Od minolovky k víceúčelovému nosiči

Třída Neštin vznikla v jugoslávské éře jako říční minolovec s výtlakem kolem 77–84 tun, délkou 27 metrů a šířkou 6,5 metru. Pohon zajišťují dva dieselové motory, každý o výkonu 191 kW. Původní výzbroj tvořily 20mm kanóny, přenosné protiletadlové střely Strela-2M a minolovné vybavení. Elektronika odpovídala své době: navigační radary generace Decca, analogové spojení.

Srbsko po rozpadu Jugoslávie postupně přeznačilo minolovce na víceúčelová říční plavidla (RVB) a rozšířilo jim úkolový profil: kontrola říční dopravy, palebná podpora pozemních sil, přeprava, pátrání a záchrana. Samotné přeznačení ale ještě neznamenalo modernizaci. Ta přišla až v posledních letech a u Titelu proměnila prakticky celou bojovou, senzorovou a komunikační vrstvu plavidla.

Co na Titelu identifikovali analytici

Srbské ministerstvo obrany při červnové prezentaci potvrdilo modernizaci bojových, průzkumných, navigačních a manévrovacích schopností, nové radarové vybavení, protidronové prvky, úpravy výzbroje, ochrany posádky, komunikací, pohonu i energetiky. Konkrétní modely ale nevyjmenovalo. Detailnější obraz přinesla až odborná analýza srbského portálu Tango Six, která na záběrech z vojenské přehlídky „Snaga jedinstva“ identifikovala:

• Radar RPS-42 – krátkodosahový taktický 3D radar západního původu pro protivzdušný a protidronový dohled. Technologicky odpovídá moderním standardům NATO, srbská přidaná hodnota spočívá v jeho integraci na vlastní platformu.
• Protidronový systém Kobac-3 – domácí řešení rodiny Kobac. Veřejně popsaná přenosná varianta Kobac-3-PR automaticky detekuje a neutralizuje malé drony, pracuje v pásmu 400–6 000 MHz přes pět rušicích modulů (400–500, 800–1 000, 1 164–1 610, 2 200–2 500 a 4 900–5 900 MHz), každý o výkonu 15 W. Na lodi může jít o integračně upravenou verzi téže rodiny.
• Protiletadlové řízené střely Strela-10 – sovětský systém krátkého dosahu (dosah přibližně 5 km, dostup kolem 3,5 km) s infračerveným naváděním, stále široce používaný v regionu.
• Protitankové řízené střely 9M14 Maljutka – střely první generace s ručním naváděním (MCLOS) a dosahem kolem 3 km, v říčním kontextu využitelné proti lehce opevněným břehovým cílům nebo malým plavidlům.
• Dálkově ovládané zbraňové stanice (DUBS) – umožňují obsluhu palných zbraní bez vystavení střelce na palubě.
• Dálkově řízený ozbrojený vodní skútr – malý bezosádkový prostředek pohybující se těsně u hladiny, zřejmě určený pro průzkum, krytí přiblížení ke břehu nebo odvedení palby od mateřské lodi. Přesná technická konfigurace zveřejněna nebyla.

Důležité upozornění: tyto identifikace vycházejí z pozorování parádních a prezentačních záběrů, nikoli z oficiálního technického listu ministerstva. Srbská strana důvody nezveřejnění detailního seznamu nekomunikovala; pravděpodobně jde o kombinaci operační zdrženlivosti a PR strategie, která ukazuje schopnost, aniž by odhalovala přesnou konfiguraci.

Říční loď v éře dronů

Proč Srbsko investuje do říční flotily právě teď? Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, dramaticky zvýraznila roli dronů, protidronových systémů, distribuovaných senzorů a levnějších nosičů zbraní. Srbská Rečná flotila, brigádně pojatá součást pozemní armády se sídly v Novém Sadu, Bělehradě a Šabaci, operuje na Dunaji, Sávě, Tise, Begeji a přidružených kanálech. Nejde o námořnictvo v klasickém smyslu, ale o sílu určenou ke kontrole vnitrozemských vodních cest, zajištění přechodů řek pro pozemní jednotky, pátrání a záchraně i pomoci civilním orgánům při povodních a katastrofách.

Srbská Národní bezpečnostní strategie výslovně staví na suverenitě, územní celistvosti a vojenské neutralitě. Konkrétního protivníka nejmenuje. Modernizace Titelu tak zapadá do širšího vzorce: levně zvýšit bojovou hodnotu starších platforem, reagovat na lekce z dronového bojiště a udržet kontrolu nad vlastními řekami. Dne 7. února 2025 ministr obrany při návštěvě flotily hovořil o plánovaných významnějších investicích do říčních sil; Titel je zřejmě prvním viditelným výsledkem.

Kde stojí Titel ve srovnání s okolím

Titel není ani těžký říční monitor, ani rychlý útočný člun. Jeho nika je jinde: levnější víceúčelový nosič senzorů, rušení a lehčích střel.

Pro srovnání: rumunský dunajský monitor třídy „Mihail Kogălniceanu“ má výtlak 522 tun, délku 52 metrů a nese těžkou kanónovou i raketovou výzbroj. Titel se svými zhruba 80 tunami a 27 metry hraje v úplně jiné váhové kategorii. Na opačném konci spektra stojí ruský rychlý člun BK-16 s výtlakem pouhých 20,5 tuny a rychlostí 42 uzlů (asi 78 km/h), koncipovaný jako úderný výsadkový prostředek, ne jako senzorová platforma.

Právě v tom je pointa srbského přístupu. Titel nesoutěží s těžkými monitory o palebnou převahu ani s rychlými čluny o manévrovatelnost. Starý dunajský trup slouží jako plovoucí základna pro moderní senzory a protidronovou vrstvu, něco, co těžké monitory z devadesátých let nemají a rychlé čluny nemohou nést. Dne 8. května 2026 Srbsko a Rumunsko společně cvičily na Dunaji zastavování podezřelých plavidel a záchranné manévry, což ukazuje, že říční síly v regionu plní i stabilizační roli daleko za hranicemi klasického boje.

Signál z Dunaje

Jedna modernizovaná osmdesátitunová loď bezpečnostní rovnováhu na Balkáně nepřeklopí. Titel ale ukazuje trend, který přesahuje srbské hranice: i říční síly začínají dostávat protidronovou vrstvu, bezosádkové doplňky a modulárnější výzbroj. Balkánské armády už neřeší jen tanky a dělostřelectvo, řeší, jak přenést lekce z ukrajinského bojiště na vlastní řeky a vnitrozemské komunikace.

Starý trup ze sedmdesátých let, na kterém sedí západní radar, domácí rušička a sovětské střely vedle bezpilotního skútru. Přesně tak vypadá pragmatická obrana státu, který si nemůže dovolit stavět od nuly, ale odmítá zůstat v minulé generaci.

Článek Srbsko proměnilo minolovku v říční bojový stroj: RML-332 Titel nese protidronové systémy, rakety i bezpilotní skútry se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Minolovač z třicátých let, který přežil všechny ostatní

Kýl T-8 Čekan položili v sovětských loděnicích v prosinci 1936. Na vodu šel v březnu 1938, do služby vstoupil v listopadu téhož roku. Šlo o jednu z desítek minolovek rodiny Fugas, robustních plavidel projektovaných pro ochranu sovětských přístavů a konvojů. Většina z nich nepřežila druhou světovou válku, zbytek Sovětský svaz po válce postupně sešrotoval.

T-8 měl jiný osud. Do Severní Koreje přešel v prosinci 1953, tedy až po hlavní bojové fázi korejské války. Podle databáze Navypedia ho KLDR provozovala nikoli jako minolovku, ale jako hlídkovou loď, s nižším operačním tempem, než jaké by zažil v oceánském nasazení. Právě to mu patrně prodloužilo život o celé dekády.

Formulace „poslední svého druhu“ vyžaduje upřesnění. T-8 je poslední veřejně potvrzený a znovu doložený exemplář Project 53 na světě. Kolem sesterské lodi T-2 se otevřené zdroje rozcházejí: starší databázové přehledy ji ještě vedly jako existující, novější analýzy ji pokládají za zmizelou. Fyzická přítomnost T-8 ve Wonsanu v září 2026 ale jeho přežití potvrzuje jednoznačně, byť specializované přehledy ho formálně vedou jako vyřazený od roku 2005.

Záměrný symbol, ne náhodný záběr

Severní Korea loď v záběru neukázala omylem. KCNA ve svém textu k ceremonii výslovně napsala, že přístav Wonsan „ukazuje minulý i současný vývoj“ námořních sil. Součástí akce byla i výstava válečné techniky a fotografická expozice dějin námořnictva. Pchjongjang tedy vědomě postavil vedle sebe symbol svého sovětského začátku a symbol své současné raketové ambice.

Samotné jméno T-8 Čekan přitom severokorejská strana nikdy veřejně neuvedla. Identifikaci dodali analytici ze specializovaných vojenských webů, kteří loď rozpoznali na oficiálních fotografiích podle tvaru trupu a nástavby. Podle sekundárně citované stopy z open-source analýz kotvil T-8 ještě kolem roku 2000 ve Wonsanu poblíž zajatého amerického špionážního plavidla USS Pueblo, další symbolicky nabité místo.

Kang Kon: od havárie k raketové platformě

Torpédoborec, vedle kterého minolovka stála, má sám o sobě dramatický příběh. Kang Kon je druhá loď třídy Čche Hjon a při prvním spuštění na vodu v květnu 2025 se převrátil. Přesto ho Severní Korea opravila, v červenci 2026 provedla zbraňové zkoušky a v září uvedla do služby.

Parametry jsou na severokorejské poměry bezprecedentní:

Vizuálně nejde jen o generační rozdíl. Je to skok od pomocné hlídkové lodě k raketové úderné platformě, kterou KCNA sama zařadila do „státního systému jaderné protiakce“. Kim Čong-un u první lodě třídy hovořil o předběžném úderu, oceánských operacích, každoroční stavbě dalších kusů a o plánech na jadernou ponorku.

Průlom, ale ne parita

Jak si Kang Kon stojí ve srovnání se světem? Rozměrově a koncepcí už připomíná moderní víceúčelový torpédoborec, nikoli klasickou severokorejskou pobřežní loď. Analytici z CSIS Beyond Parallel ho hodnotí jako průlom a posun od čistě pobřežního charakteru k ambicióznějším hladinovým schopnostem.

Zároveň ale „téměř jistě“ zaostává za moderními torpédoborci Jižní Koreje nebo NATO. Jihokorejské torpédoborce třídy Sedžong Tewang (KDX-III) nesou osvědčený systém Aegis s radarem AN/SPY-1D, disponují 128 buňkami VLS pro střely SM-2 a střely s plochou dráhou letu Hjunmu a mají za sebou roky integrovaného cvičení s americkým námořnictvem. Kang Kon má na papíře srovnatelný počet odpalovacích šachet, ale chybí veřejně doložená dlouhodobě ověřená integrace senzorů, protivzdušné obrany, protiponorkových systémů i datových sítí. Síla na papíře a síla v prověřené službě jsou dvě odlišné věci.

Pro regionální rovnováhu to přesto není zanedbatelné. Pchjongjang už nemá jediný demonstrátor nové třídy, ale dvojici platforem rozdělenou mezi východní a západní loďstvo. Celkovou námořní nadvládu spojenců USA, Jižní Koreje a Japonska to neobrací, ale komplikuje plánování protivníka, zvlášť v kombinaci s jadernou rétorikou.

Co scéna ve Wonsanu skutečně říká

Obraz T-8 Čekan vedle Kang Konu funguje jako nechtěný rentgenový snímek severokorejského námořnictva. Režim chtěl vyprávět příběh kontinuity, od prvních sovětských lodí k vlastní raketové flotile. Jenže tentýž záběr odhaluje, jak extrémní je propast mezi několika novými špičkovými kusy a historickým zbytkem. Modernizace je reálná, ale koncentrovaná do jednotek platforem, ne rovnoměrně rozlitá po celé flotile.

Minolovač o výtlaku menším než velký rybářský trawler vedle raketového torpédoborce s ambicí jaderného odstrašení. Pchjongjang to nazval ukázkou vývoje. Analytici v tom vidí spíš nejupřímnější portrét flotily, která se snaží přeskočit osmdesát let najednou.

Článek Severní Korea ukázala 90 let starou sovětskou minolovku vedle nového torpédoborce. Je poslední svého druhu na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Malá loď, velká katastrofa

Varjagin byl osobně-nákladní parník o výtlaku pouhých 950 tun. 7. října 1906 vyplul z Vladivostoku směrem do zátoky Kangauz (dnešní Suchodol) s více než dvěma stovkami cestujících a smíšeným nákladem. Na palubu nastoupil i úředník s ozbrojeným doprovodem, který převážel hotovost. Podle dobového listu Dálnij Vostok šlo o zlaté mince v hodnotě kolem 60 tisíc tehdejších rublů. Kondratjuk ve svém vyjádření pracuje s nižší částkou, 40 tisíc rublů, a mluví obecněji o „cenném nákladu“. Přesná suma se dnes ověřit nedá, archivy se rozcházejí. Jisté je, že loď vezla víc než jen pasažéry.

K výbuchu došlo ještě téhož dne. Vyšetřování dospělo k závěru, který příběhu přidává hořkou ironii: Varjagin nenarazil na japonskou minu, ale na ruskou. Zůstala v oblasti po rusko-japonské válce, která skončila rok předtím. Loď šla ke dnu rychle. Počet obětí se v různých zdrojích liší, ale šlo o desítky lidí.

Vrak, který nikdo neztratil

Na rozdíl od klasických pokladových legend typu „nikdo neví, kde loď leží“ je příběh Varjaginu jiný. Jeho poloha byla v paměti regionu přítomná prakticky nepřetržitě. V polovině desátých let 21. století byl vrak znovu lokalizován a zdokumentován potápěči spolupracujícími s Ruskou geografickou společností.

Co našli, vypadalo ale jinak, než čekali. Trup je po více než století pohlcený ilovým masivem až po palubu. Vstupy do podpalubí jsou neprůchodné. Kondratjuk popisuje situaci bez příkras: dostat se k nákladu by znamenalo nasadit speciální injektory a provádět dlouhodobý podvodní odkryv, který připomíná spíš ražení štoly než běžný potápěčský průzkum. Hledat zlato na Varjaginu podle něj „už sotva dává smysl“.

První pokusy o průzkum přitom narážely na překážky už krátce po válce, kombinace hloubky, tehdejších technických limitů a přítomnosti lidských ostatků ve vraku odrazovala jednu expedici za druhou.

Kolčakovo zlato a síla legendy

Jméno Varjaginu se v populárních textech občas splétá s jiným, mnohem slavnějším příběhem, s takzvaným Kolčakovým zlatem. Alexandr Vasiljevič Kolčak byl admirál carského námořnictva, polární badatel a v letech 1918–1920 vůdce bílého hnutí, který se prohlásil „nejvyšším vládcem Ruska“. Při ústupu přes Sibiř převážel ve svém vlaku část imperiálních zlatých rezerv. V lednu 1920 ho v Irkutsku vydala československá legie protivníkům a Kolčak byl popraven. Co se stalo se vším zlatem, dodnes není jasné, a právě z té mlhy se rodí legendy o potopených lodích v přímořských vodách.

Kondratjuk ale upozorňuje, že spojení Varjaginu s Kolčakovým zlatem nemá v archivech oporu. Varjagin se potopil v roce 1906, dvanáct let před začátkem občanské války. Zlaté mince na palubě byly běžnou hotovostní zásilkou, ne částí carského pokladu. Legenda je atraktivní, ale fakta ji nepodporují.

Zákon, který chrání i to, co nedokáže pojmenovat

I kdyby se našel investor ochotný financovat podvodní odkryv, narazil by na právní zeď. Podle článku 243.2 ruského trestního zákoníku je nelegální vyhledávání a vyjímání archeologických předmětů pod vodou trestným činem; za kulturní vrstvu se považuje vrstva v zemi nebo pod vodou se stopami lidské existence staršími než sto let. Hrozí pokuta až milion rublů (zhruba 250 tisíc korun) nebo odnětí svobody až na šest let.

Legální cesta existuje jen přes takzvaný otevřený list, státní povolení pro práce na archeologickém dědictví. Jenže odborníci citovaní ruskými parlamentními médii už v roce 2017 upozorňovali, že samotný pojem „podvodní kulturní dědictví“ v ruském právu pořádně neexistuje a Rusko neratifikovalo ani příslušnou úmluvu UNESCO z roku 2001. Vraky jako Varjagin tak visí v právním vakuu: jsou chráněné, ale nejsou jasně definované.

Problém, který neřeší čas

Varjagin je učebnicový případ vraku, který se neztratil v mapě, ale v sedimentu. Každý rok přibývá další vrstva ilu, další centimetry mezi palubou a jakoukoliv nadějí na přístup k nákladu. Kondratjuk to shrnuje střízlivě: místo je známé, přístup k němu ne.

Zlaté mince za desítky tisíc carských rublů tak zřejmě zůstanou tam, kde jsou, dvacet pět metrů pod hladinou Japonského moře, zapečetěné ve vraku, který pomalu přestává být lodí a stává se součástí mořského dna.

Článek Ruský vědec potvrdil, že na dně Japonského moře leží loď se zlatem. Sto let ji nikdo nedokázal vyzvednout a možná už je pozdě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Deset člunů pro řeky a pobřeží

Švédská pobřežní stráž Kustbevakningen předá Ukrajině deset plavidel ve dvou kategoriích: pracovní čluny a vysokorychlostní čluny. Konkrétní třídy, délky, pohonné jednotky ani evidenční čísla švédská vláda nezveřejnila. Známý je účel: vodní záchranné operace, odminování říčních koryt, vlečení a přeprava materiálu i osob. Příjemcem je ukrajinská Státní záchranná služba SESU, nikoli námořnictvo.

Pro orientaci: nové pracovní čluny, které si Kustbevakningen pořizuje jako náhradu, mají délku kolem 8,5 metru, nové vysokorychlostní náhrady pak 11,5 až 13,5 metru. Darované kusy budou předány ve stávajícím stavu, pouze po odstranění identifikačních znaků a demontáži vybavení specifického pro švédské státní úřady. To naznačuje relativně krátkou přípravu před odesláním, přesné datum dodání ale zveřejněno nebylo.

Nejde přitom o první švédské lodě mířící na Ukrajinu. Stockholm už dříve poskytl bojové čluny CB90, rychlá útočná plavidla o délce přibližně 15 metrů, schopná přepravit až 21 vojáků a dosahující rychlosti kolem 74 km/h (40 uzlů). Nynější dar je jiné povahy: zapadá do civilně-záchranné a říční linie podpory, ne do útočné. Právě proto míří k záchranářům, ne k námořníkům. Na zaminovaných řekách a v záplavových oblastech, kde Ukrajina po více než čtyřech letech války bojuje s následky ničení infrastruktury, je potřeba těchto plavidel akutní.

Miliardy na protivzdušnou obranu, jak se počítají

Samotný nový balíček přes 270 milionů švédských korun (zhruba 630 milionů Kč) nezní jako „miliardy“. Klíč je v součtu. Z této částky putuje dalších 14 milionů dolarů do mechanismu PURL (Prioritised Ukraine Requirements List). Jde o americko-natovský nástroj, přes který spojenci financují nákup kriticky potřebné americké výzbroje a munice pro Ukrajinu. Švédsko do něj přispělo už popáté a celkový švédský příspěvek tak dosáhl 552 milionů dolarů, tedy zhruba 13 miliard Kč.

A právě PURL je kanál, kterým tečou peníze na protivzdušnou obranu. Podle NATO tento mechanismus od svého spuštění v létě 2025 zajistil přibližně 75 % střel pro ukrajinské baterie Patriot a 90 % střel používaných v dalších systémech protivzdušné obrany. Ke konci června 2026 se spojenci zavázali financovat přes PURL více než 6 miliard dolarů amerického materiálu. Mechanismus funguje tak, že Ukrajina definuje priority, NATO a USA z nich sestavují balíčky, spojenci je financují a americká vláda zajišťuje dodávku. NATO koordinuje doručení, ale samo nenakupuje, reálným pořizovatelem je Washington.

Švédsko v tomto žebříčku není na špici. Ukrajinská vláda v červenci 2026 uváděla jako největší přispěvatele Norsko s 1,36 miliardy dolarů, Nizozemsko s 1,16 miliardy a Německo s 900 miliony. Švédsko s 552 miliony je v evropské špičce, ale pod úrovní skandinávského souseda. Pro zemi s necelými jedenácti miliony obyvatel je to nicméně mimořádný závazek. Celková švédská pomoc Ukrajině od února 2022 dosáhla podle vládního souhrnu kolem 156 miliard švédských korun, z toho 128 miliard vojenské.

Rusko platí stále víc za stále méně

Kontrast s Moskvou je číselně tvrdý. Podle dat ruského ministerstva financí, která cituje agentura Interfax, dosáhl federální rozpočtový deficit za leden až červenec 2026 hodnoty 6,455 bilionu rublů. Celoroční plán přitom počítal s deficitem 3,786 bilionu rublů; Rusko tedy za sedm měsíců překročilo celoroční plánovaný schodek o více než 70 %.

Příjmy z ropy a zemního plynu, tradičně páteř ruského rozpočtu, ve stejném období meziročně klesly o 16,8 %. Likvidní část Fondu národního blahobytu, tedy ta část rezerv, kterou lze rychle použít, činila k 1. srpnu 2026 pouhých 3,693 bilionu rublů, tedy 1,6 % HDP. Ruská centrální banka po červencovém zasedání sice snížila základní úrokovou sazbu, ale stále ji drží na 14 % a sama hovoří o expanzivnější fiskální politice, která zvyšuje tlak na ekonomiku.

Neznamená to, že Rusko zítra přestane válčit. Moskva má stále schopnost přesměrovávat zdroje, zvyšovat daně a tisknout dluh. Ale manévrovací prostor se zužuje. Každý měsíc války stojí víc a finanční polštář je tenčí. Zatímco Švédsko a další spojenci přidávají peníze do konkrétních schopností (střel Patriot, záchranných člunů, munice), Rusko musí financovat celou válečnou mašinérii z rozpočtu, který se rozjíždí od plánu stále rychleji.

Český kontext: jiná cesta, stejný cíl

Česká republika se v PURL neprofiluje jako přímý finanční tahoun. Její přístup stojí na vlastní muniční iniciativě, která funguje paralelně: nakupuje velkorážovou munici globálně, mimo americký průmysl i mimo tradiční natovské dodavatele. Podle českého ministerstva obrany má být do konce října 2026 v jejím rámci dodáno přes 1,4 milionu kusů velkorážové munice. PURL a česká iniciativa se tak doplňují: zatímco PURL otevírá cestu k americkým systémům protivzdušné obrany, Praha zásobuje Ukrajinu tím, co se na frontě spotřebovává v největších objemech, dělostřeleckými granáty.

Proč na tom záleží

Švédský balíček z konce srpna 2026 není sám o sobě zlomový. Deset záchranných člunů válku neotočí a 14 milionů dolarů do PURL je kapka v šestimiliardovém fondu. Síla je ale v soustavnosti. Stockholm přispívá popáté, pošesté, podesáté, a pokaždé cílí na to, co Ukrajina akutně potřebuje. Protivzdušná obrana bez průběžného doplňování střel slábne během týdnů. Zaminované řeky bez člunů pro pyrotechniky zůstávají neprůjezdné.

Na druhé straně fronty stojí ekonomika, která za prvních sedm měsíců roku utratila víc, než plánovala za celý rok. Malá severská země přidává schopnosti. Velká východní mocnost přidává dluhy.

Článek Zatímco Rusku dochází peníze, Švédsko posílá Ukrajině 10 rychlých člunů pobřežní stráže a miliardy na protivzdušnou obranu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sedm lodí za zlomek ceny novostavby

Bulharský parlament ratifikoval v srpnu 2026 smlouvu na převzetí tří konkrétních nizozemských minolovek: HNLMS Zierikzee (M862), HNLMS Willemstad (M864) a HNLMS Schiedam (M860). Současně schválil memorandum o převodu dalších čtyř plavidel z belgického a nizozemského námořnictva. Součástí balíčku jsou i náhradní díly, výcvikové zařízení pro posádky a doplňkové vybavení, tedy vše, co Sofia potřebuje k rychlému zavedení lodí do služby.

Samotná plavidla Bulharsko získává bez pořizovací ceny. Platí ale za jejich obnovu, údržbu a znovuuvedení do plných schopností, a to se stropem až šest milionů eur na jednu loď. Celkem tedy až přibližně miliarda korun. Za tyto peníze země získá sedm NATO-kompatibilních platforem. Pro srovnání: nová generace belgicko-nizozemských minolovek třídy Vlissingen s bezosádkovou architekturou stojí řádově víc a dodávky běží až do roku 2030. Bulharsko by na ně čekalo roky a zaplatilo násobek.

Co umí minolovky třídy Tripartite

Lodě rodiny Tripartite, v nizozemské službě označované jako třída Alkmaar, vznikly jako společný belgicko-francouzsko-nizozemský projekt. Jejich základní parametry mluví jasně:

• Délka: 51,5 metru
• Výtlak: 543 tun
• Maximální rychlost: 13 uzlů (přibližně 24 km/h)
• Sonar: Thales 2022 Mk III (u modernizovaných kusů)
• Protiminové systémy: jednorázové drony SeaFox, dálkově ovládané podvodní prostředky Double Eagle
• Bojový řídící systém: Atlas IMCMS

Trup je vyroben z kompozitních materiálů s nízkou magnetickou signaturou, aby loď sama neaktivovala magnetické miny. Jde o klasickou koncepci s přímým přiblížením k hrozbě, kdy loď se přibližuje k minám a neutralizuje je pomocí palubních systémů a potápěčů.

Oproti tomu nová generace rMCM/Vlissingen, která Tripartite nahrazuje, pracuje zcela jinak. S délkou 82,6 metru, výtlakem 2 800 tun a posádkou pouhých 33 lidí funguje jako plovoucí velitelské centrum. Místo přímého přiblížení k minám vysílá dvojici bezosádkových hladinových plavidel, autonomní podvodní prostředky (AUV), vlečené sonary a drony. Posádka zůstává v bezpečné vzdálenosti. Je to technologický skok, ale také cenový. Bulharsko si zvolilo dostupnější cestu, která mu dává schopnost hned, ne za pět let.

Jak se stejné lodě osvědčily u Ukrajiny

Minolovky se osvědčily Ukrajině proti Rusku. Realita je nuancovanější, ale podstata sedí. Belgie a Nizozemsko v červnu 2025 předaly Ukrajině první dvě minolovky stejného typu. Ukrajinské posádky prošly intenzivním výcvikem pod belgickým a nizozemským vedením, lodě byly začleněny do budované NATO-interoperabilní protiminové eskadry a zapojily se do cvičení Sea Breeze zaměřeného na vyhledávání min, práci s výbušninami, potápěčské operace i nasazení bezosádkových systémů.

Nizozemský ministr obrany Ruben Brekelmans při slavnostním předání výslovně uvedl, že lodě mají pomoci držet otevřené černomořské přístavy, chránit námořní trasy klíčové pro ukrajinskou ekonomiku a přispět k tomu, aby bylo Černé moře „otevřené a svobodné“. Lodě zatím operují z britského Portsmouthu a připravují se na den, kdy se znovu otevře průchod Bosporem do Černého moře.

Veřejně doložené „osvědčení“ tedy spočívá především ve výcviku, budování interoperability a přípravě na systematické odminování, nikoli v transparentně popsaných bojových akcích přímo proti ruským cílům. To ale neznamená, že jde o prázdný pojem. Minová hrozba, kterou vytvořila ruská válka trvající už více než čtyři roky, je reálná a tyto lodě jsou navrženy přesně k jejímu řešení.

Miny v Černém moři: ne teorie, ale každodenní realita

Bulharské námořnictvo od začátku ruské invaze zničilo šest driftujících min ve svých vodách. Společně s Rumunskem a Tureckem pak tyto tři černomořské státy NATO do dubna 2025 odhalily a zneškodnily devatenáct min. Přesný celkový počet min v Černém moři veřejně znám není, ale samotná existence trilaterální protiminové skupiny MCM Black Sea a její opakované aktivace (do léta 2026 jich bylo deset) potvrzují, že nejde o teoretický problém.

Bulharsko už má s tímto typem lodí zkušenost. Minolovka Struma, převzatá dříve ze stejné rodiny, se od roku 2024 zapojuje do rotací MCM Black Sea a plní protiminové úkoly v regionu. Sedm nových plavidel tuto kapacitu zásadně rozšíří, z jedné aktivní minolovky na flotilu schopnou pokrýt více rotací současně.

Důležitý je i posun mise samotné skupiny MCM Black Sea. V červenci 2026 byly její úkoly rozšířeny o ochranu kritické podmořské infrastruktury: kabelů, plynovodů, datových spojení. Bulharské minolovky tak nebudou jen hledat miny. Budou součástí širšího systému námořní bezpečnosti na jihovýchodním křídle NATO.

Co to znamená pro region i české spojence

Bulharsko nekupuje válečné lodě pro konfrontaci s Ruskem. Kupuje specializovanou obrannou schopnost proti hrozbě, která existuje tady a teď. Podle nás jde o jeden z nejpragmatičtějších obranných kroků v regionu za poslední roky: sedm osvědčených platforem za zlomek ceny novostaveb, s okamžitou relevancí pro bezpečnost plavby.

Pro české spojence to znamená posílení jihovýchodního křídla aliance. Více bulharských minolovek znamená vyšší schopnost udržovat bezpečné trasy, sdílet zátěž s Rumunskem a Tureckem a reagovat na incidenty. Nizozemské lodě mají do Bulharska dorazit v letech 2027 a 2028, efekt tedy přijde postupně, nikoli skokově.

Černé moře zůstane rizikovým prostorem, dokud bude trvat ruská agrese proti Ukrajině. Bulharsko ale právě ukázalo, že bezpečnost se dá budovat i bez miliardových rozpočtů: stačí vzít to, co funguje, a nasadit to tam, kde je to potřeba.

Článek Bulharsko chce minolovky, které se Ukrajině osvědčily proti Rusku. Aby zvýšilo bezpečnost v Černém moři se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kopie, která se tváří jako originál

Námořní analytik H. I. Sutton už v roce 2016 označil člun BK-16 za přímou kopii švédského CB90, legendárního rychlého výsadkového plavidla, které od devadesátých let vyrábí Docksta, dnes součást koncernu Saab. Právně doložená krádež technické dokumentace veřejně prokázána nebyla. Jenže shody v architektuře jsou tak nápadné, že slovo „inspirace“ působí jako eufemismus.

Obě plavidla sdílejí totožnou filozofii: hliníkový trup s přední výsadkovou rampou, mělký ponor kolem 0,9 metru, dopředu posunutou kabinu, pohon vodními tryskami a kapacitu pro přepravu zhruba dvou desítek vojáků. Určení je stejné: pobřežní zóna, ústí řek, jezera, rychlý výsadek na neupravené pobřeží.

Na papíře ruský člun nezaostává, je dokonce o něco větší a rychlejší. Rozdíl je jinde.

Kulomet, který dohání dekádu

Novinka verze BK-16M spočívá v pevně integrovaném gyrostabilizovaném modulu s 12,7mm kulometem. Přesný typ zbraně ani výrobce stabilizačního systému Lušnikov nezveřejnil. Podstatné ale je, co taková stanice na rychlém člunu reálně přináší: střelec nemusí stát na palubě vystavený palbě, gyroskopická stabilizace kompenzuje náklon a rázy vln a člun tak může vést účinnou palbu i při manévrování rychlostí desítek uzlů. Roste přesnost, účinný dosah, noční schopnost i ochrana posádky.

Jenže přesně tohle švédské námořnictvo má už roky. Saab získal od švédské obranné agentury FMV zakázku na dálkově ovládané zbraňové stanice Trackfire RWS pro nové CB90 HSM už v roce 2017. Americký Riverine Command Boat disponuje dálkově ovládanou zbraní s automatickým sledováním cíle rovněž dávno před rokem 2026. Kalašnikov tedy nepřináší revoluci v kategorii rychlých bojových člunů. Přináší dohánění standardu, který se na západních platformách stal běžným minimálně o sedm let dříve.

Starší verze BK-16E přitom podle oficiální produktové stránky Rosoboronexportu už počítala s možností instalace 12,7mm a 7,62mm kulometů, 40mm granátometu i dálkově ovládaného bojového modulu. Rozdíl BK-16M tedy není v tom, že člun „dostal zbraně“. Je v tom, že stabilizovaný modul má být poprvé pevnou součástí konstrukce, nikoli volitelným příslušenstvím.

Válka, která si vynutila upgrade

Lušnikov výslovně říká, že modernizace vychází ze zkušeností ruského námořnictva z války proti Ukrajině. Konkrétní epizody neupřesňuje, ale kontext mluví sám. Válka, která trvá už více než čtyři roky, proměnila Černé moře v prostor, kde i malý člun čelí dronům, přesným úderům a sofistikovanému průzkumu.

V únoru 2026 ukrajinská vojenská rozvědka GUR oznámila zásah desantního člunu projektu 02510 BK-16 v okupovaném Krymu. Podle souhrnu Naval News z března 2026 šlo o součást širší série ukrajinských útoků na ruské námořní cíle v černomořském regionu. Gyrostabilizovaný kulomet posádce pomůže střílet přesněji za plavby, ale neochrání člun o výtlaku necelých 27 tun před náletem kamikadze dronu nebo zásahem protilodní střely.

Podle nás je právě tady jádro příběhu: Kalašnikov neukazuje průlomovou loď, ale válečnou improvizaci na platformě, která je sama pod tlakem ukrajinských bezpilotních a přesných úderů. Modernizace je logická reakce na bojiště, nikoli technologický skok.

Pobaltí se nenechá překvapit

V českém kontextu je podstatné, jak na podobné hrozby reagují spojenci v Pobaltí, tedy v oblasti, kde by čluny typu BK-16M mohly teoreticky operovat. Odpověď je jednoznačná: vrstvená obrana.

Lotyšsko ve svém dlouhodobém plánu rozvoje ozbrojených sil na léta 2025–2036 počítá s protilodními střelami NSM s dosahem přes 200 kilometrů, raketami NLOS do 25 kilometrů, námořními minami, hladinovými i podmořskými drony a přístavní obranou. Estonsko v roce 2026 modernizuje námořní radary a buduje pobřežní raketový systém. Litva vyčlenila rekordní obranný rozpočet přesahující 4,79 miliardy eur, přes pět procent HDP, a investuje mimo jiné do přístavní a pobřežní obrany, bezpilotních prostředků i systémů proti dronům.

K tomu NATO od ledna 2025 provozuje operaci Baltic Sentry zaměřenou na ochranu kritické infrastruktury v Baltském moři, nasazuje námořní drony, hlídková letadla a propojuje národní sledovací systémy. Člun BK-16M v tomto prostředí není volný lovec, je cíl v husté obranné síti.

Státní PR v uniformě novinky

Stojí za připomenutí, kde celé oznámení zaznělo. TASS se sama popisuje jako centrální státní tisková agentura Ruské federace. Rozhovor s šéfem Kalašnikova není nezávislá mediální verifikace, je to průmyslové PR s razítkem státu. Reálný harmonogram, objem objednávek ani skutečný dopad na bojiště z něj nelze ověřit. Nejbližší veřejně potvrzený milník je schválení technického návrhu do konce roku 2026, což znamená, že sériové dodávky BK-16M k jednotkám jsou záležitostí nejdříve roku 2027, pokud vůbec.

Ruský obranný průmysl tak opět předvádí osvědčený vzorec: vzít funkční zahraniční koncept, přizpůsobit ho domácím podmínkám, přidat úpravu vynucenou válkou a prodat ji jako vlastní inovaci. Švédský CB90 mezitím vstupuje do další generace s integrovaným bojovým řízením, pokročilými senzory a zbraňovými stanicemi, které Kalašnikov teprve začíná dohánět.

Článek Kalašnikov ukradl koncept švédského člunu a vydává ho za svůj. Pravidla na bojišti mění jediný kulomet se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co vlastně Platforma č. 1 je

Nejde o jednu konkrétní loď. Platforma č. 1 je unifikovaný konstrukční základ pro celou rodinu plavidel třídy „řeka–moře“, tedy lodí, které plují po vnitrozemských vodních cestách i v pobřežních mořských vodách. Na společném trupu, přídi, zádi, nástavbě a kormidelně mají vznikat tři varianty: suchonákladní loď, kontejnerovoz a tanker na chemikálie. Měnit se má hlavně nákladová sekce uprostřed.

Princip je jednoduchý a ve světovém loďařství osvědčený: místo desítek kusových projektů s unikátními díly stavět sérii s jednou sadou dodavatelů. OSK slibuje snížení ceny o více než 10 %, redukci počtu unikátních komponent o 20 % a zkrácení doby stavby až o 30 %. Závod Krasnoje Sormovo v Nižním Novgorodu, kde se má série vyrábět, chce zkrátit dobu od zahájení stavby do spuštění na vodu z 225 na 108 dní a zvýšit kapacitu z dosavadních 6 na 20 lodí ročně.

Suchonákladní varianta nese označení R2-RSN. Podle prezentace ministerstva dopravy má délku 141 metrů, šířku 16,9 metru, ponor 3,6 metru na řece a 4,5 metru na moři, nosnost 5 500 tun v říčním a 7 820 tun v námořním režimu, rychlost nejméně 10,3 uzlu a pohon 2×950 kW. Pro srovnání: nizozemský Damen nabízí tanker Ta 8000 Shallow Draft o délce 140,85 metru, šířce 16,70 metru a ponoru 4,20 metru, Concordia Damen pak model CDS 532 s délkou 135 metrů, šířkou 17,20 metru a nosností 6 780 tun. Ruská loď tedy parametricky sedí do stejné pracovní třídy mělkoponorových říčně-námořních plavidel; žádný oceánský kolos, ale regionální tahoun nákladní dopravy.

Proč se mluví o hroucení

Slovo „hroutit“ může znít dramaticky, ale čísla ho podepírají z obou stran, ekonomické i výrobní. Na straně poptávky stojí zmíněných 36 kontraktů za rok 2025. Na straně nabídky je závod Krasnoje Sormovo, který po sankcích přišel o dodávky azimutálních pohonů německého Schottelu, pohonných systémů finského Wärtsilä i japonského Yanmaru a dalšího evropského vybavení. Konkrétně to zasáhlo program suchonákladních lodí RSD59; lodě se musely přeprojektovávat, termíny se posouvaly.

A pak je tu stárnoucí flotila. Podle prezentace OSK má do roku 2030 z provozu odejít 997 samohybných nákladních lodí starších 40 let. Korporace sama odhaduje celkovou potřebu 1 600 nových civilních plavidel do roku 2036. Při tempu 36 kontraktů ročně by to trvalo přes čtyřicet let. Ruský vnitrozemský vodní transport přitom jen v roce 2025 přepravil přes 90 milionů tun nákladu: ropné produkty, stavebniny, obilí. Každá loď, která z flotily zmizí a není nahrazena, zvyšuje logistickou zranitelnost celé ekonomiky.

V globálním měřítku je kontrast ještě ostřejší. Podle OECD světová lodní produkce mezi roky 2021 a 2025 vzrostla o více než čtvrtinu, přičemž Čína drží téměř 60 % objednávkové knihy. Rusko mělo už v roce 2021 podíl pouhých 0,53 % na světových dokončených plavidlech. Po zahájení plnohodnotné invaze na Ukrajinu v únoru 2022, tedy před více než čtyřmi lety, sankce tento podíl dále stlačily. Ruské loděnice dnes nehrají světovou ligu objemem; snaží se přežít v domácím segmentu „řeka–moře“ a ve specialitách typu ledoborců.

Velkolepé plány versus tvrdá realita

Kreml má strategii. Vládní dokument o rozvoji lodního průmyslu do roku 2036 počítá s tím, že podíl domácí civilní flotily vlastní stavby dosáhne 61 %, podíl sériově stavěných lodí vzroste na 50 % a podíl ruského lodního vybavení na hodnotě výbavy rovněž na 50 %. OSK do toho vkládá specializaci loděnic, platformové projekty a modernizaci Krasného Sormova. Ministerstvo dopravy mluví o zvýhodněném leasingu se sazbou 3 % na 25 let a šrotovném ve výši 20 % ceny lodě.

Problém je v tom, co mezi sliby a realitou chybí. Podle srpnového vyjádření vedení OSK, které citovala agentura TASS, má stavba prvního plavidla Platformy č. 1 začít ve čtvrtém čtvrtletí 2026. Technický projekt tankerové verze je schválený, suchonákladní R2-RSN se teprve projektuje. Jenže první veřejně popsanou lodí nemá být právě R2-RSN, nýbrž tanker třídy „řeka–moře“, a ten dosud nemá veřejně potvrzeného zákazníka. Náměstek generálního ředitele OSK Boris Bogomolov v rozhovoru pro oborové médium Paluba přiznal, že probíhají jednání s různými zákazníky. Podepsaný stavební kontrakt ani stavební číslo ale veřejně neexistují.

Jediná veřejně dohledaná dohoda kolem Platformy č. 1 pochází ze září 2025; šlo o memorandum s firmou Morskaja Technika na spolupráci při výstavbě 20 univerzálních suchonákladních kontejnerových lodí. Dohoda o spolupráci ovšem není totéž co objednávka prvního kusu. Od té doby uplynul téměř rok a veřejně doložený posun se omezuje na prezentace, konference a opakované potvrzování termínů.

Co musí přijít, aby platforma skutečně fungovala

Samotný unifikovaný trup nic nezachrání, pokud kolem něj nevznikne ekosystém. OSK i ministerstvo dopravy to ostatně samy přiznávají, když vedle platformy zmiňují potřebu levného financování, garantované nákladové základny pro rejdaře, domácí náhrady za sankcionované komponenty a modernizace vodních cest. Bez toho všeho zůstane Platforma č. 1 elegantním technickým řešením bez zákazníků.

Podle nás bude skutečným testem nikoli ceremoniální položení kýlu, ale okamžik, kdy OSK zveřejní jméno prvního objednatele, podepsanou smlouvu a začne opakovatelně předávat hotové lodě. Teprve série, ne prezentace, ukáže, jestli Kreml dokáže zastavit rozpad odvětví, které sám čtyři roky války a sankcí nechal vykrvácet. Zatím má Rusko v rukou plány na papíře, prázdnější knihu objednávek než kdykoli v poslední dekádě a flotilu, která stárne rychleji, než ji kdokoli stíhá nahrazovat.

Článek 36 lodí za rok místo 126: Ruské loděnice se hroutí a Kreml hlásí velkolepé plány. Vše má změnit Platforma č. 1 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hrdinové v černém, kteří nedostali velení, jaké si zasloužili

Námořní pěchota Sovětského svazu patřila k nejtvrdším útočným jednotkám východní fronty. Její příslušníci pocházeli z lodních posádek, které nemohly plnit svůj původní úkol, flotily byly často blokovány v přístavech nebo sevřeny v úzkých vodách. Tito muži proto šli bojovat na souš, kde jejich agresivní taktika a ochota k boji zblízka budily u nepřítele skutečný strach. Podle studie amerického Naval Institute se sovětští mariňáci právem hrdě hlásili ke svému titulu.

Problém ale ležel výš. Rané obojživelné operace trpěly nedostatkem specializovaných vyloďovacích plavidel, mizivou koordinací mezi námořnictvem, letectvem a pozemními silami a chybějícími znalostmi pro složité kombinované údery. Výsadek u Nového Peterhofu v říjnu 1941 skončil téměř úplným zničením útočné jednotky. Odvaha mužstva nestačila tam, kde selhávalo plánování, průzkum a spojení.

Flotila rostla rychleji než její velitelé

Sovětský stát dokázal ve třicátých letech industrializovat celou zemi v rekordním tempu. Lodě a továrny ale šlo stavět rychleji než profesní kulturu velitelů. A právě tady vznikla ona „chyba z třicátých let“; nebyl to jeden špatný rozkaz, ale souběh několika ničivých faktorů, které se navzájem posilovaly.

Námořní školy, včetně slavného Frunzeho učiliště, přijímaly uchazeče s nízkou úrovní obecného vzdělání. Budoucí důstojníci se učili na technice a zbraních z první světové války. Osnovy se měnily téměř za pochodu, experimentovalo se s metodami výuky, které se neosvědčily, a část pedagogického sboru sama neměla plnohodnotné námořní vzdělání ani dostatek praxe na moři. Jak přiznává historie samotného Frunzeho učiliště, problémy byly rozpoznány, ale náprava postupovala pomalu.

Pro srovnání: v téže době americká Naval Academy v Annapolisu pracovala se čtyřletým studiem, čtyřmi letními bloky praktické námořní služby, náročnými vstupními požadavky a širokým mixem technických i humanitních předmětů. Britský BRNC v Dartmouthu fungoval jako centrum přípravy námořních důstojníků nepřetržitě od roku 1863. Německá námořní akademie v Mürwiku připravovala důstojnický dorost od roku 1910 a kombinovala nautiku, námořní praxi a specializační kurzy. Sovětské námořní školství vedle těchto institucí působilo jako improvizace.

Represe rozbily to, co ještě fungovalo

Ke strukturálním slabinám přibyl ve druhé polovině třicátých let další úder. Stalinské represe v letech 1937–1939 zasáhly námořnictvo mimořádně tvrdě. Zkušení velitelé, profesoři a instruktoři byli zatčeni, odsouzeni nebo popraveni. Kontinuita škol i štábů se rozpadla. Vedení flotil se měnilo tak rychle, že noví velitelé nestihli poznat ani vlastní podřízené, natož vybudovat funkční štábní kulturu.

Represe nebyly prvotní příčinou; problémy se slabými uchazeči, zastaralým materiálem a organizačním chaosem existovaly už předtím. Čistky ale odsekly poslední zbytky zkušenosti, které systém držely pohromadě. Námořnictvo přitom trpělo víc než pozemní armáda. Rudá armáda měla stejné neduhy: nízkou vzdělanost velitelů, zkracování studií, nedostatek učitelů a přebujelou politickou výuku. Námořnictvo ale navíc vyžadovalo vyšší technickou specializaci: navigaci, zbraňové a strojní obory, praxi na moři a schopnost koordinovat lodní, letecké i pobřežní síly.

Admirál, který věděl, ale přišel pozdě

Admirál Ivan Isakov patřil k těm, kteří problém viděli. Ještě v květnu 1941 upozorňoval, že štáby flotil pracují bez potřebné součinnosti, že operativní svodky jsou nepřesné a formální. Po inspekci Vojenské námořní akademie prosadil rozšíření fakult, nové programy a v prosinci 1940 nechal otevřít šestiměsíční kurzy zdokonalování pro vyšší velitelský sbor.

Do začátku války je stihlo dokončit šestnáct důstojníků. Šestnáct.

Náprava přišla příliš pozdě. Když Wehrmacht v červnu 1941 udeřil, Baltská flotila se ocitla uzavřená ve Finském zálivu kombinací německých úspěchů na souši, minové války a vlastní neschopnosti reagovat. Obrana Tallinnu a následná evakuace odhalily rozpad velení v celé nahotě: podle estonského válečného muzea ztratil jen 10. střelecký sbor za osm dní přes osm tisíc padlých, raněných a nezvěstných. Mezi prapory zely mezery pět až osm kilometrů. Řadu podjednotek už vedli seržanti nebo řadoví vojáci, protože důstojníci padli nebo chyběli. Po 27. srpnu skončila i letecká podpora, nebyla letiště, z nichž by mohla operovat.

Válka jako krutá škola

Sovětské námořnictvo se nakonec učilo tím nejdražším způsobem, vlastními ztrátami. Ve druhé polovině války se výkon postupně zlepšoval. Ponorkové flotily zavedly systematické rozbory po každé patrole a přenášely zkušenosti do výuky. Zlepšil se průzkum včetně hydrografie, spojovací zabezpečení i koordinace námořní a letecké podpory. Pozdější výsadkové operace už nevypadaly jako sebevražedné mise z roku 1941.

Zlom nepřišel naráz, ale postupně v letech 1942 až 1944. Byl vykoupen krví tisíců námořníků, kteří zaplatili za to, že sovětský stát dokázal vyrobit lodě, ale ne velitele, kteří by je uměli použít.

Přezdívka „černá smrt“ přežila válku i Sovětský svaz. Připomíná odvahu mužů, kteří bojovali s tím, co dostali. A zároveň varuje: žádná armáda není silnější než její nejslabší článek, a tím bývá velení, které nikdo nestihl vycvičit.

Článek Němci je nazývali „černou smrtí“, přesto sovětské námořnictvo ve válce selhávalo. Kvůli chybě z 30. let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč „starý šílenec“ a proč megalomanie

Označení „starý šílenec“ je polemická nálepka, kterou kritici programu spojují s Donaldem Trumpem, mužem, jehož jméno má celá třída lodí nést. Nejde o neutrální popis, ale o reakci na styl, jakým je projekt prezentován: osobní branding prezidenta vtištěný do největšího amerického námořního programu za poslední dekády. Trump program prodává jako symbol americké námořní dominance v rámci iniciativy Golden Fleet.

A megalomanie? Ta má tvrdá čísla. Podle stavebního plánu námořnictva z května 2026 má jít o jaderně poháněnou bitevní loď (BBGN) o délce 256 až 268 metrů a výtlaku přes 35 000 tun. Pro srovnání: současné americké torpédoborce třídy Arleigh Burke mají výtlak kolem 9 700 tun a délku asi 155 metrů. Plánovaná bitevní loď je tedy třikrát a půl těžší. Podle dat, která přezkoumal server USNI News, má Defiant nést radar SPY-6, 128 vertikálních odpalovacích buněk Mk 41, dvanáct hypersonických střel Conventional Prompt Strike s dosahem přes 2 700 kilometrů, vysokovýkonné lasery, hangár pro konvertoplány V-22 Osprey a posádku 650 až 850 lidí. Rychlost má přesáhnout 30 uzlů, tedy asi 56 km/h.

Rozpočet, který se nedá ignorovat

Formulace „Amerika nemá peníze“ je publicistická zkratka, nikoli popis státního bankrotu. Opírá se ale o reálná čísla. Podle rozpočtového výhledu CBO z února 2026 dosáhne federální deficit v letošním fiskálním roce 1,9 bilionu dolarů. Celkové výdaje mají překročit 7,4 bilionu. Dluh držený veřejností se vyšplhal na 101 % HDP a do roku 2036 má narůst na 120 %. Úroky z dluhu přitom už dnes spolykají víc než celý rozpočet obrany.

Do tohoto prostředí vstupuje program, který má běžet až do roku 2056 a jehož první programové financování je naplánováno na fiskální rok 2028. Podle květnového plánu námořnictva mají být ve střednědobém rozpočtovém výhledu financovány tři lodě, další pak mají přibývat tempem jedné ob rok. Jinými slovy: USA si takový výdaj technicky dovolit mohou, ale jen za cenu bolestných kompromisů jinde.

Průmysl, který nestíhá

Nejtvrdší rána nepřichází od kritiků v médiích, ale z auditů Úřadu vládní odpovědnosti (GAO). V únoru 2025 GAO konstatovalo, že žádná ze sedmi amerických loděnic stavějících hlavní bojové lodě nebyla schopna plnit dodací cíle námořnictva. Za posledních padesát let odešlo z obranného trhu sedmnáct soukromých loděnic. Zbylé bojují s náborem kvalifikovaných svářečů, potrubářů a elektrikářů, s opotřebenou infrastrukturou a s nestabilním objemem zakázek, který GAO popisuje jako cyklus „rozmachu a krachu“.

V dubnu 2026 GAO svůj verdikt zopakoval: ani masivní investice problémy nevyřešily a loděnice stále zápasí hlavně s lidmi. Senátní rozpočtový výbor na to reagoval dopisem adresovaným přímo GAO, v němž požaduje tvrdý dohled nad programem Golden Fleet kvůli riziku plýtvání a nerealistických odhadů. Není to abstraktní obava; stačí připomenout torpédoborce třídy Zumwalt, kde se původně plánovaných 32 kusů smrsklo na tři a cena za kus vyletěla na více než 8 miliard dolarů.

Bitevní loď, nebo politický monument?

Námořnictvo argumentuje, že bitevní loď není návrat do minulosti, ale odpověď na budoucnost: masivní zásobník munice, energetická rezerva pro laserové a elektromagnetické zbraně, odolné velitelské centrum na moři. Jenže samo námořnictvo si protiřečí. Ještě v lednu 2026 pracoval materiál Kongresové výzkumné služby s konvenčním pohonem, květnový plán už mluví o jaderném. Námořnictvo tvrdí, že bitevní loď „není náhrada torpédoborce“, ale CBO ve svém dubnovém svědectví uvádí, že program má být pořizován místo dříve plánovaných 28 torpédoborců nové generace DDG(X). Základní parametry se tedy stále mění a logika programu zůstává rozostřená.

Kritici vidí v celém projektu spíš komplikace než přínosy. V době, kdy námořní strategie klade důraz na rozptýlení sil, autonomní systémy a levnější střelce, staví Amerika na obří, drahý a nápadný cíl. Pokud se program skutečně rozjede v roce 2028, první loď by mohla být spuštěna na vodu v polovině třicátých let a do služby vstoupit nejdříve ke konci dekády.

Pro Evropu a české bezpečnostní plánování má program nepřímý, ale důležitý dopad. Každý dolar nalitý do prestižního námořního projektu posiluje americký tlak na evropské spojence, aby nesli větší díl konvenční obrany sami. Golden Fleet není český příběh, ale účet za ni se může promítnout i do toho, kolik bude NATO očekávat od Prahy.

Článek Amerika nemá peníze, ale za megalomanské válečné lodě „starého šílence“ dá přes 6,5 bilionu korun se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na Maui sídlí firma, kterou většina námořního průmyslu ještě před rokem neznala. Voltage Vessels, vedená zakladatelem Samem Youngem, letos dodala k americkému obrannému hodnocení prototyp šestimetrového člunu RHIB, tuhého nafukovacího člunu, jaký používají speciální jednotky po celém světě. Trup nevznikl v klasické loděnici. Vyrobila ho velkoformátová 3D tiskárna nizozemské firmy CEAD z termoplastického kompozitu vyztuženého čedičovými vlákny. A právě v tom se skrývá víc, než napovídá slovo „čedič“.

Člun z kamene? Spíš z recyklovaného plastu a sopečných vláken

Představa trupu vytesaného z lávové horniny je lákavá, ale nepřesná. Eclipse X9, materiál, který Voltage Vessels vyvíjí jako svůj hlavní diferenciátor, je směs recyklovaného PETG a sekaných čedičových vláken, tenkých, neuvěřitelně pevných nitek vyrobených tavením sopečné horniny. Výsledek je polymer, ne kámen. Ale polymer s vlastnostmi, které běžné tiskové materiály nemají.

Na produktové stránce firma uvádí tahovou pevnost 108,2 MPa, ohybovou pevnost téměř 113 MPa a nasákavost pod 0,4 procenta. Po dvou letech testů v mořské vodě si materiál zachoval přes 90 procent mechanických vlastností. To jsou čísla, která dávají smysl pro loď, jež má sloužit v soli, vlnách a pod tlakem.

Jenže tady je potřeba oddělit dvě věci. Samotný prototyp předaný americké straně byl podle dostupných zdrojů vytištěn z materiálu HDPro, což je starší a slabší kompozit od CEAD. Eclipse X9 se vyhodnocuje paralelně jako další krok. Nejsilnější srovnávací čísla, která kolují médii, patří právě jemu.

Čtyřikrát pevnější? Záleží, s čím srovnáváte

Tvrzení o čtyřnásobné pevnosti zní jako marketingový sen, ale má reálný základ, jen s důležitou hvězdičkou. Podle analýzy serveru Defence Blog dosahuje Eclipse X9 v tahu kolmo na vrstvy tisku 36,5 MPa oproti 9,7 MPa u HDPro. To je poměr zhruba 3,8:1, tedy téměř čtyřnásobek. Ve směru tisku je to 108 versus 49 MPa, tedy přibližně dvojnásobek.

„Čtyřikrát pevnější než cokoliv jiného“ tedy sedí maximálně na jednu konkrétní osu a jednoho konkrétního konkurenta v portfoliu tiskových materiálů. Proti zavedeným lodním materiálům je obraz složitější:

• Marine-grade hliník 5083-H116 má mez pevnosti v tahu kolem 320 MPa a modul pružnosti 68 GPa.
• Sklolaminát s 30% skelným vláknem se pohybuje kolem 140 MPa v tahu.
• Eclipse X9 nabízí 108 MPa v tahu, ale s výrazně nižší nasákavostí a možností plné recyklace.

Eclipse X9 tedy jasně překonává ostatní tiskové polymery. Překonat certifikované hliníkové nebo laminátové konstrukce jako celek, to z veřejných dat zatím tvrdit nelze.

Padesát hodin místo měsíců: skutečná revoluce je ve výrobě

Materiál je zajímavý. Ale skutečný průlom leží jinde, ve způsobu, jakým trup vzniká. CEAD vyvinula systém Faber Navalis, velkoformátovou portálovou tiskárnu s peletovým extruderem dimenzovanou na trupy až do dvanácti metrů délky a čtyř metrů šířky. Tiskne celý trup v jednom kuse. Žádné formy, žádné segmenty, žádné lepení.

U šestimetrového trupu to znamená přibližně padesát hodin čistého tisku. CEAD uvádí zkrácení výrobního času o 60 až 80 procent oproti klasickým postupům. Nizozemský obranný zdroj popisuje ještě dramatičtější tempo u dvanáctimetrového prototypu pro královské nizozemské námořnictvo: od konceptu k tisku za dva týdny, samotný tisk osm dní nepřetržitého provozu.

Co to znamená v praxi? Loď přestává být výrobkem ze vzdálené loděnice. Mění se v digitální soubor, tiskárnu a paletu granulí. Voltage Vessels plánuje síť regionálních výrobních uzlů v Indo-Pacifiku, Havaj jako pilotní místo, další lokality zatím bez veřejně potvrzených kontraktů. Pokud je na místě stroj, energie a materiál, horizont se mění z týdnů transportu na dny výroby.

Evropa nečeká. Nizozemsko a Španělsko už tisknou

Americký obranný zájem je hlasitý, ale Evropa rozhodně nezaspala. CEAD, která za tiskovou technologií stojí, sídlí v Nizozemsku a má vlastní obranné reference. Dvanáctimetrový prototyp pro nizozemské námořnictvo je hotový. Během loňského cvičení NATO Bold Machina se velkoformátový tisk malých plavidel a bezosádkových prototypů testoval v reálných podmínkách.

Ve Španělsku už funguje první loděnice s produkčním nasazením; CEAD tam spolupracuje s firmou CULMAR na komerčních rybářských a pracovních lodích. To je důležitý signál: technologie nežije jen v laboratořích a na obranných veletrzích, ale vstupuje do civilního průmyslu.

Česko v tomto oboru nemá přímou námořní ambici, ale průmyslová kapacita aditivní výroby tu existuje, firmy jako 3Dees pracují s velkoformátovým průmyslovým tiskem. Relevantnější než tisk lodních trupů by pro českou obranu mohl být přenos know-how do nasaditelných výrobních jednotek, bezosádkových systémů nebo náhradních dílů v poli.

Proč Pentagon poslouchá

Ministerstvo obrany USA od roku 2021 systematicky tlačí integraci aditivní výroby do modernizace a bojové připravenosti. Oficiální strategie DoD pro aditivní výrobu mluví o digitálních výrobních postupech, rychlejší náhradě zastaralých dílů a zabezpečených sítích aditivní výroby. Čedičový kompozit do tohoto rámce zapadá ještě jedním bonusem: čedičové vlákno je elektricky nevodivé s nízkou dielektrickou permitivitou. Voltage Vessels mluví o „rádiové průhlednosti“ trupu, trup by teoreticky méně rušil antény, komunikaci a senzory na bezosádkových plavidlech. Veřejná radarová data ale zatím k dispozici nejsou.

Právě bezosádková a speciální malá plavidla jsou podle všeho první kategorií, kde se tištěné trupy mohou dostat do reálné služby. Certifikační rámec pro širší flotilové zavedení zatím chybí a sériové kontrakty nejsou veřejně známy. Ale tempo se zrychluje a s ním i logika, že loď budoucnosti nevzniká na helingu, ale v tiskové hlavě.

Šestimetrový trup na Havaji je zatím prototyp, ne sériový produkt. Ale poprvé v historii leží na stole americké armády plavidlo, které nevyžaduje formu, loděnici ani měsíce čekání, jen soubor, stroj a pytel granulí ze sopečného kamene.

Článek Revoluce, jakou svět nečekal: Amerika dostala člun z čediče, který stvořila 3D tiskárna. Je 4krát pevnější než cokoliv jiného se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč padl plán na klasický torpédoborec

Původně měla Royal Navy nahradit stárnoucí šestici Type 45 torpédoborcem označovaným jako Type 83. Šlo o tradiční přístup: velká, drahá, vysoce schopná loď, která nese protivzdušnou obranu soustředěnou v jednom trupu. Defence Investment Plan z 30. června 2026 ale tento model výslovně označil za finančně neudržitelný a operačně nevhodný pro moderní hrozby. Spolu s Type 83 padl i dřívější koncept Type 32. Místo jednoho supertorpédoborce Británie vsadila na rozptýlenou síť.

Jádrem té sítě je právě CCV. Oficiální dokumenty ho popisují jako „centrální mozek“ nového systému námořní protivzdušné obrany, který koordinuje čtyři typy bezosádkových platforem:

• Type 91 – bezosádkové raketové nosiče
• Type 92 – podvodní senzorové platformy
• Type 93 – extra velká bezosádková ponorná plavidla
• Type 94 – bezosádkové senzorové platformy na hladině

K tomu přibývají vzdušné drony. Royal Navy už letos v lednu testovala řízení dronů Puma a Providence z vrtulníku Wildcat v rámci programu Eagle’s Eye, přičemž výslovně zmínila technologie „prověřené v boji na Ukrajině“. Začátkem července 2026 pak z paluby britské lodi poprvé odstartoval úderný dron Nyan, jednorázový prostředek určený k ničení cílů. Zmíněné „roje dronů“ tedy nestojí na jednom typu stroje, ale na souběžně řízené síti desítek bezosádkových prostředků různých kategorií.

Co nahrazují: torpédoborce Type 45

Třída Daring, známá jako Type 45, tvoří páteř britské námořní protivzdušné obrany od roku 2009. Šest lodí o výtlaku 7 350 tun a délce 152 metrů dokáže plout rychlostí 30 uzlů s dosahem přes 12 960 km (7 000 námořních mil). Srdcem je radar SAMPSON a systém Sea Viper, schopný odpálit osm střel za méně než deset sekund a navádět až 16 střel současně. Po modernizaci Sea Viper Evolution ponesou až 48 střel s dosahem kolem 140 kilometrů, což představuje nárůst raketové kapacity o 50 %.

Britové přitom Type 45 neodpisují předčasně. Všech šest lodí dostává systém Sea Ceptor; první modernizovaná loď má být hotová v létě 2026, celá flotila do zimy 2032. Probíhají také dvouleté generální opravy včetně Power Improvement Plan, který řeší notoricky známé problémy s pohonným ústrojím. Odchod Type 45 ze služby se podle Defence Investment Plan očekává od roku 2035, takže CCV na ně naváže bez hluchého období.

Pro srovnání: americké torpédoborce třídy Arleigh Burke (výtlak kolem 9 700 tun) nesou systém Aegis se 96 svislými odpalovacími šachtami Mk 41, čínské torpédoborce Type 055 (přes 12 000 tun) disponují 112 šachtami. Type 45 s 48 střelami Sea Viper patří spíše do kategorie specializovaných platforem protivzdušné obrany než univerzálních arsenálů. Právě proto Británie mění filozofii: místo soutěžení o počet šachet v jednom trupu rozprostírá střely a senzory do celé sítě.

Proti komu: ruská hrozba v Atlantiku

Celý program má jasného adresáta. Strategic Defence Review z roku 2025 i Defence Investment Plan opakovaně jmenují zvýšenou ruskou podmořskou aktivitu v Severním Atlantiku a Arktidě. Konkrétně zmiňují výzvědnou loď Jantar a aktivity ruské Hlavní správy hlubinného výzkumu (GUGI), která mapuje podmořské kabely a energetickou infrastrukturu. Pro Moskvu je to nepříjemná zpráva: Británie buduje trojici vzájemně provázaných programů, které mají ruskou volnost pohybu v Atlantiku systematicky omezit.

• Atlantic Bastion – spuštěný v prosinci 2025 s rozpočtem dalších zhruba 39 miliard korun na čtyři roky. Vrstvená síť senzorů, fregat Type 26, bezosádkových plavidel a umělé inteligence pro akustické sledování ruských ponorek.
• Atlantic Shield – britský příspěvek k integrované protivzdušné a protiraketové obraně NATO proti dronům, hypersonickým a balistickým hrozbám. CCV je jeho jádrem.
• Atlantic Strike – konvenční odstrašení prostřednictvím hybridních úderných skupin letadlových lodí, dálkových přesných úderů a bezosádkového doprovodu.

Rusko podle analýzy CSIS buduje vlastní ekosystém umělé inteligence a bezosádkových systémů, ale veřejně dostupné zdroje neukazují sériový program, který by kopíroval britský model posádkového uzlu s rozptýlenými bezosádkovými nosiči. Čína je na tom jinak: loď Ču-chaj Jün slouží jako mateřská platforma pro více než 50 bezosádkových prostředků včetně vzdušných dronů a podvodních kluzáků. Británie je ale neobvyklá tím, že z experimentu dělá oficiální architekturu námořní obrany první linie.

Co to znamená pro Česko a NATO

Vnitrozemská země bez námořnictva by mohla britské lodě vnímat jako vzdálenou záležitost. Jenže transatlantické komunikace, podmořské kabely a energetické tepny, které Atlantic Bastion chrání, jsou životními tepnami celé Aliance, včetně České republiky. Posilové trasy NATO vedou přes Atlantik a bez jejich bezpečnosti ztrácí smysl i pozemní obrana střední Evropy.

Česko se na aliančních námořních schopnostech podílí nepřímo, ale měřitelně. Obranný rozpočet na rok 2026 činí téměř 185 miliard korun, tedy 2,06 % HDP. Český podíl ve společném financování NATO dosahuje 1,0558 %. Kromě peněz je tu i praktická účast: čeští vojáci slouží v námořní bezpečnostní operaci EUNAVFOR ASPIDES od března 2024.

Financovaný obrat, ne hotová zbraň

Technické specifikace CCV (výtlak, délka, rychlost, radarová sestava, výzbroj ani cena za kus) zatím zveřejněny nebyly. Stejně tak není známa loděnice, která lodě postaví, byť vládní oznámení zdůrazňuje, že půjde o britskou stavbu. Návrh teprve startuje, dodání se očekává od počátku třicátých let.

Přesto jde o nejzásadnější koncepční změnu britského námořnictva za poslední generaci. Londýn nereaguje na ruskou hrozbu stavbou většího torpédoborce, ale přepisem celé logiky námořní obrany. Moskva může sledovat, jak se v Severním Atlantiku rozprostírá síť, kterou jeden torpédový zásah nevyřadí, a nemá nástroj, jak jí v tom zabránit.

Článek Rusko marně přihlíží. Británie staví 6 hybridních válečných lodí, budou řídit roje dronů. Nahradí celou třídu torpédoborců se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sto dnů od náčrtu k bitvě

Za Monitorem stál švédsko-americký inženýr John Ericsson, muž s pověstí geniálního potížisty. K prezidentu Lincolnovi se dostal oklikou: podnikatel Cornelius S. Bushnell konzultoval Ericssonův náčrt s obchodníky Winslowem a Griswaldem, ti oslovili ministra zahraničí Sewarda a Seward otevřel dveře do Bílého domu. Lincoln byl zaujat. Ironclad Board, komise, která měla posoudit návrhy obrněných lodí, projekt přijala, ale jen jako experiment s tvrdou smluvní pojistkou: pokud loď selže, Ericsson zaplatí. Obavy se týkaly hlavně způsobilosti na moři. Komise měla pravdu, Monitor nebyl oceánská loď. Jenže Unie nepotřebovala oceánskou loď. Potřebovala rychlou odpověď na CSS Virginia.

Stavba trvala necelých sto dnů. Ericsson sám vybral jméno „Monitor“ jako varování, nejen pro Konfederaci, ale i pro britskou admiralitu.

Čtyři hodiny, které změnily pravidla

8. března 1862 vyplula Virginia do zátoky Hampton Roads a během jediného odpoledne potopila dvě dřevěné fregaty Unie. Třetí, USS Minnesota, uvízla na mělčině a čekala na ráno. Když se Virginia 9. března vrátila dokončit práci, stál jí v cestě Monitor.

Na papíře to vypadalo absurdně. Virginia měřila asi 84 m (275 stop), nesla deset děl v pevné kasematě se šikmými boky a na přídi měla beranidlo. Monitor měl jen dvě jedenáctipalcová Dahlgrenova děla, ale v otočné věži o průměru zhruba 6 m (20 stop), s palebným obloukem 360 stupňů. Nemusel natáčet celý trup, aby zamířil. A jeho nízký profil znamenal, že Virginia měla co trefit jen věž a úzký proužek paluby.

Čtyřhodinový souboj u Hampton Roads neskončil potopením ani jedné lodi. Ale strategicky zvítězil Monitor: Virginia se stáhla, Minnesota zůstala celá a blokáda Unie držela. Důležitější než výsledek bitvy byl ale signál, který z ní vyšel do světa.

Od pobřežní baterie k bitevní lodi

Reakce přišla překvapivě rychle. Už 4. října 1862, pouhých sedm měsíců po bitvě, nese datum britský plán pobřežní věžové lodi Prince Albert. Unie sama objednala desítky monitorů různých tříd pro říční a pobřežní operace.

Tady je ale potřeba rozlišit tři věci:

• Monitor jako konkrétní loď měl krátký život. V noci z 31. prosince 1862 ho u mysu Hatteras potopila bouře; vlny otevřely netěsnosti v nízkém trupu, voda zaplavila stroje a loď šla ke dnu. Přesně ta vlastnost, která z něj dělala těžký cíl, ho zabila na otevřeném moři.
• Monitor jako typ, nízká pobřežní věžová loď, sloužil ještě desítky let, ale nikdy se nestal páteří oceánského loďstva. K tomu se nehodil.
• Otočná těžká věž jako princip, to je ta linie, která přežila. Britská HMS Monarch se roku 1869 stala první skutečně oceánskou věžovou válečnou lodí. HMS Devastation z roku 1871 už vypadala jako zárodek moderní bitevní lodi: žádné plachty, pancéřový trup, věže s těžkými děly.

Pozdější bitevní lodě, od predreadnoughtů přes Dreadnought až po Jamato, spojily oceánský trup typu Virginia s věží a velkými děly typu Monitor. Jak to formuluje Britannica: bitevní loď je syntézou obou principů z Hampton Roads.

Kde končí 160 let

Bitevní lodě vládly námořní strategii zhruba do druhé světové války, kdy je z trůnu sesadily letadlové lodě. Po válce převzaly hlavní údernou roli ponorky a řízené střely. Samotný princip otočné věže ale v menším měřítku přežil, na křižnících, torpédoborcích i moderních fregatách. NOAA ještě v nedávných textech označuje věž Monitoru za prototyp pozdější námořní výzbroje.

Takže „160 let“ není přesný interval vlády jednoho typu lodi. Je to spíš měřítko toho, jak daleko dosáhla myšlenka, kterou Ericsson poprvé vyzkoušel v boji. Od dřevěných bočních fregat k otočným věžím; ten zlom proběhl za jediné březnové odpoledne roku 1862.

Kde to dnes vidět

Vrak Monitoru leží asi 30 km (16 mil) od mysu Hatteras v hloubce kolem 73 m (240 stop) a pro běžného návštěvníka není přístupný. Co přístupné je: USS Monitor Center v The Mariners‘ Museum v Newport News ve Virginii, kde probíhá konzervace originální věže, strojů i děl a kde je rozsáhlá expozice. Další zastávky najdete v Severní Karolíně, na Hatterasu, v Beaufortu a na Roanoke Island, kde stojí i model v měřítku 1:3.

Ericsson stavěl Monitor jako nouzové řešení na jedno odpoledne. To odpoledne stačilo, aby ukázal směr, kterým se námořní válečnictví vydalo na víc než století dopředu.

Článek „Sýrová krabička na voru“ změnila válčení na moři na dalších 160 let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z válečné lodi školní lavicí

HMS Nile patřila ke konstrukční rodině takzvaných lodí druhé třídy navržených podle principů Roberta Seppingse, tehdejšího hlavního stavitele Royal Navy. Seppings zavedl diagonální vyztužení trupu proti deformaci zvané „hogging“ a zesílené kulaté zakončení přídě a zádě, což dávalo lodím mimořádnou strukturální odolnost. Právě tato robustnost se ukázala jako klíčová pro to, co přišlo po skončení aktivní služby.

V roce 1876 Admiralita loď zapůjčila Mercantile Marine Service Association. Nile dostala nové jméno, Conway, a novou roli: stacionární školní loď kotvící nejprve v ústí řeky Mersey a později v průlivu Menai Strait u velšského sídla Plas Newydd. Na palubě fungoval polovojenský internátní režim: všeobecná výuka, disciplína, praktický námořní výcvik a ovládání malých plavidel. Kadeti odtud odcházeli jako budoucí důstojníci obchodního námořnictva. Loď přitom po celou dobu zůstávala v podstatě nehybná, zátěž na trup byla nesrovnatelně menší než při oceánské službě. To jí pomáhalo přežívat desetiletí za desetiletím, i když každý další refit byl náročnější.

Den, kdy se všechno pokazilo

14. dubna 1953 měla Conway opustit své kotviště u Plas Newydd a být odtažena na generální opravu. Operace vypadala rutinně, podobný přesun proběhl už v roce 1949 se dvěma remorkéry. Jenže tentokrát se sešlo všechno špatně najednou.

Místní piloti doporučovali tři remorkéry. Kapitán Hewitt s tím souhlasil. Vedení školy, Conway Committee of Management, však trvalo na dvou. Dva přece stačily posledně. K tomu se přidalo chybné čtení přílivových podmínek: průjezd nebezpečnou pasáží zvanou „Swellies“ se opozdil a odlivový proud nastoupil dříve, než se čekalo. Severozápadní vítr na moři zesílil jihozápadní proud v průlivu. Když se zadní remorkér přesunul dopředu, aby pomohl s manévrováním, záď Conway ztratila vedení.

Loď najela na skaliska. Při odlivu jí pod trupem zmizela voda a dřevěná konstrukce stará přes 113 let nevydržela vlastní váhu. Hřbet se zlomil. O dva dny později, 16. dubna, byla Conway oficiálně prohlášena za konstrukční totální ztrátu.

Tři roky vraku

Tady příběh nekončí, jen mění tempo. Vrak zůstal ležet na břehu průlivu Menai Strait. Admiralita v písemné odpovědi v parlamentu z 20. května 1953 suše konstatovala, že Conway je hlášena jako totální ztráta a případná náhrada je věcí školních autorit, nikoli státu. Loď navíc podle dostupných zdrojů nebyla pojištěná, což rychle posunulo debatu od „jak ji zachránit“ k „kdo odpovídá za odstranění vraku“.

Žádný muzejní plán nevznikl. Na rozdíl od HMS Victory v Portsmouthu nebo HMS Trincomalee v Hartlepoolu, které měly dlouhodobý institucionální rámec ochrany a průběžné konzervace, Conway se po nehodě stala spíš logistickým problémem než památkovým projektem.

Vrak ležel na místě přes tři roky. Až 31. října 1956, při rozebírání, vzplál. Okolnosti dodnes nejsou zcela jasné: web HMS Conway mluví o nevysvětlených okolnostech, zatímco pozdější článek v ročence IOBA uvádí, že požár způsobil acetylénový hořák kontraktora. Ať už šlo o nehodu, nebo nedbalost, výsledek byl stejný: z jedné z nejdéle sloužících britských dřevěných válečných lodí nezbylo nic než popel a pár artefaktů.

Co z lodi zůstalo

Škola přežila svou loď. Výuka pokračovala na břehu v areálu Plas Newydd, nejprve provizorně, od roku 1964 v novém školním objektu. Instituce fungovala až do uzavření v roce 1974.

Z fyzické Conway se dochovalo překvapivě málo, ale přece:

• Figurehead — darován HMS Nelson v Portsmouthu
• Lodní zvon, kormidelní kolo a model — uloženy v Royal Navy Museum Portsmouth
• Lodní logbooky do 14. dubna 1953 a ročníky školního časopisu The Cadet — v Conway Archive v Merseyside Maritime Museum
• Kaple a malé muzejní zázemí — spravuje Friends of HMS Conway v Birkenhead Priory

Kdo chce dnes v Británii vidět srovnatelnou dochovanou loď z první poloviny 19. století, má na výběr HMS Trincomalee v Hartlepoolu nebo HMS Unicorn v Dundee. Obě jsou návštěvnicky přístupné. Obě měly víc štěstí, nebo spíš víc institucionální vůle k záchraně.

Řetězec selhání, ne jeden okamžik

Pozdější analýza kapitána Davida G. Williamse pojmenovala příčiny havárie jako řetězec, nikoli jednu chybu: opožděný průjezd, podcenění proudů, nedostatečná sestava remorkérů a manažerské rozhodnutí ignorovat doporučení pilotů. Williams šel ještě dál: podle něj bylo samotné umístění tak hluboko ponořené lodi u Plas Newydd od počátku hraniční a prakticky neudržitelné.

Přesně od spuštění na vodu 28. června 1839 do ztroskotání 14. dubna 1953 uplynulo 113 let, 9 měsíců a 17 dní. Zaokrouhlených „114 let“ je pohodlné číslo. Méně pohodlná je skutečnost, že celý ten mimořádně dlouhý druhý život skončil kvůli jednomu ušetřenému remorkéru a špatnému čtení přílivových tabulek.

Článek Britská válečná loď vyplavená na břeh: 114 let sloužila jako škola námořníků, a nakonec skončila v plamenech se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čísla, která překonávají i supercarriery

Pro kontext: letadlová loď USS Gerald R. Ford stála 13,3 miliardy dolarů. Její nástupkyně CVN-81 vychází na 15,2 miliardy. BBG(X) za 17 miliard je tedy dražší než jakákoli současně rozpočtovaná letadlová loď, a přitom letadla nenese. Druhý kus třídy Trump má podle rozpočtového briefingu námořnictva vyjít na 13 miliard, třetí na 11,5 miliardy. Klasická křivka učení, ale startovní bod je bezprecedentní.

Kongresový rozpočtový úřad přitom už v lednu 2026 odhadoval cenu první lodě na 17,6 až 18,9 miliardy v cenách fiskálního roku 2025. Aktuální rozpočtová žádost 17 miliard tedy tento strop formálně nepřekonává, šok plyne spíš z absolutní částky a z toho, že se bavíme o hladinové bojové lodi, ne o plovoucím letišti.

Proč námořnictvo tvrdí, že ji potřebuje

Program DDG(X), torpédoborec nové generace o výtlaku zhruba 14 500 tun, měl být odpovědí na stárnoucí křižníky třídy Ticonderoga a nejstarší torpédoborce třídy Arleigh Burke. Jenže námořnictvo opakovaně naráželo na kompromisy: nedostatek energetické rezervy pro budoucí zbraně, omezený růstový prostor a příliš málo raketových buněk pro salvy, které vyžaduje boj s rovnocenným protivníkem.

BBG(X) má tyto limity odstranit jedním radikálním krokem. Loď o délce 256 až 268 metrů a plném výtlaku přes 35 000 tun nabídne:

• Masivní energetickou rezervu pro zbraně s řízenou energií a budoucí senzory
• Výrazně větší raketový arzenál než cokoliv od dob bitevních lodí třídy Iowa
• Velitelský uzel pro vedení hladinové bojové skupiny v námořním boji vysoké intenzity
• Růstový prostor na dekády modernizací bez nutnosti nového trupu

Admirál Daryl Caudle, náčelník námořních operací, zasadil BBG(X) do konceptu Golden Fleet, směsi bezosádkových systémů, fregat, torpédoborců, ponorek a letadlových lodí, kde bitevní loď hraje roli těžkého uzlu pro „mass, lethality and adaptability“.

Technologická sázka: laser ano, railgun možná jednou

BBG(X) stojí na předpokladu, že energeticky náročné zbraně budoucnosti budou fungovat. U laserů je situace relativně příznivá: systém HELIOS byl úspěšně nainstalován na bojovou loď, integrován s bojovým systémem Aegis a při testech sledoval a zasahoval bezpilotní prostředky i vysokorychlostní vlečné cíle. U elektromagnetického railgunu je obraz výrazně slabší. Rozpočtová žádost pro fiskální rok 2022 už pro něj neobsahovala financování a Kongres si vyžádal zvláštní zprávu o stavu programu. GAO navíc obecně varuje, že projekty Pentagonu zaměřené na zbraně s řízenou energií trpí problematickým přechodem z prototypů do reálných zbraňových programů.

Jinými slovy: BBG(X) kupuje obrovský trup s energetickou rezervou pro zbraně, z nichž některé ještě neexistují v nasaditelné podobě. Pokud se technologie zbraní s řízenou energií opozdí, bude loď dekádu plout s nevyužitým potenciálem.

Rozpor v harmonogramu a průmyslová realita

Tady začíná nejzajímavější kapitola. Dubnový rozpočet tlačí na předběžné pořízení v roce 2027 a první plné pořízení ve fiskálním roce 2028, kontradmirál Reynolds dokonce mluví o startu stavby v roce 2028. Jenže lednový kongresový materiál uvádí 72měsíční designové kontrakty, což ukazuje spíš na první pořízení v raných třicátých letech a vstup do služby kolem roku 2040.

Tento rozpor není akademický. Americké loděnice už dnes neplní cíle námořnictva. GAO opakovaně konstatuje infrastrukturní i personální limity průmyslové základny. Námořnictvo samo přiznává potřebu 250 000 nových pracovníků v příští dekádě. Stavitel BBG(X) zatím není vybrán, v úvahu připadají Bath Iron Works, HII Ingalls a HII Newport News. A program fregat třídy Constellation, kde stavba začala před dokončením návrhu, skončil se zpožděním minimálně tří let a lodí, která „nese malou podobnost“ s původním designem.

Politický patron odchází, program zůstává

Den poté, co tehdejší ministr námořnictva John Phelan mluvil s novináři o Golden Fleet a budoucnosti bitevního programu, byl 22. dubna 2026 odvolán. Dočasně ho nahradil Hung Cao. Phelan přitom v prosinci 2025 osobně děkoval prezidentu Trumpovi za „vizi“ nové třídy. Jeho odchod oslabuje civilního patrona programu, ale neruší ho: rozpočet je venku, náčelník námořních operací Caudle za ním stojí a tři lodě v pětiletém výhledu jsou jen začátek. Původní oznámení mluvilo o potenciálu 20 až 25 kusů.

Program BBG(X) dává smysl jen za jednoho předpokladu: že americké námořnictvo skutečně potřebuje jednu platformu, která v sobě spojí nosič masivní raketové salvy, energetickou rezervu pro zbraně zítřka a velitelský uzel pro námořní boj nejvyšší intenzity. Pokud ano, sedmnáct miliard je cena za odstranění kompromisů. Pokud ne, jde o nejdražší loď v dějinách, postavenou na PowerPointu.

Článek Cena jediné bitevní lodě třídy Trump překonává i ty nejdivočejší odhady. Ale Američané mají důvod, proč ji chtějí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinci potopili loď s pšenicí

Poslední útok na nákladní loď vezoucí ukrajinské obilí se uskutečnil počátkem dubna 2026. Kremelská agentura TASS informovala, že se po ukrajinském útoku potopila loď převážející pšenici v Azovském moři, kde se zřejmě Rusové cítili z důvodu vzdálenosti v bezpečí. Na palubě bylo 11 členů osádky, z nichž 2 zahynuli, ale zbylým se podařilo dostat na břeh. Podle dostupných informací Ukrajina využila k potopení lodi úder dronem, s největší pravděpodobností leteckým.

Rusům to konečně začíná docházet – prohrávají. A pokud nepřijmou hanebný mír, Ukrajinci je přejedou. Oni to vědí

Potopeným plavidlem byla loď třídy Volgo-Balt. AlShipping uvádí, že jde o říčně-námořní loď určenou pro přepravu nákladu buď po řekách nebo mořích v blízkosti pevniny, a proto se velmi často plaví třeba v Černém, Azovském nebo Kaspické moři. Na délku má 114 metrů a není ničím zvláštní, ale pro Rusko jsou podobné lodě velmi důležité, protože umožňují přepravovat různé náklady, a tím sanovat schodkový rozpočet státní kasy.

Loď nejspíše potopil dron FP-2

Ačkoliv není známo, jakým dronem Ukrajinci na loď zaútočili, Armádní Zpravodaj nevylučuje, že by to mohl být FP-2. United24 Media uvádí, že dokáže urazit vzdálenost 200 kilometrů, což dostačuje k tomu, aby doletěl z Ukrajinou ovládaného území na velkou část Azovského moře. Hlavně nese hlavici o hmotnosti 105 kilogramů, což je k potopení velikého plavidla důležité. Drony s malou hlavicí by totiž nedokázaly napáchat takové škody.

Ukrajinská pomsta byla nelítostná. Generálmajor-zrádce, který donášel Rusům, do poslední vteřiny nic netušil

Kradení ukrajinského obilí je rozsáhlý problém, a Rusko z něj má obrovské zisky. Csis odhaduje, že v roce 2025 na Ukrajině zcizilo přes 2 miliony tun obilí a vyvezlo ho především do zemí v Africe a Asii. Ačkoliv jsou nákladní lodě s obilím hlavně civilními cíli, protože nejsou využívané k bojům, mohu je Ukrajinci považovat za cíle vojenské. Nejenže mají pocit, že brání krádeži ukrajinského obilí, ale i ničí schopnost Ruska vydělat peníze na vedení války.

Článek Rusové se cítili v bezpečí, když kradli, co patří Ukrajincům, a ti se je rozhodli potrestat. Poslali jim ke dnu důležitou loď se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vypadají jako stealth a mají slabou výzbroj

Tvary plavidel třídy Projekt 22160 naznačují, že se ruští konstruktéři pokoušeli o loď se schopnostmi stealth, a při pohledu na některé vlastnosti se ukazuje, že jsou velmi slabá, jelikož postrádají dostatečnou výzbroj. Jejich hlavní zbraní je dělo ráže 76 milimetrů, uvádí Wikipedia, což je v podstatě odsuzuje do role hlídkových lodí, ačkoliv velikostně i tvarově připomínají moderní silné korvety. Nevyšel přitom ani plán vybavit je odpalovacím systémem řízených střel Kalibr – ale proč se tak nestalo, nikdy námořnictvo nezdůvodnilo.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creactive Commons / CC BY

Slabší výzbroj se týká také protivzdušné obrany. Plány počítaly jenom s přenosnými systémy typu MANPADS, což na ochranu moderního a relativně velkého plavidla rozhodně nestačí. Námořnictvo se to pokusilo vyřešit instalací modulu Tor-M2KM na přistávací plochu pro vrtulníky, což ji sice na krátkou vzdálenost vylepšilo, jenomže to zase plavidlo připravilo o možnost používat helikoptéru. Otázkou však je, jak moc to vadí. KnifesBurg uvádí, že na rozbouřeném moři na přistávací ploše vrtulník stejně operovat nemůže.

Ochrana 22160 v podstatě neexistuje

Snaha postavit plavidlo, do něhož by se mohla vejít silná výzbroj, i když to nakonec nevyšlo, vedla také k velmi malé odolnosti. Nemá žádný nebo jenom minimální pancíř, takže je lehce zranitelné palbou nepřítele. Vedle toho se ukázalo, že jsou pro něj velkým nebezpečím rychlé hladinové drony. Zona-Militar uvádí, že dvě lodě třídy Projekt 22160 se podařilo poškodit těm ukrajinským, a některé zdroje dokonce uvádí, že byla jedna potopena.

Video: ukrajinští dělostřelci jednou mimořádně přesnou ranou rozstřelili ruský systém PVO, který se jim pokusil schovat v lese

S malou odolností dronů bude souviset nejenom nedostatečná výzbroj, ale i jedna z dalších slabin v podobě nízké rychlosti, která je mezi 25 a 30 uzly. To je na menší plavidla málo – např. torpédoborce bývají rychlejší. Malá velikost může navíc znamenat, že hlavně na rozbouřeném moři mohou být plavidla značně nestabilní. Při operacích v Černém nebo Baltském moři to nejspíše nevadí, ale pokud je Rusko vyšle na volný oceán, mohla by mít veliký problém.

Článek Rusko chtělo moderní stealth lodě, ale ve skutečnosti stvořilo paskvil. Není překvapením, že je Projekt 22160 slepá ulička se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Poruch je tolik, že jim nevěří ani Rusové

Zprávy o tom, že ruští námořníci z 92. brigády říčních člunů poškozují vlastní lodě, přinesli členové partyzánské jednotky Atesh, ačkoliv může jít o záměrně šířenou propagandu. United24Media uvádí, že ruské orgány údajně vyšetřují mnoho podivných poruch, které čluny měly v okamžiku, kdy jejich posádky dostaly rozkaz vyplout na Dněpr. Brigáda spadající pod černomořskou flotilu operuje na dolním toku Dněpru v Chersonské oblasti, kdy má na západním břehu postavení ukrajinská armáda, zatímco na východním zase ruská.

Tradiční odběratel zbraní zasazuje Rusku opakovanou ránu. Připravil ho o desítky miliard v jediné zakázce

Mezi nejčastější důvody, proč nemohou čluny vyplout, patří poruchy na motoru nebo elektroinstalaci. Případů už má být tolik, že tomu nevěří ani ruské orgány, a tak situaci prošetřují. Armádní Zpravodaj se domnívá, že může skutečně jít o úmysl posádek, protože se obávají o život. Je jasné, že jsou na Dněpru velmi snadným cílem pro různé sebevražedné drony, a to jak letecké, tak hladinové, ale dostat se mohou i pod palbu pobřežních zbraní.

Lodě jsou na řece snadnými cíli

Brigáda má k dispozici pravděpodobně několik typů člunů. Nejmodernější jsou nejspíše plavidla třídy Raptor, což jsou člun o délce 16,9 metrů, uvádí Wikipedia, které se umí pohybovat rychlostí až 89 km/h, a jejich dosah je přes 500 kilometrů, pokud používají úspornou rychlost. Výzbroj potom tvoří kulomet ráže 12,7 milimetrů a dvojce kulometů ráže 7,62 milimetrů, a vedle toho má disponovat 8 řízenými protitankovými střelami 9M133 Kornet.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Větší, ale starší, mají potom být čluny třídy Projekt 1204 Shmel. Defence-Ua uvádí, že jde o plavidla o délce 24,7 metrů, přičemž jsou vyzbrojena mnohem silněji. Mají totiž kanon ráže 76 milimetrů, dvojicí protiletadlových kanonů ráže 25 milimetrů, a malý raketomet BM-14-17. Velikost lodí může být na řece nevýhodou, protože jsou mnohem snáze odhalitelné, a pravděpodobně nepříliš obratné, což z nich může dělat mnohem snadnější cíle.

Článek Sabotáž uvnitř ruského námořnictva. Demoralizovaní námořníci do boje nechtěli, tak velitelům pod rukama rozbili lodě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odneslo to hned několik ropných věží najednou

Ropa je pro Rusko zcela klíčová, a je jedno, zda je posuzována z hlediska vývozu nebo vlastní spotřeby civilního a vojenského průmyslu. Armáda je v posledních letech obřím konzumentem, jelikož potřebuje produkty z ní k pohonu tanků, BVP, transportérů, houfnic, ale též letadel, dronů a lodí, stejně jako k pohánění generátorů, výrobě zbraní atd., uvádí Wikipedia.

Video: 900 km od hranic vyhodili Ukrajinci do povětří hlavní muničák. Ruská západní i centrální fronta přišla o zásobování

Armádní Zpravodaj zjistil, že útok na ropné skladiště ve Starem Oskolu potvrdil i gubernátor oblasti Vjačeslav Gladkov s tím, že ho má na svědomí dron. Zda byl skutečně jenom jeden, ale nelze odhadovat. Mělo totiž vzplanout hned několik ropných nádrží, což není obvyklé – běžně se totiž požár z jedné na druhou nešíří, jsou od sebe dostatečně daleko a konstrukce by ji měla před ohněm ochránit (což neplatí v případě, že je proražena hlavicí).

Vzhledem ke vzdálenosti se mohlo jednat o obrovské množství dronů, ale dle rozsahu škod to redakce Armádního Zpravodaje odhaduje na FP-1 s dosahem až 1 600 km a až 120kg hlavicí, jejíž velikost se bude odvíjet od vzdálenosti, kterou letí, potvrzuje Militarnyi. Vlastně tak mohla v tomto případě dosahovat svého maxima, a zapálit tak i více věží.

Video: ruská posádka Su-34 se katapultovala v hangáru. Tvrdý náraz do střechy vystřídal ještě tvrdší dopad na zem

Hlavicí totiž může být bomba FAB-100-105, což je gravitační puma o hmotnosti 107 kg, uvádí Wikipedia, a pravděpodobně může být doplněna ještě improvizovanou náloží, která je zřejmě užívána v momentě, kdy dron potřebuje hlavici menší, aby uletěl větší vzdálenost. Velikost požáru každopádně odpovídá zásahu i více ropných věží najednou.

Článek Video: fenomenální zásah. Ukrajinští vojáci vymazali několik ropných věží najednou a nechali Rusy na frontě odříznuté se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

PVO zřejmě dron ani nezaregistrovala

Ropa je pro Rusko klíčovou komoditou, ať se jedná o její vývoz, tak o soběstačnost jak průmyslu civilního, tak vojenského. Právě armáda je v posledních letech velikým konzumentem, jelikož ji potřebuje zejména k pohonu „hladových“ tanků, BVP, transportérů, ale též letadel, dronů a lodí, stejně jako k pohánění generátorů, výrobě zbraní atd., uvádí Wikipedia.

Kreml žasne, Ukrajinci chystají proti jeho hordám mimořádně dobrou zbraň. Vytvoří si raketomet pro přesné údery

Armádní Zpravodaj ověřil, že má ropný sklad celkem 9 nádrží, a mohutnost požáru naznačuje, že nejméně jedna z nich vytrvale hořela. Obvykle ji přitom nelze uhasit a je nutné počkat, než veškerá ropa dohoří. Objekt přitom patří Kaluganefteproduktu, dceřiné společnosti Rosneft, a je v něm skladováno palivo, konkrétně benzín AI-92, AI-95, a nafta.

Jelikož je na záběrech vidět až hořící skladiště, nelze říci, jakým dronem k zásahu došlo, ale není to zase tak těžké odhadnout. Redakce Armádního Zpravodaje registruje, že k podobným útokům ukrajinská armáda často využívá An-196 Liutyi, který unese až 75kg hlavici, pakliže letí na vzdálenost 600 km, případně 50kg až na 2 000 km, vysvětluje Wikipedia.

Video: Ukrajinský důstojník měl jenom chvíli. Ale přesto se chopil staré Igly a sestřelil ruskou střelou s plochou dráhou letu

Velmi pravděpodobný je pak také FP-2 s odletem až 200 km, na něž unese 105kg hlavici, uvádí Militarnyi, takže je schopen napáchat o něco větší škody, a z ukrajinského území by rovněž ke skladu doletěl. Poukazuje to přitom na děravou ruskou PVO, která nebyla schopna dron v průběhu asi 180 km vyřídit; dost možná se jí ho ani nepodařili lokalizovat.

The oil depot in the village of Lyudinovo continues to burn after the arrival of a festive unmanned aerial vehicle. https://t.co/Xh0V0VHBJ6 pic.twitter.com/lINPFLewXP

— Exilenova+ (@Exilenova_plus) December 31, 2025

Požár ruského ropného skladiště u města Ljudinovu v Kalužské oblasti (zveřejněno 31. prosince 2025)

Článek Video: Ukrajinci způsobili mohutný požár ropného skladiště. Ruská PVO tomu za skoro 200 km nedokázala zabránit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výzbroj tvořená railgunem a střelami

Americké námořnictvo označuje třídu Trump za nejsmrtelnější bitevní loď, neboť má mít největší palebnou sílu v historii hladinových plavidel. Její výzbroj má tvořit 128 článků vertikálního odpalovacího systému Mk 41, což je univerzální systém k odpalování protiletadlových, protiraketových či protilodních střel včetně střel s plochou dráhou letu Tomahawk. Wikipedia pak doplňuje, že má na lodi být i 12 článků systému CPS a railgun.

Video: Ukrajinci vytrestali ty nejlepší z ruské armády. Udeřili na speciální jednotky, když byly pohromadě, a 120 jich pohřbili

Jenomže právě tyto zbraně vzbuzují, spolu s megalomanským pojmenováním třídy po stále žijícím prezidentovi, mnohé otazníky. Z CPS by měly být odpalovány balistické rakety, případně hypersonické zbraně, pravděpodobně hypersonické kluzáky s jadernou hlavicí vynášené balistickou raketou. Tyto zbraně jsou ve Spojených státech amerických v současné době teprve vyvíjeny. Twz upozorňuje, že je také velikým otazníkem railgun, protože není jasné, kde ho chce americké námořnictvo vzít, jelikož jeho vývoj oficiálně zastavilo.

Historicky existovaly i větší lodě

Bitevní lodě třídy Trump by měly být dlouhé 240 až 270 metrů a mít výtlak minimálně 35 000 tun. Byly by tedy o něco menší než bitevní lodě třídy Iowa, které americké námořnictvo postavilo za druhé světové války, ale oproti nim půjde o nesrovnatelně silnější zabijáky. Pohon by měl být přitom konvenční a zajišťovat rychlost přes 30 uzlů. Plánovaná osádka je zhruba 500 námořníků, což svědčí u tak velkého plavidla o vysokém využití automatizace. Na palubě má být schopen přistát také Boeing V-22 Osprey nebo budoucí FVL.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Mezi odborníky vzbuzuje projekt lodí třídy Trump mnoho pochybností a poukazují na skutečnost, že jsou takto velká plavidla zastaralá a drahá. Military uvádí, že je lze dnes potopit mnoha způsoby, přičemž k tomu může stačit jediný zásah. Cena jedné takové lodě je přitom závratná a lze za ni postavit hned několik moderních a velmi silných torpédoborců nebo podobných, hlavně menších, plavidel. 19FortyFive uvádí, že takto velká plavidla ani nejsou vhodná proti Číně, což je v budoucnosti nejpravděpodobnější americký protivník.

Putin nebude nadšený, Švédové ho chytí do šachu. Gripeny dostanou střely Taurus, které z NATO doletí až k Moskvě

Plány na bitevní lodě třídy Trump jsou zatím v počátcích a dle předpokladů nebude ani jedno dokončeno ještě v tomto desetiletí. Armádní Zpravodaj nevylučuje, že americké námořnictvo, které se potýká s finančními problémy a stavba jeho plavidel se opožďuje, nakonec projekt bitevních lodí po skončení Trumpova mandátu zruší, protože by odčerpával značné zdroje. Navíc za situace, kdy nemusí mít ještě ani zbraně, jimiž mají být lodě vybaveny.

Článek Nejsilnější bitevní loď v historii lidstva pojmenoval Trump egoisticky po sobě samotném. Je velkolepá a silná, ale úplně špatně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Silně zanedbané námořnictvo Ukrajiny „povstává“

Ukrajinské námořnictvo má stovky let dlouhou historii. Podle Wikipedie sahá do roku 1600, ale pro novodobé dějiny je vhodné zmínit jeho rozmach během ruské revoluce v roce 1917, a poté hlavně po rozpadu SSSR v roce 1991. V podstatě první lodí se stala fregata Otaman Bilyi třídy Petja (dříve šlo o sovětskou strážní loď SKR-112), která vyplula roku 1967.

Izrael má obří zakázku na 425 tisíc útočných pušek. Rusové se můžou jít klouzat

Nutno zdůraznit, že Ukrajina získala tuto i další lodě de facto „vzpourou“, respektive docházelo k rozdělování, stejně jako u jiných zbraní, jelikož získala nezávislost a přestala být podřízena Moskvě. Její námořnictvo však nemělo dlouhého trvání, od roku 1997 byla totiž většina plavidel sešrotována nebo špatně udržována, protože na ně nebyl dostatek financí.

V podstatě jedinou moderní lodí, kterou ukrajinské námořnictvo na začátku války s Ruskem disponovalo, byla domácí fregata Hejtman Sahajdačnyj. Tu si však 04. března 2022, asi dva týdny po zahájení invaze, samo potopilo, aby nepadla do zajetí, uvádí Wikipedia. Až na pár výjimek v podobě malých plavidel, často pro pobřežní stráž, tak dnes Ukrajina lodě nemá.

Rusové se plácají po zádech, Putin překypuje nadšením. Test tsunami torpéda, jemuž se nelze bránit, byl úspěšný

Na druhou stranu to není pro válku nezbytné, protože ruská Černomořská flotila, ačkoliv je silnější, nedokáže vyplouvat a provádět rozsáhlejší operace. Na uzdě ji totiž drží ukrajinské drony, například Sea Baby, ale také Magura V5 a řada dalších. Ty navíc Rusy terorizují až za Krymem, kde napadají i statické cíle – třeba ropný terminál v Tuapse, a Černé moře tak ovládají.

Z tohoto důvodu přímo nevypotřebuje válečné lodě, ačkoliv jich několik dostalo nebo koupilo od západních spojenců, aby bylo schopno zajišťovat bezpečnost civilních nákladních lodí. Pro tyto i další operace pak Ukrajina nedávno dostala od Švédska a Norska novou šarži Combat Boat 90 (CB90), ale neznámo, v jakém počtu – ve výzbroji měla mít lodě už dříve.

Ukrajina chce být leteckou velmocí. Jedná o pořízení francouzských Rafale, s nimiž si Putin poradí jenom těžko

Jedná se o švédský rychlý výsadkový člun navržený pro operace v mělčinách a pobřežních vodách vhodný pro výsadek vojáků, útočné operace i doprovod lodí. Wikipedia upřesňuje, že unese přibližně „půl čety“ vojáků, tedy okolo 18 osob, měří 15,9 m, a má velmi malý ponor, asi 0,9 m. Díky dvojici výtokových trysek a nízké hmotnosti dosahuje rychlosti přes 40 uzlů (74 km/h) a má extrémně dobrou manévrovatelnost, kdy dokáže prudce zatáčet i rychle zpomalit.

Standardní výzbroj tvoří tři těžké kulomety ráže 12,7 mm doplněné o 40mm granátomet na otočných pozicích, a též může CV90 klást námořní a hlubinné miny. Kromě vyzbrojené verze jsou plavidla dostupná ve verzi s pancéřováním, speciálními komunikačními systémy či možností nést protizemní střely a miny, potvrzuje Saab. CB90 je poměrně úspěšná, jelikož slouží u několika námořnictev, včetně Švédska, Norska, Mexika, Ukrajiny a dalších.

Video: Rusové vsadili na masivní útok s desítkami obrněnců. Zastavovat je muselo dělostřelectvo i tanky

Nelze si myslete, že by ani několik takových lodí jakkoliv změnilo rozložení sil v Černém moři, proti velkým válečným plavidlům jsou víceméně bezbranné, ale jak už redakce Armádního Zpravodaje vysvětlovala, k tomu ani nejsou určeny. Držet se budou mimo jejich dosah, zatímco je budou usměrňovat námořní drony, s nimiž si stále neumí efektivně poradit.

Článek Rozprášené ukrajinské námořnictvo znovu povstává, dostalo švédské válečné lodě. S ruskou Černomořskou flotilou ani nepohnou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nová loď má být větší než stávající

Malé litevské námořnictvo nutně potřebuje posílit a modernizovat, aby se dokázalo bránit budoucím výzvám, hlavně tedy ruským hrozbám. Jeho hlavní síla je založena na pětici hlídkových lodí dánské třídy Flyvefisken, které ale pochází z 80. a 90. let 20. století, uvádí Wikipedia. Proto není divu, že se snaží flotilu posílit, a to o větší plavidlo s vyspělejšími schopnostmi. Určitě by mělo odrazovat nejen ruské námořnictvo, ale hlavně lodě, ponorky nebo drony pokoušející se o nějaké akce, třeba o narušení infrastruktury, jako jsou podvodní kabely.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Litvy

Návrh nové hlídkové lodě je výsledkem spolupráce s Dánskem, a Armádní Zpravodaj ji na základě dostupných animací hodnotí jako futuristicky vypadající plavidlo pravděpodobně se schopnostmi stealth. Perkunas by mělo být 88 metrů dlouhá a 17 metrů široké, a schopné operací i v mělkých vodách, uvádí ArmyRecognition. Údaje o velikosti se v některých zdrojích liší, ale většinou se shodují, že by na palubě mělo sloužit 30 až 60 členů posádky.

Slabá výzbroj, ale k obraně postačí

Hlídková loď Perkunas by neměla být extrémně rychlá, počítáno je s maximální rychlostí 18 uzlů (34 km/h). Zatím trochu neznámou je ale výzbroj. NavalNews konstatuje, že by na palubě mělo být dělo ráže 76 milimetrů, a pak 1 kus systému CIWS do ráže 30 milimetrů. To by možná odpovídalo animacím, kde se zbraň menší ráže nápadně podobá německému systému Skyranger, soudí Armádní Zpravodaj. Ten má ráži 30 nebo 35 centimetrů, a je velmi účinný třeba proti dronům, ale má samozřejmě schopnost zasahovat i jiné cíle.

Rusko už nebude nikdy v bezpečí. Ukrajinci obešli Západ a vytvořili střelu tak mocnou, že mu zasadí rány na 3 000 km

Mezi vybavení hlídkové lodě by měl patřit také vrtulník a minimálně jeden námořní dron, stejně jako řada dalšího vybavení, ale není jasné, zda i k detekci ponorek. Objevují se nicméně zmínky o umístění 4 kontejnerů, nejspíše na nějaký typ protilodních střel. Jestli bude takové plavidlo opravdu postavené, což je vzhledem k možné hrozbě z Ruska pravděpodobné, jistě posune litevské námořnictvo na mnohem vyšší úroveň.

Článek Ruské lodě se neodváží vyplout: Loď Perkunas je litevská odpověď na moderní námořní hrozby, které představují se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Supermoderní konstrukce pro moderní válku

Jak název napovídá, loď se měla pohybovat především v pobřežních vodách. Díky modulární konstrukci měla mít celou řadu úkolů od výzvědných misí, hlídkování, boj s pašeráky, podpory speciálních sil a pozemních jednotek, až po námořní minování a odminování.

Video: ruský voják udeřil pažbou útočné pušky rovnou do hlavice poté, co dronu několikrát obratně uskočil

Nová konstrukce měla mít i specifické vlastnosti, tedy nízký ponor a vysokou rychlost. S netradičním řešením přišla firma Austal, která přestavěla svůj původní projekt trajektu s třemi trupy (trimaran), což se zdálo jako levné a elegantní řešení. Společnost General Dynamics pak dodala elektroniku a bojové systémy, a upravila trup ke snížení radarového odrazu.

iZdroj fotografie: USNAVY

Roku 2006 byl potom položen trup první z lodí – USS Independence (LCS-2) stejnojmenné třídy. Na délku má 127,4 m, na šířku 31,7 m, a ponor pouhých 4,27 m. Výtlak prázdné lodi činí 2 307 tun a plné 3 104 tun, ale je důležité připomenout, že závisí na misi a modulu lodi.

Rychlost byla zásadní a výzbroj silná

Zajímavý je pohon lodi – systém CODAG, tedy kombinace dieselových motorů a plynových turbín, které pohání čtyři vodní trysky. Na přídi jsou pro zlepšení ovladatelnosti lodi dva zatažitelné pody. Independence dosahuje max. rychlosti 44 uzlů, tedy 81 km/h, což z ní dělá jednu z nejrychlejších válečných lodí na světě. Dosah má pak 4 300 námořních mil (7 964 km).

Indie dostala nabídku na koupi ruských Su-57 a pomoc s vývojem svého letounu 5. generace. Jsou ekonomicky lepší volbou než F-35

Poměrně bohatá je na první pohled i základní výzbroj. Vedle automatického děla ráže 57 mm Mk.110 firmy BAE se může Independence pochlubit dvěma 30mm kanóny Buschmaster II, protiletadlovým systémem SeaRam, 24 raketami Hellfire proti pozemním cílům, 8 lehkými protilodními střelami RGM-184A, a to vše doplňují čtyři velkorážní kulomety Browning M2.

iZdroj fotografie: USNAVY

Monitoring potom zajišťuje 3D radar SAAB GIrraffe a tažné sonary, a též může loď nést dva vrtulníky MH-60 SeaHawk nebo bezpilotní MQ-8 Fire Scout. Vejdou se do ní také čtyři čtyři vozidla Stryker nebo HUMWEE či stejný objem kontejnerů, a má sjízdnou rampu. Nechybí pak ani rychlý člun, díky čemuž může vysazovat silné speciální jednotky v týlu nepřítele.

Lehký trup je nakonec nepřítelem

Loď je vysoce automatizovaná a jako jedna z prvních nemá kormidlo, ale joystick. Posádku přitom tvoří jenom 40 mužů (z toho 8 důstojníků) a může ubytovat dalších 36 příslušníků speciálních sil. Námořnictvo počítalo s nákupem rovnou 55 jednotek, ale hned první loď zchladila nadšení, a tak jich vzniklo pouze 19 kusů, což je oproti plánům velké, avšak oprávněné zklamání.

Video: radar ruského S-500, který vidí F-35 až na 2 000 km, vyřazen jednou ranou. Systém je chloubou ruské armády

V první řadě šokovala cena – jednotka měla vyjít původně na 220 milionů dolarů (4,6 miliard Kč), ale ve finále vyšla na 704 milionů dolarů (14,8 miliard Kč). Testy navíc ukázaly celou řadu poruch a problémů – jenom na první zkušební plavbě jich bylo zaznamenáno 2 080. Presto však byla loď nakonec roku 2010 americkým námořnictvem převzata.

iZdroj fotografie: USNAVY

Teprve v roce 2014 byla však schopna dokončit celou hlídkovou misi, jenomže to už se nad ní začalo opravdu smrákat. V první řadě lehké hliníkové trupy zasáhla koroze, a při opravách bylo zjištěno, že jsou v nich i praskliny. Ty byly odhaleny také u dalších šesti lodí této třídy s tím, že vznikají při plavbě rychlostí nad 15 uzlů (28 km/h) při vyšších vlnách. První dvě jednotky byly vyřazeny roku 2021, ostatní jejich osud v následujících letech čeká.

Článek Americké supermoderní lodě Independence jsou extrémně drahým zklamáním. Měly působit v týlu nepřítele, ale ve službě končí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejdříve plul k lodi oranžový, a poté bílý dron

Jaký dron se na záběrech objevuje, není jasné – zpočátku je patrné oranžové plavidlo, které se po chvílí ztratí pod hladinou, což by dle Armádního Zpravodaje hodně ztížilo jeho zničení, neboť projektily třeba z kanonů nejsou schopné pronikat příliš hluboko pod vodu. K umělému cíli však nakonec připluje člun bílé barvy, který do něj narazí a exploduje. Samotné plavidlo mělo přitom délku v desítkách metrů, možná kolem 70 až 90.

Video: jedna rána zezadu věž ruského tanku T-72 odpálila, a zbytek doslova rozervala exploze špatně uložené munice

Redakce Armádního Zpravodaje odhaduje oranžový dron na Orkan, o němž VPK uvádí, že jde o nejmenší plavidlo svého druhu, na jehož vývoj se ruští inženýři soustředili. Pohybovat se má rychlostí až 40 uzlů a doplout do vzdálenosti až 500 km, ale více o něm známo není. Skoro žádné informace pak nejsou k nalezení o větším těžkém dronu BEK-1000.

Právě ten ale nejspíše do cvičného cíle narazil, přičemž unese až 1 tunu výbušnin. Mohutnost výbuchu na záběrech by tomu odpovídala, nicméně se redakce Armádního Zpravodaje domnívá, že ačkoliv působí impozantně a oblak kouře ji po chvíli téměř celou zahalí, bude to způsobeno hlavně tím, že je konstrukce plavidla minimálně odolná, což efekt umocnilo.

Video: ruský bombardér Tu-95MS v doprovodu Su-35S a Su-30SM slídil u hranic NATO. Zahnaly je dvě F-16 a F-35, zničily by je všechny

Ale samozřejmě je pro otestování schopnosti zasáhnout cíl zbytečné ji dělat nějak robustní. Z programu ruských námořních dronů toho zatím moc nevzešlo, ale je to logické – aktuálně to totiž není priorita, jelikož by neměly proti čemu bojovat. Armádní Zpravodaj připomíná, že se ruským inženýrům dříve podařilo de facto okopírovat ukrajinský Sea Baby.

Článek Video: neznámý ruský dron při cvičení zničil desítky metrů dlouhou loď. Exploze byla obrovská, zřejmě ji způsobila 1 tuna výbušnin se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výsadkové lodě s mnohem více vrtulníky

Ruské námořnictvo má ve službě dvě lodě třídy Projekt 11711; jsou 135 metrů dlouhé a výtlak mají 6 000 tun, uvádí Wikipedia. Další dvě pak patří již do třídy Projekt 11711M, ale stále nejsou zařazené v aktivní službě, a rozestavěná je třetí, Sergej Kabanov. Jsou o 40 % větší, místo bylo využito třeba na zvětšení prostoru pro vrtulníky a zvětšení jejich letky. Vzroste tak úderná síla plavidel a vyloďující se jednotky mohou dostat větší podporu ze vzduchu.

Rusko výrazně posílilo zbídačenou Černomořskou flotilu malou, avšak hodně silnou lodí. Ponese i hypersonické střely Zirkon

Informace o Sergeji Kabanovovi jsou rozporuplné – hlavně v tom, kam bude zařazen. Ukrajinské zdroje uvádí, že se má stát součástí Černomořské flotily. ArmyRecognition ale uvádí, že je určen pro Severní loďstvo. Možné tedy je, že se ruské námořnictvo ještě nerozhodlo a bude záležet na aktuální situaci. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že je loď stavěna v Kaliningradu, a pokud by chtěla do Černého moře, musela by získat souhlas Turecka k proplutí Bosporem.

Sergej Kabanov uveze 400 vojáků a 13 tanků

Na palubu Sergeje Kabanovova by se dle informací mělo vejít 13 tanků nebo 40 obrněných vozidel a výsadek 400 vojáků. Dlouhý je 160 m a výtlak je kolem 9 000 t, zatímco rychlost má dosahovat až 18 uzlů a při ekonomické rychlosti ujet asi 8 000 km, ale jde o odhady. Ke své obraně má pak trojici rychlopalných kanonů – 2 typu AK-630 a 1 typu AK-630M-2.

Blesková smrtící síla: ruský vrtulník Ka-52 Alligator dokáže zlikvidovat 2 tanky za 24 sekund, „sundá“ jak nehybné, tak jedoucí

Silná má být hlavně jeho vrtulníková letka – zatímco menší plavidla mají místo pro 2 vrtulníky Kamov Ka-27 nebo Ka-29, u větších plavidel jsou to již 4 vrtulníky, včetně bitevních Kamov Ka-52 Alligator. WeaponSystems uvádí, že jde o moderní stroje s protiběžnými rotory, dvoučlennou osádkou a silnou výzbrojí. Tou je nejen kanon ráže 30 mm, ale i různé typy neřízených raket nebo protitankové řízené střely, například 2 LMUR s dosahem až 14,5 km.

Článek Černomořská flotila dostane novou výsadkovou loď Sergej Kabanov. Je o 40 % větší a ponese 2násobek bitevních vrtulníků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Britové jenom dohlíželi na klidný průběh

K incidentu mělo dojít 16. června 2025, kdy pohyb plavidlo námořnictva Ruské federace potvrdil systém AIS (Automatic Identification System) určený právě ke sledování pohybu lodí. Identifikováno bylo jako korveta s názvem Boikiy třídy Stereguščij, která byla podle Wikipedie zavedena do výzbroje v roce 2007, a námořnictvo jich chce celkem třicet.

Konečně svobodni: den, kdy odešla poslední sovětská okupační vojska a Československo se „nadechlo“ po odhození okovů komunismu

Klasifikována je jako korveta s řízenými střelami a vyzbrojena je námořním kanónem A-190 ráže 100 mm nebo A-192 ráže 130 mm, protivzdušným raketovým systémem Kashtan CIWS-M, dvěma automatickými systémy AK-630М CIWS s rotačákem, dvěma odpalovači po čtyřech proudových protilodních střelách Kh-35, 12 buňkami Redut pro střely PVO z S-400, dvěma odpalovači torpéd ráže 330 mm po čtyřech, a protiponorkovými torpédy Paket-NK.

Chybět pak nemají ani dva 14,5mm terčové kulomety MTPU nebo vrtulník Kamov Ka-27, a dokonce lze vypouštět průzkumné drony Orlan-10. Už z toho je patrné, že by uměla způsobit nemalé škody, takže je lepší se boji vyhnout. V tomto případě je ale redakce Armádního Zpravodaje názoru, že ani nehrozil, jelikož západní námořnictva nechtějí ruskou agresi zbytečně eskalovat, ačkoliv ty přímořské mohou údajně takové nebezpečí zničit.

Rusko je malý krůček od sebedestrukce. Válku si může dovolit do roku 2027, poté končí, ekonomicky se zhroutí

Jakmile se totiž nepřátelská loď přiblíží přespříliš, představuje automaticky hrozbu. Tentokrát ale měla na proplutí ruských plavidel dohlédnout britská fregata HMS Somerset, výrazně starší plavidlo zavedené do výzbroje už v roce 1992, potvrzuje Wikipedia. Armádní Zpravodaj soudí, že jde o reakci na nedávné incidenty v Baltském moři, kde nejdříve došlo k zadržení ruského tankeru, načež Rusko demonstrovalo svou sílu vojenskými letouny.

Článek Rusko vyslalo moderní korvetu až k Velké Británii, aby ukázalo sílu. Nikdo nic neudělal, jenom dohlížel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Německo mělo s F125 dobré úmysly

F125 měla představovat novou třídu válečných lodí. Armádní Zpravodaj připomíná, že je tehdejší německá kancléřka Anglela Merkelova v jednom za svých projevů nazvala „mírovými fregatami“; jindy byly zase označovány za fregaty stabilizační. Primárně měly být určeny pro podporu pozemních jednotek, oddělení bojujících sil a vymáhání dodržování embarg na vývoz a dovoz. Všechno tedy dobré úmysly v tehdy mírem zmítané Evropě.

Francie prolomila mlčení a vůbec poprvé se vyjádřila k sestřelení Rafale čínskou J-10C – mohlo by se jednat o první případ za skoro 25 let

Vznikly tím největší válečné lodě v poválečném Německu. Výtlak F125 je 7 200 tun, délka 149,52 metrů, šířka 18,8 metrů a ponor 5,2 metrů. Pohon potom zajišťuje systém CODLAG, kdy diesel generátory pohání plynovou turbínu, která dodává energii elektromotorům. Velkou výhodou motoru je tichý chod a možnost plout pouze na baterii nebo jenom s částí pohonu.

iZdroj fotografie: Thomas Dahlstrøm Nielsen / Creative Commons / CC BY-SA

Výkony fregat třídy F125, tedy alespoň na papíře, nejsou podle Armádního Zpravodaje špatné. Rychlost pouze na pohon z baterií dosahuje úctyhodných 20 uzlů (38 km/h), s naftovými motory při plném výkonu má pak Bádensko-Wurtenbursko rychlost až 26 uzlů (48 km/h). Dosah vychází na 7 400 km a na moři má bez větší údržby vydržet až dva roky. Původně se počítalo, že budou ke každé lodi dvě kompletní posádky na střídání pro dlouhé mise.

V něčem je F125 silná, v jiném bezbranná

„Mírové fregaty“ pro „výzvy 21. století“ dostaly i naprosto unikátní výzbroj. F125 má zbraně především pro asymetrickou válku, v níž je minimální ohrožení ponorkami a letectvem nepřítele. Jádrem je 127mm víceúčelový kanón Oto Malera 127/64LW, který má dostřel 30 až 120 km podle použité munice a je především určen k úderům na pozemní cíle

Pěstí na menší ruské lodě bude francouzsko-britská protilodní střela Sea Venom. Uniknout jí nezvládnou ani ty opravdu rychlé

Druhou nejsilnější zbraní lodi je potom blok osmi protilodních střel RGM-84D Harpoon s dostřelem až 130 km, které byly získány kanibalizací ze starší třídy fregat F124 Sachen. Extrémně silná je pak i ochrana proti malým a lehkým cílům, kterou tvoří dvě dálkově ovládané věže s rychlopalným kanonem MLG 27 mm a pět věží s kulomety 12,7 mm.

iZdroj fotografie: Uživatel Buonasera/ Creative Commons / CC BY-SA

Naopak extrémně podceněná je dle Armádního Zpravodaje protiletecká obrana, jíž tvoří jen dva lehké systémy s krátkým dosahem (9 km) RAM Block II s 42 raketami. A co schází úplně, je protiponorková ochrana. F125 nejen, že postrádá torpéda a hlubinné nálože, ale nemá ani protiponorkový sonar a musí se v této obraně spoléhat na své dva vrtulníky HH-90. K dispozici má nicméně i dvě vodní děla a čluny pro speciální jednotky.

Extrémně drahé lodě nemají využití

Stavba první jednotky Bádensko-Würtenbersko začala v roce 2011 a měla trvat 2 roky, ale kvůli technickým problémům se protáhla do roku 2015. Testy lodi za 775 milionů euro (19,3 miliard Kč) však začaly až v roce 2017 a skončily katastrofálně. Kvůli přetížení byla permanentně nakloněna o 1,3 ° na pravobok a byla schopna plavby jenom na klidném moři.

Izrael může poprvé za válku extrémně posílit Ukrajinu: dodá jí až 6 000 obrněných transportérů M113 během pár měsíců

Obrovské problémy byly také se softwarem a senzory. Těch má loď 28 000! Díky nim se sice podařilo zredukovat posádku na 120 mužů, ale loď je příliš složitá. Problémy byly i s kabeláží, protipožární ochranou, pohonem a nefunkčním designem stealth. Bádensko-Würtenbersko bylo tak okamžitě vráceno zpět do loděnic.

iZdroj fotografie: Uživatel Llez/ Creative Commons / CC BY-SA

Stejnými neduhy trpěly i zbylé tři lodě třídy F125 – Nordrhein-Westfalen, Sachsen-Anhalt a Rheinland-Pfalz. Všechny se tak dostaly do služby až na začátku 20. let, avšak jejich bojová připravenost a vůbec bojová hodnota jsou podle redakce Armádního Zpravodaje značně pochybné. Bundesmarine neví, co s nimi. Jejich přestavba díky celé chybné koncepci není možná – čeká je tedy asi jenom služba v přístavech a čekání na vyřazení.   

Článek Největší propadák německého námořnictva: „mírové“ fregaty třídy F125 jsou k ničemu; 77 miliard bylo doslova vyhozených se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sea Venom zničí cíl do velikosti korvety

Střela Sea Venom je britsko-francouzská zbraň vyvinutá koncernem MBDA (ANL je její francouzské označení). Výrobce ji popisuje jako inteligentní protilodní střelu schopnou provádět přesné úderné mise v hustě osídleném pobřežním prostředí. Má být schopna zasahovat i rychlé cíle, přičemž zvládne zničit plavidlo do velikosti korvety, tedy lodě často zařazené třeba v ruském námořnictvu. Disponuje ovšem i schopností zasahovat statické cíle na pobřeží.

iZdroj fotografie: Britské královské námořnictvo

Nejedná se o žádnou obří zbraň, její délka je 2,5 metru a hmotnost je 120 kilogramů, a podle Wikipedie z toho připadá 30 kilogramů na bojovou hlavici. Ta přitom může explodovat se zpožděním po dopadu – nejspíše proto dokáže při explozi uvnitř plavidla způsobit mnohem větší škody. Létá potom rychlostí kolem Mach 0,85 a její dolet je větší než 20 kilometrů, ale přesné hodnoty nejsou veřejně známé. Operátor zbraně ji v případě potřeby může díky datovému spojení a obrazu řídit, a dokonce během letu zvolit alternativní cíl.

Odpalovat ji lze z pobřeží i ze vzduchu

Střela má být určena pro různé platformy – umístit jde na menší hlídková plavidla, vrtulníky, drony, letouny, ale lze ji použít i jako základ pobřežní baterie. Britské námořnictvo ve své zprávě informovalo, že ji odpálilo z útočné helikoptéry Leonardo AW159 Wildcat, která tak může ničit plavidla, s nimiž si dosud nebyly osádky schopné poradit. Francie zase počítá s jejím nasazením na vrtulnících AS565 Panther nebo NHIndustries NH90.

„Sestřelit Ch-47M2 Kinžal není možné“ – veliký omyl lidí, kteří tomu asi jenom nechtějí věřit. Nejenom MIM-104 Patriot to dokáže

Ačkoliv je Sea Venom již hotová, stále není plně integrovaná do výzbroje – všechny testy a úpravy mají být hotové v roce 2026. Armádní Zpravodaj se domnívá, že z ní může být zbraň vhodná k ochraně pobřežních oblastí, ale možná i proti různým typům námořních sebevražedných dronům. Ty totiž prokázaly schopnost zničit i vojenská plavidla větší velikosti, a je proti nim obtížná obrana. Navíc umí nosit protiletadlové střely, takže na ně nelze útočit z blízka.

Článek Pěstí na menší ruské lodě bude francouzsko-britská protilodní střela Sea Venom. Uniknout jí nezvládnou ani ty opravdu rychlé se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velikostně se loď vyrovná fregatám

Největšími severokorejskými hladinovými plavidly jsou aktuálně 100 metrů dlouhé fregaty třídy Najin, uvádí Wikipedia, ale jsou zastaralá. Modernější korvety třídy Nampo mají potom délku jen 76 metrů, takže není divu, že se tamní režim snažil v tajnosti postavit plavidlo větší – asi fregatu, aby se vyrovnala velkým fregatám ve světě, případně jihokorejským nebo americkým torpédoborcům. Jenomže rovnat by se jim nejspíše mohla akorát velikostí, jelikož výzbroj zůstává otázkou – Severokorejci jednoduše mnohé technologie postrádají.

Mnohé severokorejské ponorky jsou asi jako jediné na světě zelené, zatímco jiné bývají černé. Má to ale logický důvod

Nová severokorejská loď odhalená za pomoci satelitů by měla mít délku 144 metrů, domnívá se 38North, což by se opravdu plavidlům Spojených států a Jižní Koreje přibližovalo. Třeba americké torpédoborce třídy Arleigh Burke mají 155,3 metrů a nejnovější jihokorejské třídy Sejong the Great 166 metrů. Tvar plavidla naznačuje moderní konstrukci, mohlo by mít dokonce některé prvky stealth, ale není známo, jak rychlé by mohlo být, nebo jaký má výtlak.

Moderní zbraně Severokorejci nemají

Severokorejské plavidlo by mělo mít vertikální odpalovací systém a radar typu AESA, spekuluje na základě snímků ArmyRecognition. Z takového odpalovacího systému běžně odpalují moderní plavidla protilodní střely, střely protivzdušné obrany a zbraně k zasahování pozemních cílů, ale není známo, že by jimi Severokorejci disponovali. Podle Armádního Zpravodaje však nelze vyloučit, že jim je například neposkytlo Rusko.

A new satellite imagery from April 6 reveals North Korea’s newly built warship, a Guided Missile Frigate (FFG), at the Nampo Navy Shipyard. The vessel is undergoing outfitting in a floating dry dock, partially concealed with netting. pic.twitter.com/5RWsUBwUvx

— OSINTWarfare (@OSINTWarfare) April 9, 2025

Třeba nejvyspělejší zbraní pro plavidla v severokorejské výzbroji je protilodní střela Kumsong-3. Ta ale nebývá odpalována z vertikálního systému. MissileThreat uvádí, že je založena na ruské Ch-35, jejíž technologii země získala buď přímo z Ruska, případně z Myanmaru. Střela je 620 kg těžká, doletí do vzdálenosti asi 200 km a hlavici má těžkou kolem 145 kg. Na základě Ch-35 vnikla i známá ukrajinská střela Neptun stojící za potopením ruského křižníku Moskva.

Článek Satelity odhalily utajovanou severokorejskou loď ve výstavbě: je to obr, ale americkým torpédoborcům se nevyrovná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Letadlové křižníky byly sovětskou fintou

Prvním pokusem Sovětského svazu dostat leteckou sílu do vzduchu také z moře byly dva vrtulníkové nosiče třídy Moskva postavené v 60. letech 20. století, ale ty nikdy na palubě letouny neměly. Letadlovými nosiči byly až čtyři lodě třídy Kyjev, jejichž stavba začala v 70. letech 20. století. Označovány byly jako letadlové křižníky; Wikipedia uvádí, že to bylo z důvodu zákazu proplouvání tureckými úžinami letadlovým lodím s výtlakem větším něž 15 tisíc tun, takže Sověti zákaz obešli. Lodě však měly i těžkou raketovou výzbroj typickou pro křižníky.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Nosič třídy Kyjev byl 273 metrů dlouhý, jeho výtlak činil až 45 tisíc tun, a měl konvenční pohon, čímž za americkými jadernými nosiči zaostával. Na palubě měl 16 vrtulníků a 12 letounů, a p protože, na rozdíl od amerických lodí, neměl katapult, používal Jakovlev Jak-38 Forger, tedy podzvukové stroje se schopností kolmého vzletu a přistání. NationalInterest je charakterizuje jako pomalé, s malou nosností výzbroje a dosahem, postrádající radar a nebezpečné na pilotáž. Plavidla poté Rusko vyřadilo, ale Indie jedno předělala na nosič Vikramaditya.

Admirál Kuzněcov je lepší, ale nepluje

Lepším letadlovým nosičem, i když stále konvenčním a bez katapultů, byla třída Admirál Kužněcov. Lodě byly stavěny dvě, ale jednu rozestavěnou koupila Čína a udělala z ní letadlovou loď Liaoning. Rusko potom provozuje první z nich jako letadlovou loď Admirál Kuzněcov. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že jde opět o letadlový křižník, jelikož má těžké protilodní střely P-700 Granit; Čína je však na nosiči nemá. Jde o plavidlo o délce 305 metrů a výtlaku 58 600 tun, z něhož letadla startují za pomoci takzvaného skokanského můstku.

Rusko plánuje do roku 2030 spustit kotvy tří letadlových lodí: Admiral Kuzněcov se dočká dlouho plánované modernizace

Letounů je na palubě až 24, plus několik vrtulníků, uvádí Wikipedia, což je asi třetina toho, co běžně uveze americká letadlová loď. Tentokrát ale z paluby startují plnohodnotné bojové stroje Suchoj Su-33 Flanker-B a Mikoyan MiG-29K Fulcrum-D. Rusko také nasadilo loď v roce 2016 do operací v Sýrii, kde při nehodách přišlo o 2 letadla. V roce 2017 pak začala generální rekonstrukce lodi provázená několika nehodami, a dodnes není zpět ve službě.

Článek Chabý pokus o překonání Ameriky: sovětské letadlové křižníky možná hrůzně zněly, na moři však výrazně zaostávaly. Degradovalo je i Turecko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Až 5tunová hlavice zničí kdejakou loď

Toloka není jediný stroj, ale jedná se spíše o rodinu dronů různé velikosti a s rozdílnými schopnostmi. NavalNews uvádí, že je základním typem Toloka TLK-150 o délce 2,5 metru, po němž by měl následovat TLK-400, jehož délka se má pohybovat mezi 4 až 6 metry. Největší známý je potom TLK-1000 o délce až 12 metrů a také s nejvyšší nostností.

Rusko výrazně posílilo zbídačenou Černomořskou flotilu malou, avšak hodně silnou lodí. Ponese i hypersonické střely Zirkon

Rozdílná velikost bude znamenat i rozdílné schopnosti. U největšího plavidla, TLK-1000, se předpokládá, že dokáže urazit vzdálenost kolem 2 000 kilometrů, což znamená, že z území Ukrajiny dopluje kamkoliv v Černém moři a zase se vrátí zpět. Uvézt má náklad o hmotnosti 5 tun, uvádí Defence-Ua, takže pokud by zaútočil na jakoukoliv ruskou loď, tak by vzhledem k síle hlavice a faktu, že by explodoval pod čarou ponoru, nejspíše šla okamžitě ke dnu. Ale cílem mohou být i objekty jako mosty nebo důležitá přístavní zařízení.

Rychlost podvodního dronu nebude vysoká

O dronech Toloka je toho známo jenom málo. Nejmenší TL-150 má elektromotor, ale podobný typ pohonu lze předpokládat i u větších verzí. Známé však není například to, jakou se pohybují rychlostí, což je hlavně při útoku na pohybující se plavidla důležité. Ovšem skutečnost, že jsou téměř celé pod vodou, bude dle Armádní Zpravodaje znamenat, že nebudou kvůli odporu vody tak rychlá vysoká jako třeba drony hladinové, ale zase je bude obtížné spatřit.

#UkraineRussiaWar #Pokrovsk#Kupyansk #ChasovYar#Kurakhove #Oreshkin #Kursk

Do you remember some Russian ships flown in the Mediterranean?
We already know what the cause was!

Ukrainian developers of the underwater drone Toloka have demonstrated its updated smallest version.… pic.twitter.com/xjN8ePaO9B

— Koba (@Roberto05246129) February 25, 2025

Asi by ale bylo chybou nazývat podvodní dron Toloka ponorkou. Podle známých konfigurací alespoň nejmenšího TLK-50 má zhruba metr vysoký stožár, jehož konec ční z vody. Armádní Zpravodaj zjistil na Hi-Sutton, že jsou na něm senzory a komunikační přístroje. Vlastní tělo dronu tedy nebude více než metr pod hladinou, a je také možné, že má nějaké autonomní schopnosti, ale pravděpodobně nebude schopný samostatně útočit. Naše redakce se domnívá, že riziko omylu a zasažení nějaké civilní nebo vlastní lodě by bylo příliš vysoké.

Článek Jak se někde objeví ukrajinský podvodní dron Toloka, mají ruské lodě na kahánku. „Naprat“ je dokáže až 5tunovou hlavicí na 2 000 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jantar má 2 miniponorky, s nimiž může škodit

Co přesně je ruská loď Jantar zač, se lze jenom dohadovat. GlobalSecurity uvádí, že byla postavena pro jednou z nejtajemnějších organizací ruského ministerstva obrany, Hlavním ředitelstvím pro výzkum hlubinného moře. Oficiálně je plavidlo určeno pro průzkum mořských hlubin a vybaveno má být dvojicí miniponorek. Všeobecně je však považováno za špionážní, případně určené k různým hybridním operacím proti infrastruktuře v hlubinách.

.@RFAProteus gets up close with the 🇷🇺Yantar in the Irish Sea in Novemberhttps://t.co/0w5yBSv8ZS pic.twitter.com/JmiEqLKLIj

— Navy Lookout (@NavyLookout) January 22, 2025

Předpokládá se, že za pomoci miniponorek by mohla posádka lodi zkoumat a narušit zařízení třeba zemí NATO na mořském dně, například datové kabely nezbytné pro světovou komunikaci. BBC uvádí, že když se Jantar objeví poblíž pobřeží, vyvolá to okamžitě poplach a námořnictvo může vyslat k jejímu střežení třeba fregatu a hlídkovou loď. To jenom svědčí o tom, za jak velké riziko lze plavidlo považovat.

Loď vydrží na moři klidně 2 měsíce

Na první pohled je Jantar relativně nevinně vyhlížející loď. Wikipedia uvádí, že je 107,8 metrů dlouhá a její výtlak činí 5 736 tun, nejsou však informace o tom, že by byla nějak vyzbrojena, i když to možné je. Kromě 2 miniponorek disponuje i 1 vrtulníkem a na palubě může mít samozřejmě i celou řadu přístrojů, třeba určených ke špionáži. Pohybuje se rychlostí 15 uzlů, je schopná urazit kolem 15 tisíc kilometrů a na moři operovat až po dobu 2 měsíců.

(Ne)chtěně vyzrazené čínské bojové vozidlo VN22B je určeno zemím NATO, standardy má splňovat na výbornou

V provozu je Jantar od roku 2015 a za tu dobu stačila po světě navštívit celou řadu míst. Pohybovala se ve Středomoří, okolo Grónska, v Karibiku nebo poblíž Brazílie. Rusko nejspíše přikládá lodím podobného typu velikou důležitost, což zapadá i do jeho strategie různých hybridních úderů. V současnosti je na vodě spuštěná další loď třídy Project 22010, ale ještě není v činné službě; třetí plavidlo pak loděnice staví.

Článek Když se ruská špionážní loď Jantar objeví u pobřeží, je zle. Může totiž poškodit infrastrukturu zemí NATO, i když je trochu záhadou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tucha byla přiřazena k sevastopolské brigádě

Slavnostní přijetí do černomořské flotily se konalo pod vedením zástupce vrchního velitele námořnictva pro vyzbrojování, viceadmirála Igora Muchametšina. Ten ve svém projevu jeho jménem poděkoval personálu Zelenodolských loděnic, kde plavidlo vznikalo, informuje Paluba, za jejich příspěvek k posílení bojové síly ruského námořnictva.

Vyjádřil při tom také přesvědčení, že bude posádka se ctí plnit zadané úkoly a bude pokračovat ve výkonech ostatních námořníků. Loď Tucha byla konkrétně přidělena k 41. sevastopolské brigádě raketových lodí a člunů, uvádí MilIn – plavidla v Sevastopolu na západním pobřeží Krymského poloostrova se mimochodem stala nejednou cílem ukrajinských útoků.

Silně vyzbrojené plavidlo, jemuž se těžko brání

Na svou velikost je Tucha až překvapivě silná. Na přídi má dělo ráže 76 mm, ale také 8 buněk k odpalování řízených střel – jednat se může o protilodní P-800 Oniks s dosahem 600 km nebo řízené Kalibr, které doletí až 2 500 km. V budoucnu by pak měla loď nést dokonce hypersonické střely 3M22 Zirkon s rychlostí Mach 8 a dosahem až 1 000 km, uvádí Wikipedia.

Článek Rusko výrazně posílilo zbídačenou Černomořskou flotilu malou, avšak hodně silnou lodí. Ponese i hypersonické střely Zirkon se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

I slabé čluny Moskit je vhodné zničit

Video níže ukazuje následky útoku izraelského letectva na lodě patřící Sýrii, k čemuž MilIn uvádí, že letadla mířila na raketové čluny Projekt 205 Moskit, z nichž několik totálně zničila. Záběry ukazují doutnající trosky, takže je jasné, že se již tato plavidla na moře nevydají. Byla přitom starší, podle WeaponSystems se dostala do výzbroje již v roce 1960. Jde o rychlé čluny vyzbrojené protilodními střelami PT-15 Termit s dosahem 40 kilometrů, což může znít zajímavě, ale moderní válečné lodě asi neohroz – mohou však stačit na lodě civilní.

Video: během přesunu zůstal ruský raketomet TOS-1A zcela bezmocný. Když ho našel dron, zapálil ho a výbuch roztrhal vše kolem

Wikipedia uvádí, že byl k útoku použit General Dynamics F-16 Fighting Falcon, což je nepočetnější izraelský bojový letoun, který může nést celou škálu zbraní včetně střel nebo pum, jimiž lze na zakotvené lodě zaútočit – zvláště pokud nefunguje protivzdušná obrana. K podobnému útoku se mohou hodit třeba naváděné střely AGM-65 Maverick s dosahem 22 kilometrů a hlavicí o váze 57 kilogramů, ale též by se mohlo jednat třeba o pumy GBU-39.

Israeli Airforce destroyed last night several Syrian navy vessels docked in Latakia. It looks like old OSA-2 Class missile boats. pic.twitter.com/p9XznxVau2

— (((Tendar))) (@Tendar) December 10, 2024

Zničené syrské raketové čluny Projekt 205 Moskit

Článek Video: i když se může zdát, že jsou syrské raketové čluny v bezpečí, mohou je zničit izraelské letouny, jakmile přestane fungovat PVO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Protilodní střely obchodní loď „nedá“

Rusko vysílá nad Černé moře třeba strategické bombardéry Tupolev Tu-22 Backfire, protože jde o letouny určené mj. k nesení protilodních střel. Takže pokud zaznamenají nějaké plavidlo, jsou schopné ho jimi zničit. Pálit by sice měly jenom na nepřítele, ale pokud cíl špatně identifikují, je na neštěstí doslova zaděláno. Kupříkladu obchodní lodě nemají proti střelám určeným k ničení vojenských lodí žádnou šanci, takže je lze při zásahu snadno potopit. Kromě lidských životů je pak ohroženo i životní prostředí třeba únikem ropných produktů.

iZdroj fotografie: Public Domain

Šance na záměnu cíle je přitom relativně vysoká. MilIn uvádí, že min. v jednom případě ruská osádka bombardéru Tu-22M odpálila střelu Ch-22 na civilní loď, a to jen proto, že si pořádně neověřila cíl. Měla totiž obavu z raket protivzdušné obrany a nechtěla se zdržovat v rizikovém prostoru, takže raději střely odpálila, aby se mohla co nejrychleji vrátit do bezpečí. Takováto nezodpovědnost může samozřejmě vést k obrovské tragédii.

Sovětský bombardér, ale modernizovaný

Ačkoliv je bombardér Tu-22M relativně starý – poprvé byl do výzbroje sovětského letectva zařazen v roce 1972, uvádí Wikipedia, jde o velice nebezpečný letoun. Rusko navíc část flotily modernizovalo a stále se dokáže pohybovat nadzvukovou rychlostí až Mach 1,88. Na druhou stranu při jeho velikosti, kdy má na délku 42,46 metrů, představuje velice snadný cíl. Pokud ho tedy zaměří nějaká protiletadlová střela, má jenom malou šanci uniknout.

P-500 Bazalt je dodnes sloužící sovětská těžká protilodní střela, která vznikla jako nezastavitelný zabiják amerických letadlových lodí

Protilodní střela Ch-22, které může nést bombardér až 3 ks, je také sovětská zbraň. ArmyRecognition uvádí, že byla navržena k ničení letadlových lodí a civilní plavidlo je tedy proti ní bezmocné. Cíl umí zasíhnout do vzdálenosti 600 km a pohybuje se rychlostí až Mach 4,6. Osazena je pak hlavicí těžkou 1 000 kg a je tu nebezpečí z důvodu jejího stáří – radarové navádění může být poruchové, takže nelze vyloučit, že ji osádka vypálí správně, ale trefí jiný cíl.

Článek Pokud má pilot ruského bombardéru Tupolev Tu-22M obavu z vlastního sestřelení, může odpálit 1tunovou střelu proti obchodní lodi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Skútr je sice rychlý, ale ne dostatečně

Vcelku neobvyklým způsobem přepravy – alespoň ve vojenství – je vodní skútr, který si zvolili vojáci okupační armády k překonání řeky, jak ukazuje video níže. Ale vlastně to nemusí být překvapením, jelikož se obdobně snaží využívat motocyklů na souši, uvádí MilIn, a skútr lze považovat za jeho vodní ekvivalent. Na hladině se dokáže pohybovat poměrně rychle, Rivamm uvádí, že běžný skútr dosahuje 80 až 90 km/h.

Video: když nepřítele v zákopu nejdříve zasype ruské dělostřelectvo, mohou pak vojáci na motorkách snadno projet až k němu

Když ale dvojici vojáků objevil dron, nebyla jí rychlost nic platná, ačkoliv podle záběrů ždímali ze skútru maximum. Jenomže je dohnal dron, neboť zrovna narazili na nějaký svižnější model – v průměru se totiž jinak pohybují něco přes 70 km/h, uvádí Jouav. Skútr zasáhl zezadu a exploze ho definitivně zničila. Zajímavé je, že na něm byyl viditelné antény, takže není vyloučeno, že byl vybaven antidronovou rušičkou – pokud ano, zjevně nezafungovala.

Článek Video: vyrazí-li okupanti přes řeku na skútru, mohou si být prakticky jistí, že pokud je obránce odhalí, nedokáže jim už nikdo pomoci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ozbrojené ledoborce mají být hned 4

Ivan Papanin je hlídková loď s možností prorážet led, a je prvním plavidlem třídy nazývané Projekt 23550. S její stavbou začalo ruské námořnictvo v roce 2017, uvádí Wikipedia, a na vodu byla spuštěna v roce 2019, ale stále ještě prochází testováním. Rusko počítá zatím se stavbou 4 takovýchto lodí, a to pro námořnictvo a pobřežní stráž. Plavidla mají být velmi silně vyzbrojená a schopná si poradit s ledem silným až 1,7 metru, navíc disponující dlouhou výdrží.

The Project 23550 Ice-class patrol ship „Ivan Papanin“, built for the Russian Navy at „Admiralty Shipyards“, has completed the stage of factory sea trials and returned to St. Petersburg.
/July 12/https://t.co/Unl2ls27sD pic.twitter.com/1TF6920nuQ

— Massimo Frantarelli (@MrFrantarelli) July 12, 2024

Hlídkový ledoborec Ivan Papanin má být dlouhý 114 metrů, a ArmyRecognition uvádí, že jeho plný výtlak by mohl činit až 9 tisíc tun. Nejde o žádnou rychlou loď, max. rychlost je 18 uzlů, ale při ekonomické rychlosti 10 uzlů bude schopna vydržet bez doplnění zásob a paliva 70 dní a urazit vzdálenost téměř 19 tisíc km. Na palubě má sloužit 60 členů posádky a nabídne i ubytovací kapacity pro dalších 50 osob – může jít třeba o výsadek vojáků a různé specialisty.

Ivan Papanin disponuje silnou výzbrojí

Na hlídkovou loď bude ledoborec velice silně vyzbrojený. Na přídi má dělo ráže 76 mm, ale Twz upozorňuje, že není vyloučena ani montáž děla ráže 100 mm. Hlavňovou výzbroj pak doplňují kulomety ráže 12,7 milimetrů a dvojice AK-630M CIWS, což jsou rotační kanony ráže 30 mm sloužící k blízké ochraně lodi proti přilétajícím střelám, ale mohou útočit i na plavidla na hladině. Na palubě má být též vrtulník Kamov Ka-27, hlídkové čluny a vznášedlo.

Nebezpečnou zbraň má však dělat z lodi kontejner na 8 střel 3M54 Kalibr s plochou dráhou letu schopných zasahovat cíle do vzdálenosti až 2 500 km. Mimo to může nejspíše nést i protilodní střely Ch-35 Uran s dosahem 260 kilometrů a 145 kilogramů těžkou hlavicí. Loď s takovou výzbrojí umožní Rusku zasahovat cíle i hluboko v arktických oblastech, přičemž jeho soupeři v současnosti nemají plavidlo, jež by se mohlo ledoborci Ivan Papanin rovnat.

Článek Ruský ledoborec Ivan Papanin bude klíčový pro stále strategičtější arktickou oblast. Žádný soupeř se s ním dnes nemůže rovnat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tvar má nejspíše odrážet radarové signály

Plavidlo Abu Mahdi lze označovat jako raketovou korvetu, ale někdy je klasifikované jako raketový člun. Je zkonstruované jako karamaran, uvádí Defence-Blog, což znamená, že má dva trupy. Co na první pohled zaujme, jsou fasetové plochy na trupu a nástavbě, které mají nejspíše za úkol odklánět radarové paprsky a lodi tak dávat schopnost stealth, resp. ji činit obtížně zachytitelnou na radarech. Jak pokročilá tato schopnost je, není známo.

Images of the presence of Nedsa’s „Abu Mahdi“ missile launcher in the 2024 maritime security belt composite exercise. #iran pic.twitter.com/fAbMmxX5K9

— Bret Bucher 🇺🇸 🏄‍♂️🏠 (@BretBucher) March 13, 2024

Rozměry ani další specifikace Abu Mahdi však nejsou známé, ale lze vidět, že se tvary podobá korvetě Shahid Soleimani. HiSutton nicméně uvádí, že je oproti ní o něco menší. Nemá např. tak rozměrnou plochu pro vrtulník, takže z ní nejspíše budou operovat jenom drony, a chybí také hangár pro 3 čluny. Korveta Shahid Soleimani je 65 metrů dlouhá a má výtlak 600 tun, uvádí Wikipedia, z čehož lze usuzovat, že ani Abu Mahdi rozhodně nebude patřit mezi veliké lodě.

Protilodní a protiletadlové rakety

Hlavní zbraní korvety má být šestero protilodních střel C-802 Noor v nejnovější verzi s dosahem až 300 kilometrů, které jsou odpalovány ze zádi lodě. Dále je na její palubě viditelných 8 menších odpalovacích tubusů, pravděpodobně pro infračerveně naváděné střely protivzdušné obrany Kosar s dosahem 15 kilometrů. Výzbroj pak doplňuje automatické dělo ráže 30 milimetrů na přídi a 4 tříhlavňové rotační kanony Asefeh ráže 23 milimetrů.

Írán doslova zakopal svá letadla pod zem, aby je nemohl nepřítel zničit: podzemní základny přitom nelze vypátrat, jsou zcela skryté

Korveta Abu Mahdi má být schopna urazit asi 3 700 km a operovat na moři 14 dní, uvádí IsraelDefense. Její rychlost známá není, ale větší Shahid Soleimani dosahuje 32 uzlů (59 km/h). Obě korvety by se daly přirovnat k čínským raketovým člunům Type 22 nebo tchajwanské třídě Tuo Chiang. V Evropě byste podobný protějšek hledali obtížně, mohly by jím sice být švédské korvety třídy Visby, ale v tomto případě jde o jednotrupé plavidlo, nikoliv o katamarán.

Článek Kdysi zaostalá země, teď má Írán ve výzbroji futuristickou korvetu, jakou v celé Evropě nenajdete se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výsadková loď po útoku klesla ke dnu

Názorná ukázka útoku námořními drony je zaznamenána na videu pod článkem. Skupina dronů na něm útočí na ruskou výsadkovou loď třídy Ropucha, a záběry ukazují, že jakmile operátoři spatřili cíl, rozptýlili se a vysokou rychlostí zamířili k trupu lodi, načež do ní s několika z nich narazili. Výbuchy nesených hlavic musely udělat do trupu plavidla rozsáhlé otvory, protože se následně převrátilo na bok a potopilo. Defence-Blog uvádí, že po lodi měla na hladině zbýt jenom ropná skvrna; co se stalo s posádkou, není známo.

⚡️One of the best 🇺🇦Ukrainian products is the Magura V5 kamikaze drone pic.twitter.com/s0BjPU0TFL

— 🇺🇦Ukrainian Front (@front_ukrainian) February 14, 2024

K útoku byly použity ukrajinské drony MAGURA V5; NavyRecognition uvádí, že jde o plavidla dlouhá 5,5 metrů s hmotností necelé jedné tuny. Na palubě nesou nálož těžkou 320 kilogramů, což může stačit k potopení menší lodě, několik zásahů najednou bude dle všeho fatálních i pro větší. Pohybovat se mohou max. rychlostí až 78 km/h a mají dosah 800 kilometrů. Záběry naznačují, že jsou vybavené i termovizí, takže je operátoři mohou řídit i v noci.

Ropucha se skupině bránit nedokáže

Cíl dronů, výsadková loď třídy Ropucha, je plavidlo kdysi postavené v Polsku pro Sovětský svaz, a dnes ho provozuje Rusko. MilitaryFactory uvádí, že je 112,47 metrů dlouhé a naložené má výtlak přes 4 000 tun. Využíváno je k převozu výsadku, kdy se na něj vejde třeba 10 tanků. Dronům přitom nemá šanci uniknout ani za pohybu, její max. rychlost je 18 uzlů, tedy 33 km/h. Bránit se jim může dělem ráže 76 mm a dvojicí rotačních kanonů AK-630 ráže 30 mm, ale jenom za předpokladu, že o dronech ví, což může být hlavně v noci problém.

Námořní dron Magura V5 je skvělý ukrajinský počin a další krok k úplnému ovládnutí Černého moře, Rusové už nejspíše nevyplují

Námořní drony jako MAGURA V5 totiž vyčnívají nad hladinu jenom několik desítek centimetrů a jsou postavené tak, aby byly co nejhůře zaměřitelné radarem. Navíc při útoku v noci, kdy jsou ještě na moři vlny, je jejich objevení o to komplikovanější, a jakmile útočí ve skupině, pozornosti snadno některé uniknout. Loď ke všemu ani nemá tolik hlavní, aby pálila na všechny najednou. Na druhou stranu je z videa patrné, že neútočí všechny drony, a min. jeden slouží jako pozorovací a koordinační. I proto bylo možné pořídit záběry potápějícího se plavidla.

Článek Video: ruská výsadková loď šla ke dnu poté, co k ní zamířila skupina námořních dronů. Několik zásahů ji ihned potopilo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sice sovětské lodě, ale vznikly v Polsku

Ačkoliv byly lodě třídy Ropucha určeny pro námořní síly SSSR, samotní Sověti je nepostavili – o to se zasloužily polské loděnice v Gdaňsku, kde jich celkem vzniklo 28. WeaponSystems potom uvádí, že 25 z nich je označovaných jako Projekt 775, a zbytek jsou modernější plavidla nazvaná Projekt 775M s vylepšeným vybavením a výzbrojí. Výstavba lodí probíhala v letech 1975 až 1991, takže jde již o desítky let stará plavidla, ale stále jsou velmi schopná.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creactive Commons / CC BY

Hlavní úlohou lodí Ropucha je přeprava techniky a vojáků k pobřeží nepřítele, k čemuž má na své přídi a zádi vrata, uvádí Wikipedia. Může tedy přirazit zcela k pobřeží, aby z ní vojáci rovnou vyjeli v přepravované technice. Plavidlo uveze 450 až 500 tun nákladu, takže se může jednat o 10 tanků a 340 mariňáků, případně 12 obrněných transportérů typu BTR a 340 vojáků, i když kombinací je samozřejmě více. Ruské námořnictvo ho však používalo a používá i k přepravě nákladu, např. do Sýrie, nebo zbraní směrem z Ruska na Krym, který před lety anektovalo.

Na moři vydrží Ropucha měsíc

Loď třídy Ropucha je dlouhá 112,5 metrů a při plném zatížení má výtlak 4 080 tun, takže se nejedná o obří plavidlo – na druhou stranu by to ani nebylo žádoucí, neboť velké plavidlo by pravděpodobně nemohlo u pláže přirazit blízko ke břehu. Nelze ale tvrdit, že by nebylo velké – je a uveze toho poměrně hodně. K jeho obsluze přitom stačí posádka 98 námořníků a dosahovat může rychlosti až 18 uzlů. Na jedno doplnění zvládne urazit vzdálenost až 11 300 km, přičemž zásoby vydrží asi měsíc. Zajímavé je, že na palubě není prostor pro vrtulníky.

Největší výsadkové vznášedlo světa je obdivuhodný kolos: Zubr se nebojí ani min, uveze až 150 tun a je po zuby ozbrojený

Plavidlo je i vyzbrojené, i když ne příliš silně, protože není určeno k boji s jinými loděmi. Nachází se na něm dva odpalovače raket Grad, každý se 40 odpalovacími tubusy, které slouží i k podpoře vyloďujících se jednotek. K tomu disponuje 2 děly ráže 57 milimetrů, a jenom trojice plavidel verze Projekt 775M má místo nich jedno dělo ráže 76 mm, stejně jako dvojicí rotačních kanonů AK-630 ráže 30 mm, udává ODIN. Ty slouží především k blízké ochraně lodi před řízenými střelami, ale je s nimi možné ničit i cíle na hladině, např. námořní drony.

I když existují i mnohem větší výsadková plavidla, jmenovitě USS Portland s délkou 208 metrů (ano, i velká loď s hlubším ponorem může ke břehu přirazit, ale na mnohem méně místech), dokáže Ropucha přepravit malou armádu. Když se jich navíc vydá ke stejnému pobřeží více, může jich být i několik tisíc najednou, a k tomu vyšší desítky kusů techniky.

Článek Jediná ruská výsadková loď Ropucha dopraví ke břehu malou armádu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tucha je malá, ale silně vyzbrojená

Lodě třídy Karakurt jsou nová plavidla, MilitaryToday uvádí, že stavba prvních započala v roce 2015, a samotná výstavba korvety Tucha byla zahájena v roce 2019. Námořnictvo si ji objednalo v 16 kusech, z nichž je už několik v aktivní službě, a další v různé fázi uvádění do provozu nebo výstavby. Jsou to přitom docela malé lodě, jejich délka je jenom 67 metrů a mají výtlak 870 tun, což je opravdu „nic“ – pro představu, třeba americký torpédoborec třídy Arleigh Burke je dlouhý 155 metrů a má výtlak 9 900 tun (Američané korvety nemají, ale vyvíjí fregatu).

Project 22800 Karakurt-class corvette ‚Tucha‘ launched today at the AO Gorky Zelenodolsk Plant for Russian Navy’s Black Sea Fleet.
📸 Ria/ M.Bogodvid pic.twitter.com/oXd5oxdGLi

— Massimo Frantarelli (@MrFrantarelli) June 30, 2023

Vzhledem k velikosti je na palubě korvety velmi silná výzbroj – na přídi má dělo ráže 76 milimetrů, ale také 8 buněk k odpalování řízených střel, jak uvádí Defence-UA. Z nich může vypalovat buď protilodní střely P-800 Oniks nebo řízené střely Kalibr, kdy první z nich mohou zasahovat lodě do vzdálenosti až 600 kilometrů a létají rychlostí až Mach 2,6, a jejich hlavice váží 300 kilogramů. Kalibr je zase většinou podzvukový, ale existuje ve více typech, a nese hlavici až 500 kilogramů těžkou – podle verze má pak dosah až 2 500 kilometrů.

Tucha má silnou protivzdušnou obranu

Korveta třídy Karakurt má i relativně slušnou protivzdušnou obranu, a to konkrétně Pancir-M, což je námořní verze systému Pancir-S1, uvádí NavyRecognition, jehož střely zasáhnou cíle do vzdálenosti až 30 km. Ve výbavě jsou i 2 rotační kanony ráže 30 mm s dosahem 5 km, které slouží k blízké ochraně lodi proti přilétajícím střelám. Lze je ale využít i proti cílům na vodě, třeba proti námořním dronům. Výzbroj korvety má doplňovat dron Orlan-10, který je velkou novinkou, ale Ukrajinci ho již zvládali prozkoumat, jak ArmádníZpravodaj psal.

Ruská válečná loď Cyklon je docela malá korveta s pořádnou silou, útočit může z dálky až 2 500 km díky řízeným střelám Kalibr

Na palubě ruské korvety slouží 39 námořníků a její pohon zajišťuje trojice dieselových motorů, s níž je schopna dosahovat rychlosti až 30 uzlů. Zásoba paliva má přitom stačit na operace trvající až 15 dní. Z toho je patrné, že se příliš nehodí k operacím na oceánech, ale jsou určitě vhodné pro klidnější vody v Černém, Kaspickém nebo Baltském moři, případně pro plavbu u pobřeží. Tucha může mít i své nedostatky, ale není pochyb, že konstruktéři umístili na malé a rychlé plavidlo maximum možné palebné síly, takže je rozhodně nelze podcenit.

Článek Ruská raketová korveta Tucha je sice dost malá, podařilo se ji ovšem až překvapivě silně vyzbrojit proti cílům na moři i na souši se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Těžký úděl černomořské flotily

Původní odhady ruského námořnictva byly takové, že jeho vojenským lodím v Černém moři nehrozí prakticky žádné nebezpečí. Ukrajinské námořnictvo bylo krátce po začátku invaze v podstatě zdecimováno – mnoho lodí mu zničily ruské bomby, jiná plavidla raději potopili sami Ukrajinci, aby nepadla do rukou nepřítele. Nicméně poté, co se ukrajinská armáda vzpamatovala z prvotních útoků, rozpoutala v Ruskem ovládaných vodách hotové peklo.

Už v dubnu 2022 dokázali Ukrajinci potopit raketový křižník Moskva, vlajkovou loď černomořské flotily. Podle dostupných informací k tomu použily ukrajinské síly turecký dron Bayraktar TB2, který odvedl pozornost protiletadlové obrany plavidla, a následné dílo zkázy dokonaly protilodní střely R-360 Neptun. Jednalo se přitom o první potopenou ruskou vlajkovou loď od roku 1905. Celá situace se hrubě podepsala na prestiži ruského námořnictva, silně zamávala s morálkou invazních sil, a zdiskreditovala celou ruskou armádu.

Ruské přístavy opakovaně v plamenech

Co trvá ruská invaze, jsou ruské nebo Ruskem okupované přístavy pod pravidelnými útoky, k nimž Ukrajina využívá drony nebo sabotážní jednotky. Obě tyto skupiny již způsobily ruské armádě nemalé ztráty. Obvyklým terčem útoků je krymský přístav Sevastopol, ruský Novorossijsk, případně i přístavy v okupovaných částech Ukrajiny.

Improvizovaná bariéra z potopených lodí je poměrně účinná a Krymský most může ochránit, i tato stará taktika má ale slabiny

Ruská armáda musela na stále se zvyšující počty útoků reagovat. Uzavřela proto přístavy pro civilní plavidla a posílila námořní hlídky, namontovala radary, přesunula protiletecké systémy, a u kriticky ohrožených míst dokonce potápí vlastní plavidla, mezi nimiž pak natahuje sítě, aby tak zabránila útoku podvodních a hladinových dronů. Ale ani taková bezpečností opatření nezabránila ukrajinským dronům pokračovat v nájezdech na zakotvená plavidla.

V srpnu 2023 byla během dalšího koordinovaného útoku námořních dronů v blízkosti ruského přístavu Novorossijsk značně poškozena výsadková loď třídy Ropucha Olenengorsky Gornyak. To způsobilo, že se část ruských plavidel rozptýlila po Černém moři. V září 2023 pak byla podobným způsobem poškozena i ponorka Rostov na Donu třídy Kilo, která je na odpis, a cílem byla i výsadková loď Minsk, tedy plavidlo třídy Ropucha.

Ukrajinské „Dítě moře“ straší ruské námořníky

Kyjev ušel na poli vývoje bezpilotních prostředků během krátké doby opravdu velký kus cesty. Ukrajinské bezpilotní kamikadze plavidlo Sea Baby (česky Dítě moře) je toho důkazem. Již na první pohled vychází ze stejné koncepce jako mimořádně pokročilý ukrajinský námořní dron MAGURA V5, ale přesné specifikace Sea Baby jsou samozřejmě tajné. Dle odhadů je však jeho délka stejná jako u MAGURA V5, tedy 5,5 metrů, a šířka kolem 1,5 metrů. Maximální rychlost má pak dosahovat zhruba 70 km/h.

Ruská Černomořská flotila je zranitelná i v samém nitru, dron může napadnout její lodě kdykoliv a minimálně je na měsíce poškodit

Podle šéfa Bezpečnostní služby Ukrajiny (SSU) Vasylie Maliuka nesly drony během útoku na Olenengorsky Gornyak 450 kg výbušniny, přičemž každý dron unese až 850 kg trhaviny na vzdálenost až 833 námořních mil. Jak je dron ovládán, však neupřesnil, ale pravděpodobně je v režii operátora, ačkoliv nelze vyloučit ani určitou míru autonomního řízení. Olenengorsky Gornyak zasáhly dva ukrajinské drony a způsobily mu v trupu otvory o velikosti 4×3 m. Ruské plavidlo zachránilo jenom to, že nebylo na otevřeném moři a dostalo se včas do přístavu.

Článek Zkáza je to bolestivá, ruské lodě v Černém moři nejsou v bezpečí nikde. Ukrajinský dron si podá i obra jako Olenengorsky Gornyak se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výrazně vetší než předchozí fregaty

Označení Type 054B může evokovat starší typ čínské fregaty Type 054A, kterých je v současnosti ve službě kolem 30 (a další jsou ve výstavbě), ale ve skutečnosti jde o plavidlo nové generace. K dispozici jsou sice jenom odhady, ale fregata by měla být mnohem větší než jacíkoliv předchůdci. Její výtlak má být kolem 6 400 tun a délka 147 metrů, zatímco Type 054A dosahuje délky 134 metrů a výtlaku necelých 4 tisíc tun. Je tedy logické, že nová třída fregat bude silnější – a jen pro srovnání, čínské torpédoborce Type 052D mají výtlak 7 500 tun.

Lead Ship of PLAN Type 054B Frigate pic.twitter.com/AfQInb5R6u

— David Wang (@Nickatgreat1220) August 28, 2023

Fotografie plavidla pak také naznačují, že má na přídi 32 buněk vertikálního odpalovače střel. Zatím však není jasné, jestli jde o stejný typ jako u Type 054A s možností odpalovat střely HQ-16 proti vzdušným cílům, stejně jako lehká torpéda, anebo jde o univerzální typ podobný tomu na velkém torpédoborci Type 055. Z toho lze vypalovat nejen střely HQ-9 proti vzdušným cílům, ale i řízené protilodní střely a střely k zasahování pozemních cílů, ale i další. Type 054B by ale mohla mít ještě další sadu buněk nebo odpalovač protilodních střel.

Type 054B dostala větší dělo

Větší velikost oproti Type054 je znát i na použitém děle – zatímco menší čínská fregata má zbraň ráže 76 milimetrů, větší používá ráži 100 milimetrů, což je značný rozdíl. Loď má také minimálně jedno rotační dělo ráže 30 milimetrů na ničení přilétajících střel, na delší vzdálenosti pak může použít střely HQ-10. Vedle toho by měla fregata Type 054B disponovat moderním radarem AESA a příďovým sonarem, stejně jako sonarem s vlečeným polem. Z její paluby bude pravděpodobně operovat také vrtulník Harbin Z-20F.

Čína zvolila před lety lepší taktiku a Amerika dnes nemá dost lodí ani k zajištění své národní bezpečnosti, natož k misím ve světě

Ani tyto nové čínské fregaty však nebudou dosahovat síly početných amerických torpédoborců třídy Arleigh Burke, a pochopitelně je už vůbec nelze srovnávat třeba s letadlovými loděmi. I tak se ale jedná o silná plavidla, a jelikož jsou menší a levnější, lze je stavět rychleji a ve větších počtech, což má mnoho výhod. I proto se nejspíše americké námořnictvo vrací k fregatám, nyní jeho loděnice staví první loď třídy Constellation, který je něco větší než Type 054B, ale bude podobně vyzbrojená. Zatím plánuje 4 taková plavidla, do budoucna možná více.

Článek Fregata Type 054B nové generace se může stát páteří čínského loďstva, zastoupí i torpédoborec; a Amerika už staví podobnou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rychlopalné dělo proti cílům ve vzduchu i na hladině

V první fázi dojde k nasazení kanónu na minolovkách třídy Kormoran. Jako první má být namontované na minolovku Mewa a poté na Albatros. Dělo bylo otestováno v listopadu 2022 a na lodi by se mělo objevit už v příštím roce. Jedná se o víceúčelový protiletadlový systém ráže 35 milimetrů, který je schopen ničit nízko letící letadla, drony, vrtulníky i řízené střely. Navíc je schopno útočit i na hladinové cíle, včetně těch lehce obrněných.

Jedná se o výrobek polské společnosti PIT-RADWAR, která zbraň osadila sledovací hlavicí ZGS-35K. Ta umožňuje mířit i za zhoršených podmínek, jelikož má infračervenou kameru a laserový dálkoměr. Díky speciální stabilizaci je střelba možná i na neklidném / rozbouřeném moři. Pro zvýšení efektivity by měl být později k dispozici i speciální radar, který by pomáhal se zaměřováním nepřátelských cílů. Podobné rychlopalné dělo dostalo nedávno do výbavy i francouzské námořnictvo, to má však navíc i nezastavitelnou raketu.

Trojice moderních minolovek

Polské námořnictvo má nyní trojici minolovek třídy Kormoran, výše zmíněná Mewa je poslední z nich a na vodu byla spuštěna v prosinci 2020. Proto také dostane OSU-35K jako svoji hlavní zbraň první. Kromě toho bude mít ve výzbroji tři kulomety ráže 12,7 milimetrů a protiletadlové střely Grom. Ovšem hlavním úkolem plavidla není boj, ale zneškodňování min. K tomu slouží například švédské dálkově ovládané plavidlo Double Eagle Mk. III.

Minolovky Kormoran nejsou velké, jejich délka dosahuje 58,5 metru a výtlak mají 830 tun. Jsou postaveny ze speciální nemagnetické oceli, což je výhoda oproti dříve užívané plastové konstrukci. Na jejich palubě slouží posádka složená z 52 námořníků. Plavidlo pohání dvojice motorů, s nimiž dosahuje rychlosti 15 uzlů. Oproti jiným vojenským lodím je to velmi malá rychlost, ale minolovky se při své činnosti pohybují vždy pomalu.

Článek Polské minolovky už nebudou jen „nehybné cíle“: lodě dostávají rychlopalný kanón, který si poradí se stíhačkou, dronem i plavidlem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velkolepé plány, ale jiná realita

Původní velkolepé plány byly až na 15 lodí, ale nakonec došlo k jejich redukci na 4 plavidla. Problémem byla nejen vysoká cena podobných lodí, ale především nedostatek zkušeností se stavbou tak velkých bitevníků. To později vedlo ještě k větší redukci, až nakonec byly položeny trupy jen tří lodí. Úkolem bylo je dokončit již v roce 1941, což bylo zcela nereálné. Stavbu nakonec přerušila německá invaze a lodě nikdy nebyly dokončeny.

Sovětské bitevní lodě měly být opravdovými kolosy a velikostí by je předčily jenom japonské bitevní lodě třídy Jamato a plánované americké bitevní lodě Montana, které ale nakonec nevznikly. Sovětská plavidla měla být přes 269 metrů dlouhá a jejich výtlak by činil více než 59 tisíc tun. Pohon měly zajišťovat tři převodované parní turbíny, které by lodím dávaly rychlost 28 uzlů. To bylo srovnatelné s podobnými plavidly, i když některá mohla plout i rychleji.

Hlavní výzbroj těchto lodí měla tvořit děla ráže 406 milimetrů umístěná ve třech trojhlavňových věžích s dostřelem 45 kilometrů. To je podobná výzbroj, jakou měly nejlepší americké bitevní lodě třídy Iowa. Ale nedostačovala by na devět děl ráže 457 milimetrů japonských kolosů Jamato. Dále zde mělo být 12 děl ráže 152 milimetrů, 12 ráže 100 milimetrů a protiletadlová obrana. Počítalo se i se 4 létajícími čluny KOR-2.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Pancíř nebyl ze správného materiálu

Obrovskou slabinou těchto plavidel by však bylo jejich pancéřování. Sovětský průmysl totiž nedokázal vyrobit cementovaný pancíř silnější než 230 milimetrů. Proto musely být nejsilnější pláty nahrazeny povrchově tvrzenými, které jsou daleko méně odolné. Takže například pancéřování trupu sice dosahovalo až síly 420 milimetrů a u věží 495 milimetrů, otázkou ale zůstává, jak by taková ochrana dokázala odolat nepřátelské palbě nebo torpédům.

Práce na lodích byly zastaveny v červenci 1941. Nejdéle trvala stavba lodi Sovětský svaz a byla zhotovena jen z 21 procent, ostatní dvě lodě byly pozadu. Nějaký materiál z lodí využili obránci Leningradu při obraně města. Trupy ale zůstaly zachované. Po druhé světové válce bylo jasné, že bitevní lodě jsou překonané a bylo by zbytečné na jejich dostavbu plýtvat zdroji. Proto nakonec dalo vedení Sovětského svazu příkaz k jejich sešrotování.

Článek Velké a silné jako sám Sovětský svaz: bitevní lodě, které měly patřit k největším v dějinách lidstva. Realita a vize se ale nepotkaly se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

O darování lodí se mluví již dlouho

O darování dvou lodí třídy Sandown Ukrajině, které Velká Británie pomalu stahuje z výzbroje, se mluvilo již před vypuknutím války s Ruskem. V současné době již krok evidentně finišuje. Ukrajina má dostat lodě Grimsby a Shoreham. Ty by se měly jmenovat Černihiv a Čerkasy. V září již byla minolovka s nápisem Čerkasy u Velké Británie zaznamenána. I přes ukrajinské jméno má být stále ještě v evidenci Royal Navy, ale již na ní trénuje ukrajinská posádka.

Jak svědčí označení plavidla, nejde o žádné silné bojové lodě, ale o plavidla, jejichž hlavním úkolem je hledání min a jejich následná likvidace. Jsou 52,5 metru dlouhá a jejich výtlak je kolem 600 tun. Nejde o žádné rychlíky, protože dosahují rychlosti jen 13 uzlů, což však k jejich úkolům dostačuje. Na každé lodi slouží 34 členů posádky. Lodě darované Ukrajině byly uvedeny do provozu v roce 1999 a 2001.

Plavidlo je vyzbrojeno automatickým dělem ráže 30 milimetrů, 3 miniguny a dvojicí kulometů. Ovšem jeho nejdůležitějším zařízením na jeho palubě je systém likvidace min SeaFox. Jde o dálkově ovládané vozidlo, které je spojeno s minolovkou optickým vláknem. Jeho úkolem je najít miny, umožnit posádce si je prohlédnout a naplánovat jejich zneškodnění. Jeho dosah je 1 200 metrů. Může být ovládán člověkem, nebo může pracovat v automatickém režimu.

iZdroj fotografie: Paul Punter / Creative Commons / OGL

Zajištění trasy pro lodě s obilím

Minolovky by Ukrajina potřebovala hlavně k tomu, aby mohla udržet bezpečný koridor pro obchodní plavidla přepravující obilí do celého světa. V současnosti disponuje jen jediným plavidlem, které to dokáže. Přitom jak ona, tak Rusko nakladly v moři miny, jež mohou lodě ohrožovat. Vše ale bude záležet na Turecku a na tom, zda minolovkám povolí průjezd do Černého moře přes Bospor a Dardanely, protože ruským lodím to opakovaně nepovolilo.

Ovšem Ukrajina je v jiné situaci. Ruské lodě nepatřily do černomořské flotily, domovské přístavy měly jinde. Ukrajinské lodě jinde než v Černém moři domovský přístav mít nemohou. Navíc, Turecko je hlavním garantem dohody o dopravě obilí z Ukrajiny a jde pro něho o výkladní skříň jeho mezinárodní politiky. Pokud by Ukrajina garantovala, že lodě použije jen k udržení bezpečnosti tras obchodních plavidel, a ne k akcím proti Rusku, nemuselo by mít Turecko námitky.

Článek Jak vyčistit trasy lodí s obilím? Dvě britské minolovky pro Ukrajinu. Turci je ovšem musí pustit přes Bospor a Dardanely se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stejný křižník, jako byla Moskva

Plavidla jsou součástí tichomořské flotily. Dlouhou dobu se potloukala po Středozemním moři, ale povolení nedostala. První listopadový týden byla spatřena poblíž Singapuru. Vše tedy napovídá tomu, že Rusko snahu vzdalo a poslalo je domů. I když hlavně křižník by se mu velice hodil, protože po potopení vlakového křižníku Moskva ztratila černomořská flotila výraznou část protivzdušné obrany, kterou by Varjag mohl poskytnout. Jde totiž o úplně stejné plavidlo, jakým byla Moskva, tedy křižník třídy Slava.

Ten na své palubě nese radar protivzdušné obrany a je vyzbrojen námořní verzí protivzdušného systému S-300. Disponuje celkem 64 střelami. Žádná další loď v Černém moři tento systém delšího dosahu nemá, musí se spoléhat jen na systémy dosahu krátkého. K odstřelování Ukrajiny by Varjag asi nemohl být použit, protože jeho hlavní výzbrojí jsou protilodní střely P-1000 Vulkan. Má ještě děla ráže 100 milimetrů, torpédomety, protiponorkové raketomety a systémy blízké ochrany.

Varjag byl na hladinu spuštěn v roce 1983, zařazen do služby byl o 6 let později. Je 186,4 metru dlouhý a jeho výtlak činí 11 490 tun. Má čtyři plynové turbíny, které mu jsou schopny udělit rychlost až 32 uzlů. Na palubě slouží necelých 500 námořníků. Zhruba před 15 lety prošlo plavidlo rozsáhlou modernizací. V současnosti je křižník vlajkovou lodí tichomořské flotily.

iZdroj fotografie: Uživatel Andshel / Creative Commons / CC BY-SA

Loď proti ponorkám

Z ní pochází i Admiral Tributs. Ten je na západě označován jako torpédoborec, v Rusku ale jako velká protiponorková loď. Jde o plavidlo dlouhé 163 metrů o výtlaku 6 200 tun. Je velmi rychlé, může plout rychlostí až 35 uzlů. Na jeho palubě slouží kolem 300 námořníků. Loď byla spuštěna na vodu v roce 1983 a o dva roky později vstoupila do služby. I ona prošla modernizací, ale ta byla hotová v roce 2003.

Otázkou je, jak by byla tato loď platná v boji proti Ukrajině, protože jejím zaměřením je protiponorkový boj a Ukrajina ponorkami nedisponuje. Její hlavní zbraní je osm protiponorkových raket Metel. Má i dvě děla ráže 100 milimetrů, protivzdušný systém 3K95 Kinzhal, což je pro námořní použití upravený systém Tor. Dále na palubě najdete torpédomety, protiponorkové raketomety a systémy blízké ochrany AK-630.

Článek Ruský křižník a torpédoborec chtěly do Černého moře. Po osmi měsících musely odplout s nepořízenou, Turci proplutí nepovolili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Už v roce 2018 Rusko dva zajalo

Do výzbroje jich Ukrajina nakonec stačila zařadit sedm, jeden je rozestavěný, a mají za sebou docela dobrodružnou historii. V roce 2018 dva z těchto člunů zajalo ruské námořnictvo, když se pokoušely proplout Kerčským průlivem do Azovského moře. Nakonec je značně poškozené po roce vrátilo. Tři čluny byly zajaty při invazi v roce 2022, jeden byl potopen v Mariupolu, ale Rusko ho vyzvedlo. Další z člunů v listopadu 2022 poškodil nálet ruského sebevražedného dronu.

První dva čluny se začaly stavět vlastně již v roce 2012, ale pak se jejich stavba zastavila. Nakonec byla znovu spuštěna v roce 2014. Čluny třídy Gjurza-M nejsou nějaká obří plavidla pro operace na otevřeném moři. Jejich délka je jen 23 metrů a mají výtlak 54 tun. Jsou určeny pro hlídkování na řekách, jezerech a u mořského pobřeží. Ponor lodi je jeden metr. Posádku tvoří pět námořníků.

Pancíř chrání důležité části

Ačkoli je loď označována jako pancéřovaná, neznamená to, že má pancíř umístěný všude. Neprůstřelný ocelový pancíř obklopuje především motorovou sekci, sklady střeliva a kormidelnu, která je hlavním prostorem pro posádku. Ta je vybavena okny umožňujícími pohled dopředu a do stran. Loď je osazena dvěma vznětovými motory, jež jí jsou schopny udělit rychlost až 25 uzlů (46 km/h). Na hladině vydrží operovat až po dobu 120 hodin.

Výzbroj a senzory mohou být dodány podle přání zákazníka. Ukrajinské lodě mají dálkově ovládané bojové moduly BM-5M.01 Katran-M, které vyrábí Kuznya na Rybalskomu. Každá věž je vybavena dělem ráže 30 milimetrů. Dále je ve výzbroji granátomet a lehký kulomet. Posádka má k dispozici přenosné protiletadlové střely a dvě řízené protitankové střely. Dělové věže se ovládají z kormidelny.

Článek Dramatické osudy ukrajinských hlídkových člunů Gjurza-M. Kyjev o polovinu z nich již přišel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mocná loď s fatální chybou

Bitevní křižníky byly zvláštním typem lodí, který vymyslel admirál John Arbuthnot Fisher. Plavidla měla disponovat velkou rychlostí a palebnou silou, zvládat výpady proti obchodnímu loďstvu nepřítele k jeho pobřeží, či naopak ničit jeho křižníky ve vlastních vodách. Cenou za to bylo fatální oslabení pancéřování. Váleční teoretici si z toho nic nedělali. Lodě měly střílet z takové vzdálenosti a být tak rychlé, že neměly být vůbec zasaženy.

iZdroj fotografie: Public Domain

To, o jak velký optimistický nesmysl šlo, se ukázalo v bitvě u Jutska v roce 1916, kdy Britové přišli hned o tři bitevní křižníky. Poučením z této řeže se mělo stát právě plavidlo HMS Hood, jehož pancéřování bylo posíleno o 5 000 tun oceli. To trup zatížilo natolik, až panovaly obavy ohledně zhroucení lodi, a dokonce se uvažovalo, že místo na moři Hood skončí rovnou ve starém železe. Nestalo se tak a v srpnu 1918 se Hood spustil na vodu, o dva roky později byl přijat do stavu Royal Navy.

Hood patřil k největším lodím své doby. Měřil 262,31 metru, v nejširším místě měl 31,8 metru a ponor dosahoval 9,73 metru. Plný výtlak v roce 1940 činil 48 031 tun. Křižník disponoval 24 kotly se třemi bubny Yarrow a čtyřmi parními turbínami Brown-Curtis, které roztáčely čtyři třílisté lodní šrouby. Celý systém měl mít výkon 144 000 koní. Při testech se ovšem ukázalo, že loď dokáže vyvinout až 151 000 koní a hnát se rychlostí 32,7 uzlu (59,4 km/h). Dosah s plnými nádržemi mazutu byl 5 332 námořních mil (10 000 km).  

Obr s Achillovou patou

I zbraně v době vzniku neměly konkurenci. Jejich jádrem bylo 8 děl ráže 381 milimetrů s dostřelem 30 km, umístěných po dvou ve 4 věžích se zásobou 120 granátů na dělo. Roku 1940 byla loď vybavena dělostřeleckým radarem 256. Střední ráži protilodních děl tvořilo 14 kanónů ráže 102 mm. Na lodi se nacházelo i 8 čtyřhlavňových protiletadlových kompletů „Pom Pom“ 40 mm a 16 kulometů 12,7 mm L/62. Výzbroj doplňovaly čtyři torpédomety 533 mm.

Pancéřování Hooda bylo konzervativní. Po boku lodi se táhl 171,3 metru dlouhý pás o šířce 2,9 metru, který měl uprostřed sílu 305 mm. Směrem k přídi se pak zeslaboval na 127 mm, k zádi na 152 mm. Nad pásem se táhl další pás, jenž chránil mechanismy věží, o síle 178 mm. Achillovou patou bylo pancéřování palub. Odborníci předpokládali, že boj se povede na střední a blízké vzdálenosti, nikoliv na velké vzdálenosti, kdy by granáty mohly paluby prorazit.

iZdroj fotografie: Public Domain

Paluby nástavby měly sílu 25–52 mm, druhá paluba měla 25 mm, hlavní pancéřová paluba nad strojovnou a muničními sklady poskytovala pouhých 75 mm. To však nemohlo zkazit v roce 1920 radost nad novou lodí, která vyšla na 6 025 000 liber (cca dnešních 7,2 miliardy Kč). HMS Hood se brzy stala hvězdou Royal Navy. Při meziválečných cestách se loď podívala téměř každý rok do Středomoří, ale i do Švédska, Dánska, Indie, Austrálie nebo Brazílie.

Oprýskaná legenda v jiné válce

Před začátkem války se Hood nenacházel v dobrém technickém stavu. Loď potřebovala velkou opravu. Vzhledem k vypuknutí bojů se však odložila, i když podle námořníků držela loď pohromadě jen barva. Křižník se zúčastnil operací v Norsku nebo ostřelování francouzské flotily v Mers-el-Kebíru v červnu 1940. Při něm byla loď poškozena a její maximální rychlost klesla na 28 uzlů (52 km/h).

Do května 1941 se křižník pohyboval v Atlantiku a kryl atlantické konvoje. Prošel i nouzovou opravou v doku. Inženýři byli ze stavu symbolu námořnictva zděšeni. Loď byla zralá na generální opravu nebo vyřazení, ale k tomu nedošlo. Do Atlantiku se totiž vydal nejmodernější německý bitevník Bismarck. Hood a nejnovější, avšak nedokončený Princ of Wales se mu vydaly vstříc. První salvu proti Němcům vypálil Hood v 5:52 dne 24. května 1941 na vzdálenost 24 kilometrů.

Jenže došlo k chybě a místo Bismarcku zasáhli Britové jemu siluetou podobný křižník Prinz Eugen. Německý bitevník vypálil v 5:55 a rovnou do černého. Na Hoodu zasáhl přípravnu nábojů se 102 mm a vznikl požár. Britové si počínali velmi nekoordinovaně, ale obě britské lodě si bránili v palbě. V 6:00 to chtěl admirál Lancelot Holland napravit a srovnat s Němci kurz. Během manévru však opět udeřil Bismarck.

iZdroj fotografie: Public Domain

Zasáhl Hood mezi stožárem a zadní věží. Německý granát se 380 mm prošel chabým pancířem paluby a přímo zasáhl sklad střelné bavlny. Výbuch nešťastnou loď Hood naprosto zničil. Ze 1 418 mužů na palubě přežili jen tři. Přemožitel Hooda ho přežil jen o tři dny. Pole trosek bylo nalezeno teprve roku 1975. Roku 2012 se ke zbytkům vydala výprava, které se podařilo najít lodní zvon. Ten je dnes umístěn v muzeu Royal Navy. Každý rok na výročí potopení lodi se na jejich památku devětkrát odbije.     

Článek Bitevní křižník HMS Hood byl pýchou Británie. Nemilosrdně ho zničil německý Bismarck. Nedalo mu to věru moc práce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Thomas Lynch Jr.

První historicky zaznamenaná oběť, která je připisována právě Bermudskému trojúhelníku. Jednalo se o amerického politika a jednoho ze signatářů americké deklarace nezávislosti. V prosinci roku 1779 se spolu se ženou plavil na plachetnici Polly, přičemž směřovali na karibský ostrov Svatý Eustach. Naposledy byli spatřeni dne 17. prosince. Od té doby není po jejich loďce ani stopa.

iZdroj fotografie: Public Domain

USS Cyclops

Uhelná loď amerického námořnictva, jež byla postavena v roce 1910. V březnu roku 1918 záhadně zmizela a mělo se za to, že ji potopila německá ponorka, což však Německo po válce důrazně popřelo. Na její palubě se nacházelo 306 členů posádky a pasažérů, avšak nikdo dosud nezjistil, co se s nimi stalo. Mnozí dávají zmizení za vinu trojúhelníku, jiné teorie mluví o přetížení lodi, strukturální vadě či bouři.

Joshua Scolum

Mořeplavec a spisovatel, jenž jako první člověk v historii sólově na své plachetnici Spray obeplul svět. V roce 1909 se s ní v listopadu z Massachusetts vydal do Karibiku. Od té doby muže nikdo neviděl, a tak byl v roce 1924 prohlášen za mrtvého. Není jasné, jestli jeho loď Bermudským trojúhelníkem vůbec plula, ale mnozí lidé věří, že patří mezi jeho oběti.

Tiger a Ariel

V oblasti Bermudského trojúhelníku zmizely koncem 40. let hned dva lety aerolinek British South American Airways. Ani jedno z letadel nevyslalo žádný nouzový signál, dosud se po nich nepodařilo najít stopy. Tiger byl letoun Avro Tudor IV, který zmizel dne 30. ledna 1948 se 31 lidmi na palubě, včetně dvou Čechů. Ariel pocházel od stejné značky a zmizel dne 17. ledna 1949. Na palubě letělo 20 cestujících a členů posádky.

iZdroj fotografie: uživatel RuthAS / Creative Commons / CC BY

HMS Atalanta

Z Bermud vyplula 31. ledna 1880 směrem do Velké Británie školní loď britského námořnictva HMS Atalanta. Jednalo se o plachetní fregatu postavenou v roce 1844 a vyzbrojenou 26 děly. Na palubě bylo 281 lidí. Po fregatě námořnictvo dlouho pátralo a předpokládá se, že mohla ztroskotat v bouři u Azorských ostrovů. Jelikož však nebyly nalezeny žádné stopy, je zmizení často spojováno s Bermudským trojúhelníkem.

Carroll A. Deering

Pětistěžňový škuner Carroll A. Deering byl v lednu roku 1921 nalezen na mělčině u Severní Karolíny. Měl všechny plachty a zdál se nepoškozen, ale kvůli špatnému počasí se k němu jiná plavidla dostala až po několika dnech. Na palubě nebyl nikdo z jedenáctičlenné posádky, chyběly dva čluny, osobní věci a lodní deník. Nikdo netuší, proč zdánlivě nepoškozenou loď posádka opustila a co se s ní vlastně stalo.

Článek Bermudský trojúhelník stále fascinuje. Spojován je s mnoha záhadami, mají zde mizet lodě nebo letadla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velikost nebyla problém

Na první pohled se to zdál být reálný nápad. Lodě třídy Iowa mají výtlak téměř 50 tisíc tun a délku přes 262 metrů. Mnohé současné letadlové lodě jsou menší, proto by se na nich prostor pro letadla asi našel. Podle plánů, které se ocitly na papíře, by to znamenalo odstranění mohutné třídělové věže na zádi plavidla. Místo ní by byla na loď instalována paluba, z níž by mohly startovat letouny, případně by se instaloval odpalovací systém pro letadla.

Uvažovalo se nejčastěji o tom, že by loď mohla nést zhruba 12 stíhacích letounů Harrier. Ty potřebují ke startu jen velmi malý prostor a mohou kolmo přistávat. Bývaly nebo ještě jsou využívány na některých menších letadlových lodích a svoji užitečnost ukázaly třeba ve válce o Falklandy. Existoval i návrh na zřízení šikmé paluby a katapultu pro letouny F/A-18 Hornet, i když zde je otázka, zda by taková přestavba byla reálná.

Lodě také měly mít doplněnu raketovou výzbroj. Konkrétně odpalovací zařízení střel Tomahawk a protilodních raket Harpoon. Tato modernizace nakonec provedena byla, konkrétně loď měla k dispozici 32 Tomahawků a 16 střel Harpoon. Plavidla dostala i čtyři systémy Phalanx CIWS, které slouží k blízké ochraně plavidel proti přilétajícím střelám, ale mohou pálit i na lehké a rychlé lodě, jež by plavidlo ohrožovaly.

Přednost dostaly výsadkové lodě

Americká administrativa se ale nakonec odhodlala jen k této modernizaci, přeměna na letadlové lodě skončila u ledu. Jedním z důvodů byl věk bitevních lodí. A také skutečnost, že jejich provoz nebyl příliš efektivní a byl příliš náročný na personál. Letadla Harrier a v současné době moderní F-35B navíc mohou startovat z modernějších útočných výsadkových plavidel, kde jdou kombinovat spolu s vrtulníky nebo stroji V-22 Osprey. Bitevní lodě šly na začátku 90. let do výslužby a jsou z nich muzea.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Ačkoli pro někoho může být nápad na přebudování bitevního plavidla na letadlovou loď absurdní, nebylo by to poprvé, co se tak stalo. Jednalo se navíc o zdařilou přestavbu. Letadlové lodě Lexington a Saratoga začaly být na konci první světové války stavěny jako bitevní křižníky. Nakonec ale byly dokončeny jako letadlové lodě. Nesly až 90 letadel. Lexington byl v roce 1942 potopen v Korálovém moři. Saratoga sloužila celou válku. V roce 1946 se stala cvičným cílem při testu jaderné pumy na atolu Bikiny.

Článek Z obřích bitevních lodí třídy Iowa letadlové lodě? Zcela reálné plány US Navy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Člun poškozen na Tarawě

Znaky objevené na plavidle říkají, že jde o člun číslo 31-17. Podle dochovaných záznamů měl být tento člun zničen, nebo minimálně poškozen při vylodění na tichomořském atolu Tarawa v listopadu 1943, kterého se USS Monrovia účastnila. Dle všeho byl opraven, jak se však dostal do vnitrozemí Kalifornie, to nikdo nemá ani zdání. Každopádně se z lodi budou moci lidé těšit. Podle posledních informací bude částečně zakonzervována a měla by skončit v muzeu v Nebrasce.

Higginsovy čluny či plavidla LCVP byly odpovědí amerického námořnictva na nutnost konání vyloďovacích operací během druhé světové války. Námořní pěchota konstrukci člunu objevila již v roce 1938, byl velmi masivně vyráběn za celé druhé světové války a dodán třeba i do Velké Británie. Jeho hlavní výhodou byla velmi snadná výroba a skutečnost, že může plout i ve velmi malé hloubce u pobřeží.

Člun byl převážně vyroben z překližky, většinou uvezl celou četu vojáků i s jejich vybavením, případně více než 3 tuny nákladu. Byl 11,05 metru dlouhý a 3,3 metru široký. Na vodě se dokázal pohybovat rychlostí 12 uzlů (přibližně 22 km/h). Měl vyklápěcí rampu, která se po najetí ke břehu sklopila, a tak po ní vojáci mohli vyběhnout. Použity byly nejen v bitvách na tichomořském válčišti, ale i při vylodění v Severní Africe, Sicílii a Normandii. Francie je pak používala ještě v 50. letech v Indočíně.

Velitelská loď generála Pattona

USS Monrovia, na kterou nalezený člun patřil, byla útočná loď třídy Crescent City, jež byla určena k přepravě invazních jednotek na pobřeží na dlouhé vzdálenosti. Na vodu byla spuštěna v září 1942. V červenci 1943 sloužila jako velitelské plavidlo generála George Pattona při vylodění na Sicílii. Poté se účastnila několika vyloďovacích kampaní v Tichomoří. V 50. letech byla reaktivována a ve službě zůstala až do roku 1967.

Loď byla 150 metrů dlouhá a její výtlak byl 8 900 tun. Její posádku tvořilo přes 500 námořníků, ale na palubě měla místo pro 103 důstojníků a 1 352 vojáků určených k vylodění. Náklad mohl mít hmotnost až 2 700 tun. Loď se pohybovala rychlostí až 16 uzlů (téměř 30 km/h) a měla poměrně silnou výzbroj. Tvořilo ji jedno víceúčelové dělo ráže 127 milimetrů a čtyři víceúčelová děla ráže 76 milimetrů. Dále jedno protiletadlové dvojče ráže 40 milimetrů a 11 ráže 20 milimetrů.

Článek Záhada vyloďovacího člunu. Plavidlo z USS Monrovia bylo poškozeno u Tarawy, ale našli ho ve vnitrozemí Kalifornie se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ostřelování Vietnamu s Iráku

Že se bitevní lodě třídy Iowa účastnily války v Koreji, asi nikoho nepřekvapí, byly ještě poměrně nové. Ale nasazeny byly i jindy. Například New Jersey byla v roce 1968 poslána ostřelovat cíle na pobřeží severního Vietnamu a v roce 1982 ostřelovala údolí Beqaa v Libanonu. Ještě pozdějšího data je nasazení lodí Missouri a Wisconsin v roce 1991 během operace Pouští bouře. Každá z nich vystřelila několik set těžkých granátů ze svých děl na cíle v Iráku a z palub těchto plavidel byly vystřelovány i střely Tomahawk. Krátce poté ale lodě odešly do důchodu.

Bitevní lodě třídy Iowa byly americkým námořnictvem objednány v letech 1939 a 1940. Celkem jich mělo být postaveno 6 a měly sloužit k zachycení rychlých japonských bitevních lodí. Nakonec ale byly postaveny čtyři lodě, stavba zbylých dvou začala, ale vzhledem ke konci války a změnám koncepce námořních bitev byla stavba zrušena. Postavená plavidla Iowa, New Jersey, Missouri a Wisconsin byly poslední bitevní lodě, která americké námořnictvo zařadilo do své služby.

Kolos, ale poloviční než letadlové lodi

Tato plavidla byla 262,1 metru dlouhá a jejich výtlak byl 47 825 tun. Jen pro srovnání to je méně než polovina dnešních amerických letadlových lodí s jaderným pohonem. Plavidla měla osm vodotrubných kotlů a čtyři lodní šrouby, které jim dokázaly udělit rychlost až 33 uzlů. Na palubě sloužilo 2 800 námořníků, ale například během nasazení v Perském zálivu čítala posádka jen 1 700 členů. Plavidla byla extrémně silně pancéřovaná. Například síla pancíře hlavní věže byla 495 milimetrů.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Hlavní výzbroj lodě tvořilo devět děl ráže 406 milimetrů a délce hlavně 50 ráží ve třech věžích. Ta dokázala zasáhnout cíle ve vzdálenosti až 43 kilometrů a hmotnost jednoho projektilu byla více než 1,2 tuny. V 50. letech do děl vznikly i speciální jaderné projektily. Loď měla i 20 děl ráže 127 milimetrů a mnoho protiletadlových kanonů. V pozdějších letech byly lodě přestavovány a dostaly 32 odpalovačů raket Tomahawk, 16 odpalovačů na protilodní střely Harpoon a čtyři stanice blízké ochrany Phalanx CIWS.

Lodě se účastnily akcí v druhé polovině druhé světové války, například bitvy v Leytském zálivu nebo vylodění na Okinawě. Sloužily hlavně jako protiletadlová ochrana svazu letadlových lodí, ale i v dalších úlohách. Byly pak několikrát deaktivovány a reaktivovány, ze všech se nakonec stalo po vyřazení plovoucí muzeum. Iowa je v Los Angeles, New Jersey v Camdemu v New Jersey, Missoury v Pearl Harboru na Havaji a Wisconsin v Norfolku ve Virginii.

Článek Bitevní lodě třídy Iowa devastovaly cíle na pobřeží. Více jak tunu vážící projektil doletěl přes 40 kilometrů daleko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velká Británie chtěla univerzální loď

Britské námořnictvo v současnosti spoléhá na fregaty Type 23, které jsou však již za polovinou doby své životnosti, a proto hledalo náhradu. Tou se mají stát fregaty Type 26 určené především pro protiponorkový boj. Jenže námořnictvo chtělo i univerzální plavidla, jež by mohla plnit široké spektrum úkolů a dala se pro ně jednoduše přizpůsobit. Z toho důvodu hledalo loď o modulárním uspořádání. Nakonec v soutěži zvítězil návrh společnosti Babcock International s designem nazvaným Arrowhead 140.

Velká Británie se rozhodla, že si pořídí 5 těchto plavidel. Výstavba prvního s názvem Venturer začala v září 2021. Všech 5 plavidel by mělo být uvedeno v provozu do roku 2030, ale bude samozřejmě záležet na tom, zda se při stavbě a testech nevyskytnou nějaké komplikace. Návrh zaujal i polská a indonéská námořnictva, jež po lodích této třídy též touží. Dalším potenciálním partnerem, se kterým se jedná, má být Řecko.

Loď má místo pro desítky lidí

Fregata Type 31 bude loď o délce necelých 138 metrů a výtlaku 5 700 tun. Na její palubě má sloužit 105 námořníků, což je méně než na starších typech fregat. Má zde však být prostor pro ubytování několika desítek členů dalšího personálu, který může plnit různé úkoly. Loď má plout rychlostí minimálně 28 uzlů (52 km/h) a její dosah bude kolem 17 tisíc kilometrů. Měla by být vhodná k eskortní službě, protipirátským a protiteroristickým operacím, nebo může poskytovat palebnou podporu.

Bude vybavena dělem ráže 57 milimetrů a dvěma rychlopalnými kanony ráže 40 milimetrů. Vše bude doplněno univerzálními kulomety a miniguny. O obranu se má starat protivzdušný systém Sea Ceptor s protiletadlovými raketami ve spojení s radarem a systémem řízení boje od společnosti Thales. Na plavidlo bude možné nainstalovat i univerzální odpalovací systém Mark 41, který zvládá odpalovat celé řady střel od protiletadlových po protilodní nebo rakety Tomahawk.

Z paluby fregaty má operovat i vrtulník, mluví se o strojích typu Wildcat či Merlin. Ty budou vyzbrojeny třeba protilodními střelami nebo protiponorkovými torpédy. Plavidlo má také disponovat třemi místy, odkud budou moci vyrážet rychlé čluny k výsadkům, například při protipirátských operacích. Místo zde má být i pro instalaci různých dronů.

Článek Univerzální fregata Type 31 bude operovat dále od britských břehů. O plavidlo má zájem i několik dalších zemí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Úprava podle zkušenosti od Falkland

Návrh fregat s vlečným sonarem, které by dokázaly vykonávat protiponorkové hlídky k Atlantickém oceánu, začal vznikat v 70. letech. Do projektu zasáhla válka o Falklandy, jež ukázala, že je nutné vylepšit ochranu lodí, instalovat co nejlepší protipožární systémy a další prvky. Nakonec se s výstavbou prvního plavidla HMS Norfolk začalo v roce 1985. Celkem bylo do roku 2002 postaveno 16 lodí třídy Duke.

Jedná se o 133 metrů dlouhá plavidla o výtlaku 4 900 tun. Jsou primárně určena k protiponorkovému boji, ale zvládají i boj proti hladinovým plavidlům nebo vzdušným cílům. Posádku tvoří 185 členů posádky, na lodi je ale dalších 20 ubytovacích míst. Maximální rychlost lodi je udávána 28 uzlů, ale ve skutečnosti to je až 32 uzlů. Zvláště po modernizacích v polovině životnosti plavidel, kdy se díky renovaci a modernizaci zvýšila rychlost a snížila spotřeba.

Loď disponuje jedním námořním dělem ráže 4,5 palce (113 mm) a dvěma rychlopalnými kanóny ráže 30 milimetrů, miniguny a kulomety. Po modernizaci, kterou procházely v uplynulých letech, pak lodě obdržely systém Sea Ceptor s 32 články, jenž odpaluje protiletadlové rakety. Jejich dosah je 25 kilometrů. Plavidla navíc disponují osmi protilodními raketami Harpoon.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Torpéda i protiponorkový vrtulník

Hlavní úlohou lodi ale byl protiponorkový boj. V případě zachycení cíle vlečným sonarem na ponorky mohou zaútočit protiponorková torpéda Sting Ray ze dvou dvouhlavňových torpédometů. Fregata také nese vrtulník Westland Merlin HM2, na kterém mohou být čtyři torpéda. K obraně proti ponorkám pak slouží tažený klamný cíl Type 182, jenž umí oklamat torpéda. Proti střelám pak návnadový systém Seagnat.

V současné době v britském námořnictvu slouží 12 fregat třídy Duke. Tři plavidla byla prodána chilskému námořnictvu, které je dostalo v roce 2008. Fregata Monmouth byla v roce 2021 vyřazena ze služby a Argyll to nejspíše čeká v roce 2023. Kdy budou vyřazeny další lodě, není jasné, britské námořnictvo tvrdí, že nejstarší plavidla nejspíše zůstanou ve službě déle, aby mělo dostatek eskortních lodí.

Článek Fregaty třídy Duke byly v posledních letech modernizovány, Royal Navy na ně chce spoléhat ještě řadu let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vznik nové letadlové lodi

V té době bylo americké námořnictvo vyzbrojeno řadu let 10 letadlovými loděmi pomalu zastarávající třídy Nimitz, které tvořily jádro úderných skupin US NAVY. Do těch kromě letadlové lodi patří křižníky, torpédoborce a letadla, někdy i ponorky. „Gerald R. Ford“ je první velkou letadlovou lodí nového typu (stejnojmenné třídy). Konkrétně jednotka CVN-78 měla nahradit letadlovou loď CVN 65 Enterprise s nukleárním pohonem, jež byla v únoru 2017 vyřazena z flotily.

Jelikož americké námořnictvo plánuje postupně nahradit všechny letadlové lodě třídy Nimitz loděmi třídy Gerald R. Ford, byly a jsou námořní zkoušky nového plavidla zvláště důkladné. Vývoj a stavba Gerald R. Ford byla zahájena na základě předběžné smlouvy s US NAVY za téměř 2,7 miliardy dolarů (69 miliard korun) projektovými pracemi v loděnicích Northrop Grumman Shipbuilding v Newport News ve Virginii v roce 2005.

iZdroj fotografie: United States Department of Defense

Na základě předloženého úplného projektu podepsala administrativa US NAVY objednávku v hodnotě 5,1 miliardy dolarů (130 miliard korun) na tuto loď dne 10. září 2008. Plavidlo mělo být podle původního optimistického harmonogramu dokončeno do roku 2015. Původně měla být CVN-78 Gerald R. Ford jedenáctou lodí třídy Nimitz (poslední postavenou lodí této třídy je USS George H. W. Bush, CVN 77).

Díky výrazným konstrukčním změnám oproti původní třídě Nimitz byla však ještě před podpisem definitivní objednávky překlasifikována na novou třídu Gerald R. Ford, což bylo definitivně stvrzeno přijatými změnami v dokumentaci dne 16. ledna 2007. Více jak rok po podpisu objednávky, konkrétně dne 14. listopadu 2009, byl založen v suchém doku kýl nové lodi. A 9. listopadu 2013 proběhl slavnostní křest rozestavěné lodi za účasti Susan Fordové Balesové, dcery prezidenta Forda.

Dne 17. listopadu byl dohotovený trup lodi vybaven i ostrovem řízení letového provozu s velitelským můstkem, který byl slavnostně spuštěn na vodu. To byl teprve počátek zdánlivě zdlouhavého dokončování plavidla, jež nutně obsahuje několik tisíc systémů a zařízení, kilometry a kilometry různých vedení, rozvodů a potrubí. V té době velení amerického námořnictva očekávalo, že loď po dokončení všech zkoušek začátkem podzimu 2020 vstoupí do rutinní řadové služby. Dodržení tohoto termínu ale zhatilo tisíce maličkostí, hlavně neočekávaná koronavirová pandemie.

Zařazení nové lodi do US NAVY proběhlo v roce 2017

Přestože byla loď oficiálně zařazena do výzbroje US NAVY dne 22. července 2017, její zkoušky a vychytávání „much“ trvají vlastně dodnes. Nejdůležitější zkoušky však loď zvládla v roce 2020, když 16. ledna vyplula na moře u východního pobřeží USA, aby začala s testováním fiktivního plného provozu letounů na její palubě, a tak ověřila v plné zátěži své moderní revoluční systémy pro přistání a vzlet, především technickou novinku – elektromagnetický katapult.

První zkušební starty a přistání sice na palubě nové lodi provedl v červenci 2017 jeden stroj, F/A-18 Super Hornet, v rámci prvních testů po převzetí plavidla, ale šlo jen o individuální ověření funkčnosti nového a revolučního elektromagnetického katapultu ElectroMAgnetic Launch System (EMALS). Principiálně nejde však o absolutní novinku, jde vlastně o využití principu railgunu. O něco dříve toto letadlo na letadlové lodi přistálo, přičemž k tomu použilo též nový brzdící systém Advanced Arresting Gear (AAG).

Předtím byly systémy EMALS a AAG již mnohokrát úspěšně testovány na souši, v prostorách vojenského zařízení Joint Base McGuire–Dix–Lakehurst ve státě New Jersey. Loď následně prošla důkladnou kontrolou a úpravami u výrobce, testy pokračovaly vzápětí. Před zahájením testů rutinního provozu katapultů a brzdícího zařízení pro více letadel na palubě najednou v roce 2020 vykázalo plavidlo 747 jednotlivých vzletů a záchytů těmito revolučními zařízeními.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Ne všechny proběhly bezpečně a s plným úspěchem, ale k žádným fatálním problémům nedošlo. Ani testy rutinního provozu započaté v roce 2020 nepřinesly kritické problémy. Dosažení požadovaných parametrů 160 odbavených letů za 12 hodin nepřetržité činnosti lodi však nejvíce kupodivu brzdily problémy s výtahy munice na letovou palubu.

Ty mají fungovat na principu magnetické levitace jako rychlovlaky MAGLEV. Tato nová technologie však nebyla včas výrobcem lodi zvládnuta. Dlouho také trvalo, než byla zajištěna požadovaná spolehlivost provozu, tj. realizace aspoň 4 166 startů a přistání bez poruchy katapultu či brzdného systému. Při prvním cyklu zkoušek totiž došlo k první poruše již po 181 startech, což vojáci označili jako počet „hluboko pod požadavkem“.

Technický popis je velmi stručný

„Gerald R. Ford” je 337 metrů dlouhý a 76 metrů vysoký kolos. Na čáře ponoru je široký nejvíce 41 metrů, největší šířka nástavby (letové paluby) dosahuje 78 metrů. Největší ponor dosahuje hodnoty 11,89 metru. Největší výtlak této lodi činí maličko přes 100 000 tun. Energii pro pohon i fungování systémů lodi dodávají dva jaderné reaktory typu Bechtel A1B o výkonu 700 MW každý. Jejich uranová náplň se mění po 20–25 letech. Velmi zjednodušeně řečeno, reaktory vyrábí páru pro čtyři turbogenerátory MTG.

Ty jsou schopny vyprodukovat elektrický výkon maximálně 125 000 kW každý. Na lodní hřídele, roztáčející čtyři mohutné lodní šrouby ze speciální slitiny bronzu o hmotnosti 30 tun každý a o průměru 6,4 metru, se dostane celkový výkon 261 000 kW neboli 355 000 koní. Takový výkon lodi umožňuje dosáhnout rychlosti až 30 uzlů (55,6 kilometru za hodinu). Naprosto soběstačná může být nová loď s posádkou 4 539 osob na volném moři při jakékoli misi po dobu až 100 dní.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Loď je sama vyzbrojena dvěma odpalovacími zařízeními Mk-29 MLS s raketami typu loď-vzduch RIM-162 ESSM, které dokážou pokrýt cíle – útočící střely, drony či letouny na vzdálenost až 50 km. K tomu má i dvě odpalovací zařízení Mk-49 GMLS s raketami RIM-116 RAM. Dále jsou na lodi rozmístěny k blízké obraně troje systémy 20mm rychlopalných kanónů Mark 15 Phalanx CIWS a čtyři lafetace Mark 56, každá s kulometem Browning M2HB ráže 12,7 mm.

Její vlastní letecká úderná skupina by měla zahrnovat více než 75 letadel včetně dronů. Mezi nimi jsou notoricky známé útočné a stíhací letouny F/A-18E, F Super Hornet či EA-18 Growler pro elektronický boj, nové F-35C Lightning, námořní palubní AWACS E-2D Advanced Hawkeye a další vrtulníky i drony.

Článek Nová americká letadlová loď CVN-78 Gerald R. Ford již dnes brázdí světové oceány prakticky plně bojeschopná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Loď přeplula Atlantik s vypnutým lokátorem

Zvláštností plavidla Jantar je, že není vybaveno ani jediným zbraňovým systémem. Na první pohled se tedy může zdát, že loď nepředstavuje žádné nebezpečí. Jantar, výzkumná loď ruského námořnictva, má však takový zvláštní zvyk –⁠ ráda se plíží kolem potopeného vojenského vybavení a podmořských telekomunikačních kabelů. Není tedy divu, že náhlý výskyt této výzkumné lodi u amerického pobřeží uvedl představitele Pentagonu i americké námořnictvo do pozoru.

Loď byla zprovozněna v roce 2015 a plaví se pod záštitou Hlavního ředitelství pro podmořský výzkum (GUGI). Dle vojenských pozorovatelů se jedná o ředitelství, které má kromě výzkumu na starosti také ruské podmořské špionážní operace.

Zajímavé je, že většina velkých plavidel, zejména pak těch oceánografických, má během svých plaveb obvykle zapnuté transpondéry automatického identifikačního systému (AIS), díky nimž může sledovat jejich pohyb v reálném čase takřka kdokoliv. Jantar dokonce disponuje vlastní webovou stránkou, kam mohou lidé nahrávat fotografie lodi a kde mohou sledovat její cesty. To znamená, že i Jantar, stejně jako mnoho jiných lodí, obvykle pluje se zapnutým systémem AIS.  

Náhlé zjevení lodi v Karibském moři bylo tudíž přinejmenším překvapivé. Loď se z nějakého důvodu vydala na svou cestu přes Atlantik s vypnutým majákem, který následně zapnula až v blízkosti amerického pobřeží. Pravděpodobně aby vyhověla tamním úřadům. Otázkou ovšem zůstává, proč se loď vydala na svou cestu nepozorovaně. 

Průzkum potopené sovětské techniky

V minulosti byla loď pozorována například v blízkosti vraku bývalé sovětské ponorky Komsomolec s jaderným pohonem, která se potopila v Barentsově moři v roce 1989. Ještě dnes, o více než třicet let později, poškozený jaderný reaktor ponorky a torpéda s jadernými hlavicemi stále uvolňují značné množství radioaktivního záření. Jantar byl také pozorován ve východním Středomoří, kde plul podél pobřeží Sýrie. Příhodně poblíž míst, kde havarovaly ruské stíhačky.

Téměř s jistotou tedy můžeme říci, že jedním z úkolů Jantaru je i průzkum ztracené sovětské a ruské vojenské techniky. To však není ani zdaleka vše. Vojenští pozorovatelé rovněž zaznamenali, že se loď pohybuje v těsné blízkosti podmořských telekomunikačních kabelů, které křižují světové oceány a zajišťují například internetový provoz. V oblasti, kde se loď pohybovala, se navíc nenachází žádné potopené sovětské vojenské vybavení. Nebo alespoň nikdo o žádném neví.

Někteří američtí představitelé proto nabyli podezření, že se Jantar mohl pokoušet umístit na podmořskou komunikaci špionážní zařízení. Tyto domněnky však potvrzeny nebyly. Ve skutečnosti nikdo netuší, co měla ruská loď za lubem a proč přesně se rozhodla přeplout Atlantik nepozorována.  

Článek Ruská špionážní loď se náhle objevila u amerického pobřeží. Zalarmovala Pentagon i námořnictvo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Potopení lodí na Krymu

Až do roku 1961 byla krymská vodní plocha Donuzlav plnohodnotným jezerem, odděleným od vod Černého moře úzkým průlivem. V důsledku výstavby námořní základny byl však průliv vyhlouben a přebudován v široký kanál. Donuzlav již tedy nelze považovat tak úplně za jezero, i když jméno zátoce již zůstalo. Do roku 2014 zde pak působila jihoukrajinská námořní základna –⁠ právě té chtěla ruská armáda znemožnit přístup k Černému moři, a tak se vyhnout ozbrojenému konfliktu. 

Podobná operace, kdy byly k blokádě nepřátelských plavidel využity mohutné trupy potopených lodí, se přitom na Krymu uskutečnila již mnohem dříve, a to v roce 1855. Tedy v době, kdy se krymská válka blížila vyvrcholení. Drsný konflikt se prakticky od samého počátku nevyvíjel pro Rusko příliš růžově, přičemž jedním z hlavních důvodů bylo jak zastaralé vybavení ruských sil, tak nejistota vojenských velitelů. Problémy, se kterými se Rusko potýká dodnes.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Rusko v té době usilovalo o kontrolu nad Bosporským průlivem a Dardanelami, zatímco koalice Velké Británie, Francie a Sardinského království chtěla docílit oslabení Ruska a rozdělit jeho sféru vlivu prostřednictvím spojenectví s Osmanskou říší. V roce 1854 bylo Rusko již jen krůček od ztráty Krymu a koaliční síly měly vítězství téměř na dosah. Spojenecké loďstvo zablokovalo ruské lodě v Sevastopolském zálivu, získalo kontrolu nad vodami Černého moře a částečně obsadilo i pobřeží Krymu.

Nejdůležitějším strategickým bodem byl však samotný Sevastopol, který ruské síly bránily zuby nehty. Admirál Pavel Nachimov, velitel obrany Sevastopolu, si velmi dobře uvědomoval, že jakmile se nepřátelským lodím podaří vplout do zátoky, bude vše nenávratně ztraceno. Proto dne 11. září, těsně před útokem koaličních sil, potopil napříč zálivem sedm plachetnic postavených v letech 1830–1840, včetně slavné fregaty Flora.

Bariéra z potopených plavidel plnila svůj účel více než skvěle. V důsledku přírodních vlivů ji však bylo nutné pravidelně opravovat, a to samozřejmě potopením dalších a dalších lodí. Do konce války bylo v Sevastopolu potopeno celkem 75 válečných lodí a 16 menších podpůrných plavidel. Jen pro zajímavost, v letech 1857–1859 bylo asi 20 lodí vyzdviženo na hladinu, opraveno a opětovně uvedeno do provozu. 

Zátaras z vikingských lodí

Účelné potopení lodí však není ani zdaleka jen ruskou specialitou. Právě naopak, tuto originální strategii můžeme sledovat napříč celou námořní historií –⁠ od Vikingů až po období obou světových válek. Nejznámější vikingská lodní blokáda byla objevena v roce 1962, kdy vědci narazili v úžině při jednom ze skandinávských fjordů na šest vikingských lodí pocházejících z 11. století. Lodní hráz chránila fjord před případnými útoky z moře a její umělé vytvoření dokládala především neobvyklá poloha potopených lodí na mořském dně.  

iZdroj fotografie: Uživatl Matty / Creative Commons / CC BY

V průběhu 20. století pak došlo ke strategickému potopení desítek lodí, například v přístavu Scapa Flow na Orknejských ostrovech. Přístav, který během obou světových válek sloužil jako hlavní základna britského královského námořnictva, byl pro německé jednotky velice atraktivním cílem. Bylo tudíž nutné ho patřičně chránit.

V období první světové války tak byly úzké průplavy mezi jednotlivými ostrovy důkladně zataraseny, aby se manévrování nepřátelských ponorek co nejvíce ztížilo. K vytvoření úzkých plavebních cest, které svou složitostí připomínaly spíše labyrint, bylo použito přes 50 lodí různých velikostí. Zatímco britské námořnictvo disponovalo detailními plavebními mapami, Němci byli v labyrintu potopených lodí doslova ztraceni. 

Výstavba Churchillových bariér

Jak se však ukázalo, ani docela účinné lodní bariéry nejsou dokonalé. Během druhé světové války, dne 14. října 1939, byla přímo při nájezdu na Scapa Flow potopena britská bitevní loď HMS Royal Oak. Německá ponorka U-47 se dostala do samého srdce britského námořnictva a způsobila tragédii, při které zahynulo na 833 námořníků.

V důsledku této nešťastné události nařídil Churchill výstavbu betonových hrází, tzv. Churchillových bariér, které lodní dopravu mezi ostrovy omezily natrvalo. Ty však byly dokončeny až v roce 1944, kdy již jejich strategický význam značně poklesl. Potopené lodě mezi ostrovy jsou však dodnes oblíbenou turistickou a především pak potápěčskou atrakcí. 

Článek Bariéry z potopených lodí: Blokády ze ztroskotaných plavidel chránily přístavy před nepřátelskými plavidly se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Lodě, které se US NAVY nepovedly

Vývoj nových technologií musí být postupný, protože při pokusu o skokový vývoj hrozí problémy. Přesně to se stalo hned u trojice koncepčně inovativních lodí. Tato plavidla mají hned několik společných znaků. Jsou o poznání dražší než jejich generační předchůdci a mají výrazně vyšší provozní náklady, než se původně očekávalo. Jejich automatizované systémy nefungují tak, jak by měly. V neposlední řadě odhalilo nasazení v reálných podmínkách závažné konstrukční nedostatky. Jedná se o tato plavidla:

iZdroj fotografie: Pixabay

• Torpédoborce Zumwalt s technologií stealth
• Pobřežní lodě Littoral Combat Ship
• Letadlové lodě třídy Gerald R. Ford

Fregaty třídy Constellation jsou v tomto ohledu racionální sázka na jistotu. Patří k absolutní světové špičce, aniž by se pokoušely být příliš progresivní. Nutno dodat, že k tomuto o poznání konzervativnějšímu a pragmatičtějšímu přístupu donutila Spojené státy hlavně Čína, která zbrojí nejen na souši a ve vzduchu, ale také na moři.

Fregaty třídy Constellation

Stavba nových fregat začne v roce 2026. Spojené státy zatím objednaly 20 těchto plavidel. Lze však předpokládat, že pokud budou fregaty inspirované italskými bojovými loděmi FREMM spolehlivé, americké námořnictvo svou objednávku minimálně zdvojnásobí. O úspěchu fregat třídy Constellation však v Pentagonu nikdo nepochybuje.

Jednak tyto fregaty vycházejí z osvědčených a odzkoušených technologií, ale hlavně si Spojené státy už nemohou dovolit šlápnout vedle. Vývoj má pochopitelně občasné problémy, avšak s novými fregatami již najisto v US NAVY počítají. Měly by být 151 metrů dlouhé, dosahovat rychlosti 26 uzlů (48 km/h) a mít posádku 140 námořníků.

iZdroj fotografie: Pixabay

Vybaveny mají být i systémem Aegis, tedy schopností svými raketami ničit nepřátelské střely blížící se k flotile, kterou budou fregaty pomáhat chránit, systémem elektronického boje SLQ-32(V)6 CM Block II. atd. Zároveň mají sloužit v protiponorkovém boji, budou mít protilodní rakety Naval Strike Missile a ve výbavě mít i drony. Více jsme psali zde.

Článek Nové fregaty třídy Constellation, snaha Američanů odčinit neúspěšné Zumwalty se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nešťastný bitevník William D. Porter

Loď USS Iowa, jejíž úkol byl dopravit prezidenta Roosevelta a jeho doprovod na Teheránskou konferenci, odbočila na prezidentův pokyn ze svého kurzu, aby se setkala s několika dalšími válečnými plavidly v rámci protiletadlového drilu. Mezi nimi byl také torpédoborec William D. Porter, který prováděl své rutinní cvičení s vodními torpédy. Zpočátku šlo vše podle plánu, avšak 13. listopadu 1943 vypustil William D. Porter nechtěně hloubkovou nálož, jejíž výbuch donutil USS Iowa a ostatní doprovodné lodě k úhybnému manévru.

Oficiální záznamy z komunikace mezi William D. Porterem a USS Iowou se však o tomto pochybení posádky vůbec nezmiňují, dokonce ani zprávy ze cvičení nepíší nic o ztracené náloži. Událost byla chybně označena jako pokus o útok německého námořnictva. Tímto však pochybné manévry amerického torpédoborce nekončí. Další den to přikořenil ještě trošku více.

Slavná USS Iowa mohla skončit pod hladinou

Zatímco dne 14. listopadu 1943 prováděla USS Iowa ukázku svých schopností bránit se letadlovému útoku, William D. Porter pokračoval ve cvičení s vodními torpédy. Jedním z úkolů byla simulace útoku na USS Iowu za použití torpéd. Při simulaci se provádí pouze útočný manévr a zaměření cíle, na samotné vypuštění torpéda samozřejmě nedojde, tedy většinou. Lidským pochybením došlo k vypuštění torpéda, které si to mířilo přímo na USS Iowu, na jejíž palubě plul sám prezident.

Jelikož byl rádiový kontakt při cvičení zakázán, jedinou možností, jak kontaktovat USS Iowu o blížícím se torpédu, byly signální lampy. S těmi to však musí člověk opravdu umět. Zpráva, kterou USS Iowa obdržela, byla chybná. Informovala o ústupu Porteru, ne o blížícím se torpédu. Z naléhavosti situace bylo nakonec rádiové ticho prolomeno a prostřednictvím kódované zprávy byla posádka USS Iowy varována. USS Iowa zvládla na poslední chvíli provést úhybný manévr, jímž se dostala z dosahu torpéda, které se jí málem stalo osudovým. Prezidentská bitevní loď i její pasažéři vyvázli bez zranění.

Roosevelt vzal incident s nadhledem

Většina lidí by si v této situaci jen těžko zachovala chladnou hlavu. Prezident Roosevelt se však nenechal rozhodit. Jakmile se dozvěděl o blížícím se torpédu, požádal svůj doprovod, aby jej na jeho vozíčku posunul blíže k oknu, prý za lepším výhledem. Sám se později také zastal operátora, který pochybil při odstranění detonátoru torpéda, což zapříčinilo jeho nečekané vypuštění.

Celý incident byl nakonec smeten ze stolu a označen za nehodu. Torpédoborec William D. Porter však tato kuriózní nehoda provázela po zbytek jeho plaveb. Ostatní americké válečné lodě ho totiž zdravili zvoláním: „Nestřílejte! Jsme republikáni!“.

Zdroj: BusinessInsider

Článek Osudové torpédo, které mohlo změnit historii Ameriky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Titanik prý šampaňským pokřtěn nebyl

Pověra kolující mezi námořníky údajně říká, že pokud loď nepozná chuť vína, pozná chuť krve. To si však často pověrčiví muži a ženy pracující na moři samozřejmě nepřejí. Křtění plavidla je tedy nejen krásný společenský a oblíbený rituál, ale i způsob, jak se vypořádat s údajným nebezpečím. Jedním z argumentů, proč ho dělat, je i osud Titaniku. Ten údajně šampaňským pokřtěný nebyl a všichni ví, jak to dopadlo.

Křtění lodí je rituál známý po staletí, nutno však přiznat, že v minulosti se při něm šampaňské nepoužívalo, ale víno někdy ano. Třeba Řekové a Římané při slavnostech pili velké množství vína, avšak loď spíše polévali vodou. O něco drsnější tradici měli Vikingové, kteří plavidlu žehnali lidskou krví. Babyloňané a muslimové zase obětovali zvířata a hluboce se modlili.

iZdroj fotografie: Public domain

Víno se nejprve šplíchalo ze sklenic

Třeba křesťané využívali i svěcenou vodu, ale při křtu bylo možné využít například vody nabrané z několika moří a smíchané dohromady. O využití vína je záznam při spuštění plavidla Prince Royal v roce 1610. Použil ho princ z Walesu, avšak v tomto případě ho měl na loď vychrstnout ze sklenice. Na konci 17. století však byly skleničky postupně nahrazeny celými lahvemi vína.

Jelikož jde o důležitý okamžik v historii lodě, nakonec v průběhu 19. století převládlo přesvědčení, že plavidla si zaslouží ten nejlepší a nejdražší nápoj. Tím samozřejmě bylo francouzské šampaňské. Existuje i důvod, proč lahev s ním bývá rozbíjena na přídi. Ta je totiž u lodě považována za hlavu. Je to tedy podobné jako při křtu lidí v kostele, kde kněz svěcenou vodou dítě křtí na hlavě. Proto se i loď křtí symbolicky v této části.

Zdroj: TechInsider

Článek Proč se při křtu lodi vlastně používá šampaňské? Známá tradice byla zavedena až v 19. století se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hlídková činnost Austrálie je rozsáhlá

Narůstá síla regionálních velmocí, především Číny, Indie, Jižní Koreje, Tchaj-wanu, Indonésie a Malajsie. I když v dohledných několika desítkách let lze sotva předpokládat, že by některá z těchto zemí přímo napadla Austrálii, nelze zcela vyloučit vznik sporu na téma rybolovné oblasti, nalezišť ropy či jiné zajímavé suroviny.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Austrálie / Public domain

Hlavním spojencem Austrálie v regionu jsou USA, především jejich základny na Havaji. To na jedné straně vytváří značnou posilu, přestože pakt ANZUS (Austrálie, Nový Zéland a USA) již dávno odvál čas, na druhé straně to vytváří vyšší pravděpodobnost konfliktu s Čínou.

Hlídkovou činnost vykonávají nejen lodě, ale rovněž letouny a vrtulníky, včetně těch bezpilotních. Ty nemohou působit za každého počasí. Kromě toho nemůže letectvo, s výjimkou vrtulníků, které však mají omezený dolet a drahý provoz, provádět kontroly přímo na palubách lodí, vyzvedávat trosečníky a poskytovat technickou či lékařskou pomoc.

Hlídkové čluny jsou zpravidla lehce vyzbrojené

Malá víceúčelová plavidla tvoří v současné době většinu počtů lodí válečných námořnictev. Bitevní lodě dávno zmizely v propadlišti dějin, letadlovými loděmi disponuje pouze několik velmocí, torpédoborců rovněž ubylo. Většina velkých válečných lodí kotví po většinu doby své služby v přístavech. Jejich provoz je nesmírně drahý a v době míru a hospodářské krize se šetří více než jindy.

Výjimku tvoří pouze americké námořnictvo, jehož úkolové svazy vedené letadlovými loděmi stále brázdí oceány. Jinak se na moři setkáte většinou s korvetami, různými torpédovými a hlídkovými čluny. Uvedené lodě většinou kontrolují prostor výsostných vod svojí země. Zde je jeden ze zásadních problémů, neboť různé státy si určují různou šířku výsostných vod kolem svého pobřeží. Obvykle platí, že čím větší ekonomické zájmy, tím širší výsostné vody.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Austrálie / Public domain

Hlídkové čluny mohou mít různou velikost. Menší by mohly bez problémů operovat na Vltavě, zatímco velké typy jako australská třída Armidale mají při délce téměř 60 metrů spíše rozměr korvety. Uvedené rozdíly vyplývají z hlavních úkolů, které má loď plnit. Malé typy se pohybují v přístavech a jejich okolí, velké operují na oceánech ve vzdálenostech stovek mil od svých základen.

Výzbroj tvoří obvykle automatické kanony ráže do 40 mm, které jsou i dvouúčelové. Sloužit mohou k ničení jak námořních a pozemních, tak leteckých cílů. Dále bývá ve výzbroji obvykle několik kulometů, mohou ji doplňovat přenosné protiletadlové raketové komplety, v některých případech i miny. Z přehledu obvyklé výzbroje vyplývá, že hlídkový člun nemá za úkol svádět bitvy s válečným námořnictvem protivníka, ale především sbírat informace a kontrolovat dění v určeném prostoru.

Potřeba nových plavidel se objevila již v roce 1993

Australské námořnictvo kontroluje obrovskou plochu oceánu, především na sever od pobřeží, odkud se mohou objevit problémy. Na jih už je pouze voda. Podmínky služby v Tichém oceánu mohou vypadat idylicky při představě dovolené na Havaji, ale opak je pravdou. Bez ohledu na své jméno je oceán velmi bouřlivý a právě v jeho prostoru vzniká řada ničivých tajfunů a tsunami. Posádky malých lodí bojují v takových podmínkách doslova o život.

V australském námořnictvu vykonávalo hlídkovou službu od 70. let minulého století 15 hlídkových člunů třídy Freemantle. Poslední z nich byly vyřazeny roku 2007 v rámci průběžného nahrazování třídou Armidale. Potřeba akvizice nových hlídkových plavidel se však objevila již v roce 1993, kdy lodě třídy Freemantle začaly viditelně zastarávat. Australské královské námořnictvo RAN (Royal Australian Navy) se rozhodlo snížit vývojové náklady, a tak přizvalo k projektu námořnictvo Malajsie.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Austrálie / Public domain

To od projektu brzy odstoupilo, což vedlo k posunutí původní realizace obměny lodí z roku 1998 o sedm let. Australské ministerstvo námořnictva specifikovalo požadavky na novou loď projektu SEA 1444 následujícím způsobem. Základ tvořila schopnost služby definovaná jako takzvaný loďoden, tedy počet dnů služby jedné lodi, a to za rok. Loď měla mít dále schopnost takzvané přístavní služby, vyloďovacích operací, záchranářské činnosti a hlídkování na volném moři kolem ostrovů v Pacifiku.

Ozbrojené jachty pro Pacifik

Velení námořnictva váhalo mimo jiné s rozhodnutím o materiálu na stavbu trupu. Nabízely se hliníkové slitiny, ocel a plastické hmoty. Výběrového řízení se zúčastnilo osm společností. Vývoj nového hlídkového člunu nakonec realizovala především australská společnost Austal, která je známá velmi moderními až nekonvenčními konstrukcemi. Jedná se buď o rychlé lodě, nebo neméně rychlé katamarány i trimarany. Jedním z produktů je například americká korveta třídy LCS2.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Austrálie / Public domain

Výsledkem práce vývojářů se stala menší loď, která připomíná moderní jachtu. Ve srovnání s třídou Freemantle budí Armidale dojem Jaguaru výrazně převyšujícího obstarožní Škodu 120. Výroba v loděnici Henderson dala celkem 14 hlídkových člunů se jmény Armidale, Larrakia, Bathurst, Albany, Pirie, Maitland, Ararat, Broome, Bundaberg, Wollongong, Childers, Laucenston, Maryborough a Glenelg, přičemž poslední převzalo námořnictvo v únoru 2008. Jedná se o jména australských měst, mnohdy převzatá ze staré Anglie.

Jak je u námořnictev zvykem, používá se pro celou skupinu lodí stavěnou podle jednotného plánu označení třída (class), která nese obvykle jméno podle první lodě, tedy třída Armidale. Hlídkové čluny slouží v různých základnách po obvodu Austrálie. Všechny čluny třídy Armidale spadají do skupiny australských hlídkových člunů (Australian Patrol Boat Group) a jejich hlavním oficiálním úkolem je kontrola rybolovu.

Armidale ve službě

Konstrukce nové lodi se vydařila nejen esteticky, což je vidět z fotografií. Například moderně řešený trup z lehkých slitin o délce 56 metrů umožnil snížit spotřebu paliva o 28 % ve srovnání s konkurenčními typy. Materiál zároveň snižuje pravděpodobnost napadení námořními minami se zapalovači, které reagují na magnetismus ocelových konstrukcí. Přestože se to může zdát nepravděpodobné, chovají se Armidale a její sestry na moři klidněji než jejich zavalitější předchůdci. Důvodem jsou stabilizační plochy pod zadní částí trupu.

Na počátku služby se u prvních tří lodí objevily problémy, především s palivovým systémem, do nějž pronikala voda. Proto došlo ke stažení všech ze služby a provedení rekonstrukce, kterou převzala výroba i pro další lodě. Přesto se podařilo dodržet smluvní cenu, jež se pohybovala mezi 24 až 28 miliony australských dolarů za hotovou loď (v přepočtu 400 až 465 milionů korun). Další problém se objevil ve speciální kajutě pro dvacet osob. Ta je určena pro trosečníky, ale rovněž pro zadržené osoby. Do místnosti vznikaly spaliny z motorů, což málem vedlo k otravě jednoho námořníka.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Austrálie / Public domain

Posádka má velmi dobré ubytovací podmínky. Důstojníci a starší námořníci (poddůstojníci) mají jedno, případně dvoulůžkové kajuty, mladší námořníci čtyřlůžkové. Člun má vlastní lednici a kuchyni, k dispozici je internet. Zásoby pohonných hmot a potravin zajišťují autonomní činnost až 42 dnů. Obvyklá hlídková plavba však trvá pouze 21 dnů. Lodě nemají stálou posádku. Námořníci se střídají ve čtyřech specializovaných týmech podle odbornosti. První tým je bojový, druhý námořní pro obsluhu lodi.

Obvyklou posádku tvoří 21 námořníků, míst pro ubytování je až 29. Hlavní výzbroj tvoří dálkově ovládaná zbraňová základna Typhoon izraelské společnosti Rafael s automatickým kanonem M242 Bushmaster ráže 25 mm. Dále jsou vezeny dva velkorážné kulomety M2HB ráže 12,7 mm. Loď má dva radary a elektronický varovný systém.

Do vezené výstroje patří dva rychlé čluny kategorie RHIB pro osm osob, které slouží pro vylodění na pevnině, cizích plavidlech a pro záchranářskou činnost. V krajním případě jsou použitelné i pro záchranu posádky. Aktuálně jsou již vyřazeny ze služby Pirie, Maitland a Bundaberg. V současnosti probíhá příprava prvních dvou lodí nové třídy Cape, a to Cape Byron a Cape Nelson na službu ochrany Austrálie.

Hlavní takticko-technická data člunů třídy Armidale

Výtlak 270 tun

Délka 56,8 m

Šířka 9,5 m

Ponor 2,25 m

Maximální rychlost 46 km/h

Akční rádius 5 600 km

Zdroj: autorský komentář MVK, NavyGov

Článek Armidale alias fiktivní Hammersley z populární Námořní hlídky. Válečná loď ze seriálu končí svou dlouhou službu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Správné zásady kotvení

Prvním krokem při ukotvování lodi je výběr vhodného kotviště. V ideálním případě by na kotviště nemělo foukat. Nebo by alespoň mělo být dostatečně kryté před často neúprosnými mořskými vlnami. S mírným větrem si správně zaklesnutá kotva ještě docela slušně poradí, vlny jsou ovšem zákeřným protivníkem.

Skvělým místem pro ukotvení lodi je proto ne příliš hluboká ani příliš plytká zátoka s písečným či bahnitým dnem. Pokud by bylo dno skalnaté, může kotva příliš prokluzovat, či se dokonce zaseknout tak, že už ji nebude možné vytáhnout. Pozornost je nutné věnovat také mořským řasám. Je-li na dně příliš hustý porost řas, kotva pravděpodobně nebude držet.  

iZdroj fotografie: Depositphotos

Po výběru vhodného místa pak přichází čas na samotné kotvení. Jakmile dopluje loď ke kotvišti a kotva je vypuštěna, musí posádka malý moment setrvat v klidu. A to do chvíle, než kotva dopadne na samé dno. Následně je třeba začít s lodí pomalu couvat po větru. Jakmile je řetěz kotvy dostatečně dlouhý, přestane ho posádka vypouštět a nechá loď popojíždět, dokud se řetěz nenapne. Kotvení samozřejmě nemusí vyjít na první pokus. Pokud se kotva na mořském dnu správně nezaklesne, je třeba řetěz znovu povolit. Případně kotvu vytáhnout a zakotvit na vhodnějším místě.

Výběr vhodné kotvy

Je také dobré mít na vědomí, že i samotný řetěz kotvy neslouží pouze k zachycení kotvy na dně moře, ale že rovněž slouží jako jakási pružina, která svou vlastní vahou vyrovnává případné poryvy větru. Díky hmotnosti řetězu je kotva namáhána rovnoměrně, nikoliv v prudkých rázech. Mezi nejčastěji využívané kotvy se pak řadí například kotva pluhová, pro niž je charakteristická velká přídržná síla při relativně nízké hmotnosti.

Především na jachtách se jedná se o nejběžnější typ hlavní kotvy, neboť má docela spolehlivé přídržné vlastnosti při většině typů mořského dna. Jako druhá kotva se u jachet, zejména těch středomořských, používá čtyřramenná skládací kotva. Běžně využívaná je také na malých člunech. Jedná se o levnou, poměrně malou a (jak už napovídá název samotný) velmi skladnou kotvu. Při kotvení s tímto typem kotvy je nutné dávat pozor na zajištění západky, jinak by mohlo dojít k jejímu složení.

U velkých lodí, jakožto i u lodí nákladních se pak využívá admirálská kotva. Jedná se o tradiční kotvu o dvou ramenech a příčce, která po dopadu na dno nastavuje kotvu do pozice, v níž se může jedno z ramen zarývat do mořského povrchu. Co se přídržnosti týče, kotva drží dobře zejména na travnatém a neobvykle také na skalnatém dně.

Naopak není příliš vhodná pro kotvení na měkkém povrchu. A nevýhodou je samozřejmě také její velká hmotnost. Ta je však v případě velkých lodí potřebná. Na videu níže se dozvíte, jak vypadá a funguje kotevní systém u obřích nákladních lodí.

Proč je dobré ustanovit kotevní hlídky?

Zdroj: TechInsider

Článek Jak kotví obří lodě, jestliže je hmotnost kotvy v porovnání s lodí takřka zanedbatelná? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Prokletí plachetnic

Po staletí mořeplavci řešili zapeklitý problém. Dřevěné lodi neměly právě dlouhou „trvanlivost“. Jejich trupy byly rozežírány dřevomorkou, dřevo požírajícími červy a trup byl plny svijonožců a mořských rostlin. Bez pravidelné údržby loď velmi rychle podléhala zkáze. Námořníci během staletí vyvinuli mnoho metod, které je měly cizopasníků na korábech zbavit.

V 18. století se používaly k ochraně trupu nejčastěji tři typy látek. Bílá látka se skládala z kalafuny, velrybího oleje a síry. Černá látka byla směsí dehtu a smoly. Z té se po přidání síry stávala hnědá látka. Po natření lodi se na ní často pro zlepšení nautických vlastností připevňovala ještě jedna vrstva z odolného dřeva. Po čase však bylo nutno loď vytáhnout na souš nebo do doků, očistit ji a vyměnit příliš ztrouchnivělé časti.

iZdroj fotografie: Autor neznámý/ Public Domain

Lodní tesař byl proto po kapitánovi a kuchaři nejcennějším členem posádky. To se změnilo až roku 1761. Z mise v Západní Indii se v příšerném stavu vrátila téměř nová fregata HMS Alarm. Admiralita již toho měla dost a rozhodla se k odvážnému kroku. Nechala pobít trup lodi měděnými deskami. Experiment to byl v té době velmi drahý a pro mnoho kritiků velice diskutabilní.

Důležitá součást lodi

HMS Alarm tedy zamířila do doků. Mezi dřevěným trupem a mědí byla vytvořena izolační vrstva z žíní, příze a hnědého papíru. Měděné plátování fungovalo velmi dobře. Měď při kontaktu s vodou vytvářela oxid měďnatý, který zabíjel dřevo požírající červy a odpuzoval korýše a mořskou faunu. Loď byla nejen v lepším stavu, potřebovala menší údržbu, ale byla i rychlejší. Nad to loď získala díky měděnce krásný červený trup. 

Roku 1766 se však vše zvrtlo. Mezi železnými hřeby, které držely trup po hromadě, a měděnými pláty došlo k reakci, která degradovala dřevo trupu. Admiralita tedy rozhodla, že dokud se nenajde spolehlivé řešení, lodě opláštěné nebudou. Toto řešení se našlo až roku 1775, kdy se přišlo s jednoduchou úpravou. Na hlavičky hřebíků na lodích bylo naneseno olovo a problém se minimalizoval.

iZdroj fotografie: Uživatel Cmglee / Creative Commons / CC BY-SA

Měď u lodí neskončila ani po nástupu páry a železných trupů. Ty měly výhodu, že byly jednodušší na konstrukci, ale snadno korodovaly, a i mořským tvorům se na nich dařilo. Problém byla opět reakce železa a mědi. Věda však pokročila. Na železný trup byla aplikovaná speciální barva a mezi měděnou obšívkou byl izolační dřevěný obklad, zprvu balza a později korek.

Důležitá i dnes

S lepšími slitinami a nátěry se postupně ke konci 19. století od měděného plátování ustupovalo, i když například křižník Aurora z roku 1900 jím byl ještě vybaven. Dnes plátování do značné míry nahrazují moderní barviva s biocidovou příměsí, které živočichy a mořské rostliny přímo odpuzují a zabraňují i korozi trupu. Červená barva však na trupech mořských lodí zůstává.

Vedle tradice a jednoznačné, oku lahodící barevné kombinaci, jsou k tomu i velmi praktické důvody. Kontrast rudé barvy trupu a hladiny moře je nespolehlivějším ukazatelem stavu lodi. Pokud je trup příliš vysoko a je vidět „příliš červené“, může lodi hrozit převrácení. A naopak pokud není vidět žádná rudá, je loď přetížená nebo ještě hůře nabírá vodu a hrozí ji katastrofa. Kontrast trupu s vodou také umožňuje jeho jednodušší kontrolu.

iZdroj fotografie: Antoni Dubowicz / Creative Commons / CC BY-SA

Pokud již dojde ke katastrofě, pak opět červený trup hraje velikou roli. Je prokázáno, že rudou barvu ve vlnách posádky záchranných lodí a vrtulníků snadněji zahlédnou než jiné barvy. Ostatně právě proto jsou i jiné záchranné prvky, jako třeba čluny, v této barvě. Červená barva na lodích tak není ani záležitostí tradice nebo estetiky, jako spíše čistě praktická, velmi potřebná a užitečná námořní technologie. 

Jaké další zdánlivé maličkosti ohledně námořnictva znáte?   

Zdroj: Radomír Pleiner, Minilexikon k dějinám lodí a námořní plavby, Praha, 1994.

Článek Proč jsou části trupu lodí pod čárou ponoru červené? Je to jen tradice nebo má barva větší smysl? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na jihu Ukrajiny se u Dněpru bojuje

Dněpr je součástí bojové linie především na jihu země, kde se kolem jeho břehů vedou intenzivní boje. Bojovalo se i na severním toku řeky, když se Rusko pokoušelo obsadit Kyjev. Odtamtud se sice již ruská armáda stáhla, ale k nejsevernější části Dněpru má přístup z Běloruska. Není proto divu, že si Ukrajinci chtějí vodní toky bedlivě strážit. V tom jim nyní pomůže dodávka 18 říčních válečných lodí, které jsou součástí pomoci z USA.

Podle zveřejněných informací mají Ukrajinci dostat dvě plavidla Small Unit Riverine Craft o délce 10,6 metru. Dále pak desítku hlídkových člunů třídy Sea Ark Dauntless, které jsou dlouhé 10,3 metru. Nakonec šest plavidel v původní informaci neidentifikované třídy označovaných jako námořní bojové hlídkové čluny, jejichž délka by měla být 12,2 metru.

Pancéřovaný člun používaný mariňáky

Small Unit Riverine Craft (SURC) je otevřený ozbrojený a lehce obrněný říční člun, používaný třeba americkou námořní pěchotou. Má pevný trup z hliníku. Pancéřovaná přepážka na přídi doplněná o obšívku trupu ze speciální pevné pěny ho chrání proti palbě z ručních zbraní, především zpředu. Je na něm místo pro výsadek 13–⁠16 vojáků. Pohání ho dva dieselové motory Yanmar 6LY2A-STP o výkonu 440 k (330 kW) při 3 300 ot./min, ty pohání dvojité vodní trysky Hamilton HJ292.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

To je důvod, proč je člun hbitý, obratný (je schopen na vodě se v plné rychlosti otočit o 180 stupňů na vzdálenosti jen o málo převyšující 30 metrů) a schopný plavby i ve velmi mělkých vodách bez rizika poškození pohonné soustavy a kormidel. Člun je znám svojí vysokou rychlostí až 40 uzlů a fenomenálním zrychlením, když na 25 uzlů (46 km/hod) zrychlí z nuly za méně než 15 vteřin. Je určen pro řeky, ale může operovat i u mořského pobřeží. Jeho dojezd je přes 400 kilometrů.

Plavidla Sea Ark Dauntless se v USA používají hlavně jako hlídková v přístavech, odkud vyplouvají vojenská plavidla, ale mohou operovat i na řekách. I ona mají hliníkový trup. Dosahují rychlosti kolem 40 uzlů a mají nosnost sedmi tun nákladu. Jsou vybavena i krytou kabinou, která posádku chrání před nepřízní počasí.

Neznámý typ lodí

Šest posledních a největších lodí je zatím neznámého typu, ale spekuluje se, že půjde o plavidla, jež USA koupily před dvěma lety od spojenecké země z oblasti Tichomoří. Mají to být robustní lodě s pancéřovou ochranou, na které je možné namontovat silnou výzbroj. Jsou schopné uvézt až 20 osob. Jiné prameny ale hovoří o dodávce Hlídkových člunů Mark VI vyráběných pro US NAVY společností SAFE Boats International. Tyto lodě jsou určeny pro operace v oblasti pobřežních vod a ústí větších řek. 

Mark VI byly navrženy jako náhrada staršího velitelského člunu Riverine. Jde o větší typ, lépe vybavený modernizovanými zbraněmi, komunikačním vybavením a velmi rozsáhlým komplexem průzkumného, zpravodajského a sledovacího vybavení než předcházející plavidla třídy Mark V, která byla provozována Special Warfare Combatant Crewmen. Jsou však nákladná a náročná na údržbu. I když se v Perském zálivu osvědčila, US NAVY jejich objednávku stáhlo na pouhých 12 kusů a od roku 2017 je již nekupuje.

Ukrajina dle nedávného prohlášení prezidenta Zelenského ale všechny tyto čluny objednala s termínem dodání v letošním roce. Je otázkou, zda budou součástí výše zmiňovaného balíku US pomoci, nebo jde o samostatnou objednávku, neboť Zelenskyj hovořil o potřebě až 16 lodí. Mark VI je 84,8 ft (25,8 m) dlouhý, má posádku 10 námořníků a může unést běžně 8 dalších osob. 

Posádka má k dispozici pro delší mise i lůžka pro odpočinek, sedadla na pracovištích posádky jsou vybavena tlumícími prvky, jež eliminují nárazy při rychlé plavbě i po zčeřené hladině. To umožňuje posádce pracovat v podmínkách relativně vysokých vln na moři bez toho, že by hrozilo riziko zranění. Čluny jsou plně integrovány do systému on-line sdílení informací o bojišti (C4SI –⁠ sada pro lepší situační povědomí, která výrazně zvyšuje schopnost přežití během mise). 

Loď je lehce pancéřovaná

Užitečné zatížení lze nakonfigurovat tak, aby loď zvládala celou škálu misí od úkolů minolovky po obranu proti útokům tzv. „rojových lodí”. Standardní výzbroj tvoří dva dálkově ovládané automatické kanóny 25 mm L/87 Mark 38 na stabilizovaných lafetách Mark 38 Mod 2. Mark VI je navíc vybaven lodní verzí dálkově ovládané věže M 153 CROWS, která umožňuje členům posádky používat v ní instalovaný Mk50 Gun Weapon System (GWS) z operátorského stanoviště v podpalubí. 

Kromě toho posádka disponuje v základu šesti kulomety M2 klasické ráže 12,7 mm instalovaných na speciálních držácích po obvodu lodi. Podle potřeby je možno na držáky těchto kulometů instalovat i kulomety M240, miniguny M 134 a granátomety Mk. 19. Loď měla dostat také řízené střely BGM-176 Griffin, není však známo, jestli je již mají ve výzbroji. Lehké pancéřování je instalováno kolem všech klíčových prvků, jako je prostor pro posádku, motory a palivové nádrže.

Mark VI s hliníkovým trupem je poháněn dvěma vznětovými motory MTU 16 V 2000 M94 pohánějící vodní trysky, díky kterým loď dosahuje až 35 uzlů (40 mph; 65 km/h). Zásoba paliva v nádržích umožňuje maximální dosah 600 námořních mil (1 100 km). Hlavní zadní kabina byla určena například pro jednotky NAVY SEALS nebo pro kompletní zdravotnické zařízení bodu první pomoci. Zadní paluba a záď jsou schopny vypustit, či nalodit malé čluny, námořní drony hladinové (UAV) i podmořské (UUV). 

Jak kritická je pro Ukrajinu ochrana Dněpru?

Zdroj: TheDrive, RibanDhs

Článek Válka mezi Ukrajinou a Ruskem se bojuje i na řekách. Země potřebuje ochránit hlavně tok obřího Dněpru se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mina měla potopit vlastní člun

Podle dostupných informací se tento vyloďovací člun potopil již 30. června poblíž Mariupolu. Mina, na kterou zde najel, zřejmě byla ruská. Podle ukrajinských zdrojů měli při nehodě zahynout tři námořníci. Co se přesně stalo, není jasné. Pokud šlo u ruskou minu, kapitán se buď dopustil navigační chyby a následně vjel do minového pole. Ale mina se také mohla utrhnout a být v místech, kde ji nikdo nečekal.

Ztráta vyloďovacího plavidla je nepříjemná, ale pro ruské námořnictvo není nejspíše příliš významná. D-106 byl člun třídy Ondatra. Začaly se vyrábět v 70. letech v Sovětském svazu a bylo jich postaveno více než 40. Plavidlo D-106, které se potopilo, bylo ale poměrně nové, postaveno v roce 2009. Vzhledem k tomu, že jde již o starou konstrukci, má být postupně nahrazována novějšími typy lodí.

Čluny Ondatra jsou jen 24,5 metru dlouhé a mají výtlak 107 tun. Pohybují se maximální rychlostí 11,5 uzlu. Mají omezený dosah, maximálně 930 kilometrů, pokud jedou velmi úspornou, pomalou jízdou. Většinou se nepočítá, že by loď byla na moři déle než dva dny. Má nízký ponor a je proto vhodná k operacím na pobřeží a vyloďování. Na její palubu se vejde jeden tank nebo 20 plně vyzbrojených vojáků.

Upoutané miny jsou těsně pod hladinou

Případ plavidla ale ukazuje, že využití min v Černém moři není bez rizika. Většinou se zde používají upoutané plovoucí nálože, jejichž konstrukce je již desítky let stará, ale velmi účinná. Jsou uvázány ke kotvě, která je pomocí jednoduchého mechanismu stáhne do požadované hloubky, kus pod hladinou. Miny mívají především kontaktní spínače, jež vyvolají explozi při kontaktu s lodním trupem.

Takovéto miny jsou efektivní a levné. Jejich problémem je, že jsou blízko hladině vystaveny bouřím a mohou se uvolnit nebo utrhnout. Pak jsou neseny větrem a počasím. Při střetu s plavidlem je pohyb lodi a šroubů většinou vtáhne pod trup, kde mina exploduje, což může plavidlo doslova rozpůlit ve dví. Nebezpečí je reálné. Na začátku července třeba Bulharsko oznámilo, že u pobřeží odpálilo nalezenou uvolněnou minu sovětského typu.

Jak velké riziko pro plavbu v Černém moři může být používání min?

Zdroj: DefenceBlog, MilitaryHistory

Článek Miny v Černém moři jsou velmi nebezpečné. Rusko přišlo o výsadkový člun. Potopila ho nejspíše vlastní mina se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Oslavy konce války

Ke konci července roku 1945 už téměř celý svět oslavoval konec utrpení způsobeného dosud největším válečným konfliktem v dějinách lidstva. Těžká děla křižníku Indianapolis tak neměla již na koho střílet. Velká část dříve mocného a obávaného japonského císařského námořnictva ležela na samém dně oceánu, přičemž zbytek japonského loďstva tvořily těžce poškozené vraky. Často zakotveny v domovských přístavech a ponechány na pospas času a rzi.

Zdecimované japonské letectvo se z posledních sil zmohlo jen na zoufalé útoky sebevražedných pilotů kamikadze, námořnictvo mělo k ruce už jen pár posledních funkčních ponorek. Japonsko utrpělo drtivou porážku, ovšem s krutou realitou se smířit nehodlalo. Japonci byli odhodláni bojovat do posledního vojáka, a to i za cenu kompletní sebedestrukce. Naproti tomu Američanům se již jen ze samotné myšlenky na další válčení dělalo zle.

Západ už téměř tři měsíce slavil svržení a smrt německého Führera. Nelze se tedy divit, že Spojenecké generály přímo děsila představa vylodění na japonských ostrovech, které je ještě čekalo. Jen malá hrstka lidí skutečně tušila, za jakým cílem míří americká loď Indianapolis v Pacifiku. Jméno Robert Oppenheimer v té době ještě nikomu nic neříkalo.  

Atomová bomba na palubě

Doručovací mise křižníku byla úspěšná a posádka Indianapolisu vyložila na Tinianu svůj záhadný náklad v podobě 100kilogramového kovového pouzdra. Sám kapitán lodi, Charles McVay, ani zdaleka netušil, že právě vysadil na ostrově obrovské množství izotopu uranu 235, který se má již zanedlouho stát náplní zcela první atomové bomby, jinak známé jako „Little Boy“. A už vůbec neměl ponětí o tom, že o měsíc později zasáhne právě tato bomba město Hirošima.  

Samotný křižník se na ostrově Tinian příliš dlouho nezdržel. Po vyložení svého tajemného nákladu se přesunul na nedaleký ostrov Guam. Odtud pak měla loď přeplout do filipínského zálivu Leyte. Kapitán měl však ohledně plavby určité pochybnosti. Na palubě se totiž nacházelo velké množství nováčků, kteří ještě nedokončili námořní výcvik, a plavba se tak jevila jako příliš riziková.

McVay proto předložil návrh na odložení plavby s tím, že mladí námořníci nejprve dokončí kompletní výcvik. To bylo ovšem zamítnuto. Kapitán tedy přišel s novou prosbou a požádal alespoň o doprovod torpédoborců. I tato žádost však byla zamítnuta. Dle amerických oficiálů byl doprovod zbytečný. Kapitán se navíc musel připravovat na plavbu s polovičatými zpravodajskými informacemi.

V souhrnu, který dostal k dispozici, totiž chyběla jedna obzvlášť důležitá informace. Nedaleko předpokládané námořní trasy křižníku Indianapolis operovala tou dobou jedna z posledních japonských ponorek, konkrétně ponorka I-58. Američtí zpravodajci si byli ponorky velmi dobře vědomi. Dekódováním tajných japonských zpráv totiž dokázali jednotlivá nepřátelská plavidla velice přesně lokalizovat. I přesto však ve zprávě, kterou kapitán McVay obdržel, nebyla o japonské ponorce žádná zmínka.  

Loď zasáhla dvě torpéda 

Dne 28. července zvedl křižník kotvy a vyplul směrem na Filipíny. Kapitánovým požadavkům sice vyhověno nebylo, přesto si však nikdo nedělal z plavby příliš velké obavy. A to ani poté, co nedaleko plující obchodní loď Wild Hunter informovala posádku křižníku o tom, že poblíž kurzu plavidla zpozorovala periskop neznámé ponorky. Jeden z důstojníků si z této informace dokonce utahoval s tím, že americké torpédoborce onu ponorku jistě zaženou.

Také kapitán téhož večera vydal rozkaz k ukončení preventivního kličkování, jež má znesnadňovat případný útok nepřátelských ponorek. Posádka byla přesvědčena, že se ve vodách Tichého oceánu nenachází nic, co by ji mohlo ohrozit. Loď tedy zamířila přímým kurzem k Filipínám, přičemž nikdo z posádky netušil, že je přes periskop své ponorky právě sleduje korvetní kapitán Močicura Hašimoto.  

Japonský kapitán samozřejmě neváhal a téměř obratem nařídil palbu na americký křižník. A není se čemu divit, ne každý den spatří člověk nepřátelskou loď plující přímým kurzem bez jakéhokoliv doprovodu. Ponorka odpálila v širokém vějíři z příďových torpédometů celkem šest torpéd. Asi 15 minut po půlnoci se americký křižník otřásl mohutnou explozí, když dvojice japonských torpéd zasáhla příď lodi. Po prvotním zaváhání vyslal kapitán McVay zprávu, že se Indianapolis potápí. Následně vydal rozkaz k opuštění lodi.  

Jak již bylo zmíněno, plavební schopnosti křižníku nebyly ideální. K jeho převrácení stačilo i lehké zatopení komor. Dramatický náklon lodi se proto zvyšoval velmi rychle. Výbuch a mořská voda navíc přerušily spojení se strojovnou, která místo toho, aby loď zpomalila, a tak snížila nabírání vody, naopak rychlost zvýšila ze strachu z dalšího útoku torpéd. Do plavidla se hrnuly stále větší masy vody.  

Hromadný útok žraloků

Zranění a vyděšení námořníci se snažili ze všech sil dostat na palubu lodi, aby unikli před spáry mořské vody či plameny zuřících požárů. Spousta mužů však zůstala uvězněna v podpalubí. Komory byly plné kouře a bylo tak velice lehké ztratit orientaci. Muži, kteří se přece jen na palubu dostali, se začali hromadně vrhat do mořských vln. Některé záchranné čluny se podařilo uvolnit z lodních nástaveb a maličká část námořníků tak na jejich palubě získala alespoň trochu bezpečné útočiště.

Po pouhých 20 minutách od zásahu se křižník prudce naklonil a po chvíli se položil na bok. Následně se nad lodí zavřela hladina oceánu. Zbylá posádka, na kterou nevyšly záchranné čluny, skončila v temných vodách. Přesný počet námořníků, který se z lodi zachránil, není znám. Odhady se pohybují kolem 800–⁠900 mužů, včetně kapitána McVaye. Námořníci byli zmatení a vyčerpaní, přesto však neztráceli naději a věřili v záchranu. Kapitán si byl jist, že rádiové volání o pomoc někdo zachytil.

A i kdyby ne, v přístavu, kam měli doplout, je bude jistě někdo postrádat. Bohužel se nestalo nic z toho. Zpráva se buď ztratila, či byla ignorována a na Filipínách zřejmě křižník nikomu nescházel. Námořníci zůstali uvězněni uprostřed oceánu a žádná pomoc nepřicházela. Mnoho mužů zahynulo následkem zranění ještě prvního dne a dalším rychle docházely síly. To nejhorší je však teprve čekalo.  

Všudypřítomný pach krve přilákal velké množství žraloků, kteří začali na bezbranné trosečníky nemilosrdně útočit. Muži, kterým zbývala byť jen trocha sil, se snažili bránit noži a kopáním, proti mořským predátorům však neměli sebemenší šanci. Každých pár minut zmizel pod hladinou další námořník, jehož místo následně zabrala sytě rudá skvrna. Muži začali jeden po druhém doslova šílet. Panika a paranoia vzaly za své, námořníci se začali navzájem podezřívat a napadat. Mnozí vyčerpali své poslední síly v honbě za množícími se přeludy.  

Záchrana přišla náhodou 

Po čtyřech dlouhých dnech si trosečníků všiml pilot dvoumotorového bombardéru Ventura, který zrovna prováděl protiponorkovou hlídku. Svůj objev samozřejmě obratem ohlásil základně, načež se rozjela obrovská záchranná akce. K místu havárie zamířily všechny dostupné lodě, jež se nacházely poblíž, rovněž společně s několika hydroplány. Z vody bylo nakonec zachráněno 321 mužů, z nichž přežilo 317, včetně kapitána McVaye.  

Okolnosti havárie křižníku vyvolaly obrovský skandál. Americká veřejnost byla rozčílena a požadovala přísné tresty pro viníky. Jenže americké námořnictvo nemělo v plánu nechat své admirály vyšetřovat. Místo toho byl na kobereček předvolán kapitán McVay. Soud však nepočítal s hlasy přeživších námořníků, kteří se za svého kapitána postavili.  

Předvolán byl i kapitán Hašimoto, jenž u soudu vypověděl, že by na loď přirozeně zaútočil, i kdyby kličkovala. I přesto byl však McVay označen za viníka, což zcela zničilo jeho vojenskou kariéru. Americká veřejnost ovšem nebyla s výsledkem soudu ani zdaleka spokojena, právě naopak. Lidé označili soud za nespravedlivý a zvedla se vlna kritiky. Na popud veřejnosti se tedy rozjel další proces, tentokrát neveřejný, v němž byli potrestáni další čtyři důstojníci.

Jednalo se o důstojníky z filipínského přístavu Leyte, kteří se neobtěžovali vyhlásit po lodi pátrání. I v tomto případě šlo však bohužel spíše o obětní beránky. Pravá příčina problému ležela samozřejmě úplně jinde. Teprve v roce 2000 očistil americký Kongres jméno kapitána Charlese Butlera McVaye III. a zprostil jej veškeré odpovědnosti za katastrofu křižníku USS Indianapolis. Sám McVay se však očištění svého jména nedožil, neboť v roce 1968 spáchal sebevraždu.   

Co si myslíte o této tragické události?

Zdroj: History, Britannica

Článek Tragický konec USS Indianapolis: Námořníci bojovali o holý život při největším hromadném útoku žraloků na lidi v historii se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dokončení a zkušební testy mohou trvat roky

Oslavy jejího spuštění na vodu byly v Číně velkolepé, ale je nutno připomenout, že plavidlo označované Type 003, které nese jméno Fujian nebo také podle použité transkripce Fu-tien, ještě není dokončené. Mimochodem, jméno Fu-tien je jméno čínské provincie, jež přes Tchaj-wanský průliv přímo sousedí se stejnojmenným ostrovem, a tak leží čínskému vedení v žaludku. Do služby však nová čínská letadlová loď ve skutečnosti nastoupí až za několik let.

Spuštění nové lodě na vodu se totiž rozhodně nerovná jejímu dokončení, i když jde o velmi významný milník. Do trupu lodě a na její nástavby je třeba instalovat ještě celou řadu vybavení, ověřit jejich funkčnost, vycvičit posádku, atd. Poté plavidlo čeká celá řada zkoušek, při kterých se testují všechny systémy přímo na moři. Protože jde o zcela novou třídu lodí s technologiemi, jež Číňané ještě nemohli nijak v praxi na moři testovat, tyto zkoušky pravděpodobně budou chtít svůj čas.

Když se ukáže, že pro odstranění možných nalezených problémů a nedostatků bude nutno na lodi provést i některé zásadnější úpravy, mohou se pak zkoušky protáhnout i na několik let. Ale všechny zkoušky jednou skončí. Až Fujian nastoupí do služby, získá čínské námořnictvo plavidlo, se kterým bude zřejmě moci konkurovat těm nejlepším letadlovým lodím světa. V kategorii lodí s konvenčním pohonem bude nesporně světovou špičkou.

Katapult místo skokanského můstku

Podle odhadovaných údajů ze satelitních snímků má nová čínská letadlová loď výtlak kolem 85 tisíc tun a délku asi 300 metrů. Je tedy téměř srovnatelná s americkými letadlovými loděmi třídy Nimitz a Ford. Stejně jako ony nespoléhá na skokanský můstek, ale letouny budou startovat za pomoci katapultu. Na palubě má mít tři, zatímco nejnovější americké atomové nosiče používají čtyři.

I Čína zřejmě zvládla technologii elektromagnetického katapultu, které zatím pouze USA instalují na svá nejnovější plavidla. Čínská oficiální tisková agentura Sin-chua totiž potvrdila, že loď Fujian je vybavena elektromagnetickým katapultovacím systémem. Tyto nové katapulty obecně umožňují letadlům z paluby vykonat mnohem více vzletů než starší typy parních katapultů.

Letadla navíc mohou být více zatížena než při startu za pomoci „skokanského můstku”. Otázkou samozřejmě zůstává, kolik nakonec loď poveze letounů. Odborníci odhadují, že jich může být zhruba 40, což je asi polovina počtu letadel běžně bázujících na největších amerických lodích.

Jaderný pohon Čína teprve vyvíjí

Velký rozdíl mezi americkými loděmi a Fujianem je v pohonu, protože čínské plavidlo stále ještě využívá konvenční spalovací motor, zatímco všechny americké lodě mají pohon jaderný. Ten Američanům umožňuje dlouhodobý pobyt na moři bez nutnosti tankovat palivo. Čína ale již dlouhou dobu mluví i o plavidlech s jaderným pohonem, který může vyvíjet i s pomocí koupených ruských technologií.

S atomovým reaktorem plánuje dokončit svoji ještě větší letadlovou loď číslo 4 neboli Type 004, o které mluví nejméně od roku 2017 jako o připravované letadlové lodi nové kategorie. Než se jí další loď podaří dokončit, může sloužit Fujian, byť jako konvenční plavidlo, k osvojení si schopností efektivně nasazovat velké letadlové nosiče. Zatím se neví, jak bude nová čínská letadlová loď vyzbrojena.

I když lze předpokládat, že bude disponovat moderní vícevrstvou ochranou proti útokům ze vzduchu a protilodním střelám. V budoucnu by na ní měla být zřejmě umístěna především letadla J-31, což je čínský dvoumotorový stíhací letoun páté generace vyvíjený jako ekvivalent F-35. Zatím ale nebyl zaveden do výzbroje. Je možné, že zpočátku tak budou letku na palubě tvořit hlavně letadla J-15 a J-16, což jsou stroje vyvinuté z ruského Su-33 používané čínským námořnictvem.

Fujian je spíše zkušební lodí

Svou první letadlovou loď Liao-ning zařadila čínská armáda do aktivní služby v září 2012 a v roce 2016 ji prohlásila za bojeschopnou. Toto plavidlo získala dostavbou a modernizací staré sovětské letadlové lodi Varjag, zakoupené v roce 1998 od Ukrajiny jen jako skořápka bez motorů a vybavení. Druhou letadlovou loď, pojmenovanou podle provincie Šan-tung, Čína spustila na vodu v roce 2017 a koncem roku 2019 ji zařadila do služby.

Trojice letadlových lodí Číně umožní udržovat svaz s letadlovou lodí na moři ve své zájmové oblasti od Japonska po Vietnam téměř nepřetržitě, případně jich tam nasadit i více. O tom, jak jsou pro ni nosiče důležité, svědčí i budování velkého suchého doku na ostrově Hainan, který bude schopný i tak velká plavidla pojmout.

Ale vypadá to, že Číňané považují Fujian i přes humbuk při jejím spuštění na vodu a její velikost za poslední a spíše zkušební letadlovou čínskou loď s konvenčním pohonem, protože následující loď Type 004 s jaderným pohonem, jejíž stavba údajně začala již v roce 2017, má být postavena v počtu nejméně čtyř exemplářů. O jiných letadlových lodích čínské vedení už nemluví.

Jak dlouho může Číně trvat vyrovnat se v letadlových lodích USA?

Zdroj: TheDrive, NavalNews

Článek Čínské námořnictvo posiluje, na vodu spustilo svoji třetí letadlovou loď Fujian. Velikostí se téměř vyrovná americkým se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střelbu z kutru již pobřežní stráž vyzkoušela

V posílení námořnictva chce Tchaj-wan využít hlídková plavidla třídy Anpig. Ty vycházejí z korvet Tuo Chiang, které raketovou výzbroj mají, ale na hlídková plavidla pobřežní stráže namontována nebyla. Stejně tak na nich chybí i námořní dělo. Ovšem v květnu tchajwanská armáda oznámila, že jeden z kutrů, jak bývají hlídková plavidla také označována, se účastnil nácviku ostré střelby za použití tchajwanských protilodních střel HF-2.

iZdroj fotografie: Uživatel E3120656 / Creative Commons / CC BY-SA

Anping není žádné velké plavidlo. Jeho výtlak je pouhých 600 tun a je 65 metrů dlouhý. Pro srovnání americké torpédoborce Arleigh Burke jsou 155 metrů dlouhé a mají výtlak téměř 10 tisíc tun. Tchajwanský kutr, který je zkonstruován jako katamaran, je velmi rychlý. Dokáže dosahovat rychlosti 44 uzlů, což by mu dávalo výhodu při nečekaných útocích ze zálohy. Samozřejmě za předpokladu, že by ostrov o chystaném útoku předem věděl a namontovat zbraně stihl. Ovšem přípravy takové invaze by se daly asi jen těžko zamaskovat.

Loď navíc byla zkonstruována tak, aby se na ni dalo odpalovací zařízení rychle umístit, a má k dispozici i systém řízení palby. Podle dostupných informací by na palubě mohlo být až 16 střel. Ale ani nyní bezbranná není. Jsou na ní umístěna dvě rychlopalná děla ráže 20 milimetrů a raketový systém Zhenhai odpalující rakety ráže 70 milimetrů. K vymáhání práva v pobřežních vodách tato lehká výzbroj dostačuje.

Tchajwanské rakety jsou silná zbraň

Nestačila by samozřejmě proti válečným lodím, ale to by střely HF-2 změnily. Jde o protilodní rakety, které byly zařazeny do výzbroje na začátku 90. let. Uvádí se, že jsou ekvivalentem amerických střel Harpoon. Létají podzvukovou rychlostí Mach 0,85 a jsou schopny zasáhnout cíl ve vzdálenosti až 160 kilometrů. Nejnovější typy údajně až 250 kilometrů. Nesou hlavici o hmotnosti 160 kilogramů. To je o 10 kilogramů více než ukrajinské střely Neptun, které potopily křižník Moskva.

iZdroj fotografie: Gen Fumio / Creative Commons / CC BY-SA

Z pobřežních plavidel má být možno odpalovat i novější rakety HF-3. Je o nich známo, že již létají nadzvukovou rychlostí, budou tedy hůře zachytitelné protiraketovou obranou. Jejich dosah je 400 kilometrů. Jen pro představu, průliv mezi Čínou a Tchaj-wanem, který by musela Čína překonat, je široký 150 kilometrů. Nová střela má i větší ničivou sílu, protože její bojová hlavice má hmotnost 225 kilogramů.

Tchajwanské námořnictvo, ačkoli je silné, je početně mnohem slabší než čínské. V případě útoku by bylo přečísleno a posila v podobě rychlých lodí s protilodními raketami by se mu hodila. Tchaj-wan má nyní ve službě čtyři lodě třídy Anpig, pátá byla spuštěna na vodu v dubnu. Objednáno jich má být 12. Velké množství střel, které by dokázaly vystřelit, by spolu s dalšími mohlo teoreticky zahltit čínskou obranu a na invazních plavidlech způsobit velké škody. I když samozřejmě jak by to fungovalo v praxi, může ukázat jen skutečný boj.

Jak velké škody může Tchaj-wan způsobit čínské invazní flotile v případě útoku?

Zdroj: TheDrive

Článek Tchajwanská pobřežní stráž může svá hlídková pobřežní plavidla vyzbrojit protilodními střelami a pomoci námořnictvu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Loď, která se částečně může ponořit

Čínský oficiální web China Millitary Online před nedávnem ukázal nový speciální druh transportní lodi, která má být využívána k přepravě vyloďovacích jednotek. Konkrétně jde o plavidlo nesoucí jméno Yinmahu. Unikátní je tím, že jde o takzvanou poloponornou přepravní loď, tzn. během své činnosti se dokáže částečně potopit pod vodu. Čína již jiné plavidlo podobného typu má a provozuje i civilní verzi.

Možnost potopit se může být velmi užitečná, protože při vylodění velká plavidla dopraví vyloďovací čluny a další dopravní prostředky do blízkosti pobřeží. Tato mnohem menší plavidla mají malý ponor, nebo jsou zkonstruovaná tak, aby se dostala do těsné blízkosti pláží, případně přímo na ně. Z nich pak vojáci a technika vystupují a okamžitě se zapojí do boje s nepřítelem, který pobřeží hájí.

Na palubě Yinmahu má být přepravováno vznášedlo typu 958. I s ním na palubě bylo plavidlo vyfotografováno. Lze předpokládat, že loď by se blízko pobřeží částečně ponořila, a tak se vznášedlo snadno dostalo na hladinu. Dle čínských zdrojů je loď 175 metrů dlouhá a má výtlak kolem 20 tisíc tun. Je tedy mnohem menší než poloponorné lodě amerického námořnictva třídy Montford Point, které mají výtlak 78 tisíc tun.

Vznášedla Čína původně objednala na Ukrajině

Vznášedla typu 958, která má loď přepravovat, jsou modifikovanou verzí ukrajinského projektu 1232.2 přezdívaného Zubr nebo Pomornik. Jejich projekt vznikl ještě za Sovětského svazu, pak ho převzala Ukrajina. U ní si Čína objednala dvě plavidla, která však po anexi Krymu dokončilo Rusko. Další vznášedla podle tohoto plánu si již Čína postavila sama a není vyloučeno, že jejich počet ještě navýší.

Vznášedlo je 57 metrů dlouhé a 25,5 metru široké. Může uvézt až 130 tun různého nákladu. Jeho součástí mohou být například tři tanky a 500 vojáků, případně jiná kombinace techniky. Plynové turbíny mu dodávají rychlost až 63 uzlů. Vznášedlo je vyzbrojeno dvěma šestihlavňovými AK-630M ráže 30 milimetrů, které slouží i jako blízká ochrana proti přilétajícím střelám. Má i dva upravené raketomety Grad ráže 122 milimetrů a nese protiletadlové střely Igla.

iZdroj fotografie: Kancelár prezidenta Ruské federace / Creative Commons / CC BY

Nová loď byla převelena do skupiny vyloďovacích plavidel jižní flotily čínského námořnictva. Zde se soustředí většina moderních vyloďovacích plavidel, která má Čína k dispozici. Předpokládá se, že právě tato skupina by nesla hlavní tíhu vylodění proti Tchaj-wanu. Ten naopak posiluje svoji pobřežní obranu. K dispozici má jak své protilodní rakety, tak si objednal i americký systém ochrany pobřeží se střelami Harpoon.

V této chvíli je velkým otazníkem, jak Peking vyhodnocuje válku na Ukrajině. Dle zpravodajství se zdá, že Čína si netroufá výrazněji spolupracovat s Kremlem a s výjimkou nákupu levné ropy, které má Moskva obrovský přebytek, se drží zpátky. Číňané jsou evidentně překvapeni jednotou demokratických zemí proti Rusku a jejich snahou Kyjevu pomoci. Navíc rétorika Bidenovy administrativy je vůči Číně stále jednoznačnější.

Komunistickým vůdcům nepochybně přibývají vrásky na čele ohledně případné invaze na ostrov. Přesto je zjevné, že i Yinmahu je výsledkem vojenskoprůmyslového komplexu, který je výrazně zaměřený na ovládnutí Jihočínského moře a dobytí Tchaj-wanu. To, jaké budou finální důsledky zločinné invaze Putinova režimu v globální politice, je zatím ve hvězdách.

Jak velké dáváte šance tomu, že se v příštích letech Čína pokusí o invazi na Tchaj-wan?

Zdroj: DefenseNews

Článek Čína buduje moderní výsadkovou flotilu. Postavila další poloponornou loď přepravující vyloďovací vznášedlo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.