Co Orca vlastně je a co dokáže

Orca není miniaturní průzkumný dron ani jednorázová torpédová nálož. Jde o plnohodnotnou bezposádkovou diesel-elektrickou ponorku s doletem až přibližně 12 000 km (6 500 námořních mil). Podle Boeingu je navržená pro měsíční mise bez jakéhokoli lidského zásahu na palubě. Klíčovým prvkem je modulární nákladový prostor dlouhý zhruba deset metrů, do kterého lze teoreticky integrovat různé typy vybavení, od průzkumných senzorů přes minové systémy až po budoucí zbraňové moduly.

Americké námořnictvo převzalo první testovací exemplář XLE0 už v prosinci 2023. Od té doby probíhaly pobřežní zkoušky a postupné rozšiřování operačního obálky. Červencový tranzit přes 1 852 km ale představuje kvalitativní skok: poprvé šlo o operačně relevantní vzdálenost, nikoli o kontrolovaný test v přístavu nebo při pobřeží.

Podstatný detail, který se snadno přehlédne: Orca nepotřebuje specializovanou podpůrnou loď. Vypouští se a vrací od mola. Pro budoucí nasazení to znamená výrazně jednodušší logistiku a nižší provozní náklady než u klasických ponorek.

Rusové vyhrožují, ale v této kategorii zaostávají

Ruská eskalační rétorika vůči Západu nekončí. 27. srpna 2026 mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová prohlásila, že Rusko může zasáhnout britské vojenské cíle „na Ukrajině i mimo její hranice“ v reakci na použití britských střel proti cílům na ruském území. Podobná prohlášení zaznívají z Kremlu opakovaně, vůči Británii, vůči NATO, vůči komukoliv, kdo Ukrajinu podporuje. Válka na Ukrajině trvá už více než čtyři roky a intenzita ruských hrozeb spíše narůstá.

V segmentu víceúčelových bezposádkových podhladinových platforem je ale Moskva za Washingtonem daleko. Rusko sice vyvíjí Poseidon, jaderně poháněný autonomní podmořský prostředek s údajným dosahem tisíců kilometrů. Jenže Poseidon je podle zprávy americké Kongresové výzkumné služby (CRS) koncipován jako strategická jaderná zbraň, nikoli jako znovupoužitelná víceúčelová platforma. Putin v říjnu 2025 tvrdil, že Poseidon úspěšně prošel testy jaderného pohonu, ale veřejně ověřitelné důkazy o operační připravenosti chybí. Odhadovaný vstup do služby se posouvá, nejčastěji se uvádí rok 2027 a později.

Rozdíl je zásadní. Orca je navržená tak, aby se vracela, aby plnila různé úkoly, aby operovala týdny bez povšimnutí. Poseidon je v podstatě podmořská balistická střela, jednosměrná, apokalyptická, politicky nepoužitelná v čemkoli kromě totální eskalace.

Kdo ještě hraje: Čína a její AJX002

Bližší konkurenci pro Orcu představuje čínský AJX002, bezposádkový podhladinový systém veřejně odhalený v roce 2025. Podle analýzy serveru Naval News jde o minonosnou platformu dlouhou zhruba 20 metrů s odhadovaným doletem přes 1 852 km (tisíc námořních mil). Oficiální čínské parametry ale zůstávají neveřejné, takže srovnání stojí převážně na otevřených zdrojích.

Pro kontext, jak si Orca stojí vedle klasických amerických ponorek:

• Virginia (SSN): jaderná útočná ponorka, posádka kolem 135 lidí, výtlak 7 800–10 200 tun, rychlost přes 25 uzlů, výzbroj střely Tomahawk a torpéda Mk 48
• Ohio (SSBN): strategická jaderná ponorka, posádka přes 150 lidí, až 20 balistických střel Trident II D5
• Orca (XLUUV): bezposádková diesel-elektrická platforma, dolet přibližně 12 000 km (6 500 námořních mil), modulární nákladový prostor, žádná posádka

Orca nenahrazuje ani Virginii, ani Ohio. Doplňuje je. Přidává vrstvu trvalé podhladinové přítomnosti, která protivníka nutí počítat s další třídou těžko předvídatelných hrozeb, a to bez jediného námořníka v ohrožení.

Udeřit může kdykoliv, ale čím přesně?

Při červencovém přesunu americké námořnictvo nezveřejnilo, zda Orca nesla jakýkoli zbraňový náklad. Samo utajení konfigurace je přitom součástí odstrašení: protivník neví, co platforma pod hladinou vezla.

Nejpevněji doloženou budoucí bojovou rolí je kladení min. Agentura DARPA vyvíjí v rámci programu Hunter způsob, jak z XLUUV doručovat pokročilé podhladinové náklady. Podle serveru Naval News se akviziční strategie Hunteru má formalizovat na přelomu let 2027 a 2028. Veřejně potvrzený harmonogram pro integraci torpéd nebo střel s plochou dráhou letu zatím neexistuje.

Co ale existuje už teď, je schopnost měsíce operovat pod hladinou bez posádky, s doletem přes 12 000 km. Pro hlídání strategických námořních tras, průzkum nebo skryté minování sporných vod je to zásadní schopnost. A červencový tranzit ukázal, že nejde o powerpointovou prezentaci, ale o reálně fungující stroj.

Co to znamená pro NATO a Česko

Orca sama o sobě nepřepisuje článek 5 Severoatlantické smlouvy. Posiluje ale americkou schopnost dlouhodobého podhladinového působení na námořních křídlech aliance, v Baltském moři, v Severním moři, ve Středomoří. Pro Česko je význam nepřímý, ale reálný: silnější americká přítomnost pod hladinou zvyšuje odstrašení celé aliance a snižuje personální riziko, protože část úkolů přebírají bezposádkové systémy. NATO už v regionu s podobnými platformami pracuje; cvičení Sea Breeze 26-2 v červenci 2026 zahrnovalo i práci s bezposádkovými podmořskými a hladinovými prostředky.

Červencový tranzit Orcy není izolovaný experiment. Americké námořnictvo už v roce 2025 veřejně přiznalo první dopředně nasazené vypuštění a vyzvednutí bezposádkového podmořského vozidla z torpédometu ponorky USS Delaware. Vzniká celý ekosystém, ve kterém klasické jaderné ponorky spolupracují s autonomními platformami různých velikostí.

Moskva může vyhrožovat britským cílům a mávat Poseidonem. Ale v kategorii, která skutečně mění pravidla podmořské války, tedy znovupoužitelných, víceúčelových, tichých a trpělivých platforem bez posádky, jsou Spojené státy na míle daleko. A ta vzdálenost se zatím jen zvětšuje.

Článek Rusové vyhrožují mocnosti, která je na míle daleko před nimi. Ponorka bez posádky přeplula 1 852 km, udeřit může kdykoliv se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč Trump mluví o páře a hydraulice

Trumpův odpor k elektromagnetickým katapultům není nový. Už v rozhovoru pro TIME v květnu 2017 označil „digitální katapultní systém“ za zbytečně složitý a drahý a prohlásil, že by raději viděl „zatraceně dobrou páru“. Tehdy šlo o rétoriku. Teď jde o prezidentský příkaz.

Memorandum výslovně míří na dva klíčové subsystémy: katapult EMALS, který letouny vystřeluje z paluby, a pokročilé zbraňové výtahy (Advanced Weapons Elevators), které vynášejí munici z podpalubí. Oba systémy byly navrženy jako srdce nové generace nosičů; právě díky nim měla třída Ford dosahovat vyššího tempa letových operací než starší Nimitzy. Podle NAVAIR nabízí EMALS přesnější řízení koncové rychlosti, plynulejší zrychlení, menší namáhání draku letounu a širší obálku pro stroje od lehkých dronů po těžké stíhačky. Ford byl projektován na zhruba 160 vzletů a přistání za dvanáctihodinový den, zatímco Nimitz zvládá asi 120.

Trumpova vize „lodí jako za druhé světové války“ se v otevřeném textu memoranda detailně nerozepisuje. Estetický rozměr, včetně údajného záměru posunout velitelský ostrůvek blíž ke středu paluby, jak tomu bývalo u starších nosičů, vychází ze sekundárních zdrojů a z Trumpových dřívějších vyjádření. Ford má ostrůvek menší a posunutý více na záď právě proto, aby vzniklo víc místa pro pohyb letounů, tankování a vyzbrojování. Návrat ke starší konfiguraci by nebyl kosmetika, ale zásah do celého toku letadel na palubě.

Co říkají experti a průmysl

Reakce odborníků vyznívají převážně varovně. Společnost General Atomics, výrobce systému EMALS, upozornila na „významné riziko nákladů, harmonogramu a integrace“. Firma zároveň uvedla, že výroba komponentů EMALS pro CVN-81 je téměř z poloviny hotová; kontrakt běží od roku 2023 a má trvat do roku 2032. Zastavit rozjetou linku a přeprojektovat loď na parní katapulty znamená nejen zahodit už odvedenou práci, ale také obnovit výrobu parního katapultu Mk 13, který se přestal vyrábět před lety.

Bryan Clark, analytik Hudsonova institutu a bývalý poradce náčelníka námořních operací, varoval, že návrat ke starším systémům může dál podkopat připravenost celé flotily. Podle něj by redesign mohl posunout dokončení Doris Miller hluboko do druhé poloviny třicátých let, což by zvýšilo tlak na stárnoucí Nimitzy.

Opatrně, ale výmluvně se vyjádřil i náčelník námořních operací admirál Daryl Caudle. Nevedl veřejnou polemiku s prezidentem, ale zdůraznil, že návrat k parním katapultům a hydraulickým výtahům by představoval „významnou konstrukční změnu“ a že je nutné spočítat celkové náklady. Právě tato formulace je v kontextu americké vojenské hierarchie neobvykle přímá.

Loď, která se staví uprostřed politického sporu

Situace kolem CVN-81 je o to komplikovanější, že stavba neprobíhá ve vzduchoprázdnu. Loděnice Huntington Ingalls Industries (HII) v Newportu News už v listopadu 2024 přesunula rozestavěnou USS Enterprise (CVN-80), aby mohla souběžně stavět obě lodě. Enterprise má EMALS zachovat, je příliš daleko ve stavbě na jakýkoli redesign. Stejně tak první dva kusy třídy, USS Gerald R. Ford a USS John F. Kennedy.

Doris Miller je tedy první a zatím jediná loď, na kterou memorandum přímo míří. Podle Stars and Stripes ale dlouhodobý plán námořnictva počítá ještě s dalšími šesti Fordy, na které by se trumpovský návrat ke starším technologiím mohl vztáhnout. Pokud by se tak stalo, nešlo by o redesign jedné lodi, ale o systémový obrat celého programu.

CBO přitom už dnes eviduje růst nákladů u probíhajících staveb. Dvoulodní nákup CVN-80 a CVN-81 měl původně přinést úspory z rozsahu. Redesign uprostřed výroby tuto logiku rozbíjí.

Svět jde opačným směrem

Pikantní je, že zatímco Trump tlačí americké námořnictvo zpět k páře, zbytek světa se ubírá přesně opačným směrem. Čínský nosič Fu-ťien (typ 003), spuštěný na vodu v roce 2022, je vybaven vlastním elektromagnetickým katapultem; Čína tak přeskočila parní generaci a rovnou vsadila na modernější technologii. Francie pro svůj budoucí nosič nové generace PANG rovněž plánuje elektromagnetické katapulty.

Rusko v tomto srovnání stagnuje úplně. Jeho jediný letadlový nosič Admirál Kuzněcov (plným označením projekt 1143.5, výtlak asi 55 000 tun) nemá katapulty vůbec; používá skokanský můstek, takzvaný ski-jump, který omezuje vzletovou hmotnost letounů. Loď navíc roky stojí v opravě a její návrat do aktivní služby je podle amerických analytiků stále nejistější.

Trumpův krok by tak učinil z USA jedinou námořní velmoc, která se u nových nosičů vrací od elektromagnetických katapultů k parním. Ne světový trend, ale americká výjimka.

Co může Trumpa zastavit

Memorandum nenařizuje okamžitou přestavbu. Dává šedesát dní na plán. První brzda tedy může přijít zevnitř exekutivy, v podobě tvrdé technické a rozpočtové argumentace, která ukáže, kolik by redesign skutečně stál a jak dlouho by trval. Tvrdší brzda je Kongres. Bez schválených peněz a případných změn kontraktů se záměr nepohne. Veřejná vzpoura aktivních admirálů je v americkém systému krajně nepravděpodobná, proto nejhlasitější odpor zatím přichází od průmyslu a bývalých odborníků.

Podstatný je i nepřímý dopad. Letadlové lodě jsou klíčový nástroj americké projekce síly a spojeneckých závazků v rámci NATO. Pokud redesign prodlouží dostupnost nových nosičů o roky, zhorší se americká flexibilita i schopnost držet rezervu pro alianční operace. A pokud se další miliardy spolknou v přeprojektování velkých lodí, méně prostoru zbude na munici, opravy a průmyslovou kapacitu, tedy na věci, které mají pro Evropu bezprostřednější hodnotu.

Prezident má politickou pravomoc zadat takový plán. Nemá ale inženýrský diplom ani zkušenost s návrhem válečných lodí. A loď za 550 miliard korun není místo, kde se učí metodou pokus-omyl.

Článek Trump se pasuje do role inženýra, chce předělat letadlové lodě za 550 miliard Kč, aby vypadaly jako za 2. světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se skutečně stalo, a co víme od námořnictva

Podle mluvčího 7. flotily Cmdr. Matthewa Comera šlo o takzvanou „technickou havárii spojenou s generátory“. Žádný útok, žádná sabotáž, žádná cizí mocnost. Alespoň ne ve veřejně dostupných informacích. Námořnictvo potvrdilo ztrátu napájení v rozsahu celé lodě, která vedla ke ztrátě vlastní plavby a zasáhla veškerý základní provoz na palubě. Přesné souřadnice místa, kde Benfold driftoval, námořnictvo nezveřejnilo, uvedlo pouze oblast „Jihočínské moře“.

Časová osa je přitom dobře doložitelná. Poslední oficiální snímek před incidentem zachycuje Benfold při rutinních operacích v Jihočínském moři 22. července, tedy pouhé dva dny před havárií. 28. července byl odtažen do Subic Bay. A 13. srpna ho oficiální fotografie amerického tichomořského loďstva zachycují zpět při rutinních operacích v japonské Sagami Bay. Loď tedy byla opravena a vrácena do služby v řádu týdnů.

Propaganda vyplnila vakuum dřív než vyšetřovatelé

Zatímco námořnictvo vyšetřovalo příčinu, server Military Watch Magazine už měl hotový příběh: Benfold prý „vypnula“ čínská elektronická zbraň. Torpédoborce třídy Arleigh Burke jsou údajně „generaci pozadu“ za čínskými systémy elektronického boje. Působivě znějící tvrzení, jenže bez jediného ověřitelného důkazu.

A právě tady je klíčové vědět, s kým máme tu čest. Podle nezávislého hodnotícího portálu Media Bias/Fact Check je Military Watch Magazine klasifikován jako „pochybný zdroj“ s hodnocením „nízká důvěryhodnost“. Portál mu vytýká šíření proruské propagandy a naprostou netransparentnost ohledně vlastnictví a řízení redakce. Není známo, kdo web provozuje, kdo ho financuje, kdo za ním stojí. Přesto jeho články kolují českým i slovenským internetem jako „odborná analýza“.

Mechanismus je přitom průhledný: vezmete potvrzený fakt (loď ztratila napájení), přidáte geopoliticky atraktivní spekulaci (čínský elektronický útok) a vypustíte ji do prostoru dřív, než námořnictvo stihne zveřejnit závěry vyšetřování. Informační vakuum je živná půda. A v tomto případě ho propaganda vyplnila s chirurgickou přesností.

Benfold nebyl sám, a to je možná nejznepokojivější

Incident s Benfoldem nebyl v roce 2026 ojedinělý. Již 28. dubna 2026 utrpěl jiný torpédoborec 7. flotily, USS Higgins (DDG-76), ztrátu napájení a pohonu po poruše elektrické distribuce. Na palubě se podle mluvčího flotily objevilo jiskření nebo kouř. Energie ale byla obnovena v řádu hodin a loď nemusela být odtahována.

Rozdíl v závažnosti je markantní:

• USS Higgins – výpadek trvající hodiny, obnova vlastními silami, žádné odtahování.
• USS Benfold – výpadek trvající čtyři dny, úplná ztráta plavbyschopnosti, nutnost odtažení do přístavu.

Společná rovina obou incidentů je příslušnost k 7. flotile a třída lodí. Hlubší společná příčina ale ve veřejných zdrojích doložena není. Pro americké námořnictvo je to nicméně nepříjemná otázka: dva výpadky napájení na dvou různých torpédoborcích ve stejné oblasti během tří měsíců.

Co o čínských schopnostech skutečně víme

Tvrzení o čínském elektronickém útoku nelze jen tak smést ze stolu, ale ani ho přijmout bez důkazu. Čínské kapacity v oblasti elektronického boje skutečně rostou. Podle oficiální zprávy amerického ministerstva obrany China Military Power Report vyvíjí Čína palubní variantu letounu J-15D vybavenou pody pro elektronický průzkum a rušení. Nezávislý analytický projekt CSIS/AMTI navíc dokumentuje nové objekty pro elektronický boj a zpravodajský průzkum na čínských umělých ostrovech ve Spratlyho souostroví.

To vše dokládá růst kapacit. Nedokládá to ale konkrétní útok na Benfold.

Pro srovnání: Benfold jako zástupce třídy Arleigh Burke má výtlak kolem 8 200 až 9 700 tun, délku přibližně 154 metrů, rychlost přes 30 uzlů (asi 56 km/h) a výzbroj zahrnující systém Aegis s vertikálními odpalovacími sily. Čínský torpédoborec třídy Type 055 (Renhai), který operuje ve stejné oblasti, je výrazně větší platforma, přes 10 000 tun výtlaku a 112 buněk VLS. Jde o těžší a robustněji vyzbrojenou loď. Ale větší loď neznamená schopnost „vypnout“ menší na dálku.

Americké námořnictvo přitom na modernizaci elektronického boje pracuje prostřednictvím programu SEWIP (Surface Electronic Warfare Improvement Program), jehož cílem je podle oficiálního popisu „držet krok s hrozbou“. Tvrzení, že třídy Burke jsou automaticky generaci pozadu, je v tomto kontextu spíš teze než doložený závěr; veřejně totiž neznáme přesnou konfiguraci elektronického boje, kterou měl Benfold v létě 2026 nainstalovanou.

Proč je i „pouhá“ porucha vážný problém

Nemusíme věřit ruské propagandě, abychom incident brali vážně. Torpédoborec třídy Arleigh Burke je páteřní eskortní jednotka amerického námořnictva. Když taková loď ztratí v Jihočínském moři na čtyři dny veškeré napájení a musí být odtažena, je to samo o sobě bezpečnostně mimořádná událost, bez ohledu na to, zda za ní stojí vadný generátor, nebo hypotetická superzbraň.

Posádka přes 300 lidí strávila čtyři dny na lodi bez klimatizace v tropických teplotách, bez funkčních toalet, bez pitné vody z lodních systémů a bez schopnosti vařit. Loď v tu chvíli nebyla schopná plnit žádnou ze svých misí, ani protivzdušnou obranu, ani protiraketovou, ani protiponorkovou. V oblasti, kde čínské námořnictvo pravidelně provádí asertivní manévry, je bezmocně driftující americký torpédoborec noční můra každého velitele.

Příčina havárie USS Benfold zůstává veřejně neuzavřená. Pentagon vyšetřuje. Prokremelské weby mezitím nabízejí hotové odpovědi bez důkazů, a právě v tom spočívá skutečné nebezpečí tohoto incidentu. Ne v tom, co loď vypnulo, ale v tom, kdo a jak rychle dokáže prázdné místo po chybějící odpovědi zaplnit vlastním příběhem.

Článek Americký torpédoborec zčistajasna zhasl a 4 dny bezmocně driftoval. Pentagon zuřivě pátrá, co ho v Jihočínském moři vypnulo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je CVN-79 a proč jí říkají superletadlovka

USS John F. Kennedy nese trupové označení CVN-79 a je druhým kusem třídy Gerald R. Ford, první nové generace amerických letadlových lodí po více než čtyřiceti letech. Předchůdkyně, třída Nimitz, slouží od poloviny sedmdesátých let a postupně dosluhuje.

Parametry Kennedy mluví samy za sebe:

• Výtlak: přibližně 100 000 tun
• Délka: 333 metrů (1 092 stop)
• Pohon: dva jaderné reaktory, životnost lodi odhadována na 50 let
• Katapultový systém: elektromagnetický EMALS (Electromagnetic Aircraft Launch System) místo starších parních katapultů
• Přistávací systém: Advanced Arresting Gear (AAG), nástupce mechanického systému Mk-7
• Palubní letectvo: architektura přizpůsobená provozu stíhaček F-35C Lightning II páté generace
• Posádka: o několik set lidí menší než u třídy Nimitz díky vyšší automatizaci

Podle U.S. Navy má třída Ford generovat o 33 % více letových operací denně než třída Nimitz a ušetřit přibližně 100 miliard korun na provozních nákladech za celou životnost jedné lodi. Označení „superletadlovka“ sice není oficiální klasifikace, ale pro jaderný nosič s plnohodnotným palubním letectvem a globálním dosahem je přiléhavé.

Poučení z chyb prvního kusu

První loď třídy, CVN-78 Gerald R. Ford, vstoupila do služby v roce 2017, ale provázely ji notoricky známé problémy, především s pokročilými zbraňovými výtahy a zpožděním prvního operačního nasazení. Americké námořnictvo si z toho vzalo tvrdou lekci.

Kennedy proto prošla zásadní změnou přístupu. Namísto dodání v základní konfiguraci s pozdějšími úpravami zvolilo námořnictvo takzvanou jednofázovou dodávku: loď opouští loděnici už s plně instalovaným bojovým systémem a schopností operovat F-35C. Další podstatný rozdíl je radar: zatímco Ford nesla starší Dual Band Radar, Kennedy dostala modernější Enterprise Air Surveillance Radar z rodiny AN/SPY-6. Jde o aktivní fázovou anténní soustavu s technologií na bázi nitridu galia, modulární architekturou a digitálním formováním paprsků, tedy systém, který nabízí vyšší citlivost při detekci cílů na velké vzdálenosti.

Stavba Kennedy běží od června 2015. Loď dokončila stavební námořní zkoušky (Builder’s Sea Trials) 4. února 2026 a přejímací zkoušky (Acceptance Trials) 15. srpna 2026. Předání námořnictvu je podle zprávy Congressional Research Service plánováno na jaro 2027. Zbývá dokončit poslední čtyři pokročilé zbraňové výtahy, právě ty, které způsobily tolik potíží na prvním kusu.

Proč Rusko a Írán nemají čím odpovědět

Ruské námořnictvo provozuje jedinou letadlovou loď, Admiral Kuzněcov. Jde o plavidlo z osmdesátých let s konvenčním pohonem, rampovým startem bez katapultů a výtlakem kolem 55 000 tun. Podle analýzy U.S. Naval Institute z roku 2025 je Kuzněcov spíše kandidátem na zakonzervování nebo sešrotování než na operační nasazení. Rusko tak dnes fakticky nemá žádný aktivní nosič palubního letectva srovnatelný s čímkoli v americké flotile, natož s lodí třídy Ford.

Írán v únoru 2025 zařadil do služby loď Šahíd Bágherí. Zní to impozantně, ale realita je jiná: jde o přestavěnou komerční loď s přibližně 180metrovou letovou palubou určenou pro drony a vrtulníky. Nemá jaderný pohon, nemá katapulty, nemá schopnost operovat letouny s pevným křídlem. V kontextu oceánské projekce síly a přímého námořního střetu je to zcela jiná kategorie.

Formulace „regulérně nemají šanci“ proto drží pevně: v rovnocenném střetu nosičů na otevřeném oceánu ani jedna z těchto zemí nedisponuje plavidlem, které by se Kennedy dokázalo postavit. Asymetrické hrozby u vlastního pobřeží, protilodní střely, miniponorky, rojové útoky, jsou samozřejmě jiný příběh. Ale to není souboj letadlových lodí.

Skutečný konkurent sedí v Šanghaji

Pokud dnes někdo staví něco, co se americkým superletadlovkám alespoň vzdáleně blíží, je to Čína. Třetí čínská letadlová loď Fu-ťien je první čínský nosič s elektromagnetickým katapultem a schopností vypouštět specializované letouny s pevným křídlem pro včasnou výstrahu a radioelektronický boj. Pentagon ve své výroční zprávě o čínské vojenské moci z prosince 2024 uváděl, že Fu-ťien prošla námořními zkouškami a směřuje k operační službě.

Přesto mezi Fu-ťien a Kennedy zůstává propast. Čínská loď nemá jaderný pohon, její výtlak je nižší a čínské námořnictvo zatím nemá desítky let zkušeností s operacemi nosičových úderných skupin, které americká Navy budovala od druhé světové války. Kennedy navíc není osamocená, je součástí flotily, která má zákonem stanovenou sílu jedenácti letadlových lodí.

Cena za tuto dominanci ovšem není malá. Pořizovací náklady samotné Kennedy dosahují přibližně 310 miliard korun. Součet veřejně známých nákladů na první čtyři lodě třídy Ford, od CVN-78 po CVN-81, překračuje 1,3 bilionu korun.

Co to znamená pro svět a pro Česko

Každá další plně operační americká letadlová loď zvyšuje schopnost Spojených států držet předsunutou přítomnost ve více regionech současně. Prakticky řečeno: když jedna nosičová skupina operuje v Jihočínském moři, druhá ve Středomoří a třetí prochází údržbou, Kennedy přidává kapacitu, která může pokrýt další krizové ohnisko, aniž by jinde vznikla mezera.

Pro Českou republiku je dopad nepřímý, ale reálný. Silnější americké námořnictvo posiluje celkovou odstrašující schopnost NATO, včetně přítomnosti v Atlantiku a Středomoří. Zajímavá je i průmyslová stopa: česká firma Ray Service dodává kabelové svazky do programu F-35, tedy letounů, které budou na palubách lodí třídy Ford operovat, byť přímé napojení konkrétně na palubní F-35C pro Kennedy veřejně doloženo není.

Kennedy ještě není ve službě. Ale její přejímací zkoušky jsou za ní, jaro 2027 se blíží a s ním i okamžik, kdy americké námořnictvo získá druhou loď generace, proti které dnes žádný z jmenovaných soupeřů nemá odpověď.

Článek Amerika spustila druhou superletadlovku třídy Ford. Proti kolosu John F. Kennedy regulérně nemají Rusko ani Írán šanci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z čeho se toto kombo skutečně skládá

Abraham Lincoln Carrier Strike Group není jen letadlová loď. Podle tiskové zprávy CENTCOM ze 7. února 2026 tvoří sestavu:

• USS Abraham Lincoln (CVN-72) – jaderná letadlová loď třídy Nimitz
• Carrier Air Wing 9 (CVW-9) – přes 60 letounů a vrtulníků včetně F-35C Lightning II, F/A-18E/F Super Hornet, EA-18G Growler, E-2D Advanced Hawkeye, CMV-22B Osprey a MH-60
• Torpédoborce USS Frank E. Petersen Jr., USS Spruance a USS Michael Murphy – třídy Arleigh Burke s bojovým systémem Aegis, odpalovacími šachtami Mk 41 VLS, střelami Standard a Tomahawk
• Štáby CSG-3 a DESRON-21 pro velení a koordinaci

K tomu se přidávají A-10C Thunderbolt II, které na blízkovýchodní základnu dorazily 29. ledna 2026. Operují z pevniny, ne z paluby lodi, ale spadají pod stejný operační rámec CENTCOM. Lincoln drží moře a údernou leteckou vrstvu. A-10 drží čas nad cílem.

Proč zrovna A-10 v roce 2026

Letoun navržený v sedmdesátých letech proti sovětským tankům v Evropě vypadá na první pohled jako anachronismus. Jenže hrozby v okolí Hormuzského průlivu nejsou jen high-end raketové duely. Íránské revoluční gardy provozují rychlé čluny, rozmisťují námořní miny, odpalují drony a protilodní střely z pobřežních pozic. Proti tomu je potřeba letadlo, které umí dlouho kroužit v nízké výšce, vizuálně kontrolovat prostor a přesně zasáhnout lehké námořní i pozemní cíle.

Přesně to A-10C nabízí. Podle fact sheetu amerického letectva má vysokou vytrvalost nad prostorem, schopnost operovat z jednodušších podmínek a efektivně působit i proti lehkým plavidlům. F-35A disponuje technologií stealth a fúzí senzorů, F-15E Strike Eagle má silný radar a dvoučlennou posádku pro práci v každém počasí. Obě tyto platformy jsou ale dražší v provozu a jejich schopnosti se lépe uplatní proti sofistikovanějším cílům. Nasazením A-10 na vytrvalostní úkoly USA šetří stealth letouny na mise, kde jejich technologický náskok dává větší smysl.

Náš úsudek: nejsilnější na celé sestavě není žádná jednotlivá zbraň. Je to fakt, že protivník musí současně řešit palubní letectvo z Lincolnu, řízené střely z torpédoborců, nízkoletové A-10 nad pobřežím a elektronický boj z Growlerů. Každá vrstva chrání ostatní a každá nutí nepřítele rozptýlit omezené obranné kapacity.

Co říkají čísla z Epic Fury, a kde jsou limity

K 1. dubna 2026 americké síly v rámci operace Epic Fury hlásily přes 12 300 zasažených cílů, více než 155 poškozených nebo zničených íránských plavidel a údery proti stanovištím protilodních střel, balistických střel, integrované protivzdušné obrany, vojenské komunikace i výrobních kapacit dronů. Lincoln přitom ještě 26. března v Arabském moři prováděla letové operace a pokračovala v úderných misích. Torpédoborec Spruance 19. dubna fyzicky vynutil blokádní opatření proti plavidlu mířícímu do íránského přístavu.

Ale „nezastavitelnost“ má své hranice. Samy americké zdroje přiznávají, že v regionu řeší miny položené IRGC, 11. dubna CENTCOM oznámil zahájení minového čištění Hormuzského průlivu. Protilodní střely, balistické střely a dronová výroba jsou v oficiálních dokumentech vedeny jako aktivní hrozby, ne vyřešené problémy. Reálné ohrožení sestavy existuje přes saturaci a opotřebení: protivník nedokáže jedním úderem vypnout celý systém, ale může opotřebovávat jeho dílčí části. Pokud by byly vyřazeny A-10, částečně by je nahradily palubní F/A-18 a F-35C z CVW-9. Pokud by vypadla Lincoln, operace by neskončila, v prostoru působí další letecké i námořní kapacity včetně torpédoborců s Tomahawky. V obou případech by ale výrazně klesla vytrvalost nad cílem a tempo úderů.

Co to znamená pro ceny benzínu v Česku

Hormuzský průliv je úzké hrdlo, kterým v roce 2025 proudilo zhruba 20 milionů barelů ropy denně a téměř pětina světového LNG. Podle Mezinárodní energetické agentury mířila do Evropy asi 4 % ropných toků a kolem 7 % evropských přítoků zkapalněného plynu. Faktické narušení provozu v průlivu vyhnalo podle americké EIA dubnový průměr ceny Brent na 117 dolarů za barel, o 46 dolarů nad únorovým průměrem.

Česko je vůči fyzickému výpadku dodávek méně zranitelné než dřív. Podle statistiky MPO šlo v roce 2025 již 92,3 % dovozu ropy přes ropovod IKL napojený na transalpský TAL, tedy západní cestou z terminálu v italském Terstu. MERO na konci března 2026 potvrdilo, že případný výpadek Družby dokáže nahradit právě touto trasou. Fyzická logistika je zajištěná. Cenový šok ne. Když Brent vyskočí o desítky dolarů, promítne se to do ceny na českých čerpacích stanicích bez ohledu na to, odkud ropa fyzicky přiteče.

Lincoln není nováček

Pro letadlovou loď Abraham Lincoln nejde o premiéru v regionu. V prosinci 2024 se vrátila do San Diega po pětiměsíčním nasazení, které zahrnovalo bojové operace na Blízkém východě v rámci 3., 5. i 7. flotily. Na jaře 2026 se vrátila se stejným air wingem CVW-9, který mezitím integroval F-35C. Lincoln tak kombinuje osvědčenou nosnou platformu třídy Nimitz s velmi moderním palubním letectvem. Oproti novější USS Gerald R. Ford, která ve stejném období operovala v Rudém moři, postrádá elektromagnetický katapult EMALS, ale v praxi generuje srovnatelný operační tlak.

CENTCOM 12. dubna výslovně uvedl, že blokáda nemá bránit plavbě do neíránských přístavů přes Hormuz. Americká vojenská přítomnost je podmínkou pro obnovu bezpečného tranzitu. Ale ceny na světových trzích hýbe hlavně to, kolik tankerů průlivem skutečně propluje, a kolik pojišťoven jim na to dá razítko.

Článek Americké kombo, které budí strach kdekoliv ve světě: jakmile jsou A-10 a USS Abraham Lincoln spolu, není síla, co by je zastavila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Záplata místo celého dílu

Důležité je rozumět tomu, co přesně námořnictvo tiskne. Nejde o celé motorové agregáty ani avionické bloky. Jde o takzvané vysoce výkonné kompozitní záplaty, které se nanášejí přímo na poškozené místo draku letounu. Veřejně popsaným příkladem jsou právě dveře motorového prostoru, tedy součást, která sice není řídícím prvkem letu, ale bez ní stroj nesmí vzlétnout.

Super Hornet má podle NAVAIR přibližně dvacet procent kompozitních materiálů z celkové hmotnosti. Nejde tedy o okrajovou disciplínu. Dvoumotorový víceúčelový palubní letoun s maximální rychlostí přes Mach 1,8 (přibližně 1 900 km/h), dostupem nad 15 000 metrů a bojovým doletem kolem 2 360 kilometrů patří k páteři amerického námořního letectva. Každý den, který stráví na zemi kvůli čekání na opravu, je den, kdy eskadrona přichází o bojeschopný stroj.

Proč starý postup trval tak dlouho

Kompozitní materiály se neopravují jako hliník. Vyžadují přesné vrstvení, impregnaci pryskyřicí, řízené vytvrzování a minimalizaci porozity, tedy drobných vzduchových bublin, které po vytvrzení dramaticky snižují pevnost. Americké námořnictvo proto historicky vyvinulo složité procesy typu dvojitého vakuového odplyňování, které vzduch z materiálu vytlačují ve dvou fázích.

Problém nebyl jen technický, ale i systémový. Různí výrobci dodávali různé materiály, postupy a školení pro různé platformy. Výsledek: oprava dveří motorového prostoru vyžadovala speciální vybavení, speciální certifikaci a zvládalo ji jen asi dvacet lidí v celém námořnictvu. Starší upravený postup sice podle FRCSW ušetřil přes 180 milionů korun na náhradě celých dveří, ale i tak zůstával pomalý a závislý na centralizované infrastruktuře.

Nová metoda toto úzké hrdlo obchází. Záplata se vytiskne na místě, aplikuje se podle standardizovaného postupu s definovanými kontrolami kvality a letoun se vrací do služby bez čekání na transatlantický logistický koloběh.

Poloviční doba: cíl, ne hotová statistika

Námořnictvo uvádí zkrácení doby opravy přibližně o padesát procent. Toto číslo je ale potřeba číst správně. K 1. červenci 2026 má program za sebou úspěšné laboratorní a pozemní zkoušky. Letová zkouška na provozním letounu teprve následuje v létě 2026. Jde tedy o programový cíl podložený testy, nikoli o ověřenou flotilovou statistiku z ostrého nasazení.

Přesto má číslo reálný základ. Když starý postup znamenal inspekční neúspěšnost přes padesát procent a přepracování trvající týdny až měsíce, i konzervativní zkrácení představuje zásadní posun. Námořnictvo navíc už provozuje 3D tisk na 22 údržbových pracovištích po celém světě, takže infrastruktura pro nasazení nové metody existuje.

Podle nás je skutečný zlom právě v tom přesunu schopnosti. Nejde o to, že tiskárna je rychlejší než ruční laminace, jde o to, že certifikovaná oprava se odehraje tam, kde letoun stojí, místo aby díl cestoval tisíce kilometrů zpět do amerického depotu.

Širší kontext: boj o logistiku v Tichomoří i v NATO

Americké ministerstvo obrany už otevřeně přiznává, že tradiční model „pošli díl zpět na opravu“ je v případě konfliktu v tichomořském regionu stále méně udržitelný. Rozpočtový dokument Pacific Deterrence Initiative pro fiskální rok 2026 výslovně uvádí, že logistická infrastruktura západně od mezinárodní datové hranice vyžaduje zlepšení pro prostředí, kde protivník může narušit zásobovací trasy.

Aditivní výroba přitom není ve vojenském letectví novinkou. Již v roce 2016 provedlo americké námořnictvo první let s bezpečnostně kritickým 3D tištěným dílem na konvertoplánu MV-22B Osprey. V roce 2025 pomohla spolupráce námořní pěchoty a letectva na Okinawě vrátit do provozu stíhačku F-15, která by jinak stála tři až čtyři měsíce kvůli prasklému chlazení kokpitu. A v dubnu 2026 oznámilo Fleet Readiness Center East první certifikované kovové 3D tištěné díly dodané flotile pro vrtulníky AH-1Z, konvertoplány V-22 a transportní letouny C-130.

Pro český kontext je zajímavé, že NATO v červenci 2026 spustilo pilotní program, který mezi prvními oblastmi zahrnuje právě aditivní výrobu. České vzdušné síly budou Gripeny, letouny s výrazným podílem uhlíkových kompozitů navržené pro rozptýlený provoz s minimálním personálem, provozovat do roku 2035. Právě u takového typu nasazení dává lokální kompozitní oprava největší smysl.

Co chybí a co bude následovat

Srovnatelně konkrétní a veřejně zdokumentovaný program polních kompozitních oprav bojových letounů pomocí 3D tisku se u Ruska ani Číny v otevřených zdrojích dohledat nepodařilo. Čína má silné systémové předpoklady díky strategii propojení civilního a vojenského průmyslu, ale transparentně popsaný případ kvalifikované polní opravy bojového letounu chybí. Americké námořnictvo je v tomto ohledu ve veřejném prostoru výrazně dál.

Datum plného zavedení metody námořnictvo nezveřejnilo. Klíčovým milníkem bude letová zkouška na operačním Super Hornetu plánovaná na léto 2026. Teprve po ní mohou následovat vydání standardizovaných postupů, vyškolení obsluhy a postupné rozšíření na dalších 22 pracovišť.

Tiskárna sama o sobě žádnou revoluci nedělá. Revoluci dělá to, že poškozený Super Hornet na předsunuté základně v západním Pacifiku už nemusí čekat měsíce na díl z Kalifornie, a jeho pilot může být zpátky ve vzduchu za zlomek dosavadní doby.

Článek Americké námořnictvo využívá 3D tisk na díly pro F/A-18 přímo na základnách. Opravy trvají poloviční dobu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně víme o AIM-424 Malice

Oficiální datový list U.S. Navy prozrazuje překvapivě hodně na zbraň, která je stále ve vývoji. Délka činí 4,11 metru, průměr těla 0,34 metru, hmotnost 680,4 kilogramu. Hlavice je tříštivotrhavá; při zásahu roztrhne cíl kombinací tlakové vlny a ocelových střepin, což je standardní ničivý princip těžkých střel vzduch-vzduch. Výrobcem je Raytheon, divize RTX.

Co naopak námořnictvo nezveřejnilo:

• rychlost střely (Machovo číslo),
• typ vyhledávací hlavice (aktivní radar, infračervený senzor, nebo kombinace),
• takzvanou no-escape zone, tedy vzdálenost, z níž cíl prakticky nemůže uniknout,
• datum plánovaného operačního zavedení.

Formulace „is developing“ a označení snímku jako „test event“ jasně říkají, že v srpnu 2026 nejde o plně zavedenou zbraň. Termín operačního nasazení veřejně oznámen nebyl. Přesto nejde o pouhý koncept na papíře; fyzická střela existuje, létá a vejde se do trupu nejmodernějšího palubního stíhače.

Proč záleží na tom, kde střela sedí

Fotografie zveřejněná na portálu DVIDS s datem pořízení 1. srpna 2026 ukazuje AIM-424 uloženou ve vnitřní pumovnici F-35C, přičemž na dveřích pumovnice visí ještě AIM-120 AMRAAM. Vypadá to jako technický detail. Není.

Každá zbraň zavěšená pod křídlem nebo na vnějším závěsu zvyšuje radarový odraz letounu a ničí jeho stealth profil. Pilot F-35C s interně nesenou Malice si déle drží nízkou zjistitelnost, přiblíží se k protivníkovi blíž, aniž by ho nepřátelský radar zachytil, a odpálí střelu s dosahem přes 463 kilometrů dřív, než se protivník vůbec dozví, že je v ohrožení. Námořnictvo to shrnuje doktrínou „first look, first shot, first kill“: kdo vidí první, střílí první, zasáhne první.

Právě v tomhle spočívá taktická past pro ruského pilota. Nevidí střelce, protože F-35C je stealthový. Netuší, že střela letí, protože byla odpálena ze stovek kilometrů. A než jeho varovný systém zareaguje, tříštivotrhavá hlavice už dělá svou práci na trupu, křídlech nebo řídicích plochách jeho letounu.

Malice versus konkurence: R-37M a PL-17

Ruské letectvo disponuje střelou R-37M (kód NATO AA-13 Axehead) s odhadovaným dosahem kolem 300 kilometrů, kterou nasazuje především z těžkých stíhaček MiG-31BM a Su-35S. Podle analytického materiálu britského think-tanku RUSI z roku 2026 tato střela reálně zvýšila hrozbu pro letouny NATO, zejména pro tankery, výzvědné stroje a letouny včasné výstrahy. Jenže R-37M má zásadní omezení: žádný ruský letoun ji nenese interně, takže nosič ztrácí výhodu nízké zjistitelnosti. A veřejně přiznaný dosah zůstává výrazně pod hranicí 463 kilometrů.

Nejbližší protějšek v otevřených zdrojích pochází z Číny. Střela PL-17 je analytiky RUSI popisována jako zbraň „třídy 400 km“, navržená primárně proti velkým podpůrným platformám, tedy tankerům, letounům AWACS a výzvědným strojům. Přesné parametry Peking nezveřejnil, takže jde o analytické odhady, nikoli o oficiální čínský datový list.

Srovnání ukazuje, že samotný dosah není jedinou výhodou. Kombinace stealth nosiče, síťového navedení a ultradlouhého prvního výstřelu vytváří kvalitativně jinou kategorii hrozby.

Malice a její starší sestra AIM-174B Gunslinger

Americké námořnictvo provozuje obě střely paralelně, ale každá plní jinou roli. AIM-174B Gunslinger je vzdušná verze námořní střely SM-6, delší (5,03 m), těžší (830 kg) a víceúčelová: zvládá nejen vzdušné cíle, ale i protilodní a protiraketové mise. Už dnes je nasazená na F/A-18E/F Super Hornet, ovšem na vnějších závěsech.

Malice je oproti tomu čistě střela vzduch-vzduch, kompaktnější a lehčí. Právě ten rozdíl 92 centimetrů v délce a téměř 150 kilogramů v hmotnosti vysvětluje, proč se AIM-424 vejde do pumovnice F-35C, zatímco Gunslinger zůstává na pylonech Super Hornetu.

Vedle obou námořních programů existuje ještě AIM-260 JATM, střela vyvíjená Lockheed Martinem primárně pro letectvo. Austrálie v srpnu 2026 oficiálně oznámila její budoucí integraci na F/A-18F, F-35A i EA-18G. Nejde tedy o duplikaci: námořnictvo řeší obranu letadlové lodi a její vzdušné skupiny na extrémní vzdálenost, zatímco letectvo hledá nástupce stárnoucího AIM-120 AMRAAM pro taktické stíhačky.

Co to znamená pro evropskou bezpečnost

Přímý dopad na boje nad Ukrajinou z veřejně dostupných dat v srpnu 2026 neplyne; AIM-424 je zbraň amerického námořního letectva, zatím ve fázi testování. V kontextu aliančního plánování je však relevantní: pokud se Malice stane standardní výzbrojí palubního leteckého křídla, zvyšuje tlak na ruské piloty, letouny AWACS typu A-50 i tankery Il-78 v jakémkoli scénáři konfrontace NATO s Ruskem. Ruský pilot v Su-35S s R-37M pod křídlem bude muset počítat s tím, že protivník, kterého nevidí, ho může ohrozit ze vzdálenosti, na kterou sám nedosáhne.

Střela AIM-424 Malice zatím není hotovou zbraní v arzenálu, je příslibem. Ale příslibem, který má fyzickou podobu, veřejně potvrzené rozměry a fotografii z útrob F-35C. A právě tahle kombinace stealth, dosahu a prvního výstřelu dělá z Malice typ hrozby, na kterou Moskva zatím nemá odpověď stejné kategorie.

Článek Rus nemá šanci uniknout, F-35C ji nese v útrobách. Nová americká střela AIM-424 Malice ho rozdrtí na 463 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co znamená 250 dní na moři

Čísla, která se kolem Lincolnu točí, vyžadují rozlišení. Existují tři různé metriky a média je běžně zaměňují. Celková délka deploymentu, tedy čas od vyplutí ze San Diega, přesáhla v polovině srpna 260 dní. Nepřerušený pobyt na moři, tedy doba bez řádného zastavení v přístavu, překročila 240 dní. Jediná zastávka, kterou potvrzuje Stars and Stripes, byl dvoudenní pobyt na Guamu 11.–12. prosince 2025, ještě před přesměrováním do válečné zóny. Od té doby nic.

Pro srovnání: USS Gerald R. Ford se v květnu 2026 vrátil po 326 dnech celkového deploymentu, čímž vytvořil moderní rekord. Lincoln ho v celkové délce zatím nepřekonal. Ale v délce souvislého pobytu na moři bez přerušení je na tom hůř. Ford měl během svého nasazení alespoň několik zastávek v přístavech. Lincoln ne.

Podle Military OneSource trvá typický deployment u amerického námořnictva šest až sedm měsíců. Navy.com uvádí rozmezí šest až devět měsíců s běžnými zastávkami v přístavech. Lincoln je nad horní hranicí obou odhadů a zastávky nemá žádné.

Posádka pod tlakem

Slovo „mele z posledního“ není prázdná fráze. Má konkrétní obrysy, psychické, provozní i logistické.

Stars and Stripes v červenci citovaly námořníka, který psal rodině, že „psychické i fyzické zdraví je v ohrožení“. Rodiny začaly veřejně mluvit o obavách z psychické krize na palubě. Navy minulý týden uspořádala napjaté setkání s příbuznými, kde velitelé slíbili udělat vše pro vystřídání lodi. Oficiální linie zároveň zní, že posádka má potřebnou péči, čistou vodu a „zdravé stravovací možnosti“.

Začátkem srpna AP potvrdila incident, při kterém námořník šel přes palubu. Byl rychle vytažen a převezen k další péči. Navy odmítla říct, zda šlo o pokus o sebevraždu, a současně tvrdí, že nepozoruje nárůst sebevražedných myšlenek na lodi. Čísla ale nezveřejnila.

K psychickému tlaku se přidaly logistické potíže. Navy prostřednictvím AP přiznala, že bojové akce narušily tradiční zásobovací uzly na Blízkém východě. Výsledkem byla tvrdá prioritizace: nejdřív jídlo, pak hygienické potřeby, pak teprve pošta. Pro námořníky, kteří měsíce neviděli rodinu, znamenala ztráta zásilek další ránu. Nejde o kolaps zásobování pro bojové úkoly, ale o opotřebení všeho, co drží lidi pohromadě.

Proč válka nebere konce

Lincoln vstoupil do oblasti odpovědnosti 5. flotily 26. ledna 2026. Válka s Íránem podle AP běží od 28. února. V červnu došlo k dočasnému uvolnění, ale 14. července CENTCOM oznámil obnovení námořní blokády íránských přístavů. Konflikt přešel do fáze prodloužené námořní a letecké kampaně bez jasného konce.

Lincolnova úderná skupina není izolovaná loď, která někde čeká. Tvoří ji:

• letadlová loď CVN-72 s leteckým křídlem CVW-9 (přes 60 letounů a vrtulníků),
• štáby CSG-3 a DESRON-21,
• torpédoborce USS Frank E. Petersen Jr., USS Spruance a USS Michael Murphy.

Celý svaz provádí letové operace a údery na podporu operace Epic Fury. Ještě 26. března CENTCOM potvrdil, že Lincoln pokračuje v úderných misích. Loď není v regionu proto, že ji někdo zapomněl, je tam proto, že ji nikdo nemá čím nahradit.

Úřadující ministr námořnictva Hung Cao napsal, že se Lincoln „brzy vrátí domů“. USS George Washington míří do regionu jako náhrada. Konkrétní datum ale nepadlo. A právě absence termínu je nejčitelnější signál toho, že operační požadavek v oblasti zůstává otevřený.

Systémový problém, ne jednorázová anomálie

Lincoln není ojedinělý případ, ale nejviditelnější příznak přetížení americké flotily. Ford se vrátil po 326 dnech. Lincoln překročil 260. Kvůli střídání lodí zůstal západní Pacifik dočasně bez jediné americké letadlové lodi, v době, kdy Čína zvyšuje tlak v Jihočínském moři.

AP cituje analytiky, kteří varují před „údržbovým dluhem“: čím déle loď operuje bez návratu do loděnice, tím větší technický dluh se hromadí. A čím déle posádka slouží bez odpočinku, tím víc klesá schopnost pracovat na špičkové úrovni. Nejde o to, že by Lincoln přestal bojovat. Jde o to, že chybovost roste, reakční časy se prodlužují a rozhodování pod únavou má jinou kvalitu.

Pro Česko má tahle válka přímý dopad. Už 24. března 2026 byli kvůli zhoršené bezpečnostní situaci dočasně repatriováni čeští vojáci z Iráku, část práce pokračuje z Neapole. Zelenskyj v dubnu varoval, že dlouhá válka s Íránem může dále oslabit americkou podporu Ukrajině a dodávky systémů Patriot. Analýza CSIS z července potvrdila úbytek zásob Patriot a THAAD po bojích s Íránem. Pátá flotila přitom pokrývá průlivy Hormuz, Suez a Bab al-Mandab, tepny, kterými proudí evropská energie i obchod.

Kdy se Lincoln vrátí

Odpověď zní: nikdo neví. A právě ta nejistota je pro pět tisíc lidí na palubě možná těžší než samotné nasazení.

George Washington je na cestě. Hung Cao slíbil brzký návrat. Ale „brzy“ v kontextu námořní války s Íránem může znamenat týdny i měsíce. Lincoln zatím dál startuje letouny z palubové dráhy v Arabském moři, den za dnem, noc za nocí, už devátý měsíc v kuse.

Článek 250 dní na moři: Posádka USS Abraham Lincoln mele z posledního, válka proti Íránu nebere konce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři velitelé na jedné palubě

Letadlová loď USS Abraham Lincoln není jen loď, je jádrem celé úderné skupiny Carrier Strike Group 3. Na její palubě operují tři klíčové postavy. Velitel lodi, v americkém námořnictvu hodnost Captain s platovou třídou O-6, řídí samotné plavidlo a jeho posádku čítající přes pět tisíc lidí. Vedle něj působí velitel palubního leteckého křídla CVW-9, takzvaný CAG (Carrier Air Wing Commander), rovněž v třídě O-6. A nad oběma stojí velitel celé bojové skupiny CSG-3, kontradmirál v třídě O-7.

Právě tady vzniká terminologický zmatek, který stojí za vysvětlení. Anglické slovo „commander“ v názvu funkce velitele bojové skupiny nemá nic společného s hodností Commander, což je v americkém námořnictvu pouze O-5, tedy ekvivalent podplukovníka. Velitel CSG-3 je admirál. Dne 11. 4. 2025 převzal velení skupiny nový kontradmirál, jak potvrdila oficiální zpráva U.S. Navy.

Kolik stojí admirál a kolik kapitán

Veřejné tabulky DFAS pro rok 2026 ukazují základní měsíční plat bez příplatků:

Jenže základní plat je jen začátek. Každý důstojník pobírá příspěvek na stravu (BAS) ve výši 328 USD měsíčně a příspěvek na bydlení (BAH), který se liší podle lokality a rodinného stavu. Abraham Lincoln má domovský přístav v San Diegu, jednom z nejdražších měst USA. Tamní BAH pro O-6 s vyživovanými osobami činí 5 541 USD měsíčně, pro O-7 pak 5 586 USD. Obě složky, BAS i BAH, nepodléhají federální dani z příjmu, takže jejich reálná hodnota je vyšší, než napovídá holé číslo.

Když se vše sečte, roční balík seniorního O-6 s rodinou v San Diegu vychází na přibližně 227 800 USD, tedy zhruba 5,4 milionu korun. Kontradmirál ve stejné lokalitě se dostává na asi 272 800 USD, tedy kolem 6,5 milionu korun. Rozdíl? Bezmála 45 000 USD ročně, přes milion korun, a to jen z veřejně dostupných tabulek, bez případných dalších bonusů za bojové nasazení.

Proč může „kapitán letky“ překonat velitele lodi

Označení „kapitán letky“ je zjednodušení. Ve skutečnosti jde o velitele celého palubního leteckého křídla, které u Abraham Lincoln nese označení CVW-9. Podle oficiálního popisu toto křídlo plní roli velitele úderných operací a integruje stíhací, prostředky elektronického boje, včasného varování, tankování i záchranné kapacity. CAG nevelí jedné letce, velí celé „letecké armádě“ nesené lodí.

Pokud jsou velitel lodi i CAG oba v třídě O-6, jejich základní plat je na papíře stejný. Rozdíl pak dělají dvě věci: seniorita a letecké příplatky. Veřejné sazby DFAS pro takzvané milestone billets v námořním letectvu uvádějí až 1 000 USD měsíčně. Běžná letecká pobídka pro důstojníky s více než čtrnácti lety letové služby dosahuje 840 USD měsíčně. CAG, který typicky prošel stovkami hodin v kokpitu palubních stíhaček, má na tyto příplatky nárok prakticky automaticky. Velitel lodi, pokud sám není aktivní letec, je nemá.

Přidejme k tomu senioritu. Rozdíl mezi O-6 s osmnácti a O-6 s dvaceti odslouženými lety činí 636 USD měsíčně, tedy přes 7 600 USD ročně. Pokud má CAG navíc o stupeň vyšší letecký příplatek, celkový náskok může dosáhnout zhruba 9 500 USD ročně, asi 225 000 Kč. Není to automatika daná názvem funkce, ale ve většině reálných scénářů CAG velitele lodi skutečně překonává.

Válečné příplatky a skryté složky

Při bojovém nasazení vstupují do hry další položky. V rámci operace Epic Fury, která pokrývá oblast Perského zálivu, Arabského moře a Ománského zálivu, mají důstojníci nárok na příplatek za bezprostřední nebezpečí (IDP) ve výši 225 USD měsíčně a na daňové zvýhodnění v bojové zóně. Pokud je loď mimo domovský přístav déle než třicet dní a důstojník je odloučen od rodiny, přibývá ještě příspěvek za odloučení 300 USD měsíčně.

Tyto částky vypadají vedle šesticiferného ročního platu skromně. Jejich skutečná síla ale spočívá v daňovém režimu: v bojové zóně je od federální daně osvobozen i základní plat až do výše stanoveného stropu. Pro seniorního důstojníka to může znamenat úsporu v řádu desítek tisíc korun měsíčně.

Jak si stojí Češi a civilní piloti

Pro srovnání: český plukovník pobírá od ledna 2026 služební tarif 102 000 Kč měsíčně, brigádní generál 112 290 Kč. Americký O-6 má jen v základním platu třikrát tolik a nad to ještě nezdaněné příspěvky, které v českém systému nemají přímou obdobu.

A civilní letectví? Hodinová sazba kapitána na dálkových linkách u velkých amerických dopravců dosahuje v roce 2026 téměř 484 USD. Na horním konci kariéry se roční příjem špičkového civilního pilota může vyšplhat přes 13 milionů korun, tedy výrazně nad vojenský strop. Námořnictvo proto drží zkušené piloty spíš kombinací prestiže, velitelské kariéry, důchodového zabezpečení a stabilních benefitů než snahou přeplatit trh.

Na palubě Abraham Lincoln tak platí paradox, který je vlastně logický: ten, kdo nese odpovědnost za loď, nemusí být ten, kdo si odnese nejvyšší výplatu. Rozhoduje platová třída, počet odsloužených let a to, zda důstojník stále létá, nebo už jen velí těm, kteří létají za něj.

Článek Kolik berou důstojníci na amerických letadlových lodích: Velitel není ten nejlépe placený, překonává ho i kapitán letky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně CAMP požaduje

Veřejně dostupná výzva DIU definuje prostředek, který musí zvládnout transitní přeplavbu přes 1 850 km (1 000 námořních mil). To není dostřel zbraně na cíl. Je to vzdálenost, kterou má dron urazit pod hladinou, skrytě a bez lidské posádky, než se vůbec dostane do operačního prostoru. Tam teprve začíná jeho práce.

Požadavky jdou dál:

• Provozní hloubka přes 200 metrů
• Modulární nákladový prostor pro užitečné zatížení o průměru až 533 mm (21 palců) a délce až 6,4 m (21 stop)
• Schopnost operovat v prostředí bez GPS signálu
• Minimalizace času stráveného na hladině
• Integrace s vládním řídicím systémem Common Control System
• Radiofrekvenční komunikace přes rozhraní vzduch–voda

Rozměr 533 mm není náhodný. Přesně odpovídá průměru amerického těžkého torpéda Mk 48 ADCAP, které je dlouhé 5,8 metru, váží přes 1 660 kilogramů a nese zhruba 295 kilogramů trhaviny PBXN-105. Veřejně ale nikdo nepotvrdil, že právě Mk 48 bude CAMP nést. Přesnější je mluvit o torpédovém standardu, tedy nákladovém prostoru, do kterého se vejde torpédo, mina, senzorový balík nebo jiný typ bojového prostředku.

Proč ne GPS a jak se dron orientuje

Pod hladinou oceánu satelitní signál nepronikne. A i kdyby dron vynořil anténu, v bojových podmínkách může být GPS rušen nebo podvržen. Proto CAMP od začátku počítá s provozem v prostředí bez dostupného GPS.

Referenční platforma Kongsberg HUGIN Endurance používá inerciální navigační systém Sunstone INS s takzvanou mikronavigační korekcí, tedy kombinací gyroskopu, akcelerometru a korekčních algoritmů. Boeing u své konkurenční platformy Orca zase uvádí Kalmanův filtr napojený na inerciální jednotku, dopplerovské měření rychlosti vůči mořskému dnu a hloubkové senzory. Výsledek je stejný: dron ví, kde je, aniž by se musel ptát satelitu.

HUGIN Endurance přitom veřejně uvádí misi až 15 dní, dosah 2 200 kilometrů a hloubkový rating 6 000 metrů. To překračuje minimální požadavky CAMP. Otázkou zůstává, zda v této podobě dokáže nést i těžký 533mm bojový náklad, a právě proto se teď dělají návrhové studie.

Poučení z Orcy: proč Pentagon soutěží jinak

Program CAMP nevznikl ve vzduchoprázdnu. Americké námořnictvo má za sebou bolestivou zkušenost s Boeingem Orca, prvním extra-velkým bezposádkovým podmořským prostředkem, který měl být průlomový. Orca na papíře vypadá impozantně: dosah až 12 000 kilometrů, modulární nákladová sekce o délce 10,4 m (34 stop), nosnost až 8 tun suchého nákladu. Jenže podle zprávy amerického vládního kontrolního úřadu GAO z roku 2022 program nabral minimálně 64% navýšení nákladů a tříleté zpoždění.

Proto DIU u CAMP volí jinou cestu. Místo jednoho dodavatele soutěží více týmů současně. Místo vývoje od nuly požaduje komerčně dostupná nebo demonstračně ověřená řešení. Místo monolitického programu chce otevřená rozhraní a modulární architekturu. Nejde o nedůvěru v americký průmysl, jde o nedůvěru v jednu monolitickou sázku.

Co to znamená pro ruské loďstvo

Praktický scénář vypadá takto: CAMP se z hloubky skrytě přesune stovky až tisíce kilometrů do operačního prostoru poblíž nepřátelského loďstva. Tam může položit miny, dopravit torpédově velký náklad, rozmístit senzory pro sledování nebo připravit terén pro úder jiných platforem. Americká posádka ponorky přitom zůstane v bezpečí stovky kilometrů daleko.

Ruské námořnictvo dnes čelí situaci, kdy jeho hladinové lodě v Černém moři už prokázaly zranitelnost vůči ukrajinským námořním dronům, malým, levným a obtížně detekovatelným. CAMP představuje kvalitativně jiný stupeň téže logiky. Nejde o rychlý útočný člun na hladině, ale o pomalý, tichý a hluboký nosič těžkého nákladu, který může operovat i v Baltském moři nebo v Arktidě, tedy v oblastech, kde NATO posiluje východní křídlo od severního Norska po Černé moře a kde chrání kritickou podmořskou infrastrukturu.

Má Rusko nebo Čína něco srovnatelného? Americké ministerstvo obrany ve výroční zprávě za rok 2024 uvádí, že Peking v roce 2019 veřejně ukázal dálkový bezposádkový podmořský systém, ale bez otevřeně dostupných parametrů nosnosti a přesné role. U Ruska se v otevřených důvěryhodných zdrojích nepodařilo dohledat konvenční multifunkční systém se srovnatelnou kombinací doletu, modulární nosnosti a autonomie. To ovšem nemusí znamenat, že neexistuje, spíš to znamená, že o něm nevíme.

Kdy to bude realita

Operační služba CAMP je zatím za horizontem. Program je ve studijní fázi, předběžný návrh se čeká do konce léta 2026. Po zkušenosti s Orcou by bylo naivní čekat rychlý přechod od studie k nasazení. Realisticky dává smysl uvažovat spíše o konci této dekády, možná později.

Ale samotná existence programu už dnes mění kalkulaci. Každý admirál, který plánuje rozmístění hladinových lodí, musí počítat s tím, že někde v hloubce se může skrývat autonomní nosič, který nepotřebuje satelit, nevysílá signál a dokáže doručit půltunový náklad na místo, o kterém se jeho velitelství dozví až z exploze.

Článek Ruské lodě potopí nečekaně z hlubin na vzdálenost až 1 850 km. Amerika chce podmořský dron bez GPS s obří hlavicí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč „starý šílenec“ a proč megalomanie

Označení „starý šílenec“ je polemická nálepka, kterou kritici programu spojují s Donaldem Trumpem, mužem, jehož jméno má celá třída lodí nést. Nejde o neutrální popis, ale o reakci na styl, jakým je projekt prezentován: osobní branding prezidenta vtištěný do největšího amerického námořního programu za poslední dekády. Trump program prodává jako symbol americké námořní dominance v rámci iniciativy Golden Fleet.

A megalomanie? Ta má tvrdá čísla. Podle stavebního plánu námořnictva z května 2026 má jít o jaderně poháněnou bitevní loď (BBGN) o délce 256 až 268 metrů a výtlaku přes 35 000 tun. Pro srovnání: současné americké torpédoborce třídy Arleigh Burke mají výtlak kolem 9 700 tun a délku asi 155 metrů. Plánovaná bitevní loď je tedy třikrát a půl těžší. Podle dat, která přezkoumal server USNI News, má Defiant nést radar SPY-6, 128 vertikálních odpalovacích buněk Mk 41, dvanáct hypersonických střel Conventional Prompt Strike s dosahem přes 2 700 kilometrů, vysokovýkonné lasery, hangár pro konvertoplány V-22 Osprey a posádku 650 až 850 lidí. Rychlost má přesáhnout 30 uzlů, tedy asi 56 km/h.

Rozpočet, který se nedá ignorovat

Formulace „Amerika nemá peníze“ je publicistická zkratka, nikoli popis státního bankrotu. Opírá se ale o reálná čísla. Podle rozpočtového výhledu CBO z února 2026 dosáhne federální deficit v letošním fiskálním roce 1,9 bilionu dolarů. Celkové výdaje mají překročit 7,4 bilionu. Dluh držený veřejností se vyšplhal na 101 % HDP a do roku 2036 má narůst na 120 %. Úroky z dluhu přitom už dnes spolykají víc než celý rozpočet obrany.

Do tohoto prostředí vstupuje program, který má běžet až do roku 2056 a jehož první programové financování je naplánováno na fiskální rok 2028. Podle květnového plánu námořnictva mají být ve střednědobém rozpočtovém výhledu financovány tři lodě, další pak mají přibývat tempem jedné ob rok. Jinými slovy: USA si takový výdaj technicky dovolit mohou, ale jen za cenu bolestných kompromisů jinde.

Průmysl, který nestíhá

Nejtvrdší rána nepřichází od kritiků v médiích, ale z auditů Úřadu vládní odpovědnosti (GAO). V únoru 2025 GAO konstatovalo, že žádná ze sedmi amerických loděnic stavějících hlavní bojové lodě nebyla schopna plnit dodací cíle námořnictva. Za posledních padesát let odešlo z obranného trhu sedmnáct soukromých loděnic. Zbylé bojují s náborem kvalifikovaných svářečů, potrubářů a elektrikářů, s opotřebenou infrastrukturou a s nestabilním objemem zakázek, který GAO popisuje jako cyklus „rozmachu a krachu“.

V dubnu 2026 GAO svůj verdikt zopakoval: ani masivní investice problémy nevyřešily a loděnice stále zápasí hlavně s lidmi. Senátní rozpočtový výbor na to reagoval dopisem adresovaným přímo GAO, v němž požaduje tvrdý dohled nad programem Golden Fleet kvůli riziku plýtvání a nerealistických odhadů. Není to abstraktní obava; stačí připomenout torpédoborce třídy Zumwalt, kde se původně plánovaných 32 kusů smrsklo na tři a cena za kus vyletěla na více než 8 miliard dolarů.

Bitevní loď, nebo politický monument?

Námořnictvo argumentuje, že bitevní loď není návrat do minulosti, ale odpověď na budoucnost: masivní zásobník munice, energetická rezerva pro laserové a elektromagnetické zbraně, odolné velitelské centrum na moři. Jenže samo námořnictvo si protiřečí. Ještě v lednu 2026 pracoval materiál Kongresové výzkumné služby s konvenčním pohonem, květnový plán už mluví o jaderném. Námořnictvo tvrdí, že bitevní loď „není náhrada torpédoborce“, ale CBO ve svém dubnovém svědectví uvádí, že program má být pořizován místo dříve plánovaných 28 torpédoborců nové generace DDG(X). Základní parametry se tedy stále mění a logika programu zůstává rozostřená.

Kritici vidí v celém projektu spíš komplikace než přínosy. V době, kdy námořní strategie klade důraz na rozptýlení sil, autonomní systémy a levnější střelce, staví Amerika na obří, drahý a nápadný cíl. Pokud se program skutečně rozjede v roce 2028, první loď by mohla být spuštěna na vodu v polovině třicátých let a do služby vstoupit nejdříve ke konci dekády.

Pro Evropu a české bezpečnostní plánování má program nepřímý, ale důležitý dopad. Každý dolar nalitý do prestižního námořního projektu posiluje americký tlak na evropské spojence, aby nesli větší díl konvenční obrany sami. Golden Fleet není český příběh, ale účet za ni se může promítnout i do toho, kolik bude NATO očekávat od Prahy.

Článek Amerika nemá peníze, ale za megalomanské válečné lodě „starého šílence“ dá přes 6,5 bilionu korun se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela, která nepotřebuje GPS ani velitelství

AGM-158C LRASM, celým názvem Long Range Anti-Ship Missile, je zbraň navržená pro jeden konkrétní účel: zasáhnout velkou válečnou loď z odstupu stovek kilometrů v prostředí, kde protivník aktivně ruší komunikaci, GPS signál i radarové sítě. Podle oficiálního popisu NAVAIR střela dokáže pracovat s méně přesným počátečním navedením na cíl a v terminální fázi letu si cíl dohledá sama pomocí vlastních senzorů a algoritmů.

Právě v tom spočívá zásadní posun oproti starší americké protilodní střele AGM-84 Harpoon, která slouží od roku 1977. Harpoon je podzvuková střela s dosahem podle variant zhruba 90 až 240 km, naváděná aktivním radarem a bojovou hlavicí o hmotnosti 224 kg. Proti moderní protivzdušné obraně, jakou dnes disponuje čínské námořnictvo, už nestačí. LRASM představuje generační skok: delší dosah, nižší pozorovatelnost a schopnost operovat i tehdy, když nepřítel odřízne datové linky.

Zajímavý je i kontrast s ruskou a čínskou školou protilodních střel. Ruský P-800 Oniks podle databáze CSIS Missile Threat dosahuje rychlosti kolem Mach 2 až 2,2 (přibližně 2 450 až 2 700 km/h) a doletu přibližně 300 km. Sází na to, že cíl prostě nestihne zareagovat. Čínský YJ-12 sleduje podobnou filozofii nadzvukové rychlosti. Americká LRASM jde jinou cestou. Místo brutální rychlosti volí nenápadnost, autonomii a schopnost přežít v elektronicky rušeném prostředí. Dvě odlišné odpovědi na tutéž otázku: jak potopit nepřátelskou loď.

Dvě potopené lodě a třicet států kolem

Cvičení RIMPAC 2026 probíhalo od 24. června do 31. července v okolí Havajských ostrovů. Účastnilo se ho 30 států, přes 30 hladinových lodí, pět ponorek, více než 206 letadel a 30 tisíc vojáků. Mezi účastníky nechyběli evropští spojenci z NATO: Dánsko, Německo, Řecko, Itálie, Nizozemsko, Polsko, Španělsko a Spojené království.

Jádrem celého cvičení byl takzvaný SINKEX, tedy potápěcí cvičení s ostrými zbraněmi. 12. července šel ke dnu vyřazený raketový křižník USS Mobile Bay třídy Ticonderoga. O pět dní později ho následovala obojživelná útočná loď USS Peleliu třídy Tarawa, plavidlo o výtlaku přes 39 000 tun, tedy rozměrově srovnatelné s menší letadlovou lodí. Právě velikost Peleliu dává celému cvičení váhu. Amerika necvičila střelbu na malý člun. Cvičila potopení lodě, která svými rozměry odpovídá tomu, co Čína staví ve svých loděnicích.

Do potápěcího cvičení proti Peleliu startovaly Super Hornety z námořní letecké základny MCAS Kaneohe Bay. Pozoruhodný je detail, že se cvičení účastnila i testovací letka VX-9 „Vampires“ z China Lake, jednotka, jejímž úkolem je operační testování a vyhodnocování nových zbraní, senzorů a taktik elektronického boje v realistických podmínkách. Přítomnost VX-9 naznačuje, že nešlo jen o rutinní výcvik, ale o sběr dat pro další vývoj a zdokonalování celého řetězce od detekce cíle po jeho zásah.

Proč právě teď a proč právě Čína

Americký Pentagon ve své výroční zprávě o čínských vojenských schopnostech otevřeně píše, že Čínská lidová osvobozenecká armáda směřuje k tomu, aby nejpozději do roku 2027 získala schopnost rozhodujícího vítězství nad Tchaj-wanem. Zpráva popisuje varianty od námořní blokády přes obojživelnou invazi až po přímé údery na americké síly v Pacifiku. Rozpočtový dokument Pacific Deterrence Initiative pak výslovně označuje Čínu jako hlavní strategickou výzvu, podle které USA nastavují investice do odstrašení v Indo-Pacifiku.

V tomto kontextu přestává být RIMPAC pouhým mezinárodním cvičením dobré vůle. Když třicet států společně cvičí potápění velkých válečných lodí ostrými zbraněmi, je to současně odstrašující sdělení. Říká Pekingu: koalice umí koordinovat útok na vaše lodě a pravidelně si to ověřuje.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Podle nás je klíčové, že RIMPAC 2026 nebyl čistě americko-pacifickou záležitostí. Osm evropských členů NATO u Havaje cvičilo vedle australských, japonských a jihokorejských sil. Typ boje, který LRASM představuje (útok na vysoce chráněné hladinové cíle v elektronicky rušeném prostředí), je přenositelný i do Atlantiku, Středomoří nebo severní Evropy.

Pro Českou republiku má pacifický scénář překvapivě přímé důsledky. Pokud by se americká pozornost a kapacity přesunuly do Indo-Pacifiku, vzrostl by tlak na evropské členy NATO, aby nesli větší díl odstrašení na vlastním kontinentu. Současně by stoupla poptávka po munici, elektronice, opravách a subdodávkách obranného průmyslu, tedy přesně po tom, co český sektor nabízí.

17. července 2026 u Kauai nešla ke dnu jen stará americká loď. Ke dnu šla iluze, že velká námořní válka v Pacifiku je jen hollywoodský scénář. Washington na ni cvičí systematicky, koaličně a s ostrými zbraněmi.

Článek Super Hornet ukázal u Havaje střelu, která potopí čínskou loď na stovky kilometrů. Amerika cvičí na velkou válku v Pacifiku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč pilot přistává „na plyn“, ne na brzdy

Nejkritičtější okamžik carrier landingu není brzdění. Je to dosednutí. Pilot sjíždí po sestupové dráze k palubě s hákem vysunutým pod trupem a s motory nastavenými tak, aby mohl okamžitě odletět. Pokud hák nezachytí žádný ze čtyř ocelových drátů napnutých přes palubu, situace zvaná bolter, letoun musí mít dost energie na to, aby se znovu vznesl. Teprve když pilot ucítí prudké zpomalení a potvrdí zachycení, stáhne plyn.

Tohle je zásadní kontrast oproti jakémukoli pozemnímu přistání. Na dráze v Čáslavi nebo v Náměšti pilot po dosednutí brzdí. Na Lincolnu po dosednutí zrychluje a doufá, že ho zastaví drát.

107 metrů na zastavení 22 tun

USS Abraham Lincoln je jaderná letadlová loď třídy Nimitz. Její letová paluba měří přibližně 333 metrů (1 092 stop). Zní to hodně, jenže prostor pro zachycení letounu je zlomek této délky. Hydraulický systém Mk-7, který na lodích třídy Nimitz stále slouží, dokáže zastavit letoun o hmotnosti přibližně 22,7 tuny (50 000 liber) na vzdálenosti kratší než asi 107 metrů (350 stop). F-35C s plnou výzbrojí se do tohoto limitu vejde, ale s minimální rezervou.

Pod palubou se odehrává fyzika, kterou člověk na povrchu nevidí. Ocelový kabel o průměru přibližně 3,8 cm (1,5 palce) přenáší kinetickou energii přistávajícího letounu přes záchytné kabely do hydraulických motorů ukrytých v útrobách lodi. Háky se po každých 300 zachyceních posílají na generální opravu a testují se silou až přibližně 907 kN (200 000 liber). Správné nastavení hmotnostního parametru je přitom klíčové. Posádka Lincolnu to v oficiálních materiálech shrnula jedním slovem: chyba v nastavení znamená katastrofu.

A přesná veřejná statistika selhání? Neexistuje. Námořní letecký systémový příkaz NAVAIR v roce 2023 přiznal, že bezpečnostní data záchytných systémů jsou roztříštěná mezi hlášení o nebezpečí, údržbové záznamy a další zdroje. Víme ale, že sesterská loď USS Nimitz dosáhla v roce 2023 350 000. zachyceného přistání. Selhání jsou vzácná vzhledem k objemu provozu, ale dost závažná na to, aby kolem nich běžely průběžné bezpečnostní revize a technické úpravy.

Osmnáct sekund, které rozhodují

Zhruba 1,85 km (jednu námořní míli) před lodí pilot poprvé uvidí „meatball“, žlutou světelnou kouli optického naváděcího systému IFLOLS, která mu ukazuje, jestli je na správné sestupové dráze. Po stranách svítí zelené referenční lišty. Koule nad nimi znamená příliš vysokou polohu, koule pod nimi příliš nízkou. Rudá záře signalizuje okamžité přerušení přiblížení.

Na palubě stojí Landing Signal Officer, zkušený pilot, který sleduje přilétající stroj a vysílá rádiové korekce. Asi 18 sekund před dosednutím zazní „Roger, ball“, potvrzení, že LSO přebírá vizuální kontrolu. Od této chvíle je pilot na optice a hlase. Pokud LSO vyhodnotí přiblížení jako nebezpečné, nařídí wave-off. Pilot nemá právo odmítnout.

V noci zmizí horizont, moře i paluba. Pilot F-35C, který operoval na lodi třídy Nimitz, to v rozhovoru pro Naval Aviation News přirovnal k jízdě přibližně 290 km/h (180 mil v hodině) s bombou na zadním sedadle a noční verzi k téže situaci poslepu. Při nočních operacích kategorie Case 3 se letoun přibližuje čistě podle přístrojů a řízení z lodi; vizuální kontakt s palubou přichází až v posledních vteřinách, kdy pilot čte jen slabou záři naváděcího systému.

Rok dřiny, než smíte zkusit první trap

Carrier qualification není jednorázová zkouška odvahy. Je to konec dlouhého filtru. Landing Signal Officers uvádějí, že příprava studentů trvá zhruba rok, než dosáhnou úrovně, na které mohou carrier landing vůbec zkusit. Předtím absolvují povinné FCLP (Field Carrier Landing Practice), opakovaná simulovaná přistání na pozemní dráze s vyznačenou palubou. Tuto dovednost přitom musejí obnovovat piloti všech úrovní zkušeností, nejen nováčci.

Samotná kvalifikace počítá jen bezpečně ohodnocená přistání. Minimální prahy se liší podle výcvikové komunity:

• Základní CQ období: 4 denní a 1 noční bezpečné přistání
• Jiné komunity (např. USMC): 10 denních a 4 noční trapy plus touch-and-go

Kdo nezvládne bezpečné hodnocení, nekvalifikuje se. A kdo se kvalifikuje, musí to opakovat znovu a znovu.

Kolik lidí na světě tohle umí? Program F-35 evidoval k březnu 2026 přes 3 320 vycvičených pilotů všech variant, ale jen část z nich létá palubní verze B a C. Klasické přistání na drát systémem CATOBAR ovládá ještě užší komunita soustředěná v US Navy, americké námořní pěchotě a francouzském námořním letectvu, jehož letouny Rafale M historicky přistávaly i na amerických nosičích. Čeští piloti, kteří budou létat na objednaných F-35A, se s tímto světem nepotkají: jejich stroje jsou pozemní varianta bez háku a zesíleného podvozku.

Když selže všechno ostatní

Vrstvy ochrany na letadlové lodi jsou navrženy tak, aby selhání jedné neznamenalon konec. LSO může kdykoli nařídit přerušení přiblížení. Pilot drží výkon pro okamžitý odlet. Pokud letoun nemá funkční hák nebo podvozek, poslední nouzovou vrstvou je barricade, záchytná síť napnutá přes palubu, kterou Lincoln testuje v rámci certifikace letové paluby společně s nácviky havarijních a záchranných scénářů.

Přesná spolehlivost barricade není veřejně dokumentovaná. Ale její existence říká něco podstatného o filozofii palubního letectví: každý systém počítá s tím, že ten předchozí selže.

Na palubě Lincolnu v Arabském moři právě teď sedí piloti, kteří prošli roky filtrování, stovkami simulovaných přistání a přísným hodnocením, které nepočítá pokusy, ale jen bezpečné výsledky. Strach nepopírají, řídí ho. A pokaždé, když dosednou, drží plyn na maximum, dokud je drát nezastaví.

Článek Když se lano přetrhne, je to katastrofa. Přistávat na letadlové lodi USS Abraham Lincoln si troufnou jenom ti nejlepší piloti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

4. července 1991 vstoupila do služby USS Arleigh Burke, první loď nové třídy torpédoborců s kódovým označením DDG-51. Od té doby americké námořnictvo objednalo a zařadilo do flotily desítky dalších kusů, a dalších 25 má na kontraktu. Žádná jiná třída hladinových bojových lodí na světě se tomu nepřibližuje. Důvod není setrvačnost ani nedostatek nápadů. Je to promyšlená strategie: místo riskantního skoku na neověřený typ Amerika už tři dekády vkládá do osvědčeného trupu stále novější bojový mozek. Výsledkem je loď, která se jmenuje stejně jako v roce 1991, ale uvnitř je to úplně jiný stroj.

Dvě větve jedné modernizace

Kdo řekne „modernizovaný Burke“, musí upřesnit, o které větvi mluví. Existují totiž dvě, a obě běží současně.

První se týká starších lodí Flight I, II a IIA. Ty procházejí takzvaným mid-life upgradem: nový software Aegis Baseline 9 s protiraketovou nadstavbou BMD 5.0, výkonnější radarové zpracování přes Multi-Mission Signal Processor, kooperativní zapojení do sítě přes CEC, modernizovaná elektronická ochrana SEWIP a Nulka, podpora střel SM-3 pro protibalistickou obranu a řada strojních, elektrických a obytných úprav. Podle NAVSEA šlo o program, který měl z lodí s dvacetiletým provozem udělat platformy schopné sloužit dalších dvacet pět let. A povedlo se, životnost celé třídy byla rozšířena na 45 let.

Druhá větev je radikálnější. Nové lodě Flight III, jejichž první kus USS Jack H. Lucas vstoupil do služby v roce 2023, přinášejí generační skok. Srdcem je radar SPY-6 od Raytheonu, který americké námořnictvo označuje za nejvýkonnější radar kdy nasazený na hladinové lodi US Navy. K němu patří Aegis Baseline 10, vyšší elektrický výkon, lepší chlazení a posádka rozšířená na 359 lidí oproti 329 u předchozí varianty. Nejde o kosmetiku. Flight III je nové bojové jádro v témže rodokmenu.

Proč je to pro protivníka problém

Burke není duelant. Je to síťový uzel. Každá loď dokáže současně plnit protivzdušnou, protiponorkovou, protilodní i údernou roli, a u modernizovaných verzí navíc protiraketovou obranu. Aegis Baseline 9 poprvé sloučil protivzdušnou a protibalistickou obranu do jednoho integrovaného systému IAMD. To znamená, že torpédoborec hlídkující ve Středozemním moři dokáže ve stejnou chvíli sledovat balistickou hrozbu i nízko letící protilodní střelu.

Proti ruskému torpédoborci třídy Sovremennyj, postavenému primárně pro hladinový boj s osmi střelami SS-N-22 Sunburn a omezenější protivzdušnou obranou, má Burke výhodu v šířce rolí a hloubce síťové integrace. Proti čínskému Type 055 s jeho 112 univerzálními odpalovacími šachtami je Burke na papíře „lehčí“ v raketové mase. Jenže americká výhoda nestojí na jedné lodi. Stojí na tom, že těch lodí je nejméně 75 a každá z nich funguje jako oko a pěst celého svazu.

Pět Burkeů dnes operuje ze španělské Roty v rámci Task Force 65 a plní úkoly od protiraketové obrany po podporu operací NATO v Baltském i Černém moři. Pro Českou republiku jako člena NATO to má konkrétní význam: tyto lodě jsou součástí aliančního protiraketového štítu společně s pozemními stanicemi Aegis Ashore v polském Redzikowu a rumunském Deveselu.

Proč nic nového nedokázalo Burke nahradit

Není to tak, že by Amerika neměla nástupce na papíře. Program DDG(X) existuje a počítá s větší lodí, více prostoru pro zbraně, integrovaný pohonný systém, nižší radarový odraz, delší výdrž na stanovišti. Jenže podle zprávy Kongresové výzkumné služby z ledna 2026 nemá DDG(X) uzavřený finální design a první pořízení se čeká až v první polovině třicátých let. Pro fiskální rok 2026 na něj jde v přepočtu zhruba 3,3 miliardy korun na výzkum a vývoj. To je zlomek toho, co stojí sériová výroba Burkeů.

Poučení přišlo z programu Zumwalt. Třída DDG-1000 měla být revoluční náhradou: stealth trup, pokročilý pohon, nové dělo. Plán počítal s až 32 loděmi. Nakonec vznikly tři. Odhadované pořizovací náklady narostly zhruba o 120 miliard korun oproti původnímu rozpočtu. V roce 2008 námořnictvo vyhodnotilo, že pro otevřenooceánský protiponorkový boj, obranu proti protilodním střelám a protiraketovou obranu potřebuje něco levnějšího a ověřenějšího. Obnovilo výrobu Burkeů.

Výsledek není selhání amerického průmyslu. Je to pragmatický návrat k výrobně zvládnutému řešení, které drží dvě loděnice (Bath Iron Works v Maine a Ingalls v Mississippi) v nepřetržitém chodu.

Co Burke neumí a co přijde dál

Každá platforma má strop. Burke má menší růstovou rezervu v prostoru, hmotnosti, výkonu a chlazení než zamýšlený DDG(X). Nemá integrovaný pohonný systém jako Zumwalt. Není optimalizován na tak nízké signatury, jaké budou vyžadovat budoucí operační scénáře. Právě proto námořnictvo u DDG(X) explicitně požaduje víc ze všeho: víc místa pro zbraně, víc energie pro budoucí vysokopříkonové systémy, jako jsou lasery nebo mikrovlnné zbraně, a delší dobu na stanovišti bez doplňování.

Mezitím ale radar SPY-6 nezůstává jen výsadou nových Flight III. Raytheon uvádí, že rodina SPY-6 se integruje i jako zpětná montáž na starší Flight IIA. Celá třída se tak posouvá kupředu najednou: nové lodě jako kvalitativní skok, starší jako modernizovaný základ.

Pro nejstarší kusy Flight I, uvedené do služby na počátku devadesátých let, vychází při 45leté životnosti orientační horizont vyřazení kolem poloviny třicátých let. Přesně ve chvíli, kdy by měl být DDG(X) připraven převzít štafetu. Pokud se ovšem jeho vývoj nezpozdí, a u amerických námořních programů to není otázka jestli, ale o kolik.

Burke není stará loď, která přežívá. Je to průmyslově zvládnutý trup, do kterého Amerika třicet pět let po sobě vkládá to nejlepší, co má. A dokud DDG(X) neopustí rýsovací prkno a nevypluje v sérii, zůstane tím, čím je dnes: jedinou hladinovou páteří, na kterou se dá spolehnout.

Článek Páteř amerického námořnictva tvoří jediná třída, kterou Rusové potkat nechtějí. Slouží přes 30 let a nic ji neumí nahradit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Loď, která neměla být tam, kde byla

USS Liberty nebyla běžná válečná loď. Šlo o technický průzkumný koráb třídy AGTR, vybavený anténními poli a odposlechovou elektronikou, plnící zpravodajský úkol pro NSA a Sbor náčelníků štábů. Její mise spočívala v zachycování komunikací, egyptských i izraelských, v oblasti, kde se právě rozhodovalo o budoucnosti Blízkého východu. Dobová poznámka NSA to formuluje bez obalu: loď byla na místě, aby „špehovala pro USA“.

Klíčový detail, který celý příběh posouvá: krátce před útokem americké velení změnilo rozkaz a nařídilo Liberty držet se minimálně 185 km (100 námořních mil) od pobřeží. Zpráva ale loď nikdy nedorazila. Liberty tedy plula relativně blízko bojové zóny, aniž by její posádka věděla, že porušuje aktuální instrukce. Nebyla to svévole kapitána, byl to komunikační kolaps na americké straně.

Řetěz tří chyb, nebo záměr?

Izraelské vojenské šetření, jehož závěry americký obranný atašé v Tel Avivu přetlumočil do Washingtonu, postavilo vysvětlení na takzvaném „řetězci tří chyb“. Nejprve přišlo falešné hlášení, že pobřeží u El Aríše ostřeluje neznámá loď z moře. Poté operátoři chybně odhadli rychlost Liberty na 28 až 30 uzlů, což vylučovalo pomalý průzkumný koráb. A nakonec proběhla záměna s egyptskou zásobovací lodí El Quseir o výtlaku zhruba 2 600 tun.

Americká strana toto vysvětlení veřejně přijala. Neveřejně ho ale roztrhala na kusy.

Ministr zahraničí Dean Rusk odeslal izraelskému velvyslanci protestní nótu, v níž útok označil za „doslova nepochopitelný“. Americká vlajka i velké identifikační označení na trupu byly za denního světla dobře viditelné. Před samotným útokem nad lodí několikrát přelétla izraelská průzkumná letadla. Rusk požadoval disciplinární opatření i odškodnění.

Ještě tvrdší byl Clark Clifford, poradce prezidenta Johnsona. V memorandu pro Bílý dům z července 1967 napsal, že útok byl nevyprovokovaný, že šlo o hrubou nedbalost a že odpovědní izraelští vojáci mají být potrestáni. Záměnu Liberty za egyptskou El Quseir označil za „neuvěřitelnou“; obě lodě se lišily velikostí, siluetou i označením.

Co si myslel Johnson a co řekl nahlas

Prezident Lyndon Johnson si po útoku vyžádal zvláštní studii CIA. Ta vznikla už pět dní po incidentu a směřovala k závěru, že šlo o omyl kombinovaný s hrubou nedbalostí, nikoli o centrálně naplánovanou akci. Pevný důkaz záměru na nejvyšší izraelské úrovni se v otevřených amerických spisech dodnes nenachází.

To ale neznamená, že administrativa útok brala na lehkou váhu. Interní jazyk Ruska i Clifforda byl nesrovnatelně ostřejší než veřejná linka. Johnson navenek podržel verzi omylu, zatímco část jeho nejbližšího okolí používala slova jako „nevyprovokovaný útok“ a „hrubá nedbalost vyžadující potrestání“. Výsledek? Izrael zaplatil odškodné rodinám obětí v květnu 1968, raněným o jedenáct měsíců později a za materiální škodu na lodi až v prosinci 1980. Osobní trest nepřišel žádný.

V amerických zpravodajských kruzích přitom kolovala spekulace, že Izrael mohl chtít zabránit Liberty v zachycení komunikací o chystaném útoku na syrské Golanské výšiny, který přišel o den později. Podle oficiální historie NSA ale Liberty neměla specifický úkol zaměřený proti izraelským komunikacím. Spekulace zůstává spekulací, silnou, ale nedokázanou.

Kauza, která odmítá zemřít

Případ USS Liberty se po desetiletí pohyboval na okraji americké historické paměti. Mise byla utajená, dokumenty se odtajňovaly po dávkách a oficiální verze „omylu“ fungovala jako uzávěr. Přeživší námořníci a jejich rodiny opakovaně žádali Kongres o nezávislé vyšetření. Nikdy ho nedostali.

Ani dnes není kauza mrtvá. 8. června 2026, přesně 59 let po útoku, zazněl v americké Sněmovně reprezentantů projev připomínající výročí a volající po novém vyšetření. O tři týdny později, 30. června 2026, byla předložena rezoluce H.Res. 1406, která vyzývá k odtajnění všech zbývajících záznamů. Ke dni předložení šlo ale pouze o návrh postoupený výborům, nikoli o spuštěné závazné vyšetřování.

Stojí za zmínku, že tehdejší Československo se během šestidenní války zařadilo k ostrému odsouzení Izraele a 10. června 1967, dva dny po útoku na Liberty, s ním přerušilo diplomatické styky. Praha vnímala celý konflikt proarabskou optikou sovětského bloku.

Co případ říká o spojenectví

Útok na USS Liberty je nejkrvavějším izraelským útokem na americký cíl v historii vzájemných vztahů. A zároveň důkazem, že americko-izraelská aliance snese i extrémně těžký incident se smrtí desítek amerických vojáků, pokud se politicky zabalí do rámce chyby, omluvy a kompenzace. Limitem spojenectví nebyla samotná krvavá srážka, ale ochota Washingtonu převést ji z roviny trestu do roviny diplomatického zvládnutí.

Třicet čtyři jmen na pamětní desce, 171 zraněných životů a hromada odtajněných dokumentů, které říkají víc, než co kdy zaznělo veřejně. Po téměř šesti dekádách stále chybí jediná věc: aby se někdo zodpovídal.

Článek Izrael zaútočil na americkou loď, zabil 34 námořníků a tvrdil, že si jí nevšiml. Potrestán nikdy nikdo nebyl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na Maui sídlí firma, kterou většina námořního průmyslu ještě před rokem neznala. Voltage Vessels, vedená zakladatelem Samem Youngem, letos dodala k americkému obrannému hodnocení prototyp šestimetrového člunu RHIB, tuhého nafukovacího člunu, jaký používají speciální jednotky po celém světě. Trup nevznikl v klasické loděnici. Vyrobila ho velkoformátová 3D tiskárna nizozemské firmy CEAD z termoplastického kompozitu vyztuženého čedičovými vlákny. A právě v tom se skrývá víc, než napovídá slovo „čedič“.

Člun z kamene? Spíš z recyklovaného plastu a sopečných vláken

Představa trupu vytesaného z lávové horniny je lákavá, ale nepřesná. Eclipse X9, materiál, který Voltage Vessels vyvíjí jako svůj hlavní diferenciátor, je směs recyklovaného PETG a sekaných čedičových vláken, tenkých, neuvěřitelně pevných nitek vyrobených tavením sopečné horniny. Výsledek je polymer, ne kámen. Ale polymer s vlastnostmi, které běžné tiskové materiály nemají.

Na produktové stránce firma uvádí tahovou pevnost 108,2 MPa, ohybovou pevnost téměř 113 MPa a nasákavost pod 0,4 procenta. Po dvou letech testů v mořské vodě si materiál zachoval přes 90 procent mechanických vlastností. To jsou čísla, která dávají smysl pro loď, jež má sloužit v soli, vlnách a pod tlakem.

Jenže tady je potřeba oddělit dvě věci. Samotný prototyp předaný americké straně byl podle dostupných zdrojů vytištěn z materiálu HDPro, což je starší a slabší kompozit od CEAD. Eclipse X9 se vyhodnocuje paralelně jako další krok. Nejsilnější srovnávací čísla, která kolují médii, patří právě jemu.

Čtyřikrát pevnější? Záleží, s čím srovnáváte

Tvrzení o čtyřnásobné pevnosti zní jako marketingový sen, ale má reálný základ, jen s důležitou hvězdičkou. Podle analýzy serveru Defence Blog dosahuje Eclipse X9 v tahu kolmo na vrstvy tisku 36,5 MPa oproti 9,7 MPa u HDPro. To je poměr zhruba 3,8:1, tedy téměř čtyřnásobek. Ve směru tisku je to 108 versus 49 MPa, tedy přibližně dvojnásobek.

„Čtyřikrát pevnější než cokoliv jiného“ tedy sedí maximálně na jednu konkrétní osu a jednoho konkrétního konkurenta v portfoliu tiskových materiálů. Proti zavedeným lodním materiálům je obraz složitější:

• Marine-grade hliník 5083-H116 má mez pevnosti v tahu kolem 320 MPa a modul pružnosti 68 GPa.
• Sklolaminát s 30% skelným vláknem se pohybuje kolem 140 MPa v tahu.
• Eclipse X9 nabízí 108 MPa v tahu, ale s výrazně nižší nasákavostí a možností plné recyklace.

Eclipse X9 tedy jasně překonává ostatní tiskové polymery. Překonat certifikované hliníkové nebo laminátové konstrukce jako celek, to z veřejných dat zatím tvrdit nelze.

Padesát hodin místo měsíců: skutečná revoluce je ve výrobě

Materiál je zajímavý. Ale skutečný průlom leží jinde, ve způsobu, jakým trup vzniká. CEAD vyvinula systém Faber Navalis, velkoformátovou portálovou tiskárnu s peletovým extruderem dimenzovanou na trupy až do dvanácti metrů délky a čtyř metrů šířky. Tiskne celý trup v jednom kuse. Žádné formy, žádné segmenty, žádné lepení.

U šestimetrového trupu to znamená přibližně padesát hodin čistého tisku. CEAD uvádí zkrácení výrobního času o 60 až 80 procent oproti klasickým postupům. Nizozemský obranný zdroj popisuje ještě dramatičtější tempo u dvanáctimetrového prototypu pro královské nizozemské námořnictvo: od konceptu k tisku za dva týdny, samotný tisk osm dní nepřetržitého provozu.

Co to znamená v praxi? Loď přestává být výrobkem ze vzdálené loděnice. Mění se v digitální soubor, tiskárnu a paletu granulí. Voltage Vessels plánuje síť regionálních výrobních uzlů v Indo-Pacifiku, Havaj jako pilotní místo, další lokality zatím bez veřejně potvrzených kontraktů. Pokud je na místě stroj, energie a materiál, horizont se mění z týdnů transportu na dny výroby.

Evropa nečeká. Nizozemsko a Španělsko už tisknou

Americký obranný zájem je hlasitý, ale Evropa rozhodně nezaspala. CEAD, která za tiskovou technologií stojí, sídlí v Nizozemsku a má vlastní obranné reference. Dvanáctimetrový prototyp pro nizozemské námořnictvo je hotový. Během loňského cvičení NATO Bold Machina se velkoformátový tisk malých plavidel a bezosádkových prototypů testoval v reálných podmínkách.

Ve Španělsku už funguje první loděnice s produkčním nasazením; CEAD tam spolupracuje s firmou CULMAR na komerčních rybářských a pracovních lodích. To je důležitý signál: technologie nežije jen v laboratořích a na obranných veletrzích, ale vstupuje do civilního průmyslu.

Česko v tomto oboru nemá přímou námořní ambici, ale průmyslová kapacita aditivní výroby tu existuje, firmy jako 3Dees pracují s velkoformátovým průmyslovým tiskem. Relevantnější než tisk lodních trupů by pro českou obranu mohl být přenos know-how do nasaditelných výrobních jednotek, bezosádkových systémů nebo náhradních dílů v poli.

Proč Pentagon poslouchá

Ministerstvo obrany USA od roku 2021 systematicky tlačí integraci aditivní výroby do modernizace a bojové připravenosti. Oficiální strategie DoD pro aditivní výrobu mluví o digitálních výrobních postupech, rychlejší náhradě zastaralých dílů a zabezpečených sítích aditivní výroby. Čedičový kompozit do tohoto rámce zapadá ještě jedním bonusem: čedičové vlákno je elektricky nevodivé s nízkou dielektrickou permitivitou. Voltage Vessels mluví o „rádiové průhlednosti“ trupu, trup by teoreticky méně rušil antény, komunikaci a senzory na bezosádkových plavidlech. Veřejná radarová data ale zatím k dispozici nejsou.

Právě bezosádková a speciální malá plavidla jsou podle všeho první kategorií, kde se tištěné trupy mohou dostat do reálné služby. Certifikační rámec pro širší flotilové zavedení zatím chybí a sériové kontrakty nejsou veřejně známy. Ale tempo se zrychluje a s ním i logika, že loď budoucnosti nevzniká na helingu, ale v tiskové hlavě.

Šestimetrový trup na Havaji je zatím prototyp, ne sériový produkt. Ale poprvé v historii leží na stole americké armády plavidlo, které nevyžaduje formu, loděnici ani měsíce čekání, jen soubor, stroj a pytel granulí ze sopečného kamene.

Článek Revoluce, jakou svět nečekal: Amerika dostala člun z čediče, který stvořila 3D tiskárna. Je 4krát pevnější než cokoliv jiného se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně se obnovilo a co se přesunulo

Důležité je rozlišit, co to znamená v praxi. Nepřiplula celá flotila ponorek. V první fázi se do HMAS Stirling přesouvá velitelská, logistická a podpůrná struktura CSS-3, která má od roku 2027 obsloužit takzvanou Submarine Rotational Force – West (SRF-West). Podle Australian Submarine Agency má přes Stirling rotovat jedna britská a až čtyři americké jaderné útočné ponorky třídy Virginia. Souběžně s reaktivací eskadry americké námořnictvo zřídilo i Naval Support Activity Stirling, servisní základnu pro rotující personál a jejich rodiny.

Původní CSS-3 v Pearl Harboru fungovala jinak. Pod její velení spadaly konkrétní útočné ponorky, které po zrušení eskadry v roce 2012 přešly k jiným squadronům (SUBRON 1, SUBRON 7) a jedna zamířila na Guam. Nová CSS-3 je koncipována jako předsunuté velitelské jádro, které má koordinovat rotace, údržbu a výcvik. Nejde tedy o přejmenování staré jednotky, ale o reálné obnovení struktury s radikálně odlišným posláním.

Proč právě HMAS Stirling, a proč teď

Výběr základny nebyl náhodný. HMAS Stirling je už dnes domovem australských ponorkových sil a takzvané Fleet Base West. Leží na indickooceánské straně kontinentu, s přímým přístupem k obchodním trasám Indického oceánu a blízko perthského průmyslového zázemí s loděnicemi a specializovanými dodavateli. Australský parlamentní výbor v roce 2024 potvrdil, že právě Stirling je cílem prioritních investic pro SRF-West, od doků přes sklady po výcviková zařízení.

Načasování odpovídá harmonogramu AUKUS. Trilaterální bezpečnostní partnerství bylo oznámeno v září 2021, takzvaná „optimální cesta“ pro australské jaderné ponorky byla zveřejněna v březnu 2023 a rotace SRF-West mají začít příští rok. Reaktivace CSS-3 je tedy logistický předpoklad, nikoli symbolické gesto. Bez velitelské struktury na místě by nebylo komu koordinovat příjezdy, údržbu ani výcvik stovek australských techniků, kteří se na provoz jaderných ponorek teprve připravují. Podle australské vlády už více než dvě stě příslušníků Royal Australian Navy absolvuje výcvik a stáže a přes 220 průmyslových pracovníků se školí přímo v Pearl Harboru.

Vzkaz, který Peking čte po svém

Pentagon dlouhodobě označuje Čínu za hlavní strategickou výzvu. Velitel pacifických ponorkových sil při reaktivaci CSS-3 hovořil o posílení předsunuté přítomnosti, flexibilitě a schopnosti rychlé reakce v rámci regionálního odstrašení. Slovo „Čína“ v oficiálním prohlášení nezaznělo. Nemuselo.

Peking si vzkaz přečetl sám. Mluvčí čínského ministerstva zahraničí označil kroky AUKUS za blokovou konfrontaci, která zvyšuje riziko jaderné proliferace a roztáčí závody ve zbrojení. Čínská námořní síla PLAN je přitom podle americké Kongresové výzkumné služby (CRS) největším námořnictvem světa s více než 370 bojovými plavidly. Pro rok 2025 CRS odhaduje zhruba deset čínských jaderných útočných ponorek plus početnou flotilu dieselelektrických člunů.

Oproti tomu SRF-West se svými maximálně pěti rotujícími ponorkami vypadá skromně. Kvalitativní rozdíl je ale zásadní. Ponorky třídy Virginia patří k nejpokročilejším útočným SSN na světě, dosahují rychlosti přes 46 km/h (25 uzlů), nesou čtyři torpédomety ráže 533 mm a podle verze buď dvanáct vertikálních odpalovacích šachet, nebo dvojici takzvaných Virginia Payload Tubes schopných pojmout střely Tomahawk s dostřelem přes 1 600 kilometrů. Pro srovnání: čínské jaderné útočné ponorky třídy Šang (Type 093/093A) jsou podle západních odhadů hlučnější a disponují menší paletou zbraňových systémů, i když novější varianta 093B údajně představuje výrazný pokrok.

Co to znamená pro Austrálii, a pro Evropu

Austrálie se díky AUKUS chystá provozovat vlastní jaderné útočné ponorky. Původní plán z prosince 2023 počítal se třemi kusy třídy Virginia, dvěma již provozovanými a jednou novou z výrobní linky. V červnu 2026 Canberra potvrdila změnu: všechny tři budou „in-service“, tedy již sloužící čluny po hluboké údržbě. Australská vláda to vysvětluje nižšími náklady, jednodušším provozem a eliminací problémů s přechodem mezi více variantami. Konkrétní identitu ani stáří člunů zatím odmítá zveřejnit. První australské Virginie mají dorazit na počátku třicátých let, první ponorka nového typu SSN-AUKUS pak na počátku let čtyřicátých.

Pro Evropu a Česko je efekt nepřímý, ale nikoli zanedbatelný. Britsko-australské dokumenty z červnového summitu AUKMIN výslovně spojují bezpečnost Indo-Pacifiku s Euro-Atlantikem a Severním Atlantikem. Robustnější alianční podmořská kapacita v Indickém oceánu může zvýšit dohled nad klíčovými námořními trasami, na nichž závisí i evropský obchod. Zároveň platí, že americké závazky vůči NATO tím podle dostupných materiálů oslabeny nejsou; naopak trilaterální dokumenty mluví o posílení společné průmyslové a podmořské kapacity spojenců jako celku.

Stavba, která teprve začíná

Reaktivace CSS-3 je milník, ne finále. Skutečný test přijde od roku 2027, kdy mají první ponorky začít rotovat přes Stirling. Austrálie do té doby musí vyškolit stovky dalších techniků, potápěčů a údržbářů, dokončit infrastrukturu a prokázat, že dokáže obsluhovat jaderné čluny v takzvaném režimu „sovereign ready“. Cíl je plná samostatnost na počátku třicátých let.

Z HMAS Stirling se tak nestává jen další zahraniční základna amerického námořnictva. Vzniká tam trvalý alianční uzel pro podmořské operace na ose Indický oceán – západní Pacifik, s vlastní údržbou, výcvikem a logistikou. Pro Peking je to signál, že podmořská přítomnost západních spojenců v regionu nebude záviset na vzdáleném Pearl Harboru ani na občasných průjezdech. Bude trvalá, blízká a stále schopnější.

Článek Čína dostala jasný vzkaz: USA oživily ponorkovou eskadru zrušenou před 14 lety a přesunuly ji se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

11. června 2026 vydaly dvě relativně mladé americké firmy, Saronic Technologies a Castelion, společné prohlášení, které v obranném průmyslu zvedlo obočí. Jejich plán zní jednoduše: vzít 55metrové bezposádkové plavidlo Marauder, naložit do něj hypersonickou střelu Blackbeard a provést první námořní demonstraci odpalu. Termín: rok 2027. Žádná posádka na palubě, žádný torpédoborec za miliardy dolarů. Jen autonomní loď, raketa letící nejméně pětinásobkem rychlosti zvuku a operátor sledující vše přes prohlížeč na vzdáleném stanovišti. Skutečný přelom ale nespočívá v samotné střele. Spočívá v tom, odkud a za kolik ji půjde vypustit.

Marauder: plovoucí odpalovací rampa bez lidí

Saronic Marauder vstoupil do zkoušek na vodě 29. května 2026, necelý rok od zahájení stavby v louisianském Franklinu. Čísla jsou výmluvná: délka 55 metrů, nosnost až 150 metrických tun, dolet přes 10 000 kilometrů a rychlost přes 25 uzlů. Loď pojme čtyři 12metrové nebo osm 6metrových ISO kontejnerů, modulární architektura, která umožňuje jednou naložit zásobovací náklad, podruhé odpalovací konfiguraci.

Ještě před rokem přitom Marauder existoval jako menší 46metrový koncept se 40 tunami nosnosti. Rychlost iterace je sama o sobě signálem: program nečeká na desetiletý akviziční cyklus Pentagonu, ale škáluje v měsících.

Plavidlo se pohybuje buď plně autonomně, nebo pod vzdáleným lidským dohledem přes rozhraní Mission Control s průběžnou telemetrií. Saronic už má v portfoliu menší 7metrový Corsair, který loni sloužil jako telemetrický a komunikační uzel při testu Blackbeardu, a podle sekundárních zpráv se podílel i na záchraně posádky amerického vrtulníku u pobřeží Ománu v červnu 2026. Marauder je ale platforma o řád větší, stavěná přímo jako nosič těžkých zbraňových modulů.

Blackbeard: levná hypersonická střela pro tisícové série

Castelion popisuje Blackbeard jako dlouhodosahovou hypersonickou údernou zbraň navrženou pro sériovou výrobu. A právě v tom slově „sériová“ je klíč. Americké námořnictvo v únoru 2026 přidělilo firmě kontrakt za téměř 50 milionů dolarů na posun k rané operační schopnosti, v červnu pak objednalo 50 předsériových kusů. Rámcová dohoda s ministerstvem obrany počítá s minimálně 500 střelami ročně po dokončení testů, s možností rozšíření na tisíce dalších.

Co přesně Blackbeard dokáže, veřejně nevíme. Dolet, typ hlavice, hmotnost nálože ani přesnost nejsou zveřejněné. Obecná logika hypersonických zbraní je ale jasná: rychlost nad Mach 5, manévrování v atmosféře a letová dráha, kterou současné obranné systémy obtížně předvídají. Zpráva amerického kontrolního úřadu GAO z roku 2024 potvrzuje, že hypersonické střely jsou hůře zjistitelné a sledovatelné stávajícími kosmickými varovnými systémy. Pentagon proto buduje novou konstelaci 300 až 500 satelitů v nízké oběžné dráze, s plánovanými náklady téměř 900 miliard korun do roku 2029.

Tvrdit, že jedna taková střela „smaže vše na bojišti“, by bylo nadsázkou. Tvrdit, že desítky levných hypersonických raket odpálených z rozptýlených bezposádkových lodí zásadně komplikují obranu protivníka, je střízlivý odhad.

Kdo drží prst na spoušti

Fráze „žádné svědomí“ provokuje, ale americký právní rámec říká něco jiného. Směrnice Pentagonu DoD 3000.09 z roku 2023 výslovně vyžaduje „odpovídající úroveň lidského úsudku nad použitím síly“ u autonomních i poloautonomních zbraňových systémů. Každý takový systém musí projít právním přezkumem před vývojem i před zavedením. Marauder je dnes veřejně popsán jako autonomní nosič pod vzdáleným dohledem, ne jako stroj, který by sám vybíral cíle ke zničení.

NATO drží stejnou linii: šest principů odpovědného vývoje autonomie, vazba na mezinárodní humanitární právo, lidská odpovědnost v řetězci velení. Česká pozice, formulovaná v pracovním papíru pro skupinu vládních expertů při Úmluvě o konvenčních zbraních v září 2025, je explicitní: rozhodování o použití zbraní musí zůstat lidskou odpovědností, zbraně neschopné souladu s humanitárním právem nesmí být vyvíjeny ani nasazeny. Vedle Česka tuto pozici sdílejí Německo, Polsko, Dánsko, Švédsko, Británie a další spojenci.

Riziko ale existuje jinde. Směrnice počítá s kybernetickou odolností a ochranou proti neoprávněnému zásahu, Saronic mluví o „odolné vícekanálové komunikaci“. Konkrétní bezpečnostní audity Marauderu ale veřejně k dispozici nejsou. Loď bez posádky, která nese hypersonickou střelu, je lákavý cíl, ne nutně pro potopení, ale pro převzetí kontroly.

Co to mění na mapě

Rusko už provozuje lodní a ponorkové hypersonické střely Cirkon, Čína má operační DF-17 s kluzákem. Americká novinka proto není „první hypersonická raketa na moři“. Je to první pokus o systematické spojení levné hypersonické munice s levným bezposádkovým nosičem, a právě v tom je posun.

Tradiční model vypadá takto: drahý torpédoborec za miliardy dolarů, omezený počet odpalovacích šachet, posádka stovek lidí. Nový model: flotila Marauderů s modulárními kontejnery, každý schopný nést hypersonické střely, rozptýlená po tisících čtverečních kilometrů oceánu. Protivník místo jednoho velkého cíle čelí desítkám malých, obtížně lokalizovatelných platforem.

Saronic plánuje rozšířenou loděnici s kapacitou až 20 Marauderů ročně od začátku roku 2027. Castelion staví výrobní linku na stovky střel. Pokud demonstrace v roce 2027 dopadne dobře a obě výrobní kapacity naběhnou, nejde už o laboratorní kuriozitu. Jde o zárodek škálovatelného úderného ekosystému, který mění geometrii námořního boje: více směrů odpalu, méně předvídatelnosti, nižší cena za jeden výstřel.

Evropa není mimo hru

Bylo by pohodlné vidět v tom čistě pacifický příběh. Jenže americká satelitní vrstva pro sledování hypersonických hrozeb vzniká i jako reakce na ruské schopnosti, a ty míří na Evropu. NATO bere autonomní systémy jako součást alianční technologické odolnosti. Pro evropské armády to znamená konkrétní tlak: na modernizaci protivzdušné a protiraketové obrany, na datové sítě schopné zpracovat varování v řádu sekund, na právní rámec použití.

Veřejně není oznámeno žádné evropské rozmístění Marauderu. Ale princip distribuovaného hypersonického odpalu z levných platforem není americké specifikum, je to koncept, který si může osvojit kdokoli s dostatečnou průmyslovou základnou.

Rok 2027 nemusí přinést revoluci. Může ale přinést důkaz, že revoluce je technicky proveditelná, a to bývá okamžik, po kterém se věci začnou zrychlovat.

Článek Žádný člověk na palubě, žádné svědomí: Americká loď bez posádky odpálí hypersonickou raketu a smaže vše na bojišti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je vlastně ten „jeden dokument“

Navy Planning Process amerického námořnictva končí sadou výstupů: OPORD jako hlavní rozkaz, k němu annexy a appendixy pokrývající vše od logistiky přes letecké operace po protivzdušnou obranu. Velitel a jeho štáb rozkaz připravují, odhadují situaci, formulují varianty a nakonec vydají dokument, který stanoví misi, priority, časování, úkoly, omezení a koordinační pravidla.

Klíčové je, že systém počítá se změnou. Situace v Arabském moři se může proměnit za hodiny, a právě proto existují FRAGORD a EXORD. Není třeba přepisovat celý rozkaz. Stačí vydat navazující dokument, který změní konkrétní parametr, přidá úkol nebo posune priority. Lincoln tak operuje na společné referenci, kterou lze průběžně přeladit, aniž se zhroutí koordinace tisíců lidí.

Jak se rozkaz rozpadá do pěti tisíc lidí

USS Abraham Lincoln (CVN 72) je loď třídy Nimitz. Podle údajů Naval Air Forces nese zhruba 2 800 členů lodní posádky, dalších přibližně 2 000 lidí patří k leteckému křídlu a kolem 200 tvoří štáb strike group. Dohromady asi pět tisíc lidí. Žádný rozkaz je neoslovuje jmenovitě. Místo toho funguje kaskáda:

• CSG-3 commander — velitel celé Carrier Strike Group 3, pod níž Lincoln operuje. Přijímá záměr od vyššího velení (numbered fleet / task force) a převádí ho do rozkazu pro svaz.
• CVW-9 (Carrier Air Wing 9) — letecké křídlo s devíti squadronami a více než 70 letadly. Funguje jako Strike Warfare Commander, tedy ten, kdo plánuje, řídí a koordinuje úderné letecké operace.
• DESRON 21 a eskorty — torpédoborce a křižníky kolem Lincolnu. USS Frank E. Petersen Jr. (DDG 121) plní roli integrovaného velitele protivzdušné a protiraketové obrany.
• Information Warfare Coordination Center — další vrstva řízení přímo na palubě Lincolnu, zavedená už při předchozím nasazení CSG-3, která slučuje informační schopnosti napříč svazem.
• Loď samotná — pod velením kapitána Daniela J. Keelera, s výkonným důstojníkem Kerrym P. Hicksem. Lodní posádka se řídí vlastními watchbilly a bojovými stanovišti.

Každá vrstva přebírá svou část rozkazu a převádí ji do konkrétních úkolů pro své lidi. Pilot víceúčelového bojového letounu F/A-18 z VFA-14 nemusí číst celý OPORD. Dostane svou misi, svůj čas, svůj cíl, ale všechno to vychází z jednoho stromu.

Kdy bude Lincoln bojovat

Konkrétní bojové spouštěče a pravidla nasazení (Rules of Engagement) jsou jedny z nejpřísněji chráněných informací amerického námořnictva. Co ale veřejné zdroje popisují, je mechanismus přechodu do bojové pohotovosti.

Americké válečné lodě operují ve čtyřech stupních připravenosti, od Condition IV (běžný provoz, část posádky odpočívá) po Condition I, tedy General Quarters. Při GQ je každý člen posádky na svém bojovém stanovišti, loď je připravena bojovat naplno. Přechod mezi stupni nařizuje velitel lodi na základě taktické situace a rozkazového rámce od vyššího velení.

V praxi to vypadá tak, že OPORD definuje misi a podmínky, za kterých se pohotovost zvyšuje. Velitel CSG pak může přes FRAGORD zpřesnit, co přesně má Lincoln dělat, když se situace vyhrotí. A Lincoln v první polovině roku 2026 rozhodně neoperoval v klidných vodách. Oficiální zdroje CENTCOM potvrzují, že loď byla v únoru v Arabském moři pod U.S. 5th Fleet a ještě v březnu pokračovala v úderných misích v rámci operace Epic Fury.

Proč to není jen byrokracie

Snadné je vidět v tom papírování. Rozkazy, přílohy, změnové dokumenty, zní to jako úřad, ne jako válečná loď. Jenže právě v tom spočívá skutečná síla americké carrier strike group. Nejde o improvizaci. Jde o to, že pět tisíc lidí, přes sedmdesát letadel, několik válečných lodí a desítky specializovaných velitelských rolí operují na jednom společném rytmu.

Ten rytmus je vidět v praxi: letecké křídlo provádí denní i noční cyklické operace, starty, přistání, přesun munice, integrované úderné akce. Torpédoborce drží protivzdušný deštník. Informační centrum na palubě slučuje data z celého svazu. A všechno to drží pohromadě rozkazový rámec, který se dá změnit během hodin, ne dnů.

Srovnání s jinými americkými strike groups, ať už Ford CSG nebo CSG-5 v západním Pacifiku, ukazuje, že nejde o lincolnovské specifikum. Model warfare commanders, integrovaných operací a kaskádového velení je standard U.S. Navy. Lincoln se od ostatních liší platformou a senzory, ne principem. Proti menším zahraničním námořnictvům je rozdíl hlavně v rozsahu: v hloubce štábní struktury, velikosti leteckého křídla a počtu specializovaných velitelů, kteří si mezi sebou dělí odpovědnost za jednotlivé bojové domény.

Co by se stalo, kdyby rozkaz selhal

Kompromitace nebo ztráta aktuálního operačního rozkazu by neznamenala okamžitý kolaps. Ale znamenala by citelné narušení synchronizace, dočasný výpadek společného obrazu, na kterém stojí koordinace letových cyklů, ochrany svazu i logistiky. Podle pravidel DoD pro ochranu informací zůstává klasifikovaný dokument chráněný, dokud ho neodtajní příslušná autorita, i kdyby unikl. Operačně by následovalo rychlé vydání náhradního rozkazu, změna citlivých parametrů a přijetí dočasně nižšího tempa.

Síla systému neleží v jednom listu papíru. Leží v tom, že celý svaz ví, kde hledat společnou referenci, a že tu referenci umí přepsat za pochodu, aniž se pět tisíc lidí ztratí.

Článek Jeden dokument řídí 65 letadel a 5 000 námořníků USS Abraham Lincoln a rozhoduje, kdy bude bojovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kotevní oko, které drží stíhačku na místě

Provozní manuál CVN Flight/Hangar Deck NATOPS rozlišuje dva základní typy: Five-Star Padeye a Four-Bar Padeye. Oba jsou zapuštěné do palubní oceli a slouží jako koncový bod pro řetězový tiedown, ocelový řetěz vedoucí z úchytu na podvozku letounu dolů do padeye v palubě. Tiedowny musí podle manuálu bránit pohybu letadla v jakémkoli směru a vzájemně si odporovat, tedy táhnout z protilehlých stran.

U stíhačky F/A-18 se počet povinných tiedownů stupňuje podle režimu zabezpečení:

• Initial — minimum 6 tiedownů
• Intermediate — minimum 9
• Permanent — minimum 12
• Heavy weather — 18 až 20

Jeden letoun tedy potřebuje až dvacet kotevních bodů v palubě. Vynásobte to desítkami strojů na flight decku a hustota padeyes přestane překvapovat.

Co se děje na palubě, když přijde bouře

Bouřkový režim na letadlové lodi není improvizace. NATOPS ho popisuje krok za krokem: maximum letounů se spustí do hangáru. Ty, které zůstanou nahoře, se parkují co nejdál od okraje paluby i od zádi, připoutají se maximálním počtem tiedownů, parkovací brzdy se zatáhnou, klíny pod koly se přivážou k podvozku, aby je vítr neodnesl, a příďový JBD (jet blast deflector) se zvedne nahoru. Každý řetěz končí v padeye.

Pokud v daném místě není k dispozici dostatek volných padeyes, manuál dovoluje zdvojit stávající tiedowny, za podmínky, že směrové rozložení zůstane zachované. Systém je od základu navržený jako redundantní. Žádný letoun nevisí na jednom řetězu.

Nenápadný nepřítel: FOD v každém oku

Padeyes mají i svou stinnou stránku. Zapuštěná oka v palubě fungují jako miniaturní pasti na nečistoty, šroubky, drátky, úlomky, kamínky. A právě tyto drobnosti jsou na letadlové lodi smrtelně nebezpečné. Navy označuje cizí předměty na palubě zkratkou FOD (Foreign Object Debris) a NATOPS je řadí mezi hlavní příčiny poškození nebo selhání leteckých motorů. Šroub nasátý do proudového motoru deformuje lopatky kompresoru, změní jejich aerodynamiku a motor často končí výměnou.

Proto se paluba čistí rituálně. V přístavu probíhá denní FOD walkdown, řada námořníků postupuje bok po boku přes celou šíři paluby a sbírá cokoliv, co tam nepatří. Po vyplutí se walkdown zdvojuje: dva průchody před prvním startem dne. Na USS George Washington Navy popsala rytmus dvou hangárových walkdownů denně, v sedm ráno a v sedm večer, plus další na flight decku podle potřeby. O celý systém se starají námořníci specializace ABH (Aviation Boatswain’s Mate – Handling), kteří mají v oficiálním profesním standardu přímo úkoly jako instalaci tiedownů, klínů, dohled nad FOD walkdowny i údržbu palubního povrchu.

Technologie, o které se nemluví

Když se píše o amerických letadlových lodích, dominují katapulty a záchytná lana. U nejnovější třídy Gerald R. Ford se veřejná komunikace soustředí na elektromagnetický katapult EMALS a pokročilý záchytný systém AAG. O palubních kotevních bodech se nemluví, a přece zůstávají i na nové třídě. Základní logika kotvení letounu k palubě se nezměnila, protože fyzika nezměnila pravidla: desítky tun kovu na mokré, nakloněné ploše uprostřed oceánu potřebují pevný bod.

Padeyes přitom nejsou americkým unikátem. NAVAIR při certifikaci přistávacího systému pro F-35B na italské letadlové lodi ITS Cavour výslovně zmiňuje, že se na její palubě v padeyes hromadila dešťová voda. Stejný princip, stejný problém, jiná vlajka.

USS Abraham Lincoln, pátá loď třídy Nimitz s domovským přístavem San Diego, slouží dodnes. Na podzim 2025 dokončila carrier qualifications a právě na její palubě se v červenci 2002 uskutečnil první operační nasazení stíhačky F/A-18E Super Hornet. Stovky startů a přistání, tisíce hodin parkování na rozbouřeném moři. A pokaždé mezi letounem a oceánem stál řetěz zakončený v nenápadném kovovém oku zapuštěném do paluby.

Článek „Pad Eyes“: tisíce děr na palubě letadlové lodi USS Abraham Lincoln nejsou opotřebení. Bez nich by stíhačky skončily v moři se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co vlastně znamená „může jen do dvou přístavů“

Virální tvrzení o dvou přístavech na celém světě zní dramaticky. Jenže žádný primární zdroj amerického námořnictva ho nepotvrzuje. Problém je v tom, že se běžně zaměňují tři zcela odlišné věci:

• Port visit — krátkodobá zastávka, při které loď přirazí k molu nebo zakotví na rejdě. Lincoln má oficiálně doložené port visity v Port Klangu, Yokosuce, Palmě de Mallorca, Pearl Harboru, Guamu i v bahrajnské Manamě.
• Přirazení k molu (pierside berth) — vyžaduje dostatečnou hloubku, délku mola, fendering a energetické přípojky. Zvládne to více přístavů, než by člověk čekal, ale ne každý.
• Homeporting — dlouhodobé domovské přiřazení, kde loď tráví měsíce, prochází údržbou, výměnou posádky a plným servisem jaderného pohonu. Tady je seznam skutečně krátký.

Právě homeporting je to, co se v zjednodušené verzi příběhu smíchalo s „kotvením“. Americké námořnictvo řeší kapacitu homeportů speciálními studiemi a miliardovými investicemi. Námořní základna NAS North Island v San Diegu je v oficiálních dokumentech Navy popsána jako homeport pro tři letadlové lodě současně. Jen tato jediná základna tedy vyvrací tezi o „dvou přístavech na světě“.

Přístavy se přizpůsobují lodi, ne naopak

Filozofie amerického námořnictva je jednoznačná: supercarrier se nenavrhuje tak, aby se vešel do existujících přístavů. Přístavy se upravují tak, aby pojaly supercarrier. V Naval Station Mayport na Floridě probíhaly rozsáhlé bagrovací práce a infrastrukturní úpravy právě proto, aby základna mohla přijmout jadernou letadlovou loď. V Bremertonu ve státě Washington Navy v září 2025 zadala projekt za 183 milionů dolarů na elektrické úpravy, které umožní současné stání lodí třídy Nimitz i novější třídy Gerald R. Ford.

Co přesně takový přístav potřebuje? Hloubku minimálně 12 až 13 metrů, molo schopné pojmout loď delší než tři fotbalová hřiště, masivní fenderingový systém, energetickou infrastrukturu pro napájení lodi na břehu, bezpečnostní perimetr a servisní zázemí pro jaderný pohon. Není divu, že takových míst není na světě mnoho. Ale „nemnoho“ neznamená „dvě“.

Jak přežít měsíce bez přístavu

Lincoln nepotřebuje přístav tak často, jak by se zdálo. Jaderný pohon jí dává prakticky neomezenou vzdálenost plavby — palivo pro reaktory vydrží desítky let. Zásoby, munici, jídlo a pitnou vodu doplňuje za plavby metodou zásobování za plavby: zásobovací loď se přiblíží na desítky metrů a materiál putuje po lanech (CONREP) nebo vrtulníky (VERTREP).

Pro přepravu lidí, pošty a prioritního nákladu z pevniny přímo na palubu slouží konvertoplány CMV-22B Osprey. Ty dokážou přistát na letové palubě uprostřed oceánu a doručit vše od náhradních dílů po čerstvou posádku. Lincoln tak může operovat týdny i měsíce bez jediného přirazení k molu, a přesně to dělá. Ještě v únoru 2026 prováděla letové operace v Arabském moři a v březnu 2026 pokračovala v úderných misích v rámci operace Epic Fury.

Obři se nezmenšují

Kdo by čekal, že příští generace amerických letadlových lodí bude kompaktnější, bude zklamán. Třída Gerald R. Ford, která třídu Nimitz postupně nahrazuje, má stejnou délku 332 metrů (1 092 stop) a výtlak přes 100 tisíc tun. V lednu 2025 Navy oznámila pojmenování dalších dvou budoucích lodí třídy Ford, CVN-82 a CVN-83. Trend je jasný: Amerika sází na velikost.

Pro srovnání: britská třída Queen Elizabeth měří 284 metrů a váží 65 tisíc tun. Čínská Fujian je podle analýzy CSIS přibližně 316 metrů dlouhá a 80 až 85 tisíc tun těžká. Ani jedna se americkému supercarrieru nevyrovná. A ani jedna nemá stejné infrastrukturní nároky.

Lincoln ve Středomoří, a proč na tom záleží

V dubnu 2019 Lincoln zakotvila v Palmě de Mallorca během nasazení, které ji provedlo přes 5., 6. i 7. flotilu, tedy od Perského zálivu přes Středomoří až po západní Pacifik. Je to relevantní detail: americký supercarrier operuje i ve vodách, které jsou od českých hranic vzdáleny kratší let než Praha–Londýn.

Skutečné omezení USS Abraham Lincoln není v tom, že by se vešla jen do dvou přístavů. Je v tom, že plnohodnotný domov, s doky, jeřáby, jadernými specialisty a bezpečnostním perimetrem, jí dokáže nabídnout jen hrstka míst na planetě. Všude jinde si poradí sama.

Článek Je obří, je silná, ale může jenom do dvou přístavů na světě. Americká „letadlovka“ USS Abraham Lincoln musí kotvit stovky metrů od pobřeží se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč „oslepit“ neznamená sestřelit stíhačku

Klíč k pochopení hrozby J-20 neleží v představě dogfightu nad Jihočínským mořem. Leží v tom, co letí za stíhačkami, a co je drží pohromadě.

Americká úderná skupina letadlové lodě stojí a padá s letounem E-2D Advanced Hawkeye. Námořnictvo ho oficiálně nazývá „oči flotily“: turbovrtulový stroj s mohutným radarovým diskem, který zajišťuje širokoplošné pokrytí, velení a řízení a prodlouženou vytrvalost díky vzdušnému tankování. Bez něj palubní letectvo ztrácí včasnou výstrahu, koordinaci a podstatnou část bojového přehledu. Úderná skupina se fakticky stává krátkozrakou.

J-20 je navržen právě pro tento typ úderu. Už v roce 2012 popisoval americký analytik Andrew Erickson z Naval War College čínský stealth letoun jako platformu určenou k útočnému potlačení vzdušných sil zaměřenému na letouny včasné výstrahy a tankery. Kombinace nízké radarové pozorovatelnosti a dlouhého doletu, přičemž veřejné odhady se pohybují od 1 200 do 2 700 km, dává J-20 šanci dostat se na vzdálenost odpalu dřív, než ho podpůrné letouny vůbec zachytí. Vytlačit nebo vyřadit E-2D z operačního prostoru znamená oslepit celou letku, aniž by padl jediný výstřel na stíhačku.

Číselná převaha, která dává smysl až v kontextu

Srovnání 250 operačních J-20 s americkou flotilou F-22 vypadá na první pohled jednoznačně. Americké vzdušné síly uvádějí celkový inventář 183 Raptorů; jiné oficiální texty připomínají strop 187 operačních kusů a 195 celkem včetně testovacích strojů. GAO navíc dlouhodobě upozorňuje, že míra bojové připravenosti taktického letectva nedosahuje stanovených cílů. Papírový počet a reálně nasaditelné stroje jsou dvě různé věci, a to na obou stranách.

Přesto je trend výmluvný. Pentagon odhaduje, že čínské továrny dokážou zařazovat zhruba 48 až 60 nových J-20 ročně. Americká výroba F-22 skončila v roce 2011, politicky ořezaná kombinací vysoké ceny za kus, postchladnoválečných priorit a ekonomické situace. USA vsadily na model malé elitní flotily Raptorů doplněné masovější produkcí F-35. Čína teď buduje J-20 v období, kdy přímo soupeří o regionální vzdušnou převahu v západním Pacifiku.

A pak je tu ruský Su-57. Část analytiků zpochybňuje, zda vůbec dosáhl plného standardu páté generace; CRS u něj zmiňuje vývojové problémy. Zatímco Su-57 bývá popisován jako platforma s důrazem na manévrovatelnost a vektorování tahu, J-20 je koncipován jako stealth interceptor zasazený do čínského síťového „systému systémů“. Početně i doktrinálně je v jiné lize.

Okno zranitelnosti: roky 2026 až začátek třicátých let

Americké námořnictvo dnes na palubách letadlových lodí provozuje F-35C Lightning II, stealth letoun páté generace se špičkovou avionikou a schopností fungovat jako síťový uzel celého leteckého křídla. To není zanedbatelná odpověď. Ale F-35C byl navržen jako univerzální úderný letoun, ne jako specializovaný protějšek dlouhodosahového interceptoru.

Skutečná generační odpověď se jmenuje F/A-XX, palubní víceúčelový letoun šesté generace, který námořnictvo teprve vyvíjí. Podle přehledu Congressional Research Service by mohl vstoupit do služby až ve třicátých letech, po boku bezpilotních collaborative combat aircraft. Konkrétní datum počáteční operační způsobilosti veřejně potvrzené není.

Mezi dneškem a nástupem F/A-XX leží okno, v němž Čína rychle navyšuje kapacity a americké námořnictvo se opírá o vylepšování stávající sestavy: E-2D s prodlouženou vytrvalostí, F-35C s postupně modernizovaným softwarem, stávající palubní letecké křídlo. Pentagon krátkodobě sází na zmírňování rizik, ne na skokovou náhradu.

Co to znamená pro NATO a Česko

Washingtonská deklarace NATO z července 2024 výslovně říká, že ambice a nátlakové politiky Číny zpochybňují zájmy, bezpečnost a hodnoty Aliance. Pro Českou republiku se to nepromítá do automatického nasazení do Pacifiku, ale do aliančního plánování, protivzdušné obrany, zpravodajského pokrytí, logistiky a obranného průmyslu. Velmocenská soutěž drží globální poptávku po moderních zbraňových systémech pod tlakem. CRS upozorňuje na zpoždění klíčové modernizace F-35 (TR-3/Block 4) a problémy v dodavatelském řetězci. Úzké místo je zatím spíš v softwaru a hardwarovém upgradu než v přímém přesměrování dodávek z Evropy do Pacifiku, ale tlak roste.

Největší hrozba J-20 nakonec není v samotném letounu. Je v tom, že nutí Američany bránit oči a nervy svého svazu, a že na tu obranu zatím nemají na palubách lodí nic, co by patřilo do příští generace.

Článek Americké námořnictvo nemá odpověď. Čína vlastní už 250 stealth letounů J-20, s nimiž dokáže oslepit celou letku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně se stane, když letadlová loď ztratí proud

Představa, že obří letadlová loď najednou zhasne a posádka tápavě sahá po vlajkách, je efektní, ale nepřesná. Výpadek hlavních turbogenerátorů neznamená okamžitou tmu. Nouzové dieselgenerátory automaticky přebírají napájení kritických systémů, navigace, řízení letu, základní komunikace. Teprve pokud selžou i ty, loď přechází do stavu, který námořnictvo interně označuje jako „cold and dark“: úplná ztráta elektrického napájení.

Naval Safety Command takové případy eviduje. Nejde o každodenní provoz, ale o reálně trénovanou havarijní situaci, na kterou má posádka nacvičené postupy. A právě v tomto okamžiku vstupuje do hry nejstarší patro záložní komunikace.

Interně to znamená beznapájecí telefony (tzv. sound-powered phones), zařízení, která převádějí energii lidského hlasu přímo na elektrický signál v měděném vedení, bez jakéhokoli externího napájení. Námořník na můstku mluví do sluchátka, námořník v podpalubí slyší. Žádná baterie, žádný zdroj, žádný software. Externě pak posádka přechází na optické prostředky: signální lampu blikající morseovkou a v některých situacích na semaforové vlajky.

Proč námořnictvo s bilionovým rozpočtem drží technologii z dob Midway

Odpověď není nostalgie. Je to fyzika a taktika.

Beznapájecí telefony fungují, dokud existuje měděný kabel a dva lidé na jeho koncích. Naval Safety Command je ve svých poučeních z incidentů výslovně hájí jako spolehlivé a dodává, že „právě proto je stále máme“. Na USS Ronald Reagan je v roce 2024 zdokumentovaný hlídkový námořník s beznapájecím telefonem na vulture’s row, vyhlídkové plošině vysoko nad letovou palubou. Na USS George Washington hlásili pozorovatelé navigační rizika při průjezdu Sundským průlivem přes totéž zařízení. Není to muzejní exponát. Je to denní provoz.

Signální lampa má zase jinou výhodu: nevysílá žádný rádiový signál. V době, kdy elektronický průzkum dokáže zachytit a lokalizovat i krátký rádiový impuls, je optická komunikace paradoxně bezpečnější než moderní šifrovaná rádiová síť. Naval Postgraduate School ve výzkumném projektu z roku 2018 přímo uvádí, že optické datové kanály snižují zranitelnost vůči zachycení rádiových přenosů. Office of Naval Research mluví o řešení pro scénáře s odepřenou komunikací, tedy situace, kdy je rádiové prostředí zaplněné rušením nebo kdy loď záměrně udržuje nízkou elektronickou stopu.

Royal Navy to potvrzuje z praxe: při tichém doplňování paliva na moři britské lodě komunikují výhradně lampou a vlajkami, bez jediného rádiového přenosu. Ticho v éteru je v boji výhoda, ne handicap.

Kdo to umí a jak se to učí

Na amerických válečných lodích mají vizuální komunikaci na starosti Quartermasters, specializovaný rating, jehož kariérní dokument pro fiskální rok 2026 výslovně zahrnuje odpovědnost za nástroje vizuální signalizace. Výcvik probíhá na SWESC Great Lakes, kde nová generace námořníků prochází školením včetně práce se signální lampou a Morseovou abecedou. Naval Education and Training Command provozuje minimálně od roku 2022 i mobilní aplikaci pro trénink morseovky blikající lampou, určenou přímo pro flotilové Quartermasters.

Beznapájecí telefonní systémy zase spadají pod Interior Communications Electricians, kteří je udržují a testují jako součást základní palubní infrastruktury. Obě odbornosti mají vlastní institucionální školní zázemí, nejde o dovednost předávanou ústně mezi veterány, ale o formálně certifikovanou způsobilost.

A nejde jen o americký zvyk. Při cvičení SWATT 2022 US Navy veřejně ukázala práci se semaforem. Kanadská fregata HMCS Calgary absolvovala cvičení světelné komunikace s indonéským námořnictvem. Britská carrier strike group v roce 2025 komunikovala lampou, semaforem, vlajkami i rádiem. Americký torpédoborec USS Forrest Sherman trénoval světelnou a vlajkovou signalizaci s námořníky z Dánska, Francie, Německa, Itálie, Nizozemska, Polska i Švédska. Je to standardní alianční interoperabilita NATO.

Stará optika, nový tablet

US Navy starou vrstvu nekonzervuje, modernizuje ji. Projekt Flashing Light to Text Converter, vyvíjený pod Office of Naval Research, zachovává osvědčenou optickou cestu přes signální lampu, ale přidává k ní kameru, tablet a software pro automatické kódování a dekódování morseovky. Operátor nemusí znát Morse nazpaměť; systém přijatý signál přeloží na text a odchozí zprávu sám přemění na sekvenci bliknutí.

Princip zůstává stejný jako v roce 1943. Rozhraní je z roku 2025. A právě v tom je logika celé architektury: nejde o to nahradit digitální sítě lampou, ale zajistit, aby pod všemi vrstvami moderní komunikace existovala jedna, kterou nelze vyřadit výpadkem proudu, kyberútokem ani elektromagnetickým rušením.

Zajímavé je, že podobnou cestu jdou i protivníci. Ruská Baltská flotila v roce 2020 cvičila noční světelnou signalizaci mezi loděmi. Čínské a vietnamské námořnictvo v roce 2024 předvedlo cvičení se signálními lampami při společném manévru. Veřejně dostupné zdroje jsou u obou zemí skoupější než americké výcvikové materiály, ale princip je totožný: nikdo na světě nenašel způsob, jak spolehlivě nahradit lampu a lidský hlas v okamžiku, kdy všechno ostatní selže.

Co letadlová loď dokáže, když jí zbyde jen lampa a hlas

Realisticky: hodně málo ve srovnání s plným bojovým režimem, ale pořád dost na to, aby přežila. Loď si udrží interní koordinaci, hlášení hlídek, základní navigaci a jednoduché externí zprávy na vizuální vzdálenost. Ztratí tempo, šířku pásma a schopnost řídit komplexní síťové operace. Letadlová loď odkázaná jen na optiku a beznapájecí telefony není plnohodnotná projekce síly, je to obří loď, která se snaží bezpečně dostat do stavu, kdy může obnovit vyšší vrstvy komunikace.

V říjnu 2020 íránská dhow v nouzi signalizovala americkému torpédoborci USS Winston S. Churchill právě blikající lampou. Posádka signál zachytila, identifikovala a vyslala pomoc. Žádná satelitní síť, žádný šifrovaný kanál. Jen světlo přes vlny.

Nejdražší válečná loď světa si drží nejlevnější komunikační vrstvu ne proto, že by neuměla nic lepšího, ale proto, že nic lepšího nefunguje, když nefunguje nic.

Článek Když vypadne proud, nastupuje na americké letadlové lodi primitivní komunikační technologie ze 40. let 20. století se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od demonstrátoru ke zbrani: co Ghost Bat už dokázal

Příběh MQ-28 se často zjednodušuje na „australský dron“. Jenže za tím štítkem je přes 150 letů, prokázaná operační životaschopnost a ostrý odpal řízené střely AIM-120, který australské ministerstvo obrany potvrdilo v prosinci 2025. Při té zkoušce Ghost Bat letěl jako „věrný spoluhráč“ vedle radaru E-7A Wedgetail a stíhačky F/A-18F Super Hornet, převzal roli v síťově řízeném boji a autonomně vypustil střelu na cíl. Člověk na palubě Wedgetailu určil misi a pravidla. Dron udělal zbytek.

Už v červnu 2025 jeden operátor z E-7A řídil dva fyzické Ghost Baty a třetí digitální stroj při misi proti vzdušnému cíli. V září téhož roku Boeing a australské letectvo oznámily, že demonstrace operační schopnosti skončila o čtyři měsíce dřív, než plán předpokládal. A pak přišel Point Mugu.

Proč zrovna Point Mugu, a co to znamená

Kalifornská základna není náhodná volba. Naval Air Warfare Center Weapons Division odtud spravuje přes 93 000 čtverečních kilometrů instrumentovaného námořního testovacího prostoru a je centrem elektronického boje amerického námořnictva. Prostředí ideální pro ověření autonomních operací, rychlého nasazení a udržitelného provozu ze spojenecké lokality.

Důležité je, co Point Mugu neznamená: nejde o oznámení trvalého amerického bojového rozmístění ani o potvrzený kontrakt U.S. Navy na nákup Ghost Batu. Americké námořnictvo kategorii CCA aktivně rozvíjí; v září 2025 zadalo konceptuální kontrakty pěti firmám včetně Boeingu, General Atomics, Andurilu a Northrop Grummanu, a v lednu 2026 už piloti F-35 trénovali taktiky s virtuálními námořními CCA v simulačním prostředí. Výběr konkrétního typu ale zatím nepadl. Boeing testem na Point Mugu ukazuje, že jeho stroj je nejdál: 150+ letů, živá střelba, mezinárodní operace. Konkurence teprve kreslí.

Stealth, modularita a čísla, která se počítají

Den po oznámení kalifornských letů, 1. června 2026, Boeing zveřejnil, že MQ-28 úspěšně prošel testy radarového průřezu. Konkrétní hodnoty nezveřejnil (srovnání s F-35 nebo F-22 tedy není možné), ale samotné potvrzení stealth charakteristiky posouvá stroj z kategorie „viditelný průzkumný dron“ do kategorie „obtížně zjistitelný násobič síly“.

Základní parametry platformy:

• Délka: 11,7 m
• Dolet: přes 3 700 km
• Rychlost: až Mach 0,9 (přibližně 1 100 km/h)
• Příď: modulární, vyměnitelná pro různé senzory a užitečné zatížení

Austrálie už objednala stroje ve verzi Block 2 s vylepšeným designem a schopnostmi. Chystaný Block 3 má přinést zásadní skok: interní zbraňové šachty, větší rozpětí křídel pro více paliva a delší dolet. Podle Glena Fergusona z Boeingu by měl být schopný nést interně například AIM-120 nebo pumy Small Diameter Bomb. Australská vláda míří na operační schopnost do roku 2028 a investovala do programu dalších 1,4 miliardy australských dolarů.

Německo, Japonsko a české F-35: alianční rozměr

Ghost Bat není jen australsko-americká záležitost. V březnu 2026 Boeing a Rheinmetall oznámily partnerství s cílem nabídnout MQ-28 Bundeswehru jako zralé řešení spolupracujícího bojového dronu do roku 2029. Rheinmetall má být systémovým integrátorem pro německé velení, zbraňové a logistické systémy. Současně Austrálie a Japonsko v květnu 2026 podepsaly prohlášení o hlubší obranné spolupráci zahrnující spoluvývoj, testování nových technologií a společnou výrobu obranných schopností.

Pro Česko přímý akviziční krok k MQ-28 neexistuje. Česká armáda ale má potvrzený nákup 24 stíhaček F-35A s dodávkami v letech 2029–2034 a staví na alianční interoperabilitě. Pokud Německo nebo další evropští spojenci spolupracující bojové drony skutečně zavedou, česká relevance poroste přes sdílené taktiky, data, protivzdušnou obranu a společný vzdušný obraz NATO kolem ekosystému F-35.

Co se mění v rovnici protivzdušné obrany

Skutečná změna rovnováhy neleží v jednom letu z Point Mugu. Leží v kombinaci: nízká zjistitelnost, částečná autonomie, modulární výzbroj a schopnost nasadit kolem jedné pilotované stíhačky několik levnějších bezpilotních spoluhráčů. Protivník, který dnes plánuje obranu proti svazu F-35, musí nově počítat s tím, že každý z těch strojů může mít vedle sebe dva, tři nebo více dronů, každý s vlastními senzory, rušičkami nebo střelami. Počet cílů k zaměření raketami země-vzduch najednou naroste, aniž by na druhé straně přibylo jediné pilotní sedadlo.

Americké ministerstvo obrany přitom trvá na tom, že autonomní systémy podléhají lidskému úsudku, právnímu přezkumu a pravidlům nasazení podle direktivy 3000.09. Mezinárodní výbor Červeného kříže naopak tlačí na nové závazné limity a upozorňuje na problém nepředvídatelnosti a ochrany civilistů. Drony jako Ghost Bat právo neruší, ale nutí ho dohánět technologii.

Éra, kdy se kolem stíhaček standardně objeví roj spolupracujících bezpilotních strojů, už není otázkou „jestli“. Je otázkou „jak rychle“. A Ghost Bat právě ukázal, že odpověď zní: rychleji, než většina plánovačů protivzdušné obrany čekala.

Článek Rovnováha vzdušných sil se mění, stealth dron MQ-28 Ghost Bat už operuje z americké základny a nahání strach se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sto dnů od náčrtu k bitvě

Za Monitorem stál švédsko-americký inženýr John Ericsson, muž s pověstí geniálního potížisty. K prezidentu Lincolnovi se dostal oklikou: podnikatel Cornelius S. Bushnell konzultoval Ericssonův náčrt s obchodníky Winslowem a Griswaldem, ti oslovili ministra zahraničí Sewarda a Seward otevřel dveře do Bílého domu. Lincoln byl zaujat. Ironclad Board, komise, která měla posoudit návrhy obrněných lodí, projekt přijala, ale jen jako experiment s tvrdou smluvní pojistkou: pokud loď selže, Ericsson zaplatí. Obavy se týkaly hlavně způsobilosti na moři. Komise měla pravdu, Monitor nebyl oceánská loď. Jenže Unie nepotřebovala oceánskou loď. Potřebovala rychlou odpověď na CSS Virginia.

Stavba trvala necelých sto dnů. Ericsson sám vybral jméno „Monitor“ jako varování, nejen pro Konfederaci, ale i pro britskou admiralitu.

Čtyři hodiny, které změnily pravidla

8. března 1862 vyplula Virginia do zátoky Hampton Roads a během jediného odpoledne potopila dvě dřevěné fregaty Unie. Třetí, USS Minnesota, uvízla na mělčině a čekala na ráno. Když se Virginia 9. března vrátila dokončit práci, stál jí v cestě Monitor.

Na papíře to vypadalo absurdně. Virginia měřila asi 84 m (275 stop), nesla deset děl v pevné kasematě se šikmými boky a na přídi měla beranidlo. Monitor měl jen dvě jedenáctipalcová Dahlgrenova děla, ale v otočné věži o průměru zhruba 6 m (20 stop), s palebným obloukem 360 stupňů. Nemusel natáčet celý trup, aby zamířil. A jeho nízký profil znamenal, že Virginia měla co trefit jen věž a úzký proužek paluby.

Čtyřhodinový souboj u Hampton Roads neskončil potopením ani jedné lodi. Ale strategicky zvítězil Monitor: Virginia se stáhla, Minnesota zůstala celá a blokáda Unie držela. Důležitější než výsledek bitvy byl ale signál, který z ní vyšel do světa.

Od pobřežní baterie k bitevní lodi

Reakce přišla překvapivě rychle. Už 4. října 1862, pouhých sedm měsíců po bitvě, nese datum britský plán pobřežní věžové lodi Prince Albert. Unie sama objednala desítky monitorů různých tříd pro říční a pobřežní operace.

Tady je ale potřeba rozlišit tři věci:

• Monitor jako konkrétní loď měl krátký život. V noci z 31. prosince 1862 ho u mysu Hatteras potopila bouře; vlny otevřely netěsnosti v nízkém trupu, voda zaplavila stroje a loď šla ke dnu. Přesně ta vlastnost, která z něj dělala těžký cíl, ho zabila na otevřeném moři.
• Monitor jako typ, nízká pobřežní věžová loď, sloužil ještě desítky let, ale nikdy se nestal páteří oceánského loďstva. K tomu se nehodil.
• Otočná těžká věž jako princip, to je ta linie, která přežila. Britská HMS Monarch se roku 1869 stala první skutečně oceánskou věžovou válečnou lodí. HMS Devastation z roku 1871 už vypadala jako zárodek moderní bitevní lodi: žádné plachty, pancéřový trup, věže s těžkými děly.

Pozdější bitevní lodě, od predreadnoughtů přes Dreadnought až po Jamato, spojily oceánský trup typu Virginia s věží a velkými děly typu Monitor. Jak to formuluje Britannica: bitevní loď je syntézou obou principů z Hampton Roads.

Kde končí 160 let

Bitevní lodě vládly námořní strategii zhruba do druhé světové války, kdy je z trůnu sesadily letadlové lodě. Po válce převzaly hlavní údernou roli ponorky a řízené střely. Samotný princip otočné věže ale v menším měřítku přežil, na křižnících, torpédoborcích i moderních fregatách. NOAA ještě v nedávných textech označuje věž Monitoru za prototyp pozdější námořní výzbroje.

Takže „160 let“ není přesný interval vlády jednoho typu lodi. Je to spíš měřítko toho, jak daleko dosáhla myšlenka, kterou Ericsson poprvé vyzkoušel v boji. Od dřevěných bočních fregat k otočným věžím; ten zlom proběhl za jediné březnové odpoledne roku 1862.

Kde to dnes vidět

Vrak Monitoru leží asi 30 km (16 mil) od mysu Hatteras v hloubce kolem 73 m (240 stop) a pro běžného návštěvníka není přístupný. Co přístupné je: USS Monitor Center v The Mariners‘ Museum v Newport News ve Virginii, kde probíhá konzervace originální věže, strojů i děl a kde je rozsáhlá expozice. Další zastávky najdete v Severní Karolíně, na Hatterasu, v Beaufortu a na Roanoke Island, kde stojí i model v měřítku 1:3.

Ericsson stavěl Monitor jako nouzové řešení na jedno odpoledne. To odpoledne stačilo, aby ukázal směr, kterým se námořní válečnictví vydalo na víc než století dopředu.

Článek „Sýrová krabička na voru“ změnila válčení na moři na dalších 160 let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od laboratorního prototypu k flotilové objednávce

Příběh Orcy nezačal na rýsovacím prkně Pentagonu, ale v Boeingu. Už v roce 2012 tam spustili vývoj experimentálního plavidla Echo Voyager, bezpilotní ponorky, která měla ověřit, jestli dieselelektrický hybrid dokáže autonomně operovat na volném moři bez mateřské lodě. Do prosince 2023, kdy námořnictvo převzalo první testovací exemplář Orcy označený XLE0, měl Echo Voyager za sebou přes 10 000 hodin na moři a stovky autonomně uplutých mil. Orca tedy není čerstvý laboratorní experiment, je to evoluce ověřeného konceptu.

Časová osa programu přitom nebyla hladká. V září 2017 dostaly Boeing a Lockheed Martin návrhové kontrakty, v únoru 2019 Boeing vyhrál zakázku na výrobu a testování čtyř kusů. Jenže americký kontrolní úřad GAO už v roce 2022 upozornil, že program nabral nejméně tříleté zpoždění a prodražil se o 242 milionů dolarů. Navy tehdy podle GAO zanedbala kontrolu výrobní připravenosti. Přesto se projekt nezastavil; naopak, letos v květnu se Orca poprvé objevila v oficiálním plánu stavby loďstva s rozpočtem 135,8 milionu dolarů na dva kusy ve fiskálním roce 2027 a celkovou investicí 1,13 miliardy na šestnáct vozidel v rámci pětiletého obranného plánu.

Co přesně je pod trupem

V základní konfiguraci měří Orca 15,5 metru na délku a 2,6 metru v průměru. S modulární sekcí dlouhou přibližně 10,4 m (34 stop) naroste až na téměř 26 metrů a váží kolem 50 tun. Klíčové parametry:

• Pohon: hybridní dieselelektrický; námořní dieselgenerátory dobíjejí baterie, což umožňuje dosah přes 12 000 km (6 500 námořních mil) při cestovní rychlosti kolem 2,5–3 uzlů.
• Autonomie: plně autonomní navigace a plnění mise; Boeing mluví o měsících trvajících misích s minimálním lidským zásahem.
• Start: vyplouvá přímo z přístavu, nepotřebuje mateřskou loď ani ponorku.
• Modulární sekce: vyměnitelná nákladová sekce pro různé typy senzorů, min nebo dalšího vybavení.

Právě modularita dělá z Orcy něco víc než jednorázový nástroj. Jedna konfigurace může nést podmořské miny, jiná průzkumné senzory, další (podle veřejně dostupné dokumentace Navy) vybavení pro elektronický a podmořský boj. Konkrétní rušicí techniku ani přesný náklad ale otevřené materiály nepopisují. Námořní environmentální dokumentace z února 2025 uvádí, že výcvik a testování XLUUV má zlepšovat schopnosti v oblasti zpravodajského průzkumu a „elektronického, podmořského a minového boje“, formuluje to však obecně, bez technických detailů.

Proč nejde o náhradu ponorek, ale o něco jiného

Útočná ponorka třídy Virginia stojí přes tři miliardy dolarů, nese posádku 132 lidí a zvládne celé spektrum misí, od protiponorkového boje přes údery řízenými střelami po podporu speciálních jednotek. Orca ji nenahradí. Nemá torpéda, nemá jaderný pohon, nemá rychlost pro pronásledování nepřátelských ponorek.

Co ale Orca umí, je převzít mise, pro které je Virginia zbytečně drahá a zbytečně riskantní. Dlouhé hlídky ve sporných vodách. Kladení min bez ohrožení námořníků; právě urgentní potřebu rozmisťovat podmořské miny bez posádky GAO identifikoval jako původní důvod celého programu. Rozptýlené senzorové sítě, které zvyšují pokrytí oceánu, aniž by každý uzel stál miliardy.

Námořnictvo to v květnovém plánu formuluje přímo: XLUUV má přinést „distribuované snímání a cílení“ a „nasazení postradatelných sil“. Slovo attritable (postradatelný) je klíčové, znamená, že platforma je navržená tak, aby její ztráta byla finančně a strategicky únosná. Virginii ztratit únosné není.

Tichý závod pod Pacifikem

Orca nevzniká ve vzduchoprázdnu. Z čínské strany se od loňska veřejně diskutuje o bezpilotních podmořských prostředcích AJX002 a HSU001, údajně dlouhých kolem 20 metrů. Citovaný čínský výzkumník je v dubnu spojil s regionální bezpečností a operacemi v Tchajwanském průlivu a Jihočínském moři. Tvrdá otevřená data o dosahu nebo výzbroji čínských strojů ale chybí; srovnání s Orcou je proto asymetrické hlavně v transparentnosti, ne nutně v parametrech.

Americká strana mezitím buduje infrastrukturu. V kalifornském Port Hueneme vzniká výcvikové a testovací zázemí pro až šest XLUUV, včetně přibližně 11 400 metrů čtverečních podpůrných budov. Stavba nemá začít dříve než letos. A v Evropě? Přímo Orca tam zatím nemíří, ale americká Šestá flotila už přes Task Force 66 integruje robotické a autonomní systémy s partnery z NATO.

Důležitá je i právní stránka. Americká směrnice DoDD 3000.09 vyžaduje u autonomních zbraňových systémů právní přezkum, lidskou odpovědnost a možnost zásahu operátora. Orca může plout sama, ale o použití síly rozhoduje člověk. A mezinárodní právo? Odborná literatura upozorňuje, že u bezpilotních námořních systémů není ani jasné, zda podle UNCLOS nesou status válečných lodí. Technologie běží rychleji než regulace.

Co Orca skutečně mění

Revoluce nespočívá v jednom superdronu. Spočívá v tom, že americké námořnictvo poprvé systematicky plánuje flotilu levnějších, postradatelných podmořských platforem, které rozšíří přítomnost pod hladinou tam, kde dosud operovaly jen drahé jaderné ponorky, nebo neoperovalo nic. Šestnáct Orc za cenu poloviny jedné Virginie. To je aritmetika, která mění pravidla hry v Pacifiku, i když první ostrá mise zatím zůstává za horizontem.

Článek Obří americký dron mění válku pod hladinou. Bez posádky upluje 12 tisíc km a zvládne miny i rušení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co ve skutečnosti znamená „EMCON“

Označení „EMCON Dark“ se v otevřených amerických vojenských zdrojích jako oficiální stupeň neobjevuje. Námořnictvo veřejně používá termíny „EMCON operations“ a „electronic-emissions control“. Prakticky jde o přísné omezení vlastních elektromagnetických emisí, radary, komunikační systémy, navigační vysílače, a dalších signatur, které by protivníkovi usnadnily detekci.

Proč je to tak zásadní? V moderní námořní válce je každý aktivní vysílač svítilnou ve tmě. Protivníkovy pasivní senzory, satelity a průzkumné letouny nemusí loď najít radarovým odrazem, stačí jim zachytit její vlastní elektromagnetické vyzařování. Články v odborném časopise Proceedings amerického námořního institutu už roky varují, že nadměrné emise jsou zranitelností, nikoli silou. Koncept „Dark Battle“ počítá s tím, že flotila dokáže bojovat v prostředí, kde si sama záměrně omezí přístup k informacím, výměnou za to, že protivníkovi rozbije řetězec najít–zaměřit–navést.

Lincoln tedy „nezmizí“. Stane se ale výrazně hůř sledovatelnou. A to může stačit.

Proč na tom záleží právě teď

Lincoln není na cvičné plavbě. V březnu 2026 CENTCOM potvrdil, že úderná skupina kolem CVN-72 pokračuje v úderných misích v rámci operace Epic Fury, rozsáhlého úderného tažení proti íránským vojenským cílům. Přehled operace uvádí údery na drony, protiletadlové systémy, místa rozmístění protilodních střel i komunikační uzly.

Aktuální protivník je tedy Írán, nikoli Rusko nebo Čína. Jenže právě Moskva a Peking představují referenční rámec, proti kterému se schopnosti nosiče měří. Čína podle zprávy amerického ministerstva obrany disponuje několika vrstvami protilodních systémů s dlouhým dosahem, od hypersonických DF-17 přes „carrier killer“ DF-21D a DF-26 až po palubní YJ-21. Ruské moderní fregaty projektu 22350 samy kombinují sníženou radarovou signaturu s pokročilou optoelektronikou a elektronickým bojem. Proti takovým protivníkům by EMCON nebyl luxusem, ale podmínkou přežití.

Co Lincoln přináší do boje

Jaderný pohon znamená, že loď nemusí tankovat a může operovat měsíce bez návratu do přístavu. Na palubě se střídají:

• F/A-18E/F Super Hornet — páteř úderného letectva
• F-35C Lightning II — stealth úderný a průzkumný prostředek
• EA-18G Growler — elektronický boj a potlačení protivzdušné obrany
• E-2D Advanced Hawkeye — včasná výstraha a řízení boje
• MH-60 Sea Hawk — protiponorková ochrana a záchranné operace
• CMV-22B Osprey — logistické zásobování za letu

Čtyři parní katapulty umožňují vypouštět letouny v rychlém sledu, a to i v noci. Noční přistání na palubě, jeden z nejnáročnějších manévrů v letectví, zajišťuje kombinace systému IFLOLS pro poslední přibližně 5,6 km (tři námořní míle), dálkového naváděcího světla LRLS až do 18,5 km (deseti námořních mil) a softwaru Magic Carpet, který pilotovi automatizuje část práce při finálním přiblížení. Paluba v režimu EMCON není černá díra. Je to přesně kalibrované prostředí, kde každý foton světla a každý watt vyzářené energie podléhá schválení.

Řízený kompromis, ne kouzlo

Bylo by naivní tvrdit, že EMCON nemá cenu. Když loď omezí vlastní senzory, ztrácí část přehledu o okolí. Námořní doktrína s tím počítá, jde o řízený kompromis. Texty o „Dark Battle“ explicitně popisují sekvenci: ticho, krátký senzorový výpad, úder, návrat do ticha. Nejde o baterkový režim na pevně stanovený počet hodin, ale o taktické cyklování podle aktuální hrozby.

A nejde jen o nepřítele. Americké válečné lodě nespadají pod civilní povinnost vysílat AIS, ale mezinárodní pravidla COLREGs ukládají nepřetržitou hlídku a použití všech dostupných prostředků k zamezení kolize. Lincoln v režimu EMCON nezmizí z oceánu, zmizí z jedné konkrétní vrstvy protivníkova vnímání.

Čas jako zbraň

Satelity, ponorky, průzkumné drony, nic z toho EMCON nesmaže. Čínský DF-26 má dosah přes 4 000 km a nepotřebuje k odpálení zachytit radarový paprsek nosiče. Ruská fregata třídy Gorškov nese vlastní pasivní senzory. EMCON není štít. Je to zpoždění. Ale v námořní válce, kde kill chain měří minuty, může i krátké zpoždění znamenat, že první salva dorazí na prázdné místo.

Lincoln v Arabském moři dál létá, dál útočí, dál drží přísnou emisní disciplínu. Kdo ji chce zasáhnout, musí ji nejdřív najít. A právě ten čas, který protivník stráví hledáním, je čas, ve kterém letouny z její paluby už mohou být ve vzduchu.

Článek „EMCON Dark“: skrývá se ve tmě a číhá na nepřátele jako rychlá smrt. CVN-72 nechtějí potkat Rusové ani Číňané, smetla by je se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč boty váží tolik, kolik váží

Přesnou hmotnost konkrétního páru, který si námořník na Lincolnu nazuje před směnou, Navy veřejně nespecifikuje. Přibližně dva kilogramy ale odpovídají tomu, co do boty musí vejít: ocelová špička splňující standard ASTM pro náraz a stlačení, silná kožená konstrukce, podrážka odolná proti oleji a leteckému palivu a u certifikovaných modelů i voděodolná Gore-Tex membrána.

Jeden z oficiálně schválených modelů pro letovou palubu, Belleville 800 ST, má navíc tlumicí mezipodešev a podrážku navrženou tak, aby nezachytávala drobné předměty z paluby. Právě ty jsou na letové palubě noční můrou: šroubek nebo kousek drátu, který se dostane do sání motoru, dokáže zničit turbínu za desítky milionů dolarů. Navy tomu říká FOD (Foreign Object Debris) a boj proti němu začíná doslova od podrážek.

Důležité upřesnění: žádný veřejný zdroj Navy netvrdí, že bota ochrání nohu před přejetím letadlem. Oficiálně jde o ochranu proti padajícím a kutálejícím se předmětům. Bota je první linie, ne zázračný štít.

Paluba, kde se děje všechno najednou

Představte si plochu o velikosti tří fotbalových hřišť, na které současně probíhá přes sto různých činností. Pojíždění letadel, startování motorů, tankování, manipulace s ostrými zbraněmi, údržba, přesun strojů do parkovacích pozic. A to všechno na povrchu, který se kýve s vlnami a je pokrytý filmem paliva, oleje a hydraulické kapaliny.

Oficiální příručka Flight Deck Awareness U.S. Navy vyjmenovává konkrétní rizika:

• Sání motorů — proudový motor dokáže vtáhnout člověka z několika metrů.
• Výfukové plyny — odhodí člověka do překážky nebo přes okraj paluby do moře.
• Vrtule a rotory — rotující listy jsou prakticky neviditelné a mohou zmrzačit nebo zabít.
• Záchytná lana — ocelová lana záchytného systému se při přistání napnou silou, která utrhne končetinu.
• Hluk — hladina dosahuje kolem 150 decibelů, tedy více než při startu raketoplánu.
• Pád přes palubu — okraj je blízko a zábradlí během letových operací není.

Office of Naval Research k tomu přidává katapulty, které „mohou utrhnout končetiny“, a popisuje prostředí jako jedno z nejnebezpečnějších v celé Navy. Nejde o rétoriku. Statistiky Naval Safety Command ukazují, že pozemní letecké nehody tvořily v roce 2024 plných 63 % celkové nehodovosti námořního letectva. A i v probíhajícím fiskálním roce 2026 jsou už evidovány čtyři nejzávažnější incidenty kategorie Class A.

Barevná choreografie, která drží lidi naživu

Na palubě Lincolnu se pohybuje téměř tisíc lidí a každý z nich je okamžitě identifikovatelný podle barvy trička. Žluté tričko nosí návodčí letadel, kteří navádějí stroje po palubě. Fialové „grapes“ obsluhují palivové body. Zelení se starají o katapulty a záchytná lana. Červení manipulují s municí a tvoří hasičské a záchranné týmy. Modří jsou ti nejčerstvější, kteří teprve sbírají zkušenosti.

Cesta od modrého trička ke žlutému trvá zhruba dva roky a vede přes sérii kvalifikací, zkoušek a hodnotících komisí. Žlutý tričkář musí projít školou záchytných signalistů, každých pět let absolvovat opakovací kurz a každé čtyři roky školu hašení letadel. Navy navíc zavedla virtuální 3D simulaci palubního provozu, kde si posádky nacvičují běžné i nouzové situace ještě před nástupem na loď.

Směny jsou dlouhé. Začínají s prvním startem a končí, až poslední stroj dosedne. Jeden z návodčích na Lincolnu to popsal prostě: potivé, drsné a nekonečné dny. Disciplína a přesně naučené postupy nejsou fráze z manuálu, jsou to jediné, co stojí mezi rutinním provozem a katastrofou.

Bota jako symptom, ne jako řešení

Navy si je dobře vědoma, že hmotnost výstroje je problém. Když v roce 2023 představila novější model I-Boot 5, výslovně zdůraznila, že je lehčí než předchozí verze a snáze se obouvá i vyzouvá. Výrobci certifikovaných palubních bot zase sází na tlumicí mezipodešve a konstrukci inspirovanou běžeckou obuví. Dva kilogramy na nohou po dvanáctihodinové směně v tropickém vedru a na rozkývané palubě jsou zátěž, kterou nelze ignorovat.

Boty se přitom mění nikoli podle kalendáře, ale podle stavu: jakmile podrážka ztrácí protiskluzové vlastnosti nebo kůže praská a odhaluje ocelovou špičku, jdou pryč. Na palubě, kde rozlitý olej znamená pád a pád může znamenat smrt, opotřebená podrážka není kosmetický problém.

Co dvoukilová bota skutečně říká

Těžká bota na noze námořníka není kuriozita pro sociální sítě. Je to viditelný artefakt prostředí, kde se potkává proudové sání s municí, kluzký povrch s nulovým zábradlím a stopadesátidecibelový řev s potřebou okamžité komunikace. Sama o sobě nestačí, bez výcviku, barevné choreografie a přísné disciplíny by dva kilogramy kůže a oceli nikoho nezachránily.

Na palubě Lincolnu u Blízkého východu si to každé ráno připomíná téměř tisíc lidí. Nazují si těžké boty, obléknou barevná trička a jdou pracovat na místo, které jim nedá jedinou vteřinu nepozornosti zadarmo.

Článek Američtí námořníci na „letadlovkách“ nosí 2kilové boty. Mají jedno z nejnebezpečnějších pracovišť světa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

122 buněk, které změnily pravidla

Číslo 122 neznamená 122 konkrétních raket pevně přišroubovaných v podpalubí. Jde o 122 buněk vertikálního odpalovacího systému Mk 41, dvě sady po 61, které pozdější lodě třídy (od CG-52 USS Bunker Hill dál) nesou místo starších mechanických odpalovačů Mk 26. Rozdíl byl revoluční. Zatímco starší systém musel fyzicky natočit odpalovač ke každému odpalu, Mk 41 vystřelí raketu z jakékoli buňky během sekund, bez pohyblivých částí na palubě.

Do těch 122 buněk se vejde proměnlivý mix: protivzdušné střely SM-2 a SM-6, útočné Tomahawky, protiponorkové VL-ASROC, čtyřbalení ESSM pro bližší obranu, a u lodí zařazených do protiraketové architektury i balistické interceptory SM-3. Přesná skladba se mění podle mise a veřejně se nepublikuje. Podstatné je, že žádný současný americký torpédoborec třídy Arleigh Burke takovou kapacitu nemá; Burke Flight IIA nese 96 buněk. Těch 26 buněk navíc není jen číslo na papíře; v praxi to znamená víc střel pro delší boj, širší mix munice a menší nutnost vracet se do přístavu k přebití. Mimochodem, právě na Chosinu, jedné z prodloužených Ticonderog, námořnictvo loni v říjnu poprvé za plavby přeložilo raketový kontejner přímo do VLS. Pro Pacifik, kde jsou přístavy daleko, je to zásadní logistický posun.

Radar, který nemusí čekat

Srdcem každé Ticonderogy je bojový systém AEGIS s radarem AN/SPY-1, pasivní fázové pole, které nepotřebuje mechanicky rotovat anténou. Místo toho elektronicky řídí svazek paprsků a zvládá současně prohledávat prostor, sledovat přes sto cílů a navádět střely k zásahu. Jedna loď tak v jednom okamžiku řeší více hrozeb bez čekání na otočku klasického radaru.

Říct, že „vidí všechno najednou“, je zjednodušení; SPY-1 má své limity v dosahu, rozlišení i v tom, kolik cílů současně dokáže zpracovat. Ale v kontextu flotily je klíčové něco jiného: Ticonderoga se systémem AEGIS tradičně zastává roli velitele protivzdušné obrany celé úderné skupiny. Je to loď, která koordinuje obranu letadlové lodi, přiděluje cíle ostatním eskortám a sama střílí. Burke tuto roli technicky zvládne, ale nebyl pro ni primárně navržen, nemá stejný velitelský prostor ani tu kapacitu buněk.

Novější Burke Flight III přitom přináší výrazný senzorový skok: radar AN/SPY-6(V)1, který námořnictvo samo popisuje jako „obrovský nárůst schopností“ pro protivzdušnou i protiraketovou obranu. Lepší oči ale nejsou totéž co větší loď. Flight III má stále 96 buněk a trup torpédoborce.

Modernizace za miliardy, která nevyšla

Námořnictvo si bylo vědomo, že Ticonderogy stárnou, a vsadilo na modernizační program, který měl vybraným lodím přidat pět let služby a přiblížit je současným standardům. Výsledek popsal prosincový report GAO z roku 2024 nemilosrdně: z plánovaných sedmi lodí dokončí modernizaci jen tři. Čtyři křižníky byly vyřazeny ještě před návratem do služby a 1,84 miliardy dolarů (zhruba 44 miliard korun) padlo na lodě, které už nikdy nevyplují. Celkové náklady na program dosáhly asi 3,7 miliardy dolarů, a ani zbývající tři trupy nezískají slibovaných pět let navíc.

Je to příběh, který se v americkém námořnictvu opakuje: ambiciózní plán narazí na stáří trupů, nekvalitní loděnickou práci a rozpočtovou realitu. Mezitím hodiny tikají.

Nástupce, který je zatím jen program

Budoucnost se jmenuje DDG(X), „trvalý velký hladinový bojový program“, jak ho označuje NAVSEA. Má spojit moderní senzory s větším trupem a vyšší kapacitou než současné Burky. Jenže DDG(X) je zatím programová kancelář založená v roce 2021, ne loď ve vodě. Mezi vyřazením posledních Ticonderog a příchodem první DDG(X) do operační služby zeje mezera, kterou dnes vyplňuje jen naděje a stárnoucí ocel.

A není to jen americký problém v izolaci. Čína mezitím zařadila do služby osm torpédoborců Type 055 Renhai, lodí o výtlaku přes 12 000 tun se 112 buňkami VLS a moderním fázovým radarem. Analytický materiál amerického ministerstva obrany je označuje za mimořádně silné hladinové bojové jednotky. Systém AEGIS přitom nechrání jen americké letadlové lodě. Pozemní verze Aegis Ashore se střelami SM-3 stojí v rumunském Deveselu a staví se v polském Redzikówě jako součást protiraketové obrany NATO, z níž Česko jako člen aliance přímo profituje.

Oficiální seznam námořnictva z dubna 2025 uvádí deset aktivních Ticonderog ze sedmadvaceti kdy postavených. Sedmnáct už je pryč. Tři mají garantovaný život do roku 2030. Zbytek čeká na rozhodnutí, které nikdo nechce udělat, protože to, co přijde po nich, ještě neexistuje.

Článek Poslední křižníky amerického námořnictva nesou 122 raket a radar, který vidí všechno najednou. Nikdo je nedokázal nahradit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Doktrína zrozená z porážky

Klíčový moment nastal v dubnu 1988. Během operace Praying Mantis americké námořnictvo za jediný den potopilo nebo vyřadilo polovinu íránské flotily nasazené v Perském zálivu. Teherán si z debaklu odnesl poučení, které dodnes formuje jeho námořní myšlení: v přímém střetu loď proti lodi nemá šanci. Jak popisuje syntéza íránské vojenské doktríny USIP, Írán po roce 1988 přešel k asymetrickému modelu, zahrnujícímu přepady, hit-and-run taktiku, kladení min a vrstvenou obranu opřenou o geografii.

Hormuzský průliv je pro takovou strategii ideální terén. V nejužším místě měří přibližně 54 km (29 námořních mil), plavební koridory jsou ještě těsnější a severní pobřeží s ostrovy poskytuje úkryty pro krátké výpady. IRGCN je rozčleněna do pěti námořních distriktů rozmístěných právě kolem těchto vod. Nejde o klasickou flotilu, ale o teritoriální síť, stovky člunů roztroušených v přístavech, zátokách a na ostrovech, připravených vyrazit na krátký, blízký a rušivý boj.

Jak „komáří lodě“ štípou

Efekt íránských člunů nespočívá v ničivé palebné síle jednotlivce. Spočívá v množství, rychlosti a v tom, co jejich přítomnost dělá s rozhodováním protivníka. Americká Defense Intelligence Agency rozlišuje dvě kategorie: větší FAC nesoucí protilodní střely nebo torpéda a menší FIAC vyzbrojené obvykle jen kulomety a raketami. Dohromady tvoří roj, který má zahlcovat senzory, vynucovat manévry a vytvářet chaos v hustém provozu průlivu.

Konkrétní incidenty ukazují, že to není teorie:

• Květen 2023: Dvanáct íránských rychlých člunů obklíčilo řecký tanker Niovi a donutilo ho změnit kurz do íránských vod. Klasický nátlak na obchodní loď, proti které se tanker bez eskorty nemá jak bránit.
• Červen 2022: Íránský člun se přiblížil k americké válečné lodi USS Sirocco na pouhých 46 metrů (50 yardů), vzdálenost, při které stačí vteřina špatného vyhodnocení k fatální chybě.

K tomu přidejte miny, pobřežní protilodní střely a miniponorky. Výsledkem je vrstvená hrozba, kde samotné čluny tvoří jen jednu, byť nejviditelnější, složku.

Proč to nestačí na americké námořnictvo

Tady začínají ty zásadní rozdíly. Írán optimalizoval svou flotilu na krátký výpad v pobřežních vodách. Americké námořnictvo optimalizovalo svou obranu na to, aby právě takový výpad zastavilo, a posun za poslední dekádu je markantní.

V roce 2011 Pentagon urgentně přikupoval průzkumné drony ScanEagle pro lodě v oblasti, protože jim chyběla schopnost včas detekovat rojící se čluny. Dnes vypadá situace jinak. Oficiální konfigurace amerických litorálních bojových lodí (LCS) pro povrchový boj zahrnuje:

• 24 řízených střel Longbow Hellfire v odpalovacím systému SSMM
• Dva 30mm kanony
• Vrtulník MH-60R s vlastními střelami Hellfire
• Bezpilotník MQ-8 Fire Scout pro nepřetržitý průzkum
• Prvky obrany proti bezpilotním prostředkům

Rozpočtové dokumenty námořnictva navíc zmiňují systémy I-Stalker a NSSMS/SSDS přímo určené proti FAC/FIAC a asymetrickým hrozbám. Z improvizace se stala instituce.

A pak je tu to, co žádný počet rychlých člunů nevyrovná: americké letectvo operující z letadlových lodí, satelitní a síťové zpravodajství, logistický řetězec schopný udržet operaci měsíce a globální alianční zázemí. Íránské FIAC jsou stavěné na sprint. Americká námořní architektura je stavěná na maraton.

Skutečná zbraň je chokepoint, ne člun

Podle nás je nejpřesnější číst íránskou strategii nikoli jako plán na porážku amerického námořnictva, ale jako nástroj na zdražení světa. A tady funguje.

Přes Hormuzský průliv proudilo v roce 2025 podle IEA zhruba 20 milionů barelů ropy a ropných produktů denně, asi čtvrtina veškerého světového námořního obchodu s ropou a 19 % globálního LNG. Obejít průliv umožňují ropovody s kapacitou jen 3,5 až 5,5 milionu barelů denně. Každá disrupce se okamžitě promítá do cen.

Od zahájení americké operace Epic Fury 28. února 2026 se tento scénář stal realitou. EIA ve svém dubnovém výhledu popsala de facto uzávěru průlivu, Brent 7. dubna vystřelil na 138 dolarů za barel a CENTCOM 12. dubna vyhlásil blokádu íránských přístavů. Pro Česko to neznamená přímý výpadek dodávek, do Evropy mířilo přes Hormuz jen asi 600 tisíc barelů denně. Znamená to ale dražší benzín, vyšší rafinerské marže a nervózní trhy.

Paralela ze Severní Koreje

Írán není jediný stát, který sází na asymetrii na moři. DIA popisuje Severní Koreu podobně: převážně pobřežní námořnictvo s množstvím malých hlídkových člunů nesoucích střely, torpéda a děla, doplněné minami a ponorkami. V roce 2010 severokorejské torpédo potopilo jihokorejskou korvetu Čchŏnan, bolestivý důkaz, že asymetrický zásah dokáže změnit politické kalkuly, i když nevyhraje námořní válku.

Írán tuto logiku posouvá dál díky geografii. Hormuz není Žluté moře. Je to globální tepna, jejíž přerušení okamžitě cítí celý svět. „Komáří lodě“ samy o sobě americkou letadlovou loď nepotopí. Ale stačí, aby několik z nich zaútočilo na tanker nebo položilo minu do plavebního koridoru, a pojistné sazby, futures kontrakty a politická rozhodnutí se změní během hodin.

Íránská sázka na „komáří lodě“ je racionální v tom, co si klade za cíl: odstrašit, zdržet, zdražit. Přestává být racionální ve chvíli, kdy má nahradit skutečné námořnictvo schopné kontrolovat moře. Únor 2026 ukázal obojí najednou.

Článek Trump tvrdil, že Írán na moři padl. Ten vytáhl eso z rukávu a proplouvá kolem amerických lodí jako by nic se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Plovoucí letiště v číslech: kolik letadel a lidí skutečně nesou

Čísla v titulku si zaslouží rozklíčování, protože existují dvě verze reality. Když USS Nimitz vstoupil do služby v roce 1975, jeho palubní křídlo čítalo až 90 letounů. Deset takových lodí by teoreticky přepravilo kolem 900 strojů. Jenže dnešní konfigurace vypadá jinak. Briefing Commander Naval Air Forces pro rok 2025 uvádí typické palubní křídlo kolem 65 letounů na loď, konkrétně stíhačky F/A-18E/F Super Hornet, letouny včasné výstrahy E-2D Hawkeye, prostředky elektronického boje EA-18G Growler, vrtulníky a bezpilotní stroje. V současné konfiguraci tedy celá flotila nese přibližně 650 letounů.

Rozdíl není slabostí. Moderní palubní křídlo je menší, ale každý stroj je výrazně schopnější než jeho předchůdce ze 70. let, s přesnější municí, lepšími senzory a delším dosahem. A personální kapacita zůstává ohromující: kolem 5 000 lidí na jednu loď včetně leteckého křídla a štábu. Napříč deseti loděmi je to zhruba 50 000 námořníků, pilotů, mechaniků a důstojníků. Samostatný profil USS Carl Vinson potvrzuje stejný řád, přibližně 3 000 členů lodní posádky a dalších 2 000 v palubním křídle.

Proč je systém důležitější než samotná loď

Samotný Nimitz by byl impozantní, ale zranitelný cíl. Síla americké nosičové flotily nespočívá v jednotlivé lodi, nýbrž v tom, co ji obklopuje. Úderná skupina letadlového nosiče kombinuje loď s doprovodnými křižníky třídy Ticonderoga, destroyery třídy Arleigh Burke, ponorkou a zásobovacími plavidly. Dohromady jde o vícevrstvou obranu proti raketám, ponorkám i letadlům.

A hlavně: USA dokážou takových skupin držet několik v různých oceánech najednou. Podle Fleet Trackeru USNI k 11. 5. 2026 bylo minimálně pět amerických nosičů mimo domovské přístavy, George Washington ve Filipínském moři, Abraham Lincoln v Arabském moři, Gerald R. Ford v Atlantiku, George H.W. Bush rovněž v Arabském moři a Theodore Roosevelt ve východním Pacifiku. USS Nimitz byl o týden dříve potvrzen u pobřeží Argentiny. Žádná jiná země nic podobného nedokáže.

Čínská odpověď a ruský kontrast

Čína buduje protilodní schopnosti přímo namířené proti americkým nosičům. Pentagon ve svých výročních zprávách o čínské armádě opakovaně uvádí balistickou raketu DF-21D jako systém schopný zasáhnout lodě včetně letadlových na vzdálenost přes 1 500 km. K tomu přibývají DF-26, DF-27 a hypersonická protilodní střela YJ-21. Při cvičeních kolem Tchaj-wanu v roce 2024 Čína nasadila vlastní nosičovou údernou skupinu na východ od ostrova a simulovala omezení přístupu třetí strany do konfliktu.

Přesto je čínská nosičová flotila teprve v zárodku. Tři lodě, Liaoning, Shandong a novější Fujian, představují zlomek americké kapacity. Fujian je sice první čínský nosič s plochou palubou a elektromagnetickým katapultem, ale Čína teprve buduje výcvikovou infrastrukturu, logistický řetězec a zkušenosti s vícenosičovými operacemi, které USA zdokonalovaly dekády.

U Ruska je kontrast ještě ostřejší. Jediný ruský letadlový nosič Admiral Kuzněcov je podle zprávy agentury TASS z července 2024 stále v opravách. Ruské námořnictvo se opírá o ponorky a rakety, ne o palubní letectvo. Deset amerických Nimitzů proti jednomu stojícímu ruskému nosiči, to není srovnání, to je propast.

Stárnoucí páteř, která se ještě dlouho drží

Třída Gerald R. Ford měla Nimitzy postupně nahradit. Na papíře je evolucí: vyšší tempo letových operací, téměř trojnásobná elektrická kapacita, menší posádka a odhadované snížení provozních nákladů o čtyři miliardy dolarů na loď za padesátiletou životnost. Jenže realita programu třídy Ford je příběhem zpoždění. USS John F. Kennedy, druhá loď třídy, má být dodán až v březnu 2027, o dva roky později, než se plánovalo. Enterprise je posunut na březen 2031, Doris Miller na únor 2034. Další dvě lodě, CVN-82 a CVN-83, mají přijít kolem roku 2040 a 2043.

Poslední Nimitz, USS George H.W. Bush, vstoupil do služby v roce 2009. Při konstrukční životnosti 50 let bude sloužit přibližně do konce padesátých let tohoto století. Úplné vytlačení třídy Nimitz z amerického námořnictva je tedy záležitostí druhé poloviny 21. století, ne příští dekády. Samotný USS Nimitz, nejstarší loď třídy, dostal během posledního nasazení prodloužení služby do roku 2027.

Co to znamená pro Evropu a NATO

Pro Českou republiku jako vnitrozemského člena NATO se americké letadlové lodě mohou zdát vzdálené. Nejsou. V lednu 2022 byl Harry S. Truman převeden pod operační velení NATO během cvičení Neptune Strike, poprvé od studené války řídila Aliance americkou nosičovou údernou skupinu. George H.W. Bush strávil v evropském prostoru téměř osm měsíců, hostil na palubě tehdejšího generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga a přímo posiloval odstrašení na východním křídle. Nosič třídy Nimitz ve Středomoří nebo v severním Atlantiku není symbolické gesto. Je to schopnost dodat do evropského prostoru desítky bojových letounů během dní, bez vyjednávání o přeletech nebo základnách.

Deset lodí třídy Nimitz není nezničitelných. Čínské rakety, ruské ponorky a saturované útoky představují reálnou hrozbu. Ale žádný protivník zatím nedokázal postavit systém, který by americkému konkuroval, síť nosičů, palubních křídel, doprovodu, logistiky a půlstoletí operačních zkušeností rozložených přes všechny oceány najednou. Právě v tom spočívá odstrašení: ne v tom, že jednu loď nelze zasáhnout, ale v tom, že za ní stojí dalších devět.

Článek Páteř americké námořní síly, které se děsí Rusko i Čína dohromady: 10 lodí třídy Nimitz přepraví stovky letadel a desítky tisíc vojáků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Paluba, kde zabíjí i vzduch

Letová paluba letadlové lodi patří k nejnebezpečnějším pracovištím na světě. Oficiální bezpečnostní instrukce amerického námořnictva OPNAVINST 5100.19E jmenují rizika, která zní jako katalog způsobů smrti: nasátí do sání proudového motoru, odmrštění výfukovým proudem, zasažení rotující vrtulí, exploze paliva a výzbroje, střet s pojíždějícím letounem. A to všechno na ploše, která se navíc naklání a kymácí.

Když se na takové palubě vznítí palivo, a letecký petrolej JP-5 hoří s intenzivním sálavým žárem, teploty v bezprostřední blízkosti plamene stoupají do stovek stupňů Celsia během okamžiku. Podle dat amerického Národního institutu pro standardy a technologie (NIST) způsobuje tepelný tok kolem 83 kW/m² vážné popáleninové zranění za méně než deset sekund. Druhostupňové popálení nastává, jakmile teplota kůže dosáhne přibližně 55 °C. Bez jakékoli ochrany stačí krátký záblesk plamenného požáru, takzvaný flash fire, a nechráněná kůže obličeje a krku je okamžitě v kritickém stavu.

Co je anti-flash hood doopravdy

Správný název je anti-flash hood a její aktuální vojenská specifikace nese označení MIL-DTL-24936A. Dokument z května 2024 nahrazuje původní standard z roku 1987 a jako materiál uvádí pleteninu ze směsi 80 % PFR rayon a 20 % PBI, dvou vláken vyvinutých speciálně pro odolnost vůči plameni a sálavému teplu. Správcem specifikace je Navy Clothing and Textile Research Facility.

Samotná kapuce ale není celá ochrana. Je jedním prvkem systému, který americké námořnictvo označuje jako Proximity Fire Fighting Protective Ensemble (PFFPE). Komplet zahrnuje:

• Proximity helmet s reflexním krytem (shroud + cover)
• Anti-flash hood pod helmou
• Jacket a trouser s reflexní vrstvou
• Rukavice a boty odolné žáru

Manuál NAVAIR 00-80R-14, tedy oficiální příručka pro hašení a záchranu u letadel, výslovně říká, že helma, shroud, cover a hood musí být nošeny společně a správně sesazeny. Mezera mezi vrstvami znamená odkryté místo. Odkryté místo znamená průnik tepla. A průnik tepla na palubě, kde hoří letecké palivo, znamená popáleniny.

Zajímavý je i údaj o životnosti: reflexní materiály v kompletu se mají vyměňovat nejpozději po pěti letech od výroby, celý komplet pak po deseti letech. I žáruvzdorná tkanina stárne.

Stovky stupňů, co přesně víme

Hodnota 370 °C se v otevřených vojenských specifikacích přímo neobjevuje. Oficiální mil-spec popisuje materiálové složení, nikoli konkrétní teplotní strop. Odkud se tedy čísla berou? Komerčně dostupné kapuce pro vojenský a federální segment, například heavy-weight Nomex hood od výrobce HWI Gear ze 198g tkaniny DuPont Nomex (7 oz), deklarují ochranu do přibližně 427 °C (800 °F). Hodnota 370 °C spadá do tohoto pásma a odpovídá logice krátkodobé ochrany proti extrémnímu sálavému žáru a flash efektu.

Důležité je slovo krátkodobé. Nikdo v tomto kompletu nestojí minuty v plameni. Hood a celý PFFPE chrání proti záblesku, těm několika sekundám, kdy se crash-and-salvage tým probíjí k havarovanému letounu skrz stěnu žáru. Podle dat NIST jde právě o ty sekundy, ve kterých by nechráněný člověk utrpěl devastující popáleniny. Formulace „bez nich by zemřeli“ není daleko od pravdy: při plném flash fire bez jakékoli ochrany jde skutečně o sekundy do kritického zranění.

Ne každý na palubě nosí totéž

Na letové palubě pracují desítky lidí v barevně odlišených vestách, mechanici, naváděči, muniční specialisté, záchranáři. Všichni mají povinné osobní ochranné prostředky definované NATOPS manuálem pro carrier flight deck: cranial helmet, ochranné brýle, tlumiče hluku, plovací vestu, barvicí marker, píšťalku a stroboskop. Ale proximity komplet s anti-flash hoodem? Ten je vyhrazený pro personál určený k hašení a záchraně při leteckých nehodách.

Ochrana posádky navíc nesahá jen k palubě. V roce 2017 americké námořnictvo schválilo zavedení vylepšeného ohnivzdorného kombinézového obleku IFRV (Improved Flame Resistant Variant) pro běžný lodní provoz, kvůli riziku požáru a elektrického oblouku i pod palubou. Celá loď je systém vrstev ochrany, od spodního prádla po reflexní helmu.

Stejný princip, jiná paluba

Americké námořnictvo není jediné, kdo takto chrání své lidi. Royal Navy letos v srpnu otevřela nový výcvikový trenažér v Culdrose, kde aircraft handlers, britský ekvivalent palubních hasičů, trénují v podmínkách až 1 000 °C. Francouzské námořnictvo na letadlové lodi Charles de Gaulle pravidelně simuluje havárii letadla na letové palubě a velké požáry. V civilním světě je nejbližší paralela u letištních hasičů: Hasičský záchranný sbor Letiště Václava Havla cvičí flashover, rollover, požáry motorů, podvozků i kokpitů.

A pak je tu motorsport. FIA vyžaduje, aby závodní balaklava vydržela minimálně pět sekund přímého plamene, celý závodní oblek dvanáct sekund. Jiný scénář, stejná logika: žáruvzdorná vlákna, vrstvení, krytí exponovaných míst. Sekundy navíc, které rozhodují.

Na letové palubě americké letadlové lodi je ta logika dotažená do extrému. Anti-flash hood pod proximity helmou není zázračný štít, je to jeden dílek v mozaice, která zahrnuje materiálovou vědu, přesné vrstvení, disciplínu nošení a desetiletí vývoje. Ale právě ten dílek kryje obličej a krk, tedy místa, kde je kůže nejtenčí a popáleniny nejničivější. Bez něj by člověk běžící vstříc hořícímu letadlu neměl šanci.

Článek Američtí námořníci na letadlových lodích nosí masky, které vydrží teplotu 370 °C. Bez nich by ve vteřině zemřeli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč jedno kolo stojí jako auto

Nejde o absurdně drahou gumu. Jde o celou sestavu navrženou pro provoz na letadlové lodi. Přistání na palubě nemá nic společného s dosednutím dopravního letadla na tříkilometrovou dráhu. Super Hornet dopadá na krátkou palubní plochu, zachytí se o brzdné lano a celá kinetická energie se přenáší do podvozku v řádu zlomků sekundy.

Při opakovaných tvrdých přistáních se náboj kola postupně deformuje do ovality. Kolo začne házet, přestane splňovat toleranci a celá sestava se vyřazuje. Ne proto, že by prasla pneumatika, ale proto, že kovový díl pod ní ztratil rozměrovou přesnost. K ceně přitom přispívá vše, co dělá vojenský letecký díl drahým:

• Extrémní mechanické zatížení a úzké tolerance
• Malý objem výroby (stovky kusů ročně, ne miliony)
• Přísná sledovatelnost každého kusu od tavby po montáž
• Dlouhé dodací lhůty a omezený počet schválených výrobců

Oprava za 300 dolarů místo nového kusu za 90 tisíc

Řešení, které námořnictvo testuje a zavádí, není 3D tisk celého nového kola. Je to cold spray, technologie, při které se kovový prášek urychlí nadzvukovým proudem helia nebo dusíku a narazí na poškozené místo tak rychle, že se mechanicky přilne bez natavení základního materiálu. Výsledek: obnovený rozměr otvoru náboje, díl zpět v toleranci, sestava se vrací do provozu.

Čísla z dokumentu FRCSW mluví jasně. Nové hlavní kolo F/A-18E/F stojí přes 90 000 dolarů. Oprava metodou cold spray stojí přibližně 300 dolarů a trvá zhruba dvě hodiny. Doba obrátky se zkrátí o 80 % oproti tradiční metodě tvrdého chromování. A co je klíčové, oprava je opakovatelná. Jedno kolo lze takto obnovit vícekrát, dokud základní struktura drží.

Gronda na konferenci uvedl, že 80 % vyřazovaných kol je opravitelných. Při 166 kusech ročně to znamená asi 133 kol, která nemusí skončit ve šrotu. Úspora? Konzervativně přes 11,9 milionu dolarů ročně jen na této jedné položce jednoho typu letounu.

Proč to námořnictvo nedělá odjakživa

Odpověď je jednoduchá a zároveň frustrující: certifikace. U leteckého dílu nestačí, že oprava funguje v laboratoři. Musí projít procesní kvalifikací, materiálovou kvalifikací, žádostí o schválení zdroje a případně testem prvního kusu podle rizikové třídy dílu. Brožura NAVSUP z roku 2025 rozlišuje několik úrovní rizika a pro každou vyžaduje jiný rozsah dokumentace a testování.

Námořnictvo přitom s aditivní výrobou experimentuje už od roku 2016, kdy poprvé vzlétl letoun s bezpečnostně kritickým 3D tištěným dílem. Teprve v dubnu 2026 ale depot FRCE dodal první kovové díly aditivní výroby s plnou letovou certifikací do flotily. Deset let od prvního letu k sériové dodávce, to je tempo vojenské kvalifikace.

Širší obraz: opravitelnost jako strategie

Cold spray na kolech Super Hornetu není izolovaný projekt. Stejná technologie už u F/A-18 ušetřila miliony dolarů na převodovkách AMAD, radarových přepážkách a dalších strukturálních komponentách. Vzorec je vždy stejný: lokální poškození dříve znamenalo vyřazení celého drahého dílu nebo měsíce čekání na náhradní kus z výroby.

Kontext dává smysl i v širším rámci platformy. Námořnictvo právě prodlužuje životnost Super Hornetu z 6 000 na 10 000 letových hodin v rámci přestavby na Block III. Čím déle letoun létá, tím víc podvozkových cyklů absolvuje, a tím víc se vyplatí každá oprava, která vrátí díl do provozu místo objednávky nového.

Český přesah

Přímý přenos do českého prostředí je omezený, provoz z letadlové lodi české letectvo neprovozuje. Ale principy aditivních oprav leteckých dílů jsou univerzální. VZLÚ koordinuje projekt MOUSSE zaměřený na moderní výrobní procesy včetně aditivní výroby titanových slitin, ČVUT provozuje Centrum pokročilé letecké techniky s vazbou na GE Aviation Czech a Ministerstvo obrany v roce 2024 vysoutěžilo dodávku 3D tiskáren a skenerů. Cesta od laboratorní kapability k letově certifikovanému dílu je ale stejně dlouhá v Praze jako v San Diegu.

Nejsilnější pointa celého příběhu není luxus auta za cenu jednoho kola. Je to systémová změna myšlení: přestat vyhazovat drahé díly kvůli lokálnímu poškození a začít je vracet do provozu za zlomek procenta původní ceny. U Super Hornetu to znamená 300 dolarů místo 90 tisíc. U celé flotily miliony ročně. A u budoucích platforem možná úplně jiný přístup k tomu, co znamená „konec životnosti“.

Článek Za cenu pneumatiky F/A-18E/F Super Hornet koupíte v ČR nadstandardní auto. Lze ji ale vyrobit za zlomek ceny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Operace Epic Fury: proč tam jsou

Od 28. února 2026 probíhá Operation Epic Fury – aktivní americká operace proti Íránu zahrnující letecké údery na vojenské cíle a námořní blokádu. Nejde o odstrašení ani o cvičení. CENTCOM hlásí tisíce provedených úderů a nasazení pozemních, leteckých i námořních prostředků.

Třetí nosič, Bush, dorazil do regionu 23. dubna. Neplul přes Gibraltar a Suez, jak bývá standardem pro lodě z Atlantiku. Obeplul celou Afriku, aby se vyhnul Bab al-Mandabu, úžině, kterou Washington považoval za příliš riskantní i pro vlastní carrier strike group. Samo o sobě to vypovídá o intenzitě konfliktu víc než jakékoli oficiální prohlášení.

Co přesně tvoří soustředěnou sílu

Jádro americké přítomnosti v CENTCOM tvoří:

• USS Gerald R. Ford CSG – nejnovější americký supercarrier třídy Ford s elektromagnetickými katapulty, operuje v Rudém moři. Na nasazení je přes 300 dní.
• USS Abraham Lincoln CSG – nosič třídy Nimitz přesměrovaný z Pacifiku do Arabského moře.
• USS George H.W. Bush CSG – nosič třídy Nimitz s doprovodem torpédoborců Ross, Donald Cook a Mason, vyplul 31. března z Norfolku.
• USS Tripoli ARG – obojživelná úderná skupina s prvky 31. expedičního námořního praporu.

Každá carrier strike group nese standardně 65 a více letadel. Při součtu tří air wings a leteckých prostředků Tripoli ARG se dostáváme nad hranici 200 strojů. Americké supercarriery jsou jaderné, nemusí tankovat a mohou operovat měsíce bez přerušení. A jejich posádky mají za sebou desítky let reálného bojového nasazení palubního letectva.

Proč Čína nemůže konkurovat

Čínské námořnictvo je dnes podle počtu lodí největší na světě. Jenže počet trupů není totéž co schopnost projekce síly.

Čína provozuje tři letadlové lodě: Liaoning, Shandong a nový Fujian. První dvě jsou menší nosiče s rampovým startem, bez katapultů. Fujian je technologický skok, první čínská loď s elektromagnetickými katapulty typu EMALS, schopná nést podle Pentagonu budoucí air wing s J-35, J-15T, letouny včasné výstrahy KJ-600 a drony. Čínská státní média v dubnu 2026 oznámila, že Fujian dosáhne plné připravenosti „během roku“.

Rozdíl je ale strukturální:

• Čína nemá jaderný pohon nosičů, Fujian je konvenční.
• Nemá zkušenosti s nasazením více carrier groups současně.
• Pentagon opakovaně poukazuje na problémy PLA s kvalitou velení (tzv. „Five Incapables“) a neprokázanou schopností dlouhodobé vzdálené logistiky.
• Fujian ponese odhadem kolem 40 pevnokřídlých letounů. Ford a Nimitz standardně přes 65.

Americká převaha v carrier warfare nestojí na jednom parametru. Je to součet jaderného pohonu, velikosti air wings, desítek let výcviku, ověřeného velení a schopnosti zkoncentrovat tři plnohodnotné skupiny na jednom bojišti během týdnů.

Cena za koncentraci: kdo hlídá Pacifik

Soustředění takové síly v jednom operačním divadle má svou cenu. Lincoln i části Tripoli ARG byly přesměrovány z Pacifiku. Velitel INDOPACOM admirál Paparo veřejně přiznal, že konflikt s Íránem „odčerpává prostředky z Pacifiku“. K 27. dubnu bylo globálně nasazeno 105 z 291 amerických lodí, a těžiště se přesunulo do CENTCOM.

Pro Evropu je nejcitelnější ekonomický dopad. Hormuzským průlivem proudí zhruba 20,9 milionu barelů ropy denně, asi pětina světové spotřeby. Toky přes Suez a Bab al-Mandab spadly podle EIA na polovinu úrovně roku 2023. Analytici popisují námořní dopravu v regionu jako „paralyzovanou“ vzájemnými blokádami USA a Íránu. Delší trasy kolem Mysu Dobré naděje prodlužují dodací lhůty a zvyšují náklady na pojištění i přepravu, což se promítá do cen energií a zboží v celé EU.

Co to říká o americké námořní moci

Washington dokázal během několika týdnů přesunout do jednoho bojiště víc palubního letectva, než kolik má většina států na celém světě. Tři carrier strike groups najednou v CENTCOM, to se nestalo od vrcholu operací v Iráku a Afghánistánu.

Čína roste rychle. Staví lodě tempem, které nemá v moderní historii obdobu. Ale carrier warfare není jen ocel na vodě, je to výcvik, logistika, velení a dekády zkušeností s tím, jak dostat letadlo z paluby do boje a zpátky. V téhle disciplíně zůstává propast mezi Washingtonem a Pekingem otevřená.

Článek Čtvrtina amerického námořnictva na jednom místě. Ani Čína nemá sílu, která by se tomu byť jen přiblížila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sedmnáct dronů, nula přežilo

Systém LOCUST od firmy AeroVironment během jediného testovacího dne zasáhl a zničil všech sedmnáct bezpilotních cílů, které mu námořnictvo předložilo. Počet sedmnácti dronů uvedl Janes na základě rozhovoru s Johnem Garritym, jedním z vedoucích programu v AeroVironment. Oficiální tisková zpráva Navy konkrétní číslo neuvádí, mluví jen o „všech předložených cílech“.

Nejpůsobivější detail ale není stoprocentní skóre samo o sobě. Zhruba polovinu zásahů provedli řadoví námořníci, kteří se systém učili obsluhovat přibližně třicet minut. Laser na palubě letadlového nosiče tedy neobsluhoval tým inženýrů výrobce, ale posádka lodi po krátkém zaškolení. Pro jakýkoli zbraňový systém je tohle klíčový test: funguje v rukou lidí, kteří s ním budou skutečně pracovat?

Pět dolarů versus milion

Ekonomika protidronového boje dnes vypadá absurdně. Útočný dron z komerčních komponentů může stát stovky až nízké tisíce dolarů. Střela, která ho má sestřelit, stojí od stovek tisíc po jednotky milionů dolarů, podle typu a systému. Jak shrnuje zpráva Congressional Research Service o lodních laserech amerického námořnictva, marginální náklad jednoho laserového výstřelu se pohybuje v řádu jednoho až deseti dolarů. AeroVironment u novější generace LOCUST X3, představené v březnu 2026, komunikuje cenu pod pět dolarů za výstřel.

Konkrétní cena říjnového testu na USS Bush zveřejněna nebyla. Princip úspory je ale jasný: laser nespaluje interceptor. Spotřebovává elektřinu z lodní sítě, kterou jaderný reaktor generuje prakticky nepřetržitě. Zásobník je v podstatě neomezený, dokud má loď energii. Žádné přebíjení, žádné doplňování munice uprostřed boje.

Pro srovnání: jedna střela systému SPYDER, který Česká republika pořizuje za 13,7 miliardy korun pro čtyři baterie, se cenově pohybuje v úplně jiné lize. A přitom může mířit na stejný typ cíle: malý, pomalý, levný dron.

Paleta, kabel, výstřel

Technicky šlo o paletizovanou konfiguraci označovanou P-HEL, tedy přenosný vysokoenergetický laser. Celý systém se vejde do kontejnerového formátu, dá se naložit na palubu a připojit k elektrické síti lodi. Roll-on, roll-off, jako přepravní kontejner na trajektu.

Soustředěný paprsek drží energii na jednom bodě cíle po několik sekund, dokud nedojde k fyzickému poškození nebo úplnému zničení. Nejde o elektronický boj ani o oslnění senzorů, LOCUST je zbraň s přímým účinkem, která dron skutečně spálí z oblohy.

AeroVironment pro námořní nasazení provedla zhruba deset větších konstrukčních úprav, takzvanou marinizaci: odolnost proti slané vodě, vlhkosti a vibracím pohybující se lodi. Během testu systém zabral část letové paluby a dočasně omezil běžný letový provoz. Podle Garrityho šlo o důsledek provizorní instalace, při budoucích nasazeních firma počítá s provozem bez omezení ostatních činností lodi.

Co laser nezvládne

Stoprocentní úspěšnost v jednodenním testu neznamená stoprocentní úspěšnost za každých okolností. A právě tady je důležité odlišit demonstraci od bojového nasazení.

Laser vyžaduje přímou viditelnost na cíl. Déšť, mlha, kouř, vysoká vlhkost, to všechno paprsek zeslabuje. Na moři, kde je vzduch nasycený vodní parou, je to zásadní omezení. Každý cíl navíc vyžaduje několik sekund nepřetržitého osvitu a pak další čas na přesměrování paprsku. Proti jednomu dronu to funguje skvěle. Proti saturovanému rojovému útoku desítek dronů najednou je tempo sekvenčního ničení limitující.

Congressional Research Service i americký Government Accountability Office shodně upozorňují na kratší efektivní dosah oproti raketám a na zranitelnost v nepříznivém počasí. Sama AeroVironment říká, že řízená energie „nenahradí každý jiný efector“ a že laser patří do vrstvené architektury vedle rádiofrekvenčních rušiček, kanónů a kinetických střel.

Kde to dává smysl, i pro Česko

Skutečný příslib LOCUSTu není v tom, že nahradí všechny rakety. Je v tom, že dramaticky zlepší ekonomiku obrany přesně v té části boje, kde je dnes poměr ceny cíle a ceny obrany nejabsurdnější: malé, levné, pomalé drony, které dnes nutí obránce pálit střely za statisíce dolarů.

AeroVironment už v září 2025, tedy ještě před námořním testem, dodala americké armádě první dva mobilní 20kW systémy LOCUST na vozidlech ISV. Nejde tedy o izolovaný experiment, ale o systém, který se posouvá směrem k sériové výrobě. Termín trvalé integrace na lodě Navy ale zatím veřejně oznámen nebyl.

Pro Českou republiku, která buduje protivzdušnou obranu v rámci NATO IAMD a kombinuje rakety SPYDER s krátkodosahovou obranou, by laserová vrstva dávala smysl jako doplněk, levný nástroj s přímým účinkem proti malým bezpilotním letounům u základen, kritické infrastruktury nebo kolon. Česká obranná koncepce ostatně výslovně říká, že proti všem typům dronů nefunguje jeden prostředek.

Sedmnáct dronů za jeden den, obsluha po třiceti minutách výcviku, náklad v řádu korun za výstřel. Laser nenahradí raketu. Ale v boji proti levným dronům právě přestal být budoucností a začal být přítomností.

Článek Žádné drahé střely, jenom levné paprsky světla. Americký laser zatočí s drony za pár korun a se 100% úspěšností se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se skutečně odehrálo v Hormuzském průlivu

Operace Project Freedom odstartovala 3. května 2026 jako prezidentsky nařízená mise s cílem otevřít bezpečný koridor pro obchodní lodě skrz nejužší místo světového ropného obchodu. CENTCOM nasadil více než 100 letounů a 15 000 vojáků; průjezdu předcházelo několikatýdenní odminování, které začalo už 11. dubna.

Následující ráno místního času Írán odpověděl. Podle přepisu Cooperova brífinku šlo o kombinovaný útok malými čluny, drony a řízenými střelami proti obchodním plavidlům v průlivu a jeho okolí. Vrtulníky Apache a Seahawk zasáhly šest člunů a všechny potopily. Cooper odmítl upřesnit typ munice ani přesné souřadnice střetu.

Důležitý kontext: ještě 3. května britské UKMTO varovalo po zásahu tankeru přibližně 145 km (78 námořních mil) severně od přístavu Fudžajra. A 7. května CENTCOM hlásil další íránské střely, drony i čluny mířící tentokrát přímo na americké torpédoborce. Šest potopených člunů tedy nebylo tečkou, ale jednou epizodou v sérii.

Příměří, které existuje jen na papíře

Formálně jsou Spojené státy a Írán od 8. dubna 2026 v příměří. Bílý dům tehdy v rámci operace Epic Fury oznámil zničení 150 íránských válečných plavidel, potopení všech íránských ponorek a odstranění 97 % námořních min. Slovo „obliterated“ padlo přímo v oficiálním prohlášení.

Cooper 4. května volil střízlivější jazyk. Na přímý dotaz, zda je příměří po nové přestřelce u konce, odpověď odmítl. AP ještě 6. května psala, že obě strany jsou oficiálně v příměří. Realita v průlivu ovšem vypadá jinak:

• 4. května – potopení šesti člunů, íránské drony a střely proti obchodním lodím.
• 4.–5. května – SAE oznámily útok 15 střelami a čtyřmi drony z íránského území; ve Fudžajře hořelo ropné zařízení.
• 7. května – nový íránský útok na americké torpédoborce v Hormuzu.

Příměří nebylo oficiálně odvoláno. Fakticky je ale mrtvé.

Proč je Hormuz problém i pro Česko

Hormuzským průlivem v první polovině roku 2025 procházelo podle americké EIA 20,9 milionu barelů ropy denně, zhruba pětina světové spotřeby, a přes 20 % globálního obchodu se zkapalněným zemním plynem (LNG). Pro Evropskou unii to znamená přímou expozici: státy Perského zálivu dodávaly v roce 2025 asi 7 % unijního dovozu ropy a Katar samotný pokrýval 8,9 % dovozu LNG do EU.

Česko není na Hormuzu fyzicky závislé, ropovod IKL/TAL zajišťuje alternativní zásobování mimo trasu Družba. Jenže ceny ropy se tvoří globálně. Brent během prvních květnových dnů vyskočil nad 115 dolarů za barel, než 6. května po zprávách o průjezdu prvních lodí koridorem spadl na 101,27 USD. Taková volatilita se do českých čerpacích stanic promítne během dnů.

A ropa není jediný kanál. EASA 8. května vydala bezpečnostní bulletin upozorňující, že krize v Perském zálivu narušila dodávky leteckého paliva Jet A-1 do Evropy. Aerolinky dostaly pokyn k posouzení bezpečnosti alternativního paliva Jet A. Konflikt v úzkém průlivu tisíce kilometrů od Prahy tak už reálně zasahuje evropskou leteckou infrastrukturu.

Jak se Project Freedom liší od operací v Rudém moři

Srovnání s operací Prosperity Guardian proti Húsíům v Rudém moři nabízí důležitý kontrast. Tam šlo o mnohonárodní koalici 22 zemí pod Combined Maritime Forces s modelem plošné obrany oblasti. Project Freedom je čistě americká operace s jasně vymezeným koridorem, předchozím odminováním a vícevrstvou obranou formou deštníku, nikoli eskortami jednotlivých lodí.

Hrozba se liší i kvalitativně. Húsíové kombinovali protilodní balistické střely, drony a řízené střely na velké vzdálenosti. Írán v Hormuzu sází na asymetrické prostředky v extrémně stísněném prostoru, malé čluny, drony a řízené střely na krátkou vzdálenost. Po předchozí degradaci klasické flotily mu podle všeho nic jiného nezbývá. Ale i šest malých člunů v průlivu širokém přibližně 33 km dokáže zastavit tanker.

Co bude dál stát pozornost

Klíčová otázka nejbližších dnů není, zda Írán ztratil námořnictvo, to v konvenčním smyslu z velké části ano. Otázka zní, jak dlouho dokáže CENTCOM udržet koridor otevřený proti asymetrickým útokům, které nevyžadují flotilu, ale jen pár rychlých člunů s odhodlanou posádkou. EASA prodloužila varování pro vzdušný prostor jedenácti států regionu do 12. května. Pojistné sazby pro tankery v Hormuzu porostou. A evropské ceny energií budou reagovat na každou další zprávu z průlivu dřív, než ji stihne přečíst český řidič u pumpy.

Článek Íránské námořnictvo v troskách. Americké vrtulníky AH-64 Apache a MH-60 Seahawk poslaly ke dnu šest plavidel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sedmdesát osm sekund, pak kaskáda

Mladý námořník, airman apprentice, si nebezpečí všiml a pokusil se varovat. Jeho hlas zanikl v řevu proudových motorů, nebo přišel příliš pozdě. Hlavice se „uvařila“ a vybuchla přímo pod křídlem Phantomu. Šrapnely proděravěly externí palivové nádrže, přibližně 1 500 litrů (400 galonů) leteckého paliva JP-5 se rozlilo po palubě a okamžitě vzplanulo.

O minutu později detonovaly další tři Zuni na témže letounu. Jejich střely prorazily letovou palubu a pustily hořící palivo do úrovní O-3 až 1st Deck. Následovaly exploze 227kg (500librových) pum Mk 82 pod sousedními letouny. Pak se protrhla přibližně 22 700litrová (6 000galonová) nádrž tankerového letounu a přišel obrovský ohnivý výbuch, který pohltil celou zadní část letové paluby. Celkem Naval Safety Command počítá 18 oddělených explozí v rozmezí několika minut.

Rozhodnutí na můstku

Kapitán Kent Lee reagoval během prvních vteřin. Nařídil otočit loď do větru tak, aby plameny, kouř a zplodiny šly přes záď do moře a neusmažily posádku na zbytku paluby. Ve svých vzpomínkách publikovaných v USNI Proceedings později napsal, že při rozšíření požáru do hangárové paluby mohli „loď velmi snadno ztratit“.

Torpédoborec USS Rogers připlul těsně k boku Enterprise a pomáhal hasit zvenčí. USS Bainbridge zachraňovala námořníky smetené výbuchy přes palubu do moře. Na palubě samotné se ale rozhodovalo hlavně výcvikem, a ten byl po katastrofě na USS Forrestal o dva roky dříve nesrovnatelně tvrdší.

Proč Enterprise nedopadla jako Forrestal

Srovnání obou požárů ukazuje, co rozhodlo o rozdílu mezi 28 a 134 mrtvými:

Na Forrestalu staré bomby začaly detonovat už 90 sekund po prvním zásahu a zabíjely právě ty, kdo přiběhli hasit. Enterprise tuto smrtící proměnnou neměla. A její posádka měla za sebou stovky hodin cvičení, která námořnictvo po Forrestalu zavedlo jako povinná pro všechny.

Systém, který selhal, a co se změnilo

Tragédii nespustila náhoda jedné rakety. Spustil ji systém zranitelností: huffer s bočním výfukem směřujícím na munici, absence celonámořní politiky pro známé riziko (USS Constellation si dříve improvizovala delší hadice, ale nikdo z toho neudělal závazné pravidlo) a extrémně krátké časové okno pro zásah. Vyšetřování ukázalo na kombinaci konstrukční, procedurální a lidské chyby, ne na jednoho viníka.

Po požáru byl huffer přepracován tak, aby horký výfuk směřoval přímo vzhůru. Námořnictvo dále utáhlo procedury vyzbrojování a rozšířilo povinný výcvik hašení na celou posádku. Dnes rekruti v Recruit Training Command absolvují přes 40 hodin výcviku hašení a havarijní odolnosti a scénáře z Enterprise i Forrestalu jsou součástí výuky.

Dvacet osm mužů ten den zemřelo, poslední z nich, pilot Jim Berry, až o něco později na následky popálenin. Jejich smrt připomíná, že na plovoucí letecké základně plné paliva a munice neexistuje „malý“ požár. Existuje jen rychlost reakce, která rozhodne, jestli se z jedné rakety stane incident, nebo katastrofa.

Článek Neštěstí, které se stát nemělo: 1 raketa spustila na letadlové lodi USS Enterprise řetězovou reakci 18 explozí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co víme – a co zůstává za utajením

Veřejně potvrzené parametry F/A-XX jsou překvapivě skromné na program, kolem kterého se točí miliardy dolarů. Zpráva sněmovního výboru pro rozpočet k obranným výdajům na fiskální rok 2026 uvádí čtyři klíčové přínosy: větší operační dolet, vyšší rychlost, pokročilý stealth a lepší přežití v boji oproti stávajícím F/A-18E/F Super Hornet. Nic víc. Senzory, architektura avioniky, motorické řešení, výzbroj, případná spolupráce s drony – to vše zůstává za utajením.

Přesto i těch pár slov říká hodně. Super Hornet má bojový rádius kolem 740 km, což je v éře čínských protilodních raket stále kratší vzdálenost, než by si admirálové přáli. F/A-XX má být odpovědí na otázku, jak dostat palubní letectvo do boje dřív, než se letadlová loď dostane do dosahu nepřátelských střel.

Dva uchazeči, jeden ostrý výrok

Od března 2025, kdy byl ze soutěže vyřazen Lockheed Martin, zbývají dva finalisté: Boeing a Northrop Grumman. Boeing přitom už drží kontrakt na vývoj F-47, víceúčelového bojového letounu šesté generace pro vzdušné síly – oznámení padlo v březnu 2025. To mu dává referenci, ale zároveň otevírá otázku kapacity.

Právě sem míří Caudleho výrok. Admirál ho formuloval s důrazem na opatrnost: „Check twice, cut once.“ O čtyři dny později už Aviation Week referoval o stejné obavě měkčeji – jako o riziku, že jeden z dodavatelů „nemusí zvládnout“ harmonogram. Námořnictvo zjevně nechtělo veřejně předjímat probíhající výběr.

Northrop naopak tlačil na pilu. Warden na výsledkové konferenci zdůraznila:

• rozšiřování výrobní infrastruktury,
• nábor a přípravu pracovní síly,
• přímou zkušenost z programu B-21, kde firma prokazuje schopnost dodat složitý stealth letoun.

Podle nás je to klíčový posun v tom, jak se dnes soutěž veřejně vede. Nejde o to, kdo naslibuje víc na papíře. Jde o to, kdo přesvědčí námořnictvo, že jeho „mnohem více“ skutečně dorazí na palubu letadlové lodi dřív, než Super Hornety doslouží.

Rozpočtový boj: Kongres versus Pentagon

Skutečný příběh F/A-XX se ale neodehrává jen v hangárech. Odehrává se v tabulkách rozpočtu – a tam je kontrast zarážející.

Pentagon v rozpočtu pro fiskální rok 2026 požadoval pro F/A-XX pouhých 74,3 milionu dolarů. Kongres to odmítl. Sněmovní zpráva výslovně konstatuje, že požadavek námořnictva na šestou generaci se nezměnil, že F/A-XX není zaměnitelný za F-47 a že zastavení programu by riskovalo „nebezpečné oslabení“ v budoucím konfliktu vysoké intenzity. Výsledek? Kongresové dorovnání zvedlo financování na řádově vyšší úroveň – podle Defense One se pro FY2026 jednalo o téměř 1,7 miliardy dolarů v součtu.

Administrativa tedy brzdí, Kongres tlačí. A námořnictvo stojí uprostřed s harmonogramem, který počítá s výběrem vítěze v srpnu 2026.

Co „lepší než kdokoliv jiný“ skutečně znamená

Pokud má F/A-XX začít nahrazovat Super Hornety a Growlery na palubách v polovině až druhé polovině třicátých let, podpis smlouvy ve třetím čtvrtletí 2026 je teprve startovní čára. Žádný letoun se nezrodí přes noc – a u programu, kde Pentagon sám váhal s financováním, je riziko dalšího skluzu reálné.

Převaha, o které Northrop mluví, proto dnes nestojí na zveřejněné tabulce parametrů. Stojí na argumentu, že firma zvládne rozběhnout program bez dalšího zdržení, aniž by rozbila už tak napjatou průmyslovou kapacitu amerického obranného sektoru. Je to argument o důvěře, ne o specifikacích.

Pro americké námořnictvo je sázka vysoká. Pokud vybere správně, dostane vlastní šestou generaci oddělenou od letectva – a palubní křídlo schopné operovat v prostředí, kde dnešní stroje přežijí stále hůř. Pokud vybere špatně, ztratí roky, které už nemá.

Rozhodnutí má padnout za necelé čtyři měsíce. A v tuto chvíli je nejsilnějším veřejným argumentem pro „lepší než kdokoliv jiný“ nikoli to, co letoun umí na papíře, ale to, že někdo věří, že ho dokáže skutečně postavit.

Článek Lepší než kdokoliv jiný. Stíhačka 6. generace od amerického giganta má nabídnout mnohem více se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Třetí požár za šest týdnů

Zumwalt není osamělý případ. 12. března hořelo v prádelně na letadlové lodi USS Gerald R. Ford během nasazení ve Středomoří. 14. dubna zachvátil menší požár USS Dwight D. Eisenhower v loděnici v Norfolku. Tři požáry na třech různých válečných lodích během zhruba šesti týdnů, to je krátkodobě neobvyklý shluk incidentů, i když žádný z nich zatím nepřipomíná katastrofu USS Bonhomme Richard z roku 2020.

Ford podle oficiálního vyjádření námořnictva zůstala plně operační, 2. dubna po opravách ve Splitu odplula zpět do služby. Eisenhower 28. dubna úspěšně dokončila námořní zkoušky po plánované údržbě a vrátila se do disponibilního stavu. Ani jeden z těchto incidentů neznamená dlouhodobé vyřazení lodi z flotily.

U Zumwaltu je situace jiná. Ne proto, že by škody byly nutně horší, to zatím nikdo neví, ale proto, že loď se nachází v nejcitlivější fázi své existence.

Proč je načasování tak bolestivé

USS Zumwalt prošla od srpna 2023 rozsáhlou přestavbou. Cíl: integrovat systém Conventional Prompt Strike, tedy hypersonickou střelu schopnou zasáhnout cíl na tisíce kilometrů rychlostí přesahující Mach 5 (přibližně 6 100 km/h). 21. ledna 2026 loď úspěšně absolvovala námořní zkoušky loděnice, klíčový milník modernizace. Podle výroční zprávy DOT&E mělo nasazení CPS na první torpédoborec třídy Zumwalt proběhnout ve fiskálním roce 2027, s testy plánovanými na období 2027–2028.

Požár tři měsíce po námořních zkouškách tento harmonogram ohrožuje. Pokud oheň zasáhl prostory související s integrací zbraňového systému nebo elektroenergetikou, první palubní test se může posunout za plánované okno. Pokud ne, zdržení se možná vejde do rezerv. Bez zveřejněného hodnocení škod je jakýkoli konkrétní odhad spekulací.

Systémová slabina jménem údržba

Série požárů sama o sobě neznamená kolaps americké námořní síly. Ale ukazuje na chronický problém, který GAO zdokumentovalo v lednu 2026: z patnácti velkých požárních incidentů na válečných lodích mezi lety 2008 a 2020 se třináct odehrálo na plavidlech v údržbě. Rizikové faktory se opakují:

• Svařování a řezání za tepla v blízkosti hořlavých materiálů
• Dočasně odstavené hasicí systémy
• Lešení a stavební materiál blokující únikové cesty
• Personální výpadky a slabší dohled mimo pracovní dobu

Jedenáct z patnácti historických incidentů proběhlo mimo běžnou pracovní dobu, o víkendech nebo svátcích. Požár na Zumwaltu byl hlášen v sobotu večer.

GAO přiznává, že po tragédii Bonhomme Richard se situace zlepšila, od roku 2020 nebyl zaznamenán další závažný požár v jejich definici. Současná série je proto spíše varovná anomálie než potvrzený nový trend. Ale anomálie, která přišla ve chvíli, kdy americké námořnictvo potřebuje každý měsíc loděnické kapacity.

Co to znamená pro program CPS

Zbývající dvě lodě třídy Zumwalt zatím fungují bez veřejně hlášených problémů. USS Lyndon B. Johnson prochází v Ingalls vlastní integrací CPS. USS Michael Monsoor byla koncem března aktivní v San Diegu, kde proběhla rutinní změna velení; její přestavba na CPS je naplánována až na budoucí dostupnost loděnice.

Podle podkladu CRS pro Kongres činí odhadovaný kombinovaný pořizovací náklad tří lodí třídy Zumwalt 13,83 miliardy dolarů. Seškrtání původně plánované série na pouhé tři kusy vyhnalo jednotkovou cenu do výšin, které nemají v historii torpédoborců obdobu. Každý měsíc zpoždění na kterékoli z nich proto bolí dvojnásob, nejen operačně, ale i rozpočtově.

Americké námořnictvo nečelí strategickému kolapsu. Ford pluje, Eisenhower je zpět, Zumwalt nebyla v bojovém nasazení. Problém je prozaičtější a možná právě proto tak těžko řešitelný: i loď za sedm miliard dolarů je v loděnici zranitelná stejně jako kterákoli jiná, požárem v sobotu večer, kdy je na palubě méně lidí a hasicí systémy nemusí být plně aktivní.

Článek Nejdražší torpédoborec světa nečekaně hořel. Americké námořnictvo čelí novému problému se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Třináct miliard za loď, která stále není hotová

USS Gerald R. Ford (CVN-78) vstoupila do služby v roce 2017 jako první americká letadlová loď nové generace. Kongresem stanovený cenový strop na její pořízení činí 13,224 miliardy dolarů. Už to z ní dělá nejdražší válečnou loď v dějinách. Jenže cena je jen začátek příběhu.

Podle výroční zprávy ředitelství pro operační testování a hodnocení (DOT&E) za fiskální rok 2024 zůstává řada klíčových zkoušek nedokončená. Elektromagnetický katapultní systém EMALS, který měl nahradit zastaralé parní katapulty, sice během 262denního nasazení zvládl 8 725 startů, ale jeho spolehlivost se podle zprávy DOT&E výrazně nezlepšila a loď stále vyžaduje technickou podporu zvenčí. Záchytný systém AAG je na tom podobně. Živé testy tempa letových operací, takzvaná sortie generation rate, nebyly dokončeny a dosud dosažené výsledky se ke stanoveným požadavkům nepřiblížily.

Na papíře měla třída Ford přinést revoluci: vyšší tempo operací, o patnáct procent menší posádku a úsporu odhadem čtyř miliard dolarů na provozních nákladech za padesát let životnosti oproti starší třídě Nimitz. V praxi tyto sliby zatím zůstávají neprokázané.

Systém, který „prostě nefunguje“

Phelan ve svém únorovém projevu na konferenci WEST nešetřil slovy. Americký obranný akviziční systém označil za „rozbitý“ a mluvil o dekádách špatného řízení. Nejde přitom o izolovaný problém jedné lodě, jde o systémovou poruchu celého námořního stavitelství.

Vládní účetní úřad GAO na to upozorňuje roky. Už v roce 2017 publikoval zprávu, v níž kritizoval, že námořnictvo u následných lodí třídy Ford pracuje s nespolehlivými a netransparentními odhady nákladů. Doporučoval častější a přesnější kalkulace. Námořnictvo doporučení přijalo jen částečně. Výsledek? Náklady rostou loď od lodi:

• CVN-78 (Gerald R. Ford): 13,224 mld. USD
• CVN-79 (John F. Kennedy): 13,196 mld. USD
• CVN-80 (Enterprise): 14,248 mld. USD
• CVN-81 (Doris Miller): 15,211 mld. USD

A to jsou jen pořizovací ceny. Skutečné celoživotní náklady nikdo spolehlivě nespočítal, právě to GAO kritizuje nejostřeji.

K tomu se přidává tlak na průmyslovou základnu. Newport News Shipbuilding, jediná americká loděnice schopná stavět jaderné letadlové lodě, zaměstnává přes 26 000 lidí. Mateřská firma HII ve svých výsledcích za rok 2025 otevřeně přiznává, že její budoucnost závisí na stabilitě vládních programů a priorit. Pokud by se program třídy Ford zásadně omezil, dopad na pracovní místa a průmyslové know-how by byl citelný.

Ford v akci: symbol problému i důkaz, že loď funguje

Paradox celého příběhu spočívá v tom, že USS Gerald R. Ford je zároveň důkazem problémů i důkazem, že platforma není nepoužitelná. Loď byla v roce 2026 nasazena mimořádně dlouho, tak dlouho, že senátor Tim Kaine napsal Phelanovi dopis, v němž varoval před důsledky prodlouženého nasazení: odkládaná údržba, opotřebení, zátěž pro posádku i pro loděnice, které na ni čekají s plánovanými opravami.

Ford tedy slouží. Létá z ní, startuje z ní, plní úkoly. Ale cena tohoto výkonu, finanční, lidská i průmyslová, je vyšší, než kdokoli plánoval. A právě to je jádro Phelanova přezkumu: ne otázka „funguje to?“, ale „vyplatí se to dál dělat stejně?“

Donald Trump přitom ke třídě Ford nikdy neskrýval skepsi. Už v roce 2019 na palubě USS Wasp veřejně prosazoval návrat ke starým parním katapultům a kritizoval elektromagnetický katapult. Data DOT&E jeho kategorický odsudek nepotvrzují, EMALS není automaticky horší, jen je méně vyzrálý, než se čekalo. Trumpova nedůvěra k programu ale vytváří politický prostor pro radikální změny.

Co přijde místo dalších Fordů?

Rozpočtové dokumenty pro fiskální rok 2026 stále počítají s 612 miliony dolarů na předběžné nákupy pro CVN-82, s plánovaným zadáním stavby kolem roku 2030 a dodáním kolem roku 2040. CVN-83 zatím nemá ani předběžné financování. Čím dál je loď od fyzické stavby, tím snáze ji lze odložit nebo zrušit.

Americké právo přitom stále vyžaduje minimálně jedenáct operačních letadlových lodí a zakazuje vyřadit jaderný nosič před jeho prvním doplněním paliva. Úplný odklon od supernosičů tedy není na stole. Na stole je ale otázka, zda CVN-82 a CVN-83 budou vypadat jako Ford, nebo jako něco zásadně jiného.

Phelan sám naznačil směr: na Sea-Air-Space mluvil o takzvané TRUMP-Class battleship, novém velkém bojovém plavidle zaměřeném na raketovou palbu, protivzdušnou obranu a velení. Podle rozpočtových dokumentů, které přinesl DefenseScoop, má první kus stát 17,47 miliardy dolarů, tedy víc než samotný Ford. Phelan přiznal, že čísla se ještě „hýbou“, mimo jiné kvůli otázce jaderného pohonu.

Co to znamená pro Česko a NATO

Česká republika nestojí a nepadá s jednou americkou letadlovou lodí. NATO staví obranu střední Evropy primárně na kolektivní obraně, pozemních a leteckých silách a jaderném odstrašení. Ale americká námořní síla je tmel, který drží celý systém pohromadě, schopnost rychle přesouvat jednotky přes oceán, držet námořní linie a reagovat na více krizí současně.

Rozpočet Pentagonu pro rok 2026 klade důraz na Čínu a průmyslovou základnu. Při briefingu k rozpočtu novináři nedostali okamžitou odpověď na otázku, zda zůstane samostatná položka European Deterrence Initiative. To neznamená, že Amerika opouští Evropu. Znamená to, že priority se přeskládávají, a pokud americké loďařství nedokáže doručovat lodě včas a za rozumnou cenu, bude mít méně kapacity pro všechny.

Skutečný příběh třídy Ford není o lodi, která se potápí. Je o zemi, která po utracených stovkách miliard zjišťuje, že její průmyslový a akviziční aparát nedokáže vyrábět symboly námořní převahy tempem, které svět vyžaduje. A to je pro spojence znepokojivější než jakákoli jednotlivá loď.

Článek Americké námořnictvo v rozkladu. Nejdražší válečná loď světa stála stovky miliard, ale asi „půjde ke dnu“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čísla, která překonávají i supercarriery

Pro kontext: letadlová loď USS Gerald R. Ford stála 13,3 miliardy dolarů. Její nástupkyně CVN-81 vychází na 15,2 miliardy. BBG(X) za 17 miliard je tedy dražší než jakákoli současně rozpočtovaná letadlová loď, a přitom letadla nenese. Druhý kus třídy Trump má podle rozpočtového briefingu námořnictva vyjít na 13 miliard, třetí na 11,5 miliardy. Klasická křivka učení, ale startovní bod je bezprecedentní.

Kongresový rozpočtový úřad přitom už v lednu 2026 odhadoval cenu první lodě na 17,6 až 18,9 miliardy v cenách fiskálního roku 2025. Aktuální rozpočtová žádost 17 miliard tedy tento strop formálně nepřekonává, šok plyne spíš z absolutní částky a z toho, že se bavíme o hladinové bojové lodi, ne o plovoucím letišti.

Proč námořnictvo tvrdí, že ji potřebuje

Program DDG(X), torpédoborec nové generace o výtlaku zhruba 14 500 tun, měl být odpovědí na stárnoucí křižníky třídy Ticonderoga a nejstarší torpédoborce třídy Arleigh Burke. Jenže námořnictvo opakovaně naráželo na kompromisy: nedostatek energetické rezervy pro budoucí zbraně, omezený růstový prostor a příliš málo raketových buněk pro salvy, které vyžaduje boj s rovnocenným protivníkem.

BBG(X) má tyto limity odstranit jedním radikálním krokem. Loď o délce 256 až 268 metrů a plném výtlaku přes 35 000 tun nabídne:

• Masivní energetickou rezervu pro zbraně s řízenou energií a budoucí senzory
• Výrazně větší raketový arzenál než cokoliv od dob bitevních lodí třídy Iowa
• Velitelský uzel pro vedení hladinové bojové skupiny v námořním boji vysoké intenzity
• Růstový prostor na dekády modernizací bez nutnosti nového trupu

Admirál Daryl Caudle, náčelník námořních operací, zasadil BBG(X) do konceptu Golden Fleet, směsi bezosádkových systémů, fregat, torpédoborců, ponorek a letadlových lodí, kde bitevní loď hraje roli těžkého uzlu pro „mass, lethality and adaptability“.

Technologická sázka: laser ano, railgun možná jednou

BBG(X) stojí na předpokladu, že energeticky náročné zbraně budoucnosti budou fungovat. U laserů je situace relativně příznivá: systém HELIOS byl úspěšně nainstalován na bojovou loď, integrován s bojovým systémem Aegis a při testech sledoval a zasahoval bezpilotní prostředky i vysokorychlostní vlečné cíle. U elektromagnetického railgunu je obraz výrazně slabší. Rozpočtová žádost pro fiskální rok 2022 už pro něj neobsahovala financování a Kongres si vyžádal zvláštní zprávu o stavu programu. GAO navíc obecně varuje, že projekty Pentagonu zaměřené na zbraně s řízenou energií trpí problematickým přechodem z prototypů do reálných zbraňových programů.

Jinými slovy: BBG(X) kupuje obrovský trup s energetickou rezervou pro zbraně, z nichž některé ještě neexistují v nasaditelné podobě. Pokud se technologie zbraní s řízenou energií opozdí, bude loď dekádu plout s nevyužitým potenciálem.

Rozpor v harmonogramu a průmyslová realita

Tady začíná nejzajímavější kapitola. Dubnový rozpočet tlačí na předběžné pořízení v roce 2027 a první plné pořízení ve fiskálním roce 2028, kontradmirál Reynolds dokonce mluví o startu stavby v roce 2028. Jenže lednový kongresový materiál uvádí 72měsíční designové kontrakty, což ukazuje spíš na první pořízení v raných třicátých letech a vstup do služby kolem roku 2040.

Tento rozpor není akademický. Americké loděnice už dnes neplní cíle námořnictva. GAO opakovaně konstatuje infrastrukturní i personální limity průmyslové základny. Námořnictvo samo přiznává potřebu 250 000 nových pracovníků v příští dekádě. Stavitel BBG(X) zatím není vybrán, v úvahu připadají Bath Iron Works, HII Ingalls a HII Newport News. A program fregat třídy Constellation, kde stavba začala před dokončením návrhu, skončil se zpožděním minimálně tří let a lodí, která „nese malou podobnost“ s původním designem.

Politický patron odchází, program zůstává

Den poté, co tehdejší ministr námořnictva John Phelan mluvil s novináři o Golden Fleet a budoucnosti bitevního programu, byl 22. dubna 2026 odvolán. Dočasně ho nahradil Hung Cao. Phelan přitom v prosinci 2025 osobně děkoval prezidentu Trumpovi za „vizi“ nové třídy. Jeho odchod oslabuje civilního patrona programu, ale neruší ho: rozpočet je venku, náčelník námořních operací Caudle za ním stojí a tři lodě v pětiletém výhledu jsou jen začátek. Původní oznámení mluvilo o potenciálu 20 až 25 kusů.

Program BBG(X) dává smysl jen za jednoho předpokladu: že americké námořnictvo skutečně potřebuje jednu platformu, která v sobě spojí nosič masivní raketové salvy, energetickou rezervu pro zbraně zítřka a velitelský uzel pro námořní boj nejvyšší intenzity. Pokud ano, sedmnáct miliard je cena za odstranění kompromisů. Pokud ne, jde o nejdražší loď v dějinách, postavenou na PowerPointu.

Článek Cena jediné bitevní lodě třídy Trump překonává i ty nejdivočejší odhady. Ale Američané mají důvod, proč ji chtějí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K Íránu míří elitní americké posily

Americký prezident Donald Trump sice vylučuje, že by proti Íránu zahájil pozemní operaci, ale některé informace naznačují, že i tato varianta může být ve hře, i když se o ní nemluví. CbsNews s odvoláním na zdroje v americké administrativě uvádí, že tyto plány určitě připravuje. Jejich součástí má být přesun některých částí 82. výsadkové divize do Perského zálivu, a navíc z USA vyplul svaz výsadkových plavidel, který posílí podobný svaz v oblasti již operující.

Video: „Čekáme na dalšího a zabijeme ho taky.“ Rus zamával vlajkou, aby potvrdil dobytí vesnice. Ukrajinci mu to vysvětlili

Jedním z cílů operace může být obsazení až 5 ostrovů, což by značně omezilo možnosti Íránu blokovat Hormuzský průliv, jímž prochází asi pětina světové produkce ropy a dalších významných surovin, což se dnes projevuje na prudkém růstu cen paliv, a značně to dopadá na světovou ekonomiku. Armádní Zpravodaj ale nevylučuje, že by mohly být cílem operace i zásoby obohaceného uranu. Irán by ho měl vlastnit 440 kilogramů, uvádí TheNationalNews, z čehož lze relativně snadno vyrobit několik jaderných pum.

K dispozici bude 5 tisíc mariňáků

V oblasti Perského zálivu má být v současné době útočná výsadková loď USS Tripoli doprovázená dvěma dalšími výsadkovými plavidly se zhruba 2 500 mariňáky. Twz uvádí, že pak ze Spojených států vyplul další svaz vedený útočnou výsadkovou lodí USS Boxer a dvěma dalšími výsadkovými plavidly se zhruba stejným počtem mariňáků. Svazy by mohly stačit na obsazení ostrovů, případně dočasné obsazení místa, kde se nachází obohacený uran.

iZdroj fotografie: Armáda USA

Síly ale rozhodně nejsou dostatečné k tomu, aby se mohly vylodit na pevnině a zahájit nějakou rozsáhlou operaci proti íránské armádě a revolučním gardám, jakkoliv jsou oslabené již více než 3 týdny trvajícím bombardováním. Aa uvádí, že revoluční gardy mají mít v aktivní službě 190 000 členů a armáda 350 000 vojáků. Írán je navíc schopen mobilizovat více než milion záložníků, proto jsou americké síly nedostatečné. Američané vědí, že by operaci v hornaté zemi, jakou je Írán, zaplatili vysokými ztrátami, což je pro americkou veřejnost nepřijatelné.

Článek Trump to na oko odmítl, přesto pozemní invazi do Íránu zvažuje. Vyslal k němu svaz vojenských lodí i nejvyšší elitu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Írán dopravu průlivem téměř zablokoval

Hormuzský průliv je silnou kartou Íránu, protože tudy prochází zhruba pětina vytěžené ropy na světě, a důležitý je i pro export plynu, hnojiv a dalších komodit, ale nejenom těch. Wikipedia uvádí, že v nejužším místě má 39 kilometrů, a jelikož Írán hrozí lodím útoky, naprostá většina z nich se zastavila a ve světě rostou ceny paliv. Írán leží na jedné straně průlivu, ale navíc ovládá několik ostrovů, které jsou v něm nebo u jeho vstupu. Právě ty by se teoreticky mohly stát klíčem k tomu, jak ho otevřít, pokud by se je Američané rozhodli obsadit.

iZdroj fotografie: Uživatel ninara / Creactive Commons / CC BY-SA

Armádní Zpravodaj soudí, že v případě takové akce by mohli zaútočit až na pět ostrovů, které lze rozdělit do dvou skupin. Do první patří tři – Lesser Tunb, Grerater Tunb a Abu Musa u vstupu do průlivu ze strany Perského zálivu. Druhou pak veliký ostrov Kešm ležící v sousedství nejužšího místa průlivu, případně ještě vedle něj ležící malý ostrov Hengam. Pokud by se je podařilo americkým ozbrojeným silám získat, případně ještě nějaké další menší ostrůvky, dokázaly by eliminovat velkou část schopností Íránu útočit na tankery.

Američané vyslali do oblasti mariňáky

Spojené státy americké se na takovou operaci skutečně mohou chystat. MilitaryTimes uvádí, že do oblasti vyslali expediční sbor námořní pěchoty, který může mít až 5 000 členů. Základem je výsadková útočná loď USS Tripoli, což je 257 metrů dlouhé plavidlo s přistávací palubou, z níž mohou odstartovat vrtulníky, konvertoplány či letouny s krátkým vzletem a kolmým přistáním, uvádí Wikipedia. V oblasti mají být také dvě obojživelné transportní lodě třídy San Antonio umožňující start vrtulníků, vyloďovacích plavidel nebo vznášedel.

„Víkendová salva přímo proti Moskvě“. Ukrajinci zasypali centrum ruské moci největším útokem od začátku války

Američané ale mohou hrozbou klamat. Armádní Zpravodaj soudí, že obsazení ostrovů není bez rizika. Írán má totiž několik typů protilodních střel. Jedním z nich je Qader. Wikipedia, uvádí, že má dolet 300 kilometrů a hlavici o hmotnosti 200 kilogramů, a Američané jich nezvládli zničit všechna jejich postavení. Pokud by se tedy výsadkové lodě přiblížily k ostrovům, byly by v dosahu, a i jediný zásah by mohl způsobit nemalé škody na nich nebo doprovodných plavidlech. Je otázkou, zda to Američané budou chtít riskovat.

Ostrovy jsou opevněné a připravené

Bez problémů by nebyl ani útok na samotné ostrovy, mnohé z nich jsou totiž opevněné a s něčím podobným počítají. Z výsadkových lodí by startovaly například konvertoplány Boeing V-22 Osprey či vrtulníky Sikorsky CH-53K King Stallion, které jsou hlavně v okamžiku přistávání v cílovém prostoru zranitelné, například kulometnou palbou nebo zbraněmi, jakou je RPG-7. Wikipedia uvádí, že na palubě Osprey může být až 36 vojáků a členů osádky, takže by sestřelení jediného znamenalo nejspíše větší ztráty, než dosud Američané utrpěli.

iZdroj fotografie: Uživatel Airwolfhound / Creative Commons / CC BY-SA

USA mají sílu ostrovy obsadit, i kdyby se Íránci tvrdě bránili, ale i poté by byla jejich dalším problémem bezpečnost vojáků na těchto ostrovech. Mohli by se stát cílem dělostřeleckého a raketového odstřelování z pevniny, k níž jsou ostrovy blízko. Problém by nebyl ostrovy vojensky udržet, Írán by sílu na jejich obsazení neměl, ale mohl by odstřelováním způsobit tak vysoké ztráty na americkém personálu, že by to pro Bílý dům nakonec bylo politicky neúnosné. Válku by tak prohrál, jako již v minulosti podobným způsobem jiné konflikty.

Článek Riskantní plán s obrovskými ztrátami, ale možná jediná spása Donalda Trumpa. Cenu ropy může srazit obsazením 5 ostrovů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Írán blokuje Hormuzský průliv, Američané ho chtějí zpět

Nasazení 2 200 mariňáků z 31. námořní expediční jednotky (MEU) na palubě americké výsadkové vrtulníkové lodi USS Tripoli představuje kritickou fázi americké reakce na íránskou agresi. Tato elitní síla, obvykle dislokovaná v Pacifiku, byla narychlo přesunuta k íránským břehům, aby posílila ochranu strategických námořních tras, zejména Hormuzského průlivu.

Ukrajina si právě udělala silného nepřítele. Írán jí hrozí útokem. „Stala se pro nás cílem,“ zuří teheránský režim. Zelenský necouvne

Hlavním důvodem této dislokace je paralýza globálního obchodu způsobená íránskými útoky v Hormuzském průlivu a jeho blokádou. Mariňáci by měli zajistit doprovod komerčních tankerů, ale také obojživelné operace proti odpalovacím stanovištím dronů a raket na pobřeží, jakož i lodím íránského námořnictva. Hlavní boje by však měly být vedeny z plavidel.

Vliv na konflikt s Íránem je zásadní, neboť Teherán musí nyní počítat i s rizikem přímého výsadku na svém území. To nutí íránské velení vázat značné síly u pobřeží namísto jejich využití pro asymetrické operace. I když Donald Trump avizoval, že půjde proti Íránu o rychlou akci, je nucen vysílat na Blízký východ stále více sil, minimálně aby obnovil tok ropy.

Samotný Írán stojí dle Wikipedie v celosvětovém měřítku za 5,1 % produkce ropy, takže by ztráta jenom jeho dodávek nebyla ještě tak zlá. Mnohem horší je, že blokuje průjezd lodí Hormuzksým průlivem, jímž prochází asi 25 % světového námořního ropného obchodu, uvádí Wikipedia. Tuto trasu využívají například čínské a indické lodě vozící mj. i ruskou ropu.

„Peníze dáme Čechům. Proč by na nás měli útočit Rusové?“ nechápe Okamura. Výdaje na obranu vláda nezvýší

Obnovení námořních tras je natolik důležité, že Donald Trump dokonce vyzval Evropu a další spojence, aby poslali do Hormuzského průlivu ještě více válečných lodí, uvádí Reuters. Jistě tím chce nejenom minimalizovat případné vlastní ztráty, ale také mít k dispozici větší sílu, pokud bude třeba udeřit na íránské námořnictvo, letouny, el i pozemní základny.

Článek Stahují se mračna, Amerika přitvrdila. Přes 2 000 mariňáků míří k Íránu až z Pacifiku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tomahawky proletěly kolem lodi

Střely s plochou dráhou letu Tomahawk odpalují Američané z moře, i když existuje i systém určený pro jejich odpalování ze země. Ten je však nový a vzácný. Je tedy logické, že záběry ukazují dvojici střel letící nad hladinou moře a pravděpodobně mířící směrem nad pevninu, tedy na Írán. Kameraman ji zaznamená velice detailně, protože se při cestě nad hladinou pohybují zhruba ve výšce 10 až 15 metrů. Loď měla navíc štěstí, že vedla zvolená trasa přímo kolem ní, takže si mohli námořníci americké zbraně dobře prohlédnout.

Video: tak tvrdou odplatu Rusové nečekali. Ukrajinci zasypali doněcké letiště balistickými raketami ATACMS a střelami Storm Shadow

Tomahawk je osvědčená zbraň, do výzbroje byla zařazena v roce 1986, uvádí Wikipedia, a Američané ji použili v celé řadě konfliktů. Za ty dekády ji přitom několikrát vylepšili. V současné době jsou užívány verze Block IV a Block V, které mají vylepšené navádění – jedná se nejenom o satelitní navigaci, ale též o terénní mapování nebo například radar. Tomahawk se pak pohybuje rychlostí Mach 0,74 a dosah má více než 1 600 km, zatímco hlavice má hmotnost 310 kg, a vzhledem k téměř absolutní přesnosti dokáže zničit vše, na co je střela odpálena.

Loděmi používanými k odpalování Tomahawku jsou buď raketové křižníky třídy Ticonderoga nebo torpédoborce třídy Arleigh Burke, kterých by mohlo být v oblasti bojů až 15. Wikipedia uvádí, že torpédoborce mají střely umístěné ve vertikálním odpalovacím systému Mk 41, který má podle verze 90 nebo 96 odpalovacích buněk, což je maximální počet střel, jaké může torpédoborec nést. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že větší část buněk je však určena pro střely protivzdušné obrany a další zbraně, Tomahawků bude reálně asi 20 až 40.

Video: Ukrajinci naložili okupantům na jižní frontě. Zdevastovali jim protivzdušnou obranu v klíčových oblastech

Americké námořnictvo má však schopnost odpalovat střely Tomahawk i z hlubin oceánu. Nést je mohou útočné ponorky třídy Los Angeles a Virginia, a rovněž čtveřice ponorek třídy Ohio, která byla přestavěna, aby místo balistických raket Trident II s jadernými hlavicemi používala 154 Tomahawků, uvádí Wikipedia. Výhodou ponorek je, že se k nepříteli mohou přiblížit nepozorovaně, kdežto on vůbec nemusí tušit, že se nějaký úder chystá. Salva 154 střel se navíc vyrovná salvě, jakou dokáže odpálit několik torpédoborců.

A cargo ship crew in the Persian Gulf watches US BGM-109 Tomahawk cruise missiles fly by them heading towards Iran
by u/broforwin in CombatFootage

Dvě střely Tomahawk s plochou dráhou letu proletí kolem lodi (zveřejněno 04. března 2026)

Článek Video: námořníci si z těsné blízkosti prohlédli přilétající spoušť. Střely Tomahawk se prohnaly těsně nad mořem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Exploze torpéda fregatu doslova rozlomí

Moderní torpéda jsou nastavena tak, aby explodovala pod kýlem lodi a způsobila co největší škody. Detailní záběry ukazují, že výbuch fregatu íránského námořnictva IRIS Dena doslova nadzvedl nad hladinu a zlomil ji, a není pochyb, že byly škody po takovém útoku fatální a loď šla rychle ke dnu. Zabránit jejímu potopení nemohou ani různé vodotěsné přepážky, a je jasné, že musel být výbuch tak silný, že již ten samotný usmrtil nemalou část posádky.

Izrael jako nedotknutelný stát? Kritika jeho nekompromisní politiky není antisemitismus. Pochopte ale, že bojuje o přežití

IRIS Dena je fregata, jejímž úkolem je i boj proti ponorkám. Má 6 lehkých protiponorkových torpéd ráže 324 mm, uvádí Wikipedia, která doplňuje protiponorkový vrtulník Bell 212. Mělo by jít o moderní plavidlo s výkonnými detekčními přístroji, protože bylo uvedeno do služby v roce 2021. Jeho délka je 95 m a výtlak 1 500 t, na jeho palubě pak působí 140 námořníků. Je i relativně rychlé, pluje rychlostí až 30 uzlů. A přesto to jeho zničení nezabránilo.

Lovcem fregaty byla americká ponorka USS Charlotte třídy Los Angeles. Útočné jaderné ponorky této třídy jsou ještě produktem studené války, do služby začaly vstupovat v roce 1976. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že i přes to patří k velmi schopným plavidlům, která vynikají moderními detekčními systémy a jsou také velice tichá, díky čemuž je mohla mít íránská fregata problém detekovat. Wikipedia uvádí že mají 4 torpédomety ráže 533 milimetrů, z nichž dokáží odpalovat těžká torpéda Mk 48, střely Tomahawk nebo protilodní Harpoon.

Video: Rusové jsou v koncích, Ukrajinci je zuřivě vyhání z Krymu. Ve velkém je devastují na zemi i na moři

Fregata byla zničena jediným torpédem Mk 48, což je standardní zbraň amerických ponorek. Wikipedia uvádí že je 5,8 m dlouhé, obsahuje hlavici o hmotnosti 293 kg a pohybuje se rychlostí až 65 uzlů, při níž dokáže zasahovat cíl na vzdálenost 27,4 km; při nižší rychlosti však dosah stoupá. Torpédo je buď naváděno za pomoci drátu přímo z ponorky, případně má i vlastní pasivní nebo aktivní navádění, a dokáže se na zvolený cíl tedy navést i samo.

US submarine torpedos Iranian IRIS Dena warship near Sri Lanka
by u/Ylllllllll in CombatFootage

Torpédování íránské fregaty IRIS Dena poblíž Srí Lanky americkou útočnou ponorkou USS Charlotte třídy Los Angeles (zveřejněno 04. března 2026)

Článek Video: torpédování z blízka. Íránská válečná loď neměla proti americké ponorce šanci. Na potopení stačilo 1 torpédo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na rychlou akci neměla posádka jak reagovat

V rámci operace Southern Spear zavedly Spojené státy americké 17. prosince 2025 námořní karanténu na schválené ropné tankery plující do Venezuely a z ní, uvádí Wikipedia. A evidentně to platí i pro ty ruské, protože Jižní velení (armády) Spojených států amerických oznámilo, že provedlo 07. ledna 2026 invazi na tanker M/T Sophia v Karibském moři.

Sami Rusové nemohli vědět, že bude tak úspěšná. Ponorka „černá díra“ skoro není vidět a je pekelně silná

Odhodlalo se k tomu i přesto, že operoval v mezinárodních vodách – měl ovšem provádět nelegální aktivity, které Američané blíže neupřesnili, ačkoliv to vypadá na pašování ropy, na níž jsou uvaleny sankce. Rusko to běžně dělá pomocí tzv. stínové flotily zahrnující stovky plavidel, která pod vlajkami jiných států operují celosvětově, uvádí Wikipedia.

Na palubě M/T Sophia bylo v té době 1,8 milionu barelů venezuelské surové ropy, a průměrná cena za jeden se pohybuje kolem 60 dolarů, uvádí theGuardian, což je 108 milionů dolarů, a tedy asi 2,243 miliardy korun. Charakteristickým rysem je pro stínovou flotilu také chybějící plán plavby a vypnutý transpondér, kdy v podstatě s nikým nekomunikuje.

Video: ruské jednotky útočily zběsile a bez přestání, ale Ukrajinci si na nich smlsli. Nasadili i zbraň, proti níž není obrany

Omezení příjmů z ropy je pro Ruskou federaci velmi citelné a každá taková akce jí kazí jak ekonomiku, tak financování války proti Ukrajině. Aktuálně s tím ale pravděpodobně nemůže dělat vůbec nic, jelikož soustředí veškeré síly právě proti „žluto-modré“ zemi, a snad s výjimkou ponorek nemá prostředky, jak by projektovala sílu daleko ve světě.

Vyhrožovat Američanům, případně proti nim zasáhnout, by se jí přitom nemuselo vyplatit. Za připomínku dle Armádního Zpravodaje stojí, když věrný Putinův přisluhovač, Dmitrij Medveděv, zdůraznil právě Američanům, že Rusové mají atomové zbraně. Ti jim v reakci vyslali k pobřeží dvě jaderné ponorky, načež se Kreml za jeho slova rychle omlouval.

Video: jenom 40 km od Putinovy moskevské rezidence vypukl velký požár. Narušil výrobu bojových letadel Suchoj

Zajetí ropného tankeru M/T Sophia bylo přitom velmi rychlou akcí. Z vrtulníků se slanili na palubu a postupovali na velitelský můstek, kde nejspíše zajali posádku, která nekladla odpor. Je pravděpodobné, že využili Sikorsky SH-60 Seahawk s kapacitou 11 až 12 vyzbrojených vojáků, uvádí Wikipedia, jelikož právě ten k tomu americké námořnictvo nejčastěji využívá.

Zabrání ruského ropného tankeru M/T Sophia americkými vojáky (zveřejněno 07. ledna 2026)

Článek Kreml zuří a neví, co má dělat. Američané zveřejnili záběry, jak rychle v mezinárodních vodách zabrali ruský tanker se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výzbroj tvořená railgunem a střelami

Americké námořnictvo označuje třídu Trump za nejsmrtelnější bitevní loď, neboť má mít největší palebnou sílu v historii hladinových plavidel. Její výzbroj má tvořit 128 článků vertikálního odpalovacího systému Mk 41, což je univerzální systém k odpalování protiletadlových, protiraketových či protilodních střel včetně střel s plochou dráhou letu Tomahawk. Wikipedia pak doplňuje, že má na lodi být i 12 článků systému CPS a railgun.

Video: Ukrajinci vytrestali ty nejlepší z ruské armády. Udeřili na speciální jednotky, když byly pohromadě, a 120 jich pohřbili

Jenomže právě tyto zbraně vzbuzují, spolu s megalomanským pojmenováním třídy po stále žijícím prezidentovi, mnohé otazníky. Z CPS by měly být odpalovány balistické rakety, případně hypersonické zbraně, pravděpodobně hypersonické kluzáky s jadernou hlavicí vynášené balistickou raketou. Tyto zbraně jsou ve Spojených státech amerických v současné době teprve vyvíjeny. Twz upozorňuje, že je také velikým otazníkem railgun, protože není jasné, kde ho chce americké námořnictvo vzít, jelikož jeho vývoj oficiálně zastavilo.

Historicky existovaly i větší lodě

Bitevní lodě třídy Trump by měly být dlouhé 240 až 270 metrů a mít výtlak minimálně 35 000 tun. Byly by tedy o něco menší než bitevní lodě třídy Iowa, které americké námořnictvo postavilo za druhé světové války, ale oproti nim půjde o nesrovnatelně silnější zabijáky. Pohon by měl být přitom konvenční a zajišťovat rychlost přes 30 uzlů. Plánovaná osádka je zhruba 500 námořníků, což svědčí u tak velkého plavidla o vysokém využití automatizace. Na palubě má být schopen přistát také Boeing V-22 Osprey nebo budoucí FVL.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Mezi odborníky vzbuzuje projekt lodí třídy Trump mnoho pochybností a poukazují na skutečnost, že jsou takto velká plavidla zastaralá a drahá. Military uvádí, že je lze dnes potopit mnoha způsoby, přičemž k tomu může stačit jediný zásah. Cena jedné takové lodě je přitom závratná a lze za ni postavit hned několik moderních a velmi silných torpédoborců nebo podobných, hlavně menších, plavidel. 19FortyFive uvádí, že takto velká plavidla ani nejsou vhodná proti Číně, což je v budoucnosti nejpravděpodobnější americký protivník.

Putin nebude nadšený, Švédové ho chytí do šachu. Gripeny dostanou střely Taurus, které z NATO doletí až k Moskvě

Plány na bitevní lodě třídy Trump jsou zatím v počátcích a dle předpokladů nebude ani jedno dokončeno ještě v tomto desetiletí. Armádní Zpravodaj nevylučuje, že americké námořnictvo, které se potýká s finančními problémy a stavba jeho plavidel se opožďuje, nakonec projekt bitevních lodí po skončení Trumpova mandátu zruší, protože by odčerpával značné zdroje. Navíc za situace, kdy nemusí mít ještě ani zbraně, jimiž mají být lodě vybaveny.

Článek Nejsilnější bitevní loď v historii lidstva pojmenoval Trump egoisticky po sobě samotném. Je velkolepá a silná, ale úplně špatně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Třída Gerald R. Ford je efektivnější

Aktuálně má americké námořnictvo 11 letadlových lodí, a od poloviny 70. let 20. století se spoléhalo na třídu Nimitz. I přes různá vylepšení, kterých se jednotlivá plavidla dočkala, však pomalu zastarávala. V novém tisíciletí proto začalo požadovat novou konstrukci, která měla být efektivnější, provozně levnější, a také produkovat mnohem více energie, aby ji šlo vybavit nejmodernějšími systémy a zbraněmi. Wikipedia uvádí, že stavba nového plavidla začala v roce 2009 a ve službě je od roku 2017, zatímco další lodě jsou na testech a ve výstavbě.

Zoufalý Putin neví, co dělat. Ukrajinci získali tajnou dokumentaci k jeho nejnovější jaderné ponorce

USS Gerald R. Ford, jak novou letadlovou loď Američané pojmenovali, je délkou 337 metrů a výtlakem přes 100 tisíc tun největší na světě, i když lodě třídy Nimitz jsou jenom o něco málo menší. Oproti nim má však mnoho změn – tou nejmarkantnější jsou katapulty. Obě třídy mají 4, ale na Gerald R. Ford jsou elektromagnetické, a ne parní, díky jejichž výkonu může z paluby odstartovat více letadel. Naval-Technology uvádí, že z nového nosiče je možné provést 160 vzletů denně, kdežto ze starého 140, a některé zdroje udávají rozdíl ještě větší.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Letadlová loď má jaderný pohon, takže se může bez problému dostat kamkoliv na světě, přičemž dosahuje rychlosti až 30 uzlů a v provozu by měla vydržet 50 let. Její letouny tak mohou udeřit, kde bude potřeba, a Wikipedia uvádí, že jich může mít na palubě více než 75. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že jejich počet záleží na misi, neboť jsou do počtu započítány i vrtulníky – každý letoun může mít jinou velikost, a proto jich může být proměnlivé množství.

Letadlová loď se může také bránit

USS Gerald R. Ford je vedle toho vyzbrojena, ale jenom pro svou obranu, jelikož jsou její údernou silou právě letouny. Nese dvojici systémů RIM-162 ESSM a RIM-116, která slouží k ničení vzdušných cílů, jako jsou řízené a protilodní střely, případně letouny. O blízkou ochranu se potom stará trojice systémů Phalanx CIWS, čtveřice rychlopalných kanonů MK 38 ráže 25 milimetrů, nebo čtveřice těžkých kulometů M2 Browning, potvrzuje americké námořnictvo.

Ukrajinci použili Flamingo. Mnozí o něm pochybovali, ale sami Rusové zveřejnili záběry jeho letu

Z paluby mají operovat hlavně Boeing F/A-18E/F Super Hornet, což jsou letouny 4,5. generace vybavené radarem AESA a dalšími moderními systémy, uvádí Wikipedia. Unesou přes 8 tun výzbroje, jako jsou střely vzduch-vzduch, různé typy pum a střel včetně naváděných, protilodních nebo protiradarových. Dosahují rychlosti Mach 1,8 a jejich bojový dolet je 911 kilometrů, ale lze ho prodloužit za pomoci přídavných nádrží a tankování za letu.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Doplněny jsou například Boeingem EA-18G Growler určeným pro elektronický boj nebo letouny včasného varování Grumman E-2D Hawkeye, a též vrtulníky. Armádnímu Zpravodaji se nepodařilo najít zmínku, že by z paluby pravidelně operovaly letouny 5. generace Lockheed Martin F-35C Lightning II, ale loď je na ně připravena. V budoucnu z ní nejspíše budou startovat i velké doprovodné drony nebo letouny 6. generace.

Už jenom popsaná síla je hrozbou pro jakoukoliv zemi na světě včetně Ruska, a pokud by se k němu přiblížila, zalarmovala by jistě nejenom námořní obranu, ale také námořnictvo a letectvo. Vladimir Putin ví, že se nemá Americe v tomto směru jak vyrovnat, protože letadlovými loděmi prakticky nedisponuje, ačkoliv je nutné vnímat, že slouží spíše k profilování síly po světě nežli k blízké ochraně země, k čemuž jsou lepší jiné systémy.

Pohár trpělivosti NATO přetekl. Estonsko je připraveno sestřelovat ruská letadla

Ze všech amerických válečných lodí je Gerald R. Ford tou největší hrozbou, protože je jednoduše nejsilnější. Ani velcí soupeři, jakým je Rusko nebo Čína, by proti ní neměli jednoduché počínání. Vždy je pro ně tedy lepší, pokud se s ní vůbec nemusí střetnout. Jenom pro představu, jak je vlastně tato jediná loď silná – třeba Švédsko má ve výzbroji dohromady necelou stovku JAS-39 Gripenů, uvádí Wikipedia, zatímco Norsko přes padesát F-35, potvrzuje Wikipedia, a Polsko, jehož letectvo patří k silnějším, něco přes 70 bojových letounů, uvádí Wikipedia.

Článek Loď NATO, které se Rusko právem bojí nejvíce: Největší „letadlovka“ má údernou sílu jako celá letectva mnoha zemí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sověti vůbec nevěděli, kde ponorku ztratili

Celý příběh akce Azorian začal 8. března 1968 v Tichém oceánu, kdy se ze stále dosud neobjasněných příčin potopila sovětská ponorka K-129. Wikipedia uvádí, že měla konvenční diesel-elektrický pohon, a na palubě měla trojici balistických raket R-21 s jadernou hlavicí schopných k cíli startovat pod hladinou. Zatímco sovětské námořnictvo nemělo tušení, kde se ponorka ztratila, Američané prostřednictvím systému SOSUS a dalších technologií místo zaznamenali a vrak našli v hloubce asi 4 900 metrů.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Naskytla se jim tím jedinečná příležitost dostat se k sovětským jaderným technologiím, ale problém bylo, jak z obrovské hloubky těžký vrak dostat. CIA uvádí, že technici dospěli k názoru, že jediným řešením je obří mechanický drapák na speciálním plavidle. Proto začala v rámci projektu Azorian stavba speciální lodi Hughes Glomar Explorer. Oficiálně ji vlastnil miliardář Howard Hughes a měla sloužit k těžbě manganové rudy ze dna oceánu. Šlo ale o akci CIA. Náklady na Azorian jsou odhadovány v dnešním přepočtu na až 110 miliard korun.

Drapák se zlomil, zůstala jen příď

Vlastní vyzvednutí vraku ponorky začalo v roce 1974, a byť Sověti loď sledovali, neměli tušení, co se děje, uvádí PopularMechanics. Speciální drapáky ponorku zachytily a začaly vyzdvihovat, ale když byla asi 2 700 m nad dnem, některé z čelistí se ulomily a asi dvě třetiny ponorky spadly zpátky. V zařízení zůstalo cca 12 metrů přídě. Je známo, že v ní bylo nalezeno 6 těl sovětských námořníků a údajně i 2 torpéda s jadernou hlavicí, ale rakety Američané nezískali.

Rusko posílilo letectvo o nové Su-35S, což jsou sice moderní, ale spíše průměrné letouny, které nic nezmění

Protože po nich ale toužili, hodlali akci zopakovat a zbytek vraku získat. Tehdy ale zasáhla nešťastná událost, neboť se zloději vloupali do společnosti Huges a ukradli materiály spojující miliardáře se CIA. Tajné služby a FBI se vše pokoušely získat zpět a utajit, ale informace začaly pomalu prosakovat, a v únoru 1975 se dostaly do médií. Bílý dům se nakonec rozhodl operaci zrušit. Armádní Zpravodaj soudí, že nehodlal riskovat střet se sovětským námořnictvem.

Článek Projekt Azorian: Američané zaplatili přes 110 miliard Kč, aby získali tajemství sovětské ponorky K-129, kterou SSSR ztratil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Supermoderní konstrukce pro moderní válku

Jak název napovídá, loď se měla pohybovat především v pobřežních vodách. Díky modulární konstrukci měla mít celou řadu úkolů od výzvědných misí, hlídkování, boj s pašeráky, podpory speciálních sil a pozemních jednotek, až po námořní minování a odminování.

Video: ruský voják udeřil pažbou útočné pušky rovnou do hlavice poté, co dronu několikrát obratně uskočil

Nová konstrukce měla mít i specifické vlastnosti, tedy nízký ponor a vysokou rychlost. S netradičním řešením přišla firma Austal, která přestavěla svůj původní projekt trajektu s třemi trupy (trimaran), což se zdálo jako levné a elegantní řešení. Společnost General Dynamics pak dodala elektroniku a bojové systémy, a upravila trup ke snížení radarového odrazu.

iZdroj fotografie: USNAVY

Roku 2006 byl potom položen trup první z lodí – USS Independence (LCS-2) stejnojmenné třídy. Na délku má 127,4 m, na šířku 31,7 m, a ponor pouhých 4,27 m. Výtlak prázdné lodi činí 2 307 tun a plné 3 104 tun, ale je důležité připomenout, že závisí na misi a modulu lodi.

Rychlost byla zásadní a výzbroj silná

Zajímavý je pohon lodi – systém CODAG, tedy kombinace dieselových motorů a plynových turbín, které pohání čtyři vodní trysky. Na přídi jsou pro zlepšení ovladatelnosti lodi dva zatažitelné pody. Independence dosahuje max. rychlosti 44 uzlů, tedy 81 km/h, což z ní dělá jednu z nejrychlejších válečných lodí na světě. Dosah má pak 4 300 námořních mil (7 964 km).

Indie dostala nabídku na koupi ruských Su-57 a pomoc s vývojem svého letounu 5. generace. Jsou ekonomicky lepší volbou než F-35

Poměrně bohatá je na první pohled i základní výzbroj. Vedle automatického děla ráže 57 mm Mk.110 firmy BAE se může Independence pochlubit dvěma 30mm kanóny Buschmaster II, protiletadlovým systémem SeaRam, 24 raketami Hellfire proti pozemním cílům, 8 lehkými protilodními střelami RGM-184A, a to vše doplňují čtyři velkorážní kulomety Browning M2.

iZdroj fotografie: USNAVY

Monitoring potom zajišťuje 3D radar SAAB GIrraffe a tažné sonary, a též může loď nést dva vrtulníky MH-60 SeaHawk nebo bezpilotní MQ-8 Fire Scout. Vejdou se do ní také čtyři čtyři vozidla Stryker nebo HUMWEE či stejný objem kontejnerů, a má sjízdnou rampu. Nechybí pak ani rychlý člun, díky čemuž může vysazovat silné speciální jednotky v týlu nepřítele.

Lehký trup je nakonec nepřítelem

Loď je vysoce automatizovaná a jako jedna z prvních nemá kormidlo, ale joystick. Posádku přitom tvoří jenom 40 mužů (z toho 8 důstojníků) a může ubytovat dalších 36 příslušníků speciálních sil. Námořnictvo počítalo s nákupem rovnou 55 jednotek, ale hned první loď zchladila nadšení, a tak jich vzniklo pouze 19 kusů, což je oproti plánům velké, avšak oprávněné zklamání.

Video: radar ruského S-500, který vidí F-35 až na 2 000 km, vyřazen jednou ranou. Systém je chloubou ruské armády

V první řadě šokovala cena – jednotka měla vyjít původně na 220 milionů dolarů (4,6 miliard Kč), ale ve finále vyšla na 704 milionů dolarů (14,8 miliard Kč). Testy navíc ukázaly celou řadu poruch a problémů – jenom na první zkušební plavbě jich bylo zaznamenáno 2 080. Presto však byla loď nakonec roku 2010 americkým námořnictvem převzata.

iZdroj fotografie: USNAVY

Teprve v roce 2014 byla však schopna dokončit celou hlídkovou misi, jenomže to už se nad ní začalo opravdu smrákat. V první řadě lehké hliníkové trupy zasáhla koroze, a při opravách bylo zjištěno, že jsou v nich i praskliny. Ty byly odhaleny také u dalších šesti lodí této třídy s tím, že vznikají při plavbě rychlostí nad 15 uzlů (28 km/h) při vyšších vlnách. První dvě jednotky byly vyřazeny roku 2021, ostatní jejich osud v následujících letech čeká.

Článek Americké supermoderní lodě Independence jsou extrémně drahým zklamáním. Měly působit v týlu nepřítele, ale ve službě končí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bombardéry letěly těsně nad USS Nimitz

Zaznamenaný incident se týká ruských strategických bombardérů Tupolev Tu-95 Bear, z nichž se v únoru 2008 dva přiblížily k americké letadlové lodi USS Nimitz, která operovala jižně od Japonska. Přelétaly nad ní ve výšce nižší než 1 kilometr a poté kroužily kolem, což lze považovat za obrovskou drzost. Je pochopitelné, že proti nim Američané poslali bojové letouny – z oblasti je konkrétně vyprovodily palubní McDonnell Douglas F/A-18 Hornet.

Kterak dva britské Eurofightery přelstily ruské Suchoje Su-27 a dostaly je do pozice, v níž je mohly až příliš snadno zničit

Pro letadlovou loď je přitom Tu-95 velikou hrozbou. Jde o turbovrtulový bombardér se 4 motory, který byl vyvinutý v 50. letech 20. století v SSSR, uvádí WarHistoryOnline. Slouží jako nosič řízených střel, a to včetně protilodních Ch-22, což je veliká střela vyvinutá v Sovětském svazu v 60. letech 20. století, uvádí Wikipedia. Může mít přitom konvenční nebo jadernou hlavici, a sestrojena byla právě pro útoky na svazy amerických letadlových lodí.

Bombardéry Tu-95 mohla loď sestřelit

Nimitz je základem současně nejpočetnější třídy amerických letadlových lodí, která nese i jeho označení. Wikipedia uvádí, že jde o plavidlo o délce 332,8 metrů a výtlaku 100 000 tun s jaderným pohonem, na jehož palubě může být až 90 letounů a vrtulníků. Proti bombardérům jako je Tu-95 přitom není bezbranné – může použít nejenom své bojové stroje, ale také protiletadlové střely RIM-7 Sea Sparrow, a navíc jsou kolem i doprovodná plavidla.

iZdroj fotografie: Ústřední velitelství námořních sil USA (Pátá flotila USA) / Creative Commons / CC BY

Armádní Zpravodaj je přesvědčený, že vyslání F/A-18, aby bombardéry vyprovodily, je adekvátní odpovědí. Zvláště za situace, kdy se k plavidlu přiblížily na tak krátkou vzdálenost. Pokud by se však Rusové o něco pokusili, byla by to pro ně zajisté sebevražda. Hornet je bojový letoun nesoucí protiletadlové střely jako AIM-120 AMRAAM nebo AIM-9 Sidewinder, uvádí Wikipedia, proti nimž by pomalé a neohrabané bombardéry neměly šanci.

Článek Kterak se ruští piloti bombardérů Tu-95 nezalekli a přeletěli přímo nad americkou letadlovou lodí, pro níž byli největším nebezpečím se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Provokovat Američany si nemůže Rusko dovolit

Dmitrij Medveděv se často vyjadřuje k západním politikům nevybíravě, a rozhodně nešetří ani ty americké. Nedávno se na sociální síti X (Twitter) vyjádřil na účet Lindseyho Grahama, který obhajoval nové sankce proti Rusku, a neušetřil si ani rýpnutí do Donald Trumpa. Stalo se tak poté, co Amerika zkrátila ultimátum na ukončení války z 50 na 10 dní.

Video: zvěsti nelhaly, ruští vojáci ukradli na Ukrajině pračku. Čip do zbraní tím ale nezískali

To označil za hru, na což mu Donald Trump odvětil, že by měl více vážit slova – jak je ovšem pro Dmitrije Medveděva pověstné, rád používá silná slova a výhrůžky, jenomže tentokrát to přepálil, když americkému prezidentovi připomněl, že má Rusko jaderné zbraně ze sovětské éry. Pokud tím chtěl ukázat jeho sílu, je to směšné a jenom to potvrzuje, jak slabé konvenčně skutečně je, když dosud nedokázalo porazit rozvrácenou Ukrajinu.

Spojené státy americké nechaly v reakci na jeho nulový respekt a diplomatické schopnosti vyslat do příslušných míst dvě jaderné ponorky – kam přesně, jasné není, Armádní Zpravodaj to odhaduje na sever Evropy, tedy v blízkosti zemí NATO. Známo není ani to, o jaké ponorky se může jednat, americké námořnictvo má ve výzbroji přes 50 jaderných.

Velká rána pro F-35A, zájemce už je nechce. Padla tím obří zakázka, která mohla Americe přinést vliv u souseda Číny

„Na základě vysoce provokativních prohlášení bývalého prezidenta Ruska Dmitrije Medveděva, který je nyní místopředsedou Rady bezpečnosti Ruské federace, jsem nařídil, aby byly v příslušných místech umístěny dvě jaderné ponorky pro případ, že by tyto hloupé a pobuřující výroky znamenaly něco více. Slova jsou velmi důležitá a často mohou vést k nezamýšleným důsledkům – doufám, že toto nebude jeden z těchto případů,“ uvedl Trump na Truth Social.

Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že americké námořnictvo provozuje třeba ponorky třídy Los Angeles považované za páteř jeho ponorkové divize, jelikož jich má 34, uvádí NTI, ale disponuje i modernějšími nástupci třídy Seawolf, jimž je nadřazená ještě třída Virginia. Ale stáří není v tomto případě úplně relevantní, jde hlavně o nesenou výzbroj.

Video: vzácný úspěch, odstřelovač od letectva druhou ranou sestřelil ruský dron. Je to ukázka skvělého ovládnutí zbraně

Všechny totiž spojuje schopnost nést střely s plochou dráhou letu Tomahawk, které podle Wikipedie udeří na vzdálenost až 2 500 km, což znamená, že dostanou-li se relativně blízko k ruskému pobřeží, mohou udeřit na všechny západní oblasti. Střely nicméně nesou jenom konvenční hlavice – jaderné byly kdysi vyřazeny, neb má Amerika lepší řešení.

Jestliže nechal Donald Trump plout k Rusku jaderné ponorky nesoucí jaderné zbraně, mohl zvolit také třídu Ohio. U té Wikipedia uvádí, že unese 20 balistických raket Trident II, z nichž má každá až 12 jaderných hlavic W76 nebo W88 o výtěžnosti 475 kilotun. Doletí přitom do dálky až 11 300 km, což ale znamená, že by se ponorky pro útok ani nemusely přibližovat, ale v tomto případě je evidentní, že jde pouze o připomenutí síly.

Německo začíná zbrojit tak mohutně, že vytře zrak i Rusku. K tisícovce Leopardů 2 nakoupí i 8,5 tisíce obrněnců a 20 Eurofighterů

Vedle toho jsou ponorky vybaveny i torpédy a řadou pokročilých mechanismů pro lov nepřátelských plavidel stejného zaměření, ale zvládají i hladinová. V případě, že by mělo dojít na nějaký střet, jistě by došlo k vyslání vyššího počtu, ale v tomto případě je Armádní Zpravodaj přesvědčený, že eskalace nehrozí a fanatický Dmitrij Medveděv se uklidní, jelikož ani Vladimir Putin jistě nestojí o větší angažovanost Ameriky ve válce na Ukrajině.

Článek Rusko rozehrálo nebezpečnou hru: připomnělo Americe, že má sovětské atomovky. Ta k němu poslala dvě jaderné ponorky, aby sklaplo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Upravená střela SM-6 od námořnictva

Střela AIM-174B není vlastně novou zbraní, ale upravenou existující raketou SM-6 používanou americkým námořnictvem, které ji odpaluje z lodí. Wikipedia vysvětluje, že je známa i jako RIM-174 Standard Extended Range Active Missile a je schopna ničit letadla, vrtulníky i různé typy řízených střel, a to včetně hypersonických a balistických raket. A protože ji lze dokonce použít i jako protilodní střelu, přišlo námořnictvo s nápadem upravit ji pro palubní letouny.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

AIM-174B je podle Wikipedie v podstatě stejná jako SM-6, ale nemá raketový posilovač sloužící k jejímu odpálení z kontejneru na plavidle. Ten je v případě umístění na letadle nepotřebný. I tak je ale její hmotnost 856 kg, což je pětinásobek hmotnosti standardní americké střely vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM. Díky tomu má mít mnohem delší dolet a schopnost ničit cíle, na jaké se letadla dosud nemohla zaměřit, což dává proti nepříteli velikou výhodu.

Dolet AIM-174B je neznámý, ale dlouhý

O parametrech AIM-174B panují některé nejasnosti, hlavně v doletu. Americké námořnictvo, které ji začalo v roce 2024 používat, uvedlo minimální dolet 240 kilometrů. Twz se ovšem domnívá, že jestliže má SM-6 dosah 320 kilometrů, a Gunslinger je odpalována z letadla, měl by být skutečný dolet delší, a to v řádu stovek kilometrů. Armádní Zpravodaj proto soudí, že by tím mohla překonat i ruskou R-37M s deklarovaným dosahem 400 kilometrů. Nemluvě o schopnosti zasahovat zvláště hypersonické cíle, což u ruské zbraně uváděno není.

Hlavním problémem ukrajinských pilotů jsou ruské rakety R-37M, jimž se nic nevyrovná; snad jedinou obranou je „hluboký ponor“

Zatím má být AIM-174B určena pro palubní letoun Boeing F/A-18E/F Super Hornet, který má unést až čtyři střeky. To by mohlo svazům kolem amerických letadlových lodí umožnit držet nepřátelská letadla v mnohem delší vzdálenosti a za pomoci dat z letounů typu AEW&C nebo Lockheed Martin F-35C Lightning II je ničit mimo jejich dostřel. Zároveň to také posiluje obranu flotily proti protilodním řízeným střelám, včetně hypersonických. Není také ani vyloučeno, že by střely mohly brzy začít používat letouny amerického letectva.

Článek Ruská střela R-37M s dosahem 400 km je zřejmě pokořena: Američané upravili námořní střelu, která doletí dále a zničí i hypersonické zbraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Fregata Constellation vzniká jenom jediná

Plavidlo třídy Constellation je, respektive bude postavené na základě italské verze evropské víceúčelové fregaty FREMM, uvádí Wikipedia. V plánu bylo postavit jich alespoň 20 s raketovou výzbrojí, ale v současnosti jich je dle dostupných zpráv objednáno 6, z nichž práce probíhají na jediném, a to je ještě hotové jenom z malé části, zatímco projekt nabírá velké zpoždění. Důvodem mají být hlavně malé kapacity loděnic a nedostatek kvalifikovaných pracovníků.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Během stavby ale vyvstaly i další problémy. Twz tvrdí, že by výsledné plavidlo mělo mít o 13 procent větší výtlak (původní měl činit 7 291 tun) nebo hmotnost – není přesně jasné co, než se očekávalo. To je údajně způsobeno přidáváním různých prvků dle požadavků námořnictva. Větší výtlak podle názoru Armádního Zpravodaje může znamenat např. nižší maximální rychlost nebo nutnost zavést různá omezení třeba na nesenou výzbroj.

Výzbroj Constellation bude silná

Zvýšení hmotnosti jde ovšem proti tomu, co si od fregaty představuje americké námořnictvo – to ji popisuje jako hbité víceúčelové plavidlo s upraveným bojovým systémem Aegis, díky němuž bude schopno úloh protivzdušné a protiraketové obrany. Hlavní výzbrojí pak bude vertikální odpalovací systém Mk 41 s 32 buňkami, z něhož jdou odpalovat třeba střely SM-3, SM-6, Tomahawk a mnohé další. Počítáno je i s kanonem ráže 57 milimetrů, blízkou protivzdušnou obranou, vrtulníkem a schopností boje proti ponorkám.

Největší propadák německého námořnictva: „mírové“ fregaty třídy F125 jsou k ničemu; 77 miliard bylo doslova vyhozených

Poslední zprávy naznačují, že první fregata s názvem Constellation by měla měla být dodána až v roce 2029. InsideDefense spekuluje, že na americkém ministerstvu obrany existují i myšlenky na oddálení nebo dokonce opuštění celého projektu, neboť na něj nejsou žádané potřebné prostředky. Vzhledem k tomu, že americké flotila stárne a není známý žádný další významný záměr na její posílení a omlazení, může to znamenat obrovský problém.

Článek Americké fregaty třídy Constellation jsou opět ve velkých problémech. Nejmocnější námořnictvo světa bez nich nemá záchranu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V Arabském moři vznikne obří síla

Americká letadlová loď USS Nimitz spolu se svými devíti letkami a doprovodnými silami, tedy včetně pěti torpédoborců opouští Jihočínské moře, aby se připojila k úderné skupině v Arabském moři vedené první „letadlovkou“ v oblasti, a sice USS Carl Vinson. Americký ministr obrany, Pete Hegseth, to sice neupřesnil, ale Reuters má údajně informace od vysokých úředníků s tím, že na Blízký východ míří také tankovací letouny.

Nejtěžší kalibr ukazuje video: skutečný zabiják íránských bunkrů je americká GBU-57A/B, kterou nosí jediný bombardér světa

Vedle nich se mají přesouvat k Íránu další americké ozbrojené síly, ale jaké nebo kolik, známo není. USS Nimitz, označovaný též jako CVN-68, je každopádně poměrně stará letadlová loď, která působí ve službách amerického námořnictva od roku 1975, a je dnes nejstarší svého druhu ve výzbroji. Díky jadernému pohonu má však skoro neomezený dosah.

Nést přitom může až 90 letadel a vrtulníků, konkrétně víceúčelové stíhací F/A-18E/F Super Hornet určené k vybojování vzdušné nadvlády, útokům na pozemní cíle, potlačení PVO a průzkumu, ale také E-2D Advanced Hawkeye pro včasné varování a řízení vzdušných operací. Z vrtulníků je to MH-60R Seahawk na protiponorkový a protilodní boj, a víceúčelový MH-60S Seahawk. Hlavními letouny jsou však Super Hornety, potvrzuje Wikipedia.

Írán vyhrožuje Americe, že jí zničí 19 vojenských základen, když podpoří Izrael. Neuvědomuje si, co by na sebe přivolal

USS Carl Vinson, k níž se má USS Nimitz v Arabském moři jižně od Íránu připojit, je pak rovněž třídy Nimitz, ale do služby vstoupila o sedm let později v roce 1982. Její kapacita je shodná, ale kromě letounů F/A-18E/F Super Hornet nese také mnohem modernější F-35C páté generace, potvrzuje F-35. Vedle toho potom EA-18G Growler pro zjištění elektronického boje a letoun včasné výstrahy a řízení E-2D Hawkeye, stejně jako vrtulníky MH-60R/S.

Američané skutečně mohou na Írán udeřit

Zda k útoku na íránský režim, jehož země se po několikadenním bombardování izraelským letectvem zmítá v chaosu, dojde, není jasné, ale redakce Armádního Zpravodaje to v žádném případě nevylučuje. Ostatně i Donald Trump dle theEconomist nedávno připustil, že je úder na Írán „blízko“. Izrael nedávno žádal, aby se Američané připojili s „matkou všech bomb“, která dokáže coby jediná nejaderná bomba světa zničit íránský jaderný bunkr.

Pákistán drží Izrael v šachu: hrozí, že na něj pošle atomovku kvůli Íránu. Ale je nepravděpodobné, že k tomu dojde

Redakce Armádního Zpravodaje také zhodnotila sílu íránské armády a americké námořní pěchoty, která by nesla hlavní tíhu bojů v případě, že by došlo k vylodění jednotek na pobřeží. Zatím se ale oficiálně zdá, že dojde „pouze“ k eliminaci vzdušných hrozeb. Z těch největších jde o balistické rakety, z nichž Armádní Zpravodaj vybral tři, které jsou schopné proniknout izraelskou PVO. Írán mimochodem také vyvinul raketu s 2tunovou hlavicí.

Článek Americký útok na Írán je blízko, připouští Trump: vyslal k němu obří letadlovou loď USS Nimitz – údajně zatím na obranu Izraele se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

CM-401 je balistická protilodní raketa

Protilodní CM-401 je pozoruhodná zbraň, protože se jedná o balistickou raketu, uvádí Wikipedia, a nikoliv řízenou střelu, jakou je třeba slavná ukrajinská R-360 Neptun, která si připsala řadu úspěchů. To jí dává výhody, ale možná i nevýhody – třeba složitost zaměření a zasažení menšího pohybujícího se cíle, i když země draka to nejspíše vyřešila aktivním radarovým naváděním. V boji ji nicméně ještě neměla šanci vyzkoušet. Při sestupu k cíli je každopádně raketa rychlá, a tedy velice obtížně zničitelná, i když to není nemožné.

#AirshowChina2018: CASIC unveils CM-401 anti-ship missile system https://t.co/W0spJ589Rd @AirshowsChina pic.twitter.com/NwxlB62gYB

— Janes (@JanesINTEL) November 12, 2018

Raketa se má pohybovat rychlostí Mach 4 až 6, uvádí Twz, a i když je někdy označovaná za hypersonickou, je to u balistické rakety zavádějící, jelikož rychlostí nad Mach 5 létá většina balistických raket, upozorňuje Armádní Zpravodaj. CM-401 při sestupu mění směr, což ztěžuje její zaměření, a už samotná rychlost je při dopadu na palubu lodě dosti ničivá – pro menší plavidla to může být fatální, ale třeba velké americké letadlové lodě by jeen zásah potopil těžko, byť by je vážně poškodil; dokonce na ně nemusí stačit ani 10 ruských Zirkonů.

Dolet čínské rakety CM-401 je kolem 300 km

CM-401 se může spolehnout nejen na vysokou rychlost, ale má i bojovou hlavici o hmotnosti 290 kg, zatímco její dolet je pak udáván na 300 km, uvádí ArmyRecognition. Již to předčí výše zmíněnou střelu Neptun, protože ta je nejenže podzvuková, ale její dosah je udáván od 200 do 300 km. Její hlavice má navíc jenom 150 kilogramů, ačkoliv je známo, že dva zásahy stačily na potopení křižníku Moskva, takže bude nepochybně ničivá i čínská zbraň.

„Pryč se zlým Západem i Ruskem“, zájem je o čínské vojenské letouny: jsou ekvivalentem F-16 a nahradit mohou i Panavia Tornado

Čínská raketa je většinou prezentována na vozidle, takže může může být použita jako základ nějakého pobřežního obranného systému, ale zároveň má být použitelná i na letadlech – Armádní Zpravodaj se domnívá, že v takovém případě bude nejspíše její dolet větší. Odpálit ji potom lze i z lodí – existují spekulace o jejím možném umístění na velký čínský torpédoborec třídy Type 055. Čína ji chce také exportovat; pozemní systém by mohl sloužit jako dobrá zbraň pro země, které nemají silné námořnictvo a potřebují odradit soupeře.

Článek Lepší než ukrajinská R-360 Neptun, ale bez bojových zkušeností: čínská protilodní raketa CM-401 „pocuchá“ jakoukoliv americkou loď se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z USS Enterprise bylo nutné odstranit palivo

Rozebrat obří loď s jaderným pohonem není nic jednoduchého. NavalNews uvádí, že až do roku 2017 pracovalo námořnictvo na odstranění jaderného paliva a deaktivaci reaktorů. Bez toho by se pochopitelně nedalo s rozšrotováním USS Enterprise začít, protože by hrozilo nebezpeční kontaminace. Ani tak ale nebude její rozebrání snadné a vyžádá si investici přes 10,88 miliard Kč; práce pak budou hotové v roce 2029. Jméno Enterprise je v americkém námořnictvu tradicí, devátá loď tohoto jména se staví, půjde o loď třídy Gerald R. Ford.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

První jaderná letadlová loď světa se začala rodit již v roce 1958 a na vodu byla spuštěna o dva roky později, a již následující rok také zařazena do služby. Wikipedia uvádí, že byla ve své době nejdelší a nejtěžší válečnou lodí na světě – na délku měla 331,6 m a plný výtlak dosahoval 94 800 tun. Pohánělo ji 8 jaderných reaktorů rychlostí až 33,6 uzlů a původně měla sloužit jenom do roku 1981, ale díky modernizacím vydržela mnohem déle.

Na palubě „letadlovky“ bylo až 90 letadel

Síla letadlové lodě USS Enterprise byla impozantní. Na palubě mohla mít až 90 letounů a vrtulníků, zatímco posádku tvořilo 5 830 námořníků a členů leteckého personálu. Z paluby startovala celá řada letadel, např. McDonnell Douglas F-4 Phantom II, Douglas A-4 Skyhawk, McDonnell Douglas F/A-18 Hornet, ale i další. Zpočátku byla loď slabě vyzbrojena, avšak později dostala střely RIM-7 Sea Sparrow nebo systémy Phalans CIWS a RIM-116 RAM, což jsou zbraně na obranu proti letounům nebo řízeným střelám, upozorňuje Armádní Zpravodaj.

Čínská letadlová loď Fujian se stane mnohem nebezpečnější než kdy dříve: ponese totiž situační letouny KJ-600, které odhalí i F-35

Během své služby se loď účastnila řady akcí, třeba blokády Kuby, nebo války ve Vietnamu a v Iráku. Americké námořnictvo na stránkách uvádí, že v roce 1969 došlo na její palubě k nehodě, která si vyžádala 27 mrtvých a 314 zraněných, a zničeno bylo i 15 letadel. Konkrétně explodovala neřízená střela Mk-32 Zuni na letounu F-4. I přes to je loď legendou a američtí námořníci ji, stejně jako předchůdkyni letadlové lodi z 2. světové války, přezdívali Big E.

Článek První letadlová loď s jaderným pohonem na světě jde do šrotu. Sloužila od roku 1961 a nesla až 90 letounů a vrtulníků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

F/A-XX má nahradit F/A-18 Super Hornet

Stojí za to připomenout, že americké námořnictvo vzneslo poprvé požadavky na letoun 6. generace už v roce 2008. Nahradit má letouny Boeing F/A-18E/F Super Hornet, uvádí Wikipedia, a plán počítal s tím, že by z palub amerických lodí ve 30. letech 21. století operovaly letouny F/A-XX spolu s Lockheed Martin F-35C Lightning II. Američané již rozhodli, že budou mít letoun 6. generace Boeing F-47, ale ten je určen pro operace ze země a nemá být vhodný pro námořnictvo – i když asi letouny budou řadu vyvinutých technologií sdílet.

(Ne)chtěné vyzrazení podoby americké stíhačky 6. generace NGAD: co je o ní vlastně známo a v čem bude její největší síla

Tedy za předpokladu, že F/A-XX vznikne, protože se nad ním vznáší mnoho otazníků. Vývoj je drahý a Pentagon chce údajně využít peníze na něj vyčleněné jinde, i když námořnictvo nesouhlasí. Rozhodnutí ještě nepadlo, ale pokud by byly prostředky na program odkloněny, v podstatě by to znamenalo jeho zrušení, spekuluje Twz. Vývoj námořního letounu 6. generace pro námořnictvo by tak nejspíše musel začít znovu, což by znamenalo zpoždění.

Fungovat by mohlo s pilotem i bez něj

Letoun F/A-XX by měl americkému námořnictvu přinést komplexní skok ve schopnostech v několika oblastech, upozorňuje ArmyRecognition. Třeba pokročilé stealth, kdy je počítáno s takzvanou bezocasou konstrukcí. Měl by také disponovat pokročilými senzory, dlouhým doletem a přizpůsobivostí. Možné by mělo být i nasazení zbraní s řízenou energií, jakou je laser. A co víc, měl by umožňovat pilotování, a stejně tak fungovat jako nepilotovaný, tedy dron.

Navy doesn’t want Canard！ Personal concept image of F/A-XX！😸 #F47 #Fighters #NGAD#F/A-XX pic.twitter.com/wQ1xYwTjzo

— Tomcat fan & Love of airplanes (@tomcat_fans) March 28, 2025

Armádní Zpravodaj se domnívá, že pokud by americké námořnictvo o program F/A-XX přišlo, nebo se výrazně zpozdil, mohlo by přijít o dominanci na světových oceánech. Největší soupeř USA, tedy Čína, totiž intenzivně pracuje na letounech 6. generace, a protože by k případnému střetu pravděpodobně došlo v oblasti Pacifiku, bylo by americké námořnictvo tváří v tvář čínským strojům 6. generace, které by mohly startovat nejen z pevniny, ale možná i z letadlových lodí, oslabené. To by snížilo jeho údernou sílu, která je dnes jeho hlavním trumfem.

Článek Budoucí stíhačka F/A-XX amerického námořnictva: výjimečný letoun má zajistit dominanci na moři; ale vůbec nemusí vzniknout se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čína má o stovky plavidel více, ale…

V tomto hypotetickém konfliktu by šlo především o Čínskou republiku, tedy Tchaj-wan, a obě zmíněná námořnictva by měla v této hře jiné výchozí pozice. To americké v současné době disponuje 329 bojovými loděmi, hodnotí Wikipedia – naproti tomu Námořnictvo Čínské lidové osvobozenecké armády 516 loděmi. Armádní Zpravodaj hodnotil počty plavidel obou mocností již v březnu 2023, a už tehdy se ukazovalo, jak moc drak posiluje.

Polsko dostalo další várku zabijáků ruských T-90M, nejlepší modernizaci tanků M1 SEPv3 Abrams. Zbytek jich má dorazit do konce roku 2026

Americká flotila má však více letadlových lodí (11) a atomových ponorek (77), a navíc i velké letecké kapacity (zhruba 2 700 letounů), přičemž současně dokáže velmi pružně reagovat na velké množství různých hrozeb. Naproti tomu Čína disponuje jenom třemi „letadlovkami“, a to ještě na nižší technické úrovni, takže na ty americké ztrácí. A nezmění to ani stavěná Type 004, která by mohla vystřídat americkou Gerard R. Ford na postu nejsilnější lodě světa.

iZdroj fotografie: uživatel N509FZ / Creative Commons / CC BY-SA

Většina čínských ponorek je navíc dieselelektrických (45 ze 75) a mají omezený dosah, nicméně páteří námořnictva jsou menší lodě, a to především dobře vyzbrojené fregaty (45), shoduje se Wikipedia a LowyInstitute. Ty Američanům schází, jelikož je v roce 2015 vyřadili, ale už na nich pracují – výsledkem má být třída Constellation, uvádí Wikipedia; dnes ale mají ve službě jenom jednu fregatu a torpédoborce. Čína nicméně sází i na jiná esa v rukávu.

V domácích vodách by Amerika nebyla

Největší výhodou Číny by v tomto konfliktu bylo, že by se odehrával v jejích domácích vodách. To znamená, že by se námořnictvo, na rozdíl od toho amerického, nemuselo spoléhat na dlouhé zásobovací trasy, a mohlo by se opřít i o pozemní protinámořní síly a letectvo. Bylo by tak pro něj snazší vybojovat nad protivníkem lokální převahu.

Rusko je bezradné: Ukrajinci využívají taktiku, jak mu ničit strategické bombardéry Tupolev Tu-22M3. A znovu se podařilo

Naproti tomu nejbližší základny amerických sil jsou v Japonsku, na Filipínách a v Jižní Koreji, a konkrétně letectvo by muselo spoléhat i na nejdůležitější opěrný bod v oblasti – ostrov Guam, který je sice po zuby ozbrojený, ale nemusel by stačit. Navíc je námořnictvo USA, na rozdíl od čínského, rozmístěno po celém světě, což Pekingu na lokální dominanci ještě přidává.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Armádní Zpravodaj soudí, že jsou důležitým faktorem i mezinárodní vztahy a politika. Zatímco při konfliktu v Jihočínském moři lze počítat s vytvořením velké mezinárodní koalice zainteresovaných zemí, třeba Japonska, Filipín, Vietnamu apod., během konfliktu o Tchaj-wan je tato varianta nepravděpodobná. Tchaj-wan z minulosti nemá dobré vztahy se sousedními zeměmi, které se nehodlají s Čínou moc zaplétat, dokud to nebude nutné.

Technologicky jde o vyrovnané soupeře

V minulosti mohly Američané nad všemi protivníky hodně spoléhat na svou technologickou převahu, ale v případě Číny to již zdaleka neplatí. V mnoha případech, jako jsou hypersonické zbraně, drony, letadla 5. generace nebo protilodní balistické střely, je totiž země draka dohnala nebo předehnala, shoduje se redakce Armádního Zpravodaje. Již v květnu 2023 hodnotila čínský hypersonický kluzák DF-ZF, který může být nebezpečím pro americké lodě.

Silný úder se blíží, Rusko se zřejmě zítra chystá odpálit svou velezbraň Orešnik. Ukrajina se nemá jak bránit

V čem ale USA zatím jasně vedou, jsou zkušenosti a operativní postupy, jelikož se účastnily mnoha válek. Ač je čínská vojenská síla ohromující, nemá prakticky žádné bojové zkušenosti. Pokud by tedy Američané vedli boj za použití moderních bojových technik a strategií, nemusela by být bitva o Tchaj-wan až tak jednoznačnou záležitostí, jak se může zdát.

iZdroj fotografie: Uživatel IceUnshattered / Creative Commons / CC BY-SA

Ale pro Ameriku by to nebyla, ani při zapojení lokálních a vzdálených spojenců, dobrá ani výhodná situace. Pokud by se totiž Peking do dobrodružství pustil, hodnotí Armádní Zpravodaj, že by hrál o vše a „ztráta tváře“ by pro něj byla horší než ztráty lidské a materiální. Případná bitva dvou námořních velmocí by tak byla krvavá a po silové stránce by z ní spíše jako vítěz vyšel Peking. Je ale otázkou, zda by to bylo jasné vítězství nebo spíše Pyrrhovo.   

Článek Analýza: čínské námořnictvo zesílilo natolik, že by to americké ve svých vodách zřejmě porazilo. Šlo by o největší námořní bitvu v dějinách se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sestřelit F-35 je velice obtížné, ale ne nemožné

O americkém letounu 5. generace, který si kupuje mnoho zemí NATO včetně České republiky, panuje řada mýtů a nesprávných přesvědčení. Tím hlavním je nejspíše to, když ho někdo označuje za „neviditelný“ – tím je myšlena schopnost stealth, což podle MOČR znamená, že má letoun malý radarový odraz, a tedy je obtížně zachytitelný, ale nikoliv neviditelný.

Ojedinělé záběry ukazují, jak ukrajinský voják sestřelil ruský Suchoj Su-25 starou zbraní z ramene. A to hned na první dobrou

Co to znamená v praxi? Redakce Armádního Zpravodaje rozebírala v červenci 2022, že tím de facto klesá vzdálenost, na jakou je radar schopen takový letoun odhalit – takže zatímco ten bez stealth může vidět například na 300 km, ten s pokročilou stealth jenom na polovinu, ačkoliv to vždy závisí na dalších okolnostech, mj. i na počasí. To se stalo také ruskému křižníku Moskva, který potopili Ukrajinci už na začátku války – nebýt mraků, zřejmě by ho neviděli.

Rusko má mít také ve výzbroji radar Podlet-K1 s dosahem 200 až 300 km, a s nímž údajně vidí také letouny F-35, ale Armádní Zpravodaj soudí, že za správných podmínek nejvýše na poloviční vzdálenost, a pokud mu není přáno, tak možná ani to ne.

Satelitní snímky potvrdily úplné zničení ruské továrny, která dodávala armádě. Několika údery ji rozmetalo ukrajinské letectvo

Ale zpět k incidentu s Hútíi. Podle amerického představitele se F-35 dostala v rámci operace Rough Rider dostatečně blízko, aby musela manévrovat. Jakou zbraní nebo zbraněmi po ní však teroristé pálili, není jasné. Armádní Zpravodaj ověřil v analýze TWZ, že mají k dispozici například Barq-1 a Barq-2 z Íránu, z nichž první dosáhne 50 km daleko a 15 km do výšky, a druhá 70 km do dálky a 20 km do výšky. Ale nelze ověřit, zda jsou informace pravdivé.

Americká armáda se hroutí uprostřed rozvíjející se krize, kterou nemusí Spojené státy ufinancovat. Stav je horší, než se čekalo

Z technických specifikací na Wikipedii vychází dostup F-35 až 20 km, takže by na ni Barq-2 stačila. Podrobnosti incidentu nicméně nejsou známy – dokonce nebylo uvedeno ani to, zda se jednalo o verzi B nebo C (obě mohou startovat z letadlových lodí), ale stejně tak mohlo jít o A startující ze základny některého ze spojenců v okolí. Poměrně nedávno pak americké námořnictvo ztratilo kvůli Hútíům F/A-18 Super Hornet, který spadl z paluby, když po lodi pálili.

Článek Chybělo málo a americká F-35 to schytala. Teroristé ji zkusili sestřelit, ale neuspěli, jelikož provedla úhybné manévry se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Torpédoborec zvládá ruské zbraně

Stavba severokorejského raketového torpédoborce probíhala v utajení, ale odhalily ho satelity. Jde o největší plavidlo tamního námořnictva, a NavalNews uvádí, že má být ve výstavbě další trup. Choe Hyon však musí ještě projít řadou zkoušek, než bude moci být oficiálně zařazen do služby, i když už jsou na něm dle všeho testovány různé systémy. Vybavený má být i vertikálními odpalovači různé velikosti, z nichž některé nejspíše zvládají ruské zbraně.

„Kimskander“ je velice moderní taktická balistická raketa, kterou může Severokorejcům sestřelit jenom pár systémů na světě

Zaznamenána měla být třeba ruská protiponorková střela 91RE1 Odvet založená na systému střel Kalibr. Odpalovaná je buď z vertikálního odpalovače, případně z torpédové komory ponorky. TopWar uvádí, že místo hlavice je protiponorkové torpédo, takže je střela vlastně jeho nosičem například namísto vrtulníku. Její dosah je až 50 kilometrů, takže by teoreticky na takovou vzdálenost dokázala zničit americkou nebo jihokorejskou ponorku. Ovšem jenom za předpokladu, že by ji torpédoborec dokázal svými systémy lokalizovat.

Protivzdušnou obranu tvoří Pancir-ME

Na palubě asi 145 metrů dlouhého plavidla je více však ruských zbraní, třeba systém Pancir-ME, uvádí Wikipedia. Jde o námořní exportní verzi ruského systému PVO Pancir-S1. ArmyRecognition uvádí, že je určen k likvidaci protilodních střel, dronů, letadel a vrtulníků, přičemž se skládá ze dvou rotačních šestihlavňových kanonů ráže 30 milimetrů a 8 odpalovačů protiletadlových střel, které lze dobít z vestavěného zásobníků, a jejichž dosah je až 20 km.

#Breaking: #NorthKorea unveiled its new Choe Hyon-class multipurpose destroyer today. This 5,000-ton warshin is built in 400 days. pic.twitter.com/sPFqglQAGS

— Babak Taghvaee – The Crisis Watch (@BabakTaghvaee1) April 26, 2025

Na palubě se mají také nacházet dva ruské rotační kanony CIWS AK-630 nebo jejich severokorejské kopie. Neznámá je ale raketová výzbroj, kdy má mít torpédoborec celkem 72 odpalovacích buněk různé velikosti. V menších budou nejspíše nějaké střely protivzdušné obrany, větší by pak mohly obsahovat třeba severokorejské střely nebo balistické rakety. Pokud z nich půjde odpalovat střela 91RE1, je Armádní Zpravodaj přesvědčený, že zvládnou i ruské protilodní střely P-800 Oniks nebo řízené střely Kalibr proti pozemním cílům.

Článek Severokorejský raketový torpédoborec má díky Rusku brutální výzbroj. Dokáže tak zničit kdejakou americkou ponorku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ztracený Super Hornet je drahá záležitost

Co přesně za zřícením letounu do moře stojí, není jasné. Americké námořnictvo uvedlo pouze to, že vojáci ztratili kontrolu nad letadlem, když ho zrovna vytahovali z hangáru na palubu, v důsledku čehož přepadl jak on, tak vlečná technika. Námořníci ihned zahájili potřebné kroky, aby se zachránili, což se jim také povedlo – jeden ale utrpěl lehká zranění.

Ukrajina znovu přepočítala ztráty ruské armády od počátku války. Jsou enormní, už dosáhly téměř 1 milionu

Incident aktuálně podléhá vyšetřování, ale redakce Armádního Zpravodaje mezi tím dohledala vyjádření některých vysokých amerických představitelů. Například Politico s odkazem na své zdroje uvedlo, že letadlová loď Harry S. Truman zrovna prováděla úhybný manévr, jelikož čelila palbě Hútíů – ale čemu přesně se měla vyhýbat, bohužel upřesněno nebylo.

Následkem mohli námořníci skutečně ztratit nad letounem kontrolu, jelikož pokud není zajištěný (což během přesunu úplně nelze), může se v případě prudkého náklonu paluby „odporoučet“ po vlastní ose. I přesto ale zůstává celá skupina lodí spadající pod Strike Fighter Squadron 136 v Rudém moři plně bojeschopná a její mise ohroženy nebudou.

Čína ukazuje, kdo je pánem. Zabrala malý ostrov 5 km od filipínské vojenské základny a vyslala vzkaz Americe i jejím spojencům

Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že je Harry S. Truman součástí programu „Prosperity Guardian“ v Rudém moři, jejímž cílem je zajistit bezpečnost civilní lodní dopravy proti teroristům z hnutí Hutíů podporovaných Íránem. Doprovod letadlové lodi tvoří nejméně tři torpédoborce s řízenými střelami a křižník USS Gettysburg (CG 64) třídy Ticonderoga.

Americká armáda je v rozkladu, má silný nedostatek vojáků a noví se nehlásí. Řešením má být i cizinecká legie

Ze zjištění SlashGear vyplývá, že se může aktuálně pohybovat cena za jeden F/A-18E Super Hornet pro americké námořnictvo kolem 72 milionů dolarů, což je v přepočtu 1,582 miliardy Kč. Je tedy evidentní, že jde o těžkou ztrátu – teoreticky je ale asi možné něco z letounu zachránit, pokud se ho podaří vyzvednout – vzhledem k probíhajícím bojům to však není jisté, a navíc ani není známo, jak hluboko se ponořil a zda by to vůbec bylo možné.

Článek Americká letadlová loď Harry S. Truman přišla o F/A-18E Super Hornet. Zřítil se z paluby do moře se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velikostně se loď vyrovná fregatám

Největšími severokorejskými hladinovými plavidly jsou aktuálně 100 metrů dlouhé fregaty třídy Najin, uvádí Wikipedia, ale jsou zastaralá. Modernější korvety třídy Nampo mají potom délku jen 76 metrů, takže není divu, že se tamní režim snažil v tajnosti postavit plavidlo větší – asi fregatu, aby se vyrovnala velkým fregatám ve světě, případně jihokorejským nebo americkým torpédoborcům. Jenomže rovnat by se jim nejspíše mohla akorát velikostí, jelikož výzbroj zůstává otázkou – Severokorejci jednoduše mnohé technologie postrádají.

Mnohé severokorejské ponorky jsou asi jako jediné na světě zelené, zatímco jiné bývají černé. Má to ale logický důvod

Nová severokorejská loď odhalená za pomoci satelitů by měla mít délku 144 metrů, domnívá se 38North, což by se opravdu plavidlům Spojených států a Jižní Koreje přibližovalo. Třeba americké torpédoborce třídy Arleigh Burke mají 155,3 metrů a nejnovější jihokorejské třídy Sejong the Great 166 metrů. Tvar plavidla naznačuje moderní konstrukci, mohlo by mít dokonce některé prvky stealth, ale není známo, jak rychlé by mohlo být, nebo jaký má výtlak.

Moderní zbraně Severokorejci nemají

Severokorejské plavidlo by mělo mít vertikální odpalovací systém a radar typu AESA, spekuluje na základě snímků ArmyRecognition. Z takového odpalovacího systému běžně odpalují moderní plavidla protilodní střely, střely protivzdušné obrany a zbraně k zasahování pozemních cílů, ale není známo, že by jimi Severokorejci disponovali. Podle Armádního Zpravodaje však nelze vyloučit, že jim je například neposkytlo Rusko.

A new satellite imagery from April 6 reveals North Korea’s newly built warship, a Guided Missile Frigate (FFG), at the Nampo Navy Shipyard. The vessel is undergoing outfitting in a floating dry dock, partially concealed with netting. pic.twitter.com/5RWsUBwUvx

— OSINTWarfare (@OSINTWarfare) April 9, 2025

Třeba nejvyspělejší zbraní pro plavidla v severokorejské výzbroji je protilodní střela Kumsong-3. Ta ale nebývá odpalována z vertikálního systému. MissileThreat uvádí, že je založena na ruské Ch-35, jejíž technologii země získala buď přímo z Ruska, případně z Myanmaru. Střela je 620 kg těžká, doletí do vzdálenosti asi 200 km a hlavici má těžkou kolem 145 kg. Na základě Ch-35 vnikla i známá ukrajinská střela Neptun stojící za potopením ruského křižníku Moskva.

Článek Satelity odhalily utajovanou severokorejskou loď ve výstavbě: je to obr, ale americkým torpédoborcům se nevyrovná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Super Hornet má 13 závesníků

Letoun Super Hornet je zejména ve výzbroji amerického námořnictva a je dnes hlavní údernou silou z amerických letadlových lodí. Wikipedia uvádí, že má nosnost 8 050 kg výzbroje, ale počet je omezený 13 závěsnými body. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že kromě nesení výzbroje mohou sloužit třeba i k instalaci přídavných nádrží a dalších systémů. Počet zbraní letounu je tedy limitovaný, a jak je vyčerpá, musí zpět na letadlovou loď.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Jak vyplývá ze zadání v elektronickém systému americké vlády, chce tamní ministerstvo obrany, aby mohl Super Hornet používat i malé naváděné pumy SDB I. To by mu umožnilo nést jich mnohem větší počet než v současnosti, jelikož by mohly být na jednom závěsníku namísto 1 klasické hned 4 malé SDB I. Znamenalo by to, že na ruské cíle, ale potenciálně i íránské, čínské nebo teroristické (což jsou nejpravděpodobnější rivalové), by mohlo být vedeno více úderů bez nutnosti návratu, čímž by se stalo každé letadlo mnohem efektivnější.

F/A-18 zaútočí až na 4násobek cílů

SDB I je puma o hmotnosti 129 kilogramů, přičemž standardní pumy nesené bojovými letadly mívají nejčastěji 230 až 250 kilogramů, případně půl tuny. Americké letectvo na stránkách uvádí, že je SDB I ve speciálním zásobníku, v němž jsou umístěny 4 kusy, a teprve tento zásobník je umístěn na závěsník. V podstatě to znamená, že letoun může najednou nést čtyřnásobek pum a logicky tak útočit na o to více cílů. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že je navíc dolet klouzavé pumy až 111 km, což chrání letoun před protivzdušnou obranou.

České letouny JAS-39 Gripen útočily na F-16, F/A-18 Hornet nebo Mirage 2000 ve Španělsku, úkol to pro ně nebyl jednoduchý

Omezením však může být hmotnost hlavice, která obsahuje jenom 16 kg výbušniny, uvádí Wikipedia. Puma je sice navržena tak, aby prorazila třeba betonové opevnění, ale samozřejmě platí, že menší množství trhaviny znamená menší škody. Hodit se to může třeba v zastavěné oblasti, kde jsou nežádoucí vedlejší škody – navíc při přesnosti 1 metru s ní lze provádět chirurgické údery. Na odolné cíle by však letoun musel použít nějakou těžší zbraň.

Článek Důmyslné řešení amerických inženýrů, aby unesly letouny F/A-18 Super Hornet 4násobek zbraní. Proti Rusku by byly ještě efektivnější se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Menší raketomet ovládaný na dálku

Systém ROGUE má vlastně jednoduchou myšlenku. Společnost Oshkosh Defense využila jako jeho základ svůj podvozek z vozidla JLTV a na stránkách uvádí, že bude využívat munici typu MLRS a MFOM, což jsou rakety z raketometů M142 HIMARS a M270. Zároveň by vozidlo mělo být autonomní, i když není nijak uvedeno, nakolik pokročilá autonomie bude. Ale je jisté, že nebude potřebovat řidiče a bude nějak ovládáno na dálku.

Americký M142 HIMARS vs. ruský BM-30 Smerč: oba dva systémy jsou dobré, ale jeden technologicky lepší, a druhý tradičně ničivější

Redakce Armádního Zpravodaje se shoduje, že použití odpalovače, jaký má M142 HIMARS, činí z ROGUE nebezpečnou zbraň schopnou smést na desítky, a v některých případech i stovky kilometrů oponenty mariňáků, v možném budoucím scénáři třeba z Ruska nebo Číny. Užívat může také rakety typu M30 a M31, které mají dosah až 92 km a jsou naváděné prostřednictvím GPS. Je v nich buď kazetová hlavice se 404 kusy submunice, explozivní hlavice o hmotnosti 91 kilogramů, nebo hlavice se 182 tisíci wolframových kuliček, uvádí Wikipedia.

ROGUE zvládne i balistické rakety

Kromě zmíněného nejspíše odpalovač ze systému HIMARS poskytne raketometu ROGUE i další možnosti – třeba odpalovat taktickou balistickou raketu MGM-140 ATACMS, o níž Lockheed Martin v popisu uvádí, že má dosah až 300 kilometrů. Zvládat by však mohl i novou raketu Precision Strike Missile s dosahem větším než 500 kilometrů. Ta umí zasahovat nejenom pozemní cíle jako ATACMS; Wikipedia navíc uvádí, že má existovat i varianta LBASM s vícerežimovým vyhledávačem schopná ničit hladinová plavidla.

The Navy and Marine Corps Expeditionary Ship Interdiction System (NMESIS), which combines the Naval Strike Missile (NSM) with the Remote Operated Ground Unmanned Expeditionary (ROGUE) Fires system.

These unmanned mobile antiship systems are part of the new shift to the Pacific. pic.twitter.com/kgOVSoqjfh

— Eric Daniel Kotyk (@SSgtKotyk) November 12, 2023

Armádní Zpravodaj soudí, že i použití vozidla JLTV dává smysl, neb jde v základní verzi o taktické obrněné vozidlo užívané americkou armádou a námořní pěchotou, uvádí ArmyRecognition. To jistě také značně zjednoduší údržbu a logistiku zbraně, ale zatím není jasné, jak bude celý systém těžký, i když by měl vzhledem k určení pro námořní pěchotu umožňovat přepravu třeba vzduchem. Oshkosh rovněž tvrdí, že lze ROGUE vybavit elektrickým pohonem.

Článek Zkáza pro ruské vojáky, kteří by bojovali s neživým nepřítelem: ROGUE je bezosádkový raketomet schopný smést je odkudkoliv se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Námořnictvo má jiní požadavky než letectvo

Armádní Zpravodaj dohledal, že snad úplně první zmínky o programu letounu 6. generace pro americké námořnictvo se objevily v roce 2008, potvrzuje Wikipedia. Na letadle 6. generace pracuje přitom v rámci programu NGAD také americké letectvo, ale jde o oddělený program, který se navíc aktuálně potýká s problémy. Požadavky námořnictva na letoun budoucnosti, jehož úlohou bude někdy ve 30. letech 21. století začít nahrazovat Boeing F/A-18E/F Super Hornet a sloužit po boku Lockheed Martin F-35C Lightning II, jsou totiž odlišné.

Armádní Zpravodaj nicméně upozorňuje, že je v tuto chvíli velikou neznámou, jak bude F/A-XX vypadat, a dohledal například domněnku TheAviationist, že bude muset zvládat boj vzduch-vzduch, útoky na pozemní cíle, průzkum, blízkou vzdušnou podporu, ale i elektronický boj. Třeba rozsah jeho detekčních schopností by měl být větší než u současné F-35, a také se očekává jeho úzká spolupráce s ostatními pilotovanými letouny i drony.

F/A-XX nepostaví Lockheed Martin

Hodně podrobných vlastností letounu F/A-XX je v současnosti utajováno, upozorňuje BreakingDefense, takže se Armádnímu Zpravodaji nepodařilo dohledat třeba fotografie, které unikly (nebo spíše byly vypuštěny) zřejmého létajícího demonstrátoru čínského letounu 6. generace. Jediné, co je oficiální, tak že ze soutěže vypadl americký zbrojní gigant Lockheed Martin a dodavatelem bude Boeing nebo Northrop Grumman. Níže je sice příspěvek a také video o možné podobě letounu, ale aktuálně nelze brát ani jedno jako bernou minci.

„Invaze“ F-35 zabíjí evropský vojenský letecký průmysl. Evropské země by se měly spojit, záležet bude na letounu 6. generace

Některé schopnosti letounu lze ale odvodit z obecných informací. Jasné je, že bude muset mít zesílený trup a podvozek, aby zvládl starty a přistání na letadlové lodi. Armádní Zpravodaj se domnívá, že je též téměř jistá schopnost supercruise, tedy let nadzvukovou rychlostí bez přídavného spalování, a dlouhý dolet, aby se omezila nutnost častého tankování za letu, pokročilá schopnost stealth, a vyloučena není ani schopnost aktivní obrany.

Možná podoba a vlastnosti budoucího letounu F/A-XX

Článek Americký bojový letoun F/A-XX 6. generace má možnou podobu. Vzlétat má z letadlových lodí, ale informací je málo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SeaGuardian může létat v civilním prostoru

Jak označení dronu SeaGuardian napovídá, patří do rodiny amerických dronů MQ-9 Reaper, respektive jde o úpravu verze nazývané SkyGuardian. Výrobce, General Atomic, ho popisuje jako stroj schopný hlídkovat nad mořem přes 30 hodin ve dne i v noci v klasickém civilním vzdušném prostoru, a to bez rizika kolize, čemuž předchází speciální systém. Díky spojení přes satelit je potom dron schopen získaná data okamžitě přenášet operátorům.

iZdroj fotografie: General Atomics

Ačkoliv může SeaGuardian pátrat po různých cílech na hladině a plnit další úlohy, jeho specialitou je protiponorkový boj. Může totiž nést dávkovače sonarových bójí – ty mohou být podle Wikipedie až 4 a v každém být 10 nebo 20 bójí, což záleží na jejich typu a velikosti. V podstatě to znamená, že lze díky nim odhalit jakoukoliv ponorku v oblasti působnosti, což v případě Ameriky znamená hlavně ruskou, čínskou nebo severokorejskou.

Sonarová bóje v moři naslouchá

Sonobóje je zvláštní zařízení, které je shazováno do moře ze vzduchu nebo z lodí. Wikipedia vysvětluje, že má hydrofonní senzory, s jejichž pomocí může naslouchat – pasivně detekuje hluk lodního šroubu, strojovny nebo jiného zařízení na ponorce. Existují též aktivní sonarové bóje vysílající signál a vyhodnocující odrazy od předmětů ve vodě. Sonobóje má vysílač, s jehož pomocí zjištěná data přenáší, podle nich se pak může řídit akce proti objevené ponorce.

Smrt pro ruské nebo čínské ponorky: loď vybavená odpalovačem SEA TLS umí vypálit torpédo pohotově a velmi přesně

SeaGuardian je stroj o délce 11 metrů a rozpětí jeho křídel je 24 metrů. Může dosahovat maximální rychlosti 482 km/h, ale běžně se pohybuje rychlostí kolem 300 km/h ve výšce asi 7,5 kilometrů, i když vystoupat dokáže až na dvojnásobek. Vybavený je také radarem Leonardo Seaspray 7500E V2 AESA schopným najít nejenom lodě, ale například i periskopy ponorek nebo lidi. Toho lze využít třeba při záchranných operacích při pátrání po trosečnících.

Článek Kde nastoupí americký dron MQ-9B SeaGuardian, tam ruské ponorky i lodě končí. Má unikátní zařízení k jejich objevení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čínská Type 054B je multifunkční

Fregata Type 054B je novým typem plavidla ve výzbroji čínského námořnictva. Twz ji popisuje jako loď plnou nových technologií, která by se v budoucích letech mohla stát páteří čínského námořnictva. Vhodná je jako doprovodné plavidlo operačního svazu kolem letadlové lodi, případně velké útočné výsadkové lodi, ale může plnit i samostatné úkoly. Je velmi multifunkční, bojovat je totiž schopna proti vzdušným, hladinovým i ponorkovým hrozbám.

The second Type 054B frigate is undergoing sea trials pic.twitter.com/CR3ryTWKhp

— 彩云香江 (@louischeung_hk) February 12, 2025

Parametry lodě nejsou známé, ale Wikipedia odhaduje délku na 147 až 150 m a výtlak na 5 500 až 6 000 t. Je tedy menší než torpédoborce, např. americký torpédoborec třídy Arleigh Burke je v nejnovější verzi dlouhý 155,3 m a má výtlak 9 700 t. Čínská loď se mu jistě může postavit a je schopná ho zničit či poškodit, což samozřejmě platí i naopak – torpédoborec má větší palebnou sílu, výhodou fregaty pak zase je, že je levnější a lze ji postavit ve větších počtech.

Silné protilodní a protiletadlové střely

Fregata Type 054B je vyzbrojena kanonem ráže 100 milimetrů, nese 8 protilodních podzvukových střel YJ-83 s dosahem 180 kilometrů, přičemž má vertikální odpalovací systém s 32 buňkami. Jenom pro srovnání, americký torpédoborec jich má 96. V buňkách jsou pravděpodobně vylepšené střely středního dosahu HQ-16, uvádí NavalNews, které by měly být schopné zasahovat vzdušné cíle do vzdálenosti až 160 kilometrů. Loď má také radar typu AESA.

Analýza, zda by mohla budoucí čínská Type 004 nahradit americkou USS Gerald R. Ford jako nejsilnější letadlovou loď na světě

V její zadní části je přistávací plocha a hangár pro vrtulník Harbin Z-20, což je upravená čínská kopie amerického Sikorsky S-70. Lze předpokládat, že bude Čína v následujících letech tyto fregaty vyrábět ve vysokých počtech, a nejenom díky nim by mohlo čínské námořnictvo svou sílu projektovat hluboko do Pacifiku, ale i do Indického oceánu a dalších oblastí.

بعد سنة من دخولها التجارب..تسلمت #الصين 🇨🇳 نوع جديد من الفرقاطات برادارات وكمية صواريخ من مستوى أخر

أصبحت Type 054B جزء من البحرية الصينية المتنامية

بـ5000 طن أضخم من أختها 054A

برادارات AESA تحمل 32 خلية صاروخية منها الأسرع من الصوت وقدرات ضد غواصات.pic.twitter.com/e0NubS1IIj

— HALIM | حـليـم (@shadowh55543098) January 23, 2025

Čínská fregata Type 054B

Článek Čínská fregata Type 054B vypadá nebezpečně, může se stát páteří námořnictva. Rozdat si to může i s americkým torpédoborcem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výtlakem může být Type 004 větší

O čínské letadlové lodi Type 004 je dostupných pouze málo informací, vycházet lze tedy pouze z Čínou zveřejněných údajů nebo analýz satelitních snímků ze stavby plavidla. Wikipedia uvádí, že by měl mít čínský nosič výtlak 110 000 tun, ale některé zdroje dokonce odhadují ještě o něco více. To by znamenalo, že by velikostí překonával nejmodernější americké letadlové lodě třídy Gerald R. Ford s výtlakem 100 000 tun, udává Naval-Technology.

Well, you all know how sceptical I am usually, but this could actually be proof for the first time that 004 is under construction! https://t.co/ypdxQ0FkkO

— @Rupprecht_A (@RupprechtDeino) February 13, 2025

Plavidla by byla nejspíše podobně dlouhá – Gerald R. Ford má na délku 333 m, u čínského se ještě neví. Hodně by však záleželo na počtu nesených letadel – americká loď jich zvládne více než 75, pravděpodobně ale ne více než 90, kdežto u čínské lodi je údaj neznámý. Ale vzhledem k většímu výtlaku a asi i šířce by mohla mít hangáry o něco prostornější, takže by letounů a vrtulníků mohlo být až 100. Teoreticky by tak mohla americký protějšek překonat.

I kapacita lodí bude hodně podobná

Krom toho, kolik je na letadlové lodi letadel, záleží také na tom, kolik jich za den dokáže odbavit. U Gerald R. Ford to je až 270 strojů díky 4 elektromagnetickým katapultům, a analýza záběrů ze stavby plavidla Type 004 naznačuje, že i ono by mělo mít čtveřici katapultů stejného typu, potvrzuje Twz. V podstatě by to znamenalo, že letecká síla lodí by byla vyrovnaná, limitem by byl právě počet a výkon katapultů. Otázkou samozřejmě zůstává, zda ty čínské nebudou horší, nebo naopak lepší než americké, v tuto chvíli to ale nelze ani odhadovat.

Čínský Shenyang J-35 bude druhou čínskou protiváhou F-35. Zaujmout může i tam, kde Američané zájem nemají

Co nakonec bude v souboji lodí, jako je Gerald R. Ford a Type 004, rozhodovat, bude kvalita letadel a výcvik pilotů. Z bojových strojů spoléhá americké námořnictvo na Boeing F/A-18E/F Super Hornet a Lockheed Martin F-35C Lightning II, kdežto Čína na Shenyang J-15 Flying Shark a Shenyang J-35. Lze předpokládat, že letadla budou srovnatelná, takže rozhodne kvalita výcviku. V americký prospěch hrají desetiletí zkušeností s provozováním letadlových nosičů, zatímco Čína má jenom 3 menší letadlové lodě a z toho pouze jedinou s katapulty.

Článek Analýza, zda by mohla budoucí čínská Type 004 nahradit americkou USS Gerald R. Ford jako nejsilnější letadlovou loď na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Laser účinný proti dronům a člunům

Výrobcem laserové zbraně HELIOS je společnost Lockheed Martin, která o ní tvrdí, že by měla flotile dávat schopnost čelit bezpilotním vzdušným hrozbám a rychlým útočným člunům. V budoucnu je ale počítáno s jejím nasazením i proti řízeným střelám. Její výhodou je, že na rozdíl od různých dnes užívaných protistřel je její nasazení levné. Bude-li dostatek energie, což na lodi zajistit lze, může pálit nepřetržitě a v podstatě sestřelovat jeden cíl za druhým.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

HELIOS by měl být integrován do lodí se systémem Aegis, v americkém námořnictvu jsou to především torpédoborce třídy Arleigh Burke, ale použít půjde i na jiných typech plavidel. Zpráva amerického ministerstva obrany z oblasti provozních testů a hodnocení uvádí, že byl laser testován na torpédoborci USS Preble a cíl, což byl podle popisu nějaký typ dronu, úspěšně zasáhl – výsledky jsou v tuto chvíli vyhodnocovány.

Výkon HELIOSU se neustále zvyšuje

O přesných schopnostech systému HELIOS toho není příliš známo. Wikipedia uvádí, že původní verze z roku 2018 měla mít výkon mezi 60 a 120 kW, ale v současnosti by se mohl blížit 300 kW. S jakou úspěšností, na jakou vzdálenost nebo třeba jaké cíle je schopen zničit, nejsou veřejně dostupné informace. Kromě úplné eliminace cíle má být laser schopen i oslňovat.

Izrael udělal enormní pokrok: jeho vysokoenergetický paprskový laser udeří rychlostí světla. Mohl by smést i celé hejno dronů

Na různých laserových zbraních se ve světě intenzivně pracuje. Třeba britský systém Dragonfire by měl být schopen spálit několik cílů najednou, jak psal Armádní zpravodaj v lednu 2023. Potřebu podobných zbraní vyvolalo hlavně masivní rozšíření levných dronů nad bojištěm, kterých mohou být i tisíce. Jejich likvidace běžnými prostředky je však velice obtížná, a hlavně nákladná. V tomto roce se také mají lasery objevit na stíhacích letounech.

Článek Video: americké laserové superdělo zničí jakýkoliv dron a nebude proti němu obrany. Znamená novou éru v obraně lodí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rakety budou mít prodlouženou životnost

Balistické rakety Trident II pro ponorky začalo americké námořnictvo vyvíjet na začátku 80. let 20. století, uvádí MissileThreat, a do výzbroje byly přijaty v roce 1990. Kromě amerického námořnictva se stalo jejich uživatelem ještě námořnictvo britské, pro něhož v současnosti představují jedinou možnost, jak by mohlo na některé místo na planetě doručit jadernou hlavici. A jak se zdá, ještě dlouho tomu tak bude, protože Lockheed Martin ve své tiskové zprávě uvádí, že dojde k jejich modernizaci a výraznému prodloužení životnosti.

UGM-133A Trident II and UGM-96A Trident I missiles. Lockheed Martin Corporation. Photo by Russ Underwood. pic.twitter.com/NLSYg0tyFQ

— NUKES (@atomicarchive) February 19, 2024

Co přesně si pod pojmem modernizace představit, ale není jasné. Možné je například vylepšení navádění, které bude přesnější a hůře rušitelné. Prodloužení životnosti je pak závazek udržet rakety ve službě až do roku 2084. Parametry Trident II by však měly pravděpodobně zůstat zachované – tedy dosah kolem 12 tisíc kilometrů, uvádí Wikipedia, i když přesný údaj je klasifikovaný, a nést by měla až 8 hlavic o výtěžnosti 450 kilotun, případně až 12 o síle 100 kilotun. A jelikož je odpalována z ponorky, může zasáhnout jakékoliv místo na Zemi.

Trident II se odpaluje pod hladinou

Trident II je třístupňová raketa na tuhé palivo, je 13,56 metrů dlouhá a váží 59 tun. Odpalována je z ponořené ponorky, která tak zůstává v bezpečí pod hladinou – z odpalovací komory je raketa vytlačena za pomoci expandujícího plynu z parního generátoru a její první stupeň se zapálí po dosažení hladiny – pak se již chová jako klasická balistické raketa. Hlavice uvolněné v závěrečné fázi letu mohou mířit na různé cíle, jejich přesnost je kolem 100 metrů.

Americký torpédoborec Arleigh Burke vs. ruská jaderná útočná ponorka Yasen: vyrovnaný souboj, ale Rus zaútočí až 5krát dále

V americkém námořnictvu rakety jsou rakety Trident II na jaderných ponorkách třídy Ohio, který je celkem 18, ale rakety jsou jenom na 14 z nich – zbylé jsou vyzbrojené řízenými střelami. Wikipedia uvádí, že je na jedné ponorce těchto raket 20, což znamená, že může jediná v případě maximálního využití hlavic zasáhnout až 240 cílů. Třída Ohio vznikla již za studené války, ale brzy ji má nahradit třída Columbia, na níž by mělo být raket šestnáct.

Článek S vylepšenými balistickými raketami Trident II mohou Amerika a Velká Británie udeřit kdekoliv na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Yasen i Arleigh Burke se umí zničit

Modelovým soubojem mezi ponorkou a torpédoborcem by mohl být střet ruské jaderné útočné ponorky třídy Yasen s americkým torpédoborcem třídy Arleigh Burke. Vypadal by nejspíše jinak než za druhé světové války, ale šanci zničit jedno druhé mají obě plavidla. Záleželo by na mnoha faktorech i výcviku posádek, ovšem hlavní roli by hrála torpéda či protilodní střely a klíčem by bylo, kdo by dokázal svého soka dříve zaměřit a zaútočit na něj.

Ruská útočná jaderná ponorka třídy Yasen-M je mimořádně tichá a ve výzbroji má i hypersonické střely. Vyrovná se americkému protějšku

Yasen je třída nejlepších ruských jaderných útočných ponorek. Wikipedia uvádí, že mají délku 130 metrů a jsou schopné pohybovat se rychlostí až 35 uzlů. Díky jadernému pohonu se nemusí vynořovat na hladinu a konstruktérům se podařilo vyřešit i problém s hlukem, takže jsou velice tiché a tedy i nenápadné. Disponují minimálně dvěma typy zbraní schopnými torpédoborec zničit – jedná se o torpédo Futlyar a protilodní řízenou střelu P-800 Oniks.

Torpédoborec třídy Arleigh Burke je potom páteří amerického námořnictva. Slouží v mnoha úlohách a protiponorkový boj je jednou z nich. Naval-Technology uvádí, že jde o loď dlouhou 155 metrů schopnou dosahovat rychlosti až 31 uzlů, jejíž hlavní zbraní proti ponorkám je lehké protiponorkové torpédo. Ovšem důležitou schopností je umět ponorku pod hladinou vyhledat a zaměřit, k čemuž má moderní sonarový systém a může se navíc spolehnout na pomoc palubního vrtulníku schopného ponorku nejenom zaměřit, ale i na ni zaútočit.

Střela ponorky zaútočí až 5násobně dále

Pokud by ruská ponorka o torpédoborci věděla z externích zdrojů, mohla by na něj vypálit z veliké dálky střelu P-800 Oniks. MisileThreat uvádí, že má dosah až 300 km a dokázala by ho minimálně vážně poškodit, ten se ovšem může bránit svým vyspělým systémem protivzdušné obrany. Na kratší vzdálenost by pak mohla ponorka zaměřit loď sama a mohla odpálit torpédo Futlyar. TheDiplomat uvádí, že má dosah až 50 kilometrů a rychlost 50 uzlů.

Nejnovější ruská ponorka Jakutsk není z nejlepších a má omezení, ale byla by chyba ji podceňovat. Dokáže totiž potopit jakoukoliv loď

Torpédoborec by musel ponorku najít za pomoci sonarového systému, s čímž by pomohl vrtulník shazující sonarové bóje a disponující lehkým torpédem, jaké je i v odpalovači na lodi. Jedná se například o Mk 50 s rychlostí kolem 40 uzlů, uvádí Military, jehož dosah je kolem 15 kilometrů, tedy mnohem méně než u torpéda z ponorky. Ale jelikož ho dokáže používat i vrtulník, v případě objevení může na ponorku zaútočit v podstatě kdykoliv a kdekoliv. Ta má na druhou stranu systémy, s nimiž se může pokusit torpédo zmást.

Článek Americký torpédoborec Arleigh Burke vs. ruská jaderná útočná ponorka Yasen: vyrovnaný souboj, ale Rus zaútočí až 5krát dále se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Americe se nelíbí ruská aktivita v Arktidě

Norská námořní podzemní základna pochází ještě z dob studené války, ale zájem o její provoz postupně upadal, až byla v roce 2009 zcela uzavřena – to bylo také naposledy, co do ní vplula americká ponorka. Teprve roku 2021 byl její provoz částečně obnoven v zájmu Nizozemska, které v ní mj. pořádá každoročně zimní cvičení námořní pěchoty, uvádí MilIn.

Chystá se Rusko na střet s NATO? U hranic s Finskem buduje rozsáhlou vojenskou infrastrukturu. Síly na válku ale nemá

Leží přitom mezi Norským a Barentsovým mořem a důvodem, proč se Američané o norskou základnu zajímají, je její strategická poloha a rostoucí ruská aktivita v oblasti Arktidy, kde mají své vlastní zájmy a zřejmě by chtěli operace rivala omezovat. Zatím sice není jasné, zda k tomu 100% dojde, ale je to pravděpodobné, ačkoliv konečné slovo má norská vláda.

Úpravy budou nezbytné, základna má potenciál

V současné době je základna Olavsvern v omezeném provozu, ale má potřebnou infrastrukturu pro ubytování personálu, sklady a zařízení pro údržbu lodí. Americké jaderní ponorky přitom nemohou vplout přímo do ní, tunely na to nejsou dostatečně široké – nabízí však kotviště, kde by měly k dispozici vše potřebné, informuje theWarZone.

Článek Američané chtějí přisunout jaderné ponorky až k Rusku, nelíbí se jim jeho aktivita. Obnovit chtějí základnu ze studené války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Japonsku otevřeli oči hlavně Severokorejci

Moderní verze rakety SM-3 Block IIA samozřejmě vychází z původní střely, ale oproti ní je značně vylepšená. MissileThreat uvádí, že vznikla na základě spolupráce Ameriky a Japonska, a asijská země se do programu zapojila po roce 1998 poté, co nad jejím územím přelétla severokorejská balistická raketa Taepodong-1. Japonci si uvědomili, jak mohou být zranitelní a pochopili, že musí mít ke své obraně kvalitní interceptor schopný si poradit s takovými hrozbami, které má ve výzbroji nejen Severní Korea, ale i Čína a Rusko.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Interceptor SM-3 Block IIA je oproti verzím IA a IB značně vylepšený, jak už jsem zmiňoval. Předchozí střely měly být schopné zasahovat rakety s dosahem 700 kilometrů, avšak nová si s nimi poradí až na 2 500 kilometrů. Svých schopností dosahuje díky výkonnějším raketovým motorům a vylepšené kinetické hlavici, uvádí ArmyRecognition, a její zavedení do sériové výroby zajistí mnohem větší míru protiraketové obrany západních zemí.

Lépe manévruje a zničí i některé satelity

SM-3 rozhodně není malá; Wikipedia uvádí, že má hmotnost 1,5 t a délku 6,55 m, přičemž se jedná o třístupňovou raketu – první stupeň ji vynese z odpalovacího systému, druhý pak dovolí vystoupat do velké výšky a přiblížit se k cíli, a třetí ji pohání až k samotnému cíli. Ten je zničen za pomoci kinetického úderu a jeho koncové zaměření je prováděno pomocí speciálního infračerveného vyhledávače. Ten byl navíc u střely SM-3 Block IIA vylepšen, takže má také vyšší schopnost manévru, což jí umožňuje lépe zničit manévrující cíle.

Hwasong-18 může Americe přinést utrpení – dokáže zabít miliony lidí i zasáhnout jakékoliv místo v USA, a odpálit ji lze okamžitě

Střely typu SM-3 bývají obvykle odpalovány z klasického vertikálního odpalovače Mark 41 VLS umístěného na plavidlech se systémy Aegis, ale existuje i systém Aegis Ashore vyvinutý pro obranu pobřeží, který je rovněž používá. Rozmístěný je třeba v Rumunsku, takže může Evropu chránit například proti střelám z Ruska, ale třeba i z Íránu. Mimo ničení raket lze použít SM-3 ještě k likvidaci satelitů na nízké oběžné dráze.

Článek „Game-changer“ proti balistickým raketám ve výzbroji Severní Koreji, Ruska i Číny – americko-japonské rakety SM-3 Block IIA se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Námořní pěchota se rozhodla modernizovat

Letouny F/A-18 Hornet vstoupily do služby americké námořní pěchoty již v roce 1984, uvádí Wikipedia, a i když byly udržované a modernizované, v současné době jde již o starší stroje a mariňáci proto přezbrojují na F-35B. Úplný konec Hornetů to však neznamená, ještě řadu let ve službě námořní pěchoty vydrží. FlightGlobal uvádí, že jsou jedním z důvodů i opožděné dodávky letounů 5. generace, a aby si námořní pěchota udržela údernou sílu, rozhodla se vybavit F/A-18 Hornety střelami AGM-158, s nimiž by měly létat na konci roku 2024.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota Spojených států amerických

Výhodou střely AGM-158 JASSM je skutečnost, že ji letouny mohou odpalovat mimo dosah protivzdušné obrany nepřítele, uvádí ArmyRecognition. To se samozřejmě může Americe hodit především proti možným soupeřům ve světě, například proti Číně, případně Rusku, protože oba tyto státy disponují kvalitními systémy protivzdušné obrany s dlouhým dosahem. Letouny F/A-18 Hornet navíc nemají schopnost stealth jako F-35B, takže nemohou spoléhat na to, že by je radary měly problém zachytit a navést na ně střely.

Střela JASSM má velmi silnou hlavici

AGM-158 JASSM podle Wikipedie vstoupila do služby v roce 2003. Jde o podzvukovou střelu s prvky stealth a pohybující se ve velmi nízké výšce, aby byla obtížně odhalitelná protivzdušnou obranou. Její základní verze má dosah 370 kilometrů a v jejím nitru je hlavice o hmotnosti 450 kilogramů. Vhodnými cíli pro ni jsou například různé sklady zbraní a střeliva, velitelská centra, stanoviště protivzdušné obrany a další podobné objekty.

Čínské stíhačky Chengdu J-20 jsou rychlejší a obratnější než americké F-35, nemají žádné technické potíže, a také jich vzniká více

V okamžiku, kdy není k dispozici dostatek letounů 5. generace, má modernizace letounů 4. generace smysl. Kombinace obou typů může velice úspěšně působit na bojišti, přičemž blíže k nepříteli budou pochopitelně operovat vyspělejší stealth letouny a sbírat data. Starší, byť modernizované letouny, pak využijí zbraní dalekého dosahu a dat z letadel 5. generace, případně počkají, dokud moderní letouny neeliminují protivzdušnou obranu nepřítele.

Článek F/A-18 Hornet bude nadále obrovskou údernou silou mariňáků. Od konce roku 2024 si poradí i s nejcennějšími ruskými a čínskými cíli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jadernou ponorku je třeba dobře otestovat

Stavba ponorky USS Idaho začala v roce 2020 a jméno dostala na jaře roku 2024, uvádí MilIn. Její spuštění na vodu však neznamená, že se okamžitě zapojí do akcí amerického námořnictva, takovéto plavidlo čeká většinou řada zkoušek, které běžně trvají i 2 roky, a v případě objevení problémů se zařazení do služby může protáhnout. Ponorka jako USS Idaho je totiž nesmírně složitý stroj vybavený jaderným reaktorem – bezpečnost je tedy na prvním místě.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Třída Virginia je 115 metrů dlouhá a při ponoření má výtlak 7 900 tun, uvádí Wikipedia, přičemž je 26. představitelem své třídy. Místo klasického lodního šroubu ji pohání tryskový propulsor, s nímž může plout pod hladinou max. rychlostí 25 uzlů. Na její palubě slouží osádka složená ze 135 námořníků a vzhledem k tomu, že se o pohon se stará energie jaderného reaktoru, má dosah teoreticky neomezený – omezením jsou však zásoby pro lidskou obsluhu.

USS Idaho má torpéda i střely Tomahawk

Ponorka USS Idaho je verzí označovanou jako Block IV, což znamená oproti starším verzím mnohá vylepšení, uvádí PopularMechanics. Místo 12 vertikálních odpalovacích sil, každé s jednou střelou Tomahawk, je osazena 2 odpalovači Virginia Payload Tube, a v každém je 6 stejných střel. Díky tomu se zjednodušila a také zlevnila konstrukce. Kromě toho disponuje 4 torpédomety ráže 533 mm, z nichž lze odpalovat torpéda nebo protilodní střely UGM-84 Harpoon.

Čínská jaderná balistická ponorka Type 094 by dokázala zaútočit na celé území USA, aniž by vyplula. Ale má zásadní slabinu

Provozování útočných ponorek, jakou je USS Idaho, je pro americké námořnictvo jednou z klíčových schopností. Ideálně by jich potřebovalo 66, plány počítají s tím, že kolem roku 2030 jich bude mít 48, ale počet má v dalších letech narůstat. Je za tím soupeření v oblasti Pacifiku mezi Amerikou a Čínou. Podle dohody s Austrálií a Velkou Británií by měla min. 1 útočná ponorka neustále operovat ve Filipínském moři a připravována jsou i další opatření.

Článek Amerika má novou ponorku USS Idaho: její hlavní úlohou je pátrat po jiných ponorkách, počkat si může i kdekoliv u Ruska se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Letouny unesou střel Mako několik

S vývojem začala americké společnost Lockheed Martin již v roce 2017 a odhalila ji o 7 let později, uvádí Wikipedia. Údajně ji už také předala americkému letectvu a námořnictvu, ale není jasné, zda to znamená její zařazení do výzbroje – pravděpodobnější je testování. Ze známých parametrů je jasné, že půjde o malou zbraň, výrazně menší než je třeba ruská Ch-47M2 Kinžal, a je určena pro různá letadla, která jich mohou nést vyšší počet.

iZdroj fotografie: Lockheed Martin

Lockheed Martin na svých stránkách uvádí, že mohou střelu Mako používat oba americké letouny 5. generace, tedy Lockheed Martin F-35 Lightning II a Lockheed Martin F-22 Raptor, a pak mnohé rovněž americké 4. generace, např. Boeing F/A-18E/F Super Hornet nebo hlídkový Boeing P-8 Poseidon. F-35 unese střel až 6 na vnitřních i vnějších závěsnících, ale jenom v případě použití vnitřních závěsníků jí zůstane schopnost stealth. Vzhledem ke kompatibilitě výzbroje pak bude nejspíše možné zbraně integrovat i na další západní letouny.

Mako má mít různé typy hlavic a navádění

Střela Mako je dlouhá 3,6 m a její hmotnost je 590 kilogramů, z čehož připadá 60 kilogramů na váhu hlavice, uvádí MilIn. Vzhledem k tomu, že je konstrukce modulární, lze vždy zvolit nejvhodnější typ hlavice a nejspíše i naváděcí soupravy. Je tedy možné, že by raketa mohla zasahovat třeba i námořní cíle. Pohání ji přitom raketový motor na tuhá paliva rychlostí nad Mach 5 a může manévrovat ve vysokých výškách. Další podrobnosti jako třeba dolet a profil letu zatím nejsou známé, ale dosah nebude vzhledem k velikosti extrémní.

„Evropský nebeský štít“ by mohl zajišťovat protivzdušnou obranu téměř celé Evropě, zachytit by dokázal i hypersonické zbraně

Lockheed Martin se snažil při konstrukci střely využít dostupné komponenty a mnohé části vyrábí za pomoci 3D tisku, uvádí TheAviationist. To by mělo náklady na výrobu oproti podobným zbraním výrazně snížit a umožnit masovou sériovou produkci. Pokud je to pravda, mohla by Amerika a spojenecká letectva střely v případě konfliktu nasadit ve vysokých počtech a letadla držet mimo dosah protivzdušné obrany, která by Mako ničila jenom obtížně.

Článek Detaily prozrazují více o nové americké hypersonické střele Mako, která má být levná a „utnout“ celé Rusko i s Čínou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Konstrukce plavidla je stará přes 30 let

První torpédoborec USS Arleigh Burke, podle něhož se jmenuje celá třída, byl do služby zaveden v roce 1991, uvádí americké námořnictvo na svých internetových stránkách. Zatím posledním převzatým torpédoborcem je pak USS John Basilone, uvádí Defence-Blog, pojmenovaný po legendárním námořním vojákovi z doby druhé světové války. Oproti původní konstrukci je nová loď větší a silněji vyzbrojená, přičemž všechny torpédoborce této třídy jsou díky svým systémům vysoce univerzální a schopné útočit na celou řadu cílů.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Třída Arleigh Burke je klasifikována jako raketový torpédoborec, což znamená, že má systém k odpalování různých druhů střel a raket, a vybavena je i bojovým systémem AEGIS. Díky tomu může sloužit také v roli protivzdušné a protiraketové obrany, kdy zvládne sestřelit i družice ve vesmíru. Střelami však dokáže ničit i pozemní cíle nebo plavidla a disponuje i sonarem a dalšími detekčními systémy, s jejichž pomocí odhalí ponorky, na něž zaútočí torpédy. K protiponorkovému boji ale slouží i dva nesené vrtulníky MH-60R Seahawk.

Velice silná a rozmanitá výzbroj

Nejnovější torpédoborec USS John Basilone patří k verzi označované jako Flight IIA. Wikipedia uvádí, že jde o plavidlo dlouhé 156 m s výtlakem 9 217 t, které dokáže dosahovat rychlosti až 31 uzlů a na jeho palubě slouží osádka 380 námořníků a důstojníků. Dosah lodi je při rychlosti 20 uzlů více než 8 tisíc km, ale na moři většinou doplňuje palivo a zásoby z tankerů. Trup je postaven z oceli, důležité části lodě pak mají dvojité stěny a výztuže z kevlaru.

Americký raketový torpédoborec Zumwalt s funkcí stealth: Příliš drahé plavidlo, na které americké námořnictvo nemělo peníze

Torpédoborec je vyzbrojen dělem ráže 127 mm, dvěma rychlopalnými kanony ráže 25 mm, jedním Phalanx CIWS ráže 20 mm a těžkými kulomety, ale i vertikálním systémem Mk 41 schopným odpalovat celou řadu střel a raket. Příkladem mohou být RIM-66M proti vzdušným cílům s možností využití v roli protilodních střel. Proti balistickým raketám pak může použít RIM-161 SM-3 a proti pozemním a hladinovým cílům řízené střely třeba BGM-109 Tomahawk.

Článek Americký torpédoborec třídy Arleigh Burke s řízenými střelami dokáže sestřelovat rakety, potápět lodě i zasahovat cíle na zemi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Podmořský dron byl inspirován parybou

Jak napovídá jméno podvodního robotického dronu Manta Ray, konstruktéři se inspirovali přímo v přírodě, a to u mant, resp. jejich klouzavého pohybu, uvádí na svých stránkách společnost Northrop Grumman. Cílem celého projektu je vyvinout podmořský dron schopný operovat na dlouhodobých misích na dlouhé vzdálenosti v oceánském prostředí a bez potřeby lidské logistické podpory. Jak dlouho by měl na takových misích vydržet, však není jasné.

iZdroj fotografie: Northrop Grumman

Dron Manta Ray by měl v budoucnu plnit různé druhy misí, uvádí DARPA ve své tiskové zprávě. Umožnit to má několik různě velkých nákladních prostorů v jeho trupu, do nichž bude možné instalovat různé vybavení. Jednou ze schopností dronu by bylo i zakotvit na nějakém místě a ve stavu nízké energetické spotřeby hibernovat a čekat. V takovém případě by bylo nejspíše extrémně obtížné dron odhalit a nepřítele by tedy mohl nepříjemně překvapit.

Manta Ray by mohl zkoumat i útočit

Jak je dron veliký, není jasné, ale na publikovaných fotografiích je zachycený i s člunem, oproti němuž je výrazně větší. Defence-Blog uvádí, že Northrop Grumman přepravil prototyp dronu po částech na místo testů, kde ho složil. To demonstruje schopnost ho snadno přepravit na jakékoliv místo na světě, přičemž by se měl vejít do 5 standardních přepravních kontejnerů. K jeho sestavení nebude údajně potřeba ani nějaké složité námořní zařízení.

Ambiciózní australský Ghost Shark je mimořádně velký podmořský dron. Klidnit by mohl i Čínu a operovat u jejího pobřeží

Při pohybu má Manta Ray využívat efektivní klouzání poháněné vztlakem, ale bližší informace o typu pohonu ani výdrži nejsou k dispozici. Pokud se projekt podaří dokončit (testy již dopadly velmi dobře), mohlo by americké námořnictvo získat platformu třeba k průzkumu poblíž pobřeží nepřítele. Kdyby byl navíc dron vyzbrojen, nejspíše by nesl nějaké druhy min nebo torpéd schopných ze zálohy útočit na hladinová plavidla a možná i ponorky.

Článek Inovativní americký dron Manta Ray by mohl hibernovat na dně moře a nečekaně udeřit. Jeho tvar má inspiraci v přírodě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čína se mohla inspirovat u Švédů

Korvety se schopností stealth na světě již existují, jejich možná nejtypičtějším představitelem je švédská třída Visby. Autoři čínské korvety se možná také ve Švédsku inspirovali, neboť se jejich nový výtvor v mnoha ohledech švédskému plavidlu podobá. Konstrukce dle všeho obsahuje opatření ke snížení různých signatur, včetně optických, infračervených, akustických a radarových, uvádí Defence-Blog. Konkrétní parametry jsou však neznámé.

Something for the naval guys … seems as if that small stealthy unknown corvette – or light frigate-sized surface combatant – is out at sea.

Based on what i found it is an undesignated “comprehensive test platform”.@AlexLuck9 @CovertShores @navalnewscom @xaviervav @horobeyo pic.twitter.com/gjQIcUmwor

— @Rupprecht_A (@RupprechtDeino) May 12, 2024

Jednou z možností je, že je plavidlo jakási testovací platforma nové třídy lodí, uvádí NavalNews. Může tak zahrnovat zkoušky nových zbraňových systémů, senzorů a pohonu, ale přesné podrobnosti nejsou známé. Tvary korvety jasně napovídají, že má vlastnost stealth, což sice neznamená, že by nebyla vidět na radaru, ale její signatura bude menší a nenápadnější. Mohla by se tak ztratit v hustém provozu u pobřeží nebo v oblastech jako je Jihočínské moře, do něhož bude nejspíše určena, a díky tomu bude schopna nečekaně udeřit.

Korveta bude věší než předchozí třída

Odhady některých analytiků říkají, že by korveta měla být dlouhá asi 97 metrů, uvádí Twz. To je zhruba o 7 metrů více, než má současná nejmodernější třída čínských korvet, tedy Type 056. Z toho lze odvodit, že její výtlak bude kolem 2 tisíc tun, ale není jasné, jaký má pohon – může to být dieselový motor nebo plynová turbína. Navíc nemusí klasický lodní šroub, ale vodní trysku, nicméně odhadovat rychlost ani dosah nelze.

Provokace pěkně zblízka: americká námořní loď u Tchaj-wanu by mohla být vzkazem „výbojné“ Číně, nikoliv však bez rizika

Neznámé je i složení zbraní, ale podle všeho může mít vertikální odpalovací systém s 16 buňkami. Může se jednat buď o modifikaci odpalovačů používaných na fregatách Type 054A a 054B, z nichž vylétají protiletadlové střely středního dosahu HQ-16, případně půjde o sytém z torpédoborců Type 052D a Type 055 určený pro různé protilodní střely. Korveta bude mít systém protivzdušné obrany krátkého dosahu HQ-10 a neznámý typ děla skrytý v konstrukci.

Článek Tajemná čínská korveta nové generace může být pro Američany problém. Kdykoli by mohla udeřit v podstatě nepozorovaně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vlečená návnada má chránit Super Hornety

Radary a radarem naváděné střely jsou důvodem, proč vznikly letouny s vlastností stealth. Jejich konstrukce znamená, že je obtížné je odhalit a zaměřit na delší vzdálenost, takže jsou relativně v bezpečí. Ovšem většina současných bojových vojenských letadel je stále klasických a radary je zkrátka vidí. Týká se to i letadel Boeing F/A-18E/F Super Hornet amerického námořnictva startujících z letadlových lodí. Defence-Blog uvádí, že by je proto v budoucnu mohla nebo měla chránit vlečená návnada označovaná jako Dual Band Decoy.

iZdroj fotografie: Andrew Mercer / Creative Commons / CC BY-SA

Vyvinout ji má společnost BAE Systems a informace o ní jsou velice omezené. Firma na svých stránkách uvádí, že bude založena na AN/ALE-55 Fiber-Optic Towed Decoy, ale i o ní jsou omezené informace. Animace napříkla ukazuje, že vypadá jako jakési střela, ale není jasné, jak je veliká. Asi nemůže být rozměrná, protože by to ovlivňovalo letové vlastnosti letounu. Obecně jde o taženou jednotku připojenou optickým kabelem k elektronickému bojovému vybavení na palubě letadla, která by na sebe měla lákat střely, aby nezasáhly letadlo.

Současné moderní radary je obtížné rušit

Budoucí Dual Band Decoy má mít lepší výkony než její předchůdce, a také bude menší. MilitaryAerospace uvádí, že se americké námořnictvo zabývá problémem ochrany palubních letounů proti radarem naváděným střelám již od roku 2018. Super Hornety už v současnosti mají soustavu elektronického boje a palubní návnadu k odlákání střel, ale problémem jsou moderní dvoupásmové radary. Je obtížné je rušit a starší systémy již příliš ochrany neposkytují.

Letouny F/A-18 Super Hornet jsou po modernizaci na Block III skvělé „vražedné stroje“, které do důchodu rozhodně nepůjdou

Letouny F/A-18 Super Hornet jsou přitom hlavní bojovou silou amerických letadlových lodí. Není o ně sice již moc zájem a jejich výroba nejspíše v roce 2027 skončí, ale zůstanou ve výzbroji ještě dlouhá léta, minimálně do příchodu letounů 6. generace, a i poté jim budou nějakou dobu sekundovat. Jestli chce tedy americké námořnictvo udržet letouny na odpovídající výši, je jasné, že potřebují modernizace. Jestli se navác návnady Dual Band Decoy ukáží účinné, šly by použít i pro jiná letadla – třeba pro námořní hlídková Boeing P-8 Poseidon.

Článek Výhradně americké letouny F/A-18 Super Hornet by za sebou mohly vléct „obří raketu“, aby tak zmátly nepřítele se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Američané posilují základny a připravují se

Americké ozbrojené síly v poslední době zintenzivnily přípravu na možný konflikt ve východním Pacifiku, uvádí Defence-Blog, kde také rozmisťují síly na strategické ostrovy a základny. Příkladem může být zvýšení počtu základen na Filipínách nebo posilování na americkém ostrově Guam. Hlavní základny má totiž Amerika daleko, a tak je oproti Číně ve značné nevýhodě. Třeba na Tchaj-wan by to měli její vojáci tisíce kilometrů daleko.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Vojenská cvičení prováděná na ostrovech v oblasti jsou navržena tak, aby simulovala různé bojové scénáře. Třeba cvičení Balikatan prováděné na severu Filipín, tedy v oblasti co nejblíže Tchaj-wanu, bylo hodně komplexní. Účastnily se ho síly USA, Filipín, Austrálie a Francie, a zároveň zde bylo více než 10 pozorovatelských zemí. IpDefenseForum uvedlo, že při něm námořní síly potopily plavidlo, nacvičovaly odražení invaze za pomoci dělostřelectva a raketometů, a došlo k vylodění obrněných jednotek americké námořní pěchoty.

Čína nacvičuje komplexní útok na Tchaj-wan

V oblasti cvičení nezahálí ani Čína – kolem Tchaj-wanu uspořádala velké cvičení, a to krátce po inauguraci nového tchajwanského prezidenta, který chce po zemi draka konec ohrožování ostrova a respekt k jeho demokracii. Komunistická Čína ale považuje Tchaj-wan za své území a cvičení označila jako přísný trest za separatistické činy ostrova, uvádí BBC. Údajně poprvé simulovala útok v plném rozsahu (nešlo jenom o ekonomickou blokádu).

Invaze na Tchaj-wan by byla obrovská chyba: mohla by totiž spustit 3. světovou válku a na dlouho doslova zdevastovat celý svět

Čína ale pokračuje i v dalších akcích. Jednou z nejviditelnějších je déle než 4 měsíce trvající moratorium na rybolov ve sporných oblastech Jihočínského moře. Inquirer uvádí, že ho Čína vyhlásila ve výlučné ekonomické zóně Filipín, jednoho z nejsilnějších amerických spojenců, a Vietnamu, tedy na územích, která komunistický režim označuje za čínská, s čímž dotčené státy nesouhlasí. V oblasti nedaleko jejich pobřeží a 1 000 km od čínského loví jejich rybáři, jimž hrozí, že je kvůli údajně nelegálními rybolovu zatkne čínská pobřežní stráž.

Článek Cvičení ukázalo, že by byl střet s Čínou problematický a pro Američany znevýhodněný. Čína přitom nacvičila komplexní útok se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střely z vrtulníků dolétnou několik km

Ve výzbroji Bell AH-1Z Viper je více druhů různých střel, z nichž jsou nejznámější AGM-114 Hellfire a AGM-179 JAGM. Jde o nebezpečné zbraně, které mají přesné navádění a dokáží zničit různé cíle – tank, bunkr i jiné. Jsou ovšem velice omezené co se dosahu týče – střela Hellfire má dosah zhruba 11 kilometrů, uvádí Wikipedia, novější JAGM pak kolem 16 kilometrů. Podobné zbraně lze najít například i na bitevních vrtulnících z Ruska, Číny a jiných zemí.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota Spojených států amerických

Nová střela pro vrtulníky Bell AH-1Z Viper by měla tyto parametry významně překonávat. Twz uvádí, že by měl být její dosah 278 kilometrů, ale podrobnosti nejsou známé. Její první zkušební odpálení je pak plánováno na rok 2025. Měla by létat velmi nízko, aby byla špatně zachytitelná a sestřelitelná, a dosahem ji lze přirovnat k exportním verzím střel Storm Shadow, ale oproti nim bude jistě menší a s lehčí hlavicí. Možnost útočit na tak dlouhou vzdálenost přitom znamená, že by vrtulník zůstával mimo dosah protivzdušné obrany.

AČR bude mít desítku Bell AH-1Z Viper

AH-1Z Viper je vrtulník využívaný hlavně námořní pěchotou USA. Výrobce, společnost Bell, na stránkách uvádí, že jde o dvoumotorový vrtulník s dvoučlennou posádkou, jehož maximální rychlost činí 370 km/h. V běžné konfiguraci unese až 16 střel k útokům na pozemní cíle – myšlené jsou třeba rakety Hellfire – a pak dvě střely vzduch-vzduch pro útoky na letecké cíle. Vrtulníky Viper má ve výzbroji i české letectvo, celkem bude disponovat 10 kusy.

Americké bitevní vrtulníky AH-1Z Viper pro AČR jsou velkou posilou, letectvo získává snáze opravitelné moderní stroje světové úrovně

Pokud americká námořní pěchota zavede novou střelu dlouhého dosahu do výzbroje, mohla by z toho profitovat i ČR a zbraň schopnou zasahovat pozemní i námořní cíle rovněž získat. Kromě toho mají vrtulníky AH-1Z Viper získat schopnost používat nejnovější typ střel vzduch vzduch AIM-9X Sidewinder. Oproti starším verzím mají prodloužený dosah – Airforce-Technology uvádí, že mohou na různé vzdušné cíle útočit až na vzdálenost 32 km.

Článek Tajná útočná střela dlouhého doletu dá vrtulníkům Bell AH-1Z Viper nevídané možnosti: doletí skoro 300 km, možná bude i v AČR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Cena pneumatiky F/A-18E/F je astronomická

Velmi dobrým příkladem ceny údržby bojových letadel je letoun Boeing F/A-18E/F Super Hornet amerického námořnictva. Twz uvádí, že jenom výměna jedné pneumatiky s ráfkem za novou vychází na zhruba 2,28 milionu Kč, což je cena, za níž si v Česku koupíte nadstandardní osobní automobil. Pneumatiky letounu jsou každopádně speciální, vyrábějí se i s ráfkem, přičemž musí vydržet veliké zatížení, neboť letoun startuje z paluby letadlových lodí s pomocí katapultu; navíc i přistání na krátké palubě je potom velice náročné.

iZdroj fotografie: U. S. Navy / Public domain

Ačkoliv jsou pneumatiky a ráfky udělány tak, aby zatížení pokud možno vydržely, přesto je nutné je relativně často vyměňovat, což přináší značné náklady. Námořnictvo tak pochopitelně hledá cesty, jak je snížit, životnost takového letounu je totiž až 10 tisíc letových hodin. Ukazuje se, že jednou z cest by mohl být 3D tisk, s jehož pomocí by bylo možné opravit asi 80 procent závad na podvozcích letounů F/A-18E/F Super Hornet.

Super Hornet musí ještě řadu let vydržet

F/A-18E/F Super Hornet je pokračováním úspěšného McDonnell Douglas F/A-18 Hornet – aktuálně je hlavní údernou silou amerických letadlových lodí. Military uvádí, že se jeho první bojová mise uskutečnila v roce 2002. Jedná se o dvoumotorový letoun v jedno i dvoumístném provedení, jehož maximální rychlost je Mach 1,6. Na letadlových lodích slouží po boku Lockheed Martin F-35C Lightning II a nahradit ho má až nový palubní letoun 6. generace.

Letouny F/A-18 Super Hornet jsou po modernizaci na Block III skvělé „vražedné stroje“, které do důchodu rozhodně nepůjdou

Super Hornet je přitom bojový letoun 4,5. generace, ale patří mezi nejvyspělejší na světě. Může se chlubit třeba vyspělým radarem typu AESA nebo velmi kvalitním systémem elektronického boje. Wikipedia uvádí, že unese na 11 závěsnících až 8 tun výzbroje, a to různého typu, ať jde o moderní střely vzduch-vzduch krátkého i dlouhého dosahu, pumy včetně přesně naváděných, naváděné nebo protilodní střely, a dokonce i námořní miny.

Článek Výměna jediné pneumatiky letounu F/A-18E/F Super Hornet stojí více než nadstandardní nové auto v ČR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Letoun F-35C byl bez motoru a vybavení

Jak probíhá přeprava moderního letounu F-35C v podvěsu pod CH-53K můžete vidět na videu pod tímto článkem. Twz ovšem udává, že se ve skutečnosti nejedná o přepravu klasického letadla, ale pouze draku. Jde o letoun, který americké námořnictvo využívalo k různým testům, a během přepravy pod vrtulníkem námořní pěchoty v něm nebyl motor ani další vybavení. Byl tedy lehčí než plnohodnotná F-35C a případný neúspěch by nezpůsobil výraznou škodu.

El pasado 24 de abril, los Marines llevaron a cabo un ejercicio que consistía en el traslado de un F-35 (solo fuselaje, sin sistemas ni motor) entre Patexent River y la base McGuire-Dix-Lakehurst, en Nueva Jersey. El helicóptero CH-53K de los Marines también ha realizado un… pic.twitter.com/vPqwopcGZI

— On The Wings of Aviation (@OnAviation) April 29, 2024

Ani na vzdálenost asi 260 kilometrů z Naval Air Station Patuxent River v Marylandu do Naval Air Warfare Center Aircraft Division Lakehurst neměl vrtulník s tak velkým nákladem, který kladl i odpor vzduchu, dostatek paliva – proto ho během letu doplnil. Video tak ukazuje i tankování z leteckého tankeru Lockheed Martin KC-130T Hercules. Je to nejspíše poprvé, kdy se něco podobného podařilo, respektive kdy jsou takové záběry veřejně k dispozici.

F-35C je určen pro letadlové lodě

Letoun F-35C je jednou z variant amerického stroje 5. generace, a tato verze se konkrétně používá na letadlových lodích, uvádí Military. Má proto odolnější podvozek nebo záchytný hák sloužící k přistávání na palubě. Vrtulník CH-53K je zase nejnovější variantou CH-53 Sea Stallion a americká námořní pěchota má objednaných 200 kusů, uvádí Wikipedia. Na středovém nosném háku může helikoptéra v podvěsu přepravovat náklad o hmotnosti přes 16 tun.

Podobné testy s přenášením nákladů jako je drak letounu F-35C mohou vytyčit cestu k novým možnostem amerických ozbrojených sil. Je snadno představitelné, že by námořnictvo či letectvo mohlo podobnou přepravu v případě nějakého konfliktu potřebovat. Asi nelze předpokládat, že by se takto přepravovaly fungující letouny, pokud se mohou namísto dostat samy, ale jiné je to s těmi poškozenými nebo z nějakého důvodu nefunkčními. Místo složité opravy na místě v bojové oblasti by je bylo možné velmi rychle přepravit do zázemí.

Článek Video: F-35C dokáže přepravit i vrtulník v podvěsu a ještě u toho za letu tankovat palivo. Něco takového se jen tak nevidí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

F/A-18E/F Super Hornet slouží ve 3 zemích

Letoun F/A-18 Hornet vstoupil do služby v roce 1983, a to nejprve u americké námořní pěchoty, a krátce poté i u námořnictva. V roce 1999 ho začal doplňovat nebo nahrazovat F/A-18E/F Super Hornet na stejném základě, ale byl větší a výkonnější, a kromě amerického námořnictva si jej pořídila Austrálie nebo Kuvajt. V současnosti již ovšem o letadlo není zájem a americké námořnictvo si objednalo poslední kusy, uvádí FlightGlobal. S nimi a Lockheed Martin F-35C Lightning II si vystačí do příchodu letounu 6. generace.

iZdroj fotografie: Andrew Mercer / Creative Commons / CC BY-SA

Super Hornet je velice schopný víceúčelový bojový letoun, který se podílel na řadě amerických akcí třeba v Iráku a Afghánistánu, ale i na dalších místech planety. Boeing na svých stránkách uvádí, že existuje v jedno i dvoumístné variantě a pohání ho dvojice motorů maximální rychlostí Mach 1,6. Letoun je 18,31 m dlouhý a rozpětí jeho křídel dosahuje 13,62 m, přičemž vystoupá do výšky až 16 km a jeho dosah je s max. počtem nádrží až 3 330 km.

Letoun, který unese přes 8 tun výzbroje

F/A-18E/F Super Hornet je skvělým bojovníkem – své cíle může detekovat vyspělým radarem typu AESA a má i modul na vedení elektronického boje. Nechybí mu kanon ráže 20 milimetrů, uvádí Airforce-Technology, a disponuje 11 závěsníky, na nichž může nést přes 8 tun výzbroje typu střely vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder, AIM-7 Sparrow a AIM-120 AMRAAM, různé typy klasických gravitačních pum, naváděných pum, klouzavých JDAM, řízených střel AGM-158 JASSM, protilodních střel AGM-84 Harpoon a dalších typů zbraní.

Letouny F/A-18 Super Hornet jsou po modernizaci na Block III skvělé „vražedné stroje“, které do důchodu rozhodně nepůjdou

Plánovaný konec výroby Super Hornetu ale v žádném případě neznamená, že zmizí oblohy – ve výzbroji amerického námořnictva jistě vydrží až do zavedení letadel šesté generace, k čemuž má dojít kolem roku 2040. Linka se navíc zastaví jenom v případě, že se neobjeví další zájemce, což se stát může. Rozhodně to ale neznamená, že by se Boeing nepodílel na americké vojenské letecké produkci, vyrábí Boeing F-15EX Eagle II nebo dron Boeing MQ-25 Stingray.

Článek O americké letouny F/A-18 Super Hornet zřejmě není zájem, ačkoliv jsou skvělé. Jejich výroba skončí již v roce 2027 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čínská balistická raketa YJ-21 proti lodím

Čínská balistická raketa YJ-21 je novou zbraní; Wikipedia o ní uvádí, že je ve výzbroji čínských ozbrojených sil teprve od roku 2022, přičemž jsou o ní jenom velmi omezené informace. Její odpalovací platformou je veliký moderní torpédoborec Type-055, ač v americké klasifikaci je toto plavidlo spíše křižníkem. Na rozdíl od běžných protilodních střel však neletí YJ-21 u hladiny moře, ale po balistické křivce. Některé zdroje ji označují za hypersonickou, ale hypersonických rychlostí běžně dosahují všechny balistické rakety.

極超音速ミサイルYJ-21の空中発射型の配備が確認されたか https://t.co/KLm1dHUI8a

— Levia (@Iosif_S) March 30, 2024

Velkou zajímavostí je skutečnost, že čínští konstruktéři dle všeho raketu upravili tak, že ji lze odpalovat z bombardéru Xi’an H-6, uvádí Defence-Blog. Existují fotografie toho, jak má letoun tuto raketu v podvěsu. H-6 je čínský strategický bombardér založený na starém sovětském bombardéru Tupolev Tu-16 Badger, uvádí MilitaryFactory. I přes modernizace je sice tento dvoumotorový bombardér zastaralý, ale jako nosič raket a střel postačí.

Rychlost YJ-21 může být až Mach 10

O samotné raketě YJ-21 se toho příliš neví, je kolem 8,3 metrů dlouhá a její maximální rychlost dosahuje Mach 6 až 10. ArmyRecognition uvádí, že by měla mít dolet 1 500 kilometrů, ale není jasné, zda to platí i pro případ, kdy je odpalována z letadla – tehdy by mohl být její dosah ještě větší. Vysoká rychlost (a pravděpodobně i schopnost alespoň částečně měnit směr letu) by ji měla činit těžkým cílem pro protivzdušnou obranu. I když podobně fungující Ch-47M2 Kinžal dokáže z oblohy sestřelit třeba americký systém MIM-104 Patriot.

„Pryč se zlým Západem i Ruskem“, zájem je o čínské vojenské letouny: jsou ekvivalentem F-16 a nahradit mohou i Panavia Tornado

Neznámou zůstává hmotnost hlavice, i když již jen její velikost by byla pro loď dost destruktivní. Jelikož jde o protilodní raketu, ač mohou nejspíše být její cíle i pozemní, musí mít i jiný typ navádění než Kinžal, který se spoléhá na satelitní. Na pohybující se lodě v závěrečné fázi letu navádí nejčastěji radar, i když způsob zaměření může být i jiný. Pokud opravdu raketa funguje, je hrozbou hlavně pro americké letadlové lodě – ačkoliv asi jediná žádnou z nich přímo nepotopí, může ji přinejmenším významně poškodit a tím i vyřadit.

Článek Nová čínská hypersonická balistická raketa YJ-21 s dosahem 1 500 km může létat až Mach 10, hrozbou je hlavně pro americké lodě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Super Hornet byl postupně vylepšován

Letoun Super Hornet vstoupil do služby amerického námořnictva v roce 1999, uvádí NavAir, a byl v podstatě výrazně vylepšenou a zvětšenou variantou McDonnell Douglas F/A-18 Hornet. Později si ho koupilo také australské letectvo, a následně i Kuvajt. Vývoj letounu přitom pokračoval, a američtí námořníci nejprve dostali modernizaci Block II, což byla standardní verze letounu, ale v roce 2020 se pak objevila poslední modernizace Block III. Kromě amerického námořnictva si ji pořídí i Austrálie, i když původně chtěla letadla vyřadit.

iZdroj fotografie: Námořnictvo USA

Rozměry nebo výkonové parametry F/A-18E/F Super Hornet se při modernizaci nemění, což se týká především jeho vnitřního vybavení. Jednou ze změn je počítač misí DTP-N se zhruba 17krát vyšším výkonem oproti předchozímu typu, uvádí NationalInterest. Letoun také dostane schopnost sdílet informace prostřednictvím datového spojení Tactical Targeting Network Technology. Tato vražedná „pavučina“ je nesmírně efektivní, i když údajně ne tolik jako u letounů 5. generace Lockheed Martin F-35 Lightning II (ty nicméně nemá každý).

Super Hornet Block III má dlouho životnost

Letoun ve verzi Block III bude mít životnost 10 tisíc letových hodin, kdežto starší Block II má jenom 6 tisíc hodin, což ho umožní udržet ve službě déle. Díky lepšímu tvaru přídavných nádrží se má prodloužit jeho dolet – hlavně u námořnictva je to důležité, protože letouny F-35C se zrovna velkým doletem nevyznačují, a například v rozlehlých prostorách Pacifiku by bylo nevýhodné mít na letadlových lodích jenom letouny s krátkým doletem. Piloti se také mohou těšit na jednoduchý, velký a přehledný multifunkční displej v kabině.

České letouny JAS-39 Gripen útočily na F-16, F/A-18 Hornet nebo Mirage 2000 ve Španělsku, úkol to pro ně nebyl jednoduchý

F/A-18E/F Super Hornet je v jedno i dvoumístném provedení vybavený dvojicí motorů. S jejich pomocí může dosahovat maximální rychlosti Mach 1,6, uvádí Wikipedia, a kromě rychlopalného kanonu může nést přes 8 tun zbraní na 11 závěsnících. Jde o různé typy amerických střel vzduch-vzduch, vzduch-zem, přesně naváděné a klouzavé pumy, protilodní střely nebo miny. To z něj ve spojení s moderním radarem typu AESA a systémy elektronického boje dělá velice silný univerzální letoun 4,5. generace a nebezpečného protivníka.

Článek Letouny F/A-18 Super Hornet jsou po modernizaci na Block III skvělé „vražedné stroje“, které do důchodu rozhodně nepůjdou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odhalenou minu zneškodní sebedestrukcí

Myšlenka systému Barracuda vyvíjeného společností Raytheon je využít k likvidaci různých min poloautonomní sebevražedný dron. Jeho nasazení by práci zrychlilo, a protože by mina byla zneškodněna výbuchem, odpadlo by i riziko možné ztráty lidských životů při nějaké nehodě. Společnost ve své tiskové zprávě vysvětluje, že ba mina byla zlikvidována velice krátce po odhalení, zatímco dnes je potřeba nejprve zjistit, o jaký typ miny se jedná, poté ji analyzovat, a až následně lze přistoupit k jejímu zneškodnění.

iZdroj fotografie: Eileen Sandá / Creative Commons / CC BY-SA

Dron Barracuda by měl mít válcovitý tvar, být 12 kilogramů těžký a 1,22 metru dlouhý, uvádí Defence-Blog. Jeho pohon zajišťuje čtveřice vodních trysek, takže lze předpokládat, že bude moci velmi dobře manévrovat. V přídi má zabudovaný sonar a kameru, s jejichž pomocí se může k mině přiblížit a případně ji identifikovat. S obsluhou bude Barracuda spojen pomocí akustické komunikační bóje. V konečné fázi exploduje, čímž minu zničí, i když samotné odpalovací zařízení ještě nemá námořnictvo hotové.

Miny by hledal pokročilý sonar

Barracuda nebude pracovat sám, ale bude propojen s taženým sonarovým systémem AN/AQS-20C, uvádí TheDefensePost. V okamžiku, kdy sonar identifikuje minu, Barracuda se k ní vydá. A protože by se mělo jednat o poloautonomní dron, lze předpokládat, že by lidská obsluha do operace zasahovala hlavně v konečné fázi, kdy bude dron u miny. Raytheon ve své zprávě uvádí, že se sonarový systém skládá ze 4 různých sonarů a disponuje pokročilým automatickým rozpoznáváním cíle i v nepřehledných podmínkách.

Kratos XQ-58 Valkyrie je nejvýkonnější bezpilotní letoun světa, který může sekundovat F-35. Jeho cenovka ale překvapí, je „nízká“

Sonar by měl být v budoucnu na plavidlech littoral combat ship, ale nasadit lze i z vrtulníků, různých lodí a nafukovacích člunů s pevným trupem. Lze předpokládat, že by loď s tímto sonarovým systémem disponovala větší zásobou dronů Barracuda, a v okamžiku, kdy by sonar rozpoznal minu, jeden dron by se k ní vydal, aby ji zneškodnil. Plavidlo by poté mohlo pokračovat v prohledávání oblasti a ne se zabývat minou, neboť by ji už měl na starosti dron. V této oblasti lze tedy hovořit o jisté revoluci, která čištění vod výrazně zrychlí.

Článek Významná revoluce, zaminovat moře proti ponorkám nebo lodím už moc nepomůže, vmžiku ho vyčistí americký zabiják min Barracuda se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj podvodního dronu trval desetiletí

Konstrukce dronu plujícího pod vodou není jednoduchá, bezosádkové ponorky byly dlouho nedostupným snem, a třeba společnost Boeing na nich pracovala přes 10 let, kdy testovala i prototyp nazvaný Echo Voyager. A právě díky němu nasbírala zkušenosti, které umožnily zkonstruovat Orca XLUUV. Ve své tiskové zprávě Boeing uvádí, že bude provádět dlouhodobé mise, údajně až několik měsíců dlouhé, s cílem dosáhnout podmořské námořní dominance, a bude schopna operovat i ve sporných vodách oceánů.

iZdroj fotografie: Boeing

Bezosádkoá ponorka Orca XLUUV má mít v americkém námořnictvu mnoho úloh. TheDrive uvádí, že bude moci vykonávat průzkum a hlídkovou činnost, vyhledávat miny, případně provádět elektronický boj. Námořnictvo nicméně počítá i s jejím vyzbrojením, takže později poslouží k pokládání vlastních min nebo odpalování torpéd, a to jak proti lodím, tak i jiným ponorkám. Sloužit ale bude moci i ke startu řízených střel – otázka ovšem je, zda jenom protilodních, nebo i pozemních, případně zda z ní bude startovat letecký dron.

Vyměnitelný modul s různou výbavou

Orca XLUUV je necelých 16 metrů dlouhá, a její výhodou je modularita – do středu lze totiž vložit asi 10 metrů dlouhý modul, což ji prodlouží na 26 metrů – v něm může být výbava podle typu mise, takže například různé průzkumné prostředky, ale později i zbraně. Nasadit ji bude možné zřejmě všude tam, kde americké námořnictvo nebude chtít, aby někdo o jeho přítomnosti věděl. V případě potřeby pak může na nepřítele nečekaně udeřit.

Jednoznačně ji lze označit za vysněnou revoluci v námořním vojenství, ale snad poslouží i v civilu. Američané tím také dokáží posílit ochranu svého pobřeží, ale i působení ve světě – aktuálně už nemají na obojí dostatek plavidel, ačkoliv postavili i nejsilnější válečnou loď v historii.

Kosmická loď DRACO s jaderným pohonem může dostat Američany na Mars již za pár let, téměř jistě položí i nové základy války

Pohon podvodního dronu je hybridní, konkrétně jde o diesel-elektrický pohon s lithium-iontovými bateriemi, a při nabíjení se bude muset vynořit, ale pravděpodobně jenom vysune speciální stožár jako šnorchl. S rychlostí 3 uzlů má pak vydržet na misi až několik měsíců. Nevím však, jak je naváděný, jistě bude mít vyspělý navigační systém a na stožáru nejspíše i satelitní navigaci. Není také jasné, zda bude pracovat zcela autonomně, či ho bude nějak řídit operátor, i když povely k použití zbraní by nejspíše měl vždy vydávat člověk.

Článek Americká bezpilotní ponorka Orca XLUUV je výsledkem 10leté práce a počátkem revoluce. Ale známo o ní moc není se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hodně shodného, a přesto rozdílného

Výtlakem jsou USS Nimitz a USS Gerald R. Ford stejné, konkrétně to je 101 600 tisíc tun. Ovšem druhá z jmenovaných letadlových lodí je se svými 333 metry, jak uvádí Military, o několik cm delší než její předchůdce, ale větší a zásadnější rozdíl je ve schopnostech a vybavení. Výstavba CVN 78 začala v roce 2009 a do provozu byla uvedena v roce 2017, přičemž stála téměř 300 miliard korun a stala se nejdražší letadlovou lodí v historii. Ovšem oproti USS Nimitz mají být provozní náklady za 50 let životnosti o téměř o 90 miliard korun nižší.

Video: kterak se ruskému letounu Iljušin Il-38 podařilo proklouznout blízko k americké letadlové lodi, která ho ignorovala

USS Gerald R. Ford totiž potřebuje o 700 členů osádky a 400 členů leteckého křídla méně – i tak by ale mělo na palubě sloužit 4 539 osob. A náklady má snižovat i jednodušší údržba. USS Gerald R. Ford přitom disponuje mnohem větší údernou silou než USS Nimitz, ačkoliv zůstává počet letadel stejný – běžně jich bývá asi 75, ale vejde se jich i 90 – to však nepřekvapivě záleží na jejich typu a rozložení. Místo parních katapultů má pak navíc letadlová loď elektromagnetické, které umožňují téměř o třetinu více startů, a tedy i rychlejší mohutný úder.

Silné letecké křídlo moderních strojů

Nejdůležitější jsou na letadlové lodi pochopitelně samotná letadla. Základ letky USS Gerald R. Ford mají tvořit Boeing F/A-18E/F Super Hornet a Lockheed Martin F-35C Lightning II doplňované specializovanými letouny jako Northrop Grumman E-2 Advanced Hawkeye, vrtulníky a drony, uvádí Naval-Technology. Loď také disponuje vyspělými radary AESA a na svou obranu používá střely RIM-162 Evolved SeaSparrow s dosahem 50 km účinné proti letadlům i řízeným střelám. Na blízkou ochranu jí pak slouží systém RIM-116 Rolling Airframe Missile.

Jako všechny americké letadlové lodě, i USS Gerald R. Ford je poháněna jadernou energií, což jí umožňuje dlouhodobé operace na všech světových oceánech. I přes svou velikost se přitom dokáže pohybovat rychlostí přes 30 uzlů (přes 55 km/h). Na vodě je loď vidět od jara 2023, neboť po zařazení do služby procházela celou řadou zkoušek a úprav, což je u nové třídy obvyklé. Spuštěno navíc bylo, i když zatím není v aktivní službě, i druhé plavidlo této třídy, a sice USS John F. Kennedy. Dvě další jsou ve výstavbě a budou nahrazovat nejstarší letadlové lodě.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

A ještě bych se vrátil k ceně, protože drahá není jenom samotná loď, ale i letouny, které na ní slouží. Třeba třicítka F/A-18E Super Hornet stojí v přepočtu skoro 41 miliard korun, a stejný počet F-35C dokonce 68,5 miliard korun. Třeba desítka E-2 Advanced Hawkeye pak vyjde na skoro 18 miliard korun, a deset vrtulníků Sikorsky SH-60 Seahawk vychází na 1,3 miliardy korun. Letounům F-35 by pak měl časem sekundovat dron jako XQ-58 Valkyrie, jehož cena je teď 144 milionů Kč, přítomnost deseti by tedy vyšla na 1,44 miliardy korun.

Čínské stíhačky Chengdu J-20 jsou rychlejší a obratnější než americké F-35, nemají žádné technické potíže, a také jich vzniká více

Snad nemusím uvádět, o jak obrovskou sílu se jedná; ve světě přitom nemá USS Gerald R. Ford adekvátní protějšek. Například země draka má letadlové lodě Shandong, o nichž jsme v ArmádnímZpravodaji psali, ale ty jsou o 1/3 menší a mnohem slabší, zatímco její vůbec první „letadlovka“ Liao-ning je původem z Ukrajiny a až tak nebezpečná není. Velikostí se jí sice přibližuje ruský Admiral Kuzněcov, to je ale dnes spíše hromada plovoucího šrotu, která ani nemůže brázdit hladiny moří a oceánů, neboť by se mohla pro svůj stav potopit.

Obdobné je to potom i s letouny, které na zmíněných letadlových lodích slouží. Jejich kvality zdaleka nedosahují těch amerických, ačkoliv je nutné vnímat, že v nějaké míře vítězí i kvantita, na níž sází třeba Čína. Její vedení totiž raději nechává budovat vícero menších letadlových lodí se slabšími letouny (i když ten rozdíl není tak obrovský), a za mnohem méně peněz. Díky tomu jich může produkovat více a rivala tak ve výsledku přečíslit rovněž schopnými loděmi i letouny – jmenovitě jde o Shenyang J-15, Changhe Z-18 nebo 4 Harbin Z-9.

Článek Největší válečná loď světa, CVN 78, stála 300 miliard a je extrémně silná. Ve světě přitom ani zdaleka nemá protějšek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ohledně letadlové lodi panují nejasnosti

Video níže pochází pravděpodobně ze zdroje blízkému ruské tichomořské flotile. Ukazuje přitom, jak ruský vrtulový protiponorkový letoun Iljušin Il-38 vyvinutý už na počátku 60. let 20. století v doprovodu několika amerických stíhaček míjí v těsné blízkosti americkou letadlovou loď třídy Nimitz, kterou má americké námořnictvo ve výzbroji celkem 10krát. Na první pohled nevinné video obsahuje celou řadu nejasností – dle uvedených informací se má jednat o loď USS George Washington, což ale nesedí s časovým plánem letadlové lodě.

Ruský tanker Iljušin Il-78 může u hranic NATO maximálně provokovat, ale nic víc. Vlastním letounům přitom dává „neomezený“ dolet

USS George Washington byla totiž od 4. srpna 2017 v suchém doku ve Virginii z důvodu celkové prohlídky a doplnění paliva do jejích dvou jaderných reaktorů Westinghouse, které kolos pohání. Tyto práce ovšem byly ukončeny až v březnu 2023. A nejasné je potom i vyprovodění ruského narušitele, jehož mělo – jak je ze záběrů patrné – vyprovodit jedno letadlo F-15E Strike Eagle, a po jeho boku i dvojice F/A-18E/F Super Hornet.

Ty dva letouny by byly v pořádku, ale kde by se v místě vzal F-15E Strike Eagle? USS George Washington jimi disponovat nemá, a navíc – jak už jsem psal – se měla loď nacházet v doku. O jaké plavidlo tedy jde? Nápovědu dává zdroj videa i letouny samotné. V Tichomoří bylo tou dobou jediné plavidlo, které má ve své výzbroji F/A-18E/F, a to letadlová loď USS Ronald Reagan, která tam svou starší „sestru“ po dobu opravy zastupovala. Naopak F-15E se zřejmě „přiletěl podívat“ z nějaké nedaleké pozemní základny v Japonsku nebo Tichomoří.

iZdroj fotografie: U. S. Navy / Public domain

Z jakého důvodu však bylo video zveřejněno pod názvem „Russian Aviation Greetings to USS George Washington CVN-73“ (tedy „Pozdravy ruského letectva lodi USS George Washington CVN-73“)? Je možné, že se ruský zdroj prostě spletl, neboť i USS Ronald Reagan je letadlová loď třídy Nimitz. Na narušení jejího bezprostředního prostoru to však nic nemění.

Podobné incidenty nejsou ojedinělé

Video je nicméně pozoruhodné spíše z toho pohledu, že dle dalších informací poskytnutých k videu zareagovaly americké letouny až poté, co se Il-38 přiblížil na vzdálenost pouhých 30 km od letadlové lodě. Důvody „opožděné“ reakce nejsou známy, ruský letoun ale zřejmě nebyl vyhodnocen jako bezprostřední hrozba pro flotilu. Zajímavé také je, jakým způsobem udržují piloti amerických stíhacích letounů rychlost s turbovrtulovým ruským Iljušinem. Jde o nenápadnou ukázku nemalých schopností amerických pilotů.

F-35 mohou létat sotva 200 km od ruského Petrohradu: vnímat je lze jako provokaci i výzvu, Rusko bude muset zabezpečit hranice

Obvyklá cestovní rychlost 40metrového sovětského letounu Il-38 je zhruba 456 km/h, a může překonat vzdálenost až 7 100 km. Oproti tomu letouny F/A-18E/F Super Hornet létají cestovní rychlostí okolo 700 km/h (max. ale zvládají až 2 205 km/h). Aby tedy mohly svého soka bezpečně vyprovodit, musely američtí piloti snížit rychlost celkem výrazně. K tomuto účelu používají manévr, který spočívá v konstantním letu v náklonu letounu směrem k obloze. Samotný manévr je přitom velice obtížný, a zvláště pokud je tímto způsobem nutno letět delší dobu.

Američané ale mají s podobnými operacemi zkušenosti. Takové incidenty nejsou totiž ojedinělé, a nutno podotknout, že stejným způsobem dráždí Američané nejen Rusy, ale také Číňany. V drtivé většině případů to však končí otočkou za doprovodu letounů protistrany. Za zmínku však stojí incident z roku 2010, kdy dvojice Il-38 narušila společné námořní cvičení Ameriky a Japonska v Japonském moři poblíž poloostrova Noto. Cvičení muselo být předčasně ukončeno, jelikož panovalo podezření, že letouny sbírají informace o americko-japonských aktivitách.

Článek Video: kterak se ruskému letounu Iljušin Il-38 podařilo proklouznout blízko k americké letadlové lodi, která ho ignorovala se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

U Izraele hlídkují 3 velmi silné lodě

Již na začátku konfliktu mezi Izraelem a Hamásem poslala Amerika ke břehům Izraele svou nejmodernější letadlovou loď USS Gerald R. Ford, o čemž jsme na ArmádnímZpravodaji psali. Později vplula do Středozemního moře i flotila vedená další letadlovou lodí, a to USS Eisenhower, a nakonec se v Rudém moři objevil svaz vedený USS Bataan. Přítomnost tří takto silných plavidel znamená jediné, Američané vysílají signál aktérům v oblasti, ale rovněž chytají pašeráky a zamezují, aby se vojenské operace rozšířily do dalších zemí.

iZdroj fotografie: Námořnictvo USA

Ačkoliv to název možná nenapovídá, je tato obojživelná útočná loď jedním z nejsilnějších plavidel na hladině oceánů. Portál Defence-Blog uvádí, že je schopna nést výsadek, vybavení i letadla pro podporu vojenských operací – ostatně má letovou palubu, z níž startují bojová letadla, vrtulníky nebo konvertolány Boeing V-22 Osprey. Klasifikovat ji tak lze i jako lehkou letadlovou loď. Běžně je na její palubě 6 letounů F-35B Lightning II či McDonnell Douglas AV-8B Harrier II, ale jejich počet lze navýšit až na 20 výměnou za vrtulníky nebo V-22 Osprey.

Téměř 2 000 mariňáků na palubě

USS Bataan je plavidlo třídy Wasp a není jediné, podobných má americké námořnictvo v současnosti 7. Do služby přitom vstoupilo již v roce 1997. Dlouhé je 257 metrů a jeho výtlak činí 40 500 tun, vybaveno je pak konvenčním pohonem, s nímž dosahuje rychlosti až 22 uzlů. Posádku lodi tvoří 1 208 námořníků a další personál, a k tomu loď unese téměř 2 000 členů námořní pěchoty, uvádí MilitaryToday. Ti jsou schopni s pomocí výsadkových člunů, vrtulníků, konvertoplánů a další techniky provést bleskový námořní výsadek.

Hizballáh může využít situace a zaútočit na Izrael – ten by ho ovšem „přejel“, i když je o dost silnější než teroristé Hamásu

Z paluby je pak mohou podporovat nejenom letouny, ale i bitevní vrtulníky jako Bell AH-1W SuperCobra a AH-1Z Viper, tedy stejné, jaké si pořizuje česká armáda. Nyní ale není pravděpodobné, že by se mariňáci zapojili do boje s Hamásem, ačkoliv svou přítomností tuto možnost mají. Stejně tak jsou ale schopni zaútočit na kohokoliv, kdo by ohrožoval jejich základny. Americké lodě v Rudém moři se v posledních dnech aktivně zapojily i do obrany Izraele, když zlikvidovaly střely mířící na něj z Jemenu, kde jsou povstalci podporovaní Íránem.

Článek Amerika chce udržet klid na Blízkém východě, dohlédnout na to má i obojživelná útočná loď USS Bataan s 2 000 mariňáků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na Missouri skončila 2. světová válka

Bitevní loď USS Missouri je zakotvena u břehu přímo naproti památníku bitevní lodi USS Arizona, která klesla ke dnu během japonského útoku 7. prosince 1941. Turističtí průvodci rádi tvrdí, že spojení obou bitevních lodí dává smysl, protože útokem na Arizonu a jejím potopením začala válka v Pacifiku, a naopak na Missouri v září 1945 museli představitelé Japonska před spojenci potupně kapitulovat. Této události je samozřejmě věnována část paluby bitevní lodi, kde najdete také velké fotografie a kopie kapitulačních dokumentů.

iZdroj fotografie: Vít Lukáš pro ArmadniZpravodaj.cz

Kapitulace Japonska ovšem není jediná zajímavost, která se k bitevní lodi USS Missouri váže. Jedná se totiž o poslední bitevní loď dokončenou v amerických loděnicích a zařazenou do služby amerického námořnictva, protože vznikla v době, kdy se koncepce bitevních lodí ukázala jako zastaralá. A rovněž je poslední bitevní lodi, která v americkém námořnictvu sloužila – do výslužby byla definitivně poslaná v roce 1992. Známa je i z amerického velkofilmu Battleship, kde se i s veterány sloužícími na její palubě podílela na odražení mimozemské invaze.

Druhý Pearl Harbor aneb Katastrofa ve West Loch. Šokující překvapení japonských letounů nebylo ojedinělou záležitostí

Oficiální stránky Battleship Missouri Memorial uvádí, že stavba plavidla začala 6. ledna 1941, a do služby vstoupila o 3 roky později Jde o bitevní loď třídy Iowa, což byla nejsilnější a největší třída bitevních lodí v historii amerického námořnictva. Američané je začali stavět, aby se vyrovnali největším bitevním lodím historie, japonským Jamato a Musaši. Americké lodě sice jejich velikosti ani síly výzbroje nedosáhly, vše ale kompenzovaly moderní systémy a rychlostí. Do boje s bitevními loděmi se však Missouri nikdy nedostala, plnila jiné úkoly.

Silná děla nakonec doplnily Tomahawky

Co každého při pohledu na Missouri hned uhodí do očí, je devět děl ráže 406 milimetrů umístěných v trojicích ve třech otočných věžích. Ta dokázala vystřelovat projektily o hmotnosti více než 1,2 tuny na vzdálenost až 47 kilometrů – později pro něj dokonce existovala i jaderná munice. Výzbroj USS Missouri je ale různorodá, je na ní například 20 děl ráže 127 milimetrů, ale i modernější systémy, které nepochází z 2. světové války. Jde třeba o odpalovače řízených střel BGM-109 Tomahawk nebo systém Phalanx CIWS na obranu proti přilétajícím střelám.

iZdroj fotografie: Vít Lukáš pro ArmadniZpravodaj.cz

Překvapit mohou i rozměry samotné bitevní lodi, která je 270 metrů dlouhá a její výtlak je kolem 58 000 tun. Impozantní je pak výška 66 metrů, a pokud se chcete podívat na silně obrněný kapitánský můstek, po schodech při cestě vzhůru se v horkém havajském počasí docela zapotíte. Na palubu se vešlo více než 2 000 námořníků, ale počty posádky se během let různě měnily. Loď disponuje osmi kotly a čtyřmi turbínami, díky nimž se dokáže pohybovat rychlostí až 33 uzlů, což bylo více, než kolika dosahovali japonští soupeři.

Na USS Missouri zaútočil kamikadze

Stránky amerického námořnictva uvádí, že se USS Missouri aktivně zapojila do druhé světové války, kdy se účastnila například operací souvisejících s vyloděním na Iwodžimě nebo Okinawě, a také se zapojila do útoků na japonské souostroví, kdy často působila v úloze protiletadlové obrany letadlových lodí. Dokonce byla i zasažena útokem kamikadze, ale ten jí velké škody nezpůsobil. Útoku je ale věnovaná i část expozice v muzeu. Japonci se pak na palubu podívali znovu až v momentě, kdy na ní museli 2. září 1945 podepsat bezpodmínečnou kapitulaci.

Bitva o Midway: Jedno z nejvýznamnější námořních i leteckých střetnutí 2. světové války. Co pomohlo k odrovnání části japonského námořnictva?

Po druhé světové válce prošla USS Missori řadou úprav, kdy dostala i mnohé nové systémy a zbraně, třeba výše zmíněné Tomahawky. Vedle nich lze na palubě pozorovat vybavení výpočetní technikou a dalšími přístroji z 80. let. Loď byla v průběhu několikrát vyřazena a zase zařazena do služby, a její poslední nasazení přišlo v roce 1991 při odstřelování cílů v Iráku. Definitivně pak byla vyřazena v roce 1992, a o 7 let později se z ní stalo muzeum v Pearl Harboru.

Článek Fotky: ukázka z osobní prohlídky legendární bitevní lodi USS Missouri, na níž Japonci za 2. světové války kapitulovali se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

USA nezaútočí, ale zúčastnit se mohou

Ačkoliv jsou mnozí z veřejnosti názoru, že by taková letadlová loď mohla vše vyřešit, samotné násilí přivodí pouze další násilí. Nejde totiž pouze o pásmo Gazy, potažmo tamní radikální hnutí Hamás, ale také o další arabské organizace, které jsou ochotné se do bojů zapojit. Nehledě na to, že jsou v oblasti civilisté, z nichž mnozí vinu na svých bedrech nenesou. Letadlová loď USS Gerald R. Ford ve východní části Středozemního moře je tak podle AP News především signál pro všechny, kdo by se teroristům z Hamásu pokoušeli pomoci.

A to například dodávkami zbraní, ačkoliv omezena byla i dodávka potravin a vody. Lodě svazu, případně letouny, se mohou podílet na monitorování pohybu plavidel mířících do Gazy a bránit tak pašování čehokoliv nebezpečného. Je však velmi nepravděpodobné, že by se letadla z paluby nosiče účastnila útoku na hnutí Hamás, Američané se pravděpodobně do sporu Izraelců a Palestinců z mnoha důvodů aktivně plést nechtějí.

iZdroj fotografie: Námořnictvo USA

Na druhou stranu je možné, že se speciální jednotky, pro něž mohou být letadlové lodě základnou, pokusí osvobodit americké občany, které Hamás rovněž zajal. Izrael jinak disponuje špičkovými speciálními jednotkami, ale vzhledem k počtu rukojmí jich nemusí být dostatek. Například členové Navy SEALs by tedy mohli být vítanou posilou. Osvobození amerických rukojmí by přitom nemuselo být vnímáno jako vstup USA do konfliktu, ačkoliv tyto arabské organizace si rády vykládají věci po svém a ke konfliktu jim stačí i malá záminka.

Nejmodernější nosič na světě

USS Gerald R. Ford je nejmodernější a nejsilnější letadlová loď na světě v aktivní službě, a je rovněž základem nové třídy amerických letadlových lodí. Její délka činí 333 metrů a výtlak má 100 000 tun, na její palubě pak slouží osádka více než 4 500 námořníků a dalšího personálu. Díky jadernému pohnu vydrží na moři téměř neomezenou dobu, potažmo jsou limitující zejména zásoby a případně údržba. Pohybovat se dokáže rychlostí přes 30 uzlů.

Podle Naval Technology může nést až 90 letadel a vrtulníků včetně bitevních, např. Boeing F/A-18E/F Super Hornet a Lockheed Martin F-35C Lightning II, ale i helikoptér Sikorsky SH-60 Seahawk. Díky novým elektromagnetickým katapultům mohou letadla z paluby této letadlové lodě startovat v mnohem vyšších počtech, než je tomu u starších plavidel. Kromě toho doprovází letadlovou loď i raketový křižník třídy Ticonderoga a několik torpédoborců třídy Arleigh Burke, jejichž posádky by se mohly podílet na blokádě Gazy a kontrole lodí.

Článek Americká loď u Izraele útočit téměř jistě nebude, ale možná osvobodí své občany zajaté Hamásem; ostatním pak ukazuje „stopku“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Manévr zvaný smyčka je velmi náročný

Umění pilotů ze skupiny Blue Angels ukazuje například video pod tímto článkem. Pětice letounů Super Hornet na něm synchronizovaně předvádí takzvanou uzavřenou smyčku – jde o manévr, při němž se stroj nejprve vydá směrem nahoru, a pilot se poté překlopí hlavou dolů, dokončí smyčku, a ve vodorovné poloze pokračuje v letu. Členové Blue Angels předvádí tento manévr ve skupině až 5 strojů, přičemž se během tohoto náročného manévru nemohou ze svého směru ani o kousek odchýlit, jinak by své kolegy po stranách ohrozili.

The very difficult 5 plane line Abreast Loop!

📹: navyblueangel12 pic.twitter.com/mUJJ7Db1DY

— Aviation (@webflite) September 24, 2023

Na první pohled možná vypadá tento manévr velmi jednoduše, a také na záběrech z kabiny se zdá, že se pro piloty jedná o rutinní operaci. Jde však o velký omyl, během takového manévru totiž působí na pilota i jeho letoun obrovské přetížení, což vyžaduje plnou pozornost a skvělé zvládání pilotáže, jakékoliv zaváhání by totiž mohlo vést ke katastrofě. Na konci manévru se navíc stroje zase shromáždí u sebe. Takové představení je doslova dechberoucí podívaná, a předvést ji dokáží opravdu jen ti nejlepší piloti na světě.

Výběr do Blue Angels je přísný

Skupina Blue Angels je doslova legendou, americké námořnictvo ji založilo v roce 1946, a jde o druhý nejstarší předváděcí tým na světě. Jeho členové jsou rekrutováni z členů letectva amerického námořnictva nebo námořní pěchoty, a jsou na ně kladeny velmi přísné požadavky. Musí mít nalétáno více než 1 250 hodin na proudových strojích a splňovat i další podmínky. V letce většinou slouží 2 až 3 roky, a za rok absolvují zhruba 60 vystoupení – z toho 1/2 na území Ameriky. Kromě létání se věnují např. i charitě a dalším činnostem.

Video: velkolepý manévr zvaný „Pugačevova kobra“ zvládnou jenom ti nejlepší piloti. Mistři jsou Rusové, podařil se ale i americkým pilotům

Během historie letky létali její piloti v různých strojích. Těmi prvními byly legendární námořní stíhací letouny druhé světové války, a sice Grumman F6F-5 Hellcat, na jejichž bedrech leželo poražení japonského letectva. Od roku 1986 však letka využívá F/A-18 Hornet, a v roce 2020 přešla na jejich modernizovanou verzi Super Hornet. Součástí předváděcího týmu je ale také transportní letoun Lockheed Martin C-130J Super Hercules.

Článek Video: synchronizovaná smyčka pětice F/A-18 Super Hornet Blue Angels není vůbec jednoduchá, zato podívaná je to nádherná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Soupeření Číny, Ruska a USA je dlouhodobé

Hlavním soupeřem jsou v oblasti Pacifiku samozřejmě Spojené státy americké, které jsou trnem v oku jak Rusku, tak Čínské lidové republice. Největší země světa je hlavně vzhledem k rozsáhlí podpoře Ukrajiny s nejsilnější zemí světa na kordy, zatímco zemi draka zase vadí americká přítomnost v západním Pacifiku a podpora některých států, s nimiž má územní spory. Nejvíce ožehavé jsou americké záruky Tchaj-wanu, který Čína považuje za své vzbouřenecké území, ale USA ho slíbily v případě útoku bránit, na což se už Tchaj-wan připravuje.

„Pryč se zlým Západem i Ruskem“, zájem je o čínské vojenské letouny: jsou ekvivalentem F-16 a nahradit mohou i Panavia Tornado

Výsledkem amerického vlivu jsou pak akce jako velké čínsko-ruské cvičení u Aljašky na přelomu července a srpna 2023. Účastnilo se ho 11 plavidel včetně čínských torpédoborců třídy Type 052 nebo ruských třídy Udaloy. I když se pohybovala v mezinárodních vodách, i tak k nim Američané vyslali hned 4 své torpédoborce a hlídkový letoun Boeing P-8 Poseidon. V poslední době spolu však ruské a čínské lodě hlídkovaly i na dalších sporných místech.

Velmoci mají řadu územních sporů

Rusko a Čína mají v oblasti západního Pacifiku s jinými státy velké spory. Rusko hlavně s největším tamním spojencem USA, tedy s Japonskem, protože na konci druhé světové války okupovalo japonské Kurilské ostrovy. Čína se zase pře s Japonci o menší ostrůvky, ale ještě vážnější jsou její akce v Jihočínském moři. Téměř celé si ho nárokuje pro sebe, přičemž si počíná velmi agresivně. Nutno říci, že Spojené státy americké, ale i další západní země, tam občas posílají lodě na podporu jiných států, potažmo aby čínské aktivity utlumily.

iZdroj fotografie: Ozbrojené síly Izraele

Na stále drzejší akty Číny a Ruska začínají okolní státy pochopitelně reagovat. Například v USA probíhá debata, zda na Aljašce zřídit stálou základnu námořnictva, což by znamenalo posílení jehid přítomnosti v oblasti severního Pacifiku´, s zároveň by to bylo blízko do Ruska. Američané mají už teď pakt AUKUS složený z USA, Velké Británie a Austrálie, ale spolupráci a větší koordinaci se snaží prohlubovat i s Japonskem a Jižní Koreou. I v jejich případe se mluví o uzavření nějakého paktu, což samozřejmě zvyšuje obavy Číny i Ruska.

Článek Čínsko-ruská flotila podtrhuje spolupráci obou zemí a Americe tak roste velká protiváha aneb „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výrazně vetší než předchozí fregaty

Označení Type 054B může evokovat starší typ čínské fregaty Type 054A, kterých je v současnosti ve službě kolem 30 (a další jsou ve výstavbě), ale ve skutečnosti jde o plavidlo nové generace. K dispozici jsou sice jenom odhady, ale fregata by měla být mnohem větší než jacíkoliv předchůdci. Její výtlak má být kolem 6 400 tun a délka 147 metrů, zatímco Type 054A dosahuje délky 134 metrů a výtlaku necelých 4 tisíc tun. Je tedy logické, že nová třída fregat bude silnější – a jen pro srovnání, čínské torpédoborce Type 052D mají výtlak 7 500 tun.

Lead Ship of PLAN Type 054B Frigate pic.twitter.com/AfQInb5R6u

— David Wang (@Nickatgreat1220) August 28, 2023

Fotografie plavidla pak také naznačují, že má na přídi 32 buněk vertikálního odpalovače střel. Zatím však není jasné, jestli jde o stejný typ jako u Type 054A s možností odpalovat střely HQ-16 proti vzdušným cílům, stejně jako lehká torpéda, anebo jde o univerzální typ podobný tomu na velkém torpédoborci Type 055. Z toho lze vypalovat nejen střely HQ-9 proti vzdušným cílům, ale i řízené protilodní střely a střely k zasahování pozemních cílů, ale i další. Type 054B by ale mohla mít ještě další sadu buněk nebo odpalovač protilodních střel.

Type 054B dostala větší dělo

Větší velikost oproti Type054 je znát i na použitém děle – zatímco menší čínská fregata má zbraň ráže 76 milimetrů, větší používá ráži 100 milimetrů, což je značný rozdíl. Loď má také minimálně jedno rotační dělo ráže 30 milimetrů na ničení přilétajících střel, na delší vzdálenosti pak může použít střely HQ-10. Vedle toho by měla fregata Type 054B disponovat moderním radarem AESA a příďovým sonarem, stejně jako sonarem s vlečeným polem. Z její paluby bude pravděpodobně operovat také vrtulník Harbin Z-20F.

Čína zvolila před lety lepší taktiku a Amerika dnes nemá dost lodí ani k zajištění své národní bezpečnosti, natož k misím ve světě

Ani tyto nové čínské fregaty však nebudou dosahovat síly početných amerických torpédoborců třídy Arleigh Burke, a pochopitelně je už vůbec nelze srovnávat třeba s letadlovými loděmi. I tak se ale jedná o silná plavidla, a jelikož jsou menší a levnější, lze je stavět rychleji a ve větších počtech, což má mnoho výhod. I proto se nejspíše americké námořnictvo vrací k fregatám, nyní jeho loděnice staví první loď třídy Constellation, který je něco větší než Type 054B, ale bude podobně vyzbrojená. Zatím plánuje 4 taková plavidla, do budoucna možná více.

Článek Fregata Type 054B nové generace se může stát páteří čínského loďstva, zastoupí i torpédoborec; a Amerika už staví podobnou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ve velkých plavidlech na USA nikdo nemá

Není pochyb o tom, že jsou americké lodě těmi největšími a nejsilnějšími na planetě, potažmo to platí hlavně o klíčových plavidlech, k nimž patří 11 letadlových lodí s jaderným pohonem, jimž se bezesporu nic nevyrovná. Navíc je doplňují útočné výsadkové lodě s dalšími letadly a vrtulníky. I americké jaderné ponorky pak hrají pod hladinou oceánů prim, ale problém je, že síla není vše. Jedna letadlová loď může být jednoduše pouze na jednom místě.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Americké námořnictvo se, kromě výše zmíněných lodí, soustředilo ještě na stavbu torpédoborců, které jsou rovněž velmi silné a patří k těm nejsilnějším na světě. Ale u těchto plavidel platí, že jsou nejen veliká, ale i drahá. Námořní pěchota navíc utopila spoustu peněz v drahých, a přitom neúspěšných projektech, jako byly torpédoborce třídy Zumwalt nebo tzv. Littoral Combat Ship; a plavidla tříd Freedom a Independence se dokonce nepovedla tak, že mají jít brzy do šrotu.

Menší levnější plavidla chybí

Například Čína se vydala jinou cestou, a stavěla mnohem menší a levnější plavidla, kterých má dnes mnohem více než Američané. I proto se teď v USA nejspíše snaží opětovně zařadit do výzbroje fregaty – nově vznikající třída má název Constellation. Plavidla by měla být oproti torpédoborcům levnější, takže jich může vznikat více, a v mnoha úlohách je zastoupí. Ale ani takové plány prozatím počet lodí amerického námořnictva nezvýší; mimochodem, aktuálně jich je 485 a 60 jich bude vyřazeno, přičemž ve výstavbě nebo v plánu jich je max. 90.

Test: poznáte vlajky alespoň 15 největších námořnictev světa? Z Evropy jsou pouze 2, dominuje Čína, Rusko a Severní Korea

A co je možná ještě horší, tak že údajně zaostává i údržba a modernizace stávajících plavidel. Americké loděnice zkrátka nemají dostatečné kapacity na to, aby se o rozsah potřebných prací postaraly, a ještě stavěly dostatečný počet plavidel nových. Kapacita amerických loděnic je dnes mnohonásobně menší než čínských, a pokud si v dalších letech bude chtít americké námořnictvo dominanci na moři udržet, bude muset investovat dostatek peněz, stavět menší lodě, a možná dokonce některé objednat i u zahraničních dodavatelů.

Američané v tichosti rozehrávají boj o moc v Tichomoří: proti Číně vybudují základny na ostrovech, z nichž kolmo odstartují F-35B

Početně je na tom pak oproti Americe lépe i Ruská federace, jejíž některé flotily nelze podceňovat, ale na druhou stranu se dlouhodobě ukazuje, že není stav ruských lodí příliš dobrý. Země má sice i řadu modernějších plavidel, i když třeba o křižník Moskva přišla hned zkraje války na Ukrajině, ale zároveň mnohem více těch z dob sovětské éry; a na dnešní poměry už zkrátka nestačí. A třeba křižník Petr Veliký má jít pro svou zastaralost do šrotu.

Článek Čína zvolila před lety lepší taktiku a Amerika dnes nemá dost lodí ani k zajištění své národní bezpečnosti, natož k misím ve světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.