Raketomet RBU-6000 proti ponorkám

Dvojici podivuhodných improvizovaných monster ruské konstrukce lze vidět na videu pod tímto článkem. Tech-Wp k tomu uvádí, že dle všeho vznikla spojením podvozku tanku T-80 (v popisu videa je identifikován jako T-80B) a raketometu RBU-6000. Tato kombinace je hodně neobvyklá, protože je zmíněný raketomet speciální zbraní určenou pro hladinová plavidla, a primárně slouží k útokům na ponořené ponorky. Záběry ze sociálních sítí však ukazují, že byl stejný raketomet již v minulosti umístěn i na nákladním automobilu.

A russian RBU-6000 Smerch-2 213 mm caliber russian anti-submarine rocket launcher established on Ural truck. pic.twitter.com/zDI4kAJ2wC

— 𝔗𝔥𝔢 𝔇𝔢𝔞𝔡 𝔇𝔦𝔰𝔱𝔯𝔦𝔠𝔱 🇬🇪🇺🇦🇺🇲🇬🇷 (@TheDeadDistrict) January 24, 2024

RBU-6000 je raketomet s 12 odpalovacími tubusy raket ráže 212 mm, uvádí WeaponSystems, a vyvinutý byl v 60. letech 20. století. Konkrétně jde o RGB-60 s hlavicí těžkou 25 kg, což je vlastně hlubinná nálož. Rakety jsou schopné doletět až 5,8 kilometrů daleko a mohou raketomet opouštět kadencí 1 za 2,4 sekundy. Odpalovat je lze v různých salvách, přičemž na lodích jsou cíle zaměřovány pomocí sonaru, což ale na tanku samozřejmě možné není.

S podvozkem T-80B je hybrid rychlý

Vhledem k nevelkému dosahu raket je tankový podvozek logickou volbou, protože poskytuje osádce relativně vysokou míru ochrany. Tank T-80B je poháněn plynovou turbínou, uvádí ArmyRecognition, která mu dodává vysokou rychlost, přičemž různé zdroje udávají maximálně 70 až 80 km/h. V tomto případě nemá hybrid klasickou věž, ale místo ní je umístěn raketomet. Ze záběrů není zřetelné, zda je na podvozku nějaké reaktivní pancéřování, což by zvyšovalo odolnost proti útokům protitankových zbraní nebo dnes velmi obávaných dronů.

Nejpodivnější výzbroj na Ukrajině? Nový stíhač tanků, „traktorový“ robot, carská puška nebo předpotopní kulomet. Improvizací k výhře

Jasné také není, jakým způsobem je raketomet zaměřován, ale dle všeho se osádka spoléhá na plošný účinek. Ten přitom může být jenom o málo větší než v případě střel z BM-21 Grad, neboť Wikipedia uvádí, že ty mají podle typu hlavice těžké kolem 20 kilogramů. Námořní střely přitom musely být i nějak upravené, aby explodovaly při dopadu na cíl. Vzhledem k malému dosahu půjde osádce při použití zbraně v blízkosti bojové linie o život, takže se musí po každém odpálení raket stáhnout do zázemí, aby zásobník přebila.

Článek Video: improvizace dovedla ruské vojáky ke spojení protiponorkového raketometu a tanku T-80B. Může být nevídaně účinná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Upravit Su-24 trvalo jenom týdny

Možnost odpalovat tuto střelu získal Suchoj Su-24 v průběhu roku 2023, a dle webu Defence-UA, který cituje Érica Bérangera, což je francouzský ředitel MBDA (evropský výrobce raketových zbrojních systémů), trvala úprava jenom několik týdnů. Jedná se přitom o mimořádný počin techniků, protože integrace zbraně do bojových letadel trvá obvykle roky. V tomto případě to navíc bylo o to složitější, protože standardizované úchyty, elektronika a další systémy zemí NATO jsou od sovětských a ruských ekvivalentů odlišné.

Video: Suchoj Su-24 to schytal do levého motoru a pokračoval v letu, zkušený pilot zjevně využil výhod konstrukce letadla

Bombardér tak získal novou schopnost zasahovat cíle na dlouhé vzdálenosti, zatímco se může držet v bezpečí mimo protivzdušnou obranu. Střela SCALP EG, která je ve výzbroji od roku 2004, má podle verze rozdílný dosah, ale nejvýkonnější je SCALP EG s doletem až 550 kilometrů, uvádí MissileThreat. Je přitom 5,1 metrů dlouhá a 1,3 tuny těžká, z čehož tvoří 400 kilogramů těžká průrazná explozivní hlavice. Ta dokáže proniknout i do zpevněných bunkrů, ale stejně tak dříve prokázala, že dokáže zničit třeba zakotvenou loď.

Již více než 50 let starý bombardér

Kdo má trochu přehled, tak ví, že tím došlo k velikému rozšíření schopností Suchoj Su-24, neboť jde dnes o dosti zastaralý bombardér. MilitaryToday uvádí, že vstoupil do služby již v roce 1973, přičemž je nadzvukový, má dva motory, měnitelnou geometrii křídel, a dosahuje rychlosti až Mach 1,6. Kromě různých pum dokázal od počátku nést i různé sovětské střely, ale platí, že ty se svými schopnostmi (a hlavně přesností) nemohou střelám SCALP EG vyrovnat.

Aby francouzsko-britská střela našla zdárně svůj cíl, má inerciální navádění, GPS a terénní mapování, a v konečné fázi také systém IRT, který se zaměří na infračervený obraz cíle. Informace jsou do střely nahrány ještě na zemi, což může být pro upravený Suchoj Su-24 veliká výhoda. Není totiž nutné, aby ji pilot zaměřoval a naváděl, ale zcela postačí, aby ji dopravil na určené místo, a poté střela SCALP EG postará o vše sama, a on se může vrátit na základnu.

Článek Suchoj Su-24 dokáže odpalovat dokonce i francouzské střely SCALP EG s dosahem až 550 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Označení klame, vozidlo vychází z MT-LB

Označení BMP-1LB by mohlo evokovat, že se jedná o nějaké upravené sovětské bojové vozidlo pěchoty BMP-1. Jak ale uvádí portál PopularMechanics, jde o zavádějící označení, vozidlo totiž nemá s BMP-1 nic společného. Jedná se o upravenou verzi sovětského víceúčelového pásového obrněného vozidla MT-LB, z čehož samozřejmě vyplývají všechna omezení této nové ukrajinské improvizace, jejíž přítomnost na frontě experti zaznamenali někdy na začátku léta 2023.

Ukraine is adapting MT-LBu vehicles from storage into BMP-1LB APCs, including with 14.5mm KPVT machine guns. Ukraine needs more armored vehicles and more armored humvees and M113 would make a difference. https://t.co/1o5n6C32VC pic.twitter.com/7VjdGT7WTU

— Rob Lee (@RALee85) September 27, 2023

Samotné vozidlo MT-LB přitom vstoupilo do služby na začátku 70. let 20. století. Jeho výroba byla levná a rychlá, SSSR jich tedy vyrobil značné množství, a stále jich má mnoho ve skladech. Sloužilo k mnoha účelům, ale má také řadu nevýhod – tou nejpodstatnější je velmi slabé pancéřování. Většinou odolá jenom palbě z lehkých ručních zbraní, ale už nikoliv z kulometu. Ukrajinští konstruktéři BMP-1LB se s tím museli vypořádat a také vypořádali, konkrétně přidáním pancíře a zástěn, což zase vedlo k nežádoucímu nárůstu hmotnosti.

Výzbroj tvoří silný „zasekávací“ kulomet

Ačkoliv bývá řada ukrajinských improvizací povedená, tato spíše ne. BMP-1LB se podle portálu MilIn potýká hned s několika problémy. Kupříkladu je vyzbrojeno dálkově ovládanou stanicí s kulometem KPVT ráže 14,5 mm a termovizí, což je silná zbraň, ale náchylná ke znečištění – nečistoty pak mohou vniknout i do pásu s náboji, a při zaseknutí zbraně zůstane vozidlo bezbranné. Největším problémem je pak zvýšená hmotnost, která má vliv i na mobilitu – v lesním terénu se vozidlo pohybuje rychlostí chůze, a na silnici až 50 km/h.

50letý šrot přeměnili Ukrajinci v účinnou zbraň: BMP-1TS tak dokáže „pocuchat“ i nejsilnější ruské tanky, ale hlavní problém mu zůstal

Vysoká hmotnost také znamená velikou zátěž motoru, mnohá vozidla se údajně již po zhruba stovce kilometrů porouchala kvůli problému s hnací jednotkou nebo převodovkou, takže musí osádky velmi často měnit i řemeny chladicího systému. BMP-1LB má jinak 3člennou osádku a dokáže přepravit v zadní části až 8 vojáků. I přes mnohé problémy je ale nejspíše lepší než nic. Na rozdíl od mnoha obrněných transportérů řad BTR může navíc výsadek vystupovat z BMP-1LB zadem, což ho na bojišti mnohem lépe chrání.

Adaptace MT-LB z Ukrajiny včetně BMP-1LB

Článek Tohle se Ukrajincům moc nepovedlo: BMP-1LB je poněkud „zvláštní“ náhražka bojového vozidla pěchoty, vojáci ji ale rádi nemají se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketomety staví ukrajinští dobrovolníci

O vývoj provizorních raketometů se na Ukrajině starají například dobrovolníci z města Vinnycia pod vedením Tarase Prysyazhnyuka. Web Defence-Blog uvedl, že v prvních fázích využívali hlavně civilní automobily, šlo třeba o různé pick-upy. Na ně montovali odpalovací zařízení, a to nejprve se 3, a později s 6 tubusy. Když ale získali vozidla Humvee, zjistili, že by mohli udělat systém větší a vylepšit ho i řadou dalších prvků.

Ukrainians turn Humvee into rocket launcherhttps://t.co/oWd7kP9Zyx

— Defence Blog (@Defence_blog) October 26, 2023

Vozidlo má po jejich úpravě v zadní části odpalovací systém s 9 tubusy, přičemž jde o modifikované zařízení ze známého sovětského raketometu BM-21 Grad, který užívají ve vysokých počtech obě strany války. ArmyRecognition uvádí, že má ráži 122 milimetrů, a vzhledem ke konstrukci musí být jeho ničivá síla a dostřel velmi podobné jako v základu. Je nicméně otázkou, jak je vyřešené zaměřování, mělo by být totiž přesnější, neboť je namísto salvy 40 raket vypalováno jenom 9. Příprava zbraně pak zabrala dobrovolníkům zhruba měsíc.

Rakety odpálí obsluha z bezpečné vzdálenosti

Obrázky a video pod tímto článkem ukazují, že má použité Humvee jenom přední část kabiny, a v jeho zadní části je plošina, na níž je namontovaný raketomet s ovládáním o hmotnosti asi 300 kilogramů. Ovládací systém je přitom ruční. Vozidlo má ještě podpěry, které ho mají zafixovat, aby byla střelba přesnější. Z kompletu pak vede asi 20 metrů dlouhý kabel s odpalovačem, což osádce umožňuje odpálit salvu z bezpečné vzdálenosti. K zážehu raket využívá systém elektroinstalaci z Humvee, jíž dobrovolníci upravili podle návodů z internetu.

Rusko má nástupce legendárního raketometu BM-21 Grad: Tornado-G zasype nepřítele salvou až na 40 km, úder může být velmi přesný

Vozidlo může mít oproti Gradu i přes nižší salvu několik výhod – je zřetelně pancéřované, což chrání osádku lépe než kabina nepancéřovaného náklaďáku, a určitě je mobilnější. Menší velikost také znamená, že ho lze v blízkosti fronty mnohem snáze zamaskovat, aby ho neobjevily průzkumné drony. A protože je na zbraň dobrý ohlas, chtěli by dobrovolníci postavit ještě alespoň 6 kusů. Záleží ale na tom, zda budou mít dost peněz a materiálu.

Raketomet na vozidle Humvee

Článek Hodně povedená, i když ojedinělá improvizace: Ukrajinci spojili vozidlo Humvee a salvový raketomet BM-21 Grad se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stugna-P na autech má řadu výhod

Protitankový systém Amulet je vlastně upravená Stugna-P tak, aby ji bylo možné připevnit na nějakou mobilní platformu. Od původní zbraně ji odlišuje zejména tím, že nemá stojan, ale hlavu otočnou o 360 stupňů, tedy do všech stran, díky čemuž může z pozice vozidla pálit na jakoukoli stranu. Druhou odlišností je pak to, že je Amulet tvořen dvojicí střel, zatímco klasická Stugna-P má jenom jednu. Umístěny jsou v obou případech v jednorázovém pouzdru, v němž jsou do systému instalovány, a po odpalu je potřeba ho odhodit.

Možná metla na íránské drony vypouštěné Ruskem má jméno Avenger. Jde o 8 raket Stinger na voze Humvee

Systém může přitom odpalovat dva druhy střel, a to RK-2S ráže 130 milimetrů, a RK-2M-K ráže 152 milimetrů. Podle MilitaryToday obě střely prokázaly, že jsou schopné si poradit s ruskými tanky, a to včetně nejmodernějších T-90M Proryv-3. Hlavice mají tandemové, což zvyšuje jejich účinnost proti reaktivnímu pancéřování – menší z nich má dosah 5 kilometrů a prorazí pancíř o síle 1 000 milimetrů RHAe, větší pak doletí do vzdálenosti 5,5 kilometrů a její hlavice prorazí pancíř o síle 1 200 milimetrů RHAe, což neustojí snad žádný existující tank.

Humvee je pro Amulet dobrá platforma

Podle portálu MilIn je Amulet ve výzbroji 1. samostatné speciální brigády. Konstruktéři ho umístili na střechu obrněného terénního vozidla HMMWV známého jak Humvee, na které se mimochodem již dříve podařilo instalovat i letecké střely Hydra-70, jak jsme na ArmádnímZpravodaji psali. Ačkoliv se přitom jedná o improvizaci, je důmyslná, ne „splácaná“ na koleni. Humvee je vozidlo používané americkou armádou a řadou jejích spojenců, ukrajinská armáda pak dostala mnoho těchto vozidel jako součást vojenské pomoci.

Combat module „Amulet“ with ATGM „Stugna-P“ mounted on HMMWVhttps://t.co/yJDA0DfkV1 pic.twitter.com/8CZyUH6SZ4

— GWAR69 🇩🇰🇺🇦 (@GwarWorin) October 22, 2023

Důvodem však není pouze ruská invaze, ale i jejich vyřazování americkou armádou, kde je v nějaké míře nahrazuje JLTV Oshkosh, o čemž jsme rovněž informovali. Automobil má rychlost až 113 km/h a velmi dobrou průchodnost terénem, podle verze pak bývá různým způsobem pancéřovaný, ovšem jeho velkou nevýhodu je zejména na dnešní poměry nízká odolnost proti minám nebo nástražným systémům, zatímco zmíněné JLTV Oshkosh zvládne i silné výbuchy díky tlusté podlaze ve tvaru V, což odkloní výbuch do stran a ochrání tak cestující.

Video: raketa Stugna-P ničí s přesností i za hranicí svého 5,5km maxima, 100% ukrajinská zbraň si poradí s tankem, natož s náklaďákem

Ale zpět k Amuletu, který osádka ovládá zevnitř vozidla, kde má k dispozici obrazovku s možností zaměření cíle, a nevystavuje se tak nebezpečí. Optický systém je schopen vidět cíl na vzdálenost až 13,5 km a rozpoznat ho na 5,5 km, kdežto termokamera to v noci zvládne na 11 respektive, 4,7 km. Střely jsou laserově naváděné, takže musí operátor držet zaměření na cíli celou dobu jejich letu, takže je s vozidlem proto možné odjet až po zásahu cíle. Vystřelené rakety je možné znovu nabít, ale osádka to musí udělat ručně z venku.

Článek Improvizovaný krajinský protitankový raketový systém Amulet si podá i nejlepší ruské tanky, s přehledem prorazí i 1 200 mm RHAe se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sítě napnuté mezi sloupy

Se zdánlivě zajímavým způsobem obrany proti sebevražedným dronům přišli ruští vojáci v městečku nedaleko Bachmutu. Záběry na sociálních sítích ukazují, že nad vozovku vedoucí skrze město napnuli ve výšce několika metrů sítě (připomínají volejbalové), jejichž úkolem je zachytit útočící sebevražedné drony, s nimiž se vojáci velmi často zaměřují na vozidla. Podle dostupných informací ruští vojáci tímto způsobem dokázali zlikvidovat minimálně dva útočící stroje, i když tvrzení standardně nelze ověřit.

A Ukrainian kamikaze drone operator avoids a Russian anti-drone net and hits a tank in occupied Bakhmut (Donetsk Oblast, eastern Ukraine).

🎥Escadrone via Telegram pic.twitter.com/Wtb6XgTFAM

— Euromaidan Press (@EuromaidanPress) September 27, 2023

Je však otázkou, nakolik je toto opatření v praxi účinné. Jiné záběry zveřejněné ukrajinskou stranou naopak ukazují útok, při němž se operátor dronu podobně nastražené síti bez problému vyhnul a zničil ruský tank. I některé telegramové kanály v Rusku naznačují, že není tento způsob příliš vhodný, protože jsou sítě až příliš viditelné. Navrhují při jejich konstrukci používat materiál na principu vlasce, protože by byl průhledný a na kamerách dronů těžko viditelný. Navíc by jeho nízká hmotnost umožnila dělat sítě mnohem větší.

Sítě k ochraně techniky již existují

Využívání sítí nebo pletiva v obraně proti dronům není zase tak velká novinka, vojáci instalují podobné překážky už několik měsíců. Snaží se tím například ochránit techniku – známé jsou obrázky tanků, houfnic i letadel na letištích, nad nimiž byla síť nebo pletivo natažené. Tyto zábrany pak prokazatelně dokázaly některým útokům zabránit, operátoři je totiž nejspíše neviděli a dron do nich zamotali. Ještě účinnější pak mohou být v noci, kdy stroje používají termovizi, a ta pravděpodobně není schopna tenkou síť zachytit.

Polská houfnice Krab na Ukrajině „podvedla osud“: ruský sebevražedný dron zastavilo obyčejné pletivo sotva 10 cm od ní

Pokud by se ruská síťová obrana ukázala jako účinná, nelze pochybovat o tom, že by se sítě objevily nejspíše ve všech obydlených oblastech, které jsou v dosahu lehkých komerčních dronů. Velmi pravděpodobně by je pak okopírovala i ukrajinská armáda, protože i ona se s problémem útoků ruských dronů potýká. Ve světě vedle toho existují i protidronové zbraně, které využívají právě sítě. Jejich obsluha namíří na letící dron a v podstatě ho do ní zamotá; odpalovat síť je přitom možné i z jiného letícího dronu.

„Americké sebevražedné drony Switchblade 300 jsou proti ruským tankům k ničemu,“ posteskl si vojenský novinář David Hambling

Vrtule dronu jsou sítí de facto okamžitě zastaveny, a ten jde pak zákonitě k zemi, případně (je-li lehčí a útočící dron na to má nosnost) zůstane zavěšený. Třeba k lovu komerčních dronů, jimiž lidé často létali i tam, kam neměli, jsou vycvičeni i někteří dravci, kteří ty lehké zkrátka chytí mezi drápy a odnesou pryč – na Ukrajině ale nejsou. Navíc v tom množství dronů, které obě strany používají, nelze takové zbraně plošně nasadit.

Článek Záchytné „volejbalové“ sítě proti dronům zrovna účinné (ne)jsou, krášlit ale mohou každé ruské město poblíž fronty se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zulu a Nubian byly silně poškozené

Britská admiralita nechala mezi lety 1905 až 1908 postavit 12 torpédoborců třídy Tribal. Jednalo se o poměrně malá plavidla o délce zhruba 85 metrů a výtlaku až 940 tun. A právě mezi nimi byly i torpédoborce HMS Zulu a HMS Nubian. Oba se přitom staly po vypuknutí 1. světové války součástí tzv. Doverské hlídky (v Doverské, též Calaiské, úžině mezi VB a Francií). Nubian ale zasáhlo 26. října 1916 torpédo a Zulu pak 8. listopadu 1916 najel na minu. Incidenty si vyžádaly i několik životů členů posádek, ale obě plavidla přežila.

iZdroj fotografie: Public Domain

Škody byly ovšem velmi rozsáhlé a zdálo se, že oprava nemá smysl. Někteří velitelé si ale všimli, že je každé ze shodných plavidel poškozeno přesně na opačné straně, načež vznikl nápad je spojit. Torpédoborce tak byly odtaženy do loděnice Chatham, kde zůstala ze Zulu příď, a z Nubian zase střední a zadní část. Výsledné „frankensteinovské“ plavidlo bylo opětovně zařazeno do služby v červnu 1917. Námořnictvo pak improvizaci nakonec vtipně pojmenovalo spojením jmen původních lodí, čímž vznikl nový torpédoborec HMS Zubian.

HMS Zubian potopil německou ponorku

Spojení lodí v jednu přitom její schopnosti nijak neovlivnilo. Jednalo se o plavidlo vyzbrojené 2 děly BL 4 v L/40 Mark VIII, které doplňovaly 2 torpédomety. Dosahovalo rychlosti až 33 uzlů a na jeho palubě sloužilo 68 námořníků. Posádce HMS Zubian se v únoru 1918 podařilo v Doverské úžině zaskočit německou ponorku UC-50 při kladení min, a za pomoci hlubinných pum ji potopit. V dubnu se pak loď účastnila ostřelování belgického města Ostende. Už rok po skončení 1. světové války byl však HMS Zubian jako zastaralý poslán do šrotu.

Sherpa 2AM, spojení osvědčeného obrněného vozidla a drážkovaného minometu představuje neobyčejně účinnou zbraň

Využití zničené vojenské techniky však není zcela výjimečné. Moderním příkladem je francouzská jaderná ponorka Perle, jejíž příď byla zničena požárem, a nahradila ji tak příď z vyřazené ponorky Saphir. K podobným případům pak dochází více než častěji i ve válce na Ukrajině. Výjimkou také není například odstrojování poškozených ruských či ukrajinských tanků a využití komponentů při opravě jiných poškozených strojů. Obvyklé je i montování vyřazených námořních věží na obrněné transportéry a vytváření provizorních protiletadlových zbraní.

Článek HMS Zubian je vyvedená improvizace Královského námořnictva z 1. světové války, která potopila německou ponorku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dělo stačí namontovat na náklaďák

Na videu pod článkem je vidět ukrajinská úprava protiletadlového děla ZU-23-2 namontovaná na korbě nákladního automobilu, díky čemuž se změnila v mobilní. Ukrajinští vojáci ho v této podobě používají hlavně proti účinným sebevražedným dronům ZALA Lancet. Dělo má sice jen optický zaměřovač, ale proti pomalým a křehkým dronům to stačí. Střelce navíc doplňuje pomocník s dalekohledem, s jehož pomocí na obloze pátrá po letícím stroji.

ZU-23-2 Technical(MAN F2000/F90?) pic.twitter.com/kzAcCfb11Y

— Vincent🇺🇦🇺🇲 (@VovaEndorser) August 9, 2023

Dělo ZU-23-2 je dnes opravdu stará zbraň s kořeny v roce 1960; vyrobena byla v počtu více než 140 tisíc kusů, které se dostaly do výzbroje mnoha zemí, a to nejenom Východního bloku. Tvoří ho dvojice hlavní vypalující projektily ráže 23 milimetrů, každá má přitom k dispozici zásobník na 50 nábojů. Pálit dokáže rychlostí až 2 tisíce ran za minutu, ačkoliv v praxi bývá kadence menší, a většinou se střílí v krátkých dávkách, což je vidět i na videu. Pokud totiž hlaveň vypálí 100 ran hned ta sebou, rozžhaví se a potřebuje vyměnit nebo vychladnout.

ZU-23-2 zasáhne cíl až na 2,5 km

Efektivní dosah ZU-23-2 je 2,5 km, pročež se hodí proti dronům létajícím v nevelkých výškách, mezi něž patří i ZALA Lancet. Jeho rychlost je 110 km/h, při střemhlavém útoku až 300 km/h, a má jen 12 kg, takže je malý, a přesto velmi zranitelný. Z děla to přitom „schytává“ fragmentační municí, která je proti němu více než dostačující, a navíc je velmi levná – především ve srovnání s protiletadlovými střelami. Naopak proti průzkumným dronům jako Orlan-10 se dělo nehodí, neboť takové drony už létají ve výšce 5 kilometrů.

Improvizace v akci: Ukrajinci sestrojili protitankového robota, který zničí cíl a rychle se ztratí. Připomíná traktor, ale je mimořádně účinný

Ačkoli jsou stará sovětská děla účinná, vojáci musí být opatrní. Zbraně jsou totiž pro sebevražedné drony snadným cílem, a jejich obsluhy na ně samozřejmě velice často míří. Zničení zbraně v sektoru pak může dávat prostor pro útok dalších dronů. Pomáhá sice instalace děla na nákladní automobil, což mu umožňuje měnit pozici, ale naopak z něj také dělá větší cíl. Je to ale řešení, které je velice rychle k dispozici, je levné a není obtížné se ho naučit obsluhovat.

Článek Video: jak i přes 60 let starý dvojitý protiletadlový kanon ZU-23-2 posílá k zemi ruské sebevražedné drony Lancet z korby náklaďáku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraň proti vrtulníkům i dronům

Britští technici se na pomoc Ukrajině rozhodli improvizovaně spojit dva systémy produkované ve Velké Británii, aby tak uspokojili poptávku po kvalitní mobilní protivzdušné obraně krátkého dosahu. Využili k tomu transportér Supacat HMT vyráběný britskou společností SC Group, a na něj namontovali odpalovací systém střel ASRAAM od britské pobočky koncernu MBDA. Tím vytvořili zbraň se schopnostmi útočit nejen na vrtulníky, ale i na drony nebo letadla.

Supacat HMT je univerzální platforma v konfiguraci 4×4 nebo 6×6, a v případě Ukrajiny ukazují fotografie větší šestikolový podvozek. Běžně je používána jako platforma pro vytváření různých vojenských vozidel, od hlídkových, přes tahače nebo třeba jako požární. Vybavena může být kabinou s balistickou ochranou, a je známá svou vynikající průchodností terénem. Vozidla již Ukrajina v minulosti dostala s odpalovacím zařízením pro střely Brimstone.

Infračervená střela s dlouhým dosahem

Střely ASRAAM, v USA jsou označované jako AIM-132, jsou původně rakety vzduch-vzduch kratšího doletu, které využívá britské nebo indické letectvo. Britové je vyvinuli jako střely překlenující prostor mezi dosahem AIM-9 Sidewinder a AIM-120 AMRAAM. Mají infračervené navádění a dosah 25 km, i když u nejnovějších verzí je údajně až dvojnásobný. Dosahují rychlosti Mach 3 a jsou vysoce manévrovatelné, cíl pak ničí výbuchem fragmentační hlavice o hmotnosti 10 kilogramů. Vedle toho jsou odolné proti používaným protiopatřením.

Civilní kamion tajně převáží britské obrněné transportéry Spartan na Ukrajinu, ruští špioni je neodhalí. Žádnou revolucí ale nejsou

Přesné specifikace nového systému nejsou známé, ale jelikož střely nestartují z letadel, nýbrž z pozemní základny, bude jejich dosah výrazně menší než v případě letadel. Výhodou je, že jde o střely typu „vystřel a zapomeň“, takže po odpálení už obsluha nedrží na cíli zaměřovač, ale střely se navedou samy. Kolik kusů Ukrajina dostala, není známo, ale potvrzen byl minimálně jeden sestřel dronu Shahed 136 právě tímto systémem.

Článek Ruské vrtulníky Ka-52 by mohl držet na uzdě Supacat HMT, narychlo stvořený britský improvizovaný systém protivzdušné obrany se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Samopalů bylo vyrobeno poměrně málo

American 180 je zbraň z 60. let 20. století; nejprve se objevila jako Casull 290 se schránkovým zásobníkem typickým pro většinu podobných zbraní, ale později byla předělána na zásobník talířový umístěný v horní části. Myšlenkou bylo vyrobit zbraň s vysokou kadencí a objemným zásobníkem. Z výrobních linek ale sjelo asi jenom 10 tisíc kusů, a to většinou pro civilní trh, ačkoliv se objevily například ve výzbroji vězeňské stráže ve státě Utah.

22lr in full auto and large capacity mag has to be one of the scariest things I have ever seen. The American 180 tosses a large hive of lead bees at you. The idea was; body armor or not, one will eventually hit something soft. Shit worked too. pic.twitter.com/xfkgU7E1Ah

— Fondil Mabols (@animepfpv12) December 23, 2022

Samotný samopal American 180 je zbraň o hmotnosti 2,6 kilogramů, se zásobníkem na 177 ran se ale dokáže jeho hmotnost vyšplhat na 4,5 kg, a s většími zásobníky pak ještě výše. Využívá střelivo .22LR, což mu zajišťuje velmi malý zpětný ráz, a ačkoliv nejde o náboje s velikou silou, dlouhá dávka dopadající do jednoho místa dokáže nakonec narušit i neprůstřelnou vestu.

500 ran za zhruba 10 sekund

Video níže ukazuje velmi zajímavou úpravu sestávající v dvojice zmíněných samopalů, které jsou nějakým způsobem spojeny dohromady, ale přesto se chovají jako jedna dvojhlavňová zbraň. Na každou hlaveň je v tomto případě nainstalovaný zásobník obsahující 250 nábojů, a při stisknutí spouště se spustí vražedná palba z obou hlavní najednou. Trvá něco málo přes 10 sekund, ale zdá se, že jedna ze zbraní střílela o něco déle.

Invence umí zázraky: stařičké jugoslávské dělo Zastava M55 dostalo průmyslové kamery a zabíjí jeden dron za druhým

Pod videem je uvedeno, že vychází kadence jedné hlavně na 1 400 ran za minutu – dvojice jich tedy musí umět vychrlit 2 800 za minutu, což je 46 ran za sekundu – pro představu to je více než 1,5 zásobníku útočné pušky Bren 2 používané českou armádou. V tomto případě má ale zbraň využívat náboje .22 Short Magnum, přičemž se standardním střelivem má být kadence jedné zbraně 1 200 ran za minutu. Je otázkou, zda má takováto úprava praktické využití, ale pravděpodobně je jejím účelem pouze zábava na střelnici.

Článek Video: nadšenec k sobě spojil dva samopaly American 180 s bubnovým zásobníkem, „duo“ vychrlí 500 ran během 10 sekund se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K útoku na zákop stačí granát z granátometu

Na ukrajinskou ofenzivu jsou jistě připraveny i zákopové pozice, které budují ruští vojáci například v oblasti Záporoží, ale také u měst jako Melitopol nebo Mariupol. Jak ukazují záběry z loňského roku, již tehdy pomáhaly vojákům zdolávat ruské zákopy ukrajinské drony. Stačí k tomu i obyčejné kvadrokoptéry s granátem ráže 30 milimetrů, který je běžně používán do granátometu AGS-17. Upraveny bývají tak, aby co nejlépe držely směr.

Na videu je vidět, jak operátor dronu našel ruského vojáka ukrytého v zákopu. Ten mu poskytuje velmi dobrý úkryt před vším, tedy kromě přímého zásahu nebo termobarickými zbraněmi. Obsluhy dronů se však praxí naučily trefovat i do opravdu malých cílů, takže pro ně zákop není překážkou. Pokud upravený granát dopadne do zákopu v blízkosti vojáků, nemají šanci. Malé drony s tichým elektrickým pohonem většinou ani neslyší, útok tak může přijít zcela nečekaně.

Ukrajinu podpoří i tanky z Polska a ČR

Video ukazuje rovněž kolonu tanků T-72M1 darovaných ukrajinské armádě z Polska; podobné stroje ale dostala i od České republiky. Jde o exportní verzi sovětských T-72, ale se slabším pancéřováním a některými jednoduššími technologiemi, než jaké mívaly sovětské T-72B. Ukrajinci možná budu mít podobných tanků na ofenzivu i několik set, protože jim Polsko mělo v poslední době odeslat většinu svých strojů. Další nebo podobné jsou upravovány v České republice, jejich modernizaci přitom platí Spojené státy a Nizozemí.

Ale zpět k improvizacím s drony. Ukrajinci jsou jimi doslova proslulí, od počátku války přišli s mnoha nápady, jak přetvořit běžné civilní drony na nebezpečné zbraně. Některé nesou protitankové hlavice a fungují jako sebevražedné, kdy do nepřátelského vozidla přímo narazí, a jiné zase jako nosiče různých pum, které shazují na cíl, ale následně se vrací zpět na základnu. Někdy přitom může bombám z dronů padnout za oběť i 10 tanků během jedné noci.

Článek Video: granát modifikovaný pro „čištění“ zákopů udeří tiše a nečekaně, stačí ho stáhnout lepenkou a shodit z dronu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odpalovač z vrtulníků na transportéru

Takovým zachyceným hybridem je transportér BRDM-2, na němž je umístěn odpalovací systém UB-32, „převzít“ se ho podařilo z rukou ruských jednotek ze separatistických území. Je to pozoruhodná kombinace, protože jde o odpalovač běžně umísťovaný na bojové letouny nebo vrtulníky – vidět ho lze například na bitevnících Suchoj Su-25 Frogfoot nebo na vrtulnících Mil Mi-17, stejně jako na bitevních Mil Mi-24. Kombinace tak slouží jako raketomet usazený na obrněném podvozku s dobrou průchodností terénem.

Vozidlo BRDM-2 je čtyřkolový sovětský obrněný transportér vyvinutý již v roce 1962, a dobře je znám i v Česku, protože ho stále používá AČR. Má čtyřčlennou osádku, která je však chráněna pouze proti palbě z ručních zbraní; více toho pancíř o maximální tloušťce 14 mm nezvládne. Pokud by si tedy špatně najel do nepřátelské pozice, může rychle padnout. Transportér bývá vyzbrojený těžkým kulometem KPVT ráže 14,5 milimetrů a dokáže se pohybovat rychlostí až 100 kilometrů v hodině. Běžně může přitom i plavat, je však otázkou, zda i s namontovanou raketnicí.

Dosah raket ze země je poloviční

Odpalovač UB-32 je určen pro standardní ruské rakety S-5, celkem se jich do něj vejde 32. Každá z nich je 1,4 metru dlouhá a její hmotnost se pohybuje kolem 5 kilogramů. Nabíjeny mohou být rakety různých typů, od různých tříštivých až po kumulativní určené proti obrněným cílům. Při odpálení z vrtulníku nebo letadla mají dosah 3 až 4 kilometry, ale pokud jsou odpalovány ze země, bude to pravděpodobně o něco méně, experti odhadují dosah na zhruba 2 kilometry.

Přesto mohu být velmi užitečné – pakliže se transportér dokáže připlížit k pozici nepřítele, může ho zasypat raketovou salvou. To může zneškodnit i celé postavení vojáků, případně je to přimět, aby se zdržovali v úkrytu, zatímco se ruské jednotky přiblíží. Není to přitom poprvé, co si vojáci využití raket S-5 tímto způsobem všimli. Ukrajinci třeba namontovali dvojici UB-32 na bojové vozidlo pěchoty BMP-1 a sovětská armáda kdysi nasadila podobné improvizace v Afghánistánu.

Článek Zajímavý ruský hybrid vozidla BRDM-2 a „raketometu“ z vrtulníku: když udeří, tak opravdu tvrdě, sám je ale snadným cílem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

MT-LB má přes 100 různých verzí

Ačkoliv je dnes obojživelný obrněný transportér MT-LB už značně zastaralý, ve své době se jednalo o velice povedený kus techniky. Vývoj pásového transportéru byl pod vedením A. F. Bělousova zahájen v roce 1964, a to v Charkovských traktorových závodech na Ukrajině, které kdysi spadaly do správy Sovětského svazu. Jeho sériová výroba přitom začala už o 2 roky později. Původním účelem vozidla byl transport pěchoty, přeprava materiálu a spojovací činnosti, ale často sloužil i jako tahač dělostřelecké techniky. Byl tedy hodně všestranný.

Pro vlastní obranu je MT-LB vybaven malou věžičkou s kulometem PKT ráže 7,62 mm. Ta je umístěna v přední části nad motor-převodovým prostorem. Věžička má odměr celých 360 ° a náměr kulometu je v rozsahu od -5 do +30 stupňů. Osádku obvykle tvoří dvojice řidiče a velitele, kdy druhý z nich zároveň obsluhuje kulomet. Transportér může přitom převážet až 11 vojáků. Vzhledem k zabudovaným zařízením pak MT-LB poskytuje slušnou ochranu před zbraněmi hromadného ničení.

Vozidlo na délku měří 6,5 metrů, na šířku pak 2,86 metrů, a na výšku 1,87 metru, zatímco hmotnost dosahuje necelých 12 tun. Pohyb celého kolosu zajišťuje vidlicový osmiválec JAM3 238 o objemu 14,86 litrů s výkonem 195 kW. Udávaná rychlost je 62 km/h na silnici, 30 km/h v terénu, a 3-5 km/h při plavbě. Nádrž pojme až 520 litrů paliva, což vozidlu umožňuje dojezd bezmála 500 km. Díky vydařené konstrukci bylo vyrobeno přes 20 tisíc kusů ve více než stovce verzí; některé z nich využívala i Československá lidová armáda.

Věž 2M-3 je ikonou sovětského námořnictva

Co ale člověka zaujme nejdříve, je samotná věžička 2M-3. Tato zbraňová platforma byla vyvinuta už krátce po 2. světové válce, konkrétně roku 1945. Jejím hlavním účelem byla ochrana menších lodí, například vyloďovacích člunů, minolovek, průzkumných plavidel apod. Určena byla přitom pouze pro potřeby sovětského námořnictva, v letounech a pozemní technice nebyla používána. Je proto považována za ikonickou zbraň sovětského námořnictva.

Konstrukce 2M-3 vychází z předchozího kanónu 84-KM ráže 25 mm. Jedná se o velice primitivní, ale spolehlivou zbraňovou platformu. Základem jsou dva 25mm autokanóny 110-PM, které jsou umístěny nad sebou. Obsluhu věže má na starosti jediný operátor sedící na levé straně věže, kdežto munice je umístěna na straně pravé. Celá věž je ovládána hydraulickým systémem, nicméně pro případ nutnosti je v ní namontováno i ruční ovládání.

Autokanon 110-PM používá výkonnou munici 25×218 mm a teoreticky může pálit rychlostí až 450 ran za minutu, obvykle ale kadence nepřesahuje 270 až 300 ran. Střely ráže 25 mm mají dostřel až 2,5 km a mohou létat do výšky až 1,7 km. Vzhledem k tomu, že jsou „autokanóny“ zaměřovány ručně, mají omezené použití proti rychle se pohybujícím cílům. 110-PM je vzduchem chlazená zbraň, v případě intenzivní palby je nutné chladit zbraně pomocí vodních hadic.

Vojenský přínos „slepence“ je minimální

Ačkoliv je ruský výtvor kombinací dvou (alespoň na svou dobu) dobrých zbraní, jejich kombinace je spíše na škodu. Podobný konstrukt je možné použít přinejlepším jen jako palebnou podporu postupující pěchoty. Transportér MT-LB je sice skvělé vozidlo, jeho balistická ochrana je ale poměrně nízká, odolá pouze lehkým ručním zbraním. Proti antimateriálovému kulometu by tak nejspíše neměl žádnou šanci, nemluvě o „bestiální“ pušce Snipex Alligator.

Navařená věž 2M-3 navíc nemá žádnou balistickou ochranu a zásadním způsobem zvyšuje viditelnost a profil vozidla. Stačí tak v podstatě jediný zásah z ruční protitankové zbraně a vozidlo se promění v hořící ocelový hrob. Tento hybrid ale nejspíše není pro potřeby samotné ruské armády, půjde o techniku pro separatistické ozbrojence z obou neuznaných republik na východě Ukrajiny, případně pro „postradatelné“ vojáky z Wagnerovy skupiny, kteří umírají ve velkém. Už dříve přitom takto vytvořili i „domáckou“ Kaťuši.

Článek Ruský hybrid obrněného transportéru MT-LB a lodní protiletadlové věže je úsměvný: nadělat může více škody než užitku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Francouzské vozidlo bylo předchůdcem německého

Německo bylo během války známé svým robotickým vozidlem Leichter Ladungsträger Goliath, ale nutno přiznat, že konstruktéři tehdy nepřišli s žádnou novou myšlenku. Tou bylo ve skutečnosti francouzské robotické vozidlo Crocodile Schneider Torpille Terrestre z první světové války, konkrétně z roku 1916, s náloží 40 kilogramů a Aubriot-Gabet Torpille Électrique. Poháněno bylo elektromotorem a elektřina mu byla dodávána připojeným kabelem, nikdy však nebylo masově vyráběno.

Německý Goliáš byl do výzbroje zařazen v roce 1942, existoval přitom ve dvou verzích: Sd.Kfz. 302 měl elektrický pohon, a pozdější Sd.Kfz. 303 pak benzinový. Vozidla nesla výbušninu o hmotnosti 60 nebo 100 kilogramů a byla naváděna prostřednictvím kabelu, což nebylo příliš praktické, ale pokud se útok podařil, byl velmi účinný. Prvním jejich úkolem však tehdy nebylo ničit tanky, ale demolovat různé objekty, v čemž se vozítka dobře osvědčila.

Ukrajinci připevnili na vozítko velkou minu

V desetiletích po druhé světové válce se myšlenka podobných zbraní nijak neujala, takže nebylo o sebevražedných pozemních strojích moc slyšet (vyjímaje nějakých speciálních konstrukcí). Na koncept si nicméně vzpomněli ukrajinští vojáci, když hledali další způsob, jak bojovat s útočníkem. Video ze zimních bojů v okolí Bachmutu (což nasvědčuje napadaný sníh) ukazuje použití dálkově ovládaného kolového vozidla, na které vojáci improvizovaně připevnili směrovou protipěchotní minu MON-90, v níž je 12 kilogramů TNT.

Využití takové zbraně bylo při současných technologických možnostech mnohem jednodušší než v minulosti. Robotické vozidlo mohou totiž vojáci řídit za pomoci radiového signálu, takže zcela odpadají dráty dříve nezbytné. K tomu navíc vyslali do vzduchu dron, s jehož pomocí sledovali vozidlo i nepřítele, a zbraň navedli přesně na jeho pozici. Během jeho jízdy přitom udržovali palbu, aby nepřátelské bojovníky přinutili zůstat v zákopu. Zda jde o ojedinělou taktiku, anebo snad o nový způsob boje, asi ukáže až čas.

Článek Video: pozemní sebevražedný dron sestavený v zákopu je odvážnou improvizací, 12 kg TNT dokáže skupinu nepřátel doslova „roztrhat“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K výrobě stačí dron, hlavice z RPG a izolepa

Když nejsou k dispozici sofistikované zbraně, přichází na řadu improvizace. Hlavně ukrajinští vojáci jsou jimi v posledním roce doslova proslulí – jak rychle vyrobit protitankovou zbraň ukazuje třeba jedno z videí na sociálních sítích, v němž anglicky mluvící instruktor předvádí ukrajinským bojovníkům, jak obyčejný dvoumotorový dron proměnit v nebezpečnou sebevražednou zbraň. A stačí mu k tomu jenom izolepa a projektil do RPG-7, což jsou nejenom ve válce na Ukrajině běžně dostupné věci.

Z jeho tvrzení vyplývá, že je možné tímto způsobem vyrobit zbraň, s níž lze zasáhnout cíl až na několik kilometrů. Prostřednictvím pásky nechal ukrajinské vojáky připevnit granát na dron tak, aby v přední části přečníval detonátor, což je nezbytné, aby mohla hlavice při nárazu explodovat. Následně stačilo odstranit pojistku, zapnout motory dronu a vypustit ho „do světa“. Kupodivu letěl, ale nejspíše bylo nutné také zatížit zadní část, aby došlo k vyrovnání těžiště stroje, což ale video neukazuje.

Hlavice může prorazit i pancíř tanku

Jak může být taková zbraň účinná zůstává pro tento okamžik otázkou; podobné systémy se ukázaly v minulosti jako efektivní, hlavice z RPG-7 jsou montovány i na kvadrokoptéry, případně z nich jsou svrhávány protitankové granáty. Kumulativní hlavice do RPG-7 váží asi 2,6 kilogramů a má průraznost kolem 500 milimetrů RHAe – záleží tedy, kam tank trefí, určitě dokáže projít jeho slabě pancéřovanou střechou, ale nemusí být účinná, pokud narazí na reaktivní pancéřování. Zničit by však měla i obrněné transportéry a BVP s mnohem slabším pancéřováním.

Záběry z ukrajinského videa ukazují, že dron nakonec létal téměř 4 kilometry daleko od svého operátora, což může být na frontě pro útok více než dostatečná vzdálenost. Ale svůj cíl s ním jeho obsluha podle všeho minula, což může být největší slabina těchto zbraní. Neznamená to, že by byly všechny neúčinné, ale trefit se s takovým improvizovaným dronem chce cvik; a možná i značnou dávku štěstí. Ale i kdyby byla účinná jen část takto upravených dronů, stále jde o levnou, a přitom nebezpečnou, zbraň.

Článek Video: sebevražedný protitankový dron slepili vojáci pomocí izolepy přímo na frontě. Stačil levný letoun a hlavice RPG-7, uletěl 4 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Drony jsou levná válečná komodita

Tank je možné zničit celou řadou způsobů: někdy se o to postará přítomná vojenská jednotka, jindy je možné použít dělostřelectvo, případně proti němu vyjede jiný obrněnec. Tyto metody s sebou ale nesou svá rizika a nevýhody. Jednotka vojáků může být přepadena a mnohá munice do tanků a dělostřeleckých systémů je zase cenná a drahá. Například jeden z nejběžnějších dělostřeleckých granátů DM121 155 mm stojí okolo 80 000 korun.

Levnějším řešením se tak stává použití ručně ovládaného dronu, k němuž je připevněna vhodná trhavina. Musí splňovat jedinou podmínku – unést a následně pustit svěřený granát na cíl. Ukrajinci k těmto účelům používají všechny možné druhy dronů, od těch civilních za pár tisíc korun, až po pokročilé vojenské drony typu R18 za miliony. Shození granátu na stojící opuštěný tank přitom nebývá žádný problém, schopný operátor dokáže nicméně dronem nesenou nálož trefit i přímo do otevřeného poklopu jedoucího tanku.

iZdroj Fotografie: Trydence / Creative Commons / CC BY

Známé slabé místo ruských tanků

Jak je ale možné, že ruské taky tak často mizí po zásahu v hrozivých plamenech? Zásadní slabina je v jejich konstrukci, které Ukrajinci při útocích dronů využívají. Jde o automatickou nabíjecí jednotku, která se ve velkém měříku objevila v 60. letech 20. století u tanků T-64. Mechanismus tohoto typu poskytl mnoho výhod i pozdějším modelům tanků, kdy snížila potřebný počet členů osádky na 3 osoby, zvýšila rychlost palby, zmenšila velikost věže i boční profil, a celková hmotnost tanku klesla.

Tank s tímto systémem je nabíjen pomocí tzv. karuselu, což je otočný zásobník umístěný pod věží obrněnce. Starší sovětské i pozdější ruské tanky přitom mají dva karuselové systémy nabíjení: u T-64 a T-80 je munice umístěna svisle po obvodu věže a další pod ní. U Tanků T-72 a T-90, které jsou hlavním cílem ukrajinských dronů, je potom všechna munice umístěna horizontálně pod podlahou věže. A právě celý automatický systém nabíjení je velkým nepřítelem ruských tanků.

V případě, že je zasažena munice například pomocí dobře granátu shozeného z dronu, je zkáza tanku a osádky nevyhnutelná. Pokud ji nezabije už samotný výbuch granátu, dílo zkázy dokoná následná detonace uložené munice, která často utrhne věž a stroj zcela znehodnotí. Ačkoliv Rusové o slabině svých tanků vědí, je pro ně stále přednější rychlost palby, nízký boční profil, rychlost a manévrovatelnost; tomu všemu dávají přednost nad odolností, a dokonce i posádka je pro ně snadno nahraditelná.

Západní tanky jsou odlišné konstrukce

Situace ohledně ruských tanků přirozeně přináší otázku, jak jsou na tom západní tanky. Většina těch Západní konstrukce má prostor s municí oddělený od posádky pancéřovou přepážkou. Například u amerického tanku Abrams, který mj. ruská propaganda srovnala se svým T-90, je munice uložena ve dvou pancéřových boxech v zadní části věže, a pancéřová přepážka se otevírá pouze při nabíjení. Při zásahu munice tanku jde tedy síla exploze mimo osádku, což razantně zvyšuje její šance na přežití.

Ruská armáda se pokusila problém částečně vyřešit novým typem tanku T-14 Armata, který sice používá stejný systém nabíjení jako T-80, ale má bezosádkovou věž a tankisté sedí v silně pancéřované přední části tanku. Případná exploze by ji tedy neměla ohrozit. T-14 Armata je ale momentálně velice nespolehlivý tank a ruští vojáci ho dokonce odmítli převzít. Zda a jak by výbuch granátu shozeného z dronu ustál nejmodernější ruský tank, tak prozatím nelze říci. Ale ne každý útok končí úspěchem, třeba ruský tank T-80 zásah přežil a pokračoval v jízdě.

Článek Levný improvizovaný dron na jistotu zničil ruský tank jenom pomocí provázku a granátu. Ztráty federace jsou někdy až směšně zbytečné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

První ochranné klece působily spíše problémy

Ačkoliv byly ruské tanky na svou dobu vybaveny relativně dobrým pancířem, protipancéřovým zbraním typu Javelin dlouho vzdorovat nedokázaly. Dokonce ani relativně moderní tank T-90 neustál přesný zásah amerického „oštěpu“. Střela se obvykle pohybuje po křivce a na cíl dopadá seshora, kde je pancíř obrněnce zpravidla nejslabší. Úspěšnost zásahů systému Javelin navíc dosahovala úctyhodných 95 %. Ztráty ruských tanků tak byly značné a okupační armáda přišla o relativně zkušené tankové posádky, které nelze dostatečně rychle nahrazovat.

Někteří ruští tankisté zkoušeli tento problém neúspěšně řešit montáží improvizovaných klecí a jiných zařízení na věže tanků, nicméně jediným výsledkem byla vyšší úmrtnost posádky, která se kvůli „roštu“ nemohla po zásahu z hořícího stroje dostat včas. Podobné montáže navíc narušovaly i chod radiostanic, jimž klec zkratovala okruh antény. Takové konstrukce proto na čas z ruských tanků téměř vymizely, respektive dnes už není možné dohledat aktuální foto s nějakou podobnou nástavbou.

Sériové klece mají chránit hlavně před drony

Ačkoliv se dříve jednalo o improvizace samotných tankistů, chce dát zřejmě tomuto konceptu ochrany šanci samotné velení. Několik ukrajinských zpravodajských webů uvedlo, že dostaly vybrané ruské podniky za úkol vyrábět nová ochranná zařízení, která se výrazně podobají některým improvizacím. Od průmyslové výroby si slibují hlavně vyšší kvalitu zpracování a dostupnost takových prvků. Pro změnu však už nebudou určeny k ochraně proti raketovým systémům, ale výhradně proti dronům a různým granátometům.

Takové zbraně totiž tank obvykle nezničí (i když také mohou), ale spíše ho vyřadí z provozu. Ukrajinci tak mohou drahé tanky protivníka velice levně ničit, nemluvě o jejich případné konfiskaci. Nové ruské klece tak mají chránit nejen věž, ale také palivové nádrže a ostatní zranitelná místa. Otázkou je, jak dobře si tato aktivní ochrana v boji povede, mnozí analytici o nějaké zásadní změně pochybují.

Vedle toho budou také klece zvyšovat profily tanků, takže je půjde hůře schovat za nějakou překážku, například i terén. Je ale nutné zmínit, že o „klecích“ uvažují i některé Západní společnosti, například britská BAE Systems, která by je ráda instalovala na obrněná vozidla. Ukázalo se přitom, že dron může někdy zastavit i obyčejné pletivo, načež ho také ukrajinští vojáci často natahují nad různé napevno umístěné zbraňové systémy.

Článek Rusko našlo inspiraci v improvizovaných „klecích“, na tancích budou povinné. Velký efekt ale nepřinesou, míní Západní experti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Staré dělo Zastava M55 a moderní kamery

Fotografie na sociálních sítích přinesly ukázku velmi sofistikované improvizace, za níž stojí právě ukrajinští konstruktéři. Využili pro ni starý protiletadlový kanon jugoslávského původu Zastava M55 a mají pocházet právě z jedné ze zemí bývalé Jugoslávie. Zbraň je za použití videotechniky výrazně vylepšená, aby měla její obsluha mnohem větší šanci letící drony trefit a zlikvidovat.

Inženýři k dělu podle všeho připevnili dvě průmyslové kamery Hikvision a tablet. První kamera je pro denní použití, pravděpodobně z řady Value, druhá pak funguje jako termovizní. Díky ní obsluha může zaměřovat letící cíle i v noci nebo za snížené viditelnosti. Připojení tabletu naznačuje, že k vylepšení nejspíše existuje i speciální software umožňující zaměření cíle. Aby projektily svůj cíl úspěšně zasáhly, je třeba střílet z takové zbraně před něj (v závislosti na jeho vzdálenosti a rychlosti). Nutno dodat, že ruční zaměřování je velmi obtížné.

Jugoslávie vyráběla dělo v licenci

Protiletadlová děla Zastava M55 jsou opravdu stará, začátek jejich konstrukce se datuje krátce po konci druhé světové války. Jde o v bývalé Jugoslávii licenčně vyráběný kanon Hispano-Suiza HS.820 španělské produkce. Jedná se o relativně lehkou zbraň o hmotnosti zhruba 200 kilogramů. Tato děla bývala původně určena pro letadla, ale nakonec našla využití i v pevných postaveních nebo na vozidlech, často i v několikahlavňovém provedení.

Jejich munice má ráži 20 milimetrů, a proti dronům je využívána ta vysoce explozivní, ačkoliv existují i projektily určené k proražení pancíře. Dělo Zastava M55 má velmi vysokou rychlost střelby až 1 000 ran za minutu a jeho efektivní dostřel je 1 500 metrů. Ačkoli proti moderním letounům nemá stará zbraň téměř šanci, proti křehkým dronům, jimiž jsou třeba íránské sebevražedné HESA Shahed 136, jsou více než dostačující. Dron létá rychlostí 185 kilometrů za hodinu a obvykle v několikasetmetrové výšce.

Článek Invence umí zázraky: stařičké jugoslávské dělo Zastava M55 dostalo průmyslové kamery a zabíjí jeden dron za druhým se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nová technika na stařičkém BMP-1

Ačkoliv se Ukrajině dostává stálých dodávek zbraní, vojenského a humanitárního materiálu, sází i na vlastní invenci. Ukrajinští technici jsou proslulí svou nápaditostí a nebojí se imprSovizovat. Na svět se tak dostaly různé „home-made“ modifikace vojenské techniky, které by v předválečném období u odborné veřejnosti nejspíše neobstály. Nedávno to byl třeba protitankový robot připomínající traktor, a nyní zase obrněný transportér BMP-1 s netradiční úpravou.

iZdroj fotografie: Uživatel XoravaX / Creative Commons / CC BY-SA

Na záběrech je vidět archaické sovětské bojové vozidlo pěchoty BMP-1 (u nás licenčně vyráběno jako BVP-1) nesoucí odpalovače raket demontované z bojového letounu. Jejich původ není zřejmý, jelikož podobnými systémy disponují například sovětské vrtulníky Mil Mi-8/17, Mil Mi-24 nebo letoun Suchoj Su-25. Je zajímavé, že zobrazený obrněnec je sice BMP-1, avšak s největší pravděpodobností nejde o bojovou verzi, ale spíše o variantu BMP-1KSh. Ta byla v ČR známa jako velitelsko-štábní vozidlo BVP-1KŠM.

Ukrajinská „home-made Kaťuša“ unese až 64 raket

Podobný upgrade má pravděpodobně na svědomí jedna z ukrajinských dílen, která své armádě podala pomocnou ruku. Použité raketomety jsou nejspíše typ UB-32 s ráží 57mm, a i když jsou sovětského původu, probíhá jejich modernizovaná výroba dodnes. Do jednoho odpalovače UB-32 se vejde 32 raket S-5 v různých modifikacích, které jsou nejčastěji používány proti pozemním cílům. To znamená 64 raket na takto upraveném vozidle.

Není však úplně jasné, jak vysoká je přesnost této zbraně. Nelze očekávat, že bude k dispozici nějaký pokročilý zaměřovací systém, takže může být efektivita podobná jako u 60letých raket, s nimiž dnes Rusové trefují vše kromě cílů. Stroj tak slouží spíše k plošnému poškození zasažené oblasti. Odhadovaný dosah vypálené střely je přitom kolem 2 kilometrů, takže by mohl stroj sloužit jako přímá palebná podpora postupující pěchoty.

Plýtvání materiálem, nebo smysluplné využití?

Tyto úpravy ale rozdělují veřejnost na dva tábory. Jeden tvrdí, že se jedná o trestuhodné plýtvání časem a vojenským materiálem, druhý zase podobnou konstrukci oceňuje jako důkaz výborného využití všech dostupných zdrojů. Autor se osobně kloní spíše k druhé straně. Navíc tyto úpravy nejsou ničím novým a podobná technika byla použita v celé řadě jiných konfliktů. Za připomenutí stojí třeba raketomet T34 Calliope, který zdobil věže amerických Shermanů během druhé světové války. Ta má (společně s první světovou válkou) ostatně s ukrajinským konfliktem celou řadu paralel.

Článek Video: neuvěřitelná kombinace, ukrajinská „home-made Kaťuša“ vznikla z raketometu a obojživelníku BMP-1 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Drony jsou na Ukrajině stále důležitější

Zcela nový význam získaly na ukrajinském bojišti civilní drony. Ačkoliv v prvotních měsících války způsobovaly invazním silám těžké ztráty pokročilé vojenské drony Bayraktar TB2 z Turecka. Právě ty a jim podobné nakonec pomohly odrazit prvotní ruské útoky, ubránit Kyjev a zahnat protivníka na mnoha místech na ústup, ačkoliv třeba k obraně letiště Hostomel u Kyjeva nasazeny nebyly, jak ukazují záběry. Postupně se ale ruské armádě podařilo svou protivzdušnou obranu zlepšit a ztráty moderních strojů na ukrajinské straně začaly narůstat.

iZdroj fotografie: Uživatel Oleksandr Perevoznyk / Creative Commons / CC BY-SA

Jelikož jsou stroje jako dron Bayraktar TB2 velice drahé, bylo zapotřebí je nahradit alespoň vzdáleně podobnými prostředky. Na řadu se tak ve velké míře dostaly drony určené pro civilní sektor. Při troše umu se z nich staly relativně levní, tiší, a přesto neskutečně smrtící zabijáci. V médiích je často vidět, jak podobný dron shazuje na nepřítele různé typy výbušnin a zničí tak jediný granátem i celý tank.

Použít se dá vše, včetně sklenice od okurek

Video z července letošního roku (2022) mluví za vše. Ukazuje dron, který nese svou smrtící nálož složenou ze zavařovacích sklenic a granátů. Vše přitom drží pohromadě jenom lepící páska. Ze záběrů jsou pravděpodobně patrné dva útočné granáty RGD-5, ale sklenice zřejmě ukrývají i další typy upravené tak, aby detonovaly po dopadu a rozbití skleněné schránky.

Překvapující je však použití útočných granátů, neboť jsou obvykle užívány spíše obranné granáty typu F-1, které mají daleko větší ničivý potenciál. Použitý dron vypadá jako model DJI Matrice 300 RTK, případně jemu podobný typ, jelikož váha celé nálože dalece převyšuje nosnost obvyklých civilních dronů. Cena uvedeného dronu se v ČR pohybuje okolo 850 000 Kč a jedná se tedy o dražší kus, nicméně podobné stroje dokáží zničit tank v hodnotě milionů dolarů.

Stálý nedostatek všeho

Nutno podotknout, že i přes působivý efekt není přesnost podobných zařízení nijak valná. Vhodné by bylo například použití minometného granátu, ale ten zrovna nemusel být po ruce. A právě celkový nedostatek nutí obě válčící strany k využití podobných zařízení. Ukrajina například sestrojila protitankového robota ve tvaru traktoru, zatímco ruští vojáci si vylepšili tank za pomoci zvířecích hlav.

Článek Sklenice od okurek a „tuna“ izolepy jako smrtící zbraň: improvizovaná nálož ale zničila nepřítele za pár vteřin se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Použijí součástky, které zrovna mají

Snahy ukrajinských vojáků jasně mapují sociální sítě, kde se fotografie a videa jejich raketometných výtvorů objevují. V podstatě se zdá, že tvůrci použijí to, co jim zrovna přijde pod ruku. Asi tak lze hodnotit i raketomet ráže 122 milimetrů, který se objevil namontovaný na voze Unimog. To je německý lehký nákladní automobil, jenž se v mnoha verzích vyrábí desítky let. Slouží nebo sloužil nejen v armádách, ale i komunálních službách nebo zemědělství.

Zdá se, že ukrajinští technici na jeho korbu umístili čtyři odpalovací tubusy standardních raket sovětské konstrukce ráže 122 milimetrů. Tedy stejných, jaké využívá raketomet Grad, případně československý RM-70. S tím rozdílem, že ty jsou na podvozku těžkých nákladních aut a odpalovacích trubic je zde 40. Rakety mají dolet kolem 20 kilometrů, existují verze i s prodlouženým doletem. Nelze s nimi přesně mířit, spoléhá se na plošný účinek salvy, což v případě čtyř tubusů není dost dobře možné. Ale v případě zásahu je zbraň ničivá.

Použít se dá i raketomet z Kamova

Podobný systém je další improvizace, která ale využívá mnohem menších raket S-8. V tomto případě jde o zbraně, jež byly vyvinuty v 70. letech v Sovětském svazu pro vícehlavňové raketomety umísťované na bojová letadla a vrtulníky. I jejich úlohou je neřízenou střelbou salvy zlikvidovat zadaný cíl. Existují v mnoha typech s různými hlavicemi a jejich dosah je maximálně 4,5 kilometru.

Autoři nového raketometu v tomto případě použili terénní pick-up Mitsubishi L-200. Na něj umístili raketomet vyrobený předěláním odpalovače demontovaného z ruského vrtulníku Ka-52. Nejspíše ze stroje, který se podařilo ukrajinské armádě sestřelit. Je jasné, že použití takovéto zbraně není bez rizika, protože se kvůli malému dostřelu musí přiblížit k místu bojů, pokud chce zasáhnout. Vozidlo není nijak chráněno, dá se tedy použít jen tak, že rychle odpálí střely a z místa okamžitě ujede.

Takovéto improvizace, ačkoli jsou funkční, nedokážou nahradit raketomety, jež Ukrajina žádá. První HIMARS, které již z USA obdržela, mají zcela jiné parametry. Liší se nejen dostřelem, jenž je až 80 kilometrů a v případě střely ATACMS, kterou ale Ukrajina zřejmě nedostane, až 300 kilometrů. Především ale jsou mnohé z raket z tohoto raketometu přesně naváděné a na zničení cíle stačí pak jediná střela obsahující submunici. Ta dokáže zlikvidovat třeba postavení dělostřelecké baterie. Vozidlo přitom zůstává mimo dostřel většiny nepřátelských zbraní.

Jak účinné mohou být improvizované raketomety nasazené na ukrajinském bojišti?

Zdroj: ArmyRecognition

Článek Nedostatek klasických raketometů Ukrajinci řeší různými improvizacemi. Fungují, ale moderní zbraně nenahradí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.