Nejde přitom o žádný „ruský gen“ ani o důkaz, že by Rusové a Indové byli blízce příbuzní národy. R1a je marker předávaný výhradně z otce na syna, jeden úzký kanál v obrovském rodokmenu. Sleduje jedinou otcovskou linii zpátky do stepí jižního Uralu, do doby, kdy tam ještě nestály ani první slovanské osady, ani védské chrámy. Příběh téhle linie ale ukazuje něco fascinujícího: jak se jedna mužská rodová větev rozštěpila a vydala do dvou zcela odlišných civilizačních příběhů.

Jeden strom, dvě větve

Haplogrupa R1a není gen. Je to sada mutací na Y chromozomu, které se dědí po otcovské linii a umožňují vědcům rekonstruovat rodokmen sahající tisíce let do minulosti. Klíčová studie Underhilla a kolegů z roku 2015, publikovaná v European Journal of Human Genetics, rozlišila uvnitř R1a tři hlavní větve:

• Z280 – východoevropská/východoslovanská a baltská větev, dominantní u etnických Rusů
• Z93 – asijská větev, převládající u části severoindických vyšších kast a íránských populací
• M458 – západoslovanská větev s nejvyššími frekvencemi v Polsku, Česku a na Slovensku

Rusové a severoindičtí bráhmani tedy nesdílejí „stejný gen“. Sdílejí hlubší uzel na stromu, společného mužského předka, od něhož se obě větve oddělily někdy kolem počátku 2. tisíciletí př. n. l. Poté se Z280 držela ve východní Evropě, zatímco Z93 putovala stepním koridorem přes střední Asii až na indický subkontinent.

Arkaim a Země měst: kolébka, ne adresa

Archeologický horizont, který nejlépe odpovídá době a místu rozštěpení, se nazývá Sintašta–Arkaim, někdy poeticky „Země měst“. Arkaim, opevněné kruhové sídliště v jižním Zauralí, je jeho nejznámější lokalitou. Bronzová metalurgie, kolová doprava, specifický urbanismus, to vše tam kvetlo zhruba před čtyřmi tisíci lety.

Říct ale, že „společný předek žil v Arkaimu“, by bylo příliš. Genetické expanze linie Z93 se datují do intervalu 4 000–4 500 let před současností a vážou se k širšímu jihouralsko-stepnímu prostoru, ne ke konkrétnímu domu či hrobu. Studie Narasimhana a kolegů v časopise Science z roku 2019 propojila stepní migrace s formováním populací jižní a střední Asie a potvrdila, že větev Z93 přišla do Indie právě touto cestou. Nejnovější práce Lazaridise a kolegů v Nature (2025) pak zasazuje celý jihouralský prostor do širšího rámce indoevropského původu, aniž by ukazovala prstem na jednu konkrétní osadu.

Co dalšího nosí ruští muži v DNA

R1a je u etnických Rusů nejčastější, ale zdaleka ne jediná mužská linie. Podle souhrnné studie Balanovského a kolegů z roku 2008 a novějších dat pro Volžsko-okský region vypadá složení východoslovanského mužského genofondu přibližně takto:

Na ruském severu se poměr dramaticky mění: N-M178 tam stoupá na zhruba 30 %, zatímco R1a klesá na 20–26 %. Je to stopa ugrofinského substrátu, předslovanských populací, které žily v lesní zóně dávno před příchodem Slovanů.

A co „vikingské“ a „mongolské“ geny? Skandinávská větev R1a-Z284 nebo typicky severogermánská I1 se v severozápadním Rusku vyskytují, ale netvoří páteř genofondu. Haplogrupy Q a C, často spojované se sibiřsko-mongolským prostorem, jsou u etnických Rusů prakticky zanedbatelné. Mongolský vpád ve 13. století zanechal v ruských dějinách hlubokou jizvu, v mužské DNA etnických Rusů ale překvapivě slabou stopu.

Český kousek skládačky

R1a patří i u nás k nejběžnějším mužským liniím. Rozdíl je ve větvi: zatímco u Rusů dominuje Z280, u Čechů, Slováků a Poláků je výrazně zastoupena západoslovanská M458, která v těchto zemích přesahuje 20 %. Sdílíme s Rusy společný hlubší strom, ale naše mladší větev je jiná, a právě ta mladší větev vypráví příběh posledních dvou tisíc let, kdy se slovanské kmeny rozešly na západ a na východ.

Zajímavý je i pohled do Pobaltí. Litva a Lotyšsko si díky relativní izolaci uchovaly archaičtější genetické složení. Nová studie starověké DNA z Nature (2025) potvrzuje silnou kontinuitu mezi slovanskými skupinami a bronzově-železnodobým Pobaltím. Pobaltský prostor patrně uchoval širší starší diverzitu větví Z280, zatímco ruský profil je více „zúžený“ pozdější slovanskou expanzí a takzvaným efektem zakladatele, situací, kdy se malá skupina mužů rozmnožila neúměrně rychle.

Muž s evropskou DNA v mongolské říši

Jeden z nejpůsobivějších nálezů celého příběhu leží tisíce kilometrů od Uralu. Na elitním pohřebišti chunské říše v severovýchodním Mongolsku, starém zhruba dva tisíce let, objevili archeologové muže s Y-haplogrupou R1a1 a mitochondriální DNA typu U2e1, obojí západoeurasijského původu. Nebyl to zbloudilý cestovatel. Novější genomické studie potvrzují, že chunská říše byla extrémně multietnická, s výraznými západostepními příměsemi. R1a1 v mongolské stepi není anomálie. Je to stopa téže mobility, která předtím poslala větev Z93 do Indie.

Jedna mužská linie, rozštěpená před čtyřmi tisíci lety na jižním Uralu, dnes spojuje ruského farmáře, indického bráhmana, českého programátora a kostru v chunském kurganu. Neříká o nich, že jsou příbuzní. Říká, že stepi byly vždycky v pohybu.

Článek 50 % ruských mužů má v DNA stejný gen R1a1 jako indická elita. Společný předek žil na Uralu před 4 000 lety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je Akash a co umí

Akash je mobilní protiletadlový raketový systém kategorie země–vzduch, vyvinutý indickou organizací DRDO a vyráběný státními podniky Bharat Dynamics Limited (BDL) a Bharat Electronics Limited (BEL). Podle exportního katalogu DRDO nabízí tyto klíčové parametry:

• Dosah střelby: 3–25 km
• Bojová hlavice: 55 kg
• Odpalovač: samohybný, nese tři střely
• Schopnost vícecílového zapojení: baterie dokáže současně sledovat a napadat více cílů

Systém je navržený pro ochranu většího prostoru, nikoli jen jako bodová obrana jedné jednotky. Tím se liší od některých konkurentů, jako je čínský HQ-17AE nebo ruský Tor-M2, které typicky doprovázejí mechanizované kolony a chrání je v bezprostředním okolí.

Pro srovnání: norsko-americký NASAMS, nasazený řadou zemí NATO, pracuje v podobném dosahu kolem 25 km se stropem 6,5 km. Německý IRIS-T SLM je už o třídu výš; Bundeswehr uvádí účinný dosah do 40 km a plnohodnotnou síťovou architekturu pro 360° obranu. Akash tedy nesoutěží s prémiovými západními systémy, ale nabízí cenově a politicky dostupnou alternativu pro státy, které nechtějí nebo nemohou nakupovat v Evropě či v USA.

Proč Rusové zuří, a kdo vlastně zuří

Formulace o ruském hněvu nestojí na oficiálním protestu Kremlu ani na prohlášení ruského ministerstva obrany. Veřejně doložitelná je ostrá reakce autorů neoficiálního, ale vlivného ruského analytického blogu bmpd, spojeného s moskevským Centrem pro analýzu strategií a technologií (CAST). Ti rámují indické dodávky jako vytlačování Ruska z tradičních odbytišť, a právě toto slovo, „vytlačování“, je klíčové.

Nejde totiž jen o jednu zakázku na rakety. Každý zbrojní kontrakt s sebou nese roky servisu, dodávek náhradních dílů, modernizací, výcviku obsluhy a s tím spojeného politického vlivu. Když Tádžikistán nebo Turkmenistán koupí Akash, neztrácí Moskva jen tržby, ztrácí páku. A v ruské odborné komunitě to vyvolává pochopitelnou frustraci, protože si Moskva tohoto konkurenta do značné míry vychovala sama.

Jak Rusko pomohlo vybudovat indický zbrojní průmysl

Vojensko-technická spolupráce mezi Indií a Ruskem patří k nejhlubším na světě. Oficiální indické dokumenty popisují desetiletý rámec na období 2021–2031, který zahrnuje společný výzkum, vývoj, výrobu i podporu zbraňových systémů. Společné prohlášení z indicko-ruského summitu jde ještě dál: výslovně počítá s výrobou v Indii a následným exportem do „přátelských třetích zemí“.

Moskva tedy po desetiletí dodávala Indii nejen hotové zbraně, ale i technologie, know-how a průmyslové kompetence. Budovala partnerství, které mělo Indii udržet jako loajálního odběratele. Jenže jakmile Indie získala vlastní výrobní, integrační a exportní kapacity, bylo jen otázkou času, kdy je začne využívat i mimo domácí trh. A přesně to se děje.

Indický obranný export ve fiskálním roce 2024/25 dosáhl rekordních 23 622 crore rupií (v přepočtu zhruba 65 miliard korun). Akash je jedním z vlajkových produktů tohoto exportního tažení. Prvním zahraničním odběratelem se podle dostupných informací stala Arménie, která v roce 2022 objednala patnáct systémů za přibližně 720 milionů dolarů (asi 16,5 miliardy korun). Tádžikistán a Turkmenistán by byly dalšími postsovětskými zákazníky v řadě.

Diverzifikace jako strategie malých států

Oba středoasijské státy přitom nesázejí jen na jednoho dodavatele. Tádžikistán v únoru 2025 veřejně předvedl čínský systém HQ-17AE, exportní verzi odvozenou z rodiny Tor, schopnou navádět čtyři střely na čtyři cíle současně s dosahem 15–20 km proti stíhacím letounům. Turkmenistán zase na vojenské přehlídce ukázal čínské systémy FM-90, FD-2000 a KS-1A. Důležité je tyto dva případy nezaměňovat: HQ-17AE a FM-90 jsou odlišné systémy s odlišnými parametry, i když oba pocházejí z Číny.

Smysl smíšené flotily je dvojí: vrstvení obrany na různé výšky a vzdálenosti a zároveň diverzifikace dodavatelů. Nevýhoda (složitější logistika a výcvik) je pro tyto státy zjevně přijatelnou cenou za menší závislost na jediné mocnosti. Turkmenistán to má navíc zakotvené v samotné zahraniční politice: oficiálně deklarovaná neutralita a důraz na suverenitu přímo vybízejí k tomu, neupínat bezpečnost k jednomu partnerovi.

Indie tento prostor aktivně kultivuje. V červnu 2025 jednal indický ministr obrany s tádžickým protějškem o pokračování obranné spolupráce. Ve stejném roce proběhla jednání Indie se středoasijskými ministry zahraničí, kde se řešila i bezpečnostní agenda. Nejde tedy o náhodný prodej raket, ale o systematickou strategii.

Co to znamená pro Rusko a pro region

Pro Moskvu není nejcitlivější samotná dodávka Akashe. Citlivý je precedent. Pokud se z jednorázových nákupů stane souvislá série zakázek, servisu a modernizací, přestane jít o nepříjemnou epizodu a začne jít o strukturální problém. Každý další odběratel mimo ruský ekosystém oslabuje Moskvu jako výhradního správce vojenských kapacit ve svém širším sousedství.

Přímý dopad na evropskou bezpečnostní architekturu z toho neplyne. Nepřímý ano: postsovětský prostor už není uzavřený jen pro ruské nebo čínské dodavatele. Indie zatím není plnohodnotnou náhradou ruského portfolia ve všech kategoriích, ale v segmentu protivzdušné obrany střední třídy už vystupuje jako věrohodný hráč s vlastním produktem, státní podporou exportu a politicky flexibilním přístupem k odběratelům.

Moskva si tento scénář mohla předvídat ve chvíli, kdy podepisovala dohody o společné výrobě a exportu do třetích zemí. Nepředvídala patrně to, že mezi těmi třetími zeměmi budou jednou i její vlastní sousedé.

Článek Indie prodává protiletadlové systémy Akash do bývalého sovětského bloku. Rusové zuří, protože si konkurenta vychovali sami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Číslo, které se cestou z Dillí do titulků zvětšilo

V tiskové zprávě, kterou Rostec zveřejnil 10. září 2026, stojí jiné číslo: 85 letadel. Padesát strojů pokrývá prohlášení o záměru s dopravcem Pinnacle Air, dalších 35 strojů memorandum se společností Sleek Aviation, které zahrnuje i výcvikové centrum s plnohodnotným simulátorem. Termíny dodávek, údržbu i lokalizaci dílů má podle téže zprávy teprve řešit samostatná smlouva s každým zákazníkem. Pevné kontrakty na první dodávky chce ruský výrobce uzavřít do konce roku 2026.

Číslo 105 se objevuje jinde. Indická veřejnoprávní zpravodajská služba Akashvani téhož dne napsala o „potenciálních dodávkách a ujednáních o 105 regionálních turbovrtulových letadlech“ pro Pinnacle Air, Air Kerala a Sleek Aviation. Slovo potenciální nese celý rozdíl: chybějících dvacet strojů má připadnout aerolinkám Air Kerala, o nichž zdroje mluví jako o jednání. Deník Indian Express k tomu dodává, že podepsané dokumenty nejsou pevnými objednávkami, ale formalizací zájmu kupujících.

Rozdíl mezi 85 a 105 nevznikl přepisem. Redakce Armádního Zpravodaje položila vedle sebe ruskou tiskovou zprávu, indickou vládní depeši a text Indian Expressu a oddělila podepsané od avizovaného. Ve veřejném seznamu nepravidelných dopravců, který indický úřad pro civilní letectví DGCA aktualizoval k 31. srpnu 2026, je Pinnacle Air uveden se sedmi letadly; Sleek Aviation ani Air Kerala se v tomto seznamu neobjevují.

Zůstává otázka, co Indie za 85 nebo 105 strojů dostane a co by za stejný počet zaplatila u evropské konkurence.

Osmašedesát sedadel, vrtule a otázka za desítky miliard

Il-114-300 není soupeřem velkých proudových letadel. Je to vrtulový stroj pro krátké tratě a malá letiště, modernizace sovětské konstrukce, ne návrh od nuly. Podle technického listu ruského státního leteckého koncernu OAK veze nejvýše 68 cestujících, v základní verzi 64, cestuje rychlostí 450 km/h, s plným obsazením uletí 1 400 km a k rozjezdu potřebuje 750 metrů dráhy. V praxi to znamená letadlo, které sedne i na krátkou dráhu bez velkého terminálu.

Evropský soupeř se jmenuje ATR 72-600 a staví ho francouzsko-italský výrobce ATR. Podle jeho technického přehledu nabízí 72 sedadel ve standardní konfiguraci, kapacitu až 78 cestujících a s maximem cestujících dolet 1 370 km. V počtu sedadel a v doletu jsou tedy oba stroje na dohled.

Cenu Il-114-300 ruská strana nezveřejňuje. Vodítko dodal sám evropský výrobce: ATR 3. září 2026 oznámil pevnou objednávku indické aerolinky FLY91 na 40 letounů ATR 72-600 za zhruba 1 miliardu dolarů, tedy 25 milionů dolarů za kus. Z tiskové zprávy, do níž redakce Armádního Zpravodaje nahlédla, plyne orientační cenovka indického balíku; jde o odhad podle srovnatelného typu, ne o cenu ruského letounu.

Osmdesát pět strojů by tak znamenalo zhruba 45 miliard Kč, 105 strojů zhruba 55,6 miliardy Kč. Jenže právě u těch letadel platí dvě čísla, která ruská tisková zpráva neuvádí: kolik jich Rusko za rok vyrobí a v jakých teplotách vůbec smějí létat.

Indické léto má přes čtyřicet stupňů. Papír od úřadu mluví jinak

Mezi memorandem a flotilou stojí dvě věci. První je papír od úřadu. Ruský letecký web Aviation21 9. července 2026 napsal, že Rosaviacija, ruský úřad pro civilní letectví, zveřejnila typový certifikát letounu s počátečními podmínkami provozu, které se mají rozšiřovat po dalších zkouškách. Ruská média u téhož certifikátu uvádějí teplotní rozsah od −9 do +25 °C; pro srovnání, v Dillí vychází podle klimatologické tabulky Indického meteorologického úřadu za roky 1991 až 2020 průměrné květnové maximum na 40,7 °C.

Druhá věc je výrobní linka. Podle deníku Vedomosti má OAK postavit tři stroje v letech 2026 a 2027, šest v roce 2028, devět v roce 2029 i v roce 2030 a 12 ročně od roku 2031, a přitom zásobovat i ruské domácí linky. Z tohoto plánu redakce ArmádníhoZpravodaje odvodila, jak dlouho by indická zakázka trvala: při horním tempu 12 letadel ročně a nulové výrobě pro kohokoli jiného vychází 85 strojů na víc než sedm let a 105 strojů na téměř devět. Jde o hypotetický strop, ne o harmonogram dodávek; ten zdroje neuvádějí.

Rámec, ve kterém ruská linka pracuje, popisuje Evropská komise: zakázán je vývoz letadel, leteckých dílů a vybavení do Ruska i související opravy a údržba. Ruský výrobce tedy po evropských dílech sáhnout nemůže. A soupeř, kterému tím vzniká starost, není gigant z titulků.

Proč by to mělo zajímat Evropu, i když o žádnou zbraň nejde

ANALÝZA Přímým konkurentem Il-114-300 není žádný velký proudový stroj, ale ATR, evropský výrobce vlastněný Airbusem a italskou skupinou Leonardo, se strojem přesně stejné velikostní kategorie. Indický regionální trh přitom roste díky vládnímu programu UDAN na podporu dostupné letecké dopravy. Podle indické vládní tiskové služby program za devět let zprovoznil 679 linek přes 95 letišť, heliportů a vodních letišť, pokračuje do fiskálního roku 2035/2036 a počítá s rozvojem dalších sta letišť.

Rusko nepotřebuje jen prodat letadla. Potřebuje ukázat, že pod sankcemi zvládne vyvézt složitý technický produkt i s výcvikem, servisem a výrobou na cizí půdě. Právě lokalizace je jádrem nabídky, protože přesně tímto způsobem Indie léta kupuje ruskou vojenskou techniku. Precedens existuje: Rostec 28. ledna 2026 oznámil dohodu s indickým státním výrobcem Hindustan Aeronautics Limited o licenční výrobě proudového SJ-100 v Indii, u Il-114-300 zůstává lokalizace zatím jen záměrem k dojednání.

Dillí ovšem nesází na jednu kartu. Ze dvou tiskových zpráv, které redakce Armádního Zpravodaje prošla, plyne rozdíl v závaznosti: sedm dní před ruským podpisem šla ATR do knih pevná objednávka na 40 letounů, Rostecu prohlášení o záměru. Pro evropský průmysl z toho neplyne ztracená zakázka, ale riziko do budoucna, protože ruský stroj sestavovaný na indické půdě by v segmentu sedmdesátimístných vrtulových letadel dělil trh, který má růst až do poloviny třicátých let. Zatím je ale celá zakázka napsaná tužkou a gumu drží v ruce Moskva sama.

Článek Rusko uzavřelo největší letecký kontrakt od dob SSSR, Indie si objednala 105 letounů Il-114. Boeing a Airbus mohou závidět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč An-32 přestal stačit

Antonov An-32 vznikl jako vylepšená verze An-26 přímo pro indické podmínky: horké klima, krátké vysokohorské dráhy, přistávání v Ladaku i na severovýchodě země. Dvoumotorový turbovrtulový transportér s maximální nosností kolem 6,7 tuny a doletem přibližně 2 500 km sloužil spolehlivě po desetiletí. Jenže spolehlivost stroje je jen tak dobrá jako spolehlivost jeho dodavatelského řetězce.

Už v roce 2015 indická vláda oficiálně přiznala, že modernizace An-32 nabírá zpoždění kvůli nedostupnosti komponent způsobené rusko-ukrajinským geopolitickým střetem. Ze 105 plánovaných upgradů bylo v roce 2019 hotovo pouhých 55 kusů, a zbytek závisel na dodávkách modernizačních kitů z Ukrajiny. Po únoru 2022, kdy Rusko napadlo Ukrajinu a rozpoutalo válku, která trvá už více než čtyři roky, se tato zranitelnost jen prohloubila. Indie se tak ocitla v situaci, kdy provozuje řádově kolem stovky letounů, jejichž údržba závisí na dvou zemích, které spolu válčí.

Zakázka za čtvrt bilionu

Formální startovní výstřel padl 27. března 2026, kdy indická Rada pro obranné akvizice schválila takzvaný Acceptance of Necessity pro program MTA. Srpnová výzva k podání nabídek pak upřesnila parametry: Indie chce šedesát strojů v kategorii 18 až 30 tun užitečného nákladu. Prvních dvanáct má přijít v hotovém stavu přímo od výrobce, zbylých 48 se má montovat a vyrábět v Indii s domácím podílem nejméně 40 %, postupně rostoucím k 60 %.

Nejde o abstraktní tonáž. Indické letectvo chce převážet lehký tank Zorawar, houfnice M777 o hmotnosti přes čtyři tuny, kontejnery s protilodními střelami BrahMos i odpalovací jednotky systému protivzdušné obrany Akash. Právě proto je spodní hranice nosnosti nastavena na 18 tun, to je víc než trojnásobek toho, co unesl An-32.

Odhadovaná hodnota celého programu se pohybuje kolem bilionu rupií, tedy zhruba 250 miliard korun. Kdo vyhraje, nezíská jen kontrakt na letadla, ale dlouhodobou pozici v indickém obranném průmyslu.

Kdo se pere o zakázku

Na startovní čáře stojí dva jasní favorité a jeden outsider.

• Embraer C-390 Millennium v tandemu s indickou Mahindrou. Brazilský letoun nese až 26 tun nákladu, letí rychlostí kolem 870 km/h a při plném zatížení dosáhne doletu přibližně 2 000 km. Embraer už v únoru 2026 oznámil plán vybudovat v Indii servisní centrum pro C-390 a nabízí otevřenou architekturu avioniky. Silným argumentem je i rostoucí uživatelská základna: stroj si vybralo jedenáct letectev, z toho sedm z NATO, včetně Česka, které letos v červenci převzalo svůj první kus.
• Lockheed Martin C-130J-30 Super Hercules s indickou Tatou. Prodloužená verze legendárního Hercula unese zhruba 20 tun, letí rychlostí kolem 660 km/h a má dolet přibližně 3 900 km s nákladem necelých 16 tun. Indie už dvanáct C-130J provozuje a zná je z vysokohorských operací v Ladaku. Lockheed a Tata Advanced Systems v září 2024 oznámily dohodu o rozšíření výroby a montáže přímo v Indii.
• Airbus A400M je papírově nejsilnější, ale pravděpodobně mimo hru. S nosností kolem 37 tun přerůstá indický požadavek a podle dostupných informací Airbus soutěž spíše vynechá. Evropská stopa v Indii je nicméně reálná jinak: program C-295 s Tatou už dnes představuje první vojenský letoun vyráběný v Indii soukromou firmou. Právě tento průmyslový model (lokální výroba, přenos technologií, domácí servis) je to, o čem se ruským výrobcům skutečně nesní.

Proč Rusko tahá za kratší konec

Ruská alternativa pro střední transportní kategorii existuje zatím hlavně na papíře. Projekt Il-214, později přeznačený na Il-276, měl být společným rusko-indickým podnikem. Plán vznikl v roce 2009, v roce 2016 byl zastaven a podle serveru ThePrint jej HAL s Ruskem v roce 2026 znovu oživil. Jenže mezi oživením projektu a sériovou výrobou ověřeného letounu leží propast, kterou žádné memorandum nepřekročí.

Indie si tím nechává otevřená zadní vrátka, a současně ve stejném balíku rozhodnutí z března 2026 schválila další baterie S-400 i generální opravy motorů stíhaček Su-30MKI. Nejde tedy o rozvod s Ruskem. Jde o cílenou diverzifikaci tam, kde má Indie alternativu a kde dává smysl domácí výroba. Transportní letectvo je přesně taková oblast: C-390 i C-130J jsou sériově ověřené stroje s fungujícím dodavatelským řetězcem, zatímco ruský Il-276 zůstává projektem bez prototypu.

Český úhel pohledu

Indický tendr není jen vzdálená exotika. Česká republika pořizuje dva C-390 Millennium a součástí kontraktu je průmyslová spolupráce s LOM Praha a Aero Vodochody Aerospace v hodnotě přes dvě miliardy korun. Pokud Indie vybere stejný typ, česká obranná základna se ocitne ve sdíleném ekosystému s jedním z největších světových odběratelů vojenské techniky. Roste tím uživatelská komunita, klesají náklady na údržbu a zvyšuje se interoperabilita v rámci NATO i mimo něj.

Podle českého ministerstva obrany stál celý český balík dvou strojů včetně vybavení, výcviku a podpory 11,3 miliardy korun. Kusová cena samotného letounu je obchodní tajemství, přímé srovnání s americkým C-130J, jehož tankerová varianta KC-130J vychází na 78 až 83 milionů dolarů za kus, proto není čisté. Výkonnostně ale C-390 nabízí vyšší nosnost, vyšší rychlost a srovnatelný dolet, což z něj dělá papírově silnějšího kandidáta i pro indický tendr.

Pokud smlouva padne přibližně v roce 2027, první stroje by podle dřívějších požadavků indického letectva mohly dorazit kolem roku 2030. Kompletní přezbrojení šedesáti kusy potrvá déle, většina flotily má vzniknout přímo v Indii. Antonovy An-32 tak ještě nějakou dobu poletí. Ale jejich éra se už definitivně uzavírá a s ní i představa, že postsovětský dodavatelský řetězec dokáže držet krok s tím, co nabízí západní a brazilský průmysl.

Článek Sovětská technika už není spolehlivá, Indové posílají An-32 k šípku. Evropa dokáže nabídnout, o čem se Rusům nesní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč S-400 nestačí jako jediná nejvyšší vrstva

Označit S-400 za nedostatečný by bylo zavádějící. Indická vláda ho opakovaně popisuje jako klíčový prvek své obrany a během operace Sindoor mu připsala zásah cíle typu letadla včasné výstrahy na vzdálenost 350 kilometrů. Podle analytického projektu CSIS Missile Threat dosahuje S-400 proti aerodynamickým cílům (letounům, střelám s plochou dráhou letu, dronům) na 250 až 400 kilometrů v závislosti na typu použité střely.

Problém je jinde. Protibalistická obálka S-400 je výrazně skromnější, odhadovaná na zhruba 60 kilometrů. Proti rychlým balistickým raketám středního a vyššího doletu, natož proti mezikontinentálním nosičům v terminální fázi letu, S-400 jednoduše nenabízí dostatečnou ochranu. A právě tady vstupuje do hry S-500.

Co S-500 Prometheus reálně slibuje

Podle CSIS je S-500 mobilní pozemní systém strategické úrovně s uváděným dosahem 500 až 600 kilometrů. Klíčový rozdíl oproti S-400 nespočívá v délce dosahu, ale v typu cílů a interceptorů:

• Střely 40N6M – určené proti letounům a střelám s plochou dráhou letu na extrémní vzdálenosti.
• Střely 77N6 a 77N6-N1 – konstruované pro zachycení balistických raket, včetně mezikontinentálních nosičů v terminální a podle některých ruských zdrojů i ve střední fázi letu.
• Uváděná schopnost zasahovat nízkoorbitální satelity, což by ze S-500 dělalo i protisatelitní zbraň.

Ruská státní agentura TASS v prosinci 2025 oznámila, že první pluk S-500 vstoupil do bojové služby ruské armády. Ve stejném materiálu ale výslovně uvedla, že přesné výkonové charakteristiky nebyly oficiálně zveřejněny. Všechna čísla o maximálních schopnostech je proto třeba brát jako deklarované parametry, nikoli jako nezávisle ověřená data.

Ruská strana S-500 popisuje jako doplněk S-400, ne jako jeho náhradu. V praxi to znamená vrstvenou obranu: S-400 pokrývá široké spektrum vzdušných hrozeb v nižších a středních výškách, S-500 přebírá horní patro proti balistickým a exoatmosférickým cílům.

Jediný mobilní systém svého druhu? Téměř

Tvrzení o unikátnosti S-500 drží, ale s výhradou. Americký THAAD je sice mobilní protiraketový systém, ale jeho oficiální popis ho omezuje na krátké, střední a vybrané střednědobé balistické rakety v terminální fázi. Proti mezikontinentálním nosičům slouží jiné americké systémy. Aegis poskytuje protibalistickou obranu z námořních platforem, nikoli z kolového pozemního komplexu.

Západní svět tedy disponuje srovnatelnými dílčími schopnostmi, ale rozdělenými mezi více systémů a platforem. Žádný z nich nenabízí to, co S-500 deklaruje v jednom kolovém balíku.

Ovšem pozor: Čína 3. září 2025 na vojenské přehlídce v Pekingu veřejně představila systém HQ-29. Čínská státní média mu připsala mobilní protiraketovou roli ve střední fázi letu, tedy schopnost, která exkluzivitu S-500 oslabuje. Kolem HQ-29 je ale zatím mnohem víc čínského státního marketingu než ověřitelných dat, jak upozornila i agentura AP ve svém reportu z přehlídky.

Indie zvažuje, ale kontrakt chybí

Tady je nutné oddělit tři vrstvy reality. První vrstva je pevná: Indie S-400 aktivně rozšiřuje, v březnu 2026 schválila další nákupy a systém považuje za páteř své dlouhodosahové protivzdušné obrany.

Druhá vrstva je mediální: Bloomberg před Putinovou návštěvou Indie v prosinci 2025 napsal, že Nové Dillí chtělo otevřít diskusi o S-500 i stíhačce Su-57. Reuters to nedokázal okamžitě ověřit. A co je podstatné, oficiální seznam výsledků prosincového summitu, zveřejněný indickým tiskovým úřadem, S-500 vůbec neobsahuje.

Třetí vrstva je ruská prezentační rovina. Ještě v září 2026 zástupce ruské ambasády v Indii hovořil o tom, že S-500 je v Indii „ve fázi zvažování“. Rusko přitom dlouhodobě říká, že export přichází v úvahu až po nasycení vlastní armády. Reuters v srpnu 2026 navíc citoval dva indické představitele, kteří uvedli, že Indie momentálně nevidí potřebu nových nákupů z Moskvy.

Geopolitický kontext: sankce, Čína a regionální závody

Případný nákup S-500 by znovu otevřel otázku amerických sankcí podle zákona CAATSA. Zpráva Kongresové výzkumné služby z března 2026 uvádí, že Washington dosud nerozhodl, zda na Indii kvůli S-400 sankce uplatní, přestože Čína i Turecko za totéž potrestány byly. Nový kontrakt na S-500 by byl čerstvá velká transakce s ruským obranným sektorem a diplomaticky mnohem citlivější než doběh staršího kontraktu.

Pro Indii je ale kalkulace jiná. Její bezpečnostní plánovači uvažují primárně v kategoriích hrozeb ze strany Číny a sekundárně Pákistánu. Čína mezitím ukázala vlastní vyšší vrstvu HQ-29, čímž se roztáčí další kolo regionální soutěže ve vrstvené raketové obraně. Indie nechce zůstat pozadu, a S-500 by jí dal horní patro, které zatím nemá.

Pokud Indie S-500 nakonec získá, svěří mu ochranu proti hrozbám, na které žádný jiný systém v jejím arzenálu nedosáhne. Zatím ale jde o ambici zakotvenou v diplomatických sondážích, ne o podepsanou smlouvu. A mezi těmito dvěma body leží roky vyjednávání, miliardy korun a geopolitická rovnováha, kterou každý takový nákup přepisuje.

Článek S-400 nestačí, Indie chce S-500 Prometheus. Jediný mobilní systém na světě, kterému hodlá svěřit ochranu země se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Indie kupuje

Americká agentura pro obrannou bezpečnostní spolupráci DSCA schválila možný prodej už v listopadu 2025. Balík zahrnuje:

• 100 střel FGM-148 Javelin
• 1 střelu fly-to-buy (ověřovací kus)
• 25 lehkých odpalovacích jednotek LwCLU / Block 1 CLU
• Výcvik, simulátory, logistiku a servisní podporu

Celková odhadovaná cena činí zhruba 1,1 miliardy korun. Americká strana výslovně uvedla, že prodej „nezmění základní vojenskou rovnováhu v regionu“, ale zlepší schopnost Indie čelit současným i budoucím hrozbám. Formulace je diplomaticky opatrná, ale mezi řádky se čte pozvánka k hlubší spolupráci, včetně možné budoucí společné výroby na indickém území.

Javelin: zbraň, která změnila reputaci protitankového boje

FGM-148 Javelin je přenosný protitankový raketový komplet vyvinutý společnostmi Raytheon a Lockheed Martin. Funguje v režimu „vystřel a zapomeň“, střelec zamíří, zamkne cíl infračerveným hledáčem a po odpalu může okamžitě opustit pozici. Střela letí sama.

Klíčové parametry systému:

Právě režim útoku shora dal Javelinu pověst zabijáka tanků. Střela se po odpalu vyhoupne do výšky a dopadá na věž shora, kde je pancíř nejtenčí. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg v lednu 2024 výslovně řekl, že Javeliny sehrály kritickou roli v úvodních týdnech ukrajinské obrany po ruské invazi v únoru 2022.

Pro srovnání: ruský protitankový komplet 9K135 Kornet, který patří mezi nejrozšířenější v ruské armádě, používá laserové navádění. Střelec musí po celou dobu letu střely držet zaměřovač na cíli. Dostřel má sice vyšší (až 5 500 m u novějších verzí), ale obsluha zůstává po odpalu zranitelná. Právě v tom spočívá zásadní rozdíl: Javelin chrání životy střelců, Kornet je vystavuje riziku. Na moderním bojišti, kde drony a termovize odhalují pozice během sekund, je to rozdíl mezi životem a smrtí.

Česká armáda má s Javelinem vlastní zkušenost, ve veřejných dokumentech Ministerstva obrany ČR se systém objevuje nejpozději v ročence za rok 2016 jako zakázka na odpalovací jednotku CLU.

Proč Rusko ztrácí vliv, a nejen v Indii

Slovo „křápy“ v titulku je nadsázka, ale opírá se o reálný problém. Nejde o to, že by každá ruská zbraň byla bezcenná; Kornet, systémy protivzdušné obrany S-400 nebo stíhačky Su-30 jsou schopné platformy. Problém je jinde: Rusko přestává být spolehlivým dodavatelem.

Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, funguje jako veřejný zátěžový test ruského zbrojního průmyslu. Ruská armáda spotřebovává techniku rychleji, než ji průmysl stíhá nahrazovat. Dodací lhůty se protahují, náhradní díly chybí, servis vázne. A svět se dívá.

Tvrdá čísla od stockholmského institutu SIPRI mluví jednoznačně:

• Ruský export hlavních zbraní mezi obdobími 2015–2019 a 2020–2024 spadl o 64 procent.
• Ruský podíl na indickém zbrojním importu klesl z 55 % (2015–2019) na 36 % (2020–2024).
• Období 2019–2023 bylo pro Indii první od let 1960–1964, kdy ruský či sovětský podíl spadl pod polovinu.

Šedesát let. Tak dlouho byla Moskva pro Nové Dillí automatickou první volbou. A teď už není. Indie Rusko zatím neopouští úplně, stále provozuje ruské stíhačky, tanky, ponorky. Ale směr je jasný a nákup Javelinů ho potvrzuje.

Podle nás je přitom klíčové, že nejde jen o kvalitu samotných zbraní. Partneři necouvají pouze kvůli výkonu ruské techniky na bojišti, ale kvůli celkové spolehlivosti ruského zbrojního ekosystému, tedy schopnosti dodávat, servisovat, plnit termíny a modernizovat. Když váš dodavatel sám nemá dost techniky pro vlastní armádu, těžko mu budete věřit, že vaši objednávku splní včas.

Indie nechce být závislá na nikom

Bylo by zjednodušující číst tento příběh jako „Indie přeběhla k Americe“. Nové Dillí hraje sofistikovanější hru. Podpis dohody na Javeliny proběhl i přes ochlazení v jiných částech americko-indického vztahu; Reuters výslovně popisuje, že obranná spolupráce pokračuje navzdory bilaterálním sporům.

Současně Indie masivně investuje do vlastní zbrojní výroby. Indické ministerstvo obrany hlásí rekordní domácí obrannou produkci ve fiskálním roce 2024/25, která dosáhla 1,50 bilionu rupií, tedy zhruba 420 miliard korun. Cíl je jasný: snížit závislost na jakémkoli zahraničním dodavateli, ať už je z Moskvy, nebo z Washingtonu.

V regionu Asie a Oceánie se přitom USA staly v období 2019–2023 největším dodavatelem zbraní s 34% podílem, zatímco Rusko kleslo na 19 procent. Trend nahrává tomu, že Indii mohou následovat další tradiční ruští odběratelé: Vietnam, Alžírsko, Egypt. Není to jistota, ale směr je zřetelný.

Co to znamená pro Rusko

Ztráta exportních trhů Rusko bolí, ale nezastaví jeho válku na Ukrajině. Ruské vojenské výdaje v roce 2025 dosáhly zhruba 16 bilionů rublů, tedy asi 7,5 procenta HDP; financování války teče především přes státní rozpočet a ropné příjmy, ne přes zbrojní export. Jenže export znamená víc než peníze. Znamená prestiž, průmyslové vytížení, technologické vazby a politický vliv. A právě o ten Moskva přichází.

Sto střel Javelin v indickém arzenálu samo o sobě nezmění rovnováhu sil v Asii. Ale vzkaz, který za nimi stojí, má váhu těžší než tandemová hlavice: i šedesátiletý partner může říct, že chce něco lepšího.

Článek Indie kupuje americké Javeliny a posílá tím Rusku jasný vzkaz. Ztrácí vliv, v jeho „křápy“ už nevěří ani tradiční odběratelé se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč Moskva potřebuje indické peníze víc než kdykoli dřív

Formulace o „zoufale shání peníze“ není novinářská nadsázka, ale odraz měřitelných čísel. Podle dat Reuters dosáhl ruský federální deficit za první pololetí 2026 hodnoty 5,73 bilionu rublů a celoroční schodek hrozí překročit zákonný plán. Likvidní část Národního blahobytového fondu, ruské strategické pojistky, činila k 1. červnu 2026 jen asi 3,4 bilionu rublů, v přepočtu zhruba 1,2 bilionu korun. Od začátku roku 2022 přitom likvidní aktiva fondu klesla podle KSE Institute o 58 procent.

Současně se dramaticky propadl ruský export zbraní. Data SIPRI ukazují pokles o 64 procent mezi obdobími 2015–2019 a 2020–2024. Moskva přišla o řadu tradičních odběratelů, sankce zkomplikovaly dodavatelské řetězce a válka pohltila obrovské množství techniky, která by jinak mohla směřovat k zákazníkům. Vojenské výdaje přitom SIPRI odhaduje na 190 miliard dolarů ročně, tedy asi 7,5 procenta HDP. Rusko utrácí na válku víc, než vydělává na zbrojním exportu. Každý velký kontrakt proto není jen obchod, je to finanční kyslík.

Co přesně je T-90MS a čím se liší od indického Bhíšmy

Indie není v ruském tankovém ekosystému nováčkem. V závodě Heavy Vehicles Factory v Avadí u Čennaí se vyrábí T-90S Bhíšma, licenční varianta, jejíž tisící kus sjel z linky v květnu 2026. Bhíšma váží 46,5 tuny, má tříčlennou osádku, motor o výkonu 1 000 koní (746 kW), maximální rychlost kolem 60 km/h a hlavní kanón ráže 125 mm.

Nabízený T-90MS je ale jiná liga. Janes ho označuje za exportní variantu T-90M, stroje, který Rusko nasazuje na Ukrajině jako páteř modernizovaných tankových jednotek. Klíčové parametry:

• Kanón: 125mm 2A46M-5 s přímým účinným dostřelem 2,5–3 km a schopností odpalovat řízenou munici Invar až na 5 km
• Osádka: tři členové
• Ochrana: vícevrstvý reaktivní pancíř, mřížové prvky, prostředky elektronického boje proti dronům, systém aktivní ochrany
• Elektronika: digitální systém řízení palby, integrované velitelské systémy

Rosoboronexport na veletrhu IDEX 2025 v Abú Dhabí výslovně prezentoval aktualizovaný T-90MS jako stroj přepracovaný podle zkušeností z „moderního vysoce intenzivního konfliktu“, tedy z Ukrajiny. Důraz kladl na přežitelnost v prostředí FPV dronů, protitankových řízených střel a útoků shora. Oproti stávající Bhíšmě nejde o kosmetický facelift, ale o nabídku přechodu na novější generaci ruského tankového balíku.

Pro srovnání: západní konkurenti jako německý Leopard 2A8 nebo americký Abrams M1A2 SEPv3 jsou těžší stroje se čtyřčlennou osádkou a 120mm kanónem. Nabízejí robustnější digitální ekosystém a podle studie IFRI i výrazně lepší přežitelnost posádky díky odlišné architektuře zásobníku munice. Kde T-90MS vyhrává, je kontinuita: Indie pro něj už má výrobní linku, zásobovací řetězec, výcvik i zásoby munice kompatibilní s celou rodinou T-72/T-90.

Technologie, které Rusko samo potřebuje, ale nestíhá vyrábět

Technologie, které Rusku „schází na frontě“, neznamená, že je Moskva vůbec nemá. Znamená, že je nemá v objemu, jaký válka žere. Janes odhaduje, že Rusko mělo v září 2025 asi 500 kusů T-90M v inventáři a výroba dosahovala zhruba 150 až 200 kusů ročně. Studie IFRI mluví o ambici 200 až 300 kusů, ale zároveň upozorňuje, že sankce dopadají právě na klíčové podsystémy: optiku, noční vidění a komunikační systémy.

Válka na Ukrajině spotřebovává techniku tempem, které nikdo nepředpokládal. Moderní senzory, prostředky elektronického boje proti dronům, aktivní ochranné systémy, to vše ruská armáda potřebuje v tisících kusech, ne ve stovkách. A právě tyto prvky Rosoboronexport nabízí Indii jako součást balíku T-90MS. Každý exportovaný tank tak v jistém smyslu odčerpává kapacitu, kterou by Moskva mohla použít pro vlastní frontu. Že to přesto dělá, vypovídá o hloubce finančního tlaku víc než jakékoli rozpočtové tabulky.

Proč právě Indie, a proč právě teď

Indie je pro Moskvu ideální adresát ze tří důvodů. Za prvé, infrastruktura už existuje. Závod v Avadí vyrábí tanky rodiny T-90 a Rosoboronexport zdůrazňuje, že společné komponenty s T-72 a T-90S zkracují čas i cenu náběhu nové výroby. Za druhé, politický rámec je připravený. Společné prohlášení z 22. indicko-ruského summitu v červenci 2024 explicitně mluví o přesunu spolupráce ke společnému vývoji, společné výrobě a transferu technologií pod hlavičkou Make in India. Za třetí, Indie je stále silně provázaná s ruským původem techniky: podle SIPRI tvořilo Rusko 36 procent indických dovozů hlavních zbraní v období 2020–2024.

Jenže právě tady se otevírá okno, které se Moskvě zavírá. Indie své dodavatele diverzifikuje. Podíl Ruska klesá. Nabídka T-90MS proto podle nás není jen obchodní příležitost, je to pokus uzamknout Indii v ruském obranném ekosystému přes výrobu, díly a technologickou vazbu dřív, než se diverzifikace posune ještě dál směrem k Západu.

Co to znamená pro Západ i pro Česko

Hlubší průmyslová provázanost Indie s Ruskem snižuje páku, kterou mají země NATO (včetně České republiky) při tlaku na Indii ohledně sankcí. Pokud Nové Dillí neváže vztah s Moskvou jen na jednorázové nákupy, ale na lokální výrobu a servisní řetězce, odpojení se stává politicky i ekonomicky mnohem nákladnějším. Pro evropské zbrojní firmy to neznamená zablokovaný trh, ale komplikovanější vstup: odlišná munice, komunikační standardy, interoperabilita.

Indie přitom program vlastního tanku nové generace FRCV (Future Ready Combat Vehicle) oficiálně nerušila. Nabídka T-90MS by spíš fungovala jako překlenovací řešení pro existující ruskou tankovou infrastrukturu, zatímco FRCV zůstává dlouhodobou ambicí. Ale každý most, který Indie postaví směrem k Moskvě, prodlužuje cestu k alternativám.

Moskva prodává válečnou zkušenost jako obchodní argument a finanční nutnost jako strategickou velkorysost. Pro Indii je to lákavá nabídka. Pro Kreml je to sázka, že peníze z Avadí dorazí dřív, než se fronta zeptá, kam zmizely tanky.

Článek Kreml zoufale shání peníze: Indii slibuje společnou výrobu T-90MS s technologiemi, které mu samotnému na frontě schází se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je ta „černá skříňka“ a proč ji Indie nechce

Nejde o jednu utajenou součástku. Páteří provozního režimu F-35 je logistický informační systém ALIS, postupně nahrazovaný novější platformou ODIN. Americký vládní kontrolní úřad GAO ho ve svých auditech popisuje jako centrální nervový systém celého letounu, který řídí údržbu, zásobování náhradními díly, provozní záznamy i část plánování misí. Když jsou data chybná nebo chybí, systém dokáže uzemnit i technicky letuschopný stroj.

K tomu přistupují další vrstvy:

• Technická data a duševní vlastnictví — provozovatelé nemají automaticky plný přístup ke zdrojovým kódům ani k technickým datům potřebným pro autonomní údržbu. GAO ve zprávě z roku 2023 výslovně varuje před rizikem „vendor lock“, kdy je zákazník trvale závislý na výrobci.
• Exportní režim FMS — prodej jde výhradně cestou vláda–vláda (Foreign Military Sales), což znamená americkou kontrolu nad tím, co, komu a za jakých podmínek se dodá.
• Omezený prostor pro úpravy — integrace vlastních zbraní nebo senzorů vyžaduje souhlas a spolupráci americké strany. Pro zemi, která staví celou obrannou doktrínu na hesle Aatmanirbhar Bharat (soběstačná Indie), je to těžko stravitelné.

Pentagon přitom sám řeší, jak si od modelu řízeného dodavatelem vzít větší kontrolu zpět. Není to tedy jen indická obava, je to strukturální vlastnost celého programu.

Astronomie v číslech: co stojí hodina ve vzduchu

Provozní náklady F-35 jsou předmětem debat i v americkém Kongresu. Zpráva GAO z dubna 2024 uvádí pro variantu F-35A odhad ročních nákladů na udržování ve výši 6,6 milionu dolarů na jeden letoun. Americké letectvo přitom snížilo plánovaný roční nálet na 187 hodin. Náš přepočet je prostý:

A to bez pořizovací ceny letounů, bez infrastruktury, bez munice. Pro srovnání: celý indický kontrakt na 26 palubních Rafale-M podepsaný v dubnu 2025 pokrývá nákup, dlouhodobou podporu i transfer technologií pro integraci domácích zbraní. Rafale není plná technologická otevřenost, ale dává Indii nesrovnatelně větší průmyslový a integrační prostor.

Ani „ano“, ani „ne“, spíš strukturální pat

Příběh F-35 v Indii není příběhem dramatického odmítnutí. Je to příběh dvou systémů, které na sebe zatím nenašly klíč. Společné prohlášení USA a Indie z 13. února 2025 obsahovalo příslib přezkumu americké politiky pro uvolnění letounů páté generace, nikoli slib dodávky. Indická vláda o necelé dva měsíce později odpověděla parlamentu v Lok Sabha jednoznačně: žádná dohoda na pořízení F-35 podepsána nebyla. A podle sekundárního zdroje citujícího vyjádření Lockheed Martin z dubna 2026 neprobíhají s Indií ani přímá obchodní jednání; případný proces by musel jít vládní cestou.

Politické okno zůstává pootevřené. Ale bez formální indické žádosti a bez amerického rozhodnutí o uvolnění technologií se věc nepohne.

Alternativy: Rafale, AMCA a ruský pitch

Indie mezitím staví na třech pilířích. Prvním je Rafale, s 36 kusy objednanými dříve a 26 palubními Rafale-M z letošního kontraktu míří k flotile 62 strojů do roku 2030. Druhým je domácí program AMCA, u kterého indické ministerstvo obrany v květnu 2025 schválilo exekuční model přes průmyslové partnerství a o rok později založilo centrum pro integraci a letové zkoušky. AMCA je ale stále v budovací fázi, zatímco F-35 má za sebou přes 1 330 dodaných letounů a milion letových hodin.

Třetím pilířem je Rusko. Rostec na veletrhu Aero India 2025 představil exportní Su-57E a Rosoboronexport veřejně nabídl nejen dodávku hotových strojů, ale i společnou výrobu v Indii a pomoc při vývoji indického letounu páté generace. Podle ruské agentury TASS firma tvrdí, že výrobu Su-57E lze spustit na existujících indických linkách pro Su-30MKI v krátkém čase. Je to prodejní pitch, ne ověřený fakt, ale kontrast s americkým přístupem je markantní. Kde Washington říká „přezkoumáme politiku“, Moskva říká „pojďte vyrábět společně“.

Kdo drží klíče, drží letoun

Celý spor kolem F-35 v Indii je ve skutečnosti sporem o to, co znamená vlastnit moderní zbraňový systém. Stačí mít stroj v hangáru, nebo je potřeba mít přístup k jeho mozku? Indie si odpověděla jasně: bez dat, bez softwaru, bez práva na vlastní úpravy je i nejlepší bojový letoun světa jen pronájem. A za pronájem v řádu čtvrt miliardy dolarů ročně se v Dillí nikdo podepisovat nechce.

Článek Indie odmítá americkou „černou skříňku“. Na F-35 připravena je, ale vadí jí tajný systém a astronomická cena za provoz se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kde přesně Msta-S neobstála

Indie nehledala houfnici pro přehlídku. Hledala zbraň, která udrží tempo s obrněnými svazky v rádžasthánské poušti při teplotách nad čtyřicet stupňů, zvládne stoupání v kopcovitém terénu a nezadýchá se v řídkém vzduchu vysokých nadmořských výšek. Přesně v těchto disciplínách Msta-S propadla.

Podle akademické studie publikované na ResearchGate, která čerpá mimo jiné z korejského zdroje Today Defense, rozhodla mobilita víc než samotný dostřel nebo kadence. Rusko přitom nenabídlo standardní domácí verzi v ráži 152 mm, přišlo s exportní úpravou přizpůsobenou indickému standardu 155 mm/52. Jenže změna ráže nevyřešila to podstatné. Motor, podvozek a celková koncepce prostě nedokázaly držet krok s tím, co K9 Vadžra-T předvedla ve stejných podmínkách.

Msta-S (2S19) je přitom páteřní ruská samohybná houfnice, váží kolem 42 tun, pohání ji motor o výkonu 780 koní (asi 573 kW), dostřel standardní municí činí přibližně 25 km, prodlouženou až 29 km. Kadence dosahuje šesti až osmi ran za minutu. Na papíře slušná čísla. V indickém písku a stoupání ale papír nestačil.

K9 Vadžra-T: co Indie dostala a proč si řekla o víc

K9 Vadžra-T je indická varianta jihokorejské houfnice K9 Thunder, vyráběná společností Larsen & Toubro v závodě v Hazíře ve státě Gudžarát. Ráže 155 mm/52, motor o výkonu 1 000 koní (asi 736 kW), dostřel kolem 40 km, kadence šest až osm ran za minutu, hmotnost přibližně 47 tun. Oproti Msta-S nabízí výrazně silnější pohonnou jednotku, což se v horku a ve stoupání projevilo zásadně.

První stovku houfnic indické ministerstvo obrany objednalo v roce 2019 za 4 300 crore rupií, tedy zhruba 12 miliard korun. Firma L&T podle vlastní tiskové zprávy dodala tuto várku před termínem. To je v obranném průmyslu věc tak vzácná, že si zaslouží zdůraznění.

Dne 20. 12. 2024 Indie podepsala druhou smlouvu na dalších sto kusů za 7 628,7 crore rupií. A v červnu 2026 indický obranný výbor projednává návrh na dalších více než tři sta houfnic za přibližně 23 000 crore rupií, tedy asi 63 miliard korun. Pokud projde, celkový počet objednaných K9 Vadžra-T překročí pět set kusů. Oněch pět set tedy nevychází z jedné soutěže, ale z řetězce, který jedna úspěšná soutěž spustila.

Srovnání s konkurencí: PzH 2000 a Caesar

Jak si K9 stojí vedle dalších moderních houfnic? Německá PzH 2000 je těžší pásová platforma: 57 tun, motor 1 000 koní (asi 736 kW), zásobník na 60 střel, dostřel až 54 km a kadence až deset ran za minutu. Je to palebný kolos, ale za cenu hmotnosti a logistické náročnosti. Francouzský Caesar 8×8 jde opačnou cestou: kolový podvozek, 32 tun, osádka čtyři lidé, silniční rychlost 90 km/h a dostřel podle munice 42 až 55 km. Je strategicky pohyblivější, ale nemá pásovou ochranu ani schopnost doprovázet tankové svazky v těžkém terénu.

K9 Vadžra-T představuje kompromis. Pásový podvozek pro doprovod mechanizovaných svazků, silný motor pro náročný terén, ale nižší hmotnost než PzH 2000. Pro indickou armádu, která potřebuje přelévat palebnou sílu mezi pouštní západní frontou a severním horským bojištěm u linie faktické kontroly s Čínou, dává tento profil smysl.

Český kontrast: Caesar a sedm miliard v limbu

Indický příběh K9 získává ostřejší kontury, když se podíváme na český program Caesar. Ministerstvo obrany v roce 2021 objednalo 52 houfnic Caesar, v roce 2022 přidalo dalších deset, celkem 62 kusů za 10,3 miliardy korun s DPH. Původní plán počítal se 40% podílem českého průmyslu a kompletací 48 kusů přímo v Česku.

Jenže k létu 2026 je situace nepříjemná. Podle ČT24 není jasný termín převzetí, nedostatky zjištěné při zkouškách nebyly odstraněny a na zálohách už odešlo přes sedm miliard korun. Novinky uvádějí částku přes 7,2 miliardy. Česká armáda tedy zaplatila většinu ceny za děla, která stále nemá.

Srovnání s Indií je tvrdé. L&T dodala první stovku K9 Vadžra-T před termínem, Indie mezitím podepsala druhou stovku a chystá třetí. V Česku se stále řeší kontrolní zkoušky. Nejde o srovnání dvou identických systémů (Caesar je kolová houfnice, K9 pásová), ale o srovnání dvou akvizičních příběhů. Jeden funguje, druhý zatím ne.

Co prohra znamená pro Rusko

Rusko nepřišlo jen o sto houfnic. Přišlo o přístup k celému programu, který dnes míří přes pět set kusů a jehož hodnota se počítá v desítkách miliard korun. V zemi, která byla po desetiletí největším odběratelem ruské vojenské techniky, teď páteř dělostřelectva staví jihokorejsko-indické partnerství. Indie se tím nepřiklání k žádnému bloku, dělá přesně to, co dělá nejlépe: vybírá si, co funguje, a nutí dodavatele, aby to vyráběli na jejím území.

Pro další potenciální zákazníky ruské techniky je to signál, který nelze ignorovat. Exportní úprava Msta-S splnila formální požadavek na ráži, ale neprošla praktickou zkouškou v terénu budoucího nasazení. A v exportu zbraní nerozhoduje katalogový list. Rozhoduje to, co zbraň předvede, když ji vytáhnete do čtyřicetistupňového horka a pošlete do kopce.

Článek Rusko přišlo o zakázku na 500 houfnic, Msta-S selhala, kde mohla. Indie si ji tvrdě proklepla a dala přednost K9 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Když indické ministerstvo obrany den po zkoušce zveřejnilo tiskovou zprávu, zmínilo „Advanced Agni missile with MIRV system“ — jednu raketu, která vypustila několik oddělených hlavic na různé cíle rozprostřené v Indickém oceánu. Odborníci z indického bezpečnostního think-tanku IDSA okamžitě spojili test s programem Agni-V, tedy s mezikontinentálním nosičem o dosahu přes 5 000 kilometrů. Šlo teprve o druhou veřejně potvrzenou zkoušku technologie MIRV po historické Mission Divyastra z března 2024. Jenže Agni-V je jen polovina příběhu. Druhou tvoří BrahMos, nadzvuková střela s plochou dráhou letu, která neslouží k odstrašení, ale k okamžitému ničení konkrétních cílů na moři i na souši. Obě rakety nesou indický štít, obě mění bezpečnostní kalkulace v Asii. Dělají to ale na zcela jiných úrovních konfliktu.

BrahMos: nadzvukový skalpel pro reálný boj

BrahMos vznikl jako indicko-ruský společný podnik a dnes patří mezi nejrychlejší operačně nasazené řízené střely na světě. Podle údajů výrobce i nezávislé databáze CSIS Missile Threat dosahuje rychlosti Mach 2 až 2,8, tedy zhruba 2 500 až 3 400 km/h. Čas od odpálení k zásahu se měří v desítkách sekund, ne v minutách. Pro protivníka to znamená extrémně úzké okno na reakci.

Oficiální materiály BrahMos Aerospace opakovaně hovoří o špičkové přesnosti a schopnosti strmého náletu na obtížné cíle v horském terénu nebo na skryté pozemní pozice. Konkrétní CEP, tedy poloměr kruhu, do kterého dopadne polovina střel, nikdy veřejně nezveřejnily. Slovo „chirurgicky“ tak stojí na prokázané vysoké selektivní přesnosti, ne na ověřitelném čísle v metrech.

Co je ale nesporné: BrahMos létá z lodí, z mobilních pozemních odpalovačů, z víceúčelových bojových letounů Su-30MKI i z ponorek. Tato flexibilita z něj dělá univerzální úderný nástroj pro reálné operace, jako je potopení válečné lodi, zničení velitelského stanoviště nebo likvidace pobřežní baterie. V konvenčním konfliktu s Pákistánem nebo v námořním střetu v Indickém oceánu je BrahMos zbraň, která mění průběh konkrétní bitvy.

Agni-V: raketa, která nemá bojovat, ale odradit

Agni-V hraje v úplně jiné lize. Nejde o zbraň pro bitevní pole, ale o nosič jaderného odstrašení. Indické ministerstvo obrany ji v dřívějších testech výslovně označilo za balistickou raketu se schopností nést jaderné hlavice pod velením Strategic Forces Command, tedy složky, která spravuje indický jaderný arzenál.

Veřejně citovaná rychlost kolem Mach 24 neznamená, že raketa celou trasu letí atmosférou jako nadzvukový letoun. Jde o návratovou rychlost hlavice při sestupu z balistické dráhy, zhruba 29 000 km/h. Praktický důsledek: protivník má na detekci a zachycení mimořádně krátký čas.

Indie přitom oficiálně drží doktrínu „no first use“, tedy že jaderné zbraně použije pouze jako odvetu po jaderném útoku. Doktrína z roku 2003 hovoří o „věrohodném minimálním odstrašení“ a „masivní odvetě“. Agni-V je tedy pojistka: existuje proto, aby nikdy nemusela být odpálena naostro. Označení „zbraň posledního soudu“ sedí přesně na tuto roli.

Co mění technologie MIRV

Květnový test posunul Indii do exkluzivního klubu. MIRV, tedy raketa s více nezávisle naváděnými hlavicemi, znamená, že jeden nosič po fázi boostu vypustí několik samostatných hlavic, z nichž každá míří na jiný cíl. Podle oficiální zprávy byly hlavice sledovány pozemními i námořními telemetrickými stanicemi napříč Indickým oceánem.

Proč je to zásadní:

• Přetížení obrany. Protiraketový systém musí zachytit každou hlavici zvlášť. Místo jednoho cíle jich najednou přilétá několik.
• Efektivita arzenálu. Menší počet nosičů pokryje větší počet strategických cílů, jako jsou města, základny nebo velitelské uzly.
• Tlak na protivníka. Analytici Arms Control Association řadí MIRV mezi nejdestabilizačnější technologie jaderné éry, protože zvyšuje motivaci k preventivnímu úderu i k rozšiřování protiraketové obrany.

Experti se shodují, že hlavním adresátem indického programu MIRV je Čína, nikoli Pákistán. Indie disponuje prostředky pokrývajícími pákistánské území už dekády. Dosah přes 5 000 km a schopnost zasáhnout více cílů najednou ale mění rovnici vůči Pekingu.

Kde stojí Indie ve světovém srovnání

Vstup do klubu zemí s technologií MIRV je milník, ne parita s velmocemi. Čínský DF-41 má podle databáze CSIS dosah 12 000 až 15 000 km a kapacitu až deseti nezávislých hlavic. Ruský RS-24 Jars operuje na zhruba 10 500 km se třemi hlavicemi MIRV. Indická Advanced Agni s veřejně přiznaným dosahem přes 5 000 km a dosud nespecifikovaným počtem hlavic je v této společnosti nováčkem, který ale už prokázal funkční technologii.

Podobně u BrahMos: patří na špičku nadzvukových řízených střel, ale absolutní superlativ neobstojí. Francouzský ASMP-A dosahuje až Mach 3, ruský Cirkon je řazen mezi hypersonické systémy. BrahMos je jedním z nejrychlejších operačně zavedených střel s plochou dráhou letu, ne jediným.

Dvě rakety, dvě vrstvy války

Kontrast mezi oběma systémy odhaluje logiku indické obranné strategie. BrahMos je nástroj pro válku, která probíhá, rychlý, přesný, konvenční. Agni-V je nástroj proti válce, která nesmí nastat, pomalá v nasazení, apokalyptická v důsledku, existující proto, aby zůstala v silu.

Květnový test ukázal, že Indie obě vrstvy aktivně rozvíjí. BrahMos dostává prodloužený dosah a nové platformy, Agni proniká do technologické kategorie, kterou dosud ovládaly jen USA, Rusko, Čína, Francie a Británie. Pro region to znamená jediné: bezpečnostní kalkulace v jižní a východní Asii se právě přepsaly.

Článek Dvě indické superrakety, které rozhodují bitvy: BrahMos udeří chirurgicky, Agni-V s rychlostí Mach 24 je zbraní posledního soudu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dva druhy suverenity, jeden letoun

Indie požaduje takzvanou integrační autonomii: právo samostatně připojit na Rafale domácí střely, senzory a datalinky, aniž by pokaždé musela žádat Dassault o svolení. K tomu potřebuje přístup k dokumentaci rozhraní mezi systémy letounu, v technickém žargonu jde o ICD (Interface Control Documents). Nejde o kompletní zdrojový kód řídícího softwaru, jak se občas zjednodušeně píše. ICD popisuje, jak spolu komunikují jednotlivé subsystémy: radar se zbraňovým počítačem, elektronický boj s datalinkem, senzory s kokpitem.

Pro Francii je ale i tato „mírnější“ varianta citlivá. ICD odkrývá architekturu celého stroje, a kdo ji má, rozumí logice, na které Rafale stojí. A právě tady vstupuje do hry Rusko.

Ruská stopa, která Paříž znervózňuje

Indie chce na nové Rafale integrovat mimo jiné střely BrahMos, nadzvukové protilodní a pozemní rakety vyráběné v indicko-ruském společném podniku indické DRDO a ruské NPO Mašinostrojenija. Pokud by se na integraci BrahMosu do Rafale podílely týmy napojené na tento společný podnik, rozšířil by se okruh lidí, kteří přijdou do styku s citlivými parametry francouzského letounu.

Přímý důkaz, že Paříž oficiálně odmítla poskytnout ICD kvůli riziku úniku technologií do Moskvy, ve veřejných zdrojích chybí. Zákulisní zprávy indických médií ale opakovaně zmiňují právě tuto bezpečnostní obavu jako hlavní překážku. A Rusko v příběhu figuruje ještě jednou, jako alternativa. Indické zdroje připomínají, že Moskva Novému Dillí nabízí stíhačku páté generace Su-57. Není to reálná náhrada Rafale, ale jako vyjednávací páka na Dassault funguje.

Co je ve hře: čísla a kontext

Pro pochopení váhy sporu stačí pár srovnání:

• Indie má dosud objednáno 36 Rafale pro letectvo a 26 Rafale Marine pro námořnictvo, celkem 62 kusů.
• Nový program na 114 strojů by objem téměř ztrojnásobil. Indické zdroje odhadují hodnotu zakázky na zhruba 3,25 lakh crore rupií, tedy v přepočtu přes 900 miliard Kč.
• Dassault měl ke konci roku 2025 v portfoliu 220 Rafale k dodání a plánuje zvýšit výrobu na 4 letouny měsíčně.
• V Hajdarábádu už Dassault s indickou Tatou staví linku na trupové sekce Rafale, až 2 kompletní trupy měsíčně od fiskálního roku 2028.

Nejde tedy jen o nákup hotových strojů. Program počítá s tím, že 92 ze 114 kusů se bude montovat v Indii. Právě proto je pro Dillí integrační autonomie tak zásadní; bez ní by indické továrny skládaly letoun, jehož „mozek“ by nadále ovládal výhradně Dassault. A to se příčí politice Átmanirbhar Bhárat, indické doktríně obranné soběstačnosti, která prostupuje každý velký zbrojní kontrakt.

Proč by měla Kyjev zajímat indická hádka

V listopadu 2025 podepsali Volodymyr Zelenskyj a Emmanuel Macron deklaraci, která Ukrajině otevírá cestu k pořízení až 100 Rafale F4 do roku 2035. Krátkodobě Kyjev počítá s F-16, první belgické kusy se čekají ještě letos. Rafale je horizont třicátých let.

A právě tam se indický spor stává relevantním. Při tempu 4 letouny měsíčně představuje 114 indických kusů zhruba 28 měsíců výrobní kapacity. Pokud by jednání s Indií zkolabovala, Dassault by nemusel tak agresivně navyšovat výrobu a mohl by dříve zařadit do fronty jiného zákazníka. Nešlo by o přesměrování „indických letadel“ na Ukrajinu, většina z nich se měla stavět v Indii. Šlo by o uvolnění výrobních slotů ve francouzských závodech a o menší politický tlak na Paříž při rozhodování, komu dát přednost.

Podle nás je ale důležitější signál politický než průmyslový. Pokud Francie ukáže, že je ochotná nechat velký kontrakt padnout kvůli ochraně svých technologií, posílí tím důvěryhodnost nabídky směrem k Ukrajině i dalším evropským partnerům. Zpráva by zněla: Rafale není na prodej komukoli za jakýchkoli podmínek.

Vyjednávací taktika, nebo skutečný kolaps?

Smlouva na 114 kusů zatím podepsaná není, existuje schválení programu, finalizovaný požadavek na nabídku a probíhající jednání. Znaky vyjednávací taktiky jsou zřejmé: obě strany mají silnou motivaci obchod uzavřít, průmyslová infrastruktura se už buduje a námořní kontrakt na 26 Rafale Marine z dubna 2025 ukazuje, že Francie je ochotná na část technologických transferů přistoupit. Znaky reálného rizika jsou ale stejně zřejmé: spor se týká přesně toho bodu, který je pro indickou doktrínu nejcitlivější, a Paříž zatím neukázala ochotu ustoupit.

Mezitím Washington v únoru 2025 oznámil přezkum politiky k případnému prodeji stíhaček páté generace Indii. F-35 není na stole, ale dveře se pootevřely. A Dillí umí počítat s více kartami najednou.

Výsledek jednání nerozhodne jen o tom, kdo dodá Indii stíhačky. Rozhodne o tom, kde v moderním zbrojním obchodě končí právo výrobce chránit svou technologii, a kde začíná právo zákazníka rozhodovat o vlastní obraně.

Článek Indie hrozí zrušením obřího nákupu 114 francouzských Rafale. Ve sporu má prsty Rusko a pro Ukrajinu je to dobrá zpráva se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Indie staví

Kusha není jeden typ rakety. Je to architektura. Tři vrstvy interceptorů pokrývají různá pásma dosahu a výšky, aby systém dokázal reagovat na stealth letouny, balistické střely, střely s plochou dráhou letu, přesně naváděnou munici i drony. BEL v přepisu investorského hovoru z května 2025 potvrdila, že společně s DRDO vyvíjí „mainly all type of radar“ a různá řídicí centra. Prototyp má být hotový do jednoho až půldruhého roku, následovat budou zkoušky v délce dvanácti až čtyřiadvaceti měsíců, v některých scénářích i třiceti šesti.

Důležité je, co v tom výčtu chybí: zahraniční hlavní dodavatel. Radary, velitelská centra, integrace, to vše má být domácí. Přesný seznam všech komponent, u kterých by Indie mohla být závislá na dovozu, otevřené zdroje neprozrazují. Ale směr je jednoznačný: Nové Dillí chce mít pod kontrolou nejen střely, ale celou nervovou soustavu systému.

Proč to Rusko bolí víc než ztráta jednoho kontraktu

Prodej zbraňového systému typu S-400 není jednorázový obchod. Je to vstupní brána do desetiletí servisních smluv, modernizačních balíčků, náhradních dílů a školení. Každý další regiment, každá softwarová aktualizace, každý nový typ interceptoru, to všechno generuje příjmy a udržuje strategickou závislost kupujícího na dodavateli.

Právě tento řetězec Indie programem Kusha přeřezává. BEL už mluví o potenciálním objemu zakázky kolem 40 000 crore rupií pro domácího integrátora. Když si představíte, že tyto peníze místo do ruských státních podniků potečou do indického průmyslového ekosystému, pochopíte, proč nejde jen o prestiž. Rusko přichází o referenčního zákazníka na jednom z největších obranných trhů světa, a to v segmentu, kde dosud nemělo v Indii reálnou konkurenci.

Širší kontext je ještě výmluvnější. Indická obranná výroba ve fiskálním roce 2024–2025 dosáhla hodnoty 1,51 lakh crore rupií, což je rekord. Politika „Aatmanirbharta“, tedy soběstačnosti, není jen slogan. Je to průmyslová strategie s reálnými čísly. Kusha do ní zapadá jako vlajková loď, ne jako izolovaný experiment.

Válka na Ukrajině a sankce uvalené na Rusko v tom podle nás hrají roli, i když otevřené indické zdroje to explicitně neříkají. Když váš hlavní dodavatel vede vyčerpávající válku a jeho průmysl je pod sankcemi, diverzifikace přestává být luxusem. Stává se nutností.

Jak si Kusha stojí ve světovém srovnání

Indie není první zemí, která se pokouší vybudovat vlastní dlouhodosahovou protivzdušnou obranu. Srovnání se dvěma dalšími programy ukazuje, kam Kusha patří:

• Turecko — SİPER: Domácí dlouhodosahový systém vyvíjený konsorciem ASELSAN–ROKETSAN–TÜBİTAK SAGE pod státním zadáním. Průmyslový model je podobný indickému: stát řídí architekturu, domácí firmy dodávají klíčové subsystémy. Turecko ale zároveň provozuje ruský S-400, což mu způsobilo diplomatické komplikace se Západem. Indie se tomuto paradoxu snaží vyhnout tím, že domácí alternativu buduje paralelně.
• Izrael — vícevrstvý štít: Iron Dome pro krátký dosah, David’s Sling pro střední, Arrow-2 a Arrow-3 pro balistické střely. Izrael nevsadil na jeden univerzální systém typu S-400, ale na specializované vrstvy, kde každá kryje jiný typ hrozby. Kusha se blíží spíše této filozofii, tři třídy interceptorů pro různá pásma, ale ambicí je pokrýt je v rámci jednoho programu.

Zásadní rozdíl: Izrael svůj vícevrstvý štít budoval dekády a s masivní americkou podporou. Indie chce srovnatelnou schopnost v kratším čase a s větší mírou průmyslové nezávislosti. Je to ambiciózní. Jestli to vyjde, ukáže až operační nasazení.

Co zatím nevíme, a co to znamená

Z otevřených zdrojů nelze bezpečně tvrdit, že Kusha je v tvrdých technických parametrech, jako jsou přesnost, reakční doba nebo schopnost zachytit hypersonické cíle, prokazatelně lepší než S-400. Doložit lze něco jiného a v dlouhodobém horizontu možná důležitějšího: domácí kontrolu nad vývojem, integrací a výrobou. Přesnou srovnávací cenu indického kontraktu na S-400 se v otevřených primárních zdrojích nepodařilo dohledat, takže formulace „za zlomek ceny“ vychází z dostupných odhadů, ne z ověřeného porovnání.

Systém ještě neprošel ostrými zkouškami. Prototyp se teprve rodí. Mezi prezentací na investorském hovoru a funkční baterií v operační službě leží roky testování, ladění a politických rozhodnutí. Indie ale už dnes buduje něco, co žádná dodávka ze zahraničí nemůže nahradit, vlastní průmyslovou páku v segmentu, který dosud ovládala Moskva.

Pokud se Kusha osvědčí u indických vzdušných sil, otevře se další kapitola: export. Země hledající alternativu k ruskému S-400 by měly kam se obrátit. A Rusko by ztratilo nejen zákazníka, ale i konkurenta na trzích, které dosud považovalo za své.

Článek Rusové ztrácí vliv, a tentokrát to bolí hodně. Indie si staví vlastní S-400, ale lepší a za zlomek ceny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Trup zadarmo, přestavba za miliardy

Loď, kterou Rusko nabídlo, nebyla žádná perla flotily. V devadesátých letech ji po explozi v kotelně odstavili a nechali rezivět u mola. Indie přesto kývla, a logika dávala smysl. Postavit letadlovou loď od nuly trvá dekádu a víc. Repasovaný trup sliboval rychlejší cestu k druhému nosiči vedle stárnoucí INS Viraat. Sevmaš proměnil původní křižník v plnohodnotnou letadlovou loď typu STOBAR: nová letová paluba se skokanským můstkem, nové radary, navigace, komunikační systémy i řízení letového provozu. Výsledek pojmul přes třicet letounů a vrtulníků. Indie loď pokřtila INS Vikramaditya a prohlásila ji za vlajkovou jednotku svého námořnictva.

Jenže termíny se posouvaly. Původní dodání v roce 2008 se neuskutečnilo. Ani opravený termín v roce 2012 nevydržel; při námořních zkouškách selhala vyzdívka kotlů a loď se musela vrátit do loděnice. Indické ministerstvo obrany v parlamentu přiznalo, že finální cena projektu dosáhla 2,3 miliardy dolarů. Podle sekundárních zdrojů přitom původní odhad nákladů začínal pod jednou miliardou.

Letouny, které většinou nestartovaly

Samotný trup nakonec nebyl tím nejhorším problémem. Tím se stala palubní letecká složka. Indie spolu s lodí nakoupila stíhačky MiG-29K a dvoumístné MiG-29KUB, které měly tvořit úderné jádro nosičových operací. Auditní zpráva indického Nejvyššího kontrolního úřadu z roku 2016 ale odhalila rozsah potíží:

• Defekty motorů, draku i systému fly-by-wire.
• Provozuschopnost MiG-29K se pohybovala mezi 15,93 a 37,63 procenty.
• Simulátor nebyl plně funkční, pozemní infrastruktura nebyla připravena včas.

Jinými slovy: Indie měla letadlovou loď, na které většinu času nemohla létat většina jejích letounů. A každý díl, každá oprava, každý servisní cyklus znamenal cestu zpátky k ruskému dodavateli. Požár na palubě v roce 2019, při kterém zahynul důstojník námořnictva, sice nepoškodil bojeschopnost lodi, ale připomněl, jak náročný je provoz platformy závislé na externím servisním řetězci.

Vikrant jako odpověď, Rafale jako tečka

Indie si z Vikramadityi vzala poučení ve třech vrstvách. První je domácí stavba. INS Vikrant, uvedený do služby v roce 2022, je první indická letadlová loď postavená doma, se 76% podílem indických komponentů. Není to kopie Vikramadityi; je to odpověď na ni. Menší, ale s vlastním know-how, vlastní údržbou a bez nutnosti posílat trup do ruského suchého doku.

Druhá vrstva je palubní letectvo. V dubnu 2025 podepsala Indie s Francií kontrakt na 26 stíhaček Rafale-Marine včetně výcviku, simulátorů, zbraní a (to je klíčové) transferu technologií a údržby přímo v Indii. Dodávky mají být hotové do roku 2030. Rafale poletí z obou nosičů, tedy i z Vikramadityi. Tím Indie de facto ukončuje závislost na ruské palubní letecké linii.

Třetí vrstva je systémová. Indická vláda dnes otevřeně komunikuje rámec „Átmanirbhar“ (soběstačnost v obraně). Z 64 plánovaných válečných lodí se jich 63 staví v indických loděnicích. Vize počítá i s druhou domácí letadlovou lodí.

Česká paralela: jiná technika, stejné poučení

Problém závislosti na ruském servisním řetězci není exotická indická záležitost. Česká armáda při nákupu vrtulníků H-1 v roce 2019 otevřeně argumentovala potřebou zbavit se závislosti na ruské technice. Balík záměrně zahrnoval nejen stroje, ale i munici, náhradní díly, simulátor a přeškolení, tedy celý ekosystém. Typ techniky se liší, strategické poučení je totožné: platforma bez kontrolovaného servisního řetězce je riziko, které roste s každým rokem provozu.

Loď, která stále slouží, ale jinak, než se plánovalo

Vikramaditya není vrak ani muzejní exponát. V červnu 2023 tvořila jednu ze dvou os kombinovaných dvounosičových operací s více než 35 letouny ve vzduchu. V listopadu 2024 ministerstvo obrany podepsalo kontrakt na další refit za zhruba 3,5 miliardy korun s tím, že se loď vrátí do aktivní služby s vylepšenou bojeschopností. O vyřazení se nemluví.

Skutečná chyba tedy nebyla v tom, že Indie chtěla letadlovou loď. Ani v tom, že ji koupila od Ruska. Chyba byla v modelu: strategickou schopnost si pořídila jako draze servisovanou závislost na cizím dodavateli, a trvalo dvacet let, než ji nahradila vlastní cestou.

Článek Rusové svou „letadlovku“ rádi prodali a Indové z ní udělali svou nejmocnější loď. Po 20 letech jim došlo, že udělali chybu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně umí a jak letí

Dvoustupňový motor na tuhé palivo vynese střelu na hypersonickou rychlost. Po vyhoření druhého stupně začíná nehnaný klouzavý let, takzvaný boost-glide profil. Oficiální indický materiál rozlišuje špičku Mach 10 (přibližně 12 250 km/h) a průměrnou rychlost Mach 5 (přibližně 6 125 km/h) s opakovanými odskoky od horních vrstev atmosféry. To je zásadní detail: LR-AShM neletí celou trasu desetinásobkem rychlosti zvuku.

I tak jsou čísla působivá. Vzdálenost 1 500 km překoná střela při průměrném Machu 5 zhruba za 14,7 minuty. Při špičkovém Machu 10 by to teoreticky bylo 7,3 minuty. Reakční okno protivníka se tak dramaticky smršťuje oproti čemukoli, co dnes nabízí nadzvuková třída BrahMos, která letí kolem Mach 2,8 s oficiálním doletem do 290 km. Skok z BrahMosu na LR-AShM je jako přesednutí z regionálního autobusu do nadzvukového letadla.

Klíčová je terminální fáze. Střela nese vlastní senzory určené k zásahu pohyblivých cílů na moři, manévruje a po většinu trajektorie se drží v nízké výšce, kde ji podle indického ministerstva obrany nepřátelské radary „nemohou detekovat“. Celá avionika je domácí výroby.

Opravdu nezastavitelná?

Formulace „žádná obrana ji nezastaví“ je silná. Veřejná data ji podporují jen částečně, přesněji řečeno, zachycení je mimořádně obtížné, nikoli nemožné.

Americký vládní kontrolní úřad GAO ve zprávě z roku 2022 potvrzuje, že hypersonické klouzavé cíle jsou těžko sledovatelné a porazitelné, a proto USA vyvíjejí specializovaný Glide Phase Interceptor. Zatím není nasazený. Americká námořní střela SM-6 už veřejně doložila terminální zásah balistické střely středního doletu a U.S. Navy označuje svou námořní terminální obranu za „rozvíjející se schopnost“ i proti regionálním hypersonickým hrozbám. Izraelský Arrow-3 je zase oficiálně určen k exoatmosférickým zásahům dlouhodosahových balistických cílů, nikoli k zachycení manévrujícího klouzavého cíle uvnitř atmosféry.

Skutečná změna je podle nás jinde než v absolutní „neporazitelnosti“. Protivník musí držet své lodě dál od indického pobřeží, investovat do dražší a vrstvenější obrany a počítat s tím, že reakční čas se měří v jednotkách minut. To je podstata odstrašení.

Indie staví vlastní zeď A2/AD

Zkratka A2/AD, anti-access/area denial, popisuje schopnost odepřít protivníkovi přístup do určené zóny. Čína ji v západním Pacifiku buduje roky pomocí systémů jako DF-21D s doletem přes 1 500 km. Indie teď skládá obdobnou vrstvu pro severní Indický oceán.

Oficiální materiály protivníka nejmenují, ale analytická dedukce je přímočará. V prvním sledu jde o pákistánské námořnictvo v Arabském moři, v širším kontextu o čínské hladinové svazy PLAN, které stále častěji operují směrem do Indického oceánu. Samotná střela ovšem nestačí, rozhodující je celý kill chain: průzkum, sledování cíle v reálném čase, předání dat a terminální navedení na pohyblivou loď stovky kilometrů daleko. Tyto prvky veřejné indické materiály detailně nerozkrývají.

Pro srovnání s konkurencí: ruský Kinžal je letecky odpalovaná balistická střela z MiGu-31, čínský DF-17 je pozemní systém s klouzavou hlavicí. LR-AShM se od obou liší deklarovanou rolí, jde výhradně o pobřežní protilodní zbraň. Zda je vyspělejší, dnes nelze poctivě říct. Indie zatím nemá za sebou srovnatelně dlouhou sérii operačních testů.

Dvě cesty k hypersonice

DRDO jede paralelně dvěma větvemi. Klouzavá, boost-glide, je dál. Má za sebou úspěšný letový test, veřejnou premiéru a blížící se zkoušky. Scramjetová větev, kde motor po celou dobu letu spaluje vzduch nasávaný za hypersonické rychlosti, je technologicky ambicióznější, ale stále ve fázi motorových testů. V září 2020 Indie předvedla demonstrátor HSTDV s letem kolem Mach 6 po dobu přes 20 sekund. V květnu 2026 DRDO oznámila přes 1 200 sekund běhu plnohodnotné scramjetové spalovací komory, což je základ budoucí hypersonické střely s pohonem.

Boost-glide je zkrátka jednodušší cesta k první nasaditelné zbrani. Nevyžaduje udržet vzduchodechý motor stabilně pracující v hypersonickém režimu po celou bojovou fázi letu. Scramjet slibuje víc, ale potřebuje víc času.

Proč by to mělo zajímat Česko

Indický oceán se může zdát daleko. Jenže česká Indo-pacifická strategie výslovně říká, že dění v Indo-Pacifiku má přímé implikace pro evropskou bezpečnost i diverzifikaci dodavatelských řetězců. EU označuje volné námořní trasy v regionu za klíčové a v rámci Strategic Compass posílila důraz na námořní bezpečnost, včetně operace ASPIDES v Rudém moři. Nová indická pobřežní hypersonická vrstva nemění každodenní realitu českých vojáků, ale spoluurčuje stabilitu tras, po kterých pluje zboží do evropských přístavů.

Veřejný harmonogram zavedení LR-AShM do výzbroje zatím neexistuje. Kamatovo „poměrně brzy“ je jediný oficiální časový údaj. Jisté je, že Indie už není v hypersonickém klubu nováčkem a její pobřeží právě získává zuby, se kterými musí počítat každý, kdo chce připlout blíž.

Článek Nová generace dálkových úderů z Indie: střela LR-AShM uletí 1 500 km rychlostí Mach 10 a žádná obrana ji nezastaví se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři rány najednou

Ruské stavebnictví neleží na zemi. Ale krvácí ze tří ran současně, a žádná z nich se nehojí.

První je lidská. Válka na Ukrajině odčerpala z produktivního věku statisíce mužů, mobilizací, dobrovolným vstupem do armády i emigrací. Podle odhadu ruského ministerstva práce, který cituje Reuters, potřebuje samotné stavebnictví do roku 2030 dalších 789 tisíc lidí. Sberbank přitom mluví o širším deficitu celé ekonomiky až 3,5 milionu pracovníků ve stejném horizontu.

Druhá rána je finanční. Drahé úvěry a nejistota poptávky vedou k tomu, že developeři odkládají nové projekty. Centrální banka ve své zprávě za první čtvrtletí 2026 uvádí, že objem bytových projektů uvedených do prodeje byl nejnižší za poslední tři roky. Pětina rozestavěných projektů má zpoždění delší než šest měsíců.

Třetí je regulatorní. Ředitelka bytové politiky Minstroje Olga Kornijenková loni přiznala zhruba dvacetiprocentní pokles objemu stavebních povolení oproti roku 2024, a negativní trend pokračoval i na začátku letošního roku. Méně povolení dnes znamená méně bytů v roce 2027.

Proč už Střední Asie nestačí

Uzbekové, Tádžikové a Kyrgyzové tvořili po desetiletí páteř ruského stavebního provozu. Stále představují většinu z přibližně 2,3 milionu legálních zahraničních pracovníků v režimu bez víz. Jenže přísun slábne. Důvody jsou prosté: rubl ztratil na hodnotě, takže výdělky po přepočtu domů už nejsou tak lákavé. Migrační zákony zpřísnily. A po útoku v Crocus City Hall v roce 2024 ztvrdla i veřejná protiimigrační rétorika, která středoasijské pracovníky zasáhla nepřímo, ale citelně.

Výsledek? Tradiční zdroj pracovní síly sám o sobě deficit nepokryje. Moskva potřebuje nový zásobník.

Indie jako systémové řešení, zatím na papíře

V prosinci 2025 podepsaly Rusko a Indie dohodu o pracovní mobilitě, která má převést nábor indických dělníků z ad hoc režimu do systematického modelu. Na praktické úrovni to tlačí právě Sberbank. Banka v Indii provozuje pobočku, plánuje expanzi do deseti nových lokalit a podle vlastních údajů obsluhuje 65 až 70 procent indického exportu do Ruska. Spolupráce s portálem Rabota.ru pak firmám nabízí kompletní servis: hledání kandidátů, vyřízení víz, adaptaci, platební nástroje a převody peněz rodinám.

Proč Indie? Obrovská zásoba mladé pracovní síly. Fungující průmysl exportu pracovníků, vybudovaný dekádami spolupráce se zeměmi Perského zálivu. A z ruského pohledu lepší poměr cena/výkon i menší bezpečnostní stigma než u části středoasijské migrace. Analytici RIAC odhadují, že medián dělnických mezd v Rusku je nejméně o 60 procent vyšší než v Indii. To je silný tahák.

Čísla versus realita

Tady je ale zásadní mezera mezi ambicí a skutečností. Ministerstvo práce pro rok 2025 vyčlenilo pro indické občany kvótu 71 817 pracovních povolení. Podle dat ministerstva vnitra, která citoval The Moscow Times, jich bylo skutečně vydáno 56 500, výrazný nárůst z 36 200 v roce 2024, ale pořád zlomek z oněch 789 tisíc.

Navíc každý indický dělník stojí. RIAC uvádí náklady náboru kolem 150 tisíc rublů na pracovníka, tedy zhruba 40 tisíc korun. K tomu měsíce trvající kvótové řízení, jazyková bariéra, klimatický šok a obavy z podvodného náboru do armády, které analytici zmiňují jako reálnou brzdu ochoty Indů přijet.

Srovnání se zeměmi Perského zálivu, na které se Sber rád odvolává, kulhá na obě nohy. Státy jako Saúdská Arábie nebo Spojené arabské emiráty budovaly infrastrukturu pro indické pracovníky desítky let: specializovaná oddělení na ambasádách, předodjezdové programy, podpůrná centra. Rusko tohle teprve skládá.

Co to znamená pro ruské stavby

Indie může vykrýt část poptávky. Jako rychlé řešení celého stavebního deficitu ale podle nás nestačí: kvóty jsou řádově nižší než potřeba, infrastruktura náboru je v plenkách a bariéry na straně pracovníků jsou reálné. První na ráně budou nové bytové projekty, které jsou nejcitlivější na drahé financování a přesuny harmonogramů. Centrální banka už teď eviduje nejnižší objem nově spuštěných projektů za tři roky.

Celý příběh ale ukazuje něco hlubšího než jen čísla o chybějících zednících. Když největší ruská banka staví byznys na tom, že bude dovážet dělníky z druhého konce světa, není to expanze. Je to přiznání, že domácí ekonomika na válku doplácí způsobem, který žádná propaganda nezakryje.

Článek Rusko je úplně v trapu, válka mu zničila stavební průmysl, potřebuje skoro milion dělníků. Zkouší je dovézt z Indie se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od taktického dronu ke strategickému úderu

Divyastra Mk-2 není evoluce. Je to skok. Její předchůdkyně Mk-1 nabízela dosah 500 km, vytrvalost pět hodin a patnáctikilogramovou bojovou zátěž – solidní taktický nástroj. Mk-2 podle oficiální produktové stránky Hoveritu posouvá parametry do úplně jiné kategorie:

K tomu Hoverit deklaruje šifrované komunikační linky odolné v prostředí bez GPS signálu, plně autonomní navigaci a rojovou inteligenci řízenou umělou inteligencí. Při cestovní rychlosti 180 km/h a maximálním dosahu jde o zhruba jedenáctihodinový letový profil. To už není frontová munice. To je nástroj pro hluboký strategický úder, proti skladům, velitelským stanovištím, radarům nebo logistickým uzlům hluboko v týlu protivníka.

Co je ověřené a co zatím jen na papíře

Je potřeba být přesný. Hoverit na svém firemním profilu na LinkedIn potvrdila tři vývojové milníky: vysokorychlostní pojezdové testy na dálnici Ganga Expressway, úspěšné zkoušky odpalu z vozidlové platformy a jako další krok uvádí raketově asistovaný vzlet (RATO). To je solidní postup.

Co veřejně doložené není: plnorozsahový let na 2 000 km, test s ostrou hlavicí, armádní přejímací zkoušky, kontrakt na sériovou výrobu ani termín zavedení do výzbroje. Cena jednoho kusu? Nezveřejněna. Divyastra Mk-2 je dnes pokročilý prototyp v aktivním testování, ne hotová zbraň v arzenálu. Její parametry jsou deklarací výrobce, nikoli nezávisle ověřenými hodnotami.

Přesto, a to je podstatné, samotný fakt, že indická firma dokázala dotáhnout mobilní odpal dronu této velikostní a dosahové třídy do fáze opakovaných zkoušek, posouvá Indii z kategorie taktických sebevražedných dronů směrem ke schopnosti levnějších strategických úderů. Někam mezi krátký Lancet a drahou střelu s plochou dráhou letu.

Proč je tahle kombinace problém pro obranu

Samotný dosah 2 000 km není nic převratného, balistické a řízené střely létají dál a rychleji. Problém Divyastry Mk-2 neleží v jednom čísle, ale v kombinaci vlastností, která mění ekonomiku obrany.

Mobilní odpal znamená, že obránce nemůže preventivně zničit fixní odpalovací rampu. Launcher zmizí v proudu civilní dopravy. Dlouhý dosah nutí protivzdušnou obranu krýt obrovský prostor. Padesáti- až stokilogramová hlavice stačí na zničení radaru, skladu paliva nebo velitelského uzlu. A pokud rojová inteligence skutečně funguje, jak Hoverit deklaruje, obránce neřeší jeden dron, ale koordinovanou skupinu, která si rozděluje cíle.

Výsledek? Útočník vysílá relativně levné prostředky. Obránce je nucen reagovat dražšími, radary, rušičkami, interceptory. Tento takzvaný cost-exchange problém už dobře známe z Ukrajiny, kde íránské Shahedy za odhadované desítky tisíc dolarů nutí Kyjev střílet rakety za stovky tisíc až miliony.

Shahed, Lancet a ti druzí: kde stojí Divyastra

Srovnání se Shahedem-136 se nabízí samo. Obě zbraně cílí na stejnou niku: levnější jednorázový úder na velkou vzdálenost s mobilním odpalem. Shahed-136 podle otevřených zdrojů nese hlavici do 50 kg, naviguje pomocí GNSS a inerciální navigace a startuje z nákladních vozidel vybavených RATO rácky. Mk-2 slibuje těžší hlavici, šifrované linky odolné vůči rušení a schopnost autonomního přecílení, tedy vlastnosti, které by ji teoreticky posunuly nad úroveň Shahidu, jenž v základní verzi letí na pevné souřadnice.

Ruský Lancet-E je úplně jiná kategorie. ZALA u exportní verze uvádí dosah 35–45 km. To je taktická munice pro přímou podporu na frontové linii, ne nástroj hlubokého úderu. Čínský ASN-301 s doletem kolem 288 km a specializací na ničení radarů je rovněž jinde, kratší, užší, jednoúčelový.

Indie ale do třídy dlouhodosahové barážující munice nevstupuje sama. Čínské systémy shahedovského typu, označované jako Sunflower-200, podle sekundárních zdrojů deklarují srovnatelných 1 500–2 000 km a čtyřicetikilogramovou hlavici. Závod v této kategorii zbraní se zrychluje.

Jak na to reaguje NATO a proč by to mělo zajímat Česko

Aliance si uvědomuje, že levné drony s dlouhým dosahem mění pravidla. V roce 2024 NATO otestovalo přes 60 protidronových technologií v rámci cvičení zaměřených na interoperabilitu a začalo připravovat vůbec první aliační doktrínu pro boj s bezpilotními systémy. V březnu 2026 spustilo v Lotyšsku inovační polygon pro testování technologií UAS a C-UAS v reálných scénářích odvozených z ruské války na Ukrajině. Program LCI-X běží v krátkých cyklech a výslovně testuje proti hrozbovým profilům zahrnujícím mobilní odpaly a saturační útoky.

Divyastra Mk-2 sama o sobě dnes Evropu přímo neohrožuje, Indie nemá veřejně oznámeného exportního zákazníka a indický export vojenského materiálu podléhá licencování. Jenže třída zbraně, kterou Mk-2 reprezentuje, se do evropského bezpečnostního prostoru už dostala. Shahedy dopadají na ukrajinská města. A každý nový hráč, který vstoupí do této kategorie, zvyšuje pravděpodobnost, že se podobná technologie rozšíří dál, státním exportem, transferem nebo reverzním inženýrstvím.

Pokud Hoverit dotáhne raketový start a sériovou výrobu, Indie získá nástroj, který dnes v této kombinaci vlastností nemá nikdo z jejích regionálních rivalů. A pro protivzdušnou obranu kdekoli na světě přibude další typ hrozby, na kterou nestačí jedna zbraň, jen vrstvený systém senzorů, rušiček, dat a levných interceptorů.

Článek Udeřit může odkudkoliv až na 2 000 km, startuje totiž z civilního auta. Indie vyvinula dron, který bude problém se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co Ukrajina dokázala se S-400 udělat

Ukrajinská rozvědka 23. srpna 2023 oznámila zničení celého kompletu S-400 na okupovaném Krymu. Šlo o první velký, veřejně potvrzený zásah do systému, který Rusko prezentovalo jako páteř své protivzdušné obrany. Nebyl poslední.

V dubnu 2024 přišla další vlna. Podle ukrajinské rozvědky, kterou citoval Reuters, byly u Džankoje zničeny nebo kriticky poškozeny čtyři odpalovače S-400 a tři radarové stanice. V listopadu 2024 pak ukrajinské ministerstvo obrany hlásilo zničení radaru S-400 a dvou nízkovýškových radarů Podlet, které slouží jako cílové senzory pro celou rodinu S-300/S-400. Právě ztráta radarů je pro systém často fatálnější než ztráta odpalovače, bez senzorů je komplet slepý.

Tempo ztrát není každodenní, ale přichází ve vlnách. Ukrajina kombinuje průzkumné drony, balistické střely a údery na emisní zdroje. V dlouhé opotřebovávací válce, kde protivník systematicky loví radarovou infrastrukturu, se i špičkový systém protivzdušné obrany stává zranitelným cílem.

Proč Indii ukrajinské ztráty neodradily

Indický Defence Acquisition Council 27. března 2026 schválil pořízení dalších pěti systémů S-400 pro indické letectvo. V oficiálních dokumentech Indie mluví o „systems“ či „squadrons“, nikoli o „bateriích“, terminologie, která odráží, že jde o komplexní sestavu radarů, velitelských stanovišť a odpalovačů, ne o izolovaný kus techniky.

Načasování schválení není náhodné. Předcházela mu operace Sindoor, krátký, ale intenzivní konflikt s Pákistánem na přelomu dubna a května 2025. Podle oficiální indické komunikace systémy protivzdušné obrany během operace fungovaly „ve výjimečné synergii“ díky propojení přes síť IACCS (Integrated Air Command and Control System), která spojila všechny prvky protivzdušné obrany do jednoho obrazu bojiště. Indie tedy nehodnotila S-400 izolovaně, ale jako jednu vrstvu v síťově propojené architektuře, kde data sdílí s izraelskými systémy Barak-8/MRSAM, domácím C4ISR a dalšími senzory.

Podle nás je tohle jádro celého paradoxu. Na Ukrajině je S-400 loven v měsíce trvající kampani zaměřené na jeho radarovou stopu. V Indii fungoval jako součást domácí obrany v krátkém konfliktu, kde ho chránila vrstvená síť a kde nepřítel neměl čas ani prostředky na systematický lov senzorů. Dvě odlišná bojiště, dva odlišné výsledky.

Dodávky, které se táhnou, a přesto se objednává znovu

Původní kontrakt na pět systémů S-400 podepsala Indie s Ruskem 5. října 2018. Dodávky měly být dokončeny do roku 2023. Nestalo se. Čtvrtý systém podle Times of India dorazil teprve v květnu 2026, pátý se očekává do konce roku. Skluz činí zhruba tři roky.

Důvody jsou systémové. Data Stockholmského institutu SIPRI ukazují, že ruské exporty velkých zbraní mezi obdobími 2015–2019 a 2020–2024 propadly o 64 %. Válka na Ukrajině žere výrobní kapacitu, náhradní díly i hotové systémy. Ruský velvyslanec v Indii Denis Alipov přesto průběžně ujišťuje, že jednání o dalších kusech pokračují.

Pro Indii z toho plyne dvojí realita:

• Vyjednávací páka: 38 % ruských zbrojních exportů v posledním pětiletém období směřovalo právě do Indie. Moskva si nemůže dovolit ztratit svého největšího zákazníka.
• Logistické riziko: Pokud by druhý balík pěti systémů běžel podobným tempem jako první, část dodávek se může potkat s obdobím, kdy bude Indie chtít zavádět domácí alternativu, vyvíjený systém Kusha s deklarovaným dosahem 400 km.

Indie navíc nechce jen platformy. Podle Times of India schválení zahrnuje i 280 střel S-400 na doplnění spotřeby z operace Sindoor a vytvoření strategické rezervy. Příběh se tak posouvá z roviny „kupujeme radary a odpalovače“ do roviny „budujeme zásoby munice pro příští konflikt“.

Síť, ne jednotlivá zbraň

Indická strategie protivzdušné obrany stojí na vrstvení. S-400 pokrývá dlouhý dosah, deklarovaných 250 až 400 km podle typu střely a cíle. Barak-8/MRSAM obstarává střední pásmo do zhruba 70 km. Pod nimi operují krátkodosahové systémy. Celou architekturu spojuje IACCS a širší infrastruktura C4ISR, kterou indické ministerstvo obrany označuje jako „Akashteer“, systém sdílení senzorových dat mezi armádou, letectvem a námořnictvem.

Bharat Electronics Limited, státní indický podnik, na svém řešení C4IS Trinetra výslovně popisuje integraci senzorů a zbraňových systémů do jedné operační architektury. Propojení S-400 s izraelskými systémy by mělo zvýšit účinnost hlavně ve sdílení obrazu bojiště a přidělování cíle vhodnější střele, nikoli v „magickém“ zlepšení jednoho systému.

Indie přitom postupně diverzifikuje. Podíl Ruska na indických dovozech zbraní sice zůstává na 36 %, ale Francie výrazně posílila a domácí výroba roste. S-400 je v tomto kontextu přechodová vrstva, stále hodnotná, ale nikoli věčná.

Co Indie pravděpodobně ví a my ne

Z veřejných zdrojů nelze rekonstruovat radarové záznamy, záznamy o zásazích ani spotřebu střel z operace Sindoor. Fakt, že Nové Dillí bezprostředně po konfliktu schválilo zdvojnásobení počtu systémů S-400 a objednávku stovek střel, je ale sám o sobě signálem. Interní vyhodnocení zjevně dopadlo pozitivně, natolik, že převážilo reputační škody z Ukrajiny i riziko dalšího zpoždění ruských dodávek.

Indie nekupuje S-400 navzdory tomu, co se děje na Ukrajině. Kupuje ho kvůli tomu, co se stalo nad jejím vlastním územím, v jiné válce, v jiné síti, proti jinému protivníkovi. Otázka není, jestli je S-400 nezranitelný. Otázka je, jestli Rusko dokáže dalších deset systémů vyrobit a dodat dřív, než je Indie přestane potřebovat.

Článek Rusko na Ukrajině přichází o jeden systém za druhým, Indie chce překvapivě dalších pět baterií S-400 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Boj o digitální kapotu

Pojem Interface Control Document zní abstraktně, ale v praxi jde o návod, jak se k sobě připojují jednotlivé prvky letounu. NASA ho definuje jako dokumentaci identifikující rozhraní a schválené změny rozhraní. U víceúčelového bojového letounu čtvrté generace to znamená mapu celé elektronické architektury, od radaru přes systém řízení palby až po komunikační linky.

Indie chce tuto dokumentaci proto, aby mohla sama napojovat domácí střely, senzory a budoucí upgrady. Ambice nejsou jen na papíře: Dassault loni podepsal s indickou Tata Advanced Systems dohodu o výrobě trupů Rafale v Hyderabadu, kde mají od fiskálního roku 2028 vznikat až dva kompletní trupy měsíčně. Indie tedy nechce jen montovat, chce průmyslovou páku. A k té potřebuje vědět, co se děje uvnitř.

Francie ale odmítá vydat dokumentaci v plném rozsahu. Podle reportů, které jako první přinesl BFM Business a převzala agentura Anadolu, Paříž argumentuje dvojí obavou: ztrátou kontroly nad budoucími příjmy z údržby a modernizací, a bezpečnostním rizikem.

Proč Moskva sedí u stolu, aniž by tam byla

Bezpečnostní riziko má jméno, které se v oficiálních prohlášeních nevyslovuje, ale v sekundárních reportech ano: Rusko. Ne proto, že by Moskva vyjednávala o Rafale. Ale proto, že je hluboko uvnitř indického obranného ekosystému, do kterého chce Dillí Rafale začlenit.

Čísla od SIPRI za období 2020–2024 mluví jasně: 36 % indických importů hlavních zbraní stále pochází z Ruska. Indie sama přitom odebírá 38 % veškerého ruského zbrojního exportu. A pak je tu BrahMos, nadzvuková střela, která je oficiálně produktem indicko-ruského společného podniku mezi indickou DRDO a ruskou NPO Mašinostrojenija.

Pokud by Indie získala plnou integrační dokumentaci Rafalu a následně do letounu napojovala systémy s ruskou stopou, vzniká nepřímá cesta, kudy by citlivé informace o francouzské architektuře mohly teoreticky prosakovat. Žádný konkrétní incident veřejně doložen není, ale struktura indického obranného průmyslu tu obavu zakládá sama o sobě. Pro Paříž nejde o paranoidní scénář, nýbrž o kalkulaci rizika, kterou by musel schválit i Elysejský palác.

Co je ve hře pro Francii, a pro NATO

Kontrakt na 114 kusů by podle odhadu Le Monde dosáhl 3,25 bilionu rupií, tedy zhruba 30,2 miliardy eur. To z něj dělá „kontrakt století“ pro exportní byznys Dassaultu. Výroční zpráva firmy za rok 2025 uvádí backlog 220 Rafalů a plánovaných 28 dodávek v roce 2026, výroba by tedy bez indické zakázky běžela dál. Jenže SIPRI zároveň říká, že Indie představuje 28 % francouzského exportu hlavních zbraní. Výpadek by nebyl existenční, ale bolel by obchodně i politicky.

Rafale přitom létá nejen ve Francii, ale i v Řecku, Chorvatsku, Egyptě, Kataru, Indonésii, Srbsku a Spojených arabských emirátech. Žádný z těchto zákazníků podle veřejně dostupných dokumentů nezískal přístup k ICD ani zdrojovým kódům, standardní exportní balík zahrnuje letouny, výcvik a logistickou podporu. Indie žádá víc, protože má víc co nabídnout: vlastní průmyslovou základnu a strategii „Make in India“, která z ní dělá jiný typ partnera než Katar nebo Řecko.

Pro alianční země včetně Česka má spor nepřímý, ale reálný rozměr. Únik integračních dat o Rafalu by zlepšil ruské pochopení silných a slabých míst západního typu letounu, a to se netýká jen Indie, ale celého okruhu uživatelů.

Pat, ne rozchod

Důležité je, co se zatím nestalo. Indie oficiálně neoznámila přerušení jednání. Dassault dál vykazuje indický program jako živý. Vedle 114kusové zakázky pro letectvo už běží podepsaný kontrakt na 26 Rafalů Marine pro indické námořnictvo, Indie se stane prvním zahraničním uživatelem palubní varianty. Odchod z rafalovského ekosystému by pro Dillí znamenal ztrátu investic, které už utopilo.

Současný stav je spíš vyjednávací pat než předzvěst rozchodu. Obě strany mají příliš mnoho ve hře na to, aby odešly od stolu. Otázka zní, kdo ustoupí první, a kolik z digitální kapoty Rafalu bude Francie ochotna pootevřít, aniž by riskovala, že se dovnitř podívá někdo, koho tam nechce.

Článek Indie hrozí, že zruší mega zakázku na Rafale. Stín Moskvy nahání Francouzům strach se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co bylo skutečně zadarmo, a co ne

Formulace „skoro zadarmo“: platila výhradně pro samotný ocelový trup. Už v okamžiku podpisu měla přestavba, logistická podpora, výcvik posádky, infrastruktura, dokumentace a zkušební plavby stát 974,28 milionu dolarů. Indie tedy nekupovala hotovou bojovou loď, kupovala právo nechat si za vlastní peníze přestavět cizí vrak v cizí loděnici, s cizím letectvem a cizím servisním řetězcem.

Rozdíl mezi „bezplatným trupem“ a „levnou letadlovou lodí“ je zásadní. Trup bez přestavby neměl žádnou bojovou hodnotu. A jakmile Indie investovala do projektu první stovky milionů, ztratila vyjednávací pozici. Rusko bylo jediným možným dodavatelem práce na vlastním sovětském plavidle. Vznikl klasický vendor lock-in, který se brzy projevil.

Skluz, kotle a zdvojnásobená cena

Původní termín srpen 2008 se nejprve posunul na prosinec 2012. Pak přišly námořní zkoušky, a loď je nezvládla. Ministerstvo obrany Indie v prosinci 2012 potvrdilo závady v kotlové sekci při vysokých rychlostech. Předání se odsunulo znovu.

INS Vikramaditya nakonec vstoupila do služby 16. listopadu 2013, s pětiletým zpožděním. A s cenou, která mezitím vyrostla na 2,33 miliardy dolarů. Indická strana zdražení oficiálně vysvětlila „zvýšením rozsahu oprav a modernizace“. Ruská strana tvrdila, že původní odhad prací byl podceněný. Kdo podcenil víc, zadavatel nebo dodavatel, zůstává předmětem sporu. Parlamentní výbory i indický Comptroller and Auditor General kritizovaly obě strany: Rusko za provedení, Indii za slabé smluvní ošetření a nedotažený akviziční proces.

Letadla, která nedolétla

Samotná loď byla jen polovina problému. Indie souběžně nakoupila 16 strojů MiG-29K za 3 405 crore rupií v samostatném kontraktu, který se v celkové sumě 2,33 miliardy často ztrácí. Audit indického CAG z roku 2016 odhalil u MiG-29K nízkou provozuschopnost, problémy s motory a závady při palubních operacích. Část letadel přišla bez plného zbraňového balíku.

I kdyby přestavba lodi proběhla hladce a včas, palubní letectvo snižovalo skutečnou bojovou hodnotu celé investice. Indie si koupila nosič, a pak zjistila, že to, co nese, funguje jen částečně.

Co z toho Indie vytěžila, a co ne

Bylo by nepřesné říct, že peníze přišly úplně vniveč. V červnu 2023 Vikramaditya operovala společně s domácí INS Vikrant při dvounosičovém cvičení s více než 35 letouny. Při operaci Sindoor v roce 2025 indické námořnictvo oficiálně popisuje svou carrier battle group jako součást odstrašení vůči Pákistánu.

Jenže srovnání s Čínou ukazuje, co Indie propásla. Peking získal podobný sovětský trup, budoucí Liaoning, a přestavěl si ho sám. Výsledek: do roku 2024 provozuje tři letadlové lodě a vybudoval kompletní domácí průmyslovou základnu. Indie přestavbu svěřila Rusku, a tak z ní průmyslově nevytěžila skoro nic. Teprve INS Vikrant, uvedená do služby v září 2022 se 76% domácím podílem, představuje skutečný technologický zlom.

Účet, který stále neskončil

30. listopadu 2024 Indie podepsala s Cochin Shipyard kontrakt na další refit a dokovací opravu Vikramadityi za 1 207,5 crore rupií. A v dubnu 2025 uzavřela dohodu na 26 stíhaček Rafale-Marine, které mají postupně nahradit problematické MiGy na palubách obou nosičů, překlenovací řešení, než dozraje domácí palubní letoun TEDBF.

Náčelník generálního štábu Anil Chauhan po konfliktu s Pákistánem v roce 2025 výslovně uvedl, že závislost na dovážených klíčových technologiích oslabuje dlouhodobou připravenost a vytváří zranitelnost. Vikramaditya je dnes živoucí ilustrace toho varování.

Skutečný „podraz“ nespočíval v tom, že Rusko prodalo Indii šrot. Spočíval v architektuře obchodu: bezplatný vstup výměnou za totální závislost na jednom dodavatelském řetězci, který se ukázal jako pomalý, drahý a těžko nahraditelný. Indie za levný trup platí už dvacet dva let, a příští splátka právě leží v suchém doku.

Článek Indie koupila od Ruska letadlovou loď skoro zadarmo. Po 22 letech lituje, do jakého podrazu to spadla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

CSG má na kontě několik systémů PVO

V souvislosti s protivzdušnou obranou je slyšet hlavně o americkém MIM-104 Patriot, norsko-americkém NASAMS, americkém THAAD, izraelsko-americkém Arrow 3, izraelském SPYDER, německém IRIS-T nebo francouzsko-italském SAMP/T. Hlavně proto, že se účastní válek na Ukrajině a na Blízkém východě, ale existuje i spousta dalších možností.

Nové NATO je přáním „pomatených starců“. Amerika zavrhla většinu Evropy, spojence chce z druhého konce světa, a Ukrajinu též

Několik jich má na kontě i Česká republika, i když je nevyvíjí od základu, ale funguje jako integrátor, kdy spojí svou techniku se zahraniční. Což bude dle redakce ArmádníZpravodaj.cz případ této zakázky, kdy CSG nejspíše zajistí izraelské systémy SPYDER pro obranu středního dosahu, a turecké systémy Korkut pro obranu dosahu krátkého.

Izraelský SPYDER od firmy Rafael je vysoce mobilní komplet protivzdušné obrany, který využívá osvědčené rakety Python-5 a Derby. Verze LR (Long Range) dosahuje do dálky až 80 km, a do výšky 20 km. Jeho hlavní předností je schopnost odpalovat střely v úhlu 360 stupňů a ničit drony, vrtulníky i moderní bojové letouny v reálném čase, uvádí Wikipedia.

Češi je nechtějí, Poláci zvažují další dvě perutě a jiné nechtějí. Evropské letectvo bude definovat F-35, ne Gripen. Důvody jsou prosté

Pro českou armádu je systém plně integrován na osvědčené podvozky Tatra 815-7 8×8, což zajišťuje vynikající průchodnost terénem a logistickou shodu s jinou technikou AČR. České firmy navíc do systému integrují vlastní radary a komunikační systémy. Tato kombinace izraelské raketové technologie a české mobility tvoří unikátní celek.

Celkem bude Tatra Defense Vehicle vyrábět komponenty pro čtyři baterie SPYDER, kdy má každá zahrnovat čtyři odpalovací zařízení a jednu radarovou stanici EL/M-2084 MMR/MADR; celkem tedy půjde o 20 vozidel. Z hlediska výzbroje dostanou baterie rakety Python-5 (dolet 15 km), rakety Derby (dolet 35 km) a rakety I-Derby-ER (dolet 80 km).

„Peníze dáme Čechům. Proč by na nás měli útočit Rusové?“ nechápe Okamura. Výdaje na obranu vláda nezvýší

Korkut je potom turecký samohybný protiletadlový systém krátkého dosahu k likvidaci dronů, raket i nízko letících letounů. Základem jsou dva 35mm kanony s kadencí 1 100 ran za minutu a dosahem 4 km, které využívají programovatelnou munici ATOM. Ta exploduje před cílem a vytvoří mrak střepin, což dramaticky zvyšuje pravděpodobnost zásahu, potvrzuje Wikipedia.

Ačkoliv je systém standardně na pásech, pro exportní trhy je integrován na podvozky Tatra 8×15-7. Tato kombinace nabízí špičkovou mobilitu v těžkém terénu a vysokou rychlost přesunu po silnici. Díky vlastnímu radaru a optoelektronice je každé vozidlo schopné bojovat zcela autonomně. V tomto případě ale není počet objednaných systémů znám.

Český MR-2 Viktor kosí na Ukrajině jeden dron za druhým už více než rok, přišel mezi prvními a mezi vojáky je velmi oblíbený

A právě ve zmíněných konfiguracích budou zřejmě systémy spojeny a dodány do jihovýchodní Asie, konkrétně to Indonésie, o čemž informoval Armádní Zpravodaj již v červenci 2025. Tatra Force 8×8 třetí generace má mimochodem pancéřovanou kabinu, což je na základě zkušeností z Ukrajiny jeden z hlavních předpokladů, aby byly posádka chráněná.

Ovládání je pak zajišťováno z kabiny, takže nemusí ven, kde by jí jinak hrozila odvetná palba jak dělostřelectva, tak dronů. Pancéřovaná kabina by nicméně měla odolat i přímému zásahu těžkého granátu. K dalším požadavkům patří vysoká mobilita a autonomie, což oba systémy skvěle splňují, a lze je označit za moderní PVO pro budoucí bojiště.

Slovenská zbrojovka zažívá historický úspěch. EU jí dala 7letou smlouvu na dodávku munice za až 1,4 bilionu korun

Součástí mají být navíc vyspělé radary a protidronová opatření přizpůsobená zákazníkovi, což podtrhuje, že konstruktéři mysleli i na největší hrozby v podobě malých dronů. Je nutné vnímat, že se budou systémy doplňovat, jelikož Korkut je zaměřen hlavně na drony, i když má i střely Stinger nebo Igla, kdežto SPYDER na větší cíle, hlavně letadla a střely.

Článek Historická zakázka pro zbrojovku z Česka. Zajistí systémy vícevrstvé protivzdušné obrany za 52,5 miliard korun se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tištěný bunkr odolá střelbě z tanku

Metoda stavby 3D tiskem není ničím výjimečná, ve světě ostatně vznikají za pomoci robotů i celé domy. TimesOfIndia uvádí, že indická technologie ale umožňuje tímto způsobem stavět i odolné vojenské bunkry ve velmi vysokých výškách, přičemž mají odolat nejenom střelám z tanku T-90, tedy pravděpodobně i nejnovějšího ruského T-90M, ale zároveň být dostatečně izolované a poskytovat vojákům přístřeší v extrémních podmínkách.

Ukrajinci do konce roku zavedou novou balistickou raketu. Putin ví, že bude zle

Metodu stavby vojenských opevnění pomocí 3D tisku začali Indové testovat již v roce 2022, uvádí Army-Technology, a do současné doby měli postavit 500 různých bunkrů. Armádní Zpravodaj se domnívá, že je to výhodné hlavně na hranicích s Indií a Pákistánem, kde je náročný vysokohorský terén. Stavba má být totiž velice rychlá, jeden takový bunkr je možné postavit, resp. za pomoci speciálního robota kladoucího směs, vytisknout asi za týden.

Vytištěný bunkr ve výšce přes 3 km

Nejvýše položený bunkr se nachází v Lehu v Ladaku, což je nedaleko pákistánské hranice, což je podle Idrw ve výšce 3 330 metrů. V takovéto nadmořské výšce panují extrémní klimatické podmínky a materiály se mohou chovat jinak, než jsou stavitelé zvyklí, a proto to měli indičtí konstruktéři řešit speciální směsí, která je pro takové podmínky vhodná a dokonale ztvrdne. Bunkry přitom dokáží touto metodou postavit například i v poušti.

Video: Ukrajinský Su-27 vrátil pěchotě výhodu. Ruskou základnu v Pokrovsku s ruskými vojáky rozmetal jedním úderem

Indičtí pohraničníci a vojáci se ve vysokohorském terénu opakovaně střetávají hlavně s členy ozbrojených sil Pákistánu nebo Číny, s nimiž mají nevyřešené územní spory. Kryt jim může v takové oblasti poskytnout nad protivníkem velikou výhodu hlavně z hlediska bezpečnosti, ale i ochrany před počasím. Na druhou stranu lze předpokládat, že pokud metoda funguje dobře, jsou ostatní schopni ji velice rychle okopírovat a zavést také.

Stavba indického 3D bunkru

Článek Nová éra ochrany vojáků na bojišti. Tištěné 3D bunkry složí za chvíli, a přitom odolají přímému zásahu ruského tanku T-90M se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Indický pilot nejspíše nezvládl s Tejasem manévr

HAL Tejas je indický jednomotorový lehký víceúčelový stíhací letoun vyvinutý jako náhrada za starší ruské MiG-21, a má se jednat o 4,5. generaci. Jeho výroba začala již v roce 2001, zavedení se nicméně dočkal až v roce 2015. Vyznačuje se moderní konstrukcí s vysokým podílem kompozitů, což snižuje jeho hmotnost a zvyšuje odolnost proti korozi. Určen je přitom k obraně i útokům, a zvládá i boj vyžadující vysokou manévrovatelnost.

Putin žasne, k čemu se Němci odvážili, je zmatený. Dodají Ukrajině střely s dlouhým doletem k ničení jeho cenných cílů

Na dnešní poměry je to nicméně skoro zbytečná vlastnost, jelikož probíhají letecké souboje na vzdálenost vyšších desítek až nižších stovek kilometrů, takže se piloti nemají šanci střetnout. Jde ovšem o dobrou vlastnost právě pro letecké show, při nichž třeba Rusové rádi předvádí manévry jako Pugačevova kobra nebo Kulbit známý též jako Frolovova čakra.

V tomto případě ale indickému pilotovi manévr neznámo proč nevyšel, což vedlo k havárii, při níž bohužel zemřel, jak potvrzuje HindustanTimes. K havárii došlo ve 14:10 tamního času, a ani po celém dni není znám důvod. Stíhačka létala 8 nebo 9 minut a absolvovala dvě až tři kola, načež se prudce propadla, poté se vyrovnala, ale nadále ztrácela výšku a havarovala, uvádí AP.

Video: Ukrajinské speciální jednotky systematicky zlikvidovaly skupinu ruských sabotérů. Věděly přesně, co dělat

Tejas má také moderní skleněný kokpit, digitální fly-by-wire řízení a pokročilý izraelský radar EL/M-2032 nebo indický AESA radar Uttam (u novějších verzí), uvádí Wikipedia. Rovněž integruje širokou výzbroj včetně střel vzduch-vzduch Derby a R-73, řízených pum, protizemních raket a přesných bomb, a díky modulárnímu systému může být snadno modernizován.

Indie plánuje postupné zavádění několika verzí – Tejas Mk1, která havarovala při letecké show v Dubaji, Mk1A a ambicióznější Tejas Mk2 s výkonnějším motorem. Letoun je důležitým symbolem indické soběstačnosti ve vojenském letectví a slouží prozatím pouze v indickém letectvu, ale v budoucnu by měl být zaveden i v námořní verzi pro indické letadlové lodě.

Článek Video: Indický bojový letoun HAL Tejas havaroval při letecké show, pilot zemřel. Buď nezvládl manévr, nebo došlo k závadě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Indie chce protiváhu čínských střel

Na nákup nejmodernějších evropských střel MBDA Meteor má indická vláda vynaložit přes 3,5 miliardy korun, uvádí EconomicTimes, ale jejich počet není specifikovaný. Mají se stát protiváhou čínských střel PL-15 používaných na letounech Chengdu J-10C Vigorous Dragon, které má ve výzbroji pákistánské letectvo. Indie tak dostane střely schopné zasahovat cíle na vzdálenost až 200 kilometrů, proti nimž se letadla brání jenom obtížně.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Víta Lukáše

Meteor je střela typu vzduch-vzduch poháněná ramjetovým motorem, uvádí Wikipedia, díky němuž dosahuje rychlosti až Mach 4. Používá aktivní radarové navádění a její tzv. bezúniková zóna, což je vzdálenost, kdy letoun nemůže již ze zaměření vyklouznout, má být 60 km. Navíc má inteligentní detonátor, který hlavici střely odpálí v ideální vzdálenosti tak, aby způsobila co největší škodu, a letoun, řízenou střelu nebo podobný cíl z oblohy sundala.

Jediné Rafale mohou nést Meteory

Střely Meteor bude indické letectvo využívat na letounech Rafale, které jsou pro ně v jeho výzbroji jediné certifikované. Wikipedia uvádí, že jich koupilo 36, a dále má objednávku na 26 námořních Rafale-M určených pro operace z letadlových lodí. Jaké jsou ztráty Rafale z války s Pákistánem, není jasné, ačkoliv tvrdil, že sestřelil tři, zatímco mluvčí francouzského ministerstva obrany to přímo nevyloučil, ale uvedl, že by šlo o první případ za 25 let. Armádní Zpravodaj soudí, že je situace záměrně zamlžená a pravdy se kvůli utajení nejspíše nikdo nedopátrá.

Video: Ukrajinský PT-91 Twardy zjednal pořádek. Demoralizoval ruské vojáky natolik, že se jich 10 raději vzdalo

Indie chce kromě Meteorů i střely vzduch-vzduch Astra Mk-2 v počtu 700 kusů. Wikipedia uvádí, že jsou domácího původu a mají pulzní raketový motor s dosahem 160 až 200 km a radarové navádění. Určeny jsou hlavně pro ostatní moderní indická letadla, jakými jsou například ruské Suchoje Su-30MKI, indické HAL Tejas a další. Svými schopnostmi by měly být rovnocenné PL-15E, tedy exportní verzi oficiálně užívané Pákistánem s dosahem 145 km, ačkoliv Rafale nejspíše sestřelil za pomoci neexportní verze s dosahem 300 km, uvádí Wikipedia.

Článek Rafale stáhne náskok čínských J-10C. Indie proti nim kupuje nejlepší střely NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Moc na výběr není, ruské systémy PVO jsou ale dobré

Indická protivzdušná obrana není vůbec slabá, ale vzhledem k rozsáhlému území a rostoucí technické vyspělosti největšího rivala, tedy Pákistánu, ale stejně tak Číny, která mu dodává zbraně, potřebuje posílit. Už dnes se opírá o ruské S-400, kterých má 3 pluky, tj. 48 odpalovacích vozidel, plus odpovídající počet radarů a velitelských vozidel pochopitelně.

Nejmocnější zbraň Ukrajinců proti ruským ropným rafineriím vznikla z nutnosti. Dnes vyvolává zoufalství

Vedle toho má i řadu dalších systémů, ale na mnohem kratší vzdálenost. Proti letadlům, střelám a podobným cílům to je třeba indicko-izraelský Barak-8 nebo izraelský SPYDER, zatímco proti balistickým raketám zase Prithvi nebo AAD s dosahem do 150 km, potvrzuje Wikipedia. Dává tedy smysl, že chce možnosti své obrany posílit, hlavně pak na dlouhou vzdálenost.

S-400 je aktuálně páteří ruské protivzdušné obrany, a patří všeobecně mezi nejlepší na světě, byť má své nedostatky, resp. schopnosti horší, než Rusko prezentovalo. V provozu je od roku 2007 a dosah jeho raket vychází až na 400 km, ale má i řadu dalších v rozmezí 40 až 240 km. Sestává rovněž z několika radarů, které mají opět dosah až 400 km, potvrzuje Wikipedia. Zachytit umí jak letadla a vrtulníky, tak střely s plochou dráhou letu nebo velké drony.

S-500 potom zajišťuje obranu proti balistickým raketám a hypersonickým střelám, ale zvládne i letadla a střely s plochou dráhou letu, ačkoliv proti těm je určen hlavně S-400, event. starší S-300, na kratší vzdálenost pak jiné systémy. Zasahovat dokáže až 600 km do dálky a 200 km do výšky, uvádí Wikipedia, takže zničí hlavně rakety tak, že ani po sestřelu nezpůsobí škody.

Video: Ukrajinci zapálili jednu z největších ropných rafinerií v Rusku, která zpracuje až 5 % celé produkce v zemi

O záměru nakoupit více systémů PVO informoval thePrint s odvoláním na své zdroje na indickém ministerstvu obrany s tím, že v roce 2018 podepsalo opci na pět systémů, což mu je umožňuje v budoucnu nakoupit za dohodnutou cenu jako kdysi. Armádní Zpravodaj připomíná, že Indie zvažuje rovněž koupit letounů Su-57, jelikož Pákistán dostává čínské J-35A.

Článek Světlé časy pro ruský zbrojní průmysl. Jeden z tradičních odběratelů zbraní se od něj odvracel, ale teď zvažuje koupi S-400 a S-500 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Indie chce hlavně vlastní 5. generaci letounů

Jak přesně by měla dohoda mezi zeměmi vypadat, není jasné, jelikož Rusko dosud nedokázalo posunout svůj Su-57, který sice má být páté generace, ale někteří ho za něj nepovažují, na uspokojivou úroveň. Největším handicapem je zůstává nízká úroveň stealth, a dle Armádního Zpravodaje ani není jasné, zda může se současnou konstrukcí dosáhnout vyšší.

První Rafale B pro Indonésii je hotový. Francie tím získává větší vliv a Čína soupeře pro svou J-10C, která už ho pokořila

Indická vláda nicméně s odkazem na ministra obrany uvádí, že pokračuje ve vývoji vlastního letounu, a že chce postavit rovnou pět prototypů stíhačky AMCA. Je však nutné zdůraznit, že jde o zřejmě nejslabšího hráče v tomto segmentu, který nemá s vývojem moderních zbraní moc zkušeností, a navíc je ekonomicky slabší než jiní hráči, ať jde o Rusko, evropské země, kde nicméně program 5. generace není, Čínu, nebo Spojené státy americké.

Indie přitom nedávno vycouvala z koupě amerických F-35, jelikož požadovala montáž u sebe, aby tak podpořila svou ekonomiku, ale to Američané odmítli. Je přitom s podivem že o tom vůbec uvažovali, jelikož Indie provozuje ruský systém protivzdušné obrany S-400. Tedy přesně ten, kvůli němuž je dříve odmítli prodat Turecku, jelikož se obávali špionáže.

Polsko posílilo vojsko u hranic s Ruskem tanky K2 Black Panther. Jeho T-90M převyšuje až hanebně v ochraně i palebné síle

Již v červenci 2025, tedy ještě před odmítnutím F-35, přitom MilitaryWatchMagazine uvedl, že došlo k obnovení jednání o koupi Su-57. Armádní Zpravodaj soudí, že jde ekonomicky o lepší volbu, jelikož má stát 752,5 až 860 milionů korun, oproti 1,83 až 2,26 miliardy korun za F-35, uvádí EconomicTimes. Na druhou stranu Indie potřebuje adekvátního soupeře pro J-35, tedy čínský letoun 5. generace, který má jak ona, tak ho má dostat Pákistán.

Za ten ovšem ruský Suchoj Su-57 považovat nelze, takže je dle redakce Armádního Zpravodaje možné, že se bude snažit využít pouze pomoci s vývojem vlastního AMCA. Není ovšem jisté, že by se Rusko spokojilo pouze s tím, aniž by Indii prodalo letouny, zejména Su-35S a Su-57. Asi to bude záležet hlavně na tom, zda se jí samotné podaří s vývojem pokročit.

Právem vysmívané Su-57 začaly bombardovat Ukrajinu. Je to poslední snaha ukázat, že za něco stojí

Samotný Su-57 přitom působí velmi dobře. Navržen byl k vybojování vzdušné nadvlády i ničení pozemních a námořních cílů, zejména pak k pronikání PVO. Jeho výhodou je tradičně vysoká manévrovatelnost, nadzvuková rychlost a pokročilá avionika, ač o ní také panují pochyby. Je však na místě ocenit výzbroj, kterou může nosit ve vnitřních šachtách, včetně střel vzduch–vzduch dlouhého dosahu R-37M a přesné munice pro útoky na pozemní cíle.

Využívá přitom radar N036 Byelka s fázovanou anténní soustavou, který je ovšem považován za horší, než má F-35. Nechybí pak integrovaný systém elektronického boje, uvádí Wikipedia, a byť vývoj provází zpoždění a výroba probíhá pomalu (existují jenom desítky prototypů), ruské letectvo ho prezentuje jako protiváhu americkým F-35 a F-22. Jeho skutečné stealth schopnosti a elektronika jsou však podle řady odborníků stále o generaci pozadu.

Článek Indie dostala nabídku na koupi ruských Su-57 a pomoc s vývojem svého letounu 5. generace. Jsou ekonomicky lepší volbou než F-35 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Indie chtěla vyrábět doma, Amerika nikoliv

I když mají mnozí na „ef-třicet-pětky“ negativní názor s tím, že to je „předražený šrot“, a že v letectvech, která ho mají, ani není 100 % letounů schopných okamžitého nasazení, jedná se o nejlepší, a hlavně jedinou možnost pro americké spojence, jak si letoun 5. generace pořídit; ať má kritik názor jakýkoliv, není zkrátka možné ho ničím nahradit.

Chlouba ruského letectva tragicky havarovala: když Su-34 spadl na obytný dům, zabil 15 lidí. Na vině byla zanedbaná údržba

Letoun 5. generace sice existuje i jinde, ale ruský Suchoj Su-57 je víceméně nepoužitelný hlavně pro slabé stealth a problémy s motory, i když nové už by měly být použitelné, zatímco Čína má sice hned dva modely, ale pochopitelně je neprodá svým rivalům, jakým je právě Indie, kdežto západní země je ani chtít nebudou z bezpečnostních důvodů.

A nahradit ho letouny 4,5. generace jako je Rafale, Gripen E nebo F-16 Block 70/72? Nelze, jeho výhody jsou až příliš velké – senzory lze sice teoreticky nějak dotáhnout, ale stealth už ne, tato schopnost vychází ze samotného tvaru draku letounu. Indie tak v podstatě nemá jinou šanci, ale Armádní Zpravodaj názoru, že může své rozhodnutí ještě přehodnotit.

Německo začíná zbrojit tak mohutně, že vytře zrak i Rusku. K tisícovce Leopardů 2 nakoupí i 8,5 tisíce obrněnců a 20 Eurofighterů

Bloomberg uvedl, že mělo být hlavním důvodem pro vycouvání z nákup neochota Ameriky lokalizovat výrobu z velké části v Indii v rámci programu „Make In India“ (Vyrobeno v Indii), což je snaha tamní vlády o podporu nejenom domácího zbrojního průmyslu. Ten měl dokonce vyvíjet i vlastní letoun páté generace, jak Armádní Zpravodaj upozorňoval v červnu 2025 s tím, že může program narazit na řadu výzev a neřešitelných překážek.

A to se nejspíše také potvrdilo, jelikož doteď nelétá ani prototyp, a jak se zdá, Indie ho není schopna bez vyspělých zahraničních technologií dotáhnout. To není moc překvapením, jelikož to krom Ameriky dosud dokázala jenom Čína, jejíž oba dva letouny vypadají solidně; ve světě jsou však i další projekty, velmi slibně vypadá turecký TAI TF Kaan.

Video: Havárie ruského strategického letadla Iljušin Il-76. K zemi padalo nekontrolovaně, výbuch byl obrovský

Ten si už dokonce předobjednala Saúdská Arábie v počtu 100 kusů, a později projevila zájem o desítky kusů také Indonésie. Možnosti má tedy rozjeté dobře, ale problém je, že dosud nebyl odzkoušen v boji – to byla v podstatě jenom americká F-35 a F-22, ale jelikož Čína prodala pátou generaci také Pákistánu, je možné, že se nějakého nasazení dočká.

Článek Velká rána pro F-35A, zájemce už je nechce. Padla tím obří zakázka, která mohla Americe přinést vliv u souseda Číny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Motory pro fregaty musela koupit Indie

Fregaty třídy Talwar 3. šarže jsou dvě lodě, původně fregaty třídy Admirál Grigorovič stavěné pro ruské námořnictvo. To původně dostalo tři a mělo v plánu další, ale problémem bylo, že jsou vybavené ukrajinskými motory, k nimž po roce 2014 ztratilo přístup. Situace se nakonec vyřešila šalamounsky, jelikož Rusko prodalo rozestavěná lodě Indii, která si koupila motory na Ukrajině a dodala je do Kaliningradu, kde byly namontovány, uvádí Wikipedia. Rusko ale tvrdí, že už má připravenou náhradu produkovanou domácím průmyslem.

iZdroj fotografie: Indické námořnictvo

První lodí dodanou Indii je fregata INS Tushil, druhou pak INS Tamal. Disponují schopností stealth, takže mají menší radarový odraz. NavalNews uvádí, že jsou 125 metrů dlouhé a jejich výtlak činí 4 000 tun, zatímco jim ukrajinské motory umožňují plout rychlostí až 30 uzlů, a při ekonomické plavbě by měly být schopné urazit vzdálenost až 9 000 kilometrů. Na jejich palubě pak slouží posádka složená ze 180 námořníků a důstojníků.

Ruské zbraně a indické protilodní střely

Fregaty třídy Talwar 3. šarže jsou také silně vyzbrojené – většina zbraní je ruských, počínaje dělem ráže 100 mm, přes systém protivzdušné obrany Shtil-1, což je upravená námořní verze systému Buk. Z Ruska je však i systém AK-630 CIWS nebo protiponorkový raketomet RBU-6000. Indické jsou pak protilodní střely BrahMos, i když ty jsou založené na ruských P-800 Oniks, uvádí Wikipedia. Jejich dosah je až 900 kilometrů a rychlost Mach 3.

Brazílie by si mohla coby velmoc zvolit indickou stíhačku Tejas Mk 1A jako náhradu za „starce“ F-5 Tiger. A možná je doplnit i F-16

V podobě těchto lodí získala Indie bezesporu velmi moderní víceúčelová plavidla schopná postavit se téměř jakémukoliv protivníkovi. Jejich výzbroj navíc doplňuje vrtulník, na palubě může být některý z ruských Kamovů, ale také indický HAL Druv. Indické námořnictvo počítá s dalšími dvěma plavidly třídy Talwar 4. šarše, která už ale budou postavena v Indii na základě licence. Mnohé ruské zbraně pak nahradí jiné systémy, nejčastěji indické výroby.

Článek Nejnovější v Rusku postavené fregaty by bez ukrajinských motorů ani nevypluly. Jsou přitom extrémně silné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jestli šly Rafale k zemi, nelze řádně ověřit

O možném sestřelení několika letounů Rafale informoval Armádní Zpravodaj už 09. května 2025, tedy dva dny po začátku indicko-pákistánského konfliktu. V největší letecké bitvě novodobé historie měly být ztraceny nejméně dva Rafale – i když některé zdroje uvádí tři až pět – a vedle nich také, rovněž francouzský, Mirage 2000, a ruský MiG-29 a Suchoj Su-30.

Na rozdíl od Ruska nechce Bělorusko provokovat a ukazuje „vlídnou tvář“. Vojenské cvičení odsune dále od hranic s NATO

Nejméně jeden z Rafale měl být přitom sestřelen čínskou střelou PL-15 na vzdálenost 182 km, což jak Armádní Zpravodaj upozorňoval, by byl v případě zbraní vzduch-vzduch světový rekord. Na druhou stranu by měl Pákistán disponovat pouze neexportní verzí PL-15E s dosahem omezeným na 145 km, uvádí Wikipedia, takže není jasné, zda k tomu skutečně došlo.

Redakce Armádního Zpravodaje ale připouští, že mohlo pákistánské letectvo obdržet „na test“ i verzi určenou pro letectvo čínské, která má dosah až 300 km. Vzhledem ke zdrženlivosti indické i francouzské strany se zdá, že ke ztrátě alespoň jednoho Rafale došlo, ale než byly informace vypuštěny, muselo dojít k prošetření a zjištění okolností (které stále nejsou veřejně známy), a nejspíše i zaujetí správného postoje, aby utrpěla pověst co nejméně.

Velký úspěch pro Rafale: asijská země objednává dalších 18 letadel a posiluje tak na plnou šedesátku

Mluvčí francouzského ministerstva obrany, plukovník Guillaume Vernet, 27. května 2025 v rozhovoru řekl, že se francouzská strana snaží vyvodit z tohoto bojového scénáře vysoké intenzity co nejvíce ponaučení, a pokud by se zprávy o sestřelení Rafale potvrdily, jednalo by se skutečně o první operační ztrátu v jeho dvacetileté služby. Wikipedia upřesňuje, že byl poprvé zařazen do výzbroje v roce 2001, a jedná se o zřejmě nejlepší letoun ve své třídě.

Článek Francie prolomila mlčení a vůbec poprvé se vyjádřila k sestřelení Rafale čínskou J-10C – mohlo by se jednat o první případ za skoro 25 let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zpočátku šlo jenom o „levnou kopii“

Vývoj J-10 začal již v roce 1988, potvrzuje Wikipedia. Čína si to značně usnadnila tím, že použila jako základ pro vývoj své vzdušné pýchy projekt zrušené izraelské stíhačky IAI Lavi. To, jak se plány dostaly do jejích rukou, je dodnes předmětem spekulací, přičemž Armádní Zpravodaj soudí, že je vedle špionáže nejpravděpodobnější tajné odprodání přímo Tel Avivem.

Ruská podomácku vyrobená obrněná vozidla vyvolávají rozpaky. Jenže v izolovaném Podněstří nemají na vybranou

Motor naopak původně pochází z Ruska. Jednalo se o Saturn AF-31 N s tahem s přídavným spalováním až 132, 5 kN, jímž byly vybaveny testovací verze A a B. Z toho čínští inženýři vyvinuli domácí motor WS-10 B s tahem až 152 kN, kterým je vyzbrojena poslední verze C, a do budoucna je počítáno se zabudováním motoru WS-10 G s vektorováním tahu.

iZdroj fotografie: mil.ru / Creative Commons / CC BY-SA

Prototyp poprvé vzlétl v roce 1998 a do výzbroje čínského letectva byla verze A zaváděna od roku 2003. Po ní následovala verze B, na které bylo provedeno mnoho desítek změn a vylepšení – například na sání vzduchu a celkové aerodynamice. Stále byla ovšem považována za levnou kopii neschopnou rovnat se západním protějškům.

Teprve céčko změnilo v roce 2018 hru

V roce 2018 se však na nebi objevila nová hvězda – J-10 C, což je víceúčelový stíhač s tzv. kachními křídly. Délka trupu je 16,9 metrů, výška 5,7 metrů a rozpětí 9,8 metrů. Maximální vzletová hmotnost potom 19 227 kilogramů a maximální rychlost Mach 1,8 (s novějšími motory by měla být až Mach 2,2), zatímco dostup dosahuje 18 000 metrů, potvrzuje Wikipedia.

F-55 má být dvoumotorové letadlo na základě F-35. Jde ale o nereálné bláboly šířené americkým prezidentem. Technicky to není možné

Dolet na vnitřní nádrž s obsahem až 4 950 litrů je 1 850 km, ale může být prodloužen jak podvěsnými nádržemi, tak tankováním za letu. Avionika je nejmodernějšího typu fly-by-wire, kokpit pak plně ve „skle“ vybavený třemi dotykovými displeji, a navíc má pilot promítání dat do štítu přilby, což mu značně usnadňuje přehled a zrychluje reakce.

iZdroj fotografie: mil.ru / Creative Commons / CC BY-SA

Co se senzorové výbavy týče, má J-10C radar s aktivní fázovou anténou s dosahem až 140 km a možností sledovat až 20 cílů. Nechybí ani opticko-satelitní systémy pro boj v pasivním módu bez radaru, ani integrované rušičky. Integrovány jsou navíc prvky technologie stealth, kdy mý stíhačka speciálně upravené tvary a je potažena speciální absorpční látkou.

Drak s ostrými zuby a nízkou cenou

Jedinou pevnou zbraní J-10 C je dvouhlavňový kanón ráže 23 mm GŠ-23, uvádí Techi, ovšem pod křídly a trupem má pak 11 pylonů. Čínští zbrojaři nabízí celou řadu velmi zajímavých produktů, které pod ně lze podvěsit. Přestože je J-10 především stíhačka, bohatá výbava z ní dělá opravdu lákavého univerzála s nosností až 7 260 kg.

Belgická fregata Louise-Marie je malý zabiják ruských lodí. Poradí si s nimi až na 250 km a problém pro ni nejsou ani ponorky

Proti pozemním cílům má řízené střely KD-88, klasické pumy a neřízené 90mm rakety. Na vybojování námořní převahy zase protilodní střely YJ-91. Nejdůležitější jsou však protiletadlové střely – skutečnou perlou jsou rakety PL-15 se středním doletem 300 km (asi 170 km pro exportní verzi) s aktivním radarem, infračerveným vyhledáváním a rychlostí až Mach 5.

iZdroj fotografie: Z3144228 / Creative Commons / CC BY-SA

A právě tyto střely mají stát za triumfem Pákistáncům, kterým se podařilo poslat k zemi tři francouzské Rafale indického letectva, uvádí Reuters s odkazem na své zdroje. Jim, Eurofigterům, Grippenům, a především poslední verzi F-16, je J-10C protějškem. V jedné věci už ovšem vítězí na plné čáře – zatímco Rafale vyjde na zhruba 130 až 200 milionů dolarů (2,9 až 4,5 miliardy Kč), tvrdí DefenseNews i další zdroje, do nichž Armádní Zpravodaj nahlédl, J-10 C na pouhých 50 milionů dolarů (1,1 miliardy Kč), uvádí SCMP. A to z něj může udělat skutečný světový trhák.

Článek Chengdu J-10 už se nikdo nesměje. Kdysi nevyspělá stíhačka pokořila pýchu Francie a stojí jenom 1/4 toho, co Rafale se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vyvrácení indického premiéra nepůsobí věrohodně

Krátce po střetech, v nichž hrálo hlavní roli letectvo (a tedy i protivzdušná obrana), obletěla svět zpráva, že se pákistánské stíhačce JF-17 Thunder čínského původu podařilo zasáhnout klíčovou součást indického systému S-400 ruského původu. TheHindu hned 10. května 2025 s odkazem na své zdroje v armádě informovalo, že to indické ozbrojené síly popírají.

Rusko má utrum, Francie mu pluje naproti. V Baltském moři proti němu poprvé nasadí vojenskou loď Dupuy de Lôme

Na podporu tvrzení dokonce odletěl indický premiér Narendra Modi na leteckou základnu Adampur, kde má být systém protivzdušné obrany umístěn, a vydal prohlášení stojíc před jednou z jeho součástí, aby světu ukázal, že Pákistán lhal, uvádí TimesOfIndia. Jenomže teady nastává nesrovnalost – indický premiér „pózoval“ před odpalovacím zařízením, zatímco pákistánské letectvo tvrdilo, že zasáhlo velitelské stanoviště, což by dávalo větší smysl.

Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že bez odpalovacího zařízení může systém nadále fungovat. Jeden prapor S-400 se totiž běžně skládá z 8 odpalovacích zařízení s 32 raketami, velitelského vozidla a radaru, takže dává největší smysl vyřdit právě velitelské vozidlo, případně radar. Bez obojího pak může zůstat zbytek systému slepý a neschopný dalších akcí.

iZdroj fotografie: Pákistánské letectvo (PAF)

Indická státní tisková agentura (PIB) také 10. května 2025 zveřejnila, že je zničení S-400 tzv. fake, a že zůstává nedotčen a v plném pohotovostním režimu. Redakce Armádního Zpravodaje našla, že se také objevily záběry, na nichž je vidět pravděpodobně munice zasahující nějaké cíle, ale nelze je jakkoliv spojit se zničením S-400, jelikož ten na nich vůbec vidět není.

Donald Trump nemohl rozdělit Západ více a udělat Rusku větší radost. Věří, že ve válce s Ukrajinou vyhrává

Ve vojenském komuniké pákistánské Inter-Services Public Relations (ISPR) stojí, že pákistánské letectvo provedlo přesný úder na leteckou základnu Adampur pomocí hypersonických střel CM-400AKG odpálených z čínských letadel JF-17 Thunder, čímž vyřadilo z provozu nejpokročilejší indické zařízení protivzdušné obrany. Jako důkaz sdílelo i satelitní snímek základny před a po úderu, z nějž je patrné, že něco skutečně zasaženo bylo.

Článek Satelitní snímek: ruský S-400 údajně silně (ne)pohořel. Indie zveřejnila, jak si vedl proti Pákistánu, který tvrdí, že ho zničil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čínská J-35A je ekvivalent k americké F-35

Letecký střet s Pákistánem přinesl Indii nemalé ztráty zejména v podobě francouzských Rafale, o čemž Armádní Zpravodaj informoval 09. května 2025. Je jasné, že tím utrpěla pověst možná nejlepšího letounu 4. a 4,5. generace v Evropě, ale nejspíše i na celém Západě, jelikož by minimálně poslední modernizace měla překonávat dokonce i americkou F-16.

Velká překážka pro Rusko: Itálie dodá Ukrajině jeden z nejsilnějších systémů PVO na světě. Zvládne s klidem i jeho Iskander

Ztracen měl být přitom i Mirage 2000, ale to je letoun nižší generace, takže šlo takový výsledek střetu předpokládat. Jako velice schopné se přitom ukázaly čínské střely PL-15, které měl mít Pákistán pouze v exportní verzi PL-15E, u níž Wikipedia potvrzuj dosah 145 km. Nedáno ovšem vyšlo najevo, že měl být jeden z Rafale sestřelen na vzdálenost 182 km, což by znamenalo, že mělo pákistánské letectvo k dispozici i neexportní verzi s doletem až 300 km.

Armádní Zpravodaj připomíná, že je Pákistán pro Čínu silným strategickým partnerem, potažmo velkým odběratelem jejích zbraní. A jelikož nelpí na různých omezeních, jako je tomu běžné u amerických a evropských představitelů, dává mu větší volnost ve využívání – což se potvrdilo i v nedávném konfliktu mezi Pákistánem a Indií, který se země draka nepokusila urovnat, a nejspíše také svolila k nasazení zmíněné střely vzduch-vzduch PL-15 v neexportní verzi.

Ukrajinci potvrdili dominanci v Černém moři: zaútočili na ruskou plošinu pro těžbu plynu. „Není tu místo pro ruský odpad,“ vzkázali

Je de facto jisté, že čínská vláda do jisté míry konflikt uvítala, jelikož tak mohla nechat otestovat své zbraňové systémy v reálných podmínkách. A výsledek zřejmě nemohl být lepší, ačkoliv pochopitelně v nedošlo na střet toho nejlepšího z její výzbroje (na rozdíl od indické).

Jako další krok má nyní nastat dodávka čínských letounů Shenyang J-35 páté generace, kterých si pákistánské letectvo objednalo několik desítek. Z posledních vyjádření čínských politiků přitom po nedávném jednání s pákistánským ministrem obrany Khawajem Asifem vyplývá, že mu budou dodány dříve než v roce 2026, jak bylo původně v dohodě plánováno.

Video: 1v5 postřílel granátem poraněný ukrajinský voják 5 útočících Rusů, kteří zničili jeho pozici minometem

Už v tomto roce by tak měl Pákistán obdržet prvních 30 letounů J-35A z celkem 40 objednaných. Redakce Armádního Zpravodaje soudí, že se tím chce lépe připravit na další možný střet s Indií a získat technologickou převahu, jelikož ta na ně nemá adekvátní odpověď. Sice se pokouší vyvíjet vlastní letoun páté generace známý jako AMCA, o němž Armádní Zpravodaj informoval už v červnu 2022, ale zatím se zdá, že nebude dříve než za několik let.

Jenomže koupit pro letectvo narychlo adekvátní alternativu, nejspíše není reálné. Ruský Suchoj Su-57 existuje stále jenom v počtu několika desítek, a to jde převážně o prototypy, zatímco americké F-35 nejspíše Indie získat nemůže – už jenom proto, že provozuje ruské systémy PVO, kvůli nimž bylo z programu vyřazeno také Turecko. Američané se jednoduše obávali úniku dat, resp. ruského špehování, například přes systém S-400 v jeho výzbroji.

Satelitní snímky ukazují, že Rusko kompletně vyčerpalo zásoby obrněné techniky v jednom ze skladů – včetně tanků

Nejbližší možností by tak mohl být turecký letoun TAI TF Kaan, jehož prototypy již létají, a první sériově vyráběné kusy by měly přicházet od roku 2028. Je však otázkou, zda se indicko-pákistánské vztahy do té doby opět nevyostří. Na druhou stranu je patrné, že obě strany v krátkém konfliktu pocítily sílu té druhé. Země Orientu třeba zasáhla velmi drahý švédský letoun včasné výstrahy SAAB 2000 Erieye střelami BrahMos s plochou dráhou letu.

Článek Pákistán dostane urychleně čínské stealth letouny J-35A páté generace. Získá tak výraznou technologickou převahu nad Indií se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Světový rekord, který nelze potvrdit

Prestiž francouzských Rafale, které jsou považovány za možná nejlepší západní letouny ve své třídě, značně utrpěla, když jich několik poslalo k zemi pákistánské letectvo. Podrobnosti o střetech se přitom objevují postupně, a ne všechny lze ověřit, ale v jednom případě mělo dojít k sestřelení na vzdálenost 182 km, což by v případě prokázání znamenalo světový rekord.

Velká překážka pro Rusko: Itálie dodá Ukrajině jeden z nejsilnějších systémů PVO na světě. Zvládne s klidem i jeho Iskander

Redakce Armádního Zpravodaje se ovšem shoduje, že to nemusí být úplně pravda. Pákistánské letectvo by totiž mělo disponovat na letounech J-10C, které za tím stojí, střelami PL-15E. Značení E je důležité, neboť jde o exportní verzi PL-15 určené pouze pro čínské letectvo. Její max. dosah je omezen na 145 km, uvádí Wikipedia, takže by udávané vzdálenosti 182 km dosáhnout nemohla. Leda by Čína nechala takto otestovat domácí verzi s dosahem až 300 km.

Není však jisté, zda dojde k upřesnění informací, jelikož si je budou Pákistán i Čína pochopitelně dobře střežit, aby západním rivalům neprozradily více, než je nutné. Internetem také koluje zpráva, že se o rekord v sestřelu vzduch-vzduch dříve zasloužil ruský Suchoj Su-57, když ve válce v roce 2023 zničil na vzdálenost 217 km ukrajinský Suchoj Su-27.

Satelitní snímky potvrdilo i těžké přiznání Pákistánu: Indie bodovala, vyřadila mu high-tech švédský letoun včasné výstrahy AEW&C

Ukrajinská agentura Ukrinform nicméně toto tvrzení záhy vyvrátila s tím, že šlo o zfalšovanou zprávu, v níž ruští propagandisté dokonce odkazovali na americký magazín MilitaryWatch. Ten však žádnou takovou zprávu nikdy nevydal. Armádní Zpravodaj to ověřil a zjistil, že sice sedí vzdálenost, ale není připisována Su-57, nýbrž ruskému systému S-400.

Oficiální video: Ukrajinci poprvé ukázali systém S-200, který měl zničit ruský bombardér Tupolev Tu-22M3

Jeho střely mají podle Wikipedie dosah až 400 km, takže to možné je, a sestřely byly také později potvrzeny ukrajinskou stranou. V tomto směru se jedná o jeden z nejdelších sestřelů, ale země-vzduch, nikoliv vzduch-vzduch. Incident navíc potvrdilo samo Rusko. Údajný sestřel Rafale na vzdálenost 182 km během střetů s Pákistánem by tedy mohl skutečně znamenat světový rekord, ale informaci sdílí pouze tamní ministerstvo obrany a ověřit ji nelze.

Článek Nové informace o sestřelení francouzského Rafale pákistánskou J-10CE poukazují na světový rekord. Schytal to skoro na 200 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

AEW&C byl vyřazen rusko-indickými střelami

Letoun včasné výstrahy mívají obvykle ve výzbroji jenom silnější letectva, ke všemu, pokud se jedná o některý modernější, jakým je i Pákistánem provozovaný SAAB 2000 Erieye AEW&C. Ten byl zaveden již v roce 1996, ale prošel modernizacemi, díky nimž dokáže monitorovat situaci ve vzdálenosti až 450 km. Švédská zbrojovka Saab ho osadila radarem AESA, s nímž má 300stupňové pokrytí. Pákistán by měl mít ve výzbroji těchto letounů 7, uvádí Wikipedia.

Velká překážka pro Rusko: Itálie dodá Ukrajině jeden z nejsilnějších systémů PVO na světě. Zvládne s klidem i jeho Iskander

Armádní Zpravodaj dohledal, že měl Pákistán zaplatit za tři letouny z let 2017 až 2019 celkem 139 milionů amerických dolarů, v přepočtu tedy přes 3 miliardy korun. Ztráta, ale i poškození jediného, je proto citelnou záležitostí. Indii se přitom mělo podařit jeden zasáhnout v noci z 09. na 10. května 2025, když byl zaparkovaný na letecké základně Bholari poblíž přístavního města Karáčí na jihu země. Využít k tomu měla střely BrahMos s plochou dráhou letu.

Ty jsou indicko-ruským produktem a do výzbroje vstoupily v roce 2007. Vychází přitom z ruské protilodní střely P-800 Oniks, ale slouží pouze v indických ozbrojených silách – jiným dosud prodána nebyla. Její předností je silná 200 až 300kg hlavice a dosah až 900 km při odpálení z lodě nebo země (ze vzduchu klesá na 500 km), a to při rychlosti Mach 3, uvádí Wikipedia.

Nové informace zasazují Francii další ránu: Pákistán potvrdil, že čínská J-10CE sestřelila také Mirage-2000. Souboj to byl ovšem nerovný

Šilou je tedy srovnatelná s větší leteckou pumou, takže je jasné, že dokáže škody napáchat značné. Vysloužilý letecký maršál Masúd Akhtar přitom nabídl vzácný zasvěcený pohled na zásah SAAB 2000 Erieye AEW&C. Ten se zrovna nacházel v hangáru a satelitní snímky níže potvrzují, že je byl skutečně významně poškozen, ačkoliv ke zničení letounu téměř jistě nedošlo.

Armádní Zpravodaj je názoru, že má letecká základna Bholari pro Pákistán strategický význam, jelikož leží blízko u indických hranic a může tak sloužit jako výchozí bod k vedení operací nejen ve vzduchu nad zemí, ale také nad mořem, stejně jako proti námořním cílům. Více podrobnosti už k incidentu zveřejněno nebylo, ale je patrné, že z toho Pákistán nevyšel levně.

Článek Satelitní snímky potvrdilo i těžké přiznání Pákistánu: Indie bodovala, vyřadila mu high-tech švédský letoun včasné výstrahy AEW&C se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čínská J-10CE měla v boji jasnou výhodu

Ačkoliv tvořil páteř francouzského letectva a patřil k silným tahounům, dnes už rozhodně nelze označit Dassault Mirage 2000 za moderní letoun – alespoň oproti světovým špičkám. Zaveden byl roce 1984 a Indie se stala o rok později jeho prvním zahraničním uživatelem. Konkrétně dostala letouny Mirage 2000H5, ale v roce 2011 schválila jejich modernizaci na standardy Mirage 2000-5 Mk. 2, čímž letectvo později získalo letouny značené Mirage 2000I.

Ukrajinci potvrdili dominanci v Černém moři: zaútočili na ruskou plošinu pro těžbu plynu. „Není tu místo pro ruský odpad,“ vzkázali

Stále byly čtvrté generace, ale dostaly například kokpit schopný nočního vidění, vylepšenou navigaci a systémy IFF, pokročilý vícevrstvý radar či plně integrovanou sadu pro elektronický boj, uvádí Wikipedia. Armádní Zpravodaj se domnívá, že to byla nejspíše právě tato verze, která se střetla v čínským Chengdu J-10CE pákistánského letectva 06. a 07. května 2025.

iZdroj fotografie: GoodFon

I přes značnou modernizaci ovšem letoun na soupeře ztrácel. Pro vzdušný souboj mohl být totiž vybaven střelami MBDA MICA s dosahem až 80 km, což je na dnešní poměry opravdu málo. Čínská J-10CE je totiž generace 4,5., uvádí Wikipedia, což znamená, že má lepší radar či systémy elektronického boje, a proti francouzským letounům měla použít střely PL-15.

Ta má v případě čínského letectva dosah až 300 km, ale ve službě pákistánského je exportní verze označená PL-15E s max. dosahem 145 km, potvrzuje Wikipedia. I to ovšem možnosti Mirage 2000 z indického letectva významně překonává, takže lze konstatovat, že se jednalo o nerovný souboj. Sice nejsou stále jasné všechny podrobnosti, aby ho šlo řádně posoudit, ale zdá se, že země Orientu svého soupeře přinejmenším podcenila.

Ruská odplata v Baltském moři: zadržení řeckého tankeru jako projev moci a důkaz, že dohody nic neznamenají

Tamní premiér to označil za dokonalost pákistánského letectva a ostře se vyjádřil na účet Indie: „Naši sokoli během několika hodin rozdrtili nepřátelskou hrdost a aroganci. Rázná reakce Pákistánu změnila rovnováhu sil a vyslala nepříteli vzkaz, že pokud se na nás ještě někdy špatně podívá, rozdupeme ho.“ Armádní Zpravodaj je názoru, že ačkoliv u Mirage 2000 by šlo takový výsledek předpokládat, naprostá prohra Rafale je velikou potupou.

Článek Nové informace zasazují Francii další ránu: Pákistán potvrdil, že čínská J-10CE sestřelila také Mirage-2000. Souboj to byl ovšem nerovný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

J-10C se údajně podařilo sestřelit Rafale

Francouzský i čínský letoun je označován za 4,5. generaci a Armádní Zpravodaj posoudil, že mají mnoho schopností podobných, ačkoliv se v některých parametrech liší. Wikipedia uvádí, že při jejich střetu mezi mezi Indií a Pákistánem měly být nejspíše dva Rafale, považované za světovou špičku, sestřelené, kdežto o ztrátě J-10C nejsou žádné zprávy. Armádní Zpravodaj však upozorňuje, že na základě těchto skutečností nelze říci, že by byl francouzský letoun špatný, ale určitě lze konstatovat, že ten čínský se vyrovná západním protějškům.

Čínský letoun J-10C může být skvělou alternativou za nejlepší americkou stíhačku F-16, objevit se může dokonce i v NATO

Při pohledu na oba letouny si lze všimnout jednoho rozdílu, a to v počtu motorů. Vigorous Dragon je jednomotorový, a i proto bává někdy označován za čínskou obdobu amerického General Dynamics F-16 Fighting Falcon. Oproti tomu Rafale je dvoumotorový a o něco málo těžší, ovšem s délkou 15,27 metrů, jak uvádí Wikipedia, je o více než 1,6 metru kratší. Letouny mají shodnou maximální rychlost Mach 1,8, ale francouzský má výrazně větší nosnost, což může hrát roli hlavně při útoku na pozemní cíle, i když ve vzdušném souboji tolik ne.

iZdroj fotografie: Dassault

Oba letouny mají být dobře manévrovatelné, takže by na krátkou vzdálenost byly srovnatelné. Armádní Zpravodaj však upozorňuje, že je moderní boj veden na vzdálenost mimo dohled pilotů. Zde záleží hlavně na schopnostech radaru letounu a typu a schopnosti střel vzduch-vzduch. Rafale a J-10C disponují radarem typu AESA, a obecně lze říci, že by měly mít schopnost se zachytit zhruba na stejnou vzdálenost. A jelikož nemají schopnost stealth, bude záležet i na případných schopnostech elektronického boje a jejich matení radaru.

Vyspělé střely má Rafale i J-10C

V oblasti střel jsou opět schopnosti letounů podobné. Třeba k sestřelení indického Rafale měl pákistánský J-10C použít střely P-15, uvádí ArmyRecognition, které mají radarové naváděníé a dosah až 300 kilometrů při rychlosti Mach 5, ale jejich exportní verze P-15E má dolet omezený na 145 kilometrů, uvádí Wikipedia. Naopak Rafale používá střelu MBDA Meteor s vynikající bezúnikovou zónou a dosahem až 209 kilometrů, uvádí Twz.

Smělý souboj čínského J-10 proti Eurofighteru může poskytnout nový pohled na čínské letectvo; ale těžko říci, který letoun je lepší

Z dostupných údajů lze odvodit, že bude souboj Rafale a J-10C velice vyrovnaný. Armádní Zpravodaj soudí, že může výsledek záviset třeba na tom, jaké konkrétní zbraně daný letoun v okamžiku střetu ponese, ovšem další významnou veličinou bude úroveň výcviku pilotů nebo taktika, jakou letectvo při nasazení zvolí. V obou případech ale bude platit, že se jedná o nebezpečné letouny, což se o francouzském již vědělo, zatímco o čínském prokázalo. A jelikož nejde o nejmodernější čínský letoun, bude Chengdu J-20 Mighty Dragon ještě lepší.

Článek Francouzský Rafale má být nejlepší ve své třídě, ale čínský J-10C ho dokáže uzemnit, aniž by mu dal šanci – i když má horší střely se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výsledek střetu je pro Rafale zdrcující

Jednoznačně se jedná pro Indii o velikou potupu, ačkoliv jedna bitva pochopitelně nevypovídá nic o celkovém (ne)úspěchu jejího válečného úsilí. Jeden z amerických představitelů pod podmínkou anonymity sdělil, že šlo s velkou pravděpodobností právě o čínský Chengdu J-10C, který sestřelil nejméně dvě stíhačky indického letectva – jedním byl zřejmě Rafale.

Čínský letoun J-10C může být skvělou alternativou za nejlepší americkou stíhačku F-16, objevit se může dokonce i v NATO

Pákistán má přitom ve výzbroji i americké F-16, ale ty se podle všeho bitvy vůbec neúčastnily, za čímž může stát zákaz z Washingtonu, zatímco Peking nepotřebuje „hájit mír“, pakliže ho situace neohrožuje. Armádní Zpravodaj se také přiklání k názoru, že bude naopak rád za otestování svých bojových letounů v ostrém boji, navíc zrovna proti francouzským Rafale.

Indie a Čína spolu totiž mají dlouhodobé územní spory, které nejednou vyústily v použití vojenské síly, ačkoliv se situaci vždy podařilo urovnat. Země Orientu se navíc v posledních letech snaží dostat do popředí zbrojařské scény, kdy se dokonce ambiciózně rozhodla, že nahradí alespoň v některých oblastech Rusko coby tradičního dodavatele zbraní, jak rozebíral Armádní Zpravodaj koncem dubna 2025 s tím, že má s výrobou dle jeho standardů zkušenosti.

Dassault Rafale F5 vs. F-35 Block 4: oba letouny jsou solidní, ovšem ten francouzský vyhrává pouze v jedné nevýznamné oblasti

Ztráta Rafale pak rozhodně není dobrou vizitkou indického letectva, ani francouzského letounu, jelikož je považován za jeden z nejlepších na světě ve své kategorii, ačkoliv to lze velmi těžko posuzovat, když nejsou známy podrobnosti boje. Možná jich mají více Američané, kteří pečlivě sledují účinnost bojových letadel čínské výroby, aby pochopili jejich potenciál v možném konfliktu o Tchaj-wan nebo v indo-pacifickém regionu jakožto celku.

Indie přitom ztrátu svých letadel neuznává a mlčí, ačkoliv oficiálně oznámila úspěšné údery proti tzv. teroristické infrastruktuře v Pákistánu. Tamní ministr obrany Khawaja Asif měl potom uvést, že se podařilo letectvu sestřelit hned pět indických letounů Dassault Rafale, zatímco jiné zdroje podaly informace o třech. Sestřelení potom napovídají i nalezené trosky raket.

Ruský zbrojní průmysl znovu trpí. Indie oficiálně kupuje pro letadlovou loď Rafale M, který vytlačil problémový Mig-29K

Redakce Armádního Zpravodaje objevila zmínky indických obyvatel z provincie Punjáb, kteří tam našli trosky raket PL-15E. Tedy přesně těch, jimiž jsou vyzbrojeny čínské letouny Chengdu J-10C a čínsko-pákistánské letouny JF-17 Thunder, a o jejichž dodávce Pákistánu informoval STRATCOM koncem dubna 2025. Je tedy pravděpodobné, že stojí za sestřely indických Rafale.

Článek Zdrcující porážka pro Rafale a dominance Číny: Indie proti Pákistánu trpí, čínská J-10 jí sestřelila dva francouzské Rafale se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Indie získá pro „letadlovky“ silné úderné letouny

Ačkoliv má francouzský Dassault Rafale oproti ruskému MiG-29K nějaké nedostatky, zejména, že se vejde na letadlovou loď v menších počtech, jelikož je rozměrnější a nemá sklopná křídla, dalo mu indické námořnictvo přednost. Redakce Armádního Zpravodaje soudí, že tím rozhodně chybu neudělalo, jelikož jde o skvělý letoun 4.5 generace se silnými stránkami.

Opět rána pro ruský zbrojní průmysl: další tradiční odběratel nahrazuje sovětské vrtulníky. Vliv tak ztrácí rychleji, než se může zdát

Sice ztrácí na letoun 5. generace, hlavně v oblasti stealth, které nikdy nedosáhne, ale jinak má výborné komunikační vlastnosti i silnou výzbroj, a je odzkoušený francouzským námořnictvem. Celkem si Indie pořídí 26 stíhacích letounů Rafale M (Rafale Marine), z nichž bude 22 součástí její letadlové lodí Vikrant. Dohoda byla podepsána 28. dubna 2025 a měla by dosahovat 7,5 miliardy dolarů, tedy přibližně 164,3 miliard korun, což je pro ruský průmysl špatná zpráva.

Zbylé 4 jsou ve dvoumístné konfiguraci a budou operovat ze země – poslouží totiž k výcviku a kvalifikaci pilotů. Rafale Marine nahradí současné ruské stíhačky MiG-29K/KUB, které dnes slouží jako páteř indického námořního letectva. Potýkají se totiž s přetrvávajícími problémy, zejména se spolehlivostí a kvalitou z výroby, a navíc není na ruský průmysl do budoucna spolehnutí.

Rusko by mohlo definitivně přijít o největšího odběratele vojenských letadel. Téměř jistě už mu neprodá Su-30, Su-57 ani bájný Su-75

„Rafale Marine poskytne indickým ozbrojeným silám nejmodernější kapacity a indické námořnictvo bude těžit ze zkušeností francouzského námořnictva, které toto letadlo již provozuje. Spolu s 36 Rafale, které jsou již ve službě indického letectva, bude Rafale Marine hrát aktivní roli při zaručování národní suverenity a upevňování role Indie jako významného mezinárodního hráče,“ stojí v prohlášení společnosti Dassault Aviation.

Článek Ruský zbrojní průmysl znovu trpí. Indie oficiálně kupuje pro letadlovou loď Rafale M, který vytlačil problémový Mig-29K se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Indie na své zbraně kupcům dokonce půjčí

Indická vláda se snaží podporovat nejenom rozšiřování domácího zbrojního průmyslu, ale i jeho exportní možnosti. Třeba novým programem, v jehož rámci státní banka Export-Import Bank, známá i jako EXIM, nabízí potenciálním kupcům výhodné půjčky na indické zbraně. V plánu je v roce 2029 vyvážet zbraně v hodnotě 9 miliard dolarů (198 miliard Kč) ročně.

iZdroj fotografie: Uživatel OsamaK / Creative Commons / CC BY

Armádní Zpravodaj se domnívá, že je Indie v unikátní pozici, protože v minulosti nakupovala nejenom zbraně z Ruska, ale také západní, a její ozbrojené síly i zbrojní průmysl jsou založené na ruských i západních systémech. Může tedy uspokojovat zájemce z řad uživatelů ruských i západních zbraní. Výhodou také je, že indický zbrojní průmysl doslova vstřebal mnoho ruských technologií při licenční výrobě ruských zbraní. EurAsianTimes uvádí jako příklad v Indii vyrobené tanky T-90S nebo bojové letouny Suchoj Su-30 MKI.

Vyvezené střely založené na ruských

Indie má co nabídnout a také nabízí – v mnoha oblastech jsou totiž její zbraně špičkové. Příkladem může být protilodní střela BrahMos založená na ruské střele P-800 Oniks. Systém schopný zasahovat hladinové cíle do vzdálenosti až 400 kilometrů a létající rychlostí až Mach 2,8 se podařilo prodat na Filipíny, uvádí Inquirer, a zájem mají projevovat i další země.

Indie má vlastní protitankový raketový systém MPATGM, který zničí jakýkoliv tank – jako FGM-148 Javelin a Spike-LR z výzbroje AČR

Dalším příkladem vyspělé a exportně úspěšné zbraně je systém protivzdušné obrany Akash s dosahem 30 km. Wikipedia uvádí, že si ho v Indii objednala Arménie, tedy tradiční odběratel ruských systémů, a dalším možným kupcem je Súdán. Ale Armádní Zpravodaj soudí, že má indický zbrojní průmysl možnost nabídnout i další systémy, třeba moderní taženou houfnici Dhanush či kolový transportér DRDO WhAP, jehož uživatelem by se mělo stát Maroko.

Článek Nad ruským zbrojním průmyslem se stahují mračna. Indie ho chce ve světě nahradit na trhu se zbraněmi. Možnosti k tomu má se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Laser MkII(A) má alespoň 2 modely

MkII(A) má být indickým produktem a nejspíše existuje ve dvou variantách. ArmyRecognition uvádí, že základním modelem je 2kW laser, jehož dosah je 800 až 1 000 m, což ale není příliš veliká hodnota – už jenom proto, že mnohé průzkumné drony létají běžně ve výšce několika kilometrů, a podobná zbraň by se hodila spíše ke zneškodnění malých komerčních FPV dronů. Armádní zpravodaj se domnívá, že jde spíše o testovací model.

Izrael udělal enormní pokrok: jeho vysokoenergetický paprskový laser udeří rychlostí světla. Mohl by smést i celé hejno dronů

Zcela jinou kategorií je však laser o výkonu 30 kW. EurAsianTimes ho popisuje jako zbraň schopnou ničit cíle do vzdálenosti 5 km, resp. je zahřát natolik, aby vzplály nebo přestaly fungovat během několika sekund trvajícího zásahu. Svým dosahem by se dal přirovnat k ukrajinskému laserovému dělu Tryzub, jehož schopností má být nejen likvidace dronů, ale též by se mělo vypořádat například s klouzavými pumami a různými střelami.

Laserový systém může mít radar

Indický systém MkII(A) by měl být určený hlavně k ničení dronů, ale také k likvidaci různých senzorů a sledovacích systémů, uvádí VajiraMandravi. Vybavený má být podle všeho optickým zaměřovacím systémem a nějakým typem radaru, s jehož pomocí by mohl detekovat cíle. A protože má být zbraň schopná operace proti roji dronů, bude muset být vybavena i dostatečným zdrojem energie pro opakované výstřely, a zároveň chlazením systému.

India joins global laser arms race, destroys drones & missiles with new 30-kW Mk-II(A) directed energy weapon.https://t.co/TBGXfidZee

— Interesting Engineering (@IntEngineering) April 15, 2025

Indický vývoj laserových zbraní a jeho výsledky mohou být prvními vlaštovkami a nelze pochybovat, že se bude chtít země Orientu dostat třeba na úroveň amerického laserového superděla testovaného na plavidlech. Armádní Zpravodaj připomíná, že by mohlo mít výkon kolem 300 kW, a že jenom podobně silné, a nejspíše ještě silnější, zbraně umožní v budoucnu ničit i střely včetně hypersonických zbraní, jimiž disponuje i největší indický regionální soupeř – Čína.

Článek Úspěšné řešení laserového děla z Indie: MkII(A) může sestřelit drony a další cíle na vzdálenost až 5 km. Bude jednou z prvních „vlaštovek“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

MArG 155-BR je jediná svého druhu

Na první pohled vypadá MArG 155-BR jako jednoduché a nejspíše i levné řešení, protože jde o dělostřelecký systém namontovaný na podvozku 4×4. DefenceXp vysvětluje, že byla tato koncepce zvolena záměrně, nejspíše s cílem dosáhnout co nejnižší hmotnosti a vysoké pohyblivosti, neboť je dle výrobce KSSL určena do horského terénu. Má to být mimochodem jediný systém, kdy je takovýto typ děla umístěn na podvozku 4×4.

Na targach IDEX 2025 Indie zaprezentowały samobieżne działo kołowe MArG 155-BR na podwoziu 4×4, przeznaczone do walki w górach. pic.twitter.com/WauJvPut9t

— Easyzune (@KZubryk) February 20, 2025

MArG 155-BR má hlaveň ráže 155 mm o délce 39 ráží a ArmyRecognition uvádí, že používá munici kompatibilní se systémy NATO. S vycvičenou obsluhou je schopna být během velice krátké doby připravená k palbě nebo svou pozici opustit, ale její dosah známý není. Armádní Zpravodaj ho nicméně dle hlavně ráže 155 mm o délce 39 ráží, kterou dle Wikipedie využívají starší verze amerických houfnic M109, odhaduje na 18,1 až 24 km.

MArG 155-BR neveze příliš munice

Skutečnost, že se autoři snažili udělat konstrukci co nejlehčí, dokazuje i fakt, že má vozidlo zásobu munice jenom na 18 ran. Armádní Zpravodaj se proto domnívá, že by jednotku tvořila i nějaká lehká zásobovací vozidla. Největší přednosti zbraně je, že se nejspíše může dostat do oblastí, kam to jiné těžší systémy nedokáží, a nepřítele tak překvapit. Ráže 155 milimetrů navíc poskytuje velikou palebnou sílu, i když nemusí být dostřel excelentní.

Indická kritika francouzského letounu Rafale M pro „letadlovky“ dává smysl, ale ve srovnání s ruským MiG-29K nejspíše vychází lépe

Ze známých zbraní by se dala indická MArG 155-BR s trochou představivosti srovnat s americkým Humvee Hawkey. Jeho výrobce, AM General, ho popisuje jako systém umístěný na známém terénním vozidle Humvee, ale od indického řešení se liší dělem. Užívá hlaveň slabší ráže 105 mm o délce 33 ráží, takže má dosah 11,6 km. Na druhou je ještě lehčí a lze ji na potřebné místo přepravit třeba vrtulníkem, což u indické houfnice asi možné nebude.

Článek Indická houfnice MArG 155-BR je zjevně jednoduché a levné řešení, které nemá ve světě obdobu a jiná by v její roli obstála těžko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Su-30MKI má jenom radar PESA

Letoun Su-30MKI začal přicházet do výzbroje indického letectva v roce 2002. První kusy byly vyrobeny v Rusku, ale další pak na základě licence v Indii, a v současnosti by jich mělo být kolem 260. Jedná se o dvoumotorové stroje dosahující rychlosti až Mach 2. Vybaveny jsou radarem N011M, uvádí Airforce-Technology, což je starší typ radaru typu PESA – v současnosti jsou nejmodernější letouny vybaveny vyspělejšími radary typu AESA.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Indický radar typu AESA pro Su-30 MKI měla vyrobit společnost DROD a označovaný je jako Virupaakhsha, uvádí Idrw. Zdá se, že se Indie rozhodla dát Rusku košem, ačkoliv letectvo v minulosti mluvilo o ruském radaru AESA Zhuk. Ten indický má být založený na systému vytvořeném pro indický letoun HAL Tejas, k němuž Wikipedia uvádí, že oproti N011M s dosahem 140 kilometrů by měl mít dosah až 1,7násobný, tedy téměř 240 kilometrů.

Nový radar umožní použít moderní střely

Instalace nového radaru Virupaakhsha znamená i možnost sledování mnohem většího počtu cílů, mohlo by jich být až 100 v jednom okamžiku. Osádkám letadel umožní takový radar využít i potenciál nově vyvíjených indických radarem naváděných střel Astra Mk3, jejichž dosah by měl být až 350 kilometrů, uvádí Wikipedia. Se starým radarem by ale Su-30 MKI dokázal cíle zaměřit jenom na 140 kilometrů a dlouhý dosah střel by nedokázal využít.

Významná modernizace posune staré letouny Suchoj Su-30MKI na 4,5. generaci, ovšem bez pomoci Ruska

Pokud se Indii podaří flotilu letadel Su-30MKI úspěšně modernizovat, znamenalo by to pro ni významný posun schopností jejího letectva v příštích letech. S výkonným radarem by se takové letouny měly být schopné vyrovnat těm nejmodernějším protějškům 4. generace, například pákistánským CAC/PAC JF-17 Thunder nebo čínským Chengdu J-10C Vigorous Dragon a Shenyang J-16 Qianlong taktéž vybavenými radary typu AESA.

Článek Modernizace indických Suchojů Su-30MKI opět bez Ruska: nový radar má dosah 1,7krát větší, dokáže tak využít potenciál střel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na indické nosiče se Rafale M nevejdou

Indie v současnosti disponuje dvěma letadlovými loděmi – Vikramaditya, což je zásadně přestavěná sovětská loď třídy Kyjev a v Indii postavenou lodí Vikrant. V obou případech se jedná o plavidla s takzvaným skokanským můstkem a jejich výtlak je 45 tisíc tun, uvádí Wikipedia, čemuž také odpovídá velikost jejich hangárů. Největším problémem je, že se do nich letouny Rafale M nemusí vtěsnat, jelikož nemají skládací křídla, upozorňuje Idrw.

iZdroj fotografie: Uživatel Antarant / Creative Commons / CC BY-SA

Mnohá z letadel pro letadlové lodě přitom skládací křídla mají, protože to pomáhá šetřit místo. Disponuje jimi i MiG-29K, který ačkoliv má na délku 17,3 metrů, zabírá se složenými křídly méně místa než Rafale M měřící 15,27 metrů, uvádí na stránkách francouzské ministerstvo obrany. V praxi to může znamenat, že bude na indických nosičích méně než zhruba 30 letadel, což je dnes jejich uváděná velikost letky, takže by rozhodnutí nemuselo být tím nejlepším.

Rafale M je skvělý a silný letoun

Výtka padla také na cvičné letouny, protože dvoumístné cvičné Rafale M údajně z lodí ani nemohou startovat, zatímco cvičné ruské letouny ano. Na druhou stranu, i když je MiG-29K poměrně nový letoun, NationalInterest uvádí, že byl do služby zaveden v roce 2010, je Rafale M pravděpodobně mnohem vyspělejší – minimálně pozemní verze je hodnocena velmi kladně. Spolehnout se může na sofistikovaný radar AESA, moderní sdílení dat a další.

F-16 a Rafale mohou ve světě svádět tvrdý souboj o zákazníky; ale jaký letoun zvolit? Oba jsou skvělé, rozhodnou nejspíše 3 parametry

Co by mělo být předností Rafale M, je i nosnost výzbroje. SeaForces ji uvádí na 9,5 tun na 11 závěsnících, oproti 4,5 tunám na 9 závěsnících u MiG-29K. Otázkou ale je, zda to bude platit i pro lodě se skokanským můstkem, protože francouzský nosič Charles de Gaulle používá ke startu letadel katapulty, což umožňuje letoun plně naložit, a není jasné, zda tomu bude stejně i při startu bez katapultu. Francie ale může být pro Indii do budoucna spolehlivý partner, navíc již používá pozemní verzi Rafale a má s ní dle všeho dobré zkušenosti.

Článek Indická kritika francouzského letounu Rafale M pro „letadlovky“ dává smysl, ale ve srovnání s ruským MiG-29K nejspíše vychází lépe se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Su-57 je jistý, F-35 možná nedorazí (a možná ano)

Ruský bojový letoun páté generace, Su-57, vyvinutý ruským výrobcem letadel Suchoj, má být na veletrhu v Indii představen vůbec poprvé. Rusko se ho nicméně snaží udat i jinde ve světě. Třeba v listopadu 2024 ArmádníZpravodaj informoval o jeho účasti na čínském veletrhu Air Show China 2024, kde byl prezentován v podobě prototypů po boku J-20 Mighty Dragon.

Ruská ropa opět přestala téct, ale tentokrát ve velkém. Až 20 % jejího vývozu je ohroženo, Ukrajinci tvrdě zasáhli ropnou stanici

Čínští inženýři se mu však poměrně vysmáli, jelikož měl mnoho nedostatků – u prototypů se to sice někdy stává, ale rozhodně to není dobrá vizitka. Letos tak Suchoj Su-57 evidentně zkusí štěstí v Indii, která je tradičním a dlouhodobým odběratelem ruských zbraní. Není ovšem jasné, s jakým cílem, jelikož v červnu 2022 ArmádníZpravodaj informoval, že Indie staví vlastní letoun páté generace, i když je do doby jeho konstrukce potencionálním odběratelem.

I kdyby ho ale koupila, neznamenalo by to vyloženě návrat k ruským zbraním. ArmádníZpravodaj například v květnu 2023 psal, že se země orientu postupně zbavuje závislosti i v oblasti letectví, kde chce nahradit Su-30 a MiG-29. Aero India 2025 je nicméně příležitostí, jak letoun prodat i dalším zájemcům, například Íránu, eventuálně dalším asijským a africkým zemím.

Zelenskyj: Putin znovu potvrdil, že se bojí vyjednávání a dělá vše pro to, aby prodloužil válku, kterou vede už od roku 2014

Rusko už přitom účast Suchoje Su-57 na indickém veletrhu potvrdilo, zatímco americké letectvo údajně přílet F-35 zrušilo – z jakých důvodů, není známo, ale DefenceSecurityAsia informuje s odkazem na indická média, že bude její účast probíhat dle původních plánů. Zda by případně došlo ke sdílení stejné letištní dráhy, také není jisté, teoreticky to ale možné je.

Článek Ruský Su-57 se může poprvé v historii potkat s americkou F-35. Není ale jisté, zda se k tomu Američané odhodlají se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K9 Thunder zcela předčil ruskou Msta-S

Zájem Indie o jihokorejskou samohybnou houfnici K9 Thunder se datuje do roku 2012, i když v té době ještě nebylo jisté, zda ji zvolí. Wikipedia uvádí, že se musela utkat se soupeřem z Ruska, konkrétně s houfnicí 2S19 Msta-S, v němž ji ovšem zcela deklasovala, načež tamní ministerstvo obrany nakonec objednalo první stovku houfnic označených jako K9 Vajra-T. Většinu z nich v licenci vyrobila indická společnost Larsen & Toubro, uvádí ArmyRecognition.

iZdroj fotografie: Uživatel Sigma147 / Creative Commons / CC BY-SA

Od klasické K9 Thunder se ta indická v několika aspektech odlišuje. TheDefensePost uvádí, že musela být přizpůsobena, aby mohla operovat v různorodém terénu rozlehlé Indie, jakým jsou pouště, pláně nebo vysokohorské oblasti, což třeba v oblasti Evropy zapotřebí není. Obsahuje však i upravený systém řízení palby, aby dokázala spolehlivě používat v Indii produkovanou munici, a upravené jsou pochopitelně i komunikační systémy a další.

Vajra-T používá munici ráže 155 mm

Základ indické verze zůstal pochopitelně nezměněný; jedná se o pásovou houfnici s motorem MTU, max. rychlostí až 67 km/h a hmotností 47 tun. Disponuje dělostřeleckou hlavní používající munici ráže 155 milimetrů, jejíž délka je 52 ráží. Se standardními projektily může zasahovat cíle do vzdálenosti až 30 kilometrů, zatímco ty s prodlouženým dosahem doletí do dálky více než 41 kilometrů. Uvnitř K9 Vajra-T je přitom zásoba na 48 ran.

Největší dělostřelecká síla v Evropě vzniká v Polsku: to si objednalo stovky jihokorejských houfnic K9 Thunder, přestřílí většinu ruských

Indie je s dělostřeleckým systémem zjevně spokojená, neboť si jich objednala další stovku, uvádí KedGlobal. Licenční výroba navíc dala jejímu zbrojnímu průmyslu znalosti výroby moderních děl, což se jí může do budoucna hodit. Už jenom proto, že aktuálně pracuje na vlastní verzi přesně naváděné dělostřelecké munice určené právě pro K9 Vajra-T. Její dosah by měl být až 38 kilometrů, přesnost kolem 10 metrů, a využívat bude indickou satelitní navigaci.

Článek Indické houfnice K9 Vajra-T mají oproti těm dodávaným Evropě řadu výhod. Ne všechny by ale místní armády využily se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Indie chce ruský radar Voroněž

Důvodem, proč nestačí mít jenom jaderné zbraně, je možnost jejich zničení dříve, než je stačí armáda proti svému soupeři použít. Typickým příkladem může být zničení sil s balistickými raketami a hlavicemi právě jadernými údery. Jaderné velmoci proto chtějí vědět, jestli na ně střely neletí, aby mohly zareagovat dříve, než bude jejich arzenál zničen. Indie by to mohla dělat za pomoci technologie ruského radaru Voroněž, uvádí MilIn.

Ukraine attacked another Russian Voronezh-M over-the-horizon radar in Orenburg region with kamikaze UAVs.

Orenburg is more than 1,500 km away from Ukrainian border.

— Voronezh-M radar is an early warning radar system designed for aircraft and ballistic missile monitoring. pic.twitter.com/0bOGMe6uhF

— War Intel (@warintel4u) May 26, 2024

Voroněž je moderní ruský radar schopný detekovat balistické rakety, ale například i letouny, na dlouhou vzdálenost. Wikipedia uvádí, že to odkáže na vzdálenost 6 až 8 tisíc kilometrů, a podle fotografií jde o opravdu „megalomanský“ radar, jehož velikost lze přirovnat k několikapatrovému domu. Jde o relativně novou technologii, Rusko začalo s výstavbou v roce 2009 a svou síť pravděpodobně nemá doteď kompletně dobudovanou.

Indové chtějí vyrobit řadu komponent doma

Vybudování protiraketové výstražné sítě s radarem Voroněž nebude pro Indii nic levného, odhadovaná cena je 4 miliardy dolarů (téměř 95 miliard Kč). Idrw však uvádí, že minimálně 60% komponent by měly vyprodukovat indické firmy, což pro zemi znamená mj. transfer některých technologií. Indové takto postupují ve více případech, a jakmile se naučí s konkrétní moderní technologií pracovat, vyvinou nakonec svůj domácí systém.

Indie má vlastní protitankový raketový systém MPATGM, který zničí jakýkoliv tank – jako FGM-148 Javelin a Spike-LR z výzbroje AČR

Indický radar typu Voroněž by nejspíše mohl být umístěn u města Chitradurga na jihu země, kde se nachází více obranných zařízení. Byl by tak dostatečně daleko od největších soupeřů, tedy Pákistánu a Číny, a tím relativně v bezpečí – kvůli své velikosti a statické poloze je jinak velice snadným cílem pro rakety, drony i další zbraně, takže ho je nutné proti možným útokům zabezpečit. Z jihu Indie by navíc nejspíše viděl právě na Pákistán a Čínu a velice snadno tak detekovat odpaly raket a střel z jejich území.

Článek Indii by ruský megalomanský radar Voroněž výrazně pomohl. Patří k nejlepším na světě, zařadil by ji po bok top jaderných velmocí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Během letu umí Pralay měnit svůj směr

Vývoj moderní indické kvazibalistické rakety Pralay krátkého doletu začal kolem roku 2015, uvádí Wikipedia, a cílem bylo vyvinout přesnou raketu schopnou překonat i moderní systémy protivzdušné obrany. Zbraň samozřejmě při letu opisuje balistickou křivku, ale protože může její návratová část měnit směr svého letu, je nazývána kvazibalistickou. To komplikuje výpočet jejího kurzu, díky čemuž je mnohem obtížněji sestřelitelnou.

Defexpo 22

As @AdithyaKM_ mentioned yesterday, the massive Pralay was awkwardly tucked away in a corner of the show. It was very difficult photographing it but we tried our best.
The medium range missile is massive and photos cannot capture its true size!!! pic.twitter.com/Dnubv96Zqn

— Vayu Aerospace Review (@ReviewVayu) October 20, 2022

Pralay lze považovat za opravdu moderní zbraňový systém. EurAsianTimes uvádí, že je svými schopnostmi srovnatelný například s ruskými raketami 9K720 Iskander-M, a rovně jde o systém krátkého doletu se schopností měnit směr. Raketa startuje z mobilního odpalovacího systému, takže je relativně obtížné ji objevit a zničit, avšak není jasné, zda je možné ji osadit i jadernou hlavici – otevřené zdroje totiž tuto možnost neuvádějí.

Pralay doletí až 500 km, exportní 300 km

Některé údaje o indické raketě se v různých zdrojích liší. Třeba TheHindu uvádí, že by měla mít dolet 350 až 500 km a nést hlavici těžkou 500 až 1000 kg, a je možné, že právě od její hmotnosti se bude odvíjet její dolet. Čím těžší bude, tím méně paliva bude mít a uletí tak kratší vzdálenost. Existuje přitom i v exportní verzi, dle ArmyRecognition má 500kg hlavici a omezený dolet na 300 km. Zbraň by si mohla od Indie koupit třeba Arménie.

Až 50 % severokorejských balistických raket nejspíše „nedosáhne svého cíle“ a buď spadne, nebo exploduje. A to mohly nahradit Iskander-M

Velmi dobrá je i přesnost rakety Pralay, udávána je na zhruba 10 m, což zajišťuje při hmotnosti hlavice alespoň 500 kg vysokou pravděpodobnost zničení cíle. Jaké přesně má však navádění, není veřejně známé, i když lze předpokládat, že bude používat inerciální navádění a nejspíše také satelitní jako GPS, případně doplněné ještě další systémem. Skutečnost, že Indie takovouto vyspělou zbraň vlastní, je důkazem pokroku jejího zbrojního průmyslu.

Článek Kvazibalistická indická raketa Pralay s až 1tunovou hlavicí může zcela úspěšně konkurovat ruskému Iskanderu-M se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko by mohlo ztratit více než Indii

Indická armáda, podobně jako všechny ozbrojené síly na světě, systém protivzdušné obrany velmi krátkého dosahu potřebuje, a vývoj vlastního dával největší smysl. ArmyRecognition uvádí, že jde o přenosnou zbraň, což znamená, že si ji mohou vojáci brát přímo na bojiště, a určena je k boji proti vzdušným cílům jako jsou letadla, vrtulníky, větší drony a případně i řízené střely – to vše je v současnosti pro moderní ozbrojené síly nezbytnost.

Test: co dokáže zničit sovětsko-ruská protitanková řízená střela 9M113 Konkurs. Přesná je až na 90 % a prorazí i velmi silný pancíř

Hlavní zbraní tohoto typu je dnes ve výzbroji Indie ruský systém 9K338 Igla-S nebo jeho odvozeniny, a Wikipedia uvádí, že jich má k dispozici min. 2 500 kusů. Jestliže se jí ale podaří úspěšně zvládnout výrobu vlastního protějšku, stane se v tomto ohledu zcela nezávislá, a co víc, v budoucnu by mohla dokonce obsadit i některé tradiční ruské trhy. Odklon od nákupu ruských zbraní lze ale pozorovat i v dalších směrech, příkladem je vývoj bojových letounů nebo tanků, které indická armáda až dosud odebírala výhradně z Ruska.

Indický MANPADS má dosah 7 km

Indické ministerstvo obrany ve své tiskové zprávě uvádí, že testy nové zbraně proti vysokorychlostnímu cíli prokázaly velmi dobré schopnosti, a to včetně zachycení cíle v maximální zamýšlené výšce. Ty mají být střely schopné likvidovat ve vzdálenostech od 250 metrů do 7 kilometrů s maximální výškou letu 3,5 kilometru, což jsou parametry srovnatelné s podobnými zbraněmi používanými ve světě, zatímco rychlost je Mach 1,5.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creactive Commons / CC BY

Nejdůležitější však bývá u zbraní protivzdušné obrany typu MANPADS jejich zaměřovací systém. A stejně jako většina, i ta indická využívá infračervené navádění, tedy za pomoci tepla vydávaného cílem. Střela má přitom dvoupásmový zaměřovač, takže by měla být odolná i proti různým protiopatřením, s jejichž pomocí se letouny snaží podobné zbraně oklamat. Nakolik je opravdu schopná, by se ukázalo až při reálném nasazení – není ale pochyb, že se indický zbrojní průmysl posunuje výrazně kupředu a zbavuje se závislosti.

Článek Indie se může zase o něco více vymanit ze závislosti na Rusku. Vyvinula totiž úspěšný systém protivzdušné obrany, který nahradí 9K38 Igla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

I přes problémy má Rusko S-400 dodat

Ruské dodávky 6 baterií S-400 měly původně skončit v roce 2024, ale protáhnou se do roku 2025, uvádí ArmyRecognition. V současné situaci je však i toto docela podivuhodné, uplatnění by totiž měly doma – ale podle mě to svědčí o tom, nakolik je indický trh pro Moskvu důležitý. Na druhou stranu nemusí ani toto gesto stačit, jelikož Indie už pravděpodobně další systémy PVO odebírat nebude. V posledních letech totiž dává přednost větší diverzifikaci dodavatelů, a co je hlavní, chce co nejvíce zbraní vyrábět doma.

First set of S400 Air defense battery arrives in India.
Understand ‚Darr ka mahaul hai‘ in Paxtan Air Force. pic.twitter.com/9o6w8FIFdE

— Manoj Rawat🇮🇳 (@SeaSkipper) December 20, 2021

Indie by ráda měla vlastní systém se schopnostmi S-400, a EurAsianTimes uvádí, že by měl být řešením projekt nazývaný Kusha. Jeho střely by měly mít dosah až 400 km, což je hezké, ale v tuto chvíli zdaleka není hotový a může ještě řadu let trvat, než bude funkční. Indie má však možnost obrátit se i na jiné dodavatele – pokud by nechtěla Ameriku, může to být Francie nebo Jižní Korea. Důvodem mohou být nejen problémy s opožděnými dodávkami, ale i skutečnost, že se během testování S-400 ukázalo, že je funkční jen z 80 procent.

Indickému rivalovi by mohla pomoci Čína

Baterie indického systému S-400 mají být určeny hlavně k ochraně vzdušného prostoru u hranice s Pákistánem. Wikipedia uvádí, že střely 40N60, které si Indie také pořizuje, mají mít dosah až 380 kilometrů, přičemž Rusko deklaruje, že S-400 dokáže likvidovat letouny, vrtulníky a řízené střely, a dokonce by se měl vypořádat i s balistickými raketami kratšího doletu – je však otázkou, s jakou úspěšností. Na Indii totiž míří podobné rakety schopné nést i jadernou z Pákistánu, ačkoliv je tomu samozřejmě pro vyrovnání sil i naopak.

Do Moskvy už nic nepronikne, „vytunila“ svou protivzdušnou obranu: systémy Pancir-S1 na střechách budov, S-300, S-400 i S-500 poblíž

Systém protivzdušné obrany, ať jde o S-400 nebo nějaký jiný – třeba budoucí indický – by nicméně mohl narušit rovnováhu sil mezi oběma jadernými velmocemi. Na druhou stranu Pákistán úzce spolupracuje s Čínou, od níž v posledních letech odebírá řadu zbraní, např. vyspělé letouny JF-17. Lze si tak představit, že by mohl vyspělé systémy PVO získat právě od ní – třeba HQ-9, což je vlastně čínský ekvivalent S-400 vyvinutý na základě S-300.

Článek Konec se téměř jistě blíží: může se jednat o poslední ruský S-400, který Indie odebere. Může k tomu mít nejméně 2 vážné důvody se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecko ani Amerika pomoc nenabídly

Indie se snažila v minulosti získat hned několik vyspělých dronů. ArmyRecognition uvádí, že jednala o americkém General Atomics MQ-1 Predator a tureckém Bayraktar TB2. Jenomže v případě amerického dronu bylo jednání o jeho pořízení odloženo na dva roky, což bylo pro Indii nepřijatelné. V jednání s Tureckem pak neuspěla kvůli tomu, že to už ho dodalo do Pákistánu, což je dlouholetý rival Indie, a nechtělo ho dle všeho dodávat druhé straně.

Indian alternative to American Predator drone.
Now india will make bomber Drone by itself. no need to bargain to buy american military bomber drones.

FWDA Launched India’s first indigenous bomber Drone -(FWD-200B)

FWD-200B Design and Origin
Capabilities of FWD-200B
Strategic… pic.twitter.com/ZIYc1KrQCG

— Civil Learning (@CivilLearning1) May 4, 2024

Nicméně domácí indický FWD-200B řeší všechny problémy a je zlomem v indické produkci větších dronů; navrhla a vyrobila ho společnost Flying Wedge Defense and Aerospace Technologies, uvádí VajiramandRavi. Letoun je přímo určen k bombardování, ačkoliv může provádět i jiné úkoly, například průzkum nebo doručování zásob. Unese náklad o hmotnosti až 100 kg, ale není jasné, jaké pumy nebo střely na něm chce Indie používat. Jistě je ale schopna vyvinout i vlastní typy malých přesně naváděných pum, event. je koupit.

Na obloze vydrží FWD-200B až 20 hodin

FWD-200B má na délku 6 metrů a rozpětí křídel 8 metrů. Má jakoby bachratý tvar, což je velmi neobvyklé, ale údajně je velice aerodynamický. Na obloze přitom vydrží po dobu 12 až 20 hodin a může se vzdálit na 200 km od operátora. Pohybuje se ve středních výškách a jeho maximální rychlost činí 370 km/h. Vybaven je rovněž moderními optickými přístroji, nejspíše s nočním viděním, a lze předpokládat i instalaci laserového značkovače cílů.

Indické tanky T-90 Bhishma Mk-3 jsou ukázkou nezávislosti na Rusku, ale jeho nejlepší T-90M Proryv-3 ochranou nepřekonají

Výhodou dronu je pak jeho cena. TelegraphIndia uvádí, že jeden stojí cca 6,7 milionů korun, takže je asi 10krát levnější než americký Predator. Znamená to tedy, že se Indie nakonec stane v segmentu vyspělých dronů nezávislou na zahraničních dodavatelích, o což dlouhodobě usiluje. A pokud se jí podaří produkovat drony ve větším množství, není vyloučeno, že by je mohla i exportovat – hlavně do zemí, které si nemohou dovolit příliš drahou techniku.

Článek Indie vyvinula vlastní bombardovací dron FWD-200B, jelikož ji Amerika i Turecko odmítly. Ale neměly, protože jim vznikla levná konkurence se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Cílem brazilského letectva je diverzifikace

Nejpočetnějším bojovým letounem brazilského letectva je v současnosti Northrop F-5 Tiger, uvádí Wikipedia, který spadá konstrukčně do 70. let 20. století, a ač byl ve své době skvělý, v současnosti již moderním požadavkům nevyhovuje. Brazílie proto nakonec vsadila v oblasti nadzvukových bojových letounů na švédské JAS 39E, ale nemají být jediné. Ráda by k nim získala 1 nebo dokonce 2 další typy a o jejich koupi již intenzivně jedná.

iZdroj fotografie: Tomás Del Coro / Creative Commons / CC BY-SA

Letouny F-16, o nichž brazilské letectvo uvažuje, by ale nebyly nové. NationalInterest uvádí, že vyjednává o koupi 24 letadel od amerického letectva, což jsou užívané kusy F-16 C/D, pravděpodobně tedy Block 50/52. Ty již sice nejsou nejmodernější a nedisponují například radarem typu AESA, ale je možné je v budoucnu modernizovat. Navíc jde o velmi rozšířená letadla, která mohou používat celou škálu moderních západních zbraní.

Tejas Mk 1A je nový a zatím neprověřený

Na rozdíl od zmíněné F-16 by se v případě indického letounu Tejas Mk 1A o nové kusy jednalo a dokonce by byly rovnou vybaveny moderním radarem AESA, uvádí Wikipedia, ale jde o nevyzkoušenou techniku. Samo indické letectvo dostane první kusy teprve v druhé polovině roku 2024 a její vývoj byl značně zdlouhavý. Letoun ale umí používat směsici zbraní z celého světa – od amerických AIM-132 ASRAAM, přes ruské R-73 nebo izraelské Python-5. Odpalovat pak může i ruské střely proti pozemním cílům Ch-59 nebo indické protilodní BrahMos.

Velká rána pro Rusko: Indie by se mohla rychle zbavit závislosti na jeho letadlech Su-30 a MiG-29, má totiž vlastní alternativu Tejas Mk1

Brazílie má i vlastní vyspělý letecký průmysl. V minulosti se dokonce pokusila vyrobit bojový letoun ve spolupráci s Itálií a výsledkem byl podzvukový AMX International určený pro pozemní útoky, ale i ten je již zastaralý. V současnosti pak úspěšně vyrábí lehký vrtulový bitevník Embraer EMB 314 Super Tucano známý i pod označením A-29, případně transportní letoun Embraer C-390 Millennium, který chce také české letectvo.

Článek Brazílie by si mohla coby velmoc zvolit indickou stíhačku Tejas Mk 1A jako náhradu za „starce“ F-5 Tiger. A možná je doplnit i F-16 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Indický Tejas je v provozu teprve od roku 2015

Rusko dodávalo letadla do Indie dlouhá léta, ale v posledních letech naráží. Poprvé to bylo v okamžiku, kdy si místo jeho nabídky pořídila francouzské Dassault Rafale a zároveň pracovala na vlastním bojovém nadzvukovém bojovém letounu HAL Tejas. Ten má ve výzbroji od roku 2015, uvádí Wikipedia, ale jeho vývoj doprovázela dlouhá zpoždění a řada problémů. Ty se nakonec podařilo překonat u modernější verze Mk 1A, kterou bude indické letectvo odebírat.

iZdroj fotografie: Alex Beltyukov / Creative Commons / CC BY-SA

Indické letectvo by mělo v příštích letech odebrat kolem 300 letounů Tejas, uvádí ArmyRecognition, přičemž jeho nejmodernější verze disponuje radarem typu AESA, izraelským softwarem a dalšími vylepšeními. Díky tomu nejspíše překonává výrazně jak současné Suchoje Su-30 MKI, takže v některých ohledech i Suchoje Su-35 Flanker-E. Indie přitom hodlá ve vývoji pokračovat, takže je podle mě nepravděpodobné, že by ještě projevila zájem o ruské Suchoje Su-57 Felon, případně slibované Suchoje Su-75 Checkmate, byť mají být levné.

Jenom začátek, cílem je HAL AMCA 5. generace

HAL Mk 1A Tejas je jednomotorový letoun, který se pohybuje rychlostí až Mach 1,8 a unese 5,3 tun zbraní na 9 závěsnících, což je o něco méně než veliké ruské letouny, ale vůbec to není špatné. Disponuje kanonem a schopností odpalovat různé typy střel proti vzdušným a pozemním cílům, přičemž může využívat nejenom ruské zbraně včetně radarem naváděných, ale také domácí střely Astra, jejichž připravovaná verze Mk-3 má mít dosah až 350 km. Odpalovat může i naváděné střely včetně protilodní nadzvukové BrahMos.

Velká rána pro Rusko: Indie by se mohla rychle zbavit závislosti na jeho letadlech Su-30 a MiG-29, má totiž vlastní alternativu Tejas Mk1

Indie chce ale schopnosti letounu vylepšovat – již v roce 2025 by měla vzlétnout další inovovaná verze Mk 2. Zkušenosti s konstrukcí takové techniky generace 4++ se Indii hodí a poslouží k dalšímu projektu, jímž je letoun 5. generace HAL AMCA. I proto je nepravděpodobné, že by chtěla ruské protějšky páté generace. TheHindu uvádí, že má být prototyp letounu AMCA připravený v roce 2028 nebo 2029 a do provozu by mohl vstoupit kolem roku 2034.

Článek Rusko by mohlo definitivně přijít o největšího odběratele vojenských letadel. Téměř jistě už mu neprodá Su-30, Su-57 ani bájný Su-75 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketa Agni-IV „ohrožuje“ oba rivaly

S vývojem balistických raket rodiny Agni začala Indie v 80. letech 20. století. Wikipedia uvádí, že první test Agni-I proběhl v roce 1989, ale jednalo se o raketu krátkého dosahu. Její dolet byl ovšem jenom 1 200 km, což Indové nepovažovali za dostatečné a začali vyvíjet zbraně s doletem delším. Střelu Agni-IV pak poprvé otestovala v roce 2011. Vyznačuje se mnohem větším dosahem, ale i schopnostmi zvyšujícími její přesnost a rychlost nasazení.

Strategic Forces Command of #IndianArmy successfully test fires nuke capable surface-to-surface intermediate range ballistic #missile Agni-IV developed by @DRDO_India in a lofted trajectory from a test facility off #Odisha coast as part of user training exercise. @NewIndianXpress pic.twitter.com/nZCyhAhBG6

— Hemant Kumar Rout (@TheHemantRout) December 23, 2018

Většina zdrojů se shoduje, že je dosah rakety 3 500 km, ale MissileThreat upozorňuje, že indická tvrzení se pohybují v rozmezí od 3 do 4 tisíc km. Země potřebuje takovou raketu hlavně jako protiváhu svým jaderným soupeřům v regionu, tedy Pákistánu a Číně, přičemž Agni-IV umožňuje zasáhnout cíl kdekoliv v Pákistánu a téměř na celém území Číny. S oběma zeměmi má Indie opakované pohraniční konflikty a s Pákistánem dříve svedla několik válek.

Nová raketa může dosáhnout až 8 000 km

Agni-IV je dvoustupňová balistická raketa o hmotnosti 17 tun a délce asi 20 m. Umístěna je na kolovém podvozku 8×8, což jí dává vysokou mobilitu a značně ztěžuje možnost jejího napadení před odpálením. Využívá přitom tuhé raketové palivo, díky čemuž je její odpálení velice rychlé a prakticky není problém, aby byla připravena v režimu 24/7 s možností okamžitého odpalu. Ačkoliv dokáže jadernou hlavici nést, není specifikováno, jak velikou; zvládá však i explozivní nebo termobarickou. Její přesnost je pak udávána na méně než 100 m.

Indická modernizace BMP-2 dává stejný smysl jako ta ruská, zásadní slabinu se nicméně ani tentokrát vyřešit nepodařilo

Vlastnictví Agni-IV je bezesporu hrozbou pro indické regionální soupeře a zaručuje, že se nepokusí o jaderný útok. Indie se ale s vlastnictvím této rakety rozhodně nespokojila a pracovala nebo pracuje na lepších. Agni-V má být schopna zasáhnout cíle do vzdálenosti minimálně 5 tisíc km, uvádí ArmyRecognition, ale některé zdroje udávají až 8 tisíc km, a pracuje také na mezikontinentální raketě Agni-VI a schopnosti odpalovat ji z ponorek.

Článek Indická balistická raketa Agni-IV „ohrožuje“ své největší rivaly. Udeřit na ně může téměř kdekoliv a být připravena 24/7 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Indie chtěla špičkovou střelu, ale domácí

Na vývoji vlastní přenosné protitankové zbraně začala Indie pracovat v roce 2015, uvádí Wikipedia, a tamní ministerstvo obrany pak dokonce zrušilo nákup moderních izraelských protitankových střel Spike, protože chtělo zbraň domácí. Nakonec ale menší množství z Izraele nakoupilo, neboť byl vývoj indického systému pomalejší. Schopnostmi se má přitom jednat o špičkovou zbraň, která se vyrovná střelám Javelin a Spike.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Indie

MPATGM je protitanková zbraň třetí generace a nahradit má francouzské MILAN a ruské 9M113 Konkurs. Oproti nim funguje v režimu vystřel a zapomeň, takže se střelec po odpálení střely již nemusí o cíl starat – zajistit to má sofistikovaný infračervený hledač střely, uvádí Army-Technology. Ta má být díky němu schopna klasického přímého útoku na zaměřené vozidlo, ale stejně tak umí vystoupat do výšky a následně udeřit seshora, protože tam mají tanky (i jiné obrněnce) nejslabší pancéřování a je nejjednodušší ho prorazit.

Zepředu MPATGM tank neprorazí

Zbraň se skládá ze dvou částí – první z nich je vlastní střela ráže 120 milimetrů o délce 1,3 metru, jejíž hmotnost je méně než 15 kilogramů, uvádí ArmyRecognition; druhou je pak vlastní podobně těžké odpalovací zařízení, do něhož je střela nabíjena – celkově má tedy zbraň necelých 30 kg a ještě ji lze umístit na stojan. Teoreticky tak stačí na obsluhu MPATGM jeden voják, ale k efektivnímu a pohodlnému využití budou lepší dva.

Test: co dokáže zničit sovětsko-ruská protitanková řízená střela 9M113 Konkurs. Přesná je až na 90 % a prorazí i velmi silný pancíř

Jaký je dosah střely, je trochu záhada, protože některé zdroje uvádí 2,5 km, jiné pak 4 km, a v některých jsou uvedeny dokonce oba údaje. Disponuje však kumulativní tandemovou hlavicí schopnou zdolat pancíř o minimální odolnosti 710 mm RHAe. To by nemuselo stačit v případě přímého zásahu do přední části moderního tanku, kde je nejlépe chráněn, ale protože útočí MPATGM seshora, je to na zničení obrněnce nejspíše více než dostatečné.

Článek Indie má vlastní protitankový raketový systém MPATGM, který zničí jakýkoliv tank – jako FGM-148 Javelin a Spike-LR z výzbroje AČR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Shaheen-I měla malý a „neuspokojivý“ dosah

Vývoj rodiny balistických raket Shaheen určených pro jaderné hlavice začal v Pákistánu v 90. letech 20. století a jeho cílem bylo vyrovnat se balistickým raketám Indie. Nejprve vznikla balistické raketa Shaheen-I, ale ta měla dolet jenom asi 750 kilometrů, což nechalo velkou část území Indie nepokrytou. Země proto začala na počátku 21. století s vývojem rakety středního doletu. Wikipedia uvádí, že byla do služby v pákistánské armádě zavedena v roce 2014.

Shaheen-II 🙁 pic.twitter.com/2A4WcY8aHX

— Umair Aslam (@Defense785) November 26, 2021

Shaheen-II je dvoustupňová balistická raketa s pohonem na tuhé palivo, uvádí MissileThreat. Její dosah je odhadován na 1 500 až 2 000 km, což znamená, že pokrývá téměř celé území Indie, ale je schopna doletět nejspíše až do Saudské Arábie. Nést může pochopitelně i konvenční hlavici, ale především je určena jako nosič 1 jaderné hlavice o síle přibližně 40 kilotun. Její přesnost je odhadována na 350 metrů, což v případě jaderného útoku dostačuje.

Na Shaheen-II se možná podílela Čína

Raketa Shaheen-II je odpalována buď z pozemního sila nebo je umístěna na mobilním systému TEL podobnému ruskému MAZ-547V. To její eliminaci znesnadňuje a Pákistánu to zajišťuje schopnost druhého úderu. V podstatě to znamená, že kdyby byl napaden jadernou zbraní, dokázal by na to pokaždé obdobně odpovědět, vysvětluje ModernDiplomacy. To vede k tomu, že se k takovému kroku nikdo neodváží. Na druhou stranu vede existence těchto raket Indii, případně jiného soupeře, k tomu, aby posilovala svou obranu.

„Nositel vítězství“ zvaný Fattah je první íránská hypersonická raketa v historii, třeba Evropu ale zdaleka neohrozí

Pákistán tvrdí, že vyvinul raketu Shaheen-II sám, ale je možné, že dostal pomoc z Číny, protože se její design velice podobá čínským raketám DF-11 a DF-25. Pákistánci to popírají, každopádně není tajemstvím, že obě země v oblasti různých vyspělých zbraní spolupracují. Shaheen-II však není poslední raketou Pákistánu, ve výzbroji má také Shaheen-III, která jeho schopnosti ještě posílila. Její odhadovaný dosah je dokonce 2 750 km a má i o něco větší hlavici.

Článek Pákistánská balistická raketa Shaheen-II může ohrozit cíle až 2 000 km daleko, cílem bylo ohrozit celou Indii. S vývojem možná pomohla Čína se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

T-90 Bhishma Mk-3 má řadu vylepšení

Indie byla zemí, díky níž si Rusko zachovalo výrobu moderních tanků T-90, jelikož o ně jeho armáda dlouho neměla zájem. Wikipedia uvádí, že první dodávku tanků T-90S Bhishma dostala země v roce 2001 a později začala odebírat i modernizovanou verzi T-90MS. Nejnovější varianta Mk-III je vybavena pokročilými systémy jako je automatický sledovač cílů, digitální balistický počítač a termovizní zaměřovač, které umožňují přesné zaměření cíle ve dne i v noci.

„T-90 Bhishma Mk-3, known for its impressive firepower and advanced armor protection, represents a notable enhancement of Indian Army’s combat capabilities.“

Niin ainoa pikku ongelma on vain,että koko vaunu perustuu edelleen T-72:n suunniteluvirheineen.🤦‍♂️ https://t.co/xXn70phWcT

— Mika Mäenpää (@MMaenpaa1) August 2, 2024

Porovnávat novou indickou verzi s ruskou T-90M Proryv-3 je obtížné. Obě jsou např. vybaveny kanonem 2A46M-5 ráže 125 mm schopným používat nejmodernější typy protitankové munice. Otázkou ovšem je, jak se liší schopnosti jejich balistického počítače nebo zaměřovacích systémů. Ta indická má infračervený velitelský zaměřovač vyvinutý v Indii, uvádí NationalInterest, s dosahem zhruba 8 kilometrů. Oproti tomu nejnovější ruské tanky T-90M Proryv-3 musely nahradit původní západní systémy horšími ruskými nebo čínskými.

Indický má starší typ reaktivního pancíře

V čem se nicméně oba tanky liší, bude stupeň ochrany. Zatímco ruský T-90M má přídavné reaktivní pancéřování nové generace Relikt, ten indický Bhisma Mk-3 používá starší generaci Kontakt-5, uvádí ArmyRecognition. Nový Relikt by měl být účinnější a lépe chránit třeba proti kinetickým projektilům a tandemovým hlavicím, i když praxe ukazuje, že moderní protitankové zbraně ho zničit dokáží. Indický tank má mít ale systém aktivní ochrany LEDS-150 společnosti Saab a údajně také opatření snižující hrozbu exploze munice po zásahu.

Indická modernizace BMP-2 dává stejný smysl jako ta ruská, zásadní slabinu se nicméně ani tentokrát vyřešit nepodařilo

Indický tank dostal také motor indické výroby, který ho dokáže i při hmotnosti 50,7 tun pohánět rychlostí 60 km/h, což je hodnota srovnatelná s ruskou verzí. Během 5 let by indická firma Armored Vehicles Nigam Limited měla armádě dodat 464 tanků a postupně by měly být modernizované i starší kusy již zavedené ve výzbroji. Indie tedy ruskou tankovou konstrukční školu neopustí, ale díky vlastní produkci zůstane na Rusku víceméně nezávislá.

Článek Indické tanky T-90 Bhishma Mk-3 jsou ukázkou nezávislosti na Rusku, ale jeho nejlepší T-90M Proryv-3 ochranou nepřekonají se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

S-400 zničil 80 % cílů, což není špatné, ale…

Dohodu o nákupu systému S-400 uzavřela Indie s Ruskem již v roce 2018, přičemž nakoupila celkem 5 baterií, uvádí ArmyRecognition, a první dodávky dorazily v roce 2021. Indie už je má plně integrované do systému protivzdušné obrany a opakovaně je testuje – během cvičení sestřelily 80 procent cílů představujících letadla, což není špatné, ale S-400 má mít mnohem více schopností – cíli mohou být rovněž větší drony, řízené střely a balistické rakety, tedy běžné zbraně obsažené ve výzbroji již zmíněných rivalů a tedy potencionálních nepřátel.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Rusko přitom u S-400 deklaruje schopnost sestřelovat i balistické rakety, ale je otázkou, jak úspěšně. DailyWrap upozorňuje, že se při reálném použití ukázalo, že je na tom o něco hůře – největší problémy má podle všeho se zachycením balistických cílů, jakými jsou třeba rakety MGM-140 ATACMS. A ne vždy je úspěšný také proti nízko letícím střelám s prvky stealth, např. Storm Shadow. Neznamená to ale, že by S-400 nefungoval, jenom není tak účinný, a třeba nejnovější verze amerického MIM-104 Patriot mohou být lepší.

Cíle má sestřelovat až na 400 kilometrů

Systém S-400 je vlastně pokračovatelem S-300, na nějž přímo navazuje a využívá mnoho stejných komponentů. MissileThreat uvádí, že byl do výzbroje v ruské armádě zaveden v roce 2007, ale dnes ho provozuje vícero zemí. Jeho střely jsou schopné likvidovat cíle do vzdálenosti 250 až 400 km, což záleží na typu střely; balistické cíle je pak schopen ničit do vzdálenosti až 60 km, přičemž jsou odpalovače mobilní díky podvozkům nákladních automobilů.

„Lovec ruských S-400“, protiradarová střela AGM-88G AARGM-ER zničí cíl vzdálený i 300 km, piloti tak zůstanou v bezpečí

Systém S-400 netvoří jenom odpalovače střel, jeho mozkem je řídící stanoviště a očima pak několik typů radarů od všeobecných přehledových až například po speciálnív určené k zachycení cílů v extrémně nízkých výškách; zachytit údajně umí cíle do vzdálenosti větší než 400 km. V případě Indie lze předpokládat, že bude většina systémů nasazena u hranic Číny a Pákistánu, jelikož 5 baterií rozhodně nemůže pokrýt rozsáhlé indické území.

Článek Indické testování ruského systému S-400 bylo úspěšné na 80 %. Rusko ho evidentně přechválilo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Indie nakupuje, ale také sama vyrábí

Indie má dlouholeté a tak nějak již tradiční vztahy s Ruskem, u něhož zbraně nakupovala, případně jich řadu vyráběla v licenci. Příkladem mohou být ruské tankové granáty; MilIn uvádí, že jde konkrétně o 3VBM17 Mango APFSDS ráže 125 mm, a 65 % dovozu zbraní do Indie pocházelo v posledních 20 letech z Ruska, ačkoliv dnes už země začíná nákupy diverzifikovat a více se obrací na Západ, uvádí Reuters. Důvodů je několik, třeba možná nespolehlivost ruských dodávek, ale i poznatky, že nejsouvšechny zbraně tak dobré.

Another 155-mm Indian-made M107 shells are in service with Ukrainian artillerymen.#Ukraine🇺🇦 #Russia🇷🇺 #NATO🏳️‍🌈 #USA🇺🇸 #WWIII☢️ #India pic.twitter.com/gEQO1MhvHK

— Chronology (@Chronology22) June 26, 2024

I sama Indie má zároveň silný zbrojní průmysl, který hodlá posilovat. Vyrábí například relativně veliké množství dělostřelecké munice ráže 155 milimetrů, ale i ostatních variant. Idrw uvádí, že je ve světě v poslední době po indické munici veliký hlad, což je samozřejmě způsobeno nedostatkem munice hlavně na Ukrajině. Indie by se tak teoreticky mohla stát jejím dodavatelem a hodně na tom vydělat, jelikož vede nedostatek dělostřeleckých granátů také k tomu, že si producenti mohou do jisté míry diktovat ceny.

Indie by riskovala ztrátu své pozice

Na Ukrajině se dokonce již indická munice objevila. EssaNews uvádí, že mohla být součástí prvních dodávek české dělostřelecké iniciativy, k čemuž se ale Indie pochopitelně nehlásí a Česko to určitě nepotvrdí, jelikož jedním z cílů je poskytnout dodavatelům munice anonymitu a chránit je tak před případnou ruskou reakcí. Zkazit vztahy s největší zemí světa si totiž Indie určitě nechce, a asi je patrné, že o to nestojí ani ona.

Indický Arjun Mk1A má být v mnohém na úrovni západních tanků, a již jeho předchůdce převálcoval dokonce ruský T-90

Indie je nicméně v takovém případě ve složité, avšak výhodné pozici – na vztazích s Ruskem může sice vydělat třeba dovozem levné ropy, ale jistě by si nechtěla kazit vztahy ani se Západem, neboť s ním také obchoduje. Na šachovnici je navíc ještě Čína, s níž soupeří a dochází mezi nimi k opakovaným šarvátkám na hranicích, přičemž má země draka dobré vztahy jak s Ruskem, tak s indickým nepřítelem, Pákistánem. Indie by tak měla postupovat nadmíru strategicky a nedopustit přílišnou závislost Ruska na Číně, aby s ním vztahy udržela.

Článek Indie by mohla Ukrajině dodávat dělostřeleckou munici – ovšem jenom pokud by jí nevadilo narušení vztahů s Ruskem, což nemůže riskovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Indie má početnou verzi BMP-2 Sarath

Indická armáda v současné době provozuje zhruba 2 500 vozidel BMP-2 Sarath, což je indická verze tohoto BVP vyráběná v minulosti v licenci, uvádí Army-Technology. Ovšem podobně jako jiná BMP-2 se i ta indická potýkají s řadou nedostatků, kvůli nimž za moderními vozidly zaostávají. Část z nich proto prochází modernizací, jejímž cíle je zvýšit palebnou sílu – jak moc se to povede, je otázkou, neboť nejsou známé žádné konkrétní parametry.

MoD orders 156 additional BMP-2 Sarath ICVs from OFB Medak as replacement for existing BMP-2s rendered beyond economical repair. Meanwhile, BMP-2 upgrade programs meanders endlessly through (bureaucratic delta?) channels https://t.co/7CEes9vnvv pic.twitter.com/3WKD2awhku

— Vijainder K Thakur (@vkthakur) June 2, 2020

Indická modernizace zahrnuje také úpravu vozidla tak, že bude schopno nočního boje, pravděpodobně tedy dostane termovizi. Defence-Blog uvádí, že je balíček i nový zaměřovač střelce, panoramatický zaměřovač velitele a moderní systém řízení palby s automatickým sledovačem cílů. V mnohém se tak modernizace podobá ruskému modernizovanému BMP-2M, které zahrnuje například vícekanálový optický systém pro stabilizovanou střelbu, laserový dálkoměr nebo termovizní systém, popisuje ArmyRecognition.

Ochrana osádky zůstane i nadále slabá

Ani indická modernizace neodstraňuje některé zásadní problémy BMP-2, zejména nízkou ochrana proti minám a palbě zbraní – v přední části je schopno odolat projektilům ráže 12,7 mm, kdežto z boku jenom ručním zbraním, uvádí WeaponSystems; zato moderní BVP odolávají projektilům ráže 30 mm. Některé zprávy naznačují, že se Indové modernizací pokouší řešit i hrozbu ze strany dronů, neb nové řízení palby a zaměřovač by měly z kanonu ráže 30 mm umožňovat palbu i na letící cíle – ale samozřejmě je otázkou, jak efektivně.

Modernizovaná ruská BVP BMP-2M zničí jakýkoliv tank až na 8 km díky výkonné střele, ale některé slabiny původního vozidla zůstaly

S problémem nízké ochrany se ovšem dá asi dost těžko něco dělat, různé verze BMP-2 totiž váží 14 až 16 tun, přičemž konstrukce o moc větší zatížení nesnese, a určitě by ztratila schopnost plavby. I když ani modernizovaná BMP-2 pravděpodobně nestačí na moderní bojová vozidla pěchoty, zřejmé protivnické armády, v nichž rovněž slouží ve vysokých počtech, mají často podobnou úroveň výzbroje. Modernizace tedy může ještě po řadu let postačovat a je lepším řešením než se stárnoucí výzbrojí nedělat vůbec nic.

Článek Indická modernizace BMP-2 dává stejný smysl jako ta ruská, zásadní slabinu se nicméně ani tentokrát vyřešit nepodařilo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj tanku Arjun byl velmi dlouhý

Indické snahy o výrobu vlastního tanku jsou opravdu dlouhé – začaly již v 80. letech 20. století a první prototyp Arjunu se objevil v roce 1984, uvádí MilitaryToday, ale do výzbroje indické armády začal přicházet až v roce 2004. Indie ho měla v sérii cvičení postavit proti T-90 ruského původu, a domácí tank ho měl jednoznačně převýšit, uvádí Wikipedia. Indie ale měla v minulých letech problémy s dodávkami náhradních dílů a mnohé Arjuny tak byly nefunkční.

iZdroj fotografie: uživatel Hemantphoto79 / Creative Commons / CC BY-SA

Modernizace Mk1A potom vlastnosti tanku ještě značně vylepšuje. Její hlavní snahou bylo zvýšit palebnou sílu, mobilitu a schopnost přežití, a vyrovnat se tak moderním západním protějškům. ArmyRecognition uvádí, že trup a věž byly sníženy, aby měl tank nižší siluetu, a také dostal možnost používat nově vyvinuté typy munice, nový zaměřovač s automatickým zaměřováním cíle, termokameru, nové laserové dálkoměry a další vylepšení.

Arjun používá izraelské střely LAHAT

Tank Arjun je vybaven dělem ráže 120 milimetrů, což je ráže srovnatelná se západními stroji, ale zdroje neuvádí, zda je schopen používat západní munici. Na rozdíl od ruských obrněnců nemá však automatické nabíjení, ale 4 členy osádky s nabíječem, která může mj. odpalovat izraelské protitankové řízené střely LAHAT s poloaktivním zaměřováním. Jejich dosah je až 8 kilometrů a průraznost 800 milimetrů RHAe, uvádí Military-History. Nechybí pak ani koaxiální kulomet, a Arjun Mk1A má dokonce dálkově ovládanou věž s kulometem ráže 12,7 milimetrů.

Kterak Indie před lety zachránila Putinovu chloubu, tank T-90: nebýt pořádného „záchranného lana“, nemusela vůbec vzniknout

Hmotnost tanku je 68,5 tun, uvádí ThePrint, což je podobné jako u nových verzí Leopardu 2 a M1 Abrams, a svědčí to o velmi silném pancéřování. To tvoří speciálně vyvinutý kompozitní pancíř Kanchan doplněný výbušným a nevýbušným reaktivním pancéřováním. Nikde ale nejsou informace, že by Indové modernizovaný tank Arjun Mk1A chtěli osadit systémem aktivní obrany, což se stává západním standardem. Dosahuje přitom rychlosti až 58 km/h, takže bude pomalejší než moderní západní tanky; pro srovnání, Leopard 2 má dle AČR rychlost 68 km/h.

Článek Indický Arjun Mk1A má být v mnohém na úrovni západních tanků, a již jeho předchůdce převálcoval dokonce ruský T-90 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SU-30MKI lepší ve všech směrech

Aktuální Su-30MKI se liší od Su-30 produkovaných v Rusku použitím některých domácích i zahraničních technologií. Wikipedia uvádí, že jde o dvoumístný bojový letoun o délce 21,93 metrů a rozpětí křídel 14,7 metrů. Jeho dva motory mu udělí rychlost až Mach 2 a jeho dosah jsou až 3 tisíce kilometrů. Vyzbrojený je pak kanonem ráže 30 milimetrů a má 12 závěsných bodů, na nichž může být 8 130 kilogramů zbraní od různých střel až po naváděné pumy.

iZdroj fotografie: Uživatel g4sp / Creative Commons / CC BY-SA

Indická modernizace má schopnosti letadla zlepšit ve všech směrech. BattleSpaceX uvádí, že by letouny měly dostat nové radary, systémy řízení mise, prvky elektronického boje a možnost využívat pokročilé zbraňové systémy, ale mluví se i o systému IRST a avionice. Zajímavé na všem je, že se Indie dle všeho nespoléhá na Rusko, ale vybaví je domácími výrobky. Mnohé nejspíše budou vycházet ze systémů používaných v indických HAL Tejas.

Letoun ponese nové indické zbraně

Jednou ze zásadních součástí plánované modernizace je instalace některých indických zbraní. Již v minulosti dostaly Su-30MKI možnost nosit třeba indické protilodní nadzvukové střely Brahmos nebo střely vzduch-vzduch Astra-1. Nově by však měly letouny také získat schopnost používat indické protiradarové střely Rudram, uvádí EurAsianTimes. Indie má nyní střely Rudram-1 s dosahem 150 kilometrů a testuje Rudram-2 s dosahem 350 kilometrů, v plánu je i Rudram-3 s doletem 550 kilometrů. Používat by navíc měly i nový typ střel Astra-2.

Velká rána pro Rusko: Indie by se mohla rychle zbavit závislosti na jeho letadlech Su-30 a MiG-29, má totiž vlastní alternativu Tejas Mk1

Nejasnosti však panují třeba o tom, jaký přesně dostanou letouny nový radar. Podle některých by se mohlo jednat o stejný nebo podobný typ, jaký má indický letoun HAL Tejas, a schopnostmi by se měl minimálně blížit radarům typu AESA. Naopak letouny nedostanou nový motor, o němž se v minulosti uvažovalo. Modernizace bezpochyby přinese Su-30MKI zlepšení a mohla by je dostat až na úroveň 4,5. generace. Skutečnost, že se procesu ve větší míře nebude účastnit Rusko, dokazuje, že se na něm Indie stává stále méně závislá.

Článek Významná modernizace posune staré letouny Suchoj Su-30MKI na 4,5. generaci, ovšem bez pomoci Ruska se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vícenásobný raketomet na čínském podvozku

Systém Fatah-II je podle dostupných informací raketomet typu GMLRS se střelami schopnými přesného zásahu. Podobný je například americkému M142 HIMARS či ukrajinskému Vilcha-M. Jeho přesné specifikace sice známy nejsou, avšak jde o vícenásobný odpalovací systém na čínském podvozku Taian TAS5450 s pohonem osmi kol, uvádí DefenseNews. Smyslem zbraně má být zdolání indické obrany založené na systému S-400, který se např. proti M142 HIMARS ukázal být bezzubý, a v podobných stopách chce jít i Pákistán.

🚀💥 #FatahII Sparks Debates!

The successful test of Pakistan’s Fatah-II missile sparks strategic discussions. 🇵🇰 Analyst Umair Aslam sees it as a potential game-changer, suggesting a strategy against India’s S-400 launchers with saturation attacks. 🎯🔒🌐🗣️ pic.twitter.com/Ix2JeACUkv

— DRDO Defence Updates 🇮🇳 (@DRDO_Updates) January 20, 2024

Vyvinutý raketa Fatah-II k tomu má mít všechny předpoklady; jde přitom o dvoustupňovou střelu s plochou trajektorií letu, TheDiplomat uvádí, že má být schopna zasahovat cíle do vzdálenosti až 400 km s přesností lepší než 10 metrů. Jenom pro srovnání, střely M31 do systému HIMARS mají dosah kolem 80 kilometrů, ale zase jsou mnohem přesnější, konkrétně zhruba na 1 metr. Sice lze z amerického raketometu vypálit i MGM-140 ATACMS s dosahem 300 km, ale to je balistická raketa, proti níž by měl být schopen S-400 účinně zasahovat.

Fatah-II může zničit i S-400

Ačkoliv ještě není jasné, kdy bude Fatah-II zařazen do výzbroje, jeho vlastnictví dá Pákistánu strategickou výhodu, neboť se proti němu Indie nejspíše nedokáže 100% bránit. Ano, sice lze i střely Fatah-II zneškodnit třeba systémy kratšího dosahu, ale není to jednoduché. Navíc je dosah 400 km opravdu excelentní a spolu s relativně slušnou přesností to může pákistánské armádě umožnit účinné útoky na velitelská centra či logistiku indické armády, ale třeba i ničit samotné systémy S-400 v případě odhalení jejich pozic.

Pákistán předbíhá Západ, který je neschopný vyprodukovat potřebné množství munice. Na oplátku dostane ukrajinské motory

Menší ze znesvářených zemí má sice i balistické rakety podobného dosahu, avšak mobilní vícenásobný raketomet má výhodu v mnohem větší flexibilitě a může na cíl pálit téměř okamžitě. Neznámou otázkou však zůstává typ a síla bojové hlavice, stejně jako princip navádění. Nejspíše půjde o satelitní navigaci, takže možná GPS, ale vzhledem k vazbám pákistánské armády na Čínu není vyloučeno, že to bude Beidou. Je přitom jasné, že Indie už jistě pracuje na systému, případně ho poptává ve světě, který by hrozbu zastavil.

Článek Ruský S-400 je bezmocný, pákistánský zabiják ho zničí na stovky km a má i skvělou přesnost. Viditelně tak kráčí po stopách M142 HIMARS se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Lodní turbíny z odstřelovaného Mykolajiva

Ukrajinská stopa v torpédoborci Imphal je podle MilIn jeho pohon, konkrétně dvě plynové turbíny M36E vyrobené společností SE NVKG Zorya – Mashproekt. Jde o výrobce z ukrajinského města Mykolajiv na jihu země, které je často odstřelované ruskou armádou. Výroba plynových turbín tam začala krátce po 2. světové válce a pokračovala i po rozpadu SSSR. Pro zajímavost, turbíny odtud odebíralo pro vojenské lodě i Rusko, ale po okupaci Krymu mu Ukrajina dodávky třeba pro fregaty tříd Admirál Gorškov a Admirál Grigorovič zastavila.

iZdroj fotografie: Indické námořnictvo / Creative Commons / GODL

Imphal je podle tiskové zprávy indického ministerstva obrany torpédoborec s řízenými střelami a výtlakem 7 400 tun, jeho délka pak vychází na 164 metrů. Slouží na něm pak osádka 300 námořníků. Dříve než Imohal vznikly ještě dva torpédoborce, a to Visakhapatnam a Mormugao, a ve výstavbě je ještě čtvrtý jménem Surat. Ukrajinské turbíny spolu s 2 dieselovými motory Bergen mu dokáží udělit maximální rychlost až 33,5 uzlů. Při ekonomické plavbě rychlostí 18 uzlů je torpédoborec schopen urazit až 15 tisíc kilometrů a na moři vydržet 45 dní.

Torpédoborec má nadzvukové střely

Indické torpédoborce třídy Visakhapatnam jsou silně vyzbrojené a zvládají několik typů boje. Proti jiným plavidlům mohou použít 16 protilodních nadzvukových střel BrahMos vyvinutých ve spolupráci s Ruskem – jejich dosah má být více než 500 kilometrů a pohybují se rychlostí až Mach 3. Mají též inerciální a satelitní navádění, v koncové fázi pak aktivní radarové. Jejich hlavice má hmotnost 200 až 300 kilometrů a může být i jaderná.

„Největším soupeřem je pro stíhačku F-16 ruský Su-57, dokáže ji zaměřit, aniž by o tom věděla,“ srovnal letouny vysloužilý indický pilot

Jejich protivzdušnou obranu zajišťuje kombinace izraelských a domácích radarů spolu s 32 izraelsko-indickými střelami Barak 8 s dosahem přes 70 km. Na palubě je i čtveřice 6hlavňových kanonů AK-630M CIWS ráže 30 mm používaných proti přilétajícím střelám a hladinovým cílům; nechybí pak ani dělo ráže 76 milimetrů, 4 torpédomety ráže 533 mm a 4 protiponorkové raketomety RBU-6000. Z paluby může dokonce operovat dvojice vrtulníků.

Článek Ukrajinský vojenský průmysl zanechává otisk ve světě i dnes, i pod útoky Rusů vyrábí třeba turbíny pro indické torpédoborce P-15B se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V horách ztrácí motory výkon

Pro obě strany (i když to platí i jinde na světě) je velkým problémem dostat do vysokých výšek tanky. Takové stroje jsou totiž pro vysokohorské stezky příliš těžké a nejsou tak schopny dosáhnout požadovaných cílů. Velkým problémem je však i to, že ve vysokých výškách s nízkým obsahem kyslíku ztrácí motory výkon. I jinak spolehlivé tanky sovětské provenience, konkrétně T-72 a T-90, jsou pak jen těžko (spíše vůbec) použitelné.

iZdroj fotografie: China News Service / Creative Commons / CC BY

Jako první vystřelila v souboji o vysokohorský lehký tank Čína, která v roce 2015 zavedla lehký tank Typ 15; 33tunový stroj je vyzbrojen automatickým 105milimetrovým kanónem a generátorem kyslíku – ten je dodáván nejen tříčlenné osádce, ale především dieselovému motoru, který vyvine i ve 4 000 metrech výkon 735 kW a rychlost 70 km/h. Zatím bylo vyrobeno 500 strojů, všechny jsou umístěny v Tibetu u hranic s Indií.

Odvážný a silný Ind

Čínský rival sice trochu zaspal, ale ještě poměrně včas dostala vládní agentura Defence Research and Development Organisation (DRDO) a zbrojní korporace Larsen & Toubro pověřeni k vývoji odpovědi na čínskou hrozbu. Výsledkem je model Zorawar LT (v paňdžábštině znamená „odvážný a silný“) představený v roce 2021. V letošním roce by měl vyjet z vrat továrny i prototyp, který čekají testy v poli. Výroba by měla být zahájena v roce 2024 a vzniknout by mohlo až 700 strojů. Problém ale je, že mívají indické zbrojní programy velká zpoždění. 

Zorawar LT přebírá mnohé z filozofie sovětského lehkého tanku PT-76. Jeho hmotnost má být pouhých 25 tun a osazen bude 105mm dělem FV 433 a spřaženým kulometem 7,62mm. Motor má být poháněn speciálním palivem s okysličovadlem a dávat ve výškách dobrý výkon s rychlostí až 70 km/h. Zorawar LT má být vybaven i chytrým pancířem ovládaným AI, ale nakolik bude tank účinný, ukáže až čas (tedy pokud se vůbec s čínským protějškem střetne).

Článek Docela neznámý tank Zorawar LT dokáže bojovat i vysoko v horách, kam jiné tanky nemohou, myšlenku přebírá ze sovětského PT-76 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Indické letectvo chce objednat více letadel

Vývoj letounu ukazuje, že jít vlastní cestou není jednoduché; Indie s ním začala již v 80. letech 20. století, ale poprvé se vznesl až v roce 2001, a do výzbroje byl zařazen roku 2015. Aktuálně existuje asi 40 strojů, od roku 2023 ovšem nabíhá výroba vylepšeného modelu Mk1. Toho si indické letectvo objednalo 83 kusů, a mluví se o dalších objednávkách. Postupně by měl letoun nahradit Mikoyan MiG-29 Fulcrum, a možná i Suchoj Su-35MKI, což je nejpočetnější stroj Indie. A jelikož má země velké nerostné i lidské zdroje, mohlo by to jít vcelku rychle.

Indian Navy Second Carrier INS Vikrant has it's first Fighter Jet Landing with a Navalized HAL Tejas today

The Tejas-N may prove useful as a Trainer Jet for training rookie Naval Aviators for Carrier landing as it can simulate Rafale-N for Carrier landing training pic.twitter.com/JX3wWmLjC1

— BharatPatriot 🇩🇪🇺🇸🇺🇦🇨🇵🇮🇱🇪🇺 (@BharatPatriot1) February 6, 2023

HAL Tejas je jednomotorový letoun, který se od velkého dvoumotorového Suchoje Su-30 v mnohém liší. Oproti rychlosti Mach 2 dosahuje pouze 1,6, a je o více 1/3 kratší. Velikost se projevuje třeba na bojovém dosahu, který je u indického stroje jen 1 850 km, zatímco dostup má 16 kilometrů na výšku; zato ruský letoun je mnohem schopnější. To je klíčové třeba v oblasti hranic s Čínou, kde jsou vysoké hory a velmi vzdálené základny, což indický stroje limituje. Na druhou stranu má HAL Tejas moderní radar AESA, ale ruský stroj nikoliv.

HAL Tejas unese mnohem méně výzbroje

Dalším handicapem může být množství výzbroje, protože indický letoun má nosnost jenom 5 300 kg a 8 závěsných bodů, kdežto ruský stroj jich má 12 a unese 8 tun zbraní. Indii se ale zase podařilo vyvinout i námořní verzi, letoun již přistál i na letadlové lodi, což znamená, že může nahradit ruské MiG-29. Obecně se tak dá předpokládat, že podíl ruských strojů bude v indickém letectvu pomalu klesat. Indie má navíc s Ruskem problémy, na letadla jí nyní chybí náhradní díly, a třeba modernizované indické tanky T-90 ruská armáda nejspíše poslala na Ukrajinu.

Rozvoj leteckého průmyslu a sbírání zkušeností je pro Indii důležité, chce se totiž stát soběstačnou zemí. HAL Tejas je jen prvním krokem, v plánu je dokonce stavba letounu 5. generace HAL AMCA, a následně i vývoj letounu generace šesté, ale k tomu musí země získat zkušenosti a technologie. Stroj AMCA by měl podle plánů poprvé vzlétnout v roce 2025, a o 10 let by mohla začít nabíhat jeho výroba. V roce 2040 má být běžně ve výzbroji, což bude pro budoucnost neindických strojů další rána; tedy hlavně pro Rusko.

Článek Velká rána pro Rusko: Indie by se mohla rychle zbavit závislosti na jeho letadlech Su-30 a MiG-29, má totiž vlastní alternativu Tejas Mk1 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na tanky T-90 nebyly peníze

Projekt začal v SSSR už v druhé polovině 80. let a měl za cíl vytvořit lepší tank než T-72 a T-80. Jeho první verze sjela z výrobní linky v roce 1992 ve zbrojovce Uralvagonzavod a ruská armáda tehdy odebrala jen 120 strojů. Měla totiž množství starších typů tanků a nové tedy relativně nepotřebovala. Po rozpadu Sovětského svazu pak mělo nástupnické Rusko obrovské finanční problémy, a investice do nových strojů byly víceméně zastaveny. Ruskou armádu tehdy nepřesvědčily ani výkony T-90 z druhé války v Čečensku, kde na výbornou obstálo jak jeho nové kompozitní, tak reaktivní pancéřování.

Nové stroje proto neobjednala a zdálo se, že jejich výroba dostane úplnou stopku. „Světlo spásy“ však vyšlo v momentě, kdy Pákistán v 90. letech nakoupil ukrajinské tanky T-80UD, které byly hrozbou pro Indii, s níž má dlouhodobé spory. Ta přitom srovnatelný stroj neměla a při vývoji vlastního tanku Arjun docházelo k neustálým průtahům. Indie se proto obrátila na Rusko s požadavkem na tank T-90 a požadovala ještě lepší stroj, než jakým byla jeho první generace.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Uralvagonzavod byl v té době ve velmi neutěšené situaci, neboť řada dodavatelů dílů pro tanky T-90 je kvůli nezájmu přestala produkovat. Přesto jeho představitelé slíbili, že budou mít do dvou let hotovou upravenou verzi T-90 tak, aby splňovala indické požadavky. Nakonec se podařilo vše vyřešit a během půl roku vznikl první prototyp. Překonat bylo třeba mnoho problémů, ale Rusové to zvládli a jejich stroje nakonec obstály i při indických testech v poušti.

Odolnější a pohyblivější než starší verze

Tank byl ve federaci nazván T-90S, ale v Indii je znám jako T-90 Bhisma. Oproti první generaci T-90 má mnohem lepší pancéřování a silnější motor pro zajištění lepší mobility. Indové požadovali i lepší noční zaměřovač, protože dosah 700 metrů původního považovali na nedostatečný; nový měl proto dosah 1 100 metrů. Dělo ráže 125 milimetrů pak dokázalo střílet různé druhy munice a kombinace kompozitního pancíře a reaktivního pancéřování se ukázala jako velmi účinná.

A teprve tehdy si začali představitelé ruské armády uvědomovat, že dokáže domácí průmysl vyprodukovat velmi kvalitní tank, a že zahraniční zakázky navíc přispívají ke zlepšení ekonomiky země. Federativní armáda si nakonec objednala další tanky vylepšené verze T-90A, a v roce 2017 spatřil světlo světa nejmodernější T-90M s řadou dalších vylepšení. Nebýt ale velké indické objednávky na přelomu tisíciletí, ruští tankisté by dnes ve válce na Ukrajině nejspíše jezdili jen ve starších typech tanků.

Článek Kterak Indie před lety zachránila Putinovu chloubu, tank T-90: nebýt pořádného „záchranného lana“, nemusela vůbec vzniknout se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj nového AK-203 Kalašnikov trval řadu let

Hlavní princip fungování zbraně zůstává podobný jako v předchozích verzích „kalašnikova“, přičemž AK-203 začali v ruské zbrojovce vyvíjet kolem roku 2007 jako program nazývaný AK-200. První prototyp zbraně dokončili v roce 2010 a postupně byl upravován, až ho nakonec v roce 2019 vyvinuli do konečné podoby. Kalašnikov AK-203 zaujal zejména indickou armádu, která si ho objednala hned 670 tisíc kusů. Velmi malý počet těchto útočných pušek má i ruská armáda.

První várku pušek v počtu 70 tisíc kusů vyrobila továrna v Rusku, indická armáda je dostala na počátku roku 2022. Ovšem podle smlouvy měly zbylé vyrobit indické firmy, načež vznikl závod Korwa na jejich produkci v indickém městě v Amethi na severu země. Výrobu zahájil na začátku roku 2023, a jelikož Rusko souhlasilo i s vývozem zbraní vyrobených v Indii, může se z něho stát jeden z největších podniků na výrobu ručních zbraní v Asii.

AK-203 používá staré osvědčené střelivo

Od původního AK-47 se nová zbraň v mnohém odlišuje. Je mnohem ergonomičtější a lehčí, její hmotnost je pouze 3,8 kilogramu, délka pak 880 až 940 milimetrů. Co má s původním Kalašnikovem společné je kupodivu používané střelivo 7,62×39 milimetrů, ačkoli třeba ruská armáda již přešla na nižší ráži. Nejspíše za to mohou zkušenosti indické armády s náboji 5,56×45 milimetrů NATO v dosud používaných puškách INSAS. Indičtí vojáci si stěžovali, že nemají dostatečný výkon, i když jde o střelivo běžně používané západními armádami.

Efektivní vzdálenost střelby s AK-203 je udávána mezi 400 až 800 metry. Puška je vybavena zásobníkem na 30 ran, ale existuje pro ni i čtyřsloupcový zásobník s kapacitou 50 nábojů, přičemž rychlost střelby je až 700 ran za minutu. Zbraň má železná mířidla, ale je zároveň vybavena standardní lištou Piccatiny, na níž lze připojit různé vybavení jako jsou kolimátory nebo termovizní zaměřovače a další. Vystavena byla i verze s namontovaným granátometem v podvěsu. Jak si povede ukáže čas, původních AK-47 bylo v různých verzích vyrobeno přes 100 milionů.

Článek Modernizovaný Kalašnikov AK-203 zaujímá post hlavní pěchotní zbraně: ale nikoliv doma v Rusku, „klient“ mu navíc může vzít zakázky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velká armáda kvůli sousedům a soupeřům

Pod půl milionu mužů a žen ve zbrani v první desítce mají jen dvě země, a to Saudská Arábie se 480 000 vojáků, a Vietnam, kde je jejich počet ještě o 2 500 vyšší. U obou zemí je to pochopitelné; Vietnam má dlouhou vojenskou tradici a soupeře v podobě Číny. Saudská Arábie se zase angažuje na Blízkém východě, kde soupeří o vliv i v zástupné jemenské válce s Íránem. Tomu mimochodem patří osmá příčka s 525 000 vojáků.

iZdroj fotografie: Antônio Milena / Creactive Commons / CC BY

Na sedmém místě se umisťuje Jižní Korea s 600 000 mužů a žen ve zbrani. No není se čemu divit, jde zejména o důsledek stálého válečného stavu a napětí se severním komunistickým sousedem. Severní Korea je v žebříčku dokonce čtvrtá s 1,3 miliony vojáků. Na těchto armádách lze ale jasně ukázat na rozdíl kvality, protože jihokorejská kvalitativně tu severokorejskou mnohonásobně převyšuje. Severní Korea na druhou stranu vyrovnává tento rozdíl pomocí jaderných zbraní.

Lidnaté země s největšími armádami

Na šestou příčku dosahuje další jaderná velmoc, a to Pákistán s celkovým počtem 654 000 vojáků ve zbrani. Početné ozbrojené síly jsou dané nejen velikostí, ale i „výbušností“ regionu a dlouhodobým napětím mezi ním a Indií. Druhá nejlidnatější země světa (Indie) má ve zbrani 1,445 milionu vojáků a zaujímá tak druhou příčku. Kromě Pákistánu má za soupeře i Čínu. Té patří coby nejlidnatější zemi světa první příčka, disponuje s téměř 2,2 miliony jednotek.

Na pátém místě je ruská armáda s celkovým počtem 1,014 milionu vojáků, ačkoli tyto počty mohou být nyní kvůli válce na Ukrajině jiné. Ministr obrany Sergej Šojgu dokonce mluví o plánu navýšit počet vojáků na 1,5 milionu. Nejsilnější armádou světa je sice odborníky označovaná americká, ale v počtu vojáků je až třetí, protože v ozbrojených silách USA slouží 1,4 milionu mužů a žen. Každopádně pokud ve světě bude růst napětí a zbrojní výdaje, dá se očekávat, že vyšší budou i počty vojáků.

Článek Jaké země mají největší armádu? Ta nejpočetnější převyšuje ČR více než 80krát. Vysoký počet však nemusí znamenat největší sílu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ruská platforma pro tanky z Indie

Podle Ruska by pro stavbu tanků mohla Indie využít platformu Armata. A pokud by druhá nejlidnatější země světa byla v pokušení technologii koupit, mohla by to být pro pošramocenou pověst ruských systémů dobrá reklama. Ale vzhledem k tomu, že Rusko sotva nahrazuje současné ztráty na bojišti, bude dodávka jakéhokoliv systému nesmírně pomalá, ne-li nemožná.

O možné spolupráci se jednalo na nedávném rusko-indickém summitu. „Indickým partnerům byly navrženy nové směry spolupráce, včetně stavby obrněných vozidel na bázi platformy Armata podle specifikací zákazníka, zejména proto, že indická armáda plánuje stavbu nového hlavního bojového tanku,“ cituje mluvčí Federální služby pro vojensko-technickou spolupráci Valerii Reshetnikovou agentura RIA Novosti.

Indie už má jeden vroubek

Víceúčelová pásová platforma Armata je základem pro řadu obrněných vozidel. Má jí disponovat i nejmodernější ruská chlouba, tank nové generace T-14, který byl mj. spatřen na Ukrajině. Vojensky jde údajně o technologicky mimořádně vyspělé stroje, které odolají i americkým protitankovým střelám se samonaváděcím systémem Javelin. Sériová výroba tanků s platformou, kterou Rusko nabízí indické armádě, však spuštěna nebyla.

iZdroj fotografie: Unsplash

Podle některých médií má ruská armáda k dispozici pouze několik málo prototypů bitevních tanků. A vzhledem k sankcím západních zemí uvalených na Rusko je otázkou, zda se sériová výroba vůbec rozběhne. Přesto je možné, že Indie bude Armaty chtít. Nasvědčuje tomu i fakt, že se i přes hrozbu sankcí ze strany USA zajímá o vyspělé ruské systémy protivzdušné a protiraketové obrany S-400 Triumf, ačkoliv samotný S-400 moc úspěchu nesklízí.

Článek USA vyhrožuje Indii sankcemi: ta chce stavět nové tanky na moderní ruské platformě Armata a touží i po systému S-400 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nové bitevní vrtulníky vznikají i nadále, například v Indii LCH

Přesto se i dnes kategorie bitevních vrtulníků rozrůstá o nové typy. Jeden z posledních dvou je vrtulník indické provenience, typu HAL LCH, který byl v letošním roce konečně po 12 letech zkoušek zařazen do výzbroje indického letectva. Na základně Jodhpur za přítomnosti ministra obrany Indie Rajnatha Singha proběhl malý ceremoniál, při němž byly první čtyři bitevní vrtulníky zařazeny do výzbroje indického letectva.

To objednalo celkem 65 kusů. Indická armáda objednala dalších až 114 exemplářů. Velmi specifickou vlastností nového indického bitevního vrtulníku je schopnost odstartovat s plnou bojovou zátěží (max. startovní hmotnost 5 800 kg) i ve výšce 5 000 metrů nad mořem. LCH je konstruován jako lehký bitevní vrtulník určený jak pro boj s obrněnými cíli, tak pro útoky na nechráněnou živou sílu protivníka. Je také schopen sloužit i jako průzkumný a hlídkový stroj.

iZdroj fotografie: Uživatel Anand t83 / Creative Commons / CC BY-SA

Základem výzbroje nově zavedeného indického bitevního vrtulníku je francouzský kanón Nexer M621 ráže 20 mm umístěný pod přídí v otočné věžičce, který piloti ovládají pomocí přilbových zaměřovačů. Další výzbroj nese LCH na čtyřech závěsnících pod pomocnými křídly. Jde o různé kombinace řízených a neřízených raket a střel, například protiletecké Mistral 2 nebo protitankové Helina, řízené i neřízené bomby a také granátomety i kulometná a kanónová pouzdra.

Senzorové a zaměřovací systémy vznikaly ve spolupráci s izraelskými firmami. Digitální kokpit zahrnuje i nejnovější přilbové zaměřovače a také systémy pro elektronický boj a průzkum, rovněž nechybí systémy pro ochranu vrtulníku a varovné senzory informující o druhu a směru nepřátelského útoku. Vrtulník pohání dva francouzské motory Turboméca Šakti o výkonu 895 kW každý. S nimi dosahuje kromě vynikajícího dostupu 6 500 m nad mořem maximální rychlosti 265 km/h a doletu 550 km.

Nový italský vrtulník AW249

Dalším novým bitevním vrtulníkem, tentokrát na italském nebi, je vrtulník firmy Leonardo s typovým označením AW249. Ten byl pro změnu objednán italskou vládou v lednu 2017 jako náhrada starších bitevníků Agusta A 129 Mangusta. Prototyp nového stroje poprvé vzlétl letos, 12. srpna 2022. Vývoj stál italský stát údajně 485 milionů eur (přes 12 miliard korun). Zatím má být vyrobeno 48 sériových exemplářů pro italské vojenské letectvo. Stroj byl zpočátku vyvíjen ve spolupráci s polskou a tureckou stranou.

Turci však nakonec vyvinuli svoji pokročilou verzi Mangusty, kterou označili T 929 Atak a kterou nakonec zavádějí do své výzbroje sami. Zato Poláci díky tomu, že jejich továrna PZL-Swidnik je dceřinou firmou společnosti Leonardo, se do programu zapojili nakonec i smluvně v roce 2018. Leonardo Helicopters AW249 je moderní útočný vrtulník. Má být výrazně odolnější a bojově účinnější než Mangusta. V konstrukci jsou integrovány nejnovější dostupné systémy digitální komunikace a systémy detekce bitevního pole.

Kromě jiných schopností bude nový vrtulník schopen na dálku ovládat bezpilotní letadla (UAV) a jeho ergonomie a technické vybavení jsou zaměřeny na výrazné snížení pracovní zátěže pilotů nesouvisející přímo s plněním úkolů bojové mise. AW249 má mít otevřenou architekturu usnadňující integraci systémů od různých dodavatelů palubní avioniky podle požadavků zákazníků. AW249 má být vybaven elektrooptickými komplety senzorů a dalšími systémy obrany, jako je DIRCM ELT\577 QUIRIS a radarový varovný přijímač ELT\162.

Konstruktéři se snaží dosáhnout výrazného zmenšení reálného radarového průřezu a značného potlačení infrastopy. Italské ministerstvo obrany požadovalo jako hlavní výzbroj rotační kanón OTO Melara TM197B ráže 20 mm instalovaný v otočné věžičce pod přídí stroje, zaměřovací systém Rafael Advanced Defense Systems Toplite a integraci střel Rafael Spike z původních bitevníků A129. Vrtulník bude vybaven šesti závěsníky pod bočními křídly, které mohou nést kombinaci střel vzduch-země nebo vzduch-vzduch, neřízených/řízených raket nebo externích palivových nádrží.

Motory General Electric CT7-8E6 o výkonu 1 900 kW (2 500 k) každý umožní novému vrtulníku maximální rychlost 259 km/h, dostup 6 100 m nad mořem a maximální vzletovou hmotnost až 8 000 kg. Zdá se, že nové bitevní vrtulníky ze světového nebe jen tak nezmizí. Jako každý zbraňový systém budou ale samozřejmě závislé nejen na své konstrukci a odolnosti, ale také na míře vycvičenosti své posádky. Koneckonců, to je hlavní poselství výsledků bojů na Ukrajině.

Článek Nové bitevní vrtulníky na světovém nebi, Indie a Itálie uvádějí na trh velmi zajímavé stroje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj trval dlouhá léta

Snahy o konstrukci indického domácího tanku sahají již do 80. let, kdy začala spolupráce se společnosti Krauss-Maffei, která je tvůrcem tanku Leopard 2. První prototyp vznikl v roce 1989. Nutno přiznat, že pak se dostal do klasického indického kolečka, které provází mnohé zbrojní projekty. Testoval se, měnily se specifikace, složitě odstraňovaly nedostatky a navyšovaly se náklady. Vývoj se nakonec podařilo uvést do stádia, kdy mohla začít sériová výroba, ale až v roce 2003.

Jednalo se o tank označovaný jako Arjun MK1. Tento stroj je 58,5 tuny těžký. Jeho rychlost je úctyhodných 70 kilometrů v hodině a dojezd 450 kilometrů. Indická armáda si těchto strojů nakonec objednala 124. To ve srovnání se skutečností, že armáda má ve výzbroji více než dva tisíce T-90 a skoro 2 500 T-72, ukazuje, že šlo v rámci ozbrojených sil jen o velmi marginální objednávku. Ovšem podle domácích testů měly být indické tanky lepší než nejnovější ruské T-90.

Výrazné zesílení pancíře

Vývoj se nezastavil a nyní je na světě nový Arjum MK1A. Ten má mít proti původnímu modelu 89 zásadních vylepšeních. Markantním je značné posílení pancéřování a to jak speciálně vyvinutého kompozitního pancíře KANCHAN, tak dynamického pancéřování ERA nebo nevýbušného NERA. Hmotnost tanku úpravami narostla na 68 tun a maximální rychlost tím klesla na 58 kilometrů v hodině. Ale díky novému odpružení a dalším úpravách je v terénu tank mnohem více pohyblivý. Stejně jako předchozí má čtyřčlennou posádku.

iZdroj fotografie: Anirvan Shukla / Creative Commons / CC BY-SA

Podařilo se také odstranit problémy s hlavním dělem tanku s hladkým vývrtem ráže 120 milimetrů. Tank disponuje výkonnou pomocnou napájecí jednotkou, laserovým zaměřovačem, počítačovým řízením palby i nočním termálním viděním. Z děla je možné odpalovat protitankové řízené střely SAMHO a k dispozici je i nová výkonnější protitanková munice APFSDS. Kromě toho má tank koaxiální kulomet a dálkově ovládaný těžký kulomet umístěný na věži.

Indická armáda si objednala 118 nových MK1A v roce 2021 s tím, že pět jich bude dodáno za prvních 30 měsíců. Již to napovídá, že výrobní kapacity nových tanků jsou oproti potřebám indické armády mizivé. Ta přitom bude potřebovat nahradit minimálně stárnoucí T-72, které se v bojích na Ukrajině ukazují jako ne příliš vyhovující, i když ani T-90 se příliš nepředvedl. Arjun se má stát základem budoucího bezosádkového stroje. Každopádně Indie má i ambice tank vyvážet. Zájem o Arjun údajně projevuje Bahrajn.

Článek Indický Arjun je velmi zajímavý stroj. Země má v plánu tank exportovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tanky T-90 Indie nakupuje přes 20 let

Indie je velkým provozovatelem Tanků T-90. Začala je v Rusku nakupovat v roce 2001. První stroje byly postaveny v Rusku, ale další se pak montovaly přímo v Indii ze zde vyrobených dílů a částí dovezených z Ruska. V současné době Indie provozuje více než 2 000 těchto tanků, které se označují jako T-90S Brishma. Byly zakoupeny ve třech vlnách a liší se. První tanky měly ještě nemoderní litou věž, naopak poslední verze T-90MS má mnoho nových doplňků.

Starší tanky se Indie pokouší modernizovat, aby je udržovala na výši. Moderní silné tankové vojsko potřebuje kvůli svým napjatým vztahům s Pákistánem, se nímž svedla několik střetnutí. Nedobré vztahy má i s Čínou, se kterou se pře o linii hranic. V uplynulých letech se na hranici střetli čínští a indičtí vojáci. I když po sobě nestříleli, používali různé hole a kamení. Během střetů mohlo zahynout i několik desítek lidí.

Nové dělo a pomocná jednotka

Indie chtěla tanky modernizovat sama za pomoci transferu technologií, ale dle všeho zvládá jenom část prací. Proto některé starší stroje poslala do Ruska, kde se o ně měl postarat ruský výrobce tanků Uralvagonzavod. Podle dostupných informací měly dostat novou pomocnou energetickou jednotku, která posiluje jejich výkon. Instalováno mělo být dělo 2A46M-5, jež umožňuje používat výkonnější munici. Nejspíše byl modernizován i systém řízení palby, možná i novější typ reaktivního pancíře.

Indie žádné informace o tom, že by měla s modernizací tanků problém, nepotvrdila. Naopak indický ministr zahraničí v září novinářům tvrdil, jak vše probíhá dobře. Ovšem informace, které pronikly do některých médií, říkají opak. Indie má být kvůli přivlastnění některých jejích strojů Ruskem velmi rozezlena, a tak začala prý vůči tomuto státu uplatňovat smluvní sankce. Pro Rusko může být situace velmi nepříjemná, protože Indie tradičně patřila k největším odběratelům ruských zbraní.

Případná ztráta důvěry tak velkého zákazníka, jako je druhá nejlidnatější země světa, pro ruský zbrojní průmysl může znamenat katastrofu. Pokud je však Rusko opravdu v situaci, kdy mu nezbývá nic jiného, než zcizit na frontu indické zbraně, může to ukazovat zoufalství, v jakém se jeho armáda nachází. Samozřejmě tanky T-90S, pokud navíc prošly modernizací, by patřily k tomu nejmodernějšímu, co by mohlo nasadit. S výjimkou nejnovějších T-90M, kterých je jenom hrstka.

Článek Ruské zoufalství: federace nejspíše ukradla indické tanky T-90S, které měla modernizovat, místo toho ale jezdí na Ukrajině se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stavba začala za druhé světové války

Konstrukce letadlové lodě, která sloužila ve dvou námořnictvech, byla zahájena již za druhé světové války, ale po jejím konci byla přerušena. Až v 50. letech začala loděnice na trupu opět pracovat. Loď byla zařazena do služby v roce 1959 pod jménem Hermes. V té době však neměla skokanský můstek, jenž usnadňuje starty letadel. Ten byl přidán až při přestavbě na začátku 80. let, aby z ní mohly operovat stíhačky Sea Harrier.

Hermes byl tak trochu nechtěné dítě. Britové ho jako nadbytečné plavidlo dokonce v 60. letech nabízeli Austrálii, ale ta nakonec z finančních důvodů odmítla. V roce 1981 se dokonce uvažovalo o jeho vyřazení kvůli nákladům na provoz. Když však Argentina zaútočila na Falklandy a obsadila je, byla letadlová loď jako vlajkové plavidlo poslána s flotilou, aby se podílela na jejich osvobození. Harriery z Hermesu se zasloužily o to, že se argentinské letectvo nemohlo příliš prosadit.

V roce 1987 se z Hermesu stal Viraat

I přes úspěchy v konfliktu se lodě Britové chtěli zbavit, dokonce ji v roce 1984 deaktivovali. V roce 1986 se však dohodli s Indií, která měla o letadlový nosič velký zájem. Loď tak byla o rok později zařazena do služby jako Viraat. Plavidlo se před prodejem rozsáhle renovovalo a během téměř 30leté služby v indickém námořnictvu prošlo několika opravami a modernizacemi. Například získalo nový radarový systém.

iZdroj fotografie: Uživatel Battlecat2017 / Creative Commons / CC BY-SA

Na dnešní poměry byl Hermes neboli Viraat relativně malý. Byl 226 metrů dlouhý a jeho výtlak činil 23 900 tun, což je jen čtvrtinová hodnota velkých letadlových lodí, které slouží v americkém námořnictvu. Dosahoval rychlosti 28 uzlů a mohl uvézt až 2 100 členů posádky a námořních pěšáků. Na své palubě dokázal nést až 26 letadel a vrtulníků. V poslední fázi to bývalo 16 letounů Sea Harrier a deset vrtulníků. Měl protiletadlovou a protiraketovou výzbroj krátkého dosahu a dvě stanoviště systému CIWS.

V roce 2015 se Indie pokusila z lodi udělat muzeum. Dokonce se objevily zprávy, že by z plavidla mohl být hotel a kasino. Ovšem z potřebných 3 milionů dolarů (73 milionů korun), které se pokoušela získat crowfundingová kampaň, se sešla jen desetina. Nakonec byla loď prodána v roce 2020 v aukci. O rok později se její příznivci snažili ji soudně zachovat, ale neuspěli. Navíc v době soudu již bylo asi 40 % plavidla sešrotováno. V muzeu v Alappuzha mají skončit alespoň dvě kotvy.

Článek Hermes bojoval u Falkland, po službě v indickém námořnictvu se z něj mělo stát muzeum, zůstane jen kotva se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pákistán a Indie

Nejžhavější oblastí, kde hrozila vypuknout válka mezi mocnostmi s nukleárními zbraněmi, byl indický subkontinent. Prvním, kdo dosáhl statutu nukleární mocnosti, byla roku 1974 Indie, a to během poeticky nazvaného testu „Smějící se Buddha“. Roku 1998 pak následoval test vodíkové bomby. Podle odhadů má Indie ve svém arzenálu asi 160 nukleárních zbraní.

Pákistánu trvalo 25 let, než svého rivala dohnal. O to více však šokoval svět. Nukleární test „Chagai-II“ se Islámábádu totiž podařilo dokonale utajit. Pákistánský nukleární arzenál roste a dnes se odhaduje na 165 nukleárních hlavic. Na rozdíl od Dillí nedisponuje Pákistán kompletní jadernou triádou, ve které mu stále chybí námořní nosiče atomových zbraní. Případná válka mezi oběma zeměmi by mohla zahubit až 2 miliardy lidí.

iZdroj fotografie: Ministry of Defence of India / Creative Commons / GODL-India

Nejblíže k použití nukleárních zbraní byly obě asijské supervelmoci v roce 1999, kdy probíhal velmi intenzivní pohraniční konflikt a obě strany strašily i bombou. Od té doby se stalo vyhrožování atomem jistým folklórem mezi politiky obou států. Větší obavy však vzbuzuje Pákistán. Země je politicky a ekonomicky velmi nestabilní a existují obavy, že by nejničivější zbraně mohly skončit ve špatných rukou.

Izrael a Írán

Programy obou zemí obestírají tajemství. Izrael oficiálně popírá, že by vlastnil nukleární arzenál. Podle odborníků však země vlastní mezi 80 až 400 atomovými hlavicemi. Není jasné, zda Izrael svoje zbraně otestoval. Spojuje se však se záhadným incidentem Vela v roce 1979 v Indickém oceánu. Celý program byl odhalen až v roce 1985.

Ještě složitější vývoj má za sebou Írán. Civilní nukleární program zahájil Teherán s pomocí USA již v roce 1957. Po pádu Šáhova režimu roku 1979 bylo v programu rozhodnuto pokračovat. Podle hlášení tajných služeb z roku 1984 měli mít ajatoláhové atomovou zbraň do půl roku. Po 38 letech Írán i přes intenzivní snahu (a neustálou sabotáž ze strany Izraele i Západu) bombu stále nemá.  

iZdroj fotografie: Avichai Socher / IDF Spokesperson’s Unit / CC BY-SA 3.0

Co by tedy po zisku nukleárních zbraní Teheránem následovalo? Jeden z nejděsivějších scénářů předpokládá preventivní úder Izraele na íránská nukleární zařízení. Pokud by byla bomba již hotova a použitelná, zřejmě by pak byla proti Tel Avivu použita. To by ovšem vedlo k izraelskému úderu s nedozírnými následky. Nejpravděpodobnější je ovšem prohloubení studené války mezi oběma zeměmi a boj na zástupných frontách.

KLDR proti všem

Dne 3. září 2017 zůstal svět v šoku. Severní Korea provedla svůj první nukleární test. Nebylo to věru ze dne na den. Historie severokorejské atomové bomby začala již v roce 1952 založením Severokorejského fyzikálního institutu. Vývoj si na chabé ekonomice vyžádal velké oběti a vládci KLDR uměli s programem hrát různé zahraničně politické hry.

KLDR vlastní celou triádu nukleárních nosičů. Nejmodernější mezikontinentální raketa Hwasong-15 má dolet 13 000 kilometrů a zasáhne i území USA. Zbraněmi středního a krátkého doletu jsou poté schopny ohrozit bezprostřední sousedy země tedy Japonsko, a Korejskou republiku. Podle odhadů by měla mít KLDR kolem 50–70 nukleárních hlavic.

iZdroj fotografie: Dmitry Ivanov / Creative Commons / CC BY

Pchjongjang patří k nejméně vypočitatelným režimům na světě. Eskalace by však nějaký čas trvala. Japonsko a Soul jsou připraveny čelit raketám sofistikovanými systémy protiletadlové obrany. Je však veřejným tajemstvím, že by obě země zvládly stavbu vlastní bomby během tří měsíců. Nasazení nukleárních zbraní se bojí i Peking. Při hranicích s KLDR je totiž jádro čínského průmyslu, který by byl konfliktem mimořádně poškozen.

Článek Kde hrozí atomové peklo? Ukrajina není jediná, kde hrozí konflikt s nejničivějšími zbraněmi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Záchranné sedačky mohly způsobit katastrofu

Nepříjemný skandál se začal odehrávat kolem vystřelovacích sedaček britské firmy Martin Baker. Problémy způsobuje pyropatrona na vystřelení sedačky z letadla během případného sestřelu. Může se samovolně odpálit, nebo naopak v případě nouze selhat. Námořnictvo a námořní pěchota proto 27. července uzemnily celou svoji flotilu Lockheed Martin F-35 Lightning II. O dva dny později je následovala i USAF.

Nejedná se však jen o F-35 a americké letectvo. Na zemi musí zůstat i F/A-18B/C/D Hornet, F/A-18E/F Super Hornet, E/A-18G Growler, T-45 Goshawk a F-5 Tiger II námořnictva, 203 T-38 Talon a 76 T-6 Texan II. Luftwaffe a RAF musely vyřadit z provozu Eurofightery. V Británii se k vyřazeným typům přidal i T1 Hawk. O tomto problému se vědělo od března, ale začal se řešit až nyní. Celá záležitost proto může přerůst v nepříjemný skandál.

iZdroj fotografie: Chris Lofting / Creactive Commons / GNU

Není to jediná kontroverze kolem supermoderní F-35. Dodávky náhradních součástek především pro motory jsou stále nespolehlivé, a tak je mnoho strojů i kvůli drobným poruchám mimo službu. V minulých letech stroj čelil mnohým technickým problémům, jako byl nestálý tlak v kabině, oslepující „zelená záře“ v hledí přileb pilotů při režimu nočního vidění nebo ztráta neviditelnosti při nadzvukové rychlosti. Tyto problémy však měly být odstraněny.

Trable má i RAF

Velké problémy má i královské letectvo. Vedle odstavených strojů, jež trpěly problémy s vystřelovacími sedačkami, se objevil i jeden velmi kuriózní. Největší letecká základna Luton se během července ocitla mimo provoz. Důvodem byla velká vedra, která v Británii panovala. Při teplotách nad 40 °C se asfalt letiště rozpálil a roztavil natolik, že z něj nešlo bezpečně vést provoz.

Luton je klíčovou leteckou základnu, která zajišťuje obranu země, ale i spojení s britskými jednotkami po celém světě. Jedná se tedy o značnou svízel. Další problém mají i britští výsadkáři. Ti zřejmě na čas ztratí unikátní schopnost seskoku v nízkých výškách (Low Level Parachute – LLP). Na vině bude vyřazení H-130J Hercules ze stavu RAF.

iZdroj fotografie: Uživatel Sheeju / Creative Commons / CC BY-SA

Ten má v příštím roce nahradit 22 Airbusů A440 Atlas. Dosud používané padáky, které dovolovaly výskok z Herculesu z výšky 130 metrů, nemají pro nové stroje certifikát a nejsou na něm vyzkoušeny. Velká Británie proto požádala o pomoc Francii, jež by Albionu měla půjčit své speciální vybavení. Testy nových britských padáků by měly začít letos v srpnu. Zda se ho stihne zavést spolu s A440 a neohrozit výcvik, to není jisté.

Konec legend v Indii

Velký problém řeší i indické letectvo. To po dlouhá desetiletí, konkrétně od roku 1963, používá legendární MiG-21 Bison. V řadách letectva země se jich vystřídalo přes 900 a vedly si velmi dobře. Jednadvacítka indického letectva dokonce jako jediná zaznamenala sestřel ve službách Pákistánu létající americké F-16. Jenže vše má svůj konec, technický stav a morální zastaralost byly do očí bijící.

Navíc se i neúměrně zvýšila nehodovost. V loňském roce indické letectvo ztratilo 5 strojů. Po poslední nehodě letos v červnu Indům došla trpělivost. Poslední čtyři letky, tedy asi 70 strojů, budou v příštím roce při 60. výročí slavnostně vyřazeny. Roku 2027 budou jednadvacítky následovat i podstatně novější MiG-29, kterých Dillí provozuje kolem padesátky.   

iZdroj fotografie: Uživatel Pathfinder.Kilo / Creative Commons / CC BY-SA

Co by mělo MiGy nahradit? Indická vláda již podepsala smlouvu s firmou Hindustan Aeronautics Limited na dodávku 83 víceúčelových strojů Tejas, které by měly být dodány v nejbližších letech. Je vypsaná i soutěž na dalších 114 letadel. Indie také chce investovat až 5 miliard dolarů (120 miliard korun) do projektu vlastního stíhače 5. generace. Ten by však podle expertů poprvé mohl vzlétnout za 10 až 15 let. 

Zdroj: Military

Článek Léto smůly světových letectev. Proč byly vyřazeny tisíce letounů? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sůl mohla narušit potrubí chladícího systému

Podle dostupných informací někdo nezavřel poklop na levé straně zadní části ponorky. Do plavidla pak vniklo veliké množství vody, jež zaplavilo především část pohonu. Dostala se i na potrubí, kterým se pod tlakem vede voda k chlazení jaderného reaktoru. Odborníci se obávali, že slaná voda mohla toto vedení narušit. Pokud by potrubí prasklo, byla by ohrožena nejen posádka plavidla, ale i jaderný reaktor a zbraně na palubě, což by mohlo mít nepředstavitelné následky.

Arihant je prvním plavidlem s jaderným pohonem a balistickými raketami ve výzbroji Indie. Plány na jeho stavbu začaly vznikat již v roce 1984. Je postaven podle ruských ponorek třídy Akula, ale byl prodloužen, aby se do něho vešla raketová výzbroj. S Akulami mělo indické námořnictvo před zavedením Arihantu do služby zkušenosti, protože mělo od Ruska od roku 2011 na deset let pronajatou útočnou ponorku této třídy nesoucí jméno Chakra.

Na vodu byl Arihant spuštěn v roce 2009, ale následovalo sedm let různých zkoušek. Jde o plavidlo, které je 111 metrů dlouhé a na hladině má výtlak kolem 6 tisíc tun. Pohání ho reaktor o výkonu 83 megawatt. Pod hladinou je ponorka schopna dosáhnout rychlosti 24 uzlů, na hladině pak 15 uzlů. Ponořit se může do hloubky 300 metrů. Její posádku tvoří 95 až 100 námořníků.

12 menších nebo 4 větší rakety

Plavidlo má čtyři odpalovací tubusy. Může nést buď zásobu 12 střel K-15, nebo 4 větší střely K-4. Rakety K-15 mají dosah 750 kilometrů a mohou nést jaderné hlavice. Plně v provozu jsou od roku 2018. Větší K4 mohou zasahovat cíle do vzdálenosti 3 500 kilometrů. Zatímco první raketa je určena hlavně k odstrašení Pákistánu, větší má již schopnost zasáhnout i hlavní město Číny, Peking. Kromě toho Arihant disponuje šesti torpédomety ráže 533 milimetrů.

V roce 2017 Indie spustila na vodu sesterskou loď této ponorky, která nese jméno Arighat. Zhruba na začátku roku 2022 měla být připravena nastoupit do služby. Celkem by Indie chtěla postavit až pět ponorek této třídy, nyní je ve výstavbě třetí. Ovšem nad tím, co se v roce 2017 stalo na Arihantu, zůstává rozum stát. Na jaderné ponorky bývají posíláni ti nejlepší z nejlepších členů námořnictva, kteří musí procházet náročným tréninkem. Zapomenout zavřít poklop je do nebe volající neschopnost nebo hloupost spojená s poruchou systému.

Jak se mohlo stát, že člen posádky indické ponorky udělal takovou chybu?

Zdroj: TechInsider

Článek Námořník omylem vyřadil z provozu jadernou ponorku za 75 miliard Kč. Zapomněl zavřít poklop se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z rozkazu Stalina přes řeky i moře

Vývoj nového bojového prostředku, tedy plovoucího tanku, se zahájil vyhláškou ze srpna 1949, přičemž byl svěřen konstrukční brigádě VNII-100 pod vedením Nikolaje Fedoroviče Šašmurina. Konstrukční týmy sídlily v Leningradu a Čeljabinsku. Požadavky byly šibeniční. Vedle obojživelného tanku měl být vyroben i obrněný transportér s co nejvíce shodnými díly a prvky. Prototypy měly být ke státním zkouškám připraveny na konci roku 1950.

A tak začal vznikat Objekt 740, budoucí PT-76 a Objekt 750, tedy BTR-50. Proti Objektu 740 se postavil projekt K-90 moskevské konstrukční kanceláře VRZ-2. Stroje byly hotovy údernickým tempem dokonce dříve, a tak testy mohly být zahájeny již v polovině roku 1950. Ve zkouškách PT-76 klasickou konstrukci K-90 porazil. Ukázal se být nejen modernější, ale i promyšlenější konstrukcí, jež je snadnější na údržbu, a jeho parametry byly ve všech směrech lepší.

iZdroj fotografie: Vladimir Sappinen / Creative Commons / CC BY-SA

Dne 16. srpna 1951 přijala vláda rozhodnutí o přijetí tanku do výzbroje sovětské armády. Stroj dostal označení PT-76 (плавающий танк с 76-мм орудием-plovoucí tank se 76mm dělem). Výroba měla být zahájena ve Stalingradském traktorovém závodě F. E. Dzeržinského. Konstruktéři si zhluboka oddechli. Vznik tanku totiž dozoroval Stalin osobně, protože v letech 1948–⁠1949 probíhal první podobný program, ale tehdy prototypy R-39 a BRT-40 z továrny Somovo č. 112 zklamaly. Konstruktéři a vedení fabriky byli pohnáni k „zodpovědnosti“ a skončili v gulagu.

Cena za rychlost a pohyblivost

PT-76 nebyl velký stroj. Na délku měl obojživelník 6,91 metru, včetně kanonu 7,625 metru, na šířku 3,15 metru a na výšku 2,195 až 2,325 metru (podle verze, výzbroje, atd.). Hmotnost byla pouhých 14,6 tuny. Za vše se ovšem platilo. Cenou v případě PT-76 byl velmi slabý pancíř. Ten byl z válcované homogenní oceli s vysokou tvrdostí. Maximální sílu měla na čele věže a trupu, a to 15 milimetrů, boky měly 13 milimetrů a záď pouhých 6 milimetrů. Posádka byla tedy chráněna před střepinami a palbou pěchotních zbraní. Většímu kalibru však stroj neodolal.

Tank poháněl kapalinou chlazený vícepalivový šestiválec V-6 s výkonem 240 koní při 1 800 otáčkách za minutu. Údržbu motoru usnadňovalo to, že se fakticky jednalo o poloviční tankový motor V-54 z tanku T-54 od společného výrobce podniku BZTM. Údržba byla mnohem jednodušší a dodávky náhradních dílů víceméně nebyly problémem. PT-76 zvládl na silnici až 44 kilometrů v hodině. Speciálně upravený svařovaný trup pro plavbu dovoloval rychlost ve vodě až 5,5 uzlu (10,2 km/h).

i

Ve vodě stroj poháněly dvě vodní trysky. Dojezd na plné 450litrové nádrže byl 240 km. Hlavní zbraní tanku byl kanón D-56 T o síle 76,2 mm. Maximální dostřel kanónu přímou střelbou byl 4 000 metrů, při nepřímé střelbě až 13 000 m, ale při větší vzdálenosti než 1 200 m byl zásah cíle přímou mířenou střelbou spíše věcí náhody a pravděpodobnosti. Pro kanón existovalo 5 základních typů munice od protipancéřové až po tříštivou.

V PT-76 byla zásoba 40 granátů. Vedle kanónu byl spřažený kulomet 7,62 mm SGMT či SPMG s tisícem nábojů. Největší nevýhodou první verze bylo to, že tříčlenná posádka nebyla chráněna proti zbraním hromadného ničení a kanónu chyběl stabilizátor, takže tank nemohl střílet za jízdy. Také omezení bojeschopnosti při nasazení v noci a za špatné viditelnosti dosti vadilo. To se podařilo napravit verzí B vyráběnou od roku 1957, jak později prokázali Vietnamci.

Miláček mariňáků celého světa

Výroba běžela mezi léty 1951 a 1967 a dala celkem 12 000 podvozků. Ve verzi tanku vzniklo pouze 3 039 strojů, výroba samotného tanku PT-76 v SSSR skončila roku 1963. Ostatní z dále vyráběných podvozků se uplatnily jako platforma pro samohybné dělo pro výsadkáře ASU-85, transportéry BRT-50, samohybné protiletadlové dělo ZSU-23-4 nebo i u nás dobře známý protiletadlový systém 2K12 Kub.

Vyvinutý podvozek a korba PT-76 se tak staly de facto technickým východiskem k vývoji prvních obojživelných bojových vozidel pěchoty na světě. Vedle SSSR však běžela výroba samotných PT-76 i v Polsku, údajně až 300 kusů (někdy navíc s protiletadlovým kulometem 12,7 mm na věži) a v Číně. Čínský Typ 63 byl modifikován podstatně více a byl vyzbrojen věží z tanku Typ 62 s 86 mm dělem. Čína vyrobila 1 805 strojů.

i

PT-76 se dostal do výzbroje všech států Varšavského paktu kromě Československa (byl zkoušen jeden exemplář, jenž je nyní v muzeu v Lešanech), které nepoužívalo ani transportér BRT-50 (v ČSSR zkoušený kus je dnes také v Lešanech), protože vyrábělo vlastní alternativu nazvanou TOPAS. Obojživelný tank PT-76 se brzy stal snem námořních pěšáků po celém světě. Z PT-76 se stalo horké zboží a soudruzi ze SSSR neváhali prodávat i do kapitalistické ciziny. Prvními zákazníky byla Indie a Indonésie, jež na začátku 50. let koketovala s komunismem.  

Indonésané nasadili své PT-76 do bojů s čerstvě odtrženou Malajsií roku 1963. Indové pak své stroje použili ve válce s Pákistánem o dva roky později. Indičtí vojáci se brzy stali mistry úderů s obojživelným obrněncem ze zálohy. V dalším konfliktu s Islámábádem se 9. prosince 1971 třem PT-76 podařilo zničit tři pakistánské pontony se 460 vojáky, z nichž 300 zahynulo. O tři dny později se s nimi Ghurkům podařilo obsadit město Boghra, zničit několik pakistánských M24 a ukořistit 55 nákladních vozů.

Proti i za Izrael a ve Vietnamu

Premiéru si na Blízkém východě odbyly „pétečka“ roku 1967 během šestidenní války. Egypťané jich nasadili proti Izraeli 29, z nichž 6 ukořistil protivník. Izraelci postupně pak získali další exempláře, všem strojům vyměnili motory a zařadili je do své výzbroje. Během jomkipurské války v roce 1973 tyto stroje sehrály klíčovou roli. Sedm PT-76 a pět BTR-50 překvapivě 17. října překročily Velké Hořké jezero na Suezu a pronikly do egyptského týlu. Jimi otevřené předmostí v zádech armád nepřítele dovolilo Izraelcům přejít do ofenzivy a donutit Egypt k míru.

Podobně uměl PT-76 překvapit ve vietnamských službách i Američany. Vietkong měl asi nejschopnější logistiku na světě, jež dokázala skrze džungli dostat téměř cokoliv (například i naši Pragu V3S, která na Ho Či Minově stezce sloužila k velké spokojenosti. Američané jednu ukořistili a mají ji ve vojenském muzeu). A tak se skrze Ho Či Minovu stezku podařilo do týlu jihovietnamských a amerických sil „neprostupným terénem“ několikrát dostat i lehké obojživelné tanky PT-76. Když se to povedlo, obránce čekalo nepříjemné překvapení a často i boj o život.

iZdroj fotografie: U.S. ARMY / Public Domain

To se stalo i v noci 3. března 1969, kdy se podařilo Vietnamcům dostat své tanky ke strategicky důležité základně Ben Het. Jednalo se o jedinou tankovou bitvu vietnamské války. Ke smůle Vietnamců jeden z desíti PT-76 najel na minu, což zburcovalo americkou posádku se čtyřmi tanky M48. Dva vietnamské stroje byly vyřazeny a zbylé se musely stáhnout. V roce 1972 se útok PT-76 na stejném místě opakoval. Američané ho poprvé v historii odrazili za pomoci řízených střel BGM-71 TOW z vrtulníku.      

Tankový veterán pro nové tisíciletí

PT-76 byl pro Američany malou noční můrou. Sedmdesát tanků totiž koupili i Kubánci, v případě války se mohly objevit i na Floridě. Havana nasadila své stroje pouze při intervenci v Angole. Američané však dali PT-76 velkou poctu. Po světě se jim podařilo zakoupit několik desítek strojů, které používaly jejich OpFor (nepřátelské jednotky) k výcviku boje s obrněnými jednotkami Varšavského paktu. Americké stroje byly vybaveny motory Caterpillar.

Ač je to překvapivé, více než 70 let od vzniku PT-76 ho stále provozuje 20 zemí. A dokonce je stroj i modernizován. V Rusku vznikl na přelomu tisíciletí PT-76E neboli PT-76-57. Ten je vybaven rychlopalným 57mm kanónem AU-220 s mechanizovaným zásobníkem munice na 20 střel (stejným, jako má ZSU-57-2), noktovizí, stabilizátorem kanónu ve dvou rovinách a novým motorem s výkonem 300 koní, který dává stroji rychlost na zemi až 60 km/h.

iZdroj fotografie: Dinas Penerangan Korps Marinir / Public Domain

Pancéřování nové věže vzrostlo od 23 mm do 35 mm (plášť zbraně), předek stroje od 23 mm do 45 mm, což však dnes už stačí jen na většinu těžkých kulometů. Ostatní části mají pancíř původní tloušťky. Ještě v roce 2006 Námořní pěchota ruského námořnictva dostala 60 modernizovaných strojů. Podle některých údajů ale v roce 2010 byly nakonec všechny PT-76 z výzbroje ruské armády vyřazeny a skončily ve skladech. Nejsou zprávy, zda byla „éčka“ nasazena na Ukrajině.

Další modernizační program „pétéčka“ běží v Indonésii. Ve spolupráci s ukrajinskými firmami byl vyvinut PT-76(M). Největší změnou je nová věž s kanónem ráže 90 mm a nový motor Cummins VT400. Stroj dostal celou řadu nových systémů, včetně aktivní obrany Zaslon-L nebo navigačního systému Bazalt, který má usnadnit plavbu na moři. Válka na Ukrajině celý projekt modernizace minimálně zpomalí, i jeho vznik však dokazuje obrovskou kvalitu PT-76.

Je stále i po 70 letech ve službě PT-76 schopen hodnotné modernizace?

Zdroj: Alexander Koshchavtsev, Jim Kinnear, Fred Koch, PT-76 Schwimmpanzer im Dienste des Warschauer Paktes, Erlangen, 2009.

Článek Obojživelný tank PT-76 nepřátelé říše sovětů nenáviděli. Dokázal si najít skulinu v jejich obraně a útočit ze zálohy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Indie má hlavně tanky T-72 a T-90

Ve výzbroji indických ozbrojených sil je v současné době přes 2 000 tanků T-72, které pocházejí hlavně ze SSSR a Polska. Některé byly modernizovány, ale jak ukazuje konflikt na Ukrajině, ani nejlépe modernizované verze strojů původně sovětské armády proti moderním zbraním nemají dnes mnoho šancí. Ostatně ztráty zaznamenaly i tanky T-90, kterých má Indie také velké množství. Možná právě to dnes vede představitele indické armády ke hledání jiných cest.

iZdroj fotografie: Defence Research and Development Organisation / Creative Commons / GODL

Indie si jako náhradu za staré T-72 plánuje pořídit asi 1 700 nových strojů, což je velmi úctyhodné číslo. Uvažovala o T-14 Armata, ale jejich výroba již roky vázne. Navíc ruské tanky též na Ukrajině nepředvádějí to, co se od nich čekalo. Nyní vychází najevo, že představitelé Indie zřejmě kontaktovali i společnost Nexter, která vyrábí a modernizuje francouzské tanky Leclerc. Sondují možnost, jak místo ruských strojů získat francouzské. Takovéto rozhodnutí by vedlo ke zcela jiné cestě v budoucnosti indických ozbrojených sil.

Indie sice vyrábí i vlastní tanky Arjun, ale těch je ve výzbroji jen malé množství, a navíc se v minulosti potýkaly s mnoha problémy. Nejnovější verze indických Arjunů má hmotnost kolem 67 tun, a to představuje z hlediska logistiky obrovský problém. Tak velikou váhu nedokáže unést mnoho indických mostů, ani indická železnice převoz takovýchto tanků většinou nezvládá. To omezuje možnosti jejich nasazení. Situace se v příštích letech nezmění. Naopak Leclerc váží jen 55 až 57 tun, což je méně než i jiné západní tanky.

Automatické nabíjení Leclercu

Leclerc je vybaven dělem GIAT CN120-26/52 ráže 120 milimetrů o délce hlavně 52 ráží. Na rozdíl od mnoha jiných západních tanků má automatické nabíjení, a proto i tříčlennou posádku, což je varianta, na kterou je indická armáda zvyklá z ruských strojů. Ale na rozdíl od ruských tanků je zde mnohem bezpečněji uložena munice, která by neměla při zásahu a následné explozi zabít posádku a odhodit věž až desítky metrů daleko. Automatické nabíjení umožňuje tanku vypálit až 12 ran za minutu.

Další předností Leclerku, jež souvisí s jeho nižší hmotností, je jeho vysoká pohyblivost. Na silnici dokáže jet rychlostí až 71 kilometrů, v terénu až 55 kilometrů v hodině. Jeho dojezd je 550 kilometrů, s přídavnou nádrží ještě o 100 kilometrů více. Na druhou stranu, kvůli nižší hmotnosti má stroj i slabší pancíř, i když ten je v poslední době významně posilován. Hlavní nevýhodou tanku je vysoká cena, asi nejvyšší ze všech současných, právě dostupných západních strojů.

iZdroj fotografie: Uživatel Rama / Creative Commons / CC BY-SA

Otázkou je, o jaký typ Leclercu by měla Indie zájem, ale pravděpodobně o ten nejmodernější. Nexter na letošní výstavě Eurosatory totiž představil poslední verzi tanku Nexter Leclerc XLR (někdy označovaný jako Leclerc rénové) po rozsáhlé modernizaci stroje, na které se v loňském roce dohodl s francouzskou armádou. Program modernizace XLR představuje pro tank novou etapu. Jde o největší upgrade tanku za více než 10 let.

Nová elektronika a zesílená ochrana

Zahrnuje hlavně propojení informačního a komunikačního systému tanků do systému SCORPION (SICS –⁠ Synergie du COntact Renforcée par la Polyvalence et l’InfovalorisatiON), který slouží k integrovanému propojení jednotek francouzských ozbrojených sil na bojišti v takzvané společné bojové skupině SCORPION (JBG). To má umožnit nová platforma firmy Thales systémů vetronics a nová radiostanice CONTACT (její komerční exportní verze je SYNAPS).

Posílena by měla být i ochrana tanku, a to včetně ochrany proti minám. Na fotografiích z výstavy jsou vidět zesílené protiminové clony, zřetelné jsou přídavné segmentové boční kryty podvozku a prolamované clony zadní části tanku XLR. Tank dostal i dálkově ovládanou otočnou lafetu na tankové věži s kulometem 7,62 mm. Jeho hmotnost však narostla podle některých údajů až na 63 tun.

Upraveno by mělo být i řízení palby a samotný stávající kanón tak, aby stroj dokázal používat nejnovější druhy munice. V minulosti se zvažovala i instalace děla ráže 140 milimetrů, které by tanku poskytlo palebnou sílu schopnou deklasovat každého obrněnce na bojišti. Podle dostupných informací však nejnovější modernizace výměnu zbraně nezahrnuje, i když do budoucna není vyloučená. Francie počítá, že tanky vydrží v aktivní službě minimálně do roku 2040, dokud nebude hotov nový evropský MBT.

Jak hodnotíte úvahu Indie o možnosti opustit tanky ruské konstrukce?

Zdroj: MinNews, DefenceBlog

Článek Indie zvažuje, že si místo tanků T-72 pořídí francouzské Leclerc. Ruské stroje na Ukrajině ukázaly své slabiny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dlouhá vláda Portugalců

Nejvýznamnějším územím patřícím Portugalsku na území dnešní Indie byla Goa, kterou tehdy evropská námořní velmoc dobyla v roce 1510. Země navíc vlastnila několik dalších enkláv a ostrovů. Portugalsku v minulosti obchod z Indií přinášel veliké zisky. Když ale Indie získala v roce 1947 nezávislost na Velké Británii, začali její představitelé požadovat i správu území patřících Portugalsku.

To ovšem vláda pod vedením diktátora Antónia de Oliveira Salazara jednoznačně odmítla. Nepomohly ani pokusy celý problém vyřešit diplomaticky či tlak některých zemí na Portugalsko. V Indii vzniklo i několik organizací, třeba UFG, které se snažily proti portugalské nadvládě organizovat protesty, ale i násilně vystupovat. V roce 1954 tyto organizace obsadily enklávy Dadra a Nagar Haveli ve vnitrozemí bráněné jen nepočetnými policejními jednotkami.

Portugalská vláda reagovala tak, že do Goa a na další území poslala vojenské posily s tím, že mají za každou cenu bránit jakémukoli pokusu o invazi. Mělo zde být více než sedm tisíc členů portugalských ozbrojených sil. V průběhu dalších let jich kvůli problémům v koloniích v Africe, třeba v Angole, muselo část Portugalsko stáhnout a zůstalo jich zde asi 3 300.

Velká indická přesila

Indie měla díky své velikosti nad portugalskými silami mnohonásobnou přesilu. Disponovala nejen dostatečnými lidskými zdroji, ale i dělostřelectvem, tanky, bojovými letadly a námořnictvem včetně letadlové lodi. Situace na začátku 60. let začala eskalovat. Portugalsko chtělo do oblasti poslat námořní posily, těm ale Egypt nedovolil proplout Suezským kanálem.

iZdroj fotografie: Uživatel Chanthujohnson / Creative Commons / CC BY-SA

Shromážděné jednotky indické armády dostaly povel k útoku 11. prosince 1961. Měl začít o šest dní později. Pobřeží u Goa a dalších portugalských enkláv začalo blokovat indické námořnictvo. Přes to a přes zákaz portugalské vlády povolil místní guvernér evakuaci asi 700 civilistů z Goa. Nakonec 18. prosince začalo enklávu ostřelovat dělostřelectvo a Indové útočili ze tří směrů.

Indické letectvo také na portugalské území začalo útočit ze vzduchu. Letouny bombardovaly nejen Goa, ale i oblast Daman severně od Bombaje nebo ostrov Diu. U přístavu Mormugao se pak portugalská expediční loď Afonso de Albuquerque vyzbrojená čtyřmi děly 120 milimetrů střetla s trojicí indických fregat. Byla poškozena a nakonec najela na mělčinu, kde ji posádka zapálila.

Beznadějná situace Portugalců

Na některých místech, například na Diu či ostrově Anjediva Island, se Portugalcům podařilo první útoky indických sil odrazit. Ale brzy jim začalo docházet střelivo, nebo čelili leteckému a dělostřeleckému bombardování, proti němuž byli téměř bezmocní. K večeru 18. prosince začala být situace portugalských jednotek špatná a generální guvernér i přes zákaz z Lisabonu 19. prosince kapituloval. Zajato bylo více než čtyři tisíce vojáků a civilistů.

Goa a další území se nakonec staly součástí Indie. Diktátorský režim Portugalska nikdy anexi neuznal a i přes porážku se snažil vyzývat k povstání proti indické vládě. V roce 1964 dokonce agent portugalské PIDE v Goa zorganizoval sérii pumových atentátů. Neústupnost portugalské vlády také vedla k tomu, že řadu měsíců trvala repatriace zajatých portugalských vojáků.

Během vojenských akcí bylo zabito 22 indických a 30 portugalských vojáků. Portugalsko po porážce zmrazilo veškeré diplomatické styky s Indií. Situace se změnila až v roce 1974, kdy padl Salazarův diktátorský režim. Portugalsko uznalo indickou suverenitu nad obsazenými územími a vztahy se vrátily k normálu.

Kdo měl větší právo na Goa a další území?

Zdroj: Autorský text Víta Lukáše

Článek Indie svedla válku s evropským Portugalskem. To se nehodlalo vzdát nevelkých území na indickém kontinentu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Indie to dříve zkoušela s Ruskem

Indové začali uvažovat o vývoji letadel páté generace poměrně dávno, ale nejprve pouze ve spolupráci s Ruskem. Od roku 2007 začali Indové částečně financovat práce na letounu PAK FA nebo dle indické transkripce v angličtině FGFA (Fighter Aircraft Fifth Generation), pozdějším Su-57, s tím, že po dokončení letounu bude v indických leteckých továrnách vyráběna verze upravená podle indických požadavků. Indie ale nakonec z programu po mnoha problémech odešla.

iZdroj fotografie: Tim Laurence / Creative Commons / OGL

Vzápětí USA začaly naznačovat, že pokud Indie v této oblasti skončí se spoluprací s Ruskem úplně a splní určité podmínky, může dostat letadla Lockheed Martin F-35 Lightning II, případně USA povolí i jejich licenční výrobu v Indii. Indové chvíli lavírovali, ale v roce 2019 oznámili, že se chtějí soustředit na vývoj vlastního „neviditelného“ letounu AMCA (Advanced Medium Combat Aircraft), jehož aktuální fotografii modelu v té době uvolnili do médií.

Přitom program konstrukce vlastního indického stíhače páté generace byl zahájen již v dubnu 2010, kdy indické letectvo oficiálně vydalo své první požadavky na novou domácí stealth stíhačku. Program AMCA byl nejdříve známý jako program Medium Combat Aircraft (MCA) a zpočátku měl za úkol pouze vyvinout dvoumotorové stíhací letadlo, které bude mít některé stealth vlastnosti. V říjnu 2010 na něj indická vláda uvolnila značnou sumu peněz.

V následujících letech se uskutečnily intenzivní testy ve vzduchovém tunelu s pěti typy konstrukcí, přičemž finální návrh letadla byl dokončen v září 2014. Podle dostupných údajů v roce 2015 na projektu od draku až po motory mohlo pracovat kolem pěti tisíc lidí. V roce 2015 byl stanoven start prototypu na rok 2018, pak v únoru roku 2017 byl termín přesunut na rok 2024. Indičtí představitelé vzápětí v roce 2018 oznámili, že první let indické stealth stíhačky z programu AMCA je plánován až na rok 2032.

Představované makety se stále mění

Poté ale přišli v roce 2020 s prohlášením, že perspektivní indický letoun páté generace vzlétne již v roce 2025 a že bude mít i svoji palubní verzi. Tehdy také tvrdili, že jejich nový stroj AMCA, spolu s Tejasem, nahradí MiGy na palubách indických letadlových lodí. Prezentovaný model v poslední podobě z roku 2021 každopádně připomíná více americký typ F-35 než ruský Su-57.

iZdroj fotografie: Uživatel Johnxxx9 / Creative Commons / CC BY-SA

Indové ujišťují svět, že AMCA bude lehčí, obratnější, s lepšími vlastnostmi stealth a levnější než FGFA. Ale vzápětí unikla informace, že stroje AMCA budou zpočátku spoléhat pouze na technologii geometrického stealth, až později budou tato letadla zkonstruována i z materiálů absorbujících radarové vlny. Korunu tomu ale pak Indové nasadili vyhlášením další mezinárodní soutěže o výběr – nového indického palubního stíhacího letounu!

Jak by měl budoucí letoun AMCA vypadat, bylo předmětem postupného vývoje. První značně stylizované obrázky se objevily v roce 2018, pak se třírozměrný model dosti odlišného provedení na veřejnosti ukázal v roce 2019. Ale tehdy představená zmenšená maketa se opět značně liší od nedávno zveřejněné podoby kovového modelu určeného ke zkouškám v aerodynamickém tunelu. Poslední podoba makety ve vojenské indické kamufláži byla představena v roce 2021 na výstavě Aero India.

Letadlo musí mít supercruise

Protože jsme v Indii, konečná verze se samozřejmě může opět v mnoha detailech odlišovat. Zatím by měl mít stroj délku 17,6 metru a rozpětí jeho křídel má být 11,13 metru. Bereme-li za nejpravděpodobnější finální vnější podobu podle makety pro aerodynamický tunel, křídla by měla mít kosočtvercově lichoběžníkový tvar, připomínající dvojitou deltu, a plochu 55 metrů čtverečních. Prázdná hmotnost letounu by měla být kolem 12 tun a maximální vzletová pak 25 tun.

Ale ještě v roce 2018 Indie udávala, že plánovaná maximální vzletová hmotnost letadla AMCA bude 29 465 kg, což je přibližně stejně jako u stíhačky Super Hornet. Ukázalo se však, že jestliže má být letoun schopen zvládnout další podmínku pro letadla páté generace, totiž schopnost tzv. „supercruise“ letu nadzvukovou rychlostí bez přídavného spalování, jeho hmotnost musí být při uvažovaných motorech podstatně snížena, proto ten nový údaj 25 tun.

V první fázi by totiž letadla měla být vybavena americkými motory General Electric F414, které se používají v F/A-18 Super Hornet, v nových verzích Gripenů nebo indickém jednomotorovém stíhači HAL Tejas Mk2. Stroji by měly dodávat maximální rychlost Mach 2,15 s přídavným spalováním a umožnit mu vystoupat do výšky až 20 kilometrů. V pozdější fázi by stíhačka měla dostat motory domácí konstrukce a letoun by měl disponovat motorem se schopností vektorování tahu.

Letadlo bude stealth a disponovat vyspělými systémy

Při konstrukci draku letounu AMCA má být využito speciální titanové slitiny, kterou začal produkovat indický průmysl. Použity mají být i různé kompozitní materiály. Spolu s tvarem letounu a dalšími konstrukčními prvky, jakými je speciálně navržené sání motorů, by měl mít velmi malý radarový odraz, tedy schopnost stealth. Ta je víceméně podmínkou, aby letoun mohl být označován jako stroj páté generace.

iZdroj fotografie: Uživatel Udayblr / Creative Commons / CC BY-SA

Disponovat by měl radarem Uttam AESA, který ale začala Indie vyvíjet až kolem roku 2015, dále sadou přístrojů a vybavení pro elektronický boj a dalšími systémy vyvinutými za použití pokročilých technologií. Co ovšem indický průmysl a jeho vědeckotechnická základna v tomto směru skutečně zvládne, je velkým otazníkem.

Vyzbrojen by měl být dvouhlavňovým kanónem původně sovětské konstrukce Gš-23 ráže 23 milimetrů. Unést by měl až 6,5 tuny užitečného zatížení. Z toho 1,5 tuny ve vnitřních šachtách. Dalších pět tun by muselo být neseno na vnějších závěsnících, ale v tomto případě by letoun přicházel o schopnost stealth. Mezi nesenými zbraněmi by měly být různé typy indických střel vzduch-vzduch rodiny Astra, rakety vzduch-zem včetně nadzvukové Brahmos NG a různé typy přesně naváděné munice.

Předchozí stíhač TEJAS se vyvíjel přes čtyřicet let!

Ačkoli bylo zahájení stavby prototypu oznámeno v tomto roce, střízlivé odhady odborníků předpokládají, že jeho první let se uskuteční nejdříve v roce 2027. Pokud vše půjde dobře, letouny by mohly být vyráběny někdy po roce 2030. Ovšem nad těmito termíny se vznáší mnoho otazníků. Pochybnosti vzbuzuje fakt, že podobné projekty, ale i nákupy výzbroje se v Indii tradičně protahují. Například vývoj stíhacího letounu Tejas trval plných 40 let a stále ještě není zcela u konce.

Na druhou stranu indická strana tvrdí, že v pozdějších fázích vývoje by AMCA měl získat i schopnosti letounů šesté generace. Velkou a důležitou otázkou je, jak si bude schopen indický průmysl poradit s pokročilými technologiemi, které jsou pro letadla páté generace nutné. Ve strojích Tejas je tolik dílů od zahraničních dodavatelů, že se tyto indické stíhačky dají jen s přimhouřením očí označit za domácí stíhací letoun.

Dá se proto předpokládat, že minimálně v prvních fázích realizace projektu AMCA bude muset Indie mnohé z použitých prvků konstrukce a vybavení vyšších technologií opět nakoupit od zahraničních dodavatelů. Nicméně takto ambiciózní projekt, který má jasnou podporu vedení Indie a domácího průmyslu, dokazuje, že vývoj indických zbraní postupuje i v oblasti moderních technologií výrazně kupředu.

Kdy podle vás bude Indie schopna zařadit do výzbroje svůj letoun páté generace?

Zdroj: MilitaryWatchMagazine

Článek Indie ohlásila, že začala stavět prototyp stíhačky páté generace AMCA. Plán je ambiciózní, ale může narazit na spoustu problémů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dodávka strojů byla odsouvána opakovaně

Podle informací, které pod podmínkou zachování anonymity poskytl médiím jeden z představitelů indického ministerstva obrany, pozastavila indická vláda jednání se zprostředkovatelskou společností Rosoboronexport a ruským státním holdingem Russian Helicopters na dobu neurčitou. Indie projevila zájem o nákup vrtulníků Ka-31 z Ruska již v květnu roku 2019, avšak akviziční program čelil kvůli pandemii koronaviru velkému zpoždění.

Zahraniční analytici, znalí situace v Indii, podotýkají, že k tomu mohlo dojít i kvůli známým chronickým problémům s úplatností a nekompetentností na straně indických kontraktorů a politiků. Zásadní roli ve zpoždění obchodu ale podle oficiálních vyjádření indické strany hrály nepřiměřeně vysoké náklady na výrobu vrtulníků. Jednání o akvizici bylo následně obnoveno v únoru 2022 poté, co se obě strany dohodly na fixní ceně 12 miliard korun za 10 vrtulníků Ka-31. Téměř uzavřený obchod však narazil na další zádrhel.

Strany se totiž nedokázaly shodnout na vlastním způsobu platby. Sankce uvalené Spojenými státy a dalšími západními zeměmi na Rusko za jeho agresi proti Ukrajině výrazně ztížily uzavírání mezinárodních obchodů a plateb v přeshraničním platebním styku. Ačkoli Dillí a Moskva i nadála diskutují o způsobech, jak sankce obejít a v bilaterálním obchodu pokračovat, Indii trápí kromě převodu platby ještě jiné obavy.

Vzhledem k rostoucímu tlaku na ruské vojensko-průmyslové podniky panují v řadách indických představitelů pochybnosti o schopnostech Ruska dodržet případný termín zakázky na vrtulníky Ka-31 AEW. A indičtí vládní politici také poněkud sobecky předpokládají, že když trochu počkají, Rusko tlačené sankcemi ještě přehodnotí i cenu a platební podmínky ve prospěch Indie, čehož koneckonců dokázali dosáhnout při nedávných jednáních s Ruskem o dodávkách jeho plynu a ropy pro indický trh, bez ohledu na sankce po útoku Ruska na Ukrajinu.

Ka-31 je výrazně modifikovaný

Indie má momentálně k dispozici celkem 14 vrtulníků Ka-31 AEW, přičemž pořídit potřebuje pro své loďstvo dalších 10. Čtyři pro INSA Vikrant a šest pro nové fregaty indického námořnictva. Tyto celokovové vrtulníky včasné výstrahy mají sloužit námořnictvu jako nepostradatelná součást výstražného radarového systému hladinového loďstva Indie. Jako výrazné modifikace původního stroje Kamov Ka-29, využívaného pro útočné protilodní a protiponorkové mise, jsou určeny pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů pohybujících se v malé výšce nad vodní hladinou, včetně protilodních řízených střel, a hladinových plavidel protivníka.

Jsou schopny předávat informace v reálném čase o zachycených cílech velitelským stanovištím, a to palubním i pozemním, a stíhacím letounům i přímo ve vzduchu. Tato verze původní Ka-29 je typická instalací dalších palivových nádrží uvnitř boků rozšířené přední části trupu (o 500 mm), protažené až ke vzpěrám hlavního podvozku. Vrtulníky Ka-31 jsou vybaveny sofistikovaným přehledovým radarem, díky němuž dokážou odhalit cíle v okruhu až 200 km. 

Nejviditelnější je instalace pohyblivé obdélníkové plošné fázované antény s délkou 5,75 m, plochou 6 m² a rychlostí otáčení 6 ot/min radiolokačního komplexu E801 Oko, jejíž elektronické bloky se nachází uvnitř nákladového prostoru. Anténa je instalována na spodku střední části trupu a v průběhu vzletu a přistání je přiklopena k břichu trupu ve směru podélné osy vrtulníku. Vyklopení nebo sklopení antény radiolokačního komplexu Oko zabere 120 s. V případě nouze lze podtrupovou anténu radaru sklopit manuálně nebo odhodit.

Protažení břicha trupu prostřednictvím široké zaoblené nástavby s úchyty, které zajišťují sklopenou anténu radaru typu Oko, až pod vystouplý „čumák“ dává novému vrtulníku Ka-31 typický vzhled. Kvůli radaru musel být modifikovaný i dvojitý příďový podvozek. Ten je nyní řešen jako zatahovatelný, aby nerušil činnost radiolokátoru. Jeho instalace se nachází na spodku protáhlých aerodynamicky upravených postranních trupových gondol, které ukrývají palubní vybavení. Díky tomu má větší rozchod (2,41 m vs. 1,40 m).

Indie je závislá na ruských zbraních

Konstrukční změnou prošel i hlavní podvozek, lze ho nyní za letu „vytáhnout“ a sklopit jako jakýsi pantograf směrem nahoru a k bokům trupu, jako pevný podvozek totiž také překážel funkci radaru. Stroj dostal novou dvojici motorů typu TV3-117VMAR na místo TV3-117VMA. Motory typu TV3-117VMAR mají vyšší stálý výkon 1 400 kW, tj. 1 900 hp oproti 1 250 kW (1 700 hp) původní motorové jednotky při shodném max. výkonu 1 618 kW (2 200 hp).

Ka-31 potřeboval kvůli vyšší spotřebě elektrické energie také instalaci silnější, a tudíž i rozměrnější pomocné palubní energetické jednotky (APU), která je nyní typu TA-14-31 a nachází se na vrchu zadní části hřbetní nástavby, v oblasti za nosnými rotory. Určení Ka-31 také přineslo záměnu a instalaci pracoviště navigátora/operátora radaru místo pracoviště zbraňového operátora. I oba piloti získali nově vybavené pracoviště s modifikovaným přístrojovým vybavením pilotní kabiny. Jeho součástí se staly dva MFD typu MFI-10-5I a dvě konsole typu PS-3-1I.

#Russia says it’s waiting for a new contract for the Indian Navy’s additional Ka-31 AEW Heli. But they don’t have any idea that the @indiannavy has already got it’s indigenous option with much better range & SAR Imaging capabilities.
E-801M OKO doesn’t even stand against ELM-2022 pic.twitter.com/bS59YxA5eJ

— Arpan Santra (@DarkCruiser12) July 22, 2021

Velitelé indické armády a námořnictva se minulý týden sešli, aby posoudili důsledky rusko-ukrajinského konfliktu na svou bezpečnostní situaci. Rovněž probírali dodávky vojenské techniky z obou válčících zemí. Neustálé odsouvání zakázky na ruské vrtulníky představuje pro indické ozbrojené složky značnou komplikaci. Neboť jak již bylo zmíněno, několik vrtulníků Ka-31 má zaujmout místo na palubě nové letadlové lodi INS Vikrant, která má poprvé vyplout již v červenci.

Kořeny indické závislosti na ruské vojenské technice přitom sahají hluboko do historie. Poslední průzkumy odhadují, že až 90 % vojenského vybavení, zbraní a technických platforem, které má nyní indická armáda ve svém arzenálu, pochází z Ruska. Přičemž téměř 86 % vojenského vybavení a techniky, jež je momentálně v aktivní službě, pochází původně ze Sovětského svazu.

Jak si podle vás stojí Ka-31 ve srovnání se zahraniční konkurencí?

Zdroj: DefenceNews, Military-Today

Článek Indie pozastavila objednávku ruských vrtulníků Ka-31E. Sankce Rusku komplikují mezinárodní obchody se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.