Čtyřicet sekund a ticho

Klíčové číslo celého konceptu není dostřel ani ráže. Je to kapacita zásobníku, pouhých 150 nábojů. Kanón VENOM LR podle technického listu výrobce AEI Systems pracuje s kadencí 230 ran za minutu, úsťovou rychlostí 765–805 m/s a průměrným zpětným rázem pouhých 7 kN. Právě ten nízký zpětný ráz umožňuje integraci na lehké platformy bez zásahu do struktury podvozku. Cena za to je ovšem tvrdá: při souvislé palbě dojde munice za zhruba 40 sekund.

Prakticky to znamená ještě méně. Několik krátkých dávek na měkké cíle, potlačovací palba na budovu, střelba na dron, a posádka zjistí, že do hlavního střetnutí vstupuje s poloprázdným zásobníkem. Pro srovnání: klasická bojová vozidla pěchoty typu BMP-2 nesou kolem 500 nábojů pro svůj 30mm kanón 2A42, německý Marder disponuje zásobou přes tisíc ran pro 20mm kanón a švédské CV90 pojme přibližně 250 nábojů ráže 40 mm. Turecký koncept se pohybuje na samém dně spektra.

Pistolová firma míří výš

Canik není jméno, které si většina lidí spojí s těžkou vojenskou technikou. Firma se proslavila výrobou pistolí a teprve v posledních letech systematicky expanduje do segmentu středních ráží. Klíčovým krokem bylo převzetí 80 % britské firmy AEI Systems, dokončené v lednu 2023. Tím Canik získal přístup ke kanónovým systémům a mohl pod značkou Unirobotics vybudovat vlastní ekosystém od ručních zbraní přes dálkově ovládané stanice až po protidronové systémy.

Vystavený BMP-1 na MSPO 2026 je podle serveru Janes první integrací stanice Trakon Core 30 na pásové vozidlo. Nejde o objednaný program pro polskou armádu, ale o demonstrátor konceptu, o ukázku toho, co je technicky možné. Celá stanice váží kolem 400 kg bez munice, s plnou zásobou přibližně 650 kg. To je zlomek hmotnosti klasické osádkové věže, a právě proto ji lze posadit na starý podvozek bez nákladných úprav.

Canik koncept otevřeně rámuje jako kompromis mezi cenou, hmotností a složitostí. Cílí na východoevropské armády, které stále provozují stovky starých BMP a hledají způsob, jak jim prodloužit život, než dorazí nová technika.

Polsko čeká na Borsuka, BWP-1 zatím drží linii

Proč je právě Polsko logickým adresátem? Odhady hovoří o zhruba 900 kusech BWP-1 (polské označení licence BMP-1), které stále figurují v inventáři. Přesné oficiální číslo k podzimu 2026 není veřejně dostupné, ale polský státní opravárenský podnik WZM na svých stránkách výslovně uvádí, že BWP-1 zůstává základním prostředkem přepravy mechanizované pěchoty do zavedení nového BVP Borsuk.

A Borsuk teprve nabíhá. Dne 27. března 2025 podepsalo polské ministerstvo obrany první výkonnou smlouvu na 111 vozidel, prvních 15 sériových kusů armáda převzala v prosinci téhož roku a dodávky mají běžet do roku 2029. To znamená, že stovky BWP-1 budou sloužit ještě roky, a otázka, co s nimi do té doby, je legitimní.

Turecká nabídka na ni odpovídá jen částečně. Posádka získá modernější zbraň ovládanou pod pancířem, lepší přesnost a schopnost zasáhnout cíl na dva kilometry místo několika set metrů s původním 73mm kanónem 2A28 Grom. Jenže podvozek zůstane stejný, se všemi problémy sovětské konstrukce ze 60. let: slabou ochranou, nulovou minovou odolností a omezeným prostorem pro osádku. A k tomu těch 150 nábojů.

Český kontrast: jiná cesta, jiný výsledek

Česká armáda zvolila radikálně odlišný přístup. Místo modernizace starých korb objednala 246 zcela nových bojových vozidel pěchoty CV90 MkIV od švédského BAE Systems. První kus určený pro Armádu České republiky sjel z výrobní linky ve Švédsku v srpnu 2025. Jde o generační skok: nová digitální architektura, moderní ochrana, prostor pro další růst.

České BVP-1 přitom v mechanizovaných útvarech už dávno nahradily BVP-2 a starší typ slouží převážně v zásobách a specializovaných verzích. Polsko je v jiné situaci: BWP-1 stále tvoří páteř mechanizované pěchoty a náhrada přichází pomalu.

Podobný problém řeší i Slovensko, které v roce 2021 spustilo program náhrady BVP-1, BVP-2 a BVP M. Trh se starými sovětskými obrněnci ve střední a východní Evropě je obrovský, a Canik to ví. Jenže jeho hlavní konkurencí nejsou jiné „věžičky“, nýbrž právě národní programy nových vozidel a přímý přechod na západní platformy.

Ostřejší první rána, ale co potom?

Ukrajinský systém Spys, rovněž navržený pro modernizaci BMP-1, podle běžně citovaných údajů nabízí dvojnásobnou zásobu 300 nábojů. Canik zjevně obětoval kapacitu ve prospěch extrémně nízké hmotnosti a snadné instalace. Zvýšení zásoby je technicky možné (větší zásobník, robustnější úchyt), ale za cenu vyšší hmotnosti a složitější integrace, tedy přesně toho, co měl koncept eliminovat.

Podle nás dává turecký demonstrátor smysl jako nouzové „prodloužení života“ pro vozidla, která by jinak jela do boje s výzbrojí z 60. let. Posádka dostane ostřejší první ránu a schopnost reagovat na hrozby, které starý 73mm kanón řešit nedokázal. Ale představa, že takto upravený BMP-1 obstojí v intenzivním boji déle než pár minut, naráží na tvrdou aritmetiku: 150 nábojů, žádná úprava pancíře, žádná minová ochrana.

Canik na MSPO 2026 ukázal, co umí za minimum peněz a hmotnosti. Zároveň ale nechtěně předvedl, kde končí logika „levné modernizace“, přesně u zásobníku, který se vyprázdní dřív, než posádka stihne zjistit, proti čemu vlastně stojí.

Článek Turecko nabízí Polsku věžičku pro 900 sovětských BMP-1, ale přehlédlo zásadní problém. Munice dojde dříve, než začne boj se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně zkoušky ověřily

Než padl první ostrý výstřel, museli inženýři obou firem projít kompletní integrací podvozku a věže, sladit mechanická, elektrická, elektronická a softwarová rozhraní, provést bezpečnostní inspekce a validovat celý systém. Teprve poté přišla na řadu živá munice. Podle EDR Magazine střelby hodnotily výkon zbraňového systému, přesnost řízení palby a stabilizaci za pohybu, tedy přesně to, co odlišuje funkční bojový stroj od statického demonstrátoru.

Důležitý je kontext: TULPAR je první veřejně zdokumentovaný případ, kdy věž HITFACT MkII zamířila na pásový nosič. Dosud byla její hlavní referencí kolová platforma Centauro II italské armády. Přechod na pásy mění dynamiku zpětného rázu, rozložení hmotnosti i chování při střelbě za jízdy. Že to funguje, teď potvrdily ostré zkoušky.

Palebná síla jako u MBT, ale ne ochrana

Tvrzení, že TULPAR „pálí jako hlavní bojový tank“, stojí na tvrdých číslech. Kanón 120/45 mm je hladkohlavňová zbraň s nízkým zpětným rázem, kompatibilní se standardní municí NATO. Věž HITFACT MkII nabízí plně digitální systém řízení palby, stabilizované zaměřovače pro velitele i střelce a možnost automatického nabíječe. Balistický výkon odpovídá tomu, co známe z Leopardu 2 nebo Abramsu.

Jenže palebná síla je jen polovina rovnice. Demonstrátor z Rijádu vážil přes 34 tun, přičemž platforma TULPAR škáluje od 28 do 45 tun podle konfigurace pancéřování. Pro srovnání:

Rozdíl v hmotnosti je propastný a přímo se promítá do pancéřové ochrany. TULPAR nabízí balistickou a protiminovou odolnost ve střední až vysoké třídě, nikoli vícevrstvý kompozitní pancíř těžkého MBT. Kdo čeká náhradu za Leopard v přímém tankovém souboji, bude zklamán. Kdo hledá 120mm kanón na platformě, která přejede most s nosností 35 tun, má odpověď.

Eso v rukávu: naváděná munice Vulcano 120

Samotná ráže 120 mm dnes není unikátní, americký lehký tank M10 Booker ji má také. Co TULPAR odlišuje, je budoucí kompatibilita s naváděnou municí Vulcano 120 od Leonarda a německého Diehl Defence. Tato podkaliberní střela s navigací GNSS a semiaktivním laserovým navedením má umožnit zásahy mimo přímou viditelnost na vzdálenost odhadovanou na 10 až 30 kilometrů s metrickou přesností.

Pro lehký tank je to zásadní posun. Místo aby musel hledat přímou palebnou linii k cíli, a vystavovat se tak protitankové palbě, mohl by zasahovat cíle za terénními překážkami při elevaci kanónu kolem 15°. Pozdější verze počítá i s infračerveným vyhledávačem pro autonomní navedení v koncové fázi letu.

Zásadní upřesnění: Vulcano 120 je vývojový program. Leonardo prezentoval harmonogram zhruba 40 měsíců od začátku roku 2025, což orientačně znamená dostupnost kolem poloviny roku 2028. Nejde tedy o munici, kterou by TULPAR střílel dnes, ale o schopnost, která definuje jeho budoucí roli.

Kdo ho bude chtít a proč právě Brazílie

Vedení Otokaru na veletrhu IDEF 2025 zmínilo zájem nejméně tří zákazníků na dvou kontinentech. Jako přirozené trhy označil EDR Magazine Blízký východ a Asii. Nejviditelnějším kandidátem je ale Brazílie.

Důvod je logický: brazilská armáda už provozuje kolový Centauro II se stejnou věží HITFACT MkII a přes státní podnik IMBEL rozjela transfer technologií včetně výroby 120mm cvičné munice. TULPAR by do tohoto ekosystému zapadl jako pásový doplněk, sdílená munice, sdílená logistika zaměřovačů a řízení palby, minimální náklady na nový výcvik. Na jaře 2026 navštívila brazilská armádní delegace přímo závod Otokaru. Oficiální shortlist brazilského programu VBC CC ale zveřejněn nebyl, takže TULPAR zůstává vážným uchazečem, nikoli potvrzeným vítězem.

Co to znamená pro českou armádu a budoucnost tanků

Česká republika jde opačným směrem. Armáda ČR převzala tanky Leopard 2A4, směřuje k verzi 2A8 a zavádí 246 bojových vozidel pěchoty CV90 pro 7. mechanizovanou brigádu. Koncept lehkého tanku s 120mm kanónem v české doktríně zatím nemá místo, AČR buduje klasickou těžkou brigádu, ne expedičně orientované síly závislé na lehčích platformách.

TULPAR nicméně ukazuje trend, který se týká celé aliance. Armády stále častěji hledají most mezi klasickým BVP a plnohodnotným MBT, vozidlo, které projede tam, kam šedesátitunový tank nemůže, a přitom nabídne stejnou ráži. Americký M10 Booker, italský Centauro II a teď turecko-italský TULPAR potvrzují, že tato kategorie roste.

Éra těžkých tanků tím nekončí. Leopardy a Abramsy si drží nezastupitelnou výhodu v ochraně a přežitelnosti v přímém střetu. TULPAR ale dokazuje, že 120mm kanón už nemusí být výsadou šedesátitunových obrů, a pro řadu armád světa je právě tohle důležitější než nejsilnější pancíř.

Článek Lehký turecko-italský tank provádí ostré zkoušky. TULPAR má eso v rukávu a 120mm kanon, ale pálí jako hlavní bitevní tank se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je Barracuda a proč ji chce Lotyšsko

Prezident Edgars Rinkēvičs navštívil v září 2026 sídlo americké firmy Anduril Industries a následně na sociální síti X napsal, že se těší na dokončení akvizice střel Barracuda a na širší lotyšsko-americkou obrannou průmyslovou spolupráci. Konkrétní variantu, počet kusů, cenu ani harmonogram dodávek lotyšská strana nezveřejnila. Záměr je ale na stole a logika za ním je průzračná.

Barracuda je rodina proudových střel s plochou dráhou letu, které Anduril představil v září 2024. Klíčové parametry varianty 500M:

• Dolet: přes 926 km (500 námořních mil)
• Bojová nálož: přes 45 kg (100 liber)
• Doba letu v prostoru: více než 120 minut
• Odpalovací platforma: standardní šestimetrový (20stopý) ISO kontejner pojmoucí až 16 střel
• Architektura: softwarově definovaná, průběžně upgradovatelná

Právě pozemní kontejnerová verze označovaná SLB-500M dává smysl pro Lotyšsko. NATO samo uvádí, že pobaltské státy (Estonsko, Lotyšsko a Litva) nemají vlastní stíhačky a ochranu vzdušného prostoru zajišťují spojenecké rotace v rámci Baltic Air Policing. Pozemně odpalovaná střela s doletem přes 920 km obchází toto omezení elegantně: Lotyšsko nepotřebuje budovat drahou leteckou flotilu, stačí kontejner, obsluha a satelitní navigace.

Od HIMARS k hlubokému úderu

Nejde o první lotyšský krok směrem k delšímu dosahu. Už v prosinci 2023 Riga podepsala s USA smlouvu na raketomety HIMARS s raketami ATACMS, které pokrývají vzdálenost do 300 kilometrů. Barracuda tento dosah více než ztrojnásobuje.

Srovnání s dalšími střelami ukazuje, kam se Lotyšsko posouvá:

Barracuda se tak řadí mezi Iskander a Kalibr: je delší rukou než ruský Iskander, ale kratší než námořní Kalibr. Podstatné je něco jiného: Anduril sází na masovou výrobu. Pro americkou armádu má dodat minimálně 3 000 kusů SLB-500M během tří let, s tempem nejméně tisíc ročně od první poloviny roku 2027. Firma v září 2026 oznámila, že Barracuda už vstoupila do sériové výroby a plánuje několik tisíc systémů ročně. Pokud by se kusová cena byť jen přiblížila nízkým stovkám tisíc dolarů, šlo by o zlomek ceny Tomahawku.

Polská výrobní linka a regionální rozměr

Lotyšský nákup není izolovaný příběh jednoho malého státu. V Bydgoszczi, v závodech polské zbrojovky WZL-2 spadající pod skupinu PGZ, se rozbíhá montáž a následná výroba Barracudy-500M. Polská vláda v červenci 2026 výslovně uvedla, že Estonsko i Lotyšsko už deklarovaly zájem o systém B500M vyráběný v PGZ.

Vzniká tak regionální výrobní a dodavatelská osa: americký vývoj, polská produkce, pobaltský odběr. Pro Lotyšsko to znamená kratší logistický řetězec, evropskou výrobní stopu a menší závislost na transatlantických dodávkách v krizovém scénáři. Pro Rusko je to signál, že schopnost hlubokého úderu na východním křídle NATO nebude záležitostí jednotek kusů dovezených ze zámoří, ale potenciálně tisíců střel vyráběných přímo v regionu.

Co to znamená pro Rusko a pro české vojáky v Lotyšsku

Kreml nemusí hádat, co Barracuda dokáže. Parametry jsou veřejné, výrobní kontrakty podepsané, polská linka v přípravě. Moskva leží 834 kilometrů od Rigy, komfortně uvnitř deklarovaného doletu. Rusko přitom samo v regionu disponuje Iskandery nasazenými mimo jiné v Kaliningradské oblasti s dosahem do 500 km a námořními Kalibry s dosahem přesahujícím 1 500 km. Jenže dosud platilo, že pobaltské státy nemají čím odpovědět do hloubky. Barracuda tuto asymetrii narušuje.

Primárně jde o odstrašení, nikoli o zbraň, která sama mění strategickou rovnováhu. Ale odstrašení funguje právě tím, že schopnost je reálná. Ruské velitelské uzly, logistické sklady, letiště a infrastruktura v dosahu přes 900 km by se rázem ocitly v ohrožení, a to i bez jediné spojenecké stíhačky ve vzduchu.

Lotyšsko přitom nečelí hypotetické hrozbě. V březnu 2026 ministerstvo obrany v Rize oznámilo, že do lotyšského vzdušného prostoru vstoupil bezpilotní prostředek přilétající z ruského směru, který se následně zřítil na lotyšském území. Obranný rozpočet na rok 2026 Riga vyšponovala na 4,91 % HDP, číslo, které nemá v NATO mnoho konkurentů. V zemi působí mnohonárodní brigáda NATO vedená Kanadou s více než 3 500 vojáky a od ledna 2026 do ní znovu přispívá i Armáda České republiky ženijními schopnostmi. Vyšší lotyšská úderná kapacita tak nepřímo posiluje i palebné zázemí prostoru, kde čeští vojáci operují.

Víc než jen další střela

Skutečný význam lotyšské akvizice nespočívá v jednom zbraňovém systému. Spočívá v tom, že malý stát s dvěma miliony obyvatel a bez vlastního bojového letectva získává relativně dostupný prostředek, jak přenést odstrašení stovky kilometrů za hranici, a to sériově vyráběný, kontejnerově mobilní a softwarově upgradovatelný. Parametry smlouvy zůstávají neveřejné, ale směr je jasný.

Pro Moskvu je podstatné hlavně jedno: na východním křídle NATO přibývá další vrstva, kterou nelze ignorovat. A tentokrát ji staví země, která ještě před pár lety neměla čím zasáhnout cíl za horizontem.

Článek Lotyšsko chce nakoupit Barracudu s dosahem přes 920 km. Rusko dobře ví, že drtilo i samotnou Moskvu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně TB3 předvedl a proč je to průlom

Bayraktar TB3 není žádný nováček. Oficiálně má délku 8,35 metru, rozpětí křídel 14 metrů, maximální vzletovou hmotnost 1 600 kilogramů a nosnost 280 kilogramů. Vydrží ve vzduchu přes 24 hodin a disponuje jak přímým rádiovým spojením, tak satelitním datovým linkem pro řízení za horizontem. Od staršího TB2, který Ukrajina už provozuje, se liší zásadně: TB2 má rozpětí 12 metrů, maximální vzletovou hmotnost pouhých 700 kilogramů, nosnost 150 kilogramů a vytrvalost kolem 18 hodin. Klíčový rozdíl ale nespočívá jen v číslech.

Během cvičení Seawolf-I TB3 poprvé veřejně prokázal schopnost, kterou dosud měly jen specializované námořní hlídkové letouny a protiponorkové vrtulníky: autonomní detekci podmořských cílů pomocí sonobójí s vlastním zpracováním akustických dat na palubě. Sonobój je v podstatě plovoucí mikrofon; po dopadu do vody se ponoří senzorová část, zatímco anténa zůstane nad hladinou a vysílá zachycené zvuky. Americké námořnictvo tento princip používá desítky let u letounů P-8 Poseidon nebo vrtulníků MH-60R Seahawk. Jenže TB3 to zvládl bez jediného člověka na palubě, s vytrvalostí přesahující celý den a s provozními náklady nesrovnatelně nižšími než u pilotovaného letounu.

Proč by to Ukrajina mohla potřebovat

Pohled na veřejně dostupný seznam prostředků ukrajinského námořního letectva, konkrétně 10. námořní letecké brigády, ukazuje TB2, vrtulníky Mi-14, Ka-27, Ka-29 a britské Sea Kingy. Žádný z těchto strojů neposkytuje to, co TB3 se SAS PODem předvedl: dlouhou bezosádkovou hlídku s vlastním akustickým zpracováním sonobójí a datovým přenosem v reálném čase. Vrtulníky mají omezenou vytrvalost, typicky jednotky hodin. A každý let s posádkou nad mořem, kde operuje ruská protivzdušná obrana, představuje riziko.

Ukrajina přitom čelí hrozbě, která sice slábne, ale nezmizela. Mluvčí ukrajinského námořnictva Dmytro Pletenčuk v září 2026 uvedl, že Rusko ponorky v Černém moři prakticky přestalo nasazovat kvůli rizikům spojeným s vyplutím a údržbou. Už v červenci hlásil nulovou přítomnost ruských nosičů střel Kalibr v azovsko-černomořském prostoru. Oficiální ukrajinská bilance k 25. září 2026 uvádí dvě ztracené ruské ponorky a podle ukrajinského ministerstva obrany bylo zhruba 30 procent bojových prostředků Černomořské flotily zničeno nebo vážně poškozeno. Nezávislá analýza serveru Naval News potvrzuje, že flotila přišla i o část nosičů střel Kalibr.

Jenže i jediná ponorka schopná skrytě odpálit Kalibr proti Oděse nebo energetické infrastruktuře představuje strategickou hrozbu. A právě tady by TB3 mohl zaplnit mezeru; ne jako zabiják ponorek, ale jako neúnavné oko nad mořem.

Detekce ano, zničení zatím ne

Tady je potřeba být přesný. Baykar u TB3 veřejně uvádí schopnost nést přesně naváděnou munici a mini střely s plochou dráhou letu. Torpédo mezi nimi není. Turecký zbrojní koncern Roketsan sice vyvíjí lehké torpédo ORKA, které je oficiálně určeno i pro „vzdušné nosiče“, ale veřejně doložený test integrace ORKA na TB3 neexistuje. Turecký sekretariát obranného průmyslu SSB popisuje ORKA primárně jako torpédo pro hladinové platformy.

Realistický scénář nasazení TB3 proti ponorce by tedy dnes vypadal jako řetězec „najdi, upřesni, předej“: dron ponorku nebo její akustickou stopu odhalí, data zpracuje a pošle jinému prostředku schopnému zasáhnout. Tím může být protiponorkový vrtulník, hladinová loď, bezosádkový námořní prostředek nebo v budoucnu samotný TB3 vyzbrojený torpédem. Hodnota dronu nespočívá v tom, že ponorku sám potopí. Spočívá v tom, že dramaticky zkrátí čas mezi jejím odhalením a zásahem, a že to dokáže dělat celé dny v kuse, bez únavy posádky a bez rizika ztráty pilota.

Pro srovnání: ruský protiponorkový vrtulník Ka-27PL nese sonobóje i torpéda, ale jeho vytrvalost se pohybuje kolem dvou a půl hodiny. Americký MH-60R Seahawk vydrží asi čtyři hodiny. TB3 nabízí šestinásobek až desetinásobek tohoto času ve vzduchu. Není to náhrada vrtulníku, je to jeho doplněk, který mění pravidla hry v tom, jak dlouho a jak levně lze moře hlídat.

Cesta k Ukrajině: reálná, ale nedokončená

Veřejně potvrzená ukrajinská objednávka TB3 v otevřených zdrojích neexistuje. Průmyslový a politický základ ale ano. Memorandum z roku 2021 mezi Ukrajinou a Baykarem počítalo s vybudováním centra pro servis, modernizace a výcvik. V únoru 2024 zakladatel Baykaru Haluk Bayraktar podle agentury Reuters potvrdil, že u Kyjeva už probíhá stavba závodu pro zhruba 500 zaměstnanců s plánovanou kapacitou kolem 120 kusů ročně. Tehdy ještě nebylo rozhodnuto, zda se bude vyrábět TB2, nebo TB3.

Od té doby veřejné zdroje mlčí o konkrétním datu spuštění výroby. Válka, bezpečnostní rizika a nutnost vybudovat kompletní integrační řetězec (sonobóje, akustické procesory, datové linky, velení a řízení) to vše brzdí rychlé zavedení. Ale TB3 už není jen turecká záležitost. Během cvičení NATO Steadfast Dart 26 v únoru 2026 operoval z paluby TCG Anadolu v Baltském moři, před očima spojeneckých důstojníků. Aliance jeho schopnosti viděla na vlastní oči.

Co by to změnilo na Černém moři

Ruská Černomořská flotila už dnes neoperuje z pozice síly. Byla vytlačena od západního pobřeží Krymu, přišla o vlajkovou loď Moskva, o desítky plavidel a o schopnost volně se pohybovat v dosahu ukrajinských protilodních střel Neptune. Přidání vytrvalé bezpilotní protiponorkové hlídky by flotile sebralo poslední výhodu, kterou ještě má, schopnost skrytě operovat pod hladinou.

Nejde o to, že by jeden dron potopil celou flotilu. Jde o to, že by Rusku dramaticky zmenšil prostor, kde se může schovat. Každá hodina, kterou TB3 stráví nad mořem se zapnutým SAS PODem, je hodina, kdy ruská ponorka nemůže bezpečně vyplout, zaujmout palebnou pozici a odpálit střelu. A v konfliktu, který trvá déle než čtyři roky, je právě tento typ trpělivého, systematického tlaku tím, co rozhoduje.

Článek Ukrajina bude možná potřebovat Bayraktar TB3. Nově umí lovit ponorky, dokázal by dorazit kremelské námořnictvo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak věžička vypadá a co umí

Označení „věžička“ je zjednodušení, ale ne nepřesné. Dron Kalkanı je autonomní robotická otočná věž s náklonem. Uprostřed sedí elektrooptický senzorový blok doplněný akustickými snímači, po stranách jsou symetricky umístěny dvě poloautomatické brokovnice Derya MAX ráže 12. V demonstrační konfiguraci byl celý modul posazen na korbu běžného pick-upu, výrobce ale počítá i s instalací na lodě, pevné body a bezosádková pozemní vozidla.

Klíčové je rozlišit dvě vzdálenosti, které systém uvádí. Pasivní senzory, tedy elektrooptika a akustika zpracovávaná umělou inteligencí přímo na věži, dokážou dron detekovat, klasifikovat a sledovat na vzdálenost 600 až 800 metrů. Oněch 800 metrů tedy patří k detekci. Samotná palebná zóna ale začíná až kolem 150 metrů, kde brokovnice mají reálnou šanci cíl zasáhnout. Mezi detekcí a palbou tak zůstává úzké okno desítek sekund na rozhodnutí, a posledních pár sekund na výstřel.

Proč dvě brokovnice a proč zrovna tato munice

Dvě hlavně nejsou estetická volba. Současná palba z obou zbraní má v letové dráze dronu vytvořit hustší „kovový mrak“ broků o průměru zhruba dvou metrů na vzdálenosti kolem 140 metrů. Každá brokovnice používá zásobníky na 10 nebo 15 nábojů, takže systém získává i rezervu pro další přilétající cíl nebo malý roj.

Samotná Derya MAX je plynem ovládaná poloautomatická zásobníková brokovnice s komorou na 3″ magnum (12/76). Konstrukčně vychází z platformy AR-15, což usnadňuje integraci příslušenství a automatizaci nabíjení. Generální ředitel společnosti Turaç Fatih Altunbaş v rozhovoru pro Anadolu zdůraznil, že rozhodující není samotná zbraň, ale kombinace se speciální protidronovou municí Sterling, včetně wolframových laborací, které mají na krátkou vzdálenost maximalizovat pravděpodobnost zásahu malého a rychlého cíle.

Proč je to důležité, ukazuje jednoduchý výpočet. Běžný FPV dron se pohybuje rychlostí kolem 120 až 180 km/h. Při rychlosti 150 km/h urazí posledních 150 metrů za necelé čtyři sekundy. Lidský střelec by v takovém okně sotva zamířil. Autonomní věž s okamžitou palbou bez lidské prodlevy má právě tuto mezeru zaplnit.

Poslední vrstva, ne celá obrana

Dron Kalkanı se na vlastním webu výslovně prezentuje jako doplněk k rušičkám, radarům a dalším vrstvám protivzdušné obrany. A dává to smysl. Proti větším bezpilotním letounům je brokovnice ráže 12 na 150 metrů prakticky neúčinná. Systém míří výhradně na mini a mikro drony, tedy FPV kamikaze a platformy vedené optickým vláknem, které elektronické rušení nedokáže spolehlivě zastavit.

Právě drony na optickém vláknu představují podle americké armády rostoucí problém, protože nepotřebují rádiový signál a GPS. Rušička proti nim nic nezmůže. Na konci obranného řetězce tak zůstává potřeba fyzického zásahu, a přesně tam se Dron Kalkanı snaží najít své místo.

Turecko přitom nesází jen na brokovnice. Současně rozvíjí laserový systém Alka od Roketsanu, který má tvořit další vrstvu připravované vrstvené obrany Steel Dome. Dron Kalkanı je tedy jedním dílkem skládačky, ne jejím středobodem.

Není sám, italská Beretta jde podobnou cestou

Turecký systém není osamělý experiment. Italská Beretta Defense Technologies představila před veletrhem Eurosatory 2026 vlastní řešení LIVET, dálkově ovládanou zbraňovou stanici s osmi brokovnicemi Benelli Drone Guardian, automatickým sledováním cíle a dálkovým ovládáním. Beretta přitom brokovnicovou vrstvu oficiálně staví do pásma do 100 metrů a označuje ji jako „poslední záchranu“ proti malým quadkoptérám.

Dron Kalkanı je oproti systému LIVET lehčí a kompaktnější, se dvěma hlavněmi místo osmi, ale s delší sledovací bublinou díky pasivním senzorům na 600–800 metrů. Menší palebná saturace, větší mobilita. Oba systémy ale potvrzují stejný trend: brokovnice se do moderní války vrací nikoli jako anachronismus, ale jako levná a specializovaná odpověď na levné a masové hrozby.

Ukrajinská praxe tento trend potvrzuje z opačného konce. Mezinárodní legie pro obranu Ukrajiny veřejně dokumentuje používání brokovnic ráže 12 proti dronům přímo v zákopech. Rozdíl je v tom, že Dron Kalkanı převádí stejnou logiku, oblak broků proti FPV, z rukou vojáka na autonomní věž.

Co to znamená pro českou armádu

Armáda České republiky řeší protidronovou obranu intenzivně. Cvičení Drone Shield 2026 má prověřit propojení více technologií v realistickém prostředí. Ve výbavě českých vojáků je přenosný rušič MANPACK G, testuje se ničení dronů pomocí švédského systému RBS-70NG i kulometu FN MINIMI Mk3. Český průmysl nabízí modulární systém ReCAS od firmy RETIA a kolínská firma U&C vyvíjí interceptor Chaser.

Autonomní dvojbrokovnicová věž podobná systému Dron Kalkanı ale v českém portfoliu veřejně dohledatelná není. Turecký systém tak ukazuje směr, kterým se obrana proti dronům ubírá, k levným, specializovaným a snadno integrovatelným modulům, kde každá vrstva řeší jeden konkrétní typ hrozby.

Dron Kalkanı zatím nemá veřejně doložené bojové nasazení ani potvrzené zákazníky. Exportní ambice jsou ale zjevné: Turaç uvádí distribuci do více než 90 zemí a status dodavatele pro agenturu NSPA. Jestli se z istanbulského prototypu stane standard výzbroje, rozhodne až ostrý provoz. Koncept ale sedí přesně tam, kde současná obrana proti dronům bolestně pokulhává.

Článek Turci vyvinuli věžičku se dvěma výkonnými brokovnicemi na lov dronů. Detekuje je na 800 metrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Válka, která přepisuje pravidla

Súdánská občanská válka zuří od dubna 2023 a v létě 2026 vstoupila do čtvrtého roku. Na jedné straně stojí súdánské ozbrojené síly (SAF), na druhé paramilitární RSF. Obě strany postupně získaly přístup k pokročilým bezpilotním systémům, a výsledkem je konflikt, který analytická organizace ACLED označuje za ovládaný drony.

Klíčové ale není samotné nasazení dronů proti pozemním cílům. To známe z Náhorního Karabachu, z Libye i z Ukrajiny. Súdán přinesl novou dimenzi: opakované vzdušné souboje větších bojových bezpilotních prostředků třídy MALE a HALE. Podle specializovaného serveru Unmanned Africa evidují otevřené zdroje do července 2026 nejméně čtyři potvrzené sestřely dron proti dronu připsané súdánským ozbrojeným silám, dva proti čínským strojům rodiny CH-95/FH-95 a dva proti tureckým Akıncı, které paradoxně provozuje i protivník.

Akıncı jako lovec: technika za sestřely

Baykar Akıncı není běžný průzkumný dron. Podle oficiálních specifikací výrobce má maximální vzletovou hmotnost šest tun, unese 1 500 kilogramů výzbroje, dosáhne stropu přes dvanáct kilometrů a ve vzduchu vydrží přes dvacet hodin. Dolet činí 6 000 kilometrů. Pro srovnání: americký MQ-9 Reaper, páteřní úderný dron amerického letectva, nese zhruba 1 700 kilogramů, ale jeho dolet i strop jsou nižší. Zásadní rozdíl je ovšem jinde: Akıncı dokáže nést i munici kategorie vzduch-vzduch.

Právě tady vstupuje do hry turecká střela EREN od společnosti Roketsan. Výrobce ji poprvé veřejně představil na veletrhu IDEF 2025 a výslovně uvádí její nasazení proti pomalým vzdušným cílům s doletem přes sto kilometrů. Nejde o klasickou řízenou střelu vzduch-vzduch určenou proti stíhačkám; EREN je spíše barážující munice optimalizovaná právě pro lov dronů. Kombinace palubních senzorů Akıncı a této specializované munice vytváří systém, který dokáže operovat tam, kde pozemní protivzdušná obrana nemá pokrytí. A v Súdánu, kde radarové mezery pokrývají obrovské plochy pouštního terénu, je to zásadní výhoda.

Čínský soupeř: co víme o CH-95/FH-95

Stroje, které SAF opakovaně sestřelovaly, patří do čínské rodiny dronů, jejíž přesné označení zůstává v otevřených zdrojích nejednoznačné. Výzkumná laboratoř Yale Humanitarian Research Lab v lednu 2025 forenzně identifikovala na letišti v Nyale, kontrolovaném RSF, bezpilotní prostředky, které typovala spíše jako FH-95. Pozdější reporty a monitoring ale často používají označení CH-95. Pravděpodobně jde o varianty téže platformy, případně o záměnu příbuzných typů.

Parametry jsou každopádně výrazně skromnější než u Akıncı. Yale uvádí bojový rádius kolem 250 kilometrů v režimu přímé viditelnosti, vytrvalost zhruba 24 hodin, nosnost asi 250 kilogramů a operační strop kolem 7 000 metrů. Čínský dron je tedy lehčí, nese méně výzbroje a operuje níže. V roli průzkumné a lehce úderné platformy může být účinný. Jako soupeř pro Akıncı vybavený protidronovou municí je ale v nevýhodě, menší, pomalejší a bez vlastní vzdušné obrany.

Kdo komu dodává zbraně

Súdánská dronová válka odhaluje spletitou síť zbrojních dodávek, která obchází mezinárodní embargo. SAF získávají turecké systémy oficiální cestou, Bayraktary TB2 i těžší Akıncı. RSF naopak operují čínské drony, které se k nim podle vyšetřování Amnesty International dostaly „téměř jistě“ reexportem přes Spojené arabské emiráty. Yale na letišti v Nyale zdokumentoval nové přepravní kontejnery, opakované noční nákladní lety i přítomnost barážující munice.

Pikantní detail: obě strany dnes provozují i stejné turecké drony. ACLED výslovně uvádí, že RSF získaly Akıncı přes prostředníky napojené na SAE. Súdán se tak stal učebnicovým případem, kdy se exportovaná technika obrací proti zájmům původního dodavatele, a kdy se dva Akıncı potkají na opačných stranách bojiště.

Válka se navíc od května 2025 přelila daleko za frontové linie. Dronové údery RSF zasáhly Port Súdán, letiště, sklady paliv, elektrickou infrastrukturu i námořní základnu. International Crisis Group upozornila, že tyto útoky dočasně narušily i humanitární provoz. Čínské a turecké drony tu tedy neslouží jen k taktické podpoře pěchoty, ale ke strategickému nátlaku hluboko v týlu.

Co to znamená pro budoucnost, a pro Česko

Súdán dnes funguje jako ostrá laboratoř budoucí války. Lekce je jasná: i velké bojové drony třídy MALE a HALE potřebují vlastní protivzdušnou ochranu a schopnost lovit jiné drony. Nestačí pozemní PVO. Nestačí radar na jednom kopci. Potřebujete vrstvený systém: senzory, elektronický boj, pozemní prostředky a stále častěji i vzdušné interceptory.

Pro Českou republiku to není abstraktní poučení. Koncepce výstavby Armády ČR 2035 počítá s robotickými průzkumnými i zbraňovými systémy a s protidronovou obranou. Resortní magazín Ministerstva obrany v květnu 2026 uvádí pět běžících zakázek na bezpilotní prostředky s cílem pořídit do roku 2028 téměř tři tisíce dronů. Armáda už testuje protidronovou ochranu v podmínkách elektronického boje. Česko je navíc jednou z patnácti zemí, které se podílely na pořízení aliančního systému NISRF s drony RQ-4D Phoenix, neozbrojených výškových průzkumných strojů, které ale dokládají, že NATO bere bezpilotní vrstvu vzdušného prostoru smrtelně vážně.

Reputačně jsou opakované sestřely nepříjemné hlavně pro čínský zbrojní průmysl. Jeho „strategický“ exportní dron v otevřených zdrojích opakovaně vystupuje jako lovená kořist, ne jako dominantní platforma. Nad pouští Dárfúru se nerozhoduje jen o Súdánu, rozhoduje se o tom, čí drony si svět koupí příště.

Souboj dronů v Súdánu

Článek Video: Čínský dron v Súdánu znovu prohrál s tureckým Akıncı. Série vzdušných soubojů nemá v historii obdoby se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je ÇAKIR a proč o ní mluví celý obranný průmysl

ÇAKIR je turecká řízená střela s plochou dráhou letu vyvíjená firmou Roketsan. Existuje ve dvou základních variantách, vzdušné a pozemní/námořní. Vzdušná verze měří 3,3 metru a váží 275 kilogramů, pozemní varianta je kvůli startovnímu urychlovači (boosteru) delší (3,8 metru) a těžší, kolem 350 kilogramů. Průměr obou verzí je 275 milimetrů. Bojová hlavice váží 70 kilogramů.

Označení „zásadní změna pravidel“ si zaslouží hlavně díky kombinaci vlastností, kterou v jednom balíku nenabízí žádná jiná střela ve své hmotnostní třídě:

• Více platforem najednou. ÇAKIR lze odpálit z bezpilotníku AKINCI, z vrtulníku, z námořního plavidla i z mobilního pozemního odpalovače. Jedna střela, čtyři domény.
• Obousměrný datový spoj. Operátor může za letu změnit cíl, přerušit misi nebo nechat střelu znovu zaútočit na nově zjištěnou příležitost.
• Nízká zjistitelnost. Kombinace materiálů pohlcujících radarové záření, malého radarového odrazu, letu těsně nad hladinou moře a maskování terénem.
• Duální sada cílů. Oficiální specifikace zahrnují hladinové lodě, pobřežní objekty, strategické pozemní cíle, plošné cíle i jeskyně.

Právě schopnost opakovaného útoku stojí za vysvětlení. Nejde o to, že by se střela fyzicky vrátila k odpalovači. Operátor přes datový spoj během letu upraví misi; pokud se cíl přesunul, objevil se cennější objekt nebo hrozí zásah civilního plavidla, střela změní kurz a provede útok znovu na aktualizovanou metu. V praxi to znamená, že každý odpálený kus má výrazně vyšší šanci na smysluplný zásah než klasická střela typu „vystřel a zapomeň“.

Neviditelná? Spíš velmi těžko zachytitelná

Slovo „neviditelná“ je pochopitelně zjednodušení; žádná střela na světě není doslova neodhalitelná. ÇAKIR ale patří do kategorie obtížně zjistitelných cílů. Roketsan v oficiálním katalogu uvádí nízký radarový průřez, použití materiálů pohlcujících radarové záření v konstrukci trupu a schopnost letu v extrémně nízké výšce nad hladinou i nad členitým terénem.

Prakticky to znamená, že protivzdušná obrana protivníka má výrazně méně času na detekci, sledování a reakci. Střela letící pár metrů nad vlnami se na radaru objeví pozdě a na krátkou dobu, a pokud k tomu přidáte malé rozměry a nízký odraz, dostanete cíl, který je pro většinu starších systémů protivzdušné obrany noční můrou. Moderní systémy typu S-400 nebo SAMP/T ji teoreticky zachytit dokážou, ale okno pro reakci se dramaticky zužuje.

Jak si stojí vedle západních a ruských konkurentů

Srovnání s těžkými západními střelami ukazuje, že ÇAKIR hraje v jiné lize; ne horší, ale jiné.

Čísla mluví jasně. ÇAKIR není konkurent pro strategické údery na tisíce kilometrů. Ale to ani nechce být. Její síla je jinde: tam, kde Storm Shadow potřebuje těžký bojový letoun typu Tornado nebo Su-24, ÇAKIR se vejde na dron AKINCI nebo na kolový podvozek ukrytý v olivovém háji na pobřeží Egejského moře. Tam, kde jeden letoun nese dvě střely JASSM, může nést čtyři nebo šest kusů ÇAKIR. A tam, kde ruský Kalibr vyžaduje fregatu nebo ponorku, ÇAKIR vystačí s rychlým člunem.

Podle nás je právě tohle klíčový posun: ne větší výbuch, ale víc úderných bodů rozptýlených po celém bojišti. Pro protivníka je mnohem těžší neutralizovat deset mobilních odpalovačů než jednu fregatu.

Testy 2026: ze země poprvé, a rovnou dvakrát

Koncem srpna 2026 Roketsan oznámil, že modernizovaná verze ÇAKIR úspěšně zasáhla pozemní i námořní cíl při oddělených testech z mobilní pozemní platformy. Podle agentury Anadolu dostala střela novou infračervenou naváděcí hlavici (IIR) a nový palivový systém s prodlouženým dosahem, přesnou hodnotu ale Roketsan nezveřejnil.

Nebylo to poprvé, co ÇAKIR zasáhla cíl. Už v únoru 2024 střela odpálená z dronu AKINCI trefila námořní terč na vzdálenost 100 kilometrů. Letošní testy ale znamenají zásadní rozšíření: poprvé bylo veřejně potvrzeno, že střela funguje i z pozemní mobilní platformy. Typ podvozku, přesné místo testů ani profil letu firma neodhalila, pravděpodobně z důvodů operační bezpečnosti a probíhající kvalifikace systému.

Podstatný je i kontext: v dubnu 2026 Roketsan při otevření nových závodů za přítomnosti prezidenta Erdoğana zařadil ÇAKIR mezi systémy dodávané tureckým ozbrojeným silám v sériové výrobě. Střela tedy není prototyp ani laboratorní projekt. Je to zbraň, která míří do výzbroje.

Co to znamená pro NATO, region a Česko

Turecko dlouhodobě buduje vlastní zbrojní průmysl s jasným cílem: zbavit se závislosti na zahraničních dodavatelích a jejich exportních povoleních. Zkušenosti s embargy a zdlouhavými licenčními procesy, jak opakovaně zdůrazňuje turecký sekretariát obranného průmyslu (SSB), byly silnou motivací. Motor KTJ-1750 pohánějící ÇAKIR je domácí vývoj. Naváděcí systém také.

Pro NATO je to dvojsečné, ale spíš pozitivní. Generální tajemník Mark Rutte na summitu v Ankaře v červenci 2026 výslovně zmínil, že Aliance profituje z tureckého obranného průmyslu. Střela typu ÇAKIR by mohla doplnit levnější vrstvu přesných úderů v pobřežních pásmech, přesně tam, kde NATO potřebuje posílit, ať už v Baltském moři, nebo ve východním Středomoří.

Český rozměr není jen teoretický. V červnu 2026 se v Ankaře konalo páté jednání česko-turecké komise pro obranný průmysl a české firmy navazovaly kontakty už na veletrhu IDEF 2025. Vztah mezi oběma zeměmi v obranné oblasti je aktivní a roste.

Zda se ÇAKIR dostane k dalším zákazníkům mimo Turecko, případně na Ukrajinu, zůstává k září 2026 veřejně nepotvrzeno. Ale lehká, síťově řízená střela, kterou lze skrýt na kterémkoli kolovém podvozku a odpálit z pobřežního křoví, je přesně ten typ zbraně, po kterém bude poptávka stoupat. Kdo ji bude mít první, získá výhodu, kterou protivník pocítí dřív, než ji stihne na radaru zahlédnout.

Článek Turecká řízená střela ÇAKIR je game-changer. Malá, neviditelná a umí se vrátit k opakovanému útoku. Zasáhne na zemi i na moři se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stealth nosič s vlastní letkou v podvěsu

ANKA III není jen další ozbrojený dron. Podle oficiální produktové stránky TUSAŞ jde o operačně-strategický bezpilotní letoun s nízkou radarovou pozorovatelností, jehož parametry mluví jasně:

• Délka: 7,9 m | Rozpětí: 12,5 m
• Maximální vzletová hmotnost: 6 500 kg
• Nosnost: 1 200 kg
• Praktický dostup: cca 12 200 m (40 000 ft)
• Maximální rychlost: cca 787 km/h (425 uzlů) / 0,7 Mach
• Vytrvalost: 10 hodin ve výšce cca 9 100 m (30 000 ft)
• Závěsné stanice: 2 vnitřní + 5 vnějších

Klíčové je, že mezi oficiálně uváděnými rolemi figuruje i vypouštění dalších bezpilotních prostředků ze vzduchu. TUSAŞ navíc potvrzuje, že druhý prototyp už zahájil testovací lety. Tohle není výstavní exponát na veletrhu, ale program v pokročilé fázi vývoje.

Wingmani, kteří na radaru vypadají jako stíhačky

Právě SÜPER ŞİMŞEK představuje to, co celou konfiguraci dělá tak nebezpečnou. Podle produktové stránky TUSAŞ jde o autonomní proudový UAV s těmito parametry:

• Délka: 4 m | Rozpětí: 1,75 m
• Maximální vzletová hmotnost: 200 kg
• Užitečné zatížení: 50 kg (integrovatelná 35kg hlavice)
• Praktický dostup: cca 10 700 m (35 000 ft)
• Maximální rychlost: 0,85 Mach
• Operační dosah: 900 km
• Vytrvalost: 80 minut

Samotná čísla ale nevypovídají o tom nejdůležitějším. SÜPER ŞİMŞEK nese aktivní i pasivní zvyšovače radarového odrazu a infračerveného podpisu, takže se na nepřátelském radaru dokáže jevit jako plnohodnotná stíhačka. Přidejte k tomu systém elektronického boje, rušení odolnou anténu a AI rojové řízení. Obránce najednou sleduje víc „velkých“ cílů, rychleji vyčerpává kapacitu radarů i zásobu raket a hůř rozlišuje, co je návnada a co skutečný úderný vektor.

A zásadní detail: SÜPER ŞİMŞEK není jednorázová kamikaze munice. Disponuje padákovým záchranným systémem, takže po splnění mise (pokud nebyl použit jako úderný prostředek) se dá sebrat a znovu nasadit. To ho zásadně odlišuje třeba od íránských dronů Šáhed-136, které jsou pomalé vrtulové jednorázové prostředky s rychlostí kolem 180 km/h. SÜPER ŞİMŞEK je proudový, třikrát rychlejší a výrazně univerzálnější.

Proč zpozornělo NATO i Rusko

Přímé oficiální reakce aliance ani Moskvy na srpnové video se zatím nepodařilo dohledat. Kontext ale mluví výmluvně.

NATO už několik let buduje ekosystém kolem konceptu spolupracujících bojových letounů (Collaborative Combat Aircraft), tedy levnějších autonomních wingmanů, kteří mají doplnit pilotované stíhačky. Americké letectvo v létě 2026 testuje prototypy YFQ-42A a YFQ-44A na základně Creech a společně s Nizozemskem vyvíjí otevřenou architekturu pro CCA. Turecká sestava ANKA III + SÜPER ŞİMŞEK do tohoto trendu zapadá jako potenciálně interoperabilní příspěvek, a to za zlomek ceny amerických programů. Pro alianci, která ve své digitální strategii z ledna 2026 výslovně požaduje federované platformy, bezpečné sdílení dat a propojení senzorů s efektory, je to relevantní signál.

Z ruského pohledu je konfigurace znepokojivá z jiného důvodu. Moskva sází na hustou protivzdušnou obranu jako na páteř své vojenské doktríny. Schopnost zahlcovat radary desítkami falešných cílů, které vypadají jako stíhačky, a současně vést elektronický útok i kinetický úder je přesně typ hrozby, proti které se klasická PVO brání nejtěžeji.

Od TB2 ke třístupňové hierarchii

Turecký dronový průmysl ušel za poslední dekádu obrovskou cestu. Bayraktar TB2, který se proslavil v Náhorním Karabachu a na Ukrajině, je platforma s dostupem cca 6 700 m (22 000 ft), rychlostí kolem 204 km/h (110 uzlů) a nosností 150 kg. Těžší AKINCI od Baykaru posunul laťku výš: cca 12 200 m (40 000 ft), 24 hodin vytrvalosti a 1 500 kg nákladu. ANKA III ale představuje kvalitativně jiný skok: nízká pozorovatelnost, vnitřní zbraňové stanice, vyšší podzvuková rychlost a hlavně role nosiče a koordinátora dalších bezpilotních prostředků.

Podle nás se tu rýsuje třístupňová hierarchie, která nemá v regionu obdobu. Na vrcholu stojí stíhač páté generace KAAN, ten absolvoval první let v únoru 2024 a Ankara hovoří o dodání letectvu kolem roku 2028. Pod ním operuje ANKA III jako stealth bezpilotní uzel a relé. A nejníže SÜPER ŞİMŞEK jako postradatelný efektor pro nejrizikovější úkoly. Rozhodování a riziko se rozkládají do více úrovní. Dražší platforma nemusí letět tam, kam lze poslat levnější stroj.

Co by znamenala flotila padesáti kusů

Náš výpočet ukazuje, proč je tahle architektura tak zajímavá i v čistě kvantitativním měřítku. Při veřejně ukázané konfiguraci dvou SÜPER ŞİMŞEK na jeden nosič by padesát ANKA III znamenalo jednu vlnu až sta proudových efektorů, ještě před započtením vlastního průzkumného, elektronického a muničního nákladu samotných nosičů. Pro srovnání: americký XQ-58 Valkyrie nabízí dolet přes 5 500 km a rychlost 0,86 Mach, ale je výrazně větší a dražší platforma s jinou operační logikou. Turecko vsadilo na jinou cestu: menší, levnější a masově nasaditelné efektory koordinované stealth uzlem.

Skutečný dopad by samozřejmě závisel na zásobě SÜPER ŞİMŞEK, spolehlivosti datových linek, dostupnosti satelitní komunikace a odolnosti základnové infrastruktury. Ale samotná schopnost vyslat v jedné vlně desítky proudových cílů, z nichž každý může být návnada, rušička i nosič hlavice, mění kalkulaci protivníka zásadním způsobem.

Turecko tady neprodává jednu zázračnou zbraň. Prodává levnější regionální verzi budoucího vzdušného boje, a srpnové záběry z letu ANKA III se dvěma wingmany pod křídly ukazují, že tahle verze už létá.

Článek Turci ukázali „tajnou zbraň“, NATO i Rusko zpozornělo. Pod křídly má vlastní wingmany, jedna mašina zvládne práci celé letky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je M39 ATACMS a proč budí strach

M39 ATACMS je balistická střela s dosahem přibližně 165 kilometrů a kazetovou hlavicí, která nese 950 submunicí M74. Není to nejnovější zbraň v americkém arzenálu; novější varianty ATACMS dosahují až 300 kilometrů a nástupnický systém PrSM přesahuje 400 kilometrů. Přesto jde o zbraň, která dokáže zasáhnout vysoce hodnotné cíle hluboko v týlu: letiště, sklady munice, překladiště, uzly protivzdušné obrany i velitelská stanoviště.

Podle oficiálních materiálů americké armády je ATACMS konstruován přesně pro tento typ úderů, tedy ničení infrastruktury, která drží frontu pohromadě, aniž by na ní přímo stála. Pro ruské síly na okupovaných územích Ukrajiny to znamená, že vše do 165 kilometrů od odpalovače se stává zranitelným. Logistické tepny, zásobovací trasy, letecké základny. Sedmdesát střel je dost na několik citelných úderných vln proti těmto cílům.

Proč přes Turecko, a proč právě teď

Klíčová otázka zní: proč rakety neposílá Washington přímo? Odpověď je prostá. Tyto konkrétní kusy patří Turecku. Ankara je v minulosti nakoupila od Spojených států, ale nyní je chce ze svých zásob vyřadit a uvolněné prostředky investovat do modernizace vlastní armády. Protože střely jsou amerického původu, musí každý jejich další převod projít souhlasem Washingtonu a kongresovým přezkumem.

Notifikace dorazila do Kongresu 3. srpna 2026. U transferů mezi zeměmi NATO platí patnáctidenní přezkumná lhůta, která běží i během kongresové pauzy a nestaví se. Senát má naplánované nelegislativní období od 10. srpna do 11. září, Sněmovna funguje v omezeném režimu. Prakticky to znamená, že pokud zákonodárci aktivně nezasáhnou společnou rezolucí nesouhlasu, převod může projít už kolem 19. srpna. Podle pravidel amerického exportního režimu exekutiva po splnění zákonných podmínek pokračuje automaticky.

Součástí notifikovaného balíku přitom nejsou jen rakety. Podle údajů z Congressional Record z 6. srpna 2026 jde i o 12 raketometů M270 a další munici. To naznačuje širší záměr posílit ukrajinskou palebnou architekturu, ne jen mediálně efektní jednorázový krok.

Turecká dvojkolejnost: zbraně a mír současně

Právě turecká role dělá z celého transferu větší politický signál, než jaký by odpovídal samotnému číslu 70. Ankara totiž hraje několik her najednou. Turecký ministr obrany Yaşar Güler koncem června 2026 veřejně zdůrazňoval jednotu NATO a posílení podpory Ukrajině. O necelé tři týdny později, 16. července, šéf turecké diplomacie Hakan Fidan na tiskové konferenci prohlásil, že pokračování istanbulských rozhovorů by bylo „velmi prospěšné“ a že Ankara nechce přenesení války do Černého moře.

Turecko tedy současně prodává zbraně, zprostředkovává jejich transfer a mluví o míru. Tato vícevrstvá hra není rozporná, je strategická. Silnější Ukrajina na bojišti může paradoxně zlepšit její vyjednávací pozici, a tím přiblížit jednání, která Ankara chce moderovat. Podle nás je právě tato dvojkolejnost důvodem, proč Moskva reaguje tak podrážděně. Nejde jen o 70 raket. Jde o to, že je posílá člen NATO, který si zároveň drží mediátorskou pozici, a Rusko nemá páky ani na jedno.

Moskva vyhrožuje, ale zastavit transfer nemůže

Ruská reakce na ATACMS má svůj precedent. Po úderech těmito střelami v Kurské oblasti v listopadu 2024 ruské ministerstvo obrany hovořilo o „přípravě odvetných kroků“. Stejná rétorika se opakuje i nyní; Moskva krok kritizuje jako eskalační a namířený proti mírovému procesu.

Jenže reálné páky na zastavení transferu má Washington a Kongres, nikoli Kreml. Přímá vojenská „odpověď na Turecko“ by nesla úplně jinou eskalační cenu než verbální útok na diplomacii; na druhé straně stojí členský stát NATO a americký exportní režim. Moskva proto sahá po tom, co umí nejlépe: zvyšuje rétoriku. Mluví o eskalaci, o podkopávání důvěry, o odvetě. Ale fakticky? Fakticky sleduje, jak se formalizovaný, obchodně zprostředkovaný a právně ošetřený transfer blíží k dokončení.

Co to změní na bojišti

Sedmdesát střel M39 ATACMS samo o sobě válku neotočí. Ale pro ruské týlové uzly do 165 kilometrů od fronty představuje hrozbu, kterou nelze ignorovat. Každá z těchto střel dokáže zasypat cílovou oblast stovkami submunicí, což je ideální proti letištím, otevřeným skladům a soustředěné technice. V kombinaci s dvanácti raketomety M270 a další municí z téhož balíku jde o výrazný operační příspěvek k ukrajinské schopnosti ničit logistiku protivníka v hloubce.

Ruská armáda, která má být druhou nejsilnější na světě, ji už přes dva roky nedokáže porazit. Ukrajina systematicky využívá západní technologie a inovace ke stírání rozdílů v počtech i výzbroji. Sedmdesát balistických střel z tureckých skladů je dalším dílem této mozaiky, a Moskva to ví. Proto vyhrožuje. Protože vyhrožování je jediné, co jí zbývá.

Článek Rusko se děsí, protože ví, co přijde, tak vyhrožuje: 70 balistických raket ATACMS půjde na Ukrajinu z Turecka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čtyřicetitunová platforma, která umí plavat

ARMA 8×8 není lehký transportér sovětského střihu. Podle oficiální brožury Otokaru jde o modulární kolové obrněné vozidlo s bojovou hmotností až 40 tun, poháněné motorem o výkonu až 720 koní (přibližně 537 kW). Na silnici zvládne přes 100 km/h, operační dojezd dosahuje 700 kilometrů. V obojživelné variantě se plaví rychlostí přes 9 km/h. Výzbroj je volitelná od kulometu ráže 7,62 mm až po 120mm systémy, a to díky otevřené softwarové architektuře a široké škále zbraňových stanic.

Vozidlo nabízí ochranu proti balistickým hrozbám i minám, systém centrálního huštění pneumatik (CTIS), run-flat pneumatiky a ochranu proti zbraním hromadného ničení. Varianty pokrývají spektrum od obrněného transportéru přes bojové vozidlo pěchoty, velitelský vůz, ženijní a zdravotnický speciál. Nejde tedy o jeden obrněnec, ale o celou rodinu.

Pro srovnání: ruský BTR-82A, který dosud tvoří páteř kolových obrněnců v postsovětském prostoru, váží zhruba 16 tun, pohání ho motor o výkonu 300 koní (asi 224 kW) a nese automatický kanon 2A72 ráže 30 mm. Koncepčně je to vozidlo jiné generace. ARMA se svými parametry řadí spíš vedle finské Patrie AMV XP (32 tun, 450 kW, dojezd 800 až 1 000 km, volitelná plavbyschopnost) nebo německého Boxeru ve verzi TURRA30 (pod 39,5 tuny, 810 koní, přibližně 604 kW). Boxer bývá vnímán jako prémiovější a těžší etalon, Patria je nejbližší přímý konkurent, a právě proti ní ARMA v některých tendrech vyhrává.

Pět zemí, devět klientů, stovky kusů

Otokar ve své výroční zprávě za rok 2023 uvádí, že rodina ARMA slouží u nejméně devíti klientů v pěti zemích a celkový počet dodaných vozidel přesáhl 500. Firma veřejně nerozepisuje, kolik z toho tvoří verze 8×8 a kolik 6×6, takže přesný rozpad není k dispozici. Doložitelné stopy ale vedou na několik kontinentů:

• Turecko – ARMA 8×8 vstoupila v roce 2023 do výzbroje tureckých pozemních sil.
• Spojené arabské emiráty – program Rabdan 8×8 běží pod hlavičkou společnosti Al Jasoor, která vznikla jako strategické partnerství s Otokarem a zahrnuje transfer technologií. Přesný počet kusů nebyl zveřejněn.
• Estonsko – v říjnu 2023 oznámilo nákup přibližně 230 kolových obrněnců od dvou tureckých firem (Otokar a Nurol Makina) za zhruba 200 milionů eur. Estonský plán obranného rozvoje počítá se 133 kusy verze 6×6 a 90 kusy 4×4. V březnu 2025 Otokar v Estonsku oficiálně představil dodané ARMA 6×6.
• Kazachstán – ministerstvo obrany v roce 2021 testovalo ARMA 8×8 s bojovým modulem NEFER, v květnu 2025 se na přehlídce objevil odvozený TAIMAS 8×8 jako domácí značka.
• Afrika – v říjnu 2020 Otokar oznámil první africkou exportní objednávku na ARMA 8×8 a Cobra II v hodnotě zhruba 2,6 miliardy korun, bez zveřejněného počtu kusů.

Estonský případ si zaslouží zvláštní pozornost. Jde o členský stát NATO, který si ARMA vybral po náročných zkouškách proti mezinárodní konkurenci. Estonská strana přitom v říjnu 2023 výslovně zdůraznila „současnou bezpečnostní situaci“ a požadavek na co nejrychlejší dodání. Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, zjevně urychluje rozhodování malých aliančních armád, a Otokar dokáže nabídnout rychlé dodací lhůty.

Proč Rusko ztrácí a Turecko získává

Data mluví jednoznačně. Podle SIPRI Yearbook 2025 klesly ruské exporty velkých zbraní mezi obdobími 2015–2019 a 2020–2024 na polovinu. Podíl Ruska na indických zbrojních dovozech spadl z 55 na 36 procent. Čína, kdysi hlavní odběratel ruské techniky, stále větší část potřeb pokrývá vlastní produkcí. SIPRI zároveň výslovně zmiňuje Turecko jako rostoucího dodavatele, který přes export zbraní buduje politický vliv v nových regionech.

Příčiny jsou strukturální. Ruský obranný průmysl je od roku 2022 pod bezprecedentním tlakem sankcí a zároveň musí prioritně zásobovat vlastní armádu ve válce na Ukrajině. Na export zbývá méně kapacit, méně komponentů, méně politické vůle. Pro země jako Kazachstán to znamená praktický problém: objednat u Ruska novou techniku je dnes pomalejší, nejistější a politicky komplikovanější než před deseti lety.

Turecko do tohoto vakua vstupuje s nabídkou, která přesahuje samotný pancíř a kanon. Otokar prodává modulární platformu, ale také lokální partnerství, průmyslovou spolupráci a v některých případech plný transfer technologií. V SAE to znamená společný podnik Al Jasoor. V Kazachstánu vlastní regionální entitu a sledování lokálních potřeb. V Estonsku vítězství v otevřené soutěži. Technika otevírá dveře, partnerství je drží otevřené.

Co to znamená pro střední Evropu

Není důvod očekávat, že by ARMA zamířila do české nebo slovenské armády místo stávající techniky, prostor pro to prakticky neexistuje. Česká armáda provozuje Pandur II 8×8 a koncepční dokumenty počítají s jeho modernizací i nákupem dalších verzí. Slovensko má uzavřený kontrakt na 76 vozidel Patria AMV XP 8×8 a v červnu 2026 Patria oznámila dokončení dodávek sanitních verzí.

Větší šanci má ARMA tam, kde armáda teprve nahrazuje sovětské BTR a BMP a současně chce lokální výrobu nebo politicky pružnějšího dodavatele. Právě proto je kazašský případ tak výmluvný. Země, která desítky let nakupovala výhradně v Rusku, si vybrala tureckou platformu, dala jí vlastní jméno a ukázala ji na přehlídce vedle svého prezidenta. V jazyce zbrojní diplomacie je to signál, který nepotřebuje komentář.

Platforma, ne jeden obrněnec

Skutečný příběh ARMA není o jednom konkrétním vozidle. Je o tom, že turecký výrobce dokázal vybudovat exportní ekosystém: modulární základ, který si každý zákazník přizpůsobí, průmyslové partnerství, které vytváří závislost na dodavateli, a politickou flexibilitu, kterou Rusko v současné situaci nabídnout nemůže. Rodina ARMA přitom zahrnuje verze 6×6 i 8×8 a odvozené programy jako Rabdan nebo TAIMAS, a právě tato šíře vysvětluje, proč se čísla počítají ve stovkách.

Když ruské exporty klesají na polovinu a turecké obrněnce se objevují na přehlídkách od Tallinnu po Astanu, nejde o náhodu. Je to nová mapa zbrojního obchodu, a Ankara ji překresluje rychleji, než většina analytiků čekala.

Článek Turecko přebírá trhy, kde dosud vládlo Rusko. Obrněnec ARMA 8×8 dobývá svět, armády ho berou po stovkách se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co umí S-400 a proč je o něj takový zájem

S-400 „Triumf“ je ruský mobilní protiletadlový raketový systém dlouhého dosahu. Podle oficiální exportní stránky Rosoboronexportu dokáže ničit aerodynamické cíle (letouny, drony, řízené střely) na vzdálenost až 380 kilometrů a balistické rakety do 60 kilometrů. Komplet zahrnuje velitelské stanoviště 55K6E, přehledový radar 91N6E, víceúčelový radar 92N6E a odpalovací zařízení. Jde o vícekanálový systém schopný sledovat a napadat více cílů současně.

V Perském zálivu by takový systém dával vojenský smysl. V katarské základně Al Udeid sídlí Combined Air Operations Center, řídící středisko amerických vzdušných operací pro celý region CENTCOM. Ve Spojených arabských emirátech na základně Al Dhafra operuje 380th Air Expeditionary Wing. Obě lokality čelí rostoucí hrozbě íránských balistických raket a útoků bezpilotních prostředků. S-400 by zde mohl fungovat jako další vrstva protivzdušné obrany, tentokrát s ruským rodným listem, ale ve službách amerických bezpečnostních zájmů.

Proč pouhé vypnutí nestačilo

Kořen celého sporu sahá do roku 2019, kdy Turecko převzalo první dodávku S-400 od Ruska. Washington reagoval okamžitě: vyřadil Ankaru z programu F-35. V prosinci 2020 přišly sankce podle zákona CAATSA, namířené konkrétně proti tureckému Úřadu pro obranný průmysl (SSB) a čtyřem jeho funkcionářům. Opatření zahrnovala zákaz amerických exportních licencí pro SSB, zákaz úvěrů od amerických finančních institucí nad 10 milionů dolarů ročně, blokaci podpory Export-Import Bank a povinnost USA vetovat úvěry pro SSB v mezinárodních finančních institucích.

Klíčové je ale kongresové ustanovení, které váže případný převod F-35 Turecku na jednu jedinou podmínku: Ankara nesmí S-400 vlastnit. Ne provozovat. Ne aktivovat. Vlastnit. Podle vyjádření Fıratové turecká strana v průběhu let nabízela různé varianty: deaktivaci systému, rozebrání, uskladnění pod americkým dohledem přímo v Turecku. Žádná z nich americké právní požadavky nesplňovala. Jediné řešení, které zbývalo, bylo fyzické odstranění S-400 z tureckého území. Prodej do třetí země.

A právě tady vstupuje do hry Perský záliv. Podle zdrojové linie Hürriyet je kupcem stát v tomto regionu; turecká média ukazují na SAE, Reuters z 10. července hovoří o „nejmenované zemi v Zálivu“. Oficiální potvrzení ale zatím chybí.

Co za to Turecko dostane, a co zatím nedostalo

Slib je na stole. Trump 7. července řekl doslova: „Sankce sundáme.“ K F-35 dodal, že jde o „něco, co určitě zvážíme.“ Jenže mezi slibem a právní realitou zeje propast. Kongresové ustanovení stále platí. Šest tureckých F-35, které Ankara zaplatila ještě jako člen konsorcia, zůstává uskladněno v USA. Podle Congressional Research Service je v amerických rukou stále zhruba 44 miliard korun, které Turecko do programu vložilo.

Pro Ankaru tedy nejde jen o stíhačky. Jde o průmyslové zapojení do největšího zbrojního programu v historii, o návrat investice a o signál, že Turecko je znovu plnohodnotným partnerem v západním obranném ekosystému. Časová osa posledních dnů ukazuje, jak rychle se věci hýbou:

• 7. července 2026 – Trump v Ankaře oznamuje záměr zrušit sankce a zvážit F-35.
• 9. července 2026 – Hande Fıratová přináší informaci o prodeji S-400 do Perského zálivu.
• 10. července 2026 – Reuters zachycuje reakci Kremlu: mluvčí Peskov označuje situaci za „extrémně citlivou“ a potvrzuje, že Moskva s Ankarou jedná.

Moskva mlčí, ale neeskaluje

Ruská reakce je sama o sobě výmluvná. Kreml zatím nezvolil cestu otevřené konfrontace. Peskov neoznačil přeprodej za porušení smlouvy, nemluvil o odvetě. Řekl jen, že Rusko je s tureckou stranou v kontaktu a bude v něm pokračovat. To neznamená souhlas; ruské zbrojní kontrakty standardně obsahují závazky koncového uživatele, které přeprodej třetí straně bez souhlasu Moskvy komplikují.

Reputačně je to pro Rusko nepříjemná situace. Vlajkový exportní systém, který měl demonstrovat tureckou strategickou nezávislost na Západu, se může proměnit v nástroj ochrany americké vojenské infrastruktury proti Íránu, tedy proti státu, s nímž Moskva udržuje blízké vztahy. Kreml si ale zjevně spočítal, že otevřená roztržka s Ankarou by stála víc než tichá diplomacie.

Co to znamená pro NATO a pro Česko

Pro Severoatlantickou alianci by odsun S-400 z tureckého území odstranil chronický problém. Pentagon i Kongres roky argumentovali, že ruský systém na území členské země NATO představuje riziko pro interoperabilitu a bezpečnost dat, zejména v kombinaci s F-35, jejichž stealth vlastnosti by mohly být kompromitovány ruskými radary. Pokud S-400 z Turecka skutečně zmizí, padá nejviditelnější cizorodý prvek v západním obranném ekosystému.

Pro Českou republiku je dopad nepřímý, ale reálný. Silnější a koherentnější NATO je v českém bezpečnostním zájmu. A precedent, že i politicky toxický problém lze vyřešit pragmatickým obchodem, může být důležitý pro budoucí situace, kdy se alianční jednota střetne s národními zájmy jednotlivých členů.

Zbraň pořízená jako demonstrace turecké nezávislosti na Západu tak možná skončí v poušti Perského zálivu, kde bude radarovým štítem nad americkými letouny. Geopolitická ironie v čisté podobě, a důkaz, že v mezinárodní politice nemá žádný symbol trvanlivost delší než aktuální kalkulace.

Článek Ruské S-400 budou chránit americké základny před Íránem. Turecko je prodalo výměnou za F-35 a zrušení sankcí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od krizové reakce k dlouhému dechu

Abychom pochopili, co se v Ankaře stalo, musíme se vrátit o čtyři roky zpět. Na madridském summitu v červnu 2022 NATO poprvé černé na bílém označilo Rusko za „nejvýznamnější a přímou hrozbu“ euroatlantické bezpečnosti. Tehdy šlo o krizovou reakci, aliance se přeskupovala v šoku z plnohodnotné invaze na Ukrajinu.

Haagský summit 25. června 2025 už byl jiný. Členské státy přijaly závazek směřovat k pěti procentům HDP na obranu a související výdaje do roku 2035. Nešlo o symbolické číslo: haagská deklarace rozepsala trajektorii na konkrétní schopnostní cíle, výrobní kapacity a logistické plány. Ankara 2026 na to navázala sedmdesátimiliardovým balíkem vojenské pomoci Ukrajině pro rok 2026 s příslibem minimálně ekvivalentní částky pro rok 2027. Z bezprostřední reakce se stal systém.

Právě tady leží jádro proměny. Ruské jaderné výhrůžky, diplomatické ultimáta a mediální kampaně měly Západ přimět k sebeomezení. Výsledek je opačný: každý summit přidal víc peněz, víc zbraní, víc průmyslových kapacit. Strach z Moskvy nezmizel, NATO Rusko dál považuje za dlouhodobou hrozbu. Zmizela ale ochota nechat se tím strachem paralyzovat.

Turecko, Krym a panturecká symbolika

Turecká role v celém příběhu je složitější, než jak ji čte kremelská propaganda. Ankara formálně nevznáší územní nárok na Krymský poloostrov. Co ale dělá konzistentně od roku 2014, je trojí:

• Neuznává ruskou anexi Krymu. Turecké ministerstvo zahraničí to naposledy zopakovalo v březnu 2026 u příležitosti dvanáctého výročí nelegálního připojení.
• Drží krymskotatarskou agendu na mezinárodní scéně. Krymští Tataři jsou turkický národ a Ankara se cítí být jejich ochráncem, kulturně, politicky i diplomaticky.
• Pracuje s konceptem „turkického světa“. Mapy prezentované na summitu Organizace turkických států zahrnují oblasti od Balkánu po Střední Asii, a v ruské interpretaci i Krym a Tatarstán.

Právě tuto třetí vrstvu prokremelský komentariát přetavuje v narativ o „tureckých územních ambicích“. Server Cargrad v říjnu 2025 publikoval analýzu, kde mapy turkického světa četl jako důkaz, že Ankara plánuje „dělit Rusko“. Je to extrapolace, nikoli fakt, ale pro Moskvu bolestivá extrapolace, protože přichází od země, kterou dlouho považovala za svůj nejpohodlnější kanál uvnitř NATO.

Kremelský komentariát ztrácí půdu pod nohama

V prokremelských médiích se večer 7. července 2026, tedy v den zahájení ankarského summitu, objevily texty, které tureckou hostitelskou roli a alianční závazky četly jako důkaz, že Západ i Turecko „ztratily respekt“ k Rusku. Autoři jako Vadim Avva z webu Vaši novosti patří k vrstvě komentátorů, kteří dlouhodobě varují před „pantureckou hrozbou“ a spojují ji s krymskotatarskou agendou.

Podle nás je podstatné, co za tím nářkem stojí: frustrace z toho, že odstrašující aura Moskvy přestala fungovat. Rusko nedokázalo přinutit NATO k ústupu ani po letech války, ani po opakovaných jaderných výhrůžkách, ani po energetickém vydírání. A když stejnou tvrdou linii začne veřejně nést Turecko, země, která ještě nedávno hrála roli prostředníka, je to pro Kreml obzvlášť hořké. Ztratit nepřítele je nepříjemné. Ztratit užitečného partnera, který se přesune na druhou stranu stolu, je horší.

Co to znamená pro Česko

Ankarské závazky nejsou abstraktní čísla pro vzdálené hlavní město. Česká republika už v březnu 2025 schválila růst obranných výdajů o 0,2 procentního bodu ročně s cílem dosáhnout tří procent HDP do roku 2030. Po haagském závazku se trajektorie prodloužila: 3,5 procenta HDP půjde na čistě obranné výdaje, zbylých 1,5 procenta na infrastrukturu, odolnost, zásoby a obranný průmysl.

V praxi to pro českou armádu znamená konkrétní úkoly stanovené novými aliančními cíli CT25:

• Vybudování dvou brigád místo jedné
• Posílení protivzdušné obrany
• Modernizace logistiky
• Zavedení letounů páté generace

Dražší odstrašení teď má snížit pravděpodobnost ještě dražšího konfliktu později. Je to sázka, ale sázka podložená čtyřmi lety důkazů, že levnější alternativa nefunguje.

Přímo v den zahájení summitu Ukrajina zasáhla kompresorovou stanici Krasnodarskaja na plynovodu Modrý proud, který zásobuje právě Turecko. Podle Gazpromu dodávky přerušeny nebyly. Ale symbolika je výmluvná: válka se dotýká i infrastruktury, která spojuje Rusko s jeho posledními partnery v NATO. A Ankara přesto stála na summitu po boku aliance.

Článek Západ se přestal bát Ruska, Turecko si už dělá nároky na Krym. Kremelští brečí, že už se jich nikdo nebojí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co Trump v roce 2019 zastavil a proč

Příběh začíná v létě 2019, kdy Ankara navzdory opakovaným varováním Washingtonu převzala první komponenty ruského protivzdušného systému S-400. Pentagon reagoval 17. července 2019 oznámením, že Turecko bude vyřazeno z programu F-35. Argument byl technický i kontrarozvědný: provozovat současně ruský radar a americký stealth letoun znamená vystavit nejcitlivější leteckou technologii NATO potenciálnímu sběru dat protivníkem. Turecko přitom nebylo jen zákazníkem, mělo objednaných až sto kusů F-35 a jeho průmysl vyráběl díly pro celý program. Vyřazení tedy bolelo obě strany.

Ještě v červnu 2019 Pentagon říkal, že kroky nejsou nevratné. Stačilo, aby Ankara S-400 nepřevzala. Převzala. A dveře se zavřely. Osm letounů původně určených pro turecké letectvo bylo v roce 2020 oficiálně převedeno k americkému letectvu. Prvních šest kusů, které Turecko nikdy nepřevzalo, skončilo v dlouhodobém skladování na americké půdě. Žádné „turecké F-35″ dnes nečekají v hangáru na okamžité předání.

Trumpův obrat: osobní diplomacie místo bezpečnostních pravidel

Obrat se rýsoval měsíce. Už v dubnu 2026 americký velvyslanec v Ankaře Tom Barrack prohlásil, že spor o S-400 se má „brzy vyřešit“ a že z Trumpova pohledu je návrat Turecka do programu přijatelný. Viceprezident J. D. Vance 24. června potvrdil, že administrativa prověřuje, jak to udělat v souladu se zákonem. A Trump sám před odletem do Ankary naznačil, že udělá něco, co Turky „velmi potěší“.

Na summitu pak přišel konkrétní signál: sankce dolů, F-35 na stůl. Proč takový obrat u člověka, který zákaz sám spustil? Ve veřejných výstupech se skládají tři motivy. Zaprvé osobní vazba na Erdoğana, Trump ho opakovaně chválí jako silného lídra. Zadruhé jeho pohled na Turecko jako na loajálnějšího spojence než řada jiných zemí NATO, což v Ankaře doslova řekl. A zatřetí snaha jeho týmu „vyřešit“ spor o S-400, aniž by Ankara musela systém veřejně a ponižujícně vrátit Moskvě.

Co přesně Erdoğan nabídl na oplátku, veřejně doloženo není. Paralelně s jednáním o F-35 ale Washington tlačil prodej motorů F110 pro turecký národní stíhací program KAAN, další signál, že jde o širší strategický balíček, ne o izolované gesto.

Proč Izrael zuří

Den před summitem, 6. července, vystoupil Benjamin Netanjahu v americké televizi Fox News s varováním, které bylo těžko přeslechnout. Prodej F-35 Turecku by podle něj „narušil rovnováhu sil na Blízkém východě“, rovnováhu, kterou drží izraelská vzdušná převaha. A dodal argument, který míří na emoce amerických zákonodárců: Erdoğan podle Netanjahua „otevřeně volá po zničení Izraele“.

Izraelský odpor má dvě roviny. Ta technická říká, že F-35 v rukou země provozující ruský S-400 je bezpečnostní riziko pro všechny operátory letounu, tedy i pro izraelské letectvo, které F-35 aktivně nasazuje. Ta politická říká, že dávat nejmodernější zbraně vůdci, který vede ostrou protiizraelskou rétoriku, je strategická chyba bez ohledu na technické parametry. Obě roviny spolu rezonují a obě mají v americkém Kongresu pozorné publikum.

Kongres: zákon, dopisy a reálná páka

A právě Kongres je místo, kde se Trumpův slib může zadrhnout nejtvrději. Nejde jen o politický odpor, jde o zákon. Ministr zahraničí Marco Rubio na slyšení ve Sněmovním výboru pro zahraniční věci 4. června 2026 výslovně řekl, že celá věc „je svázaná zákonem“. Zákonné podmínky jsou jasné: Ankara nesmí dál vlastnit S-400, musí zaručit, že podobný ruský systém znovu nepořídí, a musí potvrdit, že nepřijala další dodávky ohrožující integritu F-35.

Kongresová aktivita nabírá na intenzitě:

• 2. července 2026 – bipartijní dopis kongresmanů Lawlera a Shermana žádá Trumpa, aby zákaz zachoval.
• 6. července 2026 – osmnáct poslanců vedených Dinou Titus vyzývá vedení Sněmovny, aby v případě pokusu o návrat Turecka do programu použilo formální rezoluci o zamítnutí (Joint Resolution of Disapproval).

I bez těchto kroků má Kongres standardní procedurální nástroj: u zbrojních prodejů spojencům z NATO běží patnáctidenní lhůta na přezkum po formální notifikaci. Neformální námitky samy o sobě závazné nejsou, ale statutární podmínka navázaná na S-400 ano. Trump může tlačit, může vyjednávat, může hrozit. Nemůže ale jednoduše přeskočit zákon, který jeho vlastní administrativa pomáhala vytvořit.

Co to znamená pro NATO a pro Česko

Krátkodobě se v Alianci fyzicky nemění nic. Žádné F-35 Turecku předány nebyly a v nejoptimističtějším scénáři jde o horizont let, ne měsíců. Musely by doběhnout právní kroky, kongresová notifikace, nová kontraktace, konfigurace letounů i výcvik tureckých pilotů.

Dlouhodobě je ale případ zásadní pro všechny spojence včetně České republiky. Testuje totiž, zda pro nejcitlivější technologii NATO platí předvídatelná bezpečnostní pravidla, nebo zda je může Bílý dům přepisovat podle momentální politické kalkulace. Rubio a Kongres ukazují, že pojistky existují. Trump ukazuje, že politická vůle je dokáže ohýbat. Pro spojence, kteří F-35 provozují nebo plánují provozovat, je to současně zpráva o flexibilitě Washingtonu i o jeho nepředvídatelnosti.

Trumpovo gesto z Ankary je reálné a bezprecedentní: americký prezident veřejně obrátil vlastní bezpečnostní rozhodnutí, aby vyšel vstříc spojenci, který stále drží ruský zbraňový systém. Ale mezi slibem a prvním tureckým F-35 na ankarské ranveji stojí zákon, který zatím nikdo nezrušil, Kongres, který se chystá bojovat, a osm letounů, které už dávno létají v amerických barvách.

Článek Trump zrušil vlastní zákaz z roku 2019 a dá Turecku F-35. Izrael zuří, Kongres chystá blokádu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od Yıldırımu k YILDIRIMHAN: třicet let v kostce

Turecký raketový program nezačal včera. Kořeny sahají do devadesátých let, kdy Ankara s čínskou pomocí rozjela projekt J-600T Yıldırım s doletem kolem 150 km. Pak přišla Bora (280+ km), Tayfun (560+ km) a plánovaný Tayfun Block IV s tisícikilometrovým dosahem. Rozpracovaný systém Cenk měl pokrýt pásmo kolem 2 000 km. Studie IISS z dubna 2026 mapuje celou trajektorii a ukazuje, že každý skok v doletu přišel po konkrétní regionální krizi: syrská válka, íránsko-izraelské výměny, ruská invaze na Ukrajinu.

YILDIRIMHAN představuje skok o celý řád. Z dvou tisíc na šest tisíc kilometrů. Erdoğan už v únoru 2025 veřejně tlačil na navýšení zásob střel nad 800 km a urychlení programu nad 2 000 km. Güler na SAHA 2026 řekl, že AR-GE centrum ministerstva obrany projekt opřelo o technologickou základnu budovanou poslední dva roky.

Co znamená 6 000 km a Mach 25

Šest tisíc kilometrů překračuje hranici 5 500 km, kterou Federation of American Scientists definuje jako dolní limit kategorie ICBM. Z tureckého území to pokrývá celou Evropu, sever Afriky, Blízký východ, Kavkaz a jižní Rusko. Praha leží od Istanbulu 1 511 km, od Ankary 1 829 km: hluboko uvnitř deklarovaného dosahu, s rezervou čtyř tisíc kilometrů.

Rychlost Mach 25 zní jako science fiction. Jenže FAS připomíná, že návratové hlavice balistických střel při průletu atmosférou běžně dosahují rychlostí kolem Mach 23–25. Turecko tedy neprezentuje fyzikální průlom, ale parametr konzistentní s tím, co balistická střela tohoto doletu prostě musí umět. Rozhodující otázky leží jinde: přesnost navedení, schopnost manévrovat při návratu, odolnost vůči protiraketové obraně. A hlavně, zda to někdy skutečně letělo.

Maketa, ne operační zbraň

Tady je třeba být přesný. Al Jazeera i Turkish Minute výslovně upozorňují, že na SAHA 2026 byl vystaven mock-up: fyzický model, nikoli hotová střela připravená k odpálení. Neexistují veřejné záběry z letového testu, data o trajektorii, informace o přesnosti ani harmonogram zavedení do služby. Breaking Defense označuje střelu za „údajnou“.

Turecko navíc má strukturální problém: domácí testovací trasy na pobřeží Černého moře jsou kratší než tisíc kilometrů. Pro ověření šestitisícového doletu by Ankara potřebovala buď zahraniční polygon, nebo kosmický testovací koridor. IISS uvádí, že Turecko investuje do testovacího zázemí v Somálsku právě kvůli tomuto omezení. Dokud neproběhne veřejně doložený test, zůstává YILDIRIMHAN v kategorii deklarované ambice.

Geopolitický signál, ne zatím zbraň

Analytik Ali Bakir, citovaný Breaking Defense, říká, že načasování není náhoda. Ankara chce protivníkům sdělit, že je připravena bránit své zájmy na strategické úrovni. Člen NATO veřejně ukazuje střelu interkontinentální třídy: to je politický vzkaz, i když střela zatím nestojí na odpalovací rampě.

Pro kontext: funkční pozemní ICBM dnes provozují USA (Minuteman III, dolet 13 000 km), Rusko (Jars, Topol-M, R-36: dolety 10 000–16 000 km) a Čína (DF-41 až 15 000 km). Severní Korea testuje systémy třídy Hwasong-17/18/19 s nejasným operačním statusem. Británie drží interkontinentální Trident D5 na ponorkách. Turecko se svými šesti tisíci kilometrů stojí na samém spodním okraji kategorie: ale i ten spodní okraj je signál, který region čte.

Co to znamená pro alianci a pro Česko

Samotné členství v NATO vlastnictví ICBM nezakazuje: důkazem jsou americké a britské arzenály. Režim MTCR kontroluje export raketových technologií, nikoli domácí vývoj. Právně Ankara nic neporušuje. Politicky je to jiná věc: země, která si pořídila ruský systém S-400 a byla za to vyřazena z programu F-35, teď ukazuje ambici na strategické odstrašení nezávislé na aliančních strukturách.

Pro Česko se bezprostředně nic nemění. Turecko je spojenec a YILDIRIMHAN není operační systém. Nepřímý význam ale existuje: uvnitř NATO sílí národní ambice na autonomní odstrašení a každá taková ambice otevírá debatu o koordinaci, eskalaci a protiraketové obraně. Ve veřejně dostupných zdrojích se zatím neobjevila oficiální reakce Washingtonu, Bruselu ani Moskvy.

Ankara na istanbulském veletrhu neukázala hotovou superzbraň. Ukázala vůli být čtena jako strategická mocnost: a to samo o sobě mění pravidla konverzace v regionu, kde se dosah měří v tisících kilometrů.

Článek Turecko se asi zbláznilo. Ukázalo první mezikontinentální balistickou raketu s doletem 6 000 km rychlostí Mach 25 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čísla, která mluví sama

Když prezident Zelenskyj 14. dubna 2026 při příležitosti Dne zbrojařů představil přehled ukrajinských raketových systémů, FP-5 Flamingo vyčnívalo nad ostatními jako věž nad střechami. Ruta dosáhne 300 kilometrů, Peklo 700, Neptune 300 s hlavicí 150 kilogramů. Flamingo? Až 3 000 kilometrů dosahu a bojová část přesahující jednu tunu. Sériová výroba běží od roku 2025.

Pro srovnání: MBDA Storm Shadow/SCALP, zavedená západní letecky odpalovaná střela nasazená u britské, francouzské i italské armády, má v oficiálních datasheetech uváděný dosah přes 250 km a celkovou hmotnost 1 300 kg. Taurus KEPD 350E operuje v podobné třídě. Flamingo se od obou liší zásadně: startuje ze země, nepotřebuje letoun jako nosič a deklarovaný dosah je řádově vyšší. Zásadní otázka ovšem zní: jak si vede v reálném prostředí ruské protivzdušné obrany ve větším měřítku? Na to veřejná data zatím neodpovídají.

Votkinsk jako vizitka

Jedno bojové nasazení ale doložené je. Ukrajinské ministerstvo obrany v březnu 2026 potvrdilo, že FP-5 Flamingo bylo použito při úderu na Votkinský závod v Udmurtsku 21. února 2026. Votkinsk je klíčový podnik ruského raketového průmyslu, vyrábí se tam balistické střely Iskander i komponenty pro mezikontinentální nosiče. Úder na takový cíl, vzdálený stovky kilometrů od ukrajinského území, je přesně ten typ operace, pro kterou je Flamingo konstruováno: hluboký zásah strategické infrastruktury bez nutnosti riskovat pilotované letouny.

Právě tato schopnost, ohrožení zbrojních závodů, testovacích polygonů a logistických uzlů daleko za frontovou linií, dělá z FP-5 systém, který ruské velení nemůže ignorovat.

Proč Istanbul, proč teď

SAHA 2026 není běžný veletrh. Organizátoři letos hlásí přes 1 700 vystavovatelů ze 120 zemí, více než 100 000 metrů čtverečních výstavní plochy a stovky plánovaných obchodních i mezivládních jednání. Akce se explicitně profiluje jako platforma pro světové premiéry a strategická partnerství. Fire Point tam byl zařazen v kategoriích bezpilotních systémů a raketových systémů, tedy nikoli jako kuriozita, ale jako řádný hráč v segmentu, kde se uzavírají kontrakty.

Turecko navíc není pro Kyjev neutrální půda. Zelenskyj se 4. dubna 2026 v Istanbulu sešel s Erdoğanem a jednal mimo jiné o prohloubení obranně-průmyslové spolupráce. Istanbul tak funguje jako brána současně do prostoru NATO, do tureckého obranného ekosystému a k delegacím z Blízkého východu, severní Afriky i jihovýchodní Asie.

Od války k exportní ofenzivě

Prezentace v Turecku nedává smysl bez širšího kontextu. Zelenskyj 28. dubna 2026 veřejně oznámil, že export ukrajinských zbraní se stane realitou, při zachování priorit pro vlastní armádu a pod kontrolou RNBO a zpravodajských služeb. V některých výrobních segmentech Ukrajina podle něj disponuje přebytečnou kapacitou až 50 %. Program „Drone Deal“ má obsahovat nejméně deset různých exportních kontraktů včetně spoluvýroby v partnerských zemích.

Konkrétní odběratel FP-5 veřejně pojmenován není. Ale logika je čitelná: Kyjev nehledá jen publicitu, hledá hotovost a průmyslové partnery, kteří pomohou financovat další vývoj a udržet výrobní linky v chodu i po případném příměří.

Pro Česko je to relevantní víc, než se na první pohled zdá. Bezpečnostní dohoda mezi ČR a Ukrajinou z července 2024 výslovně počítá se společnými podniky, s podporou ukrajinských výrobních kapacit na českém území a s dlouhodobou vojensko-technickou spoluprací. České ministerstvo obrany už koordinuje společné projekty s Kyjevem po boku Dánska a Nizozemska. Reálnější než přímý nákup Flaminga pro českou armádu je scénář licenční nebo komponentní spolupráce, pokud se export skutečně otevře.

Co zbývá dokázat

Flamingo má parametry, které na papíře překonávají zavedené západní systémy. Má za sebou potvrzené bojové nasazení proti strategickému cíli. Má výrobce, který se nebojí ukázat produkt na mezinárodní scéně. Co zatím chybí, jsou veřejná data o počtech vyrobených a odpálených kusů, o spolehlivosti navigace proti sofistikované protivzdušné obraně a o tom, jak vypadá exportní verze po stránce technického standardu a ceny.

Označení „superzbraň“ je mediální zkratka pro neobvyklou kombinaci dosahu a hmotnosti hlavice, ne exaktní vojenská kategorie. Ale právě ta zkratka vystihuje, proč se na stánek 1A-04 v Istanbulu chodily dívat zahraniční delegace. Ukrajina tam neprodávala jen střelu. Prodávala důkaz, že válka může zplodit průmysl schopný konkurovat na světovém trhu.

Článek Ukrajinská superzbraň, která nahání strach Rusům, míří do světa. Flamingo se předvedlo v Turecku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Írán má teroristický režim, teď ze sebe dělá oběť

Protivzdušná obrana NATO v pondělí 09. března 2026 úspěšně zneškodnila íránskou balistickou raketu mířící na jihovýchod Turecka, konkrétně na okres Şahinbey v provincii Gaziantep. Podle tureckého ministerstva obrany nebyly při incidentu hlášeny žádné oběti ani materiální škody, a administrativa to označila za vážné ohrožení bezpečnosti a územní celistvosti.

Video: Rus vyskočil z okna, aby obešel útočící ukrajinskou přesilu. Zdálo se, že uspěje, ale větší smůlu mít nemohl

Tato událost výrazně zvýšila napětí v regionu a vyvolala obavy z další eskalace konfliktu mezi Íránem, Izraelem a Amerikou. Turecko jako členská země NATO situaci konzultuje a zdůrazňuje odhodlání bránit svůj vzdušný prostor, čímž varuje před možným rozšířením válečného střetu. Událost podtrhuje zapojení Turecka do napjaté geopolitické situace.

Nešlo přitom o první incident; již 04. března 2026 systémy NATO zničily balistickou raketu odpálenou z Íránu nad Středozemním mořem, která směřovala k letecké základně Incirlik na jihu Turecka. Trosky dopadly u města Dörtyol, a ačkoliv byly důkazy jasné, Írán odpovědnost za tento útok popřel, což zvýšilo diplomatické napětí mezi oběma zeměmi, uvádí AlJazeera.

Ukrajinci zahájili mohutnou protiofenzivu a jsou blízko prolomení obrany. Rusové se museli stáhnout od Pokrovsku

Redakce ArmádníZpravodaj.cz se již legitimitě útoku na Írán věnovala, protože v diskuzích pozoruje, že ho hodně Čechů odsuzuje. Je na místě připomenout, že pohled na Írán jakožto na „oběť“ naráží na fakt, že dlouhodobě buduje „osu odporu“ a skrze své zástupné síly, jako jsou Hamás, Hizballáh nebo Húsíové, aktivně destabilizuje region.

Útoky na jeho území jsou často přímou reakcí na íránské údery nebo podporu terorismu. Vždyť i útok teroristů z Hamásu byl za podpory teheránského režimu, a nelze zapomenout, že se k němu později také sám přidal, ale během pár dní zase vycouval, protože mu židovská země zasadila ihned tvrdý úder a ukázala mu, kde je jeho místo, a že na straně vítězů to není.

Video: Ukrajinci nasadili na ruské pěšáky těžký kalibr. MiG-29 udeřil tak silně a přesně, že jim nedal šanci

Z tohoto úhlu pohledu tedy nese Teherán plnou odpovědnost za následky své agresivní politiky, kterou staví mj. na úplném zničení Izraele a židovského národa. Která jiná země je takto nenávistná vůči jiné rase nebo zemi? Která? Na druhou stranu nelze přehlížet, že údery ze strany Izraele a Ameriky zasahuje i civilní infrastrukturu, jako jsou ropná skladiště či elektrárny.

To logicky dopadá na běžné obyvatelstvo, které v totalitním systému nemá možnost politiku státu ovlivnit. Argument o oběti se tedy spíše než na režim vztahuje na íránské občany, kteří jsou rukojmími geopolitických ambicí vlastní vlády. A je to právě ona, kdo může válku zastavit. Jenže místo toho se snaží vtáhnout do konfliktu země, které s ním vůbec nesouvisí.

Článek Češi pořád tvrdí, že je Írán oběť. Ten mezitím už podruhé zaútočil na evropského člena NATO balistickou raketou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecká zbraň na českém podvozku

Projekt na výrobu zbraně proti dronům je společným podnikem české skupiny CSG, konkrétně její firmy Excalibur Army, a turecké Aselsan. CSG vysvětluje, že by se mělo jednat o turecký systém protivzdušné obrany Korkut, který bude umístěn na kolovém podvozku 6×6 Tatra Force. Společný podnik by měl přitom výrobu spustit v Česku a na Slovensku.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Korkut je moderní turecký systém protivzdušné obrany využívající dvojici rychlopalných kanónů ráže 35 milimetrů, uvádí Wikipedia, a lze ho doplnit i protiletadlovými střelami krátkého dosahu, jako jsou FIM-92 Stinger. V podstatě se jedná o věž umístitelnou na různé typy podvozků s vlastním radarovým systémem. S ním je schopný detekovat cíle do vzdálenosti až 70 kilometrů, a lze předpokládat, že bude zvládat i malé cíle, tedy drony, ale stejně tak může samozřejmě objevit letadla, vrtulníky nebo řízené střely.

Integrace do AČR by byla snazší

Kadence systému Korkut je 1 100 ran za minutu a využívá munici ráže 35 x 228 milimetrů, a to včetně programovatelné, jakou je například turecká ATOM. Jde tedy o úplně stejnou, jakou využívají německé rychlopalnéh samohybné protiletadlové kanony Gepard. Wikipedia uvádí, že se na Ukrajině velice osvědčily proti dronům, a Armádní Zpravodaj na jejich akci upozorňoval. Dokázal si poradit i s moderní ruskou střelou s plochou dráhou letu Ch-101. Dá se předpokládat, že moderní turecký systém bude mít možná ještě lepší schopnosti.

Rusové se bojí, jakmile se objeví nad Ukrajinou. Francie pošle osvědčené letouny, které je devastují

Umístění na kolovém podvozku Tatra může přinášet několik výhod. Např. to znamená vysokou mobilitu, kdy by zbraň mohla bez problémů doprovázet jednotky při přesunu po silnicích a měnit pozici podle potřeby. Tatra navíc na podvozek montuje pancéřovou kabinu, což zaručuje solidní úroveň ochrany osádky. Podobná zbraň může být také díky kolovému podvozku levnější než ta umístěná na pásovém BVP nebo kolovém transportéru. Pro českou armádu by mohlo být přínosem, že podvozky Tatra používá a mohla by je tedy snadno udržovat.

Článek Zbrojní velmoc přihrála zakázku na systém PVO Čechům, je zajímavý i pro AČR. Výroba proběhne v ČR a na Slovensku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

MUGEM bude 285 metrů dlouhá

Typickým příkladem růstu schopností tureckého zbrojního průmyslu je výstavba vlastní letadlové lodi označované MUGEM. TurkiyeToday uvádí, že bude po dokončení 285 metrů dlouhá a mít výtlak 60 000 tun. Minimálně délkou se tak vyrovná dvěma britským letadlovým lodím třídy Queen Elizabeth, i když ty mají o něco větší výtlak. Na vodu by mohla být spuštěna již v roce 2028. Turecko bude letadlovou loď používat hlavně ve Středozemní moři, neboť z ní zpočátku budou startovat asi jenom drony, kterých má Turecko široké spektrum.

Mavi Vatan’ın yüzen kalesi, Denizlerin Yeni Muhafızı TF-2000 geliyor!

İnşası devam eden Türkiye’nin ilk Milli Hava Savunma Harbi Muhribi TF-2000’in, 2028 yılında denize indirimesi planlanıyor.

Türkiye SİPER 1-D (100+km) ile kendi gemisinden, kendi lançerinden, kendi uzun… pic.twitter.com/X9OFR7M36t

— Oğuzhan Uygun (@ogzhn_uyg) December 20, 2025

Letadlová loď ovšem není jediným ambiciózním námořním projektem Turecka. Pracuje i na vlastní ponorce MILDEN o výtlaku 2 070 tun a délce 80 metrů. Wikipedia uvádí, že bude mít pohon nezávislý na vzduchu, a kromě torpéd by v budoucnu měla odpalovat i střely s plochou dráhou letu. Ty by spolu s protiletadlovými a protiraketovými střelami měl mít i další velký turecký projekt, a sice torpédoborec TF-2000 o délce 149 metrů a výtlaku 8 300 tun. Všechna plavidla udělají z Turecka černomořskou a středomořskou námořní velmoc.

Významný je také letoun 5. generace Taan

S letadlovou lodí MUGEM částečně souvisí i obří turecký zbrojní projekt na letoun 5. generace TAI TF Kaan, a Wikipedia uvádí, že již existují dva létající prototypy. Určen je pro starty z letišť a má být náhradou za americké vyhození Turecka z projektu Lockheed Martin F-35 Lightning II, ačkoliv se nedávno ukázalo, že by do něj chtělo zpět, a je dokonce ochotné se vzdát ruského S-400. Zároveň také uvažuje o konstrukci námořní varianty TAI TF Kaan se zesíleným podvozkem, která by mohla v budoucnu startovat i z jeho letadlové lodi.

Putin nakopnul ukrajinský zbrojní průmysl, jak to nikdo nečekal. 2S22 Bohdana už tvoří 40 % ukrajinského dělostřelectva na frontě

Významné zbrojní projekty má Turecko též v oblasti pozemní techniky, kdy produkuje celou řadu obrněných vozidel včetně hlavního bojového tanku Altay. ArmyRecognition uvádí, že jeho výroba začala na podzim roku 2025, a do 5 let by turecká armáda měla mít 250 kusů. Má přitom kanon klasické západní ráže 120 milimetrů o délce hlavně 55 ráží. Jde vlastně o tureckou modifikaci jihokorejského K2 Black Panther s celou řadou domácích technologií, což Turecku umožní mít tanková vojska na špičkové světové úrovni, jelikož patří k nejlepším.

Článek Velmoc, která neskutečně sílí každým rokem. Turecko spouští výstavbu 300metrové letadlové lodi, vyrovná se britské chloubě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecký tank vychází z K2 Black Panther

Vývoj tanku Altay, který je založený na jihokorejském K2 Black Panther, probíhal v Turecku přes 15 let; Wikipedia uvádí, že od roku 2008. Mělo se jednat o takto dlouhou dobu mimo jiné proto, že na něm provedlo zásadní úpravy a instalovalo řadu zařízení domácího původu. Výsledkem má být tank, který začal v roce 2025 sjíždět z výroby, a to více přizpůsobený podmínkám Turecka a údajně s vyšší úrovní ochrany, než má K2 Black Panther.

NATO se po desetiletích konečně vzchopilo a vyrábí více munice než Rusko. Opotřebovávací válku by nevyhrálo

Hlavní zbraní Altaye je kanon ráže 120 milimetrů s délkou hlavně 55 ráží využívající standardní munici NATO. Je vlastně srovnatelný s kanonem, jakým disponuje nejnovější německý Leopard 2A8, a lepší než kanon amerického M1A2 Abrams, protože ten má délku jen 44om ráží. Výzbroj pak doplňuje koaxiální kulomet ráže 7,62 milimetrů a dálkově ovládaná stanice s kulometem 12,7 nebo 7,62 milimetrů, uvádí DefenseNews, což je standard západních tanků.

iZdroj fotografie: Aselsan

Altay má být tank se čtyřčlennou osádkou, takže je jasné, že na rozdíl od K2, stejně jako Abrams a Leopard 2, nebude mít automatické nabíjení, ale lidského nabíječe, upozorňuje Armádní Zpravodaj. Systém řízení palby, velení a další pak pochází od turecké společnosti Alsesan. Je samozřejmě otázkou, jaké bude kvality, ale turecké zbrojovky dokáží vyprodukovat mnoho moderních systémů srovnatelných se západními, a proto budou podobné.

Altay má systém aktivní ochrany

Turecký tank by měl mít i velice solidní úroveň ochrany. Vychází z konstrukce K2, ale je vylepšena o balíček turecké společnosti Roketsan, a má být lepší. Zahrnovat má i reaktivní pancéřování a slat mříže. Altay má také disponovat systémem aktivní ochrany AKKOR. ArmyRecognition uvádí, že je schopný ničit protitankové střely přilétající ze všech stran, a to i seshora. Není ale nikde uvedeno, zda má schopnost vypořádat se i se sebevražednými drony.

Beautiful close-up shot of the recently inducted Altay Main Battle Tank.
📸On Image https://t.co/kRbbCTyQ3D pic.twitter.com/Dj9jbjbbkF

— International Defence Analysis (@Defence_IDA) October 29, 2025

Hmotnost tanku je 65 tun, což ho klade zhruba na roveň s německými a americkými protějšky. Jeho nejvyšší rychlost pak 65 km/h, tedy o něco méně než u Leopardu 2 a Abramsu, ale rozdíl je nejspíše nepodstatný. První Atlaye budou ještě používat motor vyrobený v Jižní Koreji, u dalších ale bude použita turecká pohonná jednotka. Dojezd má potom být 450 kilometrů.

Video: Když taktika zvítězí, Pokrovsk může být pro Rusy pastí. Ukrajinští vojáci vytvořili blokády, aby je obklíčili

Turecko má objednáno 250 tanků, ale v budoucích letech by jich armáda měla dostat až 1 000. Navíc má v plánu stavět až vylepšené typy, a vyloučena není ani varianta s bezosádkovou věží. O Altay už přitom projevil zájem Katar s objednávkou 100 kusů. Vzhledem k tomu, že je Turecko stále větším dodavatelem zbraní po světě, hlavně do muslimských zemí, i když nejenom tam, určitě se objeví i další zájemci. Nabízí se třeba Ázerbájdžán.

Článek Turecko spustilo sériovou výrobu vlastních tanků Altay. Ročně jich dají skoro 100, Abrams i Leopard 2 mají velkou konkurenci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

F-16 zřejmě v Turecku nahradí Eurofightery

Eurofighter Typhoon je víceúčelový stíhací letoun 4,5. generace vyvinutý konsorciem z Velké Británie, Německa, Itálie a Španělska. Primárně je navržen pro získání vzdušné nadvlády, přičemž kombinuje vysoký výkon, rychlou akceleraci a dobrou manévrovatelnost, což umožňuje rychlé zajištění kontroly vzdušného prostoru i operace v náročných podmínkách.

Rusko zveřejnilo záběry bombardéru Tu-22M3 nad Baltským mořem uprostřed rostoucího napětí

Moderní avionika zahrnuje radar AESA, pokročilý systém řízení letu a integrované datalinkové schopnosti, které umožňují efektivní spolupráci v dalšími jednotkami. K boji nese široké spektrum řízených střel a přesných pum, z nichž je nejlepší proti vzdušným cílům MBDA Meteor s dosahem asi 200 km, jejíž předností je nulová úniková zóna, takže pokud se zaměří, tak i zasáhne.

V operačním nasazení Typhoon vyniká schopností zničit cíle na střední a dlouhé vzdálenosti, a v síťově orientovaném boji poskytuje vysoký situační přehled. Díky modularitě výzbroje a průběžným modernizacím si udržuje konkurenceschopnost proti moderním hrozbám a umožňuje integraci nových systémů dle požadavků uživatelů, potvrzuje Wikipedia.

Turecko přitom zvažovalo nákup amerických F-16, respektive už mělo nákup dohodnutý, ale rovněž chtělo ze Spojených států získat proudové motory pro své letouny 6. generace Kaan, takže je dle MiddleEastEye možné, že koupí namísto nich právě ty, zatímco letectvo posílí zmíněnými Eurofightery Typhoon, a to z Velké Británie, která nedávno ukončila jejich výrobu.

Nová várka vylepšených tanků T-90M pro ruskou frontovou brigádu ukazuje na velké problémy

Může jít tedy o snahu zachránit infrastrukturu i pracovní místa, a rovněž tím dojde ke značnému rozšíření letounů, kterých aktuálně existuje přes 600 v Německu, Itálii, Velké Británii, Španělsku, Kataru, Rakousku nebo Saúdské Arábii. Smlouva na dodávku Turecku byla nakonec podepsána britským premiérem Keirem Starmerem 27. října 2025 v Ankaře na 20 kusů, uvádí Reuters.

Článek F-16 jsou zřejmě ze hry, velmoc na okraji Evropy kupuje desítky Eurofighterů. Překvapivý krok, který podtrhuje kvalitu letadel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj Kaan byl pro Turecko nutnost

S myšlenkou mít vlastní letoun 5. generace začalo Turecko koketovat již v roce 2010, uvádí Wikipedia, ale tehdy byli partnery při konstruování a výrobě amerického Lockheed Martin F-35 Lightning II, takže projekt neměl takovou prioritu. Vše se však změnilo poté, co bylo z programu Američany vyřazeno kvůli koupi ruského systému S-400. Vývoj tak nabral na síle a první prototyp Kaan se vznesl k nebi v únoru 2024, a následovat ho má druhý.

38. Kuruluş Yıl Dönümümüzde TUSAŞ Kahramankazan Merkez Yerleşkesi’ni ziyaret ettik. 🇹🇷✈️

TUSAŞ Genel Müdürü Sayın Dr. Mehmet Demiroğlu’nun ev sahipliğinde, Vakfımızın tüm personeliyle yerli ve milli savunma sanayiimizin önemli tesislerinden olan TUSAŞ’ı ziyaret ettik.

KAAN,… pic.twitter.com/p8k8xoCFtg

— TSKGüçlendirme Vakfı (@tsk_gv) September 26, 2025

Je jasné, že má vysokou prioritu, přičemž jeho druhý prototyp TheAviationist odvodil z fotografií na sociálních sítích (výše). Stále je na výrobní lince a chybí mu některé zásadní části, ale jeho první let je v plánu v roce 2026, což Turecko posune blíže k sériové výrobě a zavedení do výzbroje během 30. let 21. století. Navíc ve světě existuje několik zájemců 2 stovku jich chce koupit Saudská Arábie, protože dlouhou dobu marně usiluje o americké F-35.

Američané váhají s dodávkou motorů

Armádní Zpravodaj je názoru, že se může stát turecký TAI TF Kaan konkurencí pro americké a čínské letouny 5. generace, a možná i pro ruské, ale ty mají problémy s výrobou. Američané si uvědomují, tak Kongres dokonce blokuje dodání domácích motorů F110 používaných na prototypech Kaanu, byť není potvrzeno, že je důvodem obava z konkurence. EurAsianTimes uvádí, že sériové turecké letouny by pak měly být poháněné domácím motorem TF35000, ale otázkou zůstává, jak dlouho potrvá vývoj, a zda to program Kaan nezdrží.

Ukrajinci zasáhli 1 700 km za hranicemi klíčového dodavatele k výrobě výbušnin. Vsadili na svou osvědčenou zbraň

Turecký letoun každopádně slibuje velmi dobré parametry a schopnosti. Má být 20,3 metrů dlouhý a osazený 2 motory, které mu dodají rychlost Mach 1,8 a dostup téměř 17 kilometrů. Disponovat má také radarem typu AESA, infračerveným elektrooptickým senzorem nebo schopností spolupracovat s doprovodnými drony. V trupu má mít 8 závěsníků, a dalších 6 na křídlech. Používat má hlavně turecké zbraně od střel typu vzduch-vzduch, přes vzduch-zem nebo přesně naváděné pumy, a umožní nespoléhat se na americkou výzbroj.

Článek Turci utahují smyčku kolem F-35. Pouští do výroby prototyp vlastního letounu 5. generace, který ji brzy vyzve se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zájem o odkup poukazuje na nedostatek vlastních S-400

S-400 je aktuálně nejlepším systémem protivzdušné obrany ve výzbroji Ruska, a vlastně i jeden z nejschopnějších na světě. Wikipedia uvádí, že je v provozu od roku 2007, ale od té doby byly jeho jednotlivé části různě modernizovány, díky čemuž dostřelí raketami až 400 km, zatímco detekční dosah radarů je v některých případech podobný, v jiných i delší.

Video: Putinova špičková PVO zůstala po útoku ukrajinských elitních jednotek slepá. Celá baterie S-400 zůstala bezradná

Součástí systému je přitom hned několik radarů, například multifunkční 92N6E, panoramatický 91N6E, radar a zařízení detektoru vysokých výšek 96L6, nebo nízkoúrovňový radarový detektor 96L6E, stejně jako velitelské centrum PBU 55K6E, a pak několik, obvykle až osm, samohybných odpalovacích zařízení 5P85TE2 nebo odpalovacích přívěsů 5P85SE2.

Označení se v praxi liší v závislosti na typech a modernizacích součástí systému, takže nejde vždy jenom o ty vyjmenované. Jeden S-400 skládající se z maximálně osmi divizí (praporů) může však ovládat až 72 odpalovacích zařízení s maximálním počtem 384 raket (včetně raket s doletem menším než 250 km, přičemž nejnižší dosah vychází na 120 km).

Švédské Gripeny vyprovodily dva ruské bojové letouny střežící Il-20, který „šmíroval“ u hranic NATO s Baltském moři

Čeští analytici z Oryxu přitom vizuálně potvrdili, že ruská armáda přišla o nejméně dvě velitelská centra S-400, stejně jako o 18 odpalovacích zařízení, 6 zaměřovacích radarů 92N6A, 4 akviziční radary 96L6-TsP nebo o jeden přehledový a sledovací radar 91N6A. Jiné zdroje však uvádí, že jde o mnohem vyšší počty, ale ne vždy existují z jejich zničení fotografie a videa.

Kolik přesně systémů S-400 má ruská protivzdušná obrana k dispozici, není jasné, jelikož toto číslo nikdy nezveřejnila, ale NewsWeek i další zdroje poukazují na studii, podle níž to bylo ještě začátkem 20. let 21. století asi 16 až 18 praporů, přičemž se jeden skládá z osmi odpalovacích zařízení s 32 raketami a mobilního velitelského stanoviště, uvádí ArmyRecognition.

Odstrašení, jaké se Rusku líbit nebude, a nemusí ho zastavit ani S-500. Francie vyvíjí novou balistickou raketu M51.4 pro ponorky

Je tedy zřejmé, že Rusko ztratilo nejméně dva celé prapory, zatímco další částečně, ale prakticky je lze v mnoha případech považovat za vyřazené nebo neschopné boje, za což může zejména ztráta radarů. Ty nelze jednoduše nahradit, a i když jich má baterie více, tak přijde-li např. o ten k monitoringu v nízkých výškách, stává se v tomto směru nepoužitelnou a musí být spojena s jinou, eventuálně počkat na nový, což může být otázka nejméně několika měsíců.

Turecko má přitom dvě baterie S-400 skládající se z nejméně dvou velitelských vozidel a radarů různých typů, stejně jako z odpalovacích vozidel neznámého počtu, ale nejspíše by jich mohlo být, vzhledem k běžné velikosti praporu, šestnáct. Země údajně nevyužívá všechny části, a právě ty neaktivní by Rusko chtělo získat zpět – není ovšem jasné, o které jde.

Video: Ukrajinský MiG-29 do základů vymazal dvě patra hlavní budovy ruského velitelského centra

Kvůli nákupu ruského systému PVO bylo také Turecko vyřazeno z programu F-35, ačkoliv nešlo o jediný důvod (Američané např. rádi podmiňují dodávky politikou v zemi a dodržováním lidských práv). Jde tak o jednoho z nejsilnějších členů NATO, jak potvrzuje Wikipedia, který nemá k letounům přístup, ale na druhou stranu vyvíjí vlastní KAI TF Kaan.

Článek Rusko chce zpět S-400, které prodalo východnímu členovi NATO. Ve válce mu schází se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko narušilo turecký prostor opakovaně

Video ukazuje padající hořící ruský Suchoj Su-24; incident se odehrál již 26. listopadu 2015, uvádí Wikipedia, a jednalo se o jeden z letounů bombardujících vzbouřence proti syrskému režimu, jemuž Rusko pomáhalo. Ti se často zdržovali poblíž turecké hranice, a ruské letouny měly při útocích na ně opakovaně vzdušný prostor Turecka narušit. NATO, a hlavně Turci, to považovali za úmyslné, a nakonec jim došla trpělivost a nasadili protivzdušnou obranu.

Satelitní snímky: Rusové našli způsob, jak na zemi ochránit své nejlepší frontové bombardéry, Suchoje Su-34

Ke střežení hranice vyslali i bojový General Dynamics F-16 Fighting Falcon, což je nadzvukový víceúčelový letoun velmi schopný ve vzdušném souboji, popisuje ho americké letectvo. Je vybavený radarem, jímž může soupeře vidět a zaměřit na dlouhou vzdálenost. Naproti tomu Su-24 je taktický bombardér, uvádí Wikipedia, a ačkoliv je nadzvukový, vzdušného souboje je schopen pouze na krátkou vzdálenost, kdy svého soupeře přímo vidí.

Turecko tvrdí, že bombardér narušil jeho prostor do hloubky 2,19 kilometru na 17 sekund, což stačilo k tomu, aby F-16 vypálil střelu vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM. AirAndSpaceForces uvádí, že je radarem naváděná a středního dosahu, jejíž dolet se přitom liší podle verze. Ruský letoun zasáhla naprosto přesně, načež začal hořet a zřítil se k zemi, což potvrzují i záběry. Oba členové osádky se stačili katapultovat, ale vyhráno neměli.

Americké letadlo slídilo u hranic Ruska v místě, kde sídlí jeho Severní flotila. Nemělo ale důvod reagovat

Jednoto z katapultovaných totiž zastřelili syrští povstalci, a poté zahynul i jeden z členů záchranného týmu ve vrtulníku, který byl později na zemi zničen protitankovou střelou. Mezi Ruskem a Tureckem se vztahy ocitly na bodu mrazu, ale obě země je brzy zase rozmrazily. Armádní Zpravodaj se domnívá, že to může být jeden z důkazů tvrzení, že Rusové rozumí hlavně síle, a někdy je potřeba s nimi jednat tvrdě, protože jedině pak to pochopí a poučí se.

Článek Video: Turecká PVO za překročení hranic sestřelila ruský Suchoj Su-24. Incident, který mocné Rusko vyškolil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SOM se měla původně vejít do F-35

S vývojem střely SOM začalo Turecko v roce 2006, a její první verze byla představena v roce 2011, uvádí Wikipedia. Jedná se o nenápadnou střelu obtížně zachytitelnou PVO, jelikož létá v nízké výšce, a je z velké části vyrobena z kompozitních materiálů. Určena je k přesným zásahům cílů na střední vzdálenosti a původně byla zkonstruována tak, aby se vešla do vnitřního prostoru Lockheed Martin F-35 Lightning II, ale Amerika ji Turecku nakonec neprodala.

iZdroj fotografie: TÜBİTAK SAGE

Konstrukce je dílem společnosti TÜBİTAK SAGE, která na své stránce uvádí, že je schopná přesně zasahovat stacionární i pohyblivé cíle na zemi a na hladině. Záleží však na konkrétní variantě střely. Třeba základní A je naváděna pomocí GPS, takže zasahuje cíle stacionární, kdežto další varianty mají infračervený zobrazovač a systém automatického zaměření cíle. Měly by tak zasáhnout nejen pohyblivý cíl, ale dokonce působit i v rušeném prostředí.

Hlavice je explozivní i protibunkrová

Hmotnost střely SOM se podle verze pohybuje od 620 do 660 kilogramů, a její dolet je větší než 250 kilometrů. Pohání ji proudový motor vysokou podzvukovou rychlostí, zatímco hlavice je těžká 230 kilogramů a existuje v několika typech. Základní je explozivní určená proti měkkým cílům, třeba stanovištím protivzdušné obrany. Jiná je penetrační a určená k proražení opevněných cílů, například bunkrů, další je pak hlavně proti plavidlům.

Sice to není nemožné, ale pro Rusko obtížné – ani opěvovaný S-400 si nedokáže vždy poradit se střelami SCALP-EG, které má i Ukrajina

Turecko může SOM odpalovat z letounů jako je General Dynamics F-16 Fighting Falcon a dalších, a dokonce je natolik malá, že ji zvládne třeba dron Bayraktar Akinci. Wikipedia ho popisuje jako dvoumotorový s doletem 7 500 km a výdrží až 25 hodin. Armádní Zpravodaj se domnívá, že kombinace dronu a střely dává Turecku schopnost úderu na velmi dlouhou vzdálenost a bez nutnosti vystavovat relativně pomalý dron nepřátelské protivzdušné obraně.

Článek Tichý turecký úder: střela SOM s plochou dráhou letu se vyhne radarům a zasáhne cíl s chirurgickou přesností. Měla ji nosit F-35 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Balistická raketa s hypersonickou rychlostí

Turecko označuje podle TurkiyeToday svou raketu Tayfun Block-4 za hypersonickou balistickou, ale Armádní Zpravodaj soudí, že jde podle všeho hlavně o propagandistické označení a snahu zdůraznit, že tento nejnovější počin překonává magickou hranici Mach 5, což je více než pravděpodobné. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že balistické rakety s větším doletem toho jsou schopné již z principu, protože padají k zemi z výšky desítek i více kilometrů. Obecně proto není správně, pokud někdo označuje balistické rakety za hypersonické.

Opet Turska…! Ovo je veliko.
Turska tvrtka Roketsan predstavila je na sajmu IDEF 2025 u Istanbulu prvu tursku hipersoničnu balističku raketu Tayfun Block-4, dugu 6,5 metara, tešku 2300 kg, s dometom od 800 km, brzinom preko Mach 5 (oko 6100 km/h) i preciznošću unutar 5 metara!!… pic.twitter.com/2w6mi8Vi3J

— Vuk83J 🇭🇷 (@putnik833) July 23, 2025

Tayfun Block-4 je raketa o hmotnosti 7,2 tun, přičemž její délka činí 10 metrů, popisuje ArmyRecognition. Pohání ji potom raketový motor na tuhé palivo, takže je snadné ji odpálit – odpalovač má být mobilní. Využívá inerciální a satelitní navigaci, což jí dává přesnost mezi 5 až 10 metry, zatímco dosah je 800 km. Ale ve vývoji má být i upravená verze s doletem až 1 000 km. Jedná se tedy o zbraň spadající mezi balistické rakety krátkého doletu.

Tayfun Block-4 bude nejspíše dost ničivá

Hlavice turecké rakety má být fragmentovaná a vysoce explozivní. Wikipedia uvádí, že u předchozího modelu měla hmotnost 500 kg, a není vyloučeno, že byla tato sestava u Tayfun Block-4 zachována. Pak by raketa byla silná přibližně jako těžká letecká puma, takže by nejspíše dokázala zničit strategické cíle, třeba velitelství, ale šlo by ji samozřejmě použít i proti postavení protivzdušné obrany, letišti, skladu a mnoha dalším cílům.

19 íránských balistických raket může znít hrozivě, ale pro Patriot je to jenom předkrm a ani se nezapotí. Sestřelit jich může 100 %

Balistické rakety jsou obtížně sestřelitelné, což bude jistě případ i té turecké. Vzhledem k jejímu dosahu by ji dle Armádního Zpravodaje asi nezvládal ani systém MIM-104 Patriot, protože ten je určen proti raketám s kratším doletem. V dosahu Turecka má zřejmě jedinou adekvátní obranu Izrael. Raketa mu tak dává možnost odstrašení vůči možným soupeřům v regionu, i když jiné země si pochopitelně mohou pořídit podobné zbraně také.

Odhalení rakety Tayfun Block-4

Článek Turecko odhalilo vlastní hypersonickou raketu Tayfun Block-4: 7tunové monstrum by nejspíše nezničil ani MIM-104 Patriot se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Není jasné, co pád dronu Anka-3 způsobilo

Z dostupných informací není vůbec jasné, co se stalo. Turecké ministerstvo národní obrany mělo uvést, že dron provedl „řízené přistání“, přičemž zjevně stihl vysunout podvozek, aby nebyl náraz tak tvrdý. Ze záběrů se zdá, že zůstal trup neporušen, ale mohlo dojít k vnitřním škodám, a inženýři budou muset vyhodnotit, zda je schopen dalšího letu.

Ukrajina vrací Suchoj Su-24 zpět na bojiště. Nová letecká puma KAB rozdrtí nepřítele až na 100 km, a to velmi přesně (video)

Anka-3 se zřítil do pole a vypadá to, že je jediným poškozením levé křídlo – zda o něj přišel ještě ve vzduchu, nebo až na zemi, není známo. Za nehodou může být ztráta komunikace, ale také technická závada motoru. K testování dronu přitom dochází od roku 2023, kdy také poprvé vzlétl, a Armádní Zpravodaj v listopadu 2024 informoval, že úspěšně pokračují, a také se je daří propojit s pilotovanými letouny, jimž by měly sekundovat.

Dron by měl v budoucnu nejspíše spolupracovat s tureckým letounem 5. generace TAI KF Kaan, který je vyvíjen i ve dvoumístné verzi, z čehož Armádní Zpravodaj usuzuje, že by mohl jeho druhý pilot ovládat jeden nebo více doprovodných dronů, i když mu s tím pochopitelně bude ve velké míře pomáhat počítač; těžko by to zvládal pilot, ačkoliv to vyloučit nelze – lze připustit, že to možné je, pokud by byl Anka-3 vysoce automatizovaný.

Rusko našlo způsob, jak opět masivně zvýšit výrobu raket Iskander. A to západním sankcím navzdory

Informací je o dronu stále velmi omezené množství. Twz uvádí, že by měl mít dvojici vnitřních prostorů k nesení munice, například pum Mk82 o hmotnosti 450 kg – vybavené konverzní sadou se navíc stávají naváděné a klouzavé. Armádní Zpravodaj ale soudí, že bude jistě zvládat i moderní střely, jimiž by např. ničil systémy protivzdušné obrany – pilotovaný letoun by se tak nemusel vystavovat riziku, a mohl by útočit na více cílů během jedné mise.

Konya’da Anka-3 İHA gerçekleştirilen test uçuşu esnasında kontrollü uçuşla yere yaklaşım yaptı.

Teknik ekipler, olayın tüm yönleriyle değerlendirilmesi için saha çalışmalarını başlatmış, olayın sebeplerine ilişkin incelemeler titizlikle yürütülmektedir. pic.twitter.com/ATC5A1Q5gy

— Trafik Konya (@trafik_konya) June 25, 2025

Turecký dron Anka-3 po „řízeném přistání“ u města Konya

Článek Záběry: turecký úspěch skončil nezdarem. První dron světa pro pátou generaci letadel ovládaný 100% z nich se zřítil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Aktivní ochrana pro tank Altay

Turecký systém aktivní ochrany AKKOR 10 by měl být určen hlavně pro nový domácí tank Altay. Wikipedia uvádí, že jde o obrněnec postavený na základě jihokorejského tanku K9 Black Panther, a to díky transferu technologií do Turecka, ačkoliv u něj došlo k náležitým úpravám. Jeho sériová výroba je již v běhu a v létě 2025 by měl oficiálně vstoupit do výzbroje turecké armády. Armádní Zpravodaj se domnívá, že bude vybaven i tímto moderním systémem, ale zároveň by se mohl objevit i na tancích Leopard 2A4, které armáda užívá.

iZdroj fotografie: Aselsan

AKKOR 10 má poskytovat ochranu před raketami, kumulativními náboji a řízenými střelami, uvádí ArmyRecognition. přičemž má pokrývat prostor v oblasti 360 stupňů – tedy ničit i střely přilétající shora, například FGM-148 Javelin, a to prostřednictvím fragmentačních protistřel. Neexistuje žádná zmínka o tom, zda umí ničit i drony, ale není to vyloučené. Systém má zároveň detekci laserového zaměření a multispektrální munici rušící laserové a infračervené navádění.

AKKOR 10 prošel vojskovými testy

Jaká je účinnost systému, není známé, ale Defence-Industry s odvoláním na Aselsan uvádí, že prošel úspěšně všemi zkouškami. Jeho skutečná bojová hodnota se ukáže až v reálném nasazení, což nemusí dlouho trvat, jelikož turecké ozbrojené síly nasazují tanky v různých konfliktech, ať už doma nebo v blízkém zahraničí. Wikipedia uvádí, že je ve světě více podobných systémů, například izraelský Trophy, ruský Arena-M nebo čínský GL-5.

I české Leopardy 2 by mohly být odolné proti největší současné hrozbě na bojišti. Systém aktivní ochrany Trophy dokáže ničit i drony

V boji je plně vyzkoušený izraelský Trophy, který se velice osvědčil. Vsází na něj i mnohé západní armády – instalovaný by měl být do amerických tanků M1 Abrams nebo německých Leopard 2A8. Naopak výsledky ruského systému Arena-M jsou spíše rozporuplné. Z toho lze usuzovat, že ne každý systém umí zvládnout všechny možné hrozby. Navíc lze předpokládat, že se konstruktéři protitankových zbraní budou snažit najít způsob, jak je obejít.

Článek Turecký systém aktivní ochrany AKKOR 10 odvrátí zničení tanku i tou nejsilnější protitankovou střelou. Ale efektivitu ukáže až akce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kaan už létá, ale dostane lepší stealth

Projekt letounu Kaan nabral v Turecku na důležitosti v okamžiku, kdy ho Amerika vyřadila z programu Lockheed Martin F-35 Lightning II, protože si pořídila ruský systém PVO S-400. Prototyp letadla nakonec uskutečnil první let v únoru 2024, uvádí Wikipedia, a pro zemi je prioritou, neboť má ambice být důležitou regionální velmocí, k čemuž silné letectvo potřebuje. Kaan má ambice vyrovnat se tomu nejlepšímu na světe a Turecko tomu podřizuje vše.

Turkey TAI TF kaan 5 🚀#aviation $PARAM $BLOCK pic.twitter.com/IpQ9brIoWb

— World Fighters (@talkmillitary) March 20, 2024

Nejnovější informace o projektu přitom naznačují, že další stavěný prototyp bude mít oproti současnému významné změny v designu. ArmyRecognition spekuluje, že by měly hlavně zlepšit schopnosti v oblasti stealth, což samozřejmě vyžaduje nejen optimalizovaný tvar, ale i speciální materiály pohlcující radarové paprsky, upozorňuje Armádní Zpravodaj. Je velkou otázkou, jakými technologiemi Turci disponují, ale určitě není na místě je podceňovat.

Také výzbroj TAI TF Kaan bude turecká

Armádní Zpravodaj zjistil, že se program Kaan údajně vyvíjí tak dobře, že by mohl být zařazen do výzbroje již v roce 2028, spekuluje NationalInterest. Turecku však zbývá i úkol nahradit používaný americký motor domácím, aby se zbavilo závislosti na cizích dodavatelích. Také musí úspěšně dotáhnout instalaci všech technologií od radaru až třeba ke sdílení dat a zbraní, protože by letoun měl využívat primárně turecké zbraně, jako jsou střely vzduch-vzduch Peregrine nebo Gökhan, ale i střely a pumy proti pozemním a námořním cílů.

Video: turecká stíhačka 5. generace Kaan je náhradou za americké F-35 a budoucností, má ambice vyrovnat se nejlepším na světě

Dvoumotorový Kaan má dosahovat rychlosti 1,8 Mach, mít jednomístnou kabinu a být poměrně veliký, jeho délka je 20,3 metrů. Ovšem jaký bude ve skutečnosti, bude možné posoudit, až bude zcela hotový – záležet nebude ani tak na velikosti a rychlosti, jako na jeho technologiích a zbraních. Už teď mu ovšem věří nejen Turecko, ale i další země. Třeba Saúdská Arábie uvažuje o koupi stovky letounů Kaan, protože ani jí nechce Amerika prodat F-35.

Článek Turecký letoun 5. generace dostává nový design a vstupuje do testovací fáze. Hotový by mohl být již v roce 2028 a nahradit F-35 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Delegace z Ruska neodpovídá situaci

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský se nechal dříve slyšet, že bude v Istanbulu jednat pouze se svým ruským protějškem, protože jenom on má moc válku zastavit, potvrdilo CNN. Jak se však ukázalo, Vladimir Putin nejenom, že neměl zájem na jednání dorazit, ale dokonce na něj vyslal i „málo významné“ zástupce. Dokonce se nedostavil ani ministr zahraničních věcí.

Rusko nepřestává provokovat a překračuje hranice NATO: jeho Su-35S vletěl do Estonska, okamžitě byl vyprovozen F-16

Ten ho přitom zastupoval během důležitých jednání nejednou. Tentokrát ale sestavil vyjednávací tým ze svého poradce Vladimira Medinského, náměstka ministra zahraničí Michaila Galuzina, náměstka ministra obrany Alexandra Fomina, a náčelníka rozvědky Generálního štábu (GRU) Igora Kosťukova. Tedy složení, které nedává najevo zrovna vysoký význam.

Členy ukrajinské delegace jsou například Andrij Jermak, Rustem Umerov, Ihor Žovkva a ministr zahraničí Andrij Sybiha, šéf Bezpečnostní služby SBU Vasyl Maliuk, stejně jako zástupci obranných sil a zpravodajských služeb, ověřil Armádní Zpravodaj u kanceláře prezidenta Ukrajiny. Sám Volodymyr Zelenský, který sice do Turecka dorazil, však zůstal v Ankaře, kde se sešel s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem na jednání.

Evropa povstává proti Rusku, aby suplovala strategické bombardéry. Vyvine zbraň s extrémním dosahem 2 000 km

Fahrettin Altun, šéf turecké prezidentské komunikace, oznámil, že Recep Tayyip Erdoğan projedná se svým ukrajinským protějškem všechny aspekty nejnovějšího vývoje v kontextu rusko-ukrajinské války. „Během bilaterálních a mezidelegačních setkání, která se budou konat během návštěvy, náš prezident zdůrazní přístup naší země k příměří a zahájení mírových jednání bez odkladu,“ dodal.

Že je ruská delegace „nedostatečná“ si myslí i Mark Rutte, generální tajemník NATO, uvádí agentura InterFax. „Rusko vyslalo delegaci na nízké úrovni,“ řekl na tiskové konferenci po neformálním setkání ministrů zahraničí NATO v Antalyi. Rusko-ukrajinské rozhovory jsou přitom naplánovány v Istanbulu na čtvrtek 16. 05. 2025, ovšem vzhledem k událostem Armádní Zpravodaj neočekává, že by došlo k nějakému výraznému posunu či dokonce míru.

Článek Rusko vyslanou delegací ukázalo, že nebere jednání o konci války na Ukrajině vážně. Rutte je zklamaný, v Turecku chybí Putin i Lavrov se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecko by bylo 7. zemí s jadernými ponorkami

Jaderné ponorky jsou extrémně náročné na stavbu i provoz. Armádní Zpravodaj třeba v květnu 2025 hodnotil třídu Virginia Block V z amerického námořnictva, a v srpnu 2024 zase upozornil, že může být ruská ponorka Kňaz Požarskij třídy Borej-A velikou hrozbou. Jaderné ponorky mají však i podstatně menší země, třeba Velká Británie se spoléhá na třídu Vanguard, která ačkoliv má technické a provozní problémy, představuje pro Rusko obrovskou hrozbu.

Evropa mohutně sílí a staví se Rusku na odpor. Ukrajina dostane letos celé 3 miliony dělostřeleckých granátů, hlavně díky ČR

Redakce Armádního Zpravodaje v září 2023 zhodnotila také francouzské ponorky Suffren, které dokazují, že je země ponorkovou velmocí. Udeřit umí až na 1 000 km a jsou mimořádně tiché, ale ve výstavbě už jsou modernější SNLE 3G nové generace. Vedle toho už mají jaderné ponorky jenom Čína a Indie, takže je její vlastnictví opravdu spíše raritou.

Jestli bude Turecko sedmou zemí s jadernými ponorkami, zatím není jasné, jelikož to vypadá, že je plán na jejich výstavbu teprve ve fázi ambicí a vývoje. Pokud se totiž nebude chtít spoléhat na technologie z jiných zemí, bude je muset samo vyvinout, což není snadný úkol. Zkušenosti se stavbou ponorek však Turecko má, podle Wikipedie jich vlastní 15, nejvíce třídy Atılay.

Navíc není jasné, zda by mu vůbec nějaká země byla ochotná technologie poskytnout. Armádní Zpravodaj připomíná, že bylo dříve vyřazeno z programu amerických letounů F-35 páté generace, a stejně tak ztratilo přístup k některé další západní technice, jelikož provozuje i ruské systémy a představuje potencionální bezpečnostní hrozbu – už jenom pro svou nevyzpytatelnost.

„Rusko může zaútočit na NATO už za 2 roky,“ zní od litevské ministryně obrany. Žádných 5 let už Evropa nemá

Admirál Ercüment Tatlıoğlu, velitel tureckých námořních sil, věnoval vyjádření TrtHaber, v němž uvedl, že je stavba ponorek jednou z národních ambicí: „Stavíme ponorky nezávisle na cizích zemích, což je naše národní ambice již 139 let. Po MİLDEN (národní projekt výstavby ponorek) učiníme důležitý krok směrem k jaderným ponorkám,“ uvedl admirál Ercüment Tatlıoğlu.

Článek Turecko změní světové rozložení sil a zamíří mezi největší mocnosti. Chce postavit jaderné ponorky, bylo by teprve 7. vlastníkem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecko chtělo 40 letounů Eurofighter Typhoon

S cílem modernizovat letectvo si dohodlo Turecko koupi asi 40 víceúčelových stíhacích letounů Eurofighter Typhoon, což je společný projekt firem Alenia Aeronautica, BAE Systems a EADS, které sdružuje holding Eurofighter GmbH, uvádí Wikipedia. V provozu jsou letouny od roku 2003 a patří ve své kategorii mezi světovou špičku, přičemž jich na nebi létá přes 630 kusů.

Německo plánuje více než 2násobnou armádu, aby čelilo Rusku. Většina mají být záložníci a bývalí profesionálové

Armádní Zpravodaj ověřil z několika zdrojů, že je cena za jeden letoun kolem 90 milionů dolarů. tj. v přepočtu asi 1,9 miliardy korun. Šlo tedy o nemalou zakázku za zhruba 76 miliard korun, což není pro evropský zbrojní průmysl dobré, ale politické důvody jsou zkrátka silnější. Navíc by to přineslo rozšíření vlivu a další příjmy za náhradní díly, modernizaci a výcvik.

Prodej zablokovala prozatímní federální vláda vedená kancléřem Olafem Scholzem, informovalo tamní médium TurDef. A to navzdory tlaku Velké Británie a Itálie, které jsou součástí projektu a usilují o kontrakt na podporu lokálních výrobních a montážních linek.

Švýcarsko žádá okamžité zrušení nákupu F-35, které jsou až zbytečně drahé a americké. Podporuje to 80 % občanů

Jenomže německá vláda se už dříve obávala porušování lidských práv a tureckých vojenských operací proti kurdským silám (YPG/PKK), které byly někdy podporovány americkou koalicí. A dle některých mohly být bojové letouny Eurofighter Typhoon použity k útokům na civilisty nebo spojenecké kurdské síly. Armádní Zpravodaj také soudí, že by šlo o bezpečnostní hrozbu, jelikož má Turecko ruský systém S-400, který by mohl odhalovat jejich slabiny.

Článek Evropský zbrojní průmysl trpí, přišel o obrovskou zakázku. Německo zablokovalo Turecku prodej Eurofighterů Typhoon se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tulpar-S uveze 8 vojáků výsadku

Bojové vozidlo Tulpar-S je pravděpodobně menší variantou již existujícího vozidla Tulpar od společnosti Otokar, které bylo podle Wikipedie navrženo v roce 2011, má být dlouhé 7,23 metrů a v základním provedení vážit 32 tun. Nové Tulpar-S je ovšem podle všeho mnohem menší, výrobce ho popisuje jako pásové vozidlo o délce 5,7 metrů a hmotnosti 17 tun. Má mít přitom dvoučlennou osádku a v zadní části místo pro výsadek 8 vojáků.

iZdroj fotografie: Uživatel Swadim / Creative Commons / CC BY-SA

Tulpar-S je modulární, takže může sloužit v mnoha úlohách, například jako bojové vozidlo pěchoty s různou výzbrojí, obrněný transportér, sanitní vozidlo, ale i nosič moha typů zbraní, což dnes běžně moderní podvozky umožňují. Na silnici má přitom dosahovat rychlosti až 70 km/h při dojezdu až 600 kilometrů, a rovněž je schopné plavby rychlostí až 8 km/h.

Výzbroj Tulpar-S je podobná jako u Bradley

Ve formě bojového vozidla pěchoty ho Otokar testuje s bezosádkovou věží vybavenou kanonem ráže 25 milimetrů, uvádí ArmyRecognition. Jeho typ sice není specifikovaný, ale Armádní Zpravodaj odhaduje, že by mohl používat stejnou munici a mít podobné parametry jako kanon na americkém bojovém vozidle M2 Bradley. Věž je také vybavena systémem denního i nočního vidění a umožňuje instalaci dalších zbraní, třeba protitankových řízených střel.

Americe vzniká v Turecku tak velká konkurence, že si může Saúdská Arábie koupit 100 letounů TAI TF Kaan namísto F-35

Vozidla z rodiny Tulpar by měla poskytovat ochranu proti munici do ráže 25 mm, minám a nástražným náložím, takže se může Tulpar-S parametry rovnat mnoha západním BVP, i když některá mívají o něco vyšší stupeň odolnosti. Záležet to však bude i na kvalitě různého vybavení, jelikož je otázkou, zda ho Turci osadí například systémy, s jejichž pomocí by se mohlo vypořádat s drony, protože ty dnes představují pro BVP smrtelné nebezpečí.

🇹🇷Türkiye unveils Tulpar-S IFV with unmanned turret

Türkiye’s Otokar unveils the Tulpar-S Infantry Fighting Vehicle with an unmanned turret, featuring a 25mm dual-feed cannon, thermal optics, and support for machine guns or anti-tank missiles. Amphibious and modular, it… pic.twitter.com/APX4ogUNmq

— Caliber English (@CaliberEnglish) April 11, 2025

Video s vozidle Tulpar-S

Článek Nová varianta tureckého bojového vozidla pěchoty Tulpar-S se směle vyrovná západním protějškům. Má silnou výzbroj i ochranu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zkoušky dronu Kizilelma jsou úspěšné

Velkých dronů, jejichž úkolem má být doprovod klasických bojových letounů, vzniká ve světe více, například Kratos XQ-58 Valkyrie, jemuž by mohl konkurovat i turecký Kizilelma. Jeho výrobce, společnost Baykar, na stránkách uvádí, že jde o dron určený pro letecké souboje, přičemž stále existuje jenom ve fázi prototypu a prochází náročnými zkouškami. Zdá se však, že jsou Turkové s výsledky spokojení. Armádní Zpravodaj proto soudí, že může v několika dalších letech dojít k zahájení sériové výroby a přepisování pravidel vzdušného souboje.

iZdroj fotografie: Baykar

Kizilelma se může svými rozměry měřit s klasickými letadly – je 14,7 metrů dlouhý a rozpětí jeho křídel činí 10 metrů, uvádí Wikipedia. Jenom pro srovnání, například nový český cvičný proudový letoun Aero L-39 Skyfox je dlouhý 11,83 metrů. Turecký dron má jeden proudový motor a nyní se pohybuje vysokou podzvukovou rychlostí, v plánu konstruktérů je ovšem dosáhnout rychlosti nadzvukové. Má také prvky stealth, takže bude obtížně zachytitelný radarem, i když úroveň jeho schopností není dosud veřejně známa.

Kizilelma dostane turecké střely

Stroj by měl být vyzbrojený tureckými zbraněmi pro útoky na vzdušné, pozemní i námořní cíle, z nichž bude část v trupu, aby zůstala zachována schopnost stealth. Má se jednat třeba o střely vzduch-vzduch z tureckého programu GÖKTUĞ, jehož cílem je sestrojit 4 střely vzduch-vzduch krátkého i dlouhého doletu od tepelně až po radarově naváděné, uvádí Wikipedia. Ve spojení s moderním radarem AESA mají dronu umožnit vést souboj s jinými letadly.

Americe vzniká v Turecku tak velká konkurence, že si může Saúdská Arábie koupit 100 letounů TAI TF Kaan namísto F-35

Armádní Zpravodaj odhaduje, že půjde o souboje na delší vzdálenost, protože v klasickém vzdušném souboji na krátkou vzdálenost, kde rozhoduje obratnost a reakce pilota, by byl dron s obsluhou v nevýhodě. Navíc už dnes většina soubojů na dálku probíhá. O tom, že může být turecká koncepce správná, svědčí spekulace, že by se Kizilelma mohl stát ve spolupráci s italskou společností Leonardo doprovodným dronem v programu letounu 6. generace GCAP, o němž psal Armádní Zpravodaj v červnu 2024, že již vzniká v podobě demonstrátoru.

Článek Turecko přepíše pravidla vzdušných soubojů. S dronem Kizilelma, který je velký jako letadlo, dokáže vést plnohodnotný letecký střet se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Minomety mají být přesné a silné

Nové turecké minometné systémy, které jsou řazené mezi dělostřelecké zbraně, mají disponovat moderními systémy řízení palby, vysvětluje AsianMilitaryReview. To z nich má činit velice přesné zbraně, rozhodně tedy přesnější než starší typy minometů. Obrana proti nim je velice obtížná, jejich projektily zvládají zachytit jenom některé specializované systémy. Navíc mají vysokou šanci zásahu první ranou, což pomáhá šetřit munici a mezi vojáky zasévá hrůzu.

🇹🇷 @aselsan will introduce the Alkar 100/81 and Alkar 110/81 81mm mobile mortar systems for armoured vehicles at #IDEX2025. pic.twitter.com/uj4aoga3ij

— Defence 360° (@Defence360) February 14, 2025

V obou případech se jedná o systémy s ráží 81 milimetrů, uvádí na stránkách výrobce, společnost Alsesan. Minomety tak mohou využívat standardní munici obvyklou u středních minometů zavedených ve výzbroji západních zemí. Na druhou stranu v případě ALKAR 110 existuje i verze 120, což je systém ráže 120 milimetrů, tedy klasifikovaný jako minomet těžký.

Minomet určený pro mobilní platformy

ALKAR 100/81 je minomet určený pro montáž na různé kolové platformy, uvádí informační brožura výrobce, z čehož plyne, že bude tedy sloužit jako minomet mobilní. Disponuje mechanismem ke snížení zpětného rázu, což je u takového typu zbraně důležité, a může mít manuální i automatické režimy střelby. Dosah je potom od 100 do 5 800 metrů.

I přes válku na Ukrajině chce Turecko koupit další části ruského protivzdušného systému S-400, celá transakce je trochu záhada

ALKAR 110/81 je zase podle dokumentace speciální elektronický systém montovaný na minomety klasické konstrukce, údajně ho lze instalovat na všechny existující. Jeho obsluha může s jeho pomocí provést velice rychlý výpočet a poté vystřelit na zvolený cíl s vysokou pravděpodobností jeho zničení, nebo alespoň zásahu. Systém dokáže zohlednit mnoho faktorů působících na vystřelený projektil, třeba počasí detekované meteorologickou stanicí.

Článek Novodobé turecké minidělostřelectvo ráže 81 mm zaseje mezi vojáky na bojišti strach. Obrana je proti němu téměř nemožná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rakety a kanon i proti malým dronům

Turecký systém Burç z dílny společnosti Roketsan vlastně není žádnou převratnou konstrukcí. EdrMagazine ho popisuje jako věž, kterou je možné umístit na různé mobilní platformy, a na ní je kombinace 2 zbraní – protiletadlových střel krátkého dosahu a rychlopalného Gatlingova kanonu, a samozřejmě detektory k zaměření cíle. Větší cíle, třeba letadla a vrtulníky, je tak možné ničit raketami, menší drony zase za pomoci levnějších projektilů z kanonu.

Kartonové drony jsou naprosto geniálním řešením: radary je nevidí, člověk neslyší a unesou až 5kg nálož; navíc jsou extrémně levné

Informační brožura o této zbrani uvádí, že v ní je obsažených 8 raket Sungur, a dále kanon ráže 20 nebo 30 milimetrů. Burç by měl být schopen ničit cíle do vzdálenosti až 8 kilometrů, přičemž zbraň i senzor pak mají být schopné působit v plném rozsahu 360 stupňů. Výrobce dokonce slibuje, že bude schopen ničit drony malého typu, což je pro mnohé takové zbraně problém – potýká se s ním třeba podobný koncept ruského Pancir S1.

Střely vycházejí z MANPADS

Rakety Suncur použité v systému Burç byly zkonstruované jako turecká verze MANPADS. Wikipedia uvádí, že mají postupně nahrazovat FIM-92 Stinger, a kromě běžného odpalování z ramene bylo při jejich konstrukci počítáno i s možností montáže na různá vozidla; každá střela má přitom infračervené navádění a hmotnost 14,5 kg. Jako kanon pak může být použitý 3hlavnový Gatling M197 ráže 20 milimetrů používaný na vrtulníku TAI T129 ATAK.

Roketsan BURC.
4 x AESA
1x 3-barrel 20mm cannon
8x Sungur MANPAD pic.twitter.com/tkYPeab5hN

— Junsupreme (@RyszardJonski) July 24, 2023

Na vyobrazeních je Burç umístěn na korbě vozidla FNSS Pars 8×8. Wikipedia ho označuje za kolové obrněné vozidlo nové generace schopné odolat minimálně palbě z ručních zbraní, přičemž se pohybuje rychlostí až 100 km/h a je schopné plavby. Ale pravděpodobně jde jenom o jeden z návrhů, možností, kam věž umístit, bude dle všeho nepřeberné množství.

Článek Turecké řešené protivzdušné obrany 2v1: systém Burç kombinuje rakety a Gatlingův kanon, předčít má dokonce ruský Pancir S1 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dron TB3 operuje z lodi Anadolu

Jak název napovídá, dron Bayraktar TB3 má společného výrobce se známým Bayraktar TB2, jehož operace se proslavily v Náhorním Karabachu nebo na Ukrajině, a Wikipedia uvádí, že se jeho první let uskutečnil v roce 2023. Postavený byl tak, aby zvládal startovat a přistávat na malém prostoru, tedy nejen na malém letišti, ale i na palubě výsadkové nebo letadlové lodě. Konkrétně byl navržen k operacím z útočné výsadkové útočné lodi Anadolu.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Z její paluby se poprvé vznesl a přistál v listopadu 2024. ArmyRecognition uvádí, že je prvním vyzbrojeným dronem takové velikosti, jemuž se něco podobného podařilo. Menší nebo neozbrojené drony z různých lodí startovaly již dříve, a pokud ozbrojené byly, není to veřejně známé. Na základě současných situací to ale znamená, že je Turecko schopné použít plavidlo jako náhradu lodě letadlové a Bayraktar TB3 z ní může operovat teoreticky po celém světě. Má přitom i skládací křídla, aby na lodi nezabíral tolik místa a vešel se ve vyšších počtech.

Ve vzduchu vydrží Bayraktar TB3 až 21 hodin

Bayraktar TB3 patří mezi drony určené pro operace ve středních výškách. Jeho výrobce Baykar na internetových stránkách uvádí, že je 8,35 metrů dlouhý a rozpětí křídel činí 14 metrů, přičemž unese náklad těžký až 280 kg. Jeho dosah je až 1 900 kilometrů a ve vzduchu vydrží 21 hodin. Nemůže samozřejmě nahradit plnohodnotný bojový letoun, jelikož je pomalý – max. rychlost má jenom 300 km/h – ale zvládne útočit na pozemní i námořní cíle.

Turecký autonomní dron Bayraktar Kizilelma je velký jako letadlo. Může být budoucností letectva jako americká XQ-58 Valkyrie

Vybavený je 6 závěsnými body na různé typy střel nebo naváděné munice menší velikosti. Jedním z takových příkladů může být přesná laserem naváděná mikropuma MAM-T, která umí udeřit na cíl až 30 km od místa shozu, čímž lze TB3 chránit před řadou systémů protivzdušné obrany. Je sice jenom 95 kg těžká, ale určitě dokáže zničit obrněnou techniku, menší plavidla, stanoviště protivzdušné obrany, méně odolné bunkry, sklady a podobné cíle.

Článek Turecko má dron, kterým nahradí „letadlovky“: Bayraktar TB3 je prvním ozbrojeným dronem takové velikosti na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

HISAR-O má parametry jako ruský Tor-M2

Zbraňové systémy HISAR jsou společným projektem firem Roketsan a Aselsan. Wikipedia uvádí, že se začátky vývoje datují někdy do roku 2007 s cílem vyvinout zbraně schopné poskytnout vícevrstevnou protivzdušnou obranu. Konkrétně HISAR-O hraje roli ve středních vzdálenostech, jak už jsem zmiňoval, a výkonově ho lze přirovnat třeba k ruskému 9K332 Tor-M2 nebo norsko-americkému NASAMS, o nichž psal ArmádníZpravodaj nejednou.

🔴 Hisar-A+ ve Hisar-O+ hava savunma füze sistemleri pic.twitter.com/Gt6YBPglel

— Conflict (@ConflictTR) June 18, 2023

Roketsan na stránkách uvádí, že je HISAR-O určený k ničení letadel, vrtulníků, řízených střel a dronů, přičemž má dosah kolem 25 kilometrů do dálky a 15 kilometrů do výšky. Z toho vyplývá, že nezvládne hrozby, jakými jsou třeba balistické rakety nebo hypersonické střely, ale to ostatně není úloha zbraní této kategorie. Střely má pak vybavené infračerveným hledačem a radarovým naváděním, uvádí ArmyRecognition, a cíl ničí vysoce explozivní hlavicí.

Turecký systém PVO v sériové výrobě

HISAR-O lze umístit na různé podvozky, většinou však bývá namontován na nějakém nákladním automobilu. To mu dává možnost se podle potřeby snadno přemístit na místo určení, event. ho rychle opustit. Baterie by se měla skládat z radaru určeného k detekci cílů, velitelského a řídícího centra a několika odpalovacích vozidel s vlastními střelami. ArmádníZpravodaj mimochodem v září 2024 psal, že by mohl HISAR-O také zlepšit vztahy Turecka a Ameriky.

Ruský systém S-400 dokáže „chytit“ i vyspělé letouny jako F-22, F-35 nebo F-16, může to být vážný problém hlavně pro Ameriku

Jako nová zbraň musel HISAR-O projít náročnými testy, které podle všeho zvládl na výbornou, neboť je podle TurDef chystána jeho sériová výroba s tím, že bude pravděpodobně hlavním odběratelem v prvních letech turecká armáda. Systémy tohoto typu jsou dnes potřeba třeba k ochraně před průzkumnými nebo sebevražednými drony většího typu, ale i dalším hrozbám zmíněným výše. Pokud se HISAR-O osvědčí, mohl by být vhodný i pro export – mezi potenciální zákazníky bude zřejmě Ázerbájdžán nebo některé arabské země.

Článek Ruský PVO systém Tor-M2 má obrovskou konkurenci. Turecký HISAR-O se mu vyrovná ve všech směrech; na hypersonické střely ale nemá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecký raketomet lze srovnat s HIMARS

Hlavním tureckým producentem raket a střel je společnost Roketsan, která se postarala i o vývoj rakety TRG-230. Užívána je v raketometu Multi-Barrel Rocket Launcher, který může mít různé typy konstrukce a většinou bývá umístěn na podvozku nějakého nákladního automobilu. Ve spojení s TRG-230 to z něj dělá zbraň podobných schopností, jaké má M142 HIMARS v okamžiku, kdy používá střely typu GMLRS, například M31.

TAYFUN BF, SUNGUR MANPADS, TRG-230 güdümlü roket ve KARAOK ATGM için seri üretim sözleşmeleri imzalandı.

Türkiye bölgesindeki artan tehditler nedeniyle ROKETSAN’a hava savunma ve saldırı amaçlı farklı tiplerde binlerce füze/roket siparişi verdi. pic.twitter.com/0piSphPIHD

— Yusuf Akbaba (@ssysfakb) February 3, 2024

Společnost Roketsan na svých stránkách uvádí, že je střela TRG-230 určena k zásahům různých cílů vysoké priority, jednat se může o různá velitelství a sklady, ale i cenné zbrojní systémy, třeba stanoviště protivzdušné obrany. Naváděna je za pomoci GPS nebo systému GLONASS a její přesnost je 10 metrů, což je sice méně než udávaný 1 metr u střely M31, ale i tak to v naprosté většině případů bude ke zničení cíle stačit, a navíc lze z raketometu odpálit více střel.

TRG-230 má dosah 70 km a možná i více

Raketa, jejíž ráže je 230 milimetrů, má dosah 20 až 70 kilometrů, uvádí Wikipedia, což je hodně podobné s M31, i když u ní některé zdroje udávají dolet až 92 kilometrů. Hlavici má o hmotnosti 42 kilogramů s poloměrem účinku kolem 55 metrů, což je mimo menší přesnost asi jediná nevýhoda oproti M31, protože má její hlavice 91 kilogramů a může být i kazetová nebo vybavená množstvím wolframových kuliček, které působí jako obří brokovnice.

LRU M270 je vylepšená verze slavného raketometu. Již ale neodpaluje v mnoha zemích zakázanou kazetovou munici, Kyjevu se bude jistě hodit

Roketsan pak sestrojil ještě upravenou verzi této rakety označovanou jako TRLG-230. Ta užívá ke svému naváděn laser, uvádí Twz, což znamená, že musí cíl osvětlovat návodčí, dron nebo třeba letoun. Její přesnost má být 2 metry, ovšem M142 HIMARS podobný ekvivalent nemá. Existuje pak varianta TRG-230-İHA určená k odpalování ze vzduchu, konkrétně byla použita na dronu Bayraktar Akinci; její dosah je díky startu z výšky až 140 kilometrů.

Článek Turecké střely TRG-230 jsou určeny proti prioritním cílům. Raketomet se s nimi hravě vyrovná americkému M142 HIMARS se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecká letadlová loď se vyrovná britským

Zařazení MUGEM do služby v tureckém námořnictvu je ještě otázkou několika let, ale skutečnost, že už byla její stavba zahájena, svědčí o odhodlání země být opravdovou námořní velmocí. ArmyRecognition uvádí, že bude po dokončení dosahovat délky 285 metrů, což je velice podobné délce britských letadlových lodí třídy Queen Elizabeth. Výtlak lodi by měl být 60 tisíc tun, takže bude rozhodně lepší, větší, a především modernější než již několik let odstavená a opravovaná ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov.

🇹🇷Specs of the „MUGEM“ National Aircraft Carrier

Aircraft Capacity: At least 50 manned and unmanned aerial vehicles
✨BAYKAR TB-3
✨TUSAŞ ANKA-3
✨TUSAŞ HÜRJET
✨BAYKAR KIZILELMA

General Characteristics:
✨Length: 285 meters
✨Maximum Width: 72 meters
✨Draft: 10.1 meters… pic.twitter.com/0n7U4OH9T4

— International Defence Analysis (@Defence_IDA) January 4, 2025

MUGEM bude plavidlo s konvenčním pohonem, jehož rychlost má činit 25 uzlů a dosah 19 tisíc kilometrů, uvádí Wikipedia. Bude tedy schopné operovat nejenom ve Středozemním moři, i když to bude pravděpodobně jeho hlavní působiště. Disponovat má mimochodem střelami protivzdušné obrany ve 32článkovém vertikálním odpalovači a čtveřicí systémů CIWS turecké výroby ráže 35 milimetrů pro ochranu na krátkou vzdálenost.

MUGEM unese až 50 letadel

Paluba lodi má zahrnovat trojici drah, uvádí NavalNews, a bude vybavena takzvaným skokanským můstkem, i když bude konstrukce modulární, takže ho půjde odstranit. Turci totiž pracují na vlastní verzi katapultu a nelze vyloučit, že udělají v budoucnu z MUGEM vyspělejší letadlovou loď typu CATOBAR. Z její paluby má operovat až 50 letounů, vrtulníků a velkých dronů; do hangáru lodi se jich vejde 30, zbylé by tak musely stát pod širým nebem.

Američané si sami vytvořili konkurenci: turecká stíhačka 5. generace už zvládla první let, zřejmě bude z nejsilnějších na světě

Jako o letounu vhodném pro operace z paluby se mluví o upravené verzi TAI Hürjet, což je cvičný a lehký bojový nadzvukový letoun prozatím existující jako prototyp. Není sice vyloučeno, že by se Turecko mohlo pokusit získat i letouny Lockheed Martin F-35B Lightning II, ale zatím platí, že mu Američané žádné prodat nechtějí. Variantou také je, že by zkusilo navalizovat svůj vyvíjený letoun 5. generace TAI TF Kaan, případně by mohlo přijít s jiným řešením.

Článek První letadlová loď v historii Turecka ve všech směrech překoná ruskou a vyrovná se britským velikánům, ale na americké nestačí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Saúdové by chtěli celou stovku letadel

Mezi Tureckem a Saúdskou Arábií probíhají intenzivní jednání o budoucím obchodě týkajícím se zhruba stovky letounů Kaan. ArmyRecognition uvádí, že se tak rozhodla poté, co ji opakovaně odmítli Američané s F-35, kteří nemohou žádostem vyhovět z několika důvodů. Jedním je slib Izraeli, že žádná jiná země Blízkého východu tyto letouny páté generace nedostane, ale obávat se mohou i případné špionáže a úniku informací o technologiích směrem do Číny.

Turkey’s 5th Gen Fighter aircraft KAAN made first flight The prototype performed taxi/ground tests Mar 16, 2023 ceremonially rolled out two days later. TAI maiden flight, initially scheduled 27 Dec 2023 (one day before maiden flight of the TAI Anka-3), completed on 21 Feb 2024. pic.twitter.com/cSH0P2cUPZ

— Chris Bolton (@CcibChris) February 21, 2024

Saúdové navíc mohou být pod tlakem Spojených států amerických, aby si nekupovali zbraně z Číny nebo Ruska. Letoun z Turecka, tedy od člena NATO, by ale mohl být něčím jiným. TurkeyTribune uvádí, že dohoda o případném koupi stovky strojů by byla výhodná jak pro Saúdskou Arábii, tak i pro Turecko, jemuž by přinesla jistotu peněz nutných pro vývoj drahého letadla páté generace. Jedná se také o jeho možné licenční výrobě v Saúdské Arábii, což by zase znamenalo významné posílení místního zbrojního průmyslu.

Pro Ameriku je lepší turecký letoun než čínský

Turecký TAI TF Kaan je dvoumotorový, takže se může konstrukcí podobat americkému Lockheed Martin F-22 Raptor nebo čínskému Chengdu J-20 Mighty Dragon. Wikipedia uvádí, že je zhruba 21 metrů dlouhý a vyráběn by měl být v jedno i dvoumístné variantě. Jeho max. rychlost má být Mach 1,8 s tím, že byl navržen k používání různých druhů tureckých střel a pum, ale vzhledem k členství Turecka v NATO by nejspíše mohl zvládat i zbraně západní.

Video: turecká stíhačka 5. generace Kaan je náhradou za americké F-35 a budoucností, má ambice vyrovnat se nejlepším na světě

Turecko zatím TAI TF Kaan nevyrábí, prototyp letadla se poprvé vznesl k nebi v únoru 2024; je tedy jasné, že jeho výroba začne až za několik let, což je u podobných projektů naprosto běžné. Ve výsledku lze tedy předpokládat, že by Saúdská Arábie obdržela objednané letouny zřejmě až někdy ve 30. letech 21. století. Alternativou může být samozřejmě nákup čínských letounů Shenyang J-35, a pokud by se tak opravdu stalo, byla by to pro Američany v oblasti veliká prohra. V případě TAI TF Kaan jde tedy o přijatelnou volbu.

Článek Americe vzniká v Turecku tak velká konkurence, že si může Saúdská Arábie koupit 100 letounů TAI TF Kaan namísto F-35 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Osádka si může řídit dron sama a ihned

Letecké drony fungují v současnosti tak, že je nějaký operátor řídí z pozemního stanoviště, ale samozřejmě je logické, že by jeho obsluha mohla být také na palubě letadla. ArmyRecognition uvádí, že podobnou věc otestovalo Turecko na domácím dronu Anka-3, což posouvá možnosti dronu v případě, kdy doprovází bojový letoun na akci. Osádka letadla může okamžitě reagovat a nespoléhat se jenom na to, co udělá nějaký člověk na zemi stovky kilometrů daleko.

iZdroj fotografie: Turkish Aerospace

Dron Anka-3 by měl v budoucnu nejspíše spolupracovat s tureckým letounem 5. generace TAI KF Kaan, a stejně jako tento letoun by měl mít prvky stealth, což by mohlo spolupracující dvojici dopomoci například k průnikům protivzdušnou obranou nepřítele. Wikipedia uvádí, že je Kaan vyvíjený i v dvoumístné verzi, takže logika napovídá, že by dron doprovázel dvoumístný letoun. Hůře si lze představit, že se pilot moderního bojového letounu stará nejen o jeho chod, ale i o let doprovázejícího dronu – naopak operátor tuto úlohu snadno zastane.

Anka-3 by měl zatím hlavně bombardovat

První let tureckého dronu se uskutečnil v roce 2023, uvádí Wikipedia, a má tvar létajícího křídla, což by mu mělo v kombinaci s různými materiály zajistit vlastnost stealth. Je podobně veliký jako letadlo, na délku má 17,5 metrů a rozpětí jeho křídel je 8 metrů, přičemž by měl dosahovat max. rychlosti až 830 km/h. Jeho nosnost je potom kolem 1 300 kilogramů a podle všeho by měl plnit hlavně mise, při nichž bude útočit na různé pozemní cíle.

Kratos XQ-58 Valkyrie je nejvýkonnější bezpilotní letoun světa, který může sekundovat F-35. Jeho cenovka ale překvapí, je „nízká“

Twz uvádí, že by měl mít Anka-3 dvojici vnitřních prostorů k nesení munice, jednat se může například o pumu Mk82 o hmotnosti 450 kilogramů – vybavená konverzní sadou se navíc stává naváděnou a klouzavou. Zatím není jasné, zda by dron mohl nést i nějaké střely typu vzduch-vzduch nebo zbraně pro útok na hladinové cíle, ale každopádně se zařazuje do rodiny podobných dronů vyvíjených ve světě – příkladem může být australský Boeing MQ-28A Ghost Bat, který má využívat americké letectvo, a protějšky konstruované Čínou.

Článek Velký úspěch: turecký TAI Anka-3 se stává celosvětově prvním stealth bojovým dronem nové generace 100% ovládaným z letadel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bayraktar Kizilelma zvládne své mise i spolupráci

S vývojem velmi vyspělého proudového dronu začala turecká společnost Baykar již v roce 2013, uvádí Wikipedia, s cílem vyvinout stroj, který bude autonomně plnit mise a spolupracovat s pilotovanými letadly – jde tedy o podobný koncept jako Kratos XQ-58 Valkyrie v podání Američanů. A povedlo se; zvládat má mise jako je přímá letecká podpora, raketové útoky nebo potlačování nepřátelské protivzdušné obrany a její ničení, uvádí Airforce-Technology. Jeho vývoj přitom postupuje rychle, již existují minimálně 3 prototypy.

iZdroj fotografie: Uživatel tolgaozbekcom / Creative Commons / CC BY-SA

O Bayraktaru Kizilelma rozhodně nelze říci, že by byl malý. Na délku má 14,7 metrů a rozpětí křídel činí 10 metrů, takže je dokonce větší než třeba moderní český cvičný proudový letoun Aero L-39NG schopný plnit i různé bojové mise, jehož délka je 12,03 metrů. V dronu ale nemusí být prostor pro pilota, případně dalšího člena osádky, což lze využít buď k větší zásobě paliva, instalaci pokročilých senzorů, nebo k nesení zbraní (event. kombinaci všeho).

Kizilelma může startovat z letadlové lodi

V mnoha parametrech se dron skutečnému bojovému letadlu vyrovná. Společnost Baykar na svých stránkách uvádí, že se pohybuje cestovní rychlostí Mach 0,6 a maximální rychlost činí Mach 0,9. Navíc je schopen využívat krátké vzletové dráhy včetně paluby letadlové nebo výsadkové lodě. Tvary a vnitřní prostor Bayraktar Kizilelma pak naznačují, že bude mít alespoň částečnou schopnost stealth, což mu může pomoci přežívat.

Matrix se stal realitou: autonomní vojenský vrtulník Black Hawk létá bez pilota. Všechny mise zvládl na 1 a může být budoucností

Bayraktar Kizilelma unese až 1,5 tuny zbraní, a kromě dalšího své cíle detekovat a zaměřovat pomocí moderního radaru typu AESA. Spektrum výzbroje je velmi široké, jedná se o různé typy naváděných pum, střel včetně protitankových nebo protilodních, ale i další – k dispozici má mít i střely typu vzduch-vzduch – počítá se tedy, že bude schopen vést i vzdušný souboj, ale nejspíše až dokončení testů a jeho nasazení ukáže, zda zvládne nahradit bojový letoun.

Článek Turecký autonomní dron Bayraktar Kizilelma je velký jako letadlo. Může být budoucností letectva jako americká XQ-58 Valkyrie se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecko ani Amerika pomoc nenabídly

Indie se snažila v minulosti získat hned několik vyspělých dronů. ArmyRecognition uvádí, že jednala o americkém General Atomics MQ-1 Predator a tureckém Bayraktar TB2. Jenomže v případě amerického dronu bylo jednání o jeho pořízení odloženo na dva roky, což bylo pro Indii nepřijatelné. V jednání s Tureckem pak neuspěla kvůli tomu, že to už ho dodalo do Pákistánu, což je dlouholetý rival Indie, a nechtělo ho dle všeho dodávat druhé straně.

Indian alternative to American Predator drone.
Now india will make bomber Drone by itself. no need to bargain to buy american military bomber drones.

FWDA Launched India’s first indigenous bomber Drone -(FWD-200B)

FWD-200B Design and Origin
Capabilities of FWD-200B
Strategic… pic.twitter.com/ZIYc1KrQCG

— Civil Learning (@CivilLearning1) May 4, 2024

Nicméně domácí indický FWD-200B řeší všechny problémy a je zlomem v indické produkci větších dronů; navrhla a vyrobila ho společnost Flying Wedge Defense and Aerospace Technologies, uvádí VajiramandRavi. Letoun je přímo určen k bombardování, ačkoliv může provádět i jiné úkoly, například průzkum nebo doručování zásob. Unese náklad o hmotnosti až 100 kg, ale není jasné, jaké pumy nebo střely na něm chce Indie používat. Jistě je ale schopna vyvinout i vlastní typy malých přesně naváděných pum, event. je koupit.

Na obloze vydrží FWD-200B až 20 hodin

FWD-200B má na délku 6 metrů a rozpětí křídel 8 metrů. Má jakoby bachratý tvar, což je velmi neobvyklé, ale údajně je velice aerodynamický. Na obloze přitom vydrží po dobu 12 až 20 hodin a může se vzdálit na 200 km od operátora. Pohybuje se ve středních výškách a jeho maximální rychlost činí 370 km/h. Vybaven je rovněž moderními optickými přístroji, nejspíše s nočním viděním, a lze předpokládat i instalaci laserového značkovače cílů.

Indické tanky T-90 Bhishma Mk-3 jsou ukázkou nezávislosti na Rusku, ale jeho nejlepší T-90M Proryv-3 ochranou nepřekonají

Výhodou dronu je pak jeho cena. TelegraphIndia uvádí, že jeden stojí cca 6,7 milionů korun, takže je asi 10krát levnější než americký Predator. Znamená to tedy, že se Indie nakonec stane v segmentu vyspělých dronů nezávislou na zahraničních dodavatelích, o což dlouhodobě usiluje. A pokud se jí podaří produkovat drony ve větším množství, není vyloučeno, že by je mohla i exportovat – hlavně do zemí, které si nemohou dovolit příliš drahou techniku.

Článek Indie vyvinula vlastní bombardovací dron FWD-200B, jelikož ji Amerika i Turecko odmítly. Ale neměly, protože jim vznikla levná konkurence se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecko vyvíjí několik systémů PVO

Turecké ministerstvo obrany pracuje na plánu zajistit protivzdušnou obranu domácími technologiemi již řadu let – první požadavky vydalo v roce 2007, uvádí Wikipedia. Tehdy se týkaly systémů k ochraně na krátké a střední vzdálenosti, až nakonec vznikla dvojice zbraní Hisar-A na krátké vzdálenosti a Hisar-O na vzdálenosti střední, a později také Hisar-U na vzdálenosti dlouhé. O výrobu a vývoj se starají společnosti Aselsan a Roketsan.

🔴 Hisar-O ve Hisar-A tatbikatta kullanıldı

▪️Kara Kuvvetleri Komutanlığı tarafından Hava Savunma Komuta Kontrol Tatbikatı icra edildi.

▪️Tatbikat kapsamında Aselsan ve Roketsan üretimi HİSAR-O ve HİSAR-A hava savunma sistemleri kullanıldı. pic.twitter.com/P0uHx9JpeS

— ORTADOĞU (@ORTADOGU2110) June 17, 2024

ArmyRecognition uvádí, že Roketsan se zaměřuje na vývoj raket, zatímco Aselsan má na starosti senzory a elektronické systémy – ten na stránkách uvádí, že je systém Hisar-O určen k likvidaci cílů jako jsou letouny, vrtulníky, drony nebo řízené střely. Jeho střely by měly být schopné zneškodnit cíle na více než 40 km, přičemž tuto vzdálenost již opakovaně potvrdily testy. Systém je údajně velmi přesný a má vysokou pravděpodobnost sestřelení.

V jedné baterii Hisar-O je 18 střel

Hisar-O je velice mobilní, neboť jsou jeho části namontované na automobilových podvozcích, ačkoliv existují i záběry, kdy jsou na podvozcích pásových. Tvoří ho radary, jejichž dosah by měl být kolem 60 kilometrů, odpalovací vozidla a pravděpodobně řídící a velitelské stanoviště. Baterie systému má 3 odpalovací vozidla, každé se 6 střelami, a prapor se pak skládá ze tří baterií. Cíle do vzdálenosti 25 kilometrů jsou střely schopné zaměřovat za pomoci infračerveného senzoru, tedy tepla; na delší vzdálenost jsou potom naváděné radarově.

Američané si sami vytvořili konkurenci: turecká stíhačka 5. generace už zvládla první let, zřejmě bude z nejsilnějších na světě

Mít vlastní systémy protivzdušné obrany, a to ještě ve více vrstvách, dá Turecku bezesporu velikou flexibilitu, i když jejich kvalitu ověří jedině ostré bojové nasazení. Může se tím také zbavit zbavit kontroverze způsobené před několika lety nákupem ruského systému S-400, kvůli čemuž se dostalo do sporu s Amerikou. Ta ho poté vyřadila z programu letounu Lockheed Martin F-35 Lightning II. Takto nebude muset stát před výběrem, zda si kupovat ruský či americký systém, ale koupí domácí, čímž nikoho neurazí a může ho i úspěšně vyvážet.

🇹🇷 Hisar-O+/Hisar-A+ HSS:

*Önleme menzili: 25/15km
*Önleme irtifası: 15/8km
Güdüm: INS+veri bağı/INS+veri bağı
*Arayıcı başlık: IIR veya RF/IIR
*Motor: Çift darbeli/çift darbeli
*İtki vektör kontrolü: Evet/evet
*Envanterde: Evet/evet
*Hisar-O+ menzil uzatımı için çalışılıyor pic.twitter.com/6bB9CJXn4r

— Turan Oguz (@TyrannosurusRex) March 3, 2024

Turecký systém Hisar-O

Článek Turecko už nepotřebuje ani Rusko, PVO mu zajistí domácí Hisar-O, který dostřelí více než 40 km. Mohl by také zlepšit vztahy s Amerikou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Lehký minomet potlačí třeba živou sílu

Minomet KTH1 poskytuje vojákům podporu nablízko a umožňuje obsluze provádět rychlé a efektivní výstřely díky lehké a snadné instalaci. MilIn uvádí, že třeba ukrajinští vojáci, kteří ho mají ve výzbroji, ho využívají k ničení nebo potlačení nepřátelské živé síly a palebné síly umístěné na otevřeném prostranství, v zákopech, na opačných svazích nebo v soutěskách.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyj)

Minomet používá munici ráže 60 milimetrů, uvádí TextyOrg, a vzhledem k tomu, že je Turecko členem NATO, lze předpokládat, že zvládá munici používanou západními státy. Jedná se hlavně o explozivní, existují však i typy s vysokou fragmentací, což znamená, že mohou na otevřeném prostranství doslova smést skupinu vojáků.

KTH1 vypálí až 15 ran za minutu

Minomet KTH1 je lehká zbraň; Cmendustri uvádí, že je jeho hmotnost pouhých 7,8 kilogramů. Cíle pak může zasahovat ve vzdálenosti od 100 do 1 800 metrů a vycvičený voják ho dokáže připravit ke střelbě během velice krátké chvíle. Jeho kadence je 10 až 15 ran za minutu a jeho zaměřovač umožňuje velmi rychlou střelbu na různé cíle.

Granátomety Fort-600 ve výzbroji Ukrajiny jsou skladné a jednoduché, ale přesto velmi ničivé. Nosit je u sebe může každý voják

Podobných minometů existuje ve výzbroji různých armád světa celá řada. Podobnou zbraní ve výzbroji českých vojáků je lehký minomet ANTOS-LR z VOP Šternberk, k němuž Wikipedia uvádí, že má také ráži 60 milimetrů. Oproti turecké zbrani je ale těžší, hmotnost činí 15,6 kg. Má však mnohem větší dosah, cíle zasáhne do vzdálenosti až 2 900 metrů.

Článek Turecké minomety KTH1 Komando ve výzbroji Ukrajiny lze přenášet snadno. Výstřelem zmasakrují i skupinu vojáků až na 1 800 m se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecký tank vychází z jihokorejské konstrukce

Myšlenka postavit moderní turecký tank sahá do 90. let 20 století. Wikipedia však uvádí, že se jeho konstrukce začala rýsovat až v roce 2007, kdy Turecko podepsalo smlouvu o transferu technologií jihokorejského tanku K2 Black Panther se společností Hyundai Rotem. Přesto trval vývoj firmě BMC ještě velice dlouhou dobu, první prototyp Altaje se objevil teprve v roce 2016, a do výzbroje tankových jednotek turecké armády má přicházet od roku 2025.

iZdroj fotografie: BMC

Papírově je turecký tank Altaj srovnatelný s mnohými moderními protějšky v aktivní výzbroji NATO. ArmyRecognition uvádí, že má hmotnost 65 tun, což zhruba odpovídá hmotnosti tanku Leopard 2, a svědčí to o mohutném pancéřování, protože například ruské tanky jsou i podstatně lehčí. Altaj je pak vybaven kanonem s hladkou hlavní ráže 120 milimetrů o délce hlavně 55 ráží, což je opět parametr kanonů nejmodernějších západních tanků jako Leopard 2. Lze proto očekávat, že jak silou, tak ochranou, s nimi bude srovnatelný.

Technologie Altaje jsou velká neznámá

K obsluze tanku Altaj jsou zapotřebí 4 členové osádky, takže je jasné, že jako většina západních tanků nemá automatické nabíjení. TheDefensePost uvádí, že je vybaven hybridním kompozitním pancéřováním a systémem aktivní ochrany, i když se o něm příliš zdrojů nezmiňuje. Má mít také moderní řízení palby, termovizi a mnohé další technologie a schopnosti vyvinuté tureckým zbrojním průmyslem. Je však otázkou, nakolik budou srovnatelné se systémy používanými v moderních tancích, ale to lze posoudit jenom obtížně.

Zpoždění výroby pak způsobilo i Německem uvalené embargo na Turecko kvůli jeho účasti v konfliktu v Sýrii; Altaj měl být totiž vybaven německými motory. Turecko tak nakonec muselo vyvinout a použít motor domácí. Tanku by měl dodávat rychlost až 70 km/h a dojezd kolem 500 kilometrů, což jsou velmi dobré hodnoty. Kromě kanonu je tank vybaven i koaxiálním kulometem a dálkově ovládaným těžkým kulometem umístěným na věži.

Článek Sériově vyráběný turecký tank Altaj se má vyrovnat nejlepším západním protějškům. Parametry je rozhodně velmi dobrý se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Řekové chtějí F-35 ve verzi Block 4

Vidina Řecka je jednoduchá – chce 20 letounů F-35 a opci na dalších 20, uvádí ArmyRecognition. Americká administrativa již kývla, ale smlouva zatím není podepsána – řečtí představitelé dokonce tvrdí, že na podpis nijak nespěchají. Důvod je prostý, chtějí dostat nejnovější verzi Block 4, uvádí Yahoo. Podle všeho se původní jednání vedlo o verzi Block 3, tedy té, co je v současné době v provozu, a nikoliv o Block 4, standardu příštích let.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Výhodou letounů verze Block 4 bude mj. možnost užívání nových zbraní a vybavené by měly být i modernějším radarem AN/APG-85, uvádí Wikipedia. Jednou ze zbraní by měla být třeba střela vzduch-vzduch MBDA Meteor, což je dnes nejlepší střela dlouhého dosahu ve výzbroji západních zemí s největším doletem. Letouny verze Block 4 již měly být ve výrobě, ale Lockheed Martin má s jejich produkcí potíže kvůli chybějícím komponentům a softwaru.

Komplikované vztahy Řecka a Turecka

Zavedení F-35 do výzbroje řeckého letectva je vzhledem k napjatým vztahům země s dalším členem NATO, Tureckem, trochu kontroverzní. Amerika ho totiž vyřadila z programu F-35 poté, co si pořídilo ruský systém protivzdušné obrany S-400. Turecko místo toho alespoň usilovalo o letouny Lockheed Martin F-16 Block 70/72 Fighting Falcon, načež Američané nakonec schválili v jednom kroku prodej F-35 Řecku a F-16 Turecku, včetně modernizace starších modelů, uvádí NationalInterest. Snažili se tak nejspíše udržet jakousi rovnováhu.

„Invaze“ F-35 zabíjí evropský vojenský letecký průmysl. Evropské země by se měly spojit, záležet bude na letounu 6. generace

Každopádně po dodání F-35 bude řecké letectvo proti tomu tureckému ve výhodě, letoun páté generace je prostě lepší i než nejmodernější F-16. Turecká letadla budou srovnatelná spíše s Řeckem provozovanými francouzskými Dassault Rafale. Na druhou stranu řecká výhoda nemusí trvat dlouho. Turecko vyvíjí vlastní letoun páté generace TAI TF-X Kaan jako náhradu za americké F-35. Prototyp se již vznesl do vzduchu.

Článek Dokonce i Řecko bude po dlouhých snahách privilegovaným uživatelem letounů F-35A 5. generace, pro Turecko je to jako drátem do oka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Songar operuje do vzdálenosti až 5 km

Songar je klasická kvadrokoptéra, k níž společnost Asisguard na svých stránkách uvádí, že ji úspěšně používají turecké ozbrojené síly. Operovat přitom může ve dne i v noci, a to do vzdálenosti až 5 kilometrů a výšky 3 kilometrů, a samozřejmě vysílá i videosignál. Firma se chlubí také přívětivým ovládáním a autonomním režimem, díky němuž operátor nemá tolik práce; přesné specifikace dronu však společnost ve své prezentaci neuvádí.

iZdroj fotografie: Asisguard

Konstruktéři experimentují i s tím, že na dron instalují zbraně; existují fotografie s kulometem či útočnou puškou, ale nejnovějším počinem je umístění revolverového granátometu RDS40-MGL ráže 40 mm od společnosti Repkon Savunma Sistemlerinin. Zbraň má být umístěna na dvouosém gimbalu, uvádí Defence-Blog. Ten pravděpodobně zajišťuje stabilitu zbraně, protože zpětný ráz po výstřelu bývá největší překážkou umístění zbraní na drony.

Lehký granátomet s dosahem stovek metrů

Volba granátometu RDS40-MGL není náhodná – nejenže je vyráběn v Turecku, ale ve své třídě má patřit k těm nejlehčím – proto ho užívá řada armád. ArmyRecognition uvádí, že je jeho hmotnost 5,4 kg a dokáže pálit standardní granáty NATO 40×46 nebo 40×53 milimetrů do vzdálenosti 400, respektive 800 metrů. V rotačním revolverovém zásobníku má granátomet zásobu na 6 ran a lze do něj nabíjet různé typy granátů.

Češi Ukrajině stále pomáhají, 1 000 granátometů RPG-75M české výroby za 23 milionů Kč výrazně posílí boj proti BVP i vojákům

Pokud se ukáže, že je dron schopen s granátometem úspěšně střílet, lze si představit celou řadu možností jeho využití. Mohl by např. kooperovat s vojáky při nějaké misi, jimž by operátor poskytl okamžitou podporu. Jeho tříštivé granáty jsou účinné nejenom proti živé síle, ale i proti nepancéřovaným vozidlům nebo lehkému opevnění. Dron by mohl najít využité také u policie při potlačování nepokojů, daly by se z něj vystřelovat granáty se slzným plynem.

Článek Turecký dron Songar je nevídaně schopný: úspěšně zvládá střílet z granátometu i útočné pušky, užívat by ho mohla i policie se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Když nedostali F-35, šli Turci vlastní cestou

Ještě před několika lety se Turecko spoléhalo, že jednou nakoupí americké letouny Lockheed Martin F-35A Lightning II 5. generace. Ale poté, co koupilo od Ruska systém protivzdušné obrany S-400, ho Američané z programu v roce 2019 vyřadili, uvádí BusinessInsider, neboť se báli, že mohou Rusové skrze něj získávat informace o letounu. Turecko také mezi tím, konkrétně od roku 2010, pracovalo na svém stealth letounu, ale ne tak intenzivně. Ovšem po rozhodnutí USA dostal TF-X prioritu a později byl pojmenován Kaan.

KAAN’ın ilk uçuşundan fotoğraflar.

İniş sırasında paraşüt kullandığı görülüyor. pic.twitter.com/OkqWThsmHL

— Avionot (@avionot) February 21, 2024

Ačkoliv se letounu již podařilo odstartovat a prokázal schopnost letět, čeká jeho konstruktéry ještě velké množství práce a testování. Defence-Blog uvádí, že se sériovou výrobou počítá turecké letectvo až ve 30. letech, a do roku 2040 by chtělo mít kolem 300 ks. Je pravděpodobné, že se letadlo stane i velmi žádaným exportním artiklem hlavně u zemí, jimž Američané F-35 neprodají, a zároveň nechtějí čínské letouny. A vzhledem k současné situaci Ruska je zřejmé, že zrovna jeho letadla nejspíše velkou konkurencí nebudou.

Kaan ponese i řadu domácích zbraní

O letounu TAI TF Kaan a jeho schopnostech jsou omezené informace, ale jasné je, že je dvoumotorový a může být v jedno nebo dvoumístné variantě. Je asi 21 metrů dlouhý a Wikipedia uvádí, že by mohl dosahovat rychlosti Mach 1,8. Plány počítají s tím, že by nesl směsici zbraní turecké, evropské, případně i americké produkce. Turecko samo také pracuje na celé řadě zbraní, ať jde o střely vzduch-vzduch nebo přesně naváděné bomby.

Ruský systém S-400 dokáže „chytit“ i vyspělé letouny jako F-22, F-35 nebo F-16, může to být vážný problém hlavně pro Ameriku

Server Twz však upozorňuje, že není jasné, zda bude Kaan plnohodnotným letounem 5. generace. Jeho tvary napovídají, že bude mít nízký radarový odraz, ale je nejasné, jak moc bude schopnost pokročilá. Otázkou také je, jak se Turecku podaří zkonstruovat špičkové senzory nebo zajistit fúzi dat a další pokročilé technologie. A problém může mít nakonec i s motory – dnes využívá americké, ale není jasné, zda je bude moci instalovat do sériových letounů. Ale i tak by TAI TF Kaan mohl ve 30. letech patřit k nejsilnějším letadlům světa.

Článek Američané si sami vytvořili konkurenci: turecká stíhačka 5. generace už zvládla první let, zřejmě bude z nejsilnějších na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

OMTAS potřebuje stojan nebo je na vozidle

Protitanková střela OMTAS by se dala označit za turecký ekvivalent známých amerických protitankových střel FGM-148 Javelin. V mnoha schopnostech se jim i podobá, ale jejím největším rozdílem je hmotnost. Zatímco americká zbraň o celkové váze 22,3 kilogramů je určena k odpálení z ramene vojáka, ta turecká je těžká 35 kg, uvádí MilitaryToday, a při odpalování je u ní počítáno se stojanem, případně bývá umístěna na nějakém vozidlu.

iZdroj fotografie: Roketsan

Turecký OMTAS je totiž oproti FGM-148 Javelin znatelně větší. Jde o střelu ráže 160 mm, uvádí její výrobce Roketsan na svých internetových stránkách, a je 1,8 m dlouhá. Naopak americký protějšek má ráži 127 mm a délku 1,1 m. Obě střely ale mají podobný dosah, a to kolem 4 km, i když v případě odpálení z vozidla je u FGM-148 Javelin ještě o něco vyšší. V obou případech má zbraň tandemovou hlavici a dokáže prorazit pancíř všech existujících tanků. U OMTASu je navíc hlavice fragmentační a lze ho proto využít i proti pěchotě a nepancéřovaným cílům.

I turecká střela OMTAS útočí seshora

Janes uvádí, že je turecký OMTAS určený k útokům za každého počasí, a že střela dokáže zaútočit na cíl jak přímo, tak i vystoupat do výše, a poté na něj udeřit seshora. Druhou z možností má také FGM-148 Javelin. Zbraně využívají skutečnosti, že tanky nemají střešní pancíř silný, takže ho lze relativně snadno prorazit. Střely mají také infračervené navádění, takže si zapamatují cíl a navedou se na něj v módu „vystřel a zapomeň“, kdy obsluha může po odpálení buď přebíjet a hledat nový cíl, případně se přesunout na jiné místo.

Specifikem OMTAS je ale možnost použít mód „vystřel a updatuj“, kdy střelec může za pomoci datového spojení aktualizovat, nebo i změnit cíl, což FGM-148 Javelin nenabízí. Není pochyb, že se turecká protitanková zbraň řadí svými schopnostmi mezi světovou špičku a jejím jediným handicapem může být o něco vyšší hmotnost. Dvoučlenná obsluha by však neměla mít problém se s rozebraným systémem přesouvat, ačkoliv se OMTAS možná více hodí k připevnění na vozidla nebo k bránění nějakých statických pozic.

Článek Turecký FGM-148 Javelin: protitankový systém OMTAS ten americký dokonce v něčem překonává, ale stejně tak má jeden handicap se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tank M60A3 měl velmi slabý pancíř i dělo

Americký tank M60A3 začal přicházet do výzbroje v roce 1978 a je poslední ze série Patton. MilitaryToday uvádí, že má jednovrstvé válcované pancéřování z homogenní ocelové slitiny, což je veliký handicap oproti modernímu a mnohem odolnějšímu kompozitnímu pancéřování. Jeho hlavní zbraní je kanon ráže 105 mm, a i ten je v současné době považovaný za nedostatečný. Řada zemí už také tanky vyřadila, ale Turecko se je rozhodlo naopak vylepšit.

#Turkish Armed Forces welcome first batch of modernized #M60T #tankshttps://t.co/i366iQwUZf

— Army Recognition (@ArmyRecognition) February 14, 2024

K tomu využilo izraelský modernizační program Sabra s různými úpravami, a první tank dostalo na zkoušky v roce 2005, uvádí Wikipedia, a cílem bylo zvýšit jeho odolnost a palebnou sílu. K tomu dostal nový kanon MG253 ráže 120 mm s hladkou hlavní, což mu umožnilo střílet standardní západní tankovou munici, a doplněn byl novým řízením palby. Tank také obdržel doplňkové pancéřování a reaktivní pancíř a dostal nový motor. Celkem vznikl ve 170 ks.

Modernizace s tureckou technologií

Turecko nasadilo tanky ve verzi Sabra do bojových akcí například při intervenci v Sýrii, a rozhodlo se v jejich modernizaci pokračovat. A tak vznikla myšlenka M60T1, která měla tankům zajistit ještě vyšší ochranu a zvýšit účinnost jeho systémů, a zároveň k tomu využít turecké technologie. Země tím chce získat nezávislost na dovážených technologiích, uvádí EdrMagazine, a dodává, že jsou vztahy mezi Tureckem a Izraelem, odkud technologie Sabra pochází, v posledních letech dost napjaté, takže jde o logickou cestu.

Mnohdy nezaměřitelné autonomní vozidlo Alpar z Turecka by mohlo „kosit“ nepřátele i v opevněných bunkrech, budoucnost má

Změnou je třeba integrace nového tureckého systému řízení palby VOLKAN-M, což má spolu s novým systémem velení, řízení a komunikace zvýšit efektivitu tanku. Dostává však i další přídavné pancéřování, které má zvýšit ochranu proti protitankovým zbraním, a je možné, že i proti dronům, a osádka pak dostane i nové sedačky. Tanky M60T1 asi proti nejnovějším protějškům dostačovat nebudou, ale Turecku mohou v mnoha případech více než stačit, protože nikdo z jeho sousedů tanky světové špičkové úrovně nedisponuje.

Článek Turecké tanky M60T1 jsou pořádným vylepšeném starých amerických „Pattonů“, ve svém okolí jsou však jedny z nejlepších se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Maďarsko má velmi blízko k Rusku

V Maďarsku se politici ještě vůbec nerozhodli, kdy zařadí jednání o vstupu Švédska do NATO na program jednání parlamentu, takže k tomu ani nemusí v roce 2023 dojít. Tvrdí, že existuje řada důvodů, proč se jim do hlasování nechce – třeba velmi přátelské vztahy Budapešti s Moskvou. Například DailyNewsHungary informoval o postoji předsedy parlamentní frakce vládní strany Fidesz, jímž je Gergely Gulyás, podle něhož vznáší Švédsko proti Maďarsku mnohá obvinění. Týkat se mají hlavně stavu jejich demokracie a dalšího dění.

iZdroj fotografie: Námořnictvo USA

O tom, že mohou stát za blokováním vstupu Švédska i zájmy Ruska, pak také nelze téměř vůbec pochybovat. Vstup Švédska by totiž znamenal, že na severu Evropy vznikne spojenectví 3 ekonomicky vyspělých a vojensky relativně silných států, tedy Norska, Švédska a Finska, které je schopné reagovat na jakékoliv pokusy Ruska o destabilizaci regionu. A kdyby se tak stalo, pro Rusko by se v podstatě uzavřelo celé Baltské moře, které by bylo jakýmsi rybníkem NATO. Snáze by bylo možné také střežit námořní a vzdušný prostor severně od Evropy.

Švédsko je vojensky relativně silné

Samotné Švédsko je vojensky velmi silné, jako neutrální stát udržovalo moderní ozbrojené síly schopné reagovat na ohrožení ze strany SSSR, a později i Ruska, i když s ním přímou hranici nemělo. Portál GlobalFirePower řadí Švédsko na 37. místo v indexu vojenské síly na světě – disponuje přitom 36 tisíci členy vojenského personálu a ve výzbroji má například 121 tanků, 71 bojových letadel nebo 7 korvet a 5 velmi obávaných ponorek.

Britsko-švédské kladivo na tanky NLAW trápí na Ukrajině ruskou armádu. Je to zbraň pro odvážné obránce

Řadu zbraní se navíc Švédsko snažilo vždy vyrábět doma a produkuje řadu špičkových systémů. V Česku jsou známé hlavně bojové letouny Saab Jas-39 Gripen používané českým letectvem, nebo bojová vozidla pěchoty CV90 kupovaná českou armádou. Za zmínku ale může stát třeba i dělostřelecký systém FH77BW L52 Archer, ve světě velmi oblíbené pancéřovky Carl Gustav, a ponorky třídy Gotland s pohonem nezávislým na vzduchu.

Švédský dělostřelecký systém FH77BW L52 Archer

Článek I Švédsko už konečně v NATO? Turecko svolilo, ale Maďarsko hájí i ruské zájmy. Přitom by šlo o silnou posilu schopnou odříznout Rusko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turci dodávají Ukrajině a kupují od Ruska

Klasickým příkladem tureckého přátelství s Ukrajinou jsou známé turecké drony Bayraktar TB2. Ukrajinské ozbrojené síly si je sice pořídily ještě před začátkem války, ale odebírají je i po jejím zahájení dodnes, jak upozornil Defence-Blog. Některé drony dokonce dodal turecký výrobce na Ukrajinu zcela zdarma. Ale není se čemu divit, protože mnohé z tureckých dronů pohání vyspělé ukrajinské motory, na konstrukci totiž Turci s Ukrajinou úzce spolupracují.

Pohyblivé písky Blízkého východu: Turecko je připraveno zahájit ofenzívu v Sýrii. Politické vztahy Ruska a Izraele jsou na bodu mrazu

Neznamená to ale, že by se Turecko stavělo k Rusku negativně, i když třeba „speciální vojenskou operaci“ označuje za válku a nikdy neuznalo okupaci Krymu. S Ruskem však hodně obchoduje, což je výhodné pro obě strany. Nepřipojilo se navíc k západním sankcím a ruští turisté z řad kremelské elity vesele dovádí v tureckých plážových resortech. Turecko také kupuje ruské obilí, a to pravděpodobně včetně toho ukradeného na Ukrajině. Na druhou stranu nepovolilo ruským lodím z jiných flotil proplout přes Bospor do Černého moře.

iZdroj fotografie: Kancelář prezidenta Ukrajiny / Creative Commons / CC BY

Turecký prezident Erdogan dokonce v létě 2023 podle Aljazeera ukrajinskému prezidentovi Zelenskému řekl, že si Ukrajina zaslouží členství v NATO. To je přitom podle Ruskem prezentovaných postojů jeden z největších důvodů útoku na Ukrajinu, protože se něčím podobným údajně vždy cítilo ohrožené. Ale jak se zdá, ani tento postoj zatím relativně dobré vztahy mezi Ankarou a Moskvou nenarušil. A to ani přesto, že Turecko posílá na Ukrajinu už nějakou dobu také kazetovou munici, na což upozornily Novinky.

Neutrálnější postoj má mnoho důvodů

Lavírování mezi Ukrajinou a Ruskem je pro Turecko velmi výhodné (stejnou politiku ostatně vede Recep Tayyip Erdogan také v další aktuální válce, a to mezi Izraelem a pásmem Gazy). Samozřejmě z ekonomických důvodů, ale také z řady dalších. Turecký prezidnet je autoritářský vládce, ale rád sebe a Turecko prezentuje jako regionální velmoc.

„F-16 bude pro naše stíhačky Suchoj a Mikojan těžký soupeř,“ uvedl ruský vyznamenaný ex-kapitán a vojenský expert Dandykin

Rusko a tato muslimská země spolu navíc musí nějakým způsobem koexistovat v Sýrii, jejíž režim Vladimir Putin podporuje, ale Turecko (případně jím podporované skupiny) zase ovládají sever země. Každý tam má zkrátka své zájmy, hlavně ty ropné. Na druhou stranu prezident Vladimír Putin částečně Erdoganovi vrazil nůž do zad, když odmítl prodloužit Tureckem dojednané obilné koridory pro ukrajinské obilí v Černém moři.

I přes válku na Ukrajině chce Turecko koupit další části ruského protivzdušného systému S-400, celá transakce je trochu záhada

Turečtí politici jistě také sledují vývoj celého ozbrojeného konfliktu a uvědomují si, jaké v něm má Ruská federace problémy, a že pravděpodobně nemá šanci uspět. I to může korigovat jejich postoje, protože určitě myslí na budoucnost (svou budoucnost). Turecko se například ve spolupráci s Japonskem velmi intenzivně hlásí do obnovy poválečné Ukrajiny, a má s Ukrajinci uzavřené i další obchody včetně zbrojních. Příkladem může být stavba dvou moderních korvet pro ukrajinské námořnictvo v tureckých loděnicích.

Článek Turecko je stále velkým přítelem Ruska, ale ve válce nakonec podporuje Ukrajinu: obojaká pozice je pro něj výhodná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jako jihokorejská K9, ale s jinou věží

Novou samohybnou houfnici hledala turecká armáda už v 90. letech 20. století – tehdy uvažovala mj. o německé PzH 2000, ale nakonec se dohodla s výrobcem v Jižní Koreji. Konkrétně že využije jeho designu pásové samohybné houfnice K9 Thunder, která je tak v Turecku vyráběna od roku 2001 i s pomocí dovážených technologií. Stejný tím pádem zůstal podvozek a hlavní zbraň – tedy 155mm houfnice – ale má jinou věž a některé vnitřní vybavení přizpůsobené tak, aby více vyhovovalo požadavkům tureckých ozbrojených sil.

I’m not sure what Putin did to push Turkey towards all of their recent announcements … but it is good news!

Turkish self-propelled guns T-155 „Firtina“ will be delivered to Ukraine. pic.twitter.com/AuT0Ld02oa

— 🌻 Fertilizer Finder 🌻 (@ManiacMagic1) July 8, 2023

T-155 Firtina využívá dělo ráže 155 milimetrů o délce hlavně 52 ráží, což je dnes standard mezi moderními děly v západních zemích. Houfnice dokáže vystřelovat různé druhy munice, a podle typu je její dosah až 40 kilometrů. Uvnitř vozidla je zásoba 48 nábojů, z nichž je 30 v automatickém zásobníku, což je jedna ze změn oproti jihokorejskému designu, která jich má v zásobníku jenom 24. Za prvních 15 sekund může houfnice vypálit hned 3 rány, dlouhodobá rychlost střelby jsou pak 2 rány za minutu.

Turci používají vlastní řízení palby

Hmotnost T-155 Firtina je 56 tun, její obsluhu tvoří 5 vojáků, a má pomocnou energetickou jednotku, díky čemuž funguje i bez zapnutí hlavního motoru, a na rozdíl od jihokorejského originálu využívá systém řízení palby nebo systém navigační. Kromě děla je houfnice vyzbrojena i kulometem ráže 7,62 milimetrů na ochranu proti pěchotě. Pohybovat se dokáže rychlostí 65 km/h a dojezd na plnou nádrž je kolem 360 kilometrů.

Nová turecká naváděná raketa pro dron zasáhne cíl nadzvukovou rychlostí do vzdálenosti až 150 km, zdolat může leckterou obranu

Turecko upravilo původní model do modernizované verze Firtina II, která dostala nový a lepší systém řízení palby, a rovněž mělo dojít ke zrychlení kadence. K dispozici je pak i dálkově ovládaná stanice na vozidle. Nejnovější modely mají navíc dostat domácí motory, protože původní jsou vyráběné v německé licenci, ale z důvodu neshod mezi Německem a Tureckem hrozí, že by je země nemohla do nově vyrobených zbraní montovat. Turecko si těchto nových houfnic objednalo dalších 120, a zájem o ně má i Ukrajina.

Článek Pokročilá samohybná houfnice T-155 Firtina z Turecka předstihuje jihokorejskou K9 Thunder značně, za 15 sekund vystřelí 3 rány se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Su-25 tvoří velkou část letectva Ázerbájdžánu

Podle dostupných údajů má ázerbájdžánské letectvo ve výzbroji 11 kusů Suchoj Su-25, což sice není moc, ale tvoří tak 45 procent ze všech jeho bojových letadel. Jejich konstrukce přitom pochází již ze začátku 80. let 20. století, takže pochopitelně za moderními zaostávají. Vylepšit je proto dostala za úkol turecká společnost Turkish Aerospace Industries, a první letoun už za sebou má úspěšné testy u ázerbájdžánského letectva.

iZdroj fotografie: Sevda Babayeva / Creative Commons / CC BY-SA

Suchoj Su-25ML získal možnost používat turecké systémy Teber a KGK, v obou případech se jedná o speciální kity určené pro „hloupé“ gravitační pumy, tedy podobně jako americká JDAM. Teber je používán u pum Mk-81 a Mk-82 o hmotnosti 110 a 240 kilogramů, které sada navádí buď za pomoci GPS, anebo skrze laserový paprsek. KGK je pak sada s jakýmisi křídly, čímž udělá z pumy klouzavou – podle výšky vypuštění může doletět do vzdálenosti až 100 kilometrů. Montována je buď na pumy Mk-82 nebo Mk-83 o hmotnosti 460 kilogramů.

Su-25ML může operovat i v noci

Modernizace zajistí letounům Su-25ML také delší dolet, a do výbavy dostanou i nové detekční přístroje. Dojde tak ke zlepšení operací v nočních hodinách nebo za zhoršené viditelnosti. Další úpravy se pak týkají softwaru i jiných přístrojů, bližší podrobnosti ale známy nejsou. Ázerbájdžánské letouny však díky tomu získají i možnost koordinovaných akcí s tureckými stroji General Dynamics F-16 Fighting Falcon.

I 45 stíhaček F-16 by bylo velké posílení ukrajinského letectva: s klidem by zvládly třeba ruské Su-25, proti Su-35 ale nelze soudit

Hlavní parametry modernizovaných letadel pak zůstávají stejné. Jde o jednomístné letouny se dvěma motory, díky nimž dosahují max. rychlosti 975 km/h. Stroje jsou vybaveny kanonem ráže 30 mm se zásobu 250 nábojů, přičemž disponují 11 závěsníky, na nichž mohou nést náklad o hmotnosti až 4,4 tun. Většinou se jedná o neřízené či řízené rakety nebo pumy.

Vedle toho jsou schopny používat rakety vzduch-vzduch krátkého dosahu s infračerveným naváděním. O celkovém zlepšení vlastností letounů není pochyb, s moderními konkurenty se ale ani tak měřit nemohou. Nehledě na jejich nízký počet v ázerbajdžánském letectvu.

Článek I starý sovětský Suchoj Su-25 stále prochází modernizací, třeba Ázerbájdžán má verzi Su-25ML, která už dokáže létat i v noci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Robot na pásech poháněný elektřinou

O Alparu, který byl vystaven například na veletrhu IDEF 2023, je známo, že jde o vozidlo s hybridním elektrickým pohonem o hmotnosti až 15 tun a délkou 6,25 metrů – to naznačuje, že bude disponovat ochranou zhruba na úrovni bojového vozidla pěchoty. Umístěno je na pásovém podvozku, což mu bude umožňovat průchod těžkým terénem, a turecký výrobce tvrdí, že by vozidlo mohlo doprovázet obrněné bojové útvary s vozidly s lidskou osádkou, ale plnit i různé úkoly v oblasti průzkumu, strážení základen a konvojů.

Turkish company Otokar has just unveiled Alpar, a heavy unmanned robotic fighting vehicle run by AI. The weapon system can be fitted with a range of medium-caliber guns and is compatible with anti-tank missiles. pic.twitter.com/gMpvNXZjT7

— PaulC (@PaulConRO) July 17, 2023

Mezi ty hlavní by samozřejmě patřil samotný boj, s čímž také výrobce evidentně počítá. Na výstavě byl Alpar vybaven věží s rychlopalným kanonem ráže 25 milimetrů, ale to je jenom jedna z možností. Vyzbrojit ho lze i různými typy děl malých a středních ráží, kulomety nebo granátomety, případně jejich kombinací. Na věži mohou být umístěny i řízené protitankové střely, ale stejně tak další raketová výzbroj určená například k ničení bunkrů.

Provoz Alparu má zajistit pokročilá UI

Vozidlo má být vybaveno pokročilou umělou inteligencí (UI), díky čemuž zvládne vykonávat řadu činností autonomně, tedy bez zásahu operátora. Jedním ze systémů má být i rozpoznávání přátelských a nepřátelských jednotek, není ovšem jasné, zda by Alpar mohl palbu vést v autonomním režimu, nebo pouze na pokyn obsluhy. Vozidlo má i prostor na malé drony a robotická vozidla, která může vysílat na průzkumné mise.

Nový turecký dron Anka-3 má tvar samokřídla, které je typické pro stealth. A díky proudovému motoru má unést až 7 tun nákladu

Hybridní elektrický pohon mu pak zajišťuje tichý chod a nízkou tepelnou signaturu, což by ho mohlo alespoň částečně chránit před termovizí a některými druhy zaměření. Pohon je doplněn dieselovým prodlužovačem dojezdu, s nímž by měl Alpar zvládat až 500 km, a baterie lze pak velmi snadno vyměnit. Pohon dokáže vyvinout rychlost až 70 km/h, vozidlo se udrží na boku ve svahu s náklonem až 30 %, překoná svislé překážky vysoké 70 cm a příkop široký 1,8 m.

Článek Mnohdy nezaměřitelné autonomní vozidlo Alpar z Turecka by mohlo „kosit“ nepřátele i v opevněných bunkrech, budoucnost má se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecko upravilo pumy pro Ázerbájdžán

Spolupráce na adaptaci americké pumy s tureckým naváděním pro Su-25 je podle dostupných informací společným projektem Turecka a Ázerbájdžánu. Obě země patří díky svým kulturním vazbám mezi blízké spojence, a Turecko např. podporovalo Ázerbájdžán při jeho konfliktu s Arménií o Náhorní Karabach. Jako postsovětská země má přitom Ázerbájdžán i letouny Suchoj Su-25, a je pravděpodobné, že mu Rusko nemusí chtít nejnovější druhy výzbroje na bitevníky dodávat, jelikož patří mezi podporovatele Arménie.

🇹🇷 #TÜBİTAK UPS – A winged guidance kit convert MK-82-83 Unguided to Stand off Smart Ammo to Hit Fixed AD Systems.
"Wing Guidance Kit now has 110 km+ range.Local development allows to integrate weapons with a constant improving capability rapidly. not possible with imports". pic.twitter.com/rXN9GcTSrV

— AERIAL WARRIOR (@zspcl) August 13, 2022

Turecko, konkrétně společnost Tubitak Sage, v posledních letech vyvinulo speciální konverzní sadu Winged Guidance Kit označovanou zkratkou WGK, která je určena na běžné americké gravitační pumy Mk 82 a Mk 83, a mění je na klouzavé a přesně naváděné. Jde o jakýsi ekvivalent amerického systému JDAM. Podle dostupných informací využívá i turecký systém navádění prostřednictvím GPS, ale pumy mají i inerciální navádění. Bomby Mk 82 mají hmotnost 230 kilogramů, větší Mk 83 pak 450 kilogramů.

Dosah pum s naváděním je přes 100 km

Tureckým a ázerbájdžánským technikům se podle všeho podařilo sovětské systémy na Suchoj Su-25 upravit tak, aby spolupracovaly s tureckým naváděním pum, a zároveň je mohla zmíněná postsovětská letadla nosit a shazovat. Turecké sady údajně umožňují, aby pumy zasahovaly cíle do vzdálenosti přes 100 kilometrů, jsou-li jsou svržené z velmi vysoké výšky, ale účinné jsou i ve výškách nižších. V takovém případě je pak jejich dosah kolem 37 kilometrů. Vzhledem k rozšířenosti Su-25 ve světě to také dává Turecku zajímavý produkt na export.

Bitevník Su-25 je ověšen bombami a raketami, je velkou hrozbou pro pozemní jednotky Ruska i Ukrajiny

Podobný systém by mohl být výhodný i pro Ukrajinu. Ta má sice pumy s americkým JDAM, ale dle všeho kvůli ruskému rušení nefungují moc dobře. Je samozřejmě otázkou, zda by byl turecký systém úspěšnější, ale kdyby mohly bitevníky Suchoj Su-25 svrhávat pumy dále od fronty, byla by to jistě veliká výhoda. Turecko už navíc v minulosti Ukrajině zbraně dodalo, třeba drony. A pokud turečtí technici dokázali adaptovat systémy na Su-25, není důvod, proč by to nešlo například i na letounech Mikoyan MiG-29 Fulcrum nebo Suchoj Su-27 Flanker.

Článek Stárnoucí sovětský bitevník Suchoj Su-25 zdaleka neřekl „sbohem“, naopak; ve výbavě má vyspělé americk pumy Mk 82 a Mk 83 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Menší Bora-1 má vysokou přesnost

S vývojem vlastních balistických raket začalo Turecko již dříve, a od roku 2018 má ve výzbroji taktické balistické rakety Bora-1. Jde o výrobek turecké společnosti Roketsan s dosahem až 280 kilometrů, raketa má přitom délku 8 metrů a hmotnost 2,5 tuny, a je schopna nést hlavici o hmotnosti 470 kilogramů. Naváděna je za pomoci GPS, její přesnost je pak udávána na 10 metrů. Ale Roketsan avizoval i vývoj střely Bora-2 s delším doletem.

Türkiye’nin şu ana kadarki en uzun menzilli füzesi Tayfun’un yeni test atışı Rize’de gerçekleştirildi. pic.twitter.com/bfUzt4qweU

— Pusholder (@pusholder) May 23, 2023

V květnu 2023 ke všemu výrobce odpálil rakety Tayfun, ale není zcela jisté, zda šlo o avizovanou Bora-2; je to však velmi pravděpodobné. Podle dostupných údajů zasáhla střela stanovený cíl ve vzdálenosti 560 kilometrů, což znamená, že mají turecké střely nyní dvojnásobný dosah. Bližší údaje o tom, jak veliká je nová turecká zbraň nebo jakou je schopna nést hlavici, země zatím nezveřejnila. Podle všeho je pak na kolovém podvozku se 2 raketami.

Cílem jsou rakety středního doletu

Turecko se netají záměrem jít s vývojem dále, před několika lety dokonce oznámilo, že se bude pokoušet o střely s dosahem 2 500 kilometrů, i když neupřesnilo, jestli půjde o střelu balistickou nebo řízenou; možné je totiž obojí. Pokud by se jednalo o balistickou raketu, spadala by do kategorie střel středního dosahu – v oblasti Blízkého východu by se tak Turecko vyrovnalo ambicióznímu íránskému programu.

Velký otazník ale visí nad důvody Turecka pro vývoj takové zbraně, země je obvykle staví z důvodu odstrašení rivalů. „Země půlměsíce“ však dlouhodobě nemá v oblasti jediného oponenta, proti němuž by zbraň podobného typu mohlo nasadit. Jsou samozřejmě známé jeho napjaté vztahy s Řeckem, ale na druhou stranu je velmi obtížně představitelné, že by si dva členové Severoatlantické aliance hrozili použitím balistických raket.

Článek Turecko má vlastní balistickou raketu Tayfun, doletí i přes 500 km a může být základem pro raketu s dosahem 2 500 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vlastní letoun místo amerických F-35

S vývojem vlastního letounu páté generace začalo Turecko koketovat někdy kolem roku 2011, ale program nabral vysokou prioritu až po vyřazení země z programu F-35. Nato se Turci rozhodli zkonstruovat dvoumotorový stroj – ačkoliv je uvedené americké bojové letadlo jednomotorové, tak tři ve světě zbývající letouny páté generace mají motory dva – jedná se o americký Lockheed Martin/Boeing F-22 Raptor, čínský Chengdu J-20 Mighty Dragon, a ještě o ruský Suchoj Su-57 Felon; lze tedy tvrdit, že dvojice agregátů je takový „standard“.

Turecko bude prozatím používat v letounech motory General Electric F110, které pohání třeba General Dynamics F-16 Fighting Falcon, ale zároveň pracuje na vývoji vlastních. Stíhačka TAI TF-X Kaan by s ním měla dosahovat rychlosti Mach 1,8 a výšky 17 kilometrů, zatímco její bojový dosah by měl být 1 100 km. Letoun je kolem 21 metrů dlouhý a rozpětí křídel vychází na 14 metrů. Projekt počítá s tím, že bude existovat v jedno a dvoumístné variantě.

iZdroj fotografie: Uživatel CeeGee / Creative Commons / CC BY-SA

V březnu roku 2023 začaly první popojížděcí testy, a už tehdy mohla stroj vidět veřejnost. Výrobce Turkish Aerospace Industries přitom předpokládá, že by se mohlo letadlo poprvé vznést do vzduchu do konce roku 2023, a zároveň bude konstruovat další prototypy s různými vylepšeními. Do výzbroje tureckého letectva by pak měla být stíhačka Kaan zařazena kolem roku 2029 – tedy pokud se v její konstrukci nevyskytnou nějaké potíže.

Kaan bude stealth a spolupracovat s drony

Jelikož letadlo existuje teprve v prototypu, který ještě ani nelétá, lze jeho schopnosti odhadovat jenom obtížně. Jako letoun páté generace by měl mít schopnost stealth, čemuž napovídá i tvar, záležet však bude i na použitých materiálech. Letadlo by mělo létat nadzvukovou rychlostí bez použití přídavného spalování, a k detekci nepřátel má mít radar typu AESA vyvíjený společností ASELSAN; mimo to bude zvládat sdílení informací v bojové síti, stejně jako spolupráci s drony, jakým je například Baykar Bayraktar Kizilelma.

Není zatím veřejně známé, zda bude letadlo vyzbrojeno leteckým kanonem, ale předpokládá se, že dostane hlavně zbraně turecké výroby – například střely vzduch-vzduch krátkého i dlouhého doletu, střely proti pozemním cílům, přesně naváděné pumy, protilodní nebo protiradarové rakety, i další vybavení. Je samozřejmě otázkou, kolik těchto zbraní se vejde do vnitřku trupu, aby si zachovalo schopnost stealth. Tyto podrobnosti zatím turecká strana nezveřejnila.

Článek Video: turecká stíhačka 5. generace Kaan je náhradou za americké F-35 a budoucností, má ambice vyrovnat se nejlepším na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V posledních letech se z Turecka stala doslova dronová velmoc, jeho továrny chrlí jeden bezpilotní letoun za druhým. Nejznámějším je nejspíše Bayraktar TB2, který byl zapojen hned do několika konfliktů, ačkoliv již nejde o tureckou špičku. Kromě společnosti Bayraktar je dalším výrobcem dronů Turkish Aerospace Industries s řadou dronů Anka, a právě ta by měla letos, konkrétně někdy začátkem léta, poslat do vzduchu nový dron Anka-3 připomínající samokřídlo.

Drony Anka s tlačnou vrtulí jsou pomalé

Společnost TAI pracuje na vývoji dronů již více než 13 let, svůj první stroj řady Anka představila v roce 2010. A jak ho postupně vyvíjela, dostala se až k modelu označovanému jako Anka-S. Ten na první pohled připomíná třeba známý americký General Atomics MQ-9 Reaper, i když je oproti němu menší. Na délku má 8,6 metrů a jeho nosnost dosahuje 350 kilogramů. Ve vzduchu vydrží až 30 hodin, ale je poháněný tlačnou vrtulí, což mu umožňuje dosahovat maximální rychlosti jenom 217 km/h.

V reakci na postupný vývoj okolních armád se proto společnost pustila do vývoje mnohem vyspělejšího dronu, k jehož pohonu by měl sloužit již proudový motor, což mu určitě dovolí dosahovat mnohem vyšších rychlostí. Zatím o něm není příliš informací, jen jedna nově zveřejněná fotografie. Ta ukazuje letoun podobající se létajícímu křídlu, ale s mnohem užším rozpětím, tedy podobně jako tomu bylo v minulosti třeba u letounu Lockheed F-117 Nighthawk, oproti němuž ovšem nemá fasetový povrch.

Anka-3 unese nemalý náklad zbraní

Z informací sdělených výrobcem by měla vzletová hmotnost nového stroje dosahovat až 7 tun – jen pro srovnání, maximální vzletová hmotnost výše zmíněného stroje Anka-S je pouze 1,7 tuny. Sloužit by měl přitom zejména k útokům na pozemní cíle, teoreticky by mohl nést pumy nebo střely vyšší hmotnosti. Turecko například před nedávnem představilo naváděnou nadzvukovou střelu TRG-230-IHA určenou pro dron, její hmotnost je 210 kilogramů a doletí až 150 kilometrů.

Tvar Anka-3 by mohl navozovat dojem, že bude mít schopnost stealth, což by teoreticky při použití speciálních materiálů možné bylo. Ovšem i na zveřejněné fotografii je vidět nějaké zařízení, nejspíše zbraně v podvěsu, což schopnost stealth vylučuje – zbraně by totiž musely být schované uvnitř trupu. Nelze však vyloučit, že společnost do budoucna na tento koncept naváže. Na přesné specifikace dronu je nicméně potřeba si v tuto chvíli počkat, Anka-3 by se měl poprvé vznést v druhém čtvrtletí 2023.

Článek Nový turecký dron Anka-3 má tvar samokřídla, které je typické pro stealth. A díky proudovému motoru má unést až 7 tun nákladu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketa pro drony vychází z pozemní

O nové turecké střele vyráběné společností Roketsan je známo jen velmi omezené množství informací, její označení však avizuje, že je postavena na základě střely TRG-230 odpalované z raketometu Roketsan Multi-Barrel Rocket Launcher. Jedná se o raketu ráže 230 milimetrů s dosahem až 70 kilometrů, ale nejnovější typy údajně dokážou zasahovat cíle do vzdálenosti až 150 kilometrů. Má hmotnost 210 kilogramů a hlavici o hmotnosti 42 kilogramů, naváděna je buď laserově, nebo prostřednictvím GPS.

Zda se parametry střely odpalované ze země shodují i s TRG-230-IHA, je v tuto chvíli pouze spekulace. Podle zveřejněných údajů má být ale tato raketa schopna zasahovat cíle do vzdálenosti větší než 150 kilometrů a naváděna je prostřednictví GPS. Zveřejněné video z jejího testování ukazuje, že dokáže zasáhnout cíl s vysokou přesností. Odpálení probíhá tak, že je nejdříve shozena z letounu a teprve po nějaké době dojde k zapnutí jejího motoru, přičemž při letu údajně dosahuje nadzvukové rychlosti.

Dron Akinci zřejmě unese střel více

Novou raketu Turecko vyzkoušelo za pomoci dronu Bayraktar Akinci, což je dvoumotorový dron zařazený do výzbroje v roce 2021. Má nosnost 1 500 kilogramů, a lze tedy předpokládat, že podobných střel může nést hned několik. Operuje ve výšce kolem 9 kilometrů, jeho dostup je ale o 4 kilometry vyšší, a má dolet až 7 500 kilometrů nebo až 25 hodin letu. Jeho maximální rychlost vychází na 361 km/h a je na něm nainstalovaný i moderní radar AESA.

V tureckém testu svrhl dron raketu ve výšce kolem 7 600 metrů a vzhledem k její velikosti, rychlosti i dosahu může jít o velmi nebezpečnou zbraň, s níž si protivzdušná obrana nemusí poradit úplně snadno. Zavedení takové střely do výzbroje by dalo tureckým dronům nové možnosti, neboť by se tak mohly držet z dostřelu většiny protivzdušných systémů, ale přitom provádět přesné útoky i na dlouhé vzdálenosti. Střely by buď využívaly GPS, nebo by je navedl laser z menšího dronu, případně od pozemního operátora (tedy pakliže by měly i laserové navádění).

Článek Nová turecká naváděná raketa pro dron zasáhne cíl nadzvukovou rychlostí do vzdálenosti až 150 km, zdolat může leckterou obranu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na dronu KAPGAN je turecký těžký kulomet

Technici umístili na robotické vozidlo věž s kulometem Canik M2 QCB ráže 12,7 milimetru. Jde o tureckou zbraň vyvinutou na základě amerického těžkého kulometu M2 Browning, jemuž se i velmi podobá. Má mít ale řadu vylepšení, a to včetně úderníku nebo hlavně s delší životností. Jeho rychlost střelby osahuje až 650 ran za minutu a efektivní dostřel je více než 1 800 metrů. Zbraň je určena hlavně na různá vozidla, ale na robotickém byla nyní otestována pravděpodobně poprvé.

A jak záběry zveřejněné na sociálních sítích ukazují, měly dopadnout zkoušky s kulometem velmi dobře. Jde vidět, jak z něj vozidlo KAPGAN vystřeluje celou dávku, a to při maximální stabilitě. Na druhou stranu vozidlo při střelbě vždy stojí a je otázkou, zda dokáže střílet i za pohybu, což může být kvůli stabilitě zbraně mnohem náročnější úkol. Kulomet měl být každopádně úspěšně testován i v noci, takže systém zjevně disponuje nějakým druhem nočního vidění.

Dron bude nosit zbraně i evakuovat vojáky

Robotické vozidlo KAPGAN je novým produktem společnosti HAVELSAN, která ho veřejnosti poprvé představila na podzim roku 2022. Zkonstruovala ho jako víceúčelové, takže kromě možnosti nosit zbraně by měl být dron schopen přepravovat různé druhy nákladů, zajišťovat evakuaci raněných vojáků, pomáhat při zneškodňování bomb, případně být osazen různými druhy senzorů a zajišťovat pro vojáky průzkum. Zvládat má i náročný terén.

Vozidlo je 3,2 metrů dlouhé a jeho hmotnost vychází na 1 400 kilogramů, pohon osmi kol pak zajišťuje elektromotor rychlostí až 25 kilometrů v hodině. Na jedno nabití má být KAPGAN schopen fungovat až 6 hodin. Jeho užitečné zatížení je až 600 kilogramů, proto je na něj možné přimontovat různé druhy zbraní. HAVELSAN jich chce celou řadu během roku 2023 otestovat, přičemž tvrdí, že by na vozidle mělo být i rychlopalné dělo ráže 30 milimetrů. O jeho odolnosti, například proti palbě z ručních zbraní, ale firma zatím údaje neuvedla.

Článek Turecký bezpilotní dron KAPGAN bude metlou pěchoty; vlastní vojáky přitom dokáže z bojiště odvézt nebo zneškodnit miny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

KHAN je reakcí na proti-turecké sankce

Raketový komplet MBRL KHAN vznikl v podstatě z nutnosti. Turecká armáda totiž původně plánovala zakoupení podobného systému od západních zemí, ale vzhledem k problematičnosti tureckého politického režimu se nenašel nikdo, kdo by jí zbraně poskytl. Z tohoto důvodu nakonec turecká společnost Roketsan vyvinula vlastní raketomet, a to včetně nových balistických raket KHAN. Výroba z nutnosti ostatně není pro Turky nic nového, stejným způsobem vznikl i legendární dron Bayraktar TB2.

Samotný kolový raketomet je v mnohém inspirován americkým systémem HIMARS, jedná se o vozidlo s pohonem 8×8 s dvěma odpalovacími kontejnery. Velmi zajímavé je, že mohou odpalovače pracovat jak s raketami ruského a sovětského původu, tak s raketami v běžné výzbroji západních zemí NATO. Raketomet je díky tomu velice multifukční a umožňuje odpalovat neřízené 122mm rakety, řízené rakety ráže 230 až 300 mm, a hlavně balistické rakety typu KHAN. Právě poslední zmíněné jsou skutečným skvostem tureckého zbrojního průmyslu.

KHAN (v tureckém označení „Bora“) je 8 metrů dlouhá raketa ráže 610 mm určená k plošné likvidaci pozemních cílů. Společnost Roketsan uvádí na svém webu dosah 2,5tunové rakety od 80 do 280 km a údajně dokáže zasáhnout cíl s přesností na 10 metrů. Raketa je naváděna skrze navigační systémy GPS a GLONASS. Ovšem právě to vzbuzuje v Polsku velké debaty ohledně případných kybernetických útoků. GLONASS byl totiž sovětskou, a později ruskou odpovědí na běžnější americký GPS systém. Turecký výrobce ale deklaruje u svých systémů naprostou softwarovou bezpečnost.

O turecké zbraně je ve světě velký zájem

V reakci na ruskou agresi zvýšily státy NATO a jejich partnerské země poptávku po tureckých zbraních. A i když se to nemusí zdát, turecké zbraně i bojová technika mají ve světě veliký ohlas. Šéf tureckého obraného průmyslu Ismail Demir uvedl, že v současnosti Turecko vyváží do více 170 zemí více než 230 různých vojenských produktů. Největší zájem je hlavně o bezpilotní letouny, vozidla, námořní technologie a raketometné a dělostřelecké systémy včetně munice.

Konktrétně lze jmenovat turecké laserové střely země-země TRGL-230 a bezpilotní letouny Bayraktar TB2, které mají nyní spoustu práce s likvidací okupační armády na Ukrajině. Turecko navíc chystá naprosto bezprecedentní navýšení exportu obraného průmyslu. To potvrzuje i realizace nových zámořských organizací, včetně nedávných aktivit tureckých obchodních poradců a konzultantů, kteří pracují po celém světě pod záštitami tureckých velvyslanectví.

Článek Turecký ekvivalent amerického raketometu HIMARS: systém KHAN je extrémně multifunkční a silný, chce ho třeba polská armáda se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Modul s možností instalace na různá vozidla

Samohybný minomet Alkar představila turecká společnost Aselsan v roce 2017. Jde vlastně o speciální platformu, kterou lze nainstalovat na různá kolová nebo pásová vozidla. Jedná se o modul využívající těžký minomet ráže 120 milimetrů s drážkovanou hlavní, ale existuje i menší verze s minometem ráže 81 milimetrů. Umístěn je na otočné plošině, což zbrani po instalaci na vozidlo umožňuje střílet do libovolného směru.

iZdroj fotografie: Aselsan

Pro potřeby turecké armády byly minomety umístěny na domácí obrněné vozidlo typu MRAP označované jako BMC Vuran 4×4. Na představených exemplářích je zbraň namontována v zadní části vozidla s otevíratelnou střechou. Turecká společnost BMC ho světu představila v roce 2019, přičemž je 3,2 metru dlouhé a osádce zajišťuje ochranu proti projektilům z těžkého kulometu i výbuchu min. Auto se pohybuje rychlostí 60 kilometrů v hodině a jeho dosah je 1000 kilometrů.

Vše probíhá v automatickém režimu

Výhodou zbraně je skutečnost, že minometná platforma je plně automatická; obsluha ji tedy ovládá z vnitřku vozidla. Automatické je i nabíjení, turecký minomet dokáže používat standardní projektily ráže 120 milimetrů zavedené v zemích NATO. Moderní řízení palby má pak zajišťovat i vysokou přesnost, systém umí například automaticky vyhodnocovat vliv počasí nebo další okolnosti.

Výrobce ve svých materiálech tvrdí, že má být Alkar schopen palby minutu poté, co osádka s vozidlem zaujme pozici. Nabití dalšího projektilu by systému mělo trvat méně než 10 sekund. Turecký minomet může zasahovat cíle do vzdálenost až 8 kilometrů, minimální vzdálenost pro střelbu je pak 1 500 metrů.

Článek Turecký samohybný minomet Alkar je excelentní zbraň: pálit dokáže automaticky do všech směrů, a to i projektily NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rakety měly být již v Náhorním Karabachu

O tureckých raketách TRLG-230 se vlastně příliš neví. Jejich existence byla potvrzena až v roce 2021 na výstavě IDEF v Turecku, ačkoliv existují už delší dobu a řada jich šla na export. Existují i zmínky, které dokládají, že je ve sporech o Náhorní Karabach nasadil Ázerbájdžán, tradiční spojenec Turecka. A dokonce k tomu prý využil turecké drony. Ve výzbroji Bangladéše se zase má nacházet předchůdce TRG-230.

TRLG-230 je přesně naváděná raketa od turecké společnosti Roketsan a používána je na vozidle s raketometem typu MLBR od stejnojmenné firmy. Střely mají ráži 230 milimetrů a jsou 210 kilogramů těžké. přičemž zvládají zasahovat cíle ve vzdálenosti od 20 do 70 kilometrů. Každá raketa disponuje hlavicí o hmotnosti 42 kilogramů. Jen pro představu, rakety M31 nabíjené do amerických HIMARS mají bojovou hlavici o hmotnosti 91 kilogramů, jsou tedy mnohem silnější.

Na cíl musí mířit laserový značkovač

Střely jsou přesně naváděné, ale od výše zmiňovaných M31 se liší způsobem, jakým cíl přesně zasáhnou. Využívají takzvané laserové navádění a nikoli GPS. Cíl tak musí bát označen laserovým značkovačem a střela poté dopadne na místo, kam tento značkovač ukazuje. Znamená to, že buď musí tento značkovač v přímé viditelnosti použít člověk, anebo k tomu lze využít drony. Turecké rakety mají umět velmi úzce spolupracovat s drony Bayraktar TB2, laserové značkovače už jsou v jejich výbavě.

Člověk nebo dron se tak sice vystavuje nebezpečí, ale na druhou stranu je zajištěna přesnost. Také je možné laserovým paprskem mířit i na pohyblivý cíl. Rakety z HIMARS naváděné GPS mohou zasáhnout jenom cíle statické. Podle údajů ze stránek Roketsan mají být raketomety MLBR umísťovány na nákladní vozidla 6×6 nebo 8×8. V případě raket ráže 230 milimetrů má být na vozidle 12 odpalovacích tubusů, vždy 2 odpalovačů po 6 střelách.

U Ukrajiny se podle ne zcela zřetelných záběrů zdá, že jsou umístěny na vozidle Kamaz. Podle některých informací měla okupovaná země dostat až 8 odpalovačů, tedy pro 4 vozidla, a zhruba 200 raket, i když některé údaje mluví jen o 50 střelách. Každopádně se zdá, že Turecko, které má stále pevné vazby s Kremlem, udržuje i tradičně silné vazby s Ukrajinou a nezdráhá se jí dodat to nejmodernější, co jeho zbrojní průmysl produkuje.

Článek Turecko vstupuje do války na Ukrajině a dodává jí nejmodernější raketomety: cíl zasáhnou téměř vždy, dokonce i v pohybu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Eliminace sebevražedných dronů je oříšek

Vizi představil na nedávném zbrojním veletrhu v Istanbulu. Vychází ze zkušeností z ukrajinského bojiště, kde země v posledních týdnech čelí početným útokům sebevražedných dronů Shahed 136, které Rusku dodal Írán. Ty jsou poměrně primitivní, ale mají dosah stovky kilometrů a asi 50 kilogramů těžkou hlavici. Díky počtům vypuštěných dronů dokáže alespoň část z nich proletět klasickou protivzdušnou obranou a ničit civilní infrastrukturu, ale i zbraně na bojišti. Hledá se proto účinný způsob, jak je eliminovat.

Bayraktar nyní navrhuje, že by se z jeho dronů, jako jsou TB2 nebo Akinci, které dosud sloužily jako průzkumné, případně útočné stroje s naváděnou municí proti pozemním cílům, staly také lovci dronů. Nápad spočívá v tom, že by místo naváděných bomb a raket nesly střely vzduch-vzduch. V podstatě by mohly hlídkovat nad ohroženou oblastí a v případě zachycení sebevražedných dronů proti nim zasáhnout. Vyzbrojeny by byly střelami Sungur od turecké společnosti Roketsan, s níž výrobce dronů úzce spolupracuje.

Na hlídce třeba celý den

Představa, že by drony takto nepřetržitě hlídkovaly, není nereálná. TB2 vydrží ve vzduchu podle zatížení až 27 hodin, větší Akinci kolem 25 hodin. Mají také větší rychlost než Shahed 136, který létá maximálně 185 kilometrů v hodině. TB2 dosahuje maximální rychlosti 220 kilometrů v hodině, a Akinci dokonce 360 kilometrů v hodině. Lze si tedy představit, že by mohly nepřátelské sebevražedné drony i stíhat. Otázkou samozřejmě zůstává, jak by cíl zaměřily, ale na tom nejspíše inženýři nyní pracují.

Sungur jsou protiletadlové střely, které jsou primárně odpalované ze země jako MAN PADS a dokážou zasahovat cíle do vzdálenosti až 8 kilometrů. Jsou účinné proti vrtulníkům, dronům a nízko letícím letadlům. Jsou naváděny infračerveně. Jsou jakousi obdobou raket Stinger, jež jsou také odpalované z ramene. V případě správného technického řešení by tedy nic nebránilo tomu, aby je drony nesly. Menší TB2 má nosnost výzbroje 150 kilogramů. Navíc drony s raketami vzduch-vzduch by hlídkovaly nad domácím územím, nebyly by tedy ohroženy nepřátelskou obranou jako při bojových misích.

Technické řešení je tedy na světě. Zřejmě ale bude třeba dotáhnout ještě tři další otázky. Zaprvé, jak zabezpečit, aby vlastní pozemní PVO obrana rozpoznala své hlídkující drony a omylem je nesestřelovala sama. Zadruhé, samotná problematika nalezení a zaměření nepřátelských dronů, o které jsme se výše zmínili, je velmi komplexní problém k řešení.

Otestování v praxi

Znamená to nejen uzpůsobit a doplnit vybavení dronů k tomuto účelu, tj. třeba o vzdušný radar, optoelektronickou jednotku pro vyhledávání vzdušných cílů atd., ale také vycvičit operátory dronů i pro tuto úlohu. Nebo bude třeba doplnit algoritmy vlastního systému řízení dronů a jejich umělé inteligence tak, aby byly schopné tuto úlohu sami autonomně plnit.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ukrajiny / Creative Commons / CC BY

Což zase například znamená, že musí být dotažen k dokonalosti systém automatického a plně spolehlivého rozpoznávání svůj/cizí i v oblasti letících dronů, přičemž tento problém není dodnes s oblasti AU spolehlivě vyřešen. A zatřetí, bude třeba také dobře spočítat ekonomiku takové obrany, aby jeden výstřel raketou vzduch-vzduch nestál nakonec desetkrát více než sestřelený dron, přičemž z tohoto důvodu budou obranné kapacity „protidronových dronů“ tak nízké, že jejich bojová účinnost bude do značné míry jen iluzorní.

Ukrajina má dnes ve výzbroji celou řadu dronů TB2 a s tureckým výrobcem má velmi dobré vztahy. Je i dodavatelem motorů pro turecké drony a před válkou se uvažovalo o tom, že na Ukrajině bude i výrobní linka na ně. Bayraktar se netají tím, že pokud projekt technicky dokončí, nabídl by toto řešení Ukrajině. Zabil by teoreticky dvě mouchy jednou ranou. Jednak by podpořil svého tradičního partnera, a navíc by systém otestoval v bojové situaci. To by z jeho produktů v tomto směru v okamžiku udělalo cenný exportní artikl.

Článek Zabiják íránských Shahed 136. Bayraktar chce na své drony umístit rakety vzduch-vzduch a drony s nimi poslat na lov se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výstavba začala již před válkou

Ukrajina si v Turecku objednala minimálně dvě tyto korvety. Výstavba první z nich, která dostala jméno Hetman Ivan Mazepa, byla zahájena v září 2021. Práce na plavidle nezastavila ani ruská invaze na Ukrajinu, během níž země přišla o většinu svého námořnictva a z bojových lodí má převážně jen hlídkové čluny. Nová fregata byla 2. října 2022 v turecké loděnici RMK spuštěna na vodu.

To samozřejmě neznamená, že ji Ukrajina může nasadit. Spuštění na vodu není to samé jako dokončení plavidla a jeho uvedení do služby. Ještě na něm budou muset minimálně několik měsíců pracovat dělníci. Poté bude třeba, aby plavidlo získalo posádku, ta se vycvičila v jeho užívání a loď prošla sérií testů. To je něco, co si běžně vyžádá měsíce, u velkých lodí i roky. I když jde o moderní loď, je zatím jediná ve výzbroji ukrajinského námořnictva. Pokud bude probíhat válka, je otázka, jak s ní bude chtít velení naložit.

Korvety má Turecko, chce je i Pákistán

Korvety třídy Ada patří k moderním plavidlům stavěným v Turecku, které slouží i v tureckém námořnictvu. To si zatím pořídilo čtyři, kromě Ukrajiny si je objednal i Pákistán. Jde primárně o plavidla zaměřená na boj s ponorkami, ale mohou se utkat i s hladinovými loděmi. Korveta je 99,56 metru dlouhá a její výtlak činí 2 400 tun. Je schopna dosahovat rychlosti až 30 uzlů (55 km/h) a její dosah je 6 500 kilometrů. Na operace v Černém moři jsou tyto hodnoty více než dostačující.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Na palubě slouží 93 členů posádky, je zde dalších 13 míst na ubytování hostujícího personálu. Korveta má velmi rozmanitou výzbroj. Hlavňovou tvoří námořní dělo Oto Melara Super Rapid ráže 76 milimetrů. Doplňují ho dva kulomety ráže 12,7 milimetru. Loď je pak vybavena osmi americkými protilodními střelami AGM-84 Harpoon, případně tureckými Atmaca. Vše doplňuje systém RIM-116 určený k obraně proti řízeným střelám, případně letadlům.

Proti ponorkám jsou určeny dva dvojité torpédomety ráže 324 milimetrů. Loď také disponuje moderní elektronikou počínaje vyhledávacím radarem SMART-S Mk2, sonarem TBT-01 Yakamoz a dalšími systémy. Z paluby pak může startovat vrtulník, primárně se počítá se strojem S-70B Seahawk, který může být vyzbrojen protiponorkovými torpédy, protilodními střelami a dalšímu zbraněmi. Předpokládá se, že z paluby lodě budou operovat i bezpilotní drony.

Článek Ukrajina modernizuje své námořnictvo. Začala již před válkou, nyní má opravdu špičkovou bojovou loď se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kromě boje jde i o průzkum

Ačkoli je Akinci známý především jako dron, který je schopen nést velké množství výzbroje, je na něho samozřejmě možné „pověsit” i různé průzkumné vybavení. Již v základu je vybaven přístroji, jež mu umožňují identifikovat cíle i v noci nebo za zhoršené viditelnosti. Také má disponovat pokročilým radarem a jistě na něho lze umístit i další specializované průzkumné moduly. Jeho velkou výhodou je totiž dlouhá doba, po kterou může operovat ve vzduchu.

I když je firma Bayraktar známá hlavně svým modelem TB2, její nový stroj posunul schopnosti tureckých dronů mnohem dále. Podle deklarovaných údajů výrobcem mají mít nové dvoumotorové drony Akinci nosnost přes 1 350 kilogramů, což jim umožňuje jednorázově nést nejen mnohem více munice, ale například i mnohem těžší bomby než jiné drony.

iZdroj fotografie: Talha Işık / Creative Commons / CC BY-SA

Tak mohou provádět úspěšně útoky i na mnohem odolnější cíle, například pumou NEB 84 bunker buster o hmotnosti 453 kg (2 000 liber), třeba na betonové kryty a odolné betonové pevnůstky polního opevnění. Některé z osmi závěsníků pro zbraňové systémy, kterými dron Akinci disponuje, jsou dimenzovány tak, že mohou unést také přesně řízenou pumu Mark 84 o hmotnosti 429 kilogramů, z níž NEB 84 vychází.

Jde o první dron na světě, který toto dokázal. Zcela unikátní je také jeho schopnost na misi aktivně spolupracovat i s jinými drony téhož výrobce, například bombardovat cíl přesnou laserem naváděnou municí z velké výšky až 9 100 metrů (30 tis. stop) v pasivním režimu, přičemž jeho cíl je označen laserovým ozařovačem z jiného a jinde letícího dronu, v tomto případě především ze známého dronu Bayraktar TB2 Síha.

Akinci používá motory z Ukrajiny

Akinci je 12,2 metru dlouhý, rozpětí jeho křídel je 20 metrů. Dokáže se pohybovat rychlostí až 360 kilometrů v hodině a vystoupat do výšky téměř 14 kilometrů. Může tedy operovat mimo dosah protiletadlových raket kategorie MANPADS odpalovaných z ramene. Je vybaven dvojicí ukrajinských turbovrtulových motorů Ivčenko-Progress Motor Síč AI-450T o sníženém úsporném výkonu na 340 kW (450 koní) každý.

V normální výkonnější verzi však motory poskytují dokonce 560 kW (750 koní) každý. Výdrž dronu Akinci při úsporném režimu letu je prokázána testy z roku 2021 na 25 hodin. Letoun se poprvé vznesl v roce 2019 a do výzbroje turecké armády byl zaveden o dva roky později. V srpnu 2022 jich už Turecko mělo ve výzbroji dvanáct. Podrobněji jsme o tomto novém dronu psali zde.

Kromě téměř půltunových pum, a to i těch s přesným naváděním, může být vyzbrojen různými typy turecké munice nebo některými zbraněmi zavedenými v NATO. Osadit na něho lze například protitankové rakety L-UMTAS, střely krátkého dosahu vzduch-vzduch, křižující střelu SOM, protilodní raketu nebo mikropumy z turecké rodiny MAM, případně protiradarové rakety.

V současné době má být ve výzbroji ozbrojených sil Turecka kolem 12 kusů těchto dronů, existují ještě nejméně tři prototypy. O Akinci mají zájem i některé další státy, například Pákistán či Ázerbájdžán, který již několik let využívá i stroje TB2. Vzhledem k dobrým vztahům společnosti s Ukrajinou a využívání zde vyvinutých motorů není vyloučeno, že o ně bude mít zájem i ona. Drony by byly vítanou posilou pro boj s Ruskem.

Článek Turecký těžký dvoumotorový dron Akinci již létá na bojové mise. Je schopen se vyhnout přenosným protiletadlovým systémům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mehmed II. (1444–1446 a 1451–1481)

Sultán Mehmed II. prožil smutné a osamělé dětství. Jeho samotná existence, jakožto potenciálního soupeře v boji o trůn, vyvolávala nedůvěru nevlastních matek a některých členů dvora. Často se tak mladý Mehmed potýkal se špatným zacházením, včetně drsných fyzických trestů. Murat II. navíc vyhradil trůn především pro Mehmedovy starší bratry, aniž by svému mladšímu synovi projevil alespoň kapku náklonnosti. Princ tak vyrůstal s vědomím, že jej jeho vlastní otec zavrhl a nikomu na královském dvoře se nedá věřit.

Aby tedy nebyl odsunut z mocenských kruhů, postupně si vybudoval reputaci krutého, lstivého, nedůvěřivého a ctižádostivého muže. Byl bezcitný a odměřený, jedl sám a se svými nejvyššími úředníky jednal jako s otroky. Poté, co byl jmenován sultánem, první, co nařídil, bylo utopení jeho malého bratra. Je třeba poznamenat, že tento krutý akt byl v souladu s osmanskou politikou bratrovraždy, která byla sultány běžně praktikována až do 17. století.

Mehmed však nemohl svůj hrůzný čin dostat ze svých myšlenek, a tak aby sám sobě odpustil, nařídil popravit i strážného, který jeho bratra vlastnoručně utopil. Když bylo sultánovi 21 let, dobyl byzantské město Konstantinopol, učinil z něj hlavní město svého impéria a upevnil mocenské postavení své říše na mezinárodní scéně. Sultán motivoval své muže k boji prohlášením, že až město obsadí, budou moci tři dny volně plenit a všichni obyvatelé města budou jejich.

A tak se také opravdu stalo. Poté, co město padlo, Mehmedovi muži po celé tři dny rabovali, znásilňovali ženy i dívky, znesvěcovali kostely, zotročovali a masakrovali obyvatele Konstantinopole. Existuje také docela bizarní příběh o tom, jak někdo ukradl sultánovi jeho meloun. Načež vladař nechal, ve snaze dopadnout viníka, rozpárat břicha svých 14 sluhů.

Selim I. (1512–1520)

Selim I. je možná tím nejodpornějším vladařem na tomto seznamu. Často je o něm pojednáváno jako o úchylném maniakovi, který používal k likvidaci svých odpůrců ty nejodpornější praktiky. Jeho poddaní mu přezdívali „Selim Hrozný“, samozřejmě potají, neboť postavit se sultánovi se nikdo neodvážil. I přes svou krutost, nebo možná právě pro ni, byl sultán Selim I. úspěšným dobyvatelem, a za svou vládu rozšířil Osmanskou říši o neuvěřitelných 70 %.

Byl to rovněž velmi inteligentní muž, který dlouho do noci četl a vedl vleklé diskuze s učenými teology. Přezdívku mu však jeho poddaní nedali pro nic za nic. Selim I. nechal usmrtit všechny mužské dědice v osmanské královské rodině. Své 2 bratry a 5 synovců nechal uškrtit hedvábnými stuhami. Kati byli v královském paláci Selima doslova všudypřítomní a krutému osudu neutekli ani sultánovi velkovezíři, což byli takoví osmanští premiéři. Celkem jich nechal nemilosrdný sultán popravit sedm.

Sultán rovněž nenáviděl šíity, a to natolik, že je všechny nechal uvěznit, popravit nebo prodat do otroctví. Všechny do jednoho. Následně pak obrátil svou pozornost na převážně šíitskou Perskou říši. K válce vyprovokoval šáha tím, že mu poslal směsici veršů z Koránu, textů písní a sarkastických hlášek. Doslova šlo o urážlivou směs rozzlobených výkřiků a výhrůžek smrti.

V roce 1514 nechal shromáždit, zabít nebo uvěznit tisíce „kacířů“. O tři roky později, při dobývání Káhiry, bylo zavražděno přes 50 000 obyvatel. A to až poté, co se město vzdalo a byly složeny zbraně. Selim I. byl jednoduše krutý a bezcitný násilník, který kudy prošel, zanechával za sebou stovky uťatých hlav.

Sulejman I. (1520–1566)

Sulejman byl synem Selima I., a po svém krutém otci rozhodně zdědil pár nehezkých vlastností. Během své vlády vedl Sulejman tažení proti křesťanským mocnostem střední Evropy i Středomoří. Jako vojevůdce byl naprosto bezcitný, a po celou dobu svých dlouhých tažení nedával najevo absolutně žádné výčitky svědomí. Svá vojska vedl při dobývání Bělehradu, Rhodu a rovněž také většiny území Uher.

V roce 1526 se jeho vojsko dalo na válečné tažení napříč Uhrami a pobilo asi 200 000 lidí. Odhaduje se, že kolem 20 000 lidí nechal sultán zavraždit jen pro svou zábavu. A to nebylo všechno. Když o tři roky později obléhal Vídeň, nechal před městem vzplát obrovský oheň, do kterého pak vhazoval nevinné sedláky po stovkách. Mladé dívky byly zotročeny a odvezeny do sultánova harému.

Ibrahim I. (1616–1648)

Ibrahim I., nebo také „Ibrahim Šílený“, jak se mu často přezdívalo, rovněž neměl zrovna růžové dětství. Jeho nešťastný duševní stav byl pravděpodobně způsoben tím, že byl po celé své dětství držen v kleci jako zvíře. Přesněji řečeno v budově v paláci Topkapi, která neměla žádná okna. Bohužel, tento typ vězení byl pro sultánovy dědice po roce 1617 docela běžnou praxí. Sultán se tak snažil zabránit možné vzpouře. Dalo by se ale tvrdit, že oproti předchozí praxi sultánů šlo vlastně o jakýsi pokrok.

Ti se přece jen nepárali s nějakým vězením, a všechny potencionální dědice, včetně svých sourozenců, nechávali povraždit. Je však přirozené, že většina panovníků, kteří usedli na trůn poté, co prožili život ve vězení bez oken, nemohla být duševně v pořádku. A Ibrahim I. nebyl výjimkou. Poradci se sultána snažili neustále rozptylovat, a Ibrahim tak měl k dispozici hromadu krásných harémových dívek. Být v sultánově blízkosti musel být pro jeho poddané velmi nepříjemný zážitek.

Ibrahim si své ženy osedlával a jezdil na nich po paláci jako na koních. Také své sestry nutil, aby z ruky krmily jeho oblíbenou konkubínu. Tato extravagantní zábava však sultána velmi těšila, zatímco ostatní úředníci mohli v klidu vládnout. Při jedné hádce se svou konkubínou popadl sultán jejich dítě, budoucího sultána Mehmeda IV., a hodil jej do cisterny, po čemž mu zůstala jizva. Nakonec se sultánova života zmocnila paranoia a jeho odkazem pro další generace se stalo utopení 280 konkubín, neboť je podezříval, že se proti němu spikly.

Murad IV. (1612–1640)

Murad byl starším bratrem šíleného Ibrahima, který by se (kdyby dokázal ovládnout své sadistické a kruté tendence) jistě zapsal do dějin jako velice talentovaný a mimořádně schopný vojevůdce. Bohužel se tak nestalo, a Muradovy kruté a vražedné činy zastínily všechny jeho úspěchy na bojišti. Než si lidé stačili uvědomit, že se sultán doslova vymkl kontrole a stal se z něj masový vrah, bylo již příliš pozdě a Murad měl na svém kontě až děsivě mnoho obětí.

Sultán se rád oblékal do převleků a s katem po boku se potuloval ulicemi Konstantinopole. Nebyli však jen na obyčejné procházce. Sultán nechával na místě popravit každého, kdo se mu nějakým způsobem znelíbil. Ze začátku to možná opravdu dělal pro nastolení pořádku v ulicích, ovšem později již bylo všem jasné, že se jedná o pouhou zábavu, kterou si jejich panovník krátí čas.

Panoše, který Muradovi mylně oznámil, že má novorozeného syna, ačkoli se ve skutečnosti jednalo o dívku, nechal nabodnout na kopí. Sultánův muzikant zahrál svému panovníkovi perskou melodii, která jej velmi rozrušila, a tak přišel o hlavu. Sultán dokonce zakázal konzumaci kávy a nechal popravit každého, kdo byl při její konzumaci načapán. A podobně tomu bylo i s alkoholem, přestože sám sultán byl vášnivým alkoholikem. Muradova vláda však naštěstí netrvala příliš dlouho, neboť sultán zemřel v pouhých 27 letech na cirhózu jater.

Kteří další sultáni by si podle Vás zasloužili být na tomto seznamu?

Zdroj: History

Článek Temná stránka Osmanské říše: 5 nejkrutějších sultánů, kteří se do historie zapsali svými sadistickými pohnutkami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ruský S-400 se Američanům nelíbí

Turecko mělo původně získat více než stovku amerických F-35 a podílet se i na jejich výrobě. Ale doplatilo na to, že si i přes nesouhlas Spojených států koupilo ruský protivzdušný systém S-400. To i přes to, že Američané nabízeli své zbraně. Jako reakci na krok Turecka ho z programu F-35 vyřadily. Možná to byl i trest. Oficiální zdůvodnění se odvolává na obavy, že data interakce S-400 a letounů F-35 se schopnostmi stealth by mohla Rusku pomoci vyvinout lepší obranu proti americkým letadlům.

iZdroj fotografie: Russian Ministry of Defence / Creative Commons / CC BY

Turecko se proto začalo velmi zajímat o ruské stíhací letouny páté generace Su-57. Ovšem Rusko má již řadu let s jejich produkcí potíže. Samo má ve výzbroji jen jednotky kusů, mluví se zhruba o deseti, a to včetně prototypů. Po útoku na Ukrajinu navíc západní státy uvalily na zemi sankce a té se nedostává mnoha moderních technologiích. Na nich jsou přitom moderní ruské zbraně postavené. Reálně tedy hrozí, že Rusko nebude schopno dostatečný počet letadel vyrábět, nebo budou ve snížené kvalitě.

O možnosti, že si Turecko pořídí F-16, se již nějakou dobu spekuluje, ale nic nebylo potvrzeno. Podle neoficiálních informací se tato otázka měla ocitnout na stole při diskutování o tom, zda Turecko podpoří vstup Švédska i Finska do NATO. Země s tím měla veliké problémy údajně kvůli tomu, že severské státy poskytují azyl mnoha Kurdům. Ačkoli to nikdo oficiálně nepotvrdil, když Turecko nakonec kývlo, začal se rozebíhat i obchod s F-16.

Nová letadla F-16 a modernizace starších

Turecko je vlastní, ale ve starších verzích, které se nemohou té nejmodernější rovnat. Podle dostupných informací by nyní mělo získat asi 30 nových F-16 Blok70/72 a zhruba 70 svých starších letounů nechat modernizovat na tuto verzi. Sice nepůjde o letadla páté generace, ale mezi letouny generace čtvrté jde o špičku. Mají například radar AESA, jímž současné turecké stíhačky nedisponují.

Také by mělo získat nejnovější verzi radarem naváděných raket vzduch-vzduch AMRAAM, které mají mnohem větší dosah a jsou odolnější proti rušení než starší verze, jež Turecko používá. Země moderní letadla kvůli svým ambicím potřebuje. Třeba i jako protiváhu silnému izraelskému letectvu. Ale i řeckému, ruskému nebo syrskému, které mělo získat moderní verze letadel MiG-29.

iZdroj fotografie: Bangladesh Air Force / Creative Commons / CC BY-SA

Ve snahách získat letoun páté generace ale Turecko pokračuje. Nyní se spoléhá hlavně na svůj program TF-X. Na jeho vývoji stále se zlepšující turecký letecký průmysl pracuje již několik let. Model tohoto letounu v měřítku 1 : 1 vystavilo Turecko na veřejnosti už v roce 2019 na aerosalónu v Le Bourget v Paříži.

Turecko a Pákistán pracují na novém stroji

Už předtím v říjnu 2018 bylo oznámeno, že byly vybrány motory pro letoun TF-X jeho budoucím výrobcem tureckou firmou TAI (Turkish Aerospace Industries), šlo konkrétně o modely F110-GE-129 nebo F110-GE-132. Derivát motoru F110 bez přídavného spalování, tedy motor GE F118, totiž vyrábí turecká státní firma Eskisehir Tusas Engine Industries, sesterská společnost TAI na zakázku pro USA. 

iZdroj fotografie: Uživatel JohnNewton8 / Creactive Commons / CC BY-SA

Nicméně turecká strana se netají tím, že ve svém novém letounu 5. generace uplatní i transfer technologií z Ruska, i když současné sankce to poněkud komplikují. Jak je vidět na příkladu systému S-400, Turci si ale umí v tomto směru poradit. Přesto se Turecko v únoru 2022 nakonec dohodlo na partnerství při dalším vývoji TX-F i s Pákistánem. Spekuluje se, že především kvůli vysokým nákladům na vývoj takovéhoto stoje. Turecko se totiž dlouhodobě potýká s ekonomickou krizí.

Prototyp stíhacího letounu by podle zveřejněných plánů měl být představen v roce 2023 a o dva roky později je naplánovaný jeho první let. Výroba by pak měla začít v roce 2029, i když projekt mohou pochopitelně potkat různé těžkosti. Každopádně jak Turecko, tak Pákistán potřebují moderní letadla kvůli konfliktům, do nichž mohou být vzhledem k „horkým místům“ ve svých regionech zapojeny. Také ale logicky hodlají stíhačku nabízet dalším zájemcům, neboť náklady se samozřejmě musejí vracet.

Jak hodnotíte rozhodnutí Turecka spolehnout se na F-16 a pak vlastní letadlo?

Zdroj: MilitaryWatchMagazine, Firstpost

Článek Turecko si pořídí nejmodernější verzi stíhaček F-16. Přesto muselo slevit, chtělo letouny páté generace se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Prototyp vzlétne nejspíše příští rok

Jméno dronu Kizilelma (Červené jablko) je převzato ze sbírky básní Kizil Elma od tureckého básníka a nacionalisty Ziya Gökalpa. Má se jednat o proudový jednomotorový podzvukový bezpilotní letoun se schopnostmi stealth, s hlavním úkolem být platformou pro celou řadu nesené výzbroje a dopravovat ji rychle a nepozorovaně do prostoru, kde operuje nepřítel. Letoun je vyvíjen v rámci projektu MIUS (Muharip Insansiz Ucak Sistemi). První let prototypu by měl údajně proběhnout ke 100. výročí založení Turecké republiky (29. říjen 2023).

Zahájení stavby prototypu tohoto dronu společnost oznámila v březnu letošního roku, kdy vypustila do světa zprávu o již připravené montážní lince. Podle zveřejněných údajů by měl dron mít řadu pokročilých schopností a vlastností. Jednou z nich je velmi nízký radarový průřez čili schopnost stealth. Ta záleží na tvaru letadla, ale i na materiálech a nátěru, který je při jeho stavbě použit.

Jak velký nakonec bude radarový průřez skutečného produkčního stroje, to ovlivní nejen tvar dronu, který svou konstrukcí připomíná moderní stíhačky, ale i to, jaké speciální materiály bude moci výrobce pro vlastní konstrukci draku zajistit. Otázkou je, jak se do projektu promítne válka na Ukrajině, protože stroj má být poháněn motory AI-322F a AI-25TLT od ukrajinské firmy Ivčenko-Progress.

Tato firma je těžce zasažena boji na Ukrajině, a dokonce se přes její areál pohybuje linie fronty. Původní motory AI-25 najdeme na českých L-39, čínských JL-8 a K-8J nebo na starých dopravních letadlech Jak-40. Nejnovější varianta Al-25TLT má oproti straším verzím AI-25 nižší hmotnost a spotřebu paliva, to vše při tahu přes 17 kN. Nový AI-322F je motor s přídavným spalováním a má pohánět letouny až do rychlosti Mach 1,6.

Střely k útoku na pozemní cíle, lodě i letadla

Kizilelma rozhodně nebude žádný malý dron, což napovídá srovnání osob a modelu 1:1 na fotografii, který slouží především k přípravě výrobní linky a naplánování materiálových toků při výrobě. Finální produkční verze se silnějším motorem, i když její přesné rozměry známé dosud nejsou, bude mít údajně maximální vzletovou hmotnost kolem 6 tun a nosnost nejméně 1,5 tuny. Pro srovnání, Bayraktar TB2 má maximální vzletovou hmotnost 700 kilogramů a užitečné zatížení 150 kilogramů.

Nesenou výzbroj by měla tvořit směs různých střel a bomb. Počítá se s tím, že by nový dron měl být schopen nosit protitankové rakety L-UMRAS nebo laserem naváděné mikropumy rodiny MAM, které jsou známé ze současného portfolia výrobků společnosti Bayraktar. Ale zřejmě unese i celou řadu mnohem větších střel vzduch-země či přesně naváděných pum, jež dnes nosí bojové letouny. Vybaven by mohl být například i protilodními střelami nebo raketami na boj s protivzdušnou obranou.

iZdroj fotografie: Selcuk Bayraktar / Creative Commons / CC BY-SA

Některé prameny tvrdí, že zvládne nést i střely vzduch-vzduch, aby se mohl pouštět do boje s jinými drony, lehkými bojovými letouny a vrtulníky. To je velmi ambiciózní plán. Dron by měl být schopen přistávat a startovat z velmi krátkých drah. Jeho maximální rychlost má dosahovat 900 kilometrů v hodině, i když cestovní rychlost bude i u nadzvukové verze samozřejmě menší.

Kizilelma s radarem AESA a výbornou manévrovatelností

Přesnější údaje známe u počáteční podzvukové verze s motory AI-25TLT, která bude mít maximální vzletovou hmotnost 5 500 kilogramů a užitečnou nosnost 1 500 kilogramů (z toho 1 000 kilogramů munice). Výdrž ve vzduchu je vypočítána na pět hodin, dostup 12 000 metrů, dolet 2 000 kilometrů (při použití satelitní komunikace) a rychlost letu na 800 km/h.

Vybaven by byl i výkonným radarem AESA a lze předpokládat, že i dalšími prvky vybavení pro průzkum. Zároveň výrobce slibuje skvělou manévrovatelnost. Drony Kizilelma mají také podle tureckých údajů operovat z nové turecké lehké letadlové lodě TCG Anadolu. Toto plavidlo o výtlaku 27 000 tun vstoupí letos do služeb tureckého námořnictva.

Podle plánů společnosti Baykar by však Kizilelma měl být jen prvním krokem. Firma počítá již nyní s tím, že by na jeho základě postavila novou verzi, zatím pracovně nazývanou Kizilelma-B. Ta by měla být vybavena novým motorem, již zmíněným AI-322F, vyvinutým a vyrobeným ve spolupráci ukrajinské Ivčenko-Progress a turecké Tusaş Engine Industries. Měl by 2,5krát větší výkon a dronu by dodával maximální rychlost přesahující rychlost zvuku.

Jak velký úspěch ve světě může mít v budoucnu nový turecký stealth dron?

Zdroj: BulgarianMilitary

Článek Turecký Bayraktar představil podobu stealth dronu Kizilelma. Prototyp by měl vzlétnout již v příštím roce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko vojenskou kampaň v Sýrii neschvaluje

Ruské vyjádření přichází těsně poté, co turecký prezident, Recep Tayyip Erdogan, den předtím opakovaně hrozil zahájením vojenské kampaně cílené na kurdské „teroristy“. „Podnikáme další dílčí krok k vytvoření 30kilometrové bezpečnostní zóny podél naší jižní hranice. Provedeme čistku v Tell Rifaatu a Manbidži,“ uvedl s odkazem na dvě severosyrská města. 

Zmíněná města přitom nejsou jediná, jež se momentálně nachází v tureckém hledáčku. Dle Erdogana budou turecké síly po „vyčištění“ měst postupovat i do dalších regionů, které jsou v držení bojovníků Strany kurdských pracujících (PKK). Přičemž výhružky byly směřovány také k Lidovým obranným jednotkám, syrsko-kurdské skupině, již turecký prezident považuje za součást PKK.

Ruští představitelé dle slov Zacharovové „chápou“ a respektují obavy Turecka z možného ohrožení národní bezpečnosti, kterou mohou nestabilní pohraniční oblasti představovat, zároveň však považují turecký zásah za mimořádně riskantní.

Zacharovová uvedla, že přetrvávající problém v oblasti lze vyřešit pouze stálou přítomností syrských jednotek. Dle podmínek uvedených v dohodě, kterou Rusko uzavřelo s Tureckem v roce 2019, mají přitom v oblasti zajišťovat bezpečnost společné hlídky obou zemí. Zajímavé je, že během posledních týdnů se jedná v pořadí již o několikátou zprávu o rostoucích nepokojích v Kurdy ovládaných severních oblastech Sýrie. Jakožto i o možných změnách na poli zahraniční politiky nejen Turecka, ale také Izraele.  

Možný ruský útok na izraelské letouny

Přibližně tři týdny nazpět zaplavily internet zprávy o nepotvrzeném ruském útoku raket S-300 na izraelské letouny. K použití raket země-vzduch mělo Rusko přistoupit poté, co izraelské vzdušné síly podnikly rozsáhlý útok na několik pozemních cílů poblíž města Masjaf v severozápadní Sýrii. Syrská armáda se měla pokusit odrazit izraelský útok na výzkumné středisko pomocí vlastních protiletadlových střel. Ty však nebyly při zneškodnění cílů úspěšné, a to nejen nyní, ale ani při minulých útocích.

Dne 17. května pak byla zveřejněna zpráva potvrzující použití ruských protiletadlových raketových systémů S-300 v oblasti, kde operují ruské jednotky. Zda byly střely skutečně vypáleny ruskou armádou není jisté, ovšem je to velice pravděpodobné, protože bez jejího povolení nesměla syrská armáda systémy nikdy využívat. 

Vzhledem k tomu, že rakety byly vypáleny bez radarového zaměření, pravděpodobně se jednalo spíše o jakousi demonstraci síly, nežli o snahu izraelská letadla skutečně neutralizovat. Ovšem pokud za vypálením raket stála skutečně ruská armáda, nelze přehlédnout možný posun v kruzích ruské i izraelské zahraniční politiky.

Raketové systémy v rukou syrské armády

Rakety S-300 (pravděpodobně variantu S-300PMU-2) dodávalo Rusko do Sýrie od září 2018. Rakety však nebyly nikdy použity v ostrém boji, ačkoli si některé dřívější zprávy pohrávaly s myšlenkou, že systémové radary mohly být v minulosti použity k navádění raket jiných, méně přesných raketových systémů protivzdušné obrany. A to právě k zachycení izraelských střel. 

Sýrie měla systémy S-300 obdržet již kolem roku 2013, ovšem vzhledem k tehdejší nespokojenosti izraelské vlády a patřičnému tlaku na ruské představitele byla Moskva nakonec od dohody na postoupení systémů Sýrii donucena odstoupit.

A není se čemu divit, rusko-izraelské vztahy nabíraly od rozpadu Sovětského svazu na síle závratnou rychlostí a před rokem 2018 byly obzvlášť pevné. Právě v roce 2018 však vztah obou zemí utrpěl pořádnou ránu. Rusko tehdy obvinilo Izrael z použití ruského pozorovacího letounu Iljušin Il-20 jako štítu proti syrskému útoku. Letoun byl v září 2018 zasažen a všichni pasažéři zemřeli.  

Ještě téhož roku pak Rusko dodalo Sýrii systémy S-300 a navzdory tomu, že syrský vojenský personál byl k obsluze protiraketových kompletů patřičně vycvičen, zpočátku byly systémy obsluhovány zejména ruskými jednotkami. Ruští představitelé tehdy uvedli, že se jedná o preventivní opatření v případě možných útoků Západu, Turecka či Izraele. 

Ačkoli od té doby čelily syrské síly jak izraelským, tak tureckým útokům, pokud jde o přímý útok na ruské jednotky, obě země byly v tomto ohledu přinejmenším opatrné. Stále však není jisté, kdy syrské síly získaly nad S-300 kontrolu. A vzhledem k tomu, že doposud nebyly systémy v boji nikdy použity, a to ani k odražení izraelských útoků, ani zachycení tureckých střel během intenzivní přestřelky s tureckou armádou na začátku roku 2020, se nabízí otázka, proč ruská armáda předala syrským jednotkám kontrolu nad systémy právě nyní. Či zda ji skutečně předala. 

Turecku chybí moderní stíhací letouny

Zatímco tedy ještě v roce 2020 mělo vzdušný prostor nad syrskými pohraničními oblastmi pod palcem Turecko, rozmístění systémů S-300 kontrolovaných syrskými jednotkami by mohlo tureckou výhodu v oblasti velice rychle negovat. A potenciálně připravit půdu pro významný posun poměru vojenských sil na území Sýrie.

Nehledě na to, že Rusko v posledních letech významně rozšiřuje svou vojenskou přítomnost v zemi. Přičemž původní ruský cíl – podpora syrského protipovstaleckého úsilí – se nyní překlenul spíše k zajišťování strategických pozic a vojenských prostředků. Včetně letounů MiG-31K a Tu-22M3 vybavených hypersonickými balistickými střelami, jež by mohly sehrát zásadní roli v případném konfliktu s NATO.

Vzhledem k ruským základnám v zemi je tedy posílení syrského vzdušného prostoru bezpochyby v ruském zájmu. Což ostatně potvrzuje i rozmístění letounů Su-35 na letišti v Kámišlí – novém zařízení v Sýrii, které se příhodně nachází v blízkosti tureckých hranic.  

Jelikož Turecku chybí stíhačky se schopností stealth, či dokonce stíhačky s pokročilejšími systémy pro elektronický boj, které by se přinejmenším vyrovnaly izraelským F-16l, může náhlá aktivace systémů S-300, nyní evidentně ovládaných syrskou armádou, představovat pro Turecko bezprostřední výzvu k razantnějšímu postupu v hájení vlastních zájmů. Právě s touto skutečností jde ruku v ruce neutuchající zájem turecké vlády o nákup západních stíhaček. A rovněž nedávné odložení nákupu druhé dodávky ruského systému S-400.

Země se začínají stranit spolupráce s Ruskem

Co se Izraele týče, není pochyb, že izraelští představitelé si konfrontaci s Ruskem v Sýrii nikterak nepřejí. A Moskva si ji nejen nepřeje, nýbrž si ji rozhodně nemůže dovolit. Zejména v době, kdy byla její schopnost zásobovat ruské síly v Sýrii značně omezena. A to poté, co se Turecko v reakci na ruskou invazi Ukrajiny odvolalo na úmluvu z Montreuxu (zjednodušeně zákaz proplouvání válečných lodí Bosporem a Dardanelami válčících států).

V dubnu propluly Tureckem ovládanými průlivy z Černého moře, za účelem zásobování ruské armády v Sýrii, pouze dvě lodě. Pro srovnání, před invazí tudy proplouvalo v průměru 4–5 plavidel týdně. Jedná se tudíž o výrazný pokles. Turecko navíc uzavřelo svůj vzdušný prostor pro všechna ruská i civilní letadla, která do Sýrie přivážejí ruské jednotky. Čímž Moskvu uvrhlo do velice svízelné situace.

US ambassador of religious freedoms, on if a new Turkish attack on Syria would lead to Turkey’s SNA mercenaries committing new war crimes against minorities:

„We’ll ask Turkey to hold these groups accountable.“

As though Turkey weren’t engineering all aspects of this genocide. pic.twitter.com/o8noNuJh31

— Lindsey Snell (@LindseySnell) June 3, 2022

Pokud tedy za odpálením S-300 skutečně stály ruské síly, jednalo se pravděpodobně o snahu Moskvy naznačit Izraeli, že není Ukrajinou zaneprázdněna natolik, aby v případě rozšíření izraelské kampaně v Sýrii jen nečinně přihlížela. I když tedy Rusko o rozpoutání konfliktu nestojí, už tento krok sám o sobě svědčí o tom, že chřadnoucí vztahy Izraele a Ruska, ale i Turecka a Ruska se možná brzy úplně rozpadnou. Naopak Izrael a Turecko by mohly brzy najít společné cíle, a to nejen na poli ekonomickém.

Rozšíření izraelské kampaně na území Sýrie (proti íránským milicím) je tedy sice momentálně nepravděpodobné, ovšem to samé se rozhodně nedá říci o Turecku. I když nelze přehlížet fakt, že NATO má na syrskou krizi, jakožto i na pozici Kurdů, zcela jiný názor nežli Turecko, skutečnost, že se od Ruska pomalu, ale jistě odklánějí i dlouholetí spojenci, kteří své společné zájmy ještě donedávna urputně hájili, začíná být očividná. A pokud Moskva svůj postoj brzy nezmění, může se dost dobře ocitnout v naprosté izolaci. 

Jak se podle vás bude vztah Turecka a Ruska dále vyvíjet?

Zdroj: MillitaryWatchMagazine, TheDefensePost, TimesOfIsrael, Forbes

Článek Pohyblivé písky Blízkého východu: Turecko je připraveno zahájit ofenzívu v Sýrii. Politické vztahy Ruska a Izraele jsou na bodu mrazu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vojáky museli Osmané poslat jinam

Situace Osmanské říše na severu Afriky nebyla jednoduchá. Měli zde jen velmi omezené síly, mnohé vojáky museli odeslat do jiných částí říše, aby pomáhali v bojích třeba při povstání v Jemenu. V Libyi tak zůstaly především jen policejní jednotky. Itálie se domnívala, že její kampaň bude díky tomu snadná, a proto se ozbrojené síly na obsazení území ani příliš nepřipravovaly.

Válka začala 29. září 1911, ale vlastní operace byly zahájeny až o několik dní později. Italské námořnictvo nejprve začalo ostřelovat Tripolis a poté město obsadil námořní výsadek. Invazní síly měly kolem 20 tisíc vojáků a jejich cílem byla i další města jako Tobruk atd. Problémy měli Italové především v Benghází.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Reakce Osmanů nebyla nijak rychlá, měli zde jen omezený počet vojáků. Začali sem proto posílat důstojníky, kteří cestovali jako civilisté. Pro zajímavost, jedním z nich byl i budoucí zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk. Ti začali v Libyi organizovat odpor polopartyzánských jednotek tvořených především místními obyvateli a pokoušeli se jim i propašovat po moři zbraně. Nakonec dali dohromady asi 8 tisíc Osmanů a 20 tisíc místních domorodých obyvatel, kteří se italské invaze z různých důvodů obávali.

První prohra Italů a masakr jejich vojáků

Již 23. října utrpěli Italové první porážku u Shar al-Shatt na předměstí Tripolisu. Zde přišli o jednotku čítající zhruba 500 vojáků. Mnozí z těch, kteří se vzdali, byli navíc následně osmanskými bojovníky a domorodci zmasakrováni. Italům začalo být jasné, že to v Libyi nebudou mít snadné a museli sem posílat posily, kterých bylo nakonec až 100 tisíc. Dne 5. listopadu 1911 Itálie sice vyhlásila nadvládu nad územím, ale ovládala jen pobřežní enklávy.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Itálie se snažila do bojů nasadit i tehdy nejmodernější techniku, kterou disponovala, včetně letadel a vzducholodi, přičemž zvláště letadla (typu Blériot XI, Farman, Nieuport a Etrich Taube) byla ve vojenských operacích použita vůbec poprvé. Pilot Carlo Piazza 23. října poprvé v historii vykonal průzkumnou leteckou misi přeletem nad liniemi nepřítele. O několik dní později jiný pilot vrhal z letadla speciálně upravené granáty jako první letecké bomby. Osmané naopak vůbec poprvé jeden z letounů sestřelili. Italové používali i bezdrátovou komunikaci.

Válka se nakonec dostala do mrtvého bodu. Italové ovládali velké aglomerace na pobřeží Středozemního moře, avšak venkov a menší města byly pod kontrolou osmanských a místních sil. Občas se snažily italské síly napadnou, ale většinou byly zahnány zpět palbou, kterou podporovala i válečná plavidla. Naopak Italové se jen výjimečně pokoušeli o výpad z jimi ovládaných území u pobřeží.

Italská převaha na moři

Součástí války byly i boje na moři, v nichž mělo italské námořnictvo jednoznačnou převahu. Bojovalo se i v Rudém moři, kde v lednu 1912 italská eskadra potopila několik dělových člunů v zálivu Sifuda. V únoru pak italské námořnictvo zničilo několik lodí u Bejrútu. Pak již osmanské námořnictvo bylo v hluboké defenzívě, i když se snažilo do Libye pašovat zbraně. A to třeba i za pomoci malých plachetnic.

Partyzánský způsob boje, jenž Osmané s místními praktikovali, i masakr vojáků u Shar al-Shatt znamenal tvrdou odvetu ze strany italských sil. V reakci na zabití 500 vojáků Italové reagovali represemi, při kterých zabili několik tisíc místních obyvatel. Velký počet Libyjců byl za aktivity proti Italům popraven. Odhaduje se, že si konflikt vyžádal až 100 tisíc civilních obětí.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Během války Itálie obsadila i Dodekanéské ostrovy v Egejském moři u pobřeží dnešního Turecka. Říše se dostala do další složité situace, protože na Balkáně vypukly boje s místními státy. Nakonec 18. října 1912 Osmanská říše a Itálie podepsaly mírovou smlouvu. Osmané se nakonec ze severu Afriky stáhli. Nedostali zpět ani obsazené ostrovy v Egejském moři. Do situace brzy zasáhla i první světová válka, při níž země stály na opačné straně. Itálie neměla ani dostatek sil, které by v Africe udržovala, a stále tak ovládala jen pobřeží.

Podstatně eliminovat odpor místních kmenů se podařilo až ve 20. letech 20. století, ale vykořenit jej se nikdy zcela nepodařilo. Avšak tím, že Itálie obsadila pobřežní enklávy, kde byla většina úrodné půdy, místní obyvatele trápil i hladomor. Libye se o mnoho let později stala nástupním územím Italů i Třetí říše proti pozicím Velké Británie v Egyptě. Celé území se posléze stalo místem bojů i během druhé světová války. Svoji výraznou stopu pak zde zanechali i českoslovenští vojáci, kteří pod velením plk. Klapálka například úspěšně bránili přístav Tobruk.

Jak velké právo měla Itálie na sever Afriky?

Zdroj: Wikijii, autorský text Víta Lukáše

Článek Před první světovou válkou se Italové tvrdě střetli s Osmanskou říší. Bojovali o území současné Libye se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Původní Bayraktar unese málo zbraní

Ačkoli je TB2 bezpochyby kvalitní a cenově dostupnou zbraní, což opakovaně dokázal, má oproti opravdu moderním dronům několik omezení. Jedním z nich je malá operační vzdálenost od řídící základny, která je jen kolem 150 kilometrů. Také unese pouze 150 kilogramů nákladu, je proto možné ho vyzbrojit jen menšími protitankovými raketami nebo takzvanými mikropumami. I jeho letová výška je maximálně 4 kilometry.

Z tohoto důvodu se Turecko snažilo na základě svých zkušeností vyvinout stroje, jež by se vyrovnaly velkým dronům, jakými jsou třeba MQ-9 Reaper. V roce 2018 proto firma představila nový projekt dronu nazvaného Bayraktar Akinci. Jednalo se o dvoumotorový stroj, který je jednou tak delší než předchozí TB2. Díky spolupráci s Ukrajinou ho turecká firma vybavila dvěma turbovrtulovými motory Ivchenko-Progress AI-450C.

První let uskutečnil první prototyp PT-1 v září 2019, svůj druhý let v lednu 2020 a pak přeletěl řízen operátorem na základnu Corlu v provincii Tekirdag k dalšímu testování, které začalo v květnu 2020. PT-2, druhý prototyp, dokončil své testování v srpnu 2020, první let třetího prototypu Bayraktar Akinci byl úspěšně dokončen v březnu 2021. První střelecký test Akinci úspěšně skončil v dubnu 2021.

iZdroj fotografie: Uživatel CeeGee / Creative Commons / CC BY-SA

Munice, vyvinutá tureckým výrobcem zbraní Roketsan, během testování zahrnovala laserem naváděnou inteligentní mikro munici (MAM), konkrétně MAM-T, MAM-C a MAM-L. Letové testy prvního sériového UCAV Bayraktar Akinci byly dokončeny v květnu 2021 a poté již začala dohotovené drony přebírat turecká armáda. 

Akinci je dron o délce 12,2 metru, vysoký 4,1 metru a rozpětí křídel činí 20 metrů. Jeho maximální vzletová hmotnost je 5,5 tuny. Dva motory mu umožňují dosáhnout rychlosti až 361 kilometrů v hodině, i když běžně létá rychlostí kolem 240 kilometrů v hodině. Dokáže operovat ve výšce přes 12 kilometrů, běžná operační výška je však 9 kilometrů. Ve vzduchu vydrží až 25 hodin, záleží na velikosti nákladu.

Až osm zbraní včetně velkých nomb

Právě ten je nespornou výhodou oproti TB2. Akinci totiž unese až 1 350 kilogramů výzbroje, průzkumného zařízení nebo další výbavy. Vše lze v různých kombinacích umístit na osm závěsných bodů. Mezi zbraně, které může nést, patří střela Cirit, „chytrá” munice Bozok, minipumy MAM-L (termobarická), MAM–C (vysokovýbušná), protitankový raketový systém dlouhého doletu (L-UMTAS), „železné” pumy MK-81, MK-82 , MK-83 upravené přídavným modulem na řízené pumy kategorie JDAM. 

Turecko pro ně totiž podobně jako USA vyvinulo sadu, která bombám umožňuje přesně zaměřovat cíl a dělá z nich chytrou munici. UCAV může být také vyzbrojen střelami vzduch-vzduch Gokdogan a Bozdogan a též naváděnou bombou MK-82 přeměněnou pomocí přídavného skládacího křídla na kluzákovou bombu s prodlouženým dosahem. Dron zvládá i střelu SOM-A.

iZdroj fotografie: Uživatel CeeGee / Creative Commons / CC BY-SA

Své schopnosti stroj prokázal při mnoha testech. Například v dubnu letošního roku uskutečnila turecká armáda test, při kterém nový stroj ve spolupráci s TB2 zaútočil na námořní cíl. Menší dron ho lokalizoval a nasvítil laserem. Akinci na něj svrhl pumu MK-82 JDAM, jež má hmotnost 227 kilogramů.

Vyspělé elektronické systémy

Kromě těchto schopností má dron i velmi vyspělou avioniku a zařízení pro průzkum a zaměřování. Tento hi-tech bezpilotní letoun byl navržen k provádění různých operací, včetně spolupráce s pilotovanými i bezpilotními letouny. Je vybaven duálními satelitními komunikačními systémy, radarem vzduch-vzduch, elektronickými podpůrnými systémy, protikolizním radarem a radarem se syntetickou aperturou.

Letoun přímo ovládá systém umělé inteligence, který usnadňuje jeho řízení operátorovi, často i využíváním různých automatických a poloautomatických letových režimů. Vybaven je i dalšími systémy, jež umožňují velmi efektivní průzkum a přesné navádění zbraní. Turecko již před nějakou dobou oznámilo, že drony získá první zahraniční uchazeč. Obdržet by je měl v roce 2023.

Kdo jím bude, zatím není jasné, ale z logiky věci jasně vychází, že by zákazníkem měla být Ukrajina. Má dobré zkušenosti s TB2. Ale hlavně dodává do nových tureckých dronů motory a není nepravděpodobné, že si jejich dodávky podmínila úhradou v podobě několika sériových strojů pro svou armádu. A je nade vší pochybnost, že podobné stroje potřebuje, aby mohla co nejlépe čelit ruské hrozbě.

Je Akinci schopen konkurovat americkému Reaperu?

Zdroj: AirforceTechnology, TheDefensePost

Článek Turecko na oblohu vysílá nový dron Akinci. Zvládne mnohem více než jeho starší slavný sourozenec Bayraktar TB2 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kvůli koupi S-400 je v NATO veřejná „zlá krev”

Objednalo si ho v roce 2017 k veřejně prezentované velké nelibosti USA, které zemi nabízely jiné systémy. Turecko ale dalo přednost ruskému systému S-400, jenž je považovaný za opravdovou světovou špičku. Jeho první část země obdržela v roce 2019. Spojené státy za to Turecko potrestaly tím, že ho vyřadily z možnosti získat letouny páté generace F-35, o které země stála a měla se podílet i na jejich výrobě. Obávaly se, že by se interakcí s těmito tureckými letouny mohlo Rusko naučit, jak s nimi účinněji bojovat.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Šéf tureckého vojenského nákupního úřadu Ismail Demir nyní potvrdil, že jeho země jedná s Ruskem o dodávkách S-400 i v této době. I když se Rusko ocitá v mezinárodní izolaci, především ze strany zemí NATO, kvůli své invazi na Ukrajinu. Turecko i přes to, že je členem aliance, s ním styky udržuje a stále obchoduje. Také se snaží být zprostředkovatelem mírových jednání, která však zatím nikam nevedla.

Podle Turecka to ale není tak, že by se země nyní rozhodla nakoupit od Ruska nějaké nové zbraně. Údajně se jen jedná o druhou část dodávky podle dohody, která byla uzavřena v roce 2017. Ta se prý zdržovala kvůli jednáním o spolupráci a zapojení Turecka do výroby části systému. Proto se uzavírá až nyní. Otázkou ale je, jaká bude reakce USA, zda dle veřejné reakce Turecko nepřijde například o možnost získat i modernizované F-16, o kterých se mluví.

Lepší než předchozí zbraně

Systém S-400 je založen na S-300 vyráběném ještě za dob Sovětského svazu. Rusko se na jeho základě rozhodlo vyrobit ještě sofistikovanější zbraň, která by dokázala vyrovnávat vzdušnou převahu západních zemí. Zároveň je schopen i protiraketové obrany, protože různé druhy střel, včetně přesně naváděných, jsou stále častěji používanou zbraní k různým druhům útoků. Má být dvakrát tak účinnější než S-300.

S-400 tak umí detekovat a ničit letadla, bezpilotní letouny nebo balistické a řízené rakety do dálky 400 kilometrů a výšky 30 kilometrů. Je schopen sledovat až 36 cílů v jednom okamžiku. Používá několik druhů raket, vždy podle toho, jaký druh cíle a v jaké vzdálenosti potřebuje zasáhnout. S-400 je v plné verzi ve výzbroji Ruska. Exportní verze mají některé pokročilé funkce omezené.

Zkusme si představit trochu jiný scénář, než nám prvoplánově předkládají současná světová a evropská média. Jak moc by bylo od věci, kdyby navenek bylo Turecko vyčleňováno z NATO za obchodní spolupráci s Ruskem na poli nákupu jeho nejmodernější vojenské techniky s velkým mediálním tartasem, a přitom v závětří neveřejných diplomatických jednání a jednání tajných služeb by k této akci bylo přímo vybízeno, nebo by dokonce tuto „práci” dostalo od svého partnera v NATO „za úkol”.

Může jít o trik?

Turecko je ale stále členem NATO, a to jedním z nejvýznamnějších a největších na jižním a jihovýchodním křídle. Důvod tohoto možného a samozřejmě utajovaného jednání špiček NATO, USA a Turecka je nabíledni. Turecko je pro Rusko seriózní, a tak trochu zavázaný partner, zvláště od okamžiku, kdy ruské tajné služby údajně včas varovaly Erdogana před pokusem jeho generálů jej svrhnout, před snahou jej zajmout komandem, či zlikvidovat bombardováním v jeho sídle.

Veřejně dělá svoji vlastní nezávislou a „samostatnou” politiku na mezinárodní scéně, a často se tak dostává verbálně do rozporu se stanovisky NATO a EU. A jeho tvrdé postupy například vůči Kurdům jsou v ruské věrchušce mlčky schvalovány, což Erdogan dobře ví. To jsou fakta, neochotně potvrzovaná z různých stran a pramenů. Stále více izolované Rusko se pochopitelně snaží svoji izolaci jakkoli protrhnout.

A jestli se mu podle jeho názoru nabízí možnost dokonce nahlodat jednotu samotného paktu NATO přes Turecko, může nastat situace, kdy přání se stane otcem myšlenky, a nebo to Rusko prostě jen zkusí. Prodá Turecku, členu NATO, svůj supermoderní systém PVO S-400 v exportní verzi, aby si ho ještě více zavázalo, či alespoň zviklalo jeho prostřednictvím jednotu celého NATO.

Nyní nastane okamžik, kdy Turecko ruský PVO systém S-400, byť v exportní verzi, doveze domů. Není vůbec pochyb, že odborníci aproximací stávajících možností exportní verze systému S-400 dle architektury například jeho elektroniky, uniklých informací a dílčích „průlomů” tajných služeb o S-400 poměrně přesně odhadnou skutečné vlastnosti a schopnosti „ostré” verze, na kterou Rusko tak spoléhá.

Test jednoty protiruské koalice?

Ať už o tom média píší, co chtějí, je jasné, že oficiálně sice na Turecko ostatní členové včetně USA udělají veřejně „ty ty ty!”, ale vzápětí se na celý systém S-400 nadšeně vrhnou všichni možní specialisté z NATO a USA a podrobí ho naprosto detailnímu rozboru. Taková příležitost dostat se k (potenciálně) protivníkově nejmodernější technice v oblasti PVO se prostě neodmítá.

Celá transakce Turecka s Ruskem ohledně S-400 je buď dokladem naprosté zoufalosti ruské věrchušky, která se chytá čehokoli, co by mohlo pomoci za jakoukoli cenu vyhrabat Rusko z pasti sankcí a izolace, nebo brilantní operací západních a tureckých tajných služeb, na základě které si to Rusko alespoň myslí. Jako třetí krajní možnost je, že si je Rusko vědomo znalostí NATO a USA o systému S-400.

Ty se mohly provalit někde jinde a někdy jindy a pouze využívá této možnosti k otestování jednoty dosavadní protiruské volné světové koalice, navíc dává signál jiným potenciálním kupcům, například Indii a Číně, že nemá problém každému, kdo zaplatí, dodávat i nejsofistikovanější vojenskou techniku, ze které má obavy veřejně prezentované NATO i USA.

Proč Rusko rezignuje na ochranu svých technologií?

Představíme-li si tyto tři možnosti jako vrcholy jakéhosi trojúhelníku pro ty, kdo milují množiny, lze označit celou plochu tohoto vyfabulovaného geometrického obrazce jako nekonečnou množinu bodů, z nichž jeden může skutečně definovat důvody, proč si Turecko dnes v této situaci kupuje a přebírá vojenskou ruskou techniku. I když bodů v onom trojúhelníku a pravděpodobných důvodů je teoreticky nekonečně mnoho, budou zcela jistě reálně omezeny oněmi třemi vrcholy smyšleného trojúhelníku příčin jako jejich krajními body.

Ale úvahy v tomto směru lze ještě dále rozvíjet. Lze totiž nastolit jinou otázku. Proč dnes Rusko prodejem S-400 vlastně rezignovalo na ochranu svých vojenských konvenčních tajemství, které má určené k vlastní obraně? Mohlo by to bohužel znamenat, že si je své slabosti v dané oblasti vědomo a pravděpodobně touto cestou svoji vojenskou bezpečnost asi neuhájí.

Pak mu totiž logicky nezbývá, než připustit možnost, že nic jiného než použití jaderných zbraní mu už vlastně nezbývá. To je velmi nebezpečné a evidentně se zřetelně v hlavách špiček Ruska možnost odvety prostřednictvím jaderných zbraní stává v rámci jejich logiky šachových partií, kdy oni sami stojí před nemilosrdným matem, stále více a více přijatelná. A to je velmi špatné poselství pro celý svět.

Proč Turecko podle vás stále jedná s Ruskem a nepřipojilo se k sankcím?

Zdroj: TheDefensePost

Článek I přes válku na Ukrajině chce Turecko koupit další části ruského protivzdušného systému S-400, celá transakce je trochu záhada se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Drony se měly na Ukrajině i vyrábět

Drony si Ukrajina před válkou objednala od Turecka, které je vyrábí již od roku 2014. První dostala loni v červenci. Země spolu dokonce jednaly o tom, že se tyto drony na Ukrajině budou produkovat v licenci, a ta recipročně zase Turecku pomůže s motory pro jeho bezpilotní letouny. Podle dostupných informací mohla mít Ukrajina před zahájením ruského útoku asi 20 těchto dronů, další dorazily na začátku března.

iZdroj fotografie: Uživatel Bayhaluk / Creative Commons / CC BY-SA

Rusko se jich po zkušenostech z bojů v Náhorním Karabachu velmi obává. Svědčí o tom fakt, že jeden z prvních leteckých útoků ruských letadel mířil 24. února na jejich základnu. Podle všeho se ale zdá, že s tím Ukrajinci počítali, a přinejmenším větší část strojů se jim podařilo zachránit. I když Rusové tvrdí, že několik Bayraktarů se jim také podařilo sestřelit. Již v minulosti Rusko na Turecko tlačilo, aby drony na Ukrajinu vůbec nedodávali.

Turecko se do vývoje vlastních dronů před lety pustilo především z důvodu amerického embarga na jejich vývoz do své země. Američané se obávali, že by jejich drony Turecko nasadilo proti Kurdům, se kterými jak v Turecku, tak na území Iráku nebo Sýrie turecká armáda a policejní síly prakticky nepřetržitě bojují. Proto na začátku tisíciletí začala společnost Baykar Makina nejdříve s vývojem a výrobou malého dronu, a postupně své schopnosti zdokonalovala.

Stroj vylétne i do osmi kilometrů

Dron je poháněn pístovým motorem s tlačnou vrtulí. Ten je schopen stroji udělit rychlost až 222 kilometrů v hodině, ale většinou létá cestovní rychlostí kolem 130 kilometrů v hodině. Dron je 6,5 metru dlouhý a rozpětí jeho křídel je 12 metrů, maximální vzletová hmotnost je 630 kg. Je schopen se ve vzduchu udržet až 27 hodin a vystoupat do více než 7 300 metrů, vylepšená verze i do 8 000 m. Na konci roku 2021 jich bylo vyrobeno nejméně 257 kusů a výroba intenzivně pokračuje.

Nosnost stroje vyčleněná pro výzbroj (ostatní užitečnou zátěž tvoří především palivo, základní senzorický systém a řídicí systém s vysílačkou) je 150 kilogramů, což umožňuje vybavit stroj TB 2 nejen různými druhy kamer a senzorů, ale i zbraněmi. Dokáže nést až čtyři kusy přesně naváděné munice různých kategorií. Mohou to být například řízené protitankové rakety UMTAS původně vyvinuté pro bitevní vrtulníky T-129 ATAK. Další často využívanou municí jsou laserem naváděné mikropumy MAM, ale i několik dalších druhů zbraní.

Turecko začalo své drony nasazovat i proti Kurdům, jak se Američané obávali, ale velmi úspěšně třeba i při operacích v Sýrii. Drony poslalo i do Libye, kde ničily i ruské protiletadlové systémy Pancir. Země je také začala vyvážet, jedním z odběratelů byl Ázerbájdžán, který je nasadil v boji o Náhorní Karabach. Dronům se tehdy podařilo zničit značný počet arménské vojenské techniky a obranných pozic, a přispěly tak velkou měrou k ázerbájdžánskému vítězství.

Jak moc mohou drony zasáhnout do výsledku války mezi Ruskem a Ukrajinou?

Zdroj: Ahvalnews

Článek Turecký dron Bayraktar TB 2 pomáhá Ukrajincům ničit těžkou ruskou techniku. Dokonce mu složili oslavnou píseň se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bojovat musely po vzniku Turecka

Od svého vzniku byla turecká armáda zapojena do několika vnitřních a vnějších konfliktů. Protože některé státy si po rozpadu Osmanské říše odtrhly sporná území, Turci si je chtěli vybojovat zpět. Již ve 20. a 30. letech začala na jejich území i povstání Kurdů, se kterými se turecká armáda potýká dodnes. V Turecku je z větší části řečeno velmi kulantně eliminovala, často za cenu velkých obětí. Ovšem nyní jsou jí trnem v oku kurdské nezávislé enklávy v Sýrii a Iráku.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Do druhé světové války se Turecko příliš nezapojilo, jen na konci vyhlásilo formálně válku Německu a Japonsku. Turecká brigáda se ale po boku USA účastnila války v Koreji a země se stala, vzhledem ke svému strategickému umístění, důležitým členem NATO.

V roce 1974 násilím obsadila část Kypru, což zhoršilo již tak dlouhodobě špatné vztahy s dalším členem NATO – Řeckem. Napětí mezi státy trvá dodnes. Turečtí vojáci se zúčastnili i misí na Balkáně nebo v Afghánistánu, turecké síly pomáhaly třeba v Libyi či Ázerbájdžánu a obsadily severní Sýrii v době bojů s Islámským státem.

Erdoğan vliv armády omezil

Armáda patřila k jakýmsi ochráncům demokratického vývoje Turecka, a pokud se od tohoto směru politici začali odvracet, neváhala uskutečnit puč. To se stalo v roce 1960, 1971 i dalších obdobích. Vše se změnilo v roce 2016, kdy se část vojska snažila svrhnout autoritářského prezidenta Recepa Erdoğana. To se však nepovedlo a následně to vedlo k jeho rozsáhlým čistkám v důstojnickém sboru včetně drakonických trestů.

Podle současných údajů má armáda 355 tisíc aktivních vojáků a 380 tisíc záložníků. Může se opřít ještě o polovojenské složky, jako je Pobřežní stráž či četnictvo, které mají 168 tisíc členů. Podle žebříčků je tak turecká armáda nejen druhá nejpočetnější v NATO, ale 15. nejpočetnější na světě.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Existuje zde povinná vojenská služba, ale řada Turků se z ní může po měsíčním kurzu vykoupit. Na obranu ročně Turecko vynakládá kolem 19 miliard dolarů (418 miliard Kč). V posledních letech prochází jeho armáda modernizací a řadu moderních zbraní zvládá domácí zbrojní průmysl dokonce vyrábět sám.

Celá směsice tanků

Podle Global Firepower mají turecké ozbrojené síly 2 622 tanků, 8 777 bojových obrněných vozidel, 1 278 samohybných děl, 1 260 kusů taženého dělostřelectva a 438 raketových systémů. Zbraně tvoří různá směs moderního, ale i staršího vybavení. Například tanky má Turecko typu Leopard 2A4, které si samo modernizuje, ale i starší Leopard 1. Provozuje třeba i americké M60, některé modernizované na verzi Sabra a další. Konstruuje vlastní tank Altay.

iZdroj fotografie: Uživatel CeeGee / Creative Commons / CC BY-SA

Hlavní bojovou sílu letectva tvoří stíhací letouny F-16. Jeden z nich v roce 2015 sestřelil ruský Su-24, který údajně ze Sýrie vstoupil do tureckého vzdušného prostoru. Turecko se podílelo na vývoji F-35, ale bylo z projektu vyřazeno poté, co se k nelibosti Spojených států rozhodlo si pořídit ruský protivzdušný systém S-400. Proto vyvíjí vlastní bojový letoun TAI TFX. Úspěšné, a to i ve světě, jsou moderní turecké drony Bayraktar TB2 nebo bitevní vrtulníky T-129 Atak, kterých má ve výzbroji 66.

Velmi početné dělostřelectvo

Turecko disponuje i početným dělostřelectvem. Má třeba přes 200 samohybných děl M110 ráže 203 mm a kolem 300 moderních samohybných T-155 Fırtına ráže 155 mm s dostřelem 40 kilometrů. A řadu dalších, včetně mnoha kusů tažených děl a houfnic. Turecká armáda dále má přes tisíc kolových obrněných vozidel kategorie MRAP domácích konstrukce s názvem BMC Kirpi či více než 1 200 obrněných aut Cobra.

iZdroj fotografie: John Herman / Public Domain

Silné je i turecké námořnictvo, což není vzhledem k délce pobřeží země příliš překvapující. Disponuje 16 fregatami, 10 korvetami a 12 ponorkami. V plánu je postavit čtyři nové moderní fregaty třídy Istanbul, první z nich již prochází zkouškami. Mají být vyzbrojeny jak raketami proti vzdušným cílům, tak protilodními raketami. Ve výzbroji má země i moderní německé ponorky Type 214. Silnými plavidly jsou i čtyři protiponorkové korvety třídy Ada.

Jak hodnotíte sílu turecké armády?

Zdroj: Forces

Článek Turecká armáda je druhá nejpočetnější v NATO. Za poslední léta prošla obrovskou proměnou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Osmanská říše byla opravdová mocnost

Historie Osmanské říše začala vznikat na konci 13. století, na místě dnešního Turecka. Její území se neustále rozšiřovalo, a to i směrem na Balkán, i když v té době stála v cestě jejímu rozmachu Konstatinopol. Pozůstatek kdysi mocné Východořímské říše. To se ale změnilo v roce 1453, kdy město dobyl sultán Mehmed II. Z Konstantinopole učinil hlavní město své říše a Turkům v jejich rozpínavosti nestála téměř žádná překážka.

iZdroj fotografie: Fausto Zonaro / Public Domain

Jejich říše byla opravdovou velmocí. Ačkoli byl hlavním náboženstvím islám, proslula svojí náboženskou tolerancí a jiné víry většinou krutě neutiskovala. Snažila se je naopak využít. To bylo v rozporu s děním ve většině evropských zemí, kde většinou bylo jen jedno náboženství, ostatní víry příliš tolerované nebývaly. Země se navíc stala i centrem vzdělanosti a mnoha vědeckých, lékařských a dalších objevů.

První obležení Vídně

V roce 1526 Turci v bitvě u Moháče porazili vojska Ludvíka Jagelonského, tím se jim otevřela cesta do Uher. Po uvolněné koruně česko-uherského krále skočili Habsburkové. Střet byl na spadnutí. Sultán Sulejman I. proto v roce 1529 postavil v Bulharsku velkou armádu, se kterou vytáhl směrem na rakouské město Vídeň. K ní dorazil až v září a brzy se začalo zhoršovat počasí. Město se mu nepodařilo dobýt, odešel tedy s nepořízenou.

iZdroj fotografie: Daniel Hopfer / Public Domain

Tím začalo 150 let trvající napětí mezi habsburským Rakouskem, respektive Svatou říší římskou s Osmany. V letech 1663 a 1664 spolu země vedly válku, kterou vyhrálo Rakousko. Země uzavřely dvacetiletý Vasvárský mír. Uhry byly dlouhodobým bodem sváru. Proti Habsburkům vedl protestanské povstání Imrich Thököly. Na jeho území Habsburkové pořádali výpady a to se stalo záminkou pro turecký útok.

Zkušený, ale arogantní vojevůdce

Sultána Mehmeda IV. k útoku přesvědčil velkovezír Kara Mustafa Paša, jenž nakonec stanul v čele osmanského vojska. Jednalo se o velmi ambiciózního šlechtice s vojenskými zkušenostmi. Sloužil jako velitel v bojích, která říše vedla s Polskem. Zúčastnil se i několika tažení na Ukrajině a jeho vojska dobyla kozácké hlavní město Čyhyryn. I přes své zkušenosti bývá často popisován jako arogantní muž.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Osmanská říše vypravila impozantní vojsko. Nejčastější odhady říkají, že spolu se silami, které dodal Thököly, mělo kolem 200 tisíc vojáků. Jádrem turecké armády byli janičáři, elitní jednotky věrné sultánovi. Byly tvořeny muži z obsazených zemí na Balkáně, kteří byli jako chlapci odvedeni a konvertovali k islámu. Byli skvěle vycvičení, organizovaní a patřili k nejlepším jednotkám na světě. Součástí armády byli třeba i Tataři, potomci Mongolů.

iZdroj fotografie: Uživatel Uploadalt / Creative Commons / CC BY SA

Vídeň se odmítla vzdát

Rakušané doufali, že se jim turecký postup v roce 1683 podaří v Uhrách zdržet. Jejich pevnosti zde však padaly jedna za druhou. Včetně Györu mezi Vídní a Budapeští. Proto nakonec 14. července 1683 dorazila armáda k Vídni a oblehla ji. Kara Mustafa Paša město vyzval, aby se vzdalo, ale to něco takového odmítlo.

iZdroj fotografie: Jacob Hoefnagel / Public Domain

Po prvním obléhání Vídně před 150 lety bylo její opevnění značně posílené. Ještě před příchodem Osmanů zesílilo, o což se postaral zkušený inženýr Georg Rimpler. Velitelem města byl hrabě Starhemberg a jeho zástupcem český šlechtic Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic, který měl mnoho zkušeností z třicetileté války. Odhady vídeňské posádky mluví o deseti až patnácti tisících vojáků a pěti až deseti tisících členů domobrany.

Rakousko samozřejmě mělo i svoji armádu, v jejímž čele stál Karel Leopold Lotrinský. Ta měla ale jen kolem 40 tisíc vojáků a silou se tak nemohla té osmanské rovnat. Rakousko proto začalo volat na pomoc spojence. Tu přislíbil především polský král Jan III. Sobieski, ale například i Benátky. Země jako Francie nebo Anglie a další zůstaly neutrální. K tomu, aby posily k Vídni dorazily, byl třeba čas.

Válka v zákopech a pod zemí

Osmanské vojsko nemělo dostatek děl, aby se mohutnými hradbami do Vídně prostřílelo. Rozhodlo se proto pro obléhací taktiku, jíž bylo hloubení zákopů, díky kterým se vojáci dokázali přiblížit k městu. Z jejich krytu pak mohli vyrážet k útoku. Obránci Vídně je opakovaně odráželi, sami podnikali řadu protiútoků, při kterých ničili turecké vybavení. Na obou stranách přibývaly vysokým tempem ztráty.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Skrytá válka se vedla pod zemí. Jednou z možností bylo vyhloubit tunel pod hradby, nanosit tam střelný prach a odpálit ho. To způsobilo poškození a do průrvy mohla vniknout pěchota. Vídeňští obránci naopak poslouchali zvuky kopání a hloubili vlastní protichodby. Snažili se výbušniny zneškodnit, protistranu zavalit, případně v tunelech probíhaly boje muž proti muži. Hradby začínaly po téměř dvou měsících povolovat. Město potřebovalo pomoc.

Poláci měli slavné husary

Ta se již shromáždila. Rakouskou armádu posílil především polský král Jan III. Sobieski, zkušený válečník, který si prošel i mnoha bitvami s Turky. Nakonec stanul v čele protiútoku. Navíc s sebou přivedl polské husary, což byla skvěle vycvičená těžká jízda. Poznávacím znamením byla křídla z peří. Bývali vyzbrojeni šavlemi, kopím, pistolemi nebo sekyrkami. Jejich účinnost se prokázala již za třicetileté války.

iZdroj fotografie: Uživatel kdkirina5@mail.ru / Creative Commons / CC BY SA

Ačkoli měly tyto posily jen asi 75 tisíc vojáků, Sobiesky se rozhodl 12. září zaútočit. Kara Mustafa Paša udělal chybu, že nedal na rady generálů a nezabezpečil svůj týl. Do poslední chvíle se soustředil na dobytí města, jež mělo na kahánku. Pomoci měla i poslední mina, ale tu se obráncům podařilo zneškodnit. Útokem byli Turci zaskočeni. Navíc útočníci byli odpočatí a motivovaní, Osmané zase unavení a po dvou měsících demoralizovaní.

iZdroj fotografie: Juliusz Kossak / Public Domain

Karu Mustafu Pašu uškrtili

Nejdříve zaútočila císařská pěchota, ale když do boje zasáhli husaři, způsobili v tureckých řadách ohromné ztráty a zmatek. Osmanská vojska začala ustupovat. Nakonec z města zaútočila i posádka, ze které zbývalo asi jen 40 procent z původního stavu. Z bojiště utekl i Kara Mustafa Paša, který se zastavil až v Bělehradě. Zde ho pak na sultánův rozkaz za trest popravili uškrcením hedvábnou šňůrou.

iZdroj fotografie: Michael Wening / Public Domain

Bitva znamenala dramatickou změnu sil v Evropě. Vítězné Rakousko pokračovalo v budování Habsburské říše, do které posléze začlenilo i definitivně Uhry. Osmanská říše vyšla oslabena a začal tak její postupný pád, kdy pomalu v různých konfliktech ztrácela svá území. Pro střední Evropu pak bitva znamenala, že zůstala katolická a pevně v područí habsburského domu.

Jak se mohly změnit dějiny Evropy, pokud by Turci vyhráli?

Zdroj: Česká televize, Vojenský historický ústav

Článek Druhá bitva o Vídeň: Konec nebezpečí islamizace Evropy a začátek konce Osmanské říše se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V syrské provincii zahynuli turečtí důstojníci

O tom, že zde jsou zájmy Turecka velké, svědčí i skutečnost, že při útoku na provincii bylo zabito i několik tureckých důstojníků. Turci dodali spřáteleným skupinám nějaké ruční protiletadlové zbraně, ale to zdaleka nestačilo. Nyní se ukazuje, že na území ovládané islámskými džihádisty poskytlo i nejméně tří baterie amerických protiletadlových systémů MIM-23 Hawk. Mají dosah až 45 kilometrů.

iZdroj fotografie: Public Domain

Nejde o žádný supermoderní systém, většina vyspělých zemí ho již nahradila jinými. Do služby totiž tyto protiletadlové komplety vstoupily již v roce 1959. Jsou tedy obecně považované za zastaralé. Turecko ale provozuje verzí Improved Hawk. Ta byla v mnoha ohledech modernizovaná a disponuje mnohem lepšími vlastnostmi než původní systém. Protože jde o americkou technologii, Turecko by správně mělo mít k předání raket islamistům souhlas USA.

Nebezpečné hlavně pro starší letadla

Přes zastaralost systému Hawk tento krok výrazným způsobem posílil protiledadlovou obranu provincie. Může být nebezpečný především pro syrské letectvo, které je z velké části vybaveno letouny jako MiG-21 a MiG-23. Ty mají starší verze systémů obrany proto raketám naváděných radarem. Teoreticky by se mohly držet na hranici výškového dosahu raket Hawk, ale to by jim znemožnilo jakékoli přesné bombardování.

iZdroj fotografie: Public Domain

V posledních týdnech se začínají množit zprávy o útocích syrských i ruských sil na provincii Idlib. V médiích se objevily spekulace, zda nejde o předehru k nějaké větší akci. Letectvo by se pak museo s hrozbou Hawků vypořádat. Úkol by pravděpodobně připadl na Rusy a jejich Su-34, což jsou moderní letouny, které se mohou proti takovým protiletadlovým systémům úspěšně bránit. Ty by musely pročistit cestu staršímu syrskému letectvu.

Zdroj: Militarywatchmagazine

Článek Sýrie v ohrožení: Turecko dodalo džihádistům protiletadlové komplety Hawk se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nemožnost utvořit frontu

Zde především Britové, ale i jejich další spojenci, vedli válku proti Osmanské říši. Její síla tu byla větší než Britů. Velkou roli hrál i zdejší pouštní terén. A tak nezbylo nic jiného než se uchýlit k taktikám asymetrické války. Při ní se zvláště osvědčil Thomas Edward Lawrence. Původním povoláním archeolog, který uměl arabsky a dobře znal místní kulturu. V současné době je i díky filmu a knize známý jako Lawrence z Arábie.

iZdroj fotografie: Public Domain

Po vypuknutí války nastoupil dobrovolně k armádě. Byl umístěn ke zpravodajské jednotce Arab Bureau v Egyptě. Spolu s dalšími britskými důstojníky v roce 1916 odcestoval do Mezopotámie s cílem organizovat místní arabské bojovníky, kterým se nelíbila nadvláda Osmanů. Mnohým se to nepovedlo. Část Arabů s Turky spolupracovala, bylo třeba najít ty nespokojené. Lawrence sem ale dokonale zapadl. Již brzy kolem sebe shromáždil kolem tisícovky divokých arabských bojovníků.

Doslova mistrovský kousek se mu povedl v červenci 1917. Podařilo se mu přesvědčit řadu vůdců nespokojených arabských kmenů, především pak šejka Auda Abu Tayiu, k útoku na město Akaba. To byl jediný přístav na břehu Rudého moře, který ještě Osmanská říše ovládala. Obsazení města pomohlo se zásobováním arabských jednotek a hlavně znamenalo zlom. Většina obyvatel Arabského poloostrova se přiklonila na stranu povstání proti Turkům.

Útoky na mosty a telegraf

Ovšem jeho činnost se nesoustředila jen na tuto významnou bitvu. Organizoval především neustále napadání komunikačních tras a infrastruktury Osmanské říše. Mezi srpnem až prosincem 1917 zorganizoval na 50 útoků. Při nich bojovníci zničili 15 mostů a způsobili další škody. Jejich odstraňování zaměstnávalo turecké jednotky a ty se nemohly účastnit bojů. Taktikou bylo neustálým obtěžováním armádní jednotky doslova vyčerpat. Fyzicky i morálně.

iZdroj fotografie: Public Domain

Oblíbené byly i útoky na telegrafní sloupy. Kvůli nefunkčnímu spojení musela armáda vysílat kurýry. Ti se zase stávali oblíbeným cílem povstalců. Případně museli osmanské jednotky používat vysílačky. Jejich vysílání ale znamenalo možnost dekódování britskou armádou a znalost důležitých informací. Díky nim se pak dařilo mnohem snadněji plánovat boje a získávat na úkor Osmanské říše nová území.

Činy Lawrenceho byly tak charismatické, že doslova zastínily práci ostatních spojeneckých zpravodajských důstojníků. Ti přitom v asymetrické válce také podávali vynikající výkony. Například Gerard Leachman působící na území dnešního Iráku. Ten se více než na útoky soustředil na získávání informací odposlechem osmanského telegrafu a organizování místních kmenů. Jeho činnost byla klíčová pro obsazení Bagdádu.

Zdroj: DefenseMediaNetwork

Článek Vojenské strategie používané speciálními jednotkami pocházejí z Blízkého východa. Úspěšně je použili již Arabové v boji proti Osmanské říši se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

První šestice příští rok

Podle ministra první stroje, konkrétně šest kusů, do Polska dorazí již v příštím roce. Významně se tak posílí možnosti armády, protože mezi odborníky je turecký dron označovaný za jeden z nejlepších na světě. Dohoda bude zahrnovat i potřebnou logistiku a výcvik operátorů dronů. O jejich údržbu by se v budoucnu měla starat polská firma. V minulosti polská armáda oznámila, že dronů chce pořídit mnohem více. Je tedy možné, že v budoucnu Polsko koupí další stroje.

iZdroj fotografie: Uživatel Bayhaluk / Creative Commons / CC BY-SA

Bayraktar je dron střední velikosti. Dokáže se pohybovat ve vzdálenosti 150 kilometrů od vysílací stanice. Má rozpětí křídel 12 metrů a jeho hmotnost je 650 kilogramů. Dokáže nést až 150 kilogramů výzbroje. Létá ve výšce 5,5 kilometru nad zemí rychlostí až 220 kilometrů v hodině. Při úsporném režimu vydrží ve vzduchu až 27 hodin. Turecko ho vyrábí od roku 2014. Ve výzbroji ho má třeba Ázerbájdžán a před nedávnem si stroj pořídila i Ukrajina.

Prověřený zabiják

Dron může být vyzbrojený různými druhy zbraní. Polsko pravděpodobně koupí protitankové řízené střely UMTAS. Turecko je vyrábí od roku 2016. Mají tandemovou hlavici, takže si dokáží poradit s reaktivním pancířem. Jsou na vzdálenost osm kilometrů schopné zasáhnout cíl o velikosti dva krát dva metry. Stroj se dá vyzbrojit třeba i malými pumami MAM s laserovým naváděním.

iZdroj fotografie: Ministry of Defence of Ukraine / Creative Commons / CC BY

Dron Turecko úspěšně nasadilo v konfliktech s Kurdy, v Sýrii, Libyi a Ázerbajdžán ve válce o Náhorní Karabach. Některé stroje se podařilo soupeřům sestřelit, ale Bayraktary si připsaly řadu cenných skalpů. Prokazatelně dokázaly ničit komplety moderních ruských protiletadlových systémů Pancir-S nebo S-300. Zlikvidovaly i řadu tanků, obrněných vozidel či raketových systémů.

Zdroj: Defense News

Článek Polsko posiluje arzenál, kupuje tureckého zabijáka tanků prověřeného v praxi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.