezení prodeje uranu a plutonia na černém trhu. 

iZdroj fotografe: U.S. Air Force / Public Domain

Skutečným problémem je však v současné době řada geopolitických změn, které se nevyhýbají ani zemím – majitelům jaderného arzenálu. Například Pákistán, země, která vlastní atomové zbraně a je silně nábožensky zaměřená a vládnou zde muslimští politici. Nad pákistánskými atomovými zbraněmi drží zatím ochrannou ruku armádní pákistánští velitelé a generálové.

Ti jsou ve svém mocenském postavení v Pákistánu sice neveřejně, ale velmi intenzívně podporováni především americkou tajnou službou. Co se však stane, jestliže i v Pákistánu proběhne to, co kdysi v Íránu, totiž ona pověstná islámská revoluce? Pákistán má k tomu dnes velmi nakročeno. A fanatici u moci v zemi, která vlastní atomové zbraně, to vyvolává mrazení v zádech.

Nebezpečí islamismu v Evropě

Ale nemusíme chodit zase tak daleko z Evropy. Stačí se podívat do Francie. Velká imigrační vlna především z muslimských zemí zcela mění demografický obraz země jako evropské. Již dnes voliči islámského vyznání, kteří jsou díky kázáním v nových mešitách v celé Francii velmi ukáznění, tvoří téměř 15-20% občanů Francie s volebním právem. Prostý odhad podle současné porodnosti této skupiny francouzských obyvatel říká, že není daleko doba, kdy budou evropští Francouzi menšinou ve své vlastní zemi.

Jak kdysi řekl nebožtík Kaddáfí, my muslimové dobýváme Evropu skrze dělohy našich žen. Ve Francii je tento proces nejviditelnější, ale stejný probíhá v Itálii, Velké Británii, Německu a nejdále je kupodivu ve Švédsku. Koluje neověřená informace, že pro tento případ má Británie dohodu s USA o zabezpečení britských jaderných zbraní. Takováto dohoda však s Francií údajně neexistuje. Takže je otázkou času, kdy se ujmou legálně moci islámské politické strany ve Francii prostou většinou ve volbách.

Jejich francouzští imámové budou najednou rozhodovat o velkém atomovém arsenálu naprosto nekontrolovatelně. Poslední kategorií hrozeb je možnost, že si některá země či nekontrolovatelná mocenská skupina prostě jadernou zbraň vyvine sama. V současné době jsme ubezpečováni světovými politiky, že to prakticky není možné, že jde o technologicky tak složitou záležitost, že v primitivních podmínkách nelze atomovou zbraň vyrobit. Jenže toto tvrzení pro uklidnění světové populace má několik háčků.

Především existují země, které na „to“ technologicky a ekonomicky mají. Například Írán. A protože existují další země či korporace, pro které jsou peníze až na prvním místě, přes pokusy o celosvětová embarga na potřebné materiály a technologie, které potřebuje a které jinak lze na světovém trhu nakoupit bez problému, Írán zcela zřetelně postupuje ve svém atomovém programu a je pravděpodobně velmi blízko fáze, kdy atomovou zbraň bude schopen vyrobit a pak i použít.

Primitivní jaderná zbraň

A když se podíváme na další premisu předchozího tvrzení, je nutno si uvědomit, že první atomový reaktor doktora Fermiho v USA nebylo nic jiného, než víceméně pyramida z kostek přírodního uranu. Když před 75 lety, 2. prosince 1942, provedl italský vědec Enrico Fermi první jadernou řetězovou reakci na světě, spustil první atomový reaktor umístěný na fotbalovém stadionu Chicagské univerzity Stagg Field.

Ten se skládal z uranu a jako moderátor (zpomalovač) neutronů byl použit grafit. Reaktor označovaný jako CP-1 o velikosti průměru aktivní reakční válcové zóny cca 3,7 metru na necelých 6 metrů výšky byl postaven doslova jako lego ze stavebního řeziva, grafitových cihel, oxidů přírodního uranu a nevelkého množství kovových slitků stejného kovu na squashovém kurtu Chicagské univerzity. Dnešní komisaře Mezinárodní agentury pro atomovou energii IAEA by při pohledu na něj klepla pepka.

Místní univerzitní mladí hráči amerického fotbalu tehdy odtahali na zádech podstatnou část dovezeného materiálu z aut do stadionu a neměli ani nejmenší tušení, s čím přítomným vědcům pomáhají. A ani vědci si nebyli ničím jisti a obávali se rozeběhnutí neřízené řetězové reakce. Obávali se oprávněně. Stačilo odstranit některé grafitové cihly a hlavně všechny kadmiové tyče, které sloužily jako moderátor, a atomový výbuch by nešlo zastavit.

Velmi jednoduchá až primitivní atomová zbraň tak byla na světě. A technicky není problém ji v nějaké hale znovu sestavit. Jen v oblasti dohadů a možná, že i velmi utajovaných informací jsou tvrzení, která se občas objeví na veřejnosti a jsou tvrdošíjně označovány médii za fámy, že existují jiné jednodušší technologie výroby malých atomových zbraní. Ale tady už zabředáme do království fake news. Tedy, autor v to doufá……

Článek Jaderný terorismus: Hrozba atomové války se naplní, pokud jaderné zbraně padnou do nesprávných rukou, v Pákistánu je to na vlásku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Snaha o založení vlastního státu

Nárůst teroristických aktivit v oblasti Sahelu, Velkých jezer, Čadského jezera, Afrického rohu a v poslední době také v severním Mosambiku nelze přitom přičítat pouze vlivu rychle se šířící džihádistické ideologie. Ke zhoršení bezpečnosti v uvedených oblastech přispěla celá řada faktorů. Včetně chudoby, korupce, rostoucího násilí mezi pastevci a zemědělci domáhajícími se práv na půdu, takřka žádné přítomnosti státních složek i nedostatek perspektiv pro mladé lidi.  

Dne 16. června zveřejnil Islámský stát ve svém pravidelném týdenním vydání soukromého zpravodaje al-Naba článek s názvem „Afrika: země hidžry a džihádu“. Autor v článku bezostyšně vyzdvihoval a velebil působení subsaharských poboček džihádistické organizace. Veškeré dosavadní úspěchy Islámského státu byly přirozeně přičteny náboženskému odhodlání členů organizace a jejich neochvějné vytrvalosti v honbě za určenými cíli.

V závěru článku pak autor vyzval všechny muslimy, aby se za hidžrou vypravili právě do subsaharských oblastí. „Afrika je dnes tím, čím byl al-Šám včera,“ zdůraznil autor. Odkazoval přitom na provincii Bilad al-Šám, oblast jinak označovanou jako „islámská Sýrie“.

Z historie víme, že se jednalo se o provincii Rášidského chalífátu, Umajjovského chalífátu a Abbásovského chalífátu, která byla v letech 634-647 dobyta muslimy. Označení al-Šám nyní využívá celá řada aktivních sunnitských islamistických militantních skupin, včetně organizace Tahrír al-Šám, jež je úzce zapojena do syrské občanské války.  

ISIS posiluje své postavení v Africe  

Islámský stát má bohužel k oslavě svých úspěchů na jižním kontinentu velmi dobrý důvod. Zhruba od ledna roku 2020 extremistické hnutí stále častěji útočí na své soupeře, přičemž ve většině případů odchází z potyček vítězně. Tato skutečnost potvrzuje nejen rostoucí angažmá skupiny v subsaharské oblasti, nýbrž i rychle se šířící a nebezpečnou islamistickou ideologii, jež má ve zvyku překrucovat realitu k obrazu svému.

Jen od ledna do června 2020 se ISIS přihlásila k celkem 42 útokům měsíčně, přičemž od července do prosince 2020 se již číslo zvýšilo na 44. A od ledna do června 2022 se pak hnutí přihlásilo k až těžko uvěřitelným 80 útokům za měsíc.

S největší pravděpodobností lze navíc očekávat, že se tento trend v dohledné době nezmění. Útoky v oblasti se budou naopak ještě stupňovat. A to i z důvodu rostoucího vyčerpání sil zemí, které se v oblastech, kde ISIS působí, aktivně angažují. V únoru tohoto roku například Francie, spolu se svými partnery, oznámila stažení svých jednotek z Mali. Francouzští představitelé na osvětlenou uvedli, že „Nebyly naplněny politické, operační a právní podmínky pro efektivní pokračování mise.“

Toto rozhodnutí následovalo po stažení vojáků ze země v srpnu 2021. Je však třeba podotknout, že utlumení činnosti a stažení jednotek se týká pouze úkolového uskupení Takuba v rámci francouzské operace Barkhane. Výcvikové mise EUTM a MINUSMA, které jsou pod hlavičkou OSN, i nadále pokračují.

Úskalí územních samosprávných celků  

Nicméně také Etiopie byla v roce 2020, v důsledku narůstajících domácích občanských nepokojů, nucena stáhnout ze Somálska tisíce svých vojáků. Nehledě na to, že bývalý americký prezident, Donald Trump, rovněž nařídil stažení amerických vojáků z oblasti. Ačkoli nynější prezident Joe Biden nedávno oznámil svůj úmysl zvrátit uvedené rozhodnutí a opětovně rozmístit v Somálsku na 750 vojenských instruktorů. Ovšem kdy by k tomuto k tomuto kroku mělo dojít, není zatím jisté.

Prázdnotu, která vzniká stahováním zahraničních jednotek, pak často velmi rychle vyplní různé potencionálně problematické elementy. V posledních několika měsících se například objevily zprávy týkající se působení nechvalně proslulé ruské soukromé bezpečnostní agentury Wagner Group na území nejen Mali, ale i v dalších afrických zemích.

Four days after the Islamic State released a video in which #IS Syrian fighters praised their counterparts in Africa, the media office of the group’s Iraqi province disseminated a video with Iraqi fighters paying tribute to IS fighters in Mozambique, Mali, Nigeria and the Sahel. pic.twitter.com/wfBYIbQ2Vc

— Jihad Analytics (@Jihad_Analytics) June 27, 2022

Bez přehánění lze tedy říci, že nepřítomnost zahraničních, především pak francouzských jednotek, ohrožuje nejen operační kapacity země v boji s džihádisty, ale také samotnou schopnost domácích bezpečnostních složek omezit provládní milice v porušování lidských práv. Wagnerovci jsou totiž naprosto zproštěni jakéhokoliv závazku chránit civilisty.

A vzhledem k tomu, že se místní vlády až příliš často uchylují k uplatňování agresivních protiteroristických postupů, civilní obyvatelstvo je často ze strachu o vlastní bezpečnost doslova nuceno k podpoře džihádistů.

Což samozřejmě nahrává Islámskému státu při posilování svých pozic a rozšiřování sfér vlivů v subsaharské Africe. Například v Nigérii se obyvatelé v důsledku přísných protiteroristických procesů, které se podepisovaly na civilistech, vládě naprosto odcizili a začali mohutně podporovat povstaleckou skupinu Boko Haram. Ta si klade za cíl vytvořit z Nigérie muslimský stát, postavený na velmi striktním výkladu práva šaría.  

Potlačení džihádistické hrozby  

Zjednodušeně řečeno, v důsledku vnitřních ekonomických a hospodářských problémů, ruku v ruce s přetrvávajícím etnickým napětím v mnohých afrických zemích, nejsou vlády (zejména v oblastech západní Afriky) schopny čelit hrozbám sunnitských džihádistických bojovníků. A naopak se stávají živnou půdou pro nábor nových džihádistů. 

Prudký nárůst míry násilí připisovaného džihádistickým skupinám, a jejich vazby na zahraniční hnutí, přiměly zainteresované mezinárodní subjekty, včetně Evropské unie, k zahájení protiteroristických operací, do nichž se zapojili i lokální aktéři. Evropský parlament tyto teroristické skupiny opakovaně odsoudil a vyjádřil podporu vojenským a civilním misím EU v regionu.

Nicméně vojenský přístup, který mezinárodní společenství dosud upřednostňovalo, nedokázal vyřešit hlubší křivdy komunity ani upevnit postavení státních orgánů. Zda by tedy mělo být stažení mezinárodních mírových vojsk z rizikových oblastí přehodnoceno, či zda je Bidenovo rozhodnutí o opětovném nasazení vojáků v Somálsku skutečně pozitivním krokem, není momentálně jisté.

Jedna věc však jistá je, naprostým opuštěním vlád, které se nepochybně nachází v nouzové situaci, problém jen tak nezmizí. Pokud nahlédneme na situaci z dlouhodobého hlediska, dá se předpokládat, že se Islámský stát po upevnění svých pozic v subsaharské Africe zaměří na další expanzi. Státní představitelé se tedy musí ujmout vůdčí role zodpovědně a v rámci vytrvalé kampaně poskytovat veřejnosti ucelené informace o skutečných důsledcích džihádistického rozmachu. 

Jak velké je riziko šíření islamismu ze subsaharské Afriky do Evropy?

Zdroj: TheDefensePost

Článek Afrika ve spárech džihádistů: Islámský stát směřuje své zájmy do subsaharské Afriky. A Západ by měl učinit totéž se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Droga míří hlavně do arabských zemí

V Evropě není příliš známá, i když se na některých místech také objevila. Jejími hlavními odběrateli jsou uživatelé v zemích Blízkého a Středního východu, kde se bere jako relaxační droga v klubech, ale slouží i jako bojová droga v místních konfliktech, protože dokáže odbourávat únavu či potlačit strach. O tom, jaký je to problém, svědčí občasné zprávy o zabavení milionů kusů tablet captagonu. Je jasné, že jde jen o špičku ledovce.

Captagon je obchodní jméno látky fenetylin. Jde o mírnější alternativu amfetaminu objevenou na začátku 60. let. Používal se například při poruchách pozornosti a dalších indikacích, i když jeho účinky jsou sporné. V 80. letech začal být jako nebezpečná droga regulován a zakazován. Jeho největším odbytištěm je Saudská Arábie a další arabské země, kde je užíván v klubech. Ale zásilky captagonu byly zabavené i v Řecku nebo Itálii.

Opravdová epidemie captagonu začala s válkou v Sýrii. Kvůli zničené ekonomice všechny strany konfliktu hledaly možnosti, kde získat prostředky pro vedení bojů. Právě výroba nelegální drogy se ukázala jako jedna z nejsnazších. Do její produkce a distribuce se zapojily téměř všechny strany konfliktu, včetně Islámského státu, který jinak proti drogám vedl nekompromisní tažení. Příležitost získat větší množství peněz ale převládla.

Zabaveny byly miliony kusů tabletek

Odborníci odhadují, že současná výše obchodu s captagonem dosahuje minimálně pěti miliard dolarů (119 miliard korun) za rok. Například syrské úřady v červnu oznámily, že se jim podařilo zabavit obří zásilku 249 kilogramů pilulek. Na celém Blízkém východě jich jen v první polovině roku 2022 bylo zabaveno kolem 145 milionů kusů. Přesto půjde jen o menší část drog, které se nakonec dostanou na trh.

Hlášení syrských úřadů o boji s captagonem působí trochu komicky, protože podle zjištění investigativních reportérů z New York Times jsou to právě syrští vládní představitelé, kdo se v největší míře na narkobyznysu podílí. Drogy se vyrábějí v jednoduchých laboratořích a jsou pod dohledem syrských vojáků. Největší podíl na této činnosti má mít 4. obrněná divize, v jejímž čele stojí bratr syrského prezidenta Maher al-Assad. Ten je označován za jednoho z nejmocnějších mužů v zemi.

Zapojení vojáků a Hizballáhu

Pod dohledem vojáků mají být drogy nejen vyráběny, ale i schovávány do různých produktů od krabiček s čajem až po nábytek, které pak proudí do světa. Většinou z přístavu Lakátie. Další pašeráckou a distribuční síť zajišťuje hnutí Hizballáh, které se syrským režimem dlouhodobě spolupracuje a jehož bojovníci bojují po boku syrské armády. Hizballáh využívá kontaktů v řadě arabských zemí k pašování a ze zisků financuje svoji činnost.

Dalším nebezpečím rostoucí oblíbenosti captagonu, kromě financování syrského režimu a mnoha konfliktů či zbraní na Blízkém a Středním východě, je fakt, že se objevuje stále větší množství falešných pilulek. Kromě fenytylinu obsahují různé směsi jiných amfetaminů, kofeinu a dalších látek, které často mají mnohem silnější účinky než původní droga a mohou vést i k různým záchvatům a dalším negativním jevům. Ačkoli se úřady postižených zemí snaží s problémem něco dělat, zatím se zdá, že jsou spíše bezmocné.

Jsou drogy i běžným jevem ve válce na Ukrajině?

Zdroj: Nationalinterest, Nytimes

Článek Syrská armáda a vláda jedou v obřím narkobyznysu. Drogu captagon distribuuje i Islámský stát, jde o miliardy dolarů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bojoval již jako student

Arafat se narodil v roce 1929 v Káhiře palestinským rodičům. V roce 1944 začal studovat Univerzitu krále Fuada I. Když v roce 1948 vypukl boj mezi Araby a židy v bývalé britské Palestině, stejně jako mnoho Palestinců se zapojil do boje. Bojoval hlavně na území Gazy, ale v jednotkách Muslimského bratrstva, nikoli palestinských bojovníků.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Na začátku 60. let se přesunul do Kuvajtu, kde s dalšími Palestinci založil hnutí Fatah, v jehož čele po několika letech stanul. Z Kuvajtu se přesunul do Sýrie, kde se mu povedlo naverbovat bojovníky se stejnými názory, ale byl uvězněn. Avšak Fatah začal vést ozbrojený boj proti Izraeli. Arafat a hlavní síly se přesunuli do Jordánska a zapojili se i do šestidenní války. V roce 1969 byl nakonec zvolen vůdcem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP).

Doba teroristických útoků

Na začátku 70. let se ale vztahy Fatahu a jordánské vlády prudce zhoršily a hnutí se muselo přesunout do Libanonu. V té době OOP a na ni napojení Palestinci prováděli řadu útoků včetně vražd, odpalování bomb nebo únosů letadel po světě. Podle některých indicií Arafata a další mohla využívat i sovětská KGB. V roce 1972 skupina Černé září, kterou údajně Fatah založil, zabila na olympiádě v Mnichově 11 izraelských sportovců.

V Libanonu se Palestinci vedení Arafatem účastnili místní občanské války a zároveň stále podnikali útoky na Izrael. Ty již neměly být i kvůli veřejnému mínění prováděny po světě. V roce 1982 provedl Izrael invazi do země s cílem odtamtud OOP vyhnat. Arafatovi se jen těsně za pomoci některých diplomatů podařilo uprchnout. Nakonec se usídlil v Tunisu.

iZdroj fotografie: Uživatel Eleland / Creative Commons / CC BY-SA

Na konci 80. let vypukla na palestinských území v Izraeli první intifáda. Arafat ale začal pomalu měnit svoji politiku zničení státu Izrael. OOP v roce 1988 vyhlásila samostatný stát Palestina, ale zároveň pod tlakem svého vůdce v tichosti přijala rezoluci Rady bezpečnosti OSN 242, která uznává právo státu Izrael na existenci.

Mírové ujednání s Izraelem

Na začátku 90. let udělal Arafat chybu, když se postavil za Saddáma Husajna, který obsadil Kuvajt. To Palestince připravilo o dost peněz z bohatých arabských zemí. Naopak v té době začal vyjednávat s předními izraelskými představiteli o vyřešení situace mezi židy a Palestinci. Vše vedlo v roce 1993 k dohodám z Osla a vytvoření palestinské samosprávy. Za to dostal Nobelovu cenu míru, spolu s Šimonem Peresem a Jicchakem Rabinem. Od roku 1996 byl prezidentem palestinské samosprávy.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

V té době se také začal názorově rozcházet s radikálnějšími Palestinci, kteří přecházeli k hnutí Hamas. Zhoršili se i vztahy s Izraelem, kde začali vládnout politici nepodporující samostatný palestinský stát. Vypukla i druhá palestinská intifáda. V roce 2002 byl Arafat v podstatě uvězněn ve svém sídle v Ramaláhu, který nesměl opustit.

Na podzim roku 2004 se prudce zhoršil jeho zdravotní stav a nakonec byl převezen do nemocnice v Paříži. Zde byl několik dní v kómatu a nakonec 11. listopadu zemřel. Podle lékařů na hemoragickou mrtvici. Pohřeb se konal v Egyptě, následně bylo jeho tělo převezeno na palestinská území. Později se vyskytly spekulace, že mohl být otráven poloniem nebo že trpěl onemocnění AIDS.

Jásir Arafat je dodnes kontroverzní postavou, řada lidí vnímá udělení Nobelovy ceny za mír jako facku prestiži cen ze Stockholmu. Je nepopiratelné, že tento Palestinec má na rukou velké množství krve, stejně tak jako nelze popírat, že jeho odklon od terorismu přispěl alespoň k dočasnému zklidnění situace na palestinských územích. Fatah nadále volí umírněnější politiku, ale Hamas je v současnosti výrazně úspěšnější a mír je stále daleko.

Jaký je vás názor na Jásira Arafata – je to hrdina, nebo terorista?

Zdroj: Britannica

Článek Arafat byl terorista, který dovedl palestinský národ k samostatnosti a dostal Nobelovu cenu za mír se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Záminkou se stala návštěva Chrámové hory

V roce 2000 na palestinských územích vypukla takzvaná druhá intifáda. V období střetů mezi Palestinci a Izraelem se začaly formovat i Brigády mučedníků al-Aksá. V názvu se organizace odkazuje na mešitu al-Aksá na Chrámové hoře v Jeruzalémě, která patří ke svatým místům islámu. Záminkou druhé intifády byla návštěva Ariela Šarona právě na Chrámové hoře, kdy Arafat zároveň upustil od jednostranného vyhlášení samostatné Palestiny.

iZdroj fotografie: Uživatel Assaf.c / Creative Commons / CC BY-SA

Skupina byla úzce napojena na hnutí Fatah, zvláště v době života palestinského vůdce Jásira Arafata. Podle některých zdrojů jim Arafat dokonce poskytoval finanční prostředky. Členové brigád začali s přestřelkami a sebevražednými útoky. Zpočátku se zaměřovali na oblast západního břehu Jordánu, kde útočili na izraelské vojenské hlídky a židovské osadníky. Do dnešní doby se podíleli na několika tisících útoků dle izraelských zdrojů.

Brigády se v době svého vzniku označily jako sekulární organizace, ideologicky jsou úzce propojené s Fatahem, který je často kritizován izraelskými úřady za to, že proti organizaci zásadně nezakročí. Její význam však postupně klesal s rostoucí silou teroristické organizace Al-Kajdá či nástupem Islámského státu na Blízkém východě. V loňském roce uprchl z izraelského vězení vůdce brigád Zakarja Zubejdí, panují obavy z eskalace násilí v oblasti.

Cílem bylo cokoli v Izraeli

Když byl v roce 2001 vůdce brigád Jásir Badáví, mimochodem na výplatní pásce Fatahu, zabit bombou v autě, její členové začali i s útoky na civilní cíle v samotném Izraeli. V lednu 2002 střelec 6 lidí zabil a 33 zranil při oslavě Bat micva. Při sebevražedném útoku v březnu 2002 bylo v Jeruzalémě zabito 11 lidí, dalších 22 pak 5. ledna 2003 na centrálním autobusovém nádraží v jižním Tel Avivu. Podobných akcí členové mají na svědomí mnohem více. Využívali při nich někdy i dětské útočníky.

Americké ministerstvo spravedlnosti zařadilo brigády v roce 2002 na seznam teroristických organizací stejně jako řada dalších států. Po smrti Jásira Arafata se vztah s Fatahem rozvolnil. V roce 2005 Fatah oznámil, že brigády byly rozpuštěny, ale i tak zůstaly aktivní. V roce 2007 jim Izrael nabídl amnestii. Odhaduje se, že dnes mají několik set členů a jsou aktivní hlavně v pásmu Gazy.

V současné době se úplně zapomnělo, že Pásmo Gazy či Západní břeh Jordánu jsou ve skutečnosti uprchlickými tábory, které vznikly po založení státu Izrael. Arabské státy cíleně nepřijímaly tyto palestinské Araby, aby udržovaly konflikt pořád žhavý, což se jim povedlo. Celý postup ohledně Palestiny byl desetiletí stále stejný, neuznat a zničit židovský stát. Palestinci již mohli být dávno asimilováni okolními státy.

Celá problematika až tak komplikovaná není. Do Palestiny stále proudí mezinárodní pomoc, ale ta je především Hamasem zneužívána pro vojenské účely, Palestinci například sami vyrábí velké množství raket krátkého dosahu. Jejich počty jdou do tisíců. Obyvatelstvo je udržováno v chudobě a Hamas se zároveň tváří jako dárce, když občas pustí mezinárodní pomoc mezi obyvatelstvo. Brigády mučedníků al-Aksá jsou dnes již jen střípkem celé mozaiky.

Izrael je často kritizován za vojenské zásahy na Západním břehu Jordánu, zpravodajství se ovšem málokdy zmiňuje, že jde o vyprovokované reakce či chirurgické útoky proti tajným manufakturám, které vyrábí zbraně následně použité proti Tel Avivu. Zemře-li Palestinec izraelskou vinou, je mezinárodní poprask, jenž se nedá srovnat s malým zájmem o izraelské oběti teroristických útoků. Konflikt je zamrzlý a zřejmě ještě dlouho bude.

Jak hodnotíte používání teroristických útoků jako prostředku k prosazení nějakého cíle?

Zdroj: Britannica, RefWorld

Článek Brigády mučedníků al-Aksá útočící na Izrael nejspíše platil sám Arafat. Teroristická skupina je i přes avizované rozpuštění stále aktivní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Drony zapalují ropnou infrastrukturu

Případy tohoto použití zná z televizních obrazovek celý svět. Požáry ropných zařízeních v Džiddě zažehnuté sebevražedným dronem v letošním roce, což se předtím stalo i v Abkajku a Churajsu v Saúdské Arábii v roce 2019, ukázaly, o jak nebezpečné zbraně vlastně jde. V tomto případě je mají na svědomí jemenští Hútíové. Jejich výhodou je, že se mohou opřít o drony, které jim jsou dodávány z Íránu. Ten má relativně vyspělý letecký průmysl a výrobu specializovaných vojensky využitelných či přímo k vojenskému využití zkonstruovaných dronů zvládl.

Jemenští povstalci tak disponují stroji jako Qasef-1, Qasef-2k, Sammad-2 a Sammad-3. To jsou drony s křídly, jejichž dolet může být až stovky kilometrů a mohou unést i desítky kilogramů těžký náklad, např. nálože. Protože Hútíové ovládají velkou část země, mohou na své cíle útočit z bezpečí svého území. I když Saúdská Arábie má moderní protiletadlové systémy, ukazuje se, že není schopna všechny útoky dronů zastavit.

V tomto případě je producentem těchto specializovaných dronů Írán, ale Jemenci nejsou jediní, komu stroje dodává. Přítomnost jejich dronů byla zaznamenána například i v Sýrii. Zde operují íránské Revoluční gardy, ale ví se, že některé stroje dostalo i hnutí Hizballáh, které Írán podporuje. Drony dosud využívalo k průzkumu. V únoru jeden dron hnutí sestřelil Izrael. Šéf organizace Hasan Nasralláh se ten samý měsíc nechal slyšet, že jsou schopni vyrobit tisíce dronů a přeměnit je v přesně naváděnou munici.

Drony-vrtulníčky mají menší nosnost a dosah

Je samozřejmě otázka, jaké druhy dronů myslel. Zda okřídlené drony, které jsou schopné letu na delší vzdálenost, nebo jde o specifické využití technických možností některých z komerčně dostupných vrtulníčkových dronů, například kvadrokoptér. Okřídlené drony řízené na dálku jsou dnes záležitostí dokonale technologicky zvládnutou a své létající modely s povelovým ovládáním staví ve velkém modeláři na celém světě. Dnes je z komerčních stavebnic například firmy Graupner či Modela dokáže sestavit a zalétat i šikovné malé dítě.

Další pokrok v tomto směru přinesly elektrické či motorové kolmostartující vrtulníčky se třemi, čtyřmi, pěti i více nosnými vrtulkami. Ty menší s elektrickým pohonem jsou levné, tiché, snadno a intuitivně ovladatelné, téměř vždy vybavené malou on-line kamerou a především snadno dostupné. Většinou mají sice omezený dolet a nosnost, ale i tak mohou velmi snadno běžně unést náklad o hmotnosti jeden kilogram, což k provedení útoku například neseným obranným ručním granátem či jiným i amatérsky zhotoveným výbušným systémem může stačit.

iZdroj fotografie: Pixabay

Tyto možnosti již někdy v letech 2015 a 2016 předvedl na Blízkém východě Islámský stát. Drony nejprve používal k navádění sebevražedných atentátníků. Později je začal upravovat ke shazování náloží nebo sebevražedným útokům. Vzhledem k nízké hmotnosti nákladu, který tehdy běžně dostupný dron mohl unést, nebyly napáchané škody vysoké. Jejich efekt byl spíše psychologický.

Ovšem relativně snadno se tato technologie dá použít k cíleným útokům. Příkladem může být pokus o atentát na iráckého premiéra Mustafu Al-Kadhimiho. Toho se šíitské milice pokusily v listopadu 2021 zabít za pomoci dvou kvadrokoptér. Jeden z dronů se jim nepodařilo odpálit. Druhý poškodil automobil a část premiérova domu, ale ten z pokusu o atentát vyvázl.

Použití ze strany teroristů je snadné a dostupné

Když by se nějaká skupina nebo i jednotlivý terorista rozhodl například získat nějakou větší dnešní komerční kvadrokoptéru, zřejmě by na ni dokázal umístit až pětikilogramovou nálož. V tomto případě by stačilo, aby si útočník vybral jen vhodnou pozici a místo, kde je shromážděný větší počet lidí, a mohl by provést cílený útok, ať už svržením nálože, nebo sebevražedným dronovým náletem na cíl s relativně vysokým počtem obětí.

I v zemích jako Indonésie nebo Malajsie již bezpečností složky zmařily plány útoků za pomoci dronů. V době, kdy je takovýto létající stroj schopen sestavit a ovládat jen trochu zručnější středoškolák, vzniká otázka, zda je dnes vůbec možné důsledně regulovat prodej a používání dronů, ale i prodej komponentů, jež by mohly sloužit k jejich výrobě a ovládání.

V Česku dnes například díky platné vyhlášce lze provoz a létání vrtulníkových dronů od již poměrně malé váhové kategorie detekovat a dodatečně regulovat úředním postihem majitele za nedodržování například vymezených prostor se zákazem jejich použití. Pro okřídlené drony, dříve tradiční zábavné či sportovní létající modely letadel, však ani toto dnes technicky ani legislativně v zásadě není možné. Pokud se někdo rozhodne jakýkoli dron použít pro teroristický čin, platná vyhláška tomu pochopitelně nedokáže zabránit.

I vojenská obrana proti vojenským dronům je dnes vlastně ještě v plenkách. Možnosti malých „válečných“ dronů perfektně ukazuje téměř v přímém přenosu válka na Ukrajině a zveřejňované údaje a záběry v médiích v tomto směru pro některé lidi i státy přinášejí mnoho „inspirací“. Bohužel i tento článek, byť jde o analýzu a úvahu, je technicky takovou inspirací také. Lidstvo se zřejmě brzy bohužel dočká v tomto směru ještě velkého množství nepříjemných překvapení.

Jak reálné je, že někdo použije drony k velkému teroristickému útoku?

Zdroj: TheDefensePost

Článek Drony začínají být problémem nejen Blízkého východu. Používají je povstalci a teroristé, obrana je obtížná, ale dostupnost snadná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Při projížděním městem střílel kolemjdoucí

Například 29. března bylo poblíž Tel Avivu zabito pět lidí. Terorista útočil konkrétně ve městech Bnei Brak a Ramat Gan. Podle svědků při projíždění prostě pálil na kolemjdoucí. Nakonec ho zabili izraelští policisté. Podle některých informací byl útočník spojený s Palestincem, který v minulosti strávil několik let v izraelském vězení.

Vůdce palestinské samosprávy Mahmúd Abbás útoky odsoudil. Podle něho zabíjení povede jen ke zhoršování situace a k nestabilitě, tedy k přesnému opaku toho, oč usilují obě strany na politické úrovni. Ovšem to je jen část názoru ze strany Palestinců, která zaznívá. Při útoku 27. března byli zabiti dva izraelští policisté. Ke střelbě se přihlásil Islámský stát. Reakce schvalující útok přišly od palestinského hnutí Hamás, skupiny Islámský džihád nebo Hizballáhu, který je podporovaný Íránem.

Jedná se o osvědčenou taktiku islámských radikálních organizací, kterým na nějakém míru v oblasti Blízkého východu absolutně nezáleží. Naopak, Hamás značnou část prostředků čerpá z humanitární pomoci zahraničních donorů, která však není vůbec kontrolována. Peníze jsou často používány pro financování teroristických útoků či výrobu raket krátkého dosahu, která je v pásmu Gazy poměrně značně manufakturně rozšířená.

Izrael jedná s arabskými zeměmi

Týden před tím jiný stoupenec Islámského státu nožem zabil čtyři lidi ve městě Beersheba na jihu Izraele. Země se přitom snaží napětí zmírnit a jedná i s vlivnými arabskými státy. Izraelský ministr zahraničí se setkal s ministry zahraničí čtyř arabských zemí. Později pak ministr obrany Benny Gantz jednal i s jordánským králem Abdalláhem II.

Izrael chce zmírnit možnou eskalaci násilí, se kterým má zkušenosti z loňského ramadánu. Ten začíná 2. dubna a země by nechtěla, aby se situace opakovala. Před hrozbou násilí varovalo například i německé ministerstvo zahraničí. Jordánský král proto požádal Izrael, aby Arabům umožnil nerušenou možnost modlení se v mešitě Al-Aksá na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Ta je svatým místem jak pro židy, tak muslimy a často je záminkou k rozpoutání násilí.

Židovský stát je často terčem kritiky za odvetná opatření vůči Palestincům na Západním břehu Jordánu. Světové agentury jsou k Izraeli málokdy milosrdné a tvrdě kritizují ztráty na životech mezi civilním obyvatelstvem Palestinců. Zde se ovšem opět jedná o názorný příklad toho, jak arabské teroristické organizace situaci beztrestně vyvolávají a Izrael se ve většině případů pouze brání. Hamás ukazuje to, jak Palestinci chtějí problémy řešit mírovým způsobem.

Jak moc bezpečné je podle vás v době vyššího napětí jezdit do Izraele?

Zdroj: TheDefensePost

Článek Teroristé střílejí civilisty na izraelských ulicích. Během dubnového ramadánu může útoků ještě přibývat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sjednocení země klid nepřineslo

Jemen byl neklidná země již po desetiletí, v 80. letech zde probíhala válka mezi dvěma jemenskými státy, z nichž jeden měl blízko ke komunismu. V roce 1990 se země sjednotila, ale to neznamená, že by skutečně byla jednotná. Je zde totiž několik rovin, které obyvatele rozdělují. Jedna je náboženská, protože část obyvatel, hlavně těch na severu, vyznává šíitský islám, zbylí jsou sunnité. Další je kmenová. A do toho se ještě mísí vlivy politické.

iZdroj fotografie: Noor Al Hassan / Creative Commons / CC BY-SA

V roce 2011 byl i Jemen zasažen arabským jarem a lidé tu svrhli prezidenta Alího Abdalláha Sáliha, který byl původem Hútía. To je kmen vyznávající formu šíitského islámu. Prezidentem byl zvolený Mansúr Hádí, který je naopak sunnita. To se ale Hútíům nelíbilo a obávali se, že mohou v zemi ztratit vliv. Od roku 2013 se začalo v Jemenu bojovat a Hútíové s pomocí jednotek věrných Sálidovi obsadili hlavní město Saná a další, včetně klíčového přístavu Aden. Velkou podporu dostávali z Íránu.

Intervence Saudské Arábie

Hádí musel uprchnout ze země, ale nakonec našel oporu v Saudské Arábii a Spojených arabských emirátech a dalších zemích, které v Jemenu intervenovaly. Začaly podporovat prezidentovy jednotky ze vzduchu a materiálně a poslaly sem i vojenské síly z velké části tvořené žoldnéři, například ze Súdánu či Pákistánu. Těm se nakonec podařilo dobýt Aden a další místa, ale v oblastech se silnou podporou Hútíů úspěšní nejsou.

iZdroj fotografie: Uživatel Mr. Ibrahem / Creative Commons / CC BY-SA

Saudská Arábie a její spojenci zahájili i námořní blokádu Jemenu, což v mnoha oblastech vedlo k hladomoru, kterému podlehly desetitisíce lidí. Protože kromě zbraní se do země nemohly dostávat ani potraviny. Nyní blokáda již tak důsledná není a situace se mírně zlepšila. Ovšem konflikt si za osm let vyžádal mnoho obětí, některé odhady mluví i o více ne 300 tisících. A to často mezi civilisty.

Nepřehledná směsice stran

Situace se zkomplikovala tím, že se v roce 2017 rozpadla protihútíovská koalice na dvě frakce. Jedna je separatistická a podporuje odtržení jižních částí země. Je podporována Spojenými arabskými emiráty. Druhá, za níž stojí Saudská Arábie, stojí za prezidentem Hádím. Obě skupiny pak bojovaly nejen proti Hútíům, ale i proti sobě. I když v mnoha otázkách k sobě mají blíž.

Do konfliktu zasahují i extremistické skupiny. Nejmocnější je jemenská Al-Kaidá, která ale bojuje na straně koalice vedené Saudskou Arábií. V zemi existuje i odnož Islámského státu, která sice není početná, ale ovládá některá území a bojuje v podstatě se všemi. Západní státy se ke konfliktu staví vlažně, ovšem podporují spíše Saudskou Arábii a Spojené arabské emiráty.

Konflikt je i skrytou válkou mezi Íránem a Saudskou Arábií, kteří jsou tradiční rivalové v oblasti. Írán rebely využívá i k útokům na Saudskou Arábii, a to třeba prostřednictví jím dodaných raket nebo dronů. Ti ale před nedávnem drony zaútočili i na Spojené arabské emiráty. Strany konfliktu se spolu snaží jednat, ale setkání zatím žádný výsledek nepřinesla. Situace je v patu, koalice Saudské Arábie má lepší výzbroj, ale Hútíové více vojáků, a síly jsou tedy velmi vyrovnané.

Jaká je šance, že se brzy podaří vyřešit konflikt v Jemenu?

Zdroj: Britannica, autorský text Víta Lukáše

Článek Jemen se v konfliktech zmítá již po desetiletí. Současná válka je i střetem Saudské Arábie a Íránu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Spojení italské a britské kolonie

Dnešní Somálsko původně tvořily kolonie pod správou Velké Británie a Itálie. Ty získaly nezávislost v roce 1960 a vznikla Somálská republika. Ta i přes mnohé potíže nějakým způsobem fungovala, ale v roce 1969 byl zastřelen prezident Abdirashid Ali Shermarke, následoval vojenský puč a moci se chopil Mohamed Siad Barre, podporovaný armádou. Ten postupně lavíroval mezi komunismem a západními zeměmi a jeho vláda měla na zemi velmi negativní dopad.

iZdroj fotografie: Rumunský národní archiv / Public Domain

V roce 1977 Somálsko zaútočilo na Etiopii s cílem získat region Obaden. Zprvu se mu dařilo, ale nakonec se od Barreho odvrátili Sověti a podpořili Etiopii. Do té dorazili i vojáci z Kuby a Somálsko konflikt prohrálo. Na začátku 80. let ale byli obyvatelé s vojenskou juntou natolik nespokojeni, že se začali bouřit. Na konci 80. let již různé armádní jednotky podporovaly i některé skupiny povstalců. V roce 1991 přišel Barre o moc a vláda se zhroutila.

Mocní warlordové

V mocenském vakuu proti sobě začalo v zemi působit mnoho skupin takzvaných warlordů, které měly pod svojí správou různá území Somálska. Výjimkou byla severozápadní část, která v minulosti patřila Velké Británii. Ta vyhlásila vlastní stát Somaliland, jenž ale jiné vlády dodnes neuznávají, i když funguje nezávisle na vládách v Mogadišu. Vlivem dlouhotrvajícího sucha a bojů v zemi vypukl hladomor, který si vyžádal velké množství životů.

Neutěšenou situaci v zemi se rozhodla řešit OSN, která do Somálska v roce 1992 poslala svoji misi. Ta se pokoušela eliminovat odpor některých ozbrojených skupin, poskytnout potravinovou pomoc a zprostředkovat nějakou dohodu na budoucí vládě, což se dařilo jen částečně. Nejsilnější frakce vedli Mohamed Farrah Aidid a Ali Mahdi Mohamed. Druhý byl jmenován prezidentem, ale s Aididem, který měl větší síly, opakovaně bojoval o moc.

Černý jestřáb sestřelen

Aidid také útočil na jednotky OSN a stal se v zemi nejhledanějším mužem. Američané 3. října 1993 zajali v Mogadišu představitele jeho vlády, to vedlo k útoku na americké vojáky a sestřelení dvou vrtulníků. Událost dala vzniknout slavnému filmu Černý jestřáb sestřelen. Bitva v Mogadišu stála život 19 amerických a jednoho pákistánského vojáka. Kolik bylo zabito Somálců, se přesně neví, odhady hovoří až o 3 000 mrtvých. OSN v roce 1995 ze země odešla.

Po sestřelení druhého vrtulníku se nabídli dva členové Delta Force, že se nechají vysadit na místě a zajistí místo havárie. Žádost byla dvakrát zamítnuta, ale nakonec byli oba vysazeni. Po velmi tvrdém boji oba speciálové přišli o život. Dav jejich těla svlékl do naha a vláčel ulicemi Mogadiša. Gary Gordon a Randy Shughart byli prvními vojáky od války ve Vietnamu, kteří byli vyznamenáni Medailí za statečnost in memoriam.

iZdroj fotografie: U.S. AIr Force / Public Domain

V zemi nadále probíhaly boje mezi různými skupinami. V roce 2000 byla zformována přechodná vláda nazvaná TNG a snažila se v zemi obnovit pořádek. Jejím soupeřem byla opozice, která vytvořila Svaz islámských soudů, který prosazoval právo šaría. Zmocnil se i vlády nad Mogadišem. Teprve až zásah etiopské armády a letecká pomoc USA v roce 2007 znamenaly, že TNG získala kontrolu nad velkou částí země a Mogadišem.

iZdroj fotografie: AMISOM Public Information / Creative Commons / CC0

Ovšem v roce 2009 se vytvořila radikální teroristická organizace aš-Šabáb, která začala proti vládě bojovat. Na nějakou dobu dostala pod kontrolu významné části země, než se je podařilo s pomocí některých afrických zemí osvobodit. Činnost skupiny ale v Somálsku neustále přetrvává a její útoky a atentáty si ročně vyžádají až několik tisíc obětí. Útočí ale na území i některých dalších států.

Piráti unášeli lodě a chtěli výkupné

V té době se celosvětovým problémem stali piráti, kteří ze somálského pobřeží začali útočit na obchodní lodě, případně turistické jachty, a unášet je. To se dělo i v minulosti, ale v roce 2009 jejich činnost dosáhla extrémních rozměrů. Většinou za zadržené lodě a posádky požadovali mnohamilionové výkupné. Situace se postupně stabilizovala v okamžiku, kdy do oblasti řada států vyslala svá válečná plavidla a ta začala proti pirátům velmi tvrdě zasahovat.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

V roce 2012 byl zvolen nový federální parlament a situace se v Somálsku začala částečně uklidňovat. Vláda za pomoci jiných států postupně likvidovala ohniska různých povstalců na venkově, ale neustávaly její srážky s aš-Šabáb, která sahá i k taktice sebevražedných atentátů. Ovšem podle mnoha nevládních organizací zde dochází k velkému porušování lidských práv a práv žen.

Na začátku roku 2021 měl skončit mandát prezidenta Mohameda Abdullaha Farmaaja. Ovšem volby byly odloženy, což vedlo k napětí a politické nestabilitě. Konají se nyní nepřímo po dobu několika měsíců a měly by skončit 25. února 2022. Humanitární organizace upozorňují, že globální změny klimatu velmi tvrdě dopadají na místní zemědělský sektor. Není vyloučeno, že by v zemi mohl vypuknout další hladomor.

Co myslíte, má Somálsko vůbec naději na konsolidaci a stabilizaci?

Zdroj: Britannica

Článek V Somálsku warlordi vytrvale bojují proti sobě. Bitva o Mogadišu problémy země ukázala světu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Teroristické základny prozatím nepřibývají

Tálibán po převzetí moci v zemi slíbil, že neumožní teroristickým skupinám si z Afghánistánu udělat svoji základnu. Zatím nejsou nějaké vážné poznatky o růstu výcvikových táborů pro teroristy. Avšak zároveň Tálibán proti členům těchto skupin nijak nepostupuje a ti si mohou vykonávat své aktivity.

iZdroj fotografie: Hamid Mir / Creative Commons / CC BY-SA

Například Al-Káida Tálibánu pogratulovala k převzetí moci a poté se stáhla do ústraní. Nejspíše, aby na hnutí nepřitahovala pozornost. Navíc se potýká se ztrátami z řad svého nejvyššího velení a vůdce Ajman az-Zaváhirí je údajně nemocen. Ale domů do Afghánistánu se měl vrátit třeba Amin Muhammad ul-Haq Saam Khan, který koordinoval bezpečnost bin Ládina.

Radikální skupina, proti které Tálibán vystupuje, je Islámský stát. Ten může mít v Afghánistánu i několik tisíc bojovníků, část se jich dostala na svobodu po otevření vězení. Islámský stát stál ale za několika pumovými útoky, například u kábulského letiště a dalšími. Bojovníci Tálibánu se jej proto snaží vymýtit. Podle některých zpráv si při tom často počínají velmi tvrdě.

Sahel je největší problém

Největším ohniskem radikálů je nyní Afrika, především oblast Sahelu. Zde se projevují hlavně skupiny napojené na Al-Káidu a Islámský stát. Mnohé vlády států v oblasti jsou slabé a nemají rozsáhlá území pod svojí kontrolou. V oblasti působí i zahraniční jednotky, ale například Francie a další státy se rozhodly stáhnout z Mali.

Islámský stát je podle expertní skupiny stále aktivní i na území Iráku a Sýrie. Zde byl sice poražen, ale to neznamená jeho definitivní konec. Působí především v odlehlých venkovských oblastech a odhaduje se, že může disponovat až 10 tisíci bojovníků. I když třeba vůdce ISIS byl při operaci v Sýrii v letošním roce zabit.

iZdroj fotografie: Uživatel Magharebia / Creative Commons / CC BY

Pozitivní jsou naopak zprávy z jihovýchodní Asie, především z Indonésie a Filipín. Druhá země se před několika lety potýkala s ISIS, známé bylo několikaměsíční obsazení města Marawi. Oba státy ale hlásí úspěchy v ofenzivě proti radikálním skupinám a zdá se, že jejich činnost se zde do velké míry podařilo pacifikovat.

Talibán v Afghánistánu čelí po převzetí moci obrovskému množství potíží a potřebuje pomoc v konsolidaci státní zprávy. Příliš se mu nehodí velká aktivita teroristických skupin na jeho území, a tak je minimálně navenek nepodporuje, aby nečelil ještě většímu tlaku západu, který mu zablokoval přístup k zahraničním účtům země. Jeho tažení proti IS je nutnost, ale i úlitba západním demokraciím.

Jak velké je riziko, že v Afghánistánu začnou působit protizápadní teroristé?

Zdroj: Alarabiya

Článek Teroristické skupiny mají v Afghánistánu, který je ovládán Tálibánem, volné pole. Jejich aktivity se ale soustředí hlavně do Afriky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velké mešitě je už 100 let

Ve Francii samozřejmě muslimové byli už v minulosti. Vždyť také měla kolonie tam, kde tato víra dominovala, ale nárůst přineslo až 20. století. Například Velká mešita v Paříži byla postavena v roce 1922 jako uznání muslimským bojovníkům, kteří za zemi bojovali v první světové válce. Ovšem vše se změnilo, když v roce 1962 Francie odešla z Alžírska. Mnoho profrancouzských muslimů odešlo do Evropy, další se sem vydali z ekonomických důvodů.

iZdroj fotografie: Uživatel LPLT / Creative Commons / CC BY-SA

Naprostá většina francouzských muslimů má původ v Maghrebu, tedy pochází ze států, jako je Alžír, Maroko nebo Tunisko a další, které v minulosti byly pod francouzskou správou. Další větší skupinu tvoří lidé z Turecka a některých afrických států mimo Maghreb. Francie samozřejmě byla zasažena i uprchlickou vlnou především během občanské války v Sýrii.

iZdroj fotografie: Alain Bachellier / Creative Commons / CC BY-SA

Muslimská komunita se potýká s mnoha problémy. Má obecně nižší vzdělání než většinová populace. I když je to zakázané, průzkumy naznačují, že je často diskriminována na pracovním trhu a mnohem hůře si hledá práci. Nezaměstnanost muslimů se odhaduje na 14 procent. To s sebou přináší sociální problémy. Mnoho muslimů žije na chudých předměstích velkoměst, především Paříže. Zde se třeba v roce 2005 vyskytly i nepokoje, kterých se účastnili především mladí muslimové.

Zákony šátek ve škole nepřipouští

Francie je přísně sekulární stát a i to přináší problémy. Někteří muslimové si totiž tuto politiku vykládají jako protiislámskou. Projevilo se to například při mnoha sporech o to, zda muslimské dívky mohou ve školách nosit muslimský šátek hidžáb. Leckdy byly i vyloučeny, protože to je označováno za něco, co jde proti sekularismu. Pravdou zůstává, že stejně je ve školách zakázáno nosit židovskou jarmulku nebo veliké křesťanské kříže.

Část muslimské populace se hlavně v posledních letech zradikalizovala. Například se odhaduje, že až 900 francouzských občanů vyslyšelo výzvu Islámského státu a odešlo bojovat do Sýrie či Iráku. Francie se také od 80. let začala potýkat se zvýšeným islámským terorismem. Ten vzrostl po účasti Francie na válce v Libanonu. V letech 2015 až 2018 zemřelo ve Francii při útocích 249 lidí. Známá je série atentátů z 13. listopadu 2015 či útok na redakci časopisu Charlie Hebdo, který zveřejnil karikaturu proroka Mohameda.

Posledním vážným útokem byla vražda Samuela Patyho, učitele, který při výuce ukázal karikaturu Mohammeda. Zločin vyvolal obrovský ohlas po celé Francii a donutil Emanuela Macrona k prohlášení, že francouzský stát začne tvrdě potírat islámský radikalismus. To je ovšem západní klasika, Francouzi již dlouho evidují množství radikálních mešit, které vyznávají wahhábismus, přesto proti nim nezasahují.

Francie se dá označit jako země, která v integraci muslimských imigrantů příliš neuspěla. Prakticky ve všech velkých francouzských městech se nachází rozsáhlá muslimská ghetta, kde spousta lidí neovládá řeč země, v níž žije. Především potomci alžírských uprchlíků se radikalizují a cítí k Francii nenávist, kterou rozdmýchávají kázající imámové v mešitách. Ti vyzývají ke svaté válce proti nevěřícím, tedy bílým Francouzům a nejen těm.

iZdroj fotografie: Thierry Caro / Creative Commons / CC BY-SA

Ačkoli Francouzi patří co se týče islámu k těm víc tolerantním, v poslední době se situace mění a narůstá i podpora stran, které se tvrději staví proti migraci, především muslimské. Byly také přijaty některé zákony související se sekularitou, jejichž potřeba byla vyvolána právě aktivitami muslimů. Francie se také angažuje v boji proti radikálním muslimským organizacím, především v oblasti Sahelu, jenž v minulosti spravovala.

Jak by podle vás měla Francie reagovat na problémy muslimů v zemi?

Zdroj: Time

Článek Ve Francii roste islámský radikalismus a narušuje sekularitu státu, politici jsou stále převážně pasivní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bojoval s terorismem

Dne 11. září 2001 sledoval Daniel Pearl ze svého hotelového pokoje v Biháru v Indii, jak v 7 500 mil vzdáleném New Yorku naráží unesená letadla do budovy Pentagonu a dvojice věží Světového obchodního centra padá k zemi. Hned druhý den po atentátu, který otřásl světem, odletěl do Karáčí, chaotického přístavního města a obchodního centra Pákistánu, neboť nabyl podezření, že za útokem stojí šéf Al-Káidy Usáma bin Ládin a jeho stoupenci v sousedním Afghánistánu.

Pearl si uvědomoval nebezpečí, kterému se jako židovský americký novinář ve městě sužovaným gangy a prorostlým islámským extremismem vystavoval, ani to jej však nezastavilo. Z Karáčí se vydal do klidnějšího Islámábádu s nadějí, že v hlavním městě Pákistánu najde někoho, kdo by mu mohl pomoct odhalit nejvyšší organizátory atentátu.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

Navázal kontakt s Khalidem Khawajem, bývalým důstojníkem letectva a pákistánské zpravodajské služby Inter-Services Intelligence, známé jako ISI. Navíc byl samozvaným společníkem bin Ládina a veteránem z dob sovětské okupace, kdy Pákistán i USA poskytovali afghánským ozbrojencům napůl utajenou vojenskou pomoc. Khalid se sice na vraždě novináře nepodílel přímo, ovšem byl to právě on, kdo spojil Daniela Pearla s muži, kteří jej později popravili.

Extremisti na novináře nalíčili past

Dne 11. ledna 2002 se Pearl sešel v hotelu Akbar International s Omarem Šejkem, známým islámským extremistou. Ten se představil pod falešným jménem Chaudrey Bashir Ahmad Shabbir. Bylo to Omarovo klidné a sofistikované vystupování, doplněné vzděláním na britské ekonomické škole v Londýně, které z něj v očích amerického novináře dělalo slibný zdroj informací. Daniel Pearl však netušil, že od chvíle jejich prvního setkání mířil do pasti.

iZdroj fotografie: Uživatel Austriakoala / Creative Commons / CC BY-SA

Daniel Pearl byl unesen 23. ledna 2002 v hotelu v Karáčí. Únosci, kteří se hlásili k Národnímu hnutí za obnovu pákistánské suverenity, obvinili židovského novináře ze špionáže a poslali do USA seznam požadavků. Ty však nebyly naplněny, a mladý novinář byl nakonec rituálně sťat. Tentýž měsíc zveřejnili únosci video z popravy s názvem „Vražda špionážního novináře, žida Daniela Pearla“.

Pákistánský soud nařídil vrahy zprostit viny

Pearlovi vrazi byly brzy po brutálním incidentu zatčeni, a to včetně Omara Šejka, teroristy britského původu s vazbami na Al-Káidu, který dříve sloužil v pákistánské zpravodajské službě ISI. Šejk byl za své zločiny odsouzen k trestu smrti, nicméně pákistánský soud jej v roce 2020 zprostil obžaloby z vraždy a nařídil jeho propouštění. Tento rozsudek byl navzdory námitkám pákistánské vlády i USA potvrzen pákistánským nejvyšším soudem.

Pákistán je známý tím, že státní správa je úzce propojená s islámskými radikály, vláda skrytě podporuje afghánský Taliban a především severní, paštunské části země nemá plně pod kontrolou. Tato území jsou semeništěm teroristů, kteří jsou zde často i cvičeni ve výcvikových táborech. V Pákistánu nadále výrazně působí bin Ládinova Al-Káida, samotná ISI je zřejmě islamisty výrazně infiltrována.

Zdroj: Aljazeera, Alarabiya, Publicintegrity

Článek Uplynulo 20 let od brutální vraždy amerického židovského novináře pákistánskými radikály, soud nařídil propuštění vrahů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ze Sahelu pochází uprchlíci

Důvodem není jen francouzská koloniální minulost, ale jedná se o oblast velkého bezpečnostního problému pro Evropu. Právě ze Sahelu se rekrutuje významná část afrických uprchlíků, kteří se v posledních letech přes Středozemní moře, ale i jinými cestami valí do Evropy. Jde o směsici ekonomických migrantů, ale i uprchlíků před konflikty. Mnozí vyznávají islám, a to včetně jeho radikálních odnoží.

iZdroj fotografie: UK Department for International Development / Creative Commons / CC BY-SA

Největším problémem oblasti jsou změny klimatu. V 60. letech měl Sahel relativní dostatek srážek, ale to se v posledních letech změnilo. Například významné Čadské jezero téměř vyschlo. Oblast trápí četné prašné bouře, které dříve úrodné oblasti mění v poušť. V roce 2010 situace vyústila do velikého hladomoru. Naopak počet místních obyvatel se velmi rychlým tempem zvyšuje, a proto stále rychleji spotřebovávají již tak omezené zdroje. Dříve hojná fauna je nadměrným lovem téměř zdecimována.

Výsadba stromů

Svět se snaží v této oblasti pomoci, i když nejlepším řešením by bylo zastavení současných globálních změn klimatu, což je v příštích desetiletí spíše jen sen. Pomoci měl i projekt obří výsadby stromů nazvaný Zelená zeď. Stromy měly vytvořit přirozenou překážku bouřím a písku. Ačkoli projekt začal již v roce 2007, byla v roce 2020 dokončena jen čtyři procenta. Významně postoupila třeba Etiopie, naopak Čad skoro žádné stromy nevysadil. Problémem je i korupce, rozkrádání zdrojů na projekt nebo činnost teroristických skupin.

iZdroj fotografie: Idriss Fall / Public Domain

Velká část obyvatel Sahelu se hlásí k islámu. Nestabilita a další problémy byly živnou půdou pro několik radikálních skupin, které zde působí. Mezi nejznámější patří Boko Haram, Islámský stát v západní Africe nebo Al-Káida v islámském Maghrebu. Skupiny působí na území několika států. Prosazují nejen přísný výklad islámu na jimi ovládaných územích. Útočí na vládní jednotky, unáší či vraždí místní obyvatele. Často bojují i mezi sebou. Jsou velmi mobilní, a je proto obtížné je zničit.

Evropští vojáci a ruští žoldnéři

Právě na boj s radikálním skupinami a výcvik vojáků se zaměřují jednotky evropských států, mezi nimiž jsou kromě Francouzů i Češi. Působí v Mali a jejich práce zde není jednoduchá. Před nedávnem se v Mali uskutečnil vojenský puč. Vláda do země pozvala i žoldáky ruské Wagnerovy skupiny, kteří jsou navázáni na ruskou vládu. Ti mají působit i ve Středoafrické republice. Francouzům se situací dochází trpělivost a zvažují, že na konci roku 2022 misi ukončí. V jiných zemích roste vliv Číny.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Oblast a její okolí je známé mnoha konflikty. Například ještě před několika lety tu probíhala válka mezi Etiopií a Eritreou. Tu země ukončily, ale v Etiopii je nyní občanské válka mezi vládou a povstalci z Tigraje. Dlouhá občanská válka v letech 2013 až 2020 probíhala i v Jižním Súdánu, který získal nezávislost v roce 2011. Občanská válka je i ve Středoafrické republice, nestabilní je například i Čad, pokus o převrat v roce 2021 proběhl v Nigeru. Napjaté vzájemné vztahy mají relativně stabilní Maroko a Alžírsko, které masivně zbrojí.

Hlavním problémem oblasti je radikální islamismus, který v souvislosti se změnami klimatu ovlivňuje globální bezpečnost. Jednak přetrvávající uprchlickou krizí, ale i tím, že se oblast stává semeništěm terorismu. Všechny zmíněné radikální skupiny nadále disponují dostatečnými finančními prostředky, aby byly schopné verbovat nové rekruty. Na rozdíl od IS neovládají rozsáhlá území, ale infiltrují se mezi obyvatelstvo a využívají regionálních křivd.

Mali je typickým příkladem zoufalé africké situace. Francouzi nejenže jsou přítomní vojensky, ale snaží se zemi pomoci i ekonomicky. Pomoc má klasický africký důsledek, země není samostatná a je na Francii závislá, zároveň ovšem podporuje ruskou přítomnost, která Francouze, a tím pádem nakonec i AČR, dovede k odchodu z regionu. Problém zůstává stále stejný, neschopnost řady afrických států postavit se na vlastní nohy.

Jak nahlížíte na přítomnost českých vojáků v Sahelu?

Zdroj: Autorský text Lukáše Víta

Článek Sahel, nedostatek srážek, ruští žoldnéři a nestabilita. Pro Evropu bezpečnostní riziko z hlediska terorismu a imigrace se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Léta občanských válek a vojenských převratů

Samostatná Nigérie vznikla v roce 1960, kdy získala nezávislost na Velké Británii. První desetiletí nového státu rozhodně nebyla růžová. Byla zde občanská válka a vystřídalo se zde i několik vojenských režimů. Situace se změnila v roce 1999, kdy zde byly vypsány svobodné volby. Lidé mají možnost se v nich vyjádřit. V roce 2015 je vyhrál opoziční kandidát na prezidenta a předání moci proběhlo pokojně. Existuje zde pravidlo, že jeden z dvojice prezident a viceprezident je křesťan a druhý muslim.

iZdroj fotografie: Bayo Omoboriowo / Creative Commons / CC BY-SA

Křesťané v zemi mírně převažují, ale počet muslimů stoupá a bude brzy většinový. Problém je, že mezi muslimskou populací na severu země se vyskytují i radikální skupiny. I Nigérie tak má, jako několik dalších států, od roku 2009 problém s extrémistickým islámským hnutím Boko Haram. To při svých akcích zabilo již několik tisíc obyvatel země. Druhým problémem je pirátství v deltě řeky Niger v oblastech, kde je klíčový ropný průmysl.

Počet obětí činnosti Boko Haram se v současnosti odhaduje až na 400 000 lidských životů. Deset procent z toho jsou přímé fyzické ztráty a zbytek připadá na humanitární krizi způsobenou aktivitami organizace. Velmi známý je únos 270 křesťanských školaček v dubnu 2014, které byly rozprodány jednotlivým bojovníkům Boko Haram a dodnes se po řadě z nich pátrá. Navíc únosy pokračují dál.

Ropná velmoc

Právě ropě přitom země vděčí za své relativní bohatství a zvyšující se životní úroveň. Nigérie má desáté největší prokázané zásoby ropy a je osmým největším vývozcem na světě. Export směřuje hlavně do USA nebo Indie, ale v poslední době i do Číny. Největším vlastníkem těžebních polí je společnost Shell. Právě těžební společnosti bývají často obviňovány z porušování práv místních obyvatel nebo negativních vlivů na životní prostředí.

iZdroj fotografie: Uživatel —=XEON=— / Creative Commons / CC BY

Shell v současnosti čelí několika žalobám kvůli znečištění delty Nigeru a znehodnocení podzemních vod. Spory se táhnou dlouhá léta a společnost se brání tím, že dělá maximum pro omezení úniků ropy. Důkazy však svědčí o opaku a ukazují reálnou situaci, kdy západní společnosti dlouhodobě drancují zdroje nejen v Nigérii a bez ohledu na životní prostředí či tamní obyvatele.

iZdroj fotografie: Pixabay

Ačkoli je Nigérie demokratickým státem, nepatří dodržování lidských práv k jejím silným stránkám. Není výjimkou, že zde ozbrojené síly zneužívají svého postavení. V zemi je i vysoká kriminalita, je proslulá i podvody, například po internetu, o které se místní obyvatelé snaží po celém světě. V zemi vládne obrovská míra korupce zasahující do téměř všech oblastí života. Jakýmsi specifikem je prebendalismus, kdy se lidé a politici snaží vydobýt výhody či státní peníze pro nějaké etnikum nebo kmen.

Vřelé vztahy s Čínou

Země sice má dobré vztahy se západem a USA, ale možná ještě vřelejší vztahy pěstuje v posledních letech s Čínou. Ta je v zemi velkým investorem do mnoha rozvojových projektů. Je také významným dovozcem zboží. To s sebou přináší i mnohé problémy – zkrachovala zde řada místních podniků, protože je doslova převálcovalo zboží z Číny. Nigérie je také hlasitým podporovatelem čínského názoru okolo Tchaj-wanu.

iZdroj fotografie: Uživatel Kabusa16 / Creative Commons / CC BY-SA

Vztahy se projevují i ve zbrojní oblasti. Nigerijské letectvo využívá čínské letouny Chengdu F-7, což jsou kopie MiG-21. Má i trojici čínsko-pákistánských bojových strojů JF-17 Thunder. Čína do země dodala nebo dodá i bezpilotní drony Wing Loong II , CH-4 a CH-3. Některé již byly nasazeny v boji s islámskými radikály. Námořnictvo provozuje dvě korvety čínské třídy P18N a armáda koupila několik tanků VT-4.

iZdroj fotografie: Anna Zvereva / Creative Commons / CC BY-SA

Neuvěřitelná směsice výzbroje

Ozbrojené síly, které mají ve zbrani 223 tisíc mužů a žen, jsou čtvrté nejpočetnější v Africe. V tom, od koho budou výzbroj nakupovat, nejsou nikterak vybíravé. Mají vybavení ze Sovětského svazu či Ruska, USA, západních zemí i dalších. Pro zajímavost armáda například využívá tanky T-72 původem z České republiky. Má i československé raketomety RM-70, a dokonce staré československé pušky Vz.52.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Příklad různorodosti zbraní dobře dokládá obrněné vojsko. To má kromě tanků z Česka a Číny staré sovětské T-55. Dále pak britské Vickers MBT Mk. 3 a francouzské AMX-30. Z dalších obrněných vozů provozuje sovětské BMP-1, britské FV101 Scorpion, francouzské ERC-90 a Panhard AML nebo ukrajinské BRT 3 a BRT-4. Početné jsou i rakouské Saurer 4K 4FA nebo švýcarské Mowag Piranha I 6×6 a mnohé další.

iZdroj fotografie: Uživatel Rama / Creative Commons / CC BY-SA

Rozmanitost výzbroje spolu s korupcí a dalšími problémy podle mnohých analytiků vede k tomu, že armáda není v nejlepší kondici. Používá mnoho druhů munice a kvůli velkému počtu různých typů techniky i neuvěřitelné množství různých náhradních dílů, což vede k problémům v logistice, a tím ke špatné údržbě. Přesto země avizuje, že by v následujících letech chtěla nakoupit další moderní zbraně, například novou víceúčelovou fregatu.

Tyto problémy se mimo jiné projevují i při boji s Boko Haram, kdy relativně silná armáda není schopná potlačit teroristickou skupinu na svém území. V posledních letech dosáhla několika úspěchů, ale teroristé zároveň postupují stále blíž k hlavnímu městu. Ovládli několik vesnic ve státě Niger a nemají problém se získáváním nových přívrženců.

Kde jsou podle vás největší slabiny v bezpečnosti Nigérie?

Zdroj: autorský text Víta Lukáše

Článek Čínou vyzbrojovaná Nigérie je africká regionální velmoc s velkým problémem s teroristy z Boko Haram se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Krvavá válka proti drogám

V Evropě nejznámějším problémem Filipín je asi jejich válka proti drogám. Když Duterte v polovině roku 2016 nastoupil k moci, prohlásil, že do půl roku vyřeší problém drog, především metamfetaminu. Policii, ale i obyvatele vyzval, aby byli vůči drogám nemilosrdní. Výsledkem byly tisíce zabitých lidí, odhaduje se kolem deseti tisíc obětí. Zastřelili je policisté při zásazích a jejich tvrzení, že se jen bránili, nikdo neprošetřoval. Případně byli zabiti neznámými pachateli, kteří je nechali ležet na ulici s cedulí drogový lord. Nikdo taková úmrtí nevyšetřoval.

Po půl roce bylo jasné, že tažení nepřineslo výsledky a drogy v zemi stále existují. Po mezinárodní kritice, kterou Duterte i nevybíravě odrážel, se excesy postupně utlumily. Drogová scéna v zemi přetrvává, ale je více skrytá. I přes tisíce zabitých, mezi nimiž bylo i několik jasně nevinných, popularita prezidenta zůstala vysoká. Duterteho začal vyšetřovat i mezinárodní soudní tribunál. Filipíny s ním odmítly spolupracovat. Zároveň přijaly několik zákonů, které umožnily stíhání mladších lidí nebo dlouhé zadržování podezřelých z terorismu.

Boj s ISIS o Marawi

Druhou významnou událostí posledních let byl problém Islámského státu. V roce 2017 asi tisíc bojovníků hlásících se k ISIS obsadilo dvou set tisícové město Marawi na jihu Filipín. Armádě trvalo pět měsíců, než je ve městě definitivně porazila, což poukázalo na její evidentní slabost. Problém s radikálními muslimskými skupinami na jihovýchodě jinak křesťanských Filipín přetrvává. Umírnění muslimové se již před lety dohodli na autonomii, radikální skupiny ale ovládají některá území. Opakovaně zde v minulosti unesly zahraniční rukojmí.

iZdroj fotografie: Philippines Information Agency ​/ Public Domain

Dalším bezpečnostním problémem je rozsáhlá aktivita komunistické NPA v mnoha filipínských provinciích. Je označována za teroristickou organizaci. Působí hlavně v odlehlých oblastech, někdy má i správu nad některými vesnicemi. Soustředí se ale především na občasné útoky na vojáky, policisty, případně politiky. Duterteho administrativa se snažila zasednout s komunistickými povstalci k jednacímu stolu, ale nikam to zatím nevedlo.

Čína neuznala arbitráž

Na začátku své vlády se Duterte snažil vylepšit vztahy s Ruskem a především s Čínou, která má v zemi rozsáhlé podnikatelské aktivity. I mnozí filipínští podnikatelé mají čínské kořeny a jsou na komunistickou zemi navázáni. Vřelost vztahů Duterteho a čínského prezidenta Si Ťin-pchinga ale kalí rozpínavost Číny v Jihočínském moři, především na Spratlyho ostrovech. Mezinárodní arbitráž sice řekla, že území je Filipín, avšak Čína výsledek neuznává, buduje zde umělé ostrovy. Jen desítky kilometrů od Filipín asertivně operují čínská válečná plavidla.

iZdroj fotografie: Philippine Presidential Communications Operations Office ​/ Public Domain

I z těchto důvodů začala vláda dávat do podfinancovaných ozbrojených sil více peněz. Duterte výrazně zvedl platy členům armády, policie, námořnictva a letectva. Země začala nakupovat některé moderní zbrojní systémy, i když vetšinou jen v malých počtech. Například letectvo dostalo po letech první nadzvukové letouny, jihokorejské Fa-50. Jde o militarizované cvičné stroje, ale letectvo nyní chce koupit 12 plnohodnotných stíhačů. Nově obdrželo i izraelské drony Hermes 900. Z Turecka pak kupuje bitevní vrtulníky T129 ATAK.

K posílení své obrany pobřeží se Filipíny dohodly s Indií na dodávce tří baterií nadzvukových protilodních střel Brahmos s dostřelem 290 kilometrů, které by mohly držet čínská plavidla dále od pobřeží. Filipínské námořnictvo také z Jižní Koreje pořídilo dvě moderní fregaty třídy Jose Rizal vybavené raketami. Nová plavidla z Francie a Japonska dostala i pobřežní stráž.

iZdroj fotografie: Uživatel One half 3544 ​/ Public Domain

Vzdušný prostor země pak nově chrání tři baterie izraelského systému SPYDER-ER, tedy podobný systém, jaký pořizuje ČR, jen s kratším dosahem. Z Izraele pochází i nové lehké tanky, některé na podvozku ASCOD a kolové na podvozku Pandur II z České republiky. Z Izraele Filipíny kupují i samohybné houfnice ATMOS.

Velké budování infrastruktury

V posledních letech se v zemi rozeběhla také řada infrastrukturních projektů. Pro příklad nadzemní dálnice z jihu na sever hlavního města, v němž se buduje i nové metro. V zemi vyrostlo mnoho nových silnic a mostů. Na hlavním ostrově začalo rozšiřování železniční sítě. Země se ale potýká s vysokou nezaměstnaností, bez práce je přes čtyři miliony Filipínců. Do statistik ale nejsou započítány třeba ženy, z nichž většina starších 30 let vůbec nepracuje. Velmi rozšířená je práce a podnikání načerno.

iZdroj fotografie: Philippine Presidential Communications Operations Office ​/ Public Domain

Rozvoji podnikání brání rozbujelá byrokracie a korupce, nepružný bankovní systém a pomalé internetové připojení. Velkou část ekonomiky táhnou peníze od milionů Filipínců pracujících v zahraničí, ale i z callcenter, v nichž v zemi pracují statisíce lidí, protože zde většina obyvatel alespoň částečně ovládá angličtinu. Naopak dva roky stojí cestovní ruch, který tvořil přes 12 procent HDP. Filipíny od března 2020 zatím hranice zahraničním turistům kvůli pandemii covid-19 neotevřely.

Jak vidíte ekonomickou a vojenskou budoucnost Filipín?

Zdroj: Autorský text Víta Lukáše

Článek Filipíny – problém s islámskými radikály přetrvává, Duterte ukončil krvavý boj proti drogám, nepomohlo to se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Komplex byl téměř jako pevnost

Poté, co Američané zaútočili na Afghánistán, kde se většina předních představitelů al-Káidy ukrývala, našel vůdce organizace útočiště v Pákistánu, v usedlosti u města Abbottabad. Američané po něm pátrali dlouhou dobu a nakonec dostali informace, kde může být. Místo pečlivě sledovali a zjišťovali informace. Komplex byl obehnán vysokou zdí, nikdo v něm nepoužíval internet nebo telefon. Obyvatelé i své odpadky spalovali v areálu.

iZdroj fotografie: Sajjad Ali Qureshi / Creative Commons / CC BY

Když Američané nabyli přesvědčení, že tam vůdce teroristů je, naplánovali útok. Chanin uvedl, že při rozhovorech s lidmi, kteří vše plánovali a pak operaci provedli, se dozvěděli, že vlastně neexistovala stoprocentní záruka, že tam vůdce teroristů je. Ale všechny zpravodajské informace o tom svědčily. Proto se také operace na území Pákistánu, který o ní nic nevěděl, uskutečnila. Členové SEAL Team Six zde vůdce al-Káidy nakonec 2. května 2011 zastřelili.

Mnohé je stále tajné

Autorům filmu se podařilo získat řadu unikátních rozhovorů – nejen s vládními činiteli, ale i s organizátory nebo mužem, který měl Usámu bin Ládina zabít. Autoři spolupracovali i se zpravodajskými agenturami a dalšími organizacemi. Prý v nich našli ochotné lidi, kteří byli pro se o informace podělit s veřejností. Problémem bylo, že mnohé z informací, které byly zajímavé, bylo stále tajných. Proto se tito spolupracovníci snažili být i jakýmisi obhájci a prosadit zveřejnění informací očištěných od citlivých údajů.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

K bydlišti nejslavnějšího teroristy dovedli americké zpravodajce kurýři, kteří si 90 minut před dosažením cíle vypínali mobilní telefony. Dům se natolik odlišoval, že vzbudil pozornost. Byl rozsáhlý a obyvatelé nenavazovali kontakty s místními, ti je považovali za pašeráky. Z hlediska bezpečnosti bylo obydlí na velmi vysoké úrovni.

Zajímavé bylo i vyprávění vojáků, kteří se vydali do Pákistánu vůdce teroristů zneškodnit. Ti sami přiznávali, že to nebylo jen na nich. Celá akce trvala čtyři hodiny, ale samotná operace na zemi jen kolem 40 minut. Většinu času zabrala cesta, během níž se jen vezli. Vše bylo na pilotech. Do akce USA nasadily speciální vrtulníky, které mají nižší úroveň hluku a sníženou možnost zaměření.

Autoři filmu přiznali, že točili i proto, aby události připomněli především dnešní mladé generaci. Protože od útoku na Dvojčata a Pentagon uplynulo již 20 let, mnozí mladí lidé si to vlastně ani nepamatují. Stejně tak i dopadení Usámy bin Ládina je vlastně pro dnešní středoškoláky historie, kterou možná zaznamenali někdy v dětství. Proto film, ale i muzeum, které existuje, mají tyto události připomínat.

Které informace o 11. září a Usáma bin Ládinovi ještě veřejnost podle vás nezná?

Zdroj: Wearethemighty

Článek Jak zemřel Usáma bin Ládin? Řada informací o jeho zabití stále podléhá utajení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Orel může civilní dron ulovit

Zde došli k závěru, že s malými drony by si mohli poradit draví ptáci. Ti často loví jiné ptáky za letu a jejich schopností by tedy šlo využít i proti dronům. Francouzi konkrétně vsadili na orly. Velké dravce ve zneškodňování dronů začali trénovat již v roce 2016. Je to prý mnohem efektivnější než různé sítě nebo lasery, které se také využívají. Ptáky lze samozřejmě využít jen proti menším civilním dronům, nikoli větším vojenským.

Draví ptáci jsou trénování od svého narození. Již po něm jsou v jejich okolí drony, aby si zvykli na jejich přítomnost. Jakmile se naučí létat, začíná jejich výcvik. Ptáci se učí na letící dron zaútočit. Větší exempláře pravděpodobně jen poškodí, ale menší dokáží přinést na zem ve svých drápech. Za každý zneškodněný dron jsou odměněni masem. Proto se naučí drony na obloze doslova vyhlížet a pak lovit.

Proti teroristům hlídají letiště

Původně se předpokládalo, že vycvičené ptáky bude využívat armáda. Nakonec je ale vypustili třeba do prostoru francouzských letišť, která mají takto chránit. Útok dronem na letadlo plné cestujících by mohl být vítanou příležitostí do některé teroristy. Podobný způsob v roce 2015 začalo využívat i Nizozemí. Zde drony omezili v roce 2015. Jako nejlepší řešení se ukázalo do zakázaných oblastí umístit vycvičené ptáky. Pokud někdo zkusil se svojí hračkou létat, rychle o ni přišel.

Na boj s malými drony existuje více způsobů. Jedním, který se používá, je rušení signálů, které drony používají ke komunikaci mezi strojem a řídící jednotkou v rukách člověka. Existují radary na zaměřování malých dronů a systémy, které po nich dokáží střílet. To má ale v obydlených oblastech svá rizika. Vyvíjejí se ale i drony, které by sloužily k tomu, aby útočící drony zachytily a zneškodnily.

Napadá vás efektivní způsob, jak se bezpečně bránit proti civilním dronům?

Zdroj: Wearethemighty

Článek Trénování orli jako tajná zbraň v boji proti dronům. Francouzi přišli s nevšedním řešením palčivého problému se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Táborští vojáci absolvují podobná cvičení pravidelně

Cvičení pro situace, které vyžadují hromadný příjem raněných, cvičí táborští vojáci pravidelně. Výcvik nese název MASCAL (Mass Casualty, volně přeložitelné jako hromadné neštěstí) a na jeho úspěšné zvládnutí je kladen velký důraz. Vojáci ho využijí nejen v případě pomoci českému integrovanému záchrannému systému, ale rovněž při obdobných situacích, se kterými se mohou setkat během svého zahraničního nasazení.

Výcvik MASCAL klade na vojáky i jejich velitele celkově vyšší nároky, je tudíž mnohem obtížnější. Hlavní rozdíl, kterým se odlišuje od standardních cvičení, je obsáhnutí civilního obyvatelstva (v tomto případě hraného studenty). Během standardních cvičení se vojáci totiž zaměřují pouze na boj s nepřítelem, kterého se snaží zneškodnit. Jsou-li v rámci cvičení zahrnuti i civilisté, musí vojáci kromě zajištění samotného prostoru ještě ošetřit zraněné a zabezpečit jejich transport do nemocnic.

Cvičení bylo přínosné pro vojáky i pro studenty

Do proběhnuvšího výcviku se tudíž zapojili i armádní zdravotníci – tzv. CLS týmy (Combat Lifesaver, volně přeložitelné jako bojoví záchranáři), kteří se procvičili v péči o desítky zraněných. Celkem se výcviku zúčastnilo na sedmdesát vojáků a pět desítek studentů (30 z nich hrálo rozrušený dav a dalších 20 z nich představovalo raněné). Studenti českobudějovické Střední zdravotní školy byli profesionálně namaskováni ve spolupráci s praporním úvazištěm.

Cvičící vojáci se během několika málo hodin museli vypořádat jak s útočníky, tak s zraněnými (bylo nutné ošetřit popáleniny, průstřely či ztráty končetin) a s civilisty v šoku. K výcviku byl vyčleněn prostor odbavovací haly letiště a přilehlá bývalá kasárna (komplex tvoří asi 20 budov). Pro úspěšné absolvování výcviku museli vojáci zajistit celou oblast včetně budov.

Jak silnou hrozbu teroristického útoku proti České republice pociťujete?

Zdroj: MOČR

Článek Teroristický útok na letišti. Studenti střední školy si zahráli raněné na speciálním armádním výcviku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Poprvé ho použili Britové

Nasazená zbraň se jmenuje zábleskový granát, často se používá anglický výraz flashbang. Byla vyvinuta v sedmdesátých letech. Jde o nesmrtící zbraň, která zásahové jednotce zajistí mnohem větší bezpečí, než kdyby bojovala s plně připravenými zločinci. Ti totiž vlivem prudkého světla a velkého hluku většinou dočasně oslepnou a ztratí orientaci. Tím i schopnost se účinně bránit. Granát poprvé použila britská armáda.

iZdroj fotografie: Uživatel Shuki / Creative Commons / CC BY-SA

Jak již bylo řečeno, zábleskový granát kombinuje dva faktory. Prvním je oslňující záblesk vyvolaný hořčíkovou náplní. Ten má hodnotu sedmi milionů kandel. Pro představu svíčka má svítivost jednu kandelu a běžná žárovka 135 kandel. Tak silná svítivost přetíží světelné receptory v oku a způsobí dočasné oslepnutí. Zrak se člověku později vrací.

Hluk větší než má proudový motor

V granátu exploduje dusičnan amonný. Hluk výbuchu má sílu zhruba 170 decibelů. Jen pro srovnání proudový motor vydává hluk asi 140 decibelů. Náhlý hluk může člověku způsobit dočasnou hluchotu a zvonění v uších. Může také narušit tekutinu vnitřního ucha, což způsobí ztrátu rovnováhy. Pokud by granát explodoval v těsné blízkosti ucha, může způsobit i hluchotu.

iZdroj fotografie: Marc Cooper / Creative Commons / CC0

Zbraň byla navržena jako nesmrtící, ale neznamená to, že není nebezpečná. Byly zaznamenané případy, kdy způsobila lidem popáleniny a člověk může i zemřít. Samozřejmě může poškodit i vaše oči a uši. Pokud jste jí byli vystaveni, určitě svůj stav konzultujte s odbornými lékaři. A nejlépe uděláte, když se vyhnete situacím, při kterých by policisté zábleskový granát museli použít.

Zdroj: Ceenta

Článek Jak funguje zábleskový granát používaný zásahovými komandy? Nesmrtící zbraň může být vskutku nebezpečná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ďábelský Usáma bin Ládin jako přírůstek do série G.I.Joe?

Skoro každý kluk, který u nás vyrůstal v devadesátých letech, toužil mít doma figurky neohrožených hrdinů ze série G.I.Joe. Ve Spojených státech byl G.I.Joe samozřejmě populární ještě o dost dříve než u nás a je možné, že mezi jeho fanoušky v dětství patřili i budoucí agenti CIA. Ti si v letech po 11. září 2001 vzpomněli na hračku svého dětství a kontaktovali jejího tvůrce.

iZdroj fotografie: Flickr

CIA oslovila Davida Levina, tvůrce G.I.Joea, jednoho z manažerů hračkářské firmy Hasbro a veterána Korejské války. Jeho úkolem bylo navrhnout figurku Usámy bin Ládina, která by měnila svoji podobu. Levine navrhl figurku bin Ládina, která při zvýšené teplotě změní zabarvení a jejíž obličej dostane červeno-černou ďábelskou podobu.

Plány na distribuci

Figurky měly být vyráběny v Číně a následně distribuovány do uvedených zemí a regionů. To, jak operace „Ďábelské oči“ skutečně probíhala, je ale sporné. Jedna verze mluví o tom, že vyrobeny byly pouze tři prototypy a poté se v operaci nepokračovalo. Druhá verze mluví o tom, že do Pákistánu se skutečně v roce 2006 dostalo několik stovek kusů figurek.

iZdroj fotografie: Flickr

Faktem je, že na aukčních serverech se objevily dva prototypy a oba se prodaly za cenu v řádu tisíců dolarů. Je přirozené předpokládat, že nějaký prototyp má ve vlastnictví stále i CIA. Akce patřila mezi tzv. „vlivové operace“ jejichž prostřednictvím se CIA snažila změnit vnímání Usámy bin Ládina a Al-Kájdy jako takové.

Zdroj: We Are The Mighty

Článek Operace Ďábelské oči: Démonické figurky Usáma bin Ládina z dílny CIA jej měly zdiskreditovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Příběh letu č. 93 z 11. září 2001

Let společnosti United Airlines, který obsluhoval Boeing 757-222 s registrací N591UA, odstartoval z letiště Newark v New Yorku s 37 pasažéry a sedmi členy posádky. Mezi cestujícími byli i čtyři únosci Sajíd al-Ghamdí, Ahmed al-Námí, Ahmed al-Haznáwí a Zijad Jarrah.

iZdroj fotografie: Pixabay

Let č. 93 mířící do San Francisca se z dráhy letiště Newark odlepil v 8:42. O čtyři minuty později narazilo první letadlo do severní věže WTC. V 9:03 došlo k druhému nárazu do jižní věže a v tuto chvíli bylo zřejmé, že Spojené státy jsou terčem předem připraveného a koordinovaného útoku. Právě v těchto minutách dosáhl let 93 letové hladiny a piloti obdrželi zprávu o probíhajícím útoku.

Únos a boj cestujících s teroristy

Jak přesně pronikli teroristé do kabiny nevíme a už to asi nikdy nezjistíme. V 9:28 se však ozval signál Mayday a bylo slyšet, že v kokpitu probíhá potyčka. O tři minuty později se cestujícím ohlásil Zijad Jarrah, představil se jako kapitán a oznámil jim, že v letadle je uložena bomba. Řekl také, že letadlo se otáčí, míří na letiště a bude probíhat vyjednávání. Ve skutečnosti se ale letadlo otáčelo na Washington, kde mělo zasáhnout buď Kapitol nebo Bílý dům.

Z pohledu dnešního cestujícího, který je zvyklý na surfování po internetu nebo chatování během letu, nikoliv však na telefonování, nastala netypická situace. Před dvaceti lety byly běžnou součástí výbavy letadel na amerických linkách satelitní telefony. Cestující jejich prostřednictvím začaly telefonovat svým blízkým a dozvěděli se o útocích v New Yorku.

iZdroj fotografie: Uživatel Monumentmike / Creative Commons / CC BY

Na základě těchto informací zjevně vzniklo mezi cestujícími rozhodnutí o tom, že se pokusí vniknout do kokpitu a únosce přemoci. V telefonátu, uskutečněném v 9:50, řekla jedna z letušek svému manželovi, že vaří vodu, kterou chtěli použít jako zbraň. Otázkou je, zda k tomu skutečně došlo. Přesný průběh dalších událostí není přesně známý.

Záznamové zařízení vydalo svědectví o tom, že v 9:58 se cestující prokazatelně pokoušeli vniknout do kokpitu a mezi únosci probíhala vzrušená diskuse o tom, jak postupovat dále. Již nikdy se bohužel nedozvíme, zda se cestujícím opravdu podařilo dveře otevřít, anebo se únosci ještě předtím rozhodli s letadlem havarovat.

Jistě je to, že v čase 10:11:03 letadlo letu 93 narazilo o země u vesnice Shanksville v Pensylvánii, asi 100 km jihovýchodně od Pittsburghu. V médiích se informace (nejprve samozřejmě jako nepotvrzené) o dalším uneseném letadle začaly objevovat asi hodinu poté.

Zdroj: History

Článek Jak probíhal osudný let č. 93? Pasažéři přichystali na teroristy past, zabránili zničení Kapitolu i Bílého domu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tisíce raket míří na Izrael

Myšlenka na systém protiraketové obrany vznikla již v 90. letech. Tehdy byla odložena jako něco neuskutečnitelného, protože ještě nebyly k dispozici dostatečné technologie. Začala se znovu objevovat v novém tisíciletí. Zvláště poté, co v roce 2006 Hizballáh vypálil z Libanonu na Izrael kolem čtyř tisíc raket. Tehdy zahynulo 44 lidí. Další tisíce raket také přilétá z pásma Gazy, kde vládne hnutí Hámas.

iZdroj fotografie: Flickr

Izrael se tehdy rozhodl problém vyřešit. Do čtyř let firma Rafael Advanced Defense Systems měla funkční protiraketovou obranu hotovou. Systém se skládá ze tří hlavní částí. Radaru, který detekuje vypálené střely. Pak z řídícího a vyhodnocovacího centra, které údaje vyhodnotí a rozhodne, zda se vypálí protistřely, nebo trajektorie míří mimo obydlenou oblast. Třetí částí jsou samotné střely. Jedna baterie dokáže ochránit území o rozloze 150 kilometrů čtverečních.

Velmi drahý provoz

Rozhodnout, zda střely vypálit nebo ne, je jedním z důležitých úkolů. Provoz Iron Dome je velmi drahý. Odhaduje se, že sestřelení jedné rakety vypálené radikály Izrael stojí 100 až 150 tisíc dolarů (2,16 až 3,24 milionu korun). Ostatně vysoké náklady na provoz byly jedním z argumentům odpůrců systému. Ovšem zvítězila především obava o lidské životy a lze těžce vyčíslit, jak velké materiální škody by nadělaly rakety po zásahu cílů. Pravdou je, že cena rakety Kassám se pohybuje jen ve stovkách dolarů.

iZdroj fotografie: Flickr

Ačkoli systém prokázal, že je schopen zničit až 90 procent raket, která byly odpálené, má i několik nevýhod. Lze ho přetížit, což se v letošním roce pokoušel dělat Hamás při odpalování raket z Gazy. Vysílal je v salvách. Druhou slabinou je nemožnost zasahovat rakety zamířené jen na krátkou vzdálenost. Izraelci proto celý systém neustále zdokonalují. Uvažuje se například o tom, že v budoucnu budou jeho součástí energetické zbraně.

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Systém Iron Dome odsloužil úspěšně svou první desítku. Vrchního hlídače izraelského nebe však čeká další vylepšení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

1) Usáma bin Ládin byl zajat ještě před rokem 2011

Podle teorie, kterou podporuje íránský režim, byl bin Ládin zajat Spojenými státy několik let před rokem 2011. V USA byl posléze držen v zajetí, a to ze strachu z případné odplaty, nebo možnému zproštění viny, kterého by se mu mohlo dostat, pokud by byl souzen. Teorie dále tvrdí, že jeho smrt 2. května 2011 byla zinscenovaná a zneužitá pro předvolební kampaň Baracka Obamy.

iZdroj fotografie: Justgrimes / Flickr / CC BY-SA

2) Teroristovo tělo bylo zmraženo tekutým dusíkem

Další teorie pracuje s myšlenkou, že USA buď zajaly bin Ládina při bitvě o Tora Bora v prosinci 2001, nebo zemřel na selhání ledvin. V obou případech se tak stalo dlouho před květnem 2011. Příznivci této konspirační teorie dodávají, že zpráva o bin Ládinově smrti byla zveřejněna v květnu s ohledem na svatbu britského prince Williama a Kate Middleton.

3) Pákistánská ISI zajala bin Ládina v roce 2006

Teorie, kterou předložil investigativní novinář Seymour Hersh, je podložená anonymními a vcelku pochybnými zdroji. Bin Ládin měl být zajat již v roce 2006 pákistánskou tajnou službou (ISI), která ho následně prodala USA. Prodej byl podmíněný teroristovým okamžitým zabitím. Při předávce prý americké jednotky zabili jen tak pro potěšení důstojníka ISI.

iZdroj fotografie: 2winTradez / Flickr / CC BY-SA

4) Bin Ládin zemřel přirozenou smrtí v prosinci 2001

Někteří se kloní k názoru, že bin Ládin trpěl tzv. mafranovým syndromem, který se projevuje mj. vysokou postavou, dlouhými a tenkými končetinami a prsty. Lidé s tímto syndromem často umírají nečekaně a i v mladším věku. Jako příčina úmrtí bývá uváděno srdeční selhání, nebo ruptura aneuryzmatu.

5) Nezemřel, je na dovolené (či v důchodu)

Íránský režim podporuje i následující teorii, ve které byl bin Ládin pouze figurkou v rukou CIA. Vše začalo již v letech 1979 – 1989, kdy CIA prováděla tzv. Operaci Cyklon. Během této operace měla CIA získat bin Ládina do svých služeb a následně měla vytvořit takové podmínky, aby mohla účinně bojovat proti islámskému fundamentalismu koncentrovanému na jednom místě. Nálet, při kterém byl bin Ládin zabit, měl být jen prostředkem, jak ho nechat odejít ze služeb CIA.

iZdroj fotografie: Hamid Mir / Creative Commons / CC BY-SA

6) V Abbottabadu bin Ládin nikdy nežil

Jeden z rezidentů Abbottabadu dal vzniknout konspirační teorii, když se nechal slyšet, že bin Ládin v této oblasti nikdy nežil. (Prý tomu nevěří celá komunita) Myšlenku podpořil i pákistánský tisk, který přišel s tvrzením, že byl nálet zinscenován, aby měly USA záminku pro vstup do Pákistánu. V tu dobu měl již být bin Ládin mrtvý a USA to měly vědět, pouze nechtěly přijít o senzaci.

Zdroj: Military

Článek Usáma bin Ládin žije aneb Šest konspiračních teorií o jeho smrti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.